Oidipús

vladař
Sofoklés

Přeložil Jaroslav Pokorný

Znění tohoto textu vychází z díla Oidipús vladař tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Umění lidu v Praze v roce 1950. Pro potřeby vydá-
ní Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

§
Text díla (Sofoklés: Oidipús vladař), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 20. 8. 2021.
 OBSAH

OSOBY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Vstup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Příchod sboru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Scéna první. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
První píseň sboru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Scéna druhá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
Druhá píseň sboru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Scéna třetí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
Třetí píseň sboru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Scéna čtvrtá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73
Čtvrtá píseň sboru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
 OSOBY

OIDIPÚS
KNĚZ
KREÓN
SBOR THÉBSKÝCH STARCŮ
TEIRESIÁS
IOKASTÉ
POSEL
LÁIŮV SLUHA
MUŽ Z DOMU

Odehrává se před královským palácem v Thébách v přechodné době

samovládců.

–6–
 Vstup

OIDIPÚS
Nejmladší snítky na prastarém pni
Kadmova rodu, děti moje, proč
mi sedáte zde na práh, ruce plné
stužkami opletených oliv — znaků těch,
kdo přišli s prosbami? A město kolem
je celé plno dýmu z obětin
a žalozpěvů, vzdechů modliteb —
Mé děti, neposílám ven
své sluhy vyptávat se, co se děje,
přišel jsem sám, já Oidipús,
kterého všichni nazývají slavným.
Mluv, starče, tobě věk dal právo být
mluvčím těch tady: Co vás přivádí,
strach z neštěstí anebo víra ve mne?
Rád vám chci pomoci. Vždyť přec
jen necitou by nepohnul váš pláč.

KNĚZ
Oidipe,
vládce mé země, vidíš nás, jak sem
jdem hledat útočiště: Děti —
mláďata neopeřená — i starci,
tíží let sehnutí až k zemi,
a kněží… Já jsem Diův a ti tuhle
vybraní chlapci. Druzí zůstali
na náměstí před Athéniným chrámem
a u krbu věštce Apollóna. — Vidíš,

–7–
jaká už zatopila město
záplava: Obec tone, nemůže už
z krvavé spouště zvednout ani hlavu…!
Umírá země. Nevyklíčí, zmrtví
jí satba v klínu. Žírná stáda hynou
a nenarození mrou v lůnech matek —
Paličský bůh nám do bran udeřil:
Mor hrozný žene Théby do zkázy
a jenom černá říše podsvětní
bohatne naším nářkem. Já
i tihle chlapci, jak tu hledáme
u tebe pomoc, ovšem víme, že
se bohům nevyrovnáš. Ale z lidí jsi
ty první v běhu všeho života,
a všem, co bozi dají. Jen jsi přišel,
zbavils nás Sfingy, která za píseň
zlé hádanky si brala krutou daň
života od toho, kdo neuhod.
Nevěděls o nás tenkrát ještě nic,
nikdo tě nepoučil — ale tys
ji rozluštil (prý boží pomocí,
jak všichni věří) a tak probudils
v nás zase život. Dneska, Oidipe,
náš vladaři, se uchylujeme
zas všichni k tobě. Najdi pomoc! Ptej
se bohů, ptej se lidí o radu —
vždyť moudrému i cizí rady jsou
přec ku prospěchu. Jsi tu první z nás,
jdi tedy, zachraň obec! Vladaři,
měj dobře na paměti: Celá zem
tě nazývá svým spasitelem za to,
jak jsi jí kdysi pomoh. Ale ať

–8–
si nemusíme jednou vzpomínat,
že jsi nás napřed pozvedl a pak
zas nechal padnout! Upevni zas stát
a jako tenkrát buď nám znamením,
že štěstí svítá! Chceš-li vládnout dál
té zemi jako vládneš, pamatuj,
že líp mít zemi s lidmi, nežli poušť.
Že marně strmí tvrz a pluje loď,
když lidé v nich už pomřeli!

OIDIPÚS
Mé děti,
ubohé děti, příliš dobře vím,
proč přicházíte prosit. Vím,
jak všichni zkomíráte. Jako já
však netrpíte žádný! Nesete
každý svou jednu bolest jedinou
a víc už nic… A mne tu dusí pláč
pro město, pro sebe i pro vás, pro to vše —!
Nepřišli jste mi rušit sladký klid —
Už kolik nocí jsem tak prosténal
a starostmi si lámal hlavu. Nic
jsem nenalezl, jenom jeden lék
a k tomu jsem též sáhl: Kreonta,
švagra, jsem poslal do Delf zeptat se
Apollónovy věštírny, jaký
čin nebo slovo zachrání nám vlast.
Dnes vypršela lhůta k návratu.
Mám strach, co je s ním, že se zdržel víc,
než potřebuje k cestě. Ale jak
se vrátí, ať jsem ničema, když hned
nesplním všechno, co bůh přikázal!

–9–
 KNĚZ
Dobřes to řekl. Ale ti zde mě
upozorňují, že už Kreón jde. —

OIDIPÚS
Vládce Apollóne, kéž s ním
přichází záchrana a štěstí, jasné
jako ty jeho oči zářící!

KNĚZ
Vrací se jistě s dobrou zprávou —
Jinak by neměl hlavu ověnčenu
kvetoucím vavřínem.

OIDIPÚS
Hned uvidíme.
Přiblížil se už na doslech… Hej, vládce,
můj švagře Kreonte — jakou nám neseš zprávu
od boha —?

(Vejde Kreón.)

KREÓN
Dobrou. Vždyť i nehody
jsou dobrá věc, když vezmou šťastný konec.

OIDIPÚS
Ale co bůh? Co odpověděl? Tohle
mi zatím ani nedodává ani
nebere odvahu.

– 10 –
 KREÓN
Mám podat
svou zprávu rovnou tady přede všemi,
nebo až uvnitř?

OIDIPÚS
Přede všemi mluv!
Vždyť jejich trápení mě souží mnohem víc
než vlastní bolest.

KREÓN
Řeknu, co jsem slyšel
z božích úst: Vládce Apollón nám jasně
přikázal vyhladit hned z tváře země
poskvrnu, jež tu zakořenila, a dál
neživit zločin, který nelze smířit.

OIDIPÚS
Jak jej smýt: Pověz, jakou očistou?

KREÓN
Viníka poslat do vyhnanství, nebo
krev prolít za tu nepomstěnou krev,
která nás vraždí.

OIDIPÚS
Na čí smrt to věštba
naráží?

KREÓN
Na Láiovu. Kdysi
kraloval Thébám, než jsi přišel ty.

– 11 –
 OIDIPÚS
Slyšel jsem o něm. Ale sám jsem ho
neviděl nikdy.

KREÓN
Jeho vrahy nám
teď bůh poroučí potrestat.

OIDIPÚS
Kde jsou?
Jak hledat stopy sváté řadou let?

KREÓN
Jsou prý tu v zemi. A kdo hledá, najde.

OIDIPÚS
Kde Láia zastihla ta smrt?
V paláci, venku nebo v cizině?

KREÓN
Řek, že chce do věštírny pro radu,
odjel — a domů už se nevrátil.

OIDIPÚS
To s sebou neměl posla nebo aspoň
průvodce, který by řekʼ víc?

KREÓN
Ti byli
pobiti. Jenom jeden utek v strachu
a ten nám také řek jen jedno —

– 12 –
 OIDIPÚS
Co?
I skrovná stopa může přinést vše,
když vznítí první jiskru naděje.

KREÓN
Vyprávěl, že se střetli s lupiči.
Ti krále zabili. Prý celý houf.

OIDIPÚS
To že by si trouf lupič? Leda, že
ho hnalo něčí zlato odtud.

KREÓN
Tak
to vypadalo. Ale nenašel
se žádný mstitel za ubitého.
Zle bylo.

OIDIPÚS
Jaké zlo vám bránilo
vypátrat pravdu, když vám padl král?

KREÓN
Zpěvačka hádanek, Sfinx. Nutila
nás hledět si spíš denních starostí
a temnou minulost už nechat spát.

OIDIPÚS
Tak tedy já ji zase odhalím
až do kořene! Právem stará se
Apollón o mrtvého, právem ty

– 13 –
a právem budu teď váš spojenec
i já. A mstít se budu za tu zem
a boží zákon! Ne snad pro cizí,
sám na svůj prospěch vyříznu ten vřed:
Kdo zabil včera Láia, dostane
dnes možná chuť i na mou krev. Když zjednám
mrtvému právo, sám se zajistím! —
Tož rychle, chlapci! Vstaňte ze stupňů!
Vemte své ratolesti! Někdo ať
sem svolá lid! Chci zkusit všecko. Buď
nám bůh dá štěstí — nebo padneme!

KNĚZ
Nu, vstanem, děti. Vladař nám teď řek
už všecko, proč jsme přišli. Kdyby jen
Apollón, který nám dal věštbu, chtěl
sám přijít, spasit nás a uzdravit
z té pohromy…!

– 14 –
 Příchod sboru

SBOR
Přesladké poselství, co v tobě praví
bohů i lidí věčný pán?
Neseš z Delf zhoubu či naději slávy
do sedmi skvoucích thébských bran?
Duše má vzrušena
v úzkosti tone —
lékaři, ochránce
Apollóne,
zmatený ve strachu trnu již:
Co v střídě hodin přisoudíš?
Co bude zítra? Co už dnes?
Pověsti, dítě Naděje svaté,
odpověz!

Athéno moudrá, nejprve k tobě,

Diova dcero, utíkám.
Slyš, Jistý Střelče, zářící Foibe,
Apollóne, ach, pomoz nám!
Volám i patronku
našeho lidu,
stříbrnou lovkyni
Artemidu —
vy z bídy jste nás vyvedli
když nad Thébami osud zlý
zaplanul požárem —
sestupte, bozi, přijďte zas,
spaste zem!

– 15 –
Běda mi! Po těle bezpočtu ran,
vidím, jak umírá všechen můj lid.
Obrany není, jen smrt je můj pán,
naděje zhasla a nedává žít.
Země je sirá. Siré jsou klíny.
Křik rodiček láme se v píseň hran.
Jak houf tažných ptáků, jak bezmezný, širý
ohnivý uragan
duše za duší letí
smrti do černých bran.

Svět zkameněl v hřbitov. Má otčina v něm.

Děti, má naděje — ponurý chór —
mrtvými tělíčky pokryly zem,
leží a dýchají do vzduchu mor —
Nevěsty, matky — ubohé plačky —
před chrámy sténají o pomoc. Žal
tisíce modliteb z trýzněných hrdel
vyrůstá na chorál:
Bozi, sešlete spásu,
nechte nás žít zas dál!

Mor jde městem bez ustání.

Zhoubný host! I beze zbraní
všecko živé rdousí, bije,
všecko sžehne v prach a stíny —
Otče bohů, věčný Die,
odvrať vraha od otčiny,
sraz ho navždy do hlubin,
zaklej do skal na pobřeží!
Kdo dnes přečkal noci stín,
stejně zlý den přečká stěží —

– 16 –
Die, vládce hromů, vráz
svými blesky vraha sraz!

Apollóne, lučištníku,
zlatý šíp tvůj v okamžiku
všecko zlo a zkázu zmaří,
svatý klid a štěstí dá mi.
Artemido, sešli záři,
v které svítáš nad horami!
Dionyse, celý věk
ctím tě, plodná sílo země.
Souputníku Bakchantek,
bože révy, rodný, ke mně
pojď a mor a zmar a žal
pochodní svou jasnou spal! — —

– 17 –
 Scéna první

OIDIPÚS
Modlíte se… Vaše modlitby
se splní, chcete-li mě vyslechnout
a sami hojit rány. Teprv pak
vám přijde pomoc, nemoc najde lék.
Mně cizí je ta zpráva i ten čin
a kdybych u vás nezachytil stopu,
nic bych tu nesved. Přišel jsem přec k vám
až potom. Ale nyní povídám
všem Thébanům: Kdokoliv z vás
zná vraha Láia, syna Labdakova,
je povinen mi všecko oznámit.
A jestli snad má někdo přec jen strach
udat sám sebe, ať je bez obav:
Nic zlého se mu nestane, jen musí
opustit zemi — jist a v bezpečí.
Kdo víte o druhém či o cizinci,
že je to pachatel, tak mluvte! Vyplatím vám
sám odměnu a vděčnost sklidíte.
Jestliže ale
budete přes mou výzvu mlčet
ze strachu o sebe anebo o přítele,
poslechněte, co potom
udělám: Tomu člověku, ať je to, kdo chce,
zde v zemi, ve které mám moc a vládu,
nesmí pak nikdo dopřát přístřeší,
promluvit s ním jen slůvko, modlit se s ním,
spolu s ním obětovat bohům, nebo mu

– 18 –
posvátné vody dopřát. Všichni
ho žeňte všade od svých prahů jak
morovou ránu, kterou se nám stal,
jak právě jasnou věštbou zjevil bůh.
Tak nyní jdu — být spolubojovníkem
božím i toho zabitého. Tak
proklínám neznámého zločince,
ať je sám nebo ať si jich je víc:
bídně jsi žil a stokrát bídně zhyň!
A kdyby stejně i v mém domě žil
viník s mým vědomím, ať padne na mou hlavu
trest, který jsem tu svolal na druhé!
To všecko vám poroučím dodržovat
kvůli mně, kvůli bohu, pro tu zem
zločinem neplodnou a hynoucí.
Vždyť i kdyby to neuložil bůh,
nesměli byste nechat nepomstěnu
smrt nejlepšího z vás, vašeho krále!
Musili byste pátrat! — Dnes
tu já jsem vládcem jako dřív byl on.
Mám jeho lože. Jeho manželka
je dnes má žena. Kdyby jeho rod
byl požehnaný dětmi, byly by
sourozenci mých dětí. A teď jeho
stihl zlý osud… Místo nich chci já
za něho tedy bojovat jak za vlastního
otce a před ničím se nezastavím,
jen abych dopad toho, jehož rukou
zahynul Láios, Labdakův syn,
vnuk Polydórův, Kadmův potomek
a dědic pradávného Agénora.
A bohy zapřísahám, aby těm,

– 19 –
kdo nezachovají ty příkazy,
se pole proměnila na úhor,
aby jim ženy nerodily — ať
je schvátí teď ta rána morová
anebo ještě horší pohroma!
Vám ostatním, kdo souhlasíte, ať
pomáhá božská Spravedlnost sama
a všichni bozi ať jsou navždy s vámi! —

NÁČELNÍK SBORU
Tvá kletba mě zavazuje, vládce,
a podle ní ti odpovídám: Já
jsem nezabil a nemohu ti také
říc kdo to byl. To přece
měl odhalit svou věštbou Apollón.

OIDIPÚS
Máš pravdu, ale bohy přinutit
k tomu, co nechtějí — na to je člověk slabý.

NÁČELNÍK SBORU
A pak mě ještě něco napadá…

OIDIPÚS
Jen mluv!

NÁČELNÍK SBORU
Vládce,
co vidí Apollón, to vidí
— pokud vím — téměř vše i Teiresiás.
Ten poví nejlíp, zeptáš-li se ho.

– 20 –
 OIDIPÚS
Na to jsem nezapomněl. Po rozmluvě
s Kreontem jsem hned k němu poslal.
Divím se, že tu ještě není —

NÁČELNÍK SBORU
To ostatní je zřejmě všecko
jen prázdný žvást —

OIDIPÚS
Co? Záleží mi
na každém slově.

NÁČELNÍK SBORU
Že prý Láia
zabili bůhvíjací pocestní.

OIDIPÚS
Slyšel jsem. Ale svědek na to nebyl.

NÁČELNÍK SBORU
Jestli má v sobě jenom trochu bázně,
přijde, jak uslyší o tvé kletbě.

OIDIPÚS
Když se
nezalek činu, nelekne se slov.

NÁČELNÍK SBORU
Snad. Ale je tu člověk, který
ho usvědčí. Už vedou

– 21 –
božího věštce, jediného z lidí,
který má znalost pravdy vrozenu.

(Chlapci přivádějí Teiresia.)

OIDIPÚS
Všecko znáš, Teiresie, zjevné věci
i skryté, co je na nebi i v zemi,
a třebas slepý, stejně jako my
víš, jakou ranou trpí obec. Jen
v tobě teď nalézáme jediného
spasitele a ochránce. — Snad jsi
už slyšel od poslů, co vzkázal
Apollón na náš dotaz: Není jiné
záchrany z těch všech hrůz, než zjistit
Láiovy vrahy, popravit je
anebo vyhnat za hranice. Dej
nám tedy věštbu — buď podle
ptačího letu nebo jakýmkoliv
chceš jiným způsobem. Očisti sebe,
očisti obec, mne a všecko všudy
od poskvrny tou vraždou! Jsme v tvých rukou.
A pomáhat, kde máme příležitost
a síly stačí, je přec pro člověka
to nejkrásnější...

TEIRESIÁS
Zlé je vědět tam,
kde vědoucím to neprospěje. Zlé!
A já to vím a zapomněl jsem na to —
jinak bych nebyl přišel.

– 22 –
 OIDIPÚS
Co ti je?
Proč jsi tak skleslý?

TEIRESIÁS
Pusť mě domů! Když mě
poslechneš, poneseme oba dva
svůj osud snáz.

OIDIPÚS
Stůj! Jednáš proti právu
a proti této vlasti, která tě
živila, když jí odpíráš svou věštbu!

TEIRESIÁS
Vidím, že tobě tvá řeč nenese
nic dobrého. Mám skončit zrovna tak?

OIDIPÚS
Při bozích, neodcházej, když to víš!
Klekáme u tvých nohou, prosíme tě —

TEIRESIÁS
Nic nikdo nevíte a já
neřeknu dál už ani slovo,
abych ti nebyl věštcem neštěstí.

OIDIPÚS
Co říkáš? Víš a nepromluvíš? Chceš
nás zradit? Celou obec zahubit?

– 23 –
 TEIRESIÁS
Nechci způsobit tobě ani sobě
bolest. — Proč se marně ptáš?
Ode mne neuslyšíš nic! —

OIDIPÚS
Zlořečený
starče, i skála už by pukla zlostí
nad tebou. Nepovíš? Tak tebe se
nic nedotkne a nic tě neobměkčí?

TEIRESIÁS
Mně spíláš — sebe sám však nevidíš.
Jen mne tu ponižuješ!

OIDIPÚS
Koho by
nestrhla stejně k zlosti ta tvá řeč,
když takhle pohrdáš svou rodnou obcí!

TEIRESIÁS
Všecko se splní i když budu mlčet.

OIDIPÚS
Když splní, jsi mi povinen vše říc!

TEIRESIÁS
Už ani nehlesnu. A jestli chceš,
zlob se a zuř, jak umíš nejhůř!

– 24 –
 OIDIPÚS
Teď už
je mi to jasné a já nebudu
nic zatajovat. Myslím, že ty sám
jsi nastrojil ten zločin. Spáchals jej,
i když jsi vlastní rukou nevraždil —
a kdybys nebyl slepý, řekl bych,
žes i tu vraždu proved jenom ty!

TEIRESIÁS
Opravdu? Pak tě tedy vyzývám,
Oidipe, abys dodržel, cos řek:
Nemluv už více na ně ani na mne!
Ty sám jsi kletba vlasti. Tys ten mor!

OIDIPÚS
Plivneš mi nestydatě do tváře
pomluvu a tím myslíš, že mi pláchneš?

TEIRESIÁS
Už jsem ti unik. V pravdě je má síla.

OIDIPÚS
Kdepaks ji našel? Sotva ve věštbách!

TEIRESIÁS
Zde, v tobě. Tys mě přinutil přec mluvit.

OIDIPÚS
Co říkáš? Opakuj to, nerozumím —

– 25 –
 TEIRESIÁS
Nerozuměl jsi? Co mám ještě říc?

OIDIPÚS
Mluv jasněji a znova! Znova mluv!

TEIRESIÁS
Řek jsem, že vrahem, po němž pátráš, jsi ty sám.

OIDIPÚS
Tu dvojí urážku mi zaplatíš!

TEIRESIÁS
Mám mluvit dál? Chceš zuřit ještě víc?

OIDIPÚS
Žvaň si, co chceš!

TEIRESIÁS
Ty nevíš, povídám,
že se svou vlastní rodnou matkou spíš
a nevidíš svou hanbu! —

OIDIPÚS
Jak dlouho myslíš,
že mě smíš urážet?

TEIRESIÁS
Dokud je pravda v právu.

– 26 –
 OIDIPÚS
Pravda je v právu, ale ty ne, věštče,
osleplý na oči i na uši
i na rozum!

TEIRESIÁS
Spíláš, ubožáku,
a brzy budou stejně spílat tobě.

OIDIPÚS
Zplozenče noci,
mně ani komukoliv jinému,
kdo vidí světlo, ty přec neuškodíš!

TEIRESIÁS
Ne. Není usouzeno, abych
tě srazil já, když Apollón
tu sám vykoná, co je potřeba.

OIDIPÚS
Vymyslil si to Kreón nebo ty?

TEIRESIÁS
Nač Kreón, když jsi sám svým neštěstím!

OIDIPÚS
Bohatství, důvtipe a moci, které
člověka povznášíte nad vřavu
života — jaká závist vám jde v patách,
když tohle žezlo, jež mi obec sama
svěřila kdysi, aniž jsem ji žádal —
když tohle stačí, aby starý přítel,

– 27 –
můj věrný Kreón, mě chtěl záludnou
lstí zbavit vlády! Když jen proto teď
nastrčil tady toho pleticháře,
kejklíře, potměšilce kněžoura,
který má oči jenom pro mamon
a ve věštbách je slepý. Odpověz:
Kdy jsi ty věštil správně? Byla tu
Sfinx, která zpívala své hádanky —
proč jsi je nerozluštil? Pročpak jsi
nespasil město? Jen tak kdokoliv
je nemoh zodpovědět. Ale věštec,
ten přece ano. Pročpak mlčela
tenkrát tvá znamení, let ptáků, bozi? —
Až jsem já, pouhý hloupý Oidipús
přišel a spasil vás svým důvtipem
bez věštných znamení. A mne se teď
pokoušíš svrhnout — a pak myslíš, že
budeš blíž Kreontovu trůnu?
I ty i strůjce toho všeho však
spláčete nad výdělkem! Kdybys nebyl
už stařec, dočkal by ses po zásluze
řádného trestu!

NÁČELNÍK SBORU
Poslyš, Oidipe,
ta slova přinesla jen zlost
na jazyk tobě i zde věštci.
Teď na to, myslím, není čas. Spíš hleďme
tu věštbu rozluštit co nejlépe!

– 28 –
 TEIRESIÁS
I když jsi vládcem — já mám stejné právo
stejně ti odpovědět! Slovy
vládnu i já. A nejsem
tvým otrokem — jen vládce Apollón
je můj pán! — Nepotřebuji tu ani
Kreonta, aby mě snad chránil… Ale za to,
že jsi mi vyčet i mou slepotu,
ti řeknu pravdu: Ano, oči máš,
nevidíš ale svoji hanbu. Nevíš,
kde ses to usadil a s kým to žiješ,
neznáš svůj původ, nevědomky jsi
nepřítelem svých rodných nejbližších,
mrtvých i živých, a to dvojí
prokletí — tvého otce i tvé matky —
tě jednou vyštve v hrůze z této země.
A třebas dneska ještě vidíš, pak
v tmách budeš tápat. Brzy nebude
jediné skály ani zálivu,
kde by se neozval tvůj pláč. Už brzy
teď poznáš, v jakém zakotvils to zde
manželském přístavu. Ty ještě nevíš,
jaké jsi schystal další spousty bídy
sobě a pak svým dětem. Ponižuj
Kreonta i mé věštby! Na světě
neskončí nikdo strašněji než ty!

OIDIPÚS
Cožpak je tohle ještě možné snést?
Jdi, odkuds přišel! Táhni! Rychle! Pryč
od mého prahu! —

– 29 –
 TEIRESIÁS
Sám bych nebyl přišel —
ty jsi mě pozval!

OIDIPÚS
Kdo moh čekat tohle
žvanění, když jsem tě sem zval!

TEIRESIÁS
Tak pro tebe jsem žvanil, hlupák… Tví
rodiče mívali můj rozum v úctě.

OIDIPÚS
Kdo? Zůstaň! Co víš o nich? Kdo mě zplodil? —

TEIRESIÁS
Dnešek tě zplodí, dnešek zabije.

OIDIPÚS
Zas mluvíš v hádankách…!

TEIRESIÁS
Jsi přece
luštitel, nad kterého není.

OIDIPÚS
Ponižuj mě
v tom, v čem jsem vynikl!

TEIRESIÁS
A právě
tohleto štěstí zlomilo ti vaz.

– 30 –
 OIDIPÚS
I kdyby — zachránil jsem tuto zem!

TEIRESIÁS
Už radši odejdu. Ty, chlapče, veď mě! —

OIDIPÚS
Jen ať tě odvede — jen překážíš
a až budeš pryč, bude po trápení.

TEIRESIÁS
Ale než půjdu, řeknu, proč jsem přišel,
a ty mě nezastrašíš. Mne
nemůžeš zničit. — Pamatuj si,
Oidipe: Muž, kterého dávno hledáš
a proti kterému tu vyhlašuješ
své prokletí, vrah krále Láia —
je tady! Myslí se, že je
to cizinec, k nám přistěhovalý —
ukáže se však, že je rodák z Théb.
A málo ho ten osud potěší:
Z vidoucího se stane slepcem,
z boháče žebrákem a o holi
klopýtat bude do ciziny. Pozná se,
že byl tu zároveň svým dětem otcem
i bratrem a své ženě zároveň
tu synem i manželem, že s otcem sdílel
lože a svého otce zavraždil.
Jdi, přemýšlej — a když v tom objevíš
jen jednu lež, smíš teprv tvrdit,
že nerozumím za mák věštění! —

– 31 –
 První píseň sboru

SBOR
Na koho myslil si
hlas věštby z delfských skal?
Kdo — hrůzo hrůzoucí —
ten zločin vykonal?
Ať prchá teď s větrem o závod pryč,
jde za ním sám Apollón, Diův syn,
má v ruce blesk boží, blesk — ohnivý bič
a za sebou Litice — mstitelky vin!

Soud boží zasvit nám

z vrcholků sněžných hor:
Hledej, kam skryl se, kam,
ten neznámý, váš mor!
Kdes v pustinách, v skalách, jak zaběhlý býk
se ukrývá splnění sudby zlé —
Jen darmo se trmácí, nadarmo skryt,
hlas boží ho stihne, ať kamkoliv jde!

S hroznou pověstí,
zvěstí neštěstí
přišel ten věštec k nám:
Nelze uvěřit,
nelze nevěřit —
kolísám sem a tam.
Že by spor tady
Oidipús mladý
s Láiem měl? —

– 32 –
Věru, já o tom
dřív ani potom
neslyšel.
Dokud mě důkazy nepřesvědčí,
nemohu věřit
takové řeči,
nesmí mě ani v snách
napadnout, že by byl slavený
Oidipús Láiův vrah!

Zeus i Apollón
věčný lidský shon
jistě výborně zná.
Nelze věřit však,
že by věštcův zrak
viděl vždy víc než já.
V důvtipu, v řeči
druhé hned předčí
ten, hned ten —
Nevěřím dosud,
leč až bude osud
naplněn!
Oidipús spasil před Sfingou zemi,
moudrostí, vtipem
známý přec je mi,
rád ho má všechen lid —
nesmím ho proto ani zlou
myšlenkou urazit!

– 33 –
 Scéna druhá

KREÓN
Občané, doslech jsem se, že mě vládce
Oidipús obviňuje z hrozných věcí —
To nelze snést! A jestli myslí,
že já mu doopravdy ublížil
v té těžké době slovem nebo skutkem,
nestojím o to, abych ještě žil
pošpiněný tou pomluvou. Vždyť přece
jsem oběť nejhroznější ze všech křivd:
Teď budu v obci černou ovcí všem,
před svými přáteli i před vámi!

NÁČELNÍK SBORU
Nu, obvinil tě — ale asi spíš
ze zlosti nežli z přesvědčení.

KREÓN
Řekl,
že věštec lhal — a podle mého plánu?

NÁČELNÍK SBORU
Tak něco. Ale nevím, v jakém smyslu.

KREÓN
A rozmyslně, s plným vědomím
mě takhle obžaloval?

– 34 –
 NÁČELNÍK SBORU
Nevím.
Nevidím do toho, co páni
dělají… Tamhle už jde z domu sám —

(Oidipús vyjde. )

OIDIPÚS
Ty? Jdeš mi ještě na oči? To máš
tak drzé čelo, že se nestydíš
jít až sem ke mně do domu, když všem
je jasné, žes můj vrah a zloděj, který
má zálusk na mé žezlo? Máš
mě za blázna či za zbabělce, že ses
do toho pustil? Nebo ses snad spoleh,
že neprohlédnu záludnou tvou lest
a že ji nepřekazím? Jak je hloupý
tvůj pokus bez zlata a bez přátel
ulovit samovládu, kterou
ti dá jen lid — anebo peníze!

KREÓN
Víš, co se patří? Když ses vymluvil,
teď vyslechni i mne a potom suď!

OIDIPÚS
Jsi jedinečný řečník — já se však
z tvých řečí učit nepůjdu. Vím, žes můj sok!

KREÓN
Především poslyš — promluvit mě nech —

– 35 –
 OIDIPÚS
Především nevykládej, že ty nic!

KREÓN
Jestli si myslíš, že je bůhvíco
bezhlavá svévole, jsi na omylu.

OIDIPÚS
Jestli si myslíš, že smíš beztrestně
škodit svým příbuzným, jsi na omylu.

KREÓN
V tom spolu souhlasíme. Ale řekni,
kdes přišel kdy mou vinou ke škodě?

OIDIPÚS
Říkal jsi, že mám poslat pro toho
hadače ctihodného, nebo ne?

KREÓN
A ani teď jsem názor nezměnil.

OIDIPÚS
Jak dávno je to už, co Láios —

KREÓN
Co s ním?
Nerozumím ti —

OIDIPÚS
Zmizel beze stop,
zavražděn?

– 36 –
 KREÓN
Mnoho let.

OIDIPÚS
A tenhle věštec
věštil už tehdy?

KREÓN
Tak. A stejně ctěn.

OIDIPÚS
A nezmínil se tenkrát nikdy o mně?

KREÓN
Ne. Aspoň já jsem nebyl u toho.

OIDIPÚS
A po mrtvém jste nepátrali?

KREÓN
Ovšem.
Bohužel bez výsledku.

OIDIPÚS
Proč ten mudrc
neřekl tedy nic už tenkrát?

KREÓN
Nevím.
Co neznám, o tom radši nemluvím.

– 37 –
 OIDIPÚS
Své věci znáš a moh bys promluvit.

KREÓN
Nač myslíš? Přece nezapřu, co vím.

OIDIPÚS
Kdyby ses nebyl s Teiresiem spiknul,
nikdy by neřek, že jsem Láiův vrah.

KREÓN
Víš nejlíp sám, co řek. Teď však ti já
smím stejným právem dát pár otázek.

OIDIPÚS
Ptej se. Já nezabil.

KREÓN
Máš za manželku
mou sestru?

OIDIPÚS
Ovšem.

KREÓN
Nevládnete zemi
společně?

OIDIPÚS
Vyplním jí každé přání.

– 38 –
 KREÓN
Nejsem vám dvěma roven i já třetí?

OIDIPÚS
Tím horší je ta tvoje dnešní podlost!

KREÓN
Jen rozmysli si moje postavení
tak jako já. Hleď: Cožpak někdo snad
dá v sázku nejistý boj o vládu,
když stejně dobře ji má bez něho?
A když mám vládu v rukou, co mi pak
je po tom, kdo má titul vladaře!
Ten, kdo má rozum, uvažuje takhle.
Mám všecko od tebe — a beze strachu.
Být vládcem sám, pak sám bych musil dělat
dost nepříjemných věcí. A ty myslíš,
že je mi milejší ta tvoje hodnost,
než totéž bez starostí? Nejsem blázen,
abych chtěl prodělat pro trochu slávy!
Všichni mě dneska mají rádi, ctí mě
a kdo jde k tobě, přijde napřed ke mně,
sic neprosadí, proč sem přišel. To
mi stačí. O tvé žezlo nestojím.
Tak špatně nepočítám. A ten názor
nezměním, i kdyby mě nutili.
Jestli chceš důkazy, jdi do Delf, ptej se
věštírny, jestli jsem ti správně
vyřídil její vzkaz. A jestli zjistíš,
že jsem se s věštcem smluvil proti tobě,
ať na mě dopadne hned dvojí ortel
smrti: tvůj i můj vlastní. Ale neobviňuj

– 39 –
mě pro nejasný dohad! Chyba je
mít lotra za člověka čestného —
a čestného mít za lotra. A zbavit
se prospěšného přítele je stejné
jako svůj vlastní život zahodit.
Časem to poznáš. Jenom čas ti jasně
ukáže, kdo je řádný člověk — kdežto
zlý se ti projeví hned první den.

NÁČELNÍK SBORU
Poradil, pane, dobře každému,
kdo sám si nechce přivodit svůj pád.
Když soudíš zbrkle, často přestřelíš.

OIDIPÚS
A když tě někdo lstivě znenadání
přepadne, musíš myslit také rychle.
Jestli se budu loudat, on tu zatím
prosadí svou a já jsem propás vše.

KREÓN
Nač myslíš? Chceš mě vyhnat ze země?

OIDIPÚS
Ne. Popravit tě. Nenechám tě utéc!

KREÓN
Dokaž mi nejdřív závistivé spády!

OIDIPÚS
Tak nedáš pokoj? Ty mi nevěříš?

– 40 –
 KREÓN
Vidím, že nemáš rozum.

OIDIPÚS
Pro mne stačí.

KREÓN
Měl by ti zbýt i pro mne.

OIDIPÚS
Ty jsi lotr!

KREON
A když se mýlíš? —

OIDIPÚS
Poslechne se stejně!

KREÓN
I tam, kde vládneš špatně?

OIDIPÚS
Théby! Théby!

KREÓN
I já k nim patřím, ne jenom ty sám!

CHÓR
Dost, vládci! Iokasté jde právě včas
ven z domu. Srovnejte teď před ní
zas ten svůj spor!

– 41 –
(Iokasté vyšla z paláce.)

IOKASTÉ
Nešťastní lidé,
zrovna teď začínáte nesmyslné
hádky? Zem trpí. Ale vy se nestydíte
hnát na ostří osobní mrzutost?
Jdi domů, Oidipe! Ty, Kreonte, jdi také
a nedělejte hroznou událost
z hlouposti!

KREÓN
Oidipús, tvůj manžel, sestro,
mi chystá krutý trest a vybírá
z dvou zel: buď vyhnanství — či smrt!

OIDIPÚS
Sám jsem ho právě přistih, že mě chce
sprovodit zrádně se světa!

KREÓN
Ať zemru
zatracen, jestli jsem to spáchal!

IOKASTÉ
Při bozích, věř mu přece, Oidipe!
Měj ohled na tu svatou přísahu
a na mne, na ty všecky okolo! —

(Společný zpěv.)

– 42 –
 NÁČELNÍK SBORU
Poslechni, prosím! Vládce můj,
rozmysli si to, uvažuj!

OIDIPÚS
Jak ti mám vyhovět!

NÁČELNÍK SBORU
Známe ho všichni tolik let:
Kreón a zrádce — ale kdež!
A teď se ti též
sám přece zapřisáh!

OIDIPÚS
Víš sám, co chceš?

NÁČELNÍK SBORU
Vím.

OIDIPÚS
Ach! —
Mluv!

NÁČELNÍK SBORU
Nekřivdi mu! Není
důvodu k obvinění
pro dohad, zdání, klep.

OIDIPÚS
Tak pamatuj si: To je
má smrt anebo moje
vyhnanství navždy z Théb.

– 43 –
 NÁČELNÍK SBORU
Ne! Ať jsem smrti vydán v plen,
bohy i lidmi opuštěn,
kdybych snad tohle chtěl!
Však — strach mám o svou rodnou zem,
když ještě vzrostou vaším zlem
teď spousty starých zel — — —

(Dialog.)

OIDIPÚS
Ať tedy jde, i když to pro mne
znamená jistě smrt anebo
potupné vyhnanství. A věř mi:
jenom tvůj nářek ve mně vzbouzí lítost,
on vůbec ne — jeho budu
nenávidět, ať půjde kam chce!

KREÓN
Teď
už couváš v nenávisti — až se ti
zlost zase z hlavy vykouří, pak budeš
litovat. S takovouhle povahou
trápíš sám sebe nejhůře. A právem!

OIDIPÚS
Kdy už mě necháš být a půjdeš?

KREÓN
Jdu —
zneuznán tebou, ale u nich zde
ve stejné úctě, jako jsem byl dřív! —

– 44 –
(Odejde. Společný zpěv.)

NÁČELNÍK SBORU
Nač ještě čekáš, paní má?
Domů si odveď Oidipa!

IOKASTÉ
Co se tu seběhlo?

NÁČELNÍK SBORU
Padlo pár nerozvážných slov,
dohadů planých… Nu, a lež,
i když je zřejmá, přece též
člověku bere čest.

IOKASTÉ
To od obou?

NÁČELNÍK SBORU
Tak jest!

IOKASTÉ
Proč?

NÁČELNÍK SBORU
Nech to! Krok jen schází
všem od úplné zkázy —
tak nač to ohřívat!

– 45 –
 OIDIPÚS
Té rozvážnosti! Tebe
už tedy k zradě vede?
Žár věrnosti už zchlad?

NÁČELNÍK SBORU
Moh bys mě už, pane, znát!
Leda blázen by se snad
právě tebe odříkal:
Když nás osud zhnět a zbil,
tys nám zemi zachránil —
Veď nás zas! A k štěstí dál!

(Dialog.)

IOKASTÉ
Vysvětli mi už konečně jen, jaký
má důvod ten tvůj hněv?

OIDIPÚS
Ty, ženo,
znamenáš pro mne víc než tihle všichni:
Poslouchej tedy, jaké proti mně
zosnoval Kreón spiknutí —

IOKASTÉ
Máš důkaz —?

OIDIPÚS
Tvrdí, že já jsem zabil Láia.

– 46 –
 IOKASTÉ
Přišel na to
sám nebo upozorněn někým druhým?

OIDIPÚS
Sem poslal pleticháře — věštce. Ale sám
se zatím ještě drží chytře stranou.

IOKASTÉ
Pusť z hlavy všechno, cos mi tu teď řek,
a poslechni si mne — pak uvidíš,
že žádný člověk nezná budoucnost.
Dokáži ti to nad vši pochybnost:
Před lety dostal Láios věštbu. Nu,
neříkám, že ji dal sám Apollón,
jen jeho sluhové — a to, že prý
ho jednou zabije syn, který se
narodí v našem manželství. A jak
jsme slyšeli, byl zabit cizími
lupiči na křižovatce tří cest.
Dítěti byly ani ne tři dny,
král mu dal svázat kotníky a pak
je sluha podle jeho rozkazu
pohodil v pustých horách. Apollón
nepřivodil, aby se z něho stal
otcovrah — a král Láios nebyl zabit
svým vlastním synem, jak se bál. A věštci
to přece předpověděli! Tak co by sis
s tím lámal hlavu! Když chce opravdu
bůh něco zjevit, sám to jasně řekne.

– 47 –
 OIDIPÚS
Ženo, to tvoje vyprávění mě
mate a najednou mi bere klid —

IOKASTÉ
Jaká tě zase trápí starost?

OIDIPÚS
Jestli
jsem dobře slyšel, řekla jsi, že Láia
zabili na křižovatce tří cest…

IOKASTÉ
Říkalo se to — dodnes se to říká.

OIDIPÚS
Ve které zemi?

IOKASTÉ
Ve Fókidě. Tam se
sbíhají cesty z Delf a z Aulidy.

OIDIPÚS
Jak je to dlouho?

IOKASTÉ
V Thébách jsme tu zprávu
dostali těsně předtím, než jsi přišel
a než ses ujal vlády.

– 48 –
 OIDIPÚS
Die, k čemu
jsi mě to odsoudil!

IOKASTÉ
Oidipe, co tě trápí?

OIDIPÚS
Neptej se už dál! Ale řekni mi,
jak Láios vypadal a jak byl starý? —

IOKASTÉ
Byl statný, vlasy už mu prokvétaly —
a byl ti podobný.

OIDIPÚS
Ach běda — tuším,
že prve jsem tu nevědomky proklel
sám sebe strašnou kletbou!

IOKASTÉ
Co to říkáš?
Mám z tebe, vládce, strach.

OIDIPÚS
Mám hroznou
předtuchu, že se věštec nemýlil…
Mluv ještě dál a odhal ještě víc!

IOKASTÉ
Bojím se — ale ptej se —

– 49 –
 OIDIPÚS
Cestoval
jen s málo lidmi, nebo s sebou měl
početný průvod jako panovník?

IOKASTÉ
Bylo jich celkem pět i s hlasatelem
a jenom jeden vůz — Láiův.

OIDIPÚS
Běda,
už je to jasné! Ale kdo vám, ženo,
přinesl tenkrát tyhle všecky zprávy?

IOKASTÉ
Náš jeden sluha — jediný, kdo vyváz.

OIDIPÚS
A je tu ještě u nás?

IOKASTÉ
Teď už ne.
Vrátil se tehdy z cesty a když viděl
na místě zabitého Láia tebe,
na kolenou si u mne vyprosil,
abych ho poslala ven k našim stádům,
na pastviny. Chtěl odejít co nejdál
od Théb. A já jsem svolila. Ač otrok,
byl by si zasloužil i stokrát víc.

OIDIPÚS
Moh by se vrátit co nejdříve zpátky?

– 50 –
 IOKASTÉ
Hned. Ale nač to? —

OIDIPÚS
Ženo, bojím se,
že důvody jsou teď až příliš jasné.

IOKASTÉ
Vždyť přijde. Ale já si, pane, snad
zasloužím také vědět, co tě souží?

OIDIPÚS
Neboj se, že ti něco zamlčím,
když jsem se ve svých smutných vyhlídkách
už dostal až tak daleko. Vždyť komu bych se
jinému svěřoval s tím osudem? — —
Můj otec byl Polybos u Korinta
a matka Meropé z dórského kmene.
Z mužů té obce mne si vážili
nejvíce, dokud se mi nesběhla
tahleta událost — sic podivná,
mně ale za řeč věru nestála:
Hostina byla. A tu opilý
host po mně křikl, že jsem otci byl
prý podvržen. Ten den jsem opravdu
jen stěží ještě udržel svůj vztek.
Druhý den jsem hned šel a zeptal jsem se
otce a matky. Zle se hněvali
na toho žvanila — a mne
těšilo jejich chování. Ta věc
mě však už nepustila. Čím dál víc
mě pálila, až jednou, bez vědomí

– 51 –
otce i matky, jsem šel tajně do Delf.
Apollón mě neuznal za hodna
odpovědi v tom, nač jsem se šel ptát,
zjevil mi ale jiné věci: Věštbu
neštěstí, hrůzy, prokletí mi dal,
že budu se svou vlastní matkou spát,
že zplodím rod všem lidem odporný
a že zavraždím otce. Když jsem to
uslyšel, utíkal jsem daleko,
pryč od Korinta, tam, kde bych se nikdy
nedočkal splnění té hrůzné sudby —
a jenom podle hvězd jsem hádal, v kterou stranu
je asi moje opuštěná vlast…
A tak jsem došel do těch míst, kde zemřel
váš král, jak říkáš. Ženo, povím ti
teď plnou pravdu: Když jsem přicházel
k té křižovatce, tu mi zkřížil cestu
hlasatel a s ním spřežení a vůz.
Muž na něm seděl — zrovna takový,
jak říkáš. Vozataj i stařec mě
násilím chtěli sehnat z cesty. Vozka
dorážel. Já ho v zlosti uhodil.
Stařec to viděl — vyčíhal si mě,
a když jsem šel okolo vozu, dvakrát
mě zranil bičem do temene. To mi
zaplatil: Okamžitě dostal holí
touhletou rukou ránu. Skutálel
se ihned z vozu. Tak jsem pobil pak
i jeho průvod. Má-li opravdu
ten cizí člověk něco společného
s Láiem — pak kdo je větší ubožák?
Kdo je tu bohům protivnější? Nikdo

– 52 –
z občanů země ani z cizinců
mi nesmí dopřát střechy nad hlavou,
nesmí mě oslovit, jen štvát mě musí
od svého prahu. A jen já, já sám
jsem vyslovil tu kletbu nad sebou.
Já objímám tu ženu mrtvého
těmahle svýma rukama, které
ho zavraždily. Nejsem zločinec?
Skrz naskrz provinilý? Nezbývá
mi než zas utéci. A na útěku
nesmím už víckrát ani zahlédnout
své nejdražší a vkročit do otčiny,
sic na mne čeká sňatek s vlastní matkou
a vražda otce Polyba. Jen zloduch
si na mne takhle zased! Svrchovaní
bozi, co živ se nechci dočkat toho
dne — spíš ať zmizím navždy ze světa
dřív, než bych viděl, jak se na mne řítí
ten osud hanebný!

NÁČELNÍK SBORU
To všecko je
zlé vládce, ale dokud nepromluvíš
se svědkem, doufej!

OIDIPÚS
Nemám dál už jinou
naději, než jen čekat na toho
pastýře.

– 53 –
 IOKASTÉ
A v čem myslíš, že ti
pomůže?

OIDIPÚS
V čem? Když bude mluvit stejně
jako ty, unik jsem té kletbě.

IOKASTÉ
Copak jsem
ti řekla zvláštního?

OIDIPÚS
Že vyprávěl
o lupičích, kteří prý krále
zabili. Jestli bude zase mluvit
o více lidech, nejsem já ten vrah.
Nepoplete si přece jediného
hned s celou hordou! Ale jestli řekne,
že to byl pouze osamělý poutník,
jsem jistě vinen já.

IOKASTÉ
Ne, věř mi přece!
To slovo padlo — teď je nemůže
už odvolat! — Vždyť to slyšela
zde celá obec a ne jenom já.
A kdyby změnil svoji dřívější
výpověď sebevíc, přec nikdy nedokáže,
že Láios zemřel, jak mu přisoudil
Apollón věštbou: rukou vlastního
dítěte. Ubohý hoch otce

– 54 –
nemohl nikdy zabít, protože
sám dávno zahynul… A proto mě
už víckrát žádná věštba nevzruší!

OIDIPÚS
Máš pravdu. Ale stejně přece jen
mi nezapomeň poslat někoho
pro toho sluhu.

IOKASTÉ
Pošlu, jistě, hned. —
Teď ale pojďme domů! Přece víš,
že udělám jen to, co je ti vhod — —

– 55 –
 Druhá píseň sboru

SBOR
Můj život ať v řeči i ve skutcích řídí
vždy poslušnost k božím příkazům,
jež nestvořil nikdo ze smrtelných lidí
a nepohltí je smrti tůň —!
Z nebeské hloubky nekonečné
je seslal Olymp na náš svět:
V nich velký je, v nich trvá věčně
a nepocítí tíži let.

Vždyť pýcha přec plodí jen tyrany, zvůli —

leč bezuzdnost marná je jako stín:
jen vykypí k šíleným vrcholkům zdůli,
hned srazí ji osud zas do hlubin.
Než jásot těch vzpour zpitých dolomozí,
už polkne je navždycky zmar a noc.
Já v zmatcích vždy ve vás jen hledat chci, bozi,
zbraň sobě i zemi své na pomoc!

Leč kdo si svévolně chce vésti,

kdo v řeči rouhač jest,
kdo nedbá práv a bohy nectí,
ať pozná za to trest!

A kdo by rukou svatokrádce

po všem, co svaté, sáh,
kdo z nepoctivých zisků vratce
chce žít, čest šlape v prach —

– 56 –
ten měl by se snad, provinilý,
před bohy zachránit?
Vždyť kdyby tohle dopustili,
pak nač je ještě ctít?!

Já nemoh bych přec nikdy více

brát bohy na potaz,
když naplněním nestvrdí se
teď tahle věštba zas!
Ty, Die, přece v svatozáři
ovládáš celý svět.
Tož slyš: Svět do tvých jasných tváří
pliv boží výrok zpět!
Prý věštba o Láiově skonu
je prázdná lež a klam!
V nic mizí úcta k Apollónu
a pustne boží chrám — — —

– 57 –
 Scéna třetí

(Iokasté vyjde se služkami.)

IOKASTÉ
Rozhodla jsem se, starší obce, jít
s obětinami do božího chrámu.
Oidipús je až příliš rozrušen
a hrozné myšlénky ho trápí. Už
nesoudí dnešek podle zkušeností
z dřívějška jako soudný člověk, ale
kdejakou hrůzostrašnou předzvěst má
za bernou minci. Všecky domluvy
jsou marné… Utíkám se tedy k tobě,
ochránce Apollóne — prosebnice
s žertvami v rukou — abys ty nám dal
nějaké smírné rozřešení. Chvějem
se všichni o něho, jak plavci, když
loď ztrácí kormidelníka —

(Vejde posel z Korinta.)

POSEL
Hej, cizinci,
můžete mi říc, kde je tady dům
vladaře Oidipa? A nebo kde ho najdu?

NÁČELNÍK SBORU
Tady v tom domě uvnitř, cizinče.
Ta žena zde je matka jeho dětí.

– 58 –
 POSEL
Abys s ním byla vždycky šťastná. Aby ses
s ním dočkala jen štěstí na dětech!

IOKASTÉ
I já ti přeji všecko stejně tak.
Zasloužíš si to za svůj pozdrav. Ale
co chceš a co nám neseš, cizinče?

POSEL
Příznivou zprávu, paní — pro tvůj dům
i tvého manžela.

IOKASTÉ
A jakoupak?
Odkud jsi přišel?

POSEL
Jdu sem z Korinta.
Hned řeknu svůj vzkaz. Potěší — a jak by
netěšil — ale také zarmoutí.

IOKASTÉ
Prosímtě, co má tuhle dvojí moc?

POSEL
Na Istmu chtějí prý mít Oidipa
vladařem. Aspoň říká se to tak.

IOKASTÉ
Proč? Starý Polybos už nevládne?

– 59 –
 POSEL
Už ne — ten spí už v hrobě.

IOKASTÉ
Cizinče,
co říkáš? Polybos že zemřel?

POSEL
Ať
na místě umřu, jestli jsem ti lhal!

IOKASTÉ
Děvče, jdi, hned to vyřiď pánovi.
Nu, boží věštby, kdepak, kde to jste?
Jak dávno je to, co prch Oidipús
z domova ve strachu, že jinak by
zavraždil otce — a ten zemřel teď
sám přirozeně, aniž on hnul prstem!

(Vejde Oidipús.)

OIDIPÚS
Iokasté moje drahá, proč jsi mě
volala z domu?

IOKASTÉ
Pojď si poslechnout
zde toho člověka a vzpomeň si,
jak slavně končí boží proroctví!

OIDIPÚS
Kdo je to? Co mi nese?

– 60 –
 IOKASTÉ
Přichází
z Korinta. Přináší ti zprávu, že
tvůj otec Polybos je mrtev.

OIDIPÚS
Jak?
Cizinče, řekni mi to sám!

POSEL
Když chceš:
Tvůj otec umřel.

OIDIPÚS
Zavraždili ho?
Nebo byl nemocen?

POSEL
Eh, starý člověk —
ten už moc k smrti nepotřebuje.

OIDIPÚS
Umořila ho zřejmě nemoc…

POSEL
Měl
už svoje léta.

OIDIPÚS
Vida, ženo! Kdopak
by ještě věřil delfským proroctvím
a těmhle křiklounům — povětrným věštným ptákům!

– 61 –
Podle nich jsem měl zabít otce. Ale
on zemřel sám a teď už leží v hrobě
a já se meče ani nedotkl
a byl jsem tady! Leda že ho snad
zabila touha po mně — leda tak
bych já byl vinen jeho smrtí. — Konec!
Polybos odpočívá v podsvětí
a s sebou odnes navždy všecka zlá
bezcenná proroctví!

IOKASTÉ
A neřekla jsem ti to
už dávno?

OIDIPÚS
Řekla, ale strach mě zmát.

IOKASTÉ
Neber si teď už k srdci vůbec nic!

OIDIPÚS
Ne — vždyť mi hrozí ještě sňatek s matkou! —

IOKASTÉ
Čeho se bát, když člověku přec vládne
jen náhoda a pranic nemůžeš
předvídat najisto! Žij nazdařbůh,
jak nejlíp můžeš — jiné rady není.
Pusť z hlavy strach ze sňatku s matkou! Leckdo
spal ve snách s vlastní matkou — to však přec
nic neznamená. Nevšímej si toho
a potom se ti bude lehce žít!

– 62 –
 OIDIPÚS
Všecko by bylo hezké, kdyby matka
nebyla ještě naživu. Leč dokud
je ona živa, dál se musím bát
přes všecku tvoji konejšivou řeč!

IOKASTÉ
Otcova smrt ti dává velikou
naději.

OIDIPÚS
Velkou. Ale matčin život
mi hrozí.

POSEL
Ale koho se to bojíš?

OIDIPÚS
Meropy, starče, Polybovy ženy.

POSEL
A z čeho na ní máte pořád strach?

OIDIPÚS
Ze strašné boží věštby, cizinče.

POSEL
A z jaké, jestli to smím vědět?

OIDIPÚS
Pročpak ne?
Před časem zvěstoval mi Apollón,

– 63 –
že matku svou si vezmu za ženu
a otce svého krev že proliji
vlastníma rukama. Jen proto jsem
žil dlouhý čas co nejdál od Korinta.
A byl jsem šťasten… Ale nejsladší
je přec jen, když se člověk pořád smí
dívat svým nejmilejším do očí —

POSEL
Tak proto ses bál? Proto jsi byl pryč?

OIDIPÚS
Abych se nestal otcovrahem, starče.

POSEL
Nač? Že jsem tě hned, pane, nezbavil
tohohle strachu! Přišel jsem sem přece
s nejlepším předsevzetím —

OIDIPÚS
Odvděčil bych se ti!

POSEL
Vždyť mě sem hnalo hlavně to. Já vím,
že na mne nezapomeneš, až se zas vrátíš.

OIDIPÚS
Ne — k rodičům už nikdy nepůjdu!

POSEL
Ale —! Sám nevíš, co to děláš, hochu!

– 64 –
 OIDIPÚS
Jak, starče? Vylož mi to!

POSEL
Pro tohle
se vyhýbat domovu!

OIDIPÚS
Mám strach,
že Apollón měl přece jenom pravdu.

POSEL
A že se ty teď na svých rodičích
dopustíš hříchu?

OIDIPÚS
Právě. Proto trnu
den ze dne hrůzou.

POSEL
Víš, že nemáš proč?

OIDIPÚS
Že nemám? Vždyť to jsou mí rodiče!

POSEL
I kdepak! Nejste vůbec příbuzní.

OIDIPÚS
Co říkáš? Polybos že není
můj otec?

– 65 –
 POSEL
Bodejť! Stejně jako já.

OIDIPÚS
On mi dal život. Tys mi cizí.

POSEL
Dal
ti asi stejně života, co já.

OIDIPÚS
Tak proč mi říkal „synu“?

POSEL
Dostal tě
ode mne darem.

OIDIPÚS
Byl by cizího
tak miloval?

POSEL
Sám zůstal bezdětný.

OIDIPÚS
A tys mě koupil nebo jsem tvůj syn?

POSEL
Ne. Našel jsem tě v kitairónských roklích.

OIDIPÚS
Co jsi tam dělal?

– 66 –
 POSEL
Pás jsem po horách.

OIDIPÚS
Byls tedy najat jako pasák stád?

POSEL
A tenkrát jsem tě také zachránil.

OIDIPÚS
Co se mnou bylo, kdyžs mě našel v nouzi?

POSEL
Svých kotníků se ptej a řeknou ti!

OIDIPÚS
Proč připomínáš starou bolest?

POSEL
Já ti rozvázal pouta z probodaných nohou.

OIDIPÚS
Zlé znamení mi dali do vínku!

POSEL
A podle něho dostal jsi i jméno.

OIDIPÚS
Od koho ale? Od svých rodičů?

POSEL
Nevím. To ví spíš ten, kdo mi tě dal.

– 67 –
 OIDIPÚS
Ty jsi mě nenašel sám? Dostals mě?

POSEL
Přinesl mi tě jiný pastýř.

OIDIPÚS
Kdo?
Můžeš mi říc?

POSEL
Prý sloužil u Láia.

OIDIPÚS
U dřívějšího vládce této země?

POSEL
Baže.
Pás jeho stáda.

OIDIPÚS
A je ještě živ?
Mohu ho vidět?

POSEL
To musíte vědět
nejlíp vy domácí.

OIDIPÚS
Zná mezi vámi
zde někdo toho pastýře — ať z venku

– 68 –
a nebo odtud? Oznamte mi to!
Teď můžem přijít všemu na kloub.

NÁČELNÍK SBORU
To
nebude nikdo jiný, než tam ten
z venkova, pro kterého jsi teď poslal.
Zeptej se Iokasty a ta ti řekne.

OIDIPÚS
Ty ho znáš, ženo? Mluví Korinťan
o tomtéž sluhovi, na kterého tu
čekáme?

IOKASTÉ
A co vlastně říká? Nech ho
a nestarej se o zmatené řeči!

OIDIPÚS
Ne, to přec nejde! Když jsem zachytil
už tolik stop a mohu odhalit
svůj původ!

IOKASTÉ
Jestli je ti život milý,
zapřísahám tě: Nepouštěj se dál!
Stačí, že trpím já —

OIDIPÚS
Klid, vzpamatuj se —
i kdybych byl jen synem otrokyně,

– 69 –
třeba stokrát míň než otrokem —
tebe to neponíží.

IOKASTÉ
Poslechni mě —
prosím tě, přestaň!

OIDIPÚS
Ne, chci vědět pravdu!

IOKASTÉ
Radím ti rozumně, to nejlepší —

OIDIPÚS
Z těch rad jsem se už natrápil až dost!

IOKASTÉ
Chudáku — kéž se nikdy nedovíš,
kdo jsi!

OIDIPÚS
Tak přivedou mi toho sluhu?
Ji nechte být — a ať se těší svou
urozeností!

IOKASTÉ
Běda, ubožáku!
Běda ti! Jenom to ti mohu říc
a víc už ani slovo —

(Odejde.)

– 70 –
 NÁČELNÍK SBORU
Oidipe,
proč najednou tvá žena odešla
v záchvatu pláče? Bojím se, že tohle
mlčení bylo ticho před bouří —

OIDIPÚS
Ať přijde cokoliv! I když můj rod
je sebenižší, chci jej přece znát!
Ona je žena. Její ctižádost
je dotčena a polévá ji stud,
že jsem snad prosťák. Ale já se sám
pokládám za dítě té dobrodějky
Náhody. To mi nevezme přec’ čest!
Z té matky jsem se narodil. A bratři
mí proměnliví, měsíce, mi daly
ponížení i velikost. Jsem tím,
kým jsem se narodil, a jiný
už nikdy nebudu. Tak proč
bych neměl tedy i svůj původ znát?

– 71 –
 Třetí píseň sboru

SBOR
Jestli umím jenom trochu
předvídat a ducha mám,
přísámbohu, zítra vám
při úplňku zazpívám
k poctě, kitairónské skály,
jež jste kdysi mému vládci
nad kolébkou v péči stály,
dobro jste mu prokázaly,
ochránily jej —
a ty, spásný Apollóne,
radost z toho měj!

Kdo tě, dítě, zrodil? Která

věčně mladá boží dcera?
Kdo ti otcem byl?
Pan, bůh strží, hor a strání,
nebo Hermés zatoulaný,
či zas Foibos znenadání
do pastvisek, luk a plání
z lásky zabloudil?
Či pán výšek, horských hřbetů
Bakchos darem dostal tě tu
od svých hravých vil? — —

– 72 –
 Scéna čtvrtá

OIDIPÚS
Já, starci, sic se jakživ nestřet s tím
pastýřem, kterého už hledáme
tak dlouho — zdá se mi však, že už jde.
Je starý — asi jako tenhle zde
a poznávám své sluhy, kteří ho
sem vedou. — Tys ho vídal dřív a znáš ho líp —

NÁČELNÍK SBORU
Ba, poznávám ho, jistě je to on.
Byl Láiův sluha. K pohledání věrný…

(Vejdou sluhové s pastýřem — Láiovým sluhou.)

OIDIPÚS
Řekni mi napřed, Korinťane: Mluvils
to o něm?

POSEL
Právě o něm.

OIDIPÚS
Starý,
nu, dívej se mi zpříma do očí
a odpovídej na otázky: Patřils
kdy Láiovi?

– 73 –
 SLUHA
Tak, byl jsem jeho otrok.
Narodil jsem se u něj v domě.

OIDIPÚS
Jakou
jsi míval práci?

SLUHA
Skoro celý život
jsem pásal stáda.

OIDIPÚS
V kterých místech nejvíc?

SLUHA
Na Kitairónu a tam v okolí.

OIDIPÚS
Tams poznal i zde toho muže, ne?

SLUHA
A při čempak? A vůbec — o kom mluvíš?

OIDIPÚS
Zde o tom. Stýkal ses s ním někdy?

SLUHA
Nevím…
Nevzpomínám si —

– 74 –
 POSEL
Inu, žádný div.
Já mu to, pane, ale všecko hned
zas připomenu. Vždyť si určitě
pamatuje ty kitairónské stráně,
kde pásal on dvě stáda, já jen jedno,
a tak jsme od jara až do zimy
tři roky žili vedle sebe. Já
na zimu sháněl do své ohrady
a on zas do Láiových ovčinců.
Mám pravdu nebo ne?

SLUHA
Máš — ale to
jsou léta!

POSEL
Vzpomínáš si, žes mi tam
dal tenkrát dítě, abych prý si je
vychoval jako vlastní?

SLUHA
A co s tím?
Nač to tu říkáš?

POSEL
To tvé tehdejší
dítě je tady.

SLUHA
Hrom tě zab! Buď zticha!

– 75 –
 OIDIPÚS
Jen ty ho neokřikuj! Zasloužil
bys, starý, sám spíš za tu svoji řeč!

SLUHA
A co jsem, dobrý pane, udělal?

OIDIPÚS
Zapíráš dítě, o kterém on mluví.

SLUHA
Nic neví. Žvaní!

OIDIPÚS
Tak ty po dobrém
nic neřekneš? Nu, po zlém promluvíš!

SLUHA
Snad nechceš mučit starce?

OIDIPÚS
Svažte mu
hned ruce — rychle!

SLUHA
Ouvej! Zač? Co chceš?

OIDIPÚS
Dal jsi mu dítě, jak tu říká?

– 76 –
 SLUHA
Dal.
A měl jsem rovnou umřít na místě!

OIDIPÚS
Však na to dojde, jestli neřekneš
hned pravdu.

SLUHA
A když řeknu, pak tím spíš.

OIDIPÚS
Ten chlap se zřejmě vytáčí —

SLUHA
Kdepak!
Vždyť říkám: dal jsem, dávno —

OIDIPÚS
Kdes je vzal?
Tvé bylo nebo cizí?

SLUHA
Moje ne.
Dal mi je tady jeden.

OIDIPÚS
Kdo to byl?
Z kterého domu?

SLUHA
Neptej už se dál!

– 77 –
 OIDIPÚS
Musím ti říkat dvakrát? Běda ti!

SLUHA
Narodilo se tady u Láia.

OIDIPÚS
Otrok či jeho vlastní?

SLUHA
Ach, je zle —
teď abych šel s tou hroznou věcí ven —

OIDIPÚS
A já ji slyšel. Ale musím! Mluv!

SLUHA
Prý bylo jeho vlastní. Doma ti
tvá žena nejlíp řekne, co a jak.

OIDIPÚS
Dostals je od ní?

SLUHA
Baže, pane.

OIDIPÚS
Nač?

SLUHA
Abych je zabil.

– 78 –
 OIDIPÚS
Matka krkavčí!

SLUHA
Bála se hrozné věštby.

OIDIPÚS
Jaké?

SLUHA
Že to dítě zabije své rodiče.

OIDIPÚS
Tak proč jsi je dal tomu starci zde?

SLUHA
Z lítosti, pane. Myslil jsem, že je
odnese do ciziny, domů k nim.
Nu, zachránil je — Pro nejhorší zlo!
Jestlis ty ten, kdo říká, řeknu ti
to rovnou: narodil ses jenom k neštěstí!

OIDIPÚS
Hrůzoucí hrůzo! Už je jasné vše!
Ó světlo světa, kéž tě vidím dnes
už naposled, já narozený z těch,
ze kterých jsem se neměl narodit,
a manžel tam, kde láska plodí hřích,
a vrah těch, na které jsem jaktěživ
já neměl ruku vztáhnout! —

– 79 –
 Čtvrtá píseň sboru

SBOR
Ach běda, smrtelní!
Sen štěstí sníte sic,
leč počet vašich dní
je pouhopouhé nic —
a nikdo z lidí víc
než zdání proradné
ve světě nepolapí
a marně se v něm ztápí,
než do tmy propadne.
Teď, když mám před očima
tvou velkost a tvůj pád,
Oidipe, sotva budu
kdy koho po osudu
blaženým nazývat.

Měl statků bezpočet,

jak lovec štěstí byl:
Jen vystřelil a hned
šíp zasáh plný cíl.
Zlou Sfingu zahubil,
věštkyni našich běd,
a krutou vražednici
už málem vítězící
odehnal od hradeb.
A stal se naším králem
a ctil ho celý svět —
A dlouho vážen všemi

– 80 –
vlád požehnanou zemí
kol starých slavných Théb.

A teď? Kdo hloub kdy do propasti

pad v běhu života!
Kdo v horším víru ran a strastí
kdy loď svou ztroskotal!
Ó žel,
Oidipe, slavný pane,
žes na své pouti plané
tím bědným sňatkem spěl
sem do přístavu zkázy,
kde byl jsi zároveň
své matce v loži synem
a v loži manželem —
a otcovské kdys lože
tě mohlo v sobě snést
a nehleslo — slyš, bože! —
že przníš krev a čest!

A ať ses vzpíral sebevíce:

čas šel a čas tě stih,
čas, vševidoucí soudce, mstí se,
čas trestá dávný hřích —
Ó žel,
Láiovo bědné dítě!
Ó žel té chvíle, kdy tě
zrak prvně uviděl!
Teď lítost darmo bere
mé duši mír a klid,
déšť hořských nářků budu
bez konce světem lít —

– 81 –
Vždyť — mám-li pravdu říci —
tys spasil zem a stát
a jenom tobě díky
zas mohu klidně spát! —

– 82 –
 Závěr

MUŽ Z DOMU
Ctní starší obce, co teď shlédnete,
co uslyšíte, jaký zármutek
teď na vás padne, jste-li ještě věrni
dál Labdakovcům! Ani proudy řek
by nemohly ten dům už očistit,
co v něm je zla. A hned se ukáže,
že zavinili si je vlastní vinou,
ne nevědomky. Ale právě to,
zač sám si člověk může, bolí ho
ze všeho nejvíc —

NÁČELNÍK SBORU
Co jsme slyšeli,
už bylo víc než dost. Co ty
chceš ještě dodat?

MUŽ Z DOMU
První zprávu vám
mohu říc krátce: Iokasté je mrtva.

NÁČELNÍK SBORU
Ubohá! Jak to?

MUŽ Z DOMU
Zabila se sama.
Neviděli jste nejsmutnější část
zde z toho všeho. Ale pokud mi

– 83 –
vystačí paměť, vylíčím vám, jak
skončila, nešťastnice. Sotva
vrazila celá rozrušená dovnitř,
běžela do ložnice. Rvala si
oběma rukama vlasy. Jen tam vešla,
zabouchla na závoru. Volala
mrtvého Láia. Vzpomínala
na jeho dávnou lásku, která
zplodila otcovraha. Vzpomínala,
jak ji tu nechal, aby rodila
vlastnímu synu děti. Proklínala
to lože, na kterém si, nešťastná,
z manžela porodila manžela
a z dítěte pak děti. A jak pak
zemřela, to už nevím. Právě vtom
vtrh dovnitř s křikem Oidipús a my
se dívali už jenom na něho.
Řval, řádil, meč chtěl, hledal ženu — ne,
prý ženu ne, prý lůno mateřské
své a svých dětí. Jenom démon snad
mu ukázal, kde je. My okolo
jsme stáli jako zařezáni. On
příšerně vykřik. Jako kdyby ho
ved někdo, vrh se náhle ke dveřím
a vyrazil je z čepů. Vpadl tam…
Visela uvnitř, hrdlo v oprátce —
Sotva ji zahléd, hrozně vykřikl
a urval provaz. Chudák, ležela
tam na podlaze — a vtom — hrozný pohled —
jí strhl zlaté spony ze šatů
a vrazil si je do očí a řval,
že nesmí vidět už, co vytrpěl,

– 84 –
ani co spáchal, ale že jen v tmách
uvidí děti, které jaktěživ
prý neměl spatřit, a své rodiče,
po nichž tak toužil, víc už nepozná.
Tak naříkal a zas a zas a zas
se bodal pod víčka. Krvavé zornice
mu tekly po tvářích — a nebyly
to kapky, ale příval, celý proud
zčernalé krve. Tak se neštěstí
teď navršilo ze dvou stran a v něm
se zasnoubilo manželovo zlo
s ženiným. Jejich dávné štěstí dřív,
to bylo pravé štěstí. Ale dnes?
Neštěstí, nářky, hanba, smrt a nic,
čemu se říká zlo, tu nechybí.

NÁČELNÍK SBORU
Teď už se, chudák, přece uklidnil?

MUŽ Z DOMU
Křičí, ať otevrou prý brány, ať
ukáží celým Thébám otcovraha
a matčina — netroufám si říc.
Sám se chce vyhnat ze země — že dál
nemůže zůstat doma, když se sám
proklel tou hroznou kletbou. Ale potřebuje
oporu, nějakého průvodce.
Vždyť tohle je přec větší bolest, než
lze unést! — Uvidíte sami. Dveře skříply —
teď uvidíte divadlo, že sám
nepřítel by se nad ním ustrnul!

– 85 –
(Z paláce přichází oslepený Oidipús. Společný zpěv.)

NÁČELNÍK SBORU
Příšerný pohled! Jaktěživý
nepamatuji horší rány —
Zešílels? Jaký démon divý
tvou bídu množí bez ustání!
Běda ti, běda, nešťastníku —
Sta otázek mám na jazyku,
sta chtěl bych ještě odpovědí,
sta myšlenek mi ještě schází —
Však ptát se tebe? Bozi vědí,
i pohled mě až v kostech mrazí.

OIDIPÚS
Ó žel! Ó žel! A zas, a zas!
Kde jsem, já chudák? Kde jsem —?!
Kam mi to do tmy prchá hlas?
Kams mě to vyštval, běse —?

NÁČELNÍK SBORU
Do hrůzy, které rovno není…

OIDIPÚS
Tma, neodvratná tma. Svět, černočerný svět…
Už zhlt tě, spolk tě již — a ty ho nezlomíš —
Zlý vítr do plachet!
Ach běda nastokrát! Jak zle se v srdce vsek
a žhne a pálí tam šíp dnešních běd a ran
i osten vzpomínek! —

– 86 –
 NÁČELNÍK SBORU
Žádný div, když v tom hrozném trápení
dvojnásob trpíš dvojnásobným zlem…

OIDIPÚS
Ty? Zůstals u mne snad? Chceš slepci strážcem být?
Můj smutný osud znáš a přece zůstáváš
a chceš mě ochránit?
I když si kolem mne tma staví věčnou hráz,
já — já tě vidím dál, jak když jsem vídával —
vždyť aspoň mám tvůj hlas!

NÁČELNÍK SBORU
Oidipe, jak ses moh tak zmrzačit!
Nechápu, jaký ďas tě k tomu hnal —

OIDIPÚS
Jen vládce Apollón,
mí přátelé, jen on
mé utrpení dovršil
a naplnil můj pád.
Já sám pak moh už jenom zrak
svým očím odervat —
Co s ním, když v celém světě víc
už neuvidím nikdy nic,
nic, co bych viděl rád?

NÁČELNÍK SBORU
Máš pravdu… pravdu… snad…

– 87 –
 OIDIPÚS
Kde najdu pohled, kterým bych
moh ještě pookřát?
Kdo mně, jak žádá družný mrav,
teď odpověď dá na pozdrav,
kde zazní pro mne ještě smích,
kdo po mně by si ještě vzdych
a chtěl se ke mně znát?
Jen se mnou pryč, pryč odtud, ven!
Ach, odveďte mě přec!
Jsem zkáza — lidmi zlořečen
a bohům proklatec.

NÁČELNÍK SBORU
Tvůj život i tvá duše ztroskotala…
Kéž jsem tě nikdy nepoznal!

OIDIPÚS
Buď proklet onen den,
buď navždy proklet ten,
kdo na zelených pastvinách
mě jako dítě vzal
a životu mě zachránil
a smrti oderval —
Kdyby mě tenkrát nechal být,
nikdy jsem nemoh způsobit
svým ani sobě žal!

NÁČELNÍK SBORU
I já bych si to přál…

– 88 –
 OIDIPÚS
Nebyl bych přišel, na čele
se znakem otcovraha
a nestřísnil bych matčin klín
tím hnusným prokletím svých vin
a nestal bych se, přátelé,
symbolem hrůzy, strmícím
všude, kam paměť sahá —
Kde po širokém světě byl
kdy zločin, bída, hnus,
teď v jediné se proměnil:
ve jméno Oidipús!

NÁČELNÍK SBORU
Oidipe, nevím, jestli’s jednal správně:
Než slepý — radši vůbec nebýt živ!

(Dialog.)

OIDIPÚS
Teď mi chceš ještě radit? Učit mě,
že tohle nebylo to nejlepší,
co jsem moh udělat? Sám nevím jak
bych jednou s vidoucíma očima
sestoupil do podsvětí, jak bych moh
otci a matce ubohé se tam
podívat tváří v tvář, když na těch dvou
jsem se tak provinil, že provaz by
byl za to ještě málo. Nebo má
mě potěšit snad pohled na děti,
zplozené sám víš jak? Už jaktěživ
nic nechci vidět! Ani město, hradby

– 89 –
a svaté sochy bohů, od kterých
jsem se já, ze všech nejnešťastnější,
já nejslavnější, nejvzácnější z Théb,
sám vyštval pryč. A sám jsem poručil
všem, ať se zbaví toho proklatce,
v němž bozi odhalili zdroj všech vin
a vraha krále Láia! Takovou
jsem sám na sobě odkryl poskvrnu
a teď bych si měl troufnout podívat
se lidem do očí? — Nikdy!
Kdyby šlo vyrvat si i z uší sluch,
zamk bych své bídné tělo na zámek
úplné slepoty i hluchoty.
Vždyť co je sladšího, než ztratit už
i cit pro svoje neštěstí! Ach proč,
proč jsi mi, Kitairóne, poskytl
útočiště a pročs mě radši hned
nezabil, abych nikdy nepoznal,
z jakých jsem se to lidí narodil!
Polybe, Korinte, můj domove,
který jsem léta darmo nazýval
svou otčinou, jak jedovatý květ
jste ve mně vypěstovali! A teď
jsem špatný, špatný, a už kdekdo mi
to vidí na čele. Ach, rozcestí,
ukryté na dně lesní rokliny,
úvoze s křižovatkou — z mých
rukou jsi kdysi pil otcovu krev,
mou vlastní krev! Ach, pamatuješ, co
jsem spáchal před tebou a co
jsem spáchal potom, když jsem přišel sem?
Manželské svazky — daly jste mi život

– 90 –
a na obrátku proměnily pak
svůj plod zas v ploditele — a tak
přivedly na svět otce, bratry, děti,
rodiče, ženy, matky, nevěsty —
vše propleteno v krvesmilnou změť,
že člověk ještě nikdy nespáchal
něco tak hnusného. Však co je hnus
dělat, o tom je stejně hnus i mluvit —
Při bozích, co nejdřív mě schovejte
pryč někam, zabte mě a nebo mě
svrhněte do moře, ať nikdo víc
už nemá po mně ani potuchy!
Tak pojďte! Nebo bojíte se snad
i sáhnout na ty trosky člověka?
Jen pojďte, nebojte se — jenom já
a nikdo jiný přece nemůže
si odtrpět ty rány! —

NÁČELNÍK SBORU
Právě vhod
přichází Kreón. Ten ti poradí
a bude jednat. On je po tobě
jediným strážcem země.

(Vejde Kreón.)

OIDIPÚS
Běda mi —
co mu mám říci? Jak se ke mně teď
zachová? Jednal jsem s ním hanebně…

– 91 –
 KREÓN
Oidipe, nejdu se ti vysmívat.
Nechci ti vyčítat tu křivdu —
Vy ale, jestli necítíte stud
před lidmi, mějte přece aspoň úctu
před slunečními paprsky
Hélia vládce, svého živitele,
a nestavte tu nepokrytě všem
na odiv hanbu, kterou nesnese
zem ani světlo, ani nebeský
déšť svatý! Odveďte ho domů! Jen
kruh rodiny, jak žádá zbožný mrav,
je oprávněn být svědkem rodinných
neštěstí.

OIDIPÚS
Bozi! — Když jsi tedy zahnal
mé obavy a když jsi přišel, ty,
nejlepší člověk, k tomu nejhoršímu —
vyslyš mě! Sobě sám tím prospěješ!

KREÓN
Oč mě tak úpěnlivě prosíš?

OIDIPÚS
Vyžeň
mě ihned z téhle země kamkoliv,
kde zemřu a kde se mnou nikdo víc
neztratí ani slovo!

– 92 –
 KREÓN
Udělal
bych to už dávno. Ale sluší se
zeptat se napřed boha, co teď dál.

OIDIPÚS
Ortel zněl jasně: Otcovrahu smrt!

KREÓN
Tak. Ale jistota je jistota.
Radši se zeptám, jak se zachovat.

OIDIPÚS
A to jen pro mne? Pro zločince?

KREÓN
Teď
uvěříš bohům konečně i ty.

OIDIPÚS
Jen o jedno tě ještě prosím: Tam
tu mrtvou doma pochovej, jak uznáš
sám za nejlepší. O příbuznou se
postaráš jistě dobře. — A mne
ať nevidí už víckrát živého
mé rodné město ve svých zdech! Mne nech
jít do hor, na můj Kitairón, tam kde mi
rodiče vybrali už kdysi hrob,
abych tam zemřel, jak si přáli. Vím,
že ani nemoc, ani neštěstí
mě nesprovodí ze světa… Vždyť já
bych býval nikdy smrti neunik,

– 93 –
kdyby to nebylo jen pro neštěstí!
Než, osude můj, ať jsi jaký chceš,
běž dál! A ty, Kreonte, nedělej
si starost s mými chlapci. Přece jsou
to muži — ti se mohou o sebe
postarat, ať už přijdou kamkoliv.
Prosím tě ale, postarej se mi
o dcerky. Vždyť jen z mého stolu si,
chuděry, vždycky braly rovný díl
celého svého živobytí! Dopřej
mi, abych je směl ještě jedenkrát
pohladit — ať se u nich vypláču
ze svého hoře! Urozený vládce,
jdi pro ně, jdi! Dotknu se jich jen
a bude se mi zdát hned, že je mám
zas jako dřív, než jsem byl slepý —

(Vcházejí Antigoné a Ismené, dosud děti.)

Co to —?
Bozi, snad neslyším své miláčky?
To pláčí ony? Kreonte, ty ses
už slitoval a poslals mi je sem?
Je to tak —?

KREÓN
Ano. Připravil jsem ti
to potěšení. Vím, jak na ně čekáš.

OIDIPÚS
Aby tě za to bozi vodili
po lepších cestách, než můj osud mne! —

– 94 –
Kdepak jste, děti? Pojďte, vezměte
za ruce svého bratra — vezměte
ho za ty ruce, které zřídily
kdysi tak jasné oči vašeho
otce a ploditele tak,
jak mě tu vidíte! Stal jsem se slepě
a nevědomky vaším otcem, děti,
tam, kde jsem sám byl synem. — Pláči pro vás,
vidět vás už víc nemohu, však pláči,
protože znám ten hořký osud, který
teď na vás čeká na světě. Kam vy
můžete mezi lidi, na slavnost,
abyste nemusely utíkat
hned domů s hanbou místo radosti?
Až odrostete k sňatku, děti, kdo
si pro vás přijde, kdo se odváží
vzít na sebe tu potupu, jež z mých
rodičů přešla na vaše — a dál?
Vždyť jakýpak tu ještě schází hřích?
Váš otec zabil otce, matku si
vzal za ženu a s ní vás naplodil
pak v tomtéž klíně, ze kterého se
sám narodil. Tak budou po vás házet
špínu — a kdo se s vámi ožení?
Nikdo, mé děti, nikdo na světě.
Skončíte samy, siré, neplodné —
Kreonte, tys jim dneska jediný
zbyl jako otec, když my, rodiče,
jsme zahynuli. Nenech příbuzné,
aby tu živořily bez mužů
a o žebrotě — aby snad i je
stih stejně krutý osud jako mne!

– 95 –
Slituj se nad nimi! Pomysli,
že ty dvě děti mají na světě
dnes už jen tebe. Pane, slib mi to,
podej mi na to ruku! — Kdybyste mi
už rozuměly, děti, měl bych vám
hodně co říci… Ale teď se jen
modlete za ten koutek, kde byste
mohly žít život šťastnější, než měl
váš otec…

(Melodram.)

KREÓN
Dost už nářků! Vrať se domů!

OIDIPÚS
Poslechnu, i když to bolí.
Musím!

KREÓN
Všechno má svůj čas.

OIDIPÚS
Jdu. — Ty ale víš, co žádám?

KREÓN
Mluv, ať ledy slyším všechno!

OIDIPÚS
Dej mě vyhnat ze země!

– 96 –
 KREÓN
To smí jenom bůh — já ne.

OIDIPÚS
Bozi mě přec nenávidí!

KREÓN
O to dřív tě vyslyší.

OIDIPÚS
Říkáš —?

KREÓN
Co nemyslím vážně,
nikdy darmo neříkám.

OIDIPÚS
Odveďte mě tedy odtud!

KREÓN
Pojď a děti tu už nech!

OIDIPÚS
Neber mi je —!

KREÓN
Nechtěj všecko!
Víš to sám, že všecko, čehos
kdy jen dosáh v životě,
nakonec ti nepřineslo
zhola žádný užitek!

– 97 –
 OIDIPÚS
Občané mých rodných Théb —
hleďte, to je Oidipús,
slavný hadač hádanek,
ze všech nejmocnější muž,
jehož štěstí vzbouzelo
závist ve všech občanech!
Do takové propasti
srazil ho zas světa běh!
Proto nikdy netvrďte,
že je šťastný člověk ten,
kdo svůj konec nepoznal —
Nikdy, dokud nevíte,
že z té cti a slávy své
také šťastný konec vzal! — —

– 98 –
Sofoklés
Oidipús vladař

Edice Drama
Překlad Jaroslav Pokorný
Ilustrace na obálce John Schwegel/Shutterstock.com
Redakce Jarodlava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 20. 8. 2021

ISBN 978-80-274-1800-8 (epub)

ISBN 978-80-274-1801-5 (pdf)
ISBN 978-80-274-1802-2 (prc)