Zloin a trest Fjodor Michajlovi Dostojevsk Dl prvn I Zatkem ervence, v dob velkch veder, vyel v podveer ze svho pokojku,

kter ml pronajat v S-sk ulici, mlad mu a pomalu, skoro nerozhodn se loudal ke K-novu mostu. astn proklouzl po schodech nespaten svou bytnou. Jeho pokojek byl a v podkrov vysokho typatrovho domu a vypadal sp jako sk ne jako pbytek. Bytn, u n si svtniku i s obdy a klidem najmal, bydlela o schody ne v samostatnm byt, a kdykoli mlad mu vychzel, musel projt kolem jej kuchyn, tm vdy dokon oteven na chodbu. A pokad ml a chorobn bzliv pocit, kter mu byl nanejv trapn a odporn. Byl toti u sv bytn po krk zadluen a bl se j pijt na oi. Nebylo to vak z bzn nebo uskpnutosti, sp prv naopak; od jist doby toti proval stavy podrdn a pecitlivlosti blzk hypochondrii. Sthl se tak hluboko do sebe a zmnil se v takovho samote, e se bl jakhokoliv setkn, nejen setkn s bytnou. Trpl nouz, ale i stsnn pomry ho v posledn dob pestaly tit. O sv existenn zleitosti u se vbec nestaral a ani nemnil starat. dn bytn mu ve skutenosti nemohla nahnat strach, i kdyby proti nmu chystala cokoliv. Ale ne vystvat na schodech a poslouchat velijak tesky plesky, po nich mu zhola nic nebylo, neustl vymhn njemnho, hrozby a lamentace, a pitom jet sm se vykrucovat, smlouvat a lht, ne, to u bylo opravdu lep proplit se po schodech jako koka a vyklouznout z domu nepozorovan. Tentokrt si ostatn, u na ulici, sm s divem uvdomil, jak ds vlastn m ze setkn se svou vitelkou. Chci se pustit do tak velk vci, a pitom se bojm takovch hloupost, pomyslel si s divnm smvem. Ba... ano... mnoh je v moci lovka, a lovk po tom vem ani nenathne ruku jen a jen ze zbablosti... to u je prost axiom... eho se lid nejvc boj? Zajmav vc --novho kroku, novho vlastnho slova, toho se boj ze veho nejvc... Ostatn, j a moc vanm. A pro sam vann nic nedlm. Ale dost mon, e je to naopak --vanm, protoe nic nedlm. To ten posledn msc jsem se nauil tak vanit, kdy jsem cel dny leel jako krtek a pemlel... o tom, jak ltaj peen holubi do huby. A pro a na tam te vlastn jdu? Copak jsem toho schopen? Copak to myslm vn? Ani trochu! To jen tak lakuju se svou fantazi, pohrvm si. Ano, snad si jen pohrvm. Na ulici bylo stran vedro a jet k tomu dusno, tlaenice, vude vpno, leen, cihly, prach a ten pznan letn puch, dobe znm kadmu obyvateli Petrohradu, kter si neme dopt letn byt, a to vecko dohromady nepjemn dolhalo na mladkovy nervy, beztak u otesen. Nesnesiteln puch z krem, jich bylo v t tvrti zvl mnoho, a opilci, kter potkval na kadm kroku, pestoe byl vedn den, doplovali odporn a skliujc kolorit obrazu. V mladkov jemn tvi to na okamik zacukalo hlubokm odporem. Byl to mimochodem mu velmi hezk, tmav plav, s krsnma temnma oima, dost vysok, thl a urostl. Za malou chvli se vak ponoil do njakch pehlubokch mylenek nebo sp upadl do jakhosi transu a krel, nevnmaje nic kolem sebe a ani nechtje vnmat. Jen obas si pro sebe nco zabruel z vitho sklonu k monologm, kter si ped chvl sm piznal. Zrove vak si byl vdom, e se mu mylenky chvlemi matou a e je velmi zeslbl --u druh den neml takka v stech. Obleen byl tak uboze, e leckter otrl lovk by se stydl objevit se v takovch hadrech na ulici. Ostatn v tto tvrti se st nkdo pozastavil nad cizm zevnjkem. Blzkost Sennho

nmst, hojnost jistch podnik a pevn emeslnick a dlnick obyvatelstvo, stsnan v tchto ulicch a ulikch ve stedu msta, zpestovaly celkov rmec nkdy takovmi zjevy, e by bylo vlastn nemstn nkter t figue se divit. V mladkov dui se vak u nastdalo tolik nenvistnho opovren, e pes vechnu svou nkdy dtinskou nedtklivost byl na ulici nejm citliv na sv cry. Jinak se ovem stavl k setkn s nktermi znmmi nebo i s nkdejmi kolegy, s nimi se ani dve nestkal rd... A pece kdy jaksi ochmelka, kter bhvpro a bhvkam v tu hodinu jel na ohromnm voze taenm ohromnou formanskou kobylou, na nj zavolal. "Hej, ty nmeck klobounku!" a povykoval a ukazoval na prstem, mladk se zastavil a keovit se chytil za klobouk. Byl to vysok kulat klobouk od Zimmermanna, jene u nadobro onoen, vyrudl, drav a pln skvrn, bez stechy, nemon zborcen ke stran. Pesto mladkem neotsl stud, nbr docela jin pocit, blzk a zden. To jsem mohl vdt, koktal zmaten. To jsem si mohl myslet! To u pestv vechno! Njak takovhle hloupost, njak pitom malikost obrt celou vc vnive! Samozejm, tenhle klobouk je pli npadn... npadn, protoe je komick... K svm hadrm musm mt epici, sta njak star placka, ale ne tuhle nestvru. Nikdo takov nenos, zdaleka bije do o, kad si ho zapamatuje... hlavn potom zapamatuje, a u bude corpus delicti. A zatm musm bt co nejmn npadn... Malikosti, malikosti rozhoduj!... Prv tyhle hloup malikosti vdycky vechno zma... Neel daleko; vdl dokonce, kolik je to krok od prjezdu jeho domu: pesn sedm set ticet. Spotal to jednou, kdy se pespli zasnil. Tehdy tm svm snm jet sm nevil a jen se vzncoval jejich obludnou, ale vbnou opovlivost. Dnes, msc pot, u se na to dval jinak a pes vechny pichlav monology o sv vlastn nemohoucnosti a nerozhodnosti si vlastn proti sv vli navykl pokldat ten "obludn sen" u za pevn zmr, tebae si dosud docela nevil. A te dokonce el provst zkouku svho zmru a jeho rozruen se s kadm krokem zvtovalo. S umdlvajcm srdcem, rozechvn na nejvy mru doel k veliknskmu domu, jednou stnou obrcenmu k prplavu a druhou do ulice. V dom byly sam mal byty obvan velijakmi emeslnky --krejmi, zmenky, kuchakami, rznmi Nmci, dvaty, kter si na sebe vydlvala, drobnmi ednky a podobn. Vchzejc a vychzejc lid se jen mhali mezi obma prjezdy i na obou dvorech domu. Slouili tu ti nebo tyi domovnci. Mladka velmi uspokojilo, e nepotkal ani jednoho z nich, a nepozorovn vklouzl v prjezdu hned doprava na schodit. Bylo tmav a zk, "zadn", ale to u ml mlad mu vecko zjitn a prozkouman. Jemu se tohle prosted dokonce zamlouvalo --v thle tm nemohlo bt ani zvdav oko nebezpen. Kdy mm takov strach u te, jak by mi asi bylo, kdyby opravdu jednou mlo dojt k inu ?... napadlo ho mimodk, jak vychzel do tetho poschod. Tady mu zahradili cestu nosii --vyslouil vojci --vynejc z jednoho bytu nbytek. Vdl u z dvjka, e v tom byt bydl njak enat Nmec, ednk. Tak Nmec se tedy sthuje, to znamen, e v tetm poschod, na tomhle schoditi, na thle chodb bude njakou dobu obydlen jen staenin byt. To je dobe... pro vechny ppady... pomyslel si zase a zazvonil u staeninch dve. Zvonek cinkl tak slab, jako by byl plechov a ne mdn. Mal byty v podobnch domech maj skoro vesms takov zvonky. Zvuk tohoto zvonku se mu u vytratil z pamti, a te jako by mu to zvltn cinknut nhle cosi pipomnlo a jasn vybavilo... A se otsl, tak ml dnes vybiovan nervy. Za chvilku se dvee nepatrn pootevely a njemnice si uzoukou kvrkou se zejmou nedvrou prohlela

pchozho, bylo vidt jen, jak se ze tmy blyt jej oka. Ale kdy zjistila, e je na chodb ivo, osmlila se a otevela docela. Mladk pekroil prh a vstoupil do tmav pedsn pehrazen zstnou, za n byla mal kuchyka. Staena ped nm stla mlky a tzav k nmu vzhlela. Byla to drobounk, such, asi edestilet babka se zlma pichlavma oima a malm piatm nosem, prostovlas. Naloutl, jen dce proedivl vlasy mla siln namatn. Tenk, vythl krk podobn ku noze mla omotan jakmsi flanelovm hadkem a pes ramena, akoliv bylo takov vedro, mla voln pehozenu olezlou a vyrudlou koeinovou kazajku. Skoro bez ustn kalala a pohekvala. Mladk se na ni asi njak divn podval, protoe se j v och znovu kmitla dvj nedvra. "Jsem Raskolnikov, student, byl jsem u vs asi ped mscem," vyhrkl chvatn a lehce se uklonil; uvdomil si, e mus bt vldnj. "Pamatuju si, mlad pane, moc dobe si pamatuju, e jste tu byl," ekla drazn staena, ale dl uprala na jeho tv tzav pohled. "Tak jsem tu prosm zas... a zase s takovm obchdkem..." pokraoval Raskolnikov, trochu zaraen a udiven staeninou nedvivost. "Ale dost mon, e je takov vdycky a e jsem si toho tenkrt neviml," pomyslel si stsnn. Staena jet chvilku jakoby nerozhodn mlela, pak ustoupila stranou, pokynula hostu ke dvem pokoje a pustila ho ped sebou: "Jdte dl, mlad pane!" Pokoj, kam mladka uvedla, nebyl pli prostorn, ml lut tapetovan stny, v oknech pelargnie a muelnov zclonky; v t chvli byl prozen zapadajcm sluncem. Toho dne asi bude slunce svtit zrovna tak! uvdomil si letmo Raskolnikov a rychle se rozhldl po mstnosti, aby si vecko co nejzevrubnji obhldl a vtpil do pamti. V pokoji vak nebylo nic pozoruhodnho. Zazen, vesms starodvn, ze lutho deva, tvoil divan s velkm ohbanm devnm opradlem, ovln stl ped divanem, mezi okny toaletn stolek se zrcadlem, nkolik idl pistavench ke stnm a dva nebo ti lut zarmovan lacin barvotisky pedstavujc nmeck sleny s ptky v rukou --vc nbytku v mstnosti nebylo. V kout pod malou ikonou hoelo vn svtlo. Vude bylo velmi isto, nbytek i podlaha byly naletn, vecko se jen blytlo. Lizavetino dlo, pomyslel si mlad mu. V celm byt nebylo nikde ani prku. Na takovouhle istotu si potrp zl star vdovy, pokraoval pro sebe a zvdav stoil oi po kartounov zclonce na dvech do druhho malikho pokojku, kde stla staenina postel a prdelnk a kam doposud nenahldl. Vc pokoj ne ty dva byt neml. "Co rte?" zeptala se psn staena, kdy za nm vela do pokoje, a jako dve si stoupla pmo ped nho, aby mu vidla do tve. "Rd bych zastavil tuhle vc!" Vythl z kapsy star ploch stbrn hodinky. Na odklpcm vku byl vyobrazen glbus. etzek byl ocelov. "Ale u vyprela lhta t va dvj zstavy. Pedevrem to byl msc." "Splatm vm procenta jet za jeden msc, posekejte mi." "To zle ist na m dobr vli, mlad pane, jestli vm pokm, nebo jestli tu vai vc prodm." "Kolik dte za tyhle hodinky, Aleno Ivanovno?" "Noste hlouposti, mlad pane, nem to za nehet ceny. Na prstnek jsem vm posledn pjila dva paprky, a zatm se dostane u zlatnka nov za pldruhho rublu."

"Dejte mi tyi rubly, vyplatm je, jsou po otci. Brzy dostanu penze." "Pldruhho rublu, prosm, a procenta naped, jestli bude libo." "Pldruhho rublu!" vybuchl mladk. "Jak si pejete." Staena mu podala hodinky zptky. Mladk je vzal tak rozezlen, e byl rozhodnut odejt; ale zavas se ovldl, uvdomil si, e u nem kam jt a e piel jet kvli nemu jinmu. "Tak mi je dejte!" ekl hrub. Staena shla do kapsy pro kle a odela do druhho pokojku za zclonky. Mladk sm uprosted mstnosti zvdav poslouchal a podle zvuk se domlel. Bylo slyet, e otevela prdelnk. Nejsp horn zsuvku, hdal. Tak kle nos v prav kapse...Vechny pohromad na ocelovm kruhu... Jeden kl je mnohem vt ne ostatn, se zubatm koncem, ten jist nen od prdelnku...M tedy jet njakou schrnku nebo truhlu... Zajmav. K truhlm jsou skoro vdycky takov kle... Ne, jak je to vecko niemn... Staena se vrtila. "Tak tedy, mlad pane, bereme-li deset kopjek z rublu msn, mme to z pldruhho rublu patnct kopjek, kter mi zaplatte na msc dopedu. A za ty dva dvj rubly vm jet pad na vrub a sraz se vm dvacet kopjek. hrnem ptaticet. Zbv tedy k vyplacen na vae hodinky jet rubl patnct kopjek. Tak prosm." "Jak to! Te u dokonce jen rubl patnct kopjek!" "Pesn tak, prosm." Nehdal se a pijal penze. Dval se na staenu a stle se neml k odchodu, jako by chtl jet nco ct nebo udlat a jako by sm nevdl co... "Mon e vm, Aleno Ivanovno, brzy pinesu jet jednu vc... stbrnou... pknou... tabatrku... jen co ji dostanu zptky od kamarda..." V rozpacch se odmlel. "Potom se tedy domluvme, mlad pane." "Sbohem... A vy pod doma tak sama? Sestika je pry?" zeptal se co nejledabyleji vychzeje do pedsn. "Copak byste j chtl, mlad pane?" "Ale nic zvltnho. Jen jsem se tak zeptal. A vy hned... Sbohem, Aleno Ivanovno!" Odeel velmi zmaten. A jeho zmatek stle slil. Kdy el ze schod, nkolikrt se dokonce zastavil, jako by ho nhle cosi ohromilo. A poslze, u na ulici, vyrazil: Boe mj, jak je to vechno odporn! A copak opravdu, copak jsem opravdu... ne, to je nesmysln, to je nechutn!" dodal rozhodn. "Copak jsem si opravdu mohl umanout tak hroznou vc? Jak pinavosti je schopn m srdce! Ano, hlavn jak pinavosti, jak nechutnosti, jak nejodpornj nzkosti!... A to jsem cel msc... Ani slova, ani citoslovce nestaila, aby vyjdila jeho pobouen. Nepedstaviteln hnus, kter mu zaal svrat a tit srdce, u kdy k staen el, vystupoval a znsobil se te tak, e nevdl, kam se ped tm zoufalm stavem podt. el po chodnku jako opil, nevnmaje chodce a vreje do nich, a vzpamatoval se a v pt ulici. Kdy se rozhldl, shledal, e stoj u pivnice, do n se schzelo z chodnku po schodech do suternu. Ze dve prv vychzeli na ulici dva nadvajc, navzjem se podprajc opilci a vystupovali. Raskolnikov bez

dlouhho rozmlen sebhl dol. Doposud nikdy do dn pivnice nevkroil, ale nyn se mu motala hlava a mimoto ho suovala paliv ze. Dostal chu na studen pivo, tm vt, e svou nhlou slabost pital i sv vyhladovlosti. Posadil se do tmavho pinavho kouta za lepkav stolek, objednal si pivo a dychtiv vypil prvn sklenici. Okamit poctil levu, mylenky se mu vyjasnily. Nesmysl je to vechno, povzbuzoval se, darmo jsem se roziloval! Obyejn fyzick nevolnost! Sprav to sklenice piva a njak ten suchar --v tu chvli mozek okv, mylenky se zjasuj, pedsevzet sl! Fuj, jak je to vechno uboh! A tebae si tak opovrliv odplivl, vyhlel u vesele, jako by ze sebe najednou shodil njak straliv bm, a ptelsky se rozhldl po hostech. Ale i v tom okamiku nejasn tuil, e cel to jeho optimistick rozpoloen je tak chorobn. V pivnici bylo v tu dobu jen nkolik host. Hned za dvma stknutmi, kter potkal na schodech, vyhrnula se najednou cel parta, asi pt chasnk a dve s harmonikou. Po jejich odchodu se mstnost ztiila a vyprzdnila. Zbyl tam jeden maliko podrouen u sklenice piva, napohled man; jeho druh, tlust a obrovit, v sibisk apce a s proedivlm vousem, klimbal pln opil na lavici a tu a tam jako ze span rozhazoval rukama, luskal prsty, vsed pohupoval horn st tla a notoval k tomu jakousi nesmyslnou psniku, z n se mu vybavovaly vere jako: Cel rok ml milou rd... Cel rok ml milou r-d... Nebo se najednou probral a zase: Na pacr si pjdu sm, svoji milku vyhledm... Ale nikdo nesdlel jeho tst; jeho zamlkl spolenk pihlel vem tm vbuchm nevraiv a nedviv. Pak tu byl jet jeden, kter vypadal jako ednk na penzi. Sedl sm ped svou sklenkou, obas upil nebo se rozhldl po mstnosti. Zdlo se, e i on je nm rozruen. II Raskolnikovovi byl dav ciz, a jak u eeno, zvl v posledn dob se stranil spolenosti vbec. Te ho vak najednou zaala pitahovat. V jeho nitru zrlo cosi novho a zrove slila touha po lidech. Cel msc zoufalho tesknn a pochmurnho rozjiten ho tak ubil, e zatouil aspo na chvilku dchat jin vzduch, a kdekoliv, a tak pes vechnu okoln neistotu mu bylo v pivnici velmi pjemn. Majitel podniku byl kdesi vedle, ale co chvli pibhal do hlavn mstnosti odnkud po schdcch, na nich se vdy nejdve objevily jeho vihck namatn holnky s velkmi ervenmi pehyby. Na sob ml jen koili a straliv usmolenou ernou atlasovou vestu, byl bez kravaty a cel tv se mu leskla jako naolejovan zmek. Za vepnm pultem stl asi trnctilet chlapec a dal, jet mlad hoch obsluhoval hosty. Byly nabzeny nakrjen okurky, ern suchary a ryb zky a vecko to odporn zavnlo. Pro dusno nebylo uvnit skoro k vydren a vechno bylo tak naichl koalkou, e jen z toho vzduchu mohl bt lovk v pti minutch opil. Nkdy se setkme teba s docela neznmm lovkem, kter ns zaujme na prvn pohled, zistajasna a nenadle, dv ne s nm vymnme jedin slovo. Pesn takov dojem udlal na Raskolnikova onen host, kter sedl v stran a pipomnal ednka na penzi. Mladk si ten prvn dojem pozdji vckrt pipomnl, a dokonce v nm vidl pedtuchu. Neustle po ednkovi pokukoval, nakonec i proto, e ten z nho tak nespoutl oi a e bylo vidt, jak m tisc chut dt se do ei. Naproti tomu na ostatn hosty v pivnici, vetn majitele, hledl ednk jaksi bez zjmu a pmo znudn, s trochou poven pezravosti jako na lidi niho postaven i vzdln, s nimi si nem co ct. Bylo mu jist pes padest, byl stedn postavy a siln konstrukce, proedivl a hodn u olysal, ml lutou, od silnho pit

odulou tv s napuchlmi vky, pod nimi svtila z uzoukch trbinek malik, le iv zarudl oka. Ale jedno na nm zarelo --to, e z jeho pohledu vyzaovalo dokonce jaksi vytren, e prozrazoval nepochybnou soudnost a rozvnost, akoliv v nm zrove probleskovalo i cosi nepetnho. Na sob ml star, pln rozedran ern frak s utrhanmi knoflky. Jen jedin jet jaktak drel a na ten se host tak zapnal, zejm nechtl pestupovat spoleensk pravidla. Pod nankinovou vestou vyuhovala nprsenka, stran pomakan, upinn a pobryndan. Holil se po ednicku, naposled u dvno, take mu na lcch vyrelo hust ediv strnisko. I v jeho pohybech skuten bylo nco ednicky solidnho. Byl vak cel nervzn, cuchal si vlasy, obas si trudnomysln obma rukama svral hlavu opraje se prooupanmi lokty o polit lepkav stl. Konen se podval na Raskolnikova pmo a zaal hlasit a porn: "Jiste mi nebudete mt za zl, veleven pane, jestlie vs ve v poestnosti oslovm? Nebo akoliv jste zevnjku neokzalho, jako zkuen lovk ve vs poznvm mue vzdlanho a sklence nepivyklho. Pokud jde o mne, j odevdy ctil vzdlanost spojenou s ryzm srdcem, a mimoto jsem titulrn rada. Marmeladov je moje jmno, titulrn rada. Kdy dovolte otzeku: tak ednk?" "Ne, student..." odtuil mladk, udiven jak zvltnm, roubovanm zpsobem ei, tak tm, e byl pmo a bez okolk osloven. Pestoe jet ped chvl na okamik zatouil po jakmkoli styku s lidmi, jakmile ml sm odpovdt, nhle znovu poctil dvj nepjemn a podrdn odpor ke kad ciz osob, kter se piblila nebo chtla piblit jeho osobnosti. "Tak tedy student, anebo studovan lovk!" zajsal ednk. "Hned jsem to poznal! Zkuenost, veleven pane, dlouholet zkuenost!" A pochvaln si zaukal na elo. "Bu jste studoval, nebo jste piichl k vd! Dovolte, prosm..." Zvedl se a zavrvoral, vzal lhev a sklenku a pisedl si trochu ikmo naproti mladkovi. Ml v hlav, ale hovoil plynn a hbit, jen tu a tam se pletl a zakoktval. Na Raskolnikova se pisl se zvltn dychtivost, jako by i on nebyl msc s nikm hovoil. "Veleven pane," zaal tm slavnostn. "Chudoba nen neest, o tom nen sporu. J vm, e ani pit nen ctnost, to je nasnad. Ale bda, veleven pane, bda je prosm neest. Jste-li chud, stle jet netratte ulechtilost svch pirozench cit, kdeto v bd vdycky a kad. Za bdu dokonce nevyhnj z lidsk spolenosti hol, ale vymetaj kottem, aby vs co nejvce ponili; a docela sprvn! Protoe kdy mm bdu, jsem prvn ochoten sm sebe uret! Proto si rd pihnu! Veleven pane, je to prv msc, co pan Lebezjatnikov ztloukl mou manelku, a m manelka, to nen to co j! Rozumte mi, prosm? Dovolte jet jednu otzku, jen tak z ist zvdavosti: ril jste nkdy nocovat na Nv, na lunech se senem?" "Ne, nikdy," odtuil Raskolnikov. "A pro?" "Vidte, a j tam odtud piel, u ptou noc, prosm..." Nalil si sklenku, upil a zadumal se. Skuten, na atech i ve vlasech ml tu a tam pilepen smtko se na. Bylo docela pravdpodobn, e se u pt dn nesvlkal a nemyl. Zvl ruce ml pinav, mastn a rud, s ernmi nehty! Zdlo se, e jeho ei vzbudily obecn, i kdy trochu znudn zjem. Kluci za pultem se zaali pochichtvat. Hospodsk nejsp kvli "mluvkovi" seel z horn mstnosti a posadil se opodl, ln, ale dstojn zvaje. Marmeladova tu zejm dobe znali. I ta jeho zliba v kvtnat ei asi pochzela z astch hospodskch rozprvek s velijakmi neznmmi lidmi. Tento zvyk se mn u nkterch pijan v potebu, hlavn u tch, kdo maj doma vojnu a jsou tam pt kolo u vozu. Proto se ve svm krouku vdycky domhaj ospravedlnn, a kdy to je mon, dokonce

vnosti. "Mluvko!" poznamenal hlasit enk. "Tak co nepracuje, co nejsi ve slub, kdy jsi ednk?" "Pro nejsem ve slub, veleven pane," chytil se toho Marmeladov, kter mluvil jen k Raskolnikovovi, jako by se ho byl otzal on. "Pro nejsem ve slub? Myslte, e m nebol srdce z toho, e se tady potloukm? Myslte, e jsem netrpl, kdy pan Lebezjatnikov ped mscem vlastnorun ztloukl mou pan a j leel zpit do nmoty? Promite, mlad mui, stalo se vm nkdy... hm... teba e jste beznadjn prosil o pjku?" "Stalo... vlastn jak to beznadjn?" "Tak... doista beznadjn, prosm, kdy vte u naped, e to mte marn. Kdy napklad naped nezvratn vte, e onen mu, onen vysoce ulechtil a prospn mu vm ned penze ani zanic, nebo pro by tak, ptm se vs, dval? V pece, e mu je nevrtm! Ze soucitu? Ale pan Lebezjatnikov sleduje nov mylenky a onehdy prohlsil, e soucit v dnen dob odmt i vda a e u se to tak praktikuje v Anglii, kde maj politickou ekonomii. Tak pro by mi, ptm se vs, dval? A tak, akoliv naped vte, e ned, pesto se k nmu vydte a..." "Jak to m smysl?" podotkl Raskolnikov. "Jestlie nemte ke komu, jestlie u nemte kam jt! A pece je poteba, aby kad lovk aspo nkam mohl jt. Protoe bvaj chvle, kdy lovk mus jt --kamkoliv, ale jt! Kdy m jedin dcera odela poprv se lutou legitimac, el jsem tehdy i j...(nebo m dcera si vydlv na lutou legitimaci)," dodal v zvorce a podval se na mladka s jistou obavou. "Nevad, veleven pane, nic nevad!" ujistil kvapn a navenek docela klidn, kdy oba hoi za pultem vyprskli a i enk se usml. "Nevad, prosm! A jen kvaj hlavami, mne to nevyvede z mry, nebo vechno u je znmo vem a vechno tajn se stv zjevnm. A nekm to s opovrenm, nbr s pokorou. A, a! Ejhle, lovk! Promite, mlad mui, mohl byste... Ne, to je teba vysvtlit silnji a nzornji: ne mohl byste, ale odvil byste se, jak se tak na mne dvte, popt, e jsem mizera?" Mladk na to neekl ani slovo. "Dobe," eoval dle velmi vn, ba se zdraznnou dstojnost, kdy kolem konen utichlo nov pochichtvn. "Dobe, a j jsem mizera, ale ona je dma! J jsem zve, kdeto Katrina Ivanovna, moje manelka, je osoba vzdlan, dcera vyho dstojnka. A, a jsem padouch a ona ena vzneenho srdce, pln cit zulechtnch vchovou. A zatm... ach, kdyby mne politovala! Veleven pane, veleven pane, je pece teba, aby kad lovk ml aspo jedin msteko, kde by ho nkdo politoval! Ale Katrina Ivanovna je dma sice velkodun, ale nespravedliv... A tebae sm dobe vm, e i kdy m tah za vlasy, tak to dl jen a jen z mkkho srdce --nebo m, nerozpakuji se to, mlad mui, opakovat, tah za vlasy," zdraznil dvojnsob dstojn, kdy opt zaslechl pochichtvn, "ale boe mj, kdyby m alespo jednou... Ale ne, ne! To vechno je v pekle, a darmo mluvit! Darmo mluvit!... Nebo u nejednou se mi dostalo kenho, u nejednou jsem byl politovn, ale... to u mm v povaze, e jsem od prody hovado!" "To bych ek!" zvl enk. Marmeladov drazn udeil pst do stolu. "Povdm, e u to mm v povaze! Zdalipak vte, zdalipak vte, mil pane, e jsem j

propil dokonce punochy? Nikoliv stevce, prosm, to by lovk aspo trochu chpal, nbr punochy, propil jsem j punochy, prosm. A teek z kozho chm, drek z minulosti, jej vlastn vc, nikoliv mou, tak ten jsem j tak propil. A pitom ijeme v studenm podnjmu, kde se tuhle zimu nastydla a zaala kalat, a te kale krev. Mme ti mal dti a Katrina Ivanovna je od rna do noci v kole, drhne a myje, i dti umv, nebo odmalika pivykla istot, ale je slab na prsa, nchyln k souchotinm, a j to ctm. Myslte, e to nectm? A m vc piju, tm lp to ctm. Vak piju jen proto, e v tomto npoji hledm soucit a slitovn... Piju, protoe chci trpt dvojnsob!" A jako v zoufalstv poloil hlavu na stl. "Mlad mui," pokraoval zase vzpmen, "tu na va tvi jaksi smutek. Vyetl jsem ho, sotva jste sem vkroil, proto jsem se na vs hned obrtil. A jestlie vs obeznamuji se svou ivotn histori, nedlm to proto, abych se stavl na pran ped tmito tupci, kterm je to stejn vechno znmo, nbr proto, e hledm vnmavou a vzdlanou dui. Abyste vdl, moje manelka dostala vychovn v gubernskm dvm lechtickm stavu, a kdy odtud vychzela, tancovala s lem ped guberntorem a jinmi osobnostmi a dostala za to zlatou medaili a estn diplom. Medaili... no, tu medaili jsme prodali... u dvno... ehm... ale diplom m doposud schovan v truhle, jet nedvno ho ukazovala na bytn. Akoliv se s n ustavin hd, pece jen se chtla aspo nkomu pochlubit, svit vzpomnky na astn minul dny. A j ji proto neodsuzuji, ne, neodsuzuji, nebo nic jinho ne vzpomnky j u nezbylo, vecko ostatn je dvno to tam! Ano, ano, je to pan vzntliv, hrd a nepoddajn. Sama drhne podlahy a je iva z ernho chleba, ale nevnost k sob nestrp. Prv proto nezamhouila oi nad hrubost pana Lebezjatnikova, a kdy j za to pan Lebezjatnikov natloukl, ulehla sp z rozruen ne od jeho bit. Vzal jsem si ji u jako vdovu, s temi dtky jako schdky. Prvnho mue, dstojnka od pchoty, si vzala z lsky, utekla kvli nmu z domu. Mla ho rda nadevecko, ale ichl ke kartm, dostal se a ped soud a nakonec umel. Posledn dobou ji bil a ona, akoliv mu nic neslevila, jak naprosto pesn vm i z listin, vzpomn na nho dodnes v slzch a vyt mi ho, ale j jsem rd, jen rd, protoe se aspo v pedstavch nkdy vid astnou... Zstala po jeho smrti s temi nezletilmi dtky ve vzdlenm a drsnm jezd, kde jsem tenkrt pobval i j, a zstala tam v takov nuzot zoufal, e vm to vypovdt nemohu, akoliv u jsem vidl hodn nevdanch ppad. Vechno pbuzenstvo se j zeklo. A pak --byla hrd, pespli hrd...A tenkrt, veleven pane, tenkrt jsem j j, taky vdovec, s trnctiletou dcerou z prvnho manelstv, nabdl ruku, protoe jsem se na takov souen nemohl dvat. Jakho stupn jej utrpen dostoupilo, mete usoudit z toho, e tato vzdlan, jemn vychovan ena s dobrm jmnem byla ochotna mou ruku pijmout! A pijala! Sice plakala a vzlykala, rukama lomila, ale pijala! Nebo u nemla kam jt. Chpete vbec, chpete vbec, veleven pane, co to znamen, kdy u lovk nem vbec kam jt? Ne! To vy jist nechpete... A cel rok jsem bezhonn a svat plnil svou povinnost a tohohle jsem se ani nedotkl," ukzal prstem na lhev, "jeto mm cit v tle. Ale ani tm jsem se nezavdil; pak jsem najednou ztratil msto, a taky ne vlastn vinou, nbr nsledkem sniovn personlnho stavu. A to u jsem nevydrel!... Te u tomu bude pldruhho roku, co jsme se konen po dlouhm plahoen a nuzovn octli v tomto ndhernm hlavnm mst, skvcm se mnoha pamtkami. A tady jsem dostal msto... Dostal a zase ztratil. Rozumte mi, prosm? Ale te u vlastn vinou, to u propukla moje slab strnka... A tak te bydlm v podnjmu u Amlie Fjodorovny Lippevechzelov, ale z eho jsme ivi a m j platme, to prosm nevm. Krom ns jich tam jet bydl... Sodoma,

prosm, spou... ano, ano... Ale mezitm vyrostla i moje dcerka z prvnho manelstv a radji pomlm o tom, co m dcerka, ne vyrostla, zkusila od sv macechy. Katrina Ivanovna toti, jak je ztlesnn velkodunost, tak je to pan vzntliv a prchl, um zprait... Ba, ba! Ale co, lp na to nevzpomnat! dnho vychovn, jak si snadno pedstavte, se Soni nedostalo. Zkusil jsem s n asi ped tymi lety probrat zempis a svtov djiny, ale protoe jsem sm nebyl kovan a ani obstojn pruky jsem dn neml, vdy tch pr knek, co jsme mli... ehm!... No, i ty knky u jsou v tahu a tm skonilo cel vyuovn! Doli jsme k perskmu Krovi. Pozdji, u ve zralm vku, peetla jet nkolik knih romantickho obsahu a pak nedvno, prostednictvm pana Lebezjatnikova, jet jednu knku, Louisovu Fyziologii --nerate znt? --s pevelikm zjmem ji peetla, a dokonce ns sem tam s njakm ryvkem obeznmila nahlas. A to mte cel jej vzdln. A te vm polom, drah veleven pane, sm za sebe jednu docela diskrtn otzku: kolik si tak podle vaeho nzoru me chud, ale poctiv dve vydlat poctivou prac?... Ani patnct kopjek za den si, veleven, nevydl, je-li poctiv a nem vjimen nadn, a to nesm ani na chvli sloit ruce! A jet takov sttn rada Ivan Ivanovi Kloptok --neril jste slyet? -nejene doposud nezaplatil od uit pl tuctu holandskch koil, ale dokonce ji nectn vyhnal, nadal j neslunch jmen a dupal na ni pod zminkou, e jeden lmeek pr piila nakivo. A doma hladovj dti... A Katrina Ivanovna chod po pokoji a lom rukama, na tvch j vyrej erven skvrny, jak u to pi t nemoci chod: 'ije pr u ns, pivnice, j a pije, v teple si sed,' ale o jakmpak pit a jdle me bt e, kdy ani ty dti u ti dni krku nevidly! Leel jsem tehdy --ale co bych to neekl! --leel jsem v opice, prosm, a slym, jak Soa k (je tak tichouk i hlsek m takov pokorn... svtl vlsky a tviku vdycky bleounkou, hubeounkou), k: 'Snad nechcete, Katrino Ivanovno, abych na to pistoupila?' Darja Francovna, entina zlovoln a u policie mnohokrt zapsan, toti u asi tikrt po na bytn vzkazovala. 'A co,' odpovd posmn Katrina Ivanovna, 'jakpak koda? To je mi njak poklad!' Ale neodsuzujte, neodsuzujte, veleven pane, neodsuzujte! Vdy kdy to ekla, nebyla pi zdravch smyslech, ale hluboce rozruen, nemocn, kolem plakaly hladov dti, a vbec to ekla spe v urlivm ne doslovnm smyslu... Nebo Katrina Ivanovna u m takovou povahu, e jak se rozplou dti, a je to teba z hladu, hned je zane bt. Tak tedy vidm, jak asi v est Sonka vstala, uvzala si teek, oblkla pltek a odela ven, a kolem devt se vrtila. A jak se vrtila, hned ke Katrin Ivanovn a mlky ped ni vyloila na stl ticet rubl. Neekla pitom ani slvko, aspo kdyby se na lovka podvala, vzala jen n velk tenouk zelen tek (mme takov rodinn pamten tek), pln si jm zakryla hlavu i obliej a lehla si na postel, tv ke zdi, jen ramnka a tlo se j bez ustn pokubvaly... A j leel pod jet v tom stavu, prosm... A vidl jsem, mlad mui, vidl jsem, jak potom Katrina Ivanovna, taky bez jedinho slvka, pila k Sonin postlce a cel veer kleela v jejch nohou, lbala j nohy, zvednout se nechtla, a pak takhle ob spolen usnuly, jedna druh v objet... ob... ob... ano, prosm... a j... leel v opice, prosm." Marmeladov zmlkl, jako by se mu zlomil hlas. Pak si nhle kvapn nalil, napil se a hl. "Od t doby, ven pane," pokraoval po chvli, "od t doby v dsledku jednoho neastnho ppadu i donaestv zlovolnch osob --na nm se zvl vydatn podlela Darja Francovna, snad proto, e jsme j neprokazovali patinou ctu --od t doby moje dcera Sofja Semjonovna byla nucena pijmout lutou legitimaci a z toho dvodu nemohla s nmi dle bydlet. Nebo to nechtla dovolit jak nae bytn Amlie Fjodorovna (a pedtm pece sama dlala Darje Francovn zprostedkovatelku), tak i pan Lebezjatnikov... hm... Vak prv kvli Son ml ten vstup s Katrinou Ivanovnou. Nejdve za Sonkou sm dolzal, a najednou se ctil doten:

'Copak pr j, takov vzdlan lovk, budu bydlet v jednom byt s takovou dvkou?' Ale Katrina Ivanovna mu to nedarovala a zastala se j... a u to bylo... Tak k nm te Sonka zasko vdycky sp za tmy a vypomh Katrin Ivanovn a pispv podle svch monost... A sama je na byt u krejho Kapernaumova, v podnjmu, ano, u toho kulhavho a koktavho Kapernaumova, co jeho cel poetn rodina taky kokt. I jeho ena kokt... Vichni bydl v jedn svtnici, a Sonka m zvltn, s pepkou... tak, tak... Uinn ebrci a vichni koktav... ano... Jak jsem to rno prosm vstal, oblkl jsem sv cry, pozdvihl jsem ruce k nebi a vydal jsem se k Jeho Excelenci Ivanu Afanasjevii. Rate pece znt Jeho Excelenci Ivana Afanasjevie?... Nikoliv? Tak to neznte svatho lovka! To je vosk... vosk ped tv pn, taje jako vosk!... Ml a slzy v och, kdy vechno ril vyslechnout. 'No,' k, 'Marmeladove, jednou u jsi zklamal m oekvn... Pijmu t jet jednou na svou osobn zodpovdnost,' zrovna tak to ekl, 'mj pr to na pamti, me jt!' Slbal jsem prach z nohou jeho, v duchu, nebo ve skutenosti by to jako vysok hodnost a stoupenec novch sttnch a osvcench mylenek neril dovolit; vrtil jsem se dom, a kdy jsem ohlsil, e jsem byl znova pijat do adu a znova beru gi, paneboe, co se u ns dlo!..." Marmeladov, pemoen vzruenm, se znova odmlel. Vtom se nahrnula z ulice cel parta pijk u dost nachmelench, od dve se ozval najat flainet a nakpl dtsk sedmilet hlsek zanotoval "Na samot"... Kolem byl rzem hluk. enk a sklepnci se zaali toit kolem nvtvnk. Marmeladov jich vak nedbal, pokraoval ve vyprvn. Vypadal u velmi zmoen, ale m byl podrouenj, tm vc se mu rozvazoval jazyk. Vzpomnkou na nedvn spch v ad jako by pookl, dokonce se cel rozzil. Raskolnikov pozorn poslouchal. "To se udlo, veleven pane, ped pti nedlemi. Ano... Jak se to ob dovdly, Katrina Ivanovna i Sonka, zrovna jako bych se byl ocitl v krlovstv nebeskm. To kdy jsem jindy leel jak zve, nadvky se jen sypaly! Ale te chod po pikch a okikuj dti: 'Pst, Semjon Zachary je unaven z adu, odpov!' Ped odchodem m napjej kvou, smetanu va! Zaaly kupovat pravou smetanu, slyte! A bh sm v, kde sehnaly jedenct rubl padest na novou slunou uniformu! Holnky, kalikov nprsenky, prost asn, sluebn frak, to vecko stloukly dohromady za pldvancta rublu, a krsn zachoval, prosm. Pijdu prvn den z adu, a co nevidm, Katrina Ivanovna nachystala dva chody, polvku a slaninu s kenem, o nem takovm se nm dve ani nesnilo. Nem co na sebe... opravdu nem, prosm, ale najednou jako by se chystala na nvtvu, je vyoen, a ne ledajak, ale tak, umj udlat z nieho vecko mon: es si uprav, k tomu njak snhobl lmeek, rukvky, lovk ji poznat neme, tak omldla a zkrsnla. Sonka, dvenka moje, ta jen vypomohla penzi, ale te, k, k vm njakou dobu nesmm tak asto chodit, to by se nesluelo, leda za tmy, aby m nikdo nevidl. Slyte, slyte to? Sel jsem si po obd schrupnout, a to byste neekl, Katrina Ivanovna to nevydrela, a tebae se jet tden pedtm s na bytnou Amli Fjodorovnou do krve pohdaly, te ji najednou pozvala na lek kvy. Dv hodiny spolu sedly a celou dobu si eptaly: 'No tak Semjon Zachary je te v ad a bere gi a navtvil Jeho Excelenci a on sm vyel, vem nadil, aby pokali, a odvedl si Semjona Zacharye kolem vech do sv kancele.' Slyte, slyte to? 'Oveme jsem,' povd, 'Semjone Zacharyi, nezapomnl na vae zsluhy, a akoliv vs drela ta lehkomysln slabstka, tak protoe jste nyn dal slib a jeto bez vs to lo u ns z kopce (slyte, slyte!), spolhm pr na vae estn slovo,' toti vecko to, km vm, si jednodue vymyslela, ale ne snad z njak

lehkomyslnosti, prosm, nebo z pouh vychloubanosti! Ne, prosm, sama tomu vemu v, sama se tmi vlastnmi vmysly utuje, na mou dui! A j ji neodsuzuji, ne, tohle neodsuzuj!... A kdy jsem pak ped esti dny svou prvn gi --dvacet ti rubl tyicet kopjek --pinesl netknutou dom, ekla mi 'brouku'. 'Tys pr takov mj brouek!' A mezi tyma oima, rozumte! ekl byste, co je na mn krsnho, jakpak j jsem manel? Ale ne, tpla m do tve: 'Tys takov mj brouek!' ekla." Marmeladov se odmlel, chtl se usmt, ale najednou se mu roztsla brada. Nicmn se pemohl. Tato krma, zhral vzezen, pt noc na lunech se senem, pllitrovka, a pitom ta chorobn lska k en a rodin uvdly jeho posluchae ve zmatek. Raskolnikov poslouchal napjat, ale s pocitem bolesti. Ml zlost, e sem kdy chodil. "Veleven pane, veleven pane!" zapl Marmeladov, kdy se opanoval, "ach drah pane, vm je to vecko mon pro smch jako tm druhm, a j vs jen obtuji hloupost vech tch ubohch podrobnost svho domcho ivota, ale mn to pro smch nen! Nebo j jsem schopen to vecko proctit... Vak jsem tak cel zbytek toho rajskho dne svho ivota a celho toho veera strvil ve vzletnm snn: jak toti vecko zadm, jak obleu dti a j ulevm, i jak svou jedinou dceru z hanby do lna rodiny navrtm... A co vecko jet... To se pece sm, pane. A prosm, mj drah pane (Marmeladov se nhle jakoby zachvl, zvedl hlavu a upen se podval na svho spolenka), prosm, hned druh den, po vech tch snech (vlastn dnes u je to pt dn) jsem kveeru vychytralou lst, jako zlodj v noci, uzmul Katrin Ivanovn kl od jej truhly, vzal jsem vecko, co zbylo z m ge, kolik to bylo u si nevzpomnm, prosm, takhle to se mnou dopadlo! U pt den jsem z domu, hledaj m, s mm mstem je men a frak le v pivnici u Egyptskho mostu, nhradou jsem dostal tenhleten hv... a se vm je men!" Marmeladov se udeil pst do ela, zaal zuby, zavel oi a tce se opel loktem o stl. Ale po chvli se jeho vraz zmnil. Podval se na Raskolnikova se patn pedstranou potutelnost a drzost a zasml se: "Ale dneska jsem si zael k Son, aby mi dala nco na zapit kocoviny! Hehehe!" "A snad ti nedala?" kikl ze strany kdosi z nov pchozch a po tom vkiku se rozehtal na cel kolo. "Tady tahle pllitrovka, prosm, je za jej penze," ekl Marmeladov vhradn k Raskolnikovovi. "Pinesla mi ticet kopjek, vlastnorun, to posledn, co j zbvalo, sm jsem to vidl... Neekla ani slovo, jen se na mne tie podvala... Tak se nedvaj smrtelnci, tak truchl a plou nad lidmi tam... bez vitky, bez jedin vitky!... Ano prosm, ticet kopjek. Ale copak je te sama nepotebuje? Co myslte, drah, veleven pane? Mus te pece dbt na istotu. A tahle istota stoj penze; to je zvltn istota, rozumte? Rozumte? A pak njak ten krm si mus koupit, to pece jinak nejde, kroben sukn, njak ztetn stevky, aby mohla noku na odiv vystavit, kdy mus pechzet kalu. Chpete, chpete to, veleven pane, co to je, takov istota? A prosm, j, jej vlastn otec, j jsem tch jejch ticet kopjek shrbl a el jsem zapt kocovinu. A u za n piju! U jsem je propil, prosm... eknte, kdopak se slituje nad takovm lovkem jako jsem j? Nu? Politoval byste m te vy, veleven, nebo ne? Jen to eknte, veleven, politoval, nebo ne? Hehehe!" Chtl si znova nalt, ale u nebylo co. Lhev byla przdn. "A propak t litovat, co?" kikl enk, kter se u nich zase objevil. Zahlaholil smch, ozvaly se dokonce nadvky. Smli se a nadvali jak naslouchajc, tak i ti, co neposlouchali --stail jim pouh pohled na figurku penzionovanho ednka. "Litovat! Propak m litovat!" zajeel nhle Marmeladov, zvedaje se a napahuje ruku v prudkm vzept, jako by byl prv na takov slova ekal. "k, propak m litovat? Tak!

M nen pro litovat! M je teba ukiovat, ukiovat, povdm, a ne litovat! Ale ukiuj, soudce, ukiuj, a ukiovanho polituj ! A pak k tob sm pijdu, abys m ukioval, nebo neprahnu po vesel, nbr po smutku a slzch!... Snad si nemysl, enki, e mi tahle lhev byla zdlem slasti? Smutek, smutek jsem hledal na dn jejm, smutek a slzy, a vychutnal jsem je, doshl jsem toho. A slituje se nad nmi ten, kdo se slitoval nad vemi a kdo vechny a vechno chpal, on jedin, on je ten soudce. Onoho dne pijde a ote se: 'Kde je ta dce, co se pro macechu zlou a souchotinskou a pro dtky ciz a nezletil obtovala? Kde je ta dce, co se nad otcem svm pozemskm, pijanem daremnm, nelekajc se zvlilosti jeho, slitovala?' A ekne: 'Pijdi! U jednou jsem ti odpustil... Jednou jsem ti odpustil... I te se ti odpoutj mnoz hchov tvoji za to, es milovala mnoho...' A odpust m Son, odpust, dobe vm, e odpust... Te, jak jsem u n byl, uctil jsem to tady v srdci!... A vechny rozsoud a vem odpust, dobrm i zlm, moudrm i pokornm... A nakonec, a u vyd vecky, pak se i k nm obrt: 'Vystupte,' ekne, 'i vy! Vystupte opil, vystupte nemohouc, vystupte hanebn!" A my vystoupme do jednoho, beze studu, a staneme ped nm. I ekne: 'Jste hovada! Zvec je vae podoba i rod. Ale pijte i vy!' I pozvednou hlasy moud, pozvednou hlasy rozumn: 'Hospodine! Pro tyto pijm?' A ekne jim: 'Proto je pijmm, moud, proto je pijmm, rozumn, e ani jedin z nich se sm nepokldal za hodna...' A rozeve nm nru svou a my s plem padneme do prachu... a vecko pochopme! Pak vecko pochopme! ... A vichni pochop... i Katrina Ivanovna... i ona pochop... Boe, pij krlovstv tv!" Znien a vyslen sklesl na lavici, jako by zapomnl na sv okol, a ponoil se do hlubokch dum. Jeho slova udlala jist dojem; na chvli se vechno ztiilo, ale zhy se opt ozval smch a nadvky: "Rozsoudil to!" "Tluhuba!" "Ouada!" A podobn. "Pojme, veleven pane," zvedl nhle Marmeladov hlavu a podval se na Raskolnikova: "Odvete m... Kozlv dm, ve dvoe. U musm... ke Katrin Ivanovn..." Raskolnikov u dlouho pomlel na odchod a sm se chystal, e Marmeladovovi pome. Ukzalo se, e tomu slou mnohem lpe jazyk ne nohy, nalehl na mladka celou vhou. Bylo teba zdolat dv st nebo ti sta krok. Jak se blili k domu, padal na opilce stle vt zmatek a strach. "J se te nebojm Katriny Ivanovny," huhlal rozilen, "ani toho, e m zane tahat za vlasy. Co jsou to vlasy!... Vlasy jsou hloupost! To vm km! Je to tak dokonce lp, kdy m zane krkat, ne, toho se nebojm... ale... jejch o se bojm... ano... o... ervench skvrn na tvch se taky bojm... a jet... jejho dechu se bojm... Vidl jste nkdy nkoho s touhle nemoc dchat... kdy byl rozilen? A dtskho ple se tak bojm... Protoe jestli jim Soa neobstarala jdlo, tak... opravdu nevm! To opravdu nevm! Ale ran se nebojm... Abyste vdl, veleven, m tyhle rny nejenom nebol, nbr psob mi rozko... U se bez toho ani nemohu obejt. Tak je to lep. A bije, a si ulev... to je lep. Tohle je ten dm, co pat Kozelovi. Zmenkovi, Nmci, bohatmu... vete m!" Vchodem ze dvora vyli do tetho poschod. Schody byly m dl temnj. Bylo u skoro jedenct, a akoliv v tu ron dobu nen v Petrohrad podn noc, bylo v nejvym pate hodn temno. Mal zaazen dvee na konci schod, docela nahoe, byly oteven. Kousek svky

osvtloval stran nuznou, asi deset krok dlouhou mstnost; ze sn se dala pehldnout cel. Vecko tam bylo nepodn zpehzen, vtinou velijak dtsk hadky. Zadn kout byl pehrazen dravm prostradlem, za kterm pravdpodobn stla postel. Jinak byly v pokoji jen dv idle a hrozn otrhan divan potaen voskovanm pltnem, ped divanem stl star kuchysk stl z borovho deva, nenaten a nepokryt. Na kraji stolu dohoval v eleznm svcnu lojov oharek. Mli tedy Marmeladovovi pro sebe cel pokoj, ne jen kout, ale mstnost byla prchodc. Dvee do dalch mstnost i klcek, v n se byt Amlie Lippevechzelov rozpadal, byly pooteven. Ozval se odtud halas a kik. Smli se tam. Nejsp hrli karty nebo pili aj. Obas odtud vyltlo velmi peprn slovo. Raskolnikov okamit poznal Katrinu Ivanovnu. Byla to stran pepadl tenk ena, dost vysok a urostl, s dosud krsnmi tmav rusmi vlasy a doopravdy rudmi rumnci na tvch. Pechzela sem tam po sv nevelk svtnici, ruce sepjat na prsou, rty spekl, a nepravideln, pervan oddychovala. Oi se j zimnin leskly, ale jejich pohled byl pichlav a strnul, v poslednm mihotavm blikn dohovajcho oharku psobila ta souchotinsk a rozilen tv chorobnm dojmem. Raskolnikov j v duchu hdal asi ticet let, opravdu se k Marmeladovovi pli nehodila... Pchoz neslyela a vbec nevnmala; jak se zdlo, nebyla pln pi smyslech, nevidla a neslyela. Ve svtnici bylo dusno, okno vak neotevela; ze schod el zpach, ale dvee na schody byly oteven, ze zadn mstnosti se pootevenmi dvemi valila klubka tabkovho dmu, drdilo ji to ke kali, ale nepivrala. Nejmen, asi estilet dvtko spalo skreno na podlaze, skoro vsed, s hlavou zaboenou do pohovky. Tak o rok star chlapec se cel tsl v kout a plakal. Nejsp byl zrovna bit. Nejstar, asi destilet dvtko, vythl a tenouk jako sirka, jen v nuzn a potrhan koilce a ve vetchm soukennm zimnku pehozenm pes nah ramnka, kter mu nedosahoval ani po kolena, jak byl uit jist u ped dvma lety, stlo v kout vedle bratka a objmalo ho kolem krku dlouhou, na sirku vyschlou rukou. Nejsp ho konejila, cosi mu eptala a vemon ho chlcholila, aby se snad opt nerozvzlykal, a souasn bzliv pokukovala po matce svma veliknskma ernma oima, kter se na jejm vyhublm a vylekanm obliejku zdly jet vt. Marmeladov neveel dovnit, ale klesl hned ve dvech na kolena a Raskolnikova postril kupedu. Kdy ena spatila neznmho, roztrit se ped nm zastavila, na okamik se probrala a zdlo se, e uvauje, pro veel. Ale vzpt si pravdpodobn ekla, e jde do dal mstnosti, protoe jejich byla prchodc. U si ho tedy nevmala, la k venkovnm dvem a chtla je pivt, ale nhle vykikla, kdy na prahu spatila kleet svho manela. "Aha!" rozkikla se zbsile. "U ses vrtil! Ty kriminlnku! Ty vyvrheli... Kde jsou penze? Uka kapsy, co tam m! aty m tak jin! Kams dal aty? A penze? Mluv!" Horen mu zaala prohledvat kapsy. Marmeladov ihned poslun a pokorn rozphl ruce, aby j usnadnil hledn. Neml ovem u sebe ani kopjku. "Tak kde jsou penze?" kiela. "Paneboe, snad vechno nepropil! V truhle pece zbylo dvanct rubl!" A v nhlm vzplanut zuivosti ho popadla za vlasy a vlekla ho dovnit. Marmeladov j to sm ulehoval tm, e za n krotce lezl po kolenou. "I to m bla! I to m nebol, ale bla-a-, ve-le-v-e-n pa-ne-e!" vykikoval, jak jm cloumala za vlasy, akoliv u jednou udeil elem o podlahu. Dcko spc na zemi se probudilo a rozplakalo se. Chlapec v kout se neudrel, zaal se tst a stran vyden, tm v zchvatu, s nkem piskoil k sestice. Nejstar se chvla jako osika. "Propil je! Vecko, vecko propil!" zoufale kiela uboh ena.

"I aty m jin! Uboci hladov!" zalomila rukama nad dtmi. "Zatracen ivot! A vy, vy se nestydte," oboila se znenadn na Raskolnikova, "vy z krmy! Ty jsi s nm pil! Ven!" Mladk neodpovdl a pospil, aby u byl odtud. Ke vemu se jet dokon otevely vnitn dvee a vykouklo z nich nkolik zvdavc. Vysunovaly se drze rozesmt hlavy s cigaretami a dmkami, v domcch epikch. Bylo vidt postavy v upanech i docela rozhalen, v letnm, a neslunm obleen, nkter s kartami v rukou. Zvl pobaven se smli, kdy Marmeladov, vlen za vlasy, vykikoval, e ho to bla. Nkte se dokonce drali do svtnice a nakonec se ozvalo zlovstn pitn; to se prodrala dovnit sama Amlie Lippevechzelov, aby po svm zjednala podek a post vydsila nebohou enu sprostm pkazem, e mus do ztka vyklidit byt. Raskolnikov jet stail rychle shnout do kapsy, nabrat nazdabh hrstku drobnch, kter mu zbyly z rublu rozmnnho v pivnici, a nenpadn je poloit na okno. Ale venku na schodech si to rozmyslel a chtl se vrtit. Co jsem to zas provedl za hloupost? ekl si. Oni maj Sou, a j jsem odkzn sm na sebe. Ale s vdomm, e nazpt u si penze vzt neme a e by si je stejn nevzal, mvl rukou a odchzel dom. Soa pece taky potebuje na krmy, pokraoval u na ulici a jzliv se usml, tahle istota stoj penze... Hm! Ale vdy ta jejich Sonka dneska sama poho, protoe m tak riziko, to je lov na vzcnou zv... rovn zlata... a mon e bez tch mch penz by byli ztra vichni na holikch... Ach ta Soa! Dovedli si ale otevt pramen! A erpaj z nj! A jak erpaj. Zvykli si na to. Poplakali si, a zvykli si. lovk je padouch, zvykne si na vechno! Zamyslel se. "A co kdy nemm pravdu," vyhrkl nhle bezdn "co kdy lovk nen padouch jako druh, jako lidsk rod? Pak vecko ostatn jsou pedsudky, jen a jen straky, a neexistuj dn zbrany, a tak je to sprvn!..." III Druh den procitl pozd z neklidnho spnku, ale nijak po nm neokl. Probudil se mrzut, podrdn, zlostn a nenvistn se rozhldl po svm pokojku. Byla to titrn, asi est krok dlouh klcka, stran uboh se svmi lutmi, zaprenmi a vude odstvajcmi tapetami, a tak nzk, e trochu vy lovk se v n nectil voln a neustle ml pocit, e vraz hlavou do stropu. Nbytek si v niem nezadal se svtnic: stly tam ti star rozviklan idle, v kout naten stl s nkolika seity a knihami, a u jen vrstva prachu, kter na nich leela, prozrazovala, e se jich dlouho nikdo nedotkl, a konen skoro celou jednu stnu a pl ky mstnosti zabral velk nevzhledn divan, kdysi s pltnm potahem, ale te rozedran, kterho Raskolnikov pouval jako postele. asto na nm spal tak jak byl, obleen, bez prostradla, pikrval se starm chatrnm studentskm pltm a pod hlavu si dval jedin malik poltek, kter podkldal vekerm svm prdlem, istm i pinavm, aby ml vc pod hlavou. U divanu stl mal stolek. Tko u se dalo vc zchtrat a zpustnout; Raskolnikovovi to vak v jeho nynjm duevnm stavu spe lahodilo. Zalezl ped vm na svt jako elva do krune, a kdy nkdy nakoukla do pokojku sluka, povinn mu poklzet, u jej tv v nm vzbouzela nepetn vztek, jak se pihzv nkterm monomaniakm, pespli na nco soustednm. Bylo tomu u trnct dn, co mu bytn pestala dvat jdlo, ale jeho dosud nenapadlo, aby k n zael vyjednvat, akoliv zstal beze stravy. Nastasje, kuchace a jedin sluce jeho bytn, toto podnjemnkovo rozpoloen celkem vyhovovalo a nadobro u nho pestala uklzet a zametat,

ledae se nejv jednou tdn ledabyle chopila kotte. Prv ona ho nyn vzbudila. "Vstvej, co sp!" rozkikla se. "U je deset. Pinesla jsem ti aj, d si pece ajk? Jist jsi cel zmoen!" Podnjemnk otevel oi, trhl sebou a poznal Nastasju. "To mi posl bytn?" zeptal se a pomalu, jako nemocn, se pozvedl na divanu. "Ta akort!" Postavila ped nho svj vlastn nakpl ajnk se spaenm ajem a poloila k tomu dv kostiky zaloutlho cukru. "Tady m, Nastasjo, prosm t," hrbl do kapsy (dokonce spal obleen) pro nkolik mk, "sko mi dol pro emli. A v uzenstv vezmi aspo kousek salmu, njakho lacinjho." "S eml tu budu hnedka, ale nechtl bys msto salmu zelaku? Od verejka, moc dobrou. U naveer jsem ti ji schovala, ale vrtil ses pozd. Moc dobr zelaka." Kdy se Raskolnikov pustil do polvky, pisedla Nastasja k nmu na divan a dala se do hovoru. Pochzela z vesnice a byla od ei. "Praskovja Pavlovna si chce na tebe stovat u policie," ekla. Zamrail se. "U policie? Co chce?" "Neplat ani nevstv z postele. Ty v, co chce." "K ertu, tohle mi jet schzelo," zabruel skpaje zuby, "ne, to se mi te... vbec nehod... Husa hloup!" dodal nahlas. "Dnes k n zajdu a promluvm s n." "Copak o to, husa to je, zrovna takov jako j, ale pro ty, chytrku, le jako pytel a k niemu se nem? k, es pedtm chodil uit dti, tak pro te nic nedl?" "Dlm..." procedil neochotn Raskolnikov. "A co dl?" "Prci..." "Co za prci?" "Pemlm," odtuil vn po krtk odmlce. Nastasja se roztsla smchem. Byla vesel, a kdy ji nco rozesmlo, smla se nezvun, houpajc a natsajc celm tlem, a se j z toho dlalo nanic. "A co, vymyslels u hodn penz?" vypravila ze sebe. "Bez bot dti uit nemu. A kalu na to." "Na dobr bydlo nekali." "Za dti se plat mky. A co doke za kopjky?" pokraoval vhav, jako by dval prchod vlastnm mylenkm. "Snad bys nechtl hned cel kapitl?" Zmil si ji podivnm pohledem. "Ano, cel kapitl," odpovdl pak pevn. "No, jen ne tak zhurta, ty bys jednoho vydsil. Jde z tebe hrza. Tak mm jt pro tu emli?" "Jak chce." "Vida, docela jsem zapomnla! Vera, kdy jsi byl pry, ti peci pilo psan." "Psan! Mn! Od koho?" "Od koho, to nevm. Ale dala jsem listonoi ze svho ti kopjky. Dostanu je, co?" "Tak sem s nm, proboha, sem s nm!" vyrel rozilen Raskolnikov. "Paneboe!" Za chvilenku u ml dopis v rukou. Ano, byl od matky, z R-sk gubernie. Kdy ho bral, cel zesinal. U dlouho mu nikdo nepsal; ale nyn ho nhle pchlo u srdce i z jinho dvodu. "Nastasjo, jdi u, proboha! Tady m ti kopjky, jen u proboha hle jt!" Psan se mu

tslo v ruce; nechtl ho otevrat ped n, chtl s tm psanm zstat o samot. Kdy Nastasja odela, rychle oblku pozvedl ke rtm a polbil; pak se jet dlouho vpjel zrakem do rukopisu na adrese, do toho tak znmho, drahho drobnho leatho rukopisu sv matky, je ho kdysi uila st a pst. Otlel, zdlo se, e se dokonce ehosi obv. Konen psan otevel --bylo velk a tk, dobr dva loty; dva velk dopisn papry byly hust a drobn popsny. "Mj mil Roo," psala matka, "u jsou tomu vc ne dva msce, co jsem s Tebou psemn nehovoila, a to m samu trpilo, dokonce jsem v vahch probdla nejednu noc. Pesto vm, e mi toto m nedobrovoln mlen nebude zazlvat. V pece, jak T mm rda; j a Dua mme jen Tebe jedinho, Tys nae vechno, vechna nae nadje a vra. Kdybys vdl, jak mi bylo, kdy jsem se dovdla, e pro nedostatek prostedk nejsi u nkolik msc na univerzit a e nem ani dn kondice, ani z eho t! m jsem Ti mohla pi svch sto dvaceti rublech ron penze pomoci? Tch patnct rubl, kter jsem Ti poslala ped tymi msci, jsem si vypjila, jak pece sm v, tak na et penze od mstnho kupce Vasilije Ivanovie Vachruina. Je to hodn lovk a byl ptelem Tvho otce. Ale protoe jsem mu postoupila prvo na pevzet m penze, musela jsem ekat, a bude dluh splacen, a k tomu dolo teprve nyn, take jsem Ti celou tu dobu nemohla nic poslat. Ale te Ti snad budu, slva bohu, moci jet nco poslat, a vbec te nememe ehrat na tstnu, jak se ihned dov. Pedn, zdalipak tu, mil Roo, e Tv sestra u dva msce bydl u mne a e u se nikdy v budoucnu neodloume? Slva bohu, jej souen u skonilo, ale vylm Ti vecko popodku, abys vdl, jak to vecko bylo a co jsme ped Tebou doposud tajily. Kdy jsi mi ped dvma msci psal, e jsi od kohosi slyel, jak Dua pr u Svidrigajlovovch stran zkus hrubost pn, a kdy jsi po mn chtl podrobn vysvtlen, co jsem Ti na to mohla tenkrt odepsat? Kdybych Ti byla napsala celou pravdu, byl bys mon nechal veho a piel teba pky, vdy dobe znm Tvou povahu i citlivost, jist bys nebyl nechal svou sestru uret. J sama jsem z toho byla zoufal, ale co se dalo dlat? A pak, ani j jsem tehdy neznala celou pravdu. Nejvt nesnz byla toti v tom, e kdy Dunka loni u nich nastoupila jako vychovatelka, vzala si celch sto rubl zlohy s podmnkou, e j na n budou msn strhvat z platu, a tak nemohla z toho msta odejt, dokud dluh nesplatila. Tuto stku (te Ti mohu ct vechno, mj drah Roo) si vypjila hlavn proto, aby Ti mohla poslat edest rubl, kter jsi tehdy tolik poteboval a kter jsi od ns loni dostal. Tehdy jsme T oklamaly, napsaly jsme Ti, e to je z penz, kter si Dunka pedtm nastdala, ale tak to nebylo, nyn Ti pi celou pravdu, protoe z vle bo se te vecko nhle zmnilo k lepmu, i proto, abys vdl, jak T m Dua rda a jak zlat m srdce. Pan Svidrigajlov s n skuten zpotku zachzel velmi hrub a sthal ji u stolu velijakmi nezdvoilostmi a posmky... Ale radji se nebudu poutt do vech tch trapnch podrobnost, abych T zbyten nerozruovala te, kdy u je to vecko za nmi. Zkrtka, pes vldn a ulechtil jednn Marfy Petrovny, manelky pana Svidrigajlova, i vech ostatnch v dom bylo Dunce velmi tko, nejvce tehdy, kdy pan Svidrigajlov byl po svm starm vojckm zvyku pod vlivem Bakchovm. Ale co nevylo pozdji najevo? Pedstav si, e ten fanfarn u dvno zahoel k Dun vn, ale stle to skrval pod pltkem hrubosti a opovren. Mon e mu sammu bylo hanba, e se sm hrozil tak frivolnch choutek pi pomylen, e je u v letech a otcem rodiny, a odtud e vyvrala jeho mimovoln z k Dun. Mon je vak i to, e hrubost a posmchem chtl ped ostatnmi jen utajit pravdu. Ale poslze u se neovldl a opovil se pijt k Dun s otevenm a hnusnm nvrhem, sliboval j velijak odmny i to, e vecko tady opust a odjede s n do jin vsi nebo teba do ciziny. Me si pedstavit, co zkusila!

Z msta hned odejt nemohla, nejen pro ten nesplacen dluh, nbr i z ohledu k Marf Petrovn, v kter se mohlo probudit podezen, take by byla vnesla do rodiny rozvrat. Ostatn i pro Dunku by to byl velk skandl, jist by to bylo neprolo jen tak. A bylo tu jet mnoho jinch dvod, prost Dua nemohla potat s tm, e z toho dsnho domu vyvzne dv ne za est nedl. Ale Ty jist Duu zn, v, jak je rozumn a jak pevnou m povahu. Dunka snese mnoho, a dokonce v sob, kdy je nejhe, um najt tolik velkodunosti, e j to pome vytrvat. Ani mn dokonce nic neprozradila, akoliv jsme byly v astm psemnm styku. Ale vecko se neekan rozuzlilo. Marfa Petrovna nhodou vyslechla svho mue, jak pemlouv Dunku v sadu, ale pochopila to obrcen a obvinila ze veho ji v domnn, e vechno zpsobila ona. Hned na mst se mezi nimi odehrl stran vstup. Marfa Petrovna Duu dokonce udeila, nenechala si nic vysvtlit, zato sama celou hodinu kiela a nadila, aby Duu neprodlen odvezli ke mn do msta na obyejnm ebiku, na kter bez ladu a skladu nahzeli vecky jej vci, prdlo i atstvo, nezabalen a neuloen. Ke vemu se strhl lijavec a Dua, ponen a potupen, musela projet s vozkou na nekrytm voze celch sedmnct verst. Uznej sm, co jsem Ti mohla odpovdt na Tvj dopis, kter jsem dostala ped dvma msci, o em jsem Ti mla pst? Byla jsem z toho sama zoufal; napsat pravdu jsem se neodvaovala, protoe by T to pli zdrtilo, roztrpilo a pobouilo. A co bys mohl konen dlat? Leda zniit i sebe! Dunka mi to tak zakzala. A vyplnit dopis hloupmi emi o niem, kdy srdce bol, to jsem nemohla. Cel msc u ns o t historce klevetilo cel msto a dolo to a tak daleko, e jsme s Duou nemohly chodit ani do kostela, jak si ns lid opovrliv mili a jak si ukali, jak ns dokonce i hlasit pikovali. Vichni znm se nm zaali vyhbat, nikdo ns u ani nezdravil a spolehliv jsem si zjistila, e kupet pru a njac ednkov namazali vrata naeho domu kolomaz, aby ns potupili, take domc po ns chtli, abychom se vysthovaly. Vecko to zpsobila Marfa Petrovna, kter dokzala Duu naknout a popinit u kdekoho. Je u ns se vemi znm a cel msc co chvli pijdla do msta, a protoe je dost upovdan a rda vyprv o svch rodinnch zleitostech, zejmna si vem a kdekomu nak na svho mue, co je ohavn, roznesla zakrtko tu afru nejen po mst, nbr po celm jezdu. J z toho ulehla, Dunka vak byla pevnj ne j, kdybys jen vidl, jak vecko snela a jak m jet utovala a povzbuzovala! Je to andl! Ale bh se nad nmi slitoval a naemu utrpen byl uinn konec: panu Svidrigajlovovi se to rozleelo, el do sebe a nejsp ze soucitu s Duou pedloil Marf Petrovn pln a vmluvn dkazy Duniny naprost neviny, zejmna dopis, kter mu Dua jet ped tm, ne je Marfa Petrovna pistihla v sadu, byla nucena napsat a odevzdat, aby se vyhnula osobnmu vysvtlovn a tajnm schzkm, na n nalhal, a kter po Dunin odjezdu zstal v rukou pana Svidrigajlova. V tom dopise mu nejostejm zpsobem a velmi rozhoen vytkala hlavn jeho chovn k Marf Petrovn, vtpovala mu, e je otec a hlava rodiny, a konen jak je od nho podl trpit a pivdt do netst u tak dost neastnou a bezbrannou dvku. Zkrtka, mil Roo, ten dopis je napsn tak ulechtile a dojmav, e jsem tkala, kdy jsem ho etla, a od t doby jsem ho jet nikdy nedoetla se suchma oima. Mimoto mluvilo nakonec v Dunin prospch i svdectv sluebnictva, kter, jak u to tak chodv, vidlo a vdlo mnohem vc, ne pedpokldal sm pan Svidrigajlov. Marfa Petrovna byla svrchovan ohromena a 'znovu smrteln zasaena', jak se nm sama svila, zato se vak nezvratn pesvdila o Dunin

nevin a hned nazt, v nedli, jela nejdve do chrmu a na kolenou, s plem prosila krlovnu nebeskou, aby j dala slu vydret tuto novou zkouku a vykonat, k emu je povinovna. Potom, rovnou z chrmu, dve ne kohokoliv navtvila, pijela k nm, vecko nm vypovdla, hoce plakala a s upmnou ltost objmala Duu a pnliv ji prosila, aby j odpustila. Jet tho jitra se bez mekn od ns vydala po vech domech ve mst a vude nejlichotivjmi slovy s plem dokazovala Duninu nevinu a ulechtilost jejch cit i in. A nejenom to, vude ukazovala a nahlas pedtala Dunin vlastnorun dopis panu Svidrigajlovovi, a dokonce ho nechvala lidem opisovat (co u pokldm za pehnan). Tak musela nkolik dn za sebou navtvovat vechny ve mst, protoe se nkte ctili doteni, e jinm dala pednost, a se vytvoilo poad a v kadm dom u ekali a kadmu bylo znmo, e toho a toho dne bude Marfa Petrovna prv tam onen dopis pedtat, a na kad pedtn se opt schzeli i ti, kdo u dopis nkolikrt vyslechli doma nebo postupn v domech svch znmch. J si myslm, e mnoho, velmi mnoho z toho veho bylo zbyten, ale Marfa Petrovna u m takovou povahu. V kadm ppad pln oistila Dunin tt a vecka pna t afry nesmazateln utkvla na jejm manelovi jako na hlavnm vinku, a je mi ho skoro lto; zachovali se k tomu fanfarnovi a moc psn. Dun ihned zaali nabzet v nkterch domech kondice, ale odmtla. A vbec j vichni nhle projevuj mimodnou ctu. To vecko pisplo rozhodujc mrou i k t neoekvan udlosti, kterou se nyn, mono ci, mn cel n osud. Vz tedy, mil Roo, e Dua m npadnka, kter ji podal o ruku a jemu u zatm dala souhlas, a prv o tom T chci neprodlen zpravit. Cel vc se sice rozhodla bez porady s Tebou, vm vak, e se nebude na mne ani na sestru horit, nebo a se dov podrobnosti, sm sezn, e jsme nemohly vc odkldat a ekat, jak odpov. Mimoto bys na dlku ani vecko nemohl sprvn posoudit. Tedy, vci se maj takto: on, Petr Petrovi Luin, je u dvorn rada a je to vzdlen pbuzn Marfy Petrovny, kter se o to vecko nemlo piinila. Zaal tm, e jejm prostednictvm projevil pn ns poznat, byl ve v form pijat, popil s nmi kvu, a hned na druh den poslal dopis, v nm velmi zdvoile vyslovil svou nabdku a podal o brzkou a uritou odpov. Je to mu prakticky zaloen a velmi zamstnan a nyn pospch do Petrohradu a v kadou minutu. My jsme byly samozejm nejdve pmo ohromeny, tak rychle a neekan se to vecko zbhlo. Strvily jsme v vahch a rozmlen cel ten den. Je to mu dvryhodn, se zajitnm postavenm, m dvoj zamstnn a u sv vlastn jmn. Je mu sice u ptatyicet, ale je docela pjemnho zevnjku a jet se me lbit enm a vbec je to velmi solidn a slun pn, jen je trochu nevldn a jakoby poven. Ale to se mon jen tak na prvn pohled zd. Vbec T varuji, mil Roo, abys ho, a se s nm v Petrohrad setk, jak se m velmi brzy stt, nesoudil pli rychle a ukvapen, jak to m v povaze, jestlie se Ti na nm pi prvnm zhldnut nco nebude zamlouvat. km to pro vecky ppady, akoliv podle mho na Tebe jist udl pzniv dojem. A mimoto, chceme-li se v lovku dobe vyznat, a je to kdokoli, musme k nmu pistupovat poznenhlu a opatrn, abychom neupadli do omyl a pedpojatost, kterch se pak obtn zbavujeme a kter tko napravujeme. Ale Petr Petrovi, podle mnohch znmek aspo, je mu velmi serizn. U pi prvn sv nvtv nm dal na srozumnou, e je lovk solidn, e vak v mnoha ohledech je stoupencem, jak se sm vyjdil, 'nzor na modern generace' a neptelem vech pedsudk. Napovdal toho jet mnoho, je, myslm, trochu marniv a dl mu moc dobe, kdy se me blsknout, ale to pece nen nic tak patnho. J se v tomhle samozejm pli nevyznm, ale Dua mi vysvtlila, e nen sice zvl vzdlan, ale celkem rozumn a zd se hodn. Ty pece zn povahu sv sestry, Roo. Je to pevn, rozumn, trpliv a

velkodun dve, i kdy s horoucm srdcem, jak jsem u n dobe poznala. Ovem e ani z jej, ani z jeho strany neme bt e o njak velk lsce, ale Dua nejene je rozumn, je zrove bytost andlsky ulechtil a vezme si za sv peovat o mue, ochotnho naopak postarat se o jej tst, jak o tom zatm celkem nemme dvod pochybovat, tebae po pravd eeno mly vci trochu rychl prbh. Navc je to mu velmi prozrav a bezpochyby sm sezn, e jeho vlastn manelsk tst bude tm jistj, o s nm bude Dunka astnj. A pokud jde o njak povahov nesrovnalosti, o njak star nvyky, ba dokonce o jist nzorov neshody (bez nich se neobejde ani nejastnj manelstv), Dua mi v tomhle ohledu sama ekla, e si je sebou jist a e to nen dn dvod k obavm, e snese mnoho, jen kdy ostatn vztahy budou estn a spravedliv. Napklad i mn se zdl zpotku troiku pkr, ale to me bt prv jen zdn zpsoben jeho otevenost, a urit tomu tak bude. Napklad pi druh nvtv, u po Dunin svolen, se mezi e vyjdil, e u dve, ne nael Duu, byl rozhodnut vzt si dnou dvku, ale bez vna, jen takovou, kter poznala, co to je chudoba, protoe, jak nm vysvtlil, mu nem bt nim zavzn sv en, a naopak je mnohem lep, kdy ena pokld manela za svho dobrodince. Dodvm, e se vyjdil ponkud mrnji a jemnji, ne jsem napsala, protoe pesn znn vroku jsem zapomnla a zapamatovala jsem si jen mylenku, a mimoto neekl ta slova s njakm myslem, nbr se zejm uekl v zpalu konverzace, protoe pak se to snail uvst na pravou mru a zamluvit; mn se to vak pesto zdlo troiku pkr a pak jsem to tak ekla Dun. Ale Dua mi dokonce nakvaen odpovdla, e 'slova jet nejsou iny', a v tom m ovem pravdu. Ne se rozhodla, probdla celou noc, a kdy pedpokldala, e u spm, vstala z postele a celou noc chodila sem a tam po pokoji, nakonec poklekla a dlouho se horliv modlila ped ikonou; a rno mi oznmila, e se s konenou platnost rozhodla. U jsem se zmnila, e Petr Petrovi se v tchto dnech chyst do Petrohradu. M tam mnoho prce, chce v Petrohradu otevt veejnou advoktn kancel. U dlouho se zabv soudnmi spory a procesy a prv v tchto dnech vyhrl jeden dleit proces. A do Petrohradu mus i z toho dvodu, e ho tam ek jedna dleit zleitost v sent. Jak vid, mil Roo, me Ti bt tuze prospn, dokonce vestrann, a s Duou u jsme se shodly, e bys mohl teba hned od dnenho dne vykroit na pevnou ivotn drhu a pokldat svou budoucnost za zajitnou. Ach, k by se to uskutenilo! Bylo by to tak vhodn, e bychom mohli prvem mluvit o velk milosti Boha vemohoucho. Dua nesn o niem jinm. U jsme se odvily nco v tom ohledu ped Petrem Petroviem naznait. Vyslovil se k tomu opatrn a ekl, e jeto se bez tajemnka neobejde, bude samozejm radji dvat plat pbuznmu ne cizmu lovku, jestlie se ovem v t funkci osvd (aby Ty ses neosvdil!), ale hned vyslovil i pochybnost, zda Ti pi Tvm univerzitnm studiu zbude as na prci v jeho kanceli. Tm napoprv jednn skonilo, ale Dua od t doby nemysl na nic jinho. ije te u nkolik dn jako v horece a dala dohromady cel pln, jak se pozdji bude moci stt zstupcem a dokonce spolenkem Petra Petrovie v jeho advoktnch zleitostech, tm spe, e sm studuje na prvnick fakult. A j s n, Roo, pln souhlasm a ztotouji se se vemi jejmi plny i nadjemi, nebo se mi zdaj velmi pravdpodobn; a pes nynj velmi pochopitelnou vyhbavost Petra Petrovie (protoe t jet nezn) Dua pevn v, e toho veho doshne svm dobrm vlivem na svho budoucho manela, a tm si je jist. Samozejm jsme se stehly, abychom se Petru Petrovii o tchto svch vzdlench snech neproekly, zejmna ne o tom, e bude jeho spolenkem. Je to mu solidn a mon, e by to pijal velmi sue, protoe by to vecko pokldal za pouh sny. Prv tak jsme se mu ani j, ani Dua jet slvkem nezmnily o na pevn nadji, e nm pome podporovat T

po dobu Tvch studi na univerzit; nezmnily jsme se proto, e za prv to v budoucnu vyplyne samo sebou a on nm to bez zbytench e jist sm nabdne (pece by prv tohle Dunce neodmtl), tm spe, e Ty se me v kanceli stt jeho pravou rukou a pijmat tuto pomoc ne jako dobrodin, nbr jako zaslouen vdlek. Toho chce Dunka doclit, a j s n pln souhlasm. Za druh jsme se mu nezmnili proto, e mi velmi zle na tom, aby ses s nm pi naem nadchzejcm setkn seznmil jako rovn s rovnm. Kdy mu Dua o Tob naden vyprvla, odpovdl, e lovk si kadho mus nejdv prohldnout sm a zblzka, ne o nm me soudit, a e si vyhrazuje vytvoit si o Tob nzor a po vaem setkn. V, mj drah Roo, mn se z nkolika dvod zd (ale to nikterak nesouvis s Petrem Petroviem, jsou to sp m vlastn, soukrom, ba mon babsk, ensk vrtochy), tedy zd se mi, e mon udlm lpe, kdy budu po satku t zvl, jak iju doposud, a ne s nimi. Jsem naprosto pesvdena, e bude tak lechetn a pozorn a sm m pozve a nabdne mi, abych se u s dcerou nerozchzela, a jestlie to doposud neekl, tak samozejm proto, e se to prost pedpokld, ale j to odmtnu. Jak u jsem v ivot pozorovala astokrt, nebvaj tchyn mum pli po chuti, a j nejene nechci bt komukoli ani v nejmenm na obt, nbr sama chci zstat naprosto nezvisl tak dlouho, dokud mm vbec z eho bt iva a dokud mm takov dti, jako jsi Ty a Dunka. Bude-li to mon, usadm se v blzkosti vs obou, protoe, Roo, to nejpjemnj jsem si nechala na konec dopisu: vz tedy, mj mil, e se mon velmi brzy vichni opt sejdeme a obejmeme po tm tletm odlouen! Je u napevno dohodnuto, e j a Dua odjdme do Petrohradu, kdy, to jet pesn nevm, ale rozhodn velmi, velmi brzy, mon e dokonce u za tden. Zle to na pokynech Petra Petrovie, kter nm d ihned vdt, jakmile se v Petrohrad trochu porozhldne. Rd by toti z uritch dvod co mon uspil svatebn obad, dokonce, bude-li to mon, uspodal veselku hned po Novm roce, a kdyby se to pro krtkost lhty nestihlo, tak hned po Nanebevzet. Budu tak astn, a T pivinu k srdci! Dua je cel bez sebe radost, e se s tebou setk, a jednou ertem ekla, e u jen proto by si vzala Petra Petrovie. Dua je andl! Tentokrt Ti nic nepipisuje, jen mi nakzala, abych Ti napsala, e s Tebou mus tolik mluvit, tolik, e te nen vbec schopna vzt do ruky pero, protoe v nkolika dcch nic nenape a jen se rozmrz; a jet mi nakzala, abych T vele objala a poslala Ti bezpoet polibk. Ale pestoe se mon velmi brzy setkme osobn, polu Ti v nejblich dnech nejvt stku, jakou budu moci. Te, co se vichni dovdli, e Dunka bude enou Petra Petrovie, stoupl nhle i mj kredit a jsem si jist, e Afanasij Ivanovi mi te pj na et m penze a do ptasedmdesti rubl, take Ti mon polu ptadvacet nebo dokonce ticet rubl. Poslala bych jet vc, ale dlaj mi starosti nae cestovn vlohy; i kdy Petr Petrovi byl tak laskav a vzal na sebe st vdaj spojench s na cestou do hlavnho msta, toti sm se nabdl, e na svj et doprav nae zavazadla a velkou truhlu (prostednictvm njakch svch znmch), pesto musme potat i s pobytem v Petrohrad, kde nememe bt bez groe, alespo prvnch nkolik dn. Ostatn u jsme s Dunkou vecko pesn spotaly a zjistily jsme, e cesta nepijde nijak draho. Na drhu to od ns je vehovudy devadest verst a pro jistotu u jsme se dohodly s jednm nam znmm vesnickm povoznkem, a pak u to klidn dojedeme v tet td. Take se mi mon poda poslat Ti ne ptadvacet, ale nejsp ticet rubl. Ale dost u, popsala jsem celik dva listy a u nemm kam pst; vypsala jsem Ti vechny nae phody, vak se to najednou nahrnulo udlost! A te T, mj drah Roo, objmm a do naeho ptho setkn a poslm Ti sv matesk poehnn. Mj rd Duu, mj rd svou sestru, Roo, mj ji tak rd, jako ona m Tebe, a vz, e T m rda nekonen, vc ne samu sebe. Dua je andl a Ty, Roo, Tys nae vechno, vechna nae nadje a vra. Hlavn abys byl Ty asten, a budeme astny i my. Zdalipak se pod jet modl, Roo, a v v milosrdenstv

Tvrce a Vykupitele naeho? V hloubi srdce se strachuji, zda i Tebe nenakazilo nynj bezvrectv. Je-li tomu tak, modlm se za Tebe j. Pipome si, mj mil, jak jsi jako dt, jet za otcova ivota, vatlal modlitbiky u mne na kln a jak jsme tehdy byli vichni astni! Sbohem, anebo radji na shledanou! Vele T objmm a tisckrt lbm. A do hrobu Tv Pulcherija Raskolnikovov. " Skoro celou dobu, co Raskolnikov etl, hned od zatku dopisu, ml tv mokrou od slz; kdy vak doetl, byla bled, keovit staen, rty ml zkiven chmurnm, luovitm a zlm smvem. Zvrtil hlavu na svj huben, umolousan polt a zadumal se, dlouze se zadumal. Srdce mu prudce builo a mylenky mu vily v hlav. Nakonec mu bylo k uduen tsno v t lut komrce podobn skni nebo truhle. Zrak i mylenky se doadovaly volnosti. Vzal klobouk a vyel ven, tentokrt u bez obav, e nkoho na schodech potk --ani si na to nevzpomnl. Zamil k Vasiljevskmu ostrovu pes V-sk prospekt, jako by tam spchal za njakou prac, ale jako obyejn el a nic kolem sebe nevnmal, eptal si nco pro sebe nebo k divu chodc sm k sob nahlas hovoil. Mnoh z nich ho ml za opilho. IV Matin dopis ho zdrtil. Nicmn o jeho hlavnm, stednm bodu nebyl ani okamik na pochybch, u kdy dopis etl. Zsadn rozhodnut se mu rsovalo v hlav s konenou platnost: Ne! K tomu satku, dokud iju j, nedojde! A cel pan Luin a thne k ertu! Protoe to je nad slunce jasn, bruel si s smkem a zachmuen se u naped kochal spchem svho pedsevzet. Kdepak, maminko, kdepak, Duo, m neoidte!... A tch omluv, e m ani nepodaly o radu a e vecko rozhodly samy! Bodej! Mysl si, e te u to nejde zruit, ale na to se jet podvme, jestli jde, nebo nejde! A ta jejich kolosln vmluva, to jejich : 'Petr Petrovi je tak zamstnan lovk, tak asn zamstnan lovk, e i enit se bude v kalupu, jednou nohou ve vlaku!" Kdepak, Dunko, j vm, moc dobe vm, o em se mnou mus tolik mluvit i o em jsi pemlela celou tu noc, kdy jsi pechzela po pokoji, i za ses modlila ke Kazask Bohorodice v maminin lonici. Komupak se jde lehce na Golgotu? Hm... Tak tedy, vae rozhodnut je konen, Avdojo Romanovno, urila jste se provdat za praktickho a racionlnho mue, kter m vlastn jmn (kter u m vlastn jmn, to zn solidnji a okzaleji), kter m dvoj zamstnn a je stoupencem nzor na modern generace (jak pe maminka). A zd se hodn, jak podotk sama Dunka. To zd se je na tom vem nejpodaenj! Tak s tmhle zd se bude mt Dunka svatbu!... Podaen! Vskutku podaen! ...Pitom by m moc zajmalo, pro maminka napsala to o t 'modern generaci', jestli jen kvli vstinj charakteristice t osoby, nebo docela zmrn, aby m naladila pro pana Luina? vy chytraky! A stejn by m zajmala dal okolnost --toti jak dalece byly jedna k druh upmn, a to jak ten den a tu noc, tak celou dal dobu. Jestli si naplno ekly vecko, anebo pochopily, e maj ob tot na dui i na srdci a e by zbyten nco vysvtlovaly a leda se darmo podekly? Ano, nejsp k tomu stejn dolo, vyplv to i z dopisu: mamince se zdl troiku pkr a hned s tm, chudinka naivn, zatepla la k Dunce. Ale ta se samozejm rozhorlila a 'odpovdla nakvaen'. Bodej! Kdo by nevyletl z ke, kdy je vecko nad slunce jasn i bez naivnch otzek a slovo u dalo slovo! A pro mi vbec pe takovou vc jako: "Mj rd Duu, Roo, vdy ona T m rda vc ne sebe." Jist proto, e ji samu u tajn trp svdom, e svolila, aby se dcera obtovala pro syna. "Tys nae nadje, Tys nae vechno!" Ach mamineko! Velo to v nm vc a vc, a kdyby se v tu chvli setkal s panem Luinem, byl by ho snad zabil! Hm, svat pravda, snail se dl sledovat divok vr mylenek, thnoucch mu hlavou, svat pravda, e k lovku je teba pistupovat poznenhlu a opatrn, abychom poznali, co je za; pesto do pana Luina vidm. Hlavn, e je to "lovk praktick a e se zd hodn" --to

pece nen jen tak, vzt na sebe starost o zavazadla, dopravit na svj et tu velkou truhlu! eknte, nen hodn? A samy, nevsta i matka, si zjednaj povoznka, pojedou na ebiku pod roho (jako bych tak nebyl jezdil!). Co na tom! Je to pece vehovudy devadest verst 'a pak u to klidn dojedeme v tet td' --tch tisc verst! Je to pece rozumn, ij, jak ti kapsa dovol. Ale copak to jde, pane Luine, je to pece vae nevsta... A nen mon, abyste nevdl, e si matka pjuje na drhu ze sv penze. Chpu, e pro vs tu b o znan obchodn obrat, o podnik s oboustrannm ziskem a stejnm podlem a tedy i se stejnmi nklady. Obchod je obchod, jak se k, to neznm bratra. Jene v tomhle je praktick pn troiku naplil: zavazadla ho pijdou pece lacinji ne jejich cestovn, ne-li naposled docela zadarmo. Copak to opravdu dn nevid nebo to schvln nechtj vidt? Jsou pece tak spokojen, tak spokojen! A kdy si pomyslm, e tohle je teprve kvt, to prav ovoce e je teprve ek! O tady hlavn jde? Pece ne o lakotu ani chamtivost, ale o tn, jakm se to vechno odbv. To pece nen nic jinho ne budouc tn jejich manelstv, varovn... A pro maminka najednou tak rozhazuje? S mpak pijede do Petrohradu? S temi rubly nebo s dvma "paprky", jak k ta... bba... hm! Z ehopak chce bt v Petrohrad iva potom? Vdy u z neho vyrozumla, e u Dunky nebude moci po svatb t, dokonce ani prvn dobu! Mil lovk se asi v tom smyslu njak podekl, projevil, akoliv nco takovho maminka rozhodn odmt, pr proti tomu budu sama! Tak na tedy vlastn spolh, na sto dvacet rubl sv penze, zkrcench o dluh Afanasiji Ivanovii? Plete jet tepl tky a vyv navlkac rukvy, kaz si star oi. Ale z tch tk m ke svm sto dvaceti rublm ron vehovudy dvacet rubl, jako bych to nevdl! Jak vidt, pece jen spolhaj na velkomyslnost pn Luinovu, e jim to sm nabdne a e je bude jet pemlouvat. Ale sklapne vm! Takov u prost jsou ti schillerovt krasoduchov, e do posledn chvle si lovka pizdobuj pavmi pery, do posledn chvle od nho ekaj jen dobro a dn patnosti; a tebae tu, e mince uke i svj rub, za nic na svt si to jaksepat nepiznaj a vecko se v nich vzpr pouhmu pomylen na nco podobnho, v moc od sebe odhnj pravdu, dokud jim takov pizdoben lovk vlastnorun nevypl rybnk. Moc by m zajmalo, jestli m pan Luin tak njak d, szm se, e m v knoflkov drce "Annu" a e si ji bere na obdy k dodavatelm a kupcm. A na svatbu s n jist pijde tak! Ale co, me mi bt ukraden!... ...Dobe, neekl bych, kdyby maminka, m u to prost v povaze, ale jak to, e i Dua? Dunko moje mil, jako bych vs neznal! Kdy jsme se naposled vidli, lo u vm pece na dvacet a vae zaloen mi u bylo jasn. Maminka mi tu pe, e "Dunka snese mnoho". To jsem ale vdl. Vdl jsem to u ped pltetm rokem a od t doby jsem na to pltetho roku myslel, ano, prv na to, e "Dunka snese mnoho". Kdy snesla pana Svidrigajlova a vecko, co nsledovalo, snese dozajista mnoho. A te si i s matkou vzaly do hlavy, e by snesla i pana Luina, stoupence mylenky, e nejvhodnj jsou manelky, je jejich manel vytrhli z bdy a obastnili, Luina, kter navc tu mylenku hls div ne pi prvnm seznmen. Ale budi, dejme tomu, e se "uekl", tebae je mu racionln (take se, dost mon, vbec neuekl, ale prv si pospil, aby jim nalil istho vna), ale co Dua, Dua? Ona pece do nho vid, a pitom s nm m t! Bude pece radji o suchm ernm chlebu a o vod, ne aby prodala svou dui, nato aby se vzdala sv mravn svobody kvli blahobytnmu ivotu; ani za cel lesvik-Holtn ne, nato za pana Luina! Ne, Dua, jak jsem ji znal, byla docela jin a... a nezmnila se samozejm

ani te!... Darmo mluvit! Je kruno u Svidrigajlovovch! Je kruno trmcet se za dv st rubl cel ivot jako guvernantka z gubernie do gubernie, a pesto vm, e m sestra pjde sp jako negr k plantnkovi nebo jako Loty k vchodopruskmu Nmci, ne aby si popinila dui a mravn ctn svazkem s nkm, koho si nev a po kom j nic nen - doivotn jen pro svj osobn prospch! Cel z nejryzejho zlata nebo nejistho briliantu by mohl bt pan Luin, a pece by se nikdy neuvolila stt se jeho zkonitou soulonic! Tak pro se najednou uvoluje? Kde je tady hek? V em tkv cel vtip? Vc je pece jasn: pro sebe, pro sv vlastn pohodl, ba ani pro zchranu svho ivota by se nikdy neprodala, ale pro jinho se prod! Pro drahho, zboovanho lovka se prod! V tom je cel ta zhada, e pro bratra, pro matku se prod! Vecko prod ! Ano, v takovm ppad v sob meme sv mravn pohnutky potlait a vecko, svou svobodu, klid, dokonce i svdom, vecko prodme jako starou vete. Co je do ivota! Hlavn e nai milkov budou astni! Ale to nm nesta, my si k tomu vymyslme jet svou vlastn kasuistiku, od jezuit si ji vypjme, a na njakou dobu snad uklidnme i samy sebe, samy sebe pesvdme, e je to tak nutn, opravdu nutn, e el svt prostedky. Ano, takov jsme a vecko je nad slunce jasn. Je jasn, e v pozad a ve stedu dje nestoj nikdo jin ne Rodion Romanovi Raskolnikov. Jak monost zajistit mu tst, vydrovat ho na studich, udlat ho spolenkem v podniku, zabezpeit celou jeho existenci; dost mon, e z nho jednou bude bohat, vznamn a ven lovk, e dokonce doije ivot v slv! A matka? Ale jde pece o Rou, o drahho Rou, o jejho prvorozenho! Jakpak by takovmu prvorozetku neobtovala i tak skvlou dceru! Ach vy mil, nespravedliv srdce! Ale kde, v tomhle ppad jsme ochotny necouvnout teba ani ped Soninm dlem! Sonko, Sonko Marmeladovov, ty Sonko, vn, co svt svtem bude! Jste si vdomy, jste si pln vdomy thy sv obti? Pslu vm? Zpsobte j prospch? Jednte rozumn? Uvdomujete si, Dunko, e Sonin dl nen ani o stn odpornj ne dl s panem Luinem? ' O lsce neme bt e,' pe maminka. Ale co kdy neme bt e nejen o lsce, ale ani o ct, a naopak u me bt e o zoklivn, opovren a zhnusen --co potom? Inu, nic jinho, ne e si lovk mus zachovat istotu. Nemm pravdu? Chpete vak, chpete, chpete, co znamen takov istota? Chpete, e ta luinovsk istota je stejn jako Sonina, ba mon hor, odpornj a podlej, protoe vm, Dunko, koneckonc jde o urit pepych, kdeto tam je ve he vehovudy smrt hladem! Draze, pedraze zaplacen istota to bude, Dunko! A co pak, a to pro vs zane bt nesnesiteln? Pak budete litovat? Toho zrmutku, hoe a proklnn, tch peliv skrvanch slz, protoe vy pece nejste Marfa Petrovna! A co si pak pone matka? Je pece znepokojen u te, u te se trp. Co teprve, a prohldne docela! A j?... Co jste si vlastn myslely o mn? Nechci, abyste se pro mne obtovala, Dunko, ani vy, maminko! Dokud iju, tak k tomu nedojde, za nic nedojde! Nesm! Vtom se vzpamatoval a zarazil se. Nedojde? A co udl, aby k tomu nedolo? Zake to? Jakm prvem? Co jim me ty sm slbit, abys na to ml prvo? e jim zasvt cel svj ivot, celou svou budoucnost pak, a dostuduje a dostane msto ? To pro n nen nic novho, ale jsou to zatm jen vidiny, a co te? Chpe, e mus nco podniknout ihned? A co zatm dl? Jenom je odr! Vdy si ty penze vypjuj na svou storublovou penzi, na zruku pn Svidrigajlovovch. m je tedy chce uchrnit ped Svidrigajlovy, m ped Afanasijem Ivanoviem Vachruinem, ty budouc milioni, ty Jovii, pne nad jejich osudy? e za deset let? Ale za deset let si matka u svch

tk docela zkaz a mon vyple oi a zchadne pstem. A sestra? Jen se zamysli, kam to me za tch deset let nebo bhem deseti let dospt se sestrou! Domyslel ses? Podobnmi otzkami se trznil a vybiovval a ctil pitom dokonce jistou rozko. Ty otzky nebyly ostatn nov ani nenadl, nbr star, paliv a vn se opakujc. U ped drahnou dobou ho zaaly hrzt a rozdrat mu srdce. U je to dlouho, co na nho padla nynj tse a od t doby stle rostla a slila, a v poslednch dnech dozrla a vystila v jedinou hrznou, podivnou a fantastickou otzku, kter mu sed na srdci a na mozku a nesmlouvav se doaduje zodpovzen. A k tomu jako der hromu nyn jet matin dopis! Bylo mu jasn, e mus skoncovat s pasivn melancholi a sebetrznnm, s vnmi vahami o bezvchodnosti problm a bezpodmnen nco podniknout, a to hned a co nejrychleji. Stj co stj se mus rozhodnout pro cokoliv, nebo... "Nebo se vzdt prva na ivot!" rozkikl se nhle zbsile. "Pokorn se poddat osudu jednou provdy a udusit v sob vecko, nadobro se vzdt prva jednat, t a milovat!" Chpete, chpete, veleven, co to znamen, kdy u lovk nem kam jt? vybavila se mu najednou verej Marmeladovova otzka. Kad pece mus mt kam jt... Nhle se zachvl, to jak mu projela hlavou jist, tak verej mylenka. Nezachvl se vak proto, e jm projela. Vdl toti a tuil, e jm urit "projede", a u ji ekal. A pak, nebyla to mylenka zdaleka verej. Rozdl byl jen v tom, e ped mscem, a dokonce jet vera to byl jen sen, a te... te se vybavila docela jinak ne sen, v docela nov, hroziv a naprosto pekvapiv podob, a on si to najednou uvdomil... Zatmlo se mu ped oima, jako by dostal rnu do hlavy. Kvapn se rozhldl, nco hledal. To hledal laviku, chtl si sednout; el toti prv po Kskm bulvru. Laviku zahldl asi sto krok ped sebou. Zamil k n nejrychleji, jak byl schopen, ale ne k n doel, potkalo ho mal dobrodrustv, kter ho na nkolik minut pln upoutalo. Jak vyhlel laviku, viml si, e asi dvacet krok ped nm jde ena, zprvu ji vak neuznal za hodnu zjmu, stejn jako nic z toho, co se kolem nho do t chvle mhalo. Pihodilo se mu u nejednou, e piel napklad dom a vbec nevdl, kudy se tam dostal, a u tomu pivykl. Na t en vak bylo nco zvltnho, co na prvn pohled bilo do o a poznenhlu upoutvalo pozornost, nejdve proti jeho vli, a ho to drdilo, ale pak pod vc a vc. Nhle zatouil pochopit, co to vlastn na t en tak zvltnho je. Za prv la ta jist velmi mlad dvka v letnm palu prostovlas, bez paraplka i bez rukaviek a v chzi trochu smn rozhazovala rukama. aty mla hedvbn, lehouk ("prac"), ale tak podivn obleen, nedopnut a vzadu v pase, hned na zatku sukn roztren; cr voln plandal za n. Pes hol krk mla pehozen mal teek, cel vak poinut a shrnut. Nadto la nejistm krokem, kloptav a chvlemi dokonce hodn vrvorav. Zvltn setkn Raskolnikova poslze zaujalo docela. Dohonil dvku a u laviky; sotva k n dola, hned na ni tce klesla, na sam kraj, zvrtila hlavu pes opradlo a zavela oi, zejm nesmrnou navou. Prohldl si ji lpe a okamit poznal, e je pln opil. Byl to nezvykl, nechutn pohled. Raskolnikova dokonce napadlo, e se mon ml. Vidl neobyejn mladistv obliejek, asi tak estnctilet a dost mon patnctilet, drobounk, hezouk a plav, ale cel rozplen a jaksi napuchl. Dvka zejm o sob skoro nevdla; pehodila si nohu pes nohu a odhalila se pitom mnohem vc, ne se sluelo; podle veho si jen velmi mlhav uvdomovala, e je na ulici.

Raskolnikov si nesedl, ale neml se ani k odchodu, zstal v rozpacch stt. Onen bulvr je vdy mlo iv, ale te ke druh hodin a za takovho parna byl tm liduprzdn. A pece opodl asi patnct krok odtud pi kraji bulvru se zastavil jaksi pn, na nm bylo vidt, e m tak tisc chut za njakm elem k dvce pistoupit. I on ji podle veho z dlky uvidl a chtl dohonit, ale Raskolnikov mu to pekazil. Zle po nm loupal oima, ovem jen kdy se Raskolnikov nedval, a netrpliv ekal, kdy u mu ten protivn odranec uvoln msto. Bylo nabledni, o mu lo. Pnovi mohlo bt kolem tictky, byl statn a vypasen, krev a mlko, ml rov rty a mal knrek, obleen byl s vekerou eleganc. Raskolnikov se hrozn rozbsnil; nhle dostal chu toho vypasenho hejska nm urazit. Na chvilku odeel od dvky a pokroil k pnovi. "Tak co vy tady, Svidrigajlove! Co tady pohledvte?" houkl na nj se zaatmi pstmi a vzteklm klebkem. "Dovolte! Co to m znamenat?" ohradil se psn pn a svratil obo v povenm divu. "Co? Abyste se klidil!" "Jak se opovauje, ty obejdo!" A rozphl se bikem. Raskolnikov se na nj bez rozmlen oboil holmi pstmi, akoliv statn pn by se byl zejm vypodal i s dvma takovmi. Ale vtom ho kdosi zezadu pevn sevel. Stanul mezi nimi strnk. "Pestate, pnov, nerate se prt na veejnch mstech! Co tady dlte? Co jste za?" uhodil psn na Raskolnikova, jeho cry mu byly podezel. Raskolnikov se na nj podval. Byl to bodr vojck zjev s edivmi knry a licousy a rozumnm pohledem. "Jdete jak na zavolanou!" vyhrkl a natahoval se po jeho ruce. "Jsem Raskolnikov, bval student prv... Vy to tak vezmte na vdom," obrtil se na pna. "A vy pojte se mnou, nco vm uku..." A u drel strnka za ruku a vlekl ho k lavice. "Jen se na ni podvejte, je opil namol, a tak la po bulvru. Kdo v, co je za, ale nevypad, e by byla od emesla. Nejsp ji nkde opili a zneuili... poprv... chpete? A pak ji pustili k vod. Jen se podvejte na ty roztren aty, a podvejte se, jak je m navleen: je vidt, e ji nkdo oblkal, e se neoblkala sama, ale e ji oblkaly neikovn ruce, musk! A te se podvejte tamhle: tohohle hejska, s kterm jsem se div nepopral, vbec neznm, vidm ho poprv v ivot, ale i on ji ped chvilkou zhldl, jak la opil a bez smysl, a te si na ni dl laskominy a hrozn rd by ji takhle, v tomhle stavu sebral a nkam odvezl... Ano, tak je to, dejte pece na m slova! Nemlm se. Na vlastn oi jsem vidl, jak ji pozoroval a sledoval, ale j mu to pekazil, a tak te jenom ek, a odejdu. Vidte ho, poodeel o pr krok a ek, dl, e si zapaluje cigaretu... Jak to zadit, aby ji nedostal? Jak ji odvst dom? Pemlejte!" Strnk okamit vdl, na em je. O jde otylmu pnovi, bylo nad slunce jasn, ale jet tu bylo to dve. Strce podku se k n schlil a prohldl si ji zblzka. Rysy mu zjihly upmnm soucitem. "Ach, koda j," potsl hlavou. "Takov dt! Ba, zneuili ji. Slyte, milostsleno," zaal j domlouvat, "kdepak rate bydlet?" Dvka otevela unaven, otupl oi, nechpav se

podvala na tazatele a ohnala se rukou. "Poslyte," ekl Raskolnikov. "Tu mte," hrbl do kapsy a astn nael dvacet kopjek, "vezmte droku, a ji zaveze na jej adresu. Jen tu adresu jet vyzvdt!" "Sleinko, no tak, sleinko!" spustil zas strnk, kdy pijal penze. "Vezmu vm droku a doprovodm vs. Kam porute, prosm? Kde rate mt bydlit?" "Kc!... Neotravujte..." zablekotalo dve a znovu se ohnalo rukou. "Ale, ale, to nen hezk! To je pece hanba, sleinko, moc velk hanba!" Znovu potsl hlavou pohoren, soucitn i rozhoen. "To je prce!" otoil se na Raskolnikova. A pitom si ho znovu rychle prohldl od hlavy k patm. Jist z nho nebyl moudr. Tak odran, a rozdv! "Nael jste ji daleko odtud?" zeptal se ho. "km vm pece, vrvorala pede mnou tady na bulvru. A jak dola k thle lavice, tak se na ni svalila." "Boe, co se to te na svt rozmohlo hanebnosti! Takov nevitko, a u je to opil! Zneuili ji, to se v! atiky m roztren... Je to dneska sodoma! A bude z njak slun, chud rodiny... Takovch te je! A vypad tak jemn, jako sleinka." A znovu se nad ni sklonil. Mon e sm ml doma zrovna takov dcerky, co "vypadaj tak jemn jako sleinky", s manrami dobe vychovanch lid a s velijakmi odkoukanmi mdnmi vstelky. "Hlavn," pimlouval se Raskolnikov, "aby nepadla do rukou tomu padouchovi! Prosm, on se j jet posmv! Na och je mu vidt, co by rd. A nehne se odtud, mizera!" Raskolnikov to vykikoval a nepokryt na nj ukazoval rukou. Neznm to slyel a mlem se znovu rozkatil, ale rozmyslel si to a spokojil se opovrlivm pohledem. Pak pomalu poodeel jet asi o deset krok a zase zstal stt. "Co o to, do rukou mu padnout nesm," pemtal nahlas strnk. "Jen kdyby nm ekla, kam ji mme odvzt, jinak... Tak sleinko, sleinko!" sklonil se znova. Dvka te docela otevela oi, pozorn se podvala, a jako by cosi pochopila, zvedla se z laviky a vykroila zptky smrem, kterm pila. "Fuj, nestydov, pod otravujete!" ohnala se po nich zas. Odchzela rychle a pod jet vrvorav. Hejsek el za n, ale postrann cestikou, a nespoutl z n oi. "Nebojte se, j ji nedm!" ekl kategoricky strnk a pustil se za nimi. "Povdm, sodoma! " vzdychal. Vtom jako kdy Raskolnikova utkne. Rzem byl jako vymnn. "Poslyte, vy!" kikl za strnkem. Strnk se otoil. "Nechte ji! Co vm je do toho? Nestarejte se o n! Jen a se s n povyraz!" ukzal na hejska. "To nen vae vc!" Strnk na nho nechpav vytetil oi. Raskolnikov se rozesml. "E-ech!" mvl po nm rukou strce podku a el dl za hejskem a za dvkou. Zejm ml Raskolnikova za blzna nebo za nco jet horho. Dvacet kopjek v tahu, ekl si zlostn Raskolnikov, kdy osaml. Asi! Dostane i od toho druhho a pust ji s nm, a bude to... Pro jsem se jen vnucoval se svou pomoc? Copak jsem od toho, abych pomhal? Mm vbec prvo pomhat? A teba jeden druhho seerou, co je mi po tom? Jak m vbec mohlo napadnout vyhodit dvacet kopjek? Copak jsou moje? Ale ta podivnsk slova mu sp pitila. Usedl na oputnou laviku. Mylenky se mu rozutkaly... A vbec mu v t chvli psobilo jakkoliv mylen utrpen. Pl si, aby na nho padly

mrkoty, aby na vechno zapomnl a pak se probudil a zaal vechno od zatku... Uboh dve! pemtal s pohledem na oputn roh laviky. Probere se, pople si, pak se to dov matka... Nejdv ji plcne a potom podn zbije, vyin j a dost mon ji i vyene z domu... A kdy nevyene, stejn se toho domknou Darji Francovny a mil dve bude jak tvanec... Brzy nato nemocnice (jako vdycky u tch, kter maj velmi poestn matky a spoutj se tajn), a pak... pak znova nemocnice... vodka... krmy... a zas nemocnice... a za dva za ti roky z n bude mrzk, a to j prosm bude vehovudy osmnct nebo devatenct let... Jako bych takov neznal! A jak to zanalo u nich? Navlas stejn... Fuj! Ale a! Pr je to tak v podku. Takov a takov procento pr mus kad rok odejt... nkam... nejsp k ertu, aby to osvilo ostatn a nebylo na obt. Procento! Opravdu, maj na to ndhern slvko, takov uklidujc, uen. Jednou je to procento, tak jakpak znepokojovn! Prosm, kdyby se tomu kalo njak jinak... pak by to mon bylo na povenou... A co kdy se nakonec do toho procenta dostane i Dunka?... Kdy ne do tohohle, tak do njakho jinho?... Ale kam to vlastn jdu? vzpomnl si nhle. To je divn, vm, e jsem nkam el. Peetl jsem dopis a el jsem... Aha, u si vzpomnm, na Vasiljevsk ostrov jsem el, k Razumichinovi... Ale pro? A jak to, e mi zrovna te pilo do hlavy, abych el k Razumichinovi? To je zajmav. Podivoval se sm sob. Razumichin byl jeho nkdej kolega na univerzit. Bylo zajmav, e na univerzit Raskolnikov tm neml ptele, vech se stranil, k nikomu nechodil a nvtvy pijmal nevldn. Ostatn i kolegov na nho zhy zaneveli. Spolen schzky, debaty ani zbavy pro nho jako by nebyly. Studoval horliv, nebyl k sob shovvav a pro tu vlastnost si ho kad vil, ale nikdo ho neml v lsce. Byl velmi chud a pitom jaksi poven hrd a uzaven, jako by v sob nosil njak tajemstv. Nkterm jeho kolegm se zdlo, e se na n na vechny dv jak na dti, spatra, jako by je vechny pevyoval vysplost, vdomostmi i nzory, a e jejich nzory a zjmy m za cosi niho. S Razumichinem se vak bhvpro sblil, toti ani ne tak sblil, jako k nmu byl sdlnj a otevenj. K Razumichinovi mohl mt lovk ostatn st jin vztah. Byl to nadmru vesel a sdln mldenec, dobr a do prostoduchosti. Nicmn se pod tou prostotou skrvala hloubka a dstojnost. Jeho nejlep ptel to dobe vdli, byl oblben u vech. Byl velmi bystr, tebae nkdy opravdu trochu prostoduch. Ml vrazn zjev, byl vysok, huben postavy, ernovlas, vdy nedbale oholen. Obas si bujn zahil a ml povst silka. Jednou v noci ve spolenosti srazil derem dvoumetrovho policajta. Pt mohl donekonena, ale stejn dobe nemusel pt vbec; nkdy dil pmo neodpustiteln, ale kdy nechtl, nedil vbec. Razumichin byl zajmav i tm, e ho nevyvedl z mry dn nezdar a e ho, jak se zdlo, nemohly zkruit sebehor podmnky. Mohl bydlet teba na stee, snet pekeln hlad i stranou zimu. Byl chud jako kosteln my, ivil se vak zsadn sm a vlastnm piinnm a vydlval si prac veho druhu. Znal bezpoet pramen, z nich mohl erpat, samozejm prac. Jednou si celou zimu netopil v pokoji a tvrdil, e je to dokonce pjemnj, protoe pr se v chladu lpe sp. V ptomn dob byl i on pinucen odejt z univerzity, ale jen nakrtko, a ze vech sil se snail zlepit sv pomry tak, aby mohl studovat dle. Raskolnikov u nho nebyl dobr tyi msce a Razumichin ani nevdl, kde Raskolnikov bydl. Jednou, asi ped dvma msci, se sice potkali na ulici, ale Raskolnikov se odvrtil, dokonce peel na druhou stranu ulice, aby ho

Razumichin nevidl. A Razumichin, akoliv ho vidl, proel kolem nho nevmav, nechtl ruit ptele. V Pravda, chtl jsem pece jet nedvno jt k Razumichinovi prosit o njakou prci, aby mi obstaral bu kondice, nebo cokoliv... rozpomnal se Raskolnikov, ale m mi me pomoct te? Dejme tomu, e mi seene kondice, dejme tomu, e se se mnou rozdl o posledn kopjku, jestli njakou m, take si budu moct koupit boty a dt opravit aty, abych mohl chodit na kondice... hm... Dobe, ale co dl? Co doku za pr mk? Copak tohle te potebuju? Opravdu smn, jak jsem te mohl jt k Razumichinovi... Otzka, pro nyn el k Razumichinovi, ho znepokojovala vc, ne si piznval; pln vnitnho neklidu hledal v tom zdnliv nejvednjm kroku jaksi zlovstn vznam. Je mon, e jsem skuten chtl vecko odbt jen Razumichinem, e Razumichin pro m byl jedin vchodisko? ptal se udiven sm sebe. Pemlel a mnul si elo, a se mu --zvltn vc --po velmi dlouhm uvaovn bezdn sama od sebe vynoila v hlav prapodivn mylenka. Hm... k Razumichinovi, promluvil nhle naprosto klidn, jako by pronel konen rozhodnut, k Razumichinovi zajdu, jak by ne... ale --ne te... zajdu k nmu... nazt po tamtom, a budu mt tamto za sebou a vecko pjde novou cestou... A nhle se vzpamatoval. "Po tamtom!" vykikl a vyskoil z laviky. "Ale copak k tamtomu dojde? Copak k tomu opravdu dojde?" Vstal a odchzel, div neutkal. Chtl se pustit zptky, ale nvrat dom se mu nhle stran zprotivil: vdy prv tam, v t de, v t straliv skni uzrvalo vecko to u dle ne msc, a tak el, kam ho nohy nesly. Jeho nervzn chvn se zmnilo v jakousi tesavku, ctil dokonce mrazen a i v tom parnu mu chvlemi byla zima. Pmo s pemhnm a skoro podvdom zaal z jaksi vnitn poteby pozorovat vecko, co mu pilo do cesty, jako by usilovn ptral po rozptlen, ale valn se mu to nedailo a co chvli upadal do zdumivosti. Vdy kdy pak s trhnutm znova zdvihl hlavu a rozhldl se kolem sebe, v okamen zapomnal, o em prv pemlel, a dokonce kudy el. Tak peel cel Vasiljevsk ostrov, vyel k Mal Nv, peel most a zamil na Ostrovy. Zele a svest zprvu zalahodily jeho unavenm om, zvyklm na mstsk prach, na vpno a ohromn drtc a skliujc domy. Tady nebylo ani dusno, ani puch, ani krmy. Zhy se vak i tyto nov, pjemn pocity zmnily v chorobn a jitiv. Obas se zastavil ped njakou vilkou ovnenou zelen, nahlel plotem a vidl v dlce na balknech a na terasch napardn eny, vidl pobhajc dti v sadech. Zvl siln ho pitahovaly kvtiny, je pozoroval ze veho nejdle. Potkval tak ndhern kory, jezdce i jezdkyn; provzel je zvdav pohledem a zapomnal na n, dv ne mu zmizeli z o. Jednou se zastavil a spotal sv penze, zjistil, e m asi ticet kopjek. Dvacet strnkovi, ti Nastasje za dopis... Marmeladovovm jsem tedy vera dal asi sedmatyicet a padest kopjek, zjioval, dlaje jakousi bilanci, ale vzpt u zase nevdl, pro vbec penze vyndal z kapsy. Pipomnl si to, kdy prochzel kolem jaksi jdelny, vlastn hospdky, a poctil hlad. Veel do hospdky, vypil sklenku vodky a sndl piroh s njakou ndivkou. Dojedl ho u zase v chzi. Hrozn dvno nepil vodku a te rzem inkovala, akoliv vypil jen tu jedinou skleniku. Nohy mu ztkly, zaala ho zmhat ospalost. Zamil dom, ale u na Petrov ostrov se docela vyslen zastavil, seel z cesty, zael do kov, svalil se na trvu a v tu chvli usnul. V chorobnm stavu se sny asto vyznauj mimodnou plastinost, vraznost a nebvalm septm se

skutenost. Vjevy bvaj mnohdy pitvorn, ale prosted a cel vvoj situace pitom tak nesmrn vrohodn, naplnn tak jemnmi, neoekvanmi, ale cel obraz umlecky tak vhodn dokreslujcmi podrobnostmi, e by si je nikdo v bdlm stavu nevymyslel, i kdyby to byl stejn velk umlec jako Pukin nebo Turgenv. Takov sny, chorobn sny vdy jasn utkvvaj v pamti a siln psob na vyinut a u rozruen lidsk organismus. Raskolnikovv sen byl dsn. Vidl se v nm jako dt jet v rodnm msteku. Je asi sedmilet a jednou ve svtek k veeru je s otcem na prochzce za mstem. Je pomourno, dusno, krajina navlas takov, jak si ji uchoval v pamti, ba v pamti mu dokonce vybledla vc, ne jak se mu te vybavovala ve snu. Msteko je ze vech stran oteven, le jak na dlani, kolem ani vrbinky, jen kdesi velmi daleko, a na okraji nebe, se ern lesk. Za mstekem, skok od posledn zahrdky, stoj krma, velik krma, kter na nho vdy psobila svrchovan tsnivm dojmem, dokonce mu nahnla strach, kdykoliv kolem n na prochzkch s otcem li. Bylo tam vdycky tolik lid, tolik povyku, smchu a klen, tolik neslunho a chraptivho zpvu, tolikrt se tam rvali, kolem krmy se pokad potloukaly tak opil a hrozn zjevy... Kdy je potkvali, tiskl se vdy k otci a cel se chvl. Kolem krmy vede poln cesta, vdy pln prachu, a prach na n je vdy pln ern. Krout se od krmy dle a takovch ti sta krok odtud zahb doprava kolem mstskho hbitova. Uprosted stoj zdn kostel se zelenou bn, kam chodil asi dvakrt ron s otcem a matkou na zdun mi za babiku, kter zemela u dvno a kterou nikdy nespatil. Pokad s sebou brali kai na bl misce zabalen do ubrousku, kae byla sladk, rov a hrozinky byly zapchny do tvaru ke. Ml rd ten kostel i jeho starodvn ikony, vtinou bez obruby, i starho knze s roztesenou hlavou. Vedle babiina hrobu, na nm byla deska, byl jet mal hrobeek jeho mladho bratra, kter zemel estimsn a kterho tak vbec neznal a nemohl pamatovat: ekli mu vak, e ml malho bratka, proto se pokad, kdy pili na hbitov, ped hrobem nbon a ctypln kioval a klanl a lbal ho. A te se mu zd, e jdou s otcem po t cest ke hbitovu a mjej krmu; dr se otcovy ruky a ustraen se ohl. Je zaujat zvltn podvanou; tentokrt je tu njak veselice, dav vyoench mtek, en, jejich mu a velijak sebranky. Vichni jsou opil, vichni zpvaj a ped krmou stoj vz, ale podivn vz. Je to takov velik vz, do jakch se zapahaj tc tahouni a v jakch se voz zbo a sudy vna. Vdycky se rd dval na ty tahouny s dlouhou hvou a silnma nohama, krejc klidnm odmenm krokem a vlekouc za sebou celou horu nkladu bez nejmen znmky sil, jako by jim bylo s vozy dokonce snze ne bez voz. Tady vak --podivn vc --byla k takovmu velkmu vozu pipraena mal huben vesnick ryzka, z tch, co se, jak u nejednou vidl, ze vech sil dou s njakou vysokou frou deva nebo se na, zejmna kdy vz uvzne v blt nebo v koleji, a co je potom vozkov vdycky tak hrozn, tak stran lehaj biem a nkdy i po tlam a pes oi, e se div nerozple a maminka ho vdy radji odvd od okna. Nhle vak vypukne vava: z krmy vychzej s povykem, zpvem i balalajkami namol opil hmotn venkovan v ervench a modrch koilch, s kabty pes ramena. "Nasedat, vichni nasedat!" ki jeden s hrozn silnm krkem a masitm obliejem ervenm jako mrkev. "Vechny svezu, nasedat!" Ale odpovd mu smch a vkiky: "Takov herka ns zrovna sveze!" "Peskoilo ti, Mikolko, nebo co? Zaphne takovho chcpka!" "Lidi, ale vdy thle ryzce je u urit dvacet let!" "Nasedat, vecky svezu!" vykikuje stle Mikolka, prvn vyskakuje na vz, bere oprat a vztyuje se na pedku. "Hndk odjel prve s Matvjem," ki z vozu, "a tahle kobylka mi, lidiky, jen pije krev, mm sto chut ji zabt, darmo mi ur obrok. Nasedat, povdm!

Tryskem pojedem! Tryskem ji pustm!" Chpe se bie a s rozko se chyst ryzku bt. "I co, tak nasedejte!" smj se v hlouku. "Slyte, e pojede tryskem!" "Ta u jist nev deset let, co to je." "A pojede!" "Nelitujte ji, lidi, kad si pipravte do ruky bi!" "To se v! lehej !" Vichni se hrnou s chechtotem a vtipkovnm na Mikolkv vz. Vlezlo jich tam asi est, a jet se vejdou dal. Pibraj njakou tlustou, bruntnou enskou. M erven aty, epec s korlkovou elenkou, na nohou stevce, lousk oky a uculuje se. Kolem se lid smj, a jak by ne --tak nanicovat kobylka, a poveze takov nklad tryskem! Dva chasnci na voze hned berou kad po bii, aby Mikolkovi pomohli. Ozve se "hyj!", herka v silou zabere, ale kdepak tryskem, ani krokem to nedoke, jenom sth nohama, frk a podklesv pod ranami t bi, kter se na ni sypou jako hrch. Smch na voze i v hlouku se zdvojnsob, ale Mikolka se vztek a v zuivosti sz kobylce rnu za ranou, jako by doopravdy vil, e se rozbhne. "Puste m tam taky, lidi!" dostal zlusk njak chasnk v hlouku. "Nasedat! Vichni nasedat!" ki Mikolka. "Vechny uthne. J ji ubiju!" A leh a leh, u ani nev, m by ji v rozbsnn vzal. "Tatneku, tatneku," ki chlapec na otce, "tatnku, co to dlaj! Tatnku, bijou chudka konka!" "Pojme, pojme!" k otec. "Jsou opil, vyvdj, hlupci. Pojme, nedvej se na to!" A chce ho odvst, ale on se mu vytrhne a cel bez sebe b ke kobylce. Ale s neastnou kobylkou u je zle. Lap po dechu, zastavuje se, znovu zabr, div se nesval. "K smrti ji umrskejte!" ki Mikolka. "Jinak to nepjde. Ubiju ji!" "e ti nen hanba, satani!" ki njak staec z hlouku. "Kdo to kdy vidl, aby takovhle kobylka vezla takov nklad!" pidv se druh. "Ztrh ji!" vol tet. "Nech m! Je moje! Mu si s n dlat, co chci. Vichni nasedat! To by bylo, aby nebela tryskem!" Najednou vechno pehlu vbuch smchu: kobylka nesnesla zuiv biovn a z nemohoucnosti zaala vyhazovat. Dokonce ani staec se neudrel a pousml se. A jak tak ne --takov nanicovat kobylka, a jet vyhazuje! Dva chasnci z kolemstojcch berou dal bie, piskakuj ke kobylce a bij ji z bok. Kad b po jedn stran. "Po tlam ji bijte, pes oi, pes oi!" ki Mikolka. "Zpvejte, lidiky!" vol kdosi na voze a vechno nahoe se pidv. Rozlh se opil pse, drn bubnek, pi refrnech hvzdaj. ensk lousk oky a uculuje se. ...Utk podle kobylky, pedbh ji, vid, jak ji lehaj pes oi, pmo pes oi! Ple. Srdce mu used, slzy mu teou proudem. Nkdo ho pitom zashne biem, ale nect to, lom rukama, ki vrh se k edivmu starci s blm vousem, pokyvujcmu nad tm vm pohoren hlavou. Njak ena ho vezme za ruku a chce ho odvst, ale vytrhne se j a zas utk ke kobylce. Ta u je v poslednm taen, ale znovu si zan vyhazovat. "Aby t as spral!" zave vztekle Mikolka. Odhazuje bi, shbne se a sebere na dn vozu dlouhou silnou oj, uchop ji obma rukama na jednom konci, a jak me, rozmchne se s n nad ryzkou. "Peraz ji!" volaj kolem.

"Zabije ji!" "Je moje!" ki Mikolka a v silou mvne oj. Ozve se tk der. "Bijte ji, bijte! Co jste pestali!" hartus z hlouku. Mikolka se rozmchne podruh a na hbet neastn herky dopad v silou druh der. Kobylka podklesne na zadnch, ale vzchop se a kube se s vyptm poslednch sil na vecky strany, chce se vyprostit, ale odevad ji berou esti bii a oj znova vyletuje a dopad potet, potvrt, pravideln a s plnou silou. Mikolka zu, e ji nedoke zabt jednou ranou. "Ta m konek!" volaj kolem. "Te u urit padne, lidiky, te u bude po n!" vol z hlouku zvdavec. "Sekyrou ji vemte... Dorate ji najednou!" ozv se dal. "Ech vy nemehla! Uhnte!" zave zbsile Mikolka, odhod oj, znova se shbne do vozu a vythne elezn sochor. "Pozor!" vykikne a v silou prat svou ubohou kobylku. uchla rna, kobylka zavrvorala, podklesly j nohy, chtla znova kubnout, ale sochor j znova a v silou dopad na zda a kobylka se hrout na zem, jako by j podali vechny tyi nohy najednou. "Dobijte ji!" ki Mikolka a jako pominut vysko z vozu. Nkolik chasnk, tak bruntnch a opilch, popadne, co je po ruce --bie, hole, oj --a rozbhne se k dodlvajc kobylce. Mikolka si stoupne ze strany a zan ji mltit sochorem nazdabh po zdech. Herka natahuje tlamu, tce sup a zdechne. "Dorazil ji!" ki v hlouku. "Tak pro nebela tryskem!" "Je moje!" ki Mikolka se sochorem v ruce a s oima podlitma krv. Stoj, jako by litoval, e u nem koho bt. "e ti opravdu nen hanba!" ozv se mezi kolemstojcmi u nkolik hlas. Ale neastn chlapec u nev, co dl. S nkem se prodr mezi lidmi k ryzce, obejme jej mrtvou, zkrvavenou hlavu a lb ji, lb oi a pysky... Pak znenadn vysko a nepetn se obo svmi pstikami na Mikolku. V t chvli ho konen dohon otec, kter za nm celou dobu bel, a odn ho z davu. "Pjdem! Pjdem!" domlouv mu. "Pjdem dom!" "Tatnku! Propak... zabili... chudinku kobylku?" tk, ale zajk se a slova se mu derou ze seven hrudi jako vkiky. "Jsou opil, vyvdj, pjdem, nebudem se do toho plst!" sly otcovo domlouvn. Obejme ho obma rukama, ale prsa se mu stle vce svraj. Chce vydechnout a vykiknout, a procit. Probudil se cel zpocen, se zvlhlmi vlasy, zchvcen a zden se vztyil. Slva bohu, e to byl jen sen! oddychl si s levou a usedl pod stromem. Co to jen se mnou je? Nepokou se o m horeka? Takov hnusn sen! Tlo ml jako rozbit, dui mu svrala tk chmura. Poloil lokte na kolena a podepel si obma rukama hlavu. Boe! zapl. Copak opravdu, copak opravdu vezmu sekyru a budu j buit do hlavy, rozttm lebku... budu klouzat po lepkav tepl krvi, vylamovat zmek, krst a tst se, ukrvat se, potsnn krv... se sekyrou... Boe, copak je to mon? Tsl se pitom jako osika. Co to jen pod mm? pokraoval a opt se schoulil v jakmsi nesmrnm asu. Vdl jsem pece, e neobstojm, tak pro jsem se do t chvle muil? Pece u vera, vera, kdy jsem byl dlat tu... zkouku, u vera jsem se pece jasn pesvdil, e neobstojm... Tak co pod jet chci? Pro jsem pod jet na vahch? Pece u vera, kdy jsem el ze schod, jsem sm

ekl, e to je podl, odporn a nzk, tak nzk... Z pouhho pomylen na to, v bdlm stavu, se mi udlalo zle a zhrozil jsem se... Ne, j couvnu, urit couvnu! Asi nemaj vechny ty m plny nakrsn dnou trhlinku, asi je vecko, k emu jsem se tenhle msc rozhodl, jasn jak den a sprvn jako matematika! Boe! Stejn se neodhodlm! Couvnu, urit couvnu! Tak pro jet, pro jet pod... Vstal a uasle se rozhldl, jako by se divil i tomu, jak se sem dostal, a zamil na T-v most. Byl bled, oi mu hoely, dy ml ochabl, ale nhle ml pocit, e se mu volnji dch. Ctil, e u ze sebe shodil to straliv, tak dlouho jej tc bm, a nhle mu bylo lehko a klidno na dui. Boe mj, prosil, uka mi cestu, a zeknu se t sv proklat... vidiny! el pes most a mrn, klidn hledl na Nvu, na planouc zpad ohniv rudho slunce. Akoliv byl slb, nectil te vbec navu. Jako by se nhle provalil bolk, kter se mu cel msc sbral na srdci. Svoboda, svoboda! Osvobodil se z tch ar a kouzel, z uknut a len! Kdy si ty chvle a vecko, co se s nm v tch dnech dlo, pozdji vybavoval okamik za okamikem, bod za bodem, podrobnost za podrobnost, asl pokad pmo povriv nad tou okolnost, v podstat sice nijak mimodnou, v n vak potom vdy vidl jaksi peduren svho osudu. Toti: zanic nemohl pochopit a nim si vysvtlit, pro se tenkrt, unaven a utran, take by byl ml nejvhodnj vrtit se dom nejkrat a pmou cestou, vracel pes Senn nmst, na kter vbec zachzet nemusel. Zachzka to nebyla velk, zato npadn a naprosto zbyten. Pravda, u se mnohokrt vrtil dom, ani mohl ct, ktermi ulicemi el. Pro vak, ptal se vdycky, pro vak k tak dleitmu a pro nj tak rozhodujcmu a zrove tak dokonale nhodnmu setkn na Sennm (na nm neml dokonce co pohledvat) dolo prv tehdy, v takov hodin, v takovm okamiku jeho ivota a prv v takovm duevnm rozpoloen, prv za takovch okolnost, kdy jedin toto setkn mohlo tak rychle a nezvratn rozhodnout o celm jeho osudu? Jako by tam na nho pmo halo? Kdy pechzel Senn, bylo kolem devt. Vichni, co tu prodvali na stolech, pultech, v krmech i krmcch, zavrali sv podniky nebo uklzeli a skldali sv zbo a rozchzeli se dom zrovna tak jako jejich zkaznci. Na pinavch a pchnoucch dvorech dom Sennho nmst se u jdelen v pzem a hlavn u krem kupilo mnostv velijakch kram a trhan. Raskolnikov ml pi svch bezclnch vychzkch v oblib takov msta i vecky ty pilehl uliky. Tam jeho cry nevzbuzovaly ni povenou pozornost a dalo se tam pijt v jakmkoli stavu, ani to nkoho pohorovalo. Hned na rohu K-n uliky prodval njak man se enou, svou manelkou, na dvou stolech rzn zbo: nit, kalouny, kartounov tky a podobn. I oni u se chystali dom, ale zdreli se hovorem se znmou, kter se u nich zastavila. Tato znm byla Lizaveta Ivanovna, neboli prost, jak j vichni kali, Lizaveta, mlad sestra lichvky Aleny Ivanovny, kolesk tajemnice, staeny, k n den pedtm piel Raskolnikov zastavit hodinky a provst svou zkouku... O tto Lizavet vdl u dvno vechno a tak ona ho trochu znala. Byla to vysok, hranat, ostchav a pokorn star panna, skoro slabomysln, asi tak ptaticetilet a svou sestrou doslova zotroovan. Pracovala na ni ve dne v noci, tsla se ped n strachem a snela od n dokonce bit. Stla nerozhodn s uzlem ped manem a enou a se zjmem je poslouchala. Oba j velmi horliv nco vykldali. Kdy ji Raskolnikov nenadle spatil, projel jm podivn zchvv, pmo se otsl ohromenm, akoliv na tom setkn pranic ohromujcho nebylo. "Mla byste to rozhodnout sama, Lizaveto Ivanovno," kal hlasit man. "Zaskote sem ztra tak v sedm. Oni taky pijdou." "Ztra?" opila thle a zamylen Lizaveta, jako by se nemohla rozhodnout.

"Ale mte vy ped tou Alenou Ivanovnou nahnno!" rozbrebentila se il trhovcova ena. "Pipadte mi jako mal dcko. Vdy to ani nen vae vlastn sestra, a takhle si vs osedlala!" "Tak radi pro jednou Alen Ivanovn o tom nic nekejte," skoil j do ei mu, "dejte na m slova, neproste se j a pijte. Tenhle obchod se vm vyplat. I sestika to potom uzn." "Myslte, e bych mla?" "Ztra o sedm, od nich pijdou taky, rozhodnete se sama." "I ajek bude," dodala ena. "Tak dobe, j pijdu," pronesla Lizaveta pod jet nerozhodn a pomalu se vzdalovala. Raskolnikov v tu chvli peel a vc neslyel. el pomalu a nenpadn, hledl, aby nepropsl ani jedin slovo. Jeho prvn ohromen se poznenhlu zmnilo v ds, kter mu mraziv projel zdy. Dovdl se, nhle, nenadle a naprosto neoekvan se dovdl, e ztra, pesn v sedm hodin veer, Lizaveta, staenina sestra a jej jedin spolubydlc, nebude doma a e tedy staena pesn v sedm hodin veer zstane doma sama. Dom ml jen nkolik krok. Vrtil se jako odsouzen k smrti. Neuvaoval o niem a nebyl toho ani schopen; ale celou svou bytost nhle vyctil, e u nem svobodu sudku ani vle a e je s konenou platnost rozhodnuto. Bylo mu jasn, e i kdyby ml ekat teba cel roky na phodnou chvli a kdyby o ni usiloval, nebyl by nejsp mohl potat s pleitost lpe korunujc jeho zmr, ne byla ta, je se mu naskytla nyn. Rozhodn by bylo obtn vyptrat den ped inem a najisto, s velkou pesnost a nejmenm nebezpem, bez jakhokoli podezelho vyptvn a vyzvdn, e ztra v tolik a tolik hodin ta a ta staena, je m bt pepadena, bude doma sama samotink. VI Pozdji se Raskolnikov pi njak pleitosti dovdl, pro vlastn man a jeho ena Lizavetu k sob zvali. Byla to zleitost docela vedn a nebylo na n pranic zvltnho. Njak pisthoval zchudl rodina prodvala vci, atstvo a podobn, vesms ensk. A protoe odprodej na trhu nebyl vhodn, hledali pekupnici, a tu dlala Lizaveta: brala vci do komise, chodila za obchodem a mla ho a dost, protoe byla velmi poctiv a vdy si ekla nejni monou cenu: jakou cenu ekla, takovou ta vc tak mla. Jinak toho namluvila mlo, jak u eeno, byla velice krotk a ostchav... Ale Raskolnikov zaal bt v posledn dob povriv. Pozstatky povrivosti v nm zstaly pak jet dlouho, tm nesmazateln. A tak ml pozdji vdy sklon vidt ve vem tom cosi zvltnho a tajemnho, projev njakch zvltnch vliv a osudovch nhod. U v zim mu jeden znm student, Pokorjov, ped odjezdem do Charkova mezi e povdl adresu star Aleny Ivanovny pro ppad, kdyby byl nkdy nucen nco zastavit. Dlouhou dobu k n nemusel, ml kondice a pod se jaktak protloukal. A asi ped pldruhm mscem si na tu adresu vzpomnl; ml dv vci, kter se daly zastavit: star stbrn hodinky po otci a mal zlat prstnek s njakmi temi rudmi kamnky, kter mu darovala pi louen na pamtku sestra. Rozhodl se dt prstnek; staenu nael a na prvn pohled, akoliv o n celkem nic nevdl, poctil k n nepekonateln odpor; vzal od n dva "paprky" a cestou se stavil v jedn nevaln hospdce. Objednal si aj, posadil se a hluboce se zamyslel. V hlav se mu klubala jako kue z vejce podivn mylenka, kter ho tuze, tuze zaujala. Hned vedle, u druhho stolku, sedl student, kterho vbec neznal a kter mu nebyl ani trochu povdom, a mlad dstojnk. Dohrvali partii kulenku a pili aj. Nhle zaslechl, e student vykld dstojnkovi o lichvce Alen Ivanovn, kolesk tajemnici, a k mu jej adresu. U to se zdlo

Raskolnikovovi zvltn --prv se od n vrtil a tady hned zas o n sly. Jist pouh nhoda, jene on se marn brn jednomu velmi neobvyklmu dojmu, a tady se mu jako z udln prokazuje sluha: student toti najednou zan svmu spolenkovi o t Alen Ivanovn vykldat velijak podrobnosti. "Je bjen," kal, "u n seene penze vdycky. Je bohat jak id, me ti vyplatit na ruku pt tisc, ale neopovrhne ani rublovou zstavou. U t u ns bylo! Ale je to hrozn mrcha!..." A lil, jak je zl a vrtoiv, e sta promekat lhtu teba jen o den, a zstava propad. Dv pr tvrtinu ceny pedmtu, ale bere pt, ba i sedm procent za msc atd. Student se rozpovdal a vyprvl i to, e staena m sestru Lizavetu, kterou, sama mal a hnusn, kadou chvli bije a pln zotrouje jako mal dcko, akoliv Lizaveta m aspo metr osmdest... "To je pece fenomn!" vykikl se smchem student. Rozhovoili se o Lizavet. Student o n vyprvl s njakou zvltn zlibou a pod se pitom sml, kdeto dstojnk poslouchal s velkm zjmem a pak studenta prosil, aby mu tu Lizavetu poslal na sprvku prdla. Raskolnikovovi neuteklo ani slvko, a tak se hned dovdl vecko : Lizaveta byla staenina mlad, nevlastn (po matce) sestra a bylo j u ptaticet let. Pracovala pro sestru ve dne v noci, nahrazovala v dom kuchaku i pradlenu, mimoto ila na zakzku, ba i na myt podlah se zjednvala a vecko dvala seste. dnou zakzku a dnou prci nesmla pijmout bez staenina dovolen. Staena pitom u sepsala posledn vli, co bylo znmo i Lizavet, j se v zvti neodkazoval ani gro krom movitho majetku, idl a podobn; vecky penze vak odkazovala jistmu klteru v N-sk gubernii na svou vnou pamtku. Lizaveta byla mka, ne z ednick rodiny, svobodn, nevzhledn a nadprmrn vythl s dlouhma, jakoby vykloubenma nohama, vdy v selapanch kozinkovch stevcch, ale istotn. Student se divil a sml se hlavn tomu, e Lizaveta je co chvli thotn... "Jak to, k pece, e je to ereda?" "Pravda, je takov osmahl, jako pestrojen vojk, ale abys vdl, eredn nen. M docela vldnou tv a oi. Dokonce velmi. Nejlepm dkazem je, e se leckomu lb. Je tich a mrn, poslun a svoln, ke vemu svoln. A usmv se dokonce hezky." "Nelb se nakonec i tob?" zasml se dstojnk. "Protoe je tak zvltn. Ale nco ti povm. J bych tu zatracenou bbu zabil a oloupil --a bez nejmench vitek svdom, o tom t ujiuju!" dodal vyzvav. Dstojnk se znova rozesml, ale Raskolnikov se zachvl. Bylo to tak podivn! "Pokej, rd bych ti poloil docela vnou otzku," rozplil se student. "Tohle jsem samozejm nemyslel vn, ale jen to uva: na jedn stran hloup, zbyten, nicotn, zl a nemocn bba, nikomu nepotebn, sp naopak, vem kodliv, kter sama nev, pro ije, a kter ztra stejn ume sama od sebe. Chpe? Chpe?" "To se v, chpu," pitakal dstojnk a se zjmem hledl na horlcho druha. "Tak poslouchej dl. Na druh stran mlad, erstv sly, pichzejc nazmar bez jakkoliv podpory, a to po celch tiscch a vude! Sta a tisce dobrch in a zmr, je by bylo mono uskutenit nebo podpoit za staeniny penze, obtovan klteru! Sta a mon tisce lidskch ivot, uvedench na sprvnou cestu; destky rodin zachrnnch ped bdou a rozvratem, ped zhubou a mravn zkzou, ped pohlavnmi nemocemi --a to vecko za jej penze! Zabij ji a vezmi si jej penze, abys s jej pomoc jednou mohl zasvtit svj ivot slub lidstvu a spolenosti: co mysl, nezahlad se ten jeden nicotn zloin tisci dobrch in? Za jeden ivot tisce ivot uetench hniloby a rozkladu. Jedin smrt za sto ivot --tomu se k matematika! A co vbec v na vahch spolenosti ivot t hloup a zl star

souchotinky? O nic vc ne ivot vi, vba ba ani tolik ne, protoe tahle staena kod. Ni ciz ivot: tuhle vzteky kousla Lizavetu do prstu, jen taktak, e j ho neuzli!" "Oveme si nezaslou t," poznamenal dstojnk, "ale takov u je proda." "Ale brachu, produ pece opravuj a usmruj, jinak bychom se museli utopit v pedsudcch! Bez toho by nevyrostl ani jedin velk lovk. To je pod sam: povinnost, svdom --nechci mluvit proti povinnosti ani svdom --jene jak je chpeme? Pokej, dm ti jet jednu otzku. Poslouchej!" "Ne, ty pokej, a j ti dm otzku. Poslouchej!" "Tak co?" "Ty mi tady nco vykld," en, ale ekni mi, zabije ty tu staenu, nebo ne?" "Samozejm ne! Jsem jen pro spravedlnost... O m tu nejde..." "Ale podle m neme bt o dn spravedlnosti e, kdy se toho ty sm neodv! Poj jet na partiku!" Raskolnikov byl neobyejn rozilen. Pravda, to vecko byly docela vedn, velmi bn mladick debaty a mylenky, jakch u slyel mnoho, jene v jin form a na jin tmata. Ale pro musel vyslechnout takovou debatu a takov mylenky prv nyn, kdy v jeho vlastn hlav prv vzklily... pesn tyt mylenky? A pro prv te, kdy si od staeny pinesl zrodek sv mylenky, zrovna se namanul k rozhovoru o staen?... Takov shoda okolnost se mu zdla zvltn. Tento vedn hospodsk rozhovor na nho mimodn psobil v dalm prbhu vc: jako by opravdu lo o jaksi peduren, o jaksi pokyn... Po nvratu ze Sennho klesl na divan a strnule tam prosedl celou hodinu. Zatm se zeeilo; svku neml, ostatn vbec nepomlel na to, aby rozsvcoval. Marn se pak rozpomnal, zda v tch chvlch o nem pemlel. Nakonec jm opt zaalo projdt zimnin mrazen a s levou se dovtpil, e se na divanu d tak leet. Zhy ho pmo sevel tuh olovn spnek. Spal velmi dlouho a nic se mu nezdlo. Nastasja, kter k nmu zala nazt v deset hodin rno, jm musela dlouho tst. Pinesla mu aj a chlb. aj byl zas vylouen a zas v jejm ajnku. "Sp a sp!" hartusila zlostn. "Pod sp!" S nmahou se pozvedl. Hlava mu tetila; zkusil se postavit na nohy a rozhldnout se po sv komrce, ale znova klesl na divan. "Zase sp!" durdila se Nastasja. "Jsi nemocn, i co?" Neodpovdal. "aj si vezme?" "A potom," vypravil ze sebe namhav a u zas zavral oi a pevracel se ke zdi. Nastasja nad nm chvli stla. "Bude asi opravdu nemocn," ekla pak, otoila se a odela. Pila opt ve dv hodiny a nesla polvku. Leel navlas tak jako prve. aje se ani nedotkl. Nastasju to doplilo a zaala jm zlostn cloumat. "Co chrn!" kiela a dvala se na nho s odporem. Pozvedl se, sedl si, ale nepromluvil a dval se do zem. "Jsi nemocn, i co?" zeptala se Nastasja a zas nedostala dnou odpov. "Kdyby ses el radi projt," ekla po chvilce, "aspo troku se provtrat. Tak bude jst, i co?" "A potom," ekl maltn. "Jdi u!" A mvl rukou. Chvilku jet stla a soucitn se na nj dvala, a pak odela.

Za nkolik minut pozvedl oi a dlouho zral na aj a na polvku. Pak shl po chlebu, vzal lci a zaal jst. Bez chuti a takka mechanicky pojedl asi ti nebo tyi lce. Bolest v hlav se zmrovala. Kdy se najedl, nathl se znova na divan, ale usnout u nemohl a leel bez hnut na bie, obliej zaboen do polte. Snil v bdlm stavu a byly to zvltn sny: nejastji se mu zdlo, e je nkde v Africe, v Egypt, v njak oze. Karavana odpov, velbloudi si pokojn le, kolem palmy, uzaven kruh palem, vichni obdvaj. On vak pod pije vodu, rovnou z potoka, kter tee a bubl hned vedle. A je takov chldek a voda je tak kouzeln modr a studen, zur pes barevn kamnky a po nevslovn istm, zlatav hrajcm psku... Nhle jasn uslyel, jak odbjej hodiny. Trhl sebou, vzpamatoval se, zvedl hlavu, podval se do okna a odhadl as, a najednou vyskoil u nadobro procitl, jako by ho kdosi shodil z divanu. Doel po pikch ke dvem, tie je pootevel a poslouchal, co se dje dole na schodech. Srdce mu divoce builo. Ale na schodech bylo pln ticho, jako by vechno spalo... pipadlo mu asn nesmysln, e mohl od verejka spt jako zabit, ani co podnikl, ani co pipravil... A zatm mon zrovna odbilo u est... A jeho ospalost a otuplost nhle vystdal horen a trochu zmaten spch. Pprav nebylo ostatn mnoho. Napnal smysly, aby vecko dobe uvil a na nic nezapomnl; ale srdce mu tlouklo bez pestn, builo tak, e se mu svral dech. Za prv bylo teba zhotovit poutko a pit ho ke kabtu --zleitost nkolika minut. Shl pod polt a nael v prdle, kter pod nm bylo nacpno, jednu u docela rozpadlou, starou a nevypranou koili. Z jejch cr utrhl pruh asi palec irok a osm palc dlouh. Sloil ho nadvakrt, svlkl svj voln letn pl z jaksi tlust bavlnn ltky (svj jedin svrchn odv) a zaal pivat oba konce pruhu k lev vnitn stran pod pa. Ruce se mu pi it tsly, ale zvldl to dokonce tak, e kdy svrchnk oblkl, nebylo zven nic vidt. Jehlu a nit ml pipraveny u dlouho ve stolku zabalen v paprku. A poutko byl jeho vlastn velmi chytr npad: bylo ureno pro sekyru. Nemohl pece nst sekyru po ulici v rukou. A kdyby ji schoval pod kabt, musel by ji stejn pidrovat, a to by bylo npadn. Ale te, kdy m poutko, sta, aby na nj sekyru zavsil za elzko, a bude mu pkn viset pod pa celou cestu. Kdy stril ruku do postrann kapsy svrchnku, mohl pidrovat i konec toprka, aby se nekvalo, a protoe svrchnk byl hodn voln, uinn pytel, nemohlo bt zven npadn, e nco rukou skrz kapsu pidruje. Toto poutko si vymyslel tak u ped trncti dny. Kdy s tm byl hotov, stril prsty do mal kvry mezi svm "tureckm" divanem a podlahou, zamtral v levm kout a vythl z krytu dvno pipravenou zstavu. Tato zstava vlastn nebyla zstava, ale obyejn hladce ohoblovan prknko ne vt a silnj, ne by mohla bt stbrn tabatrka. Toto prknko nhodou nael pi jedn sv prochzce na jednom dvoe, v jeho kdle byla jaksi dlna. Pak jen pidal k prknku hladk tenk plek, pravdpodobn od ehosi odlomen, kter zvedl na ulici pi te prochzce. Dle ob destiky, z nich plechov byla men ne devn, poloil na sebe a pevn je kem krem omotal nit; pak je peliv a hledn zabalil do istho blho papru a pevzal tak, aby dalo prci to rozvzat. To proto, aby na njakou dobu odvrtil staeninu pozornost, a se zane balkem obrat, a tm pipravil phodnou chvli. Plechovou destiku pidal kvli vze, aby staena alespo v prvn chvli nepoznala, e "vc" je devn. To vechno ml pro vhodnou pleitost schovan

pod divanem. Sotva zstavu vythl, uslyel odnkud ze dvora kohosi volat: "Dvno jde na sedmou!" Dvno! Boe mj! Vrhl se ke dvem, chvilku poslouchal, popadl klobouk a opatrn, neslyn jako koka sestupoval ze svch tincti schod. Ml ped sebou jet to nejdleitj --ukrst z kuchyn sekyru. e to provede sekyrou, byl rozhodnut u dvno. Ml jet zavrac sadask n, ale na n a hlavn na sv sly nespolhal, proto definitivn zstal pi sekye. Vimnme si ostatn jedn pozoruhodnosti vech konench rozhodnut, k nim u v t vci dospl. Mla tu zvltn vlastnost, e m byla konenj, tm podlej a ohavnj se mu hned jevila. Pestoe bojoval tak ukrutn vnitn zpas, nemohl po celou tu dobu nikdy ani na okamik uvit, e sv zmry provede. Kdyby jednou dospl tak daleko, e by ml vecko do poslednho puntku promylen a s konenou platnost rozhodnut, a kdyby u vbec o niem nepochyboval, tu by byl prv od toho veho nejsp upustil jako od ohavnosti, zrdnosti a nemonosti. Ale nevyeench bod a pochybnost zbvalo jet bezpoet. Pokud lo o to, jak si opatit sekyru, pak mu tato malikost nedlala vbec starost, protoe nebylo nic lehho. Nastasja toti zejmna k veeru co chvli odbhala: bu k sousedm, nebo do krmu, a dvee zstvaly vdycky dokon. Vak s n bytn hlavn proto mvala spory. A tak a nadejde ta chvle, sta, kdy tie vejde do kuchyn, vezme si sekyru a pak, za hodinu (a bude po vem), vejde opt a polo ji zptky. Vynoovaly se vak i pochybnosti: dejme tomu, e za hodinu pijde sekyru poloit zptky, ale Nastasja se zatm vrt, bude doma. To bude ovem muset projt kolem a vykat, a zase odejde. Ale co kdy zatm bude sekyru potebovat a zane ji hledat a ztrop rmus --pak hned vznikne podezen nebo pinejmenm popud k podezen. Ale to u byly podrobnosti, ktermi se jet vbec nezabval, neml na to ani kdy. Zabval se jen tm nejdleitjm a podrobnosti odkldal na dobu, a bude pevn rozhodnut. Ale to se zdlo zhola nemon. Aspo jemu sammu se to zdlo. Za dnou cenu nebyl s to pedstavit si, e jednou skon sv pemlen, vstane a --prost tam pjde... Dokonce i svou nedvnou zkouku (toti nvtvu a posledn obhldku msta) jenom zkouel provst, a nemyslel ji vn, nbr asi tak: I co, pjdu tam a zkusm to, na o tom plan pemlet! A hned neobstl, nechal veho a utekl rozzuen sm na sebe. Pitom se zdlo, e celou analzu, pokud lo o mravn otzku problmu, u m za sebou: jeho kasuistika u byla vybrouen jako bitva a dn vdom nmitky se v nm u neozvaly. Jen v t posledn vci si prost nevil a zaryt, otrocky hledal nmitky mimo sebe, po hmatu, jako by ho k tomu nkdo nutil a thl. Ale ten posledn den, kter piel tak nhle a narz o vem rozhodl, na nho psobil skoro docela mechanicky: jako by byl nkm uchopen za ruku a vleen nezadriteln, poslepu, s nadlidskou silou a bez nmitek. Zrovna jako by se dostal cpem at do soukol stroje a byl do nho vtahovn. Zprvu --ostatn u dlouho pedtm --ho zajmala jedna otzka: pro je kad zloin tak snadno odhalen a vyptrn a pro po sob kad pachatel zanechv tak zeteln stopy? Poznenhlu dospl k velmi rznorodm a zajmavm zvrm a podle jeho nzoru tkvl hlavn dvod ne tak ve faktick nemonosti zloin utajit, jako spe v samm pachateli; pachatel toti, a to skoro kad, prov v okamiku zloinu zvltn krizi vle a sudku, kterou vystd dtsk, mimodn lehkomyslnost, a to prv ve chvli, kdy je sudku a obezetnosti nejvce teba. Z jeho zkuenost vyplvalo, e toto zakalen sudku, tento pokles vle pepad lovka jako nemoc, postupn sl a dosahuje nejvyho stupn nedlouho ped spchnm zloinu; stejnou silou psob i v okamiku zloinu a jet njakou dobu pot, podle individuality pachatele; pak pomine prv tak, jako pomj kad nemoc. Zbval problm: je ona nemoc pinou, je rod zloin, nebo je v povaze zloinu, e je vdy provzen takovou nemoc? Na

vyeen toho problmu se jet nectil dost siln. Kdy dospl k tmto zvrm, usoudil, e u nho, v jeho ppad, neme dojt k podobnm chorobnm zvratm a e si pevn podr sudek i vli po celou dobu provdn svho myslu, z toho jedinho dvodu, e jeho mysl "nen zloin"... Nebudeme sledovat cel mylenkov postup, jm k tomuto zvru doel, i tak u jsme pli pedbhli udlosti... Dodme jen, e faktick, ryze materiln zbrany inu hrly v jeho svdom vbec tu nejpodadnj roli. Sta udret je pevn v otch vle a sudku, a vechny budou v pslunou chvli pekonny, a bude teba obeznmit se do nejmench detail se vemi podrobnostmi proveden inu... Ale k inu nedochzelo. Svm konenm zvrm vil m dl tm mn, a kdy udeila jeho hodina, odehrlo se vecko docela jinak, jaksi bezdn, ba skoro neoekvan. Jedna docela nepatrn okolnost ho vak zahnala do slep uliky jet dve, ne seel ze schod. Kdy prochzel kolem kuchyn sv bytn, obezetn zailhal do jejch jako vdy dokon otevench dve, aby se naped pesvdil, nen-li tam v Nastasjin neptomnosti sama bytn, a kdy ne, jsou-li dobe zaveny dvee jejho pokoje, aby odtud teba nevyhldla, a bude brt sekyru. Ale jak bylo jeho ohromen, kdy nhle zjistil, e Nastasja tentokrt nejen je doma, ale ke vemu m prci - vykld z koe prdlo a rozvuje ho na ry. Kdy ho spatila, pestala vet, otoila se a pozorovala ho celou dobu, dokud nezael. Uhnul pohledem a proel, jako by nic nezpozoroval. Ale bylo po vem: byl bez sekyry! To ho pmo ohromilo. Kdo mi napskal, pemtal schzeje do prjezdu, kdo mi napskal, e v tu chvli urit nebude doma? Pro, pro, pro jenom jsem o tom byl tak sklopevn pesvden? Byl zdrcen, ba pmo ponen. Ml takovou zlost, e by se byl nejradji sm sob vysml... Vzedmul se v nm tup, zvec vztek. V prjezdu se zastavil a uvaoval. Jen tak naoko si vyjt mu bylo protivn, vrtit se dom jet protivnj. Takov pleitost navdy ztracena! procedil stoje bezeln v prjezdu, pmo proti tmavmu kumblku domovnkovu, rovn otevenmu. Nhle se zachvl. Z domovnkova kumblku, na dva kroky od nho, mu zprava zpod laviky cosi zasvtilo do o... Rozhldl se --nikde nikdo. Pistoupil po pikch ke dvem, seel po dvou schdcch a tlumen zavolal domovnka. Opravdu, nen tu. Ale je nkde nablzku, asi na dvoe, protoe m dokon. Divoce skoil po sekye (byla to sekyra), vythl ji zpod laviky, kde leela mezi dvma polnky, a hned, jet ne vyel, ji zavsil na poutko, stril ob ruce do kapes a vyel do prjezdu; nikdo ho nevidl! Kde chyb rozmysl, pome bel! pomyslel si s kivm smvem. Tato nhoda ho nesmrn povzbudila. Po ulicch el zvolna a dstojn, aby nevyvolal ani stn podezen. Po chodcch se dval mlo, ba snail se vbec nehledt do tv a bt co nejmn npadn. Vtom si vzpomnl na svj klobouk. Proboha! Pedevrem jsem ml penze, a nemohl jsem si msto nj opatit epici! Potichu od plic zaklel. Nhodou zailhal jednm okem do jakhosi krmku a tam na nstnnch hodinch zjistil, e u je deset minut po sedm. Musel si pospit a pitom si zajt: chtl pijt k domu oklikou, z opanho smru... Kdykoliv si to vecko dve pedstavoval, vtinou se domnval, e bude mt velk strach. Te vak nejene neml velk strach, nbr neml strach vbec. Obral se v tch chvlch dokonce njakmi docela vedlejmi mylenkami, avak jen prchav. Kdy el kolem Jusupovova parku, a npadn se zahloubal do vah o tom, e by vodotrysky mly bt zizovny na vech nmstch, aby tam pjemn osvovaly vzduch. Poznenhlu se piklonil k nzoru, e by msto

velmi zkrlilo a velmi mu prosplo, kdyby se Letn sad rozil na cel Martovo pole, a dokonce spojil s palcovm Michajlovskm sadem. Ale vtom ho zaujalo, pro vlastn ve vech velkch mstech ani ne tak z nutnosti, ale z jaksi divn zliby lovk radji ije a bydl v takovch tvrtch, kde nejsou ani parky, ani vodotrysky, ale kde je pna a puch a bhvjak odporn vci. Tu si pipomnl sv vlastn prochzky po Sennm a na chvli se vzpamatoval. Co znamenaj tyhle nesmysly? pomyslel si. Ne, radji vbec na nic nemyslet! Tak asi odsouzenci, kter vedou na popravit, ulpvaj mylenkami na vem, co se jim naskytne v cest, blesklo mu hlavou, ale opravdu jen blesklo, sm tu mylenku spn potlail. Ale u se bl, u je u domu, u je u vrat. Kdesi nhle odbily hodiny jeden der. Co to, snad ne u pl osm? To nen mon, jdou naped! V prjezdu ml opt tst a proel docela hladce. A nejen to, jako naschvl prv v t chvli vjela tsn ped nm do vrat ohromn fra se na, kter ho kryla po celou dobu, kdy prochzel prjezdem, a jakmile fra vyjela z prjezdu na dvr, rychle se pitoil k jej prav stran. Slyel, jak na druh stran fry halas v hdce nkolik hlas, jeho vak nikdo nezpozoroval a nikdo proti nmu neel. Mnoh z oken vedoucch na ten ohromn tvercov dvr byla oteven, ale nevzhldl k nim --neml slu. Schodit ke staen bylo blzko, hned vpravo od vrat. Byl u u schod... Na okamik se zastavil, piloil ruku na buc srdce a pitom nahmtl a jet jednou srovnal sekyru, a obezetn, pomalu zaal stoupat po schodech, co chvli naslouchaje. Ale i schody byly v tu dobu liduprzdn, vechny dvee byly zaven, nikoho nepotkal. V prvnm poschod byl, pravda, jeden vysthovan byt dokon oteven a uvnit pracovali mali, ale ti se ani nepodvali. Okamik stl a uvaoval, a pak el dl. Bylo by ovem lep, kdyby tu nebyli, ale... nad nimi jsou jet dv poschod. A u byl ve tetm poschod, u stl pede dvemi a ped protjm, neobydlenm bytem. Ve druhm poschod byl byt pod staeninm podle vech znmek tak neobydlen, protoe ze dve byla odstranna vizitka, zejm se odsthovali... Byl udchan. Na okamik mu blesklo hlavou: Nemm odejt? Ale neodpovdl si a naslouchal, co se dje v staenin byt: bylo tam ticho jako v hrob. Potom se jet jednou pootoil dol na schody a dlouho bedliv poslouchal... Pak se naposled rozhldl, vzchopil se, upravil a jet jednou zkusil, zda je sekyra spolehliv v poutku. Nejsem moc... bled? kal si. Nejsem moc rozilen? Je nedviv... Neml bych jet pokat, ne se srdce uti?... Ale srdce se neutiovalo. Naopak, jako naschvl tlouklo silnji a silnji, stle silnji... Nevydrel to, pomalu nathl ruku ke zvonku a zazvonil. Za hodnou chvli zazvonil jet jednou, silnji. Nikdo se neozval. Zvonit vc bylo zbyten a ani se mu to nehodilo. Staena byla samozejm doma, ale je nedviv, je sama. Znal u trochu jej zvyky... a znovu piloil ucho tsn ke dvem. Bu ml tak vybiovan smysly (co se celkem dalo pedpokldat), nebo to bylo skuten tak dobe slyet, ale nhle se mu zdlo, e sly opatrn trn ruky u kliky a ustn at na dvech. Kdosi tie stl u zmku a navlas tak jako on tady zven, naslouchal potajmu uvnit a tak asi s uchem na dvech. Schvln se pohnul a cosi dost hlasit zabruel, aby ji nemohlo ani napadnout, e se skrv; pak zazvonil jet jednou, ale slab a rozvn, bez znmky netrplivosti. Ta chvle, jak pozdji poznal, se mu vrazn, jasn a nesmazateln vryla do pamti; nemohl pochopit, kde se v nm vzala ta vychytralost, akoliv ml pocit, e mu mozek chvlemi vynechv, a tlo nectil tm vbec... Za okamik bylo slyet, jak se vysouv petlice. VII

Dvee se stejn jako tehdy maliko pootevely a uzoukou kvrkou se na nho ze tmy opt upely dv pichlav a nedviv oi. V tu chvli ztratil klid a mlem se dopustil tk chyby. Ze strachu, aby staenu nepolekalo, e jsou sami, i z pochybnosti, zda jeho vzhled rozptl jej nedvru, vzal za dvee a pitahoval si je, aby ji snad nenapadlo znova se zavt. Star nato sice nepirazila dvee zptky, ale ani nepoutla petlici z ruky, take ji div nevythl ze dve na chodbu. Vidl, e si stoupla tak, aby mu zahradila vstup, ale hrnul se pes ni. Staena polekan uhnula, chtla cosi ct, ale nevypravila ze sebe ani slovo a jen na nho uprala iroce rozeven oi. "Dobr den, Aleno Ivanovno," spustil co mon nenucen, ale hlas se mu zadrhl a neposlun se roztsl. "Pinesl jsem vm... nco... ale pojte radi sem, ke svtlu..." A nedbaje na ni, el bez vyzvn rovnou do pokoje. Star pospchala za nm, jazyk se j u rozvzal. "Panenko! Copak si vlastn pejete?... Co jste za? Co tu pohledvte?" "Ale prosm vs, Aleno Ivanovno... jako byste m neznala... Raskolnikov... nesu tady tu zstavu, jak jsem tuhle slbil..." A podval j zstavu. Staena se na ni letmo podvala, ale vzpt u zas upela oi na nezvanho hosta. Dvala se bedliv, nevraiv a podezrav. Trvalo to hodnou chvli, ml pitom dojem, e j dokonce vsmn zahrlo v och, jako by se u byla dokonale dovtpila. Ctil, jak ztrc pevnou pdu pod nohama a jak se mu dl zko, tak zko, e kdyby takhle nm zrala jet pl minuty, mon by utekl. "Co se tak dvte, jako byste m nepoznvala?" vyhrkl nhle tak nevraivm tnem. "eknte, jestli to vezmete, kdy ne, pjdu jinam, spchm." Nic takovho si nepipravil, pilo mu to nhle na jazyk samo od sebe. Staena se vzpamatovala, nvtvnkova rezolutn e ji zejm uklidnila. "Ale, ale, mlad pane, ne tak zhurta... A copak to je?" optala se a pohldla na balek. "Stbrn tabatrka, posledn jsem vm o n kal!" Nathla ruku. "A jakpak, e jste tak bled? Ruce se vm takhle klepou! Jako byste vylezl z vody, mlad pane." "Mm horeku," vyrel pervan. "Kdopak by nebyl bled... kdy nem co do st," zmohl se tce jet na nkolik slov. U zas ho opoutly sly. Odpov vak zapsobila vrohodn --staena vzala balek. "Co je to?" zeptala se a znovu si Raskolnikova bedliv prohlela, potkvajc zstavu v dlani. "Stbro... tabatrka... podvejte se." "Na stbro to moc nevypad... Pane, omotal to..." Jak rozvazovala motouz, natoila se ke svtlu (i v tom parnu mla vechna okna zaven) a pitom ho na nkolik vtein pln spustila z o a obrtila se k nmu zdy. Rozepnul si pl a vyvlekl sekyru z poutka, ale jet ji docela nevythl, nbr zatm pidroval pravou rukou pod kabtem. Ruce mu hrozn ochably, jasn ctil, jak kadm okamikem stle vce umdlvaj a devn. Ml strach, e sekyru neudr a upust... najednou se mu zatoila hlava. "Hrza, jak to omotal!" vrela nazloben staena a pohnula se k nmu. Nesml ztratit ani okamik. Vythl sekyru docela, rozmchl se j obma rukama a neznaje se, tm bez sil, tm mechanicky ji spustil tupm koncem na hlavu. Zdlo se, e vlastn sly na to nevynaloil ani petku. Ale jakmile sekyru spustil, narz se v nm sla probudila. Staena byla jako doposud vdy prostovlas. Svtl, proedivl iounk vlasy, po zvyku siln namatn, mla spleten v krys

copnek a shrnut pod lomkem kostnho hebnku, trcho j na ztylku. der dolehl pmo na temeno, jej mal vzrst tomu jen napomohl. Vykikla, ale docela slabounce, a znenadn se schoulila k podlaze, akoliv jet staila zdvihnout ob ruce. V jedn pod jet svrala "zstavu". Tu udeil v silou jet jednou, zase tupm koncem a zase do temene. Krev vychlstla jako z pevren e a tlo se zvrtilo naznak. Couvl ped padajcm tlem a ihned se sklonil k jej tvi; byla u mrtv. Oi byly vytetn, jako by chtly vylzt z dlk, elo a cel obliej mla svratl a zkiven ke. Poloil sekyru na zem vedle mrtv a rychle, ale opatrn, aby se nepotsnil prtc krv, stril ruku staen do kapsy, do prav kapsy, z n minule vythla kle. Byl naprosto petn, mrkoty ani mdloby se o nj u nepokouely, jen ruce se mu pod jet tsly. Pozdji se upamatoval, e byl dokonce velmi vnmav a obezetn a e neustle dval pozor, aby se nepotsnil... Kle vythl okamit; jako tehdy byly vechny pohromad na jednom ocelovm krouku. Ihned s nimi pospil do lonice. To byl mal pokojk s velkou skn na ikony. Pi druh zdi stla byteln postel, velmi ist, s provanou pokrvkou seitou z hedvbnch odstik. U tet zdi stl prdelnk. A podivn vc: sotva zaal zkouet, kter z kl je od prdelnku, sotva jimi zainel, projelo jm keovit zachvn. Nhle ml chu veho nechat a odejt. Ale to byl jen okamik, na odchod bylo u pozd. Dokonce se sm sob uklbl, ale vtom mu bleskla hlavou jin poplan mylenka. Nhle ml pocit, e staena mon jet ije a jet se me vzpamatovat. Nechal kl a prdelnku, odbhl zptky k tlu, popadl sekyru a znova se nad staenou rozphl, ale rnu nezasadil. Nebylo pochybnosti, e je mrtv. Kdy se sehnul, aby si ji znova bl prohldl, jasn vidl rozttnou, dokonce trochu sesunutou lebku. U se ji chystal ohmatat prstem, ale sthl ruku zptky, i tak bylo vecko jasn. Krve zatm natekla cel loue. Nhle spatil na staenin krku rku, kubl j, ale byla pevn, nepetrhla se; mimoto byla nabobtnal krv. Zkusil ji vythnout zpod zad, ale cosi se tam zachytilo a pekelo. Netrpliv se opt rozmchl sekyrou, aby rku prost tak, na tle shora pesekl, ale neodvil se a zdlouhav, po dvouminutov nmaze, pi n si potsnil ruce i sekyru krv, peezal rku sekyrou, nedotkaje se j tla, a sundal ji; nemlil se, byl to mec. Na rce byly dva kky, cypiov a mdn, a mimoto emailov ikonka; k nim byl piven nevelk zmiov ohmatan mec s ocelovou obroukou a kroukem. Mec byl siln nadit; Raskolnikov ho stril do kapsy, ani ho prohldl, ke pohodil na staeninu hru a rychle se vrtil do lonice, tentokrt se sekyrou v ruce. V hroznm spchu zvedl kle a znova se s nimi zaal pachtit. Ale stle bez spchu: dn pod neel do zmku. A ne snad proto, e se mu tak tsly ruce, ale pod se pletl: vidl napklad, e nebere sprvn kl, e se urit nebude hodit, a pece ho zkouel. Vtom si vzpomnl a rozvil, e ten velk zubat kl, zaven vedle malch, urit nen od prdelnku (jak ho napadlo u posledn), nbr od njak truhly, a prv v t truhle e je mon vechno schovno. Odstoupil od prdelnku a u se shbal pod postel, vdl, e star eny obyejn zasunuj truhly pod postel. A nemlil se: stla tam dkladn, skoro metr dlouh truhla s vypouklm vkem, potaen ervenm safinem a pobit ocelovmi cvoky. Zubat kl se opravdu hodil a odemkl. Navrch, pod blm prostradlem, leel zaje koek s ervenm potahem, pod nm byly hedvbn aty, pak la a jak se zdlo, i vespod bylo jen sam atstvo. Prvn, co udlal, bylo, e si zaal utrat do ervenho potahu ruce potsnn krv. erven, a na ervenm nen krev tak npadn, usoudil, ale hned se vzpamatoval: Boe!

Copak jsem piel o rozum? pomyslel si zden. Ale jak se atstva dotkl, vyklouzly zpod koku zlat hodinky. Rychle zaal vechno pehrabovat. Opravdu, mezi atstvo byly nastrkny zlat pedmty, pravdpodobn sam zstavy, vyplacen i nevyplacen --nramky, etzky, nunice, jehlice a vechno mon. Nkter vci, perky, byly v pouzdrech, jin jen zabalen do novinovho papru, ale peliv a dkladn, dvojit, a pevzan kalouny. Ani okamik neotlel a zaal si je cpt do kapes kalhot i svrchnku, ani vybral nebo otevral balky a pouzdra; ale mnoho pobrat nestail... Nhle se mu zdlo, e v pokoji, kde leela staena, sly kroky. Znehybnl a strnul jako bez dechu. Ale vude bylo ticho, lily ho tedy smysly. Vtom zeteln uslyel tlumen vkik, nebo jako by nkdo tie a keovit zastnal a hned zas zmlkl. Minutu nebo dv bylo zas mrtv ticho. Se zatajenm dechem kleel u truhly, ale najednou vyskoil, zvedl sekyru a vybhl z lonice. Uprosted pokoje stla Lizaveta s velkm uzlem v rukou a zkamenl hrzou, bl jako pltno, se sekrcenm hrdlem zrala na zavradnou sestru. Kdy proti n vyrazil, roztsla se jako osika a tv se j keovit sthla; pozvedla ruku, pootevela sta, ale pesto nevykikla a pomalu, s vytetnma oima ped nm couvala do kouta, nevydvajc ani hlesu, jako by nemohla popadnout dech. Vrhl se na ni se sekyrou; rty se j zkivily tak ltostiv jako docela malm dtem, kdy se neho zanaj bt, upen pozoruj dsivou vc a nabraj k pli. Ale neastn Lizaveta byla tak prost, uskpnut a nadobro zakiknut, e ani nezvedla ruce, aby si chrnila obliej, akoliv to v tu chvli byl ten nejnezbytnj a nejpirozenj pohyb, protoe sekyra byla napaen pmo nad jejm obliejem. Jen troiku zvedla volnou levou ruku, zdaleka ne a k tvi, a pomalu ji proti nmu naphla, jako by ho chtla odstrit. Sekyra dopadla ostm pmo nad elo a narz prorazila celou vrchn st lebky skoro k temeni. Lizaveta klesla jako podat. Raskolnikov nepetn popadl jej uzel, hned ho zas odhodil a bel do pedsn. Popadal ho stle vt strach, zejmna po t druh, tak neoekvan vrad. Touil u jen po tom, aby byl odtud. A kdyby byl v t chvli schopen lpe vidt a uvaovat, kdyby byl vbec schopen uvdomit si v plnm rozsahu obtnost sv situace, kdyby si byl uvdomil, jak je zoufal, nemravn a nechutn, a zrove ujasnil, kolik nesnz jet bude muset pekonat a kolik novch zloin mon jet spchat, aby unikl a dostal se dom, byl by nejsp nechal veho a el se hned sm udat, ale ne ze strachu o sebe, nbr z pouh hrzy a hnusu nad tm, co spchal. Zvl zhnusen v nm stle slilo a rostlo. Nic na svt by ho nepinutilo, aby se vrtil k truhle, dokonce ani do pokoj. Stle vc ho vak ochromovala jaksi roztritost, ba pmo zamylenost: na cel minuty zapomnal na vecko, lpe eeno zapomnal na dleit a ulpval na malikostech. Nicmn kdy nahldl do kuchyn a uvidl na lavici do poloviny naplnn vdro s vodou, dovtpil se, e si me umt ruce a sekyru. Ruce ml zbrocen krv a lepkav. Sekyru ponoil do vody, vzal z uraen misky na okn kousek mdla a rovnou ve vdru si myl ruce. Kdy se umyl, vythl i sekyru, omyl ost a dlouho, snad ti minuty omval zakrvcen toprko a drhl krev dokonce mdlem. Pak sekyru dobe otel prdlem, kter se suilo na e nataen nap kuchyn, a pak ji dlouho bedliv prohlel u okna. dn krvav stopy nezstaly, jen toprko bylo vlhk. Peliv sekyru zastril do poutka pod svrchnk. Pak, pokud to v tmav kuchyce lo, prohldl svrchnk, kalhoty a boty. Na svm zevnjku neshledal na prvn pohled nic zvadnho, jen boty ml potsnn. Namoil hadk a otel si je. Pesto si byl vdom, e prohl povrchn a e na nm mon zstalo nco npadnho, co nevid. Roztrit stl uprosted

mstnosti. Klil v nm trzniv, nejasn dohad, tuen, e jedn v pominut smysl a e v tu chvli nen s to cokoliv uvit a jakkoliv se brnit, e by ml dlat mon nco docela jinho, ne dl... "Boe mj ! Pry, pry odtud!" zakoktal a bel do pedsn. Ale tam se zhrozil tak, jak se nevydsil urit jet nikdy v ivot. Stl, zral a nevil svm om: dvee, venkovn dvee z pedsn na schody, ty, u nich prve zvonil a jimi vstoupil, nebyly zaven, ale na celou ku dlan pooteven, nezamen ani nezastren celou tu dobu! Staena za nm nezamkla, nejsp z opatrnosti. Ale proboha! Vidl pak pece Lizavetu! Jak to, jak to, e ho nenapadlo, e i ona pece nkudy vela! Nepila pece skrze stnu! Piskoil ke dvem a zasunul petlici. Ne, zase patn! Pry, pry musm... Vythl petlici, otevel dvee a poslouchal, co se dje na schodech. Poslouchal dlouho. Kdesi hluboko dole, asi v prjezdu, se hlasit a pitiv hdaly a lly si dva hlasy. Co to tam maj? ekal trpliv. Konen vecko utichlo, jako kdy utne; rozeli se. U chtl vyjt, ale vtom se o poschod ne hlun otevely dvee na schodit a kdosi el dol a pobrukoval si njakou melodii. Pro je tu pod takov rmus! kmitlo mu hlavou. Znova za sebou pivel dvee a chvli ekal. Konen vecko ztichlo, nikde nebyla iv due. U stoupal na prvn schod, ale najednou se znovu rozlehly n kroky. Tyto kroky bylo slyet z velk dlky, a ze zatku schodit, ale jak si velmi dobe a jasn vzpomnal, pojal tehdy hned po prvnm dupnut bhvpro podezen, e jsou nameny prv sem, do tetho poschod k staen. Pro? Byly to snad tak zvltn a vznamn zvuky? Kroky byly pdn a pravideln, poklidn. Te u tamten vystoupil do prvnho poschod, a stoup v, stle hmotnji a hmotnji! U bylo slyet i jeho udchan supn, jak vychzel do druhho poschod... Sem! A nhle ml pocit, e zdevnl, bylo mu zrovna jako ve snu, kdy se lovku zd, e ho pronsleduj a u ho maj a chtj zabt, a on je najednou jako pirostl k zemi a nen s to hnout prstem. A teprve kdy nvtvnk zaal vychzet do tetho poschod, konen sebou trhl a jet stail rychle a ikovn vklouznout zptky do bytu a pivt za sebou dvee. Pak pomalu, docela neslyn zastril petlici. Instinkt mu pomhal. Kdy to provedl, strnul bez dechu tsn za dvemi. I nezvan host u byl pede dvemi. Stli te jeden proti druhmu tak jako nedvno on a staena, kdy je oddlovaly dvee a kdy naslouchal on. Nvtvnk nkolikrt tce zasupl. Bude tlust a velk, kal si Raskolnikov, svraje sekyru v ruce. Vskutku, bylo to vecko jako ve snu. Nvtvnk vzal za zvonek a rzn zazvonil. Zvonek plechov cinkl, v pokoji jako by se nco pohnulo. Nkolik vtein vn napnal sluch. Neznm zacinkal jet jednou, znova posekal a najednou z netrplivosti zaal v silou cloumat klikou. Raskolnikov zden zral na nadskakujc petlici a s tupou hrzou ekal, e uu vysko. A opravdu se mu to zdlo mon. Napadlo ho, aby petlici pidrel, ale tamten to mohl poznat. Ml pocit, e se s nm znova zan vechno toit. Svalm se tady! blesklo mu hlavou, ale vtom se vzpamatoval, protoe neznm promluvil. "Tak co je s nima, chrn tam, nebo je nkdo ukrtil? Zatracen bby!" zatroubil jak na pozoun. "Hej, Aleno Ivanovno, ty star mro! Lizaveto Ivanovno, krso nebesk! Tak otevete! Zatracen bby, sp u nebo co?" A cel zuiv, znova asi desetkrt v silou kubl za zvonek. Beze v pochybnosti to byl rzn, s domem obeznmen lovk. Skoro souasn se ozvaly nedaleko na schodech drobn kvapn kroky. Pichzel jet

nkdo. Raskolnikov to hned ani nepostehl. "e by nebyly doma?" spustil nov pchoz bez okolk zvun a jae na prvnho nvtvnka, kter pod jet kubal zvonkem. "Dobr veer, Kochu!" Podle hlasu njak mld! usoudil Raskolnikov. "ert v, div u jsem jim nevypil zmek," odtuil Koch. "A jakpak to, e m znte?" "Jakpak! Pedevrem jsem nad vmi pece v Gambrinu tikrt za sebou vyhrl v biliru." "Ach tak..." "Opravdu nejsou doma? To se divm. To je nco tak dsn pitomho! Kam jen mohla star jt? Ml jsem tu zen!" "Vak j tu ml taky zen, mlad pane." "Tak co te? elem vzad, mn se zd. E-ch! A j u vidl penze v kapse!" halasil mladk. "To se v, elem vzad, ale tak bych si nikoho nezval! Vdy, mra, sama urila hodinu. Takov zachzka! A kde se vlastn cour, to mi nejde do hlavy! Jak je rok dlouh, je zalezl jak mra, plesniv, je trop na nohy, a najednou si vyraz!" "Co se zeptat domovnka?" "Pro to?" "Kam la a kdy pijde." "Hm... ksakru... zeptat... Ona pece nikam nechod..." A znova zacloumal klikou. "Co dlat, ksakru, tak pjdeme!" "Pokejte!" vykikl nhle mladk. "Podvejte, vidte tu kvru ve dvech, kdy s nimi lomcujete?" "Co na tom?" "To pece znamen, e nen zameno, ale jen zahknuto na petlici. Slyte, jak cvak?" "No a?" "Copak jet nechpete? Jedna tedy mus bt doma. Kdyby byly odely ob, mly by zameno zven na kl a ne zevnit na petlici. A zatm --slyte, jak tam cvak? A kdy se nkdo zave zevnit na petlici, tak mus bt doma, rozumte? To znamen, e jsou zalezl a neotvraj." "Coe! A namout!" vyrazil uasle Koch. "Tak co je s nima!" A zbsile zaal lomcovat dvemi. "Pokat!" rozkikl se znova mladk. "Pestate! Tady nco nehraje... pece jste zvonil a cloumal, a pod neotvraj, tak to jsou bu ob v bezvdom, nebo..." "Co?" "Co? Pojte pro domovnka. A je vzbud on." "To by lo!" Oba se hnuli dol. "Pokejte! Vy zstate tady, a j skom dol pro domovnka." "Na tu mm zstvat?" "Jet vs nic nenapadlo?" "Kdy myslte..." "J toti studuju na vyetovatele! Tady zejm, ale z--ejm nco nehraje!" chrlil rozilen mladk a u pdil ze schod. Osamv Koch znova maliko zatahal za zvonek a ten jedinkrt cinkl; potom pomalu, jako by se rozmlel a rozhlel, zaal pohybovat klikou, pitahoval dvee a povoloval, aby si znova ovil, e jsou jen na petlici. Pak se s funnm sklonil a dval se do klov drky, ale v t

trel zevnit kl a tedy nemohlo bt nic vidt. Raskolnikov stl a svral sekyru. Hlava mu tetila. Byl pipraven dokonce i na to, e se s nimi stetne, a vniknou dovnit. Zatmco se k nmu dobvali a co se dohadovali, nkolikrt ho napadlo, e by bylo nejlep se vm skoncovat a kiknout na n skrze dvee. Chvlemi ml chu pustit se s nimi do hdky a drdit je, ne otevou. U aby to bylo! proltlo mu hlavou. "Tak co je s nm, ksakru..." Mjely minuty, jedna, druh, a nikdo nepichzel. Koch se pohnul. "Ksakru!..." vybuchl najednou netrplivost, nechal hldn a rozbhl se tak dol, chvatn klapaje botami na schodech. Kroky ztichly. "Boe, co te?" Raskolnikov vyhkl petlici, pootevel dvee -nikde ani hlsku --a tu, ani u o emkoli uvaoval, vyel ze dve, zavel je za sebou, jak nejpevnji mohl, a pustil se dol. Schzel u do prvnho patra, ale vtom se dole strhl hrozn rmus --kam te? Neml se kde ukrt. Mlem u se rozbhl nahoru, zptky do bytu. "Pokej, vivku! Ksakru, pokej !" S tm kikem se kdosi dole vytil z nkterho bytu a sp se skulil ne sebhl dol ze schod, hulkaje na cel kolo: "Mko! Mko! Mko! Mko! Mko! Kluku potrhl!" Kik byl zakonen zapitnm; posledn zvuky bylo slyet u na dvoe a pak ve ztichlo. Ale vzpt zaalo hmotn vystupovat po schoditi nkolik lid hlasit a rychle hovocch. Byli ti nebo tyi. Rozeznal zvun hlas mladkv. To jsou oni! V zoufal beznadji el pmo proti nim: njak to dopadne! Zastav-li ho, bude konec, pust-li ho, tak: zapamatuj si ho. Byli si u blzko, dlily je u jen jedin schody --a vtom zchrana! Nkolik schdk od nho zely dokon oteven dvee przdnho bytu, toho bytu v prvnm poschod, kde pracovali mali, kte prv jako z udln odeli. To oni pece s takovm povykem odtud zrovna vybhli. Podlahy jsou erstv naten, uprosted pokoje stoj kopk a hlinn hrnec s barvou a ttkou. V miku vklouzl do otevench dve a pitiskl se ke zdi; a byl nejvy as, protoe u stli v poschod. Pak zamili nahoru a za hlasitho hovoru stoupali do tetho patra. Chvli pokal, pak po pikch vyel a sebhl dol. Na schodech ani iv due! V prjezdu tak. Rychle jm proel a na ulici se dal doleva. Dobe, a pli dobe vdl, e jsou v t chvli u v byt, e uasli, kdy zjistili, e ho nali oteven, akoliv byl jet ped malou chvl zaven, e u hled na tla a e to nebude trvat ani minutu, a dovtp se a nezvratn usoud, e tu jet ped chvl byl vrah a e se mu podailo nkam se skrt, proklouznout kolem nich a utct; dovtp se mon tak, e ekal v przdnm byt, a projdou nahoru. A pesto nesml za dnch okolnost npadn zrychlit chzi, akoliv k prvnmu nro bylo jet asi sto krok. Co vklouznout do nkterho prjezdu a vykat nkde na neznmm schoditi? Ne, to by bylo patn! Co nkam zahodit sekyru? Anebo si vzt droku? Ne! Ne! Konen doel k postrann ulici a polomrtv do n odboil; tam u byl napl zachrnn, to chpal --nebyl tam tak podezel a mimoto se tam hemilo lidmi, mezi nimi se ztratil jako zrnko psku. Ale trzniv vahy ho tak vyslily, e se st pohyboval. Pot z nho jen lil, krk ml pln mokr. "Ty ses ale zdil!" hodil po nm kdosi, kdy vyel k prplavu. Nebyl pln pi smyslech a bylo to m dl hor. Pesto se rozpomnal, jak se, kdy vyel k prplavu, vylekal, e je tam mlo lid a e tam bude pli na och, a jak se mlem obrtil zptky do ulice. Ale tebae se st drel na nohou, pesto udlal zachzku a piel dom prv z opanho smru. Nebyl docela pi smyslech, ani kdy vchzel do vrat, teprve na

schodech si toti vzpomnl na sekyru. A pece ho ekal nadmru dleit kol --poloit ji nazptek, a to co nejnenpadnji. Zejm u si nedokzal uvdomit, e by bylo mon mnohem lep sekyru nevracet na pvodn msto, ale pohodit ji, teba nkdy pozdji, na cizm dvoe. Ale vecko dobe dopadlo. Dvee do komrky byly zaven, ale nebyl na nich zmek, s nejvt pravdpodobnost byl tedy domovnk doma. On vak u byl tak mlo schopen cokoliv uvit, e el pmo ke dvem a otevel je. Kdyby se ho byl domovnk zeptal, co chce, byl by mu mon sekyru prost podal. Ale domovnk tam zase nebyl, a tak mohl sekyru uloit na jej msto pod lavic, dokonce polnkem ji zakryl tak, jak to bylo pedtm. Po celou cestu a do svho pokojku pak nepotkal ani ivou dui; dvee u bytn byly zaven. Jakmile se octl v pokoji, vrhl se tak jak byl na divan. Nespal, ale leel v mrkotch. Kdyby byl v t dob nkdo vstoupil do jeho pokojku, byl by okamit vyletl a zaal kiet. Hlavou se mu divoce honily zlomky a trky njakch mylenek, ani jedinou vak nebyl s to uchopit, ani na jedin nedokzal utkvt, a se o to snail sebevc... Dl druh I Leel tak velmi dlouho. Obas nakrtko procital a v tch chvlch si uvdomoval, e je dvno noc, ale nepomyslel na to, aby vstal. Konen zpozoroval, e u je svtlo jako ve dne. Leel naznak na divanu, pod jet se docela neprobral z nedvnch mrkot. Zven k nmu ryn dolhal stran, zoufal ev, kter ostatn pod svm oknem slchal noc co noc kolem tet hodiny. Vzbudil ho i nyn. Aha! Z hospod u thnou opilci, pomyslel si jde na tet, a znenadn se vymrtil, jako by ho nkdo sthl z divanu. Jake! U budou ti! Posadil se --a vtom se upamatoval na vechno! Nhle, v jedinm okamiku se na vechno upamatoval! V prvn chvli myslel, e zel. Straliv ho zamrazilo; ale mrazen ctil i v horece, kter zaala u dvno, kdy spal. Te ho to vak roztslo tak, e se mu div nevylmaly zuby a vecko v nm jen nadskakovalo. Otevel dvee a naslouchal; v dom vecko hluboce spalo. Uasle obhlel sebe i vecko kolem sebe v pokoji a nemohl pochopit, jak mohl vera po nvratu nezastrit hek na dvech a svalit se na divan nejen nesvleen, nbr dokonce v klobouku: seinul se mu a leel na zemi u hlav. Kdyby sem byl nkdo zael, co by si pomyslel? e jsem opil, ale... Rychle pistoupil k oknu. Bylo u dost svtlo; chvatn se zaal prohlet, cel, od hlavy po paty, kadou st odvu, zda nkde nezstaly stopy. Ale tak to nelo: klepaje se zimou, zaal ze sebe vechno svlkat a znovu vecko bedliv prohlet. Obrtil v rukou vechno do posledn nitky a poslednho hadku a nedviv opakoval prohldku asi tikrt. Ale nenael nic, zdlo se, e nikde nezstala dn stopa; jen na jednom mst, kde ml roztepenou zloku nohavice, byly v nitkch chuchvalce ustydl krve. Vzal velk zavrk a tepen odzl. Jinak u, jak se zdlo, nikde nic nebylo. Nhle si vzpomnl, e mec i vci, kter vzal ze staeniny truhly, m pod jet po kapsch! Doposud nepomyslel na to, aby je vyndal a ukryl! Dokonce ani te, kdy prohlel aty, ho to nenapadlo! Copak je to mon? Okamit zaal vci chvatn vytahovat a hzet na stl. Kdy vyndal vechny, a dokonce i kapsy obrtil naruby, aby ml jistotu, e v nich nic nezbylo, odnesl tu kupu do kouta. Docela v kout byla dole na jednom mst dra v odstvajc tapet: okamit zaal vecko do toho otvoru pod papr cpt. Velo se to tam! Vecko mus zmizet, mec taky! kal si radostn, zvedl se a tup zral do kouta, kde te tapeta odstvala jet vc.

Najednou se zden otsl: "Boe mj," eptal zoufale, "co se to se mnou dje? Copak to je njak skr? Copak takhle se ukrv?" Pravda, s vcmi pedem nepotal; myslel, e pinese jen penze, a proto nepipravil dnou skr. Ale z eho se te vlastn raduju? pemtal. Copak takhle se nco ukrv? Mozek mi doista vynechv! Zmoen usedl na divan a vtom ho znovu roztslo nesnesiteln mrazen. Mechanicky si pithl svj star studentsk zimnk lec vedle na idli, tepl, ale tm u se rozpadajc, pikryl se jm a ihned zas upadl do horenatho spnku. Obestely ho mrkoty. Ale ani ne za pt minut u zase vyskoil a hned znovu vztekle sahal po svrchnku. Jak jsem jen mohl znova usnout, kdy jsem jet nic nezadil! Samozejm, samozejm, e jsem neodstranil poutko pod padm. Nepomyslet na takovou vc! Na takovou usvdujc vc! Odtrhl poutko, chvatn je trhal na drobn kousky a strkal mezi prdlo pod polt. Kousky pltna rozhodn nevzbud podezen, aspo myslm, aspo myslm! opakoval, a vztyen uprosted pokojku, s muiv vybiovanou pozornost opt zkoumal vecko kolem, podlahu a kdeco, zda jet nco neopomnl. Nesnesitelnou trze mu zanal psobit stle slc pocit, e mu selhv vecko, ba i pam a jednoduch sudek. Nebo u zan, nebo u pichz trest? Tak, je to tak! Skuten, odznut roztepen kraje zloek od nohavic se vlely na podlaze uprosted pokoje, aby udeily do o prvnho, kdo vejde! Co se to se mnou dje! vyrazil opt nepetn. A posedla ho podivn mylenka: e m mon od krve cel aty, e na nich m spoustu skvrn, jenome je nevid, nevnm, protoe m ochrnutou a rozptlenou pozorovac schopnost... zatemnl mozek... Nhle si vzpomnl, e i mec byl potsnn krv. Vida! Tak tedy mus bt od krve i kapsa, protoe jsem mec prve stril do kapsy jet mokr! Okamit obrtil kapsu naruby a skuten, na podvce nael krvav skvrny! Tak mi tedy jet rozum docela nevypovdl, mm tedy jet njakou pam a sudek, kdy jsem si na to vzpomnl a dovtpil se! triumfoval v duchu a zhluboka a radostn vydechl. Byla to jen zimnin ochablost, chvilkov poblouznn! A vytrhl celou podvku z lev kapsy kalhot. V t chvli ozilo jeho levou botu slunce: na ponoce vynvajc z boty vyvstaly jaksi skvrny. Shodil botu z nohy: Opravdu, skvrny. Cel pika ponoky je naskl krv. Nejsp prve neopatrn lpl do tratolit... Co s tm vm jen udlm? Kam s tou ponokou, tepenm, kapsou? Shrbl to vecko do hrsti a stl uprosted pokojku. Do kamen? Prv v kamnech se zanou nejdv ourat. Split? Ale jak split? Ani sirky nemm. Ne, radji s tm nkam jt a vecko vyhodit. Tak! Radji vyhodit! opakoval, opt usedaje na divan. A to hned, okamit a neprodlen! Ale namsto toho mu hlava znovu sklesla na polt, znovu strnul v nesnesiteln tesavce, znovu pes sebe nathl zimnk. A dlouho, nkolik hodin se jet pokouel vzchopit se : Hned te, okamit bych s tm ml nkam jt a vyhodit to, aby to co nejrychleji, ale co nejrychleji zmizelo z o! Nkolikrt se nadzdvihl, chtl vstt, ale u nebyl schopen. Doopravdy procitl a pi silnm buen na dvee: "Tak pece otevi, jsi iv nebo ne? Pod a pod chrn!" kiela Nastasja a buila do dve. "Cel bo dni chrn jak pes! Uinn pes! Tak otevi pece! Bude jedenct!" "Teba nen doma!" mnil musk hlas. Tak! To je po hlase domovnk... Co chce? Prudce se vztyil a posadil se. Srdce se mu div nerozskoilo. "A kdopak zastril hek?" namtla Nastasja. "Heleme se, u se taky zavr! Tam by bylo co ukrst! Leda jeho! Otevi, love, probu se!" "Co chtj? Co tady chce domovnk? Vecko je prozrazeno. Zapt se, nebo otevt? Ale

co..." Nadzdvihl se, nathl se ke dvem a vysunul hek. Rozmry pokojku dovolovaly otvrat dvee, ani musel vstvat z postele. Byl to skuten domovnk s Nastasjou. Nastasja si ho divn zmila. Se zoufalou vyzvavost se podval na domovnka. Domovnk mu beze slova podval ed, nadvakrt sloen lstek zalepen peetnm voskem. "Obslka z adu," ekl, kdy lstek odevzdal. "Z jakho adu?" "Na policii vs volaj, na ad. Na jakpak jin?" "Na policii? Pro?" "Jak to mm vdt? Volaj, tak jdte!" Pozorn se na Raskolnikova podval, rozhldl se po pokojku a ml se k odchodu. "Snad ses docela nerozstonal?" poznamenala Nastasja, nespoutjc z nho oi. Domovnk se tak jet otoil. "Od verejka m horkost," dodala. Raskolnikov neodpovdal, ani se neml k tomu, aby rozpeetil obslku, kterou drel v ruce. "To ani nevstvej," vedla dle svou tlocitn Nastasja kdy vidla, e nespout z divanu nohy. "Nejsi zdrv, tak nikam necho, vak neho! Copak to dr v hrsti?" Podval se: v prav ruce drel odznut tepen, ponoku i cry vytren z kapsy. Prost s tm spal. Kdy o tom pozdji pemlel, vzpomnal si, e dokonce, kdy se chvlemi probral z horeky, vecko si to keovit tiskl do hrsti a opt upadal do mrkot. "Heleme se, posbral bhvjak hadky a sp s nima jako s pokladem..." A roztsla se chorobn nervznm smchem. Bleskem schoval ruku pod zimnk a upel na Nastasju ptrav pohled. A tebae v t chvli nebyl schopen pli jasn uvaovat, tolik pochopil, e takhle se s lovkem nejedn, kdy pro nho pijdou. "Ale co znamen ta... policie?" "Nem chu na aj ? Chce? ekni. Zbyl mi, pinesu ti..." "Ne... j pjdu, hned pjdu," huel a stavl se na nohy. "Jen jestli vbec sleze ze schod!" "Pjdu..." "Jak mysl." Odela za domovnkem. Okamit piskoil k oknu a prohlel ponoku a tepen. Zakrvaven jsou, ale nen to k poznn, u je to upinn, seten a vybledl. Kdo to nev naped, nic nepozn. Take si Nastasja nemohla, slva bohu, nieho vimnout! Pak rozechvle rozpeetil obslku a zaal st; etl dlouho a konen pochopil. Byla to obyejn obslka z obvodnho policejnho komisastv na dneek na pl destou do kancele komisae jejich tvrti. Kvli emu to jen me bt? J pece s polici nic nemm! A pro prv dnes? lmal si trzniv hlavu. Paneboe, a u to mm za sebou! Taktak e neklesl na kolena a nezaal se modlit, ale hned se dokonce rozesml, ne tomu, e se chce modlit, nbr sm sob. Chvatn se zaal oblkat. Jsem-li ztracen, tak a jsem ztracen, na tom u nezle! Ponoku si nathnu, umanul si nhle, od prachu jet vc zajde a vecky skvrny se ztrat. Ale jen si ji navlekl, hned ji zas ttiv a zden sthl z nohy. A teprve kdy ji sthl, uvdomil si, e jinou ponoku nem, sebral ji a nathl znova --a znova se rozesml. To vecko jsou ist konvenn a relativn, ist formln vci, vybavilo se mu letmo nkde na samm okraji vdom, ale pitom se tsl na celm tle, vdy jsem ji nathl! Nakonec jsem ji pece nathl! Nicmn smch vzpt vystdalo zoufalstv. Ne, nedoku to... shledval. Nohy se pod

nm klepaly. To je strachem, zabruel si pod nos. Hlava se mu motala a horen tetila. Lka! Chtj m vlkat do lky a pak docela utopit, rozkldal sm pro sebe, kdy vychzel na schody. Nejpitomj je, e skoro blouznm... a jet tam napovdm njak hlouposti... Na schodech si vzpomnl, e vecko nechal jen tak za tapetou. A mon e naschvl, a budu pry, udlaj prohldku, ekl si a zastavil se. Ale nhle ho pemohlo takov zoufalstv a takov, d-li se to tak ct, sebezhubn cynismus, e mvl rukou a el dl. K bych to u ml za sebou! Venku bylo nesnesiteln vedro; u adu dn ani nekrplo. Zase plno prachu, cihel a vpna, zase puch z krm a krem, zase na kadm kroku opilci, uchont poslci a klmajc droki. Slunce ho prudce bodlo do o, a ho bolelo se dvat a hlava se mu zvratn zatoila --obvykl pocit lovka, kter nhle vyjde v horece ven do jasnho slunenho dne. Na rohu s trznivm rozechvnm nahldl do verej ulice, podval se na onen dm... a hned odvrtil pohled. Jestli se zeptaj, mon e to eknu, pomyslel si, kdy se blil ke komisastv. Od jeho bytu to bylo asi ti sta metr. Prv se pesthovali do novho domu, do tetho poschod. Na starm mst kdysi krtce byl, ale to u bylo hodn dvno. Kdy veel do prjezdu, uvidl vpravo schodit, po nm schzel njak mu s knihou. Domovnk, to znamen, e ad je tady, a nazdabh vykroil na schody. Neml chu kohokoliv se na cokoliv ptt. Vejdu, padnu na kolena a vechno povm... pomyslel si, kdy vyel do tetho poschod. Schodit bylo uzouk a strm, pln neistoty. Vechny kuchyn vech byt ve vech tech poschodch vedly na toto schodit a byly tm po cel den oteven. Bylo tam z nich k uduen. Nahoru a dol vychzeli a schzeli domovnci s knkami pod pa, poslci a rzn lid obojho pohlav --strany. Tak dvee do adovny byly dokon. Vstoupil a zastavil se v ekrn. Postvalo tam a ekalo nkolik mu. I tam bylo hrozn dusno a mimoto tam odporn pl do nosu erstv, dosud nevyschl ntr z njak ztuchl fermee, j byly nov vymalovny mstnosti. Chvli ekal a pak usoudil, e by mohl projt jet dl, do dal kancele. Mstnosti byly malik a nizouk. Nesnesiteln netrplivost ho hnala dl a dl. Nikdo si ho nevmal. V druh kanceli sedli a psali njac psai, obleen jen o vlsek lp ne on, napohled divn pronrod. Pistoupil k jednomu z nich. "Co bys rd?" Vykzal se obslkou. "Student?" zvedl psa oi od obslky. "Ano, bval student." Psa ho pejel pohledem, v nm ostatn nebyl ani stn zvdavosti. Byl to stran rozjeen lovk s tup utkvlou mylenkou v pohledu. Od tohohle se nic nedovm, tomu je vecko jedno, pomyslel si Raskolnikov. "Jdte tamhle, k pednostovi," ekl psa a ukzal prstem ped sebe na posledn mstnost. Raskolnikov tedy vstoupil do tto mstnosti (u tvrt v poad), uzounk a nacpan stranami, tady trochu slunji obleenmi lidmi ne v pedchozch kancelch. Mezi nvtvnky byly dv pan. Jedna z nich, ve smutku, chud obleen, sedla u stolu proti pednostovi a psala, co j diktoval. Druh pan, dma velmi kypr a dotemna rumn, se skvrnami v oblieji, ena

pohledn a jaksi a pli noblesn obleen, na hrudi bro velk jako ajov talek, stla trochu stranou a na nco ekala. Raskolnikov podal pednostovi obslku. Ten se na ni letmo podval, ekl: "Pokejte!" a dl jednal s pan ve smutku. Raskolnikovovi se ulevilo. Tak to nebude kvli tomu! Poznenhlu si dodval mysli, v moc si dodval mysli a usilovn se nutil do klidu. Sta hloupost, sta sebemen neopatrnost, a mohu se prozradit! Hm... koda e tu nen vc vzduchu, dodal, takov dusno... Hlava z toho jde kolem... a smysly tak... Ctil, e je pln vyinut. Bl se, e se neovldne. Snail se upoutat na nco pozornost a myslet na nco docela odlehlho, ale vbec se mu to nedailo. Velmi ho ostatn zaujal pednosta kancele --pod chtl nco vyst z jeho tve, prokouknout ho. Byl to velmi mlad mu, tak dvaadvacetilet, s ivou sndou tv, kter mu pidvala lta, obleen byl mdn a vihcky a napomdovan vlasy ml v tle rozdleny pinkou, na blch vydrhnutch prstech ml mnostv prsten s kameny, na vest nkolik zlatch etzk. S njakm ptomnm cizincem dokonce prohodil pr slov francouzsky, a velmi obstojn. "Luiso Ivanovno, posate se pece," poznamenal letmo k nastrojen bruntn rumn dm, kter pod stla, jako by se bla sama se posadit, akoliv idle byla vedle n. "Ich danke," odvtila a pomalu, ustc hedvbm, sklesla na idli. Jej svtle modr aty lemovan blou krajekou se rozprostely jako balon kolem idle a vyplnily mlem pl mstnosti. Kolem to zaplo voavkou. Dmu vak zejm deprimovalo, e zabr pl mstnosti a e je tak navonn, protoe se sice napl ustraen, napl drze usmvala, ale bylo na n znt, e je nramn rozilen. Pan ve smutku konen skonila a mla se k odchodu. Vtom ponkud hlun a velmi juncky, pi kadm kroku zvltnm zpsobem krout rameny, veel dstojnk, hodil epici s kokardou na stl a posadil se na jedno z kesel. Kdy ho spatila nastrojen dma, pmo vyltla ze idle a v jaksi extzi zaala dlat pukrlata; akoliv j dstojnk nevnoval ani za mk pozornosti, posadit se v jeho ptomnosti u si netroufla. Byl to poruk, zstupce obvodnho komisae, osoba s nazrzlmi, vodorovn do stran trcmi knry a s nadmru titrnmi tahy oblieje, kter ostatn nevyjadovaly nic zvltnho, leda urit stupe hrubinstv. kosem a trochu pohoren se podval na Raskolnikova, kter byl pli uboze obleen, ale jeho vystupovn bylo pes vechno ponen pod jet v rozporu s odvem; Raskolnikov se na nho neobezetn zadval pli pmo a dlouze, a tm ho popudil. "Co bys rd? " houkl, bezpochyby udiven, e se takov otrhanec nemn zatvit zkrouen pod jeho hromovldnm pohledem. "Pedvolali jste m... dostal jsem obslku..." odpovdl na pl st Raskolnikov. "To je ta zleitost, jak vymhaj penze na tomto studentovi," zvedl chvatn hlavu od papr pednosta kancele. "Tady prosm!" pioupl ped Raskolnikova seit a ukzal mu v nm pslun msto. "Pette si to!" Penze? Jak penze? pemtal Raskolnikov. Ale... to znamen, e to urit nen to! A zachvl se radost. Nhle poctil netuenou, nevslovnou levu. Narz z nho spadla vechna tha. "A na kteroupak hodinu jste byl pedvoln, milostpane?" rozkikl se poruk, bhvpro

stle podrdnj. "Tady mte psno v devt, a te u bude pomalu dvanct!" "Bylo mi to dorueno teprve ped tvrt hodinou," odpovdal hlasit a pes rameno Raskolnikov, kter se tak znenadn a k vlastnmu divu a dokonce poten rozzlobil. "pln sta, e jsem piel, nemocn a s horekou!" "Prosm, nekite mi tu!" "J vbec nekim, j mluvm pln klidn, zato vy kite na m, ale j jsem student a kiet na sebe nenechm!" Poruk se tak rozvzteklil, e v prvn chvli ze sebe nemohl vypravit ani slovo a jen mu odletovaly od st sliny. Vyskoil z kesla. "Rate bt zti-icha! Jste v sttnm ad. dn vtr-r-nosti, pane!" "A vy jste tak v sttnm ad!" odplil Raskolnikov. "A nejene kite, jet si tady koute, a tedy jste k nm vem neurval!" Ta slova mu zpsobila nevslovnou rozko. Pednosta se na n s smvem dval. Horkokrevn poruk se zejm zarazil. "Do toho vm nic nen, prosm!" rozkikl se konen a nepirozen hlasit. "Rate tady podat vyjden, kter se od vs d! Ukate mu to, Alexande Grigorjevii! Jsou tu na vs stnosti. Neplatte dluhy! Vy jste mi pkn ptek!" Ale Raskolnikov u neposlouchal a dychtiv shl po ppisu, aby konen vdl, na em je. Peetl jednou, peetl podruh, ale zhola nic nepochopil. "Co to vlastn znamen?" zeptal se pednosty. "Vymhaj od vs penze na dlun pis. Bu muste zaplatit vetn vech vloh, pokut a tak dle, nebo napsat psemn vyjden, kdy budete s to zaplatit, a zrove se zavzat, e do zaplacen neopustte hlavn msto a nezcizte ani nezatajte svj majetek. V vitel m naopak prvo prodat v majetek a naloit s vmi podle zkona." "Ale j pece... nikomu nic nedlum!" "To u se ns netk. Nm vak byl postoupen k vymhn prol a zkonn protestovan dlun pis na sto patnct rubl, kter jste ped devti msci vydal Zarnicynov, vdov po koleskm asesorovi, a kter peel jako hrada do majetku dvornho rady ebarova, a proto jsme vs pedvolali k vyjden." "Ale to je pece m bytn!" "A co na tom, e to je vae bytn?" Pednosta kancele na nho hledl se shovvav soucitnm a zrove i trochu vtznm smvem, jako na novka, kter prv prodlv kest ohnm: "Tak co, jakpak ti je po tle?" Ale co jemu te bylo po njakm dlunm pisu a vymhacm zen! Stlo te vbec za to kvli tomu se znepokojovat, vbec se tm zabvat? Stl, etl, poslouchal, odpovdal, dokonce se sm tzal, ale naprosto mechanicky. Vtzn vdom sebezchovy, vyvznut z hrozcho nebezpe, to byly pocity, jimi te pekypoval, ani se dval dopedu, ani analyzoval, ani se dohadoval a domlel, co mu pinese budoucnost, ani pochyboval a kladl si otzky. Byla to chvle pln a bezprostedn, ist ivoin radosti. Ale v te chvli se v kanceli strhla hotov bouka. Poruk, doposud ohromen takovou nezdvoilost, rud jako krocan, zejm aby si napravil poramocenou reputaci, se oboil jako hromovldn Perun na neastnou "noblesn dmu", kter na nho hledla od chvle, kdy vstoupil, s neskonale hloupm smvem. "I ty jedna drynice," rozkikl se najednou z plna hrdla (pan ve smutku u odela), "co se to zase u tebe minulou noc dlo? Co? U zas skandly a vtrnosti na celou ulici? Zase rvaky a opilstv? Mn se zd, e se ti chce ped soud! U jsem ti pece kal, u jsem t desetkrt varoval, e ti to pojedenct neprojde! Ale ty si ned a ned pokoj, ty drynice jedna!"

Raskolnikov dokonce upustil ppis a vyjeven zral na noblesn dmu, kter tak nekesansky nadvali; zhy se vak dovtpil, o jde, a ppad se mu hned pmo zalbil. Poslouchal s nelenm uspokojenm a ml hroznou chu se smt, smt a smt... Hrl v nm kad nerv. "Iljo Petrovii!" zaal u starostliv pednosta, ale hned uznal, e mus pokat, protoe rozlcenho poruka nebylo mon zadret jinak ne za ruce, to u vdl ze zkuenosti. Pokud jde o noblesn dmu, ta se pod tm hromobitm nejdve cel rozklepala; ale zvltn vc --m vc houstl a slil pval nadvek, tm pjemnji se tvila, tm svdnji se na hroznho poruka usmvala. Cupitala na mst a neustle dlala pukrlata, hoc netrplivost, kdy u se tak dostane ke slovu, a dokala se. "dn rmus a dn dryje u mne nebyla, pan kapitn," zaala najednou brebentit, jako by se vysypal hrch, se silnm nmeckm pzvukem, ale ipernou rutinou, "a vbec dn kandl, ale oni pila opil, j vm to vecko budu povdla, pan kapitn, j za nic neme... moje podnik je slun podnik, pan kapitn, u mne jednme slun, pan kapitn, j vdycinky, vdycinky nepl dn kandl. Ale on piel opil jako mol a hned volal jet ti lahfiky a potom jeden zvedla nohy a s tm nha chtla hrt fortepin, a to je patn vc v slun podnik, ganc fortepin nm zlmala, to nen dn, fbec dn manr, j mu to ukzala. A on vzala tu lahfiku a vecky s tm lahfikou zezadu ouchala. Tak j rychle volal domovnk a Karl pila, ale on Karl pratila do oko, a Henriet taky pratila do oko, a m ptkrt fackovala. To je moc nedeliktn v slun podnik, pan kapitn, j moc kiel. A on otevela okno k prplav a zaala pitla ven jako mal prase, takov ostuda! Copak lovk smla z okno pitla do ulice jako mal prase? Fuj, fuj, fuj! A Karl ho tahala za frak od okna a pitom, to pravda, pan kapitn, mu roztrhla sein Rock. A on hned kiela, e mu patnct rubl man muss Straf platila. Tak j mu, pan kapitn, za sein Rock pt rubl platila. To nen slun host, pan kapitn, ten dlala sam kandl! J, kala mi, o vs budu gedrckt velk satira, protoe j ve vechny noviny o vs mohu napsala co chci." "Njak spisovatel tedy?" "Ano, pan kapitn, a jak je to neslun host, pan kapitn, kdy do slun podnik..." "No, no, no! Tak dost! Co u jsem se ti nakal a nakal..." "Iljo Petrovii!" ekl znovu dtkliv pednosta kancele. Poruk k nmu krtce vzhldl a pednosta lehce zavrtl hlavou. "... Dneska s tebou, veleven Lavizo Ivanovno, naposled mluvm po dobrm, opravdu naposled," pokraoval poruk. "Jestli v tvm slunm podniku jet jednou jedinkrt dojde k njak vtrnosti, tak z tebe udlm delikventa, jak se k vzneenm slohem. Slyela jsi? Tak tedy pan litert, pan spisovatel, vzal v 'slunm podniku' za os pt rubl! Tak je vidte, spisovatele!" a lehl po Raskolnikovovi pohledem plnm opovren. "Pedevrem v hospod se stala taky pkn vc: naobdval se, ale platit se mu nechce, j pr vs za to vypodobnm v satie. Jin zas minul tden na parnku zneuctil nejhormi slovy venou rodinu sttnho rady, enu s dcerou. A tuhle jednoho vyrazili z cukrrny. Tak takov jsou tihle spisovatel, literti, studenti, zvstovatel... fuj! A ty me jt! Jen a j se jednou k tob podvm... pak uvid! Slyelas?" Luisa Ivanovna zaala dvojnsob horliv vysekvat pukrlata na vechny strany a tak docouvala a do dve; ale ve dvech narazila zadn st na jakhosi vysokho dstojnka bodr sv tve, s bezvadnmi, pehustmi svtlmi licousy. Byl to sm Nikodim Fomi, obvodn komisa. Luisa Ivanovna honem pisedla skoro a k podlaze a rychlmi cupitavmi kepkmi krky vyltla z kancele. "U zase bouka, u zas hrom a blesky, smr, uragn!" oslovil Nikodim Fomi vldn a

ptelsky Ilju Petrovie. "Zas jste dal co proto srdku, zas jste ztratil nervy! A na schodech jsem vs slyel." "Ale kde!" odtuil povznesen a nedbale Ilja Petrovi (a dokonce ani ne ale kde, nbr cosi jako: "A--ale kde!") a odchzel s njakmi papry k jinmu stolu, pi kadm kroku malebn pokubvaje rameny, kam krok, tam rameno. "Tady se rate podvat, prosm, pan spisovatel, vlastn student, toti bval student, neplat dluhy, navystavoval smnek, byt nechce vyklidit, jsou na nho sam stnosti, a jet se na mne ril osopit, e jsem si v jeho ptomnosti zaplil cigaretu! Sm toho m na svdom, ale tady, no, jen se na nj rate podvat, stoj ped vmi v cel sv krse!" "Chudoba cti netrat, kamarde, ale jakpak copak! Vte, to je petarda, kdy se ho nkdo dotkne. Nm se vs asi dotkl, a vy jste se pak asi tak neudrel," obrtil se Nikodim Fomi vldn k Raskolnikovovi, "ale to nebylo teba, vte, e to je nej-u-lech-ti-lej lovk, ale petarda, petarda! Vzplane, vybuchne, sho --a je to! Vecko v podku! Ale v podstat nic ne zlat srdce! I v pluku dostal pzvisko 'poruk Petarda'..." "A v jakm pluku!" neudrel se Ilja Petrovi, velmi spokojen tou lichotkou, ale pod jet nasupen. Raskolnikov nhle poctil touhu ct jim vem nco mimodn pjemnho. "Ale proboha, kapitne," oslovil najednou velmi nenucen Nikodima Fomie, "vijte se do m situace... Rd se teba omluvm, jestlie jsem snad ze sv strany pestelil. Jsem chud a nemocn student, zdeptan (ano, prv tak to ekl: 'zdeptan') bdou. Nestuduji u, protoe te nemm z eho bt iv, ale dostanu penze... Mm v -sk gubernii matku a sestru... Polou mi a pak... zaplatm. Moje bytn nen zl, ale te se tak zatvrdila kvli tomu, e jsem piel o kondice a u tvrt msc j neplatm, u mi ani nedv obdy... Opravdu nechpu, o jakou smnku b! Te na mn vymh na tenhle dlun pis, ale jak j mohu zaplatit, posute sami!" "Ale to pece nen nae vc..." poznamenal opt pednosta. "Dovolte, dovolte, pln s vmi souhlasm, ale dovolte, abych vm tak j vysvtlil," navzal na jeho slova znovu Raskolnikov, kter sice nemluvil k pednostovi, nbr stle k Nikodimu Fomii, ale vemon se snail, aby zrove mluvil i k Iljovi Petrovii, tebae se poruk okzale tvil, jako by se pehraboval ve svch listinch a jako by mu Raskolnikov nestl za pozornost, "dovolte, abych vm tak j sml vysvtlit, e u n bydlm u asi ti roky, hned, co jsem pijel z venkova, a e jsem kdysi... kdysi... ostatn, pro bych se i j nepiznal, kdysi, hned na zatku jsem j dal pslib, e si vezmu jej dceru, pslib stn, naprosto k niemu nezavazujc... Bylo to jet dvtko... ostatn, nemohu ct, e by se mi nelbila... akoliv zamilovn jsem do n nebyl... zkrtka mld, prost, chci jen ct, e m bytn tehdy hodn zakldala a j nkdy vedl takov ivot... byl jsem velmi lehkomysln..." "Nikdo se vs nept na takov intimn vci, mil pane, a nemme tu na to ani as," vpadl mu s hrubm zadostiuinnm do ei Ilja Petrovi, ale Raskolnikov ho ohniv zarazil, akoliv nhle jen st ze sebe vypravoval slova. "Ale, dovolte mi, dovolte mi pece, abych vm zsti vyloil... jak to vlastn bylo... i j... akoliv, docela s vmi souhlasm, je mon zbyten, abych vm to tu vykldal, ale ped rokem ta dvka zemela na tyfus a j tam zstal v podnjmu dl a bytn, kdy se sthovala do nynjho bytu, mi ekla... naprosto ptelsky... e mi pln v a tak dle... ale jestli bych j nedal tenhle dlun pis na sto patnct rubl, to bylo vecko, co mi pipisovala k ti. Dovolte prosm, ale vslovn pitom ekla, e m bude, jakmile j ten papr vystavm, zase zakldat, jak budu chtt, a e nikdy, nikdy --tak to vslovn ekla... nikdy toho pisu nezneuije, dokud sm nezaplatm... A te najednou, kdy

jsem ztratil kondice a nemm co jst, zane to vymhat... Co na to mm ct?" "Do vech tch dojmavch podrobnost nm, mil pane, vbec nic nen!" odsekl mu stroze Ilja Petrovi. "Tady jste povinen napsat vyjden a zvazek, ale to, e jste se tam ril zamilovat, a podobn tragick vlevy ns vbec nezajmaj." "No, to je snad... krut..." zabruel Nikodim Fomi, usazuje se za stolem a tak se poutje do podpisovn. Trochu se stydl. "Tak pite!" vyzval pednosta Raskolnikova. "Co mm pst?" odsekl Raskolnikov co nejhrubji. "Nadiktuji vm to." Raskolnikovovi se zdlo, e pednosta s nm po jeho zpovdi jedn lhostejnji a pezravji, ale nhle i jemu kupodivu bylo pln jedno, co si o nm kdo mysl, a tato zmna se s nm stala tm narz, v jedinm okamiku. Kdyby byl ml chu trochu uvaovat, byl by ovem uasl, jak s nimi mohl jet ped chvl takhle mluvit a dokonce se jim vnucovat se svmi city! A kde se ty city vbec vzaly? Naopak, kdyby te byla mstnost pln ne komisa, nbr jen jeho nejblich ptel, neml by pro n, zdlo se mu, ani jedin lidsk slovo, takovou przdnotu ml nhle v srdci. Jeho due znenadn zeteln poctila thu trzniv, nesmrn osamlosti a vyvrenosti. Ne, srdce se mu te nesevelo ani z ubohosti jeho citovch vlev ped Iljou Petroviem, ani z porukovy vtzoslvy. Ech, co mu te bylo po vlastn nzkosti, po vech tch utrhanostech, porucch, Nmkch, vymhnch, adovnch a tak dle! Kdyby ho v tu chvli odsoudili teba k smrti uplenm, nebyl by ani nad tm hnul brvou a snad by ani jaksepat nevyslechl rozsudek. Dlo se s nm nco, co doposud nikdy nezail, nco novho, neekanho a nebvalho. Ne snad rozum, ale pocit, jasn a siln pocit mu kal, e k tmto lidem v policejn adovn neme u pijt nejen se sentimentlnmi vlevy, nbr s mkoli jinm, a e i kdyby ti vichni byli jeho vlastn brati a sestry, a ne policejn poruci, neml by ani pak nejmen dvod se jim svovat, dokonce v dn ivotn situaci; tak podivn a hrozn pocit neml dosud nikdy v ivot. A nejtrznivj na tom bylo, e to byl sp pocit ne vdom, ne poznn; bezprostedn pocit, nejtrznivj pocit ze vech pocit, kter doposud v ivot zakusil. Pednosta adovny mu zaal diktovat formuli vyjden, obvyklou v takovch ppadech, toti --zaplatit nemohu a zavazuji se, e to uinm tehdy a tehdy (nkdy), z msta neodjedu, majetek neprodm ani nedaruji a tak dle. "Ale vdy ani nemete pst, pero vm pad z ruky," poznamenal pednosta, pohleje se zjmem na Raskolnikova. "Jste nemocen?" "Ano... vecko se se mnou to... diktujte dl!" "Ale to u je vecko. Podepite se!" Pednosta od nho vzal listinu a obrtil se k dalm stranm. Raskolnikov odloil pero, ale msto aby vstal a odeel, opel se obma rukama lokty o stl a sevel si hlavu v dlanch. Ml pocit, e mu nkdo zatlouk do temene hebk. Nhle dostal divn npad, e se hned te zvedne, pistoup k Nikodimu Fomii a pov mu o vem, co se vera stalo, do nejmench podrobnost, a pak s nm pjde dom a uke mu vci tam v kout, v de. Nutkn bylo tak siln, e u vstal ze idle, aby in provedl. "Neml bych si to jet aspo chvilenku rozmyslet?" blesklo mu hlavou. "Ne, jakpak pemlen, jen a u to ze sebe shodm!" Ale vtom zstal stt jako do zem vrostl: Nikodim Fomi nco horliv vykldal Iljovi Petrovii, a k nmu dolehla slova: "Nemohu jinak ne oba propustit. Za prv vechno mluv proti: propak by volali domovnka, kdyby to byli spchali oni? Snad aby se sami udali! Anebo to byla lest? Kdepak, to

by bylo pli vychytral. A pak, studenta Pestrjakova vidli ve vratech oba domovnci, hned kdy tam vchzel, a vidla ho i ta pan, co tam byla na nvtv, el s temi kamardy a jet ped pteli se domovnk ptal, kde babka bydl. Copak se nkdo, kdo jde s takovm myslem, bude vyptvat na bydlit? A pokud jde o Kocha, ten zas sedl, ne k star el, pl hodiny dole u stbrnka a pesn ve ti tvrti na osm od nho odeel nahoru k star. Uvate sm..." "Dovolte, ale co ten jejich rozpor: sami tvrd, e klepali a e bylo zameno, ale kdy ti minuty pot pili s domovnkem, tak se ukzalo, e je oteveno?" "To je prv to: vrah byl urit uvnit zaven na petlici a urit by ho tam byli dopadli, kdyby byl Koch nevyvedl tu hloupost a neel tak pro domovnka. Ale tamtomu ta chvle staila, aby seel ze schod a njak kolem nich proklouzl. Koch se kiuje obma rukama: Kdybych pr tam zstal, byl by odtud vyrazil a i m zabil sekyrou. Ruskou mi chce dt slouit, hahaha!" "A e by vraha nikdo nevidl?" "Jak ho mohli vidt? Ten dm je Noemova archa," poznamenal pednosta, kter za stolem tak poslouchal. "Vc je jasn, pln jasn!" tvrdil se zpalem Nikodim Fomi. "Nikoliv, vc je velmi mlo jasn," stl na svm Ilja Petrovi. Raskolnikov vzal klobouk a zamil ke dvem, ale u k nim nedoel... Kdy se vzpamatoval, seznal, e sed na idli, e ho zprava kdosi podpr a nalevo e stoj kdosi jin s lutou sklenic naplnnou lutou vodou a ped nm e stoj Nikodim Fomi a upen na nho hled; zvedl se ze idle. "Co je, jste snad nemocen?" zeptal se dost stroze Nikodim Fomi. "U kdy se podepisoval, sotva udrel pero," podotkl pednosta, sedaje si opt ke stolu nad listiny. "A jste nemocn u dlouho?" zavolal od svho stolu Ilja Petrovi, tak se probrajc v aktech. I on si ovem prohlel nemocnho, kdy byl v bezvdom, ale jakmile se vzpamatoval, odeel. "Od verejka..." zakoktal Raskolnikov. "A vera jste byl venku?" "Byl." "Nemocn?" "Nemocn." "V kolik hodin?" "V osm hodin veer." "A kde, s dovolenm?" "Na ulici." "Strun a jasn." Raskolnikov odpovdal oste a sen, byl bl jako kda a neklopil sv ern zancen oi ped pohledem Ilji Petrovie. "Dr se sotva na nohou, a ty..." pipomnal u Nikodim Fomi. "Nevad!" ekl docela zvltnm tnem Ilja Petrovi. Nikodim Fomi chtl jet cosi dodat, ale kdy se stetl pohledem s pednostou, kter na nho tak upen hledl, neekl u nic. Nhle vichni zmlkli. Vem bylo divn. "No tak dobe, prosm," uzavel Ilja Petrovi. "Nebudeme vs u dle zdrovat." Raskolnikov vyel z kancele. Zaslechl jet, jak se po jeho odchodu nhle rozproudil il rozhovor, v nm zvl zeteln vynikal tzav hlas Nikodima Fomie... Na ulici se vzpamatoval pln. Prohldka, prohldka, hned u m bude prohldka! opakoval si, pospchaje dom. Loti! Podezvaj m! Strach ho znova sevel celho, od hlavy k pat.

II Ale co jestli u u m hledali? Co jestli je tam zrovna zastihnu? Ale u byl v pokojku. Nikde nic, po nikom ani stopa. Dokonce ani Nastasja nim nehnula. Ale proboha! Jak jen mohl prve vecko nechat v t de? Skoil do kouta, vsunul ruku pod tapety a rychle vytahoval vci a cpal si je do kapes. Bylo to celkem osm kus: dv mal krabiky s nunicemi nebo nm podobnm --ani se ble nepodval --a dle tyi nepli velk safinov pouzdra. Jeden etzek byl jen tak zabalen v novinovm pape. Jet jedna vc byla zabalen do novin, njak d... Rozstrkal si vecko po rznch kapsch v plti i do voln prav kapsy u kalhot tak, aby to bylo co nejmn npadn. Mec vzal zrove s vcmi. Pak vyel z pokoje a tentokrt dokonce nechal dvee dokon. Krel rychle a pevn, akoliv ctil, e je velmi slb, vdom ml vak jasn. Ml strach, e bude sthn, ml strach, e za pl, za tvrt hodiny u bude mon vydna instrukce, aby byl sledovn; stj co stj bylo teba zahladit stopy. Bylo teba, aby to provedl, dokud mu jet zbv aspo petka sil a petka rozvahy... Ale kam s tm jt? Rozhodnut byl u dlouho: Hodit vecko do prplavu, utopit stopy ve vod, a bude to. Pedsevzal si to u v noci, kdy blouznil, v tch chvlch, kdy se, jak si vzpomnal, nkolikrt s nejvtm silm pokouel vstt a jt: Rychle, jen rychle, a vechno zahodit! Ale jak se ukzalo, zahodit vci bylo velmi nesnadn. Toulal u se po nbe Kateinina prplavu snad plhodinu, ba mon dle, a nkolikrt pohldl na schody ke kanlu, kdy je mjel. Ale na proveden svho zmru nemohl ani pomyslet: bu stly u rampy vory a na nich pradleny praly prdlo, nebo tam kotvily loky, vude bylo lid jak mravenc a odevad, ze vech stran nbe mohl kad vidt, mohl si vimnout podezel vci: njak lovk schvln seel dol, zastavil se a nco hz do vody. A co kdy se pouzdra nepotop a poplavou? To je vc ne pravdpodobn! Kdekdo to uvid. Stejn u se po nm kad, koho potk, dost dv a ohl, jako by se zajmal jen o nho. m to, anebo se mi to snad jen zd? kal si. Poslze ho napadlo, zda by neudlal lp, kdyby el nkam k Nv. Tam je jednak mn lid, jednak to tam bude nenpadnj a v kadm ppad snaz a hlavn --je to dl odtud. A nhle se podivil, jak to, e se celou plhodinu neastn toul, a ke vemu v nebezpench koninch, a nepiel na tohle u dve! A celou plhodinu zbhdarma zabil jen proto, e si nco usmyslel ve spnku, v blouznn! Byl stle roztritj a zapomntlivj a vdl o tom. Bylo svrchovan nutn, aby si pospil! Dal se k Nv po V-skm prospektu; cestou vak dostal jet jin npad: Pro k Nv? Pro do vody? Nebude lep, odejdu-li nkam hodn daleko, teba zase na ostrovy a tam to nkde na odlehlm mst v lese, v hout zahrabu do zem a strom si teba poznam? A tebae ctil, e prv nen s to vecko jasn a rozumn promyslet, pesto se mu ten npad zdl vynikajc. Nebylo mu vak souzeno, ani aby doel na ostrovy, ale dopadlo to jinak: kdy vychzel z Vskho prospektu na nmst, spatil nhle po lev stran prchod do dvora obklopenho pln holmi zdmi. Vpravo, hned od vchodu do vrat, thla se hluboko do dvora hol neoblen ze sousednho tposchoovho domu. Vlevo, a tak hned za vraty, zanala devn ohrada, zasahujc asi dvacet krok soubn s holou zd do dvora a pak se lomc doleva. Bylo to oputn ohrazen msto, njak skladit. Vzadu na dvoe vynval za ohradou roh nzk

zaazen klny, asi st njak dlny. Nejsp zde byla njak ivnost, kolstv, zmenictv nebo nco podobnho; skoro hned od vrat bylo vecko ern od uhelnho mouru. Tady nkde to pohodit a odejt! napadlo ho nhle. Protoe ve dvoe nikoho nevidl, vkroil do prjezdu a hned za vraty si viml, e podle ohrady se thne lab (jak tomu bv asto v domech, v nich je mnoho dlnk, emeslnk, drok a podobn) a nad labem, na ohrad, byl kdou napsn obvykl tuze inteligentn npis: "Sdrovn na tomto mst se zapovd." Bylo to tam tedy phodn u proto, e nemohl vzbudit dn podezen, kdy tam zael a postval. Tady to tak vecko hodit na hromadu a odejt! Jet jednou se rozhldl a u i stril ruku do kapsy, ale vtom zpozoroval tsn u vnj zdi, mezi vraty a labem, kde bylo sotva metr prostoru, velk neotesan kmen, asi tak tvrt metrku tk, pilhajc pmo na ze do ulice. Za touto zd byla ulice, chodnk, bylo slyet pechzen chodc, kterch bylo v tch mstech vdy nemlo; za vraty ho vak nikdo nemohl spatit, ledae by nkdo veel z ulice, co se ostatn mohlo stt velmi snadno, proto bylo nanejv nutn, aby si pospil. Sehnul se ke kameni, pevn, obma rukama vzal za jeho vrek, napjal vecku slu a kmen pevrtil. Pod kamenem byla nevelk prohlube a do t ihned zaal vyhazovat obsah kapes. Mec se dostal a navrch, ale v prohlubni bylo pesto jet dost msta. Pak znova vzal kmen a jedinm pohybem ho peklopil zptky, take zapadl pesn do sv dvj polohy, snad se zdl jen nepatrn nadzdvien. Ale Raskolnikov odhrbl troku hlny a pilpl okraje nohou. Nebylo nic znt. Pak vyel ze dvora a zamil k nmst. Na chvli ho opt naplnila prudk, tm nesnesiteln radost, stejn jako pedtm na policii. Stopy zahlazeny! A koho, koho jen by mohlo napadnout, aby hledal pod tm kamenem? Le tam mon u od stavby domu a stejn dlouho tam jet bude leet. A i kdyby se to nalo: kdo by podezval mne? Vechno vyzeno! dn dkazy! zasml se. Ano, pozdji se rozpomnal, e se nervzn, chichotav, tie a dlouze rozesml a e se sml celou dobu, co el pes nmst. Ale kdy piel na K-sk bulvr, kde pedevrem potkal onu dvku, nhle ho smch peel. Hlavou mu zaaly thnout jin mylenky. A k tomu jet ml pocit, e jen s hroznm odporem projde kolem t laviky, na n tehdy, kdy dvka odela, sedl a pemlel, a tak e bude hrozn trapn setkat se opt s tm knratm, jemu tehdy dal dvacetikopjku. ert ho vem! el a roztrit, nasupen se rozhlel. Vechny jeho mylenky se te toily kolem jakhosi stednho bodu --a dobe si uvdomoval, e to skuten stedn bod je a e nyn, prv nyn, se mus s tm stednm bodem vyrovnat --a to dokonce poprv po tch dvou mscch. Vykalat se na to na vechno! rozhodl nhle v zchvatu zbsil zlosti. Pkn, moc pkn zaal ten nov ivot, vykalat se i na nj! Jak je to pitom, boe mj!... Co l a podlost jsem u dnes napchal! Jak odporn jsem prve podlzal a podkuoval tomu hnusnmu Iljovi Petrovii! Ale co, to je tak nesmysl! Vykalu se na n na vechny, i na to, e jsem podlzal a podkuoval! V tom to nen! V tom to nen!... Nhle se zastavil; to ho nov, naprosto neekan a pitom docela prost otzka narz pln vyinula a ohromila: Jestli to vecko bylo skuten provedeno promylen, a ne idiotsky, jestli jsi ml opravdu

jasn a pevn cl, jak to, e jsi doposud ani nenahldl do mce a nev, kolik jsi zskal, kvli emu jsi podstoupil celou tu trze a promylen se rozhodl k tak podlmu, odpornmu a nzkmu inu? A vdy jsi chtl ten mec ped chvl hodit do vody a s nm vechny vci, na kter ses tak ani nepodval... Jak si to pedstavuje? Ano, bylo to tak, pesn tak. Vdl ostatn dve, e ta otzka pro nho nen vbec nov; a kdy se v noci rozhodl, e to hod do vody, rozhodl se bez nejmenho vhn a bez nmitek, jako kdyby to prv tak muselo bt a nijak jinak to nelo... Ano, to vecko vdl, to vecko si uvdomoval; a div se tak nerozhodl u vera, u v t chvli, kdy se sklnl nad truhlou a vybral z n pouzdra... Ano, u tehdy! To vecko je tm, e jsem tak nemocn, usoudil konen nevesele, sm sebe rozvracm a trpm, sm nevm, co dlm... U vera i pedevrem, celou tu dobu jsem se trpil... A se uzdravm... tak u se nebudu trpit... Ale co kdy se u vbec neuzdravm! Boe! Mm toho veho po krk!... el a u se nezastavoval. asn dychtil po njakm rozptlen, ale nevdl, co pot, co podniknout. Stle, a od minuty k minut silnji ho pemhal nov a nezapuditeln pocit: byl to zvltn, nesmrn a tm fyzick odpor ke vemu, co mjel a co ho obklopovalo, pocit tvrdojn, nenvistn a ztipln. Vichni chodci mu byli odporn, mli odporn tve, chzi i pohyby. Snad by byl nkoho poplival nebo pokousal, kdyby ho byl nkdo oslovil... Kdy piel k mostu na nbe Mal Nvy na Vasiljevskm ostrov, nhle se zastavil. Tady v tom dom bydl, pomyslel si. Co to znamen, snad jsem sem k Razumichinovi nepiel mysln? Stejn historie jako tenkrt... Ale pesto by m velmi zajmalo, jestli jsem sem piel vdom, anebo jsem jen el a doel sem nhodou? Co na tom; ekl jsem si pece... pedevrem... e k nmu zajdu druh den po tamtom, tak tedy pjdu! Te u k nmu pece mu klidn jt... Vyel k nmu do tvrtho poschod. Razumichin byl doma, sedl ve svm pokojku a zrovna studoval, psal a sm mu otevel. Nevidli se u asi tyi msce. Razumichin byl v rozedranm upanu a v pantoflch naboso, rozcuchan, zarostl a nemyt. Zatvil se udiven. "Co je ti?" vyhrkl, zevrubn si kolegu prohldl, pak se odmlel a hvzdl. "To je ti tak zle? Kamarde, ty u jsi v eleganci petrumfnul i m!" dodal, dvaje se na Raskolnikovovy hadry. "Ale posa se pece, jsi asi unaven!" A kdy Raskolnikov sklesl na voskovan tureck divan, jet zchtralej ne jeho vlastn, Razumichin nhle poznal, e jeho host nen zdrv. "Ale ty jsi docela vn nemocn, v to?" ohmatval mu puls; Raskolnikov mu vytrhl ruku. "Nechci, ekl, "piel jsem... kvli tomuhle: nemm dn kondice... tak jsem chtl... ostatn, o kondice mi vbec nejde..." "A v co? Ty mluv z cesty!" poznamenal Razumichin, kter ho upen pozoroval. "Ne, nemluvm z cesty..." Raskolnikov vstal. Kdy el nahoru, nemyslel na to, e s ptelem tak bude muset mluvit. A te ve zlomku vteiny pochopil u ze zkuenosti, e m v t chvli ze veho nejm chu mluvit s kmkoli na svt. Vzkypla v nm vechna lu. Jakmile pestoupil Razumichinv prh, div se nezalkl vztekem na sebe sama. "Sbohem!" ekl nhle a zamil ke dvem. "Ale pokej, pokej pece, ty podivne!" "Nechci!" opakoval Raskolnikov a znova se mu vytrhl.

"Tak pro jsi sem ksakru chodil! Zblbnuls i co? To je pece skoro urka. Takhle t nepustm." "Tak posly: piel jsem za tebou, protoe mimo tebe neznm nikoho, kdo by mi pomohl... zat... protoe ty jsi lep ne ostatn, toti rozumnj a doke posoudit... Ale te vidm, e u nic nepotebuju, sly, vbec nic... ni pomoc a ast... Chci sm... sm... To sta! Nechte m na pokoji!" "Tak pece chvilku pokej, bubku! pln ti peskoilo! Pro mne za mne, dlej si co chce! Podvej se, o dnch kondicch nevm a taky na n kalu, ale na Vetenickm je jist Cheruvimov, knihkupec, a ten vyd sm za lecjakou kondici. Te u bych ho ani za pt kupeckch kondic nevymnil! Dv dohromady nramn kniniky a taky prodovdn spisky, a jak to jde na odbyt! U jen ty tituly stoj za to! Vid, tys vdycky tvrdil, e jsem hlupk, ale na mou dui, jsou jet vt hlupci! Te se taky pidal k novm smrm, sice tomu houby rozum, ale j ho v tom samozejm podporuju. Tadyhle je nco pes dva archy nmeckho textu, podle m hrozn omezenho a arlatnskho: strun eeno, e se tam otzka, je-li ena lovk nebo nen. A samozejm se triumfln dokazuje, e je. Cheruvimov to chce vydat jako pspvek k ensk otzce; j mu to pekldm --tyhle dva archy nafoukne asi na est, vymyslme tomu bombastick titul na pl strnky a budeme to dvat za pl rublu. Pjde to! Za peklad mm est rubl za arch, dohromady to tedy bude takovch patnct rubl a est u jsem si vzal zlohy. A s tm budem hotovi, dme se do pekladu o velrybch, dle vybrali z druhho dlu Confessions taky njak velenudn klpky, tak i to pelome; Cheruvimovovi nkdo namluvil, e Rousseau je svho druhu Radiev. J mu to samozejm nevymlouvm, a si spnembohem dl co chce! Tak co, nechce peloit druh arch toho 'Je ena lovk?' Jestli chce, tak si hned vezmi text, i pera si vezmi a papr --to vecko je od nho - a vezmi si ti rubly, protoe jsem si vybral zlohu na cel peklad, za prvn i za druh arch, to znamen, e ti rubly z toho pipadaj pmo na tvj honor. A a prci odevzd, dostane jet ti rubly. A jet o jedno bych t prosil --abys v tom nevidl njakou slubu z m strany. Naopak, sotva jsi piel, u mi bylo jasn, jak mi prospje. Za prv se nevyznm v pravopise a za druh, v nmin jsem nkdy schwach, a proto spisuju vc sm a utuju se jedin tm, e tomu tak vlastn prospju. Ale kdo v, mon e tomu neprospvm, ale kodm... Tak vezme to, nebo ne?" Raskolnikov mlky sebral nkolik list nmeckho lnku, vzal ti rubly a bez jedinho slova odeel. Razumichin se za nm udiven dval. Ale kdy Raskolnikov seel u do prvnho poschod, nhle se otoil, vyel znova nahoru k Razumichinovi, poloil na stl nmeck originl i ti rubly a zase bez jedinho slova odeel. "Ale ty jsi v deliriu i co?" rozvzteklil se te u Razumichin. "Na mi tu hraje tytr? I m jsi celho popletl... Tak pro jsi sem ksakru chodil?" "Nechci... nic pekldat..." huhlal Raskolnikov a u zase schzel ze schod. "Tak co ksakru chce?" val za nm shora Razumichin. Ale Raskolnikov el mlky dol. "Hej, posly! Kde bydl?" Odpovdi se Razumichin nedokal. "Tak thni k ertu!" Ale Raskolnikov u vychzel na ulici. Na Mikulov most byl nucen jet jednou docela se vzpamatovat, protoe ho tam potkalo nco pramlo pjemnho. Pdn ho tam pethl biem po zdech ko njakho koru, protoe se mu div nepipletl pod kon, akoliv ko na nj tikrt nebo tyikrt kikl. Rna biem ho tak rozltila, e uskoil k zbradl (bhvpro el prv prostedkem mostu, v jzdn drze) a vztekle zaskpal a zajektal zuby. Kolem bylo

samozejm plno smchu. "Zasluhoval to!" "To je njak poveden ptek." "To se v, dl, e je opil, a naschvl se plete pod kola, a druh aby za nj zodpovdal!" "To je te v md, vanosti, to je te v md..." Ale ve chvli, kdy stl u zbradl a stle jet vyjeven a vztekle hledl za odjdjcm korem a omakval si zda, uctil nhle, e mu kdosi strk do ruky penz. Podval se: obstaron kupcov v elence a v kozinkovch stevcch a s n dvtko, asi dcerka, v klobouku a se zelenm slunenkem. "Vezmi si to, panku, pro lsku bo!" Pijal, ob ly dl. Dostal dvacetikopjku. Podle at a zevnjku se mohly snadno domnvat, e je ebrk, e skuten pros na ulicch o groe, ale za to, e byl podarovn celou dvacetikopjkou, vdil nejsp rn biem, kter pohnula jejich soucitem. Sevel dvacetikopjku v ruce, ale u asi po deseti krocch se otoil tv k Nv, smrem k palci. Na obloze nebyl ani mrek a voda byla skoro modr, ppad na Nv tak dk. Kupole katedrly, nevyjmajc se odnikud tak hezky jako pi pohledu z tohoto msta na most, asi dvacet krok od mostn budky, jasn planula a v przranm vzduchu bylo zeteln vidt kadou jej ozdbku. Bolest po rn biem ustala a Raskolnikov na lehnut zapomnl; te ho pln zaujala jedna zneklidujc a dost neurit mylenka. Dlouho stl zahledn do dlky; toto msto mu bylo zvl dobe znm. Za tu dobu, co chodil na univerzitu, zastavil se, nejastji kdy se vracel dom, aspo stokrt prv na tomto mst, dlouze se dval na to skuten velkolep panorma a skoro pokad ho jmal div nad vdy tm nejasnm a nevysvtlitelnm dojmem, kter pitom ml. Z toho velkolepho panormatu na nho vdycky vanul nevysvtliteln chlad; v ndhernm obraze ctil duch uzavenosti a nepstupnosti... Pokad asl nad svm pochmurnm a zhadnm dojmem a neustle odkldal een t zhady do budoucna. Nyn se mu nhle jasn vybavily vecky dvj otzky a pochybnosti a ml pocit, e si je nepipomnl pro nic za nic. Prapodivn a zrdn mu pipadalo u samo to, e se zastavil na tm mst co dve, jako by se opravdu domnval, e i te me myslet na to, co dve, a zajmat se o tyt vci a vjevy, o n se zajmal... jet tak nedvno. Div se tomu nedal do smchu, a zrove se mu bolestn sevela hru. Jako v njak propasti, jako nkde hluboko, sotva zeteln pod nohama, vidl te cel svj dvj ivot a dvj mylenky i dvj koly a dvj otzky, dvj dojmy i cel to panorma, i sebe sama, a vecko, vecko... Jako by vzltal nkam nahoru a vecko mu mizelo ped oima... Pi bezdnm posunku nhle uctil dvacetikopjku v hrsti. Rozevel ruku, strnule se na minci podval, rozmchl se a hodil ji do vody; pak se otoil a el dom. Ml pocit, jako by se prv njakmi nkami odstihl od vech a od veho. Kdy piel dom, byl u podveer, prochodil tedy skoro est hodin. O tom, kudy a jak se vracel, neml ani potuchy. Svlkl se, a chvje se jako schvcen k, ulehl na divan, pethl pes sebe pl a okamit upadl do mrkot... Probudil ho za pln tmy hrozn kik. Boe, jak to byl kik! Tak nelidsk zvuky, takov vyt, pn, chroptn, pl, rny a kletby jet nikdy neslyel a nezail. Nco tak zveckho a zbsilho si vbec nedovedl pedstavit. Zden se vztyil a v nevslovn zkosti a trzni se posadil na lku. Ale hdka, jekot a proklnn neustle slilo. A najednou k svmu nesmrnmu ohromen rozeznal hlas sv bytn. Vyla, jeela a nakala, se spchem a chvatem chrlila slova, take za nic nemohl rozeznat, o tak pnliv pros --ale jist o to, aby ji pestali bt, protoe ji nkdo na schodech nemilosrdn bil. A hlas toho, kdo ji bil, byl u ztrhan vztekem a zuivost, e jen spal, ale pesto ten lovk tak nco kal a tak rychle a nesrozumiteln, zajkal se chvatem. Vtom se Raskolnikov roztsl jako osika: poznal ten

hlas, byl to hlas Ilji Petrovie. Ilja Petrovi je tady a bije bytnou! Kope ji, otlouk j hlavu o schody --je to tak, jasn se to pozn podle slov, podle nku, podle ran! Je snad svt vzhru nohama? Bylo slyet, jak se ve vech poschodch a na celm schoditi shlukuj lid, ozvaly se hlasy, vkiky, lid vybhali po schodech, dupali, bouchali dvemi, sbhali se. Ale pro, pro jenom, a jak je to mon! ptal se sm sebe, docela vn se domleje, e se nadobro pomtl. Ale ne, sly to pece pli zeteln!... Ale kdy je to tak, pijdou hned i k nmu, protoe... je to jist tak kvli tomu... kvli tomu verejku... Paneboe! Chtl se zavt na hek, ale nebyl schopen zvednout ruku... a ostatn to bylo zbyten! Strach mu sevel srdce jako led, spoutal ho a ochromil... Ale konen se ta vava, kter trvala dobrch deset minut, pomalu utiovala. Bytn stnala a vzdychala, Ilja Petrovi pod jet vyhrooval a proklnal... Konen vak, jak se zd, ztichl i on, u ho nen slyet. Snad u pece odeel! Boe! Ale te u odchz i stnajc a plac bytn... u u n bouchly dvee... I sbh lid u se rozchz ze schod po bytech --vykikuj, pou se, volaj na sebe, hned tak siln, e ki, hned zas mluv eptem. Bylo jich asi hodn, snad se sebhl cel dm. Ale co je to, proboha, mon? A co, co tady vlastn chtl? Raskolnikov nemohoucn sklesl na divan, ale u nemohl zavt oi: pl hodiny proleel v takov trzni a s pocitem tak nesmrn hrzy, jak dosud nikdy nepoznal. Nhle zalilo jeho svtniku jasn svtlo: vela Nastasja se svkou a s talem polvky. Bedliv se na nj podvala, a kdy zjistila, e nesp, postavila svku na stl a zaala rozkldat vecko, co pinesla: chlb, sl, tal a lci. "Od verejka jsi asi nejedl. Cel den ses nkde coural, a pitom s tebou tese zimnice." "Nastasjo... pro bili bytnou?" Vyvalila na nj oi. "Kdo e bil bytnou?" "Te... ped pl hodinou, Ilja Petrovi, zstupce komisae, na schodech... Pro ji tak zbil? A... co tady chtl?" Nastasja se na nho mlky a podmraen dvala a prohlela si ho dlouho. Na nj to zpytovn psobilo nepjemn, ba hroziv. "Nastasjo, coe nic nek?" ekl konen bzlivm, chabm hlasem. "To dl krev," odtuila konen tie, jako by si to kala pro sebe. "Krev!... Jak krev?..." koktal cel bled a couval ke zdi. Nastasja na nj stle mlky hledla. "Nikdo bytnou nebil," ozvala se znova psnm a rznm tnem. Dval se na ni se zatajenm dechem. "Slyel jsem to na vlastn ui... nespal jsem... sedl jsem," namtl jet chabji. "Poslouchal jsem dlouho... Piel zstupce komisae... Vechno se sebhlo na schody, ze vech byt..." "Nikdo tu nebyl. To se v tob ozv krev. To bv, kdy neme ven a zaraz se v jtrech, pak lovk zane takhle fantazrovat... Tak co, naj se?" Neodpovdl. Nastasja nad nm pod stla, upen na nho hledla a neodchzela. "Dej mi napt... Nastasjuko!" Sebhla dol a za chvli u byla zptky s vodou v blm hlinnm hrnku; ale Raskolnikov

u si nevzpomnal, co bylo dl. Vzpomnal si jen, jak upil douek studen vody a rozlil si pitom vodu po prsou. Pak upadl do bezvdom. III Ned se vak ct, e celou dobu sv nemoci proleel v bezvdom: byl to horenat stav s blouznnm a polovdomm. Na leccos se pozdji rozpomnl. Brzy se mu zdlo, e se okolo nho shluklo mnoho lid a e ho chtj vzt a nkam odnst a vniv se o to hdaj a pou. Brzy zas, e le v pokojku sm, e vichni odeli a boj se ho, a jen obas se maliko pootevou dvee a njac lid se na nho dvaj, hroz mu, o nem se spolu domlouvaj, smj se a drd ho. Na to, e u nho asto byla Nastasja, se pamatoval dobe; uvdomoval si jet jednoho lovka, kter mu byl hrozn povdom, ale marn si lmal hlavu, kdo to je, a trpil se proto, dokonce plakal. Nkdy se mu zdlo, e u le aspo msc, jindy zas, e je to pod t den. Ale na tamto, na tamto pln zapomnl, zato si bez pestn uvdomoval, e zapomnl na cosi, na se nesm zapomenout --a muiv, trzniv napnal pam, stnal a chvlemi a bsnil nebo se straliv, nesnesiteln dsil. To se vzpnal na lku a chtl prchat, ale pokad byl kmsi nsilm zadren a znova nemohoucn upadal do mrkot. Konen se vak pece probral. Bylo to jednou rno, v deset hodin. V tu dopoledn hodinu za jasnch dn slunce vrhalo dlouh pruh na pravou stnu a ozaovalo kout dve. U jeho postele stla Nastasja a jet njak lovk, naprosto mu neznm, kter ho s velkm zjmem pozoroval. Byl velmi mlad, s bradkou, na sob ml halenu a vypadal jako njak zzenec. Do pootevench dve nakukovala bytn. Raskolnikov si sedl. "Kdo je to, Nastasjo?" ukzal na mladka. "A heleme se, u se probral!" ekla. "Probral," pitakal zzenec. Tak bytn nakukujc do dve se dovtpila, e se probral, a rychle je pivela a zmizela. Byla vdy ostchav a tce snela dohadovn a vysvtlovn; bylo j asi tyicet a byla tlust a tun, ernobrv a ernook. A a nepatin stydliv. "Tak... kdo jste?" vyptval se dl u pmo zzence. Ale vtom se dvee znova dokon otevely a trochu sehnut --jinak by pi sv vce neproel --vstoupil Razumichin. "Uinn lodn kajuta," zahalasil ve dvech, "pokad si otluu hlavu. A tomuhle se k byt! U ses konen probral, love? Te mi to kala Paenka." "Zrovna se probral," ekla Nastasja. "Probral," znovu pitakal s pousmnm zzenec. "A kdopak vlastn rate bt?" obrtil se k nmu nhle Razumichin. "J jsem, jak rate vidt, Vrazumichin; nikoliv Razumichin, jak m vichni oslovuj, nbr Vrazumichin, student, z lechtick rodiny, a on je mj ptel. A co vy jste za?" "J jsem u ns v kanceli zzencem, u kupce elopajeva, prosm, a mm tady co vydit." "Rate se posadit semhle na idli!" Razumichin sm usedl na druhou z druh strany stolku. "Tos udlal moc dobe, e ses probral, love," pokraoval dl k Raskolnikovovi. "tyi dni u sotva j a pije. Na mou dui, e jsme ti aj podvali likou. Dvakrt jsem k tob pivedl Zosimova. Pamatuje se na Zosimova? Dkladn t prohldl a hned povdal, e to nic nen, e t jen nco posedlo. Njak nervov porucha, mizern jedl, povd, dostval mlo piva a kenu, z toho se rozstonal, ale to pr nic, to pejde a pomine. Zosimov je chlapk! Zaal kurrovat jedna radost. Ale j vs nebudu zdrovat," obrtil se znovu k zzenci, "neekl byste nm laskav, co si od ns pejete?

Pova, Roo, e u tu jsou z jejich podniku podruh, jene prve tu nebyl tenhle, to jsem mluvil s njakm jinm. Kdopak to tu byl ped vmi?" "Aha, to prosm asi myslte toho pedevrem, sprvn. To byl Alexej Semjonovi, tak od ns z podniku, prosm." "Ten se ale zd bt chytej ne vy, co kte?" "Sprvn, prosm, vskutku je solidnj." "Chvlyhodn vc. Dle, prosm." "Toti pan Afanasij Ivanovi Vachruin, o kterm jste, mm za to, nejednou ril slyet, dal naemu stavu na prosbu va matinky platebn pkaz," obrtil se zzenec pmo na Raskolnikova. "Paklie u jste pi smyslech, mm pro vs k vyplacen ticet pt rubl, prosm, jeto Semjon Semjonovi o tom byl obvyklm zpsobem vyrozumn na prosbu va matinky Afanasijem Ivanoviem. Rte ho znt, prosm?" "Ano... vzpomnm si..." ekl neptomn Raskolnikov. "Slyte to: zn kupce Vachruina!" vykikoval Razumichin. "Jakpak tedy nen pi smyslech? Ostatn, te u vidm, e vy jste tak docela rozumn lovk! Tak prosm! Rozumnou e si rdi vyslechneme." "Tak tedy Afanasij Ivanovi Vachruin na prosbu va matinky, kter vm jeho prostednictvm u jednou zrovna takhle poslala, neodmtl ani tentokrt a vyrozuml v tchto dnech ze svho bydlit Semjona Semjonovie, aby vm poukzal ticet pt rubl, prosm, s pnm veho nejlepho, prosm." "To 's pnm veho nejlepho' se vm zvl povedlo, a ta 'vae matinka' taky. Tak co kte vy, je pln pi smyslech nebo nen?" "Copak o mne, prosm, nejde. Tady se, prosm, jedn hlavn o to, jestli mi me dt podpiseek." "Ten vm nakrbne! Kampak, do knihy?" "Do knihy, prosm." "Ukate! No tak, Roo, zvedej se. Podepu t, namaluj mu tam jednoho Raskolnikova, tu m pero, protoe penze te, love, potebujeme jako sl." "Nen teba," odstril Raskolnikov pero. "Jakpak nen teba?" "Nepodepu to." "Hromsk love, copak to jde bez podpisu?" "Nepotebuju... penze..." "Nepotebuje penze! Le, jako kdy tiskne, love, j jsem na to svdek! Bute klidn, prosm vs, to on jen tak... zas mluv z cesty. Ostatn takhle mluvv, i kdy je docela v podku. Vy jste pece rozumn mu, my dva dohromady meme dt zruku, to jest prost ho povedeme za ruku, a podepe. Tak do toho!" "Ale vte, zajdu rd podruh, prosm." "Kdepak, kdepak, e byste se tmhle znepokojoval. Jste pece rozumn mu... No tak, Roo, nezdruj hosta... vid, e ek..." A vn u se chystal vst Raskolnikovovi ruku. "Nech m, j sm..." zavrel Raskolnikov, vzal pero a podepsal se do knihy. Zzenec vyszel penze a odeel. "Vborn! A te, love, bude jst?" "Budu," pitakal Raskolnikov.

"Mte polvku?" "Verej," odpovdla Nastasja, kter tam stla celou dobu. "Bramboraku?" "Bramboraku." "To jsem si mohl myslet. Sem s n a s ajem taky!" "U to nesu." Raskolnikov pihlel s nesmrnm divem a tupm nechpavm strachem. Rozhodl se pro nm vykvn, co bude dl. Zd se, e neblouznm, pemtal, vypad to jako skutenost... Za malou chvilku se vrtila Nastasja s polvkou a ohlsila, e hned bude i aj. S polvkou pinesla dv lce, dva tale a celou soupravu: slnku, pepenku, hoici k hovzmu a dal vci, jak u to mimochodem v takovm uspodn dvno nevidl. Ubrus byl ist. "Neukodilo by, Nastasjuko, kdyby nm Praskovja Pavlovna poslala dv lahviky piveka. Napili bychom se." "Pane, ty se vyzn!" zavrela Nastasja a la splnit pkaz. Raskolnikov stle vyjeven a napjat zral. Razumichin si mezitm pesedl k nmu na divan, nemotorn jak medvd mu podstril levou ruku pod hlavou, pestoe by se byl mohl zvednout sm, a pravou mu dal ped sta lci polvky, na kterou pedtm nkolikrt foukl, aby ho nesplil. Ale polvka nebyla ani moc tepl. Raskolnikov dychtiv polkl prvn lci, pak druhou, tet. Ale Razumichin po nkolika dalch lcch nhle pestal a ekl, e o dalm se mus poradit se Zosimovem. Vela Nastasja s dvma lahvemi piva. "aj bude taky?" "Budu." "Tak si posp i s ajem, Nastasjo, protoe na aj, myslm, nepotebuje doktort. Tak u tu mme piveko!" Sedl si zas na svou idli, pisunul si polvku a hovz a pustil se do toho s takovou chut, jako by ti dni nejedl. "love, Roo, j u tu takhle deburuju tet den," zamruel, jak mu to dovolovala sta nacpan hovzm, "to tv Paenka, tv bytn, takhle vyvauje a takhle od srdce m astuje. A to v, j nijak nenalhm, ale ani neprotestuju. A, Nastasja u nese aj. ipera! Nastnko, ned si taky piveko?" "Jdi mi, pokuiteli!" "A aj?" "aj teba." "Tak si nalej. Pokej, naleju ti sm. Posa se ke stolu." Ihned vecko pichystal, nalil, pak nalil jet druh lek, nechal jdla a pesedl znova na divan. Stejn jako pedtm uchopil levou rukou nemocnho pod hlavou, nadzvedl ho a zaal mu podvat ajovou likou aj a znova neustle a pehorliv foukal na lci, jako by prv tento obad foukn byl nejdleitjm bodem cel lby. Raskolnikov mlel a neprotivil se, pestoe ctil, e m dostatek sil na to, aby se zvedl a posadil na divanu bez jakkoliv ciz pomoci, a e nejen natolik vldne rukama, aby v nich udrel lci nebo lek, nbr e je mon schopen i chze. Ale z njak zvltn, skoro nelidsk vychytralosti ho nhle napadlo, aby prozatm tajil sv sly, sthl se do sebe a v ppad nutnosti dokonce pedstral, e se mu jet docela nevyjasnilo v hlav, a zatm vyslechl a vypozoroval, co se to kolem vlastn dje. Ostatn nebyl ani s to pekonat svj odpor: kdy polkl asi deset liek aje, vyprostil najednou hlavu, umnn odstril lci a znova se zvrtil na polt. Opravdu, pod hlavou te ml skuten prachov, ist povleen polte; i toho si viml a vzal to na vdom. "Paenka by nm mla jet poslat malinovou zavaeninu, abychom mu mohli dlat

malinovou vu," ekl Razumichin, sedaje si na msto a znova se poutje do polvky a piva. "A kdepak ty maliny seene?" zeptala se Nastasja, drc na roztaench pti prstech talek a srkajc aj "pes cukr". "U kupce je seene, moje mil. V, Roo, tady se, zatmco jsi o sob nevdl, zbhla cel historie. Kdy jsi mi tak zrdn uplchl a ani mi neekl, kde bydl, popadla m najednou takov zlost, e jsem si umnil, e t vyptrm a ztrestm. A hned ten den jsem se do toho pustil. Co jsem se jen nachodil a navyptval! Na tenhle nynj byt jsem zapomnl, ostatn jsem o nm nikdy nevdl, tak jsem nemohl zapomenout. Ale tvj star byt -pamatoval jsem si jen, e to bylo u Ptiro, Charlamovv dm. Nahledal jsem se ho, toho Charlamovova domu, jene jak jsem pak zjistil, nen to dn Charlamovv dm, ale Buchv --jak nkdy me lovka zavst jedin hlska! To m navztekalo. A v tom vzteku jsem druh den el nazdabh do adresn kancele a pedstav si --ve dvou minutch mi t tam nali. Jsi tam zapsn." "Zapsn!" "Jak by ne! Ale na vlastn oi jsem vidl, jak tam za ivho boha nemohli najt generla Kobeljova. Ale to by byla cel historie. Hned jak jsem sem vpadl, obeznmil jsem se se vemi tvmi zleitostmi; se vemi, love, se vemi, vechno vm, tady ona to vidla: seznmil jsem se s Nikodimem Fomiem i Ilju Petrovie mi ukzali, s domovnkem se taky znm i s panem Alexandrem Grigorjeviem Zametovem, pednostou zdej policejn kancele, a konen i s Paenkou, tm to vyvrcholilo, tady ona nejlp v..." "Chytla se na jeho sladk ei," zabruela Nastasja s potutelnm smvem. "Jen si oslate ajek, Nastasjo Nikiforovno." "Ty zve jedno!" vyprskla najednou Nastasja. "Nejsem pece dn Nikiforovna, ale Petrovna," dodala, kdy se pestala smt. "Dm si pozor, prosm. Zkrtka, love, abych zbyten nemluvil, nejdv jsem ml chu nabt tady vechno elektinou a narz vymtit zdej pedsudky, ale Paenka to vyhrla. Nenadl jsem se, love, e je takov... aramantn... co? Co k!" Raskolnikov mlel, akoliv z nho ani na chvli nespoutl znepokojen pohled a akoliv na nho i te strnule zral. "A dokonce nramn," pokraoval Razumichin, nikterak tm mlenm nevyveden z mry, jako by pitakval na obdrenou odpov, "a dokonce nramn sprvn po vech strnkch." "To je prevt!" vypskla zase Nastasja, j ty ei zejm psobily nevslovnou rozko. "love, to byla ohavnost, es nedokzal hned od zatku vzt vc za sprvn konec. Na ni se mus jinak. Protoe je to, abych tak ekl, doista nevyzpytateln povaha! Ale dobe, o povaze a pak... Ale jak jste jen mohli dospt tak daleko, e si napklad dovolila nedvat ti obdy? Anebo napklad ta smnka! Copak ses docela zblznil, e podpisuje smnky? Anebo napklad to zamlen manelstv, kdy byla jet iva dcerka, Natalja Jegorovna... Vm vecko. Ale jak vidm, dotkl jsem se, j osel, tv citliv struny, odpus mi to. Kdy jsem u t hlouposti --co mysl, Praskovja Pavlovna pece nen zdaleka tak hloup, love, jak by se na prvn pohled mohlo zdt?" "Ano..." procedil Raskolnikov, dvaje se stranou, ale chpaje, e je vhodnj rozmluvu udrovat. "e je to tak?" vzplanul Razumichin, zejm poten, e dostal odpov. "Ale pitom nen moc chytr, vi? Doista, ale doista nevyzpytateln povaha! Nkdy jsem z toho a jelen, v mi, love... M u jist svch tyicet. Sama k, e estaticet, a m na to pln prvo. Ale psahm ti, e ji soudm sp z rozumov strnky, vhradn metafyzicky. Mezi nmi je to,

love, tak zamotan, kam se na to hrabe tv algebra! Vbec se v tom nevyznm! Ale to vecko jsou hlouposti, zkrtka a dobe, kdy vidla, e u nestuduje, es piel o kondice i o aty, a kdy sleninou smrt ztratila dvod vydrovat t jako pbuznho, najednou se polekala. A protoe ty ses zase sthl do sebe a zpetrhal vecky star svazky, pedsevzala si, e t z bytu vypud. A obrala se tm zmrem u dlouho, ale bylo j lto smnky. Mimoto jsi pod tvrdil, e maminka zaplat..." "Protoe jsem mizera... M matka sama div nemus chodit po ebrot... ale j lhal, aby m nechala na byt a... ivila," ekl hlasit a zeteln Raskolnikov. "Tos dlal rozumnou vc. Ale kmen razu byl v tom, e se do toho vmsil pan ebarov, dvorn rada a obchodnick due. Nebt jeho, Paenka by nic nepodnikla, na to je pli ostchav, zato obchodnick due ostchav nen a na prvnm mst samozejm poloila otzku: je njak nadje, e bude proplacena smnka? Odpov: je, protoe m maminku, kter pi sv stoptadvacetirublov penzi Rodnku vythne z bryndy, i kdyby sama jst nemla, a protoe m sestiku, kter pjde kvli bratrovi do otroctv. To mu pln stailo... Co sebou cuk? J te o tob vm kdeco, love, nemls mluvit ped Paenkou tak oteven, kdy jste byli v pzni, a nic ve zlm, e o tom te mluvm... Ano, takhle to chod --estn a citliv lovk je upmn, a obchodnek poslouch, cpe se a pak schlamstne vecko. Tak tedy postoupila tu smniku jako platu tomu ebarovovi a ten ji s klidnm svdomm formln protestoval. U jsem chtl, kdy jsem se to vecko dovdl, i do nho pustit elektinu, aby se mu proistilo svdom, ale mezitm jsme byli jedna ruka s Paenkou a tak jsem tu vc zlikvidoval hned v zrodku a zaruil jsem se, e zaplat. J se za tebe zaruil love, sly? Povolali jsme ebarova, nacpali jsme mu do chtnu deset rubl a pis jsme dostali nazptek, mm tu est osobn vm ho pedloit --te se v v pouh vae slovo --tu mte, beztak u jsem ho podn natrhl." Razumichin poloil pis na stl; Raskolnikov se na podval a beze slova se obrtil ke zdi. To se dotklo i Razumichina. "love, vidm," ozvalo se po chvli, "e jsem zas vyved pitomost. myslel jsem, e t tm tlachnm rozptlm a pobavm, a zatm jsem ti, mn se zd, jen pohnul lu." "To tebe jsem pod nepoznval, kdy jsem blouznil?" zeptal se tak po chvli Raskolnikov, stle s odvrcenou tv. "Ano, mne, a dokonce jsi dostval zchvaty zuivosti, zvl jednou, kdy jsem pivedl Zametova." "Zametova?... Pednostu policejn kancele?... Pro?" Raskolnikov se prudce pevrtil a vpil se oima do Razumichina. "Co ti je?... Co ses tak poplail? Chtl t poznat, sm projevil pn, protoe jsme se s nm o tob nahovoili... Od koho bych se byl jinak o tob tolik dovdl? love, to je dobr chlapk, bjen... svm zpsobem ovem. Sptelili jsme se, vdme se skoro denn. Pesthoval jsem se toti do thle tvrti. Ty to jet nev? Zrovna jsem se pesthoval. Asi dvakrt jsme spolu byli u Lavizy. Na Lavizu se pece pamatuje, na Lavizu Ivanovnu!" "Blouznil jsem o nem?" "A jak! Neril jsi o sob vdt." "O em jsem blouznil?" "Hele ho! O em jsi blouznil? To je jasn, o em se blouzn... Ale te u se musme vloit do prce, love, netrame as!" Vstal a vzal epici. "O em jsem blouznil?" "Co t to napadlo! Snad se neboj o njak tajemstv? Bu klidn, o hrabnce ses neproekl ani slvkem. Zato jsi napovdal hrzu vc o njakm buldokovi a pak o nunicch a o

njakch etzcch, o Krestovskm ostrov, o njakm domovnkovi, o Nikodimovi Fomii a Iljovi Petrovii, komisaov zstupci. Mimoto ses ril nramn zajmat o svou vlastn ponoku, penramn! adonil jsi, abychom ti ji dali, pod dokola. Zametov sm shledval po vech koutech tv ponoky a vlastnma, ve voavkch vykoupanma rukama s prsteny ti ty hadry podval. Teprve pak ses uklidnil a cel den jsi to svinstvo drel v rukou, ivou moc ti je nebylo mon vytrhnout. I te to nejsp m nkde pod pikrvkou. A pak ses jet doadoval tepen na kalhoty, a jak --se slzami v och! Co jsme se t navyptvali - jak vlastn tepen? Ale nezmoudeli jsme z toho... Tak, ale te u musme jednat! Tady je ptaticet rubl. Deset si z nich beru a za njak dv hodinky ti je vytuju. Mezitm uvdomm Zosimova, akoliv by tu u stejn dvno ml bt, protoe jde na dvanctou. A vy, Nastnko, se sem astji zaskote zeptat, a tu nebudu, jestli si nepeje pt nebo cokoliv jinho... Paence povm jet te, co je teba zadit. Na shledanou!" "k j Paenka! Ach ty liko podit!" utrousila za nm Nastasja; pak otevela dvee a naslouchala, ale neudrela se a sama se rozbhla dol. Pli ji zajmalo, o em tam s pan mluv, a vbec bylo zejm, e je Razumichinem pmo okouzlena. Sotva se za n zavely dvee, pacient ze sebe shodil pikrvku a jako nepetn seskoil z lka. S palivou, keovitou netrplivost dychtil, aby co nejdve odeli, aby se v jejich neptomnosti mohl neprodlen dt do prce. Ale do eho, do jak prce? To te jako z udln docela zapomnl. Boe! ekni mi jen jedin: vd to, nebo jet nevd? A co kdy u vd a jen se tak petvauj a drd m, dokud lem, a pak pijdou a eknou, e u dvno vd vechno, to e jen tak... Co vlastn chci? Tak, jako z udln jsem to zapomnl! Najednou jsem to zapomnl, a jet te jsem to vdl! Stl uprosted pokojku a s muivou bezradnost se rozhlel; pistoupil ke dvem, otevel je a naslouchal, ale to nebylo to, co chtl. Nhle, jako by se upamatoval, vrhl se do kouta, kde zela dra v tapetch, prohlel ji, stril do dry ruku a zamtral tam, ale ani to nechtl. Pistoupil ke kamnm, otevel je a prohrbl popel: kousky roztepen obruby kalhot i cry roztrhan kapsy se tam povalovaly tak, jak je tam tehdy hodil, nikdo se tam tedy nedval! Vtom si vzpomnl na ponoku, o n prv mluvil Razumichin. Pravda, le sice na divanu pod pikrvkou, ale od t doby u je tak zal a zapinn, e si Zametov samozejm nemohl nieho vimnout. Aha, Zametov!... Policie!... Pro m tam asi volaj? Kde je obslka? Aha!... Popletl jsem si to, to tehdy m pece pedvolali! Tehdy jsem tak prohlel ponoku, ale te... te jsem stonal. Ale pro sem piel Zametov? Pro ho sem Razumichin pivedl?... huel nemohoucn, znova usedaje na divan. Co to znamen? Blouznm snad jet pod, nebo to je skutenost? Zd se, e skutenost... Aha, u si vzpomnm --utct musm! Honem pry, za kadou cenu, za kadou cenu pry! Dobr... ale kam? A kde mm aty? Ani boty tu nejsou! Uklidili je! Schovali! Rozumm! Ale tady je svrchnk, ten pehldli! A na stole le penze, slva bohu! A smnka tak... Vezmu ty penze a odejdu, najmu si byt jinde, u m nenajdou!... Ano, ale co adresn kancel? Najdou m! Razumichin m najde! Nejradji utct pln... daleko... do Ameriky a vykalat se na n! Smnku abych vzal tak... me se tam hodit! Co bych tak jet vzal? Mysl, e jsem nemocn! Netu, e mu chodit, hahaha!... Vyetl jsem jim z o, e vechno vd! Hlavn, abych se dostal ze schod! Ale co kdy je dole hldka, strnci? Co je to, aj? I pivo tu jet

njak zbylo, pl lahviky, studen! Popadl lhev, v n jet bylo piva na celou sklnku, a s rozko ji jednm doukem vyprzdnil, jako by hasil ohe v prsou. Ale netrvalo to ani minutu, a pivo mu stouplo do hlavy, po zdech mu pebhlo slab, takka pjemn mrazen. Lehl si a pethl pes sebe pikrvku. Beztak u chorobn a nesouvisl mylenky se mu zaaly mst pod vc a vc a zakrtko ho pemohla lehk, pjemn ospalost. Slastn uvelebil hlavu na polti, zakutal se lpe do hebk prachov pikrvky, kterou te pes sebe ml msto dvjho rozedranho plt, tie vydechl a usnul hlubokm, pevnm, livm spnkem. Probudil se, protoe slyel, e kdosi vchz, otevel oi a spatil na prahu v dokon otevench dvech Razumichina, vhajcho, zda m i nem vstoupit. Raskolnikov se rychle posadil na divanu a zral na nj, jako by na nco usilovn vzpomnal. "Vida, nesp! Tak u jsem tady! Nastasjo, sem s tm rancem!" houkl Razumichin na schody. "Hned ti vecko vytuju..." "Kolik je hodin?" rozhlel se znepokojen Raskolnikov. "No, pospal sis podn, love, u je veer, bude est. Spals pes est hodin..." "Probh! Co to se mnou je!..." "Co by bylo? To ti pjde k duhu! Kampak m tak naspch? Snad ne na randko? as te pat jen a jen nm. ekm na tebe u dobr ti hodiny, asi dvakrt u jsem tu byl, pod jsi spal. Dvakrt jsem byl u Zosimova, ale pokad tot: nen doma! Ale vak on pijde!... M taky svou prci. Prv dneska jsem se pesthoval, u nadobro, se strkem. Mm tady te toti strka... Ale tak u hrome k vci!... Podej sem ten ranec, Nastnko! A hned se do toho... No, a jak ti, love, vlastn je?" "Jsem zdrv, nic mi neschz... Razumichine, jsi tu u dlouho?" "Slyels, e ekm dobr ti hodiny." "Ne, ale pedtm?" "Kdy pedtm?" "Odkdy sem chod?" "To u jsem ti pece vykldal prve, copak u nev?" Raskolnikov se zamyslel. Vecko, co bylo, vidl nejasn jako ve snu. Sm se nemohl rozpomenout a tzav hledl na Razumichina. "Hm!" ekl Razumichin. "Zapomnls! Mn se prve hned zdlo, e jet nejsi ve sv ki... Ale te ti prosplo, e ses tak vyspal... Opravdu vypad o moc lp. Te u jsi chlapk! Ale k vci! Vak se ti hned rozsvt. Tak se podvej, kamarde." Jal se rozvazovat uzel, kter ho te zejm zajmal nade vecko. "Vid, love, tohle mi zvl leelo na srdci. Protoe z tebe nejdv musme udlat lovka. Tak se do toho dme: zaneme odshora. Vid tu epici?" zaal a vythl z rance docela hezkou, ale pitom velmi prostou a lacinou apku. "Mu ti ji zkusit?" "Pokej, a pak," ohradil se ttiv Raskolnikov. "Ale kde, mil Roo, jen se necukej, pak bude pozd, celou noc bych neusnul, protoe jsem to kupoval jen od oka, bez mry. "Padne!" zajsal, kdy mu ji zkusil. "Jako ulit! Pokrvka hlavy, to je love z obleku to nejdleitj, to je svho druhu vizitka. Mj kamard Tolsakov mus pokad sundat epici,

kdy vejde do njak veejn mstnosti, kde si vichni ostatn nechvaj klobouky i epice. Vichni mysl, e to je ponen povaha, a zatm se prost styd za tu svou huku, tak je to ostchav lovk! Co kte, Nastnko, tmhle dvma borm: tenhleten palmerston (vythl z kouta Raskolnikovv pomakan kulat klobouk, kter bhvpro nazval palmerstonem), anebo tenhleten skvost? Hdej, Roo, kolik mysl, e jsem za ni dal? Nastasjuko?" obrtil se na ni, kdy vidl, e Raskolnikov ml. "Takovch dvacet kopjek," mnila Nastasja. "Ty huso, dvacet kopjek!" vybuchl uraen. "Za dvacet kopjek bych si dneska nekoupil ani tebe --osmdest! A jet jen proto, e je obnoen. Zato je tu, pravda, dohoda --a tuhle epici roztrh, dostane napesrok zadarmo jinou, na mou dui! Tak, a te pistoupme k Spojenm sttm americkm, jak jsme tomu kali u ns na gymnziu. Pedem t upozoruju, e na ty kalhoty jsem pyn!" A rozloil ped Raskolnikovem ed kalhoty z tenk letn vlnn ltky. "Ani drka, ani skvrnka, a pitom velice obstojn, i kdy jen znovn, a vesta prv tak, v te barv, jak ke mda. A e to m obnoen, tak jsi na tom vlastn lp, je to mk a pjemnj... V, Roo, chce-li udlat dru do svta, sta podle m vdycky dbt na ron dobu; kdo nechce v lednu chest, tomu vdycky zbude pr rubl v penence. A to pln plat i o tomhle nkupu. Te mme lto, proto jsem nakoupil letn vci, na podzim si poas stejn vynut teplej obleen a tohle se bude muset odloit... tm sp, e se to do t doby rozpadne samo, kdy ne od ivota na velk noze, tak od zavacch pot. Tak ekni! Na kolik to odhaduje? --Dva ruble ptadvacet kopjek! A nezapome, e plat stejn podmnka --a unos tyhle, dostane napesrok zadarmo jin! U Feajeva se jinak neobchoduje, tam jednou zaplat a sta to na cel ivot, protoe u tam stejn jaktiv nepchne. Nyn jsou na ad boty --co jim k? Ano, je na nich vidt, e jsou obnoen, ale na takov dva msce pece docela sta, je to ciz vrobek i materil --minul tden je odprodal u vetenka tajemnk anglickho vyslanectv, nosil je vehovudy est dn, ale poteboval penze jako sl. Cena pouh jeden rubl padest kopjek. Terno, co?" "Teba mu nebudou!" poznamenala Nastasja. "Nebudou! A co je tohle?" vythl z kapsy Raskolnikovovu starou, krabatou dravou botku, olepenou zaschlm bltem. "Tohle jsem ml v zloze a podle t nestvry mi nali sprvnou velikost. Jednali jsme nramn srden. Pokud jde o prdlo, dohodl jsem to s bytnou. Tady m pedn ti koile, pltn, ale s modernm lmekem... Tak to bychom mli: osmdest kopjek epice, dva rubly ptadvacet kopjek ostatn atstvo, celkem ti rubly pt kopjek; rubl padest boty --a to jsou pane botky --to dl tyi rubly ptapadest kopjek, a k tomu za pt rubl rznho prdla --dohodli jsme cenu za vechno --to mme hrnem devt rubl padest pt kopjek. Zbytek ptatyicet kopjek v mdnch pcch rate zde pijmout, a tak jsi tedy, Roo, obleen od hlavy k pat, protoe podle mho nzoru tvj pl me nejen dl konat platn sluby, nbr dokonce psob takovm njakm vzneenm dojmem --vida, co znamen t u armera! Ponoky a ostatn drobnosti nechvm na starosti tob, zbv nm jet ptadvacet rubl a s placenm Paence a s in si nedlej hlavu, jak km: vr je neomezen! A te dovol, love, abych ti vymnil prdlo, protoe tv nemoc u asi vz jen v t koili..." "Nech m! Nechci!" vzepel se Raskolnikov, kter s odporem poslouchal Razumichinovo pehnan rozvern len, jak nakupoval atstvo... "To by tak hrlo, love, abych zbhdarma niil podrky!" trval na svm Razumichin. "Nastasjuko, jen se nestyte a pomozte mi, ta-ak!" A pestoe se Raskolnikov brnil, prdlo mu pevlkl. Raskolnikov se zvrtil na polt a hodnou chvli tak leel mlky.

Kdy u daj pokoj! myslel si. Za penze jsi to vecko nakoupil? zeptal se konen, s pohledem upenm do zdi. "Za penze? Tys tomu dal! Pece za tv vlastn! Prve tu byl zzenec od Vachruina, maminka ti poslala. Copak i to jsi zapomnl?" "U si vzpomnm..." proekl se Raskolnikov po dlouh ponur vaze. Razumichin po nm zachmuen a znepokojen pokukoval. Otevely se dvee a vstoupil vysok, siln mu, kterho Raskolnikov, jak se mu zdlo, u tak znal od vidn. "Zosimov! Konen!" zaradoval se Razumichin. IV Zosimov byl vysok, otyl mu trochu odul, bezkrevn, hladce vyholen tve, blavch hladkch vlas, obrlen, s velkm zlatm prstenem na tunm prst. Mohlo mu bt tak sedmadvacet. Na sob ml elegantn lehk svrchnk, svtl letn kalhoty a vbec vechno bylo jako ulit, vihck, vecko svtilo novotou; prdlo ml bezvadn, etzek u hodinek masivn. Jednal tkopdn, skoro ochable a pitom strojen familirn; co chvli vak prozrazoval nedtklivost, tebae ji vemon skrval. Vichni, kdo ho znali, ho pokldali za nepjemnho lovka, ale kali, e se ve sv prci vyzn. "U dvakrt jsem u tebe byl, kamarde... Hele ho, u se probral!" vykikl Razumichin. "Vidm, vidm. Tak jakpak se te ctme, co?" obrtil se Zosimov k Raskolnikovovi a ptrav si ho prohleje pisedl k nmu na divan, do nohou, a hned se tam co nejpohodlnji uvelebil. "Pod jet je tkomysln," pokraoval Razumichin, "kdy jsme mu ped chvl pevlkali prdlo, div se nm nerozplakal." "To se nedivm. S prdlem jste mohli pokat, kdy si to nepl... Puls je vborn. Ale hlava jet kapnek bol, e?" "Jsem zdrv, pln zdrv!" pronesl drazn a podrdn Raskolnikov, kter se nhle na divanu pozvedl a blskl oima, ale vzpt znova klesl na polt a obrtil se ke zdi. Zosimov ho bedliv pozoroval. "Velmi dobe... vecko v podku," ekl mdle. "Jedl nco?" ekli mu a ptali se, co mu mohou dvat. "Ale vecko mu mete dvat... Polvku, aj... Houby ani okurky samozejm ne, a hovz tak ne, a... ale jakpak zbyten ei!" Podval se vznamn na Razumichina. "S lky pestat, a vbec se vm pestat, ztra si ho vyetm... Mon e by to lo u dnes... no, dobr..." "Ztra veer s nm pjdu na prochzku!" rozhodl Razumichin. "Do Jusupovova parku a pak zajdeme do Kilovho palce." "Ztra bych ho nechal v klidu, ostatn troku... no, vak uvidme." "Je to k zlosti, dneska zrovna oslavuju nov byt, pr krok odtud, kdyby mohl i on. Aspo na divanu mezi nmi poleet! Ty ale pijde?" obrtil se nhle Razumichin na Zosimova. "Ne abys zapomnl, slbils mi to." "Mon o nco pozdji. Co vlastn chyst?" "Ale nic zvltnho, bude aj, vodka, rybiky. Piroh taky, budou tam jen nejbli znm." "Kdo konkrtn?" "Sam zdej a, pravda, skoro vichni nov, snad a na mho starho strce, ale i ten je

nov, teprv vera pijel do Petrohradu, m tu njak zen, vdme se tak jednou za pt let." "Kdo to je?" "Ale cel ivot ivoil jako jezdn potmistr... ije z mal penze, je mu ptaedest, nestoj za e... Ostatn ho mm rd. Porfirij Petrovi taky pijde, to je zdej vyetovatel... prvnk. Ty u se s nm vlastn zn..." "Nen to taky tvj pbuzn?" "Je, ale hodn vzdlen. Propak se mra? Snad bys jen proto, e jste se jednou pohdali, nechtl pijt?" "Me mi bt ukraden..." "To m nejlep. No a pak nkolik student, uitel, jeden ednk, jeden muzikant, dstojnk, Zametov..." "ekni mi, prosm t, co me mt spolenho ty nebo tady on," kvl Zosimov na Raskolnikova, "s njakm Zametovem?" "Ach tihle citlivkov! Tihle pedpojat!... Jsi s tmi svmi zsadami jako tahac pank, otoit se o sv vlastn vli neme. Ale podle m je to dobr lovk --to je m zsada a vc m nezajm. Zametov je kouzeln lovk." "Ale mae si kapsu." "No tak si mae kapsu, na to kalu! Co z toho, e si mae kapsu!" rozkikl se najednou Razumichin, njak nepirozen podrdn. "Chvlil jsem ti snad to, e si mae kapsu? ekl jsem jen, e je svm zpsobem dobr! Vak kdybychom to brali rovn a po vech strnkch, kolik by tch dobrch zstalo? Jsem si jist, e za mne se vm vudy by nikdo nedal vc ne tak jednu peenou cibuli, a to jet s tebou ndavkem!..." "To je mlo, j bych za tebe dal dv..." "Ale j za tebe jen jednu! Jen si vtipkuj! Zametov je teprve chlapec, vak j ho jet vykrkm za vlasy, ale je ho teba vbit, a ne odpuzovat. Kdy nkoho odpud, tak ho nenaprav, zvl takovho chlapce ne. S chlapcem mus jednat dvojnsob opatrn. Ach vy tupci pokrokt, vy tak nemu rozumte! Lid si nevte, sami sebe urte... A chce-li co vdt, tak ns pece sbliuje jedna vc." "Zajmalo by m jak." "Ale ten ppad toho male, toti natrae... Vak my ho z toho dostaneme! Ale te u mu vlastn nic nehroz. Ppad u je nad slunce jasn! My to jen popostrme." "Jakpak zas natra?" "Co, j ti o tom jet nekal? Opravdu? Vid, j ti vyprvl jen zatek... o vrad t star lichvky, ednice... No, a te se do toho zapletl ten natra..." "O t vrad jsem slyel dv, ne jsi mi o n kal ty, a dokonce se o ten ppad zajmm... tak trochu... z jistho dvodu... a v novinch jsem o tom tak etl! Ale tak..." "Lizavetu taky zavradili!" vyhrkla najednou Nastasja na Raskolnikova. Celou tu dobu okounla v pokojku, tiskla se u dve a poslouchala. "Lizavetu?" jkl sotva slyiteln Raskolnikov. "No, Lizavetu, tu pekupnici, copak jsi ji neznal? Chodila k nm dol. Jet ti spravovala koili." Raskolnikov se odvrtil ke zdi, kde si na pinavch lutch tapetch s blmi kvtky vybral jeden nevzhledn bl kvtek s jakmisi hndmi rekami, a zaal zkoumat, kolik m lstek, jak maj ty lsteky vroubky a kolik reek. Ctil, e mu strnuly ruce i nohy, jako by nad nimi ztratil vldu, ale nepokusil se o sebemen pohyb, jen se porn dval na

kvteek. "Tak co je s tm natraem?" peruil Nastasjino tlachn njak zvl nepvtiv Zosimov. Ta jen vzdychla a zmlkla. "Ale taky z nj udlali vraha!" pokraoval se zpalem Razumichin. "A maj dkazy?" "erta starho, a ne dkazy! Ostatn, prv e maj dkazy, jene takov dkazy nejsou dkazy, a to je teba dokzat! Je to navlas tot, jako kdy nejdv zajistili a podezvali ty, jakpak se... Kocha a Pestrjakova. Fuj! Dlaj vecko tak hloup, e se z toho i na dlku dl zle! Pestrjakov ke mn mon dnes taky zajde... Mimochodem, Roo, ty u o thle zleitosti v, stalo se to, jet ne ses rozstonal, zrovna den pedtm, cos jim tam na komisastv omdlel, kdy o tom hovoili..." Zosimov se zjmem pohldl na Raskolnikova, ale ten se ani nepohnul. "V co, Razumichine? Dvm se na tebe a asnu, jak jsi vlastn horlivec," poznamenal Zosimov. "Ale a, my ho vysekme!" rozilil se Razumichin a udeil pst do stolu. "Jene co na tom lovka nejvc dopaluje? To, e lou, ne, kdepak, le je mono vdycky odpustit, to je bohulib vc, protoe vede k pravd. Ne, nejvc dor to, e lou a jet se vlastnmu lhan ko. Porfirije si vm, ale... Vdy co je napklad v prvn chvli zmtlo? Dvee byly zamen, a kdy pili s domovnkem, tak byly oteven. A u to mli --vrazi jsou Koch a Pestrjakov! To je ta jejich logika." "Tak u se neroziluj; prost je zajistili, jinak to nejde... Ostatn, toho Kocha jsem znal, pilo se, myslm, na to, e od t babky kupoval propadl zstavy, vi?" "Ano, je to njak ejd! Kupuje tak smnky. M z toho ivnost. Spnembohem! Ale chpe ty, co m tolik zlob? Ta jejich rutina vetch a uboh, fousat m zlob... Ale tady na tomhle jedinm ppad se d objevit cel nov cesta. Jen a jen podle psychologickch znmek se d odvodit, jak se dostat na pravou stopu. Mme pr fakta! Ale fakta nejsou vecko, nejm z poloviny pece zle na tom, jak se s fakty zachz!" "A ty v, jak zachzet s fakty?" "Neme pece mlet, kdy ct, kdy pmo hmat, e bys mohl v t vci pomoct, kdyby... Eh!... Zn ten ppad dopodrobna?" "Pod ekm, jak to je s tm natraem." "Aha, vid! Tak posly celou tu historii: pesn tet den po spchn t vrady, takhle pornu, kdy se tam jet babrali s Kochem a Pestrjakovem, akoliv ti mli alibi pro kad svj krok --to bylo nad slunce jasn! --vyskytne se nhle naprosto neoekvan vc. Jist rolnk Dukin, njemce krmy proti onomu domu, pinese na policii pouzdro se zlatmi nunicemi a vyprv k tomu cel romn: Pr ke mn pedevrem naveer, njak po osm --vimni si dne a hodiny! --pibhne jist natra, Mikolaj, u u m byl pedtm kolikrt, a pinese mi tuhlenctu katulku se zlatmi nunicemi s kamnky a pros, abych mu na n pjil dva rubly, a kdy jsem chtl vdt, kde k nim piel, ekl, e pr je nael na chodnku. Na vc jsem se ho nevyptval, tvrd dl ten Dukin, a dal mu jeden paprek, toti rubl, pr jsem si ekl, kdy to nevezmu j, zastav to jinde a stejn to propije, to u a ta vc radi le u m --jak se k, co je pi ruce, to se neztrat -a kdyby pr s tm snad nco bylo nebo kolem toho vznikly njak ei, tak to pedlom. To ovem v bulky na nos, le, a se mu od huby pr, j toho Dukina dobe znm, sm taky pjuje na zstavy a pechovv kraden vci, a perk v cen ticeti rubl jist Mikolajovi nevyfoukl proto, aby ho 'pedkldal'. Dostal zkrtka strach. Tak

sakra poslouchej, co vykldal ten Dukin dl: Tohohle Mikolaje Dmenjeva, venkovana, pr znm odmalika z na gubernie, ze zarajskho jezdu, j sm jsem toti z Rjazan. Mikolaj sice nen zrovna pijan, ale rd si pihne, a j vdl, e dl v tomhle dom, e tam natr jet s Mitrejem, a ten Mitrej je jeho krajan. Kdy dostal ten paprek, hned ho rozmnil, hned do sebe hodil dv sklnky, shrbl zbytek a odeel, ale Mitreje jsem s nm v tu dobu nevidl. Kdy jsme se potom na druh den dozvdli, e Alenu Ivanovnu a jej sestiku Lizavetu Ivanovnu nkdo utloukl sekyrou, a j je prosm dobe znal, tak jsem ml hned tkou hlavu kvli tm nunicm, protoe jsem jako vdl, e neboka pjovala na velijak vci penze. No tak jsem se vypravil do toho domu a opatrn, docela nenpadn jsem se koukal dozvdt, na em jsem, a nejdv jsem se el zeptat: je tu Mikolaj? A Mitrej na to, e pr si Mikolaj zadil, piel dom a rno, opil, doma pr se zdrel tak deset minut a zase el, a Mitrej pr ho od t chvle nevidl a dodlv to sm. A pracovali zrovna na tch schodech, co se to stalo, v prvnm poschod. Jak jsem to slyel, ani jsem nemuk, vykld dl ten Dukin, vyzvdl jsem o tom mordu, co jsem moh, a vrtil jsem se dom zase s tkou hlavou. A dnes hned pornu, v osm hodin -tet den po vrad, abys rozuml --koho u sebe nevidm, jako Mikolaje, ne sice docela stzlivho, ale zas ne docela pod obraz, tak, e s nm byla rozumn e. Sedl si na lavici a ml. V cel enkovn byl v tu dobu mimo ns jen jeden ciz lovk a pak jet jeden, co spal ze znmosti na lavici, a oba m pikolci, prosm. 'Mluvils s Mitrejem?' ptm se ho. 'Ne,' povd, 'nemluvil.' --'A tady jsi jet nebyl?' --'Nebyl,' povd, 'od pedevrka.' --'A kdepak jsi dneska nocoval?' --'Ale na Pskch, u znmch z Kolomny.' --'A kdes vzal tuhlety nunice?' povdm. 'Ale na chodnku jsem je nael...' A k to njak nesvj a kouk jinam. 'A slyels u," povdm, 'co se stalo ten veer prv v tu hodinu a prv na tch schodech?' --'Ne,' povd, 'neslyel,' ale poslouch s vyvalenma oima a najednou zblel jako kda. A jak mu to vyprvm, najednou vidm, e bere epici a u se zved. Chtl jsem ho zdret, povdm: 'Pokej, Mikolaji, copak se ani nenapije?', ale mrkl jsem na hocha, aby pidrel dvee, a vychzm ped pult --ale on pede mnou ucukne a vyraz na ulici, a jako kdy mu hlava ho, hned za roh, taktak e jsem ho zahld. To u jsem pestal mt pochybnosti, protoe to vecko on, to je jist..." "To bych ek!" prohodil Zosimov. "Pokej! Jet nen konec! To se v, po Mikolajovi se hned zalo horen ptrat, Dukina zajistili a udlali u nj prohldku, s Mitrejem tot, dali co proto i Kolomenskm, a najednou pedevrem naveer pivedou Mikolaje: zatkli ho pobl -sk brny v jedn zjezdn hospod. Piel tam, sundal z krku stbrn kek a chtl za ten kek vodku. Dostal ji. Za pr minut jde dveka do kravna a vid kvrou, e si vedle v kln pivzal na trm tek, udlal smyku, stoupl si na palek a strk si smyku na krk. ensk spustila kik, jako by ji na noe brali, sbhli se lidi: 'Tak ty tak!' --'Odvete m,' povd jim, 'na to a to komisastv, piznm se ke vemu.' Tak ho s pslunmi poctami pedvedli na to a to komisastv, to jest k nm. A tam hned kdo a jak, kolik let --'dvaadvacet' --a tak dle a tak dle. Otzka: 'Kdy jste s Mitrejem pracovali, nevidli jste nkoho na schodech asi v tolik a tolik hodin?' Odpov: 'Dost mon, e tudy leckdo el, ale my nikoho nevidli.' --'Ani jste nic npadnho neslyeli, njak hluk a podobn?' -,Ne, nic takovho.' --'A vdl jsi, Mikolaji, u ten den, e toho dne v tu a tu hodinu nkdo zavradil a oloupil tu a tu vdovu i s jej sestrou?' --'Nic nevm a nic neznm. Poprvn jsem to slyel a tet den od Afanasije Pavlye v hospod.' --'A kde jsi vzal ty nunice?' --'Nael na chodnku.' -,A propak jsi druh den nepiel s Mitrejem do prce?' 'Ponvad jsem byl na tahu.' --'Kdepak jsi byl na tahu?' --'Leckde, na vcero mstech,' -,A pro jsi utekl od Dukina?' --'Protoe jsem dostal moc velk strach.' --,Z eho? ' --'e m odsoud.' --'Ale jak to, es z toho ml strach, kdy se nect nim vinen?'... V nebo

nev, Zosimove, ale takovhle otzka byla poloena, a doslova tak, jak to km, vm to bezpen, mm to ze spolehlivho pramene! Tak co k? Co tomu k?" "No, ale ono opravdu leccos svd proti nmu!" "Ano, ale j te nemluvm o tom, co proti nmu svd, ale o t otzce, o tom, jak rozumj sv vci! Ale a!... No, tiskli ho, tiskli, makali a makali, a se piznal: 'Pr jsem je nenael na chodnku, ale v byt, co jsme v nm s Mitrejem natrali.' --'Jak to tedy bylo?' --'Bylo to tak, e jsme tehd s Mitrejem natrali cel den a do osmi hodin, a u jsme se chystali dom, ale vtom Mitrej popadl ttku a mz mi s n pes hubu, no, mz mi pes hubu a utkal, a j za nm. Tak jsem za nm bel a val jsem jako posedl, ale dole, co vedou schody do prjezdu, jsem v tom trapu naletl na domovnka a na ty pny, kolik s nm lo pn, to u si nevzpomnm, a domovnk mi proto vynadal, a druh domovnk mi taky vynadal, i domovnice vyltla a taky nm vynadala, a pak jet zael do prjezdu njak pn s njakou pan a taky nm vynadal, protoe jsme se s Mikou svalili pes cestu a j Miku apnul za vlasy, zmkl a zaal ho prt, a Mika m zespodu taky apnul za vlasy a pral, ale dlali jsme to jen z kamardstv, ze psu. Mika se mi pak vykroutil a hnal se na ulici a j za nm, ale nedohonil jsem ho a vrtil jsem se do bytu sm, protoe u byl as chystat se dom. Zaal jsem sklzet a ekm, a se Mitrej vrt. A pitom jsem v pedsni u dve, v kout, lpl na tu katulku. Koukm, co to tam le zabalenho v pape. Tak to rozbalm. a vidm takov malinkat hky, otevu je --a ve katulce le nunice..."' "U dve? U dve leela? U dve?" vykikl najednou Raskolnikov, upraje na Razumichina zkalen, vyden oi, a na lokti se pomalu vzepel na divanu. "Ano... a co z toho? Co je? Co se ti stalo?" Razumichin se tak nadzdvihl na idli. "Nic!..." vydechl sotva slyiteln Raskolnikov, znovu sklesl na polt a znovu se otoil ke zdi. Vichni chvli mleli. "Dmal, to asi v rozespalosti," ekl konen Razumichin s tzavm pohledem na Zosimova; ten jenom maliko zavrtl hlavou. "No tak pokrauj," ekl, "co dl?" "Dl? Jak uvidl nunice, v tu rnu zapomnl na byt i na Miku, popadl epici a bel k Dukinovi, a jak vme, dostal od nj rubl, ale zalhal mu, ekl, e je nael na chodnku, a hned el na flm. Ale o vrad stoj na svm. 'Nic o tom nevm a neznm, dovdl jsem se to a tet den.' --'Tak pro ses dodneka skrval?' --'Ml jsem strach.' --'A pro ses vel?' --'Protoe m trpily mylenky.' --'Jak mylenky?' --'e m odsoud.' A to je cel historie. A te --co mysl, e z toho vyvodili?" "Co bych myslel? Maj stopu, aspo njakou. Fakt. Pece toho tvho natrae nepust na svobodu!" "Ale oni z nho u udlali skutenho vraha! Pro n je to nade vecku pochybnost..." "Nepovdej! Pehn! A ty nunice nic nejsou? Uznej sm, e kdy se t den a hodinu dostanou Nikolajovi do rukou nunice z truhly t staeny, no uznej sm, e se tam njak musely dostat. To hraje pi takovm vyetovn nemalou lohu." "Jak se k nmu dostaly! Jak se dostaly!" vzplanul Razumichin. "Copak ty, lka, ty, kter se m pedevm zabvat lovkem, a te m jedinenou pleitost k studiu lidsk povahy, copak z toho veho jet nem jasno o povaze toho Mikolaje? Copak ti nen na prvn pohled jasn, e vecko, co vypovdl pi vslech, je nejsvtj pravda? Navlas tak se mu dostaly do rukou, jak vypovdl. lpl na katulku a zvedl ji!" "Nejsvtj pravda! Jene sm doznal, e nejdv lhal!" "Posly jet! A dvej dobr pozor: jak domovnk, tak Koch i Pestrjakov, i druh

domovnk, ena prvnho domovnka, sousedka, kter v tu dobu sedla v jejich svtnici, i dvorn rada Krjukov, kter prv v t chvli vystoupil z droky a zaven do dmy veel do prjezdu --vichni, to znamen osm nebo deset svdk jednoznan vypovd, e Mikolaj pitiskl Dimitrije k zemi, leel na nm a buil do nj a on e ho zas drel za vlasy a tak ho tloukl. Le v cest a pekej lidem; ze vech stran jim nadvaj, ale oni 'jako mal dti' (doslovn vrok svdk) na sob le, vskaj, tluou se a ehtaj, oba se ehtaj na cel kolo, s tm nejveselejm vrazem a jako dti jeden druhho hon a na ulici. Poslouchals m? A te se vn zamysli: tla nahoe jsou jet tepl, sly, tepl, tak je nalezli! Jestlie vradu provedli oni anebo Mikolaj sm a pitom vypili a vyloupili truhly, nebo jestlie se jen njak podleli na loupei, pak mi dovol jednu jedinou otzku: jde takov duevn rozpoloen, toti vskot, smch, klukovsk rvaka v prjezdu, dohromady se sekyrami, s krv, se zloineckou lstivost, obezetnost, loupenm? Prv spchali vradu, nanejv ped njakmi pti nebo deseti minutami --to toti vyplv z toho, e tla jsou jet tepl --a najednou uteou, nechaj byt oteven, akoliv vd, e tam zrovna jdou lid, nechaj koist koist a jako mal dti se vlej na dlab, ehtaj se, obracej na sebe pozornost, a na to m deset shodn vypovdajcch svdk!" "Je to jist podivn! Je to samozejm nemon, ale..." "Ne, kamarde, dn ale! Jsou-li nunice, kter se t den a tou hodinu octly v Mikolajovch rukou, opravdu zvan dkaz proti nmu - avak pmo vysvtliteln jeho vpovd a tud jet sporn--pak je pece nutno vzt v vahu i fakta, kter svd pro, tm spe, e jsou to fakta nezvratn. A ty pece zn charakter na prvn vdy: uznaj nebo jsou schopni uznat takov fakt --zaloen vhradn na psychologick absurdnosti, vhradn na duevnm rozpoloen --za fakt nezvratn a vyvracejc vecka ostatn usvdujc a dolin fakta, a jsou jakkoliv? Nikoliv, neuznaj ani za nic, protoe pece nali katulku a ten lovk se chtl obsit,"a to by nebylo mon, kdyby se nectil vinen'! A to je stejn problm, proto se roziluju! Pochop to!" "Ano, roziluje se, to vidm. Pokej, jet jsem se t zapomnl zeptat: jak je dokzno, e krabika s nunicemi opravdu pochz ze staeniny truhly?" "To je dokzno," vysvtloval zamraen a njak neochotn Razumichin. "Koch ten pedmt poznal a oznail i zstavce a ten potvrdil, e pedmt skuten pat jemu." "To je zl. A jet nco: nevidl nkdo Mikolaje v t dob, kdy Koch a Pestrjakov vyli nahoru, a ned se to njak dokzat?" "To je prv to, e ho nikdo nevidl," odpovdl mrzut Razumichin, "to je ta nejvt mizrie. Dokonce ani Koch a Pestrjakov si jich nevimli, kdy li nahoru, akoliv jejich svdectv by te nemlo zvl velk vznam. 'Vidli jsme,' kaj, 'e je byt oteven a e se v nm nejsp pracuje, ale proli jsme a nevimli jsme si, jestli tam v t chvli dlnci byli nebo ne."' "Hm. Cel pro se tedy scvrk na to, e se prali a ehtali. Dejme tomu, e to je siln dkaz, ale... Dovol te mn: jak to vecko vysvtluje ty? Jak chce vysvtlit nlez nunic, jestlie je skuten nalezl tak, jak vypovd?" "Jak to chci vysvtlit? Copak je jet teba nco vysvtlovat? Vecko je pece jasn! Pinejmenm cesta, kterou se m vyetovn brt, je jasn a prokzan, a prokzalo ji prv to pouzdro. Skuten vrah ty nunice ztratil. Vrah byl nahoe zaven na petlici, kdy se tam Koch a Pestrjakov dobvali. Koch z hlouposti seel dol a vtom vrah vybhl a pustil se taky dol, protoe neml nic jinho na vybranou. Na schodech se schoval ped Kochem, Pestrjakovem a domovnkem v przdnm byt, prv v t chvli, kdy z nho Dmitrij a Nikolaj vybhli, pokal

za dvemi, zatmco domovnk s nimi el nahoru, a kdy se dokal, kdy utichly kroky, seel docela klidn dol, pesn v t chvli, kdy Dmitrij a Nikolaj vybhli na ulici a kdy se vichni rozeli, take v prjezdu nebyl nikdo. Dost mon, e ho nkdo i vidl, ale nikdo si ho neviml, tudy pece projde lid! A pouzdro mu vypadlo z kapsy, kdy stl za dvemi, ale neviml si ztrty, ml jin starosti. To pouzdro vak jasn dokazuje, e stl prv tam! To je vechno!" "Chytr! Ne, love, to je chytr! asn chytr!" "Ale pro, ekni pro?" "No protoe se to vecko a pli astn vyvinulo... a vecko klaplo... jako na divadle." "E-eh!" chtl u vzplanout Razumichin, ale v t chvli se otevely dvee a vstoupila dal osoba, ptomnm docela neznm. V Byl to pn u v letech, upjat a dstojn, s opatrnm a mrzutm vrazem tve, a uvedl se tm, e se zastavil na prahu a rozhlel se kolem sebe s urliv netajenm podivem, jako by se ptal: "Kam jsem se to dostal?" Nedviv, a dokonce s jakousi polekanou afektovanost, div ne uraen si prohlel Raskolnikovovu tsnou, nizoukou "kajutu". Stejn uasle pak obrtil a upel oi na samho Raskolnikova, vysvleenho, rozcuchanho, nemytho, lecho na svm ubohm pinavm divanu a tak si ho strnule prohlejcho. Pak si stejn zdlouhav zaal prohlet neupravenho, zarostlho a neuesanho Razumichina, kter se mu dval drze a vyzvav pmo do o a nehbal se z msta. Napjat mlen trvalo hezkou chvli, a konen, jak se dalo oekvat, dolo k mal zmn dekorace. Pchoz si podle jistch, ostatn nramn npadnch znmek bezpochyby uvdomil, e pehnan strohm chovnm by tady v t "kajut" zhola nic nepodil, a o poznn zmkl a zdvoile, akoliv ne docela bez psnosti, pronesl k Zosimovovi, zeteln len kadou slabiku sv otzky: "Rodion Romany Raskolnikov, pan student i bval student?" Zosimov se pomalu pohnul a snad by byl odpovdl, kdyby ho byl Razumichin, kterho se nikdo na nic neptal, hned nepedeel: "Tady ten, co le na divanu! Copak byste rd?" Toto familirn "copak byste rd?" upjatm pnem pmo otslo; nechyblo mnoho, aby se na Razumichina otoil, ale pece jen se zavas opanoval a rychle se zase obrtil na Zosimova. "Tohle je Raskolnikov!" zahuel Zosimov a kvl smrem k pacientovi: pak zvl a pitom jaksi mimodn rozthl sta a mimodn dlouho je tak ponechal. Pak pomalouku shl do kapsiky u vesty, vythl veliknsk bachrat zlat cibule, otevel je, podval se, kolik je hodin, a stejn pomalouku a ln je zase zastrkoval. Pokud jde o Raskolnikova, ten leel celou tu dobu mlky na zdech a upen, i kdy naprosto bezmylenkovit zral na pchozho. Jeho tv, kter se prv odvrtila od zajmavho kvteku na tapet, byla nesmrn bled a prozrazovala asn utrpen, jako by byl prv podstoupil trznivou operaci nebo ho sundali z muidel. Ale pn, kter vstoupil, v nm probouzel stle vt zjem, pak nejistotu, pak nedvru, a dokonce skoro strach. Kdy vak Zosimov k nmu pokynul a ekl: "Tady je Raskolnikov!", znenadn se prudce pozvedl, ba pmo nadskoil, posadil se na posteli a ekl skoro vyzvavm, ale selhvajcm slabm hlasem: "Ano! J jsem Raskolnikov! Co si pejete?" Nvtvnk se na nho pozorn podval a drazn pronesl: "Petr Petrovi Luin. S jistotou pedpokldm, e m jmno vm ji nen tak naprosto neznm."

Avak Raskolnikov, kter oekval nco docela jinho, na nho tup a roztrit pohldl a neodpovdl, jako by jmno Petra Petrovie uslyel opravdu poprv v ivot. "Jake? Copak jste skuten doposud neril bt nijak zpraven?." zeptal se trochu zaraen Petr Petrovi. Raskolnikov se v odpov pomalu zvrtil na polt, zaloil si ruce pod hlavu a upel oi ke stropu. Po Luinov tvi pebhl stn. Zosimov a Razumichin si ho prohleli jet bezostynji, a to ho konen zejm pivedlo do rozpak. "J jsem toti pedpokldal, j jsem ml za to," zakoktal, "e dopis, odeslan ji vce ne ped deseti dny, ne-li dokonce ped dvma nedlemi..." "Poslyte, propak stojte u tch dve?" skoil mu nhle do ei Razumichin. "Mte-li nm co ct, tak se posate, oba tam mte s Nastasjou mlo msta. Nastasjuko, uhni, nech pna projt! Pojte dl, tady mte idli, tady! Prolezte tudyhle!" Odoupl svou idli od stolu, uvolnil zkou uliku mezi stolem a svmi koleny a v trochu nepohodln pze vykval, a nvtvnk "proleze" tou trbinkou. Chvle byla zvolena tak, e bylo nemysliteln odmtnout, a nvtvnk se tedy chvatn a kloptav prothl tsnou ulikou. Kdy se dostal k idli, posadil se a zlovstn se na Razumichina podval. "Nemuste se nijak rozpakovat," spustil oviln Razumichin. "Roa toti u pt den le, cel ti dni blouznil, ale te u se probral, a dokonce s chut pojedl. Zrovna u nho sed jeho lka, prv ho prohldl, a j jsem Rokv kolega, tak bval student, te mu dlm chvu. Ped nmi se nijak neostchejte, jako bychom tu nebyli, a projednejte si svou zleitost." "Dkuji vm. Ale nerum snad nemocnho svou ptomnost a svou e?" obrtil se Petr Petrovi na Zosimova. "N-ne," zahuhlal Zosimov, "naopak ho mon rozptlte." A opt zvl. "On u je dvno pi smyslech, hned od rna," pokraoval Razumichin, jeho familirnost vyznvala tak nefalovan prostodue, e to Petr Petrovi vzal v vahu a opt nabval mysli, zsti mon i proto, e ten otrhanec a drzoun se vas pedstavil jako student. "Vae pan matinka..." zaal Luin. "Hm!" udlal hlasit Razumichin. Luin se na nho tzav podval. "To nic, j jen tak. Pokraujte..." Luin pokril rameny. "Vae pan matinka vm jet za mho pobytu u nich zaala pst dopis. Kdy jsem sem pibyl, mysln jsem vykal nkolik dn a nezachzel jsem k vm, abych ml opravdu plnou jistotu, e jste o vem zpraven. Nyn vak k svmu divu..." "Vm, vm!" pronesl nhle Raskolnikov s netrplivm, popudlivm vrazem. "To jste vy? enich? J u vm!... To sta!" Petr Petrovi tm byl citeln doten, ale neekl ani slovo. Horen pemtal, co to vechno asi znamen. Drahnou chvli nikdo nic nekal. Zatm Raskolnikov, kter se k nmu pi odpovdi trochu pootoil, ho zaal opt upen a zvdav pozorovat, jako by si ho prve nebyl jaksepat prohldl nebo jako by ho na nm udivil njak nov rys --dokonce zase schvln pozvedl hlavu z polte. Na zevnjku Petra Petrovie vskutku pekvapovalo cosi neobyejnho, a pitom jakoby opravujcho k pdomku "enich", kter prv tak bezostyn dostal. Pedn bylo vidt, a to a pli npadn, e Petr Petrovi nelenil a vyuil tch nkolika dn v hlavnm mst, aby do pjezdu nevsty zkrlil a zvelebil svj zevnjek, co bylo ostatn naprosto nevinn a pochopiteln. Dokonce i to vdom, mon a trochu pli samolib vdom on pjemn zmny k lepmu, by bylo mono omluvit, vdy Petr Petrovi byl koneckonc enich. Vecko, co na

sob ml, zrovna vylo od krejho a vecko bylo velmi pkn, jene snad pli nov a pli z toho trel jist zmr. Ten zmr potvrzoval dokonce i zbrusu nov, vihck kulat klobouk --Petr Petrovi s nm zachzel a pli uctiv a pli opatrn ho drel v ruce. A potvrzovaly to dokonce i elegantn nov Jouvenevovy rukavice ekov barvy, teba u jen tm, e si je nenavlkal, ale nosil je jen pro pardu v rukou. V celm ustrojen Petra Petrovie pak pevldaly svtl, mladick barvy. Ml na sob bezvadn letn sako svtle skoicovho odstnu, svtl lehk kalhoty a vestu ze stejn ltky. prv koupen jemn prdlo, velmi lehounkou batistovou kravatu s rovmi prouky a nejlep na tom vem bylo, e to vechno dokonce Petru Petrovii velmi sluelo. Jeho tv, docela sv, ba hezk, stejn zdaleka nevypadala na ptatyicet let. Z obou stran ji sluiv lemovaly tmav licousy v podob kotletek a krsn se kadeily u ist vyholen lesknouc se brady. Ani vlasy, ostatn jen nepatrn proedivl, naesan a naondulovan u kadenka, nebyly proto smn, ani mu nedodvaly hloup vzhled, jak naondulovan vlasy asto dodvaj, protoe kad pak vypad jako Nmec ped oddavkami. Jestlie tedy v tom docela hezkm a solidnm zjevu bylo nco nepjemnho a odpuzujcho, mlo to rozhodn jin piny. Kdy si Raskolnikov pana Luina bezostyn prohldl, znova se s jedovatm smkem zvrtil na polt a jako pedtm upel oi ke stropu. Ale pan Luin u se vzpamatoval a byl, jak se zdlo, rozhodnut vechny ty podivn vstelky ignorovat. "Nesmrn, nesmrn lituji, e vs nalzm v takovto situaci," zaal znovu, s pemhnm peruiv mlen. "Kdybych byl vdl, e churavte, byl bych vs navtvil dve. Ale sm znte ten shon!... Krom toho mm pi svm advoktskm povoln nadmru dleit zen v sentu. A to se ani nezmiuji o tch starostech, jich se sm domlte. Vae, toti matinku a sestiku, ekm v nejblich hodinch..." Raskolnikov se pohnul, jako by chtl nco ct, z jeho tve bylo mono vyst jist vzruen. Petr Petrovi se peruil a vykval, ale kdy se nieho nedokal, pokraoval: "... v nejblich hodinch. Pro prvn dobu jsem obstaral ubytovn..." "Kde?" ozval se tie Raskolnikov. "Velmi nablzku, v Bakalejevov penzionu..." "To je na Voznsenskm," vmsil se Razumichin, "pronajmaj tam ve dvou poschodch pokoje. Kupci Jainovi to pat, znm to tam." "Ano, pokoje, prosm." "Hnusn prosted --pna, smrad a vbec podezel msto, tam u se staly vci! A ti lid, co tam bydl!... Sm jsem se tam dostal pi jednom skandlu. To se v, lacin to je." "J jsem ovem neml monost shromdit tolik informac, nebo jsem tu nov," namtl doten Petr Petrovi, "ale domnvm se, e dva pln a bezvadn ist pokojky a na tak kratikou dobu... Nael jsem u skuten, toti budouc n byt," obrtil se k Raskolnikovovi, "ale jet se v nm pracuje. Zatm se sm tsnm v podnjmu, pr krok odtud, u pan Lippevechzelov, v byt jednoho mho mladho ptele, Andreje Semjonye Lebezjatnikova. Prv on mi povdl o Bakalejevov dom..." "Lebezjatnikov?" opakoval pomalu Raskolnikov, jako by se rozpomnal. "Ano, Andrej Semjony Lebezjatnikov, ministersk ednk. Rate znt?" "Ale... ne..." odtuil Raskolnikov. "Promite, ml jsem ten dojem z va otzky. Byl jsem kdysi jeho porunkem... tuze mil mladk... pokrokov... Rd se toti stkm s mlde, od n se lovk dov, co je novho." Petr Petrovi se s nadj rozhldl po ptomnch. "V jakmpak smyslu?" zeptal se Razumichin.

"V tom nejvnjm, abych tak ekl, v tom, co se tk sam podstaty vci," navzal Petr Petrovi, jako by byl rd t otzce. "Vte, j u toti nenavtvil Petrohrad deset let. Vecky ty novoty, reformy a mylenky, vecko to se ohlsilo i u ns na venku, ale vidt jasnji a vidt vechno, to vyaduje pobyt v Petrohrad. A j prosm vychzm prv z mylenky, e lovk nejvc uvid a pozn, sledujeli nai mladou generaci. Piznm se, e mne potilo..." "Co vlastn?" "Vae otzka je irok. Mohu se mlit, avak mm dojem, e nachzm jasnj nzory, vce, abych tak ekl, kritiky, vce inorodosti..." "To je pravda," procedil Zosimov. "Nepovdej, dn inorodost neexistuje," chytil se toho Razumichin. "inorodost se zskv nesnadno, zadarmo ti z nebe nepiltne. A my u div ne dv st let odvykme jakmkoliv inm... Mylenky mon njak ve vzduchu jsou," obrtil se k Petru Petrovii, "i touha po dobru by tu byla, tebae dtinsk, dokonce i poctivost se najde, akoliv se tu rozplemenilo zlodjk jako much, jen po inorodosti ani potuchy! inorodost nos holnky." "V tom s vmi nesouhlasm," namtl se zejmm potenm Petr Petrovi. "Jiste se setkvme s ukvapenost a pehmaty, ale musme bt tak trochu shovvav, vdy ukvapenost svd o horlivosti k dlu i o tch nepznivch vnjch podmnkch, v nich se dlo kon. A paklie bylo vykonno mlo, nue, vak nebylo ani mnoho asu. O prostedcch ani nemluvm. Podle mho osobnho nzoru se, chcete-li, pece jen leccos udlalo: byly rozeny nov, prospn nzory, byla rozena nkter nov a prospn dla namsto starch fantastickch a sentimentlnch, literatura nabv zralej povahy, bylo vymceno a zesmnno nemlo kodlivch pedsudk... Jednm slovem, nenvratn jsme odvrhli pt minulosti, a to je podle mne u njak in, prosm..." "Jako kdy biem mrsk! Chce se zalbit," ekl nhle Raskolnikov. "Jak prosm?" nerozuml Petr Petrovi, ale nedostal odpov. "To vecko je sprvn," podotkl honem Zosimov. "Nen-li pravda?" pohldl na nho vldn Petr Petrovi. "Uznejte sm," pokraoval na adresu Razumichina, te u s pms jist vtzn nadazenosti, a div nedodal "mlad mui", "e existuje rozvoj, anebo, jak se dnes k, pokrok, alespo pokud jde o vdu a ekonomick pouky..." "To je nekonkrtn!" "Ne, prosm, ani zdaleka ne nekonkrtn! Jestlie mi napklad doposud kali 'miluj' a j miloval, jak to mlo vsledek?" pokraoval Petr Petrovi mon a zbyten kvapn. "Ten, e jsem roztrhl pl svj napl a dlil se s blinm a e jsme oba zstvali napl naz, podle ruskho pslov: Kdo dva zajce hon, dnho nechyt! Vda vak prav: miluj pedevm sama sebe, nebo vecko na svt spov v osobnm zjmu. Bude-li milovat sama sebe, vykon dn i svou prci a pl tvj zstane cel. Ekonomick pouky pak dodvaj, e m vce je ve spolenosti prosperujcch jednotlivc, abych tak ekl, celch pl, tm vc m pevnch opor a tm lpe prosperuje i cel spolenost. To tedy znamen, e zskvm-li jedin a vlun pro sebe, zskvm prv tm vlastn pro vechny a pispvm k tomu, aby mj blin dostal vt kus roztrenho plt a pitom ne u soukromou, individuln dobroinnost, nbr v dsledku veobecn prosperity. Prost mylenka, kter vak nanetst pli dlouho nepichzela, odsunovna fantazrovnm a idealizovnm, akoliv, jak se zd, nen teba pli dvtipu k pochopen..."

"Promite, ale ani j nejsem dvtipn," peruil ho stroze Razumichin, "a proto toho nechme. Zavedl jsem na to e s uritm myslem, ale jinak se mi u vechno to sebetn vann, vecky ty nekonen a ustavin nekonkrtn ei pod o jednom za ty ti roky tak zprotivily, e se namoudui ervenm, i kdy o tom zanou pede mnou jin, nekuli abych o tom mluvil sm. Vy jste si pospil, abyste se zalbil svmi vdomostmi, a to je zcela pochopiteln a j to neodsuzuju. Te mi vak lo jen o to, abych zjistil, co jste za, protoe, vte, do veejn prce se v posledn dob pustilo tolik velijakch podnikavc, kte tak pekroutili vecko, eho se jen dotkli, ve svj prospch, e celou vc nadobro zpackali. Skoneme, prosm!" "Veleven pane," zaal u s keovitou dstojnost pan Luin, "nechcete tm snad docela bezostyn ct, e i j..." "Ale co vs napad, co vs napad... Jak bych mohl!... Skoneme, prosm," uzavel kategoricky Razumichin, rzn se otoil a pokraoval v pedchozm rozhovoru se Zosimovem. Petr Petrovi se zachoval natolik rozumn, e toto vysvtlen okamit pijal. Chtl ostatn za chvli odejt. "Doufm, e ptelsk styky, kter jsem dnes navzal," promluvil k Raskolnikovovi, "se po vaem uzdraven i v dsledku okolnost vm znmch jet vce utu... Zejmna vm peji, abyste byl hodn zdrv..." Raskolnikov k nmu ani nepootoil hlavu. Luin se zaal zvedat. "Vrahem je urit nkdo, kdo u n zastavoval!" mnil s jistotou Zosimov. "Urit!" pitakal Razumichin. "Porfirij neekne, co m za lubem, ale pesto vyslch zstavce..." "Vyslch zstavce?" zeptal se hlasit Raskolnikov. "Ano, pro se pt?" "Jen tak." "Jak je shn?" zeptal se Zosimov. "Njak jmna udal Koch, njak byla napsna na obalech, a nkte, kdy se to dovdli, pili sami..." "Ale musel to bt prohnan a ostlen padouch! Takov opovlivost! Takov rozhodnost!" "Na tom je prv nejzajmavj, e vbec ne!" peruil ho Razumichin. "Prv to vs vecky mate! A j zas tvrdm --zdaleka ne prohnan, zdaleka ne ostlen, a tohle byl nejsp jeho prvn krok! Jen se na nj zkus dvat jako na vypotavho a prohnanho padoucha a uvid, jak nepravdpodobn to dopadne. Ale pedpokldej novka, a zjist, e ho zachrnila jen nhoda, a co vechno nedoke nhoda? Proboha, vdy on snad vbec neekal dn pekky! A jak si pon! Bere deseti a dvacetirublov vci a cpe si je do kapes, prohrabv enskou truhlu, atstvo, a zatm v prdelnku, v horn zsuvce je v krabici jen na hotovosti skoro pldruhho tisce, krom cennch papr! Oloupit u nedovedl, dokzal vehovudy zabt. Prvn krok, km ti, prvn krok, a selhaly mu nervy! A nevyvzl dvtipem, nbr nhodou!" "Nemluvte o t nedvn vrad na star ednici?" vmsil se do rozmluvy, obraceje se na Zosimova, Petr Petrovi, u zase s kloboukem a rukavikami v ruce, ale dychtiv pronst jet njakou moudrost. Zejm mu velmi zleelo na pznivm dojmu a marnivost zvtzila nad uvlivost. "Ano. Tak jste o n slyel?" "Jak by ne, je to v sousedstv..." "I podrobnosti znte?"

"To nemohu ct; mne vak zajm jin strnka vci, abych tak ekl, jej problematika. Nemluvm o tom, e zloinnost v nich vrstvch za poslednch asi pt let stoupla, nemluvm o obecn rozenm a nepetritm loupen a hstv, mn se zd daleko podivnj, e stejn, abych tak ekl paraleln, stoup i zloinnost ve vych vrstvch. Tam a tam, slym, bval student pepadl na hlavn silnici potu, tam zas lid vznamnho spoleenskho postaven faluj bankovky; nkde v Moskv odhal celou bandu padlatel pis posledn vhern pjky --a jednm z hlavnch pachatel je jist lektor svtovch djin; nkde v cizin zas z loupench a nejasnch pohnutek zavrad naeho tajemnka... A jestlie nyn byla zavradna ona star lichvka pslunkem lepch kruh, nebo prost lid nezastavuj zlat pedmty, m chcete vysvtlit tuto uritou zkaenost civilizovan sti na spolenosti?" "Hospodskch zmn je mnoho..." poznamenal Zosimov. "m to vysvtlit?" chytil se otzky Razumichin. "Nejlp to vysvtlme prv pli rozenou neinorodost." "Jak to, prosm?" "No, jakpak odpovdl v Moskv ten v lektor na otzku, pro padlal cenn papry: 'Kdekdo se velijakm zpsobem obohacuje, tak jsem chtl i j co nejrychleji zbohatnout.' Doslovn si to nepamatuju, ale smysl byl: na ciz et, co nejrychleji, bezpracn! Zvykli si t a tt z cizho, zvykli si na to, e sami nemus hnout prstem, e jim nkdo vecko naped rozvk. A kdy pak ude rozhodujc hodina, uke se, co v kom je..." "Avak co mravnost? A abych tak ekl, zsady..." "Co vm vlastn dl takovou starost?" zashl neekan do rozmluvy Raskolnikov. "Vdy je to pesn podle va teorie!" "Jak to, podle m teorie?" "Jen dovete do dsledk to, co jste tu ped chvl hlsal, a zjistte, e je ppustn zabjet..." "Chra bh!" vzplanul Luin. "Ne, tak to pece nen!" mnil Zosimov. "Vecko m sv meze," pokraoval zvysoka Luin, "ekonomick idea jet neznamen vzvu k vradn, a za pedpokladu..." "Poslyte, je to pravda," znova ho nenadle peruil Raskolnikov hlasem tesoucm se zlost a zrove jakousi radost z uren, "je to pravda, e jste ekl sv nevst... v tut hodinu, kdy ekla ano, e jste zejmna rd... e je chud... protoe je vhodnj brt si enu, kter te bdu, a pak nad n mt pevahu... a pedhazovat j, e jste j prokzal dobrodin?" "Veleven pane!" vybuchl zlostn a podrdn Luin, cel rud a zmaten. "Veleven pane, takhle pekroutit n nzor! Promite, ale musm vm ct, e ei, kter se k vm dostaly nebo lpe eeno byly vm doneseny, nemaj ani petku relnho podkladu... a j se domlm, kdo asi... zkrtka... ta popleta... zkrtka vae matinka... Beztoho se mi zdlo, pi vech jejch jinak vynikajcch kvalitch ovem, e jej mylen m trochu idealistick a romantick prvky... Nicmn jsem byl na hony vzdlen pedpokladu, e by jej fantazie mohla celou vc vidt a podat takhle pekroucenou... A konen... konen..." "Vte co?" rozkikl se Raskolnikov, pozvedaje se z polte a probodvaje ho planoucm pohledem. "Vte co?" "Co prosm?" Luin se zastavil a uraen, vyzvav vykval. Chvilku bylo ticho. "Ale to, e jestli se jet jednou... opovte teba slvkem se zmnit... o m matce... tak vs srazm po hlav ze schod!"

"Co je ti?" vykikl Razumichin. "Tak takhle se tedy vci maj!" Luin byl bled a kousal se do rtu. "J vm nco eknu, mil pane!" promluvil s drazem, v moc se ovldaje, ale pece jen udchan: "U prve, hned kdy jsem sem vkroil, vyctil jsem, e jste proti mn zaujat, ale mysln jsem hned neodeel, abych si to ovil jet lpe. Jde-li o nemocnho lovka, kter je navc mj pbuzn, byl bych schopen odpustit mnoh, ale nyn... vm, pane... nikdy!" "Nejsem nemocn!" vytkl Raskolnikov. "Tm he, prosm..." "Thnte k ertu!" Ale Luin u bez odpovdi odchzel sm, protahoval se znova mezi stolem a idl a Razumichin tentokrt vstal, aby mohl projt. Ani nkoho z nich uznal za hodna pohledu a ani kvl Zosimovovi, kter mu u dvno posunky naznaoval, e nem nemocnho drdit, Luin vyel ze dve, a kdy jimi shrben prochzel, z opatrnosti si pitiskl klobouk a k rameni. I z jeho ohnutho hbetu se pitom dalo vyst, e si odtud odn tkou urku. "Copak je to mon, copak je tohle mon?" vrtl starostliv hlavou Razumichin. "Jdte pry, jdte vichni pry!" rozbsnil se Raskolnikov. "Pestate m u konen trat! J se vs nebojm! Nikoho, vbec nikoho se te nebojm! Pry odtud! Chci bt sm, sm, sm, sm!" "Poj!" kvl Zosimov na Razumichina. "Proboha, copak ho tu nechme v tomhle stavu?" "Poj!" opakoval drazn Zosimov a vyel ven. Razumichin se po krtk vaze rozbhl za nm. "Kdybychom ho neposlechli, mohlo by se mu jet pitit," ekl Zosimov u na schodech. "Nesnese dn podrdn..." "Co to s nm je?" "Kdyby jm tak nco pjemn otslo, to by poteboval! Prve u mu bylo dobe... V, nco mu sed na mozku! Nco utkvlho a tivho... To mi dl nejvt starost. Tak je to!" "Dost mon, e zrovna tenhle pan Petr Petrovi! Podle jejich e se zd, e si bere jeho sestru a e se Roa o tom dovdl z dopisu tsn pedtm, ne se rozstonal..." "Opravdu, ert nm ho te byl dluen, mon e vecko zpackal. A viml sis, e je ke vemu lhostejn a na nic nereaguje, a na jedinou vc, kter ho vdycky pln vyine, a to je ta vrada..." "Ovem, ovem!" souhlasil iv Razumichin. "Jakpak bych si neviml. Zajm ho to a ds. To ho tak vydsili na komisastv ten den, co onemocnl. Omdlel jim tam." "Vyl mi to podrobnji veer a j ti pak tak nco povm. Hrozn m to zajm! Za pl hodinky se zajdu podvat, jak mu je... Zpalu se mimochodem bt nemusme." "Dky! J zatm pokm u Paenky a budu vyzvdat na Nastasje." Raskolnikov po jejich odchodu upel netrpliv a chmurn pohled na Nastasju, kter stle jet otlela. "Nevezme si te aj?" zeptala se. "A potom! Chci spt! Nech m!" Keovit se odvrtil ke zdi; Nastasja odela. VI Ale sotva odela, vstal, zavel dvee na hek, rozvzal ranec se atstvem, kter pedtm pinesl a zase zavzal Razumichin, a zaal se oblkat. A zvltn vc: nhle jako by se docela

uklidnil, ani u neblouznil, jako nedvno, ani nectil ten panick strach jako celou posledn dobu. Byly to prvn okamiky jakhosi podivnho a nhlho uklidnn. Jeho pohyby byly pesn a jist, projevoval se v nich pevn zmr. "Jet dnes, jet dnes!" bruel si pro sebe. Uvdomoval si sice, e je jet zeslbl, ale vrcholn duevn vypt, kter pelo ve stav klidu a mylenkov strnulosti, mu dodvalo slu a jistotu. Ostatn doufal, e se na ulici neskc. Kdy se pevlkl do novch vc, utkvl pohledem na penzch, je leely na stole, chvli se rozmlel a pak je stril do kapsy. Bylo to ptadvacet rubl. Vzal i vechny mky, kter dostal Razumichin nazpt z deseti rubl vydanch za odv. Pak tie vythl hek, vyel z pokojku, seel ze schod a nahldl do otevench dve kuchyn: Nastasja k nmu byla obrcena zdy a sehnut rozfoukvala panin samovar. Neslyela nic. A koho by tak napadlo, e te odejde? Za malou chvli u stl na ulici. Bylo asi osm hodin, slunce zapadalo. Dusn dny jet trvaly, ale on se toho mstem zamoenho vzduchu plnho puchu a prachu nadchl s rozko. Ml pocit, e se mu zan zlehka toit hlava, jeho rozplen oi a pohubl voskov lut obliej nhle zasvtily jakousi sveepou energi. Nevdl, kam pjde, a ani o tom neuvaoval, vdl jen jedin: e vecko to je teba skoncovat jet dnes, narz, okamit, e jinak se dom nevrt, protoe takhle nechce t. Jak skoncovat? m skoncovat? O tom neml potuchy a vbec o tom nechtl pemlet. Odhnl od sebe mylenky --mylen mu psobilo trze. Ctil a vdl prost jen tolik, e se vecko mus zmnit, a u tak i onak. "Jen kdy se to zmn," opakoval si se zoufalou utkvlou jistotou a rozhodnost. Ze starho zvyku se pustil cestou, kterou obvykle vedly jeho prochzky --pmo na Senn. Jet ped nmstm stl v jzdn drze proti obchodu se smenm zbom mlad ernovlas flainet a kroutil njakou velmi nyvou romanci. Doprovzel asi patnctilet dve, stojc ped nm na chodnku, obleen jako sleinka, v krinoln a pltku, v rukavikch a slamnm klobouku s ohniv ervenm prem; vecko u bylo star a hodn obnoen. Drsnm a peskakujcm, avak docela pjemnm a zvunm hlasem thla romanci v oekvn dvoukopjky z krmku. Raskolnikov se zastavil vedle dvou nebo t poslucha, chvli poslouchal, pak shl pro pk a poloil ho dveti do dlan. To, jako kdy utne, znenadn peruilo zpv na nejproctnjm vysokm tnu, oste kiklo na flainete: "Sta!" a oba se vlekli dl, k dalmu krmu. "Mte rd poulin zpvky?" oslovil nhle Raskolnikov postarho chodce, kter stl vedle nho pobl flainetu a vypadal jako mstsk flka. Chodec se na nho vyjeven podval. "J mm rd," pokraoval Raskolnikov, tve se vak tak, jako by mluvil o nem na hony vzdlenm poulinm zpvkm, "j mm rd ten zpv doprovzen flainetem za chladnch a pomournch podzimnch veer, ano, nejvc za pomournch veer, kdy maj vichni chodci zelen chorobn oblieje, nebo jet radji kdy pad mokr snh, docela rovn, v bezvt, a do toho, vte, blikaj plynov lampy..." "J nevm... Promite..." vykoktal pn, polekan jak otzkou, tak Raskolnikovovm podivnm vzezenm, a peel na druhou stranu ulice. Raskolnikov vyel pmo na ten roh Sennho nmst, kde mli stnek man a jeho ena, kte tehdy hovoili s Lizavetou; te tam vak nebyli. Raskolnikov pesn poznal to msto, zastavil se, rozhldl a oslovil mladho chasnka v erven koili, zevlujcho ve dvech krupastv. "Tady na rohu pece prodv njak man s enskou, se svou pan?" "Tady jich prodv," odpovdl na to chasnk a zvysoka si Raskolnikova zmil.

"Jak se jmenuje?" "Jak ho poktili, tak se jmenuje." "Nejsi ty taky ze Zaraje? Z kterpak jsi gubernie?" Chasnk se znova podval na Raskolnikova. "U ns nemme gubernii, vanosti, ale jezd, a pedtm jezdil bratr, j sedl doma, tak nic nevm, prosm... Rate mi to velkodun odpustit, vanosti." "Co to tam je nahoe, krma?" "Hospoda, maj tam i kulenk, i princezny se tam najdou... Pohdka!" Raskolnikov peel na druhou stranu nmst. Tam se na rohu kupil dav lid, samch muskch. Prodral se do nejvt makanice a nahlel lidem do tv. Bhvpro ml chu dvat se s kdekm do ei. Ale lid si ho nevmali a pod jen v hloucch o emsi halasili. Raskolnikov chvli nerozhodn postl a pak se dal po chodnku doprava smrem k V-skmu. Kdy peel nmst, odboil do postrann ulice... U dve asto prochzel tou krtkou ulikou, obloukem spojujc nmst se Sadovou. V posledn dob ho to do tch mst dokonce thlo, potuloval se po nich, kdy mu bylo tko, "aby bylo jet t". Ale te tam zael docela bezmylenkovit. A u stl ped velkm domem plnm krem a jinch podnik, v nich se dalo pojst a popt; co chvli z nich vybhaly eny obleen "podomcku" -prostovlas, jen v atech. Na dvou tech mstech postvaly na chodnku v hlouku, hlavn nad vchody do suternu, kde se dalo po dvou schdcch sebhnout do velijakch povedench zbavnch podnik. Z jednoho se te rozlhal hmot a halas po cel ulici, drnela tam kytara, znl zpv, bylo tam tuze veselo. Ped vchodem byl cel shluk en; jedny sedly na schdcch, jin na chodnku, tet postvaly a rozmlouvaly. Kolem se v jzdn drze potcel a hulkal nadvky opil vojk s cigaretou a nejsp chtl nkam vejt, ale jak se zdlo, zapomnl kam. Jaksi pobuda si nadval s jinm pobudou a njak do nmoty zpit lovk leel nataen pes ulici. Raskolnikov se zastavil u vtho hlouku en. Hovoily spavmi hlasy, vechny mly kartounov aty, kozinkov stevce a byly prostovlas. Nkterm bylo pes tyicet, ale byly mezi nimi i sedmnctilet, vtina jich mla modr kruhy pod oima. Zpv a vechen ten hmot a halas tam dole ho bhvpro pitahoval... Bylo odtud slyet, jak za smchu a pskotu, pi tenk fistulce notuj bujnou psniku a pi kytae kdosi divoce tan a vydupv podpatky takt. Raskolnikov strnule, zachmuen a zdumiv poslouchal sehnut u vchodu a zvdav nahlel z chodnku do sn. Hoku hezk, mm t moc rda, jen mi pod nevalchuj zda... pitl zpvk tenkm hlasem. Raskolnikov nhle hrozn zatouil rozeznat, co zpvaj, jako by to te bylo pro nj to nejdleitj. Nemm tam zajt? napadlo ho. Toho smchu! Protoe jsou opil. Co se taky opt? "Nepjdete dovnit, milostpane?" zeptala se ho jedna z en dost zvunm, dosud nepli ochraptlm hlasem. Byla mlad, dokonce nijak odporn --jedin z celho hlouku. "Tys mi njak krasavice!" odpovdl, kdy se narovnal a podval se na ni. Usmla se; poklona se j nramn zamlouvala. "Vak vy jste taky moc hezkej," ekla. "Ale jak hubenej!" poznamenala basem jin. "Snad vs akort nepustili z nemocnice?" "lovk by ek generlsk dcerky, ale kad m nos jak placku!" petrhl jim nhle e njak ochmelka v rozepjatm dlouhm kabt, potuteln rozkleben. "Tady je veselo!" "Tak jdi dovnit, kdy u jsi tady!" "Taky e pjdu! To si dm!" A upsl dol.

Raskolnikov vykroil dle. "Poslyte, milostpane!" zavolala za nm dvka. "Co?" Upadla do rozpak. "J s vma, milostpane, vdycinky rda strvm pknou chvilku, ale te ped vmi njak nemm to svdom. Vnujte mi, kavalre, est kopjek na skleniku!" Raskolnikov j dal, kolik namtkou vythl: ti ptikopjky. "Vy jste zlato, milostpane!" "Jakpak se jmenuje?" "Ptejte se na Duklidu." "No ne, eknte," ozvala se najednou jedna z hlouku a kvla hlavou k Duklid. "Na mou dui nevm, ale takhle ebrat! J bych se asi sp propadla hanbou..." Raskolnikov se na ni zvdav otoil. Byla to pooban, asi ticetilet holka pln modin, s opuchlm hornm rtem. Ta odsuzujc slova kala klidn a vn. Kde jenom, pemtal vzdalujc se Raskolnikov, kde jenom jsem to etl, jak jeden k smrti odsouzen hodinu ped smrt k nebo uvauje, e kdyby musel t nkde vysoko na skle a na tak malik ploce, e by tam nebylo vc msta ne pro dv chodidla, a kolem jen propast, moe, vn tma, vn samota a vn boue, e i kdyby tak, na t pdi zem, ml stt cel ivot, tisc let, celou vnost, radji by tak il, ne te umral! Jen t, t, t! t jakkoli, ale t...! Jak pravda! Boe, jak pravda! lovk je podl! A podl je ten, kdo ho pro to nazv podlm, dodal po chvli. Veel do dal ulice. Aha! Kilov palc! Razumichin zrovna mluvil o Kilovm palci. Ale co jsem tam jenom chtl? Ano, pest si to!... Zosimov kal, e etl v novinch... "Mte tu noviny?" zeptal se vchzeje do dost velkho, dokonce velmi slunho hostince o nkolika mstnostech, pomrn vak przdnch. Dva nebo ti host pili aj a v jedn zadn mstnosti sedla asi tylenn spolenost u ampaskho. Raskolnikov ml dojem, e mezi nimi poznv Zametova. Na dlku se to ostatn dalo tko poznat. "Tak a!" pomyslel si. "Pn si d vodku, prosm?" zeptal se nk. "Pines mi aj. A see mi noviny, star, tak za poslednch pt dn, dostane na vodku." "Jak rte, prosm. Tady jsou dnen. A vodku si nedte, prosm?" Donesl star noviny i aj. Raskolnikov se usadil a zaal hledat: Izler --Izler --Aztkov --Aztkov --Izler --Bartola --Massimo --Aztkov --Izler... ech, hrome! A, tady jsou noticky: propadla se na schodech --oban se upil koalkou --por na Pskch --por na Petrohradsk --jet jednou por na Petrohradsk --a jet jednou por na Petrohradsk --Izler --Izler --Izler --Izler --Massimo... Aha, tady... Konen nael to, co hledal, a zaal st, dky mu poskakovaly ped oima, ale pesto peetl cel "Oznmen" a dychtiv zaal hledat v dalch slech pozdj dodatky. Ruce se mu pi listovn tsly horenou netrplivost. Najednou se u stolu kdosi posadil vedle nho. Podval se --byl to Zametov, t Zametov a nic se na nm nezmnilo: tyt prsteny, etzky, pinka v ernch napomdovanch vlasech, elegantn vesta, trochu ountl kabt a nijak bloskvouc koile. Byl vesel, alespo se velmi vesele a pvtiv usmval. Jeho snd tv po ampaskm trochu zrudla. "Jak to? Kde se tu berete?" spustil uasle a takovm tnem, jako by se znali u bhvjak dlouho. "A mn jet vera kal Razumichin, e jste doposud nepiel k sob. Jak je to mon? J toti u vs byl..." Raskolnikov vdl, e pisedne. Odloil noviny a obrtil se k nmu. Rty se mu zkivily

smkem a v tom smku bylo mono st jakousi novou, nervzn netrplivost. "J vm, e jste u m byl," odpovdl, "u jsem slyel. Hledal jste ponoku... Vte, e Razumichin se do vs cel zblznil, pr jste byli spolu u Lavizy Ivanovny, u t, vte, o kterou jste se tenkrt tak bral, jak jste mrkal na poruka Petardu, a on pod nic, vzpomnte si? Jak jen mohl bt tak nechpav --tak jasn vc... vite?" "Pane, to je boulivk!" "Kdo, Petarda?" "Ne, ten v ptel, Razumichin..." "Vy se ale mte, pane Zametove, na nejpjemnj msta vstup voln! Kdopak vs to zrovna napjel ampaskm?" "Ale to jsme si tak... pipili... Jakpak napjel!" "Honor! Vechno k dispozici!" Raskolnikov se dal do smchu. "Ale to nic, dobr hochu, to nic!" dodal a poplcal Zametova po rameni. "Nic ve zlm, to j jen 'z kamardstv, ze psu', jak kal ten v natra, kdy pral Miku, vte pece, ppad t staeny." "A jak to vte?" "J vm toti mon vc ne vy." "Vy jste mi divn... asi jste jet hodn nemocn. Neml jste chodit ven..." "Copak, zdm se vm divn?" "Zdte. Co to tete? Noviny?" "Noviny." "Pou o samch porech." "Kdepak, o pory se nezajmm." A zhadn se podval na Zametova; rty mu opt zkivil ironick smv. "Kdepak, o pory ne," mrkl na nj. "Jen se piznejte, mil hochu: e byste hrozn rd vdl, co jsem etl?" "Vbec ne, zeptal jsem se jen tak. Copak se lovk nesm zeptat? Co to pod mte..." "Poslechnte, vy jste pece vzdlan lovk, ne?" "Mm est td gymnzia," odpovdl s jistou dstojnost Zametov. "est td! Ach ty mj vrabeku! S pinkou, s prstnky --bohat lovk! Jak milouk chlapeek!" A Raskolnikov se zakuckal nervznm smchem Zametovovi tsn u oblieje. Zametov couvl, ale neurazil se, nbr jet vce podivil. "Ne, vy jste opravdu divn!" opakoval velmi vn. "Mm dojem, e pod jet blouznte." "Blouznm? Ml se, vrabeku!... Tak j jsem divn? Ale zajmm vs, co? Zajmm?" "Zajmte." "Tak kajc, co jsem to etl, co jsem to hledal? Tolik sel jsem si dal pithnout! Podezel, co?" "Nekejte!" "Mte oi na opkch?" "Pro na opkch?" "Pak vm eknu, pro na opkch, ale te vm, mj mil, oznamuju... ne, radji 'doznvm'... Ne, to taky nen to prav: 'vypovdm' a vy vyslchte, ano, takhle! Nue vypovdm, e jsem etl, zajmal se... hledal... ptral..." Raskolnikov pimhouil oi a udlal pomlku, "ptral --a kvli tomu jsem sem zael --co se pe o vrad t star ednice," ekl konen tm eptem, s obliejem tsn u Zametova. Zametov na nho zral a ani se nepohnul,

ani neodvrtil tv. A zvl podivn se pak Zametovovi zdlo, e celou minutu mleli a celou tu minutu tak jeden na druhho zrali. "A co je na tom, co jste etl?" vybuchl uasle a netrpliv. "Co je mi po tom? Co na tom je?" "To, e je to tat staena," pokraoval Raskolnikov stle eptem, nehnuv pi Zametovov vbuchu ani brvou, "tat staena, o kter jste zaali na komisastv vyprvt, a j hned nato omdlel. Tak co, u rozumte?" "Co to znamen? Jakpak... 'rozumte'?" odtuil tm polekan Zametov. Raskolnikovova strnul a vn tv se v okamiku zmnila; znenadn znovu propukl v stejn nervzn smch jako pedtm, jako by vbec nebyl schopen se ovldnout. A nhle se mu pln hmatateln vybavil v pamti ten nedvn okamik, kdy stl za dvemi se sekyrou, kdy nadskakovala petlice a za dvemi nadvali a dobvali se dovnit, a on ml nhle tisc chut na n zavolat, hdat se s nimi, vyplznout na n jazyk, drdit je, tropit si z nich aky a smt se, smt a smt! "Bu jste se pomtl, anebo..." ekl Zametov a zarazil se, doslova ohromen dohadem, kter mu nhle bleskl hlavou. "Anebo? Jak 'anebo'? Tak co? Jen to povzte!" "Ale nic!" odmtal popuzen Zametov. "To vecko je nesmysl!" Oba se odmleli. Raskolnikov po nenadlm keovitm zchvatu smchu nhle zvnl a zesmutnl. Poloil lokty na stl a podepel si hlavu. Zdlo se, e na Zametova docela zapomnl. Mlen trvalo dost dlouho. "Propak nepijete aj? Budete ho mt studen," ekl Zametov. "Co? Aha! aj?... A..." Raskolnikov upil ze sklenice, vloil do st sousto chleba, a nhle jako by se pi pohledu na Zametova na vecko upamatoval a procitl ze strnulosti: na jeho tv se okamit objevil pedchoz ironick vraz. Upjel dl aj. "Zloinnost se te hodn rozmohla," ekl Zametov. "Zrovna nedvno jsem etl v Moskevskm vstnku, e v Moskv pochytali celou bandu penzokaz. Byl to cel spolek. Padlali bankovky." "Ale to u je star! To jsem etl u ped mscem," odpovdl klidn Raskolnikov. "Tak to jsou podle vs zloinci?" dodal s smkem. "A podle vs ne?" "To? To jsou dti, zajci, dn zloinci! Na pl stovky lid se spol na takovouhle prci! Copak je to mon? I ti by pln staili, i tak by musel jeden druhmu vit vc ne sob! Sta pece, aby se jeden v opilstv njak uekl, a vecko je v pekle! Zajci! Najmou si nespolehliv lidi, aby jim bankovky rozmovali v bankch: takovouhle prci svit nkomu, koho vidm poprv v ivot? Ale dejme tomu, e by se to i tm zajcm povedlo, dejme tomu, e by si kad vymnil milin! Ale co pak? Cel ivot? Cel ivot a do smrti maj jeden druhho v hrsti! To se radi obsit! Ale tihle ani nedokzali ty penze udat: dostal v bance pt tisc a rozklepaly se mu ruce. tyi tisce si pepotal, ale pt vzal bez potn, pro krsn oi, jen aby u je ml v kapse a byl odtud. A prv tm vzbudil podezen. Kvli jednomu hlupkovi vecko prasklo! Copak se to takhle d dlat?" "kte, e se mu rozklepaly ruce?" navzal Zametov. "Pro ne, to je docela mon. O tom prosm ani troku nepochybuji, e je to mon. Nkdy lovk nevydr." "Takovouhle vc?" "A vy byste snad vydrel? J ne, j bych nevydrel. Za sto rubl odmny podstoupit tak hroznou zkouku! Jt s falenou bankovkou --a kam! --do banky, kde jsou na to machi, ne, to

bych ztratil hlavu. Vy ne?" Raskolnikov ml nhle opt tisc chut "vyplznout jazyk". Co chvli ho zamrazilo v zdech. "J bych na to el jinak," zaal zeiroka. "J bych mnil takhle: pepotal bych prvn tisc asi tyikrt ze vech konc, peliv bych prohldl kadou bankovku, a pak bych se pustil do druhho, zaal bych ho pepotvat, asi tak v polovin bych pestal a vythl bych njakou padestirublovku a prohlel bych ji proti svtlu, pak bych ji obrtil a znova prohlel proti svtlu, jestli nen falen. J mm toti strach, jedna m pbuzn onehdy takhle pila o ptadvacet rubl, a vyprvl bych celou historii. A ne bych se pustil do pepotvn tetho tisce -ne, dovolte, mm dojem, e jsem v tom druhm tisci chybn spotal sedmou stovku, nejsem si jist, a nechal bych tet a zaal bych znova pepotvat druh --a tak celch pt tisc a nakonec bych jet vythl z ptho a z druhho po bankovce a znova s nimi proti svtlu a znova pochybovan 'vymte mi je, prosm', pokladnk by ze mne div nezeedivl a u by si lmal hlavu, jak by se m zbavil! Konen bych skonil a odchzel, dvee u bych otevel - ale ne, promite, jet jednou bych se vrtil s njakm dotazem, s prosbou o njakou informaci - takhle tedy!" "Brr, vedete tak hrozn ei!" ekl se smchem Zametov. "Jene jsou to jen ei, ale ve skutenosti byste asi kloptl. To j si myslm, e nejen j nebo vy, nbr i protel, troufal lovk za sebe pi tomhle neme ruit. Pro pklad nemusme chodit daleko: tady v na tvrti byla zavradna staena. A ekl byste, e to byl njak troufalec, kdy za blho dne vsadil vechno na jednu kartu a jen zzrakem se zachrnil, a pece i jemu se rozklepaly ruce: loupit u nedokzal, nevydrel; z vyetovn to vyplv..." Raskolnikova se to skoro dotklo. "Vyplv! Ale zkuste ho chytit!" popchl kodolib. "Bute bez starosti, vak ho chyt." "Kdo? Vy? Vy e ho chytte? Sp se zchvtte! Pro vs je pece rozhodujc, kolik kdo utrc nebo neutrc. Neml ani vindru, a najednou zan rozhazovat --tak je to urit on! Tmhle vs napl i takovhle dcko, jestli se mu zachce!" "To je prv to, e tak to dl kad," odpovdl Zametov. "Zloin provede chyte, d v szku ivot, ale pak hned do hospody, a u se chytil. Prv pi tom, kdy si vyhazuj z koptka, je obyejn dostanou. To vte, vichni nejsou takov filutov jako vy. Vy byste samozejm do hospody neel?" Raskolnikov svratil elo a upen se na Zametova podval. "Zd se, e jste tomu piel na chu a rd byste slyel i to, jak bych si v tomhle ppad ponal j?" zeptal se s nelibost. "Ano, to bych rd," odpovdl Zametov pevn a vn. Jeho tn i oi byly nyn a pli vn. "Velmi rd?" "Velmi." "Dobe. Tak tedy poslyte, jak bych si ponal j," zaal Raskolnikov a nhle se znovu naklonil a k Zametovov tvi a znovu se na nho upen dval a eptal, a z toho Zametova mrazilo. "J bych to provedl takhle: vzal bych penze a vci, a jakmile bych odtud odeel, nikde bych se nezastavoval a el bych na njak odlehl msto, kde jsou jen ohrady a kde skoro nikdo nechod --mezi njak zahrady nebo tak. A jet dve bych si na tom dvoe vyhldl njak kmen tak patnct dvacet kilo tk, lec tam nkde v kout u ohrady mon od t doby, co stavli dm, zvedl bych ten kmen --pod nm by byla jist prohlube --a do t

prohlubn bych uloil vechny ty vci a penze. A zas bych kmen peklopil, stejn jak leel pedtm, pilpl bych ho nohou a el bych pry. A rok, dva roky bych z toho nic nebral, ti roky bych nic nebral --a hledejte si! Zem se po nm slehla!" "Vy jste len!" ekl Zametov tak bhvpro skoro eptem a nhle se mimodk od Raskolnikova odvrtil. Raskolnikovovi zablsklo v och, zesinal, horn ret se mu keovit rozthl. Nachlil se k Zametovovi jak mohl nejbl a chvli jen nezvun pohyboval rty; vdl, co dl, ale nemohl se pemoci. Stran slovo mu poskakovalo na rtech jako tehdy petlice na dvech, v nejbli chvli mohlo vyskoit, stailo je pustit, stailo je vyslovit! "A co kdy jsem tu bbu a Lizavetu zavradil j?" zeptal se a vtom se vzpamatoval. Zametov se na nj vyjeven podval a zblel jako kda. Keovit se zaklebil. "To pece nen mon!" vypravil ze sebe sotva slyiteln. Raskolnikov se na nj vztekle podval: "Ale e jste tomu vil, jen se piznejte! Vil? Vite?" "Vbec ne! Te tomu vm m ne kdykoliv!" ekl chvatn Zametov. "Konen se chytil! Ptek sedl na vjiku! To znamen, e pedtm jste vil, kdy te 'vte m ne kdykoliv'?" "Ne, vbec ne!" vykikl zejm zmaten Zametov. "Tak vy jste mi nahnl strach jen proto, abyste m dostal, kam jste chtl?" "Tedy nevte? Tak o em jste to tehdy zaali mluvit, kdy jsem odeel z kancele? A pro m poruk Petarda vyslchal, kdy jsem piel k sob? Hej ty!" zavolal na sklepnka a u vstval a bral epici. "Kolik platm?" "Dl to ticet kopjek, prosm," pibhl sklepnk. "Nech si jet dvacet na vodku. Kouknte, tch penz!" nathl k Zametovovi chvjc se ruku s bankovkami. "Zelen, modr, ptadvacet rubl! Kde se u m vzaly? A kde se vzaly tyhle nov aty? Vte pece, e jsem neml ani vindru! Jist u jste vyslchali mou bytnou... Ale tak dost! Assez caus! (Dost tch e! (franc.)) Na shledanou... a pokud mono pjemnj!" Odchzel a cel se tsl divokou hysteri, v n vak byla i nevslovn slast, ale vcelku byl zachmuen a stran unaven. Rysy ml ztrhan jako po zchvatu. Jeho nava se rychle zvtovala. Jeho sly se te probouzely a vznikaly nhle po prvnm drdivm podntu, a stejn rychle slbly podle toho, jak slbl podnt. Zametov vak jet dlouho sedl a pemtal. Raskolnikov bezdn postavil na hlavu cel jeho dosavadn nzor o jist vci a s konenou platnost ho pesvdil. "Ilja Petrovi je hlupk!" rozhodl s jistotou. Sotva Raskolnikov otevel venkovn dvee, srazil se v nich s vchzejcm Razumichinem. Uvidli se teprve na krok od sebe a div se nesrazili hlavami. Okamik si jeden druhho mili. Razumichin byl nesmrn pekvapen, ale nhle mu hroziv zablsklo v och nepedstranm hnvem. "Tak tady t mme!" rozkikl se na cel kolo. "Z postele nm uplchl! A j ho hledal i pod divanem! A na pd jsme byli! Nastasju jsem kvli tob div neztloukl... A zatm jsi tady! Roko! Co to znamen? Vysyp pravdu! Piznej se! Sly?" "Co to znamen? e u vs vech mm po krk a e chci bt sm!" odpovdl klidn Raskolnikov. "Sm? Kdy jet neme chodit, kdy jsi jet bl jako kda a sotva popad dech? Hlupku!... Cos dlal v Kilovm palci? Okamit se piznej!"

"Pus!" ekl Raskolnikov a chtl kolem nho projt. To u Razumichina vyvedlo z mry --popadl Raskolnikova za rameno. "Pus? Ty se mi opovauje ct 'pus'? V ty vbec, co s tebou provedu? Chytm t, svu t do kozelce, odnesu t pod pa dom a zavu t tam!" "Posly, Razumichine," zaal tie a navenek pln klidn Raskolnikov, "copak nevid, e nestojm o tv dobrodin? Copak ti dl dobe prokazovat dobrodin nkomu, kdo... ti na to kale? Nkomu, kdo to koneckonc skuten tce sn? Propak jsi ke mn vlastn piel, kdy jsem se rozstonal? Co kdybych byl stran rd umel? ekl jsem ti snad dnes mlo srozumiteln, e m trp a e t... mm po krk? Opravdu ti dl dobe, kdy nkoho me trpit? Ujiuju t, e takhle vn brn mmu uzdraven, protoe m to bez pestn roziluje. I ten Zosimov pece prve odeel, aby m neroziloval! Tak m proboha nech na pokoji i ty! A konen, jakm prvem chce omezovat mou osobn svobodu? Copak ani to, jak te s tebou mluvm, t nepesvd, e jsem pln pi smyslech? m, m jen, prozra mi, t mohu konen oblomit, abys m pestal obtovat a nechal si svoje dobrodin? Asi jsem nevdn, asi jsem podl, jen m vichni nechte na pokoji, nechte m, proboha, na pokoji! Nechte! Nechte!" Zaal klidn, u naped vychutnvaje vechen jed, kter se chystal vylt, ale konil rozlcen a zajkav jako nedvno s Luinem. Razumichin chvli nerozhodn stl a pak pustil jeho ruku. "Tak si jdi teba k ertu!" ekl tie a skoro zamylen. "Pokej!" vyjel si nhle na Raskolnikova, kter u vykroil pry. "Nco ti eknu! Abys vdl, tak vy vichni, vichni do jednoho, jste jen takov tluhubov a fanfarni! Sotva se vs chyt njak bolstka, hned se s n piplte jak slepice s vejcem! I v tomhle vykrdte ciz autory! Ani stn samostatnho ivota ve vs nen! Jste cel z vosku a msto krve mte syrovtku! Nikomu z vs nevm ani slovo! Pro vs je ve vem a vdy nejdleitj, abyste se nepodobali lovku! Pokej!" oboil se na Raskolnikova jet vztekleji, kdy si viml, e u zas chce jt. "Vyslechni m do konce! Jak v, zasvcuju dneska svj nov byt, mon e hosti u se seli, ale zaskoil jsem tam a nechal jsem tam strce, aby je bavil. A kdybys nebyl hlupk, uboh, do nebe volajc hlupk, kdybys nebyl peklad z cizho jazyka... v, Roo, j uznvm tvj rozum, ale jsi hlupk! Prost, Roo, kdybys nebyl hlupk, posedl bys dnes veer radji u m, ne abys nadarmo niil podrky. Z postele u jsi utekl, tak se ned nic dlat! Srazil bych ti dohromady bjen kesla --od bytnch... ajek, spolenost... A kdy ne, ulom t na pohovce, a pobude mezi nmi stejn... Zosimov tam bude taky. Tak co, pijde?" "Ne." "Nesmysl!" vykikl popuzen Razumichin. "Jak to me vdt? Copak za sebe me ruit? A vbec, o tchhle vcech nem pojem... J u se takhle zkal lid aspo tisckrt, a zas jsem pilezl zptky... Clovk se zastyd a vrt se! Tak nezapome, Poinkovv dm, druh poschod!" "Vy takhle nakonec jet nkomu dovolte, aby vs bil, pane Razumichine, tak vm dl dobe prokazovat dobrodin." "Koho! M? Za pouh mysl kadmu urazm nos! Tak Poinkovv dm, slo tyicet sedm, byt ednka Babukina..." "Nepijdu, Razumichine!" Raskolnikov se otoil a odchzel. "Vsadm se, e pijde!" houkl za nm Razumichin. "Jinak jsi... jinak t nechci znt! Hej,

pokej! Je tam Zametov?" "Je." "Vidls ho?" "Vidl." "Mluvili jste spolu?" "Mluvili." "O em? No, spnembohem, tak si to nech! Poinkovv dm tyicet sedm, Babukin, nezapome!" Raskolnikov doel k Sadov a zmizel za rohem. Razumichin se za nm zamylen dval, ale pak mvl rukou a veel do domu. V pli schodit se vak zastavil. "K ertu!" uvaoval dl skoro nahlas. "Mluv rozumn, ale njak... Jsem to taky kus hlupka! Copak pomaten nemluvvaj rozumn? A prv toho se Zosimov, myslm, nejvc boj!" Zaukal si prstem na elo. "Ale co kdy... copak ho te smm nechat samotnho? Teba se pjde utopit... To jsem to vyved! Takhle to nejde." A rozbhl se za Raskolnikovem, ale u po nm nebylo pamtky. Odplivl si a rznmi kroky pospchal zptky do Kilovho palce, aby se rychle vyptal Zametova. Raskolnikov doel rovnou na -sk most, zastavil se uprosted u zbradl, opel se obma lokty a zahledl se na eku. Po rozlouen s Razumichinem na nj padla takov slabost, e se tam sotva dovlekl. Nejradji by si byl nkde sedl nebo lehl, nkde pmo na ulici. Sklonn nad vodu, bezdn se dval na posledn rov odlesky zapadajcho slunce, na temnou hradbu dom v houstnoucm eru, na njak vzdlen okno kdesi v mansard na levm nbe, kter vzplanulo jasnm plamenem od poslednch paprsk, jak se do nj na okamik opely, na ernajc vodu prplavu, a zdlo se, e pohled na vodu ho nm pout. Nakonec se mu ped oima roztanily rud kruhy, domy zaaly poskakovat, chodci, nbe i kory --vecko kolem zaalo krouit a tanit. Nhle sebou trhl, uchrnn ped novmi mdlobami podivnm a hrznm vjevem. Uctil, e se napravo blzko nho kdosi zastavil. Podval se a spatil vysokou enu s tkem na hlav, se lutm, zkm vyzblm obliejem a zarudlma vpadlma oima. Dvala se pmo na nho, ale zejm nic nevidla a nikoho nevnmala. Pojednou se opela pravm loktem o zbradl, zvedla pravou nohu a pehodila ji pes mku, pak levou a vrhla se do prplavu. Kaln voda se rozevela, na okamik pohltila svou ob, ale za chvli tonouc tlo vyplulo na hladinu a bylo pomalu uneno proudem, s ponoenma nohama a hlavou, zdy nahoru, s ohrnutou sukn, kter se nadmula nad vodou jako polt. "Top se! Top se!" ozvalo se kolem mnostv hlas, lid se sbhali, ob nbe se zpestila divky, na most se kolem Raskolnikova shlukl dav a tsnil ho a tlail se na nho zezadu. "Lidiky, to je nae Afrosijuka!" ozvalo se nkde nablzku ensk bdovn. "Lidiky, zachrate ji! Lidi dob, vythnte ji!" "Loku! Loku!" volali v davu. Ale loky u nebylo teba, po schdcch k prplavu sebhl strnk, rychle shodil pl a boty a skoil do vody. Neml mnoho prce --tonouc byla unena proudem dva kroky od schdk, chytil ji pravou rukou za aty, levou se astn chytil tye, kterou mu podal jeho druh, a tonouc byla rychle vytaena. Poloili ji na ulov desky schodit. Brzy se vzpamatovala, pozvedla se, posadila, zaala kchat, odfrkovat a nesmysln si otrala promen aty rukama. Nemluvila. "Opila se namol, lidiky, namol," hoekoval t ensk hlas te u vedle Afrosijuky.

"Onehd se zas vela, uzli jsme ji. Teka jdu do krmu a nechm u n holku, aby ji hldala --a netst hotov! Je mstsk, milej pane, zdej, bydl hned vedle, druhej dm od kraje, tudle..." Lid se rozchzeli, strnci se jet obrali zachrnnou, kdosi hlasit pipomenul policejn komisastv... Raskolnikov pihlel s podivn lhostejnm a netenm pocitem. Poctil hnus. "Ne, to je odporn... voda... kdepak," bruel si pro sebe. Nic se nestane, dodal, na ekat... Co je to komisastv... A pro nen Zametov na komisastv? Do deseti pece aduj... Otoil se k zbradl zdy a rozhldl se. "Ale co! Tak dobe!" rozhodl se rzn a zamil z mostu smrem ke komisastv. V srdci ctil przdnotu. Nechtl na nic myslet. Dokonce i zkost pominula, tatam byla energie, s n nedvno vyel z domova rozhodnut "se vm skoncovat"! Vystdala ji naprost apatie. Nu, i to je vchodisko! pemtal, kreje pomalu a zemdlen po nbe prplavu. Pece jen skonm z vlastn vle... Ale je to skuten vchodisko? Na niem nezle! Aspo kousek prostoru budu mt, haha! Pesto je to divn konec! Skuten konec? Povm jim to, nebo nepovm? Zatracen!... Jsem podn uondan, takhle si hned te nkde sednout nebo lehnout! Nejvt hanba je, e je to tak hloup. Ale na to taky kalu. Brr, jak hlouposti mi to lezou do hlavy. Aby se dostal na komisastv, musel jt rovn a pak druhou ulic doleva, bylo to pr krok. Ale u na prvnm nro se zastavil, chvli uvaoval a pak odboil do ulice a el oklikou, pes dv ulice, mon bez uritho cle, mon vak i proto, aby jet oddlil rozhodnou chvli a zskal as. el a hledl do zem. A najednou, jako by mu nkdo nco poeptal, zvedl hlavu a zjistil, e stoj prv ped tm domem, zrovna ped vraty. Od toho veera tu nebyl ani tudy neel. Neodolateln a nevysvtliteln ho to thlo dl. Veel do domu, proel prjezdem, odboil na prvn schodit vpravo a pustil se po znmch schodech do tetho poschod. zk pkr schodit bylo velmi tmav. Zastavoval se na kadm odpovadle a zvdav se rozhlel. V mezaninu byl v okn vysazen rm. To tehdy nebylo, pomyslel si. A u mjel i byt v prvnm poschod, kde pracovali Nikolaka s Mikou. Zameno. Dvee jsou erstv naten, ek se asi na njemnky. Pak druh poschod... a tet... Tady je to! Zarazil se: dvee do bytu byly dokon, uvnit byli lid, ozvaly se odtud hlasy, toho se ovem nenadal. Po krtkm zavhn vyel po nkolika zbvajcch schodech a veel do dve. Tak tento byt byl znovu zaizovn, pracovalo se v nm, Raskolnikova to tm udivilo. Bhvpro si pedstavoval, e vecko najde tak, jak to zanechal, snad e i mrtvoly budou stejn leet na podlaze. A zatm hol zdi, vechen nbytek pry, bylo to podivn! el dl a sedl si na okno. Byli tam dva dlnci, oba mlad, jeden star a druh o mnoho mlad. Lepili na zdi nov bl tapety s fialovmi kvtky msto starch odranch a upinnch lutch. Raskolnikova to bhvpro nesmrn rozladilo, dval se na ty nov tapety nevraiv, jako by mu bylo lto, e se tady vecko zmnilo. Dlnci se zejm zdreli a te rychle svinovali papr a chystali se k odchodu. Raskolnikovova pchodu si tm nevimli. Byli zabrni do sv rozmluvy. Raskolnikov zkil ruce na prsou a poslouchal.

"Tak ta jist ti ke mn rno pijde," vykldal star mladmu, "brziko pornu, a nramn vyfintn! A j j, copak maj znamenat tyhlety kudrlinky, copak maj znamenat tyhlety serepetiky? J pr vm ode dneka, Tite Vasiljii, chci bt oupln po vli. Tak takhle teda! A byla ti vyfintn, ouplnej urnl!" "Co je to urnl, strejdo?" optal se mlad. Zejm se u "strejdy" pouoval. "urnl, to m, kamarde, takov barevn vobrzky, co sem kadou sobotu pichzej z ciziny potou zdejm krejm, jak se m lovk voblkat, jak muskho, tak i enskho pohlav. Tam je to namalovan, v? Musk malujou ponejvc v kabtech, ale pro ensk tam m, kamarde, takov mustky, e bys to do smrti nezaplatil!" "Co vecko v tomhletom Pitru nen!" vykikl naden mlad. "Mimo ttu a mmu vecko!" "Pravdae, kamarde, mimo todleto tady m vecko," potvrdil rozafn star. Raskolnikov vstal a veel do druh mstnosti, kde pedtm byla truhla, postel a prdelnk; bez nbytku mu pokoj pipadal hrozn mal. Tapety byly jet star, v kout bylo jasn patrn msto, kde stla sk s ikonami. Obhldl mstnost a vrtil se na sv okno. Star dlnk ho pooku pozoroval. "Co si pejete, prosm?" obrtil se k nmu nhle. Raskolnikov, msto aby odpovdl, vstal, vyel na chodbu a zathl za zvonek. Zvonek byl stejn, byl to stejn plechov zvuk! Zathl podruh a potet; zaposlouchval se do tch zvuk a rozpomnal se. Stle jasnji a ivji se mu vybavoval ten tehdej trzniv dsn, ohavn stav, pi kadm cinknut se otsl a pocioval stle pronikavj slast. "No tak, co tady chcete? Co jste za?" rozkikl se na nj dlnk a vyel za nm. Raskolnikov veel zptky do dve. "Chci ten byt najmout," ekl, "prohlm si ho." "Kvartry se v noci nenajmaj. A mimoto muste pijt s domovnkem." "Podlaha je vydrhnut. Bude se natrat?" pokraoval Raskolnikov. "Krev u tu nen?" "Jak krev?" "Ale zavradili tady jednu bbu a jej sestru. Byla tu cel loue." "Tak co jste vlastn za?" vyjel si na nj zneklidnn dlnk. "J?' "Vy!" "Ty bys to rd vdl?... Poj se mnou na komisastv, tam ti to povm." Dlnci se na nho uasle dvali. "My u musme jt, prosm. Opozdili jsme se. Jdeme, Aljoko. Musme zavt," ekl star. "Tak tedy pjdem," odpovdl lhostejn Raskolnikov a pomalu ped nimi sestupoval ze schod. "Hej, domovnku!" zavolal, kdy schzel do prjezdu. Ve vchodu do domu zevlovalo nkolik lid na chodce v ulici: oba domovnci, ensk, njemnk v upanu a nkolik dalch. Raskolnikov zamil rovnou k nim. "Co si pejete?" ozval se jeden z domovnk. "Nebyl jste na komisastv?" "Zrovna ped chvl. Co si pejete?" "Jsou tam jet?" "Jsou." "Zstupce taky?" "Byl tam. Co chcete?" Raskolnikov neodpovdl a zamylen zstal stt.

"Byl si prohldnout kvartr," doel k nim star dlnk. "Jak kvartr?" "Co v nm dlme. Pro pr jste umyli tu krev? Tady pr se stala vrada, a j si to piel najmout. I za zvonek si zatahal, div ho neutrhl. Pojte pr se mnou na komisastv, tam vm to povm. Votravuje." Domovnk si Raskolnikova nechpav a zamraen prohlel. "Co jste vlastn za?" osopil se. "Rodion Romany Raskolnikov, bval student, a bydlm v iljov dom v pn ulici kousek odtud, v byt slo trnct. Me se zeptat domovnka... Zn m." Raskolnikov to ekl njak nedbale a neptomn, ani stoil pohled upen na zeelou ulici. "A copak jste hledal v tom kvartru?" "Byl jsem se tam podvat." "Na co?" "Co takhle odvst ho na komisastv?" vmsil se nhle njemnk a hned se odmlel. Raskolnikov po nm stoil pes rameno oi, bedliv si ho prohldl a ekl stejn tlumen a leniv: "Tak jdeme!" "Taky e ano!" dodal si odvahy njemnk. "Propak o tom zanal, copak m za lubem, co?" "ert v, snad je vopilej," zabruel dlnk. "Tak co chcete?" zanal u se vn zlobit domovnk. "Pro otravujete?" "M strach jt na komisastv?" uklbl se Raskolnikov. "Jakpak strach? Pro otravuje?" "Prevte!" vykikla ensk. "Co se s nm budem bavit," rozzlobil se druh domovnk, obrovit chlapk v rozepjatm dlouhm kabt, s kli u pasu. "Thni, prevte... A u jsi pry!" Popadl ho za rameno a vystril na ulici. Raskolnikov kloptl, ale neupadl, vzpmil se, beze slova vecky obhldl a el dle. "Divnej chlap," ozval se dlnk. "Dneska jsou lidi divn," ekla ena. "Mli jsme s nm pece jen na komisastv," dodal njemnk. "Radi si s nm nic nezanat," namtl velk domovnk. "Takovej prevt! Znme to, samo se to nastrkuje, ale jak si s takovm nco zane, u se nevykrout... To je star vesta!" Mm jt, nebo nemm? pemtal Raskolnikov, kdy se zastavil na rohu v jzdn drze a rozhlel se, jako by ekal, e to rozhodne nkdo za nj. Ale nikde nic; vecko bylo ciz a mrtv jako kameny pod jeho nohama, mrtv jen pro nho, pro nho jedinho... Vtom rozeznal v dlce, dobrch dv st krok odtud, nkde na konci ulice v houstnoucm eru sbh lid, hlasy, vkiky... Lid se tsnili kolem jakhosi koru... Uprosted ulice zablikalo svtlo. Co se stalo? Raskolnikov zahnul doprava a zamil k davu. Chytal se opravdu veho a chladn se uklbl, kdy si to uvdomil, protoe u se pece pevn rozhodl, e pjde na komisastv, a bezpen vdl, e jet te se vm skoncuje. VII Uprosted ulice stl elegantn, pansk lehk kor s prem bujnch edch kon; v koru nikdo nesedl, ko slezl z kozlku a stl vedle; kon nkdo drel za uzdy. Okolo se tlailo mnoho lid, docela vpedu strnci. Jeden drel rozsvcenou lucernu a sehnut svtil na cosi na dlab, pod koly. Kolem bylo plno hovoru, zdench vkik; ko jako popleten obas opakoval: "Takov netst! Paneboe, takov netst!" Raskolnikov se s nmahou protlail kupedu a konen spatil pedmt toho sbhu a zjmu. Na zemi bezvldn leel mu sraen komi, zejm velmi nuzn obleen, ale v

"lepch" atech, cel zkrvaven. Krev mu tekla z hlavy a stkala po tvi, obliej ml potluen, oden a zohaven. Bylo vidt, e zrann je vn. "Lidiky!" bdoval ko. "lovk se nedohld! Neek bych, kdybych jel tryskem nebo na nj nekiel, ale j nepospchal, jel jsem polehounku. To mi vichni mete dosvdit. Orala jehlu nenavlee, to se v!... Vidm ho, jak jde pes ulici, mot se, div sebou neprat, tak zavu jednou, dvakrt i potet, strhnu kon, ale on se jim svalil rovnou pod kopyta! Kdov, jestli ne schvln, nebo ml tolik v hlav... Kon jsou mlad a lekav, zaali vyhazovat, on vykikl, oni zaali janit jet vc --a netst bylo hotov." "Bylo to tak!" ozvalo se z davu n svdectv. "Kiel, to je pravda, tikrt na nj zavolal," pidal se dal. "Akort tikrt, vichni to slyeli!" vykikl tet. Ko ostatn nebyl pli sklesl a vyden. Bylo zejm, e kor pat bohatmu a vlivnmu majiteli, kter nkde ek, a pro nj pijede; strnci se ovem horliv snaili, aby tuto zvadu napravili. Bylo teba dopravit pejetho do jeho obvodu a do nemocnice. Nikdo ho vak neznal. Raskolnikov se zatm protlail a nahnul jet ble. Svtlo lucerny nhle jasn ozilo neastnkovu tv; Raskolnikov ji poznal. "J ho znm, j ho znm!" vykikl a prodral se a dopedu. "To je ednk na penzi, titulrn rada Marmeladov! Bydl nedaleko v Kozelov dom... Rychle doktora! Zaplatm, podvejte!" Vythl z kapsy penze a ukzal je strnkovi. Byl nesmrn rozilen. Strnci byli spokojeni, e zjistili totonost pejetho. Raskolnikov udal i sv jmno a bydlit a pnliv, jako by lo o jeho vlastnho otce, je pesvdoval, e maj bezvdomho Marmeladova co nejrychleji dopravit do jeho bytu. "Je to tady ob ti domy," pimlouval se, "dm Nmce Kozela, toho bohe... el asi opil dom. Znm ho... Propadl pit... M tam rodinu, enu, dti, a jet jednu dceru. Bhvjak dlouho by ho thli do nemocnice, a tady maj tum doktora v dom! Zaplatm, vecko zaplatm... Bude mt pece jen lep oeten a rychlou pomoc, ne s nm dojedou do nemocnice, tak teba ume..." Nenpadn u dokonce nco podstril; vc byla ostatn jasn a zkonn, lkask pomoc byla v tomto ppad rozhodn rychlej. S pomoc ochotnch lid pejetho zvedli a odneli. Ke Kozelovu domu bylo asi ticet krok. Raskolnikov el vzadu, etrn podpral Marmeladovovi hlavu a ukazoval cestu. "Sem, sem! Po schodech ho muste nst, aby ml hlavu nahoe, otote se... tak! Zaplatm vm, budu vm vdn," drmolil. Katrina Ivanovna jako v kad voln chvli pechzela z jednoho konce malik svtnice na druh, od okna ke kamnm a nazptek, ruce pevn zken na prsou, a mezi kalem rozmlouvala sama se sebou. V posledn dob mluvvala stle astji ke sv nejstar dcerce, destilet Poljence, kter sice jet mnoh nechpala, zato vak dobe pochopila, e ji matka potebuje, a proto na ni bez pestn uprala sv velk rozumn oi a vemon se snaila vypadat chyte. Te svlkala a ukldala ke span malho bratka, kter od rna churavl. Hok ekal, a mu pevlkne koilku, kterou bylo teba jet v noci vyprat, a sedl na idli tie jako pna, s vnm vrazem, rovn a bez hnut, noky spojen, vystren dopedu patami, piky od sebe. S napulenmi rtky a vykulenma oima, bez nejmenho hnut, navlas tak, jak asi sed vecky rozumn dti, kdy je ped spanm pevlkaj, poslouchal, co si povdaj maminka a sestika. Jet men dvtko v nejnuznjch hadrech stlo u zstny a ekalo, a na n pijde ada. Dvee na schody byly oteven, aby se aspo trochu rozptylovala klubka tabkovho

dmu, kter tam vnikal z ostatnch mstnost a co chvli drdil nebohou souchotinku k dlouhm trznivm zchvatm kale. Zdlo se, e Kateina Ivanovna za ten tden jet vce zhubla a rud skvrny na jejch tvch planuly jet npadnji ne pedtm. "To bys nevila, Poljenko, ty nem zdn," mluvila a pechzela po svtnici, "jak vesele a dobe jsme si ili u tatka a jak mi tenhle opilec zniil ivot a jet vm ho vem zni! Tatek ml v ad hodnost plukovnka, mlem u byl guberntorem. Ml k tomu jen krek, vichni za nm jezdili a kali: 'My u vs, Ivane Michajlyi, pokldme za naeho guberntora.' Kdy jsem... eh! Kdy jsem... eheheh... Zatracen ivot!" zapla, vyplivla chrchel a chytla se za prsa, "kdy jsem... eh, kdy m na poslednm plese... u marlka... uvidla knna Bezzemeln, ta, co mi pak ehnala, kdy jsem si brala tvho tatnka, Poljo, hned se vyptvala: 'Nen tohle ta mil dvenka, co tanila pi zvren slavnosti s lem?'... Tu dru mus zat; pro nevezme jehlu a hned to nesprav, jak t to um, ztra to... eh! ztra... eheheh!... roztrh jet vc!" vyrazila s nmahou... "Tenkrt zrovna pijel z Petrohradu kammerjunker kne Segolskoj... tancoval se mnou mazurku a hned druh den chtl pijet podat o mou ruku, ale j jsem se mu sama zdvoile podkovala a ekla jsem, e moje srdce dvno pat jinmu. Ten jin byl tvj otec, Poljo; tatek se hrozn zlobil... Tak co, je u voda pipraven? Dej sem tu koilku, a co punoky?... Ldo," obrtila se k malik, "tu jednu noc to njak vydr bez koilky... a punoky sem dej taky... Vyperu to pi jednom... Kde zas ten obejda vz, orala jeden! Koili ucoural jako njak hadr, rozedral ji na cucky... Vezmu to vechno najednou, abych se s tm nemusela trpit dv noci za sebou! Mj ty boe! Eheheh! U zas! Co je to?" vykikla nhle, kdy spatila shluk na chodb a lidi, kte cosi vneli do svtnice. "Co je to? Co to nesete? Mj ty boe!" "Kam ho mme poloit?" rozhldl se po svtnici strnk, kdy zkrvavenho a bezvldnho Marmeladova vnesli dovnit. "Na divan! Polote ho tady na divan, hlavou semhle," ukazoval Raskolnikov. "Pejeli ho na ulici! Opilho!" zavolal nkdo z chodby. Katrina Ivanovna byla bl jako kda a tce oddechovala. Dti se vydsily. Mal Lidoka se s kikem chytla Poljenky, pitiskla se k n a cel se roztsla. Jakmile Raskolnikov Marmeladova uloil, piskoil ke Katrin Ivanovn a kvapn j domlouval: "Bute klidn, proboha, nelekejte se! To ho pejel kor, kdy pechzel ulici, nemjte starost, jet pijde k sob, dal jsem ho pinst sem... byl jsem u vs, jestli si vzpomnte... Pijde k sob, vecko zaplatm!" "Tys to dopracoval!" vykikla zoufale Katrina Ivanovna a zden se vrhla k mui. Raskolnikov velmi rychle seznal, e tahle ena nen z tch, kter hned padaj do mdlob. Pod hlavou nebohho Marmeladova se okamit octl polt --dv ne si na to nkdo vzpomnl; a Katrina Ivanovna u ho svlkala a prohlela, nenavn, se sebezapenm se kolem nho toila a kousala se do chvjcch se rt, aby potlaila nek, kter se j dral z prsou. Raskolnikov mezitm nkoho umluvil, aby dobhl pro doktora. Jak zjistil, bydlel ob dm. "Poslal jsem pro doktora," ujioval Katrinu Ivanovnu, "bute klidn, j to zaplatm. Mte tu njakou vodu?... A dejte sem ubrousek, runk nebo nco takovho, rychle, jet nevme, jak byl rann... Je zrann, ne mrtv, vte mi... A co ekne doktor!" Katrina Ivanovna piskoila k oknu, kde stla v kout na promknut idli velk hlinn msa s vodou, v n chtla v noci prt dtem a muovi prdlo. Takto v noci prala Katrina Ivanovna vlastnorun nejmn dvakrt tdn a nkdy jet astji, protoe u na tom byli tak, e nemli na nov prdlo a kad len rodiny ml jen jedno jedin, a Katrina Ivanovna pitom nesnela neistotu a radji se po nocch, kdy vichni spali, dobrovoln poutla do vysilujc

prce, aby mohla mokr prdlo do rna usuit na nataen e a dt ist, ne aby se musela doma dvat na pnu. Uchopila msu a chtla ji donst Raskolnikovovi, ale div se pod tm bemenem neskcela. Raskolnikov vak u nael runk, namoil ho ve vod a zaal smvat krev z Marmeladovovy tve. Katrina Ivanovna stla vedle, drela se za prsa a bolestiv oddychovala. Sama potebovala pomoc. Raskolnikovovi bylo m dl zejmj, e asi chybil, kdy dal pejetho penst sem. Tak strnk si nevdl rady. "Poljo!" vykikla Katrina Ivanovna, "dobhni rychle k Son! Jestli ji nezastihne doma, nech tam vzkaz, e otce podupali kon, a sem pijde... hned jak se vrt. Le, Poljo! Tum, zabal se do tku!" "B, co me!" zvolal nhle hok ze idle a dl tie a strnule sedl s vyvalenma okama a nataenma nokama. Pokoj se zatm zaplnil tak, e by jablko nepropadlo. Strnci odeli a na jednoho, kter se jet zdrel a snail se zahnat zptky na schody lidi, kte se tam natlaili. Zato se ze zadnch pokoj vyhrnuli snad vichni podnjemnci pan Lippevechzelov a nejdve se tlaili jen ve dvech, ale pak se vevalili do svtnice jako horda. Katrinu Ivanovnu to rozltilo. "Ani umt lovka v klidu nenechte!" rozkikla se na zvdavce. "Nali jste si moc hezk divadlo! A cigarety k tomu! Eheheh! Jet si narazte klobouky!... A taky e tu je jeden v klobouku!... Ven! Mjte aspo trochu cty k mrtvmu tlu!" Umlel ji zchvat dusivho kale, ale kik pomohl. Ke Katrin Ivanovn tu zejm mli respekt; njemnci se jeden po druhm tlaili zptky ke dvem s tm podivnm vnitnm uspokojenm, kter lze pozorovat i u nejblich lid, kdy potk jejich drah nhl netst, a kterho se nevyvaruje nikdo z lid bez vjimky i pes nejupmnj ltost a soucit. Za dvemi se ostatn ozvaly hlasy, e by ho mli dt do nemocnice a e zbyten obtuj lidi. "Tak umrat je zbyten!" vykikla Katrina Ivanovna a u letla otevt dvee, aby na n spustila hromobit, ale na prahu se srazila se samou pan Lippevechzelovou, kter se prv o netst dovdla a pispchala zjednat podek. Byla to nramn hdav a nepodn Nmka. "Ach, Bh s nmi!" sprskla ruce. "Fae mu podupal k. Do nemocnice s nm. J domc pan." "Amlie Ludvigovno! Uvdomte si laskav, co kte!" spustila zvysoka Katrina Ivanovna (s domc mluvila vdycky zvysoka, aby ji "odkzala do pslunch mez", a ani te si nemohla odept to poten), "Amlie Ludvigovno!" "U vm povdala jednou pro naposled, aby vy nikdy Amal Ludvigovno, j Amal-Ivan!" "Vy nejste dn Amal-Ivan, ale Amlie Ludvigovna, a protoe nepatm k vaim ubohm patolzalm jako pan Lebezjatnikov, kter se te smje za dvemi" (za dvemi se skuten ozval smch a vkiky: "U se chytly!"), "tak vm budu kat i napt vhradn Amlie Ludvigovno, akoliv za nic nepochopm, pro se vm to osloven nelb. Sama pece vidte, jak netst Semjona Zacharovie potkalo! Umr! dm vs, abyste ihned zamkla tyhle dvee a nikoho sem nepoutla. Aspo umt ho nechte v klidu! Jinak, to mi vte, se o vaem jednn hned ztra dov sm generln guberntor. Kne m znal jet jako dvtko a dobe se pamatuje na Semjona Zacharovie, ktermu nejednou prokzal dobrodin. Kdekdo v, e Semjon Zacharovi ml mnoho ptel a ochrnc, kter sm z ulechtil hrdosti nevyhledval, protoe si byl vdom sv neastn slabosti, ale te," (ukzala na Raskolnikova) "nm pomh jeden lechetn mlad mu, kter m jmn i styky a kterho Semjon Zacharovi znal u jako chlapce, a mete si bt jist, Amlie Ludvigovno..." To vechno ze sebe pmo chrlila a mluvila stle rychleji, a nhle jej tirdu petrhl kael.

V tu chvli se umrajc probral a zastnal. Katrina Ivanovna k nmu ihned piskoila. Nemocn otevel oi, ale zprvu nic nepoznval a nechpav se zadval na Raskolnikova, kter se nad nm sklnl. Oddechoval s nmahou, tce a pomalu, kolem rt ml krvavou pnu, na ele mu vystoupil pot. Raskolnikova nepoznal a zkostliv zaal tkat oima kolem sebe. Katrina Ivanovna na nho uprala smutn, ale psn pohled a z o j tekly slzy. "Boe mj! M rozmakan cel prsa! T krve, t krve!" nakala. "Musme ho svlct z at! Obra se troku, Semjone Zacharovii, jestli me!" ekla mu drazn. Marmeladov ji poznal. "Knze!" zachroptl. Katrina Ivanovna poodela k oknu, opela hlavu o okenn rm a zoufale zapla: "Och, proklet ivot!" "Knze!" hlesl umrajc znova po chvli mlen. "U li-i!" okikla ho Katrina Ivanovna; uslyel a zmlkl. Nesmle a teskn ji hledal oima; vrtila se k nmu a stoupla si v hlavch. To ho troku uklidnilo, ale ne nadlouho. Jeho pohled zhy utkvl na malik Lidoce (jeho milkovi), kter se zimnin tsla v kout a zrala na nho dtsky vyjevenma, nehybnma oima. "A... a..." ukazoval na ni zkostliv. Rd by byl nco ekl. "Co zas?" ekla zprudka Katrina Ivanovna. "Bosa! Bosa!" mumlal a skoro nepetn otel oi po bosch noikch holiky. "Ml!" okikla ho podrdn Katrina Ivanovna. "Sm nejlp v, pro je bosa!" "Slva bohu, doktor!" zaradoval se Raskolnikov. Veel lka, hledn staeek, Nmec; nedviv se rozhldl, pistoupil k nemocnmu, zmil mu tep, pozorn mu ohmatal hlavu a s pomoc Katriny Ivanovny mu rozepnul koili nasklou krv a odhalil hru. Cel hrudnk byl rozdrsan, pohmodn a rozbit; po prav stran ml zlomeno asi pt eber. Na lev stran, pmo u srdce, byla zlovstn ernolut modina po deru kopytem. Lka se zachmuil. Strnk vysvtlil, e sraen se zapletl do kola a byl vleen a smkn po dlab asi ticet krok. "Div divouc, e se vbec probral," poznamenal lka eptem Raskolnikovovi. "Co myslte?" zeptal se Raskolnikov. "Za chvli skon." "Nen u vbec nadje?" "Ani nejmen! Mele z poslednho... Mimoto m velmi tkou rnu na hlav... Hm. Ledae bychom mu pustili ilou... ale... to nic nepome. Za pt a deset minut urit skon." "Snad abyste mu pece jen pustil ilou!" "Snad... Ale jak km, bude to pln zbyten." Nhle se znova ozvaly kroky, lid namakan v chodb se rozestoupili a na prahu se objevil bl staeek, knz se svtostmi umrajcch. Doprovzel ho strnk, kter byl pedtm na ulici. Doktor ihned knzi ustoupil a vymnil s nm vmluvn pohled. Raskolnikov ho uprosil, aby jet aspo chvilinku posekal. Lka pokril rameny a zstal. Vichni ustoupili od lka. Zpov trvala jen chviliku, umrajc st jet nco chpal a vyrel jen jednotliv nezeteln zvuky. Katrina Ivanovna chytila Lidoku, vzala ze idle chlapce, ustoupila s nimi a do kouta ke kamnm, poklekla a dti si musely kleknout ped n. Holika se pod tsla jako osika, ale hok klec na holch kolenou rozvn zvedal ruiku,

zeiroka se kioval a klanl se, a narel elem o podlahu, ale prv to se mu zejm lbilo nejvc. Katrina Ivanovna se kousala do rt a zadrovala pl; i ona se modlila, ale obas pitom sthla chlapci koilku a pes dceina pli odhalen ramnka pehodila tek, kter v klee a pi modlitb sthla z prdelnku. Mezitm se dvee ze zadnch pokoj zaaly zase otevrat pod nporem zvdavc. Tak na chodb se tsnilo stle vce divk, njemnk z celho schodit, ale dreli se za prahem. Cel vjev osvtloval jedin oharek svky. Vtom se mezi lidmi na chodb rychle protlaila Poljenka, vyslan za sestrou. Vela cel udchan po rychlm bhu, sundala tek, nala oima matku, pistoupila k n a vyizovala: "U jde! Potkala jsem ji na ulici!" Matka ji sthla na kolena vedle sebe. Za n se ze shluku tie a nesmle prodrala jaksi dvka a jej nhl ptomnost v tto svtnici, uprosted bdy, hadr, smrti a zoufalstv, psobila podivnm dojmem. I ona byla v hadrech; jej aty byly lacin, ale poulin pestr, podle vkusu a zvyku jistho zvltnho prosted, a kiklav, nestoudn prozrazovaly svj el. Soa zstala stt v chodb tsn za prahem, ale dovnit nevstoupila, jen vyplaen zrala, a jak se zdlo, nic kolem sebe nevnmala a docela zapomnla i na sv nevhodn pestr aty s dlouhatnskou komickou vlekou, koupen z bhvkolikt ruky, na irokou krinolnu, kterou zahradila cel dvee, i na svtl botiky, na paraplko, kter v noci urit nepotebovala, ale pesto vzala s sebou, i na smn kulat slamek s ohniv ervenm prem. Pod tmto slamkem, nasazenm chlapecky na stranu, vyhlela huben, bled a vyden tvika s otevenmi sty a oima strnulma hrzou. Soa byla mal, asi osmnctilet, tlounk, ale celkem hezounk blondnka se zajmavma svtle modrma oima. Vyjeven se dvala na postel a na knze; i ona byla udchan rychlou chz. Poslze vak proniklo i k jejmu vdom ukn a velijak poznmky mezi lidmi. Sklopila oi, pestoupila prh a stanula ve svtnici, ale stle se drela tsn u dve. Zpov a zaopatovn skonilo. Katrina Ivanovna znova pistoupila k muov posteli. Knz j udlal msto a ped odchodem j chtl jet ct nkolik povzbuzujcch a tnch slov. "A copak si ponu s tmahle?" peruila ho oste a podrdn a ukzala na svou drobotinu. "Bh je milostiv, doufejte v pomoc Nejvyho," zaal knz. "Ech! Milostiv, ale ne k nm!" "To je hch, to je hch, ven pan," potsal hlavou knz. "A to nen hch?" vykikla Katrina Ivanovna a ukzala na umrajcho. "Mon e ti, kdo to mimovoln zpsobili, budou ochotni nahradit vm aspo to, o jste pila ztrtou ivitele..." "Vy mi nerozumte!" mvla podrdn rukou. "A co by mi taky nahrazovali? Vdy pod ty kon vbhl sm v opilosti! Jakpak ivitel? To nebyl dn ivitel, ale tyran! Orala to byl, vecko propil. Okrdal ns a nosil to do koalen, zniil v koalnch ivot mn i jim. Zapla pnbh, e umr! O jeden krk m!" "Ve smrteln hodince byste mu mla odpustit, ven pan, to je hch, takov mylenky jsou tuze hn!" Katrina Ivanovna se toila kolem nemocnho, dvala mu pt, otrala mu pot a krev z hlavy, rovnala mu polte a jen obas od prce vzhldla ke knzi, s nm mluvila. Te se vak na nj oboila skoro zuiv: "Ech, velebn pane! To vechno jsou przdn slova! Odpustit! Kdyby ho nebyli pejeli, byl by zas piel opil, v t sv jedin koili, pinav a roztrhan jako hadr, a hned by sebou pratil do postele, a j bych se do svitu mchala ve vod, prala bych na nj i na dti a pak bych to suila za oknem a hned rno bych sedla a spravovala --takov jsou moje noci!... Tak jakpak

ei o odputn! Stejn jsem mu vecko odpustila!" V dal ei j zabrnil hrozn, z hloubi prsou vychzejc kael. Vyplivla chrchle do kapesnku, keovit si stiskla druhou rukou hru a ukzala kapesnk knzi. Byl cel zakrvcen... Knz svsil hlavu a u nic neekl. Marmeladov byl v agonii; nespoutl oi z tve Katriny Ivanovny, kter se nad nm znova sklonila. Bylo vidt, e by j rd nco ekl, a opravdu tak zaal tce pohybovat jazykem a nco nezeteln mumlat, ale Katrina Ivanovna pochopila, e ji chce prosit za odputn, a hned ho nesmlouvav okikla: "Ml! Nic nechci slyet!... J vm, co mi chce!" Umrajc umlkl, ale v te chvli jeho tkav pohled spoinul na dvech; spatil Sou... Do t chvle ji nevidl --stla v temnm kout. "Kdo je to? Kdo je to?" zachroptl nhle spav a bzliv, s hrzou obracel oi ke dvem, kde stla dcera, a zkouel pozvednout se na lku. "Le! Le!" okikla ho Katrina Ivanovna. Ale u se s nadlidskm silm pozvedl na lokti. Cize a strnule, dlouze hledl na dceru, jako by ji nepoznval. Vak ji jet nikdy nevidl v takovch atech. Nhle ji poznal, ponenou, umdlenou, napardnou a stydliv, pokorn ekajc, a na ni pijde ada, aby se mohla rozlouit s umrajcm otcem. Tv se mu zkivila nesmrnm utrpenm. "Soo! Dcerko! Odpus!" vykikl a chtl k n vzthnout ruku, ztratil vak oporu, svezl se z divanu a tce padl tv na zem; rychle ho zvedli a uloili, ale u dokonval. Soa slab zapla, rozbhla se k nmu, objala ho a strnule ho tak drela. Zemel j v nru. "M, co chtl!" zaala Katrina Ivanovna nakat nad muovou mrtvolou. "Ale co si te ponu? Za co ho pochovm? A m, m nasytm tyhle?" Raskolnikov k n pistoupil. "Katrino Ivanovno," oslovil ji, "minul tden mi v zesnul mu vylil cel svj ivot a vecko ostatn... Vte, e o vs mluvil s ctou a obdivem. Onoho veera, kdy jsem se dovdl, jak na vs vech lp a jak zejmna vs, Katrino Ivanovno, ct a miluje, pestoe propadl t sv neastn slabosti, onoho veera jsme se stali pteli... Dovolte mi te... bute mi npomocna... abych se mohl svmu zesnulmu pteli odvdit. Tady je... myslm, dvacet rubl, a jestli vm to nco pome, tak... j... zkrtka, j jet pijdu, urit pijdu... mon e hned ztra pijdu... Sbohem!" Rychle vyel ze svtnice a prodral se mezi lidmi na schody; ale tam se neekan srazil s Nikodimem Fomiem, kter se o netst dovdl a chtl je osobn peetit. Od vstupu na komisastv se nevidli, ale Nikodim Fomi ho okamit poznal. "Ach, to jste vy?" zeptal se ho. "Zemel," odpovdl Raskolnikov. "Byl u nho doktor i knz, vechno je v podku. Nedlejte t neboh en dn pote, stejn m souchotiny. Povzbute ji, jestli mete... J pece vm, e jste hodn lovk..." usml se mu rovnou do o. "Vy jste se ale zamazal krv!" poznamenal Nikodim Fomi, kter pi svtle lucerny rozeznal nkolik mokrch skvrn na Raskolnikovov vest. "Ano, zamazal jsem se... jsem cel od krve!" ekl s podivnm vrazem Raskolnikov, usml se, kvl hlavou a pustil se ze schod. Sestupoval pomalu, nepospchal, horen se tsl, a ani si to uvdomoval, byl naplnn novm, nesmrnm pocitem nhlho plivu plnho a mohutnho ivota. Ten pocit se mon podobal pocitu odsouzenho k smrti, kter nhle a neekan dostane milost. V pli schod ho dohonil odchzejc knz; Raskolnikov mu beze slova uvolnil cestu a vymnil s nm

mlenlivou klonu. Na poslednch schodech vak za sebou uslyel kvapn kroky. Kdosi za nm bel. Byla to Poljenka. Utkala za nm a volala na nho: "Pokejte! Pokejte!" Obrtil se. Sebhla z poslednch schod a stanula tsn u nho, o schod ve. Ze dvora vnikalo matn svtlo. Raskolnikov rozeznal jej hubeoukou, ale milou tviku, usmvajc se na nho a vesele, dtsky na nho hledc. Pibhla se vzkazem, kter se zejm j sam velmi lbil. "Pokejte, jak se jmenujete?... A kde bydlte?" zabrebentila udchanm hlskem. Poloil j ob ruce na ramena a pmo astn se na ni dval. Blailo ho se na ni dvat --sm nevdl pro. "A kdo vs poslal?" "Ale poslala m sestika Soa," odpovdla s jet veselejm smvem holika. "J vdl, e vs poslala sestika Soa." "Maminka m taky poslala. Kdy mi sestika Soa kala, abych za vmi bela, maminka k nm pila a taky ekla: 'Utkej co me, Poljenko!'" "Mte rda sestiku Sou?" "Mm ji rda nejvc ze vech!" ekla Poljenka njak zvl pevn a jej smv nhle zvroucnl. "A m budete mt tak rda?" Msto odpovdi uvidl, jak se k nmu pibliuje mal tvika a kypr rtky, naivn napulen k polibku. Nhle ho keovit sevely ruiky tenouk jako sirky, hlava se zaboila do jeho ramene a holika se tie rozplakala, tisknouc se k nmu ramenem stle silnji a silnji. "Je mi lto tatnka!" zvedla po chvilce uplakanou tviku a otela si rukama slzy. "Te je na svt sam netst!" dodala neoekvan s rozafnm vrazem, o kter se usilovn sna dti, kdy je nhle napadne, e budou mluvit jako "velc". "A ml vs tatnek rd?" "Nejvc ze vech ml rd Lidoku," pokraovala stle velmi vn a bez smvu, u docela jako dospl, "nejvc proto, e je malik, a pak proto, e je nemocn, vdycky j nco pinesl. A ns uil st, m jet gramatiku a nboenstv," ekla dstojn. "Maminka nic nekala, ale my jsme vdly, e to vid rda, i tatnek to vdl, a maminka m chce uit francouzsky, protoe u je as, abych se vzdlvala." "A modlit se umte?" "Jak bych neumla! U dvno. J u se modlm pro sebe, protoe u jsem velk, ale Kolja s Lidokou se modl s maminkou nahlas; nejdv odkaj 'Bohorodiku' a pak jet jednu modlitbiku: 'Boe, odpus a poehnej sestice Son', a pak jet: 'Boe, odpus a poehnej naemu druhmu tatnkovi', protoe n star tatnek u zemel, a tenhle je n druh, ale my se za tamtoho taky modlme." "Poljenko, j se jmenuju Rodion. Pomodlete se nkdy tak za m: 'A za sluebnka tvho Rodiona' --nic vc." "A do smrti se za vs budu modlit," ekla horoucn holika a nhle se k nmu opt se smchem pitiskla a znovu ho pevn objala. Raskolnikov j ekl jmno i adresu a slbil, e hned ztra k nim urit pijde. Holika od nho odela cel u vytren. Kdy vyel z domu, lo u na jedenctou. Pt minut pot stl na most, na tm mst, odkud se prve vrhla do vody ona ena. "Dost!" pronesl rozhodn a slavnostn. "Pry s peludy, pry s umlmi strachy, pry s vidinami!... ivot neskonil! Copak jsem te neil? Ne, mj ivot nezhasl se ivotem t star

bby! Dej j bh nebe --a dost, drah pan, mla jste nejvy as jt na odpoinek! Te je krlovstv svtla a rozumu a... vle a sly... a uvidme! Uvidme, kdo s koho!" dodal poven, jako by mluvil k njakm temnm silm a vyzval je k boji. "A to jsem se u smioval s tm, e budu t na pdi prostoru! ... Jsem sice jet stran zeslbl, ale nemoc u, jak se zd, pela. Vdl jsem, e pejde, kdy jsem odchzel z domova. Pokat: k Poinkovovu domu je odtud pr krok. Urit musm zajt k Razumichinovi, i kdyby to nebylo pr krok... a vyhraje szku!... Asi m i on njakou radost, co na tom, a!... Sly, sly je teba: bez sly nic nedoke; a slu zsk zase jen silou, a prv o tom oni nemaj pont," uzavel hrd a sebevdom a tce motaje nohama odchzel z mostu. Hrdost a sebevdom v nm narstaly kadm okamikem; v kad dal chvli u byl jin lovk ne pedtm. Ale co se vlastn tak zvltnho pihodilo, e se s nm stala takov zmna? To sm nevdl; jako lovk, kter se chyt stbla, ml nhle pocit, e i on "me t, e ivot neskonil, e nezhasl se ivotem t star bby". Mon e udlal ukvapen zvr, ale o tom neuvaoval. "Ale pesto jsem prosil, aby vzpomnali na sluebnka Rodiona," blesklo mu nhle hlavou, "ale to bylo... pro vechny ppady!" dodal a sm se musel zasmt tomu klukovskmu kousku. Ml bjenou nladu. Razumichina nael snadno; v Poinkovov dom u novho njemnka znali a domovnk mu hned ukzal, kam m jt. U v pli schodit bylo slyet hluk a iv halas poetn spolenosti. Dvee na schody byly dokon, ozvaly se vkiky, hdka. Razumichinv pokoj byl prostorn, selo se tam asi patnct lid. Raskolnikov zstal v pedsni. Za pepkou se tam toily dv sluky domcch kolem dvou velkch samovar, lahv, tal a ms s pirohy a jdlem tak z kuchyn Razumichinovch domcch. Raskolnikov si dal Razumichina vyvolat. Pibhl cel naden. Na prvn pohled bylo zejm, e je siln napil, a akoliv se nikdy nezpil do nmoty, tentokrt ml opravdu v hlav. "Posly," vykldal mu chvatn Raskolnikov, "piel jsem ti jen ct, es vyhrl szku a e lovk opravdu nikdy nev, co se s nm me stt. Ale dovnit nemu --jsem tak zeslbl, e div neupadnu. Tak tedy sbohem a ij blaze! A ztra pij." "V co, j t doprovodm! Kdy ty sm k, e jsi zeslbl, tak..." "A co tv host? Kdo je ten kudrnat, co sem zrovna nakoukl?" "Ten? Copak vm? Asi strkv znm, ale mon e piel jen tak... J tu s nimi nechm strka, je to asn lovk, koda e se s nm hned neme seznmit. Ale co, mohou mi bt vichni ukraden! A j jim te taky, a pak, musm se trochu osvit, nev, love, jak jsi piel vhod --jet dv minuty, a byl bych se tam popral! Lou, a se hory zelenaj... Nedovede si pedstavit, kam a lovk me dospt, kdy se d do lhan! Ale pro by sis to vlastn nedovedl pedstavit? Copak my taky nelem? Ale a lou: zato pak pestanou. Sedni si na chvilku, pivedu Zosimova." Zosimov se na Raskolnikova pmo dychtiv vrhl; bylo vidt, e je na nco nramn zvdav; tv se mu brzy rozjasnila. "Okamit spt!" rozhodl, kdy pacienta jaktak prohldl. "A na noc by bylo dobe vzt jednu tuhle vciku. Vezmete to? Pipravil jsem to u pedtm... takov prek." "Teba dva," odpovdl Raskolnikov. A hned prek spolkl. "To jsem rd, e ho dovede dom," ekl Zosimov Razumichinovi. "Uvidme, jak bude ztra, dnes to vypad dokonce velmi dobe -nebe a dudy proti tomu, co bylo pedtm. lovk by mohl t sto let a pod by se mohl uit..." "V, co mi poeptal Zosimov te, kdy jsme odchzeli?" spustil iv Razumichin, jen vyli na ulici. "Budu s tebou mluvit oteven, love, protoe tamti jsou vichni pitomci. Zosimov mi nadil, abych se s tebou po cest bavil a tebe taky piml, abys hodn povdal, a pak

abych mu ekl co, protoe pr m domnnku... e ses... pomtl nebo do toho nem daleko. Jen si to pedstav! Za prv jsi stokrt chytej ne on, za druh, jestli nejsi pomaten, tak ti me bt srden jedno, e m takov pitomosti v hlav, a za tet tahle hrouda masa, kter je podle oboru chirurg, se najednou zblznila do duevnch chorob a na tu domnnku o tob ho pivedla tvoje dnen rozmluva se Zametovem." "Zametov ti vecko ekl?" "Vecko, a dobe udlal. Aspo jsem te pochopil cel pozad, i Zametov vecko pochopil... Zkrtka a dobe, Roo, vci se maj tak... Jsem te krapet opil... Ale to nevad... vci se maj tak, e ta mylenka... rozum, se jim opravdu vtrala... rozum? Toti, nikdo se ji neodvil vyslovit nahlas, protoe je to ohavn pitomina, a zvl kdy zatkli toho natrae, vecko jednou provdy splasklo a skonilo. Tak pro jsou tak pitom? J za to tenkrt Zametova krapet osolil, ale to je mezi nmi, love; prosm t, ne abys mu dal nkdy znt, e to v, viml jsem si, e je nedtkliv; bylo to u Lavizy, ale dnes, dnes se vecko vysvtlilo. Vechno m na svdom ten Ilja Petrovi! To on tenkrt zneuil toho, es jim na komisastv omdlel, ale pak se za to sm stydl, j to dobe vm..." Raskolnikov dychtiv poslouchal. Razumichin mu v opilosti prozrazoval kdeco. "Omdlel jsem tenkrt proto, e tam bylo dusno a pchla tam olejov barva," ekl Raskolnikov. "Jet mi to vysvtluje! A nejen barva --zpal se pipravoval cel msc, Zosimov to me dosvdit! Ale neum si pedstavit, jak je ten mldenec te znien! 'J cel nestojm za jeho malek!' k. Jako za tvj. Nkdy m, love, dobr ich. Ale ta lekce, ta dnen lekce v Kilovm palci, to je vrchol dokonalosti! Tys ho pece nejdve vydsil, vydsil a k nepetnosti. Tys ho pece znova skoro pesvdil, e na t ohavn pitomosti nco je, a pak jsi na nj najednou vyplzl jazyk: 'Koukej, co ses dovdl!' Dokonal! Rozdrtils ho, zniil! Na mou dui, tys mistr, ano, takhle se na n mus! koda e jsem u toho nebyl! Nemohl se t te dokat. Tak Porfirij by se s tebou rd seznmil..." "Tak... u i ten... A pro jsem byl vlastn zaazen mezi blzny?" "Toti mezi dn blzny. Opravdu, love, myslm, e jsem ti toho napovdal pespli... V, pekvapilo ho prve to, e t zajm jedin ta vc, ale te u je jasn, pro t zajm, te, kdy znme vechny okolnosti... jak t to tehdy rozililo a jak se to propletlo s tvou nemoc... love, te mm troku v hlav, prost, ert v, co to m za domnnku... km ti, e se zblznil do duevnch chorob. Ale na to se vykali..." Chvli oba mleli. "Posly, Razumichine," zaal Raskolnikov, "tob to povm: jdu od jednoho nebotka, njak ednk umel... dal jsem jim vecky penze... a mimoto m te lbalo jedno stvoen, kter by, i kdybych nkoho zabil, pesto... zkrtka, vidl jsem tam jet jedno stvoen... s ervenm prem... ale ne, j vanm, jsem stran slab, podepi m... zanaj schody..." "Co je ti? Co je ti?" ptal se polekan Razumichin. "Trochu se mi to hlava, ale to celkem nevad, hlavn je mi smutno, tak stran smutno! Jako en... ano! Podvej, co je to? Podvej, podvej!" "A co?" "Copak nevid? V mm pokoji se svt, vid? V t kve..." Stli u ped poslednmi schody, proti dvem bytn, a zdola bylo skuten vidt, e je v Raskolnikovov komrce rozsvceno.

"To je divn! Mon Nastasja," mnil Razumichin. "V tuhle dobu u m nikdy nen, to u dvno sp, ale... mn u je vecko jedno! Sbohem!" "Co t napad! Pece t doprovodm a nahoru!" "Vm, e a nahoru, ale j ti chci stisknout ruku tady a rozlouit se tady. No tak, dej sem ruku, sbohem!" "Co je ti, Roo?" "Nic. Tak jdeme, bude svdek..." li do schod a Razumichinovi blesklo hlavou, e Zosimov m mon pravdu. "Ech! Dodlal jsem ho tm svm vannm!" bruel si pro sebe. Kdy doli tsn ke dvem, nhle uslyeli hlasy. "Tak co je to tu?" vybuchl Razumichin. Raskolnikov vzal prvn za kliku a otevel dvee dokon. Otevel a stanul na prahu jako zkamenl. Ve svtnici sedly na divanu jeho matka a sestra a u pldruh hodiny na nho ekaly. Jak to, e nejmn ze veho se nadl jich a nejmn ze veho myslel na n, akoliv byl dokonce dnes znovu zpraven, e vyjely, e jedou a co nevidt pijedou? Celou tu pldruhou hodinu jedna pes druhou vyslchaly Nastasju, kter ped nimi doposud stla a zatm u jim vylila kadou malikost. Byly cel bez sebe zdenm, kdy uslyely, e "dneska utekl", nemocn, a jak vysvtalo z vyprvn, dozajista v horece! "Boe, co se s nm stalo!" Ob plakaly, ob prodlaly za tu pldruhou hodinu ekn uinnou kalvrii. Raskolnikova uvtal radostn, naden jsot. Ob se k nmu rozbhly. Ale on stl jako mrtv; nhl nesnesiteln poznn ho zdrtilo jako hromov der. Ani jeho ruce se nepozvedly, aby je objaly --neml v nich slu. Matka i sestra ho prudce objmaly, lbaly ho, smly se i plakaly... Udlal krok, zapotcel se a svalil se v bezvdom na zem. Zmatek, vyden vkiky, nek... Razumichin, kter stl ve dvech, vpadl do pokoje, chytl nemocnho svma silnma rukama a v okamiku ho uloil na divan. "To nic nen, to nic nen!" chrlil na matku a na sestru. "To jsou jen mdloby, to nestoj za e. Zrovna ped chvl kal doktor, e mu je mnohem lp, e u je pln zdrv! Vodu! Vidte, u pichz k sob, no, u se probral!" A chytil Dunku za ruku tak, e j ji div nevykloubil, a pinutil ji, aby se sklonila nad divan a pesvdila se, "e u se probral". Matka i sestra zraly na Razumichina radostn a vdn jako na prozetelnost; vdy u od Nastasji slyely, co pro jejich Rou za celou dobu, kdy stonal, udlal ten "ikovn mladk", jak ho jet t veer v dvrn rozmluv s Duou nazvala sama Pulcherija Alexandrovna Raskolnikovov. Dl tet I Raskolnikov se pozvedl a posadil se na divanu. Slabm posunkem naznail Razumichinovi, aby zarazil pval svch zmatench a horlivch tch, je chrlil na matku a na sestru, vzal ob za ruce a dlouho mlky upral zrak hned na tu, hned na onu. Matku jeho pohled polekal. etla v tom pohledu a muiv siln cit, ale zrove v nm bylo cosi strnule utkvlho, skoro nepetnho. Pulcherija Alexandrovna se rozplakala. Dunka byla bled, jej ruka v bratrov ruce se chvla. "Te jdte dom... s nm," ekl pervanm hlasem a ukzal na Razumichina, "a a ztra, ztra si vechno... Kdy jste pijely, u dvno?" "Naveer, Roo," odpovdla Pulcherija Alexandrovna, "vlak ml hrozn zpodn. Ale j

te od tebe neodejdu ani za nic, Roo! Zstanu pes noc tady u tebe..." "Netrapte m!" vyrazil Raskolnikov a podrdn se ohnal rukou. "J u nho zstanu!" zvolal horliv Razumichin. "Ani na vteinu se od nho nehnu, tamti doma mi mohou bt ukraden, a se stavj teba na hlavu! Tam te vldne strek." "Jak, jak se vm jenom odvdm!" zaala u Pulcherija Raskolnikovov, znovu tisknouc Razumichinovi ruce, ale Raskolnikov j opt skoil do ei: "Nesnesu to, nesnesu, " opakoval podrdn, "netrapte m! Dost, jdte u... U to nesnesu!..." "Pjdeme, mami, aspo na chvilku vyjdeme ze svtnice," eptala polekan Dua, "vid pece, e mu pitujeme!" "To se na nj po tech letech nesmm ani podvat, " rozvzlykala se Pulcherija Alexandrovna. "Pokejte!" zadrel je jet. "Pletete jedno pes druh, a j se nemu soustedit... Mluvily jste s Luinem?" "Nemluvily, Roo, ale v u, e jsme pijely. Roo, slyely jsme, e Petr Petrovi byl tak hodn a dnes t navtvil," dodala trochu bzliv Pulcherija Alexandrovna. "Ano... byl tak hodn...Duo, prve jsem Luinovi ekl, e ho shodm ze schod, a ukzal jsem mu dvee..." "Ale prosm t, Roo! Opravdu... snad nechce ct," zaala polekan Pulcherija Alexandrovna, ale zarazila se pi pohledu na Duu. Avdoja Romanovna upen hledla na bratra a ekala, co jet ekne. O vstupu mezi nm a Luinem u je zpravila Nastasja, pokud co pochopila a byla s to vylit, a ob byly cel vyerpan ohromenm a nedokavost. "Duo," mluvil s pemhnm Raskolnikov. "J si ten satek nepeju, a proto hned ztra to prvn, co Luinovi ekne, bude, e ho odmtne tak, aby u sem ani nepchl!" "Mj ty boe!" vyjekla Pulcherija Alexandrovna. "Uva jen, co k, brate!" vybuchla Avdoja Romanovna, ale hned se ovldla. "Ale snad te nejsi docela pi smyslech, jsi unaven," dokonila smrn. "Mysl, e mluvm z cesty? Kdepak... Ty si bere Luina kvli mn. Ale j dn obti nepijmm. A proto do ztka napi dopis... odmtnut... Rno mi ho d pest, a bude to!" "To nemohu udlat!" vykikla uraen dvka. "Jakm prvem..." "Dunko, ty jsi tak pli horkokrevn, pesta, a ztra... Copak nevid..." vydsila se matka a piskoila k Dun. "Ach, radji u pjdeme!" "Fantazruje!" zahalasil podnapil Razumichin. "Jak by se mohl opovit! Ztra ho to blznn pejde... Ale dneska ho skuten vyhodil. To se mus nechat. A tamten se rozilil... Pednel nm tady, vystavoval na odiv svoje znalosti, ale odthl cel schlpl..." "Je to tedy pravda?" zapla Pulcherija Alexandrovna. "Na shledanou ztra, brate," ekla soucitn Dua. "Pojme, mami... Sbohem, Roo!" "Posly, sestro," volal za n s vyptm poslednch sil, "j nemluvm z cesty. Ten satek je niemnost. Asi jsem j niema, ale ty nesm... snad nkdo... ale j, a jsem niema, ale takovou sestru za svou sestru pokldat nebudu. Bu j, anebo Luin! Jdte..." "Ty ses zblznil! Tyrane!" zaval Razumichin, ale Raskolnikov u neodpovdl nebo mon neml slu odpovdt. Zvrtil se na divan a pln vyerpan se obrtil ke zdi. Avdoja Romanovna se zjmem pohldla na Razumichina; v ernch och j blsklo a Razumichin se pod tm pohledem a zachvl. Pulcherija Alexandrovna stla jako soln sloup. "Za nic na svt odtud neodejdu!" eptala skoro zoufale Razumichinovi. "Zstanu tu

nkde... doprovote Duu." "A vecko jen pokazte!" zaeptal tak cel bez sebe Razumichin. "Pojte, vyjdeme aspo na schody. Nastasjo, posvi nm! Na mou dui," pokraoval polohlasem na schodech, "e ns prve, m a doktora, div neztloukl! Pochopte to pece! I doktora! A i ten mu ustoupil, aby ho nepopouzel, odeel, a j zstal dole hldat, ale on se tady zatm oblkl a ufoukl nm. A jestli ho budete popouzet, tak nm ufoukne zas, te v noci, a nco si teba udl..." "Boe, co to kte!" "A pak, Avdoja Romanovna ani neme do tch vaich pokoj sama! Jen uvate, kde jste se octly! Ten mizera Petr Petrovi vm taky mohl najt nco lepho... Ale j jsem troku opil, proto... nadvm, toho si ne..." "Ne, j pjdu k jeho bytn," stla na svm Pulcherija Alexandrovna, "a uprosm ji, aby ns u sebe s Duou tuto noc nechala pespat. Takhle od nho nemohu odejt, ne, nemohu!" Pi t rozmluv stli na schodech zrovna pede dvemi bytn. Nastasja jim z poslednho schodu svtila. Razumichin byl velmi rozilen. Jet ped plhodinou, kdy doprovzel Raskolnikova dom, byl sice, jak sm piznval, trochu upovdan, ale jinak pln stzliv a tm sv, pestoe ten veer vypil asn mnostv vna. Te se vak jeho nlada zmnila pmo v jaksi vytren a zrove mu vechno, co vypil, znova nhle a s dvojnsobnou prudkost stouplo do hlavy. Drel ob eny za ruce, pemlouval je a s asnou otevenost na n chrlil sv dvody, a nejsp aby jim dodal pesvdivosti, tiskl obma skoro pi kadm slov tm bolestiv ruce a bez nejmenho ostychu pmo hltal oima Avdoju Romanovnu. Ob obas bolest vytrhly ruku z jeho ohromnho kostnatho klepeta, on vak nejen nepozoroval, co je toho pinou, nbr je k sob pitahoval jet nalhavji. Kdyby mu te byly poruily, aby se k jejich slubm vrhl po hlav ze schod, byl by to okamit vykonal a ani vteinku by nevhal a o niem neuvaoval. Pulcherija Alexandrovna, bez sebe strachy o svho Rou, sice pozorovala, e si mlad mu pon dost vstedn a pespli bolestiv j mak ruku, ale dvala se na nho, jako by j ho seslalo samo nebe, a proto mysln ty vstedn malikosti pehlela. Avdoja Romanovna pak, pestoe byla stejn rozilen a pestoe nebyla nikterak ustraen povahy, zachycovala s ohromenm, ba skoro s lekem divoce planouc pohledy ptele svho bratra a jen bezmezn dvra, v n byla utvrzena vm, co o tomto podivnm mladkovi vyprvla Nastasja, j pomohla pekonat pokuen, aby ped nm utekla a matku odthla s sebou. Pitom chpala, e mu te u asi neuteou. Ostatn za njakch deset minut se jaktak uklidnila: Razumichin u byl toti takov, e ml vdycky srdce na dlani, a byl v jakkoli nlad, a tak kad velmi brzy poznal, s km m co init. "Kdepak, k bytn nemete, to byste udlala stralivou hloupost!" pesvdoval kiklav Pulcheriji Alexandrovnu. "Jste sice matka, ale jestli tady zstanete, doenete ho k zuivosti, a kdopak v, co se pak me stt. Poslyte, provedu to takhle: te ho ohld Nastasja, a j vs ob zavedu k vm, protoe samy po ulicch nemete, tady v Petrohrad je to po thle strnce... Radi nemluvit!... Hned od vs pak zaskom sem a za tvrt hodinky, na to vm dm estn slovo, u vs budu zptky se zprvou, jak mu je, jestli sp a tak dle. A pak, poslyte! Od vs pak poletm dom, mm tam hosty, vichni jsou opil, a stavm se pro Zosimova, to je doktor, kter ho l, je tak u mne, ale nen opil; ten se neopije nikdy! Vythnu ho k Rokovi a odtud hned zas pobhnu k vm, to znamen, e bhem hodiny o nm dostanete dv zprvy - jednu dokonce od doktora, povate, od doktora! To u je nco jinho ne ode m! Jestli

to s nm bude patn, psahm, e vs sem sm odvedu, ale jestli to bude dobr, tak si pjdete lehnout. A j tu zstanu a do rna v sce, vbec o mn nebude vdt, a Zosimova donutm, aby pespal u bytn, take bude pod po ruce. A kdo mu te vc prospje, vy nebo doktor? Myslm, e doktor, doktor! Tak jen jdte pkn dom! Ale k bytn nemete; j mu, ale vy nemete, nenech vs u sebe, protoe... protoe je hloup husa. Bude rlit kvli Avdoje Romanovn, abyste vdly, a kvli vm taky... Ale kvli Avdoje Romanovn urit. M nevyzpytatelnou, docela nevyzpytatelnou povahu! J jsem ostatn taky hlupk... Ale co! Jdeme! Vte mi? No tak, vte mi, nebo ne?" "Pjdeme, mami," ekla Avdoja Romanovna, "spolehnte se, e udl, co slibuje. Vzksil u bratra, a jestli tu doktor opravdu zstane pes noc, co jet meme chtt?" "Vidte, vy... vy m chpete, vy jste andl!" vybuchl naden Razumichin. "Jdeme! Nastasjo! A u jsi nahoe a se tam u nj se svtlem. Za tvrt hodinky jsem tu zptky..." Pulcherija Alexandrovna nebyla sice jet docela pesvden, ale u neodporovala. Razumichin je vzal ob pod pa a vlekl je ze schod. Ale docela bez obav nebyla: "Je to sice ikovn a hodn lovk, ale je s to provst, co slibuje? V tomhle stavu!..." "J vm rozumm, vy si myslte, jak mu v tomhle stavu!" vytuil a peruil jej vahy Razumichin, rzujc ohromnmi kroky po chodnku, e mu ob eny sotva staily, co vak vbec nepozoroval. "Nesmysl! Toti... jsem oral jako tgo, ale to nevad, to nen z vna, to se mi tak vrazilo do hlavy, e jsem se s vmi setkal... Ale na m se vykalete! M si nevmejte, j vanm, j vs nejsem hoden... J vs nejsem hoden ani za mk! ...A vs dovedu, honem si tady u prplavu vyleju na hlavu dva kbelky vody, a bude to... Ani nevte, jak vs mm ob rd!...Nesmjte se, ani se nezlobte!... Zlobte se na vecky, jen ne na m! J jsem jeho ptel a tedy i v ptel! Chci to... Tuil jsem, e to tak bude... loni byla takov chvle... Ale ne, vbec nic jsem netuil, spadly jste zrovna z nebe. J dneska asi celou noc nezamhoum oi... Zosimov ml prve strach, e by mohl zelet... Proto ho nesmme drdit..." "Co to povdte!'' vykikla matka. "Opravdu to doktor tak ekl?" zeptala se polekan Avdoja Romanovna. "Opravdu, ale nen to ono, vbec ne. Dal mu u i lk, njak prek, jak jsem vidl, a vtom jste pijely vy... Ech!...Kdybyste byly radi pijely ztra! Dobe, e jsme odeli. A za hodinu vm d zprvu sm Zosimov. Ten nen tak opil! J u pak taky nebudu opil... Pro jsem se tak nalil? Ale proto, e m ti bdci zathli do hdky. A j se tak zaekl, e u se nebudu hdat!... Takov nesmysly van! Div jsem se s nimi nepopral! Nechal jsem tam vldnout strka... Vily byste, e daj pln odstrann osobnosti, e si v tom pmo libuj? Jen aby lovk nebyl sm sebou, aby se co nejm podobal sm sob! Zrovna v tomhle vid nejvy pokrok. A kdyby se alespo projevovali jako osobnosti v tom lhan, ale..." "Poslyte," peruila ho nesmle Pulcherija Alexandrovna, ale tm jen pilila olej do ohn. "Co si zas myslte?" kiel Razumichin jet vc. "Snad si nemyslte, e se vztekm, protoe lou? Nesmysl! J mm lhan rd! Lhan je jedin vsada lovka mezi vemi ostatnmi organismy. Pes le k pravd! Prv proto jsem lovk, e lu. Ale nikdo nikdy jet nedospl k pravd, dokud naped trnctkrt nezalhal, a dost mon i stotrnctkrt, to lovka svm zpsobem ct. Jene my ani lht svm vlastnm mozkem neumme! Li si, ale li ze sv hlavy, a j t za to zlbm. kat svou vlastn nepravdu je pece skoro lep, ne hlsat jen ciz pravdu. V prvnm ppad jsi lovk, ale ve druhm jsi docela obyejn papouek! Pravda se neztrat, ale ivot se d zardousit, pklad je dost! Co my dnes vlastn jsme? Vichni, bez vjimky vichni, a jde o vdu, vvoj, mylen, vynlezy, idely, tuby, liberalismus, sudek,

zkuenost, prost o vechno, ve vem vudy jsme teprve ci, kte sed v prvn ppravn td gymnzia! Zalbilo se nm t z cizho rozumu --je to v ns! Nemm pravdu? Povdm, je to tak?" vykikoval Razumichin a svral jim ruce a cloumal jimi. "Je to tak?" "Boe mj, opravdu nevm," zakoktala zmaten chudinka Pulcherija Alexandrovna. "Je, je... tebae s vmi ve vem nesouhlasm," pipojila vn Avdoja Romanovna a vzpt zapla, tak siln j v tom okamen stiskl ruku. "Je? kte, e je? To znamen, e jste... e jste..." jsal naden, "e jste zdlo dobroty, istoty, rozumu a... dokonalosti! Ukate ruku, ukate... a vy taky, a tady na mst kleknu a zlbm vm je!" A poklekl vprosted chodnku, v tu chvli natst liduprzdnho. "Pestate, prosm vs, co to dlte?" volala k smrti vyden Pulcherija Alexandrovna. "Vstate, vstate!" smla se a zrove dsila Dua. "Ani za nic na svt, dokud mi nepodte ruce! Tak, to sta, u jsem na nohou a jdeme! Jsem neastn ulpas, nejsem vs hoden, jsem opil, stydm se... Nejsem hoden vs milovat, ale koit se vm je povinnost kadho, pokud nen pln hovado! A j se kom... Tak, a u jsme u vaeho bytu. Rodion u jen proto prvem prve vyhodil vaeho Petra Petrovie! Jak se mohl odvit poslat vs do takovch pokoj! To je skandl! Vte, kdo sem chod? A vy jste pece jeho nevsta! Jste pece jeho nevsta, e? Tak vm tedy eknu, e v enich je pkn mizera!" "Poslyte, pane Razumichine, zapomnte, e..." zaala Pulcherija Alexandrovna. "Ano, ano, mte pravdu, zapomnl jsem se, je mi hanba!" omlouval se honem Razumichin. "Ale... ale... nesmte se na mne zlobit, e takhle mluvm! J to myslm upmn, nekm to proto, e... ehm! To by bylo podl, zkrtka nekm to proto, e jsem se do vs... ehm!... No, je to tak, ale nemohu, nepovm pro, nesmm!... Ale my vichni, hned jak prve veel do dve, jsme poznali, e ten lovk nepat do naeho kruhu. Ne snad proto, e piel naondulovan od kadenka, ani proto, e honem vystavoval na odiv svou moudrost, ale proto, e to je picl a spekulant, protoe to je skrblk a ejd. Vy se domnvte, e je chytr? Kdepak, je to hlupk, hlupk! Copak se k vm hod? Paneboe! Vte, milostiv dmy," zastavil se nhle, u na schoditi k pokojm, "tamti u mne v byt jsou sice vichni opil, ale zato jsou vichni estn, a asi teba i leme, protoe i j pece lu, tak se nakonec proleme k pravd, protoe jdeme po ulechtil cest, kdeto Petr Petrovi... nejde po ulechtil cest. A tebae jsem na n ped chvl tak nadval, pesto si jich vm, dokonce i toho Zametova, kterho si nevm, mm rd, protoe je to jet tn! A i to zve Zosimova, protoe je poctiv a zn svou vc... Ale dost u, vecko eeno, vecko odputno. Odputno? Opravdu? No, pojme. Tuhle chodbu znm, kdysi jsem tu byl, tady v sle ti se stal skandl... tak kdepak to mte? Kter pokoj? Osmiku? Na noc se zamknte, nikoho nepoutjte dovnit. Za tvrt hodiny se vrtm a povm vm, co je novho, a pak pijdu jet asi za pl hodiny se Zosimovem, uvidte! Sbohem, u utkm!" "Boe mj, Dunko, jak to vecko skon?" posteskla si dcei znepokojen a zkostliv Pulcherija Alexandrovna. "Uklidnte se, mami," domlouvala j Dua, odkldajc klobouek a pltk, "sm Bh nm seslal toho pna, akoliv piel rovnou z njak pitky. Meme se na nho spolehnout, to mi vte. A vecko, co u pro bratra udlal..." "Ach, Dunko, bh sm v, jestli pijde! Jak jsem jen mohla nechat Rou samotnho!... Pedstavovala jsem si to setkn docela jinak! Jak na ns byl hrub, jako by nebyl rd, e ns

vid..." V och se j zaleskly slzy. "Ne, ani zdaleka ne, mami. Nevidla jste dobe, ustavin jste plakala. Je cel znien tkou nemoc, tm je to." "Ach, ta jeho nemoc! Co to jen me bt, co to me bt! A jak s tebou mluvil, Duo!" ekla matka a nesmle se snaila st z dceinch o, co si mysl, napl u uten tm, e Dua Rou hj, a tedy mu u asi odpustila. "Vm, e si to do ztka rozmysl," dodala ve snaze vyzvdt vecko. "A j zas myslm, e ztra bude mluvit stejn... o tom," odpovdla stroze Avdoja Romanovna, a to byl ovem kmen razu, protoe Pulcherija Alexandrovna se te pli bla na tohle zavdt e. Dua k n pistoupila a polbila ji. Matka ji beze slova vele objala. Pak usedla a plna neklidu ekala na Razumichina a nesmle pozorovala dceru, kter tak v oekvn zaala pechzet se zkenma rukama sem a tam po pokoji, ponoen do vlastnch vah. Toto pechzen z kouta do kouta bylo starm zvykem Avdoji Romanovny a matka se vdy trochu bla vytrhovat ji v takovch chvlch ze zamylen. Razumichin byl pirozen smn tm, jak zprudka, v opilosti vniv vzplanul k Avdoje Romanovn; ale mnoh, kdo by Avdoju Romanovnu vidl zejmna nyn, kdy se zkenma rukama teskn a zamylen pechzela po svtnici, byl by mu to mon odpustil, i kdyby ho neomlouvala u jeho povznesen nlada. Avdoja Romanovna byla neobyejn slin --vysok, obdivuhodn urostl, statn a sebevdom, a to se projevovalo v kadm jejm hnut, ale ani v nejmenm to neubralo jejm pohybm na lehkosti a pvabu. Rysy oblieje pipomnala bratra, ji vak bylo mono nazvat krasavic. Vlasy mla tmav plav, o mlo svtlej ne bratr, oi skoro ern, jiskrn a hrd, ale v nkterch chvlch neskonale dobr. Byla bled, ale ne chorobn, z tv j zila svest a zdrav. sta mla trochu mal a doln rtk, kypr a jasn erven, vystupoval kupedu, stejn jako brada, jedin to nesoumrnost t krsn tve, dodvajc j vak cosi velmi charakteristickho a snad i trochu povenho. Jej vraz byl vdy spe vn a zahlouban ne vesel; ale jak zato t tvi sluel smv, jak j sluel smch, vesel, mlad a upmn! Jak div, e vzntliv, oteven, prost, estn, bohatrsky siln a opojen Razumichin, kter nikdy nic podobnho nevidl, na prvn pohled ztratil hlavu! Mimoto ho nhoda jako naschvl svedla s Duou v krsnm okamiku lskyplnho a radostnho shledn s bratrem. Potom vidl, jak j rozhoenm zacukal doln rtk pi opovlivch a krut nevdnch bratrovch pkazech --a byl ztracen. Ml ostatn pravdu, kdy se pedtm na schodech v opilosti uekl, e Raskolnikovova nevyzpytateln bytn Praskovja Pavlovna na nho bude rlit nejen kvli Avdoje Romanovn, nbr mon i kvli Pulcheriji Alexandrovn. Pestoe Pulcheriji Alexandrovn bylo u tiatyicet let, uchovala si jej tv stle jet stopy nkdej krsy, mimoto vypadala na sv lta velmi mlad, jak tomu bv skoro vdycky u en, kter si udrely a do st duevn jas, svest dojm a istou velost srdce. Dodejme v zvorce, e udret si to vecko je jedinm prostedkem, jak neztratit krsu ani v st. Vlasy u j zanaly edivt a idnout, kolem o se dvno objevily vjky drobnch vrsek, tve vpadly a vyschly od starost a trpen, a pesto byla jej tv krsn. Byl to vlastn Dunin portrt, jene po dvaceti letech a bez charakteristickho dolnho rtku, kter u n nebyl vyhrnut. Pulcherija Alexandrovna byla citliv, avak ne pepjat, nesml a povoln, avak jen do urit meze; dovedla leccos povolit a pistoupit na leccos, co nkdy bylo i v rozporu s jejmi nzory, ale dn okolnosti ji nemohly pimt, aby pekroila urit meze estnosti, zsad a nejvnitnjho pesvden. Pesn za dvacet minut po Razumichinov odchodu se skuten ozvalo dvoj tlumen, ale kvapn zabuen na dvee;

Razumichin se vrtil. "Dl nepjdu, pospchm," drmolil, kdy otevely. "Sp jako dudek, hluboce a klidn, a dej bh, aby tak spal aspo deset hodin. Je u nj Nastasja, nakzal jsem j, aby tam zstala, dokud se nevrtm. Te pithnu Zosimova, a a vm pod hlen, tak muste i vy na kut, vidm, e jste uondan a bda!" A u se hnal po chodb pry. "To je ale ikovn... obtav mladk!" zvolala nadmru poten Pulcherija Alexandrovna. "Jak se zd, vborn lovk!" odpovdla s jistou velost Avdoja Romanovna, kter u zas zaala pechzet po svtnici. Skoro za hodinu se na chodb rozlehly kroky a znovu nkdo zaklepal. Ob eny ekaly, nyn u v pln dve, e Razumichin spln, co slbil; a skuten piml Zosimova, aby s nm el. Zosimov kvli Raskolnikovovi ochotn opustil oslavu, ale k enm el s nechut a velkou nedvrou, myslel, e opil Razumichin pehn. Ale ve sv samolibosti byl okamit uklidnn, a dokonce polichocen: vidl, e ho skuten oekvaj jako vtce. Zdrel se pesn deset minut a za tu dobu se mu podailo pln pesvdit a uklidnit Pulcheriji Alexandrovnu. Mluvil nezvykle proctn, ale zdrenliv a se zdraznnou vnost, navlas jako sedmadvacetilet lka na dleit konzultaci, ani slvkem neodboil od tmatu a neprojevil ani stn snahy navzat s obma enami osobnj a dvrnj styky. Hned kdy vchzel, viml si oslujc krsy Avdoji Romanovny a od t chvle se snail, aby ji vbec nevnmal po celou nvtvu, a hovoil vhradn k Pulcheriji Alexandrovn. To vecko mu psobilo neobyejn vnitn zadostiuinn. O nemocnm se vyslovil, e v ptomn chvli shledv jeho stav naprosto uspokojivm. Podle jeho pozorovn pr m pacientovo onemocnn krom patnch materilnch podmnek, v nich il nkolik poslednch msc, i nkter mravn piny, "je, abych tak ekl, vslednic ady komplikovanch mravnch i hmotnch vliv, otes, obav, starost, jistch mylenek... a podobn". Pitom mu pesto neulo e Avdoja Romanovna zaala dvojnsob pozorn poslouchat, proto se o tom tmatu rozhovoil e. A na znepokojenou a nesmlou otzku Pulcherije Alexandrovny, "e pr m podezen na lenstv", odpovdl klidn a s nerozpaitm smvem, e jeho slova byla pli zveliena; pravda, u nemocnho pr je patrn jaksi utkvl mylenka, cosi ukazujcho na monomnii --a on, Zosimov, pr se te hlavn vnuje tomuto neobyejn zajmavmu odvtv medicny --je pr vak nutno brt v vahu, e pacient tm do dnenho dne blouznil a... a samozejm pjezd pbuznch ho posl, rozptl a projev se blahodrn --"pokud se ovem budeme moci vysthat dalch tch otes", pipojil drazn. Pak vstal a dstojn a srden se odporouel, vyprovzen ehnnm, velmi dky i pnlivmi prosbami, dokonce mu byla bez nznaku z jeho strany podna k stisknut ruka Avdoji Romanovny, take odeel nadmru spokojen svou nvtvou a jet vce sm sebou. "Popovdme si a ztra, a te muste bezpodmnen spt!" nabdal Razumichin, odchzejc se Zosimovem. "Ztra, jak nejdve budu moci, pijdu podat zprvu." "Ta Avdoja Romanovna je opravdu asn!" prohodil s gustem Zosimov, kdy oba vyli na ulici. "asn? J ti dm asn!" rozkikl se Razumichin a nhle se na Zosimova zaal spat a popadl ho za krk: "Jestli si nkdy troufne... Rozum? Rozum?" kiel na nj, kubal mu

lmcem a tiskl ho ke zdi. "Sly?" "Pus m, chlape opil!" brnil se Zosimov, a kdy ho Razumichin pustil, oste se na nho zahledl, ale nhle se dal do hlasitho smchu. Razumichin ped nm stl se svenma rukama, zamraen a vn zamylen. "J vm, e jsem osel," zahuhlal jako kakabus, "ale ty... taky." "Kamarde, j vbec ne. J o takovch hloupostech nesnm." Dl li mlky, a teprve ped Raskolnikovovm bydlitm peruil zachmuen Razumichin mlen. "Posly," ekl Zosimovovi, "ty jsi vborn hoch, ale krom vech svch odpornch vlastnost jsi taky pkn floutek, j t znm, a k tomu pinav floutek. Jsi pecitlivl, slabosk mizera, zpohodlnl umnnec, kter si nic nedovede odept --a prv tomu km pinavost, protoe odtud u je k pinavosti pm cesta. Jsi u tak zhkan, e na mou dui vbec nechpu, jak pi tom vem jet me bt dobr, ba obtav lka. Podestl si peinu (to je, prosm, doktor!), ale v noci vstv k nemocnmu! Za takov ti roky u nebude kvli nemocnm vstvat... No dobe, ale o to te nejde, nbr o tohle: dnes pesp v pokoji jeho bytn (umluvil jsem ji!), a j v kuchyni. Budete mt pleitost rychle se seznmit! Ale ne, nic takovho, co mysl! Ani zdn neho podobnho, kamarde..." "Ale j si vbec nic nemyslm!" "Tady je, kamarde, stydlivost, jemnost, upejpavost, zatvrzel nedotknutelnost, a pi tom vem vzdych a taje jak vosk, jak vosk taje! Zbav m j, pro vechno na svt! Je tak pvabn!...Oplatm ti to, vlastn hlavou ti to oplatm!" Zosimov se rozesml jet vc ne pedtm. "Tebe to ale popadlo! Copak o ni stojm?" "V mi, ned ti to ani trochu prce, jen mluv njak nesmysly, co t napadne, sedni si vedle n a mluv. Jsi pece lka, tak ji zani na nco lit. Na mou dui, nebude litovat! M tam piano, v, j na n troku brnkm, hrvm jednu psniku, takovou pravou ruskou: 'Vel slzy vytrysknou mi...' Ona si na pkn psniky potrp, vak to taky psnikou zaalo. A tys pece klavrn virtuos, eso, Rubintejn... Uvid, e nebude litovat!" "Copak jsi j nco slbil? M k n njak zvazky? Nebo jsi j slbil manelstv?" "Nic, nic takovho, ani npad! Takov ona nen. To u ebarov se o ni..." "Tak ji pus k vod!" "Copak mu jen tak?" "A pro ne?" "Prost to jen tak nejde, a hotovo! Tady je, kamarde, nco svdnho." "Tak pro jsi ji svdl?" "J ji vbec nesvdl, sp jsem byl sm sveden, z vlastn hlouposti, ale j bude urit docela jedno, jestli to bude ty nebo j, hlavn kdy vedle n nkdo bude sedt a vzdychat. To je, kamarde... Nedoku ti vysvtlit, co to je --ale ty se vyzn v matematice a dodnes ji studuje, vm to... tak s n teba zani probrat integrln poet, bez legrace, myslm to namoudui docela vn, j to bude dokonale jedno --bude se na tebe dvat a vzdychat, a tak to pjde cel rok. To j j teba stran dlouho, snad dva dny po sob vykldal o prusk pansk snmovn (uznej, o em jsem s n ml pod mluvit?) --a jen vzdychala a nyla! Hlavn nezanej o lsce --je nemon stydliv --ale pitom se tva, jako kdy se od n neme odtrhnout, a bude to dobr! Bude tam mt asn pohodl, jako doma --me st, sedt, leet, pst... I polbit se nech, jestli nebude ukvapen..." "Ale co je mi po n?" "No tohle bych ti asi tko vysvtloval! Podvej, vy dva se k sob bjen hodte! myslel

jsem na tebe u dve... Ty k tomu pece spje! Tak nen jedno, jestli to bude dv nebo pozdji? Tady si pijde, kamarde, i s peinami na sv, ale co, nejen s peinami! Tady je vecko svdn; tady je konec svta, kotva, tich pstav, pupek zem, pohdkov vidina, e teplch lvanc, mastnch piroh, veernho samovaru, tichch vzdech a teplch kazajek, vyhtch postlek --zkrtka navlas jako bys umel a zrove byl iv, ob pednosti najednou! Ale hrome, njak jsem se rozevanil, je as jt spt, kamarde! Posly, obvykle se v noci probouzm, tak se na nj zajdu podvat. J vm, e je to zbyten, hloupost, vecko je v podku. Ty si nedlej starosti, ale jestli chce, me tam taky jednou zaskoit. Ale kdybys nco pozoroval, teba e blouzn nebo e m horkost nebo tak, okamit m vzbu. Ale to je vylouen..." II Nazt se Razumichin probudil kolem osm s hlavou plnou vnch starost. To rno ho pekvapilo adou novch a nepedvdanch pochybnost. Nikdy se nenadl, e nkdy takto procitne. Do nejmench podrobnost se rozpomnal na vecko, co se den pedtm zbhlo, a uvdomoval si, e proil nco nevednho, e v nm zstal jaksi doposud nepoznan, s nim dvjm nesoumiteln dojem. Stejn dobe si vak byl vdom, e sen, kter mu popletl hlavu, je dokonale nereln, tak nereln, e se za zastydl, a rychle se zaal obrat ostatnmi, relnjmi starostmi a pochybnostmi, kter mu nadlil ten "zatracen verejek". Nejhroznji mu bylo, kdy vzpomnal, jak byl vera "podl a hnusn", nejen proto, e byl opil, ale protoe zneuil situace, v n se ta dvka octla, a z t hloup ukvapen rlivosti hanl jejho enicha, akoliv nevdl nic nejen o jejich vztahu a vzjemnch zvazcch, nbr toho lovka ani jaksepat neznal. Jakm prvem o nm vbec vyslovoval tak ukvapen a neuven soudy? A kdo se ho o to prosil? Copak by se mohlo takov stvoen jako Avdoja Romanovna oddat za penze nkomu, kdo j nen hoden? M tedy i Luin svou cenu. Jejich ubytovn? Ale copak musel opravdu vdt, jak jsou to pokoje? Chyst pro n pece byt... brr, jak je to vecko podl! A copak je to njak omluva, e byl opil? Hloup vmluva, kter ho jet vc poniuje! Ve vn je pravda, a ta pravda zkrtka vyla na svtlo, "toti cel pinavost mho zvistivho, bezcitnho srdce"! A copak si on, Razumichin, me vbec dovolit o nem podobnm snt? Jak se vyjm vedle takov dvky on, opil vtrnk a verej tluhuba? "Je vbec mon tak cynick a smn srovnn?" Razumichin se pi tom pomylen zoufale zaervenal, ale vtom se jako z udln zrove jasn upamatoval, jak jim vera na schodech kal, e bytn na nj bude kvli Avdoje Romanovn rlit... a to u bylo pli! Rozmchl se a pratil pst do kuchyskch kamen, a si narazil ruku a rozbil jeden kachlk. "Jasn vc," bruel si pro sebe za chvli s pocitem jakhosi sebeponen. "Jasn vc, e vecky tyhle nechutnosti do smrti nezahladm a neodinm... a proto na nco takovho nesmm ani pomyslet a nejlp udlm, kdy k nim pijdu beze slova a... vykonm svou povinnost tak beze slova a... nebudu se omlouvat a vbec o tom mluvit a... zkrtka je konec, to je jasn vc!" Nicmn ne se oblkl, prohldl si aty pelivji ne jindy. Jin oblek neml, a i kdyby byl ml, byl by si ho mon ani nevzal --"ano, schvln nevzal". Rozhodn vak ped nimi neme vystupovat jako cynick a pinav hadrnk, nem pece prvo uret jemnocit druhch, tm spe, e potebuj jeho pomoc a sami ho k sob volaj. Proto si aty peliv okartoval. A prdlo ml vdycky obstojn, v tom ohledu si zvl potrpl na istotu. Toho rna se peliv vymydlil --Nastasjinm mdlem --umyl si vlasy, krk a hlavn ruce. Ale kdy se ml rozhodnout, zda si ohol sv strnisko (u Praskovji Pavlovny byly k dispozici vborn bitvy, kter tam zstaly jet po nebotkovi panu Zarnicynovi), pmo sveep tu monost odmtl: "Nechm to takhle! Jet by si mohly myslet, e jsem se oholil proto, aby... urit by je to

napadlo! Ani za nic na svt!" A pak... je tak hrub a pinav, m hospodsk zpsoby; a... a, prosm, v sice, e je celkem slun lovk... ale copak je to njak dvod k pe, e je slun lovk? Kad lovk m bt slun a bezhonn, ale... on m (je si toho vdom) takov vroubky... nedopustil se snad nieho neestnho, ale pece jen! ... A ty jeho mysly nkdy! Hm... to vecko srovnno s Avdojou Romanovnou! "Ale co! A! Schvln budu tak pinav, umatn, hospodsk, kalu na to! Jet vc budu!" Z takovch samomluv ho vytrhl Zosimov, kter pespal v salon Praskovji Pavlovny. Odchzel dom a ped odchodem chtl jet zaskoit k pacientovi. Razumichin mu ohlsil, e sp jako devo. Zosimov se tedy rozhodl, e ho nebude budit, dokud neprocitne sm, a slbil, e se na nj kolem jedenct pijde podvat. "Jestli ovem bude doma," podotkl. "Brr, pkn len, kdy lovk nem moc nad svm pacientem. Nev, jestli pjde on k nim nebo ony pijdou sem?" "Asi pijdou sem," odpovdl Razumichin, kter pochopil, kam otzka m, "a samozejm budou mluvit o svch rodinnch vcech. J odejdu. Ale ty jako doktor m ovem vt prvo." "Nejsem pece zpovdnk. Pijdu a zas pjdu. Mm i tak dost prce." "Jedna vc mi dl starost," peruil ho zamraen Razumichin. "Vera jsem mu cestou v opilosti vyvanil velijak hlouposti... velijak... mezi jinm, e m strach... aby nelo o sklon k lenstv..." "Tos vera vyvanil i tm dmm." "J vm, e to byla pitomost! Zaslouil bych! Ale myslels to opravdu vn?" "Nesmysl, km ti, jakpak vn! Sm jsi mi ho vylil jako monomaniaka, kdy jsi m k nmu vedl... A vera jsme mu jet dodali, toti ty, tm vyprvnm... o tom natrai; nramn vhodn ei, kdy mu mon prv to sedlo na mozek! Kdybych byl pesn vdl, co se tehdy na komisastv zbhlo, e ho tam njak darebk roztrpil tm podezenm! Hm... to bych vera nebyl pipustil takov ei. Tihle monomani toti udlaj z komra velblouda a maj moc bujnou fantazii... Pokud si vzpomnm, tak se mi vera z toho, co vyprvl Zametov, napl vyjasnilo. Co ti mm povdat! Znm ppad, jak jist hypochondr, tyictnk, zavradil osmiletho hoka, protoe nemohl snst, e se mu denn u stolu smje! A tady docela zuboen lovk, bezohledn tupec na komisastv, zanajc nemoc, a k tomu takov podezen! Vi nepetnmu hypochondrovi! len, mimodn ctidostivmu! Prv v tomhle vz koen cel nemoci! Ale co, k ertu... Posly, ten Zametov je opravdu docela mil mldenec, ale, hm... neml to vera vykldat. Neudr jazyk za zuby!" "Ale komupak to vykldal? Mn a tob!" "A Porfirijovi." "Co na tom, e Porfirijovi?" "Mimochodem, neme njak psobit na tamty, na jeho matku a sestru? Mly by s nm dnes mluvit opatrnji..." "Njak se domluv!" odpovdl mrzut Razumichin. "A pro mu tak pije krev ten Luin? Bohat enich j, zd se, nen proti mysli... nemaj pece ani vindru, co?" "Co ze m tah rozumy?" vyjel si na nho podrdn Razumichin. "Jak mm vdt, jestli maj, nebo nemaj? Zeptej se jich, mon e ti to povd..."

"Brr, ty jsi nkdy tup! To bude z kocoviny... Na shledanou. Podkuj mm jmnem Praskovje Pavlovn za nocleh. Zavela se, na moje bon jour skrze dvee nedala odpov, ale vstala u v sedm rno, nesli k n pes chodbu z kuchyn samovar... Nebyl jsem uznn za hodna na ni popatit..." Pesn o devt piel Razumichin do Bakalejevova penzinu. Ob eny u hoely netrplivost, kdy konen pijde. Vstaly nkdy v sedm nebo jet dve. Razumichin veel jako kakabus, kroben pozdravil, ale hned se proto rozzlobil --ovem sm na sebe. Ale chyba lvky: Pulcherija Alexandrovna mu okamit spchala v strety, vzala ho za ob ruce a div mu je nepolbila. Nesmle zailhal po Avdoje Romanovn; ale i ta hrd tv mla v t chvli tak vdn a ptelsk vraz, tak vmluvn a neekan prozrazovala, jak si ho tu v (namsto ironickch pohled a bezdnho, patn skrvanho opovren!), e by byl ml mon lep pocit, kdyby ho byly pivtaly nadvkami, protoe takhle ho uvedly do pli velkch rozpak. Natst bylo po ruce tma rozhovoru, a proto se ho rue chopil. Kdy vyslechly, e "se jet neprobudil", ale e "je vecko v nejlepm podku", prohlsila Pulcherija Alexandrovna, e se to jen hod, "protoe bych se s vmi pedtm rda, velmi, velmi rda poradila". Nsledovala otzka, jestli u pil aj, a pozvn, aby posedl s nimi; samy pr jet nesndaly, protoe ekaly na nho. Avdoja Romanovna zazvonila a to pivolalo jakhosi odrance, u nho objednali aj, kter byl konen tak servrovn, ale tak neist a neupraven, e to bylo dmm hanba. Razumichin u zaal zprudka lteit na penzin, ale protoe si vzpomnl na Luina, rozpait zmlkl a hrozn se zaradoval, kdy se na nho konen zaaly v nepetritm sledu sypat otzky Pulcherije Alexandrovny. Odpovdal na n, neustle peruovn a znovu dotazovn, ti tvrti hodiny a za tu dobu povdl o vem hlavnm a nejnutnjm, pokud to vdl - co Rodion Romanovi v poslednm roce proil, a uzavel zevrubnm vyprvnm o jeho nemoci. O lecems se ovem nezmnil, a tak se o tom nebylo teba zmiovat, mimo jin ani o scn na komisastv a o jejch dsledcch. Poslouchaly dychtiv; ale kdy dospl k nzoru, e ekl vecko a sv posluchaky uspokojil, zjistil, e pro n vlastn jet vbec nezaal. "Ale eknte mi, eknte mi, co si myslte... ach, promite, j doposud neznm vae jmno..." omlouvala se chvatn Pulcherija Alexandrovna. "Dmitrij Prokofji." "Tak tedy, Dmitriji Prokofjii, j bych od vs velmi a velmi rda slyela... jak se tak vbec... te dv na vci, abyste mi rozuml, jak bych vm to vysvtlila, snad nejlpe tak: co m rd a co nem rd? Je pod tak popudliv? Kdybyste mi mohl ct, jak m tuby, a abych tak ekla, sny? A co na nho m zejmna te nejvt vliv? Prost, velmi rda bych..." "Ale maminko, copak ti nkdo tohle vecko me jen tak vysypat z rukvu?" poznamenala Dua. "Ach mj ty boe, ani ve snu jsem se nenadla, e ho takhle zastanu, Dmitriji Prokofjii!" "J se vm nikterak nedivm, prosm," odpovdl Dmitrij Prokofji. "J u matku nemm, ale kad rok ke mn pijd mj strc a skoro nikdy m neme poznat, dokonce ani podobu, a nen to nijak prostoduch lovk; a za ty ti roky, co jste se nevidli, ubhlo nco vody! Ale co bych vm tedy ekl? Znm Rodiona pldruhho roku: je tak trochu nemluva a morous, tak trochu hrdopek. A v posledn dob (ale dost mon e u mnohem dle) se projevuje jako skeptik a hypochondr. Je to velkorys dobrk. Nerad mluv o svch citech, to se radji zachov hrub, ne aby ped vmi otevel srdce. Nkdy vak nen vbec hypochondr, je jen a nelidsky chladn a neciteln, jako by se v nm neustle stdaly dv protikladn povahy. Hrza, jak je nkdy uzaven! Pod nem kdy, pod mu nkdo vad, ale pitom le a nic

nedl. Nen ironick, ale ne proto, e by se mu nedostvalo vtipu, sp jako by neml na takov hlouposti as. Nikdy nevyposlechne do konce, co mu kdo k. Nikdy se nezajm o tot, o se v t chvli zajmaj vichni ostatn. Hrozn moc si o sob mysl a zd se, e ne tak docela neprvem. No, co tak jet?... Mm dojem, e v pjezd na nho bude mt blahodrn vliv." "K by jen!" zapla Pulcherija Alexandrovna, znien tm, co Razumichin povdl o jejm Roovi. A Razumichin se konen osmlil spoinout dle pohledem na Avdoje Romanovn. Za rozmluvy k n vzhldl vcekrt, ale vdy jen letmo, jen na okamik, a hned zas uhbal pohledem. Avdoja Romanovna si hned sedala ke stolu a pozorn poslouchala kad slovo, hned zas vstvala a zanala, jak mla ve zvyku, pechzet sem a tam se zkenma rukama a sevenmi rty, obas se v chzi na nco zamylen zeptala. Tak ona mla ve zvyku nevyposlechnout do konce, co j kdo kal. Mla na sob tmav aty z njak lehk ltky a kolem krku mla uvzn bl prsvitn tek. Razumichin z mnohch znmek okamit poznal, e ob eny ij ve velmi stsnnch pomrech. Kdyby byla Avdoja Romanovna obleena jako krlovna, byl by se j pravdpodobn vbec nebl, ale te, snad prv proto, e byla obleen tak chud a e si viml jejich neuten situace, poklesl na mysli, bl se kadho svho slova, kadho gesta a to ho jako lovka, kter stejn nevynikal sebevdomm, velmi zkruovalo. "ekl jste nm mnoho zajmavho o bratrov povaze a... hlavn jste to ekl nezaujat. Jsem tomu rda, mla jsem toti dojem, e k bratrovi tak trochu vzhlte," poznamenala Avdoja Romanovna s smvem. "Myslm, e je pravda i to, e by k sob poteboval enu," dodala zamylen. "Nic takovho jsem netvrdil, ale snad mte docela pravdu, jene..." "Co?" "Nikoho pece nemiluje, a snad nikdy ani milovat nebude," namtl Razumichin. "Chcete ct, e nen schopen milovat?" "Vte, Avdojo Romanovno, vy jste sama tak hrozn podobn svmu bratrovi, dokonce ve vem!" uekl se nhle k svmu vlastnmu pekvapen, ale vzpt si pipomnl, co vecko j zrovna o bratrovi napovdal, a v asnch rozpacch zrudl jako rak. Avdoja Romanovna se nemohla pi pohledu na nj zdret smchu. "V Roovi se oba mete mlit," vmsila se trochu doten Pulcherija Alexandrovna. "Nemyslm na to, co se stalo te, Dunko. To, o em pe Petr Petrovi v tom dopise... a co jsme my dv pedpokldaly, mon nen pravda, ale vy si, Dmitriji Prokofjii, neumte pedstavit, jak je nevyzpytateln, a abych tak ekla, nladov. Jeho povahou jsem si nikdy nebyla jist, dokonce u v jeho patncti letech. Jsem pesvdena, e jet dnes je schopen vyvst nco, na by jin nikdy v ivot ani nepomyslel... Pro pklad nemusme daleko --nevm, zda je vm znmo, jak m ped pldruhm rokem pekvapil, omril a div ne docela zniil, kdy si usmyslel, e se oen s tou, jakpak se -s dcerou t jeho bytn, Zarnicynov." "Nevte o tom njak podrobnosti?" zeptala se Avdoja Romanovna. "A myslte," pokraovala vzntliv Pulcherija Alexandrovna, "e by ho tehdy zadrelo, kdybych byla plakala a pla, kdybych se byla rozstonala nebo se snad i usouila k smrti, kdybychom se octly na mizin? S bohorovnm klidem by byl pekroil vechny pekky. Copak ns nem ani trochu rd?" "Sm mi o t historii nikdy nic nekal," odpovdl opatrn Razumichin, "ale nco jsem o tom slyel pmo od pan Zarnicynov, kter toho vlastn tak moc nenapovd, ale co jsem slyel, je ponkud divn..."

"Tak co tedy, co jste slyel?" zeptaly se jednm dechem ob eny. "Tak obzvl divn to zase nen. Dovdl jsem se jen, e tenhle satek, kter u byl pln dohodnut a neuskutenil se jen proto, e nevsta zemela, byl sam pan Zarnicynov velmi proti mysli... Mimoto pr nebyla nevsta ani hezk, toti byla pr naopak okliv... a njak neduiv... a podivnsk... i kdy mla, jak se zd, tak sv dobr vlastnosti. Urit mla, jinak by to bylo nepochopiteln... Vno tak nemla, pi jeho povaze by ostatn takov vc st hrla njakou roli... Ale v tchhle vcech se lovk nikdy nevyzn..." "Jsem pesvdena, e to byla hodn dvka," podotkla stroze Avdoja Romanovna. "Bh mi odpus, ale tehdy jsem mla z jej smrti pmo radost, akoliv ani nevm, kdo z nich se do koho zamiloval, zda on do n nebo ona do nho," uzavela Pulcherija Alexandrovna a pak se opatrn, zajkav, neustle pokukujc po Dun, kter to bylo zjevn nepjemn, zaala znova vyptvat na verej vstup mezi Roou a Luinem. Bylo vidt, e ta phoda ji znepokojuje nejvc, e se pmo chvje zkost, kdy na ni pomysl. Razumichin vechno znova a podrobn vylil, ale tentokrt pipojil jet vlastn zvr a pmo Raskolnikova obvinil, e Luina urazil zmrn, a nijak se ho tentokrt nesnail omluvit nemoc. "Usmyslel si to, jet ne se rozstonal," dodal. "Tak si myslm," ekla velmi sklesle Pulcherija Alexandrovna. Velmi ji vak pekvapilo, e Razumichin nhle tak etrn, a dokonce s jakousi ctou mluv o Petru Petrovii. Pekvapilo to i Avdoju Romanovnu. "A co vlastn soudte o Petru Petrovii?" nepemohla zvdavost Pulcherija Alexandrovna. "O budoucm mui va dcery nemohu mt jin mnn," odpovdl pevn a proctn Razumichin. "A to nekm z njak uboh zdvoilosti, nbr proto... proto... no, u jen proto, e Advoja Romanovna toho mue sama a dobrovoln poctila svou pzn. Jestlie jsem ho vera tak ostouzel, bylo to tm, e jsem byl hnusn opil a pak... nepetn, ano byl jsem nepetn, ztratil jsem hlavu, pln jsem se zblznil... a dnes se za to stydm!" Zrudl a odmlel se. Avdoja Romanovna se zaervenala, ale ani te nic neekla. Od toho okamiku, kdy zaali o Luinovi, nepronesla ani jedin slovo. Ale Pulcherija Alexandrovna byla bez jej podpory zejm bezradn. Konen se vhav, co chvli pokukujc po dcei, svila, e j te dl velk starosti jedna vc. "Vte, Dmitriji Prokofjii," zaala. "J budu s Dmitrijem Prokofjiem mluvit docela oteven, ano, Dunko?" "Ale ovem, maminko," ekla drazn Avdoja Romanovna. "Tedy o jde," pokraovala chvatn Pulcherija Alexandrovna, jako by j spadl kmen ze srdce tm, e si sm ulevit ve svm trpen. "Dnes asn rno jsme dostali od Petra Petrovie odpov na nai verej zprvu, e jsme pijely. Vte, vera nm ml, jak slbil, pijt naproti pmo na ndra. Namsto toho nm poslal naproti njakho sluhu, kter nm dal adresu tohohle penzinu a ml nm ukzat cestu a od Petra Petrovie vydit, e za nmi pijde dnes rno. Ale msto toho dnes rno pilo toto jeho psan... Nejlpe bude, petete-li si je sm, je tam jedna vc, kter mi dl velkou starost... hned sm uvidte, co to je, a... eknte mi, Dmitriji Prokofjevii, upmn, co si o tom myslte! Vy nejlp znte Roovu povahu, proto nm mete nejlp poradit. Upozoruji vs, e Dunka u se pevn rozhodla, hned a bez vhn, ale j, j jet nevm, co dlat, a... a nemohla jsem se dokat, kdy u pijdete." Razumichin otevel dopis s verejm datem a etl: "Ven a milostiv Pulcherijo Alexandrovno, mm tu est tmto Vm oznmit, e jsem

Vs za pinou nepedvdanch pekek nemohl oekvat na ndra, take jsem za tm elem poslal velmi osvdenho lovka. Zrove nebudu mt ani tu est setkat se s Vmi ztra rno, vzhledem k neodkladnm zleitostem v sent, i abych nebyl na pekku Vaemu dvrnmu shledn s Vam synem a Avdoji Romanovny s jejm bratrem. Budu tedy mt est navtvit Vs a sloit Vm svou poklonu ve Vaem byt a ztra pesn v osm hodin veer, k emu si osmluji pipojit snanou, a dodvm i rozhodnou prosbu, aby se naeho spolenho setkn Rodion Romanovi ji nezastnil, nebo m neslchan a bezectn urazil, kdy jsem ho vera nemocnho navtvil u jeho lka, a dle z toho dvodu, e bych Vm osobn chtl podat nezbytn a obrn vysvtlen v jist vci a pl bych si slyet i V vlastn nzor. Pitom mm tu est pedem Vs upozornit, e jestlie pes svou prosbu Rodiona Romanovie u Vs zastanu, budu nucen okamit odejt, a v tom ppad ponesete dsledky Vy. Toto pi pod dojmem toho, e Rodion Romanovi, kter se zdl pi m nvtv tak tce nemocn, bhem dvou hodin se nhle uzdravil, a protoe ji vychz, je mon, e pijde i k Vm. Tuto skutenost jsem si ovil na vlastn oi v byt jistho opilce, pejetho komi a nsledkem toho zesnuvho, jeho dcei, dveti pochybn existence, vnoval vera asi ptadvacet rubl pod zminkou, e je to na poheb, co m nesmrn udivilo, nebo vm, s jakou nmahou jste tento obnos shnla. Prosm tmto, abyste vydila mou hlubokou poklonu Avdoje Romanovn, a prosm, abyste pijala ujitn naprost cty od Vm hluboce oddanho P. Luina." "Co si mm te pot, Dmitriji Prokofjii?" spustila skoro plaky Pulcherija Alexandrovna. "Jakpak mm Roovi vysvtlit, aby k nm nechodil? Vdy vera tak stl na tom, aby Dua Petra Petrovie odmtla, a najednou s nm i druh strana peruuje styky! A se to dov, schvln pijde a... co bude pak?" "Udlejte to, pro co se rozhodla Avdoja Romanovna," ekl klidn a pohotov Razumichin. "Mj ty boe! Kdy ona k... k takov vci, a nic mi podn nevysvtl! k, e bude lpe, toti ne lpe, ale e pr je bhvpro naprosto nutn, aby schvln dnes v osm piel i Roa a aby se urit setkali... A j mu ten dopis vbec nechtla ukzat a njak chyte to s va pomoc zadit, aby nemohl pijt... protoe je tak popudliv... A vbec nechpu, kdo to umel, jak opilec a jakou to m dceru, ani jak je mon, e t dcei dal do posledn kopjky vechny penze... kter..." "Kter jste tak tce sehnala, maminko," pipojila Avdoja Romanovna. "Vera nebyl pi smyslech," ekl vn Razumichin. "Kdybyste vdly, co vera natropil v hostinci, akoliv to bylo chytr... hm! O njakm nebotkovi a o njakm dveti mi vera cestou dom skuten nco kal, ale nepochopil jsem ani zbla... Ale j jsem byl vera..." "Nejlpe udlme, maminko, kdy k nmu zajdeme. Uvidte, e tam poznme, co mme dlat. A u je tak nejvy as --proboha! U bude jedenct!" lekla se Avdoja Romanovna, kdy se podvala na krsn zlat a emailovan hodinky, kter mla zaven na tenoukm bentskm etzku kolem krku a kter byly v kiklavm nesouladu s jejm ostatnm odvem. "Drek od enicha," pomyslel si Razumichin. "Ano, je nejvy as!... Nejvy as, Dunko!" vyskoila polekan Pulcherija Alexandrovna. "Jet bude myslet, e se po verejku hnvme, kdy tak dlouho nejdeme. Ach boe mj!" Pi tom bdovn si rychle oblkala pltnku a nasazovala klobouk; tak Dunka se oblkla. Rukaviky mla nejen hodn obnoen, nbr, jak si Razumichin viml, dokonce roztrhan, ale tato zjevn chudoba odvu pitom dodvala obma enm spe dstojnosti, jak je

to pravidlem u tch, kdo umj chud odv nosit. Razumichin se dval na Dunku s ctou a byl hrd na to, e ji bude provzet. "Ona krlovna," pemtal pitom, "kter si spravovala ve vzen punochy, jist vypadala i v t chvli jako skuten krlovna, ba jet vc ne pi nejokzalejch slavnostech a vyjkch." "Boe mj!" vzplanula Pulcherija Alexandrovna. "Zdalipak jsem si ve snu pomyslela, e se jednou budu tak bt setkn s vlastnm synem, se svm milm, drahm Roou, jako se bojm te!... Bojm se, Dmitriji Prokofjii!" podvala se na nho ustraen. "Nebojte se, maminko," ekla Dua a polbila ji, "radji v nho vte. J v nho vm!" "Ach Boe mj! J tak vm, a pece jsem celou noc oka nezamhouila!" bdovala neboh ena. Vyli na ulici. "V, Dunko, kdy jsem k rnu pece jen na chvilenku zdmla, zdlo se mi o neboce Marf Petrovn... byla cel v blm... a piblila se ti ke mn, vzala m za ruku a pokyvovala hlavou, a jak psn, hrozn psn, jakoby krav... Nen to zl znamen? Ach Boe mj, Dmitriji Prokofjii, vdy vy to jet nevte: Marfa Petrovna zemela!" "To opravdu nevm. Jak Marfa Petrovna?" "A tak nhle! Povate..." "A potom, maminko," peruila ji Dua. "Vdy jet ani nev, kdo Marfa Petrovna byla." "Opravdu to nevte? A j myslela, e u vecko vte. Promite mi to, Dmitriji Prokofjii, mn u z toho veho v poslednch dnech jde hlava kolem. Vte, j ve vs vidm doslova ztlesnnou prozetelnost, proto jsem byla tak pesvden, e u vechno vte. Jste u jako n... Nezlobte se na mne, e to tak km. Ale Boe mj, copak se vm to stalo na prav ruce! Snad jste se o nco neuhodil?" "Ano, uhodil," zakoktal astn Razumichin. "Vte, j nkdy mluvm pespli od srdce, a m Dua ke... Ale boe mj, ta dra, ve kter ije! Jestlipak u je vzhru? A to si ta pan, ta jeho bytn, mysl, e tohle je njak pokoj? Poslyte, vy kte, e nerad ped nkm otevr srdce, take j ho mon obtuji svmi... slabstkami... Neporadil byste mi, Dmitriji Prokofjii? Jak s nm mm jednat? Vte, chodm jako bez due." "Nevyptvejte se ho pli nalhav, kdy vidte, e se na nco mra. Zvl na zdrav se ho moc nevyptvejte, nem to rd." "Ach, Dmitriji Prokofjii, je to k bt matkou! A tady u jsou ty schody... To jsou ale hrozn schody!" "Mamineko, vy jste cel bled, uklidnte se, zlatko," tila ji Dua a hladila ji. "Mus bt astn, e vs vid, a vy se takhle trznte!" dodala a blskla oima. "Pokejte, podvm se naped, jestli u je vzhru." Ob eny pomalu vystupovaly za Razumichinem, kter vybhl po schodech prvn, a kdy ve tetm poschod mjely dvee bytn, vimly si, e jsou maliko pooteven a e si je uzounkou kvrkou ze tmy prohlej dv bystr ern oi. Kdy se pohledy setkaly, dvee se nhle pibouchly tak hlun, e Pulcherija Alexandrovna div nevykikla leknutm. III "Je zdrv! Zdrv," uvtal vchzejc vesele Zosimov. Piel u ped dobrmi deseti minutami a sedl na konci divanu jako vera.

Raskolnikov sedl na druhm konci pln obleen, dokonce peliv vymydlen a uesan, jako u dvno nebyl. Pokojk se narz zaplnil, ale Nastasje se pesto jet podailo vklouznout za nvtvnky a poslouchat. Raskolnikov byl skuten skoro zdrv, zejmna proti verejku, byl jen velmi bled, roztrit a zachmuen. Zevnjkem pipomnal lovka rannho nebo trpcho silnou fyzickou bolest: svratn obo, seven rty, hav pohled. Mluvil skoup a neochotn, jako by se pemhal nebo plnil nepjemnou povinnost, a jeho pohyby chvlemi prozrazovaly zvltn neklid. Chybl mu snad jen obvaz nebo koen prst na ruce, aby byl k nerozeznn od lovka, ktermu se teba velmi bolestiv podebr prst, kter si poranil ruku nebo njak podobn trp. Ale i ta bled a zachmuen tv jako by se na okamik rozsvtila, kdy vela matka a sestra, jene jeho doposud truchliv roztrit vraz tm dostal odstn jet soustednjho utrpen. Svtlo brzy pohaslo, ale utrpen zstalo, a Zosimov, pozorujc a studujc svho pacienta s celm mladickm zpalem lkae, kter prv zaal provozovat praxi, si s divem viml, e pchod pbuznch v nm namsto radosti probudil jaksi tiv tajn odhodln vydret hodinu nebo dv hodiny muen, ktermu se nikterak neme vyhnout. Potom vidl, jak skoro kad slovo nsledujcho rozhovoru se pmo dotk njak rny jeho pacienta a jit ji; souasn trochu uasl, jak se verej monomaniak, kterho kdejak slvko div nedohnlo k lenstv, dnes um ovldat a skrvat sv city. "Pravda j te tak ctm, e u jsem skoro zdrv," ekl Raskolnikov a vele se polbil s matkou i sestrou, take Pulcherija Alexandrovna se okamit rozzila. "A km to u jinak ne vera," dodal k Razumichinovi a ptelsky mu stiskl ruku. "Dnes m opravdu pekvapil," zaal Zosimov, velmi poten jejich pchodem, protoe i po tch deseti minutch u nevdl, o em se svm pacientem mluvit. "Bude-li to tak pokraovat, bude mu za ti tyi dny zas jako ped mscem nebo ped dvma... nebo mon ped temi? Zaalo to a pipravovalo se to pece u dlouho... vite? Piznejte se te, e jste si to trochu zavinil sm?" dodal s opatrnm smvem, jako by se pod jet bl, e by ho mohl nm podrdit. "To je docela mon," odpovdl chladn Raskolnikov. "km to proto," rozpaloval se Zosimov, "e vae pln uzdraven te hlavn zvis jedin na vs. Te, kdy u s vmi o tom mohu hovoit, rd bych vs pesvdil, e je nutno odstranit prvopoten, abych tak ekl zkladn piny, z nich se vyvinul v chorobn stav; jen tak se uzdravte, jinak by se vm mohlo jet pitit. Ty prvopoten piny neznm, ale vm jsou jist znmy. Vy jste inteligentn lovk a jist jste se pozoroval. Mn se zd, e potky vaeho neduhu se do jist mry asov stkaj s vam odchodem z univerzity. Nemete t v neinnosti, domnvm se, e prce a njak pevn vyten cl by vm mohly velmi prospt." "Ano, ano, mte naprosto pravdu... co nejrychleji zase vstoupm na univerzitu a pak vecko pjde... jako po msle..." Zosimov, kter se svmi moudrmi radami chtl tak tak trochu blsknout ped dmami, byl ovem ponkud zaraen, kdy se po sv ei podval na svho svence a zpozoroval, e se tv nepokryt ironicky. Ale to byl jen okamik. Vzpt Pulcherija Alexandrovna zaala Zosimovovi dkovat, zejmna za to, e za nimi vera v noci piel do penzionu. "Copak u vs byl jet v noci?" zeptal se trochu polekan Raskolnikov. "Tak vy jste se po t cest ani nevyspaly?"

"Ale, Roo, vdy to bylo jen do dvou. Doma jsme se s Duou tak nikdy neukldaly dve ne ve dv." "Ani j nevm, jak bych mu podkoval," pokraoval Raskolnikov, kter se nhle zachmuil a upel oi do zem. "Ponechm-li stranou otzku penz --promite, e se o tom zmiuji (podval se na Zosimova) --pak opravdu nevm, emu vdm za vai mimodnou pozornost. Prost to nechpu... a... a dokonce m to t, protoe tomu nerozumm, to vm km oteven." "Tm se neznepokojujte," zasml se nucen Zosimov, "pomyslete si, e jste mj prvn pacient, no, a kdy nainec zane provozovat praxi, lne k svm prvnm pacientm jako k vlastnm dtem, a nkte se do nich div nezamiluj. A j tch pacient pece tolik nemm." "O tomhletom ani nemluvm," dodal Raskolnikov a ukzal na Razumichina. "Ten se mnou taky zail jen sam urky a starosti." "Takov le! Ty ses dneska njak rozcitlivl!" vybuchl Razumichin. Kdyby se uml lpe dvat, byl by vidl, e o rozcitlivn neme bt e, sp o nem prv opanm. Ale Avdoja Romanovna si toho vimla. Pozorovala bratra bedliv a znepokojen. "A o vs, maminko, se vbec neodvauji mluvit," pokraoval Raskolnikov, jako by odkval lohu, kterou se rno nauil, "a dnes jsem byl schopen udlat si jakous takous pedstavu, co jste tu asi vera vytrply, kdy jste ekaly, a se vrtm." Po tch slovech nhle mlky a s smvem vzthl ruku k seste. V tom smvu vak tentokrt probleskl opravdov, nepedstran cit. Dua ihned uchopila a vele stiskla nabzenou ruku, poten a vdn. Po jejich verej roztrce ji bral poprv na vdom. Matina tv se rozzila nadenm a tstm nad tm plnm a nmm usmenm bratra se sestrou. "Vidte, za tohle ho mm tak rd!" zaeptal vn zveliujc Razumichin a prudce se otoil na idli. "Za tahle jeho gesta!'' "Jak pkn si um vst," pemtala v duchu matka, "jak ulechtil hnut se v nm probouzej a jak prost a jemn ukonil to verej nedorozumn se sestrou --vehovudy j v phodnou chvli podal ruku a hezky se na ni podval... A ty jeho krsn oi a krsn tv!... Je jet hez ne Dunka... Ale jeho aty, boe mj, jak hrozn se oblk! To Vasja, poslek v obchod Afanasije Ivanovie, je obleen lp... A tak rda, tak rda bych se k nmu sklonila a vzala ho do nrue... poplakala si, ale bojm se, bojm se... je tak divn, paneboe!... Mluv docela vldn, a pece se bojm! eho se to jen bojm?" "Ach Roo, nevil bys," navzala nhle kvapn na jeho poznmku, "jak jsme byly vera s Dunkou... neastn! Te u to mme vecko za sebou a vichni jsme zase astni, a tak ti to mohu vylit. Pedstav si, e sem pospchme div ne rovnou z vlaku, abychom se s tebou objaly, a ta ena --ale tamhle je! Dobr den, Nastasjo!... Tak ona nm najednou k, e jsi v deliriu a es v tom stavu zrovna te potaj utekl doktorovi nkam ven a e t beli hledat. Nevil bys, jak nm bylo! Hned jsem si vzpomnla, jak tragicky zahynul poruk Potanikov, n znm, ptel tvho otce --ty ho nepamatuje, Roo --kter tak v deliriu takhle vybhl ven a spadl na dvoe do studny, vythli ho a druh den. A to v, my to vidly jet hor! U jsme chtly poprosit, aby nm pomohli vyhledat Petra Petrovie, abychom alespo s jeho pispnm... vdy jsme byly samy, docela samy," zabdovala nhle, ale najednou se zarazila, protoe si uvdomila e zanat o Petru Petrovii je jet dost oehav, pestoe "vichni jsou zase pln astni". "Ano, ano... m to taky velmi mrz, " zabruel na to Raskolnikov, ale s tak roztritm a skoro nepozornm vrazem, e k nmu Dunka s divem obrtila oi. "Co jsem to jet chtl," rozpomnal se namhav, "aha: prosm vs, maminko, i ty,

Dunko, nemyslete si, e jsem k vm dnes nechtl pijt sm a e jsem ekal, a pijdete vy." "Ale co t to napad, Roo!" vykikla Pulcherija Alexandrovna, tak u udivena. "Copak nm odpovd jen z povinnosti?" kala si v duchu Dua. "Smiuje se, pros o odputn, jako by konal povinnost anebo odkval kol." "Jak jsem se probudil, hned jsem chtl jt, ale zdrely m aty. Vera jsem j... Nastasje... zapomnl ct, aby zaprala tu krev... Teprve ped chvl jsem se mohl oblct." "Krev! Jakou krev?" polekala se Pulcherija Alexandrovna. "To je tak... jen se nelekejte. To jsem se zakrvcel, jak jsem vera, kdy jsem se trochu nepetn potuloval venku, nael jednoho pejetho... jednoho ednka..." "Nepetn? Na vecko si pece vzpomn!" skoil mu do ei Razumichin. "To je pravda," odpovdl na to s jakousi zvltn dkladnost Raskolnikov. "Vzpomnm si na vecko, i na nejmen podrobnosti, ale vid: pro jsem co dlal, pro jsem kam chodil, pro jsem co kal, to podn nevm." "To je velice znm jev," vmsil se Zosimov. "Proveden in bv mistrn a velmi dvtipn, ale ovldn a pohnutky jejich pvodc zmaten a asto podlhaj chorobnm dojmm. Pipomn to sen." Vlastn je mon dobe, e m pokldaj skoro za lenho, napadlo Raskolnikova. "Ale zdrav lovk tak nkdy jedn myslm tak," poznamenala Dunka a s obavou se podvala na Zosimova. "Velmi sprvn pipomnka," odpovdl j. "V tomhle smru si opravdu vichni a velmi asto ponme jako pomaten, jen s tm malm rozdlem, e 'nemocn' jsou pomaten o nco vce ne my, a proto musme rozeznvat uritou mez. Ale pln vyrovnan lovk, to mte pravdu, skoro vbec neexistuje; na nkolik destek a mon set tisc lid pipad tak jeden, a jet nedokonal exempl..." Pi slov "pomaten", kter neobezetn uniklo Zosimovovi, rozjaenmu svm oblbenm tmatem, se vichni zamraili. Raskolnikov, jako by to nepozoroval, byl zamylen a jeho bezbarv rty se podivn usmvaly. Zdlo se, e si dl s nm lme hlavu. "Tak jak to bylo s tm pejetm? Peruil jsem t!" zahartusil honem Razumichin. "Co?" vytrhl se Raskolnikov jako ze sna. "Aha... no a cel jsem se zakrvcel, kdy jsme ho odneli dom... A jet nco, maminko, vera jsem vyvedl jet jednu neodpustitelnou vc, jak jsem nebyl pln pi smyslech. Vera jsem vechny penze, kter jste mi poslala, dal... jeho en... na poheb. Je te vdova, m souchotiny, je to neboh ena... ti mal hladov siroty... doma zhola nic... a jet jedna dcera... mon e byste jim je daly i vy, kdybyste to vidly... J ovem neml nejmen prvo, to piznvm, zvl kdy jsem vdl, jak tko jste samy ty penze shnly. Kdo chce pomhat, ten na to mus mt nejdv prvo, jinak: Crevez chiens, si vous n'<e>tes pas contents!" (Pojdte, psi, kdy nejste spokojeni! (franc.)) Zasml se. "e je to tak, Duo?" "Ne, nen," odpovdla pevn Dua. "Pravda! Ty m pece taky... dobr mysly!" podval se na ni skoro nenvistn a ironicky se uklbl. "To jsem ml uvit... Ale j t za to jen chvlm, tys na tom pece jen lp... ty kdy dojde k takovmu bodu, e bude neastn, jestli ho nepekro, bude mon jet neastnj, kdy ho pekro... Ale to vechno je nesmysl!" dodal nakvaen, rozzloben, e necht tak vzplanul. "Chtl jsem ct, e vs, maminko, prosm za prominut," uzavel oste a sen. "Roo, j jsem pevn pesvden, e vecko, co dl, je sprvn!" ekla s potenm matka.

"Nebute tak pesvden," zkivil v odpov sta do smvu. Po jeho slovech se rozhostilo ticho. V celm tom rozhovoru i v mlen, v usmen i odputn bylo nco keovitho a vichni to ctili. Docela jako by se m bly, pemtal v duchu Raskolnikov, ponue hledc na matku a na sestru. A skuten, m dle Pulcherija Alexandrovna mlela, tm byla zaraenj. Kdy byly daleko, tak jsem je ml pece tak rd! kmitlo mu hlavou. "V Roo, e zemela Marfa Petrovna?" zaala z nieho nic Pulcherija Alexandrovna. "Jak Marfa Petrovna?" "Boe mj, pece Marfa Petrovna Svidrigajlovov! Vdy jsem ti toho o n napsala!" "Ach tak, ano, u vm... tak ona umela? Co k, opravdu?" trhl sebou nhle, jako by procitl. "Opravdu umela? A co j bylo?" "pln nenadle, jen pova!" spustila Pulcherija Alexandrovna, povzbuzen jeho zjmem. "A prv v dob, kdy jsem ti psala ten dopis, dokonce tho dne! Pedstav si, ten hrozn lovk m podle veho na svdom i jej smrt. Povd se, e pr ji straliv ztloukl." "Copak takhle ili?" zeptal se Raskolnikov sestry. "Ne, prv naopak. Choval se k n vdycky velmi snenliv, dokonce zdvoile. V mnohm byl a pespli shovvav k jej povaze, celch sedm let... Ale nhle mu bhvpro dola trplivost." "Nen tedy zdaleka tak hrozn, kdy se dokzal sedm let ovldat! Ty ho myslm omlouv, vi, Dunko?" "Ne, je to hrozn lovk! Nic hroznjho si vbec nedovedu pedstavit!" vyrazila skoro keovit Dua, svratila elo a zamyslela se. "Stalo se to u nich rno," pokraovala chvatn Pulcherija Alexandrovna. "Ona pak okamit nakzala, aby zaphli kon, e hned po obd pojede do msta, protoe v takovch ppadech vdy jezdila do msta; jet pr se s velkou chut naobdvala..." "Tak ztluen?" "... To ona mla vdycky... ve zvyku, a sotva dojedla, hned odela do koupelny, aby nevyjela pli pozd... V, brala njak liv koupele, maj tam studen pramen, a ona se v nm pravideln koupala. Ale jakmile vkroila do vody, znenadn ji ranila mrtvice!" "Nen divu!" ekl Zosimov. "A ztloukl ji hodn?" "Na tom pece nezle," namtla Dua. "Hm! Ale j se vm, maminko, divm, e mete vyprvt o takovch nesmyslech," vyhrkl nhle podrdn a jakoby mimovoln Raskolnikov. "Ale, milku, kdy j u nevdla, o em mluvit," uekla se Pulcherija Alexandrovna. "Copak se m vichni bojte, nebo co?" ekl s kivm smvem. "U ano," ekla Dua a zpma, psn se na bratra podvala. "Maminka se na schodech dokonce strachy pokiovala." Raskolnikovovi keovit zacukalo v tvi. "Co to povd, Duo! Nehori se proto, Roo, prosm t... Co t to jen napadlo, Duo," koktala zmaten Pulcherija Alexandrovna. "V, to je tm, e jsem si celou cestu sem ve vlaku malovala, jak se setkme a jak si o vem popovdme... byla jsem tak astn, e jsem ani tu cestu nevnmala! Ale co to povdm! Vak jsem i te astn... Tos nemla kat, Duo! Mn sta ke tst u jen to, e t vidm, Roo..."

"Dost, maminko," koktal zmaten, nedval se na ni a tiskl j ruku. "Jet si popovdme!" Kdy to ekl, nhle zrozpaitl a zbledl: jeden nedvn pocit ho opt zamrazil a do morku kost; znova nesmrn zeteln a jasn uctil, e prv ekl stralivou le, e te u si nejen nikdy o niem nepopovd, nbr e te ani nikdy s nikm o niem nesm mluvit. Uinek t trzniv mylenky byl tak mocn, e se na okamik tm docela zapomnl, vstal, a ani na koho pohldl, zamil ke dvem. "Co dl?" vykikl Razumichin a chytil ho za ruku. Raskolnikov se opt posadil a mlky se rozhlel; ostatn na nho nechpav hledli. "Pro jste vichni jako zaezan!" vyrazil docela neekan. "eknte pece nco! Na tu takhle sedt! Tak mluvte! Pojte se bavit... Seli jsme se, a mlme... Tak co teba!" "Slva bohu! A j u myslela, e se s nm zase dje nco takovho jako vera," pokiovala se Pulcherija Alexandrovna. "Co je ti, Roo?" zeptala se nedviv Avdoja Romanovna. "Ale nic, vzpomnl jsem si na jednu povedenou vc," zasml se nhle. "No, kdy na povedenou vc, tak je dobe! U jsem sm mlem myslel..." zabruel Zosimov a zvedl se z divanu. "Ale musm u jt. Mon e jet zajdu... budete-li doma..." Rozlouil se a odeel. "Zlat lovk!" poznamenala Pulcherija Alexandrovna. "Ano, zlat, skvl, vzdlan a inteligentn..." zadrmolil nhle Raskolnikov neekan rychle a s doposud nevdanou ivost, "ne a ne si vzpomenout, kde jsem ho pedtm, jet ne jsem onemocnl, vidl... Mm dojem, e jsem ho nkde vidl... A tohle je taky dobr lovk!" kvl na Razumichina. "Lb se ti, Duo?" zeptal se j a najednou se bhvpro rozesml. "Velmi, " odpovdla Dua. "Ty zve jedno!" vybuchl Razumichin a cel rud a zmaten vyskoil ze idle. Pulcherija Alexandrovna se pousmla, ale Raskolnikov se hlasit rozesml: "Kampak, kampak?" "J u taky... musm jt." "Nikam nemus, zsta tady! Zosimov odeel, pro ty hned taky. Nikam necho... Kolik je vlastn hodin? U je dvanct? Ty m ale rozkon hodinky, Duo! Ale co u zas mlte? Pod mluvm jen j!" "To je drek od Marfy Petrovny," odpovdla Dua. "A jak drahocenn!" dodala Pulcherija Alexandrovna. "Hm, hm! Jsou njak velk, skoro ne dmsk." "Mn se lb," ekla Dua. "Tedy ne drek od enicha," pomyslel si Razumichin a bhvpro z toho ml radost. "J u myslel, e to je drek od Luina," poznamenal Raskolnikov. "Ne, Luin Dunce jet dn dar nedal." "Hm, hm! A pamatujete se jet, maminko, jak jsem byl zamilovan a chtl jsem se enit?" ekl nhle a zadval se na matku, ohromenou tm nhlm obratem i tnem, jakm o tom zaal hovoit. "Ale to v, zlatko!" Pulcherija Alexandrovna vymnila vznamn pohled s Dunkou i Razumichinem. "Hm! Ano! Co bych vm o tom povdl? U se na to ani pli nepamatuju. Byla to takov nemocn dvenka," pokraoval opt trochu zdumiv a s oima upenma do zem, "pln

neduiv. Rda dvala almunu ebrkm a pod jen snila o kltee, jednou j vyhrkly slzy, kdy se mi s tm svovala. Ba, ba... pamatuju se... dobe se pamatuju. Byla takov... nehezk. Opravdu nevm, pro jsem k n tehdy tak pilnul, asi proto, e pod stonala... Kdyby byla bvala jet chrom nebo hrbat, byl bych se do n asi zamiloval jet vc..." Nevesele se usml. "Ba... bylo to takov jarn poblouznn..." "Ne, to nebylo jen jarn poblouznn," ekla proctn Dunka. Pozorn a soustedn se na sestru podval, ale nevnmal nebo dokonce nechpal, co ekla. Pak, stle hluboce zamylen, vstal, pistoupil k matce, polbil ji a zase si sedl na sv msto. "Ale vdy ji m jet te rd!" ekla dojat Pulcherija Alexandrovna. "Co? Ji? Ach tak... mluvte o n! Ne! To vecko mi te pipad, jako by se to stalo na onom svt... a tak dvno! A i vecko kolem m jako by se odehrvalo nkde jinde..." Pozorn se na n podval. "Zrovna tak i vy... i na vs jako bych se dval a stl tisc verst od vs... Ale pro vbec o tom mluvme! A pro se vyptvte?" dodal zlostn, odmlel se a okusoval si nehty; znova se zadumal. "Ten tvj byt je ale ohavn, Roo, uinn rakev," peruila tsniv mlen Pulcherija Alexandrovna, "jsem pesvdena, e m hlavn vinu na tom, e se z tebe stal takov melancholik." "Byt?" odpovdl roztrit. "Pravda, byt k tomu vemu hodn pispl... u m to taky napadlo... Ani netute, maminko, jak podivnou mylenku jste zrovna vyslovila," pipojil nhle s divnm smkem. Nechyblo mnoho a tuto spolenost, tyto pbuzn, kter ti roky nevidl, tento intimn tn rozmluvy, a pitom naprostou nemonost o emkoli mluvit, to vecko by nakonec nemohl vydret. Bylo vak teba pistoupit k jedn neodkladn zleitosti, kterou chtl bezpodmnen jet tho dne tak i onak vyeit --tak se rozhodl hned prve, kdy se probudil. Te se t zleitosti radostn chopil jako vchodiska. "Posly, Duo," zaal vn a sue, "za to verej nedorozumn se ti ovem omlouvm, ale pesto pokldm za svou povinnost znova ti pipomenout, e v zsadnm neustoupm. Bu j, anebo Luin. Asi jsem j niema, ale ty nesm. Jeden z ns. Jestli si Luina vezme, pestanu t od t chvle pokldat za svou sestru!" "Roo, Roo! Vdy u jsme zas tam co vera!" zahoekovala Pulcherija Alexandrovna. "A pro o sob pod k, e jsi niema, to je nesnesiteln! Vera zrovna tak..." "Brate," ozvala se pevn a tak sue Dua, "tady jde o njak omyl, a to z tv strany. Pemlela jsem v noci, a jsem pila na to, v em to vz. Omyl je v tom, e ty se, jak se zd, domnv, e se nkomu a pro nkoho obtuji. Ale tak to vbec nen. Vdvm se jen a jen proto, e sama chci, protoe u tce snm, e jsem sama. Jiste budu v druh ad rda, budu-li moci njak prospt sv rodin, ale tato pohnutka nebyla pro mj zmr rozhodujc..." Le! horlil v duchu a okusoval si zlost nehty. Hrdopyka! Nechce se piznat, e to m bt dobr skutek... Ach ty pzemn povahy! I ta jejich lska se podob nenvisti... Och, jak je vecky... nenvidm! "Zkrtka a dobe, provdm se za Petra Petrovie," pokraovala Dunka, "protoe jsem si z dvojho zla vybrala to men. Mm v myslu estn splnit vecko, co ode m oekv, a proto neme bt e o tom, e ho chci oklamat... emu ses tak uklbl?" Tak u vzplanula a oi j hnviv zablskly. "Spln vecko?" zeptal se s jedovatm smkem. "A po uritou hranici. Ze zpsobu i formy, ktermi se o mne Petr Petrovi uchzel, jsem

ihned poznala, o mu jde. Je sice pravda, e si o sob mon trochu moc mysl, ale j doufm, e si m tak v... Pro se zas smje?" "A pro ty se zas erven? Ty le, sestro, schvln le, a jen a jen z ensk tvrdohlavosti, abys proti mn prosadila svou... Nen mon, aby sis Luina vila --vidl jsem ho a mluvil jsem s nm. To znamen, e se prodv, to znamen, e pinejmenm jedn podle, a j jsem rd, e se jet aspo erven!" "To nen pravda, j nelu!" vybuchla Dunka, kter ztratila posledn petku rozvahy. "Nevezmu si ho, nebudu-li si jist, e si m v a cen. A stejn si ho nevezmu, nebudu-li bezpen vdt, e si ho mohu vit j. O tom se natst mohu bezpen pesvdit, a to jet dnes. A takov manelstv nen niemnost, jak tvrd ty! A i kdybys ml pravdu a j se opravdu odhodlala k takov nzk vci, nen od tebe krut, e se mnou takhle mluv? Pro ode mne d hrdinstv, jakho mon nejsi sm schopen? To je tyranstv, to je nsil! Jestli tm nkoho znim, tak jen sama sebe... Jet jsem nikoho nezavradila!... Co se na mne tak dv? Pro jsi tak zbledl? Roo, co je ti? Roo, milku!" "Boe! Vdy z tebe omdlel!" vykikla Pulcherija Alexandrovna. "Ne, ne... hlouposti... to nic nen!... Jen se mi trochu zatoila hlava. Vbec jsem neomdlel... Co pod mte s tm omdlvnm... Hm! Tak tedy... co jsem to chtl. Aha: jak se vlastn chce jet dnes pesvdit, e si ho me vit a e si t on... cen, nebo jak jsi to ekla? ekla jsi pece, e dnes? Nebo jsem patn slyel?" "Maminko, ukate bratrovi dopis Petra Petrovie," ekla Dunka. Pulcherija Alexandrovna mu tesoucma se rukama podala dopis. Vzal ho s neskrvanou zvdavost. Ale jet ne ho rozevel, podval se trochu pekvapen na Dunku. "To je zvltn," promluvil pomalu, jakoby ohromen njakou novou mylenkou. "Kvli emu se vlastn tak pachtm? Kvli emu je vechen ten kik? Pro m za m, vezmi si koho chce!" Zdlo se, e to k pro sebe, ale vyslovil to nahlas a chvli se zaraen dval na sestru. Konen vak pece jen rozevel dopis, pod vak jet s podivn pekvapenm vrazem ve tvi, pak zaal zvolna a bedliv st a peetl dopis dvakrt. Pulcherija Alexandrovna byla jako na trn a i ostatn oekvali nco mimodnho. "Udivuje m to," promluvil po krtk vaze a podal dopis matce, ale sv slova nikomu pmo neuroval. "Chod pece po soudech, je to advokt, i e m takovou... okzalou... a takhle negramotn pe." Vichni sebou trhli; oekvali nco docela jinho. "Tihle tak pece pou vichni," podotkl honem Razumichin. "Copak jsi to etl?" "Ano." "Ukzali jsme mu to, Roo... poradili jsme se s nm pedtm," ozvala se rozpait Pulcherija Alexandrovna. "To je ryze soudcovsk sloh," peruil ji Razumichin. "Soudn listiny se tak pou dodnes." "Soudcovsk? Ano, prv e soudcovsk, edn... Ned se ct, e by to bylo tak negramotn, ale literrn to teprve nen; edn!" "Petr Petrovi ani neskrv, e si nemohl dovolit vy vzdln, a dokonce je hrd na to, e se sm tak vypracoval," poznamenala Avdoja Romanovna, kter se bratrv nov tn trochu dotkl.

"Nu, je-li hrd, m jist bt na, vak nic nekm. Jak se mi zd, sestro, tak ses urazila, e nemm k tomu dopisu vc ne tuhle zlehujc poznmku, a mysl, e jsem naschvl stoil e na takov hlouposti, abych si na tob zchladil hu. Naopak, v souvislosti s tm slohem m napadla jedna poznmka, kter bude v naem ppad rozhodn na mst. V dopise se na jednom mst prav velmi vznamn a jasn: 'a v tom ppad ponesete dsledky Vy', a mimoto je tam hrozba, e okamit odejde, jestlie pijdu j. Tahle vhrka, e odejde, znamen vlastn hrozbu, e vs ob nech na holikch, budete-li neposlun, a to i pesto, e vs u povolal do Petrohradu. A co mysl --me t takov obrat u Luina urazit stejn, jako kdyby to napsal tady on (ukzal na Razumichina) nebo Zosimov, nebo nkdo z ns?" "Jist ne," odpovdla oiven Dunka, "a jasn jsem pochopila, e je to vyjdeno pli naivn a e mon jen nen mistr pera... To je sprvn posteh, brate. Ani jsem neekala, e..." "Je to eeno soudnm stylem a soudnm stylem to jinak ct nejde, ale vyznlo to mon drsnji, ne chtl. Ale musm t troku zklamat: v dopise je toti jet jeden vrok, jedna pomluva proti mn a to dost podl. Vera jsem dal penze souchotinsk a znien vdov ne 'pod zminkou, e je to na poheb', nbr vslovn na poheb, a nikoliv do rukou dcery, dvete, jak pe, 'pochybn existence' (kterou jsem vidl vera poprv v ivot), nbr pmo vdov. V tom vem vidm pli ukvapenou touhu popinit m a zneptelit s vmi. Neboli, eeno opt soudnm stylem, pli zjevn mysl a velmi naivn spch. Je to lovk rozumn, ale k rozumnmu jednn sm rozum nesta. To vecko ho charakterizuje a... nemyslm, e by si t zvl cenil. A km ti to jen a jen pro pouen, protoe ti upmn peju jenom dobr..." Dunka mu neodpovdla; rozhodla se u pedtm a ekala jen na veer. "Tak jak se rozhodne, Roo?' zeptala se Pulcherija Alexandrovna, kterou jeho nhl nov, vcn tn znepokojil jet vc. "Co to znamen, 'rozhodne'?" "Petr Petrovi pece pe, e u ns veer nem bt a e odejde... jestli tam bude. Tak ekni co a jak... pijde?" "Tohle ovem nemohu rozhodnout j, ale pedevm vy, pokud vs takov poadavek Petra Petrovie neur, a za druh Dua, pokud to taky neur ji. J se zadm podle vs," dodal sue. "Dunka u se rozhodla, a j jsem s n zajedno," poznamenala kvapn Pulcherija Alexandrovna. "Rozhodla jsem se tak, e t prosm, Roo, snan t prosm, abys pi tom setkn urit byl," ekla Dua. "Pijde?" "Pijdu." "A vs tak prosm, abyste k nm veer v osm piel," otoila se na Razumichina. "Maminko, j ho zvu tak." "Dobe, Dunko. A se stane tak," dodala Pulcherija Alexandrovna, "jak jste rozhodli. Vak i mn se ulev --nerada se petvauji a lu. Radji si nalijeme istho vna... a je to Petru Petrovii po chuti, nebo nen!" IV Vtom se tie otevely dvee a do pokoje nesmle vela njak dvka. Vichni se k n udiven a zvdav otoili. Raskolnikov ji hned nepoznal. Byla to Sofja Semjonovna Marmeladovov. Poprv ji vidl u vera, ale v takov chvli, za takov situace a v takovch atech, e mu utkvla v pamti pln jin podoba. Te to byla prost, ba nuzn obleen dvka, jet

mladik, sp dvtko, se skromnm a slunm vystupovnm a s jasnm, ale troku plachm obliejem. Mla na sob docela jednoduch domc ateky, na hlav star, u nemodern klobouek, jen v rukou mla jako vera paraplko. Kdy nenadle vkroila do svtnice pln lid, nejene zrozpaitla, ale pln ztratila hlavu, polekala se jako mal dcko, a dokonce u couvla zptky. "Ach... to jste vy?" ekl nadmru pekvapen Raskolnikov a nhle sm tak upadl do zmatku. Okamit si toti uvdomil, e matka i sestra u z Luinovy narky v dopise vd o jist dvce "pochybn" existence. Prv protestoval proti Luinov pomluv a zdraznil, e tu dvku vidl poprv, a vtom k nmu sama pichz. Uvdomil si i to, e ani slvkem neprotestoval proti vrazu "pochybn existence". To vecko mu ve vteince nejasn proltlo hlavou. Ale kdy se lpe podval, najednou zjistil, e to ponen stvoen je u ponen tak, e k nmu nhle poctil soucit. A kdy pak vidl, jak sebou postraen trhla a u chce utct, nco se v nm vzepelo. "Vs jsem se nenadl," ekl chvatn a pohledem ji zadrel. "Posate se, bute tak hodn. Pichzte asi od Katriny Ivanovny. Promite, sem ne, tamhle se posate..." Kdy Soa vstoupila, Razumichin, sedc na jedn z Raskolnikovovch t idl, a u dve, vstal, aby mohla projt. Raskolnikov j zprvu ukzal na msto v rohu divanu, kde sedl Zosimov, ale uvdomil si, e divan je msto pli familirn a slou mu za lko, a proto j rychle nabdl Razumichinovu idli. "A ty se posa sem," usadil Razumichina do rohu, kde pedtm sedl Zosimov. Soa se posadila, ale div se nerozklepala strachem a nesmle se podvala na ob dmy. Zejm sama nechpala, jak si vedle nich mohla sednout. Jakmile si to uvdomila, ulekla se tak, e honem zase vstala a pln zmaten se obrtila k Raskolnikovovi. "J... j jsem... pila jen na skok, odpuste, e vyruuju," zajkala se. "Posl m Katrina Ivanovna, nemla nikoho jinho... Mm vm vydit, e Katrina Ivanovna snan pros, abyste ztra piel na poheb... rno po mi... Na Mitrofanv hbitov a pak k nm... k n... abyste piel na obd... Abyste j prokzal tu est... To jsem vm mla vydit." Zakoktala se a zmlkla. "Budu hledt pijt... urit... urit," vstal tak Raskolnikov a tak se bhvpro zajkal a zmlkl v pli slova. "Posate se jet laskav," ekl nhle, "musm s vmi mluvit. Prosm vs nevm, jestli nepospchte --bute tak hodn a vnujte mi chvilenku..." A pistril j idli. Soa se znova posadila a znova ostchav a zmaten zailhala po obou dmch a hned sklopila oi. Raskolnikovovi stoupla krev do blho oblieje, oi mu zasvtily, cosi do nho nhle vjelo. "Maminko," ekl pevn a dtkliv, "to je Sofja Semjonovna Marmeladovov, dcera chudka pana Marmeladova, kterho vera ped mma oima pejeli kon a o kterm jsem vm u kal..." Pulcherija Alexandrovna se podvala na Sou maliko pimhouenma oima. Pestoe byla velmi zmatena Roovm upenm a vyzvavm pohledem, nedovedla si toto poten odept. Dunka se vn a upen zahledla pmo do tve neboh dvky a nechpav si ji prohlela. Soa pi pedstavovn znova zvedla oi, ale upadla do jet vtho zmatku. "Chtl jsem se vs zeptat," oslovil ji honem Raskolnikov, "jak to u vs dnes vypadalo. Nedlal vm nkdo njak pote... napklad policie?" "Ani ne, nikdo nic... Vak je pln jasn, na co umel, tak ns nechali na pokoji. Jenom njemnci se zlob." "Propak?"

"e je tam tlo moc dlouho... te jsou tahle vedra a dusna... tak ho dnes ped poehnnm penesou na hbitov a do ztka bude vystaven v kapli. Katrina Ivanovna nejdv nechtla ani slyet, ale te sama uznv, e to mus bt..." "Tak tedy dnes?" "Pros vs, abyste j prokzal est a piel ztra na poheb do kostela, a pak abyste u n posedl na smuten hostin." "Copak njakou pod?" "Ano, jenom malikou, vte? Mm vm vydit, e vm moc dkuje za to, e jste nm vera pomohl... nebt vs, nemli bychom za co vypravit poheb." A najednou j zacukaly rty a brada, ale rychle zase sklopila oi, sebrala sly a ovldla se. Raskolnikov si ji pi t rozmluv bedliv prohlel. Mla hubenou, tuze hubenou a bledou tviku, dost nesoumrnou a njakou piatou, se piatm noskem i bradikou. Snad se ani nedalo ct, e je hezk, zato jej svtle modr oi byly velmi jasn, a jakmile se trochu rozveselily, dostvala jej tv tak mile naivn vraz, e byla a pitaliv. Mimoto mla ve tvi a vbec v celm zjevu ten charakteristick rys, e pes svch osmnct let vypadala jako dvtko, mnohem mlad ne ve skutenosti, docela dtsky, a to se nkdy a smn projevovalo v jejch gestech. "Copak Katrina Ivanovna vystaila s tak malm obnosem, e jet chce uspodat pohotn?" porn prodluoval Raskolnikov rozmluvu. "Rakev bude docela obyejn, vte... a vecko bude docela obyejn, nebude to moc stt... u jsme to s Katrinou Ivanovnou vypotaly, na pohotn jet nco vybyde... Katrin Ivanovn na tom moc zle. To vte, potebuje njakou tu tchu... je takov, vak vy vte..." "Chpu... vecko chpu... Coe si tak prohlte mj pokoj? Tady maminka taky k, e je to tu jak v rakvi." "A vera jste nm dal vecko, co jste ml!" ekla na to Sonka zvltnm zvunm, pekotnm epotem a opt sklopila oi k zemi. A zase se j roztsly rty a brada. Celou dobu byla ohromen nuznost Raskolnikovova bytu a te j ta slova unikla proti jej vli. Chvli nikdo nic nekal. Duniny oi jako by se rozjasnily, dokonce i Pulcherija Alexandrovna se na Sou pvtiv podvala. "Roo," ekla a vstala, "obdvat budeme samozejm spolu. Pjdeme u, Dunko... A ty bys udlal nejlp, Roo, kdyby ses el troku projt a pak si chvli odpoinul, lehl si, a k nm pij dve... Asi jsme t uondali..." "Dobe, dobe, pijdu," vstal tak a najednou ml naspch. "Vlastn musm jet nco vydit..." "Copak budete obdvat kad zvl?" zvolal pobouen Razumichin a vyvalil na Raskolnikova oi. "Co t to napadlo?" "Dobe, dobe, to vte, e pijdu... Ty tady jet chvli zsta. Snad u ho te mete postrdat, maminko? Neeknete, e jsem vm ho odloudil?" "Kdepak, kdepak! A vy, Dmitriji Prokofjii, nm jist prokete tu est a poobdvte s nmi?" "Pijte, prosm vs!" poprosila Dua. Razumichin se s nimi louil s rozzenou tv. Na vteinku vichni podivn zrozpaitli. "Sbohem, Roo, toti na shledanou, nerada km sbohem. Sbohem, Nastasjo... Boe, u zas to sbohem!"

Pulcherija Alexandrovna se chtla rozlouit i se Sonkou, ale nevylo j to a radji honem vyla ze dve. Ale Avdoja Romanovna, jak se zdlo, ekala, a na ni dojde, a kdy prochzela za matkou kolem Soni, rozlouila se s n astnou, zdvoilou a dnou klonou. Sonka se ve zmatku uklonila jaksi pli chvatn a vylekan a jej tv se sthla skoro v bolestivou grimasu, jako by j zdvoilost a pozornost Avdoji Romanovny byla na obt a psobila j trze. "Tak sbohem, Duo!" zavolal Raskolnikov u na chodb. "Podej mi pece ruku!" "U jsem ti ji podala, zapomnls?" obrtila se laskav a zaraen. "Tak mi ji podej jet jednou!" A vele j stiskl tl prsty. Dunka se na nho usmla, zaervenala se, rychle vyprostila ruku a odchzela za matkou bhvpro tak cel astn. "Tak to bychom mli!" ekl s rozjasnnm pohledem Son, kdy se vrtil. "Dej pnbh mrtvm vn odpoinut a ivm dlouh it! Vite? Co kte?" Soa se skoro s divem dvala na jeho nhle rozjasnnou tv; on se chvilinku mlky a upen dval na ni a v tch nkolika okamicch mu proltlo pamt vecko, co mu o n vyprvl jej nebotk otec... "Proboha ivho, Dunko!" spustila Pulcherija Alexandrovna, jakmile vyly z domu. "Jsem ti skoro rda, e u jsme odtud. pln se mi ulevilo. Kdepak bych si jen vera ve vlaku pomyslela, e se z neho takovho budu radovat!" "km vm pece, maminko, e jet zdaleka nen zdrv. Copak to nevidte? Mon e po ns tesknil a rozstonal se z toho. Musme bt shovvav, vdy se d tolik, tolik odpustit..." "Ale ty jsi shovvav nebyla!" skoila j hned oste a vytav do ei Pulcherija Alexandrovna. "V, Duo, dobe jsem si vs prohldla, tys jeho pln dvojnk, ani ne tak podobou jako duevn: oba jste melancholici, oba jste mrzouti a hned kvli vemu vzplanete, oba jste pyn a oba velkomysln... Nen pece mon, Dunko, aby byl egoista, vi?... Jak jen pomyslm na to, co bude veer, nectm srdce v tle!" "Nebojte se, maminko, bude jen to, co mus bt." "Dunko! Ale pova, v jak jsme situaci! Co kdy Petr Petrovi odmtne?" neopatrn uniklo neastn Pulcheriji Alexandrovn. "Za bude potom stt!" odsekla stroze a pezrav Dua. "A moc dobe jsme udlaly, e jsme odtud odely," zamlouvala to honem Pulcherija Alexandrovna, "ml nkam nameno, a se radji projde, a se nadch vzduchu, hrza, jak je u nho dusno! Ale kde se tady m lovk nalokat vzduchu? Vdy je tu i na ulicch jako v podzemn kobce. Boe mj, to je msto! Pozor, uhni, nebo t zamknou, vid, e nco nesou! To thnou klavr, no ne... takovhle tlaenice... z toho dvete mm tak notn strach." "Z jakho dvete, maminko?" "Ale z t Sofji Semjonovny, co tam dnes pila..." "A propak?" "Mm takovou pedtuchu, Duo. V nebo nev, ale jak se objevila ve dvech, hned m napadlo, vida, v em to vz!" "V niem nic nevz!" rozzlobila se Dua. "Co mte s tmi pedtuchami, mami! Zn ji pece teprve od verejka, a dnes ji nejdv ani nepoznal." "Jen pokej, vak uvid!... Roziluje m, uvid, uvid! Vydsila jsem se: tak po mn koukala, ale tak, m takov oi, sotva jsem vydrela na idli, v, jak nm ji pedstavoval. Je mi to divn, Petr Petrovi o n pe takov vci, a on nm ji bhvjak pedstavuje, a k tomu tob! Tak mu tedy na n zle!"

"Pe se leccos! O ns se tak mluvilo a psalo, copak u jste zapomnla? J jsem pesvden, e je... skvl a e je to vecko nesmysl!" "Pla bych j to." "A Petr Petrovi je hanebn klevetnk!" uzavela oste Dunka. Pulcherija Alexandrovna u ani nehlesla. Rozmluva uvzla. "Tak podvej se, co bych od tebe chtl..." kal Raskolnikov a odvdl si Razumichina k oknu. "Tak j eknu Katrin Ivanovn, e pijdete..." louila se honem Soa. "Hned, hned, Sofjo Semjonovno, nemme dn tajemstv, vbec nm nevadte... Rd bych vm ekl jet nkolik slov... Tak hele, " ual nhle vtu v pli a obrtil se k Razumichinovi. "Ty pece zn toho... Jak se jen... Porfirije Petrovie?" "Bodej. Jsme pbuzn. A pro?" dodal Razumichin s nhlou zvdavost. "Myslm, e te vede vyetovn... no, o t vrad... aspo vera jste o tom mluvili." "Ano... a co?" Razumichin nhle vyvalil oi. "Vyslch pr zstavce, a j tam mm tak njak zstavy, mejd, nestoj to za e, ale pece jen prstnek, kter mi dala na pamtku sestra, kdy jsem odchzel z domova, a stbrn hodinky po otci. Dohromady to m cenu pt nebo est rubl, ale mn je to drah jako pamtka. Jak to mm zadit? Nerad bych, aby ty vci propadly, zvl hodinky. Prve, kdy se mluvilo o Duninch hodinkch, ve mn hrklo, e se matka na n bude chtt podvat. Je to jedin vc, kter nm zstala po otci. Kdybychom o n pili, tak se z toho snad rozstn! Zn ensk! Tak pora, co mm dlat! Vm, e bych to ml ohlsit na komisastv. Anebo snad pmo Porfirijovi? Co mysl? Dost to pospch! Uvid, e se maminka jet ped obdem na n bude ptt!" "Na komisastv? Vyloueno! Jedin k Porfirijovi!" vykikl neobyejn rozilen Razumichin. "Posly, to jsem rd! Ale jakpak rozmlen, jdeme hned, je to pr krok, jist bude doma!" "Dobe... tak pjdeme..." "Bude hrozn, hrozitnsky rd, e t pozn! Mnohokrt jsem mu o tob vykldal... Vera taky. Poj!... Tak tys tu bbu znal! Tedy takhle!... To je ale b--je-n zvrat!... Ano, ale... Sofja Ivanovna..." "Sofja Semjonovna," opravil Raskolnikov. "Sofjo Semjonovno, to je mj ptel Razumichin, moc hodn lovk..." "Jestli u muste jt..." zaala Soa, kter k Razumichinovi ani nepozvedla oi, a jet vc z toho zrozpaitla. "Ano, pjdeme!" rozhodl Raskolnikov. "Zajdu k vm jet dnes, Sofjo Semjonovno, ale muste mi ct, kde bydlte." Snad to nebylo rozpaky, ale tm, jak spchal, e uhbal ped jejm pohledem. Soa mu ekla adresu a pitom se zaervenala. Vyli vichni spolen. "Copak nezamyk?" zeptal se Razumichin, kter el ze schod jako posledn. "Nikdy!... U dva roky se vlastn chystm, e koupm zmek," dodal lehkovn. "A nen astn ten, kdo nem co zamykat?" zasml se a otoil se k Son. Ped vraty se zastavili. "Vy mte cestu doprava, Sofjo Semjonovno? Jet mi povzte, jak jste m nala?" zeptal se takovm tnem, jako by j chtl ct nco docela jinho. Rd by se byl zahledl do jejch mrnch jasnch o, ale pod se mu to nedailo.

"Vera jste pece ekl adresu Poljece." "Polje? Ah tak... Poljeka! Ta malik... to je vae sestra? Tak j j ekl, kde bydlm?" "Copak jste u zapomnl?" "Ne... u vm..." "A mn o vs vyprvl hned tenkrt nebotk otec... Ale tenkrt jsem jet nevdla, jak se jmenujete, on to tak nevdl... A dnes jsem pila... No, a protoe jsem se vera dovdla, jak se jmenujete... tak jsem se dneska vyptala, kde tu bydl pan Raskolnikov. Nevdla jsem, e taky bydlte v podnjmu... Tak sbohem... Katrin Ivanovn eknu..." Byla hrozn rda, e konen me jt; se sklopenou hlavou pospchala, aby u jim byla z o a co nejrychleji udlala tch dvacet krok k nro, kde zahne doprava a konen bude sama, a pi rychl chzi, po nikom se nedvajc a nikoho nevnmajc, bude pemtat, vybavovat si a vit kad slvko, kadou podrobnost z toho, co slyela a vidla. Nikdy nic na ni dosud neudlalo takov dojem. Jako by j nepozorovan a jitiv veel do due cel nov svt. Najednou si vzpomnla, e Raskolnikov k n chce dnes pijt, mon jet dopoledne, hned te! "Jenom ne dnes, jen ne dnes!" eptala si se sevenm nitrem, jako by nkoho dtsky vyden uproovala: "Boe! Ke mn... do t svtnice... uvid... paneboe!" Nen divu, e si v tch chvlch nemohla vimnout neznmho pna, kter ji vytrvale sledoval a el j celou dobu v patch. el tak za n u od samch vrat. Ve chvli, kdy se vichni ti, Razumichin, Raskolnikov a ona zastavili na pr slov ped domem, onen chodec je prv mjel a maliko sebou trhl, kdy letmo zaslechl Sonina slova: "Tak jsem se vyptala, kde tu bydl pan Raskolnikov." Rychle a pozorn si prohldl vecky ti a nejvce Raskolnikova, s nm Soa mluvila; pak se podval na dm a vtpil si ho do pamti. To vecko se stalo v okamiku, v chzi, a chodec nedal najevo nic, co by na mohlo upozornit, a pomalejm krokem, jako by vykval, el dl. ekal na Sou: slyel, e se louili a e Soa pjde nkam, kde bydl. "Ale kam? Odnkud je mi povdom," pemtal a vybavoval si Soninu tv. "To musm zjistit." Kdy doel na roh, peel na druhou stranu ulice, ohldl se a uvidl, e Soa u jde za nm tou cestou a nic kolem sebe nepozoruje. Na rohu zahnula do te ulice. el za n po protjm chodnku a stle ji bedliv pozoroval; asi po padesti krocch opt peel na tu stranu ulice, po n la Soa, dohonil ji a stle se drel asi pt krok za n. Byl to tak padestnk vy statn postavy, s irokmi svislmi rameny, kter ho dlala trochu pihrblm. Pi svm vihckm a elegantnm obleen vypadal jako reprezentativn urozen pn. V rukou ml pknou hlku, kterou pi kadm kroku poklepval po chodnku, na rukou ml ist rukaviky. Jeho irok hranat tv byla dost vzhledn a mla zdravou, nepetrohradskou barvu. Dosud velmi hust vlasy byly docela svtl a jen nepatrn proedivl a iroce splvajc hust plnovous byl jet svtlej ne vlasy. Ml modr oi chladnho, pronikavho, hloubavho pohledu, rty syt erven. Prost v kadm ohledu velmi zachoval mu, kter zdaleka nevypadal na sv lta. Kdy Soa vyla k prplavu, octli se na chodnku vedle sebe. Pitom mu neulo, jak je zamylen a roztrit. Kdy zahnula do vrat svho domu, veel jakoby trochu pekvapen za n. Na dvoe zahnula doprava, do rohu, z nho vedlo schodit k jejmu bytu. "Ale!" zamumlal neznm pn a pustil se po schodech za n. Teprve v t chvli si ho Soa vimla. Vyla do druhho poschod, odboila do chodby a zazvonila u bytu slo devt, na jeho

dvech bylo napsno kdou: Kapernaumov, krej. "Ale!" opakoval znova neznm, pekvapen tou zvltn nhodou a zazvonil vedle u sla osm. Dvee byly asi est krok od sebe. "Tak vy bydlte u Kapernaumova!" zasml se na Sou. "Vera mi peil vestu. J bydlm tady vedle u madame Gertrudy Karlovny Resslichov. To je nhoda!" Soa se na nho pozorn podvala. "Jsme soused," pokraoval s pehnanou veselost. "Jsem toti ve mst teprve tet den. Tak zatm na shledanou!" Soa neodpovdla. Prv j oteveli, rychle vklouzla dovnit. Nevdla pro, ale bylo j hanba a byla v n mal duika... Razumichin byl celou cestu k Porfirijovi velmi rozjaen. "To je bjen, love," opakoval nkolikrt. "Jsem tak rd! Tak rd!" Propak jsi rd? ptal se v duchu Raskolnikov. "V, j netuil, es taky u t bby zastavoval. A... a... je to u dvno? Rozumj, je to u dvno, cos u n byl?" Jak naivn hlupk! pomyslel si zase Raskolnikov. "Kdy?" zastavil se a vzpomnal. "Myslm, e jsem tam byl njak ti dny ped jej smrt. Ostatn, j te nejdu ty vci vyplatit," vracel se se zvltnm chvatem a horlivost k starostem o sv vci. "Mm toti zas vehovudy jeden stbrn rubl... po tom verejm zatracenm blouznn!" Na blouznn poloil zvltn draz. "Tak, tak, tak," pitakval rychle a neznmo emu Razumichin, "proto t to taky... tak ohromilo... v, dokonce jsi i blouznil pod o njakch prstncch a etzcch!... Tak, tak... To je jasn, te je vecko jasn!" Vida! Jak se v nich ta domnnka uhnzdila! Tenhle lovk se pro m d teba ukiovat, a pece je hrozn rd, e se vysvtlilo, pro jsem blouznil o prstncch! Jak je to vechny posedlo! "Ale zastihneme ho doma?" "Zastihneme, zastihneme," ujioval horliv Razumichin. "love, to je vborn chlapk, vak uvid! Je troku tvrd, ne snad, e by byl mlo spoleensk, myslm tvrd v jinm ohledu. Je to chytr chlapk, moc, dokonce nramn chytr, ale m takov zvltn zpsob mylen... Je to nedvivec, skeptik, cynik... Rd lidi napaluje, toti nenapaluje, rd si z kadho stl... I metodu m starou, vychz z dolinch dkaz... Ale je to machr, machr... Loni vyptral jeden ppad, taky vradu, pi kter byla tm ztracena jakkoliv stopa! Hrozn, hrozn rd by se s tebou seznmil!" "Jak to, e hrozn rd?" "Toti ne snad e by... podvej, v posledn dob, kdy ses rozstonal, jsem na tebe velmi asto zavdl e... No ... a kdy se dovdl, es prvnk a e ti pomry nedovolily dostudovat, ekl: 'To je koda!' A j usoudil... toti vecko to dohromady, nejenom to jedin; Zametov vera... Podvej Roo, j ped tebou vera v opilosti cestou dom nco vanil... a te mm, love, strach, aby sis to njak nezveliil, v?" "Co mysl? To, e m pokldaj za pomatenho? Ale teba je to pravda." Keovit se usml. "Tak... tak... toti fuj, kdepak!... Zkrtka vecko, co jsem kal... (jet velicos jinho), vecko byly opil vsty." "Propak se tak omlouv! Mm u toho po krk!" vyjel si na nj Raskolnikov a pli podrdn. Troku to ostatn zahrl. "Vm, vm a chpu. V mi, e chpu. A je mi hanba o tom mluvit..."

"Kdy je ti hanba, tak o tom nemluv!" Oba se odmleli. Razumichin byl v sedmm nebi a Raskolnikov to s odporem ctil. Dlalo mu starosti i to, co Razumichin prv kal o Porfirijovi. Ped tm si taky musm hrt na chudka, pemtal a ctil, jak bledne a jak mu bu srdce, a hodn vrohodn. Nejvrohodnj by ovem bylo nehrt si na nic. Okzale si na nic nehrt! Ne, okzale by bylo zase nevrohodn... No, a jak se to vyvine... uvidme... hned... je to dobe nebo ne, e tam jdu? Motl sm let do plamene. Srdce mi tlue, a to nen hezk! "Tamhleten ed dm," ekl Razumichin. Nejdleitj je, jestli Porfirij v, nebo nev, e jsem vera byl u t arodjnice... v tom byt... a e jsem se vyptval na krev. To musm uhodnout okamit, hned jak tam vkrom, musm mu to poznat na nose, jinak... a jsem ztracen, ale poznm to! "A poslechni, love!" podval se nhle s potmilm smvem na Razumichina. "Dneska se mi u od rna zd njak penramn rozilen. e je to tak?" "Jak to rozilen? Nejsem ani trochu rozilen!" trhl sebou Razumichin. "Ale jsi, love, to se hned pozn. Prve jsi sedl na idli, jako nesedv nikdy, na krajku, a pod to s tebou ilo. Pro nic za nic jsi pod vyskakoval. Chvli ses zlobil, a najednou jsi byl zase sladk jako cukrkandl. Dokonce ses ervenal. Zvl po tom pozvn na obd jsi se hrozn zaervenal." "Nic takovho nebylo, to van!... Co vlastn mysl!" "To, es jako primnek! Brr, u se zas erven!" "Jsi ty ale netvor!" "Propak takov rozpaky? Romeo! Pokej, j to na tebe dnes nkde povm, hehehe! Paneku, to pobavm maminku... a jet nkoho..." "Pokej, pokej, pokej, to je vn vc, to je pece... Jak to potom bude vypadat, ty mizero!" brnil se Razumichin pln vyveden z rovnovhy a tuhl hrzou. "Coe jim pov? love, j... Ne ty jsi ale zve!" "Jak rika na jae! Kdybys vdl, jak ti to slu --pln dvoumetrov Romeo! A jak ses dnes vymydlil, i nehty sis vyistil, vi? Kdopak tohle pamatuje! A na mou dui, navonl ses! Sehni se ke mn!" "Zve!!!" Raskolnikov se tolik sml, e se, jak se zdlo, nemohl zastavit, a tak vchzeli do bytu Porfirije Petrovie se smchem. Prv to Raskolnikov poteboval --v pokojch mohli slyet, e pili s veselou a e se jet v pedsni pod smj. "Tady o tom ani slovo, sic t zalpnu jako hada!" zasyel Razumichin rozlcen na Raskolnikova a sevel mu rameno. V Ale Raskolnikov u vchzel do pokoje. Vstupoval tam s takovm vrazem, jako by se musel v silou pemhat, aby nevyprskl smchem. Za nm kltiv a neohraban, se sveepou grimasou a rud jako krocan vchzel zahanben Razumichin. Jeho tv i cel zjev byly v t chvli skuten k popukn a pln vysvtlovaly Raskolnikovv smch. Raskolnikov se, jet dve ne byl pedstaven, uklonil pnu domu, kter stl uprosted pokoje a nechpav se na n dval, podal a stiskl mu ruku, ale zejm pitom pod jet pli zpasil se svou veselost, ne aby k tomu mohl dodat aspo dv ti slova. Ale sotva se mu podailo naladit tv vn a cosi zamumlat, nhle, jakoby proti sv vli se opt podval na Razumichina, a to u se neovldl:

potlaen smch propukl tm nezadritelnji, m vce byl do t chvli zadrovn. A to, jak mimodn tento "srden smch" Razumichina popuzoval, dvalo celmu vjevu punc upmnho vesel a hlavn pirozenosti. A Razumichin k tomu jako naschvl jet pispl. "Zatracen mizero!" zahromoval a rozphl se rukou, piem pratil do malho kulatho stolku, na nm stla przdn sklenice od aje. Vecko s inkotem letlo na zem. "Ale snad mi tu nechcete lmat idle, pnov, zruinujete sttn pokladnu!" zahlaholil vesele Porfirij Petrovi. Vjev vyvrcholil takto: Raskolnikov se utioval, zapomenuv ruku v dlani pna domu, ale dobe vychovan ekal na okamik, jak by to co nejrychleji a nejpirozenji skoncoval. Razumichin, nadobro vyveden z mry pevrenm stolku a rozbitm sklenice, zamraen pohldl na stepy, odplivl si a prudce se otoil k oknu, zdy k ostatnm a s nasupenou tv vyhlel ven, ani co vnmal. Porfirij Petrovi se sml a byl ochoten v tom pokraovat, nicmn bylo zejm, e potebuje vysvtlen. V kout na idli sedl Zametov, kter pi pchodu host vstal a vykval; sta ml roztaen do smvu, ale na to, co se odehrvalo, hledl pekvapen a trochu nedviv, a na Raskolnikova dokonce s jistm zmatkem. Nenadl ptomnost Zametova Raskolnikova nepjemn pekvapila. V tom nco vz! pomyslel si. "Promite, prosm!" zaal co nejrozpaitji. "Raskolnikov..." "Prosm, prosm, velmi m t, i e jste takto pili... Copak? Ani se s nmi nepozdrav?" kvl Porfirij Petrovi na Razumichina. "Na mou dui nevm, pro se na m tak rozltil. Neekl jsem cestou nic, ne e je jako Romeo, a... dokzal jsem mu to, to je celkem vechno." "Ty zve!" vyrazil Razumichin, stle otoen zdy. "Ml asi hodn vn dvody, kdy se takhle rozertil kvli jednomu slovku," rozesml se Porfirij. "To v! Ty detektive!... Ale co, mete mi vlzt na zda!" odsekl Razumichin a najednou se sm rozesml a s rozjaenou tv, jako by se nic nestalo, pistoupil k Porfiriji Petroviovi. "Tak dost! Jsme blzni. Te k vci: tady mj ptel Rodion Romany Raskolnikov za prv o tob u mnoho slyel a rd by t poznal, a za druh by s tebou rd vydil jednu malikost. Jeje! Zametov! Kde se tu bere? Copak se znte? U dlouho?" Jet tohle! znepokojil se Raskolnikov. Zametov se trochu zarazil, ale ne pli. "Vera u tebe jsme se poznali," vysvtlil nenucenm tnem. "Tak jste mi uetili prci --minul tden m hrozn prosil, abych ho s tebou, Porfiriji, njak seznmil, a vida, nali jste se i beze m... Kde tu m njak tabk?" Porfirij Petrovi byl po domcku jen v upanu, velmi ist koili a selapanch trepkch. Mohlo mu bt asi ptaticet, byl pomen, obtloustl, dokonce ml mal bko, hladce vyholen obliej bez knr i licous, krtce osthan vlasy na velk kulat hlav, na ztylku zvltnm zpsobem vypukl. Jeho trochu odul, kulat obliej s tupm nosem ml nezdravou okrovou barvu, ale celkem bodr, ba potuteln vraz. Dokonce by se dalo ct, e je to tv dobromysln, nebt vrazu jeho o, przran vodov lesklch, zakrytch tm blmi, jakoby stle na nkoho pomrkvajcmi asami. Jejich pohled podivn disharmonoval s jeho zjevem, kter ml v sob a cosi enskho a dodval mu mnohem vt vnosti, ne se od nho na prvn pohled dalo oekvat. Sotva Porfirij Petrovi uslyel, e host s nm chce vydit njakou "malikost", ihned ho vyzval, aby se posadil na divan, sm se posadil na druhm konci a zadval se na hosta v

bezprostednm oekvn jeho vkladu, s tm napjatm a pespli vnm zjmem, kter je napoprv a tsniv a matouc, zejmna kdy posluchae neznte a kdy to, co vykldte, podle vaeho nzoru zdaleka neodpovd tak soustedn pozornosti, jak se vm dostv. Ale Raskolnikov strun a souvisle vyloil svou zleitost, a nejen byl spokojen sm sebou, nbr dokonce si stail Porfirije dost dobe prohldnout. Tak Porfirij Petrovi od nho celou dobu ani na chvli neodvrtil pohled. Razumichin, kter se posadil u tho stolu naproti nim, jejich jednn dychtiv a netrpliv sledoval a stdav se dval z jednoho na druhho, a to vypadalo trochu pehnan. Hlupk! zaklel v duchu Raskolnikov. "Budete muset napsat oznmen na policii," odpovdl s psn edn tv Porfirij, "v tom smyslu, prosm, e jste se dovdl tu a tu vc, to znamen o on vrad, a e proste, aby vam jmnem uvdomili vyetovatele, ktermu byl ppad sven, e ty a ty vci pat vm a e byste je rd vyplatil... anebo tak njak... ostatn tam vm to sepou." "Ale to je prv to," vysvtloval Raskolnikov, jak nejzmatenji byl schopen, "e zrovna nejsem pi penzch... a e neseenu ani takov pakatel... vte, j bych rd prozatm jen ohlsil, e ty vci pat mn a e a budu mt penze..." "To na vci nic nemn, prosm," odpovdl Porfirij Petrovi, kter pijal vysvtlen o finann situaci chladn, "ale konen, jestli si pejete, mete napsat tak pmo mn v tm smyslu, e jste zjistil to a to a ohlaujete, e ty a ty vci, a proste..." "Sta obyejn papr?" rychle projevil Raskolnikov opt zjem o finann strnku vci. "Ovem, ten nejobyejnj, prosm!" A Porfirij Petrovi se na nho najednou podval s neskrvanou ironi v pimhouench och a jako by na nho zamrkal. Ale to se mon Raskolnikovovi jen zdlo, protoe to byl jen zlomek vteiny. Kadopdn nco podobnho postehl, a byl by dal krk na to, e na nj bhvpro mrkl. V to! projelo jm jako blesk. "Promite, e vs obtuji takovmi malikostmi," pokraoval trochu nejistji, "m vci maj cenu nanejv pt rubl, ale vm si jich jako upomnky od tch, kdo mi je vnovali, a piznm se, e jsem se velmi polekal, kdy jsem se to dovdl..." "A proto jsi vera tak vyletl, kdy jsem se Zosimovovi zmnil, e Porfirij vyslch zstavce!" vmsil se Razumichin zejm s dobrm myslem. To u bylo nesnesiteln. Raskolnikov se neovldl a zlostn po nm loupl svma ernma oima, v nich blskl hnv. Ale hned se vzpamatoval. "Mm dojem, e se mi vysmv!" obrtil se k nmu s dobe hranm podrdnm. "Dvm ti za pravdu, e z tvho hlediska mon projevuju pli velkou starost o takov bezcenn krmy, ale kvli tomu m nemus pokldat za egoistu ani za chamtivce, z mho hlediska pece nemus bt ty dv nicotn vciky naprosto bezcenn. U jsem ti kal, e ty stbrn hodinky, kter maj tak za gro ceny, jsou nae jedin pamtka po otci. Me se mi vysmvat, ale pijela za mnou matka," otoil se nhle k Porfirijovi, "a kdyby se dovdla," obrtil se rychle opt k Razumichinovi a snail se v t chvli mluvit zvl dojat, "e jsem ty hodinky zaantroil, byla by z toho na mou dui zoufal! Znte ensk!" "Ale kdepak! Tak jsem to vbec nemyslel! Prv naopak!" bouil pohnvan Razumichin. "Bylo to dobr? Bylo to pirozen? Nepehnal jsem to?" chvl se v duchu Raskolnikov. "Pro jsem ekl to: znte ensk?" "Tak vm pijela matka?" peptal se bhvpro Porfirij Petrovi. "Ano."

"A kdypak?" "Vera veer." Porfirij chvli nic nekal, jako by pemlel. "O sv vci jste nemohl v dnm ppad pijt," pokraoval pak nevzruen a chladn. "U dvno na vs toti ekm." A jako by se nechumelilo starostliv pistrkoval na stole popelnk Razumichinovi, kter bezohledn oklepval popel na koberec. Raskolnikov sebou trhl, ale Porfirij, pod jet zaujat Razumichinovou cigaretou, to jak se zdlo nevidl. "ek? Copak jsi vdl, e tam zastavoval?" vykikl Razumichin. Porfirij Petrovi se obrtil pmo k Raskolnikovovi? "Ob vae vci, prsten i hodinky, byly u n zabalen v jednom balku a na pape bylo zeteln tukou napsno vae jmno i datum, kdy je od vs pejala..." "Jak dobe jste si toho viml!" usml se kiv Raskolnikov a snail se hledt mu pmo do o; nevydrel vak a dodal: "Podotkm to proto, e zastavovatel bylo jist mnoho... take nen snadn vecky si je pamatovat... A vy si naopak vecky pamatujete a... a..." Hloup! Uboh! Pro jsem to dodval!" "To proto, e skoro vichni, kdo tam nco zastavili, jsou u znmi, a u jen vy jste si dval naas," odpovdl Porfirij s docela jemnm ndechem ironie. "Nebyl jsem docela zdrv." "I to jsem slyel, ano. Dokonce mi kali, e pr vs nco velmi rozruilo. A pod jet jste, tum, njak bled?" "Nejsem vbec bled... naopak, jsem pln zdrv!" odsekl Raskolnikov nhle zmnnm, hrubm a zlostnm tnem. Dostval vztek a nemohl se ovldnout. A v tom vzteku se podeknu! blesklo mu opt hlavou. Tak pro m trp! "Nebyls docela zdrv!" vloil se do jejich rozmluvy Razumichin. "Tys tomu dal! Do verejka jsi blouznil, skoro vbec jsi o sob nevdl... Nevil bys, Porfiriji, stl sotva na nohou, ale jak jsem vera se Zosimovem vythl paty, oblkl se, potaj nm utekl a nkde se potloukal div ne do plnoci, a v, v plnm pomaten smysl, um si to pedstavit? Pozoruhodn ppad!" "Opravdu v plnm pomaten smysl? To u je co ct!'' potsl njak ensky hlavou Porfirij. "Nesmysl! Nevte tomu! Ale vy tomu stejn nevte!" uniklo Raskolnikovovi u pli vztekle. Ale Porfirij Petrovi jako by ta podivn slova peslechl. "Ale jak to, es tedy odeel, kdy jsi neblouznil?" rozhorlil se nhle Razumichin. "Pro jsi chodil ven? Pro... A pro tajn? No tak, mohl jsi bt pi smyslech? Te, kdy u ti nehroz nebezpe, s tebou mu mluvit oteven." "Hrozn m vera otrvili," uklbl se nhle Raskolnikov drze a vyzvav na Porfirije. "A proto jsem jim utekl a chtl jsem si najmout byt, aby u m nenali, vzal jsem s sebou kupu penz. Tady pan Zametov ty penze vidl. Tak co, pane Zametove, mluvil jsem vera rozumn, anebo z cesty, rozsute ns!" Nejradji by byl v t chvli Zametova ukrtil. Jeho pohled a mlen se mu ani trochu nelbilo. "Podle mne jste mluvil naprosto rozumn, prosm, dokonce dvtipn, jen jste byl pli pecitlivl," prohlsil sue Zametov. "A dnes mi vyprvl Nikodim Fomi," poznamenal Porfirij Petrovi, "e se s vmi vera

u hodn pozd veer setkal v byt jistho ednka, kterho srazili kon..." "No, nebo si vezmte toho ednka!" chytil se toho zase Razumichin. "Neponal si u toho ednka jako len? Vechno, co ml, dal vdov na poheb! Dobr, chtl pomoct, tak kdyby dal patnct, kdyby dal dvacet, ale aspo ti rubly kdyby si nechal, ale on si vyhod vech ptadvacet!" "A co kdy jsem nkde nael poklad, a ty o tom nev? Proto jsem mohl bt vera tak tdr... Tady pan Zametov v, e jsem nael poklad!... Odpuste, prosm," otoil se s cukajcmi rty k Porfirijovi, "e vs u pl hodiny obtujeme tmihle przdnmi vsty. U ns mte dost, vite?" "Ale chra bh, naopak, na-o-pak! Ani nevte, jak m zajmte! S velkm zjmem se na vs dvm a poslouchm... A jsem, piznm se, velmi rd, e jste m konen navtvil..." "Tak nm aspo nabdni aj! Vyschlo mi v krku!" zahartusil Razumichin. "Skvl npad! Doufm, e si daj ct vichni. Ale nechce ped ajem nco vydatnjho?" "Jdi mi s tm!" Porfirij Petrovi odeel pro aj. Raskolnikovovi se hnaly mylenky hlavou jak vichice. Byl tm vm hrozn popuzen. Prosm, u se ani nepetvauj a nedlaj okolky! A jak to, es o mn mluvil s Nikodimem Fomiem, kdy m vbec nezn? Tak u tedy ani nechtj skrvat, e po mn jdou jako smeka ps! Takhle drze mi plt do oblieje! tsl se vztekem. Bijte pece rovnou, a nehrajte si se mnou jako koka s my! To je pece nezdvoil, Porfiriji Petrovii, a j si to mon jet nenechm lbit, prosm!... Vstanu a vmetu vm do tve celou pravdu. Uvidte, jak vmi opovrhuju! S nmahou vydechl. Ale co kdy se mi to jen zd? Co kdy je to zdn, co kdy se ve vem mlm a vztekm se jen z nezkuenosti, protoe nestam na svou podlou lohu? Mon e v tom vem nen dn mysl. Vechno, co kaj, jsou docela vedn vci, ale nco za nimi vz... To vechno se d ct vdycky, ale za tmhle nco vz. Pro ekl rovnou 'u n'? Pro Zametov dodal, e jsem mluvil dvtipn? Pro mluv takovm tnem? Ano... ten tn... Razumichin tu pece sed taky, tak pro jemu nen nic divn? Tomu tupmu nevitku nen nikdy nic divn! Zase horeka!... Mrkl na mne prve Porfirij, nebo ne? Uinn nesmysl: pro by na mne mrkal? Chtj m pipravit o nervy, nebo m drd? Bu je to vecko zdn, nebo u vd! ... I ten Zametov je drz... Je opravdu drz? Pes noc si to rozmyslel. J ostatn ctil, e si to rozmysl! Pon si tu jako doma, a pesto je tu poprv. Porfirij ho nepokld za hosta, sed k nmu zdy! Nali se! A urit se nali kvli mn! Urit ped nam pchodem mluvili o mn!... Vd o tom byt! U abych vdl, na em jsem! ... Kdy jsem ekl, e jsem vera utekl hledat byt, nijak se toho nechytil... Tahle poznmka o byt byla ikovn, bude se mi hodit!... Pr v blouznivm stavu!... Hehehe! V o celm verejm veeru! Ale e mi pijela matka, nevdl! ... Ta mra si zapsala i datum!... Lete, ale j se jen tak nedm! To pece nejsou dn fakta, to je fantazie! Jenom pkn vyrukujte s fakty! A byt nen fakt, byt je blouznn, vak j vm, co jim eknu... Vd tedy, e jsem byl v tom byt? Neodejdu, dokud se to nedovm! Pro jsem sem chodil? Ale to, e se te roziluju, to je myslm fakt! Brr, jak jsem nervzn! Ale mon, e to je dobe --soust hry na nemocnho... Ohledv m. Bude mi klst lky. Pro jsem sem chodil? To vechno se mu mihlo hlavou jako blesk. Porfirij Petrovi byl v miku zptky. Nhle jako by se rozveselil.

"M z toho verejka, love, brn hlava... A jsem njak vyinut," spustil docela jinm tnem a se smchem na Razumichina. "A co, bylo to zajmav? Vera jsem odeel, prv kdy jste byli v nejlepm. Kdo vyhrl?" "Samozejm e nikdo. Zabedli jsme do vnch tmat, povznesli jsme se do nadoblanch vin." "Pedstav si, Roo, na jsme se to vera nedostali: na otzku, jestli existuje zloin. U jsem ti kal, e toho navanili a hrza!" "Co je na tom pozoruhodnho? Obyejn sociln otzka," odpovdl roztrit Raskolnikov. "Otzka byla formulovna jinak," poznamenal Porfirij. "Trochu jinak, to je pravda." souhlasil okamit Razumichin, pekotn a vzntliv jako vdy. "Rodione, poslouchej a ekni, co si o tom mysl ty. Mus! Myslel jsem vera, e se z nich zblznm, a ekal jsem na tebe, kal jsem jim, e pijde... Zaalo to nzorem socialist... Zn pece jejich nzor: zloin je protest proti nedostatkm socilnho du a dost, nic vc, dn jin piny se neuznvaj, vbec nic!" "A prv tohle je le!" vyjel si na nj Porfirij Petrovi. Zejm se rozpaloval a co chvli pi pohledu na Razumichina vyprskl smchem a tm ho drdil jet vce. "Nic se neuznv!" peruil ho ihned prudce Razumichin. "Vbec nelu!... Uku ti jejich knky: vechno je podle nich zavinno 'zhoubnm prostedm', a nim jinm! To je jejich zamilovan frze! Z toho pmo vyplv, e bude-li spolenost organizovna sprvn, okamit pominou i vechny zloiny, protoe nebude proti emu protestovat a vichni budou narz bezhonn. S lidskou povahou se nepot, povaha se vyluuje, povaha se neslu! Podle nich se lidstvo nevyvine historickou, ivou cestou k dokonalosti a nevytvo konen dokonalou spolenost, nbr naopak sociln systm vyspekulovan njakm mozkem okamit vnese d do celho lidstva a v jedinm okamiku ho uin spravedlivm a nehecm, dv ne prodl njak iv proces, dv ne projde njakm historickm a ivm vvojem! Prv proto maj instinktivn neradi historii; jsou pr to sam ohavnosti a hlouposti --vecko se vysvtluje jen hloupost! A proto maj tolik neradi iv procesy ivota; nen teba iv due! iv due bude chtt t, iv due nebude chtt mechanicky poslouchat, iv due je podezel, iv due je brzdou! Ale ta jejich, asi pchne mrnic a d se udlat z kauuku, je zato neiv, je zato bez vle, je zato otrock, nevzbou se! A vsledek je takov, e vecko zredukovali na zpsob stavby a na rozmstn chodeb a mstnost ve falanste! Falanstru u mte, ale povahu vhodnou pro falanstru jet ne, ta si d ivot, nedokonila dosud svj ivotn vvoj, nechce se j jet na hbitov! S pouhou logikou nen mon peskoit lidskou pirozenost! Logika pedvd ti monosti, a zatm jich je milion! Oklestit cel ten milion a zit vecko na pouhou otzku blahobytu! Me bt snadnj vyeen kolu? Je to svdn jasn a nen teba myslet. Hlavn nen teba myslet! Cel tajemstv ivota se pohodln vejde na dva tiskov archy!" "Utrhl se ze etzu a bije hlava nehlava! Svate mu ruce!" sml se Porfirij. "A pedstavte si," obrtil se na Raskolnikova, "e takhle to lo vera veer v jedinm pokoji estihlasn, a pedtm ns nalil punem, to si neumte pedstavit! Ne, kamarde, ml se, 'prosted' hraje pi zloinu dleitou lohu, a j ti to doku." "To vm i bez tebe, e hraje dleitou lohu, ale co k tomuhle? tyicetilet zneuije desetilet dvtko --chce tvrdit, e i k tomu ho dohnalo prosted?" "Pro ne, psn vzato snad opravdu prosted," poznamenal neekan vn Porfirij... "Zloin na dvtku je dokonce velmi lehce vysvtliteln prv 'prostedm'." Razumichin se div

nerozzuil. "Tak j ti, jestli chce, na mst odvodm," zahromoval, "e m bl asy jedin proto, e m kremelsk Ivan ptaticet sh, a odvodm ti to jasn, pesn, pokrokov, dokonce s liberlnm odstnem! To ti km! Vsame se!" "Plat! Prosm, poslechneme si, jak to odvod!" "Ale on se tak petvauje, bdk!" vyskoil doplen Razumichin a ohnal se po nm. "S tebou nem cenu mluvit! To on vechno schvln, ty ho jet nezn, Rodione! Vera hjil jejich stanovisko taky jen proto, aby si ze vech vystelil. Co vechno tam vera napovdal, pane na nebesch! A oni mu sedli na lep!... A takhle se bav u trnct dn. Loni nm bhvpro namluvil, e odejde do kltera, a bulkoval ns dva msce! Nedvno zas pijel s tm, e se en a e u je vechno hotov. I nov aty si dal ut. U jsme mu poslali blahopn. Ale neml ani nevstu, vbec nic nebylo, fata morgna!" "Le! aty jsem si dal ut u pedtm. A prv aty m pivedly na mylenku, e si z vs trochu vystelm." "Opravdu jste takov tak?" zeptal se rozvern Raskolnikov. "Vy nevte? Jen pokejte, i vs nachytm, chachacha! Ne, ale te u vn: eknu vm, co si opravdu myslm. V souvislosti se vemi tmihle problmy, zloiny, prostedm, dvtky jsem si te vzpomnl na jeden v lnek, kter m ostatn zajmal od zatku. Myslm ten O zloinu... nebo jak jste ho nazval, te si nevzpomenu. Ped dvma msci v Periodickm slov jsem ml poten to st..." "Mj lnek? V Periodickm slov?" zeptal se udiven Raskolnikov. "Asi ped pl rokem, kdy jsem pestal chodit na fakultu, jsem opravdu napsal lnek o jedn knize, ale tehdy jsem ho dal do listu Tdenn slovo a ne Periodick slovo." "Ale dostal se do Periodickho." "Tenkrt mj lnek pece neotiskli proto, e Tdenn slovo pestalo vychzet..." "To je ovem pravda, ale Tdenn slovo se vlastn slouilo s Periodickm slovem, proto i v lnek vyel ped dvma msci v Periodickm slov. Copak jste to nevdl?" Raskolnikov skuten o niem nevdl. "Ale boe, vdy u nich za ten lnek jist mte honor! Mte vy divnou povahu! ijete tak samotsky, e vm uniknou i takovhle vci, kter jsou pmo ve vaem zjmu. To prosm muste uznat." "Vborn, Roko! J tak nic nevdl!" zajsal Razumichin. "Hned dneska zaskom do trny a vypjm to slo! Ped dvma msci? Kdy pesn? Ale j to stejn najdu! To je vc! A nic neekne!" "A jak jste poznal, e ten lnek je ode m? Podepsal jsem ho jen znakou." "Jen nhodou, teprve v tchto dnech. Znm se s jednm jejich redaktorem... Velmi m to zaujalo." "Pokud se pamatuju, vmm si tam psychologickho stavu zloince v prbhu spchn zloinu." "Tak, tak, a dokazujete, e akt spchn zloinu je provzen vdy chorobnm stavem. Velmi, velmi originln nzor, ale... mne vlastn tolik nezaujala tato pas vaeho lnku, jako jist mylenka, kter se dotkte na konci lnku, ale kterou bohuel nadhazujete jen letmo a

nejasn... Zkrtka, vzpomnte-li si, zmiujete se o tom, e na svt existuj jedinci, kte mohou... toti ne snad mohou, nbr maj pln prvo pchat vechny peiny i zloiny, a na kter se jakoby nevztahuj zkony." Raskolnikov se uklbl tak zmrn pekroucenmu vkladu sv mylenky. "Jake? Coe? Prvo na zloin? Snad ne 'zhoubn prosted'?" zajmal se skoro zden Razumichin. "Ne, ne, to vbec ne," odpovdl Porfirij. "Nco jinho: v jeho lnku jsou lid jakoby dleni na 'obyejn' a 'vjimen'. Obyejn mus pkn poslouchat, prv proto, e jsou obyejn. Vjimen vak maj prvo pchat jakkoliv zloiny a jakkoliv pestupovat zkony, zase v podstat proto, e jsou vjimen. kte to pece tak, nemlm-li se?" "Ale jak to? To pece nen mon!" drmolil uasle Razumichin. Raskolnikov se opt uklbl. Okamit pochopil, kam ho chtj dostat; na svj lnek se dobe pamatoval. Rozhodl se, e vzvu pijme. "Takhle to ovem nekm," rozhovoil se prost a skromn. "Ale piznvm, e jste si to tm sprvn vyloil, dokonce, chcete-li naprosto sprvn..." (To "naprosto sprvn" kvitoval pmo s potenm.) "Rozdl je jedin v tom, e vbec nedokazuji, e vjimen lid stj co stj mus a jsou povinni pchat vdy a stle vemon peiny, jak kte vy. Mm dokonce dojem, e takov lnek by ani nesml bt uveejnn. J jsem vehovudy naznail, e 'vjimen' lovk m prvo... ovem ne oficiln prvo, nbr sm pro sebe prvo dovolit svmu svdom pekroit... nkter pekky, a to vhradn jen v tom ppad, jestlie tm je podmnno uskutenn jeho mylenky (kter nkdy me bt dobrodinm pro cel lidstvo). Zmnil jste se, e mj lnek nen dost jasn; jsem ochoten objasnit vm to, jak budu schopn. Doufm, e se nemlm, pedpokldm-li, e si to dokonce pejete, tak prosm. Domnvm se toti, e kdyby Keplerovy nebo Newtonovy objevy pro njak komplikace mohly proniknout k lidstvu jen za cenu obtovn ivota jednoho, deseti, sta a tak dle lid, brncch tomu objevu nebo stojcch mu v cest jako pekka, pak by ml Newton prvo a dokonce povinnost... odstranit tch deset nebo sto lid, aby mohl sv objevy dt celmu lidstvu. Z toho veho vbec nevyplv, e by Newton ml prvo zabjet, koho si zamane, kadho, koho potk a kdo mu pijde do cesty, nebo krst kad den na bazaru. Dle, pokud se pamatuji, ve svm lnku vyvozuji, e vichni... napklad takov zkonodrci a organiztoi lidstva, ponaje nejstarmi a pokrauje Lykurgy, Solny, Mohamedy, Napoleony a tak dle, byli vichni do jednoho zloinci u jen proto, e nastolovnm novch zkon pestupovali star, posvtn pro spolenost a zddn po otcch, a samozejm e se nezastavovali ani ped krv, v ppad e jim krev (a asto naprosto nevinn a vzneen prolit za dvj zkon) mohla pomoci. Dokonce je pznan, e vtina tchto dobrodinc a organiztor lidstva prolila zvl stran mnostv krve. Zkrtka, jak sami vidte, nekm zatm nic tak novho. To vechno u jste mohli st a tak etli tisckrt. Pokud pak jde o m dlen lid na obyejn a vjimen, souhlasm s tm, e je troku svvoln, ale j pece netrvm na dnch pesnch slech. Mn jde hlavn o samu mylenku. A ta tkv v tom, e sama proda zkonit dl lidi ohecn vzato na dv tdy: na ni (obyejn lidi), to je, abych tak ekl, na materil slouc jen k plozen sob podobnch, a na vlastn lidi, to je takov, kte maj dar nebo talent ct ve svm prosted nov slovo. Pododdlen je tu ovem nekonen mnostv, avak charakteristick znaky obou td jsou dostaten vrazn: prvn tda, tedy materil, jsou obecn vzato lid konzervativnho zaloen, zkostnatl, ijc v poslunosti, otrock due. Podle mho nzoru je dokonce jejich povinnost poslouchat, protoe je to jejich posln, a nen v tom tedy pro n naprosto nic poniujcho. Druh tda, to jsou ti, kdo stle pestupuj zkony, boitel nebo lid, kte k tomu maj sklon, jak vysvt z jejich schopnost.

Zloiny tchto lid jsou samozejm relativn a pestr; ponejvce vyaduj tito lid velmi rznmi formami znien dosavadnho ve jmnu lepho. Ale potebuje-li takov pro svou mylenku pekroit teba i mrtvolu, krev, me podle mho nzoru ve svm nitru s dobrm svdomm rozhodnout, e se ped tm nezastav - ovem mrn k velikosti sv mylenky, na to nezapomete. Jen a jen v tomto smyslu mluvm ve svm lnku o jejich prvu na zloin. (Jist jste stle pamtlivi toho, e jsme vyli z prvnickch hledisek.) Ale nen teba ehokoliv se obvat: masy jim nikdy toto prvo nepiznvaj, odsuzuj je na smrt a v (vce nebo mn) a tm naprosto oprvnn spluj sv konzervativn posln, ale pitom ovem v ptch pokolench tyt masy stavj popravenm pomnky a uctvaj je (vce nebo mn). Prvn tda je odevdy pnem souasnho, druh pnem ptho. Prvn udruj svt a rozmnouj ho co do potu; druz svtem hbaj a vedou ho k cli. Jak jedni, tak druz maj naprosto stejn prvo na ivot. Prost podle mne maj vichni stejn prvo a --vive la guerre ternelle (A ije vn vlka! (franc.)) -dokud se ovem nedokme Novho Jeruzalma!" "Tak vy pece jen vte v Nov Jeruzalm?" "Vm," odpovdl pevn Raskolnikov a dval se pitom, stejn jako po celou svou dlouhou tirdu, na njak vyhldnut bod na koberci. "A... a... v Boha taky vte? Promite, e jsem tak zvdav." "Vm," opakoval Raskolnikov a pozvedl k Porfirijovi oi. "A... a... ve vzken Lazara vte?" "Vm. Pro vs to tak zajm?" "Do psmene vte?" "Do psmene." "Tak, hm... Jen tak m to zajmalo. Promite, prosm. Ale s vam dovolenm bych se vrtil k tomu, co jste kal prve --vdycky je pece nepopravuj, nkte naopak..." "Slav spch? Ano, nkte se dokaj vtzstv, a pak..." "Sami zanaj popravovat?" "Pokud je to teba, a to je, vte, dokonce vtinou. Vae pipomnka je ostatn vtipn." "Dkuji vm. Ale eknte mi, jak chcete rozeznat ty vjimen od obyejnch? Jsou snad njak rozpoznvac znaky u pi narozen? km to proto, e by v tom mlo bt co nejvc pesnosti, a abych tak ekl vce vnj rozdlnosti: promite mi tu pirozenou obavu praktickho a dnho lovka, ale nedal by se k tomu elu zavst njak zvltn odv, nedalo by se nco nosit, vyplit njak znamen nebo podobn?. Jen uznejte, e kdyby se to njak popletlo a nkdo z jedn tdy si vzal do hlavy, e pat k t druh, a zaal 'odstraovat vecky pekky', jak jste se velmi astn vyjdil, pak by..." "Ovem, k tomu dochz velmi asto! Tahle vae pipomnka je dokonce jet vtipnj ne pedel..." "Dkuji vm..." "Nen za. Uvate vak, e omyl je mon jen ze strany pslunk prvn tdy, toti 'obyejnch' lid (jak jsem je mon celkem neastn nazval). Pes jejich vrozen sklon k poslunosti si velmi mnoz z pirozen hravosti, ji proda neupela ani krv, o sob rdi mysl, e jsou pokrokov lid, 'boitel' a nositel 'novho slova', a to naprosto upmn. Pitom skuten nov lidi peasto nevid, ba pezraj jako zaostalce a mylenkov zptenky. Podle mho nzoru to vak nen tak velk nebezpe a opravdu se nemuste znepokojovat, protoe tito lid nikdy nezachzej daleko. Za to, e se dali tak unst, je jim mono obas dt vprask, aby se upamatovali, kam pat, ale nic vc, ani vykonavatele tu dokonce nen teba --daj si vprask sami, protoe jsou nadmru poestn; nkte si tu sluhu prokazuj

navzjem, jin vlastnorun sami... Pitom si veejn sypou popel na hlavu, take to dopad hezky a poun zkrtka mete bt klidn... To je v mezch zkona." "Dobr, po thle strnce jste m jaktak uklidnil, ale je tu jet jedna pot; poslyte, prosm vs, je tch lid, co maj prvo druh vradit, tch 'vjimench', je jich hodn? Jsem je ovem ochoten respektovat, ale uznejte, e bude pramlo pjemn, bude-li jich mimodn hodn, nemyslte?" "Kdepak, i v tomhle mete bt docela klidn," pokraoval tm tnem Raskolnikov. "Celkem vzato je lid s novmi mylenkami, ba i jen lid aspo troku schopnch ct nco novho, neobyejn mlo, dokonce a pli mlo. Jasn je jen tolik, e systm plozen lid, vech tch td a druh, je zejm sprvn a pesn uren njakm prodnm zkonem. Tento zkon je dnes samozejm neznm, ale j vm, e existuje a e pozdji me bt objeven. Ohromn mnostv lid, materil, je na svt jen proto, aby nakonec njakm silm, njakm doposud zhadnm pochodem, prostednictvm jakhosi ken rod a druh s velkou nmahou konen pivedl na svt z tisce aspo jednoho jaktak samostatnho lovka. Jet samostatnj jedinec se rod mon jeden z deseti tisc (to jsou piblin, nzorn sla). A jet samostatnj jeden ze sta tisc. Geniln lid se rod z milionu a velc gniov, kte vedou lidstvo k vrcholkm, mon a po vystdn mnoha tisc milion lid na zemi. Zkrtka a dobe, do zkumavky, kde se to vecko odehrv, jsem nenahldl. Ale urit zkonitost v tom jist je a mus bt --nhodnost tu nen mon." "eknte mi, co to oba mte!" neudrel se u Razumichin. "Utahujete si jeden z druhho? Sed a dlaj si ze sebe legraci! Snad to nemysl vn, Roo?" Raskolnikov k nmu mlky pozvedl svou bledou a tm smutnou tv a neodpovdl. Na Razumichina vedle toho tichho a smutnho oblieje podivn psobila neskrvan, vyzvav, pobuujc a nezdvoil jzlivost Porfirijova. "V, love, jestli to opravdu mysl vn, tak... M samozejm pravdu, kdy k, e to vecko nen vbec nov a e se to podob tomu, co jsme u tisckrt etli a slyeli. Ale to, co je na tomhle vem skuten originln a co k mmu zden pochz jedin od tebe, to je to tv tvrzen, e se sm prolt krev s klidnm svdomm, a k tomu, promi, jak fanatick tvrzen!... To je tedy hlavn mylenka tvho lnku. Ale toto dovolen prolvat krev s klidnm svdomm je... to je podle m hroznj, ne kdyby bylo vradn dovoleno oficiln, zkonem..." "Svat pravda e hroznj," pitakal Porfirij. "Ne, tys njak pestelil! To je njak omyl. Petu si to... Pestelil jsi! Tohle pece nejsou tv nzory! Petu si to." "V lnku tohle vechno nekm, jsou v nm jen nznaky," ekl Raskolnikov. "Dobe, dobe, prosm," vrtl se nedokav Porfirij, "te u je mi skoro jasn, jak je v ctn nzor na zloin, avak... odpuste mi, prosm vs, e jsem tak neodbytn (sm u se stydm, jak dlouho vs obtuji!), avak jet tohle: prv jste m, prosm, velmi uklidnil, pokud jde o omyly, pi nich by mohlo dojt k zmn obou skupin, ale... mn pesto stle jet dlaj starosti rzn praktick ppady! Co kdy si teba njak mu nebo mldenec vezme do hlavy, e je Lykurgos nebo Mohamed... samozejm pt... a zane odstraovat vecky pekky, kter mu stoj v cest... Mysl si, e m ped sebou dalekou cestu, a na cestu potebuje penze... a tak si je zane opatovat... chpete?" Zametov nhle ve svm kout vyprskl. Raskolnikov ho neuznal ani za hodna pohledu. "Musm vm dt za pravdu," odpovdal klidn. "Takov vci se jist pihzej. Zvl hlupci a ctidostivci rdi jdou na to vnadidlo; hlavn mlde." "Tak to vidte! A co tedy, prosm?"

"Co by?" usml se Raskolnikov. "M vina to nen. Tak tomu je a bude vdycky. Tady on (kvl na Razumichina) mi k, e dovoluji krev. Co na tom? Spolenost je pece bohat zabezpeena nucenmi pracemi, ali, vyetovateli, vypovdnm --tak jakpak strachy? Chyte si toho darebka!" "A co kdy chytneme?" "up s nm tam, kam pat!" "Vy mte ale logiku! A co s jeho svdomm?" "Co vm je po nm?" "Pece jen, z lidskosti." "Kdo je m, a trp, uzn-li, e chybil. To bude mt za trest navc k nucenm pracm." "No, a ti skuten geniln," zeptal se zamraen Razumichin, "ti, jim je dno prvo zabjet, ti nemaj trpt vbec, ani kdy prolili krev?" "Na to slovo nemaj? V tomhle neexistuje dn dovolen a dn dkaz. A trp, jestlie je mu obti lto... Utrpen a bolest jsou nutnost pro kadou irokou dui a pro kad hlubok srdce. Opravdu velik lidi, jak se mi zd, v ivot nezbytn provz velik smutek," dodal nhle tak zamylen, e vyboil z tnu rozmluvy. Pozvedl oi, zpytav si vecky prohldl, usml se a shl po epici. Byl a pli klidn oproti tomu, jak sem pedtm veel, a ctil to. Vichni se zvedli. "Nevm, mon e mi vynadte, mon e se budete zlobit, ale nemohu se udret," uzavral znova Porfirij Petrovi, "a prosm, abyste mi dovolil u jen jedinou nicotnou otzku (to je hrozn, jak vs obtuji!), rd bych jet uplatnil jednu bezvznamnou mylenku, jedin proto, abych na ni nezapomnl..." "Prosm, povzte nm tu svou bezvznamnou mylenku!" Raskolnikov ped nm stl vn a bled a ekal. "Toti, prosm... opravdu nevm, jak bych se co nejvhodnji vyjdil... jde toti o mylenku nramn vyspekulovanou... psychologickou, prosm... Toti kdy jste ten svj lneek psal --tak jste se pece musel, haha, tak pokldat aspo kapiku za lovka 'vjimenho', kter k nov slovo, toti ve vaem pojet... Nen to snad tak?" "To je docela mon," odpovdl opovrliv Raskolnikov. Razumichin se neklidn pohnul. "A kdy je to tak, nerozhodl byste se i vy sm, dejme tomu pod tlakem njakch ivotnch nezdar a nesnz, nebo abyste mohl pomoci lidstvu, pekroit pes pekku?... Dejme tomu zavradit a oloupit?" A zase jako by na nho mrkl levm okem a vzpt se neslyn rozesml, navlas jako prve. "Kdybych i pekroil, tak bych vm to samozejm neekl," odpovdl Raskolnikov s vyzvavm a povenm opovrenm. "Ale ne, prosm, to j se zajmm jen tak, ist jen abych lpe pochopil v lnek, jen a jen v literrnm smyslu..." Fuj, jak prhledn a neomalen! pomyslel si s odporem Raskolnikov. "Dovolte, abych vs upozornil," odtuil chladn, "e se nepokldm za Mohameda ani za Napoleona... ani za kteroukoliv z podobnch osobnost, a proto vm tedy nemohu podat uspokojiv vysvtlen, jak bych si ponal." "Ale prosm vs, kdo vecko se dnes v Rusku nepokld za Napoleona?" ekl na to s hroznou familirnost Porfirij. Dokonce i intonace jeho hlasu byla tentokrt jaksi vmluvn. "Kdo v, jestli to nebyl taky njak budouc Napoleon, co nm minul tden utloukl sekyrou Alenu Ivanovnu?" ozval se najednou vaniv z kouta Zametov.

Raskolnikov mlel a jen se oste a pevn dval Porfirijovi do o. Razumichin se zamrail. U pedtm zanal mt podivn dojem. Hnviv se rozhldl. Chvli trvalo ponur mlen. Pak se Raskolnikov odvrtil. "Ach, u odchzte!" ekl laskav Porfirij a s pehnanou zdvoilost mu podval ruku. "Velmi, velmi m tilo! A pokud jde o vai dost, bute bez obav. Napite to tak, jak jsem vm ekl. Anebo jet lpe, pijte tam za mnou... v nejblich dnech... teba hned ztra. Budu tam asi tak kolem jedenct. Zadme, co je teba... a popovdme si... Ostatn vy jako jeden z poslednch, kdo tam byli, byste nm mon mohl nco zajmavho povdt..." dodal s nejnevinnj tv. "Tedy oficiln a dn vslech?" opil oste Raskolnikov. "Ale propak, prosm? Zatm to vbec nen teba. patn jste si m slova vyloil. Podvejte, chci jen vyut pleitosti a... se vemi zstavci jsem u hovoil... od nkterch jsem si zaznamenal vpov... a vy, jako posledn... Ale pokejte!" zaradoval se nhle. "Pokejte, te jsem si vzpomnl, jsem to ale...!" obrtil se na Razumichina. "Ty ses do mne pece tehdy nahuel o tom Nikolakovi, e mi ui brnly... Ale j sm dobe vm, ano," podval se zas na Raskolnikova, "vm, e je ist jak lilie, a vidte, co se d dlat, i Miku jsme museli vzt do prdla... a vecko jen proto... jde toti o tohle: kdy jste tehdy el po schodech... promite, byl jste tam pece kolem osm?" "Kolem osm," pitakal Raskolnikov a v te chvli ml nepjemn dojem, e to nemusel kat. "Tak tedy, kdy jste el kolem osm po schodech, nevidl jste aspo vy v prvnm poschod v tom otevenm byt --vzpomnte si? --dva natrae nebo aspo jednoho z nich? Pracovali tam, neviml jste si jich? Pro n je to nramn dleit!" "Natrae? Ne, nevidl..." odpovdal Raskolnikov vhav, jako by ptral ve vzpomnkch, ale souasn napnal vechny smysly a s trznivou dychtivost se dohadoval, v em tkv lka, aby mu nco neulo. "Ne, nevidl a ani toho, e by byl njak byt oteven, jsem si neviml... ale ve tetm poschod," lku u prohldl a v duchu jsal, "to si vzpomnm, se sthoval z bytu njak ednk... proti Alen Ivanovn... vzpomnm si... ano, docela jasn si vzpomnm... e vojci vyneli njak divan a pimkli m ke zdi... ale natrai... ne, na dn natrae si nevzpomnm... ani oteven byt jsem myslm nevidl. Ne, nevidl..." "Ale co to k?" vybuchl najednou Razumichin, jako by se vzpamatoval a uvdomil si, co se dje. "Ti natrai tam pece pracovali ten den, co se stala vrada, a on tam byl ped temi dny! Na se ho tedy vyptv?" "Fuj! To jsem to popletl!" udeil se Porfirij do ela. "Tenhle zatracen ppad m piprav o rozum!" podval se skoro omluvn na Raskolnikova. "Pro ns je toti tak dleit zjistit, zda je nkdo nevidl kolem osm hodiny v tom byt, e jsem ml v prvn chvli dojem, jako byste i vy k tomu mohl nco ct... Upln jsem si to popletl!" "Podruh si dej lep pozor," poznamenal zamraen Razumichin. To ekl u v pedsni. Porfirij Petrovi je velmi roztomile vyprovodil a ke dvem. Oba vyli na ulici mrzut a zakabonn a nkolik krok zaryt mleli. Raskolnikov si zhluboka oddychl... VI "Tomu nevm! Tomu nemu vit!" stl na svm sklen Razumichin a tvrdojn vyvracel Raskolnikovovy domnnky. To u dochzeli k Bakalejevovu penzionu, kde na n Pulcherija Alexandrovna a Dua dvno ekaly. Razumichin, pobouen a rozilen u jen

z toho, e o tom poprv zaali mluvit oteven, co chvli se v zpalu ei zastavoval. "Tak nev!" uklbal se chladn a pezrav Raskolnikov. "Tys jako obyejn nic nepozoroval, ale j zato vil kad slovo." "Vil, protoe jsi podezvav... Hm... skuten uznvm, e Porfirijv tn byl celkem podivn, a hlavn ten mizera Zametov! ... Nco tm myslel, to m pravdu --ale pro? Pro?" "Pes noc se mu to rozleelo." "Ale naopak, prv naopak pece! Kdyby skuten mli tu idiotskou domnnku, tak by se vemon snaili neodkrvat, utajit karty, aby pak li najisto... Ale te to je troufal a neopatrn!" "Kdyby mli njak fakta, toti skuten fakta nebo aspo nm opodstatnn podezen, pak by si jist rozmysleli hrt tak otevenou hru - doufali by, e vyhraj jet vce (a mimoto u by u mne dvno udlali prohldku!). Ale nemaj ani jedin fakt, vbec nic, vecko je zdn, vecko je dvojsen, vecko je jen nepodloen domnnka, a proto mnou chtj otst drzost. Anebo sm dostal vztek, e jim chybj fakta, a plcal ze zlosti. Ale dost mon, e m svj pln... Zd se, e je to chytr lovk... Chtl m mon vydsit, proto dlal, e v vecko... V tom je kus psychologie, kamarde... Ale tohle vysvtlovn se mi u hnus. Nech toho!" "A ur to, ur! Chpu t! Ale... kdy jsme o tom zaali oteven mluvit (a to je moc dobe, e jsme konen zaali, jsem moc rd!), tak se ti taky hned oteven piznm, e jsem to u nich pozoroval u dvno, u dvno, celou tu dobu jsem ctil, e v nich sed ta mylenka, sice jen v zrodeku, sice jen krad, ale pro i jen krad! Jak se opovauj? Odkud, odkud to vlastn pramen? Kdybys vdl, jak jsem zuil! Jake: jen proto, e bval student zmoen bdou a tkomyslnost tsn pedtm, ne vn onemocn, mon u v blouznivm stavu, kter v nm kl (pova!), zkostliv, jeitn a sebevdom, est msc zalezl jako krtek ve sv uboh de, stoj v hadrech a v botch bez podrek ped njakmi komisaky a sn jejich hrubinstv; a jet mu str pod nos neoekvan dluh, prolou smnku dvornho rady ebarova, plesniv barva, ticet stup Raumura, ztuchl vzduch, tlaenice, vyprvn o vrad osoby, u n pedtm byl, a to vechno --na lan aludek! Jakpak to nemlo mt za nsledek mdloby! A na tomhle, zrovna na tomhle si vecko vykonstruovat! Zatracen! Chpu, e t to pobuuje, ale bt na tvm mst, Roko, vysml bych se vem do o, anebo jet lp, naplil bych vem do tve, a hezky avnat, a rozdal bych kolem sebe ikovn, jak u se to mus, hezkou dku facek, a tm bych to pokldal za vyzen. Vykali se na to! Vzchop se! e jim nen hanba!" Vylil to barvit, to se mus nechat! pomyslel si Raskolnikov. "k, vykali se na to? A ztra zase vslech!" ekl trpce. "Mm se s nimi hdat? Stejn m dost mrz, e jsem se vera v hostinci zahazoval se Zametovem..." "Zatracen! Pjdu k Porfirijovi sm! Vak j ho skpnu pkn pbuzensky, mus mi vyloit vechno od Adama. A Zametova..." Konen se dovtpil! ekl si Raskolnikov. "Pokej!" chytil ho Razumichin nhle za rameno. "Pokej! Nepovdej! U se mi rozbesklo, e mluv hloup! Jakpak je to lest? kals pece, e otzka, jestli jsi nevidl natrae, byla lest? Jen uva, kdybys to skuten spchal, mohl by ses proeknout, es vidl, jak v byt pracovali? es vidl njak natrae? Naopak? nic jsi nevidl, i kdybys mon opravdu vidl! Kdo by vypovdal proti sob?"

"Kdybych tu vc skuten spchal, urit bych ekl, e jsem vidl natrae i byt," odpovdal opt neochotn a se zejmm odporem Raskolnikov. "Ale pro bys mluvil proti sob?" "Prost proto, e jenom venkovan nebo nezkuen zeleni pi vslechu porn a mahem vecko zapraj. Ale kdo je aspo trochu inteligentn a zkuen, urit hled, jak to jen jde, piznat vechna vnj a nesporn fakta, jenome jim podkld jin piny, pid jim svj vlastn, zvltn a neekan rys, kter je postav do jinho svtla. Porfirij pravdpodobn potal prv s tm, e budu takhle odpovdat a e urit kvli vt pravdpodobnosti eknu, e jsem je vidl a hned to nm vysvtlm..." "Ale na to by ti byl hned ekl, e dva dny pedtm tam natrai ani bt nemohli, a es tam tedy byl ten den, kdy se vrada stala, kolem osm. Chytil by t na hloupost!" "Ale s tm prv potal, myslel si, e si to hned neuvdomm a e budu honem chtt odpovdt co nejpravdpodobnji, a pitom zapomenu, e tam dva dny pedtm dn natrai bt nemohli." "Copak bys to mohl zapomenout?" "Jakpak by ne! Na takovchhle malikostech ztroskotvaj chyt lid nejastji. m chytej lovk, tm mn pot s tm, e ho nachytaj na malikost. Na hodn velkho lika mus pijt prv nejjednodu lka. Porfirij nen zdaleka tak hloup, jak si mysl..." "Tak je to u m padouch!" Raskolnikov se neudrel smchy. Ale v te chvli mu pipadlo hrozn divn, s jakou ivost a chut provedl tento posledn rozbor, akoliv celou pedchoz rozmluvu vratil tv odporem a udroval hovor jen zmrn a z nutnosti. Chvlemi tomu pichzm na chu! pomyslel si. Ale tm vzpt u jm zachvl neklid, jako by ho nhle pepadla njak neekan a znepokojiv mylenka. Jeho neklid rostl. Doli u ke vchodu do Bakalejevova penzionu. "Jdi tam zatm sm," ekl nhle Raskolnikov, "j se hned vrtm." "Kampak? U jsme tady!" "Musm jet nkam, potebuju nco vydit... pijdu za pl hodiny... ekni jim to." "Jak chce, ale pjdu za tebou!" "Copak m chce i ty trpit?" vybuchl Raskolnikov tak roztrpen a s tak zoufalm pohledem, e Razumichinovi poklesly ruce. Chvli stl ped vchodem a zamraen se dval, jak se Raskolnikov rychle vzdaluje smrem ke sv ulici. Potom vak stiskl zuby a zaal psti, a kdy se na mst zaekl, e jet tho dne vymak Porfirije jako citron, vyel nahoru, aby uklidnil Pulcheriju Alexandrovnu, u velmi zneklidnnou jejich dlouhou neptomnost. Raskolnikov doel k svmu domu se skrnmi mokrmi od potu a cel udchan. Chvatn vybhl do schod, vstoupil do sv nezamen komrky a ihned se zavel na hek. Pak se vyden a bezhlav vrhl do kouta, k onomu otvoru v tapetch, v nm tehdy ukryl vci, stril dovnit ruku a nkolik minut ho peliv prohledval a prohmatval kadou kvru a kad zhyb. Kdy nic nenael, vstal a s levou si oddychl. Pedtm, mlem u ped vchodem do Bakalejevova penzionu, mu nhle blesklo hlavou, e nkter z tch vc, njak etzek, knoflk nebo dokonce paprek, do nho byly vci zabaleny, a na paprku npis staeninou rukou, mohla tehdy ujt jeho pozornosti a uvznout v njak kve a pak se neekan vynoit jako nenadl a nezvratn dkaz. Stl trochu zamylen a na rtech mu pohrval podivn, pokorn a mlo petn smv. Konen vzal epici a pomalu vyel z pokojku. V hlav ml chaos. Ponoen do mylenek seel

do prjezdu. "Tady ho mte!" kikl kdosi hlasit; Raskolnikov zvedl hlavu. Pede dvemi sv komrky stl domovnk a ukazoval na nj pomenmu lovku, napohled manovi, kter ml na sob jaksi upan a vestu a na dlku nebyl k rozeznn od ensk. Hlavu v usmolen epici ml pokleslou a cel byl njak hrbat. Podle zchtral vrsit tve mu mohlo bt pes padest; malik zatekl oka hledla ponue, psn a nakvaen. "Co je?" pistoupil Raskolnikov k domovnkovi. Man po nm stoil oi a beze spchu, oste a bedliv si ho prohldl; pak se pomalu otoil a beze slova vyel ze vrat na ulici. "Tak co je?" rozhorlil se Raskolnikov. "Ale njak lovk se ptal, jestli tady bydl ten a ten student, jmenoval vs, a u koho jste na byt. Vtom jste seel, j mu vs ukzal, a on hned el. Vak vidte." Domovnk z toho byl tak trochu zmaten, ale ne pli; chvli jet nerozhodn stl, ale pak se otoil a zalezl zptky do sv komrky. Raskolnikov chvatn vykroil za manem a okamit ho spatil, jak kr stle stejn odmenm a pomalm krokem, oi upen do zem, jako by o nem pemlel. Zhy ho dohonil a chvli el za nm; ale pak se k nmu pipojil a podval se mu ze strany do oblieje. Neznm si ho okamit viml, rychle si ho zmil, ale hned zase sklopil oi a tak li chvli tsn vedle sebe, bez jedinho slova. "Vy jste se na m ptal... u domovnka?" ekl konen Raskolnikov, ale njak piduen. Man mu neodpovdl, ba ani se na nj nepodval. Znova mleli. "Co si vlastn myslte... pijdete se na m vyptvat... a mlte... co to m znamenat?" Raskolnikov mluvil zajkav, slova se mu tce drala z hrdla. Man te pozvedl oi a zmil si Raskolnikova zlovstnm, chmurnm pohledem. "Vraednku!" ekl nhle tie, ale jasn a zeteln. Raskolnikov el podle nho. Nhle mu asn ochably nohy, v zdech ctil mrazen, srdce se mu na okamik doslova zastavilo, ale vzpt se rozbuilo jak splaen. Tak li vedle sebe opt pln mlky asi sto krok. Man se na nho nedval. "Co to povdte... co... kdo je vrah?" hlesl sotva slyiteln Raskolnikov. "Ty jsi vraednk!" ekl man jet zetelnji a draznji, s divnm ztipln vtznm smvem, a znova se podval pmo do Raskolnikovovy bled tve a do jeho strnulch o. To u doli na kiovatku. Man zahnul doleva, a ani se ohldl, odchzel. Raskolnikov se zastavil a dlouho se za nm dval. Vidl, jak se neznm u dobrch padest krok od nho ohldl a podval se na nj, stle jet bez hnut stojcho na mst. Dobe u se to nedalo rozeznat, ale Raskolnikov ml dojem, e se neznm i tentokrt usml svm chladn ztiplnm a vtznm smvem. Pomalm, maltnm krokem, s roztesenmi koleny a jaksi hrozn prokehl se Raskolnikov vrtil k sob nahoru. Sundal epici, poloil ji na stl a dobrch deset minut stl bez hnut. Pak se vyerpan svalil na divan a zmuen, se slabm zastnnm se na nm nathl; oi ml zaven. Tak leel asi pl hodiny. Nemyslel na nic. Njak mylenky nebo trky mylenek se mu sice honily hlavou, njak zmaten vjevy, tve lid, kter vidl nkdy v dtstv nebo kter kdesi potkal jen jedinkrt v ivot a na kter by si byl nikdy nevzpomnl; zvonice v-skho kostela; kulenk v jednom hostinci a u kulenku njak dstojnk, vn doutnk v jaksi sklepn trafice, krma, ern, pln tmav schody polit pomejemi a poset vajenmi skopkami, odnkud zaznv

nedln vyzvnn... Vecko se stdalo a tanilo jako ve vru. Leccos se mu docela lbilo, chtl na tom ulpt, ale okamit to zase prchalo a mimoto mu cosi svralo nitro, ne vak pli. Chvlemi mu dokonce bylo dobe. Lehk mrazen neustvalo a i ten pocit byl tm pjemn. Uslyel chvatn kroky Razumichinovy a jeho hlas; zavel oi a pedstral, e sp. Razumichin otevel dvee a chvli v nich zstal jakoby nerozhodn stt. Pak tie veel do mstnosti a opatrn pistoupil k divanu. Bylo slyet, jak Nastasja ept: "Nech ho na pokoji, jen a se vysp. Naj se potom." "Pravda," odpovdl Razumichin. Oba opatrn vyli a zaveli dvee. Ubhla dal plhodina. Raskolnikov otevel oi, pevrtil se opt naznak a zaloil ruce pod hlavou. Kdo je to? Kdo je ten neznm, kter se vynoil ze zem? Kde byl a co vidl? Vidl vecko, o tom neme bt pochyby. Kde jenom tenkrt stl a odkud se dval? Pro se vynoil teprve te? A jak mohl co vidt --copak to je mon?... Hm... trnul i zmtal se dl Raskolnikov, a pouzdro, kter nael Nikolaj za dvemi, to je tak mon? Dkazy? Pehldne desetinnou teku --a u je tu dkaz jak Cheopsova pyramida! Moucha tam ltala, ta to vidla! Copak je tohle mon? A s odporem nhle poctil, jak zeslbl, jak fyzicky zeslbl. Ml jsem to vdt u naped, uvaoval s trpkm smvem. Jak jsem jen mohl vzt sekyru a zkrvavit se. Byl jsem povinen vdt to naped... Ale vdy jsem to vdl naped! zaeptal zoufale. Obas ped nm vyvstvala jako ze utkvl mylenka: Ne, ti lid jsou z jinho tsta; skuten vldce, jemu je ve dovoleno, zpusto Toulon, vrad v Pai, zapomene armdu v Egypt, ztrat pl milionu lid v moskevskm taen a odbude to slovn hkou ve Viln. A jet mu po smrti stavj pomnky -zkrtka, m dovoleno vecko! Ne! Takov lid zejm nemaj tlo z masa a kost, ale z bronzu! Ale vtom ho skoro rozesmla postrann mylenka: Napoleon, pyramidy, Waterloo --a huben odporn registrtorka, star lichvka s ervenou truhlou pod postel --copak tohle me pochopit teba takov Porfirij Petrovi?... Kdepak by tohle pochopili!... Nedovol jim to estetick cit. 'Copak Napoleon poleze k babce pod postel!' Chudci! Chvlemi ctil, e skoro blouzn, upadal do horenatch stav. Babka je nesmysl! pemtal zancen a nesouvisle. Cel babka je mon omyl, o ni vlastn nejde! To cel s tou bbou byla jen nemoc... chtl jsem co nejrychleji pekroit... nezabil jsem lovka, zabil jsem princip! Ano, princip jsem zabil, ale nic jsem tm nepekroil, zstal jsem na te stran... Uml jsem vehovudy zabt! Ale ani to jsem neuml, jak se ukazuje... Princip? Propak prve ten naivn Razumichin nadval na socialisty? Piinliv, obchodnit lid, jejich oborem je 'obecn blaho'... Ne, j mm jen jeden ivot, a druh u nedostanu --nechci ekat, a bude to 'obecn blaho'. J sm chci tak ut ivota, anebo radji vbec net. Tak co? Nechtl jsem prost chodit kolem hladov matky a tisknout v kapse svj rubl, ekat, a nastane 'obecn blaho'. 'Tak tady nesu cihlu na to obecn blaho a nramn m to heje u srdce.' Haha! Propak jste m opomenuli? iju pece jen jednou, j chci pece taky... Ech, jsem estetick ve, a nic vc! dodal nhle a rozesml se jako pomaten. Ano, jsem opravdu ve, ulpl na t mylence a dopodrobna, hrav, s potenm ji rozvdl: U proto, e za prv prv uvauju o tom, e jsem ve, a za druh proto, e jsem cel msc nenechal na pokoji milosrdnou prozetelnost a volal jsem ji za svdka, e to nepodnikm pro sv poten a

povyraen, nbr v zjmu velkho a pjemnho cle, haha! A za tet proto, e jsem si vytkl bt pi tom inu co nejspravedlivj, co do mry i vhy, i poetn: ze vech v jsem si vybral tu nejneuitenj, a kdy jsem ji zabil, pedsevzal jsem si, e si od n vezmu jen tolik, kolik potebuju pro prvn krok, nic vc a nic m (a zbytek by tedy podle zvti stejn dostal klter, haha!)... A konen a nezvratn jsem ve proto, zaskpal zuby, e sm jsem mon jet odpornj a hnusnj ne zabit ve, a dokonce jsem pedvdal, e si to potom, a zavradm, eknu! Copak me bt jet nco hroznjho? Ta ubohost, ta hanebnost!... Ach, jak te chpu 'proroka' s avl, na koni: to porou Allh a vy poslouchejte, 'tesouc se' nm tve! Pravdu, stokrt pravdu m 'prorok', kdy postav doprosted ulice baterii a pl do spravedlivch i nespravedlivch a nepokld za nutn jakkoliv vysvtlen! Podrob se, tesouc se nm tvi, a nic si nepej, to nen tv vc!... Ne, ani za nic, ani za nic t bb neodpustm! Vlasy ml mokr od potu, v okoralch rtech mu cukalo, pohled upral strnule do stropu. Matka, sestra, jak jsem je ml rd! m to, e je te nenvidm? Ano, nenvidm je, fyzicky je nenvidm, nestrpm je ve sv blzkosti... Prve jsem pistoupil k matce a polbil jsem ji, vzpomnm si... Objmat a myslet si, e kdyby se to dovdla, tak... nebylo by lep j to ct? J sm to udlm... Ano, ona je asi stejn jako j, dodal napnaje usilovn mozek, jako by zpasil s dotrajcmi mrkotami. Ach, jak te tu bbu nenvidm! Snad bych ji zabil znova, kdyby oila! Uboh Lizaveta! Pro se k tomu jen pipletla!... Podivn vc, e na ni skoro nevzpomenu, jako bych ji ani nebyl zabil!... Lizaveta! Soa! Pokorn chudinky s pokornma oima... Tak dobr!... Pro neplou? Pro nenakaj?... Dvaj vecko, co maj... a dvaj se pokorn a tie... Soo! Tich Soo! Obestely ho mrkoty, k vlastnmu podivu nemohl ct, jak se octl na ulici. Bylo u pozd veer. Tma houstla, msc stl v plku a zil stle jasnji, ve vzduchu vak bylo zvltn dusno. Po ulicch se valily proudy lid; emeslnci a pracujc se rozchzeli po domech, ostatn se prochzeli; bylo ctit pach vpna, prachu a stojat vody. Raskolnikov el nevesel a ustaran --jasn si byl vdom, e vyel z domu s njakm clem, e nkam pospch, e chtl nco vykonat, ale nemohl si vzpomenout co. Nhle se zastavil a spatil na druh stran ulice na chodnku njakho mue, kter na nj mval rukou. Zamil k nmu pes ulici, ale mu se nhle otoil a odchzel, jako by se nic nestalo, se svenou hlavou, ani se ohldl nebo njak dal najevo, e ho volal. A volal m vlastn? napadlo Raskolnikova, ale pesto se pustil za nm. Ale jet od nho nebyl ani deset krok, a u ho s lekem poznal --byl to onen man, v stejnm upanu a stejn shrben. Raskolnikov se drel nkolik krok za nm; srdce mu builo; odboili do postrann ulice, ale mu se stle neotel. V vbec, e za nm jdu? pemtal Raskolnikov. Man veel do vrat njakho velkho domu. Raskolnikov rychle doel k vratm a dval se, zda se neohldne a nepozve ho za sebou. A skuten, kdy neznm u proel prjezdem a vchzel do dvora, nhle se otoil a znovu jako by mu pokynul. Raskolnikov ihned proel prjezdem za nm, ale mu na dvoe u nebyl. Veel asi hned na prvn schodit. Raskolnikov rychle vykroil za nm. Opravdu, o dvoje schody ve se jet rozlhaly si odmen a poklidn kroky. A zvltn vc, schody jako by mu byly povdom! A u byl u okna na prvnm odpovadle; smutn a tajemn proudilo skly msn svtlo; u

stl v prvnm poschod. Oh! To je pece ten byt, ve kterm pracovali natrai... Jak to, e ho nepoznal hned? Kroky mue, kter el ped nm, utichly. To znamen, e se nkde zastavil nebo schoval. A te druh poschod; m jt jet v? Je tam takov ticho, skoro dsiv... Ale el. Hluk jeho vlastnch krok ho lekal a rozechvval. Boe, takov tma! Man se asi nkde schoval v kout. Vida! Dvee na chodbu jsou dokon; na chvli se zarazil a pak vstoupil. V pedsni byla tma a przdno, pusto, jako by odtud vecko vynesli; tichounce, po pikch el dl do pokoje; byl cel prozen jasnm msnm svtlem; nic se tu nezmnilo: tyt idle, zrcadlo, lut divan a obrazy v rmecch. Veliknsk kulat, mdn erven msc hledl pmo do oken. To od msce je takov ticho, pomyslel si Raskolnikov. Urit te dv njakou hdanku. Stl a ekal, dlouho ekal, a m ti byl msc, tm silnji a bolestiv mu builo srdce. A ticho, ticho. Vtom se ozvalo kratik zapraskn, jako by nkdo pelomil louku, a opt vechno mrtv utichlo. Probuzen moucha nhle v prudkm letu narazila na sklo a alostn se rozbzuela. V te chvli jako by v kout, mezi malou skn a oknem, rozeznal poven ensk pl. Kde se tu vzal ten pl? podivil se, dve tu pece nebyl... Potichouku se piblil a poznal, e se za pltm nkdo skrv. Opatrn pl odhrnul a uvidl, e tam stoj idle a na idli e sed babka, cel zkroucen a se svenou hlavou, take j nemohl nahldnout do tve, ale byla to ona. Chvli nad n stl: Boj se! pomyslel si, tichounce vythl z poutka sekyru a udeil babku dvakrt za sebou do temene. Ale zvltn vc: ani se pod tmi ranami nepohnula, jako by byla ze deva. Vylekal se, sklonil se nad ni a prohlel si ji; ale i ona svsila hlavu jet vc. Proto se sklonil a k podlaze a podval se j zdola do oblieje, ale jak se podval, ustrnul: babka se smla --dusila se tichm, neslynm smchem, ze vech sil se snaila, aby ji neuslyel. Nhle ml dojem, e dvee z lonice se maliko pootevely a e se tam tak nkdo jakoby zasml a e si tam nco eptaj. Popadla ho zuivost: v silou zaal babku bt po hlav, ale po kad rn smch a ukn v lonici zaznvalo stle hlasitji a babka u se kolbala smchy. Obrtil se na tk, ale peds byla pln lid, dvee na schody byly dokon a na chodb, na schodech a dol plno lid, hlava na hlav, vichni se dvaj, ale vichni se ukryli a ekaj, ml... Srdce se mu sevelo, nohy mu zdevnly, neposlechly ho... Chtl vykiknout a --procitl. Hluboce si oddychl, ale sen kupodivu zejm pokraoval: dvee jeho komrky byly dokon a na prahu stl njak pln neznm mu a pozorn si ho prohlel. Raskolnikov dosud docela neotevel oi, ale okamit je zase zavel. Leel naznak a ani se nepohnul. "Je to jet sen, nebo nen?" pemtal a nenpadn opt nepatrn pozvedl asy: neznm stl na tm mst a stle si ho prohlel. Nhle opatrn pekroil prh, etrn za sebou zavel dvee, pistoupil ke stolu, chvilenku vykal a pitom z nho stle nespoutl oi, a pak se tie, bez nejmenho hluku posadil na idli vedle divanu, klobouk poloil vedle na podlahu, ob ruce spojil na hlavici hole a podepel si o n bradu. Bylo vidt, e je pipraven ekat dlouho. Pokud se dalo rozeznat skrze pomrkvajc asy, byl u postar, zavalit, a ml hust, svtl, skoro bl plnovous... Uplynulo asi deset minut. Bylo jet svtlo, ale u se zanalo eit. V mstnosti bylo naprost ticho. Ani ze schod nedolhal jedin zvuk. Bylo slyet jen bzukot a zmtn njak velk mouchy, prudce narejc do skla. Poslze to bylo u nesnesiteln a Raskolnikov se nhle prudce posadil na divan: "Tak mluvte, co si pejete?" "Vak j vdl, e nespte a e se jen petvaujete," zhadn odpovdl neznm a nevzruen se rozesml. "Dovolte, abych se pedstavil --Arkadij Ivanovi Svidrigajlov..." Dl tvrt

I Nesnm jet? napadlo znova Raskolnikova. Obezetn a nedviv si prohlel nenadlho hosta. "Svidrigaljov? Nesmysl! To nen mon!" vyhrkl konen uasle. Jeho hosta ten vkik, jak se zdlo, ani trochu nepekvapil. "Zael jsem k vm ze dvou dvod, za prv abych vs osobn poznal, nebo jsem o vs u dvno slyel vci, kter vs stavj do velmi zajmavho a pznivho svtla, a za druh v nadji, e mi mon neodepete svou pomoc v jist zleitosti, je se pmo dotk zjm va sestiky Avdoji Romanovny. Jen tak bez doporuen m toti z pouh pedpojatosti mon k sob nepust ani na dvr, kdeto s va pomoc potm..." "Chybn potte," skoil mu do ei Raskolnikov. "Pijely prv vera, smm-li se otzat, vite?" Raskolnikov neodpovdl. "Vera, vm. Sm jsem tu pece teprve od pedevrka. Vte, Rodione Romanyi, j vm o tom vem nco eknu. Pokldm za zbyten se ospravedlovat, ale dovolte mi, abych ekl jen jedno: co je na tom vem vlastn tak zloinnho, bereme-li to ovem bez pedsudk, podle zdravho smyslu?" Raskolnikov si ho dl mlky prohlel. "Snad to, e jsem ve svm dom pronsledoval bezbrannou dvku a 'urel ji svmi hnusnmi nvrhy', prosm? (Sm pedbhm!) Ale sta, kdy si uvdomte, e i j jsem lovk et nihil humanum...(Z Terentiova vere - Homo sum, humani nihil a me alienum puto (Jsem lovk a nic lidskho mi nen ciz).) Zkrtka, e i j jsem schopen podlehnout okouzlen a zamilovat se (v em si ovem nememe porouet), a neme bt nic pirozenjho. Jdro problmu je tu v tom: jsem zvrhlk, anebo jsem sm ob? Ale co kdy jsem ob? Tm, e jsem navrhoval pedmtu sv lsky spolen tk do Ameriky nebo do vcarska, dval jsem mon prchod nejvzneenjm citm a leelo mi na srdci tst dvou lid!... Rozum je pece otrokem vn, vdy j se mon niil jet vc, prosm vs!" "Ale o to vbec nejde," peruil ho s nechut Raskolnikov. "Vy jste jednodue odporn, a jste v prvu nebo nejste. Prost, tady o vs nikdo nestoj, tamhle jsou dvee, mete jt!" Svidrigajlov se nhle dal do smchu. "Kampak na vs... kdepak, na vs je lovk krtk!" ekl s nejsrdenjm smchem. "el jsem na vs zchytra, ale kdepak, vy jste hned zaujal ten nejzsadnj postoj!" "Ale vdy chytrate i te!" "Co se d dlat? Co, jen eknte!" hlaholil vesele Svidrigajlov. "Tomu se pece k bonne guerre (Dobr vlka (franc.)), to je naprosto omluviteln skok!... Ale vy jste m peruil. A je tomu jakkoliv, prohlauji znova: k dnm afrm by nedolo, nebt t nhody v sadu. Marfa Petrovna..." "Tu pr mte taky na svdom!" skoil mu Raskolnikov hrub do ei. "Copak u i to se k vm doneslo? Ale pochopiteln, e doneslo... Nue, na tuhle vai otzku vm skuten tko odpovm, akoliv m svdom je naprosto klidn. Nedomnvejte se, e jsem ml v tom smru njak obavy, vecko bylo vyeteno naprosto pesn a podle vech formalit: lkaskm ohlednm byla zjitna srden mrtvice pivozen koupnm bezprostedn po vydatnm obd a poitm tm cel lhve vna, a nic jinho ani zjitno bt nemohlo... Nic takovho, prosm, ale pesto jsem se njak as, zejmna cestou ve vlaku, zanel mylenkou, zda jsem k celmu tomu... netst njak nepispl, teba po mravn

strnce, zda jsem ji nerozruil nebo podobn? Ale dospl jsem k zvru, e i to je naprosto vyloueno." Raskolnikov se rozesml. "e si vbec dlte takov starosti!" "Co je vm na tom k smchu! Uvate, e jsem ji vehovudy dvakrt lehl bikem, ani stopu to nezanechalo... Nepokldejte mne, prosm, za cynika, j velmi dobe vm, jak to je ode mne hnusn a tak dle; ale naprosto bezpen vm, e Marfu Petrovnu toto m, abych tak ekl, rozvnn skoro potilo. Ze skandlu kolem va sestiky se nedalo u absolutn nic vydmat. Marfa Petrovna u tet den musela sedt doma, nemla s m se v msteku ukzat a u tam vecky otrvila tm svm dopisem (o pedtn dopisu jste tak slyel?). A najednou jako dar z nebes ty dv rny bikem!... Prvn, co udlala, bylo, e dala zapahat!... A to nemluvm o tom, e eny maj chvle, kdy je jim nramn pjemn, jsou-li ureny, asi se navenek sebevc rozhouj. A tyhle chvle maj vechny; lovk si vbec pmo nramn libuje, kdy je uren, neviml jste si? Ale u en je to zvl npadn. Dokonce se d ct, e vc ani nechtj." V jedn chvli u chtl Raskolnikov vstt a odejt, a tm rozmluvu ukonit. Ale jist zvdavost a tak trochu i zmr ho jet na chvli zadrely. "Vy se rd perete?" zeptal se roztrit. "Nemohu ct," odpovdl Svidrigajlov. "Ale s Marfou Petrovnou jsme se neprali skoro nikdy. ili jsme v dobr shod, byla se mnou vdy spokojena. Biku jsem pouil za celch naich sedm let vehovudy dvakrt (pominu-li jet jeden, tet ppad, velmi choulostivho rzu): poprv to bylo dva msce po naem satku, ihned po pjezdu na ves, a pak u jen ten posledn ppad. Snad jste si hned nemyslel, e jsem takov zvrhlk, zptenk a feudl, hehe? ... Mimochodem, nevzpomnte si, Rodione Romanovii, jak ped nkolika lety, jet v dobch blahodrn svobody tisku, u ns ped celm nrodem a ve vech novinch zostudili jistho lechtice --jmno u jsem zapomnl --za to, e zmrskal ve vlaku njakou Nmku, nevzpomnte si? A tenkrt, myslm tho roku, se petsal i 'Hanebn vpad Vku' (pamatujete se snad na deklamovn 'Egyptskch noc'? Na ty ern oi! Ach, kde jste, zlat asy naeho mld?). Povm vm, jak na to mm nzor: s tm pnem, kter zmrskal Nmku, nesympatizuji, protoe koneckonc... jakpak sympatie! Ale zrove nemohu nepiznat, e nkdy se lovk setk s tak rpavmi 'Nmkami', e ani jedin zastnce pokroku za sebe myslm neme docela ruit. Z tohoto hlediska se tehdy na tu vc nikdo nepodval, a zatm to prosm je jedin vskutku humnn hledisko!" Svidrigajlov se po tchto slovech opt rozesml. Raskolnikov jasn vidl, e je to k emusi pevn odhodlan, skon lovk. "Zd se, e jste u nkolik dn s nikm nemluvil?" zeptal se. "Tm. Ale jist se divte, e jsem tak vyrovnan lovk?" "Ne, divm se, e jste a pli vyrovnan lovk." "Proto, e jsem se neurazil, kdy jste mi kladl hrub otzky? Je to tak? Ale... pro bych se urel? Jak jste se mne ptal, tak jsem vm odpovdal," dodal s pekvapiv prostoduchou tv. "J se toti, na mou dui, skoro o nic ble nezajmm," pokraoval trochu zahlouban. "Zejmna te se nezabvm nim... Ale chcete-li, mete si myslet, e se petvauji, protoe se vm chci zalbit, tm spe, e jak jsem sm piznal, stojm o vai sestiku. Ale vm to eknu upmn: nudm se! A zvl tyhle ti dny, take setkn s vmi m pmo potilo... Nehnvejte se, Rodione Romanyi, ale mn zas pipadte hrozn podivn vy. Jak chcete, ale nco se ve vs dje, nco novho, nemyslm zrovna v thle chvli, ale vbec v tchto dnech... Ale

ne, ne, u pestanu, nemrate se! J nejsem takov nemehlo, za jak m mte." Raskolnikov se na nho ponue podval. "Vy sp vbec nejste nemehlo," ekl. "Mm dokonce dojem, e se pohybujete ve vybranch kruzch nebo pinejmenm nkdy umte vystupovat jako slun vychovan lovk." "Vte, j nejsem pli zvdav, co si kdo o mn mysl," odpovdl Svidrigajlov sue, ba trochu nadut, "a proto nemm dvod, pro bych ml pestat bt bezcharaktern, kdy se tenhle kabt v naem podneb tak dobe nos a... a zejmna kdy k tomu lovk m i pirozen sklony," dodal opt se smchem. "Ale j slyel, e tu mte mnoho znmch. Jste pece z tch, kdo, 'maj styky'. Pro byste ke mn tak chodil, kdybyste m na nco nepoteboval?" "Mte docela pravdu, mm znm," odpovdal rychle Svidrigajlov, ale ne na to hlavn. "U jsem nkter potkal, potloukm se tu pece tet den. Sm leckoho poznvm, a oni mne zd se tak. Pravda, jsem slun obleen a nepatm mezi chudky. Ani rolnick reforma ns nepostihla: lesy i luka mme zplavov, vnos nm zstv. Ale... nepjdu za nimi, u pedtm jsem jich ml po krk. Tak chodm u tet den a k nikomu se neznm... A pak, v tomhle mst! Tady to te vypad, jen eknte! Msto ednk a seminarist! Pravda, leceho jsem si dv neviml, kdy jsem se tady ped takovmi osmi lety flinkal... Spolhm te jen a jen na anatomii, na mou dui!" "Na jakou anatomii?" "A pokud jde o velijak ty kluby, Dussoty, primabalerny a mon cel v pokrok, to a se obejde beze mne," pokraoval, jako by opt peslechl otzku. "Myslte, e mm chu dlat zas falenho hre?" "Copak jste byl i falen hr?" "Jakpak ne? Byla ns cel parta, sam lep lid, tehdy ped osmi lety. Ubjeli jsme as. A sam smetnka, vte, byli mezi nmi bsnci, byli mezi nmi kapitalist. U ns, v rusk spolenosti maj vbec nejlep zpsoby ti, kdo byli biti --neviml jste si? To a te na vsi jsem tak upadl. A pece m tenkrt mlem zaveli pro dluhy, jeden ek z Nina v tom ml prsty. Ale zrovna tehdy se naskytla Marfa Petrovna a usmlouvala to nakonec na ticet tisc stbrnch rubl, vyplatila m. (Dluh jsem ml celkem sedmdest tisc.) Uzaveli jsme spolu zkonn satek a hned nato si m odvezla jako njak poklad k sob na ves. Vak byla o pt let star ne j. Hrozn m milovala. Sedm let jsem ze vsi nevythl paty. A povate, celou tu dobu mla proti mn usvdujc dokument na tch ticet tisc, pod cizm jmnem, take kdybych se byl chtl v nem protivit --alou do basy! A nevhala by! ensk to pece maj vecko v jedn pihrdce." "A nebt toho dokumentu, tak byste j byl ufrnkl?" "Ani vm nepovm. Mn ten dokument skoro nevadil. Nikam se mi nechtlo, a do ciziny m Marfa Petrovna dvakrt zvala sama, kdy vidla, jak se nudm! Ale co! V cizin jsem byl u kolikrt pedtm, a vdycky mi tam bylo nanic. Ne e by tam bylo zle, ale najednou se lovk dv na vchod slunce v Neapolskm zlivu, na moe, a je mu njak smutno. Nejprotivnj ze veho je, e se ti skuten po nem stsk! Ne, doma je lp, tady pinejmenm svaluje vechnu vinu na ostatn a sebe omlouv. Nejradji bych jel s vpravou nkam na severn pl, protoe j'ai le vin mauvais (Mm oklivou opici (franc.).), pt se mi protiv, ale krom vna

mi u nic nezbv. Zkouel jsem leccos. Pokejte, Berg pr v nedli v Jusupovov sadu vylet v ohromnm balnu a vezme pr za urit poplatek spolucestujc, nevte?" "Snad byste tak neletl?" "J? Ne... to jen tak..." zahuel Svidrigajlov, jako by se nad tm opravdu zahloubal. "Co se to s nm dje?" pomyslel si Raskolnikov. "Ne, ten dokument mi nevadil," pokraoval pemtav Svidrigajlov, "ale mn sammu se nechtlo ze vsi. Ostatn u je to dobr rok, co mi Marfa Petrovna tu listinu k mmu svtku vrtila a ndavkem mi darovala znanou stku, mla pece kapitl. 'Vidte, jak vm dvuji, Arkadiji Ivanovii,' pesn tak to ekla. Nebo nevte, e to tak ekla? Vy nevte, e se tam na vsi ze mne stal dobr hospod, zn m cel okol. I knihy jsem si objednval. Marfa Petrovna to nejdve schvalovala, ale pak nevychzela ze strachu, e se z nich pomtnu." "Myslm, e se vm po Marf Petrovn hodn stsk." "Mn? Snad. Opravdu, dost mon. Mimochodem, vte v pzraky?" "V jak pzraky?" "V normln pzraky, v jak jin!" "Vy v n vte?" "Ale teba ne, pour vous plaire...( Kdy je vm libo (franc.).) Toti to se tak ned ct..." "Zjevuj se vm snad?" Svidrigajlov na nho podivn pohldl. "Marfa Petrovna m r navtvovat," zkivil rty v podivnm smku. "Jak to, r navtvovat?" "Ano, pila u tikrt. Poprv jsem ji spatil hned po pohbu, asi hodinu po nvratu ze hbitova. Bylo to den ped mm odjezdem sem. Podruh pedevrem na cest, asn rno na stanici Mal Viera. A potet ped dvma hodinami v pokoji, kde jsem ubytovn. Byl jsem sm." "A bdl jste?" "Naprosto. Ve vech tech ppadech jsem bdl. Pijde, chvli se mnou hovo a odejde dvemi, pokad dvemi. Mm vdy dokonce dojem, e to slym." "Nevm, m to, ale hned m napadlo, e se vm nco takovho pihz!" ekl zistajasna Raskolnikov, ale vzpt byl tmi slovy sm pekvapen. Byl velmi rozilen. "Ta-ak? Vs to napadlo?" zeptal se udiven Svidrigajlov. "Skuten? Vidte, nekal jsem vm, e mme nco spolenho?" "Nikdy jste nic takovho neekl!" odsekl prchliv Raskolnikov. "Neekl?" "Ne!" "J ml dojem, e ano. Hned kdy jsem k vm prve veel a vidl jsem, e lete se zavenma oima, ale jen se tak petvaujete, hned jsem si ekl: Ano, to je ten prav!" "Co to m znamenat, ten prav? Co tm myslte?" vzplanul Raskolnikov. "Co tm myslm? Opravdu, sm nevm..." zakoktal upmn a tak trochu zmaten Svidrigajlov. Chvli mleli a dvali se na sebe iroce rozevenma oima. "To vecko je nesmysl!" spustil pobouen Raskolnikov. "A co vm k, kdy k vm pijde?" "Co? Pedstavte si, sam hlouposti, to byste nevil --tohle m na tom prv zlob. Poprv vstoupila (byl jsem utrmcen, to vte: pohebn obad, me, litanie, hostina, konen jsem osaml v pracovn, zaplil jsem si doutnk a zamyslel jsem se), dvemi vstoupila a povd: 'Arkadiji Ivanovii, vy jste pro sam starosti dnes zapomnl nathnout hodiny v jdeln.' Ty hodiny jsem skuten celch sedm let kad tden sm natahoval, a kdy jsem zapomnl, tak

mi to vdycky pipomnala. Den nato u jsem byl na cest sem. asn rno jsem vyel na stanici --v noci jsem si zdml a byl jsem cel rozlman, oi se mi klily --dal jsem si kafko a vtom, co nevidm --vedle mne se najednou usazuje Marfa Petrovna a v ruce dr karty: 'Nechcete, abych vm vyloila na cestu, Arkadiji Ivanovii?' Na vykldn karet byla mistr. Nikdy si neodpustm, e jsem si nedal vyloit. Lekl jsem se a utekl jsem, pravda, zrovna u taky zvonili. A dnes, jak tak sedm s tkm aludkem po prachmizernm obd z hostince, sedm a koum, najednou zase vstoup Marfa Petrovna, napardn, v novch zelench hedvbnch atech s pedlouhou vlekou: 'Dobr den, Arkadiji Ivanovii! Jak se vm zamlouvaj m nov aty? Aniska by je takhle neuila.' (Aniska je vadlena u ns na vsi, bval nevolnice, uila se t v Moskv, hezounk dvtko.) Stoj a ot se pede mnou. Prohldl jsem si aty a pak se j pozorn zadval do tve: 'e vs to nemrz,' povdm, 'obtovat se ke mn kvli takovm hloupostem.' --'Ach boe mj, pteli, u ani s malikost k tob nemohu!' A j j povdm, abych ji pozlobil: 'Chci se oenit, Marfo Petrovno.' 'To je vm podobn, Arkadiji Ivanovii, ale neudl vm to velkou est, e jste enu ani podn nepochoval, a u byste se honem enil. A kdybyste si alespo vybral, ale j vm, e se nehodte ani pro ni, ani ona pro vs, budete jen dobrm lidem pro smch.' Sebrala se a odela, a j jako bych slyel, jak ust vlekou. Jsou to nesmysly, co kte?" "Poslyte, a nelete vy vlastn?" opil Raskolnikov. "Lu jen zdkakdy," odpovdl zamylen Svidrigajlov, jako by si t hrubosti vbec neviml. "A pedtm jste nikdy dn pzrak nevidl?" "Ano, vidl, jen jednou v ivot, je tomu est let. Ml jsem eledna Filku a sotva jsme ho pochovali, zavolal jsem z roztritosti: 'Filko, dmku!' A on piel a zamil rovnou ke skni, kde mm stojnek s dmkami. Dvm se na nj a km si: 'Jde se mi asi pomstt,' protoe jsme se tsn ped jeho smrt hrozn pohdali. 'Jak se opovauje,' povdm, 'pijt ke mn s dravm loktem. Ven, niemo!' Otoil se, odeel a u nikdy nepiel. Marf Petrovn jsem o tom tenkrt neekl. Chtl jsem za nj dt slouit zdun mi, ale bylo mi hanba." "Jdte k lkai." "J vm dobe i bez vs, e nejsem zdrv, akoliv opravdu nemm tuen, co by mi mohlo bt. Mn se aspo zd, e jsem tak ptkrt zdravj ne vy. Ale neptal jsem se vs na to, jestli vte nebo nevte, e se zjevuj pzraky. J se ptal: vte, e pzraky existuj?" "Ne, tomu nikdy neuvm!" vykikl pmo zarputile Raskolnikov. "Vte pece, co se obyejn k!" bruel Svidrigajlov jakoby pro sebe a dval se s trochu naklonnou hlavou kamsi stranou. "k se: 'Jsi nemocn, a proto je to, co se ti zjevuje, pouh neexistujc pelud.' Ale v tom je pece pramlo logiky. Souhlasm, e pzraky se zjevuj jen nemocnm. Ale to pece dokazuje jen a jen to, e pzraky se mohou zjevovat vhradn nemocnm, a nikoliv to, e jako takov neexistuj." "Samozejm, e neexistuj!" trval podrdn na svm Raskolnikov. "Ne? To je v nzor?" obrtil se na pomalu Svidrigajlov a pokraoval. "Ale co kdybychom uvaovali takto (bute mi npomocen): Pzraky jsou, abychom tak ekli, cry a trky jinch svt, jejich zatek. Zdrav lovk zejm neme mt schopnost je vidt, protoe zdrav lovk je lovk ryze pozemsk, a proto mus t jen ivotem vezdejm, kvli dokonalosti a podku. Avak sotva lovk onemocn, sotva byl v organismu naruen obvykl pozemsk podek, okamit se zan projevovat styk s jinm svtem, a m je nemoc t, tm vc

je i stynch bod s jinm svtem, take kdy lovk zeme, pejde pmo do jinho svta. U dlouho o tom pemlm. Jestli vte v posmrtn ivot, mete pijmout i tento zvr." "J v posmrtn ivot nevm," ekl Raskolnikov. Svidrigajlov sedl zamylen. "Ale co kdy jsou tam jen pavouci nebo nco takovho?' ekl najednou. Je pomaten, pomyslel si Raskolnikov. "Vdy vnost je podle naich pedstav idea, kterou nelze obshnout rozumem, cosi ohromnho, nesmrnho! Ale pro nutn nesmrnho? Co kdy tam msto toho veho, povate, bude jedin svtnika, asi tak jako vesnick lze, cel zaazen a po vech koutech pavouci --a to bude cel vnost. Vte, mn to tak nkdy pipad." "Ale copak si neumte pedstavit nic, vbec nic tnjho a spravedlivjho, ne je tohle?" vykikl chorobn rozruen Raskolnikov. "Spravedlivjho? Kdo v, mon e prv tohle je spravedliv, a eknu vm, e j bych to urit zadil prv takhle!" odpovdl Svidrigajlov se zhadnm smvem. Raskolnikovovi po t cynick odpovdi a pejel mrz po zdech. Svidrigajlov zvedl hlavu, upen se na nj podval a nhle se rozesml. "No tohle!" halasil. "Jet ped plhodinou jsme jeden druhho vbec neznali, pokldme se za neptele, je mezi nmi nevyeen zleitost. Nechali jsme tu zleitost plavat, a vida, do jak literatury jsme se dostali! Nekal jsem vm, e jsme z jednoho tsta?" "S vam laskavm dovolenm," promluvil podrdn Raskolnikov, "bych vs podal, abyste mi pokud mono nejrychleji oznmil a vysvtlil, emu vdm za vai nvtvu... a... a... mm naspch, nemm kdy, musm odejt..." "Jak si rate pt, jak si rate pt. Vae sestika Avdoja Romanovna se chce provdat za pana Petra Petrovie Luina?" "Nemohl byste se njakm zpsobem vysthat e o m seste a nezmiovat se u o n? Nemohu pochopit, jak se vbec opovaujete pede mnou vyslovovat jej jmno, jste-li ovem skuten Svidrigajlov." "Ale kvli n jsem piel, tak jakpak se o n nemm zmiovat?" "Dobe. Mluvte, ale pospte si!" "Jsem pesvden, e jste si o tom panu Luinovi, mm pbuznm z eniny strany, u utvoil sv mnn, jestli jste s nm strvil teba jen plhodinku nebo vm ho nkdo vrn a pesn vylil. To nen mu pro Avdoju Romanovnu. Podle mho nzoru se Avdoja Romanovna v cel thle zleitosti nesmrn velkomysln a nezitn obtuje pro... pro svou rodinu. Po vem, co jsem o vs slyel, jsem ml dojem, e vy byste byl velmi spokojen, kdyby tento satek byl bez jakkoliv kody zmaen. Ale te, kdy jsem vs poznal osobn, jsem o tom nezvratn pesvden." "To vecko je od vs velmi naivn, odpuste, chtl jsem ct drz!" ekl Raskolnikov. "Ach tak, vy myslte, e oroduji za sebe. Nemjte strach, Rodione Romanovii, kdybych z toho chtl tit j, nemluvil bych o tom s vmi tak oteven, tak docela padl na hlavu jet nejsem. Chcete-li, prozradm vm jednu psychologickou zvltnost. Kdy jsem se ped chvl ospravedloval za svou lsku k Avdoje Romanovn, tvrdil jsem vm, e j sm jsem byl v tomto ppad ob. Ale te, abyste vdl, u k n dnou lsku nectm. Vbec dnou, a se tomu sm divm, protoe jsem opravdu cosi ctil..." "Ze zahlivosti a prostopnosti," skoil mu do ei Raskolnikov. "Mte pravdu, jsem lovk prostopn a zahliv. Ale vae sestika m nicmn tolik

skvlch vlastnost, e i ve mn se nco pohnulo. Ale to vecko je, jak te sm vidm, nesmysl." "A vidte to u dlouho?" "Zaal jsem to pozorovat u dve, ale pln jsem se o tom pesvdil pedevrem, skoro a ve chvli, kdy jsem vystupoval v Petrohrad. Jet v Moskv jsem pece vil, e jedu bojovat o ruku Avdoji Romanovny a soupeit s panem Luinem." "Promite, e vs peruuji, ale kdybyste to laskav zkrtil a pistoupil k zleitosti, kvli kter jste m vyhledal. Nemm kdy, musm odejt..." "Ale velmi rd! Protoe jsem se po pjezdu do Petrohradu rozhodl, e podniknu jistou... cestu, rd bych jet zadil nkter nezbytn vci. M dti zstaly u tety; jsou bohat a mne osobn nepotebuj. A jakpak jsem j otec! Pro sebe jsem si nechal jen to, co mi ped rokem darovala Marfa Petrovna. Mn to pln sta. Odpuste, ale te u opravdu pejdu k vci. Ped cestou, kter se nejsp opravdu uskuten, se chci jet vypodat i s panem Luinem. Ne snad, e by mi byl tak nesnesiteln protivn, ale kvli nmu vlastn dolo mezi mnou a Marfou Petrovnou k onomu vstupu, kdy jsem se dovdl, e ona spunktovala tu svatbu. Nyn bych se vam prostednictvm rd seel s Avdojou Romanovnou, teba i za va ptomnosti, abych j mohl pedn vysvtlit, e z pana Luina nebude mt vbec dn prospch, ale velmi pravdpodobn jet kodu. A dle bych se j omluvil za vecky ty nedvn nepjemnosti a podal bych ji o dovolen, abych j sml nabdnout deset tisc rubl a tak j usnadnit rozchod s panem Luinem, rozchod, proti nmu, jak jsem pesvden, by sama nic nenamtala, jen kdyby se j k tomu naskytla pleitost." "Ale vy jste se opravdu, opravdu zblznil!" vybuchl Raskolnikov ani ne tak pobouen jako spe uasle. "Jak se opovaujete takhle mluvit!" "To jsem vdl, e se na mne rozkiknete. Ale za prv, akoliv nejsem nijak bohat, mm tch deset tisc rubl k dispozici, toti naprosto a v dnm ppad je nepotebuji. Jestlie je nepijme Avdoja Romanovna, nalom s nimi jet nerozumnji. To za prv. A za druh: m svdom je pln klidn, tuto nabdku inm bez jakchkoliv postrannch mysl. Vte mi to nebo nevte, vak se o tom pozdji pesvdte vy i Avdoja Romanovna. Neb tu o nic jinho, ne e jsem skuten zpsobil va ven sestice jist starosti a nepjemnosti, za kter se upmn kaji, a proto si srden peji --nikoliv zaplatit za ty nepjemnosti, ale docela prost pro ni nco prospnho vykonat, jednodue proto, e opravdu nemm vhradn prvo pchat jenom patnosti. Kdyby byla v m nabdce jen jedin miliontina vypotavosti, nenabzel bych j dnes jen deset tisc, kdy jsem j teprve ped pti tdny nabzel vc. Mimoto se mon co nevidt oenm s jistou dvkou a to samo doufm vyvrac jakkoliv podezen z njakch nstrah vi Avdoje Romanovn. Zvrem pipomnm, e satkem s panem Luinem bere Avdoja Romanovna tyt penze, jenome z jin strany... Jen se, Rodione Romanovii, nedurdte a uvate to klidn a chladnokrevn." Svidrigajlov to sm vechno vykldal neobyejn chladnokrevn a klidn. "Prosm vs, skonete u," ekl Raskolnikov. "Pinejmenm to je neodpustiteln drz." "Ani trochu. Podle toho by lovk lovku na tomto svt mohl psobit jen zlo, a naopak neml prvo vykonat ani za mk dobrho, jen a jen vinou przdnch konvennch formalit. To je nechutn. Co kdybych napklad zemel a ten obnos bych va sestice odkzal v zvti? Copak by i v tom ppad odmtla?" "To je docela dobe mon." "To tedy ne, prosm. Ostatn, kdy ne, tak ne, budi. Ale pece jen deset tisc je, kdy se to tak vezme, krsn pleitost. Rozhodn vs prosm, abyste mou nabdku vydil Avdoje Romanovn."

"Ne, nic j nevydm." "V tom ppad budu, Rodione Romanovii, nucen usilovat o to, abych se s n setkal osobn, a budu ji tedy muset obtovat." "A kdy j to vydm, pak o to nebudete usilovat?" "To vm mohu tko ct. Jednou bych ji jet velmi rd vidl." "V to nedoufejte." "koda. Ostatn, jet mne neznte. Ale dost mon, e se jet sblme." "Vy myslte, e se sblme?" "A pro by ne?" ekl s smvem Svidrigajlov, vstal a zvedl klobouk. "Vdy jsem vs nechtl pli znepokojovat a ani jsem k vm neel s velkmi nadjemi, akoliv pedtm, rno, m vae vzezen pekvapilo..." "A kde jste m rno vidl?" zeptal se znepokojen Raskolnikov. "Jen nhodou... Pod mm dojem, e v sob mte nco, co nm je obma blzk... Ale nebojte se, nejsem otravn, vyel jsem i s falenmi hri, nenudil jsem ani knete Svirbeje, svho vzdlenho pbuznho, velmoe, a pan Prilukovov jsem dovedl napsat do alba o Raffaelov Madon, s Marfou Petrovnou jsem dokzal t sedm let a paty jsem od n nevythl, v dom Vjazemskho na Sennm jsem postaru noclehoval, i s Bergem mon v balon poletm." "No dobe, dobe. Dovolte mi otzku. Odjdte u brzy?" "Kam to?" "Ale na tu, 'cestu'... Sm jste to pece kal." "Na cestu? Ach tak!... Opravdu, j vm kal o t cest... Vte, to je sloit problm... Kdybyste ale vdl, na se m ptte!" dodal a znenadn se hlasit a krtce zasml. "Dost mon, e se msto t cesty oenm. Dohazuj mi jednu." "Tady?" "Ano." "Jak jste to stail?" "Ale s Avdojou Romanovnou bych se jet jednou velmi rd setkal. Snan o to prosm. Tak na shledanou... Ale boe! Mlem jsem zapomnl! Rodione Romanovii, vyite sestice, e na ni Marfa Petrovna vzpomnla v zvti temi tisci. Je to pesn tak, jak to km. Marfa Petrovna udlala podek tden ped smrt, a to v m ptomnosti. Za dva nebo ti tdny u mon Avdoja Romanovna ty penze obdr." "Mluvte pravdu?" "Naprostou. Vyite j to. Nue, poroum se. Bydlm velmi blzko od vs." Na odchodu se Svidrigajlov srazil ve dvech s Razumichinem. II Bylo u skoro osm; oba pospchali k Bakalejevovi, aby tam byli dve ne Luin. "Kdopak to byl?" zeptal se Razumichin, sotva vyli na ulici. "To byl Svidrigajlov, ten statk, v jeho dom byla potupena m sestra, kdy u nich byla vychovatelkou. Kvli jeho milostnm nvrhm ji odtud vyhnala jeho ena Marfa Petrovna. Ta Marfa Petrovna pak Duu odprosila, a te nhle umela. Prv o n se prve mluvilo. Sm nevm pro, ale mm z toho lovka velk strach. Pijel sem ihned po enin pohbu. Je hrozn podivn, k nemu se rozhodl... Zd se, e cosi v... Duu ped nm musme chrnit... to jsem ti chtl hlavn pipomenout, sly?" "Chrnit?! Co by mohl Avdoje Romanovn vyvst? Ale dky, Roo, es mi to ekl... Budeme, budeme ji chrnit!... Kde bydl?" "Nevm."

"Pro ses nezeptal? To je koda! Ale j si to vyptrm!" "Vidls ho?" zeptal se Raskolnikov po chvli. "Jakpak ne, viml jsem si ho dobe. Zapsal jsem si ho do pamti." "Vidls ho dobe? Jasn?" nalhal Raskolnikov. "Docela jasn, mm ho v pamti. Poznm ho mezi tisci, mm na podobu pam." Znova chvli mleli. "Hm... Tak to tedy..." zabruel Raskolnikov. "Toti, v... mn se zdlo... j mm pod dojem... e to byla teba fantazie." "O em to mluv? Njak ti nerozumm." "Vy pod kte," usml se kiv Raskolnikov, "e jsem pomaten. A j te ml sm dojem, e jsem se mon opravdu pomtl a e jsem vidl jen pzrak!" "Co to povd?" "Kdopak v! Mon e jsem se skuten pomtl a e vecko, co se tyto dni dlo, se odehrvalo jen v m fantazii..." "Ach boe, Roo! U t zas nkdo vyvedl z mry!... A co vlastn kal, s m piel?" Raskolnikov neodpovdl. Razumichin chvli pemlel. "No, te ti podm hlen j," zaal pak. "Zael jsem k tob, ale ty jsi spal. Pak jsme obdvali a potom jsem el k Porfirijovi. Zametov tam pod jet je. Chtl jsem spustit, ale dopadlo to bled. Pod jsem se nemohl jaksepat rozhovoit. Jako by to pod jet nechpali a nemohli pochopit, a vbec je to nepivd do rozpak. Odvedl jsem si Porfirije k oknu a zaal jsem do nj mluvit, ale zas to dopadlo tak divn --koukal stranou a j koukal taky jinam. Nakonec jsem mu zaermoval pst ped oima a ekljsem mu, e ho pkn pbuzensky rozmknu. Jen se na mne tak podval. Vykalal jsem se na n a odeel jsem. Hloupji to nemohlo dopadnout. Se Zametovem jsem vbec nepromluvil. Ale podvej, nejdv jsem myslel, e jsem vecko zpackal, ale kdy jsem el ze schod, zrovna ti m osvtil jeden npad: pro se vlastn my dva tak pachtme? Nco jinho by samozejm bylo, kdyby ti hrozilo njak nebezpe nebo tak! Ale co tob je do toho! Ty s tm nem nic spolenho, tak se na n vykali, vysmjem se jim dost potom, na tvm mst bych je dokonce zaal mystifikovat. Potom se propadnou hanbou! Vykali se na n, pak je teba ztlueme, ale te si z nich budeme utahovat!" "To se v!" odpovdl Raskolnikov. A v duchu si pomyslel: Co asi ekne ztra? Jet ani jednou se kupodivu nezamyslel nad otzkou: Co tomu ekne Razumichin? Te, kdy ho to napadlo, zpytav se na nho podval. To, co mu te Razumichin kal o nvtv u Porfirije, ho pramlo zajmalo --od t doby toho tolik ubylo i pibylo! Na chodb se srazili s Luinem: dostavil se pesn v osm a hledal slo pokoje a tak vichni ti veli souasn, ale ani se uznali za hodny pohledu nebo pozdravu. Oba mladci veli prvn, kdeto Petr Petrovi, aby zabrnil trapnmu dojmu, se trochu pozdrel v pedsni pi odkldn svrchnku. Pulcherija Alexandrovna mu ihned vyla v strety. Dua se zatm vtala s bratrem. Petr Petrovi vstoupil a velmi pvtiv, avak zrove nadmru dstojn se pozdravil s dmami. Pesto bylo znt, e je trochu zmaten a e se jet docela nevzpamatoval. Pulcherija Alexandrovna, tak trochu rozpait, honem vechny rozsazovala kolem kulatho stolu, na nm bublal samovar. Dua a Luin zaujali msta proti sob na protilehlch stranch stolu. Razumichin a Raskolnikov sedli naproti Pulcheriji Alexandrovn, Razumichin ble k Luinovi a Raskolnikov vedle sestry. Chvilenku nikdo nic nekal. Petr Petrovi pomalu vythl batistov tek, od kterho to zavonlo, a vysmrkal se s vzezenm lovka sice lechetnho, ale nicmn trochu dotenho ve

sv dstojnosti a pitom pevn rozhodnutho dat vysvtlen. U v pedsni ho napadlo: co kdyby se ani nesvlkal a odjel, a tm psn a citeln potrestal ob dmy, aby si hned uvdomily dsledky. Ale neodvil se. Zrove vak tento pn nesnel nejasnost, a v tomto ppad bylo teba vysvtlen: jestlie byl jeho pkaz tak nepokryt pestoupen, nen nco v podku a bude tedy lpe nejdve to zjistit; na potrestn m vdycky asu dost a je to pln v jeho rukou. "Doufm, e jste dojely bez nehody?" obrtil se oficiln na Pulcheriju Alexandrovnu. "Chvlabohu, Pete Petrovii." "Velice m t. Avdoja Romanovna se tak nect unavena?" "Copak j, j jsem mlad a siln, j se tak neunavm, ale maminka snela cestu velmi tce," odpovdla Dunka. "Inu, co se d dlat, nae nrodn trat jsou tuze dlouh. Ohromn je takzvan mtuka Rus... J jsem vera pi nejlep vli nemohl pijt k vlaku. Doufm vak, e jste nemly dn mimodn nesnze." "Jakpak ne, Pete Petrovii, byly jsme velmi bezradn," vysvtlovala honem se zvltnm drazem Pulcherija Alexandrovna, "a kdyby nm snad sm pnbh vera neposlal Dmitrije Prokofjie, byly bychom pln ztracen. To je on, Dmitrij Prokofji Razumichin," pedstavila ho Luinovi. "Vm, ml jsem poten... vera," vykoktal Luin, nevldn loupl po Razumichinovi oima, zamrail se a umlkl. Petr Petrovi vbec patil k lidem, kte jsou ve spolenosti velmi roztomil a tuze si na roztomilost potrp, kte vak, jak jim nco nen po chuti, ihned skldaj vechny sv zbran a pipomnaj spe pytel mouky ne vtipnho kavalra, oivujcho zbavu. Vichni opt ztichli: Raskolnikov zaryt mlel, Avdoja Romanovna zatm mluvit nechtla, Razumichin neml co ct, a tak mla Pulcherija Alexandrovna opt tkou hlavu. "Jist jste slyel, e Marfa Petrovna zemela," utekla se ke svmu osvdenho prostedku. "Oveme slyel, prosm. Dostal jsem tu zprvu z prvn ruky, a dokonce jsem vm te pijel oznmit, e Arkadij Ivanovi Svidrigajlov ihned, jak enu pohbil, kvapn odjel do Petrohradu. To aspo kaj velmi pesn informace, kter jsem obdrel." "Sem, do Petrohradu?" ozvala se polekan Dunka a vznamn se podvala na matku. "Ano, prosm, a samozejm e ne bez uritch zmr, vezmeme-li v vahu spch, s nm odjel, a vechny pedchoz okolnosti." "Mj ty boe! Copak ani tady nenech Dunku na pokoji?" zahoekovala Pulcherija Alexandrovna. "Myslm, e se nemuste nijak zvl obvat ani vy, ani Avdoja Romanovna, pokud si ovem samy nebudete pt navzat s nm njak styky. Pokud jde o mne, jsem ve stehu a nyn ptrm po tom, kde se ubytoval..." "Ani nevte, Pete Petrovii, jak jste mne tm vydsil!" pokraovala Pulcherija Alexandrovna. "Vidla jsem ho vehovudy dvakrt, ale udlal na mne hrozn, prost hrozn dojem! Jsem pesvdena, e zpsobil smrt Marfy Petrovny!" "V tom smru nelze dlat dn zvry. Mm pesn informace. Nepoprm, e mon uspil prbh vci, abych tak ekl, mravnm inkem urky; ale pokud jde o chovn a celkov mravn profil t osoby, pln s vmi souhlasm. Nevm, zda je nyn bohat a kolik mu vlastn

Marfa Petrovna odkzala, to se dovm v nejkrat lht; ale je samozejm, e tady, v Petrohrad, bude-li mt alespo njak finann prostedky, pojede opt ve starch kolejch. Je to nejprostopnj, nejhloubji v neestech zabedl lovk, jakho znm. Velmi dvodn se domnvm, e Marfa Petrovna, kter se do nho k svmu netst ped osmi lety tak zamilovala, e za nj zaplatila dluhy, mu pomohla jet v jin vci: jedin jejm silm a obmi byl v samm zatku ututln kriminln proces, v nm lo o zvec, a abych se tak vyjdil, fantastickou vradu, za kterou si mohl velice snadno udlat vlet na Sibi. Z toho si mete uinit pedstavu, jak je to lovk." "Ach boe na nebesch!" vykikla Pulcherija Alexandrovna. Raskolnikov pozorn poslouchal. "A jsou vae informace opravdu spolehliv?" zeptala se psn a drazn Dua. "km vm jen to, s m se mi tajn svila sama neboka Marfa Petrovna. Podotkm vak, e z prvnho hlediska jde o ppad velice spletit. Zde ila a nejsp jet ije jist Resslichov, cizinka a navc drobn lichvka, zabvajc se mimoto i jinmi vcmi. A s touto Resslichovou byl pan Svidrigajlov dlouhou dobu ve velice dvrnm a zhadnm spojen. ila u n jej vzdlen pbuzn, myslm nete, hluchonm, patnctilet nebo dokonce teprve trnctilet, kter byla tto Resslichov trnem v oku, kter vytala kad sousto a kterou dokonce nelidsky bila. Toto dve jednoho dne nalezli na pd oben. Soudn nlez znl: sebevrada. Po obvyklch formalitch byla zleitost uzavena, pozdji vak pilo udn, e dt bylo... krut zneuito Svidrigajlovem. Pravda, vc byla spletit, udn pochzelo od jin Nmky, tak eny se patnou povst a mlo vrohodn. A pak se vlastn i udn ztratilo ze svta dky sil a penzm Marfy Petrovny a vecko se scvrklo na pouh povsti. Avak ani tyto povsti nebyly bezvznamn. Jist jste tam u nich tak slyela, Avdojo Romanovno, o t historii s jejich elednem Filipem, kterho ped esti lety, jet za nevolnictv, utrali k smrti." "Naopak, slyela jsem, e se ten Filip obsil." "To prosm souhlas, ale k nsiln smrti ho dohnalo nebo lpe ponouklo neustl pohnn a plsnn pana Svidrigajlova." "To nevm," odpovdla sue Dua, "j tam slyela jen prapodivnou historii, e ten Filip byl snad melancholik, jaksi domc filozof, lid kali, e se pomtl ze ten, a pr ho k provazu dohnala spe ironie ne surovost pana Svidrigajlova. Ale za mho pobytu u nich zachzel s lidmi dobe a lid ho dokonce mli rdi, akoliv mu opravdu i oni kladli za vinu Filipovu smrt." "Jak vidm, Avdojo Romanovno, projevujete nhle tak trochu sklon ho omlouvat," poznamenal Luin a zkivil sta v ironickm smvu. "Opravdu to s dmami um a dovede je okouzlit, alostnm pkladem prv je za tak zvltnch okolnost zesnul Marfa Petrovna. Chtl jsem pouze vm a va matince pispt svou radou, protoe dozajista mete oekvat, e sv pokusy obnov. Pro svou osobu se domnvm, e tohoto lovka nezbytn opt pohlt vzen pro dlunky. Marfa Petrovna byla vzdlena myslu nco mu pipsat, nebo sledovala pedevm zjem dt, a jestlie mu pece nco odkzala, pak jist jen to nejnutnj, pakatel, kter nestoj za e, sumu, kter lovku s jeho zpsobem ivota nevysta ani na rok." "Prosm vs, Pete Petrovii," ekla Dua, "pestate u o panu Svidrigajlovovi. Skliuje m to." "Ped chvl byl u m," ozval se nhle Raskolnikov, kter tak poprv peruil sv mlen. Ze vech stran se ozvaly vkiky, vichni se k nmu obrtili. Dokonce i Petr Petrovi byl rozilen.

"Piel asi ped pldruhou hodinou, kdy jsem spal, vzbudil m a pedstavil se," pokraoval Raskolnikov. "Byl nramn rozjaen a vesel a pevn v, e si porozumme. Mimochodem tuze pros a usiluje o to, aby se s tebou, Duo, mohl setkat, a m pros, abych mu tu schzku zprostedkoval. Chce ti pednst jist nvrh, ekl mi, o jde. Mimoto me ujistil, e Marfa Petrovna pr ti, Duo, tden ped smrt odkzala ti tisce rubl a pr me ty penze ekat v nejbli dob." "Chvla Bohu!" zvolala Pulcherija Alexandrovna a pokiovala se. "Modli se za ni, Duo, modli!" "To naprosto souhlas," podotkl Luin. "A co dl?" nalhala Dunka. "Dl kal, e sm nen bohat a e cel majetek pipadl jeho dtem, kter jsou te u tety. A dle, e se ubytoval nkde v blzkm okol mho bytu, ale kde, nevm, na to jsem se nezeptal..." "Ale jak nvrh, jak nvrh to vlastn m pro Dunku?" zeptala se Pulcherija Alexandrovna, cel vyden. "ekl ti to?" "ekl." "Tak jak?" "Povm vm to a pak." Raskolnikov zmlkl a sklonil se nad svj aj. Petr Petrovi vythl hodinky a podval se na n. "Mm njak nutn zen. Alespo nebudu peket," dodal trochu uraen a u se zvedal ze idle. "Neodchzejte, Pete Petrovii," ekla Dua, "chtl jste s nmi strvit veer. Mimoto jste pece psal, e chcete od maminky njak vysvtlen." "Ano, prosm, Avdojo Romanovno," prohlsil dtkliv Petr Petrovi a znova se posadil, ale pod jet s kloboukem v ruce, "ml jsem skuten v myslu pohovoit s vmi i s va ctnou matinkou, a to o velice dleitch vcech. Ale protoe ani v bratr s vmi neme pede mnou hovoit o njakch nvrzch pana Svidrigajlova, tedy si ani j nepeji a nemohu hovoit... ped jinmi... o nkolika pevelice dleitch vcech. Mimoto nebylo m zsadn a nejsnanj pn respektovno..." Luin roztrpen svratil tv a dstojn se odmlel. "Vaemu pn, aby bratr nebyl ptomen naemu setkn, nebylo vyhovno jedin proto, e jsem byla rozhodn proti tomu," ekla Dua. "Napsal jste nm, e vs mj bratr urazil, a j se domnvm, e to je teba neprodlen vysvtlit a e se muste smit. A jestlie vs Roa opravdu urazil, bude se vm muset omluvit a tak se vm omluv." Petr Petrovi ihned uctil pdu pod nohama. "Existuj urky, Avdojo Romanovno, na n nelze pi nejlep vli zapomenout. Ve vem je hranice, kterou nen radno pekraovat, jeliko jakmile ji jednou pekrote, je vm ji nemonost couvnout zptky." "myslela jsem to vlastn trochu jinak, Pete Petrovii," peruila ho skoro netrpliv Dua, "pochopte pece, e cel nae budoucnost nyn zvis na tom, zda se to vecko co nejrychleji vysvtl a urovn. km vm oteven hned od zatku, e svj nzor v thle vci nezmnm a e jestlie vm na mn alespo trochu zle, mus bt cel tahle trapn zleitost, i kdy to nen snadn, jet dnes vyzena. Znovu vs ujiuji, e jestlie je vinen bratr, urit se vm omluv." "asnu, e stavte otzku prv takto, Avdojo Romanovno," rozhorloval se stle vc a vce Luin. "Vdy proto, e si vs vm a e vs, jak se k, zbouji, nemusm naprosto mt v

lsce nkoho z len va rodiny. Proto, e si inm nrok na tst zskat vai ruku, Avdojo Romanovno, nemohu na sebe zrove brt zvazky nesluiteln s..." "Ach, odhote u tu svou nedtklivost, Pete Petrovii," peruila ho proctn Dua, "a bute tm rozumnm a lechetnm muem, za jakho jsem vs vdy mla a chci mt. Dala jsem vm velik pslib, jsem vae nevsta. Dvujte mi tedy v tto vci a vte, e jsem s to rozhodnout nezaujat. To, e mezi vmi chci dlat soudce, je stejnm pekvapenm pro mho bratra jako pro vs. Kdy jsem ho dnes po obdren vaeho dopisu vyzvala, aby urit byl pi naem setkn, neprozradila jsem mu nic ze svch mysl. Pochopte, e neusmte-li se, budu nucena volit mezi vmi dvma: bu vy, anebo on. To na mn chcete vy i on. A j se nechci a nesmm pi sv volb zmlit. Kvli vm se mm rozejt s bratrem, kvli bratrovi s vmi. Te chci a mm pleitost pesvdit se o nm, zda je mi skuten bratrem, a o vs, zda si m vte a zda vm na mn zle, zda mete bt mm manelem!" "Avdojo Romanovno!" namtl doten Luin. "Vae slova vyznvaj pli mnohoznan, ba co vce, skoro urliv vzhledem k postaven, kter mm tu est vi vm zaujmat. Pominu-li u to, jak urliv a podivn kladete na stejnou rove mne a... povenho mladka, pipoutte navc ve svch slovech monost, e zrute slib, kter jste mi dala. Rkte: bu vy, anebo on! Tm mi tedy dokazujete, jak mlo pro vs znamenm, a to nemohu pipustit vzhledem ke vztahm a... zvazkm, kter mezi nmi jsou!" "Jake!" zvolala pobouen Dua. "Kladu tu v zjem vedle veho, co mi bylo dosud v ivot drah, co pro mne doposud znamenalo cel ivot, a vy se jet urazte, e si vs cenm mlo!" Raskolnikov se mlky, jzliv uklbl, Razumichin a nadskoil; avak Petru Petrovii ta nmitka nestaila, naopak, byl stle vbojnj a rozhorlenj, jako by mu to psobilo slast. "Lska k ptmu prvodci ivota, k manelovi, mus stt nad lskou k bratrovi," pouil ptomn. "A v dnm ppad nemohu stt na stejn rovni... Akoliv jsem ped chvl trval na tom, e v ptomnosti vaeho bratra nechci a nemohu hovoit o vcech, kter jsem chtl prohovoit, pesto bych nyn rd podal vai ctnou matinku o vysvtlen v jedn velice zsadn a pro mne velmi urliv vci. V syn, " obrtil se k Pulcheriji Alexandrovn, "m vera v ptomnosti pana Rassudkina (nebo... je to snad jinak, odpuste, nezapamatoval jsem si vae jmno, uklonil se pvtiv Razumichinovi), urazil tm, e pekroutil mou mylenku, kterou jsem vm tehdy ekl v dvrnm rozhovoru, u kvy, e toti satek s chudou dvkou, kter u okusila ivotnch strzn, je podle mho nzoru z manelskho hlediska vhodnj ne satek s enou, kter poznala jen blahobyt, nebo je to prospnj mravnosti. V syn svvoln pekroutil vznam tch slov a do nechutnosti a obvinil m ze patnch mysl a k tomu mu podle mho nzoru poslouil v vlastn dopis. Budu asten, Pulcherijo Alexandrovno, budete-li m moci pesvdit, e tomu tak nen, a tm m do znan mry uklidnit. Povzte mi prosm pesn, jakmi termny jste tlumoila m slova ve svm dopise Rodionovi Romanovii?" "To u nevm," octla se v rozpacch Pulcherija Alexandrovna, "vypsala jsem mu to tak, jak jsem tomu j rozumla. Nevm, jak vm to Roa ekl... Dost mon, e to trochu pehnal." "Bez va npovdi by to pehnat nemohl." "Vte, Pete Petrovii," ekla dstojn Pulcherija Alexandrovna, "nejlepm dkazem toho, e jsme si vae slova nevyloily tak patn, je to, e jsme tady." "Sprvn, maminko," pochvlila ji Dua. "Tak i tmhle jsem tedy vinen!" urazil se Luin. "Vte, Pete Petrovii, vy dvte vechnu vinu Roovi, ale sm jste nm o nm napsal v dopise leccos, co nebylo pravda, " osmlila se jet dodat Pulcherija Alexandrovna. "Nevzpomnm si, e bych byl napsal nco, co nebyla pravda, prosm."

"Napsal jste," ozval se oste Raskolnikov, ale neobrtil k Luinovi tv, "e jsem vera dal penze nikoliv vdov pejetho, jak to ve skutenosti bylo, nbr jeho dcei (kterou jsem do verejka vbec neznal). Napsal jste to proto, abyste m rozkmotil s rodinou, a navc jste se hnusn vyjdil o chovn dvky, kterou neznte. Tomu km kleveta a hanebnost!" "Promite, ven pane," odpovdl Luin, tesouc se zlost. "O vaich vlastnostech a o vaem jednn jsem se il ve svm dopise vhradn proto, abych vyhovl prosb va sleny sestry a pan matinky a vylil jim, jak jsem vs nael a jak jste na mne uinil dojem. A pokud jde o zmnnou pas mho dopisu, najdte v n jedinou dku, kter by neodpovdala pravd, toti e jste nepromrhal sv penze a e v on rodin, tebae tce postien, nebylo nepoestnch osob!" "Podle m vy cel i se vemi vaimi ctnostmi nestojte ani za malk toho dvete, po kterm hzte kamenm." "Znamen to, e byste byl s to uvst je do spolenosti va matky a sestry?" "To u jsem udlal, chcete-li co vdt. Dnes jsem ji posadil vedle maminky a Duni." "Roo!" zhrozila se Pulcherija Alexandrovna. Dunka zrudla. Razumichin svratil obo. Luin se jzliv a poven uklbl. "Sama rte vidt, Avdojo Romanovno," ekl, "zda je mon njak dohoda! Doufm nyn, e tm je tato zleitost jednou provdy vyzena. Vzdlm se, abych nepekel dal rodinn pohod a sdlen tajemstv." Zvedl se ze idle a vzal klobouk. "Ale ne odejdu, dovoluji si podotknout, e napt, jak doufm, budu ueten podobnch setkn, a abych tak ekl kompromis. Zvlt vm, veleven Pulcherijo Alexandrovno, kladu tuto vc na srdce, tm spe, e mj dopis byl adresovn vm, a nikomu jinmu." Pulcherija Alexandrovna se trochu urazila. "Vy si nad nmi osobujete a pli velk prva, Pete Petrovii. Dua vm vyloila dvody, pro jsme vae pn nesplnily --mla pece dobr mysl. Ba i v tom dopise jako byste mi rozkazoval. Mme snad kad vae pn brt jako rozkaz? J vm naopak eknu, e k nm te muste bt dvojnsob jemn a shovvav, protoe jsme v dve ve vs vechno opustily a pijely sem a tedy jsme vm u stejn skoro vydny na milost a nemilost." "To nen tak docela pravda, Pulcherijo Alexandrovno, a zejmna v tuto chvli ne, kdy jste se dovdly, e vm Marfa Petrovna odkzala ti tisce, co vm zejm pilo velmi vhod, jak vyrozumvm z tnu, jm jste se mnou zaaly mluvit," dodal jzliv. "Podle tto poznmky meme mt skuten za to, e jste s na bezmocnost potal!" podotkla podrdn Dua. "Ale nyn s n pinejmenm potat nemohu a zejmna nechci peket tomu, aby v bratr mohl vykonat, k emu byl zplnomocnn, a sdlit vm tajn nvrhy Arkadije Ivanovie Svidrigajlova, kter, jak vidm, pro vs maj zsadn a snad i velice pjemn vznam!" "Mj ty boe!" vykikla Pulcherija Alexandrovna. Razumichin nadskakoval na idli. "Copak ti nen hanba, sestro?" zeptal se Raskolnikov. "Je, Roo," ekla Dua. "Pete Petrovii, odejdte!" obrtila se na nho bled hnvem. Podobn zakonen Petr Petrovi zejm neoekval. Byl si pli jist sebou, svou moc i bezmoc svch obt. Nemohl uvit jet te. Zbledl, rty se mu roztsly. "Avdojo Romanovno, uvdomte si, e jestlie v tto chvli, tmito dvemi a po takovm nedorozumn odejdu, pak u se nikdy nevrtm. Rozmyslete si to, prosm! Co eknu j, to plat!" "Ach ta drzost!" vzplanula Dua a prudce vstala. "Vak si tak nepeji, abyste se vracel!" "Jake? Tak takhle tedy!" vybuchl Luin, kter do poslednho okamiku nevil v takov

rozuzlen, a proto narz ztratil pdu pod nohama. "Takhle tedy! Vte vak, Avdojo Romanovno, e bych mohl tak protestovat?" "Jakm prvem s n takto mluvte!" vloila se rozhorlen do rozmluvy Pulcherija Alexandrovna. "Proti emu byste chtl protestovat? Jakpak na ni mte prvo? Copak vm mohu dt svou Duu, kdy jste takovhle? Jdte a nechte ns na pokoji! Zavinily jsme si to samy, nemly jsme se poutt do nedobr vci, nejvce j..." "Avak, Pulcherijo Alexandrovno," vztekal se Luin, "vy jste mi prosm svzaly ruce zvaznou mluvou, kterou nyn rute... a konen... konen mi tm, abych tak ekl, vznikly vlohy..." Tato posledn nmitka se tak hodila k povaze Petra Petrovie, e Raskolnikov, blednouc hnvem i silm hnv ovldnout, se nhle neudrel a rozesml se. Ale Pulcherija Alexandrovna se hrozn rozilila: "Vlohy? Jakpak vlohy, smm-li se ptt? Snad by vm nestla za e nae truhla? Vdy vm ji prvod dopravil zdarma. Boe na nebesch, my e jsme vm svzaly ruce! Vzpamatujte se, Pete Petrovii, to pece vy nm jste svzal ruce i nohy, a ne my vm!" "Dost u toho, maminko, prosm vs, dost!" prosila Avdoja Romanovna. "Pete Petrovii, bute tak laskav a odejdte!" "Prosm, odejdu, jet jen malikost!" odpovdl, tm u bez sebe zlost. "Vae matinka, jak se zd, docela zapomnla, e jsem se rozhodl vzt si vs, abych tak ekl, po vech povstech, kter se o vs rozily po mst i celm okol. Jako lovk, kter vm dal pednost ped veejnm mnnm a oistil v tt, mohl bych ovem velice oprvnn ekat lep vdk, a dokonce od vs poadovat dky... Teprve nyn se mi otevely oi! Nyn sm nahlm, e jsem mon jednal velice ukvapen, kdy jsem opovrhoval veejnm mnnm..." "Ten lovk m snad hro ki!" vyskoil ze idle Razumichin, rozhodnut s nm rzn zatoit. "Jste podl a zl lovk!" ekla Dua. "Ty do toho nemluv! Ani se nehni!" okikl a zadrel Razumichina Raskolnikov. Pak pistoupil tsn k Luinovi: "Opuste laskav tuto mstnost!" ekl tie a sen. "A u ani slovo, jinak..." Petr Petrovi na nho nkolik vtein hledl s bledou, zle zkivenou tv, pak se otoil a odeel, ale sotva si nkdo nkdy odnel v srdci tolik nenvisti k nkomu jako tento lovk k Raskolnikovovi. Jemu, jen jemu jedinmu dval vechnu vinu. Bylo pznan, e i kdy u schzel ze schod, stle jet si myslel, e jeho vc mon jet nen tak docela ztracen, a pokud se tk obou en, dokonce "velice" napraviteln. III Jdro vci bylo v tom, e se do poslednho okamiku ani ve snu nenadl takovho rozuzlen. Do posledn chvle vystupoval velmi nadut a vbec nepipoutl monost, e by se dv chud, jen a jen na sebe odkzan eny mohly vymknout z jeho moci. T jistot mnoho napomohla jeho marnivost a takov stupe sebevdom, kter by bylo ppadnj nazvat sebelskou. To, e se vypracoval od pky, naplnilo Petra Petrovie nezdravm obdivem k vlastn osob; velmi si vil svho mozku a svch schopnost a dokonce se nkdy, kdy byl sm, kochal svou tv v zrcadle. Ale nejvc ze veho lnul a thl ke svm penzm, kter zskal prac i rznmi jinmi zpsoby: povyovaly ho nad jeho vlastn rove. Kdy nyn Dun trpce pipomnal, e se rozhodl vzt si ji pes jej patnou povst, mluvil Petr Petrovi naprosto upmn, dokonce byl siln rozhoen takovm "ernm nevdkem". Ale pitom, kdy

se tehdy o Duu uchzel, ml u bezpen dkazy o nesmyslnosti vech tch klevet, veejn vyvrcench samou Marfou Petrovnou a dvno u odvrench celm mstekem, kter Duu horliv oistilo. Ani on sm by te nepopel, e to vecko vdl u tenkrt. A pesto si vysoko cenil odvahy, s n Duu vedle sebe povznesl, a pokldal to za hrdinsk in. Kdy to nyn kal Dun, vyslovoval tm svou tajnou a zamilovanou mylenku, v n u se zhlel tolikrt, a nemohl pochopit, jak je mon, e ostatn jeho hrdinstv neokouzlilo. Kdy tehdy piel navtvit Raskolnikova, vchzel tam s pocitem dobrodince pipravenho sklidit zaslouen ovoce, toti velice pjemn zdvoilstky. Nebylo tedy divu, e nyn sestupoval ze schod pesvden, e byl krut uraen a zneuznn. Dua pro nho byla prost nezbytnost, kter se podle svho nzoru nemohl vzdt. U dlouho, u nkolik let sladce snil o enitb, ale pod jen vytrvale etil penze a ekal. V nejskrytjch mylenkch si maloval dnou a chudou (rozhodn chudou) dvku, mladikou a hezounkou, ulechtilou a vzdlanou, velmi zakiknutou, tce zkouenou ivotem a jemu zcela oddanou, takovou, kter by ho po cel ivot pokldala za svou spsu, mla ho v hlubok ct, podizovala se mu a obdivovala se jen a jen jemu. Kolik scn a kolik slastnch vjev vymalovala jeho fantazie na toto lkav a lakovn tma ve chvlch oddechu po ednch zleitostech! A te se mu ten dlouholet sen takka vyplnil --nad krsou a inteligenc Avdoji Romanovny uasl, jej bezvchodn situace pro nho byla velkm povzbuzenm. Nachzel tu dokonce vce, ne si troufal snt, nachzel tady hrdou, charaktern a istou dvku, pevyujc ho vchovou i inteligenc (to ctil), a takov bytost mu bude otrocky zavzna po cel ivot za jeho velk in, oddan se pro nho obtuje a on j bude neomezen a vestrann vldnout!... Shodou okolnost se krtce pedtm po dlouhm pemtn a vykvn rozhodl s konenou platnost pro nov ivotn krok, jm rozioval obor sv psobnosti a zrove se chtl poznenhlu dostat do vy spolenosti, s n u dvno nruiv koketoval... Zkrtka, rozhodl se okusit Petrohradu. Vdl, e eny nkdy mohou bt "velice" dleit trumf. Kouzlo pvabn, ctnostn a vzdlan eny mohlo podivuhodn ozdobit jeho kariru, zskat mu sympatie, obestt ho aureolou... a bc --to vecko se nhle zhroutilo. Nynj nenadl a hanebn roztrka na nho psobila jako der hromu. Byl to njak hloup vtip, njak nejapnost! Vdy jen troku vystril drpky, a dokonce se ani nedostal k tomu, aby vysvtlil sv stanovisko, prost si jen trochu zaertoval, trochu se unhlil, a dopadlo to tak bled! Koneckonc u pece Duu svm zpsobem miloval, u j ve svch snech vldl -a najednou!... Ne! Hned ztra, hned ztra to mus vecko obnovit, zahladit, napravit a hlavn --zniit toho nadutho holobrdka, kter to vecko zpsobil. S nedobrm pocitem a jaksi bezdky si pipomnal tak Razumichina... ale po t strnce se rychle uklidnil: Jakpak by se tenhle se mnou mohl mit! Ale jestlie se nkoho opravdu bl, pak tedy Svidrigajlova... Zkrtka, nahrnulo se mnoho starost. "Ne, to j na tom mm nejvt vinu!" tvrdila Dunka a objmala i lbala matku. "Dala jsem se zlkat jeho penzi, ale psahm ti, brate, netuila jsem, e by to mohl bt tak podl lovk. Kdybych ho byla prohldla dve, nic by m nebylo zlkalo! Nezazlvej mi to, brate!" "Bh sm ns vysvobodil! Bh sm ns vysvobodil!" drmolila Pulcherija Alexandrovna, ale njak bezdn, jako by si jet jaksepat neuvdomovala, co se vlastn stalo. Vichni se radovali a za pt minut u se dokonce smli. Jen Dunka obas zbledla a nasupila obo pi vzpomnce na to, co se odehrlo. Pulcherija Alexandrovna by se byla ani ve snu nenadla, e z toho bude mt tak radost,

vdy na njakou roztrku s Luinem se jet rno dvala jako na hrozn netst. Zato Razumichin byl naden. Zatm se to neodvaoval pli okat dt najevo, ale zimnin se chvl, jako by mu spadl ze srdce metrkov kmen. Te m prvo zasvtit jim cel svj ivot, slouit jim... A nejen te! Dal mylenky ostatn od sebe odhnl jet ostchavji, dsil se sv fantazie. Jedin Raskolnikov sedl nehybn na mst a tvil se skoro ponue, ba roztrit. Prv jeho, kter nejvc nalhal, aby se Luin vzdlil, to te, jak se zdlo, nejmn zajmalo. Duu bezdky napadlo, e se na ni stle jet tolik zlob, kdeto Pulcherija Alexandrovna na nj pohlela s obavou. "Tak co ti vlastn ekl Svidrigajlov?" pistoupila k nmu Dua. "A vid, vid!" vykikla Pulcherija Alexandrovna. Raskolnikov pozvedl hlavu: "Chce ti stj co stj darovat deset tisc rubl a mimoto si peje, aby se s tebou sml jedinkrt setkat v m ptomnosti." "Setkat! Ani za nic na svt!" pohorila se Pulcherija Alexandrovna. "A jak se opovauje nabzet j penze!" Raskolnikov pak vylil (hodn sue) svou rozmluvu se Svidrigajlovem, ani se vak zmioval o pzraku Marfy Petrovny, protoe se nechtl poutt do zbytench podrobnost a ml odpor k rozhovoru o emkoli jinm ne o tom nejnutnjm. "A cos mu na to ekl?" zeptala se Dua. "Nejdv jsem mu ekl, e ti nic vyizovat nebudu. Ale on na to prohlsil, e tedy bude sm vemi prostedky usilovat o to, aby se s tebou setkal. Ujioval m, e ve k tob byla poblouznn a e u k tob vbec nic nect... Pr si nepeje, aby sis vzala Luina... Celkem mluvil dost zmaten." "A jak se na nj dv ty, Roo? Jak se ti zdl?" "Piznvm se, e z nj nejsem moudr. Nabz deset tisc, a pitom tvrd, e nen bohat. Prohlauje, e m v myslu kamsi odcestovat, ale u za deset minut o tom nic nev. A najednou zas ekne, e se chce oenit, e mu dohazuj nevstu... Jist m njak mysly, a nejsp e patn. Ale na druh stran se lovku nechce vit, e by na to el tak neikovn, kdyby proti tob nco oklivho zamlel... Samozejm jsem tvm jmnem ty penze jednou provdy odmtl. Psobil na m zkrtka hrozn podivn a... dokonce... se mi zdlo, e to nem v hlav docela v podku. Ale teba se mlm, me jt tak jen o njakou lest. Jak se zd, mrt Marfy Petrovny jm otslo..." "Bj j dej lehk odpoinut!" zvolala Pulcherija Alexandrovna. "Do smrti, do smrti se za ni budu modlit! Co bychom si jen, Duo, bez tch t tisc poaly? Boe mj, zrovna jako by nm je seslalo nebe! Vdy nm, Roo, rno zbyly vehovudy ti rubly a u jsme s Duou myslely pouze na to, jak a kde bychom co nejdve zastavily jej hodinky, jen abychom nemusely nic chtt na nm, dokud se nedovtp sm." Duu vak Svidrigajlovova nabdka, jak se zdlo, neobyejn ohromila. Stla hluboce zamylen. "Usmyslel si nco hroznho!" ekla si pro sebe skoro eptem a div se nezachvla. Raskolnikov si jejho npadnho strachu viml. "Myslm, e s nm budu mt co init jet vckrt," ekl Dun. "Budeme po nm ptrat! J ho vyptrm!" vzplanul energicky Razumichin. "Nespustm z nj oi! Roa mi to dovolil. Sm mi ped chvl ekl: 'Chra sestru!' Dovolte mi to, Avdojo Romanovno?" Dua se pousmla a podala mu ruku, ale tvila se stle jet ustaran. Pulcherija

Alexandrovna po n nesmle pokukovala. Bylo vak vidt, e ty ti tisce ji hodn uklidnily. tvrt hodiny pot byla rozmluva v plnm proudu. Dokonce i Raskolnikov, akoliv sm nemluvil, nkolik minut pozorn poslouchal. Prim hrl Razumichin. "Ale propak byste vlastn odjdly!" div se pi ei nezalykal nadenm. "Co byste v tom hnzd dlaly? A pak, tady jste pece vichni pohromad a jeden druhho potebujete --a jak potebujete, pochopte m! Kdy, tak aspo njak as... A mne piberte za ptele, za spolenka, a rum vm za to, e dme dohromady bjen podnik. Jen poslouchejte, vysvtlm vm vecko podrobn --cel svj pln! Rsovalo se mi to v hlav u rno, kdy jet vbec nic nebylo. Podvejte se, o jde: mm strka (seznmm vs s nm, je to velmi solidn a ctihodn star pn), a ten strek m tisc rubl kapitlu, ale ije z penze a ta mu pln sta. U druh rok na mne nalh, abych si od nj ten tisc vzal a platil mu z nj est procent. J do toho dobe vidm -chce mi zkrtka pomoct, ale loni jsem to nepoteboval, zato letos u jsem ekal, a pijede, byl jsem rozhodnut, e to pijmu. Vy k tomu pidte dal tisc ze svch t, a to u bude pro zatek stait, budeme spolenci. Ptte se, co budeme podnikat?" A Razumichin zaal vysvtlovat svj pln; iroce vykldal, jak skoro vichni rut knihkupci a vydavatel mlo rozumj svmu zbo, a tak to jsou vtinou nakladatel patn, kdeto dobr edice pr se vyplcej a d se na nich vydlat nkdy i velmi slun procento. A prv o vydavatelsk innosti snil Razumichin, kter se u dva roky del na jin a slun ovldal ti evropsk jazyky, pestoe asi ped tdnem tvrdil Raskolnikovovi, e je v nmin "schwach", kdy ho chtl pohnout k tomu, aby se s nm rozdlil o peklad a o est rubl zlohy. Tehdy lhal a Raskolnikov vdl, e le. "Tak pro bychom vlastn nevyuili pleitosti, kdy mme v rukou jeden z hlavnch prostedk --vlastn penze?" horlil Razumichin. "Jiste ns ek mnoho prce, ale pustme se do n, vy, Avdojo Romanovno, j i Rodion... na nkterch knihch se te d hodn vydlat! A nejspolehlivj oporu bude mt nae podnikn v tom, e budeme vdt, co opravdu stoj za peloen. Budeme pekldat, vydvat, studovat, vechno najednou! Te vm konen mohu bt uiten, protoe u v tom mm zkuenosti. Vymetm vydavatele u skoro dva roky a vidm jim pod prsty: vte, e nedlaj dn zzraky! Tak pro bychom nemli zvednout poklad, kter nm le u nohou? A j sm u vm, a nechvm si to pro sebe, o dvou nebo tech knihch, e bych jen za nvrh peloit je a vydat mohl dat po stu rublech za kadou, a jednu z nich bych dokonce nedoporuil pod pt set rubl. A co myslte, kdybych o nich nkomu povdl, mon e by se jet rozmlel, takov jsou to tupci! A pokud jde o vecky ty praktick vci, o tiskrny, papr, prodej, to nechte na mn! Znm tu kadou kvrku! Zaneme-li skromn, vypracujeme se k vtmu, pinejmenm se uivme a v kadm ppad si pijdeme na sv." Dun svtily oi. "To, co kte, Dmitriji Prokofjii, se mi velmi zamlouv," ekla. "J tmhle vcem, to vte, za mk nerozumm," podotkla Pulcherija Alexandrovna, "mon e to nen patn, Bh sm v. Jsou to novoty, nejistota. Ale zstat tu musme, to je jist, aspo njakou dobu..." Podvala se na Rou. "Co mysl ty, brate?" ekla Dua. "Myslm, e jeho npad je vborn," odpovdl. "Na zakldn njak firmy sice nen teba zprvu pomlet, ale pt nebo est knih by se skuten dalo se zaruenm spchem vydat.

Sm vm o dle, kter urit pjde. A o tom, jestli doke podnik vst, vbec nepochybuju, vm, e tomu rozum... Na podnou domluvu budete mt ostatn jet dost asu..." "Hur!" zajsal Razumichin. "A te pokejte, vm jet o jednom byt tady v dom, u tch njemc. Je to samostatn oddlen byt, kter nem nic spolenho s tmihle pokoji, je zazen, levn, celkem ti mstnosti. Pro prvn dobu byste si je mohly najmout. Hodinky vm ztra zastavm a pinesu vm penze, a pak dme vecko do podku. Hlavn vc, e budete moci bydlet vichni ti pohromad. Roa s vmi... Kampak jde, Roo?" "Copak ty u jde, Roo?" polekala se Pulcherija Alexandrovna. "Zrovna te!" zlobil se Razumichin. Dua hledla na bratra s nedvivm divem. Drel v rukou epici a byl na odchodu. "Coe se mnou mluvte, jako kdy m pohbvte nebo se loute navky?" ekl podivnm tnem. Pokusil se o smv, ale nevydail se mu. "Ostatn, kdo v, jestli se skuten nevidme naposled," dodal nhle. Chtl si to vlastn ct pro sebe, ale jaksi samo mu to splynulo ze rt. "Co je ti!" vykikla matka. "A kam jde, Roo?" zeptala se njak divn Dua. "Ale tak, je to velmi nutn," zakoktal zmaten, jako by se nemohl odhodlat ci to, co chtl. Ale jeho bled obliej vyzaoval zvltn odhodln. "Chtl jsem vm ct... kdy jsem sem el... chtl jsem ct vm, maminko... i tob, Duo, e by pro ns bylo lep, kdybychom se na njakou dobu rozeli. Nectm se dobe, jsem rozhran... pijdu potom, pijdu pak sm, a... to bude mon. Myslm na vs a mm vs rd... Nechte m! Nechte m o samot! Doel jsem k tomu rozhodnut u dve... Je to pevn rozhodnut... A se se mnou stane cokoliv, a zahynu nebo ne, chci bt sm! Zapomete na m docela! Tak to bude lep... Neptejte se po mn. A bude teba, pijdu sm nebo vs... zavolm. Mon e vechno bude zas dobr...! Ale te, jestli m mte rdi, se m zeknte... Jinak vs zanu nenvidt, ctm to... Sbohem!" "Boe!" zapla Pulcherija Alexandrovna. Matka i sestra byly hrozn zden; Razumichin tak. "Roo, Roo! Usmi se s nmi, vecko bude, jako bylo!" adonila uboh matka. Pomalu se otoil ke dvem a pomalu vychzel z pokoje. Dua ho dohonila. "Brate! Jak to jedn s matkou!" zaeptala mu s rozhoen planoucm pohledem. Chmurn se na ni podval. "To nic, j pijdu, budu k vm chodit!" zakoktal tlumen, jako by si ani neuvdomoval, co chce ct, a vyel ven. "Ty neciteln, zl sobe," vykikla Dua. "-le-n je, a ne neciteln! Pomtl se! Copak to nevidte? Tak jste sama neciteln!..." zaeptal j vzruen Razumichin tsn u ucha a vele j stiskl ruku. "Hned pijdu!" obrtil se ke zkamenl Pulcheriji Alexandrovn a vybhl z pokoje. Raskolnikov na nho ekal na konci chodby. "Vdl jsem, e se za mnou rozbhne," ekl. "Vra se k nim a bu u nich... Bu s nimi i ztra... a pod. J... mon pijdu... kdy to bude mon. Sbohem!" Ani mu podal ruku, odchzel. "Kam jde! Co je ti? Co se ti stalo? Copak to jde!" koktal za nm pln zmaten Razumichin. Raskolnikov se jet jednou zastavil. "Pamatuj si jednou provdy: nikdy se m na nic neptej! Nemm, co bych ti ekl... Necho ke mn. Mon e j pijdu sem... Pus m, ale je neopus. Rozum mi?" Chodba byla temn;

stli vak u lampy. Dlouze, mlky se na sebe dvali. Razumichinovi se ta chvle vryla do pamti na cel ivot. Raskolnikovv planouc a pronikav pohled jako by kadm okamikem slil a pronikal mu do due, do vdom. Vtom se Razumichin zachvl. Nhle jako by probhlo od jednoho k druhmu cosi zvltnho... Bleskla jaksi mylenka, jaksi npov, cosi dsivho, ohavnho, a pitom souasn pochopenho obma stranami... Razumichin zesinal jako mrtvola. "Tak u rozum?" ekl nhle Raskolnikov s bolestn staenou tv. "Jdi, vra se k nim," dodal, rychle se otoil a odchzel... Nebudu te lit, co se toho veera dlo u Pulcherije Alexandrovny, jak se k nim Razumichin vrtil, jak je uklidoval a zapsahal, e mus nemocnmu Roovi dopt klid, jak je ujioval, e Roa urit pijde, e bude pichzet kad den, e je nesmrn otesen a e ho nesmj drdit, e on, Razumichin, na nj bude dohlet, e mu seene dobrho lkae, jet lepho, cel konzilium... Zkrtka, od toho veera se Razumichin pro n stal synem a bratrem. IV A Raskolnikov zamil rovnou k domu u prplavu, kde bydlela Soa. Byl to star dvoupatrov, zelen naten dm. Raskolnikov pracn sehnal domovnka a od nho se neurit dovdl, kde m hledat byt krejho Kapernaumova. Kdy vyptral v kout na dvoe vchod na zk tmav schodit, vyel konen do poschod a na pavla vedouc do dvora. Zatmco bezradn chodil sem a tam a ptral, kde by mohl bt vchod ke Kapernaumovovi, otevely se nhle asi ti kroky od nho jedny dvee; mechanicky za n vzal. "Kdo je to?" zeptal se polekan ensk hlas. "To jsem j... jdu za vmi," odpovdl Raskolnikov a veel do malik pedsky. Na promknut idli v zohbanm mdnm svcnu tam hoela svka. "To jste vy? Proboha!" vyjekla tie Soa a zstala jako pimrazen. "Kde bydlte? Tady?" Raskolnikov rychle proel do svtnice, na Sou se ani nepodval. Za chvli vstoupila se svkou i Soa, postavila ji a stanula ped nm cel zmaten, nevslovn vzruen a zjevn i vyden jeho nenadlm pchodem. Jej bled tve nhle polil rumnec a v och se j dokonce zaleskly slzy... Bylo j hrozn, bylo j hanba a zrove sladko... Raskolnikov se rychle obrtil a sedl si na idli ke stolu. Rychlm pohledem peltl celou mstnost. Byla to velk, ale neobyejn nzk svtnice, jedin, kterou pronajmali Kapernaumovovi, k nim vedly zamen dvee v lev stn. Na protj stran, v prav stn, byly jet jedny dvee, vdy pevn uzamen. Za nimi byl u dal, sousedn byt, s jinm vchodem... Sonina svtnice nm pipomnala klnu, mla tvar velmi nepravidelnho tyhelnku, a to ji hyzdilo. Ze s temi okny vedoucmi na prplav uzavrala svtnici podivn ikmo, take jeden roh, velmi ostr, se ztrcel do hloubky a pi slabm osvtlen byl pln temn, kdeto druh roh byl a nepstojn tup. V cel t velk svtnici nebyl tm dn nbytek. V pravm kout stla postel, vedle n, ble ke dvem, idle. U te zdi co postel, tsn u dve do cizho bytu, stl prost prkenn stl pokryt jasn modrm ubrusem a u stolu dv vypltan idle. Dle u protilehl stny, v blzkosti ostrho hlu, stl men prdelnk z obyejnho deva, jakoby ztracen v przdnot. Vc toho v pokoji nebylo. lutav, oden a ohmatan tapety byly ve vech koutech zernal, v zim tu bylo zejm vlhko a zaazeno. Chudoba ze veho pmo kiela; ani u postele nebyly zclonky. Soa se mlky dvala na svho hosta, tak pozorn a bezostyn se rozhlejcho po jej

svtnici, a nakonec se a zaala chvt strachem, jako by stla ped soudcem, kter rozhodne o jejm osudu. "Jdu pozd... Jist je u jedenct?" otzal se, ale stle jet k n nevzhldl. "Ano," zakoktala Soa. "Ach ano, jedenct!" chytila se toho nhle tak horliv, jako by to pro ni bylo spsn vchodisko. "Zrovna odbily hodiny u bytnch... sama jsem slyela... Ano, jedenct." "Piel jsem k vm naposled," pokraoval ponue Raskolnikov, akoliv nyn tu byl poprv. "Mon e vs u nikdy neuvidm..." "Copak... odjdte?" "Nevm... vecko a ztra..." "Tak vy ztra nepijdete ke Katrin Ivanovn?" zachvl se Son hlas. "Nevm. Vecko a ztra rno... O to te nejde --piel jsem vm jen nco ct..." Pozvedl k n svj zamylen pohled a vtom si uvdomil, e sed, a ona ped nm pod jet stoj. "Propak stojte? Posate se," ekl nhle zmnnm, tichm a vldnm hlasem. Posadila se. Chvli se na ni laskav a tm soucitn dval. "Jste tak pepadl! A ta vae ruka! Je docela prsvitn. Prsty mte jako mrtv." Vzal ji za ruku. Soa se pousmla. "Takov jsem byla odjakiva," ekla. "I kdy jste jet byla doma?" "Ano." "Ovem, jak by ne!" vyhrkl a vraz jeho tve i tn jeho hlasu se nhle opt zmnil. Znovu se kolem sebe rozhldl. "Tohle mte pronajat od Kapernaumova?" "Ano prosm..." "Oni bydl tuhle za tmi dvemi?" "Ano... Maj zrovna takovou mstnost." "Vichni bydl v t jedn?" "Ano prosm." "J bych se v t va svtnici v noci bl," poznamenal nevesele. "Domc jsou moc dob lid, moc hodn," vysvtlovala Soa, pod jet trochu uasl a zmaten. "A vechen nbytek a vecko... je jejich. Oni jsou moc hodn a i jejich dti ke mn asto chod..." "To jsou ti koktav?" "Ano, prosm... On kokt a jet kulh. A jeho ena taky. Vlastn ani nekokt, ale polyk slova. Je moc hodn. On je bval eledn. Dt maj sedm... a kokt jen jedno z tch vtch, ostatn jsou jen nezdrav... ale nekoktaj... Odkudpak to o nich vte?" dodala trochu udiven. "V otec mi tenkrt vecko vyprvl. Vecko o vs mi vyprvl... I to, jak jste v est hodin vyla a v devt jste se vrtila, i to, jak Katrina Ivanovna kleela u va postele." Soa byla zmaten. "Dnes se mi zdlo, e jsem ho vidla," zaeptala nesmle. "Koho?" "Tatnka. la jsem po ulici a nedaleko na rohu, mohlo bt asi deset hodin, se mi zdlo, e jde pede mnou. Cel on! Chtla jsem u zajt ke Katrin Ivanovn..."

"Byla jste venku?" "Ano," vydechla Soa a znova zmaten sklopila oi. "Ale kdy jste jet bydlela u otce, tak vs Katrina Ivanovna pece div nebila?" "Ale kdepak, co vs napad! Ne!" podvala se na nho tm vyden. "Mte ji tedy rda?" "Ji? A jak!" prothla alostn Soa a nhle trpitelsky sepjala ruce. "Boe, vy ji... kdybyste ji jen znal! Uinn dcko... U se skoro pomtla... ze samho souen. A byla tak rozumn... a tak laskav... tak hodn! Ne, vy nic, vbec nic nevte... ach Boe!" Soa mluvila skoro zoufale, byla rozilen, v trzni lomila rukama. Bled tve j opt zahoely rumncem, pohled vyjadoval bolest. Bylo vidt, e byla zasaena na nejcitlivjm mst a e by nesmrn rda vyjdila a vyslovila njakou zvltn obhajobu. Vechny rysy jej tve nhle vyjadovaly, d-li se to tak ct, jaksi nenasytn soucit. "e m bila! Co vs napad! Paneboe, bila! A i kdyby bila, tak co na tom? Co na tom? Vy nic, ale vbec nic nevte... Je tak neastn, tak hrozn neastn! A nemocn... Hled spravedlnost... Je ist. Tolik v, e ve vem mus bt spravedlnost, a d ji... Mohli by ji muit, ale nic nespravedlivho neudl. Sama nepozoruje, jak je to nemon, aby byli lid spravedliv, a zlob se... Uinn dcko, uinn dcko! Je spravedliv, spravedliv!" "A co bude s vmi?" Soa k nmu tzav vzhldla. "Jsou te pece odkzni na vs. Pravda, pedtm to nebylo jin, i nebotk si k vm chodil, abyste mu dala na njak ten lok. Ale jak bude te?" "To nevm," ekla smutn Soa. "Zstanou tam?" "Nevm, dlu ini, ale bytn pr dnes kala, e jim d vpov. A Katrina Ivanovna sama k, e tam nezstane ani minutu." "A coe si tak trouf? Spolh na vs?" "Ale ne, nemluvte tak!... ijeme ve shod, v pln shod," rozhorlila, ba naepila se nhle opt Soa a v t chvli se podobala rozzlobenmu kanrkovi nebo njakmu jinmu malinkmu ptku. "A co m dlat? eknte, co m dlat?" dorela na nho rozilen. "Boe, co se jen dnes naplakala! Mate se j rozum, copak jste si neviml? Mate --hned se jako mal dt strachuje, aby bylo ztra vechno v podku, jdlo a vecko... hned lom rukama, chrchl krev, ple a najednou zane zoufale bt hlavou o ze. A pak se zase upokoj a pod douf ve vs, vy pr jste te jej ochrnce, k, e si nkde vypj njak penze a odjede dom a m e vezme s sebou, a e oteve penziont pro lechtick dcerky a mne tam vezme za vychovatelku, e zaneme docela nov a krsn ivot, a lb m, objm a utuje, a v tomu! Takovm fantazim v! Ale copak j lovk me odmlouvat? A dnes cel den pere, myje a spravuje, akoliv je jako moucha, sama pithla necky do svtnice, udchala se tm tak, e se svalila na postel; a hned rno jsme spolu byly na triti kupovat Poljence a Len botiky, protoe u se na nich vecko rozpadlo, jenome jsme nevyly s penzi, hrozn moc nm chyblo, ale ona vybrala tak rozkon botiky, ani nevte, jak m vkus... A tak se tam v krm pede vemi tolik rozplakala, e u na n nem... myslela jsem, e mi to srdce utrhne." "No, te u je jasn, pro... ijete takhle..." usml se trpce Raskolnikov. "A copak vm jich nen lto? Nen?" vybuchla opt Soa. "Vak vm, e vy sm jste jim dal sv posledn penze, akoliv jste jet nic nevidl. A co teprve, kdybyste vecko vidl, ach boe! A co se jen kvli mn naplakala! Jet minul tden! Ach, j bych se...! Asi tden ped jeho smrt. Bylo to ode m krut! A udlala jsem to tolikrt, tolikrt! Boe, jak trpko mi dnes bylo, myslela jsem na to cel den!"

Soa pi tch bolestnch vzpomnkch div nelomila rukama. "Vy a krut?" "Ano, j, j! Tehdy jsem pila," pokraovala s plem, "a nebotk k: 'Peti mi nco, Soo, njak m bol hlava, peti... tuhle m knku,' a podv mi njakou knku, pjil si ji od Andreje Semjonye, od Lebezjatnikova, co tam bydl, pjoval mu vdycky takov legran knky. Ale j povdm, e u musm jt, a nechtla jsem nic pest, zaskoila jsem k nim jen, e jsem chtla Katrin Ivanovn ukzat lmeky; to mi handlka Lizaveta pinesla lacin lmeky a rukvky, takov hezounk, docela nov, se vzorekem. A Katrin Ivanovn se moc lbily, zkusila si je a zhlela se v zrcadle a zas se j to moc lbilo. 'Dej mi je, Soo, prosm t,' povd. Ano, prosm t, ekla, tak po nich touila. Ale k emu by si je oblkla? To si jen vzpomnla na star zlat asy! Dv se do zrcadla, neme se nabait, jene nem u tolik let vbec dn aty a nic! Nikdy nikoho o nic nepros, tak je hrd, sp sama d posledn, co m, ale najednou poprosila, tak se j to lbilo! Ale mn bylo tch vc lto, povdm: 'Napak vy to potebujete Katrino Ivanovno?' Ano, tak jsem to ekla, 'napak?' Aspo to jsem j nemla kat! Ona se na m tak podvala a tolik zesmutnla, e jsem ji odbyla, a m u srdce pchlo. A dobe jsem vidla, e nen smutn kvli tm lmekm, ale proto, e jsem j nevyhovla. Jak rda bych te vecko vzala zptky a vecko zmnila, vecko, co jsem pedtm ekla... Jsem to, boe!... Ale co! Vm je to pece jedno!" "Tak vy jste znala tu pekupnici Lizavetu?" "Ano... Copak vy taky?" opila trochu udiven Soa. "Katrina Ivanovna m tk souchotiny, dlouho tu u nebude, " ekl po krtk odmlce Raskolnikov msto odpovdi na jej otzku. "Ach ne, ne, ne!" A Soa ho bezdn chytla za ob ruce, jako by ho uproovala. "Ale pro ni bude pece lep, kdy ume." "Ne, nebude to lep, nebude, vbec ne!" tvrdila polekan a bezhlav. "Ale co s dtmi? Pak si je pece budete muset vzt k sob?" "Boe, sama nevm!" zapla skoro zoufale Soa a chytla se za hlavu. To pomylen j u asi blesklo hlavou vcekrt, a on je zas oivil. "A co kdy se jet te, za ivota Katriny Ivanovny, rozstnte vy a odvezou vs do nemocnice, co bude pak?" dorel neltostn. "Co to kte, co to kte! To pece nen mon!" sthla se vyden Sonina tv. "Jakpak ne?" pokraoval Raskolnikov s tvrdm smkem. "Copak jste proti tomu zajitna? Co s nimi bude pak? Vyhrnou se vichni na ulici, ona bude kalat a prosit, nkde tlouct hlavou o ze jako dneska, dti budou plakat... A nakonec padne, odvezou ji na komisastv, do nemocnice, zeme --a dti..." "Ne, ne!... To Bh nedopust!" vypravila konen Soa ze seven hrudi. Kdy mluvil, hledla na nj pnliv, s rukama spojenma v nm prosb, jako by vecko zviselo jen na nm. Raskolnikov vstal a zaal pechzet po svtnici. To trvalo chvli. Soa stla zdrcen, se svenou hlavou i rukama. "A stdat nemete? Nemete si nco dvat stranou na hor asy?" zastavil se nhle ped n. "Ne," zaeptala Soa. "To se v, e ne! A zkouela jste to?" dodal skoro ironicky. "Zkouela." "A nepodailo se vm to! Bodej. e se vbec ptm!"

A znova zaal pechzet. Zase uplynula chvle. "Copak vdlek nen kad den?" Soa upadla do jet vtho zmatku, krev se j znova nahrnula do tve. "Ne," eptla zmuen. "S Poljekou to asi dopadne stejn," ekl nhle. "Ne, ne! To nen mon! Ne!" vykikla hlasit a zoufale, jako by ji nkdo bodl noem. "Ne, Bh takovou hrzu nedopust!" "Dopout jina!" "Ne, ne! Ji Bh ochrn! Ji ano!" tvrdila jako nepetn. "Ale vdy mon ani dn Bh nen!" namtl skoro kodolib a se smchem Raskolnikov a podval se na ni. Sonina tv se nhle straliv zkivila, keovit v n zacukalo. Podvala se na nj nevslovn vytav, chtla na to nco ct, ale nevypravila ze sebe ani slovo a jen si nhle zakryla tv dlanmi a pehoce se rozetkala. "kte, e se Katrin Ivanovn mate rozum. Vm sam se mate rozum!" ekl po chvli mlen. Ubhlo dobrch pt minut. Mlky pechzel stle sem a tam a nedval se na ni. Konen k n pistoupil; oi se mu leskly. Poloil j ob ruce na ramena a zpma se podval do jej uplakan tve. Jeho pohled byl vyprahl a houc, probodvajc, rty se mu keovit zachvvaly... Nhle se sklonil, padl ped n a polbil j nohu. Soa ped nm v hrze couvla jako ped lencem. Opravdu se dval, jako by pln zelel. "Boe, co to dlte! Pede mnou!" zakoktala bled a nhle se j bolestiv sevelo srdce. Okamit vstal. "To jsem se nepoklonil tob, to jsem se poklonil celmu lidskmu utrpen," ekl jaksi sveep a poodeel k oknu. "Abys vdla," dodal, kdy se k n po chvli vrtil, "ped chvl jsem ekl jednomu nactiutrhai, e nestoj ani za tvj malk... a e jsem sv seste dnes prokzal velkou est, kdy jsem t posadil vedle n!" "Boe, co jste mu to ekl! A ped n?" vykikla polekan Soa. "Sedt vedle m e je est! J jsem pece bezectn... Co jste to ekl!" "Neekl jsem to proto, e jsi bezectn a hn, ale protoe tolik trp. Na tom, es velk hnice, se ned nic zmnit," dodal tm s vytrenm, "a hlavn jsi hnice proto, e jsi zbyten umrtvila a obtovala sama sebe. Jakpak by to nebyla hrza! Jakpak by to nebyla hrza, e ije v t pn, kterou tak nenvid, a pitom sama v (sta otevt oi), e tm nikomu nepomh a nikoho ped nim nezachrauje! A povz mi konen," vyrel skoro divoce, "jak se v tob me snet takov hanebnost a takov podlost s docela opanmi a svatmi city? Bylo by pece sprvnj a rozumnj vrhnout se rovnou po hlav do vody a skoncovat s tm narz!" "Ale co bude s nimi?" namtla slabm hlasem Soa a trpitelsky k nmu vzhldla, ale pitom jako by ji jeho npad vbec nepekvapil. Raskolnikov se na ni pozorn podval. Vyetl z toho jejho pohledu vecko. I ona u se tedy obrala tou mylenkou. Mon e v zoufalstv u mnohokrt vn pomlela na to, jak by narz skoncovala se ivotem, tak vn, e se nyn jeho npadu nepodivila. Dokonce ani krutosti jeho slov si nepovimla (stejn jako si ovem nevimla ani smyslu jeho vtek a jeho zvltnho hlediska na jej hanbu, to mu bylo tak jasn). Upln vak chpal, jak nelidsky a u dlouho ji rozdr vdom, e vede tak bezectn a hanebn ivot. Co jenom, co jenom asi doposud oddalovalo jej odhodln skoncovat s tm

ivotem narz? A tu teprve pln pochopil, co pro ni znamenaj ty mal uboh siroty a ta neastn pololen Katrina Ivanovna, souchotinsk a bijc hlavou o ze. Ale na druh stran mu opt bylo zejm, e Soa pi sv povaze a jistm vzdln, kterho se j pece jen dostalo, v dnm ppad tak neme trvale t. A tak mu zstvalo zhadou, pro pesto vydrela a pespli dlouho vst takov ivot a nepomtla se, kdy u nemla odvahu skoit do vody. Uvdomoval si samozejm, e Sonin ppad je spoleensky jev nhodn, akoliv nanetst zdaleka ne ojedinl ani vjimen. Ale prv tato nhodnost, toto urit vzdln a cel jej dosavadn ivot by mon bly s to zabt ji u pi prvnm vkroen na tu odpornou cestu. Co j tedy dodv slu? Pece ne zkaenost. Cel ta hanebnost se j zejm dotkla jen mechanicky, skuten zkaenost jet nepronikla ani jedinou kapkou do jejho srdce: to vidl jasn, dval se na ni stzliv... M ti monosti, uvaoval: Vrhnout se do prplavu, dostat se do blzince nebo... nebo se nakonec poddat zkaenosti, kter omamuje mozek a zatvrzuje srdce. Tato mylenka mu byla nad jin odporn; byl vak u skeptik, byl mld, ml sklon k abstrakci, proto byl krut a proto tak nemohl nevit, e posledn vchodisko, toti prostopnost, je ze vech nejpravdpodobnj. Ale copak se to me stt? vzbouil se sm v sob. Copak i toto stvoen, kter si doposud zachovalo duevn istotu, se nech nakonec vdom vthnout do t odporn smrdut umpy? Copak u to zaalo, copak to mohla dodneka snet jen proto, e neest u se j nezd tak odporn? Ne, ne, to nen mon! bouil se stejn jako prve Soa. Ne, od prplavu ji doposud odvracelo pesvden, e to je hch, a pak oni. tamti. A jestlie dosud nezelela... Ale kdo ekl, e u nezelela? Copak uvauje rozumn? Copak nkdo me mluvit tak jako ona? Copak nkdo se zdravm rozumem uvauje tak jako ona? Copak nkdo takhle me stt ped svou zkzou, pmo nad smrdutou umpou, do n u je vtahovn, a mvat rukama a zacpvat si ui, kdy ho upozoruj na nebezpe? Copak ek na njak zzrak? Bezpochyby. Copak to vecko nejsou pznaky, e nen pi zdravm rozumu? Na t mylence ulpl. Toto vchodisko se mu zamlouvalo dokonce vc ne kterkoliv jin. Zahledl se na ni pozornji. "Tak ty se hodn modl k Bohu, Soo?" zeptal se j. Soa mlela. Stl vedle n a ekal, a odpov. "Co bych j byla bez Boha?" zaeptala rychle a rozhodn a pohled, kter na nj nhle upela, se rozzil; siln mu stiskla ruku. U je to tak! pomyslel si. "A co za to od Boha m?" vyslchal ji dle. Soa dlouho mlela, jako by nevdla, co odpovdt. Jej slabounk hru se rychle, vzruen zvedala. "Mlte! Neptejte se! Nejste toho hoden!" vzplanula nhle a psn, pohnvan se na nho zadvala. U je to tak! U je to tak! opakoval si znova. "Vechno od nho mm!" zaeptala rychle a zase sklopila oi. Hleme vchodisko! Jej vchodisko! pochopil a hltal Sou pohledem. S novm, zvltnm, tm bolestnm pocitem se vpjel zrakem do t bled, huben, nesoumrn piat tviky, do tch mrnch modrch o, je dovedly vzplanout takovm ohnm a takovm psnm energickm zancenm, do toho tlounkho tla, dosud se chvjcho hnvem a rozhoenm, a pipadalo mu to vecko stle podivnj, tm nemon. Je pomaten! Pomaten! pesvdoval se v duchu. Na prdelnku leela jaksi kniha. Kdy pechzel sem a tam po svtnici, pokad si j viml; nyn ji vzal do ruky a prohlel si ji. Byl to rusk peklad Novho zkona. Svazek byl

star, v oden koen vazb. "Kdes to vzala?" zavolal na Sou pes pokoj. Stla pod na tm mst asi ti kroky od stolu. "Dostala jsem to," odpovdla takka neochotn, s odvrcenm pohledem. "Od koho?" "Od Lizavety, ekla jsem si o to." Od Lizavety! To je divn! pomyslel si. Vechno na Son mu pipadalo kadm okamikem zvltnj a podivuhodnj. Odnesl si knihu ke svce a zaal v n listovat. "Kde je tady o Lazarovi?" zeptal se nhle. Soa se zaryt dvala do zem a neodpovdala. Stla trochu bokem ke stolu. "Kde je o vzken Lazara? Najdi mi to, Soo." kosem se na nj podvala. "To je jinde... ve tvrtm evangeliu..." zaeptala vn, ale neudlala k nmu ani krok. "Najdi to a peti mi to!" Sedl si ke stolu, a hlavu podepenou o ruku, pochmurn se zahledl kamsi stranou, pipraven poslouchat. A za takov ti nedle rate mezi blzny! A j tam nejsp budu taky, jestli to se mnou nedopadne jet h, bruel si pro sebe. Soa nedviv vyslechla Raskolnikovovo podivn pn a vhav pistoupila ke stolu. Ale pesto shla po knize. "Copak jste to nikdy neetl?" podvala se na nho zamraen pes stl. Jej tn byl stle drsnj. "U dvno... Jet ve kole. ti!" "Ani v kostele jste to neslyel?" "Tam... jsem nechodil. Ty chod asto?" "N-ne," zaeptala Soa. Raskolnikov se kiv usml. "Rozumm... Tak to nepjde ani ztra otci na poheb?" "Pjdu. Byla jsem u minul tden... na zdun mi." "Za koho?" "Za Lizavetu. Nkdo ji zavradil sekyrou." Ml u nervy napjat k prasknut. Zaala se mu motat hlava. "Byly jste s Lizavetou dobr znm?" "Ano... Byla spravedliv... pichzela mlokdy... nemohla... Pedtaly jsme si a... povdaly. Ona uz Boha." Poslouchal ta knin slova s podivnm pocitem. A zase novinka: jaksi tajemn schzky s Lizavetou --a ob pomaten. Taky sm pijde o rozum! Je to nakaliv! pomyslel si. "ti!" vykikl nhle svhlav a podrdn. Soa stle jet vhala. Srdce j builo. Nemohla se odhodlat pedtat mu. On hledl na "nebohou pomatenou" tm v mukch. "Pro to chcete? Vy pece nevte?" eptla tie a njak se pitom zajkla. "ti! Peju si to!" nalhal. "etlas pece Lizavet!" Soa otevela knihu a vyhledala, co si pl. Ruce se j tsly, hlas j selhval. Zaala dvakrt a nikdy se j nepodailo vypravit ze sebe ani prvn slovo. "Byl pak nemocen njak Lazar z Betany..." peetla konen s nmahou, ale u pi tetm slov se j hlas nhle zadrhl a zbortil jako pespli napjat struna. Zalapala po dechu, sevela se j hru.

Raskolnikov zsti chpal, pro se Soa neme odhodlat, aby mu etla, a m lpe to chpal, tm hrubji a podrdnji na tom trval. Pli dobe vdl, jak nesmrn tk je pro ni v t chvli ukazovat a odhalovat sv nitro. Pochopil, e tyto city skuten svm zpsobem tvoily jej prav a mon u dvn tajemstv, mon u od dtstv a mon u tehdy, kdy ila jet doma vedle neastnho otce a macechy, kter se z netst pomtla, mezi hladovmi dtmi, nesmyslnm kikem a vtkami. Ale zrove te poznal, a poznal neomyln, e akoliv se pout do ten s zkost a s jakousi stranou bzn, pece pitom sama trzniv tou, aby mohla st, a pes vechnu zkost a bze prv jemu, aby to on slyel a stj co stj prv nyn--"a se pak stane cokoliv!..." Vyetl to z jejch o, vyctil to z jejich extatickho rozechvn... Ovldla se, pemohla ke, kter j sthla hrdlo a umlela ji hned na zatku vere, a pokraovala v pedtn jedenct kapitoly Evangelia svatho Jana. Tak doetla do 19. vere: "Mnoz pak z id byli pili k Mart a Marii, aby je tili pro bratra jejich. Tedy Marta, jak uslyela, e Je jde, vyla proti nmu, ale Maria doma sedla. I ekla Marta Jeovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr mj by byl neumel. Ale i nyn vm, e cokoli podal bys od Boha, d tob Bh." Na tomto mst se opt zarazila, se studem ctila, e se j opt zachvje a zlom hlas... "D j Je: Vstane bratr tvj. ekla jemu Marta: Vm, e vstane pi vzken v den nejposlednj. Rekl j Je: J jsem vzken i ivot. Kdo v ve mne, by pak i umel, iv bude. A kad, kdo jest iv, a v ve mne, neume na vky. V-li tomu? ekla jemu: (A Soa se s jakousi bolest nadchla a peetla zeteln a zvun, jako by se sama veejn vyznvala.) ...Ovem, Pane, j jsem uvila, e jsi ty Kristus, Syn Bo, kter ml pijti na svt." Peruila ten, rychle na nho upela oi, ale hned se zas vzpamatovala a etla dle. Raskolnikov sedl a poslouchal strnule, ani jednou neotoil hlavu a s loktem openm o stl hledl stranou. Doli k 32. veri: "Ale Maria, kdy tam pila, kde byl Je, uzevi jej, padla k nohm jeho, kuci jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr mj by byl neumel. Je pak jak uzel, ana ple, a idy, kte byli s n pili, ani pla, zastonal duchem, a zkormoutil se. A ekl: Kde jste jej poloili? kou jemu: Pane, poj a pohle. I zaplakal Je. Tedy ekli id: Aj, kterak ho miloval! Nkte pak z nich ekli: Nemohl-li tento, kter otevel oi slepho, uiniti, aby tento neumel?" Raskolnikov se k n obrtil a vzruen se na ni dval. Ano, je to tak! U se cel tsla ve skuten, opravdov zimnici. Oekval to. Blila se k vtm o nesmrnm a neslchanm zzraku a jej nitro naplnil vzneen slavnostn pocit. Jej hlas zvuel jako kov; to v nm tak znla a dodvala mu pevnost vtzoslva a radost. dky se j slvaly, protoe se j tmlo ped oima, ale to, co etla, znala zpamti. Pi poslednm veri: "Nemohl-li tento, kter otevel oi slepho..." snila hlas a proctn, vniv vyjdila pochybnost, vitku i hanu nevcch, zaslepench id, kte vzpt, za nkolik okamik, padnou jako bleskem zasaen a s plem uv... "A on, on -tak zaslepen a nevc --on to te tak usly a tak uv, ano, ano! Za chvileku, hned te!" snila pitom a chvla se radostnm oekvnm. "Je pak opt zastonav sm v sob, piel k hrobu. Byla pak jeskyn a kmen byl svrchu poloen na ni. D Je: Zdvihnte kmen. ekla jemu Maria, sestra toho mrtvho: Pane, ji smrd: nebo tyi dni v hrob jest." Rzn poloila draz na slovo: tyi. "D j Je: Vak jsem ekl, e bude-li viti, uz slvu Bo. Tedy zdvihli kmen, kde byl ten mrtv pochovn. Je pak pozdvihl vzhru o a ekl: Ote, dkuji tob, e jsi

mne slyel. J zajist vm, e mne vdycky sly, ale pro zstup, kter okolo stoj, ekl jsem, aby vili, e jsi ty mne poslal. A to povdv zavolal hlasem velikm: Lazae, poj ven. I vyel ten, kter byl umel (peetla zvun a cel u vytren, chvjc se a trnouc, jako by to vidla na vlastn oi), maje svzan ruce i nohy rouchami, a tv jeho tkem byla obvinuta. ekl jim Je: Rozvate jej, a nechte, a odejde. Tedy mnoz z id, kte byli pili k Marii, vidve, co uinil Je, uvili v nho." Dl neetla a ani nemohla, zavela knihu a rychle se zvedla ze idle. "To je vecko o vzken Lazara," zaeptala sen a pervan a zstala strnule stt, odvrcen stranou, jako by se neodvaovala a stydla na nho pohldnout. Pod jet se zimnin tsla. Svka u dlouho skomrala v kivm svcnu a mdle ozaovala v t ebrck svtnici vraha a nevstku, kte se tak podivn seli u etby vn knihy. Ubhlo nejmn pt minut. "Piel jsem si s tebou o nem pohovoit," ozval se nhle hlasit a zamraen Raskolnikov, vstal a pistoupil k Son. Soa k nmu mlky vzhldla. Jeho pohled byl neskonale tvrd, vyzaovala z nho jaksi divok odhodlanost. "Rozeel jsem se dnes se svou rodinou," ekl, "s matkou i sestrou. U se k nim nevrtm. Zruil jsem vecky svazky." "Pro?" zeptala se ohromen Soa. Nedvn setkn s jeho matkou a sestrou v n zanechalo neobyejn dojem, i kdy j sam mlo jasn. Zvsti o jeho rozchodu s nimi se skoro zhrozila. "Te mm jenom tebe," dodal. "Pjdeme spolu... Piel jsem za tebou. Spolu jsme zatraceni, tak i spolu pjdeme!" Oi mu svtily. "Jako napl len!" napadlo te zase Sou. "Kam pjdeme?" zeptala se ustraen a mimodk ped nm couvla. "Copak vm? Vm jen, e mme oba stejnou cestu, a to je ve. Stejn cl!" Zrala na nho a vbec nic nechpala. Chpala jen to, e je stran, nesmrn neastn. "Nikdo z nich ti nebude rozumt, bude-li k nim mluvit," pokraoval, "ale j ti porozuml. Potebuju t, proto jsem za tebou piel." "Nerozumm..." eptla Soa. "Pak porozum. Copak tys neudlala tot? Tys tak pekroila... dokzala jsi pekroit. Tys vzthla ruku na sebe, tys zniila ivot... vlastn (nen to jedno?). Mohla bys t duchem a rozumem, ale skonila jsi na Sennm... Ale neme to pece vydret, a zstane-li sama, zblzn se z toho, a j zrovna tak. U te jsi jako len. Musme tedy spolu, musme jt stejnou cestou! Pjdeme!" "Pro? Pro to kte!" vyhrkla Soa, podivn zmaten a vzruen jeho slovy. "Pro? Protoe to takhle neme zstat --proto! Mus se to pece konen posoudit vn a oteven, a ne plakat a kiet jako dt, e to Bh nedopust! Jen ekni, co bude, jestli t ztra opravdu odvezou do nemocnice? Tamta to nem v hlav v podku a brzy ume na souchotiny. A dti? Mysl, e to Poljeku nezahub? Copak jsi tady nevidla na nroch dti, kter matky poslaj ebrat? Ptral jsem, kde ij ty matky a v jakch pomrech. Tam dti nemohou zstat dtmi. Sedmilet je tam zkaen a krade. Ale o dtech pece pravil Kristus: 'Jejich jest krlovstv nebesk.' Podle nho se maj ctt a milovat, protoe v nich je pt lidstvo..." "Tak co, co tedy mm dlat?" Soa zalomila rukama a hystericky se rozplakala. "Co m dlat? Zlomit, co je teba, jednou provdy, a utrpen vzt na sebe! Co? Nerozum? Pak porozum... Svoboda a moc, a hlavn moc! Nad vemi tmi tesoucmi se nmmi

tvemi, nad celm tm mravenitm!... To je cl! Pamatuj si to! Tu radu ti dvm na cestu! Mon e s tebou mluvm naposled. Jestli ztra nepijdu, dozv se o vem sama, a pak si vzpomene na to, co jsem ti te kal. A jednou, pozdji, po letech, t ivot mon pou, co jsem tm myslel. Jestli ztra jet pijdu, eknu ti, kdo zabil Lizavetu. Sbohem!" Soa se zden zachvla "Copak vte, kdo byl vrah?" zeptala se strnul hrzou a vytetila na nho oi. "Vm a povm ti to... Jen tob, tob jedin! Zvolil jsem si t. Nepijdu t prosit o odputn, pijdu ti to jen ct. Zvolil jsem si t u dvno za tu, kter to eknu, napadlo m to hned tenkrt, kdy mi otec o tob vyprvl a kdy Lizaveta jet ila. Sbohem. Ruku mi nepodvej. Tak ztra!" Odeel. Soa se za nm dvala jako za lencem; ale sama mla tak pocit, e nen pi smyslech, vdla to. Ctila zvra. Boe, jak me vdt, kdo zabil Lizavetu? Co to vlastn kal? To je hrozn! Ale zrove ji nic takovho vbec nenapadlo. Vbec ne! Vbec ne!... Jak hrozn neastn asi je!... Opustil matku a sestru. Pro? Co se stalo? A co vbec zaml? Co to vlastn kal? Polbil mi nohu a ekl... ekl (ano, docela jasn), e beze m neme t... Paneboe! Celou noc tetila jako v horece. Chvlemi vyskakovala, plakala, spnala ruce a pak zas upadala do horenatho spnku a ve snu vidla Poljeku, Katrinu Ivanovnu, Lizavetu, zdlo se j, jak tou evangelium, vidla jeho blou tv a planouc oi... Lb j nohy, ple... Ach Boe! Za dvemi vpravo, za tmi, kter oddlovaly Soninu svtnici od bytu Gertrudy Karlovny Resslichov, byla spojovac mstnost, u dlouho neobvan, patc k bytu pan Resslichov, kter ji tak chtla pronajmout, jak hlsaly i vvsky na vratech a oznmen vylepen na oknech vedoucch k prplavu. Soa si u dvno zvykla pokldat tu svtnici za neobydlenou. Zatm vak po celou tu dobu stl u tch dve v przdn mstnosti pan Svidrigajlov a tajn naslouchal. Kdy Raskolnikov odeel, chvli zamylen postl, vyel po pikch do svho pokoje, sousedcho s przdnou svtnic, vzal idli a tichounce ji penesl tsn za dvee do Soniny svtnice. Rozmluvu pokldal za zajmavou a vznamnou a velmi, velmi se mu lbila --tolik, e si dokonce penesl idli, aby se pt, napklad teba hned ztra, znova nedostal do tak nepjemn situace, e by musel prostt celou hodinu, a aby se zadil pohodlnji a tak ml po vech strnkch neruen poitek. V Kdy Raskolnikov nazt v jedenct hodin dopoledne veel do domu -skho obvodu, do oddlen vyetujcho komisae, a dal se ohlsit u Porfirije Petrovie, skoro se podivil, jak dlouho ho nechali ekat --ne byl zavoln, ubhlo jist nejmn deset minut. Podle jeho nzoru se na nho mli dychtiv vrhnout. Msto toho vak stl v ekrn a kolem nho chodili a pechzeli lid, jim byl zejm pln lhostejn. V dal mstnosti podobn kanceli sedlo a psalo nkolik psa a nikdo z nich bezpochyby neml nejmen tuen, kdo je a co je Raskolnikov. Neklidnm a podezravm pohledem tkal kolem sebe a snail se zjistit, zda snad nen nablzku nkdo, kdo ho ste, nkdo, kdo ho tajn nespout z o, aby nkam nezmizel. Ale nic takovho: vidl jen kancelsk, vedn ustaran tve a jet njak lidi, ale nikdo z nich se o nho ani za mk nezajmal, mohl se sebrat a jt teba do tramtrie. A tak dospval k stle pevnjmu pesvden, e kdyby ten tajemn mu z verejka, ten pzrak, kter vyvstal ze zem, vecko vdl a vecko vidl, mohl by tu te on, Raskolnikov, st takhle stt a klidn ekat. Copak by tu na nho v tom ppad ekali do jedencti, a se mu milostiv ur pijt? To znamenalo, e neznm bu jet nic neudal, anebo... anebo prost tak nic nev a sm, na vlastn oi nic nevidl (a jak tak mohl?), a vecko to, co se vera pihodilo jemu, byl zase pouh pzrak, zvelien jeho vzncenou a chorobnou fantazi. Ta domnnka se v nm zaala utvrzovat u vera, hned ve chvlch nejvtho zmatku a zoufalstv.

Jak to nyn vecko promlel a jak se chystal k dalmu boji, poctil nhle, e se chvje --a v nm vzkypla lu pi pomylen, e se chvje strachem ped nenvidnm Porfirijem Petroviem. Nejhroznj na tom vem bylo, e se s tm lovkem mus znovu setkat: nenvidl ho nezmrn a nekonen, a dokonce ml strach, aby se svou nenvist njak neprozradil. A jeho rozhoen bylo tak siln, e okamit pemohlo tesavku; chystal se, e vstoup s chladnou a troufalou tv a pevn si umnil, e bude pokud mono mlet, pozorovat a naslouchat a e alespo tentokrt peme svou chorobn nedtklivou povahu. A prv v t chvli ho vybdli, aby vstoupil. Prvn, co si uvdomil, bylo, e Porfirij Petrovi je v kanceli sm. Jeho kancel nebyla ani velk, ani mal; stl v n velk psac stl ped divanem potaenm voskovanm pltnem, sekret, v kout sk a konen nkolik idl --sam errn nbytek ze lutho letnho deva. V rohu, v zadn stn, lpe eeno pepce, byly zaven dvee: vzadu, za pepkou, byly tedy pravdpodobn jet njak mstnosti. Jakmile vstoupil Raskolnikov, Porfirij Petrovi za nm okamit zavel dvee, take zstali o samot. Pivtal svho hosta napohled svrchovan vesele a pvtiv, a teprve za chvli si Raskolnikov podle nkterch pznak viml, e je jaksi nesvj, jako by ztratil svou obvyklou jistotu nebo byl pistien v nejintimnjm soukrom. "A, veleven! Tak jste k nm pece zavtal..." spustil Porfirij a podval mu ob ruce. "Tak jen se posate, jen se posate, pteli! Anebo snad nesnte, kdy vm nkdo k veleven a... pteli --jen tak tout court? (1) Nepokldejte to, prosm, za familirnost... Semhle, prosm, na divnek." Raskolnikov se posadil, ale nespoutl z nho oi. -----------(1) Docela krtce (franc.). To "k nm", ty omluvy, e je tak familirn, to francouzsk "tout court" atd. atd., to vecko bylo velmi pznan. "Ale podval mi ob ruce, a nakonec nepodal ani jednu, vas ucukl," blesklo mu podezrav hlavou. Oba se horen zkoumali, ale jakmile se jejich pohledy setkaly, okamit bleskurychle uhbaly. "Nesu vm ten ppis... ohledn tch hodinek... prosm. Je to dobe, nebo to mm jet pepsat?" "Co? Ppis? Ale ovem... nedlejte si starosti, to je v podku, prosm," vychrlil Porfirij Petrovi, jako by nkam pospchal, a teprve kdy to ekl, vzal od Raskolnikova ppis a nahldl do nj. "Ano, sprvn, prosm. To pln sta," ujistil stejn kvapn a poloil papr na stl. Ale za chvli, u mezi e o nem jinm, vzal papr znova ze stolu a poloil si ho na sekret. "Vera jste myslm kal, e byste m chtl... ve v form... vyslechnout ohledn m znmosti s tou... zavradnou?" ozval se opt Raskolnikov. Pro jsem zas ekl myslm? projelo mu hlavou. A pro m tak znervzuje, e jsem ekl myslm? projela mu vzpt hlavou jin mylenka. A nhle si uvdomil, e jeho podezravost od chvle, kdy se setkal s Porfirijem, hned po nkolika prvnch slovech a nkolika jeho pohledech narostla do nestvrnch rozmr... a e to je nesmrn nebezpen: nervy povoluj, neklid se zvyuje. To je zl! Zl!... Opt se njak podeknu. "Tak, tak, tak! Nedlejte si starosti! To nepospch, to nepospch, prosm," drmolil Porfirij Petrovi, kter pechzel sem a tam podle stolu, ale jaksi roztkan, hned spchal k oknu, hned zas k sekreti a hned ke stolu, hned uhbal ped Raskolnikovovm podezravm pohledem, hned naopak nhle zstval stt a upen se na nj dval. Jeho mal tlusouk a kulaouk postavika pitom sktala prapodivn pohled, podobala se mku, kutlejcmu se sem a tam a rychle se odrejcmu od vech stn a roh. "Dost asu, dost asu, prosm!... Koute? Mte co? Prosm, rate si poslouit," pokraoval, nabzeje hostu dutinku. "Vte, pijmm vs zde, mm tady za pepkou toti byt... sluebn byt, te ovem pechodn bydlm v privtnm. Tady bylo teba provst njak opravy. Te u je to skoro

hotov... sluebn byt je toti ohromn vhoda, vite? Co kte?" "Jist, ohromn vhoda," pitakal Raskolnikov a skoro vsmn si ho mil. "Ohromn vhoda, ohromn vhoda..." opakoval Porfirij Petrovi, jako by se nhle zahloubal nad nm naprosto jinm, "ano, ohromn vhoda!" zakonil skoro vkikem a nhle stanul dva kroky od Raskolnikova a zadval se na. Banalita toho nkolikerho hloupho opakovn, e sluebn byt je ohromn vhoda, byla v pli ostrm rozporu s vnm, zamylenm pohledem, kter te na hosta upel. To vak Raskolnikovovi jen jet vc rozjitilo lu, take u si nemohl odpustit ironick a hodn nebezpen vpad. "Poslyte," podval se na nj nhle skoro drze a zdlo se, e mu ta drzost psob rozko, "je pece, myslm, takov prvnick zsada, takov prvnick metoda pro velijak vyslchajc osoby, a to zat zdaleka, hloupostmi, nebo teba i vn, ale docela z jinho konce, aby se vyslchan uklidnil i lpe eeno rozptlil, aby poklesla jeho ostraitost, a pak ho znenadn, docela neoekvan udeit njakou klovou a nebezpenou otzkou pmo do temene? Je to tak? To se myslm nezbytn doporuuje ve vech pravidlech a rukovtch?" "Tak, tak... tak vy myslte, e jsem vs tm sluebnm bytem tento... co?" A Porfirij Petrovi po tch slovech pimhouil oi a zamrkal; tv se mu vesele a lstiv rozsvtila, vrsky na ele se vyhladily, mal oka se zila, sta se rozthla a nhle propukl v dlouh nervzn smch, pi nm vzruen kltil celm tlem a dval se Raskolnikovovi pmo do o. Ten se trochu nucen zasml, ale jakmile Porfirij uvidl, e se tak smje, zahlaholil takovm smchem, a skoro zmodral, a tu pekroilo Raskolnikovovo znechucen nhle mru opatrnosti; pestal se smt, zamrail se a dlouze, ztipln se na Porfirije zadval a nespustil z nho oi po celou dobu jeho dlouhho a jakoby naschvl protahovanho zchvatu smchu. Neopatrnost byla ostatn zejm na obou stranch: vypadalo to, jako by se Porfirij Petrovi nepokryt vysmval svmu hostu, reagujcmu na ten smch nenvistn, a nebyl tm ani trochu vyveden z rovnovhy. Tato okolnost byla pro Raskolnikova velmi dleit --pochopil, e Porfirij Petrovi nebyl nejsp ani prve vbec zmaten, a e naopak asi on sm sedl na lep, e tu zejm jde o cosi, o em nem tuen, e tu je cosi ve he a e u je mon vecko pipraveno a vzpt, hned te se to proval a zdrt ho... Proto pistoupil ihned k vci, vstal a shl po epici. "Porfiriji Petrovii," promluvil rozhodn, ale dost podrdn, "vera jste vyslovil pn, abych se dostavil k njakmu vslechu. (Na slovo vslech poloil zvltn draz.) Jsem tady, a jestlie ode mne nco potebujete, klate mi otzky, a jestlie ne, dovolte, abych sml zase jt. Pospchm, mm povinnosti... Musm na poheb tomu pejetmu ednkovi, o kterm... tak vte..." dodal a hned se za ten dodatek v duchu vypeskoval, ale pak se rozilil jet vc: "U m to pestv bavit, slyte, a u dvno... kvli tomu jsem se zsti i rozstonal... zkrtka," vykikl tm, kdy si uvdomil, e vta o nemoci je jet nevhodnj, "zkrtka: bu laskav pistupte k vslechu, anebo m okamit propuste... a jestlie m chcete vyslchat, tak jedin ve v form, prosm. Jinak na to nepistoupm! A tak tedy zatm sbohem, protoe my dva nemme jinak spolu co dlat." "Boku! Co to do vs vjelo! Na copak bych se vs mohl vyptvat," zakdkal nhle Porfirij Petrovi, kter okamit zmnil tn i vraz a ihned se pestal smt. "Jen klid, klid, prosm," staral se a zaal zas hned zmaten pobhat, hned zas Raskolnikova zdrovat. "Dost asu, dost asu, to vecko jsou, prosm vs, jen hlouposti! Naopak jsem hrozn rd, e jste se na ns konen piel podvat... Jste mm hostem. A pro ten zatrachtil smch se na mne, mil Rodione Romanovii, nezlobte. Rodion Romanovi, e? Mm dojem, e tak je to po panu

otci?... Jsem vzntliv lovk, a vy jste m nramn pobavil tou svou vtipnou poznmkou, nkdy se vm tak roztesu teba na pl hodiny, jako guma... Mm toti hrozn lechtivou brnici. Pi sv konstrukci se a bojm mrtviky. Tak se pece posate, copak je vm?... Tak prosm vs, pteli, nebo si jet budu myslet, e se zlobte..." Raskolnikov, pod jet nasupen, mlel, poslouchal a pozoroval. Nicmn se posadil, ale epici drel stle v ruce. "Povm vm na sebe jednu vc, mil pteli, tak kajc kvli charakteristice," pokraoval Porfirij Petrovi, kter dl pobhal po mstnosti a jak se zdlo pod uhbal ped hostovm pohledem. "Vte, j jsem star mldenec, nespoleensk a neznm, a mimoto jsem odbyt a zkostnatl, ddin zaten lovk... a... a viml jste si, Rodione Romanovii, e kdy se u ns, myslm u ns v Rusku, a hlavn v naich petrohradskch kroucch, sejdou dva rozumn lid, kte se jet pli neznaj, ale kte si, abych tak ekl, jeden druhho v, teba jako j a vy, tak urit dobr pl hodiny nevd, o em spolu maj mluvit, jsou k sob studen a jeden je rozpaitj ne druh. Kdekdo v, o em mluvit, napklad dmy... nebo teba lid z lep spolenosti maj vdycky v zsob tma k rozhovoru, c'est de rigueur (l), ale lid stednch vrstev, jako jsme my, jsou vichni nekubov a nemluvov... mnm myslc lidi. m to jen, pteli, je? Jestli tm, e nemme dn spolen zjmy, nebo e jsme pli poctiv a nechceme jeden druhho idit, kdo v. Vite? Co myslte? Tak pece polote tu epiku, prosm, pod jako byste byl na odchodu, vdy je to lovku a nepjemn... Jsem pece naopak tak rd..." ---------------(1) To se pat (franc.). Raskolnikov odloil epici a mlky, vn a ponue poslouchal Porfirijovo przdn a zmaten tlachn. Copak opravdu chce tmi hloupmi vsty uspat mou pozornost? "Kafko vm nenabdnu, prosm, tady se to nehod, ale pro bych pt minut neposedl s ptelem a nepobavil se," sypal ze sebe bez pestvky Porfirij, "mm tch sluebnch povinnost... a nezlobte se, pteli, e chodm pod sem a tam, promite, pteli, mm hrozn strach, abych vs nm neurazil, ale potebuji nutn pohyb. Ustavin sedm a jsem asten, kdy se mohu pt minut projt... hemoroidy, pod se chystm, e se zanu lit tlocvikem, slyel jsem, e pr sttn, dn sttn, ba tajn radov ipern skou pes ru, jen povate, inu vda v naem stolet... tak... A pokud jde o ty zdej povinnosti, vslechy a vechny ty formality... vy sm jste se, pteli, zrovna dotkl otzky vslech... tak abyste vdl, opravdu, mil Rodione Romanovii, tyhle vslechy nkdy zmatou vc vyslchajcho ne vyslchanho... To jste ped chvl, pteli, podotkl opravdu sprvn a vtipn. (Raskolnikov nic podobnho nepodotkl.) Popletou! Skuten popletou! A pod tot a pod dokola, jako na kolovrtku! Pr se chyst reforma, a my te budeme mt jin tituly, hehehe! Ale co se te naich prvnickch metod --jak jste se vtipn vyjdil --tak s vmi, prosm, do psmenky souhlasm. eknte sm, kdo ze souzench, a je to teba nejprimitivnj venkovan, nev, e ho napklad nejdve zanou zasypvat nevcnmi otzkami (jak jste se trefn vyjdil), a pak najednou bum palic pmo do temene, hehehe! Pmo do temene, jak jste trefn pirovnal, hehe! Tak vy jste si opravdu myslel, e jsem vs chtl tm bytem... hehe! Vy jste ale kousav lovk! Ale u pestanu! Pokat, jet nco, slovo rod slovo, mylenka mylenku --tak vy jste prve, prosm, tak kal nco o form ve spojitosti s vslechem, vite?... Ale jakpak ve v form! Abyste vdl, forma je v mnoha ppadech nesmysl. Leckdy je docela obyejn ptelsk rozhovor mnohem uitenj. Forma nikdy neutee, v tom smru bute, prosm, klidn. A co je to vbec forma, ptm se vs? Vyetujcmu nen mon svazovat na

kadm kroku ruce formou. Prce vyetujcho orgnu je, abych tak ekl. tvr, je to svho druhu umn... hehehe!" Porfirij Petrovi chvilenku nabral dech. Nenavn chrlil nesmysln banln vty, kter propltal tajemnmi narkami, a hned zase nemon tlachal. Te u po pokoji skoro bhal, jeho krtk tlust nohy se mhaly stle rychleji, ale pitom se pod dval do zem, pravou ruku ml zaloenou za zdy a levou neustle mval a dlal rzn posunky, kter byly pokad v pekv apivm rozporu s tm, co kal. Raskolnikov si nhle viml, e se pi svm pobhn po mstnosti asi dvakrt na okamik zastavil u dve, jako by poslouchal... Snad nco neek? "Ano, pln oprvnn," vedl dle svou Porfirij a podval se vesele a neobyejn prostodue na Raskolnikova (kter sebou pitom pmo trhl a rzem byl ve stehu), "pln oprvnn jste si, prosm, tak vtipn vzal na pakl prvnick formy, hehehe! Ty nae (nkter, samozejm) hlubokomysln psychologick metody jsou hrozn smn a snad i zbyten, pokud jsou pli spoutan formou. Ano... zase se vracm k t form: nue, kdybych j nkoho pokldal za pachatele nebo lpe eeno toho i onoho podezval ze spchn zloinu, kter mm vyjasnit... Studujete pece prva, Rodione Romanovii?" "Ano, studoval jsem." "Tak poslyte, abych tak ekl, mal pklad pro budoucnost --ale ne abyste si myslel, e vs chci pouovat, vs, kter tisknete takov lnky o zloinech. Kdepak, dovoluji si vs s tm seznmit jen jako s faktem --tak tedy, kdybych j napklad pokldal toho i onoho za pachatele, pro bych ho, eknte mi, znepokojoval pedasn, i kdybych proti nmu ml dkazy? Jednoho jsem napklad povinen zavt co nejrychleji, ale druh je docela jin ppad, tak pro bych ho nenechal, aby se trochu proel po mst, hehehe? Ale ne. jak vidm, tak jste mi dost neporozuml, j vm to tedy vylom jasnji: kdybych ho napklad uvznil pli brzy, tak mu tm mon jet dodm mravn oporu, hehe. Vy se tomu smjete? (Raskolnikova ani nenapadlo, aby se sml --sedl se sevenmi rty a neodtrhoval svj houc pohled od o Porfirije Petrovie.) A pece je to tak, zvlt v nkterm ppad, protoe lid jsou rzn, ale praxe je ve vech ppadech stejn. Vy mi na to eknete: dkazy. Ano, dejme tomu, e dkazy, ale dkazy jsou. pteli, povtin hl o dvou koncch a j jsem pece vyetujc soudce. taky jen slab lovk, bohuel, ale chtl bych vst vyetovn, abych tak ekl, matematicky jasn; rd bych zskal takov usvdujc dkaz, aby to bylo jako dvakrt dv jsou tyi! Aby to byl pm a nezvratn, usvdujc dkaz! Protoe kdy ho zatknu pedasn, i kdy si budu jist, e to je on. tak se tm mon pipravm o monost dle ho usvdovat. Pro? Protoe mu tm dm, abych tak ekl, jistotu, e ho, abych tak ekl, psychologicky upevnm a uklidnm a on se pede mnou sthne do sv ulity, protoe konen pochop, e je delikvent. To pr v Sevastopolu mli po Alm prozrav lid kdovjakou hrzu, e na n neptel ihned oteven zato a dobude Sevastopolu narz, ale jakmile zjistili, e neptel dal pednost pravidelnmu oblhn a kope kolem nich zkopy, tak pr se ti prozrav lid bezmezn zaradovali a uklidnili --zskali tm nejmn dva msce asu, protoe, kdypak je dostanou oblhnm? Vy se mi opt smjete, u zas nevte? Ale jist i vy mte pravdu. Ano, mte, mte! To vecko jsou zvltn ppady, souhlasm, ppad, kter uvdm, je skuten zvltn! Ale nezapomnejte pitom, nejmilej Rodione Romanovii, na jednu vc: e toti obecn ppad, ten, na kter jsou ity vechny prvnick normy a zsady a podle nho jsou rozpracovny a vtleny do knih, e takov obecn ppad, prosm, vbec neexistuje, z toho prostho dvodu, e kad ppad bez vjimky, teba i zloin, jakmile se stane skutenost, ihned se tm mn v ppad

dokonale zvltn a asto i v takov, kter se dnmu pedchozmu nepodob. V tomhle smru se nkdy pihod velmi komick vci, prosm. Kdy nechm njakho podobnho pna, aby se zabval sm sebou, kdy ho nezatkm ani nim neznepokojuji, ale kdy v kad hodin a kad minut v nebo aspo se doml, e vm vecko, e do ppadu vidm, e ho ve dne v noci sleduji a nenavn hldm, dostanu-li ho clevdom do rozpoloen neustl nejistoty a obav, tak ho to na mou dui vyvede z mry, to je jist, a nakonec pijde sm a mon jet vyvede nco, co bude jasn jako dvakrt dv, co bude, abych tak ekl, ist matematika, a to je pjemn. To se me stt i venkovskmu primitivovi, nato pak nainci, dnenmu inteligentovi a k tomu uritm zpsobem zaloenmu lovku! Protoe, mil pteli, rozpoznat, jak je kdo zaloen, je nramn dleit vc! A nervy, nervy, prosm, na ty jste docela zapomnl! Vdy je to dnes vecko nezdrav a slab a pecitlivl!... A co lui, co lui kad m! Doslova dolovat by se z nich mohla, eknu vm! A propak bych si dlal starosti s tm, e si chod voln po mst! Jen a se zatm jet prochz, stejn vm, e ho mm v hrsti a e mi nikam neutee! A kam by tak utkal, hehe! Snad ne do ciziny? Do ciziny vm utee Polk, ale on ne, tm sp, e ho hldm, e jsem zadil, co bylo teba. Nebo e by se ztratil v ir vlasti? Ale tam ij nai venkovani, istokrevn, rut, patriarchln, a dnen inteligent pece d pednost ali, ne aby il s takovmi cizinci, jako jsou nai rolnci, hehe! Ale to vecko je nesmysln a povrchn. Co to znamen tk? To je pouh forma, v tom netkv jdro vci, protoe on neutee nejenom proto, e nem kam, nbr on mi neutee psychologicky, hehe! To je pece pojmek! Neutee mi, protoe je to prodn zkon, i kdyby ml nakrsn kam utct. Vidl jste mru ped svkou? Zrovna takhle bude pod a ustavin krouit kolem mne --jako kolem svky, svoboda se mu zprotiv, zane koumat, zane se zapltat, sm sebe omot doslova stmi, utve se k smrti! A nejen to, sm mi pedvede njak matematick kousek, njak to dvakrt dv, jen kdy mu na to poskytnu dost asu... A pod, pod se kolem m bude toit a pod bl a bl a --bc! Najednou mi sm vlet do huby a j ho spolknu, prosm, a to bude nramn pjemn, hehehe! Nevte?" Raskolnikov nic nekal, sedl bled a strnul a stle stejn napjat etl v Porfirijov tvi. Pkn lekce! kal si a ctil mrazen v zdech. To u je vc ne koka s my, jako to bylo vera. A pece mi svou slu neukazuje a nepedvd jen tak pro nic za nic, na to je pli chytr... V tom nco vz, ale co? Kdepak, kamarde, marn m stra a balamut! Nem dn dkazy a ten mu z verejka neexistuje! Chce m jen poplst, chce, abych se neovldl a ztratil hlavu, a v tom stavu m chce klepnout, ale to se ml, to ti nevyjde, vbec nevyjde! Ale pro jenom, pro se mnou mluv tak hrozn oteven?... Pot snad s mmi nemocnmi nervy? Kdepak, kamarde, to se ml, nevyjde ti to, akoliv sis na m nco pipravil... Vak uvidme, co sis pipravil. A sebral vechnu vnitn slu, aby elil hrozn a neznm katastrof. Chvlemi ml chu se na Porfirije vrhnout a na mst ho ukrtit. U kdy vchzel, ml ze sv zloby strach. Ctil, e mu okoraly rty, e mu divoce bu srdce a schne pna na rtech. Ale pesto byl rozhodnut mlet, a dokud nenadejde jeho chvle, nepromluvit ani slovo. Pochopil, e to je v jeho situaci nejlep taktika, protoe tak se nejen nepodekne, nbr naopak vydrd svm mlenm protivnka, a mon e se nakonec proekne on. Alespo na to spolhal. "Ne, jak vidm, pod mi nevte, pod si myslte, e to jsou sam nevinn ertky,"

udroval dle rozhovor Porfirij, kter se tvil stle veseleji a neustle se spokojen pochichtval, a znova zaal tanit po kanceli. "A mte ovem pravdu, sm pnbh u m stvoil tak, e moje figura probouz v ostatnch jen komick asociace, zkrtka aek, prosm. Ale j vm nco povm a dtkliv poradm, nezlobte se proto na mne, staka --vy jste, mil Rodione Romanovii, jet mladk, jste tak kajc v rozpuku mld, a proto jako vechna mlde si u lovka ze veho nejvce cente rozumu. Hrav dvtip a abstraktn rozumovn, to je to, co vs lk. A to znamen, e se podobte jako vejce vejci napklad nkdejmu rakouskmu Hofkriegsratu, pokud ovem smm kritizovat vlen udlosti: na pape Napoleona porazili i zajali a vbec to tam u zelenho stolu vecko nramn dvtipn propotali a shrnuli, ale ejhle, kdo se vzdal, byl generl Mack s celou svou armdou, hehehe! Vidte, vidte, pteli, u se mi smjete, e j, kadm coulem civilista, si vybrm pklady z vlen historie. Ale co se d dlat, nemohu za svou slabost, mm rd vojenstv a co teprve jak rd tu tahle vojensk hlen... rozhodn jsem se minul povolnm. Ml jsem slouit v armd, ano, ml. Napoleon by ze mne asi nebyl, ale na majora bych to snad byl dothl, hehehe! Tak j vm te, mj mil, naliju istho vna o tom zvltnm ppad. Skutenost a lidsk pirozenost jsou, mil pane, vn vci a umj nkdy udlat podnou ru i pes ten nejprozravj rozpoet! Dejte na slova starho lovka, myslm to vn, Rodione Romanovii!" Porfirij Petrovi, jemu mohlo bt nanejv ptaticet, pi tch slovech opravdu jako by zestrl, i hlas se mu zmnil, a njak se cel nahrbil: "A navc lovka, kter s vmi mluv, ano, pln oteven... Mluvm s vmi oteven, nebo ne? Co kte? J bych ekl, e naprosto: zadarmo vm tu prozrazuji takov vci, vbec nic za to nedm, hehe! No, ale tak tedy dl: dvtip je podle mne bjen vc, ano, je to abych tak ekl pirozen krsa a ivotn potcha a nkdy dovede vykoumat takov hdanky, e byste ekl, kam se na n hrabe njak ubohouk vyetovatel, kter je pitom ve vleku sv vlastn fantazie, jak u to jinak nejde, protoe je to pece tak jen lovk! Ale prv lidsk pirozenost ubohoukho vyetovatele vdycky dostane z zkch, to je ta bda! A na to mlde, zboujc dvtip a 'pekraujc vechny pekky' (jak jste se velmi vtipn a pronikav ril vyjdit), prost nepomysl. Takov vm dejme tomu i zale, myslm tm jednoho z takovch, myslm zvltn ppad, inkognito, zale vborn, zale tm nejdmyslnjm zpsobem a ekl byste, e me triumfovat, e me vychutnvat ovoce svho dvtipu, a zatm bc! Na tom nejzajmavjm, na tom nejoehavjm mst se vm sval do mdlob. Prosm, me jt o nemoc, nkdy bv v mstnostech i dusno, ale pece! Pece vs tm upozornil! Le mu vyla jedinen, ale se svou lidskou pirozenost se u vypodat nedokzal. A kde je se svou lstivost! Jindy, stren hravost svho dvtipu, zane si z lovka, kter ho podezv, stlet, a jakoby naschvl, jakoby ve he, zbledne, pespli pirozen, pespli pravdpodobn, prosm, a zase upozornil! A i kdy v prvn chvli nkoho napl, tomu se to pes noc rozle v hlav, nen-li docela na hlavu padl. S tm se pece setkte na kadm kroku! A nejen to: sm zane pedbhat a vnucovat se, akoliv se ho nikdo na nic nept, bez ustn zavd e na to, o em by ml naopak mlet, dv k lepmu velijak alegorie, hehe! Sm pijde a vyptv se: propak m pod jet nezatkaj? Hehehe! A tak to pece me dopadnout i s nejdvtipnjm lovkem, s psychologem a spisovatelem! Lidsk povaha je jako zrcadlo, nejjasnj zrcadlo! Zhlej se v nm a kochej se, prosm! Ale propak jste tak zbledl, Rodione Romanovii, neudlalo se vm mdlo? Nemm otevt oknko?"

"Ach ne, neobtujte se, prosm!" vyrazil Raskolnikov a nhle se rozesml. "Jen se prosm, neobtujte!" Porfirij se proti nmu zastavil, postl a nhle se nakazil a rozesml se tak. Raskolnikov se vak znenadn zarazil uprosted zchvatu svho keovitho smchu a zvedl se z divanu. "Porfiriji Petrovii!" ekl zvun a drazn, akoliv se st drel na roztesench nohou. "Konen bezpen vyrozumvm, e m nepochybn podezvte z vrady t staeny a jej sestry Lizavety. Proto vm za sebe prohlauji, e to u dvno pesahuje vechny meze! Jestlie jste dospl k nzoru, e mte prvo sthat m podle zkona, tak to udlejtel Myslte-li, e m mete zatknout, tak m zatknte! Ale nenechm si lbit, abyste se mi sml a trznil m!" Nhle se mu roztsly rty, oi mu zahoely vztekem a doposud tlumen hlas propukl v pln sle. "Nenechm!" vykikl nhle a v silou uhodil pst do stolu. "Slyte, Porfiriji Petrovii? Nenechm!" "Ale boe, co se to s vmi zas dje!" vydsil se zejm docela vn Porfirij Petrovi. "Pteli! Rodione Romanovii! Kamarde! To pece! Co je vm?" "A nenechm!" kiel dl Raskolnikov. "Ne tak nahlas, pteli! Usly ns, sebhnou se, copak jim pak ekneme, vzpamatujte se!" zaeptal zden Porfirij Petrovi tsn u Raskolnikovovy tve. "Nenechm, nenechm!" opakoval mechanicky Raskolnikov, ale nhle tak u docela eptem. Porfirij Petrovi se rychle otoil a utkal otevt okno. "Honem erstv vzduch! A pr douk vody, mte njak zchvat!" A u se rozbhl ke dvem, aby dal pinst vodu, ale v kout natst stla karafa s vodou. "Napijte se, pteli," eptal mu a pekotn mu podval karafu, "to vm snad pome..." lek i pe Porfirije Petrovie byly tak pirozen, e Raskolnikov zmlkl a trochu vyjeven na nho zral. Vodu si vak nevzal. "Rodione Romanovii! Mj mil! Takhle sm sebe pipravte o rozum, to mi vte, ech! Ach! Tak se pece napijte! Aspo kapnek vypijte!" Moc mu vtiskl do ruky sklenici. Raskolnikov ji bezmylenkovit zvedl ke rtm, ale vzpamatoval se a s odporem ji postavil na stl. "Ano, ano, tak jsme mli mal zchvat! Takhle si, pteli mil, znova pivolte tu svou nemoc," zahalasil s ptelskou ast Porfirij Petrovi, ale pod jet se tvil trochu zmaten. "Paneboe! Propak se trochu neette? Vak za mnou u vera piel Dmitrij Prokofji --uznvm, uznvm to, prosm, mm oklivou, jzlivou povahu, ale co vechno on v tom nevidl!... Boe! Piel vera po vs, zrovna jsme obdvali, napovdal toho, j jen oi vyvaloval, no, myslel jsem si... ach mj ty Boe! To vy jste ho poslal? Ale posate se, pteli, co stojte, propnakrle!" "Ne, j ho neposlal! Ale vdl jsem, e k vm el i pro k vm el," odsekl Raskolnikov. "Vdl?" "Vdl. Co na tom?" "Ale to, pteli Rodione Romanovii, e znm jet jin vae hrdinsk kousky, j vm vecko!

Myslte, e nevm, jak jste el najmat byt naveer, po setmn, a jak jste tahal za zvoneek a vyptval se na krev a jak jste docela popletl dlnky i domovnky? J pece chpu vae tehdej duevn rozpoloen... ale takhle se pece docela pipravte o rozum, na mou dui! Utvete se! Jste, prosm, pespli pobouen, ulechtile pobouen vemi tmi pkomi, kter jste utrpl, nejdve od osudu a pak na komisastv, a te se zmtte od jednoho k druhmu a chcete, abych tak ekl, vechny donutit, aby mluvili a aby se vecko vysvtlilo narz, protoe u mte dost vech tch hloupost a veho toho podezvn. e je to tak? e do vs vidm?... Jene takhle neutvete jen sebe, ale poblznte mi i Razumichina, a ten je na tohle pli dobr lovk, eknte sm. U vs to je nemoc, ale u nho ctnost, proto by se mohl tou nemoc snadno nakazit... Pteli, a se uklidnte, tak vm povm... Ale posate se pece, pteli, propnakrle. Odpoite si, prosm vs, jste bl jako stna, tak u si sednte." Raskolnikov se posadil, jeho tesavka ustvala a po celm tle se mu zaala rozlvat horkost. Otesen na nejvy stupe, napjat poslouchal vylekanho, ptelsky ho oetujcho Porfirije Petrovie. Nevil vak ani jedinmu jeho slovu, akoliv ml zvltn chu mu vit. Porfirijova neoekvan zmnka o byt ho nesmrn ohromila. Tak on tedy v, e jsem byl v tom byt? blesklo mu hlavou. A sm mi to k! "V na soudn praxi se vyskytl jeden skoro navlas takov ppad, psychologick, chorobn ppad," pokraoval chvatn Porfirij Petrovi. "To jeden na sebe tak napovdal, e je vrah, a k tomu jak: podstril jim pln halucinace, pedloil fakta, vylil okolnosti, vecky do jednoho popletl a zmtl, a pro? Jen proto, e byl naprosto nemysln do jist mry pinou t vrady, ale jenom do jist mry, a jak se dovdl, e dal vrahm popud, zmalomyslnl, pemohla ho melancholie, ocitl se v zajet pedstav, pln se z toho pomtl a pesvdil sm sebe, e je vrah! Nu, sent ten ppad nakonec vyjasnil a ten neastnk byl osvobozen a dn pod dohled. Dky sentu! Ale mohlo to dopadnout safraportsky, ach ouvej! Kam to takhle dospjete, pteli? Takhle si mete i nco uhnat, kdy u vs pepadaj takov choutky vybiovvat si nervy a chodit po nocch zvonit u byt a vyptvat se na krev! S touhle psychologi jsem se u pece ve sv praxi setkal! Zrovna tak to pece nkdy lovka thne, aby skoil z okna nebo z ve, a je to tak lkav. Zrovna jako ten zvoneek, vite... Jste nemocn, Rodione Romanovii, nemocn! A pli jste svou nemoc zanedbal, vte. Ml byste se poradit se zkuenm lkaem, ten v tloutk vm asi nen moc platn!... Blouznte! To vechno dlte jen proto, e nejste pi smyslech!" S Raskolnikovem se na okamik zatoil cel svt. Je to mon, je to mon, blikalo v nm, e le i te? Nen! Nen! odhnl tu mylenku, protoe tuil, jak by ho rozbsnila a rozzuila, protoe ctil, e se snad pomtne vztekem. "To nebylo dn blouznn, byl jsem pln pi smyslech!" vybuchl a k prasknut napnal mozek ve snaze prohldnout Porfirijovu hru. "Pi smyslech! Pln! Slyte?" "Ale ano, slym a chpu! Vera jste pece zdrazoval, e jste pi smyslech! To je vecko, co mete ci, rozumm! Eech!... Ale vezmte v vahu, Rodione Romanovii, pteli dobr, alespo tohle --kdybyste pece byl skuten pachatel nebo ml v t zatracen vci vbec njak prsty, trval byste proboha na tom, e jste to vecko dlal pi zdravch smyslech, a ne v poblouznn? A jet jak trval, s jakou zvltn pornost, copak by to bylo mon? Podle mne by to pece bylo prv naopak. Kdybyste pece neml ist svdom, tak byste urit

tvrdojn dokazoval, e jste to vecko dlal v blouznivm stavu! e je to tak? Vite?" Otzka vyznla trochu licky. Raskolnikov se ped Porfirijem, kter se k nmu sklonil, odthl a na opradlo divanu a mlky, uasle ho probodval oima. "Anebo co se te pana Razumichina, toho, jestli mi vera piel domluvit sm od sebe, nebo z vaeho nvodu! Ml byste pece tvrdit, e piel sm od sebe, a zatajit, e z vaeho nvodu! A vidte, vy se s tm netajte! Vy naopak jet zdrazujete, e jste mu to poradil!" Raskolnikov nikdy nic takovho netvrdil. Pebhl mu mrz po zdech. "Vy neustle lete," ekl tce a chab a zkivil rty ve zmuenm smvu. "Chcete mi znova dokzat, e mi vidte do karet, e vte u naped, jak na kterou vai otzku odpovm," kal a pitom nejasn ctil, e u nleit nev slova, "chcete m zastrait... anebo se mi prost vysmvte..." Upen a oste se na Porfirije dval a z jeho o nhle opt vylehla nesmrn z. "Lete a lete!" vybuchl. "Sm nejlp vte, e to nejlep, co me pachatel udlat, je pokud mono nezatajovat to, co tajit nemus. Nevm vm!" "Jste vy ale vrtkav!" uchichtl se Porfirij. "S vmi se, pteli, lovk nedomluv, vs posedla njak mnie. Tak vy mi nevte? A j vm km, e u vte, e u mi kapnek vte, a j se postarm, abyste mi vil docela, protoe vs mm rd a od srdce chci vae dobro." Raskolnikovovi zacukaly rty. "Ano, chci vae dobro, a proto vm km naposled," pokraoval Porfirij a sevel Raskolnikovovi jemn a ptelsky pai kousek nad loktem, "naposled vm km: nezanedbejte svou chorobu. A mimoto za vmi nyn pijela i rodina, myslete i na n. Ml byste je uklidovat a hkat, a zatm jim jenom nahnte strach..." "Co je vm do toho? Odkud to vte? Pro vs to tak zajm? Vy m tedy pehujete a chcete mi to dt na srozumnou?" "Ach, pteli! Od vs pece, pmo od vs jsem se vechno dovdl! Sm nevnmte, co ve svm rozjiten u naped prozrazujete pede mnou i ped ostatnmi. A od pana Razumichina, od Dmitrije Prokofjevie jsem se vera dovdl tak mnoho zajmavch podrobnost. Pokejte prosm, te jste m peruil, ale j vm chci jet ct, e jste pro tu svou nedtklivost pi v sv dvtipnosti u docela ztratil zdrav nzor na vci. Vrame se jen zase k tomu, o em jsme mluvili --k tomu zvonn: takovou vzcnou vc, takov fakt (ano, skuten fakt!) jsem vm vydal se vm vudy, j, vyetovatel! A vm to nic nek? Copak bych takhle mohl jednat, kdybych vs jen trochu podezval? Vdy bych naopak musel nejdv ukolbat vai podezvavost a nedat ani mrknutm oka znt, e u o tom faktu vm, musel bych odvst vai pozornost jinm smrem a pak vs udeit jako palic do temene (eeno vaimi vlastnmi slovy): 'Copak jste, ven pane, ril pohledvat v deset, ne-li v jedenct hodin veer v byt zavradn? A pro jste zkouel zvoneek? A pro jste se vyptval na krev? A pro jste mtl domovnky a zval je na komisastv?' Vidte, takhle bych pece asi jednal, kdybych na vs ml jen stn podezen. Musel bych zapsat vai vpov, udlat u vs prohldku a mon vs i zajistit... To znamen, e vs z nieho nepodezvm, ponm si pece docela jinak! A vy u jste, prosm, ztratil zdrav nzor na vci, a opakuji, i schopnost cokoliv vidt!". Raskolnikov sebou trhl tak siln, e to nemohlo ujt ani Porfiriji Petroviovi. "Lete a lete!" vykikl. "Nevm, co zamlte, ale lete bez ustn... Pedtm jste mluvil jinak, m nespletete... Lete!" "J e lu?" opil Porfirij, patrn tak rozhorlen, ale tvc se stle stejn vesele, ba vsmn, a ani dost mlo nedbajc o to, jak mnn o nm m pan Raskolnikov. "J e lu?... A

to, jak jsem s vmi prve mluvil (j, vyetovatel!), pro vs nic neznamenalo? To, e jsem vm sm napovdal a prozrazoval vechny monosti obhajoby, e jsem vs sm uvdl do cel t psychologie: nemoc, blouznn, roztrpen, melancholie, jednn na komisastv a tak dle? Nic? Hehehe! Akoliv vlastn, mezi nmi, vechny tyhle psychologick prostedky obhajoby, tyhle vmluvy a skoky jsou nramn vratk a zrdn: nemoc, blouznn, vidiny, nebyl jsem pi smyslech, na nic se nepamatuji, pro ne, ale propak vs, pane drah, v nemoci a blouznn pronsleduj zrovna tyhlety vidiny, a ne jin? Pece by mohly bt jin? Vite? Hehehe!" Raskolnikov si ho mil hrdm a opovrlivm pohledem. "Zkrtka a dobe," ekl dtkliv a hlasit, a jak vstval, slab pitom Porfirije od sebe odstril. "Zkrtka a dobe, chci od vs slyet jedno: pokldte m u za pln prostho veho podezen, nebo nikoliv? Mluvte, Porfiriji Petrovii, mluvte jednoznan a bez vytek, a hned! Okamit!" "Ech, mm to svzel! Mm to s vmi svzel!" vyrel Porfirij s nezmrn veselou, ibalskou a ani dost mlo znepokojenou tv. "Propak to vlastn chcete vdt, propak jste tak zvdav, kdy vs dosud nikdo nim neobtoval! Vdy jste jako dcko: dejte mi ohe, chci ho! Propak si dlte takov starosti? Propak se nm sm vnucujete, z jakch dvod? Co? Hehehe!" "km vm znova," rozkikl se na nj vztekle Raskolnikov, "e u nemu dle snet..." "Co prosm? Nejistotu?" peruil ho Porfirij. "Nebute jzliv. To si vyprouju... To si vyprouju, km vm! ... Nemu a nechci!... Slyte! Slyte!" kiel a znova uhodil pst do stolu. "No tak tieji, tieji! Takhle vs nkdo usly! Dtkliv vm radm: dejte si pozor! Neertuji, prosm!" domlouval mu eptem Porfirij, ale tentokrt u neml ve tvi ten ensky dobrck a vylekan vraz, naopak, tentokrt oteven pikazoval, s psn svratnm obom, a jako by v jedinm okamiku odhazoval vechna tajemstv a vechnu dvojsmyslnost. To vak trvalo jen okamik. V Raskolnikovovi hrklo a nhle se pmo rozbsnil. Kupodivu vak opt poslechl pkaz, aby mluvil tieji, pestoe prodlval zchvat zuivosti. "Nenechm se takhle muit!" zasyel tak jako ped chvl a to, e si pitom ve zlomku vteiny s bolest i nenvist uvdomil svou neschopnost protivit se tomu pkazu, jet vystupovalo jeho zuivost: "Zatknte m, prohledejte m, ale prosm, jednejte se mnou ve v form, a nepohrvejte si se mnou! Neopovaujte se..." "Netrapte se pod kvli form," peruil ho Porfirij s pedchozm lickm smvem, a jak se zdlo, pmo se Raskolnikovem kochal. "Dnes jsem vs, pteli, pozval jen tak, ano, ist ptelsky!" "Nestojm o vae ptelstv, kalu vm na n! Rozumte! Podvejte: beru epici a jdu. Tak co, co ty na to, jestli m chce zatknout?" Popadl epici a zamil ke dvem. "Copak se ani nechcete podvat na pekvapenko?" zachichtl se Porfirij a jet pede dvemi ho opt podrel kousek nad loktem. Vihled se rozveseloval a rozjaoval, a to Raskolnikova nadobro vyvdlo z mry. "Jak pekvapenko? Co to m znamenat?" Prudce se zastavil a s lekem zral na Porfirije. "Jedno pekvapenko, prosm. Sed tamhle za dvemi, hehehe!" ukzal Porfirij prstem na zaven dvee v pepce, kter vedly do jeho sluebnho bytu. "Na kl jsem ho tam zamkl, aby

neuteklo." "Co to znamen? Kde? Co?" Raskolnikov el ke dvem a chtl je otevt, ale byly zamen. "Je zameno, tady je kl!" Porfirij skuten vythl z kapsy kl a ukzal mu ho. "Le, le!" zaval Raskolnikov cel bez sebe. "Le, aku zatracen!" A spal se na Porfirije, kter ped nm sice couval ke dvem, ale nebyl ani trochu vyden. "J t vidm skrz naskrz!" piskoil k nmu Raskolnikov. "Le a provokuje m, abych se prozradil..." "Vc u byste se ani prozradit nemohl, pteli Rodione Romanyi. Takhle se rozzuit! Nekite, prosm, nebo zavolm lidi!" "Le, nikoho nezavol! No, zavolej! Vdls, e jsem nemocn, proto jsi m chtl vydrdit a k zuivosti, abych se prozradil, to byl tvj pln! Kdepak, fakta mus ukzat! Te u tomu rozumm! Chybj ti fakta, m jen uboh nicotn zametovovsk dohady!... Poznal jsi mou povahu, a proto m chce dohnat k nepetnosti a pak m najednou ohromit popy a porotou... ek je, co? Na ek? Kde to m? Sem s tm!" "Jakpak porota, ptelku! Vy mte ale fantazii! Prost tak ve v form, jak chcete vy, to nejde, nevyznte se v na prci, mj mil... Vak se t formy dokte, uvidte!" drmolil Porfirij a nastavoval ucho ke dvem. A skuten, za dvemi ve vedlej kanceli bylo v t chvli slyet njak hluk. "Aha, u jdou!" vybuchl Raskolnikov. "Poslal jsi pro n!... ekal jsi na n! Vypotal sis to... No tak sem s nimi --s porotou, svdky, s km chce'... sem s nimi! Jsem pipraven! Pipraven!" Ale vtom se pihodilo nco podivnho a tak neoekvanho, tak vyboujcho z obvyklch mez, e s podobnm rozuzlenm ovem ani Raskolnikov, ani Porfirij Petrovi nemohli potat ani ve snu. VI Kdy Raskolnikov pozdji vzpomnal na tu chvli, vidl prbh vc takto: Hluk za dvemi nhle prudce zeslil a dvee se maliko pootevely. "Co to znamen?" vykikl doplen Porfirij Petrovi. "kal jsem pece..." Chvli se nikdo neozval, ale bylo zejm, e za dvemi je nkolik lid a e od nich nkoho odstrkuj. "Tak co je to tam?" opakoval znepokojen Porfirij Petrovi. "Pivedli vzn, Nikolaje," ozval se n hlas. "Nepotebuji! Ven! Pokejte!... Co mi sem leze! Co je to za podek!" zlobil se Porfirij a hnal se ke dvem. "Kdy on..." pokouel se znova vysvtlit t hlas, ale nhle ztichl. Dv vteinky, ne dle, trvalo skuten zpolen, pak jako by nkdo nkoho prudce odstril a vzpt vkroil do pracovny Porfirije Petrovie jaksi velmi bled mu. Na prvn pohled vypadal podivn. Dval se pmo ped sebe, ale zdlo se, e nikoho nevid. Z o mu vyzaovalo odhodln, ale pitom ml smrteln zsinalou tv, jako by ho pivedli na popravit. Jeho pln bl rty se sotva znateln tsly. Byl to vlastn teprve mladek, velmi prost obleen, stedn postavy, pohubl, vlasy zastien do kulata, jeho tv mla jemn, trochu such rysy. Mu, kterho tak nenadle odstril, se za nm prvn vhrnul do mstnosti a jet ho popadl za rameno -byl to dozorce. Nikolaj vak kubl pa a vytrhl se mu znovu. Ve dvech se shluklo nkolik zvdavc. Nkte se drali dovnit. Cel vjev se odehrl v nkolika vteinch.

"Ven, jet t tu nepotebuju! Pokej, a t zavolm!... Pro jste ho pivedli dve?" koktal nadmru doplen Porfirij Petrovi a zdlo se, e si nev rady. Ale Nikolaj nhle klesl na kolena. "Co chce?" uasl Porfirij. "J to udlal! Piznvm se! J jsem vrah!" prohlsil nhle Nikolaj trochu zajkavm, ale dost zvunm hlasem. Asi deset vtein bylo napjat ticho, jako by vichni zkamenli; i dozorce couvl a u se k Nikolajovi nepiblioval a zstal nehnut stt u dve. "Co to znamen?" vyrazil Porfirij Petrovi, kdy se vzpamatoval z chvilkovho strnut. "J jsem... vrah..." opakoval Nikolaj po kratik odmlce. "Coe... ty e jsi... Coe... Koho jsi zavradil?" Porfirij Petrovi zejm ztratil hlavu. Nikolaj odpovdl opt a za okamik. "Alenu lvanovnu a jej sestru Lizavetu Ivanovnu jsem... zabil... sekyrou. Pomtly se mi smysly..." dodal jet a znova zmlkl. Pod pitom kleel. Porfirij Petrovi stl chvli jako v zadumn, ale nhle znova oil a ohnal se rukama po nedoucch svdcch. Ti se okamit schovali a dvee se zavely. Pak se podval na Raskolnikova, stojcho v kout a vyjeven hledcho na Nikolaje, pokroil k nmu, ale nhle se zarazil, podval se na nj a z nho vzpt na Nikolaje, pak znova na Raskolnikova a hned zase na Nikolaje a znenadn se jako posedl opt oboil na Nikolaje. "Co mi sem plete to sv pominut smysl?" vyjel na nho skoro zlostn. "Jet jsem se t neptal, jestli se ti pomtly smysly nebo ne... Mluv: tys to provedl?" "J jsem vrah... uinm vpov..." odpovdl Nikolaj. "E-ech! m jsi to provedl?" "Sekyrou. Ml jsem ji schovanou." "Pokej, nepospchej! Sm?" Nikolaj otzku nepochopil. "Sm jsi to udlal?" "Sm, Mika nen nim vinen a nem s tm nic spolenho." "Pokej, nepospchej tak s Mikou! E-ech!... No, a jak to, posly, e jsi tehdy bel ze schod! Domovnci vs pece oba vidli." "To abych odvedl pozornost... jsem tenkrt... utkal s Mikou," odpovdal jaksi chvatn a nauen Nikolaj. "To se v!" naepil se Porfirij. "Tohle nem z vlastn hlavy!" zabruel jakoby pro sebe a vtom si opt viml Raskolnikova. Byl Nikolajem zejm tak zaujat, e na Raskolnikova dokonce na chvli zapomnl. Nhle se vzpamatoval, ba ulekl... "Rodione Romanovii, pteli! Promite, prosm vs," rozbhl se k nmu, "takhle to nen mon, rate prosm... tady u jste zbyten... Ostatn j sm... vidte to pekvapen!... Rate, prosm!" Vzal ho za ruku a pokynul mu ke dvem. "Tohle jste, myslm, neekal?" ekl Raskolnikov, ktermu ovem jet nebylo docela jasno, ale u se vzchopil. "Vak vy, pteli, tak ne! Helete, jak se vm tese ruka, hehehe!" "Ale vy se tak tesete, Porfiriji Petrovii." "I j se tesu, prosm. Neekal jsem to!" Stli u ve dvech. Porfirij netrpliv ekal, a Raskolnikov vyjde.

"A to pekvapenko mi tedy neukete?" ekl nhle Raskolnikov. "Jet mu takhle drkotaj zoubky, a u m njakch e! Hehe! Vy jste ale kousav lovk! Tak tedy, na shledanou!" "Radi sbohem." "Dj se vle bo, dj se vle bo!'' zabruel Porfirij s trochu pokivenm smvem. Kdy Raskolnikov prochzel adovnou, viml si, e si ho mnoz pozorn prohlej. Mezi lidmi v ekrn zahldl oba domovnky z onoho domu, kter tehdy v noci vyzval, aby s nm li na komisastv. Na nco tam ekali. Ale sotva vyel na schody, uslyel za sebou opt hlas Porfirije Petrovie. Ohldl se a zjistil, e za nm cel udchan b. "Jet na slovko, Rodione Romanovii. Tam s tm a se dje vle bo, ale pesto k vm budu mt jet ve v form nkolik otzeek... take se jet uvidme, prosm!" A Porfirij se ped nm s smvem zastavil. "Prosm," dodal jet jednou. Zdlo se, e by rd jet nco ekl, ale e mu to nejde pes rty. "Porfiriji Petrovii, nezlobte se na mne, e mi ped chvl... selhaly nervy," zaal Raskolnikov, kter u pookl tak, e si nemohl odpustit jet njak efekt. "Nic, vbec nic se nestalo, prosm," navzal skoro radostn Porfirij. "Je to i m vina... Mm jedovatou povahu, omlouvm se, omlouvm! D-li Bh, tak se jet nejednou uvidme!" "A jeden druhho lpe poznme?" opil Raskolnikov. "A jeden druhho lpe poznme," pitakal Porfirij Petrovi a pimhouenma oima se na docela vn podval. "A te na jmeniny, ano?" "Na poheb, prosm." "Jsem to ale, na poheb! A ette si zdravko, zdravko, prosm..." "J ani nevm, co bych vm za svou osobu popl!" odsekl Raskolnikov a u zaal sestupovat ze schod, ale nhle se na Porfirije znova otoil. "Popl bych vm hodn spch, ale sm vidte, jak je ta vae funkce smn!" "Propak smn, prosm vs?" nathl okamit ui Porfirij Petrovi, kter u byl tak na odchodu. "Jakpak ne, kdy jste toho chudka Nikolku nejsp tak dlouho muil a trpil, myslm psychologicky, jak to dovedete, a se nakonec piznal. Ve dne v noci jste mu asi dokazoval:'Tys vrah, tys vrah'... A te, kdy se konen piznal, zanete ho znova cupovat na kousky:'Le, ty pece nejsi dn vrah! Tys to nemohl udlat! Tohle nem z vlastn hlavy!' Copak to nen dost smn funkce?" "Hehehe! Tak vida, neulo vm ani, e jsem ped chvl ekl Nikolajovi: to nem z vlastn hlavy?" "Jak mi to mohlo ujt?" "Hehe! Jste bystr, ano, bystr. Nic vm neujde! Na mou vru, srte vtipem! A dovedete uhodit na tu nejsmnj strunu... hehe! Tohle pr uml nejlp ze spisovatel Gogol?" "Ano, Gogol." "Tak Gogol, ano... tm se na shledanou..." "Npodobn..." Raskolnikov odeel nejkrat cestou dom. Byl tak zmaten a vyinut, e kdy doma klesl na divan, prosedl tam dobrou tvrthodinu a jen odpoval a snail se aspo jaktak soustedit mylenky. Nikolajem se nehodlal v mylenkch obrat: s ohromenm ctil, e v

Nikolajov doznn je cosi nevysvtlitelnho a podivnho, co by nyn nepochopil ani za nic. Ale Nikolajovo doznn byl reln fakt. Nsledky toho faktu mu byly zejm ihned: le bude nevyhnuteln odhalena a pak se opt zanou zajmat o nj. Ale nejmn do t doby je voln a stj co stj mus nco podniknout, protoe nebezpe je nabledni. Ale jak dalece? Situace se zaala vyjasovat. Kdy si jen tak v hrubch rysech vybavoval cel svj nedvn vstup s Porfirijem, neubrnil se a znova se otsl hrzou. Neznal ovem jet vechny Porfirijovy plny a nedohldl na konec jeho vpot. st hry vak byla pesto odhalena a nikdo jin ne on nemohl samozejm lpe pochopit, jak hroziv byl tento "tah" v Porfirijov he. Chyblo mlo a byl by schopen prozradit se pln, u fakticky. Porfirij vyuil toho, e vdl o jeho chorobn povaze, a protoe ho na prvn pohled sprvn odhadl a prohldl, el tm najisto, tebae a pli energicky. A on se nesporn u pedtm zkompromitoval, i kdy na fakta dosud pece jen nedolo, zatm je to pod jenom relativn. Ale me si bt jist, ano, me si bt jist, e nyn posuzuje situaci sprvn? Neml se? eho chtl vlastn Porfirij dnes doclit? Ml na dneek opravdu nco pipraven? A co to bylo? Skuten na nco ekal, nebo ne? S jakou by se asi byli dnes rozeli, nebt toho neoekvanho krachu s Nikolajem? Porfirij ped nm vyloil tm vechny karty; bylo to jist riskantn, ale odvil se toho, a (Raskolnikov se nemohl zbavit toho dojmu) kdyby byl ml skuten jet nco, byl by vyloil i to. Co znamenalo to "pekvapen"? Byl to snad vtip? Znamenalo to nco, nebo ne? Mohl se za tm skrvat njak faktick dkaz, njak konkrtn obvinn? Neznm z verejka? Kam se propadl? Kde byl dnes? M-li pece Porfirij vbec nco konkrtnho, tak to jist je v njak souvislosti s verejm neznmm... Sedl na divanu s hluboce svenou hlavou, lokty ml podepen o kolena a tv zaboenou v dlanch. Celm tlem mu jet probhala nervzn tesavka. Konen vstal, vzal epici, chvli se jet rozmlel a pak zamil ke dvem. Cosi mu kalo, e pinejmenm pro dneek se me ctit tm v bezpe. Nhle poctil v srdci skoro radost: nedokav zatouil bt u Katriny Ivanovny. Poheb u samozejm nestihne, ale smuten hostinu ano, a za chvli tedy uvid Sou. Zamylen se zastavil a rty mu zkivil trpitelsk smv. Dnes! Dnes! opakoval si pro sebe. Ano, jet dnes! Mus to bt... Chtl otevt dvee, ale ty se nhle otevraly samy. Zachvl se a uskoil zptky. Dvee se otevely pomalu a tie a v nich se nhle objevila postava --lovk, kter se vera vynoil ze zem. Zastavil se na prahu, mlky na Raskolnikova popatil a pak udlal krok do svtnice. Vypadal navlas tak jako vera, stejn postava i odv, ale tvil se a dval pln jinak --vypadal te jaksi zkrouen, chvileku postl a pak hluboce vzdychl. Chyblo u jen, aby se chytl dlan za tv a naklonil hlavu, a byl by k nerozeznn od ensk. "Co chcete?" zeptal se s malou duikou Raskolnikov. Neznm hned neodpovdl a nhle se mu hluboce, skoro a k zemi poklonil. V kadm ppad se prstem prav ruky dotkl zem. "Co to dlte?" vykikl Raskolnikov.

"Prosm za odputn," ekl tie neznm. "Pro?" "Protoe jsem choval zl mylenky." Dvali se jeden na druhho. "Nedalo mi to. Kdy jste onehdy ril pijt, dost mon opil, a chtl jste, aby domovnci s vmi li na komisastv, a vyptval jste se na krev, nedalo mi to, e vs nechali jen tak a e si ekli, e jste opil. Ani spt jsem kvli tomu nemohl. A protoe jsem si zapamatoval adresu, pili jsme vera sem a ptali jsme se..." "Kdo piel?" peruil ho Raskolnikov, ktermu se rychle zaalo rozbeskovat. "J, protoe jsem vm ukivdil." "Taky jste z toho domu?" "A stl jsem onehdy v prjezd s nimi, copak si nevzpomnte? Provozujeme tam odnepamti emeslo. Jsme mani, koenci, nosme si prci dom... nedalo mi to..." A Raskolnikovovi se nhle zeteln vybavil pedverej vjev v prjezd, upamatoval se, e krom domovnk tam stlo jet nkolik lid, e tam byly i njak eny. Upamatoval se na jist hlas, navrhujc, aby ho dovedli rovnou na komisastv. Na tv lovka, kter to kal, se nemohl rozpomenout a nepoznval ji ani te, vzpomnal si vak, e mu v tu chvli na to dokonce nco ekl, e se k nmu otoil... Tak takhle se tedy vysvtlil ten verej ds. A nejdsnj na tom bylo pomylen, e kvli takov bezvznamn malikosti byl skuten mlem ztracen, e ho div nezniila. Ten lovk tedy o nm neme ct vc, ne e byl najmat byt a hovoil o krvi. Ani Porfirij tedy nem v rukou vc ne blouznn, dn fakt krom psychologie, kter m dva konce, vbec nic konkrtnho. A jestlie se tedy vyno njak nov fakta (a nesmj se u dn vynoit, ne a nesmj!), tak... tak co s nm pod? m ho nezvratn usvd, i kdyby ho uvznili? A Porfirij se tedy dovdl o byt teprve te, prv te, a pedtm nic nevdl. "Tak to vy jste dnes ekl Porfirijovi... e jsem tam byl?" vyjekl, ohromen nenadlou mylenkou. "Jakmu Porfirijovi?" "Vyetovateli." "Ano, j. Domovnci onehdy neli, tak jsem el sm." "Dnes?" "Byl jsem tam chvilku ped vmi. A vecko, veciko jsem slyel, jak vs tam tral." "Kde? Co? Kdy?" "Ale sedl jsem tam celou tu dobu za tou pepkou." "Coe? Tak vy jste ml bt to pekvapen? Ale jak je to, proboha, mon?" "Vidl jsem," vykldal man, "e domovnci na m slova nic nedaj a nikam nepjdou, protoe pr u je pozd a jet pr by se na n rozzlobil, e jdou v nevhodnou dobu, a byl jsem z toho cel nesvj, ani spt jsem nemohl. Zaal jsem hledat sm. A protoe jsem vs vera nael, dnes jsem se tam vypravil. Kdy jsem piel poprv, tak tam nebyl. Za hodinu se vrtm, ale nepijal m, tak jsem piel potet a pustili m k nmu. Sotva zanu vyprvt, jak to vechno bylo, vysko a zane bhat po kanceli, bije se do prsou, a co pr jste to, neastnci, spchali! Mli jste mi to dt na vdomost dve, byl bych pro nj poslal str! Potom vybhl ven, zavolal si njakho, v kout se s nm domlouval a pak zase ke mn a zase se vyptval a huboval. To bylo vytn! Vypovdl jsem mu vecko, ekl jsem mu, e jste se mi na m verej slova neosmlil nic ct a e jste m nepoznal. Nato zaal zase bhat sem a tam a pod se bil do prsou a ukrutn se zlobil, chvilenku si nesedl, a kdy potom ohlsili vs, tak

povd, sedni si tuhle za pepku a se tam, ani se nehni, i kdybys slyel co slyel, a sm mi tam pinesl idli a zavel m tam, budu pr t mon potebovat. Ale kdy pivedli Nikolaje, tak m hned po vs pustil, povd, jet pr si t zavolm a poptm se t..." "A Nikolaje ped tebou vyslchal?" "Jak vyvedl vs, hned vyvedl i m a zaal vyslchat Nikolaje." Man zmlkl a nhle se opt hluboce poklonil a prstem se pitom dotkl podlahy. "Odpuste mi, e jsem vs kiv obvinil a e jsem proti vm choval zlobu." "Bh vm odpust," odpovdl Raskolnikov, a jakmile to ekl, mu se opt poklonil, ale tentokrt ne a k zemi, nbr jen po ps, pomalu se otoil a vyel z komrky. "Vecko m dva konce, vecko m te dva konce," vtpoval si Raskolnikov a ileji ne kdy jindy vyel ven. "Te se jet popereme!" pronesl se zlostnm smkem, kdy schzel ze schod. A ta zlost platila jemu sammu --s opovrenm a studem si te pipomnal svou "malomyslnost". Dl pt I Rno, je nsledovalo po neblaze osudn vmn nzor Petra Petrovie Luina s Dunkou a Pulcherij Alexandrovnou, pineslo vystzlivn i pro Petra Petrovie. Ke svmu nemalmu rozmrzen byl poznenhlu nucen uznat za dokonanou a nezvratnou skutenost to, co se mu vera zdlo takka fantastick, a tebae vdl, e se to stalo, nemohl tomu ani vit. Porann jeitnost mu celou noc pila krev jako ern pijavice. Jakmile Luin rno vstal, podval se do zrcadla, takov ml strach, zda se v nm pes noc nerozlila lu. Ale po t strnce bylo zatm vecko v podku a Petr Petrovi se pohledem na svou ulechtilou, blou a v posledn dob maliko ztunlou tv dokonce na vteinku uklidnil, svat pesvden, e si najde nevstu nkde jinde a mon jet ist; avak hned se vzpamatoval a energicky si odplivl, a tm vyloudil na tvi svho mladho ptele a spolubydlcho Andreje Semjonovie Lebezjatnikova nm, ale sarkastick smv. Petr Petrovi si toho smvu dobe viml a hned ho svmu mladmu pteli pipsal k ti. V posledn dob u mu toho takto pipsal mnoho. Jeho zlost jet zeslila, kdy si navc uvdomil, e se vera neml Andreji Semjonovii svovat, jak dopadl. To byla druh chyba, kter se vera dopustil z nerozvnosti, z plin vbunosti a podrdnosti... Cel dopoledne se na nj pak jako naschvl hrnula jedna nepjemnost za druhou. I v sent ho potkal jist nezdar v zen, ktermu tam vnoval mnoho energie. Zejmna ho pak rozladil majitel bytu, kter si ped chystanou svatbou najal a vlastnm nkladem znovuzizoval; tento domc, jaksi nmeck emeslnk, zbohatlk, nechtl za nic na svt zruit prv uzavenou njemn smlouvu a trval na zaplacen plnho dohodnutho odkodnn, akoliv mu Luin vracel byt tm z gruntu znovuzzen. A zrovna tak mu ani v obchod s nbytkem nechtli vrtit ani rubl zlohy na zakoupen, avak dosud neodebran nbytek. Nebudu se pece enit kvli nbytku! v duchu skpl Luin zuby a v t chvli mu jet jednou svitla zoufal nadje: Copak je opravdu vecko nenvratn skoneno a ztraceno? Copak se nemohu jet jednou pokusit? Pi vzpomnce na Dunku mu jet jednou svdn zatrnulo u srdce. S trzn ten okamik pekonal, a kdyby bylo mon hned v t chvli, pouhm pnm Raskolnikova usmrtit, byl by Luin toto pn bez vhn pronesl. A dal chybu jsem udlal, e jsem jim nedval dn penze, pemtal, kdy se nevesele vracel do Lebezjatnikovovy komrky. Pro jenom se ze mne stal takov hamink? Dokonce ani trochu vypotav to nebylo! Chtl jsem je dret zkrtka a zpracovat je tak, aby ve mn vidly spsnho andla, a zatm!... Brr! Ne, kdybych jim byl za tu dobu dal tak pldruhho tisce na vbavu a na drky, na

velijak ty katulky, necesry, karneoly, ltky a rzn ty hlouposti od Knopa nebo z anglickho domu, tak by ta zleitost vypadala jinak a... mnohem nadjnji! To by m te tak snadno neodbyly! Lid jako ony by urit pokldali za svou povinnost vrtit mi pi rozchodu se mnou drky i penze, a to by jim bylo zatracen lto a zatko! A i svdom by je hryzlo -copak takhle zniehonic meme vyhnat lovka, kter k nm doposud byl tak tdr a pozorn?... Hm! Zbabral jsem to! Znovu zaskpl zuby a nadal si hlupk --oveme jen v duchu. A protoe dospl k tomuto zvru, vrtil se dom mnohem nabruenj a podrdnj, ne byl, kdy odchzel. Ppravy na smuten hostinu ve svtnici Katriny Ivanovny ho troku rozptlily. U vera o t smuten hostin nco slyel, dokonce ml dojem, e na ni zvali i jeho, avak pro pemru vlastnch starost neml na nic jinho mylenky. Te se vak zvdav vyptal pan Lippevechzelov, otejc se v neptomnosti Katriny Ivanovny (kter byla na hbitov) okolo slavnostn tabule, a dovdl se, e hostina bude slavn a e jsou pozvni skoro vichni njemnci, mezi nimi i takov, kter nebotk ani neznal, ba e je pozvn i Andrej Semjonovi Lebezjatnikov, pestoe se ped asem s Katrinou Ivanovnou rozkmotil, a konen, e i on sm, Petr Petrovi, je nejen pozvn, nbr velmi netrpliv oekvn, protoe je snad nejvenj host ze vech njemnk. Tak Amlie Ivanovna byla pes vechny minul nepjemnosti velmi okzale pozvna, a proto tu nyn tm s potenm hospodaila a piiovala se, a krom toho byla cel napardn, ve smutku sice, ale cel nov, v samm jemoukm hedvb, a jen se vznela. Vechny ty skutenosti a novinky pivedly Luina na jist npad, a tak se vracel do svho pokoje, to je do pokoje Andreje Semjonovie Lebezjatnikova, jaksi zamylen. Mimo jin se toti dovdl, e mezi pozvanmi je i Raskolnikov. Lebezjatnikov se z njakho dvodu cel to dopoledne drel doma. Vztah Petra Petrovie k tomuto pnovi se vyvinul velmi podivnm, akoliv do jist mry pirozenm zpsobem: Petr Petrovi jm opovrhoval, dokonce ho a nemstn nenvidl tm od prvnho dne, kdy se u nho ubytoval, ale zrove se ho tak trochu bl. Po pjezdu do Petrohradu se k nmu nasthoval nejen z odporn etrnosti, akoliv tento dvod byl na prvnm mst, avak byla tu i jin pina. Jet venku slyel o Andreji Semjonovii, svm nkdejm schovanci, e je jednm z nejhorlivjch mladch pokrok a e dokonce hraje vznamnou roli v jistch zajmavch a povstnch kroucch. Petra Petrovie to ohromilo. Ty mocn, vevdouc, vemi opovrhujc a vechny pranujc krouky mu u dvno nahnly jaksi zvltn, ale naprosto neurit strach. Sm, a k tomu jet na venkov, si nemohl o niem takovm vytvoit by i jen piblin pesn nzor. Jako kad jin, i on slyel, e existuj, zejmna v Petrohrad, njac pokroki, nihilist, pranovatel a tak dle, ale jako mnoz jin tak on si zvelioval a falen vykldal smysl a vznam tchto pojm a do absurdnosti. Nejvce ze veho, u nkolik let, se bl pranovn, a to zavdalo hlavn podnt k jeho neustlm a pehnanm obavm, zejmna kdykoliv snil o tom, e penese svou psobnost do Petrohradu. Kdy lo o tyhle vci, byl, jak se k, vystraen, jako bvaj vystraen mal dti. Ped nkolika lety, na venkov, v samch zatcch sv kariry, stal se dvakrt svdkem neltostnho odhalen dost vznamnch gubernilnch osobnost, kolem kterch se doposud toil a kter nad nm drely ochrannou ruku. Jeden z tch ppad skonil pro pranovanou osobu zvl velkm skandlem, druh taktak e neskonil nramn povliv. Proto si tedy Luin pedsevzal, e po pjezdu do Petrohradu neprodlen zjist, o vlastn jde, a bude-li teba, pro vechny ppady nadbhne tstn a zsk si pze "na mlad generace". Pi tto eventualit

spolhal na Andreje Semjonovie, a kdy navtvil napklad Raskolnikova, u obstojn papoukoval ciz mylenky... V Lebezjatnikovovi samozejm velmi brzy rozpoznal neobyejn vednho a naivnho mldeneka. To vak Luina ani dost mlo nerozarovalo, ani nepovzbudilo. Ba i kdyby se byl pesvdil, e vichni pokroki jsou stejn poetilci, nebyl by tm jeho neklid ukolbn. Na vech tch smrech, mylenkch a systmech (ktermi ho Andrej Semjonovi pmo zasypal) mu vlastn pramlo zleelo. Ml svj vlastn zmr. lo mu pedevm o to, aby co nejdve a nejrychleji zjistil, co a jak se tady vlastn zbhlo. Pedstavuj tito lid njakou slu nebo ne? M se on osobn eho obvat nebo nem? M nebo nem se bt pranovn, kdyby snad nco podnikl? A jestlie ano, tedy za a pro co se dnes vlastn pranuje? A nejen to: v ppad, e jsou skuten siln, zda se k nim nen mono njak pitt a zalepit jim oi? Je to nutn nebo nen? Nedala by se napklad jejich prostednictvm trochu popohnat vlastn karira? Zkrtka, ml ped sebou mnostv problm. Onen Andrej Semjonovi Lebezjatnikov byl such, krtinat, malik lovek, zamstnan v ktermsi ad, a kurizn svtlovlas, s licousy v podob kotletek, na n byl nramn pyn. Mimoto ml skoro neustle bolav oi, byl dost tlocitn, ale hovoil velmi sebevdom a nkdy a tuze vypnav, a to pi jeho titrn figurce ovem dopadalo skoro vdy smn. Amli Ivanovnou vak byl potn k venm njemnkm, neopjel se toti a pesn platil ini. Pes vechny tyto kvality byl Andrej Semjonovi skuten dost tup. Pipojil se k pokroku a k "na mlad generaci" z vn. Byl to jeden z toho nepehlednho a pestrho iku bezzsadovch lid, ubohch nedochdat a potetnch nedouk, kte se okamit pitou ke kad nejmdnj mylence, kter se vyskytne, a ihned ji zdiskredituj a zkarikuj vechno, emu sami nkdy slou celm srdcem. Ostatn i Lebezjatnikovovi, pestoe byl tak hodn, tak u zanal bt jeho spolubydlc a nkdej pstoun Petr Petrovi chvlemi protivn. Dolo k tomu nepozorovan a vzjemn z obou stran. Pestoe Lebezjatnikov nebyl pli bystrozrak, poznenhlu seznval, e ho Luin klame a v skrytu pezr a e "je docela jin". Pokouel se mu vykldat Fourierv systm a Darwinovu teorii, ale Luin zaal v posledn dob poslouchat a pli sarkasticky a v docela posledn dob u se dokonce hdal. Instinktivn toti vycioval, e Lebezjatnikov je nejen amorln a dost tup lovk, nbr mon i pril, kter nem dn vznamnj styky dokonce ani ve svm krouku a vehovudy se nco doslechl z tet ruky; a nejen to, e se ve sv propagandistick prci mon ani nevyzn, protoe je moc mlo kovan, natopak aby mohl nkoho pranovat! Pi t pleitosti mimochodem poznamenejme, e Petr Petrovi bhem tch deseti dn od Lebezjatnikova ochotn pijmal (zejmna zpotku) i velmi podivn poklony, toti napklad nic nenamtal a pechzel mlenm, kdy mu Andrej Semjonovi pipisoval ochotu napomhat budoucmu a brzkmu zzen nov "komuny" kdesi v Mansk ulici nebo napklad nebrnit Dunce, kdyby ji u po msci manelstv napadlo najt si milence; nebo konen souhlas s tm, e nebude ktt dti, kter se mu narod, a jin a jin, vecko v tom smyslu. Luin podle svho zvyku proti vlastnostem, kter mu takto byly pipisovny, nic nenamtal a snel, aby byl chvlen i takto, natolik mu byla pjemn kad pochvala. Petr Petrovi dopoledne z jakhosi dvodu vymnil nkolik ptiprocentnch pis, a te sedl u stolu a pepotval balky bankovek a sttovek. Lebezjatnikov, kter byl skoro stle bez groe, pechzel po svtnici a pedstral sm sob, e se na ty balky dv docela lhostejn, a dokonce opovrliv. Alespo Petr Petrovi by byl za nic na svt neuvil, e by se Andrej Semjonovi mohl dvat na takov penze lhostejn;

Andrej Semjonovi si naopak v duchu trpce kal, e Petr Petrovi je schopen skuten si nco takovho o nm myslet a e se mon jet raduje z pleitosti popchnout a podrdit svho mladho ptele rozloenmi balky bankovek a pipomenout mu tak, jak je nicotn a jak propastn je mezi nimi rozdl. Shledval, e tentokrt je Luin mimodn podrdn a roztrit, akoliv se on, Lebezjatnikov pustil do vkladu na sv oblben tma -zzen nov, zvltn "komuny". Z sench nmitek a poznmek, kter Luin utruoval mezi cvaknm kuliek na poitadle, iel nejzjevnj a zmrn urliv vsmch. Ale "humnn" Andrej Semjonovi pipisoval vinu na duevnm stavu Petra Petrovie verejmu rozchodu s Dunkou a hoel touhou co nejdve o tom tmatu zat: chtl k nmu ct leccos pokrokovho a propaganho, co by mohlo jeho ctihodnho ptele utit a "nepochybn" i prospt jeho dalmu rstu. "Jakou to tam chyst smuten hostinu ta... vdova?" peruil ho nhle Luin prv na nejzajmavjm mst. "Jako byste nevdl, o jde. Vera jsem s vmi pece o tom tmatu hovoil a seznamoval jsem vs se svm nzorem na vechny tyhle obady... A vs, jak jsem slyel, tak pozvala. Sm jste s n pece vera mluvil..." "Opravdu jsem se nenadl, e ta hloup uboaka vyhod na tu hostinu vecky penze, kter dostala od toho druhho hlupka... od Raskolnikova. A jsem se ped chvl musel divit, kdy jsem tudy el --takov ppravy, a tch vn! Je pozvno bhvkolik lid, kdovco to m znamenat!" vyzvdal dle Luin, jako by ten rozhovor udroval s njakm zmrem. "Coe? kte, e jsem pozvn i j?" dodal nhle a zvedl hlavu. "A kdypak? Nevzpomnm si, prosm. Stejn bych neel. Co bych tam dlal? Vera jsem s n jen mimochodem prohodil pr slov o tom, e by jako chud vdova po ednkovi mohla obdret ron gi ve form jednorzov podpory. Snad m nezve proto, haha!" "J tak nemnm jt," ekl Lebezjatnikov. "To bych ekl! Vdy jste ji vlastnorun ztloukl! Chpu, e se inrujete, hahaha!" "Kdo koho vlastnorun ztloukl?" vyletl Lebezjatnikov a cel zrudl. "Ale vy pece, Katrinu Ivanovnu pece, je tomu asi msc! Vera jsem se to, prosm, doslechl... Kdepak zstaly vae zsady!... V ensk otzce jste tedy hanebn zklamal, hahaha!" A Petr Petrovi, jako by pookl, znova zaal cvakat na poitadle. "To vecko jsou nesmysly a pomluvy!" vybuchl Lebezjatnikov, kter se pmo dsil kad zmnky o t phod. "Tak to vbec nebylo. Bylo to docela jinak... Pekroutili vm to, klevetnci! Tehdy jsem se jen brnil. To ona se na mne vrhla, e mi vykrbe oi. Cel licousy mi vykubala... Kad lovk m doufm prvo hjit svou osobu. Mimoto nikomu nedovolm, aby na mn pchal nsil... Zsadn ne. To u by byla skoro tyranie. Co jsem ml dlat --ml jsem si to nechat lbit? Neudlal jsem vc, ne e jsem ji odstril." "Hehehe!" poklbal se dl jedovat Luin. "To vy m tak drdte, protoe jste sm rozilen a navztekan... Ale tohle je nesmysl a s enskou otzkou to nem vbec nic spolenho! Dvte se na to patn. J se dokonce klonil k nzoru, je-li jednou uznno, e se ena mui vyrovn ve vem, dokonce i v sle (jak u se tak tvrd), tak by mla bt rovnost i v tomhle. Pak jsem ovem uvil, e takov problm je vlastn nemstn, protoe i rvaky jsou nemstn a v budouc spolenosti nemysleteln... a e je jist podivn usilovat o rovnost ve rvan. Tak hloup nejsem... akoliv rvaka ostatn je... toti pak nebude, ale zatm jet je... Fuj, zatracen. Vy lovka popletete! Jestlie se t

smuten hostiny nechci zastnit, nen to kvli t nepjemnosti. Nepjdu tam prost ze zsady, abych nepodporoval odporn pedsudek smutench slavnost, tak je to! Ale klidn bych jt mohl, jen tak pro legraci... koda jen, e tam nebude dn pop. To bych urit el." "To znamen sednout k cizmu tali a hned na nj plivnout a na ty, kdo vs pozvali, tak. Vite?" "Vbec ne plivnout, nbr protestovat. V zjmu dobr vci. Nepmo tm mohu pispt k pokroku a k propagand. Kad lovk je povinen propagovat pokrokov nzory, a m radiklnji, tm mon innji. Mohu tak zast mylenku, zrno... Z toho zrna vzkl fakt. mpak je urazm? Nejdve se uraz, ale pak sami uvid, e jsem jim prospl. U ns napklad odsuzovali Trebjevovou (tu, co je te v komun) za to, e kdy odela z domova a... la k mui, napsala otci a matce, e nechce t v pedsudcch a uzavr obansk satek. e pr to od n bylo pli hrub, takhle se chovat k rodim, e mohla bt etrnj a napsat to mrnji. Ale podle mho nzoru je to hol nesmysl a naprosto nebylo teba pst nco mrnji, naopak, naopak, takhle se prv m protestovat. Jako teba Varencov, ta byla s muem sedm let, dv dti nechala, a pece skoncovala s muem rzn dopisem: Dospla jsem k pesvden, e s vmi nemohu bt astna. Nikdy vm neodpustm, e jste m klamal, protoe jste mi zatajil, e existuje jet jin spoleensk zzen, a to v komunch. Dovdla jsem se to nedvno od jistho velmi laskavho lovka, ktermu jsem se tak oddala, a s nm zakldm komunu. km vm to pmo, protoe pokldm za neestn vs klamat. Mjte se jak chcete! Nedoufejte, e m pemluvte k nvratu, jste pli zaostal. Peju vm hodn tst! Takhle se maj pst podobn dopisy!" "Nen ta Trebjevov ta, o kter jste tehdy kal, e u je potet obansky provdna?" "Kdy se to tak vezme, tak teprve podruh! Ale i kdyby potvrt a teba popatnct, je to pod nesmysl! A jestlie jsem kdy litoval, e mi umel otec a matka, tak urit te. U nkolikrt jsem dokonce snil o tom, jak bych je dohl protestem, kdyby jet ili! Schvln bych provedl takovou vc... Co je proti tomu njak ztracen syn, f! J bych jim ukzal! Ti by vyvalovali oi! Opravdu vn koda, e u nikoho nemm!" "Aby mohl vyvalovat oi! Hehehe! Ale prosm, jak je libo," skoil mu do ei Luin. "eknte mi jen: znte pece dceru toho nebotka, takovou droboukou! To, co se o n k, je pece doista pravda, ne?" "A co na tom? Podle m, toti podle mho osobnho nzoru, to je nejnormlnj postaven eny. A pro ne? Toti, distinguons! (1) V dnen spolenosti ovem pli normln nen, protoe je vynucen, ale v budouc bude naprosto normln, protoe bude svobodn. Ostatn i te na to mla prvo: tela bdu a tohle byl jej fond, abych tak ekl kapitl, kterm mohla plnm prvem disponovat. V budouc spolenosti samozejm nebude dn fondy potebovat, jej loha vak dostane jin smysl, bude zdvodnna esteticky a racionln. A pokud jde konkrtn o Sofju Semjonovnu, vidm dnes v jejm jednn energick zosobnn protest proti spoleenskmu zzen a hluboce si j proto vm, dokonce se raduji, kdykoliv ji spatm!" (1) Rozliujme (franc.). "A j zas slyel, e zrovna vy jste se nejvc piinil o to, e ji odsud vystrnadili!" Lebezjatnikov se pmo rozertil. "Dal pomluva!" kiel. "Bylo to docela jinak! Tohle u teprve nen pravda! To vecko si tehdy vymyslela Katrina Ivanovna, protoe zhola nic nepochopila! A vbec jsem k Sofje

Semjonovn nedolzal! J ji ist jen vzdlval, a naprosto nezitn, snail jsem se v n probudit protest... lo mi jen a jen o protest a vbec, Sofja Semjonovna tady nemohla bydlet u z ist soukromch dvod!" "Zval jste ji tak do komuny?" "Dlte pod vtipy, ale velmi uboh, kdy dovolte! Nechpete zhola nic! V komun takov dvky neexistuj. Komuna se zizuje prv proto, aby takov lohy neexistovaly. V komun dostane ta loha pln jin smysl, ne m te --a to, co je te absurdn, bude pak rozumn, to, co je za dnench podmnek nepirozen, bude pak naprosto pirozen. Vecko zle na tom, v jakch podmnkch a v jakm prosted lovk ije. Prosted je rozhodujc, lovk sm nic neznamen. A to, e se Sofjou Semjonovnou dodnes dobe vychzm, vm me bt dkazem, e m nikdy nepokldala za svho neptele a e jsem ji nim neurazil. Ano! Lkm ji nyn do komuny, avak na pln, ale pln jinch zkladech! Co je na tom k smchu! Chceme si zaloit svou vlastn, zvltn komunu, ale na irch zkladech, ne byly dvj. Bhem asu jsme nzorov vyspli. Nae stanovisko je odmtavj! Kdyby vstal z mrtvch Dobroljubov, pkn bych se s nm chytl! A Blinskho bych dal zavt! Ale zatm dl vychovvm Sofju Semjonovnu. M krsnou, pekrsnou povahu!" "A vy t pekrsn povahy vyuvte, co? Hehe!" "Ne, ne! Vbec ne! Naopak!" "Nekejte, dokonce naopak! Hehehe! Vy jste tomu dal!" "Ale vte mi to! A propak bych to ped vmi tajil, prosm vs! Naopak, sm se tomu a divm --ke mn se chov a npadn panensky ostchav a plae!" "A vy ji samozejm vychovvte... hehe! Dokazujete j, e vechen ten ostych je nesmysl?" "Vbec ne! Vbec ne! Ach, jak hrub, a dokonce, s prominutm, hloup chpete slovo vchova! Vbec nic nechpete! Ach boe, jak jste jet... nezral! My usilujeme o osvobozen eny, a vm jde pod jen o jedno... Opomjm istotu a enskou ostchavost jako vci samy o sob zbyten, kter jsou dokonce pouh pedsudek, ale uznvm, naprosto uznvm, e se ke mn chov panensky, protoe tato vc pln zle na jej vli, je to vhradn jej prvo. Samozejm, kdyby mi sama ekla: chci t, pokldal bych to za velk spch, protoe to dve se mi velmi lb. Ale te, te je alespo nabledni, e s n nikdy nikdo nejednal jemnji ne j, e nikdo tak nerespektoval jej dstojnost... a tak ekm a doufm --nic vc!" "Kdybyste j radji nco daroval. Vsadm se, e jste na to ani nepomyslel." "km vm, e zhola nic nechpete! Jej situace je ovem takov, ale tady b o nco jinho! O nco docela jinho! Vy j zkrtka opovrhujete. Vidte njak fakt, kter omylem pokldte za opovrenhodn, a hned odmtte humnn vztah k takovmu lovku. Ale kdybyste vdl, jak to je povaha! Jenom m velmi zlob, e v posledn dob vlastn docela pestala st a u si ode mne vbec nepjuje knihy. Ale dve si pjovala. A tak je koda, e pi v sv energii a pi vem odhodln protestovat, kter u jednou dokzala, nen pod jet dost samostatn a abych tak ekl nezvisl, jej stanovisko nen natolik odmtav, aby se mohla pln zbavit nkterch pedsudk a... hloupost. Pesto vborn chpe nkter problmy. Skvle napklad pochopila otzku lbn rukou, toti e mu enu ur a poniuje, kdy j lb ruku. O t otzce jsme v naem krouku diskutovali a hned jsem ji s tm obeznmil. O dlnickch sdruench ve Francii tak poslouchala pozorn. Nyn j vysvtluji otzku volnho vchzen do mstnosti v pt spolenosti."

"Co je to za novinku?" "V posledn dob se diskutovalo o problmu, zda m len komuny prvo vchzet do mstnosti k jinmu lenu, a k en i k mui, v kteroukoliv dobu, a bylo rozhodnuto, e m..." "A co kdy dotyn nebo dotyn prv konaj sv nezbytn poteby, hehe?" Lebezjatnikov se skoro rozltil. "Pestate u konen s tmi svmi zatracenmi ,potebami'!" vzplanul rozhoen. "Fuj, ukousal bych se zlost, e jsem se vm tehdy, kdy jsem vm cel systm vysvtloval, pedasn zmnil o tch zatracench potebch! K ertu! To je kmen razu pro vechny lidi jako vy, ba co h - ohnj se tm do omrzen jet dv, ne vd, o vlastn jde! Jako by mli bhvjakou pravdu! Jako by se mli m chlubit! Fuj! Co jsem se nakal, e tenhle problm se nem vykldat novkm jinak ne docela nakonec, kdy u v systm v a kdy u je lovk vychovn a obrcen. A co, prosm vs, co tak potupnho a opovrenhodnho vidte teba na umpch? J prvn, j prvn jsem ochoten vyistit jakoukoliv umpu! Zde neme bt ei o njak obtavosti. Jde prost o prci, o blahodrnou, spoleensky prospnou innost, kter se vyrovn kad jin a rozhodn pak stoj mnohem v ne innost njakho Raffaela nebo Pukina, protoe je uitenj!" "A ulechtilej, ulechtilej, hehehe!" "Co to znamen ulechtilej? Nechpu takov termny, pokud se vztahuj na lidskou innost. Ulechtilej, lechetnj --to vecko je nesmysln a nechutn, to vecko vyjaduje jen star pedsudky, kter odsuzuji! Vecko, co je lidstvu prospn, je i ulechtil. pln chpu jen jedin slovo: prospnost! Chichtejte se, jak chcete, ale je to tak!" Luin se nramn bavil. Penze u spoetl a te je schoval. Ostatn st jich bhvpro nechal leet na stole. Tato "otzka itn ump" se stala pes vechnu svou nechutnost u nkolikrt jablkem svru mezi Petrem Petroviem a jeho mladm ptelem. Vechna hloupost tkvla v tom, e Andrej Semjonovi se doopravdy zlobil. A Luin si tm zas ulevoval a v t chvli ml hroznou chu Lebezjatnikova pozlobit. "To ten verej nezdar vs tak rozltil a popudil," vybuchl poslze Lebezjatnikov, kter se jinak pes vechnu svou "nezvislost" a pes vechny sv "protesty" nejastji neodvaoval Petru Petrovii oponovat a vbec se k nmu stle jet choval s jakousi uctivost, kterou si navykl v minulch letech. "eknte mi radji," skoil mu poven a popuzen do ei Luin, "jestli mete nebo lpe eeno, jestli jste skuten natolik zadobe s ve zmnnou mladou osbkou, e ji mete podat, aby hned te na okamik zaskoila sem ke mn? Mm dojem, e se tam u vrtili ze hbitova... Slym njak ruch... Rd bych si s n jet promluvil mezi tyma oima." "A propak?" zeptal se udiven Lebezjatnikov. "Prost bych rd, prosm. Co nevidt odtud odjedu, a proto bych j rd dal na srozumnou... Ostatn, snad bude lpe, kdy tu bhem na rozmluvy zstanete s nmi. Ano, tm lpe. Nebo si nakonec jet bhvco pomyslte." "Nic si nepomyslm... Zeptal jsem se jen tak, a jestlie j nco chcete, nen nic snazho ne ji zavolat. Hned tam dobhnu. Ale j vm peket nebudu, bute ujitn." Asi za pt minut Lebezjatnikov skuten pivedl Sonku. Vstoupila cel uasl a jako obyejn ustraen. Pi podobnch pleitostech se chovala vdy velmi nesmle a mla plnou hrzu z novch lid a novch znmost, kter j nahnly strach u dve, u od dtstv, a nyn tm spe... Luin ji pivtal "co nejjemnji", avak se petkou familirnosti, kter se podle jeho mnn ostatn sluela u takovho venho a usedlho

lovka, jako byl on, ve vztahu k tak mlad a v jistm smyslu pitaliv osbce. Pospil, aby ji "povzbudil", a posadil ji ke stolu proti sob. Soa si sedla a obhldla svtnici, Lebezjatnikova, penze lec na stole a pak nhle znova upela oi na Petra Petrovie a u je z nho nespustila, jako by je k nmu mla pikovan. Lebezjatnikov zamil ke dvem, ale Petr Petrovi vstal, pokynem ruky naznail Son, aby sedla, a zastavil Lebezjatnikova ve dvech. "Ten Raskolnikov u tam je? Piel?" zeptal se ho potichu. "Raskolnikov? Je. A pro? Ano, je tam. Prv piel, vidl jsem ho... Pro?" "V tom ppad vs zvl snan prosm, abyste zde zstal a nenechval m o samot s tm... dvetem. Nejde o nic, ale udlaj z toho bhvco. Nechci, aby to Raskolnikov donesl tam... Chpete, co mm na mysli?" "Ano, chpu, u chpu!" dovtpil se nhle Lebezjatnikov. "Ano, na to mte prvo... Podle mho nzoru sice zachzte ve svch obavch trochu daleko, ale... pesto na to mte prvo. J tedy s dovolenm zstanu. Postavm se tady u okna a nebudu vs ruit... Podle mho nzoru na to mte prvo..." Luin se vrtil, posadil se na divan proti Son, pozorn se na ni zadval a nhle se zatvil nadmru vn, ba a trochu psn, jako by chtl ct: "A ty si taky nic nemysli, veleven!" Soa nevdla, kam se rozpaky podvat. "Za prv m, prosm, Sofjo Semjonovno, omluvte u va ctn pan matinky... Pardon, je to tak? Katrina Ivanovna je vm pece druhou matkou?" zaal Luin dstojn, ale pitom dost laskav. Bylo vidt, e m nejpteltj mysly. "Ano, prosm, druhou matkou," odpovdla chvatn a ustraen. "Tak m tedy u n, prosm, omluvte, e z pin, kter na m nezvis, budu nucen chybt a nepijdu k vm na lvance... toti na smuten hostinu, pestoe se mi od va pan matinky dostalo tak milho pozvn." "Dobe, prosm, hned to vydm!" vyskoila chvatn Sonka. "Ale to, prosm, jet nen vecko, zarazil ji Petr Petrovi a usml se jej prostot a neznalosti spoleenskch zpsob. "To m mlo znte, drah Sofjo Semjonovno, jestlie jste jsi myslela, e bych z takov nedleit piny, tkajc se jenom mne, obtoval a volal k sob takovou osobu, jako jste vy. Chci vm, prosm, nco jinho." Soa se rychle posadila. ediv a duhov bankovky ponechan na stole se j opt zamhaly ped oima, ale kvapn od nich odvrtila tv a pozvedla ji k Luinovi: nhle j pipadlo, e je hrozn neslun, a zvl pro ni, dvat se na ciz penze. Utkvla pohledem na zlatm loronu Petra Petrovie, kter pidroval levou rukou, a tm zrove i na velkm masivnm velmi krsnm prstenu s lutm kamenem, navleenm na prostednku t ruky, ale nhle odvrtila pohled i od nho, a nevdouc u, kam se m dvat, zahledla se Luinovi pmo do o. Petr Petrovi udlal jet dstojnj pomlku ne pedtm a pak pokraoval: "Vera jsem ml nhodou pleitost prohodit nkolik mlo slov s nebohou Katrinou Ivanovnou. Ale i to mi stailo, abych poznal, e je, d-li se to tak ct, ve stavu vyinutm..." "Ano, prosm... vyinutm," pitakvala honem Soa. "Neboli prostji a srozumitelnji eeno v chorobnm." "Ano, prosm... prostji a srozumi... ano, prosm, je chor." "Dobe, prosm. Nue tedy, veden humnnm ctnm a... a... abych tak ekl soucitem, prokzal bych j velmi rd nco prospnho, nebo jasn vidm, e to s n spje k neblahmu konci. Zd se, e cel uboh rodina je te zvisl jen na vs."

"Dovolte, rda bych se vs na nco zeptala," vstala pojednou Soa. "Vy jste j vera ril nco ct o tom, e by mohla dostat penzi? U vera mi toti kala, e pr jste j slbil, e j vymete penzi. Je to prosm pravda?" "Nikterak, prosm, a dokonce je to v jistm ohledu nesmysl. Zmnil jsem se jen o monosti pechodn vpomoci vdov po zemelm ednkovi ve slub, kdyby se ovem podailo sehnat protekci, ale v zesnul otec jak se zd nejen neodslouil potebn lta, nbr v posledn dob nebyl ve slub vbec. Zkrtka, o jaksi nadji by se dalo skuten hovoit, ale to je nadje nadmru efemrn, protoe v tomto ppad v podstat dn nroky nestvaj, dokonce naopak... A ona u m plnou hlavu penze, hehehe! ipern panika!" "Penze, ano... Vte, je dviv a dobr, ve sv dobrot vemu v a... a... a... tak tomu rozumla. Ano, prosm... promite," ekla Soa a u zas vstvala a mla se k odchodu. "Pardon, ale jet jste m nevyslechla do konce, prosm." "Ano, prosm, nevyslechla," zakoktala Soa. "Tak se tedy jet posate, prosm." Soa se v hroznch rozpacch posadila znovu, u potet. "Kdy vidm, v jak situaci jsou ta neastn nezletil dtka, rd bych njakm zpsobem, pokud je to v mch silch, prokzal pomoc, ovem ne vt, ne je v mch silch. Bylo by mono napklad uspodat v jej prospch sbrku nebo tak kajc loterii nebo nco podobnho, jak to obvykle v podobnch ppadech dlaj pbuzn nebo i ciz, prost lid, kterm zle na tom, aby prokzali pomoc. Toto jsem vm tedy chtl ct. To by bylo mon provst, prosm." "To je dobe, prosm... pnbh vm to..." koktala Soa, upen hledc na Petra Petrovie. "Ano, to by bylo mon... ale to a pozdji... toti dalo by se zat u dnes. Veer se sejdeme a domluvme se, polome, abych tak ekl, zklad. Pijte ke mn kolem sedm. Doufm, e Andrej Semjonovi nm pi tom bude npomocen... Avak... na jednu okolnost bych v t souvislosti rd pedem a dtkliv upozornil. A proto jsem vs vlastn, Sofjo Semjonovno, obtoval a volal vs sem. Toti, podle mho nzoru je nemon, ba nebezpen dvat ty penze Katrin Ivanovn do rukou, o tom nejvmluvnji svd prv dnen smuten hostina. Akoliv v dom nen, abych tak ekl, ani krka vezdejho chleba na ztej den... ani obuv a vbec nic, dnes se kupuje jamajsk rum a myslm dokonce madeira a... kva. Viml jsem si toho, kdy jsem prochzel. Ale ztra zase vechno dolehne na vs, a na tu posledn skvu, to je pece pmo absurdn, prosm! A proto by podle mho osobnho nzoru mla bt i sbrka uspodna tak, aby neboh vdova o penzch, abych tak ekl, nemla vbec tuen a abyste o nich vdla napklad jen vy. Ze mm pravdu?" "J nevm, prosm. To ona jen dnes takhle... to je jednou za ivot... tuze moc touila nm na nj vzpomenout, njak uctt jeho pamtku... ale jinak je moc rozumn, prosm. Ale jak myslte, j vm budu moc a moc... a vichni vm budou... bh vm to, prosm... i ti sirotkov, prosm..." Soa nedopovdla a rozplakala se. "Dobe. Tak na to pamatujte, prosm. A nyn laskav pijmte ve prospch va matinky pro prvn dobu ode mne osobn obnos podle mch monost. Velmi nalhav si peji, aby m jmno pi tom nebylo vyslovovno. Zde prosm... protoe mm, abych tak ekl, sm starosti, nejsem ve stavu vce..." A Luin podal Son desetirublovku, kterou pedtm peliv rozloil. Soa ji vzala, zrudla, vyskoila, nco vykoktala a honem se louila. Petr Petrovi ji vtzn vyprovodil ke dvem. Konen vyklouzla z pokoje, rozruen a vyslen, a cel popleten se vrtila ke Katrin Ivanovn.

Lebezjatnikov po cel ten vjev hned stl u okna, hned pechzel po pokoji a snail se neruit rozmluvu. Ale jakmile Soa odela, prudce pistoupil k Luinovi a rozjaen mu podal ruku: "Vecko jsem slyel a vecko jsem vidl," ekl a siln zdraznil posledn slovo. "To je ulechtil, toti chtl jsem ct, humnn! Chtl jste se vyhnout vdnosti, dobe jsem to vidl! A tebae, piznm se vm, nemohu ze zsady sympatizovat s individuln dobroinnost, protoe nejen nevymycuje zlo radikln, nbr je dokonce jet podporuje, nemohu nepiznat, e jsem hledl na v in s potenm --ano, ano, mn se to lb." "Ale to vecko jsou nesmysly!" bruel Petr Petrovi trochu rozilen a njak zpytav Lebezjatnikova pozoroval. "dn nesmysly! Ukivdn a pobouen lovk, jako jste po verejm ppadu vy, a prosm, i pi tom schopn myslet na ciz netst, takov lovk... akoliv svm jednnm pe sociln chybu, nicmn si... zaslou uznn! Ani jsem se toho od vs, Pete Petrovii, nenadl, zvl pi vaich nzorech. Ach, ty vae nzory, jak ty vm svazuj ruce! Napklad jak se horte pro ten verej nezdar," horlil dobrk Andrej Semjonovi, kter k Luinovi zahoel sympatiemi. "A na vbec, na vbec potebujete tohle manelstv, tohle zkonn manelstv, vy mj ulechtil, drah Pete Petrovii! Na nezbytn potebujete v manelstv tu zkonnost? Jestli chcete, teba m zatrate, ale j jsem rd, rd, e se nepovedlo, e jste svobodn, e jet nejste docela ztracen pro lidstvo, rd... Vidte, vylil jsem si srdce!" "Proto, e ve vaem obanskm manelstv nechci nosit parohy a odchovvat ciz dti, proto potebuji zkonn manelstv," ekl Luin, jen aby nco odpovdl. Pitom velmi soustedn o emsi uvaoval. "Dti! Vy mluvte o dtech?" vzepjal se Lebezjatnikov jako vojensk k pi zatrouben polnice. "Dti --to je otzka sociln a otzka veledleit, souhlasm, ale otzka dt bude vyeena jinak. Nkte dokonce pln odmtaj dti a vbec jakoukoliv pipomnku rodiny. O dtech si pohovome pozdji a te si povme nco o tch parozch. To je, piznm se vm, m citliv msto. Tento odporn, husarsk Pukinv vraz nen v budoucm slovnku vbec mysliteln! A co jsou to vbec parohy! Takov omyl! Jakpak parohy? Na parohy? Takov nesmysl! Naopak, prv v obanskm manelstv dn nebudou! Parohy, to je jen pirozen dsledek kadho zkonnho manelstv, abych tak ekl jeho korekce, protest, take takto nahleny nejsou vlastn ani trochu poniujc... A jestlie nkdy --pipusme ten nesmysl uzavu zkonn manelstv, tak budu mt z tch vaich obvanch paroh dokonce radost, a eknu sv en: Moje mil, doposud jsem t ml jen rd, ale te si t vm, protoe jsi dokzala protestovat! Vy se tomu smjete? To je tm, e nemte slu odhodit pedsudky! Hrome, mn je pece jasn, v em tkv jdro veho zla, kdy lovka podvedou v zkonnm manelstv, ale to je pece jen niemn dsledek niemnho faktu, jm je ponen ten i onen. Ale kdy se nasazuj parohy veejn, jako v obanskm manelstv, pak u vlastn neexistuj, jsou ireln a vlastn ztrcej nrok na nzev parohy. Naopak, vae ena vm jen doke, jak si vs v, protoe pedpokld, e se nepostavte na odpor jejmu tst a e jste natolik duevn vyspl, abyste se j pro jejho novho mue nemstil. Hrome, j si tak nkdy km, e kdyby m provdali, eh, kdybych se oenil (a obansky nebo zkonn, na tom nezle), tak bych en asi sm pivedl milence, kdyby si dlouho dnho neobstarvala: Moje mil, ekl bych j miluji t, ale navc jet chci, aby sis m tak vila --tady m! Nemm pravdu, eknte?"

Luin se jeho eem pochichtval, ale celkem chladn. Ba ani pli pozorn neposlouchal. Promlel opravdu nco jinho a i Lebezjatnikov si toho nakonec viml. Petr Petrovi se zdl dokonce velice rozilen, nervzn si mnul ruce. Andrej Semjonovi si to vecko pozdji uvdomil a pipomenul... II Nebylo by snadn pesn vypotat pohnutky, kter pomatenou Katrinu Ivanovnu pivedly na poetilou mylenku uspodat smuten hostinu. Skuten na ni padlo skoro deset rubl z tch vc ne dvaceti, kter vnoval Raskolnikov pvodn na Marmeladovv poheb. Mon e Katrina Ivanovna pokldala za svou povinnost k zesnulmu "jak se slu" uctt jeho pamtku, aby vichni njemnci a pedevm Amlie Ivanovna vdli, e "nejen nebyl hor, ale mon mnohem lep" a e nikdo z nich nem prvo nad nm "ohrnovat nos". Mon vak, e pi tom hrla nejdleitj roli ona zvltn hrdost chudch, kter pi nkterch spoleenskch zvyklostech, zvaznch pi naem zpsobu ivota pro kadho bez vjimky, nut mnoh uboky, aby se vydvali z poslednch sil a utrceli posledn tce nastdan kopjky, jen aby nebyli "hor ne jin" a aby je ti druz njak "nepomluvili". Velmi pravdpodobn bylo, e Katrin Ivanovn se zachtlo prv pi tto pleitosti a prv v t chvli, kdy si lid mohli myslet, e zstala oputna vemi na svt, ukzat vem tm "mizernm a odpornm njemnkm", e nejenom "dovede t a pijmat hosty", nbr e vlastn ani nebyla pro takov dl vychovna, ale e dostala vchovu v "lepm, d se ct aristokratickm plukovnickm dom" a e rostla pro jin vci, ne aby sama zametala podlahu a prala po nocch dtsk hadky. Tyto zchvaty hrdosti a jeitnosti nkdy pepadaj nejchud a nejulpnutj lidi a asem se jim stvaj neodbytnou, neutiitelnou potebou. A Katrina Ivanovna mimoto nepatila k ulpnutm; okolnosti ji mohly nadobro ubt, ale ulpnout ji mravn, toti zakiknout a podrobit si ji nsilm nebylo mon. Navc o n Sonka darmo nekala, e se j mate rozum. S plnou jistotou se to sice jet tvrdit nedalo, ale v posledn dob, cel posledn rok, vytrpla jej uboh hlava pli, ne aby to nezanechalo njak nsledky. A jak tvrd lkai, pokroil stupe tuberkulzy tak asto pispv k poruchm rozumovch funkc. O vnech v mnonm sle a v mnoha druzch ani o madeie nemohla bt e, to bylo pehnan, ale pesto bylo co pt. Byla vodka, rum a lisabonsk, vecko t nejhor kvality, ale zato vecko v dostatenm mnostv. Z jdel byla mimo smuten rozinkovou kai dal ti nebo tyi (mezi jinm i lvance), vechna z kuchyn Amlie Ivanovny, a mimoto byly pichystny hned dva samovary, nebo se pedpokldalo, e po obd se bude pt aj a pun. Nkupy vedla sama Katrina Ivanovna za pomoci jednoho z njemnk, jakhosi ubohho Polka, kter ml bhvpro pronajat podnjem u pan Lippevechzelov a kter se okamit Katrin Ivanovn nabdl, e j bude dlat poslka, a bhal cel pedchoz den a cel dopoledne, div se nepetrhl, s vyplazenm jazykem, a jak se zdlo, zejmna na tom si dval nejvc zleet. S kadou malikost bhal za Katrinou Ivanovnou a pibhl ji dokonce hledat a do trnice, neustle ji tituloval "pani chorun" a konen se j zprotivil tak, e ho mla po krk, akoliv zprvu kala, e bez toho "ochotnho a velkodunho" lovka by byla ztracen. Ale to u byl povahov rys Katriny Ivanovny: vymalovat prvnho, kdo se j namanul do cesty, honem honem nejlepmi a nejvraznjmi barvami a vychvlit ho tak, a to je trapn, pimyslet si k jeho chvle velijak okolnosti, kter vbec nikdy nebyly, naprosto upmn a bezelstn sama uvit v jejich existenci, a pak se najednou a narz zklamat a zprait, zhanobit a vyrazit ze dve lovka, jemu se jet ped nkolika hodinami doslova klanla. Byla od prody vesel

a snenliv, rda se zasmla, ale ze samho netst a ustavin smly ji pmo posedla touha, aby vichni ili ve shod a radosti a neopovili se t jinak, take ji kad sebemen ivotn disharmonie a kad sebemen nezdar okamit div nerozzuily a za vteinku po nejvzletnjch nadjch a fantazich zanala proklnat osud, niit vecko a tskat vm, co j pilo do ruky, a bt hlavou o ze. Stejn nhle a zhadn stoupla u Katriny Ivanovny neobyejn v cen a vnosti i Amlie Ivanovna, asi jedin ve spojitosti se smuten hostinou a s tm, e Amlie Ivanovna se s velkm zpalem rozhodla pispt vydatnou hivnou pi jej pprav: vzala na sebe pravu tabule vetn ubrus, ndob a ostatnho a nabdla svou kuchyni pro ppravu jdel. J tak dala Katrina Ivanovna plnou moc a v dve se na ni spolehla, kdy odchzela na hbitov. A skuten, vecko bylo pichystno vc ne uspokojiv: stl byl kupodivu prosten pomrn ist, ndob, pbory, sklenky, pohrky i e, vypjen od rznch njemnk, byly rznch tvar i velikost, ale vecko bylo k urit hodin v podku na mst a Amlie Ivanovna u vdom, e spn zastala svj kol, uvtala Katrinu Ivanovnu po pohbu dokonce s jistou pchou, nastrojen v epci s novmi smutenmi stuhami a v ernch atech. Tato pcha, akoliv oprvnn, Katrinu Ivanovnu bhvpro rozladila: Doista jako bychom bez Amlie Ivanovny nedokzali upravit tabuli! A rozladil ji i epec s novmi stuhami: Snad si ta hloup Nmka nakonec jet nemysl, e jako pan domc prokzala bhvjakou milost ubohm njemnkm, kdy jim troku pomohla? Milost! To bych si vyprosila! To u tatnka, plukovnka a mlem guberntora, se prostral stl kolikrt pro tyicet osob a njakou Amlii Ivanovnu nebo lpe eeno Ludvigovnu by tam nepustili ani do kuchyn... Nicmn Katrina Ivanovna si tyto sv pocity zatm radji nechala pro sebe, akoliv se v duchu rozhodla, e bude nutn Amlii Ivanovnu jet dnes usadit a odkzat ji do patinch mez, nebo jet zvedne nos bhvjak vysoko; zatm k n byla jen chladn. A jet jedna nepjemnost pispla svm dlem k podrdnosti Katriny Ivanovny: pohbu se toti ze vech pozvanch njemnk mimo Polka, kter pi vem jet stail zabhnout i na hbitov, tm nikdo nezastnil; zato ke smuten hostin pili ti nejbezvznamnj a nejchud, leckte dokonce v horch atech ne jindy, jako njak chtra. Vichni star a slunj jako naschvl, jako by si ekli, chybli. Nepiel napklad Petr Petrovi Luin, snad nejdleitj ze vech njemnk, a zatm u vera staila Katrina Ivanovna napovdat vem na svt, toti Amlii Ivanovn, Poljece, Son i Polkovi, e je to nesmrn ulechtil a velkomysln lovk s ohromnmi styky a majetkem, star ptel jejho prvnho mue pijman v dom jejho otce, a pr j pislbil, e vynalo vechno sil, aby j vymohl vysokou penzi. Pitom musme podotknout, e i kdy se Katrina Ivanovna nkdy chlubila cizmi styky a ciz zmonost, dlala to bez jakhokoliv osobnho zjmu a beze stopy prospchstv, naprosto nezitn, tak kajc z dobrho srdce, vhradn proto, e j dlalo poten chvlit a dlat vychvalovan jet vzcnjmi. A stejn jako Luin, nepiel ani "ten odporn padouch Lebezjatnikov", asi e "si z nho vzal pklad". "Ten si m o sob zrovna co myslet! Pozvali jsme ho jen z milosti, jen proto, e bydl s Petrem Petroviem v jedn mstnosti a je jeho znm, take nm bylo trapn ho nezvat." Nepila tak jist lep dma se svou dcerou, "pezrlou starou pannou", kter sice u Amlie Ivanovny bydlely sotva trnct dn, ale nkolikrt u si stovaly na rmus a kik u Marmeladovovch, zejmna kdy se nebotk vracel opil dom, jak u se mezitm Katrina Ivanovna ovem dovdla, a to od nikoho jinho ne opt od Amlie Ivanovny, kter v hdce s Katrinou Ivanovnou krom hrozeb, e vyene celou rodinu, vykikovala, se j hrdlo stailo, e obtuj "slun njemnky, kterm nesahaj ani po kolena". Katrina Ivanovna si te naschvl

pedsevzala, e pozve onu dmu i jej dceru, jim pr "nesah ani po kolena" a kter ji pi nhodnch setknch doposud poven pehlely, aby pr vdly, jak se jinde "vysoce ulechtile sml a bez zti ct a zve" a aby ob vidly, e Katrina Ivanovna nen zvykl na takov pomry. To vecko jim chtla pi hostin vytmavit i s tm, e nebotk jej tatnek se mlem stal guberntorem, a zrove jim chtla dt nenpadn na srozumnou, e nemly dn dvod, aby se, kdykoli ji potkaly, dvaly jinam, a e to bylo nevslovn nejapn. Nepiel ani tlust podplukovnk (ve skutenosti vyslouil tbn kapitn), ale vysvtlilo se, e se u od verejho rna "sotva dr na nohou". Zkrtka a dobe, pili jen: Polek, dle jist mrav zamlkl podednek v zapinnm fraku, uhrovit a protivn pchnouc, dle njak hluch a skoro pln slep staeek, kdysi ednk na njakm potovnm ad, jemu kdosi od nepamti a neznmo pro platil byt u Amlie Ivanovny. Piel tak jeden opil vyslouil poruk, vlastn zsobovac ednk, asn neslun a hlasit se smjc, a "povate", bez vesty! Kdosi dal zasedl hned za stl, dokonce ani se pozdravil s Katrinou Ivanovnou, a konen njak individuum, kter nemlo ani co na sebe, pilo v upanu, ale to u byla takov do nebe volajc neslunost, e ho Amlie Ivanovna a Polek spolenm silm jaktak vystrnadili. Polek si ostatn pivedl jet dva dal Polky, kte u Amlie Ivanovny nikdy nebydleli a kter v byt jet nikdy nikdo nevidl. To vecko Katrinu Ivanovnu krajn podrdilo. "Tak pro koho jsme vlastn dlali vechny ty ppravy?" I dti, aby se vyetilo msto, neposadili ke stolu, kter beztoho zabral celou svtnici, ale prosteli jim v zadnm koutku na truhle a ob malik posadili na stoliku, kdeto Poljeka, jako velk, dostala za kol se o n starat, krmit je a utrat jim "jako lepm dtem" nosky. Zkrtka, Katrina Ivanovna, a chtla i nechtla, musela pijmout hosty se zdraznnou dstojnost, ba poven. Nkter zmila zvl psnm pohledem a zvysoka vyzvala shromdn, aby zasedli k tabuli. A protoe si bhvpro umanula, e za vechny chybjc odpovd Amlie Ivanovna, zaala se k n nhle chovat svrchovan nedbale, a to Amlie Ivanovna ovem ihned zpozorovala a byla tm nesmrn dotena. Takov zatek nevstil dobr konec. Ale pece jen se usadili. Raskolnikov veel skoro souasn s lidmi, kte se vraceli ze hbitova. Katrina Ivanovna mla z jeho pchodu nesmrnou radost, za prv proto, e to byl jedin "vzdlan host" z cel spolenosti, a "jak znmo, za dva roky m na zdej univerzit pevzt profesorskou stolici", a za druh proto, e se j neprodlen uctiv omluvil, e se pes nejlep vli nemohl zastnit pohbu. Proto se na nho pmo vrhla, usadila ho za stl po sv lev ruce (po prav zasedla Amlie Ivanovna), a pestoe se neustle znepokojovala a starala, aby byly pokrmy sprvn rozneny a aby se dostalo na vecky, pestoe ji trpil kael, kter ji co chvli umloval a dusil, a jak se zdlo, v tch dvou dnech byl zvl tvrdojn, neustle se k Raskolnikovovi otela a poloeptem mu horliv vylvala vechny city, kter se v n nastdaly, a vechno sv spravedliv rozhoen nad nevydaenou smuten hostinou; rozhorlen se vak pitom asto stdalo s nejveselejm, nejupmnjm smchem, k nmu ji nutili shromdn host, pedevm vak sama pan domc. "To vechno m na svdom tahle vrna! Jist vte, koho myslm... Ano ji, tuhletu!" kvala mu na domc. "Jen se na ni podvejte, jak vyvaluje oi, tu, e mluvme o n, ale nerozum, div j oi z dlk nevylezou. Sva jedna, hahaha! Eheheh! A na tady vystavuje ten svj epec! Eheheh! Viml jste si, jak se div nepetrhne, aby si vichni mysleli, e nad nmi dr ochrannou ruku a e mi prokazuje bhvjakou poctu, kdy tu sed. Jako slunou enskou

jsem ji prosila, aby sezvala podn lidi, hlavn nebotkovy znm, a podvejte se, koho mi sem pivedla! Njak tatrmany! Hastroe! Kouknte se na tohohle se zanednm obliejem: njak dvounoh pprka! A tihle Polkov... hahaha! Eheheh! Nikdo, vbec nikdo je tu jaktiv nevidl, ani j jsem je jakiva nevidla, tak mi eknte, co tu pohledvaj? Sed vedle sebe jako na had. Hej, pane!" houkla znenadn na jednoho z nich. "Vzal jste si lvance? Vezmte si jet! A pijte pece pivo, jen pijte! Vodku nechcete? Helete, jak vyskoil, jak se klan, podvejte se, podvejte se, jsou to njac chudci hladov! To nic, jen a se najed. Aspo nedlaj rmus, jenom... jenom se opravdu bojm o stbrn liky pan domc!... Amlie Ivanovno!" oslovila ji nhle skoro hlasit. "Jestli vm nhodou ukradnou vae liky, tak vm za n nerum, na to vs upozoruju pedem! Hehehe!" zahlaholila a znova se otoila na Raskolnikova, dvajc mu posunky najevo, jakou m ze svho kousku radost. "Nechpe, pod jet nic nechpe! Sed s otevenou hubou, podvejte se --sva, uinn sva, opentlen sek, hehehe!" Ale smch se u zas zmnil v nesnesiteln kael, kter ji drel snad pt minut. Na kapesnku zstala krvav skvrna, na ele j vyrazil pot. Mlky ukzala krev Raskolnikovovi, a sotva jaktak pookla, hned mu zas zaala neobyejn horliv, s hocmi tvemi eptat: "Vidte, povila jsem ji, d se ct, velmi deliktnm kolem, aby pozvala onu dmu i jej dceru, vte snad o kom mluvm? Bylo teba provst to nadmru taktnm zpsobem a jednat velmi ikovn, ale ona to provedla tak, e ta pivandroval husa, ta nafouknut nula, ta nicotn venkovanka, jen proto, e je njak vdova po majorovi a pijela adonit o penzi a istit kliky u velijakch ad, jen proto e si v ptapadesti letech barv vlasy, e se pudruje a erven si tve (to pece v kad)... e tahle nula nejen nerila pijt, ale dokonce ani nevzkzala, e se omlouv, kdy u nemohla pijt, jak pi takovch pleitostech vyaduj ta nejzkladnj pravidla slunho chovn! A nechpu, pro nepiel ani Petr Petrovi! A kde vz Soa? Kam se podla? Tady je konen! Kdepak jsi byla, Soo? Prosm t, jak to, e jsi o otcov pohbu tak nepesn! Rodione Romanyi, puste ji vedle sebe. Tady je tv msto, Sonko... ber si podle libosti. Huspeninu si vezmi, ta je lep. Hned pinesou lvance. Dostaly dti tak? Poljeko, mte tam vechno? Eheheh! No dobe. Chovej se slun, Leo, a ty, Koljo, nech ty noky na pokoji, se, jak sed dobe vychovan dti. Co k, Sonko?" Sonka j honem vyizovala Luinovu, a to co nejhlasitji, aby to vichni slyeli, a pouvala pi tom tch nejvybranjch kompliment odposlouchanch od Petra Petrovie a jet po vlastnm zpsobu pikrlench. Dodala, e ji Luin prosil, aby nezapomnla vydit, e neprodlen pijde, jak jen bude moci, a pohovo si s n o jejch zleitostech o samot a domluv se s n o tom, co by se dalo v budoucnu udlat a podniknout a podobn a podobn. Soa vdla, e to Katrinu Ivanovnu usm a uklidn, e bude polichocena a hlavn uspokojena ve sv hrdosti. Posadila se vedle Raskolnikova, kdy ho kvapn pozdravila a zbn se na nj podvala. Ale nadle se po celou dobu jako by vyhbala jeho pohledu i pleitosti s nm mluvit. Zdla se dokonce njak roztrit, akoliv visela na Katrin Ivanovn oima a etla j z tve jej pn. Ani ona, ani Katrina Ivanovna nebyly ve smutench atech, dn toti nemly: Soa mla njak tmavohnd, kdeto Katrina Ivanovna sv jedin pltn aty, tmav s prouky. Zprva o Petru Petrovii psobila jako balzm. Katrina Ivanovna vn vyslechla Sou a stejn se poptala, jak se Petru Petroviovi vede. Ale u vzpt skoro nahlas poeptala Raskolnikovovi, e by se tak ven a serizn pn, jako je Petr Petrovi, jist podivil, kdyby se dostal do takov "neobyejn spolenosti", i kdy je jejich rodin tak oddn a byl to star ptel jejho tatnka. "A tm vc jsem vdna vm, Rodione Romanyi, e jste nepohrdl mm pohotnm ani v takovmhle prosted," dodala skoro nahlas.

"Ostatn vm, e jen vae mimodn ptelstv k mmu nebohmu zesnulmu manelovi vs pimlo, abyste dostl svmu slovu." Pak se jet jednou hrd a dstojn rozhldla po svch hostech a nhle se nadmru starostliv a hlasit zeptala hluchho staeka, nechce-li jet kousek peen a jestli u ochutnal lisabonskho. Staeek neodpovdl a dlouho nemohl pochopit, na je tzn, akoliv soused do nho zaali pro legraci ouchat. S otevenmi sty se rozhlel po ostatnch a tm jen zvyoval veobecnou veselost. "To je ale hup! Jen se na nj podvejte! Propak ho sem vbec pithli? Pokud jde o Petra Petrovie, na toho jsem vdycky spolhala," pokraovala Katrina Ivanovna k Raskolnikovovi. "Ten je ovem docela jin..." adresovala oste a hlasit Amlii Ivanovn a probodla ji tak psnm pohledem, e domc cel schlpla, "docela jin ne ty nae vyfintn makary, kter by u tatnka a u maminky nesmly ani do kuchyn a kterm by mj nebotk mu prokzal est, a jakou, kdyby je snad pi sv nekonen dobrot pijal." "To tedy ano, prosm, pihnul si rd, truk, to bylo jeho!" vybreptl nhle vyslouil zsobovatel, kter prv vyzunkl dvanctou sklnku vodky. "Nebotk mu ml skuten tuhle slabstku a vichni o n vte," vyjela si na nj jako litice Katrina Ivanovna, "ale byl to hodn a poctiv lovk, kter ml svou rodinu rd, kter si j vil. Nanetst ten dobrk pli vil velijakm prostopnkm, bh sm v, s km vm nepil, s takovmi, kte mu nesahali ani po kotnky! Pedstavte si, Rodione Romanovii, e mu nali v kapse pernkovho kohoutka: vracel se opil do nmoty, ale na dcka nezapomnl." "Ko-hout-ka? Rila jste ct ko-hout-ka?" povykoval pan zsobovatel. Katrina Ivanovna ho neuznala za hodna odpovdi. Nad msi se zamyslela a vzdychla. "Vy si asi myslte zrovna tak jako ostatn, e jsem na nj byla pespli psn," svovala dle Raskolnikovovi. "Ale zdaleka ne! Vil si m, tuze a tuze si m vil! Ml dobr srdce! A nkdy mi ho bylo tolik lto! Kolikrt, kdy tak sedl v koutku a dval se na mne, kolikrt mi ho najednou bylo lto a byla bych mu rda ukzala trochu nnosti, ale vdycky jsem si ekla: Bude k nmu nn, a on se ti zase opije! Jen tou psnost jsem ho drela na uzd." "Tak, tak, bejvvalo, e se rvaly paesy z hlavy, bejvvalo astokrt," zaskehotal opt zsobovatel a obrtil do sebe dal sklenku vodky. "Nkter hlupky nesta krkat za vlasy, na ty by platilo leda tak pometlo. A nemyslm tm nebotka!" odsekla zsobovateli Katrina Ivanovna. Rud skvrny na jejch tvch planuly stle vce, prsa se j prudce dmula. Jet chvli, a mohla vypuknout hdka. Mnoz se pochechtvali, mnoz se tm zejm bavili. Zaali zsobovatele pouchovat, cosi mu eptali. Bylo jasn, e je proti sob chtj potvat. "A-a-a pkn prosm, kohopak jste to tento," spustil opt zsobovatel, "kohopak jste si to... milostiv rila... vzt na pakl... Ale co-o, u nebudu-u! Blbost! Vdova! Vdovika! Odpoutm... Nehraju!" A znova si lokl vodky. Raskolnikov mlel a s odporem to poslouchal. Jen aby se neeklo, zdvoile ochutnval z jdel, kter mu co chvli nakldala na tal Katrina Ivanovna, nechtl ji urazit. asto upral pohled na Sou. Ale Soa byla stle neklidnj, i ona tuila, e hostina neskon dobe, a s obavami pozorovala vzrstajc podrdn Katriny Ivanovny. Mimo jin vdla, e hlavn pinou, pro se ob venkovsk dmy tak pezrav zachovaly k pozvn Katriny Ivanovny, byla ona, Soa. Slyela pmo z st Amlie Ivanovny, e matku pozvn dokonce urazilo a e se ohradila otzkou: "Jak bych mohla posadit svou dceru vedle takov dvky?" Soa tuila, e u se to Katrina Ivanovna njak dovdla, a urka na n, na Son, byla pro Katrinu

Ivanovnu t ne urka jej vlastn osoby, jejch dt, jejho tatnka, zkrtka, byla to urka smrteln, a Soa vdla, e Katrina Ivanovna se te u neuklidn, "dokud tm makarm neuke, e ob jsou..." atd. atd. Nkdo jako naschvl poslal z druhho konce stolu Son tal a na nm z ernho chleba vymodelovan dv srdce protknut pem. Katrina Ivanovna zrudla a okamit hlasit poznamenala pes stl, e ten, kdo to poslal, je samozejm "opil osel", kdeto Amlie Ivanovna, kter tak tuila patn konce a zrove byla do hloubi due dotena pezravm chovnm Katriny Ivanovny, chtla pozvednout nepjemnou nladu stolovnk a ovem se pitom i udlat hezkou v jejich och, a tak zaala nhle z nieho nic vyprvt, e jeden jej znm, jaksi "Karl z lkrny", jel v noci drokou a "drok ho chtl zabt, ale Karl velice, velice prosila, aby ho nezabjela, a plakala se sepjat rukama, a tolik se bla, div mu strachy srdko nepuklo". Katrina Ivanovna se sice usmla, ale hned mla pohotov poznmku, e Amlie Ivanovna by nemla rusky vyprvt anekdoty. Tu se Amlie Ivanovna urazila jet vc a namtla, e jej "Vater aus Berlin byla moc a moc ven pn a pod strkala ruce do kapes". Katrina Ivanovna, kterou nikdo nikdy nemusel pobzet, se neudrela a vybuchla takovm smchem, e Amlii Ivanovn u dochzela trplivost a sotva se pemhala. "Vidte ji, svu!" eptala hned zas Katrina Ivanovna skoro vesele Raskolnikovovi. "Chtla ct, e ml pod ruce v kapsch, a dopadlo to tak, e lezl jinm do kapes, eheheh! A viml jste si, Rodione Romanovii, jedn star pravdy, e ti petrohradt cizinci, toti hlavn Nmci, co se k nm bhvodkud hrnou, jsou vichni hloupj ne my! Jen eknte sm, copak nkdo me vyprvt, e ,Karl z lkrny div strachy srdko nepukala' a e (usmrkanec jeden!) msto aby droke svzal, se sepjat rukama velice plakala a prosila. Ach ta treperenda! A jet si mysl, e to je stran dojmav, a netu, jak je pitom! Podle mho je ten opil zsobovatel mnohem rozumnj, pinejmenm nezastr, e je orala a e propil posledn petku rozumu, ale tihle se vichni tv tak dstojn a vn! Vidte ji, jak vyvaluje oi. ep se! ep! Hahaha! Eheheh!" Rozjaenou Katrinu Ivanovnu ihned napadlo mnostv velijakch podrobnost a z nieho nic zaala o tom, e a si vybh penzi, urit oteve ve svm rodnm mst T... penziont pro lechtick dcerky. Tohle Katrina Ivanovna Raskolnikovovi jet nevyprvla a tak se okamit nadchla pro adu velmi lkavch podrobnost. Nikdo nepostehl, jak se j nhle octl v rukou onen "estn diplom", o nm se Raskolnikovovi zmnil u nebotk Marmeladov, kdy mu v krm vykldal, e jeho manelka Katrina Ivanovna na zvrenm verku stavu tanila s lem "ped guberntorem a jinmi osobnostmi". Tento diplom ml nyn zejm dokzat, e m Katrina Ivanovna prvo na penzi, hlavn vak byl v zloze proto, aby srazil hebnek "tm dvma vyfintnm makarm", kdyby ppadn pijaly pozvn, a aby jim vmluvn dosvdil, e Katrina Ivanovna pochz z velmi dobr, "ba d se ct aristokratick rodiny, je dcera plukovnka a rozhodn si nikterak nezad ped ledajakmi avanturistkami, s ktermi se v posledn dob roztrhl pytel". Diplom ihned koloval mezi opilmi hosty a Katrina Ivanovna tomu nebrnila, protoe skuten hlsal en toutes lettres (l), e je dcera dvornho rady a ryte, a tedy vskutku div ne plukovnick dcera. Katrina Ivanovna v rozohnn hned zaala podrobn lit budouc ndhern a klidn ivobytko v T...; mluvila o profesorech gymnzia, kter pizve k vyuovn ve svm penziont, o jistm ctihodnm staekovi, Francouzi Mengaux, kter uil francouztin u Katrinu Ivanovnu v stavu a kter te trv posledn lta v T... a jist k n za velmi pijateln plat pjde. Nakonec dolo i na Sou, "kter pr odjede do T... s Katrinou Ivanovnou a bude j tam vestrann npomocn". Ale to u nkdo na druhm konci stolu vyprskl. Katrina Ivanovna na to sice nejdve reagovala tak, jako by chichotn na konci stolu

pezrav ignorovala, ale vzpt mysln zeslila hlas a naden zaala vychvalovat nepochybn schopnosti Sofji Semjonovny bt jej pomocnic, "jej tichou a trplivou povahu, jej obtavost, ulechtilost a vzdlanost" a pitom Sou pohladila po tvice a pak se zvedla ze idle a dvakrt ji vele polbila. Soa se zardla a Katrina Ivanovna se nhle rozplakala a hned dodala na svou vlastn adresu, e je "takov hloup husa, e jej nervy u nic nevydr a e by se mlo pomalu konit, a protoe u je dojedeno, tak by se ml podat aj". V te chvli se vak Amlie Ivanovna, asn doten tm, e se za celou dobu vbec nedostala ke slovu a e na ni dokonce nikdo nedb, znenadn odhodlala k poslednmu zoufalmu pokusu a se skrvanou kyselost se osmlila obrtit se na Katrinu Ivanovnu s neobyejn konkrtn a hlubokomyslnou poznmkou, e v tom svm penziont bude muset zejmna dbt, aby dvky mly ist prdlo (die Wsche), a e tak "urit musela mt jedna dobr dma (die Dame), aby dobe opatroval prdlo" a za druh "aby vecky mlad dfka neetla potajmu dn romn". Katrina Ivanovna, kter byla doopravdy rozilen a velmi unaven a mla u smuten hostiny nad hlavu, ihned Amlii Ivanovn "odsekla", e "mele nesmysly" a niemu nerozum, e starost o die Wsche je vc stavn dozorkyn a nikoliv editelky lepho penziontu a e pokud jde o etbu romn, je to u prost neslchan a tedy si vyprouje, aby mlela. Amlie Ivanovna se rozilila a kousav poznamenala, e to "myslel dobe", e to "myslel moc a moc dobe" a e j "za byt u dfno neplatil dn Geld". Katrina Ivanovna ji okamit "usadila" a ekla j, e le, (1) Do psmenky (franc.). kdy tvrd, e "to myslel dobe", protoe pece vera, kdy nebotk jet leel na stole, ji trpila kvli bytu. Amlie Ivanovna na to velmi logicky poznamenala, e "ty dmy nepijt, protoe ty dmy slun dmy a nemohou pijt k neslun dma". Katrina Ivanovna j obratem "vytmavila", e je pindra, a tak me mlo mluvit o tom, kdo je lep. To Amlie Ivanovna nemohla strpt a u vysvtlovala, e jej "Vater aus Berlin byla moc a moc ven pn, a pod strkala ruce do kapes a pod dlala takhle: puf, puf!", a aby svho Vatera vypodobnila jaksepat, vyskoila ze idle, strila si ob ruce do kapes, nafoukla tve a zaala vypoutt z st jaksi neurit zvuky podobn puf-puf za hlasitho smchu vech njemnk, kte ctili blzkou bouku, a proto Amlii Ivanovnu schvln popichovali. Ale to u bylo na Katrinu Ivanovnu pli, a proto okamit a tak, e to vichni mohli slyet, "odplila", e Amlie Ivanovna mon dnho Vatera nemla a e je obyejn petrohradsk opil Finka a pedtm beztoho nkde dlala kuchaku a mon e jet nco horho. Amlie Ivanovna zrudla jako rak a zapitla, e to sp Katrina Ivanovna "neml vbec dn Vater, ale e ona ml Vater aus Berlin, co nosila takov dlouh zstra a pod dlala: puf, puf, puf!" Katrina Ivanovna opovrliv podotkla, e jej pvod vichni znaj a e tady v tom diplomu je to ern na blm, e jej otec byl plukovnk, kdeto otec Amlie Ivanovny (jestli ovem vbec njakho otce mla) pr byl nejsp njak petrohradsk Fin a prodval mlko, ale nejpravdpodobnj pr je, e vbec dnho otce nemla, protoe pr se doposud vbec nev, jak se Amlie Ivanovna jmenuje po otci, jestli Ivanovna nebo Ludvigovna. To Amlii Ivanovnu rozbsnilo, zaala tlouct pst do stolu a jeet, e je Amal-Ivan, a dn Ludvigovna, a e jej Vater "volat Johann a byl Burgmeister", kdeto otec Katriny Ivanovny pr "fbec nikdy nebt Burgmeister". Katrina Ivanovna vstala a psnm a zdnliv klidnm hlasem (akoliv byla bl jako kda a pervan oddechovala) ji upozornila, e opov-li se jet teba jen jedinkrt "pirovnat svho ubohho fotka k jejmu tatnkovi, tak j vlastnorun strhne z hlavy ten jej epec a rozdupe j ho". Amlie Ivanovna po tch slovech zaala pobhat po svtnici jako frie a jeela, jako kdy ji na noe bere, e je tu domc a

e se Katrina Ivanovna "okamit musela vysthovala"; pak se bhvpro vrhla ke stolu a zaala sbrat stbrn liky. Strhl se rmus a poprask, dti se rozplakaly. Soa vyskoila a chtla zadret Katrinu Ivanovnu, ale kdy Amlie Ivanovna nhle vykikla cosi o lut legitimaci, Katrina Ivanovna Sou odstrila a hnala se po Amlii Ivanovn, aby svou hrozbu stran epce neprodlen promnila v in. V t chvli se otevely dvee a na prahu svtnice se nhle objevil Petr Petrovi Luin. Stl a psnm, pozornm pohledem se rozhlel po ptomnch. Katrina Ivanovna se k nmu rozbhla. III "Pete Petrovii!" kiela. "Zastate se m aspo vy! Vysvtlete tady t hloup huse, e si takhle nesm dovolovat k slun dm, kterou potkalo netst. e na to jsou zkony... poenu to a ke generlnmu guberntorovi... Zodpov si to... Rozpomete se na pohostinnost mho otce a zastate se tch sirotk!" "Dovolte, milostiv... Dovolte, dovolte, milostiv," ohrazoval se Luin, "vaeho pana otce, jak sama vte, jsem nikdy neml tu est znt... dovolte, milostiv!" (Kdosi se hlasit zasml.) "A nemnm se, prosm, plst do vaich ustavinch rozep s Amli Ivanovnou... Mm zde sm co vydit... Musm neprodlen mluvit s va nevlastn dcerou Sofjou... Ivanovnou... Jmenuje se tak pece? Puste m, prosm!" A Luin proklouzl kolem Katriny Ivanovny a zamil do protjho kouta, kde byla Soa. Katrina Ivanovna zstala stt jako zasaen bleskem. Za nic nemohla pochopit, jak se Petr Petrovi me neznat k pohostinnosti jejho tatnka. Kdy u si pohostinnost jednou vymyslela, sama v ni sklopevn vila. Ohromil ji i edn, such, a dokonce jakoby opovrliv vhrn tn Petra Petrovie. A i vichni ostatn po jeho pchodu poznenhlu utichali. Krom toho, e tento "edn a vn" mu se pespli liil od ostatnch host, bylo zejm, e ho tam pivd nco dleitho, e ho ke vstupu do takov spolenosti mohla pimt jen njak mimodn pina a e se tedy co nevidt nco stane, nco strhne. Raskolnikov, kter stl vedle Soni, ustoupil z cesty, ale Luin si ho patrn vbec neviml. Po chvli se ve dvech objevil i Lebezjatnikov; do svtnice neveel, i on vak, zejm na cosi velmi zvdav a msi udiven, jen poslouchal, ale jak se zdlo, dlouho nemohl nic pochopit. "Promite, e mon rum, ale vc je, prosm, vn," upozornil Luin jakoby veobecn a ani nkoho pmo oslovoval. "Jsem dokonce rd, e jsou zde svdci. Amlie Ivanovno, snan vs prosm, abyste jako pan v tomto byt vnovala pozornost mmu nsledujcmu rozhovoru se Sofjou Ivanovnou. Sofjo Ivanovno," pokraoval a pmo oslovil velmi udivenou a u naped vydenou Sou, "z mho stolu v pokoji mho ptele Andreje Semjonovie Lebezjatnikova zmizela vzpt po va nvtv storublov bankovka, kter byla mm majetkem. Jestlie njakm zpsobem vte a eknete nm, kam se bankovka podla, pak vm dvm sv estn slovo a beru si za svdky vechny ptomn, e tm bude pro mne cel zleitost vyzena. V opanm ppad vak budu nucen k velmi vnm krokm a pak... ponesete dsledky sama, prosm!" Ve svtnici se rozhostilo hrobov ticho. Ztichly dokonce i plac dti. Smrteln bled Soa hledla na Luina neschopna slova. Zdlo se, e pod jet nic nechpe. Trvalo to drahnou chvli. "Tak jak tedy, prosm?" probodval ji Luin pohledem. "Nevm... O niem nevm..." vypravila ze sebe konen slabm hlasem. "Ne? Nevte?" opil Luin a okamik jet vykval. "Rozmyslete si to, mademoiselle," zaal pak psn, ale stle jako by j domlouval, "rozvate si to, jsem ochoten poskytnout vm jet as na rozmylenou. Rate vzt na vdom, prosm, e kdybych si nebyl docela jist, pak bych

se pi svch zkuenostech jist neodvil oteven vs naknout, nebo z takovho pmho a veejnho, ale livho nebo dokonce jen kivho obvinn bych se v jistm smyslu musel sm zodpovdat. To je mi, prosm, dobe znmo. Dnes rno jsem si pro vlastn potebu rozmnil nkolik ptiprocentnch cennch papr v nominln stce ti tisce rubl. Vkaz mm v nprsn tace. Kdy jsem piel dom, zaal jsem, jak mi me dosvdit Andrej Semjonovi, penze pepotvat, a kdy jsem odpotal dva tisce ti sta rubl, schoval jsem je do nprsn taky a nprsn taku jsem uloil do postrann kapsy kabtu. Na stole zstalo asi pt set rubl, z toho ti storublov bankovky. V t chvli jste pila vy (na m pozvn) a po celou nvtvu jste byla neobyejn nervzn, dokonce jste tikrt uprosted rozhovoru vstala a honem jste pospchala pry, akoliv nae jednn jet nebylo u konce. Andrej Semjonovi to vecko me dosvdit. Doufm, e ani vy sama, mademoiselle, nepopete a potvrdte, e jsem pro vs prve poslal Andreje Semjonovie vhradn proto, abych s vmi promluvil o neuten a zoufal situaci va pbuzn Katriny Ivanovny (k n jsem nemohl pijt na smuten hostinu) a o tom, e by bylo uiten uspodat v jej prospch njakou sbrku, loterii nebo podobn. Dkovala jste mi, a to dokonce se slzami v och (lm vecko pesn tak, jak se to udlo, abych vm to za prv pipomnl, a za druh, abych vm dokzal, e mi nevypadla z pamti ani nejmen podrobnost). Pak jsem vzal ze stolu desetirublovou bankovku a daroval jsem vm ji jako svj osobn pspvek a jako prvn nejnutnj pomoc va pbuzn. Andrej Semjonovi to vecko vidl. Pak jsem vs doprovodil ke dvem, stle rozilenou jako pedtm, a kdy jsem osaml s Andrejem Semjonoviem, asi deset minut jsem s nm hovoil. Andrej Semjonovi pak odeel a j jsem znova zasedl ke stolu, na nm leely penze, abych je spotal a uloil zvl, jak jsem ml v myslu ji pedtm. K mmu pekvapen vak jedna storublov bankovka chybla. A te laskav uvate: podezvat Andreje Semjonovie pece v dnm ppad nemohu, nco takovho se stydm vbec pedpokldat. Pi potn jsem se tak nemohl splst, protoe tsn ped vam pchodem jsem uzavel vkaz a stka souhlasila. Uznejte sama, e kdy jsem si pipomnl, jak jste byla zmatena a jak jste pospchala s odchodem i jak jste po njakou dobu drela ruce na stole, a kdy jsem konen vzal v vahu vae spoleensk postaven a s nm spojen nvyky, byl jsem tak kajc s hrzou a doslova proti sv vli nucen dospt k podezen, jist krutmu, ale oprvnnmu, prosm! Dodvm a znovu zdrazuji, e si pes svou sklopevnou jistotu uvdomuji, e tmto naenm podstupuji urit riziko. Avak jak vidte, nenechal jsem to jen tak, ozval jsem se a hned vm eknu, co m k tomu dohnalo, milostiv: jen a jen ern nevdk! Jake? Zavolm si vs k sob v zjmu va neastn pbuzn a odevzdm vm svj skromn pspvek deseti rubl, a vy se mi za to hned na mst, hned vzpt odvdte takovm inem! Ne, prosm, to u pestv vechno! Za to se vm mus dostat ponauen. Rozmyslete si to tedy, a nejen to --jako v upmn ptel vs prosm (nebo lepho ptele v tto chvli nemete mt), vzpamatujte se! Jinak budu neprosn! Tak co, prosm?" "Nic jsem vm nevzala," zaeptala s hrzou Soa. "Dal jste mi deset rubl, tumte." Soa vythla z kapsy kapesnk, rozvzala uzlk, vyala desetirublovku a podvala ji Luinovi. "K tm sto rublm se tedy nepiznvte?" prohlsil vytav a dtkliv, ale bankovku nepijal. Soa se rozhldla po ptomnch. Vichni mli tak dsiv psn, posmn a nenvistiv tve! Podvala se na Raskolnikova... stl u zdi se zkenma rukama a upral na ni planouc pohled. "Paneboe!" zapla Soa. "Amlie Ivanovno, budeme muset uvdomit policii, a proto vs uctiv prosm, abyste

zatm poslala pro domovnka," ekl tie a skoro vldn Luin. "Gott der barmherzige! (1) J dobe vdl, e krst!" sprskla ruce Amlie Ivanovna. -------------(1) Milosrdn Boe! (nm.). "Vdla jste to?" chytil se toho Luin. "To znamen, e u dve jste mla aspo njak dvod se to domlet. Prosm vs, Amlie Ivanovno, abyste si pamatovala, co jste ekla, ostatn, mm na to svdky." Kolem nhle zaali jeden pes druhho halasit. Vichni se probrali ze strnut. "Ta-a-ak!" vzpamatovala se Katrina Ivanovna a s kikem se oboila na Luina. "Tak! Vy ji vinte z krdee? Nai Sou? Vy niemov!" Piskoila k Son a keovit ji sevela vyzblmi paemi. "Soo! es od nho brala tch deset rubl! Holka hloup! Uka! Hned uka tu desetirublovku, tak!" Vykubla Son bankovku, zmakala ji a prudce ji mrtila Luinovi do tve. Paprov kulika ho zashla do oka a odrazila se na zem. Amlie Ivanovna po penzch okamit skoila. Petr Petrovi se rozzlobil. "Zadrte tu lenou enu!" vykikl. Zatm se ve dvech vedle Lebezjatnikova objevilo nkolik dalch tv a mezi nimi vykukovaly i ob venkovsk dmy. "Coe! lenou? J e jsem len? Hlupku!" zajeela Katrina Ivanovna. "Ty sm jsi blzen, hnidopich a niema! Soa, Soa mu bude brt penze! Soa pr je zlodjka! Sp ti sama jet d, ty hlupku! " A Katrina Ivanovna se hystericky rozesmla. "Vidte toho hlupka?" pobhala sem tam a ukazovala na Luina. "Tak! A ty taky?" vimla si domc. "Ty taky dosvduje, e Soa krst, ty niemn prusk ku noho v krinoln! Vy jedni! Vy jedni! Ale ona pece od t doby nevyla ze svtnice, a jak se od tebe, ty niemo, vrtila, hned pisedla tady k Rodionovi Romanoviovi!... Prohledejte ji! Kdy se odtud nehnula, mus mt ty penze u sebe! Tak hledej, hledej, hledej! Ale jestli nenajde, milku, tak se t! K carovi, a k carovi gosudarovi milostivmu pobhnu, na kolena ped nm padnu, hned te, jet dnes. Jsem sirotek! Pust m k nmu! Mysl, e nepust? Omyl, dostanu se tam! Do-sta-nu! Potal jsi s tm, e je tak mrn, co? Na to jsi spolhal? Ale zato j jsem, holenku, divok! Sklapne ti! Tak hledej! Hledej, hledej, tak u hledej!!!" A v zuivosti Luinem cloumala a thla ho k Son. "Jsem ochoten a tak si to zodpovm... ale krote se, milostiv, krote se! A pli dobe vidm, e jste v ri!... Tohle... tohle... pokejte," koktal Luin, "to se m dlat v ptomnosti policie, prosm... akoliv tady je ostatn dostatek svdk... Jsem ochoten, prosm... Ale pro mue se to rozhodn nehod... vzhledem k pohlav... Snad s pomoc Amlie Ivanovny... Akoliv, takhle to nen sprvn... Copak to takhle jde?" "Co na tom! Asi ji prohled, kdo chce!" kiela Katrina Ivanovna. "Soo, obra ped nimi kapsy! Tak, tak! Podvej se, netvore, e je przdn, byl tam jen kapesnk, vid, kapsa je przdn! A druh kapsa, koukej! Vid! Vid!" A Katrina Ivanovna sp vytrhla, ne obrtila na ruby jednu Soninu kapsu po druh. Ale ze druh, prav kapsy, nhle vyletl paprek, opsal ve vzduchu oblouk a dopadl Luinovi k nohm. Vichni to vidli a mnoz vykikli. Petr Petrovi se sklonil, zvedl paprek dvma prsty ze zem a pede vemi jej rozloil. Byla to na osminku sloen storublov bankovka. Petr Petrovi opsal rukou kruh a ukzal bankovku vem ptomnm.

"Zlodjko! Ven z moje byt! Policaj, policaj!" vskala Amlie Ivanovna. "Do Sibie je vyhnala! Ven!" Na vech stranch se ozvaly vkiky. Raskolnikov mlel, s pohledem stle upenm na Sou, a jen tu a tam se rychle podval na Luina. Soa stla bez hnut, jako by o sob nevdla: nebyla skoro ani udivena. Nhle se j nahrnula krev do tve; vykikla a zakryla si obliej rukama. "Ne, j to neudlala! J nic nevzala! J o niem nevm!" zapla srdceryvn a vrhla se ke Katrin Ivanovn. Ta ji objala a pevn k sob pitiskla, jako by ji chtla vlastn hrud zattit pede vemi. "Soo! Soo! J tomu nevm! Vid, e tomu nevm!" kiela (pestoe vecko bylo tak zejm) a hkala ji v rukou jako dcko, zasypvala ji polibky, chytala ji za ruce a vniv j je lbala. "Ty e bys nco ukradla! To jsou ale hloup lid! Paneboe! Jste hlupci, hlupci!" kiela na vechny. "Vy pece nemte zdn, ani zdn, jak to je srdce, jak to je dve! Ona bude nkomu nco brt, ona! Sp si svlkne sv posledn aty a prod je, sp bude chodit bosa a vecko d vm, bude-li to teba, takov je! Vdy i tu lutou legitimaci dostala proto, e moje dti umraly hladem, prodala se kvli nm!... Ach nebotku, nebotku! Ach nebotku, nebotku! Vid? Vid to? Pkn smuten hostina! Boe mj! Zastate se j pece nkdo, co vichni stojte? Rodione Romanovii! Pro se j neujmete? Copak tomu taky vte? Ani za jej malek nestojte, vichni jak jste tady, vichni! Boe! Ustr se nad n konen!" Nek neboh nemocn a oputn Katriny Ivanovny na ptomn zejm siln zapsobil. V t vyzbl souchotinsk tvi zkiven bolest, v tch vyprahlch rtech, na nich zaschla krev, v tom chraptivm drsajcm hlase, v tom usedavm, skoro dtskm pli, v tom dvivm, dtskm a zrove zoufalm pn o zastn bylo tolik dojmavosti, tolik utrpen, e vem, jak se zdlo, bylo neastnice lto. Alespo Luin ji okamit politoval. "Milostiv! Ale milostiv!" vyrel proctn. "S vmi pece nem ta vc nic spolenho! Nikdo se neodv obvinit vs z myslu nebo ze spoluasti, tm spe, e jste j sama obrtila kapsu a krde objevila: jist jste nic netuila. A rd, ze srdce rd se slituji, jestlie, abych tak ekl, k tomu dohnala i Sofju Semjonovnu bda, ale propak jste se, mademoiselle, nechtla piznat? Bla jste se ostudy? Byl to prvn krok? Nebo jste u nevdla kudy kam? Chpu vs, dobe vs chpu, prosm... Ale napak se poutt do takovchhle vc? Pnov!" oslovil ptomn. "Pnov. Ze soucitu, a abych tak ekl, z hlubok asti jsem ochoten odpustit i nyn, pestoe jsem zde byl uren. Nech je vm, mademoiselle, ta dnen ostuda ponauemm pro budoucnost," obrtil se k Son, "a od dalho upoutm, tm je to pro mne vyzeno. Dost u!" Luin kosem pohldl na Raskolnikova. Jejich pohledy se setkaly. Raskolnikovv planouc pohled ho spaloval. Ale Katrina Ivanovna, jak se zdlo, nic z toho neslyela --objmala a lbala Sou jako smysl zbaven. Tak dti chytaly Sou rukama ze vech stran a Poljeka, kter ostatn dost dobe nechpala, o vlastn jde, se pmo rozplvala v slzch, usedav tkala a schovvala svou hezounkou, plem napuchlou tviku na Sonin rameni. "Takov podlost!" ozvalo se nhle hlasit ode dve. Petr Petrovi se kvapn ohldl. "Takov podlost!" opakoval Lebezjatnikov a dval se mu upen do o. Petr Petrovi sebou pmo trhl. To neulo nikomu. (Dodaten se na to rozpomnali.) Lebezjatnikov vkroil do svtnice.

"A jet jste se opovil dovolvat se mho svdectv?" ekl, pistupuje k Petrovi Petrovii. "Co to znamen, Andreji Semjonovii? Co tm chcete ct?" koktal Luin. "To znamen, e jste... nactiutrha, to tm chci ct!" chrlil ohniv Lebezjatnikov a psn na nho hledl svma mouravma okama. Byl stran rozilen. Raskolnikov ho pmo hltal pohledem, jako by lapal a vil kad jeho slovo. Znovu vichni zmlkli. Luin, zvl v prvn chvli, skoro ztratil hlavu. "Co to..." koktal. "Co je vm? Jste pi smyslech?" "Jsem pln pi smyslech, prosm, ale vy jste... darebk! Takov podlost! Slyel jsem vecko a naschvl jsem vykval, abych pochopil, o b, protoe, piznm se, jet te z toho nejsem moudr... Nepochopm, pro jste to vecko provedl!" "No, copak jsem provedl! Pestate u mluvit v tch nesmyslnch hdankch! Nebo jste opil?" "To vy, niemo, mon pijete, ale j ne! Ani vodky se nikdy nenapiju, protoe to je proti mm zsadm! Pedstavte si, e on sm, on sm vlastnorun dal tu storublovku Sofje Semjonovn, vidl jsem to, dosvdm to, mohu to odpishnout! On, on sm!" ujioval Lebezjatnikov vechny i kadho zvl. "Copak jste se pomtl, vy cucku?" vypskl Luin. "Sama pece, jak tu ped vmi stoj, tady pede vemi potvrdila, e ode mne krom tch deseti rubl nic nedostala. Tak jak jsem j je mohl dt?" "J to vidl, j to vidl!" ujioval horliv Lebezjatnikov. "A teba je to proti mmu pesvden, jsem to ochoten ped soudem odpishnout na cokoliv, protoe jsem vidl na vlastn oi, jak jste j tch sto rubl tajn podstril! Jenome j, blzen, myslel, e jste to udlal z dobrho srdce! Kdy jste se s n ve dvech louil, tak jste j, jak se otoila, jednou rukou tiskl ruku a druhou, levou, jste j tajn vstril do kapsy bankovku. Vidl jsem to, jasn jsem to vidl!" Luin zbledl. "Co lete!" vyjel si na nj oste. "A jak jste mohl od okna rozeznat, e to byla bankovka? Nco se vm zdlo... beztoho jste poloslep. Mluvte z cesty!" "Ne, nic se mi nezdlo! Stl jsem sice daleko, ale dobe, moc dobe jsem vechno vidl, a tebae od okna skuten nen snadn rozeznat bankovku, to mte pravdu, vdl jsem shodou okolnost velmi pesn, e to je prv storublovka, protoe kdy jste dval Sofje Semjonovn desetirublovku, vzal jste, jak jsem vidl, souasn ze stolu i storublovku (vidl jsem to, protoe jsem v t chvli stl blzko a protoe m to rzem pivedlo na jistou mylenku, ml jsem na pamti, e schovvte v ruce bankovku). Sloil jste ji a celou dobu jste ji svral v dlani. Na chvli jsem na to opt zapomnl, ale kdy jste se zvedal, pendal jste si ji z prav ruky do lev a div jste ji pitom neupustil; tm jste mi bankovku znova pipomnl, protoe m opt napadlo, e chcete, abych nevdl, prokzat dobrodin. Mete si pedstavit, jak pozorn jsem se dval, a tak jsem skuten spatil, jak se vm podailo strit j bankovku do kapsy. Vidl jsem to, na vlastn oi jsem to vidl, mohu to odpishnout!" Lebezjatnikov se div nezalkl. Ze vech stran se rozlhaly rzn, vtinou uasl vkiky; nkter vak vyznvaly i hroziv. Lid se shlukli kolem Luina. Katrina Ivanovna piskoila k Lebezjatnikovovi. "Andreji Semjonovii! Mlila jsem se ve vs! Zastate se j! Jedin vy se o ni berete! Je to sirota, sm bh vs seslal! Zlat Andreji Semjonovii!" A Katrina Ivanovna, st vdouc, co dl, ped nm padla na kolena. "Nesmysly!" zaval rozvzteklen Luin.

"Melete sam nesmysly, ven. Zapomnl, pipomnl, zapomnl, co to m znamenat! Vy tvrdte, e jsem j bankovku podstril? A pro? Co bych z toho ml? Copak mm j spolenho s takovou..." "Pro? Prv z toho nejsem sm moudr, ale km holou skutenost, to je nade vechnu pochybnost. Natolik se jet nemlm, vy niemn, zloinn love, abych si nepamatoval, e mi to hned tam zaalo vrtat hlavou, u v t chvli, kdy jsem vm dkoval a kdy jsem vm tiskl ruku. Pro jste j vlastn podstril ty penze tajn? Ano, pro prv tajn? Opravdu jen proto, e jste to chtl utajit pede mnou, protoe jste vdl, e mm opan nzory a odmtm soukromou dobroinnost, kter nen s to nco radikln vyeit? Nu, dospl jsem k pesvden, e se skuten ostchte rozdvat pede mnou tak velk penze, a mimoto, kal jsem si, ji chce mon pekvapit, chce, aby uasla, a najde v kapse celou storublovku. (Protoe nkte dobrodinci, jak vm, nramn rdi takhle rozmazvaj svou dobroinnost.) Tak jsem si ekl, e mon chcete vyzkouet, jestli pijde podkovat, a penze najde! A konen, e se chcete vyhnout dkm, e prost, no, jak se to k, aby nevdla pravice... nebo jak je to... zkrtka tak njak... Napadlo m toho zkrtka hodn, a jsem si ekl, e to vechno jet rozvm, ale pesto jsem pokldal za beztaktn prozrazovat vm, e znm vae tajemstv. Avak zrove m tak napadlo, e Sofja Semjonovna ty penze mon ztrat, dv ne je objev, a proto jsem se rozhodl, e sem zajdu, zavolm si ji a povm j, e m v kapse sto rubl. Ale cestou jsem jet zael do pokoje ke Kobyljatnikovovm, abych jim zanesl Obecn zvry pozitivn metody a zejmna jim doporuil lnek Pideritv (a vlastn tak Wagnerv); pak pijdu sem, a tady se dj takov vci! Jen eknte, mohl bych, mohl bych takto uvaovat a pemtat, kdybych byl pedtm skuten nevidl, e jste j stril do kapsy storublovku?" Kdy Andrej Semjonovi korunoval sv mnohomluvn vahy takovm logickm zvrem, byl hrozn zmoen a na tvi se mu dokonce perlil pot. Neuml se bohuel jak se pat vyjadovat rusky (ani ovem ovldal njak jin jazyk) a tak se svm advoktskm vstupem pln vyerpal, a dokonce jako by po nm pohubl. Jeho e vak pesto velmi zapsobila. Mluvil tak ohniv a tak pesvdiv, e mu zejm vichni uvili. Luin ctil, e to s nm je patn. "Co je mi po tom, e vs napadly njak hloup otzky?" vybuchl. "To nen dn dkaz! To vechno me bt pouh vplod va fantazie, ano prosm! J vm zas km, e lete, ven pane! Lete a pomlouvte m, protoe jste proti mn zaujat, ano, zlobte se na mne, protoe jsem nesouhlasil s vaimi volnomylenkskmi a bezbonmi socilnmi nvrhy, to je to cel!" Ale tento manvr Petrovi Petroviovi neprospl. Naopak, ze vech stran mu odpovdlo nespokojen mruen. "Tak ty takhle!" vybuchl Lebezjatnikov. "Le! Jen zavolej policii a j to odpishnu! Jen jedno mi nejde do hlavy --pro ses odhodlal k takov podlosti! Ach uboh, nzk love!" "J vm vysvtlm, pro se odhodlal k t podlosti, a bude-li teba, tak to odpishnu!" promluvil konen pevnm hlasem Raskolnikov a vystoupil kupedu. Navenek byl pevn a klidn. Vem stail pouh pohled na nho, a pochopili, e skuten v, o vlastn jde, a e rozuzlen na sebe nenech dlouho ekat. "Te u je mi vechno docela jasn," pokraoval Raskolnikov u pmo k Lebezjatnikovovi. "Hned od zatku cel thle afry jsem ml podezen, e jde o njakou hanebnou intriku. To podezen jsem pojal proto, e mn, jedin mn, jsou znmy nkter zvltn okolnosti, o nich nyn povm vem a kter vecko vysvtl! A vy, Andreji Semjonovii, jste mi svm cennm

svdectvm pomohl, abych celou tu vc uvidl v pravm svtle. Prosm vs vechny o pozornost. Tenhle pn," ukzal na Luina, "se nedvno uchzel o jednu dvku, a to o mou sestru, Avdoju Romanovnu Raskolnikovovou, ale po pjezdu do Petrohradu se se mnou pedevrem pi naem prvnm setkn nepohodl a j ho vykzal ze svho bytu, na to mm dva svdky. Tenhle lovk sr nenvist... Pedevrem jsem jet nevdl, e tady bydl s vmi, Andreji Semjonovii, a e tedy tho dne, kdy jsme se pohdali, to znamen tak pedevrem, byl svdkem toho, jak jsem dal jako ptel zesnulho pana Marmeladova jeho manelce Katrin Ivanovn nco penz na vypraven pohbu. Neprodlen poslal m matce dopis a oznmil j, e jsem dal vechny sv penze ne Katrin Ivanovn, nbr Sofje Semjonovn, a souasn se nejhnusnjmi slovy vyjadoval o... o povaze Sofji Semjonovny, toti udlal narku na rz mch styk se Sofjou Semjonovnou. Jist chpete, e to vecko m mlo rozkmotit s matkou a sestrou, namluvit jim, e hanebn vyhazuji jejich posledn penze, jimi m podporuj. Vera veer jsem v matin i sestin ptomnosti uvedl vci na pravou mru a dokzal jsem, e jsem penze dal Katrin Ivanovn na poheb, a nikoliv Sofje Semjonovn a e jsem Sofju Semjonovnu pedevrem jet vbec neznal a dosud s n slovo nepromluvil. Pitom jsem dodal, e on, cel Petr Petrovi Luin, i se vemi svmi tituly nestoj ani za malek Sofji Semjonovny, o kter tak odporn mluv. A na jeho otzku, zda bych dokonce Sofju Semjonovnu neposadil vedle sv sestry, jsem odpovdl, e jsem to u tho dne rno udlal. Rozzloben, e matku ani sestru jeho pomluvy se mnou nerozkmotily, zaal na ns chrlit sam neodpustiteln drzosti. Tak dolo k pln roztrce a on se musel klidit. To vecko se zbhlo vera veer. A te, prosm vs, dejte zvl dobr pozor: kdyby se mu dnes bylo podailo dokzat, e Sofja Semjonovna je zlodjka, byl by tm pedn pesvdil mou sestru a mou matku, e jeho podezen bylo vcelku opodstatnn, e se na mne oprvnn rozhoil pro mou opovlivost stavt narove sestru a Sofju Semjonovnu a e tedy, kdy m napadal, vlastn chrnil est m sestry a sv nevsty. Zkrtka, tm vm m mohl znova zneptelit s rodinou a pinejmenm ovem doufal, e si ji znovu naklon. A to ani nemluvm o tom, e se tm chtl pomstt i mn, protoe dvodn pedpokld, e mi na cti a tst Sofji Semjonovny velmi zle. Tak takov byly jeho plny! Takhle to vecko vidm j! To je prav dvod veho a jin neme bt!" Tak nebo skoro tak uzavel Raskolnikov svou e, asto peruovanou vkiky ptomnch, naslouchajcch mimochodem velmi pozorn. Ale Raskolnikova nic nezarazilo a proslovil celou e strohm, klidnm. pesnm, jasnm a pevnm tnem. Jeho ostr hlas a pdn tn i jeho psn vraz zapsobily velmi pesvdiv. "Ano, ano, tak je to!" pitakal naden Lebezjatnikov. "Jist je to tak, protoe se m vslovn zeptal, hned jak k nm Sofja Semjonovna vela, jestli jste piel, jestli jsem vs nevidl mezi hosty Katriny Ivanovny. Zavolal si m kvli tomu k oknu a tam se m na to nenpadn zeptal. Ml tedy velk zjem na tom, abyste tady byl! Ano, ano, je to pesn tak!" Luin mlel a opovrliv se usmval. Nicmn byl velmi bled. Zdlo se, e uvauje, jak by zachrnil situaci. Nejradji by byl asi beze slova odeel, ale to u bylo v t chvli skoro nemon; znamenalo to pmo piznat oprvnnost vech proti nmu vznesench obvinn i to, e skuten chtl oernit Sofju Semjonovnu. Mimoto mu v tom brnila spolenost, kde u beztak vichni mli trochu v hlav a nyn se nadmru rozohnili. Zsobovatel, tebae celkem nechpal, o jde, povykoval ze vech nejvc a navrhoval kroky pro Luina velmi nepjemn. Ale byli tu i stzliv lid, kte se seli a sebhli ze vech pokoj. Vichni ti Polci byli hrozn rozkohoutn a neustle na nho kieli "pan ledajku" a

drmolili jet njak dal polsk hrozby. Soa napjat poslouchala, ale tak jako by dobe nechpala a jako by se probrala z mrkot. Hlavn vak nespoutla oi z Raskolnikova, ctila, e v nm je cel jej spsa. Katrina Ivanovna tce, spav oddechovala a zdlo se, e je u konce svch sil. Nejhloupji ze vech, s rozevenmi sty, stla Amlie Ivanovna, kter nepochopila ani zbla. Vidla jen, e to s Petrem Petroviem dopad jaksi patn. Raskolnikov se jet doadoval slova, ale u ho nenechali domluvit a vichni se s kikem drali k Luinovi, zloeili mu a splali. Ale Petr Petrovi se nezalekl. Poznal. e pokus obvinit Sou alostn ztroskotal, a proto se utekl k oteven drzosti. "Dovolte, panstvo, dovolte! Netlate se, nechte m projt! " hovoil, prodraje se mezi lidmi. "A bute tak laskav, nevyhroujte mi, ujiuji vs, e to mte marn, j mm pro strach udlno, naopak, vy se budete zodpovdat, panstvo, e jste nsilm kryli trestn in! Zlodjka byla vc ne usvdena a j ji budu sthat, prosm. U soudu nejsou tak zaslepen... tam nejsou opil a neuv dvma zjevnm neznabohm, buim a volnomylenkm, kte m vin z osobn msty, ale zatm se k n ve sv hlouposti piznvaj sami... Tak prosm, dovolte!" "A u vs ve svm pokoji nevidm! Vysthujte se laskav, mezi nmi je konec! Kdy si jen pomyslm, jakou jsem si s nm dal prci, jak jsem mu vecko vysvtloval... celch trnct dn!" "J vm pece kal, e se odsthuji, Andreji Semjonovii, jet jste m zdroval. Te u dodvm jen, e jste tupec. Peji vm, abyste si vylil mozek a sv poloslep oi. Tak prosm, dovolte, panstvo!" Prodral se mezi lidmi. Zsobovateli vak bylo proti mysli, e z toho vyjde jen tak s nadvkami --popadl ze stolu sklenici, rozphl se a hodil ji po Luinovi, trefil vak pmo Amlii Ivanovnu. Zapitla a zsobovatel, kter ztratil pi rozmachu rovnovhu, se tce svalil pod stl. Luin odeel do svho pokoje a za pl hodiny u po nm nebylo v dom stopy. Soa pi sv bzliv povaze vdla u pedtm, e ji lze zniit snz ne kohokoliv jinho, a uret ji mohl beztrestn kdekdo. Pesto si vak a do posledn chvle myslela, e se njak pece jen vyvaruje nebezpe --opatrnost, mrnost, pokorou ped vm a ped kadm. Jej zklamn bylo nesmrn tk. Jist byla s to trpliv a skoro bez reptn snst cokoliv, dokonce i toto. Ale v prvn chvli byla pmo zdrcena. Pestoe zvtzila a byla ospravedlnna, kdy se vzpamatovala z prvnho leknut a z prvnho ohromen a kdy vecko jasn pochopila a uvila, sevelo se j srdce muivou bezmoc a trpkost. Upadla do hysterickho stavu. Nakonec to u pro ni bylo nesnesiteln, prudce se prodrala ven a bela dom. Bylo to skoro vzpt po Luinov odchodu. Tak Amlie Ivanovna, kdy ji za hlasitho smchu ptomnch zashla sklenice, nemohla strpt, aby za nkoho vyjdala horkou kai, a tak se oboila na Katrinu Ivanovnu, kter pipisovala vechnu vinu: "Pry z moje byt! Hned! Mar!" A pitom se spala na vecko, co j pilo do ruky z vc Katriny Ivanovny, a hzela to na podlahu. Katrina Ivanovna, i tak u docela ubit a skoro v mrkotch, udchan a zsinal, vyskoila z postele (na kterou zmoen klesla) a vrhla se na Amlii Ivanovnu. Ale zpas byl pli nerovn. Amlie Ivanovna ji odhodila jako prko. "Coe! Nesta j ty bezectn pomluvy, ta dra se spe jet i na mne! Coe! V den pohbu mho mue, kdy jsem ji pohostila, m vyhn na ulici s mmi sirotami! Kampak se podju!" pla a usedav, zajkav plakala uboh ena. "Boe na nebesch!" vykikla nhle a zablskla oima. "Copak na svt nen dn spravedlnost? Koho se m zastat, kdy ne ns,

sirotk! Ale uvidme! Jet jsou soudy, jet je prvo, vak j je najdu! A hned, vak uvid, ty bezbon stvro! Poljeko, ohldej tu dti, j pijdu! ekejte na m teba na ulici! Uvidme, jestli je na svt njak prvo!" Ovinula si kolem hlavy zelen jemn tek, o nm se ve svm vyprvn zmnil nebotk Marmeladov, protlaila se zmatenm shlukem opilch njemnk, kte se pod jet tsnili ve svtnici, a s plem a nkem vybhla na ulici, veden neuritou pedstavou, e se kdesi hned a neprodlen, stj co stj dome spravedlnosti. Poljeka se ustraen skrila s obma dtmi v kout na truhle, objmala je, cel se tsla a ekala, a se matka vrt. Amlie Ivanovna pobhala po svtnici, pitla, lamentovala, hzela na zem vecko, co j padlo do ruky, a rmusila. Njemnci hulkali jeden pes druhho --jedni se jet dohadovali o tom, co se prv zbhlo, druz se peli a nadvali si, tet spustili pse... Te dolo i na mne!" pomyslel si Raskolnikov. "Nu, Sofjo Semjonovno, uvidme, jak budete mluvit te!" A odeel za Soou do jejho bytu. IV Raskolnikov Sou horliv a iv obhajoval proti Luinovi, pestoe sm nosil v dui tolik vlastn hrzy a trzn. Ale po muivch rannch proitcch se pmo ochotn chopil pleitosti vystdat sv dojmy, kter u nemohl dle snet, nemluv ani o tom, jak velk a vel ml osobn zjem, aby Sou obhjil. Mimoto stle myslel na nadchzejc setkn s n a chvlemi jm byl stran zneklidovn: vdy j musel ct, kdo zabil Lizavetu, a tuil straliv utrpen a pmo je od sebe rukama odstrkoval. A to jeho vyzvav: "Tak jak budete mluvit te, Sofjo Semjonovno?", kter v duchu pronesl, kdy odchzel od Katriny Ivanovny, pramenilo zejm jet z njakho chvilkovho rozjaen, z triumfln nlady po vtzstv nad Luinem. Ale odehrla se s nm podivn zmna. Ne doel ke Kapernaumovm, dolehla na nho nhl malomyslnost a strach. Pede dvemi se nerozhodn zastavil a poloil si podivnou otzku: "Je vbec nutn kat, kdo zabil Lizavetu?" Byla to podivn otzka, protoe souasn ctil, e to nejen neme nect, nbr nen s to ten okamik ani na njak as oddlit. Prozatm sm nevdl, pro neme; zatm to jen ctil, a toto trzniv vdom nemohoucnosti jakkoliv se vzept ho skoro zniilo. Aby u nemusel na nic myslet a aby se nemusel dle trpit, kvapn otevel dvee a od prahu se podval na Sou. Sedla lokty open o stolek a zakrvala si obliej dlanmi, ale jakmile Raskolnikova spatila, rychle se zvedla a pokroila mu v strety, jako by ho oekvala. "Co by se mnou bylo, nebt vs!" eptala mu rychle, kdy se seli uprosted svtnice. Zejm se nemohla dokat, kdy u mu to bude moci ct. Proto na nho tak ekala. Raskolnikov doel a ke stolu a usedl na idli, ze kter Soa vstala. Stla dva kroky ped nm, tak jako vera. "Co to kte, Soo?" ekl, a nhle ctil, e se mu chvje hlas. "Jednalo se pece hlavn o ,spoleenskou situaci a pbuzn jevy'. Pochopila jste to prve?" Zatvila se zmuen. "Jenom se mnou nemluvte jako vera!" peruila ho. "Nezanejte zas, prosm vs! U tak je dost trpen..." A honem se usmla, pln strachu, e se ho ta vitka mon dotkne. "Udlala jsem hloupost, e jsem odtamtud odela. Co se tam dje? Chtla jsem se tam vrtit, ale pod jsem myslela, e... pijdete vy..." Povdl j, e je Amlie Ivanovna vyhn z bytu a e se Katrina Ivanovna nkam rozbhla "hledat spravedlnost".

"Ach Boe mj!" trhla sebou Soa. "Pojte tam honem..." A u brala pltek. "Pod stejn psnika!" vybuchl popudliv Raskolnikov. "Pod myslte jen na n! Pobute chvilku se mnou!" "Ale co... Katrina Ivanovna?" "Nebojte se, Katrinu Ivanovnu nepropasete, zajde k vm jist sama, kdy u vybhla z domu," dodal nabruen. "Kdyby vs nezastihla, jet by vm dvala vinu..." Soa v trznivm duevnm boji usedla na idli. Raskolnikov mlky hledl do zem a cosi promlel. "Dejme tomu, e Luin dnes nechtl," vzhldl konen k Son. "Ale co kdyby byl chtl anebo kdyby se mu to bylo njak hodilo? Byl by vs pece dostal za me, kdybych u toho nhodou nebyl j a Lebezjatnikov! Co kte, Soo?" "Ano," ekla slabm hlasem. "Ano!" potvrdila jet jednou neptomn a neklidn. "Ale copak se nemohlo snadno stt, e bych nepiel? A Lebezjatnikov se tam naskytl vbec iroirou nhodou!" Soa mlela. "Ale co by se stalo, kdybyste musela do vzen? Vzpomnte si, co jsem kal vera?" Ani na to neodpovdla. Raskolnikov vykval. "A j myslel, e zase spustte: nemluvte tak, pestate!" zasml se Raskolnikov, ale njak keovit. "Copak budeme pod mlet?" zeptal se po chvli. "Musme pece o nem mluvit! Zvl by m zajmalo, jak byste te vyeila jeden problm, jak k Lebezjatnikov." Zdlo se, e se zan mst. "Skuten, myslm to docela vn. Pedstavte si, Soo, e byste znala vechny Luinovy plny u naped, e byste vdla (docela bezpen), e by pln zniily Katrinu Ivanovnu i dti a vs ndavkem (km ndavkem, protoe vm, e sebe si necente vbec). Poljeku tak... protoe by ji stihl v dl. Tak tedy, kdybyste najednou celou tu vc mla rozhodnout vy sama: m-li t on, nebo oni, to znamen, m-li t Luin a pchat niemnosti, nebo m-li Katrina Ivanovna zemt. Jak byste rozhodla? Kdo z nich m umt? Slyte, ptm se vs!" Soa se na nho podvala s obavou: v t nejist, dlouhmi oklikami k emusi smujc ei j zaznlo cosi zvltnho. "Jako bych tuila, e se m na nco takovho zeptte," upela na nho zkoumav pohled. "Asi, to nevad. Ale jak byste tedy rozhodla?" "Propak se ptte na nco, k emu nikdy neme dojt?" namtla. "Tak tedy a radji Luin ije a pe niemnosti! Nebo jste se ani tohle neodvila rozhodnout?" "Copak mohu znt bo prozetelnost? Pro se vbec ptte na vci, na kter se nikdo nikoho neme ptt? K emu takovhle zbyten otzky? Jakpak by to vbec mohlo zviset na m vli? A kdopak mi najednou dal prvo rozhodovat, kdo m t a kdo ne?" "To se v, jakmile do toho zamchte bo prozetelnost, tak u radji nemluvit," zabruel kysele Raskolnikov. "eknte radi rovnou, co chcete!" zvolala usouen Soa. "U zas nkam mte... Copak jste piel jen proto, abyste m trpil?" U se neovldla a nhle se usedav rozplakala. Raskolnikov se na ni ponue dval. Ubhlo asi pt minut. "M docela pravdu, Soo," ekl poslze tie. Nhle byl jako vymnn, z jeho ei zmizel strojen ton a nemohoucn nabubel tn. I hlas mu nhle trochu zjihl. "Vera jsem ti pece sm ekl, e nepijdu prosit za odputn, ale div jsem te nezaal zrovna tm, abys mi

odpustila... To kvli sob jsem mluvil o Luinovi a o prozetelnosti... To j prosil za odputn, Soo!" Chtl se usmt, ale jeho mdl smv vyjadoval jen nemohoucnost a zmatek. Svsil hlavu a zakryl si tve dlanmi. A nhle mu projel srdcem podivn a neekan pocit jaksi krut nenvisti k Son. Jako by byl tm pocitem sm pekvapen a polekn, rychle k n vzhldl a zpytav se na ni podval, setkal se vak s jejm znepokojenm a trzniv ustaranm pohledem; byla v nm lska; jeho nenvist zmizela jako pelud. Zmlil se, spletl si jeden cit s druhm. To jen znamenalo, e ona chvle nadela. Znova si zakryl tv dlanmi a hluboko svsil hlavu. Nhle zbledl, vstal ze idle, podval se na Sou a bez jedinho slova bezmylenkovit pesedl na jej postel. Silou proitku mu ta chvle asn pipomnala okamik, kdy stl za staenou a u drel sekyru vyvlknutou z poutka a ctil, e u "nesm ztratit ani okamik". "Co je vm?" zeptala se skomrav Soa. Nebyl mocen slova. Tak si to piznn ani ve snu nepedstavoval a sm nechpal, co se to s nm dje. Pomalu k nmu pistoupila, sedla si na postel vedle nho a ekala nespoutjc z nho oi. Srdce j builo a umdlvalo. Bylo to nesnesiteln: obrtil k n mrtvoln zsinalou tv, rty se mu bezmocn kroutily a marn chtly nco vyslovit. Son se sevelo srdce hrzou. "Co je vm?" zeptala se znova a maliko od nho odsedla. "Nic Soo. Nemj strach... Hlouposti! Opravdu, kdy se to tak vezme, jsou to hlouposti," koktal, ale zdlo se, e sp blouzn a nev, co k. "Pro jen jsem piel trpit zrovna tebe?" dodal nhle a zadval se na ni. "Opravdu. Pro? Tu otzku si kladu pod, Soo..." Mon e si ped tvrthodinou tu otzku skuten kladl, te to vak ekl docela nazdabh, ani vdl, co k, s pocitem, e ho zimnin mraz po celm tle. "Boe, vy se tak trpte!" ekla soucitn, uprajc na iroce rozeven oi. "Hlouposti!... Posly, Soo," nhle se bhvpro mdle a nemohoucn usml, jen na vteinku, "vzpomn si jet, co jsem ti chtl vera ct?" Soa rozechvn ekala. "Kdy jsem odchzel, ekl jsem ti, e se s tebou mon loum navdy, ale jestli dnes jet pijdu, e ti povm... kdo zabil Lizavetu." Soa se nhle zaala tst. "Tak jsem ti to tedy piel povdt." "Vera jste to tedy myslel doopravdy..." zaeptala tce. "Ale jak to vte?" zeptala se honem, jako by se nhle vzpamatovala. Dech se j tce dral z prsou. Bledla stle vce. "Prost to vm." Neodpovdla hned. "Nael jste ho snad?" zeptala se pak nesmle. "Ne, nenael." "Tak jak o tom mete vdt?" jkla opt sotva slyiteln po nov dlouh odmlce. Obrtil se k n a spoinul na n probodvajcm pohledem. "Hdej," ekl opt s tm kivm a nemohoucm smvem. Jejm tlem probhl keovit zchvv. "Ale propak... propak m tak... strate?" zakoktala, usmvajc se jako dt.

"To znamen, e jsem jeho dobr ptel... kdy to vm," pokraoval Raskolnikov a stle z n nespoutl oi, jako by u neml slu odvrtit je jinam. "Vm, e Lizavetu... zabt nechtl... Zabil ji... nerad... chtl zabt starou... a tak piel... kdy byla sama... Ale vtom pila Lizaveta... A on... zabil i ji." Thla se nov dsn odmlka. Oba na sebe nehybn uprali oi. "Pod jet to neme uhodnout?" zeptal se nhle s pocitem, e se vrh z kosteln ve. "N-ne," eptla sotva slyiteln Soa. "Jen se dobe podvej." A jakmile to ekl, zmrazil mu dui opt jeden star povdom pocit: jak se na ni dval, nhle jako by v jej tvi poznval tv Lizavetinu. Vraz Lizavetiny tve se mu vryl hluboko do pamti ve chvli, kdy se k n tehdy blil se sekyrou a ona ped nm couvala ke zdi s trochu napaenou rukou a pln dtskm strachem ve tvi, stejn jako mal dcko, kdy se zan neho dsit, upen a ustraen pozoruje hrznou vc, couv, napahuje ruiku a nabr k pli. Tm tot se nyn dlo se Soou: stejn nemohoucn a stejn vyden na nho chvli zrala a nhle se napaenou levou rukou lehce dotkla jeho hrudi, pomalu se zvedala z postele a se stle strnulejm pohledem se od nho dl a dl odtahovala. Jej hrza nenadle pela i na nho: jeho tv dostala stejn vyden vraz, dval se na ni stejnm pohledem a se skoro stejnm dtskm smvem. "Uhodlas?" zaeptal konen. "Boe!" vydralo se j srdceryvn z hrudi. Vyslen padla na postel tv do polt. Ale vzpt se kvapn zvedla, rychle k nmu pisedla, vzala ho za ob ruce, keovit je sevela svmi jemnmi prsty a znovu se na nho nehybnm pikovanm pohledem zahledla. Tm poslednm zoufalm pohledem chtla pro sebe najt a vyptrat aspo petku posledn nadje. Ale po nadji nebylo ani tuchy, nemohla bt dn pochybnost, e vecko je opravdu tak. Pozdji, kdy na tu chvli vzpomnala, dokonce se nechpav a s divem ptala sama sebe, pro tehdy poznala tak rychle, e u neme bt dn pochybnost? Nemohla by pece napklad tvrdit, e nco podobnho tuila! A pece nyn, jakmile j to ekl, mla nhle dojem, jako by byla prv toto tuila. "Tak u dost, Soo, dost! Netrap m!" zaprosil zmuen. Chtl j to ct docela jinak, ale dopadlo to takhle. Jako nepetn vyskoila, a lomc rukama pokroila doprosted svtnice, hned se vak vrtila a znovu k nmu pisedla tak tsn, e se skoro dotkali rameny. Ale tu se zachvla a vykikla, jako by j probodli srdce, a sama nevdouc pro, padla ped nm na kolena. "Ach co jste to jenom na sob spchal!" zapla zoufale, prudce vstala vzala ho kolem krku a keovit ho svrala v objet. Raskolnikov se odthl a podval se na ni s truchlivm smvem: "Ty jsi divn, Soo, objm m a lb, akoliv jsem ti povdl o tom. Nev, co dl." "Ne, ne, nikdo na celm svt nen te tak neastn jako ty!" vykikla jako pomaten, nedbajc jeho poznmky, a znenadn se usedav, hystericky rozplakala. Nitro mu prudkou vlnou zaplavil u dvno nepoznan cit, v nm rychle zjihl. Neprotivil se mu --z o se mu vydraly slzy a zatpytily se na asch. "Tak se m tedy nezk, Soo?" ptal se a dval se na ni skoro s nadj. "Ne, ne! Nikdy a nikde!" vykikla Soa. "Pjdu za tebou, a je to kam chce! Ach Boe mj... J neastn!... Pro, pro jen jsem t neznala dve! Pro jsi nepiel dve? Ach mj ty Boe!" "Ale pece jsem piel."

"A te! Ach, co te, co te!... S tebou, s tebou!" vykikovala jako v mrkotch a znovu ho objmala. "Pjdu na nucen prce s tebou!" Raskolnikovem cosi projelo, rty mu znovu zkivil pedchoz nenvistn a div ne pezrav smv. "Soo, ale mn se mon na nucen prce jet nechce," ekl. Soa se na nj rychle podvala. Po prvnm nvalu vnivho a trznivho soucitu s neastnkem ji znova ohromila straliv mylenka na vradu. V novm tnu jeho hlasu nhle poznvala vraha. Ohromen na nho zrala. Doposud nevdla vbec nic, ani pro, ani jak, ani kvli emu to spchal. Te se vak vechny tyto otzky narz ozvaly v jejm svdom. A opt nemohla uvit: "On, on, a vrah! Copak je to mon?" "Jak je to mon! Kde to stojm!" pronesla nesmrn uasle, jako by se docela nevzpamatovala. "Jak jste si vy, vy, takov lovk... mohl usmyslet tu vc?... Jak je to mon!" "Ale ano, abych ji oloupil... Pesta, Soo!" odpovdl jaksi zemdlen, dokonce trochu popuzen. Soa zstala jako zkamenl, ale pak vykikla: "Ml jsi hlad! Chtl jsi... pomoci matce? Vi!" "Ne, Soo, ne," koktal odvrcen a se svenou hlavou, "tak velk hlad jsem neml... matce jsem sice opravdu chtl pomoci, ale... ani to nen cel pravda... netrej m u, Soo!" Zalomila rukama. . "Copak to vecko, copak to vecko je skuten pravda? Boe mj, jak je to pravda! Kdo tomu me uvit?... A jak to, jak to, e sm dvte to posledn, co mte, a pitom jste zabil a oloupil! Ach!" zapla nhle. "Ty penze, kter jste dal Katrin Ivanovn... ty penze... Boe mj, snad nebyly i ty penze..." "Ne, Soo," skoil j chvatn do ei, "to nebyly ty penze, bu klidn! Ty penze mi poslala matka po jednom kupci a dostal jsem je, kdy jsem byl nemocn, ten den, co jsem j je dal... Razumichin byl u toho... sm je za mne pijmal... ty penze byly moje, moje vlastn, opravdu moje." Soa nechpav poslouchala a usilovn se snaila cosi domyslet. "A tamty penze... vlastn ani nevm, jestli tam njak byly," dodal tie a trochu zamylen, "sundal jsem j tenkrt z krku mec, koen, pln, nadit mec... ale ani jsem se dovnit nepodval, prost jsem nestail... No, a vci, sam njak perky a etzky... vechny ty vci i s mcem jsem schoval pod kmen na jednom cizm dvoe na V-skm prospektu hned druh den rno... A tak to tam doposud le..." Soa dychtiv poslouchala. "Ale tak pro tedy... ekl jste pece: abych ji oloupil, a zatm jste si z toho nic nevzal?" namtla rychle, chytajc se i toho stbla. "Nevm... jet jsem se nerozhodl, jestli ty penze vezmu nebo nevezmu," ekl opt jaksi zamylen, ale nhle se vzpamatoval a rychle a krtce se usml: "To jsem zas plcl pknou hloupost, co?" Son blesklo hlavou: Nezblznil se snad? Ale hned tu mylenku zavrhla: ne, to je nco jinho. Nechpala, vbec nic nechpala! "Rozum, Soo," ekl nhle s podivnm rem, "rozum, nco ti eknu: kdybych byl vradil jen proto, e jsem ml hlad," pokraoval a kladl draz na kad slovo a nevyzpytateln, ale upmn na ni hledl, "tak bych te... byl asten! Rozum!"

"A co, co z toho vlastn bude mt," vyrazil za okamik u skoro zoufale, "co z toho bude mt, kdy hned te doznm, e jsem spchal patnou vc? ekni, co ti pome njak hloup zadostiuinn? Ach Soo, copak jsem te k tob piel kvli tomu?" Soa chtla opt nco ct, ale vytrvala v mlen. "Prv proto, e mm u jen tebe jedinou, jsem vera chtl, abys la se mnou." "Kam?" zeptala se nesmle. "Ani krst, ani vradit, nemj strach, to ne," uklbl se jedovat, "my jsme kad jin... Ale v, Soo, e jsem teprve te, teprve v tto chvli pochopil, kam jsem t vera zval? Vera, kdy jsem to kal, sm jsem nevdl, kam se mnou m jt. Chtl jsem na tob jen jedin a jen kvli tomu jedinmu jsem piel: abys m neopustila. Neopust m, Soo?" Stiskla mu ruku. Pro, pro jenom jsem j to ekl, pro jsem j to vyzradil! vzplanul zoufale za chvli a hledl na ni v neskonal trzni. "Ty te ode mne ek vysvtlen, Soo, sed a ek, j to dobe vidm. Ale co ti mm ct? Vm, e z toho vbec nic nepochop a jen se usou... kvli mn! Vid, ple a zas m objm -ekni, za co m objm? Za to, e jsem sm neunesl tu thu a piel jsem ji svalit na druhho? Trp i ty, mn bude snz! Jak me milovat takovho niemu!" "Ale copak ty se tak dost netrp?" vykikla Soa. A jemu znovu zaplavil nitro tent cit a na okamik ho roznnil. "Soo, nezapomnej, e mm zl srdce, to ti vysvtl leccos. Jen proto jsem mohl pijt, e jsem zl. Jsou lid, kte by nepili. Ale j jsem zbablec a... niema! Ale... a! To vecko nen to prav... Te je teba mluvit, jene j nevm, jak zat..." Umlkl a zamyslel se. "Ech, jsme kad pln jin!" vzplanul pak. "Vbec se k sob nehodme. Pro jsem sem jenom chodil! Nikdy si to neodpustm!" "Ne, ne, dobe jsi udlal, es piel!" dokazovala Soa. "Je to tak lep, e to vm. Mnohem lep!" Bolestn se na ni podval. "Ale co, je to pece tak!" ekl, jako by jeho vahy dozrly. "Tak to pece skuten bylo! Podvej: chtl jsem bt jako Napoleon, proto jsem vradil... U tomu rozum?" "Ne," zaeptala naivn a nesmle Soa. "Ale... jen mluv! J pro sebe vemu porozumm!" pesvdovala ho. "Porozum? Tak dobe, uvidme!" Odmlel se a dlouho hledal slova. "Bylo to asi takhle: jednou jsem poloil sm sob otzku, jak by to asi dopadlo, kdyby se do mho postaven dostal Napoleon a nemohl zat svou kariru ani Toulonem, ani Egyptem, ani pechodem pes Mont Blanc, ale msto vech tch krsnch a monumentlnch vc by mu docela vedn stla v cest smn babka, registrtorka, kterou by ovem musel nejdv zabt, aby j mohl z truhly vyfouknout penze (kvli karie, rozum?). Tak tedy: odhodlal by se k tomu, kdyby neml dn vchodisko? Neodradilo by ho, e to je a pli mlo monumentln a... a e to je hch? V mi, e s tmhle problmem jsem si stran moc lmal hlavu a e mi byla hrozn hanba, kdy se mi konen rozbesklo (zistajasna), e by ho to nejen neodradilo, nbr e by ho ani ve snu nenapadlo, aby v tom vidl nco pli mlo monumentlnho... a e by se dokonce divil, co by ho na tom mlo odrazovat! A e kdyby neml nic jinho na vybranou, ani chvli by se nerozmlel a sprovodil by ji ze svta tak, e by ob ani neppla!... Tak u jsem se tedy... tak nerozmlel... a sprovodil jsem ze svta... podle toho znho pkladu... Navlas tak to bylo! Tob

je to k smchu? Ano, Soo, na tomhle je nejsmnj, e to mon tak doopravdy bylo..." Ale Son nic k smchu nebylo. "Mluvte se mnou radi pmo... bez pklad," poprosila jet nesmleji, e ji bylo sotva slyet. Otoil se k n, smutn se na ni zadval a vzal ji za ruce. "A zas m pravdu, Soo. To vecko je pece nesmysl, doista przdn vst! Podvej, sama v, e m matka skoro nic nem. Sestra, kter jen nhodou dostala vzdln, se mus protloukat jako vychovatelka. Vecky sv nadje skldaly jen ve mne. Studoval jsem, ale nemohl jsem se na univerzit pro nedostatek penz udret a musel jsem na as odejt. I kdyby to bylo dl pokraovalo aspo tak, ml jsem nadji (kdyby se okolnosti vyvjely pzniv), e to za deset za dvanct let pece jen dothnu na njakho uitele nebo ednka s tiscirublovm platem... (Odkval to, jako by to ml nauen.) A do t doby by matku umoily starosti a trpen a tak bych j stejn nepomohl, a sestra... no, se sestrou by to mohlo dopadnout jet h!... A koho by taky lkalo cel ivot kolem veho jen tak chodit a od veho se odvracet, zapomenout na matku a s respektem snst napklad kivdu na seste? Pro vlastn? Proto, abych, a je pochovm, ml na krku dal --enu a dti, a ty pak tak nechal bez groe a bez sousta? Tak tedy... tak jsem se rozhodl, e a zskm od t bby penze, upotebm je pro nejbli lta a nebudu trpit matku, zajistm si z nich studium na univerzit i prvn kroky po vystudovn, a to vechno jsem chtl provst velkoryse a radikln, abych si bezpen zajistil celou pt kariru a vykroil po nov, nezvisl cest... Tak... tak, a to je vechno... No, to se v, e jsem babku zabil, to jsem neudlal dobe... ale dost u!" Kdy s nmahou dospl k zvru, byl u konce sil a svsil hlavu. "Ne, ne, tak to nen," zahoekovala Soa. "Copak je mon takhle... ne, tak to nen, tak to nen!" "Vid, k, e to tak nen!... A j ti pece povdl ryz pravdu!" "Jakpak je tohle pravda! Boe mj!" "J pece zabil jen ve, Soo, nepotebnou, odpornou, oklivou ve." "Ale ta ve byl lovk!" "To vm sm, e to nebyla ve," odpovdl a divn se na ni podval. "Ale vdy j mluvm hloup, Soo," dodal. "U dlouho mluvm hloup... Takhle to vbec nen, m plnou pravdu. Dvody byly docela, docela jin!... J u jsem tak dlouho s nikm nemluvil, Soo... Hlava se mi z toho div nerozsko!" Oi mu horen planuly. U skoro blouznil. Po rtech mu pebhal prchav nervzn smv. Pod vm rozohnnm u prokukovala straliv nemohoucnost. Soa pochopila jeho trze. I j u z toho la hlava kolem. A jak podivn mluvil: tak trochu tomu rozumla, ale... "Ale jak to! Jak to! Boe mj!" A zoufale lomila rukama. "Ne, Soo, tak to nen!" zvedl k n pojednou hlavu, jako by ho nhle pekvapila a pobodla njak nov mylenka. "Tak to nen! Radji... radji si mysli (ano, tak to bude skuten lep!), mysli si, e jsem ctidostiv, zvistiv, zl, niemn a mstiv a konen... e mm sklon i k lenstv. (Kdy, tak a je to vechno dohromady! Prve mluvili o tom, e jsem zelel, viml jsem si toho!) Ped chvl jsem ti ekl, e jsem se nemohl na univerzit udret. Ale v, e mon mohl? Na poplatky by mi poslala matka a na obut a oacen i na stravu bych si vydlal sm, urit! Ml jsem monost dvat hodiny, byl bych dostval po padesti kopjkch. Razumichin pece tak pracuje! Ale j na vecko zanevel a nechtl jsem. Ano, pesn tak, zanevel (tohle slovo to dobe vystihuje!). A jako pavouk jsem zalezl do sv komrky. Vak jsi byla v t m noe, sama jsi vidla... A nev, Soo, jak nzk stropy a tsn

svtniky tsn dui i mozek! Jak jsem tu noru nenvidl! A pece jsem z n nechtl ven. Schvln! Cel dny jsem nevychzel a ml jsem odpor k prci ba i k jdlu. Kdy mi Nastasja nco pinesla, tak jsem to sndl, kdy ne, pekal jsem den i tak, naschvl, ze zarputilosti jsem po nikom nic nechtl! V noci jsem neml m svtit, tak jsem leel potm, ale na svky jsem si vydlat nechtl. Ml jsem se uit, ale knihy jsem rozprodal. Na mm stole je na poznmkch a na seitech jet te na prst prachu. Radji jsem leel a pemlel. Pod jen pemlel... A ml jsem takov sny podivn, velijak, darmo mluvit! Jene se mi zrove zaalo zdt, e... Ne, tak to nen! Zas to pletu! Podvej, pitom jsem se pod ptal sm sebe: pro jsem tak hloup, e kdy jsou hloup druz a kdy vm dokonce pozitivn, e hloup jsou, nechci bt sm chytej? Pak jsem piel na to, Soo, e kdybych ml ekat, a vichni zmoud, tak bych se asi nedokal... A jet pozdji jsem piel na to, e to nebude nikdy, e se lid nikdy nezmn a e je nikdo nepedl, e je koda se namhat! Ano, tak je to! To je jejich zkon... Zkon, Soo! Tak je to!... A j u te taky vm, Soo, e ten, kdo m pevn a siln rozum a pevnou vli, me lidi ovldat! Kdo se odv velkch vc, tomu daj za pravdu. Kdo se dovede vysmt vzneenmu, ten se stv jejich zkonodrcem a nejopovlivj ze vech m podle nich nejvt pravdu! Takhle to doposud bylo a navky to takhle bude! Kdo to nevid, je slep!" Raskolnikov se pitom sice stle dval na Sou, ale u nedbal na to, zda mu porozum nebo ne. Tsl se jako v zimnici. Dostal se do jakhosi pochmurnho vytren. (Skuten pespli dlouho s nikm nehovoil!) Soa pochopila, e.ten beztn katechismus se stal jeho vrou a zkonem. "A zrove jsem se dovtpil, Soo," pokraoval zancen, "e moc pipad jen tomu, kdo se odv vzthnout ruku a vzt si ji. Rozhoduje tu jedno jedin: odvit se! A tak jsem piel, poprv v ivot, na mylenku, na kterou pede mnou jet nikdy nikdo nepiel! Nikdo! Nhle mi bylo nad slunce jasn, e nen mon, aby dodnes pod nikdo neml dost toho, chodit kolem tch nechutnost jako kolem hork kae, a neodvil se kopnout do toho veho, a by to letlo k ertu! A j... j se chtl odvit a zavradil jsem... jen a jen se odvit, Soo, to je to cel!" "Ach mlte, mlte!" vykikla se sepjatma rukama Soa. "Odvrtil jste se od Boha a Bh vs zavrhl, dal vs napospas blovi!" "Proto se mi, Soo, kdy jsem tak leel potm, pod zdlo, e se mi do mylenek plete bel, vite?" "Mlte! Nesmjte se, nerouhejte se, vy tomu vbec, ale vbec nerozumte! Ach Boe! Nic, vbec nic nepochopte!" "Ml, Soo, j se vbec nesmju, sm pece vm, e m ponoukal bel. Ml, Soo, ml!" dodal jet jednou zamraen a dtkliv. "To vecko vm. O tom vem jsem se u dost napemlel a naeptal, kdy jsem tenkrt leel potm... O to vechno, o kadou nejmen podrobnost jsem se do krve hdal sm se sebou a vm vecko, vecko. A vechny ty vsty se mi tehdy tak asn zprotivily! Stle jsem na n chtl zapomenout a zat znova, Soo, pestat vanit! Copak si opravdu mysl, e jsem el bezhlav jako hlupk? Ne, el jsem moc chyte, a prv to m zniilo! Nemysli si, j dobe vdl napklad to, e jakmile jsem se vbec zaal sm sebe ptt a muit se, zda mm i nemm prvo na moc, tak na tu moc prvo urit nemm. Anebo jestli si kladu otzku lovk, nebo ve, tak je jasn, e pro mne lovk ve nen, e je ve jen pro takov, kter to vbec nenapadne a kte jdou pmo a dn otzky si nekladou... Jestlie jsem se tolik dn trpil otzkou, jak by se rozhodl Napoleon, jasn u jsem pece ctil, e j Napoleon nejsem... Byly to nekonen, trzniv a jalov dohady, Soo, v kterch jsem se zmtal, a ml jsem jedinou touhu --vecko rzn

odhodit. Chtl jsem zabt bez vytek, Soo, chtl jsem zabt pro sebe, v ist vlastnm zjmu. V tom jsem nechtl lht ani sm sob! Nevradil jsem proto, abych pomohl matce, to je nesmysl! Ani jsem nevradil proto, abych se, a zskm prostedky a moc, stal dobrodincem lidstva! Nesmysl! Spchal jsem to jen tak, jen pro sebe, ve svm vlastnm zjmu, a jestli se pak stanu nm dobrodincem nebo budu cel ivot jako pavouk chytat vecky ostatn do pavuiny a vysvat, o to mi v tu chvli nemohlo jt!... A to hlavn, co jsem chtl tou vradou zskat, nebyly penze, Soo, ne, to nebyly ani tak penze, jako nco jinho... To vecko u te vm... Pochop m: mon e kdybych el dl tou cestou, nikdy bych u dnou vradu nespchal. J chtl zjistit nco jinho, nco jinho mi vedlo ruku: chtl jsem tehdy zjistit, a zjistit co nejrychleji, zda jsem stejn ve jako ostatn, nebo zda jsem lovk. Zda to doku pekroit, nebo nedoku! Zda se odvm nathnout ruku a vzt, nebo neodvm! Zda jsem uboh hmyz, nebo zda mm prvo..." "Zabjet? Zda mte prvo zabjet?" zalomila rukama Soa. "Ach Soo!" vybuchl podrdn a chtl se njak ohradit, ale udlal jen pezravou odmlku. "Neperuuj m, Soo! Chtl jsem t jenom pesvdit, e m tehdy ponoukl bel a teprve pak mi ukzal, e jsem neml prvo udlat ten krok, protoe jsem zrovna takov ve jako vichni! Ztropil si ze m posmch a j te piel k tob! M hosta! Piel bych za tebou, nebt jen ve? Posly: kdy jsem tenkrt k star el, el jsem to, abys vdla, jen zkusit... " "A zabil jste! Zabil!" "Ale jak jsem zabil? Copak takhle se zabj? Copak nkdo jde zabjet tak jako tehdy j? Jednou ti povm, jak to bylo... Copak jsem zabil njakou babku? Sebe jsem zabil, dnou babku! A zrove jsem navdy utloukl sm sebe!... Ale tu babku zavradil bel, a ne j... Ale dost, dost u, Soo, dost! Nech m!" vykikl nhle v hysterickm zoufalstv. "Nech m!" Opel si lokty o kolena a sevel hlavu v dlanch jako v kletch. "Ta bolest!" zapla utran Soa. "Ale co te, co mm dlat te, jen ekni!" zvedl k n hlavu a podval se na ni s tv seklebenou zoufalstvm. "Co m dlat!" vykikla, prudce se vztyila a v och, doposud zalitch slzami, j nhle blsklo: "Vsta!" Chytila ho za rameno; povstal a uasle na ni hledl. "Jdi, a hned te, v tu chvli se postav na nro, poklo se a nejdve zlbej pdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se poklo celmu svtu, do vech ty svtovch stran, a nahlas oznam vem: J jsem vrah! Pak ti Bh znovu vrt ivot. Pjde? Pjde?" ptala se, a tesouc se jako osika, chytila ho za ob ruce, pevn mu je tiskla a uprala na nho planouc pohled. Jej nenadl zancen ho pekvapilo, ba ohromilo. "Ty tedy mysl, abych el do vzen, Soo? Abych se sm udal?" zeptal se ponue. "Vzt na sebe k a vykoupit se jm, to mus udlat." "Ne! J k nim nepjdu, Soo!" "A jak, jak jenom chce t? S m chce t?" hoekovala Soa. "Copak i po tomhle jet me? Jak chce jet mluvit s matkou? (Ach boe, co si ponou, co si te ponou!) Co zle na mn! Ale vdy u ses rozeel s maminkou i se sestrou. Ano, rozeel ses s nimi, rozeel. Paneboe!" vybuchla. "Sm to pece v nejlp! Ale jak, jak vlastn chce t a nemt nikoho! Co si te pone?" "Nebu naivn, Soo," namtl tie. "m jsem se na nich provinil? Pro bych k nim chodil? Co bych jim ekl? To vecko je chimra... Oni sami hub miliny lid, a jet to vydvaj

za ctnost. Jsou to podvodnci a niemov, Soo!... Nikam nepjdu! A co jim eknu --e jsem zavradil, ale penze e jsem se vzt neodvil a schoval je pod kmen?" dodal s jedovatm smkem. "Jet se mi vysmjou a eknou: hlupk, e nevzal. Zbablec a hlupk! Nic, vbec nic nepochop, Soo, nejsou hodni pochopit. Pro bych k nim chodil? Nikam nepjdu. Nebu tak blhov, Soo..." "Utrp se, utrp," tvrdila a pnliv k nmu vztahovala ruce. "Mon e se dlm jet hor," poznamenal zachmuen a trochu zamylen. "Mon e jsem jet, a ne ve, a e jsem pedasn sm sebe odsoudil... Jet budu bojovat." Rty se mu pohrdav zkivily. "Takov k na sob nst! A cel ivot, cel ivot pece!" "Zvyknu mu..." pronesl se zasmuilou soustednost. "Posly," zaal za okamik, "dost u toho ple a k vci: piel jsem ti ct, e u po mn jdou, chtj m dostat..." "Boe!" lekla se Soa. "Propak se ds? Sama chce, abych se el udat, a te se toho lek? Jene j se jen tak nedm. J se jim jet postavm, nic se mnou nezmou. Nemaj ani jeden usvdujc dkaz. Vera jsem byl ve velkm nebezpe a myslel jsem, e u jsem ztracen, ale dnes u se to obrtilo k lepmu. Vechny jejich dkazy jsou hl o dvou koncch, rozum, to znamen, e mu jejich obvinn obrtit ve svj prospch. A tak obrtm, te u vm, jak na to... Ale do ale pjdu urit. Nebt jedn nhody, byli by m mon zatkli u dnes a mon e jet zatknou... Ale na tom nezle, Soo, pobudu si tam a zas m pust... protoe nemaj ani jedin skuten dkaz, a tak mt nebudou, na to ti dvm slovo. A s tm, co maj, m nedostanou tam, kam chtj. Ale dost... J jen abys vdla... A seste a matce to rozmluvm a uklidnm je, o to se postarm... Ostatn, o sestru u je myslm postarno... a tedy i o maminku... To je tak vechno. Bu vak opatrn. Bude m navtvovat ve vzen, a tam budu?" "Jist budu! Budu!" Sedli vedle sebe zkormoucen a znien, jako osaml ztroskotanci vyhozen bou na pust beh. Dval se na Sou a ctil, kolik lsky z n na nho pechz, a nhle se mu kupodivu tce a bolestn sevelo srdce pi pomylen, e je tak milovn. Ano, byl to zvltn a hrozn pocit! el k Son, protoe v n vidl svou posledn nadji a jedin vchodisko; chtl u n odloit alespo dl svho utrpen, a nhle, kdy se mu otevelo jej srdce, vyctil a poznal, e je nekonen neastnj, ne byl pedtm. "Ne, Soo," ekl, "radji za mnou do vzen necho!" Soa neodpovdla, plakala. Uplynulo nkolik minut. "M u sebe k?" optala se nhle, jako by se upamatovala. Hned nepochopil, na se pt. "Nem, vi, e ne? Tum, vezmi si tenhle cypiov. Mm jet jeden, mdn, od Lizavety. Vymnila jsem si ho s Lizavetou, ona mi dala svj kek a j j svj kapul. Budu te nosit Lizavetin a tenhle nos ty. Vezmi si ho... je ode m! Sly, je ode m!" adonila. "Spolen budeme trpt, spolen k poneseme!" "Tak uka!" ekl Raskolnikov. Nechtl ji zarmoutit. Ale vzpt utrhl ruku, kterou u nathl po kku. "Te jet ne, Soo. Radji a pak," dodal, aby ji uklidnil. "Tak dobe, dobe," svolovala horliv. "Pipne si ho pak, a pjde na sebe vzt utrpen. Pijde ke mn a j ti ho navlknu kolem krku, pomodlme se a spolu pjdeme." V tu chvli kdosi zaklepal na dvee.

"Sofjo Semjonovno, smm dle?" ozval se n velmi znm zdvoil hlas. Soa polekan piskoila ke dvem. Do svtnice nakoukla blonat hlava pana Lebezjatnikova. V Lebezjatnikov se tvil vyden. "Jdu za vmi, Sofjo Semjonovno. Promite... Hned jsem si myslel, e vs zde zastihnu," obrtil se nhle na Raskolnikova. "Toti nic jsem si nemyslel... nic takovho... myslel jsem jenom, e..." Ale nhle se od Raskolnikova odvrtil a bez dlouhch vod ekl Son: "Katrina Ivanovna nm tam zelela." Soa vykikla. "Alespo to tak vypad! Ostatn... Nevme si s n rady, prosm vs! Pibhla odnkud, nejsp ji vyhnali a snad j i natloukli... alespo to tak vypad... Bela k pedstavenmu Semjona Zacharye, ale nebyl doma, obdval u njakho jinho generla... Pedstavte si, e se sebrala a rozbhla se tam za nm... k tomu druhmu generlovi, a pedstavte si, nedala se odbt a vyvolala pedstavenho Semjona Zacharye snad pmo od stolu. Mete si domyslet, co se tam semlelo. Samozejm e ji vyhnali. Ona vak vyprv, e mu sama vyinila a e po nm nm hodila. To je dokonce vc ne pravdpodobn --opravdu nechpu, jak je mon, e ji odtamtud jen tak pustili! Te to kdekomu vypravuje, i Amlii Ivanovn, ale plete jedno pes druh, ki a lt jako zbsil... Ano, a tvrd a vykikuje, e kdy ji te vichni opustili, tak pr vezme dti a pjde na ulici s flainetem a dti pr budou zpvat a tancovat a ona tak, budou pr vybrat penze a kad den budou zpvat generlovi pod okny... A pr vid, jak urozen dti venho ednka chod po ulicch ebrotou! mahem dti bije, je tam plno ple. Leu u zpvat Na samot, chlapce tanit, Polinu Michajlovnu tak, trh na kousky vecko atstvo, dl jim z toho jaksi epiky jako hercm a sama chce vzt kastrol a bubnovat na nj msto hudby... Od nikoho si ned ct... Copak je to mon, eknte? To u pestv vechno!" Lebezjatnikov by byl jet pokraoval, ale Soa, kter ho poslouchala bez dechu, nhle popadla pltk a klobouek, po cest se oblkla a vybhla ven. Raskolnikov vyel za n, Lebezjatnikov ho nsledoval. "Urit se zblznila!" dokazoval Raskolnikovovi u na ulici. "Nechtl jsem jen dsit Sofju Semjonovnu, a proto jsem dodal, e to tak vypad, ale je to mimo vekerou pochybnost. Slyel jsem, e pr pi souchotinch se dlaj na mozku takov hrbolky, koda e se nevyznm v medicn. Pesto jsem j vemon domlouval, ale na nic nedb." "Snad jste j nevykldal o hrbolcch?" "O hrbolcch ani ne. To by asi sotva pochopila. Ale j uvauji tak: kdy lovka logicky pesvdte, e vlastn nem pro plakat, tak tak pestane. To je jasn vc. Nebo myslte, e nepestane?" "To by se ilo na svt pli snadno," odpovdl Raskolnikov. "Ale promite, promite. Zajist, pro Katrinu Ivanovnu nen snadn to pochopit, ale vte, e v Pai u byly provedeny serizn pokusy lit choromysln pouhm logickm pesvdovnm? Jist tamj profesor, nedvno zesnul, vdec zvunho jmna, piel na to, e je tak mono lit. Vychz toti z pedpokladu, e u choromyslnch neb o dnou zvltn organickou poruchu, nbr e lenstv je, abych tak ekl, porucha logick, porucha sudku, nesprvn pohled na vci. Dsledn pacientm domlouval a pedstavte si, ml pr dobr vsledky! Ale protoe zrove pedpisoval i sprchy, nejsou ovem vsledky tto lebn metody zaruen... Alespo se tak zd..." Raskolnikov u dvno neposlouchal. Jakmile doli k jeho domu, rozlouil se s Lebezjatnikovem kvnutm hlavy a zmizel v prjezdu. Lebezjatnikov sebou trhl, rozhldl se a

pospchal dl. Raskolnikov chvli stl uprosted sv komrky. Pro jsem se sem vrtil? Rozhlel se po tch zaloutlch odench tapetch, po vrstv prachu, po svm lku... Na dvoe se ozvalo nepetrit pdn buen, jako by tam nkdo nco zatloukal, njak heb... Pistoupil k oknu, vythl se na piky a dlouho, s neobyejnm zaujetm ptral po dvoe. Ale dvr byl przdn, pvodce buen nebylo vidt. V levm kdle bylo tu a tam oteven okno, v oknech stly kvtine s neduivmi pelargniemi. Ped okny se na rch suilo prdlo... Znal to tady vecko nazpam. Odvrtil se a sedl si na divan. Nikdy, jet nikdy si nepipadal tak hrozn osaml! A znovu se mu vrtil pocit, e mon skuten zane Sou nenvidt, a prv te, kdy ji uinil jet neastnj. Pro se j jenom prosil o jej slzy! Pro m takovou potebu niit j ivot? Jak niemnost! "Zstanu sm!" pronesl nhle rozhodnm tnem. "Do vzen za mnou chodit nebude!" Asi za pt minut zvedl hlavu a podivn se usml zvltn mylence: Mon e na nucench pracch je opravdu lp! napadlo ho. Sm nevdl, jak dlouho tak sedl s hlavou peplnnou zmatenmi mylenkami. Nhle se otevely dvee a vstoupila Avdoja Romanovna. V prvn chvli se zarazila na prahu a dvala se na, ale pak pokroila dl a posadila se na idli proti nmu, stejn jako sedla den pedtm. Mlky a trochu neptomn na ni upel oi. "Nezlob se, brate, zaskoila jsem jen na chvilenku," ekla Dua. Tvila se vn, ale ne stroze. Jej pohled byl jasn a mrn. Vidl, e i ona k nmu pila s lskou. "Brate, vm te vecko, docela vecko. Dmitrij Prokofji mi vechno vysvtlil a vyloil. Sthaj t a suuj hloupm a odpornm podezenm... Dmitrij Prokofji m ujistil, e ti nehroz dn nebezpe a e to zbyten bere tak tragicky. Ale j na to hledm jinak a naprosto chpu, jak se v tob vecko bou, i e to roztrpen v tob me zanechat stopy navky. Toho se bojm. Za to, e jsi se s nmi rozeel, t neodsuzuji a nemohu odsuzovat a odpus mi, e jsem ti to pedtm vytkla. Ale ctm sama na sob, e kdyby m potkalo tak velk netst, tak bych odela ode vech. Matce o tom nic neeknu, ale budu o tob neustle mluvit a eknu j tvm jmnem, e pijde velmi brzy. Netrap se kvli n, j ji uklidnm, ale netrap ani ty ji a pij alespo jednou, pamatuj, e to je matka! A te jsem ti pila jen ct (Dua vstala), e kdybys m ppadn poteboval nebo bude nco potebovat... teba cel mj ivot nebo cokoliv... tak zavolej a j pijdu. Sbohem!" Prudce se otoila a zamila ke dvem. "Duo!" zastavil ji Raskolnikov, vstal a pistoupil k n. "Dmitrij Prokofji Razumichin je moc hodn lovk." Dua se sotva znateln zardla. "A co?" zeptala se po krtk odmlce. "Je to lovk inorod a pracovit, estn a schopn velk lsky... Sbohem, Duo." Dua zrudla jako pivoka, ale vzpt se znepokojila: "Ale jak to, brate, copak se opravdu rozchzme navdy, e mi... dv takov odkazy?" "Na tom nezle, sbohem..." Odvrtil se od n a odeel k oknu. Chvli jet stla a s obavou na nho hledla, ale pak ve zmatku odela. Ne, nebyl chladn. V jednom okamiku (tom nejposlednjm) nesmrn zatouil se s n rozlouit, dokonce j to ct, ale neodhodlal se ani stisknout j ruku. Pak by se mon

otsla, a by si vzpomnla, e jsem ji objmal, a ekla by, e jsem j uloupil polben! Ale obstoj ona, nebo neobstoj? poloil si za chvli v duchu otzku. "Ne, neobstoj, takov eny v podobn zkouce neobstoj! Takov nikdy neobstoj..." A pipomnl si Sou. Oknem ho ovanul sv vzduch. Venku nebylo u tak oslniv jasno. Nhle vzal epici a vyel ven. Oveme se nemohl, ba ani nechtl zabvat svm chorobnm stavem. Ale pesto zeteln ctil dsledky neustlho rozechvn a duevn hrzy. A jestlie neleel opravdu nemocen, pak asi prv proto, e to neustl duevn rozechvn ho jet drelo na nohou a pi smyslech, avak njak umle a doasn. Toulal se bez cle. Slunce zapadalo. V posledn dob na nho sedal zvltn smutek. Nebyl nijak srav ani paliv, ale vanulo z nj cosi nemnnho, vnho a bylo mono tuit, e ten chladn umrtvujc smutek potrv nekonen roky, vysovalo to v jakousi vnost na "pdi pdy". Naveer na nho ten pocit zpravidla dolhal jet trznivji. "S takovmihle nesmyslnmi, ist fyzickmi depresemi, zvislmi na tom, jak je zrovna zpad slunce, snadno vyvede njakou hloupost! Nakonec jet pjde k Dun, nejen k Son!" zavrel nenvistn. Uslyel, e na nho kdosi vol. Ohldl se; prkem se k nmu pihnal Lebezjatnikov. "Byl jsem u vs, jen si pedstavte, shnm vs! Jen si pedstavte, provedla, co si vzala do hlavy, a odvedla dti! Museli jsme je se Sofjou Semjonovnou hledat. Tlue do pnve a dti nut tanit. Plou. Zastavuje se s nimi na nroch a ped obchody. Thne za nimi cel dav hlupk. Pojte tam." "A co Soa?" strachoval se Raskolnikov, pospchaje za Lebezjatnikovem. "Je jako smysl zbaven. Toti ne Sofja Semjonovna, ta nen smysl zbaven, ale Katrina Ivanovna. Ale kdy se to tak vezme, je i Sofja Semjonovna jako smysl zbaven. A Katrina Ivanovna, ta tedy pln. Rkm vm, e se nadobro pomtla. Seberou je strnci. Povate, jak to me mt nsledky!... Te chod podle prplavu u -skho mostu, nedaleko od Sofji Semjonovny. Pr krok odsud." Na nbe nedaleko mostu jen ob dva domy od Sonina bytu byl sbh lid. Vtinou to byli chlapci a dvata. Spav, selhvajc hlas Katriny Ivanovny bylo slyet u od mostu. Byla to skuten hrozn podvan, schopn vzbouit celou ulici. Katrina Ivanovna ve svch starch atech, v hebk le a pomakanm slamku, kter se j svezl jako beztvar chuchvalec na stranu, byla opravdu jako smysl zbaven. Byla ubit a utvan. Jej pepadl souchotinsk tv vypadala jet utranji ne jindy (mimoto venku, na slunci vypad kad souchotin chorobnji a nepjemnji ne doma); ale jej rozilen neopadvalo, naopak se stle stupovalo. Osopovala se na dti, kiela na n, domlouvala jim, uila je ped divky, jak maj tanit a co maj zpvat, vtpovala jim, pro je to teba, byla zoufal z jejich nechpavosti, bila je... Ale pak nhle nechvala veho a vniv se obracela k divkm, a jakmile zpozorovala, e se u nich zastavil njak jen trochu slun obleen lovk, hned mu zanala vykldat, e k tomuhle byly dohnny dti "z velmi dobr, ba d se ct aristokratick rodiny". Jakmile zaslechla v davu smch nebo njak kousav slvko, hned se na ty drzouny vrhala a poutla se s nimi do hdky. Nkte se skuten smli, jin jen vrtli hlavou, ale vcelku se kad dval na pomatenou enu a na vystraen dti se zvdavost. Pnev, o n mluvil Lebezjatnikov, byla nadszkou, alespo Raskolnikov ji nevidl, avak msto buen do pnve zanala Katrina Ivanovna vdy, kdy pinutila Poljeku zpvat a Leu a Kolju tanit, tleskat do taktu svmi vyschlmi dlanmi,

dokonce se sama dvala do zpvu, ale pokad j v tom hned pi prvnch tnech zabrnil drsav kael, a z toho vdy znovu upadala do zoufalstv, proklnala svj kael, ba propukala v pl. Nejvce ji vyvdl z mry nek a strach Kolji a Leni. Bylo vidt, e se skuten pokusila nastrojit dti do oblek, jak nosvaj poulin zpvci a zpvaky. Chlapec ml na hlav turban z njak erven a bl ltky a ml pedstavovat Turka. Na Leu u kostm nevybyl, a tak mla na hlav jen ervenou vlnnou pletenou epiku (lpe eeno huku) nebotka Semjona Zacharye a v n zabodnut pelomen bl ptros pro, kter se dochovalo jet po babice Katriny Ivanovny a doposud bylo uloeno v truhle jako rodinn pamtka. Poljeka mla na sob sv jedin ateky. Hledla na matku ustraen a zmaten, ani na krok se od n nehnula, skrvala slzy, domlela se matina duevnho stavu a stle se neklidn rozhlela. Ulice a shluk lid j nahnly ds. Soa chodila Katrin Ivanovn v patch a s plem j domlouvala, aby se okamit vrtila dom. Ale Katrina Ivanovna se nenechala obmkit. "Pesta, Soo, pesta!" drmolila udchan a zajkav mezi kalem, pospchajc o dm dle. "Sama nev, co po mn chce, jsi uinn dt! ekla jsem ti pece, e se k t opil Nmce nevrtm! A vichni vid, a to vid cel Petrohrad, jak jdou po ebrot dti urozenho otce, kter cel ivot zasvtil ve a pravd, a d se ct, umel pi vykonvn svch povinnost. (Katrina Ivanovna u si sestavila dal smylenku a hned j slep uvila.) Asi, asi to vid ten lotr generl! Nebu hloup, Soo, z ehopak te budeme ivi, jen ekni? Tebe u jsme dost vyuili, od tebe u nic nechci! Ach Rodione Romanyi, to jste vy!" vykikla, kdy spatila Raskolnikova, a rozbhla se k nmu: "Vysvtlete, prosm vs, t husice, e nm nic rozumnj-ho nezbv! I flaineti si pijdou na sv, a na ns pece vichni poznaj, e jsme uboh urozen osiel rodina piveden na mizinu, a ten generlek urit pijde o msto, uvidte! Kad den mu budeme chodit pod okna, a a kolem pojede car, padnu na kolena, vecky haranty postavm ped sebe a uku mu je: Ujmi se jich, ochrne! On je ochrnce sirotk, on je milosrdn, ujme se jich, uvidte, a toho generlka... Leo, tenez vous droite! (1) Koljo, te nco zatan ty! Co fuk? U zas fuk! eho, ehopak se boj, blznku! Proboha, co u s nimi mm dlat, Rodione Romanovii! Kdybyste vdl, jak jsou tup! Co s nimi svedu!" ------------(1) Drte se zpma (franc.). A sama div ne s plem (kter j nevadil v nepetritm a nenavnm drmolen) mu ukazovala na plac dti. Raskolnikov se ji pokusil pemluvit, aby se vrtila, a aby zapsobil na jej samolibost, dokonce j ekl, e se pro ni neslu, aby chodila po domech, jako chod flaineti, protoe chce pece bt editelkou penziontu pro lechtick dcerky... "Penziontu, hahaha! A napr a uschne!" rozesmla se Katrina Ivanovna, ale hned se schvcen rozkalala. "Kdepak, Rodione Romanyi, ten sen je pry! Vichni ns nechali na holikch!... A ten praiv generl... Vte, Rodione Romanyi, e jsem po nm hodila kalamem? Byl tam v pedsni pi ruce vedle podpisovho archu, tak jsem se taky podepsala, a pak jsem ho po nm hodila a utekla jsem. Ach, niemov, niemov! Ale co je mi po kom, te je budu ivit sama, nebudu ped nikm klekat! U jsme se j dost natrpili!" Ukzala na Sou. "Poljeko, kolik jste vybrali, uka! Co? Jenom dv kopjky? Hnusn lid! Nic nedaj, jen za nmi bhaj s vyplazenmi jazyky! Propak se tamhleten ulpas tak kleb?" Ukzala na nkoho v davu. "To vecko proto, e ten Kolja je takov devo, to je hrza! Co je ti, Poljeko? Mluv se mnou francouzsky, parlez moi francais! Uila jsem t pece, zn pece nkolik vt!... Jak jinak jim ukeme, e jste z lep rodiny, e jste dobe vychovan dti, a ne njac obyejn flaineti, e nedlme na ulici ledajak kapary, ale zpvme vybran

romance... Ach tak! Copak budeme zpvat? Pod m peruujete a my... vte, zastavili jsme se tu proto, abychom se dohodli, co mme zpvat, nco takovho, pi em by mohl Kolja zrove tancovat... protoe, vm to ani nemusm kat, tohle vecko dlme bez ppravy, musme se domluvit a vecko si jaksepat nacviit a pak pjdeme na Nvsk, tam je mnohem vc lepch lid a tam si ns hned vimnou. Lea zn Na samot... pod jen Na samot, Na samot, to zpv kdekdo! My musme zpvat nco mnohem vybranjho... Tak copak sis vymyslela, Poljo, aspo ty mamince pomoz! Ta pam, ta moje pam, jinak bych si vzpomnla! Nebudeme pece zpvat Husar avli tas! Pojte, zazpvme francouzsky Cinq sous! Pece jsem vs to uila, no tak! Hlavn, e jak to bude francouzsky, hned vichni uvid, e jste lechtick dti, a to bude mnohem dojmavj... Taky by lo Malborough s'en va-t-en guerre! To je pece ryze dtsk psnika a zpv se jako ukolbavka ve vech aristokratickch domech: Malborough s'en va-t-en guerre, Ne sait quand reviendra...(1) ---------(1) Malbruk na vojnu jede, kdy vrt se, v Bh (franc.). spustila. "Ale ne, radji, Cinq sous! Tak, Koljo, ruce v bok, honem, a ty, Leo, se to a zase obrcen a my s Poljekou vm budeme zpvat a tleskat! Cinq sous, cinq sous Pour monter notre mnage... (2) -------------(2) Pt sous, pt sous na zazen na domcnosti (franc.) Eheheh!" zaala se zmtat kalem. "Uprav si ateky, Poljeko, spadla ti ramnka," poznamenala, s nmahou vydechujc. "Te se muste zvl slun a vybran chovat, aby vichni vidli, e jste lechtick dti. J tenkrt pece kala, e ten ivtek muste stihnout del a ze dvou dl! To m z tch svch rad, Soo, to bylo pod: krat, jen krat, a jak te to dt vypad... A u zase vichni brete! Zblznili jste se? No tak, Koljo, zani u, boe, to je stran dt! Cinq sous, cinq sous... U zas njak vojk! Co tu zas chce?" Davem se skuten prodral strnk. Ale v te chvli se piblil njak pn v ednick uniform a v plti, serizn, asi tak padestilet ednk s dem na krku (to bylo velmi pjemn Katrin Ivanovn a zapsobilo to na strnka) a mlky Katrin Ivanovn podal jasn zelenou trublovku. Ve tvi ml vepsn upmn soucit. Katrina Ivanovna penze pijala a uctiv, ba okzale se mu poklonila. "Dkuji vm, veleven pane," nasadila zvysoka, "piny, kter ns dohnaly... vezmi ty penze, Poljeko. Tak vid, jet jsou na svt ulechtil a velkodun lid, okamit ochotn pomoci uboh lechtin v netst. Mte ped sebou, veleven pane, sirotky z lep rodiny, dokonce mono ct ist aristokratickho pvodu... Ale tamten generlek sedl nad tetvkem... zaal dupat, e ho vytrhuji... Vae Excelence, km mu, zastate se sirotk, vdy jste, povdm, dobe znal nebotka Semjona Zacharye, a protoe jeho vlastn dceru nejniemnj niema kiv nakl prv v den jeho smrti... U zas ten vojk! Zastate se ns!" zakiela na ednka. "Co na ns pod dotr? U jsme sem ped jednm utekli z Mansk... co ns nenech na pokoji, hlupku!" "Protoe tohle je na ulicch zakzno, prosm. Nerate tropit vtrnosti!" "Ty sm dl vtrnosti! To je jako kdybych chodila s flainetem, co je ti do toho?" "I na flainet muste mt povolen, ale vy tady svvolnm a nepatinm zpsobem srocujete lidi. Kde rate bydlet?" "Jakpak povolen!" rozkikla se Katrina Ivanovna. "Dneska jsem pochovala mue, tak jakpak povolen!" "Milostiv, milostiv, uklidnte se," zaal ednk. "Pojte, odvedu vs... Tady ped lidmi se to nehod... nejste zdrva..." "Ven pane, ven pane, vy tomu nerozumte!" kiela Katrina Ivanovna. "My te

pjdeme na Nvsk! Soo! Soo! Kam se podla? Tak ple! Co to s vmi se vemi je!... Koljo, Leo, kampak utkte?" zdsila se nhle. "Ach dti hloup! Kampak to b!" Kolja a Lea toti, k smrti vyden sbhem lid a ztetnostmi pomaten matky a poslze i strnkem, kter je chtl sebrat a nkam odvst, zistajasna, jako by se domluvili, se chytli za ruce a horempdem utkali pry. Neastn Katrina Ivanovna se s nkem a plem rozbhla za nimi. Na bc, plac a udchanou enu byl hrozn, srdceryvn pohled. Soa a Poljeka se pustily za n. "Chy je, chy je, Soo! Ach vy hloup, nevdn dti!... Poljo, chy je... Dlm to pece kvli vm..." V prudkm bhu kloptla a upadla. "Udeila se, krvc! Boe mj!" pla Soa a sklnla se nad n. Lid se sbhli a shlukli kolem nich. Raskolnikov a Lebezjatnikov tam byli mezi prvnmi. Tak ednk k nim pospil a za nm i strnk, kter nco neuritho zavrel a mvl rukou, tue, e to jen tak neskon. "Rozejdte se! Rozejdte se!" rozhnl tlac se lidi. "Umr!" vykikl kdosi. "Zblznila se!" ekl jin. "Boe, chra ns veho zlho!" pokiovala se njak ena. "Dve a chlapeka chytili? Aha, tamhle je vedou, ta nejstar je dohonila... Vida je, maznky!" Kdy si vak lpe vimli Katriny Ivanovny, zjistili, e se vbec neporanila o kmen, jak myslela Soa, ale e krev, kter zbarvila dlabu, j vytryskla z prsou a z hrdla. "To znm, to u jsem vidl," ekl ednk Raskolnikovovi a Lebezjatnikovovi, "to jsou souchotiny, prosm, to se takhle vyval krev a zadus. Zrovna tak to nedvno bylo s jednou mou pbuznou, byl jsem u toho, na pldruh sklenice... a zistajasna, prosm... Ale co te s n, ume nm tady..." "Sem, sem, ke mn!" pla Soa. "Bydlm tady!... Tady v tom druhm dom... Rychle, rychle ji odneste ke mn!" bhala od jednoho k druhmu. "Honem pro doktora!... Ach Boe!" Zsluhou ednka byl zjednn podek, strnk dokonce pomhal Katrinu Ivanovnu penst. K Son ji donesli polomrtvou a poloili ji na postel. Chrlen krve pokraovalo, ale jak se zdlo, pichzela k sob. Do svtnice veli se Soou Raskolnikov, Lebezjatnikov, ednk a strnk, kter pedtm rozehnal dav, z nho se nkte tlaili a ke dvem. Poljeka pivedla za ruku Kolju a Leu, tesouc se a plac. Pibhli i od Kapernaumovovch --on sm, chrom a ilhav, nevzhledn lovk s vlasy a licousy trcmi jako ttiny, jeho napohled zakiknut ena a nkolik jejich dt s vyjeven otevenmi sty. Mezi vemi tmi zvdavci se nhle objevil i Svidrigajlov. Raskolnikov se na nho podval s divem, nechpal, kde se tu vzal, protoe si nevzpomnal, e by ho byl vidl v davu na ulici. Dohadovali se o lkai a o knzi. ednk sice Raskolnikovovi poeptal, e doktor u je asi zbyten, ale pece byl pro to, aby pro nho poslali. Bel k nmu sm Kapernaumov. Katrin Ivanovn zatm trochu odlehlo na prsou, krvcen se na chvli zastavilo. Dvala se bolestnm, ale pozornm a pronikavm pohledem na bledou, chvjc se Sou, kter j strala tkem krpje potu z ela; pak poprosila, aby ji pozvedli. Posadili ji na posteli a pidrovali z obou stran. "Kde jsou dti?" zeptala se zemdlenm hlasem. "Pivedla jsi je, Poljo? Vy hlupci! Propak jste utkali, no?... Ach!" Vyprahl rty mla jet cel zkrvaven. Zatkala kolem sebe oima, rozhlela se: "Takhle bydl, Soo! Ani jedinkrt jsem u tebe nebyla, a te..." Utrpn se na ni podvala: "Vysli jsme t, Soo... Poljo, Leo, Koljo, pojte sem... Tady je m vecky, Soo,

vezmi si je... z ruky do ruky... se mnou je amen!... U je po vem! Ach!... Polote m, a si aspo pi umrn odpoinu..." Uloili ji opt na polt. "Co? Knze?... Nen teba... Kde byste na to vzali rubl...? J nemm dn hchy!... Bh mi mus odpustit i tak... Dobe v, co jsem zkusila!... A jestli neodpust, tak a!" Upadala stle hloubji do neklidnho blouznn. Obas sebou trhla, zatkala kolem sebe oima a na chvli poznvala vechny kolem sebe, ale vdom bylo vzpt zastrno blouznnm. Oddychovala spav a namhav, cosi j ako by j klokotalo v hrdle. "km mu: Vae Excelence," vykikovala, lapajc za kadm slovem po dechu, "ta Amlie Ludvigovna... ach, Leo, Koljo! Ruiky v bok a honem honem, glissez, glissez, pas-debasque! Dupej nokama... Chovej se jako pvabn hoek. Du hast Diamanten und Perlen... (1) -----------(1) M diamanty a perly... (nm.) Jak je to dl? To tak zazpvat... Du hast die schnsten Augen, Mdchen, was willst du mehr? (1) -----------(1) M nejkrsnj oi, dve, co jet chce? (nm.) To bych ekla! Was willst du mehr --nco si vymysl, paez!... Ach tak, jet tohle: V polednm ru v dol Dagestnu... Ach, jak jsem to mla rda!... Tuhle romanci jsem zboovala, Poljeko!... V, tvj otec ji zpval... jet jako enich... Kde jsou ty asy!... Tu, tu bychom mli zazpvat! Ale jak je to, jak to jen je... zapomnla jsem u... Napovzte mi pece, jak to je!" Byla bez sebe rozilenm a vzpnala se na polti. Konen spustila dsiv chraptivm a selhvajcm hlasem, pjc a lapajc po dechu pi kadm slov a s vrazeem stle vt hrzy: V polednm ru!!... V dol!... Dagestnu!... S olovem v hrudi!... "Vae Excelence!" vykikla nhle, e to drsalo srdce, a z o j vytryskly slzy. "Zastate se sirotk! Pamatujte pece na pohostinstv nebotka Semjona Zacharye!... D se dokonce ct aristokratickho!... Ach!" trhla sebou nhle, jak se opt vzpamatovala, a skoro s hrzou se dvala na kolemstojc, hned vak poznala Sou. "Soo, Soo!" ekla mrn a laskav, jako by se divila, e ji ped sebou vid. "Soo, milku, tys tu tak?" Znovu ji posadili. "Dost!... Konec!... Sbohem, uboako!... Utvali herku!... Ztrhali ji!" vykikla zoufale a nenvistn a hlava j prudce padla na polt. Znovu ji obestely mrkoty, ale tyto posledn mrkoty netrvaly dlouho. Jej voskov lut vyzbl obliej se zvrtil dozadu, sta se otevela, nohy se keovit nathly. Hluboce vydechla a skonala. Soa klesla na jej mrtv tlo, objala je rukama a strnula v t poloze, s hlavou pitisknutou k neboinm vyschlm prsm. Poljeka pilnula k matinm nohm a s usedavm plem je lbala. Kolja a Lea sice jet nechpali, co se stalo, ale v pedtue ehosi stranho chytili jeden druhho obma rukama za ramnka, vykulili na sebe oka a nhle souasn oteveli sta a dali se do kiku. Oba byli pod jet v kostmech --Kolja v turbanu a Lea v epice s ptrosm prem. A jak se zistajasna octl na posteli vedle Katriny Ivanovny jej "estn diplom"? Opravdu, leel u polte, Raskolnikov ho vidl. Poodeel k oknu. Piskoil k nmu Lebezjatnikov. "Zemela!" ekl. "Rodione Romanovii, na slovko!" pistoupil k Raskolnikovovi Svidrigajlov. Lebezjatnikov mu okamit udlal msto a taktn se sthl do pozad Svidrigajlov odvedl udivenho Raskolnikova jet dle do kouta pokoje. "Celou tu patlii, to znamen poheb a

ostatn, beru na sebe. To vte, potebovali by penze, a ekl jsem vm pece, e mm nco nazbyt. Ta dv psklata a Poljeku umstm v njakm lepm sirotm tulku a ulom pro kadho a do plnoletosti po tisci pti stech rublech kapitlu, aby Sofja Semjonovna mohla bt opravdu bez starosti! A i ji vythnu z bahna, protoe to je hodn dve, vite? Tak tedy, prosm, vyite Avdoje Romanovn, e jsem jejch deset tisc pouil tmto zpsobem." "Ceho vlastn chcete tou svou nhlou dobroinnost doclit?" zeptal se Raskolnikov. "Ech vy nedviv love!" rozesml se Svidrigajlov. "ekl jsem vm pece, e ty penze nepotebuji. Copak nepipoutte, e to mohu udlat jen tak, z lidskosti? To pece nebyla ve," ukzal prstem do rohu, kde leela zesnul, "jako njak star lichvka. Uznejte pece, m opravdu t Luin a pchat niemnosti, nebo ona umt? A kdybych nepomohl j, tak pece napklad tady Poljeku stihne stejn dl..." ekl to s jakousi spikleneckou veselou rozpustilost a upen se pitom na Raskolnikova dval. Raskolnikov zbledl a ustrnul -slyel sv vlastn slova, kter ekl Son. Prudce ucouvl a vytetil na Svidrigajlova oi. "Jak... jak to vte?" zaeptal, zajkaje se. "J pece bydlm hned tady za zd u madame Resslichov. Tady je Kapernaumov, a tam m star oddan ptelkyn madame Resslichov. Jsem soused prosm." "Vy?" "J!" ohbal se smchem Svidrigajlov. "A mohu vm dt estn slovo, nejmilej Rodione Romanovii, e jste m asn zaujal. ekl jsem vm pece, e se dohodneme, pedpovdl jsem vm to, a vidte, dohodli jsme se. A uvidte, jak jsem snenliv. Uvidte, e se se mnou d vyjt..." Dl est I Raskolnikov proval podivn dob: jako by ho nhle obestela mlha a uzavela ho v bezvchodn, tiv samot. Kdy si to dob mnohem pozdji pipomnal, vysvtloval si to tak, e jeho vdom tehdy obas slblo, a tak to s nkolika pestvkami pokraovalo a do katastrofy. Nezvratn se pak pesvdil, e se tenkrt v mnohm mlil, napklad v trvn a posloupnosti nkterch dj. Bu jak bu, kdy se pozdji na vecko rozpomnal a chtl si to ujasnit, dovdl se mnoh o sob samm u ve svtle toho, co slyel od jinch. Pletl si napklad jednu udlost s druhou, jinou zas pokldal za dsledek pin, kter existovaly jen v jeho fantazii. Chvlemi ho rozechvval chorobn trzniv neklid, kter perstal a v panick strach. Jak si vak vzpomnal, byly i minuty, hodiny a mon cel dni, kter byly v protikladu k pedchozmu strachu vyplnny apati, apati pipomnajc chorobn lhostejn stav nkterch umrajcch. A vbec jako by v tch poslednch dnech sm utkal ped jasnm a plnm pochopenm sv situace; nejvce ho tily nkter paliv problmy vyadujc okamitho vysvtlen, a pece by se byl tak rd nkterch starost zbavil a uprchl ped nimi, akoliv v jeho situaci mohla bt takov lehkomyslnost osudn a svrchovan zhoubn. Zvlt ho znepokojoval Svidrigajlov. Dokonce bylo mon ct, e Svidrigajlov se mu postavil do cesty jako pekka, kterou nebyl s to pekroit. Od okamiku, kdy mu Svidrigajlov v den smrti Katriny Ivanovny u Soni ekl ona tak dsiv a tak prhledn slova, byl naruen obvykl chod jeho mylenek. Ale pestoe ho ta nov okolnost tolik znepokojovala, nijak zvl nespchal, aby do n vnesl jasno. Obas, kdy se nenadle octl nkde v odlehl a zastren konin msta, v njak uboh hospdce sm a sm v zadumn

za stolem, ani mohl dobe ct, jak se tam dostal, vzpomnal si nhle na Svidrigajlova a s nesmrnou pronikavost a rozechvnm si uvdomoval, e by se ml s tm lovkem co nejrychleji domluvit a s konenou platnost vyeit vechny nejasnosti. Jednou, kdy zael a nkam za msto, dokonce si vsugeroval, e tam ek na Svidrigajlova a e si tam s nm domluvil schzku. Jindy procitl ped svtnm kdesi na hol zemi v kov a st se domlel, jak se tam zatoulal. Ostatn bhem tch dvou nebo t dn po skonu Katriny Ivanovny vidl Svidrigajlova u asi dvakrt, vtinou u Soni, k n jen tak bez dvodu a skoro vdy jen na chvilku zachzel. Pokad spolu vymnili jen nkolik strunch vt a ani jedinkrt se nedotkli stejnho bodu, jako by mezi nimi existovala nepsan mluva, e o tom doasn poml. Tlo Katriny Ivanovny dosud leelo v rakvi. Svidrigajlov sjednval poheb a ml mnoho starost. Tak Soa mla pln ruce prce. Pi poslednm setkn ekl Svidrigajlov Raskolnikovovi, e dti Katriny lvanovny u zaopatil, a to velmi uspokojiv; dky njakm svm stykm pr nael osoby, jejich piinnm se podailo vechny ti sirotky okamit umstit v stavech, kde o n bude velmi dobe postarno; i penze, kter jim uloil, pr k tomu dopomohly, protoe umstit majetn sirotky pr je mnohem snaz ne umstit nemajetn. Zmnil se v njakm smyslu i o Son, slbil, e v nejblich dnech sm zajde k Raskolnikovovi, a podotkl, e "by se s nm rd poradil a prohovoil s nm mnoho vc..." Hovoili na chodb nad schody. Svidrigajlov hledl Raskolnikovovi pmo do o a nhle, po krtk odmlce, se tie zeptal: "Propak jste, Rodione Romanyi, jako nmsn? Opravdu! Poslouchte m a dvte se na mne, ale jako byste zhola nic nevnmal. Vzchopte se pece! Musme si pohovoit, koda jen, e je tolik neodkladnch vc, vlastnch i cizch... Ach Rodione Romanyi," dodal najednou, "vichni potebujeme vzduch, vzduch, vzduch... Hlavn vzduch!" Vtom ustoupil, uvoloval cestu pichzejcmu knzi a almistovi, kte li slouit zdun mi. Svidrigajlov zadil, aby byla slouena dvakrt denn, pesn jak se patilo. K Raskolnikovovi u se nevrtil a odeel. Raskolnikov chvli nerozhodn stl a pak vstoupil za knzem do Sonina bytu. Postavil se ve dvech. Tie, dstojn a truchliv zaaly obady. Tv v tv pojmu smrti a pi pmm styku s n proval vdy cosi tivho a mysticky dsnho, a to u od dtstv; a pak, jak dvno u neslyel zdun mi! Tady bylo mimoto jet nco jinho, pli hroznho a zneklidujcho. Dval se na dti -vechny kleely u rakve, Poljeka vzlykala. Za nimi se modlila Soa, tie a jakoby ustraen plac. Ale vdy se na mne v tyto dny ani jednou nepodvala a nepromluvila se mnou ani slovo, napadlo nhle Raskolnikova. Slunce jasn proudilo do svtnice, z kadidelnice se valila klubka dmu, knz odkval: "Lehk odpoinut dej j, Pane!" Raskolnikov zstal do konce obadu. Kdy se knz louil a kdy jim ehnal, podivn se rozhlel. Po obadech pistoupil Raskolnikov k Son. Ta ho nhle vzala za ob ruce a sklonila hlavu na jeho rameno. Raskolnikov byl tm kratikm gestem a ohromen --pmo uasl, e neprojevila ani petku odporu, ani stn opovren, e se j ani trochu nechvly ruce! To u se dalo opravdu mluvit o skoro nekonenm sebeponen. Tak si to alespo vyloil. Soa neekla ani slovo. Raskolnikov j stiskl ruku a odeel. Padla na nho nesmrn tha. Kdyby byl v tu chvli mohl ped vm nkam zalzt a zstat tam pln sm teba cel ivot, byl by to pokldal za tst. Jene v posledn dob, akoliv celkem byl stle sm, marn hledal pocit samoty. Nkdy si vyel za msto a na hlavn silnici, jednou zael i do jakhosi leska, ale m odlehlej byla msta, kde se ocital, tm bezprostednji pocioval n blzkost, n jitivou ptomnost, ne snad dsivou, avak popuzujc, take se kvapn vracval do msta, ztrcel se v davu, vchzel do hospdek a krem, chodil po Vetenickm trhu a Sennm nmst.

Vude tam mu bylo skoro volnji, dokonce se tam ctil osamlej. V jedn pivnici vpodveer zpvali; vydrel tam poslouchat celou hodinu, a jak si vzpomnal, bylo mu skoro krsn. Ale nakonec ho pepadl neklid i tam, jako by se nhle opt probudil ervoto v jeho svdom. Sedm si tu a poslouchm si zpv, napadlo ho, copak to jde? Ale hned sm vyctil, e ho hrye jet nco jinho, nco, co vol po okamitm vyeen, co se vak vzpr pochopen i jakmukoli vyjden. Vecko se zamotvalo do jakhosi klubka. Ne, radji se znova s nkm prt! Radji se znova stetnout s Porfirijem nebo se Svidrigajlovem... U aby m znova nkdo vyprovokoval, nkdo napadl... Ano, ano! pemtal. Vyel z pivnice a div se venku nedal na tk. Vzpomnka na Duu a na matku v nm nhle probudila skoro panick strach. Prv tu noc se ped svtnm probudil ve kov na Kovm ostrov promrzl a zimnin roztesen; zamil dom a piel tam asn rno. Po nkolikahodinovm spnku zimnice ustala, ale kdy procitl, bylo u hodn pozd --dv hodiny odpoledne. Vzpomnl si, e toho dne byl poheb Katriny Ivanovny, a potilo ho, e na nm nebyl. Nastasja mu pinesla obd; jedl a pil s nramnou chut, div ne hltavost. Hlavu ml jasnj a vbec se ctil klidnj ne v tch tech poslednch dnech. Dokonce se letmo podivil svm dvjm zchvatm panickho strachu. Otevely se dvee a vstoupil Razumichin. "Vida, j! Tak mu nic nen!" ekl, vzal idli a posadil se ke stolu proti Raskolnikovovi. Byl rozilen a nijak se to nepokouel skrt. Mluvil zejm nazloben, ale pitom nezrychloval ani pli nezesiloval hlas. A se zdlo, e si pedsevzal cosi zvltnho a dokonce extravagantnho. "Posly," spustil energicky, "mn na vs vech houby zle, ale ze veho, co vidm, je mi jasn, e na to svm rozumem nestam. Jen si, prosm t, nemysli, e jsem t piel vyslchat. Kalu na to! Nezajm m to! Kdybys mi te sm chtl vykldat vechna ta vae tajemstv, tak bych t mon ani nechtl poslouchat, odeel bych a vykalal bych se ti na to! Piel jsem jen proto, abych u jednou osobn zjistil hlavn to, jestli je pravda, e jsi zelel. V, o tob koluj povsti (tam nkde, zkrtka), e jsi mon zelel nebo e do toho nem daleko. Piznm se ti, e jsem se u sm piklnl k tomu nzoru, kdy jsem byl svdkem za prv toho, jak hloup a skoro ohavn (a naprosto nevysvtliteln) jedn, a za druh toho, jak ses nedvno zachoval k matce a seste. Jen vyvrhel a niema, kdy ne lenec, by se k nim mohl zachovat tak jako ty. Jsi tedy nejsp len..." "Kdys je naposled vidl?" "Ped chvl. Copak tys u nich od t doby nebyl? Kde se potlouk, prosm t, jsem tu dneska u potet! Tv matka se vera vn roznemohla. Vzpomnla si, e za tebou pjde, Avdoja Romanovna j vemon brnila, ale nedala si ct, pr kdy je nemocn, kdy se mu mate mozek, kdo mu me jet pomoct, ne-li matka? Pili jsme sem vichni, nemohli jsme ji pece nechat samotnou. A k tvm dvem jsme j domlouvali. Ale tys nebyl doma. Tadyhle sedla, ekala asi deset minut, my nad n mlky stli. Pak vstala a ekla: Vychz z domu --tak to je zdrv a na matku zapomnl! Neslu se, je to hanba pro matku, aby stla za dvemi a doproovala se jeho lsky jako almuny. Kdy se vrtila dom, ulehla a te le v horece. Pr: Pro tu svou, jak vidm, as m! Tou tvou mysl Sofju Semjonovnu, tvou nevstu nebo milenku, sm nevm. Vydal jsem se tedy hned za Sofjou Semjonovnou, protoe jsem, to v, chtl mt co nejdve jasno, pijdu tam, ale tam stoj rakev, plou tam dti a Sofja Semjonovna jim zkou ern ateky. Ale po tob ani vidu. Podval jsem se, omluvil se a zase jsem el, a Avdoje Romanovn jsem povdl, co jsem zjistil. Je to zejm nesmysl, dnou svou nem, nejsp je tedy opravdu len. Ale ty si tu sed a cpe se hovzm, jako bys ti dni nejed. Pravda, len jed tak, ale j vidm, e ty, akoli jsi se

mnou nepromluvil ani slovo... len nejsi! Na to mohu dt krk. Jsi vecko jin, jen ne len! A tak u toho mm dost, protoe je tu njak tajemstv, njak zhada, a j si s vaimi zhadami nemnm lmat hlavu! Te jsem k tob zael jen tak, abych se trochu vymluvil, abych si ulevil, " uzavel zvedaje se. "Ale je mi docela jasn, co udlm!" "Copak tedy udl?" "Co je ti do toho, co udlm?" "Snad se nepjde opt?" "Jak... jak to v?" "To je tak tk!" Razumichin chvli mlel. "Tys to ml vdycky v hlav docela v podku a nikdy, nikdy jsi nebyl len," ekl nhle vele. "M pravdu: jdu pt! Sbohem!" A chtl jt. "Razumichine, pedevrem, tum, jsem o tob mluvil se sestrou." "O mn? Ale... kde ses s n mohl pedevrem setkat?" zarazil se Razumichin, a dokonce trochu zbledl. Bylo vidt, jak v nm hrklo. "Pila za mnou, sedla tu a hovoili jsme." "Pila!" "Ano, pila!" "A cos j kal... myslm, cos j kal o mn?" "ekl jsem j, e jsi hodn, poctiv a snaiv lovk. e ji miluje, jsem j nekal, to v sama." "Jak to, e to v sama?" "Jakpak by nevdla! A odejdu kamkoliv, a se se mnou stane cokoliv, bdi nad nimi! Svuji je, abych tak ekl, do tvch rukou, Razumichine. Dlm to, protoe vm, jak ji m rd, a protoe jsem pesvden o tvch ryzch myslech. A vm taky, e ona me mt rda tebe, ba dokonce e t mon u rda m. Te ekni sm, co je pro tebe lep --pt nebo nept?" "Roko!... V... No... Ale ne! A kam se tedy vlastn chyst? Ale jestli to je tajemstv, tak ne! Vak j... vak j na to tajemstv pijdu... A jsem pesvden, e je to urit njak pitomost, nco stran nafouknutho, njak tvj rozmar. Ale jinak jsi skvl lovk! Skvl lovk!" "Zrovna jsem ti chtl ct, ale tys m peruil, ano, es toti doel k velmi rozumnmu zvru, e nebude ptrat po tch zhadch a tajemstvch. Nestarej se o to prozatm, nelam si tm hlavu! Vecko se vas dov, pesn a to bude teba. Vera mi jist mu ekl, e vichni potebujeme vzduch, vzduch, vzduch! Chci k nmu zajt a vyptat se, co tm myslel." Razumichin stl zahlouban do vzruench vah. Nhle ho napadlo: Zapletl se do politickho spiknut! To je to! M ped sebou njak rozhodujc in --to je oividn! Jin vysvtlen nen... a Dua o tom v... "Tak tedy Avdoja Romanovna t navtvuje," vyrel vznamn jednotliv slova, "a ty se chyst jt k nkomu, kdo tvrd, e je teba vc vzduchu, vzduchu a... a to znamen, e i ten dopis... e to je taky nco takovho," uzavel jakoby pro sebe. "Jak dopis?" "Dostala dnes njak dopis, kter ji velmi rozruil. Velmi! A pespli. Zaal jsem o tob, ale poprosila m, abych mlel. Pak... pak mi ekla, e se mon co nevidt rozloume, a hned mi za nco zaala vele dkovat. Pak odela do svho pokoje a zamkla se tam." "k, e dostala dopis?" opil zamylen Raskolnikov. "Ano, dopis. Copak o tom nev? Hm."

Oba chvli mleli. "Sbohem, Rodione. V, kamarde... jednu chvli jsem... ale ne, sbohem! V, jednu chvli... Tak sbohem! J taky spchm. Pt nebudu. U to nen teba... blbost!" Ml naspch; byl u venku a u za sebou dovral dvee, ale vtom je opt otevel a ekl uhbaje oima: "Jet nco! Vzpomn si na tu vradu, na tu, co ji Porfirij... t staeny? Tak abys vdl, vrah u je dopaden, doznal se sm a sm se tak usvdil. Je to jeden z tch dlnk, z tch natra, jen si to pedstav, vzpomn si, jak jsem je tady hjil? Vil bys, e celou tu scnu - ten smch a tu rvaku na schodech --sehrl se svm kamardem k odvrcen pozornosti ve chvli, kdy tamti, domovnk a dva svdci, li nahoru? Takov vychytralost, takov duchaptomnost od toho holobrdka! Pmo k neuven! Ale sm to vysvtlil, sm se ke vemu doznal! Podn jsem se seknul! To mus bt gnius v petvce a vynalzavosti, gnius ve svdn stopy --tak nen divu! A e mu povolily nervy a e se piznal, vm mu jet sp. Je to njak pravdpodobnj... To jsem se ale seknul, to jsem se seknul! Krk jsem za n dval!" "Jak ses to prosm t dovdl a pro t to tak zajm?" zeptal se s netajenm vzruenm Raskolnikov. "Aby ne! Jet se ptej, pro m to zajm! Od Porfirije jsem se to dovdl, jako vecko ostatn. Mimochodem, ekl mi skoro vecko." "Porfirij?" "Porfirij." "A co... co tomu k on?" zeptal se rozechvn Raskolnikov. "Vecko mi vborn vysvtlil. Psychologicky, jak on to dovede." "On ti to vysvtlil? Sm ti to vysvtloval?" "Sm, sm. Sbohem! Nkdy ti o tom povm vc, ale te spchm. V... jednu chvli jsem si myslel... Ale ne, a pak!... Pro bych te pil? Tys m opojil i bez vna. Ano, jsem opil, Roko! Jsem opil, akoliv jsem nic nepil. Tak sbohem, pijdu zas co nevidt." Odeel. Ano, urit m prsty v politickm spiknut! K tomu svatmu pesvden dospval Razumichin, kdy pomalu schzel ze schod. Sestru do toho zathl tak, to je pi povaze Avdoji Romanovny snadno mon. Maj schzky... I ona u leccos naznaila. Z nkterch jejch slov... slvek... a narek je to pece jasn! Jak jinak si ten hrozn zmatek vysvtlit? Hm? A j u myslel... Paneboe, co m to jen napadlo! Ano, zmtlo m to, kivdil jsem mu! To tenkrt na chodb pod lampou m tak zmtl. Brr! Jak m mohlo nco tak odpornho, hrubho a nzkho napadnout! Mikolka je pak, e se piznal... A jak je te rzem jasn i vecko, co bylo dve! Ta jeho nemoc tehdy, vecky ty jeho podivn kousky, a jak u dokonce dv, jak u dv, na univerzit, bval vdy zamraen a nevldn... Ale co znamen ten dnen dopis? Mm podezen, e... Hmm. No, vak to vecko zjistm. Kdy si uvdomil, jak a co je s Dunkou, trhl sebou a skoro se rozbhl. Raskolnikov ihned po Razumichinov odchodu vstal, piskoil k oknu, peel z kouta do kouta tak prudce, jako by zapomnl, jak tsn je jeho komrka a... znova usedl na divan. Byl jako znovuzrozen --ekal ho nov zpas, a to bylo vchodisko! Ano, to znamenalo, e nael vchodisko! Vdy u bylo vecko k nesnesen neproniknuteln a strnul, u ho vecko tsnilo a ubjelo. Od scny s Mikolkou, j byl svdkem u Porfirije, zaalo ho cosi svrat k uduen. A hned pot, jet tho dne, ml rozmluvu se Soou a tu pece vedl a skonil docela, docela jinak, ne si kdy pedstavoval... to znamenalo, e se zhroutil narz a

pln! V okamiku! Ale tehdy pece se Soou souhlasil, sm s n souhlasil, v srdci s n souhlasil, e tak, s takovou vc na dui pro nho bude ivot nesnesiteln! A Svidrigajlov? Svidrigajlov je hdanka... Svidrigajlov mu dl starosti, to je pravda, ale jaksi z opan strany. Mon e se Svidrigajlovem bude muset tak bojovat. Svidrigajlov je mon tak vchodisko; ale Porfirij je docela jin zleitost. Tak tedy Porfirij to Razumichinovi sm vysvtloval, psychologicky mu to vysvtloval! U zas vyrukoval s tou svou zatracenou psychologi! Porfirij! Copak je mon, e by Porfirij uvil jen na jedinou chvli v Mikolkovu vinu po tom vem, co se mezi nimi udlo mezi tyma oima ne piel Mikolka, po t scn, pro ni nelze najt dn jin sprvn vvsvtlen ne jedin? (Raskolnikovovi se ta scna u Porfirije v poslednch dnech letmo a trkovit vybavila nkolikrt, ale uvdomit si ji vcelku pro nho bylo nesnesiteln.) V tch chvlch mezi nimi padla takov slova, odehrly se takov pohyby a takov gesta, byly vymnny takov pohledy, vty byly vyeny takovm tnem a vci byly tak vyhnny na ost noe, e po tom vem Mikolka (kterho Porfirij hrav prohldl hned po prvnm slov a pohybu), e po tom vem Mikolka pece nemohl otst jeho pedpoklady. A vida! I Razumichin u dokonce pojal podezen. Rozmluva na chodb pod lampou mla tedy inek. Rozbhl se po n k Porfirijovi... Ale pro si vlastn Porfirij z nho trop aky? S jakm zmrem odvd Razumichinovu pozornost na Mikolku? Za tm urit nco vz, tm chce urit neho doshnout --ale eho? Pravda, od t doby u ubhlo hodn asu, pli mnoho asu a Porfirij jako by se propadl do zem. To je ovem zl... Raskolnikov vzal epici, krtce se zamyslel a zamil ke dvem. Za celou tu dobu ml toho dne poprv aspo pocit, e uvauje jasn. Musm skoncovat se Svidrigajlovem, pemtal, za kadou cenu a co nejdve. Vak u asi tak ek, a za nm pijdu. A v tu chvli se vyvalil z jeho zemdlenho srdce takov proud nenvisti, e by byl mon s to nkoho z tch dvou zabt: bu Svidrigajlova, nebo Porfirije. Bu jak bu, ctil, e ne-li hned, tak pozdji by byl schopen to udlat. Uvidme, uvidme, opakoval si v duchu. Ale sotva otevel dvee na chodbu, srazil se znenadn s Porfirijem, kter k nmu vchzel. Raskolnikov na okamik strnul. Porfirijv pchod ho kupodivu nepekvapil a tm ani nevylekal. Jen se zachvl a rychle, ve zlomku vteiny se vnitn postavil do stehu. Snad je tu rozuzlen? Ale jak tichounce se piplil, jako koka, vbec nic jsem neslyel! Neposlouchal za dvemi? "Neekan host, Rodione Romanovii!" zahlaholil se smchem Porfirij Petrovi. "U dlouho se chystm zaskoit na slovko a te jdu kolem a km si, pro bych k nmu na pt minutek nezael? Mte nkam nameno? Nezdrm vs. Jen jednu dutinku si s dovolenm vykoum..." "Jen se posate, Porfiriji Petrovii, jen se posate," vybzel ho Raskolnikov s tak spokojenm a ptelskm vzezenm, e by se byl mon sm podivil, kdyby se mohl vidt. To v sob sebral posledn zbyteky sil! Tak nkdy lovk vytrp pl hodiny smrtelnho strachu ze zlosyna, ale pak, kdy u mu nasad n na krk, vechen strach ho pejde. Raskolnikov usedl pmo proti Porfirijovi a zahledl se na, ani hnul brvou. Porfirij pimhouil oi a zapaloval si dutinku. Tak mluv, mluv, tetelilo se v Raskolnikovov srdci. No tak, pro u nemluv?

II "Tohle kouen," zaal konen Porfirij Petrovi, kdy si zaplil a vyfoukl kou, "je pece tak kodliv, tak stran kodliv vc, a pesto se to nemohu odnauit! Vte, kalu, v krku m svd, dech m zlob. Jsem strapytel, rozumte, tak jsem tuhle zael k B-novi, kadho pacienta prohl minimum pl hodiny, skoro se rozesml, kdy m uvidl a proklepval, poslouchal. Mezi jinm, povd, vm nesvd tabk, mte rozedmu plic. Ale jakpak s tm mohu pestat? Cm to nahradm? Nepiju, to je cel to netst, hehehe, to je to netst! Vecko mte pece relativn, Rodione Romanyi, vecko mte relativn!" Copak na mne zas pjde s tou svou plesnivou prvniinou? pomyslel si s odporem Raskolnikov. Nhle mu vyvstalo ped oima jejich nedvn setkn a nitro se mu rzem rozbouilo jako tehdy. Byl jsem u vs pece u pedevrem veer, copak to nevte?" pokraoval Porfirij Petrovi a rozhlel se po svtnice. "Zael jsem a sem k vm. Zrovna tak jako dneska --jdu kolem a km si, pjdu, podvm se, jak se mu da. Pijdu a vidm, dvee dokon: porozhldl jsem se, chvilenku jsem ekal a zase jsem el, ani va sluce jsem se neohlsil. Copak nezamykte?" Raskolnikov se stle vce chmuil. Porfirij zejm vytuil jeho mylenky. "Piel jsem k vm s vysvtlenm, drah Rodione Romanyi, s vysvtlenm! Dlum vm, prosm, a jsem povinovn dt vm vysvtlen," pokraoval s pvtivm smvem, dokonce Raskolnikova lehce poplcal po kolen, ale skoro v te chvli jeho tv nhle dostala vn a starostliv vraz, dokonce se jaksi truchliv svratila, a tm byl Raskolnikov udiven. Takto ho jet nevidl a nenadl se, e ho tak nkdy uvid. "Posledn se mezi nmi odehrla podivn scna, Rodione Romanyi. Pravda, pi naem prvnm setkn se mezi nmi tak odehrla podivn scna, jene tehdy... Ale te u pkn popoad! Tak tedy, patrn jsem ve vaich och velmi vinen, ctm to, prosm. Vzpomnte si, jak jsme se posledn rozeli: vm div nepraskly nervy a klepala se vm kolena a mn tak div nepraskly nervy a tak se mi klepala kolena. Tehdy to mezi nmi, vte, dopadlo skoro nehezky, nedentlmensky. Ale my jsme pece dentlmeni, toti rozhodn pedevm dentlmeni, tak je to teba chpat. Pamatujete se pece, jak daleko to zalo... to u pece nebylo ani hezk." Co to k, za koho m vlastn m? ptal se s asem sm sebe Raskolnikov a s hlavou vztyenou upral iroce rozeven oi na Porfirije. "Doel jsem k zvru, e udlme lpe, budeme-li k sob nadle upmn," pokraoval Porfirij Petrovi s trochu zaklonnou hlavou a sklopenma oima, jako by u nechtl svm pohledem mst svou nkdej ob a jako by opovrhoval svmi dvjmi metodami a skoky. "Skuten, takov podezvn a takov scny se nemohou dlouho thnout. Jet e ns tehdy rozsoudil Mikolka, jinak opravdu nevm, kam by to s nmi bylo dosplo. Ten zatracen soused u mne tehdy sedl za pepkou, jen si to pedstavte! Vak vy to vte a j u vlastn tak vm, e za vmi pak byl. Ale nic takovho, co jste tenkrt pedpokldal, nic takovho se nestalo: pro nikoho jsem neposlal a vbec nic jsem tehdy nechystal. Ptte se pro? Jak bych vm to ekl --pro mne samho to tehdy bylo jako rna palic do hlavy. St jsem stail poslat aspo pro domovnky. (Mon e jste si jich tak viml, kdy jste odchzel.) Tehdy mi bleskla hlavou jedna mylenka, tehdy jsem si j byl, vte, Rodione Romanyi, sklopevn jist. Budi, ekl jsem, asi na as pustm z rukou jedno, ale zato druh popadnu za paesy --a hlavn to sv, to sv nepustm. Vy mte velmi popudlivou nturu, Rodione Romanyi, dokonce pli popudlivou, prosm, oproti vem ostatnm rysm sv povahy a due, kter jsem, jak optimisticky doufm, u vs zsti vypozoroval. Samozejm, i tehdy u jsem mohl uvit, e nen zvykem, aby nkdo piel a jen tak lovku odhalil cel pozad zloinu. Stv

se to sice, zejmna kdy nkoho pipravme o posledn petku trplivosti, ale nesporn to je vzcn. Na to jsem mohl pijt tak. Ale ne, kal jsem si, musm vymmit aspo nitku! Aspo docela malikou nitku, jen jedinou, ale zato takovou, aby se j lovk mohl pevn chytit, aby to bylo u nco hmotnho, a ne pod jen psychologie. Protoe, uvaoval jsem, je-li vinen, mohu se od nho opravdu neho nadt a prvem mohu potat i s velmi pekvapujcm vsledkem. Hrl jsem tehdy na vai povahu, Rodione Romanyi, hlavn na vai povahu! Velmi mnoho jsem si od vs tehdy sliboval." "Ale propak... propak mi te tohle vecko kte?" zahuhlal konen Raskolnikov, ani sm vdl, pro se tak pt. Co to povd? muil se v duchu. Copak m doopravdy pokld za nevinnho? "Pro tak mluvm? Piel jsem vm podat vysvtlen, protoe to, abych tak ekl, pokldm za svou svatou povinnost. Chci vm vyloit vecko do puntku, celou historii tehdejho, abych tak ekl, zatemnn smysl. Zpsobil jsem vm mnoho trpen, Rodione Romanyi. Ale nejsem netvor, to ne, prosm. I j pece chpu, co to znamen pro utranho, ale hrdho, nezkrotnho a netrplivho, zejmna netrplivho lovka vecko tohle si nechat lbit! Rozhodn vs pokldm za svrchovan ulechtilho lovka, dokonce s prvky velkomyslnosti, akoliv nesouhlasm se vemi vaimi nzory, a to pokldm za svou povinnost hned pmo a naprosto oteven prohlsit, protoe pedevm nechci nikoho klamat. Kdy jsem vs poznal, hned m to k vm thlo. Mon e vm tahle m slova budou pro smch? Prvem, prosm. Dobe vm, e j jsem vm byl od prvn chvle nesympatick, vak jste tak neml dvod, pro bych vm ml bt sympatick. Ale myslete si co chcete, mn nyn prost jde o to, abych ten v dojem jak to jen pjde zahladil a abych vm dokzal, e i j mm srdce a svdom. To km, prosm, docela upmn!" Porfirij Petrovi se okzale odmlel. Raskolnikov znovu poctil pliv neznmho strachu. Nhle se dsil pomylen, e ho Porfirij pokld za nevinnho. "Mm za to," pokraoval Porfirij Petrovi, "e nemusm lit zevrubn vecko, jak to tehdy zaalo, ba e je to zbyten. A st bych to i dovedl. Vdy jak bych to ml zevrubn vysvtlit? Zprvu se vynoily povsti. A zase pokldm za zbyten it se o tom, jak to byly povsti, kdo a kdy je pinesl... a jak se vlastn vecko obrtilo proti vm. U mne osobn to zaalo nhodou, nejist nhodou, k n mohlo stejn dobe dojt i nedojt. Jakou? Hm, o tom, myslm, tak nem smysl mluvit. Vecko to, povsti i nhody, mi tehdy splynulo v jedin dohad. Oteven se vm piznvm, protoe kdy u se piznvat, tak ke vemu, e jsem to byl j, kdo tehdy zatoil prvn. Tamto, dejme tomu poznmky t star na zstavch a tak dle, to vecko je nesmysl. Takovch vc bych mohl vyjmenovat na sta. Nhodou jsem se tehdy do vech podrobnost dovdl i o phod na komisastv, a ne jen tak njak mimochodem, nbr od vyprave zvltnho a nad jin povolanho, kter, ani to sm tuil, dodal t scn nesmrn na zvanosti. Vidte, a tak se adilo jedno k druhmu, jedno k druhmu, mil Rodione Romanyi! Jakpak jsem se pak neml zamit uritm smrem? Ze sta krlk nikdy nebude k, ze sta podezen nikdy nebude dkaz, jak k jedno anglick pslov, vite, jene to k zdrav rozmysl, ale kdopak, eknte, se ned unst, i vyetujc soudce je pece jen lovk! A navc jsem se upamatoval i na ten v lnek, jestli si vzpomnte, mluvili jsme o nm podrobn hned pi va prvn nvtv. Tehdy jsem ho zlehoval, ale to proto, abych vs vyprovokoval. Znovu opakuji, Rodione Romanyi --vy jste velmi netrpliv a velmi nemocn. e jste nebojcn, pyn, vn a... e jste mnoho zkusil, velmi mnoho zkusil, to u jsem vdl dvno. Vecky tyhle stavy dobe znm a i ten v lnek jsem si peetl jako dobe znmou vc. Je to vplod bezesnch noc, psan s

fanatismem, s rozechvn bucm srdcem tce krocenm nadenm. A to potlaen, hrd naden je u mldee svrchovan nebezpen! Tehdy jsem se posmval, ale dnes vm eknu, e mm hrozn rd, jen tak jako milovnk krsnch vc, prosm, ty prvn mlad, ohniv literrn pokusy. Dm a mlha, ale v t mlze zn struna. V lnek je zrdn a fantastick, ale jisk v nm velik upmnost, je pln mladistv, upmn hrdosti a pmo troufal smlosti. Je to sice chmurn lnek, ale to je jen dobe. Peetl jsem si to tenkrt, a kdy jsem ho odkldal... kdy jsem ho odkldal, tak jsem si pomyslel: Tenhle lovk neskon dobe! Tak jak jsem, eknte sm, po takovhle pedehe mohl zstat neten k tomu, co pilo pak! Ach boe, copak nco km? Copak te nco tvrdm? Tehdy jsem si toho jen viml. Co to znamen, km si? Pece vbec nic, a mon ani to ne! A j, vyetovatel, bych se neml takhle ukvapovat, to je dokonce velmi nevhodn, mm pece v rukou Mikolku a s nm i urit fakta --kejte, co chcete, ale jsou to pece jen fakta! A Mikolka tak projevuje uritou psychologii, kter stoj za povimnut, protoe tady se pece rozhoduje o ivot a smrti. Pro vm to dnes vecko vykldm! Proto, abyste vdl, jak to bylo, a abyste m pi sv inteligenci a citlivosti pro m tehdej zaujat jednn neodsuzoval. Nebylo nijak zaujat, km vm upmn, hehe! Co myslte, vy se domnvte, e jsem tenkrt u vs neudlal prohldku? Udlal, udlal, hehe, udlal, kdy jste leel nemocn tadyhle na tom divnku. Ovem, ne oficiln, prosm, ani j osobn, ale udlal. Kad kouteek jsme u vs prohledali a dokonce hned zatepla, ale umsonst! (1) ekl jsem si: te ten lovk pijde, pijde sm a hodn brzy. Je-li vinen, tak urit pijde. Jin by nepiel, ale tenhle pijde. A vzpomnte si, jak ped vmi pan Razumichin zaal vst velijak ei? To jsme nastraili proto, abychom vs zneklidnili -schvln jsme se o tom ped nm proekli, aby to donesl vm, pan Razumichin je lovk, kter sv rozhoen pro sebe neudr. Panu Zametovovi zas padl do o v hnv a vae riskantn otevenost. To pece nen jen tak, prohlsit najednou v hostinci: J jsem vrah! To je pli opovliv, pli drz, a je-li, uvaoval jsem, opravdu vinen, tak je to hrozn borec! Ano, tak jsem tehdy uvaoval. A ekal jsem! ekal jsem na vs napjat, ale Zametova jste tenkrt jednodue zdrtil a... ale to mte to cel, e ta zatracen psychologie je hl o dvou koncch! Tak vs tedy ekm, vyhlm, a vy jako na zavolanou pichzte! A m u srdce pchlo! Ech! Propak jste tenkrt chodil? A ten smch, ten v smch, jak jste tehdy vchzel, vzpomnte si, ten mi tehdy byl tak prhledn, ale kdybych vs nebyl tak napjat ekal, byl by se mi jist i ten v smch zdl docela nevinn. Vidte, co nkdy zavin dobr nlada! A pan Razumichin tenkrt --ach! A pak ten kmen, ten kmen, vzpomnte si, ten kmen, pod kterm jsou ty vci schovny? Jako bych ho vidl ped sebou, ten kmen nkde v zahrad --to jste taky pece kal Zametovovi a pak opakoval i u mne! A kdy jsme tehdy zaali hovoit o vaem lnku a kdy jste k nmu podval vysvtlen, tak jsem pod kadm vam slovem vidl jet jedno, kad jsem si vykldal jet jinak! Tak vidte, Rodione Romanyi, takhle jsem doel k nejzaz mezi, a jsem se najednou udeil do ela a vzpamatoval jsem se. Ne, ekl jsem, co to dlm! Kdybych pece chtl, uvaoval jsem, tak si to vecko do posledn psmenky mohu vykldat i obrcen a bude se to mon zdt pirozenj. Byla to trze, prosm! Ne, ekl jsem si, potebuji alespo nitku! A jak jsem tenkrt uslyel o tom zvoneku, a se mi zastavilo srdce v tle, a m v zdech zamrazilo. Tak, nitku u mm, ekl jsem si. U ji mm! A dl u jsem tehdy o niem neuvaoval, prost jsem nechtl. V t chvli bych byl dal tisc rubl ze sv kapsy jen za to, kdybych vs byl mohl na vlastn oi vidt, jak jste tenkrt el tch sto krok vedle toho mnka, pot co vm ekl do o, e jste ,vraednk', a vy jste se celch tch sto krok neodvil nic namtnout!... No, a to mrazen tenkrt? To zvonn v nemoci, v polonepetnm stavu? Mete se tedy, Rodione Romanovii, po tom vem jet divit, e jsem s vmi tehdy tak ertoval? A pro jste vlastn prv v tu chvli piel? I vs

na mou dui nco ponoukalo, a kdyby ns byl Mikolka od sebe neodtrhl, tak... Vzpomnte si pece na Mikolku? Nezapomnl jste na nj? To bylo pece, jako kdy uhod hrom! Jako kdy to z mraku zaburc, jako kdy sjede blesk! Ale co j na to? J tomu blesku neuvil ani co by za nehet velo, sm jste pece vidl! Kdepak! Ani potom, po vaem odchodu, kdy dval v nkterch bodech velmi souvisl odpovdi, a jsem se sm divil, ani potom jsem mu za mk nevil! ! Tomu se k postavit se na zadn. Ne, km si, a napr a uschne! dn Mikolka!" ---------(1) Marn (nm.). "Ale Razumichin mi ped chvl kal, e pod dvte vinu Nikolajovi a sm pr jste mu to dokzal..." Hrdlo se mu sthlo, nedopovdl. S nevslovnm vzruenm naslouchal, jak lovk, kter ho prohldl skrz naskrz, se zk sm sebe. Bl se uvit a nevil. Pod dychtiv hledal a pdil se po nem pesnjm a uritjm v tch stle dvojsmyslnch slovech. "Ach pan Razumichin!" zahlaholil Porfirij Petrovi, jako by ho otzka doposud mlcho Raskolnikova bhvjak potila. "Hehehe! Ale pana Razumichina jsem pece musel svst na falenou stopu, protoe tam, kde sta dva, a tet nestrk nos! Pan Razumichin s tm mon nem nic spolenho, ale pibhl ke mn bl jako kda... Nic proti nmu nemm, ale napak ho do toho mchat! A pokud jde o Mikolku, zajmalo by vs, jak to je ppad, toti jak se na nj dvm j? Pedn je to jet nedozrl dcko, vte, ne snad zbabl, ale v lecems se skoro podob umlci. Opravdu, nesmjte se, e ho vidm takhle. Je to nevinn, hrozn citliv dcko. M horouc srdce, je to fantasta. Zpv, tan, i pohdky pr vyprv tak, e se k nmu ostatn schzej poslouchat. Poctiv chod do koly a div se nepotrh smchy, kdy na nj nkdo vyplzne jazyk, anebo se zas zpije do nmoty, ne snad proto, e by byl zkaen, ale jen nkdy, tak docela dtsky, kdy ho nkdo poastuje. Tehdy pece spchal krde, ale vbec si toho nen vdom, k: Jak to, krde, kdy to leelo na zemi? Vy mon nevte, e pochz z rozkolnick rodiny, vlastn ne rozkolnick, ale prost sektsk, jeho pedkov byli staroobadci a on sm byl jet donedvna cel dva roky na vsi vychovvn jakmsi starcem. To vecko jsem zjistil dlem od Mikolky, dlem od jeho zarajskch znmch. A prosm vs! Chtl utct na pou! Byl to fanatik, cel noci se modlil, leel ve starch, pravch knkch a ml z nich tkou hlavu. Petrohrad na nho velmi zapsobil, zejmna eny a pit. Pi sv vnmavosti zapomnl na starce a na vecko. Zjistil jsem tak, e si ho tady oblbil jeden mal, e k tomu mali zaal chodit, ale pak do toho pila tahle vc! Nadobro ztratil hlavu a hned se chtl vet! Hned nohy na ramena! Co jinho chcete, kdy uvte, jak se n prost lid dv na soudnictv! Kdekdo se pece hroz slova ,odsouzen'. Kdo za to me! Snad nov soudy zjednaj npravu. K by Bh dal. Nu, a ve vzen se jak vidno zase rozpomnl na svho svatho starce, i bible mu znova pila do ruky. Zdalipak vte, Rodione Romanyi, co pro mnoh takov lidi znamen trpt? Vzt na sebe utrpen --ne snad za nkoho, ale prost jen tak, a kdy od ad, tak tm spe. Sm pamatuji jednoho vzn, to byl uinn bernek, cel rok etl na peci po nocch bibli a tak se vm z toho pomtl, e z nieho nic vylomil cihlu a hodil ji po editeli vznice, kter mu ani vlsek na hlav nezkivil. Ale jak hodil --schvln metr vedle, aby mu urit neublil! A vte, co ek vzn, kter ozbrojen ohrouje pedstaven; a tak na sebe vzal utrpen. Zrovna tak te podezvm Mikolku, e tak chce na sebe vzt utrpen nebo nco takovho. Vm to dokonce bezpen, z fakt. Jen on netu, e to vm. Nebo nepipoutte, e mezi takovmi lidmi se mohou vyskytnout fantastick ppady? A co jich je!

Te, a zvl pot, co se chtl vet, pihlsil se opt vliv svatho starce. Ale uvidte, e pijde a vecko vypov. Myslte, e to vydr? Jen pokejte, ten bude jet zaprat! Pod ekm, kdy u pijde svou vpov odvolat. Ten Mikolka mi je sympatick, a proto se jm zabvm podrobn. A co myslte! Hehe! Na nkter vci mi odpovdl celkem pesn, zejm zskal pslun informace a ikovn se pipravil, ale v jinch vcech doista plaval, byly pro nj panlsk vesnice, neml o nich potuchy, ani ovem tuil, e o nich nem potuchy! Kdepak, mj mil Rodione Romanyi, kdepak, Mikolka to neudlal! Tohle je ppad zrdn a chmurn, pznan pro modern dobu, zrozen dnekem, prosm, tady se dostalo jedno srdce na scest, tady se cituje vta, e krev osvuje, tady mme pohodln vklad ivota. Tady jde o knin vmysly, tady psobily teoretick pohnutky, tady je vidt odhodln k prvnmu kroku, avak odhodln docela zvltn --odhodlal se, a pece jednal, jako by spadl z nebe i z ve a i na msto zloinu jako by ho donesly ciz nohy. Dvee za sebou zapomnl zavt, ale zavradil, dva ivoty podle sv teorie zniil! Zavradil, ale ani penze nedokzal vzt, a co pece vzal, to schoval pod kmen. Nestailo mu, e dost vytrpl, kdy stl za dvemi a kdy se na nho dobvali a kdy na nj zvonili --ne, on si pak jet jde v horece do przdnho bytu pipomenout ten zvonek, tou, aby ho jet jednou tak zamrazilo v zdech... Ale to bylo, dejme tomu, v nemoci, jene hor vc -ten vrah se pokld za estnho lovka, opovrhuje jinmi a chod jako bled andl, kdepak, to nebyl Mikolka, mj mil Rodione Romanyi, to nebyl Mikolka!" Tato posledn slova byla naprosto neekan po vem, co ekl pedtm a co se tak podobalo odvoln. Raskolnikov se zachvl jako proboden. "Tak... kdo je... vrah?" neovldl se a zeptal se, lapaje po dechu. Porfirij Petrovi se prudce odklonil na opradlo idle, jako by i on byl tou otzkou pekvapen a ohromen. "Jak to, kdo je vrah?" opil, jako by nevil svm um. "Vy jste pece vrah, Rodione Romanyi! Ano, vy jste vrah..." dodal skoro eptem a naprosto pesvdivm tnem. Raskolnikov vyskoil, nkolik vtein stl a znova se beze slova posadil na divan. Nhle mu keovit zacukalo ve tvi. "U zas se vm rozklepal ret, jako tehdy," zabruel skoro soucitn Porfirij Petrovi. "Vy jste mi, prosm, asi patn rozuml, Rodione Romanyi," dodal po chvli, "a proto jste tak hrozn udiven. Ale piel jsem prv proto, abych vm u ekl vecko a zaal otevenou hru." "J nejsem vrah," zaeptal Raskolnikov, jako ept vyden mal dt pistien pi pestupku. "Jste, Rodione Romanyi, ano, vy a nikdo jin!" zaeptal psn a s pesvdenm Porfirij. Oba se odmleli a mleli a nepirozen dlouho, snad deset minut. Raskolnikov se opel lokty o stl a prsty si mlky prohraboval vlasy. Porfirij Petrovi sedl klidn a ekal. Raskolnikov k nmu nhle s opovrenm vzhldl: "U zas ta star psnika, Porfiriji Petrovii! Pod ta vae star metoda, e u vs to neomrz!" "Ale co vs napad, jakpak metoda! Nco jinho by bylo, kdyby tu byli svdci. Ale my si tu pece eptme mezi tyma oima. Sm vidte, e jsem za vmi nepiel proto, abych vs tval a uhnal jako zajce. Piznte se nebo nepiznte, to je mi v tto chvli pln jedno. Pro sebe jsem o tom pesvden i bez vs!" "Kdy je to tak, pro jste za mnou piel?" namtl podrdn Raskolnikov. "Tu se vs stejn jako pedtm: kdy jste tak pesvden, e jsem vinen, pro m nezatknete?" "To je mi otzka! Odpovm vm na ni bod po bodu: za prv zatknout vs jen tak beze veho pro mne nen vhodn." "Jakpak nen vhodn! Jste-li o tom pesvden, je to vae povinnost..."

"Copak to m njak vznam, e jsem pesvden? Zatm to jsou pece jen m sny. A pak, mm vs tam posadit pkn do klidu? Sm to asi dobe vte, kdy o to tak proste. Budu vs napklad konfrontovat s tm mnkem a vy mu eknete: Jsi opil i co? Kdopak m s tebou vidl? Pokldal jsem t za obyejnho opilce, vak jsi tak byl opil! A co vm na to budu moci ct, zvl kdy vae tvrzen bude pravdpodobnj ne jeho, protoe jeho vpov se opr jen a jen o psychologii, kter se k nmu pramlo hod, kdeto vy trefte do ernho, protoe ten ohava pije jako duha a je tm dokonce vyhlen! Ostatn jsem vm u nkolikrt sm piznal, e tahle psychologie je hl o dvou koncch a e ten druh je mnohem pdnj a tak ostej a e mimoto proti vm zatm nemm vbec nic. A tebae vs nakonec pece jen zatknu a sm (akoliv je to neobvykl) jsem vs na to piel upozornit, pesto vm rovnou km (co je stejn neobvykl), e to pro mne bude nevhodn. A za druh jsem k vm piel..." "No, a za druh?" Raskolnikov pod jet tce dchal. "Protoe, jak jsem ekl u prve, pokldm za svou povinnost podat vm vysvtlen. Nechci, abyste m pokldal za netvora, tm spe, e k vm, vte nebo nevte, pociuji upmn sympatie. A prv proto jsem k vm za tet piel vlastn s otevenm a pmm nvrhem, abyste uinil dobrovoln doznn. To pro vs bude nekonen leh. A pro mne tak, protoe to budu mt z krku. Co kte, nejednm s vmi dost upmn?" Raskolnikov chvli pemlel. "Poslyte, Porfiriji Petrovii, vy pece sm kte, e je to jen psychologie, ale tmhle jste u zabedl do matematiky. Co kdy se vak mlte?" "Ne, Rodione Romanyi, nemlm se. Mm jet jednu nitku. Tu nitku jsem zachytil u tehdy, prosm. Bh mi ji seslal!" "Jakou nitku?" "To vm neeknu, Rodione Romanyi. A te u vlastn ani nemm prvo dle to odkldat: ano, vezmu vs do vazby. Uvate pece, e j u nyn na tom vlastn nemm dn zjem a e to tedy vecko dlm jen kvli vm. Na mou dui, bude to tak lep, Rodione Romanyi!" Raskolnikov se zlostn uklbl. "Ale to u pestv bt smn, to u je nestydat! I kdybych byl opravdu vinen (ale to nikterak nekm), z jakho dvodu bych k vm chodil uinit doznn, kdy mi sm kte, e m posadte do klidu?" "Ach Rodione Romanyi, nevte vemu, co se k, mon e to vbec nebude do klidu! To je pece pouh teorie, a k tomu m vlastn, prosm! A copak j jsem pro vs njak autorita? Je pece mon, e ped vmi jet i te nco tajm. Pece vm vecko nevyklopm do poslednho puntku, hehe! A za druh: jak z toho budete mt prospch? Uvdomujete si, jak to pro vs bude polehujc okolnost? Kdy uvte, v jak chvli uinte doznn! Je vm to jasn? Ve chvli, kdy nkdo jin u ten zloin vzal na sebe a vechny zmtl? A j vm slibuji, jako e je Bh nade mnou, e to tam zadm a narafim tak, aby vae doznn pilo naprosto neoekvan. Vechnu tu psychologii sprovodme ze svta, vechna podezen proti vm vyvrtm, take v zloin dostane rz jakhosi pomaten smysl, o n se ostatn, jak mohu na sv svdom prohlsit, v podstat jedn. Jsem estn mu, Rodione Romanyi, a co slbm, to plat!" Raskolnikov sklesle mlel a se svenou hlavou dlouho pemtal; konen se znovu usml, ale tentokrt u pokorn a nevesele. "Ne, na to!" ekl, jako by u ped Porfirijem nic neskrval. "Nen teba! Nestojm o vae polehujc okolnosti!" "Vidte, toho jsem se nejvc bl!" vzplanul jakoby proti sv vli Porfirij. "Prv toho jsem

se bl e nebudete stt o nae polehujc okolnosti." Raskolnikov k nmu sklesle a pnliv vzhldl. "Jen neopovrhujte ivotem!" pokraoval Porfirij. "Mte ho teprve ped sebou. Jak to, e nestojte o polehujc okolnosti, jak to? Vy ukvapen love!" "Coe mm teprve ped sebou?" "ivot! Copak jste prorok, copak vecko vte? Hledejte a naleznete! Mon e prv tak dojdete k Bohu. A pak, nebudete v okovech do smrti..." "Budou pece polehujc okolnosti..." zasml se Raskolnikov. "Nebo nemete pekonat buroazn stud? Dost mon e je to tak, a sm o tom nevte --protoe je to nezvykl! Ale prv vy byste se neml bt ani stydt pijt a uinit doznn." "Pestate s tm!" sykl opovrliv a zhnusen Raskolnikov, jako by u nechtl dl mluvit. Opt vstal a zdlo se, e chce kamsi jt, ale v zejmm zoufalstv se znovu posadil. "To tak, pestate s tm! Ztratil jste vru v lidi a myslte, e vm neomalen pochlebuji. Ale copak jste u proil? Jakpak mte zkuenosti? Vymyslel jste si vlastn teorii a te je vm hanba, e tak alostn zklamala, e to dopadlo tak banln! Ano, dopadlo to bdn, ale vy pesto nejste beznadjn bdk. Rozhodn nejste takov bdk! Bu jak bu, ale dlouho jste neklamal sm sebe a el jste hned do nejzazch dsledk. Chcete vdt, za koho vs pokldm? Pokldm vs za jednoho z tch, kterm mete teba bicho prat, a oni budou stt a usmvat se na toho, kdo je mu --jen kdy najdou svou vru a svho Boha. Tak najdte a ivot se ped vmi oteve! Vy pedn u dvno potebujete zmnu vzduchu. Nu, utrpen je tak prospn vc. Vytrpte si svoje. Mikolka m mon pravdu, e tou po utrpen. Vidm, e tomu moc nevte, ale pestate se sloitm mudrovnm, vzdejte se ivotu pln a bez pemlen. Nebojte se, urit vs to vyhod na beh a postav na nohy. Na jak beh? Copak j vm? Vm jen, e mte ivot teprve ped sebou! Vm, e se te na to, co vm km, dvte jako na paprovou moudrost, ale jednou si na to mon vzpomenete a dte mi za pravdu. Proto vm to km. Jet tst, e jste zavradil jen babku. Kdybyste si byl vymyslel jinou teorii, byl byste mon spchal jet nco milionkrt odpornjho! Mon e jet mete dkovat Bohu, kdo v, mon e si vs Bh pro nco chrn. Tak se vzchopte a nebojte se tolik! Zalekl jste se t velk vci, co vs ek? e by vm nebyla hanba! Kdy u jste jednou uinil krok, tak bute mu! Tady u pichz ke slovu spravedlnost. A proto splte, co spravedlnost d. Vm, e nevte, ale na mou dui, ivot vechno naprav. Sm se z nho jet budete tit. Te potebujete hlavn vzduch, vzduch, vzduch!" Raskolnikov sebou skoro trhl. "Co si myslte?" vykikl. "Copak jste njak prorok, e mi tady s takovm bohorovnm klidem vtte tyhle velemoudr vci?" "Kdo? J? J jsem odbyt lovk, nic vc. lovk mon ctc i spoluctc, mon i trochu zkuen, ale rozhodn nadobro odbyt. Ale vy jste jin kapitola: vm dal Bh do vnku ivot (ale kdo v, mon e i u vs to bude jen trochu dmu a nic vc). Co na tom, e klesnete do jin lidsk kategorie. Vy s vam srdcem pece nebudete litovat pohodl! Co na tom, e se te mon na dost dlouhou dobu ztratte lidem z o. Nejde o as, ale o vs. State se sluncem a vichni vs uvid. Slunce mus bt pedevm sluncem! emu se zas usmvte? Jak jsem to Schiller? Vy si te myslte, e vm chci lichotit, hehehe! Neberte jed na nic, co km, Rodione Romanyi, ne, nikdy mi tak docela nevte, to u je takov mj zvyk, to piznvm. Ale jedno dodm: myslm, e mete sm posoudit, nakolik jsem padouch a nakolik estn lovk!" "Kdy m zamlte zatknout?" "Tak jeden a pl a dva dny volnosti vm mohu jet dopt. Rozmyslete se dobe, mj

mil, proste Boha, aby vs osvtil. Opravdu to tak pro vs bude lep, na mou dui lep!" "A co kdy uteu?" zeptal se Raskolnikov s podivnm smvem. "Ne, neuteete. Prost venkovan utee, mdn sekt, pslunk ciz mylenky utee, protoe tomu sta ukzat piku prstu jako podporukovi Dyrkovi (l), a sklopevn uv, emu budete chtt! Ale vy u pece t sv teorii nevte, s m byste tedy utkal? A pak, eho byste tm doshl? Uteenci je bdn a tko, kdeto vy potebujete pedevm uritou ivotn rove, urit standard, snesiteln ovzdu, ale copak tam je vzduch pro vs? Uteete, a sm se vrtte. Bez ns nemete existovat. Ale a vs posadme za me, tak si posedte msc, dva, ti, ale pak, vzpomete si na m slova, pijdete sm a sm tm mon budete pekvapen. Hodinu pedtm jet nebudete vdt, e pijdete uinit doznn. Podle mho pesvden dokonce dospjete k nzoru, e na sebe muste vzt utrpen. Te mi tak docela nevte, ale sm k tomu dospjete. Protoe utrpen, Rodione Romanyi, je velik vc. Nehlete na to, e jsem tak tlust, iju si dobe, ale vm to. Nesmjte se tomu, ale v utrpen je idea. Mikolka m pravdu. Ne, vy neuteete, Rodione Romanyi." -----------(1) Postava z Gogolovy "enitby". Raskolnikov vstal a vzal epici. Porfirij Petrovi se zvedl tak. "Jdete se projt? Bude pkn veer, jen aby nepila bouka. Ostatn, nekodilo by, kdyby trochu svlailo..." Tak on vzal epici. "Porfiriji Petrovii, ne abyste si, prosm, vzal do hlavy," ekl stroze a dtkliv Raskolnikov, "e jsem se vm dnes doznal. Jste zvltn lovk, vyslechl jsem vs jen a jen ze zvdavosti. A k niemu jsem se vm nepiznal... Vezmte to na vdom!" "Ale to vte, e vezmu --hleme, cel se tese! Nebojte se, mj mil, stane se po vaem. Projdte se troku, ale u tch prochzek pli neudlte. Pro vechny ppady k vm mm jet malou prosbu," dodal tim hlasem, "sice choulostivou, ale dleitou: kdyby vs irou nhodou (ale sm tomu nevm a jsem pesvden, e vy toho rozhodn nejste schopen), ale kdyby vs nhodou, prost jen tak nhodou napadlo v nejblich tyiceti nebo padesti hodinch rozuzlit tento ppad njak jinak, njakm fantastickm zpsobem, teba si shnout na ivot (ohavn pedpoklad, ale nemjte mi ho za zl), tak zanechte strun, ale obsan lstek. Jen tak dv deky, dv deky sta, tak o tom kameni se zmite, bude to tak estnj, prosm. Tak na shledanou... Hlavu vzhru a hodn zdaru!" Pofirij odeel trochu pihrben a zdlo se, e uhb ped Raskolnikovovm pohledem. Raskolnikov pistoupil k oknu a s podrdnou netrplivost tam vykval a odhadoval, kdy Porfirij Petrovi asi vyjde na ulici a vzdl se. Pak spn vyel z pokojku i on. III Pospchal ke Svidrigajlovovi. Co si od toho lovka sliboval, nemohl sm ct. Ctil vak, e Svidrigajlov nad nm m jakousi zhadnou moc. Jakmile si to uvdomil, nemohl se uklidnit a nyn krom toho uzrla vhodn chvle. Celou cestu mu nela z hlavy muiv otzka: byl Svidrigajlov u Porfirije? Pokud mohl on sm soudit, byl ochoten psahat na to, e nikoliv, e u nho nebyl! Vybavoval si vechno znovu, pipomnal si celou Porfirijovu nvtvu a dospval vdy k jedinmu: ne, nebyl, oveme nebyl! Dobe, ale jestlie u Porfirije nebyl, pjde k nmu, nebo nepjde? Prozatm ml dojem, e nepjde. Pro? Ani na to nemohl odpovdt, a i kdyby mohl, nebyl by si s tm v t chvli pli lmal hlavu. Vecko to ho trznilo, ale souasn mu to bylo skoro lhostejn. Bylo to zvltn a nikdo by tomu neuvil, ale o to, co ho ekalo te v nejblich

chvlch, ml jen povrchn a roztrit zjem. Hryzlo ho nco jinho, nco mnohem dleitjho, nco mimodnho, nco, co se tak tkalo jeho, a nikoho jinho, ale pece nco jinho, nco hlavnho. Mimoto pocioval nesmrnou mylenkovou skleslost, tebae jeho sudek byl toho jitra jasnj ne kdykoliv jindy v poslednch dnech. A copak te mlo njak smysl po tom vem jet bojovat se vemi novmi hloupmi nesnzemi? Mlo napklad njak smysl snait se bhvjakmi intrikami odradit Svidrigajlova od nvtvy u Porfirije, sldit a ptrat, ztrcet kvli njakmu Svidrigajlovovi as? Byl toho veho doista syt! Ale pesto se nemohl dokat, a u Svidrigajlova bude; neoekval tedy od nho pece jen nco novho, njakou radu, njak vchodisko? Tonouc se pece chyt i stbla! Nethne je k sob osud nebo njak instinkt? Mon e to je jenom nava a zoufalstv, mon e nepotebuje Svidrigajlova, ale nkoho jinho, a Svidrigajlov se mu jen nachomtl? Sou!? Pro vak by te chodil k Son? Aby se znovu prosil o jej slzy? Mimoto mu te Soa nahnla hrzu. Soa ztlesovala neprosn ortel a nezvratn rozhodnut. Ml na vybranou bu svou cestu, nebo jej! A v tto chvli byl zvl neschopen se Soou mluvit. Ne, snad by bylo opravdu lep zjistit, jak to s tm Svidrigajlovem vlastn je. A v skrytu due byl nucen pipustit, e po nm skuten u dlouho skoro prahne. Co je vak me spojovat? Ani jejich zloinectv nemohlo bt stejnho druhu. Tento lovk byl mimoto nanejv odporn a zejm hrozn prostopn, docela urit i lstiv a skon, mon i velmi zl. Koluj o nm takov povsti! Pravda, postaral se o dti Katriny Ivanovny, ale kdo v, pro a jak pi tom ml pohnutky. Ten lovk m vn njak zmry a plny. Po vechny ty dny se Raskolnikovovi neodbytn vtral jet jeden dohad a nesmrn ho til, akoliv se ho snail zaplait, tak byl tsniv! Chvlemi ho toti napadalo: Svidrigajlov se kolem nho neustle toil a stle to; Svidrigajlov vyzvdl jeho tajemstv; Svidrigajlov ml mysly s Duou. A co kdy m doposud? Skoro s uritost se d ct, e ano. A co kdy nyn, kdy se domkl jeho tajemstv a m ho v hrsti, toho bude chtt vyut proti Dun? Tyto vahy ho trznily nkdy dokonce i ve snu, ale jet nikdy se mu nevybavily tak jasn a ucelen jako nyn, kdy k Svidrigajlovovi el. U jen to samo ho uvdlo v pochmurnou zuivost. Za prv by to znamenalo pln obrat i v jeho situaci -musel by sv tajemstv hned prozradit Dunce. A mon e by tedy byl nucen vydat sama sebe, aby Dunku odvrtil od njakho neuvenho kroku. Dopis? Dnes rno dostala Dua jaksi dopis! Kdo j mohl v Petrohrad pst? (Snad Luin?) Pravda, je tam na stri Razumichin, ale ten nic nev. M se tedy svit i Razumichinovi? Raskolnikov se otsl odporem. Rozhodn mus se Svidrigajlovem promluvit co nejdve, k tomu rozhodnut dospl. Bohudk mu nejde ani tak o podrobnosti jako o podstatu vci; avak jestlie je Svidrigajlov opravdu takov vci schopen, jestlie nco proti Dun kuje, tak... Raskolnikov u za tu dobu, za ten posledn msc tak umdlel, e te nebyl schopen eit podobn problmy jinak ne jednostejnm: "Tak ho zabiju!", jak s chladnm zoufalstvm rozhodl i nyn. Srdce se mu trzniv sevelo; zastavil se vprosted ulice a rozhlel se, kudy vlastn jde a kam to zael. Byl na -skm prospektu, ticet nebo tyicet krok od Sennho nmst, kter peel. Cel prvn poschod domu po jeho levici zabral hostinec. Vechna okna byla dokon; mhaly se v nich postavy, v hostinci bylo zejm nabito. V sle hlaholili zpvci, jsal klarinet a housle a hml tureck buben. Pitly ensk. U se chtl vracet zptky, uasl, pro odbooval na -sk prospekt, ale vtom spatil v jednom z krajnch oken

hostince za ajovm stolkem tsn u okna Svidrigajlova s dmkou v stech. Trhl sebou ohromenm, ba lekem. Svidrigajlov ho mlky pozoroval a zkoumal, a jak se zdlo --a tm byl Raskolnikov tak velmi pekvapen --uu se zvedal a chtl nenpadn zmizet, dokud nebude spaten. Raskolnikov se ihned zatvil, jako by ho nevidl a jako by se zamylen dval stranou, ale pitom ho po oku stle pozoroval. Srdce mu vzruen builo. Ano, Svidrigajlov zejm nechce, aby ho vidl. Odloil dmku a u chtl zmizet, ale kdy vstval a odsunoval idli, nejsp poznal, e ho Raskolnikov vid a pozoruje. Udlo se mezi nimi cosi podobnho jejich prvnmu setkn, kdy Raskolnikov procital. Svidrigajlovv obliej se rozthl ibalskm smvem a roztahoval se stle vce. Jeden i druh vdli, e se vid a pozoruj. Nakonec se Svidrigajlov hlasit rozesml. "No, no! Tak jen pojte dl, chcete-li! Tady m mte!" zavolal z okna. Raskolnikov veel do hostince. Nalezl Svidrigajlova v malikm zadnm salnku s jedinm oknem, kter pilhal k velkmu slu, v nm u dvaceti stolk za srdceryvnho povykovn zpvckho sboru popjeli aj kupci, ednci a mnoho velijakch jinch lid. Odnkud sem zalhalo ukn kulenkovch koul. Na stolku ped Svidrigajlovem stla naat lhev ampaskho a nedopit sklenice. V salnku byl jet hoch s malm runm flainetem a rolc asi osmnctilet dve v nabran pruhovan sukni a v tyrolskm klobouku s pentlemi, kter, pestoe vedle burcel sbor, zpvalo za doprovodu flainetu hodn spavm altem jakousi pijckou pse... "Sta!" peruil ji Svidrigajlov, jakmile Raskolnikov vstoupil. Dve okamit ztichlo a uctiv vykvalo. I pi zpvu sv rmovan pijck psn mlo na tvi vn a uctiv vraz. "Filipe, hej, sklenici!" zavolal Svidrigajlov. "Nebudu pt," ekl Raskolnikov. "Jak chcete, to nen pro vs. Napij se, Ko! Dnes u t nebudu potebovat, me jt!" Nalil j plnou sklenici vna a poloil na stl lutou bankovku. Ka vyzunkla sklenici tak, jak pij vno eny, toti asi dvaceti douky, ale neodtrhujc sklenici od st, sebrala bankovku, polbila Svidrigajlovovi ruku, co Svidrigajlov docela vn dopustil, a vyla z mstnosti. Za n se odloudal i chlapec s flainetem. Svidrigajlov je oba pivedl z ulice. Nebyl v Petrohrad jet ani tden, ale u kolem sebe vytvoil jaksi patriarchln ovzdu. Sklepnk Filip u tak "patil do rodiny" a choval se patolzalsky. Dvee do hlavnho slu byly zaven; Svidrigajlov byl v tom salnku jako doma a trvil v nm mon cel dny. Podnik byl pinav a sel, vc ne podadn. "el jsem k vm, hledal jsem vs," zaal Raskolnikov, "ale jak to, e jsem ze Sennho z nieho nic odboil na -sk prospekt! Nikdy sem neodbouji a nezachzm! Ze Sennho se dvm vdy doprava. Ani k vm se tudy nejde. Sotva jsem sem zahnul, spatil jsem vs! To je zvltn!" "Propak neeknete hned: to je zzrak!" "Protoe je to mon pouh nhoda." "Vida, jak jsou tady vichni zaloeni!" rozesml se Svidrigajlov. "I kdyby mon v dui vil v zzrak, ani za nic se k tomu nepizn! Sm pece kte, e je to mon jen nhoda. A neumte si pedstavit, Rodione Romanyi, jac jsou tady vichni strapytlov, pokud jde o vlastn nzor! Vs tm nemnm. Vy mte vlastn nzor a odvil jste se ho mt. Prv tm jste m zaujal." "Jinak u nim?" "To je pece a dost." Svidrigajlov byl zejm trochu v nlad, ale jen kapnek; vypil vehovudy pl sklenky

vna. "Myslm, e jste za mnou piel dve, ne jste se dovdl, e jsem schopen mt to, emu kte vlastn nzor," podotkl Raskolnikov. "Tehdy lo ovem o nco jinho. Kad jdeme svou cestou. Ale pokud jde o zzrak, musm vm ct, e jste patrn ty posledn dva nebo ti dny zaspal. Sm jsem vm pece povdl o tomhle hostinci a nen to vbec dn zzrak, e jste el rovnou sem. Sm jsem vm podrobn vylil cestu a popsal msto, kde to je, i dobu, kdy m tu urit mete zastihnout. U si vzpomnte?" "Nevzpomnm," odpovdl udiven Raskolnikov. "Vm vm. Ale kal jsem vm to dvakrt. Adresa se vm vryla do pamti mechanicky. Sem jste tak odboil mechanicky, ale pitom jste se docela bezdky pesn dil adresou. Stejn jsem tenkrt, kdy jsem vm to kal, nespolhal, e m vnmte. Ponte si pli npadn, Rodione Romanyi. Podvejte se: jsem pesvden, e v Petrohrad mnoho lid rdo vede v chzi samomluvu. Je to msto pololench lid. Kdyby u ns existovala njak vda, pak by lkai, prvnci a filozofov mohli v Petrohrad provdt velmi cenn vdeck pozorovn, kad ve svm oboru. Mlokde se najde tolik pochmurnch, drsavch a podivnch vliv na lidskou pschu jako v Petrohrad. Jak vznamn jsou pouh klimatick vlivy! A pitom je to sprvn stedisko celho Ruska, jeho rz se tedy promt na vechny strany. Ale o to te neb, te jde o to, e jsem vs u nkolikrt potaj pozoroval. Kdy vychzte z domu, tak jet drte hlavu zpma. Ale po dvaceti krocch ji u svste, zalote ruce za zdy. Mte oteven oi, ale kad vid, e ped sebou ani kolem sebe nic nevnmte. Poslze zanete pohybovat rty a hovoit sm k sob a obas se vm dokonce vymrt ruce a zanete deklamovat a konen se nadlouho zastavte uprosted ulice. To se vbec nehod, prosm. Mon e mimo mne vs pozoruj i jin oi, a to vm nijak neprospje. Copak mn, mn je v podstat vecko jedno a j vs nevylm, ale jist mi rozumte." "Copak vte, e jsem sledovn?" podval se na nj zkoumav Raskolnikov. "Ne, nic takovho nevm," odpovdl trochu udiven Svidrigajlov. "Tak m tedy nechte na pokoji," zahuhlal zamraen Raskolnikov. "Dobr, nechm vs na pokoji." "Radji mi eknte, pro, kdy sem chodte pt a sm jste m sem dvakrt zval, pro jste se ped chvl, kdy jsem se dval z ulice do okna, schovval a pro jste chtl odejt? Moc dobe jsem si toho viml!" "Hehe! A pro jste vy, kdy jsem tenkrt stl ve dvech vaeho pokoje, leel na svm divnku se zavenma oima a pedstral, e spte, akoliv jste vbec nespal? Moc dobe jsem si toho viml." "Asi jsem ml... sv dvody... jak sm vte." "J jsem mohl mt tak sv dvody, tebae se je nedovte." Raskolnikov spoinul pravm loktem na stole, prsty prav ruky si podepel bradu a upen se na Svidrigajlova zahledl. Dlouho pozoroval tu tv, kter ho vdy ohromovala i dve. Byla to prazvltn tv, skoro maska: bl, s jasnmi rumnci, syt ervenmi rty, svtle plavm vousem a jet dost hustmi plavmi vlasy. Oi byly skoro pli modr a dvaly se tce a strnule. V tom hezkm a na jeho lta nesmrn mladistvm oblieji bylo cosi hrozn odpuzujcho. Obleen byl Svidrigajlov elegantn, ml lehk letn aty a zejmna si potrpl na prdlo. Na prst ml masivn prsten s velkm drahokamem. "Copak si mm dlat starosti jet i kvli vm?" ekl nhle Raskolnikov, pechzeje s keovitou nedokavost pmo k vci. "Chcete-li kodit, jste sice mon krajn nebezpen, ale j u mm dost toho okolkovn.

Hned vm uku, e si sm sebe necenm tak vysoko, jak si asi myslte. Abyste vdl, piel jsem vs rovnou upozornit, e chovte-li pod stejn mysly s mou sestrou a zamlte-li pitom njakm zpsobem vyut toho, co jste v posledn dob odhalil, pak vs zabiju, dv ne vy m dostanete za me. Moje slovo plat, sm vte, e nemluvm do vtru. Za druh, chcete-li mi nco ct --celou tu dobu jsem ml toti dojem, e se mnou chcete mluvit udlejte to co nejdve, protoe as kvap a mon e velmi zhy by mohlo bt pozd." "Kampak tolik pospchte?" upel na zvdav pohled Svidrigajlov. "Kad jdeme svou cestou," odsekl zamraen a popudliv Raskolnikov. "Sm jste prv vyzval k otevenosti, ale hned na prvn otzku odmtte odpovdt," poznamenal s smvem Svidrigajlov. "Vzal jste si do hlavy, e mm nco za lubem, a neustle m podezvte. Ostatn ve va situaci je to docela pochopiteln. Ale jakkoli stojm o dorozumn s vmi, nemm nladu pracn vm dokazovat opak. Ta nmaha by se mi na mou dui nerentovala, a vbec jsem ani neml v myslu hovoit s vmi o zvl mimodnch vcech." "Pro jste o mne tedy projevoval takov zjem? Pmo jste mi nadbhal!" "Prost jste probudil mou zvdavost. Zaujala m krkolomnost vaeho postaven --to je to! Mimoto jste bratr eny, kter m velmi pitahovala, a konen jsem svho asu od te osoby o vs tolik a tak asto slyel, e jsem z toho vytuil, jak velmi na ni mete psobit. Je vm to jet mlo? Hehehe! Nicmn piznvm, e vae otzka je pro mne velmi nesnadn a e vm na ni st odpovm. Vy sm jste za mnou te nepiel ani tak v njak konkrtn zleitosti, jako spe abyste se ode mne dovdl nco zbrusu novho. Vite? Vite, e mm pravdu?" dotral Svidrigajlov s potmilm smvem. "A te si pedstavte, e j sm, jet ve vlaku, kdy jsem sem jel, jsem zrovna tak spolhal na vs, e mi eknete vy nco zbrusu novho a e si nco budu moct vzt j od vs! Vidte, jac jsme bohi!" "A co vzt?" "Jak bych vm to ekl? Copak vm? Vidte, v jak putyce trvm svj as, a i to m bla, lpe eeno nebla, ale prost mi to sta, musm pece nkde sedt. Jak uboh je teba ta Ka, viml jste si?... Nebo kdybych byl aspo njak bichopsek nebo vybran labunk, ale vidte, co jsem schopen strvit!" Ukzal prstem na mal stolek v kout, kde byly na plechovm podnosu zbytky hroznho bifteku s brambory. "Mimochodem, jedl jste u? J nco pojedl a u nemm chu. Vno napklad nepiju vbec. Mimo ampask vbec dn, a i ampaskho za cel veer jen jedinou sklenku a po n m stejn bol hlava. Te jsem si ho objednal jen proto, abych se dal trochu do podku, protoe se nkam chystm, a vy jste m zastal ve zvltnm duevnm rozpoloen. Prv proto jsem se tak prve schovval jako kluk, bl jsem se, e m zdrte. Ale myslm," vythl hodinky "e s vmi mohu hodinku strvit, te je pl pt. Vte, kdyby lovk aspo nm byl, teba statkem, teba otcem, hulnem, fotografem, urnalistou... ale kde nic, tu nic, dn povoln! Nkdy je to skoro nuda! Skuten, myslel jsem, e od vs uslym nco novho." "Ale kdo vlastn jste a pro jste sem pijel?" "Kdo jsem? Vak vte: lechtic, dva roky jsem slouil u kavalerie, pak jsem se jen tak potloukal tady po Petrohrad, potom jsem si vzal Marfu Petrovnu a il jsem na vsi. To je cel mj ivotopis!" "Jste, myslm, hazardn hr?" "Ale kde, jakpak hr. Leda falen hr." "A byl jste nkdy falen hr?" "Ano, byl." "A dostval jste na frak?"

"Obas. Pro?" "Aspo jste mohl nkoho vyzvat na souboj... a vbec nco se dlo." "Nebudu se s vmi pt a nejsem ani zvykl filozofovat. Piznm se vm, e jsem sem pospchal hlavn kvli enm." "Sotva jste pochoval Marfu Petrovnu?" "Ovem," usml se s odzbrojujc upmnost Svidrigajlov. "Co na tom? Mm dojem, e vidte nco patnho v tom, e takhle mluvm o ench?" "Chcete ct, jestli vidm nebo nevidm nco patnho v prostopnosti?" "V prostopnosti! Podvejme se! Ale j vm pkn popodku nejdve eknu nco o ench vbec. Vte, mm povdavou nladu. eknte, pro bych se ml dret na uzd? Pro bych ml nechat en, kdy m aspo ony bav? Pece jen njak innost!" "Tak vy tu vidte jedin vchodisko v prostopnostech?" "Kdy chcete, tak v prostopnostech! Vm se v nich njak zalbilo! Ale jsem aspo rd, kdy se problmy stavj takto pmo. V t prostopnosti je aspo nco konkrtnho, vychzejcho dokonce z lidsk pirozenosti, co nen pouhm vplodem fantazie, nco, co stle doutn v krvi jako hav uhlk, nco vn zapalujcho, co mon jet dlouho, po mnoho let jen tak snadno neuhas. Uznejte, nen to tak vlastn do jist mry zamstnn?" "Co na tom vidte? Je to choroba a nebezpen!" "Takhle vy na m? Souhlasm, e je to choroba, jako vecko, co pesahuje zdravou mru --a v tomhle se nutn pekrauje mra -ale za prv je to u jednoho tak a u druhho onak, a za druh m lovk samozejm ve vem zachovvat mru a proporce, by i podl, ale jak pomoc? Nebt toho, nezbvalo by lovku u nic jinho ne se zastelit. Uznvm, e bezhonn lovk je povinovn t nudn, ale pesto pese vechno..." "A vy byste se dokzal zastelit?" "Ale prosm vs!" ohradil se s odporem Svidrigajlov. "Bute tak hodn a nemluvte o tom," dodal chvatn, dokonce beze stopy fanfarnstv, kter prostupovalo celou jeho pedchoz e. I jeho vraz se doslova zmnil. "Piznvm, e jsem hrozn slaboch, ale co dlat --bojm se smrti a nesnm, kdy se o n v m ptomnosti mluv. Vte, e jsem tak trochu mystik?" "Aha! Pzrak Marfy Petrovny! Copak? Zjevuje se stle?" "Ani mi to nepipomnejte. V Petrohrad se to jet nestalo. K ertu s tm!" vykikl trochu podrdn. "Ne, mluvme radji o tamtom... ostatn... Hm! Ne, mm pli mlo asu, nemohu se s vmi dlouho zdret. koda! Ml bych toho na srdci!" "Starosti? Njak ena?" "ena? Ano, takov nhl vc. Ale to jsem nemyslel." "Copak vechny ty ohavn okolnosti na vs u vbec nepsob? Copak u nemte dnou slu, abyste se mohl zastavit?" "Snad se nedovolvte i sly? Hehehe! Tmhle jste m moc pekvapil, Rodione Romanovii, akoliv jsem tuil, e to tak dopadne. Vy mn budete nco vykldat o prostopnosti a o estetice! Schiller jste! Idealista! Tak je to ovem v podku a naopak by bylo s podivem, kdyby tomu bylo jinak, ale pece jen, jak je to ve skutenosti vlastn podivn... koda, pekoda, e mm tak mlo asu, protoe jste asn zajmav. A propos, mte rd Schillera? J hrozn." "Vy jste ale tatrman!" ekl trochu zhnusen Raskolnikov. "Na mou dui ne!" ohrazoval se se smchem Svidrigajlov. "Ale kdy chcete, tak teba tatrman, nebudu se s vmi pt. Pro si nezahrt trochu i na tatrmana, kdy to nikomu neubl?

Strvil jsem sedm let na vsi u Marfy Petrovny, a kdy jsem te padl na tak chytrho lovka, jako jste vy, a nejen chytrho, nbr svrchovan zajmavho, prost si s nm moc rd popovdm, a mimoto jsem vypil pl sklenky vna a to mi troku stouplo do hlavy. Ale pedevm m tak povzbudila jedna okolnost, o kter vak... pomlm. Kampak jdete?" polekal se nhle. Raskolnikov se zvedal. Bylo mu tko a dusno a trochu nevolno z toho, e sem piel. Pesvdil se, e Arkadij Ivanovi Svidrigajlov je nejprzdnj a nejbezvznamnj ze vech padouch, co jich zem nos. "Ale! Jen jet posete, zstate jet!" pemlouval ho Svidrigajlov. "A objednejte si aspo aj. Posete jet, nebudu u mluvit nesmysly, myslm o sob. Budu vm nco vyprvt. Teba jak m jedna ena, eeno vaimi slovy, zachraovala, chcete? Dm vm tm dokonce odpov na vai prvn otzku, protoe ta osoba je vae sestra. Smm vm to vyprvt? Aspo si tm ukrtme as." "Vypravujte, ale doufm, e..." "Nebojte se! Mimoto Avdoja Romanovna me i v tak odpornm a przdnm individuu jako jsem j zanechat jen pocit hlubok cty." IV "Mon e vte (ale vdy jsem vm to sm vyprvl)," zaal Svidrigajlov, "e jsem zde sedl ve vzen pro dlunky kvli ohromn stce a neml jsem vbec dn prostedky a vbec dnou nadji, e nkdy zaplatm. Nebudu se it o tom, jak m tenkrt Marfa Petrovna vyplatila. Vte vy, jak bezhlav se nkdy dovede ena zamilovat? A byla to ena poctiv a nijak hloup (akoliv naprosto nevzdlan). Pedstavte si, e t nanejv rliv a poctiv ena se po mnoha hroznch vbuch a vitkch natolik ponila, e se mnou uzavela svrznou mluvu, kterou dodrovala po celou dobu naeho manelstv. Jde o to, e byla mnohem star ne j a mimoto neustle vkala njak koen. J ml natolik pinavou, ale svm zpsobem i estnou dui, e jsem j ekl rovnou, e j nemohu bt pln vrn. Toto doznn ji rozbsnilo, ale m drsn otevenost se j tak trochu i zalbila. ,Je vidt e sm m klamat nechce,' usoudila, ,kdy mi to k naped.' A to je pro rlivou enu to nejdleitj. Po dlouhch plativch vstupech jsme uzaveli tuto stn dohodu: za prv, nikdy Marfu Petrovnu neopustm a zstanu jejm muem, za druh, bez jejho svolen nikam neodjedu, za tet, nenajdu si dnou stlou milenku, za tvrt, za to mi Marfa Petrovna dovoluje, abych si nkdy vyhldl nkterou z dveek, ale vhradn s jejm tajnm vdomm, za pt, chra bh, abych se zamiloval do eny naeho stavu, za est, kdyby m nhodou nedej bh posedla njak velk a opravdov v-e, musm to Marf Petrovn ct. Pokud jde o ten posledn bod, byla Marfa Petrovna ostatn pod vcelku klidn. Byla to rozumn ena, a proto ve mn nemohla vidt nic jinho ne prostopnka a zhralce, kter nen schopen vnho citu. Ale rozumn ena a rliv ena nen jedno a tot, a to je cel to netst. Ostatn, kdo chce nezaujat posoudit jist lidi, mus se naped zct nkterch pedpojatch nzor a vednho pohledu na lidi a vci, kter ns normln obklopuj. Na v soud mohu spolhat vce ne na koli. Mon e u jste slyel o Marf Petrovn velmi mnoho smnho a nepknho. Mla skuten nkter velmi smn zvyky, ale eknu vm rovnou, e upmn lituji nespoetnch ppad, kdy jsem j zpsobil bolest. Ale to myslm sta pro docela slunou oraison fun@bre 1 nad velmi nnou manelkou velmi nnho mue. Pi naich hdkch jsem vtinou mlel a nijak jsem se neroziloval, a toto dentlmensk chovn tm vdycky dosahovalo cle; dlalo na ni dojem, a dokonce se j lbilo, byly ppady, e na mne byla dokonce pyn. Ale vai sestiku pece jen nespolkla. A jak se mohlo stt, e se odvila vzt do svho domu za vychovatelku takovou krasavici! Vysvtluji si to tm, e Marfa Petrovna byla vzntliv a citliv a e se docela

prost do va sestiky zamilovala, ano, doslova zamilovala! Mimoto, vte nebo nevte, Avdoja Romanovna sama udlala prvn krok. A vte, e Marfa Petrovna zala tak daleko, e se na mne zprvu dokonce zlobila, e +-o va seste nemluvm a e jsem tak lhostejn k jejm neustlm horoucm vrokm o Avdoje Romanovn? Sm nevm, co vlastn chtla! To se v, e Marfa Petrovna mne Avdoje Romanovn vylila do posledn psmenky. Mla tu neastnou vlastnost, e kadmu na potkn vyklopila vechny nae soukrom zleitosti a e si na mne ustavin stovala. Copak si tedy mohla dt ujt takovho novho, krsnho spojence? Mm za to, e o jinm ne o mn ani nemluvily, a vbec nepochybuji o tom, e se k Avdoje Romanovn donesly vecky ty pochmurn a tajemn pohdky, kter mi jsou pipisovny... Vsadm se, e jste se u neho podobnho tak doslechl?" "Doslechl. Luin vs vinil dokonce z toho, e mte na svdom smrt dtte. Je to pravda?" "Bute tak laskav a nerozviujte vechny ty hanebnosti," ohradil se zhnusen a ttiv Svidrigajlov. "Budete-li nkdy opravdu stt o to, abyste se dovdl pravdu o vech tch nesmyslech, povm vm o tom zvl, ale te..." "Slyel jsem tak o njakm vaem sluhovi na vsi, e pr jste tam tak cosi zavinil." "Tak dost, bute tak laskav!" peruil ho opt zejm netrpliv Svidrigajlov. "Nebyl to snad ten sluha, kter vm piel po smrti nacpat dmku... jak jste mi sm vyprvl?" rozohoval se stle vce Raskolnikov. Svidrigajlov se na nho zpytav podval a Raskolnikov ml dojem, e v jeho pohledu na okamik, jako blesk, prokmitla zlostn ironie. Pesto se opanoval a odpovdl velmi zdvoile: "Ano, ten. Vidm, e se mimodn zajmte i o vecky tyto vci, a budu se ctit povinovn pi prvn vhodn pleitosti vai zvdavost uspokojit. Zatracen! Vidm, e se leckomu mohu opravdu zdt postavou vhodnou pro romn. Posute tedy, jak dalece musm dkovat neboce Marf Petrovn za to, e o mn napovdala va seste tolik zhadnho a zajmavho. O dojmu, jak to na ni udlalo, se neodvauji mluvit, ale rozhodn to pro mne bylo vhodn. Pestoe ke mn Avdoja Romanovna pirozen ctila 1 Pohebn e (franc.). odpor a pestoe jsem se vdy tvil zamraen a nepstupn, nakonec se j mne zelelo, zelelo se j m ztracen existence. A kdy se dv srdce zel9, pak je to pro n samozejm nanejv nebezpen. To urit zatou ,zachrnit', napravit, vzksit, podntit k ulechtilm vcem i probudit k novmu ivotu a k nov prci --vak vte, co vechno se v tomhle smru me zrodit. Mn ihned svitlo, e ptek sm let na vjiku, a byl jsem ve stehu. Mm dojem, e se mrate, Rodione Romanyi? Ne, nic se nestalo, jak vte, zstalo pi malikostech. (Hrome, toho vna, co piju!) Vte, j vdycky, hned od zatku litoval, e osud nedopl va seste, aby se narodila ve druhm nebo tetm stolet naeho letopotu jako dcera njakho dlnho knete nebo njakho vldce i prokonzula v Mal Asii. Urit by byla jednou z tch, kter podstoupily muednickou smrt, a rozhodn by se usmvala, kdyby j plili prsy rozhavenmi kletmi. Podstoupila by to mysln a dobrovoln a ve tvrtm nebo ptm stolet by odela na egyptskou pou a tam by ila ticet let a ivila se konky, extzemi a vidinami. Cel jen ho touhou a dychtivost, aby uu mohla na sebe vzt n utrpen, a kdyby se njakho utrpen nedokala, snad by skoila z okna. Slyel jsem cosi o jakmsi panu Razumichinovi. Je pr to rozumn mladk (jak napovd u jeho jmno, nejsp seminarista), a je tedy ochrncem va sestry! Zkrtka, mm dojem, e jsem ji pochopil, a to si kladu za est. Ale tenkrt jsem ji teprve poznal, a to bv lovk, vak to znte, jaksi lehkomyslnj a hloupj, vid vci chybn, vykld si je jinak. Pro je, k ertu, tak krsn?

M vina to nen! Zkrtka, propuklo to u mne nezkrotnm vbuchem smysln vn. Avdoja Romanovna je asn, neslchan a nevdan ist. (Vezmte na vdom, e vm to o va seste km jako fakt. Je ist snad a chorobn, pes svj irok rozhled, a to j ukod.) Pak se u ns objevilo jist dve, njak Paraa, ernook Paraa, kterou prv pivezli z jin vsi, dveka, kterou jsem vidl poprv, velmi hezk, ale neuviteln hloup: spustila pl a kik na cel dvr a byla z toho ostuda. Jednou po obd si na mne Avdoja Romanovna pokala v sadu, kdy jsem el sm alej, a s blskajcma oima m vyzvala, abych nechal ubohou Parau na pokoji. To byla nae prvn rozmluva mezi tyma oima. Samozejm, e jsem pokldal za est vyhovt jejmu pn a e jsem se vynasnail, abych vypadal ohromen a zdrcen, zkrtka, nesehrl jsem svou roli patn. Tak zaaly nae styky, tajn rozmluvy, mravokrn kzn a pouovn, uproovn a pemlouvn, dokonce i slzy, vte, ano i slzy! Vidte, jakho stupn me u nkterch dvek doshnout propagandistick ve! J jsem, to se v, vechnu vinu svalil na svj osud, pedstral jsem, e dychtm a znm po svtle, a konen jsem shl po nejosvdenjm a nejspolehlivjm prostedku k oblomen enskho srdce, po prostedku, kter nikdy a nikoho nezklame a kter s uritost inkuje u vech bez jedin vjimky. Je to dobe znm prostedek --lichotky. Na svt nen nic tho ne upmnost a nic lehho ne lichocen. Je-li v upmnosti jen kapika falen noty, dochz okamit k disonanci a po n k ostud. Avak v lichocen me bt falen vecko a do posledn noty, a pesto zstane pjemn a psob poten, sice hrub poten, ale pesto poten. A i kdyby byla lichotka sebehrub, urit se bere nejmn z poloviny vn. A to plat pro vechny spoleensk stupn a vrstvy. Lichotkami svedete i vestlku! Nato pak normln lidi! Neubrnm se smchu, kdykoliv si vzpomenu, jak jsem svdl jednu milostivou pan, oddanou svmu mui, svm dtem a svm ctnostem. Bylo to tak zbavn a dalo to tak mlo prce! A ta milostpan byla skuten ctnostn, svm zpsobem rozhodn ano. Cel m taktika spovala v tom, e jsem byl jednodue co chvli zdrcen a e jsem klesal do prachu ped jej istotou. Lichotil jsem j nekesansky a sotva jsem nkdy doshl stisku ruky nebo dokonce jen pohledu, hned jsem se plsnil, e jsem to ukoistil nsilm, e se brnila, e se tak brnila, e bych byl jist nikdy nieho nedoclil, kdybych nebyl tak zkaen, e se ve sv istot nenadla takov skonosti a vzdala se nemysln, ani to chtla a vdla, a tak dle a tak dle. Zkrtka a dobe, doshl jsem veho, ale mil pan byla svat pesvdena, e je nevinn a ist a e pln vechny sv zvazky a povinnosti a e klesla naprosto neekan. A jak se na mne rozltila, kdy jsem j nakonec ekl, e podle mho upmnho pesvden touila po rozkoi zrovna tak jako j! Na chudinku Marfu Petrovnu tak hrozn platily lichotky, a kdybych byl jen chtl, byl bych hrav doclil toho, e by mi byla jet ped smrt pipsala cel majetek. (Ale j hrozn moc piju a vanm.) Doufm, e se nebudete zlobit, kdy upozornm, e navlas takov inek se zaal projevovat i u Avdoji Romanovny. Ale vlastn hloupost a netrplivost jsem vechno pokazil. Avdoja Romanovna byla u pedtm nkolikrt (a jednou zvl) hrozn pobouena vrazem mch o, vil byste tomu? Zkrtka, vylehoval z nich stle prudeji a neopatrnji jist ohe, kter ji dsil a kter poslze zaala nenvidt. Nebudu zabhat do podrobnost, ale rozeli jsme se. A tu jsem vyvedl druhou hloupost. Zaal jsem se nejhrubm zpsobem vysmvat velijakmu tomu hlsn rznch nzor a obracen na jinou vru. Zaal jsem si znovu s Paraou, a nejen s n, zkrtka byla to sodoma. Kdybyste jen, Rodione Romanyi, aspo jednou v ivot vidl, jak blesky um nkdy metat z o vae sestika! Nic nevad, e u jsem opil, vidte, u jsem vypil celou

sklenici vna, ale nelu: ujiuju vs, e se mi o tom pohledu zdlo, a ustot jejch at, ten u pro mne byl ke konci nesnesiteln. Opravdu jsem myslel, e z toho dostanu padoucnici, nikdy jsem se nenadl, e bych mohl takhle bsnit. Zkrtka, bylo nanejv nutn, abychom se usmili, ale u to nebylo mon. A pedstavte si, co jsem tehdy provedl! Jak straliv dovede lovka zaslepit vztek! Ve vzteku nikdy nic nepodnikejte, Rodione Romanyi! ekl jsem si, e Avdoja Romanovna je ve skutenosti ebraka (promite, tak jsem se nechtl vyjdit... ale nen koneckonc jedno, jakm slovem se vyjd t pojem?), prost, e se iv prac vlastnch rukou a e podporuje jak matku, tak vs (hrome, u se zas kabonte...), a proto jsem se rozhodl, e j nabdnu vechny sv penze (asi ticet tisc jsem mohl sehnat u tenkrt) za to, kdy se mnou utee teba sem, do Petrohradu. Samozejm e jsem byl ochoten psahat vnou lsku a slast a tak dle. Posedlo m to tehdy, vte, tak, e kdyby mi byla ekla: pode nebo otrav Marfu Petrovnu a vezmi si mne, byl bych to okamit provedl! Ale nakonec to skonilo katastrofou, o n u vte, a domyslete.se sm, jak vztek m popadl, kdy jsem se dovdl, e Marfa Petrovna tehdy vytrachala toho niemnho advoktka Luina a div nespunktovala svatbu, kter by v podstat znamenala tot, co jsem navrhoval j. Nemm pravdu? Nemm? Vite, e mm? Pozoruji, e jste zaal poslouchat zvl pozorn... vy zajmav mlad mui." Svidrigajlov netrpliv udeil pst do stolu. Byl cel bruntn. Raskolnikov jasn vidl, e ta sklenice nebo pldruh sklenice ampaskho, co vypil, na nho mly chorobn inek --a rozhodl se, e t pleitosti vyuije. Svidrigajlov v nm probudil silnou nedvru. "Tm vm jste m ovem nadobro pesvdil, e jste i sem do Petrohradu pijel kvli m seste," ekl Svidrigajlovovi pmo a oteven, aby ho podrdil jet vc. "Ach pestate s tm!" vzpamatoval se trochu Svidrigajlov. "ekl jsem vm pece... a mimoto m vae sestra neme ani vidt." "O tom vbec nepochybuji, ale o to te nejde." "Tak vy o tom nepochybujete?" Svidrigajlov pimhouil oi a ironicky se usml. "Mte pravdu, nem m rda, ale nikdy se neduujte za vztahy, kter byly mezi muem a enou nebo milencem a milenkou. Tady je vdycky koutek, kter zstane navky skryt celmu svtu a o nm vd jen oni dva. Jste si tak jist, e jsem byl Avdoje Romanovn odporn?" "Z nkterch slov a slvek vaeho vyprvn seznvm, e mte jet pod s Duou njak mysly a nutkav zmry, samozejm niemn." "Coe? Opravdu mi proklouzla takov slova a slvka?" polekal se nhle velmi naivn Svidrigajlov, pln pomjeje pvlastek, kterm byly jeho plny obdaeny. "Ale vdy proklouzvaj i te. eho se napklad tak bojte? eho jste se najednou tak polekal?" "J e se bojm a lekm? Snad ne vs? Sp byste se ml bt vy mne, cher ami! (1) To jsou hrozn vci... Ale jsem opil, ctm to, u jsem se zas mlem podekl. Zatracen vno! Vodu!" ------------(1) Mil pteli (franc.). Popadl lhev a bez okolk ji vyhodil z okna. Filip mu pinesl vodu. "To vecko jsou nesmysly," pokraoval Svidrigajlov, nameje ubrousek a pikldaje si ho k elu. "Jedinm slovem mohu vecka vae podezen rozbt napadr. Vte napklad, e se enm?" "To u jste mi kal." "kal? U se nepamatuju. Ale tehdy jsem nemohl tvrdit nic uritho, protoe jsem

nevstu jet neznal, jen jsem to zamlel. Ale te u mm nevstu a u je ruka v rukv, a kdybych neml tak neodkladn zleitosti, urit byste se mnou musel k nim, protoe bych se vs rd zeptal na radu. Zatracen! Mm u jen deset minut asu. Vidte, jen se podvejte na hodiny. Ale pesto vm o tom nco povm, protoe ta m enitba je hrozn zajmav vc, svm zpsobem ovem. Kampak? U zas chcete jt?" "Ne, te u neodejdu." "Vbec neodejdete? Uvidme! Ano, zavezu vs k nim a uku vm nevstu, ale te ne, te u budete muset brzy jt. Vy doprava, a j doleva. Znte tu Resslichovou? Ano, tu Resslichovou, co u n te bydlm, co? Slyte? Ne tu, co myslte, tu pece, jak se o n povd, e u n to dvtko, ve vod, v zim, slyte? No, slyte? Tak ta mi to vecko spskala, jsi pr njak smutn, povd, mus se njak rozptlit. Ale j jsem pece ponur a smutn od prody. Vy myslte, e vesel? Ne, ponur --nikomu neubliuju, ale sedm v koutku a nkdy ti dni s nikm nepromluvm. Ale ta Resslichov, ta potvora, to vm km, pece pot takhle --e se otrvm, nechm enu a odejdu, a ena e padne do rukou j a ona e z n bude tit, v naich vrstvch, vte, i ve vych. Znm, povd, jednoho ochrnutho otce, ednka na penzi, sed v kesle a u tet rok neme na nohy. A matka, matka pr je rozumn dma. Syn pr slou kdesi na venkov, vbec je nepodporuje. Dcera se vdala a odcizila se, ale maj na starosti dva mal synoveky (jako by mli mlo svho), a mimoto pr vzali ped ukonenm studia z gymnzia dve, svou nejmlad dcerku, prv za msc j bude estnct a bude pr ji tedy mono u za msc provdat. Tak pr za mne. Rozjeli jsme se tam, bylo to u nich nramn legran. Pedstavuju se: statk, vdovec, znm jmno, takov a takov styky, kapitl --co na tom, e mi je padest, a j jet ani estnct? Komupak by to vadilo? Nen to lkav, co? Jak by ne, hehe! Ml jste vidt, jak jsem rozprvl s tatkem a s mamikou! Byl na m v tu chvli pohled za vecky penze! Pak pijde i ona, pisedne k nm, jist si to umte pedstavit, jet v krtkch atekch, nerozvit pouptko, p se, rudne jako ervnky (to se v, e j to ekli). Nevm, jak mte co se te en vkus, ale podle mho je tch estnct let, ta doposud dtsk oika, ta ostchavost a stydliv slziky --podle m je to vc ne krsa, a ona je navc jako obrzek. Svtlounk kadeav vlsky spojen v mal loknky, kypr karmnov rtky a noky, e se srdce smje!... No tak jsme se seznmili, j ekl, e pospchm dom, a hned na druh den, to znamen pedevrem, nm poehnali. Od t doby, jak pijedu, tak si ji posadm na kln a u ji nepustm... To vte, p se jako ervnky, ale j ji ustavin lbm. Matinka j, rozum se, domlouv, e jsem jako jej mu a e se to tak pat, zkrtka pohdka! A ten nynj snoubeneck stav je mon opravdu lep ne manelsk. Nco, emu se k la nature et la vrit. (1) Hehe! Asi dvakrt jsem s n rozmlouval --nen to zdaleka hloup dve. Nkdy se na mne po oku podv tak, e to mnou projede jako blesk. A vte, e obliejem pipomn Raffaelovu Madonu? Sixtinsk madona m pece asn obliej, tv truchliv pomaten, vs to nezarazilo? Asi tak to tedy vypad. Sotva nm poehnali, pivezl jsem toho hned druh den za pldruhho tisce: jeden perk s brilianty, druh s perlami a stbrnou dmskou toaletn schrnku takhle velikou, s velijakmi vcikami, a se z toho m madon tviky zaplily. Vera jsem si ji posadil na kln, ale nejsp a pespli bez okolk, protoe zrudla jako pivoka a vytryskly j slziky, ale nechce to dt najevo, sama cel ho. Kdy vichni na chvli odeli a my spolu zstali o samot, najednou se mi vrhne kolem krku (poprv sama od sebe), svr m obma rukama, lb m a psah, e mi bude poslunou, vrnou a dobrou enou, e s n budu astn, e mi vnuje cel ivot, kad okamik svho ivota, e obtuje vecko, docela vecko, a za to ve e ode mne d jen mou ctu a vc nic pr nedm, vbec nic nedm, dn drky! Uznejte sm, e vyslechnout takov vyznn

mezi tyma oima od takovho estnctiletho andlka s rumncem panenskho studu a s nadenmi slzikami v och, uznejte sm, e je to hodn svdn. Svdn, e? Stoj to pece za to? Stoj, ne? Tak... tak poslyte... tak zajedeme k m nevst... ale te hned ne!" -----------(1) Proda a pravda (franc.). "Zkrtka a dobe, ten nestvrn vkov a duevn rozdl rozncuje vai smyslnost! Copak se vn chcete takhle oenit?" "Pro ne? Urit. Kad se star sm o sebe a nejveseleji ije ten, kdo um sm sebe nejlp naplit. Hehe! Copak e jste najednou tak posedl ctnost? Smilujte se, mlad mui, j jsem lovk hn. Hehehe!" "Ale postaral jste se pece o dti Katriny Ivanovny. Ostatn... ostatn jste k tomu ml sv dvody... te u je mi vechno jasn." "Dti mm vbec rd, mm dti moc rd," rozesml se Svidrigajlov. "O tom vm mohu dokonce vyprvt jeden velezajmav pbh, kter doposud neskonil. Hned prvn den po svm pjezdu jsem obeel vechny ty rzn pelechy, to vte, po sedmi letech jsem se tam pmo rozletl. Nejsp sm pozorujete, e nijak nespchm, abych se seel se svou starou partou, se svmi dvjmi kumpny a pteli. Ano, chci to bez nich vydret co nejdle. Vte, u Marfy Petrovny na vsi m k smrti muily vzpomnky na vechna ta zhadn msta a msteka, v nich zkuen lovk me mnoho najt. Zatracen! Lidi se opjej, vzdlan mlde se z neinnosti utp v neuskutenitelnch snech a tubch, mrza se teoriemi, odnkud se nahrnuli idi a hrabou penze, a vechno ostatn holduje prostopnostem. Od prvn chvle na m to msto dchlo znmou vn. Dostal jsem se na jeden takzvan tanen verek --do stranho pelechu (libuji si prv v tch nejpinavjch), a to vte, nevdan kankny, o jakch se za mch as ani nesnilo! Ano, v tom je pokrok. Najednou vidm asi tinctilet dvtko, rozkon nastrojen, jak tan s jednm tanenm mistrem a druh kep ped n. U zdi na idli sed jej matka. Dovedete si pedstavit, jak to byl kankn! Dvtko se styd, erven, nakonec se ct uraeno a rozple se. Tanenk ji chytne a zane j otet a pedvdt j to, vechno kolem se smje a --j mm rd v takovch chvlch nae obecenstvo, teba i kanknov -vechno se smje a ki: Dobe j tak! Nemaj sem vodit dti! No, mn to je jedno a houby se starm, jestli utuj sami sebe logicky nebo nelogicky! Okamit jsem se vpravil do sv lohy, pisedl jsem k matce a spustil jsem, e jsem tak z venkova, e tu jsou stran hrubini, kte nerozeznaj skuten hodnoty a nejsou schopni prokzat ctu tam, kde to je teba. Dal jsem najevo, e mm hodn penz, nabdl jsem se, e je odvezu ve svm koru, a tak jsem je zavezl a dom a seznmil jsem se s nimi (bydl v njakm ubohm podnjmu, prv pijely). Bylo mi dno na srozumnou, e jak ona, tak jej dcera si seznmen se mnou nemohou vykldat jinak ne jako velikou est, dovdl jsem se, e nemaj ani vindru a e si pijely nco vybhvat na njakch adech. Nabdl jsem jim pomoc i penze, vyslechl jsem vysvtlen, e na verek se dostaly omylem, domnvaly se, e se tam skuten vyuuje tanci. Ihned jsem navrhl, e bych mohl pispt k vchov mlad dvky, a to ve francouztin a v tanci. Naden pijaly, pokldaj to za est, doposud s nimi udruji styky... Chcete-li, zajdeme k nim, ale te to nejde." "Nechte si, jen si nechte ty sv niemn a podl anekdoty, vy prostopn, podl a chlpn love!" "Schiller, uinn rusk Schiller! Ou va-t-elle la vertu se nicher? (1) Vte co, j vm budu naschvl vyprvt takov vci, abych slyel vae vkiky. To je rozko!" -------------(1) Kdepak vude nevz ctnost? (franc.) "To tak, myslte, e nejsem v tchhle chvlch smn sm sob?" zavrel Raskolnikov.

Svidrigajlov se sml z plna hrdla; pak pivolal Filipa, zaplatil a hned se zvedal: "Pkn jsem se zdil, no, assez caus! (1)" ekl. "Rozko!" "Bodej byste nectil rozko," rozhorlil se Raskolnikov a tak vstval. "Jakpak to nem bt rozko pro opelichanho zhralce, me-li lit takovhle dobrodrustv a obr-li se pitom dalmi podobnmi plny, a to za takovch okolnost a ped takovm lovkem, jako jsem j!... To rozpl!" -----------(1) Dost u e! (franc.) "V tom ppad, " odpovdl skoro udiven Svidrigajlov, prohleje si Raskolnikova, "v tom ppad jste i vy podn cynik. Rozhodn jste nesmrn bohat objekt k pozorovn. Chpete hodn vc, hodn... ale jste schopen i hodn vykonat. Ale u dost. Je mi opravdu lto, e jsem s vmi mohl hovoit tak krtce, ale neodchzte pece daleko... Uvidte..." Svidrigajlov odchzel. Raskolnikov za nm. Avak Svidrigajlov tak opil nebyl, vno mu stouplo do hlavy jen na krtkou chvli a jeho opojen rychle opadvalo. Ml cosi na srdci, trpilo ho nco mimodn dleitho a el zamraen. Bylo zejm, e vzruen a s obavou nco oekv. Jeho chovn k Raskolnikovovi se v poslednch nkolika minutch npadn zmnilo a bylo stle drsnj a vsmnj. Raskolnikovovi to neulo a i on byl znepokojen. Jeho podezen proti Svidrigajlovovi jet zeslilo; rozhodl se, e pjde za nm. Vyli na chodnk. "Vy doprava a j doleva, anebo naopak, hlavn --adieu, mon plaisir, (1) a do astnho shledn!" ----------(1) Sbohem, m poten (franc.). A dal se napravo k Sennmu nmst. V Raskolnikov ho nsledoval. "Co to znamen!" otoil se na nho s vkikem Svidrigajlov. "Myslm, e jsem vm ekl..." "To znamen, e se od vs nehnu ani na krok." "Co-oe?" Oba se zastavili a dlouze se na sebe zahledli, jako by se mili. "Ze vech vaich podrouench povdaek," ekl oste Raskolnikov, "jsem dospl k neklamnmu zvru, e jste nejen neupustil od svch podlch zmr vi m seste, nbr e se jimi zabvte vc ne kdykoliv jindy. Dovdl jsem se, e sestra dnes dostala jaksi dopis. Celou dobu jste neml stn... Je sice mon, e jste zatm splail njakou enu, ale to na vci nic nemn. Chci se pesvdit osobn..." Raskolnikov by byl mohl sotva vysvtlit, o mu v t chvli vlastn jde a o em se chce osobn pesvdit. "Ale! Chcete, abych zavolal policii?" "Zavolejte!" Znovu proti sob dlouhou chvli stli. Konen se Svidrigajlovv vraz zmnil. Kdy zjistil, e se Raskolnikov jeho hrozby nezalekl, zatvil se najednou velmi vesele a ptelsky: "Vy jste mi ale! Schvln jsem s vmi nezanal o va vci, akoliv mi, samozejm, zvdavost ned spt. Je to fantastick ppad. Chtl jsem to nechat napodruh, ale vy opravdu dokete vyprovokovat i mrtvho... No tak pojte, ale upozoruji vs, e si te jen zaskom dom pro penze a pak zavrm byt, beru si droku a odjdm na cel veer na ostrovy. Copak byste tam se mnou dlal?" "Zatm pjdu jen do bytu, a ne k vm, nbr k Sofje Semjonovn, chci se omluvit, e

jsem nebyl na pohbu." "Jak je libo, ale Sofja Semjonovna nen doma. Odela se vemi dtmi k jist dm, k jist ctihodn star pan, m dvn dobr znm a jednatelce jakhosi sirotince. Zskal jsem si tu dmu tm, e jsem u n sloil penze za vechna ti psklata Katriny Ivanovny a mimoto jsem vnoval njak penze i stavu. A konen jsem j vyprvl pbh Sofji Semjonovny se vm vudy, nic jsem nezatajil. inek byl nepopsateln. Prv proto se mla Sofja Semjonovna jet dnes dostavit pmo do -ova hotelu, kde m znm pechodn bydl po nvratu z letnho bytu." "To nevad, zajdu k n pesto." "Jak chcete, ale j vm spolenka dlat nebudu, co je mi po tom! Tak u jsme doma. Poslyte, j bych na to vzal jed, e se na mne dvte tak podezvav proto, e jsem k vm byl natolik deliktn a doposud vs neobtoval dnmi otzkami... vite? A to se vm zd nepirozen, vsadm se, e je to tak! Pak m bt lovk deliktn!" "A poslouchat za dvemi!" "Tam tedy bijete!" zasml se Svidrigajlov. "Vak bych se byl divil, kdybyste si byl odpustil tuhle poznmku! Hehehe! Nco jsem sice pochytil z toho, co jste tam... tenkrt... vanil a sm Sofje Semjonovn prozradil, ale co to vlastn znamen? Asi jsem doista zaostal lovk, vbec niemu nerozumm. Vysvtlete mi to, proboha, mj mil! Poute m nejnovjmi principy!" "Nemohl jste nic slyet, pod si vymlte!" "Ale o tom te nemluvm, o tom te nemluvm (akoliv jsem leccos opravdu slyel), te mluvm o tom, jak pod vzdychte a vzdychte! Schiller ve va dui je ustavin pobouen. A pak nem lovk poslouchat za dvemi! Kdy je to tak, jdte a oznamte adm: stalo se mi to a to, pihodila se mi zvltn vc -malik chybika v teorii. Jste-li si tak jist, e se nesm poslouchat za dvemi, ale staenky e mete ubjet pro sv poten vm, co vm padne do ruky, tak honem odjete nkam do Ameriky! Utete, mlad mui! Mon e jet nen pozd. Myslm to upmn. Nebo nemte penze? Dm vm na cestu." "Na to nemyslm ani ve snu," peruil ho rychle a s odporem Raskolnikov. "Rozumm (ostatn, nemuste se ani namhat a nechcete-li, mete si vechno vysvtlovn odpustit), rozumm, jak problmy vs znepokojuj --morln, vite? Obansk a lidsk problmy? Ale vy jste nad n pece povznesen, tak pro se o n jet starte? Hehe! Proto, e jste pod jet oban a lovk? Ale v tom ppad jste se do toho neml poutt, lovk nem strkat nos tam, kde nem co dlat. Tak se tedy zastelte! To se vm zas nechce?" "Mm dojem, e m chcete naschvl co nejvce podrdit, jen abych vs te nechal na pokoji..." "Vy jste mi podivn, ale u jsme tady, rate po schodech. Tady jsou dvee k Sofje Semjonovn. Vidte, e nen nikdo doma! Nebo nevte? Zeptejte se Kapernaumov, dv k nim kl. A tady zrovna jde sama madame de Kapernaumov, ano? Coe? (Je kapnek hluch.) Odela!? Kam? Tak slyel jste? Nen doma a nebude mon do pozdnho veera. Tak, te pojte ke mn. Chtl jste pece tak ke mn? Tak, a jsme tady. Madame Resslichov nen doma. Ta ensk je pod v jednom kole, ale je to dobr ena, ujiuji vs... mon e by vm mohla bt prospn, kdybyste byl trochu uvlivj. A tady, rate se podvat, beru si ze sekrete tento ptiprocentn cenn papr (podvejte, co jich jet mm!), jet dnes projde rukama smnrnka. Tak co, vidl jste? Vc tu nemm co pohledvat. Zavrm sekret, zavrm byt a jsme zase na schodech. Chcete, vezmeme si droku? Jedu pece na ostrovy. Nechcete se

tak projet? Vyjedem si touhle drokou na Jelagin, co kte? Dola vm trplivost? Jen se pojte projet. Zd se, e bude pret, ale to nevad, sthneme stechu..." Svidrigajlov u sedl v koru. Raskolnikov dospl k pesvden, e jeho podezen je aspo pro tuto chvli lich. Beze slova se otoil a pustil se zptky k Sennmu nmst. Kdyby se byl jen jedinkrt ohldl, byl by zjistil, e Svidrigajlov poodjel vehovudy asi sto krok, zaplatil droki a vystoupil na chodnk. Ale Raskolnikov nic z toho nevidl a u zahnul za roh. Hlubok zhnusen ho hnalo dl od Svidrigajlova. "Jak jsem si mohl jen jedin okamik nco slibovat od toho hrubho zlosyna, od toho chlpnka a niemy!" vykikl bezdky. Pravda, tento svj soud Raskolnikov pronesl pli ukvapen a lehkovn. V tom, co Svidrigajlova obklopovalo, bylo nco, co mu dvalo pinejmenm punc originality, ne-li zhadnosti. Pokud lo v t souvislosti o sestru, byl Raskolnikov stle stejn pesvden, e ji Svidrigajlov nenech na pokoji. Ale myslet na to a hloubat o tom u neml slu ani trplivost. Jako obyejn, jakmile osaml, pohrouil se u po dvaceti krocch hluboko do sebe. Na most se opel o zbradl a zahledl se do vody. A pitom za nm stla Avdoja Romanovna! Potkal ji, kdy vchzel na most, ale minul ji, ani si j viml. Dunka ho v takovm stavu jet nikdy na ulici nepotkala a pmo se ho zdsila. Zastavila se a vhala, zda ho nem oslovit. Vtom vak uvidla, e od Sennho nmst chvatn pichz Svidrigajlov. Zdlo se vak, e se bl skryt a opatrn. Nevkroil na most, ale zstal stranou, na chodnku, a vemon se snail, aby ho Raskolnikov nespatil. Duu uvidl u dvno a zaal j dvat znamen. Dua vyrozumla, e pros, aby na bratra nemluvila, a e ji vol k sob. Vyhovla mu. Opatrn bratra obela a zamila k Svidrigajlovovi. "Rychle pojte," zaeptal j Svidrigajlov. "Nechci, aby Rodion Romany vdl o na schzce. Sedl jsem s nm toti v nedalekm hostinci, kde m sm nael, a jen st jsem se ho zbavil. Nevm, jak se dovdl o mm dopisu, m njak podezen. Vy jste mu to pece neprozradila. Ale kdo, kdy ne vy?" "Tak u jsme za rohem," peruila ho Dua. "Tady ns bratr neuvid. Vezmte na vdom, e dl s vmi nepjdu. Povzte mi vecko tady, d se to pece ct i na ulici!" "Za prv se to na ulici rozhodn ct ned a za druh muste vyslechnout i Sofju Semjonovnu. A za tet vm chci ukzat jist dkazy... A vbec, odmtnete-li ke mn jt, odepu vm jakkoliv vysvtlen a okamit odejdu. V tom ppad vs prosm, abyste laskav uvila, e velezajmav tajemstv vaeho bratka je mi pln k dispozici." Dua se nerozhodn zastavila a ptrav si Svidrigajlova mila. "eho se bojte?" poznamenal klidn. "Msto nen vesnice. U na vsi jste ukodila vc vy mn ne j vm, a tady..." "Sofja Semjonovna o tom v?" "Ne, nic jsem j neekl, ani bezpen nevm, jestli je doma. Ale nejsp je. Pochovala dnes svou pbuznou a v takov den se nechodv po nvtvch. Prozatm o tom nechci ped nikm mluvit, dokonce skoro lituji toho, e jsem o tom ekl vm. Nejmen neopatrnost se lehce me zmnit v udn. Bydlm tady v tom dom, u stojme ped nm. Tohle je n domovnk, moc dobe m zn, podvejte, jak se klan, vid, e jdu s dmou, a jist si u tak viml, jak vypadte, to se vm me hodit, kdy mte takov strach a tolik se m bojte. Promite, e s vmi mluvm tak hrub. J tady bydlm v podnjmu. Sofja Semjonovna bydl hned za stnou, tak v podnjmu. V celm poschod jsou sam podnjemnci. Tak pro

byste se bla jako dcko? Nebo ze mne jde takov hrza?" Svidrigajlov zkivil tv ve shovvav smv, ale u mu nebylo do smchu. Srdce mu builo a il se mu dech. Umysln mluvil hodn hlasit, aby zakryl sv vzrstajc rozilen, ale Dua si toho zvltnho rozilen ani nevimla, tak byla pobouena jeho poznmkou, e se ho boj jako dt a e z nho na ni jde bhvjak strach. "Vm sice, e jste lovk, kter... nem kapku cti v tle, ale pesto se vs ani trochu nebojm. Jdte prvn!" ekla navenek klidn, ale byla velmi bled. Svidrigajlov se zastavil ped Soninou svtnic. "Dovolte, podvm se, zda je doma. Nen. Mme smlu! Ale vm, e me pijt co nevidt. Odela-li, tedy jedin k jist dm, ohledn svch sirotk. Zemela jim matka. Ml jsem s tm tak njakou prci a starost. Jestli se Sofja Semjonovna za deset minut nevrt, polu ji, budete-li si pt, jet dnes pmo k vm. Tohle je mj byt. Dva pokoje. Za tmihle dvemi bydl m bytn, pan Resslichov. Te pohlete semhle, uku vm sv hlavn dkazy. Tyhle dvee z m lonice vedou do dvou neobydlench mstnost, kter jsou k pronajmut. Tady jsou... tomu vnujte, Avdojo Romanovno, zvl bedlivou pozornost..." Svidrigajlov obval dva zazen a dost velk pokoje. Dunka se nedviv rozhlela, ale nenachzela nic zvltnho ani v zazen, ani v poloze mstnost, akoliv bylo dost npadn napklad to, e Svidrigajlovv byt leel vlastn mezi dvma skoro neobydlenmi byty. Nevchzelo se k nmu pmo z chodby, nbr pes dva tm przdn pokoje jeho bytn. V lonici Svidrigajlov otevel dvee zamen na kl a ukzal Dunce dal przdn pokoj uren k pronajmut. Dunka stla nechpav ve dvech, nevdouc, na se m dvat, ale Svidrigajlov u j vysvtloval: "Podvejte se semhle, do toho druhho velkho pokoje. Vimnte si tchto dve, jsou zamen na kl. U dve stoj idle, jedin idle v obou pokojch. Tu jsem si pinesl j ze svho pokoje, aby se mi pohodlnji poslouchalo. Na druh stran stoj tsn u dve stl Sofji Semjonovny. U toho stolu sedla a hovoila s Rodionem Romanyem. A j jsem sedl na tto idli a poslouchal jsem, dva veery po sob, vdy dobr dv hodiny, a samozejm jsem se nco mohl dovdt, co myslte?" "Poslouchal jste za dvemi?" "Ano, poslouchal jsem za dvemi. Te pojte ke mn, tady se nemme na posadit." Zavedl Avdoju Romanovnu zptky do svho prvnho pokoje, kter pouval jako salon, a nabdl j idli. Sm se posadil na opanm konci stolu dobr dva metry od n, ale v och u nejsp ml ten ohe, kter kdysi Dunku tolik polekal. Zachvla se a znovu se nedviv rozhldla. Udlala to bezdky, zejm nemla v myslu dvat najevo nedvru. Ale odlehl poloha Svidrigajlovova bytu na ni pece jen zapsobila tsniv. Chtla se zeptat, zda je doma alespo jeho bytn, ale nezeptala se... z hrdosti. Mimoto j svrala srdce jet jin, mnohem vt zkost ne strach o sebe. Trpla nevslovn. "Tady je v dopis," zaala a poloila dopis na stl. "Copak je to mon, to co pete? Naznaujete, e mj bratr spchal jaksi zloin. Naznaujete to pli jasn a u nemete couvnout. Abyste vdl, slyela jsem o t hloup povdace u pedtm a nevm na n ani slovu. Je to odporn a smn podezen. Znm celou tu historii, i jak a pro byla vymylena. Vy nemete mt dn dkazy. Slbil jste mi dkazy, tak mluvte! Ale u naped vm km, e vm nevm! Nevm!" Dunka to vychrlila ve spchu a na okamik se j vhrnula krev do tve.

"Kdybyste nevila, byla byste se odvila ke mn pijt? Pro jste tedy pila? Jen ze zvdavosti?" "Netrapte m a mluvte, mluvte u!" "Jste srdnat, to se mus uznat. J, na mou dui, myslel, e podte pana Razumichina, aby vs doprovodil. Ale nevidl jsem ho ani s vmi, ani ve va blzkosti, a dval jsem se dobe: to je odvn, zejm jste chtla etit Rodiona Romanye. Ale vy jste vbec bosk... Pokud jde o vaeho bratra, nemusm vm snad nic kat. Vak jste ho vidla sama. Co kte?" "Doufm, e se neoprte jen o to?" "Ne, o to ne, nbr o jeho vlastn slova. Dva veery po sob piel sem k Sofje Semjonovn. Ukzal jsem vm, kde sedli. Vyzpovdal se j ze veho. M na svdom vradu. Zavradil starou ednici, lichvku, u kter tak sm zastavoval, a pak zavradil i jej sestru, pekupnici Lizavetu, kter se neekan vrtila. Ubil je ob sekyrou, kterou si pinesl. Vradu spchal proto, aby mohl staenu oloupit, a tak to udlal, uloupil penze a jet njak skvosty... Tak to sm slovo od slova vyprvl Sofje Semjonovn, kter jedin zn jeho tajemstv, ale na vrad se nepodlela slovem ani skutkem, naopak, zdsila se stejn jako vy te. Bute klidn, neprozrad ho." "To pece nen mon," dralo se Dunce tce a pervan ze zsinalch, ztuhlch rt. "To nen mon, neml pece dn, ani ten nejmen dvod, pro by to dlal... To je le! Le!" "Oloupen, to je cel dvod. Vzal penze a perky. Ovem, jak sm doznal, neshl dosud ani na penze, ani na vci, ale schoval je pod njak kmen, kde le doposud. Ale jen proto, e se neodvil z toho vzt." "Copak je pravdpodobn, e by mohl krst a loupit? Copak mu takov vc mohla vbec pijt do hlavy?" vybuchla Dua a vyskoila ze idle. "Pece ho znte, mluvil jste s nm! Copak on je njak zlodj?" Pmo Svidrigajlova uproovala. Docela zapomnla na strach. "V tomhle smru, Avdojo Romanovno, existuj tisce a miliny kombinac a kategori. Zlodj krade, ale pitom ovem v, e je niema. Ale slyel jsem tak o jistm dnm lovku, e vyloupil potu. Tak kdo v, mon e si pitom myslel, e udlal dn in! Ani j bych tomu samozejm neuvil, prv tak jako vy, kdyby mi to ekl nkdo tet. Ale svm vlastnm um jsem uvil. Vysvtloval Sofje Semjonovn i dvody, pro k tomu dospl. Ale ona zprvu nevila ani vlastnm um, ale om nakonec uvila, svm vlastnm om. Stl pece ped n a kal j to." "Tak jak to byly... dvody!" "To je dost sloit, Avdojo Romanovno. Tady jde, jak bych vm to ekl, o svrznou teorii, prost jako kdy napklad uznvm, e individuln zloin je ppustn, jestlie je dobr hlavn el. Jedin zloin --a sto dobrch in! Nen divu, e nadanho a mimodn ctidostivho mladho mue bol trpk vdom, e by napklad staily vehovudy tak ti tisce, a cel jeho karira, cel budoucnost jeho ivotnho cle by se utvela docela jinak. Ale ty ti tisce prost nem! Pipojte k tomu podrdn z hladu, tsnho bytu a nuznho obleen, z jasnho poznn krsy svho socilnho postaven a zrove postaven sestry a matky. Ale hlavn ctidost, pcha a ctidost, ostatn, Bh sm v, mon e i pi dobrch sklonech... Ale j ho neodsuzuji, nemyslete si, prosm, nemm na to ani prvo. Mimoto zde vak byla jet jist vlastn teorie --samorostl teorie --podle n se lid, vte, dl na materil a na vjimen lidi, toti na takov lidi, kte stoj tak vysoko, e se na n nevztahuj zkony, nbr kte naopak zkony pedpisuj ostatnm lidem, tomu materilu, tomu smet. Docela vedn teorie, une thorie comme une autre. (1) Nesmrn ho uchvtil Napoleon, toti speciln ho uchvtilo to, e velmi mnoz geniln lid se neohleli na individuln zlo a

bez vhn pes n pekraovali. Jak se zd, i on se domnval e je geniln, lpe eeno, byl o tom uritou dobu pesvden. Velmi se trpil a jet te trp poznnm, e teorii vynalzt dokzal, ale bez rozmlen jt kupedu u nedokzal, a e tedy nen geniln. A to je pro ctidostivho mladka poniujc, a v dnen dob obzvlt..." -----------(1) Teorie jako kad jin (franc.). "A co vitky svdom? Snad mu neuprte jakoukoli morlku? Copak je takov?" "Ach, Avdojo Romanovno, te je vecko tak zamotan, i kdy to pli uspodan nikdy nebylo. Rusov maj vbec irokou dui, Avdojo Romanovno, irokou jako jejich zem a mimodn nchylnou k fantastickmu a chaotickmu. Ale bda tomu, kdo je irok a nen dost geniln! Jen si vzpomete, co jsme se prv takhle a prv o tomhle spolu nahovoili, vdy po veei, kdy jsme spolu veer sedvali na terase v sadu! Prv vy jste mi tu irokou dui vytala. Kdo v, mon e jsme tak rozmlouvali prv ve chvlch, kdy on tu leel a lmal si hlavu se svmi problmy. V na vzdlan spolenosti pece neexistuj dn tak posvtn tradice, Avdojo Romanovno, u ns plat, co si kdo vyte z knih... nebo odvod z historie. Ale to u jsou spe vdci, a vte, svho druhu sam podivni, pro svtskho lovka se to ani nehod. Ale vy pece dobe znte.m nzory, vte, e zsadn nikoho neodsuzuju. Sm jsem zahale, a podle toho uvauju. O tom jsme ostatn hovoili u nejednou. Dokonce jsem ml to tst, e vs m nzory zaujaly... Pro jste tak bled, Avdojo Romanovno?" "O t jeho teorii vm. etla jsem v asopise jeho lnek o lidech, kterm je dovoleno ve... Pinesl to Razumichin..." "Pan Razumichin? lnek vaeho bratra? V asopise? Copak napsal takov lnek? To je pro mne novinka. Jist zajmav vc! Kampak, Avdojo Romanovno?" "Musm mluvit se Sofjou Semjonovnou," ekla znienm hlasem Dunka. "Jak se k n dostanu? Teba u se vrtila. Musm s n okamit mluvit! Mus mi..." Avdoja Romanovna u ze sebe nevypravila posledn slova, tak se j sthlo hrdlo. "Sofja Semjonovna se vrt a pozd veer. Pedpokldm to, protoe mla pijt velmi brzy, a kdy se to nestalo, tak se asi zdr dlouho..." "Je to tedy le. Te vidm... es lhal... Kad tv slovo je le! ... Nevm ti! Nevm! Nevm!" zaala hystericky kiet Dunka, kter pln ztratila hlavu. Skoro bezvldn sklesla na idli, kterou j Svidrigajlov rychle pistril. "Avdojo Romanovno, co je vm, vzpamatujte se! Tu mte vodu! Napijte se..." Vyplchl na ni vodu. Dunka se zachvla a vzpamatovala se. "Otslo j to!" huhlal pro sebe zamraen Svidrigajlov. "Uklidnte se, Avdojo Romanovno! Nezapomete, e m ptele! Zachrnme ho, dostaneme ho z toho. Odvezu ho do ciziny, chcete? Mm penze, do t dn seenu jzdenku. A proto, e zavradil, proto jet me vykonat mnoho dobrho a vecko odinit. Uklidnte se! Jet z nho me bt velk mu. Tak co je vm? U je vm lp?" "Vy zloduchu! Jet se posmv. Puste m!" "Kam chcete jt? Kam?" "K nmu. Kde je? Vte to? Jak to, e jsou ty dvee zamen? Pili jsme sem tmihle dvemi, a nhle jsou zamen! Kdy jste zamkl?" "Nemohli jsme pece to, o em jsme tu mluvili, vykikovat po celm byt. Vbec se neposmvm, ale mm u tchhle e po krk. Kampak chcete v takovm stavu? Chcete ho prozradit? Rozvzteklte ho a prozrad se sm. Uvate, e u ho hldaj, e u mu jsou na stop. Takto jim ho jen vydte. Pokejte, prv jsem s nm sedl, hovoili jsme, jet ho meme zachrnit. Sete jet, poradme se. Prv proto jsem vs pozval, abychom si o tom pohovoili mezi tyma oima a dobe vecko uvili. Tak pece sete!"

"Jak ho chcete zachrnit? Copak je mon ho zachrnit?" Dua si sedla. Svidrigajlov se posadil vedle n. "To vecko zle na vs, jedin na vs," zaal s planoucma oima a skoro eptem, zajkaje se a vzruenm dokonce polykaje cel slova. Dua se od nho poden odthla. Cel se tsl. "Jen vy... sta jedin vae slovo a bude zachrnn! J... j ho zachrnm. Mm penze, mm ptele. Ihned ho odvezu, sm obstarm pas, dva pasy. Jeden pro nho, druh pro sebe. Mm ptele, znm lidi, kte v tom umj chodit... Chcete? Obstarm pas tak pro vs... a pro vai matku... na potebujete Razumichina? J vs miluji stejn... Nesmrn vs miluji. Dovolte mi, abych polbil lem vaich at, dovolte! Prosm! Je pro mne nesnesiteln, jak ust. Reknte: udlej to a to, a j to udlm! Udlm vecko, veciko! Nedvejte se na mne tak, nedvejte! Vdy m tm nite..." Zdlo se, e zan blouznit. Cosi ho nhle posedlo, pomtlo mu smysly. Dua vyskoila a rozbhla se ke dvem. "Otevte! Otevte!" dovolvala se nkoho skrze dvee a v silou jimi lomcovala. "Tak otevte! Copak tu nikdo nen?" Svidrigajlov vstal, vzpamatoval se. Jeho dosud se tesouc rty pomalu kivil zlostn smek. "Nikdo nen doma," ekl tie a pervan. "Bytn odela, nadarmo se namhte tm kikem. Jen se zbyten rozilujete." "Kde je kl? Odemkni okamit ty dvee! Okamit, ty niemo!" "Ztratil jsem ho, nemohu ho najt." "Tak! To je nsil!" vykikla Dua a cel zsinal rychle couvla do kouta a zahradila se stolkem, kter se j tu naskytl. Nekiela, ale vpjela se pohledem do svho trznitele a bedliv pozorovala kad jeho pohyb. Tak Svidrigajlov se nehbal a stl proti n na opanm konci pokoje. Dokonce se u ovldl, alespo navenek. Ale stle jet byl velmi bled. Ironick smv mu nezmizel z tve. "Prv jste ekla ,nsil', Avdojo Romanovno. Jestlie jde opravdu o nsil, pak se mete domyslet, e jsem zadil vechno potebn. Sofja Semjonovna nen doma, ke Kapernaumovovm je velmi daleko, pt zamench mstnost. Konen jsem aspo dvakrt silnj ne vy a mimoto se nemusm nieho obvat, protoe si ani pak nebudete moci nikomu stovat, nebudete pece chtt svho bratra opravdu prozradit? A nikdo vm nic neuv: propak by mlad dvka chodila sama do bytu osamlho mue? Vidte, e i kdybyste obtovala bratra, nic tm nedokete: nsil se dokazuje velmi tko, Avdojo Romanovno." "Niemo!" zaeptala rozhoen Dua. "Jak myslte, ale nezapomete, e jsem vm prozatm jen ekl svj nvrh. Podle mho osobnho pesvden mte pln pravdu -nsil je ohavnost. Chtl jsem vm jen vysvtlit, e si nijak nezatte svdom, i kdybyste dokonce... i kdybyste chtla bratra zachrnit dobrovoln, tak, jak vm to navrhuju. Jednala jste pece prost pod tlakem okolnost, nebo jste, prosm, couvla ped nsilm, kdy to bez toho slova nejde. Uvate dobe, e osud vaeho bratra i va matky je ve vaich rukou. J budu v otrok... cel ivot... a te ekm..." Svidrigajlov usedl na divan asi osm krok od Duni. Nyn u vbec nepochybovala, e je nezvratn rozhodnut. Znala ho pece... Znenadn vyndala z kapsy revolver, nathla kohoutek a ruku, v n revolver drela, spustila na stolek. Svidrigajlov vyskoil. "Tak! Tak tohle!" vykikl udiven, ale zlostn se uklbl. "Tm se vci pln mn! Tm mi vecko nesmrn usnadujete, Avdojo Romanovno! Ale kdepak jste si obstarala ten revolver?

Snad ne pan Razumichin! Ale! To je pece mj revolver! Star znm! Co jsem se ho tenkrt nahledal!... Lekce ve stelb, kter jsem vm ml est dvat tehdy na vsi, tedy nebyly docela zbyten." "dn tvj revolver, nbr Marfy Petrovny, kterou jsi zabil, zlosyne! V jejm dom ti nic nepatilo. Vzala jsem si ho, jakmile jsem zaala tuit, eho jsi schopen. Opov-li se udlat jeden jedin krok, psahm, e t zastelm!" Planula rozhoenm. Revolver mla pipraven. "A co tedy bratr? Ptm se prost ze zvdavosti," zeptal se Svidrigajlov, kter se stle jet nehbal z msta. "Udej ho, jestli chce! Stj! Ani krok! Nebo stelm. Sm jsi vrah, otrvil jsi enu, dobe to vm!" "Opravdu jste pesvdena, e jsem Marfu Petrovnu otrvil?" "Jsem! Sm jsi mi to naznaoval, mluvil jsi pede mnou o jedu, vm, e sis ho pivezl... pipravoval jsi to... Urit jsi to udlal... niemo!" "I kdyby to byla pravda, tak jen kvli tob... jen ty bys byla pinou." "Le! Nenvidla jsem t vdy, vdy!" "Ale Avdojo Romanovno! Asi u jste zapomnla, jak jste v kazatelskm zpalu uu sama podlhala, uu zanala hoet... Vidl jsem vm to v och, vzpomnte si tenkrt veer pi msku, kdy tloukl slavk?" "Le!" Dun planuly oi hnvem. "Le, klevetnku!" "Lu? Tak teba lu. Ano, lhal jsem. enm se tyhle vci nemaj pipomnat." Uklbl se. "Vm, e stel, elmiko hezouk. Jen stel!" Dua zvedla revolver a smrteln bled, se zsinalm, chvjcm se dolnm rtem a prudce planoucma velkma ernma oima na nho hledla a mila, odhodlan vystelit, jakmile se pohne. Jet nikdy se mu nezdla tak krsn. Ohe, kter j vylehl z o ve chvli, kdy namila revolver, ho pmo poplil, srdce se mu sevelo bolest. Udlal krok a vstel zaburcel. Kulka mu sjela po vlasech a zaryla se vzadu do zdi. Zastavil se a tie se rozesml: "Dostal jsem ihadlo! Pmo do hlavy... Co to je? Krev!" vythl kapesnk a utral si krev stkajc mu tenoukm pramnkem po prav skrni; kulka mu pravdpodobn rozkrbla pokoku na lebce. Dua sklonila revolver a zrala na Svidrigajlova vc uasle ne vyden. Zdlo se, e sama nechpe, co to udlala a co se to vbec dje. "Co se d dlat, minula jste! Stlejte dl, ekm," ekl tie Svidrigajlov a pod jet se usmval, avak njak pochmurn. "Takhle vs chytnu dv, ne nathnete kohoutek!" Dunka se zachvla, chvatn nathla kohoutek a znovu zamila. "Nechte m!" zapla zoufale. "Psahm, e stelm znova... Zabiju vs!" "Pravda... na ti kroky jist. Ale jestli m nezabijete... tak..." Oi mu zablskaly. Udlal jet dva kroky. Dunka stiskla kohoutek. Revolver selhal! "patn jste nabila. To nevad! Mte tam jet kapsli. Dejte si to do podku, pokm." Stl asi dva kroky ped n, ekal a zral na ni horce vnivm tkm pohledem, z nho vyzaovalo divok odhodln. Dua pochopila, e radji zeme, ne aby ji pustil. "Te, na dva kroky, ho urit zastelm!" Zistajasna odhodila revolver.

"Zahazujete ho!" ekl udiven Svidrigajlov a hluboce si oddechl. Nhle jako by mu nco spadlo ze srdce, a nejenom tha smrtelnho strachu; v t chvli sotva njak ctil. Ulevilo se mu vak od jinho, tsnivjho a pochmurnjho pocitu, kter by byl sm nemohl srozumiteln popsat. Pistoupil k Dun a jemn ji objal kolem pasu. Nebrnila se, ale tsla se jako osika a pnliv se na nho dvala. Chtl cosi ct, ale jen kivil rty a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. "Pus m!" zaprosila Dua. Svidrigajlov se zachvl --jej tykn nyn znlo jinak ne pedtm. "Nemiluje m tedy?" zeptal se tie. Zavrtla hlavou. "A... neme?... Nikdy?" zaeptal zoufale. "Nikdy!" eptla Dua. Ve Svidrigajlovovi nkolik okamik zuil krut duevn zpas. Zral na ni nevyjditelnm pohledem. Nhle odthl ruku, otoil se, rychle odeel k oknu a zstal tam stt. Chvli bylo ticho. "Tady je kl!" Vythl ho z lev kapsy kabtu a poloil za sebe na stl, ani se podval a ohldl na Duu. "Vezmte ho a odejdte co nejrychleji!" Dval se upen do okna. Dua pistoupila ke stolu pro kl. "Rychleji! Rychleji!" nalhal Svidrigajlov, stle stejn strnul a odvrcen. Ale v tom jeho "rychleji" zaznlo zejm cosi hroznho. Dua to vyctila, rychle vzala kl, chvatn odemkla dvee a vyrazila ven. Za chvli jako nepetn divoce vybhla na nbe a bela k -ovu mostu. Svidrigajlov stl jet drahnou dobu u okna; konen se pomalu otoil, rozhldl se po pokoji a zemdlen si pejel dlan elo. Tv mu zkivil divn smv, uboh, truchliv, slab, zoufal smv. Dla ml potsnnou zaschlou krv; pi pohledu na krev zlostn svratil tv, pak navlhil runk a omyl si skr. Nhle mu padl do o odhozen revolver, kter odletl a ke dvem. Zvedl ho a prohldl si ho. Byl to malik kapesn trann revolver starho typu; zbyly v nm jet dva nboje a jedna kapsle. Bylo mon vyplit jet jednu rnu. Po krtk vaze stril revolver do kapsy, nasadil si klobouk a odeel. VI Cel veer a do deseti probil po rznch hospodch a pelech, pechzel z jednoho podniku do druhho. Kdesi splail i Ku, kter u zas zpvala jinou kremnou pse, jak jaksi "niema a tyran" zaal Ku celovat. Svidrigajlov astoval Ku i flainete, zpvky i nky a jet jaksi dva psaky. S tmito psaky se sblil vlastn proto, e oba mli kiv nos: jeden ho ml zahnut doprava a druh doleva. To Svidrigajlova nesmrn udivilo. Ti ho pak zathli do njak zahradn restaurace, kde za n zaplatil i vstupn. V cel zahrad byl jedin tlet smrek a ti keky. Mimoto tam byl i "bufet", vlastn pivnice, kde byl vak k dostn tak aj, dokonce tam stlo nkolik zelench stolk a idl. K obveselen nvtvnk byl po ruce mizern zpvck sbor a njak mnichovsk Nmec pestrojen za pacu s ervenm nosem, ale bhvpro nesmrn smutn. Psaci se dostali do hdky s njakmi jinmi psaky a mlem se poprali. Svidrigajlov je ml rozsoudit.

Soudil je u dobr tvrt hodiny, povykovali vak tolik, e jim nebylo vbec rozumt. Nejpravdpodobnj bylo, e jeden z nich cosi ukradl a na mst to prodal njakmu idovi, kter se tam naskytl, ale pak se nechtl o vtek rozdlit se svm druhem. Nakonec vylo najevo, e prodan vc byla kvov lika, majetek bufetu. Brzy po n vskutku zaala shka a ppad nabval povlivch rozmr. Svidrigajlov dal za liku nhradu, zvedl se a vyel z parku. Bylo asi deset hodin. Do t doby nevypil ani kapku vna a v zahradn restauraci si objednal jen aj a i to spe ze slunosti. Byl dusn a pomourn veer. K dest se sthly ze vech stran ern mraky, zaalo hmt a spustil se lijavec prudk jako vodopd. Voda nepadala v kapkch, nbr biovala zemi v celch proudech. Nepetrit se blskalo a leckter zblesk trval dobrch pt vtein. Ne v tom deti doel dom, promokl na ki. Ve svm pokoji se zamkl, otevel sekret, vyndal vecky penze a roztrhal dv nebo ti listiny. Pak stril penze do kapsy a chtl se jet pevlknout, ale kdy vyhldl oknem a slyel hmn a pleskn det, mvl rukou, vzal klobouk a odeel, ale nezamkl. el pmo k Son. Byla u doma. Nebyla sama, kolem n se hemily tyi Kapernaumovovy mal dti. Sofja Semjonovna je hostila ajem. Mlky a uctiv Svidrigajlova pivtala a udiven se dvala na jeho promokl aty, neekla vak ani slovo. Vechny dti se rozutekly, jako kdy do nich stel. Svidrigajlov se posadil ke stolu a vyzval Sou, aby pisedla. Ostchav poslechla. "Odjdm pravdpodobn do Ameriky, Sofjo Semjonovno," ekl Svidrigajlov, "a protoe spolu asi hovome naposled, pichzm vm dt nkolik pokyn. Tak co, mluvila jste dnes s tou pan? Vm, co vm asi ekla, nemuste mi to opakovat." Soa se neklidn pohnula a zaervenala se. "Tihle lid jin bt nedovedou. Pokud jde o vae sestiky a vaeho bratka, jsou dobe zaopateni a penze, kter jsem jim pipsal, jsem uloil na stvrzenky do spolehlivch rukou. Ostatn ty stvrzenky pro vechny ppady uschovejte u sebe. Tu mte! Tak, a tm by to bylo vyzeno. A tady jet ti ptiprocentn pisy, dohromady na ti tisce. To je pro vs, pro vs osobn, a a to zstane jen mezi nmi, nikomu o tom nekejte, i kdybyste pak slyela cokoliv. Budou se vm hodit, Sofjo Semjonovno, protoe t tak, jak jste ila dv, je odporn, a u vs k tomu ani nic nenut." "Prokzal jste mi, prosm, tolik dobrodin, i sirotkm a neboce!" ujiovala honem Soa. "Byla bych nerada, prosm, kdybyste si patn vykldal... e jsem vm doposud jaksepat nepodkovala..." "Tak dost, dost..." "Za ty penze jsem vm velmi vdn, Arkadiji Ivanovii, ale j je te pece nepotebuju. Sama se u vdycky njak uivm, nepokldejte to, prosm , za nevdk, ale i kdy jste takov dobrodinec, tak tyhle penze..." "Jsou vae, ano, vae, Sofjo Semjonovno, a dost u tch e, prosm vs, protoe ani u nemm as. Vak vy je budete potebovat. Rodion Romanovi m na vybranou: bu kulku do hlavy, nebo cestu po Vladimrce (1)." Soa se na nho vyjeven podvala a otsla se. "Nemjte strach, vm vecko, pmo od nho to vm, ale nejsem mluvka, nikomu to nepovm. Sprvn jste ho tehdy mla k tomu, aby el a sm se udal. To pro nho bude velmi polehujc. No, a odjede-li po Vladimrce, pjdete pece za nm? Vite? Vite e? No vidte, a tak se vm ty penze budou urit hodit. Pro nho se vm budou hodit, rozumte? e je dvm vm, to je stejn, jako bych je dval jemu. Mimoto jste se pece zavzala, e splatte i dluh u Amlie Ivanovny, sm jsem to slyel. Propak na sebe pod tak nepromylen berete velijak zvazky a povinnosti, Sofjo Semjonovno? T Nmce pece zstala dluna Katrina Ivanovna, a ne vy, tak bych se na ni neohlel. Takhle se vm nikdy dobe nepovede. Tak tedy, kdyby se vs

na mne nebo po mn, teba ztra nebo pozt, nkdo ptal (a urit se vs ptt budou), tak se nezmiujte o tom, e jsem te u vs byl, a penze rozhodn neukazujte, ani ped nikm nekejte, e jsem vm nco dal. A te na shledanou." Vstal. "Rodionovi Romanyi vyite m pozdraven. Mimochodem: uschovejte si ty penze zatm teba u pana Razumichina. Znte pana Razumichina? Ale pravdae znte. To je ikovn chlapk. Zaneste si je k nmu ztra nebo... a bude vhodn chvle. A do t doby je dobe schovejte." Soa tak vyskoila ze idle a polekan na nho hledla. Tuze rda by byla nco ekla, na nco se zeptala, ale hned se neodvaovala a tak nevdla, jak zat. --------------(1) Lidov nzev pro cestu trestanc, poslanch za carskho Ruska z Moskvy nebo pes Moskvu do vyhnanstv na Sibi. "Ale copak... copak mete te v tom lijku nkam jt?" "Vte, kdo chce do Ameriky, nesm se bt, e zmokne, hehe. Sbohem, mil Sofjo Semjonovno! Bute zdrva, hodn zdrva, bude vs velmi teba. Abych nezapomnl... eknte panu Razumichinovi, e jsem vm nadil, abyste mu ode mne vydila poklonu. Pesn tak to eknte: Arkadij Ivanovi Svidrigajlov se vm klan. Urit, prosm vs." Odeel a zanechal Sou uaslou, vydenou, stsnnou nejasnou a nedobrou pedtuchou. Pozdji vylo najevo, e t veer ped plnoc vykonal Svidrigajlov jet jednu velmi vstedn a neoekvanou nvtvu. D stle jet neustval. Cel promokl vstoupil dvacet minut po jedenct do nevelkho byteku sv nevsty na Vasiljevskm ostrov, ve tet ulici na Malm prospektu. S nmahou se doklepal a v prvnch chvlch zpsobil nemal zmatek; avak Arkadij Ivanovi, kdy chtl, bvl mu velmi okouzlujcho chovn, take prvotn (tebae bezesporu velmi dvtipn) pedpoklad moudrch nevstinch rodi, e se Arkadij Ivanovi u nkde tak zdil, e nev, co dl, se okamit bez e rozptlil. Nemohouc hlavu rodiny soucitn a rozafn nevstina matka ihned dotlaila k Arkadiji Ivanovii v kesle, a jak mla ve zvyku, neprodlen pistoupila k velijakm odlehlm otzkm. (Ona ena nikdy nekladla otzky pmo, nbr zanala vdy smvy a mnutm rukou a pak, jestlie nco chtla s uritost a spolehli vyzvdt, napklad nakdy Arkadij Ivanovi r stanovit svatbu, tu se zanala velmi zvdav a skoro dychtiv vyptvat na Pa a na ivot u tamjho dvora a teprve pak popodku dospla a do tet ulice Vasiljevskho ostrova.) Jindy to vecko ovem vedlo k velik okzalosti, ale tentokrt projevil Arkadij Ivanovi jakousi zvltn netrplivost a stroze vyslovil pn, e chce mluvit s nevstou, akoliv mu ekli, hned kdy piel, e u la spt. Nevsta samozejm pila. Arkadij Ivanovi el rovnou k vci a oznmil j, e z velmi vnho dvodu mus na njakou dobu odcestovat z Petrohradu, a proto j pin patnct tisc ve stbe a v rznch paprech a pros ji, aby je od nho pijala jako drek, protoe pr u dlouho m v myslu darovat j tu malikost jet ped svatbou. Akoliv toto vysvtlen nijak neposlilo logickou spojitost daru s okamitm odjezdem a nezbytnost pijt o plnoci za lijku, byla zleitost vyzena velmi hladce. I nezbytn vkiky a vzdechy, vyptvn a div vyznly kupodivu umen a zdrenliv, zato projevy vdnosti byly velmi plamenn a byly zdraznny dokonce slzami perozafn matinky. Arkadij Ivanovi vstal, zasml se, polbil nevstu a popleskal ji po tvice, znovu slbil, e brzy pijede, a kdy z jejch o vyetl vedle dtskho divu i jakousi velmi vnou, nmou otzku, zarazil se a polbil ji jet jednou, ale v duchu se hned upmn rozhoil, e drek okamit poputuje pod bezpen zmek nejrozafnj z matek. Odeel a zstavil vechny nadmru rozruen. Vnmav matinka vak ihned chvatnm poloeptem vyeila nkter nejspornj body, zejmna e Arkadij Ivanovi je vysoce postaven lovk s mnoha zleitostmi a styky, boh, a bhvco m

v plnu, umanul si a odjd, umanul si a dal jim penze, ale nen pr se emu divit. Je pr sice podivn, e je tak promokl, ale napklad Anglian pr jsou jet vstednj a vbec vichni tihle lep lid pr nedbaj na to, co o nich kdo ekne, a nedlaj dn okolky. Mon e tak dokonce chod schvln, aby ukzal, e si z nikoho nic nedl. A hlavn pr o tom ped nikm ani slovo, protoe bh sm v, co se z toho jet me vyklubat, a penze rychle pod zmek a moc dobr pr tak je, e Fedosja celou tu dobu byla v kuchyni, a hlavn pr se rozhodn, ale rozhodn nesm nic kat ped tou mazanou Resslichovou a tak dle a tak dle. Tak sedli a eptali si skoro do dvou hodin v noci. Nevsta la ostatn spt mnohem dve, uasl a trochu smutn. Svidrigajlov zatm pesn o plnoci pechzel -v most smrem k Petrohradsk tvrti. Pestalo pret, ale huel vtr. Svidrigajlov se zanal tst zimou a v jednom okamiku se s jakmsi zvltnm zjmem, dokonce s jistou nerozhodnost zahledl na ernou vodu Mal Nvy. Ale zhy seznal, e z vody i nepjemn chlad; otoil se a vykroil na -sk prospekt. Krel po nekonenm skm prospektu u drahnou dobu, snad pl hodiny, a nkolikrt u ve tm uklouzl na devn dlab, ale pesto tvrdojn po nem po prav stran ptral. Nkde v tch mstech, skoro na konci prospektu, vidl, kdy jel nedvno nhodou kolem, njakou devnou, ale velkou restauraci, kter se jmenovala, pokud se pamatoval, njak jako Adrianopol. Nemlil se: v tch odlehlch mstech byl ten podnik tak npadn, e ho nebylo mono minout ani ve tm. Byla to dlouh devn temn budova, kde pes pozdn hodinu dosud zila okna a neutichl vechen ruch. Veel dovnit a ountlce, kterho zastavil na chodb, podal o pokoj. Ountlec si Svidrigajlova prohldl, oil a neprodlen ho zavedl do odlehlho pokoje, zatuchlho a tsnho, kdesi a na konci chodby v koutku pod schody. Ale nebylo na vybranou, jinak bylo vecko obsazen. Ountlec se dval tzav. "Mohu dostat aj?" zeptal se Svidrigajlov. "To mete, prosm." "A co tak jet mte?" "Telec, prosm, vodku, nco k zakousnut, prosm." "Tak pines telec a aj." "A nic vc si nebudete pt?" zeptal se ountlec skoro uasle. "Nic, nic!" Ountlec se velmi zklaman vzdlil. "Tady je to asi poveden," pomyslel si Svidrigajlov. "Jak to, e jsem o tom nevdl? J taky asi vypadm, jako kdy jdu z njakho antnu a mm u bhvco za sebou. To bych rd vdl, kdo tady bydl a nocuje!" Zaplil svku a prohldl si pokoj lpe. Byla to tak tsn klcka, e se v n skoro nemohl vztyit; mla jedno okno a skoro vechen prostor vyplovalo velmi pinav lko, prost naten stl a idle. Stny byly pravdpodobn prkenn, s odenmi tapetami u tak zaprenmi a otrhanmi, e se sice jet jaktak dala rozeznat jejich pvodn barva (lut), ale vzorek u vbec ne. st jedn zdi a stropu byla ikmo seznut podobn jako v podkrovnch mstnostech, zde vak vedly nad ikmm stropem schody. Svidrigajlov postavil svku, sedl si na postel a zamyslel se. Ale brzy ho zaujalo podivn nepetrit eptn v sousedn komrce, je se nkdy zesilovalo skoro do kiku. To eptn neutichalo od chvle, kdy vstoupil. Napjal sluch: kdosi nkoho huboval a skoro plativ mu cosi vytal, ale ozval se jen jeden hlas. Svidrigajlov vstal, zastnil svku a ve stn hned zasvtila kvrka; pistoupil k n a pitiskl k n oko. V trochu vtm pokojku, ne byl jeho, byli dva nvtvnci.

Jeden z nich bez kabtu, velmi kudrnat, s rudou rozplenou tv stl v enickm postoji, rozkroen, aby udrel rovnovhu, buil si pst do hrudi a pateticky vytal druhmu, e je nuzk, ani titul dn nem a on e ho vythl z bahna a me ho vyhnat, kdy se mu zachce, a e to vechno vid jen Pn na nebesch. Jeho peskovan ptel sedl na idli a tvil se, jako by chtl kchnout, ale jako by za dnou cenu nemohl. Tu a tam vzhldl beranm zakalenm pohledem k enkovi, ale zejm vbec nechpal, o jde, a dokonce mon sotva co slyel. Na stole dohovala svka, stla tam skoro dopit karafa vodky, sklenky, chlb, pohry, okurky a sklenice od dvno vypitho aje. Kdy Svidrigajlov pozorn obhldl cel vjev, lhostejn odstoupil od kvry a znova se posadil na postel. Ountlec se objevil s ajem a s telecm a nemohl si odpustit, aby se znova nezeptal, zda nco nen libo; a teprve kdy jet jednou uslyel zpornou odpov, konen se vzdlil. Svidrigajlov dychtiv shl po aji, aby se zahl, ale masa nemohl pozt ani sousto, ztratil pln chu. Ctil, e se o nj pokou zimnice. Sundal pl a aket, obalil se pikrvkou a lehl si na postel. Ml zlost. Pece jen by bylo lep, kdybych se pi tom ctil dobe, ekl si a uklbl se. V pokoji bylo dusno, svka mdle blikala, venku huel vtr, nkde v kout ramotila my a vbec vecko jako by bylo naskl takovm mym, koenm pachem. Leel a skoro blouznil, mylenka sthala mylenku. Jeho pedstavy jako by dychtiv hledaly nco, na em by mohly ulpt. Ped okny je asi njak park, napadlo ho, e tam tak um stromy. Brr, nic nen protivnj, ne kdy v noci um stromy, kdy je boue a tma! A pipomnl si, jak prve, kdy mjel Petrovy sady, skoro je nenvidl. Pitom si opt vzpomnl na -v most a na Malou Nvu a ml pocit, e ho mraz, stejn jako kdy se ped chvl sklnl nad vodou. Nikdy v ivot jsem neml rd vodu, ani na obrazech ne, ekl si znova a znenadn se znova usml pi podivn mylence: Te by mi pece mlo bt vecko jedno, jakpak estetika a pohodl, a zatm jsem najednou zrovna vybrav, jako divok elma, kter si mus vybrat vhodn msto... v podobnm ppad. A naschvl jsem ml prve zahnout do Petrovch sad! Asi se mi to zdlo moc temn a studen, hehe! Div bych pi tom nechtl ctit rozko!... A pro vlastn nezhasnu tu svku? Sfoukl ji. Vedle u si lehli, pemtal, kdy nespatil svtlo v mstech, kde byla kvra. Tak, Marfo Petrovno, te byste mla pijt na nvtvu, te, kdy je tma, phodn msto i originln chvle. Ale j vm, e te zrovna nepijdete. Bhvpro si nhle vzpomnl, e pedtm, hodinu ped provedenm svho myslu s Dunkou, doporuil Raskolnikovovi, aby ji svil Razumichinov pi. "Opravdu jsem to ekl, sp abych povzbudil sm sebe, jak Raskolnikov sprvn uhodl. Ten Raskolnikov je ale filuta! Jene toho na sebe naloil! A zmoud, me z nho bt darebk velkho formtu, ale te se mu pli chce t! V tomhle ohledu jsme u ns uboci! Ale co je mi do nho, a si dl co chce, mn je to jedno! Nemohl usnout. Poznenhlu se mu vynoovala v mysli Dunka, tak jak ped nm prve stla, a znenadn se otsl do hloubi due. Ne, s tm u te musm pestat, vzchopil se, musm myslet na nco jinho. Je to vlastn podivn a smn, e jsem nikdy k nikomu nectil velkou nenvist, ba ani pomstt jsem se nikomu stj co stj nechtl, ale to pece nen, ne, to nen dobr vysvden! Ani jsem se rd nehdal a neroziloval --a to je taky patn vysvden! Co jsem j toho prve, hrome, nasliboval! Ale mon e ona by ze m pece jen udlala jinho lovka..." Opt se zarazil a zaal zuby: Dunka mu znovu vyvstala ped oima navlas tak, jak se tvila, kdy poprv vyplila a v stralivm dsu sklonila revolver a zrala na nho jako zkamenl, take by se j byl mohl hrav zmocnit, a nestaila by ani naphnout na obranu ruce, kdyby j to nebyl sm pipomenul. Vzpomnl si, jak se mu j v tom okamiku skoro zelelo a jak se mu pmo sevelo srdce...

Zatracen! Zas ty mylenky, s tm u musm pestat, pestat! Byl u v polospnku, zimnin tesavka polevovala; vtom vak ml pocit, e mu pod pokrvkou po ruce a po noze nco pebhlo. Trhl sebou: Zatracen, snad ne my! To protoe jsem nechal maso na stole... Stran se mu nechtlo odkrvat se, vstvat a mrznout, ale nhle ho znova cosi nepjemnho zaimralo na noze; strhl ze sebe pokrvku a zaplil svku. Klepaje se v zimnici, schlil se nad postel, ale nic nevidl; natsl pokrvku a vtom na prostradlo vyskoila my. Rychle po n apl, ale my neutkala z postele, nbr klikovala sem tam, proklouzvala mu mezi prsty, pebhala mu po ruce a najednou vklouzla pod polt; odhodil polt, ale v tm okamiku ctil, jak mu cosi skoilo pod koili, imr ho po tle a u to je na zdech. Keovit sebou trhl a probudil se. V pokoji byla tma, leel na posteli zabalen do pokrvky, venku kvlel vtr. Takov ohavnost! pomyslel si vztekle. Vstal a posadil se na okraj postele zdy k oknu. To radji vbec nespat, rozhodl se. Ale od okna studen a vlhce thlo; ani se zvedl, pehodil pes sebe pokrvku a zabalil se do n. Svku nezaplil. Nemyslel na nic a ani po tom netouil, ale vidiny se vynoovaly jedna za druhou, nesouvisl, ryvkovit mylenky se honily bez ladu a skladu. Ml pocit, e upad do polodmoty. A kdo v, co v nm probudilo ty porn fantazijn pochody a tuby, zda chlad, tma, vlhko nebo vtr vyjc za oknem a ohbajc stromy, ale nhle se mu zaaly vybavovat v pedstavch sam kvtiny. Vidl pvabnou krajinu; byl jasn, tepl, skoro parn den, svten den, den svat Trojice. Blahobytn pepychov venkovsk vilka v anglickm stylu, cel utopen ve vonnch kvtech a obklopen kvtinovmi zhony, kter se vinou kolem celho domu; zpra ovinut popnavou zelen a obklopen zhony r, svtl, vzdun schodit vystlan pepychovm kobercem, se vzcnmi kvtinami v nskch kvtinch. Zvl upoutala jeho pozornost okna s vzami a vodou a v nich kytice blch nnch narcis, sklnjcch se na svch jasn zelench silnch a dlouhch lodyhch a vydvajcch pronikav arma. Nemohl se od nich odtrhnout, pesto vak vystoupil po schodech a veel do velkho vysokho salnu a tam byly opt podle oken, u otevench dve na terasu a pmo na terase vude kvtiny. Podlahy byly posypan erstv pokosenou vonnou travikou, okna byla dokon a do pokoje proudil sv, lehk vzduch, pod okny cvrlikali ptci, ale uprosted salnu, na stolech pokrytch blmi atlasovmi ubrusy stla rakev. Rakev byla potaen blm hedvbm a lemovan hustm blm tylem. Ze vech stran byla ovinut girlandami kvtin. V zplav kvtin leelo dvtko v blch tylovch atech, s rukama jako vytesanma z mramoru, zkenma a pitisknutma k hrudi. Ale jej rozputn, svtle plav vlasy byly mokr; hlavu j zdobil rov vnek. Psn a u strnul profil jej tve byl tak jakoby vytesan z mramoru, ale smv na jejch bledch rtech byl proniknut jakmsi nedtskm, nevslovnm smutkem a vitkou. Svidrigajlov tu dvenku znal; u rakve nebyly ani ikony, ani hoc svce a nebylo slyet modlitby. To proto, e si sama shla na ivot --utopila se. Bylo j teprve trnct, ale bylo to u rozbit srdce, kter se zahubilo pro pko, je zdsilo a ohromilo tu mladou dtskou hlaviku, je zadusilo nezavinnm studem jej andlsky istou dui a je vynutilo posledn, nikm neslyen a hrub zhanoben zoufal vkik do temn noci, ve tm a zim, za vlhk oblevy, kdy skuel vtr... Svidrigajlov se vzpamatoval, vstal z postele a pistoupil k oknu. Nahmatal hek a otevel je. Vtr zbsile vtrhl do jeho tsn komrky a mraziv mu olehl tv a hru, zakrytou jen koil. Pod okny byl skuten njak sad, nejsp tak zahradn restaurace, ve dne tam pravdpodobn tak zpvali zpvci a pil se tam u stolk aj. Te vak ze strom a ke do okna stkalo a byla tam tma jako v pytli a jen mlo zeteln ern skvrny prozrazovaly pedmty v zahrad. Svidrigajlov, sehnut a podepen lokty v okn, do t

mlhy strnule zral dobrch pt minut. Temnou noc zadunl dlov vstel a vzpt druh. Aha, signl! Voda stoup! ekl si. K rnu se na nzko poloench mstech vyleje do ulic, zatop sklepy a sklepn byty, vytop z kanl krysy a lid zanou v deti a vtru, promoen, s klenm tahat sv harampd do vych poschod... Kolik je vlastn hodin? A sotva si to pomyslel, nkde nablzku hrkav a jakoby hrozn spn odbily visac hodiny tikrt. Vida, za hodinu u zane svtat! Na jet ekat? Seberu se hned te a pjdu rovnou do Petrovch sad, vyberu si tam njak velk ke, cel stopen v deti, tak, e sta jen ramenem zachytit, a na hlavu se snesou miliny krpj... Odstoupil od okna, zavel je, zaplil svku, nathl si vestu a pl, nasadil si klobouk a vyel se svkou na chodbu, chtje najt ountlce, spcho v nkter t komrce mezi velijakm haraburdm a oharky svc, vyrovnat s nm et za nocleh a vyjt z hostince. Te je nejvhodnj chvle, lep neme bt! Dlouho prochzel nekonenou zkou chodbou a nemohl nikoho najt: u chtl zavolat, kdy nhle v tmavm kout mezi starou skn a dvemi rozeznal jakousi podivnou vc, jakoby ivou. Schlil se nad ni se svkou a spatil dt --nanejv ptiletou holiku v atikch mokrch a ucouranch jako hadr, celou se tesouc a uplakanou. Zdlo se, e se Svidrigajlova nijak nepolekala, nbr kulila na nho s tupm divem vlhk ern kukadla a obas kytla jako dti po dlouhm pli, kdy u se vyplakaly i upokojily, ale pesto maj pod jet na krajku. Holika mla bledou a pepadlou tviku, byla zkehl zimou. Jak se sem vlastn dostala? Zejm se sem schovala a nespala celou noc. Zaal se j vyptvat. Holika nhle oila a pekotn se rozvatlala svou dtskou e. Bylo to nco o "mm", e "mma nabac", o tom, e "lozbila" (rozbila) njak hrnek. Mluvila bez ustn a z jejho breptn vysvtalo, e je odstrkovan dt, je jeho matka, njak vn opil kuchaka, pravdpodobn ze zdejho hostince, ztloukla a vystraila, e rozbila maminin hrnek a e ze samho strachu utekla hned naveer, e se dlouho schovvala nkde venku v deti a konen si zalezla sem, ukryla se za skn a pekala tam v koutku celou noc, plac a tesouc se chladem, strachem ze tmy i hrzou, jak za to dostane. Vzal ji do nrue, odnesl do svho pokojku a zaal ji odstrojovat. Drav stevky obleen na bosou nohu mla tak promoen, jako by celou noc leely v kalui. Kdy ji svlkl, uloil ji na postel a celou ji zabalil do pokrvky. Okamit usnula. Pak se znova ponue zamyslel. Jet tohle si vezmu na krk! vzchopil se nhle s tivm a podrdnm pocitem. Takov nesmysl! Zlostn vzal svku, aby konen stj co stj ountlce nael a co nejrychleji odsud zmizel. Ech, dve! zaklel v duchu, kdy u zavral dvee, ale pesto se jet vrtil, aby se podval, jestli sp a jak sp. Opatrn poodkryl pokrvku. Holika spala tvrd a slastn. Pod pokrvkou se zahla a jej bled tviky u dostaly barvu. Ale ta barva byla kupodivu npadnj a sytj, ne mohl bt pirozen dtsk rumnec. To je horkost, pomyslel si Svidrigajlov, vypad, jako by byla rozplen vnem, jako by j dali vypt celou sklenku. Rtky j pmo ho a slaj. Ale co to? Nhle ml dojem, e jej dlouh ern asy se chvj a pomrkvaj, e se pootvraj a e pod nimi vykukuj tveraiv, bystr, a nedtsky koketn oka, jako by holika nespala a jen se petvaovala. Skuten --rtky se j rozevraj do smvu a koutky rt se cukaj, jako by jet smv pemhala. Ale te u ho nepemh, te u se smje, nepokryt smje, z docela nedtsk tve i drzost a opovlivost, i z n prostopnost, je to tv kurtizny, sprost tv francouzsk prodejn dvky. A te u se nestoudn otvraj ob oi, spaluj ho pohledem, vb ho, smj se... V tom smchu, v tch och, v cel t zpustlosti dtsk tviky bylo nco nevslovn odpuzujcho a urlivho.

Jake! Ptilet! zaeptal v nelen hrze Svidrigajlov. To pece... to pece nen mon! Ale te u k nmu docela obrac planouc tviku, vztahuje ruce... Ach ty proklat! vykikl s hrzou a rozphl se na ni... Ale v tom okamiku se probudil. Leel stle na posteli, pod jet zabalen do pikrvky, svka nezaplen, ale za oknem u byl bl den. Problouznil jsem celou noc! Zlostn se posadil. Ctil, e je cel rozlman, v kostech mu loupalo. Venku vecko zahalovala neprhledn mlha. Bylo skoro pt, zaspal! Vstal a oblkl dosud neproschl aket a pl. V kapse nahmtl revolver; vythl ho a upravil kapsli, pak se posadil, shl do kapsy pro zpisnk a na prvn, nejnpadnj strnce napsal velkm psmem nkolik dek. Kdy si je znova peetl, zstal sedt v zadumn, open loktem o stl. Revolver a zpisnk leely ped nm, tsn u jeho lokte. Probuzen mouchy obsypvaly netknutou porci telecho, kter tak jet stla na stole. Dlouho je pozoroval a poslze volnou pravou rukou se pokusil njakou mouchu chytit. Dlouho se namhal, ale bezvsledn. Konen si uvdomil, jakm zpsobem se bav, vzpamatoval se, zachvl se, vstal a energicky vyel ven. Za chvli byl na ulici. Na msto se snesla hust mln mlha. Svidrigajlov el po kluzk, pinav devn dlab smrem k Mal Nv. V hlav se mu pod pletla vysoce vzdut voda Mal Nvy, Petrv ostrov, mokr cestiky, mokr trva, mokr stromy i kee, a konen onen ke... Zlostn se zaal rozhlet po domech, aby piel na jin mylenky. Na prospektu nepotkal ani chodce, ani droke. Smutn a pinav vyhlely kiklav lut domy se zavenmi okenicemi. Tlo mu pronikal chlad a vlhko, zaalo ho mrazit. Kadou vvsku obchodu nebo zelinstv, na kterou padl jeho pohled, bedliv peetl. A u konila devn dlaba. el kolem velkho zdnho domu. Pes cestu mu pebhl urousan prokehl pes se schlplm ocasem. Njak lovk v plti, zpit do nmoty, leel nataen na chodnku, tv k zemi. Svidrigajlov se na nho podval a el dl. Vlevo se mihla vysok porn v. Vida, pomyslel si, tohle je pece vhodn msto, pro a na Petrv ostrov? Aspo pi tom bude oficiln svdek... Mlem rozveselen tm novm npadem, odboil do -sk ulice, kde stl velk dm s porn v. O zaven velk vrata domu se opral ramenem pomen lovek zachoulen do edivho vojenskho plt, s mdnou achillovskou pilbou na hlav. Ospale stoil nezastnn pohled na Svidrigajlova, kter k nmu pistoupil. Z tve mu iela ta vn unyl melancholie, kter tak zatrpkle zabarvila bez vjimky vechny tve idovskho plemene. Svidrigajlov a Achilles si jeden druhho njakou dobu mlky mili. Achilles konen neshledal v podku, aby stzliv lovk stl ti kroky ped nm, civl na a nic nekal. "Thak cophak thu pohledvte?" ekl, pod jet se nehbaje a setrvvaje ve sv pze. "Nic, nic, kamarde, dobrtro!" odpovdl Svidrigajlov. "Thady nemte co dlat!" "Odjdm do cizch kraj, kamarde." "Dho cizch kraj?" "Do Ameriky." "Dho Amerikhy?" Svidrigajlov vyndal revolver a nathl kohoutek. Achilles zvedl obo. "Thak pece, na thakov ertky thady nen msto!" "Propak by nebylo?" "Prothoe nen!" "Podvej, kamarde, to je mi fuk. Mn tohle msto vyhovuje. A kdyby se t ptali, tak jim

to tak ekni; e jsem odjel do Ameriky!" Piloil revolver k pravmu spnku. "Ale thady ne, thady nen msto!" polekal se Achilles a vytetil oi. Svidrigajlov stiskl kohoutek... VII Tho dne, ale u k veeru, po est hodin, se Raskolnikov blil k domu, v nm bydlely matka a sestra, k onomu Bakalejevovu domu, v nm jim nael byt Razumichin. Na jejich schodit se vchzelo z ulice. Raskolnikov se k domu blil nerozhodnm krokem, jako by pod jet vhal, m-li nebo nem-li vejt. Ale nebyl by se vrtil za nic na svt, byl u pevn rozhodnut. Stejn na tom nezle, vdy jet nic netu, pemtal, a o mn u vd, e jsem podivn... Vypadal hrozn: aty ml zablcen, jak v nich celou noc chodil v deti, potrhan a zhuntovan. Obliej ml ztrhan navou, neasem, fyzickm vyslenm a skoro celodennm vnitnm zpasem. Celou noc chodil bh sm v kde. Ale byl rozhodnut. aklepal na dvee. Otevela mu matka. Dunka nebyla doma. Ani sluka nhodou nebyla doma. Pulcherija Alexandrovna v prvn chvli ze sebe nemohla radost vypravit ani slovo, ale pak ho chytila za ruku a thla ho do pokoje. "Konen!" spustila, zajkajc se radost. "Nezlob se na mne, Roo, e t vtm tak hloup, e mi vytryskly slzy, ale to se smju, neplu. Tys myslel, e plu? Kdepak, to je samou radost, tak to u mne je vdycky, hned slzm! Takhle plativ jsem u od tatnkovy smrti. Posa se, hochu, vidm, e jsi cel utrmcen. A jak jsi zablcen!" "To jak jsem vera zmokl, mami..." vysvtloval Raskolnikov. "Ale ne, ne!" zarazila ho chvatn Pulcherija Alexandrovna. "Tys myslel, e t hned zas zanu vyslchat po starm enskm zvyku? Nemj strach. Vdy j u chpu, vecko chpu, u jsem poznala, jak to tady chod, a musm popravd ct, e je to tu zazeno moudeji. To u je mi nad slunce jasn a ekla jsem si: kdepak bych mohla rozumt tvm mylenkm a dat t, aby ses mi zpovdal! Ty mon nos v hlav bhvjak zleitosti a plny, rod se v tob bhvjak mylenky, nebudu do tebe pece strkat: o empak peml? Ale... Ach boe! Propak poskakuju sem tam jako potetn... V, Roo, u potet tu ten tvj lnek v asopise, Dmitrij Prokofji mi ho pinesl. Vykikla jsem pekvapenm, kdy jsem to vidla, vid, hlupako jedna, km si, m se zabv, tady m tu zhadu! Teba m zrovna plnou hlavu novch mylenek, peml o nich, a ty ho trp a obtuje. tu to, mj mil, ale to v, valn tomu nerozumm, vak je to tak v podku, kdepak j bych mohla!" "Uka mi to, mami." Raskolnikov vzal asopis a peltl oima svj lnek. A pestoe se to v jeho situaci a v jeho duevnm stavu pramlo hodilo, poctil tu podivnou a muiv sladkou slast, jakou zakou autor, kdy poprv vid otitnou svou vc, a mimoto se projevilo i jeho tiadvacet let. Ten pocit trval jen chvli. Sotva peetl nkolik dek, svratil tv a srdce mu sevel straliv smutek. Narz si pipomnl cel svj duevn boj v poslednch mscch. S odporem a zlost hodil lnek na stl. "Ale asi jsem hloup, Roo, tolik pesto vidm, e co nevidt bude jeden z pednch lid, neli docela nejpednj v naem vdeckm svt. A oni se opovili myslet, e ses pomtl! Chachacha, ty to nev, ale oni si to vn mysleli! Ach ti uboci, copak ti vd, co je to rozum? A pova -i Dunka tomu div neuvila! Nebotk tatnek dvakrt poslal sv vci do asopis --nejprve bsn (dosud ten seitek mm, nkdy ti ho uku), a pak cel romn (sama jsem si vyprosila, abych ho smla pepsat), a jak jsme se tehdy oba modlili, aby mu to pijali, ale nepijali! Jet ped esti sedmi dny, Roo, jsem byla neastn, kdy jsem hledla na tv

aty a na to, jak ije, co j a v em chod. Ale te vidm, e to ode mne byla tak hloupost, protoe si te vecko zsk svm rozumem a nadnm. To znamen, e zatm nechce a e t zajmaj mnohem dleitj vci..." "Dua nen doma, mami?" "Nen, Roo. Tuze asto ji te nevidm doma, zanedbv m. To sp Dmitrij Prokofji, zapla mu to pnbh, pichzv na kus ei, neustle mluv jen o tob. M t rd a v si t, mj mil. Tm nekm, e by snad tv sestra byla ke mn zrovna neuctiv. Ne, nestskm si. M svou povahu a j zase svou. Nco pede mnou skrv, ale j ped vmi nikdy nic neskrvm. Ovem pevn vm, e Dua je natolik rozumn, a mimoto, e m rda mne i tebe... ale opravdu nevm, kam to vechno dospje. Tys m te tak potil, Roo, e jsi piel, a ona to propsla, nkde chod. A pijde, tak j eknu: Zatm cos nkde chodila, byl tady bratr, kdepak jsi trvila as? Jen m pli nerozmazluj, Roo: kdy bude moci, tak zajdi, kdy ne, co naplat, j pokm. Vak j budu stejn vdt, e m m rd, a to mi sta. Budu st, cos napsal, ode vech o tob uslym a nkdy se pijde sm podvat, co si mohu lepho pt? I te jsi pece zael potit matku, sama vidm..." A Pulcherija Alexandrovna se nhle rozetkala. "U zas! J hloup, nedbej na mne! Ale boe, coe sedm!" vyskoila polekan. "Mme kvu, a j t ani nepohostm! Vid, co doke babsk egoismus! Hned, hned!" "Nechte to, mami, j hned zas pjdu. Proto jsem nepiel. Vyslechnte m, prosm vs." Pulcherija Alexandrovna k nmu nesmle pistoupila. "Maminko, i kdyby se stalo cokoli, i kdybyste o mn cokoli uslyela a kdyby vm o mn cokoli ekli, budete m mt stejn rda, jako m mte te?" zeptal se nhle velmi vroucn, jako by na sv slova nemyslel a jako by je nevil. "Roo, Roo, copak ti je? Jak se jen na nco takovho me ptt? A kdo by mi o tob co kal? Ani bych nikomu neuvila a jednodue bych ho vyhnala." "Piel jsem vs ujistit, e jsem vs ml vdycky rd, a te je snad i lep, e jsme tu sami, bez Dunky," pokraoval stejn vele. "Piel jsem vm ct oteven, e akoliv budete neastn, mete bt pesvdena, e v syn vs te m rd vc ne sm sebe a e vecko, co jste si o mn myslela - e jsem hrub a e vs nemm rd, e vecko to nebyla pravda. Vs nepestanu mt rd nikdy... A to je vecko, zdlo se mi, e tohle musm udlat, e tmhle musm zat." Pulcherija Alexandrovna ho mlky objmala, tiskla ho k hrudi a tie plakala. "Nevm, co se to s tebou dje, Roo," ekla konen. "Celou dobu jsem myslela, e jsme ti prost na obt, ale te z toho veho soudm, e t ek nco velmi zlho, a proto e jsi tak zaraen. Tum to u dlouho, Roo. Nezlob se, e o tom mluvm, ale myslm jedin na to a nespm cel noci. I sestra na dneek celou noc blouznila, pod nco vykikovala o tob. Zaslechla jsem leccos, ale nikterak jsem z toho nezmoudela. Od rna jsem byla cel nesv, cosi jsem oekvala, tuila, a u je to tady! Roo, Roo, kampak odchz? Neodjd nkam?" "Odjdm." "Vak jsem si to myslela! Ale vdy bych teba mohla jet s tebou, kdybys m poteboval. A Dua tak, m t rda, m t tolik rda, a snad i Sofja Semjonovna by mohla jet s nmi, kdybys chtl, vid, rda ji vezmu teba i msto dcery. Dmitrij Prokofji nm pome, abychom se mohli vichni vypravit... ale... kam vlastn... jede?" "Sbohem, mami!" "Co? U dnes?" vykikla, jako by ho ztrcela navdy.

"Spchm, mm nejvy as, je to velmi nutn..." "A j s tebou nemohu?" "Ne, vy si kleknte a pomodlete se za m. Mon e vai modlitbu Bh vysly." "Poj, udlm ti kek, poehnm ti! Tak, tak. Ach boe, co to dlme!" Ano, byl rd, byl asten, e jsou vichni pry, e je s matkou sm. V tu chvli jako by mu zjihlo srdce thou vech tch stralivch dn. Padl ped n, lbal j nohy a oba se pak dreli v objet a plakali. A ona se u nedivila a na nic se neptala. Jasn ctila, e se s nm dje nco hroznho a e pro nho nyn nadela jaksi stran chvle. "Roo, milku mj prvorozen," tkala, "te jsi zrovna takov, jako kdy jsi byl malik, to ses ke mn zrovna tak tulil, zrovna tak jsi m objmal a lbal. Kdy byl jet iv tatnek, bylo nm v na nouzi tchou u jen to, e jsme mli tebe, a kdy jsem tatnka pochovala, kolikrt jsme se tak jako te s plem objmali nad jeho hrobem! A e u tak dlouho pod plu, to je tm, e jsem mateskm srdcem vytuila netst. Hned jak jsem t tenkrt veer poprv uvidla, vzpomn si, hned jak jsme pijely, uhodla jsem vecko z toho, jak jsi se na ns podval, srdce se mi tenkrt sevelo a dnes, kdy jsem ti otevela a podvala se na tebe, ekla jsem si, e pila ta osudn chvle. Roo, Roo, copak jede u dnes?" "Ne." "Pijde jet?" "Ano... pijdu." "Nezlob se, Roo, j vm, e bych se nemla ptt. Vm, vm, e nesmm, ale pece jen kdybys slvkem naznail. Jede daleko?" "Velmi daleko." "A to tam bude mt njak msto, udl tam kariru i jak?" "Jak Bh d... hlavn se za mne pomodlete..." Vykroil ke dvem, ale matka ho znovu keovit objala a s nevslovnm zoufalstvm mu hledla do o. Tv se j sthla dsem. "Tak dost, mami," ekl a hluboce litoval, e vbec piel. "U navdycky? Pece jet ne navdycky? Pece jet pijde, ztra jet pijde?" "Pijdu, to vte, e pijdu, sbohem." Konen se j vytrhl. Byl sv, tepl a jasn veer, poas se hned zrna umoudilo. Raskolnikov el dom. Pospchal, chtl vecko skoncovat do zpadu slunce. Do t doby chtl bt docela sm. Kdy el po schodech, viml si, e se Nastasja otoila od samovaru a zvdav se za nm dv a provz ho pohledem. Nen u mne nkdo? napadlo ho. S odporem mu vytanul na mysli Porfirij. Ale kdy otevel dvee sv komrky, spatil Dunku. Sedla tam sama v hlubokm zamylen a zdlo se, e na nho ek u dlouho. Zstal stt u dve. Polekan vstala z divanu a vztyila se ped nm. Strnule se na nho dvala a jej pohled vyjadoval hrzu a nekonen zrmutek. A u ten pohled mu okamit prozradil, e v vechno. "Nu, mm jt dl, nebo mm odejt?" zeptal se plae. "Cel den jsem sedla u Sofji Semjonovny, ob jsme na tebe ekaly. myslely jsme, e tam urit pijde." Raskolnikov veel a vyslen sklesl na idli. "Jsem hrozn zeslbl, Duo, padm navou. A tak rd bych se aspo v thle chvli pevn

drel v rukou." Plae k n vzhldl. "A kdes byl celou noc?" "Ani ti nepovm. V, sestro, chtl jsem konen vechno rozhodnout a mnohokrt jsem se octl u Nvy, to si vzpomnm. Prv tam jsem chtl vecko skoncovat, ale... neml jsem odvahu..." zaeptal a znova se na Duu plae podval. "Slva bohu! Nev, jak jsme se prv toho bly, j, i Sofja Semjonovna! Tak tedy jet v v ivot, slva bohu, slva Bohu!" Raskolnikov se trpce usml. "Nevil jsem, a pece jsme se ped chvl s matkou objmali a oba jsme plakali. Nevm, a pece jsem ji prosil, aby se za mne modlila. Bh v, co to se mnou je, Dunko, vbec tomu nerozumm." "Tys byl u matky? Tys to ekl i j?" zhrozila se Dua. "Snad ses j to neopovil ct?" "Ne, neekl jsem j to... slovy, ale pesto mnoh pochopila. Slyela, jak jsi v noci blouznila. Jsem pesvden, e napl u chpe. Udlal jsem mon hloupost, e jsem k vm chodil. Sm nevm, co jsem tam chtl. Jsem podl lovk, Duo." "Podl lovk, ale pykat za svj in pjde! Pjde pece?" "Pjdu. A hned. Ale prv abych se vyhnul t potup, chtl jsem se utopit, Duo, a u jsem stl nad vodou, ale tu jsem si ekl, e kdy jsem se do t chvle pokldal za silnho lovka, tak necouvnu ani te ped potupou," ekl pedbhaje. "Je to hrdost, Duo?" "Ano, hrdost, Roo." Raskolnikovovi zablsklo v pohaslch och, jako by ho potilo, e je jet hrd. "Opravdu si nemysl, sestro, e jsem se prost zalekl vody?" podval se j s nehezkm smvem zkoumav do tve. "Pesta, Roo!" ohradila se trpce Dua. Drahnou chvli oba mleli. Raskolnikov sedl se svenou hlavou a hledl do zem, Dunka stla na opan stran stolu a zmuen na nj hledla. Nhle vstal: "Je pozd, mm nejvy as. Ano, jet te pjdu uinit doznn. Ale nevm, pro to dlm." Dun stkaly po tvch velk slzy. "Ty ple, sestro... ale me mi jet stisknout ruku?" "Tys o tom pochyboval?" Vele ho objala. "Copak tm, e chce pykat za svou vinu, u napl nesmyje svj zloin?" pla, tisknouc ho k sob a lbajc ho. "Zloin? Jak zloin?" vybuchl v nhlm nvalu zlosti. "To, e jsem zabil odpornou, kodlivou ve, starou lichvku, kter byla na svt zhola zbyten a za jej odstrann bych ml zskat odpustky, kter vysvala chudky, to je njak zloin? Nemyslm na nj a nechci ho smvat! Pro mi ze vech stran vichni dokazuj: zloin, zloin! A te vidm jasn, jak odporn jsem zbabl, a te, kdy u jsem rozhodnut snst tu zbytenou potupu! To m ubohost a prostednost m k tomu dohnala a snad jet to, e zskm polehujc okolnost, jak mi navrhuje... on... Porfirij!" "Brate, brate, co to k! Vdy jsi prolil krev!" zapla zoufale Dua. "Kterou prolv kdekdo!" navzal na jej slova skoro zbsile. "Kter na svt tee a vdycky tekla jako vodopd, kter prt jako ampask a za kterou se vn vavnem na Kapitolu a udluje pdomek dobrodinec lidstva! Jen se dobe porozhldni a uvid! J tak chtl prokzat lidstvu dobro a byl bych vykonal sta a tisce dobrch

in v nhradu za tu jedinou hloupost, a vlastn ani ne hloupost, nbr prost jen neikovnost. Ne, ta mylenka nebyla tak hloup, jak se zd te, kdy se nepovedla... (Vecko, co se nepovede, se zd hloup!) Tou hloupost jsem si chtl jen zskat nezvisl postaven, udlat prvn krok, zskat prostedky, a pak bych byl vecko odinil nepomrn prospnj prac pro lidstvo... Ale j pi tom prvnm kroku neobstl, protoe jsem slaboch! To je to cel! Nikdy na to nebudu mt ten nzor co vy: kdyby se mi to bylo povedlo, byli by m oslavovali, ale takhle musm za me!" "Ale to je pece nesmysl, to je nesmysl! Co to k, brate!" "Aha! Vad ti forma, nen ti to dost estetick forma! Ale j skuten nechpu, o je vkusnj stlet do lid granty, vyhlazovat je pi oblhn! Strach z formy je prvn pznak slabosti!... Jet nikdy, nikdy mi to nebylo jasnj ne te a nikdy mi nebylo tak nepochopiteln, m jsem se vlastn provinil! Nikdy, jet nikdy jsem nebyl tak siln a pevn ve svm pesvden jako te!" Jeho zsinal utran tv se dokonce rozplila. Ale pi zvrench slovech svho horlen se nhodou setkal s Duninm pohledem a vyetl z nho takov zden nad tm, co k, e se cht necht vzpamatoval. Uvdomil si, do jakho netst vrhl ty dv neboh eny. Ano, on to pece zavinil... "Duo moje mil! Jestli jsem vinen, tak mi odpus (akoliv jestli jsem vinen, tak mi neme odpustit nikdo). Sbohem! Nebudem se pt. Mm as, nejvy as. Proboha t prosm, necho za mnou! Musm jet zajt k... Jdi hned te k matce a zsta u n. Snan t prosm! Je to posledn a nejvt prosba, kterou k tob mm. Nespus ji z o ani na chvli, zpsobil jsem j starost, kter mon bude nad jej sly --bu ji zahub, nebo piprav o rozum. Tak ji stez! Razumichin vs neopust, mluvil jsem s nm... Nepla pro m, vynasnam se bt staten a estn po cel ivot, akoliv jsem vrah. Mon e jet usly m jmno. Neudlm vm hanbu, uvid, jet nco doku... ale te zatm na shledanou!" zakonil rychle, protoe se mu zdlo, e Dua se opt divn zatvila na jeho posledn slova a sliby. "Pro tolik ple? Nepla, nepla, neloume se pece navdy!... Ale vid, pokej jet, docela jsem zapomnl!" Pistoupil ke stolu, vzal jednu silnou zaprenou knihu, rozevel ji a vyal z n zloku --malik portrtek malovan akvarelem na slonov kosti. Byla to podobizna dcery jeho bytn, jeho nkdej nevsty zesnul na malrii, t podivn dvky, kter chtla vstoupit do kltera. Dlouze se zadval na tu vraznou, zchadlou tviku, pak portrt polbil a podal ho Dun. "S n jsem o tom mnoho mluvil, s n jedinou," ekl zamylen, "jejmu srdci jsem svil mnoh z toho, co potom tak ohavn dopadlo. Nemj strach," podval se na Duu, "ani ona nesouhlasila, stejn jako ty, a jsem rd, e u neije. To nejdleitj ze veho te je, e vecko bude jin, e nastane zlom," vzplanul nhle, jak se znova dotkl svho bolavho msta. "Ve vem, ve vem, ale jsem na to pipraven? Peju si to j sm? Je pr to pro mne nutn zkouka! Ale k emu, k emu jen jsou vechny ty nesmysln zkouky? K emu jsou, budu snad pak, znien utrpenm a lidskou hloupost, staecky nemohouc po dvaceti letech nucench prac, moudej ne te a budu mt vbec pro t? Pro jenom te dvm souhlas k takovmu ivotu? J vdl, e jsem slaboch, kdy jsem dnes za svtn stl u Nvy!" Konen oba vyli. Dun bylo tko, ale mla ho rda! Odchzela, po padesti krocch se vak ohldla, aby se na nho jet jednou podvala. Jet ho zahldla. Ale ne na rohu odboil, ohldl se i on; jejich pohledy se naposled stetly, ale jakmile zjistil, e se za nm dv, netrpliv, ba zlostn mvl rukou, aby la, a sm oste zahnul za roh. Jsem na n zl, to vidm sm, pemtal, nebo se

vzpt za ten svj podrdn posunek zastydl. Ale pro m tedy maj tak rdi, kdy si to nezasloum? Kdybych byl docela sm a nikdo m nemiloval, tak bych tak nikdy nikoho nemiloval! Vecko by bylo docela jin! Rd bych vdl, jestli m due za tch ptch patnct nebo dvacet let tak zkrotne, e budu ped lidmi bohabojn fukat a za kadm slovem se nazvat zloincem? Ale prv, prv! Prv proto m polou na nucen prce, prv toho chtj doshnout... Vida, jak se hem po ulici, a pece je kad z nich niema a zlosyn u od prody, ba jet nco horho --idiot! Ale zkus se vyhnout nucenm pracm, a vichni vzplanou ulechtilm rozhoenm! Ach, jak je vechny nenvidm! Vn se zamyslel nad tm, jak dojde k tomu, aby klesl tak hluboko, e se ped nimi vemi u bez rozmlen poko, poko z upmnho pesvden! A pro vlastn ne? Bude to tak v podku. Copak dvacet let nepetritho tisku lovka nezdept k smrti? Voda oml i kmen. Ale pro, pro mm vlastn jet t, pro se te jdu udat, akoliv dobe vm, e vecko dopadne tak, jak se to pe, a ne jinak! Tu otzku si od verejho veera poloil mon u stokrt, ale pesto el. VIII Do Sonina bytu vchzel u za soumraku. Soa ho cel den oekvala nesmrn rozruen. ekala s Duou, kter k n pila hned pornu, pamtliva verejch Svidrigajlovovch slov, e Soa "o tom v". Nebudeme podrobn lit rozmluvu a pl obou en, ani na em se spolu shodly. Bu jak bu, Dun pineslo toto setkn aspo tu tchu, e bratr nebude sm: k n, k Son, se piel nejdve vyzpovdat, k n se obrtil, kdy ml zapoteb lidskho slova, ona s nm tedy pjde, kam mu osud ur. Nevyptvala se j na to, ale byla o tom pesvdena. Dvala se na Sou skoro s nbonou ctou a zprvu ji svm ctyplnm chovnm uvdla do svrchovanho zmatku. Son z toho bylo do ple, protoe se naopak nepokldala za hodnu ani se na Duu podvat. Krsn obraz Duni z jejich prvnho setkn u Raskolnikova, kde se s n Dua tak astn a uctiv rozlouila, j pevn utkvl v dui jako jeden z nedostinch ivotnch sn. Dunku nakonec pela trplivost a odela od Soni do bratrova bytu; pod si myslela, e tam pijde dve. Sotva Soa osamla, hned propadla strachu, aby si opravdu neshl na ivot. Toho se obvala i Dua. Ob se vak po cel den navzjem horliv ujiovaly, e to nen mon, a proto spolu byly klidnj. Ale sotva se rozely, pemlela kad jen o tom. Soa si vzpomnala, jak j vera Svidrigajlov ekl, e Raskolnikov m na vybranou bu Vladimrku, nebo... Mimoto vdla, jak je samolib, poven, sebevdom i nevc... Copak jen zbablost, copak jen strach ze smrti ho udr pi ivot? ekla si nakonec plna zoufalstv. Slunce se zatm chlilo k zpadu. Smutn stla u okna a strnule jm vyhlela --ale z okna byl vhled jen na ohromnou holou neomtnutou ze sousednho domu. A kdy poslze dola k nezvratnmu pesvden, e neastnk u neije --veel do jejho pokoje. Neovldla se a radostn vykikla. Ale kdy se na nho lpe podvala, zbledla. "Ale ovem!" ekl s smvem Raskolnikov. "Jdu si pro tv kky, Soo. Sama jsi m pece poslala na nro! Snad bys te, kdy dolo k inu, nedostala strach?" Soa nevila svm om. Z jeho podivnho tnu ji nejdve zamrazilo, ale hned se domyslela, e jak ten tn, tak ta slova jsou jen petvka. A vbec, kdy s n mluvil, dval se nkam stranou, jako by se neodvaoval pohldnout j pmo do tve. "V, Soo, nakonec jsem doel k tomu, e tak to mon bude pece jen lep. Jsou okolnosti, kter... Ale to bych musel dlouho vykldat, a celkem na tom nezle. V, co m jen

vztek? P se mi, e m te obstoup ty idiotsky rozkleben oblieje, e na mne budou vyvalovat bulvy a zasypvat m svmi pitommi otzkami, na kter budu muset odpovdat, e si na m budou ukazovat prstem... Brr! Nepjdu k Porfirijovi, v, nesnm ho. Pjdu radji k starmu pteli Petardovi, pane, to bude pekvapen, to bude efekt! Ale ml bych se lpe ovldat, v posledn dob jsem pespli popudliv. Vila bys, e jsem zrovna div nepohrozil seste pst jen proto, e se za mnou naposled otoila? Hanebn stav! Kam a jsem to dospl! Tak kde m ty kky?" Byl cel nesvj. Ani na okamik nevydrel na mst, ani na jedinou vc nemohl soustedit pozornost, mylenky se mu pletly jedna pes druhou, mluvil zmaten. Soa mlky vythla ze zsuvky dva kky, cypiov a mdn, pokiovala se, pak pokiovala jeho a navlkla mu na krk cypiov kek. "Tak to m bt symbol toho, e na sebe beru k? Hehe! Jako bych byl doposud mlo trpl! Cypiov je prostonrodn, a mdn, Lizavetin, si bere ty. Uka! Tak ten mla na sob... v t chvli? Znm jet dva jin kky, stbrn a ikonku. Tenkrt jsem je odhodil t staen na prsa. Ty by se te hodily, ano, ty bych si ml navlknout... Ale co to pod povdm, jet zapomenu, pro jsem piel, njak se nemohu soustedit!... Abys vdla, Soo, piel jsem vlastn proto, abych ti to ekl, abys o tom vdla... To je tak vecko... Ano, jen proto jsem piel. (Hm, myslel jsem, e j toho povm vc.) Tys pece sama chtla, abych el, tak tedy budu sedt za memi, tv pn se spln. Propak ple? Ty tak? Pesta, u je toho dost! Ach jak je to vecko nesnesiteln!" Ale pesto ho to dojmalo; jak ji tak vidl, svralo se mu srdce: A pro ona, pro vlastn ona? ptal se sm sebe. Co pro ni znamenm? Pro ple, pro m vypravuje na cestu jako matka nebo sestra? Jako chva! "Pokiuj se, pomodli se aspo jednou!" poprosila ho rozechvlm, nesmlm hlasem Soa. "Ale prosm, kolikrt si bude pt! A upmn, docela upmn..." Ale ml chu ct nco jinho. Pokioval se nkolikrt. Soa vzala tek a chvatn si ho pehodila pes hlavu. Byl to jemn zelen tek, nejsp t, o nm se kdysi zmnil Marmeladov, "rodinn". Raskolnikovovi to blesklo hlavou, ale nezeptal se. Skuten u sm zanal ctit, e je straliv rozhran a skoro nevkusn rozilen. Polekalo ho to. A nhle jej ohromilo i to, e Soa chce jt s nm. "Co to dl? Kam se chyst? Zsta tady, zsta tady! Pjdu sm," vybuchl v nemohouc zlob a skoro rozlcen zamil ke dvem. "Napak cel prvod?" huhlal vychzeje. Soa zstala stt uprosted svtnice. Ani se s n nerozlouil, u na ni zapomnl, jak mu nhle rozbouila nitro drsav a odbojn pochybnost. Nen to chyba, nen to opravdu chyba? pemtal znova, kdy sestupoval ze schod. Copak se u nemohu zastavit, copak to jet nemohu zmnit... a nikam nejt? Ale pesto el. Nhle si jasn uvdomil, e vechny dal otzky jsou zbyten. Na ulici si vzpomnl, e se se Soou vbec nerozlouil, e kdy se na ni osopil, zstala zkrouen stt ve svm zelenm tku uprosted svtnice. Na okamik se zarazil. V t chvli mu jasn vyvstala ped oima jedna vc, jako by byla ekala na chvli, kdy ho

bude moci zdrtit pln: Pro, pro vlastn jsem k n te chodil? ekl jsem j, e jsem j nco chtl, ale co jsem j chtl? Vbec nic jsem j nechtl! ct j, e jdu, co z toho? Na to bylo teba? Nebo ji snad mm rd? Ale ne, to snad ne? Zrovna jsem ji pece od sebe odehnal jako psa. Nebo jsem si k n skuten piel pro kek? Ach, jak nzko jsem klesl! Ne, j poteboval jej slzy, chtl jsem vidt jej ds, dvat se, jak ji bol a jak j puk srdce! Musel jsem se neho zachytit, oddlit tu chvli, vidt lidskou tv! A to jsem si troufal nosit hlavu tak vysoko, tak se v sob zhlet, j ubok, j slaboch, j niema, niema! el podl prplavu a blil se k cli. Ale kdy doel k mostu, zastavil se a nhle odboil stranou na most a peel na Senn nmst. Dychtiv se rozhlel kolem sebe a hltal oima kadou vc, ale na niem nemohl utkvt, vecko mu unikalo. A m za tden nebo za msc pes tenhle most nkam povezou ve vzeskm voze, jak se asi na tenhle prplav budu dvat? Musm si to zapamatovat, proltlo mu hlavou. Teba tahle firma, jak asi pak budu st tat psmena? Tady je napsno Spolenost, musm si zapamatovat teba to o, to psmeno o a podvat se na tot o za msc, jak se na n pak asi budu dvat? Co pitom budu ctit a co si budu myslet?... Boe, jak je to vecko asi uboh, vecky ty m nynj... starosti! Vecko to je ovem jist zajmav... svm zpsobem... (hahaha, na co to nemyslm!), hraju si sm ped sebou na mal dcko, sm sob dlm tatrmany, propak se tak ostouzm? Brr, takov tlaenice! Jestlipak tenhle tlusoch, nejsp njak Nmec, kter do mne vrazil, v, do koho vrazil? ensk s dckem pros o almunu, zajmav, mysl si, e jsem astnj ne ona. A co j nco dt, bylo by to kurizn. Vida, jet mi zbyl v kapse pk, odkdypak? "Tum... vezmi si, matiko!" "Pmbu ti to zapla!" slyel plativ hlas ebraky. Piel na Senn nmst. S odporem, jen s velkm odporem se prodral mezi lidmi, ale kroky ho nesly prv tam, kde bylo nejivji. Byl by dal vecko na svt, kdyby byl mohl zstat sm, ale pitom si jasn uvdomoval, e by nesnesl ani okamik samoty. Mezi davem budil pohoren jaksi opilec, kter se tvrdojn pokouel tanit, ale neustle se kcel. Vytvoil se kolem nho hlouek. Raskolnikov se protlail mezi lidmi, chvli se na opilce dval a nhle se krtce a keovit zasml. Ale vzpt na nj zapomnl a vbec ho nevnmal, akoliv na nj hledl. Konen se vzdlil, ani si vbec uvdomil, kde vlastn je; ale kdy doel doprosted nmst, nhle jm cosi projelo, znenadn ho cosi pemohlo a zdeptalo na tle i na dui. Najednou si pipomnl Sonina slova: "Jdi na nro, poklo se lidem, zlbej zem, protoe i tu jsi poskvrnil, a hlasit ekni vem: J jsem vrah!" Zachvl se, kdy si ta slova pipomnl. A nesmrn tha a bezvchodnost tch chvil ho u tak rdousila, e se pmo vrhl po t monosti clevdomho, novho a plnho proitku. Pepadlo ho to jako prudk zchvat, jako by se mu v dui vzntila hav jiskra a nhle vylehl plamen a zachvtil ho celho. V okamiku zjihl, z o mu vytryskly slzy. Tam, kde stl, tam klesl na zem... Poklekl uprosted nmst, poklonil se a k zemi a s nejvt rozko, s nejvtm tstm tu pinavou zem polbil. Pak vstal a poklonil se jet jednou. "Pane, ten se zdil!" poznamenal vedle nho njak chasnk. Ozval se smch. "To putuje do Jeruzalma, holenkov, a lou se s dtmi a s vlast, vem lidem se klan a celuje hlavn msto Sankt-Petrburg a jeho zklady," pisadil si njak podnapil mnek.

"Docela mlad chlapec!" prohodil tet. "Lep lovk!" upozornil kdosi dstojnm hlasem. "Dnes tko pozn, kdo je lep a kdo ne." Vechny poznmky a vkiky Raskolnikova odradily a slova: "J jsem vrah!", kter by se u v ptm okamiku mon vydrala z jeho st, mu nepela pes rty. Pesto klidn strpl vechny posmky, a nedvaje se kolem sebe, zamil pnou ulic pmo ke komisastv. Cestou se mu mihlo ped oima jako pelud nco, co ho nicmn neudivilo, protoe u tuil, e to tak mus bt. Kdy se na Sennm podruh uklnl hluboce k zemi a pitom se pootoil doleva, spatil na padest krok od sebe Sou. Schovvala se za trhovnm stnkem, bylo zejm, e ho provz po cel jeho truchliv cest! Raskolnikov si v t chvli uvdomil a jasn pochopil, e Soa s nm te bude a do smrti a pjde s nm teba na kraj svta, kamkoli ho osud zanese. Srdce se mu sevelo... ale u stl ped osudnm mstem... Do dvora veel dost pevn. Uadovna byla ve druhm poschod. "Tam jet vyjdu," pomyslel si. A vbec ml pocit, e osudn chvle je jet vzdlen, e jet zdaleka nen konec a e m jet dost asu na rozmylenou. A opt smet, opt skopky na toitm schoditi, opt dokon oteven dvee byt, opt kuchyn a jejich oud a pach. Raskolnikov tam od t doby nebyl. Nohy mu tuhly a podlamovaly se pod nm, ale nesly ho. Na chvli se zastavil, aby vydechl a trochu se dal do podku, aby tam veel jako lovk. A pro vlastn? Pro? napadlo ho nhle, kdy si uvdomil, co dl. Mm-li ten pohr opravdu vypt do dna, me mi pece bt vecko jedno. m h budu vypadat, tm lp. Ped oima mu na okamik vyvstala tv Ilji Petrovie Petardy. Copak opravdu pjdu k nmu? Nemm jt k nkomu jinmu? Co teba k Nikodimovi Fomii? Nebo se otoit a jt pmo za komisaem do jeho bytu? Aspo by se to odbylo podomcku... Ne, ne! K porukovi, jen k porukovi! Kdy vypt, tak a do dna! S mrazenm a s umdlvajcm srdcem otvral dvee adovny. Tentokrt v n bylo jen nkolik lid, postval tam jaksi domovnk a jet njak prost lovk. Zzenec ani nevyhldl ze svho oknka. Raskolnikov proel do dal kancele. "Mon e k tomu jet nedojde," probleskovalo mu obas vdomm. Njak psa v civilnm kabt cosi psal u psacho stolu. V kout se usazoval jet jeden psa. Zametov nebyl ptomen. Nikodim Fomi ovem tak ne. "Nikdo tu nen?" zeptal se Raskolnikov osoby u psacho stolu. "A koho hledte?" "A jje! Jako kdy ho zem pohlt, jen ta vn rusk... jak je to v t pohdce... u jsem zapomnl! M-moje cta!" zahalasil najednou znm hlas. Raskolnikov se zachvl. Stl ped nm Petarda, kter nhle vyel z tet kancele. To je osud, pomyslel si Raskolnikov. Co tu chce? "Piel jste se na ns podvat? Copak vs sem pivedlo?" divil se Ilja Petrovi. (Zejm ml vbornou, ba kapnek povznesenou nladu.) "Jestli je to edn, tak jdete moc brzy. Sm jsem zael jen nhodou... Ale jsem vm pln k dispozici. Piznm se vm... jak e se, jak e se...? Promite..." "Raskolnikov."

"Pravdae, Raskolnikov! Snad jste si opravdu nemyslel, e u jsem zapomnl! Za takovho m opravdu nemjte... Rodione Ro... Ro... Rodionyi, tum?" "Rodion Romany." "Ach ano, ano! Rodion Romany, Rodion Romany! Prv o to mi lo. Dokonce jsem se vckrt poptval. Piznm se vm, e jsem od t doby upmn litoval, e jsme se tehdy tak... pak jsem se dovdl, vysvtlili mi, e jste mlad spisovatel, dokonce vdec... e to byly, takkajc, vae prvn kroky... Paneboe! Kterpak spisovatel nebo vdec nezaal svou kariru originlnm zpsobem! J i m ena, my oba zboujeme literaturu, ena pro ni pmo plane!... Pro literaturu a umn! Hlavn bt ulechtil, vecko ostatn se d zskat talentem, vdomostmi, rozumem, gniem! Klobouk --jen eknte, co znamen njak klobouk? Klobouk je lvanec, klobouk si mohu koupit u Zimmermanna! Ale to, co je pod kloboukem a co se jm pikrv, to si, prosm, nikde nekoupm!... Piznm se, e jsem za vmi dokonce chtl jt a omluvit se, ale pak jsem si ekl, e mon vy sm... Ale boe, ani se nezeptm, jestli opravdu od ns nco nepotebujete? Pijeli pr vm pbuzn?" "Ano, matka a sestra." "Ml jsem dokonce tu est a tst poznat vai sestru. Vzdlan a pvabn bytost! Upmn eeno, v t chvli jsem litoval, e jsme se my dva tehdy tak pokorpili. Smla! A e jsem se na vs po vaich mdlobch trochu kiv podval --to se pece pak tak asn vysvtlilo! Zvrcenost a fanatismus! Chpu, e jste byl pobouen! Nesthujete se snad, kdy pijela rodina?" "Ne, j jen tak... Zael jsem se zeptat... myslel jsem, e tu najdu Zametova." "Ach tak! Sptelili jste se, slyel jsem, prosm. Ne, Zametov tu nen, piel jste pozd. Ano, Alexandra Grigorjevie jsme ztratili! Od verejka u u ns nen, zmnil msto... a kdy odchzel, dokonce se s nmi vemi pohdal... Zachoval se pramlo zdvoile... Vtroplach, nic vc, a pitom to byl tak nadjn mladk! Tak ji vidte, tu nai asnou mlde! Pr chce sloit njak zkouky, ale u ns byl sam eiky a sam tatrmany, a zrovna tak to dopadne s jeho zkoukami. Kdepak, kam se hrabe teba na vs nebo na toho vaeho ptele, na pana Razumichina! Vs vdeck karira nemine, dn nezdar vs u neme svst z cesty! Pro vs vecky ty svody ivota, d se ct, nihil est (1), vy jste asketa, mnich, poustevnk...! Pro vs existuje jen kniha, brko za uchem, uen bdn --to jsou viny, v nich se vzn v duch! J sm tak tak trochu... ril jste st zpisky Livingstona?" -----------1 Nic neznamenaj (lat.). "Ne." "Vidte, j je etl. Te se ostatn rozmohla spousta nihilist. A nen divu v dnen dob, co kte? Ale j s vmi... vy pece ovem nejste nihilista! Ale upmn, upmn, prosm!" "N-ne..." "Ale mluvte se mnou upmn, bez ostychu, jako byste mluvil sm k sob! Nco jinho je sluba, a nco jinho... myslel jste, e eknu druba, ne, to jste neuhodl, prosm! Nikoliv druba, nbr obansk a lidsk cit, humnnost a lska k Vemohoucmu. Mohu bt oficiln osoba, mohu mt vysok postaven, ale vdycky budu povinovn ctit jako oban a lovk a podle toho jednat... Zmnil jste se o Zametovovi. Zametov, ten vm provede njakou vtrnost v pochybnm podniku, jak se to dl ve Francii --u sklenice ampaskho nebo donskho, takov je ten v Zametov! Ale j, j abych tak ekl, pmo hom oddanost a vzneenmi city a navc nco znamenm, mm titul, postaven! Jsem enat a otec rodiny! Plnm sv obansk a lidsk povinnosti, ale co je on, osmluji se ptt? Mluvm s vmi jako s lovkem, kterho zulechtilo vzdln. A pak taky ty porodn bby se rozplemenily a

hrza." Raskolnikov tzav povythl obo. Slova Ilji Petrovie, kter zejm jet ped chvl nkde stoloval, se kolem nho sypala a haraila jako hrch. Ale sem tam nkter pece jen vnmal; hledl tzav a nevdl, m to vecko skon. "Myslm ty osthan sleinky," pokraoval en Ilja Petrovi. "J jim km porodn bby a domnvm se, e to bjen sed. Hehe! Derou se do akademie, studuj anatomii, jen eknte, kdy se rozstu, zavolm k sob sleinku? Hehe!". Ilja Petrovi se ehtal, nramn spokojen svou duchaplnost. "No dejme tomu, e to je nezzen touha po vzdln. Ale vzdlal ses, a sta! Pro toho jet zneuvat? Pro uret slun lidi, jako to dl ten mizera Zametov? Propak m urazil, ptm se vs? A pak se jet stran rozmohly tyhlety sebevrady, to si neumte pedstavit. Kdekdo probend posledn penze a sprovod se ze svta. Dvtka, hoci, starci... Zrovna dneska rno jsme sem dostali zprvu o jistm pnovi, kter teprve nedvno pijel. Nile Pavlyi, hej, Nile Pavlyi, jakpak se jmenoval ten dentlmen, o kterm nm prve dolo hlen, e se zastelil na Petrohradsk?" "Svidrigajlov," ozval se kdosi chraptiv a lhostejn ze sousedn kancele. Raskolnikov se zachvl. "Svidrigajlov! Svidrigajlov se zastelil!" vykikl. "Co? Vy jste ho znal?" "Znal... Nedvno pijel..." "Ale ano, nedvno, umela mu ena, nramn svtk, a z nieho nic se zastel, a tak ostudn, e to nen k uven... zanechal v zpisnku nkolik slov, e je pi zdravm rozumu a e pros, aby nikdo nebyl vinn z jeho smrti. Ml pr tk penze. A jak to, prosm, e ho znte?" "Byli jsme... znm... m sestra u nich byla za vychovatelku..." "Ale, ale, ale... Tak nm o nm tedy mete povdt nco bliho. A vbec nic jste netuil?" "Vera jsem s nm mluvil... pil vno... o niem jsem nevdl." Raskolnikov ml pocit, e se na nj cosi ztilo a pimklo ho. "U zas jste njak zbledl. Mme tu tak patn vzduch..." "Ano, musm u jt," koktal Raskolnikov, "promite, e jsem obtoval..." "Ale prosm, prosm, ani v nejmenm! Velice m tilo a jsem rd..." Ilja Petrovi mu dokonce podal ruku. "Chtl jsem jen mluvit... se Zametovem..." "Rozumm, rozumm, tilo m." "Mne tak... na shledanou..." usmval se Raskolnikov. Vyel ze dve jako opil. Hlava se mu toila. Nectil pod sebou nohy. el ze schod a pravou rukou se pidroval zdi. Ml dojem, e jaksi domovnk s knkou v ruce do nho vrazil, jak proti nmu spchal do schod, e se nkde v dolnm poschod zbsile roztkal psk a e po nm njak ena hodila vlekem a okikla ho. Seel dol a vkroil do dvora. Tam, nedaleko prjezdu, stla bled, strnul Soa a hledla na nj vytetnma oima. Zastavil se ped n. etl j ve tvi nesmrnou bolest a trze, nesmrn zoufalstv. Zalomila rukama. Raskolnikov zkivil rty do oklivho, bezradnho smvu. Chvli stl, pak se uklbl, otoil se a pustil se nazptek do schod. Ilja Petrovi u sedl a probral se v njakch lejstrech. Stl ped nm onen lovk, kter do Raskolnikova ped malou chvl vrazil, kdy bel do schod. "Ale, ale! Vracte se? Zapomnl jste tu nco?... Co je vm?" Raskolnikov se k nmu se zsinalmi rty a strnulm pohledem pomalu piblil, pistoupil tsn ke stolu, opel se o rukou a

chtl nco ct, ale nemohl, vydval jen jaksi nezeteln zvuky. "Vm je patn. idli! Tu mte idli, posate se! Vodu!" Raskolnikov sklesl na idli, ale nespoutl oi z velmi nepjemn udivenho Ilji Petrovie. Oba na sebe njakou chvli vykvav hledli. Nkdo pinesl vodu. "To j..." zaal Raskolnikov. "Napijte se." Raskolnikov odstril sklenici rukou a tie, pervan, ale zeteln ekl: "To j jsem tenkrt zabil sekyrou tu starou ednici a jej sestru Lizavetu a oloupil jsem ji." Ilja Petrovi otevel sta. Ze vech stran se sbhli lid. Raskolnikov opakoval sv doznn... Epilog I Sibi. Na behu irok neuten eky le msto, jedno ze sprvnch stedisek Ruska; ve mst je pevnost a v pevnosti vzen. Ve vzen je u devt msc uvznn Rodion Raskolnikov, odsouzen k vypovzen a nucenm pracm druhho stupn. Ode dne, kdy spchal zloin, uplynulo u skoro pldruhho roku. Soudn zen s nm mlo celkem hladk prbh. Pachatel pevn, pesn a jasn potvrzoval sv doznn, nezamloval okolnosti ani se je nesnail zmrnit ve svj prospch, nepekrucoval fakta a neopomenul ani nejnepatrnj malikost. Vylil do nejmench podrobnost cel prbh vrady: vysvtlil tajemstv zstavy (prknka s kovovou destikou), kterou drela zavradn staena v ruce; podrobn vylil, jak vzal zavradn kle, popsal je, popsal truhlu, i co v n bylo; dokonce udal nkter jednotliv pedmty, kter v n leely; objasnil zhadu zavradn Lizavety; vylil, jak piel a klepal Koch a po nm student, a opakoval vecko, co kali: jak on, vrah, pak sebhl ze schod a slyel Mikolkovo a Mikovo povykovn; jak se ukryl v przdnm byt a jak se vrtil dom; nakonec oznail kmen ve dvoe za prjezdem domu na Voznsenskm prospektu a pod kamenem byly skuten nalezeny perky i mec. Vc byla zkrtka jasn. Vyetujc orgny i soudci se velmi divili tomu, pro schoval mec a perky pod kmen a vbec nic z nich nevzal, a nejvce tomu, e si nejen nepamatoval, jak pedmty vlastn uloupil, nbr zmlil se dokonce i v jejich potu. Ta jedin okolnost, e ani jedinkrt mec neotevel a vbec nevdl, kolik v nm vlastn je, zdla se bt nepravdpodobn (v mci bylo ti sta sedmnct rubl ve stbe a ti dvacetikopjky; nkolik vrchnch a prv nejvtch bankovek bylo dlouhm pechovvnm pod kamenem velmi pokozeno). Soud se dlouho pokouel vyjasnit, pro obalovan prv v tomto jedinm bod le, kdy ke vemu ostatnmu se dobrovoln a pravdiv piznv. Nkte (zejmna psychologov) konen pipustili, e se mon opravdu vbec do mce nepodval a e tedy nevdl, co v nm je, e ho, ani to zjistil, ukryl pod kmen, ale zrove z toho vyvozovali, e i sm zloin byl nepochybn spchn v jakmsi pechodnm pominut smysl, z jaksi chorobn vraedn a loupeiv mnie, bez dalch cl a prospchskch mysl. Velmi pi tom pila vhod nejmdnj teorie o stdavm pominut smysl, kter se dnes obhajoba u nkterch zloinc tak asto dovolv. Mimoto etn svdci -doktor Zosimov, Raskolnikovovi dvj kolegov, bytn i sluka --zevrubn potvrdili, e Raskolnikov dlouhou dobu trpl tkou melancholi. To ve nemlo pisplo k zvru, e v Raskolnikovov ppad nejde o normlnho vraha, zloince a lupie, nbr o cosi jinho. K velkmu rozhoen stoupenc tohoto nzoru se vak sm obalovan tm nepokusil o njakou obhajobu; na zvren otzky, co ho tedy

vlastn dohnalo k vrad a co ho pivedlo na mylenku loupit, odpovdal velmi stroze, jasn a pesn, e hlavn pohnutkou byla jeho patn materiln situace, jeho chudoba a bezmocnost, touha usnadnit si prvn kroky ke karie pomoc onch nejmn t tisc rubl, na kter svj lup odhadoval. A k vrad pr ho dohnala jeho lehkomysln a slabosk povaha, jet otesen strdnm a nespchy. A na otzku, co ho pimlo k doznn, odpovdal bez okolk, e upmn ltost. To vecko u bylo skoro neomalen... Nicmn rozsudek vyznl mrnji, ne se dalo u jeho zloinu oekvat, snad prv proto, e se obalovan nejen nechtl hjit, nbr jako by usiloval o to, aby na sebe svalil co nejt vinu. Byly uveny vechny podivn a zvltn strnky ppadu. O chorobnm a zuboenm stavu obalovanho ped spchnm trestnho inu nebyla nejmen pochybnost. To, e nepouil uloupench penz a vc, bylo piteno dlem inn ltosti, dlem sten naruenm rozumovm schopnostem v dob spchn zloinu. Nhodn vrada na Lizavet dokonce poslouila pro druhou polehujc okolnost jako doklad: obalovan spch dv vrady, ale nepomysl na to, e dvee jsou dokon! Konen dobrovoln doznn ve chvli, kdy byla zleitost po falenm sebeobvinn zoufalho nboenskho fanatika (Nikolaje) v nejspletitjm stadiu a kdy navc nebyly proti skutenmu vrahovi nejen dn usvdujc dkazy, nbr tm ani podezen (Porfirij Petrovi pln dostl slovu) --to vecko pisplo k zmrnn osudu obalovanho. Krom toho vyly velmi pekvapiv najevo jet jin okolnosti zvan svdc ve prospch obvinnho. Bval poslucha prv Razumichin odnkud sehnal informace a tak prokzal jejich pravdivost, e pachatel Raskolnikov za svho studia na univerzit pomhal ze svch poslednch prostedk jednomu svmu chudmu kolegovi nemocnmu souchotinami a pl roku ho skoro ivil. Po jeho smrti navtvoval ochrnutho otce zemelho kolegy (kter na otce sm vydlval u snad od svch tincti let), nakonec mu vymohl, aby byl pijat do nemocnice, a kdy i on zemel, postaral se mu o poheb. I tyto informace do jist mry zmrnily Raskolnikovv osud. Tak jeho bval bytn, matka jeho zesnul nevsty vdova Zarnicynov u soudu vypovdla, e pr Raskolnikov, jet kdy bydlili v dom U pti roh, zachrnil z hocho bytu dv mal dti a utrpl pi tom popleniny. Toto tvrzen bylo peliv proeteno a bezpen potvrzeno etnmi svdky. Vrok soudc zkrtka vyznl tak, e vrah se pi uven jeho dobrovolnho doznn a nkterch jinch polehujcch okolnost odsuzuje k nucenm pracm druhho stupn na pouhch osm let. Raskolnikovova matka zhy po zahjen procesu onemocnla. Dun a Razumichinovi se podailo vzdlit ji z Petrohradu na celou dobu pelen. Razumichin nalezl vhodn msto nedaleko Petrohradu s dobrm vlakovm spojenm, aby mohl nepetrit a zevrubn sledovat proces a zrove se co nejastji vdat s Avdojou Romanovnou. Onemocnn Pulcherije Alexandrovny bylo podivnho, nervovho rzu a bylo spojeno s uritm pomatenm smysl, ne-li plnm, tedy rozhodn stenm. Dua po nvratu z posledn schzky s bratrem nalezla matku u velmi nemocnou, blouznc v horekch. Jet tho veera se domluvila s Razumichinem, jak budou matce odpovdat, a se bude na bratra ptt, a spolu si pro ni dokonce vymysleli cel pbh, e Raskolnikov odjel kamsi daleko a na hranice Ruska se soukromm poslnm, je mu pozdji vynese penze i vhlas. K jejich asu se vak Pulcherija Alexandrovna ani hned, ani pozdji nikdy na nic takovho nevyptvala. Naopak, ona sama mla pohotov celou historii o synov nhlm odjezdu; slzc vyprvla, jak se s n piel rozlouit, a mezi e naznaovala, e jen ona jedin zn jist velmi dleit a tajn okolnosti a e Roa m mnoho tuze nebezpench neptel, take se dokonce mus

skrvat. O jeho pt karie i ona s jistotou tvrdila, e bude nepochybn skvl, jen a se mu poda pekonat nkter pekky; ujiovala Razumichina, e jej syn jednou doroste sttnickho formtu, jak dokazuje jeho lnek a jeho asn literrn nadn. etla ten lnek neustle a nkdy dokonce nahlas, div s nm nespala, ale pesto se snad nikdy nezeptala, kde tedy Roa vlastn je, akoliv u jen to, e se ped n steili o tom mluvit, mohlo u n snadno vzbudit nedvru. Nakonec je podivn mlen Pulcherije Alexandrovny o nkterch vcech a naplovalo obavami. Vbec si napklad nestovala, e jim nepe, kdeto pedtm v msteku ila jedin z nadje a oekvn, e brzy pijde dopis od jejho milka Rodi. Zejmna to bylo pro Duu zhadou a velmi ji to znepokojovalo, kala si, e matka mon tu, e se synovi pihodilo nco hroznho, a nevyptv se ze strachu, aby se nedovdla nco jet horho. Rozhodn bylo Dun jasn, e duevn stav Pulcherije Alexandrovny nen normln. Nicmn asi dvakrt sama stoila rozmluvu tak, e bylo nutn njakm zpsobem zodpovdt otzku, kde Roa nyn je; ale protoe odpovdi chtj nechtj vyznly dost neuspokojiv a podezele, zaala matka nhle jevit smutek, zasmuilost a zamlklost a tyto stavy trvaly velmi dlouhou dobu. Dua poslze seznala, e je pli obtn lht a pod si vymlet, a dospla k pesvden, e je lpe o nkterch vcech vbec nemluvit; pesto bylo stle jasnj a zejmj, e uboh matka tu njak hrozn netst. Dua si tak vzpomnla, jak bratr kal, e ji matka v noci slyela blouznit ze spnku ped poslednm a osudnm dnem po jejm vstupu se Svidrigajlovem, a kladla si otzku, zda matka tehdy nco nevyrozumla. Dost asto, nkdy po nkolikadennm, jindy nkolikatdennm ponurm a zasmuilm mlen a tichm pli, se u nemocn projevovalo jaksi hysterick oiven --nhle zanala nahlas a bez zastvky mluvit o synovi, o svch nadjch a o budoucnosti... Nkdy si vymlela prapodivn vci. Uklidovali ji, pitakvali j (a sama mon dobe vidla, e j pitakvaj, jen aby ji uklidnili), ale pesto mluvila dle... Za pt msc po pachatelov dobrovolnm doznn byl nad nm vynesen rozsudek. Razumichin ho navtvoval ve vzen, jak to jen bylo mon. Soa tak. Ale nakonec se pece jen museli rozlouit; Dua se bratrovi zaduovala, e se nelou navdy, Razumichin tak. V Razumichinov mlad hork hlav uzrl pevn pln poloit v nejblich tech nebo tyech letech alespo zklady budouc existence, naetit njak penze a pesdlit na Sibi, kde je ve vech smrech bohat pda, ale nedostatek pracovnk, obyvatelstva i kapitlu; usad se v tm mst, kde bude Roa, a... vichni spolen zanou nov ivot. Pi louen vichni plakali. Raskolnikov byl v tch poslednch dnech zdumiv, pod se vyptval na matku a ml o ni velkou starost. Souil se tm a pespli a to zase dlalo starosti Dun. Kdy mu podrobn vylili matiny chorobn stavy, velmi se zachmuil. Ped Soou byl po celou tu dobu bhvpro npadn zamlkl. Soa se dky penzm, kter j zanechal Svidrigajlov, u dvno pipravila, aby se mohla vydat na cestu za tm transportem vz, kter odveze i jeho. Mezi n a Raskolnikovem o tom nikdy nepadlo ani slvko, oba vak vdli, e to tak bude. Pi poslednm louen se Raskolnikov podivn usmval sestin i Razumichinovu ohnivmu ujiovn, jak budou vichni astn t, a si odpyk trest, a pedpovdl, e matina nemoc nevst pro blzkou budoucnost nic dobrho. A konen oba, on i Soa, odjeli. Za dva msce pot se Dunka stala Razumichinovou enou. Svatba byla smutn a neokzal. Mezi pozvanmi byli Porfirij Petrovi a Zosimov. Razumichin si v posledn dob vedl jako lovk, kter neochvjn kr za svm clem. Dua slep vila, e uskuten vechny sv zmry, a tko mohla nevit --z Razumichina slala elezn vle. Mimo

jin zaal opt chodit na pednky a chtl dokonit univerzitu. Neustle spdali nov a nov plny do budoucnosti; oba napevno potali s tm, e do pti let pesdl na Sibi. Do t doby tam spolhali na Sou... Pulcherija Alexandrovna dcei ke satku s Razumichinem radostn poehnala, ale po svatb se zdla jet smutnj a usouenj. Aby ji nm potil, povdl j Razumichin o studentovi a jeho vetchm otci i o tom, jak se Roa poplil, a dokonce musel ulehnout, kdy loni zachrnil ivot dvma malm dtem. Ob zprvy vyvolaly u Pulcherije Alexandrovny, u tak trochu duevn vyinut, plnou extzi. Bez ustn o tom hovoila a zavdla na to e i na ulici (akoliv se Dua od n nehnula ani na krok). Jakmile se vyskytl v jej blzkosti jakkoliv poslucha, a to bylo v dostavnku nebo v krm, zanala o svm synovi, o jeho lnku, jak podporoval studenta, jak se poplil pi poru a podobn. Dunka si s n u nevdla rady. Nehledc na nebezpenost tch chorobn nadench stav, bylo dost povliv u jen to, e si nkdo mohl pipomenout Raskolnikovovo jmno z nedvnho procesu a zavst na to e. Pulcherija Alexandrovna dokonce vyptrala adresu matky obou zachrnnch dt a mermomoc ji chtla navtvit. Jej neklid nakonec doshl nejvyho stupn. Z nieho nic propukala v pl, trpla astou nevolnost a v horekch blouznila. Jednou rno prohlsila, e podle jejch vpot u Roa brzy pijede, e si dobe pamatuje, jak j pi louen kladl na srdce, aby ho za devt msc ekali. Zaala uklzet byt a dlat ppravy na jeho pjezd, chystala pro nho pokoj (svj vlastn), letila nbytek, prala a zavovala nov zclony a podobn. Duu to polekalo, ale mlela a jet j pomhala chystat pokoj k bratrovu pjezdu. Po celodenn shce a nepetritm fantazrovn, radostnm doufn a pli se v noci roznemohla a druh den u leela v horekch a blouznila. Zanala agnie. Za trnct dn zemela. V horece vykikovala slova, z nich bylo zejm, e o synov hroznm osudu tuila vc, ne se nadli. Raskolnikov o matin smrti dlouho nevdl, akoliv si zaal s Petrohradem dopisovat hned v prvnch dnech pobytu na Sibii. Dopisoval si prostednictvm Soni, kter pesn jednou msn psala do Petrohradu Razumichinovi a stejn pesn jednou do msce dostvala z Petrohradu odpov. Dun a Razumichinovi pipadaly Soniny dopisy zpotku such a neuspokojiv, ale poslze oba uznali, e lpe se ani pst ned, protoe i ty dopisy nakonec poskytovaly plnou a pesnou pedstavu o ivot jejich neastnho bratra a ptele. Soniny dopisy byly vyplnny nejvednj skutenost, nejprostm a nejsrozumitelnjm popisem vech podrobnost Raskolnikovova trestaneckho ivota. Nevyslovovala v nich ani sv nadje, ani se nezamlela nad budoucnost, ani nemluvila o tom, co prov ona. Pokusy o vylen jeho duevnho rozpoloen a vbec celho jeho vnitnho ivota nahrazovala hol fakta, toti jeho vlastn slova, podrobn zprvy o jeho zdravotnm stavu, co si pi t a t schzce pl, o ji prosil, co j uloil a podobn. Vecko to vypisovala neobyejn podrobn. A tak jim obraz nebohho bratra nakonec vyvstal velmi pesn a jasn; jakkoliv omyl byl vylouen, protoe vecko byla jen pravdiv fakta. Ale ve vech tch zprvch, zejmna v prvn dob, bylo pro Duu a jejho mue pramlo potujcho. Soa jednotvrn oznamovala, e je ustavin zasmuil, mlomluvn, ba e ho ani trochu nezajmaj novinky z dopis, kter mu pokad vyizuje, e se obas zept na matku, a e kdy mu konen povdla o matin smrti, protoe vidla, e to tu, tak jm k jejmu divu ta zprva ani pli neotsla, alespo se j to

navenek tak zdlo. Mimo jin psala, e akoliv je zejm ponoen do sebe a jakoby pede vemi uzaven, pijal nov ivot velmi vcn a prost; jasn pr si uvdomuje svou situaci, neslibuje si od blzk budoucnosti dnou levu ani nem lehkomysln nadje (akoliv by to v jeho situaci bylo pochopiteln) a skoro niemu kolem sebe se nediv, tebae je vecko docela nov a docela jin, ne na co byl zvykl dve. Psala tak, e je celkem zdrv. Chod do prce, nevyhb se j ani se do n nehrne. Ke strav je pr skoro lhostejn, ale mimo nedle a svtky je pr tak patn, e ochotn pijal od n, od Soni, nco penz, aby si denn mohl kupovat aj; ale pokud jde o vecko ostatn, dal pr ji, aby si nedlala starosti, a tvrdil, e vechna ta pe ho jen roziluje. Dle Soa psala, e je ubytovn spolen s ostatnmi vzni a e vnitek vznice nevidla, soud pr vak, e tam je tsno, pinavo a nezdravo; sp pr na pryn ustlan houn a odmt cokoli lepho. Ale neije pr tak drsn a bdn z njakho pedsevzet nebo myslu, nbr jen z nevmavosti a vnj lhostejnosti k svmu osudu. Piznvala, e zejmna prvn dobu nejen nestl o jej nvtvy, ale div se na ni proto nezlobil, byl skoup na slovo a choval se k n hrub, e vak asem se mu ta setkn stala zvykem, ba div ne potebou, take pr mu bylo velmi smutno, kdy byla nkolik dn nemocn a nemohla ho navtvit. Vd pr se s nm ve svten dny u vzesk brny nebo ve strnici, kam j ho na nkolik minut vyvolaj, a ve vedn dny za nm chod na pracovit, do dlen nebo do cihelny a do bark na behu Irtye. O sob Soa psala, e se j u podailo navzat ve mst njak znmosti a zskat podporu; zabv pr se itm, a protoe je ve mst nouze o modistky, je u pr pro mnoho rodin skoro nepostradateln; nezmnila se jen o tom, e jej zsluhou zskal i Raskolnikov vhody u pedstavench, e je zaazovn na leh prce a podobn. Pak vak od n pila zprva (Dua u si sama vimla, e jej posledn dopisy jsou pln zkosti a nejistoty), e se vech stran a e nen u svch spoluvz oblben, e cel dny ml a je m dl tm bled. V poslednm dopise Soa nhle oznamovala, e se tce rozstonal a le ve vzeskm oddlen nemocnice... II Byl nemocen u dlouho; nezlomily ho vak hrzy trestaneckho ivota ani tk prce, ani strava, dohola osthan hlava ani to, e nosil hadry msto obleku: ach, jak mlo si dlal ze vech tch trap a strzn! Naopak, pracoval dokonce rd: fyzick vyerpn mu pinelo alespo nkolik hodin klidnho spnku. A co pro nho znamenala strava, ty dk polvky se vby? Kdysi jako student asto nemval ani to. Odv ml tepl, pizpsoben ivotu, kter musel vst. Okovy na sob tm nectil. Ml se snad stydt za svou holou hlavu a sevan trestaneck kabt? Ale ped km? Ped Soou? Soa se ho boj a mimoto ped n se pece nem za stydt! A pece se stydl i ped Soou a trpil ji za to svm pezravm a hrubm jednnm. Nestydl se vak za holou hlavu ani za okovy --byl smrteln zasaen ve sv pe a z uraen pchy se poslze i rozstonal. Jak by byl bval asten, kdyby mohl sm sebe obvinit! To by byl snesl vecko, i stud a hanbu. Ale pestoe se soudil psn, jeho zatvrzel svdom neshledalo ve vlastn minulosti dnou tak hroznou vinu, snad jen obyejnou chybu, j se mohl dopustit kdekdo. Stydl se prv za to, e on, Raskolnikov, se zniil tak slep, beznadjn, uboze a hloup jen z vle slepho osudu, a e chce-li se aspo trochu uklidnit, mus se sklonit a pokoit ped "nesmyslnost" njakho rozsudku. Co jet mohl od ivota oekvat? V ptomnosti jen zbyten a nesmysln zmatek a v budoucnu nepetrit obtovn, jm nieho nedoshne! A co na tom, e za osm let mu bude teprve dvaaticet a e bude moci zat nov ivot? Na a pro? Co si bude moci pedsevzt? O bude moci usilovat? t jen proto, aby il? Ale u dve byl tisckrt ochoten poloit

svj ivot za njakou mylenku, za njakou nadji, teba i vymylenou. Pouh existence ho neuspokojovala, chtl vdy vce. Mon e jen pro tu slu svch tueb se tehdy pokldal za lovka, jemu je dovoleno vc ne ostatnm. A kdyby mu byl alespo osud popl ltost palivou ltost rozdrajc srdce a plac spnek, takovou ltost, e se z n zd bt jedin vchodisko v oprtce nebo hlubok tni! Jak by se byl zaradoval! Utrpen a slzy jsou pece aspo njak ivot. Ale on svho zloinu nelitoval. Nebo by se mohl alespo vztekat na svou hloupost, jako se vztekal pedtm na sv uboh a pitom jednn, kter ho pivedlo za me. Ale te, u za memi, znova svobodn promyslel a pezkoumal vecko, co udlal, a neshledal to zdaleka tak hloup a uboh, jak se mu to zdlo tehdy v tch osudnch okamicch. V em vlastn, pemtal, byla m mylenka hloupj ne ostatn mylenky a teorie, kter se jen roj a navzjem srej u co svt svtem stoj? Sta podvat se na tu vc naprosto nezaujatm, irokm pohledem, oprotnm od vednch nzor, a hned nebude m mylenka nikomu pipadat tak... podivn. Ach vy lacin skeptici a mudrlanti, pro se zastavujete vdy v pli cesty! Pro vlastn se jim zd mj zloin ohavn? kal si. Proto, e to je zloin? Co vlastn znamen slovo zloin? M svdom je klidn. Jist, spchal jsem hrdeln pein, poruil jsem literu zkona a prolil jsem krev, ale pokldejte za literu zkona mou hlavu... a dost! V takovm ppad by ovem i mnoz dobrodinci lidstva, kte se nepodrobili ciz moci, ale sami se j chopili, musili bt popraveni u za sv prvn kroky. Ale tito lid pi svch krocch neselhali, a proto byli v prvu, ale j selhal, a proto jsem neml na tento krok prvo. Ano, v tom jedinm se ctil bt vinen: v tom, e nebyl prv svmu inu a e se sm doznal. Stejnou trze mu psobila mylenka, pro tehdy nespchal sebevradu. Jak to, e tehdy stl nad ekou, ale dal pednost dobrovolnmu doznn? Copak je touha po ivot tak siln a tak tko se d pemoct? Kdy ji pemohl Svidrigajlov, kter se smrti bl? Tak se muiv ptal sm sebe a nemohl pochopit, e mon u tenkrt, kdy stl nad ekou, tuil v sob a ve svch nzorech hlubokou le. Nechpal, e ta pedtucha mohla vtit, e v jeho ivot jednou nastane pelom, e se jet obrod a zane se dvat na ivot docela jinak. Nyn v tom vak byl ochoten vidt pouh pevn pouto instinktu, je neml slu petrhnout, mez, ji opt nebyl s to pekroit (pi sv slabosti). Pozoroval spoluvzn a asl, jak tak vichni miluj ivot, jak si ho cen! Ano, zdlo se mu, e prv tam, ve vzen, na nm lp, v si ho a cen vc ne na svobod. Jak straliv trapy, jakou kalvrii nkte z nich prodlali, zejmna tulci! Copak pro n opravdu me tolik znamenat njak slunen paprsek, hlubok les, studen pramen objeven u pedloni nkde v nedostupnch houtinch, o setkn s nm tulk sn jako o setkn s milenkou, kter vid i ve snu, a kolem zelenou traviku a v kov zpvajc ptky? A kdy si jich vmal bedlivji, vidl jet zhadnj ppady. Ve vzen kolem sebe ovem mnoh nevidl a vidt nechtl. il jakoby se sklopenma oima: pohled na to ve ho naploval hnusem a byl pro nho nesnesiteln. Avak nakonec se zaal mnohm vcem divit a vlastn proti sv vli uvidl leccos, o em doposud neml ani tuen. Ale vcelku a hlavn ho udivovala ta hrozn a nepekonateln propast, kter leela mezi nm a vemi lidmi. Ml dojem, e on a oni nepochzej z tho nroda. Navzjem se na sebe dvali podezvav a nevraiv. Znal a chpal obecn piny takovho odcizen, nikdy pedtm vak nepipoutl, e jsou ty piny ve skutenosti tak hlubok a nezahladiteln. Mezi trestanci byli i politit provinilci, vypovzen Polci. Ti jednodue pokldali vechny ostatn za nevzdlance a primitivy a hluboce jimi opovrhovali; Raskolnikov vak nemohl sdlet jejich nzor

--jasn vidl, e ti nevzdlanci jsou v lecems mnohem chytej ne sami tihle Polci. Tak mezi Rusy bylo nkolik povenc -jeden bval dstojnk a dva seminarist --a Raskolnikov jasn vidl, e i oni se ml. Ale ani jeho nemli rdi a stranili se ho. Nakonec ho zaali pmo nenvidt. A pro? To nevdl. Opovrhovali jm a posmvali se jemu i jeho zloinu lid mnohem zloinnj ne on. "Tys pn!" kali mu. "Co t to napadlo chodit se sekyrou, to pece nejsou pansk zpsoby!" V druhm tdnu velkho pstu ml jt s celou vznic k pijmn. Chodil se do kostela modlit s ostatnmi. Jednou --sm nevdl pro --se s nimi dostal do sporu a vichni se na nj zuiv oboili. "Ty jsi neznaboh! Ty nev v Boha!" osopovali se na. "Zabijeme t!" Nikdy s nimi neztratil slovo o Bohu ani o ve, a pesto ho chtli zabt jako neznaboha; mlel a neodporoval jim. Jeden z vz se na nho v zchvatu zuivosti vrhl; Raskolnikov proti nmu stl klidn a mlky, nehnul ani brvou, nezachvl se mu ani jedin rys ve tvi. Natst je jet vas oddlil dozorce, jinak by byl vstup skonil krvav. Zhadou bylo pro Raskolnikova i to, pro mli vichni tak rdi Sou. Nedlala se ped nimi nijak hezkou; vdali ji zdka, obyejn jen na pracovitch, kam za nm na chvilenku pichzvala. A pece u ji vichni znali a vdli i to, e sem pila za nm, vdli, jak ije i kde bydl. Penze od n nedostvali, ani jim neprokazovala mimodn sluhy. Jen jednou o vnocch pinesla vsluku, pirohy a preclky, pro celou vznici. Poznenhlu se s n vak vichni sblili, Soa jim psala dopisy pbuznm a odnela je na potu. Jejich pbuzn, pijdjc do msta, k n nosili vci, ba i penze, kter jim pivezli. Jejich eny i milenky ji znaly a chodily za n. A kdy pila za Raskolnikovem na pracovit nebo potkala skupinu trestanc jdoucch do prce, vichni smekali epice a zdravili ji. "Drah Sofjo Semjonovno, ty nae mil ochrnkyn!" kali drsn galejnci t mal tlounk bytstce. Usmvala se na n. Lbila se jim i jej chze, vichni se za n ohleli, dvali se, jak jde, a chvlili ji, vychvalovali ji dokonce za to, e je tak malik, prost u nevdli, za co vecko ji pochvlit. Chodili se k n i lit. Raskolnikov proleel v nemocnici cel konec pstu a cel velikonoce. Kdy se uzdravoval, rozpomnal se na to, o em tetil v horekch. Byl posedl chorobnou vidinou, e cel svt je odsouzen k zniku na jakousi stralivou, neslchanou a nevdanou morovou rnu, kter se val z nitra Asie na Evropu. Vichni byli odsouzeni k jist smrti, krom hrstky vyvolench. Objevily se jaksi nov mikroskopick trichiny, napadajc lidsk organismy. Ve skutenosti to vak byli duchov obdaen rozumem a vl. Lid, kte jimi byli napadeni, dostvali okamit zchvaty zuivosti a lenstv. Avak dosud nikdy se lid nepokldali za tak rozumn, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdlo nakaenm. Nikdy se jim nezdly jejich soudy, jejich vdeck zvry, jejich vra i mravn zsady tak neotesiteln. Nkaze a lenstv podlhaly cel osady, cel msta a cel nrody. Vichni byli poboueni a nechpali jeden druhho, kad byl pesvden, e jedin on m pravdu, a trpil se pi pohledu na ostatn, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lid nevdli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co maj pokldat za zlo a co za dobro. Nevdli, koho vinit a koho hjit. V njakm nesmyslnm vzteku se navzjem vradili. Thli proti sob v celch armdch, ale armdy se u za pochodu znesvaovaly a rozpadaly, vojci na sebe toili, bodali se a vradili, kousali se a jedli navzjem. Ve mstech vyzvnly cel den zvony na poplach a svolvaly lidi, ale nikdo nevdl, kdo koho kam svolv, a vichni byli vyden. Byla ochromena i nejjednodu emesla, protoe kad navrhoval sv mylenky a sv zlepen a lid se nemohli dohodnout; bylo ochromeno i zemdlstv. Leckde lid utvoili skupinu, dohodli se na

nem a psahali si, e se nerozejdou, ale vzpt u dlali nco docela jinho, ne prv sami chtli, obviovali se navzjem, rvali se a vradili. Vypukaly pory, il se hladomor. Vecko podlhalo zkze. Epidemie slila a ila se dl a dl. Zachrnit se mohlo jen nkolik lid na celm svt, nkolik istch a vyvolench, kte byli pedureni, aby zaloili nov lidsk rod a nov ivot, aby obnovili a oistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde nevidl, nikdo neslyel jejich e ani hlas. Raskolnikova trznilo, e ty nesmysln vidiny tak tsniv a muiv ulply v jeho vzpomnkch, e dojmy z tch horenatch sn jsou tak trval. Byl u druh tden po velikonocch, tepl a slunn jarn dni; ve vzeskm oddlen oteveli okna (zamovan, pod nimi pechzela str). Soa ho za celou dobu nemoci smla v nemocnici navtvit jen dvakrt, protoe pokad bylo nutno dat o povolen, a to bylo obtn. asto vak pichzela na nemocnin dvr pod okno, zejmna veer, mnohdy jen tak, aby chviliku postla na dvoe a alespo z dlky se podvala k oknm pokoje. Jednou kveeru Raskolnikov usnul; kdy se probudil, nhodou pistoupil k oknu a znenadn spatil v dlce u nemocnin brny Sou, kterak tam stoj, jako by na cosi ekala. Nhle ho bhvpro bodlo u srdce, zachvl se a kvapn couvl od okna. Pt den Soa nepila, nsledujc tak ne; uvdomil si, e na ni ek s rozechvnm. Konen byl z nemocnice proputn. Kdy se vrtil do vzen, dovdl se od spoluvz, e Soa onemocnla, e mus leet a nevychz. Velmi ho to zneklidnilo a snail se zjistit nco bliho. Brzy se dovdl, e jej nemoc nen vn. A kdy se Soa doslechla, jak se mu po n stsk a jakou o ni m starost, poslala mu tukou psan lstek, v nm mu sdlovala, e u j je mnohem lpe, e to bylo jen nicotn nachlazen a e za nm opt co nevidt pijde do prce. Kdy ten lstek etl, rozbuilo se mu bolestn srdce. Opt byl slunn tepl den. asn rno, asi o est, odeel do prce na beh eky, kde v devnm barku vypalovali v peci a drtili alabastr. Odeli tam pracovat jen ti. Jeden vze pak odeel s dozorcem do pevnosti pro njak nstroj, druh se pustil do tpn dv a zatpn pece. Raskolnikov vyel z dlny a na beh, usedl na sloen kldy a zahledl se na irou, pustou eku. Z vysokho behu byl irok rozhled do kraje. Ze vzdlenho druhho behu znla sotva slyiteln pse. V nedozrn, sluncem zalit stepi se tam jako nepatrn teky ernaly jurty koovnk. Tam byla svoboda, tam ili docela jin lid, nemajc nic spolenho se zdejmi, tam jako by se zastavil i as a jet trvaly doby Abrahma a jeho std. Raskolnikov sedl strnule, upen zahledn; jeho mylenky pechzely v snn a meditaci; nemyslel na nic, ale pocioval zvltn skliujc stesk. Nhle vedle sebe spatil Sou. Neslyn se piblila a usedla vedle nho. Bylo jet velmi asn, chladn rann vzduch se jet neprohl. Mla na sob svj nuzn star pl a zelen tek. Tv mla po nemoci jet pepadlou, pobledlou, nezdravou. Pvtiv a radostn se na nj usmla, ale ruku mu jako obyejn podala nesmle. Tak nesmle mu podvala ruku vdy a nkdy dokonce vbec ne, jako by se bla, e ji odstr. Pijmal jej ruku vdy s jakousi nechut, vdy ji vtal skoro podrdn a nkdy zaryt mlel po celou jej nvtvu. Nkdy se ped nm pmo tsla a odchzela nesmrn sklen. Tentokrt vak zstaly jejich ruce spojeny.

Rychle, ze strany se na ni podval, neekl nic a sklopil oi. Byli sami, nikdo je nevidl. Dozorce se prv nedval. Sm nevdl, jak se to stalo, ale nhle jako by ho cosi uchopilo a mrtilo k jejm nohm. Plakal a objmal j kolena. V prvn chvli se hrozn vydsila a cel zesinala. Vyskoila a zrala na nho, tsla se jako osika. Avak u vzpt pochopila vecko. Oi se j rozzily nesmrnm tstm; ano, pochopila a u nepochybovala, e ji miluje, e ji nekonen miluje, e se konen dokala... Oba chtli nco ct, ale nemohli. Oi mli pln slz. Oba byli bled a pepadl, ale jejich nezdrav a bled tve u ozaoval odlesk nov budoucnosti a plnho vzken k novmu ivotu. Vzksila je lska, srdce kadho z nich bylo nevyerpatelnm pramenem ivota pro srdce druhho. Dohodli se, e budou trpliv ekat. Zbvalo jet sedm let, sedm let nesnesitelnho utrpen, ale i nevslovnho tst! Avak on procitl k novmu ivotu, vdl to a ctil to celou svou bytost, a ona --ona pece ila jen jeho ivotem! Tho dne veer, u po zaven vznice, leel Raskolnikov na pryn a myslel na Sou. Toho dne ml dokonce dojem, e i jeho spoluvzni, kte se k nmu doposud chovali neptelsky, na nho u hled jinak. Sm na n mluvil a dostval pvtiv odpovdi. Nyn si to vecko pipomnal a shledval to pirozen: te bude pece vecko docela jin! Pemlel o n. Pipomnl si, jak ji ustavin trznil, jak j rozdral srdce, pipomnl si jej bledou pepadlou tviku, ale ty vzpomnky ho te netrpily, protoe vdl, jak velkou lskou j vynahrad vecko, co vytrpla. A co vbec znamen vecko, vecko to minul utrpen! Vecko, i jeho zloin i jeho trest a vyhnanstv mu nyn, v prvnm nvalu naden, pipadaly jako njak vnj, zvltn skutenost, kter se ho ani pmo netk. Toho veera ostatn nebyl s to o nem dle a hloubji pemlet, soustedit na nco mylenky; a sotva by te byl nco rozumov vyeil, protoe si vecko uvdomoval jen citem. Msto dialektiky zaal ivot a jeho vdom se tomu muselo pizpsobit. Pod poltem ml evangelium. Bezmylenkovit po nm shl. Byla to jej knka, t, z n mu pedtala o vzken Lazara. Kdy nastoupil trest, myslel, e ho bude trpit nboenstvm, e mu bude stle pipomnat evangelium a vnucovat knihy. Ale k jeho nesmrnmu divu na to ani jedinkrt nezavedla e, ba ani jedinkrt mu nenabdla evangelium. Podal ji o n sm krtce ped svm onemocnnm a Soa mu knihu mlky pinesla. Doposud ji vak ani neotevel. Neotevel ji ani te, ale napadlo ho: Copak mohu te smlet jinak ne ona? Nebo pinejmenm jinak ctit, o nco jinho usilovat? I Soa byla cel den rozruen a v noci se dokonce znova roznemohla. Byla tak astn, e se svho tst skoro polekala. Sedm let, pouhch sedm let! Na prahu tst jim obma v nkterch chvlch pipadalo tch sedm let jako sedm dn. Raskolnikov si ani neuvdomoval, e mu nov ivot nespadne do klna zadarmo, e ho jet bude muset draho zaplatit, vykoupit si ho v budoucnu velkou statenost... Ale to u je zatek nov historie, historie poznenhlho obrozovn lovka, poznenhlho perodu, poznenhlho pechodu z jednoho svta do druhho, seznamovn s novou, doposud pln neznmou skutenost. Historie, je by se mohla stt tmatem novho pbhu --n nynj pbh vak skonil.