Stránky Světa - Kai Meyer

print-ircii-margin-0
Stránky světa
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
Kai Meyer
Stránky světa – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
Kniha byla zakoupena na serveru eReading.cz.
Kupující: Pavla Ďuranová

ID 2097-89709292829478019822-171287-98106
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále
zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s
důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k
autorům a také k nám fér.
kai meyer
stránky
sveta
ˇ
„Nesmírnou moc knih musíme vskutku velmi ctít,

neboť díky ní jsme s to rozlišovat hranice země i času.
Spatřujeme v ní jako v zrcadle věci, které jsou,
a věci, které nejsou“
Richard de Bury, Philobiblon, 1344

první ˇ
cást
knihy a noc
F uria ucítila příběhy, jen co se rozeběhla po schodech dolů ke

knihovně. Byla to ta nejlepší vůně na světě.
Nové knihy voněly po tiskařské černi, po lepidle, po očekáváních.
Staré knihy byly cítit po dobrodružství, po svém vlastním a taky po
tom, o kterém vyprávěly. A dobré knihy vyzařovaly aroma, v kterém
vězelo to všecko, a ještě závan kouzla k tomu.
V knihovně domu Faerfaxů byla celá řada dobrých knih a ještě víc
těch starých. Spousta z nich už byla tak zpuchřelá, že se okraje jejich
stránek drolily jako suché listí, jen co jste se jich dotkli. Většinu někdo
přečetl, ale byly tu i takové, o něž nikdo nezavadil ani koutkem oka,
protože se ukrývaly v postranních chodbičkách a opouštět hlavní trasu
bylo zakázané. „Nikdy nesejít ze stezky,“ zněl nepsaný zákon tohoto
místa.
Knihovna se nacházela v prastarých katakombách. Klenba a tunel
pocházely ještě z doby, kdy si Římané podrobili Británii. V zelených
údolích Cotswoldsu se zachovala spousta přepychových vil. Na ruinách
jedné z těchto usedlostí stálo dnes sídlo, jemuž Faerfaxové říkali prostě
rezidence.
Když Furia vběhla do předsíně, domovník pan Wackford zrovna
leštil železné dveře do knihovny. Kov se leskl jako zrcadlo a její odraz
v něm byl celý pokřivený. To bylo lehkým vypoulením železa – jako by
se zevnitř pokoušel prorazit ven nějaký buldozer. Až na to, že buldozer
by neprojel mezi policemi na opačné straně.
Furia se sklouzla a zastavila přímo před Wackfordem. „Byl tady?“ vy-
hrkla. „Byl tu dneska můj otec?“
9
Samuelu Wackfordovi bylo něco přes šedesát a nevypadal ani o den

mladší. Přesto jeho pracovní uniformu napínaly úctyhodné svaly. Žil
v domě již dávno před Furiiným narozením a znal tu každý ohnutý hře-
bík a každou trhlinu v trámoví. Především ale znal tajemství knihovny.
Už jeho otec pracoval pro Faerfaxovy a před ním i otec jeho otce.
Wackford měl krátké šedivé vlasy a kůži v obličeji jako pomačkaný
papír. Na pravé tváři měl jizvu a těžkou tyčovou svítilnu coby obušek za
opaskem – obojí ode dne před třiceti šesti lety, kdy i dveře došly újmy.
„Tvůj otec tu byl,“ řekl opatrně a Furia se kousla do rtu. „Asi před
hodinou.“ Wackford dělal jen málo věcí rychle a mluvení k nim nepat-
řilo. Byl pilný, snaživý a silný jako mladý dělník z loděnice, ale rychlost
pro něj byla cizí slovo jako frontispis nebo faksimile.
„A?“
„A co?“ zeptal se.
„Našel ji? Tu knihu?“
„Měl s sebou pár knih – čtyři, pokud jsem viděl správně.“
„Siebensternovy knihy?“
„To je možné.“
„Zatraceně!“ Zajela si rukou do rozcuchaných blond vlasů. „Pip mi
řekl, že táta vyšel po schodech. Odsud.“
„Odkud taky jinak, mladá dámo?“
„Měl u sebe tu knihu?“
„Nevyptával jsem se ho na jednotlivé tituly.“
Najednou ji přepadla nedůvěra. „Neprozradil jsi mu to, viď? Kam
jsem tu knížku schovala.“
„Kdybych mu pověděl, že jsem tě načapal mimo hlavní trasu, vy-
ptával by se mě, jak je možné, že se patnáctileté děvče samotné potu-
luje po knihovně. Pak bych mu musel říct, jak často jsi tady dole na
vlastní pěst.“ Vyčítavě se na ni podíval. „Nech mě jít s tebou. Někdo
by na tebe měl tam vevnitř dávat pozor.“
„Dám na sebe pozor sama.“
„Jestli se ti něco stane, tak...“
10
Postavila se na špičky a letmo ho políbila na tvář. „Nic se mi ne-

stane, slibuju.“ O krok ustoupila. „Proč jsi vlastně tady dole? Myslela
jsem, že pomáháš Sunderlandovi s nábytkem.“
Wackford pohrdavě zkroutil rty. „Pokud se má nábytek z rezidence
prodávat, tak beze mě. Mám to tu rád takové, jaké to je, každou židli
a každou vázu.“
„Táta říkal, že potřebujeme peníze. Nutně.“ Doslova řekl: Jestli oka-
mžitě nezískáme nějaké finance, budeme muset propustit Wackforda, Pau-
linu a Sunderlanda.
Domovník se podrbal za uchem. „Ale prostě ty věci vyskládat na
příjezdovou cestu, nalepit na ně cenovky a přihlížet, jak si je odvážejí
naprosto cizí lidé, to... to není pěkné.“ Z ucha mu vyrůstal dlouhý bílý
chlup. Zatahal se za něj. „Vůbec to není pěkné.“
„To není.“ Furia na něco takového neměla čas. Ne, když byla ve hře
kniha. „Pustíš mě teď dovnitř?“
Ukázal si na jizvu. „Tohle nemám od sekání trávy.“
„Budu opatrná, fakt.“
Přikývl, váhavě a mechanicky. Ale přistoupil ke dveřím, na minutu
k nim přiložil ruku a mlčky zavřel oči. Pak zase přikývl, tentokrát roz-
hodněji.
„Dobrá,“ řekl. „Zdá se, že je tam klid. Tak běž.“ Skoro jako by ji
povzbuzoval lenochod: Šup, šup, tempo!
Vytáhl z kapsy svazek klíčů a ten nejdelší a nejstarší zastrčil do
zámku. V mechanismu to zaskřípalo a zabzučelo jako ve vosím hnízdě,
pak se ozvalo cvaknutí a dveře se otevřely.
Vůně knih, která je zahalila, byla omamná. Furia náhle pocítila hlad –
šílený hlad po nových příbězích. Ale proto tady nebyla. Šlo jí jen o je-
diný příběh a ten byl skoro dvě stě let starý. Navíc ho znala téměř
zpaměti.
Wackford prošel otevřenými dveřmi a nakoukl do úzké chodby. Pa-
noval tam klid jako ve vesmíru a možná přesně tohle ta knihovna byla –
celé univerzum světů, které ještě chtějí být objeveny.
11
Chodba měla skoro čtyři metry na výšku, ale zato byla úzká. Tisíce
knih zabíraly každý centimetr čtvereční zdí. Chodby vedly celé míle
daleko do skály a nekonečně se větvily. V devatenáctém století si jeden
z Furiiných předků vzal do hlavy, že toto podzemí zmapuje, ale stejně
tak se mohl pokoušet spočítat chlupy rozzuřené gorile. Labyrint se vět-
vil jako kořeny stromu a zdálo se, že nachází stále nové cesty do ještě
užších puklin a vrstev půdy. Wackford tvrdil, že jeho dědeček došel na
konec spousty z nich a i tam našel knihu vedle knihy. Dávno nebylo
pochyb, že bibliomantika se na tomto místě osamostatnila. A to byl
jeden z důvodů, proč sem Furia chodila tak často. Nemohla se dočkat,
až se sama stane bibliomantkou, bude mít svoji dušeknihu a rozštěpí
srdce jejích stránek.
Wackford ukázal na holou žárovku, která se houpala u stropu na
krátkém kabelu. Elektřinu tady dole zavedli ve čtyřicátých letech, ale
osvětlovala jen hlavní trasu a pár krajních odboček. „Teď to vypadá, že
proud je celkem stabilní. Možná to občas zabliká, ale to nejsou výpadky,
co by stály za řeč. Přesto,“ podal Furii svítilnu, „si raději vezmi tohle.“
Měla baterku zastrčenou v zadní kapse džínů, ale proti tomuhle
monstru to bylo jen takové maličké blikátko. Po krátkém zaváhání si
svítilnu vzala.
„Mám ještě jednu,“ řekl Wackford, „neměj obavy.“
Nahodila si tu těžkou věc na rameno jako dřevorubeckou sekyru
a vstoupila do knihovny. Po pár krocích zaslechla, jak za ní Wackford
bez velkého nadšení volá: „A nescházej ze stezky!“ Miliony stránek pa-
píru ztlumily jeho slova do šepotu.
Za Furiou se zavřely dveře.
Byla teď jediným člověkem mezi knihami a to milovala, milovala
dokonce i stíny a ticho a jistotu, že na světě je jenom málo míst, jako
je tohle. Možná je dokonce jen jediné.
Znovu se zhluboka nadechla, nasála vůni knih do plic a ještě prud-
čeji do srdce. Pak se vydala do hlubin knihovny a byla připravená se
postavit všemu, co tu jen mohlo přebývat.
F uria šla po hlavní trase a sotva slyšela vlastní kroky na kamenné

podlaze. Knihy pohltily většinu zvuků. Srdce jí bilo rychleji. Byla
rozrušená jako vždycky, když sem vstoupila. Přesto se vzpírala strachu.
Většinou se jí to dařilo.
Něco se kmitlo vedle ní na polici, ale než se po tom otočila, bylo
to pryč.
Pokračovala dál, zahnula na hlavní trase vlevo a před sebou viděla
další propast knih. Přes všechny ty odbočky a rohy nebylo těžké zůstat
na Wackfordově milované stezce – musela jen sledovat řetěz žárovek,
které s odstupem několika metrů osvětlovaly temné chodby a zákoutí.
Za policemi byly schované staré výklenky s hroby, z nichž byly
údajně všechny pozůstatky odstraněny. Co si asi mrtví mysleli o hano-
bení svých hrobů, když tu první Faerfaxové zřídili knihovnu? A kdo ví,
jak to vypadá v tmavých postranních uličkách, za všemi těmi knihami,
knihami a knihami?
Jako dítě Furia jednou sledovala svého otce hluboko mezi police, skrz
ponuré papírové klenby a jeskyně z knižních hřbetů, dokud ho za jedním
z rohů neztratila z očí. Když ho konečně znovu dostihla a on se otočil,
už to nebyl její otec, nýbrž jeho vlastní noční můra. Toho pravého našla
teprve po hodině. Možná ten přelud dodnes bloumá mezi policemi.
Chodby byly tak úzké, že Furia dokonce i na hlavní trase musela
jít často bokem, protože jinak by neprotáhla ramena mezi k prasknutí
narvanými policemi. Vůně knih sytila suchý vzduch, a když chodbami
prolétl nečekaný závan větru, přinesl jen vůni obrovských svazků a ob-
čas vzdálené hlasy, které možná existovaly pouze v její fantazii.
13
A další rohy a křižovatky, tu a tam klenutá kaverna. Všude police,

všude papír, většina z něj vázaná v kůži či plátně. Miliardy a miliardy
slov z celého světa.
Kniha, která Furii do knihovny přivedla, měla dlouhý název, což
v roce 1820, kdy poprvé vyšla, nebylo nic neobvyklého: Fantastico
Fantasticelli, pán podzimního polosvětla. Autor byl známý coby Sie-
benstern, což byl pseudonym jednoho z jejích německých předků.
Napsal celou hromadu knih, hlavně tehdy oblíbené romány o lou-
pežnících a později ještě pár dalších. Fantastico byla jeho prvotina.
Dneska šlo možná o zapomenutou knihu, ale svého času čtenáři to-
hle dobrodružství o italském náčelníkovi loupežníků s neobvyklým
jménem hltali.
Byla to oblíbená kniha její matky. Často z ní předčítala, když byla
Furia malá. Cassandra Faerfaxová zemřela při Pipově porodu. Furia
bojovala každý den, aby nezapomněla na její usměvavý obličej. Když
četla Fantastica, viděla svou matku před sebou, její dlouhé blonďaté
vlasy, které po ní zdědila, úzký nos a vysoké čelo se stejnýma zele-
nýma očima, jako měla Furia, a dlouhé prsty, jimiž s grácií listovala
stránkami románu. Furia ji viděla, jak sedí u postele malé holčičky
a svým klidným hlasem ji unáší do soutěsky v italských Přímořských
Alpách, do světa loupežníka Fantasticelliho a jeho tlupy veselých ni-
čemů.
Chvíli se Furia pídila po podobných knihách, starých i nových, ale
žádná se Fantasticovi ani nepřiblížila. Ostatní Siebensternovy romány
byly povětšinou jen slabým odvarem toho samého příběhu. Když byl
dobrý, byl pestrý a napínavý a zavedl vás do neznámé doby. Když
byl špatný, ulpívalo na něm něco trudnomyslného a bezvýchodného.
A opravdu dobrý byl, aspoň podle Furie, jen Fantastico sám.
Schovala tu knihu do bezpečí před otcem, který ve svém divokém
truchlení spálil celou řadu věcí, jež mu připomínaly zemřelou ženu.
Nejspíš proto, že jeho hlava byla plná vzpomínek, které mu ve dne
v noci nedaly klidu. Za ty roky se pro něj hledání knížky stalo takovou
14
malou obsesí, přízračným motivem. Tušil, že zmizení knihy má na svě-

domí Furia. A ona věděla, že po ní pořád tajně pátrá – jako by to byl
ten poslední krok, aby mohl svoji ženu konečně nechat odejít.
Furia by nepřipustila, aby knihu zničil stejně jako šaty její matky
a všechny ostatní věci, na kterých lpěla. Furia se za to na něj proto
dlouho zlobila, ale teď už ho chápala o něco líp. I deset let po Cassan-
dřině smrti se Tiberius Faerfax pořád ještě nenaučil, jak s tou tragédií
naložit. Nedával svoje emoce příliš často najevo a o svojí ženě skoro
nikdy nemluvil. Větší mlčenlivost zachovával už jen o svých zážitcích
z války v Refugiu noci.
Mezi policemi se znova cosi pohnulo, tentokrát vlevo od ní. Zasta-
vila se a pomalu otočila hlavu.
Nahoře na knihách se usadili dva maličkatí origami ptáčci, oba už
trošku zažloutlí. Bylo to zázračné dílo umělecky poskládané z papíru.
Jeden zrovna baštil prach ze sbírky básní a druhý vypadal, že upřel oči
na Furii. Přitom neměl oči, stejně jako všichni origami ptáčci, a ani
obličej, až na dlouhý zobák.
„Ahoj vy dva,“ pozdravila je Furia.
Jedno ze zvířátek v klidu dál baštilo. Druhé odhodlaně vykročilo
k okraji knihy, jednou máchlo hranatými křídly a naklonilo hlavu.
Jako by si Furii přeměřovalo, kdyby mohlo vidět, ale nejspíš jen zazna-
menalo její pach.
„Nenechte se rušit,“ řekla Furia a pokračovala dál.
Brzo nato potkala celé hejno, aspoň dvacet ptáčků, kteří svými pa-
pírovými zobáčky zobali zbytky prachu z knih. Byli to paraziti, již se
nekontrolovaně množili. Furiini předci je chovali, aby zabránili hroma-
dění prachu na knihách, což byl úkol, který beze zbytku plnili. Hopsali
a prolézali policemi jako nějaký podivný hmyz a málokdy jich člověk
potkal najednou víc než jen hrstku. Proto bylo to hejno, co se právě
slétlo na sebrané vydání portugalských romanopisců, vskutku nezvyklý
pohled. Dokud origami nepřijdou na chuť papíru, nikomu tu nevadí.
Naštěstí ptáčci neměli kanibalismus v povaze.
15
Uviděla jich ještě pár, nezvykle mnoho, než konečně došla na kři-
žovatku, kde musela zahnout vlevo. Přesněji řečeno: sejít ze stezky.
Schovala Fantastica v jedné z tmavých postranních uliček, stranou od
elektrických kabelů, vedle švédské knížky o lisování raně industriál-
ních ozubených kol. Spoléhala na to, že její otec neprojeví v brzké době
zájem o strojírenství, které vyvinuli v přístavech v Botnickém zálivu.
Po několika krocích zapnula Wackfordovu svítilnu. Pár origami se
šustěním proletělo kuželem světla. Furia na ně namířila baterku a nakr-
čila čelo. Přemýšlela, s čím se ty malé kreaturky v hlubinách knihovny
lopotí, že už vysílají poslíčky dokonce i do předních částí.
Musela dvakrát odbočit, než konečně našla poličku s Fantasticem.
Ulevilo se jí, když spatřila knihu na svém místě. Odložila rozsvícenou
svítilnu do police a vytáhla román ven. Desky knížky zhnědly a vazba
byla uvolněná. Na obálce nebyl žádný obrázek, jen název vyvedený vy-
bledlým písmem. Pod tím stálo: Adventury udatného kapitána Fantasti-
celliho z análů ligurské historie. Hned jak si Furia přečetla ten podtitul,
slyšela v duchu hlas svojí matky a příjemně jí zamrazilo.
Obě její křestní jména pocházela z téhle knihy. Furia byla vychyt-
ralá zlodějka, která několikrát Fantasticellimu vypálila rybník a sebrala
lup, a Salamandra zas kouzelná lesní diva s bradavicí na obličeji.
I její bratr Pip měl jméno podle literární postavy, podle hrdiny
z Dickensových Nadějných vyhlídek. Dickens byl oblíbený autor jejich
otce a Furia si dovedla živě představit, jak Tiberius ve vášnivé debatě
trvá na tom, aby alespoň syna a nositele rodinné tradice pojmenovali
po Dickensově hrdinovi, když už se jeho dcera jmenuje po bradavič-
naté babě, co sbírá kořínky.
Furia otevřela knihu, přečetla si začátek a zase to byla láska na první
pohled. Začínalo to jedné bouřlivé noci u táboráku a příběhem v pří-
běhu. Než se Furia nadála, už se začetla, otočila stránku a další...
Vtom zaslechla šelest.
Překvapeně nechala knihu klesnout, chtěla sáhnout po svítilně a při-
tom ji omylem srazila z police. S třísknutím narazila na zem a tam se na
16
všechny strany rozprskly stovky černých puntíků, hemžily se rychle jako

blechy.
Písmenka.
Rychlostí větru se zformovala do dlouhé řady, která dosahovala
z jedné police na druhou, táhla se oběma směry a ztrácela se ve stínech.
Samohlásky a souhlásky, mezi tím háčky a čárky, které se kývaly jako
oči na stopkách tenoučkých tykadel.
Furia se zhluboka nadechla a vydechla, odložila knížku do police
a zvedla svítilnu. „To jste zase vy.“ S povzdychnutím přejela kuželem
světla po houfu batolících se písmenek.
Znovu zaslechla ten šelest a vtom se písmenka před Furiou začala
rychle formovat. Strkala se a padala přes sebe a v tu chvíli vypadala
přesně jako pořádný houf mravenců.
Jedna špička se pomalu vysunula výš, jako by rychle vyrostl kmen
stromu. Maličko se zakymácela, když dosáhla úrovně Furiiných očí,
a ohnula se stranou k polici, kde ležel Fantastico. Na tucet písmenek
přehopsalo na polici a bleskově utvořilo tři slova:
V kolektivní mysli písmenek – všechna se vysypala z rozpadnutých

starých knih – neexistovala interpunkční znaménka. Furia se jednou
ptala po důvodu a hned si vysloužila rozhořčení. Čárky, tečky a co te-
prve středníky, to je jen zbytečné smetí. Pro ně není v hejnu místo.
„Ahoj Ypsilonzete,“ pozdravila Furia a písmenka se mezitím na
polici znovu přeskupovala. Před pár lety se rozhodla, že to hejno po-
třebuje jméno a Ypsilonzet bylo první, co ji napadlo. „Vyděsil jsi mě
k smrti.“
, napsala písmena. Některá přebytečná rozrušeně
poskakovala na regálu, jako by chtěla podtrhnout naléhavost varování.
Furii vyschlo v krku. „Co se děje?“
Další hemžení a po chvíli tam stálo jediné slovo:
Furia zaklela. „Někde blízko?“
17
Zatočila svítilnou a posvítila si do obou směrů chodby. Na jedné

straně nebylo nic vidět, na druhé se třepotalo hejno písmen. Za ním
prázdno.
„Jak blízko?“
Když znova posvítila na polici, stálo tam:
Už přes sto padesát let se bibliomanti Faerfaxové starali o to, aby do
katakomb nepronikalo vlhko. Ale i jejich moc měla své meze. Takže
se za jednou z polic v přední části nahromadila vlhkost a z ní vyrostl
Plísňák, který oživl stejně jako Ypsilonzet a zvířátka z origami.
Mohla to být náhoda, ale Furia moc dobře věděla, že její otec byl
poslední dobou moc zaměstnaný a nepozorný.
, nabádal ji Ypsilonzet.
„Odkud přijde?“
Ztišila hlas a zašeptala: „Ví, že jsem tady?“
A pak:
Furia odcvrnkla N na knihy. Narazilo do hřbetů a převalilo se, hned

však spěchalo zpátky na své místo. Ostatní písmenka teď rychlostí
blesku utvořila:
Ypsilonzet měl pravdu. Nedala na Wackfordovo varování a byla
si moc jistá. Jestli ji Plísňák načapá, vyplazí se Ypsilonzet puklinami
v zemi a vytvoří na jejím náhrobku těchhle pět slov:
Vpravo byla hlavní stezka, ale jestli se chce vyhnout Plísňákovi, musí
jít opačným směrem a doufat, že brzo narazí na odbočku.
18
, napsal Ypsilonzet.
Téměř vrátila Fantastica zpátky do police, ale pak si to rozmyslela.
Kdo ví, kdy bude mít příležitost se sem vrátit – jestli to za pár minut
bude ještě vůbec hrát roli. Zastrčila si knihu za okraj džínů, přetáhla si
přes ni tričko a rozeběhla se. Světlo svítilny přejíždělo z knih na pod-
lahu a zase zpátky. Doprovázel ji šelest písmenkového roje. Ypsilonzet
se znova sesypal k sobě a rychle se batolil vpřed jako dvě stezky plné
mravenců vlevo a vpravo od Furie podél polic.
Za ní něco zapraskalo. Ohlédla se v běhu přes rameno, ale byla tam
jen zeď temnoty. Aby si za sebe posvítila, musela by se zastavit.
Z praskání se stal sykot a další zápach přehlušil vůni knih: puch
vlhkého sklepa.
Doběhla na křižovatku a zabočila vlevo. Před ní ležela chodba, kterou
prošla jen natočená bokem, tak moc blízko u sebe byly police s knihami.
Jakmile se tam vměstnala, mávla svítilnou krátce směrem, odkud
přišla. Věděla, že je to chyba, dřív, než ten pohyb dokončila. Ten po-
hled ji na zlomek vteřiny ohromil.
Plísňák byl mnohem větší než naposledy, kdy se s ním setkala. To jí
bylo devět a byla tu v doprovodu svého otce. Dneska, o šest let později,
tady nebyl nikdo, za kým by se mohla schovat.
Stála před ní stvůra vypadající jako chlupatý lívanec z plísňových
spor, větší než polštář a hýřila barvami jako olejová skvrna. Vodorovně
se posouvala chodbou. Její okraje se třepotaly jako listy podvodních
rostlin v proudu. Na předním okraji se čím dál víc rozevírala štěrbina,
až to vypadalo, že se Plísňák rozdvojí. Protivítr vzdouval jeho pusu
ještě víc do šířky a plavil se teď k Furii jako otevřený sáček, který se přes
ni v příštím momentu chystá překotit a zhltnout ji.
S rozčíleným výkřikem se otočila a prodírala se úzkou uličkou. Při-
nejmenším nebude jediná, kdo se tu musí potýkat s malým prostorem,
leda že...
Plísňák se v letu otočil po vertikále a řítil se na ni jako platýs mezi
regály. Furia sice měla dobrých pět metrů náskok, ale ten se z vteřiny
19
na vteřinu vypařil. Když ji zápach plísně přemohl, zastavila se, otočila

a hodila Plísňákovým směrem knihu z nejbližší police. Z mezery, která
po ní zůstala, vyletělo několik origami. S šelestem vyskočili na své pa-
pírové nožky, Furii na ruku a na ramena a poskakovali dál do protější
police, pryč z kuželu světla do tmy.
Furia mrštila knihou přímo do Plísňákova chřtánu. Štěrbina se za-
vřela, příšera se zastavila a asi přemýšlela, jestli náhodou zrovna ne-
spolkla kus té holky. Furia se mezitím sunula dál, pozorovala několik
origami, kteří prchali stejným směrem, a konečně pochopila, proč jich
bylo tolik: Vydali se před Plísňákem na úprk do bezpečí, chtěli prch-
nout z nejhlubších oblastí a tak svému pronásledovateli zatarasili cestu.
V hlavě jí řinčelo na tisíc výstražných zvonků. Možná by ho měla
rozptýlit dalším vrhem, ale pochybovala, že by se to podařilo. V tentýž
okamžik jí něco pořádně narazilo do ramene a chvilku čekala, že se jí
do hlavy zakousne plísňová čelist. Ale byla to jen kniha, kterou ta pří-
šera s podivuhodnou silou vyplivla.
Dokonce i v tuhle chvíli Furii zamrzelo, že musí nechat poničený
svazek na zemi. Bibliomanti, kteří nezacházejí s knížkami s respektem,
ztrácejí své schopnosti. Jakmile poleví jejich láska k literatuře, zeslábne
i jejich síla. A Furia ještě nebyla ani zdaleka plnohodnotnou biblio-
mantkou. Ta trocha energie, kterou dovedla z knih vytáhnout, nestála
ani za řeč.
Díky Plísňákovu zaváhání získala pár kroků náskok, ale teď se ji vy-
dal znovu pronásledovat a ani splašení origami ptáčci, kteří poletovali
kolem polic a knih, ho nerozptýlili. Teď chtěl Furii.
Police byly pevně přišroubované ke zdím a příliš těžké, než aby se
daly použít coby překážka. Mohla se jenom pokusit utíkat rychleji,
ještě hbitěji se protahovat uličkou mezi knihami a u toho uvažovat,
které ze svých skromných schopností by mohla použít. Ale na to by se
musela soustředit, což bylo v téhle chvíli prakticky nemožné.
Chodba před ní se rozšiřovala a najednou se objevily tři schody ve-
doucí dolů. Furia si jich všimla příliš pozdě, s klením přeskočila první
20
z nich a pak už neměla pod nohama pevnou zem a padala do prázdna.

Narazila si koleno, vykřikla a skulila se stranou. Svítilna jí vyklouzla
z ruky a odkutálela se pryč, kužel světla namířil na stěnu s knihami
a osvítil část knih za ním.
Plísňák proklouzal do širší chodby, pokračoval dál a za sebou táhl
příval strašlivého smradu. Furia se po něm ohlédla a na okamžik přišla
o čich. Desítky origami ptáčků kolem ní poletovaly, jejich stíny vypa-
daly jako hranaté kočky, co poskakují z police na polici.
Za Plísňákem se z chodby vyhrnul proud písmenek, proudil po
schodech dolů a obranně se postavil mezi Furii a tu příšeru. Z hemží-
cího davu se stala věž, která vší silou vrazila do Plísňáka a vyvedla ho
z rovnováhy. To ho ale zadrželo jen na chvíli, pak si díky tomuto útoku
všiml, že pod ním na zemi něco je. Podíval se na Ypsilonzeta a Furii
v též vteřině, nadmul se a otočil se s otevřenou pusou jejich směrem.
„Zmiz!“ vykřikla Furia a myslela Ypsilonzeta, protože Plísňák už po-
malu pohlcoval první písmenka. Další samohlásky a souhlásky hopkaly
po schodech nahoru, ale byly tam takové, které chtěly pomstít smrt svých
druhů. Byla jen otázka času, než celé hejno zmizí v Plísňákově tlamě.
Furia se zapotácela. Několik origami v panice seskočilo z polic a do-
stalo se do proudu, který vedl přímo do Plísňákovy tlamy. Ypsilonzet
se uvnitř té pusy nadouval jako balon z písmenek, rozklepal tu příšeru
a bránil se ze všech sil. Ale zdálo se, že tím svůj zánik jen odložil, pro-
tože Plísňák s mlasknutím sevřel čelisti a přitom odřízl proud písme-
nek, která do něj stále proudila.
Furia zatnula pěsti a skočila po Plísňákovi. Ruce jí až po předloktí
zmizely v měkké plísňové hmotě, roztáhla prsty a pokusila se vytrh-
nout z toho stvoření celé kusy. Do obličeje jí explodovaly vatové ob-
láčky výtrusů, ale Plísňák nevypadal, že by mu to vadilo, a nedal se na
úprk. Jeho tělo z plísně bylo pevné a velmi pružné zároveň. Furiin útok
mu způsobil jen pár pohmožděnin.
Tlamu měl Plísňák pořád zavřenou, jednotlivá písmenka visela na
okrajích jeho plísňové srsti, některá padala do hloubky a roztávala. Fu-
21
ria klopýtavě couvala, patami narazila do spodního schodu a jen s ná-

mahou udržela rovnováhu.
Plísňák se jí teď vznášel přímo před obličejem. Vypadalo to, že už
strávil poslední písmenka, pak jeho lívancovitým tělem projela vlna.
S ohavným zapraskáním se uprostřed rozevřel a Furia hleděla přímo
do jeho otevřené tlamy. Rozmačkaní origami ptáčci se mu lepili na
patro a mezi nimi nehybně vězela písmenka jako zbytky čokoládového
sypání. Zápach ji vyrazil dech a téměř omdlela.
Možná by to tak bylo lepší, omdlít jako ty přecitlivělé slečinky ze
starých románů, prostě celou tu zkázu ignorovat a konec milosrdně
prospat. Ale ona byla Furia Salamandra Faerfaxová – uchazečka o bib-
liomantskou moc a brzy majitelka své dušeknihy. Docela jistě neklesne
v bezvědomí k zemi a nevzdá se jako nějaká roztřesená netýkavka.
Zaměřila se na svého protivníka a posbírala všechnu odvahu. Zatnula
pěsti a vší silou jimi udeřila nahoru, přímo pod Plísňákovu tlamu. Ruce
jí projely plísňovou srstí a na jednu nekonečnou vteřinu uviděla Plísňá-
kovy vnitřnosti uprostřed jeho tlamy. Když ruce zase vytáhla, příšera se
zapotácela a sesula se na zem.
Roztřesený plísňový koberec sebou plnou vahou plácnul na pod-
lahu a kolem se rozstříkly zbytky Ypsilonzeta. Furia na příšeru vysko-
čila oběma nohama a nestarala se, jestli se ji znovu pokusí odhodit.
Písmenka proudila ze všech směrů do spleti plísně, utvořila pevné lano,
které se jako síť stahovalo kolem Plísňáka a vytloukalo z něj duši. Fu-
ria zároveň svojí converskou vykopávala zprostřed jeho těla stále větší
bílozelené kousky.
Trvalo celé minuty, než příšera přestala klást odpor. Vlákna výtrusů
zhrudkovatěla jako mokrá vata a pak se rozpadla. Zůstal jen mléčný
povlak na zemi, zapáchající po hnilobě a plísni.
Furia si vyčerpaně dřepla, nechala písmenka protéct svými prsty
a sledovala origami ptáčky, jak potrhle oslavně tančí na hřbetech knih.
F uria Salamandra Faerfaxová byla náměsíčný čtenář. Hltala knížky

ve spánku. Pro tuhle schopnost existoval latinský termín: somne-
volismus. Protože tím nikdo jiný netrpěl, vymyslela si to slovo sama.
„Somnus znamená spánek a evolutio číst,“ vysvětlovala svému brat-
rovi. Pip byl o pět let mladší než ona. „Takže somnevolismus. Námě-
síčné čtení.“
Pip četl knihy, když byl vzhůru, tak jako všichni ostatní, ale znal
Furii dost dobře na to, aby jí neodporoval. Jinak by mu možná do-
konce rozmazala ten klaunovský obličej, co si namaloval pokaždé, když
opustil svůj pokoj. Pip se klaunů bál a věřil, že tímhle způsobem ho
budou považovat za jednoho z nich.
„Do naší rezidence žádní klauni nechodí,“ řekla mu jednou. „Takže
není důvod tu od rána do večera pobíhat s make-upem. Navíc vypadáš
trochu jako transvestit.“
Pip se váhavě zasmál, možná proto, že to slovo neznal. Ale nevěřil jí.
„Každopádně,“ dodala Furia, „pár jsem jich viděla venku v parku.
Občas přitisknou obličej na okno spíže a nechají na něm otisky, co
vypadají jako lebka.“
Od té doby se Pip spíži vyhýbal a Furia měla všechny perníčky jen
pro sebe. Paulina, kuchařka Faerfaxových, byla královna perníčků,
pekla je i v létě a potírala je extra hustým medově sladkým sirupem,
který Furiin otec čas od času vydestiloval ze sentimentálních milost-
ných románků.
Tiberius Faerfax dokázal tohle a ještě spoustu dalšího, ale protože
Furia zdědila jeho talent a jednou bude také mocnou bibliomantkou,
23
neohromovalo ji, když se napojil na sílu knih a s její pomocí páchal

zázraky.
Dělal to jen zřídka z obavy, že by ho a jeho děti mohli odhalit ne-
přátelé. Bibliomantika byla tichým uměním. Ale moc, schopnost vy-
užít magie knih – všech knih – způsobovala chvění, co dosáhlo až
k horizontu. Kdo ji vyhlížel, našel její stopy všude. A Adamitská aka-
demie čekala jen na to, že Furiin otec nějakou nešikovností prozradí
místo svého pobytu.
„Pokusí se nás zabít,“ vysvětlil oběma svým dětem starostlivě – tak,
jak mluvil skoro pokaždé. „Musíme se mít neustále na pozoru, vy
stejně jako já.“
Furia si přitáhla brášku k sobě. „Naháníš Pipovi strach.“
„To je dobře,“ přikývl Tiberius Faerfax. „Strach z Adamitské akade-
mie nás všechny udrží při životě, protože nás ochrání před chybami.“
Furia tuhle přednášku už slyšela mnohokrát, stejně jako její bratr.
Jenže Pip nebyl bibliomant a ani se jím asi nikdy nestane, zatímco jí
samým rozrušením před očima tančily hvězdičky, jen co pomyslela na
to, že jednoho dne bude mít otcovy schopnosti. Jeho dušekniha si ho
našla, když mu bylo čtrnáct let. Furii bylo už patnáct a pořád na ni
marně čekala. Bez vlastní dušeknihy se nemohla stát skutečnou bib-
liomantkou a musela se spokojit s pár kousky, které horko těžko dala
dohromady.
S dušeknihou by to bylo všechno lepší, o tom byla přesvědčená.
Tajně doufala, že na ni nedočkavě čekal i její otec. Viděla to na něm, ty
neúnavné plamínky v jeho pohledu, když ji po očku pozoroval, slyšela
to v jeho hlase, když jí vykládal o starých časech, o intrikách Šarlato-
vého sálu a tajných útočištích, cítila to, když ji hladil po hlavě a hledal
v ní bibliomantský oheň.
Ale ať byla jeho netrpělivost velká, jak chtěla, neměnilo to nic na
tom, že to ona musí najít svoji dušeknihu a ne naopak. Tam venku
byl široký svět, hlučný a křiklavý a tančící, ale Faerfaxovi žili v ústraní
Cotswoldsu, v klidu mezi knihami, schovaní před agenty Akademie.
24
Občas Furii přišlo, že se tady v údolí střídala jen roční období. Na

jaře rozkvetly louky, v létě cvrkali cvrčci, na podzim se živé ploty obar-
vily do zlaté barvy a v zimě kopečky pokryl sníh. Všechno ostatní zů-
stávalo stejné: Její otec byl zažraný do svých studií, Pip se schovával
před klauny a Furia čekala. Měsíc za měsícem a měsíc za měsícem.
H odinu po událostech v knihovně seděla Furia pěkně osprchovaná

ve svém starém čtecím křesle a rozevřeného Fantastica v klíně jí
osvětlovalo světlo stojací lampy s otočným stínítkem. Začetla se do
čtvrté kapitoly, kde se poprvé potkává náčelník loupežníků se svojí
rivalkou a budoucí milou, s půvabnou, ale obávanou Furiou Zingarel-
liovou. Byla nemanželskou dcerou vévody z Milána a jeho dědičkou –
zatímco její nevlastní bratři se se svou nevyčerpatelnou skupinou žold-
néřů proháněli všemi kouty Ligurské riviéry.
Zatímco Furia četla, na zdech místnosti se střídaly nejasné výjevy.
Bibliomantské tapety ukazovaly všechny obrazy, co se jí míhaly před
očima: neohrožené postavy v záplatovaném oblečení, nepřátelští vojáci
v třpytivém brnění a samozřejmě krásná zlodějka se zlatou záplavou
loken, které nepropadl jen náčelník Fantasticelli. To všechno na pozadí
do mlhy zahalených lesů, které se rozprostíraly od vysokých hor až po
pláže Středozemního moře.
Ty samé obrazy v ní kniha vyvolávala, už když jí z ní matka po-
prvé předčítala. Byla to Cassandra, kdo trval na tom, aby knize říkali
Fantastico. O Siebensternových románech mluvila jako o člověku, tak
blízké jí byly. Furiin otec tu knihu jednou nazval jejím tajným mi-
lencem, možná to nemyslel tak docela vážně, ale přesto to mělo jistý
žárlivý podtón. Neuběhl totiž ani večer, kdy by si jeho žena nebrala ten
zažloutlý svazek s sebou do postele.
Tapety ve Furiině pokoji neukazovaly scény z románu postupně jako
film, ale coby zmatenou motanici obličejů a výjevů. Ale tak to s obrazy
v hlavě zkrátka funguje: Srozumitelné jsou jen samotnému čtenáři. Ob-
26
čas se Furia zarazila a rozhlédla se po výjevech na zdech, které s drobným

zpožděním ukazovaly, co právě přečetla, viděla a cítila.
„Vypadáš smutně,“ řekla jí lampa a namířila světlo na chvilku na
Furiin obličej a pak rychle zase zpátky ke knize. Hlas měla kovový jako
starý gramofon. Když lampa ohýbala své klouby, skřípalo to tak, že by
se kámen ustrnul. Furia už si před několika měsíci předsevzala, že ji
konečně naolejuje nebo o to poprosí Wackforda.
„Bolí ji koleno,“ řeklo čtecí křeslo svým hlubokým basem, který se
vždycky ze spár v koženém polstrování ozýval trochu tlumeně a mr-
zutě. Furia si skutečně oproti svým zvyklostem pokrčila na křesle jen
jednu nohu, druhou měla nataženou, ještě pořád ji bolela od nárazu do
schodů dole v knihovně.
S povzdychem se uvelebila na pokrčeném polstrování. Křeslo vy-
dalo blažené vrznutí. Mělo rádo, když si v něm někdo dělal pohodlí.
„Jsem v pořádku,“ řekla Furia. „Je to jen modřina.“ Po návratu
z knihovny se dlouho sprchovala, aby ze sebe smyla Plísňákovy výtrusy.
Teď na sobě měla froté župan a pod ním tričko na spaní.
Lampa ji znovu s žalostným zaskřípáním posvítila do obličeje. „Po-
znám smutek, když ho vidím.“
Furia ani po patnácti letech pořád netušila, čím lampa vlastně vidí
a mluví. Ona ani křeslo neměly oči nebo pusu. Jejich hlasy zněly z vnitřku
a ani výměna žárovky nezměnila schopnost lampy vidět. Byla to zázračná
bibliomantská díla, která před lety vytvořil a do detailů propracoval její
dědeček Cassius Faerfax. Furia litovala, že ho nikdy nepoznala.
S povzdychnutím pokývla k obrazům na tapetě. Náčelník Fantas-
tico a blonďatá zlodějka zrovna stáli nad propastí s výhledem na neko-
nečné zalesněné údolí.
„To jen... kvůli ní,“ řekla Furia. „Vždycky když ji vidím, tak...“
„Co?“ zeptalo se křeslo, taktní jak kus nábytku.
„No,“ opáčila lampa, „podle mě vypadá docela obstojně.“
Furia přemýšlela, jestli jim to opravdu chce vysvětlovat. Nakonec
to vzdala. Před spoustou let dala zlodějce obličej svojí matky. Ne zá-
27
měrně, stalo se to úplně bez jejího přičinění. Ale čím více času uběhlo
od Cassandřiny smrti, tím rozmazanější byly její rysy. Místo ní na-
stoupila jen mlhavá vzpomínka, přelud bez jasných kontur, co už měl
s Cassandrou Faerfaxovou jen málo co společného. Proměna probíhala
plíživě, ale poslední dobou byla mnohem nápadnější. Furia pozvolna
zapomínala, jak její matka vypadala, a to bolelo mnohem víc než blbé
naražené koleno.
„Proč se nepodíváš na nějakou její fotku,“ zeptalo se křeslo, „a ne-
připomeneš si ji?“
Lampa rozčileně zablikala. „Protože je ten starý všechny spálil,“
opáčila dřív, než stihla Furia odpovědět. „Ani ty na to přece nemůžeš
zapomenout, kožeňáku!“
Křeslo si něco zabrumlalo a uraženě zmlklo.
Furia zabouchla knížku. Obrazy na stěnách se vypařily a tapety zas
měly svůj světle tyrkysový vzorek. Opatrně se postavila na naraženou
nohu a přešla k psacímu stolu. Stál před jedním z vysokých oken, které
vedly na prostranství před rezidencí. Hned za klikatou příjezdovou
cestou a pár stromy se rozprostíraly cotswoldské kopce ozářené půlmě-
sícem. Přes den byla krajina mezi Oxfordem a Gloucesterem opravdu
překrásná, zelené moře strání a údolíček, které bylo protkané houštím,
potoky a začarovanými háji. V noci to tu ale díky údolím stínů a sple-
titým cestám vypadalo spíš jako lovecký revír divoké smečky vlků – ač-
koli to byli jen hlídací psi z přilehlých farem, kdo ve tmě vyl na měsíc.
Furia zastrčila Fantastica pod parketu vedle psacího stolu, škrtla sir-
kou a zapálila svíčky v jednom ze stříbrných svícnů.
„Zhasnout,“ řekla lampě.
Její útulný čtecí koutek se ponořil do temnoty, křeslo a lampa vypa-
daly zase bez života jako ostatní nábytek.
Digitální hodiny vedle postele ukazovaly, že bylo po jedenácté. Fu-
ria otevřela jeden z šuplíků stolu a vytáhla krabičku pralinek. Pod fólií
s čokoládovými koulemi byla schovaná další kniha. Položila ji před
sebe na stůl a otevřela tmavě hnědou vazbu. Uvnitř na prst tlustého
28
svazku byla podlouhlá přihrádka a v ní skleněné psací pero. Násada

byla umělecky zatočená jako rozmotaný šnečí domeček. I špička byla
skleněná. Furia ještě nikdy neviděla pěknější psací potřebu.
V papírnictví ve Winchcombe si pořídila kalamář, který teď už byl
skoro prázdný. V poslední době ho používala téměř denně.
Prvních čtyřicet padesát stran bylo hustě popsaných dvěma rozdíl-
nými rukopisy. Jeden patřil Furii, pěkně nakloněný a trochu holčičí.
To druhé písmo působilo staromódně, křivá písmena byla nalepena
jedno na druhé a přečíst se dala teprve s trochou cviku. Furia se pořád
u některých slov zarážela nebo občas rozeznala písmenko jen s určitou
dávkou fantazie.
Severin Rosenkreutz, kterému písmo patřilo, používal černý tuhý
inkoust, Furiin modrý byl jemnější a psala také elegantněji. Od té
doby, co přišla na to, jak se zachází se skleněným perem, málokdy dě-
lala kaňky.
Furia a Severin psali tu knihu střídavě, ona v přítomnosti, on v roce
1804. Chvíli trvalo, než mu to uvěřila, ale teď už o to vlastně vůbec
nešlo. Poté, co odhalila, že se s pomocí téhle knihy dá vést rozhovor
s nějakým cizím klukem, bylo snadné přijmout i to ostatní. Třeba to,
že Severin byl jedním z jejích předků, v době, kdy rodina ještě žila
v Německu pod jménem Rosenkreutzovi. Teprve později, v roce 1836,
je rozdrtila Adamitská akademie – přeživší museli uprchnout a přesíd-
lili do Anglie. Z posledních Rosenkreutzů se tehdy stali Faerfaxové a ti
se od té doby před agenty Akademie skrývali v Cotswoldsu.
Severin včera odpověděl na její poslední příspěvek – přesněji řečeno
před dvěma sty lety, ale v knize se ta slova objevila teprve teď v noci.
Využíval tutéž knihu, co ona, ten samý výtisk, jen ho držel v rukou v jiné
době a na jiném místě. Používali ji jako jiní lidé svoje smartphony, psali
si zprávy, vykládali si o malých i velkých věcech, co se jim děly, a dávali si
navzájem rady, když toho druhého něco trápilo nebo rozčilovalo.
Setkání s Plísňákem bylo pro Furii natolik adrenalinové, že se na-
před musela uklidnit. Fantastico byl ideálním společníkem, stačilo ho
29
jen otevřít a vdechnout jeho vůni, pak se hned cítila v bezpečí. Přečetla
si pár stran a na chvilku zapomněla na všechno nepříjemné, samotu
v rezidenci a přehnaná očekávání, která do ní její otec vkládal.
Po jedné kapitole byla dost uvolněná na to, aby mohla mluvit se
Severinem. Oba tomu tak říkali – mluvení – i když to samozřejmě ve
skutečnosti bylo něco jiného, o čem Furia nevěděla, zda to opravdu
nějakým způsobem hluboce souvisí s bibliomanty.
S pomocí pera a inkoustu mu vyprávěla, co se stalo. Věděla, že
tomu bude rozumět. Byl také bibliomantem jako ona, a už jen to jej
činilo lepším posluchačem, než kdy mohli být kluci z Winchcombe
nebo Stanway. Byl jako Furia. Často dokonce myslel na to samé. Bylo
mu sedmnáct, takže byl o dva roky starší než ona.
Samozřejmě věděla, že žije v době, která se od té její liší jako den od
noci. Proto se snažila nikdy nezmiňovat moderní předměty nebo pří-
stroje. Beztak jich v rezidenci moc neměli, žádný internet a jen jednu
prastarou televizi, kterou skoro nikdo nepoužíval. Jak by mu to taky
všechno mohla vysvětlit? Radši si s ním povídala o knížkách, o svém
otci, o životě v úkrytu v polozbořeném venkovském sídle uprostřed
ničeho.
On jí vykládal o velkém domě na Rýnu, v němž bydlel se svou ro-
dinou, o knihovně, která se mohla porovnávat s těmi největšími své
doby, a o svém úsilí nějak se popasovat se schopnostmi, které se v něm
před několika lety probudily. Bez debat se jednalo o bibliomantiku,
o tom nebylo pochyb, ale zdálo se, že ten termín nikdy neslyšel – začal
ho používat teprve poté, co ho Furia zmínila.
V jeho době ještě neexistovala Adamitská akademie, která bděla
nad světem bibliomantů, ani žádná válka mezi pěti rody Šarlatového
sálu. Furia o tom Severinovi během pár týdnů něco málo pověděla, ale
byla si vědoma své zodpovědnosti a občas jí nahánělo strach, když si
připustila: Co když řeknu něco, co změní budoucnost? Když se třeba
rozhodne obrátit zády ke své rodině nebo nebude mít žádné děti? Bylo
by možné, že by se Furia a Pip o generace později vůbec nenarodili?
30
Netušila, jestli byli v přímé pokrevní linii, a neexistoval způsob, jak

to zjistit. Všechny záznamy rodinné historie Rosenkreutzů byly zničeny
před útěkem z Německa. Odstranili všechny stopy, které by od nich
mohly vést k Faerfaxům. Jedinou výjimkou byla knihovna – jistě veliká
na svou dobu, ale nesrovnatelná s tou, co se z ní stalo později – jakmile
ji dopravili do Anglie, umístili ji do základů dnešního labyrintu knih
v katakombách rezidence.
Furia si dopisování se Severinem užívala jako hrdinky starých ro-
mánů svoje staromódní dopisní přátelství. V těch knihách pořád šlo
o dopisy, které doručovali poslíčci na koních a poštovní kočáry přes
pochmurná vrchoviště. Že o něm nepověděla svému otci, bylo součástí
celého kouzla. Ale už to dávno bylo víc než jen hra, ačkoli nebylo
snadné si to přiznat. Ráno se jako první dívala do knihy, aby zkont-
rolovala, jestli Severin odpověděl. Ještě před čištěním zubů si přečetla
každičké slovo – někdy dokonce dvakrát či třikrát.
A pokud mělo někdy vyjít najevo, že si svého mysteriózního ka-
maráda z minulosti jen představovala, podobně jako lidi, co najednou
začnou slyšet hlasy, i to by akceptovala: Pak by totiž byl aspoň její sou-
částí, něčím, co jí nikdo nemůže vzít.
Toho večera zapsala, co se přihodilo v knihovně a co ji přimělo
k tomu sejít ze stezky. Už párkrát zmínila, jak byl Fantastico důležitý pro
její matku, a proto i pro ni samotnou. Musela se za každou cenu ujistit,
že otec tu knihu neodhalil, protože nejspíš existují už jen dva výtisky.
Představa, že by mohla Fantastica ztratit, protože Tiberius Faerfax se ne-
dovedl přenést přes smrt svojí ženy, ji děsila víc než setkání s Plísňákem.
Poté, co všechno sepsala, zavřela knihu a chtěla ji položit zpátky do
krabičky od pralinek. Na poslední chvíli ji ale ještě samou zvědavostí
otevřela, jestli tam Severinova odpověď už náhodou není. Občas to
trvalo jen pár vteřin, nikdy déle než den.
Její naděje byly vyslyšeny. Severinův rukopis pokrýval zbytek stránky
pod jejím příspěvkem a část další. Inkoust zaschl před dvěma stoletími
a na některých místech zhnědl, někde dokonce trochu vybledl.
31
Milá Furie,
nevím, jak vypadáš, mimo toho, kterak ses mi popsala. Ne moc
velká, spíše drobná, s dlouhými světlými vlasy a zelenýma očima. To
dozajista postačuje, bych si o Tobě mohl vytvořiti obrázek, a musím
doznati, že jsem si ho ve své představivosti doplnil pár drobnostmi.
Pihy na nose, pár rozpustilých pramínků vlasů, které Ti spadají do
čela, nejen když zafouká vítr, a maličké bílé zoubky (vím, že zuby
jsou málokdy bílé, ale věřím, že Tvoje jsou tak pěkné jako na obra-
zech šlechtičen). Co ale DOZAJISTA vím je, že jsi děvče a žádný
obr s širokými rameny a mohutnými svaly. Tím bys ale MUSELA
býti, kdyby ses v nebezpečí opravdu chovala tak, kterak jsi mi vy-
líčila.
Furia se pousmála nad květnatým tónem a volbou slov. Přitom si za
uplynulých pár měsíců zvykla na jeho mluvu a spousta těch šroubo-
vaných formulací jí přišla zábavná – i proto, že německy sice mluvila
plynně, ale občas měla potíže se způsobem vyjadřování raného devate-
náctého století.
Mohu Ti jen napsati, že to považuji za více než lehkovážné. Ale
již vím, že by Tě to toliko pouze pobavilo a nikterak neodradilo od
podobného jednání v budoucnu. Takže zůstanu u toho, že Ti po-
vím, že velmi dobře rozumím, co Tě k tomu pohánělo. Přesto buď,
snažně Tě žádám, příště o něco opatrnější. Včera před usnutím mě
cosi napadlo: Míti někoho rád znamená odhaliti, že hovoříte stej-
ným jazykem. Někoho milovati znamená ve stejném jazyce básniti.
Nevím, zda spolu již básníme, Furie, ale přinejmenším spolu pí-
šeme knihu.
Furia s vřelým pocitem v břiše pohladila stránku. Před čtyřmi měsíci ob-
jevila tuhle knihu v knihovně mezi Siebensternovými romány o loupež-
nících. Tehdy se tam vydávala častěji a hledala knihy, které by se vyrov-
naly Fantasticovi. Na jinak prázdném hřbetě stálo její jméno – někdo ho
tam napsal rukou. Furia. Napřed si myslela, že jde o nějaký vtip jejího
otce – ale ten žádné vtipy o Siebensternovi nedělal – a pak, že by to mohl
32
být neznámý román o zlodějce z Fantastica. Ale když tu knihu vytáhla

z police, zjistila, že stránky vevnitř jsou nepotištěné. Už už se ji chystala
odložit, když si všimla, že na první straně stojí rukou psáno:
Milá Furie,
pokud jsi to Ty, kdo čte tato slova, odpověz mi prosím za pomoci
přiloženého skleněného pera. Jmenuji se Severin Rosenkreutz. Píši
Ti toto v únoru léta Páně 1804.
Žij blaze
Tvůj předek
Každý v domě to mohl napsat. Wackford. Její otec. Možná dokonce
Sunderland, rodinný šofér, kterému beztak nevěřila nos mezi očima.
Nakonec nechala knihu týden ležet ve svém psacím stole, než ji
znovu vytáhla a sesmolila odpověď inkoustem z rozbité bombičky do
plnicího pera.
Nechápu, že vůbec píšu do téhle knihy. Právě jsem oficiálně přišla
o rozum. Dobrou noc.
Pak svazek odložila a po tři dny ho ignorovala. Teprve pak do něj pokrad-
mu nakoukla, ačkoli jí to připadalo k smíchu. A pod jejími řádky stálo:
Milá Furie,
z celého srdce Ti děkuji za odpověď. Nejspíš se teď domníváš, že si
z Tebe někdo tropí žerty. Mohu Tě ujistiti, že tomu tak není. Abys
mi uvěřila, navrhuji toto: Vyber si libovolnou knihu z knihovny,
o níž jsi si jistá, že ji rodina vlastnila již v roce 1804. To by nemělo
býti složité, pokud svědomitost Rosenkreutzů v zacházení s knihami
od té doby neutrpěla. Prozraď mi jméno knihy a vyber číslo stránky.
Pak měj dotyčnou knihu po celý den u sebe, aby nikdo neměl příle-
žitosti do ní cosi vepsati. Nakonec se do ní opět podívej. Na jmeno-
vané straně pro tebe v roce 1804 napíši zprávu.
Bylo to šílenství o jeho návrhu byť jen uvažovat. Ale přesto se do toho
samozřejmě pustila a všechno se odehrálo přesně tak, jak sliboval. Ve
výtisku Velkého bandity Aballina na straně 67 objevila zprávu napsanou
stejným rukopisem.
33
Furie,
doufám, že toto rozptýlí veškeré Tvé pochybnosti.
Tvůj Severin Rosenkreutz, jenž o tobě před dvěma sty léty snil.
Vrátila se do pokoje, vytáhla tu druhou knihu a napsala do ní:
Nevím, jak to děláš, ale ohromilo mě to. Trochu. Ne moc. Ale trochu jo.
Odložila knihu a o malou chvíli později se objevila odpověď:
Jen pero a inkoust. Není to těžké.
Furia otevřela další bombičku s inkoustem, porýpala se v ní skleněným
perem a napsala do knihy odpověď:
Jak jsi to myslel, že jsi o mně snil?
Tentokrát uplynulo několik hodin. Netrpělivě přecházela po místnosti
a spořádala příliš mnoho Paulininých perníčků ze spíže a nakonec při-
šla na to, že odpověď se objeví, teprve když knihu alespoň jednou zavře:
Spatřil jsem Tě ve snu. Prozradil mi, kterak si opatřiti tuto knihu
a pro koho jest určena. Tobě to musí zníti dozajista bláznivě – a věř
mi, že to mám podobně.
S upřímným pozdravem
Tvůj Severin
Tak to začalo. Od té doby si psali čtyři měsíce, někdy i víckrát za den.
A pak dnes tahle věta: Nevím, zda spolu již básníme, Furie, ale přinej-
menším spolu píšeme knihu.
Zrovna chtěla přiložit pero k papíru, když se dveře do pokoje roz-
letěly. Rychlostí větru zastrčila Severinovu knihu do šuplíku a skoro
přitom převrhla kalamář.
V tmavém rohu dveří zazářil klaunovský obličej jejího bratra. Vypa-
dal jako porcelánová figurka na polštáři z černého sametu.
Pipovy světlé vlasy odstávaly všemi směry. Líčidlo si musel nanést
ve velkém spěchu. Bílá na několika místech tak docela nekryla, orámo-
vání pusy bylo křivé a červené ovály kolem očí každý jinak velký.
„Sunderland!“ křiknul. „Venku!“ Jeho tenký hlásek jako by přichá-
zel z nějakého ptačího hnízda. „Na to se musíš podívat!“
U ž to zase dělá!“
Sotva stihla odstrčit stranou kalamář, Pip už se prořítil kolem
ní, vylezl na stůl a vykoukl z okna do noci. Přitiskl obě ruce na sklo
a nos přilepil na okenní tabulku.
„Tvoje líčení!“ okřikla ho Furia a zatahala ho za horní díl pyžama.
Bílý make-up už ale zapatlal okno. „Ach jo, Pipe...“
„Tak se přece podívej!“
„Nemám náladu na Sunderlandovy pitomý triky.“
„To nejsou žádný triky!“ Fascinovaně zíral ven. „Tohle je skutečný!“
„Není to skutečný.“ Ale aby jí dal pokoj, taky se postavila na desku
stolu a klekla si vedle něj na okenní parapet. Musela přenést váhu na
levé koleno, protože ji bolela pohmožděnina.
Na prostranství před rezidencí byla jen jediná lampa. Její svit se
mihotal na karosérii černého Rolls-Royce, který parkoval na štěrku
před domem. Kufr měl otevřený, ale protože vůz stál motorem směrem
k domu, neviděli Furia a Pip dovnitř.
Sunderland na sobě měl dokonce i krátce před půlnocí svoji tma-
vou šoférskou uniformu a čepici s kšiltem. Byl neskutečně vysoký
a udělaný, jako někdo, kdo se o víkendu chodívá prát do barů v okolí.
Když Furia seděla na zadním sedadle rollse, připadalo jí, že má ra-
mena širší než sedadlo řidiče. Většinou se snažila na něj přímo nedívat,
protože jí přišlo, že se jeho obličej moc neliší od kamenných hlav na
náhrobcích vzadu v rezidenční kapli. Měl výrazné lícní kosti, hranatou
bradu a jen zřídka měnil výraz. Jeho vlasy byly šedé jako hliník, ačkoli
mu nemohlo být víc než pětačtyřicet. Přes den většinou nosil sluneční
35
brýle. Když už si je někdy sundal, vypadala jeho maličká modrobílá

očka jako kroupy.
„Viděl nás,“ konstatoval Pip.
„Samozřejmě. Proto celá tahle show.“
Sunderland teď skutečně vzhlédl zpod svojí čepice s kšiltem vzhůru
k nim, naznačil strojenou úklonu a zmizel za zvednutým víkem kufru.
Před pěti lety hledal Furiin otec šoféra prostřednictvím inzerátu
v Oxford Mailu. Do té doby obstarával většinu jízd a zařizování pro
rodinu Wackford, ale toho pak po jednom večeru v Lion Innu ve
Winchcombe chytila policie u Chadwickovy farmy. Sebrali mu řidi-
čák a dali mu na srozuměnou, že už si nejspíš jen tak nezařídí. Na
inzerát se přihlásili tři muži a Sunderland byl jediný, kdo přijel svým
vozem. Navíc to byl Rolls-Royce, což na chvíli udělalo dojem na vlast-
níky půdy a sedláky, jimž Tiberius dlužil nějaké peníze. Kdo jezdí ta-
kovým vozem, určitě dříve nebo později splatí svoje dluhy.
Sunderland souhlasil s tím, že bude pracovat za nízký plat a vezme
si na starost i údržbu vozu, pokud za to na oplátku dostane ubytování
a stravu v rezidenci zadarmo. Poté, co Furiin otec vyloučil, že by Sun-
derland mohl být agentem Akademie – nebyl bibliomantem, to bylo
jasné – obstaral si další informace a nakonec došel k přesvědčení, že
je coby řidič důvěryhodný. Od té doby bydlel Sunderland v domku
u brány u příjezdové cesty a nezdráhal se ani práce, která mu tak úplně
nepříslušela. Dneska celý den stěhoval starožitný nábytek z rezidence
pod přístřešek domku u brány. Další den ho pak čeká přesun na ulici
a prodej. Tedy za předpokladu, že sem někdo náhodou serpentinami
údolí zabloudí.
„Koukej!“ vykřikl Pip. „Už je zase tam!“
Světlo z kufru nóbl auta osvětlovalo štěrk. Stín šoféra se strašidelně
natahoval na prostranství až ke keřům.
Když Sunderland nastupoval k Faerfaxům, měl jednu neobvyklou
podmínku: Nikdo kromě něj nesměl otvírat kufr vozu. Nákupy a větší
předměty se převážely pouze na zadním sedadle. Pokud se kufr vůbec
36
otvíral, pak jedině Sunderlandem. Tvrdil, že vevnitř se nachází celý

svět, vesmír, podivuhodný a nebezpečný.
Furia to považovala za vymyšlenou pitomost a o to víc ji překvapilo,
že její otec přijal tuto podmínku jen s pousmáním. Jak velké nebezpečí
se mohlo skrývat v zavazadlovém prostoru, že ji Tiberius Faerfax bez
odmlouvání strpěl? Ale Sunderland si stál za svým. Občas poskytoval
dětem ochutnávku toho miniaturního vesmíru, většinou v nekřesťan-
skou a neobvyklou hodinu.
Furia se snažila neznít vůbec nadšeně, když se zeptala: „Jak dlouho
už to dělá?“
„Pár minut,“ odpověděl Pip.
Sunderland ustoupil o několik kroků a zkřížil si ruce za zády. Ze
světla vycházejícího z kufru vystoupila bílá postava v kosmonautském
obleku. Držela v ruce lano, na kterém byl přivázán slon. Furia by dala
všechno, aby se jen dozvěděla, jak se to zvíře mohlo do kufru vejít.
Kosmonaut a slon se pomalými kroky vzdalovali od auta a zanechávali
za sebou ve vzduchu stopu blýskavého stříbrného prachu.
Pip uchváceně zatleskal a Furia se s povzdychnutím odlepila od
okna.
„Páni!“ vykřikl Pip. „To je boží!“
„Je to jen pitomá iluze.“ Už mu to vysvětlovala aspoň stokrát, ale
stejně tak dobře mohla mluvit s tapetou. „Nějaký kouzelnický trik,
jako když vytáhneš králíka z klobouku. Někdo k tomu používá cylindr,
Sunderland na to má zavazadlový prostor.“
Pip po ní vrhnul pohled, který jasně vyjadřoval, co si o tom myslí.
Celý vesmír! koukalo mu z očí. Pak se znovu zahleděl ven, kde kos-
monaut zrovna odváděl slona do podrostu. Jako vždy po nich později
nebyla ani památka.
Furia se domnívala, že Sunderland používá nějaký projektor, který
měl schovaný právě v kufru. Určitě tu nešlo o knihy, protože to by její
otec, a možná dokonce i ona, moc dobře pocítili. Sunderland neměl
ani gram bibliomantského talentu, ale byl to šikovný iluzionista. Po-
37
divný koníček, nic víc, ale na Pipa vždy udělal dojem. Byl to zvláštní
protiklad – podmračený Sunderland, který se usmíval jen zřídka, na-
tož aby byl něčím nadšený, znal způsob, jak učinit ostatní lidi šťastné.
Z nějakého důvodu byl Pip jeho oblíbenec, zatímco k Furii se choval
v nejlepším případě zdvořile.
Přistihla se, že i ona sleduje zbytky stříbrného prachu. Snášel se
k zemi jako kapky vody.
Sunderland se uklonil směrem k oknu, pak zavřel kufr, posadil se za
volant a odjel s Rolls-Roycem k hlavní budově na zadní parkoviště. Tak
to vždycky končilo – jako by se nestalo nic zvláštního.
„A do postele!“ Furia pozadu slezla ze stolu. Bolest jí probodávala
koleno jako hřebík, když se oběma nohama postavila na zem.
Pip dál zíral do tmy. Na obzoru se zablesklo.
„Předtím tam byl rytíř s kopím a koněm,“ řekl, když ho Furia jemně
odtáhla od okna. „A obrovský netopýr.“
„Máš strach z klaunů, ale obrovský netopýr ti nevadí?“ Zavrtěla
hlavou. „Pipe Faerfaxi, ty jsi fakt blázen.“
Zakřenil se pod tím svým bílo-červeným líčidlem a pak vážně při-
kývl. „Já vím.“
„Tak pojď na kutě. Zítra ráno je škola, v sedm bude Theophil přede
dveřmi.“
Soukromý učitel za nimi docházel čtyřikrát týdně z Cheltenhamu
v údolí, jezdil v rozhrkocaném fordu, nad nímž Sunderland pohrdavě
ohrnoval nos, jen co se objevil na prostranství před domem.
„Nikdo jiný není jako my.“ Pip pořád stál před psacím stolem, díval
se na Furiin čtecí koutek, pak na hromadu knih vedle její postele. Na-
konec se pohledem vrátil k sestře. „Ani postavy v románech.“
„Patříme k rodu Rosenkreutzů,“ řekla Furia. „K tomu, co z něj zbylo.
Můžeme se snažit, jak chceme, nikdy nebudeme jako zbytek světa.“
„Rád bych byl jako děti ve Stanway a Winchcombe.“
„Pak bys musel chodit do školy jako oni a do kostela a sportovat.
A o víkendu sekat trávník.“
38
„Mají kamarády.“
„My máme knihy.“
Jeho zarmoucený pohled jí lámal srdce, ale nedala to na sobě znát.
Jediný způsob, jak Pipa zbavit jeho podivných nálad, odkoukala od
táty: Předstírat, že neexistují.
A přesto ji měsíc od měsíce víc a víc trápila ta záležitost s klauny.
Otec by s tím měl něco dělat, ale on se většinu času zavíral ve své pra-
covně a tvářil se, že se ho nic netýká. Jako by Pip mohl ze svých strachů
vyrůst sám. Ale tomu Furia nevěřila. Pip potřeboval pomoc a hluboko
uvnitř tušila, že šofér – zrovna Sunderland – to viděl stejně, a proto se
pokoušel toho smutného klučíka rozveselit.
„Hezky se vyspi,“ popřál jí Pip a došel ke dveřím.
Následovala ho a objala ho zezadu. „Zítra budeme společně pátrat
po tom kosmonautovi, jo?“
Pip se celý rozzářil. „Po vyučování?“
Furia mu oplatila úsměv a přikývla. „A teď pojď, odvedu tě do po-
stele.“
S traka s křikem vyletěla z koruny stromu a vyplašila dva holuby.

Na druhé straně rezidence se rozeřval motor a vzdaloval se. Pan
Theophil nastartoval svůj vůz a hrkal si to příjezdovou cestou k bráně.
Furia zaklapla Fantastica a sklouzla z rozpadající se zídky, kde se
dopoledne uvelebila. Dneska v noci ve spánku přečetla celou knihu,
už posté Stevensonův Ostrov pokladů. Za svítání se celá vyčerpaná pro-
budila. Nedovedla ovlivnit, jak často se to dělo a jak dlouho četla, ale
pamatovala si každičký detail. Většinou jí knihy ráno připadaly jako
sny, v kterých sama vystupovala.
Aspoň koleno už ji tak moc nebolelo. Nekulhala, a jen když stou-
pala do schodů, cítila mírnou bolest. Přesto se rozhodla, že se ulije
z Theophilova vyučování a zašije se s Fantasticem v římských ruinách za
domem. Bude z toho mít potíže jako vždycky, ale s tím dovedla žít. Fu-
ria v Siebensternově knize vítězila nad uzurpátory a lancknechty, takže
se soukromým učitelem, jehož největší zbraní bylo napaření úkolů z al-
gebry navíc, by byla hotová raz dva.
Obešla zbytky sloupoví pod kaskádami břečťanu a vydala se zpátky
směrem k domu. Nad ní poskakovala větvovím buku veverka. Králíci
a ptáci šelestili v kapradí a kopřivách. Teprve na posledních pár met-
rech si zastrčila knížku do tašky.
Ze špičatého štítu hlavního traktu se vzneslo hejno vran. Mocné
komíny čněly do mléčného letního nebe. Když svítilo slunce, Furia
občas prolezla arkýřem až nahoru na střechu, natáhla se s verbíři na
šikmé střešní tašky a pozorovala, jak se ze západu od pobřeží táhnou
mraky. Tady nahoře často foukal ostrý vítr, který skučel v komíně.
40
Jen rezavého kohouta na prostředním štítu už neroztočila ani ta nej-

silnější bouře.
Zatímco procházela pod okny flekaté boční fasády, pohrávala si
s myšlenkou ještě chvilku tam nahoru vylézt a dál si číst. Ale nezapo-
mněla na slib, který dala Pipovi.
Na prostranství před domem se Wackford slitoval nad Sunderlan-
dem a pomáhal mu s nábytkem. Oba muži – jeden v uniformě a druhý
v modrém obleku domovníka – zrovna vláčeli dolů k vjezdu toaletní
stolek. Furia si nedovedla vzpomenout, jestli byl z jedné z šedesáti čtyř
místností nebo z půdy. Bylo bolestné přihlížet, jak se na okraji ulice
kupí kousek za kouskem a pak se prodávají za babku, jen aby pokryli
aspoň část běžných nákladů. Navíc bylo čím dál těžší najít pro to staro-
žitné haraburdí kupce. Její otec se zdráhal pustit do domu profesionální
obchodníky, a tak se za domkem u brány odehrával jeden pouliční vý-
prodej za druhým, a tentokrát se objevili i nějací zájemci. Většinou to
byli turisti, kteří se kolébali po klikatících se silničkách Cotswoldsu
a beznadějně zabloudili mezi vysokými živými ploty, až nakonec skon-
čili před bránou k rezidenci. Pokud nakoupili něco z toho, co tam
Sunderland vystavěl, mrzutě jim vysvětlil cestu zpátky do civilizace.
Když neprojevili zájem o jeho červotoči napadené harampádí, nechal
je bez hnutí brvy odjet a dál bloudit.
K průčelí rezidence vedlo pár schodů. Vpravo od dveří stála na pod-
stavci obrovská kamenná postava, žena v dlouhé róbě, v jedné ruce
rozevřenou knihu, v druhé meč. Svatá Viborada, patronka sběratelů
knih, zahynula v desátém století, když se rozhodla při nájezdu maďar-
ských hord nenechat klášterní knihovnu ve štychu. Její socha střežila
už sídlo Rosenkreutzů na Rýně. Když přeživší rodina uprchla po řece
na sever, vzali si Viboradu s sebou.
Socha sklopila kamenný meč a zatarasila Furii cestu. „Co pro tebe
znamená čtení?“ zaznělo tlumeně z nehybného obličeje.
Pip vždycky odpovídal: „Pomáhá mi se strachem.“ Paulina říkala
„Ztráta času!“, Wackford si zamumlal pod vousy něco, čemu nikdo
41
nerozuměl, a Sunderland beztak raději používal starý vchod pro slu-

žebnictvo vzadu.
I Furiina odpověď byla natisíckrát ozkoušená, ale vždycky naprosto
přesvědčeně zopakovala: „Každá kniha je místem, na které se můžu
znova a znova vracet.“
Svata Viborada hned nato zvedla kamenný meč a ustrnula v pů-
vodní podobě. „Tvůj otec by s tebou rád hovořil,“ řekla, aniž by po-
hnula rty.
Furia počítala s kázáním, protože se ulila z vyučování. „Hned?“
„Ano. A máš mu donést něco té černé zmrzliny.“
To ji donutilo zbystřit. Když chtěl ten led, bylo jisté, že je velmi
zaměstnaný, než aby poslouchal Theophilovo stěžování. Zkroutilo se
jí břicho.
Rozrazila portálové dveře a spěchala dřevem obloženou vstupní ha-
lou. V rohu stála těžká amfora, vyšší než stojací hodiny na čelní stěně.
Jako dítě byla přesvědčená, že vevnitř sedí mrtvý loupežník, který tam
při přepadení rezidence hledal útočiště a zemřel hlady. Jak na ten ná-
pad přišla, už nevěděla – určitě s tím ale měla něco společného kniha,
kterou měla v tašce – ale ještě dnes pokaždé k amfoře vzhlížela a slibo-
vala si, že jednoho dne s pomocí žebříku vyleze k okraji a konečně se
podívá dovnitř.
Paulina vypadala, že si ani nevšimla, že Furia vešla do kuchyně.
Stála zády ke dveřím, oběma rukama se opírala o příborník a dívala
se z okna. Bylo nezvyklé ji vidět takhle postávat, docela potichu a ne-
hnutě. Obyčejně touhle dobou chystala oběd, činila se nad hrnci
a mluvila sama se sebou nebo s Wackfordem, který často přihlížel.
Kuchařka byla chytrá žena a dávno věděla, jak moc ji má domovník
rád.
Na plynovém sporáku něco bublalo ve vysoké konvici. Přes okraj
přetekla pěna, ale Paulina dál zamyšleně zírala do parku. Měla na sobě
kostkovanou zástěru, ve vlasech síťku a rukávy halenky vykasané až
k loktům.
42
Furia si odkašlala a došla k ledárně. Paulina nezareagovala. Furia

udiveně nakrčila čelo, vytáhla ze staré vitríny misku a zrovna se nata-
hovala po dveřích do ledárny, když Paulina promluvila.
„Už zase černá zmrzlina?“ Neotočila se a Furia měla dojem, že stu-
duje svůj vlastní odraz v okně.
„Táta říká, že by si dal.“
„To docela často poslední dobou.“
„To je možný.“
„Nebuď takový pokrytec.“ Neznělo to vyčítavě, spíš ustaraně. „Jsi
přece u něj, když ji používá.“
Furia pustila dveře ledárny a přistoupila blíž k Paulině. „Nestalo se
něco?“
„Copak by se stalo? Ne, nic.“
„Určitě?“
Paulina si povzdychla a otočila se, ale dál se svým rozložitým tělem
opírala o příborník, jako by se obávala, že bez opory by ztratila rovno-
váhu. „Jenom jsem přemýšlela.“
„Wackford něco...“ Furia se kousla do rtu.
Paulina se pousmála. „Ten ani nepípne, leda bys mu pohrozila
obuškem.“
„A proč to neuděláš? Myslím, proč mu něco neřekneš... ne to s tím
obuškem.“
„To já chci?“
Furia pokrčila rameny. „To musíš vědět sama.“
„Ach jo, je to tak strašně komplikované. Mám ho ráda, ale...“
„Ne dost?“
Kuchařka zavrtěla hlavou. „Tak to není. Ale líbí se mi můj život
takový, jaký je. To všechno tady. Nechci na tom nic měnit. Sebemenší
maličkost.“
Furia se zakřenila. „Wackford včera říkal skoro úplně to samé. Ne-
návidí změny.“
„Tak vidíš. A proto bychom měli vše nechat při starém.“
43
Furii přišlo, že to byla logika starých lidí, takže tomu nemusela ro-
zumět. Ale bylo jí jasné, proč byla Paulina tak zamyšlená. „To kvůli
tomu nábytku? Totiž ne kvůli nábytku samotnému, ale spíš kvůli
tomu... co znamená?“
Kuchařka si znova povzdechla. „To je jen část. Je to teď nějak...
všechno jinak. Ale tím si nelam hlavu. Možná jsem jen moc citlivá,
pokud jde o podobné nesmysly.“
Furia si ji přeměřovala pohledem, ale Paulina se vyhýbala očnímu
kontaktu. „Věř mi, táta dělá, co může, aby nikoho z vás nemusel pro-
pustit. Ty a Wackford patříte do rodiny. Dokonce i Sunderland...“
No dobře, to nebyla úplně pravda. Sunderland byl ve Furiiných
očích stále cizincem, i po pěti letech. Byl ten věčný nováček, přestože
se snažil věnovat Pipovi. Ale jediní, s kým o tom otevřeně mluvila, byla
lampa a křeslo.
„Já bych pro vás vařila i zadarmo, to víš,“ pronesla Paulina a zavrtěla
hlavou. „A tvůj otec to ví také. Stačí mi pokoj, kde můžu spát, a čas
na vycházky nahoru do kopců. To spíš, že... brzy budeš jako tvůj otec,
Furie. Jste si čím dál podobnější.“
„Nikdy v životě.“
„Zdědila jsi jeho talent, a když si dává tu černou zmrzlinu, jsi
u toho. Učí tě všem těm věcem. Jednou budeš pokračovat v tom, co
teď dělá.“
„Ještě není zas tak starý. A Pip je mužský v rodině, to on bude...“
Paulina ji vzala za ruku a pohladila ji. „Ach, Furie. Občas bys měla
navštívit okolní svět a nejen žít ve svých starých knihách. Časy se mění.
Už to není tak jako před sto lety, ani tady v rezidenci ne. A tvůj otec to
moc dobře ví. Ví, že ty budeš spravovat jeho dědictví, ne Pip.“
„A i kdyby, tím spíš se postarám, aby tu zůstalo vše při starém. Ty
a Wackford...“
Ztratila nit, protože pochopila, že Paulině nejde o její zaměstnání.
Něco viselo ve vzduchu, pocit změny. Když se má z léta stát podzim,
nevšimnete si toho jen díky počasí a barevnému listí. Byl to vzduch,
44
co se měnil, dokonce i svit slunce. Tak podobně se to dalo vycítit teď

v domě. Jako by někdo vyměnil všechny žárovky, a chodby tak byly
o něco potemnělejší a stíny delší.
„Něco se musí změnit,“ pronesla Paulina, „to je přirozený koloběh
času. Ty vyrosteš a za pár let i Pip.“
Obě se zakřenily, jako by tahle myšlenka byla nepředstavitelná.
„Zapomene na ta hloupá klaunská malovátka a z tebe se stane žena.
Tak je to dobře a správně. Ale myslím, že to ještě není všechno. Cítím
to.“ Zarazila se a zaváhala, jako by se jí nechtělo v myšlence pokračo-
vat. Pak sebou trhla. „Už jsem to cítila jednou, před deseti lety, když...“
„Když umřela máma?“
„Ano.“
Ze šimrání ve Furiině břiše se stalo bodnutí. Ale donutila se usmát,
odložila misku a objala kuchařku.
Paulina jí objetí oplatila. „Mrzí mě to, neměla bych takové věci
říkat. Neposlouchej mě, jsou to jen tlachy. Možná příliš často chodím
sama tam do kopců.“
„Vezmi s sebou Wackforda,“ navrhla Furia. „Prostě se ho příště ze-
ptej.“
Paulina se vymanila z objetí. „Vážně myslíš, že je to dobrý nápad?“
„V každém případě.“
„Určitě odpoví, že má moc práce.“ V koutcích Paulininých očí se
prohloubily drobné vrásky smíchu. „Je tak neuvěřitelně nesmělý.“
Zakřenily se jedna na druhou a Paulina pak políbila Furii na čelo.
„A nenech se tátou odradit. Má tě moc rád a je na tebe opravdu pyšný.
Možná to nedovede tak dobře dát najevo, ale...“
„Potřebuje následovnici.“
Paulina zavrtěla hlavou. „To není jen to. A ty to víš.“
Furia ji ještě jednou stiskla, vzala do ruky misku a pár kroky došla
ke dveřím ledárny. „Radši se za ním vydám. Uvidíme, co má za lubem
tentokrát.“
„Samozřejmě.“
45
Paulina zněla pořád ještě zamyšleně, ale už ne tak zničeně. Furia

si všimla, že ji kuchařka chvíli pozorovala a pak se pomalu obrátila ke
klokotající konvici.
Na háčku vedle vstupu do ledárny visel pár teplých rukavic. Furia
si je natáhla, vzala do ruky kladivo a z šuplíku taky dláto. Pak stiskla
kliku. Dveře se zasyčením povolily a do kuchyně zavanul ledový
vzduch. Police na potraviny byly poloprázdné, obyčejná lednička oby-
vatelům rezidence dávno stačila. Ale ledárna pařila k domu stejně jako
knihovna a římské ruiny v parku. A dokud tam bude uložen zmražený
kvádr stínkoustu, ledárna nepřestane chladit.
Černočerný blok byl uskladněný docela vzadu na dřevěném pod-
stavci. Ledový kvádr měřil skoro metr čtvereční. Na levé straně z něj
ale po celé roky někdo ukrajoval, takže byla skoro třetina ledu pryč.
Povrch vypadal jako nějaký černý kamenolom.
Furia kladivem a dlátem odloupla pár hoblin ledu a naplnila jimi
misku. Jakmile roztají, stane se z nich pár lžic stínkoustu.
Paulina se ani neotočila, když Furia opouštěla ledárnu, zavřela dveře
a odložila nářadí na své místo. Ve dveřích z kuchyně se ještě zastavila.
„Neodejdu odsud, Paulino. Nikdy.“
„Ale to bys měla. Dost daleko, aby tě Akademie nemohla najít.“
„Nemám z Akademie strach. A nikdo neví, jestli po nás po tolika
letech vůbec ještě pátrají.“
„Tvůj otec si je tím dost jistý.“
„Můj otec je přesvědčený o tolika věcech, které...“ Furia to skoro
dořekla. Které ona sama považovala za blbosti, pomatenosti, které se
současností už nemají vůbec nic společného.
Místo toho zbytek věty spolkla, pokrčila rameny a prohodila: „Tady
zůstane vše při starém. Vždycky to tak bylo.“
Paulina uhnula pohledem, když přikývla. Furia se nervózně za-
smála, pak sebou trhla a spěchala po schodech nahoru za otcem.
N
zničí.
a tisíce mil daleko, na druhé straně Země v hlavním městě knih
snila jakási žena o tom, že své nepřátele v Anglii jednou provždy
Buenos Aires bylo i toho rána tak chaotické, hlasité a přelidněné jako
většina jihoamerických velkoměst, ale i tady se dala najít místa, kde byl
klid. Jedno z nich bylo Ateneo Grand Splendid, argentinské největší
a nejkrásnější knihkupectví. Bývalý divadelní sál zastřešovala kupole
plná fresek, kolem dokola vedly balkony zdobené nádhernými reliéfy.
Na místě někdejších sedadel pro diváky stála za ohmataným mosazným
zábradlím křesla z hnědé kůže. Venku se táhly proudy aut a chodců po
Avenida Santa Fe, ale tady uvnitř panovalo uctivé ticho. Bylo to místo,
kde se většina rozhovorů odehrávala mlčky mezi knihami a jejich čtenáři.
V jednom křesle daleko od schodů usrkávala matka Antikva z kou-
řícího šálku a nahlížela přes mosazné zábradlí dolů do knižního sálu.
Byla to žena s bílými vlasy, přísnými rysy v obličeji, štíhlá, skoro až vy-
záblá, jejíž zálibu v červené barvě nebylo možné přehlédnout. Měla na
sobě elegantní dvoudílné šaty v tónu zralého vína, k tomu ladící boty,
rubíny v decentních náušnicích a tmavé stíny na víčkách. Vlasy jí zbě-
lely předčasně, byl to následek neuváženého používání bibliomantiky.
Moci knih vděčila za mnohé, ale musela přinést i nějaké oběti.
Domovem jí již po několik let byla knihkupectví po celém městě,
ohromné paláce jako právě Ateneo Grand Splendid a Eterna Caden-
cia, se svými lustry a tichým jazzem, ale i maličké krámky v bočních
uličkách Avenida de Mayo. Od brzkého rána až do půlnoci putovala
obchody a živila se energií z knih. Dokonce i v noci se potulovala po
47
ponurých antikvariátech, jejichž majitelé očividně spali buď podobně

málo jako ona sama, nebo s otevřenýma očima na rozevřených obrov-
ských knihách.
Žila ve městě tisíců knihkupectví už dlouho. Jenom v Libropo-
lisu jich bylo víc – ale v refugiích panovala jiná pravidla než v oby-
čejném světě. Proto bylo číslo knihkupectví v Buenos Aires nanejvýš
úctyhodné. Mezi třinácti miliony obyvatel, takzvaných porteños, bylo
údajně víc čtenářů než v jakémkoli jiném městě na světě. Zároveň byl
počet známých bibliomantů nízký, protože většina z nich pociťovala
pouto ke Starému světu.
Matka Antikva kladla důraz na anonymitu a milovala literaturu.
Knihami se nejenže živila, ale také četla s vášní, jež téměř hraničila
s posedlostí. Zjistila, že při čtení může znamenitě přemýšlet o podma-
nění svých nepřátel.
S vytrčeným malíčkem odložila prázdný šálek a pohledem dál klou-
zala po sále. Její spojenec se měl ukázat každým okamžikem.
V místech, kde dříve stály řady sedadel pro diváky, byly dnes po-
lice, mezi nimiž se proplétali první dnešní návštěvníci. Seshora půso-
bilo uspořádání tak geometricky jako nějaké antické naleziště. Matka
Antikva pozorovala, jak do sálu vstoupili tři muži. Přeměřovala si je
s nedůvěrou archeoložky, která tuší, že se z jejích nových pomocníků
vyklubou bezohlední vykradači hrobů.
Ti tři procházeli sálem, na první pohled zaujatí výklady a stoly s kni-
hami. Tím možná oklamali zbývající zákazníky, ale ne matku Antikvu.
Byli nezvykle oblečeni: švihácké redingoty a vesty, hodinky na řetízku
a ozdobné kapesníčky, úzké kalhoty a drahé boty jako z jiné doby. Všichni
tři měli vycházkové hole se zdobenými rukojeťmi, jeden dokonce i cylindr.
V Buenos Aires se móda měnila ze dne na den, takže nebudilo příliš velkou
pozornost, že ti muži působili, jako by zrovna do knihkupectví prošli skle-
něnými dveřmi přímo z nějakého salonu z 19. století.
Po minutě je následovali další dva muži, podobně oděni, vysocí
a štíhlí a nadmíru atraktivní. Když se v tichosti rozestavěli, vstoupila
48
do obchodu šestá osoba, okamžitě se podívala na matku Antikvu na-

horu na balkon a pomalu začala stoupat po schodech. Její společníci
zůstali dole, ale v ten moment si matka Antikva všimla, že se další dva
dávno nacházejí u ní nahoře, napůl skryti za opěradly vysokého ušáku.
Kdy se tu objevili a proč si jich nevšimla? Nejspíš byli efektivnější, než
se zdálo.
Zakabonila se a žena, která se k ní teď po balkonu blížila, si toho
očividně všimla.
„Moje opatrnost nemá nic společného s nedůvěrou,“ řekla návštěv-
nice, „jen se špatnými zkušenostmi.“
Matka Antikva vstala z křesla, aby se s ní pozdravila. Zdvořilost pro
ni byla důležitá i v kontaktu s podřízenými. „Doufám, že s tím vážně
nepočítáte.“
Mladší žena se okouzlujícím způsobem zasmála. „Samozřejmě že
ne. Ale občas naroste počet mých nepřátel rychleji, než je stihnu zabít.
Proto podnikám nezbytná opatření.“
Matka Antikva si moc dobře uvědomovala, že ta žena nežádá o od-
puštění za urážku, které se dopustila. Její zářivý úsměv, nevinná krása
a křehkost nebyly nic než maškaráda: Pod nimi se skrývalo neochvějné
sebevědomí, směs krutosti, pýchy a chladu.
Nikdo neznal pravé jméno této ženy. Ve světě bibliomantů jí říkali
ta Okouzlující a většina o ní mluvila jen tajně a vskrytu. Byla tou nej-
lepší vražedkyní, kterou jste si mohli koupit za peníze, a její kavalíři –
ti pěkní patolízalové, kteří jí sloužili coby osobní stráž – ji oddaně ná-
sledovali až do smrti. Matka Antikva neznala žádnou jinou ženu, která
by dovedla tak dokonale hrát na všechny struny mužských slabostí.
Neexistoval muž, který by jí nepropadl, pokud to ona chtěla, a neexis-
toval muž, co by přežil, když na něj dopadl její pavoučí stín.
Okouzlující na sobě měla černé šaty s rolákem a k tomu vysoké
kozačky. Vlasy dlouhé po bradu měla stažené do culíku, bezvadný pá-
žecí střih. Na první pohled to byla jen krásná žena kolem třiceti, ale za
jejíma velkýma očima zela propast.
49
„Prosím, posaďte se.“

Okouzlující poděkovala a usadila se. Když ženy seděly naproti sobě,
zdálo se, že se vzduch mezi nimi tetelí, tak silné byly bibliomantské síly,
které se tu střetávaly. Z knih v okolních policích proudila neviditelná
energie a obklopovala je jako předivo z ryzí moci. A přesto by někdo,
kdo není bibliomant, neviděl nic víc než dvě tiché dámy nestejného
věku, jednu bělovlasou, druhou černovlasou.
Pět kavalírů v přízemí a další dva na balkoně se dál tvářili, že je
s oběma ženami, které se tu setkaly k poslední poradě, vůbec nic ne-
spojuje. Nevzrušeně listovali knihami, opírali se o police a tu a tam se
usmáli na prodavačky nebo zákaznice.
„Přípravy jsou u konce,“ řekla Okouzlující. „Všechno je nachystáno.“
Matka Antikva neočekávala nic jiného. „Kořist má prioritu, zbytek
nehraje žádnou roli. Můžete Faerfaxe zabít sama nebo ho přenechat
svým lidem.“
Okouzlující si palci pohladila své dokonalé nehty. Leskly se jako
ocelové čepele. „Vyřídím, co se vyřídit musí. To patří k mému ob-
chodu.“
„À propos,“ dodala matka Antikva, „bylo by mi milejší odčinit se
vám nějak za vaši snahu. Nerada někomu něco dlužím.“
Okouzlující zavrtěla hlavou. „Nezůstanete mi nic dlužna. Beru to
jako svůj příspěvek k naší záležitosti. Některé věci musíte dělat z pře-
svědčení. Pád Adamitské akademie je mou touhou stejně jako vaší.
Pokud je Faerfaxova smrt prostředkem a cestou, pak se to stane. Pa-
triarchát Akademie musí padnout. Už příliš dlouho jsme setrvávaly ve
stínu těchto mužů.“
Dokonce i matka Antikva měla nutkání se zachvět, když zaslechla
pohrdání v hlase Okouzlující. Úkladná vražedkyně ráda využívala
mužů pro svoje účely, ale dávala přitom svoji nenávist vůči opačnému
pohlaví najevo stejně očividně jako svou krásu.
O důvodech kolovaly jen zvěsti. Jedna tvrdila, že Okouzlující už ve
věku sedmi let posedla tělo dospělé ženy – bibliomantský experiment,
50
který skončil tím, že ji její otec a bratr prodali jednomu z bohatých

spojenců na hraní. Když jí bylo osm, podařilo se jí zabít svého trýzni-
tele a o pár týdnů později všechny muže ze svojí rodiny. Pak beze stopy
zmizela. Když se o pár let později znovu objevila, byla z ní Okouzlující,
neustále doprovázená houfem kavalírů, které si obstarala bůhvíkde,
nebo si je možná sama poskládala ze slov a knihtiskařského klihu.
Tady v obchodě jich matka Antikva napočítala sedm, na Avenida
Santa Fe mohl klidně být další tucet nebo i víc. Nikdy nikdo netušil,
s kolika kavalíry se Okouzlující objeví, a tím dokázala nahnat strach.
Skok prostřednictvím knih, který bibliomanti používali, aby překo-
nali velké vzdálenosti za několik vteřin, měl obyčejně jednu nevýhodu:
Nikdy nemohli najednou cestovat víc jak dva bibliomanti z jednoho
místa do druhého. V dlouhé historii bibliomantiky, která dosahovala
až do antiky a k pramatce Faidře Herkulské, se nikomu nepodařilo
tenhle přírodní zákon porušit – s jedinou výjimkou. Ať už Okouzlující
objevila cokoli, umožnilo jí to skok v doprovodu nesčetných kavalírů,
deseti či dvaceti, nebo dokonce i víc. Svědek jednoho z jejích útoků
vypověděl, že se zničehonic objevila s padesáti přívrženci a spáchala
neslýchaný masakr. On sám zůstal ušetřen jen proto, aby mohl světu
popsat velikost její síly.
Matka Antikva ale nevěřila, že by schopnosti Okouzlující byly –
snad kromě toho skoku – ve skutečně větší než její. Nejspíš měla pros-
tě jen štěstí. Možná bibliomantika, která z ní udělala dospělou ženu,
spustila něco, co dřímalo neodhalené v každém z nich.
Obyčejně se tvrdilo, že Okouzlující strávila roky po krvavé pomstě
na svojí rodině studiem arkánských spisů a v nich narazila na zapo-
menutá tajemství. Ale mladá žena, která teď seděla naproti matce An-
tikvě, jí nepřipadala jako sečtělá učenkyně. Bez pochyby musela mi-
lovat knihy jako každý bibliomant, jinak by o svou moc dávno přišla.
Ale neexistoval zákon, který by určoval, jakého typu ty knihy mají být.
Pravděpodobně nečetla nic než brak, aby se nabila silou. Jednoho dne,
až budou zbytky rodu Rosenkreutzů vyhlazeny a Akademie zničena,
51
zavede matka Antikva řeč na Prousta nebo Joyce nebo zlatý věk ruské
literatury. Pak se ukáže, z jakého těsta je Okouzlující.
Ale do té doby hodlala nasměrovat její nenávist vůči mužskému po-
kolení tím správným směrem. Byla tou nejdůležitější zbraní v Antikvi-
ných plánech, takže staré paní nezbývalo nic jiného než si ji k sobě při-
poutat všemi prostředky.
„Vyprávěla jsem vám vůbec někdy,“ zeptala se matka Antikva laska-
vým konverzačním tónem, „jak jsem zlomila moc svého prastrýce nad
rodem Antikvů?“
Okouzlující se opřela v křesle. „Slyšela jsem o tom, ale bylo by bá-
ječné slyšet tu historku přímo od vás.“
A tak matka Antikva vykládala, přibarvovala, vymýšlela si a pře-
kroutila pravdu až k nepoznání. Když skončila tím, jak na sebe strhla
moc rodu Antikvů a vlastnoručně zardousila zlosyna, který tyranizoval
její rodinu, spokojeně spatřila oheň fanatismu planoucí v očích mladší
ženy. Ano, Okouzlující ji bude poslouchat, o tom byla přesvědčená.
Donese jí, po čem touží.
Proto si na rozloučenou dovolila gesto mateřské vřelosti, která byla
kalkulovaná jako všechno, co dělala: Vzala Okouzlující za ruce a s dů-
věrou si ji k sobě přitiskla.
Když úkladná vražedkyně se svými kavalíry opustila Ateneo Grand
Splendid, stála matka Antikva na rohu balkonu jako admirál u zábradlí
svého torpédoborce, opřená oběma rukama a spokojeně hledící vstříc
budoucnosti.
F uria zaklepala na dveře pracovny. Teprve napotřetí se jí dostalo

odpovědi.
„Pojď dovnitř!“ křikl Tiberius Faerfax.
Uposlechla rozkazu, zavřela za sebou dveře a uviděla široká záda
svého otce. Seděl na druhé straně pokoje skloněný nad psacím stolem
a psal do sedmého svazku Hansardovy rukověti pro zdravý spánek.
„Nesu ti zmrzlinu,“ řekla.
„Někam ji postav.“
Její otec se nejmenoval Hansard, ani neoplýval novými poznatky
ohledně zdravého spánku. Ale v písárně jeho velkého idolu Charlese
Dickense se nacházely tajné dveře, které byly polepené falešnými hřbety
knih coby maskováním – a mezi nimi byl i devatenáctisvazkový návod
k dřímotu jistého mistra Hansarda. Protože autor ani jeho knihy ne-
existovaly, Tiberius Faerfax se už před lety rozhodl, že toto klasické dílo
sám přivede na papír.
Šest svazků již stálo v polici, cenné a jediné výtisky svého druhu,
svázané v nejlepší nejjemnější kůži a se zlatou ražbou. Faerfaxovi na
tom sice byli finančně mizerně, ale Hansardova rukověť vyžadovala od-
povídající vzhled. Na sedmém svazku už se pracovalo celé měsíce a Fu-
riin otec vynaložil spoustu svých bdělých hodin k tomu, aby přemýšlel
o spánku.
Jen příležitostně došlo na jiný úkol. Pak přišla na řadu Furia a stín-
koust.
Hledala prázdné místo, kam by položila zmrzlinu, ale na všech sto-
lech a poličkách se vršily knihy a nechtěla riskovat, že se nějaká hro-
53
mada zřítí. Nakonec přistoupila k otcovu stolu, bezradně koukala na

ten chaos a jednoduše položila misku na parkety.
„Copak se děje?“ zeptala se.
Zrovna psal dlouhou rozvitou větu, která už zabírala přes polovinu
stránky. „Ještě moment.“
Pokrčila rameny a odloudala se ke krbu naproti. Nehořel v něm
oheň, hory knih na zemi byly dávno příliš blízko. Mezi svazky na krbu
stála skleněná nádoba ve tvaru cylindru. V ní ležely porézní úlomky
lávové horniny: šedé, světle červené a některé skoro oranžové. Skleněné
víko bylo bez smítka prachu, protože ho její otec často otevíral, aby vy-
táhl jeden z kamenů a zamyšleně ho otáčel v prstech. Přivezl si je před
více než třiceti lety z války v Refugiu noci, kameny z bitevního pole,
na němž padl nespočet bibliomantů. Jejich duchové ho dodnes pro-
následovali v nočních můrách. I v dobrých dnech se našly okamžiky,
kdy uprostřed rozhovoru ztratil nit a přes oči mu padl závoj bolestných
vzpomínek.
„Tak,“ promluvil jí za zády a odsunul se na židli. Když se Furia oto-
čila, dělal rameny krouživé pohyby, jako by se snažil narovnat si záda.
Tiše vzdychl. „Zatracené ploténky!“
Věděla, že to nebyly jen ploténky, ale taky stará zranění z války,
která ho ničila. Než se k ní otočil, nadzdvihl pásku, co měl přes oko,
a pořádně se pod ní podrbal. Teprve poté, co ji znovu upevnil na pravé
víčko, se na ni usmál.
„Vypadáš unaveně,“ řekla.
„Ta kniha se sama nenapíše.“
„Ale jo, napsala by se – jen kdybys chtěl.“
„Smysl a účel je napsat tu rukověť právě pěkně rukou. S biblioman-
tikou by to svedlo každé děcko.“
Asi postřehl, že se zatvářila zklamaně, protože vstal, došel k ní a po-
ložil jí obě ruce na ramena.
„Tvoje dušekniha si tě najde. Nedělej si starosti.“ Svoji měl v kože-
ném pouzdře na opasku, ven vykukoval jen kousíček vazby. Ne všichni
54
bibliomanti nosili svoji dušeknihu neustále u sebe, ale on si na to zvykl,

aby mohl chránit svou rodinu, pokud je vyslídí agenti Akademie.
Furia na ni poklepala prstem. „Když ti bylo tolik, co mně, už dávno
jsi...“
„To byla výjimka,“ přerušil ji. „Ostatním bylo devatenáct nebo dva-
cet, když na to došlo, některým ještě víc.“
„Dvacet!“ Furia si povzdychla.
„A stejně tak dobře to může přijít už zítra.“ Usmál se. „Nebo dneska
v noci.“
V jeho zdravém levém oku to zajiskřilo a ona si přála, aby tam tu
jiskru mohla vidět i jindy, než když šlo o knihy nebo bibliomantiku.
Možná už reagovala trochu podrážděně, možná to nebylo spravedlivé,
ale měla pocit, že by ji bez jejího potenciálu měl rád jen z poloviny tak
moc. Stejně jako Pipa, napadlo ji občas. Proč jinak by táta připustil, aby
se ten kluk stále víc zamotával do svých strachů ze zlých klaunů?
„Dneska v noci?“ zopakovala.
Na obličeji se mu usadil spokojený úsměv. Díky tomu sice nevypadal
méně unavený – starý, napadlo ji, opravdu starý – ale teď působil o tro-
chu víc naživu. Bylo mu šedesát, už to nebyl mladý muž a občas jí při-
padal vyloženě křehký a vetchý. Přitom byl skoro tak vysoký jako Sun-
derland a měl v sobě se svými po ramena dlouhými šedivými vlnitými
vlasy skoro něco neohroženého. Možná k tomu vedle širokých ramen
a obrovských rukou přispívala ta páska přes oko a bující bradka. Plnicí
pero, které používal, bylo vyrobené speciálně pro něj a bylo dlouhé jako
svazek chřestu. Jako všichni zkušení bibliomanti i on ztratil svůj tělesný
pach. Místo toho byla jeho kůže a vlasy cítit po knihách.
„Vyrazíme o půlnoci,“ řekl. „Všechno je nachystáno.“
Srdce jí na pár úderů vynechalo, ale hned se zase sebrala.
„Jak dlouho jsi to všechno připravoval?“
„Pár dní.“
Což ve skutečnosti znamenalo spíš několik týdnů. A to předpoklá-
dala, že celé měsíce pracuje jen na Hansardově rukověti.
55
„Zatraceně, tati! Proč jsi mi to nemohl říct o něco dřív?“

„Máš snad nějaké jiné plány?“
Jeho úsměv jí připadal maličko ironický. Moc dobře věděl, že málo-
kdy opouštěla rezidenci a už vůbec ne pro nějaká dostaveníčka. Paulina
měla pravdu: Furia byla přesně jako on, a co hůř, nechtěla být jiná.
Občas měla zvrhlou chuť udělat něco, co jí samotné připadalo strašné,
jen aby nebyla tak předvídatelná.
„Není důvod, abys byl hned protivný,“ šeptla.
„Mrzí mě to.“
„To tě teda ani trochu nemrzí.“
Chtěl jí položit předloktí na rameno – což byl jeho podivný odta-
žitý způsob objetí – ale Furia ustoupila stranou a tvářila se, že zrovna
objevila na stole něco moc zajímavého. A vtom opravdu něco zahlédla.
Přidala do kroku.
„No tati!“ vykřikla vyčítavě.
Vzala do ruky knihu, která tam ležela. Violetta, královna pirátů pa-
třila k Siebensternovým raným dílům a byl to jeden z jeho nejlepších
románů. Četla ho jednoho parného léta a snila o tom, jak společně
s Violettou vzdoruje bouřím v Karibiku a dávají za vyučenou španělské
armádě.
„Musí to být vždycky jeho knihy?“ zeptala se. „Od téhle máme jen
jeden výtisk.“
Zamračil se. „Siebenstern má vinu na všem, co se naší rodině přiho-
dilo. Bez něj bychom se ještě jmenovali Rosenkreutzovi a byli bychom
členové Akademie.“ Z jeho pohledu šlo vyčíst, jak je mu líto, že tuhle
diskuzi musí vést pokaždé od začátku. „Čím rychleji jeho knihy zmizí,
tím dřív se zapomene, že kdy existoval.“
Mohla by teď rozdmýchat obvyklou hádku o tom, jak absurdní
bylo, že pořád ještě tesknil po těch časech, kdy jeho předci zastávali
pozice v Šarlatovém sálu – v onom prvním spolku bibliomantských
rodů, z něhož později vznikla Adamitská akademie. O tom, jak si
protiřečí, protože tatáž Akademie nyní usilovala o jejich životy. A sa-
56
mozřejmě o jeho potlačované zatvrzelé nenávisti vůči Siebensternovi,

který způsobil zánik dvou rodů. Zadostiučinění, jež její otec pociťoval,
když mohl Siebensternovy knihy používat ke svým skokům, a tím je
ničit, pomalu hraničilo s posedlostí.
Ale nakonec nic z toho neřekla, protože už to udělala tolikrát a on
ani jednou neprokázal ani ždibíček nějakého nadhledu. Hlavně aby se
mu do rukou nedostal Fantastico.
Pokoušela se soustředit na to, co je dnes v noci čekalo. Nebála se –
koneckonců to nebylo poprvé, kdy se vydávali na lov pověstných prázd-
noknih – ale bylo jí jasné, že to může být nebezpečné.
Odklidila kupičku knih z jednoho křesla vedle psacího stolu a posa-
dila se. I její otec si sedl, protáčel v prstech plnicí pero a vyložil jí svůj
plán.
P ozději vytáhla z úkrytu Severinovu knihu a vystoupala s ní vi-

kýřem na střechu rezidence. Přes popraskanou šikmou stěnu
přelezla na prostřední štít, sedla si obkročmo před rezatého kohouta,
nacpala kalamář mezi dvě střešní tašky a otevřela knihu.
Vítr jí cuchal vlasy a ona si ještě jednou přečetla poslední Severinův
vzkaz:
Míti někoho rád znamená odhaliti, že hovoříte stejným jazykem.
Někoho milovati znamená ve stejném jazyce básniti.
Nevím, zda spolu již básníme, Furie, ale přinejmenším spolu pí-
šeme knihu.
Říkala si, že by na to měla nějak odpovědět, ale napadaly ji jen věci,
které vzápětí zněly děsně pitomě. Přesto mu chtěla ukázat, jak důležité
pro ni jejich rozhovory jsou a že mu věří. V uplynulých týdnech mu
vykládala něco o bibliomantice a zdálo se, že se díky tomu lépe vypo-
řádává se svými vlastními schopnostmi.
Severinův otec byl nakladatel, čímž jste si na začátku devatenáctého
století očividně moc nevydělali. Ale Rosenkreutzovi už byli generace před
tím velmi zámožní a coby univerzální dědic využil tohoto bohatství, aby
se mohl zcela oddat své lásce k literatuře. Severinův starší bratr obchod
jednoho dne převezme a i pro Severina samotného bylo zajištěno místo.
Protože ani trochu neoplýval obchodním talentem nebo vůbec zájmem
o podobné věci, byl už dva roky učněm u svého otce v oboru knihařství.
Jednou by měl dohlížet na výrobu knih a jeho bratr bude zodpovědný za
prodej. Severin vypadal, že je s tím smířený. Říkal, že mu dělá radost vlast-
níma rukama vytvořit z papíru a kůže knihu, která tu bude na celé věky.
58
Rod Rosenkreutzů byl v té době poměrně rozvětvený, měli nespo-

čet bratranců a sestřenic a mezi nimi hned několik, kteří se pokoušeli
psát příběhy i básně. Severin oproti tomu měl schopnosti, které tohle
všechno přesahovaly. Narodil se jako bibliomant, i když byl tento po-
jem v jeho době ještě neznámý. Před tím, než si začal dopisovat s Fu-
riou, se domníval, že je jediným člověkem na světě, který dovede sílu
knih využít ve svůj prospěch.
Zezačátku byla nedůvěřivá. Její první myšlenka byla, že by mohlo
jít o nějakou lest Akademie. Co když byl Severin agent, který se tímhle
způsobem pokouší zjistit, kde se ukrývají? Ale po všech těch týdnech se
ani jednou nevyptával na to, kde bydlí – vlastně se zdálo, že od začátku
vychází z toho, že stále žije v tomtéž domě na Rýně, v němž rodina
bydlela v jeho době. Nikdy se ani nepokusil vyzvídat nebo vyptávat na
něco, co mu sama dobrovolně nevykládala. Mnohem víc ho zajímalo
všechno, co se týkalo bibliomantiky – věci, které se dnes bibliomant
dozví už jako dítě od svých rodičů.
Jak moc se bibliomantika v těch více než dvou staletích, která je dě-
lila, rozvinula? Kdy převzala moc Adamitská akademie? Jak velký je vů-
bec svět bibliomantů, o nichž většina smrtelníků nic netuší? A co byla
ta tajná útočiště, kterým říkali refugia, místa jako Libropolis a další
niky na druhé straně obyčejného světa?
Furii učili, že první bibliomantkou byla v temném dávnověku pra-
matka Faidra Herkulská. Oficiální historie se ale začala psát teprve s ro-
kem 1780 – v tomto roce pět nejvlivnějších rodů uzavřelo spojenectví.
Nazvali ho Spolek Šarlatového sálu, podle místa, na němž podepsali
úmluvu. V tomto grémiu se mělo mluvit o právech, spravedlnosti a za-
mezovat bezpráví a křivdám. Přísahalo se na utajení před nevědoucím
světem a tvořily se zákony a pravidla.
I Severin slyšel o Šarlatovém sálu – jeho otec byl jedním ze zakladatelů.
Ale Severin si stál za tím, že jde jen o spolek nakladatelů a knihkupců,
nic než neškodná obchodní dohoda. Furia opatrně naznačovala, že mu
možná jeho otec neříká celou pravdu, ale Severin ze svého přesvědčení
59
nechtěl ustoupit. On sám už se zúčastnil několika jednání v Sále a byla řeč

jen o nákladech, cenách, výdajích na tisk a klesající kvalitě textů.
Věř mi, že to byla naprosto únavná záležitost. Představ si tu nej-
nudnější věc na světě, v duchu ji zdvojnásob a to celé bylo ještě
desetkrát horší. To je Šarlatový sál. Celičký dlouhý den se prolévají
pivem a vínem a večer jsou natolik opojení, že si druhého rána ani
nepamatují, na čem se usnesli. S bibliomantikou to nemá nic, ale
vskutku vůbec nic společného.
Furia se dál domnívala, že mu možná něco zatajovali, ale prozatím se
rozhodla mu o tom nic dalšího nepsat. Teprve když do toho Severin
dál vrtal, vyprávěla mu o událostech, které vedly k rozepřím v Šarlato-
vém sálu a k založení Adamitské akademie. To bylo roku 1835, třicet
jedna let v Severinově budoucnosti.
Pořád byli odpadlíci, kteří se vzpírali autoritě Šarlatového sálu, bib-
liomanti, již necítili příslušnost k žádnému spolku a odmítali jakékoli
zákonodárství. Siebenstern, který začal nenápadně coby autor románů
o loupežnících, byl jedním z nich. Byl to on, kdo nakonec vytvořil
pověstné prázdnoknihy – a tím způsobil rozpad pěti rodů.
Na první pohled byly prázdnoknihy svazky s nepopsanými strán-
kami. Ale ve skutečnosti byly nasycené bibliomantskou energií. Ni-
kdo nevěděl, kolik jich je – třicet, odhadovali někteří, víc než padesát,
říkali druzí. Také se jim přezdívalo bibliomantské časované bomby,
protože to byl vlastně jejich jediný účel. Šlo totiž o to, že v jistý oka-
mžik, a nikdo nevěděl kdy, se od nich měly všechny knihy v okolí
nakazit prázdnotou. Tato prázdnota by přeskakovala z knížky na
knížku a v nepředstavitelném dominovém efektu by tak za několik
málo hodin zachvátila všechny knihy na světě. Za pár dní by všechny
knihovny světa byly plné jen svazků prázdných papírů. Veškerá litera-
tura by tak naráz zmizela – a s ní i bibliomantika samotná. Už brzy se
pro to uchytilo zvučné pojmenování – Librokalypsa.
Nikdo netušil, jak se z druhořadého spisovatele stal nepřítel všech
bibliomantů. Co ho naplnilo takovou nenávistí? Proč si přál zánik
60
veškerých knih? A kde vzal tu moc a vědění, aby mohl vůbec prázd-
noknihy stvořit, a zapříčinit tak Librokalypsu? Dodnes na tyto otázky
nikdo neznal odpověď.
Jakmile vešlo ve všeobecnou známost, co Siebenstern udělal, ne-
mohli se členové Šarlatového sálu shodnout, jak s nastalým nebezpe-
čím naložit. Někteří to celé považovali jen za fámu a jiní zase hledali
další viníky. Protože Siebenstern beze stopy zmizel, obrátili se ti, kteří
ho chtěli vidět mrtvého, na jeho rodinu. Rosenkreutzovi byli napřed
osočeni a pak vykázáni ze Sálu. Vytýkalo se jim, že zatajili, jak se mu
dostalo možnosti zosnovat takový ničivý akt.
Tou dobou příslušníci rodu Antikvů objevili v knihovně v Petrohradě
jednu z prázdnoknih. Ale místo aby svůj nález ohlásili, rozhodli se s ní
experimentovat. Když jejich konání vyšlo najevo, tvrdili, že vše bylo jen
pro dobro bibliomantiky. Jejich protivníci v Šarlatovém sále je ale obvi-
ňovali, že chtěli moc prázdnoknih využít pro svoje vlastní pochybné cíle.
Hádka přerostla v konflikt, který svět bibliomantů doposud nepoznal.
Došlo k rozmíšce, pak k pokusům o vraždu a nakonec tři zbývající rody,
stojící proti odpadlíkům, rod Antikvů prakticky vyhladily. Během jediné
krvavé noci byla zničena rodina i se všemi svými vzdálenými příbuz-
nými. Když se proti tomu rod Rosenkreutzů ohradil, padli jeho členové
za oběť nájemnému vrahovi. Jen několika Furiiným předkům se v zimě
roku 1836 podařilo uprchnout do Anglie, kde se usadili v zasněžených
kopcích Cotswoldsu a přijali jméno Faerfaxové.
Linie Antikvů končila v černém roce masakru. Tři zbývající rody
prohlásily Šarlatový sál za rozpuštěný a sjednotily se do Adamitské aka-
demie, která od té doby vládla zbývajícím bibliomantům za pomoci
síly a násilí. Pod záminkou, že je nutno odvrátit nebezpečí Libroka-
lypsy, se zavedly nové zákony, pálily se Siebensternovy knihy a zaka-
zovaly jisté bibliomantské praktiky a Akademie nabyla nad skrytým
světem bibliomantů neomezené moci.
Ovšem v průběhu desetiletí se ozývalo čím dál více hlasů, které
trochu potajmu tvrdily, že Librokalypsa a Siebensternovy prázdno-
61
knihy jsou výmysly, jež měly ospravedlnit diktaturu tří rodů. Protože
katastrofa nepřicházela, mnozí si mysleli, že Siebensternův domnělý
útěk nebyl nic než strašák srovnatelný se všemi věštbami konce světa
nejrůznějších fanatických náboženství nebo mayských kalendářů. Sie-
benstern se stal obětí intrik, odstranili ho a vinili z něčeho, co se ve
skutečnosti nikdy nestalo a ani v budoucnosti nenastane.
Mezitím se Akademie snažila umlčet všechny pochybovače. Na
místech, kde se bibliomanti potkávali, a v tajných útočištích zasaho-
valo čím dál víc agentů a milicionářů, sbírali informace, očerňovali
zrádce a odstraňovali povstalce.
Faerfaxové by vlastně měli být protivníkům Akademie vděční za
jejich úsilí očistit Siebensternovo jméno. Ale jeden z nich se rozhodl, že
ví všechno mnohem líp než všichni pochybovači a obhájci.
Tiberius Faerfax.
Furiin otec nenechal otřást svou vírou a rozzlobeně se domníval,
že všechno je Siebensternova vina. Léta po jeho návratu z prohraných
bitev v Refugiu noci se mu konečně podařilo vypátrat další prázdno-
knihy. Odhalil je ve střední Evropě a v Arábii, v Jižní Americe a Japon-
sku. Bylo potřeba bezpočtu skoků, aby se dostal na všechna tato místa,
dovnitř uzamčených trezorů a knihoven excentrických sběratelů, které
byly obrněné jako pevnosti. Žádný z nich netušil, co číhá v jejich po-
licích, a protože jen hrstka z nich byla bibliomanty, sotva by uvěřili
varování. Takže se Tiberius Faerfax spoléhal na způsob, jenž skýtal nej-
pravděpodobnější úspěch – na loupež.
Ale proč dával tolik všanc? ptal se Severin. Proč nezveřejní, kde
se prázdnoknihy nacházejí, a nespolehne se na to, že se Akademie
postará o vše ostatní?
Furia si mu váhavě vylila srdce:
Můj otec je přesvědčený, že Akademie nechce knihy zničit, ale pro-
zkoumat jejich účinnost a zneužít je jako prostředek nátlaku. Věří,
že jen on může prázdnoknihy jednou provždy zničit – a kdo ví,
možná má dokonce pravdu. Používá speciální černý inkoust, který
62
před lety vyvinul rod Antikvů, když se zabýval prvními prázdno-

knihami. Když byli Antikvové vyhlazeni, dostal se tento inkoust do
rukou mojí rodiny. Střežíme ho coby ledovou kru, aby se nezkazil.
Prázdnoknihu nelze zničit, aniž by člověk nepodstoupil riziko, že
nastartuje Librokalypsu. Nebezpečí, že se uvolní energie a nakazí
ostatní knihy, je příliš vysoké. Proto stínkoust od Antikvů knihy
nezničí, ale jen zviditelní text, který je na stránkách vepsaný. Tím
knihy ztratí svůj účinek. Doposud našel čtrnáct výtisků a zbavil je
jejich účinku. Nikdo netuší, kolik jich ještě zbývá. Ale ty ses ptal,
proč to táta dělá. Na jednu stranu samozřejmě proto, že knihy mi-
luje víc než cokoli jiného na světě. Nedovede snést, že jeden z jeho
předků má na svědomí něco, co by mohlo vymazat literaturu sa-
motnou.
Na druhou stranu věří, že stačí, když najde všechny prázdnoknihy,
a Akademie pak zruší klatbu, kterou na naši rodinu uvalila. Doufá,
že se Faerfaxové znovu budou moci stát rodem Rosenkreutzů a že
pak získáme křeslo v Akademii, tak jako tehdy v Šarlatovém sálu.
Sní o tom, že všechno bude zase tak jako před tou rozmíškou.
Vím, že to zní šíleně. Akademie nás chce zabít, ale můj otec si myslí,
že se můžeme rehabilitovat. Vážně věří, že by nás přijali s otevře-
nou náručí, když vyslídíme všechny prázdnoknihy. Sní o starých
a lepších časech, které sám ani nezažil. Proto Siebensterna tak moc
nenávidí. Siebenstern zničil naše jméno, naši pověst i budoucnost.
Což je všechno možná pravda. Ale je úplně jedno, co můj otec dělá –
nevěřím, že by Akademie zapomněla, co se událo, a navíc nám ještě
dala křeslo v radě.
Možná se teď ptáš, proč bychom chtěli být součástí něčeho takového.
Zástupci diktatury, kterou spousta lidí nenávidí. No, můj otec je
přesvědčen, že může strhnout kormidlo na svou stranu. Říká, že až
bude v Akademii zase dostatek zdravého rozumu, mohlo by se mnohé
zlepšit, zrušily by se zákazy, propustili agenti a zametlo by se před
vlastním prahem – tak jak to dělá on sám.
63
Ale já se obávám, že jsou to plané naděje. Jen sny a přeludy. Nechá-

pej mě špatně: Mám svého otce ráda. Ale tady zabředl do něčeho, co
už ho jen tak nepustí. A teď mám o něj každým dnem o něco větší
strach.
Je to asi tak rok, co začal chtít, abych chodila s ním, jakmile najde
další prázdnoknihu. Chtěl bys něco takového po své dceři? Už tak
jsme dost pronásledováni a bombardováni jako zloději (což vlastně
taky jsme). Ale přiznávám, že mě to i baví. Znáte ve vaší době
spojení záchvěv vzrušení? Dneska už se tolik nepoužívá, leda v kni-
hách, ale je to přesně ono: Užívám si, co děláme. Čím je to nebez-
pečnější, tím lepší.
A řekni mi: Je to normální? Nebo pomalu ztrácím kontrolu, tady
v tomhle domě, v tomhle údolí, schovaná před celým světem?
10
P oté, co jí otec vylíčil, co má dnes večer v plánu, seděla Furia

dlouho bez hnutí na střešním štítu a zírala do dálky. Na stráních
se pásly ovce, bílé puntíky uprostřed všudypřítomné zeleně. Rezidence
se zdvihala na konci protáhlého údolí a vždycky, když foukal vítr ze
západu, přinesl s sebou vůni kopců. To pak byl cítit po mokré trávě
a listí, po tajemství v rozbujelých houštinách.
Teprve po chvíli si všimla, že modrý inkoust na špičce skleněného
pera zaschnul. Dneska nenapsala do Severinovy knihy ještě ani slovo.
Většina záznamů o historii bibliomantiky byla o pár dnů a stránek
zpět. Na tohle téma se teď vyptával jen příležitostně. Většinou to dělal
jako ona: Vykládal o svém životě, o přísnosti svého otce, o všedních
dnech v knihařství a – to obzvlášť – o svých pocitech. Občas se musela
nad jeho květnatými obraty pousmát, ale byla přesvědčená, že on to
má s jejími slovy zrovna tak. Na to, že mezi nimi byl věkový rozdíl
přes dvě stě let, si vedli docela dobře, pomyslela si. A možná bylo právě
proto snazší být upřímná. Nemusela se přetvařovat, protože mu nikdy
nepohlédne do očí.
Z myšlenek ji vytrhlo vysoké zahvízdání. Přicházelo ze zadní strany
usedlosti. Na druhé straně římských ruin na konci zahrady, za rozpad-
lou cihlovou zdí a zbytky sloupoví, které tam čněly coby náhrobky
z plevele, končila zahrada pruhem křoví a stromů. Za ním se krajina
strmě zvedala. O něco dál se na svahu vinuly koleje, po kterých jezdila
jen vetchá lokomotiva se zarezlými nákladními vagony. Každých pár
hodin, ve dne v noci převážela zboží z jedné továrny daleko na západě
a mířila do Oxfordu a Londýna. V zatáčkách nahoře na kopci musela
65
zpomalit skoro do kroku a před každou zatáčkou varovně houkala, aby

odehnala z kolejí stáda ovcí a gallowayský skot.
Wackford dole před domem ten hvizd bouřlivě napodoboval, když
společně se Sunderlandem nesli další skříň na příjezdovou cestu. Furia
se zakřenila. Domovník občas dělal takové dětinské věci, aby vyvedl
šoféra z jeho stoického klidu. Byl to secvičený rituál mezi oběma muži
a Sunderland samozřejmě nehnul ani brvou, s čímž Wackford ostatně
počítal.
Zatímco se vagony probojovávaly úzkými zákrutami kolejí, Furia se
vrátila k otevřené knize, která jí ležela v klíně. Namočila skleněné pero
v kalamáři, nechala si na prst široký odstup od Severinova posledního
příspěvku a začala psát.
Dneska v noci už to zase vypukne. Budu doprovázet otce při jednom
z jeho skoků.
Bylo to poprvé od té doby, co si se Severinem psala, ale on věděl, o co
jde, a ona věděla, že si kvůli tomu bude dělat starosti. Představovala
si, jak vrtí hlavou, když sedí skloněný nad knihou, možná zvedne oči
a vykoukne z okna ven na Rýn, s blond vlasy po ramena, ve staro-
módním kabátci a košili s kanýry jako Heathcliff ve Větrné hůrce, prsty
umazané od tiskařské černi.
Táta objevil jednu z prázdnoknih už před dvěma týdny a od té doby
potajmu obstaral vše nutné. Pro skok znovu použijeme jednu ze
Siebensternových knih, „Violettu, královnu pirátů“. Můj otec se-
hnal druhý výtisk a coby spěšnou zásilku ji poslal tomu sběrateli do
Turína. Musel dorazit před pár hodinami, a jestli všechno dobře
dopadne, nachází se teď už v cíli našeho skoku.
Pro skok s pomocí knih jsou vždy potřeba dva identické výtisky,
nutně pocházející ze stejného nákladu. Náš použijeme jako vysílač,
ten druhý jako přijímač. Objevíme se s naším výtiskem v téže míst-
nosti, kde je střežen ten druhý, a budeme doufat, že správný sběratel
ho uchovává někde ve své knihovně. Táta to zamaskoval jako zá-
silku z jednoho londýnského antikvariátu. Je to trochu nebezpečné:
66
Pokud sběratel tu knihu prostě vyhodí, riskujeme, že skončíme ně-

kde v lisu na papír. Údajně už se někde stalo, že přijímací kniha
byla položena ve výběhu pro psy nebo hozena do moře. Slyšela jsem,
že někdo pojal podezření a odnesl přijímací knihu do krematoria.
Když se tam skokan ocitl, měl čas jen na to, aby zjistil, kde je. Pak
se zapnula pec a on uhořel zaživa.
Nechtěla to s odstrašujícími historkami přehánět, ale tohle nebyl žádný
výmysl. Otec jí je vykládal coby příklad toho, co všechno se při skoku
knihou může pokazit. Od té doby měla noční můry o skocích a nená-
viděla je z hloubi srdce.
Knihy po skoku zmizí, prostě se vypaří do vzduchu. To je oběť, kte-
rou musíme přinést. Abychom se později mohli vrátit do výchozího
bodu, jsou potřeba další dvě totožné knihy. Vsadím se, že i k tomu
táta použije Siebensternovy romány.
Odložila pero a uvažovala, jestli má ještě něco dodat. Nakonec si znovu
namočila skleněnou špičku do kalamáře.
Vím, že prázdnoknihy existují, viděla jsem je na vlastní oči. Ale
jestli jsou skutečně tím, v co všichni věří? Zda je Librokalypsa sku-
tečným nebezpečím, nebo jen pohádkou? To nikdo netuší. Pomá-
hám svému otci, protože
– tady zaváhala –
je to můj otec. Protože ho mám ráda. Protože tak moc věří všemu,
co dělá. Ale proto tomu hned nemusím věřit i JÁ, že ano? Možná
postačí, když děláme něco pro druhého. Prostě z lásky.
Tvoje Furia
11
J si připravená?“ zeptal se otec.

Stáli naproti sobě v jeho pracovně, oba v tmavých kombinézách
s našitými kapsami. Mezi sebou drželi Siebensternovu Violettu. Furiiny
prsty na knižních deskách byly oproti otcovým poloviční.
„Jasně,“ zalhala odhodlaně.
Nebyla připravená. Myslela na krematorium, na kůži a kosti, které
se rozpadají v prach. A přemýšlela, co by se stalo s Pipem, kdyby se
z tohoto skoku ani jeden nevrátili.
Pak její otec řekl: „Pusť.“
Odtáhla ruce stejně jako on. Kniha se zažloutlou obálkou zůstala
na místě, vznášela se mezi nimi v místnosti. Vypadala, jako by se
vlnila a třpytila, jako kdybyste se na vybledlé písmo dívali skrz vodní
hladinu. Police dosahující až ke stropu se zachvěly a zbledly, pak se
z nich stalo něco jiného, co se kolem ní stahovalo jako sáček, z něhož
ráz na ráz zmizel vzduch, takže těsně přilnul ke všemu, co se v něm
nacházelo.
Čas se smrskl do zpomaleného proudu. Furiino tělo se kousek po
kousku vydávalo na cestu jako šelestivý chvost komety roztřepený
na okrajích. Bylo to, jako by jí někdo stahoval obličej. Chtěla po
něm sáhnout, ačkoli dávno neměla ruce, jen oblaka mihotajících se
molekul.
Pak jako by padala šílenou rychlostí, která neměla s obyčejným pá-
dem zhola nic společného. Propast byla prázdná jako temnota mezi
hvězdami. Otce už neviděla, bála se, že ho ztratila a zůstala sama na
tomhle místě nikoho, které ani žádným místem nebylo.
68
Jako kdyby se řítila představivostí někoho jiného, kdo nemá psy-

chické zábrany – cizince, který ji chce všude zavést nebo ji navěky
zanechat v tomto stavu. Možná to tak opravdu bylo: Ve skutečnosti
neskákali z jednoho místa na zemi na jiné, ne z Anglie do Itálie, ale
řítili se myšlenkami toho, kdo knihu používanou ke skoku sepsal.
Siebensternovými ponurými myšlenkami.
Ale zrovna, když tuhle úvahu začala vážně zvažovat jako něco, co
vám v polospánku připadá logické a po probuzení absurdní, posklá-
dalo se její já znovu do pořádku. Opojné zrychlení pominulo, pád
skončil a prázdnota se naplnila roztřepenými schématy. Na kůži pocí-
tila jemňoučký dotyk, jako by propadala sítí z hmyzích křídel, která do
sebe zapadala jako opona.
Vzdychla, když jí nohy vypověděly službu. Znovu si narazila bolavé
koleno a v příští vteřině ji otec vytáhl na nohy. Chtěla něco říct, ale
přitiskl jí ruku na ústa, obrátil k ní svou tvář a zavrtěl hlavou.
Samozřejmě že musela být zticha. Kruci, to přece věděla! Zapo-
mněla to jen na prchavý okamžik, kdy její mozek znovu vytvářel z na-
dýchaného mraku pevnou hroudu z nervové tkáně.
„Nejsme tu sami,“ zašeptal jí otec do ucha.
Pohnula rukou na znamení, že už ji může pustit. O chvilku později
znovu mohla dýchat ústy. Ucítila knihy, a jakmile se jí podařilo zaos-
třit, tak je i spatřila.
Nacházeli se v nějaké hale, která byla vysoká alespoň přes tři po-
schodí. Teprve na druhý pohled Furia pochopila, že je to bývalý kostel
nebo klášterní sál. Klášter plný knih.
Tlumené světlo proudilo ze svítilen, které visely na dlouhých ka-
belech z klenutého stropu. Fresky tam nahoře se daly jen tušit, tmavé
obrysy andělů a ďáblů, strnulých uprostřed reje.
Kromě nosných vzpěr na obou stranách kostelní lodi byla v sále
spousta dalších sloupů, masivní věže kolem dokola obložené policemi
s knihami. Každý ze sloupů mohl mít v průměru téměř pět a půl metru
a obkružovalo ho několik ohrádek. Schodiště propojovala poschodí
69
a na několika úrovních vedly filigránové mostky z jednoho knižního

sloupu k druhému. Návštěvník téhle knihovny se nemusel země ani
dotknout, aby se dostal od jedné police k druhé.
Furia s otcem přistáli za jedním ze sloupů, poblíž portálu a vedle
stolu, na němž se vršilo několik stohů knih. Jeden se zakymácel. Při-
skočila k němu a v posledním okamžiku ho přidržela, aby se s racho-
tem nezřítil dolů. Druhý výtisk Violetty musel být někde tady a po
jejich příchodu se vypařil do vzduchu.
Furia udělala jen krok, aby knihy podržela, ale bála se, že už to bylo
dost hlasité na to, aby byla jejich přítomnost prozrazena. Nejistě se
otočila na otce, který napjatě poslouchal, ale pak zavrtěl hlavou. Ať už
slyšel nebo vnímal cokoli, zdálo se, že se to nepřibližuje.
Nikde tu nebyly církevní insignie, žádné kříže nebo sochy. Toto
místo bylo nejspíš už před dávnou dobou odsvěceno. Sběratel, v jehož
vlastnictví se prázdnokniha nacházela, musel získat ruinu tohoto kos-
tela a přestavit ji.
Furia opatrně pustila stoh knih, ještě chvilku počkala, jestli se znovu
nepohne, a pak se připlížila za otcem o kousek dál kolem sloupu, aby
měli lepší výhled do sálu. Věže z knih zakrývaly jedna druhou, ale do-
konce i ve slabém nočním osvětlení se dalo tušit, že jich je přinejmen-
ším deset, spíš patnáct. I menší sloupy v klenboví po obou stranách
haly byly pokryté policemi, a dokonce i pod stropem se nacházely
můstky, které vedly k teráskám plným knih.
Furiin otec uložil knihu potřebnou ke skoku zpátky do kapsy na
stehně kombinézy. Jeho dušekniha se mu houpala v pouzdře na opasku.
Z náprsní kapsy vytáhl několik kuliček, ne větších než mince, a podržel je
v rukou. Kdyby je upustil, rozbily by se a vypustily metaforový plyn, který
každého protivníka vyřadil z boje za pár vteřin. Lidé, kteří se nadýchali
plynu, používali veškerou svoji koncentraci na to, že celé minuty hovořili
ve strašlivých obrazech. Furia našla stopy plynu i v některých knihách.
Napjatě se zaposlouchala, ale neslyšela nic než vzdálené bzučení
ventilace. Pokud tu kromě nich byl ještě někdo jiný, byl stejně potichu
70
jako oni. Mrkla na hodinky – bylo krátce po půlnoci. Bylo klidně

možné, že se sběratel touhle dobou ještě mohl nacházet v knihovně.
Ale její otec zaručeně důkladně vyzvěděl, jaké má ten muž zvyky, než
se rozhodl poslat mu výtisk Violetty, a prorazit jim tak cestu do jeho
svatyně.
Osvětlení bylo jen slabé, nikde žádné lampy ke čtení. Široko daleko
ani živáčka.
Ale možná něco jiného.
Rty jejího otce se bezhlasně zformovaly do jednoho slova:
„Exlibri!“
Furia nakrčila čelo. Znamenalo to, že exlibri jsou hlasití a často ne-
stydatí, přetížení světem, který zhltli ve svojí knize, a – pokud se tedy
dalo věřit propagandě Akademie – mnohdy duševně zaostalí. Její otec
stejně jako většina bibliomantů nebyl fanouškem exlibri.
Platili za živočichy druhé třídy, kteří si odmítali připustit, že jsou jen
výplody lidské představivosti. Postavy z románů, které omylem přepadly
do reality. Od zavedení bibliomantiky byla hranice mezi fikcí a skuteč-
ností čím dál tenčí. Nikdo je tu nechtěl a i oni sami si nepřáli nic než se
vrátit do svých knih. Protože to nebylo možné, agenti Akademie je strkali
do ghett v refugiích, kde živořili v chudobě a depresi. Většina z nich byla
jen slabý odlesk sebe samých, stíny románových postav, jimiž kdysi byli.
Dokonce i když se do skutečného světa zatoulalo nějaké proslulé stvo-
ření z literatury, často nebylo k poznání. Takže už roky kolovaly zvěsti
o šíleném kapitánu Achabovi, který dodnes brouzdal kloakami exlibri
slumů a pátral po bílé velrybě a tu a tam harpunoval nějakou albínskou
krysu. Nebo historky o pyšné ruské šlechtičně z Vojny a míru – nebo
to byl Doktor Živago? – kterou vyfotografovali umazanou a potrhanou
u výdeje jídla v jednom ghettu. Od té doby se pravidelně objevuje coby
odstrašující příklad na plakátech štvavých kampaní, s jejichž pomocí
Akademie podporuje nenávistné naladění.
Pokud se v knihovně skutečně nacházeli exlibri, bylo nepravděpo-
dobné, že by se mezi policemi pohybovali tiše a tajně. Dokonce i ti
71
vzpurní, o kterých se tu a tam mluvilo, nebyli schopní reagovat s po-

třebnou trpělivostí. Agenti Akademie pak bez problému potlačili oje-
dinělé nepokoje v ghettech, rebelie zadusili v zárodku a potenciální
exlibri teroristy stáhli z oběhu.
Furia se rozhlížela a její otec mezitím svými bibliomantskými smysly
prohledával okolí. Nakonec jí naznačil, aby ho následovala. Nehlučně se
plížili podél první věže z knih a skryli se ve stínu malého mostku. Furiin
otec musel prázdnoknihu vidět jako maják, jeho mnohaleté zkušenosti
ho naučili odhalit sebemenší a sebeslabší stopu. Uplyne mnoho času, než
toho bude Furia alespoň částečně schopna.
Pořád se díval vzhůru na mostky a kulatá náměstíčka nad jejich
hlavami, které tvořily druhou, třetí a čtvrtou úroveň knihovny. Furia
měla na chvilku pocit, že si ve stínech něčeho všimla, ale už se to znovu
neobjevilo.
Přešli polovinu sálu, většinou těsně podél sloupů, a vtom jí otec
znovu naznačil, aby se zastavila. Poplašeně se rozhlížela do všech směrů,
i ke stropu, ale neviděla žádný důkaz, že by tu byl nějaký další člověk
nebo exlibro.
Ale přesto něco ucítila. Svědění ve spánku jako lehké mrazení elek-
trického proudu.
Nejspíš tu byli noční hlídači, když ne v knihovně, pak venku před
portálem. Sbírka takového rozsahu většinou nebyla nestřežená – mimo
případ, kdy majitel bydlel s prázdným bankovním kontem v sešlém
venkovním sídle a byl donucen svěřit bezpečnost svých knih do rukou
oblíbeného domovníka, který byl spíš dobromyslný než chápavý.
Záviděla otci jeho stoický klid.
„Tady někde to je,“ zašeptal a ukázal na další sloup, vysoký a široký
jako všechny ostatní, kolem dokola obestavěný knihami. „O patro nad
námi, možná o dvě.“
Po věži z knih vedlo nahoru úzké schodiště. O necelých pět metrů
výš končily schody na kruhovém můstku, nejspodnějším ze tří, které se
vinuly kolem sloupu. Na všech vedly kolejnice s pohyblivými žebříky.
72
„Nejsme sami,“ pošeptal jí otec, „ale jsou na druhé straně a nejspíš

mnohem výš. Když si pospíšíme, budeme s prázdnoknihou pryč, než
se k nám dostanou.“
„Exlibri nebo hlídači?“
„Nejspíš obojí.“
Znepokojeně se na něj podívala. „Říkal jsi, že majitel není biblio-
mant. Jak by pak přiměl exlibri, aby pro něj pracovali coby hlídači?“
Otec jí neodpověděl. „Zůstaň pěkně blízko u mě,“ přikázal jí. „Kdy-
bys musela skočit zpátky beze mě, tak...“
„Cože?“
„Ticho buď!“
„Nemůžu skočit bez tebe!“
„Pokud půjde všechno, jak má, nebude to ani potřeba.“ Vypadalo
to, že chce ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslel. Místo toho beze
slova ukázal ke schodišti a napočítal na prstech do tří.
Na jeho znamení opustili úkryt za sloupem a co nejrychleji se vy-
dali ke schodům. Furiin otec vyrazil první, tak hbitě, jak ho dlouho
nezažila. Dorazili k druhému sloupu, spěchali nahoru a zastavili se
v prvním patře. Tentokrát si toho všimla i Furia.
Přes mostek na druhé straně klenutého sálu se mihly dvě postavy,
dobrých čtyřicet pět metrů vzdušnou čarou od nich. Okamžitě zmizely
za věží z knih. Furia se pokusila sledovat, zda se neobjeví někde jinde.
Ale než je znovu našla ve změti stínů a kovových vzpěr, chytil ji otec za
ruku a ukázal k dalšímu schodišti. Museli ještě o poschodí výš, prázd-
nokniha byla někde tam nahoře.
Slyšela vzdalující se kroky na kovové mřížce, ale v tom ponurém
polosvětle nikoho nerozpoznala. Svědění ve spánku nezesilovalo, už
si na něj zvykla. Způsobovala ho blízkost prázdnoknihy? Usilovně se
pokoušela si vzpomenout, jestli měla podobný pocit i posledně, když
jednu z knih vypátrali.
Tiberius zakopl, když vystoupali do druhého patra věže z knih.
Kulatý mřížovaný mostek se nacházel dobrých devět metrů nad zemí
73
a zábradlí po stranách dosahovalo Furii jen k bokům. Popadla tátu za

ruku, než mohl ztratit rovnováhu. Věnoval jí vděčný úsměv.
Opatrně přecházeli mostek vedoucí kolem sloupu a za pár kroků
byli u cíle. Tiberius položil ukazováček na drobnou knihu bez nápisu.
Kdo nevěděl, co hledat, nejspíš by na ni nikdy nenarazil. Opatrně
knihu vytáhl, útlý svazek středně velkého formátu. Ještě než v něm za-
čal listovat, Furia věděla, že jeho stránky jsou na první pohled prázdné.
Zdánlivě se nejednalo o nic víc než zažloutlý zápisník. A proto Sie-
benstern opatřil obálku uměleckými intarziemi, propletenými vzory
z vykládaného jantaru a plátků zlata, aby přilákal pozornost sběratelů
a knihovníků. Spousta z nich byla osázena diamanty. Každá kniha měla
svou vlastní hodnotu a pro sběratele byla cenným unikátem.
Furia si všimla, že v této polici byly výlučně knihy s nápadnými obaly,
jedna nádhernější než druhá. Většina sběratelů nedokázala krásné knize
odolat a bylo docela jedno, co v ní stálo a že jich majitel knihovny posbí-
ral už desítky. To jen podpořilo Furiiny obavy, jak je možné, že by takový
poklad mohl být nestřežený.
Zatímco její otec zkoumal knihu, koutkem oka zaznamenala pohyb
v nejvyšším patře, jen o poschodí nad nimi. Někdo tam stál u zábradlí
a shlížel na ně, sotva patrná silueta ve stínech u stropu.
„Tati!“
Její otec odtrhl pohled od knihy a sledoval, kam ukazuje.
Postava zmizela.
„Někdo tam byl,“ zašeptala. „A viděl nás.“
Otevřel pusu, aby odpověděl, prázdnoknihu přitisknutou na hruď,
a vtom ticho knihovny prořízl výstřel.
Někdo vykřikl. Někdo jiný se zasmál.
Zazněl druhý výstřel. Po kovové mřížce se začaly přibližovat chvatné
kroky. Furia nikoho neviděla, ale její otec už s knihou v ruce uháněl
kolem sloupu, aby se podíval za roh.
„Zůstaň tady!“ přikázal jí.
Neposlechla ho.
74
Za pár kroků ji zastavil. Furia do něj vrazila, odskočila stranou,

praštila se o zábradlí a váhavě sledovala jeho pohled.
Dva malí mužíci šíleně rychle uháněli směrem k nim přes kovový
mostek dlouhými kroky, které se blížily přískokům. Oba se v běhu
ohlíželi, jeden se držel za poraněné rameno. Byli od Furie a otce vzdá-
leni ještě několik metrů, když se za nimi vynořila třetí postava, od hlavy
k patě oděná v bílé.
„Stůjte!“ zařval ženský hlas.
Postava zvedla stříbrnou automatickou pistoli, která se zaleskla jako
meč, a vystřelila do vzduchu.
Otec popadl Furii a schoval ji za sloup.
„Kdo to je?“ zeptala se, ale s odpovědí nepočítala. Byla si jistá, že ti
uprchlíci jsou exlibri. Soudě podle kroků se přibližovali. Znovu zazněl
výstřel, který opět následoval mektavý chechot utíkajících.
„Ve jménu Akademie...“ začala žena, ale víc už Furia nerozuměla.
Její otec se před ní ochranitelsky postavil, v pravé ruce kuličku
s metaforovým plynem, v levé knihu. Stál příliš blízko zábradlí.
Je neopatrný, problesklo jí hlavou.
Už ho nestihla varovat.
Exlibri do nich plnou silou narazili.
12
O ba uprchlíci si příliš pozdě všimli, že se na mostku nachází ještě

někdo další. Jeden se šíleně zasmál, když vrazil do Tiberia Faer-
faxe, druhému unikl překvapený zvuk, když lidské klubko dopadlo na
mostek. Furia odskočila stranou, ale nebyla dost rychlá. Všichni čtyři
spadli, její otec zaklel, ustaraně vykřikl Furiino jméno a ve změti rukou
a nohou se snažil chránit její hlavu. Zároveň si všimla, že kulička s ply-
nem se odkutálela pryč a prázdnokniha vypadla otci z ruky.
Instinktivně hmátla skrz zábradlí a chytila knihu dřív, než se mohla
snést do propasti. Bleskurychle si ji přitáhla k sobě a chránila ji vlast-
ním tělem, zatímco chlápek, co se chechtal jako koza, dopadl na její
rameno, když se pokoušel vstát. Pak ho ale trefil její otec a on sebou
znovu říznul na zem. Furia dostala přes obličej rukou a všimla si, jak
byla chlupatá. A vtom jí to došlo: Ten cizinec byl nahý, celé tělo po-
kryté srstí. Maličká očka mu krvavě zářila. Teď už nebylo pochyb, že se
jedná o exlibro, který navíc ani nebyl člověkem.
Žena v bílém znovu zakřičela něco nesrozumitelného. Nemohla být
daleko, někde na mostě mezi věžemi knih. Pak někde něco zapraskalo
a ozvaly se mužské hlasy. To byli jistě strážci knihovny. Během pár vte-
řin se z tichého knižního sálu stal blázinec.
Tlak na Furiiných prsou zesílil, jak se exlibro s poraněným rame-
nem od ní odrazil, vyhrabal se na nohy a chtěl vyrazit dál. Furia ho
volnou ruku popadla za kotník. Na rozdíl od svého druha na sobě měl
kalhoty, ale byl bos. Něco mu vypadlo z levé ruky a dopadlo to přímo
vedle Furiiny hlavy: kniha, samozřejmě, čas jako by se zastavil a ona si
přečetla dvě slova stojící na obálce.
76
Atlas horizontů.
Exlibro knihu rychle sebral. Byl drobný, skoro kostnatý a jeho pleť
měla modravě bílý nádech. V obličeji naproti tomu působil velmi živě
a překvapivě mladě, navíc mnohem víc lidsky než jeho doprovod. Nej-
nápadnější byla ale jeho kštice, havraní hříva, která mu trčela do všech
stran.
„Pojď už!“ zařval na svého společníka s planoucíma očima. Ten se-
děl stále omráčený Furiiným otcem a ani se nepokoušel vzchopit se.
Pokud byla ta žena skutečně agentkou Akademie, měli by všichni oka-
mžitě zmizet. Naneštěstí si navzájem stáli v cestě.
V rychlém staccatu se ozvaly další výstřely. Někdo zařval cosi italsky.
„Furie!“ vykřikl její otec. „Nech je běžet!“
Pustila cizincovu nohu. Černovlasý exlibro si k sobě přitiskl Atlas
horizontů, vrhl na ni poslední udivený pohled a pak popadl to druhé
stvoření a táhl ho za sebou. Nemusel ani moc špicovat uši, aby zaslechl
jeho bezuzdný výkřik. O vteřinu později se konečně oba dostali od
Furie a jejího otce, přeskočili mřížovaný mostek a zmizeli za sloupem.
Hned nato Furia zaslechla jejich kroky na schodech. Nejspíš utíkali
do nejvyššího poschodí, kde je agentka a strážci nemohli tak snadno
dostihnout.
A vůbec, ta agentka – dávno tu měla být.
Tiberius Faerfax se postavil a chtěl na nohy vytáhnout i Furii, ale
ta už vyskočila a pokusila se prchat stejným směrem jako exlibri. Její
otec ji zadržel.
„Počkej!“
Nechápavě se na něj podívala, ale pak jí to došlo: Měla prázdno-
knihu. Mohli skočit zpátky, nemuseli dál utíkat. V zápalu boje na to
téměř zapomněla.
Podala mu ji. „Tumáš.“
„Zastrč si ji do kapsy. Bereme ji s sebou.“
Věděla, že to nedělal rád, protože se obával, že by Akademie mohla
vystopovat knihu až do jejich rezidence. Ale teď nebylo času nazbyt,
77
aby mohli svazek zneškodnit pomocí stínkoustu. Musí se o to postarat

doma.
Furia strčila knížku do jedné z kapes kombinézy a její otec vytáhl
knihu potřebnou ke skoku zpátky. Siebensterna, ale ve všem tom spěchu
nerozeznala titul. Identický výtisk musel ležet doma v jeho pracovně.
Další výstřel.
Zpětně byla přesvědčená, že kulku, která trefila jejího otce, viděla.
Zablesknutí z hlavně bylo světlejší než všechna předešlá a několik
věží z knih zahalil pronikavý světelný paprsek. Tentokrát to nebyla
agentka, kdo pálil. Střelec se nacházel někde pod nimi, u paty vedlej-
šího sloupu, a ani se nenamáhal je varovat.
Kulka škrábla otce do krku a pak se v prašném mraku zaryla do
stěny plné knih za ním. V první chvíli to vypadalo jen jako drobné
škrábnutí, jedno z těch, o kterých se často čte v románech a nikdo není
vážně zraněn. Hrdinové se škrábnutím poráželi celá vojska a vlekli kra-
bice plné pokladů z bitevního pole. Škrábnutí patřilo v knihách k dob-
rému tónu, bylo jako řád, který si člověk zasloužil, když porážel jed-
noho protivníka za druhým. Nikdo pak netrpěl trvalými následky.
Ale Tiberius Faerfax na to zemřel.
Když se zhroutil, Furia netušila, že jsou to poslední minuty otcova ži-
vota. Hned byla u něj, ale neudržela ho. Klesla vedle něj na kolena a ulo-
žila jeho hlavu na svá stehna. Z rány na krku mu vytryskl tenký čůrek
krve, ustal a zase tekl dál, tentokrát ale coby prudší proud z jeho rozedrané
tepny. Na černé kombinéze nebyla krev skoro vidět, ale krk měl úplně
rudý, i obličej a ruce, kterými se neohrabaně pokoušel ucpat si ránu.
Furia nevydala ani hlásku, ačkoli chtěla křičet. Jako by jí někdo
stiskl hrdlo, nedostávalo se jí vzduchu a pulz ji bolestivě bušil ve spán-
cích.
„Její jméno,“ supěl otec, „je Isis Nimmernis... Vezmi...“
Dál se nedostal, ze slov se stalo chroptění. V očích měl vepsanou
nechápavost, žádnou bolest a později Furia pochopí, že věděl a zkrátka
nedokázal uvěřit tomu, že to má takhle skončit.
78
Nakonec ze sebe vyrazila trýznivé „Tati...“ Bylo to sotva slyšitelné

zašeptání. Vtom si vzpomněla na knihu, s jejíž pomocí měli skočit
zpátky, musela mu vypadnout z ruky, ano, támhle byla. Přitáhla si ji
k sobě, položila mu ji na hruď a vedla jeho ruku, ale už neměl dostatek
sil, aby ji udržel. Svazek sklouzl dolů a přistál znovu na mřížkované
podlaze.
„Isis Nimmernis...“ zachraptěl ještě jednou. „Je nepřítel, Furie...
tvůj nepřítel... do Libropolisu za Kyrissem... může vám pomoct... dluží
mi to...“
Furia nerozuměla, co chtěl ještě říct, protože v tom okamžiku vy-
koukla agentka přikrčená zpoza sloupu, v ruce stříbrnou pistoli.
„Zůstaň na zemi!“ prskla po Furii. „Nehýbej se, jinak odhalí ještě
i tebe!“
Znovu zazněla střelba, kolem ní se rozvířil prach a cáry papíru. Muž
zařval italsky, konečně přestal pálit a někdo dostal ránu, která byla sly-
šet až k nim nahoru.
Furia se na agentku podívala přes závoj slz – zářivá postava v bílé
peleríně s kapucí, jako by sem zabloudila z nějakého společenského
románu viktoriánské doby. Horní část těla měla útlou, na sobě měla
sněhobílou šněrovačku a přiléhavé kalhoty. Hedvábný šál, také bílý,
zakrýval horní část jejího obličeje a zpoza kapuce vykukovaly jen oči.
Byly světle modré a třpytily se mrazivě jako ledové kry.
Tiberius Faerfax sebou pod Furiinýma rukama trhnul. Odvrátila od
agentky oči, protože jí bylo lhostejné, co se s ní samotnou bude dál dít,
jen pokud mohla zachránit otce.
Pokusil se naposledy promluvit, zašeptal něco, čemu nerozuměla,
pak jí jeho hlava klesla do klína.
„Tati?“
Jeho hrudník se zdvihl a klesl, ještě pořád nebyl mrtvý.
Agentka Akademie – Isis Nimmernis – odstrčila Furii stranou
a chtěla se naklonit nad umírajícího. Ale Furia to nepřipustila. Krva-
výma rukama praštila ženu do ramene. Agentka uskočila, na bílém ob-
79
lečení jí zůstal rudý flek. Ale než stihla Furia znovu zareagovat, popadla
ji žena za podpaží a odstrčila stranou.
„Můžu ti pomoct, když mě necháš!“
Furia shlédla dolů na svého otce. Levé oko měl doširoka otevřené.
Jeho pohled vypadal, že úpěnlivě prosí, jen aby neposlouchala tu ci-
zinku.
Je tvůj nepřítel, Furie. Tvůj nepřítel.
Ale Iris Nimmernis ji pustila, popadla knihu, s kterou chtěli skočit
zpátky, znovu ji položila na jeho hruď a zvedla ruku. „Drž to pevně,“
řekla Furii. Ta zaváhala. „Jenom to pořádně drž, zatraceně.“
Furia poslechla, protože její nevole se v zoufalství rozsypala jako
přehrada při záplavě. Žena odložila pistoli na mostek a dotkla se pra-
vou rukou něčeho, co měla schované pod pelerínou. Nakratičko Furia
zahlédla malou knihu v pouzdře na opasku. Agentčina dušekniha.
Její otec se vzepřel a otevřel ústa. Vtom Furia pochopila, že mu žena
dává něco ze své síly, poslední živý náraz energie.
Pod nimi se rozezněly kroky. Strážci spěchali po schodech nahoru.
„Zmizte odsud!“ zakřičela agentka.
Ona je nepřítel.
Tvůj nepřítel.
Tiberius Faerfax s pomocí cizí síly inicioval skok. Jeho i Furii to
strhlo pryč. Poslední, co uviděla, byla Isis Nimmernis, bílé zjevení,
jako anděl, který popadl pistoli a pálil.
13
O tec zemřel hned po návratu.

Pokoušela se ho oživit, jakmile se vedle ní zhroutil v pracovně,
padla k němu na zem a překulila ho na záda.
Ještě jednou zacukal rty. Celé roky jí znovu a znovu opakoval, že
jednoho dne bude v honbě za prázdnoknihami pokračovat ona a bude
mít za úkol očistit rodinnou pověst. Čekala, že svými posledními slovy
tohle přání potvrdí. Místo toho zašeptal: „Postarej se o svého bratra...
Slib mi to... Pip tě potřebuje...“
Přikývla a rozhlížela se po telefonu, musel tu být někde pod těmi
horami papíru na psacím stole. Když zavolá sanitku, bude u nich
v údolí tak do půl hodiny. Pokud půjde všechno dobře, tak za dvacet
minut. Bylo jí jasné, že to už bude pozdě. Krev z otevřené tepny pořád
prýštila. Ačkoli na ni tiskla ruku, vykrvácel jí v náručí.
Z hrdla se mu vydralo zasténání, znenadání vytřeštil oči. „Někdo...
tu...“
Sotva ho poslouchala, sama vzlykala příliš nahlas a cítila, jak ji bez-
moc rozedírá srdce.
„Někdo...“ supěl sotva slyšitelně.
Pak jeho pohled ustrnul, hrudník klesl naposledy. Jeho život skončil
prostě, z jednoho okamžiku na druhý. S odstupem, který jí samotnou
otřásl, si Furia pomyslela, jak byla jeho smrt obyčejná. V jedné vteřině
to byl ještě její otec, se vším věděním a příběhy, s tím zvláštním pohle-
dem, kterým se dovedl podívat jen on – a v té příští tu na koberci le-
želo jen jeho tělo. Tiberius Faerfax by si zasloužil rozloučení s rachotem
a vířením bubnů, místo toho zbylo jen ticho.
81
Kniha, s jejíž pomocí skočili zpátky, se už vypařila. Celá uslzená

si Furia vzpomněla na prázdnoknihu v kapse svojí kombinézy. Otec
chtěl, aby se o ni postarala. Než udělá cokoli dalšího – zavolá Paulinu
a Wackforda a vzbudí Pipa – musí ji zničit. Pak to bude skoro, jako by
to udělal on sám.
Mechanicky a bez přemýšlení prohmatala kapsy jeho kombinézy
a vytáhla malou kovovou nádobu, v níž uchovával stínkoust od Antikvů.
Vypadala trochu jako placatice se šroubovacím uzávěrem. V kapse na
stehně měl uloženo malé kladivo a několik hřebíků.
Přinutila se nepodívat se znovu do jeho neživého obličeje. Místo
toho upřela pohled na jeho dušeknihu, která mu visela za opaskem.
Bylo by nesmyslné si ji brát. Pro každého bibliomanta existovala jen ta
jedna jediná kniha, i pro ni.
Okny dopadlo na parkety měsíční světlo. Teprve teď jí došlo, že
v pokoji nesvítily žádné lampy. Otec je před skokem nezhasínal, nikdy
to nedělal. Jako omráčená se postavila, zakymácela se, když ho uviděla,
jak jí leží u nohou, pak přešla k vypínači vedle dveří. Několikrát ho
stiskla, ale v pokoji zůstala tma. Možná vypadly pojistky.
Někdo tu, říkal. Co tím myslel? Že tu někdo byl?
Tělem jí projelo zamrazení, jako by dostala zimnici. Poslouchala,
ale jediné, co slyšela, bylo staccato jejího rozbouřeného srdce. Bylo
tak těžké bojovat se smutkem. Byla unavená jako ještě nikdy v životě
a smrt otce ochromila její myšlenky. Nejradši by byla, kdyby za ní ně-
kdo mohl udělat všechna rozhodnutí a za ruku ji dovedl na místo, kde
by mohla v klidu plakat, dokud by jí nedošly slzy.
Spěchala zpátky k otci, klesla na kolena a položila prázdnoknihu
na parkety. V měsíčním světle působila nenápadně jako jakákoli jiná
kniha v tomto domě. Části zlatého zdobení se po letech oprýskaly,
zbytek byl matný a zhnědnul. Nic, kvůli čemu by se vyplatilo umírat.
Furia odšroubovala kovovou placatku a strčila dovnitř první hřebík.
Když ho vytáhla, byl zpola pokrytý stínkoustem. Položila ho na desky
prázdnoknihy, vzala do ruky kladivo a do první rány vložila všechen svůj
82
vztek a zoufalství. Hřebík s tlumeným zvukem projel knihou. Ozval se

šelest, jako by stovky per najednou škrábaly o papír. Aniž by musela
knihu otevřít, věděla, že v tuhle chvíli se část textu uvnitř znovu objevila.
S druhým a třetím hřebíkem si poradila zrovna tak, namočila ho
v inkoustu a vrazila do knižních desek. Když k nim přiložila čtvrtý,
zaslechla hlasy. V nočním tichu musely být rány kladivem v domě dost
slyšet, i když je papír tlumil. Možná to vzbudilo Wackforda a ten se teď
pídil po příčině toho hluku.
Čtvrtý hřebík byl poslední, stačilo pár kapek stínkoustu. Prý byl
vyroben z popela hořící knihovny v Alexandrii, zředěný stínovými
pigmenty z mezopotámského klínového písma. Možná to byly fámy,
které do světa vypustil ctižádostivý rod Antikvů, ale nebylo pochyb, že
inkoust fungoval. Kdyby teď Furia vytahala hřebíky a otevřela knihu,
text uvnitř byl by znovu viditelný.
Chtěla ji zvednout a vložit otci do rukou, ale zjistila, že rány kladi-
vem byly natolik silné, že knihu přibila k podlaze.
Další šeptání, dole v domě.
Vložila otci do ruky kladivo. Jeden by si myslel, že jenom spí. Znovu
vzlykla, ale vzchopila se a vstala, jako by byla náměsíčná.
Před smrtí jí dal úkol. Vlastně dva. Má se postarat o Pipa a vydat se
do Libropolisu. Za Kyrissem, říkal. Znala to jméno, ale s tím mužem
se nikdy nesetkala.
Může vám pomoct.
Potřebovali pomoct?
Někdo tu...
Někdo je v domě?
S rozklepanými koleny se rozhlédla po tmavé místnosti, znovu za-
slechla zvuky, které nepatřily k noční rezidenci – tentokrát někdo lá-
teřil, pak přišly kroky na schodech – a pořád jí bylo zatěžko přenést
se přes myšlenku, že je její otec po smrti. Jakou pomoc měl na mysli?
Nejspíš finanční, protože teď z nich byli dva nezletilí ve zruinovaném
domě se třemi zaměstnanci, které už nemohli platit. Věděla, že otec při
83
skocích za prázdnoknihami často ukradl nějaký cenný výtisk ze sbírek –

lup, který pak prodal, aby udržel rodinu nad vodou. Nikdy o tom ne-
mluvil a nebyl na to pyšný, ale Furia byla pyšná na něj. Dělal, co mohl,
aby je ochránil a zachoval jejich úkryt v Cotswoldsu.
Další hlasy, tentokrát blíže, možná dokonce v tomto podlaží.
Opatrně otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Ani tady nesvítilo
žádné světlo, dokonce ani lampa na konci chodby, která obyčejně zů-
stávala rozsvícená ve dne v noci.
Zrovna chtěla vyklouznout z pokoje, když vtom ji něco napadlo.
Spěchala zpátky k psacímu stolu. Mezi papíry a knihami nakonec na-
šla, co hledala. Maličkou záložku z lepenky, na které stálo jediné slovo:
Libropolis. Přejela po ní špičkou prstu a jako by se jí pod kůží hem-
žily blechy. Ta věc sice vypadala nenápadně, ale byla až do posledního
vlákna plná bibliomantské energie.
Zastrčila ji do jedné z kapes a teprve teď si všimla vlhkých fleků na
kombinéze. Zápach železa byl nezaměnitelný.
Někdo vykřikl. Venku před domem.
Furia se rozeběhla k oknu a uviděla pět postav na schodech před
vstupem. Nerozeznala víc než siluety, ale vypadalo to, že jde o muže.
Jeden z nich očividně spadl ze schodů před portálem. Furia přitiskla
obličej na okenní tabulku, ale z tohoto úhlu viděla jen posledních pár
spodních schodů.
Pokud hlasy, které slyšela, nepatřily Wackfordovi a Sunderlandovi,
museli být v domě další cizinci. Nejspíš sem vnikli zadním vchodem.
Těch pět před domem bylo zadrženo.
Teprve teď si Furia všimla ženy, která stála o kus dál na prostran-
ství. Měsíční svit rámoval její štíhlé tělo a ona nehybně hleděla směrem
k domu. Přímo na Furii v okně.
Jeden z mužů svíral obrovský perlík, nejspíš z Wackfordovy boudy
na nářadí. Furia cítila, že ji žena nespouští z očí, ale přesto nemohla
odtrhnout pohled od toho, co se dělo na schodišti. Ženský hlas nahoře
od portálu něco říkal.
84
Muž s perlíkem vystoupal po schodech. Pak zazněly hlasité rány, tři

čtyři za sebou.
Hlas umlkl. Někdo jiný se rozesmál. Něco seskočilo dolů ze schodů
a odkutálelo se v bledém měsíčním svitu mezi muži až k nohám té
ženy.
Byla to kamenná hlava svaté Viborady.
14
P ipa vzbudil hluk. Něco se rozskočilo na kousíčky. Jako vždycky

patřila jeho první myšlenka klaunům, a protože ho jeho noční
můry pronásledovaly i v bdělosti, uviděl je teď přímo před sebou.
Přišli s barevnými kladivy a rozmlátili dveře. Kladiva jako z pěny
a plyše byla ve skutečnosti přece jen kovová. V hedvábných kalhotách,
které na nich plandaly, proudili klauni do domu, ve velikánských bo-
tách, s křiklavým líčením a v neforemných rukavicích. Pusy měli příliš
velké a krvavě rudé a kolem očí si obkroužili stíny na velikost pěsti. Byli
cítit po žluklém popcornu a spálených mandlích, tak sladce, až se mu
z té představy zvedl žaludek. V jedné knížce četl, že smrt prý páchne
sladce, a byl přesvědčen, že to byl stejný zápach jako z těch klaunů.
Pip nutně potřeboval do koupelny, ale to pro něj byla maličkost. Vy-
skočil a rozeběhl se ke komodě. Před kulatým zrcadlem ležely všechny
jeho potřeby na líčení, Sunderland mu je přivezl z města. Šofér se v show
a kouzlení vyznal, koneckonců ve svém kufru vozíval celý vesmír, a měl
pochopení pro to, že se Pip potřeboval před klauny chránit. Nejlépe se
to dělalo pomocí maskování, přesně jako hejno ryb, které se v případě
nebezpečí zformuje do obrysu žraloka.
Pip věděl, že si o něm všichni myslí, jaký není blázen, obzvlášť Fu-
ria, ale bylo mu to jedno. Měl ji rád, stejně jako svého otce. Ale pod-
ceňovali nebezpečí, které hrozilo od klaunů, a vychytralost, jaké byli
schopni. Stačil jediný pohled do klaunova obličeje, aby poznal pravdu.
Když bylo Pipovi pět let, vzal je otec do cirkusu. Byl to jen ušmudlaný
kočovný cirkus, který se usídlil na louce na okraji Winchcombe. Tehdy
se jejich otec tu a tam pokoušel vést normální rodinný život. Tiberius
86
Faerfax znal normálnost samozřejmě jen z knih a Pip i Furia se tvářili,

že není vůbec nic zvláštního na tom, když otec používal svoji duše-
knihu, aby vystoupení potulných komediantů učinil o něco víc dobro-
družné – k jejich vlastnímu nesmírnému údivu.
Jenom klauni okamžitě prokoukli, kdo si tu přihřívá vlastní po-
lívčičku. Přelezli hrazení, za smíchu publika odvlekli Pipa doprostřed
manéže a zavřeli ho v krabici, co tam stála. Furia později tvrdila, že byl
vevnitř nanejvýš půl minuty a víko bylo otevřené, ale Pip si to pama-
toval docela jinak. Pro něj uplynuly hodiny, které musel strávit v tem-
notě vydýchané krabice, a cítil, že tam klauni byli s ním a k tomu ještě
další unesené děti, jako byl on. Některé neviděly denní světlo celé roky.
Když ho konečně za aplausu a výskotu z jeho vězení znovu vytáhli – za
vlasy, ačkoli to diváci tak neviděli – musel tam ostatní kluky a holky
nechat. Jeden z klaunů ho dovedl k hrazení za otcem a Furiou a cestou
mu do ucha šeptal výhružky. Že si ho najdou, už brzy. Že ho propích-
nou a nakrájejí a zaživa sežerou, jak už to klauni tak dělávají. A že je
docela snadné vyslídit takového malého kluka, že je úplně fuk, kde se
schová, protože klauni mají obrovské nosy a velké uši, kterými dove-
dou větřit děti, a když se jim zachce, vkradou se za nimi potichoučku
jako pavouci po vláknech svojí sítě.
Ale nemohli tušit, že je Pip mnohem chytřejší než oni. Stal se jed-
ním z nich, každopádně pokud nebyl ve svém pokoji, a občas i v něm.
Tak v něm nemohli poznat Pipa Faerfaxe, ačkoli si byl jistý, že po něm
v údolí pátrali. Bylo mu teprve deset – snadná kořist, říkali si. Ale ne-
padne jim do jejich lhostejných spárů a ani dnes v noci nenasytí jejich
rudě namalované pusy.
Rychlostí větru si nabílil obličej, obkroužil oči a namaloval si okolí
pusy. Na tu nejhrubší základní verzi klauna nepotřeboval ani minutu.
Často tuhle nouzovou situaci trénoval jako nějaký voják. Byl při-
pravený na svoje nepřátele udělat dlouhý nos, jakmile k němu otočí
ty svoje nic netušící neforemné zadky, vyžrané ze všech těch holek
a kluků, které spolykali.
87
Pip si otřel ruce o pruhované pyžamo a tiše jako myška otevřel

dveře na chodbu. Venku byla tma jako v pytli.
Slyšel hlasy. Hlasité kroky v prvním patře, o jedno poschodí níž.
Tam byla otcova pracovna, ale tam ho hledat nebudou. Nejspíš už byli
na cestě nahoru.
Rezidence měla několik schodišť. Pokud přišli portálem, pak se
vydali po hlavním schodišti, které vedlo ze vstupní haly všemi patry.
Proto Pip zabočil doprava. Na konci chodby byly za skrytými dveřmi
hned vedle rozklepaného nákladního výtahu staré schody pro služeb-
nictvo, které dneska skoro nikdo nepoužíval. Nahoře na půdě jsou
schovávačky, kde ho nenajdou. A pokud nebude zbytí, může prolézt
vikýřem na střechu, jak to často dělává Furia. Otřásl se při představě
klaunů, kteří se v měsíčním světle jako švábi vyrojí přes štíty domu.
Teď je slyšel jasněji. Kroky na parketách a kameni. Klaunské hlasy
do noci.
Tak tiše, jak jen dovedl, sestupoval chodbou dolů. V temnotě mu-
sel vzdálenost jen odhadovat, ale to mu nebylo zatěžko. Znal chodby
a pokoje rezidence jako své boty, a když se špičkami prstů dotkl zdí, za
chviličku narazil na skulinu kolem tajných dveří. Klika tiše zaskřípala,
když ji stiskl.
S rozbušeným srdcem proklouzl pootevřenými dveřmi na schodi-
ště. Zrovna za sebou chtěl zavřít dveře, když zaslechl ty zvuky.
Šelest a cupitání z chodby.
Byli mu v patách.
Nechal dveře pootevřené, aby nevydaly nějaký zvuk, a spěchal po
schodech vzhůru.
15
T emnými chodbami rezidence se pohyboval ještě někdo, pomalu

a ne zrovna tiše, protože při každém kroku zaskřípal kloub nebo
zavrzaly dřevěné nohy.
Lampa si stočila zástrčku na kabelu za sebe jako ocas a křeslo pořád
ještě klelo, protože se muselo protlačit dveřmi Furiina pokoje. Bylo to
jen tak tak, a to jen proto, že mělo tak hebkou kůži. Aspoň to tvrdilo.
Před dvěma minutami vrhla Furia ve velkém spěchu do svého po-
koje, ze skrýší vytáhla Fantastica a tajnou knihu a zabalila je. Vzala si
také kalamář a baterku z šuplíku stolu – neohrabanou zbytečnou věc,
usoudila lampa – a byla zas pryč. Dveře do pokoje nechala dokořán,
což se nikdy nedělo.
„Promiň, ale!“ hlásila se lampa o slovo, ale to už byla Furia ta tam.
Cizí mužské hlasy, které o chvíli později zazněly z domu, rozhodly.
„Tady něco nehraje,“ prohlásilo křeslo.
„Ale skutečně?“ opáčila lampa a protočila si žárovku v závitu.
Basový hlas křesla zazněl ještě hlouběji než kdy dřív. „Nesmíme ani
muknout.“
„A proč teda bez přestání žvaníš, ty troubo?“
Pohádaly se, ale pak se přece jen rozhodly, že někdo musí prozkou-
mat, jestli je vše v pořádku. Furia měla očividně naspěch. A uspěchaní
lidé bývají neopatrní. Spěch byl opak všeho, co ztělesňovaly – pohodu
a klid – a vyžadovalo to bezpochyby jejich chladnokrevnost, posoudit
situaci v domě.
„Jsme pro tento úkol těmi pravými,“ hlásala lampa a samozřejmě
myslela jen sebe. Ale opuštěná lampa na chodbě by budila nedůvěru,
89
zatímco lampa a křeslo dohromady by mohly projít coby pohodlný

čtecí koutek.
A proto se nyní přesouvaly ke schodišti, týmž směrem, kudy vy-
razila i Furia. Lampa dělala na svých třech nenaolejovaných nohách
houpavé kroky a křeslo ji ztuhle následovalo na svých čtyřech dřevě-
ných nohách.
Se skřípotem a rachotem se doposouvaly k hlavnímu schodišti.
Naproti nim vybíhala chodba do severního křídla, kde se nacházela
pánova pracovna. Furia utíkala dál nahoru a o patro výš byl pokoj ma-
lého Pipa.
„Bude chtít toho chlapce dostat do bezpečí,“ řekla lampa.
„Ty schody teda nedám,“ zabručelo křeslo.
Lampa chtěla něco opáčit, ale vtom se nahoře na schodech objevili
tři muži. Měli na sobě staromódní kabátce a vesty, ozdobné kapesníčky
a zlaté řetízky kapesních hodinek. Vlasy měli perfektně sčesané a v ru-
kou drželi vycházkové hole a baterky. Zespoda byly slyšet hlasy, muselo
jich tam být ještě víc. Vypadalo to, že přišli z přízemí.
Lampa a křeslo se nehýbaly. Stály hned vedle vyústění jižní chodby,
kde se vlastně moc číst nedalo. Ale muži si jich nevšímali, zastavili se,
jen aby se zorientovali, a spěchali do severního křídla. Tři další za nimi
vystoupali po schodech a vydali se do druhého patra.
„Objevili Furii?“ zašeptalo křeslo.
„Má náskok,“ odpověděla lampa tiše.
„Jestli ji odhalili, tak…“
„Byla dost před nimi.“
„Ale oni ji doženou.“
„Ne když bude rychlá.“
„To není dobré,“ zabručelo křeslo.
„Samozřejmě že ne! V domě jsou zloději, přinejmenším šest. Co by
na tom mohlo být dobrého!“
Vtom se jeden z mužů vrátil na chodbu. Seběhl po schodech dolů a pak
ho slyšeli, jak v přízemí volá: „Starej Faerfax leží mrtvej ve svý pracovně!“
90
Ozval se ženský hlas, ale lampa nerozuměla, co říkal. Zněl ostře.

O pár okamžiků později se na schodech objevila útlá žena v černém.
Muž ji následoval s odstupem dvou kroků.
Na nejvyšším schodu se zarazila, jako by něco zavětřila, a podívala
se směrem k lampě a křeslu. Nevydaly ani hlásku. Žena si je důrazně
přeměřila a pak se podívala do jižní chodby hned vedle nich.
Muž ukázal do severního křídla. „Je to támhle naproti.“
Žena na okamžik zaváhala, pak přikývla a následovala ho chodbou.
Křeslo si tiše vzdychlo, když oba zmizeli v pracovně. „Vypálí dům
a my shoříme s ním.“
„Tak zle snad nebude.“
„Zaplaneme jasným plamenem, stejně jako ty koberce a stoly a rámy
obrazů a ty…“
„Buď už zticha.“
„Všechno shoří, to ti povídám. Tebe vytáhnou z trosek jako pokrou-
cený kousek kovu, ale ze mě nic nezůstane. Ani sebemenší kousíček.“
„Přestaň kňourat a přemýšlej,“ zašeptala lampa ostře. „Kam by mohla
Furia s tím malým utéct?“
„Do parku?“ Polstrování křesla se otřáslo, protože mu představa místa
pod širou oblohou byla nepříjemná. Nejspíš pomyslelo na ten nábytek,
který odnosili dolů na ulici a prodali docela cizím lidem.
„To spíš ne,“ odpověděla lampa. „Odtamtud chodí ti cizí lidi.“ Na-
táhla se a nakoukla do severní chodby. Žena byla stále s muži v pra-
covně. Opravdu byl pán mrtvý? To pomyšlení nebylo pěkné, jako
něco, co je naprosto a zhola nemožné.
„Furia a Pip budou utíkat dál nahoru,“ přemýšlela lampa nahlas.
„Vzpomínáš si na půdu?“ Nebyla to rétorická otázka, protože křeslo
nemělo zrovna nejlepší paměť. Strávily spolu už celou řádku let, pod
jedním vydýchaným prostěradlem, než je Furia našla a poprosila toho
Wackforda, aby je snesl k ní do pokoje. „Tam nahoře je dost zákoutí,
kde se můžou schovat.“
„Co se asi tak stalo s pánem?“ zeptalo se křeslo.
91
Lampa chvíli přemýšlela. „Víš, co si myslím?“

„Osvětli mi to.“
Naklonila svoje kovové stínidlo stranou a uvažovala, jestli si z ní
ten neohrabaný kolos najednou nezačal utahovat. „Myslím,“ začala
důrazně, „že je v tom až po uši namočený ten šofér. Ten Sunderland.“
„Vždyť ho vůbec neznáš.“
„Furia ho nemůže vystát.“
„Hmm,“ na to křeslo zadumaně. „Možná se chtěl panstva zbavit,
aby mohl prodat všechen nábytek. I nás.“
„Možné to je.“ Furia několikrát zmínila, že tomu muži nevěří. Do-
konce i ve svojí tajné knize psala, že ho nemá ráda. Lampa si přečetla
každé slovo.
Z přízemí se ozval pronikavý křik.
„Není to kuchařka?“ zašeptala lampa.
„A jéje.“
„Zmizme odsud.“
„Kam?“ zeptalo se křeslo. „A jak?“
Lampa si rezavě vzdychla, natočila stínidlo na jih a zadívala se do
chodby. „Svezeme se nákladním výtahem.“
16
P aulina zakopla o lem svého županu. Jen tak tak se jí podařilo

udržet se na nohou. Župan si přes sebe přehodila ve spěchu, když
ji vzbudil ten hluk. Naštvaně vyrazila ze své ložnice v přízemí a prošla
někdejším služebním traktem až do kuchyně. V současnosti tu bydlela
jen ona a Wackford, na protějších koncích chodby. Sunderland přebý-
val dole u brány a ona za to byla ráda. Nikdy se netajila tím, že šoféra
nemůže vystát.
Nebyla strašpytel a domnívala se, že k jejím úkolům patří zjistit, co
se děje, pokud něco zaslechne. V nejlepším případě to byl Wackford,
který rachotil v noci ve spíži, v nejhorším případě zase nějaká ta tou-
lavá kočka, kterou zavřeli do domu. Paulinu nikdy nenapadlo počítat,
že by to mohli být zloději, ne v tomhle bohem zapomenutém údolí.
Když s vlajícím županem vstoupila do kuchyně, pochopila svoji
chybu. Při tom pohledu ztuhla, což mohl být důvod, proč si jí ti čtyři
cizí muži hned napoprvé nevšimli.
Další důvod byl Wackford, který vetřelce držel v šachu velkým no-
žem na maso.
Na rozdíl od nich si Pauliny všiml okamžitě. Přes obličej mu v po-
lotmě přeletěl utrápený výraz. Vysokými okny do místnosti padalo
měsíční světlo. Otevřeným vchodem pro služebnictvo na zadní straně
byl vidět stříbrně se třpytící trávník. Paulina si byla jistá, že dveře večer
zavírala.
Čtyři muži se kolem Wackforda rozestavěli do půlkruhu. V těch
elegantních kabátcích a naškrobených límcích vypadali jako panstvo
z olejových maleb v salonu – měla to být galerie předků, ale ve skuteč-
93
nosti ty obrazy skoupily na nejrůznějších bleších trzích. Rozptýlení,

aby se zastřela skutečná identita Faerfaxů. Paulina o tom věděla, stejně
jako domovník a radši by si nechala uříznout jazyk, než aby to prozra-
dila. Milovala tuto rodinu, obzvlášť děti.
Ti čtyři mladíci měli vycházkové hole, ačkoli nepůsobili nijak vetše.
Když dva z nich zatáhli za zdobenou rukojeť, objevily se kordy. Jejich
ostří se v měsíčním světle zrcadlila tak mrazivě jako Wackfordův nůž
na maso.
Domovník stál na černobílých kachličkách bos a jen v kalhotách od
pyžama a rozepnuté košili. Vyslal Paulininým směrem krátký varovný
pohled, ale když promluvil, jeho slova nepatřila jí. Pokoušel se muže
rozptýlit.
„Kdo jste? A co tu chcete?“
Paulina byla jako ochromená. Chtěla udělat krok směrem k protiv-
níkům, aby pomohla Wackfordovi, ale tělo ji neposlouchalo. Stála tam
jako zkamenělá mezi dveřmi. Kuchyň pro ni najednou byla cizí, sotva
tu místnost poznávala. Atmosféra ohrožení otrávila vše, co jí bylo milé
a důvěrné známé.
„Dej pryč ten nůž, starouši,“ řekl blonďatý hezoun, „a nezkřivíme ti
ani vlásek.“ Se smíchem naznačil elegantní výpad kordem, možná aby
se Wackfordovi vysmál, možná aby otestoval jeho reakci.
Domovník se nenechal zastrašit. „Objevíte se tu uprostřed noci se
zbraněmi v rukou a opravdu věříte, že se spolehnu na váš slib?“
„Vypadá to, že nemáš jinou volbu. Jsme čtyři a v domě je nás ještě
víc. Jakou šanci bys asi s tím nožem na marmeládu měl, kdybychom ti
opravdu usilovali o život?“
„Co tu pohledáváte?“
„Copak je ti do toho? Asi nic, že?“
Wackford se naposledy podíval na Paulinu, která teď pomalu udě-
lala krok vpřed. Jestli to stihne ke stojanu se zbývajícími noži, mohla
by mu pomoct – musí mu pomoct. Protože jsou věci, které mu chtěla
povědět, dneska v noci ještě naléhavěji než kdy dřív. Srdce jí bušilo
94
jako splašené a způsobovalo to jak nebezpečí, tak poznání, že s Wack-

fordem patří k sobě.
„Tak naposledy,“ řekl blonďák. „Dej ten nůž pryč!“
Paulina se zhluboka nadechla a pak vyrazila. Wackford vypadal,
jako by měl najednou hrozné bolesti. Několik hlav se otočilo. Došla ke
špalku, na kterém byly ve stojanu zastrčeny kuchyňské nože, popadla
ten největší a nejostřejší a oběma rukama ho držela před sebou.
„Zmizte odsud!“
Ti čtyři se na ni podívali a pak se rozesmáli.
„Paulino,“ oslovil ji Wackford úpěnlivě. „Odlož ten nůž.“
„Nepřipustím, aby tě…“
Jeden z těch pohledných mladíků udělal krok vpřed a vykřikl
„Baf!“ a rozesmál se, protože samozřejmě počítal s tím, že Paulina
nůž upustí. Ale na to ona ani nepomyslela, vykročila k němu a za-
útočila čepelí. Hrot mu způsobil hlubokou ránu na hřbetu pravé
ruky. S výkřikem upustil rukojeť svého kordu a zbraň s řinčením do-
padla na zem.
Wackford stihl zareagovat dřív než ohromení muži. Vyrazil vpřed,
aby útočníky rozptýlil od Pauliny, odstrčil kord blonďatého muže
stranou, vrhnul se na něj a přitiskl si ho k tělu. Nožem ho bodnul na
prst hluboko do boku, dost na to, aby mu dal najevo, jak vážně to
myslí.
„Odvolej ty svoje kamarádíčky!“ přikázal mu. „Jinak to nepřežiješ.“
Paulina na ně pořád ještě třesoucíma se rukama mířila ostřím nože.
Pak jí došlo, že vykřikla, když toho muže poranila. Ten si svíral kr-
vácející paži a střídavě sledoval ji, Wackforda a jeho rukojmího. Tvář
protaženou bolestí.
Muž, kterého Wackford použil coby živý štít, zůstával klidný. Ko-
nejšivým tónem pronesl: „V klídku, jo. To platí pro všechny.“ Kývl na
své společníky. „I pro vás.“
Zraněný se sehnul a levou rukou sebral kord. Oba zbývající také
pomalu vytáhli své kordy. Ale nikdo se nehnul z místa.
95
Paulina hledala pohledem Wackforda. Měla slzy v očích. Na chvilku

měla pocit, že se mu po obličeji mihnul úsměv. Jako by jí chtěl říct, že
všechno bude v pořádku. Že si nemá dělat starosti.
„Pryč s těmi zbraněmi,“ přikázal mužům.
Nikdo ho neposlechl.
„Měli bychom si rozumně promluvit,“ navrhl jeho zajatec.
„Už jsme toho namluvili dost,“ řekl Wackford. „Zastrčte si ty svoje
kordy a vypadněte. Vybrali jste si špatný dům.“
„To nejsou žádní obyčejní zloději,“ zaskuhrala Paulina suchými rty.
Její hlas jako by přicházel z jiné místnosti. Z jiného těla.
„Chytrá potvůrka,“ konstatoval zraněný. Paulina si všimla, že se mu
oči v polotmě třpytí jako mramor.
„Nech toho!“ obořil se na něj zajatý. „Nechceme nikoho urážet.
Nechtěli jsme vůbec nikomu ublížit.“
„To určitě,“ opáčil Wackford.
„Když mě pustíš a odložíš ten nůž, nikomu se nic nestane. Hlavně
jí.“ Ukázal na Paulinu.
„Nezkřivíš jí ani vlásek…“
„Ne, pokud budeš rozumný,“ přerušil ho jeho rukojmí. „Co myslíš,
že se stane, když mě zabiješ? Jsi dost rychlý na to, abys naráz vyřídil
tři muže? A jak chceš zabránit, aby si jeden z nich nevzal do parády tu
tvoji slečinku?“
Jeho slečinku. Paulina by mu nejradši zlomila nos. Coby mladá žena
nebyla vůči podobným formulacím nedůtklivá. Ale tohle nebyli žádní
prostořecí kluci v hospodě, kteří by měli dostat kázání od kuchařky.
Něco tu nehrálo, byli sami o sobě moc přesvědčení, příliš jistí, že vyhrají.
Zraněný si přitiskl hřbet ruky k ústům a odsál si krev z rány. Oči se
mu přitom rozzářily očekáváním, jako by dostal chuť na cizí krev. Na
Paulininu krev.
Rozpoznala bezradný vztek ve Wackfordově pohledu. Vztek na sebe
samého, aspoň si to myslela, protože jí nikdy otevřeně nepověděl, co
k ní cítí. Nejradši by na něj zavolala, že to má stejně a že to promeškané
96
doženou, jen co bude tohle za nimi. Vyznají se navzájem ze svých citů

a možná se z protilehlých konců chodby přestěhují blíž k sobě. Možná
do pokojů tak blízko u sebe, že bude stačit udělat pár kroků. Možná
dokonce společně do jednoho z pokojů, do jednoho z těch větších.
Možná...
„Čas běží,“ pronesl rukojmí laskavě.
„Dej mi své slovo,“ požádal ho Wackford nerozhodně.
Ne! chtělo se Paulině vykřiknout. Oni přece lžou! Lžou a smějí se
nám do obličeje!
„Samozřejmě,“ přitakal muž. „Dej pryč ten nůž a nikomu se nic
nestane. Máš slovo čestného muže.“
Paulina otevřela pusu, ale slova jí uvízla v krku jako pecka, kterou se
pomalu dusila. Žádný muž se dneska neprohlašoval za čestného. Tihle
muži mluvili jak postavy z Furiiných zažloutlých románů. Jako by vy-
stoupili ze stránek knih jako zombie ze svých hrobů. Dokonce i jejich
oblečení bylo z jiného století.
Wackford si povzdychl a znělo to jako nářek. Paulina si vyděšeně
pomyslela: On smutní. Smutní kvůli nám.
Ne! Znovu jí to leželo na jazyku, tentokrát jako zašeptání, protože
věděla, že je to k ničemu. Už se rozhodl.
Wackford toho muže pustil. Ten od něj rychle skotačivě ustoupil,
trochu divný taneček.
„Paulino,“ oslovil ji Wackford. „Musíš teď odejít. A neohlížej se, ať
už uslyšíš cokoli.“
„Zůstanu s tebou,“ odporovala mu pevným hlasem.
„Och,“ ozval se blonďatý krasavec, „to mi zajisté zlomí srdce.“
Tři zbývající se tiše zasmáli. Muž s ránou si přehodil kord do zra-
něné ruky a stiskl rukojeť tak pevně, až mu z rány vytryskla čerstvá
krev. Pak vykročil k Paulině a vrazil jí kord hluboko do břicha.
Wackford zmučeně vykřikl.
Paulina se na sebe podívala a viděla čepel ve svém těle. Bylo zvláštní,
že cítila jen namožené svaly. Pomalu zvedla pohled a zadívala se do
97
křenícího se obličeje svého protivníka. „Chytrá potvůrka,“ řekl ještě

jednou, tentokrát triumfálně.
Wackford s řevem pozvedl nůž a vyrazil kupředu. Seknul jím po
muži, kterého nejprve pustil, protože stál přímo mezi ním a Paulinou.
Ten se mu ale bez potíží vyhnul a řekl dalším dvěma:
„Poslužte si.“
Dva kordy se zavrtaly křížem do Wackfordovy hrudi. Domovník
vykřikl, ale pokusil se jít dál, za Paulinou, byl k ní stále blíž a blíž. Oba
muži se ho snažili zastavit, ačkoli mu v těle vězely jejich čepele až po
rukojeti.
Paulina už se nemohla hýbat. Teď v ní vzplanula hrozivá bolest,
jako by její nervová zakončení teprve nyní pochopila, co se děje. Po
tvářích jí stékaly slzy a slaně pálily v koutku úst. Podívala se přes ra-
meno svého vraha na Wackforda a s námahou pochopila, že zaútočili
i na něj. I ona se pokoušela udělat krok vpřed, ale nemohla zvednout
nohu a cítila, že ji povolují kolena.
Wackford zařval její jméno. Představila si, jak stojí venku na kopci,
je teplý letní den, na hřebeni před modrým nebem a on je o kousek
dál dole na stráni a volá na ni a běží jí vstříc a ona si pomyslí, že jsou
k sobě konečně upřímní, konečně dají najevo, co cítí.
On pak zakopne a ona se rozesměje, protože i ona klesne do měkké
trávy. Hned znovu vyskočí a běží dál a i ona se zvesela vydá za ním
a pak si padnou do náručí, tam nahoře na kopci, ve slunci a za lehouč-
kého teplého větru.
17
F uria rozrazila dveře do Pipova pokoje. Bratra nikde neviděla, ne-

ležel v posteli a ani se neschovával pod ní. Pro jistotu nakoukla do
skříně, ale už tušila, že jde pozdě. Vydal se na cestu sám a poprvé měla
pocit, že by tuto noc mohla přijít opravdu úplně o všechno. Nejen
o svého otce.
Znala Pipovy obvyklé úkryty, v nichž ho několikrát vyslídila, když
zůstalo jeho místo u večeře prázdné. Ale než se po nich mohla po-
rozhlédnout, zaslechla kroky na schodech. Muži se blížili do druhého
patra.
Zamířila opačným směrem, vyběhla chodbou doprava dolů a sly-
šela tak z devítimetrové vzdálenosti, že výtah pro služebnictvo se dal
do pohybu. Za mřížovanými dveřmi řinčely řetězy a ozubená kolečka.
Kroky byly stále hlasitější. Furia zrovna zhasla baterku, když kout-
kem oka zahlédla siluety na opačném konci chodby. V průchodu se
objevili tři muži, asi dvacet kroků od ní. Furia pro ně v té tmě musela
být prakticky neviditelná. Opatrně pootevřela tajné dveře a proklouzla
jimi. Na temném schodišti zaslechla, že výtah zastavil na půdě. Když
bude mít štěstí, ale zatraceně velké štěstí, pak ti muži ty zvuky vůbec
nezaslechli.
Obezřetně za sebou přivřela dveře, teprve pak rozsvítila baterku
a stoupala po drobných schůdcích služebního schodiště nahoru.
Ve zdi ve výtahu to zarachotilo, když dojel na půdu. Někdo se
opravdu moc nesnažil být zticha. Pip to rozhodně nebyl, to spíš nějaká
další skupina jejich nepřátel. Možná to byli agenti Akademie. Poštvala
je na ni Isis Nimmernis, aby jí usilovali o krk?
99
Opatrně otevřela dveře na půdu. Výtah byl hned vedle nich, proto
tam nakoukla jen malou mezerou v pootevřených dveřích, aby viděla,
kdo z výtahu vystoupí. Pokud to budou útočníci, bude doufat, že ještě
nemají Pipa ve své moci. Znal tady nahoře každý kousíček harampádí,
všechny výklenky i skříně. Museli by být hodně důkladní, aby odhalili
jeho úkryt.
Ale místo vetřelců se objevila její lampa a křeslo.
Rozrazila dveře, zastavila se před nimi a sykla: „Stát!“
Oba kusy nábytku zarazily poslední zaskřípání a zarachocení, sotva
vystoupily z kabiny výtahu. Tmavá žárovka v lampě namířila přímo do
Furiina obličeje.
Polstrování koženého křesla jako by se zkroutilo do sebe, jako ruka
zatnutá v pěst. „A jéje, a jéje,“ povzdychlo si nesměle, protože asi po-
chopilo, že situace pro ně všechny nevypadá nejrůžověji.
„To je dobře, že jsi tady.“ Skřípavý hlas lampy neztratil nic ze svého
sebevědomí. „Zrovna jsme se chtěly podívat po tom chlapci a...“
„Děláte dost randálu na to, abyste sem nahoru nalákaly někoho
z těch chlápků!“ přerušila ji Furia ochraptělým šeptotem. „Nehněte se
z místa, jasné?“
Z polstrování křesla unikly mačkavé zvuky. „My jsme ale jenom
chtěly...“
„Už ani muk!“ skočila mu Furia do řeči. Kovový kloub lampy za-
skřípal a Furia se otočila jejím směrem: „To platí i pro tebe!“
Stínítko se rozpačitě sklonilo.
„O Pipa se postarám. Jestli mi chcete pomoct, pak se postarejte
o to, aby těmito dveřmi nikdo neprošel. A zablokujte mříže výtahu.“
Křeslo se od dveří přesunulo ke schodišti. „Žádný problém,“ pro-
hlásilo horlivě.
Lampa cupitala na svých kovových nožkách jako po špičkách k vý-
tahu, aby zajistila jeho dveře. Dokud bude jejich mříž otevřená, nikam
se nerozjede. Natáhla se do výšky, jako by chtěla dát najevo, že bude
výtahovou kabinu bránit vlastním životem.
100
„Dobře,“ řekla Furia. „Takhle tu zůstaňte.“

„Jasná věc,“ opáčila lampa.
„Dovedu být těžké jako kartotéka!“ Křeslo si načepýřilo sedací pol-
štář. „Jako plná kartotéka!“
Furia se rychle rozhlédla a posvítila baterkou kolem sebe. Moc toho
neviděla. Beztvarý nábytek pod zaprášenými prostěradly, kam až oko
dohlédlo, mezi tím dlouhé klikaté trámy, na nichž spočívaly mocné
zkosené stěny štítu. Odněkud zblízka se ozvalo vrkání holubů. Udě-
lala pár kroků vpřed a jeden z ptáků třepotavě vzlétl, ale v té tmě ho
neviděla.
„Pipe!“ vykřikla přidušeně. Chtěla křičet a šeptat zároveň. „Pipe,
vylez! Vím, že jsi tady!“
Jedno z prostěradel zašelestilo.
Od dveří na schodiště zazněla prudká rána. Křeslo se otřáslo, ale
nehnulo se ani o píď. Jeho polstrování se vzedmulo jako svaly. Ně-
jaký muž cosi zařval a znovu zalomcoval dveřmi. Někdo do nich vrazil
a znovu a znovu.
Furia se vydala hlouběji mezi přikrytý nábytek. Mezi strašidelně
působícími prostěradly vedly cestičky, mnohé pokryté silnou vrstvou
prachu. Furia v nich odhalila Pipovy stopy a všila si, že i po ní zůstávají
viditelné otisky nohou.
„Pipe!“ zašeptala znovu. Netušila, jak dlouho budou křeslo a lampa
schopni odolávat. Navíc vedlo na půdu víc schodišť, jedno z hlavního
křídla, ale také ze severního.
„Pipe! Kde vězíš?“
Došla na křižovatku mezi nahromaděnými stoly. Pipovy stopy tu
byly rozmazané, nejspíš se napřed vydal jedním směrem a pak dru-
hým. Neměl moc času, musel být někde blízko.
Hluk za dveřmi zesiloval.
To nebyli žádní obyčejní zloději, kteří by bažili jen po lupu. Dřív
nebo později přijdou na způsob, jak vyslídit všechny obyvatele domu.
Když to bude nutné, třeba i pomocí ohně.
101
Strachovala se o Wackforda a Paulinu. Ani jeden z nich by jen tak

nevzal do zaječích a nenechal Pipa a Furii na pospas jejich osudu. My-
šlenky na otce chtěla potlačit, ale pohled na jeho strnulý mrtvý obličej
se nedal jen tak zapomenout.
„Furie!“ Pipův hlas zazněl pod jedním ze stolů. „Tady dole!“
S úlevou si dřepla a uviděla jeho ruku, která vykukovala zpod dvou
prostěradel jako zpoza opony. Kusy nábytku tu byly vyskládané těsně
jeden vedle druhého, takže dospělý by se mezi nimi jen sotva protáhl.
Dokonce i ona na to byla moc velká.
„Pojď sem,“ křikl Pip.
„Ne tak nahlas!“ Po čtyřech se proplazila pod věží ze stolů.
Pip odstrčil prostěradlo stranou a umožnil jí vstoupit do jeho
úkrytu. Ve svitu baterky se zalesknul jeho klaunský obličej.
„Viděla jsi je?“ zeptal se.
Furia nechala prostěradlo za sebou sklouznout. „Jsou už v celém
domě.“
S vážným výrazem v tváři přikývl. „Klauni.“
„Ne. Žádní klauni. Obyčejní chlapi.“ Což tak docela neodpovídalo
pravdě, ale nedovedla mu popsat, jaký měla při pohledu na vetřelce
pocit. Ti muži byli všechno, jen ne obyčejní.
Pip chtěl něco odvětit, ale vtom zazněla další rána, mnohem sil-
nější než předtím. Pak přišly hlasy a skřípání nábytku, který odstrko-
vali stranou. Ti muži se museli ve větším počtu vrhnout proti dveřím
a vyrojili se teď na půdu.
„Tudy,“ šeptl Pip.
Jakmile zhasne baterku, oslepnou. Na druhou stranu nebezpečí, že
si vetřelci všimnou světla mezi nábytkem, bylo příliš veliké.
„Klidně ji zhasni,“ zašeptal Pip. „Vyznám se tu i potmě.“
Váhavě ho poslechla. „Musíme se dostat z půdy dolů. Jinak nás
najdou.“
„A kam chceš jít?“
„Pryč z domu. Do parku a pak nahoru na kopec.“
102
„Kde je táta?“
Ta otázka byla nevyhnutelná. Pár vteřin se Furii nedostávalo vzdu-
chu a zoufale uvažovala, co má Pipovi odpovědět. „Nemůže nám po-
moct, Pipe.“
„Ublížili mu?“
„Ne tihle muži.“ Bylo to moc složité a nechtěla o tom teď mluvit.
„Je mrtvý,“ konstatoval Pip. „Nemám pravdu?“
Nějak se jí podařilo potlačit slzy a vyrazit ze sebe „ano“. Potom se
mlčky plazili dál, stále hlouběji do labyrintu z dřeva a látky.
Mužské hlasy se rozléhaly po půdě. Štíty stropu byly tak vysoko, že
dokonce ani ta spousta prostěradel a klikaté uličky neutlumily jejich
ozvěnu. Nohy dusaly po širších cestách.
„Tady jsou stopy!“ vykřikl jeden z nich.
Další hlasy se smísily s tím prvním a byla mezi nimi i jedna žena. Ti
muži nebyli bibliomanti, to Furia cítila. Na rozdíl od cizinky, která teď
všem přítomným nakázala, aby se nehnuli z místa. Furia cítila burácení
bibliomantského proudu, který vyvěral z hloubi domu a rozléval se do
tisíců a tisíců knih v místnostech rezidence.
„Ona nás najde,“ řekla Pipovi, zatímco se plazili kolem noh stolů
a komod.
„Je moc tma,“ namítl.
„Dlouho už nebude.“
Bludištěm zapomenutého nábytku zavál mocný náraz větru. Hned
nato se rozzářilo světlo jako ze světlometu.
Stěny z prostěradel se začaly třást. Jejich lemy se zvedly z parketu
a Furia mezi nábytkem rozpoznala bibliomantku: Klečela na zemi kou-
sek od nich, ruce rozpažené a hlavu nakloněnou na stranu. Tvář měla
přitisknutou k podlaze, oči vytřeštěné. Dívala se přesně jejich směrem.
Furia zaklela, s novou silou před sebou postrkovala Pipa a zašeptala:
„Musíme na střechu! Hned!“
Přikývl a zrychlil. Všude kolem nich klesali na podlahu muži ve svém
fajnovém oblečení a vydávali se pod nábytek, aby vypátrali uprchlíky.
103
Žena v černém beze slova vyskočila. Furia ji ztratila z dohledu.

„Támhle!“ Pip ukázal dopředu na zářící světlo.
Před nimi se mezi nábytkem utvořila malá skulina. Kovový žebřík
vedl na střechu a spodní konec měl přišroubovaný k podlaze. Furiin
pohled putoval přes jeho příčky, až spatřila vikýř, kterým už tolikrát
prolezla ven na střechu rezidence.
„Támhle jsou!“ vykřikl jeden z mužů.
Teď si Furia všimla, že prudké světlo skutečně pochází z žárovek,
které se tu a tam na kabelech houpaly od stropu. Všechny zářily jako
slunce. Blesky bibliomantských výbojů přeskakovaly od jedné k druhé
jako žhnoucí síť nad labyrintem z nábytku.
„Kavalíři!“ vykřikla žena v černém. „Chopte se jich!“
Kavalíři? Furia si matně vzpomínala na něco, co jí vykládal otec,
na příběh o pověstné bibliomantce, které všichni říkali prostě Okouz-
lující. Ať šla kamkoli, následovala ji osobní stráž mladých mužů, kteří
byli ochotni pro svou paní nasadit i vlastní život. Vraždili v jejím
jménu, a když ne, pak je Okouzlující vlastníma rukama rozdrtila jako
mouchu.
Se zasténáním vystrčila Furia svého bratra na žebřík. Ze všech stran
proudili muži. Furia šplhala za Pipem a byla skoro tři metry nad zemí,
ale k vikýři to byl ještě pořádný kousek.
„Klika!“ zařvala na Pipa. Už nebylo nutné být potichu. Všichni je
viděli. Nábytek odstrčili stranou, vzduchem poletovaly fontány pra-
chu. Kavalíři utvořili kruh a postupovali k žebříku.
Žena v černém za sebou jako ocas nesla třepotající se prostěradlo.
Jako beranidlo si to razila bludištěm harampádí.
„Rychleji!“ křikla Furia.
Pip rozrazil vikýř. Ovanul je studený noční vzduch.
Dřevo zapraskalo a látka se roztrhla. Okouzlující totiž vytvářela
trhlinu ve střeše. Tiberius Faerfax nepřeháněl: Tahle žena je mocnější
a budí větší hrůzu než jakýkoli jiný bibliomant, o kterém Furia kdy
slyšela.
104
Pip se protáhl vikýřem.

Dva kavalíři naráz dorazili ke spodní části žebříku.
Furii podklouzla noha, ale chytila se a vyšplhala posledních pár pří-
ček. Pak vystrčila hlavu ven, jako když se tonoucí vynoří z vody, a vtom
ucítila, jak ji silné ruce popadly za nohy.
18
S toupla do prázdna, narazila na odpor a zaslechla rozčílený výkřik.

Hned nato byla volná, překonala posledních pár příček a protáhla
se na střechu. Když se na okraji vikýře objevily ruce jejich pronásledo-
vatele, vší silou přivřela okno. Uviděla, jak se prsty po nárazu natáhly
a stáhly zpět. Z hloubi zazněl řev.
Seděla s Pipem na úzké ploše mezi dvěma šikmými střechami. „Pojď
dál!“ křikl její bratr a chtěl vyrazit.
„Tamhletudy ne.“ Ukázala na další hřeben střechy. „Musíme tady
nahoru a zpátky dolů na druhé straně.“
Pip začal šplhat po šikmé stěně nahoru, maličká zranitelná osůbka
v pyžamu. Když ho Furia hned nenásledovala, zarazil se. „Co je?“
„Hned.“ Ukročila stranou a čekala, dokud se dvířkami vikýře znovu
neprodraly dvě ruce. Jakmile se objevila hlava, Furia vyskočila a dupla
tomu muži na obličej tak silně, jak jen dovedla. Kavalír bleskurychle
ucuknul, její nohy se o něj jen otřely. Zároveň vytrčil ruku a pokusil se ji
popadnout. Furia se mu vyvlékla, hnala se pryč – a vrazila mu patu přímo
na kořen nosu. Ucítila, jak kost praská, a pak muž se zavytím ztratil rov-
nováhu, zřítil se dolů a cestou nejspíš srazil dalších pár kavalírů z žebříku.
Furia se zatočila dokolečka, vyběhla po příkré stěně, cestou popadla
Pipa za ruku a táhla ho dál. Už se dostali k hřebeni, když se za nimi
vikýř rozletěl a první z kavalírů vyšplhal ven.
Ruku v ruce sklouzli dolů na druhou stranu střechy. Na konci
šikmé stěny byla řada zděných komínů a za nimi okap. Dostali se na
konec jižního křídla. Z parku byly v měsíčním světle znát jen obrysy,
oblačné plochy černé a šedé.
106
„Támhle naproti!“ Furia ukázala na místo vedle posledního komínu,

krátce se ohlédla přes rameno, ale žádný pronásledovatel se zpoza stře-
chy nevynořil. Dlouho už to nepotrvá. Měli ti muži pistole?
Pip s ní doběhl k okraji střechy. Zdálo se, že jí naprosto důvěřuje,
a ona přemýšlela, jestli je v šoku.
„Počkej!“ Zarazila ho dva kroky před okrajem, sama si dřepla a pře-
lezla poslední kousek po čtyřech. Foukal lehký vánek, ne dost silný na
to, aby je sfoukl dolů.
Nakoukla přes okap a o dvě patra níže uviděla rovnou střechu niž-
šího traktu. Pod ní byla ledárna. Přistavili ji dodatečně ke kuchyni,
prostá krabice bez oken.
„Musíš teď po okapu sešplhat dolů,“ řekla Pipovi. „Mně už se to
podařilo, takže ty to taky zvládneš.“
Sice to bylo za denního světla a bez pronásledovatelů a předtím
týden přemýšlela, jestli to má vůbec zkoušet. Ale teď jim nic jiného
nezbývalo.
„Pokusím se tě držet,“ vysvětlila mu. „Pomocí bibliomantiky, jako
to dělával táta.“
„Nemáš přece…“
„Já vím. Možná se mi to i tak povede.“
Za štítem se ozvaly hlasy. Na střeše teď muselo být víc kavalírů na
cestě k hřebenu.
„Jakmile se dostaneš dolů, nebudeš na mě čekat. V žádném případě,
slyšíš mě? Budeš utíkat k okraji přístavby tak rychle, jak jen budeš
moct. Má jen jedno patro a na stěně za ní je živý plot. Když se bude
moc viklat, skoč dolů a pokus se nezlomit si nohy. Když se ti to podaří,
utíkej do parku kolem ruin a nahoru na kopec.“ Popadla ho za ramena.
„Za pár minut tě vyzvednu, dobře?“
Nic nebylo dobře, samozřejmě že ne. Pip byl ještě dítě. Co po něm
chtěla, by nezvládla většina dospělých. A co bude dělat, jestli Furii
chytí? Prostě utíkat dál? Bylo mu deset let, zatraceně! Nejspíš by se
otočil a vrátil do domu a pak by chytili i jeho.
107
Ale Pip jenom přikývl, pozadu sklouzl přes okraj střechy a najed-
nou se rukama a nohama držel okapu jako opička s klaunským obliče-
jem. Furia se po břiše připlazila až k okapu, ruce svěsila dolů a pokusila
se soustředit. Představila si, jaké by to bylo, kdyby se její prsty obemkly
kolem jeho rukou a pevně je svíraly. Stiskla jeho drobné paže a hned
ucítila, jak šplhal dolů, tak rychle a obratně, jako by to už dělal bez-
počtukrát. Že by si snad tajně hledal únikové cesty? Aby mohl utéct
před klauny?
Pořád ještě cítila jeho útlé paže mezi prsty, když vykřikl: „Dobrý,
jsem dole!“ Otevřela oči a spatřila svoje prázdné ruce a svého bratra
hluboko pod sebou na rovné střeše. Nebyla si jistá, jestli ho opravdu
držela, nebo si to jen namlouvala. Ale to teď nehrálo žádnou roli.
„Utíkej!“ křikla na něj. „Udělej, co jsem ti řekla!“
Furia viděla, jak se rozeběhl, a pak se ohlédla k hřebenu střechy.
Zrovna přes něj přelézali tři kavalíři, čtvrtý jim byl v patách. Udržet
rovnováhu na křehkých střešních taškách stálo ty muže očividně víc
námahy než ji, ale přesto byli rychlí. Furia musela pryč, hned teď.
Aniž by se zamyslela, otočila se, vystrčila nohy přes okraj a přitiskla
se k okapu. Jeho upevnění sebou trochu cuklo, ale vydrželo. Když po-
malu slézala dolů, zrezavělý kov pod její vahou zaskřípal.
Zvládla sotva pár metrů, když zaslechla hlasy. „Pojď zpátky nahoru,
děvenko!“ volal na ni jeden z kavalírů. „Nechtěj, abychom si pro tebe
museli dojít.“
„Tak to zkuste,“ vyhrkla bez dechu a hned si přála, aby byla mlčela.
Kov se zatřásl, protože jím někdo nahoře zalomcoval.
Už byla v polovině.
Zdálo se, že se okap odklání od domu. Najednou jí sklouzla noha.
Ztuhla jako led, když si uvědomila, že ztrácí rovnováhu a zřítí se dolů.
O pár vteřin později ucítila náraz a zabolelo to o něco míň, než očeká-
vala. Nejhorší na tom bylo, že jí srdce málem vyskočilo z hrudi, bušilo
jako neochvějný odpočet, který se blížil k nule.
„Furie!“
108
Pipův hlas ji vytrhl z otupělosti. Obdařila muže nahoře letmým

pohledem, potácivě se postavila na nohy a nejistými kroky následovala
bratra po rovné střeše. Ještě viděla, jak se v sedu odrazil a zmizel za
dalším okrajem.
Jakmile se dostala ke konci střechy, pochopila, že skočil na kovovou
bednu klimatizace, která čněla ze zdi dobré dva metry nad zemí. Živý
plot byl o pořádný kousek víc vpravo. Proč na to nepřišla sama?
Pip se znovu odrazil a bezpečně dopadl na trávu.
Za nimi na střeše někdo vykřikoval povely. Všichni kavalíři v domě
teď nejspíš zamířili do parku. Kde vězela Okouzlující?
„Běž dál!“ křikla Furia. „Nezastavuj se!“
Pip poslechl. Další křik a zlostné hlasy nejen na střeše. První už byli
venku, někde ve tmě.
Přistála na chatrné větrací krabici a skoro ji vyrvala ze zdi. Poslední
skok a měla pod nohama pevnou zem.
Rozběhla se a všimla si, že zadní dveře do kuchyně jsou otevřené.
V měsíčním světle mezi sporákem a příborníkem uviděla ležet dvě těla
bez života. Držela se za ruce.
Paulinu poznala podle jejího županu. Furia klopýtla a upadla, ale
posbírala veškerou energii a utíkala dál. Bojovala s výkřikem, který v ní
bublal, potlačila ho, protože by ji prozradil. Jestli ji ti muži chytí, do-
stanou pak i Pipa. Nesmí křičet. Nesmí smutnit. Musí myslet na Pipa.
Jenom na něj.
Po dvaceti krocích svého bratra dohnala. Pěšinky v parku znala
i poslepu, byl vždycky trochu jejím útočištěm.
„Pipe...“ šeptla.
Otočil se – a hned se ponořil do zářícího svitu. V domě se totiž
rozsvítila všechna světla.
To samé nadpozemské světlo, které už naplnilo půdu, teď proudilo
ze všech oken do noci. Vypadalo to, jako by v rezidenci něco vybouchlo
a zastavilo se to přesně v okamžiku, než mohlo popraskat sklo a zdi.
Každý kout zdiva byl naplněný bílými paprsky, dokonce i spáry ve zdi
109
zářily. Světlo dosáhlo daleko do parku a protáhlo stíny obou uprch-

líků. Na pár vteřin museli být vidět zdaleka, pak světlo opět polevilo
a vrátila se tma.
„Utíkají támhle!“ zařval mužský hlas. „K ruinám!“
Furia strhla Pipa vlevo, pryč ze stezky, po které dosud šli, skrz křoví
a pak vysokou trávou. Její bratr ani nedutal a zdálo se, že spoléhá na to,
že ho zachrání. Tak moc ráda by tomu sama uvěřila.
Už slyšela kroky, které jim byly v patách, ale když se ohlédla přes
rameno, rozeznala jen trhavé obrysy znepokojivě blízko na to, že sešli
ze stezky.
Brzo došli ke křoví na okraji zpustlého parkoviště, proplazili se skrz
a vydali se pod stromy na otevřenou louku. Země se jim pod nohama
stále prudčeji zvedala. Opustili teď pozemek rezidence a mlčky stoupali
po stráni nahoru. Za vrcholkem bylo další údolí, hustý les a ještě víc
divokých kopců. Někde tam byla silnice, která vedla do Winchcombe.
Možná to zvládnou až do vesnice.
Vystoupali dobrou polovinu kopce, když trávou zasvištěl prudký
náraz větru. Donesl na svah zvučný smích.
„Neuniknete mi!“ křičela na ně Okouzlující temnotou. „Jste jenom
děti!“
„Chci, aby umřela,“ pronesl Pip mezi dvěma nádechy.
Furia ho popadla za ruku ještě pevněji a vtom si znova všimla světel –
vlevo od nich, o kousek výš na stráni. Nocí se pohybovaly bílé zářící
body. Přemýšlela, jak se tam Okouzlující mohla dostat, aby jim odřízla
cestu.
Ale pak vykřikla: „Stůjte!“ Její hlas přicházel zezadu. Byla blízko,
příliš blízko, ale docela určitě ne nahoře na kopci.
Zaslechli dusot a burácení a pak ostrý hvizd.
„To je ten vlak!“ Pipovi skoro přeskočil hlas.
Nákladní vlak z Gloucesteru. Bylo to dobře, nebo ne? To Furia ne-
věděla. Pokud se nebudou moci dostat přes koleje, protože po nich
zrovna přejíždějí vagony, jsou v pasti.
110
Světla zmizela a o pár okamžiků později znovu zazářila, jak loko-

motiva projela zákrutou na kopci.
„Slibuju vám, že se vám nic zlého nestane!“ křičela Okouzlující ani
ne dvacet metrů za nimi. Furia si vzpomněla na Paulinu a Wackforda.
„Chci jenom Siebensternovu knihu!“
Ta slova se ve Furiině hlavě odrážela jako ozvěna.
Siebensternovu knihu.
Zahlédli snad u ní Fantastica? Měla knížku zastrčenou v pravé ste-
henní kapse kombinézy. Mohla by ji vytáhnout a zahodit a doufat, že
je pak Okouzlující nechá utéct. Ale Furia té ženě nevěřila ani slovo.
Proč k čertu zrovna Fantastica? Byl to jen hloupý románek, pro ni-
koho neměl žádný význam kromě ní, protože to byla poslední památka
na její matku.
„Nikdy!“ zařvala Furia přes rameno.
Ale pak znovu ucítila Pipovu malou ručku v té svojí, uslyšela jeho
splašený dech, který dokonce přehlušil burácející vlak.
Světla se přibližovala, zářící pár očí nad železničním náspem. Lo-
komotiva jela pomalu, skoro pozvolna, jako vždycky v serpentinách
téhle cesty nad rezidencí. Dokonce i v noci mohly na koleje zabloudit
nějaké ovce nebo skot. Furia ten vlak bezpočtukrát pozorovala, seshora
ze střechy vypadal jako hračka supící po zelených kopcích. Teď zněl
jako supící příšera, neviditelná za těmi dvěma světly, která je všechny
vytrhávala z temnoty: Pipa i ji samotnou, ale taky Okouzlující a při-
nejmenším tucet jejích kavalírů, ani ne deset kroků za nimi.
Furia vytáhla Fantastica z kapsy a zamávala jím ve vzduchu.
„Tady je ta kniha!“ pokusila se přeřvat lokomotivu. Znovu zazněl
ten pekelný hvizd, tentokrát aby odehnal z železničního náspu lidi.
Vlak teď jel sotva krokem.
„Dej mi ji!“ křikla Okouzlující.
Pip těkal očima mezi jejich protivníky a vlakem a Furiou. Loko-
motiva kolem nich zrovna projížděla, následovaná nekonečnou řadou
drnčících nákladních vagonů. Cesta na kopec byla zablokovaná.
111
Knížka jí přišla mnohem těžší než kdy dřív. Proč kvůli tomu museli
Paulina a Wackford zemřít? Její otec by nejspíš znal odpověď.
Okouzlující a její lokajové se přibližovali. Ženiny černé vlasy roz-
foukal vítr, kolem hlavy jí jako tykadla poletovalo několik pramínků.
Pleť měla strašidelně bledou, její krása naháněla hrůzu. Furia pomy-
slela na orchidej, z které se na druhý pohled vyklubala masožravá
rostlina.
„Chci jen tu knihu! Nikdo vám neublíží!“
Furia natáhla ruku s Fantasticem směrem k bibliomantce. Krátce se
ohlédla na Pipa a řekla tak nahlas, aby to mohl slyšet jen on: „Myslíš,
že dokážeš skočit do toho vlaku? Někde se pevně chytit?“
Co po něm chtěla, bylo čiré šílenství. Je mu teprve deset, křičela na
sebe zase v duchu. Ale za posledních pár minut zvládl věci, které by si
ani ona dřív netroufla. Kromě toho jim došly možnosti. Už neexisto-
vala jiná úniková cesta.
Nejspíš to věděli i jejich nepřátelé, protože řada kavalírů se teď zfor-
movala do půlkruhu.
„Stůjte!“ Furiin hlas byl vysoký a zastřený. Nebyla si jistá, jestli jí při
tom randálu vůbec rozuměli. „Ještě krok a ta kniha skončí pod koly
vlaku!“
Okouzlující zvedla ruku. Její kavalíři se zastavili. „Dojdu teď k tobě
sama. Dáš mi knihu a my pak zmizíme.“
„Nemuseli jste zabíjet Paulinu a Wackforda.“
Bibliomantka se otočila na jednoho ze svých mužů a ten pokrčil
rameny, jako by chtěl říct: Nedali nám na výběr.
Obrátila se zpět k Furii. „Ty, kdo za to můžou, stihne trest.“
„To jim život nevrátí!“ Tiše pronesla k Pipovi: „Připravený?“
„Jo.“
„Byli to jen obyčejní lidé,“ křikla Okouzlující, „nebyli bibliomanti.“
„Můj bratr taky není bibliomant.“
„Je mladý. Může z něj ještě leccos být. Stejně jako z tebe, Furie Ro-
senkreutzová!“
112
Takže to věděla. Furii bylo jasné, že nejde jen o Fantastica, že tahle

žena zná tajemství Faerfaxů. Poslání Okouzlující nebude naplněno,
i když bude mít knihu ve svých rukou.
Zadní vagony se zahřměním vyjížděly ze zatáčky.
Ještě jednou se podívala na Pipa. „Musíme stihnout poslední va-
gon.“ Pak křikla na Okouzlující: „Domluveno. Dostanete knihu!“
Žena přistoupila blíže a znovu dala svým mužům znamení, aby se
nehnuli z místa.
„Teď!“ řekla Furia Pipovi.
Její bratr se otočil a pár kroky vyběhl na železniční násep. Ona se
natočila stranou a mrštila Fantasticem směrem k vlaku do vagonu, který
zrovna projížděl. Kniha se v letu otevřela a s třepotavými stěnami na-
razila do zdi vagonu, odrazila se a zmizela za kavalíry někde v temnotě.
Okouzlující rozzuřeně vykřikla.
Furia už si jí nevšímala, následovala Pipa a dívala se, jak se v běhu
pokouší chytit táhla na konci vlaku. Ona sama vyběhla na koleje a uhá-
něla za posledním vagonem, odvážila se k zoufalému skoku na úzkou
plošinu a pevně se držela. Zasténala, vyškrábala se nahoru a uviděla, že
se Pip pokouší o to samé.
Jeho skok nebyl dost dlouhý. Klopýtavě dopadl na zem a utíkal
s nataženou paží za vlakem. Furia se levou rukou pevně chytila madla
a pravou se pokoušela zachytit jeho prsty.
Zazněl další hvizd. Vlakvedoucí brzo zrychlí.
Kavalíři se hnali na koleje a pronásledovali je.
Zdálo se, že Okouzlující je pryč, ale pak ji Furia zahlédla pod želez-
ničním náspem. Sehnula se pro knihu do trávy a zdvihla ji.
„Furie!“ křičel Pip zoufale.
Nepustí ho, v žádném případě.
Jeden z kavalírů je dohnal a natáhl po něm ruku.
„Ne!“ zařvala Furia a mrštila na muže veškerou svou nenávist.
Něco neviditelného ho se strašlivou silou trefilo, rozdrtilo mu to
obličej jako hlávku zelí a srazilo ho z železničního náspu.
113
Furia na něj zírala s otevřenou pusou. Co to bylo?

Ale nebyl čas se nad tím zamýšlet. Pipovi docházel dech a už dlouho
nevydrží. Zrovna teď se zdálo, že mu schází síla na poslední skok.
Ruce jim po zpocených prstech proklouzly, ale znovu se chytili.
Tentokrát ho držela lépe.
„Musíš skočit!“
Vlak nabíral na rychlosti. Pip zakopl, ale zůstal na nohou. Byl na
pokraji svých sil, obličej zkřivený a Furia si všimla, že tmavými cestič-
kami v jeho bílém líčení stékají slzy. Nemohla si vzpomenout, kdy ho
naposledy viděla plakat, a lámalo jí to srdce. Vzlykla, nepouštěla ho
a chtěla sama seskočit, aby zůstala s ním, bylo jedno, co s nimi bude
dál. Za ním běžela celá horda kavalírů. Ať už Furia jednomu z těch
mužů udělala cokoli, bylo nemožné, že by to zopakovala. Ne bez du-
šeknihy. A už vůbec ne jim všem.
Zpoza kopce zazněl pronikavý výkřik, přehlušil dusot vlaku a usadil
se Furii hluboko v uších.
Pip znovu zakopl. Tentokrát ho pustila.
Jakési tornádo vyrazilo do noci zezadu skrz skupinu kavalírů, kácelo
stromy mezi ním a koncem vlaku. Furii to odrazilo na zadní stěnu
vagonu, ztratila rovnováhu a téměř i vědomí, praštila sebou na úzkou
mřížovanou plošinu a zůstala ležet.
Pipa popadly neviditelné ruce a zvedly ho z kolejí. Kopal nohama
a dvě vteřiny visel ve vzduchu, pak ho doběhli první kavalíři. Jeden
se pro něj natáhl. Pip se bránil, kopal a mlátil do toho muže, ale jeho
odpor opadl, ještě když se Furia z posledních sil pokoušela postavit na
nohy.
Chtěla se zřítit, posadit se, ale byla moc slabá. Bolelo ji celé tělo.
Jako omráčená natáhla ruku za Pipem, který byl v sevření kavalíra stále
menší, nepřibližoval se a nakonec splynul s nocí.
Zakřičela jeho jméno, ale nedostalo se jí odpovědi, křičela, dokud jí
nedošel dech a neochably smysly. Vlak mezitím čím dál rychleji uháněl
do tmy.
druhá ˇ
cást
útocište
ˇ ˇ
19
K olem páté hodiny ranní Furia hledala kudy kam právě se pro-
bouzejícím Londýnem.
Cestou chtěla napsat zprávu do knihy Severinovi, ale příliš se jí
třásla ruka a na papír dopadaly slzy. Po několika pokusech to vzdala
a knihu znova zastrčila. Potřebovala pomoct, aby osvobodila Pipa –
pokud je ještě naživu! křičely na ni její myšlenky – a tu nenajde v mi-
nulosti.
Z nádraží v Paddingtonu se jako omráčená vydala na východ, vy-
hýbala se zakukleným bezdomovcům ve vchodech domů, ale sama se
tam hned protlačila, jakmile zahlídla policejní hlídku. Pořád na sobě
měla černou kombinézu, a i když ji kvůli tomu nejspíš nikdo nebude
považovat za zlodějku, nesměla vzbudit pozornost. Nemohla ztrácet
čas. Každá ztracená minuta byla minutou navíc, kterou Pip musel strá-
vit v moci Okouzlující.
Pokud je ještě naživu.
Ze širokého chodníku na Upper Thames Street zabočila do úzké
slepé uličky s pěkným jménem Swan Lane, ačkoli ulice nebyla nic než
ošklivá průrva mezi betonem a sklem. Končila na pěší zóně u břehu
Temže. Coby kamenem dohodil, vlevo vedl k jižnímu břehu London
Bridge. V pozadí asi míli po proudu řeky rozpoznala světla důstojného
Tower Bridge.
Furia chtěla přejít po jednom z mostů – ale ani po jednom z těch-
hle dvou. Ten její ležel jen kousek vedle London Bridge, kde kdysi Ří-
mané zřídili první přechod přes Temži. Oficiálně byl Římský most po
odchodu svých stavitelů z Británie zničen, ale to nebyla celá pravda.
117
Obecně se tvrdilo, že na jeho místě později vznikl London Bridge, ale

architekti měli dobrý důvod, proč ho posunuli o 73 metrů na východ.
Protože ten starobylý most pro některé stále existoval, ale dneska ani
jeden z jeho konců neústil na druhý břeh Temže.
Když Furia vstoupila na prázdnou promenádu ze Swan Lane, vy-
táhla z kapsy záložku s nápisem Libropolis. Naplocho ji položila mezi
své dlaně, sepnula je před sebou jako v modlitbě a zavřela oči. Pak se
jednou zhluboka nadechla a otevřela oči.
Oslepily ji stovky světel, plynové lampy ve skleněných klecích. Před
ní se uprostřed promenády vztyčila mocná vstupní věž, tři poschodí
vysoká a korunovaná rozpadajícím se cimbuřím. Kdo jí chtěl projít,
musel přesvědčit čtyři strážné ve staromódních uniformách. Připo-
mínali Švýcarskou gardu z Vatikánu – což nebyla náhoda, protože
i papežská garda byla podřízena Adamitské akademii a ve skutečnosti
nestřežila Svatého otce, ale tajný vatikánský archiv, největší knihovnu
křesťanstva.
Navenek působili ti muži ve svých pruhovaných nabíraných kal-
hotách a rukávech skoro roztomile, jako by nebyli z téhle doby. Ale
Furia od otce věděla, že berou svůj úkol nanejvýš vážně. Meče jim
za opaskem nevisely jen na parádu, halapartny byly ostré jako břitva
a v případě nouze měli ve výklencích určitě uložené střelné zbraně.
Furia se pomalu rozešla, aby nevzbudila nedůvěru. Byla ještě dvacet
kroků od oblouku brány a osvětleného dlážděného mostu za ní, když
ji to napadlo. Co když nebude Severinova kniha v útočišti fungovat?
Teď litovala, že mu nenechala žádnou zprávu. Ale bylo moc pozdě se
zastavit a naprosto nemyslitelné, že by před očima gardistů napsala pár
řádek do knihy.
Půjde dál. A nevzbudí žádné podezření.
Potila se, když se přiblížila ke strážným, a přitom viditelně svírala
záložku v rukou. Když tu před dvěma lety byla s otcem, v bráně byl
čilý provoz. Ale takhle brzo ráno byla Swan Lane i promenáda lidu-
prázdná. Strážní přerušili hovor a zahleděli se na Furii.
118
Oči čtyř mužů byly schované ve stínu baretů, které jim nakřivo
seděly na hlavách. Černo-rudé pruhy uniforem – barvy Akademie –
připomínaly Furii žilkované patro dravců. Halapartny a pochvy s meči
se ve svitu plynových lamp zablýskly.
„Jsi na cestě docela brzo,“ řekl jeden, když od nich byla Furia už jen
na pár kroků.
„A příliš mladá, aby ses tu mohla potloukat sama,“ dodal další.
Podávala jim záložku jako vstupenku. Jiné doklady, kterými by se
mohla prokázat, u sebe neměla. Předpokládala, že útok na rezidenci
proběhl na popud Akademie, proto by byla beztak chyba říkat své
pravé jméno.
„Mám tohle.“ Zamávala proužkem papíru, který byl mnohem víc
než jen pouhá záložka. Pak dodala „Dobré ráno!“ a samotnou ji pře-
kvapilo, že se jí podařilo znít skoro bezstarostně.
Nebylo nutné, aby si strážní záložku důkladněji prohlíželi. Pokud by
nebyla pravá, nemohla by Furia vidět věž ani muže. „Chodím na druhou
stranu do učení,“ řekla. „Měla jsem volno a už jsem tam vlastně měla být
včera večer zpátky, ale no... Stihnu to ještě na ranní směnu do skladu.“
Jeden z nich si prohlížel její kombinézu. Ve vlaku si ji očistila, jak
jen to bylo možné, ale někde ještě mohly zůstat fleky od krve. Na černé
a v mdlém světle svítilen ale snad nebyly vidět. A po tom všem, co se
stalo, docela určitě moc nevoněla.
Na moment jí bylo při pomyšlení na otce a Pipa tak mdlo, že se
musela snažit, aby vydržela stát. Ale sebrala všechny síly a udržela bez-
starostný výraz.
„Tak si pospěš,“ řekl jeden, který působil přátelštěji než zbytek. Byl
nejstarší z těch čtyř a očividně taky nejunavenější. Furia si byla skoro
jistá, že přinejmenším dva z nich jsou bibliomanti – a on byl jedním
z nich.
„To udělám. Pěkný den přeju!“
A s tím se plynule – ale ne zase moc plynule – odloudala kolem
mužů, prošla bránou pod věží a vstoupila na most do Libropolisu.
119
V pravidelných rozestupech tu na zděném zábradlí zářily další ply-

nové svítilny. Jejich žlutý svit ležel na vlhké dlažbě jako vrstva tuku.
Očividně tu pršelo, zatímco naproti v Londýně bylo naprosté sucho.
Každé z refugií, což byla bibliomantská útočiště, mělo své vlastní po-
časí, s vnějším světem se shodovala jen denní doba – ovšem s výjimkou
Refugia noci.
Na první pohled se Libropolis v mnohém podobal světu za jeho
hranicemi. Střídaly se tu den a noc, slunce s deštěm a lidé spořá-
daně chodili do práce do tisíců knihkupectví a antikvariátů. Další
spousta se lopotila v knižních skladech, kam denní světlo sotvakdy
proniklo.
Most byl trochu klenutý, takže na prvních sto metrech Furia ne-
viděla žádné domy. Místo toho ji padl pohled na vitríny, které byly
připevněny ke sloupkům plynových svítilen. Už zdálky si všimla, že
v nich visí plakáty s portréty – to Akademie vyhlašovala pátrání po
různých lidech.
Když se k nim přibližovala, skoro počítala, že uvidí svůj obličej hned
vedle otcova, možná dokonce i Pipova bez klaunského líčidla. Ale než
ji stihla ochromit zlá předtucha, poznala, o co se ve skutečnosti jedná.
Odměna! stálo tam tučnými písmeny. Hledaní teroristé!
Pod tím dva perfektní policejní portréty a na nich obličeje obou
exlibri z knihovny v Turíně.
Ariel, četla pod jedním z nich, pod druhým stálo Puk. Řečení též
Bratři Bardi.
Na pár úderů srdce stála Furia jako přikovaná před vitrínou, ačkoli
věděla, že ji strážní pořád ještě vidí. Musela se donutit jít dál, jen aby
nevzbudila pozornost těch mužů.
S trochu ztuhlými koleny vyrazila dál a přešla k pravému zábradlí,
aby se na další lampě mohla za chůze podívat na ostatní hledané.
Bratři Bardi.
Poznal je otec v Turíně? Skoro určitě. Jen tak mimochodem se zmí-
nil, a protože byl Furiiným jediným zdrojem novinek ze světa biblio-
120
mantiky, ohraničovalo se její vědění na tyhle informace. Obrázky těch

dvou nikdy neviděla.
Ariel a Puk byli Shakespearova stvoření, dvě bytosti ve službách
mocného mistra. Ariel byl vzdušný duch, otrok kouzelníka Prospera
z Bouře. Lstivý Puk sloužil královi víl Oberonovi a jeho královně Ti-
tanii. Jako spousta exlibri byli už před lety vytrženi ze svých knih
a odsouzeni k životu ve skutečnosti. Ale na rozdíl od ostatních je-
dinců stejného druhu, kteří byli nuceni bídně živořit v ghettech ex-
libri v útočištích, tihle dva se roztrpčeně bránili svému osudu. Páchali
útoky na instituce Akademie a platili za postrach všech čestných bi-
bliomantů.
Když Furia coby dítě zrovna nečetla pořád dokola dobrodružství
Fantastica Fantasticelliho, často skotačila v parku rezidence jako je-
den z Bratrů Bardů a podnikala lov na neviditelné agenty Akademie.
Agenty jako byla Isis Nimmernis. Hořkou ironií bylo, že tahle agentka
stejně jako oba exlibri byli zodpovědní za smrt jejího otce. Kdyby se
tam ti tři tak najednou nezjevili, strážci by nezaložili oheň. Pak by
mohl její otec bránit rezidenci a zachránit Paulinu s Wackfordem. Pipa
by nikdy neunesli.
Furia překročila nejvyšší bod mostní klenby a uviděla před sebou
Libropolis, síť světel nad labyrintem uliček a taškových střech. Když
se ohlédla přes rameno vpravo i vlevo, byla u brány jen tma. Londýn
zmizel.
Město, které se před ní rozkládalo na břehu mihotající se mlhy, se
moderní metropoli ani trochu nepodobalo. Mnohem víc to vypadalo,
jako by se poklidná anglická vesnička rozšířila do nekonečna a všemi
směry. Nejvyšší domy tu měly tři patra. Světla, která z dálky působila
jako panorama hvězdné oblohy, tvořily nejspíš plynové svítilny a lam-
piony, přesně se to z mostu nedalo určit.
Na konci mostu se tyčila další brána s věží. Furia s úlevou zjistila,
že ji nestřežil žádný strážný. Ve vysoké klenbě to bylo cítit po vlhkém
kamení a sazích, ačkoli nikde nehořel otevřený oheň.
121
Sotva sešla z mostu, hned narazila na první výlohy, které byly vět-
šinou úzké a nízké jako ve vesnických obchůdcích, které znala z Cots-
woldsu. Po obou stranách uličky byly výkladní skříně nacpané tisíci
a tisíci knihami.
Bibliomanti postavili tohle město pro bibliomanty. Kdo měl duše-
knihu, měl sem neomezený přístup, směl podle chuti šmejdit v přeplně-
ných antikvariátech nebo získávat nové knihy, které nebyly jinde k mání.
Směli sem i obyčejní lidé, pokud prokázali opravdu velkou lásku ke
čtení. Avšak do Libropolisu mohli vstoupit pouze na pozvání někoho,
kdo se tu těšil velké úctě. Bibliomantské záložky se nerozdávaly jen tak
lehkovážně, byly to vstupenky do světa, jenž se pyšnil tím, že je lidstvu
z velké části uzavřen.
Spousta knihkupectví byla úzce specializovaná. Omezovala nabídku
na obskurní tematické okruhy či uplynulé epochy, na umělecká vydání
nebo určité barvy vlasů hlavních hrdinů. Někde v tomhle labyrintu
uliček byl krámek, v němž měly všechny knihy čtyři sta dvacet čtyři
stran, ani míň, ani víc. Některé obchody prodávaly výhradně knihy,
které zákazník četl jako dítě, a nabízely záruku vrácení peněz, pokud
by se mu knížka už tak nelíbila jako dříve. Našli byste tu obchodníky
s rukou psanými deníky a tajemnými svazky z papíru z mandragory,
zaříkávače, kteří dovedli na knihu uvalit klatbu, jež ji ochránila před
každým zlodějem nebo před lidmi, kteří si ji půjčí, ale jen tak nevrátí,
výrobnu parfémů s vůněmi knih pro marnivé bibliomanty a údajně se
tu někde prodávaly knihy, které si čtenáři jen vysnili.
Obchodníci v Libropolisu dovedli vykládat o románu, který dal
kupujícímu pocit, že on sám v něm hraje hlavní roli. A když jste se
v obchodech s moderními vydáními pořádně podívali na fotky autorů,
měli pot na čele: Koupí si zákazník moji knihu, nebo ne?
Při všech těch rozdílech platil v Libropolisu jeden nezvratný zákon:
Nic nerozesíláme, čtenáři musí přijít k nám! Knihy jste si museli vybrat
vlastnoručně, zaplatit a odnést. Komu se to nelíbilo, ten tu neměl co
pohledávat.
122
Furia se potulovala liduprázdnými uličkami a marně hledala uka-

zatele. Nebyl tu ani nikdo, koho by se mohla vyptat na informace.
Takhle brzo ráno měly ještě všechny obchody zavřeno, ačkoli slyšela
hlasy v úzkých průchodech a na zadních dvorcích. Ve skladech, které
ležely hluboko v klikatých blocích domů, se už nejspíš hodiny vyklá-
dalo, vybalovalo, třídilo a rozdělovalo. Když tu byla s otcem, vysvět-
loval jí, že existuje skrytá síť dopravních pásů, s jejíž pomocí se záso-
bovaly obchody. Bylo to něco na způsob potrubní pošty pro balíčky
s knihami, která vedla částečně v podzemí a částečně dobrodružnými
konstrukcemi skrz střechy domů.
V Libropolisu jako by nebyla žádná náměstí ani parky. Jen neko-
nečný labyrint úzkých uliček, které Furii připomínaly dějiště šílených
snů, co měla po četbě Dickense, Kafky nebo Mervyna Peakea. Ačkoli
se architektura na první pohled nikterak neodlišovala od pitoreskních
britských vesniček – lomový kámen, arkýře, dělená okna – okolí mělo
líbeznost starých knižních ilustrací. Všechno působilo útulněji než ve
skutečnosti na druhé straně řeky.
Už se tu potulovala delší dobu, když za jednou ze zatáček zaslechla
kroky. Nejspíš to byli knihkupci, kteří časně vyrazili do svých obchodů.
Nebo skladníci, jimž právě skončila noční směna.
Ale dva muži, kteří se teď vynořili zpoza rohu, nebyli ani jedno, ani
druhé. Oba měli dlouhé černé kabáty a barety, k tomu krvavě rudé
šály. Adamitští milicionáři, oči a uši Akademie. S milicí nebylo radno
si zahrávat, to svým dětem vtloukal Furiin otec do hlavy častokrát.
„Jistým způsobem jsou horší než agenti,“ říkával. „Agenti Akade-
mie pracují nezávisle na sobě a jsou chytří, to je činí tak nebezpečnými.
Milice ale sestává ze zkorumpovaných lstivých příjemců rozkazů, kteří
by na povel vrazili nůž do zad svému nejlepšímu příteli.“
Bylo pozdě schovat se do některého z vchodů. Jeden muž si Furie už
všiml, kývl jejím směrem a řekl něco tomu druhému.
Napřímila se a šla dál. Krk jí svíraly rozpaky. Nebyla si jistá, jestli se
má pohledům mužů raději vyhnout, nebo jim je oplatit.
123
„Dobré ráno!“ pozdravila je a chtěla kolem nich projít.

„Dobré ráno!“ odpověděl jeden z nich, vyzáblý muž s poďobanou
pletí šedou jako jeho vlasy.
Druhý byl mladší, nebylo mu ani třicet, rusovlasý, štíhlý a roz-
hodně rychleji utíkal. „Dobré ráno, měšťanko,“ pronesl hlasem, při
kterém Furii zatrnulo.
Už kolem nich téměř prošla, když zaslechla, jak kroky za ní utichly.
„Moment!“ vykřikl ten mladší.
Furia se zastavila, zaváhala a pak se pomalu otočila. Oba muži měli
ruce zastrčené hluboko v kapsách. „Ano?“ zeptala se.
„Kam tak časně?“
„Do práce.“
„A ta je kde?“ Udělal krok směrem k ní, ten druhý šedý muž zůstal
stát.
„Ve skladu.“
„V kterém skladu?“
Neměla ani sebemenší tušení, jestli sklady knih v zadních dvorcích
Libropolisu měly jména nebo čísla. Šance, že by se jí z tohohle podařilo
vylhat, byla nulová.
„Na severu,“ řekla.
„Tak proč jdeš na západ, měšťanko?“
Starší muž se dotkl zrzavého na rameni. Na první pohled vypadal
nebezpečnější, ale pak skoro dobromyslně pronesl: „Je to jenom dítě.
Nech ji jít.“
Mladší rozpažil. „Takže?“ otázal se Furiiným směrem.
„Myslím, že jsem se ztratila. Jsem tu nová. Teprve jsem začala s uče-
ním.“
„Nová, aha, aha.“
„To je zločin?“ Nejradši by se kousla do jazyku, ale ta slova už byla
venku.
„Co prosím?“
„Nic. Už mlčím.“
124
Starší muž se naklonil přes rameno tomu druhému a něco zašeptal.

Zrzavému se to nelíbilo, nespouštěl z Furie oči. Pod dlouhým pláštěm
obou se zaleskly vyleštěné černé boty, ale ty mladšího muže byly po-
stříkané špínou, jako by našlapoval drsněji a prudčeji než jeho kolega.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se nakonec.
„Faerfaxová.“ Nebyla si jistá, proč řekla pravdu. Možná proto, že jí
přišlo špatné po událostech téhle noci zapírat svůj původ. Přišlo by jí
to jako zrada na Pipovi i otci. Možná ale taky byla moc unavená na to,
aby lhala. „Furia Salamandra Faerfaxová.“
„A odkud pocházíš?“
„Z Londýna. Moji rodiče jsou knihkupci. Naproti, na druhé straně
mostu.“ Což bylo samozřejmé, protože Londýn ležel jen na druhém
konci mostu. Musela se sebrat, aby ze samé nervozity neplácala ne-
smysly.
„Jak můžeme vědět, že nejsi exlibra?“
„Protože to říkám.“
„Ale je možné, že lžeš. Já bych na tvém místě lhal. Kdo opustí ghet-
to bez písemného povolení, ten...“
„Nejsem žádná exlibra!“ přerušila ho příliš hrubě a netrpělivě. Její
otec zřídkakdy o exlibri mluvil pěkně, choval k nim velké antipatie
a nesnažil se to před svými dětmi nějak zakrývat. Akademie pronásle-
dovala Faerfaxy a utiskovala exlibri, ale nepřítel nepřítele nebyl nutně
vaším přítelem. Exlibri nebyli skuteční lidé. Mnohem víc to byly vý-
mysly, čiré fantazijní předivo, které omylem bylo z masa a kostí. Čím
častěji jste zapojovali bibliomantiku, tím propustnější byla membrána
mezi literaturou a skutečností. Všude z knih vypadávali exlibri, protože
se nasazení bibliomantiky dalo jen sotva omezit. Akademie se sice po-
koušela užívání regulovat, ale to platilo jen pro obyčejné bibliomanty,
ne pro agenty, milicionáře a už vůbec pro samotné členy Akademie.
Takže počet exlibri stále stoupal, ghetta v útočištích byla beznadějně
přeplněná a metody, kterými se nově příchozí drželi na uzdě, byly rok
od roku bezohlednější.
125
„No,“ pronesl mladší milicionář s ledovým úsměvem, „budeš mi

muset předložit důkaz, že jsi řádná měšťanka a ne jedna z nich.“
Furia pátrala po odpovědi, když vtom ji napadlo ukázat záložku.
Zasunula pravou ruku do kapsy overalu, aby ji vytáhla, ale v tu chvíli
na ni zrzek vybafl: „Hej, opatrně! Co to tam máš?“
„Dobrotivý bože,“ povzdychl si šedivý milicionář, „je to jen holka!
Nemusíš s ní zacházet jako s těžkým zločincem!“
Ale ten druhý muž se nenechal zmást. Furii došlo, že ji nenechá na
pokoji, dokud neobjeví něco, co by potvrdilo jeho podezření.
„Jemináčku,“ opáčila, „opravdu jste takoví naprostí idioti, jak všichni
tvrdí.“
Šedovlasý otevřel pusu, aby jí něco odpověděl.
Mladší se vrhl vpřed, ruce roztažené jako pařáty.
A Furia proskočila mezi nimi a utíkala.
20
B yl rychlý, ale to ona taky.

Vzpomněla si na svoje naražené koleno, ale bolest ji teď ne-
mohla zastavit. Jako by na nohou měla nitky jako loutka, její konče-
tiny se klepaly a klátily a narážely do okrajů kulis.
„Stůj!“ Zařval milicionář. Znělo to jako povel k palbě pro popravčí
četu.
Furia vyběhla za roh a pokračovala do další uličky. Všude byly vý-
lohy plné knih, dokonce i přes zavřené dveře to vonělo po papíru a tis-
kařské černi.
„Stůj, povídám!“ Pak uličkou pronikavě zazněla píšťalka, následo-
vaná dalším hlasitým výkřikem: „Exlibri na útěku! Okamžitě stůj! Ex-
libri na útěku!“
Za některými okny se rozsvítila světla.
„Já nejsem žádná exlibra!“ křikla naposledy přes rameno. Co říkala,
už nehrálo žádnou roli. Nemohl se dočkat, až se mu dostane do jeho
sadistických spárů.
Když doběhla na další křižovatku, byl za ní sotva pár metrů. Místo
aby odbočila do jedné z uliček, vyběhla po úzkém venkovním schodišti
do prvního patra. Kroky jejího pronásledovatele klapaly na schodech
za ní, druhý muž zůstal pozadu.
Schodiště končilo před dveřmi, které byly bezpochyby zamčené,
ale to jí bylo jedno. Kousek před posledním schodem vsadila všechno
na jednu kartu, popadla zábradlí za ruku a přehoupla se přes něj. Jestli
teď dopadne špatně, podvrtne si kotník, bylo po útěku. Ale přistála
bezpečně na obou nohou a utíkala ulicí dál.
127
Jen krátce se ohlédla a spokojeně uviděla, že její pronásledovatel

ztratil na schodech drahocenný čas. Zatímco byl ještě pořád na scho-
dišti, vmáčkla se do mezery mezi dvěma domy. Ve tmě narazila do
popelnic, kterými byl průchod zatarasený, vyšplhala na ně, přeběhla po
nich – tři, čtyři, pět popelnic za sebou – a pak seskočila zpátky na zem
a pokračovala dál potemnělou ulicí. Smrdělo to tu po odpadcích a ko-
čičích hovínkách, ale přesto si dovolila se na kratičko zakřenit, když
milicionář ve tmě narazil do popelnic. Zaklel a ten druhý, který ho
mezitím musel dohnat, se ho pokoušel uklidnit.
Furia se protáhla mezerou, proběhla tunelem pod domy a došla na
nádvoří. Dělníci tam zrovna nakládali kartony a krabice na tříkolové
transportéry. Muži vycházeli z vrat jako do stodoly, za změtí hlasů se
ozýval hluk. Furia bez okolků zamířila dovnitř. Nikdo si jí nevšímal.
Vedle sebe tu vedlo několik dopravních pásů, další mířily dolů
do suterénu, jiné nahoru. Stály na nich vyskládané kartony a krabice
s knihami. Muži a ženy se rozdělovali a kladli na sebe jeden svazek za
druhým podle nějakého mysteriózního systému. Dodávky přicházely
pravděpodobně z druhé strany mostu a z tiskárenských refugií, kde se
vyrábějí knížky, co se daly koupit jen tady.
Venku znova zazněla píšťalka. Několik hlav se otočilo, ale Furie si
nikdo nevšímal. Schovala se za kartony, plížila se podél zdi a dorazila
k otvoru v zemi, kudy dopravní pásy mizely v hloubce. Na krátko
ji napadlo, zda tam nemá skočit, ale ležela tam spousta krabic a ona
nemohla riskovat, že některá z nich spadne, a tím na sebe upozorní
dělníky. Místo toho sklouzla na zadek až k okraji, spustila nohy a odra-
zila se. Propadla škvírou mezi zemí a pásem, o vlásek se vyhnula rezaté
kovové tyči a dopadla do dřepu.
Tady dole byly další dopravní pásy, ještě víc krabic a knihy, knihy,
knihy. Všiml si jí nějaký muž a křikl něco, čemu přes hluk strojů nerozu-
měla. Rachot a skřípání přehlušovaly všechny jiné zvuky. Výrazně to tu
bylo cítit po mazacím oleji a lepence. Rozhlédla se, poznala, že se nachází
v nízké hale, a přemýšlela, jak moc z Libropolisu se skrývalo tady dole.
128
Prošla kolem několika dělníků, kteří byli příliš zaměstnaní, než aby
se o ni zajímali. Nejspíš byla u nějakého distributora pro tuhle čtvrť,
možná se tudy dalo projít do dalších podzemních hal.
Znovu zazněla píšťalka, ale tentokrát byla slyšet čím dál méně. Fu-
ria doufala, že milicionáře setřásla, u dalšího schodiště se ale pro jistotu
rozhodla nezamířit nahoru, ale prošla kolem něj až na konec haly. Tam
zahnula do cihlové klenuté chodby, přešla několik skladišť a nakonec
vyklopýtala několik schodů nahoru až ven.
Stála na zadním dvorku, který měl jen jediný východ. Muži a ženy
se tu poflakovali na lavičkách a krabicích, kouřili, jedli chleby, pili čaje
z termosek, z nichž se kouřilo. Dělníci sem nejspíš chodili trávit svoje
pauzy. Zdálo se, že tu nepanuje nějaký oděvní řád, takže Furia v černé
kombinéze nebyla nápadná. Taky necítila žádnou bibliomantskou energii
a doufala, že když bude jen procházet kolem, nikdo její talent neodhalí.
Brána, kterou opustila dvorek, vedla do místnosti, co vypadala tro-
chu jako jeskyně a měla dvě patra, v nichž se u zadní zdi do půlkruhu
shlukla skupinka mužů a žen. Zaslechla povzbudivé výkřiky, smích a po-
vyk. Lidé stáli zády k ní a pozorovali něco, co se odehrávalo u stěny.
Počkala další minutu podkreslenou rozbouřenými hlasy té masy
a pozorovala schodiště, po kterém vystoupala z podzemí. Počítala, že
každou chvíli se z hloubky vynoří ten zrzavý muž.
Teprve když se cítila aspoň trochu bezpečně, vstoupila do míst-
nosti. Výkřiky dosáhly svého vrcholu a zase utichaly. Nebylo sporu, že
se tady vpředu někdo pral. Možná si do vlasů vjeli nějací dva dělníci.
Horší by byl psí zápas, ale slyšela jen hlasy, žádné zvuky, které by zněly
jako zvířecí.
Došla k okraji skupinky a zvědavě se vmísila mezi diváky. Smrdělo
to tu po potu a nepraném oblečení. Pár jich zabrblalo, když se Furia
s jemným důrazem tlačila vpřed.
Přikrčila se pod jedním podpažím a už byla v první řadě. Někdo
skandoval do rytmu. Rámus byl ohlušující.
Vážně to byl souboj.
129
Souboj dvou knih.

Už o tom slyšela, tak jako o spoustě věcí, které na vlastní oči nikdy
neviděla. Dvě knihy do sebe narážely třepetavými stránkami. Pokou-
šely se navzájem shodit z širokého prkna, které bylo položeno jako
lávka mezi dvěma kameny.
Každá kniha měla uprostřed svojí obálky elastický hrbolek ne nepo-
dobný chobotu. Na jejich konci se nacházel ostrý a skrytý zobák. Tím
do sebe narážely jako bojoví kohouti. Neměly žádné další končetiny,
proto balancovaly na rozích svých vazeb a třískaly deskami jako vydě-
šená drůbež, padaly na otevřené stránky a hned vzápětí se odrážely od
prkna, aby skočily do cesty svému sokovi.
Furia o tom sice četla, ale nikdy si nedovedla představit, jak by ta-
kový souboj mohl vypadat. Zobáknihy se dnes vyráběly jen k tomuhle
účelu – v jednom pochybném útočišti ve východní Evropě, říkalo se –
a ačkoli Akademie tyhle duely neschvalovala, nikdy je oficiálně neza-
kázala. Zobáknižní zápasy zkrátka udržovaly dělníky v dobré náladě,
a protože se nejednalo o skutečnou literaturu, nýbrž jen o svázaný pa-
pír s náhodnými popiskami, milice nad tím přimhuřovala oko.
Obě knihy by nemohly být odlišnější. Jedna měla černou vazbu,
spoustu stránek a byla těžká, ovšem pohybovala se překvapivě obratně.
Ta druhá měla krvavě rudou obálku, byla malá a útlá, skoro jako svazek
básní do kapsy. Dovedla svůj zobákovitý chobot stlačit a znovu roztáh-
nout jako tahací harmoniku, útočila rychle a cílevědomě a zasazovala
vazbě svého soupeře hluboké zářezy. Obě kolem sebe poskakovaly na
pomačkaných okrajích a zohýbaných hřbetech a při svých výskocích
občas ztratily pár stránek. Jejich obálky si z toho odnesly škrábance
a trhliny a tu a tam vydávaly zvuky, které zněly jako suchý kašel.
Před publikem proběhl neupravený zarostlý chlápek s dvěma po-
háry plnými bankovek a vybíral stále nové sázky, koketoval se ženami,
vyřvával spolu s muži a přitom ze souboje nespouštěl oči.
„Promiňte,“ oslovila Furia staršího muže vedle sebe. „Co se s kni-
hou stane, když prohraje?“
130
„Bude roztrhaná, samozřejmě.“

„A proč vůbec bojují?“
Vrhnul na ni mrzutý pohled a zdálo se, že docela vážně pochybuje,
že má všech pět pohromadě. „Zobáknihy jsou hloupé. Netuší, co se
s nima děje. Teprve když...“ A pak jeho věta zanikla v bujarém po-
křiku, vytrčil obě ruce do výšky a zadupal.
Furia vzhlédla k prknu. Černá kniha spadla a jako vrána s polá-
manými křídly se sunula po podlaze. Tiše zasténala, když pořadatel
souboje odložil svoje poháry, zvedl knihu oběma rukama ze země a se
smíchem ji mrštil do davu. Někdo začal a další se po ní také nataho-
vali a kniha byla rychlostí blesku rozcupovaná na kousíčky. Ostatní se
také chtěli účastnit popravy poraženého a možná by došlo i na rvačku,
kdyby ti první neroztrhali knížku ve zlomku vteřiny a vytrhané stránky
nevyhodili do vzduchu jako konfety.
Furia už tomu nepřihlížela. Místo toho si všimla, jak malá červená
knížka seskočila z prkna a odhopsala ke zdi, vrávoravými, téměř ne-
motornými pohyby. Když se po ní ohlédl muž s poháry, už byla pryč.
Rozčileně zaklel, rozběhl se ke zdi, ale očividně neviděl, kterým smě-
rem kniha uprchla. Musela se prosmeknout pod nohama diváků a jen
s pořádnou dávkou štěstí vyvázne bez zranění.
Furia byla naprosto znechucená, ale přesto zůstala stát, dokud se
nerozdělila výhra a smečka se nerozptýlila. Gong zvenčí na dvoru sig-
nalizoval, že lidé musí zpátky do práce. V malých skupinkách sestupo-
vali po schodech dolů do podzemních hal.
„Hej, ty!“ křikl na Furii ten fousatý.
„Hm?“
„Vidělas tu červenou knihu?“
Dělala hloupou. „Tu, co vyhrála?“
„Byla to jediná červená široko daleko, ne?“
„Neviděla jsem ji.“ Myslel si snad, že ji sebrala? Severinova kniha
jí nadouvala kapsu na stehně. Ale chlápek nezašel tak daleko, aby ji
obviňoval, možná proto, že stejně jako ona chtěl jít z cesty všem ne-
131
příjemnostem. Milice sice možná zobáknižní zápasy strpěla, ale nejspíš

jim nedal úplatek nebo se jim znelíbil z jakéhokoli jiného důvodu.
Pomalu přišel blíž a tahal za sebou pravou nohu. Vousy měl slepené
něčím, co vypadalo jako starý med. Sjel ji důkladným pohledem od
hlavy k patě. „Jak se jmenuješ, děvče?“
„Jenny.“
„Poslechni, Jenny. Jestli tu knížku chytíš a doneseš mi ji, dostaneš
odměnu. Jak ti to zní? Mám pokoj naproti v Tučné šunce, jen dvě
ulice odsud.“ Zakřenil se a to se jí vůbec nelíbilo. „Ptej se po Jeremia-
hovi, to jsem já. Možná ti koupím i pivo. Mohli bysme se spřátelit,
ty a já.“
To radši olíže podlahu dočista, ale nechala si to pro sebe. „Tak jo,“
řekla. Ta slova měla příchuť žluči.
„Je to cenná knížka. Musím ji nechat ulovit, ale experti jsou moc
drazí. Takže jestli mi pomůžeš...“
Měla prostě držet pusu. Místo toho se zeptala: „Mají zobáknihy bo-
lesti?“
„No to se vsaď. Jinak by se nebránily. A to by pak byly pěkně nudný
zápasy.“
„To zní docela jako sviňárna.“
Jeho pohled potemněl. „Co tím chceš říct?“ Výhružně udělal další
krok jejím směrem.
Stálo by ji spoustu sil vyhnout se ráně a byla dost naštvaná a zou-
falá na to, aby mu víc než jen ublížila, pokud by ji opravdu udeřil.
Dokonce si skoro přála, aby ji napadl, a ona si tak mohla na tomhle
kulhavém trotlovi vybít svůj vztek.
„Nech ji na pokoji!“ křikl někdo v pozadí.
V bráně na dvůr se objevil kluk, vysoký a s širokými rameny, o něco
starší než Furia, osmnáct nebo devatenáct let. Měl tmavě hnědé vlasy,
které mu rozcuchaně visely do obličeje a propůjčovaly mu vzhled ně-
koho, kdo měl za sebou právě jednu rozmíšku a nevyhýbal se další.
„Drž se dál, Finniane,“ prsknul Jeremiah.
132
Furia obdařila nově příchozího rozzlobeným pohledem. Co se do

toho vměšoval? Samozřejmě věděla, že je to tak lepší. Musí najít ředi-
tele Kyrisse a nemůže ztrácet čas s takovými pitomci, jako je Jeremiah.
„Zmiz a nech mě dělat moji práci!“ doporučil Finnian Jeremiahovi.
„Buď rád, že po tobě uklidím, jinak ještě milice přijde na to, že tu ne-
hraješ podle pravidel.“
Jeremiah zlostí zrudl jako rajče, ale vzdal to. Zastrčil poháry jeden
do druhého, postavil je na dřevěnou bednu, v níž se nejspíš nachá-
zely další zobáknihy, a šouravými kroky prošel kolem Finniana bránou
pryč. Furia ho otráveně sledovala a všimla si, že otevřel boční dveře,
kterých si předtím nevšimla. Takže z dvoru vedla ještě jedna cesta. Je-
remiah za sebou zabouchl dveře hlasitěji, než bylo nutné.
Finnian měl jakýsi námořnický pytel. S ním vstoupil do stodoly
a jí si dál nevšímal. Zem byla posetá špinavými papíry, v blátě rozdu-
panými stránkami a zbytky černé vazby knihy. Dokonce i tu vybuzený
dav roztrhal na kousky. Finnian si dával pozor, aby nestoupl ani na je-
diný útržek papíru, dřepnul si a zamračeně se rozhlížel. Měl ostré rysy,
jako by toho měl za sebou víc než ostatní kluci jeho věku. Nos měl mi-
nimálně jednou zlomený a srostl mu nakřivo. Pravý ušní lalůček měl
zmrzačený, jako by mu někdo urval hrst náušnic.
Furia už chtěla jít, ale pak si všimla, že Finnian vybalil kousek
látky a rozložil ji na zem. Obezřetně začal sbírat zbytky zničené knihy
a uprostřed šátku je vršil na hromádku. Neunikl mu sebemenší kousek.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Ani se na ni nepodíval. „Už se ptáš.“
„Proč to děláš?“
Zamručel něco, čemu nerozuměla.
„Co prosím?“ přerušila ho.
„Proč to asi dělám? Odnesu ty zbytky do lesa mrtvých knih.“
„Co je to za les?“
Tentokrát k ní zvedl hlavu, z pohledu mu koukala nedůvěra. „Nejsi
odtud. Jsi z Londýna?“
133
„Jo.“
„Les mrtvých knih je další refugium, leží tady pod tím.“
„A co se tam s těmi zbytky stane?“
„Zasadím je. Knihy jsou z papíru, papír ze stromů a tam v lese vy-
roste z knihy zase strom. To není tak těžké pochopit, ne?“
Utahoval si z ní? Nezdálo se, že by měl smysl pro humor. Ani mizerný.
„Měla bych tě nechat na pokoji,“ konstatovala.
„To by bylo fajn.“
Idiot, pomyslela si. „Mohl bys mi aspoň poradit?“
Procházel po místnosti a sbíral další útržky papíru. „Tak se už ze-
ptej.“
„Hledám ředitelství.“
„Co tam chceš?“
„S někým mluvit a…“
„Položit další otázky, tipuju.“
Nemohla vystát, že jí takhle skákal do řeči, ale místo aby se pouštěla
do hádky, přikývla.
Finnian se postavil. Byl o hlavu větší než ona a nevypadal jako ně-
kdo, jehož úkolem by bylo sbírat potrhané knihy a pěstovat z nich
stromy. „Viděla jsi ty dveře, za kterými se zašil Jeremiah?“ zeptal se.
„Jo.“
„Projdeš jimi, pak se vydáš doleva, dolů ulicí a na další křižovatce
vpravo. Pak více méně pořád rovně, asi tak tři čtyři kilometry. Dojdeš
do Hay-on-Wye. Tam najdeš ředitelství.“
„Hay-on-Wye? Ta knižní vesnička?“ Založila si ruce. „Ta je naproti
v normálním světě.“
„Normálním?“ Odplivl si. „Naproti není nic normálního. Proto je
taky Hay-on-Wye teď tady a už ne tam.“
„Nesmysl.“
„Chtěla jsi vědět, kde je ředitelství, a já ti říkám, že je na hradě Hay.
Uprostřed Hay-on-Wye. V srdci Libropolisu. A teď bude nejlepší, když
zmizíš. To je jen dobrá rada. Protože tady se teď budou dít věci.“
134
„Jaké věci?“
„Napřed se velmi pravděpodobně objeví někdo, kdo má horší ná-
ladu než já. Jestli si myslíš, že to není možné, prostě mi věř – Catalina
umí být fakt mizerně naladěná, když ji naverbují týpci jako Jeremiah.“
Furia na něj nechápavě hleděla.
„A pak,“ pokračoval, „se nejspíš objeví ti dva milicionáři, kterým jsi
frnkla před nosem.“
„Netuším, o čem to tu…“
„Myslela sis, že ses jich zbavila, viď? Na to zapomeň. Tom Middle-
ton tě pořád hledá. To je ten zrzavý, mladší z nich. Klade lidem příliš
mnoho otázek, to tu nikdo nestrpí, a už vůbec ne dole ve sklepení.
Popsal tě, i tu tvoji kombinézu. Možná by sis měla sehnat nějaký jiný
oblečení. Jakýkoli. Prochází celou čtvrtí a brzo se začne porozhlížet
i tady. Na tvém místě bych tou dobou byl odsud co nejdál. Například
v Hay. Nebo ještě líp naproti v Londýně.“
Teprve teď jí došlo, že během jeho monologu na něj zírala s otevře-
nou pusou. Mluvil rychle, ale ne příliš zaníceně, jako by mu její osud
byl naprosto ukradený.
„Takže upaluj, ať jsi pryč,“ řekl nenávistně. „Jdi milici z cesty a drž
se dál od Jeremiaha. A ještě něco, jestli se ještě někdy potkáme, tak
dělej, jako bychom se nikdy neviděli, dobře?“
21
N enávidím lyrickou poezii,“ řekla Okouzlující. „Z hloubi srdce.“

Matka Antikva se pokusila o laskavý úsměv. „Jste biblio-
mantka, má milá. Nemůžete si dovolit nenávidět knihy.“ Především
ne, pokud pracuješ pro mě, dodala v duchu. Představa, že její nej-
mocnější spojenec dává svůj talent lehkomyslně všanc, ji nadevše
rozčilovala: Jakmile bibliomanti ztráceli lásku ke knihám, opadávala
i jejich moc.
Okouzlující se rozhlédla po rudém salonku s plyšovými pohovkami
a křesly. Její pohled putoval přes ořechové stolky vedle sezení. Na kaž-
dém ležela jediná kniha a čekala, až ji někdo otevře. Devět knih rozmís-
těných po ponurém sále. V Casa Solar na elegantní Avenida Quintana
byla spousta takových salonků. Ale v celém Buenos Aires existovalo jen
málo míst, které by byly tak exkluzivní jako tohle.
Obyčejně jste v tomhle podniku potkávali postarší pány, kteří
platili od hodiny za to, že si smějí číst v jednom z cenných svazků
poezie. Matka Antikva si pro setkání s Okouzlující pronajala jednu
celou místnost a rozhněvalo ji, že to ta mladá žena nedovedla oce-
nit. Veškeré svazky v tomto salonku byly jediné výtisky. Všechny
ostatní byly vypátrány a zničeny. Tak se návštěvníkům zaručovalo,
že se zde nachází jen ta nejvzácnější lyrická poezie, často ani ne-
čtená. Za to ochotně platili enormní sumy za hodinovou sazbu,
které vybírala usměvavá madam Solar rukama v černých krajkových
rukavicích.
„Lyrickou poezii nechápu,“ řekla Okouzlující. „Nevím, k čemu jsou
rýmy dobré, ta nafouknutá schémata, ta celá formální okázalost.“
136
„Protože právě nejde o formu.“ Matka Antikva se přinutila ke svaté

trpělivosti, která jí jinak byla zhola cizí. „Lyrická poezie se nechápe, ale
cítí.“
Opravdu jí to musela vysvětlovat, jako by byla v páté třídě? Jestli byla
pravda, co se říkalo, že Okouzlující už jako malá holka měla vzhled do-
spělé ženy, mohlo logicky znamenat, že v ní pořád ještě vězelo dítě. Ne-
pochybně se chránila krutostí, s níž adolescenti trhají hmyzu křidýlka.
„Ale,“ dodala matka Antikva kousavě, „to, že máte potíž s pocity, by
mě nemělo překvapovat.“
Okouzlující se kouzelně usmála. „Tiberius Faerfax je mrtvý,“ řekla.
„A ta kniha?“
Na okamžik se rysy té mladší křečovitě sevřely. Matka Antikva
viděla, že očekávala chválu za smrt starého Rosenkreutze. Ale čas na
zdvořilosti byl ten tam. Společně rozdmýchaly válku, i když si jí většina
bibliomantského světa ještě nevšimla.
„Nenašli jsme ji,“ řekla Okouzlující bez okolků. „V domě Faerfaxů
je nespočet knih a moji kavalíři právě teď pátrají po…“
„Ne!“ přerušila ji matka Antikva. „Neodbočujte. Pokud se vám ne-
podařilo zajistit tu knihu, bylo celé to nasazení neúspěšné.“
Okouzlující pominula výčitku bez mrknutí oka. „To si nemyslím,“
opáčila klidně, ale podtón jejího hlasu prozrazoval: Sama pořád ještě
rozhoduji, co je nebo není neúspěšné.
Matka Antikva se rukou zachytila za rudou podušku svého křesla
a rychle si poposedla, aby zamaskovala ztrátu duševní rovnováhy. „Ti-
berius Faerfax v celé struktuře už dávno nehrál žádnou roli.“
„To vím. Proto jsme to ale taky nebyli my, kdo ho zabil. Jeho mrt-
vola ležela v pracovně, už když jsme tam dorazili. Nejspíš se z nějakého
skoku vrátil se střelnou ranou, na místě bylo příliš málo krve. Nevíte
náhodou, kde se mohl nechat chytit?“
Matka Antikva vstala a došla k drahocennému křídlu u okna. Zá-
věsy vedoucí až od stropu v téže rudé, kterou měly její šaty, byly zata-
žené a chránily cenné spisy před denním světlem.
137
„Nevím, co celý boží den dělal,“ řekla a vykoukla ven malou škvír-
kou. Dole na ulici nestáli žádní kavalíři. Že by Okouzlující přišla do
Casa Solar skutečně sama?
„Nemyslím si,“ pokračovala, „že někdo jiný věděl, co skutečně dě-
lal. Slyšela jsem, že se dotazoval po jistých sběratelích, ale můžeme jen
spekulovat, co u nich hledal.“ Samozřejmě měla domněnku: Pokud
Tiberius pátral po prázdnoknihách, aby očistil jméno svého předka,
pak jí nezbývalo nic jiného než prokázat jeho vytrvalosti úctu.
„Tak či tak,“ pronesla po krátké pauze, „to nejdůležitější byla ta
kniha. Slíbila jste mi, že ji donesete.“
„A taky to udělám.“
Matka Antikva si založila ruce na zádech. „A jak chcete postupovat,
smím-li se ptát?“
„Jsem si jistá, že jeho dcera ví, kde se nachází.“
„Ta malá je ještě dítě.“
„Je jí patnáct.“
„A kde je teď?“
„Sama někde na cestách. Bylo snadné sledovat její stopu do Lon-
dýna. Moji lidé tam po ní právě teď pátrají.“
„Mezi milionem lidí?“
„A mnohem menším počtem bibliomantů.“
Matka Antikva zavrtěla hlavou, posadila se ke křídlu, zvedla víko
a opatrně položila prsty na klávesy, aniž by vydaly tón.
„Je dobře možné,“ pokračovala, „že ta malá už v Londýně není. Její
otec udržoval jisté vztahy s Libropolisem. Obchodní vztahy.“
„Víte s kým?“
„Moje zdroje jsou přímo na hradě Hay. Tam prý byl Tiberius Faer-
fax jednou či víckrát hostem.“
Okouzlující vstala. „Pak bychom se tam měli rozhlédnout.“
„To udělejte, má milá. A tentokrát buďte úspěšnější.“
„Donesu vám tu knihu.“ Okouzlující se postavila vedle matky An-
tikvy a pozorovala její prsty, jak mrštně klouzají po nástroji a nezvučně
138
hrají partituru od Bacha, aniž by se jedinkrát dotkly kláves. „Akademie

musí padnout,“ řekla mladší bibliomantka, „za každou cenu. Ta holka
nás nezadrží.“
„Furia Faerfaxová nás samozřejmě nezadrží. Není nic víc než drobná
nepříjemnost – nemám pravdu, má milá?“
„Najdu ji.“
„Doneste mi tu knihu,“ řekla matka Antikva. „Tu knihu a to děvče.
Ráda bych tu malou Rosenkreutzovou poznala.“ Její prsty se nezara-
zily, dál němě hrály jedno z velkých děl hudební historie. „Mohlo by
to být vskutku zajímavé.“
„Ale říkala jste, že je jen dítě. Nemá ani vlastní dušeknihu.“
„Nebuďte lehkomyslná, až se jí postavíte. Síla není otázkou ná-
stroje, nýbrž postoje.“
„Vím, čeho jsou děti schopné, když je jejich nenávist dost veliká.“
Matka Antikva se zasmála. „Takže je tedy pravda, co se vykládá?“
Musela Okouzlující připsat k dobru, že nezněla ani trochu nafou-
kaně. „Že jsem zabila svého otce a bratry? Ano. A ani to nebylo těžké.“
Matka Antikva uznale přikývla. „Protože byla vaše nenávist dost
veliká.“
„Protože to byli muži.“
„Ach, má milá, nebuďte tak dogmatická v opovrhování silnějším
pohlavím. Kdo ví, kdy vám přes cestu přeběhne ten pravý...“ Bylo to
neškodné popíchnutí, ale tušila, že trefila do černého.
„To docela určitě ne,“ opáčila Okouzlující.
„Jste mladá. Svět je veliký.“ Poprvé matka Antikva uhodila do klá-
ves, po každé větě zazněl zvučný tón. „Spousta se toho může stát. I ne-
čekaného.“
„Vy jste ho někdy potkala?“ zeptala se Okouzlující pohrdavě. „Toho
pravého?“
„Jistě. A byl nejlepší ze všech.“
„Samozřejmě.“
„Dokud se neobrátil proti mně.“
139
Po tváři Okouzlující se mihl úsměv. „Přivedu vám Furii Salaman-

dru Faerfaxovou. Můžete se na mě spolehnout.“
Ale matka Antikva ji už neposlouchala. Prsty jí ustrnuly na kláve-
sách a obličej ztvrdl jako kámen.
22
M ůj ty bože!“ uteklo řediteli Kyrissovi. „Nemůžu uvěřit, že je Ti-

berius mrtvý.“
Furia se zády pevněji zapřela do opěradla židle, až ji dřevo zatlačilo
do obratlů. Ta bolest jí připomínala, že smutek a nenávist nejsou ty
jediné pocity, které jí zůstaly. Přitom se musela pokusit myslet jasně.
A zvážit, komu bude věřit.
Kyriss byl jako kolos. Na sobě měl staromódní kamaše, manžetové
knoflíčky s rubíny a veselý kabátec, v kterém vypadal jako krotitel
z cirkusu a ne jako nejvyšší úředník celého Libropolisu. Černé vlasy
měl způsobně učesané. Měl na prst dlouhou kozí bradku a voněl po
sladké kolínské. Při prvním pohledu Furia nevěřila, že byl blízkým
přítelem jejího otce. Ať už ty dva pojilo cokoli. ve vzhledu je dělily
celé světy.
„A jsi si jistá, že to byla Okouzlující?“
Furia přikývla. „Říkala svým mužům kavalíři.“
Kyriss ztěžka dopadl do křesla za svým psacím stolem. Když Furia
vykládala, co se přihodilo, přecházel po pracovně sem a tam, ale teď
vypadal, že by se v něm krve nedořezal, a působil vyčerpaně.
Bylo pozoruhodně snadné dostat se až k němu. Libropolis bylo sice
obrovské co do rozlohy, ale jeho srdce bylo pořád jen poklidná ves-
nička. Kluk z lesa mrtvých knih říkal pravdu. Hay-on-Wye stálo na
ceduli, kterou Furia po dlouhém pochodu minula. Sice tomu nerozu-
měla, ale v tu chvíli ji to vůbec netrápilo.
V centru se na kopci tyčil starobylý hrad Hay, mohutná třípatrová
ruina se špičatými štíty a krvavě rudě natřenými komíny. Moc se ne-
141
lišila od jejich rezidence, ačkoli tady bylo všechno udržovanější, čistá

okna a trávník před vchodem bez chybičky.
Furia řekla vrátnému své jméno, což ji stálo trochu přemáhání. Ale
zatímco se obávala, že by se mohla objevit milice a zajmout ji, ředi-
tel Kyriss osobně přidusal po schodech, srdečně ji přivítal, nadšeně ji
vrátnému představil coby svoji neteř a co nejrychleji ji odvedl do své
pracovny.
„Tvůj otec mi jednou ukazoval fotku tebe a tvého bratra,“ řekl Fu-
rii, hned jak za nimi zaklaply dveře. „Myslel si, že by mohl přijít den,
kdy tě za mnou pošle. Ovšem předpokládal jsem, že důvodem bude
doručení nějaké cenné knihy, ne zprávy o jeho smrti.“
Poté, co dokončila líčení uplynulých událostí, oba skoro minutu
mlčeli. Venku před oknem se rozprostíraly střechy města jako oceán
ze štítů a cihlových stěn. Z komínů se vlnil kouř. Ředitel se zamyšleně
zahleděl do prázdna, pak se probral, zaklel a chlupatou pěstí uhodil do
stolu.
„Zatraceně, Tiberie! Tak daleko to nemuselo zajít!“
„Kradl pro vás knihy, že mám pravdu?“
„Obstarával mi knihy. Neptal jsem se po jejich původu. No, každo-
pádně ne často.“
„Než zemřel, říkal mi, že mám jít za vámi.“
„A co teď ode mě čekáš?“
„Pomozte mi osvobodit mého bratra.“
Rozhodil rukama. „Jestli jsem ti správně porozuměl, nevíme ani, co
ta žena a její lidé po vás vlastně chtějí.“
„Říkala že Siebensternovu knihu. A já měla jednu u sebe – Fantas-
tica Fantasticelliho – a tu jsem jí dala. Myslela jsem, že je to to, co chce.
Ale nestačilo jí to. Přesto unesla Pipa...“ musela se zarazit, ale dál na
něj nepohnutě hleděla.
„Všechno je to nanejvýš podivné,“ zamumlal ředitel.
Jeho vyjadřovací schopnosti byly tak staromódní jako spousta dal-
ších věcí na tomto muži a jeho domě. Lidé od knih jako Furia a její
142
otec, stejně jako většina bibliomantů často žila trochu stranou přítom-
nosti. Ale Kyriss působil i tady v Libropolisu jako cizinec a Furia si ne-
byla jistá proč vlastně. Bylo to jen jeho vzhledem? Volbou slov? Obojí
by mu nejspíš mimo refugia dalo nálepku excentrika, ale přece ne tady.
Bylo to něco jiného. Pocit izolace, který spočíval na něm a téhle ruině.
Jako by byl sám vězněm, i když ho nedržely žádné mříže a navenek byl
nejmocnějším mužem tohoto města.
„Může nás Akademie odposlouchávat?“ zeptala se a rozhlédla se po
pokoji. V policích s knihami, které dosahovaly až ke stropu, bylo dost
výklenků a stínů, kde by se dala schovat odposlouchávací zařízení.
„Tady v pracovně ne.“ Ukázal na knihu, která ležela před ním na
stole, velká asi jako pamětní deska, z tmavé kůže a s masivním bronzo-
vým kováním. „Učinil jsem jistá bezpečnostní opatření. Milice má oči
a uši všude, i tady na zámku. Ale tahle místnost je bezpečná.“
„To je vaše dušekniha?“
Přikývl.
„Docela těžká, abyste ji s sebou nosil.“
„Svoji dušeknihu si nevybíráme. To ona si vybírá nás. Jednou jsem
znal jednoho, jehož dušekniha byla starobylá kamenná deska. Ten muž
nevyšel ani ze dveří, protože se od ní nechtěl odloučit.“ Její očividná
hrůza z té představy ho pobavila. „Já nejsem zas tak puristický. Můžu
žít i bez té zatracené věci. Většina z nás má moc velký strach z toho,
že dušeknihu ztratíme, když už jsme ji jednou našli. Tvůj otec tu svou
nosil za opaskem jako nějaký zatracený revolver!“
„Co se tu stalo?“ zeptala se. „Jste ředitelem Libropolisu, ale máte
strach z milice a...“
„Já nemám strach!“ Jeho pěst dopadla na desku stolu. Papíry a pera
jen nadskočily. Jen ta mohutná dušekniha ležela v klidu uprostřed, ne-
ochvějná jako náhrobek.
Furia se nevyhnula jeho pohledu, ale neřekla ani slovo.
„Dřív nás Akademie nechávala v klidu,“ vysvětlil nakonec. „Samo-
zřejmě už tehdy měla svoje špicly, ale posledních pár týdnů je to horší
143
než kdy dřív. Napřed to byly jen patroly, teď už jsou všude. Nejsem to
já, kdo má strach. Sama Akademie má panický strach z... no, bůhví
z čeho. Z povstání exlibri. Možná z rebelie našich lidí.“ Sotva znatelně
zaváhal. „Nebo z něčeho, o čem nemáme ještě ani tušení.“
„Z Bratrů Bardů?“
Odmítl to mávnutím ruky. „Ti jsou otravní, ale ne víc než záminka,
aby mohli zvýšit bezpečnostní opatření. Exlibri jsou trápení, všichni
exlibri – a tihle dva jsou obzvlášť odpudiví... Ale oni sami nejsou dost
nebezpeční, aby to opodstatnilo takové pozdvižení.“ Zavrtěl hlavou
a zkřížil ruce před svým statným břichem. „Ne, za tím vězí něco víc.“
Ztratil kontrolu nad svým městem? I kdyby chtěl, nemohl by Furii
nejspíš pomoct. Všechno, co říkal, naráželo na to, že ho Akademie
dávno zbavila moci – nebo byla na nejlepší cestě to udělat.
„Řekl jste vrátnému, že jsem vaše neteř.“
„Byl mi vždy věrný, ale v časech, jako jsou tyto, střídají i přátelé
loajalitu ze dne na den. Kromě toho mám opravdu celou kopu neteří
a synovců. Prozatím jsi v bezpečí, každopádně tak dlouho, dokud ně-
kdo nezbystří při jméně Faerfax.“
On to ví, pomyslela si. Zná historii rodu Rosenkreutzů a ví, co se
z nich stalo. Kdo se z nich stal.
„Akademie netuší, kdo jsou tví předci,“ řekl, „jinak by dávno ude-
řila. Takže prozatím nebude to jméno nikomu podezřelé.“
„Ale oni na nás zaútočili! Okouzlující…“
„Tu neposlala Akademie. Jinak by váš dům srovnali se zemí. Nikdo
by odtamtud nevyšel živý.“
„Kdo za tím stojí?“
Klesl hlasem, jako by se bál, že by je přece jen mohl někdo odpo-
slouchávat. „Jdou zvěsti. Řeči z druhé ruky. A vaše přepadení by do
toho svým způsobem zapadalo.“
Zírala na něj a netrpělivě čekala, že bude pokračovat. Opřel se, ote-
vřel ústa – a v tom okamžiku odbyly hodiny mezi okny poledne.
„Ach, jemináčku,“ řekl a vystřelil z křesla. „Čas na moji obchůzku.“
144
„Na vaši... obchůzku?“

„Každý den v poledne. Ani jediný den svého funkčního období
jsem nepromeškal a nezačnu s tím ani dnes. Adamitská akademie mi
možná bere autoritu, ale ne moje zvyklosti. A dokud se budu pravi-
delně ukazovat mezi lidmi, zůstanou na mé straně. Mají mě rádi. Bu-
dou mě podporovat, až dojde na lámání chleba.“
Opravdu o tom byl přesvědčený? Nebo to zdůrazňoval jen proto, že
si přál, aby to tak bylo?
Furia vyskočila ze židle a postavila se před něj, když vystoupil zpoza
stolu. Dosahovala mu sotva po prsa a proti mase jeho těla byla maličká.
„Kdo k nám poslal Okouzlující?“ Chtěla si vynutit odpověď stůj co
stůj. Nebo to aspoň zkusit. Ale bylo to k smíchu, samozřejmě. U oby-
čejného člověka by možná měla šanci, ale ovlivnit bibliomanta vyžado-
valo cvik a dušeknihu. Jeho nemotorný vzhled klamal, musel být muž
velkých talentů, jinak by se nikdy nestal regentem tohoto města.
„Velmi se podobáš svému otci. Už ti to někdo řekl?“
„Paulina,“ odpověděla, „naše kuchařka. Kavalíři ji zavraždili.“
Položil jí ruku na rameno. „Co kdybys mě doprovodila? Pak bude
ta záležitost s neteří důvěryhodnější.“
„Ale venku nebudeme moci mluvit. Sám jste to říkal: Jsou všude
a slyší každé slovo.“
„Povyprávím ti něco o Hay-on-Wye a o Libropolisu. To není žádný
zločin.“
Měla toho akorát dost. „Já nechci nic vědět o…“
Kyriss jí přitiskl svůj široký prst na pusu. „Napřed zapracujeme na
maskování. Pak ti povím zbytek. Je dvanáct. Jestli se neukážu na ulici
včas, pojmou podezření. A pak nám oběma budou klást nepříjemné
otázky.“
Nečekal na její odpověď, vydal se k policím naproti a z jedné z nich
vytáhl obrovskou lupu. Krátce ji potěžkal v ruce a pak ji zastrčil do
kapsy kabátce.
„Až budeme venku, říkej mi raději strýčku, rozumíš?“
145
„Strýčku Kyrissi?“
„Strýčku Cornelie. To je moje křestní jméno. To bys jako moje ne-
teř měla znát.“
Podívala se na jeho dušeknihu.
„Tu nebudeme potřebovat,“ řekl. „A teď pojď. Dcera mého přítele
je jako moje vlastní dcera. Dám na tebe pozor.“
Nehnula se z místa.
„Věř mi,“ řekl Kyriss a otevřel dveře.
23
L ibropolisu se nikdy nevzdám.“

Ředitel vedle ní procházel uličkami, zdravil se z knihkupci,
kteří vystrkovali hlavy z obchodů nebo mu kynuli z arkýřů svých vý-
loh. Jejich srdečné úsměvy zůstávaly nezkalené, jeho vystupování vyza-
řovalo bezmeznou důstojnost.
„Tohle město je můj život,“ řekl. „Když to bude nutné, umřel bych
pro něj.“
Nebe nad Libropolisem bylo zamračené a denní světlo pošmourné.
Procházeli poklidnými vesnickými uličkami a Furia měla oči na stop-
kách, zda se neobjeví její pronásledovatelé. Jestli ji sledovali milicio-
náři, byli nenápadnější než ti dva z dnešního rána.
„V obchodech nejsou skoro žádní zákazníci,“ konstatovala Furia.
„Kdo všechny ty knížky kupuje?“ Bylo to opravdu to první, co ji na-
padlo, jakmile vyšla z hradu Hay: V ulicích bylo i za denního světla
málo lidí a ve většině obchodů to vypadalo jako po vymření.
Kyriss se zasmál, ale působilo to trochu lítostivě, možná proto, že
tušil, že se blíží změny. „Tady nejde o zisk, jen o pestrost nabídky.“
„Tomu nerozumím.“
„Žádný knihkupec v Libropolisu nežije ze svých prodejů. Město –
tedy my – se postará o to, aby všichni měli řádný příjem, střechu
nad hlavou a jídlo na stole. Nikdo nezbohatne, ale taky nehladoví.
Jde nám o to, abychom těm, kteří k nám přijdou, mohli nabídnout
tolik knih, kolik je jen možné. Neexistuje kniha, kterou bys tu ne-
našla.“
„Pak měla Okouzlující hledat tady, ne u nás,“ namítla Furia hořce.
147
„Existuje pár výjimek. Jednotlivé výtisky, ztracené umělecké pub-

likace a podobné věci. A pak je tu samozřejmě další problém: Zásoba
není nikde katalogizovaná. Zákazník, který hledá obzvlášť raritní výtisk,
nemá jinou volbu než chodit od obchodu k obchodu a hrabat se v regá-
lech.“ Zajiskřilo mu v očích. „Ale existuje snad něco krásnějšího?“
Prošli kolem cedule označující začátek Hay-on-Wye, kterou Furia
minula už cestou sem. Na druhé straně nebylo nic odlišného, řady níz-
kých domků a uličky pokračovaly všemi směry takřka donekonečna.
Architektura jako by v tomto refugiu rostla jako něco organického.
„Proč Hay-on-Wye?“ zeptala se. „To leží přece naproti v tom dru-
hém světě.“
Hay, jak jí říkali obyvatelé, byla obec na hranici mezi Anglií a Wale-
sem, daleko od všech velkých měst a dálnic. V šedesátých letech dva-
cátého století si tam jeden chytrý knihkupec otevřel antikvariát, který
vybavil použitými knihami z venkovských sídel zchudlé šlechty. Brzo
se přidali další a on mezitím přivážel plné náklaďáky ze zchátralých
zámků a loveckých chat. Většina majitelů byla ráda, že se mohli po-
děděné knihovny zbavit, pracovníci z Hay-on-Wye přišli do domu,
všechno vyklidili, a dokonce jim za to zaplatili ještě pár liber. Tou do-
bou už se po celé zemi vyprávělo, že se z Hay stává Mekka sběratelů
knih. Někdy pak se objevili první turisté, kteří začali přinášet restaura-
cím a hotelům výnosné obchody, a netrvalo dlouho a ve vesnici nebyl
skoro žádný dům, kde by se neprodávaly knihy. Obchodník, který to
všechno spustil, si nakonec koupil zámek a nechal se v rámci dobré
propagace zvolit králem vesnice.
Bibliomanti tuhle historku znali a věděli o ostatních knižních ves-
nicích, které po vzoru Hay vznikly po celém světě, v Holandsku, Nor-
sku nebo v Německu, dokonce i v tak exotických zemích, jako bylo
Mali a Malajsie. Ale Hay-on-Wye zůstalo průkopníkem a dodnes žilo
ze své pověsti.
„Tys nevěděla, že Libropolis vzniklo z Hay?“ zeptal se Kyriss, když se
blížili k obchodu, v kterém se nabízely pouze knihy se stránkami z čoko-
148
lády. Pip měl čokoládu rád, proto Furia tu vůni teď celkem těžko snášela.
Ale dodržela ředitelova pravidla hry, protože neměla na výběr.
„Vzniklo z Hay?“ zopakovala překvapeně.
Kyriss přikývl a kozí bradka se mu zhoupla. „Už v sedmdesátých
letech se začínalo rýsovat, že z Hay-on-Wye bude turistická atrakce.
Šlo čím dál méně o knihy, spíš o prodej tretek a suvenýrů, o přenoco-
vání, drahé jídlo a co ještě všechno plnilo kasu. Proto se s požehnáním
Akademie rozhodlo o přemístění pravé Hay do prázdného refugia.
A naproti v tom druhém světě nechali jen kopii, pouhou kulisu, která
bude turistům stačit. Originál se ale ukotvil tady a za pomocí mocné
bibliomantiky se dosáhlo toho, že se rozpíná jako kynuté těsto. Trvalo
jen pár let a z malé vesničky se stalo úctyhodné město a po deseti letech
už tu byly stovky obchodů – především obchody, které jinde zanikly
a tady byly znovu založeny.“
„Hřbitov knihkupectví,“ zašeptala Furia.
„To právě ne!“ odporoval jí ředitel. „Tady žijí dál a mnohá provo-
zují stejní majitelé jako tam naproti, kde nemohli přežít. Když už,
tak je to knihkupecké nebe!“ Zastavil se před obchodem s čokolá-
dovými knihami. „A teď mi řekni, jestli to není něco úžasného! Už
chápeš, proč bych byl kdykoli připraven dát za tohle místo všechno
všanc? Neexistuje žádné lepší. Přinejmenším jsem žádné takové ne-
viděl.“
Přikývla, protože si skutečně myslela, že to chápe. Libropolis byl
zázrak. Během její první návštěvy jí o něm otec pověděl jen to nejnut-
nější. Pozvolna začínala přemýšlet, co všechno jí ještě zatajil.
Vstoupili do obchodu a majitel je přivítal malým talířkem pralinek.
Kyriss vytáhl svoji lupu a prohlížel si každou jednotlivou uměleckou
čokoládovou kuličku. Když Furia zvědavě nakoukla přes sklo, neměla
dojem, že by opravdu zvětšovalo.
Odkašlala si. „Proč... totiž, co to vlastně děláš, strýčku Cornelie?“
Majitel obchodu ji obdařil dobromyslným úsměvem. „Nevěří ni-
komu, pokud jde o jeho pralinky.“
149
Podrážděně se podívala z muže na Kyrisse a pak zase na pralinky na

talíři. Ale dál se nevyptávala, protože by coby jeho neteř měla nejspíš
vědět, co to její excentrický strýček vyvádí.
On jí to nedbaje toho vysvětlil: „Mám rád pralinky a lidé to vědí.
Obávám se, že je to na mně vidět.“ Se smíchem si pohladil obrovské bři-
cho a vzal si z talířku jednu pralinku. „Ale nemám rád ty s alkoholem.“
Majitel zaprotestoval: „Jako bych vám já snad ně…“
„Já vím, já vím, můj příteli. A přesto...“ Mávnul lupou, požitkářsky
si strčil pralinku do pusy a pak s plnou pusou dodal: „Varuje mě, jestli
je vevnitř něco, co by tam být nemělo. Tomu přece rozumíš, ne?“ Podal
Furii talíř. „Dáš si taky?“
Protože ji majitel krámku pozoroval a očividně čekal chválu za svůj
výtečný výběr, potlačila nedočkavost a jako omráčená zavrtěla hlavou.
Venku to ale nevydržela a pošeptala mu: „Okouzlující přece hle-
dala nějakou Siebensternovu knihu. Myslíte, že existuje možnost, jak
zjistit, kterou konkrétně měla na mysli? Fantastico to očividně nebyl.
Ale kdybychom zjistili titul, mohli bychom ho najít tady v Libropolisu
a dát jí…“
Kyriss ji přerušil: „Jeho knihy jsou i tady velmi raritní a to jich na-
psal spousty. Jediným způsobem, jak zjistit název titulu, by bylo se jí na
něj zeptat. A možná to k tomu beztak směřuje. Dříve nebo později si
s ní někdo musí promluvit, abychom získali tvého bratra zpět.“
„Ale jak?“
„Už na něco přijdeme.“ Možná chtěl, aby ji to uklidnilo, ale v je-
jích uších to znělo spíše jako zdržovací taktika. Opakovaně ji přepadal
nekontrolovatelný třas.
V příštích hodinách navštívili několik krámků a v každém je při-
vítaly pralinky. Předpokládala, že šlo o specialitu čokoládového knih-
kupectví, ale to se pletla. Kyriss byl nenasyta, který očividně ani tváří
v tvář nebezpečí ztráty moci a smrti starého přítele neztrácel chuť.
Zároveň se zdálo, že se snaží nevodit Furii do obyčejných knih-
kupectví a antikvariátů, nýbrž jí chce ukázat zvláštnosti Libropolisu.
150
V jednom obchodu s knihami, jejichž písmo bylo vidět pouze tehdy,

když na ně dopadal stín vybraných předmětů, je nechal majitel o samotě
a Kyriss jí se zamrkáním zašeptal: „Samozřejmě nejde jen o alkohol. Ta
lupa mě varuje i před jinými věcmi. Před jedem například.“
„Jak si můžete v téhle situaci nacpávat pupek sladkostmi?“
„Dozvěděli by se, kdybych změnil svoje návyky. A pojali by pode-
zření. Takže bychom to měli dělat tak jako každý jiný den.“
Poslední zastávka obchůzky je zavedla na kopec, který se jako po-
lokoule zvedal nad labyrintem uliček. Na něm stál skleník skoro tak
veliký jako hrad Hay. Než do něj vstoupili, ukázal Kyriss do dálky.
Odsud se nabízel dech beroucí pohled přes moře domů celého Libro-
polisu. Na tři strany se střechy a uličky ztrácely ve zlatavém oparu, na
čtvrté Furia tušila v mlze řeku a most vedoucí do Londýna.
„Vidíš tamhleto naproti?“ Ukázal opačným směrem na vysoký plot
zakončený ostnatým drátem. Štít a střecha za ním tvořily izolovaný
ostrov uprostřed labyrintu uliček. „To je ghetto exlibri. Akademie nutí
všechna refugia, aby jich určitý počet přijali, ale nikde jich není tolik,
co tady u nás. Libropolis je jedno z největších refugií, ale i my nará-
žíme na hranice naší kapacity.“
„Proč vlastně nemá exlibri nikdo rád?“ Tuhle otázku položila už
otci, ale zajímalo ji, co jí na to odpoví Kyriss.
Vytřeštil oči, ale protože měl velmi těžká a spadlá víčka, musela se
podívat dvakrát, aby to vůbec poznala. „To vás děti Tiberius v tom
údolí opravdu držel od všeho dál?“ Najednou to vypadalo, že si vzpo-
mněl na svoje vlastní varování, podezřívavě se rozhlédl a mírně zavrtěl
hlavou. „Tady ne.“ Zavedl ji ke vchodu do skleníku. „Pojď, něco tako-
vého jsi zaručeně ještě nikdy neviděla.“
Když Kyriss otevřel dveře a pustil Furii jako první, udeřil je do tváří
teplý vlhký vzduch. V první chvíli neviděla nic než mlhu, ale pak se po-
zvolna jako bizarní korály z oparu vylouply stromům podobné rostliny.
Místo listů jim z větví visely tenké proužky, tenčí než Furiin malíček.
„Záložečky,“ řekl Kyriss. „Tady rostou ty nejlepší.“
151
„Myslela jsem, že jsou z látky.“

„Ne všechny. Tyhle tady jsou určeny pro obzvlášť exkluzivní knihy,
ručně vázané svazky z výroby refugií – a samozřejmě od našich vlast-
ních knižních restaurátorů.“
Furia přistoupila k jednomu ze stromů a natáhla ruku po záložečce,
která visela z jeho větve.
„Stejně vypadají jako z látky.“
„Jinak by to taky nebyly záložky, ale červi, no ne?“
Když po nich přejela prsty, koruna stromu něco zaševelila.
„Cítí, když někdo oplývá bibliomantským talentem,“ řekl Kyriss.
Chtěl ještě něco dodat, ale pak se z šepotu stalo povzdychnutí, které se
přeneslo i na okolní stromy. Všechny záložečky se rozkývaly a třesoucí
se ukazovaly Furiiným směrem.
Polekaně stáhla ruku.
„Páni,“ vydechl Kyriss.
„Co to je?“
„Musíš mít spoustu talentu.“
„Ještě nemám ani dušeknihu.“
Tiše se zasmál. „To přece s tvými schopnostmi nemá co dělat.“
Chtěla zaprotestovat, ale on jen zavrtěl hlavou. „Nemusíš být namy-
šlená. Spousta bibliomantů dovede vyvolat mnohem silnější reakci.“
Když zašli hlouběji do skleníku, pohyby záložek kopírovaly ty je-
jich. V okruhu několika metrů se stavěly na větvích do vodorovné
polohy a ukazovaly na Furii jako prstem. Když pár kroků ustoupila,
záložečky zase poklesly dolů. Tenhle jev ji provázel v pomalých vlnách
po celém skleníku.
Teď si všimla, že se za stromy pohybují nějaké postavy, šedé obrysy
mezi vlnící se vodní párou.
Z oparu vystoupil nějaký muž a pozdravil se s ředitelem. Z širokých
kapes svých kalhot s laclem mu čněly rukojeti zahradnického náčiní.
Měl sněhobílé vlasy, ale přitom mu nemohlo být více než padesát.
„To je moje neteř,“ představil ji Kyriss.
152
Zahradník přikývl a trochu podezíravě si ji přeměřil. Záložečky na

okolních stromech se prudce obrátily jejím směrem. Něco si pro sebe
mrzutě zamumlal, ale Furia mu nerozuměla. V tu ránu záložky klesly
a už se ani nepohnuly.
„Jsi tu poprvé,“ řekl jí.
„Strýček Cornelius mi tu všechno ukazuje.“ Po krátkém zaváhání
dodala: „Je to tu skvělé.“
„Moc teplo, moc vlhko a nezdravo. Je to špatné na plíce a všechno
ostatní.“ Ten muž měl přízvuk, který nedovedla zařadit.
„Gunvald Åhlander,“ představil ho Kyriss. „Řídí tenhle skleník. Je
to jeden z nejlepších mužů, které máme.“
Åhlander ten kompliment přešel. „Slyšel jsem, že jsou nějaké nepří-
jemnosti v ghettu.“
„Milice a garda to mají pod kontrolou.“ Ředitel si povzdechl. „Ale
to je všechno, co dneska Akademie zvládne. Neustále nám posílají
nové oddíly, jako by se tím dal ten problém vyřešit. Místo aby zamířili
ke kořenům a řešili příčinu, bojují pořád jen se symptomy.“
„Jakmile je kořen jednou napadený, nedá se strom už zachránit,“
konstatoval zahradník.
Oba muži si vyměnili pohled, kterému Furia nerozuměla. Sdílel
Åhlander Kyrissův odpor vůči politice Adamitské akademie? Nebo stál
na opačné straně a hájil jejich jednání?
„Chtěl jsi mi toho ukázat ještě víc, strýčku Cornelie,“ řekla netrpě-
livě. Čím dál víc byla přesvědčená, že tohle tady je jen ztráta času.
Ředitel protáhl obličej a řekl Åhlanderovi: „Proč mají děti pořád
míň času než mi staří harcovníci?“
„Už to není dítě.“ Zahradník na ni znova koukal tím způsobem,
který jí zalézal pod kůži. „Stromy na ni reagují jako na...“ Nedokončil
tu větu a místo toho se zeptal: „Kolik ti je let, děvče?“
„Patnáct.“
„Máš dušeknihu?“
Zavrtěla hlavou.
153
„To už nebude dlouho trvat,“ řekl Åhlander. „Pro stromy svítíš jako
pochodeň. To tě brzo pozná i tvoje kniha.“
Nelíbil se jí, ale tahle slova se postarala o to, že jí bylo blaženě
a teplo. „To by bylo pěkné.“
„Už jsem to několikrát zažil.“
Kyriss ji vzal za ruku. Prsty měl zkřehlé a vlhké, jako by byl uvnitř
rozrušenější, než chtěl přiznat. „Obávám se, že už musíme jít.“
Spěšně ji popadl za ruku a vtom z mlhy vystoupil ještě někdo. „Ře-
diteli Kyrissi? Promiňte.“
Poznala ten hlas dřív, než uviděla jeho obličej. Finnian se za nimi
vyloupl z oparu. Zahradnický učeň na ni upřel nedůvěřivý pohled
a pak se znovu obrátil na Kyrisse. „Omlouvám se,“ zopakoval, „ale
u vchodu jsou dva muži, kteří s vámi chtějí mluvit.“
Ředitel na okamžik stiskl rty. Pak si oklepal kabátec, jako by mu
na něj spadly nějaké drobky. „Možná bys měla jít dál k zadnímu vý-
chodu,“ řekl Furii.
Åhlanderův obličej neprozrazoval, co si o tom myslí. „Finnian ji
tam dovede.“
Kluk mírně přikývl. Furia si připadala jako štafetový kolík, který si
předávají z ruky do ruky. Vůbec se jí to nelíbilo.
Kyriss tam chvilku nerozhodně stál, pak ji vzal za paži a odvedl
o kus dál od těch dvou. Naklonil se k ní a do ucha jí sotva slyšitelně
pošeptal: „Jestli se něco stane, tak měj prosím na paměti, že Okouzlu-
jící k vám neposlala Akademie. Žena, pro kterou teď pracuje, se jme-
nuje matka Antikva.“
„Antikva?“ zopakovala skoro bezhlase. „Jako z rodu Antikvů? Z Šar-
latového sálu?“
„Ano.“ Vypadalo to, že má pocit, že už řekl víc, než pro ni v tuhle
chvíli bylo dobré, pak ji znovu pustil, obrátil se k Åhlanderovi a ještě
jednou řekl: „K zadnímu východu.“
Pak se sám vydal k předním dveřím a ztratil se v mlze. Furia chvíli
stála mezi oběma zahradníky a byla si jistá, že její takzvané maskování
154
nestálo ani za zlámanou grešli. Åhlander si ji přeměřoval jako někoho,

kdo se s tupou pilou chystá porazit jeho oblíbený strom, a když se po-
dívala na Finniana, nepůsobil o nic přátelštěji. Měl v očích něco, čeho
si při jejich prvním setkání nevšimla.
Po dlouhém mlčení zvedl ruku a ukázal jí cestu. „Tudy.“
Furia se mezitím rozhodla jinak. Beze slova tam nechala ty dva stát
a vydala se za Kyrissem. „Počkej!“ křikl na ni Finnian, ale Åhlander si
zamumlal něco, co jí dopomohlo k náskoku.
S rozklepanými koleny vyrazila směrem k východu, v mlze špatně
zabočila, ale nakonec znovu našla hlavní cestu. Skrz skleník uviděla
Kyrisse, jak stojí venku. Bavil se se dvěma postavami v černých pláš-
tích. Furia by ty dva poznala už jen podle jejich siluet, ale zrzavé vlasy
toho většího ji utvrdily.
Ti tři se společně něčemu zasmáli.
Na rameno jí dopadla něčí ruka.
„Tak vy jste dobří kamarádi, jo?“ Finnian ji stáhl pár kroků zpátky,
aby ji muži zvenku neviděli.
„Jako by ti do toho něco bylo.“ Setřásla jeho ruku.
Tvářil se nesouhlasně. „Udělej prostě to, co ti řekl, a pojď se mnou.“
„Proč mluví s milicí?“ Na způsobu, jak tam před těmi dvěma Kyriss
stál, bylo něco až moc důvěrného.
„Je ředitelem Libropolisu. A ty jsi teda jeho neteř.“
„Já...“ Spolkla to, co skoro vyslovila, a přikývla. „Je to můj strýc.
Strýček Cornelius.“
Finnian ji popadl za paži a zatáhl zpátky do zadní části skleníku.
Tentokrát se jí nepodařilo jeho ruku setřást a nechtěla ani, aby došlo
na měření sil. Byl větší než ona a mnohem silnější.
Krátce nato se za závěsem ze záložek objevila prosklená zadní
stěna. Finnian rozhodně stiskl kliku a ihned je ovanul čerstvý vzduch.
V mraku z mlhy vystoupili ven. Před nimi ležela zadní strana kopce,
o pár stovek metrů dál ústila ulička do kamenného bludiště Libropo-
lisu.
155
„Co jsi vyvedla, že tě hledají?“ zeptal se Finnian. „Ukradla jsi něja-

kou knihu? Šlápla jsi někomu z nich na kuří oko? Můžeš být v klidu,
neteři pana ředitele nic neudělají. On už to za tebe vyřídí.“
Nenáviděla ho za jeho výsměšný podtón. A nechtěla, aby za ni Ky-
riss něco vyřizoval. Protože pořád měla před očima, jak se s nimi směje,
s těmi dvěma muži, kteří ji pronásledovali po městě. Co je na tom
k čertu legračního? Pipa někde vězní a nejspíš je k smrti vyděšený.
Nejradši by na Finniana zařvala: Nejsem žádná jeho pitomá neteř!
Vypadal, že poté, co se jí dotkl, by si nejradši utíkal umýt ruce.
„Trhni si,“ řekla mu, nechala ho stát a rozeběhla se z kopce dolů.
Odněkud se ozval ostrý hvizd píšťalky. Nebo to bylo jen skřípání
dveří, které za sebou zavřel?
Neotočila se zpátky ke skleníku, ani když doběhla k domům a za-
bočila do uličky mezi zdmi z lomového kamene, nalakovaným dveřím
a děleným oknům. Knihy na ni čekaly, byly jich tisíce za sklem po
obou stranách ulice, ale dneska to pro ni byla jen chabá útěcha.
Slzy jí vyhrkly do očí, ale běžela dál, stále hlouběji do města. Po
chvíli sotva popadala dech, pálilo ji hrdlo a před ní se zdvihala pře-
kážka, která její útěk pro teď ukončila.
Vysoký plot z drátěného pletiva.
A na něm ostnatý drát.
24
N a půdě rezidence zavládl klid. Prach se dávno usadil. Prostěradla,

která spadla během pronásledování, visela pořád napůl přes čer-
votoči napadený nábytek nebo na zemi smotaná do klubka.
Dveře ke schodišti pro služebnictvo byly dokořán. Jen tu a tam se
z hloubi domu ozývaly hlasy, vzdálené a nesrozumitelné. Stejně tak
dobře to mohl být vítr, který ševelil v krbu a komínech téhle ruiny
a občas rozklepal i okenice.
„Myslím, že teď je to jisté,“ zadrnčela lampa a ohnula své kovové
stínidlo směrem ke koženému křeslu. To stálo pořád tam, kde ho kava-
líři přivřeli veřejemi dveří. Nikoho nenapadlo, že by se tam přesunulo
vlastní silou, aby ochránilo sourozence.
„Hej!“ křikla na něj lampa, když nereagovalo.
„Hm,“ na to křeslo.
„Co to má znamenat: Hm?“
„Jsem jenom opatrné.“
„Jsi zbabělec. Už celou věčnost tady nahoře nikdo nebyl.“ Ani jeden
z nich neměl lidské vnímání času, ale věčnost připadala lampě jako
přiměřený časový údaj.
Křeslo si natřáslo polstrování, až se na kůži objevila jemná síť trh-
linek. „Tys je přece viděla,“ zašeptalo. „Mě rozsekají na třísky a z tebe
nadělají hromádku kovového šrotu, jakmile pochopí, že jsme těm
dvěma pomohly.“
„No a? Chceš tu snad nahoře zůstat navždycky? To už tu bylo a jak
jsme byly rády, když nás našla Furia a snesla dolů.“
„To byly časy míru,“ zamumlalo křeslo. „Pohodlné časy.“
157
„Byly jsme zaživa pohřbení pod vším tímhle dřevěným haraburdím!“

Se zavrzáním ukázala hlavou na okolostojící harampádí. Nic se ani ne-
pohnulo. Stály tu stovky starožitných židlí, skříní a stolů, ale kromě nich
dvou nebyl žádný kus nábytku naplněn bibliomantským životem.
Kožené křeslo zaskřípalo, jako by se zkusmo chtělo zhoupnout na
svých čtyřech mahagonových nožkách. „Mají toho kluka,“ řeklo. „Já
jsem slyšelo, jak ho přitáhli zpátky do domu.“
„Měly bychom se po něm podívat.“
„A co bychom tak zmohly? Však jsi je viděla.“
Věděla, že s ní vlastně souhlasilo. Ale zkrátka se nemohlo dostat z té
svojí mrzuté kůže a z principu bylo zezačátku vždycky proti všemu.
Bylo to tak vždycky a ona si na toho starého bručouna už dávno zvykla.
Nedaleko schodiště stála pořád otevřená rozhrkaná mřížovaná ka-
bina výtahu. „Pojedeme výtahem,“ řekla.
„To nadělá hrozný rámus,“ zkusilo křeslo naposled apelovat na její
rozum. Přitom muselo samo vědět, že by na schodech ztratilo rovno-
váhu a překlopilo by se.
„Trochu chaosu nemůže škodit.“
Šla napřed, protože to ona musela stínidlem zmáčknout tlačítko
výtahu. Křeslo se sunulo za ní a jako vždy vzdychalo nad svým těžkým
životním údělem. Mříže se automaticky zavřely, když stiskla přízemí.
Hluk řetězů a ozubených koleček byl bez pochyb slyšet po celém domě.
Někde se určitě teď dal někdo do pohybu, aby zjistil zdroj toho hluku.
„To bude zlé,“ řeklo křeslo.
„Ticho už! Když nás uslyší mluvit, je po všem!“
„Stejně to neskončí dobře – ať už budem mluvit nebo ne.“
Kabina se s trhnutím zastavila. S rachotem se otevřely mříže. Před
nimi byla chodba jako ve vyšších patrech, jen sem dopadalo více den-
ního světla okny.
Nějaký muž cosi vykřikl a zazněly kroky.
„Měly bychom jet zpátky nahoru,“ řeklo křeslo.
„Klid!“
158
Počítala s tím, že se to stane, bylo to nevyhnutelné. Jen doufala, že

budou mít víc času.
Hlasy patřily dvěma kavalírům, kteří přicházeli chodbou. Chodba
se táhla po straně kolem výtahových dveří a muži je uvidí, teprve až
budou stát přímo před kabinou. Soudě podle kroků byli ještě pěkný
kus odsud a zpomalili.
„Kdo je to?“ křikl jeden z nich.
Polstrování křesla se nakrčilo a zavlnilo, jak se instinktivně pokou-
šelo zmenšit.
„Pojď ven!“ K druhému hlasu se přidal zvuk nataženého kohoutku
revolveru.
Lampa a křeslo se ani nepohnuly. Zčásti zůstávaly v kabině a ne-
měly se kde schovat.
Jedním skokem se kavalír rozkročmo octl před otevřenými dveřmi
a namířil zbraní dovnitř výtahu. Měl na sobě fialový kabátec, na krku
šátek s broží a úzké kalhoty. Blonďaté vlasy se mu vlnily jako sádrovým
andělíčkům, kteří se hromadili v rohu půdy.
„Ani hnout!“ zařval a nakrčil čelo, když v kabině objevil jen ošou-
pané křeslo a lampu s ohnutým stínidlem.
Přiběhl druhý muž. V jedné ruce svíral vytasený meč a v druhé dře-
věnou pochvu, která vypadala jako hůlka. Oblečený byl ještě extrava-
gantněji, v košili s kanýry, hedvábných kalhotách po kolena a botách
s přezkou.
„Kde je?“ zeptal se.
Kavalír s revolverem vstoupil do výtahu a naklonil se přes křeslo,
ačkoli mu muselo být jasné, že za ním je příliš málo místa, než aby se
tam skrýval člověk.
Ten druhý nakoukl na schodiště pro služebnictvo hned vedle vý-
tahu. „Někdo nás chce asi rozptýlit,“ řekl a rozrazil dveře. Veřeje nara-
zily na zeď. Lampa slyšela, jak kavalír utíkal po schodech nahoru.
Muž s revolverem vyšel z kabiny a i zvenku ji podrobil důkladné
obhlídce. Tušil snad, že před sebou nemá obyčejné kusy nábytku?
159
Znovu stoupl na práh, dřepl si a pokusil se podívat pod křeslo. Tiše

zaklel, když mu došlo, že kvůli tomu musí přitisknout tvář na zem.
Ačkoli ho lampa ze svého úhlu neviděla, předpokládala, že se obličejem
dostal až ke škvíře mezi křeslem a podlahou.
Kavalír ztěžka dýchal. Křeslo by mu v tu chvíli mohlo rozmáčk-
nout lebku, kdyby si na něj stouplo. V úzké kabině by ten muž sotva
uhnul.
Ozvalo se brblání. Lampa si napřed myslela, že to křeslo. Ale než
se stihla připravit na nejhorší, muž zanadával a napřímil se. Přitom
stoupl lampě na kabel, zaklel hlasitěji a vší silou nakopl zástrčku do zdi
kabiny. Na černém krytu se objevila trhlina.
Ze schodiště se ozvaly kroky druhého kavalíra. Hned nato se objevil
na chodbě. „Nikde ani noha. Možná se někdo schovává na půdě, ale ve
dvou ho nikdy nenajdeme.“
„To taky není náš úkol. Leda by nás o to požádala.“
„Mě už dlouho o nic nepožádala.“ Znělo to toužebně, až bylo
lampě toho láskou zaslepeného hlupáka skoro líto. Okouzlující si je
musela omotat kolem prstu.
„Podíval ses dolů?“ Muž ukázal na křeslo.
„Nic tam není.“
Kavalír s kordem překročil práh a šťouchnul jím do stropu výtahu.
Párkrát do něj bodnul ostřím, hledal padací dveře, kterými by někdo
mohl vyšplhat na střechu kabiny.
„Taky nic.“ Už to skoro vypadalo, že to chce otočit, když vtom ho
něco napadlo. Ostří kordu s hvizdem švihlo vzduchem a on ukázal na
sedák křesla. Špička vyryla do hnědé kůže škrábanec.
„Co je?“ zeptal se kavalír s revolverem.
„Jen si chci být úplně jistý.“
„Kdo by se schovával uvnitř?“
„Co třeba nějaká výbušnina?“
Zatroleně! problesklo lampě hlavou. Opravdu si mysleli, že někdo
nemá nic lepšího na práci než nacpat staré křeslo výbušninami?
160
Polstrování zaskřípalo. Nikdo nepojal podezření, čepel stále přejíž-

děla po kůži.
Pak ji muž s kordem vrazil dovnitř.
Zvuk oceli zajíždějící do sedáku se lampě zaryl hluboko. Málem
ucouvla.
Muž vytáhl ostří a v bledém světle si ho prohlédnul.
Výbušnina, pomyslela si lampa rozhněvaně. To nepochopíte.
Kavalír se předklonil, položil prst na díru v kůži a trochu ji roztáhl,
aby nakoukl dovnitř. Křeslo vydrželo obdivuhodně v klidu, skrz pols-
trování neuniklo ani zasupění.
„Pojď,“ řekl muž ve fialovém kabátci, „rozhlédneme se ještě jednou
v pokojích.“
Kavalír ve výtahu se napřímil, napřáhl se a znovu zabodl ostří do
křesla – tentokrát do opěradla. Zaznělo ztrápené zavrzání.
„Hej!“ Muž na chodbě nakoukl za roh. „Přestaň s těmi nesmysly.“
„Ale není tu nic jiného, co bych mohl propíchnout.“
„Někdo musel ten výtah rozjet.“
Přes kavalírovu tvář se mihl úsměv, když vytáhl ostří. Přitom do
kůže na opěradle vyřízl na prst velkou díru. Nakrčil nos a položil kord
na práh. „S touhle věcí něco nehraje,“ řekl. „Slyšel jsi to?“
„Co jako?“
„Znělo to jako povzdychnutí.“
Druhý muž zíral na svého společníka. „Ona ti víc než jenom zamo-
tala hlavu, viď?
„Bude mi neobyčejně vděčná, jestli na něco narazím.“ Zasmál se.
„Aspoň ještě vím, jaký je to pocit, když je vděčná.“
Muž s pistolí něco zamručel a podíval se svému druhovi přes rameno,
když se znovu naklonil nad křeslo. Lampa měla výhled na opěrku a vi-
děla, jak kavalír strčil obě ruce do trhliny v křesle, aby ji co největší silou
roztrhl ještě víc.
Jen k tomu došlo, křeslo se otřáslo.
„Viděl jsi to?“ zeptal se muž s revolverem.
161
„No jasně.“ Ten druhý se zle zakřenil. „Podíváme se, jak vypadá
zevnitř.“ Na okraji svého zorného pole si lampa všimla ještě něčeho.
Kord už neležel na zemi před výtahem.
„Dej ty prsty pryč!“ zabručelo křeslo.
Kavalír sebou trhnul. Ruce mu pořád vězely hluboko v trhlině.
„Půjdu a řeknu jí…“ začal muž s revolverem.
V příštím okamžiku mu zbraň s rachotem spadla na zem. S otevře-
nou pusou na ni zíral. Z hrudi mu čnělo ostří kordu.
Druhý muž se udiveně zvedl. „Co…“
Ostří se samo vytáhlo. Bez jediného zvuku vyjelo z kavalírova těla,
který se nechápavě chytil za ránu a ztratil rovnováhu. Přepadl dopředu
na záda druhého muže. Ten s výkřikem vytrhl ruce z díry v křesle, chtěl
se otočit, ale váha umírajícího ho přitlačila dolů.
Kord ještě jednou zaútočil. Tentokrát trefil hrdlo druhého kavalíra.
S klokotavým zvukem se zhroutil pod svého druha, hlava mu dopadla
na sedák křesla a umazala ho krví.
Ve dveřích do kabiny se objevil obrys, obrovský a široký, celý v čer-
ném s vysokými černými boty a v uniformě. Lampa se ohnula, aby se
mu mohla podívat do obličeje.
Sunderland na sobě nedal nic znát. Výraz v obličeji měl ztuhlý jako
vždycky, a to i když bodl potřetí. Teď kord zabodl skrz těla obou mužů
a přibil je tak k sobě.
Šofér pustil rukojeť. Kavalíři už se téměř nehýbali. Musel trefit přímo
srdce a průdušnici, víc než jeden vzdych ze sebe ani jeden nevydal.
Lampa si odkašlala. „Promiňte,“ zamumlala. „Rády bychom vystou-
pily.“
Sunderland odtáhl oba mrtvé stranou a nechal je sklouznout po
podlaze. S povzdychnutím si přitiskl ruku na břicho. Teprve teď si
lampa všimla, že je zraněný, nejspíš z nějakého předchozího boje ně-
kde v chodbách.
Šofér dopadl na křeslo, opřel si loket o opěrku, zhluboka se nadechl
a beze slova se zahleděl ke dveřím.
25
Milý Severine,
chtěla jsem Ti napsat, když se to všechno podělalo, ale
Furia zvedla špičku skleněného pera. Kapka inkoustu dopadla na papír
a vypadala jako přejetá chobotnice.
Všechno se podělalo asi nepatřilo v roce 1804 zrovna do běžné slovní
zásoby sedmnáctiletého kluka. Škrtla ta slova a rychle nalistovala pře-
dešlou stránku. Tam jí Severin nechal tři krátké záznamy, jeden nalé-
havější než druhý.
Co se stalo?
Pod tím:
Furie, strachuji se. Prosím, pověz mi, co se stalo!
A pod tím:
Furie?
Mám o Tebe strach. Prosím, napiš mi. Pár slůvek postačí. Jen po-
třebuji věděti, že se Ti dobře daří. Nebo jak se Ti daří, pokud se Ti
daří zle. Možná bych Ti mohl pomoci. (Možná také ne, ale vskutku
dovedu poskytovati dobré rady, jimiž se pak sám nikdy neřídím. Ale
o to teď neběží.) Proto mi napiš! Hned!
Důvod, proč se tak strachoval, bylo těch pár slov, které napsala ces-
tou vlakem do Londýna. Ukápla ji slza a rozpila inkoust. Dál než za
půlku věty se nedostala, pak knížku zastrčila a doteď ji znovu nevy-
táhla.
Občas pociťovala těch dvě stě let mezi nimi silněji než jiné dny
a přemýšlela, proč by mu vůbec měla psát. A pak jí přišlo, jako by seděl
hned vedle ní a povídali si jako nejlepší kamarádi.
163
Teď byla jako praštěná, ale měla pocit, že mu dluží vysvětlení. Na-
konec znovu namočila pero do malého kalamáře a vylíčila mu všechno,
co se odehrálo od skoku do Turína. Něco vysvětlovala podrobně, něco
jen pár slovy. A přistihla sama sebe, že věci, které by nejradši vypustila,
popisovala do nejmenších detailů, protože o tom musela s někým mlu-
vit, aby nepřišla o rozum.
Třeba její pocity při smrti otce. Ten krátký pohled, který vrhla na
Paulinu a Wackforda v kuchyni, protože jí nezbyl čas na to, aby mohla
smutnit. Výraz v Pipově tváři, když ho kavalír popadl na železničním
náspu, jeho malý obličejík s rozmazaným líčidlem, který bledl ve tmě,
jako by se nořil do černého jezera. A to plíživé vědomí, že ho už možná
nikdy neuvidí.
Plnila stránky slovy a párkrát se musela zarazit. Pak se ztratila v myš-
lenkách, které se stále znovu točily v kruhu, a přitom hleděla na okolní
střechy. Seděla na štítu z rudohnědých cihel a opírala se o komín, skoro
stejně jako to dělávala doma v rezidenci. Jen odsud nebyl výhled na ze-
lené údolí v Cotswoldsu, ale na ghetto exlibri.
Před víc jak hodinou prošla opevněnou branou za plot. Gardisté,
kteří střežili vchod, ji nechali projít, měli dost práce s kontrolováním
propustek exlibri, kteří chtěli z ghetta ven do města. Většina byli nej-
spíš dělníci z knižních skladů a jejich původ na nich byl sotva poznat.
Furia vyhlížela známé obličeje, hrdiny z knih, které četla, ale pak jí
došlo, že její vlastní představa byla nepřesná. Beztak bylo jen pár ro-
mánových postav popsáno tak do detailu, že čtenář i autor měli před
očima stejný obraz.
Většina exlibri, které potkala u brány a v ulicích ghetta, na první
pohled vypadali jako obyčejní lidé. Bylo tu jen pár výjimek: Tady tr-
pasličí stvoření, které nejspíš vypadlo z pohádky, támhle groteskní obr,
kterého autor jen zhruba načrtl, aniž by tušil, že tím vsadil do světa
bytost, která se podobá spíš golemovi než člověku.
Teprve po chvíli procházení stinnými uličkami a kradmém pozoro-
vání exlibri ji napadlo, že přesně to je všechny spojuje: Byli buď příliš
164
obrysoví, nebo příliš perfektní. O většině postav nejspíš ani autoři ne-
měli přesnou představu. Byly to spíše typy než individua – dokonalá
blondýna, modrooký hezoun, vyzáblý padouch. Pokud byl některý
z exlibri něčím zvláštní, pak to bylo často přehnané až groteskní: Měli
ohyzdné jizvy v obličeji, příliš velký nos, rozštěp patra. Detaily, které
autoři postavám mimochodem přisoudili v naději, že si čtenář zbytek
doplní ve vlastní fantazii.
Po půl hodině mezi exlibri objevila Furia jen hrstku těch, kteří byli
tak neobyčejní jako Puk a Ariel. Shakespeare musel oba přízraky před
sebou vidět tak plasticky, že si uchovali svou jedinečnost i v tomto
světě. Docela jinak vypadali muži a ženy z realistických děl: Zvenku
jako všichni ostatní, protože bylo docela jedno, jak moc komplexní
byl jejich duševní život, pořád byli zaměnitelní jako šedé myšky. To
byla Furii skoro milejší ta teatrální překreslení, všechny ty pomůcky,
s nimiž spisovatelé své postavy narychlo skicovali: dřevěná noha, hrb,
zářivě rudá hříva loken. Všechny osvědčené atributy, které potkávala
stále znova.
Poté, co se chvíli pokoušela se v ghettu zorientovat – jen aby zjis-
tila, že je to nemožné – prošla otevřenými dveřmi do hospody a po
schodech nahoru na střechu. Tam teď seděla a popisovala své zážitky
a pocity a komín za jejími zády vypouštěl do nebe nad Libropolisem
jeden z tisíců sloupců kouře.
Příliš o tom neuvažuj. Teď se asi nebudu moct hlásit tak často, pro-
tože musím najít způsob, jak osvobodit Pipa. Řediteli už nevěřím
a jinak tu nikoho neznám, ale nechce se mi to prostě jen tak vzdát.
Pip je houževnatý malý kluk a lidi se v něm rychle zmýlí. Celé roky
žil ve strachu, že na něj mají spadeno zlí klauni, a díky tomu je
odvážnější, než možná sám tuší. Nenechá se zastrašit, tím jsem si
jistá. Je mu teprve deset, ale není slaboch. Je to Faerfax, Rosenkreutz
a my se nevzdáváme.
S láskou
Tvoje Furia
165
Zaklapla knihu, zaposlouchala se do kručení v žaludku a přemýšlela,

jestli by se jí mohlo podařit ukrást něco k snědku v kuchyni té hos-
pody. Vtom její pohled padl přes střechy na vrchol kopce se skleníkem.
Skleněná budova byla vzdušnou čarou nanejvýš kilometr a půl daleko.
Kopec bylo jediné vyvýšené místo široko daleko a ona se domnívala,
že byl vystavěn uměle. Rostliny nejspíš potřebovaly spoustu světla
a uličky Libropolisu byly většinu času ve stínu.
Když znovu otevřela knihu, už tam byla Severinova odpověď.
Milá Furie,
tak moc si přeji, abych mohl býti u Tebe. Dal bych všecičko za to,
abych mohl pomoci Tobě i Tvému bratru. A tak rád bych Tě stiskl
v náručí. Jen jedinkrát v životě, bylo by to víc, než bych se kdy
odvážil snít.
V myšlenkách stále prodlévám s Tebou
Tvůj Severin
Musela se usmát, krátce zaváhala a pak napsala něco, co jí už hodiny
vrtalo hlavou.
Severine,
Okouzlující hledala jednu knihu. Říkala, že prý Siebensternovu
knihu. Myslela jsem, že možná myslí „Fantastica“, protože je pro
mě tak důležitý, ale to pro ni samozřejmě nehrálo žádnou roli. Ne-
byla to ta kniha, kterou chtěla. Vím, že v roce 1804 Siebenstern ještě
nic nepublikoval a bude trvat roky, než mu vyjde první román –
ale přesto se tě musím zeptat, jinak už se zblázním: Mohlo by jít
o TUHLE knihu? O naši knihu?
Zaklapla desky prudčeji než obyčejně, protože jí to všechno připadalo
neskutečné. Bylo to jen stéblo slámy, kterého se chytala, protože ji už
nic jiného nenapadalo. Mohlo jít o jednu z bezpočtu knih v rezidenci.
Ale proč pak kavalíři pronásledovali Furii nahoru na kopec? A proč si
byla Okouzlující tak jistá, že Furia ví, jakou knihu má na mysli?
Několikrát svazek otevřela a zavřela, než se konečně objevila Severi-
nova odpověď, jediná věta napsaná staletým inkoustem.
166
Já nejsem Siebenstern, Furie. A už dříve jsem Ti říkal, že ho ne-

znám.
Pokusila si ke slovům představit odpovídající intonaci. Cítil se napa-
dený? Pobavilo ho to? Trucoval? Nebo se ho to snad dokonce dotklo?
Bylo by o tolik snazší, kdyby spolu mohli mluvit tváří v tvář.
Dobře, napsala na řádek pod to.
Zaklapnout a otevřít. Nesčetněkrát.
Já vážu knihy, nepíšu je.
To znělo skoro ukřivděně. Jako by mu připisovala vinu za to, co se
stalo.
Ačkoli hrozilo, že to ještě zhorší, odporovala mu:
To není pravda. „Píšeme spolu knihu.“
To jsou tvoje slova, Severine.
O chvilku později přišla odpověď:
Nedomníváš se snad, že to je něco jiného?
Samozřejmě, mezi tím, co tu dělali, a Violettou, královnou pirátů nebo
Fantasticem Fantasticellim ležely celé světy. To věděla stejně dobře jako
on. Jen chtěla pochopit, co se stalo.
Mrzí mě to, napsala, nechtěla jsem tě rozčílit.
Nejsem rozčílen, odpověděl hned nato. Jak bych mohl po tom
všem, čím sis musela projíti? Máš plné právo se takto tázati. Ale
ve svém životě jsem ještě nenapsal ani jeden smyšlený příběh, ani
jedinou větu. V naší rodině jsou jiní, kteří tak činí, a věř mi, soudě
podle toho, co z nich vychází, nemohu vyvozovati nějaký dědičný
talent. Proto mne také ani nenapadlo, že bych se o to sám jakkoli
pokoušel.
A co když jsem tě teď na ten nápad přivedla? pomyslela si. Mezi oka-
mžikem, kdy Severin psal tyto řádky, a vydáním Fantastica bylo stále
ještě šestnáct let. To bylo víc než její dosavadní život. Za šestnáct let se
toho může tolik stát.
Namočila pero v kalamáři a chystala se odpovědět, když vtom ji
něco rozptýlilo. Na okraji jejího zorného pole se objevil jakýsi světlý
167
flek, hluboko dole na ulici. Seděla přímo na okraji střechy, a pokud by

někdo vzhlédl vzhůru, objevil by ji, dívku v umouněné černé kombi-
néze, jak klátí nohama na štítu hospody. I ona odsud mohla pozorovat,
kdo dole chodí po ulici, proud exlibri nacpaných do ghetta, zatímco
ulice venku v Libropolisu zely prázdnotou.
Jako duch se tou masou proplétala žena v bílém. Měla na sobě tu
samou pelerínu s kapucí jako v Turíně, bílý hedvábný šál před obliče-
jem a šněrovačku.
Furia zapomněla, že má hlad. Místo toho pocítila něco jiného.
Vztek. Možná dokonce nenávist, nebyla si úplně jistá.
Isis Nimmernis si bezohledně razila cestu tlačenicí. Kdo ji poznal,
šel jí rychle z cesty. Její bílé oblečení působilo jako varování, které ří-
kalo: Vy víte, kdo jsem, takže se ke mně ani nepřibližujte!
V tu samou chvíli si Furia všimla, že se za ní něco hýbe. Ale když se
otočila a počítala, že spatří někoho, kdo ji bude chtít shodit ze střechy,
uviděla jen komín a prázdný štít.
Agentka minula hospodu, aniž by vzhlédla vzhůru.
Furia strčila pero do přihrádky v knize, uložila kalamář do jedné
z kapes a vyskočila. Ať už to bylo cokoli, čeho si všimla, mohlo to
teď být na jedné z okolních střech, schované ve stínu komínu. Domy
tu těsně sousedily, všude tu byly přístavby a nástavby, bizarní krajina
hřebenů a údolí, po níž se dalo přejít celé ghetto, aniž byste se nohou
dotkli země.
Furia se vydala k vikýři, dolů po schodech, skrz výpary z kuchyně
a zápachem zvětralého piva, kolem výčepu ven na ulici.
Isis Nimmernis došla na konec ulice, světlý obrys uprostřed živou-
cího davu.
Furia se vydala za ní.
26
Z dráhala se přiblížit na míň než na necelých dvacet metrů ze strachu,

že by se agentka mohla ohlédnout a odhalit ji. Mimo to si Furia
nebyla jistá, jestli mohla Isis Nimmernis cítit přítomnost bibliomantky
mezi všemi těmi exlibri – i když to byla bibliomantka bez dušeknihy.
Ale agentka Akademie se nestarala o to, co se dělo za ní. Pohybovala
se davem s namyšlenou samozřejmostí, cpala se a šťouchala do ostat-
ních a neustále zrychlovala. Furia se zdráhala rozeběhnout, protože to
by vzbudilo pozornost, ale neměla jinou možnost, protože nechtěla
ženu ztratit.
A pak byla agentka najednou pryč.
Furia se zastavila na křižovatce dvou ulic a rozhlížela se. Domy tu
byly stejné jako ve zbytku Libropolisu, ale tady v ghettu je doplňovaly
smělé konstrukce na střechách a přístavby z prken a překližek, kvůli
nimž byla polovička ulic neprůchozí. Knihkupectví tu nebylo žádné,
jen pár obchodů s potravinami a nápadné množství hospod, v nichž
i přes den panoval čilý ruch.
Všechno působilo vybydleně, sešle a přeplněně.
Furia si všimla několika exlibri, kteří zůstali stát a rozčíleně na sebe
mluvili. Vydala se jejich směrem a doufala, že důvodem jejich rozru-
šení bylo agentčino neurvalé chování.
Se skloněnou hlavou prošla kolem skupiny a snažila se s nikým ne-
zkřížit pohled. O něco později došla k další odbočce a zahlédla, jak za
rohem mizí cíp bílé peleríny. Spěšně jej dohnala a zůstala stát v mezeře
mezi dvěma domy, v nichž jako ve většině ostatních budov muselo
dříve být knihkupectví, které se následně přebudovalo na místo k pře-
169
nocování. Výkladní skříně byly zevnitř zčásti zatlučené prkny a zčásti

polepené papírem. Exlibri se netajili tím, že sem nepatří, a doufali, že
odsud budou moci někdy zmizet, jinak si Furia nedovedla ošuntělost
ghetta vysvětlit. Ovšem ještě neslyšela, že by existoval způsob, jak by
se exlibri mohli vrátit do svých knih. Kdo jednou vypadl z příběhů,
z toho se stal ztroskotanec.
Mezera nebyla ani tři kroky široká. Po devíti metrech byla zákruta,
za kterou Isis Nimmernis zrovna zmizela.
Furia posbírala veškerou odvahu a vstoupila do skuliny mezi budo-
vami. Poslouchala kroky a hlasy, ale hluk z ulice za jejími zády byl moc
hlasitý. Když došla k rohu, opatrně za něj nakoukla.
Isis Nimmernis přitlačila jednoho exlibri k zadní stěně slepé uličky.
Ten muž chtěl dosáhnout na žebřík, který vedl po cihlové zdi nahoru
na střechy čtvrti, ale agentka ho stáhla na zem.
Furiino srdce divoce bušilo. Střídavě jí bylo horko a zima a třásla
se jí kolena. Už se Isis Nimmernis nebála, všechno, co teď cítila, byla
zlost.
„Kde jsou?“ Ženin hlas zněl tvrdě a netrpělivě.
„Netuším, co po mně chcete,“ zajíkal se muž. Isis Nimmernis se
k Furii otočila zády a ona tak přes její rameno viděla přímo do obličeje
exlibra. Byl to drobný muž s nastupující pleší, kolem čtyřiceti, o nic
vyšší než žena, která ho rukou svírala za límec a pod bradou mu držela
stříbrnou pistoli. Furia neviděla její tvář, ale něco v jejím výrazu nahá-
nělo exlibru hrozný strach. Nezíral na zbraň, ale na agentku pod bílou
kapucí, jako na smrt ztuhlá myš ve chřtánu krajty.
„Kde jsou Bratři Bardi?“
„Já neznám žádné…“
Rukojeť pistole ho uhodila do levého obočí. Kůže mu praskla a do
oka mu stékala krev.
„Kde najdu Puka a Ariela?“
Muž se pod jejím sevřením svíjel. Uhodila ho ještě jednou. „Já to
nevím!“ křičel přidušeným hlasem. „Nikdy jsem tam nebyl. Opravdu!“
170
Isisina pelerína se široce zavlnila, když toho muže strhla a praštila

jím proti zdi. Teď stáli oba k Furii z profilu a ona se sotva odvážila ještě
nakouknout za roh. Ale nemohla jinak.
Agentčin hedvábný šál jí sklouzl a odhalil tvář. Furia jí odhadovala
kolem třiceti let. Na bradě jí jako znaménko krásy zářil stříkanec krve
exlibra, ale nezdálo se, že by ji to trápilo.
„Kde jsi nikdy nebyl?“ osopila se na něj.
Žádná odpověď. Ještě jedna rána.
„V jejich úkrytu,“ vykoktal muž. „Každý tady ví, že nějaký mají,
jinak by je asi sotva všude hledali.“
Furia předpokládala, že agentka tyhle odpovědi slyšela už bezpoč-
tukrát. V Turíně byla Bratrům Bardům v patách, nejspíš je sledovala
už dlouhou dobu.
Další rána byla ještě tvrdší. Tentokrát muž téměř ztratil vědomí
a Isis ho musela držet, aby se nesesypal.
„Je mi jasné, že spousta z vás moc dobře ví, kde se Bratři Bardi
zašívají. A že vydržíte všechny druhy bolesti, než abyste to tajemství
prozradili.“ Agentka se k němu naklonila blíž a Furia musela našpico-
vat uši, aby rozuměla jejím dalším slovům. „Můžu tě toho ušetřit, když
jim ode mě předáš zprávu. Uděláš to?“
„Jak bych jim měl…“
Chytila mu nos mezi palec a ukazováček levé ruky a s trhnutím ho
otočila. Muž zařval a padl na kolena. Isis mu přitiskla hlaveň pistole
nahoru na lebku a ještě trochu mu ohnula nos.
„Tak rychle, jak jen dovedeš, jim vyřídíš následující,“ řekla agentka
hlasitěji, aby přehlušila jeho kňourání. „Jestli mi předají Atlas hori-
zontů, jsem připravená jim oplatit laskavost. To není tak těžké na za-
pamatování, co?“
Muž vyplivnul krev, které se Isis vyhnula elegantním úkrokem. Ne-
mířil na ni, to jí muselo být jasné, jinak by ho znovu potrestala. Furia
už dlouho trpěla.
„Rozuměl jsi mi?“ zeptala se ho žena.
171
Muži se podařilo přikývnout.

„Zopakuj to!“ přikázala mu.
„Uděláš jim laskavost, když ti dají atlas.“
„Atlas horizontů!“
„Přesně.“
Pustila jeho nos a o krok ustoupila, zbraní mu však stále mířila na
hlavu. „Chci, abys jim tu zprávu předal okamžitě. Ne zítra, ne dnes
večer. Teď hned. Rozumíš?“
„Ano,“ vzdychl muž, přepadl dopředu a spadl na ruce. Teď před ní
klečel na všech čtyřech. Znova plival krev. Asi se pokoušel vyprázdnit
si pusu, protože zlomeným nosem nemohl dýchat.
Furia od toho pohledu odvrátila oči a proběhla mezerou mezi domy
zpátky na ulici. Tam zabočila doleva a ve stínu nějakého přístřešku se
přitiskla ke zdi. O pár chvil později vyšla ven Isis Nimmernis, krátce
se rozhlédla, ale Furie si nevšimla. Pak zabočila doprava a dlouhými
kroky zamířila ulicí dolů. Exlibri jí znovu s reptáním dělali místo, ale
nikdo se neodvážil ji oslovit, nebo se jí dokonce postavit do cesty.
Furia se odlepila od zdi a znovu vstoupila do proluky mezi domy.
Váhala, zda se na muže má podívat. Pořád ještě byl spřažený s dvěma
hledanými teroristy. Možná sám páchal útoky. Bylo dobře možné, že
zločinec jako on si na ni vylije svoji zlost.
Ale jedna věc ji nenechávala klidnou: Proč byla pro agentku ta
kniha tak důležitá? Proč byla kvůli ní ochotná dokonce vyjednávat
s dvěma zločinci? Jestli to byla lest, tak tedy ubohá. Bratři Bardi na to
sotva skočí. Leda že by si byli naprosto jistí, že to Isis Nimmernis myslí
vážně. A že musí Atlas horizontů za každou cenu získat.
S břichem staženým zlostí vstoupila Furia do průrvy a pomalu do-
šla až k zatáčce. Napřed jen poslouchala a pak opatrně nakoukla za roh
budovy.
Muž byl pryč. Kapky krve vedly ke kovovému žebříku na konci
slepé uličky. Když se podívala vzhůru, uviděla ještě jeho nohu, jak mizí
za okrajem střechy.
172
Otočila se a běžela zpátky ke konci mezery. Přemýšlela, jestli by

se znovu neměla raději obrátit na Kyrisse, ale v tu chvíli uviděla, jak
kousek od ní nějaká exlibra ukazovala rukou jejím směrem. Přímo do
proluky.
Vedle ní stáli tři milicionáři v černých kabátech a rudých šálách.
Možná žena jen ohlásila křik, který slyšela mezi domy. Možná taky
něco jiného. Někoho jiného.
Furia vyrazila zpátky, klopýtala mezi domy a na poslední chvíli si
všimla, že se muži dali do pohybu. Někdo zakřičel, jako by ho odstrčili
stranou.
Měla sotva vteřinu na zvážení svých šancí. Když vyběhne na ulici,
opačným směrem, pak se do davu nejspíš nedostane dost rychle. Co ji
čeká nahoře na střeše, bylo nejisté.
Pak už se rozeběhla dolů prolukou, zabočila za roh a posledním
pohledem přes rameno uviděla, jak se milicionáři řítí mezerou mezi
domy. Jeden po ní cosi křikl.
Skočila ke zdi a chytila se žebříku. Byl upatlaný od krve a kov klou-
zal, ale na opatrnost nebyl čas.
Vylezla do výšky prvního patra, když se milicionáři objevili zpoza
rohu.
„Hej, ty!“ zařval jeden. „Pojď dolů!“
Nevěděla, jestli muži hledají cíleně ji nebo zda ji pronásledují ná-
hodou. Ale jak velká byla pravděpodobnost, že by znova byla ve špatný
čas na špatném místě?
Pravá ruka jí uklouzla, ale znovu se chytila.
„Laskavě zůstaň stát!“ křikl další muž o dvě patra pod ní. Scházelo
jedno patro na střechu.
Milicionáři dorazili ke zdi.
Zazněl výstřel. Další varování.
Podívala se dolů. Muži ji následovali nahoru po žebříku.
Na střechu už to bylo jen na délku paže. Neviděla, co leží za ní. Ani
zda jde o rovnou střechu nebo sedlovou.
173
Muži aspoň nemohli šplhat a střílet najednou. To si Furia přinej-

menším myslela – dokud nezazněl třetí výstřel a jí došlo, že jeden z mi-
licionářů zůstal na zemi.
Ale byla skoro u cíle. S tichým výkřikem se přehoupla přes okraj
zdi, vzepřela se na lokti a ručkovala dál…
A vtom uviděla křenící se obličej nějaké dívky.
27
T o vypadá nepohodlně.“
Furia se na ni zamračila. Pot jí stékal do očí. „Jdi mi z cesty!“
Dívka zůstala dvě tři vteřiny stát a pak ustoupila stranou a natáhla
k Furii ruku. „Tady, chyť se!“
„Nepotřebuju pomoct.“
A jak moc ji potřebovala. Soudě podle výrazu v tváři té holky to obě
moc dobře věděly.
„Můžeš blbě krafat a nechat se chytit těmi chlapy, nebo udělat to
jediné rozumné.“
Furia zaklela, chytila se její ruky a nechala se přetáhnout přes okraj.
Sklouzla po do pás vysoké zdi a přistála na rovné ploše.
Zespodu zaznělo vyčerpané povzdychnutí. Ten muž byl teď blízko.
Holka protáhla obličej. „Tam, odkud pocházím, si děkujeme.“
„Díky.“ Furia věděla, že to neznělo moc upřímně. Vrávoravě vstala
a pokoušela se zorientovat. Ale její pohled nevyhnutelně sklouzl na tu
dívku, která se se nikterak nechystala utéct před milicionáři.
Měla krátké černé vlasy, které jí těsně přiléhaly k hlavě, jako by ji
někdo po hlavě ponořil do kyblíku s dehtem. Pod tmavou koženou
bundou plnou zipů na sobě měla červeno-bílé pruhované legíny a ne-
foremné šněrovací boty, které jí sahaly až po lýtka. Jen sotva to bylo
dobré obutí pro lezení po střechách, pomyslela si Furia.
„Cat,“ řekla dívka. „Vlastně Catalina.“
Pořád se ještě křenila od ucha k uchu. Furia si nevzpomínala, že
by kdy viděla někoho s takovým úsměvem. Všechno na Cat jako
by zářilo a svítilo, ačkoli nebyla klasicky krásná, měla velký nos
175
a ostré lícní kosti. Ve skutečnosti působila trochu podvyživeně jako

spousta lidí tady v ghettu, ale Furia neměla dojem, že proti ní stojí
exlibra.
Cat mávla rukou. „Tak pojďme pryč.“
Furia se ohlédla a uviděla, že milicionář se skoro vyhoupl přes okraj
střechy. „Ty!“ vykřikl, když uviděl Cat. „Tebe přece znám!“
„Jo,“ prohodila Cat nevzrušeně, „a to je ten problém.“
Elegantně zvedla nohu, vykroužila jakousi piruetu, natáhla čer-
veno-bíle pruhovanou nohu do vodorovné polohy a vrazila muži skoro
mimoděk těžkou botu do obličeje. Bylo to tak rychlé, tak bezohledné,
že Furia nemohla uvěřit svým očím.
Když mu křupla čelist, muž ztratil rovnováhu. Padl dozadu, zařval,
ale to netrvalo dlouho. Jeho náraz o tři podlaží níže byl tak hlasitý, že
ze sousední střechy vyletělo hejno holubů. Pak se rozhostilo několik
vteřin dlouhé ticho, jako by celé ghetto zatajilo dech.
Cat se pořád usmívala. „Teď máme náskok. Ten druhý týpek si nej-
spíš zrovna nadělal do gatí.“
Dole v proluce pronikavě zazněla píšťalka. Pak na ně jeden z mužů
zařval cosi, čemu Furia nerozuměla. Nehrálo to ostatně žádnou roli,
protože teď byla oficiálně odpovědná za smrt milicionáře.
„Tak jdeš?“
Otočila se a všimla si, že Cat už byla na cestě k druhé straně rovné
střechy.
„Ty jsi prostě…“
„Jo. A ráda bych si dala šálek čaje. Takže ještě jednou: Jdeš? Teď?“
Furia konečně získala vládu nad svým tělem. Nohy se jí klepaly,
když tu holku následovala, napřed váhavě, ale pak čím dál rychleji,
takže na druhý konec střechy došly skoro současně.
„To jsi neudělala poprvé,“ zachraptěla.
„To je pravda.“
„Teď si myslí, že jsem to byla já!“
Cat pokrčila rameny. „Někdo za to musí nést vinu.“
176
Furia chtěla zaprotestovat, ale Cat jí stiskla ruku a vytáhla na římsu,

která byla závratně úzká a vedla podél jedné zkosené stěny.
„Kdyby to nebylo tohle, najdou si něco jiného,“ řekla Cat. „Vždycky
si něco najdou. Jsou milice. Jsou Akademie.“ Na poslední slovo dala dů-
raz, jako by jenom díky jeho zmínění člověk dostal hnisavou vyrážku.
Dalších pár minut ji Furia následovala do spleti říms, úzkých uli-
ček mezi zkosenými cihlovými stěnami, podél hřebenů střech a kolem
jedné kulaté věžičky s cimbuřím. Do toho v ulicích neustále zazníval
hvizd píšťalek, ale nikdy přímo pod nimi. Na střechách je nikdo ne-
pronásledoval, ačkoli je několikrát zahlédli exlibri nebo lidé, kteří tu
přebývali v chýších, stlučených prknech a stanech. Přelidnění ghetta
dávno vyhnalo celé rodiny až na štíty domů. Bylo to tu cítit po vařené
zelenině a kouři z kamen na uhlí.
Mohli mít za sebou půl druhého kilometru, když vtom se Cat zasta-
vila, ujistila se, že ji nikdo nevidí, a pak ukázala na řadu komínů – šest
rezavých rour na široké zdi. „Druhý zprava.“
Furia mezi ním a ostatními neviděla žádný rozdíl, ale Cat uchopila
poklop a odstrčila část kulatého kovu stranou. Skrz nevysoký otvor
Furia uviděla, že uvnitř vede žebřík dolů.
„Ty první!“ přikázala jí Cat. „Rychle!“
„Proč já?“
„Protože já vím, jak se ty dvířka zevnitř zavírají. Což má tu výhodu,
že nás pak nikdo nenajde.“
Furia na ni vrhla pochybovačný pohled, sehnula se do roury – byla
právě tak široká na jednoho člověka – a začala sestupovat. Po pár příč-
kách se ocitla v místnosti bez oken, necelé tři metry široké, zato skoro
deset metrů dlouhé. Byl to vnitřek zdi, na které stálo těch šest komí-
nových atrap.
Pomyslela na to, co jí řekl Finnian: Napřed se velmi pravděpodobně
objeví někdo, kdo má horší náladu než já. Jestli si myslíš, že to není možné,
prostě mi věř – Catalina umí být fakt mizerně naladěná, když ji naverbují
týpci jako Jeremiah.
177
Nad ní na žebříku se objevily červeno-bílé pruhované nohy a černé

boty. „Uhni!“ Cat zacvakla kovové okénko a skočila. Furia rychle
ustoupila do bezpečí, zatnula pěsti a napjatě čekala, co se stane dál.
Cat v pohodě dopadla na zem a obrátila se ke kamnům na konci
místnosti. „Čaj?“ zeptala se.
„Proč mi pomáháš?“
„Honila tě milice. Tady v ghettu je to dost dobrý důvod najít si
spojence.“
„To je všechno?“
„Kdo ví, možná se z nás stanou kámošky a pak ani nebudu litovat,
že jsem to udělala. Takže se nechovej jako kráva, jinak mi to bude
líto a obě z toho budem mít blbej pocit.“ Zvedla konvičku s čajem.
„Takže?“
Furia zavrtěla hlavou.
„I tak si udělej pohodlí... někde.“ Cat se zatvářila, když si všimla,
jaký chaos tu panuje. „Je tu možná trochu nepořádek. Prostě dej něco
stranou.“
Furia se rozhlédla, aniž by Cat spustila z očí. Nebyl tu jen nepořá-
dek, ale i špína. Smrdělo to tu jako v ložnici, která se týdny nevětrala,
a všude se povalovaly neumyté talíře a sklenice, zmačkané kusy oble-
čení a nedefinovatelné zbytky jídla, což celou situaci moc nevylepšo-
valo. Na zemi ležela jedna matrace, dva sedací pytle a jedna otevřená
krabice, která nejspíš sloužila jako šatní skříň. Teprve na druhý pohled
Furii došlo, co tu scházelo: Nikde a zjevně ani mezi vším tím odpadem
tu nebyly knihy.
„Kdo jsi?“ zeptala se dívky, která zrovna hledala čistý šálek.
„Catalina Marshová. To jsem přece už říkala.“
„Já se jmenuju Furia. Ty nejsi exlibra, je to tak?“
„A bibliomantka taky ne. Ale ty jo, viď?“
„Více méně.“
„Rozumím. Ještě nemáš dušeknihu.“
„I tak to stačí, abych se dovedla bránit.“
178
Cat se zasmála. „Teď jsi v každém případě zdrhla.“

„Byli na mě tři! A stříleli!“
„Proto byl taky dobrej nápad vzít do zaječích.“
„Tys toho muže prostě zabila!“
„Vypadá to jednodušší, než to je. Docela dlouho jsem cvičila, abych
nohou dokázala…“
„Víš, jak to myslím.“
Cat nakrčila čelo. „Ty si snad stěžuješ, že jsem tě zachránila.“
Furia byla příliš vyčerpaná, než aby se hádala, a už se chystala pad-
nout do jednoho ze sedacích pytlů. Pak ji ale napadlo, že by se z něj
sotva rychle zvedala, kdyby to bylo nutné.
„Nemáš náhodou něco k jídlu?“ Nebylo lehké prosit o jídlo, ob-
zvlášť tváří v tvář zkaženým zbytkům. Ale hlad už nemohla dlouho
ignorovat a možná nebyl ten čaj tak úplně hloupý nápad.
Cat se s povzdychnutím otočila k polici, která byla zakrytá závěsem.
Když ho odhrnula, Furia zahlédla hromady sladkostí.
Cat po ní hodila dvě čokoládové tyčinky. „Není to zdravé, ale
potřebuješ cukr. Je tady toho ještě spousta. Sladký se nejlíp krade,
tak proto. A Akademie se stará o to, aby ho aspoň v ghettu bylo
dost. Čokoláda a chlast – takřka základní zásobování pro spokojené
občany.“
„Díky.“ Furia slupla obě tyčinky s takovou chutí, že je sotva stihla
celé vybalit z obalu. „Můžu dostat ještě jednu?“
Cat se znovu zářivě usmála. Vytáhla další tři tyčinky, došla k Furii
a podala jí je. „Možná bychom pozdějš mohly splašit ještě něco dalšího.
Většinou jsou tu buřty a takový věci, každopádně v lepších dnech.“
„Jestli nejsi exlibra, tak přece můžeš z ghetta kdykoli odejít.“
„A proč bych to dělala? Abych hákovala v Libropolisu jako balička
knih? Nebo rovnou přešla přes most naproti do toho druhého světa?
Co bych tam dělala?“
Furia snědla jednu ze tří čokoládových tyčinek, zapřemýšlela a na-
konec si dala ještě jednu. Poslední si zastrčila do kapsy kombinézy.
179
„Moji rodiče jsou oba bibliomanti,“ pokračovala Cat. „Já jsem to

nezdědila. To se stává.“
Furia pomyslela na Pipa a přikývla. Pokoušela si nepředstavovat,
jak se mu zrovna daří, ale moc jí to nešlo. Skoro tu čokoládu a karamel
vyzvracela.
Cat pokrčila rameny. „Mě knížky beztak nezajímaj.“
„Jak můžeš žít v bibliomantském refugiu a nezajímat…“
Přes Catin obličej se mihl záchvěv hněvu, ale hned to měla zas pod
kontrolou. Jen její úsměv teď vypadal trochu nuceně. „Necítím je. Při
čtení nic nevnímám, vůbec nic. Nevidím před očima ta místa, nesly-
ším postavy, jak si povídají. Chybí mi nějaký gen, řekla bych. Proto
taky nemám nic z talentu mých rodičů.“
Odvrátila se a horlivě odstraňovala cucky z červeno-bílých legín.
Furia ji pozorovala a nebyla si jistá, co si o ní má myslet.
„A co děláš?“ zeptala se. „Myslím tím, z čeho žiješ?“
„Hledám věci. A lidi. Ale většinou věci.“
Furia si vzpomněla na pohyb, který ucítila na střeše hospody. Ně-
kdo tam byl. Možná někdo, kdo ji sledoval a pozoroval.
„Hledala jsi mě?“
Cat se znova zasmála. „Ale kdeže.“
„Vyprávěl ti o mně Finnian?“
„Finnian?“ V Catině obličeji se něco odehrálo a ona najednou vypa-
dala něžnější, skoro zranitelná. Ale jen na pár úderů srdce.
„Mluvila jsi s ním,“ konstatovala Furia. „Víš, že jsme se potkali.“
Hvizd čajové konvice dal Cat příležitost uniknout na druhý konec
místnosti. Krátce nato se vrátila s šálkem. „Tumáš,“ řekla jí, „to je pro
tebe.“
Furia otevřela pusu, aby ho znovu odmítla, ale pak si hrníček vzala,
odfoukla páru a znovu se podívala na dívku, která zrovna nalévala
druhý šálek. Cat na sobě pořád měla koženou bundu, stejně černočer-
nou, jako byly její krátké vlasy. Byla jí trochu velká, ale možná to byl
záměr, aby si do ní mohla nacpat nespočet čokoládových tyčinek.
180
„Finnian si myslí, že pracuješ pro Jeremiaha,“ řekla Furia. „Pro toho

odporného chlápka se zobáknihami.“ Přes páru nad čajem pozorovala
Catinu reakci, ale ta jen pokrčila rameny.
„Pro něj a pro spoustu dalších. No a?“
„Co pro něj děláš?“
„Hledám věci, vždyť to říkám.“
„Zobáknihy na útěku?“
Cat se s druhým šálkem v rukou opřela o zeď. „Většinou. Občas
taky lidi, co mu neplatí dluhy ze sázek. Nic jim nedělám, jen řeknu
Jeremiahovi, kde je najde.“
„Takže jsi spíš jako chytač psů, nebo lovec odměn?“
„Obojí zní dost děsně.“
„Co ti zní líp?“
„Hledat lidi. A věci.“ Cat si usrkla čaje, který byl pro Furii pořád
moc horký. „Občas dělám i poslíčka knihkupcům, co si sami do ghetta
netroufnou. Člověk tu nemůže být moc vybíravej.“
„A co tvoji rodiče? Nemůžou ti pomoct? S penězi, mám na mysli.“
„Už nejsme v kontaktu.“ Catin obličej na okamžik téměř zmizel za
mrakem páry. „Žijou někde v Londýně. Každopádně to tak bylo, když
jsem o nich slyšela naposledy.“
Furia se dál nevyptávala, ale Cat po chvíli sama od sebe pokračovala:
„Nebyli na mě zrovna dvakrát pyšní, když jim došlo, že nejsem jako oni.
Teda ne že by mě odhodili do prvního babyboxu nebo tak. Ale bylo
to, jako bych vyrůstala mezi cizími, kteří se o mě starají, protože se to
od nich očekává. A celou dobu mluvili pořád o tom, jaké by to mohlo
být, kdybych konečně měla sourozence. Bibliomantské sourozence, sa-
mozřejmě. Jenže ti nikdy nepřišli. A tak se museli oba spokojit s tím,
že jsem, jaká jsem.“ Pokrčila rameny. „Nemohlo to dobře dopadnout.
Odešla jsem z domova a oni mi obstarali práci v Libropolisu, na kterou
jsem se vybodla, a teď jsem tady a pracuju pro parchanty jako Jeremiah.“
„Taky se mě ptal, jestli bych pro něj nechytila jednu zobáknihu,“
řekla Furia.
181
„Pořád se snaží zlanařit někoho, kdo je levnější než já. To nejsi

první. Je to podvodník a šmelinář a k zobáknihám se chová jako doby-
tek. Ale to tě asi nepřekvapuje, když jsi ho potkala.“
„A přesto ti přijde v pořádku, že mu je vodíš zpátky?“
Catin obličej zesinal, ale možná to bylo jen tou párou. Vypadalo
to, že chce něco opáčit, ale vtom zaznělo kovové zaklepání. Vycházelo
z šachy ve falešném komíně.
Furia sebou trhla, ale Cat si položila prst na rty a poslouchala.
Klepání se zopakovalo a tentokrát znělo jako morseovka.
Cat se znovu pousmála, odložila šálek a vyšvihla se na žebřík.
„To je Finnian!“
28
N ahoře v šachtě cvaknul visací zámek a Cat pak odsunula kovo-

vou záklopku stranou.
„Ahoj,“ řekla.
„Ahoj,“ pozdravil Finnian.
Furia hledala něco, co by mohla použít jako zbraň. Pro případ, že
by snad Finnian nepřišel sám. Naproti v zásuvce vedle kamen byl ur-
čitě nůž. Ale než stihla skočit na druhý konec místnosti, seskočila Cat
z žebříku a Finnian hned za ní. Tím jí zablokovali cestu.
„A jéje,“ povzdychl si Finnian, když uviděl Furii. „Neteř.“
„Víš, co mi můžeš. Pořád ještě.“
„Úroveň, děti,“ napomenula je Cat oba a zeptala se Finniana: „Dáš
si čaj?“
Zavrtěl hlavou. „Tohle není náhoda, že je tady, co?“
„Že to není náhoda?“ Furia s opovržením odfrkla. „Tvoje kama-
rádka mě sem vlákala. A kdo by ji asi tak mohl přivést na myšlenku, že
by za mě mohla dostat výkupné?“
Potkat se dvakrát v takovém krátkém časovém úseku by bylo dost
podezřelé. Ale tohle bylo potřetí, co se setkávali. A to ani ne za dvacet
čtyři hodin.
Cat se usmála a řekla Finnianovi: „Shodila jednoho z milicionářů ze
střechy. Totiž, teoreticky určitě.“
Vrhnul na Cat pochybovačný pohled. „My přece víme, čí je to spe-
cialita, hm?“ Najednou se zakřenil. „Ale to tím výkupným nemyslela.
Hledají ji z jiného důvodu.“
„Copak jsi provedla?“ zeptala se Cat Furiiným směrem.
183
Finnian si založil ruce na hrudi. „To už jsem se jí taky ptal. Údajně

je to neteř ředitele, ale neumí moc dobře lhát. Ačkoli by mě zajímalo,
proč to tvrdil sám Kyriss.“
„Isis Nimmernis,“ řekla Furia po krátkém zaváhání. „Je tady v ghettu
a já ji nesmím potkat.“
„Co by po tobě mohla chtít agentka Akademie?“ Cat pochybovačně
našpulila rty. „Ještě k tomu ta nejlepší, kterou mají.“
„To ti tak budu vykládat! Abys mě u ní ještě tak práskla jako ty
chudinky zobáknihy tomu smrdutému…“
„Chudinky zobáknihy?“ skočila jí Cat do řeči. „Měla jsi vůbec ně-
kterou z nich někdy v ruce? Koušou a štípou a vřeští celý den – a to
jsou dny, kdy mají dobrou náladu.“
„Něco podobného tvrdil Finnian o tobě.“
Cat se na něj podívala s pozdviženým obočím. „Jo?“
Krátce se zakřenil. „Takže?“ zeptal se Furie. „Co od tebe chce Isis
Nimmernis?“
„Nehledá mě, ale knihu. Atlas horizontů.“
„A? Bibliomanti pořád hledají nějaké knihy. Až má člověk pocit, že
je to to jediné, co vůbec dělají.“
„Vím, kdo teď Atlas horizontů má. A slyšela jsem tu agentku říkat,
že je ochotná udělat cokoli, jen aby ho dostala – dokonce by udělala
laskavost Bratrům Bardům. Jestli to není lest, pak je to velezrada.“
Finnian se zamyšleně kousl do rtu. V očích mu vyvstala nová starost
a vypadalo to, že s Furiou nemá nic společného.
„A ta agentka ví, že ty to víš?“ zeptala se Cat.
„Ano,“ zalhala Furia.
Finnian se naklonil ke Catinu uchu a něco zašeptal. Furia přešlápla
z nohy na nohu. Jestli se jí podaří je přesvědčit, aby ji nevydali, mohla
by tu třeba přespat. Na nohou ji držel jen strach o Pipa.
„Dobře,“ řekl Finnian poté, co se s Cat šeptem poradili. „Tady ti
nikdo nic neudělá a Cat tě nevyžene zpátky na ulici.“
„Ale chci vědět, kdo doopravdy jsi,“ řekla dívka.
184
„Moje jméno je Furia Salamandra Faerfaxová. Můj otec byl ředite-

lovým obchodním partnerem. Obstarával mu kradené knihy.“ Dou-
fala, že to v nich vytvoří dojem, že ani ona nebere zákony zas tak vážně.
„Doprovázela jsem ho při jednom skoku do knihovny v Itálii. Tam
jsme se připletli Isis Nimmernis do cesty... a lidem, kteří jí před nosem
vyfoukli Atlas horizontů.“
„Tys je potkala?“ Finnianovy oči se zúžily. „Jak vypadali?“
Tušila, že zná odpověď a tohle je jen další test. „Jejich fotky visí po
celém Libropolisu.“
„To je lest,“ řekla Cat. „Nimmernis se snaží Bratry Bardy podvést.
Každý ví, že je na jejich stopě už celé roky. A že by jim najednou na-
bídla domluvu!“ Nakratičko jako by agentku obdivovala.
Furia nespouštěla Finniana z očí. „To jsi už věděl, viď?“
Zamyšleně znova stoupl na žebřík. Ruce už měl na příčkách a ještě
jednou se otočil na Furii. „Říkáš, žes byla u toho, když tu domluvu
nabízela. S kým mluvila? Kde a kdy to bylo?“
„V té úzké uličce, kde mě milicionáři skoro chytili. Netuším, jak se
jmenuje.“
„Pembroke Court,“ řekla Cat.
Finnian přikývl. „A komu předala tu zprávu pro Bratry Bardy?“
„Nějakému exlibru. Měl začínající plešku. Asi tak vysoký jako ona.
Pěkně ho zřídila, docela dost krvácel.“
„Na střeše byla krev,“ řekla Cat. „Jen pár kapek. Ale jeho jsem nikde
neviděla.“
„Jestli se ho rozhodne pronásledovat, aby našla úkryt…“
„To neudělá,“ přerušila ji Furia. „Šla jiným směrem, když vylezl na
střechu.“
„Nejspíš ho nechává někým sledovat.“ Finnian vypadal, že by rád
něco dodal, ale pak řekl jen: „Musím už jít.“
„Počkej!“ Cat přistoupila k jedné ze zásuvek a vytáhla nějaký balí-
ček zamotaný ve špinavém kusu látky.
„Pro tohle jsi sem přece přišel, ne?“ Znělo to skoro smutně.
185
„Promiň. Občas jsem...“ Zavrtěl hlavou, převzal balíček a usmál se

na ni. „Jsi poklad. Díky.“
„Rádo se stalo.“
Pustil žebřík a dal jí pusu na tvář. Přitom jí stiskl ruku. Cat tam
stála celá zkoprnělá, a dokonce se zapomněla usmát.
Furia samou únavou sotva stála. Mžourala do světla žárovky, dokud
ji nezačaly pálit oči.
„Furie?“ zeptal se Finnian.
„Hm?“
„Říkala, kdy má předat odpověď od Bratrů Bardů? A kde? Nějaké
místo, kde ji můžu najít?“
Cat se zatvářila ustaraně. „Co máš za lubem?“
Furia se pokoušela rozpomenout na přesná slova těch dvou v uličce
a Finnian mezitím rozbalil látku. Byla v ní ruka. Bledé prsty měla
zkroucené jako nohy mrtvého kraba, zbytek byl zapečetěný kovem.
Furia přistoupila blíž a uviděla, že kůže byla pokrytá písmenky, teto-
vané řádky, které v tenkých spirálách pokrývaly prsty. Nevynechaly ani
nehtová lůžka.
Existovaly bibliomantské metody, jak proměnit předměty v knihy,
a slyšela, že někteří bibliomanti experimentovali s vlastními těly. Tahle
ruka mohla patřit některému z nich.
Cat musela zahlédnout cosi ve Finnianových očích, protože se po-
stavila mezi něj a žebřík. „Nemůžeš pronásledovat agentku Akademie!“
„Přinejmenším s tím nebude počítat.“
Furia pomyslela na to, jak Isis Nimmernis propůjčila jejímu umíra-
jícímu otci sílu, aby s ní skočil zpátky domů. I kdyby si vzpomněla, zda
agentka tomu exlibru řekla nějaké místo setkání, tak by ho Finnianovi
neprozradila. Byla už zodpovědná za jednoho mrtvého a nechtěla, aby
přibyli nějací další. Nemohla Isis Nimmernis vystát, ale nepřála si její
smrt. „O nějakém místě každopádně nebyla řeč.“
„Jsi si jistá?“
„Naprosto.“
186
V Catině výrazu se mihl záblesk naděje. „O tu agentku tu přece teď

vůbec nejde.“
„Nemůžu dopustit,“ začal Finnian, „aby…“
„Jak to tak vypadá, vrazila Akademii nůž do zad.“ Cat se na Furii
zadívala skoro úpěnlivě. „Tak to přece bylo, že jo?“
„Ano, dalo by se to tak chápat.“
Finnian odstrčil Cat jemně stranou a začal stoupat. „I tak. A ještě
jednou dík za tohle.“ Zamával tou cizí rukou.
Cat vypadala, že ho nechce spustit z očí, a její úsměv působil trochu
poraženecky. „Nedělej žádný blbosti, jo?“
„Slibuju.“
„To říkáš vždycky.“
„A pokaždý se to povede, no ne?“ Zakřenil se na ni a úsměv mu
i přes křivý nos docela slušel. Měl by se smát častěji, pomyslela si Furia,
místo aby pořád koukal tak podmračeně.
Bože, vážně se musí vyspat, jen pár hodin. Nebude moct pro Pipa
nic udělat, jestli se někde prostě zhroutí.
„Uvidíme se,“ řekl Finnian Cat. „A ty se měj dobře, Furie Salaman-
dro Faerfaxová.“
Kovový poklop v komíně se otevřel a zase zavřel. Cat vyšplhala na-
horu a zacvakla visací zámek. Při sestupu neseskočila dolů jako před-
tím, ale sestoupala příčku po příčce bledá jako duch. Nalila jim zbýva-
jící čaj, dopadla na jeden ze sedacích pytlů a pár dalších minut neřekla
ani slovo.
29
F urii se zdálo o Paulině, které z očí vytékal černý inkoust. Ku-

chařka brečela a stála v předsíni knihovny, kde Wackford s přibý-
vajícím zoufalstvím leštil železné dveře. Inkoustové kaňky se šířily jako
plíseň. Zazněl skřípot a dveře se zhouply dovnitř. V tunelu z knih za
nimi stál Pip s rozpitým klaunským obličejem. Hořící ptáčci origami
se k němu hrnuli jako obrovští rezatí mravenci a tančili mu ve vlasech.
Pod stropem katakomb se kupily mraky hemžících se písmenek a po-
koušely se uniknout tenoučkými štěrbinami na povrch.
Pak se železné dveře s bouchnutím zavřely. Rána byla tak hlasitá, až
to Furii probudilo. V tutéž vteřinu pochopila, že to bouchly skutečné
dveře – záklapka v komínové atrapě.
Vyskočila a byla připravená se bránit zuby nehty, ale byla to jen Cat,
kdo ručkoval dolů. Na zádech měla maskáčový batoh.
„To jsem já,“ řekla Cat. „Bydlím tady.“
„Kolik je hodin?“ Furia měla v puse sucho. Měla na sobě příliš velké
tričko s křiklavým vzorem, černý overal pověsila na prádelní šňůru nad
kamny.
„Chvíli po dvanáctý.“
„V poledne?“
Cat přikývla. „Většinu času jsi tu ležela jako mrtvola a tu a tam jsi
něco zamumlala.“
Furia se zvedla z matrace, kterou jí Cat večer vytáhla zpod té svojí
a rychle povlékla prostěradlem, aby nebyly fleky tak vidět. „Musím si
pospíšit.“
„A kam přesně?“
188
„Jdu nahoru do zámku.“

„S takovou si tu zrovna moc kamarádů nenaděláš.“
„Nemůžu jinak. Potřebuju pomoc a možná jsem Kyrisse odsoudila
moc ukvapeně.“
Z Catina batohu se ozval podivný zvuk, jak ho nechala dopadnout
na podlahu. Něco uvnitř se hýbalo.
„Je to ona?“ zeptala se Furia. „Ta zobákniha?“
Cat zvedla batoh a odnesla ho na druhý konec místnosti. „I tady
v ghettu stojí snídaně peníze. A já je musím nějak vydělat.“
„Kde jsi ji chytila?“
Cat znovu postavila vodu na čaj. „Přesněji vzato jsi to udělala ty.“
Furia si dala ruce v bok. „Jak to k čertu myslíš?“
„Měla jsi přece naspěch. Takže zmiz a jdi si za svým ředitelem nebo
strýčkem nebo co je vlastně zač.“ Kývla směrem ke kombinéze na
šňůře. „Vyprala jsem ji v sudu s dešťovou vodou, aby mi to tu celý
nezasmraděla.“
„Řekni mi to. Cos tím myslela?“
„Vlastně bych tě odsud vůbec neměla pouštět, po všem, co jsi vy-
slechla.“
Furia přistoupila blíž ke Cat a zapíchla jí ukazováček do hrudní
kosti. „Tak to zkus.“
Cat ji od sebe chtěla odstrčit. Ale přesně to Furia čekala, uhnula
jí a přihlížela, jak se Cat rozmáchla na prázdno a klopýtla dva kroky
vpřed. Zaklela a otočila se, ale to už Furia popadla batoh a natahovala
se po zámku.
„Neotvírej ho!“ křikla na ni Cat.
Škubání v batohu zesílilo, jako by uvnitř byla polapená kočka. Jenže
tahle kočka měla ostré hrany.
„Jak můžeš kšeftovat s tím Jeremiahem?“
„A jak ty s ředitelem? Zaprodala jsi duši Akademii!“
„Kyriss není…“ Dál se Furia nedostala, protože vtom Cat sáhla po
batohu a chtěla jí ho vytrhnout.
189
„Dej to sem!“
„Ne, dokud mi nepovíš, jak jsi to myslela,“ opáčila Furia. „Já jsem
žádnou knihu nechytila! Taky jsem nikoho neshodila z žebříku! Vyřiď
si to se svým svědomím a mě nech na pokoji.“
Cat ještě víc zatáhla za popruhy batohu. „Pusť to!“
Ale na to neměla Furia ani pomyšlení. Něco na téhle situaci jí při-
padalo divné. Chyběl kousek skládačky, možná celá hrstka. Dokud na
to nepřijde, nepochopí, jakou hru to Cat ve skutečnosti hraje. Část
odpovědi, přinejmenším malá, vězela v tom batohu.
„Ten Jeremiah je mizerný prase! Nechápu, jak můžeš…“
„Jasně že to nechápeš! Taky nejsi odsud!“ Po Catině pěkném úsměvu
teď nebylo ani stopy. „Nemusíš každý den vymejšlet něco novýho, abys
vyšla, zatímco tvoji kamarádi vedou velký řeči o morálce a politice a zá-
niku Okcidentu, pokud se všichni nerozhodnou pro tu správnou stranu.
Pro tu jejich, samozřejmě! Jako by bylo všechno vždycky jen dobré nebo
zlé a každý, kdo chce prostě jen mít pokoj, je jejich nepřítel.“
A vtom Cat pustila popruh batohu. Furii to odmrštilo a s batohem
v náručí se zády praštila o komodu vedle kamen. Bolelo to, až se jí pod-
lomila kolena. To už ale byla Cat vedle ní, odstavila kouřící konvičku
z kamen a napřáhla se.
„Přísahám,“ prskla kousavě, „že tě poleju vařící vodou, jestli ho ne-
pustíš.“
Furia zatřásla batohem, chtěla ho mrštit Cat do obličeje, ale v ten
moment se uvolnila přezka a něco z něj s mručením vypadlo. Na pár
vteřin tam obě dívky stály bezradně, Cat se starou konvicí v ruce, Fu-
ria s prázdným batohem, a zíraly na rudou knihu, co mezi nimi ležela
na podlaze. Spadla titulní stranou dolů, přímo na zobák, hned se ale
odrazila, napřímila se a vyčkávavě balancovala na spodních okrajích.
Cat omotala zobák knihy lepicí páskou, ale ta se už z velké části
shrnula v batohu. Poslední kousek hlasitě prasknul, zobákniha natáhla
dlouhý krk jako teleskop a otevřela zobák tak široce, až byl vidět rů-
žový jazyk.
190
„Fuuuuurieeeeee!“ zařvala, jako by ji na nože brali, a Furii teprve po

chvilce došlo, že to není výkřik bolesti, ale její jméno.
„Jak to…“ začala, ale Cat praštila konvicí na čaj na kamna a křikla:
„Ale ne! Podívej, cos provedla!“
Kniha se klátila dopředu a dozadu, pak se prudce vymrštila do
výšky a zamířila k Furii. Než ta se stihla rozkoukat, zakousla se jí zo-
bákniha do trička a s plným zobákem zahuhňala: „Fuhie, mufíf mi po-
mof...“
„Odkud zná moje jméno?“
Cat si přitiskla obě ruce na čelo, takže jí lokty odstávaly jako rohy.
„Přesně o tom samém jsem taky přemýšlela. Došlo mi to teprve, až
když jsem tě našla na té střeše.“
„Já fem tfoje…“
„Co?“
„… dufeknifa!“
Furia popadla knihu, odtrhla si ji od prsou a přitom roztrhla vypůj-
čené tričko.
„Hej!“ zaprotestovala Cat.
Kniha zasupěla, vyplivla cár látky a narovnala krk i zobák. Vypadal
jako had bez očí, jehož zadní část se měnila v knižní desky.
Cat ze všech sil zaklela a klesla na žebřík uprostřed místnosti.
„Jsem tvoje dušekniha!“ vykřikl křivý zobák, který se teď aspoň
konečně nepokoušel Furii zakousnout. „Tvoje dušekniha, Furie Sala-
mandro Faerfaxová!“
„Ty?“ Byla si vědoma, že to nezní zrovna chytře.
„Nedá se to snadno pochopit, co?“ zeptala se zobákniha. „Du-še-
-kni-ha!“
„Copak jsem to neříkala?“ bědovala Cat. „Štípou a křičí, pokud tě
teda zrovna nekoušou do prstu!“
„Nejsi ani opravdová kniha,“ řekla Furia.
„A co podle tebe teda jsem? Drůbež?“
„Je tam něco... totiž, chci říct, je v tobě něco napsáno?“
191
„Čirá bibliomantika!“ chvástala se zobákniha. „Každé slovo je ryzí

moc, každá slabika moudro!“
„Ještě bysme ji mohly hodit do kamen,“ navrhla Cat, „a uvařit si
na ní čaj.“
Zobákniha sebou ve Furiiných rukou zmítala, jako by se chtěla na
Cat vrhnout. Člověk jí to nemohl mít za zlé, koneckonců jí zalepila
zobák a strčila do batohu, kde to nejspíš nevonělo o nic líp než v Ca-
tině bydlišti.
„Jak jsi ji teda chytila?“ zeptala se Furia. „A neříkej zas, že jsem to
byla já!“
Cat vzdychla a vypadalo to, že by oba své návštěvníky nejradši vi-
děla na druhém konci mostu. „Hledala tě už od toho Jeremiahova sou-
boje. Tam musela ucítit tvoji přítomnost a rozpoznat tě – tak tomu
říkáte, ne?“
Otupěle přikývla. Počítala s opravdovou dušeknihou, s Fantasti-
cem, který pro ni tolik znamenal, nebo s nějakým dílem, co měla ráda
a na něž by mohla být pyšná. Nemusel to být zrovna Homér – ale
zobákniha? Neměly by se dušeknihy aspoň dát přečíst?
„Pronásledovala tě, ale docela rychle ztratila tvoji stopu,“ řekla Cat.
„Není zrovna bystrá.“
„Smrdí to tu jako v chlívku!“ zakrákala ta věc. „Znala jsem jednou
jednu knihu, který smrdělo ze zobáku, ale to bylo nic oproti týhle
díře!“
Cat zatnula pěsti. „Když jsem ji vyslídila, pořád volala tvoje jméno.
Při tom křiku ho teď mimochodem bude znát půlka ghetta!“
„Já jsem tvoje!“ jásala kniha, vystrčila zobák a mazlivě se jím otřela
o Furiinu tvář. Byl hladký, jako vyleštěný. Odtáhla hlavu, ale jakýmsi
podivným způsobem ji tohle gesto bezuzdné náklonnosti dojalo.
„Pak tě zase zavětřila,“ pokračovala Cat. „Ale tentokrát tě sledovala.
To už jsem jí byla na stopě.“
„Byla jsem tvoje návnada?“ Furia se skoro zakuckala. „Vzala jsi mě
k sobě jen proto, abys ji nalákala! Nastražila jsi na ni past!“
192
„Spoustu pastí,“ doplnila Cat bez známky lítosti. „Rozmístila jsem

je včera večer po okolí a přidala k nim pár svatých obrázků. Zobáknihy
zbožňujou svaté obrázky.“
„Chutnají dobře!“ přikývla kniha.
„Ty žereš papír?“ Furia byla příliš šokovaná, než aby se na Cat zlo-
bila. Mohla se s ní pohádat později.
„Neměj starost,“ řekla zobákniha, „dovedu to ovládat.“
„Nemůžete si vy bibliomanti dušeknihu vyměnit?“ zeptala se Cat.
„Za nějakou lepší?“
Zobákniha plivla Catiným směrem proud urážek.
Ta zůstala netečná. „Hustá věc, tahleta bibliomantika,“ pronesla vý-
směšně. „Radši bych byla kus šutru než ty.“
„Smradlavý kus šutru!“ vykřikla kniha.
Furia si ji prohlížela v natažené ruce. „Dala bych si teď čaj.“
30
M áš nějaký titul?“ zeptala se Furia. Na hřbetu knihy byla vyražená

slova, ale písmena nebyla barevná a v mdlém světle lampy v Ca-
tině přístřeší nebyla k přečtení.
„Život a doba Abela Humble Uxbridgeho, osmého hraběte Nooding-
donského z Noodingdonu,“ oznámila zobákniha pyšně.
„Prostě jí říkej Nuda, beztak je nezábavná.“ Cat zatočila sáčkem
čaje a mrštila jím na namalovaný terč na zdi.
Furia zavrtěla hlavou. „Dušeknihy nemají jména.“ A knize řekla: „Ale
v tobě není nic nepsáno, že ano? Žádný životní příběh, mám na mysli.“
„To je jen maskování,“ zašeptala zobákniha spiklenecky. „Velmi,
velmi chytré.“
Furia s knihou dosedla na jeden ze sedacích pytlů. Znovu na sobě
měla kombinézu, která byla sice vlhká a trochu zatuchle smrděla, ale
už ne po potu a krvi jako večer předtím.
Cat ji pozorovala. „Co máš teď v plánu?“
„Jestli je to opravdu moje dušekniha, pak bych ji asi měla vyzkoušet.“
„Žádná bibliomantika v mým obýváku!“
„Na to je pozdě!“ opáčila kniha. „Jsem nejušlechtilejší produkt bib-
liomantské dovednosti. Můj tvůrce byl potomkem slavného Grigorije
Jefimoviče Rasputina, můj papír pochází z…“
„Nech nás vyzkoušet,“ přerušila ji Cat, „co si o té ušlechtilosti myslí
kamna.“
„Ignorantko!“ zaklela kniha a obrátila zobák k Furii. Když se jí
znovu chtěla otřít o tvář, popadla ji za rypák a držela v odstupu. Kniha
zachraptěla, jako by ji někdo rdousil.
194
„Krucinál, buď chvíli v klidu!“ okřikla ji Furia a položila si ji na

klín.
Rypák na knize se zatáhl, až bylo vidět jen pár kožených kroužků
a zobák. Furia pozorovala tmavě rudou vazbu a chvilku ji obracela ve
světle žárovky. Byla plná trhlin ze zápasů, do kterých ji Jeremiah nutil,
ale nikde nebyla vážně poškozená. I zlatá ořízka vykazovala vroubky
a škrábance, ale tenký knižní blok seděl pevně v deskách. Furia ji ote-
vřela a překvapilo ji, že předsádka byla polepená květovaným hedváb-
ným papírem.
„Pěkné,“ pousmála se.
„Nejvyšší kvalita!“ Hlas zněl teď tlumeně, protože zobák se tlačil na
Furiino stehno, když byla kniha otevřená.
Nebyl to žádný tlustý svazek – Furia odhadovala rozsah na méně
než dvě stě stran – a formát byl dost praktický, aby se dal zastrčit do
jedné z kapes. Latinská písmena uvnitř byla vysázena rukou, některá
byla výše nebo níže než ostatní. Prolistovala rychle pár stran jen prsty.
Dokonce i v zápachu Catina obydlí ucítila vůni knihvazačského le-
pidla.
„Zkus to,“ vyzvala ji zobákniha. „Musíš teď rozštěpit srdce mých
stránek.“
„Ještě nikdy jsem to nedělala.“
„Já taky ne,“ řekla kniha. „Ale spolu už to zvládneme.“
„Kdy bude svatba?“ zeptala se Cat.
„A kdy tvoje?“ opáčila Furia.
Kniha tiše zakdákala.
„Jak to myslíš?“
„Finnian a ty...“
Cat se na okamžik kousla do rtu.
A jéje, pomyslela si Furia, bolavé místo.
„On by nikdy... se mnou... No, protože přece lovím zobáknihy.“
„To teda!“ vykřikla kniha. „Je to muž vybraného chování!“
„Drž zobák!“ okřikla ji Furia.
195
Cat stála uprostřed místnosti a vypadalo to, že jí strop spočívá na

ramenou. „Sbírá zničené knihy, aby je pohřbil. Aby z nich vyrostly
nové stromy. Vyprávěl ti to? Nenávidí lidi, jako je Jeremiah. A nedo-
vede pochopit, proč já... no asi tak jako ty. Nikdo to nechápe. Jsme
kamarádi, ale víc z toho nikdy nebude, protože mnou tajně pohrdá
pro to, co dělám.“
„Nemyslím si, že tebou pohrdá,“ odporovala jí Furia. Ve věcech
lásky čerpala ze zkušeností bezpočtu románových hrdinek. Což bylo
podobné, jako by někdo četl exotické kuchařky, aniž by kdy ochutnal
něco jiného než špaldový chleba.
„Ale jo, pohrdá. Já to vím.“
Zobák pod otevřenou knihou klovnul Furii do nohy. „Srdce strá-
nek! Teď!“
Cat znovu vykouzlila úsměv jako masku, kterou nasazovala při kaž-
dé příležitosti. Poprvé měla Furia pocit, že za tím vězí něco víc.
„Dobře,“ řekla knize. „Zkusím to.“
Ještě trochu listovala a pak náhodně přešla na jednu stránku upro-
střed. Zatím nehrálo žádnou roli, kterou si vybere. Později, až se s du-
šeknihou více poznají, bude vnímat rozdíly, drobné detaily ve vlák-
nech, v tloušťce papíru a intenzitě tiskařské černi. Pak pozná, které
stránky jsou obzvlášť silně nasycené bibliomantikou. Pro začátek ale
stačilo, když vybere libovolné místo a bude doufat v nejlepší.
Zvedla jednu stránku a stiskla papír mezi oběma rukama. Nakrátko
zavřela oči a pátrala po pocitu, který cítila na kůži. Ale byla příliš roz-
rušená a nevšimla si skoro ničeho. Leda svědění, ale to si možná na-
mlouvala.
Rozčíleně se soustředila na to, čeho chce s pomocí bibliomantské
síly své dušeknihy dosáhnout. Rozhodla se pro něco snadného, jedno-
duchou maličkost, aby to hned nepřehnala.
Pomalu znovu natáhla ruce, jen na šířku prstů a ohromeně zjistila,
že to funguje hned napoprvé. List se rozdělil, rozštěpil se na přední
a zadní stranu, na nichž lpěly Furiiny dlaně. Mezi tím se objevilo
196
světlo, zlatavá záře, jejíž intenzita zdaleka předčila její očekávání. Zářilo
z vazby, dosahovalo na povrch srdce stránek a díky tomu bylo najednou
vidět druhé písmo. Slova byla v jazyce, který se Furia nikdy neučila,
a přesto ho ovládala. Řádky, které by normálním lidem nedávaly smysl
a ztroskotali by, pokud by se je pokoušeli vyslovit. Furia je jen přelétla,
formulovala si je napřed v duchu a pak ta slova přečetla nahlas.
Cat ustoupila o krok dozadu, zády narazila do žebříku. Třásla se,
jako by jí do výstřihu padl nějaký brouk.
Za ní klokotala čajová konvička. Přitom už hodnou chvilku nestála
na kamnech. Její poklička se uvolnila a poskakovala na ní. Nakonec se
dala s lehkým chvěním do pohybu, proletěla pozvolna kolem Catina
obličeje přes místnost k Furii.
Pak se stalo ještě něco, co cítila jen Furia. K tomu, aby rozhýbala tu
pokličku, byla potřeba pouze část uvolněné bibliomantské energie. Zby-
tek jí proudil z rukou do těla a pevně se tam usazoval. Každé rozštěpení
srdce stránek naplnilo zásobník bibliomanta a s rostoucími zkušenostmi
mu umožňovalo používat své schopnosti i bez knihy. Drobné triky uměla
Furia provádět vždycky, to šlo ruku v ruce s jejím vrozeným talentem,
ale čím častěji v budoucnosti rozštěpí srdce stránek svojí dušeknihy, tím
větší její síla během let bude. Jednou bude možná schopna otevřít pře-
chody mezi útočišti z ničeho nebo vytvářet samotné dušeknihy – obojí
patřilo k nejvytouženějším schopnostem, které mohl bibliomant ovlád-
nout. Dodnes se ani částečně nezkoumalo, kam až může bibliomantské
umění sahat. Něco se vědělo, ostatní se pouze odhadovalo – a mimo
to se rozkládalo obrovské bílé nic jako na okrajích středověkých map.
Dokud někdo nedosáhne všemohoucnosti Faidry Herkulské, neexistoval
jiný způsob, jak odhadnout finále tohoto vývoje.
Poklička zastavila nad dušeknihou, kroužila rychleji a najednou se
zakymácela. Na moment se Furia nechala rozptýlit. Obě půlky stránky
v knize se jí odlouply z rukou, zlaté světlo zhaslo a papír se znovu slil
do jednoho listu. Furia to uviděla a rozzlobila se, ale chtěla něco zkusit
a udržela svoje rozrušení.
197
„Stůj!“ řekla pokličce.

Otáčela se pomaleji, ale pořád se třásla.
Cat ručkovala po žebříku nahoru a zmizela v šachtě, ale Furia ji
vnímala jen mimochodem. Její vůle se soustředila na tu pokličku. Byla
mocnější, než považovala za možné, a byl to báječný pocit. Brzo toho
zvládne mnohem víc. Možná by pak mohla…
Poklička se rozprskla v krupobití kovových úlomků a křiklavě zele-
ného deště jisker. Částečky jí poškrábaly čelo a tváře. Zbytek zapraštěl
o její kombinézu a zdi.
„Co se stalo?“ hašteřila kniha. Pořád ještě ležela zobákem dolů na
Furiině klíně.
Z jedné ranky na čele jí stékala krev do levého oka. Netrpělivě si
ji otřela hřbetem ruky. Konečně má svou vlastní dušeknihu, vládne
bibliomantskou mocí a vrátí se do rezidence, aby zachránila Pipa. Ne-
zvyklá euforie jí napumpovala adrenalin do celého těla. Měla pocit, že
by si troufla na každého.
Hluboko uvnitř jí ale zazněl hlas, který ji nabádal, aby byla ro-
zumná, aby teď nepodlehla vábení. Ale nechtěla ho poslouchat. Zaklap-
la dušeknihu a vyskočila, s bolavým obličejem a krvavýma rukama.
„Cat!“ vykřikla. „Nadělala jsem tu trochu nepořádku, nic hrozného
a... Cat? Kde vězíš?“
Byla omráčená, možná ne úplně příčetná. Oběť svého vlastního
triumfu. Ale copak nerozštěpila srdce stránek? Nenechala silou svojí
vůle poletovat předmět? Dobrá, sice trošku, no, explodoval, ale to se
poddá a nakonec se nikomu nic nestalo. Co bylo pár škrábanců proti
tomu, co už brzo vykoná? Osvobodí Pipa a vyřídí pár kavalírů a možná,
no ano, proč ne, definitivně porazí Okouzlující.
Bolest, která byla horší než pálící čelo, se jí zaryla do ramene. Vy-
křikla, zapotácela se a uviděla, že jí dušekniha zabodla špičku zobáku
do kůže. Hned nato se jí k obličeji přitočil rypák a zařval: „Nikdy,
nikdy se nesmíš takhle nechat strhnout, Furie Salamandro Faerfaxová
Rosenkreutzová! Už nikdy! Jinak to bude náš konec!“
198
„Co...“ zakoktala se, „nechápu...“

„Copak tě nikdo nenaučil, že tě tvoje nadutost zabije rychleji než
jakýkoli nepřítel? Krucinál, ty fakt nejsi zralá na tak báječnou knihu,
jako jsem já.“
Její poslední slova zanikla v hlasitém dunění, které sem zaznělo
z otevřené vstupní šachty. V příštím okamžiku vyskočila z falešného
komínu Cat.
„Jsou tady, Furie! Hledají tě!“
„Milice?“
Catin obličej vypadal, že už se nikdy neusměje.
„Okouzlující!“ vykřikla. „Okouzlující a celá hromada kavalírů!“
31
J en pár vteřin předtím by Furia jistá svým vítězstvím vyrazila

a postavila se Okouzlující. Ale ta šílená odvaha, kterou ještě před
chvílí cítila, se mezitím rozplynula. Zobákniha jí nejspíš zachránila
život.
„Jak jsou blízko?“ zeptala se Furia, když šplhala po žebříku za Cat.
„Jdou sem po střechách.“
„Viděla jsi je?“
„Ne. Varovali mě holubi.“
Když se protáhla rourou komínu, zašramotila kniha v kapse Furiiny
kombinézy. Plácla ji. „Buď už v klidu!“
Cat ukázala přes pole kamenných desek k naproti ležícím šikmým
stěnám střech, necelých třicet metrů daleko. „Tamhle se za chvíli vy-
loupnou.“
„Jak mě našli?“
Cat se zamračila. „Už jsem ti to říkala: Tvoje nová kámoška nedo-
kázala držet zobák a vytrubovala tvoje jméno na celé ghetto.“
„Jak jinak jsem tě měla asi najít?“ vydralo se přidušeně z kapsy.
„Ví, že jsem u tebe?“ zeptala se Furia.
Cat se zahleděla přes štíty a přimhouřila oči. „Každopádně tě hle-
dají přímo tady. A je dost lidí, kteří nás viděli spolu. Milici tak rychle
nikdo nic neprozradí, ale když se objeví Okouzlující... to bych nedala
ruku do ohně za nikoho.“
„A proč mi pomáháš?“
„Chce mě!“ křikla zobákniha. „Pořád se ještě nevzdala naděje na
prémii!“
200
Zpoza předního hřebenu střechy vyletělo hejno holubů. Cat roz-

táhla ruce a hned jí na každou dosedl jeden pták, zbývající jí přistáli
u nohou. Jeden holub jí přihopsal až k ramenu a vrkal jí do ucha.
Kniha sebou znovu ve Furiině kapse zaškubala a něco si zabrumlala
pro sebe.
„Už nejsou daleko,“ řekla Cat, když holubi zas vzlétli. Na okamžik
dívky stály ve víru poletujících perutí a pak zvířata zmizela za komíny.
„Tak pojď!“
Utíkaly k okraji kamenného pole, přelezly přes jednu po boky vyso-
kou zeď a přistály v okapu mezi dvěma příkrými štíty. Nahromadil se
tu mech a smetí a klouzalo to.
Furia se za zdí přikrčila a vykukovala přes okraj zpátky k řadě ko-
mínů.
„Co to děláš?“ protestovala Cat. „Musíme zmizet!“
Furia setřásla její ruku. „Schovej se! Támhle jdou!“
Na druhé straně rovné střechy se objevili tři muži, příliš upravení
a dobře vypadající na místo, jako bylo tohle. V rukou svírali vycház-
kové hole se skrytými kordy, ale Furia si byla jistá, že mají i střelné
zbraně.
Cat vedle ní klesla na kolena. „Krucinál! Ještě bysme to stihly,
kdyby…“
„Tihle unesli mého bratra,“ zašeptala Furia a vytáhla zobáknihu
z kapsy. „A jsou taky jediní, kdo mi může prozradit, co se s ním
stalo.“
Chobotovitý rypák knihy se zatáhl zpátky do desek a zobák za-
mumlal: „Utéct by bylo chytřejší!“
„Teď už ne,“ odporovala Furia.
Cat ji popadla za ruku. „Zastřelí nás dřív, než necháš zase něco
vybouchnout.“
„To taky nemám v úmyslu.“
Kavalíři došli ke zdi s šesti komíny na okraji kamenných desek. Za
nimi byla o tři poschodí níže ulice.
201
„Vědí to,“ zašeptala Furia, když muži stoupli na podezdívku a chys-

tali se zkoumat kovovou rouru. „Někdo jim prozradil nejen směr, kudy
jsme utekly. Ví hodně lidí, kde bydlíš?“
„Docela možná jo. Tady na hoře na střechách prostě bydlí moc lidí.“
Jen mimochodem si Furia všimla, že Cat o exlibri mluví jako o li-
dech. Mimo refugia to bylo neobvyklé, její otec by nikdy nic tako-
vého nevyslovil. Ale když se odhlédlo od jejich původu, vypadali muži
a ženy v ghettu skutečně jako obyčejní lidé. Furii znejistilo, že věci,
které celý svůj život považovala za pevně dané, se jí najednou ukazovaly
v jiném světle.
„Furie,“ zašeptala zobákniha. „Nedělej teď žádný blbosti!“
Kavalíři proklepávali komíny a zkoumali jejich zrezlý povrch.
„Jsou to vlastně bibliomanti?“ zeptala se Cat.
„Myslím, že ne.“
„Myslela jsem si, že něco takového cítíš.“
„Ne na takovou vzdálenost.“ Večer před usnutím vykládala Cat, že
ji Okouzlující a její lokajové sledovali. Kolem těch mužů byla jistá aura
z bibliomantské energie, ale vnímala ji jinak než u otce nebo u ředitele
Kyrisse. Nebyla si ani jistá, jestli jsou ti kavalíři lidé nebo exlibri nebo
něco docela jiného.
Cat tiše zaklela. „Našli vchod.“
Jeden z kavalírů odstrčil stranou ohnutý kus plechu, pod kterým se
nacházela šachta s žebříkem. I na tuhle vzdálenost bylo vidět, že nakrčil
nos.
„Co má?“ zeptala se Cat.
Kniha chtěla něco odvětit, ale Furia jí stiskla zobák. „Kdo ví.“
Ti tři muži vypadali, že se hádají, kdo tam má sestoupit první.
Cat se triumfálně pousmála. „Mají strach, že je to past!“
Zobák sebou ve Furiiných rukou cukl, ale ona nepřipustila, aby
kniha Cat znovu urazila. Poslední, co teď potřebovaly, byla hádka.
Nakonec křiknul jeden z kavalírů do roury varování následované
výhružkou, že teď leze dolů a bude lepší, když se dole nikdo ani nehne.
202
Mají toho malého kluka a pořádně mu to spočítají, jestli bude někdo

klást odpor.
Takže Pip byl ještě naživu. Furia pocítila tak intenzivní štěstí, že
vůbec nevěděla, kam s tou euforií. Nejradši by objala Cat a svoji du-
šeknihu by radostí vyhodila do vzduchu.
„Ani na to nemysli!“ prskla kniha, když jí pustila zobák.
Překvapeně se na ni podívala. „Ty mi čteš myšlenky!“
„Ne, jen cítím, co cítíš ty. Proto jsem tvoje dušekniha a ne nějakej
zatracenej slovník.“
Cat vypadala, že by jim oběma nejradši zacpala pusy. „Ticho!“
První kavalír sešplhal s vytaženým revolverem okénkem skrz rouru.
„Musíme odsud pryč,“ zašeptala Cat. „Holubi si myslí, že jich je na
cestě ještě víc.“
„Ani jsem nevěděla, že holubi umí mluvit.“
„Co jiného by celý dny dělali? Osm mužů, říkali. A Okouzlující.
Nejspíš se rozdělili, aby tě hledali po celém ghettu, a ti tři to sem zvládli
jako první. Zbytek se tu ukáže brzo.“
„Pak musíme tyhle vyřídit, dokud jsou ještě sami.“
„Vždyť jsou tři!“
Furia otevřela zobáknihu na náhodné stránce.
„Neunáhluj se!“ varovala ji kniha, ale ty emoce očividně fungovaly
i opačně: Furia cítila, že její zbrusu nová dušekniha se jen třásla roz-
rušením. Do budoucna byly odkázaná jedna na druhou, ať už chtěly,
nebo ne.
„Mysli na svoje krytí!“ řekla kniha. „Jestli pojmeš moc síly najed-
nou, ovládne tě a nechá tě provádět věci, kterých budeš litovat.“
Furia stiskla jednu stránku mezi rukama, soustředila se a rozštěpila
papír.
Oba muži u komínu mluvili s třetím v Catině úkrytu. Kavalír na
ně něco zespodu křikl. Jeden z nich se ohlédl směrem, odkud přišli.
Protože jí v cestě stál štít, Furia neviděla, jestli se Okouzlující a její
oddíl už blíží.
203
Třetí muž na střeše se rozhlížel. Furia potřebovala obě ruce, aby roz-
štěpila srdce stránek, a proto položila otevřenou knihu na zeď. Kavalír
ji může každou chvíli odhalit.
Jako v transu četla zářící slova uvnitř stránky a mrštila svou mocí
přes rovnou střechu na kavalíry. Po kamenném poli proběhla tlaková
vlna. Prach a holubí peří se rozptýlilo. Když jeden z mužů otevřel ústa,
aby vykřikl varování, bylo už pozdě.
Náraz větru trefil řadu komínů se silou náklaďáku. V jednu chvíli
oba muži ještě stáli mezi rourami, ale v té příští už byli pryč. Nevidi-
telná vlna je mrštila přes okraj, kde je pohltila mezera mezi domy.
Když prach znovu dosedl, šest komínů bylo ohnutých jako stromy
po hurikánu. Cat zaklela, ale Furia to přes svoje rachotivé myšlenky
sotva zaslechla. Uvolněná bibliomantika znovu působila oběma směry
a pořádná část se vrátila zpátky k ní, aby se uvnitř usadila. Přes varo-
vání nepočítala se vztekem, se kterým ta energie běsnila v jejím těle.
Bylo to, jako by její žíly a tepny cosi přivedlo k varu. Všechno
v ní planulo odhodláním. Nesměla teď přestat, ale radši hned shodit
ze střechy i toho třetího kavalíra a těm zbývajícím poslat naproti or-
kán ze střešních tašek, ještě než se stihnou dostat na kamenné pole.
Všechno v ní prahlo po vítězném triumfu. Chtěla svoje protivníky
zničit, aby to pro každého z nich bylo ponaučení, že nemají pro-
vokovat Furii Salamandru Faerfaxovou z legendárního rodu Rosen-
kreutzů.
Cat jí vlepila pohlavek, a protože to nestačilo, vrazila jí bez okolků
pěst do břicha. Furia ztratila kontakt se srdcem stránek, papír se znovu
sloučil v jeden a kniha vzdychla. Furia s rozzuřeným výkřikem natáhla
ruce Catiným směrem a hned jí pažemi proudila nová síla, neviditelně
sebou cukala mezi prsty a jako by ji nabádala, že má Cat zničit. Proč ji
jen potrestat, když zabít by bylo o tolik jistější.
V poslední vteřině nad tím Furia získala kontrolu. Jako by se zhlu-
boka nadechla a to udusilo plameny v jejím nitru. Sesunula se dolů,
oběma rukama se opírala o zeď a rozmazaně sledovala, jak se kniha pod
204
jejíma rukama zaklapla. Rypák vystřelil vzhůru a vytrčil zobák, aby ji

dalším rozzlobeným klovnutím vrátil do reality.
„Dost,“ zachraptěla a pak ještě jednou a důrazněji: „Dost!“
Cihly pod jejíma rukama popraskaly a hněv otřásl celou budovou.
Někde zazněl burcující výkřik. Hned nato zavládl klid, běsnění v jejím
těle se vypařilo a znovu slyšela a viděla jasněji. Zobák zůstával v poho-
tovosti, ale už ji nekloval.
„Furie,“ řekla Cat třesoucím se hlasem. „Všechno v pořádku?“
Něco zakoktala, nejspíš ano, možná taky ne, a přitom si pomyslela:
Právě jsem tě skoro zabila, to určitě není v pořádku.
Cat ustoupila o dva kroky a zdálo se, že přemýšlí, jestli je tohle ten
pravý okamžik, aby zmizela, a nechala Furii sobě na pospas. Ale zatím
zůstala nerozhodně stát, s polekaným pohledem, který se vůbec ne-
hodil k dívce, která, jak to sama výstižně pojmenovala, žila z toho, že
„hledala věci“.
„Je mi to líto,“ řekla Furia, ale nebyla si jistá, za co se vlastně omlouvá.
Nejspíš hlavně za to, co by se stalo, kdyby se nezačala zase ovládat.
Tentokrát jí zobákniha nic nevyčítala a ani neradila. Bylo to pro
Furii poprvé, co její dušeknize došla slova.
Z uličky zazněly rozezlené hlasy. Furia mohla jen doufat, že oba
zřítivší se kavalíři svým pádem nikoho nezabili.
Vylezla přes zeď, zastrčila zobáknihu a podala Cat ruku, aby ji po-
mohla. Ta se jí chytila jen váhavě.
„Ostatní tu budou brzo,“ řekla Cat. „Měly bychom co nejrychlejc
zmizet.“
„Ještě chvilku.“ Furia přeběhla po rovné střeše a došla k zohýbaným
komínům.
S bolavými údy vystoupala na podstavec, podívala se do hloubky pod
sebou a uviděla oba kavalíry roztříštěné na zemi na ulici. Kolem se srotilo
pár zvědavců, nějaká žena se nakláněla nad jedním z nehybných těl.
Vlna trefila šest komínů, zrovna když chtěl poslední z kavalírů vy-
lézt ven. Náraz ho přiskřípl v rouře a spolu s ní ho trochu směšně ohnul
205
dozadu. Furiin útok mu nejspíš poranil páteř. V úzké šachtě se nemohl

hnout ani jedním směrem, kalný pohled upíral otvorem do nebe.
Když vstoupila do jeho zorného pole, celý se roztřásl. To, jak přidu-
šeně zafňukal, se jí zarylo pod kůži.
Její vlastní hlas jí zněl cize. „Co ode mě chcete?“ zeptala se.
Cat za ní vylezla na podstavec a shlížela na trpícího muže a pak
se podívala směrem, odkud se brzo mohla objevit Okouzlující a další
kavalíři.
„Co chcete od mojí rodiny? A kam jste odvedli mého bratra?“
„Pomoz mi...“ zasípal s námahou muž.
„Kde je můj bratr?“
„Okouzlující ho...“ Zbytek věty zanikl ve strašném chroptění.
„Umírá.“ Cat popadla Furii za ruku. „A my taky umřem, jestli se
neztratíme.“
Ale Furia setřásla její prsty, nahnula se přes okraj komínu a podívala
se kavalírovi do obličeje. Nebylo mu víc než pětadvacet a byl téměř
bezpohlavně krásný. Ocelově modré oči zíraly skrz ni. Poznala ho: Byl
to tentýž muž, který chytil Pipa na železničním náspu.
„Řekni mi, kde je můj bratr. Pak tě vytáhnu.“
Cat skoro žadonila: „Na to už teď není čas.“
„Klidně běž,“ řekla jí, aniž by se na ni podívala. „Tohle je jen moje
věc.“
„Vězí v mých dveřích!“
Furia se naklonila hlouběji za mužem. „Kam jste odvedli Pipa?“
„Nik... nikam...“
„Žije ještě?“ Bylo tak snadné tu otázku vyslovit. Jako by šlo o ně-
koho, koho nikdy nepotkala, a ne o jejího malého brášku, kterého mi-
lovala jako nic na světě. Zvuk těch slov jí připomínal nůž, který bez
odporu projede tělem.
„Žije,“ zopakoval – nebo to už byla odpověď?
„Má se dobře?“
„Zavřený... v domě...“
206
„On je ještě v rezidenci?“

Jeho oči byly bledé jako porcelán, jako by mu někdo do lebky vtlačil
skleněnky. „Ještě tam,“ hlesl bezvýrazně a sotva hýbal bezkrevnými rty.
„Kolik mužů ho střeží?“
„Tolik, kolik... potřebuje.“ Byl to snad útrpný smích? „Je jich vždyc-
ky... tolik, co potřebuje...“
Nad štíty proletělo hejno holubů a sneslo se na kamenné desky.
Dvacet nebo třicet ptáků a všichni hleděli jejich směrem.
„Furie,“ řekla Cat. Nic víc. Ani to nebylo nutné.
„Tak mi přece pomoz...“ naříkal muž.
„Co po mně Okouzlující chce? Říkala, že Siebensternovu knihu.
Ale kterou?“
„Tu... knihu.“
„Jak se jmenuje?“
Na okamžik se zdálo, že zaostřil na její obličej. „Tys... slíbilas mi...
že mi odsud pomůžeš...“
„Napřed ten název!“
Holubi se znovu vznesli, tmavá vlna, která na pár nadechnutí za-
temnila nebe nad oběma dívkami. Cat seskočila z podstavce na plo-
chou střechu. „Furie! Teď!“
Kavalír měl ruce pevně přitisknuté k tělu a Furia si byla jistá, že by
se ji pokusil chytit, kdyby jen mohl. „Prosím...“
Pomyslela na Paulininu a Wackfordovu mrtvolu v kuchyni. Na
strach v Pipových očích, když ho ten muž popadl.
„Slíbilas...“ zaskuhral kavalír.
„Lhala jsem,“ opáčila, odvrátila se od něj a jedním skokem seskočila
za Cat. Připadalo jí jako zázrak, že se může hýbat: Všechno v ní jako
by zmrzlo na kost.
„Pospěš si!“ Cat se rozběhla znovu k mezeře mezi domy.
Furia ještě jednou zaváhala a ohlédla se. Odtud mohla bolestí sta-
žený mužův obličej jen tušit.
Slíbilas, rozléhalo se jí jako ozvěna v myšlenkách.
207
Zalapala po dechu, aby zahnala hlas svého svědomí, a vydala se za

Cat. Nad nimi se v kruhu vznášelo hejno holubů. Třepotání jejich kří-
del bylo ohlušující. Cat cosi křikla přes rameno, ale ať to bylo cokoli,
přes hluk holubích perutí tomu nebylo rozumět.
Došla ke zdi, za kterou se předtím skrývaly. Cat se rozeběhla ke
skoku, aby neztrácela čas lezením. Ale než se stihla odrazit, zazněl vý-
střel.
Furia čekala na bolest, náraz do zad, ale nic takového nepřišlo. I Cat
zůstala na nohou, ačkoli skoro upadla, protože propásla správný oka-
mžik pro odraz a přes zeď klopýtla.
Furia se pomalu otočila.
Po hřebenu střechy se hnalo pět kavalírů. Dva měli revolver, zbytek
tasil kordy. Furia si nebyla jistá, zda věděli, co se stalo jejich druhům –
a zda v jejich tělech bylo vedle bezvýhradného uctívání svojí paní vů-
bec místo na touhu po odplatě.
Okouzlující se na střeše objevila jako poslední. Vypadala, že se vznáší,
aniž by se nohama dotýkala střešních tašek. Teprve když došla k nej-
vyššímu bodu na této straně střechy a zastavila se, sestoupila pár kroků
po šikmé ploše s lehkostí, jako by šla po rovné zemi. Přes černý kostým
s krátkou sukní měla až na zem dlouhou pelerínu s kožešinovou kapucí.
V pravé ruce držela malou, stříbrem osázenou knihu, ukazováčkem měla
založenou stránku, jako by si právě četla.
Cat popadla Furii zezadu a přetáhla ji přes zeď.
Ženin hlas byl mladý a vtíravý. Neměla zapotřebí na ně křičet. Fu-
ria i tak rozuměla každému slovu, jako by ho nepřenášel vzduch, ale
sama bibliomantika.
„Jen utíkej, Furie Rosenkreutzová, pak tvůj bratr zemře!“
Okouzlující došla na kamenné pole a zastavila se. Nad ní se hejno
holubů v panice rozprchlo všemi směry.
„A já ti přísahám: Budeš to ty sama, kdo mu vrazí ostří do srdce.“
32
L že!“ Cat táhla Furii znovu pryč. „Neposlouchej ji.“

Tentokrát to Furia vzdala, rozeběhla se s ní podél okapu a veš-
keré soustředění upínala k tomu, aby na vlhkém mechu neztratila rov-
nováhu.
„Ty hloupá malá holko!“ Hlas Okouzlující byl tak blízko, jako by
zněl Furii v myšlenkách. „Jako bys měla nějakou šanci!“
„Neohlížej se!“ zařvala Cat. Zdálo se, že se v utíkání před pronásle-
dovateli vyzná. „V žádném případě se neohlížej. To tě jen zdrží.“
Furia byla v pokušení to přesto udělat, ale to už se dostaly na konec
průrvy mezi domy. Cat ji zatáhla za roh. Před nimi zela propast a dole
jakýsi malý zadní dvorek, ale byla tu úzká římsa, která vedla podél zdi.
„Tudy!“ řekla Cat.
Možná to zvládnou až na druhý konec, než bude Okouzlující zase
v dohledu. Cat lezla první, Furia ji následovala.
Krátce nato sama netušila, jak vlastně těch devět metrů překonala.
Cat jí podala ruku a vytáhla do bezpečí.
Za nimi se objevili dva kavalíři a vstoupili na zídku. Cat odstrčila
Furii stranou, najednou měla v ruce cihlu a napřáhla se. Furia neviděla,
jestli se trefila, ale hned nato zazněl výkřik a o pár vteřin později náraz.
„Co je s tím druhým?“ zeptala se Furia.
„Není čas. Zbytek nejspíš hledá jinou cestu, aby nás dostali.“
Běžely dál, vylezly po čtyřech po šikmé taškové střeše nahoru a za
hřebenem střechy zase slezly dolů. Tam došly k jakési terase, přes kte-
rou byly natažené šňůry s mokrým prádlem. Z jednoho okna byla sly-
šet tichá hra na housle.
209
Zezadu se k nim přibližovaly klouzavé kroky. Furia a Cat proběhly

cikcak mezi prádlem a prostěradly, bludištěm sychravých látek, které je
spíš brzdilo, než skrývalo.
„Dej mi tu knihu a všechno bude dobré.“ Zase ten hlas, docela
blízko u jejího ucha, jako by Okouzlující stála přímo za jedním z šátků.
Zastavily se před nízkou zídkou. Za ní byla úzká ulička.
„Lešení!“ Cat ukázala na pochybnou konstrukci z kůlů, prken
a roztřepených konopných lan na protilehlé domovní zdi. „Skoč tam!“
„Ta věc se prostě zhroutí!“ Ve skutečnosti to ale byla její nejmenší
starost, protože ačkoli ta ulička byla široká nanejvýš na tři kroky, měla
Furia pocit, že ji nemůže nikdy přeskočit. Objektivně viděno nebyla
příliš široká, ale propast jí v hlavě vytvářela iluzi vzdálenosti, která byla
mnohonásobně větší.
„Tak už skoč!“ osopila se na ni Cat a rozeběhla se ke kleci z drátě-
ného pletiva na okraji terasy. Teprve teď si Furia všimla, že uvnitř jsou
holubi.
„To jsou poštovní holubi?“
„Ne. Lidi je žerou.“ Cat jedním kopancem rozrazila visací zámek.
Otevřela dveře klece a křikla: „Tak šup ven s vámi! No honem!“
Furiina dušekniha se znovu z její kapsy přihlásila o slovo. „Tím
si chlácholí své špatné svědomí. Osvobozuje holuby, protože nás zo-
báknihy nechává na pospas chlápkům, jako je Jeremiah. Proto jsou
holubi její kamarádi.“
„Drž klapačku!“ prskla Cat a výraz v jejím obličeji prozrazoval, že se
zobákniha trefila do černého.
Na druhém konci terasy zaznělo šelestění a pleskání mokrých pro-
stěradel. Kavalíři došli ke šňůrám s prádlem.
„Tak už skákej!“ zařvala Cat na Furii, a když ta znova zaváhala,
Cat bez okolků stoupla na podstavec, odrazila se a skočila na druhou
stranu.
Zvuk, s kterým přistála na lešení, pronikal až do morku kostí. Na
okamžik se zdálo, že se nezřítí jen konstrukce z prken, ale i dobrá půlka
210
čtvrti. Zahalil ji mrak prachu, který byl cítit po mokrém dřevu a rzi.
Kůly se zakývaly a zaskřípaly, někde prasklo napjaté lano jako prásk-
nutí bičem, ale lešení zůstalo stát.
„To zvládneš taky!“ křikla Cat přes propast.
Furia cítila kavalíry v zádech, podívala se do hloubky pod sebou –
a skočila.
S velkým švihem sebou práskla na lešení a narazila do fasády z lo-
mového kamene. Vlastní síla ji odrazila zpátky. Cat ji jen tak tak chy-
tila dřív, než mohla po zádech spadnout přes okraj můstku z prken.
„Pojď dál!“ Cat se rozeběhla k žebříku na okraji lešení. Furia za
ní s rozklepanými koleny a třesoucíma se rukama slézala do hloubky.
Když o tři patra níž dorazily na kočičí hlavy, vzhlédla vzhůru a uvi-
děla hlavy několika kavalírů, jak se objevily nad okrajem střechy. Hned
nato se zase stáhly, nejspíš aby hledaly jinou cestu do přízemí. Někde
v domě prošli kavalíři dveřmi a pak se ozvaly kroky dusající po scho-
dech dolů.
Furia se zrovna chtěla obrátit na Cat, když vtom jim ten kousek
nebe zatemnil nějaký obrys. Okouzlující se vznášela přímo nad okra-
jem střechy a na okamžik visela ve vzduchu, jako by mezi dvěma domy
byl skleněný most. V rukou držela otevřenou svou dušeknihu a recito-
vala z ní. Světlo srdce stránek jí ponořilo obličej do strašidelného svitu.
Cat zatahala Furii za ruku. „Nezastavuj se!“
A zase utíkaly, skrz oblouk brány na nějaký dvůr a pak ven na
uličku. Cestou potkávaly exlibri všeho druhu a ne každý byl lidský.
Furia viděla medvěda v uniformě, jak vzpřímeně kráčí, a drobného
mužíka s chlupatýma nohama, kterému mezi prsty klíčí špína ulice.
Teprve když dívky na konci uličky zabočily za roh, Furia poznala, že
došly k okraji ghetta. Co by kamenem dohodil, stála jedna z bran, u níž
gardisté v černo-rudých uniformách kontrolovali propustky exlibri.
Furia v kapse nahmatala svoji libropolskou záložku. Cat ji očividně
namočila s kombinézou, byla zvlněná a pořád vlhká. „A ty?“
„Znají mě.“
211
„To je dobře, nebo špatně?“

Krátce před branou se Furia rozhlédla, ale v hemžení na široké ulici
neuviděla ani jednoho kavalíra. Okouzlující taky nebyla nikde vidět.
Gardista, který je kontroloval, pokýval na Cat, ale nesouhlasně po-
zdvihl obočí, když se podíval na vlhkou záložku. „S tím bys měla za-
cházet opatrněji, maličká,“ řekl Furii. „O novou by sis musela požádat
a může trvat celé týdny, než bys ji dostala.“
„Nech ji na pokoji,“ opáčila Cat.
„A ty jsi na mě vůbec neotvírej pusu, jinak uvidíš, Catalino.“ Muž
se ni zlověstně podíval, ale pak jen mávl, pustil ji dál a obrátil se na
další v řadě.
Po několika krocích mimo ghetto Furia řekla: „To bylo docela snadný.“
„Jeremiah platí těmhle chlapům za to, že smím procházet, kdykoli
se mi zachce. Musí to mít přece nějaký výhody pro něj pracovat.“
Furiina dušekniha sebou v kapse kombinézy škubla, ale Furia jí přes
látku stiskla zobák.
„Tak jdem!“ Když se dostatečně vzdálily od brány, začala ji Cat zase
popohánět. „Ještě jsme je nesetřásly.“
Furia se ohlédla přes rameno a uviděla tři kavalíry, jak stojí u kon-
trolního bodu. Gardisté je očividně kvůli jejich bezvadnému vzhledu
považovali za exlibri a zdráhali se je pustit bez propustky. Furiino zado-
stiučinění bylo to tam, když se mezi dvěma muži objevila Okouzlující
a beze slova posunkem přiměla muže ustoupit. Nejspíš ji to nestálo víc
než letmou myšlenku, kterou vnukla gardistům.
„Zatraceně,“ zaklela Cat. „Nenávidím tyhle vaše bibliomantský triky!“
„Já tyhle věci nedělám,“ ohradila se Furia.
Ale pravda byla, že už to zkoušela na Wackfordovi, a dokonce i na
Sunderlandovi. Bez dušeknihy si u domovníka silou své vůle vynutila
jen malé zaváhání a u Sunderlanda ztroskotala úplně. Otec jí vysvětlo-
val, že každý bibliomant zná tohle pokušení, bylo lákavé udělat něco
jen proto, že jste mohli. Morálka byla věc výchovy, poklesek vůči ní
byla spíš otázka zvyku.
212
Na další křižovatce ukázala Cat doprava a zrychlila. Furia měla teď

potíž s ní držet krok. Sotva popadala dech a bojovala s křečí a píchá-
ním v boku. K tomu se přidala nejistota, jestli by snad nebylo moud-
řejší s Okouzlující vyjednávat. Furia by za Pipův život dala jakoukoli
knihu – jen nemohla uvěřit, že by ho tím zachránila. Pochybovala,
že úkolem Okouzlující je jen získat knihu. Dokud nedosáhne svého,
mohla by Pipa nechat žít.
„Kam máme vůbec namířeno?“ zeptala se Furia.
„To hned uvidíš.“
Proběhly zatáčkou mezi dvěma antikvariáty, přešly přes dvůr a skrz
bránu, za níž se rozprostíralo široké schodiště, které vedlo do podsvětí
Libropolisu. Zespoda zněl hluk dopravních pásů, které transporto-
valy desetitisíce krabic napříč celým městem. Nikdo nemohl přečíst
všechny ty knihy. Ale spoustě bibliomantů šlo především o to knihy
vlastnit. Jejich fanatická vášeň pro sběratelství neměla hranic.
Cat se vydala po schodech dolů a Furia ji následovala. Rachocení
ozubených koleček a pásů bylo ohlušující. Muži a ženy, většinou šlo
o exlibri, tahali krabice z jednoho pásu na druhý. Skoro nikdo si při
tom nepovídal.
Dívky prošly halou, vyhnuly se řvoucím předákům a nakonec došly
k úzkému požárnímu schodišti a vystoupaly zpátky na denní světlo.
„Tímhle jsme si ušetřily aspoň půl druhého kilometru uličkami,“
řekla Cat a s povzdychnutím vylezla na vnitřní dvůr.
Dovedla Furii skrz bránu do úzké ulice, kterou z obou stran lemo-
valy výlohy plné knih. Nebyli tu skoro žádní kolemjdoucí.
„Už je máme z krku?“ Furii bolelo i dýchat, jako by nasávala roz-
tříštěné sklo.
„Kavalíry nejspíš jo,“ odpověděla Cat s chabým pokrčením ramen.
„Ale Okouzlující? Říká se, že jakmile se někomu dostane na stopu, už
to nikdy nevzdá.“
„Přesně tohle teď potřebujeme,“ opáčila Furia. „Zdravou porci
optimismu.“
213
Na konci ulice byl kopec, jediný široko daleko. Nad jeho nezasta-
věnými travnatými stráněmi se zdvihal skleník a v mdlém odpoledním
světle se leskl a třpytil.
„Chceš jít tam nahoru?“
Cat přikývla. „Finnian nás odsud dokáže dostat.“
„Jak by mohl…“
„Bude to chtít trochu přesvědčovacího umu. Pojď už.“
Jejich odrazy ve výkladních skříních přecházely přes moře knih. Pak
už nechaly domy za sebou a vyšly na louku. Do změti uliček Libro-
polisu vedlo od skleníku několik stezek. Okenní tabulky měl orosené
a nikde nebylo ani živáčka.
Na konci cesty byly zadní dveře, jimiž Furia ze skleníku včera ode-
šla. Nebyl to dobrý pocit, zase tu stát, ale nezbývalo jí nic moc jiného
než věřit Cat.
Došly téměř ke dveřím, když na ně zezadu padl stín. Furia se prudce
otočila. Ruku strčila do kapsy se zobáknihou. Když ji vytahovala, při-
padala si tak nějak správně a bylo to lákavé.
Okouzlující se vynořila přímo na kopci a skoro je dostihla. Asi deset
metrů od dívek se jako peříčko snesla k zemi, dotýkala se jen špičkami
prstů u nohou. Kožešinka na její kapuci vypadala jako mrtvé zvíře, které
jí leželo kolem ramenou. Stříbrnou dušeknihu měla otevřenou v jedné
ruce a druhou si sáhla do černé peleríny a vytáhla zmačkanou látku, kte-
rou hodila Furii k nohám – světle modrou košili od Pipova pyžama.
„Knihu,“ řekla jen.
„Co jste Pipovi udělala?“
„Moji muži jsou u něj a prozatím mají rozkaz nezkřivit mu ani vlá-
sek. Ale tohle musí teď skončit. Už žádné utíkání. Copak nemáš žád-
nou čest, malá Rosenkreutzová?“
„Ani nevím, jakou knihu myslíte!“
„Ale prosím tě, nehraj si na naivku.“
„Říkala jste Siebensternovu knihu. Ale kterou? U nás doma jich
máme tucty.“
214
Okouzlující se zachechtala, znělo to vskutku pobaveně. „Docela určitě

nemyslím ten pitomoučký příběh o loupežnících, kterým jsi mě chtěla od-
být na železničním náspu. Ty to víš, Furie. V hloubi srdce znáš pravdu.“
Její dušekniha se jí mezi tím zahřívala v rukou. Chobot se znovu
stáhl a zobák vyčníval z vazby jako nějaká bizarní knižní ozdoba.
Za nimi se otevřely dveře skleníku.
„Finniane!“ křikla Cat. „Pozor!“
„Dolů!“ zařval, a než si Furia stihla uvědomit, co se vlastně stalo, Cat
na ni skočila a strhla ji k zemi.
Výstřel ze zbraně se rozléhal po zelených stráních a jako ozvěna se
odrážel od domů. Furii nad hlavou něco hvízdlo, ale protože na ní Cat
zpola ležela, v první chvíli neviděla, jestli Finnianův výstřel trefil svůj cíl.
Okouzlující rozzuřeně zařvala, na místě vyletěla do výšky, kolem ní
se roztáčela spirála krvavých kapek. Ve dvoumetrové výšce se zastavila,
uklidnila a otevřela svou dušeknihu. Hned několik stran se napřímilo
a rozštěpilo samo od sebe.
Země pod Furiou se zachvěla a na svahu se jako černý blesk objevila
nepravidelná trhlina. Pramenila pod Okouzlující a řítila se přímo k Fin-
nianovi, jen o vlásek minula Furii a Cat.
Chlapec se vrhnul stranou a na okamžik jako ve zpomaleném filmu
visel nad hlubokou propastí, která se rozevřela před dveřmi. Dopadl jen
na šířku dlaně od ní na pevnou zem a honem se odkutálel ještě kus dál.
Ale trhlina vystřelovala dál do skleníku, rozdělovala kamennou podlahu,
jako by byla z vosku, a otřásala budovou v základech. Spousta okenních
tabulek se vysypala a déšť ostrého skla bubnoval o zem. Některé úlomky
Finniana trefily. Furia neviděla, jak moc byl zraněný. Cat a ji také pár
menších střepů zasáhlo, ale nezpůsobily jim žádnou velkou újmu.
Finnian se chtěl vyškrábat na nohy, ale Okouzlující byla rychlejší.
Na jejím černém oblečení nebylo poznat, kam ji zasáhl. Dlouhá pe-
lerína za ní tančila ve větru, který se objevil zničehonic. Okouzlující
ledabylým mávnutím vyslala tlakovou vlnu, která Finniana zvedla ze
země a jako panenkou jím mrštila do skleníku. S výkřikem proletěl
215
vysypanými okenicemi, nohou narazil do jedné z kovových lišt a pak

už ho spolklo houští záložeček.
Cat zoufale vykřikla jeho jméno, ale nikdo neodpovídal.
„A teď ty,“ obrátila se na ně Okouzlující, snesla se zpět na zem a ráz-
nými kroky vyrazila směrem k Furii.
Za ní po stráni vzhůru spěchal dobrý půltucet kavalírů s vytasenými
kordy. Lokajové svou paní téměř dohonili.
Ze skleníku se začaly ozývat hlasy. Někdo volal o pomoc, nejspíš
jeden ze zahradníků, kterého zasáhla bouře skleněných ostří. Ostatní
vypadali, že pátrají v podrostu po Finnianovi.
„Koukej zmizet!“ sykla Furia a odstrčila Cat od sebe. Pak křikla na
Okouzlující: „Tu knihu dostanete, ale nechte ji na pokoji.“
„Sice se ti najednou chce spolupracovat, ale to už je krapet pozdě.
Tvůj přítel po mně vystřelil.“ V chůzi se podívala dolů, ale nedala nijak
najevo, že by měla bolesti.
Mezi ní a Furiou bylo teď něco málo přes pět metrů. Cat s náma-
hou vstala a na okamžik zůstala nerozhodně stát.
„Běž!“ přikázala jí Furia. „Postarej se o Finniana.“
Ale Cat jí podala ruku, aby jí pomohla na nohy, a to byla chyba.
Okouzlující pohnula svou stříbrnou knihou. Cat popadla neviditelná
pěst a jako prudkým poryvem větru ji odhodila přes Furii směrem ke
skleníku. Skleněné střepy zakřupaly, když dopadla na zem jen kousek
vedle trhliny, která už se pomalu zavírala.
„Furie,“ zamumlal nějaký hlas. Koutkem oka zahlédla, jak se zo-
bákniha v trávě napřímila. Moje statečná dušeknížka, pomyslela si. Pak
se namáhavě vyškrábala ze země a postavila na nohy.
„Nuže,“ začala Okouzlující, když stanuly naproti sobě, „měly by-
chom si to říct pěkně z očí do očí. Kde je Siebensternova kniha?“
Furia poklepala na kapsu kombinézy, kde byla jediná kniha, kte-
rou u sebe ještě měla. Pravoúhlý obrys se pod látkou jasně vykreslil.
„Mám ji tady,“ řekla. „Jak se dozvím, že mého bratra skutečně necháte
jít?“
216
„Budeš mi muset věřit.“

„No jasně.“
„Já věřím tobě – přeci jen jsi zavraždila několik mých mužů.“
V očích se jí zablesklo. „Zavraždila, Furie. Na poprvé je to úžasný po-
cit, nemám pravdu?“
Furia se zachvěla, ale pokusila se to na sobě nenechat znát.
„Prosím,“ pokračovala Okouzlující. „Tu knihu.“
Kavalíři za ní se přibližovali. Ještě necelých dvacet metrů a první
z nich je doženou.
Furia se rozhlédla. Cat klečela na všech čtyřech a pokoušela se znovu
postavit. Nejspíš samou starostí o Finniana nevěděla, kde jí hlava stojí.
Její tajná láska ležela někde v podrostu skleníku, možná polámaná nebo
pořezaná kousky vysypaného skla. Otevírala a zavírala rty a němě vyslo-
vovala jeho jméno.
Furia pravou rukou nahmatala kapsu na stehně své kombinézy. Tře-
soucími prsty vytáhla Severinovu knihu. Modrá vazba byla bez jakékoli
ozdoby, jediný nápis, který na ní stál, bylo rukou napsané její jméno na
útlém hřbetu, ale to Okouzlující neviděla.
„Je to to, co hledáte?“
Úkladná vražedkyně natáhla ruku. „Nech mě se podívat.“
Furia jí podala knihu. Okouzlující po ní chtěla chňapnout, ale
vtom za ní někdo vykřikl. Dřív, než se stihla ohlédnout, zařval hned
další muž, jako kdyby ho na nože brali.
Kavalíři se zastavili. Dva z mužů se zhroutili a kopali a mlátili kolem
sebe, jako by se pokoušeli ze sebe setřást neviditelné ruce, co je škrtily.
„Co to u všech...“ začala Okouzlující, ale větu nedokončila.
Za kavalíry se zvedla ohnivá stěna, planula fosforově bílou a zfor-
movala se do sloupu, který se otáčel jako tornádo. Řeřavé uhlíky a pla-
meny sršely všemi směry.
„Ne!“ zařvala Okouzlující.
Ohňová věž se dala do pohybu a s praskotem se řítila na pluk jejích
mužů.
33
O ba kavalíři, kteří pořád ještě lapali po dechu, vzplanuli jako první.

Rychlostí blesku hořeli jasným plamenem, vřeštící pochodně,
které nechápaly, co se s nimi děje. Čtyři zbývající couvali, ale sloup
stáhl dva z nich a proměnil je v bíložluté světlo jak z majáku, tak zářivé,
až pohled na ně bolel.
Okouzlující vyrazila zlostný výkřik, jedním pohledem se ujistila, že
Furia za tenhle útok nemohla, pak se odrazila od země a vznesla se do
výšky.
Furia měla dost duchapřítomnosti, aby Severinovu knihu zastrčila
zpátky do kapsy a sehnula se pro zobáknihu. Popadla ji za rypák a vy-
táhla ze země. Zobák se jí zakousl za rukáv, jako by se kniha chtěla
ujistit, že podruhé už se od sebe neodloučí.
„Furie, rychle!“ křikla Cat za ní. „Sem!“
Ale Furia zůstala stát.
Uprostřed ohňového sloupu byl obrys nějaké postavy, který teď
útočil na zbylé kavalíry. Taky se vznášela vysoko nad zemí jako Okouz-
lující a vypadala jako někdo, kdo stojí za kazatelnou a předčítá z knihy,
naprosto nepohnutý tím peklem, které zuřilo kolem.
Ani poslední dva muži neměli šanci. Jeden po druhém vzplanuli,
když se jich sloup dotkl. Pulzující horko stoupalo po stráni vzhůru
a bolestivě se Furii zahryzávalo do rukou a obličeje.
Okouzlující stála rovná jako svíčka ve vzduchu a svírala svou duše-
knihu zavřenou mezi rukama. Pelerína jí sklouzla z ramenou a snesla se
k zemi. Přistála před Furiou, spolkla ji vlna řeřavých uhlíků a unášela
dál vzhůru.
218
Okouzlující se sama vznášela těsně před ohnivou stěnou a postavou

v jejím středu. Pořád ještě svírala knihu mezi dlaněmi a vtom Furia
pochopila, co dělá. Nerozštěpovala srdce jedné stránky, ani tří jako
předtím – štěpila srdce všech stránek svojí dušeknihy naráz, což ob-
nášelo takové úsilí, které by většinu bibliomantů na místě zabilo. Ale
Okouzlující tam ve vzduchu ani nezakolísala, a když kniha v jejích ru-
kou zazářila, vítězoslavně se zasmála.
Záře se osamostatnila, na okamžik zahalila i Okouzlující, pak se od
ní oddělila a vystřelila přímým paprskem na ohnivý sloup.
Postava v něm rozpřáhla paže a obrnila se proti nárazu. Stačilo to
právě dost na to, aby odrazila světlo do exploze blyštivých výbojů.
Přesto oheň hned pak uhasl a žena uvnitř byla najednou vidět.
„Furie!“ vykřikla Cat znovu. „Tak pojď už konečně!“
Ale Furia dovedla jen zírat na Isis Nimmernis, drobnou osůbku
celou v bílém, která se teď krčila na kolenou v trávě. Nahmatala svou
dušeknihu a zrovna ji chtěla otevřít, když na ni Okouzlující znova za-
útočila. Tentokrát použila svoje hořící lokaje jako protiúder.
Šest planoucích těl se ze země vzneslo jako marionety a vrávoralo
směrem k agentce. Život, který jim Okouzlující propůjčila, prodlužo-
val jejich utrpení. Všech šest bez ustání křičelo, ale museli uposlech-
nout vůli své paní. Jako dohasínající moli, kteří prostě nemohou ze-
mřít, se přibližovali k její protivnici.
Isis se sotva stihla postavit na nohy, když k ní dorazil první z kava-
lírů. Uprostřed plamenů vypadaly jeho údy jako zápalky, černé a se-
schlé a jen stěží ještě lidské. S řevem po ní natáhl ruce, oheň hrozil, že
na ni přeskočí. Na poslední chvíli uskočila, otevřela knihu a rozštěpila
srdce stránek. Šeptala, ale Furia sledovala, jak se jí před rty cosi for-
movalo, kouřová mlha, která k útočníkovi přilnula jako jeho druhá
kůže. O pár úderů srdce později se zhroutil. Mlha odvála od jednoho
k druhému a za chvilku leželo všech šest kavalírů na zemi a sžíraly je
bílé plameny. Nakonec dopadla na kolena i sama Isis, vyčerpaná tou
námahou, ale přesto zdvihla obličej i knihu a obrátila se k Okouzlující.
219
Ta očividně vůbec neměla v plánu svou protivnici vyřídit za pomoci

hořících mužů. Kavalíři měli Isis jen rozptýlit, zatímco si Okouzlující
připravovala další, nesrovnatelně silnější útok. A teď nemilosrdně ude-
řila. Uprostřed všeho toho ohně a kouře Furia nerozpoznala, co přesně
agentku zasáhlo, ale bylo to víc než jen tlaková vlna. Celý kopec jako
by se zachvěl, něco neviditelného vyrazilo Isisiným směrem a vypa-
dalo to, jako by ji do země zadupalo stádo buvolů. V domech na úpatí
svahu se popořadě vysypaly všechny okenní tabulky. Jedna fasáda se
prohnula dovnitř, jako by do budovy kopnul obr.
Cat najednou vykřikla Finnianovo jméno. Když se Furia ohlédla
přes rameno ke skleníku, stál ve dveřích rozkročený nad zavřenou trh-
linou v zemi. Musel se podpírat rukou, protože sotva stál na nohou.
Přesto zamával a křikl cosi, čemu Furia nerozuměla.
Obrátila se zpátky k Isis. Agentka se zrovna zvedala ze země, vysí-
lená, ale ne poražená, a vyrazila ze sebe dlouhý výkřik, řadu tvrdých
slabik, které vyslala jako výstřely směrem na Okouzlující. Proradná
vražedkyně ztratila ve vzduchu rovnováhu, zřítila se k zemi, ale jako na
pružině znovu vyskočila do stoje.
Furia nepřemýšlela dlouho. Cat na ni sice volala, že už má konečně
jít, ale ona si místo toho přidřepla a položila si otevřenou zobáknihu
do klína.
„Připravená?“ zeptala se.
„Ne,“ opáčila kniha, „ale pusť už se do toho!“
Tentokrát už věděla mnohem líp, co dělá. Pozvolna získávala ten
správný cit. V žádném případě to nebylo perfektní, ani dvakrát zručné,
ale podařilo se jí rozštěpit srdce stránek a vyvolat moc slov, aniž by se
sama stala obětí bibliomantiky. Pořád ještě cítila to vábení, cítila se sil-
nější, než ve skutečnosti byla, ale náznak klamné iluze, který ji na střeše
málem přivedl do neštěstí, se tentokrát nedostavil.
Okouzlující se právě chystala vrhnout po Isis další zaříkadlo, když
jí do zad narazila Furiina tlaková vlna. Žena v černém zařvala, ztratila
rovnováhu a vrhlo ji to kupředu, přímo na agentku. Přitom jí upadla
220
dušekniha a podlomila se jí kolena, sotva se udržela na nohou. Rozzu-

řená otočila hlavu, krásný obličej pokřivený vzteklou grimasou a po-
hledem, jako by Furii chtěla přikovat do země.
„Ty!“ vyřkla němě.
Isis se vzepřela, byla na pokraji sil, ale hned zase dopadla na kolena.
Přesto rozštěpila srdce stránek a mrštila mocí dušeknihy po své protiv-
nici, dokud ji Furiin útok ještě rozptyloval.
Z knihy vyšlehlo směrem na Okouzlující klubko modrých blesků
a zahalilo její hlavu Eliášovým ohněm. Pronikavě zařvala a rukama se
ho pokoušela setřást, ale plameny jen přeskočily na její ruce, řítily se
dál, až jí pokryly celou horní polovinu těla.
Isis se zhroutila a už se ani nepohnula, zatímco se Okouzlující odra-
zila, otáčela se kolem dokola a křičela. Na okamžik visela na nebi jako
modrobílá záře majáku a pak šílenou rychlostí odletěla dolů ze svahu.
Jako meteor se vřítila do proluky mezi budovami, celý blok na pár vte-
řin ozářila oslepujícím světlem a hned nato byla ta tam.
„Vrátí se,“ vyrazila ze sebe agentka sotva srozumitelné zasténání,
které skoro zaniklo v praskání hořících kavalírů.
„Furie!“ Cat teď stála vedle Finniana u vchodu do skleníku, podpí-
rala ho a volnou rukou gestikulovala jejím směrem.
Ale Furia došla blíž k Isis Nimmernis a pokusila se ji vytáhnout na
nohy.
„Co to děláš?“ hašteřila zobákniha.
„Zachránila mě. Nemůžu ji tu jen tak nechat ležet, dokud se znovu
neobjeví Okouzlující.“ Něco jí říkalo, že to bude velice brzo, možná
dřív, než by odsud mohly s agentkou uprchnout. Ale zkusit to přesto
musela.
„A co tvůj bratr?“ zeptala se kniha.
Zrovna teď jí musela připomínat Pipa, jako by sotva mohla myslet
na něco jiného! „Nenechala by ho jít. A nás taky ne.“
„A tím jsi si jistá?“
„Ano.“
221
Dušekniha nejspíš tušila, že lže, ale tentokrát se zdržela komentáře.

Beztak ji musela zastrčit do kapsy, aby mohla pomoci Isis vstát.
„Pojďte,“ řekla agentce, „musíme odsud pryč!“
Isis přikývla, ale nevydala ani hlásku. Nekrvácela, ani nebyla nijak
zvlášť špinavá, ale přesto vypadala, že není schopná klást jednu nohu
před druhou.
Cat a Finnian na ně jen civěli, když zdolávaly poslední kousek ke
skleníku. Střepy jim křupaly pod nohama a někde v labyrintu Libro-
polisu se rozezněla siréna, ke které se za okamžik přidaly další.
„Co to má být?“ zeptal se Finnian. Levou nohu měl poraněnou, ale
to mu nezabránilo v tom, aby se na agentku nenávistně díval.
Furia ho ignorovala a podívala se na Cat. „Říkala jsi, že se tudy dá
utéct.“
„Ne s ní,“ řekl Finnian.
„Zachránila mně a Cat život!“ osopila se na něj Furia.
„To je pravda,“ přikývla Cat. Furia si vzpomněla na neurčitý obdiv,
kterého si už jednou všimla v Catině hlasu, když přišla řeč na Isis Nim-
mernis. Možná to bylo s idoly podobné jako s lidmi, které máte rádi:
Ne vždycky si můžete vybrat, na čí straně budete stát.
„V žádném případě ji nemůžeme vzít s sebou,“ trval na svém Fin-
nian. Furia na něj chtěla zařvat, že na něco takového teď není čas a že
se Okouzlující každou chvilkou může vrátit. Ale on hned pokračoval:
„A ty tu klidně můžeš zůstat, jestli se ti to nelíbí!“
„Finniane, bez ní bychom byly mrtvé...“ zapřísahala ho Cat.
„To budeme všichni, jestli ji vezmeme s sebou. Protože pak nás za to
nejspíš zabijou a nebudou čekat na důvody nebo poslouchat nějakou
dojemnou historku.“
Furia toho měla právě tak akorát dost. Ještě si moc dobře pama-
tovala, co nahoře na střechách pověděla Cat, ale tohle byla nouzová
situace.
„Pomůžeš nám,“ řekla Finnianovi pevným hlasem. „Všem třem.“
„Já…“
222
„Nemůžeš přijít na nic, co by obhájilo opak. Prostě vyrazíš první,“

ať už to bude kamkoli, pomyslela si, „a všechny nás odvedeš do bez-
pečí.“
Finnian otevřel pusu a zase ji zavřel, udiveně se na ni podíval a na-
jednou to vypadalo, že se mu nedaří formulovat ta správná slova.
„Hej!“ okřikla ji Cat. „Přece ho nemůžeš…“
„Potřebujeme jeho pomoc, nebo ne?“
„Ale on nám přece pomůže!“
„Jí ne.“ Isis v jejím náručí byla čím dál těžší. Furia se ohlédla k úpatí
stráně, ale kouř, který stoupal z mrtvých kavalírů, teď vytvořil šedou
zeď, přes kterou byly vidět jen obrysy domů a řada mihotavých bodů.
Lidi proudili vzhůru do kopce, aby pomohli zahradníkům ve skleníku.
I Okouzlující tam někde byla. Furia její přítomnost vnímala tak inten-
zivně jako zápach ohně.
„Vrací se!“ řekla Cat. „Finniane, musíš nás odsud okamžitě dostat.“
Cat chtěla něco opáčit, ale Finnian ji předběhl. „Odvedu vás pryč,“
zašeptal chraplavě.
„Tak rychle!“
Cat na Furii nevěřícně zírala a v jejím pohledu teď byla stopa nedů-
věry, skoro až strachu.
„Pojďte za mnou,“ řekl Finnian. Chtěl se vymanit z Catina obětí,
klopýtl a téměř je oba strhl k zemi.
„Ty potvoro!“ zařvala Cat na Furii. Pak mu pomohla se otočit a za-
vedla je dovnitř skleníku. Za oblaky kouře se v podrostu pohybovaly
siluety. Zahradníci a pomocníci hledali zraněné.
Furia pohlédla na Isis, zda by nemohla pomoci, ale agentčin pohled
byl zastřený, vypadala, že nemá daleko k tomu, aby ztratila vědomí.
Možná to tak bylo lepší, protože Furia vlastně nepotřebovala souhlas
od téhle ženy, jejíž motivy byly neprůhledné a která je mohla všechny
oklamat stejně jako Akademie.
V kouřové stěně nad strání se objevil náznak víru, jakýsi poryv vě-
tru. Pocit, že Okouzlující je zpět na cestě za nimi, zesílil.
223
Furia popadla agentku v podpaží a belhala se za Cat a Finnianem.

Byl na ně všechny žalostný pohled. Pozvolna za sebou nechávali skle-
něné střepy a po pěšině mezi stromy došli hlouběji do skleníku. Zá-
ložečky na větvích se postavily do pozoru a ukazovaly jejich směrem.
Ze všech stran zaznívaly hlasy, ale oni cestou nikoho nepotkali, pro-
tože je Finnian vedl houštím. Nakonec došli ke schodišti skrytému za
stěnou ze stromů, kterým visely větve hluboko dolů.
„Už jsi tam dole někdy byla?“ zeptala se Furia Catiným směrem.
Cat se ani neotočila. „Jo.“
Schody byly dost široké, aby po nich mohlo sestupit víc lidí vedle
sebe. Furia se je pokoušela dohnat. Nevěděla, jak dlouho udrží Finnia-
na pod svým vlivem. Moc k tomu měla díky energii, kterou získala při
útoku na Okouzlující, ale tahle zásoba možná nevystačí dlouho. Pro
cokoli dalšího bude zase potřebovat dušeknihu.
Došli do klenuté místnosti, v jejímž průčelí se nacházela ocelová
brána. Finnian teď dokázal stát už sám a hledal v kapse kalhot klíč.
O něco později ho zastrčil do zámku, krátce zaváhal – Furia ucítila
nával rebelie v jeho duši – ale pak jím otočil. Mechanismus, který způ-
sobil stejné bzučení jako ten v katakombách rezidence, otevřel západku
na železné závoře.
Hlasy za nimi zesílily. Nahoře nad schody stálo několik mužů.
A nebyl tam ještě někdo? Ženský šepot ve Furiiných myšlenkách?
Ujistila se, že za nimi nikdo nevstoupil do sklepení, a chytila agentku
pevněji, aby jí nevyklouzla. Pak následovala Cat a Finniana, kteří už vy-
razili otevřenou branou do temnoty za ní.
„Zavři za sebou!“ křikla Cat přes rameno.
Furia poslechla. Čekala zápach plísně jako v místnosti předtím, ale
místo toho ucítila něco docela jiného. Chvilku jí trvalo, než dokázala
ty kořeněné vůně identifikovat: mech a vlhká stromová kůra.
Finnian rozsvítil mdlé stropní světlo. Nacházeli se v dalším skle-
pení, které bylo sotva deset kroků široké. Nebyl tu žádný východ,
žádné okénko vedoucí na povrch. Perfektní past.
224
„Finniane...“ začala, ale pak ucítila, že vliv na jeho myšlenky se ne-

přerušil. Nemohl ji oklamat. Ještě ne.
Finnian přistoupil k protější zdi a zvedl ze země kámen veliký jako
pěst. Nějaký vtipálek na něj nakreslil šklebící se obličej. Třikrát jím
zaklepal na zeď. Několikrát to zopakoval v rytmu, který působil li-
bovolně, ale nejspíš byl nacvičený. O pár nádechů později se z druhé
strany stěny ozvala odpověď. Někdo tam stál a odpovídal na signál.
Isis na Furiině rameni tiše vzdychla a zatřepotala se jí oční víčka.
„Ustupte!“ přikázal Finnian. „Všichni!“
V příštím okamžiku se zeď rozplynula v mlhu. Skrz špalír masiv-
ních kmenů sem pronikalo zelenošedé denní světlo.
Za nimi někdo prošel ocelovou bránou.
Z posledních sil všichni čtyři přešli hranici mezi refugiem do lesa
mrtvých knih.
34
V ystoupili z mračen mlhy na měkkou lesní půdu. Mlžný opar va-

nul za nimi. Když se Furia ohlédla, bílá stěna se celá rozpustila
a místo ní bylo vidět další stromy. Sklepení, v němž před pár vteřinami
stáli, zmizelo. Kolem nich nebylo nic než hluboký hvozd a světlo jako
v akváriu.
Obezřetně položila Isis k patě jednoho stromu, hluboko mezi suko-
vité kořeny. Omamně voněly po lesní půdě, pryskyřici a aromatických
houbách. V parku v rezidenci byla místa, kde to vonělo podobně, ale
nikde tak intenzivně jako tady.
Isis klesla brada na prsa, když ji Furia zády opřela o kůru stromu. Na
čele jí vystouply žíly a v obličeji jako by se pořád ještě odehrával souboj.
Někdo nabil zbraň.
Furia vyskočila a zároveň vytáhla zobáknihu z kapsy kombinézy.
Když se obrátila, stál tam obrovský muž, o dvě hlavy vyšší než Fin-
nian, ramena dvakrát tak široká. Měl mohutný šedivý plnovous a na
sobě hadry z kůže sešité hrubými křížovými stehy. Nejspíš vypadl z ně-
jakého románu o zlaté horečce a od té doby se ještě nepřevlékl. Pasovala
k tomu i jeho zbraň, kterou mířil na Furii, starobylá věc plná zářezů.
„Stranou!“ přikázal. Mluvil se silným přízvukem, díky němuž se mu
dalo sotva rozumět. Ale protože netrpělivě gestikuloval zbraní, dovedla
Furia jeho slova pochopit.
Přes rozkaz se nehnula z místa. Exlibro mohl pocházet z knihy,
která se odehrávala na druhém konci světa, ale Isis Nimmernis poznal
okamžitě. Očividně nebyl přítelem Akademie a jejích agentů.
„Nechte ji na pokoji!“ řekla Furia. „Je slabá. Nikomu nic neudělá.“
226
Vrhla úpěnlivý pohled na Finniana, ale hned poznala, že její vliv

už nepůsobí. Vypadal rozzlobený, tak rozzlobený, že jí naháněl větší
strach než ten ozbrojený cizinec. Ale Finnian se pak na toho muže
obrátil a něco mu pověděl cizím jazykem. Mezi nimi se rozproudila
prudká výměna slov. Teprve po chvíli exlibro s brbláním sklonil zbraň,
nataženou rukou ukázal hlouběji do lesa a řekl něco Finnianovi, který
to trochu neochotně stvrdil přikývnutím. Muž si nakonec pohrdlivě
odfrknul a oddusal směrem, kterým ukazoval. Furia z něj nespustila
oči, dokud nezmizel za stromy, a pak se obrátila na Finniana.
„Díky,“ řekla mu.
Rychlostí blesku byl u ní a tvrdě ji popadl za ramena. Hlas mu pře-
kypoval hněvem. „Tys mě... ty... mě...“
„Sebrala jsem ti tvou svobodnou vůli,“ opáčila a setřásla jeho ruce
z ramenou. „Neměl jsi mě k tomu nutit.“
„Nutit?“ vyrazil ze sebe nechápavě.
„Nemohli jsme ji tam nechat. Cat a já jí vděčíme za život!“
„Z toho mě vynech!“ Cat se posadila na jeden tlustý kořen, opřela
si lokty o kolena a obličej o ruce. „Neprosila jsem se o to, aby se tvoje
kamarádka objevila coby naše posila.“
„Není to moje kamarádka!“
„No dobře,“ vložil se do toho Finnian. „Tak se nám snad podaří
dostat aspoň tebe živou pryč odsud.“
Na první pohled to vypadalo, že se nachází v nějakém starém hustě
zarostlém lese, jaké byly i ve větrem chráněných údolích Cotswoldsu.
Země byla hrbolatá, spousta stromů rostla z proláklin nebo se tyčily
na kopcích a skalních římsách. Neobvyklá byla flekatá kůra kmenů,
a když se Furia předklonila a podívala se zblízka, objevila, že je dřevo
poseté písmenky. Růstem stromů se protáhly a zkřivily jako vyryté
iniciály zamilovaných párů, natáhly se do výšky nebo tvořily bizarní
vlnovkové vzory. Přesto se nedalo přehlédnout, že se jedná o tištěné
řádky, celé stránky knihy, ne nalepené jako na reklamním sloupu, ale
vrostlé do povrchu obřích stromů.
227
„Tohle všechno bývaly knihy?“ zeptala se Furia a pokusila se rozluš-

tit pár slov.
Finnian neodpověděl, ale to ani nebylo nutné.
Cat vyskočila z kořene, přidřepla si k Isis a položila ruku na agent-
čino čelo. „Je celá studená.“
„Doufejme, že umře, než se Holmír vrátí,“ řekl Finnian.
Furia odložila zobáknihu na zem a špičkou prstu přejela po písmen-
kové kůře. „Takže nejen že vypadá jako troll, dokonce se tak i jmenuje.
Odkud je? Z Norska? Ze Švédska?“
„Z Lindgrenové.“
„Její postavy si pamatuju o něco přátelštější.“
„Býval loupežníkem. Teď střeží přechod. Možná to tak nevypadalo,
ale byl k nám vcelku přátelský. Bránu lze otevřít jen z téhle strany
a Holmír je její strážce. Měl by plné právo se vykašlat na agentku a kaž-
dého, kdo jí pomáhá. Teď si odešel pro nové příkazy. Není zrovna nej-
chytřejší, ale je na něj stoprocentní spolehnutí. Slíbil jsem mu, že zů-
staneme na jeho místě, dokud se nevrátí.“
„A ty mluvíš švédsky?“ zeptala se Furia.
„Jenom drobet. Protože nikdy nečtu celé knihy, ale jen jejich
zbytky, než je pohřbím tady v lese.“ Jeho uším to nejspíš znělo do-
konce logicky.
Docela blízko v podrostu se něco mihlo. Než si to Furia stihla
prohlédnout, bylo to už pryč. „Žijou tu zvířata jako v normálních
lesích?“
„Tohle je normální les,“ opáčil Finnian. „Každopádně v tomhle re-
fugiu.“
Cat řekla: „Všechno, co tu žije, bylo přineseno zvenčí. Refugia se
vytvářejí prázdná. Ale první lidé, kteří sem přišli, sem nasadili divoká
prasata, zajíce a ještě pár jiných drobných zvířátek.“
„Tohle ale bylo větší.“
„Taky to nebylo zvíře,“ řekl Finnian a vyšplhal se na bludný kámen,
aby se rozhlédl směrem, kudy odešel Holmír. „Byl to kalista.“
228
Furia se tázavě podívala na Cat, ale ta jen pokrčila rameny. „Já tu

taky byla jen jednou,“ řekla sklesle. „A to byla taky... no, spíš náhoda.
Finnian byl trochu,“ zakřenila se, „trochu opilý.“
„A taky pak dostal pořádně vynadáno,“ dodal ponuře.
Furia by mu taky nejradši od plic vynadala kvůli jeho divokým vý-
hružkám a pošahané tajnosnubnosti – ale nezdálo se, že by byl špatný
člověk. Nebyl tak neomalený, jak se tvářil, nejspíš byl dokonce vcelku
inteligentní. Ale proč se ke Cat chová tak odmítavě? Nechce si připus-
tit, že ji má rád, přestože loví zobáknihy?
„Co to je kalista?“
„Přes den vypadají skoro jako lidé, ale jakmile slunce zapadne, sta-
nou se z nich stromy, vyšlehnou jim kořeny a až do svítání zůstanou
stát. Jsou velmi plaší a ukazují se jen zřídka, aby je nikdo nemohl pro-
následovat a v noci pokácet. Ve tmě jsou naprosto bezbranní a jsou
lidé, kteří by za dřevo kalisty zaplatili spoustu peněz.“
Rypák zobáknihy vystřelil z vazby: „Pověz jí všechno, kluku, nebo
to udělám já!“
Dívky si znovu vyměnily pohled. Finnian vzdychl a posadil se do
tureckého sedu na kámen. Bolest v jeho noze musela ustoupit. „Všichni
kdysi bývali dušeknihami. Když se nějaká zničí, pohřbíme její pozů-
statky zde v lese jako každou jinou knihu. Jen z dušeknihy nevyroste
strom, ale něco, co není ani strom ani člověk – něco mezi tím. Přes den
mají podobu žen a mužů a jejich obličeje se podobají jejich bývalým
majitelům.“
„Ale copak dušeknihy nejsou obyčejné knihy?“ zeptala se Cat, mrkla
na zobáknihu a dodala: „Vyjma přítomných, samozřejmě.“
Finnian zavrtěl hlavou. „Kniha, která jednou nalezla svého majitele
a vstoupila s ním do spojení, zůstává dušeknihou, i když majitel zemře.
Pro ostatní možná působí jako normální kniha, ale změnila se, a když
čtete mezi řádky, najdete tam všude majitelovu duši.“
„Přepisují se?“ optala se Furia zmateně, protože o tom nikdy nesly-
šela.
229
„Ne,“ vložila se do toho zobákniha, „to neumíme. Ale naši majitelé

jsou v nás obsaženi od začátku – jen proto vás můžeme vůbec vypátrat.
A proto spousta lidí čte knížku a věří, že se v ní našli, i když se to ne-
týká jich, ale někoho jiného, kdo je jim podobný.“
„A ta stvoření, která se z dušeknih stanou, jsou čím přesně?“ zeptala
se Furia.
„Kůži mají pokrytou písmeny,“ řekla zobákniha. „Stejně jako všechny
stromy tady. Jsou to smutné bytosti, které neustále pátrají po tom, čím
kdysi bývaly. Jsou zmatení a bojácní a nechápou, co se s nimi stalo, pro-
tože většina ztratila své vzpomínky, když je pohřbili.“ Hlas knihy teď
kolísal mezi skleslostí a vztekem. „Je to strašlivý osud, skončit tady v tom
lese. Nenechte se zmást idylickým výhledem.“ Rypák se útočně obrátil
Finnianovým směrem. „Nebo jím!“
„Je to zkrátka naše úloha, pohřbívat knihy!“ hájil se. „Dokud to bu-
deme dělat, nechá nás Akademie na pokoji. Žádná milice, žádní gardisté
a téměř žádné kontroly.“
Cat zpozorněla. „Počkej... znamená to, že pohřbíváš dušeknihy, ač-
koli víš, že ještě žijí? Nebo budou dál žít?“ V obličeji celá zrudla. „A ty
odsuzuješ mě, že lovím zobáknihy?“
Dušekniha se posunula blíž k Furii. „Tihle hrobníci v lese jsou od-
porní chlápci,“ zašeptala, „jeden vedle druhého.“
„Tobě nic neudělají,“ řekla jí.
„Pf! Tahle čúza by mě nejradši vyšmelila za svoje výpalné! A tenhle
se nemůže dočkat, až mě zaživa pohřbí!“
„Neboj, budu na tebe dávat pozor. Ty a já teď patříme k sobě.“
Ze zobáku jí unikl spokojený zvuk a pak se jí otřela o nohu. V návalu
vřelosti zvedla Furia knihu ze země a oběma rukama si ji přidržela na klíně.
Finnian se vykrucoval, ale Cat se nevzdávala. „Celou dobu jsi mi to
vyčítal – a přitom sám děláš něco takového! Nejsi ani o fous lepší než já,
Finniane, fakt ani trochu!“
Vyhnul se jejímu pohledu. „Nikdo tu není lepší nebo horší,“ řekl
tiše. „Vyjma jí,“ dodal s malým posunkem k nehybné agentce.
230
Cat vyskočila a rozzlobeně si dala ruce v bok. „Dneska nám zachrá-

nila život. Tomu se snad nedá nic vytknout!“
Finnian vypadal, že pochopil, že s argumenty daleko nedojde – na
to byla Cat příliš rozčílená – a tak se pátravě zahleděl do lesa a oznámil:
„Radši se podívám, kde vězí Holmír.“
Cat na něj jízlivě zahlížela. „Jako by sám neuměl najít cestu!“
Finnian sklouzl z kamene, s povzdychnutím dopadl na zem a obrá-
til se k Furii. „Prostě tu zůstaň a dělej... no, ideálně vůbec nic. Pokud
uslyšíte klepání, tak vychází odsud.“ Rozevřenou dlaní uhodil do ka-
mene. „Je to signál, že někdo z Libropolisu si žádá vpustit. Prostě to
ignorujte. Nedostanou se sem, pokud jim někdo z téhle strany neote-
vře. Přinejmenším je to dost komplikované a chce to čas.“
Furia cítila, jak moc ji toto místo fascinuje. Les z knih. Ještě před
dvěma dny netušila, že něco takového vůbec existuje.
„Jsem hned zpátky.“ Finnian byl viditelně rád, že přišel na způsob,
jak se vyhnout hádce s Cat. S lehkým pokulháváním se vydal na cestu.
„Občas ho příšerně nenávidím,“ zamumlala Cat.
Furia se na ni zakřenila. „To k tomu patří, ne?“
„K čemu?“
„Moc dobře víš, co myslím.“
„Pfff,“ odfrkla si a zahleděla se za ním.
„Tak už za ním běž,“ pobídla ji Furia. „Je to tvoje šance jednou
provždy skoncovat s tou nesmyslnou hrou na to, že sebou pohrdáte.“
„Hm. Fakt?“
Furia přikývla.
„A ty to tu beze mě zvládneš?“
Furia mrkla na Isis Nimmernis. „Nevypadá, že by nějak rychle mohla
někomu ublížit, ne?“
Cat se předklonila a objala Furii. „Díky.“ Pak se rozběhla za Finnia-
nem, který sledoval Holmíra.
„Odporňáci,“ zaklela zobákniha. „Všechno to jsou odporní odpor-
ňáci.“
35
C at si na svou první návštěvu v lese mrtvých knih dobře pamatovala.

Finnian strávil večer s pár ostatními zahradníky, včetně Gunvalda
Åhlandera, v nespočtu hospod v ghettu a uprostřed noci se objevil u ní
v komínech. Tvrdil, že pro ni má překvapení, byl sice opilý, ale vcelku
příčetný.
Zažila ho takhle jen jednou jedinkrát – sklíčeného a nadšeného zá-
roveň, podivně zranitelného, jako by na pár hodin odložil svoje brnění,
které jinak nosí na obranu před city. Když na to teď vzpomínala, byla
to noc, kdy v něm poprvé viděla něco víc než jen dobrého přítele. Te-
prve dnes začínala chápat, že potřeboval někoho, s kým by mohl sdílet
to tajemství.
Oné noci ji zavedl do skleníku a přes práh do refugia. I tehdy držel
na druhé straně stráž Holmír, mrzutý obr, který se rád oháněl svou
flintou, protože slova nebyla jeho silnou stránkou.
Finnian ji dovedl k sukovitému dubu na kopci, k jednomu z nej-
starších stromů v lese mrtvých knih. Jeho kůra byla pokrytá staroby-
lými písmeny, která už dnes nikdo nepoužíval. Okolo stály štíhlé břízy
a jasany, světlý háj, který se v měsíčním světle stříbrně třpytil.
Finnian a Cat byli oba dobří lezci – tomu jste se v ghettu s jeho
obydlenými střechami sotva vyhnuli – a tak vyšplhali na dub a uvele-
bili se na jedné široké větvi. Finnian říkal, že tu předtím byl jen jed-
nou sám a všiml si něčeho, co jí chtěl za každou cenu ukázat. Pak se
opřel o kmen a na chvilku usnul. Cat se pousmála, chytila ho za ruku
a přemýšlela, co tu vlastně dělá. Z koruny stromu pozorovala okolo
stojící stromy a divila se, že ve všech refugiích jsou k vidění ta samá
232
souhvězdí, jako by všechna ležela na mapě vedle sebe. Přitom tenhle les
patřil dokonce k těm nejhlubším útočištím, místům, která nemají stálé
spojení s normálním světem. Říkalo se, že jen ti nejmocnější biblio-
manti dovedou otevřít bránu i do těchto hlubokých refugií, ale spousta
lidí to považovala za řeči.
Jak tam tak Cat seděla a držela Finniana za ruku, pomyslela si, že je
to překrásné místo, pokojné a idylické ve srovnání s ghettem Libropo-
lisu. A přesto si ani na okamžik nepřála, aby tu směla zůstat. Žila z vol-
ných částí ghetta, milovala vřavu, hluk a historky exlibri. Les mrtvých
knih byl naproti tomu místem ticha a samoty a ona přemýšlela, zda to
bylo to, co Finniana přimělo k neustálému střídání těchto dvou úto-
čišť. Stále něco hledal, necítil se dobře ani v jednom ze světů, a ačkoli
se tvářil odhodlaně, měl ve skutečnosti strach z rozhodování.
Při těchto myšlenkách se v ní stejnou měrou ozývala naděje i zou-
falství: I kdyby její city jednou opětoval, stejně je nikdy nepřizná. Byl
zkrátka takový. Nedovedl se rozhodnout pro jednu věc a nakonec od
všeho radši sám utekl.
Tu noc v koruně dubu se stalo ještě něco dalšího. Když hvězdy
pomalu vybledly a nebe se zbarvilo do fialové a rudé, břízy a jasany se
probraly k životu. Vítr se jim opíral do větvoví, ačkoli Cat ho vůbec
necítila. Ve větvích to šelestilo a pohybovaly se stále rychleji, jako by ze
sebe chtěly něco setřást. V polosvětle rozbřesku se koruny opřely jedna
o druhou a splynuly s kmeny, a když se kopce dotkly první sluneční
paprsky, staly se ze stromů lidské bytosti, útlé ženy a muži s bílou bří-
zovou kůží.
Rychlostí větru byli ti tam, a když se Finnian vedle Cat probudil,
stál na kopci už jen ten dub, obklopený kruhem rozhrabané hlíny.
Odvedl ji z lesa a poděkoval, ale nic jí nevysvětlil. Na rozloučenou ji
objal a to bylo všechno. Došla domů s pocitem, že ho zklamala, aniž by
chápala proč – což trvalo možná dodnes. Tehdy musel Finnian teprve
pochopit, co se děje s dušeknihami, které pohřbívá v lese. A to zjiš-
tění ho pořádně rozrušilo. Musel se o tuhle skutečnost s někým podělit
233
a vybral si k tomu Cat. Zpětně pak pochopila, že jeho projev důvěry

byl tím největším dárkem, který od něj kdy mohla dostat.
„Finniane!“ vykřikla, když ho zahlédla mezi stromy dobrých sto
metrů před sebou. Znal tady každou píď země, a tak i se zraněnou
nohou postupoval kupředu rychleji než ona.
„Finniane, počkej přece!“
Ohlédl se přes rameno, udělal další dva kroky a pak se s přemá-
háním zastavil. Nakonec se otočil a vyrazil jí naproti. Vypadalo to, že
ho zmátla, jak za ním tak přicupitala, v těžkých botách na dlouhých
nohou v potrhaných pruhovaných legínách a s rozcuchanými černými
vlasy. Kdyby měla obličej tak špinavý jako ruce, vypadala by jako vo-
ják, který se právě zvedl ze zákopu.
Finnian se nevyhnul jejímu pohledu, i když se mu v očích zračila
trocha nejistoty. „Poslechni,“ začal, „je mi líto, že…“
Cat ho nenechala domluvit, postavila se vedle něj, o hlavu menší
a křehká jako dítě. Ale díky vzteku se cítila dvakrát tak veliká. „Celé
roky jsi mi tvrdil, že mám mít špatné svědomí, protože si beru pe-
níze od týpků, jako je Jeremiah!“ obořila se na něj. „A možná jsi měl
pravdu. Ale jak jsi mi to mohl předhazovat, říkat mi to do obličeje,
když ty sám tady v lese... já nevím, pohřbíváš knihy, které vůbec... vů-
bec nejsou...“ Vlastně nešlo vůbec o to, co oba dělali. Šlo pouze a jen
o to, co nedělali nebo nevyslovovali.
„Ty to nechápeš,“ začal a tím to všechno jen zhoršil.
„Já to nechápu?“ Nebezpečně ztišila hlas. „Ty ses snad pomátl! Co
je na tom k nepochopení? Pohřbíváš dušeknihy, ačkoli moc dobře
víš, že se z nich stanou tahle... stvoření... stromy... ať už je to cokoli,
která jako strašidla bloudí lesem a schovávají se i před takovou bandou
nicek, jako jsme my! A přitom mi celou věčnost předhazuješ, že chy-
tám zobáknihy? Je v tom snad nějaký rozdíl?“
Opřel se o jeden z kmenů, který byl celý posetý sonety. „Tenkrát
jsem tě vzal s sebou a ukázal ti to, protože…“
„Ale já ani netušila, co to vidím!“
234
„Protože jsem neměl odvahu to vyslovit. Protože jsem sám byl tak
zmatenej, když mi to ostatní pověděli. A styděl jsem se. Do té doby
jsem to vůbec netušil.“
„A přesto jsi v tom pokračoval.“
Přikývl. „To byla ta cena.“
„Cena za co? Že se tu můžeš zašívat, kdy se ti zlíbí? Před čím nebo
před kým? Před světem nebo před sebou samým nebo přede mnou?“
„Tak to není,“ opáčil a ona přemýšlela, zda opravdu nic necítil. Při-
padala mu tak hloupá nebo odpudivá, že ho nikdy ani nenapadlo v ní
vidět víc než jen držkatou kamarádku s nohama jak od majáku?
„Tak mi to vysvětli,“ řekla. „Teď. A ne až někdy příště.“
„Tenhle les je možná nejbezpečnějším místem ze všech refugií. Aka-
demie se nestará o to, co tu děláme. Považuje nás za bandu bláznů, kteří
z knih zase dělají stromy. Jako by na světě nebylo dost stromů k tištění
nových knih. Tu... spirituální část nevnímají, nebo je jim fuk. První bib-
liomanti byli sběratelé a většina z nich stále je, proto se nestarají, co se stane
s poškozenou nebo zničenou knihou. Už pro ně nemá žádnou cenu.“
Spirituální část? Byla příliš rozezlená, aby se nechala odbýt tako-
vými řečmi.
Ale Finnian pokračoval: „Neberou nás vážně a je důležité, aby to tak
zůstalo. Lidé, kteří žijí tady v lese, dělají v očích Akademie jen svou práci,
nevměšují se a nemají žádný zájem na událostech ve světě tam venku.
Mají nás za naivní snílky. A to je to nejlepší, co se nám mohlo stát.“
Cat udělala váhavý krok jeho směrem a sama nevěděla, proč u něj
chtěla být tak blízko. Neměla by si spíš držet odstup? „Neštěstí kalistů
je cena za to, že tu máte svůj klid?“
„Ano.“
„A nepřijde ti to tak trochu... sobecké?“
Znovu hledal ta správná slova. „Není to tak, jak si myslíš. Všechno
je mnohem větší a důležitější než…“
„Co to tu je, Finniane? A proč se kvůli tomu hádáme, ačkoli jsme
vlastně...“ zadrhla se, polekaná vlastní otevřeností.
235
Ale on beztak nejspíš neposlouchal. „Nikdo se nesmí dozvědět

pravdu. A ze všech nejmíň ta agentka. Nesmí ani na krok hlouběji do
lesa, jinak nezabijí jen ji, ale k tomu i nás.“
„Kdo nás má zabít a proč, Finniane?“
Už už si myslela, že ji tam prostě nechá stát a půjde dál, ale on místo
toho znovu udělal to, co ji pokaždé rozpálilo doběla a proč to mezi
nimi prostě nemohlo fungovat: Přešel do protiútoku.
„Mně už došlo, že tahle Isis Nimmernis je pro tebe něco jako vzor,“
řekl. „Loví exlibri a ty lovíš... všechno možné. Ona je v tom možná
nejlepší ze všech a já chápu, že ty…“
Cat mu vlepila pořádnou facku. Samotnou ji to trochu polekalo
a byl to strašný pocit, zpětně mnohem horší než v tom okamžiku.
Chtěla na něj zakřičet, ale pak se zajíkla a její vztek se vypařil. Najed-
nou bylo v ní a kolem ní naprosté ticho. Dokonce i ptáci ve stromech
jako by vyčkávali, co se mezi dvěma rozhádanými kohouty bude dít.
Finnian se na ni jen podíval, stejně překvapený jako ona, ale ne tak
vzteklý, jak čekala. Místo toho ji k sobě přitáhl a políbil na rty.
Byl to jen krátký polibek, letmý, ale cítila v něm něco, co otřáslo
jejím světem.
Když znovu promluvil, klesl hlasem, jako by stromy měly uši. „Vím,
že o tom nikomu nepovíš.“
O tom polibku? pomyslela si otupěle.
Pustil její paže a vzal ji za ruku, což byl jiný pocit, než čekala. Mno-
hem intenzivnější.
„Ukážu ti, co je tak důležité,“ řekl a upozornil ji na stezku, kterou
do lesa vyšlapal Holmír. „Ale jedno ti musí být jasné: Když jednou
uděláš tenhle krok, už není cesta zpátky. Pak budeš jako my. Jako já.“
A najednou tušila, o co tu jde. Měla to poznat už dříve, když na-
koukla přes okraj svých zmatených pocitů.
Jsem jako ty, pomyslela si a pak to i vyslovila:
„Jsem jako ty.“
36
K dyž Isis Nimmernis otevřela oči, Furia jí zrovna otírala ledový

pot z čela. Víčka se jí na pár vteřin zachvěla, než se jí pohled
zjasnil. Beze slova se na Furii podívala a pak vzhůru do korun stromů.
Rukou trhla k prázdnému pouzdru na zbraň, musela ji ztratit při sou-
boji s Okouzlující.
„Zůstaňte v klidu,“ řekla jí Furia a nemohla se rozhodnout, zda to
myslela konejšivě nebo hrozivě. Jejím uším to znělo především vyčer-
paně.
„Kde to jsme?“ Ženin hlas byl chraplavý, jako by vdechla kouř.
„V lese mrtvých knih,“ odpověděla Furia. „To je…“
„Vím, co to je. Jak jsem se sem dostala?“
Furii přišel její ostrý tón nepřiměřený a rozhodla se, že už jí raději
na nic neodpoví. Místo toho se zvedla a vyhlížela Cat a Finniana. Oba
už byli pryč celé věky a Furia si pomalu začínala dělat starosti, ještě
před tím, než se její – ano, její co? Zajatkyně? – než se ta žena probu-
dila.
„Poslechni,“ řekla agentka, jako by měla Furia na výběr, „v žádném
případě tu nemůžeme zůstat! Tohle místo není bezpečné, i když to tak
teď možná vypadá.“
„Je to les,“ opáčila Furia, „a to docela tmavý. Nic na něm nevypadá
bezpečně. A věřte mi, já bych tu nebyla, kdyby se tomu dalo zabránit.“
Po krátkém nádechu dodala: „Nebo kdyby byl můj otec ještě naživu.
Kdybyste se nezjevila v té knihovně a on kvůli tomu…“
„Tvůj otec je mrtvý?“
Furia přikývla.
237
„Pak,“ řekla ta žena tiše, „může teď být všude.“

Furia na ni chvilku zírala a nebyla si jistá, zda se jí má na její slova
vyptávat, nebo se na ni prostě jen rozkřiknout. „Myslela jsem si, že jste
agentka,“ řekla nakonec, „žádná kněžka.“
„Byl bibliomantem a pořádně dobrým.“
„Nebýt vás, byl by naživu.“
„To bylo neštěstí, to sama dobře víš. Nebyla jsem v Turíně kvůli
vám a nemohu ani za jeho smrt.“
Furia si vedle ní podřepla. Na agentčině bílé šněrovačce byla krev.
Možná ne její.
„To vy jste,“ začala Furia, „dovedla strážce přímo k nám. Tihle muži
nemířili na mého otce. Zemřel kulkou, která mu ani nebyla určena –
byla určena vám!“
„Strážci pálí po všech vetřelcích v knihovně. Nevěděli, kdo jsem,
a nejspíš ani, kdo jste vy. Možná jsme jen všichni byli ve špatnou dobu
na špatném místě. Měli bychom teď držet pospolu. Pak si můžeme
navzájem pomoci.“
Byl to tentýž trik, který Furia použila na Finniana? Jen mocnější?
Nebo komplikovanější?
„Přestaňte s tím!“ Naježila se, vyskočila a klopýtla tři kroky zpátky.
„Tohle na mě nefunguje.“
Isis Nimmernis se potutelně usmála, jako by chtěla říct: Přesně tak,
holčičko, a čím jistěji se budeš cítit, tím snazší pro mě bude dostat se
svými myšlenkami do tvých!
Furia zaklela a zvedla ze země těžkou větev. „Když jste v bezvědomí,
jste snesitelnější. Možná bych měla...“ Nedokončila větu, protože jí
náhle přišla na mysl otázka.
Než však stihla otevřít pusu, agentka rezignovaně zvedla ruce.
„Žádné triky, přísahám. Budu upřímná, když budeš i ty.“
„Odkud jste věděla, že jsme u skleníku? Neobjevila jste se tam ná-
hodou v ten pravý okamžik.“
„Myslíš, abych vás zachránila?“
238
„Vůbec nic vám nedlužím. Kdybych vás odtamtud nedostala, našel

by vás tam v bezvědomí v trávě někdo jiný. Třeba Okouzlující.“
Isis Nimmernis se zasmála. „Nebo čestní občané Libropolisu, kteří
by agentce Akademie nezkřivili jediný vlásek.“
„Lidi v ghettu na vás ale koukali, jako byste je chtěla mučit a ve-
řejně zostudit.“
„Možná.“ Pokrčila rameny trochu moc rychle. „Teď už jsem tě
dvakrát uchránila před zlým osudem. Jednou v Turíně a pak na tom
kopci. I kdybys mi zachránila život – což nejspíš s jistotou můžeme
vyloučit – tak i pak mám o jednu záchranu náskok. Ale je trošku
hloupé vést si o tomhle statistiku, což?“
„Odkud jste to věděla?“ zeptala se Furia ještě jednou. Nenechala se
vyprovokovat a rozhodně nehodlala dobrovolně vycouvat.
„Tvůj kamarád, ten zahrádkářský chlapec... Není ani zpola tak
chytrý, jak si myslí. Ale je rychlý. Netrvalo mu dlouho a vypátral ty
idioty, které jsem poslala za Bratry Bardy... Nedívej se na mě tak, je
mi jasné, že víš, o čem mluvím. Milice tě načapala v té samé uličce. To
nebyla náhoda, viď? Všechno jsi slyšela.“
Furia váhavě přikývla.
„Pak taky víš, o co mi jde.“
„O ten atlas.“
„O Atlas horizontů. Přesně tak. Ale napřed chci odpovědět na tvou
otázku, abych ti vysvětlila, na jak tenkém ledě se pohybuješ, když
se zahazuješ s lidmi, jako je ten kluk.“ Agentka si s povzdychnutím
poposedla na kořenech, zvedla se a postavila na roztřesené nohy. Pře-
svědčivě to tedy nevypadalo. Když pokračovala, hlas se jí námahou
téměř zlomil: „Neuvěřitelnou rychlostí nasadil všechny páky k tomu,
aby zjistil, s kým jsem to mluvila v Pembroke Court. To zvládnul
docela dobře. Je hloupé, že jsem se o něm dozvěděla stejně rychle
jako on o mně. Takže jsem si pomyslela, že mu to usnadním a půjdu
rovnou za ním.“
„Chtěla jste ho mučit jako toho chudáka v té uličce!“
239
Agentka pozdvihla koutek úst, ale i to vypadalo vyčerpaně. „Ne-

myslím si, že by to bylo nutné. Mnohem víc se domnívám, že po něm
Bratři Bardi poslali svou odpověď.“
„Po Finnianovi?“
„Překvapuje tě to snad?“
Jedna věc byla mít jisté podezření a něco docela jiného bylo, když
vám to potvrdila agentka Akademie. „Když si myslíte, že patří k těm
teroristům – proč jste ho zachránila před Okouzlující?“
„Nejdřív jsem se pokusila zabít Okouzlující. Nemyslíš si, že je to
rozdíl?“
„Vám jde jen o ni?“
„Nemáme ji zrovna v lásce.“ Možná by to znělo opravdu tak lapi-
dárně, jak nejspíš zamýšlela, ale hlas se jí trošku zatřásl. „Kromě toho
mi připadalo přiměřené udělat laskavost někomu, s kým chci uzavřít
obchod.“
„Tím, že nám pomůžete?“
„Několik much jednou ranou.“
Furia zavrtěla hlavou a opřela se o bludný kámen. Agentčiny mo-
tivy byly pochopitelné, to bylo v pořádku. Ale ještě jedna věc ji zají-
mala. „Proč tak moc stojíte o ten Atlas horizontů?“
„Copak nestačí, že ho chci mít? Jak to tak vypadá, existuje pouze
v jediném výtisku. Přinejmenším jsem žádný jiný nevypátrala.“
„A Puk s Arielem vám ho vyfoukli před nosem.“
„Proto si to s nimi oběma chci vyřídit.“
„Kvůli knize?“
„Kvůli atlasu, v němž nejsou zaneseny hranice, ale horizonty. A to,
co leží za nimi. Atlas skrytých zemí. Mapy, na nichž nalezneš místa,
která nejsou zakreslena nikde jinde.“
„Jako útočiště?“
„Ta také. Ale nejen ta.“
Furia si založila ruce. „Pátrání po atlasu je jen první krok, mám
pravdu? Ve skutečnosti hledáte něco jiného.“
240
Agentka se týlem opřela o kmen stromu a zavřela oči. „Do toho

nikomu nic není.“
„O něčem si přece musíme povídat, zatímco čekáme.“
Agentce uniklo povzdychnutí. „Už jsi někdy slyšela o místě, které
leží na hranici dne a noci?“
„Myslíte jako na Měsíci? Kde končí světlý srpek a začíná stín?“
„Kdybys stála na Měsíci a dívala se na Zemi, pak bys tutéž hra-
nici viděla tady u nás. Z velké vzdálenosti je jasná a ostrá. Ale tady
dole na zemi je široká spoustu kilometrů, a když stojíš uprostřed,
přechází plynule z jasu do temnoty. Proto vlastně nemůže existovat
žádná linie, kterou člověk překročí, a na jedné straně je den a na
druhé noc.“
Furia přikývla. „I kdyby, tak by musela být pořád v pohybu, pro-
tože se Země otáčí.“
„A přesto prý existuje město, které leží přímo na hranici dne a noci.“
„To zní jako pohádka.“ Jako něco, co by napsal Siebenstern, pomy-
slela si.
Agentka pokrčila rameny tak unaveně, jako by z posledních sil. „Ale
možná ho najdu v tom atlasu.“
„Co tam chcete?“
„Narodila jsem se tam. To je všechno, co vím o svém původu.“
Furia si přeměřila pohledem ženu, která sotva stála na nohou a víc
než nohy samotné ji podpíraly kořeny. „A vaši rodiče?“
Isis Nimmernis zavrtěla hlavou.
„Odkud pak víte, že…“
„Od svého pěstouna. Vyprávěl mi o tom, když jsem byla malá.“
„Proč se ho na to nezeptáte?“
„Už dlouho spolu nemluvíme.“
„Ale přesto by to přece bylo snazší než…“
„Ne. Věř mi, že nebylo.“
Furia se kousla do rtu, a když mlčení trvalo moc dlouho, ukázala
agentka na mohutný kámen za jejími zády. „Tohle je práh, že ano?“
241
Furia náhle vyskočila z bludného kamene, jako by se mohl neče-

kaně vypařit a vakuum, které by po něm zbylo, by ji vtáhlo zpátky do
Libropolisu.
„Není tu bezpečno,“ řekla Isis.
„Finnian tvrdil, že se do lesa nikdo nedostane, pokud se mu neote-
vře odsud.“
„Okouzlující si dovede vyrobit bránu kdekoli v lese. Ale pokud chce
s sebou přivést i své kavalíry, bude odkázaná na stabilní přechod.“ Po-
kývala hlavou a ukázala na bludný kámen. „Na tenhle.“
„Takže se tu brzy objeví?“
Isis vypadala, že chce něco odpovědět, ale vtom přišla o zbytek
svých sil. Podlomila se jí levá noha a Furia si byla jistá, že se rudé fleky
na její šněrovačce zvětšily. Takže to přece jen byla její krev a ona byla
raněná víc, než se zdálo.
Dvěma kroky byla Furia u ní, ale už ji nezachytila. Jen se postarala,
aby se hlavou nepraštila do jako kámen tvrdých kořenů.
„Nemohla by vás bibliomantika vyléčit?“
„Dovedla vyléčit tvého otce?“ Isisin obličej byl bledý jako mléko.
„Potřebuju jen klid, ale ne tady...“ Otevřela ústa, ale už ze sebe nedo-
stala ani slovo.
Furia položila ženinu hlavu opatrně na zmačkanou pelerínu a pře-
mýšlela, jestli jí má povolit šněrovačku a hledat pod ní zranění. Ale ta
těsná věc udržela jakoukoli ránu pevněji, než by dokázala pouhýma
rukama. Prozatím to tak tedy nechala.
Poté, co agentka znovu ztratila vědomí, posadila se Furia vedle ní,
přitáhla si kolena k sobě, popadla Severinovu knihu a inkoust a začala
psát.
37
M nohem později se Cat a Finnian vrátili.

Furia zrovna skončila se svou zprávou Severinovi, knížku
měla ještě v klíně a pohledem zadumaně klouzala po zářezech na poréz-
ním kameni. Když zaslechla hlasy z lesa, schovala ji do kapsy a vyskočila.
Cat a Finnian se mezi stromy objevili s hordou exlibri. Jeden z nich
byl Puk. Byl nahý jako v Turíně, až na koženou tašku přes rameno, jejíž
popruh si přetáhl přes prsa. Kůži měl porostlou rozježenou kozí srstí.
Jeho obličej byl absurdním protikladem k šlachovitému mladému tělu:
Patřil vrásčitému muži se špičatou bradkou. Pod hustým obočím mu
oči svítily jako roztavená ocel.
Furia vytáhla svou dušeknihu. Přes její otevřené stránky teď po-
zorovala cizince, kteří se vyrojili a utvořili půlkruh kolem bezvládné
agentky. Většina z nich měla na sobě robustní šaty v zemitých hnědých
tónech. Spoustě z nich neseděly, jako by si museli obléct něco, co do-
stali.
„Počkej ještě,“ řekla zobákniha, ale Furia už se soustředila na ště-
pení srdce.
„Furie, ne!“ vykřikla Cat.
„Věřila jsem ti!“ opáčila Furia. „Dokonce i jemu!“
Finnian protáhl obličej. „Tys mě svou vůlí přinutila otevřít…“
„Protože jsi mi nedal na výběr!“
„A teď mi nedáváš jinou možnost! Říkal jsem ti, že je nebezpečné
ji sem vodit.“ Ukázal na Isis, která se zavřenýma očima ležela mezi
kořeny. Vedle pravé ruky spočívala na zemi její dušekniha. Furia si
nevšimla, že ji z posledních zbytků sil vytáhla.
243
„Tobě se nic nestane!“ vykřikla Cat. „Dali nám své slovo.“

Puk se mektavě zachechtal, rychle se přemístil a shlížel dolů na
agentku. Byl neozbrojený, ale měl špičaté zuby jako lidožrout. Když
promluvil, jeho jazyk se vždycky vymrštil ven – měl ho černý jako
dehet. Teprve teď si Furia všimla, že má kozlí nohy.
„Isis Nimmernis,“ syknul a naklonil hlavu. „Ztratila spoustu krve.“
„Co se o to staráš?“ osopila se na něj Furia.
Pomalu obrátil obličej jejím směrem a rukou si nakroucel špičky
svých vousů. Nehty měl žluté a okousané. „A ty jsi kdo?“
„Furia Salamandra Faerfaxová.“ Byla přesvědčená, že ji chce jen roz-
ptýlit od srdce stránek své knihy. Okraje papíru už žhnuly, do rozště-
pení chyběla pouze chvilka. Ale z nepochopitelných důvodů se zdálo,
že se sama kniha zdráhá, jako by ji chtěla uchránit před nějakou hlou-
postí.
Cat opustila místo po Finnianově boku. Zastavila se mezi Pukem
a Furiou. „Už dávno přece víš, jak se jmenuje,“ řekla tomu vlasatému
skřetovi. „Laskavě ji nech na pokoji.“
Furia ji odstrčila stranou. „Tys mi to tu nadrobila, tak se teď laskavě
drž stranou!“
Puk se zase zachechtal, přestal se o dívky zajímat a dřepnul si vedle
agentky. V obličeji mu neustále ležel jakýsi stín a bylo úplně jedno, na
kterou stranu se otočil. Možná za to mohla ta zářivá červeň jeho očí.
Nebo kolem sebe vždy udržoval závan noci.
Dlouhými prsty chmátl po agentčině dušeknize, napřímil se a za-
listoval v ní. „Modlitební knížka?“ Ohryzek mu pod srstí poskakoval,
když mu ze rtů vyklouzlo pobavené škytnutí. „Naše zdatná lady Nim-
mernis je zase jednou samé překvapení.“
„Bibliomant si svou dušeknihu nevybírá!“ namítla Furia.
Zobákniha v jejích rukou si odkašlala. „Což ovšem nevypovídá nic
o kvalitě spolupráce.“
Puk si zastrčil agentčinu dušeknihu do tašky přes rameno a dal zbý-
vajícím exlibri znamení. Předstoupil Holmír. „Odveď ji do tábora,“
244
přikázal mu Puk. „Ale opatrně na ta poranění! Mrtvá nám k ničemu

nebude.“ Dalšímu exlibru, napůl člověku, napůl hlodavci, přikázal:
„Utíkej napřed a dej vědět Arielovi.“
„Ne!“ Furia se chystala zakročit, ale vtom vedle ní stál Finnian
a pevně ji držel za paži.
„Zkusí jí pomoct,“ řekl. „Každopádně pro začátek.“
„Tys říkal…“
„Je jedno, co si myslíš, nevrazili jsme jí nůž do zad. Vůbec nemají
v úmyslu ji zabít.“
„To je pravda,“ potvrdila Cat. „Když jsme došli do tábora, Holmír
už vše ohlásil. Puk a ostatní se právě chystali vyrazit, aby ji odnesli.
Ariel s ní chce mluvit.“
„Bratři Bardi tu byli celou dobu?“ zeptala se Furia. „Tenhle les je
jejich úkryt? A vy jste to věděli?“
„Já ne.“ V Catiných očích se zračilo rozervání a lítost. „Každopádně
ne jistě. Zato Finnian...“ Zmlkla, protože vlastně bylo vše řečeno. Fin-
nian patřil k rebelům. To z něj dělalo úhlavního nepřítele Akademie.
Neměl by pak právě být Furiiným přítelem? Proč jí to tak nepřipadalo?
Stránka otevřené zobáknihy pořád stála vzpřímeně a zářila, ale Fu-
riiny síly ubývaly. I když by chtěla, nezvládla by srdce stránek rozštěpit.
Prudčeji, než bylo nutné, zaklapla desky, a když cpala knihu do kapsy
kombinézy, přiskřípla jí zobák. Ignorovala přitom vytrvalý nářek, který
přidušeně vycházel zpod látky. Pak se dala do pohybu, nevěnovala Finnia-
novi ani jediný pohled a i Cat tam nechala prostě jen tak stát. Svižným
krokem následovala Holmíra, který si bezvládnou agentku položil do
náručí a odnášel ji něžně jako dítě.
38
F uria skoro přehlédla okraj propasti. Mocné sekvoje za ní vyrůstaly

z hloubky až do nebe, protkané sítěmi z popínavých rostlin. I po
okraji skály se táhla změť ostnatého křoví, břečťanu a divokých růží.
Jeden by si mohl pomyslet, že to houští, které se rozkládalo na několika
mílích, zkrátka přechází do dalšího podrostu. Teprve při důkladném
pohledu – a jen proto, že ji Finnian varoval – si Furia všimla, že se před
nimi země strmě svažuje a mezi nesmírně tlustými kmeny a trnitými
úponky se rozevírá neurčitá hloubka.
Jedna ze sekvojí se před dávným časem zřítila přes okraj. Její koruna
pohřbila pod sebou les v okruhu téměř dvou set metrů, až se nakonec
stala jeho součástí, když si rostliny našly cestu skrz větve zpátky ke
světlu. Poté, co exlibri z listí odstranili maskovací síť z divokého vína,
objevily se schody, které byly zatlučeny do písmenkové kůry kmenu.
Po nich skupina vystoupila na šikmý převrácený strom, na další schody
a výstupky, které se jako schodiště vinuly do propasti.
Puk poskakoval z nohy na nohu v čele zástupu lehký jako pírko
a hrál na flétnu. Její tóny vanuly korunami okolostojících sekvojí,
něžná melodie, která se k tomu divokému stvoření vůbec nehodila.
Holmír nesl Isis za ním, následovaný Furiou a zbývajícími exlibri.
Cat a Finnian celou skupinu uzavírali. Isis byla pro toho hromotluc-
kého loupežníka lehká jako peříčko, ze schodů sestupoval s naprostou
jistotou. Celou cestu nepromluvil slovo a ani nehnul brvou, když ho
Furia dohnala a vrhala na bezvědomou v jeho náručí ustarané pohledy.
Pokud se dívala dobře, rudé fleky na bílé šněrovačce se nezvětšily. Přesto
nemusela být doktor, aby poznala, že agentka ztratila příliš mnoho krve.
246
Pukova melodie, kterou vyluzoval na flétnu, přešla do jiné, a ačkoli

by mu Furia přála svrab i neštovice, musela uznat, že hrál opravdu pře-
krásně. Mělo to v sobě cosi uklidňujícího i povzbuzujícího zároveň, co
ji střídavě ukolébávalo a burcovalo. Shakespearův Sen noci svatojánské
nikdy nečetla a ani ho neviděla v divadle, ale znala příběhy o stvoře-
ních, která se podobala Pukovi – lstivé fauny a pohanské pany, bytosti,
které dokázaly velmi dobře lidmi manipulovat a přivést je do záhuby.
Po chvíli – docela dlouhé, než se dostali k patě zřícené sekvoje – všu-
dypřítomná vegetace trochu prořídla a Furia konečně spatřila, kde za-
číná země. Byl to tam ještě pěkný kousek a pád z kmenu by byl smrtelný.
„Hned tam budeme.“ Najednou byla Cat za ní. „A nedělej si sta-
rosti. Finnian je možná idiot, ale tohle tady si moc dobře promyslel.
Mohli bysme se klidně sebrat a spolu se vrátit do Libropolisu, ale on je
přesvědčený, že tady je to pro nás všechny bezpečnější. Dokonce i pro
ni.“ Cat ukázala na Isis, jejíž nohy se lehce pohupovaly, když s ní Hol-
mír jistým krokem sestupoval schod po schodu dolů.
Furia zamumlala polovičatou odpověď. Ale hned zapomněla, co že
to vlastně říká, protože vtom si hlouběji všimla valu z mohutně rozvět-
vených kmenů, které nejspíš utvářely provazce kořenů. Když se sekvoje
zřítila, vyrvaly se ze země a teď vypadaly jako zkamenělá chapadla ob-
řího krakena, větší než ty nejmocnější příšery ze starých námořnických
příběhů.
Schody se vinuly mezi nimi, až se Furia i ostatní dostali hluboko
do systému kořenů, v té části stromu, která před dávnou dobou vězela
v zemi. Když sestoupali ke konci schodiště, poznala, co se skrývá uvnitř
tohoto chaotického labyrintu.
Tábor rebelů byl shlukem stanů a chatrčí, lávek a kladek, to všechno
postavené přímo v kořenovém balu sekvoje. Většina obydlí byla vyte-
saná do kůrovitého povrchu, pošetilé konstrukce z roštů a stlučených
říms, pavučinové kokony z lan a provazů, zkroucené střechy z plachet
a zvířecích kůží a mezi tím další domy z mohutných kusů kůry pokryté
zmatenými písmeny.
247
Pukova flétnová melodie jim ukazovala cestu přes mosty vyvoláva-

jící závrať a skrz tunely, které byly vyfrézované do dřeva. Hemžilo se
to tu exlibri, většina byla lidského původu, ale někteří také zvířecího
či docela jiného, fantastického. Spousta z nich byla ozbrojena. Furia
zahlédla starobylé sečné a bodné zbraně vedle moderních rychlopal-
ných. Jestli žít v těchhle kořenech mělo nějaké výhody před životem
v ghettu v útočištích, nějak je nemohla odhalit. Kdo dobrovolně bydlel
na místě, které páchlo po hnilobě a plísni a kde jste se neustále obávali
napadení, a museli se proto až po zuby ozbrojit?
„Připadá ti to tu strašný, co?“ Finnian ji dohnal a z boku si ji pře-
měřoval.
„Ještě jsem si neudělala názor, řekla bych.“
„Ale samozřejmě že sis ho udělala. Přestaň být tak zdvořilá – doteď
jsi taky nebyla.“
Zlomyslně se na něj podívala. „A proč to všechno?“ zeptala se.
„Ghetto je sice přelidněné a hlasité a dozajista to není místo, kde by
někdo chtěl bydlet dobrovolně…“
„Já jo!“ zaprotestovala Cat.
„Ale tohle tady?“ Furia rozhodila rukama. „Je to, jako by vás někde
pohřbili, až na to, že tu možná vidíte kousek nebe, když se fakt hodně
snažíte. Je tu tma, smrdí to tu jak v hrobě a vsadím se, že povlečení je
taky vlhký.“ Krucinál, věděla, že zní jako rozmazlený spratek – přitom
jenom Atlantik byl vlhčí než většina pokojů v rezidenci – ale opravdu
by to moc ráda pochopila. Co vede exlibri a pár lidí k tomu, že se
schovávají na takovém místě, kde je to sice jiné, ale očividně ne lepší
než v přecpaných vnějších útočištích? „Co je tady, co jinde nemáte?“
zeptala se.
„Svoboda,“ odpověděl Finnian tak hlasitě, až se to slovo ozvěnou
odráželo od kořenů, dokud se slabiky neroztekly a nesplynuly s ševeli-
vým zvukem flétny jejich vůdce.
„Ale svoboda dělat co?“ ptala se dál. „Svoboda lovit a lézt po stro-
mech?“
248
Sama snila o tom, že se bude potulovat s Fantasticem Fantasticellim

a jeho bandou po lesech Ligurie, spát pod širým nebem a u ohně po-
slouchat vyprávění o uplynulých dobrodružstvích. Ale tohle přece ne-
bylo totéž, o čem se psalo ve starých příbězích – o studených nocích ve
stanech, kam táhne, o dešti a větru a o tom neustálém strachu, že vás
někdo odhalí.
„Prostě svoboda,“ opáčil Finnian. „Bez slůvek jestli a ale. Bez proč
a nač. Prostě jen to vědomí, že tě tu nikdo neodsuzuje za to, kým jsi
nebo nejsi. Exlibri netoužili do našeho světa vypadnout z knih. Můžete
za to vy, bibliomanti, protože nemáte svou moc pod kontrolou. Po-
hrdáte jimi a strkáte do ghett, protože vám připomínají vaše slabosti.“
Mohla by odpovědět, že ona nic z toho neudělala, ale to by se jen
točili v kruhu. A Finnian měl pravdu. Jistým způsobem byla za osud
exlibri odpovědná. Místo aby se jim pokoušeli přiblížit, bibliomanti je
utlačovali, jen aby je náhodou nemuseli prosit o odpuštění.
Skupina došla k uzlině kořenových šlahounů, která byla větší než
vstupní brána v rezidenci. Nahoře v té změti visel veliký litinový zvo-
nec, který jako by pocházel z nějaké městské kaple.
V ústrety jim vyšel Ariel. Černé vlasy mu trčely po celé hlavě jako po
výbuchu a lemovaly jeho vyhublý obličej. Jeho bledé tělo téměř modravě
zářilo, když vstoupil do jednoho ze světelných paprsků, které se jako zlaté
nitky napínaly skrz polotemnotu. Byl malý a štíhlý jako Puk, velmi šla-
chovitý a na sobě měl jen semišové kalhoty po kolena. Pod kůží se mu po-
hybovaly světlé šmouhy, které Furii připomínaly větrné zamračené nebe.
Shakespeare popisoval Ariela coby vzdušného ducha – ať už to mělo zna-
menat cokoli – ale poté, co vypadl z textu, stejně jako všichni exlibri, kteří
se ve svých příbězích chovali nadpřirozeně, ztratil své schopnosti.
„Přeludy,“ řekl Furii po chvilce, kdy na ni zíral. „Dříve to byly po-
lapené bouře, moc vzduchů, zahnaný nečas. Dnes jsou z nich pouhé
stíny, jako světla, co pálí do zorniček a vypálí ti do nich obraz, který
vidíš, i když jsi dávno odvrátila pohled jiným směrem. Jsou všechno,
co mi zůstalo.“
249
„Pokud je to pravda,“ opáčila, „jak jste pak dokázali uprchnout z té

knihovny? Bez skoku…“
„Na tomhle místě potkáš nejen exlibri,“ přerušil ji. „Jsou tu i jiní,
kteří se vzepřeli utiskování Akademie. Bibliomanti jako ty. Dva z nich
na mě a na Puka čekali na smluveném místě a odvedli nás.“
Bibliomanti na straně rebelů? To byl celý systém už tak moc rozvrá-
cený? Furiina nevědomost by se možná dala vyložit jako naivita a nej-
spíš to nebyla nevýhoda. I tak ji překvapilo, jak moc ji a jejího bratra
otec chránil před realitou. Akademie ho odsoudila k smrti, přesto se
coby odvržený šlechtic nevzdával starých ideálů a nepolevoval v loa-
jálnosti. Byly snad prázdnoknihy jen náhražkou skutečného nepřítele,
kterého si nechtěl připustit? Bylo to tragické – a Furia na něj byla čím
dál nazlobenější. Celá léta ji trénoval, aby pátrala po Siebensternově
odkazu, místo aby ji připravil na skutečný život.
Ukázala na Isis Nimmernis spočívající v Holmírově náručí. „Za-
chráníš ji?“
Ariel na ni upřel záhadný pohled, jako by jí chtěl nahlédnout do
duše. „Copak jsi to dávno neudělala?“
„Já?“
Mazaně se zasmál, což mu uloupilo trochu z té jeho nepřístupnosti.
Tenhle úsměv byl mladistvý a lstivý, ale prastarý smutek mu z očí ne-
smazal. Už v Shakespearově Bouři byl zajatcem, otrokem kouzelníka
Prospera a vězněn byl ještě i dnes, přese vše, co Finnian tvrdil o tomto
místě.
„Vstupte.“ Elegantně mávl rukou směrem za sebe. Puk znovu začal
hrát na flétnu, poskakoval kolem svého Bratra Barda v půlkruhu a na-
podobil mávnutí rukou na druhé straně vchodu.
Furia šla v čele, následovaná Holmírem, pak Finnianem a Cat.
Zbývající exlibri zůstali venku.
Vevnitř byla jen jedna jediná místnost vytvořená z nepravidelně sto-
čeného pletiva. Byla tu prkenná podlaha, na níž každý krok zněl dutě.
Tato komůrka byla vybavená jen tím nejnutnějším: U stolu stálo pár
250
židlí, byla tu postel, ale bez povlečení, a uprostřed pokoje pod větracím
otvorem ve střeše se nacházelo vychladlé ohniště. Na několika místech
byly do věží vyskládané knihy.
„Víc nepotřebuju.“ Musel si všimnout Furiina užaslého pohledu.
„Na ostrově jsem toho vlastnil mnohem méně.“
Ariel na podlaze rozprostřel deku ze sešitých kožešin a Holmír na ni
položil Isis. Když jí natáhl ruce a nohy, měla Furia pocit, že se krvavé
skvrny zmenšily. Viděla snad předtím v rozrušení více krve, než tam ve
skutečnosti bylo?
„Zase se zotaví,“ vysvětlil Ariel poté, co jí položil ruku na čelo
a hrudní koš.
Puk se nad spící také naklonil a ukazováčkem jí pozdvihl oční
víčko. Zachichotal se. Nejspíš tam spatřil jen svůj odraz, protože vy-
střihl ohavnou grimasu a velmi ho to pobavilo.
„Hej!“ zaprotestovala Furia. „Ruce pryč!“
Puk skutečně vyskočil, vzal do ruky flétnu a poskakoval kolem oh-
niště. Přitom nespouštěl Furii z očí. Choval se teď jako šílenec, ale
předtím u bludného kamene rozdával jasné příkazy a exlibri vypadali,
že ho uznávají jako jednoho ze svých vůdců.
„Sedněte si.“ Ariel si odhrnul černé pramínky vlasů z obličeje, ale
hned mu zase spadly do očí. „Všichni!“
Finnian se s naprostou samozřejmostí posadil na jednu z židlí, Cat
sice trochu zaváhala, ale sedla si vedle něj.
„Co se s ní teď stane?“ zeptala se Furia, která pořád ještě stála vedle Isis.
„Uzdraví se,“ odpověděl Ariel. „Už to začalo.“
„Ale jak je to možné?“ chtěl vědět Finnian. „Silně krvácela a vypa-
dala, že…“
„Zeptej se své přítelkyně Furie,“ opáčil Ariel.
Všechny pohledy se upřely na ni. Cat měla v očích tytéž obavy jako
na střeše, když Furia zabila kavalíry. „Tos udělala bibliomantikou?“
Furia prudce zavrtěla hlavou. „Já jsem ji nevyléčila! Něco takového
nesvedu.“
251
Ariel se na ni znovu podíval tím zkoumavým pohledem. „Něco jsi

udělala a moc dobře to víš. Ale jestli je to pravda...“ V očích mu teď
zažehla jiskra, která Furii nahnala strach. Opravdu se jí přehraboval
v myšlenkách, o tom už nepochybovala.
Puk vytáhl Isisinu dušeknihu z tašky. Položil ji doprostřed stolu
a chvilku na ni všichni zírali. Ariel otevřel krabici a vytáhl z ní biblio-
mantskou ruku, již Cat obstarala Finnianovi, který ji zase musel předat
Bratrům Bardům. Vytetovaná písmena, která pokrývala každý centi-
metr ruky, byla namodralá a bledá a kulaté kovové víko, které ránu na
zápěstí uzavíralo, pokryté patinou. Prsty byly lehce zkroucené, jako
by škemraly o almužnu. Ariel položil ruku dlaní dolů na dušeknihu
a nechal ji tam jako těžítko na dopisy.
„To by mělo prozatím stačit, aby ji nemohla použít,“ řekl.
Furia to vzala na vědomí jako spoustu nových věcí, které se v po-
sledních pár hodinách odehrály. Kdo ví, jaké triky ještě exlibri znali,
aby se ochránili před bibliomantikou?
Krvavé fleky na Isisině svršku se mezitím zmenšovaly. Spojovaly se
jeden do druhého, pomalu mizely a zanechávaly za sebou čistou bílou.
„Neměli bychom se jí na ty rány podívat?“ zeptala se Furia.
Ariel se slabě zasmál. „Možná později. Zrovna se zavírají.“
„Ale jak je to možné?“ nechápal Finnian.
„A proč přitom mizí krev z jejích šatů?“ chtěla vědět Cat. „Ta látka
vypadá jako nová.“
Ariel se podíval na Furii. „Vysvětlíš jim to?“
„To nemůžu.“
Puk padl na všechny čtyři a čenichal jako pes kolem horní části
agentčina těla. „Už není cítit po smrti,“ konstatoval.
Finnian se opřel a rezignovaně vydechl. Usmál se na Cat a krátce ji
pohladil po ruce.
Furia nenáviděla, jak se Puk ochomýtal okolo bezbranné Isis, jako
by jen čekal na příležitost zakousnout se svými špičatými tesáky do
jejího masa.
252
Vtom promluvil Ariel: „Mrzí mě, co se stalo tvému otci.“

Otevřela pusu. Chvilku nechápala, ale pak se obrátila na Cat. „Tys
jim o tom vykládala?“
S vážným výrazem ve tváři zavrtěla hlavou. „Ani slovo. Přísahám.“
„To vůbec nebylo nutné,“ řekl Ariel.
Výhružně udělala krok jeho směrem, ruku na zobáknize v kapse.
„Přestaň mi laskavě číst myšlenky!“
„Odpusť, ale jsi bibliomantka. Musíme se ujistit, že nemáš za lubem
nám všem vrazit nůž do zad.“
„A zatímco to zjišťuješ, prohrabeš se hned o něco hlouběji a…“
„Také toho lituji,“ skočil jí Ariel vlídně do řeči. „Ale máme zod-
povědnost za osmdesát mužů, žen a dětí, kteří tu žijí. Udělala bys to
samé.“
Jen nerada potlačila svůj vztek. Nejspíš to už beztak nehrálo žádnou
roli. „Můžete mi pomoci osvobodit mého bratra?“
„Co nám je do tvého bratra?“ zeptal se Puk. „Nic ti nedlužíme, Fu-
rie Salamandro Faerfaxová! Neneseme o nic větší vinu na smrti tvého
otce než ona.“ Flétnou ukázal na agentku. „Byla to smůla. Prostě se
s tím smiř!“
„Puku!“ okřikl ho Ariel.
Furia by tomu ošklivému kozlovi nejradši zakroutila krkem, ale
bylo jí jasné, že by proti němu neměla šanci. Stálo jí spoustu sil to
ignorovat a obrátit se znovu na Ariela, který byl možná sice ten nebez-
pečnější, ale taky přátelštější z obou bratří.
„Okouzlující vězní Pipa, protože ho můj otec už nemohl ochránit.“
Protože jsem ho já nemohla ochránit, projelo jí bolestivě hlavou. „Ne-
vím, co s ním je. Ale potom, co se stalo v Libropolisu, si na něm možná
vylije svůj vztek.“
Puk z flétny vymámil pronikavý tón. „To je možné,“ přikývl.
„Všechno je možné, když se zahazuješ s bibliomanty. Není pěkné to
pocítit na vlastní kůži, co?“
„To stačí!“ křikl Ariel. „Přestaň, Puku!“
253
Ale Furia slyšela už dost a pocítila podporu svojí dušeknihy. Do-

slova jí skočila otevřená do rukou dřív, než někdo v místnosti stihl
zareagovat. Puk couvnul, zakopl o Isis a po zádech padl do popela
v ohništi.
Furia pochybovala, že někdo jiný poznal, co dělá, takže rychle roz-
poltila srdce stránek a napojila se na energii skrytých písmen k niči-
vému útoku.
„Puku!“ zařval Ariel od stolu, pak něco proletělo vzduchem směrem
na kozího muže.
Ten to chytil jen pár vteřin před tím, než Furia začala předčítat slova
ze srdce stránek. Natáhl bibliomantskou ruku před sebe na ochranu
a nejspíš to byla ona, kdo ho zachránil. Furiina moc ho vymrštila do
vzduchu, uchopila ho a narazila jím do štěrbiny v kořenech na druhé
straně místnosti, kde zůstal ležet jako hromada rukou, nohou a lebky.
Vykřikla, když část uvolněné energie narazila do jejích nervových
zakončení. Na jeden vražedný okamžik necítila nic než jen přání tenhle
tábor i celý les s knižními stromy spálit až do posledního kousku ko-
řene. Měla k tomu moc a ani ten skřet s kozlíma nohama, ani vzdušný
duch by jí v tom nezabránili.
„Furie...“
Isis Nimmernis se napřímila.
„Furie, přestaň.“
Bílá, kterou měla agentka na sobě, nadpozemsky zářila a zdálo se, že
všechno ostatní přehluší. Naříkající Puk pořád ještě bezbranně vězel ve
stěně z kořenů, Cat a Finnian vyskočili na nohy a Ariel najednou stál
hned vedle Furie, natáhl ruku a podržel jí pod krkem zahnutou dýku.
„Nedělej to, Furie.“ Isisin hlas zněl slabě, ale přesto přehlušil hukot
ve Furiiných uších. „Dostal, co zasloužil. Teď ho nech žít, jinak tě za-
bijí.“
Pohyby ostatních působily neskutečně pomalu. V Arielových mod-
rých očích Furia četla rozhodnutí ji zabít. A bylo jedno, co si myslel
o chování svého Bratra Barda.
254
Možná by se mu to podařilo. Možná taky ne. Před očima se jí za-

vřelo srdce stránek, papír se přitiskl k sobě a žhnutí vyhaslo.
Isis se slabě zasmála.
Arielova ruka s nožem pomalu klesla.
Furia padla na kolena a pak se jí zatmělo před očima.
39
K dyž přišla k sobě, byla u ní Cat. Seděla s nataženýma nohama

vedle Furie na zemi, ruce překřížené na kolenou a bradu polo-
ženou na nich.
„Vypadáš blbě.“
Furia vzdychla, když pohnula hlavou. Uvnitř se jí převalovala dě-
lová koule ze strany na stranu. Měla strašlivou žízeň a v ústech tupý
pocit. Kdy si naposled čistila zuby? To byla další věc, kterou Fantastico
zamlčoval, když opěvoval život v divočině.
„Jsou tady...“
„Záchody?“
Furii ta otázka skoro mrzela, protože už tušila odpověď.
„Komfortní latrína,“ řekla Cat a zakřenila se.
„Komfortní?“
„S papírem.“
Furia se posadila. Ledová koule jí z hlavy spadla do žaludku. „Kde?“
Cat ukázala otvorem ven. Jak to tak vypadalo, nacházeli se uvnitř
vydlabaného stromu. Tahle místnost byla menší než Arielovo kořenové
doupě, zato skoro útulná. Furia ležela na dřevěné podlaze a někdo –
nejspíš Cat – jí pod hlavu strčil poskládanou kožešinu. „Prostě jdi
vpravo, po lávce dolů až na konec. Nedá se to přehlédnout.“
Furia se vrávoravě postavila a nahmatala Severinovu knihu. Pořád
byla v kapse na stehně. Zato dušekniha zmizela.
„Ariel ji uschoval,“ řekla Cat. „Strašlivě ho kousla do prstu.“
„Udělal té knize něco?“
„Jenom jí nacpal jablko do zobáku, aby sklapla.“
256
Furia se vypotácela ven a tam zjistila, že je noc. Okolí osvětlovaly

lampiony, jejich světlo zahalovalo tábor do sítě z propletených stínů.
Mezi kořeny zřícené sekvoje dávno vyrostly nové stromy. V jednom
z nich se vzbudila. Dokonce i kmeny, které musely být mnohem mladší
než ten vykořeněný kolos, byly široké jako věže. Písmenka knih, z nichž
vyrostly, objevila teprve při bližším pohledu, tak tmavá byla jejich kůra.
Když se vrátila ke Cat, pořád ještě pociťovala tepavou bolest hlavy,
ale nevolnost pomalu polevovala.
„Aspoň že mě tu nechávají volně chodit.“ Opřela se o dřevěnou zeď
a pomalu po ní sklouzla dolů, až seděla naproti Cat.
„Puk byl toho názoru, že tě měli stáhnout z kůže a vyválet v soli,“
opáčila Cat s nervózním úsměvem, který dával tušit, že Furia tomuto
osudu unikla opravdu jen o vlásek. „Trvalo jim hodinu, než mu to
vymluvili. Od té doby nemá zrovna nejlepší náladu.“
„Bastard.“
„Finnian tvrdí, že není tak zlý, jak na první pohled působí.“
„Finnian,“ zdůraznila Furia, „taky tvrdil, že se tu pěstujou stromy.
O městě plném teroristů nepadlo ani slovo.“
Catin pohled potemněl. „Tak zaprvé ti Finnian zachránil život,
když tě sem dovedl.“
„Proti své vlastní vůli!“
„A zadruhé je opravdu zahradník, který tady v lese pohřbívá knihy
a pěstuje stromy.“
„A zatřetí je úplně stejný zločinec jako Bratři Bardi,“ dodala Furia.
„Zatřetí,“ oponovala Cat, „bys konečně mohla sestoupit nohama na
zem a vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou. Vláda Akademie je dik-
tatura, která utlačuje nejen refugia, ale tahá za spoustu nitek i ve světě
tam venku. Máš tušení, kolik politiků, učenců, umělců, nakladatelů
a bůhví kdo ještě jsou tajní bibliomanti? A jaká spousta z nich dostává
rozkazy od Akademie?“
„To tvrdí Finnian? Ne každý, kdo má knihovnu, je hned biblioman-
tem.“
257
„A co ti, kteří vlastní celé knihovny? Vydávají za vzácné knihy

ohromné částky? Kteří přihazují v aukcích po celém světě? Většina lidí,
kteří si to mohou dovolit, nejsou pekaři nebo zedničtí mistři. Elita tam
venku sestává přesně z takových lidí – z bibliomantů, jako jsi ty. O to
se Akademie za posledních sto padesát let postarala. Vím to, protože
moje máma a můj táta k nim patří.“
Na chvilku Furia znejistěla i proto, že jí bylo zatěžko jasně uvažovat.
„Ale Bratři Bardi páchají atentáty! Zavraždili spousty bibliomantů. Při
útocích na instituce Akademie vždycky přišli o život nevinní lidé, kteří
prostě byli náhodou poblíž. To nebyli diktátoři, Cat! Byli to lidé jako
ty a já nebo pro mě za mě i jako exlibri tam venku.“
Cat vypadala, že chce něco říct, ale pak jen zalapala po dechu a ml-
čela. Furia věděla jen zlomek z toho, co bylo pole působnosti Adamit-
ské akademie, ale i ona zaslechla o vraždách Bratrů Bardů, o útocích
a rukojmích. Jestli Finnian tvrdil, že Puk není tak zlý, pak to víc říkalo
o Finnianovi než o Pukovi.
„Jsi do něj zamilovaná,“ řekla Furia o něco dobromyslněji, „a já ti
vůbec nevyčítám, že ho hájíš. Já nemůžu říct, že bych ho neměla ráda
nebo tak. Ale nepokoušej se mi namluvit, že jsem s Pukem zacházela
příliš hrubě! Chci jen zpátky svého bratra, nic víc. Je mi jedno, co dě-
lají Bratři Bardi. Moje rodina se po celé generace musí schovávat a já
docela určitě nejsem na straně Akademie. Ty tři rody zavraždily moje
předky a těch pár, co přežilo masakr, muselo uprchnout ze své vlasti.
To já bych měla tam venku umisťovat bomby... Ale pravda je, že chci
jen pomoci Pipovi. A že mi utíká čas.“
Cat se zamyšleně tahala za okraj díry ve svých legínách. „Máš plán?“
„Dám Okouzlující, co bude chtít,“ řekla Furia. „Copak mám jinou
možnost?“
„Nemyslíš si opravdu, že s tebou po tom všem bude vyjednávat? Isis
ji skoro zabila.“
„Jak se teď má? Myslím Isis.“
„Tomu neuvěříš.“
258
Furia polkla. „Je zdravá?“

„Jako rybička. Exlibri ji zavřeli, ačkoli Puk ji…“
„Chtěl stáhnout z kůže a vyválet v soli.“
„Hůř. Zdá se, že je vcelku kreativní.“ Catin úsměv působil mdle,
jako by se jí do něj vlastně vůbec nechtělo. „Krvavé fleky zmizely. Ariel
se chtěl podívat na její rány, ale říkala, že jestli se jí dotkne, tak…“
„To zní jako ona.“ Furia natáhla ruku Catiným směrem, aby jí po-
mohla vstát. Ale když se jí dívka chytla, Furiina kolena vypověděla
službu a obě spadly na zadek. Furia byl mnohem slabší, než si myslela,
a přesto se musela rozesmát – a nadávat zároveň. I Cat se zakřenila.
Napětí, které mezi nimi panovalo, se rozplynulo.
Když konečně obě stály, Furia řekla: „Mrzí mě to, nechtěla jsem...
Chci říct, že Akademii nenávidím přinejmenším stejně tak moc jako ty
a Finnian. Nemysli si o mně nic zlého. Jde mi jen o Pipa, sotva dovedu
myslet na něco jiného.“
Cat ji objala. „Jsem kráva, že se s tebou hádám, dokud nebude tvůj
bratr volný, nemá to cenu.“
„Bez tebe bych byla dávno mrtvá nebo seděla ve vězení. Jestli má Pip
vůbec nějakou šanci, pak za to vděčí tobě. To ti nikdy nezapomenu.“
Chvíli tam stály v těsném objetí a Furia si pomyslela, že ještě ni-
kdy neměla skutečnou kamarádku. Možná Paulinu, ale to bylo něco
jiného. Paulina, která ležela zavražděná v kuchyni, protože Okouzlující
hledala něco, co jí mohla dát jen Furia.
Když vystoupily ze stromového doupěte do noci, Cat se zeptala:
„Co tím Ariel myslel, když říkal, že jsi Isis zachránila?“
„Jenom jsem něco vyzkoušela.“
„Ale co?“
„Něco napsat. Do mojí knihy.“
„Do dušeknihy?“
Furia zavrtěla hlavou. „Do jiné. A myslím, že teď mám důkaz, že je
to opravdu ta, na kterou má Okouzlující zálusk.“
„Já to nechápu. Jak…“
259
Furia popadla Cat za ruku, když se za jedním z kmenů objevil Arie-

lův kořenový kokon. „Ještě počkej. Vysvětlím ti to, až u toho budeme
všichni.“
40
I sis chyběla, protože se exlibri zdráhali ji pustit z její cely v jednom

z kmenů. Furia navrhla, že by ji mohli spoutat, ale Puk to odmítl.
Pořád ještě chodil v lehkém předklonu a odnesl si z toho pár ošklivých
šrámů, ale jinak byl nezraněný. Jednou hrozivě ukročil jejím směrem,
ale Ariel se postavil před něj a řekl Furii: „Půjdeme spolu k Isis. Tak
může zůstat ve své cele a ty nám povíš, co máš na srdci.“
Přeměřila si ho. „Ty už to přece dávno víš, nemám pravdu?“
Vzdušný duch s úsměvem pokrčil ramena. „Pojď, není to daleko.“
„Napřed chci zpět svoji dušeknihu.“
„V žádném případě,“ prohlásil Puk.
Ale Ariel přikývl. „Když slíbíš, že nikoho z nás nenapadneš.“
Vrhla nedůvěřivý pohled na kozího muže, který jí ho oplatil svýma
rudě žhnoucíma a rozzuřenýma očima. „Dobře. Slibuju.“
Ariel došel ke stolu, kde ležela zobákniha na Isisině dušeknize. Na
nich zase spočívala useknutá bibliomantská ruka. Zobák se pod ní
stáhl hluboko do desek. Když Furia dostala knihu do rukou, tiše pro
sebe naříkala, ale byla dost chytrá na to, aby někoho otevřeně urazila.
Ve světle lampionů překročila Furia a Bratři Bardi most z kořenů
a úzkou římsu. Cat a Finnian je doprovázeli. Kmen stromu, v němž se
nacházela agentčina cela, ležel na vnějším okraji tábora. Furia čekala,
že vězeňkyni bude střežit Holmír, ale Finnian říkal, že se obr už před
časem vrátil k prahu do Libropolisu, aby hlídal přechod.
Isis Nimmernis stála v pozoru za mřížemi. Šněrovačku měla bílou
až na pár špinavých šmouh, nezbyl na ní jediný krvavý flek. Pro jistotu
jí svázali ruce za zády.
261
„Dostala jsi vodu a jídlo?“ zeptal se Ariel.

Isis neodpověděla, jen se dívala z jednoho na druhého, až nakonec
její pohled spočinul na Furii. Teprve pak řekla: „Tvrdí, že jsi mě uzdra-
vila. Nevěděla jsem, že jsi tak mocná.“
„Já taky ne.“
„Kecy!“ prsknul Puk. „Měli bysme radši vyrazit a podříznout pár
Akademikům krky.“
„Radši poslouchej,“ poradil mu Ariel.
Furia už předtím uvažovala, kde má svoje vyprávění začít, a nako-
nec se rozhodla, že by to nemělo smysl, kdyby nezačala od úplného
začátku. Takže jim vykládala o dni, kdy našla Severinovu knihu v ka-
takombách rezidence, a jak ji přesvědčoval o tom, že spolu mohou ko-
munikovat na vzdálenost více než dvou set let.
Cat němě žasla, Finnian krčil čelo a Ariel se jen vědoucně usmíval.
Puk naproti tomu znuděně dotíral na Isis nějakým klackem, než se
bleskurychle otočila, vytrhla mu tu věc z rukou a zlomila ji. Když se na
něj všichni káravě podívali, nepodařilo se mu potlačit mektavé zahih-
ňání, ale vzápětí se hraně přistiženě zahleděl do země a zamumlal: „Už
toho nechám, nechám toho...“
Furia pokračovala ve svém povídání skokem do Turína a pev-
ným hlasem vylíčila, jak jejího otce střelili a jak mu Isis propůjčila
dostatek síly, aby mohl Furii odvést zpátky do rezidence. Jeho smrt
zmínila jen jednou větou, zato ale podrobně vylíčila útok Okouz-
lující a jak se kavalíři na poslední chvíli zmocnili Pipa. Cat už něco
věděla, ale přesto pozorně naslouchala a celou dobu držela Finniana
za ruku.
Furia popisovala, jak je agentka všechny u skleníku zachránila před
Okouzlující a přitom byla těžce raněna. Nakonec se ale zarazila. Polo-
žila ruku na mříže a podívala se na Isis.
„Když jsi mi vyprávěla o svém narození na hranici dne a noci, vě-
děla jsem, co mám udělat. Musela jsem to aspoň zkusit.“
Isis jí oplácela pohled se směsicí nepochopení a obav.
262
„Narození na hranici mezi dnem a nocí?“ Finnian nechápavě nakr-

čil čelo. „To je ta stará Siebensternova pohádka?“
Puk divoce planoucíma očima zíral z jednoho na druhého. „Jaká
pohádka? O čem to mluvíte?“
„Tu zná každý,“ řekla Cat. Finnian přikývl a i Furia si najednou
pamatovala každý detail. Byla si jistá, že ještě před pár hodinami o ní
nikdy neslyšela – a teď jí připadalo, jako by na téhle pohádce vyrostla,
tak důvěrně známá byla.
Klaplo to. Opravdu to zafungovalo!
Když se podívala na Isis, agentka couvla od mříží. Ve tváři měla
vepsané strašlivé zmatení. „Jak je to možné?“ zeptala se roztřeseným
hlasem. „Celé roky jsem se pokoušela o tom místě zjistit něco víc...
a nikdo nikdy nezmínil tuhle pohádku. Ani jediným slovem! Přece
bych to po celé té době jen tak nezapomněla.“
„Siebenstern napsal většinu svých pohádek jako cvičení,“ řekla Fu-
ria. „Asi tak v době svých posledních loupežnických románů, ale pár
let před prázdnoknihami.“
„Vždycky jsem si myslela, že prázdnoknihy samy jsou taky po-
hádka,“ řekla Cat.
Puk se proplížil kolem Furie jako šelma. Horší než potupa, kterou
mu přichystala, se teď zdála být zvědavost, kterou v něm vyvolávala.
„Byl by někdo tak laskav a prozradil mi, o čem to mluvíte?“
„To není možné...“ zašeptala Isis znovu.
Furia se zhluboka nadechla a pak ten příběh v několika větách pře-
vyprávěla. Pohádka o dívce, která se narodila na hranici dne a noci,
byla prostým příběhem sirotka, který odešel, aby odhalil tajemství svého
původu. Nevlastní otec dívce vykládal, že na svět přišla ve městě, kde
se potkává zář dne s temnotou noci. A protože šlo o pohádku, v které
zákony fyziky ani astronomie nehrály žádnou roli, bylo město navěky
rozděleno touto hranicí. Obyvatelé temné čtvrti nebyli schopni konat
dobro, zatímco občané ze světlé strany neměli jedinou hanebnou my-
šlenku.
263
„Co to má společného s dnem a nocí?“ zeptal se Puk. „Takový ne-

smysl.“
„Je to jenom pohádka,“ řekla Cat. „Tam jsou věci snazší než ve
skutečném životě.“
Kozí muž si pohrdavě odplivl před mřížemi cely. „Nikdo takový
blbosti nepotřebuje. Jen marníme čas.“
Ale když ji Ariel vybídl pokývnutím, Furia vyprávěla dál.
Dívka se nakonec dostala do města na hranici dne a noci. Obyvatelé
světlé strany ji skoro umačkali svou ochotou pomoci a přátelskostí, za-
tímco obyvatelstvo temné čtvrti si s ní zle zahrávalo. Nakonec to vedlo
k poznání, že dobro nebo zlo samotné neumožňují vést plnohodnotný
život, jedině spojení obojího přináší naplnění a štěstí. Město oslavo-
valo dívku jako zachránkyni, hranice byla otevřena a obyvatelé z obou
stran k sobě našli cestu a žili šťastně až do smrti.
„A žádný princ pro tu důru?“ zeptal se Puk. „Co je to pak za po-
hádku?“
„V Siebensternových pohádkách nikdy není svatba,“ řekla Furia.
„Protože jeho postavy nejsou lidé. To je na nich to zvláštní.“
„Nejsou to lidé?“ Puk se podrážděně zatahal za kozí bradku.
„Ne. Jsou to knihy.“
„Knihy,“ zopakoval vyvedený z míry.
„Chovají se jako lidé, na první pohled tak vypadají, ale ve skuteč-
nosti jsou to pořád jen symboly magie, která vězí v knihách. Když
mluví o dobru a zlu, má tím taky na mysli dobré a špatné stránky ro-
mánu. Siebenstern byl knihami posedlý, celý jeho život se točil kolem
nich.“
„Žvásty!“ zahartusil Puk. „To nechápu!“
I Cat vypadala udiveně.
Furia pokračovala: „Existuje o tom celá řada odborných pojednání.
Analýzy, interpretace, všechno – a většina z nich dochází k závěru, že
Siebenstern nikdy nechtěl psát o skutečném životě nebo pravých lidech.
Dokonce to ani neuměl, protože neměl potuchy o realitě. To znamená,
264
že svou knihovnu v zásadě nikdy neopustil. Po nějaké době se u něj

všechno týkalo jen knih, především jeho pozdější romány jsou knihy
v knihách v knihách. Jeho příběhy se točí pořád jen kolem sebe samých.
Jako tahle pohádka: Ve skutečnosti nevypráví o dobru a zlu v lidech,
ale o literatuře. O tom, co můžou knihy způsobit, když se v nich černá
a bílá promíchají do šedivých tónů. Na rozdíl od bratří Grimmů Sieben-
stern nesbíral pohádky, které se tradovaly od pradávna, ale vymýšlel si své
vlastní. Šlo mu o to vytvořit si z knih a příběhů vlastní svět.“
Puk na ni zíral žhnoucíma očima. Očividně nerozuměl ani slovo
z toho, co vykládala. Nejspíš by na to sama taky nepřišla, kdyby její
soukromý učitel pan Theophil neodhalil její zálibu v Siebensternovi
a nezahrnul toto téma do své výuky. Její otec se o tom nesměl dozvě-
dět, ale o to to bylo zajímavější.
„Furie,“ promluvila Isis ze stínu od zadní stěny cely. „Co jsi to udělala?“
„Nejsi člověk,“ řekla Furia. „Nikdy jsi nebyla. Jsi exlibra.“
„He?“ na to Puk. „Agentka Akademie?“
Ariel si založil ruce a uznale se zasmál. „Napsala jsi tomu mladí-
kovi, z kterého se později stal Siebenstern, co ti Isis vyprávěla. A ačkoli
se v sedmnácti dušoval, že není Siebenstern, po letech si na to vzpo-
mene a použije to v jedné ze svých pohádek. Postarala ses o to, aby
před půl druhým stoletím napsal příběh o dívce pocházející z hranice
dne a noci. A tím jsi z Isis Nimmernis udělala exlibru, která vyskočila
právě z téhle knihy.“
„Ne!“ Hrůza v agentčině hlase zalézala Furii až do morku kostí. „Já
jsem bibliomantka! Akademie mě kompletně prolustrovala. Nemůžu
být exlibra!“
„Když Akademie zkoumala tvoji způsobilost, taky jsi ještě exlibrou
nebyla,“ řekla Furia. „To jsi teprve od té doby, co jsem napsala Seve-
rinovi, co ti vyprávěl tvůj pěstoun. Pro mě je to teprve pár hodin, ale
pro všechny ostatní byla ta pohádka napsaná v devatenáctém století.
Proto ji najednou všichni znají, a vzpomínáš si na ni dokonce i ty. Je to
důkaz, že Severin je Siebenstern.“
265
Isis ve své cele padla na kolena a skryla obličej do dlaní.

Cat si olízla suché rty. „Tím, co jsi mu pověděla a jak se toho poz-
ději chopil, jsi... totiž, opravdu jsi změnila minulost?“
Ariel předběhl Furii: „Skutečně.“ Musel si to přečíst už před pár
hodinami v jejích myšlenkách. Ale teprve teď poznal celou šíři toho,
co uskutečnila.
Cítila se nedobře, skoro zostuzená. Znovu se obrátila na Isis. „Mu-
sela jsem to udělat!“ řekla jí. „Byla to jediná možnost, jak tě zachránit.
A ani jsem si nebyla jistá, že to bude fungovat... Tolik toho mluvilo
proti a nakonec to mohl Severin celé zapomenout a vůbec nic by se
nebylo stalo.“
Isis pomalu zvedla hlavu. Na tvářích se jí ve svitu lampionů leskly
slzy. „Zachránit?“ zopakovala. „Udělala jsi ze mě exlibru!“
„Tomu říkám smolík,“ poznamenal Puk.
„Ve skutečnosti udělala mnohem víc než to,“ přispěchal jí na po-
moc Ariel.
Finnian to také pochopil. „Isis je teď živoucí důkaz toho, že exlibri
se můžou stát bibliomanty.“
„Možná mezi námi a vámi vůbec není tak velký rozdíl,“ řekla Furia
Arielovi. A v duchu si pomyslela: Všichni bychom mohli být stvoření
z knihy a netušit to stejně jako exlibri, než ze svých příběhů vypadli do
skutečnosti.
Vzdušný duch přikývl a ona přemýšlela, jestli to platilo i na ta slova,
co se jí honila hlavou.
„Jednomu přesto nerozumím,“ řekla Cat. „Jak jsi tím mohla Isis
vyléčit? Je přece jedno, jestli je člověk nebo exlibra – ta zranění by ji
měla zabít.“
Furia vrhla na agentku kradmý pohled. Ta si toho všimla a vytřeš-
tila oči.
„Dobrotivý bože,“ zašeptala Isis, vyskočila a vrhla se rameny proti
mřížím. „Rozvažte mi ta zatracená pouta!“
Puk nakrčil nos. „Ani ve snu!“
266
„Není obyčejná exlibra,“ řekl Ariel zamyšleně. „Je exlibra ze Sieben-

sternova příběhu. A to znamená...“ Nechal zbytek nedopovězený, ale
Furia za něj v duchu větu dokončila:
To znamená, že je kniha.
Bibliomantka. Exlibra. A…
„Zatracená kniha!“ uniklo Pukovi.
„Pouta!“ zařvala Isis. „Okamžitě mi sundejte ta pouta!“
Ariel přistoupil k dveřím cely a vytáhl svou zahnutou dýku. „Otoč
se a prostrč ruce mřížemi.“
Isis narazila rameny do železných tyčí. Ariel přeřízl provaz, který
poutal její zápěstí. Agentka odtrhla ruce od sebe, doklopýtala k zadní
stěně cely a otočila se ke všem zády. Kapuce její peleríny skrývala, co
dělala, ale Furia to přesto tušila.
„Isis,“ zašeptala a chtěla něco dodat, ale došla jí slova. Ani v nejdi-
vočejších snech si nedovedla představit, jak se Isis teď asi může cítit.
Puk nervózně poskakoval z kopyta na kopyto a ostatní se nacpali
k mřížím. Dokonce i Finnian, který v agentce ještě nedávno spatřoval
protivnici, si nervózně kousal spodní ret.
„Musela jsem přece něco udělat,“ řekla Furia. „Byla to jediná cesta,
jak ti pomoct.“
Zazněl šelest, když si Isis rozepnula poslední háček na šněrovačce.
Pak vydala zvuk, který Furia až do konce svého života nezapomene.
Nebyl to výkřik ani povzdychnutí a ani fňukání, byl to zvuk, který to
obsahoval všechno. Tak to zní, když se člověku obrátí celá existence
vzhůru nohama.
Isis se potácela, skoro se zhroutila, ale na poslední chvíli se napří-
mila. Pořád ještě stála zády k Furii a ostatním a teď si rozevírala šněro-
vačku oběma rukama.
Cat popadla Furii za paži a stiskla tak pevně, až to bolelo. Všichni
jako omráčení zírali na ženu v bílém. Nikdo nepromluvil a jako by
snad ani nedýchali. Svět utichl, když se Isis pomalu otočila.
A Furia pochopila svůj omyl: Isis si nerozevírala šněrovačku.
267
Agentka roztáhla okraje svého otevřeného hrudníku. Ale uvnitř už

nebylo maso nebo kosti, spíš to vypadalo jako vazba knihy. Mezi tím
nebyly žádné lidské orgány, ale stránky z pergamenu medové barvy
pokryté droboučkým písmem. A tam, kde mělo být agentčino srdce,
nebylo nic než poskládaný arch papíru živoucí a dýchající knihy.
41
P ozději seděly Furia a Cat na jednom z bezpočtu kořenových

mostů, nohama komíhaly nad propastí a pozorovaly lampiony
v černé hloubce, jako by to byly odrazy souhvězdí na noční obloze.
Zobáknihu měla zastrčenou v pravé kapse kombinézy, Severinovu
knihu v levé. Připadala jí tak desetkrát těžší než předtím. Furia už to
dlouho tušila, dokonce se ho na to vyptávala, ale teď měla důkaz: Se-
verin byl Siebenstern. Jenže v roce 1804, kdy si spolu psali, o tom
ještě nevěděl. Jeho první román vyšel v roce 1820, o šestnáct let poz-
ději, a než vyšly jeho pohádky, uplynulo další desetiletí. Severin byl
jen kluk, který netušil, že z něj bude spisovatel Siebenstern. Ale co ho
coby dospělého pohnulo k tomu, že se chopil pera, místo aby nadále
v otcově dílně vázal knihy jiných autorů? A mnohem důležitější bylo,
co ho později vedlo k tomu, aby vytvořil prázdnoknihy, s jejichž po-
mocí měl být svět bibliomantiky vymazán?
„Můžeš se ho prostě zeptat,“ navrhla Cat.
„Nic o tom přece neví,“ namítla a zavrtěla hlavou. „Všechno je to da-
leko v jeho budoucnosti. A co by se stalo, kdybych mu o tom pověděla?
Co když se kvůli tomu rozhodne jinak a nestane se z něj Siebenstern – co
by se pak stalo s mojí rodinou? Možná by se z Šarlatového sálu nestala
Adamitská akademie. Rosenkreutzovi by možná nemuseli prchnout do
Anglie. A dokonce bych se možná ani nikdy nenarodila.“
Položila si ruce na spánky a zamyšleně zavřela oči. „Když mu o tom
všem napíšu, pak možná změním přítomnost mnohem víc a možná se
při tom vypařím do vzduchu.“
Cat tiše zaklela.
269
„Co jsem udělala, to s Isis... to už je dost špatné,“ dodala Furia.

„Je možné, že to bude mít ještě větší následky, než teď tušíme. Nebo
vůbec žádné. Ale pokaždé, když Severina ovlivním a tím pádem i Sie-
bensterna, může to mít vliv na naši současnost.“
„Ale jistě to taky nevíš.“
Furia si odfrkla. „Vysvětli to Isis.“
„Potom, co jsi utekla, Ariel otevřel její celu,“ řekla Cat. „Ale zdráhala
se vyjít ven. Teď ji všichni nechají na pokoji, aby se mohla uklidnit.“
„Vždyť jsi ji viděla,“ vzdychla si Furia. „Ty by ses uklidnila?“
„Zakroutila bych ti krkem.“
„Tohle už ji určitě taky napadlo.“
Znovu se odmlčely a pozorovaly mihotavé světelné body v hloubce.
Vůně půdy a mechu jim stoupala do nosu a občas zaslechly hlasy, jak
se exlibri pohybovali nocí.
„Ta ruka, kterou jsi obstarala Finnianovi,“ začala Furia nakonec,
„odkud ji máš?“
„Od jednoho z bossů podsvětí v ghettu. Je to exlibro, co by rád byl
bibliomantem. Proto sbírá tyhle krámy a používá je, aby chránil svoje
obchody.“
„Byla to stará tetování, že jo? Vznikla, ještě když byl její majitel
naživu?“
„Určitě.“
„Slyšela jsem o tom. Někteří bibliomanti věří, že budou mocnější,
když si celé tělo nechají potetovat textem. Když se…“
Cat vytřeštila oči. „Když se sami stanou knihou!“
„Ano.“
„Myslíš, že je teď Isis taky... že je mocnější než předtím?“
„Jestli si jako exlibra uchovala svoje schopnosti a je jako dřív biblio-
mantkou, pak by to bylo docela dobře možné.“
Zezadu se přibližovaly kroky.
„Ariel si myslí totéž,“ řekl Finnian. Posadil se vedle Cat a pohle-
dem putoval po změti kořenů. „Říká, že je Isis teď schopná dělat věci,
270
o kterých sama ani netuší. Puk ji chtěl hned zabít. Myslí si, že je moc
nebezpečné nechat ji tu volně pobíhat. Ale Ariel byl proti. Asi doufá,
že se přidá na stranu exlibri.“
„Až do včerejška exlibri honila!“ namítla Cat. „Přece se z ní ze dne
na den nestane rebelka.“
Furia si nebyla tak jistá. „Od Akademie se očividně už před ně-
jakou dobou odvrátila. A pokud vyjde najevo, co se z ní stalo, pak ji
nenechají na pokoji, dokud ji nebudou moci vyšetřit. Nedovedu si
představit, že by s nimi spolupracovala. Nezbývá jí nic jiného než se
Akademii postavit.“
„Ale to z ní automaticky nedělá našeho spojence,“ opáčil Finnian.
„Ne, to asi ne.“
Podíval se nahoru do schodů, na jejichž konci vedla římsa k Isisině
cele. Furia sledovala jeho pohled. Cat si toho všimla a pohladila ji po
ruce. „Kdyby ti chtěla něco provést, musí se napřed vypořádat s náma.“
„Nemám z ní strach. Je chytrá. Pochopí to.“
„Nikdo z nás tu ženskou nezná.“ Finnian zněl bezradně. „Každý
ví, kdo je a co udělala. Ale co se jí ve skutečnosti honí hlavou? O tom
nemáme sebemenší tušení.“
Cat se najednou otřásla hrůzou. „Už nemá srdce, a přesto žije.“
Mlčky tu myšlenku zvažovali a nejspíš všichni došli ke stejnému
závěru, že to přesahuje veškerou jejich představivost.
Furia si všimla, že si ji Cat koutkem oka přeměřovala. „Co je?“
„Jak ti je? Myslím nehledě na tu záležitost s Isis.“
„Chybí mi Pip. A musím Okouzlující donést tu knihu tak rychle,
jak jen to bude možné. Měla by si ji vzít a být spokojená, jen když
dostanu svého bratra zpátky.“
„Prostě jen tak?“
„Jak to myslíš?“
„Severin. Jak dobře ho znáš?“
„Pár měsíců jsme si psali. Skoro každý den. Někdy i víckrát.“
„Chceš mu to nějak vysvětlit? Že to musí přestat?“
271
Furia zavrtěla hlavou. „Myslím, že bude lepší, když už se ode mě

vůbec nic nedozví.“
Cat vypadala, jako by chtěla něco polknout, ale nakonec to z ní
přece jen vypadlo: „Zapomeň na tu pitomost s tím, jak nesmíš měnit
minulost! Máš ho ráda, ne? Totiž neznám tě nějak zvlášť dobře, ale
tohohle jsem si všimla i já.“
Furia se na ni usmála. „Jsi nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy
měla.“
Cat se zakřenila od ucha k uchu a Furii by nepřekvapilo, kdyby
k tomu Finnian něco poznamenal. Ale on jen mlčky zíral do temnoty.
„Víš, proč má Okouzlující na tu knihu zálusk?“ zeptal se nakonec.
„Údajně pracuje pro nějakou matku Antikvu. Co ta s ní chce, ne-
tuším.“
„Antikva?“ zopakoval. „Jako ten pátý rod?“
Furia přikývla.
„Myslel jsem, že je tehdy všechny povraždili.“
„Možná si tak jen říká. Nebo je to pravnučka nějakého vzdáleného
příbuzného.“
„Ale proč nějaká Antikva napadá zrovna posledního z Rosenkreutzů?
Akademie si přece s oběma rodinami dost ošklivě zahrála. Nebylo by
pochopitelnější, kdyby se chtěla spojit, abyste společně bojovaly proti
třem zbývajícím rodům?“
Furia pomyslela na stínkoust, který kdysi vyvinuli Antikvové. Bylo
to jediné spojení s její rodinou, o kterém věděla. Ale Okouzlující
vždycky mluvila jen o Siebensternově knize, jako by to byl jediný dů-
vod k přepadení rezidence.
Po chvíli o tom oběma pověděla.
„Možná ten inkoust není žádné pojítko,“ řekl Finnian, „ale to,
k čemu se používá.“
„Prázdnoknihy?“
„Pokud opravdu existujou.“
„Samozřejmě že existujou! Sama jsem jich dost zničila.“
272
„Dobře, dobře.“ Obranně zvedl ruce. „Tvůj otec si z ničení prázd-

noknih udělal takovou svoji osobní křižáckou výpravu. Pokud té
matce Antikvě nejde o ten inkoust, pak možná chce chránit prázd-
noknihy.“
„To už mě taky napadlo, ale nedává to smysl. Pokud Librokalypsa
jednou nastane, pak zničí všechny knihy, a tím i bibliomantiku. To přece
nemůže být v jejím zájmu.“
Cat se prudce nadechla. „Možná potřebuje Severinovu knihu k tomu,
aby se s ním sama spojila!“
„S teenagerem?“
„Se Siebensternem, je úplně jedno, kolik mu je let.“
Furia o tom chvilku přemýšlela.
„Ale to by přece znamenalo…“ začal Finnian.
„Že dávno ví, že Severin a Siebenstern jsou jedna a tatáž osoba,“
dokončila za něj Furia. „A zná moc té knihy. Ale jak je to možné? Celé
ty roky ležela v knihovně mojí rodiny a ani můj otec o ní nevěděl.
A Severin byl jedním z nás, byl Rosenkreutz. Jak by se o tom mohl
dozvědět někdo z rodu Antikvů?“
Zase to byla Cat, která jako první vyslovila nahlas očividné. „A co
když ho znala?“
Furia nakrčila čelo. „Siebenstern zmizel roku 1835, kdy nejspíš ze-
mřel. A i kdybychom vycházeli z toho, že se dožil sta let, pak by zemřel
stářím kolem roku 1890. To je před víc jak sto dvaceti lety. Kolik by
pak muselo být téhle matce Antikvě? Přinejmenším sto čtyřicet, sto
padesát nebo ještě víc.“ Mávla rukou. „To sotva.“
Finnian se nenechal zmást. „Možná Siebenstern znal některého
z jejích předků a ten předal tajemství té knihy dalším generacím.“
Furii už se ze všech těch teorií kouřilo z hlavy. Přesto položila otázku,
ke které všechno směřovalo: „Co může po Severinovi chtít?“
Zamyšlené mlčení. Nikdo neznal odpověď.
Furia se nakonec zvedla. „Musím mluvit s Isis. Něco mi dluží.“
Cat zbledla. „Jsi si jistá, že to taky tak vidí?“
273
„Musím to aspoň zkusit. V téhle chvíli je jediná, kdo mi může

pomoct zachránit Pipa. Je dost mocná, aby otevřela bránu z refugií.
Možná mě dostane zpátky do rezidence.“
„Ale ona…“
Finnian se dotkl Catiny paže. „Má pravdu.“
„Proč tam neskočíš prostě sama? Myslela jsem si, že bibliomanti
takové věci dovedou.“
„Skoky fungujou jen v rámci jedné úrovně. Můžu skočit z jednoho
místa v normálním světě do druhého. Nebo v rámci refugií. Ale i tak je
to náročné, protože jsou k tomu třeba dva výtisky téže knihy. Kromě
toho jsem sama nikdy neskákala.“ Zavrtěla hlavou. „Brány mezi úrov-
němi jsou něco jiného. Vytvořit je dovedou jen ti nejmocnější biblio-
manti a potřebují k tomu pouze svou dušeknihu. Přesto je to těžké – kdo
neplánuje přesně, přistane uprostřed zdi nebo na dně moře.“ Podívala se
do schodů, protože se děsila toho, co teď musí udělat. „Jak to tak vypadá,
Isis je moje jediná šance.“
42
C at počkala, dokud Furia nezmizela z dohledu. „Není ani z polo-

viny tak v klidu, jak se tváří.“
„Je docela silná,“ řekl Finnian.
Cat se hlavou opřela o jeho rameno a potěšilo ji, když ji jednou
rukou objal. „Ale ona a ten Severin si psali každý den. A teď zjistila, že
on je tím, kdo naplánoval, že zničí všechny knihy světa.“
Chvíli nedělala nic jiného, než že si užívala jeho blízkost. Vypa-
dalo to, že se napřed muselo vyzradit tajemství tohoto tábora, aby byl
konečně schopný ukázat, co cítí. Vždycky věděla, že je víc než jen za-
hradník – bibliomantská ruka nebyl první artefakt, který pro něj ob-
starávala – a občas se netajil tím, že schvaluje činy Bratrů Bardů. Jen
netušila, jak moc hluboko v tom celém vězí. Přesto ji to nešokovalo.
Pravda byla, že cítila především úlevu.
„Občas existuje dobrý důvod pro extrémní opatření,“ řekl.
„Připadá ti správné, co Siebenstern udělal?“
„Ne, samozřejmě že ne. Ale něčemu věřil a byl připravený bojovat
až do konce.“
„A ty jsi taky?“
Tiše vzdychl. „Pro mě není cesty zpět. To ti musí být jasné, Cat.
Jsem na straně Bratří Bardů z přesvědčení. Tak to taky zůstane.“
„Opravdu věříš, že můžete Akademii přimět to vzdát těmi útoky?“
Zvedla tvář z jeho ramene a napřímila se. Zklamalo ji, když hned svoji
ruku stáhl.
„Chci k tobě být upřímný, Cat. Něco chystáme. Něco velkého.“
„Ještě víc mrtvých?“ zeptala se tiše.
275
Zavrtěl hlavou. „To jsou jen fámy, které rozšiřuje Akademie. Při na-
šich akcích nepřišel o život jediný nevinný člověk. Říkají nám teroristi,
aby se nás lidi báli, ale to my nejsme. Jsme ti dobří, Cat. Chceme to
správné.“
„Netvrdí tohle každý, kdo zapaluje bomby a vraždí lidi? Že pro to
jsou dobré důvody? Že se to dotýká jen vinných? Co to vůbec zna-
mená, vinný a nevinný?“
„Znám každou drobnost, vím přesně, co se stalo. Vždycky jsem
u toho. A přísahám ti: Jediní, kteří byli poškozeni, byly nenapravitelné
loutky Akademie.“
„Myslela jsem, že Bratři Bardi…“
„Bratři Bardi jsou tváře revoluce. Puk se na tom podílí častěji než
Ariel, ale ani on tam venku nerozhoduje. Oba vedou tenhle tábor,
pomáhají zmizelým exlibri a dělají to docela dobře – dokonce i Puk,
i když bys to do něj neřekla. Ale pravda je, že jsme jim dali tohle místo.
My chráníme je, ne naopak.“
„A kdo je to my?“
„Já a pár dalších. Gunvald Åhlander nám otevřel oči. Vystavěl tu
skupinu v podzemí skoro na vlastní pěst. Za dost mu vděčíme. Ale
mezitím zestárl a pracuje teď jen z druhé řady.“
Cat se podívala do jeho smutných očí a v tu chvíli to pochopila. „Jsi
to ty! Ty to všechno plánuješ a staráš se, aby to proběhlo.“
Finnian přikývl. „My všichni jsme to, co lidé venku nazývají Bratry
Bardy. Pár exlibri, bibliomantů a obyčejných lidí. A ano – já jsem něco
jako jejich vůdce.“
„Je ti sedmnáct!“
„Kdo jiný má zosnovat revoluci než ti, kteří nejsou příliš sytí a po-
hodlní? Opravdu tě to překvapuje?“
Na okamžik stiskla rty a přemýšlela. „Věci, které jsem pro tebe ob-
starávala, a všechny ty řeči o svobodě...“
Zastrčil jí černý pramínek vlasů za ucho. „Nebudu ti vyčítat, jestli
se mnou kvůli tomu nebudeš chtít mít nic společného.“
276
„Možná jsem tady právě proto. Protože ty jsi, kdo jsi. Kvůli všemu, co
jsi říkal, a kvůli tvým přesvědčením. Protože máš cíle a naději a energii
udělat víc než jen okrádat lidi a nějak tak vyjít. Tak jako já.“
„To není všechno, co děláš,“ řekl. „Podporovala jsi nás.“
„Ale neměla jsem sebemenší tušení! A tys mi často předhazoval, že
pracuju pro takové svině, jako je Jeremiah.“
„Jeremiah je bastard, ale je nic ve srovnání s těmi, kdo stojí v čele
tří rodů. Dokonce i někdo jako on se snaží jen přežít. Akademie na-
proti tomu nemá s životem na ulici nic společného. Pro ně existují jen
knihy – jako by byly důležitější než lidé, kteří je čtou. Všechno se to
už dávno vymklo kontrole. Nejpozději když se Šarlatový sál roztříštil.
Když ty tři rody zavraždily Antikvy a Rosenkreutze.“
Cat pozdvihla koutek úst. „Ne všechny.“
„Furia je v pořádku. Ale tahle matka Antikva? Pokud je skutečně
Antikva, pak je živoucím důkazem toho, co je s těmihle lidmi špatně.
Vraždí pro moc nad knihami. A koneckonců i pro moc nad těmi, kdo
s knihami mají co do činění. V tom je původ celé téhle tyranie.“
Cat ucítila v plicích studený noční vzduch. Tady v lese bylo i dý-
chání jiné než v ghettu, kde jste občas měli dojem, že kyslík je otrávený
žalem a zlobou exlibri.
„Tahle velká věc, která se chystá,“ zeptala se, „o co jde?“
„Most do Londýna. Strhneme ho.“
„A pak?“
„Pak zničíme přístup k refugiu.“
„Bibliomanti budou i tak dál chodit do Libropolisu. Někteří budou
dost silní na to, aby si dovedli otevřít bránu mezi útočišti. Akademie
zmobilizuje spoustu agentů, a než se stihnete rozkoukat, budou všude.“
„Jednotliví agenti. Možná malé skupiny. Ale ty dovedeme porazit.
Pokud padne most, pak exlibri povstanou proti svým utlačovatelům.“
„Finniane, to je šílenství!“ vypadlo z ní. „Akademie z toho bude chtít
udělat exemplární případ, aby se v ostatních útočištích nic podobného
nestalo. Vší silou…“
277
„Myslíš, že v ostatních útočištích není žádný odboj? Možná ještě ne

tak odhodlaný, tak organizovaný, ale to se změní, jakmile bude Libro-
polis svobodné. Skoro všechna refugia mají možnost se sama zásobo-
vat. V okrajových oblastech se pěstují rostliny a chovají zvířata. A to je
pak skutečná svoboda: naprostá nezávislost.“
Prudce zavrtěla hlavou. „Svoboda? Bude to jenom zatracený vězení!
Nebo jak říkáš místu, které nikdo nebude moci opustit nebo do něj
vstoupit?“
„Přišla jsi do Libropolisu dobrovolně a zůstala jsi. Cítila ses uvěz-
něná?“
„Protože jsem měla na vybranou! Kdykoli jsem se mohla po mostě
vrátit zpátky do Londýna.“
„Ale nechtěla jsi. Protože se ti v Libropolisu líbilo.“
„Krucinál, o to tu přece vůbec nejde! Když zničíš ten most, pak tam
desetitisíce lidí zůstanou uvězněny. Mezi tím docela dost těch, kteří
tam ani nežijou, a jen si chtěli koupit knihy.“
„Bibliomanti,“ řekl pohrdavě.
„Ano, bibliomanti jako Furia. Jako Isis, které vděčíš za život. Nebo
jako stovky a tisíce dalších, kteří...“
„Kterým ochrana Akademie vyhovuje, protože je to tak pohodlné.“
Finnian vzal její ruce do svých. „Poslechni, vím, že to není řešení, které
přinese spravedlnost každému. Ale když bude Libropolis nezávislé, pak
máme šanci. Aspoň to.“
„Je to špatně, Finniane. Od základu špatně. Všichni ti lidi mají
právo na svoje vlastní rozhodnutí. Nemůžeš je prostě nutit k něčemu,
co hrstka lidí považuje za správné nebo spravedlivé.“
„Co navrhuješ? Máme nechat hlasovat, jestli ten most strhneme
nebo ne? Pár týdnů předtím rozdat hlasovací lístky, jestli je útok to
pravé?“
Nechápavě se na něj podívala. „Kdyby k tomu náhodou došlo, jak
myslíš, že by to dopadlo? Myslíš, že by hlasovali pro to, aby nemohli už
nikdy opustit Libropolis?“
278
„Les je jim otevřený. A musí existovat ještě hlubší refugia, do kte-

rých se skrz něj můžeme dostat. A jestli najdeme vstupy, pak…“
„Jestli, Finniane? To je tvoje vyhlídka do budoucnosti? Jestli?“
„Přinejmenším to je vyhlídka. Tak, jak se věci mají teď, nevidím
žádnou. Každopádně ne pro exlibri v ghettu. Kdybych mohl, nechal
bych všechny bibliomanty napřed odstěhovat, než zničíme most. Ale
to není možné, to sama víš.“
Zlé na tom bylo, že ho i tak měla pořád stejně ráda, ačkoli ji rozči-
loval. Rozčilovalo ji, že není schopná mu vysvětlit, že se plete. Rozčilo-
vala ji ta jeho proklatá tvrdohlavost. Musela být jiná cesta, možná těžší,
ale taky... ano, taky co? Spravedlivější? Neznala na to odpověď, ale as-
poň si to přiznávala, zatímco on všechny nepříjemné otázky ignoroval.
Vytáhla ruce z jeho a vyskočila. „Co se stane s bibliomanty, kteří
pak v Libropolisu zůstanou? Nebudou dost mocní na to, aby zřídili
novou vládu? Zkušený bibliomant dokáže udržet v šachu spousty ex-
libri, když je to nutné.“
„Nejsou to bojovníci. Jsou to čtenáři a sběratelé. Jediný konflikt,
který znají, je hádka o ceně nějaké vzácné knihy.“
Chvíli na něj zírala s otevřenou pusou. „Chceš je napálit! Sebrat jim
jejich dušeknihy a zavřít je!“ Nedovedla pobrat, co to plánoval. „Pak
jsi ty nová Akademie, Finniane! Vypudíš tyrany a sám se staneš tím
dalším.“
„Nesmysl. Chci, aby měli všichni lidi šanci na svobodnou volbu.
Aby se sami mohli rozhodnout, kdo je bude zastupovat a dělat roz-
hodnutí.“
Chtěl vstát, ale za rameno ho stáhla zpátky na zem. „Ale napřed to
rozhodneš za ně, nemám pravdu?“
„Tak začíná každá revoluce, Cat. Rozhodnutím se bránit. Rozhod-
nutím přestat jen přihlížet, jak se všechno řítí do propasti. Rozhodnu-
tím něco změnit.“
Chtěla mu odporovat, ale pochopila, že to nemá smysl. Takže jen
rezignovaně zvedla ruce, otočila se a vyrazila po schodech nahoru.
279
„Cat, počkej!“
„Běž a vybojuj si ten svůj boj, Finniane. Zažehni svůj oheň a vyhoď
to do vzduchu, jestli ti to připadá správné. Máš pravdu: Co tu plánu-
ješ, je opravdu něco velkého. A převálcuje tě to dřív, než pochopíš, co
jsi spískal.“
43
I sis měla šněrovačku znovu zavázanou a seděla s koleny těsně u sebe

před zadní stěnou cely. Nevzhlédla, když Furia otevřela nezamčené
mříže a vstoupila do stromové jeskyně.
„To, co jsi pro nás tam u skleníku udělala…“
„Neudělala jsem to pro vás.“ Isis mluvila tak tiše, že ji zvuky noč-
ního lesa skoro přehlušovaly. Hlavu měla skloněnou a upřeně sledovala
bod mezi svýma nohama.
„Nehraje roli proč. Bez tebe bych už nebyla naživu.“
„Tak jsme si kvit, nemám pravdu?“ Cynismus z jejího hlasu přímo
čišel, ačkoli mluvila stále tiše.
„Ano,“ souhlasila Furia. „Byla bys mrtvá, kdybych to nezkusila.“
„A co jsem teď? Jen něco, co někoho napadlo. Myšlenka, která náho-
dou přistála na papíře. Ale to ji nečiní o nic míň prchavou, ne? Exlibri
nejsou lidé. Nemají právo žít jako lidé. Nezplodili je otcové a matky, ale
pera a inkoust.“
Furia se posadila naproti ní na zem. „A v čem je rozdíl? Jste z masa
a kostí jako každý jiný. Máte svoje vlastní myšlenky, můžete si dělat, co
chcete. Vaše minulost je vepsaná v nějaké knize, no a co?“
„Jsem teď sama to, co jsem po deset let pronásledovala. Chytala
jsem exlibri a zavírala je. Některé jsem zranila, působila jsem jim bo-
lest, a pár jsem jich dokonce zabila. To všechno jsem mohla dělat, pro-
tože jsem si byla naprosto jistá, že nejsou lidé. Lidé, kteří mají právo
na to, aby se jim nic z toho nedělo. Myšlenky a představy se v každé
vteřině všude na světě k všeobecné spokojenosti rozplývají, nikdo jim
nevěří, zapomeneme je a jsou pryč. Dokonce i takové, které někdo
281
zapsal, znovu zmizí. Tabule někdo smaže, knihy spálí. Nic není tak
pomíjivé jako myšlenka. A to jsou právě exlibri: Myšlenky, které by
možná byly dávno zapomenuty, kdyby omylem nepřistály v tomhle
světě. Takže mi řekni, jaké právo na život jim dáváš?“
„A kdo ti dal právo o tom rozhodovat? Kdo smí žít nebo být svo-
bodný a kdo ne? Co tě učinilo takovým člověkem, jakým jsi byla?“
„Akademie mě naučila…“
„Akademie je spolek sobeckých rodin, které lpí na moci a mají
strach ze změny.“
Isis se chladně zasmála a poklepala si na hruď. „Nechoď na mě
s tím, jak jsou změny báječné.“
„Je mi líto, že bys radši zemřela.“ Furia byla teď rozčílená, protože
měla pocit, že nehraje vůbec žádnou roli, co říká. Isis ji beztak sotva
poslouchala.
„Můj otec je mrtvý. Dva lidi, které jsem znala od dětství, zavraždili
kavalíři. Můj bratr je držen v zajetí. A ty tu sedíš a užíráš se sebelítostí!
Sakra, je mi patnáct a mám víc odvahy než celá slavná Isis Nimmernis,
obávaná lovkyně exlibri!“
„Co chceš slyšet, Furie? Že jsem ti vděčná? Že nehraje žádnou roli,
co se ze mě stalo – hlavně že jsem na živu?“
„A když je smrt o tolik lepší, proč prostě neskočíš do propasti?
K okraji to není ani deset kroků.“ Furia vyskočila a rozrazila mříže.
„Zmiz a ukonči to! Když jsou exlibri tak prchaví a nedůležití jako my-
šlenky, pak je přece jedno, jestli tu sedíš a lituješ se, nebo si tam dole
zlomíš vaz.“
Isis na ni vztekle zakoulela očima, ale to bylo Furii jedno. Sama byla
tak rozčílená, než aby cítila strach nebo aspoň respekt.
„Myslíš, že mě to dávno nenapadlo?“ zeptala se Isis.
„Tak proč to neuděláš?“
S odpovědí si dala na čas. „Protože to neumím vzdát. I když bych
chtěla, nemůžu. Tak mě Siebenstern nenapsal. Postavy v pohádkách
neznají rezignaci. Jdou dál svou cestou a je úplně jedno, co se jim při-
282
hodí, jak velké je jejich utrpení nebo pokušení – pochodují neomylně

vpřed. A to jsem já, Furie. Vždycky jsem byla taková. Prostě jdu pořád
dál a je jedno, co mi kdo hodí pod nohy, aby mě zastavil.“
Furia se pustila mříží. „A ty si myslíš, že je to něco špatného?“
Isis nedostala příležitost odpovědět, protože v tu chvíli se hlasitě
rozezněl zvon. Během několika vteřin se přidal druhý a pak i třetí.
„To je poplach?“ Furia vykročila z cely a rozhlížela se v temnotě.
Římsa před ní končila u zábradlí. Vlevo nebyl nikdo vidět, ale zprava
přiběhla Cat.
„Furie! Co se děje?“ Cat shlédla do změti kořenů pod nimi. Zvuk
zvonů přicházel ze všech směrů.
„Je tady,“ řekla Isis, která najednou stála mezi nimi. „To je Okouz-
lující. Věděla jsem, že najde způsob, jak se sem dostat.“
Za Cat se přibližoval Finnian, přejel letmým pohledem Isis a pak se
zahleděl na jedno místo v temnotě. „Arielův zvon nezní,“ řekl. „Přitom
by měl ten jeho být první. A nejhlasitější.“
„Takže už je u něj.“ Isis přikročila k Finnianovi. „Kde mám duše-
knihu?“
„U Ariela.“
Zaklela a chtěla se rozeběhnout, ale Furia se jí postavila do cesty.
„Jestli má s sebou kavalíry, pak je možná teď dobrý okamžik s ní vyjed-
návat o mém bratrovi.“
„Radši bych ji měla hned tady zabít.“
„Ne! Jestli se jí něco stane, pak se kavalíři v rezidenci pomstí na
Pipovi.“
„Potřebuju svoji knihu!“
Samozřejmě, žádný bibliomant se své knihy nevzdá. Bylo docela
fuk, v co se Isis proměnila – nikdo ji nezadrží od toho, aby tu knihu
získala zpátky.
„Dobře,“ řekla Furia. „Ale já si s ní promluvím.“
Finnian se hned dal do pohybu. „Tohle tady jsou moji lidé. Už dřív
jsem pro ně bojoval.“
283
„Exlibri budou v největším bezpečí, když Okouzlující dostane, co

chce,“ řekla Furia. „Dám jí Severinovu knihu.“
„Stejně tvého bratra zabije,“ opáčila Isis. „Napřed tebe, pak jeho.
A kdoví ještě koho, když už bude v tom. Nepodceňuj její krutost!“
„Tak otevři bránu a odveď mě do rezidence. Dokud je Okouzlující
tady v lese, možná se k Pipovi dostanu.“
„Nemůžu otevřít bránu, dokud nebudu mít svoji dušeknihu. Ale
ne k tobě domů, ale na nějaké místo, které znám. To je pravidlo, jinak
to nejde. Musela jsem tam už aspoň jednou být, jinak je to moc ne-
bezpečné.“
Furia zaklela. „Tak už neztrácejme čas a pojďme konečně pro tu
zatracenou knihu.“
Přikrčeně se rozeběhli a za chvíli se před nimi objevilo Arielovo pří-
střeší, klubko kořenů, které jeho komůrku obklopovalo jako kokon.
Před vchodem se tlačila skupina exlibri, které v šachu drželi tři kavalíři
se střelnými zbraněmi. Okouzlující už musela být uvnitř.
„Tudy ne,“ zašeptal Finnian a chytil Isis za paži. „Znám lepší cestu.“
Dovedl je po schodech dolů přes úzký mostek z provazců kořenů.
Zastavil se před stěnou z úponků. Nacházeli se teď šikmo pod Arie-
lovým uzlem z kořenů. Vysoko nad nimi se proplétaly paprsky světla
mezi spletí větví – to musela být zadní stěna komory. Tady nebyli ani
kavalíři, ani exlibri.
„Dobře.“ Isis krátce kývla na Finniana a začala šplhat po jako ká-
men tvrdých úponcích do výšky, Furia a ostatní ji rychle následovali.
Nebyl to těžký výstup, snadno nacházeli místa, kam šlápnout a kde se
přidržet.
Nakonec se přikrčili těsně k sobě ve změti provazů a dívali se za
světlem, které proudilo ven. Každý vykukoval jinou mezerou. Furia si
našla takový úhel pohledu, při kterém sice viděla Ariela, ale ne Okouz-
lující. Vzdušný duch stál s rozcuchanými vlasy na konci prázdného
stolu. Isisina dušekniha a tetovaná bibliomantská ruka byly pryč. Ani
Puka neviděli.
284
Spleť větví nebyla nikterak silná, Furia by mohla natáhnout ruku

do světla a jasně slyšela, jak Okouzlující mluví.
„… žádný zájem na tom na vás poštvat Akademii. Boj, který vedete
s hrstkou rebelských exlibri, není můj. Zůstaňte tady v lese, jak dlouho
chcete. Ale dejte mi tu holku.“
„Co ostatní?“ zeptal se Ariel. „Její průvodci.“
„Ten kluk a ta zlodějka mě nezajímají. Jenom agentku chci vidět
zemřít – pokud jste ji už dávno nezabili.“
„Strčili jsme ji do dutého stromu.“
„Do jakého dutého stromu?“
„Do odumřelé sekvoje. Uvnitř hnízdí obří ohniví mravenci, jen se
to tam jimi hemží. Zloděje trestáme tak, že je na laně spouštíme mezi
ně. Kývou se ze strany na stranu, aby se dostali dál od mravenců. Vět-
šina už ani nekřičí, když je spustíme úplně dolů. Ty, kteří ano, zase vy-
táhneme. Kdo přežije, má milost. Ale to se neděje příliš často... Puku,
kdy jsme měli posledního přeživšího?“
Kozí muž se ozval zprava. Furia ho pořád ještě neviděla. „Před osmi
lety. Ukradl zobáknihu, jestli si dobře pamatuju.“
Cat se vedle Furie začala potit. Finnian se předklonil. „On ví, že
jsme tady.“
„Zrádce a agenty Akademie strkáme rovnou do toho kmenu,“ řekl Puk
a zády vstoupil do Furiina zorného pole. „Dopadnou do roje mravenců
a potopí se do něj. Isis Nimmernis křičela čtvrt hodiny, pak byl klid. Před-
tím jsme ji svlékli a potřeli cukrovou vodou. To mravence dost rozdráždí.“
„Předpokládám,“ řekla Okouzlující po krátkém mlčení, „že máte
mrtvolu, kterou mi můžete ukázat.“
„No,“ opáčil Puk, „můžete poslat pár svých mužů do toho kmenu,
aby mezi mravenci vyhrabali její zbytky.“
„Možná bych to měla udělat. Nebo tě chytnu za flígr a hodím tě za
ní, exlibro.“
„Vytrpěl jsem nálady královny Titanie, takže mě úkladné vražed-
kyně nezastraší.“
285
Okouzlující se zasmála. Puk si zkřížil ruce za zády a začal přecházet

z místa na místo, jako by musel o jejích slovech přemýšlet.
„Kde je ta holka?“ zeptala se nakonec. „Ta malá má u sebe něco, co
jí nepatří.“
Ariel se oběma rukama opřel o stůl. „Kdo mi zaručí, že nevyklopíte
Akademii všechno, co se tu dozvíte, jakmile dostanete, co chcete?“
„Jak jsem vám řekla, už pro Adamitskou akademii nepracuju. Bu-
dete mi muset věřit. Nebo je tu možnost, že všichni dopadnete jako
váš nerozumný přítel.“
K Arielovi přiletěl balíček v šátku a asi na délku paže od něj dopadl
na stůl. Ostře se nadechl a pak zvedl jeden konec látky. S nehybným
výrazem v obličeji se obrátil na Puka. „Holmír.“
Cat vymrštila ruku a rychle ji přitiskla na Finnianova ústa, než stihl
vyrazit rozezlený zvuk.
Puk zůstal stát před škvírou, kterou Furia nakukovala do jeskyně
z kořenů. Přešlápl na místě a zdánlivě zamyšleně se otočil – a přitom se
rozžhaveným pohledem potkal s Furiinýma očima. Po chvilce vyrazil
a zmizel z jejího zorného pole.
„Nebylo nutné Holmíra zabít,“ řekl Ariel.
„Domnívala jsem se, že bych svým věcným argumentům měla pro-
půjčit trochu emoční váhy,“ opáčila Okouzlující samolibě. „Lituji, po-
kud to bylo ukvapené. A ráda bych to zase napravila tím, že třeba těch
osm zajatých strážců, které při mém příchodu přemohli moji muži,
nesrazím z kořenů.“
Puk zavrčel a zněl spíš jako vlk než kozel. Ale Ariel konejšivě zvedl
ruku směrem ke svému Bratru Bardu.
„Věřím vám,“ řekl s pohledem na Holmírovu lebku. „Další důkazy
vaší upřímnosti nejsou nutné.“
„Takže se shodneme?“
Furia neviděla, jak na to Ariel zareagoval, protože ji Puk zase zastínil
výhled. Zůstal stát zády k ní a tentokrát držel něco v rukou, které nená-
padně prostrčil škvírou. Cat si toho taky všimla, ale ostatní to neviděli.
286
Ovšem Isis se sotva znatelně napřímila, když ucítila, co jim tam Puk
podává.
Furia natáhla ruku a uchopila malou modlitební knížku. Puk zůstal
chvilku stát, aby se ujistil, že má dost času stáhnout ruku zpátky, a pak
se dal znovu do pohybu.
„Nechám přivést tu holku,“ řekl Ariel Okouzlující.
„Prostě mi řekněte, kde ji najdu.“
„Moji lidé vytáhnou Furii z cely a dovedou sem.“ Pokynul Pukovi
a ten s brbláním vyrazil směrem k východu.
Furia se natáhla přes Cat a Finniana a podala Isis její dušeknihu.
Ta s úlevou vydechla, láskyplně rukou pohladila vazbu a zastrčila mezi
stránky prst, aby knihu otevřela.
„Počkej,“ zašeptala Furia. „Napřed nás dostaň do Londýna.“
„Já zůstanu tady,“ šeptl Finnian.
„Abys skončil jako Holmír?“ zeptala se Cat vyděšeně.
Isis ukázala dolů. „Slezte zpátky dolů. Okamžitě!“
K Furiině překvapení ji Finnian poslechl jako první. Uvnitř si Ariel
a Okouzlující vyměňovali další slova, ale to už neslyšela a ručkovala
spolu s ostatními zpátky k mostu z úponků. Tam se nacházeli asi čtyři
délky pod kořenovým uzlem a byli zároveň chráněni před pohledy
z přední strany. Zaslechli přidušené rozčílení, když se Puk dral skupi-
nou exlibri a uklidňoval je.
Isis otevřela knihu a rozštěpila srdce stránek. Světlo v nich bylo
temně fialové a z dálky snad nebylo vidět. Nikdo z nich netušil, kde
Okouzlující rozestavěla své kavalíry.
„Pojď sem,“ řekla Isis Furii. „Pospěš si!“
„Napřed Cat.“
Na té bylo vidět, že jí z té představy rozhodně není dvakrát dobře.
„Proč já?“
Furia vytáhla z tašky svou vlastní dušeknihu. „Protože já se při
nejhorším můžu bránit, když na nás použije bibliomantiku.“ To bylo
vcelku odvážné tvrzení, ale po krátkém zaváhání Cat přikývla.
287
„A vy přijdete hned za mnou?“

Finnian ji objal a zašeptal jí něco do ucha. Furii překvapovalo, jak
byl vyrovnaný, trochu jí to dělalo starosti. Ale vypadalo to, že je rád, že
bude Cat v bezpečí.
„Jeden po druhém,“ řekla Isis. „Jinak to nejde.“
Cat se chytila její napřažené levé ruky, fialové světlo vzplálo a pak
obě zmizely.
„Furie,“ začal Finnian po krátkém zaváhání, „já…“
Dál se nedostal, protože Isis se znovu objevila. V pravé ruce držela
rozevřenou dušeknihu. Vypadala vyčerpaně, jako by celé hodiny stou-
pala na nějakou horu.
„Teď ty,“ řekla Furii.
Ta přikývla – a strčila do Finniana, který klopýtl a padl na Isis. Pře-
kvapilo ho to, chtěl se chytit Furie, ale to už ho netrpělivá Isis popadla
a oba se vypařili do vzduchu.
Furia sebou pohnula a zase vyšplhala nahoru po stěně z úponků.
Isis bude každou chvíli zpátky. Přesto se dostala nahoru dřív, než kout-
kem oka zahlédla fialovou záři dole v houští. Uviděla, jak se objevila
Isisina silueta, ale nezastavila se. Místo toho se vtěsnala mezi několik
provazců, které zvenku obklopovaly Arielovu komoru z kořenů.
Bylo jí jasné, že ji Isis bude pronásledovat. Možná proto, že mají
stejný cíl – i když z jiných důvodů – možná taky proto, aby ji ochránila
před její vlastní blbostí. Obojí v tuhle chvíli nehrálo žádnou roli. Měla
velký náskok a pochybovala, že se Isis odváží použít bibliomantiku tak
blízko svému nepříteli.
Naposled se ohlédla, ale Isis nikde neviděla. Pak se procpala kořeny
a vystoupila na malou plošinu před Arielovým příbytkem. Tři kavalíři
měli plné ruce práce s tím, aby udrželi v šachu exlibri. Ještě si nevšimli,
že za nimi stojí dívka – když vtom Furia hlasitě zahvízdala na prsty.
Všechny obličeje se k ní obrátily.
„Jmenuju se Furia Salamandra Faerfaxová,“ řekla a ukázala jim Se-
verinovu knihu. „Chci za vaší paní.“
44
O kouzlující vystoupila ven. Jeden z kavalírů chtěl Furii chytit, ale

žena ho mávnutím ruky zahnala.
„Dobrý den, Furie.“
„Nesu vám tu knihu.“ Furia jí ji podala. „To je přece to, co chcete.“
Chvilku to vypadalo, že to Okouzlující vůbec nezajímá. Očima
spočívala jen na samotné Furii a neuhnula pohledem. Furii na mysl
přišel pavouk, který zničehonic udělá krok vpřed a sevře svoji oběť
všema osmi nohama.
Ale Okouzlující zůstala stát u vchodu do kořenové jeskyně a jen
pomalu natáhla ruku. Na černém kostýmu nebylo postřelení, které jí
uštědřil Finnian, vůbec patrné.
„Dej mi to,“ řekla.
Furia vyrazila k ní. Její žaludek jako by dělal kotrmelce. Na oka-
mžik pocítila neznatelný odpor, který ji od ní odpuzoval, jako silové
pole mezi dvěma magnety.
Paže Okouzlující se vymrštila a popadla ji za zápěstí. „Tak tedy, po-
slední dcero z rodu Rosenkreutzů, ukaž, co to tu máš.“
„To moc dobře víte.“
Její úsměv zůstal nezměněný. Nic než maškaráda, za kterou se skrý-
valo něco skrz naskrz strašlivého.
„Jsi cítit jako tvůj bratr,“ zašeptala Okouzlující.
„Vsadím se,“ řekl jeden z kavalírů a zakřenil se, „že i stejně křičí.“
„Drž zobák!“ obořila se na něj jeho paní.
Furiina strnulost byla ta tam. Zrovna když jí Okouzlující chtěla vzít
knihu z ruky, stáhla ji zpátky. „Co jste udělala Pipovi?“
289
„Daří se mu dobře.“
„Proč teda křičel?“
Žena se na Furii podívala svýma černýma velkýma očima a tento-
krát v nich bylo upřímné nepochopení. „Je to dítě. Děti křičí.“
„Pip ne. Jen když se mu ubližuje.“
Okouzlující jí vytrhla Severinovu knihu z ruky a odstrčila ji. „Má
se dobře. Zapracuj na tónu svého hlasu, maličká, a pak se mu povede
dobře i dál.“
„Donesla jsem vám tu knihu. Teď Pipa propusťte!“
„Samozřejmě. Doprovodíš mě a můžeš se o tom přesvědčit na
vlastní oči.“
Bylo to dilema a samozřejmě to tušila. Když s ní nepůjde, nemůže
si být jistá, že Pipa propustí. Když to udělá, bude Okouzlující a jejímu
nadřízenému vydaná na pospas stejně jako on.
Okouzlující s nadšeným smíchem prolétla některé ze záznamů
v knize. „To je tak srdceryvně rozkošné,“ řekla, aniž by od řádků zvedla
pohled. „Ty jsi do něj trochu zamilovaná, nemám pravdu?“
Furia by tu knihu radši snědla, než aby na to odpověděla.
„Tady je ještě někdo, koho bych ráda poznala,“ řekla Okouzlující
a listovala dál.
„Matka Antikva?“ Byl to jen pokus, ale okamžitě věděla, že se trefila.
Žena nakrčila čelo. „Kdo ti o ní pověděl? Ta agentka snad?“
„No,“ řekla Okouzlující a pokrčila rameny, „to ostatně nehraje žád-
nou roli.“ Obrátila se na kavalíry a křikla: „Jdeme. Vezměte jí duše-
knihu a svažte ruce!“
Chtěla se ještě jednou otočit na Ariela uvnitř jeho kořenového
příbytku a najednou zaváhala. Nedůvěřivě naklonila hlavu na stranu
a rozhlédla se. „Kde je ten kozí chlápek? Nepřivedl tě, že ne?“
Furia vyklouzla z rukou jednoho kavalíra. Když po ní chtěl chmát-
nout, mrštila po ním svou vůli. Nebyla si jistá, jestli to na ně bude fun-
govat, ale ten duševní útok ho zdržel. Na vteřinu zaváhal a to jí stačilo.
290
„Jdu s vámi,“ řekla Furia Okouzlující. „Ale moji dušeknihu nedo-

stanete.“
Exlibri, které zadržovali ostatní kavalíři, zneklidněli. Na druhém
konci kořene na okraji lampionového světla se něco pohybovalo.
Okouzlující si toho taky všimla. „Arieli!“ křikla přes rameno. „Uklidni
si svoje lidi, nebo zajatci zemřou.“
Na vyšších kořenových lávkách postrčili vždy dva kavalíři spoutané
exlibri blíž k okraji propasti.
Ariel vystoupil na plošinu a zvedl ruku. Věnoval pár slov davu
a všem, kteří se skrývali ve stínu, a po pár okamžicích se z rebelského
brblání stalo tlumené šeptání.
Okouzlující se podívala na Furii. „Vyvaruj se nějakého odporu. To
by se tobě i tvému bratrovi vymstilo.“
Dřív Furia občas přemýšlela, proč si postavy v knihách tak často
samým pohrdáním odplivávají – připadalo jí to spíš nechutné než ex-
presivní – ale teď to pochopila. Nenávist byla jako rybí tuk, který se na
jazyk lepil jako pachuť.
„Neplánuju žádný odpor,“ řekla. „Chci si jen ponechat svoji duše-
knihu. Dávám vám slovo, že ne…“
Nedostala se k tomu, aby větu dokončila, protože vtom se udály
hned dvě věci naráz.
Zazněla ševelivá flétnová melodie, která zpočátku zněla překrásně,
ale hned nato začala rvát ušní bubínky všech okolostojících. Někteří
exlibri vykřikli a tři kavalíři na plošině si přitiskli ruce na uši. Dva ne-
chali dokonce upadnout své zbraně. Podobně na tom byli ti na vyš-
ších kořenech, stejně jako jejich zajatci. I Furiou projela prudká bolest.
Uviděla, jak se Okouzlující zkroutila a pak sama klesla na kolena.
Před ni na zem dopadla Severinova kniha, viděla ji jen rozmazaně,
protože jí do očí vyhrkly slzy a bolest v uších se stala nesnesitelnou.
V tutéž chvíli došlo k útoku, který měl úspěch jen proto, že nikdo
kromě Furie nevěděl, jak moc oslabená teď Isis Nimmernis je. Ote-
vření dvou průchodů neprodleně za sebou ji očividně dost vyčerpalo.
291
Zničehonic se objevila na plošině a trochu vrávorala. Z posledních sil

ubalila jednu pěstí řvoucí Okouzlující, zapotácela se, a když chtěla při-
dat další ránu, její protivnice už mezitím se zkřiveným a krví zborce-
ným obličejem zmizela v Arielově příbytku.
Teď se Isis obrátila na tři kavalíry, kteří byli v její bezprostřední blíz-
kosti. Ty muže pořád sužoval nepříjemný tón flétny a nekladli vůbec
žádný odpor, když je Isis jednoho po druhém strčila do propasti.
Melodie nenadále utichla. Puk s mečivým smíchem přistál na plo-
šině, vytáhl z pochvy meč jednoho z kavalírů a vyrazil za Okouzlující
do kořenové jeskyně.
Omráčená dozvuky bolesti chtěla Furia sáhnout po Severinově
knize, ale ta byla pryč. Neviděla, že by ji Isis zvedla. Takže ji musela
znovu uzmout Okouzlující, než dostala zásah.
Na rameno jí dopadla ruka. „... musíme pryč,“ zaznělo z velké dálky.
„Ale Pip…“
„Vysvobodíme ho.“
Furia prudce zavrtěla hlavou. „Jsi přece slabá. A ta kniha je…“
„Teď ne, Furie,“
Přesto chtěla proběhnout skulinou do kořenové jeskyně, když tam
zazněl pronikavý výkřik – následovaný zvukem, jako by se tělo tr-
halo na kousky. Na obličeji ucítila teplé vlhko a něco neforemného jí
s plesknutím přistálo u nohou. Rozpoznala kus rozcuchané kozí srsti,
pak už ji Isis odvlekla pryč.
V pozadí kavalíři jako hrušky padali z vyšších úponků a šlahounů.
Jako omráčená vnímala tenhle groteskní lidský déšť, slyšela panické vý-
křiky, které se mísily s Arielovým řevem za jejími zády. Nakonec zazněl
vzteklý křik Okouzlující.
„Pojď už!“ řekla Isis. „Puk je mrtvý a my…“
Její slova doznívala ve fialové explozi a vichru, který Furii popadl
a vrhl ji do víru světel. Isis byla vedle ní a kolem ní šelestily stránky
světa, když padaly mezi řádky, droboučké ve stínu obrovských písmen.
45
L ampa v rezidenci s čím dál větší beznadějí pozorovala, jak se

křeslo sune kupředu a přitom se pokouší nevzbudit pozornost.
Podle jejího názoru byl přitom ten nápad předurčen k neúspěchu, ještě
než ho křeslo začalo nemotorně provádět.
Že se mu to přesto podařilo, ji nadmíru udivilo. Skoro tak moc jako
jeho nenadálá odvaha. Od té doby, co potkali toho šoféra, se s ním
něco dělo.
Chodby rezidence byly přeplněné nábytkem, který se tam nashro-
máždil za několik staletí. Nikomu z cizích nepřipadalo nápadné, že tam
najednou před dveřmi do pokoje stojí další křeslo uprostřed světelného
pravoúhelníku, který z místnosti dopadal na jeho rudé polstrování.
Lampa stála o kus dál v chodbě u začátku schodiště. Sunderland
jí naolejoval klouby – kdo jiný by měl vědět, jak se dostat k oleji, než
šofér? – a od té doby se z jejího skřípavého potácení staly nehlučné
kroky. Nejradši by si celý dlouhý den vykračovala po ruinách a předvá-
děla by svoji novou hbitost zarputilým tvářím na olejomalbách.
Jenže měla na práci něco důležitějšího. Sunderland chtěl zachránit
toho chlapce a k tomu potřeboval vědět, kolik kavalírů ho střeží. Pří-
tomnost lampy a křesla snad nevzbudí žádná podezření, měly být jeho
očima a ušima a později mu podat zprávu. Byl bledý jako stěna a pořád
ještě krvácel, když ho opouštěly.
Salon, ve kterém muži věznili Pipa, byl jeden z největších v přízemí.
Stála tam jediná televize v rodině, neoblíbená stará věc s plechovým
zvukem a špatným obrazem. Kavalíři tam chlapce odvedli proto, že
se k smrti nudili, všichni se teď po pokoji poflakovali, televize vrhala
293
světlo na chodbu a hlasy, které z ní vycházely, byly spíš nesrozumitelné

žvanění.
Lampa v místnosti nikdy nebyla. Pravděpodobně tam visely po-
době vybledlé nástěnné malby z liščích honů jako v ostatních salonech,
zašlé lustry a sametové závěsy plné prachu a pavučin. Křeslo muselo ze
své pozice vidět kus místnosti, ale očividně mu to nestačilo. Znovu se
dalo do pohybu a na svých čtyřech dřevěných špalcích se došouralo po
prošoupaném koberci ke dveřím.
Lampa se napřímila jako svíčka. Pokud se někdo objeví, bude se
divit, proč na chodbě stojí staré kožené křeslo s děravým polstrováním
na zádech. Nejpozději pak si dá jedna a jedna dohromady a dojde mu,
co se stalo těm mužům ve výtahu.
Na druhou stranu lampu taky zlobilo, že jí nezbývalo nic jiného
než čekat a pozorovat schodiště. Dovedla se pohybovat rychleji a ne-
nápadněji než křeslo, ale to si zrovna teď muselo hrát na hrdinu.
Jeho proměna ze škarohlída v odvážlivce se jí nezdála. Když jim Furia
předčítala strašidelné příběhy, lampa nikdy neodvrátila světlo, za-
tímco křeslo vzdychalo a áchalo a doufalo, že už bude brzo konec.
A teď tohle.
Pochopila, co dělá, ale riziko bylo nesmírné. A teď stálo skoro ve
dveřích, aby mělo přehled. Nejradši by se za ním rozběhla a vysvětlila
mu něco o plížení a nenápadnosti, dala pár dobrých rad, kterých měla
po ruce celou hromadu. Protože na rozdíl od něj si všechny ty příběhy
z Furiiných knih pamatovala. Znala triky loupežnických band, které
bez mrknutí obklíčily svoji oběť. Křeslo naproti tomu mělo odjakživa
potíž zapamatovat si i ty nejprostší věci. Dokáže si vůbec vštípit, co se
děje v salonu? O tom tedy pochybovala.
Dobrotivé nebe, opravdu se zastavilo uprostřed dveří! Pokud se ně-
kdo podívá jeho směrem, bude po všem. Muži pochopí, co se děje,
a venku před domem ho zapálí. Možná si některý vzpomene, že už
ho viděl někde nahoře na půdě. Copak nezabarikádovalo dveře, když
chtěli kavalíři prohledat půdu? A nebyla u něj náhodou ještě lampa?
294
Proč teď jedna stojí na chodbě před salonem? Nejlepší bude ji taky
šoupnout do táboráku!
Dostala strach, sklonila stínidlo trochu níž a pokradmu se podívala
ke křeslu u dveří. Kabel se jí třásl rozrušením.
Ale křeslo se nehnulo z místa. Copak už dávno nevidělo, co tam je
k vidění? Nebo ustrnulo hrůzou? Že by ti cizinci chlapci něco provedli?
Jen nerada se rozhodla opustit své místo. Ještě jednou se zaposlou-
chala, jestli se na schodišti něco neděje, pak odcupitala na svých čerstvě
naolejovaných kovových nožkách po chodbě. Mezi ní a dveřmi, které
křeslo zablokovalo, scházelo asi devět metrů. Křeslo nejspíš horečně
přemýšlelo, kolik protivníků má později Sunderlandovi nahlásit. Počí-
tání taky nebyla jeho silná stránka.
Lampa měla půl cesty za sebou, když se za ní ozvaly zvuky. Vychá-
zely z jiné chodby, která ústila u schodiště. Byly to nepravidelné kroky,
skoro jako by se někdo potácel nebo belhal.
Na okamžik se lampa rozhodla zase tvářit jako neživý kus nábytku.
Ale pak zrychlila, došla ke křeslu a zaklepala okrajem svého kovového
stínidla na jeho podpěrku.
„Někdo jde,“ zašeptala.
Křeslo se vylekalo – poznala to podle vln, které mu přeběhly po
kůži – a začalo na svých dřevěných nožkách couvat.
Lampa nemohla jinak než se zeptat: „Kolik jich je uvnitř?“
„Osm.“
„Jsi si jisté?“
„Nebo devět.“
„Možná taky sedm? Nebo deset?“
„Je to možné,“ řeklo křeslo.
Obrátila trychtýř vzhůru a podívala se dolů chodbou. Kroky dora-
zily ke schodišti.
„Ke zdi!“ přikázala. „Rychle!“
Křeslo ustupovalo, dokud zády nenarazilo do tapety. Lampa by
ráda sama nakoukla do salonu, ale na to nebyl čas. Popostrčila se vedle
295
křesla, natočila stínidlo doleva ke konci chodby a už se ani nepohnula.

A pak nevydaly ani hlásku.
Okouzlující zabočila ze schodiště do chodby, drobná černá postava,
která se po pár krocích zastavila a pravou rukou se opřela o zeď. Kolem
těla jí tancovala fialová světýlka a za pár minut se vypařila. V levé ruce
držela knihu – ne, dvě knihy, rozpoznala lampa.
Žena tak na okamžik setrvala a vypadalo to, že lapá po dechu. Na
obličeji měla závoj z rudých kapek, vlasy dlouhé po bradu slepené.
Vypadala zničeně, jako by jen o vlásek unikla smrti.
Lampa si kovovou nohou přišlápla třesoucí se kabel. Z polstrování
křesla zazněl nervózní šelest, ale pak se hned zase ovládlo.
Žena se napřímila a pokračovala dál. Cílevědomými kroky došla
k pruhu světla, které dopadalo přímo na lampu a křeslo. Působila teď
zase namyšleně jako předtím na půdě. Na chvilku setrvala – Teď nás
má, pomyslela si lampa – a pak se k oběma obrátila zády. Když vstou-
pila do salonu, držela v každé ruce jednu knihu. Jednu z nich lampa
často viděla u Furie.
„Je po všem,“ řekla Okouzlující, když světlo z televize pohaslo a v sa-
lonu zavládlo ticho. „Už toho kluka nepotřebujeme.“
tretí
ˇ cást
ˇ
librokalypsa
46
P říchuť nenávisti, kterou Furia pocítila v ústech, i hvízdání v uších

bylo pořád tady, když z fialového světla vypadla zpátky do pří-
tomnosti. Klesla na všechny čtyři. Vedle ní se zhroutila Isis, upadla
na bok a zkroutila se jako novorozeně. Fialová světýlka kolem ní vířila
jako jiskry.
„Isis!“ ozval se mužský hlas. Někdo se prohnal kolem Furie a po-
klekl k agentce. „Isis, zatraceně už...“
Furia zavřela oči a zase je otevřela a zbytek fialové se rozplynul jako
mlha. Pak už Isis ani muže neviděla, protože před očima se jí zjevil další
rozzlobený obličej.
„Cat,“ zamumlala.
Dívka se kloktavě zachechtala, chtěla ji samou úlevou obejmout, ale
pak ji jen popadla za ramena a řekla: „Dobrý bože, Furie, tolik krve...“
Vzpomněla si na teplé vlhko u vchodu do Arielova příbytku. „Puk,“
zašeptala. „Okouzlující ho zabila...“
Za Cat se objevil Finnian. „Puk je mrtvý?“
Furia slabě kývla. „Chtěl ji…“
„Co je s Arielem?“
„Nevím.“
„A co exlibri? Určitě ji…“
„Shodili kavalíry do propasti. Myslím, že se jim to podařilo, ale...
Okouzlující tam pořád ještě byla, když jsme zmizely... Nevím, co se
stalo pak...“
Finnian si oběma rukama rval vlasy. „Musím okamžitě zpátky. Ni-
kdy jsem odtamtud…“
299
„Nemusíš vůbec nic, chlapče,“ vložil se do toho ten muž, který právě
pomáhal Isis se posadit. „A jestli někam chceš, pak ti v klidu objednáme
taxi.“
Byl už starší, možná tak šedesát, a svou korpulentností a svojí skoro
pleší (měl na hlavě jen věnec vlasů nad ušima) Furii připomínal mni-
chy, kteří se u nich doma často procházeli po bibliomantské tapetě.
Jeden z nich byl tajným spojencem Fantastica Fantasticelliho a posky-
toval mu nezákonné útočiště ve svém opatství. Ovšem muž, v jehož
domě či bytě se nacházeli, na sobě neměl kutnu, nýbrž havajskou košili
s růžovými západy slunce na modrém pozadí a k tomu vykasané khaki
kalhoty a ošoupané sandály. Když se podívala na jeho nehty u nohou,
radši pohled hned zase odvrátila.
Pozvolna vnímala čím dál víc ze svého okolí. Místnost byla po-
nurá a plná polic. Knihy v nich ležely všechny naplocho, žádná nestála.
Místnosti vévodilo několik stolů, na nichž se vršily další hromady knih
a štosy listů, rozeklané hory z papíru. Mezi tím stála vetchá židle na
kolečkách. Na stropě nebylo žádné světlo – z omítky čnělo jen pár
kabelů – ale na stolech stály rozsvícené lampy, které osvětlovaly chaos
z vytrhaných stránek z knih, lup a skalpelů.
Na první pohled poznala, čím si ten muž vydělává. „Vy jste biblio-
lom!“ uklouzlo jí pohrdavě.
„Obchodník s literaturou,“ opravil ji. Otřel Isis kapesníkem čelo.
Oči měla pořád zavřené, ačkoli už seděla vzpřímeně, a chraplavě se na-
dechovala i vydechovala. „Tři brány!“ zvolal vyčítavě. „Někdy dovede
zabít už ta první! A vy jste dopustili, aby otevřela tři brány!“
„Nevěděli jsme, že jí to uškodí,“ řekla Cat.
Finnian měl očividně jiné starosti, než aby pociťoval vinu. „Furie,“
oslovil ji důrazně, „co se to tam stalo?“
Ale Furia ještě nebyla hotová s tím mužem. Bylo jí jedno, že se
stará o Isis – z očí mu koukalo něco nekalého. Bibliolomové byli
vášniví lupiči knihkupectví, spodina mezi antikváři. Specializovali se
na to, že skupovali jednotlivé stránky z různých knih, a vydělávali na
300
tom, že rozebírali nepoškozené knihy. Bylo dost bohatých sběratelů,

kteří byli ochotni dát horentní sumy za zdobenou stránku z nějakého
středověkého kodexu nebo z prvního vydání ilustrovaného cestopisu.
Cenný svazek, který při aukci dosáhl ceny stovek tisíc liber, tak zná-
sobil svou hodnotu, když jste pět set jeho stránek rozprodali po jedné
za tisíc. Stránky často končily zarámované nebo v deskách v trezoru,
nikdo je nečetl, nýbrž byly kvůli své výjimečnosti obdivovány. Obří
svazky byly roztrhány a jejich části se staly trofejemi, které se vysta-
vovaly v domácnostech těch, kteří beztak vlastnili už všechno, mezi
Picassy a sloními kly.
Otec Furii vštípil nenávist vůči bibliolomům, takže jeho památku
nepošpiní tím, že se bude tvářit, jako by jeden z nich mohl být jejím
spojencem. Všechny ty zničené knihy na stolech jí lámaly srdce. Tohle
nebyla dílna, byla to jatka literatury.
Vtom Isis otevřela oči. Tlustý muž jí ještě trochu otřel obličej
ušmudlaným kapesníkem. „To už je dobrý,“ řekla netrpělivě, „přestaň
s tím.“
„Jsi celá od krve.“
„Není moje.“
„Mohl by mi prosím někdo vysvětlit, co se stalo Pukovi?“ vyjelo
z Finniana. On a Cat se usadili na starém manšestrovém gauči mezi
prázdnými svazky a volnými stránkami. Naklonil se dopředu, jako by
se chystal vyskočit. „Puk byl můj přítel. Stejně jako Ariel. Jestli se jim
něco stalo…“
„Okouzlující Puka zabila,“ řekla Isis, „ale nevím, jestli dostala i Ariela.
A momentálně není žádný způsob, jak to zjistit.“
Finnian zbledl jako stěna. „Akademie oba celé roky pronásledovala
a ta ženská se prostě objeví a zabije je?“
„To je špatná vlastnost úkladných vrahů.“ Z Isisina očního koutku
se uvolnilo fialové světýlko a prasklo jako bublina.
„Nikdo neotevře tři brány a prostě se jen neoklepe!“ řekl ten muž.
Jeho obavy zněly upřímně, ale Furia ho přesto nemohla vystát.
301
„Je mi líto, že jsme sem tak vpadli,“ řekla Isis. „Zmizíme, jak jen to
bude možné.“
„Jsem rád, že tě aspoň občas vidím.“
Rozhořčeným gestem ho odstrčila a pokusila se postavit na nohy.
Furia se vecpala mezi ně a pomohla jí.
Isis trochu omámeně došla k židli a posadila se. Rozepnula kapuci
peleríny a nechala ji sklouznout na zem.
Protože už nezbylo žádné místo k sezení, Furia se opřela o jeden
stůl. Poslední oběť biblioloma byla latinsky a text rámovaly umělecké
viněty. Z tolika pohrdání tištěným slovem se jí zvedal žaludek.
Před úzkými okny pod stropem byla vidět zděná šachta, na kterou
dopadalo žluté světlo pouliční lampy. Nacházeli se ve sklepním bytě.
Finnian dřepěl předkloněný na gauči a obličej si schoval do dlaní.
Cat ho jednou rukou objala.
„Je mi to líto,“ řekla Furia jeho směrem. „Chtěla jen mě. Puk s tím
neměl vůbec nic do činění... A já jsem mu křivdila. Bez něj bychom se
nikdy nedostali k Isisině dušeknize.“
Nebyla si jistá, jestli ji Finnian vůbec poslouchá, ale Cat se na ni
mdle usmála. „Nebyla to tvoje vina.“
„Ale ano,“ řekla Furia, „to tedy byla.“
Finnian vzhlédl. „Puk věděl, jaké je to nebezpečí, a Ariel tím spíš.
V zásadě je zázrak, že se to nestalo mnohem dřív.“
Muž v havajské košili se opřel o zeď mezi dvěma sklepními okny.
„Co se vůbec stalo?“
„Nic, co by tě mělo zajímat,“ opáčila Isis. „Jen si chvilku odpočineme
a zase zmizíme.“
Smutně se na ni podíval, ale neodporoval.
„Okouzlující má Severinovu knihu,“ řekla Furia.
„To tys jí tu knihu chtěla za každou cenu dát,“ namítla Isis. „Já tě
varovala.“
„Odvedla by mě k Pipovi, kdyby Puk ne... kdyby všichni udělali,
co požadovala.“
302
Cat se rozzlobeně dívala z jednoho na druhého. „Už jste skončili?

Mohli bychom prosím přemýšlet o tom, co udělat jako další, místo
abychom mluvili o věcech, co už se beztak nedají změnit?“
Muž si odkašlal. „Dobrá, takže já začnu. Jmenuju se...“ Krátce se
zarazil, jako by své jméno dlouho nevyslovil. „Většina mi prostě říká
Celestian.“
„To je přezdívka?“ zeptala se Furia.
„To se vsaď,“ řekla Isis.
„Já jsem Furia. Tohle jsou Finnian a Cat. Isis už znáte.“
„To tedy.“ Teď vypadal ještě utrápeněji. „Já jsem ji vychoval. I když
by na to nejradši zapomněla.“
„Ale prosím tě.“ Isis protáhla obličej.
Furia se pokusila si ji v téhle sklepní díře představit coby dítě.
Cat si muže přeměřila od hlavy k patě. „Vy jste Isisin otec?“
„Ne,“ odpověděla za něj Isis. „To už jsme si vysvětlili, ne?“
„Pořád jsem to nejlepší, co jsi měla,“ řekl.
Mlčky se na něj otočila i s židlí a chystala se rozepnout si svršek.
Zvedla se a roztáhla šněrovačku. O chvilku později zazněl šepot strá-
nek knih, kterými jako by listovala nějaká neviditelná ruka. Z živoucí
knihy proudil směrem k Celestianovi vítr.
„Ježíšku na křížku! Co to u všech všudy…“
„Jsem exlibra.“ S ledovým klidem si zase zapnula šněrovačku. „A ty
jsi to věděl.“
Naklonil hlavu, jako by na to neznal odpověď. Pak váhavě při-
kývl, ale vypadal, jako by si tím sám nebyl jistý. „Ale... tak to nebylo
vždycky!“ Minulost se změnila už před několika hodinami, ale u něj
k té proměně došlo teprve teď, protože o tom všem nejspíš celou věč-
nost nepřemýšlel.
„Vyprávěl jsi mi ten příběh o dívce na hranici dne a noci,“ řekla Isis.
„Jestli sis ji tehdy vymyslel... No – teď je to každopádně pravda.“
„Ale to bylo jen...“ Zarazil se a Furia si všimla, jak se mu cosi ode-
hrálo v obličeji. Už nevěřil svým vzpomínkám. Dosud musel věřit, že
303
si ten příběh sám vymyslel, ale teď jako by mu svitlo, že jde o starou
a dobře známou pohádku. Siebensternovu pohádku. Nejspíš si nedo-
vedl vysvětlit, proč ho to nenapadlo už dřív.
Furia jím pohrdala za to, co dělal knihám, ale teď s ním soucítila.
„Měli bychom mu to vysvětlit. Bude to fér.“
„To si taky myslím,“ souhlasila Cat.
Finnian vypadal duchem nepřítomný, lapený ve svých ponurých
myšlenkách na Puka a Ariela a osud exlibri v lese.
Isis znovu klesla na židli a odmlčela se. Sice předstírala, jak Celes-
tiana nemá ráda, ale neprchala by sem, pokud by si tímhle místem ne-
byla jistá. Tohle musel být ten nejlepší úkryt, co ji napadl, a jestli to tak
bylo, pak byl její pěstoun muž, na jehož diskrétnost se dá spolehnout.
Když nikdo jiný nezačal, pověděla mu Furia o svém příchodu do
Libropolisu a o úprku do lesa mrtvých knih. Celestian poslouchal, po-
hled měl bystrý a pozorný, a pokud měl nějaké pochybnosti, nedal to
na sobě znát. Hanobil knihy, což byl pravý opak všeho, co bibliomanti
považovali za dobré a správné, a přesto se zdálo, že nemotorný dojem,
který doposud vyvolával, byl špatný.
Zatímco mluvila, putoval její pohled po zmrzačených knihách,
vypnutém počítači a rozličných pootvíraných krabicích a šuplících.
Teprve když dokončila, co chtěla říct, objevila cosi na jedné z polic,
nedbale zastrčené mezi štosem knih.
Byla to zaprášená zavařovací sklenice se zavřeným víčkem. A v ní
hrst porézní horniny.
Spěšně se vydala k polici a vytáhla sklenici na světlo. Každý kamí-
nek měl jinak barevný odstín, od šarlatové přes růžovou až k matně
oranžové. „Ty jsou z Refugia noci, že ano? Můj otec měl taky takové.“
Celestian, který ještě zpracovával, co předtím vykládala, nepří-
tomně přikývl. „Tehdy si je domů donesla spousta veteránů. Země
byla nasáklá krví všech, které jsme tam ztratili, proto jsme si odtamtud
chtěli odnést její kousky. Aby nic neupadlo v zapomnění.“
Isis sklopila pohled. „Teď ne, tati.“
304
„Zeptala se mě.“
Furia podržela kameny proti světlu lampy. „Můj otec o tom nikdy
nemluvil. Jako by chtěl zapomenout – a pak zase ne.“
Isis vzdychla. „Ten můj o tom pak už nikdy nepřestane, jakmile
jednou začne.“
Celestianovi neuniklo, že ho dvakrát za sebou nazvala svým otcem,
a usmál se. Pak si rukávem přejel přes lesknoucí se pleš a obrátil se
k Furii.
„Jak se jmenuje tvůj otec?“
„Jmenoval. Je mrtvý. Tiberius Faerfax.“
V očích mu zablesklo. „Tiberius!“
„Znal jste ho?“
„Ne dobře. Ale ano, znal. Nevykládal někdy o bibliomantovi, který
jednoho dne našel na bitevním poli holčičku a rozhodl se vzít si ji domů?“
Furia se podívala na Isis a zavrtěla hlavou.
„Tolik z nás se vydalo do Refugia noci a už se nikdy nevrátilo –
takže jsem si odtamtud někoho přivedl. Připadalo mi to jen správné.“
„Báječný,“ opáčila Isis mrzutě, „a teď nás nech si promluvit o něčem
jiném.“
Ale Celestianův pohled uvízl v minulosti. „Tehdy se uvolnila pří-
šerná masa bibliomantské energie, že se to na bitevních polích exlibri
jen hemžilo. Objevovali se zničehonic, vypadávali z našich dušeknih.
Jen málo jich přežilo, nakonec byli rozdrceni mezi frontami.“ Jeho hlas
zněl jako píseň ze starých gramofonových desek, které Paulina občas
pouštěla.
„Když jste bibliomant,“ přerušila ho Furia, „jak můžete dělat tady
tohle?“ Ukázala na vykuchané knihy.
„Po návratu z Refugia noci jsem se bibliomantiky zřekl. Nechtěl
jsem s tím vším mít už nic společného, chtěl jsem se svých schopností
zbavit. Ničit knihy mi připadalo jako dobrý způsob, jak odhodit vše-
chen ten balast. A zabralo to. Dneska už nejsem bibliomant.“
„Spálil svoji dušeknihu,“ pronesla Isis ledově.
305
Zobákniha ve Furiině tašce sebou pohnula. „To je barbarské,“ za-

krákala a vystrčila zobák zpod látky.
Celestian se na ni podíval. „A kdo jsi ty, můj malý kamarádíčku?“
„Docela určitě nejsem tvůj kamarád, kreténe!“
„Moje dušekniha,“ řekla Furia.
„Takže jste všichni bibliomanti?“
Cat zavrtěla hlavou. „Finnian a já ne.“
Finnian zvedl hlavu a rozhlédl se po ostatních, jako by mu teprve
teď došlo, kde je. „Musím do Libropolisu. Okamžitě! Musíme zavřít
bránu do lesa!“
„To není všechno, co chceš udělat, nemám pravdu?“ zeptala se Isis
a podezíravě si ho změřila.
„Očekáváš, že ti odpovím?“ Oplatil jí ponurý pohled. „Nejsme si
ani jistí, kdo vlastně jsi. Exlibra, agentka Akademie... Víš vůbec sama
ještě, na které straně stojíš?“
„Přestaň už,“ okřikla ho Furia.
On a Isis na sebe chvilku zírali a pak vyskočil. „Musím zpátky. Déle
už nemůžu čekat.“
„Nemáš propustku,“ upozornila ho Cat. „Stráž tě nenechá přejít
přes most.“
„Já si nějakou cestu najdu.“
Taky se zvedla. „V tom případě jdu s tebou.“
„A já musím do rezidence,“ řekla Furia. „Teď obzvlášť. Jestli se
Okouzlující podařilo se tam vrátit, vybije si svůj vztek na Pipovi.“
„Kavalíři určitě střeží všechny příjezdové cesty.“ Židle zaskřípala,
jak se Isis předklonila. „Jediná možnost, jak se tam dostat, je skočit.
A ani to nebude snadné.“
To Furii už taky napadlo. Problém byl, že pro skok byla potřeba
kniha, která se v tomtéž výtisku nacházela v rezidenci. Nejen tentýž
titul, ale to samé vydání. Nesměla to být žádná, která byla uložena
v katakombách, protože kdyby přistála tam, ocitla by se za zamčenými
kovovými dveřmi. Muselo se tedy jednat o knihu, která je uložena v nad-
306
zemních patrech. Mohla by si vybrat jeden z románů ve svém pokoji,

ale u žádného nevěděla, o jaké jde vydání. Většina z nich byli klasikové,
kteří za ta léta vyšli v nesčetném množství nakladatelství a edic. Zkusit
štěstí nebyl dobrý nápad, pokud se skok nevydařil, končilo to vždycky
katastrofou, v nejlepším případě zmrzačením, v nejhorším smrtí.
Pak ji to napadlo. „Fantastico!“
„Už zase Siebenstern?“ zeptal se Celestian.
„Jeden výtisk je v prvním patře rezidence. Každopádně tam jeden
býval, když jsem odtamtud musela uprchnout. Okouzlující ho měla
v ruce tam venku u kolejí.“
„Víš, co s ním udělala?“ zeptala se Isis.
„Ne. Nebyla to ta kniha, kterou hledala. Buď ji zahodila a leží po-
řád ještě vedle železničního náspu v trávě, nebo je někde, kam nikdo
nevidí.“
„A jestli máme smůlu, přistaneme v místnosti plné kavalírů.“
My, pomyslela si Furia potěšeně. „S nimi se rychle vypořádáš, ne?“
Isis nakrčila čelo a odmlčela se.
Cat si prohrábla vlasy. „A co když je zahrabaná hluboko v zemi? Pak
budete obě pohřbené zaživa, když se tam dostanete.“
„Kvůli Pipovi to musím risknout.“
„Ale nepotřebuješ totožný výtisk?“ zeptala se Cat.
Furiin pohled putoval po policích. „Celestiane?“
„Tu knihu jsem tu míval,“ řekl bibliolom, „ale to už je dávno. Pak
se objevil jeden sběratel z Německa, který byl ochotný jen za titulní
stranu zaplatit hotové jmění. Nakonec jsem stránky z téhle knihy roze-
slal na tucet adres po celém světě a vydělal mnohem víc, než kolik bych
kdy dostal za celou knihu.“
Isis měla ve tváři vepsané pohrdání. I Furii se při té myšlence udě-
lalo zle. Stejně bolestivá byla představa, že zneužije matčinu oblíbenou
knihu ke skoku, při němž se výtisk neodvratně vypaří do vzduchu. Ale
šlo o Pipův život a skok si ze svojí podstaty žádal oběti.
„Musíte mi vysvětlit, jakou roli v tom všem hraje Siebenstern.“
307
„Počkejte!“ Finnian zvedl ruku. „Je mi to opravdu líto – ale mu-

sím jít. Jestli se Okouzlující bude mstít tak, že prozradí Akademii náš
úkryt, pak musíme ochránit přístup do lesa. Nemůžu tu sedět a čekat.“
Furia se na něj pousmála. „Já vím.“ Objala napřed jeho a pak Cat.
Jejich místo bylo už dávno v Libropolisu, ne tady v Londýně.
I Cat Furii pevně stiskla. „Dávejte na sebe pozor. Jestli se někomu
podaří odtamtud tvého bratra dostat, je to ona.“ Cat předstoupila před
Isis. „Moc děkuju za všechno. A snaž se... ale, však ty už víš.“ Prudce si
otřela oči, pak se znovu usmála a obrátila se na Celestiana. „I vám moc
děkuju, když už vám to nikdo jiný neřekne.“
Bibliolom se rozpačitě zakřenil a potěšilo ho, že i Finnian k němu
došel a potřásl mu pravicí.
„Počkejte ještě,“ zarazil je Celestian. „vezměte si tohle.“
Otevřel jeden z šuplíků a vytáhl dvě záložky s libropolským nápi-
sem. Kromě toho z kapsy u kalhot vyhrabal ještě pár dvacetilibrovek.
„Na cestu k mostu. Když vyjdete z domu, zahněte doleva po chodníku
dolů. Po dvou minutách dojdete ke stanovišti taxi.“ Cat od něj vděčně
převzala dary a Finnian se obrátil na Isis.
„Dej na Furii pozor,“ řekl a podal jí ruku.
Isis cosi zamručela, váhavě mu ruku stiskla a přikývla.
Furia doprovodila Cat a Finniana přes venkovní schodiště na ulici.
Budova, v níž se nacházel Celestianův sklepní příbytek, byla stará
městská vila bez předzahrádky s drolící se omítkou a graffiti na zdech
v přízemí. Za žádným z vysokých oken se nesvítilo.
Uprostřed noci kolem projíždělo jen málo aut. Studený vítr hvízdal
po asfaltu a přinášel s sebou zápach shnilé zeleniny. Nedaleko odsud
stály zavřené stánky s indickými nápisy.
Odchod jim připadal ukvapený, neměli žádný plán, žádnou pří-
pravu. Ale všichni tři věděli, že nesmí ztrácet čas.
Furia je oba ještě jednou objala, popřála jim štěstí a rychle seběhla
po schodech dolů, aby si nikdo nevšiml, že se jí lesknou oči.
47
N ejspíš stála s Finnianem a Cat na chodníku déle, než si myslela,

protože když se vrátila do sklepa, byl tam Celestian sám.
„Kde je Isis?“
Seděl před psacím stolem, všechny šuplíky otevřené a hrabal se v pa-
pírech, které vypadaly jako dopisy a účty. Nahodile ukázal ke stropu.
„Chtěla se umýt. Nahoře.“
„Nahoře?“ Docela samozřejmě vycházela z toho, že Celestian obývá
jen tenhle sklep.
„Za dveřmi po úzkém schodišti nahoru. Však ty to najdeš.“ Ne-
vzhlédl k ní, když mluvil. Očividně s narůstajícím spěchem hledal cosi,
o čemž předpokládal, že se nachází v jednom z šuplíků.
Dveře v rohu sklepa se daly za krabicemi knih snadno přehlédnout.
Očividně je často nepoužíval. V přízemí vstoupila do široké předsíně
bez jediného kousku nábytku. Na zdech nevisel žádný obraz ani zrca-
dlo. Na zábradlí masivního schodiště ve vyšších patrech ležela tlustá
vrstva prachu. Za vysokými dvoukřídlými dveřmi se nacházely ponuré
sály, osvětlované jen pouličními lampami, jejichž svit padal dovnitř
zamřížovanými okny. Všechny místnosti byly prázdné až na pár vy-
bledlých nástěnných maleb anglické kopcovité krajiny.
Furia stoupala po rozvrzaných schodech do prvního patra a zavolala
Isisino jméno.
„Tady jsem,“ dostalo se jí odpovědi.
Hned nato objevila v jedné z chodeb po svojí levici stopy v prachu.
Po obou stranách chodby vedly dveře do opuštěných místností s vyso-
kými štukovanými stropy a špínou zaslepenými okny.
309
Isis stála uprostřed místnosti na konci chodby. Nedívala se na Furii,

když vstoupila, ale hleděla do rohu, v němž nebylo nic než stín.
„Tohle byl můj pokoj,“ řekla tiše. „Tamhle naproti stála moje po-
stel. Všechny zdi v domě byly plné knihoven.“ Nepřítomně přejela
rukou přes korzet přesně v tom místě, kde se její tělo předtím otevřelo
jako kniha. „Už před lety všechno prodal.“
„Kolik ti bylo, když tě sem přivedl?“
„Tři nebo čtyři. Pár let se pokoušel fungovat dál tak jako dřív, ale
pak pochopil, že se v Refugiu noci změnil. Prodal většinu knih, pak
nábytek a nakonec zůstal jen v tom svém sklepě. Dům mu pořád patří,
je to velmi bohatý muž, ale člověk by to nepoznal, když se na něj po-
dívá. Mě tehdy poslal do internátu a tam mě rekrutovala Akademie.“
„Dívka v Siebensternově pohádce se jmenovala Nimmernis. Křest-
ním jménem.“
„Tebe to ještě překvapuje? Vždycky jsem si myslela, že jsem si to
jméno vymyslela. Bylo to hned po internátu. Všichni si mysleli, že
jsem jeho vlastní dcera – nejspíš proto si nikdo nevšiml, co jsem vlastně
doopravdy zač.“
„To už jsi taková byla tehdy?“ Možná tohle byla otázka, která se
kolem nich teď vznášela ve vzduchu: Opravdu se upravená minulost
odehrála, nebo to tak teď jen vypadá?
Isis se hořce zasmála. „To tys postavila minulost vzhůru nohama –
takže mi to pověz ty. Já si pamatuju, že to kdysi bylo jinak. Nebo jsem
tomu jen věřila, že to bylo jiné? Může člověk vůbec vědět, že dřív byla
minulost jiná? Mně to teď připadá jako lež, kterou mi někdo vyprávěl,
a teď jsem se dozvěděla pravdu.“
Teprve v tu chvíli se pomalu otočila a Furia uviděla, že plakala.
„Rozumíš? Žiju teď s dvěma minulostmi a jedna z nich zrovna
bledne. Je jako vzpomínka na sen, která je ráno vždycky čím dál slabší.
Všechno se překrývá a míchá. Brzo zbyde jen ta jedna minulost, ve
které jsem vypadla ze Siebensternovy pohádky.“
„Je mi to líto, opravdu. Nevím, co bych ještě měla říct.“
310
„Rozhodla ses, že mi zachráníš život. Jak ti to můžu vyčítat? Nebylo

by to fér a místo toho bych ti měla být vděčná.“
Furia zavrtěla hlavou. „Kdybych byla na tvém místě, tak bych
taky...“ Zarazila se, protože jí ta slova připadala špatně. Ani v nejdi-
vočejších snech si nedovede představit, jaké to je, být na Isisině místě.
Zahanbeně změnila téma. „Celestian ve sklepě něco hledá. Má to něco
společného s námi?“
„Myslí si, že nám může pomoci.“
„Opravdu chceš jít se mnou?“
„Dlužím ti to.“
Furia znovu zavrtěla hlavou. „U skleníku jsi nás všechny tři zachrá-
nila.“
„Jde o víc než jen tohle. Celé roky jsem se pokoušela rozluštit ta-
jemství svého narození a nikdy jsem si nebyla jistá, co vlastně hledám.“
Zaváhala, protože na tomhle místě se minulosti znova křížily.
Jak mohla vědět, že má hledat místo na hranici dne a noci, když tou
dobou ještě nebyla exlibra? To se už nová minulost prodrala trhlinami
skrz tu starou dřív, než o tom Furia pověděla Severinovi? Koneckonců
napsal svou pohádku už v devatenáctém století. Čím déle o tom Furia
přemýšlela, tím víc ji to mátlo.
Isis k ní došla a znenadání ji objala. „Tak jako tak pátrání po mém pů-
vodu se vyřešilo. Teď už vím, odkud pocházím.“ Pohladila Furii po vla-
sech a pak ukázala k otevřeným dveřím do sousedící koupelny. „Pojďme
si smýt tu krev. A pak si poslechneme, co nám můj otec chce povědět.“
48
K dyž se vrátily do zatuchlého suterénu, Celestian vyskočil z gauče.

V ruce držel zmačkaný arch papíru. Všechny šuplíky ve sklepě
byly otevřené a z některých vyvěraly papíry jako skelná vata z roztrže-
ného plyšového zvířátka. „Musíme se pobavit o Siebensternovi!“ Uká-
zal papírem na Furii. „Pověz mi všechno, co má s touhle věcí společ-
ného.“
Dosedla na rozvrzanou kolečkovou židli a přemýšlela, kde začít,
když vtom zvedl ruku a došel ke sklepnímu oknu. „Počkej ještě.“
Před okenní tabulkou seděla malá hnědá kočka a škrábala packou
o sklo. Celestian ji pustil dovnitř a sledoval, jak se stočila do klubíčka
na jedné kupě stránek z knih a usnula, aniž by návštěvníkům věnovala
byť jediný pohled.
Furia mu pak vyprávěla, co si s Cat uvědomily v táboře exlibri, že
Severin a Siebenstern jsou jedna a táž osoba. A že matka Antikva se
s ním očividně plánovala prostřednictvím té knihy spojit, protože si od
něj cosi slibovala.
Došlo na pro a proti, ale nakonec Celestian vysvětlil, že Furiiny
argumenty nezní o nic fantastičtěji než cokoli, čím se bibliomanti za-
bývají den co den. „Spojení mezi Siebensternem a vašimi domněnkami
je možná ještě užší, než si myslíš.“
Teď na něj zvědavě koukala i Isis.
„U táborových ohňů v Refugiu noci se vyprávěla spousta starých
historek pořád dokola a některé se čas od času trochu proměňovaly. Ale
byly i takové, které byste mohli tesat do kamene, protože se je nikdo
neodvažoval nějak vyšperkovat. Skoro jako by každého, kdo by s nimi
312
nepěkně zacházel, stihla nějaká kletba. Nebo jako by po nás mohl ně-
kdo z minulosti sáhnout a zničit nás rychleji než nepřítel, který číhal
tam venku v temnotách.“
„K věci, tati,“ upozornila ho Isis, ale neznělo už to tak podrážděně
jako o několik hodin dřív.
Celestian se na Furii vážně zahleděl. „V jedné z těchto historek
šlo i o Siebensterna. Většina bibliomantů znala jeho životní příběh:
Z autora druhořadých dobrodružných příběhů a přijatelných pohádek
k monstru, které stvořilo prázdnoknihy. Neexistuje bibliomant, který
by neslyšel o Librokalypse. A přestože na ni spousta dnes už nevěří,
když se o ní vykládají historky na bitevním poli, je to přece jen jiný
pocit. Kolem nás byla neustále noc a nepřítel…“
„Siebenstern,“ zarazila ho Isis. „Chtěl jsi mluvit o něm, ne o válce.“
Celestian si odkašlal a hlasitě popotáhl. Kotě se na stránkách z knih
ještě jednou zatočilo dokolečka a spalo dál. „Tehdy se říkalo, že toho
stvořil mnohem víc než jen prázdnoknihy. Něco mnohem mocněj-
šího.“
„Co by mohlo být mocnější než zničení všech knih?“ zeptala se
Furia.
„Stvoření,“ odpověděl Celestian. „Ničení je prosté, když víš, kam
zabodnout nůž. Ale stvořit něco nového z ničeho... A nemluvíme tu
o loupežnických románech.“
Furia po očku mrkla na Isis, ale na jejím výrazu se nedalo poznat,
co si myslí.
Celestian přecházel po pokoji tam a zpátky, nedbal na stránky
a svazky pod svýma nohama. „Říká se, že Akademie o tom věděla a za-
tajila to. Někteří si dokonce šuškali, že to byl důvod, proč byla vůbec
založena: Aby ututlala, co Siebenstern udělal. Za co mu vděčíme.“
„Prý vděčíme!“ Isis vyplivla ta slova jako zkaženou rybu.
„Znáte příběhy o triumfu tří rodů a pádu Antikvů i Rosenkreutzů.
Antikvové byli rozdrceni, protože příliš prahli po moci a pokoušeli se
utajit svou tajnou zbraň proti prázdnoknihám. A Rosenkreutzové mu-
313
seli zmizet, protože Siebenstern byl jedním z nich – kvůli téhle spříz-
něnosti je vyhladili.“ Usmál se na Furii. „Každopádně si to mysleli.
Ale na frontě se nesla fáma, že se předtím v Šarlatovém sále odehrála
obrovská hádka o tom, jak nakládat s fakty ohledně Siebensternova
případu. Ty tři rody, z nichž později povstala Akademie, chtěly jisté
skutečnosti utajit – zatímco Rosenkreutzové a nejspíš i Antikvové byli
toho mínění, že svět má právo znát pravdu.“
„Jakou pravdu?“ zeptala se Furia.
„Že jsou dějiny bibliomantiky jeden velký podvod. Že v žádném
případě nesahají tisíce let do minulosti k ctihodné pramáti Faidře
Herkulské, ale spíš začaly teprve v devatenáctém století. S prvním ze
všech bibliomantů, tím mužem, s kterým to všechno začalo – se Sie-
bensternem.“
„Tomu nerozumím.“
„Zezačátku tomu nerozuměl nikdo z nás, ale čím déle jsme seděli
v té věčné noci, bez jediného záblesku denního světla na horizontu,
bez naděje, že kdy ještě uvidíme něco jiného než temnotu a smrt, tím
pozorněji jsme naslouchali, když se tenhle příběh vyprávěl. Napřed
to bylo jen šeptání, které začalo bůhví kde. Ale s měsíci a roky ve tmě
z něj byl řev a nejspíš ho zaslechla i Akademie, proto poslala celé pluky
do záhuby, aby se nevrátily a nemohly tak šířit pravdu.“
„Ale no tak, tati. Akademie přece…“
„Já vím, že jsi jejím lžím uvěřila!“ Poprvé zněl Celestian rozhněvaně.
Ale nepokračoval v tom a i jeho nevlastní dcera byla dost chytrá, než
aby se s ním pouštěla do hádky.
„Představ si následující,“ pokračoval. „Někde v Německu se narodí
chlapec, který si jako dítě všimne, že má jisté schopnosti. Je to osamělý
kluk s přísným otcem, který většinu času tráví tím, že řídí svoje ob-
chody a vysedává s podobně smýšlejícími muži v jakémsi klubu, jemuž
říkají Šarlatový sál. Všichni to jsou knihkupci a nakladatelé – to bylo
tehdy často jedno a totéž – a potkávají se pravidelně, aby si vyměňo-
vali své zkušenosti. Žádní bibliomanti, žádní mocní knižní mágové,
314
ale obyčejní obchodníci. Mluví a diskutují a popíjejí u toho. A tenhle

chlapec – říkejme mu jeho jménem Severin Rosenkreutz – objeví, že
má schopnost provádět s pomocí knih malé zázraky. Je přesvědčený, že
je jediný, kdo něco takového svede, což ho činí velmi mocným, ale taky
velmi osamělým. Jeden z jeho prvních experimentů mohla být kniha,
s jejíž pomocí se spojil s dívkou v budoucnosti. Možná toho stvořil
i mnohem víc, kdo ví. A tahle dívka mu k jeho úžasu vyprávěla, že
existuje spousta takových lidí, jako je on – celá tajná společnost, která
se zabývá bibliomantikou, a že vznikla útočiště, ke kterým mají nyní
přístup. Vyloží mu všechno o Faidře Herkulské, o válce v Refugiu noci
a spoustu dalšího, co pro bibliomanty patří k všeobecnému přehledu.
Kluk je tím fascinovaný, ale nehraje mu to s tím, co zná ze své sou-
časnosti. Šarlatový sál jeho otce není tajné společenství bibliomantských
rodů – je to prostě jen pár obchodníků, hlavy pěti rodin, které žijí z knih-
tisku a prodeje knih, mezi nimi i jeho otec a starší bratři.
Když se kontakt s dívkou z budoucnosti přeruší, Severin na to celé
na chvíli pozapomene. Cítí, že ho jeho rodina nebere vážně, a je ne-
spokojený s úkoly, které mu přidělují. Po pár letech se rozhodne, že
bude psát vlastní romány, mezi jinými i Fantastica Fantasticelliho, které
vycházejí v nakladatelství Rosenkreutz. Žádný z nich neslaví úspěch,
naopak, téměř nikdo je nezaznamená nebo se jim lidé vysmívají – nej-
spíš dokonce i jeho vlastní bratři. Ze Severina se stane zahořklý mladý
muž, vzteklý sám na sebe a svoje okolí, takže se stahuje čím dál hlou-
běji do svého světa knih.
Někdy touhle dobou si vzpomene na své někdejší schopnosti a roz-
hodne se, že si doslova vytvoří vlastní svět založený na tom, co mu
tehdy pověděla ta dívka z budoucnosti. Všechno sepíše do knih, které
sám vytvořil. Spoustu si k tomu přimyslí a vyšperkuje to, vrší detail
na detail – a pak zjistí, že věci, které si tam zapíše, se pozvolna stávají
skutečností. Má moc měnit minulost, takže se z Šarlatového sálu stane
ta instituce, kterou dnes známe ze starých záznamů, a pak se mu to
celé začne vymykat z rukou. Možná si toho zprvu vůbec nevšimne,
315
nebo napjatě pozoruje na okraji dění, co se bude dít dál. Vznikají nová
nepřátelství a aliance, vypukají konflikty a bojuje se s pomocí biblio-
mantské síly.
Můžeme jen spekulovat, jak se Severin Rosenkreutz při tom všem
cítil. Byl šokovaný? Fascinovaný? Možná dokonce tak nadšený svou
vlastní mocí, že to dál hnal až do krajnosti a sebestředně vymýšlel další
a další podrobnosti? Vybájil si nové legendy o Faidře Herkulské a je-
jím zmizení, vymyslel si další refugia, nové detaily, a nakonec sepsal
dokonce i pohádky a legendy bibliomantského světa – jako tu, na niž
ho kdysi přivedla dívka z budoucnosti: Příběh o Nimmernis a jejím
pátrání po hranici dne a noci.“
Furia poslouchala s otevřenou pusou, Isis se opřela na pohovce, za-
vřela oči a zamumlala: „Ach jo, tati...“
„Opravdu si myslíte,“ řekla Furia, „že se všechno stalo skutečným
jen proto, že to Severin sepsal?“
„Tak nějak se to tehdy vyprávělo. A čím déle válka trvala, tím víc
mužů a žen o tom slyšelo a někteří tomu začali věřit, protože už nebylo
nic, čemu by se věřit vyplatilo. Ta historka se začala sama šířit, a přinej-
menším jednou jsem ji slyšel dokonce z úst tvého otce.“
„Mně ji nikdy nevyprávěl.“
„Možná z dobrého důvodu. Kdo taky mohl vědět, že to o spoustu
let později bude právě jeho dcera, kdo bude Severinu Rosenkreutzovi
vyprávět o bibliomantském světě?“
„Ale jak jsem mu mohla povědět o něčem, co ještě nenapsal?“
„Ne v roce 1804. Ale nejspíš o dvacet let později – to je pak ještě
dalších osmdesát jedna let před tvým narozením. Docela dost času,
nemyslíš?“
„A Akademie to měla ututlat?“ Isis se netajila svými pochybnostmi.
Ale nebyla snad sama živoucím důkazem, že budoucnost může ovlivnit
uplynulé?
„Samozřejmě,“ přikývl Celestian. „Jak by mohli dopustit, aby ve-
lectěná Faidra Herkulská nikdy neexistovala – přinejmenším ne dokud
316
ji Siebenstern nestvořil? Nemuseli bychom pak všichni pochybovat

o vlastní existenci?“
„Ale co prázdnoknihy?“ zeptala se Furia. „Proč je sepsal? Jestli opravdu
dovedou způsobit Librokalypsu, pak by tak zničil všechno, co vystavěl.
Sám přece sepsal historii a pravidla bibliomantiky, ne? Pokud by tyhle
knihy zmizely spolu s ostatními, nevymazala by se pak i sama biblio-
mantika? A my s ní?“
„Obávám se,“ řekl Celestian, „že na tuhle otázku by ti dovedl odpo-
vědět jen tvůj kamarád Severin.“
Vtom se slova chopila Isis. „Prázdnoknihy jsou něco jako záchranná
brzda! Jsou autodestrukčním mechanismem, který zabudoval do svého
díla. Pro případ, že se všechno vymkne kontrole a bibliomantika se osa-
mostatní, prázdnoknihy se odpálí jako bomba a vrátí všechno zpátky na
začátek.“
„Ale ona se přece dávno osamostatnila,“ namítla Furia. „Siebenstern
je celé roky po smrti, Akademie vládne podle svého úsudku, tisíce lidí
padlo v Refugiu noci a teď se ještě i exlibri vymykají kontrole. Z jeho
pohledu je svět zralý na Librokalypsu – když ne teď, tak kdy jindy?“
„Ale neříkalo se vždycky, že prázdnoknihy se aktivují v nějakou
konkrétní dobu? Jak to mohl předvídat?“
Celestian se pobaveně zasmál. „Mohl to přece takhle sepsat.“
„Nikdy přece nemohl zapsat budoucnost,“ odporovala mu Furia.
„Možná stvořil novou minulost, mýty a legendy a zákony, ale nemohl
přece ještě dál ovlivňovat čas. Kdybych teď vyšla na ulici, nemohl přece
před sto osmdesáti lety stanovit, jestli zahnu vpravo, nebo vlevo.“
„Jsi si tak jistá?“
„Ano. Protože vím, že mám svobodnou vůli.“
„Dobře,“ řekla Isis, „dejme tomu, že máš pravdu. Pak by ale nedávalo
smysl, že by Librokalypsu spojoval s nějakým určitým okamžikem.“
„Mohl ho stanovit docela náhodně,“ řekl Celestian. „Jelikož málo-
který člověk se dožije více jak sto let, mohl se rozhodnout, že biblio-
mantiku ukončí, řekněme, po dvou stech letech.“
317
„Nebo,“ vložila se do toho Furia, „existuje někdo, kdo za něj střeží

ten spínač. Kdo převzal úkol sledovat svět bibliomantiky, a jakmile to
začne být vážné, tak to všechno ukončit.“
Isis nakrčila čelo. „Myslíš, že prázdnoknihy může někdo aktivovat
ručně?“
„Je to přece jedna z možností.“
„Celá řada strážců,“ přemýšlel Celestian nahlas, „kteří generaci za
generací dohlížejí na bibliomantiku. Proč ne?“
Furia si rukama promnula oči a i Isis zamumlala cosi o bolehlavu,
když vtom bibliolom najednou zaklel. Jako by si znova vzpomněl na
list papíru, který stále svíral v ruce.
„Na tohle jsem skoro zapomněl,“ vykřikl. „Myslím si, že jsem našel
způsob, jak se dostanete do rezidence.“
Furia byla rázem zcela vzhůru. „Opravdu?“
„Sice nemám výtisk Fantastica Fantasticelliho, ale vím, kdo jeden
vlastní. Když ho použijete, můžete tak skočit přímo k tobě domů, Furie.“
„Je to někdo poblíž?“
„Ne, dokonce je poměrně daleko. Ale mám další knihu, u které
jsem si jistý, že ji také má.“
Isisin obličej se projasnil. „Skočíme s touhle knihou k němu a od-
tamtud s jeho Fantasticem do rezidence. To by mohlo fungovat.“
„Zní to snáze, než to skutečně bude,“ poznamenala Furia, ale po-
myslela na Pipa a přikývla. „Zkusme to.“
Celestian ukázal na psací stůl, před kterým Furia seděla. „Našel jsem
ji, když jste byly nahoře.“
Mezi skalpely a lahvičkami s rozpouštědlem ležela kniha se zažlout-
lou lepenkovou obálkou, flekatá a ošoupaná, ale s čitelným názvem ve
švabachu: Dům s oknem na jih.
Jméno autora stálo na obálce mnohem menším písmem.
Siebenstern.
„To jsem taky viděla v naší knihovně,“ řekla Furia a vzala knihu do
ruky.
318
„Siebensternův poslední román.“ Celestian došel ke spícímu kotěti

a pohladil ho. „Napsal ho na posledním známém místě svého pobytu,
právě v tom domě s oknem na jih.“
Furia v knize listovala a přelétla očima pár vět. Neznělo to jako ro-
mán o loupežnících, což byl taky důvod, proč tu knihu nikdy nečetla.
Její vlastní výtisk byl v katakombách za zavřenými kovovými dveřmi.
Starý muž pokračoval: „Dnešní majitel domu tam před lety objevil
tajnou místnost s archivem Siebensternových knih. Sám je sběratel, ale
pokud vím, tak není bibliomant. Obstarával jsem mu tu a tam stránky
z různých knih, aby je mohl kompletovat, ale vždy šlo čistě o férové
obchody. Každopádně je jedním z mála lidí, kteří mají kompletní
sbírku Siebensternových prvních vydání.“
„Jak se jmenuje?“ zeptala se Isis.
„Roberto Angelosanto.“
Furia to jméno slyšela poprvé. „A kde stojí ten dům?“
Celestian chtěl něco odpovědět, ale Isis vyskočila na nohy. Bezvý-
razným hlasem odpověděla: „V Turíně.“
49
M uži za svými obličeji skrývali klaunské grimasy.

Občas, když si nedávali pozor, to Pip zcela jasně viděl. Uká-
zala se stopa bílé v koutcích jejich očí nebo široký úsměv prozrazoval,
že se za ním skrývá druhá pusa, věčně se křenící a hladová po dětech.
Odvedli ho ze salonu do jeho pokoje v druhém patře. Tam byl teď
s jedním z nich zamčený. Muž seděl v Pipově čtecím křesle – tohle
nebylo živé jako to Furiino – přehodil si nohu přes nohu a pozoroval
svého vězně. Žena v černém říkala těm mužům kavalíři, ale Pip si nebyl
jistý, co to znamená. Četl knihy, v kterých se toto slovo objevovalo, ale
vždycky si myslel, že to znamená něco jako ctitel či milenec. Ne otrok
a vrah.
Věděl, že zabili Paulinu a Wackforda. Pověděli mu to se zlým smí-
chem, aniž by tušili, že tak odhalují svůj tajný obličej. Pro oba dva
plakal, stejně jako pro svého otce, ale slzy už mu došly. Kdyby ho ti
cizinci chtěli zabít, dávno už by to udělali. Přesto mu tím každých
pár hodin hrozili, hlavně když se začali nudit, a nudili se skoro pořád,
protože knihy v domě nenáviděli ještě víc než program v televizi. Což
znamenalo, že nejsou bibliomanti – stejně jako Pip. Byli si rovní a v to
dřív vůbec nedoufal. Byli to klauni s maskami pěkných lidí, perfektní
jako muži v katalozích, které si Paulina často prohlížela v kuchyni.
Pip seděl v tureckém sedu na posteli a předstíral, že sleduje mraky
za oknem. Muž v křesle naproti na něj neustále zíral, dokonalý jako
obraz, oblečený v pískovém kabátci, bílé košili s volány, světlých kal-
hotách a vysokých šněrovacích botách. Vedle sebe si opřel kord, který
vypadal jako vycházková hůl. I jejich zbraně měly masky.
320
První den Pipa přinutili, aby si umyl obličej. Od té doby neměl

žádné líčidlo, ale nevadilo mu to. Jeho maskování stejně neudrželo
klauny dál. Zezačátku je ještě prosil, aby se znovu mohl nalíčit, ale vy-
smáli se mu a utahovali si z něj. Pak o něj ztratili zájem, až jim posedá-
vání v salonu začalo připadat nudné. Někteří ho štípali do tváří a paží.
Bolelo to, ale nebylo to horší než hašteření, které dříve zažíval s Furiou.
Nakonec se muži radši potulovali po domě, rozbíjeli vázy, rozřezávali
obrazy a šlapali na nábytek.
Většinou spolu mluvili, jen když dostali úkol nebo měli důvod
k hádce. Jinak se mlčky rozvalovali na křeslech a pohovkách nebo hu-
lákali někde v rezidenci. Občas mu připadali jako stroje, které neví,
co by měly dělat, dokud nedostanou jasný příkaz. Jako mechanické
hračky, které dojdou k prahu ve dveřích, a přesto do něj pořád narážejí,
aniž by se hnuly z místa.
Z jejich vzácných rozhovorů se dozvěděl, že jeho otce, Paulinu
a Wackforda odnesli ven. Rád by se rozptýlil knihami, ale to mu nedo-
volili. Očividně nevěděli, že nemá žádné bibliomantské nadání.
Celou dobu se jedinkrát nezmínili o Sunderlandovi. Snad utekl ně-
kam daleko. Pip chtěl být jako tenhle šofér: velký a mocný, a aby ho
brali vážně. Pip k němu potajmu vzhlížel a občas – ale opravdu jen
vzácně – si přál, aby byl Sunderland jeho otcem a vyvezl ho ve svém
Rolls-Royceu ven do světa, pryč z rezidence a z tichého údolí, někam,
kde jsou i jiní lidé, s kterými by se mohl spřátelit.
Kavalír v křesle vstal a došel k Pipově komodě s hračkami. Ukazo-
váčkem popostrkoval malé dózy s líčidly na poličce jako kameny na
hrací ploše.
„Jak dlouho už to děláš?“ zeptal se. Byla to první slova, se kterými
se na Pipa obrátil, od té doby, co se vrátila žena v černém s knihou
a přikázala, aby Pipa odvedli do jeho pokoje.
„Co?“
„Víš, co myslím. Ty šminky.“
„Od té doby, co jsem byl v cirkusu a klauni mě zavřeli do krabice.“
321
Kavalír se tiše zasmál. Přestal šoupat dózami, posadil se, přeměřil

si Pipa v kulatém zrcadle a přitom si špičkami prstů masíroval obličej.
Seděl zády k posteli, takže Pip nevěděl přesně, co dělá. Nejspíš kont-
roloval svoji lidskou masku, narovnával si kůži kolem očí, modeloval
koutek úst a nastavoval atrapy před jako nůž ostré tesáky. Ale pak ka-
valír udělal něco, co Pipa překvapilo: Otevřel dózy, jednu po druhé,
podíval se dovnitř každé z nich a nakonec si začal nanášet bílé líčidlo
na obličej.
Pip se na posteli odsunul kousek stranou, aby mohl muže pozoro-
vat přes jeho rameno v zrcadle. Nebylo snazší si sundat masku a odhalit
klaunovský škleb? Místo toho se natíral bílou až po kořínky vlasů a ušní
boltce, pokrýval si bradu i tváře, a dokonce i kousek krku. Nakonec si
tmavě rudou nakreslil obrovskou pusu. Obrys mu vyšel nesouměrně,
na pravé straně byl mnohem vyšší a širší než vlevo. Nanášel barvu stále
silněji, až v ní byly vidět široké stopy po špičkách jeho prstů, které vypa-
daly jako tahy štětcem na olejomalbě. Nakonec si kolem dokola udělal
tmavý okraj. Kdyby Pip netušil, jak odporně ten muž pod svým lidským
obličejem vypadá, tak by mu tenhle škleb nahnal strach. Takhle se ale
jen podivoval.
Na závěr si kavalír přitiskl čevenočerný klaunský nos. S trhnutím
se otočil na Pipa.
„Co na to říkáš?“
„Není to moc dobré,“ poznamenal Pip.
„Opravdu ne?“
„Zapomněl jste na oči.“
Se svýma malýma tmavýma očima uprostřed bílého líčidla působil
jako žralok. Znovu se obrátil k zrcadlu, strčil ukazováček do barvy
a zavřel víčka, aby si na ně mohl nanést líčidlo.
Pipovi zbývalo pár vteřin.
Skoro úplně potichu sklouzl z postele a vcukuletu byl u dveří. Muž
sice zamkl, ale klíč nechal v zámku, protože si byl dost jistý. Pip byl
jen dítě, malý na svých deset let, a do téhle chvíle se o útěk nepokusil.
322
Pomalu otočil klíčem.

V zámku to cvaklo.
Muž se otočil. „Ale kruci!“
Byl rychlejší, než Pip čekal. Jedním skokem byl u něj a narazil ra-
menem do dveří dřív, než se Pip stihl protáhnout pootevřenou sku-
linou. Dveře se s prásknutím znovu zabouchly, ale klíč vyklouzl ze
zámku a zůstal v Pipových rukou.
Obličej kavalíra vypadal jako by se rozpouštěl – klaun z roztaveného
vosku. Přes jedno oko mu sklouzla ruka a tak se mu až k uchu táhl černý
pruh líčidla. Nepravidelná pusa se zkroutila do hrozivého šklebu.
„Jsi hloupý malý kluk.“
Pip mu podklouzl pod rukama a rozeběhl se zpátky do místnosti.
Muž chtěl zamknout, ale všiml si, že Pip má klíč pořád v ruce.
„Dej mi to!“
„Nažer se popcornu,“ na to Pip.
Klaun se k němu rozeběhl, znovu s tou strašidelnou rychlostí, jako
by ho vystřelili z kanonu na konfety. Pip poskakoval, vrhl se na břicho
a sklouznul jako puk po parketách přímo pod svoji postel. Byla ob-
rovská a dubová a nejspíš tu stála už před sto lety. Přistál v nepořádku
z klubek prachu, pavoučích sítí, hraček a ztracených ponožek.
Muž poklekl a naklonil se pod postel. Její rám byl jak vysoký, tak
těžký, a kdyby chtěl, mohl by bez potíží vlézt za svým zajatcem. „Pojď
ven a možná ti uříznu jen jedno ucho!“
Pip mu do obličeje vrazil starý dřevěný meč, který pro něj vyřezal
Wackford. Špička byla tupá, ale pořád ještě dost nebezpečná, aby muži
poranila oko. Rudá na jeho tvářích najednou nebyla líčidlo.
S mučivým výkřikem si kavalír přitiskl ruce před obličej a odvalil se
zpět. Pip nevěřil, že by ho oslepil, ale zranění vypadalo bolestivě.
„Ty malej hajzlíku!“ Muž se znovu podíval pod postel, tentokrát
připravený na Pipův útok. Bez obtíží popadl dřevěný meč, vytrhl mu
ho z rukou a mrštil jím přes pokoj. Pak si lehl na břicho a s nataže-
nýma rukama se plazil pod postel.
323
Pip se otočil a vší silou ho kopl do hlavy. Ale netrefil tak silně, jak
doufal, a vtom ho mužova ruka chytla za kotník. Klaun vydal zlomy-
slný zvuk, ale nebyla to ani slova nebo výkřik, a přibližoval se k Pipovi.
Pipovou nohou projelo prudké škubnutí, na chvilku ustalo a pak
vypuklo nanovo. Klaunova ruka ho neúprosně vytahovala k okraji po-
stele. Pip ležel na zádech, kopal nohama a sledoval, jak se spodní strana
postele nad ním posouvá. Věděl, že se bude muset podívat do toho
strašného šklebu, hned jak vyklouzne zpoza okraje.
Místo toho tam byl Sunderland.
Šofér ještě jednou zatáhl za mrtvolu klauna. V mužových zádech vě-
zel nůž. Křečovitě sevřená ruka dosud svírala Pipa a uvolnila se teprve
tehdy, když na ni stoupl druhou nohou.
Pip vykřikl radostí. Sunderland ho popadl v podpaží a bez jakékoli
námahy ho postavil na nohy. Šoférova uniforma byla špinavá – košili
měl celou od krve! – a scházela mu čepice.
„Pojď sem!“ řekl a přitiskl si Pipa k sobě. Ten mu objetí oplatil
a chtěl začít brebentit, ale Sunderland zavrtěl hlavou a položil mu prst
na ústa.
„Teď ne,“ řekl. „Napřed se odsud musíme dostat.“
Dveře do pokoje byly otevřené a Pipa napadlo, že má pořád klíč
v ruce. Hodil ho na postel a nechal se Sunderlandem odvést na chodbu.
Jinak tu nikdo nebyl, když scházeli dolů po služebním schodišti za
tajnými dveřmi do přízemí. Sunderland trochu kulhal a rychle se za-
dýchal.
Jen jednou se museli skrýt ve výklenku, když kolem procházeli dva
kavalíři. Jakmile byli muži pryč, rozsvítilo se za Pipem světlo. Poznal
Furiinu lampu a vedle ní staré křeslo. Nejradši by je objal jako domácí
zvířátka.
„Rychle,“ zašeptala lampa. „Sunderland tě odsud dostane.“
„Musíš utíkat,“ řeklo křeslo svým mrzutým hlasem, „a neohlížej se!“
„Co bude s vámi?“
„My jsme nábytek. Nic se nám nestane.“
324
Klauni je nesežerou, na tom něco bylo – ale co když zapálí dům?

Ale Sunderland už táhl Pipa dál a pryč z výklenku. Zbývalo mu
sotva pár vteřin, aby oběma stihl zamávat. Lampa kývla na rozlouče-
nou a pak zhasla.
Sunderland vedl Pipa do potemnělé kuchyně. „Nedívej se doleva,“
řekl mu, když postranním vchodem vběhli do noci.
Pip koutkem oka zaznamenal neforemnou hromadu, přes niž ně-
kdo přehodil Paulinin naškrobený ubrus. Byla moc pyšná, jak symet-
ricky trčel do všech stran. Pip tušil, co pod ním teď leží.
Sunderland sykl bolestí, když se rozeběhli podél domu k jeho zadní
části. Tam se na konci štěrkové cesty nacházela garáž. Dvoukřídlá dře-
věná brána byla zavřená, Rolls-Royce stál venku.
„Nastupuj!“ šeptl Sunderland Pipovi.
Za nimi bouchly dveře. Někdo cosi zařval.
„Tak honem!“
Pip vyšplhal na zadní sedadlo vozu, šofér se usadil za volant. Zacin-
kal svazkem klíčů a nastartoval. Pip si rukama objal kolena a snažil se
vypadat na široké sedačce co nejmenší.
Sunderland přidal plyn. Kamínky zapraskaly pod blatníky, když
vůz na místě zrychlil. S vypnutými světly projeli nocí, minuli boční
průčelí a kuchyňský přístavek. Pip si myslel, že vidí muže, kteří proudí
z otevřených domovních dveří, tři, čtyři, možná pět, ale pak je vůz za-
nechal v dálce a přiblížil se k prostranství před budovou. Odtud museli
už jen dolů k vjezdu.
Vtom zazněla strašná rána. Jako by snad Rolls-Royce trefila nějaká
raketa. Na krátko ho to vymrštilo do smyku a pak se odkodrcal na
okraj štěrkové cesty. Pip uslyšel cvaknutí, jak se vzadu rychle otevřelo
víko kufru a začalo se kývat. Sunderland měl vůz hned zase pod kont-
rolou, navedl ho na cestu a na plný plyn uháněl dál.
Znovu se zablesklo, tříštilo se sklo, ale auto se řítilo dál. Pip zahlédl
ženu v černém, jak vybíhá z hlavního vchodu, následovaná další po-
stavou. Několik kavalírů už bylo venku a jeden z nich nejspíš vystřelil.
325
„Lehni si!“ přikázal Sunderland.

Pip sebou plácnul na sedačku.
Další výstřel rozbil okenní tabulku, ale oni pokračovali dál. Pip vy-
dechl.
Další náraz.
Když vzhlédl, měl Sunderland hlavu stranou a kýval se jako kus na-
plaveného dřeva v proudu řeky. Skrz popraskané čelní okno najednou
nebylo vidět noční oblohu, jen zeď z křoví – před pár nocemi v něm
zmizel astronaut a slon.
Náraz, se kterým Rolls-Royce narazil do podrostu, odmrštil Pipa na
přední sedadlo. Jeho výkřik přehlušil rachot lámajících se větví a pras-
kající země. Narazil do polstrování a přistál na podlaze před zadním
sedadlem a všechno ho bolelo. Vpravo vedle něj byly otevřené dveře,
zpola vyrvané z pantů. Všude byly větve, za autem se vegetace zase
zavřela.
Motor odumřel.
V temnotě se přibližovaly hlasy.
Hned nato to jeden z kmenů stromů nevydržel, dopadl na střechu
vozu a skutálel se na víko od kufru.
Někdo se zasmál a křikl Pipovo jméno.
50
F uria vypadla z nicoty a přistála v domě s oknem na jih.

Tentokrát hned vyskočila na nohy. S otcem podnikla celou
řadu skoků, ale zdálo se nemožné si na něco takového, co nebylo lid-
skému tělu přirozené, zvyknout. Když jste se řítili prázdnotou, bylo to
jako sen o pádu. A když jste dorazili na místo, jako by vás náraz pro-
budil. Chvíli byla příliš omráčená, než aby rozuměla Isisiným slovům.
„... pospíšit, než...“
Furia si odhrnula blonďaté prameny z očí a rozhlédla se. Místnost
byla čtvercová a na podlaze ležel vínově rudý koberec. U dvou stěn
stály knihovny, které dosahovaly až ke stropu. Na třetí stěně bylo za-
zděné okno: Okraje byly ještě vidět a uprostřed visela malba krajinky
v masivním rámu. Starobylý psací pult pod ní byl prázdný až na jedno
pero a kalamář.
Isis stála vedle vypínače u dveří, zhasla malou baterku a zastrčila si
ji zpátky pod pelerínu. Hřbety knih ozářily maličké lampičky připev-
něné na policích.
„Je to opravdu tentýž dům?“ zeptala se Furia udiveně. Při své první
návštěvě viděla jen vnitřek gigantické knihovny v bývalém klášterním
sále se sloupy, co vypadaly jako věže plné knih, propojené lávkami a to-
čitými schodišti.
Isis přikývla a ukázala na pravou stěnu s knihami. „Někde támhle
musí být ta kniha.“ I její vlastní výtisk Domu s oknem na jih zmizel.
Furia došla ke zdi. „Jsou všechny od Siebensterna?“
„Vypadá to tak.“
„Je jich mnohem víc než v naší knihovně.“
327
Isis ukázala na protější stěnu pokoje. „Tamhle naproti jich je ještě víc.“
Furia ukazováčkem přejela po hřbetech knih. Viděla sotva poško-
zené svazky a jen málo toho poukazovalo na jejich stáří. Spoustu názvů
poznávala – jeden z prvních, který jí padl do oka, byl Violettin návrat –
ale byly tam i takové, o kterých nikdy neslyšela. Siebensternova sbírka
v rezidenci očividně zdaleka nebyla kompletní.
„Vypadají skoro jako nové.“ Fascinovaně vytáhla jeden ze svazků,
který měla ve výši očí. Pokud byly knihy seřazené podle data vydání,
měl by to být román ze Siebensternovy prostřední fáze, kdy se ještě vě-
noval psaní prostých dobrodružných příběhů. Na obálce stálo Vzpoura
slepců. Furia se do té knihy jednou v katakombách začetla, ale po pár
stránkách ji vrátila do police.
Isis taky otevřela jednu z knih. Byla tenčí než většina ostatních.
Na obalu stálo Siebensternovy pohádky. Isis si svazek prohlížela pokorně
a skoro bázlivě.
„Pro Annabelle,“ přečetla věnování na jedné z prvních stran a pak
listovala dál. Nakonec našla, co hledala, přelétla pár řádků a krátce za-
vřela oči. Pak knihu rychle zaklapla a vrátila ji zpátky na své místo.
„Už jsi našla toho Fantastica?“ zeptala se Furia.
Isis ukázala na nejvyšší polici, přímo pod stropem. „Jestli to byla
jeho první kniha, musí být nahoře vlevo. Vypadá to, že jsou seřazené
chronologicky.“
Furia za policemi na protější straně místnosti objevila žebřík. Když
se přiblížila ke knihám, které tam byly, uviděla, že nemají tituly a jsou
popsané jen římskými číslicemi.
Zrovna chtěla sáhnout po jednom ze svazků, když Isis zdvihla ruku.
„Počkej!“
Furia se zarazila a poslouchala.
Venku před dveřmi byly slyšet kroky.
Celestian říkal, že Angelosanto objevil Siebensternovu sbírku v taj-
ném pokoji usedlosti. Nejspíš se nacházely v obytné části, pořádný kus
od knihovního sálu.
328
Vzpomněla si na ozbrojené strážce. Ruku zastrčila k zobáknize do

kapsy, v posledních pár hodinách se chovala překvapivě klidně, jako
by musela znovu nabrat síly. Isis vytáhla svou dušeknihu a strčila prst
mezi stránky.
Kroky prošly kolem dveří a zase se vzdalovaly.
Furia vydechla.
Isis k ní došla a pomohla jí s žebříkem. Po špičkách ho přenesly
k protější knihovně a opřely ho. Furia vylezla nahoru a prohlížela si
řadu knih zprava doleva. Nemusela si ani přečíst název, aby tu knihu
poznala. Fantastico stál nenápadně na konci řady, totéž vydání, jako
měla ona sama. Ale zatímco její výtisk byl zahnědlý a pomuchlaný,
tenhle tady vypadal jako čerstvě vytištěný. Od jeho vydání uplynulo té-
měř dvě stě let, a přesto to na něm nebylo vůbec znát. Ne v tomhle po-
koji, kam už nejspíš dlouho nedopadl jediný paprsek denního světla.
Vytáhla knihu, sfoukla z ní prach, otevřela a přivoněla si k ní. Ne-
byla to důvěrně známá vůně, ale připadala jí stejně příjemná a lákavá.
Znovu ji hluboko uvnitř bodl osten bolesti, který v podobné intenzitě
mohl pocítit snad jen bibliomant: Kniha v jejích rukou a výtisk její
matky budou nenávratně ztraceny, pokud je teď použijí ke skoku.
„No tak dělej,“ šeptla Isis.
Furia slezla po žebříku dolů a podala jí knihu. Isis chtěla hned za-
čít se skokem, ale Furia zavrtěla hlavou. „Ještě vteřinu!“ Vzala žebřík
a sama ho odnesla na opačnou stranu, přesně na to místo, odkud ho
vzaly. Nejspíš bude lepší, když Angelosanto hned nepostřehne, že tu
někdo byl. Může uplynout klidně i pár měsíců nebo let, než si všimne,
že ty dvě knihy chybí.
Isis uklidila svou dušeknihu a vzala Fantastica do obou rukou.
V tomhle okamžiku se kroky vrátily před dveře.
Furia taky položila špičky prstů na knihu. „Slyšel nás?“
Isis pokrčila rameny. Pak zavřela oči.
Ať už to byl tam venku kdokoli, zůstal stát před pokojem.
Obě stáhly ruce. Kniha se vznášela mezi nimi ve vzduchu.
329
„Cítím ho,“ zamumlala Isis, když její myšlenky tápaly po výtisku

v rezidenci. „Je ještě tam a je nepoškozený.“
Ale kde je? pomyslela si Furia. Bůhvíkam je skok zavede.
Namáhavě stiskla rty. Isis na sobě nedávala znát, že ji skok stojí ně-
jaké síly. Od svojí proměny se zdálo, že má tolik bibliomantské energie,
o níž by si ostatní mohli jen nechat zdát.
Venku někdo strčil klíč do zámku. Nějaký hlas mumlal cosi italsky.
Z knihy vylétly divoké jiskry a převalily se přes Furii a Isis. Místnost
kolem nich se začala rozplývat. Furia ještě viděla, jak se hýbe klika
u dveří.
Hnědé řady knih splynuly do jedné, červený koberec se rozpustil.
Světlá škvíra pootevřených dveří narušila barevnou směsici jako ostří
nože a objevil se obrys postavy.
Furia padala do prázdna a nechala tajný pokoj za sebou.
51
B yla ještě tma, když Cat a Finnian vystoupili u Swan Lane z taxíku.
Poslední kousek k nábřeží Temže šli pěšky. Vstupní brána k řím-
skému mostu do Libropolisu se zhmotnila, když v rukou promnuli Ce-
lestianovy záložky a na chvilku zavřeli oči. Nemuseli být bibliomanti,
aby zvládli tenhle kousek. Záložky samy byly dost mocné na to, aby
obyčejným lidem otevřely cestu do města knih. Skoro každé refugium
mělo svůj vlastní přístupový klíč a proceduru s ním spojenou a tahle
byla jedna z nejsnazších, aby neodradila zákazníky.
Přes brzkou ranní hodinu nebyli jediní, kdo prosil o vstup. Na
okraji nábřeží parkovala černá limuzína. Dva muži v oblecích a tma-
vých kabátech promlouvali ke strážcům brány. Cat rozuměla jen útrž-
kům slov a jeden z uniformovaných je rychle pustil dál.
Teprve když prošli bránou, odvážili se ohlédnout. Skrz oblouk bylo
vidět, že se na Swan Lane objevila spousta světlometů a zablokovaly
ulici. Proti světlu bylo těžké rozeznat, o jaké vozy se jedná.
„To musí být vojenské transportéry,“ řekl Finnian. „Akademie po-
sílá do Libropolisu posily.“
„A co milice? Už jich je přece ve městě dost.“
„Tohle nejsou žádní milicionáři. To jsou vojáci. Myslím, že pocházejí
ze stejné stáje jako gardisti u brány, nejspíš z nějakého výcvikového tábora
na venkově. Akademie jich prý provozuje celou řadu a nejen v Anglii.
Vsadím se, že jsou tady, aby skleníkem vtrhli do lesa. Musíme si pospíšit.“
„Nemůžeme se jen tak rozběhnout. Uvidí nás.“
Zarputile přikývl, ale přesto zrychlil. Prošli kolem plakátů s hleda-
nými osobami, na nichž byli Bratři Bardi. Před nimi se z temnoty vy-
331
nořila světla Libropolisu. Cat skličovalo vidět Pukův obličej na plakátě,

i když věděla, že je po smrti.
Měli za sebou tři čtvrtiny mostu, když se jim dlažba pod nohama
rozechvěla. Transportéry teď projížděly bránou, vpředu s černou limu-
zínou.
„Ti dva týpkové patří k Akademii.“
„Budou to jejich ambasadoři. Jsou třem rodům přímo podřízení
a něco jako jejich hlásná trouba. Jeden z nich byl kdysi ve skleníku
a pěkně Gunvaldovi zatápěl, protože měl potíž se sklizní.“
Kolona vozů se přibližovala. Oba šli dál a pokoušeli se nedat na
sobě nic znát. Cat cítila, jak se jí lomoz mostu plazí vzhůru po nohou
a usazuje se v žaludku. Přední vozidlo už nemohlo být daleko, možná
si je muži uvnitř prohlíželi.
„Ví o tobě?“ zašeptala Finnianovi. „Myslím tím, tuší někdo, co jsi
celou dobu vyváděl?“
„Doteď mě nechali na pokoji. Ale jsou Akademie – nenechají si jen
tak nakouknout do karet. A co ty?“
Pomyslela na to, jak si ji milicionář přeměřoval pohledem, než ho
strčila do hloubky. Tebe přece znám! říkal. Bylo jí horko i zima naráz.
Už jen co by kamenem dohodil k bráně na druhé straně. Pak oka-
mžitě odbočí a zmizí v jedné z uliček.
Špička kolony je téměř dohnala. Cat cítila výfukové plyny, ale neris-
kovala další pohled zpátky. Bála se, co by mohla vidět.
Hluk motorů utichl.
Finnian zaklel a Cat přemýšlela, zda by to zvládli řekou k břehu,
kdyby přeskočili zábradlí.
Dveře se rozrazily. Zazněla spleť hlasů.
Oba pokračovali dál. Cat chytila Finniana za ruku. Jeho prsty ji
pevně obemkly.
„Budeme utíkat, nebo skočíme?“ zeptala se.
„Počkáme.“
Ale nikdo na ně nevolal. Cat se zhluboka nadechla a ohlédla se.
332
Kolona se zastavila ani ne patnáct metrů před branou do Libropolisu.

Několik mužů vystoupilo a hovořili mezi sebou, mezi nimi jeden z am-
basadorů. Druhý zůstal sedět v limuzíně. Cat čelním sklem na straně
spolujezdce rozeznávala jeho obrys. Domyslela si, že se na ni dívá.
„Na někoho čekají,“ řekl Finnian.
Ještě pořád Cat nedovedla odhadnout, kolik vozidel to bylo, pro-
tože všechna stála v řadě. Možná pět nebo šest. Spousta světlometů.
„Scházejí se na mostě, aby pak společně vjeli do města,“ řekl Fin-
nian. „Nejspíš jsou přešťastní, že skleník leží mimo ghetto. Kdyby tam
vtrhli s gardou, bylo by z toho povstání.“
Ještě deset kroků k nestřežené vstupní věži na břehu Libropolisu.
Museli se ovládat, aby těch posledních pár metrů nezrychlovali.
Druhý muž vystoupil z vozu, opřel se o otevřené dveře a díval se za
nimi. Nebo se díval jen směrem k městu?
„Kudy půjdeme?“ zeptala se tiše.
„Doleva. Pak první uličkou vpravo.“
Počkala, dokud neprošli bránou a za ní nezabočili. Na okamžik
zmizela světla kolony za zdí. „Co máš teď v plánu?“
„Něco vyzvedneme, kousek odtud. A pak poběžím nejrychlejší ces-
tou ke skleníku.“
„Půjdu s tebou.“
„Ne. Schovej se někde ve městě. Nejspíš tě ani nebudou hledat.“
Zastavila se, pevně ho chytla za nadloktí a zády ho přitiskla proti
zdi věže. „Neříkej mi, že se mám schovat!“
„Já jsem jen myslel…“
„Žiju v ghettu dost dlouho a nejspíš jsem se do křížku s milicí do-
stala víckrát než ty. Nezahrabu se do nějaký díry a nebudu čekat, než
zachráníš svět, Finniane!“
„Ty přece vůbec nevíš, co jsem…“
„Drž zobák!“ A s tím přitiskla své rty tak pevně na jeho, že si na
chvilku nebyl jistý, jestli ho líbá, nebo ho chce jen umlčet. Ale pak
ji objal a přivinul si ji k sobě. Lampa nad obloukem brány je osvěco-
333
vala sírově žlutým světlem, z druhé strany přicházely přidušené hlasy

a zmatek. Cat cítila teplo jeho těla, vnímala objetí a dotyky jeho jazyka.
Pohladila ho ve vlasech a po šíji a dech se jí zrychlil, když vsunul ruku
pod její koženou bundu a černé tričko. Špičky jeho prstů se dotýkaly
její páteře a ona si pomyslela, že už se ho znovu nevzdá, za žádnou cenu
na světě a už vůbec ne kvůli vojákům zatracené Adamitské akademie.
„My…“ začal po chvíli.
„Nemáme čas,“ řekla. „Já vím.“
„To jsem nemyslel.“
„Aha. Dobře.“
„My bysme tohle neměli dělat. Ne zrovna teď.“
„Co?“ Odrazila se od něj oběma rukama a ustoupila o krok vzad.
„Blázníš?“
„Ne, myslím... Tohle prostě není dobrý okamžik na takové věci.“
„Zvláštní, že mě to nenapadlo.“
„Nemusíš hned být cynická. Mám tě šíleně moc rád, Cat. Možná až
moc. Vždycky to tak bylo. Ale jak by to mohlo fungovat? A dneska je
to všechno ještě mnohem složitější.“
„Tak to zkusme nějak celé narovnat.“
Vyhnul se jejímu pohledu, ale jen na krátko. Pak jí odhodlanost
v jeho očích nahnala ještě větší strach než jeho slova.
„Udělám všechno pro to, aby zůstala brána do lesa zavřená, Cat!
Tam na druhé straně jsou moji přátelé. Nemůžu se na ně vykašlat.“
„To po tobě přece nikdo nechce.“
Zdálo se, že chce něco říct, ale zaváhal, vzal ji za ruku a zavrtěl hlavou.
Když zabočili do další uličky, rozeběhli se tak rychle, jak jen to šlo,
aby se nemuseli pouštět. Chtěla mu toho tolik povědět, všechno, co se
jí už celou věčnost honilo hlavou, ale samozřejmě věděla, že tohle je
ten nejnemožnější okamžik. A zlobila se sama na sebe. Opravdu měla
dovolit, aby k tomu došlo zrovna teď?
Ale znala na to odpověď: Samozřejmě že teď, protože na to nikdy
nebude ideální chvíle. Na mostě byli vyděšení k smrti a ještě nebylo
334
po všem. Možná dnes v noci zemřou. Až vyjde slunce, nejspíš bude

shlížet na docela jiné Libropolis – a jak to tak vypadalo, nebude to
změna k lepšímu. Bylo důležité vyslovit právě teď, že pro ni znamenal
víc než cokoli jiného. Měl exlibri a svoji revoluci a kdovíco ještě. Ale
ona neměla nic, jen lásku k němu, kterou tajila tak dlouho, a chtěla,
aby o ní věděl, než udělá něco, co... No ano, než udělá co? Už jen to
pomyšlení ji strašlivě bolelo.
O dvě odbočky později se Finnian zastavil před úzkým hrázděným
domem, byl v něm antikvariát jako v bezpočtu jiných domů v Libro-
polisu. Za droboučkou výlohou byly na hromadách vyrovnané knihy
v různém stádiu zažloutnutí. Byl to jeden z těch obchodů, který nežil
ze svých zákazníků, ale z finanční podpory, kterou dostával z ředitelství
v Hay-On-Wye. Při vší té lásce ke knihám bylo Libropolis troskotajícím
experimentem: Víc knih, než kdy kdo chtěl vlastnit, víc obchodů než zá-
kazníků, kteří přicházeli po mostě, a víc opatření od Akademie, než bylo
ekonomicky smysluplné. Libropolis bylo pomníkem, žádným obchod-
nickým modelem a nebylo divu, že to spousta bibliomantů schvalovala.
Cat se chvilku vtírala otázka, jestli snad nedělají chybu. Jestli to nejsou
oni, kdo chce něco zlého a jsou přitom slepí k názoru většiny.
Pak si ale vzpomněla na nuzný život v ghettu, na vykořisťování a ex-
libri a utiskování všech, kteří se s danou situací nedovedli srovnat. A na
to, že má Finnian nejspíš pravdu. Když se vypustila všechna jak a proč
a člověk se soustředil jen na výsledek – utrpení exlibri – pak byla od-
pověď nasnadě: Něco se muselo změnit. A pokud k tomu byly potřeba
zbraně, Finnianovy zbraně, pak bylo možná na čase je použít.
Chvíli byla přesvědčená, že to konečně pochopila a je připravená
udělat správnou věc. Pak jim dveře otevřel nenápadný starý muž a beze
slova je odvedl na půdu svého obchodu. Za zdmi z knih a závoji pra-
chu stála krabice.
Finnian otevřel její zažloutlé víko.
„Chápeš, co teď musím udělat?“
Podívala se dovnitř a po tvářích jí začaly stékat slzy.
52
D olů!“
Svět se skládal s bezbarvého třpytu a srážel se v černotu. Furia
přistála ve vysoké trávě. Studený vítr jí rozcuchal vlasy.
„K zemi, rychle!“
Nevyptávala se a vrhla se na břicho. Vedle sebe zahlédla světlý obrys.
Pokud je odhalí, můžou se později pohádat, jestli to bylo kvůli tomu,
že byla Furia příliš pomalá, nebo že bylo Isisino oblečení příliš bílé.
Po stéblech trávy přejel paprsek světla. Furia maličko zvedla hlavu
a daleko ve stráni rozeznala svítilnu, ale neviděla, kolik mužů tam ve
tmě stojí.
Záře putovala dál.
Isis vyskočila z lehu do dřepu a chvilku se krčila jako divoká kočka.
„Ty si podám.“
„Ale co když…“
„Jsou to její kavalíři.“ Vytáhla svou dušeknihu. „Věř mi, těch škoda
nebude.“
S tím v podřepu vyrazila vpřed, bílý flek, který se nehlučně pohybuje
tmou. Furia se omráčeně pokoušela zorientovat. Nacházela se pod želez-
ničním náspem, přesně na tom místě, kde Okouzlující nedbale odhodila
Fantastica. Objevila dokonce pravoúhlý obrys v trávě, kde v uplynulých
dnech ležel. Vědomí, že nejoblíbenější kniha její matky byla jednou pro-
vždy pryč, ji bolestivě bodlo, ale nebylo to tak zlé, jak čekala. Pip byl
mnohem důležitější než nějaký hloupý loupežnický román.
O kousek dál v řadě stromů, které oddělovaly park od kopců, ro-
zeznala siluetu. Noční obloha byla jasná a plná hvězd. Dokonce i skrz
336
koruny stromů viděla, že za spoustou oken v rezidenci se svítí. Kavalíři

nejspíš prohledávali dům a nenamáhali se pak zase pozhasínat. I plo-
cha u průčelí byla ozářená díky oknům v přízemí.
Isis už nikde neviděla. Jen o pár vteřin později zhasl paprsek světla.
Furia se rozeběhla a zobákniha v její kapse šeptla: „A co budeme dělat
my?“
Vytáhla ji ven a vstrčila mezi stránky pravý ukazováček. „Už ani
muk!“
„To není odpověď.“
„Buď zticha, nebo zůstaneš tady, dokud nebude po všem.“
„Pche. Potřebuješ mě. Víš stejně dobře jako…“
Před nimi se z temnoty vyloupla Isis. „Jste slyšet nejspíš až v Glou-
cesteru.“
Furia levou rukou zmáčkla zobák svojí dušeknize. „Sklapneš už ko-
nečně?“
„Mnojo, mnojo,“ zaznělo přidušeně.
Furia se obrátila na Isis. „Co ti kavalíři?“
„Je jich o tři míň.“
„Tři!“
V mdlém měsíčním světle vypadala dokonce i Isis trochu šokovaně.
„Je to jiné než dřív. Sotva mě to stojí nějaké síly a nepřichází žádný
zpětný náraz, protože jsem bibliomantiky plná.“
Tím zpětným nárazem musela myslet tu část energie, která se usa-
zuje uvnitř bibliomantů. Furia to sama pocítila a od té doby z ní má
velký respekt.
Seběhly po stráni, dokud nedošly ke křoviskům u stromů. Dokonce
i v té tmě Furia našla vyšlapanou cestičku, která je provedla na druhou
stranu. Krátce nato proběhly zdivočelým parkem a schovaly se teprve
u římských ruin. V temnotě vypadaly hranaté zbytky zdí cize, jako
noční přízrak místa, které znala.
Osvětlená rezidence působila jako zaoceánský parník daleko na
nočním moři. Teprve když se podívala pořádně, všimla si, že se po
337
domě pohybovala světla a další světlomety prohledávaly okolí. Kavalíři

se rozdělili do několika skupin.
„Hledají nás?“ zašeptala Furia.
Pruh světla přejel po zdech. Obě se na poslední chvíli skrčily a po-
slouchaly, jak se přibližují kroky. Furia otevřela dušeknihu, soustředila
se a napřímila jednu stránku uprostřed. Isis si toho všimla a nechala
svou knihu zase poklesnout.
Zvládneš to? zformovala její ústa němě.
Furia přikývla, ale nebyla si ani trochu jistá. Rozpolcení srdce strá-
nek uvolňuje světlo. Ve tmě by je to nenávratně prozradilo.
Ale bylo tu něco, co jí dodávalo víru, jako teplo, které vyzařovalo ze
svazku zobáknihy. Věř mi, jako by jí kniha v duchu našeptávala.
Furia rozpoltila srdce stránek a tentokrát nebyl mezi vrstvami pa-
píru víc než jen záblesk světla. Tajemná slova na stránkách se třpytila
nadpřirozenou modří, dost jasně na to, aby je mohla přečíst.
Furia vstala. Na druhé straně po pás vysoké zdi se přibližovali dva
kavalíři. Jeden přejel paprskem světla doprava. Druhý se objevil na
vnějším okraji pruhu světla.
„Je to on?“ zeptal se svého společníka.
„Hej, maličký...“
Maličký? Hledají snad Pipa?
Isis zašeptala: „Nenech se rozptýlit!“
Jeden z kavalírů strhnul pruh světla stranou. Furia se přinutila my-
slet na noc, kdy je přepadli, představila si Paulinu a Wackforda na stu-
dené kuchyňské podlaze a viděla před sebou Pipa, vyděšeného k smrti,
jak utíká před kavalíry na železničním náspu. Vztek a nenávist v ní
vzpěnily a to stačilo, aby na sebe navázala energii knihy, zatímco před-
čítala slova. Cosi neviditelného se vyřítilo na kavalíra se svítilnou a tre-
filo ho to do prsou. Muže to odhodilo vzad a zůstal ležet ve tmě. Jeho
svítilna přistála v trávě a osvítila kameny.
Zpětný náraz byl mohutný. Rozlil se v ní pocit euforie, ale tentokrát
si Furia udržela odstup. Pocítila krátký horký náraz, jako úder blesku,
338
pak to měla znovu pod kontrolou a vzepřela se pocitu všemohouc-

nosti, který se ji pokoušel přemoci.
Druhý muž otevřel pusu, aby volal na poplach. Isis vyskočila a uká-
zala svou dušeknihou jeho směrem. Nemusela ji ani otevřít. Kavalír
nevydal ani hlásku, když k němu natáhla ruku a pomalu stiskla prsty
v pěst. Furia viděla muže před osvětlenými okny rezidence jen jako
siluetu, proto nepoznala, co se s ním stalo. Křuplo to a zaskřípalo, jako
by mu hlavu zmáčkla nějaká neviditelná síla. Bez jakéhokoli dalšího
zvuku se zhroutil k zemi.
„Jsou jí podvolení,“ řekla Isis, když došla kolem zdi k druhému
muži. „Nemusí ti jich být líto.“
„Není mi jich líto. Zavraždili moje přátele.“
„Skutečně?“
S knedlíkem v krku přikývla. „Ten druhý je ještě naživu?“
Isis si dřepla a nahmatala mu pulz. „Tvůj zásah mu rozdrtil srdce.“
Skoro zašeptala: „To jsem nechtěla!“ Ale to by lhala jen sama sobě.
Samozřejmě že to chtěla. Zabije teď kohokoli dalšího, pokud to bude
nutné, aby dostala Pipa zpátky.
Kavalíři hledali jeho. Okouzlující si na něm nevylila vztek ze své
porážky a nezabila ho. Pip žije. A je na útěku.
Isis vypla svítilnu na zemi, pak se připlížila k okraji ruin a rozhlížela
se. Další světlo sebou o pěkný kousek dál cukalo vlevo v parku, třetí se
pohybovalo u přední strany domu. Před okny si Furia všimla dvou obrysů.
„Myslíš, že jich je hodně?“ zašeptala.
„Netuším. Můžou to být všichni, nebo jich je v domě ještě víc.
Možná si zavolala posily. Vím toho o ní příliš málo.“
„Ale znáte se.“
„Ano, pracovala pro Akademii.“
„Akademie si najímá vrahy? Přestože má tolik agentů a milicionářů?“
„Jen ve speciálních případech.“ Isisin hlas zněl tvrdě, když to řekla.
„Když je potřeba odstavit agenty, kteří se stali příliš mocnými nebo
svéhlavými.“
339
„Tak na tebe ji…“

„Na někoho, koho jsem dobře znala.“
Furia zírala do tmy. „Jsi tu jen proto, je to tak? Chceš ji zabít. Chceš
se pomstít.“
„Pomůžu tobě a tvému bratrovi.“
„Ale není to jediný důvod.
„Ne,“ přikývla Isis a rozeběhla se.
Furia jí byla po boku, dokud se před nimi neobjevili další kavalíři.
Nahoře na svahu byli tři a Isis jim bez velké snahy vzala život. Navenek
ji to nestálo víc než pohyb rukou, ale Furia si myslela, že zabíjení ji
přece jen vysiluje. Isis za tři uplynulé hodiny otevřela tři brány a usku-
tečnila dva skoky a nyní kosila svoje protivníky jednoho za druhým.
Postupovala důkladně, k tomu ji Akademie vycvičila. Nejspíš sama te-
prve zjistila, jak mocnou ji ta proměna učinila, a Furia se obávala, že
by mohla přecenit své síly.
Nakonec se Isis naklonila nad mrtvé a ukázala na poslední třesoucí
se svítilnu před domem. Dala Furii znamení a znovu se rozběhly.
O pár minut později už v parku nezbýval žádný živý kavalír.
53
O kouzlující sestoupala po schodech v průčelí rezidence až k rozdr-

cené kamenné lebce svaté Viborady.
„Věděla jsem, že se tu objevíte,“ řekla Isis, když stály naproti sobě na
prostranství. „Nemůžeš si nechat ujít takovou šanci, že mám pravdu?“
Furiin pohled putoval po fasádě. Za jedním z osvětlených oken
v přízemí si všimla siluety, moc malé a útlé, než aby to byl jeden z ka-
valírů.
„Je tam ještě někdo,“ řekla Furia. „V domě.“
„Běž zpátky,“ opáčila Isis.
Okouzlující měla ztrhané rysy a vypadala o deset let starší než v tá-
boře exlibri. „Chceš to ukončit teď a tady?“ Pořád byla krásná, ale čerň
jejích vlasů a šatů jako by prostupovala do jejího obličeje, jako by v ní
chtěla pohltit všechno světlé. I ona musela otevřít brány, aby se dostala
do lesa a zase ho opustila. A to Furia ještě netušila, co se stalo s Arielem
a kolik kladl odporu.
„Zmiz odsud!“ přikázala Isis Furii, aniž by spustila svoji protivnici
z očí.
Furia jí chtěla pomoci, ale pak si všimla stop po pneumatikách
v rozrytém štěrku. Když sledovala, kam vedou, uviděla průsek z polá-
maných větvích v podrostu a vyvrácený kmen, který nakřivo ležel na
čemsi, co vypadalo, že zajelo hluboko do křoví.
Sunderlandův Rolls-Royce.
Za ní si Isis a Okouzlující vyměňovaly další slova, ale Furia už ne-
poslouchala. Jako náměsíčná došla k autu. Světla byla zhasnutá a ve
vzduchu se vznášel zápach benzínu.
341
Ještě jednou se ohlédla k prostranství, kde se obě soupeřky navzá-

jem odhadovaly. Obě držely v rukou dušeknihy, ale jen Okouzlující ji
měla otevřenou. Furia snažně doufala, že si Isis nebyla sebou příliš jistá.
„Co to děláš?“ zeptala se zobákniha, když Furia odstrčila větve, aby
se dostala k vozu.
„To je auto našeho šoféra.“
„A?“
Záblesk světla ozářil okolí. Najednou byla z větvoví kolem auta
jednobarevná změť ostrých stínů a jejich odrazů. Když se ohlédla přes
rameno, zářila na prostranství obrovská světelná kopule, jako by se na
zem snesl meteor. Uprostřed jejího klenutí se daly rozeznat dva tmavé
obrysy Isis a Okouzlující. Kdyby kupoli jako žíly neprotínaly modro-
bílé blesky, vypadalo by to jako exploze, z níž každou chvíli vyroste
ohnivý hřib.
Furia se skoro rozběhla zpátky. Pak jí ale došlo, že nic nezmůže. Její
síla byla ve srovnání s těmi dvěma ženami k smíchu. Stála od nich přes
devadesát metrů a i tady v podrostu cítila bibliomantský náboj, který
svištěl z kupole vzhůru do noci. Po celém těle měla husí kůži a zo-
bák její dušeknihy zalézal stále hlouběji do svazku. Kolem se rozléhaly
strašlivé zvuky, jako by vřeštěly obrovské frézy, smísené s hlasy, které
nepatřily Isis ani Okouzlující.
Síly, které se z bibliomantek uvolňovaly, vysávaly život z okolí. Ko-
lem Furie chřadlo listí na větvích. I ona sama si připadala slabší. Mu-
sela se přinutit odvrátit od té podívané zrak a zase dojít k autu. Světlo
z prostranství se odráželo v zadním skle a před ním nakřivo přes víko
kufru ležel jako stehno široký kmen stromu. Jestli byl někdo ještě ve
voze, se zdálky nedalo poznat.
Každý krok jí připadal těžší než ten předchozí. Jako by se ze vzduchu
kolem ní stala želatina. Pomalu kladla nohu před nohu a zobákniha
tiše pofňukávala.
Konečně se jí podařilo natáhnout ruku na karosérii. Kov byl stu-
dený. Otevřela pusu, aby vyslovila Sunderlandovo jméno, ale ani to
342
skoro nesvedla. Přitiskla ruce na blatník, sunula se podél auta a musela

se sehnout pod kmenem stromu. Víko kufru se pod ním vyboulilo
a teď uviděla i trhliny, které se jako paprsky hvězdy táhly po zadním
skle. Uprostřed nich se rozevírala díra. Kavalíři na vůz stříleli.
Když došla k levým zadním dveřím, rozpoznala neurčitý obrys po-
stavy na sedadle řidiče. Bibliomantské erupce a ocelové skřípění zesilo-
valy a mrtvé listí tancovalo ve vzduchu jako popel.
Opřela se zády o karosérii a otevřela zobáknihu. Jedna stránka se
s chvěním napřímila a rozpoltila vedví. Světlo mezi vrstvami spolkla
záře kopule energie, ale dušekniha nechala písmo srdce stránek rozzá-
řit, dokud je Furia nemohla roztřeseným hlasem přečíst.
V příští chvíli zavládlo ticho, vír ustal. Furia zamžourala a pokusila
se polknout, ale v ústech měla sucho. Kolem ní vznikla jakási bublina,
byla třepotavá a pytlovitá z tenoučkých blesků. Znovu se mohla hýbat,
a když se otočila a opět došla k vozu, připadala si mnohem lehčí než
před chvílí. Opřela se o sklo a nakoukla dovnitř. Přitom se její bub-
lina vypoulila přes karosérii, aniž by kladla nějaký odpor. Třepotající se
srdce stránek vrhalo dovnitř světlo.
Sunderland už nebyl naživu. Kulka prostřelila opěrku hlavy a trefila
ho do lebky. Šofér tam seděl, jako by spal, hlavu nakloněnou na stranu
a k bradě mu stékala jedna jediná rubínově krvavá slza.
Furia se přes něj podívala na sedadlo spolujezdce. Po Pipovi tam ne-
bylo ani stopy, ani v místě pro nohy. Na druhé straně vozu byly oboje
dveře otevřené, prorazila je větev a ukazovala svou kostnatou paží na
zadní sedadlo. I to bylo prázdné.
Pomyslela na siluetu za oknem v rezidenci. Ale kavalíři hledali Pipa
v parku. Znovu se skrz větve podívala směrem k domu a k zářícímu
shluku energie. Noc byla jasná, ale světlo působilo chladně, skoro elek-
tricky. Byla ráda, že už nemusí poslouchat ten hluk, ale přemýšlela,
jestli světelné blesky můžou zapálit benzín.
Rychleji než předtím došla k zádi Rolls-Royce a přemýšlela, jestli
nemá vstoupit do kupole za Isis. Možná potřebovala pomoct, i tím má-
343
lem, co by jí Furia mohla nabídnout. Ale pořád tu byl Pip. Jestli se scho-
vává v parku, musel si všimnout, co se děje, a nejspíš se ani nehne z místa.
„Pipe!“ vykřikla zoufale. „Pipe, kde vězíš?“
Pak jí došlo, že ji bublina chrání před zvukem zvenčí, a venku, ne
dál než na délku paže, zuří strašlivý rámus, který její hlas spolehlivě
spolkne.
Klesla do dřepu, opřela se zády o nárazník a skryla obličej v dla-
ních. Plakala pro Pipa a svého otce, pro Paulinu a Wackforda, dokonce
i pro Sunderlanda a pak pocítila, že se ochranná bublina začala třpytit,
a jako by přes závoj vnímala, že ji zobákniha varuje, aby dávala pozor
a nenechala se rozptýlit.
Ale nebyl to hlas zobáknihy, který ji vytrhl ze zoufalství. Bylo to
klepání a bouchání vzadu v kufru.
„Pipe?“
Vyskočila, vyřítila se za auto a pokusila se oběma rukama odtáh-
nout kmen stromu z víka.
„To zvládneme líp,“ řekla zobákniha.
Furia rychle vyšplhala pod kmen, dokud nestála vedle dveří řidiče.
Tam zvedla knihu levou rukou a namířila pravou směrem ke kmeni.
Nehýbala se, ale síla, která z ní proudila, do něj vší silou narazila.
Chtěla kmen stromu jen odsunout z kufru auta, ale zase podcenila,
čeho je schopná. Kmen se roztříštil na třísky a úlomky a jeho zbytky
napadaly na karosérii.
Tentokrát Furia zpětný náraz využila pro sebe. Koruna stromu jí
zakrývala cestu, ale ona se triumfálně protlačila houštím, dokud bez
dechu nestála před promáčknutým zavazadlovým prostorem.
Uvnitř znovu něco zarachotilo.
Zaváhala na jeden úder srdce. Vzpomněla si na Sunderlandovy
iluze, na všechna ta stvoření, která za nocí viděla vylézat z tohoto
kufru. Zároveň si vzpomněla na Pipův smích a Sunderlandovu úklonu
a pochopila, co se stalo. Špatně šoféra odhadla. Stud se v ní mísil
s úlevou.
344
Kupole energie před rezidencí změnila barvu z bílé přes modrou

až k pronikavě zelené a s ní se měnilo i okolí, jako by někdo to světlo
otrávil. Všemi směry prýštily mihotající se jiskry, ochranná bublina je
sice odrážela, ale do poškrábaného laku auta vypalovaly jizvy jak po
neštovicích.
Když Furia chtěla otevřít pokřivené víko kufru, zámek se vzpříčil.
„Pipe? Musíš se tam uvnitř vzepřít!“
Pravou rukou cloumala klikou a tentokrát mechanismus zaklapal.
Na druhé straně se zpod víka ozvalo kopnutí. Přesto zůstal kufr za-
vřený.
Do nosu jí znovu uhodil zápach benzínu. Uviděla doutnající kráter
v laku. Tohle se muselo vyřídit rychle, mnohem rychleji, než to zatím šlo.
„Zkus to ještě jednou!“ zařvala.
Zespoda narazily nohy na plech. Marně.
„Odlož mě a použij obě ruce!“ křikla zobákniha.
Předpokládala, že pak by se bublina zhroutila, ale to už beztak ne-
hrálo žádnou roli, jakmile vyteklý benzín chytí. Odložila knihu na zem
a poslouchala její zasténání. Bublina se otřásla a ztratila na pevnosti.
Furia zabrala a vykřikla: „Pipe! Ještě jednou!“ A pak konečně ucí-
tila, že má jejich společné snažení úspěch. Víko vylétlo nahoru, jen
o vlásek minulo její obličej a pak už se naklonila dovnitř a objala svého
bratra. Vypadalo to, jako by se tam v naprosté temnotě vznášel jako na
polštáři z noci. Iluze pak pominula a byl to zavazadlový prostor jako
každý jiný. Vytáhla ho ven, na poslední chvíli zvedla zobáknihu a prů-
sekem mezi stromy vyběhla zpátky na prostranství a tam na jeho okraji
doprava, zahalená do vybledlé bubliny z blesků.
V podrostu za nimi zahřměla ohromná exploze, do nebe vystřelil
vysokánský ostrý plamen a přerostl v ohnivý chaos před rezidencí. Fu-
rii trefila do zad horká tlaková vlna a jen tak tak se jí podařilo vrhnout
se na Pipa, když oba přistáli na zemi. Vzduchem proletěl tmavý obrys –
část karosérie, možná celý vůz – a pak ho spolkla kopule energie.
V příštím okamžiku se polokoule zhroutila.
345
Jiskry létající kolem jako na jeden nádech vyhasly a jediné světlo

teď vycházelo z ohně v podrostu. Křoví a stromy hořely tam, kde ještě
před chvílí stál Rolls-Royce.
Uprostřed prostranství proti sobě klečely Isis a Okouzlující, ob-
klopené hořícími troskami. Mezi nimi ležel vrak vozu s plápolajícími
pneumatikami. Části karosérie chyběly a ze všech otvorů vyšlehávaly
plameny. Furia uviděla Sunderlanda, jak sedí za volantem, jako by i po
smrti ještě dovezl Rolls-Royce na toto místo. Poslední šoférova jízda
ukončila bibliomantský duel: Obě ztratily své dušeknihy. Furia je vi-
děla, jak hoří vedle vraku na štěrku. I Isisina pelerína chytla. S vyčer-
paným pohybem ruky si ji strhla.
Okouzlující byla první znovu na nohou, vykřikla, když uviděla
svou dušeknihu v plamenech, a popadla vroubkovaný kus plechu, nej-
spíš část kapoty. Ten kov musel být rozpálený do běla. Mezi prsty se
jí objevil dým, ale ona ho dovlekla před Isis, která teď klečela v před-
klonu na zemi.
„Isis!“ zařvala Furia přes prostranství. „Dávej pozor!“
Okouzlující ji skoro dostihla. Oběma rukama zvedla obrovský
kus plechu, aby ho nechala jako gilotinu dopadnout na Isisin týl. Čas
znovu jako by zamrzl a Furia si všimla další postavy, která prošla průče-
lím rezidence, štíhlá starší žena v krvavě rudém kostýmku. I ona držela
v rukou knihu a vypadala, že se ji chystá každou chvíli použít.
Furia se skutálela před Pipa a zoufale zadoufala, že není zraněný,
popadla zobáknihu a rozpoltila srdce stránek. Tlaková vlna vyryla do
štěrku rýhu, projela kolem Okouzlující a narazila do ženy u vchodu.
Odhodilo ji to pár kroků zpět, ale bez potíží nabrala rovnováhu a ob-
rátila se ke své nové protivnici. I na tu dálku Furia v jejím pohledu
poznala nesmírný hněv a nenávist tak nevysvětlitelně velkou, že na
okamžik vážně přemýšlela, zda už se nepotkaly a co jí tak mohla pro-
vést.
Vtom Okouzlující zařvala. Držela plech zubatou stranou nad Isis,
aby ho v příštím okamžiku shodila dolů.
346
Isis zaklonila hlavu, vypnula hruď a otevřela poslední háček na svém

korzetu. Překvapený výraz Okouzlující teď ozařoval proud světla. Z Isisina
těla vylétávaly stránky a rozštěpovaly se. Hromada zářícího jasu a surové
moci prýštila z její hrudi, narazila do Okouzlující a roztrhala ji na fontánu
ze svítících částeček. Na okamžik otevřela ústa, aby pronikavě zavřeštěla,
ale vtom byla pryč a na Isis a prostranství se snášel déšť třpytivých jisker.
Žena u dveří se s kamenným výrazem stáhla zpátky do domu.
Furia se doplazila k Pipovi a uviděla ho usmívat se tak jako už
dlouho ne, bez klaunské masky – něžný dětský obličej s velkýma očima.
Na kolenou si ho k sobě přitáhla. „Teď jsi v bezpečí,“ zašeptala mezi
slzami, ale netušila, jestli je to pravda.
„Klauni už jsou pryč?“ zeptal se jí do ramene.
„Ano,“ odpověděla. „Ano, jsou pryč. Už ti nemůžou nic udělat.
Žádný z nich, to ti přísahám.“
Pip přikývl. „Jsem rád, že jsi zase tady.“
Usmála se s rozmazaným pohledem a plným nosem, otřela si ruká-
vem obličej a pak to byl on, kdo ji objal, až se skoro převrátila nazad.
Zobákniha si vedle nich na zemi odkašlala. „Bylo by zdvořilé mě
představit. Nakonec jsem toho tak trochu součástí.“
Furia zrovna chtěla splnit její přání, když zaslechla Isisin hlas, slabý
a chraplavý. „Ještě... není po všem.“
„Pipe,“ řekla Furia, když ji pustil, „utíkej dolů k domku u brány
a počkej tam na mě.“
„Já radši zůstanu s tebou.“
„To nejde. Ještě ne.“
Sledoval její pohled k domu a jeho osvíceným oknům.
„Furie!“ zakřičela Isis a pokoušela se postavit.
Furia dala Pipovi pusu na čelo. „Zůstaň u domku u brány, nebo
ještě líp, běž dovnitř, jestli se ti to podaří.“
Pip se ohlédl na hořící Rolls-Royce. V plamenech už se šoférovo tělo
nedalo rozpoznat. „Osvobodil mě,“ zašeptal smutně. „Spolu s lampou
a křeslem.“
347
„Opravdu?“ zeptala se Furia. „S nimi oběma?“

„Pomohli mu. Sunderland se pokoušel mě odsud odvést. Ti muži
na nás stříleli...“
Furia si ho k sobě ještě jednou přitiskla, pak vstala a vytáhla ho na
nohy. „K domku u brány, jo?“
„Jo.“ Zvedl zobáknihu a prohlížel si ji. „Můžu si ji vzít?“
„Ne!“ zakrákala kniha rozhořčeně.
„Je mi líto,“ řekla Furia. „To je moje dušekniha.“
„Jé, to je super! Tolik sis ji přála.“
„To je pravda. A teď mazej!“
Pip se rozeběhl. Kniha nepřátelsky sykla. „Můžu si ji vzít!“ papouš-
kovala po něm.
„Hej!“ Furia jí luskla prsty před zobákem. „Koukej si na něj zvyk-
nout.“
Ujistila se, že Pip doběhl k příjezdové cestě, a pak spěchala za Isis
a pomohla jí vstát. Její hrudník se znovu uzavřel. Uprostřed měla šev
jako jizvu, od klíční kosti až k pásku.
Furia ji popadla v podpaží a podepřela ji.
„Musíme chytit matku Antikvu,“ řekla Isis.
Furia přikývla, objala ji kolem pasu a vlekla k domu.
54
V e vstupní hale je čekal rozbitý nábytek a rámy obrazů s potrha-

nými plátny. Těžká amfora, o které si Furia jako dítě myslela,
že se v ní skrývá loupežník, se roztříštila na obrovské střepy, které se
rozpadly jako okvětní lístky.
Ztěžka dýchaly a zastavily se u průčelí. Isis se opřela o rám dveří
a Furia nalistovala svou dušeknihu. Zobák jí ležel v levé ruce a zvlášt-
ním způsobem jí dodával víru. Nebyla se svými schopnostmi sama.
„Kde může být?“ zeptala se Isis.
„Rezidence má šedesát čtyři pokojů. A to nepočítám schodiště, ko-
mory a koupelny. A pak ještě katakomby.“
„Jaké katakomby?“
„Z římské doby. Je tam knihovna.“
„Knihy ve vlhkém sklepení?“
„Tam dole nikdy nebylo vlhko.“ Když si vzpomněla na Plísňáka,
Furia dodala: „Aspoň teda skoro nikdy. Jen občas.“
„Co je tam za knihy?“
„Všechny, na jaké si jen vzpomeneš.“
„To je ono.“ Isisin hlas překypoval jistotou, která Furii zarazila.
„Ukaž mi cestu!“
„Proč seš si tak jistá?“
„Myslíš, že se bibliomantka schová někde jinde než tam, kde může
využít energie z tisíců knih?“
„Stotisíců.“
Isis nakrčila čelo. „Rychle mě doveď do té knihovny. Nesmí se tam
uvnitř uhnízdit.“
349
Spěchaly přízemím, dokud nedošly ke schodišti, co vedlo do kata-

komb. Na nejvyšším schodu se zastavily.
„Cítíš to?“ zeptala se Isis.
„Co?“
„Copak ti tu nikdy nic nepřipadalo nápadné?“
Furia pomyslela na Ypsilonzeta a origami, na Wackfordovu jizvu
a vypouklé dveře. Ale to byly věci, s nimiž vyrůstala, patřily k téhle
knihovně jako knihy a police. „Údajně s přibývajícími roky stále roste,“
řekla. „Wackford tvrdil, že tam jsou chodby, které nemají konce. A že
se tam knihy prostě zničehonic objevují. Že jich je mnohem víc, než
by kdy mohl někdo snést.“
„A nikdy ti nevysvětlili, co je to ve skutečnosti za místo?“
„Z vaší knihovny,“ řekla Isis a klesla hlasem, „se stalo refugium.
A ačkoli je to velmi nepravděpodobné, může být jedním z těch, o nichž
Akademie netuší.“
„Stalo se z ní refugium? To jde?“
Isis pokrčila rameny. „Mění se toho spousta. Akademie nad biblio-
mantikou ztrácí kontrolu – pokud ji kdy měla. Věci se osamostatňují.
A vsadím se, že matka Antikva pocítila přítomnost refugia v okamžiku,
kdy vstoupila do tohoto domu.“
„Počkej tady,“ řekla Furia.
„Co…“
„Věř mi.“
Seběhla chodbou dolů a vstoupila do temné kuchyně. Když došla
k bočnímu vchodu, uviděla fleky na kachličkách. Venkovní dveře byly
otevřené. Venku okamžitě našla, co hledala.
Někdo přes tři těla přehodil ubrus. Na okamžik si Furia myslela,
že nemůže dál, jako by mezi ní a mrtvolami byla nějaká bariéra, která
se nedá překonat. Pomalu si dřepla tam, kde tušila nohy mrtvých,
a nazdvihla okraj ubrusu. Poznala kalhoty svého otce a hned nechala
látku zase spadnout. Pak zahlédla Paulinino lýtko. Při třetím pokusu
350
konečně našla Wackforda a se zatajeným dechem nahmatala jeho

nohu až k pravé kapse na kalhotách. Kousla se do rtu, až začal krvá-
cet, když do ní strčila ruku a narazila na svazek klíčů. Bleskurychle
ho vytáhla ven a odskočila pryč, jako by sáhla do vosího hnízda. Pak
znovu vtrhla do kuchyně. Klíče jí cinkaly v chvějící se ruce jako zvon-
kohra.
Ještě jednou se zastavila, hledala ten pravý klíč – byl to ten největší,
tolikrát ho viděla ve Wackfordově ruce – stáhla ho ze svazku a strčila
si ho do kapsy. Ostatní nechala ležet na příborníku. Zatímco běžela za
Isis, pokoušela se vymazat z hlavy obrazy, které venku viděla.
„Kde jsi byla?“ zeptala se Isis netrpělivě.
Furia jí ukázala klíč, ale hned ho zase zastrčila.
Když začaly sestupovat do hloubky, šla Isis první. Už po pár scho-
dech klesla teplota. Pohybovaly se tiše a přidržovaly se hrubé zdi. Do
poslední zákruty na schodišti vstupovaly s větší opatrností, pak na-
koukly do předsíně s těžkými železnými dveřmi.
Matka Antikva stála před nimi a byla ke schodům otočena zády.
Držela otevřenou dušeknihu a pokoušela se otevřít vchod pomocí bi-
bliomantiky.
Wackford leštil kovový povrch teprve před pár dny, takže nebylo
divu, že je žena obě zahlédla v odrazu. Furia šla krok za Isis. Slyšela
listování stránkami knihy, když se její hruď otevřela.
Matka Antikva se ani nepohnula. „Víš,“ řekla, „milovala jsem ho.
Dokonce velmi.“
Teplý vítr, který vytvářely Isisiny třepotající se stránky, rozvířil Furii
vlasy. „Siebensterna?“
„Severina Rosenkreutze. Siebensterna. Byl to praotec biblioman-
tiky.“ Ještě pořád hleděla jen na železné dveře. „Je mi jedno, jak mu
říkáš.“
„Jak jste se mohla…“
„Jsem starší, než si myslíš.“
„Chce jen získat čas,“ vložila se do toho Isis. „A lže.“
351
„Ne,“ odmítla to matka Antikva. „Jediné mé slovo není lež. Skočila

jsem sem jen z jediného důvodu: Chtěla jsem stát tváří v tvář Furii
Salamandře Faerfaxové.“
„Znala jste osobně Severina?“
„Ale ano.“ Železné dveře se zachvěly, ale zůstaly zavřené.
„Polož tu knihu!“ přikázala Isis. „Okamžitě.“
Teď se matka Antikva obrátila. „Milovala jsem ho. Ale v jeho my-
šlenkách bylo místo jen pro jinou. Během těch let, co jsem ho znala,
nemohl zapomenout na tu dívku, co mu psala do knihy – tehdy, když
byl sám ještě kluk. Nevzdával se naděje, že se s ní jednoho dne potká.“
„Já ji teď zabiju,“ šeptla Isis.
„Počkej!“ Furia se dotkla její paže a vykročila vpřed. Zobákniha
v její ruce sebou cukla.
„Vždycky jsem věděla, v jaký rok na tu knihu narazíš,“ řekla matka
Antikva. „A že se s ním spojíš. Ostatně bylo vcelku snadné tě najít.
Akademie nikdy netušila, pod jakým jménem se tvá rodina skrývá,
proto zůstaly všechny jejich pokusy bez úspěchu. Ale já ho znám už
jeden a půl století! Musela jsem jenom počkat na rok, kdy napíšeš Se-
verinovi, abych se pak konečně díky tobě dostala k té knize.“
Ukázala na nenápadný drobný svazek, který držela v rukou. Furia
ho hned poznala. Předivo mdlého světla se z otevřeného srdce stránek
rozvětvilo až ke dveřím.
„Vaše kniha byla ve skutečnosti moje dušekniha,“ řekla matka An-
tikva. „První bibliomantská kniha, kterou Severin stvořil. Všechny
ostatní jsou jen hračky. Když jsme se poznali, přišla za mnou. Myslím,
že jen proto si dovedl představit, že mě může milovat. Protože vaše spo-
lečná kniha si mě zvolila.“ Zasmála se a tentokrát to působilo ztrápeně.
„Dokud mi ji zase nesebral. Měla jsem tehdy vědět, že to tak dopadne.
Koneckonců se musel postarat o to, abys na ni o spoustu let později
narazila.“
„Ale když jsem ji našla, byla prázdná, až na jediný záznam na první
stránce.“
352
„Všechno, co jste tam napsali, vybledlo, když se z ní stala moje

dušekniha. Možná to bylo takhle předurčeno – čas je nevyzpytatelný,
to pochopí každý nejpozději, když ho má dost. Myslím, že na začátku
to Severin vnímal jako šanci, aby na tebe konečně zapomněl a pustil
k sobě mě. Nakonec se mi ke všemu přiznal a ukradl mi tu knihu.
Znovu dovnitř vepsal prvních pár řádků a ukryl ji hluboko v knihovně
Rosenkreutzů. Krátce nato musela rodina prchnout a moje dušekniha
zmizela s nimi. Dodneška. Jsem Okouzlující nesmírně vděčná za to, že
mi ji opatřila zpátky.“
Isisin hlas je plný výsměchu. „Pokoušíte se nás tu teď přesvědčit, že
jste to všechno udělala z lásky?“
„Zrovna vy byste to měla pochopit,“ obrátila se matka Antikva na
Isis. „Copak nebyla láska důvodem, proč jste Okouzlující tolik nenávi-
děla? Copak nezabila někoho, kdo pro vás znamenal celý svět? Opravdu
pochybujete o tom, že je láska tím nejsilnějším impulzem ze všech?“
Isis neměla daleko k tomu, aby se na ni vrhla, ale Furia ještě jednou
vykřikla: „Počkej!“
Matka Antikva chtěla Severina – dokonce ještě dnes. Odhalí mu
s pomocí knihy, co je zač, nebo ho nechá věřit, že mu dál píše Furia?
„Jak jste mohla přežít tolik let?“
Žena se na ni mírně překvapeně podívala. „Jak? Severin to napsal.
Chvíli věřil, že se mnou může být šťastný, a pak přišel na způsob, jak
nechat bibliomanty stárnout pomaleji. Prostě to napsal do jedné svojí
knihy stvoření – tak jim tehdy říkal – a tím se to stalo pravdou. Jediní,
kdo o tom tehdy věděl, jsme byli my dva. Věřili jsme jeden druhému.
Myslela jsem si, že o něm vím všechno, ale nebyla to pravda – už tehdy
tajně pracoval na prázdnoknihách, svojí pojistce, pokud se mu biblio-
mantika vymkne. Mně to došlo až mnohem, mnohem později.“
Světlo vycházející z její dušeknihy pumpovalo bibliomantskou ener-
gii do zamčených železných dveří knihovny. Pokud měla Isis pravdu
a katakomby jsou jedním z útočišť, místem mezi stránkami světa, pak
se dal vstup otevřít pouze jediným způsobem. Tak jako jste most do
353
Libropolisu mohli překročit pouze, když jste vlastnili příslušnou zá-

ložku, tak do knihovny rodu Faerfaxů jste se dostali jen s tím správným
klíčem.
Furia ho vytáhla z kapsy. „Možná byste to měla zkusit s tímhle.“
„Koukej ho zas schovat!“ přikázala jí Isis.
Matka Antikva se zasmála. „Navrhuješ výměnu? Tvůj klíč za mou
dušeknihu? Mělo by ti být přece jasné, že to není možné. Žádný biblio-
mant se dobrovolně své dušeknihy nevzdá. A já jsem se té svojí musela
zříct na dost dlouho.“
„To stačí!“ vykřikla Isis. V její hrudi se rozštěpilo hned několik strá-
nek a ukázaly zářící světlo.
Matka Antikva se jí vysmála. „Přesně tak. Dost bylo her!“
Prázdnou rukou ukázala na Isis a stalo se něco neuvěřitelného.
Světlo vyzařující ze stránek pohaslo a vrstvy papíru se znovu slily do-
hromady. Zatímco se na sebe Isis nevěřícně dívala, hrudník se jí uzaví-
ral. Zbavená síly padla na kolena.
„Nejsi nic než Siebensternovo stvoření,“ křikla matka Antikva. „Ex-
libra z jedné jeho pohádky. Podívala ses do té knihy? Věnoval mi ji.
Moje jméno je Annabelle Antikva. Psal ty pohádky pro mě. Patří mi,
úplně všechny – přesně jako každá bytost v nich. I Nimmernis, dívka
z hranice dne a noci.“
„Ne!“ vykřikla Isis utrápeně.
„Myslíš si, že máš vlastní vůli?“ Stará žena přistoupila o krok blíž a její
dušekniha kolem ní utvářela průsvitné smyčky světla. „Že máš moc nade
mnou, protože jsi sama knihou? Ty nejsi nic, Isis Nimmernis. Venku tě
zachránila tvoje bibliomantika a tohle dítě. Ale teď se cítíš slabá, nemám
pravdu? Jsi unavená. A máš bojování plné zuby.“ Matka Antikva se
znovu zasmála. „Budeš mě poslouchat a je jedno, co po tobě budu chtít.“
Furia ji chtěla napadnout, ale vtom se proti ní obrátila Severinova
kniha, kniha, která kdysi byla její knihou. Jemná tkanina světla se roz-
prostřela za zády matky Antikvy jako obrovská motýlí křídla a na oka-
mžik Furii připadalo, že nikdy nic krásnějšího nespatřila.
354
Pak se konce roztřepily do žhnoucích chapadel.

Vyřítily se na Furii, ale zobákniha včas vytvořila ochrannou zeď.
Světelná chapadla narazila do závěsu z blesků, do bubliny, kterou ko-
lem sebe měla už předtím v parku, a Furii to dalo dost času, aby po-
padla dech.
Matka Antikva se zvučně rozesmála nad nezkušeností té biblio-
mantské dívky, která si troufla vzepřít se její moci.
„Nimmernis,“ přikázala, „dej mi ten klíč! A pak ji zabij!“
Isis se pomalu zvedla ze země. Ve tváři měla vepsané rozpolcení.
Když se obrátila proti Furii, oči měla vyděšené. Prostrčila ruce skrz
závěs z jisker a vyrazila jí zobáknihu z rukou. Ta se třepotavě snesla
k zemi a zůstala ležet otevřená. Zobák vystrčil svůj dlouhý krk z vazby
a klovnul po Isis. Ta na něj dupla, zbytečně tvrdě a krutě. Jako zlomený
stonek květiny padl na stranu.
„Isis!“ zapřísahala ji Furia.
Matka Antikva se smála ještě hlasitěji. „Dej mi ten klíč!“ Furia jí ho
hodila k nohám. „Tady! Vezměte si tu věc!“
Stará žena ho zvedla. Jistá si svým vítězstvím ho sevřela v rukou
a sledovala, jak se řeřavé uhlíky z rozvětvených světelných pruhů
zrcadlí v kovu. Isis využila jejího rozptýlení a o půl kroku od Furie
odstoupila, obličej stažený bolestí, jak se vší silou snažila vzpouzet
cizímu vlivu. Umožnila tak Furii se nadechnout a sebrat svoji duše-
knihu ze země. Její zobák se malátně kýval. Furia ho obezřetně sevřela
v ruce.
Matka Antikva vzhlédla od klíče k Isis. „Znič ji!“
Isis projelo škubnutí a znovu se z ní stala loutka její sokyně. Furia
odskočila z jejího dosahu, vyklopýtala pár schodů vzhůru, ale pak se
zastavila.
Isis k ní došla, její obličej vypadal jako maska trýzně. Nechtěla Furii
způsobit bolest, ale matka Antikva jí nenechala jinou možnost.
Zobákniha se probrala.
„Dveře!“ šeptla Furia.
355
Srdce stránek zazářilo a jako výstřel vyslalo tlakovou vlnu přes míst-
nost. Minula matku Antikvu o víc než krok a narazila do kovových dveří.
Sklepením zazněl zvuk, jako kdyby někdo udeřil do obrovského gongu.
Stará žena pokývla soucitně hlavou.
Isis došla blíž.
„Pořád ještě Severina milujete?“ vykřikla Furia. „Jestli je to pravda,
pak vás bude zajímat, že i on je pořád ještě naživu!“
Stará žena zvedla ruku. Isis se zastavila.
„Co to povídáš?“
„Severin žije.“
Matka Antikva zavrtěla hlavou. „Severin Rosenkreutz zemřel už před
dlouhou dobou.“
„Proč jste si tak jistá?“
„Než zmizel, zřekl se bibliomantiky. Zničil svoji dušeknihu a pře-
nechal svůj výtvor svému osudu. Jako bůh, který už nechce nic vědět
o svých stvořeních.“
Vyslovila to, co si Furia už sama myslela. Severin se vypracoval na
božstvo, když použil svoje schopnosti, aby vytvořil vlastní svět knih.
A jedním si byla Furia zcela jistá: Bůh jen tak neumře. Ne, když má
Severinovu všemohoucnost.
„Vím, kde ho můžete najít.“
„Přestaň už smlouvat o svůj život. Je to ubohé.“
Isis se znovu dala do pohybu a hnala Furii dál po schodech vzhůru.
Matka Antikva se odvrátila, zastrčila klíč do zámku a otočila jím.
„Já ho najdu,“ křikla na ni Furia.
„Ne,“ opáčila stará žena, aniž by se ohlédla. „Ty zemřeš, Furie.“
Isis na ní vztáhla třesoucí se ruku.
Matka Antikva otevřela dveře do knihovny. Za nimi byla neprů-
hledná temnota.
Furia klopýtla ještě o schod výš.
Stará žena vykročila přes práh, přímo do tmy. Hmatala po vypínači
a vešla do černočerné zdi – a čerň ji pohltila.
356
Hemžení tmy nabobtnalo přes její krvavě rudý kostým, bílé vlasy
a obličej. Vrhaly se na ni tisíce a tisíce písmenek a ovinuly ji jako ži-
voucí kokon. Samohlásky a souhlásky jí proudily do úst, zadusily nej-
prve její výkřik a pak i dech. Nosní dírky byly zaplavené, uši ucpané,
pak se vplazily pod oční víčka a psaly výsměšné verše na zadní straně
očních bulev.
Isis se zasténáním klopýtla zpět. Furia vyskočila a chytila ji, než
mohla spadnout. Zobákniha triumfálně zakrákala.
Ypsilonzet strhl matku Antikvu k zemi a pohřbil ji pod sebou. Hejno
písmenek ji teď naprosto pokrylo. Dmuly se na ní vrstvy a vrstvy, pul-
zovaly jako černé srdce. Severinova kniha jí vypadla z rukou, obklopená
maličkými písmenky, která se dostala na její stránky, jako by tam chtěla
utvořit nové věty.
Teprve dlouho potom, co se matka Antikva už nehýbala, se pís-
menka stáhla. Většina z nich zmizela v temné chodbě. Pár opozdilců
skákalo za nimi a i po chvíli se pořád ještě některá plazila z očí a nosu
matky Antikvy, z jejích úst a šatů. Rysy teď měla ztrhané, na tváři
směšný výraz překvapení, protože viděla přicházet smrt poté, co se jí
tak dlouho vzpírala.
, napsal Ypsilonzet na práh.
Furia se vděčně rozesmála.
V tomtéž okamžiku Isis rozpoltila své srdce stránek. Stálo jí to
poslední kousky sil. A zatímco oslabená klesla na kolena, Severinova
kniha vzplanula.
Ne! blesklo Furii hlavou.
Ale hned pochopila, že je to jediná správná věc. Nikdo nemá právo
měnit minulost, ať už k dobrému či ke špatnému. Ta kniha už způso-
bila dost škody.
Klesla vedle Isis na zem, přitáhla si kolena k sobě a společně sledo-
valy, jak dušekniha mrtvé hoří.
Teprve po pár minutách, když vločky popela poletovaly sklepením
jako můry a kouř je začal pálit v očích, si všimla skleněného pera, které
357
vypadlo z knihy a leželo rozbité na zemi. Furia ho zvedla a prohlížela si

místo, kde prasklo. Rozpoznala v něm svůj maličký odraz.
„Myslíš,“ zeptala se, „že mu to otevře oči? Všechno, co se stalo?“
„Siebensternovi?“ zeptala se Isis zesláble.
Furia přikývla. „Jestli je Severin opravdu tím, za koho jsem ho
vždycky považovala, pak tomu všemu učiní přítrž. Pak zahájí Libro-
kalypsu.“
„Ty si opravdu myslíš, že je ještě naživu? Že to on je tím, kdo bdí
nad světem bibliomantiky a rozhodne se, kdy už je všeho dost?“
„Ano.“ Vstala. „A půjdu za ním.“
Když se Isis chtěla taky postavit, Furia zavrtěla hlavou.
„Jenom já.“
55
C at a Finnian se vymotali z uliček a hleděli na stráň ke skleníku.

Spousta jeho okenních tabulek při boji Okouzlující s Isis Nim-
mernis popraskala. Zvědavě stáli před budovami u paty kopce a usta-
raně sledovali dění na louce.
Jednotky milice dupaly po trávě. Tucty mužů v tmavých kabátech
spěchali strání vzhůru. Někteří vytvořili průsek mezi stromy, aby tudy
mohla projet nákladní auta s vojáky, kteří sem museli každou chvíli
dorazit. Jejich motory už burácely labyrintem Libropolisu. Museli jet
velkou oklikou, protože většina uliček byla na vozidla téhle velikosti
příliš úzká. Ale i tak byli téměř u cíle.
Finnian a Cat byli sami oblečení jako milicionáři, měli zapnuté
úzké kabáty a rudé šály vytažené až pod bradu. Nohy obuli do čer-
ných kožených vysokých bot. Na hlavách jim seděly čepice s kšiltem,
které měli naražené hluboko do čela. Finnian by prošel coby příslušník
milice i na druhý pohled, ale Cat si připadala jako to, čím byla: holka
v naprosto nevhodném kostýmu.
Na půdě toho starého muže bylo i jiné převlečení. Přesto se rozhodli
pro tohle. Když budou mít štěstí, zatraceně velké štěstí, pak v tom všem
zmatku zvládnou dojít až ke skleníku. Musí být rychlí a využít všeobec-
ného vzruchu, než se milicionáři zformují a dorazí vojáci, aby vtrhli do
lesa mrtvých knih.
„Zůstaň tady, Cat! Prosím.“
Nebylo to poprvé, co to po ní chtěl, a ona znovu zavrtěla hlavou.
Tak ráda by ho políbila, protože ho měla moc ráda, ale taky proto, aby
konečně sklapnul. Ale to by je nevyhnutelně prozradilo.
359
„Jdeme,“ řekla a dala se do pohybu.

„Tohle není tvůj…“
„Že to není můj boj?“ Otočila se a zle se na něj podívala. „Miluju
tohle zatracený město, Finniane. Přišla jsem sem dobrovolně a zůstala
jsem. A možná je pravda, co říkáš. Někdo musí něco udělat, aby tohle
konečně přestalo.“ Ukázala na houf milicionářů na kopci. „Ale přede-
vším nechci připustit, aby poskvrnili ještě i les. Akademie strká svoje
prsty do všeho a všude, ale tomu je teď konec.“
Finnian měl výbušninu za opaskem. Cat to nahánělo strach – ačkoli
strach vlastně nebyl správným výrazem pro to, co cítila – ale jeden z nich
musel tu věc nést a Finnian dal dost jasně najevo, že ona to nebude.
Akademie by samozřejmě mohla vytvořit nový portál do lesa. Ale
takový, který by byl dost velký na to, aby jím mohly projít stovky vo-
jáků, vyžadoval nejmocnější bibliomanty a stál by je příliš času. Do té
doby by si exlibri dávno našli nový úkryt. Finnian říkal, že les je obrov-
ský, téměř bez hranic. Exlibri by se museli jen přesunout dál, hlouběji
do písmenkové divočiny.
Byla to tatáž výbušnina, kterou chtěl Finnian vyhodit do povětří
most do Londýna. On a jeho spojenci strávili měsíce tím, že si ji opat-
řovali po malých částech a schovávali na půdě antikvariátu.
Hluk motoru z uliček se přibližoval. Museli dál, jinak to nahoru na
kopec nestihnou.
Finnian se krátce dotkl její ruky, když se dali do kroku a zamíchali
se mezi milicionáře. Cat si připadala, že se vznáší, tak málo cítila pev-
nou zem pod nohama. Chlad jako by se jí vyhýbal. Utíkala se skloně-
nou hlavou, aby jí nikdo neviděl do obličeje, ale přesto měla pocit, že
ji pozorují stovky očí a že všichni tihle lidi dávno vědí, co je zač. Kaž-
dým okamžikem sklapne past. Opravdu by Akademie věřila, že můžou
zaútočit na skupinu exlibri z lesa mrtvých knih? Nemusí počítat se
spojenci tady ve městě?
Ale Cat bylo taky jasné, že Akademii jde především o to, aby usta-
novila exemplární případ. Možná zástupci tří rodů věděli, že povstání
360
nikdy nepotlačí. Udělali z Ariela a Pucka tváře revoluce a teď to byli

tihle dva, na které došlo, když chtěli dát lidem najevo: Jen se podívejte,
zavraždili jsme ty nejnebezpečnější teroristy všech refugií – pochytat
ten zbytek bude hračka!
Cat a Finnian měli za sebou dvě třetiny cesty a pohybovali se upro-
střed pluku milicionářů směrem ke skleníku, když se vstupní dveře
rozrazily. Muži v tmavých kabátech vyvedli ven zahradníky, v čele
s Gunvaldem Åhlanderem.
Cat si sotva dovedla představit, jak se Finnian při pohledu na něj
cítí. Byl to Åhlander, kdo z něj udělal bojovníka odboje – Finnian mu
vděčil za vše. A teď zahradníka brutálně vedou na louku společně s de-
seti dalšími muži a ženami, srážejí je na kolena. Dřepí tam v řadě, ruce
zkřížené za hlavou a milicionáři jim hrozí pistolemi.
Dveře do skleníku byly otevřené. Muži v kabátech chodili dovnitř
i ven, nosili ven krabice, v nichž předpokládali, že je bůhvíco, a chystali
terén pro vojáky. Pracovníci tahali sekyry a řetězové pily do skleníku,
aby pro oddíl vojáků vysekali průsek houštím stromů se záložečkami.
Když kolem něj procházeli, vrhl Finnian na Åhlandera kradmý po-
hled. Starší muž si ho nevšiml. Zrovna se pokoušel přesvědčit jedno z mi-
licionářů, aby nebil mladou zahradnici. Za to sám obdržel ránu pažbou
zbraně do týla. Finnian odvrátil pohled a bezmocně zatnul ruce v pěst.
Na kopci byly i ženské příslušnice milice, ale ta nejmladší byla jistě
o deset let starší než Cat. Čím se tlačenice zvětšovala, tím větší bylo
nebezpečí, že je někdo odhalí. Posledních pár kroků ke vchodu šla
těsně za Finnianem. Většina milicionářů byla zaměstnaná tím, že mezi
stromy hledala uprchlíky, zabavovala krabice s chemikáliemi a prohle-
dávala podezřelé nádoby.
Oba zrovna vstoupili do skleníku, když se na kopec přiřítily první
nákladní vozy. Mezi zajatci se rozšiřoval neklid.
„Počkej,“ šeptl Finnian Cat.
Nacpal ji do postranní uličky, která končila nepoškozenými oken-
ními tabulkami. Když rukávem otřel prach, venku zrovna vyskako-
361
vali vojáci z transportéru. Měli na sobě zelené bojové obleky, helmy

a zbraně jako každá armáda, ne nabírané rukávy a fantaskní uniformy
strážců na mostě. Akademie ukazovala svůj skutečný obličej: Když jste
poodhalili závoj bibliomantiky a vědění, objevila se diktatura jako kaž-
dá jiná.
Finnian se zrovna odvracel, když Cat uviděla, jak jeden z důstoj-
níků předstoupil před Gunvalda Åhlandera. Vytáhl pistoli a přitiskl její
hlaveň na čelo klečícího muže.
„Ale ne,“ šeptla.
Finnian se zastavil a sledoval její pohled. Voják na Åhlandera křičel
a kladl mu otázky, ale Švéd mu jen nehnutě oplácel pohled.
Finnian praštil dlaní do skla. Rty měl pevně semknuté a bez krve.
Najednou se objevil další muž, vysoký a ramenatý. Ředitel Ky-
riss se vměstnal mezi skupinu mužů a položil veliteli ruku na paži se
zbraní. Měl na sobě kabátec zdobený střapci, v němž se rád ukazoval
na veřejnosti, ale tmavé vlasy neměl učesané na pěšinku jako obyčejně
a bradku měl rozcuchanou. Zpráva o brzkém nástupu vojáků ho nej-
spíš zastihla v posteli.
Důstojník si ho blahosklonně prohlédl a tak dlouho zíral na ruku
na své paži, dokud ji Kyriss nestáhl. Nakonec sklonil zbraň z Åhlande-
rova čela a levou rukou vytáhl zmačkaný dokument ze svého bojového
obleku. Kyriss ho přelétl očima, nechápavě zavrtěl hlavou a zaprotesto-
val, ale muž už si ho nevšímal. Ředitel ho popadl za rameno. Důstojník
se otočil a praštil ho pistolí do obličeje. Kyriss se zapotácel, ale zůstal
stát a držel se za krvácející tvář. Zlostně zařval na důstojníka, který dal
pokyn svým mužům. Dva z nich popadli Kyrisse, zkroutili mu paže za
zády a odvedli klejícího ředitele dolů z kopce.
Cat se zdráhala uvěřit, co právě viděla. „Oni ho právě sesadili?“
„Skoro to tak vypadá,“ přikývl Finnian.
Cat se kradmo podívala stranou a všimla si, že několik milicionářů
vlevo i vpravo přistoupilo k okenním tabulkám a pozorovalo, co se
děje venku. Cat stáhla hlavu ještě hlouběji mezi ramena.
362
Åhlander říkal něco důstojníkovi. Mladá žena, která klečela vedle

něj, vypadala, že ho snažně prosí, aby se držel zpátky, ale Švéd zavrtěl
hlavou a zařval na vojáka urážku, které Cat rozuměla dokonce i přes
všechen ten hluk.
Důstojník naprosto vyrovnaně a klidně zvedl pistoli, položil její hla-
veň na Åhlanderovu hlavu a stiskl spoušť. Výstřel rozechvěl sklo v kovo-
vých tabulkách. Kolem Cat a Finniana se zvedlo souhlasné mumlání.
Finnian stál bez pohnutí a neřekl ani slovo. Teprve po pár vteřinách
se otočil a odešel. Cat ho rychle následovala, tak ráda by si s ním promlu-
vila, objala ho, udělala něco, aby ho utěšila, ale nebyla k tomu příležitost.
Kolem ní byly tucty nepřátel a nemohla podstoupit riziko, že někdo vy-
slechne, co mu chtěla povědět.
Stoicky spěchal mezi větvemi plnými záložeček až k širokému scho-
dišti, po kterém nedávno sestoupali dolů s Furiou a Isis. Z hloubky
zněly hrubé hlasy.
Seběhli teprve pár schodů, když za nimi zazněl křik. Důstojník
a část jeho oddílu se blížili k jedné z hlavních cest.
„Stranou!“ přikázal, když vstoupili na schodiště.
Finnian zůstal stát zády k muži.
Cat tušila něco zlého, proto ho bez okolků popadla zezadu za ra-
meno a odstrčila na okraj schodiště. Důstojník a jeho následovníci si
to mašírovali přímo kolem nich do předního sklepení.
„Finniane,“ žadonila Cat, když kolem nich vojáci prošli. Bylo jich
deset, všichni po zuby ozbrojení. Už nikoho k portálu nepustí a už
vůbec ne falešné milicionáře.
Podíval se na ni a ona pochopila, co jí chce pohledem říct: Je mi líto,
ale musím to udělat.
A pak zašeptal: „Uteč!“
„Ne!“ řekla skoro až moc nahlas, protože vtom se na schodech ob-
jevili další milicionáři, kteří následovali vojáky.
Finnian se otočil a vstoupil do sklepení. Tam dole bylo přinejmen-
ším patnáct milicionářů, vedle důstojníka a jeho desetihlavé družiny.
363
Všichni hleděli na zamčenou ocelovou bránu na čelní stěně. Za ní bylo

druhé sklepení s portálem do lesa mrtvých knih.
„Tak už tu zatracenou věc otevřete!“ zařval důstojník na jednoho
z milicionářů, který zrovna zápasil se zámkem.
„Zvládneme to, pane, ale bude to chvilku trvat.“
Důstojník se obrátil na jednoho ze svých vojáků. „Mohli bychom to
vyhodit do povětří? Vydrží to budova?“
Muž si přeměřil pohledem těžkou bránu od podlahy ke stropu. „To
by mohlo být složité.“
„Ano, nebo ne?“
„Možná, pane.“
„Nechte připravit nálož. A vykliďte to tu. Nepotřebujeme tu žád-
nou milici.“
Finnian zvedl ruku a vystoupil z davu. „Odpusťte, pane.“ A když
důstojník hned nezareagoval, vykřikl hlasitěji: „Pane, odpusťte, pane,
ale myslím, že hledáte tohle!“
Cat měla pocit, že se pozvrací, ale na poslední chvíli se dala dohro-
mady.
Ve Finnianově zvednuté ruce se třpytil klíč, s kterým naposledy oce-
lovou bránu otevřel.
„Jeden ze zahradníků ho měl u sebe,“ řekl, když se kolem něj rozdě-
lila skupina vojáků, aby ho pustila k jejich nadřízenému.
Důstojník se na něj podíval. Možná si v potemnělém sklepení ne-
všiml, jak mladý je ten milicionář, co na něj mluví, nebo měl oči jen
pro klíč.
Cat chtěla vystoupit za Finnianem, ale nějaký voják jí zkřížil cestu.
Jen nerada se stáhla zpátky, dřív než se jí mohl podívat do obličeje.
„Vzal jsem mu ten klíč,“ vysvětloval Finnian pevným hlasem. „Pro-
zradil mi taky signální kód k bráně.“ Neřekl k bráně do lesa, nejspíš
proto, že si nebyl jistý, kolik toho takový obyčejný milicionář může
vědět o hlubokém refugiu.
„Přistupte blíže,“ přikázal mu důstojník.
364
Finnian mu podal klíč. „Prosím, pane.“

Vzal si od něj klíč a potěžkal ho v ruce. „Zůstanete tady s námi,“
řekl po chvíli ticha.
„Samozřejmě, pane.“
Důstojník se obrátil k ocelové bráně a zrovna chtěl zastrčit klíč do
klíčové dírky, když se ještě jednou otočil ke svým podřízeným. „Zbytek
zmizí! Přístup mají jen naši muži. Zařiďte, ať se všichni drží v bezpečné
vzdálenosti. Nejlepší bude, když uzavřete hned celý kopec.“
„Rozkaz, pane.“
Voják došel ke Cat, která rychle ustoupila stranou. „Slyšeli jste!“
zařval na všechny. „Budova se vyklízí. Všichni ven ze sklepa!“
Cat ze zoufalství téměř nemohla dýchat. Kolena měla rozklepaná
a nohy i ruce ji téměř neposlouchaly. Mohla jen sledovat Finniana,
který stál vpředu v dlouhém kabátě vedle důstojníka.
Věděla, co pod ním skrývá.
Věděla, co má za lubem.
„Všichni ven!“ zařval na ni další voják a pak už ji se zbytkem mili-
cionářů tlačili ke schodišti. Byla jediná, kdo šel pozpátku, protože v ní
pořád ještě dřímala naděje, že si to třeba rozmyslí, nebo má možná jiný
plán, aby mohl sklepení opustit se všemi ostatními.
Ale Finnian tam jen stál a pozoroval, jak důstojník strká klíč do
klíčové dírky. Skřípání mechanismu bylo slyšet dokonce přes dupot
nohou ve vysokých botách na kamenné podlaze. Brána se pomalu ote-
vírala. Za ní se zapnulo automatické osvětlení.
Cat narazila patou do spodního schodu. V té tlačenici ji to skoro
strhlo k zemi. Teď byla od Finniana dobrých dvacet metrů a vojáci
postrkovali milicionáře pořád netrpělivěji vzhůru.
„Pospěšte si!“ křikl jeden. „Tak dělejte!“
Důstojník vstoupil do druhého sklepení. Finnian ukázal na protější
zeď a nejspíš mu vysvětloval, že se za ní nachází brána do refugia a že je
nutný klepací signál, aby jim z druhé strany otevřeli.
Prosím ne, Finniane! křičela Cat v duchu.
365
A skutečně se k ní obrátil – jen krátce, snad na dvě či tři vteřiny,

ale připadalo jí to jako jeden z těch dlouhých pohledů, které jí věnoval
v táboru exlibri a pak později cestou v taxíku od domu biblioloma
k mostu. Byly to pohledy, v nichž ležela celá jejich společná minulost,
všechny ty hodiny, které strávili společně, aniž by si pověděli, co oba
dávno věděli. Že patří k sobě.
Miluju tě, vyslovila Cat neslyšně.
Finnian se usmál a vypadal přitom strašlivě smutně.
„Pokračujte!“ přikázal jeden z vojáků.
Finnian následoval důstojníka bránou.
Cat spláchl proud lidí ven ze skleníku. Jako ve snu klopýtala dolů
po stráni a už nedbala na to, jestli ji někdo pozná. Nakonec se za ní
uzavřel lidský řetězec, který utvořili vojáci u paty kopce.
„Hej, ty!“ Cestu jí zkřížil nějaký milicionář. „Kdo jsi? Proč máš na
sobě…“
Za jejími zády explodoval skleník.
Tlaková vlna s ní mrštila dopředu jako s hadrovou panenkou, ná-
sledovaná bouří horka. Na Libropolis jako krupobití dopadly střepy
a ještě dlouho po té ráně se z nebe jako okvětní lístky snášely záložečky.
56
F uria poprvé skákala bez doprovodu. Violettin návrat se před je-

jíma očima vypařil do vzduchu.
Oblékla si čisté oblečení: džíny a bílé tričko, první, co jí ve skříni
přišlo pod ruku. Vlastně nebyl čas se převlékat, ale už nemohla svou
černou kombinézu snést, páchla po krvi, kouři a smrti. Předtím si do-
nesla exemplář Revoluce slepých pro skok domů z knihovny a položila
ho ve svém pokoji na postel.
Nic ji vyplivlo v Turíně, v tajném pokoji vily Angelosantových,
v domě s oknem na jih.
Její pád jako by znovu zpomalila jako pírko lehká síť. Nepřipadala si tak
jistá, jak by si přála, klopýtla, aby udržela rovnováhu, ale zůstala stát. Za-
mžourala, aby zahnala poslední závoj světla, který měla po skoku přes oči.
Téměř všechno bylo jako před pár hodinami, když tu byla s Isis.
Na jedné straně místnosti se zdvihala police se Siebensternovými ro-
mány, na druhé se nacházely poličky s číslovanými svazky. To musely
být knihy stvoření, které zmiňovala matka Antikva.
Dveře do pokoje byly otevřené. U psacího pultu pod zazděným
oknem zády k ní seděl muž, který si dnes říkal Roberto Angelosanto.
Měl po ramena dlouhé sněhobílé vlasy a na sobě jakési kimono, jehož
půlka byla černá a druhá nachová.
„Takže jsi mě našla,“ řekl. Vypadal, že je příliš zaměstnaný, než aby
se k ní otočil. Lokty měl opřené o pult a psal něco do knihy. Furia
slyšela škrábání plnicího pera o papír.
„Severine,“ řekla jen. Nic víc. To jediné slovo vážilo víc než jiná,
která si pro tohle setkání připravila.
367
Tiše vzdychl a nechal pero poklesnout. Furia pochopila, že řeka

na malbě nad pultem musí být Rýn. Vysoké, tmavé skály trůnily nad
proudem. Byl to pohled z okna domu Rosenkreutzů z té doby, než
přeživší z rodiny museli prchnout do exilu?
Pomalu se k ní otočil. Pokoušela se v něm vidět Severina ze svých
představ, toho kluka s obdivuhodnými schopnostmi, který si z osa-
mělosti stvořil vlastní svět. Ale místo toho stála před Siebensternem,
mužem, který se ze Severina stal. Měl toho pro ni znamenat tolik:
důvěrný přítel, prapředek, někdo, do koho kdysi byla zamilovaná. Do-
konce autor jejích oblíbených románů. Ale viděla jen starce, vysokého
a vyzáblého, s unavenýma očima a povislou kůží. Proč nemohla rozpo-
znat, co bylo skryto za tímhle zevnějškem? Srdce, které kdysi pohnulo
tím jejím. Bystrý duch, který kdysi stvořil nevídané. Hlas, který sice
neustále jen četla, ale nikdy ho neslyšela.
Skoro zoufale se pídila po tom, co je spojovalo, ale místo blízkosti
mezi nimi zela propast dvou set let.
Vytáhla z tašky zobáknihu a otevřela ji. Jedna ze stránek se vcuku-
letu napřímila.
„To nebudeš potřebovat.“ Severinův hlas zněl ochraptěle. Na první
pohled zestárl mnohem víc než matka Antikva. Vyčerpání v jeho po-
hledu patřilo muži, který už byl dlouho zoufalý z toho, co udělal.
Nechala stránku znovu klesnout.
„Co se jen stalo?“ Její hlas byl pomalu stejně ochraptělý jako ten
jeho. Teď poznala, že něco cítí, když se na ni dívá, netušila ale, co to
je. Pořád ještě náklonnost? Nebo strach? Možná dokonce opovržení?
Především jí byl cizí a ona přemýšlela, jak jen mohla kdy čekat něco
jiného.
„Svoje schopnosti jsem už dávno vyčerpal,“ řekl, aniž by vstal z dře-
věné otočné židle. Furia nevěřila, že už nemůže chodit. Určitě to byl on
u dveří, když sem předtím s Isis skočily. A nejspíš možná také byl tou
postavou v knihovně, nahoře na vyšších mostcích, kdo ji a jejího otce
pozoroval při odhalování prázdnoknih.
368
Zůstala ostražitá, ačkoli nepůsobil nebezpečně. Jeho držení těla ne-

naznačovalo, že by se chystal útočit, ani se bránit.
„Tím vyčerpal myslíš…“
„Že už nejsem bibliomant. Moje rezervy nejsou neomezené, Furie.
Já sám jsem to tak stanovil, abych tomuto světu poskytl možnost ze
sebe vyrůst. Zasadil jsem ho jako květinu, ale kvést už musí sám. Moje
bibliomantika vyschla už před spoustou let jako studna v poušti.“
Mluvil v přehnaných obrazech, které jako Siebenstern používal ve
svých knihách. Příliš barvitě a hutně. Když byla Furia mladší, líbilo se
jí to, no, totiž, vlastně se jí to líbilo i dneska. Jen z jeho úst to znělo
podivně, skoro jako by předčítal. Možná to bylo už dávno součástí jeho
díla, že se spíš podobal svým výtvorům než člověku, kterým kdysi bý-
val. Mluvil v napsaných dialozích a jeho paměť byly tyhle dvě zdi plné
knih. Možná se celý tenhle dům dávno stal Siebensternem a Severin
byl jen jeho částí.
„Pro mě znamenala bibliomantika vždycky to kouzlo knih, které
jsme četli v dětství,“ řekl. „Někdy cestou ke stáří se ztratila. Staré pří-
běhy vybledly, a když se znovu začteme, připadá nám těžké je milovat
tak jako tehdy.“
„Fantastico bude vždycky mojí oblíbenou knížkou,“ řekla.
Severin se mdle usmál. „Možná.“
Prohlížela si labyrint vrásek v jeho obličeji a poslouchala, zda neza-
slechne kroky ozbrojených strážců knihovny – těch mužů, kteří zastře-
lili jejího otce. Ale před dveřmi panovalo ticho. I mimo dům nezazní-
valy žádné zvuky.
„Poslal jsem je všechny pryč,“ řekl, protože nejspíš tušil, na co my-
slí. „Už před spoustou dní, když se stala ta věc s Tiberiem. Tak daleko
to dojít nemělo a já se za to stydím.“
„Ty sám jsi na něj nevystřelil.“
„Ale vlákal jsem ho sem. Vložil jsem prázdnoknihu do knihovny
a přihrál mu přes prostředníka informaci. Chtěl jsem, aby přišel do
Turína, a doufal jsem, že tě přivede.“
369
„Proč?“
„Protože jsem tě chtěl vidět, Furie. Po vší té době konečně vidět
dívku ze své knihy. Tohle je rok, kdy jsi ji našla. Dneska jsi přesně tou,
do které jsem se jako kluk zamiloval.“ Znovu se usmál. „Pro tebe to
musí z úst starce znít odporně. To je mi líto. Nebylo mým záměrem tě
vyděsit. Ale kdysi jsem býval tím klukem a dodnes vím, co jsem k tobě
cítil.“ Na moment se odmlčel, hledal slova nebo možná i někdejší
pocity. „Dneska je to všechno vzdálená vzpomínka. Uplynulo příliš
mnoho času. Annabelle Antikva mi vstoupila do života a zase odešla.
Pokoušela se mě zabít, protože jsem jí sebral dušeknihu. Těžce zraněný
jsem zmizel a přežil jsem. Všechny ty roky věřila, že mě zavraždila.“
Proto byla tak posedlá touhou dostat do rukou tu knihu? Byla to
její dušekniha, ale taky spojení s mladým Severinem. Chtěla ho tak
ovlivnit nebo odklonit jeho osud na jinou dráhu? Nebo ho dokonce
varovat před sebou samotnou? Že by to snad nebyla touha po všemoc-
nosti, ale špatné svědomí, co ji pohánělo? Furia se to už nikdy nedozví.
„Annabelle Antikva je mrtvá,“ řekla.
Přikývl, jako by to dávno věděl. „Po ní přišli ještě další. Ale všichni
jsou už pryč. A někdejší Furia možná teď stojí přede mnou, ale ve sku-
tečnosti jsi taky před dvěma sty lety zmizela z mého života.“
„Co jsi teda čekal?“
„Docela určitě ne tehdejší zamilovanost. Jsem starý, ale nejsem blá-
zen. Byl jsem jen zvědavý a to byla chyba. Tvého otce ta zvědavost stála
život a to nikdy nenapravím.“
„Zkus to,“ řekla. „Vzdej se prázdnoknih. Librokalypsa by byla
mnohem větší chyba.“
Tiše se zasmál a zněl skoro zklamaně. „Myslíš, že je to tak snadné?
Že můžeš využít mého špatného svědomí, abys mi zabránila vrátit svět
zpátky na začátek? Je to můj svět, Furie, ať už chci nebo ne, a mám
zodpovědnost za jeho osud.“
Zavrtěl hlavou, odvrátil se a vzal knihu z pultu. Když se znovu oto-
čil, ležela otevřená v jeho klíně. V pravé ruce držel zlaté plnicí pero.
370
„Rozmístil jsem sedmdesát šest prázdnoknih po celém světě, do

největších knihoven a do pár menších. Tohle tady je ta poslední, sedm-
desátá sedmá. Tvůj otec jich pár zničil, ale to celý proces jen zpomalí,
nezastaví ho. Až tuhle dokončím, Librokalypsa započne. Poslední větu
jsem nechal nedopsanou déle než sto let. Teď schází jediné slovo. Po-
slední slovo poslední věty v poslední bibliomantské knize.“
Furia vytáhla z tašky pistoli, kterou sebrala jednomu z kavalírů.
„Prosím, zavři tu knihu a odlož ji.“
„Tohle už jsem měl jednou udělat a byl jsem příliš slabý. Tehdy ze-
mřelo tisíce lidí v Refugiu noci, ačkoli jsem měl tu moc tomu zabrá-
nit.“
Zamířila na něj. „Odlož to, Severine. Prosím.“
„Nezastřelíš mě.“
„Na to bych nespoléhala.“
„Napsal jsem tuhle zbraň, Furie. A není nabitá.“ Přiložil špičku zla-
tého pera na pravou stránku knihy.
Na okamžik znejistěla. Byla to pravda? Mohla to být pravda?
Severin začal psát.
Furia stiskla spoušť.
Vykřikl, když ho kulka trefila do pravé paže a odhodila nazad. Pero
sklouzlo po papíru, ale Severin ho stále svíral v ruce.
„Ale zatraceně, no tak, Furie!“ zašeptal, ovšem zněl spíš poraženě než
vztekle.
„Můžeš minulost napsat znova,“ řekla. „Ale nikdy jsi neměl moc
měnit budoucnost, jinak bys nepotřeboval prázdnoknihy. Všechno, co
se stalo poté, co jsi dokončil své dílo,“ kývla směrem k číslovaným svaz-
kům na zdi, „se dělo bez tvého vlivu. Tenhle svět už dávno není tvůj
a nemáš právo ho vymazat.“
S obličejem staženým bolestí zvedl krvácející ruku jako závaží a po-
ložil si ji do klína. Prsty se mu chvěly, když se pokoušel pero znovu
položit na papír.
Furia k němu došla, aby mu knihu sebrala.
371
Tentokrát byl rychlejší. Levou rukou ji tvrdě praštil do spánku. Vy-

křikla, ztratila rovnováhu a slyšela, jak pistole narazila do stěny s kni-
hami na druhém konci pokoje.
„Je mi to tak líto,“ řekl a ona uviděla, že pláče.
Jeho ruka rozechvěle napsala další písmenko.
„Mně taky,“ pronesla ona, vytáhla z tašky rozbité skleněné pero
a vší silou bodla.
dohra
stínkoust
57
O pár dní později Furia opustila rezidenci hlavním vchodem a pro-

šla kolem popraskané boční fasády k zadní části rozvalin. Mohla
projít dveřmi z kuchyně, ale v myšlenkách tam pořád viděla ležet
mrtvé, možná uplynou celé roky, než u jídla znovu snese ubrus.
Malá kaple rezidence ležela v zadní části parku, co by kamenem
dohodil od římských pozůstatků. Tam byl i hřbitov Faerfaxů, shluk
mechem porostlých náhrobků a zvětralých soch, rozpadajících se díky
větru a počasí. Některým z plačících andělů na nejstarších hrobech
upadla křídla. Jednu z perutí ve tvaru opeřených rukou jí Wackford
před lety donesl až k ruinám. Vypolstrovala si ji polštářem a dvě léta
jí sloužila jako pohodlné místo ke čtení, dokud se jednoho dne neroz-
padla jako skořápka od vejce.
Poté, co Isis nechala zmizet mrtvoly kavalírů a staré ženy v základech
jednoho ne zcela zformovaného refugia, pomohla Furii při pohřbívání
její rodiny. Faerfax Tiberius nyní ležel ve stejném hrobě, v němž byla po-
hřbena už Furiina matka. Paulina a Wackford se dělili o hrob hned vedle
a Sunderland odpočíval o pár kroků dál. Furia sama s pomocí dušeknihy
nechala zmizet vytesaná písmena ze starých náhrobků a místo toho na
ně vepsala jména služebných. S trochou cviku by ta písmena byla možná
elegantnější, ale nakonec byla ráda, že jsou čitelná.
Jméno svého otce nechala vyrýt pod matčino na žulový náhrobek.
Její rodiče nyní spočívali společně ve stínu mechem obrostlého po-
mníku a Furia sem přišla, aby něco dokončila.
Klekla si před hrobem a položila sedmdesátou sedmou prázdno-
knihu na kamennou obrubu. Pak z kožené tašky vytáhla kladivo a hře-
375
bíky. Nejprve otevřela lahvičku, kterou její otec při skocích uchovával
u sebe. Klidnou rukou přiložila první hřebík.
Krátce přemýšlela, jestli existují slova, která by přitom měla vyslovit,
něco, co by chtěla říct svému otci. Nic ji nenapadalo. Nakonec mlčky
udeřila, přibila hřebík hluboko skrz vazbu knihy a všechny stránky pod
ní. Teprve při druhém hřebíku jí vyhrkly slzy a při třetím plakala tak
bezuzdně, že se na chvilku musela zarazit, než mohla do knihy vrazit
čtvrtý a poslední hřebík.
„To bychom měli,“ řekla hrobu svých rodičů. Zbývající prázdno-
knihy, které byly schované bůhvíkde v knihovnách po celém světě, už
nepředstavovaly nebezpečí. Bez tohoto svazku, toho posledního, který
se nikdy nedokončí, nebyly nic než jen zažloutlý papír.
Zůstala ještě chvíli sedět mezi hroby, vzpomínala na večery, kdy jí
matka předčítala z Fantastica, a na skoky s otcem. Tušil, že Siebenstern
nikdy nezemřel? Odpověď jí bude už navždy dlužit.
Skoro se smrákalo, když hřbitov opouštěla a prošla kolem hory
z navršeného nábytku a obrazových rámů, která se utvořila vzadu za re-
zidencí. Ona a Pip začali ráno vynášet trosky z domu – přinejmenším
kusy, které zvládli odnést. Z oken ve všech třech patrech vyházeli tuhle
hromadu, která byla už vyšší než Furia. Úklidové práce byly zdlouhavé
a oni je sotva zvládnou sami.
Isis už půl druhého dne spala ve Furiině pokoji, jako by byla v bez-
vědomí. Lampa a křeslo ji střežily. Její vnější zranění se zahojila tak
rychle, že se to dalo pozorovat, ale Furia přemýšlela, co se odehrává
uvnitř. Spala neklidně a potila se jako někdo s vysokou horečkou, ale
když jí Furia měřila teplotu, neměla ji ani zvýšenou. Možná v ní probí-
hal jiný způsob léčení, proces, který ji stál neskutečně moc sil. Furia si
představovala, jak se stránky v Isisině těle regenerují a z ničeho na nich
vznikají nová slova.
Na prostranství před rezidencí pořád stál vyhořelý Rolls-Royce. Isis
vysvobodila z vraku Sunderlandovy ostatky a ovinuté do přikrývky je
přemístila k hrobu. Přesto Furia obcházela ocelový skelet velkým oblou-
376
kem. Nad tím místem se stále vznášel zápach ohořelého laku a umělé
hmoty. Musela vymyslet, jak se vozu zbavit.
Rezidence ležela dost stranou hlavní silnice a ostatních usedlostí, aby
nelákala žádné nezvané návštěvníky. Ale ohně si mohl někdo všimnout –
exploze byla docela určitě slyšet daleko až k Chadwickově farmě –
a nejspíš je velké štěstí, že se sem ještě nikdo nepřijel podívat, zda je
všechno v pořádku. U Faerfaxů sousedi nikdy nechodili na čaj a každý
v okolí věděl, že Tiberius si ničeho necení víc než klidu a ústraní. Po-
kud potřeboval něco spálit, tak ať si to udělá. A jestli se při tom někdo
zranil, pak by dříve či později slyšeli sirény záchranných vozů.
Vedle hlavy svaté Viborady si Furia dřepla a položila ruku na její
kamenné vlasy. Všechen život ze sochy vyprchal. Přesto za ní Furia
občas přišla a sdílela s ní své myšlenky. Někdy z uražené lebky cítila
klid, který si možná namlouvala, možná ne. Faktem bylo, že Furii její
dotek uklidňoval, když měla pocit, že všechno, co se právě dělo, ne-
může zvládnout.
To, že netušila, co se stalo s Cat a Finnianem, tomu jen přidávalo.
Než se Isis zhroutila vyčerpáním, dozvěděla se, že výbuch zničil Åhlan-
derův skleník v Libropolisu, což stálo život celou jednotku vojenského
oddílu Akademie. Furia si nedělala iluze, co to znamená. To, že o svých
přátelích dosud nic neslyšela, její tušení jen potvrzovalo. Od té doby,
co Isis usnula, už nebyl nikdo, s kým by o tom mohla mluvit. Pip Cat
ani Finniana neznal a byl moc mladý, aby mu ještě přidělávala starosti.
Ačkoli na sobě nedával nic znát, Furia se domnívala, že bojoval se
svými vlastními duchy. Přinejmenším však už nenosil klaunovské lí-
čení, jako by s jeho trýzniteli zemřely i jeho strachy. Furia jen doufala,
že to zlé překoná.
Zatímco seděla u Viboradiny hlavy, prohlížela si fasádu rezidence.
V Pipově pokoji se svítilo a z jejího zářil svit lampy, která se vždycky
po západu slunce zapínala, aby se Isis náhodou neprobudila do tmy.
Pokud se kdy probudí.
Bylo tu další osvětlené okno, nahoře ve třetím patře.
377
Furia ho tam občas viděla přecházet, zavřeného daleko od všech

knih. V noci byla vzhůru a poslouchala smýkání řetězů, které mu na
nohy připevnila Isis, a čekala, že ji bude volat.
Ale on to neudělal.
Siebenstern mlčel.
58
D va týdny se Cat skrývala na střechách Libropolisu, ošetřovala

svoje řezné rány, jak jen dovedla, a držela se stranou všech, kdo
by ji jen mohli poznat. Vyhýbala se starým přátelům, obstarala si, co
potřebovala k přežití, a cvičila sama sebe v trpělivosti.
Milice pročesávala město a pátrala po spojencích teroristů, kteří vy-
hodili do vzduchu skleník a přístup k lesu. Samotní pachatelé byli po
smrti, říkalo se. Cat předpokládala, že odpovědnost hledají i u exlibri,
ale o tom úřady mlčely. V jediných novinách Libropolisu se po dvou
dnech znovu vrátili ke každodenním zprávám. Ani slovo o nespočet-
ných oddílech milicí, o přepadení domnělých center odporu, zatčení
známých vzbouřenců a špehování všech obyvatel. Cat ale i tak všude
rozpoznávala znamení a s každým milicionářem, kterého tajně pozo-
rovala, jak odvléká nevinného, stoupal její vztek a blížil se nenávisti
Adamitské akademie.
Zdálky pozorovala, jak rozebírají doslova na jednotlivé díly zahrad-
níkův domov, aby vyslídili plány dalších útoků a plánovaných aten-
tátů. Cat si byla jistá, že tam nic nenajdou. Finnianův velký plán bylo
zničit most, ten sám zmařil, když použil výbušninu k záchraně exlibri
v lese. Položil život pro své přátele.
Nebyla to žádná útěcha a uplynula spousta dní, kdy si Cat přála,
aby byli bývali přišli pozdě. Aby vojáci už vtrhli do lesa, když se s Fin-
nianem vrátili z Londýna, aby už nebyl žádný důvod se obětovat.
Občas se tak moc ztratila ve svých snech, že jim skoro uvěřila. A o to
bylo horší se vrátit do reality a uvědomit si, že už Finniana nikdy ne-
spatří. Že ho získala pro sebe a hned zase ztratila. Pak ji prázdnota
379
sžírala zevnitř a bolest ze ztráty byla tak obrovská, že nemohla jinak než
někam zalézt a celé hodiny proplakat.
Desátého dne zaslechla, že zrušili uzavření mostu, aby se do Libro-
polisu znovu mohli dostat zákazníci. Počkala pět dalších dní, pozoro-
vala přicházející a odcházející u strážní věže z jedné z blízkých střech,
ukradla nenápadné oblečení, smyla špínu z obličeje a smutek ze svého
pohledu. A pak se vydala na cestu.
Ještě pořád měla záložku, se kterou do města před dvěma týdny
vstoupila. Tu jí při odchodu odebrali, jak bylo zvykem, a nechali ji
ukázat knihy, které si při pobytu v městě pořídila. Nakonec směla pro-
jít.
Cat ale nepociťovala žádnou úlevu. Když vystoupila z iluze prázdné
nábřežní promenády na Swan Lane, přišlo jí, že nenechává ve štychu
jen Finniana. Byl mrtvý, a přesto jí připadalo, že je on a Libropolis tak
úzce svázaný, jako by na druhé straně mostu nechávala i jeho.
A co víc: Jakmile opustila dům rodičů, našla ve městě knih nový
domov. To, že se tam rozhodla zůstat, nebylo snadné a musela se po-
prat s nejrůznější chátrou, aby přežila. Ale byl to její život a její rozhod-
nutí. A teď znova stála před vzduchoprázdnem, které jí připadalo ne-
srovnatelně prázdnější, protože ztráta Finniana zadusila veškeré naděje.
Jediná jistota byla, že domů se vracet nebude. Londýn nebyl Libro-
polis, tady se nedalo bydlet na střechách nebo z každodenních drob-
ných krádeží. Ulice byly plné kamer a teenageři bez domova končili
v ústavech a na záchytkách pro ztroskotance. Měla cíl, ale aby se
k němu dostala, potřebovala pomoc, a to rychle.
Kolem večera se potulovala okolo indických stánků, zatímco pro-
dejci urovnávali svoje zboží, a pak konečně uviděla ten dům. Jediné
okno nebylo osvětlené, ale když došla blíž, objevila teplé světlo, které
na ulici dopadalo ze sklepa.
Malá kočka na ni zaprskala, když scházela dolů po venkovním scho-
dišti a s chvějícími se prsty stiskla zvonek.
59
P o týdnu a půl Isis stále ještě spala.

Ráno Furia začala prohledávat dům, aby našla nějakou ho-
tovost. Chtěla sjet na kole do Winchcombe, aby nakoupila ty nejnut-
nější potraviny. Napřed se vyhýbala pokojům Wackforda a Pauliny, ale
nakonec jí nezbyla jiná možnost: S výčitky svědomí prošmejdila jejich
věci a našla dost peněz, aby s nimi vydrželi pár týdnů.
Zrovna přemýšlela, jestli má Pipa raději vzít s sebou, než aby ho
nechala samotného, když na ni zavolal jménem. Krátce nato stála vedle
svého bratra u Isisiny postele, kterou z boku chránila lampa a křeslo.
Hrudník spící se otevřel a stránky v něm horečně listovaly. Furia
přemýšlela, co má dělat, když vtom Isis otevřela oči. V tomtéž mo-
mentu se uklidnil šelestivý chaos v její hrudi a Isis se prudce posadila.
Když poznala Furii a Pipa, v jejích očích zaplanul činorodý duch.
„Jdeme,“ řekla a vklouzla do šatů, „máme toho spoustu na práci!“ Fu-
ria její bílé oblečení už třikrát strčila do pračky, ale látka nesla svoje
fleky hrdě jako bojovník jizvy. Jen spálené zbytky peleríny s kapucí
hodila do odpadu.
Na spoustu svých otázek dostala Furia zmatené odpovědi a pomalu
začínala chápat, teprve když s Isis a Pipem vstoupili do předsíně kata-
komb. Klíč v železných dveřích nosila ve dne v noci u sebe. Když ho
po ní Isis chtěla, na okamžik zaváhala.
„Já vím,“ řekla agentka, „uplynula spousta času a určitě to pro vás
nebylo snadné. Ale teď je mi jasné, co musím udělat.“
„Dej jí ho,“ řekl Pip.
Furia vytáhla klíč z kapsy u džínů. „Už je ti opravdu dobře?“
381
Isis stiskla klíč v ruce. „Ano. A měla jsem dost času, abych to pro-
myslela.“
„Ve spánku?“
„Copak ty nejsi ta, kdo ve spánku čte knihy?“
„Ty jsi byla spíš v kómatu. Copak jsi předtím neříkala, že nemáme
volat doktora za žádnou cenu…“
„To nebylo kóma. Byla to regenerace.“ Isis se usmála. „Taky sama
sebe teprve začínám chápat. Jsem teď svoje vlastní dušekniha a píšu se
znovu, když dojde k poškození. Ať už jsi ze mě udělala cokoli – spousta
z toho není tak špatná, jak jsem myslela.“
„To zní dobře,“ řekl Pip.
„Co přesně máš v úmyslu?“ zeptala se Furia.
Isis zastrčila klíč do dveří. Když se vchod do knihovny otevřel, za-
vanula zevnitř vlna důvěrně známé knižní vůně. Okřídlený origami
vyhopkal na světlo a zmizel zpátky v policích.
„Otevřu bránu do lesa mrtvých knih,“ řekla. „Jsem teď dost silná,
abych ji nějakou dobu udržela otevřenou. Tak dlouho, jak bude třeba,
řekla bych.“
„Arielovi exlibri!“ šeptla Furia.
Isis přikývla. „Bude chvíli trvat, než se průchod stabilizuje, ale je
to snazší z jednoho refugia do druhého. Hranice mezi nimi jsou jako
papír. Plášť světa je naproti tomu dost pevný a tuhý jako starý svazek
vázaný v kůži. Stálo by spoustu času a sil provést sem tolik lidí. Jeden
člověk není problém, ale tentokrát jich bude mnohem víc.“ Odhrnula
si slepený pramínek vlasů. „A k tomu nutně potřebuju sprchu.“
„Všechny je sem přivedeš? Celý tábor?“
„Tady v domě je přece dost místa.“
„Nemáme dost peněz ani k tomu, abychom sami vyšli! Ti lidi musí
něco jíst a na rozdíl od lesa tady nemůžou jít ani na lov.“
„To nech na mně.“
Furia na ní viděla, že ta slova ji stojí velké přemáhání. „Poprosíš o po-
moc jeho? Svého nevlastního otce?“
382
„Neodmítne mi to.“
„Ani neví, co se z tebe stalo.“ Furia pozdvihla obočí. „Možná bys mu
mohla aspoň napsat pohled.“
„Zavolám mu. Až otevřu bránu. A dám si sprchu.“
A s tím Isis vstoupila do knihovny a zůstala tam dva dny.
60
F uria nesla nahoru do třetího patra tác s obědem. Poté, co se Isis

probrala, umístila lampu a křeslo před dveře zamčeného pokoje.
„Něco neobvyklého?“
„Nic,“ opáčila lampa.
„Mluví ze spaní,“ zamručelo křeslo. Furia zašila řez v jeho kůži hru-
bým křížovým stehem. „Slyšíme ho mumlat skrz dveře. Netuším, co
to tam povídá.“
Zamyšleně zaklepala.
„Pojď dál,“ ozvalo se zevnitř.
Otočila klíčem a vstoupila. Jestli měla zezačátku ještě pochybnosti,
že už není bibliomantem, důkaz teď měla přímo před sebou: V pokoji
to nebylo cítit po knihách, ale po starém člověku.
Seděl v křesle a díval se z okna. Tenký řetěz kolem jeho nohou byl
připevněn k topení a byl dost dlouhý na to, aby mu umožnil dojít do
přilehlé koupelny. Venku na chodbě by udělal nanejvýš pár kroků.
Tác se snídaní stál vedle dveří na zemi. Moc toho nesnědl, jako
každý den. I oběd Furia později odnese téměř netknutý. Chápala, že
ravioli z plechovky nejsou jeho oblíbené jídlo, ale Pip teď nejedl skoro
nic jiného. Zkoušela to se saláty, aby její bratr měl nějaké vitamíny, ale
neúspěšně. Pip se zdráhal jíst zeleninu, takže skončili zase u plechovek
a mražené pizzy. Až se Isis vrátí, snad přivede exlibro z nějaké kuchařky.
„Prostě to tam postav,“ řekl jí, aniž by se na ni podíval. Pořád měl
na sobě oblečení, které mu donesla. Nebyla si jistá, zda mu kalhoty
a košile jejího otce padnou, protože se v její přítomnosti nikdy nezvedl
z křesla.
384
Odložila tác a sebrala ten se snídaní. Zezačátku mu říkala, že je jí

líto, že ho tu vězní, ale nikdy na to nereagoval. Nic jí nevyčítal ani si
nestěžoval.
„Jak se daří tvé ruce?“ zeptala se.
Zvedl ji v lhostejném gestu z opěrky a ukázal jí ji. Už neměl obvaz.
Furia zabodla skleněné pero hluboko do hřbetu jeho ruky, ale zdálo se,
že se rána dobře hojí. Ani na bolesti si nestěžoval. Byla ráda, že si vzal
mast, kterou našla v Paulinině lékárničce. Brala to jako znamení toho,
že se nepokusí oběsit na řetězu, což byla její největší obava.
„Brzo přijde rozhodnutí,“ řekla mu. „Slibuju.“
Mávl rukou a zdálo se, že se znovu soustředí na mraky, které ubí-
haly za oknem.
Furia se chtěla s Isis domluvit hned poté, co se vzbudila, jak s ním
naloží, ale Isis jí k tomu nedala příležitost. Furii trápilo, že ho vězní,
ale bylo to nevyhnutelné. Kdyby dokončil poslední větu, zničil by svět.
Ona i Pip by se pravděpodobně vypařili do vzduchu. Kromě toho se
jí podařilo nanosit z tajného pokoje do rezidence teprve první část
jeho knih stvoření. Pro každý skok použila jeden ze Siebensternových
svazků z knihovny, a ačkoli ji tohle cvičení dělalo dobře, skoky ji vysi-
lovaly a i zpětné nárazy byly náročné. Doufala, že s Isisinou pomocí to
brzo půjde rychleji.
Nechala ho zase o samotě a zavřela zvenku dveře.
„Kdybyste slyšely něco podezřelého…“
„Dáme ti vědět,“ řekla lampa. Kdyby měla ruce, nejspíš by zasalu-
tovala.
Když Furia sestupovala po schodech, z přemýšlení ji vytrhly hlasy.
V přízemí odložila tác na mahagonovou truhlu. Pip na ni zdaleka roz-
rušeně mával, ale sama už slyšela hluk, který vycházel z katakomb.
Isis se vrátila a nepřišla sama.
61
R ozhodnutí padlo tentýž večer.

Furia nesměla být členem tribunálu, který měl nad Sieben-
sternem vynést rozsudek, protože část z ní v něm stále viděla Severina.
Nebylo to rozhodnutí, které Ariel oznámil, co ji vylekalo, ale spíš
to, že ho Isis chtěla proměnit v čin. I třetí člen tribunálu zbledl, ale
zavrtěl hlavou, když Isis požádala, aby byly vzneseny námitky, protože
později už k tomu nebude příležitost.
„Musíme nést zodpovědnost společně,“ řekla a společenství u stolu
v jídelním salonu obezřetně přikyvovalo.
Isis zmizela v katakombách, aby připravila, co je třeba, a ostatní se
vydali za Siebensternem. Rozsudek si vyslechl vyrovnaně, poprosil jen
o čisté šaty a pevnou hůl, protože mu byla chůze občas zatěžko. Před
ním byla dlouhá cesta do neznáma a musel šetřit síly.
Furia mu donesla nejteplejší oblečení, které našla, a k tomu na zem
dlouhý černý pršiplášť, který si Tiberius Faerfax kdysi donesl z války
a od té doby ho střežil. Eskorta exlibri odvedla Siebensterna dolů do
katakomb, hluboko do knihovny, kde Isis stvořila novou bránu do re-
fugia. Nacházela se na konci slepé uličky plné knih. Kde kdysi bývala
skalní stěna, tam se nyní rozevíral pravoúhelník, který jako by někdo
vyřízl z reality. Za ním panovala temnota a jen na vzdáleném horizontu
šlehaly blesky, které mrazivě osvětlovaly rozeklanou pustinu. Vítr sté-
nal v rozvalinách země, z jejích jizev se zvedaly hory popelu a čediče.
„Refugium noci,“ zašeptal Ariel. „Nezvedená země.“ Při souboji
s Okouzlující utržil zranění, ale Furia si nedovedla představit, že by
tváří v tvář úkladné vražedkyni zněl tak otřeseně jako teď.
386
„Jediné místo, kde nejsou žádné knihy,“ pronesl hlas za Furiou.

Během války padl bezpočet bibliomantů a spousta mrtvých zůstala
v Refugiu noci spolu se svými dušeknihami. Ale žádný papír nemohl
vydržet třicet let krutého nečasu té nezvedené země.
Siebensterna provedli bránou. Někdo mu předal batoh s jídlem
a polní lahev.
„Severine,“ řekla Furia, když stála vedle něj. „Tak daleko to zajít ne-
muselo.“
„Mohl jsem válce v Refugiu noci zabránit,“ opáčil, „ale tehdy jsem
byl příliš zbabělý a příliš pyšný na svoje dílo. Zasloužím si zažít na
vlastní kůži, čím si ti lidé museli projít.“
Kousla se do rtu a nakonec řekla: „Mohli jsme pro tvoje vyhnanství
vybrat jiné místo.“
„Snad.“ V obličeji měl vepsanou shovívavost, která jí dávala zabrat
víc než nevyhnutelnost jeho osudu. „Ale já ti odpouštím.“
„Ty mi odpouštíš? Někdo tě musel zarazit.“
„Z tvého úhlu pohledu možná.“ Podíval se směrem do Refugia
noci. „Pamatuješ si ještě, jak jsme si říkali, že spolu napíšeme knihu?“
Přikývla.
„Možná to budeš muset udělat sama.“
„Jakou knihu?“
„Někdy bude někdo zase chtít napsat poslední prázdnoknihu. Je
docela dobře možné, že to budeš ty.“
„To sotva.“ Chtěla, aby její hlas zněl tvrdě, ale nepodařilo se to.
„Až k tomu dojde, už ti nebudu moci pomoct. Ale ty jsi silná, Furie.
To jsi byla už před dvěma sty lety.“
S tím se otočil, opřel se o hůl a prošel bránou do věčné noci. Na
okamžik ho všichni sledovali, osamělého cestovatele s holí a v dlouhém
kabátě, který kdysi býval bohem.
Pak Isis opustily síly a brána se scvrkla do šedivého kyklopského
oka a zmizela.
62
N a příjezdovou cestu s rachotem vjel vetchý automobil, projel

kolem černého fleku, na němž až do včerejška stál vrak Rolls-
-Royce, a zastavil se u paty schodiště. Řidič zatroubil, ačkoli Furia i Isis
dávno stály u dveří.
Za nimi někdo řekl: „To je zázrak, že sem dokázali touhle rachoti-
nou vůbec dojet.“
Když se otevřely dveře spolujezdce, Furia se rozeběhla po schodech
dolů.
„Hej!“ vykřikla a padla Cat kolem krku, ta sotva stihla položit nohu
do štěrku. Dlouho se objímaly, z auta se mezitím vysoukal Celestian
a otevřel kufr. Bankovky byly připevněny pod víkem, jejich růžky le-
movaly kufr jako zuby z papíru.
„To by pro začátek mělo stačit,“ řekl starý muž, „a když budete
potřebovat víc, tak prostě…“
Dál se nedostal, protože si ho Isis přitiskla k sobě, jako by byla zase
malá holka, kterou kdysi našel na bitevním poli a odvedl do jiného
světa.
„Díky, tati,“ řekla do jeho ramene. Pak se otočila a zakřičela dost
nahlas, aby to všichni exlibri vyklonění z oken mohli slyšet: „Tohle je
můj otec a zrovna se postaral, aby se z tohoto domu mohl stát váš nový
domov!“
Vypukl aplaus a jásot a Furia se s rozzářeným obličejem podívala na
Cat. Ta se sice snažila vypadat podobně vesele, ale v očích měla temný
stín.
„Jsem tak ráda,“ řekla Furia.
388
„Já taky. Ještě den u tohohle vraha knih a sama bych dostala chuť
jich pár roztrhat.“ Mrkla směrem ke starému muži a Celestian se za-
křenil.
„Cat,“ začala Furia, „je tu někdo, kdo tě hrozně moc chce vidět.“
Její přítelkyně nakrčila čelo, když ji Furia pustila a ukročila stranou.
Nahoře ve dveřích přes práh vykročil kluk, který přečkal první
vřavu, aby ji měl jen pro sebe. Tentýž kluk, který před dvěma týdny
překročil docela jiný práh, jen pár vteřin před tím, než za ním exploze
zapečetila vchod do refugia. Kluk, který seděl v Siebensternově tribu-
nálu a s Furiou hleděl do nezvedené země.
Cat nebyla schopná slova, když seběhl po schodech a se smíchem
i pláčem se jí vrhnul k nohám.
Z německého originálu Die Seiten der Welt vydaného

nakladatelstvím Fischer FJB, Frankfurt nad Mohanem 2014,
přeložila Tereza Pecáková
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2016 ve společnosti
Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4,
číslo publikace 24 328
Odpovědný redaktor Michal Kolezsar
Technický redaktor Lubomír Kuba
Graficky upravila Linda Marečková
1. vydání
Přeložila Tereza Pecáková
Originally published as „Die Seiten der Welt“ © S. Fischer Verlag

GmbH, Frankfurt am Main, 2014
Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr. 1, D – 69469 Weinheim
Translation © Tereza Pecáková, 2016
ISBN 978-80-7544-173-7
ISBN e-knihy 978-80-7544-188-1 (1. zveřejnění, 2016)
www.cooboo.cz
www.facebook.com/cooboo
Kompletní nabídku titulů naleznete na


Stránky Světa - Kai Meyer

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Stránky Světa - Kai Meyer

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

print-ircii-margin-0

Všechna práva vyhrazena.

Kupující: Pavla Ďuranová

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

„Nesmírnou moc knih musíme vskutku velmi ctít,

Richard de Bury, Philobiblon, 1344

F uria ucítila příběhy, jen co se rozeběhla po schodech dolů ke

Samuelu Wackfordovi bylo něco přes šedesát a nevypadal ani o den

Postavila se na špičky a letmo ho políbila na tvář. „Nic se mi ne-

F uria šla po hlavní trase a sotva slyšela vlastní kroky na kamenné

A další rohy a křižovatky, tu a tam klenutá kaverna. Všude police,

malou obsesí, přízračným motivem. Tušil, že zmizení knihy má na svě-

všechny strany rozprskly stovky černých puntíků, hemžily se rychle jako

V kolektivní mysli písmenek – všechna se vysypala z rozpadnutých

Furia zaklela. „Někde blízko?“

Zatočila svítilnou a posvítila si do obou směrů chodby. Na jedné

Ztišila hlas a zašeptala: „Ví, že jsem tady?“

Furia odcvrnkla N na knihy. Narazilo do hřbetů a převalilo se, hned

na vteřinu vypařil. Když ji zápach plísně přemohl, zastavila se, otočila

z nich a pak už neměla pod nohama pevnou zem a padala do prázdna.

ria klopýtavě couvala, patami narazila do spodního schodu a jen s ná-

F uria Salamandra Faerfaxová byla náměsíčný čtenář. Hltala knížky

neohromovalo ji, když se napojil na sílu knih a s její pomocí páchal

Občas Furii přišlo, že se tady v údolí střídala jen roční období. Na

H odinu po událostech v knihovně seděla Furia pěkně osprchovaná

čas se Furia zarazila a rozhlédla se po výjevech na zdech, které s drobným

svazku byla podlouhlá přihrádka a v ní skleněné psací pero. Násada

Netušila, jestli byli v přímé pokrevní linii, a neexistoval způsob, jak

být neznámý román o zlodějce z Fantastica. Ale když tu knihu vytáhla

brýle. Když už si je někdy sundal, vypadala jeho maličká modrobílá

otvíral, pak jedině Sunderlandem. Tvrdil, že vevnitř se nachází celý

S traka s křikem vyletěla z koruny stromu a vyplašila dva holuby.

Jen rezavého kohouta na prostředním štítu už neroztočila ani ta nej-

nerozuměl, a Sunderland beztak raději používal starý vchod pro slu-

Furia si odkašlala a došla k ledárně. Paulina nezareagovala. Furia

co se měnil, dokonce i svit slunce. Tak podobně se to dalo vycítit teď

Paulina zněla pořád ještě zamyšleně, ale už ne tak zničeně. Furia

ponurých antikvariátech, jejichž majitelé očividně spali buď podobně

do obchodu šestá osoba, okamžitě se podívala na matku Antikvu na-

„Prosím, posaďte se.“

který skončil tím, že ji její otec a bratr prodali jednomu z bohatých

F uria zaklepala na dveře pracovny. Teprve napotřetí se jí dostalo

mada zřítí. Nakonec přistoupila k otcovu stolu, bezradně koukala na

bibliomanti nosili svoji dušeknihu neustále u sebe, ale on si na to zvykl,

„Zatraceně, tati! Proč jsi mi to nemohl říct o něco dřív?“

mozřejmě o jeho potlačované zatvrzelé nenávisti vůči Siebensternovi,

P ozději vytáhla z úkrytu Severinovu knihu a vystoupala s ní vi-

Rod Rosenkreutzů byl v té době poměrně rozvětvený, měli nespo-

nechtěl ustoupit. On sám už se zúčastnil několika jednání v Sále a byla řeč

před lety vyvinul rod Antikvů, když se zabýval prvními prázdno-

Ale já se obávám, že jsou to plané naděje. Jen sny a přeludy. Nechá-

P oté, co jí otec vylíčil, co má dnes večer v plánu, seděla Furia

zpomalit skoro do kroku a před každou zatáčkou varovně houkala, aby

Pokud sběratel tu knihu prostě vyhodí, riskujeme, že skončíme ně-

J si připravená?“ zeptal se otec.

Jako kdyby se řítila představivostí někoho jiného, kdo nemá psy-

a na několika úrovních vedly filigránové mostky z jednoho knižního

jako oni. Mrkla na hodinky – bylo krátce po půlnoci. Bylo klidně

vzpurní, o kterých se tu a tam mluvilo, nebyli schopní reagovat s po-

„Nejsme sami,“ pošeptal jí otec, „ale jsou na druhé straně a nejspíš

a zábradlí po stranách dosahovalo Furii jen k bokům. Popadla tátu za

Za pár kroků ji zastavil. Furia do něj vrazila, odskočila stranou,

O ba uprchlíci si příliš pozdě všimli, že se na mostku nachází ještě