Přeložila:

DAGMAR BREJLOVÁ
Kresley Cole: Nedostiţný přízrak
Vydání první
Copyright © 2008 by Kresley Cole
Originally published by Pocket Books, aDivision of Simon &
Schuster, Inc.,
New York (USA)
All rights reserved, including the right to reproduce this book
or portions thereof in any form whatsoever
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31,
Praha 4,
www.baronet.czvroce 2013 jako svou 1771. publikaci
Přeloţeno zanglického originálu Dark Needs at Night’s Edge
vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York (USA) vroce
2008
Český překlad © 2013 Dagmar Brejlová
Přebal avazba © 2013 Emil Křiţka
Ilustrace na přebalu © 2013 Emil Křiţka
Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová
Korektorka Dana Chodilová
Sazba agrafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2
Tisk avazba: , s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována,
kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.
Název alogo BARONET® jsou ochranné známky zapsané
Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133
a216134.
ISBN 978-80-7384-718-0
BARONET
Praha 2013
 Kresley Cole
NEDOSTIŽNÝ PŘÍZRAK
Čtvrtý díl románového cyklu
VŘÍŠI LORŮ
Lauren, mé vynikající redaktorce aoddané bojovnici za ţivot kníţek.
Tohle je náš desátý projekt – aje stejně šílený aúţasný jako ten první.
 Poděkování

Velké, převelké díky skvělé agentce Robin Rueové. Moc ráda

stebou pracuju. Děkuju iskvělé kamarádce Caroline Phippsové za to,
ţe se mnou bez váhání absolvovala půlnoční korektury. Zdravím
Genu Showalterovou. Stebou má moje cesta ţivotem mnohem hlubší
smysl (a větší šmrnc).
Děkuju také Roxanne St. Claireové alias Pokladu. Uţ jsem ti
někdy řekla, ţe jsi doslova můj pilíř?
Femme fatale? Sminulostí burleskní tanečnice?To bude nějaký omyl.
Jsem bezvýznamná, neurozená baletka, křehká ţena.
Néomi Laressová, primabalerína, bývalá femme fatale aburleskní
tanečnice (narozena přibliţně 1901, zemřela 24.srpna 1927)
Slavnostně přísahám, ţe svůj ţivot zasvětímvymýcení upírů. Ţádný
upír, který mě pozná, nepřeţije.
Conrad Wroth ve třinácti letech, při zasvěcení do řádu Kapsliga Uur
vroce 1609
 Prolog
New Orleans
24. srpna 1927
Odvrhla jsi mě aza to tě zabiju…
Néomi Laressová se ze všech sil snaţila potlačit vzpomínky na
Louise Robicheauxe ajeho poslední výhrůţku. Stála nad
impozantním schodištěm arozhlíţela se po tanečním sále plném lidí.
Vnáručí drţela kytici růţí ozdobenou pruhem hedvábné látky.
Vypadala, jako by drţela malinké dítě. Květiny dostala darem od
jednoho muţe, který byl na večírcích jako doma. Ples představoval
pestrou směsici nevázanosti, bohatých tváří anovinových reportérů.
Vsále byl parný, vydýchaný vzduch avjeho proudu se nesly tóny
vydávané dvanáctičlennou kapelou.
Ještě mě budeš prosit omilost…
Málem se zachvěla. Chování jejího bývalého snoubence bylo čím
dál děsivější. Posílal jí stále extravagantnější dary. Néomi neoblomně
trvala na tom, ţe se sním nevyspí, ato ho dohánělo kšílenství. Zuřil.
Oto víc ho dorazilo, kdyţ se sním rozešla. Byl bez sebe vzteky.
Vzpomněla si, jak se předtím večer tvářil. Ten jeho pohled ve
světlých očích… Povzdychla si. Na dnešní večer si dokonce najala
osobní stráţ, aby se kní Louis nedostal.
Všiml si jí pohledný bankéř zBostonu. Patřil kjejím věrným
obdivovatelům. Začal tleskat. Ostatní se kněmu přidali. Néomi měla
pocit, jako by stála na jevišti azvedala se opona. Pomalu vyladila tvář
do milého úsměvu apronesla: „Bienvenue vám všem.“ Začala scházet
ze schodů.
Nikdo na ní nepoznal, ţe ji sţírá úzkost. Byla profesionální
baletka, apředevším uměla lidi bavit. Aţ sejde dolů, bude kolem sebe
rozhazovat sarkastické poznámky, neopomene ani osvědčené
bonmoty, aby oslnila kritiky arozesmála ity nejusedlejší povahy.
Květiny vnáručí byly těţké, oslňovaly ji iblesky fotoaparátů, ale
nedala na sobě nic znát. Nadále se usmívala apomalu sestupovala do
sálu.
Nedovolí Louisovi, aby jí zkazil hvězdný večer. Je jen její. Před
třemi hodinami převedla vyprodanému hledišti svůj mistrovský
výkon. Na dnešním soaré rovněţ chtěla oslavit svou nově
zrekonstruovanou usedlost Elancourt, budovu vgotickém stylu nyní
osvětlenou tisíci svíčkami. Důkladnou rekonstrukci ipřepychové
zařízení svého nového domova uhradila svým baletním uměním.
Kaţdičký detail večírku byl dokonalý. Na noční oblohu vystoupal
tenoučký srpek měsíce. Měsíc pro štěstí.
Její šaty představovaly odváţnější verzi kostýmu, který měla na
představení. Zvolila černý satén, který dokonale ladil sjejími
havraními vlasy. Šaty měly přiléhavou horní část, která se vpředu
zavazovala na tkaničku jako staromódní ţivůtek, asukni stak
dlouhým rozparkem, ţe dosahoval téměř aţ kmístu, kdepodvazky
přidrţovaly punčochy. Nalíčila se ve stylu hollywoodských svůdných
ţen – oči si zvýraznila černou tuţkou, zvolila rtěnku vsytě rudé barvě
akrátké nehty si nalakovala karmínovým lakem.
Krátký náhrdelník osázený drahokamy avisací náušnice ji stály
jmění, ale dnes večer toho nelitovala – konečně se jí splnily všechny
její sny.
Tušila však, ţe by je Louis mohl zničit. Snaţila se na něj
nemyslet, vduchu mu nadávala anglicky ifrancouzsky, aby vsobě
zmírnila nepříjemné napětí.
Najednou málem zakopla. Zarazila se. Byl tam. Stál na kraji sálu
aupřeně si ji prohlíţel.
Obvykle byl jako ze škatulky, ale tentokrát měl povolenou
vázanku asvětlé vlasy nápadně rozcuchané.
Jak se mu podařilo proklouznout kolem stráţných? Louis byl aţ
nechutně bohatý – ţe by je podplatil?
Vočích podlitých krví se mu blýskalo. Vypadal jako
nezadrţitelný šílenec. Néomi se uklidňovala, ţe jí před lidmi nic
neudělá. Neopováţí se. Vjejím domově byly desítky hostů včetně
reportérů afotografů. Ani nehodlala dopustit, aby ji vyprovokoval ke
scéně nebo aby odhalil její skandální minulost. Kývali na ni její
patroni zluxusního předměstí. Kdyby tušili, kdo vlastně je ajak se
dřív ţivila…
Hrdě zdvihla bradu, narovnala ramena apokračovala dolů. Sama
však cítila, ţe květiny svírá stále silněji. Mísil se vní strach
sodporem. Boţe, chraň, aby jí dnešní večer zkazil. Vyškrábe mu oči,
darebákovi.
 Těsně předtím, neţ sešla dolů, postřehla, ţe si kní začal razit
cestu. Snaţila se upozornit statného hlídače, který stál uotevřených
dveří na terasu, ale neviděl ji, protoţe ji dav obklopil. Tím ji lapil do
pasti. Chtěla se co nejdřív dostat kmuţi, který ji měl hlídat, jenţe
kaţdý jí chtěl poblahopřát jako první.
Zaslechla, ţe Louis odstrkuje lidi. Začínala se oni pokoušet
panika. Zdvořilé „Pardonnez moi, hned budu zpátky“ záhy ustoupilo
ráznějšímu „Nechte mě projít!“
Neohroţeně se blíţil. Koutkem oka zahlédla, ţe drţí něco vkapse
saka. Další dárek? Paneboţe, to bude ostuda.
Nečekaně vytáhl ruku zkapsy. Néomi se kněmu otočila tak
prudce, aţ jí květiny vypadly znáručí. Ve světle svíček se zablýskl
kov. Néomi vytřeštila oči úlekem azaječela. Louis neváhal azanořil jí
čepel dýky do hrudi.
Projela jí bolest… nepředstavitelná bolest. Cítila, jak jí čepel
sjela po kosti. Do útoku vloţil takovou sílu, aţ jí špička dýky
pronikla zády. Chytila ho za ruce. Zkrku jí vyšel nelidský zvuk. Lidé
kolem ní se shrůzou vočích rozestupovali.
To nemůţe být pravda…
Louis pustil nůţ, Néomi zavrávorala asvezla se na zem. Byla
obsypaná růţovými poupaty. Upřeně se zadívala na strop. Ze zad jí
vytékala teplá krev atvořila kolem ní kaluţ. Uvědomovala si, ţe
místnost ztichla. Louis přerývaně dýchal. Klekl si kní ausedavě se
rozplakal.
Ne, to je jen sen…
Tichem pronikl první výkřik. Lidé začali hystericky pobíhat sem
atam. Konečně se probudili istráţní azačali si kní razit cestu.
Néomi stále ţila. Nikdy se nevzdávala, vţdycky bojovala do
samého konce. Nehodlala zemřít ve svém vysněném domě, vten
nejvytouţenější den svého ţivota. Bojuj!
Louis znovu uchopil rukojeť dýky avrazil ji do Néomi ještě víc.
Paneboţe ne… To nezvládnu, nevydrţím… Chtěla křičet, ale
nedostávalo se jí dechu. Neměla sílu zvednout ruce, aby se bránila.
Louis přidušeně zařval aotočil dýkou vráně. „Jen si to uţij,
Néomi!“ zasyčel jí do ucha. Ze srdce jí do těla vystřelovala
omračující bolest. „Chci, abys poznala, jak jsem celou dobu trpěl já!“
 Uţ dost! Nejvíc ze všeho chtěla zavřít oči. Přesvědčila samu sebe,
ţe to nemá dělat. Ještě ţij…
„Uţ chápeš, jak moc tě miluju? Konečně budeme spolu.“ Prudce
zní nůţ vytrhl abez váhání si podřízl hrdlo. Pak dýka cinkla ozem.
Ve chvíli, kdy kní poklekl lékař achytil ji za zápěstí, přestávala
mít teplou krev. „Necítím puls,“ oznámil hlasitě, aby překřičel vřavu
vsále. „Je mrtvá.“
Ne! Ještě ne!
Néomi byla mladá achtěla toho ještě tolik proţít. Zaslouţila si ţít.
Neumírám, ne! Sevřela ruce vpěst. Nehodlám umřít!
Svět se jí však rozplýval před očima. Ne, ne… pořád ţiju…
nevidím, nic nevidím… Hrozně se bojím.
Průvan vmístnosti posbíral okvětní lístky růţí aposázel jí jimi
tvář. Jejich doteky připomínaly chladivé polibky.
Pak uţ… nebylo nic.
 1
Za hranicemi New Orleansu
Současnost
Zachovej zdravý rozum, chovej se normálně, opakoval si, kdyţ
přecházel po vratkém mole. Po obou stranách ho obklopovala voda.
Byla černá jako dehet. Před sebou viděl tlumené světlo budovy
vmočálu. Byl to bar Lorů. Vedle něj byly zaparkované jednomístné
čluny. Osvětloval je osamělý neonový nápis. Zbaru se linula hudba
aozýval se smích.
Zachovej zdravý rozum… musíš otupit ten vztek. Navěky.
Vešel dovnitř. „Whisky,“ objednal si poměrně tichým,
ochraptělým hlasem. Moc často ho nepouţíval.
Barman protáhl obličej. Stejně jako předešlý večer. Ostatní
zaskočeně zmlkli. Vycítili ze mě, ţe bych nejradši zabíjel? Šeptání
uokolních stolů ho dráţdilo knepříčetnosti.
„To je Conrad Wroth, bývalý válečník… Je šílenější neţ všichni
upíři dohromady.“
„Je to nájemný zabiják. Kdekoli se objeví, tam začnou mizet
Lorové.“
Mizet? Někdy chci, aby je našli.
„Slyšel jsem, ţe je vysává do dna… aţ znich nic nezbude.“
Nejsem vybíravý.
„Prý své oběti poţírá.“
Takové drby! Nebo to tak je?
Ojeho šílenství se šířila jedna zvěst za druhou. Nikdy jsem
neminul cíl, tak jak moc jsem šílený? Odpověděl si sám: Víc neţ dost.
Mysl mu zahltily vzpomínky. Byly to vzpomínky jeho obětí.
Nasál je společně sjejich krví. Mnoţství vzpomínek postupně
narůstalo. Uţ nevím, co je skutečné; nedokáţu rozlišit cizí vzpomínky
od reality. Většinou se nedokázal orientovat ani ve svých
myšlenkách. Nevybavil by si den, kdy neměl halucinaci, která na něj
nečekaně zaútočila ze tmy.
Říkalo se oněm, ţe je jako odjištěný granát. Bylo jen otázkou
času, kdy vybuchne.
Měli tedy pravdu.
 Zachovej zdravý rozum, chovej se normálně. Se skleničkou vruce
se vydal kmatně osvětlenému stolku vzadu vrohu. Zasmál se.
Normálně? Sakra, vţdyť je upír. Aprávě je vbaru sbytostmi po
proměně, sdémony ataky snadpřirozenými bytostmi se špičatýma
ušima. Všiml si vánočních světýlek. Byla umístěná vlebkách, které
lemovaly zrcadlo na stěně. Světýlka prosvítala prázdnýma očima.
Postřehl, ţe vedle vrohu sedí démonka alíně hladí svého milence po
rozích. Nepokrytě ho vzrušovala. Ubaru cenil tesáky mohutný
vlkodlak. Výhrůţně se nahrbil astrčil za sebe drobnou rudovlásku.
Tak co, Lykaji, nemůţeš se rozhodnout, jestli zaútočíš? Vidím to
na tobě. Nejsem cítit krví. Je to takový můj šikovný trik.
Vlkodlak vstal, popadl rudovlásku do náruče anesl ji ven. Ţena se
ve dveřích ohlédla. Oči měla jako zrcadla. Vmţiku byla pryč. Oba
zmizeli do noci. Přesně tam patřili.
Posadil se zády ke stěně. Upravil si brýle proti slunci, aby mu
nebylo vidět do rudých očí. Do rudých chlípných očí. Nenápadně
pohledem přejíţděl místnost. Několikrát se pral stouhou promnout si
krk vtýlu. Pozoruje ho někdo, koho on nevidí?
No co, takhle se cítím pořád.
Zvedl skleničku anaráz ji vypil. Zaskočilo ho, ţe se mu ruka ani
jednou nezachvěla. Mysl mám na rozpadnutí, zato ruku mám jistou
jako vţdycky. Vraţedná kombinace.
Polkl. Díky bohu. Whisky vněm otupovala nutkání vyrazit do
útoku. Sice nezmizelo úplně, ale nebylo tak silné.
Rozčilovaly ho naprosté drobnosti, třeba divný pohled. Nebo
kdyţ kněmu někdo přišel příliš rychle. Taky mu vadilo, kdyţ neměl
dostatek místa na zaparkování loďky. Tesáky se mu vysouvaly při
sebemenší provokaci. Jako kdyby ve mně hladověla ţivá bytost.
Lačnil po krvi akrku, do něhoţ by se zakousl se vší vervou. Kdykoli
se oddal vzteku, zmizely jeho vzpomínky. Přebily je totiţ vzpomínky
jeho obětí.
Na druhou stranu se dokázal ovládnout natolik, ţe vystopoval své
oběti – své bratry. Byl odhodlaný pomstít se jim. Nikolajovi
iMurdochovi. Za to, co mu provedli. Třetí bratr Sebastian sice také
byl oběť jako on, ale ani on neměl uniknout. Uţ jen proto, kým
odjakţiva byl.
 Pomalu mi dochází čas. Poznal to, jako by měl instinkt zvířete.
Bratry našel na záhadném místě obklopeném močály, mlţným
oparem ahudbou. Viděl Nikolaje aSebastiana sjejich manţelkami.
Mohl jim závidět, jak jsou spolu šťastní. Mohlo ho fascinovat, ţe se
bratři majetnicky dotýkají svých vyvolených aobdivně si je
prohlíţejí. Nenávist však byla silnější neţ ţárlivost.
Bude ještě krutější, zabije ijejich manţelky. Zničím je. Zničím
sebe. Hlavně to musím udělat dřív, neţ mě dostanou nepřátelé.
Pod košilí si upravil obvaz na levé paţi. Poraněná kůţe se mu
vůbec nehojila. Před pěti dny ho napadl snový démon. Právě díky
tomu zranění ho mohl znovu vystopovat. Zapřísahal se, ţe to zranění
přitáhne nejvytouţenější sen itu nejděsivější noční můru jako magnet.
Conrad svraštil obočí. Lovec se co nevidět stane štvanou zvěří.
Jeho ţivot se chýlil ke konci.
Ozvala se vněm lítost. Přemítal nad tím, čeho lituje nejvíc. Chtěl
si vzpomenout, co vsrdci chová jako nejdraţší poklad.
Bombardovaly ho vzpomínky jiných, vybuchovaly mu vmysli jako
bomby. Neovládl se achytil se za hlavu –
Do baru vešel Nikolaj avpatách za ním Murdoch. Tvářili se
smrtelně váţně.
Přišli mě zabít. Přesně to čekal. Doufal, ţe je vyláká ven, kdyţ se
tu začne pravidelně objevovat. Poloţil ruce na stůl avycenil tesáky.
Bar byl vmţiku prázdný.
Následovalo… hrobové ticho. Bratři na něj vytřeštili oči, jako by
viděli ducha. Venku hlučel hmyz. Blíţil se déšť, ve vzduchu byla
cítit vlhkost. Vdálce se zablýsklo. Přesně vtom okamţiku vešel
Sebastian apostavil se kbratrům. Coţe? On je snimi? To nečekal.
Conrad si sundal brýle aodhalil rudé oči. Nejstarší Nikolaj se
snaţil zachovat nečitelný výraz, ale nepodařilo se mu to. Zachvěl se.
Všichni tři se tvářili překvapeně. Předpokládali, ţe se Conrad
okamţitě přemístí, protoţe snimi nebude chtít zůstat vjedné
místnosti. Bratři byli silní aobratní, přesto nemohli docenit jeho
odhodlání. Ani netušili, jak moc se změnil.
Klidně je mohl vyřídit bez mrknutí oka. Náleţitě by si to
vychutnal. Jak to, ţe netasí meče? Vtom případě si oto sami říkají.
Dobře, nenechá je čekat.
 Vyrazil tak prudce, aţ převrhl stůl. Sebastianovi vytnul takovou
ránu do hlavy, aţ uslyšel, jak mu praskla lebka. Sebastian se zastavil
aţ ozeď. Neţ se druzí dva bratři vzpamatovali, popadl je za krk.
Zoufale se snaţili vykroutit zjeho sevření. Drţel je pevně. „Tři sta let
mučení,“ zasyčel. Byli vůči němu bezmocní. Ve tvářích se jim zračil
nefalšovaný šok. To se mu moc líbilo. Stiskl ještě víc –
Za ním zavrzala dřevěná podlaha. Prudce se otočil amrštil bratry
na nového nepřítele. Pozdě. Byl to Lykaj. Vrátil se ašel po něm.
Ostrými drápy mu rozsekl trup. Zrány prýštila krev.
Conrad zařval vzteky ahnal se po vlkodlakovi. Šel po něm tesáky
idrápy. Chtěl ho přišpendlit kpodlaze, jenţe těsně předtím, neţ ho
popadl za krk, mu ten vlkodlak něco připnul na pravé zápěstí.
Pouta? Conrad ho vší silou sevřel aironicky se zachechtal. „Snad
si nemyslíš, ţe mě to udrţí?“ Cítil, ţe mu pod rukama začínají
praskat kosti protivníka. Smrt byla na dosah. Málem zařval radostí.
Vlkodlak neodpověděl aspoutal mu ilevé zápěstí.
Co to má znamenat? Conrad vší silou zabral, ale pouta se
nepohnula. Nedala se ohnout. Oni mě odtud chtějí vytáhnout ţivého?
Bez váhání se napřímil azkusil se přemístit. Nic. Sebastian bezvládně
leţel na zemi. Krvácel ze spánku. Conrad se na něj podíval.
Bez váhání do něj kopl. Zaslechl, ţe mu praskla ţebra. Rychle se
otočil ana poslední chvíli vykryl urvaný barový pult, kterým ho chtěl
Lykaj zasáhnout do hlavy.
Zavrávoral, ale pořád se drţel na nohou.
„Kdo to, sakra, je?“ zařval Lykaj. Rozmáchl se audeřil znovu.
Tentokrát zasáhl Conrada do krku. Na zlomek vteřiny zaváhal. To
bratrům stačilo ktomu, aby se na něj vrhli.
Kopal akousal, máchal rukama svysunutými drápy. Nejde to…
nemůţu je setřást… Přivázali pouta knějakému řetězu. Conrad
zoufale kopal kolem sebe. Marně. Nakonec mu spoutali inohy.
Nechápal, jak se to stalo.
Vřel vněm příšerný vztek. Napínal celé tělo, aby rozlomil pouta.
Nic, jen se mu zařezávala do kůţe čím dál víc.
Jsem vpasti. Vztekle zařval, plival na ně krev. Jakoby zdálky
slyšel, očem se baví.
 „Doufám, ţes pro něj našel hodně dobré místo,“ vyrazil ze sebe
Sebastian. Přerývaně dýchal.
„Koupil jsem opuštěnou usedlost,“ odpověděl Nikolaj. „Jmenuje
se Elancourt.“
Navzdory kypícímu vzteku ho zamrazilo. Do zranění na paţi mu
začala vystřelovat bolest. Zdá se mu to? Tohle je jeho konec! Na
Elancourt se nesmí dostat, to věděl jistě. Nepřemístí ho, pořád má
dost sil, aby se jim ubránil. Nevzdal to.
Pokud ho chtějí dostat na Elancourt, tak ho nejdřív budou muset
zabít…

Na noční obloze pluly mraky. Duch Néomi Laressové klečel na

samém konci příjezdové cesty kjejímu domu. Lačně pročítala noviny
zabalené vmokrém plastovém obalu.
Doručovatel – rozmarný zloduch – dneska zase hodil noviny na
špatné místo. Skončily na opuštěné hlavní cestě.
Néomi byla zrovna na to vydání nesmírně zvědavá. Nemohla se
dočkat, aţ si přečte nové zprávy, recenze akomentáře, které naruší
nekonečnou monotonii jejího ţivota. Právě ubíhal osmdesátý rok
jejího ţivota na věčnosti.
Zatím zusedlosti nehodlala odejít. Nesnesla totiţ pomyšlení, ţe
by tam pobýval někdo jiný. Jako duch uměla pohybovat věcmi
telekineticky. Na Elancourtu byla její moc téměř absolutní – uměla
rozdrnčet okna nebo urvat střechu, kdyby chtěla. Ipočasí se měnilo
podle její nálady. Její moc však končila na hranicích pozemku. Takţe
by zElancourtu ani odejít nemohla.
Její milovaný dům se nakonec stal jejím vězením, krutou
samotkou. Budova navíc pomalu chátrala. Osud ji proklel. Kaţdá
kletba ji podle všeho měla obzvlášť krutě týrat. Aaby toho opravdu
nebylo málo, nemohla zElancourtu odejít nikdy.
Nerozuměla tomu, ale prostě to tak bylo, hned od prvního dne po
její smrti. Vzpomínala, jak poprvé spatřila svůj odraz. Moc dobře si
pamatovala, jak jí se vším všudy došlo, ţe zemřela. Stalo se to
vokamţiku, kdy si uvědomila, co se zní stalo.
Duch. Proměnila se vněco, co děsilo iji samotnou. Něco tak
nepřirozeného! Uţ nikdy se nestane ničí milenkou ani kamarádkou.
Nikdy se nestane matkou. Přitom se tolik těšila, aţ po ukončení
taneční kariéry bude mít děti! Venku zuřila bouře. Néomi celé
hodiny bezhlasně křičela.
Jediná věc, za niţ mohla být vděčná, bylo to, ţe společně sní
nebyl na Elancourtu uvězněný iLouis.
Natáhla se ještě víc. Musí… na ty noviny… dosáhnout!
Néomi vlastně ani nevěděla, jak je moţné, ţe je doručovatel stále
nosí. Jeden zčlánků vypočítával problémy související s„periodickými
platbami za poskytování sluţeb prostřednictvím kreditních karet“.
Néomi tušila, ţe by snadno mohla doplatit na to, ţe poslední
nájemník jejího domu řádně nedodrţoval povinnosti spojené
skreditní kartou. Noviny mohly přestat chodit kaţdým dnem. Jenţe
kaţdý výtisk pro ni měl cenu zlata.
Nakonec se vzdala. Zničeně si sedla na okraj zarostlé cesty. Ze
zvyku si třela stehna, ale jako vţdy nic necítila.
Nikdy nic necítila. Její tělo bylo nehmotné, chovalo se jako mlha
linoucí se zmočálů.
Díky moc, Louisi. Jo, aklidně si shnij vpekle. Doufám, ţe přesně
tam jsi skončil…
Boj snovinami ji pravidelně vedl kzoufalé touze rvát si vlasy.
Netušila, jak dlouho ještě vydrţí to své ţivoření. Nechápala, co
provedla, aby si zaslouţila takový trest.
Ano, vden své smrti odmítla zemřít, ale určitě to nebyla příčina
toho, co se dělo dál.
Na druhou stranu uţ jí nebylo tak mizerně jako ještě před pár
dny.
Včera večer totiţ přišel nějaký muţ. Vysoký, pohledný,
sváţnýma očima. Třeba dneska přijde znovu. Moţná tu dokonce
začne bydlet.
Neměla by se tolik radovat, aby zvelké výšiny nadějí opět
nespadla na tvrdé dno –
Oslnila ji světla. Tichou noc protnulo kvílení kol.
Auto zabočilo na příjezdovou cestu, kola křupala na štěrku.
Néomi automaticky zvedla ruce, aby si zaclonila obličej před
prudkým světlem. Bezhlasně vykřikla. Auto projelo skrz ni. Vhlavě
cítila otřesy, jako by vypuklo zemětřesení.
 Vozidlo se řítilo dál apo cestě lemované duby mířilo přímo
kElancourtu.
 2

Néomi zamrkala apomalu zaostřila zrak. Jako duch viděla ve tmě

dobře. Navzdory mnoha rokům, které strávila vsoučasné podobě, ji
překvapilo, ţe se jí nic nestalo.
Stejný hranatý sporťák tu byl ipředešlý večer. Po staré venkovské
cestě obvykle jezdívaly jen náklaďáky. Ale to přece znamenalo… to
znamenalo…
Vrátil se! Ten muţ sváţnýma očima je zpátky!
Na noviny zapomněla apřenesla se nad schodiště, aby měla
výhled na vchod. Doběhla koknu avykoukla ven.
Auto stálo před domem.
Nastěhuješ se? nejradši by se předchozí večer zeptala, kdyţ si
muţ prohlíţel dům. Kontroloval pilíře, znábytku stahoval
prostěradla, aby si ho prohlédl, vnejvětším salonku dokonce zapnul
topení. Bylo vidět, ţe je spokojený. Našel, kudy vedou pod
mramorovými dlaţdicemi na podlaze trubky od topení, avydal se po
jejich stopách.
Topení je vpořádku! snaţila se na něj zavolat. Budova totiţ před
deseti lety prošla rekonstrukcí. Na nějakou dobu se tam nastěhovala
mladá dvojice.
Tomu cizímu muţi to bohuţel říct nemohla, protoţe byla duch.
Mluva, konkrétně hlasitá řeč, pro ni byla nedostiţná. Podobně se
nemohla nikomu zjevovat.
Ale co, moţná to bylo lepší. Její podoba byla hrůzná ipro ni
samotnou. Sice se hodně podobala svému zjevu vden své smrti –
měla tytéţ šaty ašperky –, ale pleť irty měla bledé jako stěna. Ve
vlasech jí zůstaly okvětní lístky růţí, prameny byly zacuchané. Pod
očima měla tmavé kruhy, takţe na ní aţ nepřirozeně nápadně
vynikaly modré oči.
 Znovu se zadívala na auto. Vycházely zněj hluboké muţské
hlasy. Aha, ţe by tam bylo víc lidí?
Třeba přijeli „zapřisáhlí staří mládenci“ jako ten pár, který tu
bydlel vpadesátých letech!
Ať byl vautě kdokoli, měl by si pospíšit. Podzimní déšť nebyl
sice vydatný, ale padal celou noc, navíc začínala bouřka. Doufala, ţe
muţi nespatří přední stranu domu ozářenou bleskem. Mohla by je
odradit, protoţe oblouky, přesahy avitráţová skla ve světle blesků
vypadaly aţ hrozivě.
Gotické prvky, které ona tolik obdivovala, naopak druhé
odrazovaly.
Auto se na širokých kolech začalo kymácet sem atam. Hlasy
nabývaly na intenzitě. Náhle někdo vykřikl. Zadní okýnko se
nečekaně rozletělo, úlomky skla se vysypaly na cestu. Vykoukly dvě
boty.
Jakési ruce vtáhly tu postavu zpátky do auta. Záhy se začaly
chvět zadní dveře. Opravdu byla moderní auta tak chatrná, ţe je
člověk dokázal rozkopat? Ne, kdepak, crashtesty vţdycky poctivě
pročítala auvádělo se vnich, ţe –
Dveře se uvolnily zpantů adoletěly aţ ke vchodu do domu. Zauta
vyrazil zuřivý muţ se šíleným pohledem. Na zápěstích akotnících
měl pouta. Byl celý od krve. Vzápětí uklouzl na hlubokém kluzkém
blátě askácel se kzemi. Zauta se na něj vrhli tři muţi.
Jeden znich byl potenciální nový nájemce, kterého viděla
předchozí večer.
Došlo jí, ţe od krve jsou všichni, protoţe ji na ně plival spoutaný
muţ.
„Ne… ne!“ řval pořád dokola. Bránil se, jak mohl, aby nemusel
do domu. Vycítil, ţe je vdomě něco víc, neţ je na první pohled vidět?
Na to ještě nikdo před ním nepřišel.
„Hele, Conrade, přestaň se snámi rvát!“ zavrčel na něj potenciální
nájemník. Jeho přízvuk jí připomínal ruštinu. „Nechceme ti ublíţit,
pochop to!“
SConradem to ani nehnulo. „Jdi kčertu, Nikolaji! Co chceš se
mnou asi tak dělat?“
„Chceme tě zbavit toho šílenství, udusit vtobě lačnost po krvi.“
 „Vy jste šílení!“ zachechtal se jako pominutý. „Uţ vás vţivotě
neuvidím!“
„Sebastiane, chytni ho za ruce,“ houkl Nikolaj na jednoho zmuţů.
„Murdochu, ty ho vezmi za nohy.“ Oba muţi ho bez váhání
poslechli. Néomi si všimla, ţe jsou si podobní. Všichni tři muţi se
tvářili ustaraně, byli vysocí astatní.
Určitě jsou bratři. Ten zajatec knim taky patří.
Zmítajícího se Conrada nesli do domu. Coţe? Snimi vjejím domě
zase poteče krev? Zachvěla se. Nesnášela krev. Nesnesla pohled na
ni, její pach jí byl odporný. Nikdy nezapomene, jaké to bylo, kdyţ
leţela vkaluţi vlastní krve acítila, jak chladne atuhne kolem jejího
umírajícího těla.
Copak Elancourt neviděl dost krve?
Zpanikařila arozběhla se dolů. Rozpřáhla ruce asnaţila se jimi
zahradit dveře. Vynaloţila veškerou sílu, kterou měla, aby se
neotevřely. Určitě to zvládne anikdo se –
Dveře se rozletěly. Muţi prošli skrz ni. Připomnělo jí to, jak
kdysi procházela pavučinami. Do haly foukl poryv větru. Nesl
ssebou listy ataké štěrk zcesty.
Byli neuvěřitelně silní. Sice byli velcí, ale ona drţela dveře silou
dvaceti muţů.
Nikolaj mrštil řetěz na zem vpotemnělé místnosti. Na její italskou
dlaţbu nebral ohledy.
Šílený muţ znovu začal vyvádět. Dokonce se mu podařilo vstát.
Néomi se zarazila. Byl obrovský! Bez váhání vyrazil ke dveřím, ale
spoutané kotníky ho zradily. Skácel se na staroţitnou skříň anábytek
pod jeho vahou povolil. Skříň se rozpadla.
Zaplatila za ni honorář ze dvou představení! Moc dobře si
pamatovala, sjakou láskou ji sama leštila. Skříň navíc patřila
kněkolika posledním neponičeným kusům nábytku.
Murdoch aSebastian ho zostatků skříně vytáhli na nohy. Pak uţ
nic neponechali náhodě. Murdoch chytil Conrada pod krkem adruhou
rukou ho jistil za hlavou, aby se nemohl hýbat. Néomi postřehla, ţe
ho Murdoch drţí vší silou. Tvář měl svraštěnou vypětím asvaly na
krku se mu viditelně napínaly.
 Conrad se nenechal jen tak zkrotit abojoval jako divé zvíře. Po
nekonečně dlouhé době se začal poddávat anakonec se vzdal.
Murdoch ho poloţil na zem, Nikolaj ho bleskově přivázal řetězem
ktopení, které předchozí večer kontroloval.
Tak proto se zajímal otopení? uţasla Néomi. Chtěli tady uvěznit
toho šílence?
Ale proč zrovna tady?
„Nemohl jsi najít nějaké zdemolovanější místo, kde bychom ho
nechali?“ hlesl Sebastian, kdyţ se všichni tři napřímili. Prudce
oddychovali. Venku zaduněl hrom. Vysoká vitráţová okna byla
místy popraskaná avrhala barevné stíny. „Mohli jsme ho zavřít do
toho starého mlýna.“
„Tam by ho někdo mohl najít,“ namítl Murdoch. „Kromě toho
oněm ví iKristoff. Kdyby on nebo někdo zjeho muţů přišli na to, co
máme vplánu…“
Kdo je Kristoff? Aco plánují?
„Elancourt jsem vybral na doporučení,“ dodal Nikolaj.
„Kdo ti ho dohodil, prosím tě?“ houkl na něj Sebastian amávl
rukou kolem sebe. „Vţdyť vypadá jako scéna zhororu.“ Néomi by
byla ráda, kdyby se mýlil, ale oblohu znovu rozsvítil blesk abarevné
stíny se začaly hýbat sem atam. Sebastian významně povytáhl obočí,
jako by dával ostatním najevo, ţe to věděl.
Nikolaj sjel pohledem na tváře svých bratrů. „Doporučila mi ho
Nïx,“ odpověděl váţně. Pak čekal, co bude dál. Nevěděl totiţ, jestli
se mu nezačnou smát.
Murdoch pokrčil rameny aSebastian ponuře pokýval hlavou.
Paneboţe, kdo je ta Nïx?
Sebastian se rozhlédl kolem sebe. „Běhá mi ztoho mráz po
zádech –“ Další blesk. „Ten dům vypadá, jako by tu strašil duch.“
Sebastian dostane bonbon za odměnu.
„To mi povídej, Conrad je zněj taky na větvi.“
Jak by ne.
„Počasí tomu domu ještě dodává na strašidelnosti,“ konstatoval
Nikolaj. Prsty si pročísl mokré vlasy apak si cípy košile otřel tvář.
„Co na tom, kdyby tu ţili duchové? Nezapomínej, kdo jsme my.
Radši by se od nás měli drţet dál.“
 Drţet se od nich dál? Jako ze strachu? Néomi tomu nerozuměla.
Jí se totiţ nemohla dotknout ţádná ţivá bytost.
„Tohle místo je naprosto ideální, protoţe se ho lidi bojí,“ pronesl
Nikolaj zvýšeným hlasem, aby překřičel další hrom. „Kromě toho
valkýry bydlí kousek odtud. Kjejich domovu se moc Lorů neodváţí.“
Valkýry? Lorové? Vybavilo se jí, jak před pár lety pročítala
vnovinách článek o„mluvě gangů“. Tohle určitě bude ono.
„Co kdyţ se valkýrám nebude líbit, ţe se za humny Val Hallu
najednou usídlili upíři?“
Aha, takţe upíři, ţádný gang! Všichni se zbláznili. Mon Dieu,
potřebovala bych panáka.
„Dá se tady vůbec bydlet?“ zeptal se Sebastian pohrdavě.
Nikolaj přikývl. „Jo, konstrukce domu istřecha jsou bytelné –“
To si piš.
„Stejně ale budeme muset udělat pár úprav, abychom mohli dům
vyuţívat pro naše potřeby. Nejdřív dáme do kupy pár pokojů, sprchu
akuchyň. Dneska jsem sem poslal čarodějky, aby kouzlem uzavřely
obvod pozemku aConrad se odsud nedostal. Dokud bude mít ty
řetězy, máme ho pod zámkem.“
Čarodějnice? Nestačilo by to? Néomi si nervózně třela spánek.
Sice nic necítila, ale důvěrně známý pohyb ji příjemně uklidňoval.
Murdoch zatím prošel hlavní salon astrhal pavučiny. „Conrad
musel vědět, ţe do toho baru přijdeme.“
„Taky si myslím,“ přikývl Nikolaj apřešel ke špinavému oknu.
Vykoukl ven. „Čekal na nás. Chtěl nás zabít.“
„Zdá se, ţe zabíjení mu jde dobře,“ dodal Sebastian apoklepal si
na prsa. Bolestí zamrkal. Podíval se na ostatní auvědomil si, ţe bez
zranění nevyvázl ani jeden. Dokonce iConrad měl na hrudi pořádný
šrám. „Baví ho to.“
Baví ho zabíjet? Mám vdomě vraha. Uţ zase. Je stejný jako Louis
– taky by klidně bodl bezbrannou ţenu do srdce? Uklidni se,
Néomi… Začal se zvedat vítr. Hlavně zachovej chladnou hlavu.
„Předpokládám, ţe ho to musí bavit, jinak by se oněm nesly jiné
zvěsti, ne?“
Coţe? Je nájemný vrah?
 „Narazili jsme na něj vté nejméně vhodné době,“ povzdychl si
Sebastian. „Jak to chcete zařídit?“
„Jsme ve válce, zrazujeme svého krále, snaţíme se nedělat si
starosti oKaderin aMyst aktomu všemu bojujeme oConradův zdravý
rozum,“ odpověděl Nikolaj jakoby nic.
Murdoch zdvihl obočí. „No, to je docela dost práce, ne?“
Bratři šli prozkoumat další místnosti. Zkoušeli dřevo, jestli není
ztrouchnivělé, stahovali prostěradla znábytku, prohlíţeli veškeré
vybavení.
Předchozí nájemci Elancourtu jí vyhovovali. Střídala se tam
jedna příjemná rodina za druhou, pobývalo tam ipár neškodných
tuláků. Jenţe tihle muţi měli kneškodnosti na míle daleko.
Hlavně ten spoutaný vrah. Leţel na podlaze, vkoutku rtů se mu
hromadila krev apo kapkách stékala na zem.
Kap… kap… Na mramorové podlaze se rozlévala karmínová
skvrna. Jako tehdy. Ovládej se. Klid.
Šílenec prudce otevřel oči. Néomi se lekla, ale bohuţel nemohla
ostatní varovat. Vokamţiku, kdy zaduněl bůhvíkolikátý hrom,
bleskově vstal anepřirozeně rychle se hrnul ke dveřím. Neţ stačila
zvednout ruce, aby ho aspoň zkusila zastavit, odhodlaně popadl řetěz
azačal ho rvát. Topení se začínalo ohýbat.
Ne, určitě vydrţí. Takovou sílu zase –
Radiátor odletěl od stěny aprosvištěl místností na druhou
stranu… aţ ke dveřím, kde stála. Néomi ho nechápavě pozorovala.
Šílenec ničil všechno, co se mu připletlo do cesty.
Kradiátoru se začaly přidávat itrubky vpodlaze. Doslova
vystřelovaly zpodlahy ametaly mramorovou dlaţbu na všechny
strany.
Bratři naběhli zpátky aznovu se na něj vrhli. Všichni tři najednou
ho svalili na zem. Propletenec čtyř muţů se zastavil těsně před
Néomi.
Nevěřila svým očím. To je její domov, její milovaný domov. Ten
šílenec vněm za čtvrt hodiny napáchal mnohem víc škody neţ
všichni avšechno ostatní za uplynulých osmdesát let.
Sevřela ruce vpěst. Ovládej se. Nešlo to. Prameny vlasů se jí
začínaly stáčet kolem hlavy, růţové kvítky jí vířily kolem těla. Za
okny se rozpoutala vichřice ašpehýrkami voknech se dobývala
dovnitř. Vítr rozmetal prach asuť, bylo to jako vpekle.
Mramorová podlaha! Vzteky jí vhrkly slzy do očí. Venku se
rozpršelo.
Zachovej chladnou hlavu.
Pozdě. Dům začal bombardovat jeden blesk za druhým. Protínaly
noc jako zásahy skutečných bomb. Conrad stále leţel pod všemi
bratry. Náhle zvedl hlavu azadíval se na ni.
Néomi se vmţiku otočila, trhla hlavou, aţ jí vlasy zahalily tvář,
arozplynula se. Zjevila se na galerii adívala se na tu scénku shora.
Conrad pořád doslova zíral na místo, kde předtím stála.
Nechápavě mrkal. Vypadal jako omráčený. Navíc se sbratry přestal
prát.
Ţe by… ţe by ji viděl?
Nikdy předtím se to nestalo. Opravdu nikdy. Přehlíţel ji kaţdý
atrvalo to tak dlouho, ţe sama začínala pochybovat, jestli skutečně
existuje.
Předtím si stačila všimnout, ţe má červené bělmo. Nejdřív si
myslela, ţe je zraněný apopraskaly mu ţilky vočích, ale pak jí došlo,
ţe prostě má rudé oči.
Co je to za bytosti? Opravdu by to mohli být… upíři? Navzdory
tomu, ţe sama byla duchem, vnadpřirozené věci zrovna nevěřila.
Conrad zavrtěl hlavou azuřivě se pustil do dalšího boje sbratry.
Docela se mu to dařilo, ikdyţ byl sám proti vydatné přesile.
„Hele, Conrade, já tohle dělat nechtěl, ale nemám na vybranou!“
houkl na něj Nikolaj asáhl do kapsy. Ostatní přišpendlili Conrada
kpodlaze. Nikolaj zuby sundal něco, co vypadalo jako kryt jehly.
Bylo to tak. Zanořil jehlu bratrovi do paţe avstříkl do ní obsah
stříkačky.
Konečně se přestal vzpínat. Mihotavě mrkal.
„Cos mu to dal?“ zeptal se Sebastian.
„Takový koktejl od čarodějnic – napůl léky, napůl kejkle. Mělo
by ho to vypnout.“
Hm, na jak dlouho? Ajak dlouho ho tam hodlali nechat? Zase jí
bude plivat na podlahu ařvát jako na lesy? Nedovolí, aby jí po domě
pobíhal kdokoli jako Louis! Ten Conrad se choval jako zvíře, měli
by ho zavřít do klece. Anebo pořádně umlčet.
Však ona jim ukáţe! Ti se ještě budou divit! Rádi odtud utečou.
Ukáţe jim, co se stane, kdyţ se duch promění ve zlého ducha, aco –
„Kde je?“ vyrazil ze sebe přerývaně. Hruď se mu prudce
zdvihala.
Néomi ztuhla. Ne, nemluví oní. Určitě ne.
„Koho myslíš?“ zeptal se Nikolaj.
Na Conradovi bylo vidět, ţe co nevidět upadne do bezvědomí. Na
poslední chvíli stačil zamumlat: „Ta krásná ţena.“
 3

Přišel úsvit azase odešel aNéomi pořád zuřila. Ano, Elancourt byl
samý upír.
Poslední pochyby se rozplynuly uţ večer, protoţe bratři se pustili
do oprav domu apřemisťovali se zmísta na místo.
Ani tím však noc nevyvrcholila. Stále se sama sebe ptala, jestli
Conrad tou „krásnou ţenou“ myslel ji.
Iproto netrpělivě čekala, aţ se probere. Musela hned zjistit, jestli
ji viděl.
Zatím leţel tam, kde ho bratři večer nechali – na nové matraci.
Ruce mu spoutali za zády, sundali mu zablácené boty ipouta znohou.
Potrhané oblečení na něm mezitím uschlo. Abláto taky. Zkrvavená
zranění se mu zahojila během pár hodin.
Sedla si do tureckého sedu avznášela se unohou postele, nebo
spíš matrace. Tipovala si, jak dlouho Conrad ještě bude spát.
Původně si myslela, ţe upíři přes den spí jako polena, ale Conradovi
bratři se bez ustání přemisťovali sem atam azařizovali bratrovi nové
bydlení.
Čekání začínalo být nekonečné. Co kdyţ mě… viděl? Ano, vím,
ţe mě ještě nikdy nikdo neviděl. Ano, chytila jsem se toho, ţe mluvil
okrásné ţeně. Třeba nepatří kmuţům, kteří si potrpí na tvářičky jako
růţičky avzhled rozkvétajícího zdraví…
Néomi nepotřebovala potvrzení toho, ţe existuje. Klidně mohla
po místnosti rozvlnit prostěradlo snasprejovaným vzkazem „Bonjour,
váš duch!“, kdyby zoufale potřebovala získat pozornost nebo kdyby
je chtěla vyděsit ksmrti. Chtěla být spatřena. Moc by si chtěla
sněkým popovídat.
Jenţe moţnost, ţe by se jí to mohlo splnit, definitivně zamávala
splánem, ţe by je zdomu nějakým způsobem vyštípala. Hrůzu ztoho,
ţe jí zničí dům, prozatím odloţila stranou. Naopak se od nich
nehnula skoro ani na krok, zvlášť Conrada hlídala jako oko vhlavě.
Posedla ji zvědavost. Jak je moţné, ţe po osmdesáti letech apo
tolika nájemnících ji vidí zrovna rudooký upír? Proč ji nevidí ijeho
bráchové? Kdyţ Conrada ráno poutali, máchala rukama jako zběsilá
akřičela zplných plic. Dokonce na ně začala skákat, ale nemělo to
smysl, procházela jejich těly.
Je moţné, ţe ji viděl právě Conrad, protoţe má rudé oči?
Narovnala se apřeplula místnost od jedné modré stěny ke druhé.
Barva se vydatně loupala. Bratři bez váhání vybrali Conradovi
modrý pokoj, tu nejmuţnější místnost ze všech. Těţké závěsy byly
tmavě modré, těch pár kusů nábytku – kostra postele, noční stolek
akřeslo svysokou opěrkou ukrbu – bylo tmavých abytelných.
Čekala, ţe budou spát vrakvích, ale Conrada uloţili do klasické
postele včetně přikrývky apolštáře. Kromě toho věřila, ţe upírům
vadí inepřímé slunce, ţe by je spálilo, ale do místnosti směle
proudily sluneční paprsky abezostyšně osvětlovaly chomáče prachu.
Akdyţ vítr rozvlnil závěsy, mohlo slunce ještě dál. Dosahovalo
Conradovi aţ knohám.
Přetočil se na záda. Néomi si prohlíţela jeho vysokou, statnou
postavu. Rameny málem obsáhl celou šířku postele, nohy mu
dokonce přesahovaly přes okraj. Určitě měřil dva metry.
Vznesla se nad něj, natočila hlavu ase zájmem si ho prohlíţela.
Odhadovala, ţe mu je krátce po třicítce, ale vzhledem ktomu, ţe měl
celou tvář od bláta akrve, to přesněji určit nedokázala. Nervózně
polkla azkusila mu telekineticky nadzdvihnout horní ret. Napoprvé se
jí to nepodařilo aštípla ho do nosu, ale pak uţ to zvládla.
Okukovala mu zuby, vkontrastu se špinavou pokoţkou nápadně
bílé. Ne, nebylo pochyb, měl upíří tesáky. Přesně tak je popisovali
vjednom románu, který kdysi četla. Podobné viděla ivjednom upířím
filmu. Ten pár, co uní bydlel naposled, totiţ na takové filmy často
koukal.
Jak se znich stali upíři? Proměnili se? Anebo se tak narodili?
Zdola se nečekaně ozval hlasitý dunivý úder. Nejradši by se letěla
podívat, co to je, ale bála se, ţe by se Conrad mohl zrovna vzbudit.
 Bratři mezitím zabednili okna, na nichţ nebyly závěsy, přinesli
skládací ţidle, matrace apovlečení. Nezapomněli ani na moderní
ledničku. Ve velké koupelně opravili rozvod vody. Předtím dokonce
probudili elektřinu. Rozjeli ji tak rychle, aţ ţárovky asamotná světla
na stropě popraskaly azasypaly je skleněným deštěm.
Přemístila střepy zvězně. Audělala dobře, protoţe se konečně
začínal vrtět. Navíc byl zamotaný vpomačkané dece.
Roztrhaná košile se mu vyhrnula ještě výš aNéomi si všimla, ţe
mu nad páskem kalhot začíná tenká jizva. Kam aţ vedla? Mávla
rukou, aby košili odhrnula ještě výš. Jizva se táhla dál. Néomi se
kousla do rtu ausilovně mu rozepnula všechny knoflíky. Pak
odhrnula košili.
Jizva dosahovala téměř ksrdci. Vypadalo to, jako by mu někdo
zajel ostrou čepelí do břicha apak trhl rukou nahoru.
Súsilím odtrhla pohled od jizvy azačala si prohlíţet odhalenou
hruď. Oceňovala, jak je mohutný asilný. Vzhledem ktomu, ţe měl
ruce spoutané za zády, mu svaly hrály ivklidu. Tělo měl jako
zkamene abez jediného zbytečného gramu tuku.
Jakou má asi kůţi? napadlo ji. To se bohuţel nikdy nedozví…
Kalhoty se mu svezly tak nízko, ţe si mohla prohlédnout linii
černých chloupků, která vedla dolů od pupíku. Měla sto chutí
stáhnout mu kalhoty ještě níţ, ale odolala. Stěţí, ale odolala.
Dřív ji spíš přitahovali starší muţi, kteří byli pohlední vurčitém
jemném, kultivovaném stylu. Tenhle muţ byl naopak mladý hřebec.
Jak to, ţe se jí to tělo zjizvené bojem tolik líbí?
„Conrade, vstávej,“ vysoukala ze sebe. Mluvení ji zmáhalo
amívala při něm pocit, jako by se snaţila protáhnout velké zvuky
úzkou štěrbinou. „Dělej… vstávej.“ Nejradši by vyskočila na postel
azaječela mu do ucha. Anebo kdyby měla kbelík svodou –
Conrad prudce otevřel oči.

Probouzel se. Světlo ho do citlivých očí krutě píchalo. Do těla mu

vystřelovala bolest. Zatnul zuby, aby nesténal.
Uteč. Znovu začal bojovat spouty, jenţe ruce měl jako zolova.
Omámili ho. Vjel do něj vztek azase ho popadla nezkrotná touha
zabíjet.
 Jak dlouho byl mimo? Rozpomínal se, kde vlastně je. Vtom
velkém domě. Vevnitř byl stejně nevlídný jako zdálky. Kdyţ ho
poprvé spatřil zauta, na těle mu vyrazil pot. Bylo mu zněj zle.
Vdomě se vněm navíc vystupňoval pocit, ţe ho někdo sleduje.
Pořád cítil svrbění na krku.
Ztuhl. Nezahlédl… Zahlédl černé vlasy, které se mu mihly před
očima? Nějaká ţena se zatočila dokola. Ne, uţ nedokáţu rozpoznat,
co je realita aco iluze. Neţ ta ţena zmizela, zdálo se mu, ţe vytřeštila
modré oči údivem. Cítil vůni růţí avšiml si poodhaleného ramene –
štíhlého azvláštně bledého. Jenţe nikdo jiný ji neviděl.
Takţe nebyla, nemohla být skutečná.
Všechno, co viděl on, ale ostatní ne, povaţoval za podezřelé. Asi
mu skočila do vzpomínek od někoho jiného. Vypil krev někomu, kdo
ji za svého ţivota znal. Tipoval ji na něčí milenku.
Zapřel se do pout vší silou. Nic. Co se děje? Obyčejný kov by mu
neměl dělat potíţe. Ledaţe… Nechali ho vytvrdit od čarodějek.
Zatracení bratříčkové! Proč ho sem, sakra, přivlekli? Na takové
divné, zlověstné místo. Nevěděl jak ani proč. Na tom stejně
nezáleţelo, hlavně se musel dostat pryč.
Náhle ho do nosu udeřila vůně růţí. Nejsem tu sám. Nic neviděl,
ale cítil přítomnost někoho dalšího. Je to zase ta ţena? Byla tu
předtím? Samou nervozitou se začínal potit.
Ta zvláštní přítomnost se blíţila, byla jen pár centimetrů od něj…
Cítil na uchu teplý dech. Zavrtěl se avýhrůţně vycenil tesáky.
Potřeba zabíjet vněm nečekaně usnula.
Pocit něčí přítomnosti byl ještě silnější. Aještě…
Uucha zaslechl šeptání. Bohuţel těm slovům nerozuměl.
Pochopil, ţe ta slova od něj naléhavě něco chtějí. Zalil ho
prapodivný pocit. Připomínal mu touhu. Bál se, aby mu nevybuchla
hlava. Má něco udělat. „Coţe? Co?“ Nerozuměl… Nevěděl, co od
něj chtějí.
Nechtěl to vnímat. Nepřál si vnímat nic.
„Vidíííííííš mě?“ zašeptal ten tichý hlásek. Conrad trhl hlavou na
obě strany. Ne, nic neviděl.
Prudce se posadil. Měl pocit, jako by ho něco zasáhlo elektřinou.
 Conradovo tělo proplulo skrz její. Zalapala po dechu. Upír se
zachvěl.
Nejistě se postavil na roztřesené nohy. Byl zmatený. „Někdo tady
je, co?“ vyhrkl ochraptěle.
„Zachovej klid, Conrade,“ oslovil ho ten hlas pomalu.
Vočích se mu zablýsklo. „Ukaţ se!“ Opravdu jí odpovídá? Anebo
jen vnímá pocit, ţe není vmístnosti sám?
Conrad tlumeně zavrčel, opřel se zády ostěnu asnaţil se
roztrhnout pouta. Nešlo to, ale aspoň provlékl ruce pod nohama,
takţe měl spoutané ruce před tělem. Byl připravený na boj ato se mu
líbilo. Zrakem pozorně přejíţděl místnost. Byl odhodlaný zaútočit.
Néomi se vznesla nad něj amávla mu rukou před obličejem.
Zaskočeně zamrkal, podíval se doprava adoleva. Néomi se zamračila
apíchla ho ukazováčkem do oka. Projela jeho hlavou na druhou
stranu.
Tentokrát ani nemrkl.
Trhla sebou aucukla, jako by ji odstrčil. Ne, nevidí mě. Dolehlo
na ni nečekané zklamání.
Krásná ţena? Nesmysl, ten šílenec jen ţvanil. Prostě se chytila
stébla jako zoufalý tonoucí. Byla zoufalá.
Velká radost znočního objevu ji na tak kruté překvapení rozhodně
nepřipravila. Vposlední marné snaze mu zamávala před očima –
Vystartoval acvakl zuby. Ten zvuk připomínal past na medvěda.
Vyděšeně vyjekla, zapřela ruce před sebe aodstrčila ho. To nečekal
apřistál aţ vkřesle ukrbu. Křeslo setrvačností pokračovalo dál
anarazilo do stěny, převrátilo se arozpadlo se na kousky. Ze sedáku
začaly létat chomáčky vycpávky.
Snaţil se ze sebe setřást zbytky křesla. Něco zařval cizí řečí.
Nejspíš klel. Na druhou stranu se zdálo, ţe ho násilí přitahuje,
přinejmenším ţe je na ně zvyklý.
„Conrade… počkej!“ vyjekla. Kde jsou jeho bratři? Kde mají tu
stříkačku? Všichni tři neustále pro něco chodili, ale vţdycky se brzy
vrátili.
Vydrápal se do stoje azačal ničit stěny. Vztekle do nich mlátil
rukama vpoutech. Vkřehké omítce po jeho zásazích zůstávaly díry.
„Přestaň mi ničit dům!“
 Nepřestal. Místo toho popadl náčiní ukrbu amáchal jím na
všechny strany. Spohrabáčem udeřil do samotného krbu stakovou
silou, aţ zůstal vězet vcihle. Zuřivým pohledem spočinul na
bezbranném nočním stolku. „Ani okrok dál,“ zavelela Néomi.
Conrad vystartoval. Néomi ho bez váhání smetla amrštila jím
ostrop. Conrad nevěřícně zavřel oči, pak je otevřel. Nechápal, co se
sním děje.
Znovu vyskočil na nohy azačal se sní prát. Měl obrovskou sílu
aNéomi nakonec nezbylo nic jiného neţ ho pustit. Opět přistál tváří
na zemi. Znovu vstal. Po čele mu stékala krev, razila si cestičku
podél nosu.
Ne, ublíţit mu nechtěla! „Dieu, je regrette!“
„Conrade!“ zařval Nikolaj zpřízemí. Za několik vteřin stanul ve
dveřích. Zmateně přejel pohledem tu spoušť. „Sakra, co to tady –“
Otázku nedopověděl, protoţe se Conrad rozmáchl apraštil ho
loktem. Byla to rána jako zděla. Nikolaj doslova vyletěl zmístnosti,
překotil se přes zábradlí na galerii aspadl do přízemí.
Conrad se rozběhl na galerii avyděšená Néomi za ním. Upír byl
pořád nadpřirozeně rychlý, přesto byl pomalejší neţ předchozí den.
Ato uţ neměl spoutané kotníky. Docházely mu síly.
Nikolaj se škrábal do stoje. Sebastian uţ vybíhal po schodech,
paţe roztaţené. Conrad se nedal, popadl zábradlí apřeskočil ho.
Vpřízemí nezaváhal ani na vteřinu apádil ke dveřím. Na poslední
chvíli se mu do cesty postavil Murdoch.
„Conrade, nemůţeš ven!“ varoval ho Sebastian. „Svítí slunce!“
Co by se mu na slunci stalo?
Conrad si nenechal říct aprudce do Murdocha vrazil. Přišpendlil
ho zády kmahagonovým vstupním dveřím. Dveře ten nápor
nevydrţely, povolily vpantech askácely se na verandu.
Těsně předtím, neţ se ocitli na dopoledním slunci, se Murdoch
přemístil pod ochrannou stříšku verandy. Conrad šel dál. Měla by ho
zastavit?
Nikolaj vyrazil za ním, ale Sebastian ho popadl za cíp košile
astrhl ho zpátky do stínu. „Neboj, daleko se nedostane,“ uklidňoval
bratra.
 Néomi se postavila vedle nich. Ze zvyku si zaclonila oči před
sluncem. Všichni čtyři sledovali Conrada, jak utíká po příjezdové
cestě. Nechtěla jsem sním takhle mávat. Musel ztoho být pěkně
vyjevený.
„Slunce ho spálí,“ hlesl Nikolaj smutně.
Murdoch si také zaclonil oči. „Aspoň se poučí.“

Slunce ho pálilo do očí tak silně, jako by mu do nich někdo nalil

kyselinu. Bojuj. Močál je hned za touhle cestou, pak stačí přeběhnout
silnici abude to. Uţ teď cítil stojatou vodu.
Kůţe ho začínala pálit. Zatnul zuby, aby tu bolest vydrţel.
Močál je hned za silnicí. Zvládne to, schová se tam do stínu. Kůţe
mu hořela.
Blíţil se na konec příjezdové cesty. Bolest ho začínala zmáhat.
Kjakémukoli úkrytu měl daleko. Neuměl bojovat proti někomu, koho
nevidí, byl zvyklý na to, ţe cílem boje bylo vysát oběti. Místo toho
se kolem něj rozléhal hlas bez těla.
Uţ tam skoro je. Kůţe hoří… hoří…
Najednou se mu před očima zatmělo. Nějaká síla ho strčila do
prsou. Spadl na zadek. Po chvilce otevřel oči aúdivem je vytřeštil.
Zase byl mezi těmi modrými, napůl oloupanými stěnami. Vztekle
zařval. Nerozuměl tomu.
Tohle uţ přece zaţil! Vţdyť je… sakra, je ve stejné místnosti
jako předtím!
Klekl si azačal hlavou mlátit ostěnu. Bouchal abouchal, dokud
mu do paţe znovu nezajela jehla.
 4

S pacientem se něco děje. Néomi si za poslední týden všimla, ţe

mu vrudých očích začíná probleskovat něco jako poznání. Prázdný
pohled den za dnem ustupoval.
Nikdo to nemohl vědět lépe neţ ona, protoţe od okamţiku, kdy
se prapodivným způsobem vrátil do pokoje, ho téměř bez ustání
pozorovala. Do svého pokoje, tajné místnosti vpřízemí, se uchylovala
málokdy. Byla uněj iteď, kdyţ leţel vposteli azhluboka oddychoval.
Vznášela se unohou postele.
Po nečekaném návratu běsnil jako zvíře. Mlátil hlavou ozeď, jako
by vsobě chtěl něco otupit. Na vlasy se mu sypala omítka, lepila se
mu na zkrvavené tváře. Bratři ho znovu spoutali, dokonce ho řetězy
přivázali kposteli. Dali mu injekci, takţe byl znovu bez sebe.
Hlubokým chraptivým hlasem mumlal cosi vcizí řeči.
Upřímně řečeno taky byla vyvedená zmíry. Vjednu chvíli ho
sledovala, jak utíká pryč, ave druhé řval vmodrém pokoji jako zvíře.
Uvědomovala si, ţe uţ není jediným vězněm vdomě. Čarodějnice
skutečně očarovaly hranice pozemku. Dokud bude mít Conrad
řetězy, zElancourtu se nedostane. Kvůli řetězům se taky nemohl
teleportovat neboli přemisťovat, jak tomu upíři říkali.
Néomi nedokázala přesně určit, kdy uněj vycítila změnu. Kdyţ na
něj bratři mluvili, sice mumlal něco nesrozumitelného, ale Néomi
měla dojem, ţe moc dobře ví, co říká. Moţná ne vţdycky, ale
většinou.
Někdy na ni působil dojmem, jako by se snaţil prosít spousty
myšlenek ajednu vybrat, proto mu řeč činila tak velké obtíţe. Někdy
dokonce mluvil jiným přízvukem…
Vtakových chvílích sebou zmítal, převracel hlavu sem atam.
Podle všeho proţíval kruté noční můry. Občas se mu vysunuly
tesáky, svíjel se, napínal svaly tak intenzivně, aţ se mu řetězy
zařezávaly do kůţe. Zamračila se. Ty chvíle neměla ráda.
Uvědomovala si, ţe by ji měl naprosto vším odrazovat, ale nějak
to nešlo. Ničil jí dům. Byl vrah. Proţíval záchvěvy hrubého násilí.
Byl špinavý. Tvář měl totiţ pořád od bláta, krve aomítky. Vlasy měl
zacuchané do dredů. Kůţi měl spálenou, vytvořily se mu na ní
skvrny. Potrhané oblečení bylo na uhel. Kdyţ se mu Sebastian snaţil
omýt tvář, Conrad po něm vyjel tesáky tak prudce, ţe bratrovi málem
uhryzl prsty.
Néomi si uvědomovala, ţe by Conrada měla nenávidět. Tak proč
ji ten velký chlap spříšernými sny tolik přitahuje?
Bylo to proto, ţe ion věděl, jaké to je, kdyţ člověka někdo
zavraţdí? Moţná svou vraţdu proţíval stále znovu.
Nebo jí ho bylo líto, protoţe přišel oduši? Potřeboval zachránit?
Zvláštní. Muţi, kteří volali po spáse, ji nikdy nepřitahovali.
Odjakţiva si říkala, ţe pro ty je na světě dost jiných ţen, takţe –
Conrad sebou trhl aotevřel oči. Oči mu zely prázdnotou. Začal se
natahovat na všechny strany. Nakonec otevřel ústa azanořil tesáky do
vlastní paţe. Svraštil čelo apomalu pil. Vypadal, jako by se
potřeboval uklidnit.
Srdce jí při tom pohledu tálo. „Merde,“ zašeptala.
Conrad krátce, ale naštvaně zavrčel. Sedla si vedle něj na postel.
„Nech toho, upíre,“ oslovila ho konejšivě atelekinetickým pohybem
mu odhrnula vlasy zčela. „Hlavně klid.“ Conrad ztuhl. Váhavě
vynořil tesáky zpaţe, lehl si azavřel oči, jako by ho její hlas skutečně
ukonejšil…
Bratři se sním snaţili mluvit kaţdou noc. Byli uněj aţ do svítání.
Néomi tam byla snimi. Vznášela se pod stropem aposlouchala.
Bavilo ji snimi být asoučasně jejich prostřednictvím poznávala
spoustu dalších bytostí.
Upíři pocházeli zEstonska, pobaltské země na hranicích
sRuskem. Tím se vysvětloval jejich přízvuk. Muţi ze severských
končin. Upíry se stali aţ později vţivotě, před třemi sty lety. Předtím
bojovali ve Velké severní válce proti Rusku. Pocházeli zbohaté
aváţené rodiny, ve vojsku zastávali vysoké postavení. Estonská
armáda se nakonec začala hroutit. Tehdy zasáhli azískali nad ní
velení. Kaţdý bratr měl na starosti část vojska avedl obranné taţení.
Celé vojsko vedl nejstarší bratr, Nikolaj.
Néomi nejdřív pobývala uConrada vnaději, ţe ji uvidí. Potom se
jí od něj nechtělo, protoţe ji ten pomatený upír začal zajímat.
Jeho minulost jí připomínala nedokončenou skládanku. Získávala
další adalší dílky, ale netušila, kam patří. Narodil se vurozené rodině,
pak se stal vojákem anakonec začal vyuţívat svých zkušeností zboje
ataké své upíří síly ktomu, aby zabíjel. Chtěl zabít vlastní bratry, aby
se jim pomstil za něco, co jí zatím nebylo jasné.
Celá staletí ţil sám, nikoho neměl.
Jeho minulost byla úplně jiná neţ její – ona tancovala, smála se,
uţívala si zábavy. Kaţdý byl úplně jiný. Neměli nic společného.
Skaţdou novou informací přicházely další adalší otázky. Podle
všeho byl neuvěřitelně silný, takţe nechápala, co se mu mohlo stát.
Co ho zlomilo? Také jí nešlo do hlavy, jak je moţné, ţe nevylézá
zpostele. Copak upíři nemají ţádné tělesné funkce?
Kaţdou noc mu přinášeli termosku zté nové lednice. Néomi víc
neţ tušila, co vní je. Zato netušila, kde tu věc berou. Conrad navíc
odmítal pít, takţe byla otázka času, kdy začne hladovět.
Pozorovala ho víc hodin, neţ by dokázala spočítat. Celou dobu
spal. Nešlo jí do hlavy, ţe ani jednou neměl erekci. Myslela si, ţe to
je umuţů ve spánku běţná věc.
Naopak sţeleznou pravidelností otevřel oči kaţdý den při západu
slunce. Vzápětí se vpřízemí objevili jeho bratři.
Néomi se přenesla mezi dveře. Napůl byla vpokoji anapůl na
chodbě. Slyšela, jak si bratři dole povídají, ale moc jim nerozuměla.
Podle toho, jak se choval Conrad, je slyšel ipřes zavřené dveře.
„Kdyţ ho vidím vtomhle stavu,“ spustil Sebastian, „začíná mi
docházet, proč se nikdo zpadlých upírů nezbavil závislosti na krvi.“
„Jenţe nikdo předtím neměl kdispozici to, co my,“ ohradil se
Nikolaj. „Dohodli jsme se, ţe mu dáme měsíc. Kdyţ na něm pak
neuvidíme ţádné známky zlepšení, uděláme to, co budeme muset.“
Conrad je napjatě poslouchal. Co mu asi běţí hlavou? napadlo
Néomi.
 „To jsem si taky myslel, Nikolaji, ale kdyţ jsem ho uviděl…
Moţná by bylo nejlepší, kdybychom ho toho trápení zbavili
rovnou.“Opravdu se Conrad trápí?
Conrad zatnul čelisti anasadil neproniknutelný výraz. Současně
svraštil obočí, jako by nad tím, očem se bratři bavili, přemýšlel ion.
Útrpně zavřel oči. Néomi se sevřelo srdce.
Ano, trápí se. Amoc dobře si to uvědomuje, není šílený.

Trápení? Co vy otom víte, chytráci? Conrad zavrtěl hlavou, jako

by chtěl tu myšlenku setřást.
Kbratrům se přidal Murdoch alíčil jim, co se dozvěděl opadlých
upírech, tedy otěch, kteří zabíjejí své oběti tím, ţe jim vysají všechnu
krev. „Rozčilují je jakékoli hlasité zvuky, tedy kromě jejich vlastního
řevu atak. Taky nemají rádi prudké pohyby, protoţe na ně
automaticky reagují jako na útok. Záměr vté chvíli neberou vpotaz.
Kdyţ je zaskočíte nepřipravené, počítejte stím, ţe po vás půjdou.
Jakmile totiţ mají pocit, ţe jsou vněčem zranitelní, vjede do nich
vztek.“
„Nechtěl bys nám spíš vypočítat, co je nerozčiluje?“ zeptal se
Sebastian.
Prakticky nic, pomyslel si Conrad. Murdoch se kněmu přidal:
„To byste spočítali na prstech jedné ruky.“
Conrad se uzavřel do sebe, přestal je vnímat. Přemítal nad tou
záhadnou bytostí.
Nabízely se tři moţnosti. Buď je to výplod jeho narušené paměti,
halucinace, nebo duch. Sprvními dvěma variantami měl třísetletou
zkušenost. Sduchem se ještě nesetkal. První dvě moţnosti by
pocházely zjeho popletené mysli. Ducha by si nevymyslel ani
nevyblouznil.
Uţ nevím, co je skutečné aco se mi zdá. Ta bytost sním trávila
prakticky všechen čas, nehnula se zpokoje. Stále ji vídal, ikdyţ ne
tak ostře jako hned ten první den. Vnímal ji jako matně zářivý obrys.
Ale vţdycky vycítil její přítomnost. Dokonce iteď zase cítí ty růţe.
Kdykoli ta bytost přijde, vrátí se mu jasná mysl. Nechápal, jak to
můţe souviset, ale kaţdopádně se mu líbilo, ţe někdy uvaţuje
souvisle.
 Záhada. Jak by mohl výplod jeho mysli rozjasňovat jeho mysl?
Jak přemítal opůvodu té bytosti, napadlo ho, ţe konečně dokáţe
souvisle uvaţovat. To byla velká změna.
Moţná mu ty injekce pomáhají.
Na to ráno, kdy se snaţil utéct, si moc nevzpomínal. Přesto byl
přesvědčený otom, ţe se ho ta bytost snaţila svléct anejspíš ho
ipolíbit – apak jím začala smýkat po pokoji.
Od té doby po něm nevystartovala. Obvykle se drţela uokna, ale
nezřídka cítil její přítomnost vnohách postele. Ztoho býval nervózní.
Celé roky ţil spocitem, ţe ho pozoruje cosi neviditelného – ateď
by se to mohlo uskutečnit.
Přesně tak. Tajemné bytosti totiţ vídá den co den, takţe není
důvod myslet si, ţe by tahle bytost měla být vněčem jiná. Protoţe
voní? Protoţe si poprvé vţivotě přeje, aby se halucinace stala
realitou?
Věděl, ţe mezi tím, kdyţ člověk trpí halucinacemi akdyţ se snimi
začne paktovat, je určitá hranice. Tváří vtvář halucinacím se dá nějak
ţít, ale jakmile se snimi člověk začne bratříčkovat, je ztracený.
Posledních sto let se drţel zdravého rozumu pouze špičkami
prstů. Docházely mu síly. Akdyby připustil, ţe ji opravdu vidí,
moţná by ho ty prsty neudrţely azřítil by se neznámo kam. Toho se
bál ze všeho nejvíc.
Přesto jí měl plnou hlavu. Pokud ta bytost existuje, je duch.
Pokud věděl, tak duchové vznikají po násilné smrti nebo po vraţdě.
Jak tedy umřela? Kdy? Taky ho vidí? Měla modré oči adlouhé vlasy.
Jak vypadá celá?
Jak to, ţe oní dokáţu uvaţovat rozumně?
Hlasy bratrů se blíţily. Šli za ním. Nepřál si to. Bytost se totiţ po
západu sluce vyjasňovala, viděl ji lépe. Jenţe pak vţdycky přišli
bratři, aona zmizela. Napadlo ho, ţe ta nová ţárovka na stropě, bez
krytu, je moc ostrá. Nepřirozené světlo ji schovává. Ve tmě by ji
naopak viděl lépe.
Postupně mu docházelo, ţe tu hned první den neviděl tu bytost při
blescích, ale vtemných přestávkách mezi nimi.
Blíţil se soumrak. Kdyby se bratři zdrţeli, konečně by měl šanci
pořádně si ji prohlédnout. Strašně moc si to přál. Ruce měl jako vţdy
spoutané za zády, ale itak je vnapjatém očekávání střídavě zatínal
vpěst apovoloval.
 5

„Představuju si to, nebo je mu podstatně líp?“ zeptal se Nikolaj,

kdyţ se všichni tři bratři přemístili do pokoje ke Conradovi.
„No, nevypadá tak… zmateně,“ přikývl Sebastian.
Conrad, jako by jim chtěl dokázat, ţe se pletou, zabloudil
pohledem koknu azačal mumlat něco nesrozumitelného. Néomi té
řeči vůbec nerozuměla.
„Co kdyby sis sním promluvil osamotě?“ navrhl Murdoch.
Nikolaj přikývl aMurdoch se Sebastianem zmizeli.
Nikolaj poloţil termosku na noční stolek, přitáhl si skládací ţidli
aotočil ji tak, aby se předloktími mohl opřít oopěradlo. Néomi se
moc líbilo, kdyţ tak muţi sedávali. „Kdes teď byl, brácho?“ oslovil
Conrada potichu.
Brácho. Stále ji překvapovalo, ţe Conrad patří do jejich rodiny.
Sebastian byl odhodlaný asvědomitý, Murdoch tichý azáhadný
aNikolaj byl autoritativní jako ten generál, jímţ býval. Naopak
šílenec byl agresivní apřipadal jí jako prostopášník, rváč abuřič.
„Co ode mě chcete?“ zavrčel Conrad. „Proč jste mě nezabili?“
Nikolaje viditelně zaskočilo, ţe sním bratr mluví. „To jsme nikdy
neměli vplánu,“ odpověděl.
„A co jste měli vplánu? Zfetovat avyhladovět mě?“
Nikolaj byl vmţiku na nohou apodával bratrovi termosku. „Mám
pro tebe krev, napiješ se?“ Na bratrovu reakci nečekal, odšrouboval
víčko ado kelímku začal nalévat krev.
Néomi si prohlíţela hustou tmavou tekutinu. Krev při nalévání
vydávala odporné zvuky. Néomi se chtělo zvracet. Jen netušila, jestli
jako duch můţe.
„Ty mi dáváš krev?“ rýpl si Conrad. „To uţ jsem jednou zaţil.“
Nikolaj ztuhl, ale ovládl se apřiloţil mu kelímek kústům.
 Konečně piju. Krev. Conrad se poslušně napil. Měl hlad.
Budu zvracet –
Najednou natočil tvář kNikolajovi aplivl mu krev do tváře.
Zlověstně se rozesmál. Vočích se mu objevila hluboká nenávist.
Néomi se lekla. Něco tak strašného podle ní mohla vyřešit jedině
smrt.
Nikolaj si otřel tvář do lemu košile. Dopřál si pár vteřin na to, aby
se uklidnil anačerpal další dávku trpělivosti. Néomi ho bylo líto.
Pochopila, ţe musí bratra velmi milovat, jinak by mu takové chování
netrpěl. Stejně jí Nikolaj nepřipadal jako tvor, který umí velkoryse
odpouštět.
Néomi se samozřejmě neobtěţovala anetajila se svým odporem.
Conrad kní zabloudil pohledem anajednou se něco změnilo. Zarazila
se. Od té chvíle byl totiţ jako na trní. Za chvíli se znovu zadíval
koknu, kde se vznášela.
„Nic jiného neţ balenou krev nedostaneš,“ oznámil mu Nikolaj.
„Nechceš, nepij. Rozhodni se sám.“
Conrad po něm sekl zlým pohledem. „Jsem lovec apiju ze zdroje,
který si sám ulovím. Na rozdíl od vás, zrádců,“ vyštěkl. „Moc dobře
vím, ţe mě schováváte před svým králem. Před tím Rusem. Za tohle
by vám nechal setnout hlavu, ikdybys byl jeho nejoblíbenější
generál.“
„Moţná. Koukám, ţe víš, jaké riziko podstupujeme.“
„Proč?“
„Protoţe ti chceme pomoct –“
„Jako posledně, co?“ zařval Conrad avzepjal se vřetězech. Silné
svaly se mu napnuly jako struny.
Nikolaj nehnul brvou. „Chceme ti pomoct, abys překonal lačnění
po krvi.“
„To se nikdy nestane,“ odsekl Conrad avysunul tesáky. „Nic se
nedá vrátit, ity oči budu mít navţdycky rudé.“
„Nemusíš. Kdybych ti pustil ţilou anechal ti ztěla odtéct všechnu
krev, odbarvily by se. Bohuţel bys přišel iovšechnu sílu. Jenţe ty
nemyslíš na nic jiného neţ na zabíjení.“
„Já tohle všechno vím!“
 „Opravdu? Takţe víš ito, ţe se můţeš naučit ovládat všechny ty
vzpomínky, kdyţ nebudeš přidávat další?“ Conrad po něm sekl
překvapeným pohledem. „My víme, ţe vstřebáváš vzpomínky svých
obětí společně sjejich krví. Oslabují tě. Vtomhle stavu nejspíš
nedokáţeš odlišit svoje vzpomínky avzpomínky svých obětí. Proto
máš pořád halucinace amíváš pocit, jako by ti kaţdou chvíli měla
prasknout hlava.“
Co tím myslel? Conrad je nemocný? Takţe jeho šílenství má
racionální vysvětlení?
„Co kdybys mohl vzpomínky těch druhých zastavit apak zase
pustit? Bylo by to pouze na tobě,“ pokračoval Nikolaj. „Byl bys
spokojenější, kdyby tě ty vzpomínky pořád netrýznily? Kdyţ se nám
podaří stabilizovat tvůj stav, ty se pro změnu můţeš naučit zacházet
snimi tak, aby tě nemučily.“
Conrad vztekle zavrtěl hlavou. „Chci krev ze ţíly, ţádnou jinou –
“
„No aprávě proto ti chceme pomoct, abys konečně našel nevěstu.
Nic jiného tě nepřesvědčí, abys změnil názor.“
Nevěstu? Kvůli sexuálním potřebám?
„Co budete dělat smojí touhou zabíjet?“ vyštěkl Conrad. „Tu si
hýčkám… Nejradši bych tě hned oddělal.“
„Jedna věc ti pomůţe překonat lačnění po krvi azase jiná věc je
silnější neţ touha zabíjet. Neboj se, včas ji poznáš.“
„Co to jako má být?“ zasyčel Conrad.
„Aţ se objeví, poznáš ji,“ odpovídal Nikolaj trpělivě.
Conrad se znovu zadíval koknu. „Co mi to pícháte?“ Někdy ho
samotného překvapovalo, ţe jeho slova dávají smysl. Podle toho
soudil, ţe je šílený pěkně dlouho.
„Ten roztok nám sehnala jedna jasnovidka od čarodějnic. Je to
sedativum. Sice tě tělesně oslabuje, ale nemělo by tě úplně vyřadit
zprovozu.“
Conrad se znovu podíval na bratra. „Na to nemáte právo!“ zařval.
„Děláme to, co povaţujeme za nejlepší,“ odpověděl Nikolaj
odměřeně. „Byl jsi azase můţeš být správný chlap.“
„Já achlap? Nesmysl!“ Zaskřípal zuby. „Jsem vrah, nic víc anic
míň.“
 „Většina Lorů si myslí, ţe jsi vháji. Předpokládají, ţe nemáme na
výběr amusíme tě zabít. Stím nesouhlasím. Klidně si ode mě vezmi
krev, Conrade. Ty se ztohohle jednou dostaneš, věř tomu,“ slíbil
bratrovi. Šedé oči se mu zbarvily do černa, jako by ho zahltily
emoce. Néomi sice netušila, co se dřív stalo, ale rázem pochopila, ţe
Nikolaj svého mladšího bratra upřímně miluje. „Máme spoustu
moţností. Ořadě znich nemáš ani tušení.“
Nikolajova slova Conrada zmátla. Byla tajemná asebevědomá
zároveň. „Jak dlouho mi chcete dávat ty injekce avěznit mě tu?“
zeptal se.
„Měsíc. Musíme zajistit, abys celý měsíc nikoho nezabil. Kdyţ se
pak nic nezmění, budeme muset… přehodnotit další postup.“
Conrad si povzdychl. „Tolik času nemám.“
„Jak to? Co tím myslíš?“
Conrad neodpověděl anechal se odvést novým přívalem
myšlenek. Opět pohledem rudých očí zabloudil kní. Néomi by klidně
přísahala, ţe začal pozorovat kaţdý její pohyb. Přenesla se ke
křesílku uokna aposadila se. Conrad pořád koukal na místo, kde byla
předtím.
Nikolaj pochopil, ţe se dál sConradem nedostane. Smutně svěsil
hlavu. Vycítila to iNéomi. Nikolaj místo rozloučení jen kývl bradou
apřemístil se. Za několik vteřin ho vystřídal Murdoch.
Ten si pro změnu ţidli otočil, posadil se alokty se zapřel okolena.
„Víš, Cone, moc jsi nám chyběl,“ spustil tiše. Na Néomi působil
opatrným dojmem, jako by se vydával na těţkou cestu anevěděl, co
si od ní má slibovat. Tvářil se nejistě.
„Je mi jasné, ţe za to, co jsme ti provedli, mě iNikolaje
nenávidíš,“ pokračoval. „Ale my to nemůţeme vzít zpátky.“
Co mu udělali? Ty naráţky, to napětí, ta nevyřčená slova –
Néomi ztoho byla uvytrţení, fascinovalo ji to.
„Chci ti říct jedno, Conrade. Ikdyţ se knám budeš chovat
sebehůř, Nikolaj se nevzdá. Nejdřív vyzkouší všechny moţnosti, stím
počítej.“
Conrad se usmál. Odhalil zuby od krve avysunuté tesáky. Tak
hrozivý úsměv ještě nikdy neviděla. Zachvěla se. Conrad pokračoval:
„V tom případě mu rovnou začni vysvětlovat, ţe na mě opravdu nic
fungovat nebude,“ doporučil bratrovi.
 6

Sakra, kdy sem vlezlo to zpropadené slunce? Murdoch se zadíval

na okraj stínu. Za poslední půlminutu se nepohnul. Pak se znovu
zadíval na bratrův zničený výraz.
„Cone, Nikolaje nikdo nepřesvědčí, aby to stebou vzdal. Navíc to
ani nechce udělat,“ podotkl. „Zkus snámi spolupracovat auvidíš, ţe
ţivot bude zase fajn.“
Murdoch se od té doby, co přestal být člověkem, vmnohém
změnil. Dřív býval lehkomyslný, ţeny ho obletovaly ajeho
samotného nezajímalo nic jiného, neţ kde se kolem něj mihla ţenská
sukně.
Já měl plnou hlavu starostí, na ţeny jsem neměl čas astejně jsem
jim ničím neimponoval.
„Vyprávěj mi, cos těch tři sta let dělal. Od té noci, co jsi zemřel
aznovu povstal, jsem tě neviděl ani jednou.“
Conrad na ten den hrozně nerad vzpomínal. Smečem vruce
společně se Sebastianem bránili jejich čtyři sestry. Všechny byly
váţně nemocné. Nemocný byl iotec. Zaútočili na ně agresivní ruští
vojáci. Plenili, co jim přišlo pod ruku.
Byli dva proti jednomu praporu, neměli nejmenší šanci. Nikolaj
aMurdoch po návratu našli doma pět mrtvých členů rodiny adva
smrtelně zraněné bratry. Ţivot znich rychle vyprchával.
Conrad byl vbezvědomí, akdyţ mu Nikolaj kápl do krku upíří
krev, nemohl se bránit. Probudil se vtěle příšery.
Ani Sebastian se nechtěl proměnit, ale na rozdíl od něj měl víc
rozumu astou zradou se přece jen nějak vyrovnal. Proměnil jsem se
přesně vto, co jsem nenáviděl aco jsem měl ničit…
 „Nechceš otom mluvit?“ zeptal se Murdoch. „Jestli je to tvoje
přání, tak se sbalím apůjdu si vlastní cestou. Uţ mi dochází, jaký jsi
byl –“
„Jaký jsem. Pořád jsem nájemný vrah.“
„Podívej se na sebe,“ houkl na něj Murdoch podráţděně. „Kdo by
si někoho takového najímal?“
Conrad zrudl aţ po kořínky vlasů. „Jdi kčertu, Murdochu.“ Bratr
se kněmu choval jako ktrosce. Jemu samotnému to sice bylo
ukradené, ale nechtěl, aby si to oněm myslela ita ţena. Ta
neskutečná. Ta, kterou brzy uvidím.
Slunce mělo co nevidět zapadnout. Conrad napjatě čekal. Obraz
se zakomíhal vposledních paprscích dne. Pak uţ začal nabývat
zřetelnějších obrysů.
„Jak myslíš,“ povzdychl si Murdoch avstal. „Vím, ţe se nám
můţeš vzpouzet. Jo, nenávidíš nás aje to odporné, co jsme udělali.
Ale radím ti, dobře si rozmysli, jestli proti nám půjdeš jenom kvůli
své pýše atvrdohlavosti.“ Pousmál se. Conrad vtom úsměvu poznal
starého dobrého Murdocha. „Co to plácám? Kdybys nebyl pyšný
atvrdohlavý, nebyl bys Conrad Wroth.“ Abyl pryč.
Zanedlouho ho vystřídal Sebastian. Rozsvítil stropní světlo,
vlastně ţárovku. Obraz vmţiku zmizel.
„Zhasni!“
„Coţe? Proč?“
„Bolí mě oči. Dělej, zhasni!“
Sebastian pokrčil rameny azhasl světlo. Posadil se adlouhé nohy
natáhl před sebe. „Chápu, ţe jsi naštvaný na Nikolaje aMurdocha,“
spustil odměřeně. „Taky jsem je nenáviděl, to víš sám. Trvalo to
hrozně dlouho, pořád jsem se jim chtěl pomstít. Ale věř, ţe ţivot zase
můţe být fajn. Dokonce lepší neţ předtím.“
„To soudíš podle sebe? Na mém ţivotě není nic špatného.“Je na
něm špatné úplně všechno… Kdy ji konečně uvidím?
„Bezva, takţe oto víc si ho uţiješ se svou nevěstou,“ pokračoval
Sebastian bodře. „Dá tě do latě aty se konečně uklidníš. Ijá toho měl
plné kecky, neţ jsem potkal tu svoji. Jeden den jsem neměl nic, ani
domov, kamarády, rodinu. Hned jak mi došlo, ţe ta ţena je moje
nevěsta, bliklo mi světýlko naděje. Auţ nikdy nezhaslo.“
 Sebastian se tvářil spokojeně, zasněně se usmíval. Fuj. „Těším se,
aţ Kaderin poznáš. Představím ti ji, aţ ti bude trochu líp.“
Všichni se chovají, jako by stím vyléčením nabeton počítali.
Takový nesmysl! Kdyby existovala cesta ven ztoho nekonečného
lačnění po krvi, věděl by oní. Pro něj není návratu. Uţ nikdy.
Bratrova sebejistota ho ale přece jen nalomila.
„Kaderin měla… no, jak to říct… Na to, ţe je valkýra, má bohaté
zkušenosti spadlými upíry.“
„Myslíš Kaderin Odměřenou?“ zeptal se Conrad apokýval
hlavou. „Je to neúprosná vraţedkyně. Říká se oní, ţe svým obětem
zutnuté hlavy vyrve tesáky anavléká je na provázek jako trofeje. To
fakt zní jako klid sám, Bastiane.“
Venku se setmělo zase okousek víc… Za ţenou se zjevilo
mihotavé světlo azvýraznilo její obrysy. Stále však nebyly ostré,
dokázal rozpoznat pouze siluetu. Úţasem otevřel pusu. Rozpoznal
totiţ bujné poprsí.
Sebastian znovu pokrčil rameny. „Je to tak, Kaderin má spadlými
upíry spoustu zkušeností. Pro mě to znamená, ţe my dva bojujeme na
stejné straně. Kdo ví, třeba se tvojí nevěstou taky stane valkýra.“
Tma se prohlubuje. Valkýry byly prapodivná stvoření. Vzhledem
připomínaly nadpřirozené bytosti. Jejich drobná těla měla vpoměru
kvelikosti nepřiměřeně hodně síly. Kdykoli se objevila příleţitost
vyrazit do boje nebo vytáhnout do války, neváhaly ani vteřinu.
Kdyby se měla jeho nevěstou stát valkýra, rozhodně by se nebránil.
Uţ je úplná tma.
Tady je.
Její obraz se sice mihotal abyl jen černobílý jako stařičký
televizní film, přesto dokázal rozpoznat, jaké má šaty, viděl odhalené
paţe iramena. Seděla na parapetu, bokem se natočila koknu aopřela
si hlavu ookenní tabulku. Najednou se na jejím obrazu začínaly
rozehrávat barvy. Conrad jasně viděl, ţe má sytě červené nehty,
drahokamy na náhrdelníku išňůrky na ţivůtku.
Co to má ve vlasech? Rudé okvětní lístky růţí?
Čím víc se snaţil rozeznávat jednotlivé detaily, tím víc se mu ta
ţena… líbila.
 Postavou byla drobná, ale měla bujné poprsí. Ruce za zády sevřel
vpěsti. Tesáky mu trnuly, jak by je nejradši zanořil do toho svůdného
masíčka. Od ţeny ještě nikdy nepil – proč vlastně?
Nehty se jí leskly, prohlíţel si izářivé šňůrky, kterými měla
upevněné střevíčky. Šňůrky byly neobvykle dlouhé aměla jimi
ovázané nohy do půli lýtek. Rozparek sukně také odhaloval mnohé.
Táhl se tak vysoko, ţe Conrad viděl její podvazky.
Tázavě zdvihl obočí. Jako upír, který dosud nepotkal svou
nevěstu, zatím neměl sexuální zkušenosti ani potřeby. Jak to, ţe ho
tak zaujala její prsa ipodvazky? Těm věcem by neměl věnovat víc
pozornosti neţ obyčejnému jídlu.
Jenţe ono to tak nebylo.
Konečně spatřil ijejí tvář. Málem zaklel. Ne, hned tu první noc se
nespletl, nebyl pomatený.
Tušil jsem, ţe je krásná, víc neţ krásná. Úsečně se zasmál.
Představoval si všechno moţné, ale realita jeho očekávání zcela
předčila.
Velké modré oči představovaly další prvek, který narušoval
černobílý obraz. Měla malý drzý nosík ajemnou, téměř aţ průsvitnou
pleť. Obdivoval světlé, plné rty. Fascinoval ho zvlášť ten spodní,
plnější.
Jako by vycítila, ţe si ji prohlíţí. Podívala se na něj apomalu
vstala. Taková ladnost! Conrad se zatvářil jakoby nic, ale koutkem
oka ji pozorně sledoval dál.
Zaskočeně uklonila hlavu. Prohlíţí si mě? Vidí ve tmě?
Ne, není skutečná. Mezi halucinacemi atím, kdy ho zcela
zahlcovaly, byla určitá hranice. Nesmím ji překročit. Nesmím!
Vydala se kněmu. Vlastně nešla, ale plula těsně nad zemí.
Namířila si to přímo kněmu. Co od něj chce? Přicházela blíţ, ještě
blíţ…
Conrad si matně uvědomil, ţe mu Sebastian něco říká. „Uţ víš,
co se stane, aţ ti nevěsta rozproudí krev vtěle? Znovu ti začne tlouct
srdce, začneš idýchat. Vplicích ucítíš studený atěţký vzduch, ale
bude to příjemné, kdyţ se tomu nebudeš bránit. Akdyţ tě nevěsta
trochu víc podrţí, vrátíš se do ţivota celý, se vším všudy. Je to pocit,
jako by vtobě někdo zaţehl oheň.“
 Oheň? Tím Sebastian myslel, ţe začne ţít isexuálně?
Jenţe on na rozdíl od jiných upírů netouţil po tom, aby mu
nevěsta rozproudila vtěle krev. Ten neţivot vjeho těle mu vyhovoval,
nechtěl nic měnit. Kdyţ je napůl mrtvý, nejsou vyhlídky na smrt totiţ
tak děsivé…
Ţena popošla aţ kněmu asklonila se. Zkoumá, jestli mi bije
srdce? Asi poslouchala Sebastiana, jak líčil, co sním udělá nevěsta,
achtěla se přesvědčit na vlastní oči auši. Takţe vnímá.
Předtím vsobě ţivil naději, ţe ten duch je netečná hmota, která si
ani neuvědomuje, co dělá; jen se přelévá. Anebo si ji představoval
jako sebe vokamţiku, kdy je šílený touhou po krvi. Vtakových
okamţicích nepřemýšlel ajednal pouze na popud instinktu. Ona se
však chovala uváţlivě. Náhle se začal stydět za svůj stav. Byl
připoutaný kposteli avydán na milost anemilost všech. Tak bezmocně
se nikdy vţivotě necítil.
Vlastně, uţ to jednou zaţil…
Přes rameno se jí svezl pramen vlasů. Conrad polkl azavřel oči.
Představoval si, ţe cítí její vlasy na svém těle. Na rameni vnímal
jemné elektrické jehličky. Nebylo to nepříjemné, naopak.
Vnímal, ţe se od něj odtáhla. Pootevřel oči. Fascinovaně si ho
prohlíţela. Samým úţasem dokonce otevřela pusu. „To je zvláštní,
dément… Tobě opravdu nebije srdce.“
Conrad ztuhl. Ona na něj mluví!
Uţ je to tady. Pomátl se. Definitivně.
Její slova kněmu doléhala pomalu, jako by přicházela zvelké
dálky. Téměř je neslyšel, takţe Sebastian je nemohl slyšet uţ vůbec.
Věděl, ţe má desetkrát ostřejší sluch neţ bratři. Aměl ho stokrát
citlivější neţ lidé.
Docházelo mu, ţe ta ţena od něj nečeká odpověď, patrně si jen
zkoušela, zda dokáţe něco pronést nahlas. Tvářila se, jako by si svá
slova vychutnávala. Převalovala je na jazyku jako víno.
Moment… nazvala mě dementem? Studem mu zahořely tváře.
Většinou reagoval jako zvíře, ale někdy přece jen proţíval pocity,
které poznával ze svého lidského ţivota. Jako třeba teď ten stud.
Měj na paměti tu hranici… dobře, ale ona mě má za blázna…
 „Ty otomhle víš, co?“ prohodil Sebastian apovzdychl si. „A nejsi
ani trochu zvědavý, jaké by to bylo, kdyby ti nevěsta znovu
rozproudila krev vtěle? Původně se nás nikdo neptal amuseli jsme
znovu ţít. Nevěsta by ti toho hodně vynahradila.“
Konečně odtrhl pohled od toho ducha. Nech toho, Sebastiane!
Stakovými nesmysly na mě nechoď.
 7

Sebastian se ho tlumeně zeptal: „Ty by ses nechtěl zase sněkým

vyspat? Sám vím, ţes neběhal za kaţdou sukní aneměl jsi jich bůhví
kolik. Jestli jsi jako já, tak bys své postelové pletky spočítal na
prstech jedné ruky.“
Conrad nic nenamítal, pouze vztekle zatnul čelisti. Na prstech
jedné ruky? Hrozné, ušklíbla se Néomi apřeplula knohám postele.
Posadila se avznášela se na místě.
Ona sama zdaleka neměla tolik milenců, kolik by si přála, protoţe
riziko neţádoucího otěhotnění bylo pro baletku vţdycky vysoké, ale
chvíle skaţdým muţem si uţila naplno.
Ipod vrstvou špíny na tváři anavzdory zjizvenému tělu tušila, ţe
Conrad je pohledný muţ. Ţenám se určitě líbil, rozhodně natolik, aby
si mohl vybírat. ISebastian byl pěkný muţ, přesto tvrdil, ţe se on
ibratr museli obejít bez ţen. Poslouchala, jak si povídají osvé malé
rodné zemi, kterou suţoval mor. Celá desetiletí zaţívala krutou éru.
Opravdu nemohli najít útěchu vnáručích ţen?
„Le dément… Neměl moc ţen?“ zamumlala si tím svým
prapodivným, duchovským hlasem. „Intéressant.“
Hlasitá řeč ji sice nadále zmáhala, přesto ji těšilo, ţe se jí to daří
čím dál lépe. Ačím víc mluvila, tím si připadala lehčí, jako by se
učila běhat po kolena ve vodě. Mrzelo ji, ţe jí nikdo nemůţe
odpovědět, kdyţ jí to tak hezky začíná jít.
Ale co, ikdyţ nikdo nereagoval, mluvení vní vyvolávalo pocit, ţe
je skutečnější. Občas si připadala jako pověstný padlý strom vlese.
Někdo by moţná namítl, ţe kdyţ ji od její smrti nikdo neviděl ani
neslyšel, uţ neexistovala.
Povzdychla si apřitáhla kolena khrudníku. Rozparek šatů se jí
vyhrnul výš. Automaticky se natáhla, aby si zakryla nohy. Nechtěla
být před tím upírem odhalená. Ale proč? Neviděl ji aza svého
lidského ţivota se neproslavila cudností. Právě naopak.
Jako mladá se postupně zbavila prakticky jakéhokoli ostychu.
Vyrůstala vmalinkém bytečku nad barem, kde se hrály burlesky, ajejí
maman se postupem času stala jeho největším lákadlem.
Odmalička trávila spoustu času všatnách. Fascinovaly ji kostýmy,
líčidla, exoticky vonící parfémy. Vţdycky se ráda nechala omámit
smyslnou hudbou avrtěla boky do rytmu.
Sice si myslela, ţe ji upír nevidí, přesto nechápala, proč se tváří
tak vilně.
Nech toho, okřikla se. Zaměř se na fakta. Buď ho přitahuje
tajemné zjevení, trénuje mrkání aprostě se rozhodl, ţe ji bude
ignorovat, anebo je jako kaţdý jiný, kdo za posledních osmdesát let
strčil nos do jejího domu.
Smutně se zasmála. „Kdybych věřila, ţe mě vidíš,“ spustila
pomalu, „ukázala bych ti mnohem víc neţ podvazky.“
Conrada beztak nezajímala, připomněla si. Za poslední týden
neměl jedinou erekci. Nebo mu to nejde? Měl by to být ten „oheň“,
který vněm zaţehne jeho nevěsta?
Ze všeho, očem se bratři bavili, ji nevěsta zaujala nejvíc.
Předtím slyšela, jak Sebastian telefonuje se svou nevěstou.
Uklidňoval ji, ţe za ním nemusí jezdit. Prý ať klidně pokračuje
vpráci se sestrami aţe se brzy vrátí. Bylo vidět, ţe se mu po Kaderin
stýská.
INikolaj volal své nevěstě abyl velmi pozorný. Také to byla
valkýra. Jmenovala se Myst. Na rozdíl od Sebastiana se netvářil tak
sebevědomě, ţe Conrada uzdraví. Sbratry jednal jinak, ale snevěstou
si dovolil pochyby. Nakonec zašeptal: „Moţná budeme muset pouţít
ten dárek od Riory.“
Kdo je Riora? Další záhada.
Ryzí oddanost nevěstám ji uobou bratrů dojímala aznovu vní
probudila dávné touţení. Také by si přála takového muţe. Pro ni totiţ
nebylo na světě nic víc sexy neţ beznadějně zamilovaný muţ.
Osvých představách mluvila jako otouţení, protoţe jí vtělesné
rovině připadaly jiné neţ touha, kterou proţívala jako člověk.
Vzpomínala, jak ji touha dokázala ničit asuţovat. Neustále lačnila po
dotecích. Chtěla hladit abýt hlazena. Teď se ta potřeba přeladila na
jakousi elektrickou stimulaci, pomyslné napětí, které vní stále rostlo.
Vyvolávalo vní podobné pocity, jako by ji někdo setrvale bodal
jehličkami. Pálilo ji celé tělo, ale nemohla se poškrábat.
Touţení ji pronásledovalo celých osmdesát let po smrti. Za celou
tu dobu ho nemohla naplnit ani zmírnit. Někdy si připadala jako
odjištěná bomba, která mohla kdykoli vybuchnout. Zuboţená,
vyhladovělá bomba vpodobě ducha.
Tváří vtvář nikdy nekončící frustraci to uţ někdy nevydrţela
apodlehla nutkání chovat se… všelijak. Někdy rozpustile, jindy
záludně.
Kdyţ se vmodrém pokoji opět sešli všichni bratři, neovládla se.
Nešlo to.

Ţena vstala. Conrad se chvíli tvářil jakoby nic, pak ji začal po

očku pozorovat. Anestačil se divit. Sebastianovi vyplula zkapsy
sponka spenězi apřistála jí na otevřené dlani.
Místo peněz mu do kapsy poslala oblázky? Sebastian si toho
nevšiml. Zvláštní.
Telekineze? To tedy ano, aparádně zvládnutá.
Vrhla na Conrada kradmý pohled – pohotově odvrátil hlavu –
avrhla se na další oběť. Obratně poletovala mezi bratry sem atam.
Občas se stalo, ţe někdo nečekaně zvedl ruku azajel jí loktem skrz
tělo. Pokaţdé ztuhla azachvěla se.
Další na řadě byl Nikolaj. Ţena mávla rukou azkapsy mu
vystoupal mobil. Místo něj skončily vkapse opět oblázky amobil
putoval na druhou stranu místnosti. Uvelebil se vrohu.
Hra na kočku ana myš ho začala bavit. Jen ať ty chytráky pořádně
oškube. Její počínání ho zaujalo mnohem víc neţ Sebastianovo
otcovské domlouvání avšechny ty řečičky orodinné cti aodpuštění.
Kam na ty fígle chodí? napadlo ho. Proč to vlastně dělá? Hraje si
snimi? Nebo si nemůţe pomoct? Taky neodolala nutkání, stejně jako
on musí zabíjet?
Murdochovi vylovila zkapsy dámský hřebínek ozdobený
drahokamy. Vida, vida, pro koho ho asi bratříček koupil?
 Poslední úlovek jí udělal obzvlášť velkou radost. Krásně se
usmívá… Oči jí zářily, koutky rtů svůdně vytočila nahoru. Ten
úsměv uměl zabíjet, byl stejně mocný jako zbraň.
Ţena přeplula do volného prostoru, štíhlé paţe zvedla nad hlavu
azatočila se vbezchybné piruetě. Aznovu. Sukně se jí roztočila do
výšky, Conrad dokonce slyšel, jak látka šustí. Zvlasů se jí uvolnily
růţové okvětní lístky ajeden znich přistál na posteli. Uvelebil se na
přikrývce.
Její sličné tělo, ladné pohyby, ty střevíčky… Určitě je tanečnice.
Tantsija. Jasné jako facka.
Ţena se opět zatočila aznenadání se rozesmála. Není to zrovna
lákavý zvuk, ale Conrad se přesto usměje. Sebastian na něj vyvalí
oči, jako by se pomátl. Conrad se ovládne asvraští čelo. Prázdný
úsměv šíleného muţe.
Ale on je šílený – neexistuje duch shavraními vlasy, který mu
chce ukázat víc neţ podvazky.
Sebastian zase začne něco povídat. Conrad se neovládne aznovu
upře pohled na tu ţenu. Bratra téměř nevnímá, doléhají kněmu jen
útrţky slov. Má toho dost. Chce si odpočinout, být sám, atak to udělá
jako dřív: vcizím jazyce opakuje slova po bratrovi. „Nikolaje to štve.
Cítí se provinile. Tři sta let bojuje proti klanu upírů… Můţeme se
přidat kjejich armádě… avšechny pozabíjet. Ne, všichni upíři nejsou
zlí.“
Sebastian se odmlčí. Conrad zkoprní.
Starší bratr přimhouří oči apronese: „Ty si nepovídáš pro sebe,
ale opakuješ všechno po mně. Vřečtině, jo? Takţe tys neměl
halucinace, tys nás doopravdy poslouchal!“ Povzbudivě pokývá
hlavou. „Ukaţ, co ještě umíš amy otom zatím nevíme?“
Vidím duchy.„Nevidíš po svojí pravé ruce něco divného?“ zeptá
se bratra estonsky. „Není tu snámi ţena?“
Sebastian se rozhlédne kolem sebe. Ve stejné řeči pomalu odpoví:
„Ne, vtéhle místnosti jsme jen my čtyři, Conrade.“ Nasadil trpělivý
tón, jako by mluvil smalým dítětem. „Jo, anebe není zelené,
bratříčku, ale modré.“
Ţena patrně dovršila své drobné krádeţe. Její pohyby se
zpomalují, není tolik vidět. Je unavená?
 „Conrade, ty někoho vidíš?“ zeptal se Sebastian. „Vtomhle stavu
klidně můţeš trpět intenzivními bludy.“
Jeho „bludem“ je teď odposlouchávání rozhovoru mezi
Murdochem aNikolajem vrohu místnosti. „Páchne po blátě akrvi,“
šeptal Nikolaj. „Moţná se trochu zlepšuje, ale ostatním se tak jevit
nebude. Kdybychom pak museli obhájit tenhle postup…“
Bez varování se uvelebila na posteli vedle něj. „Je to pravda,
upíre?“ zašeptala mu do ucha znepříjemné blízkosti. Tentokrát
mluvila rychleji, téměř normálně. Dokonce poznal francouzský
přízvuk.
„Opravdu páchneš, šílenče? Nemám totiţ čich. Ale dávalo by to
smysl… Jsi hrozně špinavý.“
Najednou mu začne docházet, ţe má obličej samou krev abláto,
vlasy má od toho nánosu tvrdé jako dráty. Oslovila ho šílenče. Vidí
ho tak? Bere ho jako blázna, kterého by si neměla všímat? Anebo je
to ještě horší alituje ho? Jo, tak to nejspíš bude.
Vnímá ho jako špinavého, sexuálně nezkušeného blázna.
Viděla, jak plive krev. Takţe je moţné, ţe byla uněj ive chvíli,
kdy mlátil hlavou ozeď. Sakra, zapomnění je tisíckrát lepší neţ
stoprocentní paměť! Je pro něj snazší, kdyţ se topí ve vzpomínkách,
nenávidí, trápí se…
Jenţe ta ţenská vedle něj mu chtě nechtě kotví mysl zrovna tady
ateď.
„Měli by tě vykoupat,“ konstatovala tím svým šeptavým hlasem.
Vzápětí se ozval Sebastian: „Hlavně klid, Conrade. Halucinace hned
zmizí.“
„Dej mi pokoj!“ vyjel na něj. Málem ho okřikl slovy „Dej nám
pokoj.“
Duch odpluje dál, sbírá svou kořist apřipravuje se kodchodu. Ne,
ty nikam nechoď! Záhy zmizí ona iuloupené věci azůstane po ní jen
růţový okvětní plátek na polštáři. Conrad se kněmu snaţí přiblíţit,
rád by se ho dotkl. Kvítek však začne blednout apo pár vteřinách se
ztratí.
Nervózně se zavrtí. Pouta mu dost vadí. Chci, aby se vrátila.
Sebastian vstane. „Tak jo, půjdeme. Kdybys něco potřeboval,
zavolej, jo? Anebo kdyby ses chtěl napít.“
 Nechají ho napospas potemnělé místnosti. „Neviděli jste můj
mobil?“ zeptá se Nikolaj na chodbě.
Neţ si stačí uvědomit, proč ho zamrzelo, ţe odešla, zaplaví ho
vzpomínky jeho obětí. Vybublají jako voda zvřídla.
Během svých krvelačných let nikdy nevysál čestné muţe, naopak
se zaměřil na bytosti, které byly mnohdy horší neţ on. Iproto ho teď
jejich vzpomínky příšerně deptají.
Stává se vnich svědkem mučení, jehoţ se nikdy neúčastnil, vidí
vraţdy ţen adětí. Nic takového nikdy nespáchal. Zírají na něj
skleněné oči sprázdným pohledem, ale ve skutečnosti se nedívají na
něj.
Vzpomínky se nenechají odehnat, nutí ho, aby je proţil. Nejprve
chtějí oţít, teprve pak mohou usnout. Apřitom ho okrádají ozdravý
rozum.
Jenţe on uţ ho stejně moc nemá.
 8

Néomi byla jako otevřená kniha – ostatní vní mohli číst ojejí
sexualitě, ojejím těle inázorech. Měla však dvě hodně tajná anepěkná
tajemství.
Jedním byla její záliba vpřemisťování věcí, které jí nepatřily.
Zjevila se vtajné komůrce za skrytým gotickým vchodem anové
úlovky poloţila na stolek kostatním drobnostem apokladům, které
nashromáţdila od předchozích nájemníků.
Na desce stolu pomalu nebylo místo. Bude muset začít pouţívat
ikonferenční stolek. Usoudila, ţe toho zvládla dost, zvlášť kdyţ
Elancourt byl obývaný pouze třetinu jejího posmrtného ţivota.
Dobře, tak teda často kradu, no.
Rozhodující pro ni nikdy nebyla hodnota věci, spíš šla po tom, co
jí znějakého důvodu padlo do oka. Kúlovkům patřila třeba televize
na baterie, které samozřejmě dlouho nevydrţely, celkem moderní
podprsenka, gramofon, krabička kondomů, za kterou by ve
dvacátých letech dala prakticky cokoli.
Také měla kartonek plochých zápalek, dublony zkarnevalových
oslav Mardi Gras, sladkosti, které nikdy neochutná, aasi deset sprejů
sbarvou, které uzmula puberťáckým vandalům.
Práskáním dveří, létajícím povlečením arozvířenými listy
vţdycky les artistes graffiti vyděsila ksmrti. Většinou se strachy
pomočili, bez váhání odhodili plechovky apádili, co jim nohy stačily.
Néomi si svůj domov, svůj celičký svět hlídala jako oko vhlavě.
Nehodlala po zbytek svých dní číst na zdech přihlouplé „umělecké“
nápisy.
Někdy si připadala jako pták, který vyrábí hnízdo, protoţe
vylétala do okolního světa apřinášela zněj nejrůznější věcičky. Tajná
komnata kdysi slouţila jako její taneční studio. Měla vní baletní tyče,
dřevěnou parketovou podlahu, nástěnná zrcadla. Samotné studio bylo
prakticky nedotčené, jen všude byly výstřiţky znovin azrcadla byla
navíc uzpůsobená tak, aby více vyhovovala jejímu aktuálnímu
vzhledu. Jinými slovy je všechna rozbila.
Po její smrti začali stěhováci do jejího domu nosit bedny na věci.
Néomi tak zoufale touţila po tom, aby si je mohla nechat, aţ jimi
skutečně začala pohybovat. Tak přišla na to, ţe myslí dokáţe
přemisťovat hmotné objekty.
Vzoufalém transu do tajného studia přestěhovala všechno, na čem
jí záleţelo: šperky, oblečení, fotoalba, zakázané zásoby alkoholu,
dokonce itěţký trezor.
Jenţe pak nemohla dělat nic jiného neţ přihlíţet, jak její cennosti
chátrají. Stejně jako její dům. Na nic nemohla sáhnout, nemohla
lačnými prsty přejet ani po chladivé hedvábné látce nebo šimravém
peříčku…
„Co teď?“ pronesla nahlas.
Odpovědělo jí omračující ticho. Jsem sama… sama… sama…
Napadlo ji, ţe by se mohla zjevit uupíra. Anebo by se tam mohla
přemístit. Sama sebe ujistila, ţe se chce kněmu vrátit jenom kvůli
tomu tichu, nejde jí otoho šílence. Na druhou stranu nemohla popřít,
ţe její přítomnost zatím vnímá nejcitlivěji ze všech bytostí, které kdy
na Elancourtu bydlely.
Ano, byl šílený ašpinavý, ale něco ji na něm přitahovalo. Chtěla
si sním povídat. Ta touha byla silnější neţ ona.
Nakonec usoudila, ţe na další putování nemá sílu. Předtím se
připravila ospoustu energie. Telekineze ji vţdycky vyčerpala.
Potřebovala si odpočinout, atak přeplula kposteli.
Do studia ji přepravila uţ dávno. Sice necítila postel ani
přikrývky, přesto vní spala téměř kaţdou noc. Ráda se totiţ co
nejčastěji chovala tak, jako by byla ţivá. Samozřejmě kromě chvil,
kdy procházela zdmi apřemisťovala se.
Schoulila se do klubíčka, ulehla několik centimetrů nad postelí
atěšila se na snění. Říkala tak svému spánku, protoţe před smrtí
proţívala spánek úplně jinak. Teď nemusela odpočívat kaţdý den.
Kdyţ to nepřeháněla stelekinezí, nemusela odpočívat třeba několik
dní. Avţdycky, kdyţ při odpočinku načerpala dostatek nových sil, se
okamţitě probudila. Měla víc energie, jinak vţdycky bylo vše při
starém. Měla na sobě stále stejné oblečení, nezměnil se ani účes
avneposlední řadě si nemusela holit nohy ani podpaţí. Časem
vysledovala, ţe do snění upadá zhruba na čtyři hodiny, víc ne.
Tedy kromě mladého měsíce. Kaţdou noc, kdyţ se objevil jeho
srpek, ji nějaká zvláštní síla očarovala aona musela tancovat.
Připadala si jako prazvláštní loutka. Točila se atočila, aţ padla úplně
vyčerpaná, otřesená apřála si, aby doopravdy umřela.
Další představení ji čeká za tři dny…
Její maman odjakţiva říkala, ţe mladý měsíc lidem jako ony
přináší štěstí – lidem, kteří celým srdcem věří nebi anikdy se své víry
nevzdávají. Akdyţ se jim něco nezdaří, nevzdají se, jdou dál. Právě
proto tehdy zorganizovala večírek vden, kdy se měl objevit.
Oštěstí by zrovna vtomhle případě nemluvila. Chtěla oslavit, ţe
se jí splnily všechny sny avšechna přání. Všestadvaceti si koupila
vlastní dům, vypracovala se zVieux Carré acelou dobu se jí úspěšně
dařilo tajit její temné tajemství.
Její zámoţní patroni se nikdy nedozvěděli, ţe je nemanţelské dítě
francouzské emigrantky aţe se narodila vošuntělé Francouzské čtvrti.
Nikdo znich si Néomi Laressovou nespojoval sMargueritou L’Are,
neblaze proslulou burleskní tanečnicí.
Nikdo se nikdy nedozvěděl, ţe iNéomi kdysi také bývala taková.
Kdyţ jí bylo šestnáct, maman se roznemohla anakonec podlehla
chřipce. Néomi si musela poradit sama azačala pořádat vlastní
představení. Na svůj věk byla bujně vyvinutá, akdyţ se namalovala
asprávně oblékla, vypadala na dvacet. Doba byla zlá, takţe musela
vydělávat stůj co stůj.
Uţ tehdy neměla zábrany ani morální přesvědčení, které by jí
vtakové práci bránily. Kaţdý dostal, co potřeboval, anikdo neutrpěl.
Za své počínání se nikdy nestyděla, přesto je drţela vtajnosti, protoţe
jí bylo jasné, ţe ostatní by se na ně dívali jinak.
Asi rok šetřila apak stím sekla. Odjakţiva snila otom, ţe bude
baletkou, anechtěla promarnit lekce tancování, na které její matka tak
těţce vydělávala. Pochopitelně se nehodlala připravit ani ozisk ze
svých nekonečných obětí. Nakonec se jí to podařilo…
Apak jsem umřela…
 Kéţ by ji Conrad viděl jako baletku – na jevišti, vluxusním
kostýmu, zardělou hrdostí, omámenou bouřlivým potleskem. Líbila
by se mu?
Smutně si povzdychla. To se nikdy nedozví…
Vţdyť ona také nevěděla, co sConradem, upířím vrahem, který
má silné tělo aslabou mysl, přinese další den. Nechala se lákat
sněním do jiné země. Cestou ji ještě napadla otázka: Můţeme ho
zachránit, kdyţ on nechce být zachráněn?
My?

Duch se celou noc neobjevil.

Conrad se na ţenu kvůli tomu zlobil.
Vůni růţí znovu ucítil aţ druhý den odpoledne. Místnost byla
zalitá sluncem, přesto viděl, jak do pokoje proplula skrz zavřené
dveře. Konečně věděl, na co se má zaměřit, jak se na ni dívat.
Připadala mu jako zpráva zašifrovaná ve skládance.
Chovala se, jako by ani nebyla pryč. Lehla si napříč přes matraci
aštíhlé paţe natáhla nad hlavu. Dlouhé vlasy se jí rozprostřely po
polštáři. Jejich lesklá čerň tvořila sbílým povlečením intenzivní
kontrast. Plná ňadra se jí tak tak vešla do šatů.
Je lehká jako pírko.
Zarazil se. Jak to, ţe ho tak zajímá, kdyţ mu vtěle nekoluje krev?
Proč mu trnou tesáky?
Znovu začal hloubat nad nabízejícími se moţnostmi. Zradila ho
paměť, má halucinace, je to duch? Kdyby ho zradila paměť, ţena by
se tak skvěle nehodila na tohle místo, do téhle situace idoby. Kdyby
byla výplodem jeho představivosti, určitě by si nepředstavoval ţenu,
která je ryzím protikladem jeho ideálu krásy.
Vţdycky měl rád vysoké severské typy, které měly světlé vlasy
atváře ošlehané větrem. Zato tahle ţena byla drobná, bledá aměřila
sbídou metr padesát. Vlasy navíc měla černé jako uhel.
Za rozkvětu svých muţných lidských sil by jí moţná nevěnoval
jediný pohled apomyslel by si něco otom, ţe se taková křehotinka
vjejich zemi, zmítané válkou, nejspíš nedoţije další zimy.
 Podle všeho skutečně neţila dlouho. Odhadoval ji na dvacet
aněco. Vyšel-li zpředpokladu, ţe se duchové rodí znásilí, nemohl se
neptat, jak aproč její mladý ţivot skončil tak brzy.
Určitě neměla silného ochránce, jinak by na ni dal pozor. Málem
zavrčel. Být moje, postaral bych se oni.
Moţná by se nad jejími vyhlídkami do příští zimy ani
nepozastavil anevěnoval by jí jedinou myšlenku. Anebo by ho její
bezmoc naopak přilákala. Býval drsňák apříleţitost být něčí ochránce
by si asi nenechal ujít. Kromě toho byl zdatný důstojník. Narodil se
ve šlechtické rodině apřinejmenším před Velkou válkou to ještě něco
znamenalo. Třeba by ho chtěla.
Paneboţe, kdyby byla takováhle ţena moje… aměl jsem ji noc co
noc.
Docela si dokázal představit, jaké by to bylo. Přes den ho totiţ
začaly suţovat můry otom, jak ji chytá za paţe, drţí jí je nad hlavu
apojímá její vnadné tělo.
Pozor na hranici… Hranice!
Existuje moţnost, ţe by ta ţena byla skutečná? To by znamenalo,
ţe si ji nevymyslel anavíc ţe celé tři dny neměl halucinace! To se mu
naposled poštěstilo někdy před sto lety.
Ato by dál znamenalo, ţe se… ţe by se mohl uzdravovat.
Najednou mu to došlo. Konečně si uvědomil, čeho tolik litoval,
po čem tak moc dychtil –
Do místnosti vstoupili Nikolaj se Sebastianem. Tvářili se ponuře.
Proč má Nikolaj zase tu injekci?„Na co to máte?“ zavrčel varovně.
„Nic jsem neudělal, ne?“
„To sice ne, ale bojíme se, abys nevymyslel nějakou hloupost,“
odpověděl Nikolaj. „Musíme tě přemístit jinam, takţe si tě radši
pojistíme, abys nepřišel kúhoně.“
Nikolaj popošel kposteli. Conrad zařval: „Dej tu pitomou věc
pryč!“ Nechtěl se nechat pohltit dalším nevědomím. „Ne!“
Nechci, aby mě takhle viděla.
„Slyšíš mě? Řekl jsem, ţe to nechci!“
 9

Néomi nestačila ţasnout, sjakým odhodláním se Conrad bratrům

brání. Čelem vrazil Sebastianovi do hlavy aNikolajovi málem uhryzl
ruku.
Stejně to nemělo smysl, vyhráli. Píchli mu tu injekci. Předtím,
neţ na něj látka začala působit, se zdrceně zadíval jejím směrem.
Mračil se, měl zatnuté zuby, prostě vypadal strašně. Néomi ten
pohled zvládala čím dál hůř.
Kdy jsem přestala být zvědavá azačala jsem oněj mít starost?
Jeho bratři sním zacházeli jako se zvířetem. Dobře, před několika
dny se tak choval, ale teď uţ ne. Sice chápala, ţe ho chtějí mít pod
kontrolou, protoţe měl hroznou sílu ana svobodě mohl být
nebezpečný, ale všeho moc škodí.
Opravdu mu bylo líp. Jenţe oni mu nechtěli dát nejmenší šanci…
Nikolaj aSebastian vzali Conrada mezi sebe avedli ho do
koupelny. Conrad poslušně capkal mezi nimi. Zavírala se mu víčka
auţ zase začal mumlat ty své nesmysly. Zápěstí měl řetězy spoutaná
za zády. Néomi tušila, ţe ho chtějí umýt. Zvědavě plula za nimi.
Jaké bylo její druhé temné tajemství? Po proměně vducha se zní
stala voyeurka.
Uţ dřív pozorovala muţe ve sprše, ale ţádné tělo ji nezajímalo
jako teď to Conradovo.
Sebastian nastavil správnou teplotu vody, pak otevřel krabičku
smýdlem. Nikolaj zněj strhl zbytky košile.
Néomi se uvelebila asi dva metry nad zemí. Touţebně si
povzdychla azálibně si prohlíţela Conradovo svalnaté tělo. Předtím
si ani neuvědomila, jak je velký, protoţe pořád leţel, ale teď jí došlo,
ţe by se nad ní tyčil jako hora.
 Měl štíhlé boky aširoká ramena. Vypadal jako erotický ideál
sexuchtivé ţeny. Srukama svázanýma za zády měl navíc napnuté
svaly na ramenou ina hrudi. Byl kzulíbání.
Conrad byl chlap jako hora. Tělo měl poseté jizvami. Dlouho si
prohlíţela tu dlouhou úzkou jizvu, která se mu táhla po trupu.
Důkazy ojeho velkolepém ţivotě ji začínaly přitahovat ake kaţdému
znich si vymýšlela bitevní příběh.
Ţivě ho viděla, jak urputně bojuje proti nepříteli. Nečinilo jí
potíţe představit si ho jako válečníka, který se sebejistě rozmachuje
mečem aklestí si cestu na bitevním poli. Před třemi sty lety to musel
být neodolatelný voják.
Povšimla si obvazu na paţi. ISebastian se nad ním zarazil. Strhl
ho aodhalil prapodivné zranění, zbarvené do černa. „Co to, sakra,
je?“ Zdálo se, ţe Conrada napadlo nějaké zvíře. Kůţe kolem zranění
odumřela.
Jak to, ţe se zotavil zhlubokých zranění na hrudi, ale rána na paţi
se nevyléčila?
Nikolaj přimhouřil oči. „Při jeho síle dávno měl být zdravý.
Moţná bychom tu ránu měli vyčistit. To by mělo pomoct.“
„Paneboţe, Nikolaji, koukni se, jak vypadá. Vţdyť je celý
zjizvený.“
„Netušil jsem, ţe ve válce tolik zkusil,“ hlesl Nikolaj aobešel
bratra, aby mu prohlédl záda.
„Třeba má ta zranění zdřívější doby,“ odtušil Sebastian avytáhl
mu pásek zkalhot. „Vezmi si, ţe si nikdy nesundával košili
austavičně se někam vydával na vlastní pěst. Klidně mohl být lupič,
co my víme…“ Nikolaj po něm sekl pohledem aSebastian se zarazil.
„Co je?“
„Pojď se podívat,“ pobídl ho Nikolaj. Néomi šla také. Conrad měl
přes celou pravou lopatku detailně propracované černé tetování.
Mělo zvláštní tvar, bylo celé nepravidelné, ale svým způsobem
zajímavé. Víc neţ to. „Není to znamení Kapsliga Uur?“
Co je Kapsliga Uur? Proč oba muţi zbledli?
„Ne, určitě ne,“ hlesl Sebastian. „O tom by nám řekl. Navíc
nabírají mladé muţe. Nedokázal by to před námi tajit celých dvacet
let.“
 Conrad byl pro tu chvíli ve svém vlastním světě, něco si povídal
abratrů si nevšímal.
„Odjakţiva si dělal všechno po svém. Nikdy nám neodpovídal na
otázky, kde byl aským,“ navázal Nikolaj. „Paneboţe, on snad
opravdu bojoval proti upírům sKapsligou. Uţ se nedivím, ţe ho
proměna tak skosila.“
Sebastian se tvářil stejně zděšeně. „Takţe byl vycvičený kboji
proti upírům. Pamatuješ, ţe je nenáviděl od dětství?“
„No ajá ho pak proměnil přesně vto, čím pohrdal.“ Nikolaj ztěţka
procedil vzduch mezi zatnutými zuby. „Muselo to pro něj být peklo.“
„Co jejich přísaha?“Jaká přísaha?
Nikolaj zbledl ještě víc. „Ať je Conrad, jaký je, slib nikdy
neporušil. Teda od třináctých narozenin…“Co bylo do té doby?
Oba muţi se odmlčeli. Sebastian se tvářil zničeně, Nikolaj
provinile. „Zasvětil ţivot věci, která byla větší neţ on sám. Měl jsem
–“ Nikolaj si přejel dlaní po čele. „Měl jsem sním víc mluvit até noci
jsem jemu itobě měl dát na vybranou.“
„Vybral bych si smrt, ale to bych dneska nebyl sKaderin,“
odpověděl Sebastian zaskočeně. Svoji nevěstu zcelého srdce miloval.
„Conrad byl tou dobou dávno vbezvědomí. Vojáci ho napadli dřív
neţ mě, aneţ jsi přišel ty aMurdoch, uplynulo několik hodin. Podle
mě by uţ stejně nenabyl vědomí.“
Néomi se přenesla před Conrada aprohlíţela si ho. On měl
bodnou ránu vbřiše, ona vsrdci. Oba se proti své vůli proměnili
vněco, co by je ve snu nenapadlo. Ani jeden znich si své stávající
bytí nepřál.
Conrad byl hrdina, vzal na svá bedra záleţitosti větší neţ jeho
ţivot. Povzdychla si amávla rukou. Chtěla ho totiţ pohladit, ale to
fyzicky udělat nemohla. Co se ti stalo, upíre?
Sebastian přemýšlel nahlas: „Dokud ho nepřesvědčíme otom, ţe
nejsme zlí, nemůţeme čekat, ţe svou proměnu přijme.“
Nikolaj nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Teď ho oničem
nepřesvědčíme, nejdřív se musí zmátořit. Pojď, ať tu netrčíme celý
večer.“
Svlékli mu kalhoty. Stál před ní nahý –
Néomi nestačila zírat. Le dément est exquis.
 Přejela mu pohledem po břiše aklesala níţ společně sprouţkem
tmavých chloupků. Paneboţe! Tak velikého si ho rozhodně
nepředstavovala.
„Conrade?“ oslovil ho Nikolaj. „Podívej se na mě.“ Nikolaj mu
zamával rukou před obličejem.
Conrad několikrát zamrkal, jako by netušil, kde je ajak se tam
dostal.
„Chceš se umýt sám?“ zeptal se Nikolaj. „Jestli jo, spoutáme ti
ruce před tělem.“
Conrad se trochu probral apřestal si mumlat. Vrudých očích mu
problýsklo světýlko poznání.
Přemýšlí, co pro něj bude výhodnější.„Umyju se sám,“ hlesl
nakonec.
Bratři si vyměnili pohled ableskově mapovali situaci, aby si ho
pojistili. „Dobře, jak chceš,“ přikývl Nikolaj.
Conrad za zády zvedl paţe. Svaly se mu napjaly jako luk. Ojeho
síle nemohlo být sebemenších pochyb.
Nikolaj mu sundal pouta, pobídl ho, aby si přehodil ruce, aspoutal
mu je před tělem. Ze spojovacího řetězu vytáhl pojistku, aby se
uvolnil aConrad měl víc prostoru.
Conrad se netvářil, jako by chtěl utéct. Bratři se na sebe
vítězoslavně zadívali. Povaţovali to za znamení velkého pokroku.
Néomi si to také myslela.
„Na polici máš ručník ačisté oblečení,“ upozornil ho Sebastian.
„Mělo by ti padnout. Kdyby ti něco nesedlo, zavolej. Máme ho tu
víc, jo?“
„Jděte uţ!“ houkl na ně Conrad. Počkal, aţ za nimi zaklapnou
dveře, ateprve pak vstoupil do prostorného sprchového koutu.
Zůstal natočený čelem kní anechal si vodu stékat po zádech.
Injekce mu zase vzala sílu, ruce inohy měl jako zolova abyl
neohrabaný. Bylo však vidět, ţe si sprchu uţívá.
Závidím ti kaţdičkou kapku!
Vzal zkrabičky mýdlo apřičichl kněmu. Vůně mu nevadila.
Namydlil si tvář aopřel se zády ostěnu, aby mu voda stékala po
přední straně těla.
 Néomi na něj zírala jako na zjevení. Se smývající se krví,
omítkou aspálenou kůţí se na svět vylupoval pohledný muţ.
Ne, pohledný bylo slabé slovo. Byl výjimečný.
Tušila, ţe bude fešák, přesto nedokázala dohlédnout za
nepřirozený pohled vočích ani špínu, aby odhalila pevné rty, širokou
muţnou čelist asilný, aristokratický nos.
Byla zněj paf. Doslova sní zamával. Občas slýchávala, jak se
ţeny baví otom, ţe potkaly muţe, který jim vyrazil dech, ale teprve
teď pochopila, co tím vlastně myslely.
Při svých voyeurských výpravách vídala moc pěkné muţe, ale ani
jeden nebyl tak sexuálně přitaţlivý jako tenhle chlapík ve sprše.
Začal se mydlit na prsou, vpodpaţí amokré svaly na paţích mu
hrály jako skvěle sladěný orchestr. Nemohla zněj odtrhnout zrak.
Fascinoval ji.
Sjel mýdlem níţ. Néomi polkla.
Ještě níţ…
Velkýma rukama si zajel mezi stehna. Néomi ani nedýchala.
Conrad si naučenými pohyby myl přirození. Néomi byla vtransu.
Opravdu se třesu? Za celých osmdesát let se nikdy ničeho
netouţila tak strašně moc dotknout jako teď jeho těla. Uvědomovala
si, ţe by ho pod prsty stejně necítila, přesto musela vynaloţit veškeré
své síly, aby kněmu nevztáhla ruku.
Náhle strnul apohledná tvář se mu zarděla. Pohledem spočinul na
její tváři. Pohlédl jí do očí apak odvrátil zrak. Choval se jako
odměřený, nezkušený muţ, který si konečně uvědomil, ţe vkoupelně
není sám.
Oči se jí rozšířily údivem. On mě vidí! Zamračila se. To
znamená… To znamená, ţe se tváří, jako bych mu byla ukradená.
„Hele, upíre, laskavě se na mě koukni. Amluv se mnou, jo?“
Nereagoval. Coţe? Jediný chlap na světě, který sní můţe mluvit,
atváří se, jako by byla vzduch?
Takţe…
„Líbím se ti? Hodně se ti líbím? Ty mě přece jen vidíš, ţe jo?
Určitě mě islyšíš, poznala jsem to. Jak chceš, dokáţu ti to. Jestli si
myslíš, ţe mě budeš takhle okatě ignorovat, tak se šeredně pleteš,
hošánku.“
 Jen málokdo věděl, proč si Néomi zvolila dráhu baletky
anevydala se ve šlépějích maman, velké femme fatale. Proměňovat
muţe ve funící, úpějící anemyslící příšery jí připadalo příliš… jak to
říct… snadné.
Néomi moc dobře věděla, ţe stačí, aby se zasmála hrdelní hlasem,
jazykem si svůdně olízla spodní ret amuţi zní byli paf.
Snadné jako facka. Néomi spíš měla ráda výzvy, opravdové
výzvy.
Zlověstně se usmála. Usoudila, ţe přišel čas na to, aby odloţila
malé pušky asáhla po kanonech. Však ona mu ukáţe. Conrad neměl
nejmenší tušení, jaký arzenál má na něj připravený.
 10

„Aha, moţná jsem tě zatím moc nerozdráţdila, co?“ zašeptala

svůdně. „Vzpomínáš si, jak jsem ti slíbila, ţe ti ukáţu víc neţ
podvazky, kdyţ zjistím, ţe mě doopravdy vidíš?“
Pomalinku si vyhrnula sukni. Nařasila si látku sukně do dlaní. „S
muţi, kteří se rádi dívají, mám pěkných pár zkušeností, víš?“
Sukně doputovala vysoko nad kolena. „Pořád nic? Ale, ale, ţe by
Conradek chtěl vidět moje kalhotky?“ Ladně přeplula do rohu, kam
nejhůř viděl, avykasala si sukni ještě výš. Kdyby se chtěl podívat,
musel by se otočit.
„Existuje hranice… hranice…,“ mumlal naléhavě.
Pochopila, ţe mluví opomyslné hranici mezi ní asebou. „Přesně
tak, Conrade, hranice! Skoč přes ni! Nebo mám zvýšit nabídku?
Prosím, jak chceš,“ povzdychla si pateticky. „Jdeš na to zostra. No
co, stejně si připadám nějak moc oblečená, zato ty jsi tak kouzelně
nahý…“ Prudce se napřímil anapjal se jako struna. „Haló, tady jsem!
Za tebou vrohu aprávě si rozepínám šaty!“ vábila ho smyslným
tónem. Schválně šustila sukní. „Dělám to pomalu, pomalinku… Jen
pro svého upírka. Mmm, moc, moc pomalu…“
Slyšela dobře? Zaúpěl?
Trochu se předklonila, aby ji měl vzorném úhlu. Jakmile
zpozorovala, ţe zbystřil, pohotově ucukla.
Conrad zaúpěl, jako by se vzdával, aotočil se. Spadla mu čelist.
Néomi stála natočená zády kněmu apřes rameno po něm
pokukovala. Měla jen podvazky, punčochy aminiaturní černé
kalhotky. „Já to věděla, ty jeden upírku,“ zavrněla svůdně.
Fascinovaně na ni zíral. Prohlíţel si její tvář, pak pohledem
putoval po jejích zádech, přes hýţdě, nohy azpátky nahoru. „Otoč
se,“ pobídl ji ochraptělým hlasem. Páni, ta mi dává zabrat!
 Konečně na ni někdo promluvil. Poprvé po osmdesáti letech.
Chvěla se radostí avděkem, měla ztoho obrovskou radost. Současně
ji deprimovalo, ţe ji jeho roztouţený pohled nemůţe vzrušit.
Poslechla ho, ale zkříţila si paţe na prsou. Nedělala to však kvůli
studu, chtěla ho vyprovokovat ještě víc.
Dlaní si přejel přes ústa. „Ještě ty… ty ruce.“
Natočila se zády ke stěně. Svěsila jednu paţi, pak druhou. Zvedla
je nad hlavu azapřela se dlaněmi ostěnu. Upřel pohled na její prsa
arychle svíral ruce vpěst apovoloval je, jako by si představoval, ţe jí
hněte ňadra. Jazykem si přejel přes tesák. Rudé oči mu ţhnuly jako
rozpálené uhlíky.
„Myslel sis, ţe kecám?“
Nepodíval se na ni, pouze úsečně přikývl, jako by se bál, ţe by ho
hlas zradil.
„Já nikdy nekecám. Kdybys nedal jinak, neţ ţe musím být nahá,
aby ses otočil, udělala bych to.“ Naklonila hlavu avrhla na něj
svůdný úsměv. „Proč ses celou dobu tvářil, jako bys mě neviděl?“
„No, protoţe nejsi… nebyla jsi skutečná,“ odpověděl, ale pak se
zamračil, jako by mu ta slova připadala postavená na hlavu.
Aha, myslel si, ţe má halucinace! Chudinka upír. Bál se, ţe
zešílí, proto si nechtěl připustit, ţe ji doopravdy vidí. „Chceš, abych
byla skutečná?“ Odlepila se od zdi avydala se kněmu. Upřeně si
hleděli do očí. Ani si to neuvědomoval, ale ion se vydal kní. Sprcha
šuměla naprázdno. „Ahoj, jsem Néomi,“ zavrněla.
„Néomi,“ opakoval po ní automaticky. „Je vůbec něco, co by tě
uvedlo do rozpaků?“
Zavrtěla hlavou. Vlasy se jí zavlnily sem atam, přes ramena
aňadra. Sjel pohledem níţ, na její prsa. „Ani teď nelituju, ţe jsem se
svlékla, kdyţ si mě můj upírek tak ţádostivě prohlíţí. Běhá mi ztoho
mráz po zádech.“
Ztěţka polkl. „Opravdu?“
Přikývla. „Mám jít stebou do sprchy?“
Stáhl obočí. „Proč bys to dělala?“
„Protoţe právě teď jsi můj nejoblíbenější chlap na celičkém
světě,“ odpověděla popravdě.
 Polonahý ţenský duch skyprými prsy se sním chce sprchovat.
Neměl nejmenší tušení, jak by měl stou nabídkou naloţit. Začal
se potit. Skřípal zuby. Nic podobného ještě nezaţil, takţe nevěděl,
jak se má chovat.
Narodil se vkonzervativní rodině abyl tak ivychovávaný.
Vdospělosti se nikdy nezjevil nahý před ţenou, natoţ aby se před
nějakou myl.
Zato ona snahotou nemá nejmenší problém. Klidně si tu před ním
stojí vpodvazcích, punčochách aminiaturních kalhotkách. Byly černé,
lemované poloprůhlednou krajkou, která ještě zvýrazňovala obliny
jejího zadečku. Hrdě vystavovala obnaţená prsa.
Chovala se, jako by ksobě patřili. Jako by byli manţelé… Vţdyť
ani nevím, jak se jmenuje příjmením.
Nemohl si pomoct aznovu ji přejel lačným pohledem. Měla
krásně vyrýsovanou postavu anezvykle vypracované nohy. Vilné
tvary jejího těla mu připomínaly tanečnice, které mívaly štíhlý pas
auměly okázale vlnit boky.
Ata prsa…
Zavrtěl hlavou. Ne, je aţ příliš krásná. Co by si počal spolonahou
ţenou ve sprše? Ve svém ţivotě? Ne, nic tak krásného mu jeho osud
nadělit nemohl. „Podle mě nejsi skutečná.“ Nehádala se sním, pouze
se pousmála. Nevěděl, co si počít. Kéţ by uměl jednat se ţenami tak
sebevědomě jako Murdoch. Nikdy stou svou neohrabaností nic
nedělal. Ani tehdy vmládí, kdyţ si uvědomil, ţe nepatří mezi lamače
ţenských srdcí.
„Jak často vídáš věci, které nejsou skutečné?“
„Kaţdý den.“ Ale kdyby byla skutečná… „Dobře, pojď ke mně.
Jestli teda chceš.“
Jeden nespouští pohled ze druhého. Néomi přeplouvá ke
sprchovému koutu. Ţena má svůdné modré oči. Hypnotické. Conrada
kní táhne nepřekonatelná síla.
Néomi vpluje kněmu. Voda ji nesmáčí, ale odráţí se od ní jako
miniaturní elektrické jiskřičky. Působí dojmem, jako by celá zářila.
Tohle je sen, erotický sen. Opravdu je ve sprše nahý spolonahou
tanečnicí? Uţij si to.
 Jak, sakra? Necítím touhu. Nemám erekci. Anavíc… ta ţena je
duch!
Nezdálo se, ţe by jí to vněčem vadilo. Cítil její energii. Uţ ji
ostatně znal zpředchozích dní. Vyzařovala zní ve vlnách, vlastně jako
by zní vystřelovala, odráţela se od něj aznovu se vracela kní.
„Le dément má skvostné tělo, n’est-ce pas? Tak silné amuţné.“
Vzadu na krku se mu rozlévalo jiţ známé teplo. „Takhle mi uţ
neříkej.“
„Aha, takţe ty kromě těch mnoha dalších jazyků umíš
ifrancouzsky?“ Odpověděl jí úsečným pokývnutím hlavy. „Hm, tak
jak ti ale mám říkat? Conrad Šílený? Conrad Blázen? Anebo bych ti
mohla říkat můj upírek?“ Oněco mírněji uţ dodala: „To by se ti
mohlo líbit.“
Jak to poznala?
„Jestli mě vidíš aslyšíš, pak toho moţná půjde ještě víc, co
myslíš? Třeba bych se… třeba bych se tě mohla zkusit dotknout.“
Touha vjejím hlase ho nemálo zaskočila. „Obvykle se nemůţu
ničeho dotknout, víš? Ruce mi vším procházejí.“
Aha, takţe ona se nemůţe dotýkat aon nemůţe mít erekci.
Alespoň ţe proţívá příjemné pocity, kdyţ sním tělo nespolupracuje.
Uvědomil si, ţe na jazyku cítí kapičku krve.
„Kdybych se co nejvíc soustředila, třeba bych se tebe mohla
dotknout.“ Před Conradem se objevila křehoučká bledá ruka
slesklými tmavými nehty. Na hřbetu zápěstí leţí růţový okvětní
plátek. Po chvilce se sveze na zem. „Můţu to zkusit?“ ptá se Néomi.
Alespoň ţe se tentokrát zeptala.„Dělej, co myslíš,“ odpověděl.
Conrad vidí, ţe se jí začíná třást ruka. ZNéomi na něj přeskakuje
elektřina. Cítí ho? Opravdu se mu tohle líbí? Chce to? Jo, chce,
amoc. Její prsty mu bohuţel projedou hrudí. Vtom místě ho sice
zašimrá, ale ţádný dotek necítí.
Néomi zklamaně svěsí ramena. Zkusí to ještě jednou apřejede mu
dlaní po těle. Conrad znovu cítí elektrické výboje. Nejsou
nepříjemné.
„Aha, takţe to asi nemá takhle být,“ hlesne Néomi smutně.
Conrada to trápí, protoţe má pocit, ţe ji zklamal.
 Conrad si odkašlal do zavřené dlaně anavrhne: „Moţná bych se
mohl já dotknout tebe.“
Néomi se okamţitě rozzáří. Díky němu. Opravdu je to tak
snadné?
„Kde by ses mě chtěl dotknout, upírku?“
Neţ se naděje, zadívá se jí na prsa.
„Dobře, dotkni se jich,“ souhlasí Néomi.
Zté její energie je docela nervózní. Začíná se vněm probouzet
prazvláštní touha. Nejenţe se jí chce dotýkat na prsou, on ji chce na
tom místě ipolíbit. Chtěl by jí přejíţdět jazykem po bradavkách.
Líbilo by se jí to? Sténala by pod jeho polibky adotyky?
Nejradši by ji přitiskl zády ke stěně azakryl ji vlastním tělem.
Nechtěl totiţ, aby chodila pryč. Udělal to, stoupl si před ni. Mohla
jím proplout, ale nestalo se tak. Zvedl koleno azapřel si jej vedle ní
ostěnu. Zvedl paţe aspoutané ruce umístil nad její hlavu.
Vté pozici pohlédl do těch nejkrásnějších očí, jaké kdy viděl.
Znenadání měl pocit, jako by mu nějaký vánek provál cestu
vzpomínkami arozjasnil mu mysl. Konečně se mu zdálo, ţe stojí
nohama pevně na zemi.
Cítí se… cítí se… cítil se…
Měl jasnější mysl, otom nepochyboval. Dokonce ijinak uvaţoval.
Snáz se soustředil, myšlenky se mu nerozutíkaly, dokázal se zaměřit
vţdy jen na jednu.
Vprvní řadě chtěl vědět proč.
Mohla za to ona, nebo léky? Jakou roli vlastně hrála vjeho
ţivotě? Vkoutku mysli se vynořilo nenápadné podezření, ale odmítl
se jím zabývat.
Těţkla jí víčka, současně se jí zrychlil dech, jako by se vtom
okamţiku začínala ztrácet. Byla drobná, dokonalá. Nevadilo jí, ţe
Conrad má rudé oči, ţe je samá jizva, ani ţe je proti ní hromotluk,
naopak ho ţádostivě hltala pohledem. Můţe duch proţívat touhu?
Vjeho očích byla nejen duch, snímţ dosud neměl praţádné
zkušenosti, nýbrţ ismyslná ţena – aani stěmi příliš zkušeností neměl.
Chtěl to zkusit adotknout se jí, hned.
Ztěţka polkl, pomalu svěsil paţe aprsty se přibliţoval kjejímu
bujnému poprsí.
 Viděl dobře? Prohnula se vzádech, aby kněmu byla blíţ? Přiloţil
velké dlaně koblinám prsou, ale nakonec také jen vnímal jiskřivé
električno.
Sklopila zrak. Napadlo ho, ţe se dívá, jestli ho vzrušuje. Svěsil
paţe podél těla. Styděl se, ţe se jeho tělo neprobouzelo. Moc by si to
vtu chvíli přál. „Nedokáţeš mě vzrušit.“ Okrok couvl. Znovu na něj
začala dopadat voda. „Za posledních tři sta let jsem se nevzrušil ani
jednou.“
„Tys nechtěl?“
„Ty by sis to přála?“
„Jasně,“ odpověděla bez váhání. „Říkala jsem si, ţe by bylo fajn,
kdyby to klaplo.“
Kdysi býval hrdý, neohroţený muţ. Ateď ho přivádí do rozpaků
bytost, která ani nemá hmotné tělo. Kdyby mu vtěle kolovala krev
aměl penis ztopořený touhou, co by si oněm pak myslela? „Do ţivota
mě prý vrátí jediná ţena, nejspíš zmasa akostí. Takţe ty to nejsi.“
„Myslíš nevěstu?“
„Hm. Buď ráda, ţe jí nejsi,“ odpověděl, ale prozření vmysli mu
zároveň kladlo otázku, jestli by si to naopak nepřál.
Začínalo mu totiţ docházet to, očem dřív často ahodně přemýšlel,
co si přál.
Chtěl bych ţenu, která by byla jen moje.
Miloval bych ji, miloval bych se sní achránil bych ji. Za
smrtelného ţivota to bylo jeho největší přání.
Co kdyţ tahle ţena ale je jeho?
Pod proudem vody ho rozbolelo zranění na paţi. Pokud prokletí
toho znamení nelhalo…
Je moţné, ţe právě ktomuhle duchovi, ktéto ţeně ho jeho činy
měly dovést? Moc dobře si vzpomínal, jak mu přeběhl mráz po
zádech, kdyţ Nikolaj poprvé vyslovil název jejího sídla.
Nikdo se ho neptal, bratři ho sem prostě dovlekli. Sám však cítil,
ţe je to první krok na cestě zatracení. Jeho sen… její zhouba.
„Měla by ses ode mě drţet dál.“Ajá odsud musím utéct.„Pro tvé
vlastní dobro.“
Zamračila se. „Jenţe já nevím, upírku, jestli to dokáţu.“
Do místnosti vešel Nikolaj aza ním Sebastian. „Co se to tu děje?“
 Conrad skočil před Néomi avycenil na bratry zuby. Nehodlal
dopustit, aby ji viděli odhalenou. Kromě toho byla jeho. Otočil se kní
atlumeně na ni houkl: „Radši běţ hned pryč.“
„Ale oni mě –“
„Okamţitě zmiz!“ zařval tak hlasitě, aţ úlekem přivřela oči.
Zachvěla se arozplynula se.
Vyděsil ji. Přesně to měl udělat.
„Paneboţe, Conrade, co tady vyvádíš?“ lekl se Nikolaj. Vruce
drţel další injekci.
Nechci další. Nejdřív musel strávit to, co se právě odehrálo.
Svraštil obočí asnaţil se zachovat klid. Nikolaj sinjekcí váhal. Sám
říkal, ţe kdyţ bude chtít, dokáţe ty vzpomínky ovládat. Dobře.
Conrad to zkusil hned…
Vteřiny odtikávaly… Soustřeď se. Zjevně se mu to podařilo,
protoţe Nikolaj strčil injekci do kapsy.
„Vidíš, ovládl ses,“ pochválil ho Sebastian. „To je první velký
krok.“
Nikolaj se tolik nerozplýval. „S kým ses tu bavil?“
„Nechte mě osamotě, oblíknu se.“ Zněl unaveně. Vnitřní boj
svlastní myslí ho vyčerpal. „Kdybych vám to vyprávěl, stejně byste
mi nevěřili.“
Ţena byla pryč, vyprchala ijejí vůně. Conrad znejistěl. Opravdu
se to stalo? Bratři nenaléhali, nejspíš sním souhlasili – nevěřili by
mu. Neochotně se otočili aodešli.
Conrad vypnul vodu autřel se. Poprvé za nějakých tři sta let se
rozhodl, ţe se na sebe podívá do zrcadla. Na bradě strniště, rudé oči,
dlouhé anakřivo ostříhané vlasy.
Jeho vzhled děsil ijeho samotného. Ato určitě vypadal osto
procent líp neţ před několika dny. Vduchu zaklel. Jako člověk se
svým vzhledem takřka nezabýval. Nebyl pro něj důleţitý.
Jenţe tehdy neměl potřebu na nikoho udělat dojem.
Oblékl si dţíny. Košili spouty na rukou nezvládl. Napadlo ho, ţe
by mohl Nikolaje aSebastiana skosit, ale došlo mu, ţe na to nemá
sílu. Nepřepral by je.
Mimo to měl lepší nápad…
 Conrad vyšel na chodbu. „Co tě předtím rozčílilo?“ zeptal se
Sebastian.
Musím ho přesvědčit, ţe se můj stav lepší.„Ale nic.“ Alepší se?
Rozhodl se, ţe zatím bude sbratry spolupracovat. Vystihne vhodnou
příleţitost avezme nohy na ramena. Skvělý plán.
Sebastian kněmu natáhl ruku se svinutým obinadlem. Conrad
zaváhal, ale pak zvedl zraněnou paţi.
Sebastian mu ji obvázal. „Jaks ktomu přišel?“ vyzvídal Nikolaj.
„Riziko povolání,“ odsekl Conrad. Byla to drobná pozornost od
Taruta, starověkého mocného snového démona, který pracoval pro
Kapsligu.
Vzájemně si šli po krku celá staletí, ale ani jeden dlouho nemohl
získat převahu. Před čtrnácti dny však Tarut dosáhl klíčového
vítězství.
Sekl totiţ Conrada drápy. Apokud se povídačky osnových
démonech zakládaly na pravdě, tak aţ budou oba spát, můţe Tarut
získat informace otom, kde se Conrad právě nachází.
Conrad doufal, ţe ten šrám není ničím víc, ţe démoni šíří
povídačky jen proto, aby byli zajímaví. Problém byl, ţe se zranění
nehojilo.
Ato měla být pouze jedna část prokletí. Podle vyprávěných mýtů
by se mu zranění nemělo zahojit, dokud bude Tarut naţivu. Akdyby
se to nestalo, měl se zhmotnit Conradův největší sen asoučasně
nejděsivější noční můra.
„Nejdřív musíš mít sen, abys oněj mohl přijít,“ zasyčel na něj
Tarut při jejich poslední potyčce.
Tahle část nejspíš došla naplnění, pomyslel se Conrad azachvěl
se. Jeho sen… její zhouba.
„Po té sprše vypadáš tisíckrát líp,“ konstatoval Sebastian. „Taky
je vidět, ţe se mnohem líp orientuješ.“
Conrad pokrčil rameny. Bylo mu to jedno. Kromě Taruta mu šlo
po krku asi šest skupin nepřátel. Byly pro ně přijatelné pouze dvě
varianty: buď ho zatknout, nebo mu useknout hlavu.
Řád Kapsliga, kněmuţ dřív náleţel, se ho rovněţ snaţil
zlikvidovat. Pojímal Conrada jako zrůdu. Upír, který nosí na zádech
znak řádu? Neslýchané! Po jeho proměně řád nasadil všechny páky,
aby ho co nejdřív zlikvidoval. Proto mu šel po krku Tarut. Aještě
několik dalších vrahů.
Samozřejmě byl trnem voku ibezpočtu potomků svých obětí.
Všichni chtěli pomstít otce avyráţeli do boje smečem vruce.
Navíc byla jen otázka času, kdy se stane iterčem Rydstroma
Woedea, padlého krále zuřivých démonů, aCadeona, jeho dědice.
Stal se ţádoucí trofejí amoc dobře to věděl.
Za nepřítele číslo jedna ho povaţovalo několik desítek
demonarchií. Znich neměl těţkou hlavu. Největší starosti mu dělali
bratři Woedeovi.
Ani jeden znich by neváhal zničit cokoli, co by se mu postavilo
do cesty. Za svým cílem šli odhodlaně aneústupně. Conrad nemohl
vyloučit moţnost, ţe jednou dostanou jeho isbratry aon nebude moct
udělat vůbec nic.
„Napiješ se?“ zeptal se Nikolaj.
„Jediná věc, kterou nepiju ze ţivého zdroje, je whisky,“ zalhal.
Dřív uţ také pil balenou krev, ale teď ji prostě nechtěl. Sice
začínal mít hlad, ale nepotřeboval pít tak často jako ostatní upíři.
Mimo jiné se odmítal bratrům podvolit.
Murdoch mu nadával, ţe je tvrdohlavý. Conrad se proti takovému
nařčení neohrazoval. Bratři ho zajali, spoutali azfetovali, takţe
nemůţou čekat, ţe se jim poslušně podrobí. Stejně co nejdřív vezme
nohy na ramena.
Všiml si, ţe kaţdý bratr má vlastní klíč od pout. Aţ se Néomi
vrátí, přesvědčí ji, aby jeden klíč ukradla. Abude to.
Bude to jednoduché jako facka.
 11

Zpropadené dva dny. Néomi se neobjevila celé dva dny. Conrad

se zmítal mezi touhou utéct apotřebou zjistit, co pro něj duch
znamená.
Bratři se nadále vraceli kaţdou noc asnaţili se sním mluvit.
Neměl na ně čas. Jeho stav se moţná zlepšoval, ale ta jeho část, která
byla spojená spůvodní rodinou, zemřela.
Kromě toho ho neustále pohlcovaly úvahy oNéomi.
Vztekle zatínal zuby asnaţil se zachovat klid. Byl vpasti,
naprosto bezmocný. Ani ji nemohl jít hledat. Hlavně nesměl vyvádět,
jinak by ho bratři mohli odvést jinam, do jiného vězení.
Potřeboval tady ještě zůstat, protoţe zatím nezjistil, co se to stím
duchem děje. Proč se mu zjevuje?
Nadále ho stíhaly záchvaty ničitelského násilí, ale agrese ivztek
postupně dokázal zvládat čím dál líp. Prvním velkým krokem
ksebeovládání pro něj byla situace ve sprše. Tam to dokázal.
Moţná oni vůbec nejde – co kdyţ to má něco společného
sdomem? Teď je přece plně při vědomí aona tu není. Nevidí ji.
Ne, nemělo smysl hledat jiná vysvětlení. Conrad totiţ pořád cítil
její přítomnost. Předchozí den propršel. Klidně by přísahal, ţe byla
hrozně smutná. Poznal to. Pozdě vnoci ji slyšel. Jako vţdycky
procházela domem. Slyšel šustění její sukně ataky čas od času
zaslechl, ţe si povzdychla. Kdykoli míjela dveře jeho místnosti,
změnila se vloţnici atmosféra. Ataky mu nos ovála matná vůně růţí.
Několikrát ji ivolal, ale pokaţdé přiběhl Nikolaj. „Ským si tu
povídáš?“ lekl se.
Conrad měl dojem, jako by ho zahlcoval nový, zatím nepoznaný
druh šílenství. Musím ji najít. Chci ji mít usebe. Trýznily ho
nezodpovězené otázky ohledně jejího bytí. Měla šperky – náušnice,
náhrdelník aširoký prsten na ukazováčku. Zato snubního prstenu si
nevšiml. Pokud ty věci patřily jí, musela být velmi bohatá.
Asvobodná ktomu. Na druhou stranu by neřekl, ţe se narodila
vzámoţné rodině. Její chování tomu neodpovídalo, spíš jednala, jako
by neměla co ztratit.
Mohla si jako tanečnice vydělat tolik peněz, aby tohle všechno
zaplatila sama?
Určitě, usoudil. Její smyslnost anaprostá absence zábran ji mohly
snadno proměnit vţádanou kurtizánu.
Vydělala by si jmění.
Ale ať byla za svého ţivota kýmkoli, teď byla mrtvá. Není
opravdu šílený, kdyţ touţí po duchovi? Za poslední dva dny si ji
nesčetněkrát představoval nahou. Sice vněm zatím neprobudila
erekci, ale on sám by si to moc přál.
Jo, je šílený. Pomátl se na rozumu.
Kdyby totiţ uvaţoval logicky, nenechal by se pohltit posedlostí
duchem adál by pracoval na tom, aby co nejdřív utekl.
Měl před sebou spoustu úkolů, nesměl se nechat rozptylovat
vzpomínkami na její vnadná prsa.

Poslední sluneční paprsky za soumraku vrhaly na močál zastřené

barvy. Zvětví cypřišů, které lemovaly močály, visel mech. Nedaleko
vodní plochy nejistě stál letohrádek.
Před několika desítkami let tu byla zátoka adalo se na ní jezdit na
lodičkách, ale postupně ji zanesly kameny, hlína atráva abývalá
zátoka vypadala spíš jako letitý močál.
Bujel vní pestrý ţivot. Našli tu domov hadi, aligátoři anorkové.
Mezi lekníny se mihotaly obrovské nutrie acenily ty své oranţové
zuby.
Bývalá zátoka se stala jejím nejoblíbenějším místem. Trávila tu
celé dny, sedávala na břehu apozorovala, jak mladým ţabkám rostou
noţky.
Nic lepšího ji nenapadalo. Kdyby se nedokázala zabavit, musela
by se vrátit za upírem.
„Okamţitě zmiz.“ Tak zněla jeho poslední slova. Bonne idée,
usoudila.
 Přitahoval ji. Fascinovalo ji hrdinství, které provázelo jeho
minulost. Fascinovalo ji ijeho nahé tělo. Sama cítila, ţe ji kněmu
něco táhne. Kdykoli se viděli, měla ho plnou hlavu. Cítila se, jako by
na něm začínala být závislá. Neodrazoval ji ani jeho hrůzostrašný
řev.
Tušila, ţe bude ještě hůř.
Co se vlastně stane, aţ ten upír odejde? Zase bude sama
vopuštěném domě, bude muset nějak strpět avydrţet ten svůj prázdný
ţivot. Uţ ji nebude rozptylovat šílený sexy upír.
Néomi byla odjakţiva společenská, takţe samota pro ni
představovala hotová muka. Zvykala si na ni dlouho atěţko. První
dny po její smrti byly nekonečné. Akdyţ pak přišli noví nájemníci
apo čase odešli, byla zoufalá.
Ten, kdo přišel, vţdycky odešel. Bez výjimky.
Odejde iConrad Wroth.
Ta představa ji ničila. Dřív si přísahala, ţe si nikoho nebude
pouštět ktělu, aby si na něj nezvykla apak se zbytečně netrápila.
Za upírem nešla dva dny, ale stálo ji to veškeré síly. Tušila, ţe
večer ten souboj nevyhraje. Zanedlouho vyjde měsíc aona oto víc
zeslábne. Uţ to znala, měsíc ji vţdy připravil ovůli.
Řekla Conradovi, ţe nic necítí, jenţe to tak úplně nebyla pravda.
Při půlnočním tanci vţdycky cítila bolest ze své smrti, opětovně
proţívala tu děsivou agonii.
Nechci být sama. Rozhodně ne dneska…
Po západu slunce ji kněmu nohy nesly samy. Zastavila se za
dveřmi azaváhala. „Pojď ke mně, duchu!“ zvolal Conrad.
Uţívej si to, doporučila si. Ale nezvykej si na něj.
„Vím, ţe tam jsi,“ pokračoval vyzývavě. „Snad se mě nebojíš?“
Jeho hrůzné řvaní si pamatovala pořád. Ito agresivní vrčení.
Kdykoli vybuchl, pádně jí připomněl, kdo doopravdy je. Přesto se ho
nebála.
Kousla se do rtu. Kdyţ půjdu dovnitř, určitě zjistím, ţe není tak
hezký, jak jsem si předtím myslela. Nakonec proplula dveřmi. Ztuhla.
Byl ještě hezčí, neţ kdyţ ho viděla naposled. Très beau.
Proč se jí vlastně tak líbí? Odjakţiva ji přitahovali starší muţi,
kteří jiţ měli vybudované zázemí aměli za sebou řadu ţivotních
zkušeností. Nehorovala pro muţe, jimţ vnitru plápolal nevybouřený
oheň.
Conrad byl takový… ohnivý. Krásný šílenec.
„Kde jsi, sakra, byla?“ vyjel na ni. Pohledem vrudých očích jí
přejel přes tvář, prsa aţ po paty. Azpátky nahoru. Prohlíţel si ji stejně
lačně jako většina muţů, kdyţ ještě ţila.
Jak se obejde dalších osmdesát let bez obdivných pohledů?
Nenechala se vyvést zrovnováhy anaprosto klidně se zeptala:
„Chyběla jsem ti?“ Tvářila se, jako by se nic nestalo. Conrad
nemusel vědět, ţe bojovala sama se sebou, aby za ním nepřiběhla
hned druhý den. „Chtěl bys, abych byla stebou?“
„Předtím jsi sem chodila kaţdý den,“ zavrčel.
„Chtěl jsi, abych zmizela, ne?“ připomněla mu. „Řval jsi na mě
jako na nějakou děvku.“
„Jako na děvku? Co to říkáš? Nechtěl jsem, aby tě bratři viděli
odhalenou.“
„Conrade, oni mě nevidí vůbec,“ připomněla mu.
Zaklel. „Aha, to mi nedošlo. Někdy ještě těţko…,“ nedopověděl.
„Byl jsem bez sebe, zase do mě narvali tu injekci.“
Znovu se jí ho zţelelo. Nevěděla proč. Kéţ by věděla, co by se
muselo stát, aby ji přestal přitahovat. „Proč ti vadilo, kdyby mě viděli
nahou?“
Odvrátil pohled. „Sám nevím.“
Néomi se musela hodně ovládat, aby se pobaveně neusmála.
Přitahovala ho stejně jako on ji.
„Cos předtím dělala venku?“ zeptal se obviňujícím tónem.
„Jak víš, ţe jsem byla venku?“
„Celý den jsem tě neslyšel.“
Zamračila se. „Ty normálně nespíš?“
„Kdyţ to můţu ovlivnit, tak co nejmíň.“
Néomi si uţ všimla, ţe za čtyřiadvacet hodin spí tak tři čtyři
hodiny. „Hm, to je pravda. Taky nespíš pravidelně, pokaţdé usneš
jindy.“
„Tak to prostě je,“ odpověděl, aneţ mu mohla poloţit další
otázku, pobídl ji: „Vyprávěj mi, cos dělala.“
 „No, kdyţ to chceš vědět… Pozorovala jsem pulce. Chtěla jsem
zjistit, jak dlouho trvá, neţ jim narostou nohy. Přesně.“
„Pozorovala jsi pulce. Proč, prosím tě?“
„Co jiného bych podle tebe měla dělat? Napadá tě něco?“
Mlčel.
„Kaţdý den na příjezdové cestě seberu noviny, ale ty dnešní jsem
uţ přečetla. Dřív tu třeba bydleli nenasytní novomanţelé nebo
puberťáci, které bavilo stříkat stěny sprejem. Teď tu nikdo takový
není, takţe nemám koho špehovat nebo strašit. Kaţdopádně jsem
tady. Cos chtěl?“
Conrad nevěděl. Dvakrát bezhlesně otevřel azavřel pusu.
„Nic?“ zeptala se rozšafně azamávala mu. „Tak jo, měj se –“
„Zůstaň!“ vyjekl. „Chtěl bych, abys tu se mnou byla.“
„Proč? Radši se díváš na mě neţ na ten odlupující se strop?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, chci si stebou povídat.“
Hrdě zdvihla bradu aladně přešla koknu. Posadila se na parapet.
„Moţná zůstanu, kdyţ mi odpovíš na pár otázeček.“
„Například?“
„Slýchávám, jak si tvoji bratři povídají onejrůznějších věcech, ale
většině znich nerozumím. Potřebovala bych je vysvětlit.“
Stím neměl problém. Bez váhání přikývl.
„Proč pořád naráţejí na tvoje vzpomínky?“
„No, kdyţ upír saje krev ze ţivé bytosti, společně sní mu do krve
přechází ivzpomínky. Ty se pak samozřejmě hromadí anavíc je
nemůţu ovládat. Nedokáţu je rozpoznat od těch svých.“
„Hm. Murdoch kaţdý večer otobě přináší nové zprávy. Tuhle
tvrdil, ţe by tě spousta bytostí askupin nejradši viděla bez hlavy.“
„To je pravda.“
„Taky tě prý podezírá ztoho, ţe sis se svými oběťmi nejdřív hrál
ateprve pak jsi je zabil.“
„Dělal jsem jen to, na co mě najímali.“
„Coţe? Ty jsi dostával zaplaceno za to, ţe jsi usekával obětem
hlavy asál jsi znich krev?“
Přimhouřil oči. „Kdyţ se od někoho napiješ, získáš jeho
vzpomínky. Akdyţ ho vysaješ, získáš ipodstatnou část jeho síly,
dokonce itajemné nebo nadpřirozené schopnosti, kdyţ je má. Setnutí
hlavy je navíc jeden zmála způsobů, jak můţeš zabít nesmrtelnou
bytost.“
„Vraţdil jsi iţeny aděti? Nebo lidi?“
„Proč bych něco takového dělal?“ zeptal se zmateně.
To ji docela uklidnilo, proto pokračovala: „Jak ses stal upírem?“
Tvář se mu stáhla ve zlostném úšklebku. „Protoţe mi Nikolaj
těsně předtím, neţ jsem umřel, kápl krev do krku.“
„Hm, myslela jsem, ţe by tě musel kousnout.“
„Ne, to je jen ve filmech,“ namítl. „Hlavní hybnou silou proměny
je krev. Katalyzátorem je smrt. Vzemi Lorů se takhle můţe proměnit
kdokoli.“
„Takţe stát se upírem je vlastně snadné, ne?“
„Snadné? Ani náhodou, není to totiţ stoprocentní. Kdyţ to
nevyjde, daná bytost zemře.“
„Kdo proměnil tvoje bratry?“
„Kristoff, to je upír uţ od přírody, narodil se tak. Apak ještě
někdo, okom se mi nechce mluvit. Zeptej se na něco jiného.“
„Jak chceš. Můţeš pořád jíst normální jídlo?“
„Jo, ale jídlo mě bere asi jako tebe krev.“ Néomi se znechuceně
ušklíbla. Pokýval bradou. „Tak vidíš. Ale dobrou whisky nikdy
nepohrdnu.“
Ona taky ne. Ve studiu měla slušnou zásobu. „Co to vaše
přemisťování? Jak daleko se dostanete?“
„Klidně přes celý svět, nejsme omezení prostorem,“ dodal
významně. Néomi se ušklíbla. „Ale dostaneme se jen na místo, kde
jsme uţ někdy byli, nebo na které dohlédneme.“
„Co je to akcese?“
„Významná událost země Lorů. Odehrává se zhruba jednou za
pět set let. Rodiny při ní zakoření anesmrtelníci si nacházejí své
místo. Probíhají boje aválky mezi jednotlivými frakcemi. Vţdycky
umře spousta nesmrtelníků.“
Néomi uţ mnohokrát slyšela, jak se Conradovi bratři baví
oLorech. Pochopila, ţe jsou to zástupci jiné říše. Taky mluvili
ovalkýrách, čarodějnicích, skřetech aurozených bytostech
snadpřirozenými schopnostmi. Ty si představovala jako víly.
Nechyběly historky ovlkodlacích aduchách, ale jiných, neţ byla ona.
Vyvodila si, ţe všechny bytosti spolu nějak komunikují anějak se
spolu snaţí vypořádat.
„Existují imořské panny?“ vyzvídala.
„Jasně.“
Nadšeně zajásala. „Uţ jsi nějakou viděl? Mají dlouhý ocas?
Aopravdu jsou pokryté šupinami? Co lochneska, taky je skutečná?
Kouše? Opravdicky je tak –“
„Hele, kolik ti bylo, kdyţ ses stala duchem?“ skočil jí do řeči.
„Byla jsi vůbec dospělá?“
Naštvaně se narovnala. „Jo, bylo mi dvacet šest.“
Zamračil se. „Proč jsi zemřela tak mladá?“
Jak mu na to měla odpovědět? Nemohla jen tak plácnout, ţe byla
zavraţděna, to by mu musela říct víc. Jenţe jí se otom mluvit
nechtělo, vypadala by jako padavka. Na druhou stranu kdyţ je někdo
zavraţděný, je to projev té největší slabosti, ne? Tomu stejně mohl
rozumět jen někdo, kdo to taky proţil.
On by mi rozuměl, ozval se hlásek vmysli. Právě on by moc
dobře věděl, jak jsi trpěla.„Byla jsem zavraţděna,“ odpověděla
nepříliš ochotně.
„Jak?“
„Co by sis tipl?“
„Ţárlivá manţelka zastřelila manţelovu krásnou mladou
milenku.“
„Podle tebe jsem krásná?“ Sekl po ní netrpělivým pohledem, jako
by ho otravovalo bavit se otýchţ věcech pořád dokola. Néomi se
zatetelila radostí. „Ne, se ţenatým muţem jsem nikdy nic neměla.“
„Tak tě odkopnutý milenec shodil ze schodů.“
„Proč si myslíš, ţe to byl zločin zvášně?“ zeptala se.
„Nevím, prostě mám takový pocit.“
„Hm, tak ho máš zatraceně správný. Bývalý snoubenec… mě
bodl do srdce.“ Sotva to vyřkla nahlas, přejel jí po zádech mráz.
„Tady vtom domě. Kdyţ jsem se probudila, zjistila jsem, ţe odtud
nemůţu pryč. Aţe nic necítím.“
Rudé oči mu zjihly. „Proč ti to udělal?“ zeptal se opatrně.
„Nedokázal se smířit stím, ţe jsem se sním rozešla.“ Louis jí
mnohokrát opakoval, ţe by radši zemřel, neţ by ţil bez ní. Tvrdil, ţe
by ho nic na světě nepřimělo ktomu, aby ji nechal odejít. „Pak zabil
sebe.“
Conrad ztuhl avytřeštil oči. „On je tady taky?“
„Ne. Nevím, proč tu jsem, aon ne, ale jsem za to nesmírně
vděčná.“
Trochu se uvolnil. „Kdy se to stalo?“
„Čtyřiadvacátého srpna 1927. Ten večer jsem slavila nový
domov, Elancourt. Nastěhovala jsem se sem krátce předtím. Celý
dům jsem totiţ nechala zrekonstruovat.“ Zuboţený dům ji
neskutečně deptal. Při opravách dohlíţela na kaţdičký detail aměla
velkou radost ztoho, ţe dům izahrady postupně probouzí kţivotu.
Tehdy netušila, ţe se Elancourt stane jejím věčným domovem…
„Uţ oněm nebudeme mluvit,“ prohlásila arozhodně zavrtěla
hlavou. Chtěla si uţívat Conrada, dobře se jí sním povídalo.
Vposmrtném ţivotě vlastně vedla teprve druhý rozhovor.
„Proč se ztebe stal duch? Co si otom myslíš?“ vyptával se dál.
„Spíš jsem doufala, ţe bys mi mohl odpovědět ty.“
„O těchhle věcech se mezi Lory moc nemluví, duchové spíš
spadají klidem. Kaţdopádně vás není moc. Jsi první duch, kterého
jsem poznal.“
„Aha,“ hlesla zklamaně. Nečekala, ţe ji zahrne podrobnostmi, ale
pár základních informací by jí přišlo vhod.
„Jsi tady na Elancourtu… pohřbená?“
„Ta otázka zní divně, viď? No, pokud vím, tak jsem pohřbená ve
městě, ve staré části vyhrazené pro Francouze. Měla bych být
vklasickém hrobu.“ Její… ostatky se nacházely vrakvi zasypané
hlínou. Společně sní mělo být vhrobce asi třicet dalších těl. „Ale
nevím, jestli moje tělo třeba neukradli vykradači hrobů. Na rituály
vúdú, víš?“
Zamračil se. „Ty si ztakových věcí děláš srandu?“
„No, tak mi řekni, co nařizuje etiketa, kdyţ člověk mluví osvém
mrtvém těle. Je snad zakázáno vtipkovat ovlastních kostech?
Dopustila jsem se společenského faux pas?“
Podle jeho pohledu pochopila, ţe jí nerozumí aani vto nedoufá.
„Jak jsi přišla ktomuhle domu?“
„Koupila jsem ho. Za svoje peníze.“
 „Kdes na to vzala?“ zeptal se zaskočeně.
Jak typické. „Normálně, prací,“ odpověděla hrdě. „Byla jsem
baletka.“
„Aha, baletka. Ateď jsi duch.“
„Jo, ty jsi byl válečník ateď jsi upír.“ Neubránila se úsměvu. „My
jsme dvojka, viď?“
Zamyšleně se na ni zadíval. „Ten tvůj smích… Připadá mi, ţe se
sem nehodí.“
„Proč ne?“
„Duchové by měli být obestřeni tajemstvím, ne?“
„Právě teď se stebou skvěle bavím, takţe jsem spokojená. Na
smutek ještě budu mít času dost.“
„Ty býváš smutná?“ podivil se.
„Od přírody ne, ale můj současný ţivot má kideálu daleko.“
„Hm, tak to máme společné. Néomi, mohla bys některému
zbratrů ukrást klíč od pout, aţ zase přijdou?“
Pohoršeně zatajila dech. „Ukrást? Moi? Nikdy!“
„Nehraj to na mě, uţ jsem tě viděl, jak jsi je obírala,“ dodal
karatelsky. Néomi se zatvářila jako svatoušek. „Proč na místo
ukradených věcí dáváš oblázky?“
„Jedna věc je ţivým brát, druhá dávat. Líbí se mi, kdyţ pak
vyjeknou: ‚Jé, kde se tu vzal ten kamínek?‘ Vpodstatě mi dokazují,
ţe skutečně existuju. Myslela jsem si, ţe si tím něco dokáţu.“
„Teď uţ víš, ţe jsi skutečná, kdyţ si povídáme?“ Néomi přikývla.
„Tak to bys mi mohla pomoct, ne? Néomi, uţ tu nemůţu leţet jako
mrcha, zešílím ztoho.“
„Ty uţ jsi přece zešílel.“
Sekl po ní pohledem. „Duchové mají rádi svůj klid, ne? Kdyţ mi
seţeneš ten klíč, vypadnu acelý dům zase budeš mít jen pro sebe.“
„Já tady nebývám pořád sama,“ usadila ho. „Občas se tu usadí
nějaká rodinka. Vím, co se oduchách říká, ale já nejsem ráda sama.
Ostatní mě sice neslyší ani nevidí, ale aspoň tu nejsem jako kůl
vplotě.“
„Kdy tu někdo bydlel naposled?“
„Před deseti lety. Byl to milý pár.“ Manţelé byli nadšení
zvýhodné koupě. Samozřejmě neměli nejmenší tušení, jaká hrůzná
věc se kdysi vElancourtu stala. Vnovinách se oní kdysi psalo jako
o„děsivé vraţdosebevraţdě“.
Manţelé se snaţili dát dům do kupy, hodně se na něm nadřeli.
Pak se jim narodila holčička. Néomi ji hýčkala, houpala vkolébce,
sloutkami ve vzduchu jí hrála divadlo. Snaţila se vyčerpaným
rodičům co nejvíc pomáhat. Jenţe holčička pak začala plakat, ţe chce
létající panenky, rodiče se lekli, ţe vdomě straší, aodstěhovali se.
Néomi byla zničená – azačalo deset dlouhých osamělých let. Její
samotu ukončil aţ Conradův příchod.
„Takţe ty jsi odsud nikoho nevyhnala?“ zeptal se Conrad uţasle.
Pochopila, ţe přesně to by udělal on.
„Na vandaly tak hodná nejsem. Ty odtud vyháním adávám jim
pěkně do těla, nemysli si. Ţádný se uţ nikdy nevrátil,“ dodala hrdě.
„Já ti poškodil dům mnohem víc neţ vandalové, astejně nechceš,
abych vypadl?“
Kdyby mu sehnala ten klíč, byl by pryč dřív, neţ by uvolněný
řetěz zarachotil ozem. Néomi moc dobře věděla, ţe by Conrada uţ
nikdy neviděla.
Merde, ta představa ji deptala. Povzdychla si. „Můţeš mi říct,
proč bych ti měla dávat ten klíč?“ zeptala se. „Mám tě podporovat
vtom, aby ses pomstil bratrům? Slyšela jsem, čím jsi jim
vyhroţoval.“
„Kdyţ mi ten klíč neseţeneš, jsem nejen jejich, ale itvůj vězeň.“
„Conrade, vysvětli mi, proč se chceš tak zoufale dostat pryč.
Bratři se ti snaţí pomoct, dělají pro tebe to, co povaţují za nejlepší.“
„Ty tomu nerozumíš.“
„Tak mi to vysvětli. Proč je tolik nenávidíš? Kvůli té proměně?“
Hořce se zasmál. „To podle tebe nestačí?“
„Stalo se to dávno apodívej se, co všechno pro tebe dělají. Skoro
nespí, kaţdý den se sem přemisťují zdruhé strany světa. Kdyţ mají
noc tam, tak bojují supíry, akdyţ je noc tady, snaţí se ti pomoct.“
Zatvářil se neurčitě. „Nenávidíš?“
„Prosím? Ptáš se, jestli někoho nenávidím?“
Přikývl. „Koho jsi vţivotě nejvíc nenáviděla?“
„Koho asi, Louise. Svého vraha.“
 „Představ si, ţe bys umřela, pak se vzbudila azjistila jsi, ţe jsi
sním spojená na věky věků. Ty bys dokázala přestat nenávidět
bytost, která za to můţe?“
Páni, trefa do černého.
„Vzali mi všechno. Práci, přátele, ţivot, který jsem měl rád –“
„Ty bys byl radši mrtvý?“
„Bez váhání.“
Néomi pochopila, ţe ho nepřesvědčí.
„Slyšela jsi přece, ţe mi jde po krku plno frakcí,“ navázal. „Je jen
otázka času, kdy mě dostanou. Hele, duchu, dělej, seţeň mi ten klíč.“
„Nejmenuju se duch.“
„Já se zase nejmenuju dément.“
„Touché, dément,“ rýpla si.
„Nech toho! Říkal jsem ti, abys mi tak neříkala, takţe –“
Do místnosti nečekaně vešel Murdoch.
 12

„Jak ti kdo nemá říkat?“ zeptal se Murdoch. Conrad pokrčil

rameny aneodpověděl. „No co, ikdyţ si povídáš sám se sebou, je na
tobě vidět, ţe je ti osto procent líp.“ Murdoch byl navzdory situaci
nějak málo překvapený.
Určitě mají eso vrukávu. Conrad přimhouřil oči. Olačnění po krvi
vědí něco, co mi uniklo.„Bezva, kdyţ sám vidíš, ţe je mi líp, tak mě
pusť.“
„To nejde, mohlo by se ti zase přitíţit. Kromě toho nejdřív musíš
pít balenou krev. Amusíš vydrţet čtrnáct dní bez výbuchu vzteku.“
Conrad měl co dělat, aby do jednoho takového nevletěl. „To tu
mám zkysnout navěky?“ zlobil se.
„Jasně ţe ne. Koncem příštího týdne tě přemístíme na jednání
ohledně akcese. Počítá se stím, ţe tam bude nabito aţe přijedou
Lorové zcelého světa. Budou tam tisíce ţen – valkýry, sirény, nymfy.
Třeba tam najdeš svoji nevěstu. Teď, na pokraji akcese, by se to
bezvadně hodilo. Chceme najít Nïx, to je valkýří jasnovidka. Uţ nám
stebou pomáhala, víš.“
Conrad oNïx Vševědoucí slyšel. Měla velkou moc apodle všeho
byla stejně šílená jako on. Rozdíl byl jen vtom, ţe on měl mysl
zahlcenou vzpomínkami, aona ji měla zahalenou vizemi budoucnosti.
„Proč by vám měla pomáhat?“ Jen proto, ţe si Sebastian aNikolaj
vzali valkýry, to přece neznamenalo, ţe se upíři automaticky stali
valkýřími kamarády. Lorové oupírech mluvili jako o„pijavicích“
anesnášeli je. Ity nerudooké.
„Těţko říct,“ pokrčil Murdoch rameny. „Ale mohla by ti pomoct
najít nevěstu.“
„Co tvoje nevěsta, Murdochu? Tluče ti srdce, vidí to iSebastian
sNikolajem. Takovouhle věc neschováš.“
 Murdoch přešel koknu. Néomi se přemístila zparapetu vedle
Conrada. První ţena, která odešla od Murdocha za jiným Wrothem.
Byl to skvělý pocit.
„Slíbil jsem své nevěstě, ţe oní nikomu neřeknu. Wrothové
vţdycky drţí slovo.“ Murdoch si dlaní přejel týl. „Buď tak hodný
anerozebírej to snimi.“
„Ani mi do toho nic není, stejně jako ty nemáš co řešit moji
nevěstu,“ odpověděl Conrad.
„Ale my si myslíme, ţe kdybys našel ţenu, úplně by ses vyléčil,
víš?“
„Vyléčil nevyléčil, pořád budu upír.“
„To sice jo,“ přikývl Murdoch, „ale naše snahy by vyletěly
komínem, kdyby se nám nepodařilo přesvědčit tě otom, ţe někteří
upíři nejsou zlí. Není třeba vyhladit všechny.“
„Co myslel Nikolaj tím, ţe je moţné ovládat vzpomínky?“
„No, můţeš se to naučit, ale musíš být duševně vyrovnaný.“
Vyrovnaný? Kdy takový stav proţil naposled? „Co to do mě
pícháte?“
„Sedativum alátku uvolňující svaly. Je to lektvar od čarodějnic.
Prý tam káply iněco, co tě víc naladí na tvou nevěstu. Pokud ti ji
ovšem pomůţeme najít.“
Sakra. „Z toho jsem celý na větvi.“ Pohledem zabloudil kNéomi.
Naklonila hlavu aprohlíţela si ho.
Je moţné, ţe Néomi je… jeho? Proto na něj má tak silný vliv?
Dobře, ale proč vněm tedy nerozproudila krev? Podle toho, co říkal
Murdoch, by ktomu měly injekce napomoct.
Povzdychl si. Ne, to je nesmysl, vţdyť ani není ţivá. „Jaké
čarodějnice?“ vyzvídal. „Mariketa Očekávaná?“
„Odkud tu čarodějku vzrcadle znáš?“
On sám ji nikdy neviděl, ale viděl ji ve vzpomínkách jedné ze
svých obětí. „Já ne, ale někdo, koho jsem vysál.“
Conradův lhostejný tón sMurdochem pořádně zamával. „Ne,
Mariketu jsme poţádat nemohli. Jejím partnerem je Bowen
MacRieve, to je Lykaj, který nám tě pomohl chytit. Znějakého
důvodu by tě nejradši viděl bez hlavy. Tam vté hospodě nám
oznámil, ţe máme dva týdny na to, aby ses dal do kupy, nebo tě
osobně zlikviduje.“
„Na co čeká? Aproč by vám měl pomáhat?“
„Protoţe mu Sebastian nedávno zachránil ţivot. Taky ho ušetřil
něčeho, co ten Lykaj sám povaţoval za osud horší neţ tisíc smrtí.“
„Aha, tak proč mi nedá pokoj?“
„Protoţe jsi padlý upír, který se zjevil vjeho městě, anavíc na
místě, na něţ on ajeho vyvolená dohlíţejí. To je na něj přece jen
trochu moc. MacRieve je docela dobrák, ale ion má své meze.“
Jeho vyvolená navíc mohla nakouknout do křišťálové koule
ahned by věděli, kde mají Conrada hledat. Takţe další nepřítel na
cestě. Fronta začíná tamhle, pánové.
„Conrade, všichni tři jsme přísahali, ţe tě ztoho močálu
vylovíme, ikdyby se ti to sebevíc nelíbilo. Jako bratr tě ţádám, abys
to alespoň zkusil.“
Jak daleko jste ochotní zajít?
Conrad zavrtěl hlavou. Jsemnormální? Copak ztohohle se můţe
někdo dostat? Uţ se rozhodl abude čelit důsledkům.
Ikdyby nakrásně existovala nějaká cesta ven, on uţ nemá čas.
Paţí mu projela ostrá bolest, jako by chtěla jeho slova potvrdit.
Kdyby se to prokletí, které nosil na paţi, zakládalo na pravdě, tak
by jeho zalíbení vNéomi mělo dalekosáhlejší důsledky, neţ by si kdy
dokázal představit.
Musí utéct atoho darebáka dostat. Kdyby ho skolil avysál mu
krev, stal by se nejmocnějším muţem říše Lorů. Pak by ho
nezastavilo nic.
Znamenalo by to, ţe by měl navrch inad bratry Woedeovými.
Před několika měsíci neuváţeně vysál válečníka, který znal
klíčové tajemství. Obsahoval tajemství, jak porazit Rydstromova
pronásledovatele.
Tím pádem se zConrada stala jediná ţijící bytost, která tu
informaci znala. Tedy vlastně měla, protoţe její obsah se zatím
nezjevil.
Rydstrom by ho kvůli ní bez váhání zabil. Neváhal by ani jeho
bratr Cadeon Králotvůrce. Jako námezdný válečník adémon vjedné
osobě zajistil teplé místečko pěti králům. Zatím se mu však
nepodařilo získat zpět korunu pro svého bratra.
„Chcete mě vzít na setkání? Není to příliš velký risk?“ zeptal se
Conrad.
„Bude to tam divoké, takţe se budeme drţet spíš bokem. Spíš
budeme sledovat, jestli ti do oka padne nějaká ţena.“
Aha, takţe se má schovávat někde vkřoví avyhlíţet ţenské. To je
poníţení nejvyššího stupně. Udrţel se anepodíval se na Néomi.
„Nemám nejmenší zájem mít achránit ţenu, kterou si sám nevyberu.“
Uţ při těch slovech mu ale běţelo hlavou, co by to znamenalo, kdyby
mu osud vybral Néomi. Dokázal by najít způsob, jak propojit jejich
světy? Aby ji mohl mít apodmanit si ji? Omilování sní se mu uţ
zdálo, akdyby realita byla alespoň zčásti tak lákavá jako ty sny…
„Conrade!“ houkl na něj Murdoch aluskl mu prsty před tváří.
Conrad zamrkal. „Co je?“
„Říkal jsem, ţe víme otvém členství vKapslize. Taky je nám
známo, co její pravidla nařizují.“
Conrad na něj vytřeštil oči. „Ať tě ani –“
„Takţe víme ito, ţe jsi ještě nikdy ţádnou ţenu neměl.“
 13

Zuřivý démon Cadeon Woede by si radši nechal vyrvat černé

drápy nebo uříznout rohy, neţ aby se vypravil do toho baru. Byla to
špinavá putyka pro motorkáře achodili tam hlavně démoni.
Ale kdyby tam sbratrem aostatními muţi nešel, nedalo by mu to
aběţel by za ní. Rydstrom uţ beztak začínal mít naráţky na to, kam
se vnoci vţdycky poděje.
Kromě toho se večer měli sejít sjasnovidkou. „Á, tady ji máme,“
zamumlal pro sebe, kdyţ do baru vstoupila Nïx vdoprovodu ještě
jedné valkýry. Nïx hledali několik dní, bohuţel marně. Nakonec jim
setkání zprostředkoval společný přítel.
Rydstrom se otočil právě včas aviděl, jak se na ţeny hned sápe
tklivý démon. Byl to zavalitý motorkář, ale vypadal mladě. Na
flirtování snejstarší valkýrou aţ moc mladě.
„Ustup,“ nařídila mu Nïx. Ani se na něj nepodívala.
Neposlechl ji. Valkýra po jejím boku ztuhla. „Uhni.“ Mladší
valkýra měla kovbojský klobouk. Narazila si ho hluboko do čela.
Rydstrom by si klidně vsadil na to, ţe lem klobouku zakrývá tvář
Regin Zářivé. Nade vše milovala boj. „Nebo bude zle.“
„Moje průvodkyně uţ celé týdny baţí po boji,“ varovala ho Nïx,
„takţe si dej pozor. Buď uhni, nebo nepočítej stím, ţe tě bude šetřit.“
„Jen ne tak zhurta, dámy,“ oslovil je démon ţoviálně. „Takové
hezoučké slečinky by neměly rozdávat drsná slova, to se nehodí. Co
bych to byl za chlapa, kdybych se nepodíval na pěknou holku.“
Nïx protočila panenky. „Paneboţe, tohle snad nikdy neskončí,“
povzdychla si. „Ţe si nedáš pokoj,“ zavrtěla hlavou.
Tklivý démon nepochopil váţnost situace azahradil jí cestu
rukou. „Tos neměl dělat,“ konstatovala klidně.
 Cade nechápavě zavrtěl hlavou. Démon skutečně netušil, do čeho
se řítí.
„Hele,“ prohodila Regin naoko zamyšleně, „myslíš, ţe by ti
slušelo, kdyby ti rohy koukaly ze zadku?“
„Mám ho informovat?“ zeptal se Rydstrom.
„Nech je,“ mávl rukou Cade. „Valkýry mají po násilí vţdycky
dobrou náladu.“ Kromě toho se rád podívá, aspoň přijde na jiné
myšlenky.
Nïx bez varování zaútočila. Popadla démona za ruku avýhrůţně
se usmála. Úsměv odhalil její drobné tesáky. Tklivému démonovi
konečně došlo, ským má tu čest, bohuţel pozdě. Nïx mu sevřela ruku
tak pevně, aţ bylo slyšet, jak démonovi praskají kosti. Vytřeštil oči
azařval. Na pomoc mu neuváţeně přiběhl další démon.
Rydstromova tvář zjizvená mnoha boji se roztáhla do úsměvu. „S
valkýrami se nikdy nenudíš.“
„Hele, Nïx,“ ozvala se Regin asi za deset minut, „ten můj démon
ječí, jako by ho na noţe brali. Jak ječí ten tvůj?“
„Úplně stejně,“ odpověděla Nïx konverzačním tónem. „Ale má
podezřele vysoký hlásek jako konipásek. Jestlipak má nádobíčko?“
Přitáhla démona ke zdi astrčila mu levý roh do elektrické zásuvky.
Regin si zatím podávala svého démona. Opřela se do něj tak vydatně,
aţ jí zhlavy spadl klobouk. Světu nastavila tak zuřivý výraz, aţ
ostatní úlekem ucouvli.
Nïx sice byla starší, atedy isilnější, ale Regin byla známá svou
bojechtivostí a zuřivostí.
Všichni zmlkli. Bylo slyšet jen uţaslé šeptání „přece jen je to
Regin“.
Ubarového pultu leţel opilý démon. „Ty jo, ta zářivá mě jednou
donutila seţrat tranzistorák.“
Oba vytrestaní démoni vyuţili chvilky zmatku avzali nohy na
ramena.
Regin pokrčila rameny, shýbla se pro klobouk aoprášila ho. Mile
se usmála na Nïx. „Teda, Nïxie, ty ses rozparádila.“
Nïx si zastrčila černé vlasy za špičaté uši amrkla na kolegyni:
„Tvoje rány zase byly ďábelské jako vţdycky.“
Bezva, holky mají skvělou náladu. Přesně to potřebujeme.
 Rydstrom pochopil, ţe show skončila, ašel jim naproti. Cade také
vstal. „Zdravím tě, Nïx,“ oslovil valkýru. Bar opět ztichl.
Rydstromovi zcesty uhýbali iostřílení štamgasti. Nïx iRegin musely
dost zaklonit hlavu, aby se tomu hromotlukovi mohly podívat do
tváře.
„Vida, vida, král Rydstrom,“ prohodila Nïx súsměvem. „A po
tvém boku jako obvykle věrný Cadeon Králotvůrce.“
„Přisednete si knám?“ pokračoval Rydstrom aukázal na stůl
vzadu vbaru. Nïx přikývla avydala se za ním. Regin ji následovala.
„Omlouvám se za Cadovy vojáky.“ Rydstrom se ušklíbl aukázal
na Cadův doprovod. „Pár znich je na neurčito ve městě.“ Rydstrom
dokázal být stejně krutý jako Cade ajeho muţi, ale ze svého
zdvořilého jednání nikdy neslevoval.
Cade netušil, kde ktakovému vychování bratr přišel. Sám byl
úplně jiný.
Nïx jim ţoviálně mávla na přivítanou, ale vzápětí se zamračila.
Mezi přítomnými totiţ poznala dva démony. První byl kouřový
démon Rök. Uprchl ze dvou dimenzí aholedbal se tím, ţe je členem
řádu, který „stojí na definitivně extrémních předsudcích“. Druhý byl
Grimslade. Rozvaloval se na ţidli kousek od stolu vpotemnělém
rohu.
Grim pocházel zválečnického rodu démonů, kteří vyrůstali
vpodzemí vtěch nejdrsnějších podmínkách, jaké si kdo dokázal
představit. Kdyţ si Regin sedla vedle něj, zatvářil se, jako by ho co
nevidět měl skolit infarkt. Netušila, ţe Grim ksmrti nesnáší dvě věci:
blýskavé předměty akrásu. Regin vsobě spojovala obě jeho nenávisti.
Nïx se posadila apodívala se na Rydstroma: „Mariketa
Očekávaná říkala, ţe se mnou chceš mluvit.“
„Ano, přesně tak. Potřeboval bych tvoji radu.“
„Moji radu.“ Přitiskla si dlaň na hruď. „Neříkal jsi před
nedávnem, ţe jsem pomatená bytost, která nemá všech pět
pohromadě? Byla jsem ztoho na hadry, Rydstromku. Zdeptal jsi mě
tak moc, ţe jsem spráskala kýbl zmrzliny Ben & Jerry’s. I přesto, ţe
valkýry nejedí.“
Rydstrom přimhouřil oči. „Bowen ti řekl, co jsem otobě
plácnul?“
 „Nemusel, nejsem padlá na uši.“
Rydstrom se nenechal vyvést zmíry anavázal nečekaně takticky:
„V tom případě víš, ţe jsem ocenil tvoji krásu.“
Nïx byla pěkná ţena, ale valkýry obecně platily za krasavice.
Cade spatřil první valkýru, kdyţ mu bylo devět. Od té doby jimi byl
posedlý.
Nïx si načechrala dlouhé vlasy. „Sice jen pojmenováváš fakta
asnaţíš se se mnou flirtovat, ale budiţ ti odpuštěno.“ Unaveně si
povzdychla. „Tuším, ţe by ses se mnou chtěl vyspat.“ Rydstrom
zalapal po dechu, ale Nïx ho nenechala nic říct. „Běda, běda,
chlápku, umě nepochodíš, jsem zadaná.“
„To teda nejsi,“ rýpla si Regin.
„Ale jsem,“ trvala Nïx na svém. „Mike Rowe, hvězda Špinavé
práce, se ani nenaděje azjistí, ţe jsem jeho idol.“ Zasněně si
povzdychla. „Dokonce dohnal právníky ktomu, aby mi poslali dopis
pod záminkou,“ – ve vzduchu vykrouţila uvozovky, „soudního
zákazu, abych se kněmu přibliţovala.“
Znovu se zadívala na Rydstroma. Pobaveně se usmíval. „Aha,
takţe ta rada… Chceš najít svou osudovou ţenu, nebo zlikvidovat
svého úhlavního nepřítele Omorta Nesmrtelného? Co bys radši,
milánku? Svoji královnu, nebo korunu, okterou tě připravil bratr?“
Cade praštil sklenicí do ulepeného stolu. Měl toho dost. Musel to
poslouchat kaţdý den? Udělal všechno, co bylo vjeho silách, aby to
napravil, bohuţel ani jednou neuspěl. „Copak to budu mít na talíři aţ
do smrti?“ vyjel na Nïx. Valkýra ho zastihla nepřipraveného. Jindy
se ovládal mnohem líp.
Chtěl být jako starší bratr. Moc chtěl být jako on. Často snil
otom, ţe je uznávaný démon aostatní za ním díky jeho moudrosti
anestrannosti chodí pro radu. Nic takového se zatím nekonalo. Stále
platil za „vrtkavého násilníka apošetilce“. Tak to říkal Rydstrom.
Jeho muţi si vydělávali tím, ţe šli do akcí, do nichţ by se
nepouštěli ani ostřílení drsňáci. Morálka mu nic moc neříkala.
Ani Rydstrom však nebyl svatý, ion měl svá tajemství. Cade
oněkolika znich věděl. Stačilo by pár šikovných tahů, aelegantní král
Rydstrom by rychle atragicky ztratil tvář.
 „Neboj, koukala jsem na to. Dlouhého ţivota se nedočkáš,“
oznámila mu stypickou neochvějností věštkyně, která se nikdy
nemýlí. Za poslední tři tisíce let se skutečně nesekla.
Ostatním démonům cukly koutky. Aţ na Grima. Uštěpačně
pokukoval po Regin aduchem nepřítomně dělal drápy zářezy do
desky stolu.
Rydstrom se nijak netajil tím, ţe ze ztráty své koruny viní bratra
se vším všudy. Cade se mu za to nikdy neomluvil, ikdyţ věděl, ţe po
bratrské omluvě obvykle přichází stejně bratrské „nějak to
zvládneme“. Mezi nimi ale takové pouto nebylo. Stačilo málo ašli po
sobě pěstmi.
Stejně ale jeden bez druhého nedali ránu anebylo pro ně typické,
aby se několik staletí neviděli.
„Proč bych si měl vybírat?“ namítl Rydstrom. „Klidně mi řekni,
jak získám oboje.“
Nïx uţasle zamrkala. „To by ale nebyla ta správná… sranda.“
Vrhla tázavý pohled na Cada. Znovu se zaměřila na Rydstroma.
Chtěla od něj konkrétní odpověď.
„Dobře… chci korunu.“
Nïx hvízdla. „Páni, to byl fofr. Tři slova aobě cesty tvého snaţení
rázem vedou jinudy.“ Znovu se koukla na Cada. „A co ty, mladíku?
Co bys chtěl udělat, aby tvůj bratříček zase mohl kralovat?“
„V podstatě cokoli,“ procedil skrz zatnuté zuby.
Nïx si povzdychla, jako by ji jeho odpověď zklamala, ale nijak
moc nepřekvapila. „Poloţil bys za království iţivot?“
„Klidně,“ odpověděl bez váhání. Ţivot je beztak dlouhý. Bylo mu
tisíc let akromě Rydstroma asester nikoho neměl.
Svou smrtí by leccos odpykal. Jestli má někdo zemřít, aby
zachránili království, tak ať je to radši on.
„Ty by ses dobrovolně vzdal osudem předurčené ţeny?“ zeptala
se. Démoni je soustředěně pozorovali.
Na takovou otázku neměl okamţitou odpověď. Odpověz, dělej.
Cade stejně nemohl mít démonku. Byla mu navţdy zapovězena.
Rydstrom si mě prohlíţí. Ví to? Odpověz, dělej.„Jo, vzdal.“
„Jak myslíš.“ Pohlédla na Rydstroma. „Takţe tvá koruna…
Společně sCadem asvými muţi jste celé měsíce hledali obzvlášť
odporného válečníka, který jako jediný na světě ví, jak se dá porazit
Omort Nesmrtelný.“
Rydstrom přimhouřil oči. „To jsme nikomu neřekli.“
Nad jeho slovy blahosklonně mávla rukou. „To je vpohodě, já to
všem povím.“ Rydstrom zaklel. „Ale má to háček,“ navázala Nïx.
„A sice?“
„Ten válečník přišel oţivot.“ Přiloţila si dlaň kuchu. „Heleme se,
probouzí se vám nová naděje.“
Cade si dlaní promnul tvář. „Jaká?“
„Vysál ho rudooký upír.“ Cade iRydstrom ztuhli.
„Ta pijavice… On pořád ţije?“ vyjekl Cade apoposedl na kraj
ţidle. Hned si začal ţivě představovat, jak by upíra mohli mučit, aby
zněj ty ukradené vzpomínky vypáčili. Bratři Woedeovi upíry neměli
zrovna vlásce.
„Jasná zpráva!“ zvolala Nïx. „Dokonce vím, kde je.“
Rydstrom jí královským gestem pokynul, aby pokračovala. Nïx
však zmlkla. Cade se zhluboka napil. Rydstrome, tys tomu dal na
frak…
„Jak se opovaţuješ mávat na mě jako na sluţku?“ vyštěkla Nïx
aoči jí zestříbřely hněvem. „Myslíš si, ţe jsem tvůj poskok?“ Upřeně
se na něj zadívala. „Jsem dvakrát starší neţ ty adva zmých třech
rodičů jsou bohové, fešáku.“
Rydstromovi muselo být jasné, ţe šlápl vedle, přesto zatvrzele
pokračoval dál: „Nïx…,“ oslovil ji pomalu, varovně.
„Ty můj milý Rydstromku,“ zavrněla apoškrábala ho pod bradou.
„Tahle bytost nemá pět pohromadě, ţe úplně zapomněla, kam tu
pijavici odloţila!“ Vstala aotočila se ke dveřím. „Panečku, jak se
nám ta noc krátí, co? Máme sRegin ještě spoustu práce.“
„Zůstaň, Nïx. Odejdu já. Promluv si sCadem.“ Rydstrom doufal,
ţe Cade toho zní vymámí víc.
Cade to se ţenami obvykle uměl líp neţ bratr, ačkoli Rydstrom
mu rád připomínal, ţe při té jediné příleţitosti, kdy mluvil sosudově
předurčenou ţenou, se choval jako „ukecaný pitomec“.
Cade nepopíral, ţe není lev salonů, ale do pitomce měl daleko.
 Rydstrom mávl na ostatní členy jejich duţiny, aby sním šli kbaru.
Poslechli všichni aţ na Röka. Vztekle zaklel. „To je zase keců,“
procedil azačal se ztrácet. Chtěl se přemístit.
Jen zírejte, chytráci. Cade ani Rydstrom se uţ totiţ přemisťovat
neuměli. Otu schopnost je připravil osud. Byl to trest za nepovedený
převrat.
Tu Rydstromovu zpropadenou korunu dostanu zpátky, ikdybych
při tom měl natáhnout brka…
Cade svalkýrami osaměli. „Chystáš se ovíkendu na setkání?“
zeptala se Nïx.
Démon přikývl. „Jak vypadá rozloţení sil?“ Doneslo se mu, ţe se
Nïx ujala aktivního vedení akcese. Mohlo to znamenat jediné:
apokalypsu. Za jiných okolností by totiţ Nïx Vševědoucí dala
přednost nakupování, coţ byla oblíbená činnost všech valkýr.
„Zatím máme na své straně Lykaje, Zdrţence, fúrie, Dům
čarodějnic, moţná iCIA anejspíš ikolumbijského narkobarona.
Nymfy to hrají na obě strany.“
Regin otevřela pusu, ale Nïx ji zarazila. „To je moc jednoduché,
neobtěţuj se, zlatíčko.“
Valkýra pokrčila rameny azadívala se na démony, kteří si dávali
páku.
Cade se pokusil ononšalantní tón. „Chceš mi říct víc oté
pijavici?“ prohodil.
„No, nejsem si jistá, ţe zrovna tuhle přeperete,“ odpověděla Nïx.
„Tenhle upír má strašnou sílu.“
Cade zaskřípal zuby. „V tom případě jsi měla vidět, jak jsem
naloţil snaším posledním nepřítelem. Ato byla hračka pro malé
kluky.“
Nïx se zadívala do stropu apak se zatvářila, jako by na ni udělal
dojem. „Hm, moc pěkné. Jen nevidím, cos udělal sjeho páteří.“
Coţe? Ona vidí ido minulosti? Říkalo se to, ale…
„Donutil jsem ho, aby se pro ni doplazil, apak jsem mu usekl
hlavu.“ Zamračil se. „Co vtakovém případě děláš ty?“
„Totéţ. Klasiku nezdokonalíš. Jo, kdyţ uţ mluvíme opáteřích –
jak si stojíš se svou milovanou, Cade?“
 Démon se napil. Pátravě ji pozoroval přes okraj hrnku. Nïx pozná,
co se ve mně děje. Nemusí se ptát. Cade patřil kvyhlášeným
násilníkům, byl obávaný zabiják. Někdy ho však zahltila touha po
ţeně. Přál si hodně mladou ahodně člověčí ţenu – takţe přísně
zakázané ovoce.
Smrtelnice by totiţ jeho milování nepřeţila. Kdyţ se démon při
milování proměnil, děly se velké věci.
Cade nepopíral, ţe si uţ vybral adávno vzdal poletování za jinými
ţenami. Nezajímaly ho. Kdykoli zahlédl tu svou vysněnou, byl si
stále jistější, ţe je to skutečně ona.
Jestlipak Nïx ví ofotce, kterou si dal kposteli.
Nïx se usmála. Cade zaklel. „Vím všechno, Cadíku,“ zavrněla.
Cade se tvářil jakoby nic, dokonce hrdě narovnal ramena.
„Řekneš mi otom upírovi, nebo ne? Tohle není místo, kde bychom
dobrovolně trávili čas, ne?“
„Povím ti to,“ odpověděla Nïx pomalu aupřela pohled na jeho
rohy. „Ale jen kdyţ mi dovolíš, abych ti olízla ty tvoje rohy… Jsou
tvrdé jako skála, co?“
„Nïx!“ okřikla ji Regin.
Nïx vytřeštila oči. „Panečku, kdo to řekl?? Já ne! Tak teda – upír
se jmenuje Conrad Wroth. Dávej si na něj bacha. Jednou rukou
vyřídil Bothropse Mrtvolného.“
„To udělal Wroth?“ Oté události slyšel. Neochotně připustil, ţe
pijavice odvedla dobrou práci. Na kaţdé smrti po něm zůstával
jedinečný hrůzný podpis. Ato bylo vjejich oboru hodně ceněné. „Kde
je?“
„Jestli ho chceš najít, musíš vystopovat bytost, která za ním chodí
ve spánku.“
„Co to zase má znamenat?“ lekl se. Nïx neodpověděla. „Víc mi
neřekneš?“
„Chceš vědět víc?“ zeptala se atázavě povytáhla obočí. „V tom
případě jsi mi měl dovolit, abych ti olízla rohy, mládenče.“
 14

Conrad zavřel oči azatnul čelisti. Néomi si uvědomila, ţe bratrova

slova nehodlá popřít.
Zaskočeně zalapala po dechu. On ještě snikým nespal? Předtím ji
silně přitahoval, ale po tom velkém zjištění pro ni byl neodolatelný.
Tak tenhle chlap súchvatným tělem, sen kaţdé ţeny, je panic.
No jo, jenţe to odhalení přineslo poměrně velký problém. Conrad
byl od přírody tajnůstkářský ataké hrdý, takţe bratrova slova pro něj
znamenala velkou hanbu. Neklidně se zavrtěl. Svaly na paţích se
napínaly kprasknutí. Bylo zjevné, ţe ruce za zády rozzlobeně zatíná
vpěst. Deptalo ho, ţe Néomi oněm ví tak poniţující věc.
Jeho hrdost beztak dostávala na frak. Věděl, jací muţi jsou. Bál
se, ţe kdyţ dá před ţenou najevo slabost, začne jí ho být líto.
Určitě nad ním div nebrečí.
Murdoch jeho reakci nerozuměl. Zamračil se. „Hele, kdyţ na
setkání najdeš nevěstu, do týdne ji můţeš mít vposteli. Tebe fakt
nezajímá, jaké to je?“
„Nech mě,“ zasyčel na něj Conrad.
„Za oceánem začíná být dost dusno, kamaráde, takţe nejdřív
přijdeme zítra večer. Chceš se napít, neţ zmizím?“
Conrad napínal svaly asnaţil se vymanit zpout. „Jdi mi zočí!“
zařval na bratra. Otočil se na bok. Néomi postřehla, ţe se prostěradlo
zbarvilo krví. Opíral se do pout tak odhodlaně, aţ se mu zařízla do
masa.
„Uklidni se, Conrade,“ napomenul ho Murdoch. „Vţdyť uţ jdu.“
Murdoch zmizel. Néomi se odhodlaně nadýchla apřeplula ke
Conradovi. „Vidím, ţe je ti to trapné, ale nemusí,“ spustila opatrně.
„Et alors. Ce n’est pas grand-chose. Nejde onic velkého –“
„Laskavě zmiz.“
 „Conrade, Murdoch věří, ţe co nevidět najdeš nevěstu abudeš sní
moct spát, ale podle mě zapomněl na podstatnou věc. Iona tě musí
chtít. Jestli chceš, naučím tě, co mají ţeny rády. Ukáţu ti, jak se dají
snadno svést.“
Tím návrhem ho rozlítila ještě víc.
„Jo, chápu. Je to tvůj pokoj abudu respektovat tvoje soukromí,“
dodala rychle, „ale co kdybych dneska vnoci zůstala utebe? Jenom
bych tu seděla, nic víc. Neřeknu jediné slovo, přísahám. Nechci být
sama, víš?“
„Snad víš, co chci já, ne?“ Postřehla, ţe se mu vysunuly tesáky.
Byl naštvaný. „Takţe buď tak hodná aslib mi,“ spustil pomalu, neţ
vzápětí zařval, „ţe mi seţeneš ten zpropadený klíč!“
„Tvrdil jsi, ţe chceš bratry zabít. Taky jsi říkal, ţe je to něco, co
prostě musíš udělat.“
„No a?“
Netrpělivě trhla hlavou. „Kdybych ti sehnala klíč, tak si tu budeš
leţet, dokud nepřijdou, apak se na ně vrhneš. Podílela bych se na
vraţdě.“
Zatvářil se, jako by jí nejradši zakroutil krkem. „Dobře, tady to
neudělám.“
Zavrtěla hlavou. „Ne, Conrade. Dokud mi neslíbíš, ţe jim nikdy
nezkřivíš vlásek, tak ti ten klíč nepřinesu.“
„Proč ti na tom tolik záleţí?“
„Protoţe mám pocit, jako bych je znala, akromě toho je povaţuju
za čestné muţe,“ odpověděla. „Nezaslouţí si zemřít, rozhodně ne za
to, ţe ti chtějí pomoct.“
„Jestli mi nepřineseš ten klíč, tak přísahám, ţe to tu podpálím!“
zařval.
„Proč říkáš takové hrozné věci?“ vyjekla.
„Myslím to váţně. Vypadni odsud. Bez klíče se nevracej.“
„Tohle je můj dům, ty mě nemáš co vyhazovat!“
„No jo, tak si tady buď. Stejně nemáš na práci nic lepšího neţ
pronásledovat ţivé bytosti jako rozmazlený čokl.“
„Čokl?“ Opravdu ji nazval čoklem?
„Jo. Předvádíš se, škemráš opozornost. Svlíkáš se,“ zdůraznil.
 Néomi zalapala po dechu. Nejradši by mu znovu ukázala, jak
vypadá strop zblízka.
„Tak se ukaţ, duchu. Nebo uţ ses dneska mé pozornosti nabaţila
dost?“
Rozzlobeně po něm sekla pohledem avytratila se. Měla na něj
vztek, ale současně nechtěla být sama. Ne dneska vnoci.
Proč se chlapi vţdycky tak naštvou, kdyţ dají najevo nějakou
slabost? Proč je jim tak zatěţko shodit to těţké brnění? Bylo jí
srdečně jedno, ţe Conrad je panic. No, jedno ne, ale rozhodně ztoho
nedělala takovou vědu jako on.
Co kdybych se vrátila apřiznala se, ţe se mi líbí? Ulevilo by se
mu?
Co kdyby na ni zase začal řvát? Taky by jí mohl nadávat. Patří
kţenám, které si radši nechají nadávat, neţ aby byly samy?
Ne, nikdy.
Hm, ale co teď? Kam půjdu? Conradova krutá slova ji
doprovázela na kaţdém kroku. Bezcílně plula po chodbách domu.
Na konci týdne zase všichni zmizí aona tu zůstane sama. Jak ráda
by taky šla na to setkání. Odjakţiva milovala společnost anadšeně se
oblékala amalovala atak. Kdykoli mohla, vyráţela mezi lidi.
Vzpomínala na hezké chvíle – oheň na pláţi uzátoky, večírky na
hausbótu na Mississippi, karnevalové oslavy Mardi Gras sostatními
bons vivants, veselými apohodovými umělci.
Čtvrtého července se koupala ve fontáně na Jackson Square.
Noční oblohu rozsvěcoval ohňostroj, kdobré náladě jim hrál jazz
aona se líbala súplně cizím muţem. Jeho rty chutnaly po absintu.
Ijá bývala hrdá. Bývala jsem horoucím srdcem večírků. Jenţe to
všechno uţ skončilo. Mohla se přirovnat skutečně jen ktomu čoklovi,
který ţadoní opozornost.
Dole se ozvaly nějaké hlasy. Hned jí bylo oněco líp. Murdoch
ještě neodešel. Přemístila se za ním. Drţel vruce telefon aněkam
volal. Napadlo ji, ţe se podívá, jestli má po kapsách ještě nějaké
hřebínky.
„Zvedni to, Danii,“ mumlal si pro sebe. Nic. Vztekle praštil pěstí
do zdi. Tak dost. Jestli někdo zWrothů ještě jednou praští do zdi
mého domu…
 Murdoch byl myšlenkami jinde, takţe si nevšiml, ţe se mu
Néomi probírá kapsami. Co třeba tady –
Vytáhla klíč.

Conrad si celé hodiny nadával do hlupáků. Nejradši by ji zavolal

zpátky.
Pořád měl před očima její výraz. Tvářila se jako mučednice,
vočích se jí zračil strach arezignace. Měla tak smutné oči achovala se
tak jinak neţ jindy, ţe se něco muselo stát.
Nemohla za to, ţe se dozvěděla jeho ostudné tajemství. Bohuţel
se kní choval hrozně. Vadilo mu, ţe je bezmocný, ţe vsobě necítí ani
špetku touhy. Štvalo ho, ţe je na nic. Ve chvíli, kdy se rozhodl, ţe
spolkne svou hrdost azavolá ji, ho do nosu udeřila vůně zapálených
svíček a… vzduch byl nabitý prazvláštní energií.
Zjeţily se mu chlupy. Něco se dělo aNéomi to věděla. Proto
chtěla zůstat uněj. Bála se. Čeho?
Aon ji sobecky vyhodil. Začínala se oněj pokoušet panika.
Nevěděl, co si má počít. Celý se zpotil.
Néomi by se uţ nikdy neměla ničeho bát. Měl by ji ochránit.
Dole se rozezněla hudba. Ztuhl. Tohle nevypadá dobře. Ani
trochu. Začal se zmítat, trhal pouty, zatínal svaly, seč mohl. Zkoušel
to znovu aznovu… Nakonec mu luplo vrameni. Vykloubil si ho.
Alespoň něco. Provlékl ruce pod nohama auvolnil řetězy, které
ho odmítaly pustit zpostele. Vstal, přešel kzárubním aprudce do nich
vrazil ramenem, aby ho vrátil na místo. Bez váhání zamířil ke
schodům apádil dolů. Nechal se vést vůní růţí. Dovedla ho do
tanečního sálu.
Místnost byla poznamenaná časem. Měl pocit, jako by se vrátil
tak oosmdesát let zpátky. Mramorová podlaha byla bez poskvrnky
aleskla se ve světle snad tisíce svíček. Místnost byla ozdobená
čerstvě nařezanými růţemi, naškrobenými ubrusy anábytkem, který
uţ na první pohled musel stát velké peníze. Hudba vycházela
zneviditelného zdroje.
Připadal si bizarně, neskutečně. Jako by vstoupil do jedné ze
svých halucinací. Jenţe to opravdu byla realita. Zarazil se. Néomi
vešla do místnosti atvářila se, jako by byla vtransu. „Néomi?“ oslovil
ji. Nereagovala. Beze slova začala tančit.
Nejdřív se pohybovala pomalu. Ladně drţela hruď, hlavu apaţe,
zpevnila celé tělo apředvedla dokonalou piruetu. Tempo hudby se
postupně zrychlovalo. Začala pohybovat ipaţemi. Její pečlivé, ladné
pohyby ho fascinovaly.
Vznášela se jako rozevláté hedvábí, jako by měla gumové tělo.
Uţasle zašeptal: „Tantsija.“
Dokonce ion poznal některé prvky klasického baletu, ale vjejím
podání byly neuvěřitelně smyslné. Tančila tak… podmanivě, jako by
tancem vábila muţe. Jeho?
Fungovalo to. Ona tančila aon začínal cítit.
Vněkterých chvílích vypadala jako duch, ale většinou by ji
nerozeznal od skutečné ţeny. Nikdy vţivotě neviděl nic tak
krásného. Měla hedvábnou pokoţku, svůdné rty. Černé stíny kolem
očí dávaly vyniknout jejím modrým zorničkám. Připadalo mu, ţe má
ostřejší rysy, neţ byl zvyklý, ale moţná to bylo těmi stíny kolem.
Tvářila se neskutečně spokojeně, jako by proţívala nekonečnou
radost. Ion se příjemně uklidnil. Na své starosti pro tu chvíli
zapomněl. Kouzlo toho vzácného okamţiku nedokázaly zkazit ani
vzpomínky jeho obětí. Postupně utichávaly, ztrácely na naléhavosti,
aţ zmizely úplně.
Mrtvá tanečnice se šťastnou tváří vněm probouzela očekávání,
naději. Najednou měl pocit, ţe by spolu mohli proţít něco víc. Chtěl
ji znovu pozorovat při tanci, chtěl si sní zase povídat.
Předtím se smiřoval stím, ţe co nevidět zemře, dokonce si myslel,
ţe si smrt zaslouţí. Jak by ne, vţdyť se stal upírem. Bytostí, kterou
odmalička nenáviděl. Tak ho to učili.
Ale teď… Ne, na smrt ještě není připravený. Otohle se nechci
připravit. Taková krása…
Přimhouřil oči. Chci ji.
Uţ vté sprše si uvědomil, ţe Néomi je pro něj vurčitém ohledu
výjimečná. Tehdy večer se vněm prohloubila předtucha, ţe právě ona
je jeho nevěstou. Teď uţ otom téměř nepochyboval. Nejspíš mu
nemohla rozproudit krev vtěle, protoţe sama nebyla ţivá.
Néomi je moje.
 Paneboţe, mít takovou ţenu…
Kvůli ní by klidně odloţil ipomstu. Ajeho přesvědčení, ţe brzy
zemře?
Postavila se na špičky aladně se zatočila dokola. Černá sukně
ačerné vlasy kolem ní vlály jako vítr. Dojetím ho píchlo vhrudi.
Zvládne to. Je moje. Podmaním si ji. Nebude to snadné, ale
překáţky ho nikdy neodrazovaly, naopak. Potřeboval je překonávat.
Tempo tance se stále zrychlovalo. Točila se rychleji arychleji. Ne,
tak to nemá být. Noční oblohu rozsvítil blesk. Přímo před srpkem
mladého měsíce. Vzápětí se rozpršelo. Prudký liják bičoval stromy
za okny. Místnost začínala chátrat, přímo jemu před očima. Hudba
zničehonic ustala.
Na podlahu se snesly růţové okvětní plátky.
Conrad vyrazil pro Néomi. Chtěl se přemístit, ale pouta mu to
neumoţňovala. Tancovala pořád rychleji. „Néomi?“ oslovil ji.
Atmosféra vsále houstla. Néomi se uţ netvářila zasněně ani
svůdně, ale měla vočích strach.
Doběhl kní azařval: „Přestaň, Néomi!“
Ani se na něj nepodívala. Upřeně se dívala kamsi za něj.
Přerývaně dýchala. Snaţil se ji zastavit, ale prošla skrz něj. Pouze se
zachvěl přívalem električna.
Instinkt vněm křičel jako oţivot. Zachraň ji, buď uní. Drţ ji.
Nešlo to. Znovu prošla skrz něj. Conrad samým zoufalstvím
zařval.
Jak dlouho to tempo udrţí? Točila se rychleji arychleji,
vzdalovala se od něj anakonec… zmizela.
Otočil se kolem dokola. „Néomi?“ zvolal. Ozval se zvuk, který
mu drásal srdce: něco tvrdého sjelo po kostech. Néomi zaječela.
Ticho. Na podlaze se začala rozlévat krev. Irůţové okvětní plátky
nasákly krví.
Pak zmizely iony…
 15

Viděl to. Nějak seztěch pout dostal sám.

Kdyţ ji začal hledat po celém domě avolal ji, utekla ztajné
místnosti aschovala se vletohrádku ubývalé zátoky.
Chtěla tam ipřenocovat, aby měla naprostý klid. Cvrčci cvrkali,
sovy houkaly, vánek příjemně vál. Cypřiše nad její hlavou jehlicemi
pročesávaly vítr azvláštně šustily. Škoda ţe si na ně nemohla
sáhnout. Zavírala oči. Chtěla se oddat snění. Zaslechla kroky.
Zarazil se před ní ana zlomek vteřiny přivřel oči, jako by se mu
ulevilo, ţe ji konečně našel.
„Co chceš?“ zeptala se otráveně.
Obešel cypřiše adošel aţ kní. „Nestalo se ti něco?“ zeptal se.
Klekl si před ni apátravě si ji prohlíţel.
Sice si to nerada přiznávala, ale jeho přítomnost ji uklidňovala.
„Neblázni, upíre, copak bych se mohla nějak zranit?“ Byla však
vyčerpaná, jako vţdy. Taky sní pořádně zamávala opětovně proţitá
bolest. Rána dýkou do srdce není nic, nad čím by se dalo mávnout
rukou.
Zvlášť kdyţ tím noţem ještě otočil… Zachvěla se. Jak dlouho
tohle ještě budu muset snášet?
„Co se to tam, zatraceně, stalo?“ Néomi pokrčila rameny. „Jsi
ještě bledší neţ předtím,“ konstatoval.
„Chceš si na mně vylívat vztek? Upozorňuju tě, ţe nejsem ztěch,
které by si nechaly nadávat pro nic za nic.“ Její prohlášení však
vyznělo jako snaha přesvědčit sebe samotnou. „Hele, víš co? Nechci
se stebou bavit.“
„Nepřišel jsem tě uráţet,“ namítl. Nedokázal od ní odtrhnout
pohled. Snad se bál, ţe by mu zase zmizela.
 „Předtím jsi ty nechtěl mě, teď třeba já nechci vidět tebe, to tě
nenapadlo?“
Zahleděl se jí do očí. „No… Spíš bych řekl, ţe mě vidíš víc neţ
ráda.“
„Ale, pán je nějaký namyšlený, ne? Le dément se ukazuje
vnovém světle.“ Vadilo jí, ţe Conrad má pravdu. Aţe to ví. Moţná
se ona chovala ulítle, ne on. „Jak ses dostal zpostele?“
„Vykloubil jsem si rameno,“ odpověděl, jako by onic nešlo.
Zaskočeně se na něj zamračila. Zvláštní chlap. „Naturellement.“
„Pojď se mnou dovnitř.“
„Ty bys dovolil čoklovi, aby šel dovnitř? Ikdyţ jsem nekňučela
udveří? Čemu vděčím za tvůj nebývalý zájem?“
„Prostě… prostě to tak je. Pojď se mnou,“ naléhal. Poznala na
něm, ţe by ji nejradši popadl za ruku aodvlekl do domu. „Za chvíli
bude svítat.“
Tvářila se, jako by přemýšlela. Poklepala si ukazováčkem na
bradu. „Hm, to by mě nenapadlo, kdybych neviděla tu velkou
oranţovou kouli, jak stoupá na oblohu.“
„Kdyţ se mnou nepůjdeš, nezbude mi nic jiného neţ tu stebou
zůstat.“
„Ale co slunce? Zbláznil ses? Jo, vlastně, zbláznil. Oco ti jde?“
„Buď mi vysvětli, co se stalo, nebo pojď dovnitř. Vyber si.“
„Allez au diable.“
„V tom případě se odsud nehnu.“ Sedl si vedle ní anasadil ten
svůj tvrdohlavý výraz.
„Tak půjdu já.“
„Kam?“ zeptal se. „Kam chodíš, kdyţ nejsi se mnou, sem?“
Došla jí trpělivost. „Ne, sem jsem utekla, protoţe jsi vmém domě
pořád křičel,“ vyjela na něj. „Nevím, proč se to děje. Na konci
měsíce musím tancovat. Nejde to zastavit anemůţu to nijak ovládat.
Kdyţ jsem celá utancovaná, znovu proţiju svoji vraţdu. Kaţdý
měsíc, bez výjimky.“
„Vţdyť jsi říkala, ţe jsi tady sama.“
„Taky ţe jo, Louis se tu nikdy neukázal. Nevidím ani tu dýku.
Prostě to… cítím.“
 „Uţ jsem slyšel, ţe někteří duchové musí pořád dokola opakovat
určité věci, které jsou spojené sjejich smrtí.“
„Bezva, kdyţ vím, ţe vtom nejsem sama, hned je mi líp. Tak uţ
padej. Adieu.“

Předtím mu připadala rozevlátá asebevědomá, zato teď vypadala

jako vyděšená malá holka, která si potřebuje lízat rány.
Conrad byl přesvědčený otom, ţe je jí sním dobře, ikdyţ na něj
štěkala. Zlobila se na něj za to, co udělal předtím, ataky jí vadilo, ţe
ji viděl tancovat. Uţ mu začínalo docházet, ţe ţeny nerady dávají
najevo svou zranitelnost. Kdykoli to nezvládnou, vystrčí drápy
asekají jimi kolem sebe.
„Néomi, pojď se mnou dovnitř.“
Drobnou rukou si přejela po čele. Byla unavená, její obraz se
mihotal. Ioči měla unavené avůbec nezářily jako dřív.
Uvědomoval si, ţe proměny domu, ta hudba avšechny ty zvláštní
úkazy vycházely zní, zjejí podstaty.
„Proč?“
Protoţe ji chtěl mít usebe. Protoţe to, co viděl, vněm něco
probudilo. Změnilo ho to. Nešlo jen oto, ţe si na ni dělal nároky.
Nešlo ani oto, ţe jí chtěl pomoct aţe vsobě objevil novou potřebu
chránit ji.
Připadalo mu, jako by se mu na prsou usídlil neznámý pocit,
který si začal osobovat víc avíc místa avrtěl se sem atam.
„Proč ne?“ odpověděl stručně.
Sice byla na pokraji vyčerpání, přesto se nehodlala vzdát své
hrdosti. Vyzývavě zdvihla bradu. „Protoţe mě lituješ. Nestojím oto.
Vţdycky jsem to zvládla, nepotřebuju chůvu.“
„Já vím, ţe si umíš poradit.“ Měsíc co měsíc znovu proţívala
svou smrt, celých osmdesát let. Sama. To uţ nedopustí.„Tak pojď
dovnitř aspoň proto, abych neskončil jako uhel. Ujišťuju tě, tantsijo,
ţe dokáţu být stejně tvrdohlavý jako ty.“
„Co je tantsija?“
„Tanečnice.“
Pomalu se knim lísaly sluneční paprsky. Néomi odhodlaně
sevřela rty. „Tak dobře.“ Postavila se apo jeho boku plula do domu.
 Cestou se sice zlobila, ale došla sním aţ do jeho pokoje. Byla
příliš unavená, aby se sním dohadovala. Zamířila rovnou kposteli,
lehla si několik centimetrů nad matrací astočila se do klubíčka.
Uţ dřív si všiml, ţe se vsedu vznáší nad ţidlí. Teď se pro změnu
vznášela vlehu nad postelí. Aha, takţe se snaţí dělat věci, jak bývala
zvyklá.
Během pár vteřin usnula.
Celý den byl sní aspokojeně sledoval, jak se její obrysy
zintenzivňují. Měl ztoho větší radost neţ zčehokoli jiného vposlední
době.
Začínaly se vněm probouzet nové potřeby, nevysvětlitelná
nutkání… Chtěl si lehnout kní, přivinout si její drobné tělíčko ksobě.
Stále znovu jí přejíţděl rukou po obrysu vlasů apředstavoval si, jak
by ho ty kudrny šimraly na dlani.
Mimo jiné ho napadlo, ţe by chtěl dům koupit, dát ho do pořádku
azajistit, aby byl pro Néomi bezpečný. Jenţe to by mohlo nastat jen
za předpokladu, ţe by uţ nemusela měsíc co měsíc tancovat. Při
vzpomínce na minulou noc vzteky zatnul pěsti. Trápilo ho, ţe Néomi
musí tu krutou bolest proţívat pořád dokola.
Conrad zvládl pár kouzel – hlavně na ochranu amaskování –, ale
obvykle se mu nedařila zrovna ve chvíli, kdy chtěl. Podobně kdyţ si
chtěl vyvolat určitou vzpomínku, najednou byla nedostiţná. Kdyby
dokázal vyuţívat všechny získané znalosti tak, jak chtěl apotřeboval,
mohl by ji ochránit? Šlo by to?
Co kdyţ řešení existuje aje schované kdesi vněm? Moţná jen
čeká na to, aţ ho objeví. Nikolaj přece říkal, ţe by se mohl naučit
ovládat vzpomínky.
Aha, taky povídal, ţe lačnění po krvi se vyrovná jediná věc: sex.
Jedině on mohl potlačit zahlcující potřebu zabíjet.
Conradovi to konečně došlo. Probudila se vněm touha ochránit
Néomi.

Pomocí vůle, odhodlání ahrábí, které našel vpolorozpadlé kůlně,

shrábl zhlavní cesty několikery noviny, na něţ Néomi nedosáhla.
Chtěl jí je dát jako dárek.
 Vzhledem ktomu, ţe se ţenami neměl ţádné zkušenosti amohl
čerpat zomezených moţností, to byla nejlepší věc, jakou vymyslel.
Nanosil noviny do pokoje, uvelebil se vkřesle ačekal, aţ se
Néomi probudí. Vtom okamţiku se vloţnici zjevili jeho bratři.
Nikolaj ţasl nad tím, ţe není spoutaný avolně se pohybuje po
domě. „Jak ses ztěch pout dostal?“
„Vykloubil jsem si rameno.“
Bratři upřeli svorný pohled na hromadu novin. „Ty sis vykloubil
rameno, abys mohl dojít pro noviny na silnici? Stačilo říct, jestli jsi
chtěl něco ke čtení –“
„O to nešlo.“Proč by jim to vlastně neměl říkat? Beztak si oněm
mysleli, ţe je blázen. Co kdyţ uţ taky potkali ducha? Moţná mu
budou věřit. „Přinesl jsem je jedné ţeně, která tu bydlí.“ Byl natolik
příčetný, ţe sám slyšel, jak to zní. „Ráda je čte.“
„Ten dům je opuštěný,“ upozornil ho Nikolaj apromnul si kořen
nosu. „To přece víš.“
Conrad si dlaněmi přejel po stehnech. „Vidím ji jenom já. Teď
leţí na posteli.“
Bratři ztuhli. Vytřeštili oči, jako by se báli, ţe to jeho šílenství je
nakaţlivé.
„Jestli tu doopravdy je, tak jí řekni, aby sněčím pohnula,“
napadlo Murdocha. „Dokázala by třeba zabouchnout dveře? Nebo
přesunout něco na půdě?“
„Jasně, umí pohybovat věcmi.“
Sebastian na něj mávl, aby pokračoval. „Bezva, tak ať nám to
ukáţe.“
Conrad se podíval na Néomi apak znovu na bratry. „Jenţe ona
teď… spí.“ Aon sní ani nemohl zatřást, aby ji probudil.
„Jak jinak,“ povzdychl si Sebastian. Odjakţiva byl nejskeptičtější
ze všech. Nezměnila ho ani uplynulá tři staletí.
„Do háje, je to pravda.“
„Ty ji nemůţeš vzbudit?“
Conrad jim chtěl vysvětlit, proč je tak vyčerpaná, ale usoudil, ţe
by tím ničemu nepomohl.
„Proč ti máme věřit, ţe tu bydlí duch? Podle mě zase máš
halucinace. Stejně bys teď měl mít bludy jako zpraku.“
 „Měl jsem je, jeden za druhým, ale uţ skončily. Ta ţena je
opravdová.“ Popošel kní apromluvil na ni: „Néomi, vzbuď se!“ Nic.
„Néomi!“ oslovil ji hlasitěji. Uvědomoval si, ţe vypadá, jako by
křičel na polštář.
Murdoch nevěděl, jestli se má smát, nebo plakat. Nakonec
pronesl: „Kristoff nám vzkázal, ţe dneska vnoci bude bitva, takţe se
tu teď dva dny neobjevíme.“
„Necháme tě bez pout, po pozemku se můţeš pohybovat, jak
budeš chtít,“ přidal se Nikolaj. „V lednici máš balenou krev, vystačí
ti na několik týdnů. Řeknu ţeně, aby se tu zastavila a–“
„Zvládnu to,“ skočil mu Conrad do řeči.
„Dobře.“
To nečekal. Zkusil bratry postrčit ještě dál: „Dejte mi úplnou
svobodu.“
Nikolaj sjel pohledem na noviny apak na Conrada. Povzdychl si.
„To nejde, bojíme se, ţe by se ti to mohlo vrátit. Zanedlouho se
budeš muset rozhodnout. Bude to velká věc, proto je nezbytné, abys
byl psychicky vyrovnaný.“
Conrad se hořce zasmál. „Odkdy mám od tebe dovoleno
rozhodovat se sám za sebe? Čekal bych, ţe zase rozhodneš za mě.“
Nikolaj se tvářil váţně. „Od té doby, co jsem na tři staletí přišel
obratra.“
 16

„Máš rád hazard?“ zeptala se Néomi. Překvapilo ji, ţe se jí netřásl

hlas.
Conrad se oholil, čímţ odhalil pohledné rysy své tváře. Ani ho
předem nevarovala, jako vţdy vplula do místnosti, náhle se zarazila
afascinovaně si ho prohlíţela. Leţel na posteli aodpočíval.
Je vraţedně krásný. Štvalo ji, ţe se na něj nemůţe dál zlobit.
Po jejích slovech se zamračil. Zjevně neměl nejmenší tušení, co
jeho vzhled se ţenami dělá. „To se teprve uvidí.“
Kdyţ se předchozí den probudila zdlouhého snění, na podlaze ji
čekal stoh novin. „Došel jsem pro noviny, na které jsi nemohla
dosáhnout,“ vysvětlil jí neobratně. Néomi usoudila, ţe vjeho případě
se to gesto rovná pugétu květin.
Trochu ji tím obměkčil, přesto zjeho návrhu, ţe bude sní, nebyla
nadšená. „Proč bych měla trávit čas zrovna stebou?“ zeptala se.
„Zase se do mě budeš naváţet nebo po mně budeš dupat, abych ti
sehnala ten klíč.“ Klíč, který ukradla Murdochovi adůkladně
schovala.
„Bratři tu uţ byli,“ dodal na vysvětlenou. „Příští dva dny se
neukáţou. Na klíč je uvalené moratorium. Aneboj, nebudu se do tebe
naváţet.“
Došlo jí, ţe mu bratři dovolili, aby se volně pohyboval po domě
apřilehlých pozemcích. Ruce měl spoutané před tělem. Nepomohlo
mu, ţe se jim svěřil se svým objevem, sduchem.
Bylo mu jasné, ţe jeho zoufalý pokus byl předem odsouzený
knezdaru. Jak mohl slibovat, ţe jim duch ukáţe, co umí, kdyţ spal?
Akdyţ na něj zírali, jak křičí na polštář… Co dodat.
Néomi se nakonec rozhodla, ţe mu dá druhou šanci. Iproto
přinesla mariášky. „Vyzývám tě na jednadvacet, vingt-et-un. Ten,
kdo prohraje, musí zodpovědět otázku toho druhého. Pozor, po
pravdě abez vytáček. Jakoukoli otázku.“
Posadil se. „Takţe oko, jo? Platí.“
Přeplula do nohou postele. Conrad měl skartami docela potíţ,
protoţe neměl volné ruce, ale opomoc si říkat nechtěl. Néomi se pro
změnu musela intenzivně soustředit na telekinezi. Znamenalo to, ţe
se znovu vyčerpá abude muset hodně spát. Nějak to nakonec zvládli.
První kolo vyhrál. Nedělal ztoho vědu, ale bylo poznat, ţe ho to
těší. „Vyhrál jsem,“ konstatoval.
No jo, vyhrál… Néomi čekala, sčím Conrad vyrukuje.
Nechápala, kam daly ţeny vjeho době oči? Jak ho mohly nechat
bez povšimnutí? Takové rty, jako měl on, by měly být zakázané. Do
hlavy jí stoupalo horko. Kdyby mohla, ovívala by se kartami jako
vějířem. „Tak sem sní,“ pobídla ho, aby se ptal.
„Přeţil tě někdo zpříbuzných?“
„Non. Otce jsem ani nepoznala amaman zemřela, kdyţ mi bylo
šestnáct. Byla jsem jedináček.“
Další hra. Conrad měl eso, Néomi měla sedmnáct. Čekala, sjakou
kartou se Conrad vytasí. „Merde,“ zaklela, kdyţ vyloţil kříţovou
desítku.
Conrad rovnou pálil otázku: „Proč jsi nikdy nepoznala otce?“
Néomi zaváhala. Conrad se nedal apřipomněl jí: „Po pravdě abez
vytáček!“
„Nepoznala jsem ho, protoţe byl mizera. Pocházel zbohaté rodiny
od Nîmes, ve Francii. Moje matka unich pracovala jako sluţebná.
Sice byl ţenatý, ale to mu nezabránilo vtom, aby ji svedl. Kdyţ mu
pak řekla, ţe je sním těhotná, navrhl jí, aby vyrazila do Ameriky. Prý
za ní přijede hned po rozvodu abudou dítě vychovávat spolu, jako
rodina. Samozřejmě za ní nikdy nepřijel. Čekala na něj, neměla kam
jít, byla sama, těhotná, bez peněz. Nemohla si ani koupit jízdenku
zpátky.“
„Třeba zemřel cestou za ní. Kdo ví, moţná se mu něco stalo.“
„Non. Poslal maman nějaké peníze, takţe pochopila, ţe ji pěkně
napálil. Pohodlně se jí zbavil aušetřil si skandál. Jenţe maman aţ do
své smrti doufala, ţe za námi přece jen přijde. Nikdy se neprovdala.“
Při své práci neměla málo návrhů. Ařada znich byla dokonce míněná
váţně.
Néomi nikdy nepochopila, co vedlo maman ktomu, ţe zatvrzele
odmítala šance na lepší ţivot. Byla přece francouzská emigrantka,
měla nemanţelské dítě, takţe naopak měla být ráda, ţe vypadne
zVieux Carré.
Néomi se na to dívala tak, ţe kdyţ je ţena hloupá ačeká na svého
spasitele, neměla by být při volbě nového partnera příliš vybíravá.
Matčin způsob ţivota ji hodně naučil. Přísahala si, ţe se do
podobné situace nikdy nedostane aţe nikdy nebude závislá na muţi.
Další hra. Néomi měla devatenáct, Conrad měl srdcového kluka,
takţe podle jejich pravidel za deset. „Trefa,“ zaradoval se. Néomi uţ
tušila. Otočil karty. Svršek, dva, tři, šest.
Klesla jí čelist. Karty jí nešly zrovna podle plánu. Doufala, ţe
zněj vytáhne informace ojeho minulosti. Zajímalo ji, jak zvládal
ţivot bez sexu. Nepočítala stím, ţe terčem vyzvídání se stane ona.
„Horko těţko jednadvacet, ale je to tady. Tvoje matka se nikdy
nevdala, jo? Jak jste se tedy ţivily?“
„Pracovala.“
„Bez vytáček!“
„Byla burleskní tanečnice. Bydlely jsme vpokoji nad klubem.“
Vytáhl obočí. „Aha, tím se hodně vysvětluje. Uţ chápu, proč se
nestydíš jako jiné ţeny. Jsi krásná,“ pokračoval asjel jí pohledem na
prsa, ale jen na okamţik. „Proč jsi nešla vjejích šlépějích?“
Tajemně se usmála. „Kdo říká, ţe ne?“
Zaskočila ho. „Říkala jsi, ţes byla baletka!“
„Vţdycky ne,“ odpověděla neochotně.
„Počkej, to mi musíš vysvětlit.“
„Aţ vyhraješ další rundu.“ Vpříštím kole měla dvacet aon
sedmnáct. „Vyhrála jsem!“ Konečně. Conrad se začal rýpat vjejí
minulosti, takţe… „Proč netáhneš za jeden provaz se svou rodinou?“
Přimhouřil oči. „Zpochybňuješ moji oddanost rodině?“
„Oui, vlastně jsem to právě udělala.“
„Osmnáct let jsem byl členem Kapsligy. Pak mě donutili, abych
se stal upírem. Víc neţ deset let jsem bojoval po boku svých bratrů
aoni mě proměnili vpříšeru.“
 „Proč si připadáš jako příšera? Mrzí mě, ţe oupírech mluvíš tak
ošklivě. Začínáš se mi totiţ líbit…“Jsem do tebe blázen.„Tvoje
bratry povaţuji za čestné muţe. Prostě jste všichni upíři, no tak to
je.“
„Prostě? Jak to můţeš takhle shazovat?“ Konečky prstů přejel po
hřbetech karet. „Kdybys viděla, jak vypadám ve chvíli, kdy
neovladatelně lačním po krvi, pochopila bys, proč říkám, ţe jsem
příšera. Otázku jsem ti zodpověděl, jedeme dál. Taky jich ještě pár
mám.“
Štěstí přálo Néomi. „Hurá, vyhrála jsem! Proč jsou ostatní tři
bratři jiní neţ ty? Proč nikdy nepili ze ţivé bytosti?“
„Sebastian se stal poustevníkem, aby na něj nepůsobilo ţádné
pokušení. Nejstarší bratři se přidali křádu, vlastně karmádě. Říká se
jim Zdrţenci. Jejich první pravidlo nařizuje, ţe nikdy nesmí pít krev
ze ţivého zdroje. Posledně ale říkali, ţe můţou pít od své nevěsty.“
„Zdrţenci jsou armádou krále Kristoffa, n’est-ce pas?“ Conrad
přikývl. „Proč ses knim taky nepřidal?“
„Protoţe Kristoff je zpropadený Rus!“ vyštěkl acelý se napjal. „S
takovými jsem bojoval víc neţ deset let, prakticky kaţdý den. Apak
mě zabila ruská ocel. Probudím se avţilách mám krev jednoho znich.
Anavíc do mě bráchové hustí, ţe mu mám být do smrti věrný.
Chápeš to? Rusovi aupírovi vjedné osobě! To je kombinace, která je
pro mě absolutně nepřijatelná!“
„Dobře, ale vţdyť Zdrţenci bez ustání bojují proti zlým upírům –
“
„Kristoff uţ proměnil tisíce lidí. Země Lorů si dokáţe udrţet
rovnováhu, ale vsituaci, kdy do ní přivádí jednoho upíra za druhým,
to není udrţitelné.“ Bylo na něm vidět, ţe se snaţí zachovat chladnou
hlavu. „Hraj.“
„Koukej, jak se štěstí otočilo,“ zasmála se. Měla oko. „Vyprávěj
mi osvé rodině.“
„Rodiče se vzali zlásky,“ spustil netrpělivě. „Matka zemřela při
porodu nejmladší sestry. Měl jsem čtyři. Otec byl ohodně starší neţ
ona anikdy se zjejí smrti nevzpamatoval.“
„Takţe máš tři bratry ačtyři sestry? Sedm sourozenců? Jé, ajá si
vţdycky přála alespoň jednoho.“
 „Sestry bohuţel brzy zemřely. Měly stejnou nemoc. Nejmladší
bylo teprve třináct.“
„Paneboţe, Conrade, to mě moc mrzí.“
„Neměli jsme ksobě moc blízko. Byla to škoda. Měl jsem se víc
snaţit. Kdyţ se narodila první znich, uţ dávno jsem byl činný
vKapslize. Nejblíţ měly kSebastianovi.“
„Proč jsi šel do Kapsligy zrovna ty?“
„Nikolaj byl dědic, Sebastian byl spíš na studia. Murdoch byl
velký milovník. Já neměl ţádný vyhraněný zájem, atak jsem se stal
vrahem.“
„Proč jsi své poslání nepojal jako ochránce? Zachraňoval jsi
ţivoty. Chránil jsi je před hrozivým osudem.“
„No apak jsem narazil na ten svůj. Hraj,“ pobídl ji.
„Merde,“ zaklela, kdyţ ojeden bod prohrála. „Posez votre
question.“
„Svlékala ses před muţským publikem?“
„Ano. Matka nečekaně zemřela, takţe jsem se musela nějak
uţivit. Mohla jsem tancovat vnočním klubu apřes den se věnovat
baletu, anebo jsem se mohla nechat zaměstnat vtovárně na výrobu
papíru atam zkysnout po zbytek ţivota.“ Tehdy neměla ani vyhlídky
na slušnou partii. Jak by mohla, bylo jí šestnáct.
Přejel ji pátravým pohledem. „Říkala jsi, ţe ti matka zemřela,
kdyţ ti bylo šestnáct.“
„No?“
Pootevřel rty aodhalil tesáky. Znějakého důvodu ji začínaly čím
dál víc přitahovat. „Šestnáct!“
„Et alors. Nečekej, ţe se budu za něco omlouvat. Tehdy byla jiná
doba, většinou mě to bavilo. Otomhle období jsem nikomu
nevykládala. Ne ţe bych se styděla, ale tušila jsem, ţe by lidi
reagovali stejně jako ty. Zavři tu pusu, upíre, buď tak laskav.“
„Takţe nejsi panna, ţe ne?“
Rozdováděně na něj mrkla. „Ne, jsem Kozoroh.“
Tvářil se, jako by ji neslyšel. „Ty ses nikdy nevdala?“ Néomi
zavrtěla hlavou. Conrad vševědoucně pokýval hlavou.
„Ano, Conrade, jsem taková,“ odpověděla mu na nevyřčenou
otázku. Usmála se na něj. „A zdůrazňuju, ţe se za to nestydím.“
 Conrad vyloţil. Znovu vyhrál. Néomi věděla, ţe se jí chce zeptat,
kolik měla muţů. Avíc neţ tušila, ţe se mu její odpověď nebude
zamlouvat. Ani trochu.
 17

Strefila se. „S kolika muţi jsi byla?“ zeptal se.

„Opravdu to chceš vědět?“
Conrad přikývl, ikdyţ si zdaleka nebyl jistý. Představa, ţe se
svlékala před muţským publikem, sním pořádně cloumala.
„Míň neţ oko avíc neţ jeden,“ odpověděla vyhýbavě.
„Po pravdě abez vytáček,“ připomněl jí.
„Jak chceš. Do šestadvaceti jsem měla čtyři milence.“
„Tolik?“ lekl se. Štvalo ho, ţe její tělo znali čtyři muţi, zatímco
on se jí nemohl ani dotknout.
„Chyba lávky, jenom tolik. Měla bych klidně celou armádu,
kdyby tehdy byla kdispozici spolehlivá antikoncepce.“ Mluvila
otevřeně, bez zábran. Chovala se, jako by na své zkušenosti byla
pyšná.
Nějaké aspoň má, pomyslel si ponuře. On neměl ani jedinou.
Nejhorší bylo, ţe to Néomi věděla.
Přísahu Kapslize sloţil ve třinácti, takţe nemohl tušit, jaké
důsledky takový krok přinese.
Bohuţel ho provázely sexuální záţitky jiných muţů. Nestál oně,
zněkterých mu běhal mráz po zádech. Kdykoli se objevily, okamţitě
dělal všechno, co bylo vjeho silách, aby je zapudil. „Proto ses rozešla
se snoubencem? Nestačil ti jeden milenec?“
Zavrtěla hlavou. „Byla jsem mu věrná.“
„Tak proč?“
„Nic špatného sice neudělal, ale neměla jsem zněj dobrý pocit.
Vţdycky jsem chtěla mít to nejlepší. Ta touha mě nakonec připravila
oţivot. Nevěděla jsem, jak se zachovat jinak, prostě jsem se řídila
svými přáními. Louis nejdřív vypadal jako nejlepší partie. Byl
nezadaný, pocházel zúctyhodné rodiny. Byl atraktivní akromě toho
bohatý. Moţná aţ moc.“
Píchlo ho na hrudi. Takový pocit ještě neznal. „Co se stalo?“
„Coby, časem mi došlo, ţe jsem pošlapala svoje instinkty
aneřídila se jimi. Neseděl mi. Apo manţelství jsem zase tolik
netouţila. Uţívala jsem si ţivota, finančně jsem byla zajištěná,
vydělávala jsem si sama. Půl roku se omě ucházel ajá mu nakonec
řekla ne. Louis to neunesl.“
„Jak by to bylo obráceně, kdyby se ţena snaţila ulovit muţe?“
zeptal se Conrad naoko lhostejně. Napadlo ho, ţe na něj mohla
pouţívat různé triky afígle… Líbilo by se mu to. Rád by tu hru hrál
sní ato, co by od něj chtěla, by jí odpíral co nejdéle, aby si to oba
uţili.
„Já bych ho dráţdila asváděla, ale nakonec bych se stáhla, aby se
pro změnu musel snaţit on.“
„Aha.“ Ještěţe stím floutkem nespala.
„Jednadvacet! Vyhrála jsem,“ oznámila mu. „Tak, pověz mi, co
máš stou paţí.“ Nechtělo se mu.
„Po pravdě abez vytáček,“ připomněla tentokrát ona jemu.
„Měl jsem potyčku sdémonem Kapsligy. Jmenuje se Tarut asekl
mě drápem. Rána se mi nezahojí, dokud Tarut nezemře.“ Conrada uţ
napadlo, ţe Tarut nejspíš taky přijde na setkání. Kdyby se zbavil
pout, našel by si ho arozdali by si to.
„Proč ti to udělal?“ vyzvídala.
„Podle něj si zaslouţím smrt, coţ si nemyslím.“
„Nechápu, jak je moţné, ţe ti utekl. Je hodně silný, ţe?“
„Hlavně má svůj gang.“ Řada druhů démonů instinktivně útočila
ve skupinách. Ina to si bude muset dávat pozor, aţ bude sbratry na
setkání Lorů. „Démoni obecně patří knejsilnějším Lorům. Tarut je
navíc starší asilnější neţ já.“
„Jak se ztebe vlastně stal vrah?“ ptala se dál. Na hru oba
zapomněli.
„Chtěl jsem vydělávat peníze.“
„Vedla tě ktomu chamtivost?“ zeptala se opatrně. „To mi ktobě
nějak nejde.“
 „Vţdyť mě neznáš,“ namítl. Néomi pokrčila rameny. „Potřeboval
jsem zněčeho ţít. Kapsliga se ke mně obrátila zády, takţe jsem se
musel nějak uţivit,“ vyjel na ni.
„A dál?“
„Šli po mně jako po lovné zvěři. Já tehdy ani nevěděl, jak mám
stím svým upířím ţivotem naloţit.“ Byl slabý jako papír, nechápal,
co se sním děje. Krátce předtím přišel opůlku rodiny ata druhá se
proměnila vjeho nepřátele. On se navţdycky změnil. „Měl jsem hlad
ana kaţdém kroku jsem viděl krev. Kaţdou noc jsem bojoval sám se
sebou, abych se nevrhl na nějakého člověka anevysál ho.“
„Co se stalo pak?“
„Krev se dala koupit, ale byla drahá. Jednoho dne jsem narazil na
tučnou odměnu za bytost, která umí měnit podobu. Říká se jí měnič.
Nikdo po tom měniči nechtěl jít.“
„Proč?“
„Protoţe vyhrát nad měničem není snadné. Kdyţ konečně přijdeš
na to, jak zatočit sjednou podobou, změní se vjinou. Měl jsem
hroznou ţízeň, chvíli jsem nedával pozor auţ jsem to schytal. Teprve
ve chvíli, kdy jsem byl na pokraji smrti, se ve mně probudil úplně
nový instinkt.“Zanořil jsem měniči tesáky do krku. Protivníkovi
začala prýštit zran krev astékala mu po krku… Byl jsem ztracený…
„Conrade? Conrade! Co je stebou?“ Pomalu se na ni zadíval.
„Mluvil jsi oinstinktu,“ připomněla mu.
„Hm, byl to upíří instinkt, ovládl mě. Vrátil jsem se shlavou
měniče ataky sjeho vzpomínkami vmysli. No aod té doby po mně
byla velká poptávka.“
Kousla se do spodního rtu. „Kolik bytostí jsi zabil?“
„To bych nespočítal. Mimo to jsem zabíjel, kdyţ jsem byl ještě
voják. Prvního upíra jsem vyřídil ve třinácti.“
„Tos byl tak mladý? Jaký jsi vlastně měl ţivot jako člověk?“
„Většinou to byl děs, zoufalství, nic pěkného. Akdyţ tě nedostali
drancovníci, skolil tě mor. Kdyţ se někdo blízký vracel zcest,
nevrhala ses mu kolem krku, protoţe jsi nemohla vědět, jestli
společně sním nepřichází smrt. Sice jsme byli bohatí, ale nedalo se
nic koupit, ani jídlo.“
„Moc mě mrzí, ţe tvoje rodina tolik trpěla.“
 „Uţ je to za námi.“
„Jaký jsi ty měla ţivot jako člověk?“
„Opačný neţ ty. Všechno mě bavilo, uţívala jsem si, ţila jsem
naplno.“ Zasněně se zadívala do dálky. „Vybavuju si, jak ve
Francouzské čtvrti vlétě pulzovalo vedro. Vkaţdé ulici hrála
příjemně vtíravá hudba. Cachtala jsem se ve fontánkách anechala
jsem se opájet skvělou atmosférou. Byla jsem švihlá dţezačka. To
tehdy platilo ijako polehčující okolnost, kdyţ bylo třeba.“ Naklonila
hlavu apřes rameno se jí svezl pramen vlasů. „Docela by mě
zajímalo, co by sis oté době myslel.“
„Nejspíš by mi připadala cizí. Moje kultura vyznávala vojenský
řád aposlušnost.“
„Moje zase jazz, domácí pálenky anevázanou radost. Válečník
abaletka, nemůţeme být jiní.“
„Co obnášelo povolání baletky?“
„Jedno vystoupení za druhým. Vystupovala jsem ráda, aikdyţ
jsem zrovna nebyla na turné, trénovala jsem šest dní vtýdnu.“
„Přesně to jsem si myslel. Kdyţ jsem tě viděl tancovat…“
„Aha, jasně, vţdyť víš, oco jde. Předevčírem neměl čokl Néomi
zrovna pěkný den.“
Sekl po ní rozezleným pohledem, ale nic nekomentoval. „Proč
máš se mnou takovou… trpělivost?“ zeptal se místo toho. „Po tom
všem, co jsem ti navykládal?“
„Protoţe vím, ţes ty zlé věci nemyslel doslova. Ataky si
nemyslím, ţe jsi tak zlý, jak si všichni myslí.“
Kdyby tušila… Udělal by nejlíp, kdyby stím flirtováním hned
přestal anic si sní nezačínal. „Néomi, obávám se, ţe sis mě
zidealizovala. Něco ti povím. Před necelými dvěma týdny jsem
zabíjel apak jsem svoji oběť vysál jako hladové zvíře.“
Néomi vytřeštila oči. „No, taková představa ti dělá velkou
šmouhu na přitaţlivosti, ale naštěstí máš hluboký hlas, který se mi
líbí víc, neţ by měl. Ještěţe neutralizuje ty tvoje zvířecí představy…“
Conrada těšilo asoučasně štvalo, ţe se kněmu Néomi chová, jako
by se jí líbil. „V tvém podání to zní hrozně jednoduše.“
„Conrade, co bylo, bylo. Pouč se ztoho ajdi dál. Kdybych
přemýšlela jako ty, nehnula bych se zmísta ado smrti bych se ţivila
jako burleskní tanečnice. Netroufla bych si jít za svým snem, nestala
bych se baletkou. Vysněná práce mi přinesla tolik radosti! Přemýšlej
nad tím, oco všechno se připravuješ. Onevěstu, rodinu, spokojenost.
Na rozdíl ode mě máš před sebou budoucnost, jen čeká, aţ jí otevřeš
dveře. Můţeš se těšit na spoustu věcí. Stačí, kdyţ se přestaneš ohlíţet
zpátky.“
Právě proto byla její přítomnost vjeho ţivotě tak nebezpečná –
díky ní začal vnímat věci, které by mohly být. Třeba ţivot snevěstou.
Jeho sen… její zhouba. Zatvrzele zavrtěl hlavou. Jeho prokletí by
ji nijak neovlivnilo, protoţe jí nemohl nikdo ublíţit, přesto chtěl tu
věc sTarutem dotáhnout do konce. „Néomi, aţ se bratři vrátí, musíš
mi přinést ten klíč.“
Tajuplně pokrčila rameny. Tím gestem řekla všechno anic. „Jsem
unavená, mon grand. Půjdu si lehnout.“
Conrad uměl plynně francouzsky, takţe věděl, ţe mon grand
znamená můj velký muţi. Bylo to škádlivé láskyplné oslovení.
„Kam?“ Kdyţ ji předtím hledal vcelém domě, všiml si, ţe
vnejvětší loţnici sice je nějaký nábytek, ale Néomi se tam podle
všeho nezdrţovala. Tušil, ţe má někde tajnou skrýš.
„Tam nebo onam.“
„Vrátíš se zítra?“
Pomalu ho překročila. „Hele, upírku,“ oslovila ho amávla rukou,
aby mu odhrnula vlasy zčela, „jestli budeš takhle milý, stejně bych se
od tebe daleko neudrţela.“ Po těch slovech zmizela.
Vrátí se. Nevydrţí to bez něj avrátí se.
Conrad se přistihl, ţe se usmívá.
 18

Zatím jsme to zvládali tak hezky…,“ povzdychla si Néomi. To

Conrada naštvalo ještě víc.
Za poslední tři dny ušel dlouhou cestu, ale ne vţdycky po ní
kráčel shlavou hrdě vztyčenou. Spíš byl chvíli na nohou achvíli se
válel ve stoce.
Právě vní byl znovu.
„Néomi, koukej mi slíbit, ţe mi seţeneš ten klíč!“ Zlostně rázoval
sem atam před oknem, na němţ Néomi seděla. „Bratři určitě dneska
přijdou.“
Beztak uţ měli den zpoţdění. „Uţ jsem ti řekla, ţe se otom
stebou nechci bavit.“ Nehodlala mu pomoct na svobodu. Murdoch
říkal, ţe by se mohl hodně zhoršit, kdyby se vrátil do světa příliš
brzy. Ataky se bála, ţe kdyby se rozčílil vnesprávnou dobu na
nesprávném místě, mohl by bratrům ublíţit.
Ve chvílích, kdy nad svým rozhodnutím váhala, si vţdycky
připomněla, jak Conrad před necelými dvěma týdny plivl Nikolajovi
do tváře krev. Bratři po něm pátrali několik staletí, takţe ona si
nebude hrát na všemocného ducha anevypustí ho na svobodu ve
chvíli, kdy se konečně začal lepšit.
Věděla, ţe sklíčem riskuje. Kdyby Conrad zjistil, ţe ho Néomi uţ
má, byl by nepříčetný. Nechtěla ohrozit jeho uzdravování. Kdyby
zjistil, ţe před ním klíč schovává, mlel by oněm pořád dokola anedal
by jí minutu pokoj.
Nelhala mu. Místo toho se řečem oklíči vyhýbala. Kdyby přišel
na to, ţe vpantofli vtajném pokoji uţ dávno má schovanou moţnost,
jak mu dát svobodu, rozzuřil by se knepříčetnosti.
Náhle se zarazil. „Chápu, ţe vmých bratrech vidíš hrdiny, ale
kdyţ podle nich nebudu lepší, zabijí mě.“
 Tomu nevěřila, ale sConradem otom nemělo smysl mluvit.
„Opravdu si myslíš, ţe bych dovolila, aby ti někdo ublíţil?“ Kaţdý,
kdo by se pokoušel oţivot jejího upíra, by skončil vmočálu mezi
aligátory.
„Ty vůbec nechápeš, co všechno je vsázce!“ křikl na ni. „Snad jsi
slyšela, jak se bavili otom, ţe musí ukončit moje trápení, ne?“ Cukl
mu sval na tváři. Néomi podle toho poznala, ţe se blíţí další zjeho
výbuchů.
Bohuţel ho neopouštěly. Moţná ani nemohly. Muţ jako on by
nesnesl ţít vzajetí ani za jiných okolností. Připadal si bezmocný.
Kdyţ uţ nevěděl kudy kam, vznítila se vněm agrese aon sní neuměl
naloţit.
Někdy se choval jako časovaná puma. Přesto jí ta jeho zuřivost
připadala čistá, nezhoubná. Zato Louis byl faleš aklam sám. Conrad
si na nic nehrál, kdyţ zuřil, tak zuřil. Vţdycky věděla, jak na tom
sním je.
Samozřejmě to neznamenalo, ţe by jeho výbuchy mlčky
tolerovala anechala si od něj ubliţovat. Jednou četla článek otom, ţe
je nezbytné vymezovat si sdruhými hranice. Vpřípadě, ţe chování
druhých lidí povaţujeme za nepřijatelné, nesmíme je odměňovat
svou pozorností. Kdykoli tedy Conrad začal být nepříjemný, beze
slova zmizela… Aon se vţdycky rozčílil ještě víc.
Za nějakou dobu se uklidnil ašel ji hledat. Obyčejně ji našel
vletohrádku nebo ve zpustošené zahradě. Koukal na všechny moţné
strany avěci, jen ne na ni, vztáhl kní ruku azavrčel něco jako „pojď“
nebo „nenechávej mě samotného“.
„Sakra, Néomi, můţeš mi říct, proč to pro mě nechceš udělat?“
Pěstí praštil do zdi. Do její zdi. Néomi došla trpělivost. „Conrade,
několikrát jsem tě prosila, abys mi neničil dům,“ oslovila ho co
nejklidněji. „Sice nevypadá nic moc, ale je všechno, co mám. Pokud
nejsi ochotný respektovat moje přání, nebudu stebou trávit čas.“
Pak se přemístila do odpoledního slunce, aby za ní nemohl. Nad
klikatou zarostlou cestičkou pak plula do letohrádku.
Zaslechla, jak se neviditelné bytosti zanořily pod hladinu.
Vţdycky ji vycítily, tak proč by nemohli ijiní? Proč ji můţe vidět
pouze Conrad et les animaux?
 Pokaţdé, kdyţ se neovládl, vyrazil ven achodil sem atam. Podél
cypřišů na břehu močálu byla ve vysoké trávě vyšlapaná cestička.
Paneboţe, co si sním počnu?
Snaţil se, oto nešlo. Adělal pokroky.
Třeba někde sehnal hadry azačal si čistit špinavé boty, aţ se
leskly na dálku. Jako pravý voják. Kaţdý den se sprchoval, čistil si
zuby, dokonce se denně holil. No, moţná se holil obden. Líbilo se jí,
kdyţ měl strniště. Néomi zase kaţdý večer zatnula zuby anosila mu
hrnek krve zlednice. Conrad ji pil jen kvůli tomu, ţe ji to stálo plno
sil, ale na tom nezáleţelo. Měl zdravější barvu ataké mu rostly svaly.
Díky tomu, ţe se jeho stav zlepšoval, si mohli víc povídat.
Potřebovali to oba, amoc. Obvykle najeli na společnou vlnu anechali
se jí vést. „Líbí se mi, ţe myslíme podobně aţe se hezky
doplňujeme,“ řekla Conradovi. „Ani nemusíme popisovat detaily,
protoţe ten druhý je zná. Jsme na sebe hezky naladění. Někdy mi to
připadá jako tanec.“
„Nebo sex?“
Usmála se. „Ten taky, ale musel by být extra skvělý.“
Sebevědomě přikývl. „Bezva, takţe budeme mít extra skvělý
sex.“
Budeme?
Rozuměli si po všech stránkách. Ano, Conrad byl napůl šílený,
ale Néomi jako duch zéry prohibice, který měl slabost pro krádeţe
kondomů, sušenek apodprsenek, také zrovna nebyla vpřímém
kontaktu srealitou.
Conrad ji jasně viděl ajejí přítomnost byla to jediné, co ho
dokázalo uklidnit. Pomalu se uzdravoval aNéomi díky tomu byla
nejšťastnější za celých osmdesát let. Dvě zlomené duše vopuštěném
domě konečně došly klidu.
Néomi občas napadalo, ţe Conrad do jejího domu nepřišel
náhodou, jak si předtím myslela. Odmítala uvěřit, ţe jejich setkání je
pouze shoda okolností. Neměl ji zachránit zjejího posmrtného
prokletí?
Moţná se od matky nepoučila dost. Apokud ji někdo mohl
zachránit, pak to byla jen ona sama…
Po západu slunce za ní přišel Conrad.
 Tvářil se hrdě akajícně zároveň. „Uţ ti nebudu ničit dům,“
pronesl.
„Merci d’avance.“
Vztáhl kní ruku. „Pojď se mnou dovnitř, prosím tě.“
„Dneska ne,“ namítla. Conrad vztekle zatnul zuby. Všimla si
toho.
Věděla, ţe ho její odmítnutí vţdycky bolí. Jednak potřeboval být
sní ajednak měl silnou potřebu chránit ji. Jako by něco takového
potřebovala ajako by měl pocit, ţe je to jeho výsada.
Při kaţdém pohledu na ni mu potemněly oči. Choval se kní čím
dál víc majetnicky.
„Spoustu věcí jsem zničil, ale spoustu jsem iopravil,“ zdůraznil.
„C’est vrai.“ Upříjezdové cesty totiţ stála stará kůlna aConrad
vní našel nářadí. Pustil se do oprav domu, utěsňoval okna ataké
znovu zasadil vchodové dveře, které předtím vyrazil.
Na popud prazvláštního instinktu zajistit Néomi teplo abezpečí
také začal přebudovávat hlavní loţnici. Na postel dovlekl svoji
novou matraci, do místnosti nastěhoval další nábytek. Na půdě
objevil staroţitnou komodu akřeslo. Néomi ani netušila, ţe tam ty
věci jsou.
Pak vyčistil nehorázně zanesený komín arozdělal vkrbu oheň.
Néomi pořádně nevěděla proč. Jemu zima podle všeho nebyla ají uţ
teprve ne. Netrvalo dlouho aoznámil jí, ţe se oba přestěhují do velké
loţnice abudou tam spolu.
Jeho tón jí tehdy připomněl, ţe se narodil vurozené rodině aţe
v17. století byl vojevůdcem. Conrad byl prostě zvyklý na to, ţe se
jeho příkazy plnily.
Néomi se zasmála ajeho rozkazování označila za très charmant.
To nečekal. Připomněla mu, ţe uţ své místo má. Naštvalo ho to.
Strašně mu vadilo, ţe Néomi má tajnou místnost, do níţ se den co
den uchyluje.
„Půjdeš?“
Ani se nepohnula. Viděla na Conradovi, ţe by ji nejradši popadl
aodvlekl dovnitř. Kdyby byla skutečná, ani by se nenadála achtě
nechtě by musela do domu – buď po dobrém, nebo by si ji přehodil
přes rameno abylo by to.
 Ten hromotluk se konečně musel naučit, ţe jeho tělesná síla, na
niţ se spoléhal prakticky ve všem, na ni bohuţel neplatí.
Alespoň vtakovém případě jí nehmotné tělo přinášelo výhodu.
Kdyţ sní chtěl být, tak ji buď musel přesvědčit, aby šla sním,
anebo ještě lépe – musel se chovat tak, aby od něj neměla důvod
odcházet.
„Řekla jsem ti, ţe dneska ne.“ Odloučení od Conrada pro ni také
nebylo snadné, ale nehodlala dopustit, aby si zvykal, ţe si na ní můţe
kdykoli vylévat vztek.
„Dělej si, co chceš,“ odsekl abyl pryč. Néomi postřehla, ţe mu
zase cuká sval na tváři.

Vnoci se uchýlila do svého studia aodpočívala. Probudil ji

Conradův křik.
Ani se nestačila rozhodnout, co udělá, auţ byla uněj. Vystřelil
zpostele aznovu zařval. Byl to tak hrozivý rámus, aţ se třásly
itabulky voknech.
Běţela kněmu. Conrad přehodil nohy přes okraj postele aposadil
se.
„Uţ je dobře, Conrade, byl to jen sen.“
Oběma rukama se chytil za hlavu, poloţil si lokty na kolena
azačal se kolébat vpřed avzad. „Mám moc plnou… přeplněnou
hlavu.“ Hlavu vdlaních svíral tak pevně, aţ se bála, ţe si ji rozmačká.
„Šš, šš, mon coeur.“ Telekineticky ho pohladila po zádech. „Uţ je
to pryč.“
„Nechci… Nechci to! Tohle ne!“ vyrazil ze sebe zoufale.
„Je to mnohem lepší, neţ to bývalo,“ připomněla mu. „Ani se
nenaděješ aţádné noční můry mít nebudeš.“
Svěsil ruce azadíval se na ni, jako by si teprve uvědomil, ţe je
sním. „Byla jsi… zavraţděna apřipomínáš mi věci, které jsem
napáchal. Ajejich důsledky,“ soukal ze sebe. „Ukazuješ mi, co jsem
mohl mít, kdybych… kdybych se choval jinak.“ Znovu se chytil za
hlavu azamumlal: „Jsi odraz všeho špatného, co se mi vminulosti
stalo. Ukazuješ mi, co mi bude chybět vbudoucnosti.“
 Néomi věděla, ţe si Conrad ráno nebude skoro nic pamatovat,
zato jí ta slova zakoření vhlavě navţdycky. „Conrade, budoucnost
není pevně daná. Čekají na tebe pěkné věci.“
„Jsi pro mě ideální trest.“
„Aha.“ Ta slova bolela. Toporně vstala. Musela pryč.
Automaticky kní natáhl ruku, aby nechodila, ale ruka mu projela
jejím zápěstím. Vztekle praštil pěstí do pelesti. Oči mu ţhnuly rudě.
„Nikdo na světě nikdy netouţil po pokání tak moc jako já,“ hlesl
zničeně.
Neodpověděla. Posadila se vedle něj aodhrnula mu vlasy zčela.
Mrzelo ji, ţe se tak trápí, aráda by mu pomohla. Býval hrdina,
zasvětil svůj ţivot významnému řádu avelkým činům ateď
neskutečně trpěl.
Od první chvíle tušila, ţe je vduši zdeptaný apotřebuje zachránit.
Za poslední tři dny dokonce usoudila, ţe si to izaslouţí.
Moţná je to její úkol.
Dobře, ale jak by mu mohla pomoct právě ona? Povzdychla si
apřesvědčila ho, aby si lehl. Byla tanečnice, byla zvyklá na
bohémský ţivot akromě radovánek apití toho moc neřešila. Co asi
mohla vědět otom, jak zachránit upíra před šílenstvím?
Neměla na vybranou, musela si vystačit stím, co bylo kdispozici.
Usoudila, ţe léčebné účinky skotské asmíchu se hodně, hodně
podceňují.
 19

Kdo je tvůj nejlepší kamarád, mon grand?“ zeptala se

apohupovala dvěma láhvemi. „Koho má Conrad rád?“
Conrad klečel ukrbu azapaloval oheň. Venku zuřil vítr, ale vdomě
bylo útulno ateplo. „Proč se ptáš?“ Vstal, oprášil si kolena aposadil
se do křesla před krbem.
„Protoţe mám pro tebe dárek.“
„Dárek?“ uţasl.
„Oui neboli un présent.“
Vzal si od ní obě láhve ana jedné očistil etiketu. Vytřeštil oči. „To
je přece Glen Garioch, 1925!“ Úplně se bál přečíst informace ina
druhé etiketě. „Paneboţe,“ vydechl. „Macallan, 1924. Néomi, tahle
whisky má cenu sto tisíc dolarů. To nemůţu pít. Mohla bys ji
výhodně prodat. Nebo by to někdo mohl zařídit místo tebe.“
„Co bych stěmi penězi dělala? V trezoru jich mám plno. Mnohem
větší radost mi udělá tvoje radost. Uţij si ji.“ Přeplula za něj
apředklonila se přes jeho rameno. Rozněţněle mu zašeptala mu do
ucha: „Pak mi vylíčíš, ato hodně pomalu, tím svým hlubokým,
muţným hlasem, jestli byla kouřová, nebo zemitá jako rašelina. Jak
se ti line po jazyku? Jak dlouho to trvá, neţ se ti uvnitř začne rozlévat
teplo?“
Néomi klidně mohla číst telefonní seznam aznělo by to neskutečně
eroticky. „Určitě?“
„Na zdraví!“ Stajuplným úsměvem dodala: „Á votre santé.“ Na
tvé zdraví.
„V tom případě chci pít tuhle apřitom tě pozorovat, jak tančíš.“
Měla zněj radost. Aon se jejího krásného pohledu nemohl
nabaţit. „Tak jo, chci tancovat adívat se, jak můj upírek popíjí
whisky.“
 Můj upírek… Moc se mu líbilo, kdyţ mu tak říkala. Uvědomoval
si, ţe je to pouhé flirtování, ale stejně se mu líbilo.
Otevřel Macallan achvíli nechal whisky dýchat. Ovála ho
příjemná vůně. Uţ se na tu chuť těšil. Byla to jiná sorta, neţ na jakou
byl zvyklý. Tahle whisky si zaslouţila vychutnat. Stejně uţ
nepotřeboval tolik otupit své smysly, protoţe vztek ho zdaleka
nepronásledoval tak úporně jako dřív.
„Hned jsem zpátky,“ prohodila arozplynula se.
Conrad ztuhl. Po jejím odchodu vţdycky zúzkostněl, ale za pár
minut se vrátila. Nad jednou rukou nesla gramofon na kliku ana
druhé křišťálovou whiskovku. Podala mu skleničku agramofon
poloţila na podlahu. Zatočila klikou, umístila jehlu na desku
amístností se rozezněla skřípavá muzika, pomalá jazzová balada.
Konferenciérským hlasem oznámila: „A nyní začíná naše
odpolední představení! Dnešní publikum má to velké štěstí, ţe se mu
představí neobyčejně nadaná slečna Laressová. Potlesk, prosím!“
Stydlivě se usmála. „Vzpomněla jsem si na starší představení, které
jsem měla ráda jako holka. Určitě se ti taky bude líbit…“
Conrad stále nechával zlatý mok vláhvi, aby se prodýchal. Opřel
se afascinovaně sledoval nejkrásnější ţenu, jakou kdy viděl. Tančila
pouze pro něj.
Sice byla černobílá, přesto byla nádherná, zvlášť při tanci. Ba aţ
hypnotizující. Tančila shravou ladností, při piruetách aroznoţkách na
něj vrhala úsměvy amrkala na něj.
Uţívala si kaţdičký okamţik. Její přirozeností bylo štěstí, coţ ho
mátlo asoučasně ho to přitahovalo. Jemu se takový stav vyhýbal celý
dlouhý ţivot. Néomi měla svou teorii: „Lidé si myslí, ţe jim štěstí
prostě spadne do klína. Nesmysl, musíš oněj usilovat. Aněkdy ho
musíš popadnout adrţet, ikdyţ se vzpouzí, kope akřičí.“
Néomi byla zavraţděna, neměla hmotné tělo, přesto si uţívala
veškerou radost, která jí byla dostupná. Conrad si jí za to velmi váţil.
Teď tancovala tak, jako by instinktivně věděla, co na něj platí.
Byla neodolatelná. Proč by jí vlastně měl odolávat? Proč by se měl
bránit té mocné přitaţlivosti?
Proč? Protoţe ikdyby opětovala jeho pocity, nakonec by ji stejně
zklamal.
 Jeho stav se sice zlepšoval, ale zdaleka nebyl vpořádku. Pořád
míval občasné záchvaty vzteku anadále ho suţovaly ochromující
noční můry. Jak by zvládal kaţdodenní ţivot vnehájeném prostředí?
Dokázal by se ovládnout adál nevysávat své nepřátele, kdyţ byl
závislý na tom, ţe do sebe pojímal moc druhých?
Jeho protivníci se celá staletí snaţili přijít na to, co je mu drahé,
kde má nejslabší místo. Bylo to jakési nepsané pravidlo říše Lorů.
Nesmrtelníci měli za sebou dlouhý ţivot, takţe smrt je zrovna
neděsila, zato útoky na blízké amilované pro ně byly mučivé. Celé ty
dlouhé roky neměl vtomhle směru jediné slabé místo.
To se mělo co nevidět změnit. Cítil, ţe Néominu kouzlu propadá
stále víc.
Zavrtěl hlavou. Ne, jeho nepřátelé přece nemůţou Néomi ublíţit.
Nikdo ji nemůţe unést ani zranit. Moţná iproto mu sní bylo tak
krásně. Věděl totiţ, ţe jí nemůţe nic udělat ani on. Ikdyby ho popadl
amok, aţ bude na svobodě, nezranil by ji, ani náhodou nebo omylem.
To ho uklidňovalo.
Otázka zněla, jak se na tu svobodu dostat. Ode dne, kdy se snaţil
bratry přesvědčit, ţe Néomi existuje, se ani jeden znich neukázal.
Vydali se do Mount Oblaku, hradu Zdrţenců.
Conradovi bylo jasné, ţe mohla nastat pouze jedna ze dvou
moţností.
Buď Kristoff zjistil, ţe Conrada ukrývají. Druhé pravidlo zákona
Zdrţenců znělo Bez váhání zabij padlého upíra. Bratři se tedy uţ jen
tím, ţe Conradovi nesetnuli hlavu, dopouštěli zrady. Kdyby na to
Kristoff přišel, uvěznil by je vMount Oblaku. Pustil by je aţ ve
chvíli, kdy by mu sdělili, kde se Conrad nachází.
Ato by nikdy neudělali. Navzdory svým chybám si cenili rodinu
nade vše.
Druhá moţnost? Padli vbitvě. Netušil, co by to sním nakonec
udělalo. Poslední týden si totiţ čím dál víc uvědomoval, ţe nebýt
bratrů, nikdy by nepoznal Néomi.
Postupně se mu víc avíc vracelo racionální uvaţování, dokázal se
poprat isprudkým náporem vzteku. Kdyţ si představil, ţe by po tom
všem obratry přišel, bylo mu ztoho úzko.
 Navíc kdyţ Néomi vyprávěl osvé minulosti, chtě nechtě si musel
vybavit dřívější hezké časy. Vzpomínal, jak ho Nikolaj tahal
zjednoho průšvihu za druhým. Vzpomínal na den, kdy všichni čtyři
bratři učinili osudové rozhodnutí, ţe se ujmou obrany své země,
protoţe to nikdo jiný nezvládne. Conrad byl tehdy na bratry
neobyčejně hrdý, protoţe ani jeden znich nezaváhal.
Ikdyby ţili, stejně by je nedokázal zabít, jak původně
prohlašoval. Sice snimi nechtěl mít nic společného, ale nezabil by je.
Néomi přerušila tanec. „Ty neochutnáš?“ zeptala se.
„Coţe? Jistě, ano.“ Původně ji chtěl nechat dýchat minutu za
kaţdý rok svého ţivota, ale Néomi se tvářila tak nadšeně, ţe svůj
záměr přehodnotil. Půlhodina jistě byla dostačující. Její chuť se navíc
vytříbí splynoucím časem. Trochu si nalil, zatočil sklenkou
asledoval, jak zázračná tekutina stéká po stěnách.
Pomalu se napil. Málem zavřel oči slastí. „Paneboţe, přesně tak
by měla vţdycky chutnat.“ Byla osvěţující, ale jemná, měla
výraznou apříjemnou chuť.
„Je lepší neţ to, co obvykle piješ?“
„Myslíš whisky, nebo krev?“ zeptal se.
„Cokoli.“
„Kaţdá jiná whisky by se vedle ní červenala hanbou. Aje lepší
neţ krev, kterou piju.“
Instinktivně však věděl, ţe schutí její krve by ji ale nemohl
porovnávat.
„Bien,“ odpověděla spokojeně apokračovala vtanci.
Pozoroval ji apřemítal nad tím, jaké by to bylo, kdyby jí tesáky
protnul bledou pokoţku. Akdyby byla skutečná, jaké by bylo hladit ji
po prsou asoučasně ji sát?
Ţenina ňadra se ještě nikdy nedotkl. Mnohokrát přemýšlel nad
tím, jak by vnímal doteky na jejím těle. Snaţil se to poznat
pohledem. Jak by se mu líbilo, kdyby vdrsných rukou drţel její
měkká prsa aNéomi se plně poddala jeho dotykům?
Odjakţiva touţil po partnerce. Sníval otom, ţe by ji celé dny
nenechal vstát zpostele. Zkoumal by ji, poznával, vzrušoval
anaplňoval. Chtěl přijít na to, co má udělat, aby ho nechtěla od sebe
pustit pryč aaby šílela rozkoší, kdyţ do ní pronikal.
 Chtěl, aby volala jeho jméno… francouzským přízvukem.
Představy aobrazy se mu vmysli rozjely naplno. Viděl se, jak jí
hněte hýţdě asoučasně saje bradavky. Jak ji celé hodiny hladí,
vzrušuje alaská na celém těle aona proţívá jedno vyvrcholení za
druhým.
„Vypadáš spokojeně, mon trésor.“
Odkašlal si do dlaně. „No, musím přiznat, ţe jsem poznal horší
vězení neţ tohle.“ Atak milého spoluvězně vţivotě neměl. Potřeba
zakroutit Tarutovi krkem vněm sice kaţdou hodinu sílila, také měl
plnou hlavu plánů, jak ho dostane, ale představa, ţe by se měl od
Néomi vzdálit třeba jen na chvíli, ho ničila.
Néomi se zatočila azlehka ho políbila na tvář. Polibek vyzněl
jako praskání elektřiny. Podezřívavě si ji přeměřil pohledem, ale
Néomi se jen smála. „Tomu se říká cit, víš? Měl by sis to slovo taky
zkusit říct.“
Conrad předpokládal, ţe sním flirtuje, jak bývala zvyklá. Nebo by
snad mohla… Mohla by oněj mít opravdový zájem? Mohl by ji
dokonce přitahovat navzdory rudým očím ajizvám? Moţná chtěla
víc. Stejně jako on.
Jenţe nikdo jiný ji přitahovat stejně nemohl. Neměla si zčeho
vybírat.
„Proč mi projevuješ cit, jak říkáš?“
„Protoţe ho cítím, ne?“ prohodila.
„Proč?“
Néomi se rozesmála. „Proč, proč, samé proč. Musíš
zpochybňovat všechno hezké?“
„Samozřejmě, kdyţ mi to nepřipadá logické. Vţdyť omně nic
nevíš a–“
„Já otobě přece vím mnohem víc neţ kterákoli jiná ţena na světě,
n’est-ce pas? Přede mnou nemusíš pečlivě hlídat svá tajemství
anemusíš se bát, ţe vezmu nohy na ramena abudu hystericky ječet.
Všechna tvoje tajemství znám, astejně jsem tady, ne?“ Srozzářenýma
očima aúsměvem na rtech dodala: „Prostě jsi můj nejoblíbenější
muţ. Dans le monde entier.“ Na celém světě.
 „Jak by ne, kdyţ jsem jediný na světě, kdo tě vidí aslyší.“
Neurčitě pokrčila rameny. Conrad věděl, ţe si sním Néomi jen hraje,
flirtuje. Dělávala to tak odjakţiva, byla to její přirozenost.
Jenţe její slova se ho dotýkala víc, neţ by si sám přál. Aipro něj
bylo stále snazší auvěřitelnější předstírat, ţe ty pocity jsou skutečné.
„Ty nevíš, co máš spocity dělat, viď?“
„No… nevím,“ připustil. „V tomhle jsem jako slon vporcelánu.
Pocity mi berou sílu. Istebou se někdy cítím slabý jako peříčko.“
„Nechápu, jak si muţský silný jako ty můţe někdy připadat slabý.
Docela mi to dělá starosti. Co bych měla dělat jinak, aby sis tak se
mnou nemusel připadat?“
Promnul si tvář asnaţil se dát své myšlenky do slov. „No, občas
jsem ztebe nervózní, protoţe nic ztoho, co děláš, neumím.“
„Například?“
„Například kdyţ se směješ. Smích ti připadá naprosto
samozřejmý, směješ se adovádíš kaţdý den.“
„To zní très terrible. Jak to se mnou můţeš vydrţet?“ dobírala si
ho. „Asi to bude tvou nekonečnou trpělivostí aklidem, ţe?“ rýpla si
adolila mu whisky.
 20

Néomi dotančila apřeplula do křesla vedle Conrada. Upír uţ

předtím přisunul ke krbu křeslo pro oba. Nadále se kní choval jako
kopravdové ţeně, otevíral jí dveře ataké jí často podával ruku, ikdyţ
ji nemohla přijmout.
Podobné drobnosti neustále vjejích očích zvyšovaly jeho
přitaţlivost.
„Conrade, jaké to vlastně vKapslize bylo?“
„Vládl tam vojenský řád,“ odpověděl stručně, protoţe tušil, kam
tím směřuje.
„Bylo těţké nemít ţeny?“ vyzvídala dál. Vtomhle směru se toho
oněm chtěla dozvědět co nejvíc. Nedala se ničím odradit, podobně
jako pro něj byl aktuální klíč. Moţná spíš býval.
Uţ ji oněj totiţ přestal ţádat. Jak by ne, kdyţ se bratři dlouho
neobjevili.
Néomi si myslela, ţe se jimi Conrad cítí zavrţený. Kromě toho si
oně musel dělat starosti, ikdyţ otom nikdy nemluvil.
„Proč tě to tolik zajímá?“ zeptal se anapil se whisky. Néomi
moţná čekala, ţe bude pít rovnou zláhve, ale Conrad si bez výjimky
vychutnával drobné loky ze sklenky.
„Protoţe tě chci víc poznat.“
„Tak se ptej na Velkou válku, na naše nejvelkolepější vítězství
nebo nejděsivější poráţku…“
„Ptám se iproto, ţe jsem ţena.“
„O tom není pochyb.“ Zdvihl sklenku, aby připil na ni. „Dobře,
ptej se, na co chceš.“
Néomi se zavrtěla, jako by se usazovala vkřesle. „Rozhodl ses
nemít sex, protoţe jsi to slíbil?“
 „Aha, slyšela jsi bratra. Wrothovi drţí slovo, viď? Slib pro mě
byl sám osobě závazný, ano, ale stejně jsme neměli moc pokušení.
Soudné ţeny se vdosahu první linie obvykle nepohybovaly.
Rozhodně ne ty, které uţ prošly kolem Murdocha.“ Zadíval se do
skleničky. „Kromě toho se blíţil konec. VKapslize se slouţí od
třinácti do sedmatřiceti, takţe mi zbývalo pár let.“
„Počítal jsi poslední dny?“
„Kdyţ jsme zrovna nebojovali, tak ano.“ Zachmuřil se. „Pak jsem
zemřel.“
„Ty jsi nikdy nepotkal ţenu, která by se ti líbila? Nikdy ses
nezamiloval?“
„Na city nebyl čas. Celé dny jsem byl na bitevním poli avnoci
jsme pro změnu šli proti upírům. Kaţdý myslel hlavně na to, aby
přeţil.“ Napil se ana několik vteřin se zadíval do dálky. Vzpomínal
na proţité hrůzy? Krátce předtím, neţ ho chtěla oslovit, aby se vrátil
zpátky, zamrkal azeptal se: „Co ty? Milovala jsi toho bohatého
mladíka?“
„Vůbec ne.“ Aon nemiloval ji. Té noci, kdy ji bodl do srdce, ho
pochopila víc neţ kdy předtím. Louisovi nešlo oto, ţe by bez ní
nemohl ţít, ale chtěl ji potrestat za to, ţe ho odmítla. Moţná se mu
líbila jako ţena, ale lásku kní necítil. Zavraţdil ji ze zášti.
„Milovala jsi některého ztěch muţů?“
„Byli mi hodně sympatičtí, všichni. Ale neřekla bych, ţe jsem je
milovala, to zase ne.“
„Proč tě vlastně nezískali pro trvalý vztah?“ Naklonil se kní, jako
by pro něj ta otázka byla krajně důleţitá.
„Prostě jsem nenašla nikoho, kdo by mi sedl se vším všudy.
Nedělali nic špatného.“
„Dokázali tě… uspokojit?“
Někomu se to zpočátku nedařilo, ale pak se to naučili. „O to jsem
se postarala sama. Nestydím se říct si, co od muţe očekávám nebo
chci.“ Tázavě zdvihl obočí. Poznala na něm, ţe by se do toho tématu
rád ponořil hlouběji, ale jí se do toho nechtělo. Zkusila změnit téma.
„Conrade, jak jsi vtomhle směru zvládal tělesné potřeby?“ Conrad
zrudl. „Aha,“ dovtípila se.
„A často,“ přiznal se.
 „Zajímalo tě, jaké by to bylo?“
Zaváhal, ale nakonec se jí zadíval do očí: „Pořád mě to zajímá.“
Dlouze vydechla. Měla neblahé tušení, ţe jeho kouzlu propadla
víc, neţ si sama myslela.
Zpočátku si myslela, ţe Conrada hravě zvládne, protoţe se jí
ţádný muţ ještě nedostal pod kůţi. Ataky na rozdíl od něj měla
zkušenosti.
Jenţe Conrad Wroth nebyl obyčejný muţ. Vdoslovném slova
smyslu vůbec nebyl muţ. Byl nesmrtelník, který ještě nikdy neproţil
sex, ačkoli moc chtěl. Vycítila, ţe vněm bublá intenzivní vášeň
ačeká, aţ se bude moci projevit.
Páni, jak moc si přála, aby se tou významnou ţenou jeho ţivota
stala ona! Za posledních osmdesát let nikdy tolik nelitovala, ţe má
nehmotné tělo.
„Znamená to, ţe ses nikdy ţeny nedotýkal na intimních místech?
Aţe jsi nikdy ţádnou ani nepolíbil?“
Conrad strnul. „Těch otázek uţ bylo dost. Jasně jsem ti řekl, ţe se
stebou otom nechci bavit.“
Nebyla to pravda. „Proč se otom nechceš bavit?“Mon Dieu, on
fakt ještě ţádnou ţenu nepolíbil!„Stydíš se?“
„Překvapuje tě to?“ Odvrátil pohled azaklel. „Proč by kterýkoli
muţ chtěl, aby otomhle tajemství věděla tak krásná ţena jako ty?“
„Kdybych tě víc neznala, myslela bych si, ţe takovéhle
poznámky pouţíváš ktomu, abys se mnou flirtoval.“
Povzdychl si. „Pouţívám? Chceš tím říct, ţe zkušenější muţi se
chovají obvykleji? Mám dojem, jako bys mě schválně poniţovala
adělalo ti dobře, ţe mě uvádíš do rozpaků. Vyhovuje ti, ţe my dva
spolu nikdy nic mít nemůţeme.“
„To je pěkný nesmysl, Conrade.“
„Nepovídej.“
„Mais oui. Řeknu ti to stručně ajasně. Kdybys ty mohl ajá mohla,
sváděla bych tě osto šest.“
Zatnul pěsti avycenil zuby včetně sexy tesáků. „Ráda si mě
dobíráš, co?“ Vstal apřešel koknu. Zadíval se do bouřlivé noci.
„Neměla bys říkat věci, které nemyslíš váţně.“
 „To taky nedělám.“ Conrad byl sexuálně nezkušený,
dvoumetrový, úchvatný upír. Udělala by cokoli, aby ho měla. Tečka.
„Dobře, tak tě přitahuju, protoţe vtomhle domě stejně nemáš na
výběr.“
„Ne ne,“ odsekla apřeplula kněmu.
„Opravdu? Tak se snad podobám muţům, se kterými jsi spala?“
„Ani vnejmenším.“
„V tom případě mi laskavě vysvětli, proč bys mě asi tak chtěla
svádět.“
Takovou otázku nečekala. „Nikdy jsem nepoznala muţe jako ty.
Líbíš se mi.“
Povzdychl si. „Myslíš to tak, ţe jsi zatím neviděla rudookého
upíra?“
„Ne, silného, ţivočišného muţe, který má horu svalů.“
Otočil se koknu aodloţil sklenici na parapet. Néomi postřehla, ţe
ztěţka polkl. Bylo to pro něj těţké. Pomalu se kní otočil adošel aţ
kní. Stejně jako tehdy ve sprše couvala, dokud za zády neměla zeď.
Zvedl spoutané ruce ataké jako předtím si je zapřel ostěnu nad její
hlavou. „Co kdybych tě chtěl svádět já?“
Beze všeho. Byl roztomile dominantní. „Proč mě vţdycky
zaţeneš ke zdi?“
„Asi bych to nedělal, kdybys mi ustavičně někam nemizela. Jsi
jako vzduch amě to hrozně deptá, koeri.“
„Co to je?“
„Znamená to návnada.“
Zaskočeně zamrkala. „Ty se mi dvoříš tím, ţe mě přirovnáváš
knávnadě?“
„Spíš klákadlu, protoţe mě lákáš pryč od mého šílenství.“ Sklonil
hlavu. „Jsi to jediné, co opravdu funguje.“
Kousla se do spodního rtu. „Šel bys za mnou kamkoli?“
„Jasně, ina slunce.“ Byl upřímný, takové reakce nemohl nikde
natrénovat. „Slíbila jsi mi, ţe mě naučíš, jak se svádí nevěsta. Chci
první lekci.“
Zrovna teď mi to moc nemyslí.„Lekci?“ Pro své vlastní dobro byl
příliš přitaţlivý. „No dobře. Kdybys dostal ţenu do téhle situace,
hodilo by se, abys jí řekl něco pěkného.“
 Upřeně se jí zadíval do očí. „Třeba bych jí mohl říct, ţe má
okouzlující oči? Ţe na ně bez ustání myslím?“
„To by se jí určitě moc líbilo. Pak bys jí mohl vzít tvář do dlaní
apalcem jí přejet po spodním rtu. Například.“
Cítila, ţe je ztoho celý vedle. Nejradši by se jí dotkl. „Podle čeho
bych poznal, ţe jí nejsem lhostejný?“
„Třeba podle toho, ţe by tě chytila kolem krku apřitáhla si tě
blíţ,“ odpověděla, ale nechala paţe svěšené podél těla. Moc ráda by
mu zabořila prsty do vlasů, potřebovala se ho dotýkat. Jenţe nemohla
teď anebude moct ani jindy.
Nikdy neucítím dotyky jeho svalů na svém těle. Nikdy neproţiju
okamţik, kdy se přestane ovládat anechá se strhnout vášní.
Néomi sním neproţije rozkoš. Asobecky si přála, aby tu moţnost
neměla ani kterákoli jiná ţena.
„Co bych měl udělat pak?“ zeptal se hlubokým hlasem, napůl
zdrsnělým anapůl zjemnělým whisky.
Připadala si, jako by pila sním. Byla jako omámená. „Zadíval by
ses jí do očí, sklonil bys hlavu azlehka bys ji políbil.“
„Zlehka?“ ujišťoval se. Nechal se pohlcovat atmosférou jako ona.
Přestával se hlídat. Néomi se to moc líbilo. „A kdybych chtěl udělat
něco víc?“
Něco víc? Jasně! Málem to řekla nahlas. „Většina ţen dává
přednost lehkému svádění. Spíš by bylo lepší, kdybys vyčkával aspíš
to čekání prodluţoval. Kdyby ale zasténala, klidně bys ji mohl políbit
náruţivěji.“
„Jak se to dělá?“
„Vklouzl bys jazykem dovnitř azačal bys mě – ji dráţdit.“ Ztuhla.
„Ji.“
Přejíţděl si jazykem po tesácích. „Dráţdit, jo?“
„Kdyţ ţenu správně políbíš, můţeš ji pěkně naţhavit. Hlavně
nesmíš spěchat.“
Popošel kní ještě blíţ. Cítil, jak mezi nimi přeskakují jiskry. „A
kdy bych se jí měl začít dotýkat?“
Jeden druhému se hluboce zahleděli do očí. Néomi ty jeho
nevnímala jako rudé, ale jako planoucí plamínky. „Kdyby zasténala,
zkus ji pohladit na krku. Anebo jí hřbetem prstů sjeď od ucha ke
klíční kosti apak ještě dál, těsně nad oblinu prsou. Kdybys viděl, ţe
se jí to líbí, zkus totéţ udělat rty.“
„Hm… Adál?“ zeptal se ochraptěle.
„Co ti napovídá instinkt?“
„No… Říká mi, ţe…“ Pohledem jí sjel na ucho, pak přes klíční
kost, pořád níţ aţ koblině ňader. „Abych šel pořád níţ. Chtěl bych tě
políbit na prsa. Tedy ji.“
Asi se mu to zdálo, ale měl pocit, jako by se prohnula vzádech,
aby mu nastavila prsa. „Jak bys to udělal?“
„Nejdřív bych krouţil kolem bradavek, sázel bych jí na pleť jeden
polibek za druhým. Myslíš, ţe by se jí to líbilo?“
„Nejspíš by tě chytila za vlasy atouţebně by zasténala.“
„Pak bych ti vzal bradavku mezi zuby –“
„Myslíš jí,“ opravila ho.
Pomalu zavrtěl hlavou. „Kdyţ si představuju, ţe bych měl
někoho líbat, vţdycky vidím jedině tebe, Néomi. Nebudu sobě ani
tobě nalhávat, ţe je to jinak.“
„To mi lichotí. Ani bych nechtěla, abys líbal nějakou jinou ţenu,“
zašeptala.
„Proč?“
„Protoţe bych na ni ţárlila aasi bych jí vyškrábala oči. Mého
upíra totiţ ţádná jiná líbat nebude.“ Zamračil se achtěl něco říct, ale
zarazila ho. „Je suis sérieuse. Tak, povídej, co bys udělal pak.“
Conrad podle všeho zvaţoval, jestli si zněj nedělá legraci.
Usoudil, ţe jí můţe věřit. „Takţe bych ti vzal bradavku mezi zuby
apak bych ji začal sát…“
„Hodně?“ vydechla nedočkavě.
„Líbilo by se ti to?“ Přikývla. Conrad zasténal. „Vtom případě
bych ti je sál dost tvrdě aktomu bych tě lízal.“
Néomi slastně zavřela oči. Byl tak sexy. Muţnost zněj čišela
všemi póry. Jak ji vůbec někdy mohli přitahovat jemní poddajní
obchodníci, kteří jí na všechno kývli? „Představovala jsem si, jaké by
to bylo, kdybys tohle dělal.“
Conrad zaúpěl. „Já si zase představuju, jaké by to bylo, kdybych
tě hladil na prsou.“
„Opravdu by ses jich chtěl dotýkat?“
 „A jak,“ zasténal. Zrudl aţ po kořínky vlasů.
„Myslíš na ně často?“
Sklonil kní hlavu. „Někdy mám ipár vteřin výpadek.“
Néomi se pobaveně zasmála. Conrad se divil, ţe ji dokázal
rozesmát.
„Co bys dělala, kdybych ti sál bradavky?“ vyzvídal.
„Přejíţděla bych ti rukama po zádech.“
Nedokázal si pomoct asjel rukama níţ. Měl velké dlaně. Její
ňadra by se vnich celá schovala.
Kdyţ se dlaněmi přiblíţil kjejím prsům, ucítila jiskřičky
električna. Zaúpěla. „Sténala bych amoc by se mi to líbilo. Pak bych
tě chytila za boky, abys poznal, ţe chci víc.“ Tázavě zdvihl obočí. „V
té chvíli bych po tobě šílela touhou,“ vysvětlila mu.
„Aha, takţe bys mě neodstrčila, kdybych –“ Polkl aooktávu sníţil
hlas. „Kdybych ti zajel rukou pod šaty?“
„Proč bych tě měla odstrkovat? Sama bych ti dovedla ruku aţ ke
kalhotkám.“
Conrad hlasitě zasténal. „Zajel bych palci za krajkový lem astáhl
ti je.“ Néomi pochopila, ţe si představoval mnohem víc neţ její prsa.
„Conrade, jsem ztoho vzrušená uţ teď.“
„Já bych ztebe byl tvrdý jako skála.“
„Kousnul bys mě?“
„Chtěl bych,“ přiznal. „Dovolila bys mi to?“
Nebyla proti. „Dovolila bych ti cokoli.“
„V tom případě bych ti zanořil tesáky do krku ahladil tě na prsou.
Apak bych tě kousl do stehen těsně pod podvazky.“
Je pěkný dravec. Byla zněj vedle. „Uţ zase vyvádíme neplechu.“
„Spíš tancujeme, zase jsme na jedné vlně.“
Néomi zavrtěla hlavou. „Dneska ne, dneska je to opravdu jako
sex.“
Zadíval se jí do očí. Néomi měla pocit, jako by ji pohlcovaly
vášnivé plameny. „Néomi, moc bych si přál, aby mi vţilách znovu
kolovala krev. Ale muselo by to být jen díky tobě.“
 21

Conrad podruhé proţil sex, pokud počítal i„setkání“ sNéomi ve

sprše.
Nemohl se jí dotknout, nemohl mít erekci, přesto tu chvíli
proţíval neskutečně intenzivně. Neměl nejmenší tušení, jak by
takové okamţiky proţívali, kdyby skutečně mohli být spolu.
Pochopitelně věděl, ţe sex nabízí neskutečné proţitky, ale nikdy
neměl ponětí, co by se sním dělo, kdyby po něm nějaká ţena touţila.
Neuměl si představit, ţe by se to skutečně stalo, ţe by po něm šílela,
byla vlhká asama ho pobízela ktomu, aby udělal další krok, protoţe
chtěla víc.
Zvedla hlavu aotřela se oněj tváří. Znovu ucítil električno, ale
dotyk ţádný. Zkoušel si představovat, jaké by to mohlo být, kdyby se
jí dotýkal. „Moc bych se tě chtěl dotýkat, Néomi. Abýt vtobě.“
Zavřela oči apřejela mu rty po bradě. „Kdybys tušil, jak strašně
bych si přála, abych byla zmasa akostí.“
Conrad zaúpěl. Touţení vjejím hlase mu dávalo co proto. Jejich
situace ho dostávala na lopatky. Chtěl ji víc neţ kteroukoli jinou
ţenu anepochyboval otom, ţe právě Néomi by mu rozproudila krev
vtěle, kdyby stále ţila. Zároveň tušil, ţe by sním chtěla být.
Jenţe já ji mít nemůţu…
Vztekle zaklel asvěsil paţe. Projely mu jejím tělem. Odvrátil se.
Rozzlobeně došel na druhý konec místnosti achtěl udeřit pěstí do zdi.
Zarazil se pár centimetrů od ní. Podíval se na ni. Mile se na něj
usmála. Páni, na takové pohledy by si rychle zvykl.
Myslela by si, ţe je hlupák, kdyby chtěl víc? Znali se krátce,
navíc ona měla spoustu zkušeností, zatímco on… ţádné. Do háje
stím, potřeboval to vědět. „Néomi, chtěla bys být se mnou? Myslím
kdybys mohla. Anejen kvůli sexu.“
 Smutně se usmála. „Přece na tebe někde čeká osudem daná
nevěsta, ne?“
„Néomi, co kdyţ jsi to ty?“

Po těch slovech jí poskočilo srdce, ale ovládla se aprohodila:

„Proč jsem ti teda ještě nerozproudila krev vtěle? Srdce ti netluče
aani nedýcháš. Nijak na mě nereaguješ.“
„Podle mě tě instinkt nepoznal jako nevěstu, protoţe
ztechnického hlediska nejsi ţivá,“ přemýšlel nahlas. „Chci vědět,
jestli to se mnou myslíš váţně, protoţe já jsem tady aty tu můţeš
být.“
„Ujišťuju tě, ţe to stebou myslím naprosto váţně. Jenţe já nejsem
hmotná, takţe je otázka, jestli by nám to vůbec mohlo fungovat.
Jsme příliš jiní.“
„Jak to, sakra, myslíš?“
„Já vţdycky touţila po ţivotě. Doteď po něm dychtím tak moc,
aţ bych zté frustrace někdy ječela. Ty naopak… ty ţivot ničíš.
Atváříš se utoho jako pán.“
„Ano, zabíjím, to umím nejlíp.“
„Pochopila bych to, kdybys zabíjel vsebeobraně nebo
vzáleţitostech, do kterých jdeš zvlastního přesvědčení, ale zabíjet pro
peníze? To je pro mě naprosto nepřijatelné.“
„A kdybych stím… přestal? Kdyţ jsem totiţ stebou, chci být
mnohem lepší muţ. To by se počítalo?“
„Samozřejmě!“ zvolala, ale vzápětí si přiloţila ruku kčelu. „Jenţe
nás to dostává do slepé uličky. Ledaţe bys uměl vzkřísit ducha.“
„To bohuţel neumím, ale na druhou stranu to neznamená, ţe by
nějaký způsob neexistoval. Klidně ho budu hledat celá staletí.“
Staletí. Stovky let stenoučkým srpkem akaţdoměsíční utrpení.
„Néomi, chci, abys věděla, ţe to udělám vjakémkoli případě –
kdyţ budeme spolu, ikdyţ budeme kaţdý jinde. Nenech se tím
ovlivňovat při rozhodování, ano?“
„Conrade, ty to myslíš váţně?“ zaradovala se. Na jazyk se jí
hrnula slova, která jí bublala vsrdci: Chci být stebou… Zkusíme to…
 Otevřel ústa, aby něco řekl, ale na poslední chvíli se zarazil.
„Někdo je venku.“ Došel koknu avykoukl ven zpoza závěsu. Vzápětí
zaklel. „Sakra, hrnou se sem švagrové.“
Néomi připlula kněmu ataké nakoukla ven. Ze sportovního auta
vystupovaly do bouřlivé noci dvě drobné ţeny. „To jsou valkýry?
Páni, jsou krásné. Takhle vypadají všechny ţeny zříše Lorů?“
„Některé. Ta rudovlasá je Myst Touţebná, Nikolajova manţelka.
Kaderin Odměřená je zase Sebastianova blondýnka.“
Néomi uţ onich slyšela tolik, aţ měla pocit, jako by je znala
celou věčnost.
„Taky jsem je chtěl zabít.“ Néomi po něm sekla pohledem.
Conrad se na ni významně podíval. „Chtěl, ne chci. Dělám pokroky.“
Pevně sevřela rty apátravě si ho prohlíţela. Zdálo se, ţe to myslí
váţně.
Valkýry přicházely po blátivé cestě akvůli něčemu se
dohadovaly. Néomi se na ně znovu zadívala. Vypadalo to, jako by si
Myst nepřála, aby chodily dovnitř. Nakonec po sobě ţeny vyjely.
Néomi nestačila kulit oči. Ne, neznám je ani trochu.„Ony se perou,“
uţasla. „Tušila jsem, ţe budou ostré, kdyţ je Kaderin vraţedkyně, ale
aby jedna mlátila druhou?“
Conrad pokrčil rameny. „Mají to ve své přirozenosti. Rády se
perou.“
„Tohle ti nedovolím, ne!“ zaječela Myst adala Kaderin pěstí do
brady.
Kaderin si rukávem otřela krev. „Chováš se jako na prvním
Kvapíku, pořád se mi do něčeho pleteš!“
„Nepočítej stím, ţe ti dám pokoj. Jestli dáš Conrada Kristoffovi,
ani jeden zbratrů nám to do smrti neodpustí. Kdyby chtěli, aby
skončil uKristoffa, odvedli by ho tam sami.“
Kaderin strčila do Myst. „Nevím jak ty, ale já chci manţela
zpátky.“
Aha, takţe Kristoff skutečně bratry uvěznil? Pustí je, aţ dostane
Conrada? Néomi se na něj podívala. Nepoznala, na co myslí. „Tím se
vysvětluje, proč bratři nepřišli,“ konstatoval.
 „Já taky!“ zlobila se Myst apro změnu strčila do Kaderin. „Jenţe
takhle toho nedocílíme. Nikolaj hledal Conrada spoustu let ateď má
přijít jeho úsilí astarosti vniveč?“
Bratr vněj pořád věřil, jinak by se sním tolik nepáral.
„Moment,“ zarazila se Myst apřimhouřila oči. „Proč tady vlastně
vyšilujeme? Jsme valkýry, takţe si vţdycky vezmeme, co chceme,
ne?“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Kaderin nechápavě.
„Kristoff nechce pustit naše muţe, proto mu musíme dát
pořádnou lekci. Vyřídíme celý hrad abude to.“
Kaderin se výhrůţně zablýsklo vočích. „Zatracená práce.“
„Vezmi si, ţe jenom vnašem klanu máme plno spojenců. Regin,
Cara iAnnika do toho půjdou snámi, protoţe si nenechají ujít
příleţitost, aby zkrátily ţivot pár upírům. Co na tom, ţe několika
dalším pomůţou, to snad řešit nebudou. VMount Oblaku jsem navíc
byla, takţe se tam dobře vyznám.“
Kaderin se spokojeně usmála. „Bezva, přibudou mi tesáky do
sbírky.“
Valkýry zmizely stejně sviţně, jako přijely.
„Jen jim dejte co proto,“ zašeptal Conrad.
„Počkej, takové křehké ţeny přece nemůţou upírům vyhlásit
válku, ne?“ lekla se Néomi.
„Jsou sice drobné, ale kaţdá znich by sama unesla vlak.“ Duchem
nepřítomně dodal: „Kristoff si myslí, jak to chytře nezařídil, ale
nemá nejmenší tušení, ţe vjeho ţivotě co nevidět vypukne hotové
peklo.“
 22

Proti šílenství se nejlíp bojuje jednoduchými kroky. Conrad si

potřeboval zjednodušit pravidla, atak si zorganizoval ţivot do
systému odměn apřekáţek, jejichţ zdolání přinášelo odměny.
Konečnou odměnou pro něj byla Néomi zmasa akostí.
Překáţkou bylo jeho vězení, její nehmotnost aTarutova kletba.
Také si dal dohromady seznam věcí, které potřeboval vyřídit.
Snaţil se, aby byl krátký. Dostaň se odsud, vyřiď Taruta. Zjisti, jak
vzkřísit Néomi.
Poslední úkol nepovaţoval za nemoţný, pouze musel najít
správného čaroděje apřesvědčit ho, aby jim pomohl. Věděl, ţe na
světě je jen několik čarodějů, kteří to umějí, aještě méně těch, kteří
by byli ochotní udělat to.
Měl problém se svou svobodou, protoţe bratři se nevraceli
avyhlídky na jejich návrat nebyly vdohledné době nejlepší.
Předpokládal, ţe se objeví aţ po válce na Mount Oblaku. Pokud
vyváznou ţiví.
Dokázaly by valkýry ovládnout Mount Oblak? Vyloučené to
nebylo, ale nejdřív potřebovaly čas na přípravu.
Právě ten neměl. Zásoby krve nebyly nekonečné aTarutova kletba
mu na klidném spánku nedodávala.
Rozhodl se, ţe hned vnoci začne plnit úkoly ze seznamu.
Večer se probudil, Néomi mu přinesla hrnek krve apak se vydala
na lov novin. Bezva. Potřeboval být sám. Vzal osušku asešel do
přízemí.
Conrad byl odhodlaný, ţe si pouta nějak sundá. Jakkoli. Zlomit
nebo rozbít je nemohl, takţe mu zbývala jediná moţnost.
Ve staré kůlně našel dřevorubeckou sekeru. Za kůlnou stál špalek
na sekání dříví.
 Počítal stím, ţe kdyby pil hodně krve, ruka by mu dorostla za tři
čtyři dny. Usoudil, ţe si nejdřív bude muset useknout jednu ruku
ateprve pak druhou, takţe musel počítat alespoň se šesti dny na
doléčení. Vtakovém případě samozřejmě nemohl na setkání Lorů.
Nedalo se nic dělat, ikdyţ věděl, ţe se připraví ovelkou šanci na
splnění dalšího úkolu. Zabíjení by mu bez rukou moc nešlo…
Najednou zaslechl… zvonění telefonu? Zamračil se avydal se za
slabým zvukem. Ocitl se vmalém obývacím pokoji vpřízemí, na
samém konci domu.
Zvonění jako by vycházelo ze zdi. Přehodil si ručník přes
rameno, spojil ruce azvedl paţe. Chtěl udeřit do zdi, ale vzápětí mu
došlo, ţe se ten zvuk rozléhá. Zarazil se. Aha, někde tam bude
posuvnýpanel, uţ ten fígl znal zjiných starých domů.
Odhadl, kde ten panel asi začíná akončí, apustil se do hledání
západky nebo nějakého tlačítka. Nebude se to ovládat tady na tom
dřevěném obkladu? Začal osahávat zašlé bílé dřevo. Tady je to.
Stiskl tlačítko aozvalo se cvaknutí.
Otevřel panel. Za ním našel kupu novin. Došlo mu, ţe Néomi
nepotřebuje volný průchod. Odnosil noviny avešel.
Přimhouřenýma očima si prohlíţel neznámou místnost. Bylo to
taneční studio. Néomina tajná skrýš. Ke stěnám byly připevněné
tyče, na stěnách byla velká nástěnná zrcadla. Takţe tady je to její
tajné místo.
Ze studia dýchala ţenskost. Stěny byly růţové ačervené, místnost
dozdobovalo hedvábí azašlé krajky. Zarazilo ho, ţe všechna zrcadla
byla rozbitá. Zdálo se, ţe do nich někdo praštil pěstí – nebo na ně
zaútočil telekinetickým úderem.
Uvzdálené zdi stála postýlka plná přikrývek, které ji stejně
nemohly zahřát. Na nich leţely pohozené neopotřebované baletní
piškoty. Vedle postýlky stál na zemi trezor. Postřehl ihromádku, či
spíš hromadu oblázků avydatnou zásobu alkoholu.
Přešel ke stolu. Byly na něm nejrůznější věci, uspořádané tak,
jako by byly na výstavce. Nemohl si nevšimnout Sebastianovy
sponky na peníze, Murdochova hřebínku ajeho pozornosti neunikl
ani Nikolajův mobil. Mezitím přestal zvonit. Usoudil, ţe Néomi
hřebínku neodolala, protoţe se jí líbil.
 Bude jich mít tisíce.
Uvědomoval si, ţe se ocitl vdoupěti ducha, který krade maličkosti
ţivým bytostem, aby se přiblíţil světu ţivých. Byl ztoho všeho paf.
Opřel se opostýlku. Konečně mu to došlo. Tohle je všechno, co
Néomi má. Elancourt je celý její svět.
Atys jí vyhroţoval, ţe ho spálíš na popel.
Zkoušel si představit, jaké by to bylo, kdyby tu měl být uvězněný
sám, kdyby se jejich situace obrátila. On sice také byl vElancourtu
jako ve vězení, ale ne navěky.
Uţ se nedivil, ţe kněmu tak tíhla. Musela být zoufalá.
Patou do něčeho vrazil. Shýbl se azdvihl album vázané vkůţi. Ze
hřbetu smetl vrstvu prachu aalbum otevřel. Kůţe zaprotestovala.
Stránky byly popsané úhledným písmem. Valbu byly vypsané
účetní poloţky analepené články ojejích úspěších. Kaţdý výstřiţek
pečlivě navoskovala.
Zvedl hlavu. Čekal, ţe se Néomi kaţdou chvíli objeví azačne ho
peskovat za to, ţe vnikl do její tajné místnosti. Naštěstí ji pohltily
ranní noviny. Šla po nich jako teriér po kosti. Atak se pustil do čtení
ion…
Jeden zčlánků nesl název Balet nohama vzhůru? Výsada pro elitu
končí. Psalo se vněm, ţe Néomi zajistila, aby na její představení
mohly děti zFrancouzské čtvrti achudinského Storyvillu.
Podle dalšího článku slečna Néomi Laressová porušila morální
pravidla společnosti tím, ţe bývala viděna sneţádoucími lidmi.
Další titulek zněl Obaletku usiluje ruský princ. Conrad zatnul
prsty do kůţe. Zase ti zpropadení Rusové!
Reportér se Néomi ptal, jestli vbrzké době plánuje, ţe by se
přestěhovala do Moskvy. „Myslíte, ţe bych opustila New Orleans?“
odpověděla. „Nikdy azvlášť ne kvůli muţi, ať je princ, nebo ne. New
Orleans je můj nekonečný ţivot.“ Tohle proroctví jí vyšlo. Neodešla
zNew Orleansu ani po smrti.
Proč by chtěla jeho, kdyţ odmítla iprince? Dolehlo na něj
zklamání. Upozornila ho, ţe jsou hodně jiní. Uţ mnohokrát ho
napadlo, jestli by se za ním vůbec otočila, kdyby se potkali za jiných
okolností.
Na druhou stranu vRusku byl princ kaţdý.
 Chtěl album odloţit, ale na poslední chvíli si všiml, ţe vzadu je
neuměle přilepený papír. Nebyl ošetřený voskem apostupně se
rozpadal. Conrad se zamračil azkusil přečíst, co zvládl:

Slavnou baletku zavraždil známý miliardář

Néomi Laressová, dynamická auznávaná občanka New Orleansu,
vsobotu vnoci zemřela ve svém domě poté, co ji Louis Robicheaux,
dědic ropného impéria, bodl do srdce. Po hrůzném činu obrátil zbraň
proti sobě apodřízl si hrdlo.
…z minulosti obestřené tajemstvím Laressová vstoupila mezi
profesionální tanečnice, získala národní uznání jako
primabalerína…
„Bylo to příšerné,“ sdělila nám jedna ze svědkyň, která si nepřeje
být jmenována. Na večírku se totiţ nelegálně podával alkohol. „Kdyţ
do ní zabodl nůţ aotočil jím, ještě nějakou dobu ţila. Řekl jí, ať si to
uţije. Všude byla krev, Néomi byla celá od krve. Málem jsem
omdlela.“

Conradovi se roztřásly ruce. Sevřel je vpěst. Zvedl hlavu

apohledem utkvěl vzrcadle. Všiml si, ţe tak rudé oči snad ještě
neměl.
Takţe on ji zavraţdil aještě si uţíval, jak trpěla! Conrad uţ věděl,
ţe zemřela po bodné ráně do srdce, mnohokrát si představoval, jakou
bolest asi musela vytrpět. Ve snu by ho však nenapadlo, ţe by někdo
tou dýkou ještě otočil asvůj čin doprovodil komentářem, aby si to
uţila.
Ajá toho bídáka ani nemůţu zabít.
Zamyšleně vzal do ruky baletní piškot apalcem přejíţděl po
hedvábí. Proţila příšernou smrt atrýznivý posmrtný ţivot. On to tak
nenechá, pomůţe jí.
Jen se musí dostat na svobodu.
Ikdyby ho nechtěla stejně moc, jako on chtěl ji, byla to hodná
ţena azaslouţila si víc.
Sposíleným odhodláním odloţil piškot avyšel ven.
 Došel ke špalku auchopil sekeru. Spouty na rukou mu to moc
nepůjde, usoudil, ale snad se bude moct rozmáchnout natolik, aby si
ruku usekl.
Pouští se do dalšího šílenství? Ne, dělá to pro Néomi. Fajn, tak
na co čekáš?
Zvedl sekeru aupřel na ruku nelítostný pohled.
Překáţka.
 23

„Moţná na ně dosáhnu,“ zašeptala Néomi aupřeně se dívala na

noviny. „A moţná ne.“
Nakonec usoudila, ţe jí za tu námahu nestojí. Otočila se apřestala
je řešit. Plula po příjezdové cestě, ovíval ji poklidný vánek, na jasné
noční obloze svítily hvězdy. Vzpomínala na předešlou noc
aspokojeně se usmívala.
Rozhodla se, ţe večer dá Conradovi klíč. Snad jí slíbí, ţe bratrům
nikdy neublíţí.
Ten jeho pohled, kdyţ se na ni díval… Věřila mu, ţe sní chce
strávit budoucnost, ikdyţ se to zdálo absurdní.
Iona sním chtěla být co nejvíc.
Bude se na ni kvůli tomu klíči zlobit? Určitě. Ale co, vybouří se
azase bude dobře. Vzhledem ktomu, ţe jsou jeho bratři uvěznění,
stejně nemá na vybranou.
Blíţila se kdomu. Náhle postřehla, ţe někdo stojí ušpalku na
sekání dřeva. Conrad! Zamračila se. Co tam dělá?
Několikrát zamrkala, aby lépe zaostřila zrak. Vypadalo to totiţ,
jako by vruce drţel napřaţenou sekeru. Paneboţe, na co se chystá?
Proč si –
Ta hrůza jí došla vokamţiku, kdy sekera zasvištěla.
Svět se sní zatočil.
Vuších jí stále zněl úder. Zrány vystříkla krev. Conrad
zavrávoral. Bylo vidět, ţe se hodně ovládal, aby nezařval. Snaţil se
mě neděsit. Nechtěl, abych věděla, ţe si hodlá useknout ruku.
Mère de Dieu. Zalila ji vlna energie apak opadla jako přílivová
vlna. Ránu si obmotal osuškou. Bílá látka se vmţiku zbarvila krví.
Za pár vteřin prosákla.
 Šílenost… Na noční obloze zahřměl hrom. Tohle přehnal. Za
několik dalších vteřin se rozpršelo. Néomi se konečně mohla
nadechnout apronikavě zaječela.
Conrad prudce zvedl hlavu atrhl sebou. Zatínal zuby, aby nekvílel
bolestí. Vydal se za Néomi. Néomi se pomalu blíţila kněmu.
„Nezlob se, koeri,“ vysoukal ze sebe aupřeně jí hleděl do očí.
Bylo vidět, ţe ho deptá silná bolest, ale ne kvůli useknuté ruce. „Za
pár dní mi doroste nová ruka.“
Téměř ho neslyšela, protoţe jí hučelo vuších. „Ale… Ale…“
„Udělal jsem to pro nás.“
„Paneboţe…“ Musí ho to strašně bolet!
Déšť sílil, Conrad byl celý mokrý. Černé vlasy měl připláclé na
tvářích. „Mohla bys mi… Můţeš mi pomoct stou druhou, prosím
tě?“
„Ne!“
„Zvládneš to, neboj. Ušetří nám to několik dní léčení, víš? Musím
ze sebe ta proklatá pouta dostat stůj co stůj.“
„Proč?“ zeptala se anešťastně se rozplakala.
„Protoţe je to první krok. Udělal jsem si plán. Nedívej se na mě,
jako bych se zbláznil.“ Zarazil se. „Nebo se to stalo?“
„Ne, proto nebrečím.“ Kolem ní vířily růţové okvětní lístky.
Začínaly se jí vzdouvat vlasy, ale úplně jinak, neţ jak foukal vítr.
„Tak proč se na mě takhle díváš?“ Nerozuměl tomu, ale
uvědomoval si, ţe jde oněco víc neţ otu ruku. „Co je stebou? Proč
najednou spustil liják?“
Upřela na něj oči plné slz. „Conrade, pojď dovnitř, ošetřím tě.
Musím ti něco říct. D’accord?“ Kousek od nich zahřměl hrom.
„Ne, řekni mi to teď.“ Odmítal čekat. Navzdory bolesti chtěl, aby
bylo po jeho.
„S’il te plait, jen ti tu ránu ošetřím –“
„Ne, Néomi, řekni mi to teď!“
„Hned… hned se vrátím.“ Rozechvěle se přemístila do svého
studia. Klíč dokázala uchopit aţ na třetí pokus, jak byla rozrušená.
Bála se, jak bude Conrad vyvádět. Podala mu klíč. „Dneska…
dneska vnoci jsem ti ho chtěla dát,“ vysoukala ze sebe.
 Conrad stáhl obočí anechápavě si klíč prohlíţel, jako by nemohl
poznat, co to je. Najednou do něj vjel vztek. Zaklonil hlavu azoufale
zařval. Temnotou se nesla ozvěna.
Néomi cítila, jak zní vyprchává veškerá zbývající energie.
„Co je to, Néomi, sakra, co to má znamenat?“
Zadívala se mu do očí, aby se trochu uklidnila asvět se sní přestal
točit. „Pomůţu ti… Prosím.“
„Vůbec se ke mně nepřibliţuj!“
„Conrade, prosím tě, poslouchej mě! Chtěla jsem ti ho dát –“
„Nesmysl. Přestaň mi lhát!“ zahromoval.
Pevně zavřela oči aotevřela je aţ ve chvíli, kdy pouta zarachotila
ozem. Vší silou jimi mrštil.
Vzápětí poznala, jak vypadá ryzí vztek.

Nechápu… Jak jen mohla…

Conrad byl nepříčetný vzteky. Zuřivost dokonce přehlušila
bolest. Tak ona ho schválně nechala vpoutech. Lhala mu. Ane
jednou.
Proč zrovna ona? Moc jsem si přál, aby mě Néomi nikdy
nezradila. Ona ne.
Věděl, ţe něco říká, ale nedokázal vnímat ani vlastní slova.
Potřeboval vybít vztek, aby ho nedeptal uvnitř.
Déšť sílil ajiskry, které vyzařovala, byly intenzivnější neţ kdykoli
předtím. Při jeho slovech viditelně bledla, její obraz začínal slábnout.
Otevřela pusu, jako by uţ neunesla to zděšení, jako by ho vůbec
nepoznávala.
Matně si uvědomoval, ţe ho varuje. „Dávej pozor, abys neřekl
něco, čeho pak budeš litovat. Později ta slova nebudeš moct vzít
zpátky.“
Neovládl se, řekl to.
„Paneboţe,“ zasténala azatvářila se, jako by ji uhodil. Zočí jí
vytryskly slzy. „Sbohem, upíre,“ zašeptala avytratila se.
Zmizela vútrobách domu, přesto slyšel, jak usedavě pláče.
Vodpověď ze sebe vyrazil zoufalý ryk.
 24

Conrad odhodil pouta. Konečně se mohl přemístit. Snaţil se

nevnímat tepající bolest vporaněné ruce avrátil se do své chaty
hluboko vestonských močálech.
Rozhlédl se kolem sebe. Ještěţe tohle nikdy neuvidí.
Jeho domov totiţ vypadal jako pravé doupě nefalšovaného
šílence, výplod choré mysli. Na stěnách byly nápisy napsané tajným
písmem, všude moţně byly poházené rozbité věci. Vnávalech vzteku
ašílenství totiţ ničil všechno, co mu přišlo pod ruku. Na zemi se
povalovaly knihy svytrhanými apomačkanými stránkami.
Okna kdysi neuměle zakryl tmavými prostěradly. Nad dveře
zavěsil lebky démonů. Nábytek sestával zošuntělé pohovky, stolu,
jedné ţidle amatrace na podlaze. Jedině zbraně měl vzorně
uspořádané. Měl jich stovky.
Na stole leţely poznámky. Zapisoval si totiţ, jak pokračuje
vpátrání po bratrech. Zdravou rukou jimi začal listovat. Uvědomil si,
ţe mu uţ nesedí ani chata, ani ty poznámky. Najednou mu připadaly
divné.
Sledoval bratry po celém světě, od Mount Oblaku vRusku aţ do
Louisiany. Poznámky mu najednou přestaly dávat smysl. Změnil se.
Vyčetl znich pouze vše pohlcující touhu po pomstě.
Ani ta uţ nebyla aktuální.
Lehl si na matraci, ale celé hodiny nemohl usnout. Ve zraněné
ruce cítil prudké pulzování. Začínala se hojit apekelně bolela.
Usekl si ruku kvůli ní. Kvůli nim. Byl na to hrdý ahrdinně snášel
bolest. Udělal další krok ktomu, aby zjistil, jak budou moci být
spolu.
Podvedla tě. Schválně ti zatajila, ţe má klíč. Proč se proti němu
vţdycky obrátilo to, vco nejvíc věřil?
 Omámila mu mysl, snaţila se ho odlákat od touhy lovit. Byl zní
paf, fascinoval ho kaţdý její pohyb. Nakonec neviděl ani ty
nejbanálnější věci.
Usnul aţ za několik hodin. Vnoci sebou náhle trhl azařval.
Výkřik ho probudil. Chytil se za zraněnou paţi. Byl celý zpocený.
Ve snu slyšel Néomi, jak strachy křičí. Byla uvězněná kdesi ve tmě
aon se kní nemohl dostat.
Nebyla sním ajemu to moc chybělo. Zvykl si na ni. „Ššš, mon
coeur,“ vţdycky ho konejšila. „Sbohem, upíre,“ řekla mu včera.
Svraštil obočí. Přestaň na ni myslet!
Uměla ho uklidnit, dodávala mu dobrou náladu svým smíchem.
Vedla ho ktomu, aby pohlédl do očí své slepé nenávisti. Uţ ji nikdy
neuvidíš. Jakmile ho totiţ někdo jednou zklamal, nikdy mu nedal
druhou šanci.
Byl sám sebou znechucený. Sice ho podvedla, ale chyběla mu víc
neţ useknutá ruka.

Ticho vdomě ji neskutečně ničilo. Chvílemi měla pocit, ţe se

ztoho zblázní.
Tušila to, přesně tohle čekala.
Poslední tři dny se bezcílně plouţila domem. Proměnila se
vzoufalého, osamělého ducha, jehoţ duše přetékala lítostí. Ustavičně
přemýšlela nad tím, kam se Conrad poděl, na kterém místě světa se
právě nachází. Je vbezpečí? Uzdravuje se? Pije balenou krev, nebo
znovu vysává své oběti?
Myslí na mě?
Nikdy by nevěřila, ţe se jí po někom můţe tak strašně stýskat.
Tušila, ţe se Conrad nikdy nevrátí. Stejně neměla na vybranou,
mohla jedině… čekat. Bude čekat, co přinesou další roky. Bude
doufat, ţe se do domu zase někdo nastěhuje.
Byla bezmocná, zoufalá. Neuměla si poradit. Litovala se. Přesně
to jí Conrad vyčetl hned první den.
Spovzdechem vyšla zdomu do pichlavého deště. Byla odhodlaná
získat noviny. Ty, co měla doma, uţ všechny dávno přečetla.
Potřebovala se něčím zabavit, aby přišla na jiné myšlenky.
 Nic jiného dělat nemohla. Nemohla si skočit ke kamarádce ani
vyrazit na výlet. Nemohla si ani dát panáka. Neměla moţnost podívat
se na nějaký program vtelevizi, neměla ani dobrou kníţku, která by ji
rozptýlila.
Došla na hranici pozemku. Smutně si povzdychla. Samým
zoufalstvím se rozplakala. Noviny totiţ zase byly zjejího dosahu.
Stojím na příjezdové cestě abrečím kvůli novinám. Byly to
nejhorší okamţiky jejího posmrtného ţivota. Byla slabá jako pírko
achovala se absurdně. Přesně to zlobilo Conrada, přesně kvůli tomu
na ni ječel.
Neţ se nadála, rozbrečela se naplno. Hlasitě naříkala.
Do háje stím vším. Ne, nebude bulet jako… jako hloupý duch!
Smutek se přesmykl ve vztek. Odmítala si dávat vinu za to, co
udělala. Snaţila se chránit Conrada ajeho bratry. Hledali ho desítky
let achtěli mu pomoct. To on se zařídil ryze po svém ausekl si ruku.
Ani jí otom nic neřekl, nechal si své plány pro sebe.
Vztek jí přinesl inový pohled na věc. Opravdu si myslela, ţe se
bez cizí pomoci nemůţe realizovat? Proč automaticky předpokládala,
ţe ji před tím prokletým posmrtným ţivotem musí zachránit někdo
jiný? Má snad do smrti čekat na jeho návrat, stejně jako její matka
Marguerite L’Are donekonečna čekala na svého zavrţeníhodného
milence?
Conrad nade mnou ohrnul nos – aměl pravdu.
Od prvního setkání sním se hodně změnila. Za svého ţivota
vţdycky byla odhodlání samo, odjakţiva brala osud do svých rukou.
Po prvním roce, který strávila vburlesce, všem hrdě oznámila: „Stanu
se baletkou.“ Smáli se jí. „Maximálně se dostaneš do kabaretu,“
dobírali si ji. „Takových uţ pár bylo.“
Skok zpódia burlesky do baletu byl podle nich nemoţný. Aprávě
proto do toho šla.
Jak se dostanu zbodu Ado bodu B? přemítala tehdy, hodinu za
hodinou, den za dnem. Nakonec na to přišla. Byla to dlouhá cesta,
trvala několik let, ale dokázala to.
Protancovala se zFrancouzské čtvrti kcelosvětové slávě!
Chci být zase jako dřív! Musela stím něco udělat. Mysli, holka,
mysli.
 Jenţe za posledních osmdesát let nepřišla na nic. Nevymyslela,
jak by svoji existenci proměnila vhmotnější.
Moment… Má přece dvě věci, které předtím neměla. První znich
byl Nikolajův mobil adruhou zjištění, ţe ji alespoň jedna bytost na
světě vidí aslyší.
Co kdyţ ji můţe vidět aslyšet ještě někdo další? Někdo jako
Conrad, bytost zříše Lorů. Lorové se nebránili novým zkušenostem,
alespoň to se onich stihla dozvědět.
Mimo jiné slyšela, ţe kLorům patří ičarodějnice svýjimečnými
schopnostmi. Třeba ta Mariketa. Mohly by čarodějnice slyšet duchy?
Jo, aprasata umějí létat.
Zamračila se. Proč ten nový nápad hned musí shazovat?
Protoţe uţ není ta odváţná Néomi, která se pouštěla přes
kdejakou překáţku. Nehmotné tělo ji oodvahu připravilo. Tak to asi
bývá, usoudila. Neznala jediný příběh oduchovi, který by hravě
překonával překáţky. Ne, ani jeden.
Dobře, ale kdyţ to zkusím, tak co můţu ztratit? Hořce se zasmála.
Cenný čas?
Co kdyţ Mariketa je tak mocná, ţe by ji znovu zhmotnila? Musí
zjistit, jaké má číslo. Hm, ale jak?
Proplouvala zarostlými zahradami. Směřovala kletohrádku. Celou
dobu urputně přemýšlela. Jak? Jak?
Nikolaj přece taky vyuţíval moţností čarodějek, ne? Takţe by
jejich číslo měl mít vmobilu! Bleskově se přemístila do studia
auchopila telefon. Zadívala se na displej.
Déšť za okny ustal aobloha se projasnila. Počasí reagovalo na
proměnu její nálady. Hele, nedělej si zbytečně velké naděje. Ikdyby
přišla na to, jak se smobilem zachází, musela by vyuţívat telekinezi,
takţe by se brzy úplně vyčerpala.
No a? Přijdu na to! Vroce 1927 telefonování bylo sloţité, ale
vtéhle době je hračka. Mobilní telefon pro ni navíc nebyla obluda
zbudoucnosti, protoţe viděla, jak telefonují Conradovi bratři. Tiskli
tlačítka aani se na ně nedívali. Vnovinách navíc četla hodnocení
nejnovějších produktů, aby věděla, co se ve světě techniky mění.
Věděla, jak poznat, jestli je telefon nabitý. Podívala se na stav
baterie.
 Na displeji blikalo červené světýlko.
Merde! Ne, ještě vydrţ! Vydrţ, prosím tě. Snaţila se tisknout
drobná tlačítka. Nebylo to snadné, zvlášť kdyţ se oni pokoušela
panika. Soustředěně se mračila atrpělivě prohledávala nabídku, aţ
narazila na adresář. Obsahoval vizitky, které vypadaly jako papírové.
Jako by je někdo ofotil do mobilu. Pod písmenem Č našla:

Čarodějnice
Dům čarodějnic
Est. 937
Prvotřídní kletby, kouzla, čáry alektvary
Za pakatel ani kuře nehrabe!
tel. (504) CARODKY
info@houseofwitches.com
Členky LBBB

Polkla astiskla zelené tlačítko.

Mon Dieu, opravdu to zvoní! Telefon vzápětí pípl. Ne,
baterčičko, ještě vydrţ.
Telefon zazvonil jednou, podruhé. Kde jsou? Potřetí, počtvrté.
Bylo po páté hodině. Aha, asi uţ mají po pracovní době.
Červené světýlko začalo blikat jako zběsilé. Néomi chtěla zavěsit,
aby telefon zbytečně nevybíjela, ale vtom okamţiku se ve sluchátku
ozval hrůzostrašný hlas: „Halóóó? Ahoj, Clarice.“
Néomi ztuhla. Funguje to! Dovolala jsem se! Aha, kdo je
Clarice?
Vpozadí se ozýval zpěv. Zdálo se, jako by tam bylo snad deset
opilých ţen. Při zpěvu totiţ protahovaly samohlásky. Nejdřív si
potichu notovaly „Da, da, da, da, da…“ apak zaječely zplných plic:
„Everlasting love!“
„Haló, haló!“ houkla ta ţena do telefonu. „Děláte si znás srandu,
nebo co? Vtom případě vás upozorňuju, ţe jste vytočili číslo
špatného klanu! Příště si dávejte na ty svoje prstíky mnohem větší
pozor!“
 Néomi hodila starosti za hlavu, vduchu zaprosila Ať mě slyší!
ařekla: „Tady není Clarice. Mohla bych, prosím vás, mluvit se
slečnou Mariketou? Jmenuju se –“
Čarodějnice si dala telefon dál od ucha akřikla: „Hele, kdo umí
mluvit shlasy ze záhrobí?“
Néomi uţasla. Paneboţe! Miluju Lory!
Hlas vtelefonu se znovu ozval: „Ne, kecám. Tady Mari. Nechápu,
jak se vy duchové dostáváte kmobilům. Asi to bude tou elektrikou,
co zvás srší, co?“
Néomi se málem nezmohla na slovo. „Elektrikou?“ opakovala
zmateně.
„Pořád všem říkám, ţe telefony zdaleka nejsou soukromé.
Počkej, musím něco vyřídit.“ Znovu oddálila telefon od ucha. „Hej,
Regin! Zaprvé mi přestaň nakukovat do karet azadruhé si kup vlastní
doutníky, jo? Azatřetí poslouchej, mám na drátě ducha. Za chvíli se
protáhne telefonním drátem apůjde po tobě!“
„Ááááá!“ zaječela ta ţena. Néomi slyšela dupání, jak někdo utíkal
pryč, anakonec práskly dveře.
Mariketa se zasmála. „Regin se sice nebojí bazilišků ani
pětimetrových stonoţek, ale duchy nikdy nerozdýchá. Povedlo se ti
super číslo, právě jsi zahnala na útěk jednu znejneohroţenějších
valkýr na světě. Gratuluju.“
Hudba vpozadí nabývala na intenzitě. Navíc se stupňovalo její
tempo. Jediné zpívané slovo znělo tequila.
Úţasná akce, prostě paráda! Néomi by tam nejradši byla snimi.
Telefon znovu zapípal.
„Jak se jmenuješ, duchu?“
„Néomi. Néomi Laressová.“
„Páni, tebe znám! Slyšela jsem otobě. Jsi tanečnice, co? Zdob
dávno minulých. Dala jsi kopačky jednomu darebákovi aon tě za to
bodl do srdce. Učili jsme se otobě vkurzu ofeminismu.“
Coţe? Jsem vučebnicích?
„Ještěţe jsi nezavolala před dvěma lety, to by mě kleplo. Povídej,
co ode mě potřebuješ?“
 Tohle je naprosto absurdní! „Potřebovala bych… No, byla bych
moc vděčná, kdybych mohla být zase člověk. Doufala jsem, ţe bys
mi mohla pomoct.“
„Máš peníze?“ zeptala se. Okamţitě přeladila na vychytralý tón.
„Zadarmo nemakám.“
„Mám plný šuplík staroţitných šperků.“ Telefon začínal pípat
jako zběsilý.
„Hm. Zrovna dneska mám volno azrovna mi jde karta, takţe –“
„Mám přes padesát diamantů! Ajeden znich je čtyřkarátový.
Klidně si vezmi všechny.“
„No, tak tohle se mi začíná líbit oněco víc, duchu.“
Píííííp. „V trezoru mám cenné papíry zdoby, neţ… jsem umřela.
Před osmdesáti lety měly hodnotu dvacet aţ třicet tisíc dolarů.
Dneska musí stát hotové jmění, protoţe ty společnosti pořád
fungují.“
„Které?“ Néomi pochopila, ţe votázce peněz nejsou sMariketou
ţádné ţerty.
„General Electric aInternational Business Machines, dneska se jí
zkráceně říká IBM, ţe?“
„Dolarům samozřejmě neodolám, to bych byla sama proti sobě.
Hned tam budu. Zaklepej na nejbliţší zrcadlo, dokud mě máš na
drátě, jo?“
Coţe? Mariketa potřebuje pro své kouzlení zrcadla? Néomi
posmutněla. „Jenţe tady jsou všechna rozbitá.“
„To nevadí, stačí kousek skla ze zrcadla.“ Néomi poslušně
zaklepala. „Jo, uţ to mám,“ ozvala se Mariketa. „Hele, aţ ti ze
zrcadla vyleze čarodějka slovutné pověsti aúţasného vzhledu, tak na
ni laskavě nezkoušej ţádné duchařské kousky. Budu to já, jasný?“
Vyleze ze zrcadla?„Jasně, ujišťuju tě –“
Telefon to vzdal ave sluchátku se ozýval dlouhý nepřerušovaný
tón.
„Pospěš si, Mariketo, prosím tě!“
„Klidně mi říkej jen Mari,“ ozvalo se věcně. Čarodějka ještě
dodala: „Budu ti říkat Duchovka.“
Néomi se přihlouple usmála, vypnula telefon aodhodila ho na
postel. Byla jako opilá radostí – měla totiţ naději.
 Začala chodit sem atam ačekala, aţ se objeví Mariketa… Mari.
Hudba azpívání, které slyšela vtelefonu, jí společně shraním karet
připomněly šťastné období jejího ţivota. Ajedna ztěch úţasných
bytostí za ní přijde!
Ţivot jí najednou připadal nový, jiný ahodně slibný.
Na jednu stranu si sice říkala, ţe to nemůţe být tak snadné, ale co
kdyţ, co kdyţ, co kdyţ?
 25

Conrad seděl ve větvích stromu na kopci azdálky sledoval

zástupy adavy bytostí na setkání Lorů. Pátral po Tarutovi, ale zatím
ho nikde neviděl, ikdyţ takového hromotluka by jen tak nepřehlédl
ani ve větší tlačenici. Měřil totiţ dva apůl metru.
Conrad si samozřejmě uvědomoval, ţe svou přítomností na
setkání hodně riskuje, ale byl připravený. Ruka se mu téměř zahojila,
veškeré léky, které do něj nacpali bratři, mu ztěla vyprchaly.
Duševně si připadal silný.
Nesmysl.
Nemohl zhlavy vyhnat Néomi. Jsem závislý na duchovi.
Nevnímal její přítomnost, necítil její vůni. Právě to ho ničilo.
Očima schovanýma za brýlemi proti slunci těkal sem atam.
Nejdůleţitější je, abych přeţil, opakoval si stále dokola. Na ní
nezáleţí. Ne, nezáleţí, abasta!
Jenţe za poslední tři dny zněj vyprchal vztek akonečně mu došlo,
ţe mu Néomi ve svobodě nebránila ze zlých ani sobeckých důvodů.
Kdyţ mu podávala klíč, tvářila se jako utrpení samo. Nikdy vţivotě
nezapomene na to, jak vtom dešti vypadala, jak jí kolem překrásné
tváře jiskřilo električno.
Hodinu za hodinou se mu vybavovalo víc avíc detailů jeho
zlostné tirády. Obvinil ji ztoho, ţe kvůli ní je vnebezpečí před svými
nepřáteli. Nebyla to pravda, hlídala ho jako oko vhlavě. Kdykoli
spal, seděla uněj adohlíţela na to, aby mu nic nechybělo. Kdyby na
něj vElancourtu kdokoli zaútočil, Néomi by se bezpochyby postarala
oto, aby skončil připláclý na stropě.
Akdyţ mu došla zásoba balené krve, osočil ji ztoho, ţe ho nechá
vyhladovět, azlobil se, ţe je jí ukradený. Přitom ho právě ona
přemluvila ktomu, aby začal pít balenou krev. Při kaţdém západu
slunce mu přinesla sklenku krve plnou po okraj, ikdyţ jí byl pohled
na krev odporný. „Špatně to snáším, vţdycky si na to vzpomenu,“
svěřila mu. „Kdyţ jsem umírala, všude kolem mě bylo plno mé
iLouisovy krve…“
Conrad to věděl, protoţe tu kaluţ krve viděl vtu noc, kdy
nemohla přestat tancovat. „Proč mi ji teda nosíš?“ zeptal se jí jednou.
Nerozuměl tomu.
Nechápavě zamrkala. „Protoţe ji potřebuješ.“
Proč by měla pouštět na svobodu vraha? Jeden takový jí zničil
aukončil ţivot.
Jdi za ní, nabádala ho mysl. Co sní budu dělat? Neuměl by ji
poţádat oodpuštění. Nedokázal by si ji udobřit. Se ţenami to prostě
neuměl. Neměl tak uhlazené chování jako Murdoch.
Po tom, co jí napovídal za hrůzy, by sním stejně uţ nechtěla mít
nic společného, přesvědčoval sám sebe. Choval se kní strašně. Ječel
na ni, aby shnila vpekle. Zdrceně zašeptala, ţe to se mu uţ splnilo, ţe
vpekle je.
Chytil se za hlavu. Co to se mnou je?
Proţila osmdesát let pekla, pak se kní do domu vřítil upír anadělal
tam nehoráznou paseku, pěstmi bouchal do stěn. Néomi však
netrpěla aţ po jeho příchodu, uţila si své uţ předtím. Vrukou toho
darebáka, který ji zavraţdil. Robicheaux byl bídák, jakému nebylo
rovno.
Conrad ho navíc nemohl mučit ani zabít, aby ji pomstil.
Najednou ho něco napadlo. Mohl by ho znesvětit! Konečně mi
zase funguje hlava. Néomi by to určitě ráda věděla, povzbudilo by ji
to. Musel by se vrátit, aby jí tu novinu sdělil.
Ten nápad mu zvedl náladu. Po delší době mu bylo líp.

Zrcadlo se najednou začalo vydouvat. Néomi udiveně zalapala po

dechu. Ze zrcadla vzápětí vyletěl kufřík asplácnutím přistál na
podlaze ve studiu.
Po něm se vzrcadle objevily ruce aroztáhly ho jako závěs.
Ze vzniklé skuliny vykoukly rudé vlasy asnimi usměvavá tvář. Za
usměvavou bytostí vystoupila ze zrcadla krásná černovlasá ţena
spoutavýma zlatýma očima ase špičatýma ušima. Zrcadlo se za nimi
zavřelo jako voda.
„Ahoj, jsem Mari MacRieveová,“ představila se rudovláska.
Palcem ukázala na kamarádku. „Tohle je Nïx Vševědoucí, je to
valkýra.“
Néomi spolkla údiv anejistě se usmála: „Moc ráda vás
poznávám.“ Podívala se na černovlasou ţenu azeptala se: „Jste Nïx?
Znám pár bytostí, které vás hledají.“
„Mě pořád někdo hledá, milá zlatá,“ povzdychla si Nïx. Dýchla si
na nehty analeštila si je ooblečení. Vlastně to ani nebyly nehty, ale
malé, elegantní drápky. „Jak to stěmi zrcadly děláš?“ zeptala se
Marikety.
Mari pokrčila rameny. „Nevím, prostě jimi projdu.“
„Je jasnovidka,“ vysvětlila Nïx. „Zrcadla pouţívá jak na
kouzlení, tak na cestování, víš?“
„No jo,“ namítla Mariketa, „ale ktomu všemu ve mně dřímá
neovladatelná síla, která mě těmi zrcadly zhypnotizuje, kdyţ si
nebudu dávat pozor. Takţe nemůţu ţít bez zrcadel ani snimi.“
Zatočila se dokola. „Páni, to je krása!“
Néomi si všimla, ţe Mariketa má na zádech připíchnutou cedulku
snápisem Miluju zlé démony.
„Jé, hele,“ ukázala Néomi na tu cedulku, „Mari, máš na
zádech…“
Mariketa začala šmejdit rukou po zádech, aţ cedulku nahmatala.
„Zatracená Regin.“ Přečetla si ji, zmačkala papír azadívala se na Nïx.
„Kdy se vrací Lucia? Přestávám Regin sama zvládat, potřebuju
parťačku.“
Nïx pokrčila rameny. „Nevím. Ale neboj, beru si ji na starost.
Příští pátek ve čtvrt na pět dorazí drsná valkýra aReginina úhlavní
nepřítelkyně Folly.“
Mari vydechla úlevou. „Páni, tvoje věštění je spása. Kéţ bych do
budoucnosti viděla aspoň způlky tak jasně jako ty.“
„Na tohle není třeba věštit, koupila jsem Folly letenku. Přiletí
první třídou zNového Zélandu. Regin bude zuřit, určitě mě nařkne
ztoho, ţe jsem ji zradila. No jo, někdy musíme být kruté, abychom
nakonec byly vlídné.“
 „Jsi moudrá ţena,“ pokývala Mari hlavou. Znovu se zadívala na
pobaveně se tvářící Néomi.
„Jak to, ţe mě vidíte obě?“ zeptala se Néomi.
„Snadno, já jsem čarodějnice aNïx je stará amocná,“ odpověděla
Mariketa.
„Jsem stará jako uhlí,“ přitakala Nïx. „A mám takovou moc, ţe si
uţ brousím zuby na placku snápisem polobohyně.“
Néomi sice neměla pocit, ţe by Nïx byla třeba jen ojediný den
starší neţ ona sama, ale radši se sní nedohadovala. „Mohly byste mi,
prosím vás, vysvětlit, jak jsem se stala duchem?“
Mariketa zavrtěla hlavou. „Tohle nikdo nabeton neví, ale slyšela
jsem, ţe to souvisí shodně silnou duší, která neztratí sílu ani po smrti.
Proto ţije dál. Jo, ataky je třeba mít tu duši pevně ukotvenou.“
„Ukotvenou duši?“
„Hm. Kdyţ totiţ někdo umře na místě, které miloval nebo pro něj
mělo mimořádný význam, stává se, ţe na tom místě ukotví svoji
duši.“
Néomi milovala Elancourt, bylo to její nejmilejší místo na celém
světě. Těšila se, ţe tam zapustí své kořeny, ţe si na zahradě jednou
bude hrát se svými dětmi. Ataké ţe tam zestárne spartnerem, kterého
bude milovat.
Proč jí najednou před vnitřní zrak naskočil Conradův obraz?
„Jak se tady bavíš?“ zeptala se Mariketa.
„Bavím? Tady?“ opakovala po ní Néomi. „No, čtu noviny a… jo,
někdy se tu objeví kočky. Na zimu se sem vţdycky stěhuje rodinka
nutrií. Dělají parádní opičky, vţdycky bych se utloukla smíchy
aklidně bych je pozorovala celé hodiny.“ Zamračila se. „Já je
pozoruju celé hodiny.“
Mari vrhla na Nïx tázavý pohled. „Přišly jsme za pět dvanáct.“
„Taky bych to tak viděla,“ odpověděla Nïx nezúčastněně.
Za pět dvanáct? „Vy uţ jste omně slyšely?“ vyzvídala Néomi.
„Jasně, chtěla jsem otobě psát seminárku.“
Néomi měla co dělat, aby mluvila klidně. „Proč sis to
rozmyslela?“
 „Protoţe jedna starší čarodějka psala osufraţetce zBaton Rouge.
Nechtěla jsem si brát podobné téma. Ale pamatuju si, ţes bývala
burleskní tanečnice apak ses vypracovala na baletku.“
„Coţe? Omně se ví itohle? Lidi si pak omně obvykle mysleli
nejrůznější věci,“ dodala. Sama byla zvědavá, jak se na ni budou
tvářit tyto dvě ţeny. Vybavovala si, jak byl Conrad zděšený. Co kdyţ
ji nebudou brát váţně? „Dělala jsem to jen čtvrt roku. No, nanejvýš
čtyři měsíce. Nanejvýš rok. Ale nikdy jsem na jevišti nebyla úplně
nahá,“ dodala na svou obhajobu. „Hodněkrát určitě ne. Dřív to
nebýval striptýz vdnešním slova smyslu, mívali jsme vějíře nebo
velká ptačí pera –“
„Tvoje minulost se lidem právě líbí,“ skočila jí do řeči Mari.
„Teď jsou burlesky zase vmódě, víš? Kdyţ tvoje tajemství vyšlo na
světlo, lidi ti začali říkat baletka sduší burlesky. Ty prostě patříš do
New Orleansu.“
„Aha, tak jo,“ oddychla si Néomi. Konečně jí lidi začali rozumět.
„Docela jsi mě uklidnila.“
„Bezva. Pustíme se do práce?“
Náhle Néomi došlo, ţe svou návštěvu nechala celou dobu stát.
„Posaďte se, prosím,“ pobídla je rychle. Páni, má svou vlastní
návštěvu! Neuvěřitelné.
Mari přikývla, odkopla kufřík kolem konferenčního stolku
kpostýlce asedla si. Nïx si vyskočila na stolek svystavenými úlovky.
Vybrala si místečko bez prachu, kde dřív stál gramofon. Začala si
prohlíţet Néominu sbírku kondomů, podprsenek, drobností zMardi
Gras, ale nic neříkala.
„Nabídla bych vám kávu –“
„Nic nejím ani nepiju,“ namítla Nïx konverzačním tónem.
„Kafe na margarity by mě skolilo,“ přidala se Mariketa. Vytáhla
propisku ablok. „Tak, Néomi, nejdřív se tě vyptám na pár základních
věcí. Čistě pro své potřeby… Proč ses ozvala právě teď? Duchem jsi
uţ spoustu let, ne?“
„No, já totiţ nejdřív vůbec netušila, ţe existují Lorové.
Dozvěděla jsem se to aţ před čtrnácti dny, protoţe se sem
nastěhovali upíři. Neměla jsem nejmenší ponětí, ţe existují
čarodějnice avalkýry –“
 „Coţe? Nastěhovali se sem upíři?“ uţasla Mariketa. Sekla
pohledem po Nïx. „Zvláštní. Nedávno jsem ubaru vmočálu viděla
cizího upíra. Taková náhoda.“
„Co? Kohó?“ protáhla Nïx.
„Pocházejí zEstonska,“ spustila Néomi aza pár minut vypověděla
Nïx aMari celý příběh. „…pak si Conrad usekl ruku, vynadal mi do
všeho moţného, amně došlo, ţe má pravdu. Jsem trapná. Začala jsem
to řešit anakonec jsem ti zavolala.“
„Nechceš se zhmotnit kvůli tomu upírovi, ţe ne?“ ujišťovala se
Mari. „Aby si uvědomil, oco se připravil. Tohle je váţná věc,
Néomi.“
Chtěla pro sebe něco udělat, ikdyby Conrada uţ nikdy neviděla.
Nechci být takováhle napořád! Nesnesu to.„Chci to, protoţe přišel
správný čas. Pro mě.“
„Dobře, takţe nejdřív ti to celé vysvětlím.“ Mari odloţila
propisku. „Se zhmotněním ti můţu pomoct, ale bude to jen dočasné.
Navíc za to zaplatíš hodně vysokou cenu. Tím nemyslím pouze
peníze atak. Vpodstatě jde odočasné kouzlo, které stvoří něco jako
tělo na zkoušku. Díky tomu kouzlu budeš vypadat přesně jako
člověk, kterým jsi dřív bývala, budeš istejně proţívat, myslet atak.
Problém je, ţe… no… krátce poté přijdeš oţivot.“
„Proč?“
„Někdo tomu říká hra na smrtelnost. Můţeš napravit stará příkoří,
vyuţít znalosti, které jsi nabyla vposmrtném ţivotě, ktomu, abys dala
do kupy přítomnost. Jenţe osud nemá tyhle hry rád avţdycky se je
snaţí co nejdřív ukončit. Silou, někdy násilím, proto ta brzká smrt,“
dodala Mari. „V podstatě si to můţeš představit tak, ţe bys chodila
po světě se zářícím terčem na zádech. Mohl by se do něj trefit
kdokoli. Můţe tě usmrtit neobvyklá příčina, třeba vozík, který
někomu ujel, můţeš zemřít při letecké katastrofě, případně tě můţe
usmrtit rozbitý fén. Kaţdopádně počítej stím, ţe se stane něco hodně
ošklivého. Tělo na zkoušku není na dlouho. Po té osudné události se
ztratí anakonec zemře itvoje duše.“
„Kolik času bych měla?“
„Pár týdnů, jednu noc. Několik měsíců, kdo ví. Předem se to nedá
určit. Na internetu jsem se dočetla, ţe nejdelší doba byla rok.“
 Néomi polkla. „Co se po té smrti stane?“
„To je otázka. To nikdo neví, protoţe to je záleţitost mezi tebou
abohem, bohy, bohyněmi atak dále.“
„Kdyţ se teď otom bavíme,“ navázala Néomi, „potřebovala bych
se zeptat, jestli existuje způsob, jak bych mohla zůstat naţivu
napořád. Třeba bych měla peníze na plné navrácení do ţivota.“
Mari aNïx si vyměnily pohled. „Do tohohle se nepouštím. Ale to,
očem mluvíš, uţ není zhmotnění. Tvůj duch je tady, nepotřebuješ ho
přivolávat atak. Teď mluvíš oztělesnění. To je samo osobě strašně
nebezpečné. Kromě toho by bylo třeba splnit asi deset docela
přísných podmínek. Ale ikdyby všechny předpoklady byly ideální,
zatím na to nemám, ještě mi chybí zkušenosti.“
„Tys to ještě nezkoušela?“
„Na člověku? Ne, jen na figuríně.“ Po chvilce váhání přece jen
přiznala: „No, nedávno jsem to vyzkoušela na své kočce, teda na
jejím duchovi.“
„Jak to dopadlo?“
„Vidělas Hřbitov domácích zvířátek?“
Néomi zakroutila hlavou.
„Můj Tigger se vrátil vjiné podobě!“ zakvílela Mariketa azoufale
se kousla do kloubů na prstech, aby nevyjekla ještě víc.
Nïx si přesedla vedle ní akonejšivě ji poplácala po zádech. „Uţ je
dobře, nebreč.“
Mari si promnula oči. „Já nebrečím, něco mi padlo do oka,“
zavrčela.
Valkýra se podívala na Néomi. „Mari má spoustu kouzelných sil,
ale tohle kouzlo by vyţadovalo kombinaci…“ Zamyslela se.
„Kombinaci kolika kouzel?“ zeptala se Marikety.
„Pěti,“ odpověděla Mari. Uţ zase byla vpořádku.
„Tak to na mně zkus,“ vybídla ji Néomi bodře. „Onic nejde.“
Nïx zavrtěla hlavou. „Kdyby Mari měla spojit pět kouzelných sil,
musela by se propojit se zrcadlem. Jedině ono vní dokáţe probudit
plnou sílu. Jenţe by se snadno mohlo stát, ţe by ji zhypnotizoval její
vlastní odraz aona by se od něj nedokázala oprostit. Mohla by vtom
transu zůstat navěky.“
 Mari přikývla. „Se svým odrazem vstoupím do kontaktu za
padesát let, aţ budu silnější azkušenější. Uţ mám to datum
zaškrtnuté vkalendáři. Kdybys mohla ještě počkat, dám tě na seznam
aměla bys to za jednorázovou symbolickou cenu –“
„Ne. Merci, ale ne.“ Dalších padesát let osamění asrpků mladého
měsíce? Měla by svou smrt proţít ještě šestsetkrát?
Jedinou další moţností byl maximálně rok ţivota. Néomi uţ byla
rozhodnutá, neměla očem přemýšlet.
„Promiň, Néomi, ale kdybych tě zkusila ztělesnit hned teď, se
zrcadly bych to nezvládla aty bys dopadla ještě hůř neţ teď. Určitě si
myslíš, ţe nic horšího neţ smrt není, ale –“
„Ne, to si nemyslím.“ Néomin posmrtný ţivot byl horší neţ smrt.
Moc dobře věděla, co to obnáší, auţ to nehodlala prodluţovat.
„Napadá mě ještě jedna moţnost,“ vloţila se do hovoru Nïx. „V
říši Lorů ţijí fantomové, coţ jsou nesmrtelné bytosti podobné
duchům, které se můţou inkarnovat, jak se jim zlíbí. Dali by se
přirovnat kměničům, kteří střídají podobu ţivota asmrti. Kdybys
dokázala dostatečně dlouho vydrţet na téhle rovině, myslím jako
duch, postupem času bys znovu nabyla tělesnou podobu, získala bys
sílu astala by ses něčím, jako jsou ti fantomové. Pak bys mohla
opustit isvou ukotvenou duši, ale zůstaly by ti telekinetické
schopnosti.“
„Jak dlouho by to muselo trvat?“ To znělo skvěle! „Jak dlouho
musím být duchem, aby se mi začalo vracet tělo?“
Nïx luskla prsty. „Jen čtyři pět staletí. Za chvíli by bylo po
všem.“
„Aha.“ Nïx to pronesla tak vesele, jako by šlo otýden. Néomi
začala přemítat, kolik té valkýře asi je let. „No, tak to je na mě docela
dost. Kaţdý měsíc totiţ znovu proţívám svoji smrt. Vidina dalších
padesáti let je pro mě děsná, natoţ čtyř pěti staletí.“
„A jéje, já na tenhle rituál zapomněla.“ Nïx soucitně přikývla.
„Tvoje ukotvená duše by to tak dlouho stejně nevydrţela. Buď by
shořela, nebo by se rozpadla.“
„Umí to ztělesňování ještě někdo?“
 Nïx zvedla obočí. „Rozhodně nikdo, ským bych chtěla mít co do
činění. Znám pár čarodějů, kteří to umí, ale ti by si řekli onehoráznou
odměnu, třeba by chtěli tvoje první dítě nebo něco na ten způsob.“
„Hele, Néomi,“ ozvala se Mariketa, „chápu, ţe nám nemusíš
věřit. Klidně ti napíšu seznam jiných, kteří ti rádi –“
„Ne, věřím vám. Kdy bys mě mohla zhmotnit?“ zeptala se
Néomi.
Mariketa se zatvářila zaskočeně. Patrně nepředpokládala, ţe
Néomi pořád bude mít otu dočasnou změnu zájem. „Klidně dneska
večer. Jen si nejsem jistá, jestli to pro tebe bude lepší varianta. Tady
se asi nemáš zase tak špatně, ne?“
Néomi na ni upřela přísný pohled. „V podstatě jsem uvízla vpekle
anemůţu se ani zabít, abych se ho konečně zbavila. Nic necítím.
Teda kromě té jediné noci vměsíci, kdy mi vrah zase vrazí do srdce
nůţ. To cítím aţ moc.“
„V tom případě jdeme do toho!“ Mari vytáhla zkufříku nějaké
papíry aformuláře. „Nejdřív vyřídíme platbu.“
Néomi mávla rukou ke skříňce se šperky. Otevřel se šuplík
splstěným obloţením. Byl plný šperků. Dalšími čtyřmi naučenými
pohyby paţí otevřela trezor. „Vezmi si, co chceš.“
Mari nasadila zamyšlený výraz azačala se probírat šperky.
Vybrala si několik diamantů isdoklady aumístila je do vnitřní
kapsičky vkabelce. Nïx se na blýskavé předměty ani nepodívala,
místo toho si prohlíţela taneční studio. Stále vrhala na Néomi tázavé
pohledy.
„Bezva,“ prohodila Mari arozprostřela na konferenční stůl
smlouvu. „Vidíš tam něco oNéomi?“ zeptala se Mari valkýry.
„Ne, nic,“ zavrtěla Nïx hlavou.
„To je dobře, nebo špatně?“ vyzvídala Néomi.
Nïx přimhouřila oči. „No, je to vzácné.“
Mari podala Néomi propisku. „Mohla bys mi to podepsat tady
atady? Stačí kříţek.“ Néomi opět vyuţila telekinezi anaškrábala
klikaté X. „Bezva, ještě tady. Nïx, můţeš se podepsat jako svědek?“
Nïx načmárala svůj podpis: Nïx Vševědoucí, protovalkýra &
věštkyně bez sobě rovné.
„Mám něco udělat nebo něco připravit?“ zeptala se Néomi.
 „Kam tak chvátáš? Při nevratných kouzlech obvykle svým
klientům dopřávám ještě osmačtyřicet hodin na rozmyšlenou.“
„Lorové se mi moc líbí achci je víc poznat. Kromě toho je dneska
to setkání –“
„Aha, myslíš Setkání ţivota asmrti. To bývá pěkně ostrý mejdan.
Říkáme mu Depták. Naplánovala ho tady Nïx.“
Nïx rozjařeně přikývla. „Já mu zase říkám Oběťák, protoţe kaţdý
tam vlastně nese kůţi na trh.“
„Proč mi mé pavoučí smysly napovídají, ţe by tam mohl být
Conrad Wroth?“ prohodila Mariketa.
„Coţe? Opravdu?“ pronesla Néomi, jako by ji to nezajímalo.
„Dáš mu co proto, co? Budeš flirtovat sostatními muţi, abys mu
dala za vyučenou, aon hezky litoval svých slov,“ přidala se Nïx.
Néomi zatím nevěděla, co udělá, jestli ho tam potká. Část jejího
já dychtila poznat, jestli by mu dokázala rozproudit krev vtěle, další
část byla zvědavá, jestli se po třech nocích pořád drţí, aještě další
část mu chtěla dokázat, ţe není ţádná slepice anemá tudíţ zapotřebí
donekonečna chřadnout ve svém domě.
„Tak pojď snámi,“ nabídla jí Mari. „Manţel jde se svými
příbuznými. Nesnáší totiţ holčičí akce akaţdý týden kvůli nim
vyšiluje. Tak ho to zase čeká.“
„Půjdu svámi moc ráda!“ zajásala Néomi. Akdyţ tam narazí na
Conrada, pošle ho ke všem čertům. Oplatí mu ten opovrţlivý pohled
atón. „Chci se hodit do gala azase vyrazit mezi lidi. Chci zase cítit!“
„Setkání bude mazec,“ varovala ji Mariketa. „Nezapomeň, ţe
budeš pouze člověk, přijdeš oveškerou moc, kterou máš teď jako
duch. Určitě to zvládneš?“
„Uţ se nemůţu dočkat!“
„A jéje, závislačka na adrenalinu,“ povzdychla si Mari. „Chápu.
Takţe se máme připravit na Popelčin comeback, jo? Připadám si jako
pohádková kmotra.“ Zadívala se na Néomi. „Opravdu do toho chceš
jít? Dobře si to rozmysli!“
„Za chvíli začíná ples,“ oznámila jí Néomi důleţitě.
„Jak myslíš. Potřebuju si připravit pár věcí. Zatím se koukni, jak
to na Deptáku vypadá.“ Mari přiloţila prsty kzrcadlu. Dávala si
pozor, aby se do něj přímo nezadívala, dokud se neobjevil výjev ze
setkání. Bylo to jako vtelevizi. Kolem obrovského ohně, který
dosahoval výšky pětipatrového domu, tancovaly nejroztodivnější
bytosti.
Takový krásný zmatek! Néomi se nemohla dočkat, aţ tam taky
bude. Sice netušila, jestli to jako smrtelnice ustojí, ale usoudila, ţe jí
to za to stojí.
„Musím zavolat manţílkovi.“ Mari změnila scénu aukázala na
mohutného atraktivního muţe. Právě se rozhlíţel anadával utoho.
Náladu mu nezvedlo ani pití. „Páni, tenhle vlkodlak mě vţdycky
dostane,“ povzdychla si Mari zamilovaně. „Je tak krásně naštvaný,“
dodala potěšeně.
Néomi se zamračila. „To je tvůj manţel? Bowen MacRieve?“
Mari přikývla. „Slyšela jsem, ţe dal Conradovi dva týdny na to, aby
se vzpamatoval. Jinak po něm půjde. Mohla bys ho přemluvit, aby…
no, aby Conradovi neubliţoval?“
„Promluvím sním. Nečekala jsem, ţe ti na něm bude záleţet,
kdyţ byl na tebe tak hnusný.“
„Pořád mi na něm záleţí, ach jo,“ povzdychla si Néomi. Tušila,
ţe tomu ani vbudoucnu nebude jinak.
Měla takové podezření, ţe se trošku – ale opravdu jen trošičku –
do Conrada zamilovala.
„Co kdybys na Depták vyrazila sodhodláním, ţe na něj
zapomeneš?“ nadhodila Mariketa. „Stejně by si tam dneska mohl
najít nevěstu. Amoţná to nebudeš ty, Néomi. Navíc tam bude plno
jiných chlapů, uvidíš. Řekni Nïx, aby ti ukázala Cada aRydstroma.
Jsou to moji kamarádi apatří ktěm nejvíc sexy démonům, jaké kdy
uvidíš.“ Zjedné zmnoha kapes na nohavicích kalhot vylovila
miniaturní mobil. „Promiň, musím si něco vyřídit.“
Mari přešla na druhou stranu místnosti aNïx ukázala Néomi dva
muţe srohy. Opravdu byli atraktivní. „Tohle je Cade. Je to pohledné
zlatíčko, které se chová, jak se mu zrovna hodí. Taky je dokonalý
protiklad svého bratra, krále Rydstroma. Ten je zase samá jizva
apotrpí si na svou hrdost.“
„To jsou ale oči,“ pronesla Néomi zasněně. První bratr byl
světlovlasý adruhý tmavovlasý, ale oba měli jasně zelené oči.
 „Jo jo, takové jiní nemají, co? Odémonech se říká, ţe na ty oči
loví ţenské. Podle mě spíš letí na rohy, jsou sexy.“
Rohy měly barvu mušlí abyly roztomile zatočené. Začínaly těsně
nad ušima astáčely se podél hlavy. Tvarem Néomi připomínaly
vavřínové věnce, které nosívali muţi ve starověku. Rydstromovy
rohy ale byly dost poničené. Vypadaly stejně opotřebovaně jako on.
„Přesně tak,“ vrněla Nïx, „ty sexy rohy… tvrdé jako kámen.
Hned bych si lízla.“
Nïx po nich jede? uţasla Néomi. „Ty bys jednoho znich brala?“
zeptala se jí. „Nebo oba?“ dodala.
„Ne, ani náhodou. Jsem vyvolená Mika Roweho.“
„Kde je Mike?“
„Tady na tom výjevu ne, zrovna si hraje na nedostiţného.“
Zadívala se do ztracena azašeptala: „Ale stejně ti to nepomůţe, ty
jeden zvrhlíku.“
Mariketa se konečně dovolala. „Ahoj, Elianno. Ha ha, ne,
nepotřebuju kauci. Hele, chci se tě zeptat na to kouzlo, které
proměňuje duchy vtělo na zkoušku. Je to corpus carnate, nebo
carnate corpus?“
Merde! Čarodějka to neumí sama?
Mari chvíli poslouchala apak řekla: „Jo, jdu do toho… Hm,
hmmm. No právě kvůli tomu by mě zrcadlo mohlo zhypnotizovat.“
Néomi jí chtěla říct, ţe uţ si není tolik jistá, ale do myšlenek jí
skočila Nïx: „Toho upíra jsem ti do domu nasadila já. Pořád nevím
proč.“ Popošla kNéomi atvářila se, jako by sama sebe zmátla. „Fakt
nevím proč, kdyţ zanedlouho zemřeš.“
Néomi polkla. „Odkud znáš Conrada?“
„Znám jeho bratry.“ Nïx se znovu zasnila. „Řekla bych, ţe mám
pro Conrada slabost. Nemůţu ho pustit zhlavy.“
„Hotovo,“ oznámila jim Mariketa. „Přemýšlela jsi nad tím, jakou
cestou by se Néomi měla vydat?“ zeptala se valkýry. „Jak ji vidíš
vbudoucnosti?“
Nïx se vrátila zpátky ařekla Néomi: „Moc toho otobě dneska
nevidím. Říká se mi vševědoucí, ne vţdyvědoucí. Kaţdopádně vím,
ţe ten den, kdy ostatní zjistí, jak jsi na tom, bude tvůj poslední.“
„Jak to myslíš?“
 „Podmínky tvojí přeměny budeme znát jen my tři. Nikdo nebude
vědět, ţe se ti ve chvíli, kdy získáš tělo na zkoušku, začne
odpočítávat čas.“
„Conrad bude chtít vědět, jak se to stalo,“ napadlo Néomi. Svěřila
se jim se svými myšlenkami: „Asi bych mu to řekla, kdyby přišel na
setkání, já mu rozproudila krev vţilách aon se omluvil za to, jak se
ke mně choval.“Akdyby se přestal chovat jako podvedená zhrzená
chudinka.
Nïx si odfrkla. „S tím si určitě poradíš, jestli – co já vím – budeš
chtít ţít delší dobu.“
„Kaţdopádně si tady ateď slíbíme, ţe ani jedna znás otom, co se
dneska stane, nikdy nebude mluvit,“ oznámila jim Mariketa.
„Nikomu neřekneme, ţe Néomin čas není věčný ani jak kté proměně
došlo, platí?“
Néomi odhodlaně přikývla. „D’accord.“
„Platí,“ přitakala Nïx. „Takováhle spiknutí mě hrozně baví.“
„Bezva, takţe domluveno.“ Mari zdalší kapsy kalhot vylovila
kompaktní zrcátko. „Jsem připravená. Néomi, opravdu do toho chceš
jít?“
Desítky let, nebo dokonce staletí jako duch, anebo jediný den
ţivota? Nemusela váhat. Néomi přikývla. „Jdeme na to.“
Mari otevřela kompaktní zrcátko. „Tak jo, začneme klíčovou
otázkou.“ Bříškem palce začala třít zrcátko. Oči jí zestříbřely, aţ
vypadaly jako zrcadla. Odráţel se vnich Néomin udivený výraz. „Co
chceš mít na sobě?“
 26

Conrad se vrátil zpátky acelé hodiny seděl shlavou vdlaních. Měl

co dělat, aby ovládl svoje myšlenky. Tlak začínajícího setkání vněm
probouzel katastrofální zmatek. Padlí upíři totiţ špatně zvládali
rychlé pohyby ahlasité zvuky, takţe se mohl těšit na to, ţe pozná
pravé, nefalšované peklo.
Vrať se kní…
Snaţil se najít způsob, jak jí říct, co mu běţelo hlavou. Chtěl jí
říct, ţe kdyby mohl vzít svá slova zpět, bez váhání by to udělal.
Vokamţiku, kdy se chtěl přemístit na Elancourt, spatřil Taruta
vcelé jeho výšce. Tyčil se nad skupinkou démonů. Doprovázeli ho
parťáci zKapsligy. Jeho nohsledi měli meče, zato neměli haleny, jen
široký koţený pásek přes hruď. Conrad kdysi dávno také tak chodil,
ahrdě.
Kolem Taruta se náhle objevil kouř. Conrad přimhouřil oči.
Zkouře vystoupila skupina sedmi démonů včetně bratrů
Woedeových. Conrad se doslechl, ţe oba přišli oschopnost
přemisťovat se. Nejspíš je sem teleportoval nechvalně proslulý
uprchlík Rök. Nemýlil se. Rök otevřel ústa avdechl kouř do sebe.
Takţe Tarut aoba Woedeovi, má je všechny tři jako na talíři,
zaradoval se. Věděl, ţe aţ ho Woedeovi uvidí, popadne je pořádný
vztek, ale přece jen se ovládnou, protoţe nemůţou riskovat jeho ţivot
asním iinformace, které potřebovali. Běsní démoni měli vrozjetém
démonickém stavu obrovskou sílu, ale současně moc neuvaţovali.
ATarut? Conrad se nemusel bát, ţe by ho sekl drápem. To se uţ
stalo.
Všiml si, ţe si Rydstrom ani Cade sTarutem nepotřásli rukama na
přivítanou. Spíš byli všichni ve střehu aruce nechávali na dosah
mečů. Conrad najednou postřehl, ţe Cadeon celý ztuhl.
Přimhouřenýma očima si prohlíţel Taruta, jako by mu konečně něco
došlo. Vzal Rydstroma stranou, něco mu líčil azuřivě utoho
gestikuloval. Rydstrom vrhal na Taruta zlostné pohledy.
Aha, takţe démoni vědí, ţe mají stejný cíl, ikdyţ sjiným
záměrem. Tarut chtěl zabít Conrada, zato Woedeovi ho potřebovali
ţivého, alespoň nějaký čas.
Conrad se připravoval kútoku. Vysunuly se mu tesáky.
Nečekaně zaslechl Néomin smích.

„Musela jsi otevírat itu poslední láhev vína?“ zlobila se Nïx

potichu, ale Néomi ji navzdory hluku kolem nich isvému veselému
smíchu stejně slyšela.
Oheň. Bytosti zmýtů. Radovánky, hýření.
Ocitla se vnebi! Poprvé za osmdesát let byla pryč zElancourtu!
Ano, byla trochu opilá. Ani netušila, ţe merlot chutná tak skvěle!
Zvuky se mísily se záplavou vjemů. Uţívala si šustění listí pod
podráţkami nových koţených bot. Nechala se opájet vůní jasmínu,
který kvetl vnoci, aodkvétajících gardénií. Kapela ladila nástroje, ity
zvuky se jí moc líbily. Aco teprve doteky nových šatů na těle!
Na otázku, co chce mít na sobě, odpověděla: „Cokoli kromě
tohohle děsného černého saténu. Tyhle večerní šaty nenávidím. Chci
něco barevného! Třeba krátké sexy šatičky.“
Mari jí vyčarovala vínové přiléhavé „tělovědomé“ šaty. Byly dost
odváţné. Sice měly dlouhé rukávy, ale odhalovaly celá záda anavíc
to byly nejkratší šaty, jaké kdy měla na sobě.
To rozhodně nebyl oděv pro chudinku.
Néomi začínala pouštět Conradova zlá slova zmysli. Nemusela se
litovat, naopak si mohla dosyta uţívat! Uţ zase měla nadvládu nad
svým osudem, nebyla ovládána!
Radost jí stoupala do hlavy. Jsem jako stará veselá Néomi.
Ničeho se nebojím aosudu se klidně vysměju do očí. Neměla mít moc
času, ale bylo jí to srdečně jedno, hlavně ţe ţila.
„Musela jsem ji něčím uklidnit,“ ohradila se Mariketa. „Sama jsi
viděla, ţe ztoho byla vedle.“
 První okamţiky po změně byly jako blesk zčistého nebe. Néomi
zničehonic začala všechno vnímat acítit. Svytřeštěnýma očima stála
ve studiu asnaţila se všechny podněty nějak vstřebat.
Tíha těla ji táhla kzemi, nohy měly co dělat, aby ji udrţely.
Podlaha jí připadala divně nehybná. Cítila, jak jí vlasy splývají po
zádech, na celém těle se jí jeţily chlupy.
Néomi nepřipadalo, ţe by se jakkoli změnila, spíš měla dojem, ţe
jiný je svět. Jako by předtím ţila vbublině ata najednou praskla. Její
nové tělesné já se chvělo nadšením, vjemy ji přímo opíjely. Uţasle si
přejela dlaní po tváři azašeptala: „No, tak najednou nevím, jestli to
byl zrovna dobrý nápad.“
Mari jí vysvětlila, ţe proţívá nadměrnou citlivost neboli
hypersenzitivitu aţe ona sama nedávno prošla něčím podobným.
Nebude to trvat dlouho, zlepší se to.
„Jinak by ani nevlezla do zrcadla,“ připomněla jí Mari. „Viděla
jsi, jak vyváděla. Vřískala jako kočka, kterou chceš hodit do vany.“
Kolem nich prošly ţeny súzkými náhrdelníky, na nichţ měly
zavěšené drobné krabičky. „Co to mají?“ zajímalo Néomi. Podle
Mariketina výrazu se ale zeptala příliš hlasitě. Na kaţdé krabičce
bylo motto anebo byla nějak ozdobená. Kaţdá byla jiná.
„Modulátor hlasu. Sirény se snaţí být zdvořilé,“ vysvětlovala jí
Mari. „Kdyby začaly zpívat, omotaly by si kolem prstu všechny
nezadané muţe. To by nebylo fér.“
Na jedné krabičce stálo: „Jasně, směle dál.“ Na další: „Ha,
dostala jsem tvého kluka!“ Néomi se pobaveně rozesmála. Sirény!
No jasně.
Vzápětí kolem nich prošly ţeny, které jí připomínaly víly. Měly
na sobě pouze průhledné sukně. Hruď měly nahou, pomalovanou
barvou ve spletitých tvarech listů.
„Páni,“ vydechla Nïx. „Dendrofilky.“
„Dendro co?“ lekla se Néomi.
„Milovnice stromů, stromové nymfy.“
Jejich šéfka po nich sekla pohledem: „Vida, Nïx Potřeštěná vcelé
své kráse ajejí nohsledky.“
 „Heleme se, šlapky dorazily,“ opáčila Nïx lhostejným tónem.
„Aha, pardon, nymfy. Tady vlastně nejsme na orgiích. Orgie jsou
oulici dál.“
„Milá Nïxie, kaţdá akce je potenciální orgie, jen ji stačí rozjet.“
Nïx otevřela pusu, pak ji zase zavřela avlekla Néomi iMari pryč.
„S logikou se hádat nebudeme, ne?“
Nymfy? Paráda!
Néomi znenadání všechna radost přešla amísto ní na ni dolehlo
zklamání. Murdoch říkal, ţe přijdou inymfy, adoufal, ţe by si Conrad
mezi nimi mohl najít nevěstu.
Naštěstí byla obklopená spoustou úţasných muţů. Jejich zájem
na sebe nedal dlouho čekat. Všichni byli jako hory. Někteří byli
dokonce vyšší neţ Conrad.
Néomi si vedle nich připadala jako skřítek, ale muţi se všemoţně
snaţili, aby ji neděsili. Nïx ji navíc představila jako smrtelnou
Néomi. Néomi se snimi vítala milým úsměvem, ale stejně ustavičně
těkala pohledem sem atam adoufala, ţe co nevidět zahlédne Conrada.
„Tohle jsou Uilleam aMunro,“ ozvala se Nïx aukázala na skotská
dvojčata. Další atraktivní chlapíci! „Říkáme jim Sex aSexy. Nebo
jsme je pojmenovaly Sexy aSex?“ zaváhala. Pokrčila rameny. „To
máš jedno. Jsou to Lykajové. Atady máme ty démony, okterých jsem
ti říkala. Cade aRydstrom. Taky jsou to bratři.“
„Rád tě poznávám,“ zavrkal Cade, ale bylo na něm vidět, ţe je
myšlenkami jinde. Bez ustání se tahal za světlé vousy.
„Potěšení je na mé straně, Néomi,“ usmál se na ni Rydstrom. Ion
byl nějaký roztrţitý. Zelenýma sexy očima těkal po davu sem atam.
Bratři si byli na první pohled hodně podobní, ale povahou se
nemohli lišit víc. Chovali se jinak, dokonce mluvili jinak. Rydstroma
tipovala na bytost zvyšších vrstev.
Rydstrom se podíval na Nïx. „Nějakou dobu tě hledám.“
„Ale, ale, pročpak? Hledáš toho, kdo vidí ve spánku?“
„No, vlastně…“ Rydstrom ji vzal za nadloktí avedl ji stranou.
„Pomoc! Pomoc!“ zvolala Nïx přes rameno. „Unesl mě démon!“
Néomi se za ní chtěla rozběhnout – jako by jí mohla pomoct –, ale
Nïx na ni artikulovala: „Ne, vpohodě.“
 „Hele, Bowen!“ zaradovala se Mari. Bowen vypadal, jako by šel
po čichu. Jakmile spatřil Mari, zamířil kní, rozpřáhl paţe apevně ji
objal.
Po ţádostivém polibku, při kterém se Néomi rděla, ji Mariketa
představila svému manţelovi. Usmál se na Néomi, zavrčel na Cada.
Cade se tvářil podobně. Intéressant.
Kapela konečně začala hrát. Zvolila melodickou baladu
zvýrazněnou bubny. Néomi takovou hudbu nikdy neslyšela. Melodie
se jí ale líbila. Vnímala bubny aţ vbřiše apoprvé po několika
desetiletích přímo potřebovala tancovat.
„Klidně si zatancuj,“ pobídla ji Mariketa. „Počkáme tady, jo?
Hlavně nechoď daleko.“
Néomi nadšeně přikývla. Hudba ji lákala kohni. Nenechala se
dvakrát pobízet. Kaţdou vteřinou byla na své tělo naladěná víc avíc.
Vybavovalo se jí, jak se dřív vlnila do rytmu hudby, splývala sní…
Připadala si jako ve snu. Byl to kouzelný večer.
Záhy však vycítila, ţe ji někdo sleduje. Zatočila se dokola. Ve
tmě se zablýskly rudé oči. Sledovaly kaţdičký její pohyb.
Conrad. Sledoval ji jako lev svoji kořist.

Mám halucinace.
To nemohla být pravda. Conrad nechápal, co se děje. Chtěl se kní
dnes večer vrátit. Celý minulý týden trpěl touhou dotknout se jí.
Ateď tu moţnost má, Néomi je zničehonic tady. Je tu zmasa
akostí, ţivá, ţivá! Nějak se stalo, ţe uţ není duch, ani není černobílá.
Měla červené tváře arty rudé stejně jako šaty.
Jak se taková proměna mohla vlastně stát?
Tancovala uohně, vlasy jí vlály na všechny strany. Vypadala jako
divoţenka. Nemohl zní odtrhnout zrak, jak se ladně vlnila asvůdně
kroutila. „Tantsija,“ zašeptal.
Její pohyby ho jako vţdy hypnotizovaly. Tentokrát ho však její
přítomnost neuklidňovala, naopak byl napnutý jako struna. Byla
překrásná uţ jako duch. Ateď přímo neuvěřitelná.
Konečně by ji mohl políbit, mohl by vzít do rukou ta její plná
ňadra… Ne, nemohl, Néomi je na něj naštvaná.
 Ina tu vzdálenost slyšel, jak jí srdce tluče nadšením. Znamenalo
to, ţe je tělesná amohla by krvácet. Aha, takţe by jí mohl ublíţit.
Anebo ji izabít.
Snil otom, ţe by se jí zakousl do krku. Dokázal bych přestat,
kdybych do ní zanořil tesáky?
Dřív se sní cítil vnaprosté pohodě, protoţe věděl, ţe by jí ani
nemohl ublíţit. Ten pocit klidu byl ten tam. Místo něj nastoupil
strach.
Došlo mu, ţe by teď na ni mohli zaútočit jeho nepřátelé. Před pár
minutami ztratil zdohledu Taruta. Conrad vztekle zaklel. Paţe pod
obvazem ho totiţ znovu začala bolet. Můj nejvroucnější sen se stal
realitou. Néomi tančila přímo před ním, před jeho zrakem.
Nejdřív musíš mít sen, abys oněj mohl přijít…
Jenţe jeho srdce mu stále nehybně leţelo vhrudníku. Conrad měl
Néomi před sebou, byla ţivá, ale sním to ani nehnulo. Zalila ho vlna
zklamání.
Udělej čelem vzad amazej pryč.
Chtěl se přemístit, ale zarazil ho výkřik: „Boj!“
 27

Během několika vteřin propukla běsná vřava.

Boj se vznítil stejně jako oheň na suché trávě. Bytosti se začaly
proměňovat, oči jim měnily barvu, ijejich chování bylo knepoznání.
Najednou měl kaţdý nějakou zbraň, kdoví odkud.
Křehké nymfy záhadným způsobem ukryly dýky pod průsvitné
sukýnky. Vytasily je sbojovým pokřikem. Před sebou viděl Cada
aRydstroma, jak tasí meče se širokou čepelí. Sirény si bleskově
přenastavily hlasové krabičky aječely jako pominuté. Jejich nepřátelé
se bezmocně sesouvali na zem azuší jim crčela krev.
Néomi postřehla, ţe kní běţí Bowen aMariketa. „Zůstaň tam!“
křikla na ni Mari.
„Oui,“ odpověděla poslušně. Stejně byla strachy tak zkoprnělá, ţe
se nezmohla na jediný pohyb.
Mariketu někdo nechtěně skosil zdviţeným loktem. Odletěla
oněkolik metrů dál. Do Bowena vjel neovladatelný vztek azačínal se
měnit ve vlkodlaka. Néomi zalapala po dechu. Šla zněj hrůza.
Nejdřív byla ráda, ţe si jí přestal všímat, ale za chvíli ji obklopil
rozzuřený dav aona najednou nevěděla, co si počít.
Jak ji mohlo napadnout, ţe tohle zvládne? Rána loktem rozhodně
nemohla Mari způsobit ţádnou velkou újmu, zato Néomi by klidně
mohla zabít. Znamená to, ţe její konec uţ přišel? Tak brzy?
Shrbila se achtěla prokličkovat pryč, jenţe to nebylo tak snadné,
jak si myslela. Nápory přesunujících se hloučků ji vrhaly zpátky
kohni. Kapela hrála dál. Tvářila se stejně nezúčastněně jako ta na
Titaniku.
Vtom ho spatřila.
 Conrad jí běţel na pomoc. Nemohla by ho přehlédnout, ani kdyby
chtěla, protoţe většinu ostatních převyšoval. Sice měl brýle proti
slunci, přesto věděla, ţe zní nespouští oči.
Postupoval jako stroj akaţdého, kdo se mu připletl do cesty,
nemilosrdně odhodil. Tak zaryté odhodlání ještě unikoho nezaţila.
Postupoval systematicky dál, jako by ty pohyby měl nacvičené.
Vysunuly se mu tesáky, svaly na krku ana prsou se mu napínaly
kprasknutí.
Kdyţ se mu někdo vzpíral, neváhal azakroutil mu krkem nebo se
prostě rozmáchl aneboţáka smetl. Díky bohu, ţe se mu ta ruka uţ
zahojila –
Náhle ho do obličeje udeřila přesně mířená rána. Něčí ruka.
Sluneční brýle odletěly neznámo kam, ale Conrad ani nemrkl
apostupoval dál.
Havraní vlasy se mu svezly do tváře. Neomylně šel dál, za ní.
Néomi byla pyšná, ţe takový muţ chrání právě ji.
Chce mě. Rudé duhovky podlité krví na ni byly přilepené,
neodtrhl od ní zrak ani na zlomek vteřiny. Díval se na ni, jako by
byla jeho, pouze jeho. Předtím mluvil otom, ţe vsobě cítí nové upíří
instinkty, které mu připomínají zvířata. Teď je viděla iona…
Kaţdý, kdo mu bude chtít vzít to, co je jeho, se rovnou můţe
rozloučit se ţivotem.

Conrad se kní původně chtěl přemístit, ale nehodlal riskovat,

protoţe nestála na jednom místě. Nesmím ji spustit zdohledu. Musím
se kní dostat co nejrychleji, hned. Dělej!
Náhle zavrávoral. Měl pocit, jako by mu pod nohama vybuchla
mina. Narovnal se, přikrčil se avyrazil. Měl jediný cíl: dostat se
kNéomi.
Další výbuch. Zakopl amálem spadl. Na několik vteřin ji ztratil
zdohledu. Zatraceně, co se děje?
Najednou mu to došlo. Zahřměl další hrom. Adalší.
To dělá Néomi!
Zaposlouchal se do rytmu hromů auţasle si uvědomil, ţe to buší
jeho… srdce! Poprvé po třech stech letech slyšel bušení svého srdce.
 Moje srdce! Do Conrada vjel nový příval energie. Nejradši by
zařval radostí. Probouzely se ijeho plíce anabíraly do sebe vzduch.
Néomi ho probudila zpátky kţivotu. Jsem jen pár metrů od ní,
poslední překáţka –
Nějaká mocná síla ho svalila na zem. Měl pocit, jako by do něj
najel vlak. Popadly ho nějaké silné ruce apostavily ho na nohy. Aha,
dostali ho démoni. Néomi zděšeně čekala, co se stane. Néomi je
zatím vbezpečí.
Jsem slabý, nedokáţu je setřást. Několik vteřin slabosti, která
doprovázela proměnu, ho připravilo ovzácnou převahu. Nemůţu je
setřást.
„A hele, rudooký padlý upír zNew Orleansu,“ pronesl Cadeon
Králotvůrce apostavil se před Conrada. „To ty jsi vysál čaroděje,
co?“
Conradovi se prudce zdvíhala hruď. Lačně do plic vdechoval
kyslík. Skaţdým nádechem se mu navíc vracela síla. Zničehonic
narostla do takových rozměrů, ţe tomu sám nevěřil. „Buď
konkrétnější, Cadeone,“ zasyčel na protivníka. „Vysál jsem jich totiţ
několik.“
„Uţ jsme se na tebe těšili, upíre.“ Démonovy oči se zbarvily do
sytě černé, rohy se mu narovnaly anabyly na objemu. Šel zněj strach.
Zatím ale nedospěl do stavu nekontrolovatelného vzteku.
Conrad zaslechl, jak Néomi zašeptala: „Mère de Dieu.“ Ato se
Cadeon zdaleka neproměnil. Pohled na proměněného démona navíc
uměl zabíjet. Conrad se naštěstí rychle vzpamatoval. Srdce mu
tlouklo jako zvon.
Prudce se rozmáchl paţemi aoba protivníci odletěli jako hadrové
panenky. Pak se vrhl na Cadeona. Popadl ho kolem krku asveškerou
novou silou ho stiskl.
Conrad cítil, ţe mu vţilách koluje neuvěřitelná síla. Viděl rudě.
Pohlcovala ho potřeba pít azabíjet. Nemohl odolat, nedokázal to.
Lačnost po krvi byla silnější. Bratři se zmýlili. Upadl do spárů zla
anikdy se znich nevykroutí. Praštil sCadeonem ozem. Démon
nestačil zírat. To nečekal.
 Conrad cítil démonovu krev, slyšel tlukot jeho srdce. Můţu zněj
získat další sílu. Ovládl ho instinkt. Popadl Cada za čelo azvrátil mu
hlavu dozadu, aby odhalil krk.
Cadeonovo tělo se začínalo zbarvovat do sytě ruda. Prodluţovaly
se mu tesáky. Démon se konečně proměňoval, ale bylo pozdě.
„Nedělej to, Conrade.“
Zvedl hlavu apohlédl do Néominých vyděšených očí. Moc dobře
věděl, jak vypadá, co Néomi vidí. Oči mu ţhnuly rudě, tesáky mu
přímo trnuly anemyslel na nic jiného neţ na krev. „Teď uţ víš, co
jsem zač.“ Sklonil hlavu achtěl své dílo dokončit.
„Teď konečně vím, co jsi byl. Conrade, prosím tě, odveď mě
domů.“
Musí ji ochránit. Conrad zaváhal. Potřeba ochránit Néomi byla
silnější neţ zabít.

Kdybys viděla, jak vypadám ve chvíli, kdy neovladatelně lačním

po krvi, pochopila bys, proč říkám, ţe jsem příšera.
Nepřeháněl. Kdyby ho neznala, byla by hrůzou bez sebe. Naštěstí
věděla, co se za tou maskou skrývá. Pochopila, ţe se drţí jen kvůli
ní.
Viděla ho vjeho nejhrozivější podobě, přesto na něj byla hrdá.
Nejradši by ho objala…
Cade vyuţil Conradova zaváhání avrazil mu čelem do hlavy tak
prudce, aţ to zadunělo.
Vzápětí se na Conrada vrhl idruhý atřetí démon.
Néomi nemohla vyuţít telekinezi, takţe neměla Conradovi jak
pomoct. Ostatní bytosti dokonce přestaly bojovat ase zájmem se
uskupovaly kolem Conrada adémonů. Byly zvědavé, jak to dopadne.
Nešlo jim do hlavy, proč padlý upír nevysál démona aproč se běsný
démon neproměnil.
Kpřihlíţející skupince se přidal iRydstrom ačtyři další
hromotluci. „Ty ho znáš?“ zeptal se jí. Néomi postřehla, ţe se jeho
kumpánům proměnily oči, měli je černé jako on.
Výhrůţně kní popošli. Néomi polkla. „Ale ne, jen jsme se
potkali…“
„Ty jsi jeho nevěsta, co?“
 Jsem? Všichni si šeptali osto šest azvědavě ji okukovali. Proč?
Oněkolik kroků couvla. Rydstrom se svými muţi však popošli za
ní. Ohlédla se po Conradovi. Měl plné ruce práce se všemi třemi
útočníky. „Conrade!“ vykřikla.
Vmţiku byl uní aochranitelsky ji objal kolem ramen. Rytmicky se
mu zvedala ramena, prudce oddychoval.
On dýchá?
Přiloţila mu ucho na prsa. Tlouklo mu srdce. Rozproudila jsem
mu krev vtěle!
„Wrothe, snad ti nepřibyla nová povinnost?“ rýpl do něj Cade.
Předloktím si otřel zkrvavené čelo. „Tak nás teda představ té své
nevěstě.“
„Jestli máte vúmyslu něco jí provést,“ zavrčel na něj Conrad,
„předem tě upozorňuju, ţe uţ teď jste mrtví.“ Chytil ji za nadloktí
astrčil ji za sebe.
Několik přihlíţejících ţen na ni vrhlo soucitný pohled. Co vědí,
ajá ne? Co mi udělá?
Conrad byl nesmrtelný vrah, který se rozhodl nezabít. Kvůli ní.
Vřel vněm vztek, ale současně myslel na ni. Díval se na démony,
jako by se tím, ţe je nechá jít, oněco připravil.
Nikdo ho nepokoušel, protoţe všichni věděli, čeho je upír
schopný, kdyţ chrání svou nevěstu. Majetnicky jí poloţil dlaň vtýl.
„Tahle ţena je moje. Ato, co je moje, vţdycky budu chránit.“
Apak… zmizeli. Conrad aNéomi byli pryč.
 28

Conrad je přemístil do jejich oblíbené místnosti na Elancourtu.

Postavil ji na zem abeze slova na ni udiveně zíral. Mísil se vněm
vztek stouhou. Obě emoce byly tak silné, ţe se Néomi střídavě
chvěla strachem atouhou.
Pustil ji azačal ji obcházet. Uţasle si ji prohlíţel. INéomi byla
zvědavá anakonec chodili vkruzích kolem sebe oba dva.
„Jak se ti tohle podařilo?“
„I já mám své metody, Conrade. Moţná nejsem tak osamělá
aubohá, jak sis myslel.“
Hořce se zasmál. „Lítost je to poslední, co by mě ve vztahu ktobě
napadlo, koeri.“
„Co máš se mnou vplánu?“ zeptala se.
„Za chvíli se to dozvíš,“ zavrněl. Néomi přeběhl po zádech mráz.
Byla zvědavá.
Chodili kolem sebe, jako by tančili. Její smysly se po nekonečně
dlouhé době probouzely kţivotu akromě nich se kţivotu hlásila
itouha. „Proč se tam na mě některé ţeny dívaly se soucitem vočích?“
„Protoţe si myslí, ţe vědí, co se stebou stane. Jsi nevěsta padlého
upíra, který nemohl zabít.“
Bylo jí jasné, ţe mu hlavou běţí nejrůznější věci, které ona
nemůţe pochopit. Kaţdopádně věděla, ţe ţivočišnějšího muţe
vţivotě nepotkala. „Co by se se mnou podle nich mělo stát?“
Nepochybovala otom, ţe by jí Conrad vědomě nikdy neublíţil. Ale
stejně zněj byla vyděšená. Byl totiţ neuvěřitelně silný, zatímco ona
byla nevyslovitelně zranitelná.
„Určitě si myslí, ţe tě hodím na zem, znásilním tě avšílenství,
které mě při tom popadne, tě vysaju.“ Tvářil se, jako by mu ten
nápad nebyl proti mysli, naopak. Náhle kní přiskočil, chytil ji za
nadloktí apřitáhl si ji ksobě.
„Pusť mě!“ vyjekla. Cítila, jak ji do břicha tlačí jeho erekce. „Co
se mnou chceš dělat?“
„Chci si podmanit svoji nevěstu. Byla jsi stvořená pro mě, jenom
pro mě! Celou dobu jsem na tebe čekal.“ Zabořil jí prsty do vlasů
apřitiskl si jí ksobě. Pohledem sjel na její krk, jazykem si přejel po
tesáku azavrčel: „Vidím, jak ti krásně tepe pulz.“
Néomi málem vyjekla hrůzou. „Au, Conrade, to bolí.“Snaţ se
zachovat klid. Vytušila, ţe sConradem má jedinou šanci. Pořád
odmítala uvěřit tomu, ţe by jí ublíţil. „Chceš mě potrestat kvůli tomu
klíči? Anebo uţ zase ztrácíš kontrolu?“
Nedokázal odtrhnout pohled od jejího krku. „Myslíš si, ţe bych ti
ublíţil?“ uţasl. Snaţila se mu vykroutit ze sevření. Přestal jí ksobě
tisknout hlavu. „To bych nikdy neudělal.“ Ruku jí však nepustil. „S
tím klíčem jsem se spletl. Mrzí mě, co jsem ti řekl.“
Ta slova jí stačila. Strach ji opustil. „Jestli chceš se mnou být, tak
se nejdřív uklidni. Mám ztebe strach, kdyţ zuříš ajsi rozpálený ztoho
boje.“ Vysmekla se mu. „Neubliţuj mému tělu, mám ho krátce.“
Zhluboka se nadýchl. Bylo vidět, ţe se snaţí, aby se co
nejrychleji dal do kupy. „Kdybych se teď hned… ovládl,“ pronesl
pomalu, „slíbíš mi, ţe se na mě přestaneš zlobit za to, co jsem ti řekl
kvůli tomu klíči?“
„Ano, to ti můţu slíbit.“ Néomi se osmělila, zvedla ruku
ahřbetem prstů mu přejela po čelisti. Projela jí nepoznaná radost.
Poprvé se ho dotkla na odhalené části těla.
Aten upír, který dokázal být vůči druhým nemilosrdně krutý, si
její dotek náramně uţíval. Naklonil hlavu, aby její dotek mohl
procítit ještě víc. Uchopil ji za ruku apoloţil si ji na bušící srdce.
„Conrade, je crois en toi. Věřím ti. Skoč na chvíli do letohrádku,
ano?“
Conrad zaváhal. „Slibuju ti, ţe tady budu, aţ se vrátíš,“
uklidňovala ho.
Úsečně přikývl azmizel.
 Ocitl se vmočálu zastřeném mlhou, šel po známé cestě. Vhlavě
mu vřelo.
Jeho tělo na tom nebylo omoc lépe.
Znovu se zhluboka nadýchl. Do plic mu pronikl chladný vzduch.
Zachvěl se. Cítil se přesně tak, jak mu bratr říkal. Cítil se těţký, ale
bylo to příjemné.
Tři sta let se musel obejít bez dýchání atlukotu srdce, zato teď…
Vţilách mu znovu koluje krev. Rozproudila ji vněm sličná
tanečnice, po které touţil od prvního okamţiku. Ţádnou jinou ţenu
tolik nechtěl. Páni, voněla jako oheň avíno aţena. Připadalo mu to
příliš krásné na to, aby to byla pravda. Co kdyţ je to zase nějaký sen?
Co kdyţ se zbláznil?
Nechtěl ji pustit zdohledu ani na vteřinu. Děsil se toho, ţe by
mohla zmizet. Dobře, ale kdyby neodešel, mohl by jí ublíţit.
Spalovala ho totiţ touha strhnout zní šaty azanořit se do jejího
teplého těla.
Byla tak křehká, tak smrtelná. Kdyby si nedával pozor, mohl by jí
omylem něco zlomit.
Přitom by radši umřel, neţ by jí způsobil jakoukoli bolest. Je sice
padlý upír asotva pár minut mu vţilách koluje krev, ale Néomi je
jeho vysněná nevěsta. Navíc se jí konečně můţe dotýkat, nějakým
zázrakem se proměnila vbytost zmasa akostí.
Strašně rád by se dozvěděl, jak se jí podařilo proměnit se vţivou
bytost, ale vtom okamţiku ho ještě víc trápilo neustupující napětí
vrozkroku.
Cítil, ţe penis skaţdým úderem srdce nabývá na síle aobjemu.
Ne, nezbláznil se, tohle je realita. Ušklíbl se. Bezva, ale jak se mám
při tom všem soustředit? Zatím si stěmi bouřlivými změnami vtěle
neuměl poradit.
Měl pocit, jako by se vněm celá ta tři staletí hromadila touha
achtíč. Penis mu pulzoval tak silně, aţ ho to téměř bolelo. Akdyţ uţ
si myslel, ţe ten tlak nemůţe být horší, ještě se zintenzivnil.
Měl by odsud odejít. Ne, téhle noci by se nikdy dobrovolně
nevzdal. Néomi je vjejich loţnici ačeká na něj. Přeje si, aby se jí
dotýkal. Aby si ji vzal.
Věří mi, ţe to zvládnu.
 Sama řekla, ţe sním chce proţít něco víc. Konečně mají moţnost
být spolu, poznat se. Jediná překáţka, která mu stojí vcestě, je
sebekontrola. Vprvní řadě musí dávat pozor na to, aby jí neublíţil.
Ataky nesmí myslet jen na sebe. Chtěl uspokojit iji.
Předtím mu vládly vztek ainstinkt. Teď ho začaly zajímat jiné
věci. Chtěl rozkoš ipro svou nevěstu… Zaklel. Došlo mu, ţe ţádnou
ţenu nikdy ani nepolíbil.
Čeká na mě.
Ztuhl. Vţdyť mu přesně řekla, co má dělat, jak ji má roztouţit
ještě víc, jak se má chovat, aby po něm šílela touhou.

Conrad pomalu přicházel kNéomi. Pátravě se mu zadívala do očí.

Vypadal trochu klidněji. Anebo tu vnitřní rozpolcenost jen obratněji
zakrýval apořád ji drţel vsobě.
Došel aţ kní apozpátku ji dovedl ke stěně. Opřela se oni zády.
Conrad zvedl ruku. Co chce dělat? Napjatě čekala.
Pohladil ji po tváři, nic víc. Byl něţný, jemný. „Obejmi mě kolem
krku,“ zašeptal. Néomi hned došlo, co má vplánu. Dělal to pro ni!
Právě proto jsem se do tebe zamilovala.
Přesně na tomhle místě předtím trénovali polibek. Tehdy si to oba
pouze představovali. Automaticky ho objala kolem krku. Připadalo jí
to naprosto přirozené. Kolikrát snila otom, jak mu zaboří prsty do
vlasů. Slastně si to vychutnávala.
„Jsi moje, Néomi,“ oslovil ji naléhavě abříškem palce jí přejel po
spodním rtu. „A jsi překrásná.“ Omámeně přivřela oči. „Jsi krásnější,
neţ jsem si kdy myslel.“ Viditelně se mu chvěla ruka.
Jsem první ţena, které se dotýká. Všechno, co teď proţívá, je pro
něj nové. Chtěla to mít na paměti.
„Tři sta let se mi ruka smečem ani jednou nezachvěla. Teď je to
jinak. Kvůli tobě, malé velké tanečnici.“
Vnímala jeho vůni ihorko, které zněj sálalo… Zhluboka se
nadechovala. Voněl nádherně. „Conrade, polib mě. Copak ty nechceš
vědět, jaké to bude?“
„Co kdybych zkusil něco ostřejšího?“
„Radši nic nepřeháněj,“ doporučila mu, protoţe viděla, ţe jeho
sebekontrola je víc neţ křehká.
 Zadíval se na ni planoucíma očima. Sklonil hlavu avěnoval jí to,
po čem tolik touţila. Kdyţ se jejich rty dotkly, projela jí tělem vlna
horka. Conrad do ní pronikl jazykem. Néomi vykřikla.
Nechal ji, aby jejich mazlení udávala tón. Dráţdila ho jazykem,
lízala ho. Conrad slastně sténal. Záhy isám prohloubil polibek
arozehrál vášnivý tanec.
Drţela se ho za ramena, uţívala si jeho pevné svaly. Kdykoli
udělal něco, co se jí líbilo, zatnula mu do svalů nehty.
Conrad se rychle rozkoukal. Ani se nenadála avůdčí roli převzal
on. Vzrušoval ji, probouzel vní stále silnější touhu. Chytrý upírek.
Vášnivě ji líbal, jeho doteky byly ţhavě erotické… ţádostivé.
Hřbetem prstů jí přejel od ucha po klíční kost, pak pokračoval
dál, aţ koblině ňader. Néomi se zachvěla. Samotné doteky jí
přinášely nebývalou rozkoš, ale něha, sníţ ji hladil, ji přiváděla
kvytrţení…
Náhle se stáhl. Néomi prudce oddychovala, točila se jí hlava.
Conrad sklonil hlavu atutéţ cestičku prošel svými rty. Néomi byla
tak vzrušená, aţ ji to děsilo. Netušila, ţe by někdy mohla proţívat tak
bezbřehý chtíč.
Cítila, jak jí nabíhají prsa, bradavky měla jako kámen. Vnímala,
jak vlhne touhou.
„Chci tě líbat všude.“ Uchopil její šaty achtěl je roztrhnout.
„Počkej, já sama,“ zarazila ho. Zavrtěla zadečkem astáhla si šaty
pod prsa.
Conrad na ni uţasle zíral. Nemohl si pomoct azasténal. Sklonil se
kní azačal ji líbat na prsa, na bradavky, vzrušoval ji horkými rty.
Chytila ho za hlavu apřitiskla se kněmu. „Klidně přeháněj,“
usmála se.
Přejel jí rty po vzrušených bradavkách. Náhle jí je začal sát.
„Paneboţe!“ vyjekla Néomi.
„Takhle jsi to chtěla?“ zeptal se avzal jí ňadra do dlaní.
Místo odpovědi zasténala. Sklonil se, vzal jí bradavku do úst
asoučasně ji sál alízal. Spokojeně zavrněl.
„Ano, tak!“ Doteky, hlazení, vzrušení, ţár. Drţela ho za vlasy
ačím dál naléhavěji ho tiskla ksobě.
 Přesunul se ke druhé bradavce. Néomi uţ nemohla dál apevně ho
chytila za boky. Hned věděl, co má na mysli. Zajel jí rukou pod šaty.
Hrubými dlaněmi ji začal hladit po sametové pokoţce na stehnech.
„Výš,“ zasténala. „Hlaď mě…“
Conrad pomalu putoval rukou výš. Néomi mu začala horečně
rozepínat košili. Snaţila se mu ji stáhnout zramen. Poloţila mu dlaně
na prsa apomalu jimi sjíţděla dolů. Vnímala obliny jeho svalů
apevnou hruď. Měl hladkou kůţi… adrsné chloupky pod pupíkem.
Nádhera.
On naopak putoval výš. Néomi mu nečekaně přiloţila ruku na
pulzující úd. Conrad strnul. Néomi byla první ţena, která se ho
intimně dotýkala.
Začala ho hladit. Conrad jako vmrákotách zavřel oči auţíval si
opojný okamţik. Hrdelně zasténal apak zahákl prst za lem jejích
hedvábných kalhotek aodhrnul ho.
Při prvním doteku na vzrušeném přirození se zachvěla. Conrad
zasténal. „Paneboţe, Néomi, jsi tak vlhká…“
Néomi se div nesvíjela. Conrad jí roztíral vlhkost kolem
přirození, jako by ho vášnivá reakce jejího těla fascinovala. Néomi
ho dál hladila. „Jsi velký. Jako kámen,“ zavrněla.
Oba naráz ustali. Setkali se pohledem. Oba věděli, co přijde dál.
„Nedokáţu si představit, ţe bych ztebe sál… Nevím, jestli bych
se udrţel.“
„Tak mě odnes do postele.“
Vzal ji do náručí arád ji poslechl. Poloţil ji na přikrývku.
Néomi mu rozepnula pásek, Conrad mezitím zul boty jí isobě.
Kdyţ si stahoval kalhoty azadrhl jimi oztopořený penis, bolestí sykl.
Proboha. První pohled na jeho muţství ji ochromil. Pulzovalo mu
vrytmu jeho srdce. Hlavičku penisu měl zvlhlou, blýskavou. Jedna
její část si připadala, jako by právě rozbalila fascinující dárek, druhá
se zalekla jeho velikosti.
Všechny obavy hned zaplašila. Jsem zase Néomi, připomínala si.
Dá pozor na to, aby byli oba připravení, neţ do ní Conrad pronikne.
Sebevědomě si lehla arozpřáhla náruč.
Conrad svraštil obočí aopatrně si kní lehl. „Kristepane, jen
doufám, ţe je to doopravdy.“
 29

„To si piš, ţe je to doopravdy,“ ujistila ho mezi polibky. „Jsem

skutečná ajsem tady stebou.“
„Jak je to moţné?“
„Strašně moc jsem to chtěla, tak jsem to prostě zařídila.“ Poloţila
si jeho ruku na ňadro.
Zaúpěl. Poloţil jí na prsa obě ruce. Prohloubil se mu dech.
Néomi byla neskutečně vzrušená, aţ se jí ztoho točila hlava. Silně
ji přitahoval asoučasně měla trochu strach. Jeho erekce ji tlačila do
stehna. Cítila, ţe má horký, zvlhlý penis. Úplně zněj sálalo horko.
„Conrade?“ zavrtěla se. Jeho doteky začínaly být příliš drsné.
„Trochu jemněji, prosím tě.“
Conrad ztuhl. Zjemnil své pohyby aNéomi se znovu uvolnila.
„Neboj, umím být něţný. Stebou určitě.“
Pustil ji apo jedné bradavce jí zlehka přejel nehtem. Vzápětí ho
vystřídal za bříško prstu. Aznovu. Néomi zasténala. „Je to lepší?“
Omámeně přikývla. Zabořila mu hlavu do ramene. Měla pocit,
jako by si vrah… dotykem sjejím tělem vyhlazoval mozoly. Byl to
prudký kontrast kvečernímu boji uohně. Střídáním jemného
ahrubšího doteku ji doháněl kšílenství. Bradavky měla tak ztopořené,
aţ ji bolely.
„Líbí se ti to? Řekni.“
„Mm, líbí, amoc.“
Zastřeným hlasem hlesl: „Úplně cítím, jak tepou, koeri.“
Znovu zasténala aprohnula se vzádech. Naklonil se nad ni avzal jí
bradavku do úst. Začal je sát, nejdřív jednu, pak druhou. Rukou jí
přejel po stehně výš. Pomalinku se začal kolébat proti jejím bokům.
Zvedl hlavu. „Roztáhni nohy, Néomi,“ zasténal. „Chci se tě
dotknout uvnitř… Poznávat tě.“ Sice se nemohla dočkat, aţ ji bude
hladit na nejcitlivějším místečku, přesto zpozorněla. Panna sice
nebyla, ale děsila se toho, ţe by jí přece jen mohl nechtěně ublíţit.
Roztřesenou rukou jí odtáhl koleno.
„Néomi, udělej to pro mě.“ Nějakou dobu váhala, ale nakonec ho
poslechla. „Vidíš. To je nádhera. Prohlédnu si tě.“ Naposledy jí olízl
bradavku apustil ji. Sedl si nad ní azadíval se jí mezi stehna. Uţasle
vydechl. Penis se mu napřímil ještě víc, pokud to vůbec bylo moţné.
Néomi cítila, ţe ji znovu mámí vzrušení. Natáhla paţi, aby ho
pohladila po krásně tvarovaných svalech na zádech. Conrad jí
ukazováčkem zlehka přejel po vulvě.
Chtěla ho líbat, lízat ho na těle, potřebovala ho cítit vsobě…
Vstoupil do ní palcem.
Začala se svíjet asténat. Ten pocit naplnění byl skvostný! Zanořil
ho do ní ještě hlouběji, kousek po kousku. Kdyţ uţ nemohl víc,
zoufale vykřikla.
Conrad se zarazil. „Ublíţil jsem ti?“
„Ne, paneboţe, ne! N’arrête pas!“
Začal prstem vní pohybovat. „Jsi tak úzká, tak… úzká,“ vrněl.
Ještě nikdy vzrušení nevnímala tak intenzivně, ani se ţádným muţem
nikdy nic takového neproţila. Dopřával si čas apoznával její tělo.
Néomi napadlo, jestli ta rostoucí touha avášeň není nakonec lepší neţ
to, co mělo následovat aco podle ostatních mělo být hrubé, násilné.
Nechtěla, aby spěchal. Otázka zněla, kde tohle všechno mělo
skončit.
„Conrade, prosím tě…“
„Můţeš takhle vyvrcholit?“
„To si piš, abrzy.“
Samým úţasem pootevřel rty aupřeně sledoval, jak mu prst
zajíţdí do vlhké Néomi aopět vychází ven.
„Conrade, ano… tak…,“ zasténala. Zcela ji ovládl chtíč.
Nadzdvihla se aolízla mu hruď.
Ţasl nad tím, jak moc ho chce, nakolik je vlhká. To nečekal. „Jsi
dokonalá,“ zasténal. Svůj hlas nepoznával.
Nikdy by nevěřil, ţe se ţena dokáţe vzrušit jako Néomi.
Ane ledajaká ţena. Moje ţena.
 Začínaly ho ovládat dosud neznámé touhy. Nejradši by ji přitiskl
kposteli alehl si na ni, aby mu nemohla uniknout. Potřeboval jí říct,
jak je mu sní krásně. Sklonil se kní, aby jí ta slova zašeptal do ucha,
ale zmrzla mu na rtech, protoţe Néomi začala pohybovat boky.
Naprosto ho vyvedla zmíry. Vzrušením sykl.
„Víc… hlouběji,“ ţadonila.
Nestačil ţasnout, jak jí naběhl poštěváček. Palcem kolem něj
začal krouţit.
Néomi vykřikla. „Ano, ano, Conrade!“
Najednou ucítil, jak se kolem něj sevřela. Poznal podle toho, ţe
Néomi co nevidět vyvrcholí. Chtěl to, moc si to přál. Poprvé
vbezpečí, sama.
Představa, ţe by se vní takhle pohyboval on, ho doháněla
kšílenství. Strašně moc po tom touţil, ale vté chvíli chtěl vidět, jaké
to bude, aţ ji přivede kvyvrcholení.
Celá se chvěla, byla tak blízko… Náhle strnula, pevně zavřela oči
aotevřela ústa. Nevykřikla, to jí úţas nedovolil. Roztáhla kolena ještě
víc. Conrad se musel hodně ovládat, aby uţ jen ztoho pohledu také
nevyvrcholil. Cítil, jak se mu kolem prstu rozlévá její vlhkost. Bylo
to neskutečné, úţasné…
Pak uţ mu nic nebránilo. Chtěl kní. Jakmile ucítil, ţe sevření
kolem prstu povolilo, vytáhl jej aklekl si před ni.
Tvářila se omámeně, ale poznal na ní, ţe není tak nasycená, jak
by si přála. Stále mírně pohybovala boky, jako by ho ksobě vábila.
Kdyţ viděl, jak je pro něj připravená…
Lehl si nad ni achtěl do ní proniknout, jenţe Néomi se vtomtéţ
okamţiku stáhla. Penisem sjel po jejím vlhkém přirození. Nečekal to
avykřikl. Néomi sebou zmítala, přetáčela hlavu sem atam.
Byl celý zpocený, snaţil se ovládnout. Zkusil to znovu, ale opět
ucukla. Popadl ji za boky apřišpendlil ji kmatraci. Prohnula se
vzádech atřela se mu bradavkami ohruď.
„Počkej, koeri, nebo vystříknu na tebe!“
„Mně to nevadí,“ namítla.
„Ty… Ty uţ zase budeš?“
„Ano, joo!“ Znovu jí přejel penisem po poštěváčku. Néomi se
pevně chytila přikrývky, prudce se prohnula vzádech aţádostivě se
oněj třela boky. „Conrade!“ vykřikla acelá se rozechvěla. Kdyţ se jí
ta velká prsa tak třásla…
Neovládl se ake své nelibosti vystříkl. „Paneboţe, já to
nevydrţím. Co to se mnou děláš?“ Hrdelně zařval aprudce jí stříkal
na prsa abřicho. Takovou rozkoš vţivotě nepoznal. Třel se jí
opoštěváček abez ustání ze sebe chrlil sperma.
Pak jí zabořil tvář do vlasů. Byl opojený neuvěřitelnou rozkoší.
Lačně vdechoval její vůni.
Najednou mu došlo, co vlastně provedl. Chtěl si podmanit
nevěstu, amísto toho se ztrapnil tím, ţe vystříkl, aniţ by do ní
pronikl. Zničeně zatnul zuby avztekle praštil pěstí do matrace.
Co to… Néomi ho začala líbat. Byla šťastná. „Kam spěcháš, mon
trésor adoré? Máme celou noc. Popáté nebo pošesté určitě vydrţíš
tak dlouho, jak budeš chtít.“ Kousla ho do ušního lalůčku azašeptala
mu do ucha: „Skoč pro ručník, lásko, ano?“
Neochotně vstal azamířil do koupelny. Stejně tak se mohl vydat
na letitou výpravu za grálem. Nejradši by se od ní nehnul na krok.
Pořád se totiţ bál, ţe by mohla zmizet.
Také mu nešlo do hlavy, jak se mohla zhmotnit. Chtěl to vědět.
To, co se stalo, by zviklalo logiku kaţdého. Zase začínal pochybovat,
jestli je normální.
Ještě před několika dny byla… mrtvá. Zato teď kypěla ţivotem.
Za svůj dlouhý ţivot ale vříši Lorů zaţil prapodivnější věci.
Časem zjistí, co se stalo. Teď mu šlo ojediné – podmanit si ji aznovu
ji přivést kvyvrcholení.
Příběhy, které slyšel, vněm probudily dojem, ţe uspokojit ţenu je
takřka nemoţné. Hrdě se narovnal. Sice si ji nepodmanil vpravém
slova smyslu, ale hned napoprvé ji přivedl kvyvrcholení dvakrát za
sebou. Ato se počítá.
Byla tak nevázaná, nespoutaná… Při vzpomínce na její zmítající
se tělo cítil, jak se mu krev hrne do slabin. Předtím měl dojem, ţe se
celý vyprázdnil, ale neţ se vrátil smokrým ručníkem, znovu se začal
probouzet kţivotu. Víc neţ to.
Pětkrát šestkrát? Přinejmenším, koeri.
 Došel kposteli azjistil, ţe Néomi tvrdě spí. Měla pootevřené rty,
dlouhé černé řasy jí spočívaly na zardělých tvářích. Jednu paţi si
poloţila vedle hlavy, druhou pod ni.
Nejprve byl zklamaný, ţe musí čekat, ale vzápětí si uvědomil, co
všechno za ten večer proţila. Určitě byla vyčerpaná. Znovu získala
tělo, napadli ji Lorové apak ji omámila touha. Stejně by ji nejradši
políbil na rudé rty.
Sklonil se nad ní ajemně ji otřel ručníkem. Ţasl nad tím, jak je
Néomi krásná. Měla vypracované svaly apruţné tělo. Bylo to pravé
tělo tanečnice. Na jeho doteky reagovala, jako by uţ věděla jak.
Jejich milování bylo tak přirozené…
Je moje nevěsta, pomyslel si hrdě. Ţádný upír nemá krásnější,
dodal pro sebe.
Otřel ji apak si ji bez zábran prohlíţel. Klekl si na všechny čtyři
aprostě se kochal. Začínal mít obavy, aby se nenechal omámit jejími
prsy. Byly tak jemné atak svůdně se třásly… Bradavky se jí předtím
napřímily, jako by přímo volaly po jeho dotyku.
Zasténal apřejel si po penisu. Zaskočilo ho, jak je znovu tvrdý.
Přísahal si, ţe aţ příště vyvrcholí, bude hluboko vní aNéomi bude
křičet rozkoší.
Vţdycky mu bylo líto, ţe nikdy neproţil sex. Mučila ho
zvědavost ateď ho přímo trýznila. Tušil, ţe aţ si ji podmaní, bude
ztoho vsedmém nebi.
Přesto nedokázal odhadnout, jak bude reagovat ona. On bude
šílet… No, pro pološíleného upíra to bylo opravdu trefné slovo.
Jak ale zabrání tomu, aby jí svým velkým přirozením neublíţil?
Néomi je tak drobná… Kdyţ do ní zanořil prst, vnímal, ţe je úzká.
Nevejde se do ní. Přinejmenším by jí ublíţil.
Snaţil se na to nemyslet. Ignoroval ibolestné pulzování vpenisu,
lehl si na záda apřitáhl si Néomi ksobě. Přehodila mu nohu přes
kolena apaţi přes hruď. Spokojeně si povzdychl. Přesně tak si to
představoval.
Nepochyboval otom, ţe ho vzrušení neopustí celou noc. Chtěl si
je vychutnat, uţít si její doteky. Nemohl se nabaţit vůně jejích vlasů.
Cítil, jak jí buší srdce. Nechal se tím rytmickým tlukotem konejšit.
 Těsně před rozbřeskem se strhnutím probudil. Pohotově ji objal,
jako by ji měl chránit. Spřimhouřenýma očima se rozhlíţel kolem
sebe.
Nikdo nikde, pouze vítr se proháněl krajinou.
Něco zamumlala francouzsky anatočila se kněmu. Připadal mu
tak zranitelná, tak… smrtelná. Uţ se nemohl spolehnout na to, ţe se
jí nemůţe nic stát. Aon ji ohroţuje uţ jen tím, ţe ji drţí usebe.
Woedeovi navíc konečně odhalili jeho slabou stránku. Určitě
udělají všechno, co bude vjejich silách, aby ji unesli. Podle jejich
uvaţování měla stejnou hodnotu jako Rydstromova koruna. Conrad
by jim milerád poskytl ty zpropadené informace, po nichţ tolik
lačnili, ale neměl knim přístup. Jenţe oni mu nebudou věřit, ţe je
záměrně netají. Určitě proti němu pouţijí Néomi, aby ho dostali na
kolena.
Předtím ho na kaţdém kroku pronásledovala Tarutova kletba.
Teď má spoustu dalších důvodů ktomu, aby po něm šel ještě tvrději.
Conradovi se splnil sen. Bál se, ţe ho nějaká temná síla oněj bude
chtít připravit. Kdyby věřil ve zlou kletbu, nebylo by správné být
sNéomi. Anebo uţ byla škoda napáchána? Kdyby ji teď opustil, byla
by vydaná všem Lorům na milost inemilost.
Kaţdopádně on ani Néomi nebudou vbezpečí, dokud nezaţehná
Tarutovu kletbu.
Neochotně se vyprostil zjejího objetí apřemístil se dolů. Znal
provizorní ochranu, která by měla Néomi zajistit bezpečí alespoň po
dobu jejího pobytu vdomě. Uvchodových dveří zabořil prsty do
drolící se omítky akousek jí odlomil. Pouţil ji jako křídu. Na zeď
napsal starodávný nápis. Tak, teď sem nikdo nezvaný nevejde,
oddychl si. Vrátil se za Néomi do postele.
Zůstane sní pouze do úsvitu, pak musí sehnat věci, bez nichţ se
Néomi bezesporu neobejde: jídlo, oblečení, další dámské potřeby…
Přivinul ji do náručí apřemýšlel nad dramatickou nocí. Néomi
kněmu dřív vzhlíţela jako khrdinovi, povaţovala ho za svého
ochránce, ačkoli znala řadu jeho nechutných tajemství. Opakovala
mu, ţe mu věří.
Dnes vnoci ji nezklamal.
 Vybavil si, sjakým přesvědčením vočích mu řekla: „Teď konečně
vím, co jsi byl.“ Věřila mu, věřila vněj. Byla na něj hrdá.
Jenţe netušila, ţe ve stavech šílenství bez ustání myslel na to,
jaké by to bylo, kdyby se jí zakousl do krku.
Jsem pro ni největší hrozba.
Navzdory nekonečné rozkoši, kterou sní proţil, se oni bál. Děsil
se toho, jaké pocity vněm probouzela.
Jestli ti na ní záleţí, tak ji nech jít. Hned, našeptávalo mu
svědomí. Ani nepamatoval, kdy kněmu promluvilo naposled.
Navzdory tomu hlasu ji ksobě přitiskl ještě pevněji. Je moje.
 30

Po návratu zranních pochůzek zaslechl, ţe teče sprcha.

Zaposlouchal se. Néomi pod proudy vody slastně vzdychala.
Odloţil tašky svěcmi, které pro ni nakoupil, ableskově se svlékl.
Usoudil, ţe na proces přeměny se jí můţe zeptat později, apřemístil
se za ní do sprchového koutu.
Měla zavřené oči aspokojeně prozkoumávala své tělo. Olízla si
kapky vody ze rtů apřejela si dlaněmi přes prsa, jako by je znovu
poznávala.
Neudělal jediný pohyb, choval se jako na lovu. Fascinovaně na ni
zíral. Černočerné vlasy si přehodila přes rameno. Zahalovaly jí plné
ňadro. Pod závojem zvlasů vystupovala tvrdá bradavka.
Sjela rukou po plochém břiše aţ krozkroku. Conrad málem
nedýchal. Netušil, jestli Néomi slyší, jak divoce mu buší srdce.
Začala se hladit na vulvě. Tmavě nalakované nehty se blýskaly ve
světle. Conrad se snaţil ovládnout zasténání apevně se uchopil za
pulzující penis. Jemně se dotýkala poštěváčku, pak na zlomek vteřiny
zajela prstem dovnitř, jako by jen potřebovala víc vlhkosti na další
mazlení.
Ţasl nad tím, jak se jí vrozkoši proměňuje tvář. Moc si přál, aby
se na něj takhle dívala, aţ do ní vstoupí. Nádhera. Za celý svůj ţivot
nikdy neviděl něco tak nádherného. Byla úchvatná.
Napadlo ho, ţe by se od ní mohl hodně naučit. Kdyby ji
pozoroval, viděl by, co ajak má ráda. Současně ho mrzelo, ţe na něj
nepočkala.
Vnoci ji uspokojil, tak oco jí jde? Bude to sní muset probrat.
Néomino občasné zasténání se proměnilo vjednolitý sten. Musel
ji zastavit dřív, neţ vyvrcholí.
 Těsně předtím, neţ vyvrcholila, zaslechla, jak Conrad zaúpěl.
„Ááá.“
Otevřela oči. On je tu sní aneslyšela ho?
Pohledem sjela na jeho ztopořený úd. Vzpomínala na to, jaké to
bylo, kdyţ se naposled společně sprchovali. Nemohla zjeho muţství
spustit oči. Vybavovala se jí uplynulá noc…
Natáhla ruku, aby ho pohladila, ale Conrad ji popadl za zápěstí,
chytil jí ruce za zády apřitiskl se kní.
Ohruď se mu třely její tvrdé bradavky. Oba prudce oddychovali.
Néomi cítila na břiše tlak jeho erekce.
„Proč jsi na mě nepočkala?“ houkl na ni. Zjeho tónu šel skoro
strach.
„Kdyţ jsem se probudila, deka mi přejíţděla po bradavkách…
Vzrušovalo mě to.“
„O takovéhle potřeby se chci starat já.“
„Jak jsem mohla vědět, kdy se vrátíš?“ namítla. „Ale teď uţ jsi
tady.“ Stoupla si na špičky apolíbila ho. Jenţe to, co začalo jako
něţný dotek rtů, se vmţiku proměnilo ve spalující polibek. Jejich
jazyky se proplétaly vnáruţivé, vášnivé hře.
Celí udýchaní se od sebe odtrhli. „Conrade, chci, aby ses se mnou
miloval,“ zašeptala.
Erekce ho znovu začínala bolet.
„Asi umřu, jestli to neuděláš.“
Pustil jí ruce apevně ji uchopil za zadeček. Zvedl ji výš. Neţ se
nadála, natočil se zády kproudům vody aji zdvihl do výšky, jako byla
peříčko. Políbil ji na přirození aještě ji dráţdil prsty. Popošel ke
stěně, aby si Néomi mohla opřít hlavu. Zabořila mu prsty do vlasů
apevně je chytila.
Přejíţděl jí tváří po stehnech, škrábal ji strništěm. Néomi byla
vsedmém nebi. Vnímala tu nádheru všemi zjitřenými smysly. Kapky
dopadající na citlivou pokoţku její rozkoš ještě umocňovaly.
Jen nevěděla, jestli se mu bude líbit to, co právě dělal. Dřív nikdy
nedráţdil ţenu jazykem aústy na přirození.
Olízl ji aokamţitě zasténal. Lačně se kní přisál azanořil do ní
jazyk. Naléhavě ji lízal, nevynechal jediný milimetr.
 „Áá!“ vykřikla aprudce sebou trhla. Conrad ji naštěstí drţel
pevně.
„Tohohle se nikdy nenabaţím,“ zavrněl adál ji naléhavě lízal asál.
Pevně ji drţel za hýţdě ajazykem jí přejíţděl přes pulzující
poštěváček sem atam.
„Jo, Conrade! Přesně tam,“ zasténala. „Nepřestávej!“
Lízal ji… ahladil… Nebyl úplně něţný. Néomi náhle svýkřikem
vyvrcholila. Conrad zní šílel. Ani ji nenechal vydechnout avzrušil ji
kdalšímu vyvrcholení.
To další bylo ještě silnější neţ první. Sama Néomi zněj byla
zaskočená. Uţasle vytřeštila oči aopájela se nečekanou rozkoší.
Conrad nepřestával.
Nakonec ho musela odstrčit, protoţe uţ nemohla dál, zato Conrad
byl vráţi. Tlumeně vrčel anáruţivě si ji uţíval.
Konečně ji spustil na zem. Chytil ji, aby neupadla. Cítila, jak je
vzrušený, přesto nedával najevo, ţe by chtěl kní. Neuměla přečíst
jeho výraz. Nechápala, co se děje.
„Ty se se mnou nechceš milovat?“ Dychtila po kaţdičkém
okamţiku ţivota anemohla se dočkat, aţ si uţije milování se
ţivočišným, atraktivním muţem.
Anejen to.
Chtěla být sním, potřebovala cítit vzájemné propojení, protoţe se
poprvé vţivotě chtěla odevzdat muţi, kterého… milovala.
Miluju Conrada.
Předtím si to odmítala připustit, ale cit ke Conradovi nebyl úplně
nový. Její srdce mu začalo patřit hned tu první noc, kdy ho zaţila ve
vší nevázanosti, zuřivosti.
„Chceš mě, Conrade?“
Zavrtěl hlavou.

Néomi zklamaně svěsila ramena. „Aha, chápu.“ Zamračila se.

„Ne, nechápu to.“
„Bojím se, ţe ti ublíţím,“ přiznal se. Stále prudce oddychoval.
Vybavil si, jak předtím pohybovala boky achtěla víc… Málem
zasténal. „Jsi úzká amám strach. Přemýšlel jsem otom celé ráno.
Bolelo by tě to. To nedopustím.“
 Uklonila hlavu. „Ty se klidně vzdáš moţnosti milování, protoţe
se omě bojíš?“
„Pochopitelně,“ zavrčel.
Pootevřela ústa apoloţila mu dlaň na tvář. „Pořád mě
překvapuješ, upírku. Moc hezky.“ Sjela rukou níţ. „Upřímně řečeno
jsem ještě neměla tak obdařeného muţe.“ Uchopila jeho varlata.
Instinktivně se kní přitiskl. „Ve všech ohledech. Ale kdyţ si mě
hezky připravíš, nemusíš se vůbec ničeho bát.“
Zatnul zuby. Jenţe já nevím jak! Mohl to udělat jako vnoci, ale
netušil, jestli by to stačilo. Zasunul do ní sotva jeden prst, ikdyţ byla
silně vzrušená.
Určitě vycítila jeho pochyby, protoţe mu zhrudi slízla kapku
vody ausmála se: „Kdyţ mě odneseš do postele, ukáţu ti, co se mi
líbí…“
Ani nestačila doříct větu. Conrad ji vzal do náručí avystoupil ze
sprchy. Sutíráním se neobtěţoval arovnou je přemístil do postele.
Poloţil Néomi na matraci alehl si kní. Stékala znich voda.
Spokojeně se usmála. „Koukám, ţe tenhle nápad se ti zamlouvá,
co?“
Přikývl. Kdyţ mu ukáţe, co má dělat… Paneboţe, konečně bude
moci kní.
Klekl si anaklonil se nad ní. Uchopila ho za ukazováček azačala
se jím hladit na přirození od poštěváčku směrem dozadu. Po chvilce
ho zasunula dovnitř. Conrad jím začal pohybovat.
„J’ai besoin de deux,“ zamumlala po chvilce. Chtěla mít vsobě
dva prsty.
Conrad polkl, ale zkusil to. Néomi vzrušeně roztáhla kolena. Byla
čím dál vlhčí. „Nádhera, Conrade.“ Obě ruce mu přiloţila na hřbet
ruky analéhala na něj, aby jí prsty zasunul co nejhlouběji.
Spřivřenýma očima zašeptala: „Roztáhni je.“
Poslechl ji. Néomi se prudce prohnula vzádech. Conrad se tetelil
radostí.
„A teď ven azpátky dovnitř…“
Znovu začal prsty pohybovat. „Takhle?“
„Ano, ano! Víc!“
Rád ji poslechl.
 „Teď, Conrade.“
„Opravdu jsi připravená?“
„Neřeš to. Potřebuju tě…“
Sice by se do ní nejradši okamţitě zanořil, ale chtěl mít jistotu.
Dál ji vzrušoval prsty, aţ ho začala zoufale kousat do ramene. „Pořád
se bojíš?“ zeptala se ho. Prudce oddychovala.
„Není mi jasné, jak by to… mohlo jít.“
„Lásko, teď máš být šílený vzrušením. Uţívej si to. Neboj se,
krásně se ksobě hodíme.“
Vzala ho za zápěstí aodtáhla mu ruku. Zatlačila mu do hrudi, aby
si lehl na záda, arozkročmo se na něj posadila.
Prudce oddychovala aprsa se jí rytmicky pohybovala. Poloţila
mu ruce na prsa aprsty zatnula do jeho pevných svalů, přesně jak
předtím říkala. Jeho tělo ji fascinovalo, láskyplně ho hladila.
Dělalo mu moc dobře, ţe se na něj dívá se zalíbením, ţe se jí líbí.
Moje zjizvené tělo si zaslouţí víc neţ další adalší rány. Vzrušuje ji.
Uchopila ho za penis anasměrovala ho ksobě. Zatajil dech.
Konečně se to stane… Vočekávání začal pohybovat boky. Ztěţka
polkl. Netušil, jestli vydrţí delší dobu neţ předchozí den.
Beztak měl co dělat, aby nevystříkl. Penis mu pulzoval jako
šílený. „Strašně moc tě chci…“ Sedla si na něj. Bez váhání ji popadl
za boky. „Néomi, já –“
Byla horká avlhká. Šílel ztoho.
 31

Jediná bytost, která byla víc sexy neţ muţ oblouzněný

milováním, byl muţ oblouzněný milováním, který ještě se ţádnou
ţenou nespal. Néomi zněj byla na větvi.
Sice ji to bolelo, přesto si vychutnávala Conradovu rozkoš. Sotva
se jí penisem dotkl na krajíčku, vyrazil ze sebe uţaslý sten.
Fascinovaně se díval, jak se propojují.
Byla to nová zkušenost pro oba. Néomi byla zamilovaná aţ po
uši.
Milují se. „Líbí se ti to?“ zeptala se.
„Paneboţe, jak se můţeš…“ Nedokázal ze sebe vypravit
kloudnou větu. Přikývl. „Ani jsem nečekal…,“ zkusil to znovu.
Marně.
Uţaslý pohled vočích, které ji sledovaly, jak se na něm pohybuje,
vní probouzel pocit, ţe je víc sexy neţ kdykoli dřív. Měl neuvěřitelně
silné tělo, ale navíc ho dokázal ovládat, neztrácel nad ním kontrolu.
Dokonce se zněj mohl těšit, uţívat si díky němu rozkoš.
Penis se do ní zanořil ještě hlouběji. Spokojeně zavrněla.
Conrad zvedl bradu khrudi. Citelně se zachvěl. „Jsi tak horká,“
vyrazil ze sebe. „A úzká.“ Néomi na něm viděla, ţe ho začíná
zahlcovat touha arozkoš. Stále ji drţel za boky aion sní pohyboval.
Na celém těle měl napnuté svaly, na krku mu vystupovaly ţíly.
„Ještě hlouběji, Néomi,“ pobízel ji omámeně.
Kousla se do spodního rtu, trochu se nadzdvihla apojala ho do
sebe oněco víc. Iona ho chtěla cítit vsobě celého, jenţe jeho velikost
ji docela děsila.
„Ještě víc,“ zavrčel hrdelním hlasem. Rozevřel kolena. „Víc!“
 Předklonila se apak ho do sebe zanořila větší silou. Conrad
současně pohnul boky směrem kní, takţe se do ní penis zanořil aţ po
kořen.
„Proboha, Néomi!“ vykřikl.
Néomi se neovládla avykřikla bolestí.
„Máš plné oči slz! Slíbilas mi, ţe tě to nebude bolet!“
„Dej mi chviličku,“ zašeptala. Obepínala ho tak těsně, ţe cítila
kaţdičký pulz. „Zvládneš to?“
„Zkusím to,“ vyrazil ze sebe.
Po nekonečně dlouhé době se na něm začala nejistě pohybovat.
Při kaţdém dalším pohybu to pro ni bylo snazší apříjemnější, její tělo
si na jeho mohutnost rychle zvykalo.
Netrvalo dlouho abolest nahradila touha. Conradovy spontánní
reakce ji brzy znovu strhly. Začala se na něm vlnit dlouhými, táhlými
pohyby. Vykřikl její jméno. Vzala mu ruce apoloţila si je na prsa,
aby se mohla hýbat ještě volněji. Conrad zasténal apevně ji stiskl.
Nehty mu přejela po vnitřní straně stehen. Zachvěl se aroztáhl kolena
ještě víc.
Conrad byl na pokraji vyvrcholení. Néomi na tom nebyla jinak.
Přestala cokoli řešit anechala se strhnout vášní…

Tak otohle se celý ţivot připravoval. Po tomhle tolik touţil.

Nikdy nepoznal větší rozkoš. Na ten neuvěřitelný proţitek
sNéomi čekal celičký ţivot.
Prohnula se vzádech azaklonila hlavu. Její dlouhé vlasy se mu
rozprostřely po nohou. Zapřela se mu ostehna azačala přiráţet ještě
prudčeji. Prsa jí nadskakovala. Penis zní vyjíţděl ven azase se do ní
celý zanořoval.
Naplno se oddala chtíči. Vrtěla se, sténala, tančila rukama nad
hlavou, proplétala si prsty. Kdykoli ho pustila, chytil ji za lokty, aby
byla jistější.
Nemohl se na ni vynadívat. „Paneboţe, kdyby ses viděla. Jsi
překrásná…,“ zašeptal.
Měl co dělat, aby se ovládl. Cítil, ţe potřebuje vystříknout, ale
slíbil si, ţe první vyvrcholí Néomi. „Chci, abys –“ Nedopověděl.
Napřímila se, sjela si dlaněmi po prsou aţ dolů kpřirození. Začala se
vzrušovat adráţdit na poštěváčku. Conrad zní byl paf.
„Néomi!“ vykřikl. Uţ nemohl. Několikrát sám prudce přirazil.
Néomi poblouzněně zasténala. „Ještě, Conrade, víc!“
Chytil ji za hýţdě apohyboval jí na sobě. Současně prudce
přiráţel. „Líbí se ti to? Ano?“
„Ano!“ vykřikla táhle azrychlila tempo, kterým se dráţdila.
„Pojď, pojď, nevěsto moje!“ pobízel ji.
„Uţ, uţ!“ vykřikla ahlasitě zasténala.
Oddala se mu se vším všudy amocně vyvrcholila.
Cítila, jak se kolem něj stahuje. Také uţ nemohl vydrţet. Cítil, ţe
ho chce apotřebuje, aby do ní stříkal.
Ion se nechal zahltit instinktem. Ani sním nehodlal bojovat.
Udělej jí na krku značku. Podmaň si ji, kousni ji. Je tvoje! Chtěl na ní
zanechat své stopy, na celém těle, všude… Potřeboval cítit její krev
na jazyku.
Neţ se stačil rozmyslet, přidrţel ji usebe apřetočil ji na záda.
Ocitl se nad ní. Doširoka jí roztáhl kolena.
Chytil jí ruce nad hlavou azačal se vní dravě pohybovat. „Uţ…
uţ nemůţu. Néomi!“

Vočích mu ţhnulo. Jeho tělo se nad ní tyčilo jako hora, svaly měl
napnuté kprasknutí. Mohl si sní dělat, co chtěl.
Néomi se předtím bála, ţe ho takhle nikdy nepozná – mocného
bojovníka pohlceného svými tuţbami. Teď si to mohla dopřát, ale
musela mu věřit. Musela mu důvěřovat, ţe jí neublíţí.
Rozhodla se. Oddá se mu se vším všudy…
Conrad jako by to vycítil. Nadzdvihl se na kolenou, aby do ní
mohl proniknout sještě větší silou. Chytil ji za ramena, aby kněmu
byla blíţ, apřiráţel znovu aznovu. Nic takového vţivotě nepoznala.
Nemilosrdně si ji podmaňoval. Nemohla dělat nic jiného, neţ tu
hlubokou rozkoš přijímat.
Při kaţdém přírazu ze sebe vyrazil sten. Sténal stále hlasitěji
atěsně před vyvrcholením uţ křičel, řval.
Vpřívalu vášně přetáčela hlavu ze strany na stranu. „Conrade…,“
sténala vdalším pohlcujícím orgasmu.
 „Cítím tě, cítím tě,“ mumlal spokojeně. Chytil ji vtýlu ahrdelním
hlasem pronesl: „Jsi moje, Néomi, jenom moje!“ celý se napjal.
Pohlédli si do očí aConrad vystříkl. Nejdřív se zatvářil šokovaně, pak
uţasle. Néomi vnímala, jak do ní proudí jeho semeno. Néomi byla
bez sebe blahem.
Ani jeden neuhnul pohledem… do té doby, neţ Conrad zaklonil
hlavu asténal. Stále ji plnil semenem. Jakoby zdálky slyšela, jak si
opakuje: „Něco tak fascinujícího…“
Naposled přirazil azhroutil se na ni. Cítila na krku jeho horký
dech ana prsou prudký tlukot srdce. Pomalu se na ní začal
pohybovat, snad aby si dál vychutnával ten nový velkolepý objev
aproţitek.
„Paneboţe, Néomi…,“ zašeptal dojatě.
Zlehka mu přejíţděla po zpocených zádech. Spokojeně si
povzdychla. „Teď bych samým štěstím klidně mohla umřít.“ Náhle
se zarazila. Umřu šťastná. Ne, teď na to nebudu myslet. Jenom se
přesune zjednoho světa do druhého. Po hluboké rozkoši, kterou
proţila sConradem, si byla svým předchozím rozhodnutím víc neţ
jista.
Kdyby se nenechala zhmotnit, nic podobného by nepoznala.
„Jak jsem mohl ţít bez tebe?“ zeptal se uţasle. „Nerozumím
tomu.“ Vzal si od ní všechno, co mu nabízela. Zjeho pohledu vyčetla,
jak moc si přeje, aby ho přijala, milovala, touţila po něm.
Ato netušil, ţe uţ ho miluje, celým svým srdcem.
Nadzdvihl se na předloktí arozpustile se na ni usmál. „Šlo mi to
dobře, co říkáš?“
Pohladila ho po tváři. „Dokonale, jsi jednička.“ Zaraţeně se na ni
podíval. „Opravdu,“ ujistila ho. „Někteří muţi jsou od přírody skvělí
milenci.“
Znovu se usmál. „Tak to jsem zvědavý, jaké to bude, aţ budeme
trénovat pětkrát za noc.“
„Uţ se těším,“ zavrněla. Znovu se vní začal pohybovat. Néomi
cítila, ţe se mu vrací erekce. Ţasla, jak rychle se vzpamatoval.
„Takţe jdeme na to, koeri.“
 32

„Kde jsi vlastně dneska ráno byl?“ zeptala se Néomi, kdyţ si

vychutnala ten nejlepší croissant, který kdy spatřil světlo světa.
Po druhém milování se hned doţadoval dalšího, ale Néomi
zaúpěla: „Jídlo! Tvoje smrtelnice potřebuje nakrmit.“
Zeptal se jí, co by si dala, kdyby si mohla vybrat cokoli. „Horký
croissant smáslem, kávu smlékem ačerstvý pomerančový dţus.“
Conrad neváhal, přemístil se do Francie apřinesl jí přesně to, na co
měla chuť.
„Měl jsem nějaké vyřizování,“ odpověděl vyhýbavě. Teprve
vtom okamţiku jí došlo, ţe má ostříhané vlasy. Sice by se jí líbilo,
kdyby je měl ještě otrochu kratší, ale budiţ. Konečky měl ještě
mokré ze sprchy. Také měl nové oblečení – decentní, ale nepochybně
luxusní.
Byl svůdný jako ďábel. Jeho pronikavé oči mu na neodolatelném
vzhledu ještě dodávaly.
Plamínky vjeho očích jí budou navţdy připomínat oheň.
„Vyřizování? Jaké?“ vyzvídala.
„Chtěl jsem ti něco koupit.“ Došel pro nákupní tašky snápisem
Harrods. Přinesl jich několik. Došlo jí, ţe si odskočil do Londýna.
„Potřebuješ nové oblečení, ne? Takţe mám pro tebe nějaké dárky.“
Nejistě si odkašlal. Néomi došlo, ţe je to jeho první pokus udělat
ţeně radost.
Nakoupil všechno – boty, šaty, svetry, kalhoty. Nezapomněl na
šampony, parfémy, tělová mléka.
„Prodavačka tvrdila, ţe je to všechno, co budeš potřebovat.“
Néomi nakukovala do jedné tašky za druhou. Ţasla nad
vybranými látkami aluxusními značkami. Páni, dokonce černé
saténové večerní šaty! „Upírku, ty máš ale vytříbený vkus,“ pronesla
spokojeně.
Sice jen pokrčil rameny, ale poznala na něm, ţe má zjejí pochvaly
radost.
Objevila iplstěnou krabičku shřebenem vykládaným drahokamy.
„Conrade, ten je úţasný!“ Náhle se zarazila azadívala se na kameny.
„Nejsou pravé, ţe ne?“
„Jistěţe jsou.“
„Takţe jsi bohatý upír?“
„To si piš.“ Hrdě se narovnal. „Copak na to nevypadám?“
„Ne, oto nejde. Jen mě zaskočilo, ţes do mě tolik investoval.
Tyhle hřebeny zboţňuju.“
„Já vím, kradla jsi je Murdochovi.“
Néomi se stydlivě usmála apátrala dál. Ze záplavy nejrůznějších
kalhotek vylovila miniaturní černá tanga. Tázavě zdvihla obočí.
„Budu hádat. Tohle se nosí vLondýně?“
„Víš, co mě stály?“
„Co?“
Zarděl se. „Stály mě plno sil, protoţe jsem si tě vnich bez ustání
představoval. Kdyţ uţ vím, jaké krásné tělo se vprádle můţe skrývat,
nabývá pro mě úplně nových rozměrů.“
Kousla se do spodního rtu. „Dokázala jsem tě vzrušit ina dálku?“
usmála se. Conrad odvrátil pohled apřikývl. Mrzelo ji, ţe nemohla
vidět, jak se vobchodě červenal. „Dobře, příště půjdu stebou arovnou
ti je předvedu, ano?“
Znovu se na ni podíval. „Néomi, řekni mi, jak ses proměnila.“
Přesně té otázky se bála. Auţ byla tady. „Podrobnosti si nechám
jako své tajemství, nezlob se. Slíbila jsem, ţe je neprozradím. Mrzí
mě to, ale tak to prostě je.“
„Coţe, ty to neřekneš ani mně?“ zeptal se nevěřícně.
„Non,“ odpověděla rozhodně. „Nech to být, Conrade, jinak se
kvůli tomu pohádáme.“
„Takţe já jako tvůj muţ nemám vědět, jak ses proměnila zducha
ve smrtelnou bytost?“
„Promiň, ale musí to tak být. Doufám, ţe to pochopíš abudeš to
respektovat. Nezapomeň, ţe má proměna nám dala velký dar.“
 „Já se ale nemůţu tvářit, jako by se nic nestalo!“ zlobil se.
„Dobře, takţe to ber tak, ţe mám podmínku. Buď přijmeš mé
rozhodnutí, nebo spolu nemůţeme zůstat,“ oznámila mu věcně.
„Dáváš si podmínky? Máš snad ještě nějaké další?“
„Vlastně ano. Musíš mi slíbit, ţe dokud budeme spolu, nebudeš
zabíjet. Nanejvýš vsebeobraně.“
Přimhouřil oči. „Dobře, to ti můţu slíbit.“
„Děkuju. Ještě mám poslední.“ Kdyţ se ráno probudila,
uvědomila si, ţe vnoci chybělo velmi málo, aby se jí zanořil tesáky
do krku asál od ní. Uţ věděla, jak to chodí se vzpomínkami, takţe jí
bylo jasné, ţe by se prostřednictvím její krve mohl dovědět, jak se
zhmotnila. Odhalením jejího největšího tajemství by ji však zničil.
Doufala, ţe její nový ţivot potrvá co nejdéle, ale nepřála si, aby
se Conrad dozvěděl, ţe můţe kaţdým okamţikem skončit.
„Vím, ţe jsem ti předtím říkala, ţe by mi nevadilo, kdybys ode
mě pil, ale rozmyslela jsem si to.“
„Souhlasím,“ odpověděl bez váhání. „Nestane se to.“
Zamračila se. Doufala, ţe bude souhlasit, ale zaskočilo ji, ţe
přikývl tak ochotně, ani se sní nedohadoval. „Myslela jsem si, ţe na
tom budeš trvat,“ odpověděla zaskočeně. „Nebo se bojíš mých
vzpomínek? Třeba na předchozí milence?“
„Upíři nikdy nevidí vzpomínky své nevěsty na bývalé partnery.
Na své nevěsty se totiţ hodně upínají apřes takovéhle vzpomínky by
se nepřenesli. Nebudu od tebe pít, protoţe bych tě mohl zabít.“
„Myslela jsem, ţe tvoji bratři pijí od svých ţen.“
„Ano, ale jsou nesmrtelné. Já bych tě mohl vysát během několika
vteřin, víš?“
„Jsi si jistý, ţe ti to nikdy neujede?“
„Nesmí.“
Pátravě se na něj zadívala. „Znamená to, ţe smými podmínkami
souhlasíš? Máme dohodu?“
„Vţdycky máš ke svému tělu několik podmínek?“
Sevřela rty. „Ano, jistě. Abudu ráda, kdyţ ity připojíš svoje.“
Vstal azačal chodit sem atam.
„Občas budu muset odejít, ale potřebné záleţitosti si budu
vyřizovat vnoci, aţ budeš spát. Zajistil jsem Elancourt před
neţádoucími návštěvami, takţe bych byl rád, kdybys mi slíbila, ţe
dům nebudeš opouštět, kdyţ tu nebudu.“
„Dobře, ale počítej stím, ţe toho moc nenaspím.“Vyspím se dost,
aţ budu mrtvá.„Proč vlastně musíš odcházet, kdyţ se nebudeš vracet
ke své práci?“ vyzvídala. Bylo zjevné, ţe se mu moc nechce
odpovídat. „Viděla jsem, co se stebou dělo, kdyţ ses dostával
znejhoršího, Conrade. Nesnesla bych to znovu.“
„Potřebuju najít démona, který mě zranil na paţi, azabít ho dřív,
neţ on zabije mě.“
„Aha, takţe ho musíš zabít vsebeobraně?“ zeptala se. Úsečně
přikývl. „Vysaješ ho?“
„Udělám všechno, co bude vmých silách, aby se to nestalo.“
„Co Cade aRydstrom? Taky tě hledají.“
„Rydstrom chce zpátky trůn, okterý přišel, apotřebuje ktomu
informace, které mám pro změnu já. Udělá cokoli, aby je získal.“
„Ty máš nějaké informace? Od válečníka, kterého jsi vysál?“
Pokrčil rameny. „Proč mu je nedáš?“
„Rád bych, ale nedokáţu si vybavovat vzpomínky, jak se mi to
hodí. Zrovna ktěmhle nemám přístup.“ Posadil se na okraj postele.
„Jak jsi včera večer věděla, ţe se ovládnu atoho démona nevysaju?“
„Protoţe nejsi tak zlý, jak si všichni myslí,“ odpověděla bez
váhání. „Kromě toho se začínáš dívat dopředu, uţ se tolik neohlíţíš
zpátky.“
Povzdychl si. „Néomi, nečekej, ţe mi nebude vrtat hlavou, jak ses
zhmotnila.“
Teď pokrčila rameny ona. Conrad sjel pohledem na její nahá
ňadra. „Rozmysli si, jak moc se mnou chceš být,“ doporučila mu.
„To přece víš,“ vyštěkl.
„Takţe se ti naše společné ráno líbilo?“ Zaklel, jako by nemělo
smysl na takovou otázku odpovídat. „Zvaţ to sám. Kdyţ budeš chtít,
je ti trvale kdispozici krásná sexy ţena,“ předla jako kočka. „Můţeš
si se mnou dělat, co chceš akdy chceš. Dřív jsi neměl ţádný sex, teď
ho můţeš mít kdykoli, doslova. Prostě nech plavat moje tajemství
abude to.“ Doufala, ţe vnadná nabídka pohltí jeho zájem. Akdyby
ne, měla vrukávu ještě několik es. Byla odhodlaná, ţe ho získá na
svou stranu.
 Zasmála se. Bude to hračka.

„Tak mi aspoň řekni, ským jsi byla na setkání.“

„Conrade, neřeknu auţ otom nemluv.“ Klekla si. „Nech to být,
mon grand, ano?“
Začaly ho zajímat její tvrdnoucí bradavky. „To nejde,“ odpověděl
duchem nepřítomně. Promnul si bradu. Líbilo se mu, ţe ona je nahá
aon celý oblečený. Vzrušovalo ho to. Povzdychl si. „Nemůţu to
nechat plavat.“
Přelezla kněmu avrhla na něj vilný pohled. Conrad moc nevěděl,
co si otom má myslet, kaţdopádně sním pořádně zamával. Znovu
cítil, jak mu poklopec nadouvá erekce. Rozbušilo se mu srdce. Chtěl
ji.
Natáhla se adráţdivě ho kousla do ucha. Ucítil její horký dech.
„Můţeme si povídat ospoustě jiných věcí,“ zavrněla. Začala mu
rozepínat košili. „Třeba otvých fantaziích, které bys chtěl proţít,“
zašeptala svůdně. Odhrnula mu košili. „Anebo to povídání můţeme
přeskočit arovnou se do těch fantazií pustíme. Co ty na to?“
Pochopil, ţe na něj zkouší ţenské zbraně. Zařekl se, ţe bude
odolávat co nejdelší dobu. Líbilo se mu to…
Néomi přitvrdila azačala mu hladit přirození.
„Koukej si je sundat,“ ukázala na kalhoty. Bez váhání skopl boty
astáhl si kalhoty. Néomi ho se zalíbením pozorovala. Pořád nemohl
uvěřit, ţe se jí tolik líbí.
„Snad si nemyslíš, ţe nevím, oco ti jde,“ prohodil. Celý se svlékl
asedl si vedle ní na postel. „Chceš mi poplést hlavu sexem. Snaţíš se
mě zmanipulovat.“
Néomi vstala zpostele, roztáhla mu kolena aklekla si před něj.
Málem zapomněl dýchat. „Néomi?“ vyjekl.
Poloţila mu ruce na kolena, roztáhla je ještě víc asklonila se
kněmu. „Je manipulování opravdu tak strašné,“ spustila aolízla ho na
hrudi, pak níţ… Bylo mu naprosto jasné, kam směřuje. „Kdyţ
přináší rozkoš?“
Strnul. Ne, nemýlí se, Néomi chce… Opravdu?
Néomi doputovala rty kpupíku. Zabořil jí prsty do vlasů. Apak
ucítil její vlhký jazyk…
 „Ty jsi ale – ááá!“ vyjekl nekontrolovaně. Nechápal, co se sním
děje. Bylo to šílené. Olízla mu hlavičku penisu, pak ji obkrouţila
jazykem.
Zasténal apevně, ale jemně ji chytil za vlasy. Vzala ho hlouběji
do horkých úst. Penis mu pulzoval atouha ho pohlcovala natolik, ţe
se neovládl azačal pohybovat boky.
Přejela mu po paţích, chytila ho za ruce apoloţila si je na prsa.
Něţně je hnětl, palci jí přejíţděl po bradavkách. Néomi ho začala sát.
Přál si, aby to nikdy neskončilo, ale Néomi ho uchopila ukořene
penisu azačala ho vzrušovat víc avíc. Drţela ho pevně, jeho erekce
sílila, aţ bolela. Akdyţ pak slastně zasténala, usoudil, ţe je nejvyšší
čas, aby se vzdal.
Musím ji varovat. Byl na pokraji vyvrcholení. Stačil jen
vykřiknout: „Uţ budu!“
Néomi se neodtáhla, zato Conrad strnul. Naopak ho sála ještě
lačněji. „Néomi!“ vykřikl amohutně hýbal boky. Vystříkl jí do pusy.
„Ty jsi ale ďáblice,“ zašeptal. Sperma zněj stříkalo mocným
proudem.
Pak vstal apřivinul ji do náručí. Byl ovíněný rozkoší. Vtak
hluboký proţitek ani nedoufal. Byl zní vedle.
Opravdu potřeboval vědět, jak se proměnila? Samozřejmě. Zajel
jí rukou mezi stehna. Byla krásně vlhká. No, moţná tolik ne. Byli
spolu ana tom záleţelo ze všeho nejvíc.
To ostatní byly jen detaily.
 33

Néomi nejistě zaťukala na zrcadlo ve studiu. Za pár vteřin se

vzrcadle objevila Mari. Opět si dávala pozor, aby se nepodívala na
svůj odraz vzrcadle na protější stěně. „Počkej, musím si tě zobrazit
na obrazovce. Bezva, uţ to mám!“
Néomi věděla, ţe zrcadlovým portálem bez Marikety neprojde.
„Uţ jsem si říkala, co je stebou,“ prohodila Mariketa. Prstem
zaškrábala na zrcadlo. „Chceš jít knám?“
„Ne, Conrad se za chvíli vrátí aneslyšela bych ho. Nemohla bys
ty přijít sem?“
„Teď ne.“ Mari luskla prsty na někoho, koho Néomi neviděla.
Vzápětí se objevila dospívající dívka apřinesla Mariketě obrovský
polystyrenový kelímek sledovou tříští. „Dneska vDomě čarodějnic
drtíme nově přijaté čarodějky. Chtějí ukořistit můj starý pokoj.“
Plácla sebou do měkkého křesílka. „Za chvíli máme telekonferenci
přes zrcadlo, víš?“
Néomi přitáhla postýlku aţ kzrcadlu avlezla si do ní. Byla moc
ráda, ţe si můţe sMari chvíli popovídat. Jednak potřebovala
společnost ajednak se chtěla zabavit, aby si nedělala starosti
sConradem. Kdykoli totiţ zmizel na lov, měla oněj hrozný strach.
„Uţ jsem pochopila, jak to stebou bude, hodláš mě vyuţívat jen
na kouzla apak nazdar, pět dní se neozveš!“
„Měla jsem hrozný fofr!“ bránila se. Conrad sní navíc nebyl jen
tehdy, kdyţ spala. Naštěstí se odpoledne vzbudila dřív neţ jindy.
„Jak jsi zvládla to setkání? Viděla jsem, ţe tě někdo praštil.“
„Jo, bylo to vpohodě. Mělas vidět toho druhého. Uţ nikdy do
ţádné čarodějnice loktem nestrčí. Ani aţ mu doroste.“
„Fajn vědět. Mrzelo Nïx hodně, ţe se to zvrtlo vtakový chaos?“
 „Taky jsem se jí na to ptala, ale jen se smála. Nakonec sama
přiznala, ţe tu vřavu rozpoutala sama. Podle všeho jsi ty aten upír
nebyli jediní, kteří do toho spadli rovnýma nohama.“ Zasunula si
špičky nohou pod sebe. „Tipuju správně, ţes tomu upírovi
rozproudila krev vţilách?“ Néomi nadšeně přikývla. Mariketa se
zamyslela. „Hm, paráda! Vypadáš nadmíru spokojeně. Nemáš inový
účes? Anový hadry, co?“
Néomi se pod náporem chvály zarděla. „Conrad mě vzal na
nákupy. Vlastně mě na ně bere pořád.“ Několik prvních nocí strávili
vPaříţi. Byla bez sebe nadšením anemohla se vynadívat na novou
módu. Chtěla všechno vyzkoušet. Skočila do kadeřnictví anechala se
ostříhat, ale jen trochu. Kaţdý centimetr odstřiţených vlasů totiţ
Conrada viditelně deptal. „Chtěla jsem to všechno platit ze svého, ale
Conrad trval na svém. Namítala jsem, ţe mám plno peněz, ale nedal
si říct.“
„Ty máš… plno peněz?“ opakovala po ní Mari naoko snezájmem.
Néomi se málem rozesmála. Na poslední chvíli zachovala váţnou
tvář. „Jasně, nechala jsem si proplatit akcie. Měla jsem akcie IBM
aGE. Ve dvacátých letech měly hodnotu třiceti tisíc dolarů ata se
mezitím vyšplhala na sto padesát milionů! Jenţe jedna čarodějka si
znich vzala pětadvacet.“
Mariketa vytřeštila oči. „Coţe? Kdo? Zatracené čarodějnice!“
Néomi se rozesmála. Klidně by Mariketě dala všechny peníze.
„Jo, kdyţ mluvíme očarodějnicích, tak jsi prošvihla dámskou
jízdu.“ Odloţila pohárek azaloţila si paţe na prsou. „Nevím, jestli ti
otom uţ neříkala Nïx, ale tyhle akce jsou povinné. Za absenci
vţdycky dostaneš napomenutí. To znamená, ţe musíš koupit pití
vyprahlým wiccanům.“
„Neblázni, pořád máme líbánky. Ani mě nikdo nepozval. Kromě
toho nesmím sama do města, dokud je Cade sRydstromem vNew
Orleansu.“
Mari zváţněla. „Neboj, oni by ti nikdy neublíţili. Mně vlastně
zachránili ţivot, neţ jsem se stala nesmrtelnou.“
„Ublíţili by Conradovi?“
„Bez váhání,“ přiznala. „Většina Lorů totiţ rudooké upíry ksmrti
nesnáší.“
 Néomi si povzdychla. „Co ty?“
„A jéje, ocitla jsem se vhorkém křesle. No, dřív jsem je taky
nesnášela, ale na setkání se všichni bavili otom, ţe Conrad Wroth
mohl vysát Cada aovládl se. Dokonce iBowen je nalomený ačeká, co
se ztoho vyvine.“
„Díky bohu!“
„Stejně jsem se za tebou chtěla vydat, měla jsem starost. Chtěla
jsem ti přinést něco na zub.“
„Ještěţe jsi to neudělala. Nechci, aby se Conrad dozvěděl, ţe se
známe. Stejně mu to moje tajemství vrtá hlavou anejradši by ho ze
mě vytáhl.“ Ivtu chvíli měla jedno ucho nastraţené, kdyby se
náhodou vrátil.
Vţdycky zamířil rovnou do kuchyně analil si hrnek krve. Otevřel
lednici ahranou boty ji zavřel. Hrnek odnesl ven, sedl si na schody
uverandy, pil krev apodle všeho přemýšlel nad nočním lovem. Nikdy
nejdřív nepřišel za ní, ţádné „ahoj lásko, jsem doma“. „Jo, tak mě
napadá – uţ se někdy Nïx zmýlila?“
„Nikdy, ani stím nepočítej.“
„Bien. Takţe naše tajemství zůstane navţdycky tajemstvím ajá
budu za vodou.“
„Hele, Néomi…,“ oslovila ji Mari zaskočeně. Néomina proměna
jí začínala dělat starosti.
„Ne, vpohodě, vţdyť já vím.“ Nechtěla Mariketu znepokojovat.
Byla jí moc vděčná. „Děkuju za kaţdý den. Narodila jsem se jako
smrtelnice, takţe můj pobyt na zemi vpodstatě nikdy nebyla ţádná
velká jistota.“
Nezdálo se, ţe by Mari přesvědčila otom, ţe je saktuálním stavem
spokojená.
„Udělaly jsme, co bylo vnašich silách. Jsem za to ráda, opravdu.“
„Cos mu řekla, kdyţ vyzvídal, jak ses dostala zpátky?“ zeptala se
Mariketa.
„Coby, oznámila jsem mu, ţe je to moje tajemství aţe se otom
nebudeme bavit, jinak se zhádáme.“
„A on to jen tak nechal plavat? To je zvláštní. Oupírech je známo,
ţe jsou pěkně tvrdohlaví.“
 Néomi se kousla do spodního rtu. „No, zařídila jsem se tak, aby
na to uţ nemyslel…“
„Zařídila ses…? Aha, chápu.“ Znovu luskla prsty apřišla jiná
dívka skrabičkou sladkého pečiva. „Beignet?“ Mari ji otevřela
anabídla Néomi skrz zrcadlo.
Néomi měla hlad jako vlk. Měla by bezvadnou snídani. Conrad ji
většinou bral do restaurací, kde přesunoval jídlo na talíři sem atam
aspokojil se s„podřadnou“ whisky, ale stejně občas podnikala
nájezdy na lednici. Poličky měli rozdělené na polovinu. Na jedné
straně byla jeho krev ana druhé její dţusy, zbytky zrestaurací aovoce.
„Café du Monde?“
„Jasně!“
Néomi se nadšeně natáhla pro koblihu. Byla ještě horká! Slastně
se do ní zakousla auţívala si, jak se jí rozplývá na jazyce.
„Tak povídej, jaký je ţivot supírem? Nejsi zklamaná?“
„Ani náhodou, naopak. Kromě toho, ţe ustavičně něco
nakupujeme, mě bere na nejrůznější místa na světě.“
Kdyţ bylo času málo ačlověk neměl pas, bylo přemisťování víc
neţ ţádoucím dopravním prostředkem. Upíři se sice mohli
přemisťovat pouze na místa, kde jiţ byli, ale Conrad za poslední tři
staletí stihl procestovat velkou část světa. „Poprvé mi nařídil, abych
zavřela oči. Kdyţ jsem je otevřela, stáli jsme na pláţi uIndického
oceánu akrásně svítil měsíc.“ Čepičky vlnek se ve světle měsíce
překrásně blýskaly. Ovíval je příjemný vánek.
Néomi tehdy napadlo, ţe kdyby její druhý ţivot trval rok,
nasbírala by nepřeberné mnoţství záţitků.
„Hm, tam jsem ještě nebyla. Budeme muset sBowenem víc
cestovat,“ prohodila. „Jak upír zvládá ty výbuchy vzteku, okterých
jsi nám vyprávěla?“
„Kdykoli se za mnou otočí nějaký chlap, mám docela strach, ţe
po něm Conrad vystartuje,“ připustila Néomi. Se zvládáním vzteku
měl pořád problémy, ale dobře fungovala cestička kletohrádku.
Muţi, kteří si ji obdivně prohlíţeli, samozřejmě nemohli tušit, ţe
mají co do činění sválečníkem ze sedmnáctého století, který je
schopný vystartovat kvůli jedinému pohledu.
 „Neboj, na to si zvykneš,“ uklidňovala ji Mari. „Lorové se ke
svým partnerkám skoro vţdycky chovají majetnicky. Ale my ţeny
jim to bohatě vracíme,“ dodala.
Néomi sice nepatřila do říše Lorů, ale iona si na svého upíra
činila velké nároky. Fascinovala ji jeho vysoká, statná postava, tělo
samý sval avlasy černé jako uhel. Stakovou vizáţí také nebyl
kpřehlédnutí. Kdyţ si navíc nasadil brýle proti slunci, řada lidí ho
povaţovala za maskovanou celebritu. Zíraly na něj mladé istarší
ţeny, mnohdy spusou dokořán. „Hm, máš pravdu. Kdyţ mu jedna
ţenská civěla na zadek, nejradši bych jí vyrvala vlasy, ikdyţ jí bylo
bezmála sto.“
Mariketa si odfrkla.
„Ostatní Lorové jsou taky tak přehnaně ochranitelští, někdy aţ
srandovně?“ vyptávala se Néomi dál.
„O tom nepochybuj, mohla bych ti vyprávět…“
Conrad se ke druhým mnohdy choval hodně drsně, ale kní byl
bez výjimky něţný. „Nejdřív jsem měla docela problém stím, abych
nezapomínala, ţe uţ nemůţu jen tak proplouvat dveřmi, takţe jsem
se ustavičně tloukla čelem odveře –“
Mariketa se napila ledové tříště arozesmála se tak bujaře, aţ se
zakuckala.
Néomi zachmuřila obočí. „Conrad dělal haló zkaţdé miniboule.
Ztřísky ho málem kleplo.“
Mari jí nabídla další koblihu.
„Merci,“ poděkovala Néomi anatáhla se pro ni. „Poslední dny mi
ale dělá starosti, ţe začíná být dost podezřívavý, kdyţ řeknu nebo
udělám něco bez ohledu na budoucnost.“
„Co třeba?“ zeptala se Mariketa aoprášila si zrukou cukr.
„Chtěl opravit pár věcí vdomě, třeba tohle studio, abych zase
mohla začít trénovat. Namítla jsem, ţe chci proţít avyzkoušet plno
jiných věcí jinde, ţe opravovat studio nepovaţuju za důleţité.“ Sice
chtěla tancovat, ale věděla, ţe má omezený čas, takţe ho chtěla
vyuţít co nejlépe. „Nebo včera. Zeptal se, jestli nechci řešit
antikoncepci. Zaskočilo mě to ateprve pak jsem zvaţovala, jestli to
řešit mám, nebo nemám.“
 Mariketa se zamyslela. „Hm, sama nevím. Poptám se aprobereme
to sostatními, jo?“
Co kdyby otěhotněla? Co kdyby porodila dítě, neţ by zemřela?
Mohla by tomu šílenému upírovi věřit, ţe se ojejich dítě dobře
postará? Při té otázce se jí vybavil Conradův starostlivý, láskyplný
pohled, kterým ji vţdy sledoval.
Ano, můţe mu věřit, beze všech pochyb.
Mari hlučně usrkla tříšť apobídla Néomi: „Vyprávěj ještě něco.
Moji sluţební se určitě modlí kHekatě, abys mě zaměstnala na celé
odpoledne.“
„Věci, které se mě týkají, hodně řeší. Před několika dny mi
nabídl, ţe znesvětí hrob muţe, který mě zavraţdil.“ Pohlédl jí do očí
adodal: „Stačí jedno slovo, koeri, apovaţuj to za vyřízené.“
„Páni, to je zlatíčko,“ usmála se Mariketa.
„Taky jsem si říkala,“ přikývla Néomi. Tehdy sConradem se
zarazila azamumlala: „To je… to je od tebe moc… pozorné,
Conrade.“ Upír to gesto povaţoval za projev oddanosti. „Ale byla
bych radši, kdybys ten hrob… ehm… nechal být, jak je. Chci být
stebou.“
Mariketa vytáhla obočí. „Je upír dobrý vposteli?“
Néomi si zasněně povzdychla. „A jak!“ Jednak byl nenasytný,
jednak měl pekelnou výdrţ. Objevoval taje akouzla milování aona
vlastně také, protoţe sním bylo milování úplně jiné. „Předtím jsem se
ţádným nesmrtelníkem nespala amusím říct, ţe to je velký rozdíl.“
Vposteli dokázal být drsný iněţný. Nikdy jí však neublíţil.
Néomi se líbilo, ţe nevěděla, která stránka Conrada se zrovna vynoří.
Čím si byl při milování jistější, tím se projevoval dominantněji.
Líbilo se jí to avţdycky se těšila na to, co bude dál. Předpokládala, ţe
jejich milování bude lepší alepší.
Jenţe vzápětí si uvědomila, ţe ona tu nebude navěky.
„Znám čarodějku, která se vyspala supírem,“ navázala Mariketa.
„Ptala jsem se jí, jaké to bylo, aona odpověděla: ‚Ani na vteřinu jsem
nezapomněla, ţe jsem supírem.‘“
„C’est vrai. Stím souhlasím. Conrad mi líčil, ţe ho ovládly upíří
instinkty, které úplně přehlušily ty lidské. Taky to tak vnímám.“
 Při kaţdém dotyku apolibku cítila hlubokou intenzitu, nic nedělal
napůl. Při líbání ji jednou rukou drţel vtýlu adruhou ji hladil po tváři,
jako by se bál, ţe mu zmizí. Akdyţ jí sál bradavky, majetnicky ji
přitom drţel ze strany za obě prsa. Kdykoli ji stiskl, jako by ho
slyšela, co si myslí: „Je moje.“
Mariketa se kní spiklenecky naklonila. „Chtěl od tebe pít? Slyšela
jsem, ţe to některé páry dělají aţe jsou ztoho na větvi.“
„Podle mě by to moc chtěl, ale zatím to nezkusil.“ Při milování
mnohdy cítila, ţe se Conrad ocitl na samé hraně sebeovládání.
Poslední dny to vnímala ještě intenzivněji, protoţe se zlovu vracel
unavený aměl méně sil ina sebeovládání. Vţdycky ho od sebe
odtáhla aon se nebránil, nenaléhal. „Bojí se, ţe by mi ublíţil.“
„Stejně by od tebe nemohl pít, protoţe by získal tvoje vzpomínky
adozvěděl by se tak, jak ses zhmotnila. Hlavně měj na paměti, ţe to
nikdy nikomu nesmíš říct. Já samozřejmě mlčím jako hrob aNïx
jakbysmet. Tajemství by mohlo vyjít na světlo jen přes Conrada
stvými vzpomínkami.“
„Já vím. Je mi to samozřejmě jasné.“
„Hm aco budeš dělat, kdyţ tě poţádá oruku? On je ze
sedmnáctého století, ţe? Tihle chlapi to mají se svatbou dost jasný.
Vím, očem mluvím, taky doma jednoho takového mám.“
„Přemýšlela jsem otom snad milionkrát adospěla jsem kzávěru,
ţe bych mu nemohla nic slibovat, protoţe nevím, jak to smojí
budoucností bude.“ Nechtěla, aby si Mari myslela, ţe si stěţuje, ale
předstírání před Conradem někdy opravdu bylo náročné. Néomi si
nedokázala představit, jak by zvládla třeba jen krátký svatební obřad.
Dokud vás smrt nerozdělí… Třeba za týden?
„Uţ ti řekl, ţe tě miluje?“
„Ne ajsem ráda.“ Néomi pochopitelně věděla, ţe je do ní stejný
blázen jako ona do něj, ale stejně se bála, ţe jí tu velkou věc jednoho
dne poví. „Kdykoli cítím, ţe se chystá na nějakou váţnou řeč, snaţím
se nějak rozvolnit atmosféru.“
„Páni, já bych se neovládla avyznala bych se mu. Pak by věděl,
na čem se mnou je, aurčitě by nepochopil, proč odmítám nabídku
ksňatku.“
 „Přesně tak. Bylo by to postavené na hlavu. ‚Miluju tě celým
svým srdcem.‘ – ‚Já tebe taky. Vezmi si mě!‘ – ‚Ne, to nejde.‘“
„Exactement –“ Náhle strnula. „Je doma, musím letět!“
„Dej osobě vědět!“ zavolala na ni Mariketa výhrůţně. „Myslím to
váţně, Néomi. Jinak ti stou mojí bandou ukáţeme, zač je toho loket!“
Néomi byla Mariketě vděčná, ţe ji příjemně rozptýlila. Pobaveně
se rozesmála. Vyběhla ze studia, pak po schodech nahoru do jejich
loţnice. Cestou přemýšlela, vjaké náladě se asi vrátil.
 34

Nejradši bych někoho rozsápal, umučil, vysál, pomyslel si

Conrad, kdyţ shrnkem krve vruce ztěţka dosedl na schody verandy.
Unaveně si povzdychl. Zatím si kaţdý, koho odchytil, aby se ho
vyptal na Taruta, myslel, ţe nechvalně známý Conrad Wroth
pokračuje ve svém běsnění.
Docela mu to vyhovovalo, protoţe on sám věděl, ţe se od
základu změnil.
Zadíval se do hrnku avmysli si promítal uplynulou noc. Šel po
stopě klíčového zdroje, který ho měl dovést aţ kTarutovi. Bohuţel
marně. Zase nic nového nezjistil.
Jiná vodítka neměl, nebylo čeho se chytit. Pátrání po Tarutovi ho
vyčerpávalo. Navíc se děsil spánku, protoţe ho vněm deptaly hrůzné
noční můry.
Zdálo se mu otom, ţe se Néomi znovu proměnila včernobílého
ducha. Byla uvězněná kdesi ve tmě, tak strašně se bála akřičela, aţ se
zajíkala.
Samotná představa ho deptala. Napadlo ho, jestli to není nějaká
zbraň snového démona, jíţ se Tarut ohání.
Iproto se snaţil spát co nejméně avzniklý čas vyuţíval klovu
vtěch částech světa, kde právě byla noc.
Vydal se na všechna místa, která byla sTarutem spojovaná, za
všemi jeho kamarády, anemilosrdně čerpal informace. Zatím zaţil
dvě napadení. Poprvé na něj zaútočila lidská Kapsliga. Dostala od
něj pořádně za vyučenou, ale její členy ušetřil. Nebyli pro něj
dostatečně velkou výzvou kboji.
Jenţe po Tarutovi nebylo nikde ani stopy.
Conrad zvaţoval, jestli nekomplikuje situaci tím, ţe je sNéomi.
Nakonec dospěl kzávěru, který vněm uţ stejně dřímal: škoda byla
napáchaná, tak co. Néomi byla vnebezpečí od setkání Lorů. Znebes
mu do klína spadl největší sen aon ho sobecky přijal.
Ale ikdyby je od sebe dělilo tisíc let, byla by to nejcennější vjeho
ţivotě. Současně by vţdycky měl strach, ţe oni přijde.
Kéţ bych ji mohl proměnit vupírku. Nebyla by tak zranitelná.
Bohuţel věděl, ţe ţeny proměnu nikdy nezvládnou. Proměna
nedokázala nabídnout novou šanci ani jedné zjeho čtyř sester. Byly
to křehké ţeny. Upřímně řečeno si nedokázal představit, ţe by se
probudily zmrtvých aněkterý zbratrů jim strčil do ruky hrnek skrví.
Přemítal inad tím, jestli by dozrály. Zvykly by si? To se nikdy
nedozví.
Dopil krev apřemístil se do koupelny. Chtěl se osprchovat aoholit
ataké dopřát Néomi oněco delší spánek. Pod proudem horké vody
vztekle zaklel. Zapomněl naplánovat společný den. Do které části
světa ji dneska vezmu?
Vešel do loţnice. Néomi uţ byla vzhůru amile se na něj usmívala.
Zamilovaně se mu rozbušilo srdce. „Ty uţ jsi vzhůru? Co to máš na
sobě?“
Néomi měla červené negliţé, zněhoţ jí div nevykukovalo bujné
poprsí. Vlasy si nechala rozpuštěné, protoţe věděla, ţe tak to má rád.
Navzdory únavě na ni hned zareagoval.
Po kaţdém milování cítil, ţe stále více propadá jejímu kouzlu. Po
třech letech snění apředstav osexu měl velká očekávání. Néomi je
dalece překonávala.
„Dneska se mi nikam nechce,“ prohodila. „Co kdybychom si
udělali volný den?“ Posadila se na postel apoplácala na místo vedle
sebe. „Taky bych ti mohla převázat paţi.“
Podezřívavě si ji přeměřil pohledem. „Tys na mě něco ušila?“
Natáhla se pro obinadlo. „Moje záměry jsou průzračné jako lesní
studánka.“
Sedl si vedle ní. Néomi si klekla azačala mu ošetřovat paţi.
„Tady nejde jen oto, abys udeřil první, ţe ne?“ zeptala se. Conrad
zavrtěl hlavou. „Řekni mi otom víc,“ pobídla ho.
„Řeknu, aţ mi ty povíš svoje tajemství.“ Aha, pořád toho má
plnou hlavu, napadlo Néomi.
 „Chceš se hádat, Conrade? Radši bych ti celou noc masírovala
záda amilovala se stebou, ale kdyţ na tom trváš…“
„Zatím to tvé tajemství nechávám stranou, protoţe potřebuju tu
svou nevyřešenou věc dotáhnout do konce. Aţ bude za mnou auţ mi
nebude dělat starosti, odhalím tvoje tajemství.“
Conrad měl dvě teorie. Tušil, ţe Néomi má dohodu sčarodějem,
konkrétně stím, oněmţ také uvaţoval, kdyţ přemýšlel, jak ji vrátit do
ţivota. Podle takové dohody by ji ztělesnil, ale za likvidačních
podmínek.
Proměnu by zvládla ičarodějka, ale tuhle variantu povaţoval za
málo pravděpodobnou. Néomi sice tvrdila, ţe má „spoustu peněz“,
ale nejspíš nepočítala sinflací, která nastala od její smrti.
Nepředpokládal, ţe by měla dost peněz na pouhé setkání smocnou
čarodějnicí. Conrad navíc slyšel, ţe některé ohrnují nos inad miliony.
Povzdychla si. „Quel dommage. Takţe škoda. Kdyţ budeš pátrat
po mém tajemství, budeme se ustavičně hádat. Vtom případě bychom
si měli uţít alespoň dnešní noc. Kam tě zavedl dnešní lov?“
„Do Moskvy.“
„Dával jsi na sebe pozor?“
„Jako vţdycky,“ odpověděl, ale nebyla to pravda. Potřeboval se
dostat kdonašeči, který za úplatu poskytoval informace odémonech,
takţe musel vtrhnout do podzemního doupěte démonů azlikvidovat
dvě jejich bandy. Teprve pak se dostal kvytouţené oběti. Popadl ji za
rohy avyvlekl na povrch zemský.
Conrad si byl dobře vědom toho, ţe by měl být opatrnější,
protoţe na něj doma čekala Néomi, ale současně nehodlal dopustit,
aby si ostatní mysleli, ţe se změnil. Musel si udrţet svou pověst.
Prozatím.
Přitom se změnil knepoznání.
Vdoupěti démonů zavelel: „Koukej to vyklopit, nebo tě vysaju.
Budu tak mít tvoje vzpomínky apiš si, ţe půjdu po kaţdém, koho
vnich uvidím, avyřídím ho.“ Démon páchl strachem alevným ginem,
takţe by ho Conrad stejně nevypil. Spíš by se pozvracel.
To poslední, co před odchodem ochutnal, byly Néominy sladké
rty. Mám vysát démona týmiţ ústy, kterými líbám svoji nevěstu?
 Zkazky ojeho brutalitě mu sice pomáhaly, ale byla jen otázka
času, kdy se rozšíří zvěsti ojeho změně. Bude se pak muset vrátit ke
starým způsobům, aby svoji nevěstu ochránil?
Kdyby to bylo nevyhnutelné, udělá to. Znovu se stane bestií, jíţ
se kaţdý děsí.
„A je to, hotovo.“ Upravila mu obvaz avtiskla mu na něj polibek.
Zvláštní. Do doupěte démonů se nebál, ale kdyţ se díval do
usměvavých očí pětačtyřicetikilové baletky, byl hrůzou bez sebe.
Plnými doušky si uţívala ţivota. Jaký vedl ţivot předtím, neţ ji
poznal? Označil by ho za skvělý? Ani omylem. Ale aspoň mu věci
dávaly smysl. Poté, co mu do ţivota vstoupila Néomi, ničemu
nerozuměl apořád nad něčím hloubal, aby se vtom vyznal.
Budoucnost, rodina, skutečný domov. Opravdu jsou tyhle věci
dostupné imuţi jako on?
„Máš omě strach, kdyţ jsem pryč?“ zeptal se.
„Samozřejmě, vţdycky. Podle těch pár informací, které jsem
ztebe vytáhla, mi došlo, ţe hledáš dvoupůlmetrového démona,
kterého na kaţdém kroku doprovází nohsledi ati jsou ochotní za
svého pána poloţit ţivot. Je to tak?“
„Ano.“
Zdvihla obočí. „Hm, čeho se vlastně bojím, ţe?“ Gestem ruky ho
pobídla, aby si lehl na břicho. „Jak dlouho ho hodláš pronásledovat?“
„Dokud mu neuseknu hlavu,“ odpověděl anatáhl se na postel.
„Jak dlouho to bude trvat?“
„Kdyţ vezmu, jak to šlo předtím, tak týdny, měsíce, moţná irok.“
„Tolik?“ lekla se. Obkročmo si na něj sedla. „A kdyţ se
přemisťuješ různě po světě, narazíš taky na nějaké informace osvých
bratrech?“ Néomi se předklonila azačala mu masírovat rozbolavělé
svaly na krku.
Málem zaúpěl. „Ne, zatím jsem onich nic neslyšel.“
„Opravdu bude vříši Lorů válka?“ vyptávala se dál.
„V téhle říši je vţdycky nějaká válka.“
„Dobře, ale nyní jde iotvoji rodinu.“
„Zrovna teď mám jiné starosti.“
 „Conrade, uvědom si, ţe jsme spolu jen díky tvým bratrům.“
Zabořila mu palce do ramen asnaţila se vnich uvolnit napětí. „Bolí
to?“
„A jak! Nenávidím to.“
Zasmála se.
Bratři tvrdili, ţe můţe mít krásný ţivot, pokud najde nevěstu.
Sice by netvrdil, ţe se jeho ţivot dostal do zajetých kolejí, ale
přinejmenším měl… naději. Nemohl si být jistý, ţe ho sNéomi čeká
šťastná budoucnost, protoţe byla smrtelná azranitelná akromě toho
se nechovala, jako by chtěla svůj ţivot nadobro spojit sjeho. Aaby
toho nebylo málo, tak on byl pořád napůl šílený aohlavu mu
usilovalo hned několik vrahů. Navzdory tomu všemu měl naději.
Néomi měla pravdu, za tu vděčil bratrům. „Uklidnil bych tě,
kdybych ti slíbil, ţe se pro ně vydám hned, jak vyřídím Taruta?“
„Ano, mon grand, to by bylo skvělé.“
Conrad se nehodlal pouštět do ţádných jiných věcí, dokud
nezajistí Néomi bezpečí. Ţivot asmrt pro něj konečně začínaly mít
konkrétní význam. Dřív pouze bral ţivot, teď ho ichránil.
Překvapovalo ho, jak snadno si na svou novou roli zvykl.
Nemohl se divit, ţe všechny jeho nepřátele tolik zajímalo, jestli
má doopravdy nevěstu. Byla totiţ jeho jedinou slabou stránkou.
Nikdy ho nenapadlo, ţe by ji skutečně mohl mít. Na nevěsty se
uprotivníků nezaměřoval, neřešil je. Aţ dosud si totiţ neuvědomoval,
jak velký význam nevěsty vţivotě válečníků sehrávají.
Strach onevěstu byl silnější neţ cokoli jiného.
Kdyby zemřela, nemohl by si jen tak vyjít na slunce, aby se
znovu ocitl sní. Nedělal si iluze anepočítal stím, ţe by se ocitli ve
stejné dimenzi posmrtného ţivota.
Opět se mu vmysli vynořily tři překáţky jejich společného ţivota.
Tarutovo prokletí, její tajemství a… jeho temné potřeby. Kdykoli byl
sní, bojoval stouhou zanořit jí tesáky do krku.
Nešlo oto, ţe by potřeboval její krev jako potravu. Měl dostatek
balené krve adopřával si jí víc neţ dost, aby potlačil touhu na její
krev. Poslední dny si dokonce dopřával tolik krve, ţe mu začaly růst
svaly. Jeho tělo sílilo, ale odhodlání ochabovalo.
 Jeho upíří podstata se nedokázala stou třetí překáţkou smířit. Měl
by vědět, jak chutná krev jeho nevěsty. Instinkt na něj vřískal, ţe by
se pak propojili anevěsta by si ho mnohem víc hýčkala, chtěla by být
jedině sním.
Bál se však své síly. Děsilo ho riziko, ţe by ji mohl vysát. Její
smrtelné tělo by se mu plně oddalo, nepoznalo by, kdy uţ ztratilo
příliš mnoho krve. Zemřela by sjeho tesáky zanořenými do krku.
Zachvěl se. Strašná představa.
„Bolelo tě to?“ lekla se aslezla zněj.
„Coţe? Ne, vůbec ne.“ Přetočil se na záda. „Ztratil jsem se
vmyšlenkách.“ Kéţ by sní měl alespoň jediné pouto. „Néomi, chtěl
bych si stebou promluvit o–“
„Chceš namasírovat izepředu?“ skočila mu do řeči asvůdně se
nad ním zavlnila.
„Hm, to si nechám líbit.“

Celou noc nevylezli zpostele.

Conrad sice byl nevyspalý, přesto se poté, co Néomi usnula,
znovu ztratil vmyšlenkách. Napadlo ho, ţe moţná investuje tolik
času aenergie do lovu, ţe nemá prostor na to, aby Néomi definitivně
získal.
Přitiskl si ji ksobě azvaţoval, co udělá. Uţ jí koupil prsten ačekal
na vhodnou příleţitost, aby ji poţádal oruku.
Kdyţ se na něj dívala, míval pocit, ţe ho opravdu miluje aţe jeho
nabídku přijme. Byly však chvíle, kdy proţíval protichůdné pocity.
Dělalo mu starosti, ţe si sním pouze zahrává aco nevidět hodlá
odejít. Jak ji má přesvědčit, aby sním zůstala?
Co kdyţ je těhotná? napadlo ho. Tím by se jejich ţivot nadobro
spojil. Hm, ale to by znamenalo, ţe se stane otcem. Čekal, ţe stou
představou přijde odpor.
Ne, nic takového se nestalo. Představoval si, jaké by to bylo,
kdyby Néomi očekávala jejich potomka. On by je měl chránit proti
celému světu. Líbilo se mu to. Ona by se starala, on by chránil.
Bezva. Amoc.
Odětech nikdy předtím neuvaţoval.
Zato teď by si je moc přál. SNéomi.
 Dobře, ale co kdyţ naopak těhotná není? Zalila ho vlna úzkosti.
Poloţil ji na postel avsunul jí koleno mezi stehna. Néomi se
okamţitě vzbudila asama roztáhla kolena ještě víc. Bez váhání ho
uchopila za penis anasměrovala ho ksobě. Vmţiku se zanořil do
jejího horka.
Poloţila mu ruce na boky audávala takové tempo, jaké chtěla. Při
kaţdém přírazu mu zaryla prsty do kůţe.
Lesklé vlasy měla rozprostřené na polštáři. Prohlíţela si ho
modrýma očima. Zračila se vnich důvěra aještě něco víc. Pohladil ji
po tváři. „Néomi, jsi tak krásná.“
„Conrade?“ zašeptala. „Já tě… Víš, potřebuju tě.“ Pronesla to tak,
jako by mu poprvé sdělovala, ţe ho miluje.
„Já tebe taky,“ zašeptal. Najednou mu to došlo. Svraštil obočí
azatajil dech. Néomi se ho kdysi ptala, jestli byl někdy zamilovaný.
Bez váhání zavrtěl hlavou. Teď uţ věděl proč.
Protoţe celý ţivot čekal na Néomi.
Znenadání mu připadalo logické, ţe předtím, neţ potkal ji, jinou
nemiloval. Láska aNéomi pro něj bylo totéţ.
Miluju ji…
Do rána se sní miloval stále dokola. Kdyţ pak slunce začalo
stoupat na oblohu, nechal ji spát aneochotně vstal. Ve spánku se
otočila aněco zamumlala, jako by ho hledala. Objala jeho polštář
apřitiskla se kněmu. Srdce se mu rozbušilo jako šílené.
Nechtěl chodit pryč, chtěl zůstat sní acítit její dech na kůţi, její
teplé tělo přivinuté kjeho.
Na druhou stranu musel překonat překáţky avěděl, ţe to jinak
nepůjde. Navzdory tomu, ţe vůbec nebyl odpočinutý, vstal, oblékl se
aobul se. Čekal ho další lov.
Získám ji navţdy, anebo umřu při dalším adalším snaţení.
 35

Krátí se mi čas, prolétlo Néomi myslí na začátku jejich dalšího

týdne. Uţ třetího.
Sice neměla ponětí, jak na to přišla, ale intuice byla neúprosně
silná. Můj čas se krátí. Měla obavy, ţe sConradem nestráví ani
měsíc.
Navíc měla utkvělou předtuchu, ţe Conrad bude její smrti
přihlíţet. Bude sní. Jejich vztah tou dobou bude trvat, tak proč taková
krutá rána? Neměla ponětí.
Kromě toho svou smrt viděla násilně.
Proţívala kruté pocity viny. Proč jsem na to nemyslela předtím?
vyčítala si. Navzdory tomu, co ji čekalo, od něj nedokázala odejít,
aby ho té bolesti ušetřila. Lačnila po kaţdé chvilce sním avěděla, ţe
on je na tom stejně.
Kdyţ mu předchozí noc přejela prsty po jizvě na trupu, prohodil:
„Kdysi jsem tu jizvu nenáviděl. Teď uţ ne.“ Pohlédl jí do očí
apokračoval: „Díky ní mám tebe, víš? Kdybych tušil, co mě čeká,
ještě bych tomu Rusovi pomohl.“
Néomi nepochybovala otom, ţe Conrad kní cítí víc neţ běţný
upír knevěstě. Byl do ní zamilovaný stejně jako ona do něj.
Ničilo ji to. Měla pocit, jako by se její malý svět rozpadal na
kousky. Conrad měl oni strach, ale nedával na sobě obavy znát. Vní
pro změnu rostlo napětí astrach, ale také se mu stěmi pocity
nesvěřovala.
Conrad však musel něco vycítit, protoţe se snaţil, aby si uţili
kaţdičký okamţik…
Daroval jí oslňující vínové šaty se slibem, ţe se můţe těšit na
nádherný výlet. Néomi si alespoň na pár hodin mohla od svého
strachu odpočinout.
 Přemístili se do Itálie na večeři. Měla ztoho obrovskou radost.
Conrad jim zarezervoval soukromou zahradní terasu vLa Pergola
na Monte Mario, nejvyšším místě Říma. „Conrade, tady je překrásný
výhled!“ Pod nimi leţel Řím jako na dlani. Byl osvětlený jako
pohádková země. „MonDieu, tamhle je bazilika svatého Petra?
Viděla jsem ji jen na pohlednicích. Takové překvapení jsem skutečně
nečekala!“
„Myslíš tohle?“ zatvářil se překvapeně. „Ale to není překvapení,
okterém jsem mluvil.“ Podívala se na něj. Conrad měl sváteční
oblek. Dokonale mu seděl. „Nejdřív jsem chtěl svoji smrtelnici
nakrmit, aby si překvapení mohla dosyta uţít.“
„Coţe? Čeká nás ještě něco úchvatnějšího? Řekni mi to,
Conrade!“
„To by nebylo překvapení,“ namítl amrkl na ni.
Usadili se do pohodlných křesílek. Číšník na vozíku přivezl
nabídku chlazeného šampaňského. Při nalévání přejel pohledem
Conradovy brýle proti slunci. Upír ztuhl. Néomi mrzelo, ţe pořád
musí řešit ty své oči.
Číšník odešel aConrad si promnul týl. „Musíš je nenávidět. Jsou
rudé jako krev.“
Zavrtěla hlavou. „Pro mě mají barvu ohně. Kdykoli se na mě
podíváš, jejich barva ještě zintenzivní. Miluju to. Ale nevadí mi ani
ty brýle. Vypadáš vnich jako filmová hvězda.“
„Nebo feťák.“
„Neřekla bych, ţe se ty varianty vylučují, mon grand,“ dobírala si
ho. Conrad se zasmál. Néomi se napila azeptala se: „Copak tady se
nemusí místo rezervovat měsíce dopředu?“
„Někdo ano, někdo ne.“
Uklonila hlavu. „Takţe ty ne?“
„Uţ bys měla vědět, ţe pokud jde otebe, neznám ţádné
překáţky.“
Jídlo bylo vynikající. Néomi tušila, ţe muselo stát jmění. Číšníci
jim nosili chod za chodem. Néomi si vychutnávala nejlepší jídlo apití
svého ţivota. Celou dobu se zConrada snaţila vymámit překvapení.
Popíjel whisky, líně přesunoval jídlo na talíři sem atam ajejím
pokusům se pobaveně usmíval.
 „Tváříš se nadmíru spokojeně, upírku.“
„Nediv se, mám skvělé překvapení. Nemůţu ho zkazit tím, ţe ti
ho prozradím dřív. Jak ti chutná?“
Některé chody byly vydatné, jiné méně, ale všechny byly
vynikající. Usmála se na něj přes okraj vinné sklenky. „C’est exquis
comme tes lèvres.“ Lahodné jako tvé rty. Chodidlem mu přejela po
noze. Conrad strnul.
„Klidně na mě zkoušej ty své fígle,“ spustil apohledem jí sjel
khlubokému výstřihu, „ale mě nedostaneš.“
Číšník přinášel zákusek. Byla to malá stříbrná skříňka avkaţdém
šuplíku byl jiný minidezert.
„Dostals mě,“ pronesla Néomi zasněně. „Odtud uţ nikdy
neodejdu.“
„Neboj, nejsme tu naposled.“
Bodlo ji usrdce, ale ovládla se ausmála se na něj. „Prosila bych
alespoň jednou týdně alespoň na minidezerty.“
Po večeři se na ni Conrad usmál: „Jsi připravená na překvapení?“
„Umírám zvědavostí!“ plácla, ale vzápětí by se nejradši pleskla
přes pusu. Naštěstí to znovu nějak ustála.
Zakryl jí oči, jak bývalo jeho zvykem, apřemístili se. Vycítila, ţe
se změnilo počasí, vnímala jinou atmosféru. Azaslechla ijinou řeč –
francouzštinu.
Druhou ruku jí přiloţil na odhalená záda ajemným tlakem ji vedl
kmístu, odkud vycházela spousta hlasů. Pak jí odkryl oči.
Samým úţasem otevřela ústa. Stáli před jedním ze dvou slavných
paříţských operních domů, Opéra Garnier. Právě tady měl luxusní
sídlo paříţský balet. Po zádech jí přeběhl nedočkavý mráz. Zvědavě
se podívala na program. Co dnes hrají? Romea aJulii.
Byl to její oblíbený shakespearovský kus. Odjakţiva doufala, ţe
jednou zhlédne špičkové provedení. Ale ve snu by ji nenapadlo, ţe
ho zaţije přímo vPaříţi. Do očí jí vyhrkly slzy. „Conrade, to je ta
nejúţasnější věc, kterou pro mě kdo udělal.“
Ten nejskvělejší muţ na světě jí podal rámě. „Půjdeme?“
prohodil. „Nerad bych, abychom propásli začátek.“
 Fascinovaně se jím nechala vést po schodech do paláce. Orchestr
uţ ladil nástroje. Néomi byla uvytrţení. Taková nádhera! Kochala se
umělecky ztvárněnými stropy iskvostnou mramorovou podlahou.
Posadili se – měli ta nejlepší místa vsoukromém boxu – aNéomi
zavrněla: „Teda, upírku, jsi naprosto dokonalý. Připadám si jako…
Ty opravdu na ničem nešetříš, viď?“
Conrad na ni vrhl svůdný úsměv, sundal si brýle adodal: „Jsem
rád, ţe se ti tu líbí.“
Od okamţiku, kdy se zvedla opona, jí aţ do konce představení
nadšeně bušilo srdce. Připadala si jako vráji. Na jednu stranu ţasla,
jak velký pokrok balet udělal, na druhou stranu ji očarovalo, jak moc
se nezměnil. Tanec krásně ladil spříběhem ahudba ho kouzelně
doprovázela.
Conrad si zkříţil paţe na prsou asledoval představení kritickým
pohledem. „Ve srovnání stebou jsou slabí,“ konstatoval. Néomi ho za
ta slova milovala ještě víc.
„Mockrát ti děkuju, upírku, ale ve srovnání stěmi moderními
tanečníky bych byla trochu malá aprsatá.“
„Pro malé aprsaté baletky mám obzvláštní slabost.“
Líně se na něj usmála. „To je prima.“
„Aby ne.“ Přes oko se mu svezl pramen černých vlasů. „Chybí ti
tancování?“
„Moc. Před publikem jsem vystupovala strašně ráda. Taky mi
chybí taková ta atmosféra kamarádství, parta.“ Dokonce se jí
stýskalo ipo namoţených svalech ztvrdého tréninku. „Ale jsem moc
šťastná, ţe tu teď můţu stebou být.“ Chytil ji za ruku.
Opona se zavřela aNéomi plakala nad tragickým koncem milenců
– ačkoli věděla, co je čeká, apočítala stím –, protoţe jejich příběh pro
ni nabyl úplně nového významu. Iona bude muset odejít od
milovaného muţe. Nepřála si to, zoufala si. Nechtěla se ocitnout ve
stejné roli jako Julie.
Jenţe jinou volbu neměla. Musela přijmout osud. Zatím
nelitovala jediné vteřiny –
Vsunul jí do ruky krabičku potaţenou plstí. „Co je to?“ zeptala
se, ikdyţ to samozřejmě věděla.
 Ztěţka polkla akrabičku otevřela. Naskytl se jí pohled na
platinový prsten se zářivě modrým safírem, po stranách vykládaný
diamanty.
„Néomi, staň se mojí ţenou.“
Nějakou dobu jí trvalo, neţ dokázala odtrhnout pohled od
prstenu. Pohlédla na Conrada. Proč ji musel poţádat oruku zrovna
tady? Byla dojatá zpříběhu atance, srdce jí přetékalo radostí. Hluboce
proţívala ilásku kmuţi, který jí věnoval neuvěřitelné překvapení. Za
jiných okolností by se rozplakala štěstím.
„Conrade…“ Nejradši by mu všechno řekla, jenţe se bála, ţe by
se připravila ozbývající čas sním. Můj čas se krátí. Setkali se
pohledem. Nemůţu ti říct víc.
Věděla, ţe vrátit Conradovi prsten bude jedna znejtěţších věcí,
které kdy musela vţivotě udělat. Jen to pomyšlení jí rvalo srdce ztěla.
Přesto mu krabičku podala. „Moc mě to mrzí,“ zašeptala, „ale
nemůţu.“
Beze slova si od ní krabičku vzal zpátky. Pouze zatnul zuby.

Néomi odmítla zásnubní prsten. Zhroutil se mu celý svět.

Conrad měl pocit, jako by dostal prudkou ránu do břicha. Ani po
tom všem – po společně strávených chvílích, oboustranně proţívané
radosti – sním nechtěla zůstat napořád.
Dokonce si nevzala ani čas na rozmyšlenou.
Únava, kterou celou dobu potlačoval, na něj dolehla vplné síle.
Byl zničený azoufalý. Měl pocit, ţe selhal na všech frontách. Úplně
na všech.
Nedokázal najít, co potřeboval, aneuměl si udrţet to, co měl.
Čím víc se od něj odtahovala, tím mu bylo hůř. Strašně moc ji
chtěl, měl pocit, ţe bez ní zešílí. Věděl, ţe bez ní si zdravý rozum
neudrţí. Néomi byla jeho ţivot.
Proto se rozhodl, ţe nedovolí, aby odešla, nepustí ji.
Současně se bál, ţe jí tím postojem připomene Robicheauxe. Ion
kdysi lpěl na tom, aby sním Néomi zůstala.
Jenţe byl rozdíl mezi tím, kdyby ji nechtěl pustit aona současně
chtěla zůstat, akdyby ji nechtěl pustit, protoţe bez ní nemohl ţít.
 Conrad byl přesvědčený otom, ţe Néomi sním chce být. Zařídí se
podle toho.
 36

Conrad zuřil.
Néomi měla pocit, jako by se ocitla vblízkosti divého zvířete.
Stačil jediný špatný pohyb abylo by zle.
Snaţila se nedávat najevo, ţe je vyvedená zmíry, achovala se jako
jindy. Chystali se do postele. Předtím ho její ţenské přípravy
fascinovaly, ba dokonce uklidňovaly. Doufala, ţe mu to pomůţe
iteď.
Sundala si šperky, oblékla si noční košili aţupan ze sytě
červeného hedvábí, ruce anohy si namazala tělovým mlékem.
Posadila se ktoaletnímu stolku, natáhla se pro hřeben avzrcadle se
zadívala na Conrada. Obvykle sedával na posteli apozoroval ji, jak se
češe. Tvářil se, jako by se nemohl dočkat, aţ jí bude moct zabořit
prsty do vlasů.
Teď sice seděl na posteli, ale tvářil se jako bouřka. Ipočasí venku
jako by odráţelo zmatek, který vněm vřel. Vítr se proháněl sem atam
kolem domu, oblohu křiţovaly blesky. Sice nepršelo, ale déšť byl na
spadnutí. Podzim pozvolna přecházel vzimu avmočálech ten proces
probíhal zvláštním způsobem. Vnoci přišla záplava, snad aby voda
pohltila podzimní barvy aodnesla si listy opadané ze stromů.
„Néomi, řekni mi, co mám udělat,“ oslovil ji. Dlaní si přejel po
tváři. „Koho mám zabít, abych si tě udrţel? Pověz mi, co mám
udělat, aje to vyřízené.“
Otočila se kněmu. „Conrade, nezačínej zase. Měla jsem dojem, ţe
jsme si to vyřídili jednou provţdy hned to ráno po setkání Lorů.“
„Na tvé podmínky se zapomenout nedá,“ hlesl. „Chci znát tvoje
tajemství. Do háje! Máš snad dohodu sďáblem? Proč si mě nechceš
vzít?“
 Vstal apřešel kní. Hrdě narovnal ramena. Vypadal jako
vycepovaný voják, jímţ kdysi býval. „Co kdyţ čekáš moje dítě? Co
kdyţ se rozhodnu, ţe tě prostě nenechám odejít?“
„Nenecháš?“ opakovala po něm. „To uţ jsem jednou zaţila.“
„Nesrovnávej mě sním!“ zahřměl, chytil ji za nadloktí avytáhl ji
do stoje. Jednu ruku jí poloţil vtýl. „Mezi tím, kdyţ se muţ nechce
vzdát ţeny, která oněj stojí, anebo nestojí, je podstatný rozdíl!“
„Ty si myslíš, ţe otebe stojím?“
„To si piš. Chceš, abych něco udělal amohli jsme spolu být
napořád.“
Odvrátila se od něj. To popřít nemohla.
„Dobře, takţe teď ti povím, jak to snámi bude dál.“ Rukou smetl
věci na toaletním stolku aposadil na něj Néomi. „Jsi moje. Moje! Na
tom se nikdy nic nezmění.“
Bylo vidět, ţe se drţí zposledních sil. Néomi cítila, ţe začíná na
jeho prudkost tělesně reagovat. „Tělem iduší jsi moje.“ Zprudka
oddychoval. „Aţ zabiju Taruta, tak si mě vezmeš.“
„Co stím má společného Tarut?“
„Vţdyť víš, ţe mi na paţi udělal znamení.“ Conrad vsunul boky
mezi její stehna. Vyhrnula se jí košilka. „Taky víš, ţe se mi ta rána
nezahojí, dokud Tarut nezemře. Ale ani to není všechno. Kdyţ ho
neporazím, splní se mi můj nejvroucnější sen ataky moje nejděsivější
noční můra. Kdyţ ses objevila na setkání, splnil se mi sen.“
„O-opravdu?“
Úsečně přikývl. „Moje noční můra je, ţe znovu zemřeš.“
„Proto po něm jdeš tak neúprosně?“Kvůli ní?
„Ano. Abudu pokračovat. Ale přísahám ti, Néomi, ţe vokamţiku,
kdy se té kletby zbavím, tě pojmu za svoji ţenu. Jiná varianta
nepřipadá vúvahu.“
Opět se ocitla vsituaci, kdy před ní stál zoufalý muţ atrval na
tom, aby si ho vzala. Tentokrát však za zcela jiných okolností.
Conrad by jí nikdy neublíţil, radši by zemřel.
Ona ho miluje, šíleně ho miluje.
Uvědomovala si, ţe vjejích očích vidí touhu. „Conrade…“ Tak
moc by mu chtěla všechno říct. Potřebovala, aby věděl, ţe ho miluje,
ţe ho chce tak sobecky anenasytně, ţe by stejně nedokázala odejít –
ikdyţ by mu nakonec jen ublíţila. „Nejde to…“
Nenechal ji dopovědět anáruţivě ji políbil. Touţebně zasténal.
Cítila, ţe ji chytil za látku košilky. Svlékl jí ţupan, pak sáhl do kapsy
aopět vytáhl plstěnou krabičku. Otevřel ji avyndal prsten. Uchopil ji
za levou ruku anasadil jí prsten na prsteníček. „Tímhle ti dávám
najevo, ţe jsi moje,“ oznámil jí. „Jestli si mě doopravdy nechceš vzít,
máš jedinou moţnost sundat ho. Hned teď.“
Kov ji pálil jako plamen. Musela uznat, ţe jí prstýnek sedí
dokonale. Nedokázala ho sundat, to by rovnou mohla přestat dýchat.
„Chci tě, Néomi, napořád.“ Sklonil se, aby ji políbil. „Moc si
přeju, abys mě taky chtěla.“
Prohloubil polibek, vyhrnul jí košilku kpasu azačal ji hladit na
přirození. Reagovala na první dotyk, vmţiku byla vlhká touhou.
Cítila jeho ruce na celém těle, vzoufalé touze ji hladil.
Rozepnula mu kalhoty. Chtěla kněmu. Chtěla, aby šel kní.
Jednou rukou ji začal dráţdit na prsou. Svou vahou ji přitiskl
zády kzrcadlu. Přitáhla si kolena ktělu, patami se zapřela ookraj
komody, aby se mu co nejvíc otevřela. Conrad zasténal, chytil ji pod
koleny anaklonil se kní.
Nemohla se pohnout. Vstoupil do ní. Potřeboval být vní, mít ji,
vlastnit ji. „Odtahuješ se ode mě,“ hlesl nešťastně adlouze,
majetnicky přirazil. „Nedělej to…“

Sledoval její výraz, vnímal pocity, které se jí zračily vočích.

Loučí se se mnou. Sice byl vní, přesto se sním loučila. Proboha,
proč?
Pohyboval se vní se vší láskou analéhavostí, kterou proţíval.
Cítil, jak pulzuje penis vjejí úzké pochvě. Bojoval sám se sebou.
Ještě nechtěl vyvrcholit, naopak si přál, aby ta chvíle trvala navţdy,
aby nikdy neskončila.
Čím víc se ode mě odtahuje… Ne, nenechá ji odejít. Nikdy.
Podmaň si ji… se vším všudy. Věděl, jaká je poslední překáţka
mezi nimi. Potřeboval do ní zanořit tesáky, označit ji; jako zvíře.
Přece jenom je ta příšera, jak si ostatní myslí.
 Ne! Bojoval se sebou, snaţil se vsobě potlačit instinkt. Cítil, ţe se
mu vysunují tesáky. Znovu přirazil amátoţně vnímal, ţe se sám od
sebe sklání, ţe nemůţe odtrhnout pohled od jejího pulzujícího krku.
Podmaň si ji… Olízl ji, aby si ji připravil.
Jsem ztracený…
Tesáky propíchl její hebkou pleť. Ucítil to nejsladší maso, jaké
kdy ochutnal. Néomi sténá? Ten zvuk přímo cítil, proţíval.
Začal ji sát. Otevřel oči aupřeně se zadíval před sebe. Paneboţe…
Tohle není naposled.
Na jazyku ucítil první kapku její krve. Sklouzla mu do krku jako
kapka vína. Vykřikl vextázi. Vţilách se mu rozproudila horká krev.
Její horkost. Její podstata.
„Dost uţ!“ Ve srovnání shlasitým bušením jeho srdce vyzněla její
slova jako šepot.
Ne. Chci víc, ještě víc. Sál víc avíc.
„Ublíţíš mi,“ varovala ho.
Otohle se nenechám připravit.
„Conrade…“
Sebral poslední zbytky vůle, oníţ ani nevěděl, apřestal. Tesáky
však zjejího krku nevynořil, ale lačně si vychutnával její tělo, vlhkou
pokoţku. Prudce do ní vystříkl. Cítil, ţe mu ten proţitek úplně
oblouznil mysl. Propojili se. Označil ji. Je jeho…
Konečně ji pustil apohlédl jí do očí. Měla zrůţovělé tváře. Ne,
neublíţil jí.
Napil se od ní, ochutnal její krev. Stalo se to tak, jak mělo. Navíc
slyšel, jak Néomi sténá. Také se jí to líbilo. Neublíţil jsem jí –
Néomi se rozplakala. Schvějícím se spodním rtem aočima
plnýma slz zašeptala: „Conrade, jaks to mohl udělat?“ Zvedla ruku
achtěla mu dát pár facek. Tak rozzlobenou ji ještě neviděl.
 37

„Co je na mně špatného?“ Conrad byl zase uletohrádku. Noční

bytosti svorně ztichly, jako by vycítily, ţe sConradem si není radno
zahrávat. „Proč nejsem ten pravý?“ zařval do noci.
Néomi sice nebyla zraněná na těle, zato duše ji moc bolela.
Zuřila. „Ty vůbec netušíš, cos provedl!“ vykřikla. Ruku, kterou ho
chtěla uhodit, svěsila asevřela vpěst. Sice by si facku zaslouţil, ale
co.
Sekla po něm pohledem. Conrad si uvědomil, ţe milý výraz, na
který uní byl zvyklý, je ten tam. Uţ se na něj nedívala shrdostí, natoţ
stouhou.
Naopak se tvářila, jako by ji zradil.
Celou hodinu chodil kolem močálu sem atam. Ani
nezaregistroval, ţe se nebe otevřelo azačalo pršet. Kdyţ předtím
odcházel zloţnice, měl pocit, ţe se Néomi usedavě rozplakala. To mu
dělalo největší starosti. Plakala kvůli němu.
Cítil tíseň na prsou akaţdý úder srdce ho bolel. Ismrt musí být
lepší neţ tohle.
Uklidňovalo ho jedině to, ţe nesundala prstýnek zprstu anevrátila
mu ho. Oba se na něj podívali apak si pohlédli do očí. Čekal, ţe mu
ho hodí do tváře.
Ne, neodmítla ho, nepopřela jeho právo na ni. Zatím ne.
Za sebou zaslechl nějaký zvuk. Myslel si, ţe za ním jde Néomi.
Otočil se achtěl jí říct, co měl na srdci. Miluju tě. Budu se víc snaţit.
Uţ nikdy ti neublíţím.
Místo Néomi kněmu přicházelo osm muţů spřipravenými
zbraněmi. Nechyběl mezi nimi Tarut. Po světě nechodilo mnoho
bytostí, které ho převyšovaly, ale kdyţ se chtěl podívat na Taruta,
musel zaklonit hlavu.
 Zatraceně, jak mohl být tak lehkováţný? Jeho smysly ho nikdy
předtím nezradily. Kdyby kněmu démon přiskočil achtěl mu setnout
hlavu, ani by nestačil zareagovat.
„Tak co, Wrothe, přemístíš se?“ houkl na něj Tarut. Musel zvýšit
hlas, aby ho bylo přes prudký liják slyšet. „Anebo budeš bojovat?“
„Konečně jsi připravený umřít?“
Takţe poslední boj. Moţná prohraje abude to tak lepší. Kdyby ho
Néomi opustila, stejně by ho zahltily vzpomínky jeho obětí azešílel
by.
Ale kdyby vyhrál… Nesundala si zásnubní prstýnek. Kdyby
vyhrál, tak by nedopustil, aby odešla.
Ať omé budoucnosti rozhodne osud.
Proti němu stálo osm muţů se zbraněmi. On měl pouze holé ruce.
Na druhou stranu by bojoval za svou nevěstu. Přísahal, ţe kdyţ
zabije Taruta azbaví se jeho kletby, Néomi se stane jeho ţenou.
Náhle to bylo jednoduché jako facka. Zabij osm anavţdy je tvoje.
Vysunuly se mu tesáky. Přejel si po nich jazykem aucítil dotek
krve. Působila na něj jako injekce adrenalinu. Mezi ním atím, co
chtěl, stála překáţka. Ušklíbl se. Démoni neměli nejmenší tušení, do
čeho se právě namočili. Překáţky jsou od toho, aby se likvidovaly.
Zaútočil na nejbliţšího. Démon se ani nenadál aConrad mu utrhl
hlavu. Vystříkla krev. Conrad se na démony díval jako na překáţky,
které mu brání vţivotě sNéomi. Vţilách mu společně skrví koloval
vztek, ba přímo běs. Démoni ohroţovali Néomin ţivot.
Vystartoval po dalším. Popadl ho za rohy azatočil rukou, aţ mu
křuplo vpáteři. Dva uţ vyřídil.
Jak se opovaţují přinášet do jeho aNéomina domova smrt…
Připadal si jako právě vybuchnutá sopka. Ještě nikdy se necítil
být Tarutovi rovnocenným soupeřem. Teď ano. Nechal se strhnout
zuřivým běsem apustil se do toho, co uměl nejlíp.

Néomi se podívala do zrcadla aprohlédla si dvě ranky na krku.

Zachvěla se.
Conradovo kousnutí jí přineslo hlubokou rozkoš, ale současně
bylo předzvěstí její zhouby. Ještě nikdy se necítila víc propojená se
ţivou bytostí, ale kdyţ to skončilo, dolehl na ni pocit zrady.
 Posléze ji zahltila lítost, nic neţ lítost. Vztek na Conrada by
přirovnala ke snaze potrestat predátora za to, ţe loví. Conrad byl
upír, tak ji kousl. Uvědomovala si, ţe se cíleně nerozhodl, ţe to bylo
silnější neţ on. Sám byl zmatený aznechucený sám sebou. „Před
muţi jako já bych tě měl chránit,“ hlesl.
Zadívala se na překrásný zásnubní prsten. Nedokázala ho sundat.
Conrad jí řekl, ţe ho má sundat, pokud si ho skutečně nechce vzít.
Chtěla se stát jeho ţenou.
Chtěl si ji podmanit abýt sní navěky. Cítila to stejně.
Jenţe také tušila, ţe co nevidět odejde. Netušila kam, ale věděla,
ţe odejde bez Conrada.
Paneboţe, co si to namlouvá? Odejde? Přece nejede na
dovolenou, ona zemře. Bála se.
Odvrátila se od zrcadla. Čekala, aţ se Conrad vrátí. Nejspíš se
vydal kletohrádku. Kéţ by se co nejdřív vrátil. Začal fičet vítr ametal
déšť do okenních tabulek, jen to rachotilo.
Znenadání kní dolehl běsný řev. „Conrade!“ Paneboţe, neudělal
si něco? Byla na něj ostrá, moţná aţ moc.
Vytušila, ţe zařval bolestí. Vmţiku si natáhla ţupan apádila ke
dveřím. Vyřítila se do bouřlivé noci, krčila se proti náporům větru
adeště aze všech sil utíkala kletohrádku.
Na zemi zahlédla tři znetvořená těla. Strnula. Kolem Conrada
krouţilo pět muţů. Byli vysocí astatní. Cenili na něj zuby. Viděla
dobře? Conrad na ně kýval, aby šli blíţ?
Ve světle blesku rozpoznala znak na jejich nahých zádech.
Kapsliga.
Střídavě útočili na Conrada. Po kaţdém výpadu se krouţek zúţil.
Conrad neměl kolem sebe prakticky ţádné místo. Proč se nepřemístí?
Jeden zdémonů sekl Conrada mečem do paţe. Conrad zařval
vztekem azaútočil. Prudce zasáhl démona pěstí do spánku. Robustní
muţ se vbezvědomí svalil na zem. Conrad se zdravou rukou
pohotově chopil jeho meče.
Rozmáchl se abez váhání protivníkovi usekl hlavu. Konečně mám
zbraň. Néomi ţasla nad lítým výrazem jeho tváře anezdolným
odhodláním. Oči mu vzplály ohněm aNéomi věděla, ţe je zabije
všechny. Nesměla mu překáţet. Nejradši by se mu sice vrhla na
pomoc, ale bylo jí jasné, ţe by mu nebyla nic platná. Nenápadně
začala couvat.
Conrad si jí všiml. Vzápětí za sebou zaslechla přerývaný dech.
Někdo ji popadl kolem krku.

Tarut. Dostal ji.

Conrad ztuhl. Chtěl se kní přemístit, ale démon to poznal asevřel
ji ještě víc.
„Dobře si to rozmysli, jestli nechceš, aby ta smrtelná křehotinka
vydechla naposled.“
Nemůţu kní, neochráním ji. Conrad zděšeně vytřeštil oči. Byl
ztracený. Za tohle můţu já, je to jenom moje vina!
Ve srovnání sobrovským démonem byla drobná. Stačilo, aby
napjal svaly, azlomil by jí vaz. Ve vteřině mohla být mrtvá. „Koukej
ji pustit, vţdyť ji udusíš.“
„Smůla, ţe máš za nevěstu smrtelnici, co? Tyhle dámy dlouho
nevydrţí.“
Tak děsivou paniku ještě nikdy neproţil. „Vydrţ, Néomi,“
zavolal na ni povzbudivě. Sekl pohledem po Tarutovi. „Jestli nechceš
natáhnout brka, tak ji okamţitě pusť.“
„Netahej si triko, upíre,“ napomenul ho Tarut. Dva jeho nohsledi
popadli Conrada za paţe aneměl na vybranou. „Moc dobře vím, oco
ti jde. Počítej stím, ţe dokud nezískám to, co chci, tak ji nepustím.“
Tarut nehodlal pustit Néomi, dokud bude Conrad naţivu.
Přejíţděl prostor kolem sebe ahledal jiné moţnosti. Bohuţel se ţádné
nenabízely.
Conrad neměl nejmenší tušení, jak by mohl démona připravit
ojeho hrozivou moc.
Néomi zavrtěla hlavou. Naléhavě se zadívala na Conrada.
„Přemísti se,“ zašeptala. Je tak zranitelná.
„Slíbím ti, ţe ji oprostím od kletby,“ spustil Tarut, „a dneska
večer ji pustím. Pod podmínkou, ţe získám tvoji hlavu.“
Odměny apřekáţky. Odměna: zachráním Néomi ţivot. Tarut bude
muset splnit slib.
Překáţka? Ţádná. Nejvíc ze všeho jsem si přála ţít, říkala. Kvůli
jeho minulosti jí hrozilo riziko, ţe oţivot znovu přijde.
 Pokud bude moct obětovat svůj ţivot za Néomin, bude na to víc
neţ hrdý.
„Ne, Conrade!“ vykřikla. Do očí jí stékaly kapky deště.
Několikrát zamrkala. „Počkej, vţdyť jsem mrt –“ Tarut ji přiškrtil
aNéomi nedopověděla.
„Dost!“ zvolal Conrad. Nemohl se dívat, jak Néomi zoufale
zatíná prsty démonovi do paţe. Lapala po dechu, lačnila po ţivotě.
„Udělej to!“ křikl na Taruta. „Vezmi si, co chceš, kdyţ mi slíbíš, ţe
ty ani tvoji muţi nikdy Néomi neublíţí.“
Tarut pomalu přikývl. „Přísahám při všech Lorech.“

Néomi plakala, kopala… Snaţila se nabrat do plic vzduch, aby

mu mohla říct pravdu.
Conrada bičovaly prudké přívaly vody, přesto stál shlavou hrdě
vztyčenou. Byl kvůli ní ochotný zemřít. Její zoufalé snaţení mu na
tváři rozehrávalo smutnou hru ţalosti. Netrpělivě čekal, aţ Tarut
udeří, aby byla Néomi vbezpečí.
Jen Néomi věděla, ţe Conradova oběť je zbytečná.
Néomi si myslela, ţe ví, co se vConradovi skrývá, jak je zapálený
pro své přesvědčení. Teď jí ovšem došlo, ţe jeho nejsilnější emocí
je… láska. Vyzařovala mu zočí. Uvědomila si, ţe si Conrad přeje,
aby ho naposledy viděla se zamilovaným pohledem.
Zrak se jí začínal zamlţovat. Pokoušely se oni mrákoty. Měla
dojem, jako by ji obestírala mlha.
Tarut ji jednou rukou pustil, aby mohl vyřídit Conrada.
„Ne,“ vypravila ze sebe… Démon zvedl ruku smečem anamířil
ostří na Conradův krk. Konečně se mohla nadýchnout azvolat:
„Stejně… stejně jsem skoro mrtvá. Nechte toho!“
Conrad na ni vytřeštil oči. Tarut máchl mečem.
 38

Zlomek vteřiny předtím, neţ Conrad přišel ohlavu, Tarutův meč –

asvalnatá ruka, která ho drţela – břinkl ozem.
Seběhlo se to neuvěřitelně rychle. Conradovi před obličejem
proletěla Tarutova useknutá paţe apostříkala ho krví.
Na Taruta totiţ ze zálohy zaútočil Cadeon. Vyřítil se zkouře,
který doprovázel přemisťování démonů, na poslední chvíli.
Conrad se bez váhání vrhl na oba muţe, aby se co nejrychleji
probojoval kNéomi. Vprudkém dešti akvílejícím větru se ozýval
hřmot ocelových čepelí. Cadeonovi muţi obklíčili Kapsligu.
Conradova smrtelná nevěsta se ocitla uprostřed bitvy
nesmrtelníků.
Tarut se prudce otočil kCadeonovi, který se chystal na zraněného
démona zaútočit dýkou. „Ne!“ vykřikl Conrad. „Tarut má Néomi!“
Cadeon na něj nedbal ahodlal své dílo dokonat.
Tarut před sebe nastrčil Néomi jako štít.
Čas se rázem zpomalil. Conrad ji sice neviděl, ale cítil její krev…
Zato viděl Cadeonův šokovaný výraz, kdyţ dýku vytáhl.
Ovšem ne zTaruta, nýbrţ zNéomina těla.
„Ne!“ zařval Conrad aze všech sil bojoval, aby se kní dostal.
„Néomi!“
Cadeon znovu napřáhl meč. Tarut odstrčil Néomi, aby ránu
vykryl. Pozdě.
Tarutova hlava dopadla na zem ateprve pak Conrad spatřil
Néomi. Kácela se do bláta, byla naprosto bezvládná… Měla
vytřeštěné oči, zúst abřicha jí vytékala krev.
Conrad vztekle zařval apopadl nejbliţšího člena Kapsligy za krk
astiskl. Vzápětí se vrhl na dalšího. Chytil ho za bradu atrhl jí dozadu.
Zbývající členové Kapsligy na nic nečekali autekli.
 Konečně mohl kní. Klesl vedle ní na kolena. „Néomi!“ Vzal její
tělo do náručí. „Zůstaň se mnou!“

Viděla na něm, ţe je na pokraji šílenství, které tak důvěrně znal.

Zmateně jí upravoval promoklé šaty, jako by ji chtěl udrţet vteple.
Déšť neustával.
Néomi se na sebe odmítala podívat. Připadalo jí zvláštní, ţe necítí
bolest. Spíš byla celá otupělá. Démonův výraz však vystačil za tisíc
slov. Byla smrtelně zraněná.
Přišel knim Cadeon. Zdálky slyšela hlasy ostatních.
„Coţe ten Cade udělal?“ zařval přibíhající Rydstrom. „Cos to
říkal, Röku? Opakuj to!“
„Probodl upírovu nevěstu,“ pronesl Rök. „Ta pijavice pro nás tím
pádem ztratila veškerou hodnotu. Víc ho uţ nikdo trýznit nemůţe.“
„Neviděl jsem ji,“ vysvětloval Cadeon. „Vůbec jsem ji neviděl.“
Néomi ho bylo líto. Přece jen zachránil Conradovi ţivot. Kéţ by
ho nevzal jí.
Při pohledu na Conradův hrůzostrašný výraz jí naskákala husí
kůţe po celém těle. Vočích mu plál vztek, jen vybuchnout. „Sklapni,
démone. Počítej stím, ţe všechno, co máš rád, je uţ teď mrtvé.“
Pak se společně sNéomi přemístil do jejich loţnice. Hladil ji po
vlasech apřemýšlel nahlas. „Musíme do nemocnice. Kde je tu
nějaká? Lidská nemocnice…“ Zmateně těkal pohledem sem atam.
Navíc měl tvář poznamenanou soubojem sKapsligou. Natekla mu
čelist aměl roztrţený ret. „Zůstaň se mnou,“ ţadonil zlomeným
hlasem. „Vydrţ, Néomi, kvůli mně! Vydrţ. Musím něco
vymyslet…“
Nejradši by ho pohladila, ukonejšila. Nešlo to, paţe jí bezvládně
visely podél těla. Tenhle pocit uţ znám. Je mi zima.
Umírám. Přesně jak předpověděla Nïx. Toho dne, kdy řeknu
Conradovi své tajemství, ale ne tak, jak ostatní čekají. Osud dokáţe
být krutý.
„Musím najít nemocnici.“
Co nejvíc zavrtěla hlavou. Do nemocnice to nezvládne, na to bylo
pozdě. Chtěla mu to vysvětlit, aby si nemyslel, ţe je to jeho chyba.
„Conrade… Stejně bych umřela.“
 „Nemluv!“ vyhrkl.
Zvuky kolem ní se vzdalovaly. Krev jí ztěla vytékala jako
potůček, jako by jen čekala na svou příleţitost. „Zavolala jsem
čarodějku… Přišla… přes zrcadlo ve studiu.“ Přestávala vidět.
„Zhmotnila mě, ale… ale jen na krátký čas. Věděla jsem otom… ale
nemohla jsem ti to říct.“
„Coţe? Tvoje smrt je výsledek paktu sďáblem?“ vyjekl. „Dostala
jsi mizerné dva týdny navíc?“
„Stály za to!“ bránila se. Rozkašlala se. „Miluju tě.“
Po jejích slovech mu zočí začala téct krev. Místo slz… Náhle
strnul. „Která to byla čarodějka, koeri?“
„Mariketa.“
Přitiskl si ji khrudi apřemístil je do studia. „Vydrţ, Néomi,
neumírej!“
Uloţil ji do postýlky uzrcadla, doběhl pro deku apřitiskl ji Néomi
na zranění. „Jsi moje statečná holka,“ zašeptal ochraptěle. „Zůstaň se
mnou.“ Zadíval se na zrcadlo. „Čarodějko!“ zvolal. „Pojď sem!“
Volal Mariketu pořád dokola. Néomi se chtěla udrţet při vědomí
achtěla mu říct, ţe jim Mari nepomůţe, ţe je to marná naděje. Při
kaţdém pokusu něco říct však jen kašlala krev.
„Mariketo!“ zařval avztekle praštil do zrcadla. „Uţ ať jsi tady!“
Nic. Conrad zoufale klesl na kolena vedle Néomi. „Paneboţe,
pomoz!“
 39

„Kristepane, přestaň řvát, vţdyť uţ jdeme,“ ozvalo se za pár

minut ze zrcadla.
Conrad si klekl vedle ní do postýlky. Néomi pootevřela oči.
Poloţil si její hlavu do klína.
„Proč musíš jít vţdycky první?“ zlobila se Mari.
„Protoţe jsem větší,“ odsekl Bowen.
Ze zrcadla vystoupil Lykaj, za ním Mari. Conrad sNéomi uţasli.
Mari vyrazila za Néomi, ale Bowen ji pohotově chytil za paţi
astrčil ji za sebe. Nejprve zrakem přelétl místnost, nasál vzduch
apodíval se na Conrada. „Kdo jí to udělal?“
„Démon,“ odpověděl Conrad ochraptěle. Vyčerpal ho křik.
„Jmenuje se Cadeon.“
„Cade? Uvelké Hekaty, to snad nemyslíš váţně!“ vyjekla
Mariketa aspěchala kNéomi. „Tak to mi volal asi on. Určitě to byla
nehoda.“
Néomi sotva znatelně přikývla aznovu začala kašlat krev.
Conrad jí stiskl ruku. Neodhadl sílu azabral aţ moc. Byl na
pokraji svých sil.
Mari se zastavila pohledem na Néomině krku. „Kousl jsi ji.
Viděls její vzpomínky?“
„Ne, stalo se to sotva před pár hodinami –“
„Jak teda víš, ţe mě můţeš zavolat přes zrcadlo?“
„Néomi mi to řekla… Kdyţ byla… Sakra, co na tom záleţí?
Prostě oprav to kouzlo aje to.“
„Promiň,“ hlesla Mari azavrtěla hlavou, „ale tohle opravit nejde.
Říkala jsem to Néomi předem.“
„Uzdrav ji!“
 „Tělo je vlastně jen skořápka. Ikdybych ji uzdravila, přijde oţivot
znovu. Apak zase azase.“
„Jestli potřebuje nové tělo, tak to zařídím!“
To je můj Conrad, nikdy se nevzdává.
„Podmínky pro získání jiného těla jsou časově náročné,“ namítla
Mari. „Jednou zhlavních je, ţe jí tělo musí sám majitel věnovat.
Nejde to udělat silou, víš?“
„Tak obnov její původní tělo. Znám černokněţníky, schopné
oţivit bytost zmasa akostí, klidně izpramene vlasů.“ Snaţil se ze
všech sil, chtěl říct ty správné věci. „To bys taky mohla sNéomi
udělat,“ dodal zničeně.
„Takhle vznikají zombíci bez duše,“ vysvětlila mu Mariketa.
„My ale máme duši tady, je připravená,“ ohradil se. Néomi cítila,
ţe ji opouštějí síly. „Zůstaň se mnou, Néomi. Prosím tě, lásko,“
zalkal Conrad.
„Ztělesnit duchovní podstatu nemá nic společného svědou. Je to
umění, na které nemám. Stejně tak bych neuměla znovu oţivit
zemřelou bytost. Za běţných okolností by ji čarodějka nejdřív
vyléčila ateprve pak by do těla vloţila duchovní podstatu. Ty po mně
chceš, abych to udělala najednou, ikdyţ jsem ani jednu věc nikdy
nezkoušela?“
„Ano! Musíš to udělat!“ Zhluboka se nadýchl, aby se ovládl,
apokračoval: „Uvalil na mě kletbu snový démon. Podle mě nějak
souvisí sNéominým zraněním. Tohle se stalo těsně předtím, neţ
démon přišel oţivot.“
Mari přimhouřila oči. „Chceš mi tvrdit, ţe se snový démon
zmocnil mého subjektu, aby ti udělal ze ţivota peklo? Néomi nese
můj magický podpis aon to drze ignoroval?“
Bowen jí poloţil ruku na rameno. „Nezlob se, Mari, moţná ho
neviděl.“
„Vidí ho kaţdý, kdo se vtéhle oblasti pohybuje. Teď mě pořádně
naštval. Mám být ta nejmocnější čarodějka, aon mi ukradne kouzlo
staré čtrnáct dní!“

Přemýšlej… přemýšlej.
 Conrad se zuby nehty drţel posledních zbytků sebeovládání. Ještě
nikdy tak moc nepotřeboval udrţet kontrolu sám nad sebou jako teď.
Současně mu nikdy nehrozilo kritické nebezpečí, ţe osebevládu
přijde, naprosto.
Počkat… „Hele, čarodějko, jestli stím něco neuděláš, bude si
kaţdý myslet, ţe si můţe stvými kouzly dělat, co se mu zlíbí. Kdo ti
pak bude platit za kouzla, která stejně nemají ţádnou váhu?“
MacRieve zaklel aMariketa na něj vyjela: „Myslíš si, ţe nevím,
oco ti jde? Bohuţel to funguje.“
„Ať tě to ani nenapadne!“ houkl na ni MacRieve.
Mariketa se na něj utrápeně podívala apak oznámila Conradovi:
„Upíre, předem tě upozorňuju, ţe nic podobného jsem sčlověkem
nikdy nedělala. Amáme ještě jeden problém – zatím není kdispozici
její tělo. Umístění pro duchovní podstatu musím nějak vydedukovat
amezitím dělat ještě další věci. Je to šílenost!“
„Ubývají jí síly.“ Conrad si zajel prsty do vlasů. „Dochází nám
čas! Co můţeme ztratit?“
„Mohla by se vrátit vnesprávné podobě,“ ozval se MacRieve.
SConradem si pohlédli do očí. „Kdyby se to stalo, udělám to, co
bude nezbytné.“
„Mohlo by jít ohodně,“ nenechal se Lykaj odradit. „Taky se můţe
stát, ţe zrcadlo Mariketu zhypnotizuje. Vtakovém případě by její oči
spálily všechno, co by se připletlo mezi ni ajejí odraz vzrcadle.
Upadla by do věčného transu. Je mi tě moc líto, upíre, ale nedovolím,
aby podstoupila takové riziko.“
„Sebastian ti zachránil ţivot aušetřil tě nemilosrdného osudu.
Dluţíš mu to.“
MacRieve se zadíval na Mariketu. Výraz mu zjihl, ale vzápětí se
zamračil. „Tohle mu nedluţím.“
Mariketa podřepla kpostýlce azadívala se na Néomi. „Chtěla bys
to, Néomi? Přála by sis smrtelný ţivot?“
Néomi vysíleně přikývla. Mariketa vstala apřešla kmanţelovi.
Pohlédla mu do očí aoznámila mu: „Myslím, ţe to zvládnu. Alespoň
to musím zkusit, Bowene. Jen se koukni na toho ubohého upíra.“
Néomi mezitím ztratila vědomí. Conrad si uvědomoval, ţe musí
vypadat strašně. MacRieve zaklel.
 „Dochází nám čas,“ konstatoval Conrad úzkostně.
Mariketa odvedla Bowena stranou. „Před svatbou jsi mi slíbil, ţe
se mi nebudeš plést do práce. Aprávě to teď děláš. Uvědomuješ si
vůbec, jak by se mi tohle hodilo do ţivotopisu?“
„Mimo jiné jsem slíbil tvým rodičům atvému klanu, ţe
nedopustím, aby tě zrcadlo znovu zhypnotizovalo. Ještě na to nejsi
připravená. Je to moc brzy po… po té poslední příhodě.“
„Bowene, to kouzlo sNéomi mi stejně nesedlo, pořád jsem měla
pocit, ţe je na něm něco špatně. Chápu, ţe Cada nenávidíš, ale on
ajeho bratr mi přece jen zachránili ţivot. Volal mi, ţe chce pomoct.
Kdyţ zachráním Néomi, splatím svůj dluh.“ Vzala mu ruku do dlaní.
„Věř mi, Bowene. Zvládnu to, neboj. Cítím, ţe na to mám.“ Bowen
zatnul čelisti. Dával jí tím najevo, ţe se vzdává. Mariketa se usmála.
„Přineseš mi rukavice na velká kouzla, prosím tě?“
Něco si zamumlal vgaelštině avstoupil do zrcadla.
Čarodějka oznámila Conradovi: „Připrav se na to, ţe cena bude
víc neţ vysoká. Zkásnu tě odeset milionů. Přijímám nemovitosti,
drahé kameny, zlaté astříbrné cihly. Anebo akcie zdvacátých let,
které byly exponenciálně podhodnocené. Taky musíš přísahat uvšech
Lorů, ţe poţadovanou částku zaplatíš. Na sepisování smlouvy
nemáme čas.“
„Dobře, deset milionů, souhlasím,“ přikývl bez váhání.
„Přísahám uvšech Lorů, ţe je zaplatím. Ty mi zase slib, ţe to zůstane
jen mezi námi. Kdyby se to dozvěděli démoni, znovu by po ní šli.“
„Jsem vázaná etickým kodexem, takţe ani slovo,“ přikývla, ikdyţ
na ní bylo vidět, ţe stím přece jen má problém. Nevěděla, jak tu
informaci zatají před démonem, který jí zachránil ţivot.
„Jasně, chápu. Dobře, čarodějko, jemu to říct můţeš.“
Mariketa zváţněla. „Conrade, připrav se na moţnost, ţe budeš
muset učinit kritická rozhodnutí, kdybych toho nebyla schopná.“
Nadurděný MacRieve se vrátil sprapodivným párem rukavic bez
prstů. Dlaně byly lemované ploškami, které vypadaly jako pruţné
zrcadlo.
Mariketa si je natáhla, zhluboka se nadýchla, snad aby se
uklidnila. „Mám Néomi ráda,“ řekla Conradovi, „to je ten hlavní
důvod, proč do toho jdu.“
 „Já ji miluju. Zaplatil bych ti cokoli, co bys sis vymyslela.“
„Fakt, jo? Sakra. No jo, chybami se učíme. Tak jo, jdeme na to.
Zachráníme před hrobem upírovu nevěstu.“ Zatleskala azačala třít
plošky rukavic osebe. „Ţádný pohřeb se konat nebude.“
 40

Mariketa se podívala do zrcadla. Uklonila hlavu. „Páni, dívám se

na sebe do zrcadla bůhví po kolika měsících. Nedivím se, ţe mě
miluješ,“ prohodila na Bowenovu adresu. „Jsem nádherná.“
„Toho strachu mě krásnými slůvky nezbavíš,“ namítl MacRieve.
„Kdybys měla pocit, ţe je něco špatně, okamţitě toho necháš,
jasný?“
Mariketa přikývla. „Jo, neboj. Tak, budu potřebovat dvě zrcadla.
Jedno po mém boku zprava, druhé zleva.“
Conrad vstal od Néomi. „Máme jen ta rozbitá zrcadla na stěně.“
„Ta stačí, přines je.“
Conrad vytrhl zrámu velký úlomek zrcadla avší silou ho zarazil
do dřevěné podlahy vedle Marikety. Po rukou mu stékala krev
zpořezaných prstů. „Bude ti to takhle vyhovovat?“
Mariketa přejela pohledem jeho zkrvavené ruce. „Bude muset.
Ještě to druhé, jo?“
Conrad udělal totéţ ještě jednou. Mari mu bez ustání pokukovala
po rukou. Najednou vytřeštila oči, jako by jí něco došlo. Vzápětí je
přimhouřila.
„Mám si ty ruce umýt?“
Dlouho váhala. „Ne, nech to být,“ odpověděla apolkla.
„Co se děje?“ vyjel na ni Conrad.
Odvrátila pohled, jako by se cítila provinile. „Jsme připravení.“
Mariketa mezi zrcadly zatnula ruce vpěst azavřela oči. Po chvilce
je otevřela. Proměnily se jí vzrcadla. Zářily na dálku aodráţelo se
vnich všechno, na co se podívala. Povolila pěsti azjedné dlaně vyšel
paprsek světla.
 Conrad spěchal zpátky kNéomi. Bylo jí čím dál hůř, ztrácela se
před očima. Čím víc slábla, tím bylo světlo vycházející zMariketiny
dlaně naopak silnější.
Za několik vteřin se Mariketa vznesla nad zem. Začala mluvit
řečí, jíţ Conrad nerozuměl, ale vycítil, ţe jsou to slova mocných
kouzel. Mari volnou dlaní obemkla proud světla, jako by fyzicky
brala do ruky Néominu duši. „Teď zmizí,“ varovala Mariketa upíra,
ale pohled od zrcadla neodtrhla.
Conradovi skutečně zruky zmizela Néomina dlaň. Měl co dělat,
aby nevybuchl. Vpostýlce zůstala košilka, ţupan azásnubní prstýnek.
Conrad ztěţka polkl. Ovládej se… ovládej se.
Vzal prstýnek. Představoval si, jak jí ho znovu navlékne.
„Našla jsem pro ni hrob.“ Čarodějka namířila ukazováček druhé
ruky kzemi azavrtěla se. „Začínám stělem.“ Začala prstem krouţit,
pohybovala jím stále dokola, jako by musela překonávat nějaký
odpor. Čarování ji začínalo vyčerpávat. Přerývaně dýchala achvílemi
hrozilo, ţe bude mít sdýcháním váţné problémy.
„Zvládneš to, Mariketo,“ pobízel ji Conrad. „Vrať mi Néomi…“
Světlo vycházející zdlaně zintenzivnělo. Atmosféra zhoustla.
Vznášela se nad nimi neurčitá hrozba. Bytosti venkovní přírody jako
by vycítily ohromné napětí azačaly létat kolem oken.
MacRieve se rozhlédl kolem sebe. „Nějak se mi to nelíbí, jako
bychom dělali něco, do čeho jsme se nikdy neměli pouštět!“
„Zmlkni,“ okřikl ho Conrad, ačkoli se cítil podobně. Měl dojem,
ţe vzývají sílu, která dalece přesahuje jejich moţnosti akterá by je
mohla rozdrtit jako mouchu.
Mariketa znovu začala mluvit cizí řečí. Světlo nabývalo na síle,
zářilo stále víc… Mariketa rozpřáhla ruce do výšky, jako by chtěla
kouzlu dodat další náboj magična. Dům se začal otřásat vzákladech.
„Musím… to prolomit. Musím zestárnout.“
Zestárnout?
Následovala záplava nesrozumitelných slov, Mariketa je
pronášela čím dál hlasitěji, aţ téměř křičela. Okna tanečního studia se
roztříštila na milion kousíčků. Vmístnosti se vznesly volné papíry
alítaly sem atam. „Bowene, začíná mě… začíná mě dostávat!“
 „Mariketo!“ zařval Bowen avrhl se kní. Snaţil se ji odtáhnout od
zrcadel, ale ani jeho ohromná síla nedokázala překonat sílu
magických zrcadel.
Stříbrný pohled jejích očí potemněl, jako by se jí vzorničkách
rozlil inkoust. Záhy se jí oči zbarvily do černa. „Je to vháji!“ vyjekla.
„Ne, Mari, nech toho! Nedělej to!“ zakryl jí oči dlaní, ale vmţiku
vní měl propálené dvě díry.
„Hekato, ne!“ zaječela Mariketa.
Světlo jí vrukou vybuchlo jako bomba. Byl to tak ostrý záblesk,
aţ Conrada na několik vteřin oslepil. „Co je to?“ lekl se. „Co se
děje?“
Mariketa lapala po dechu. „Néomi se… ztělesnila.“
Vylekaně se rozhlédl kolem sebe. „Kde je? Mariketo, kde?“
„Máme problém. Nejde –“ Celá ztuhla. Přestala se hýbat. Upřeně
se zadívala do zrcadla. Přestala mrkat.
„Paneboţe, ne! Uţ zase!“ Znovu jí dlaní zaclonil oči aznovu se
mu vní vypálily dvě díry. Vycházel znich kouř. Chtěl ji odtáhnout
zmísta před zrcadlem, ale ani tentokrát na to neměl dost síly.
„Co se děje, čarodějko? Kde je Néomi?“ Conrad šílel. „Kde se
ztělesnila?“ Vystartoval kMariketě. „Koukej ji probudit, MacRieve!“
Lykaj se ohlédl přes rameno avycenil na něj zuby. „Dávej bacha,
kam šlapeš, upíre. Ještě krok aproměním se.“
„Jak mám najít Néomi? Rozbij to zpropadené zrcadlo!“
„Na to zapomeň, mohlo by ji to zabít.“
„Tak před ni dej něco bytelnějšího!“ vyštěkl Conrad. Sám se
musel ovládat ze všech sil.
„Spálí naprosto všechno!“
„Jak dlouho takhle zůstane?“
„Klidně tak můţe zůstat napořád, ty chytráku!“ zařval Bowen.
Duhovky se mu zbarvily do ledově modré. Stačilo málo aspustila by
se proměna. Kdyţ se Lykaj proměnil, protoţe jeho vyvolená byla
vnebezpečí, byl by konec. Nepřemohl by ho nikdo, ani Conrad. „Uţ
jsem ti to jednou říkal.“
Conrad začal chodit sem atam. Zoufale si zajel prsty do vlasů.
„Paneboţe, kde je ta Néomi?“
 Zdálo se mu, ţe ji nějaká síla od něj drţí daleko. Bojoval ze všech
sil, ale nedostal se kní. Vybavily se mu noční můry otom, ţe je
vězněná kdesi ve tmě. Chytil se za hlavu.
Nemůţe ven. Proto ji čarodějka nemůţe dopravit aţ sem. Ale kde,
sakra, můţe být?
Moment. Pokud se čarodějce podařilo ztělesnit Néomi, vloţit do
jejího těla duši apak se zasekla…
Rázem mu to došlo.
„Já vím, kde je!“ Bohuţel se za ní nemohl přemístit, protoţe na
tom místě nikdy nebyl. „Potřebuju auto!“ MacRieve aMariketa přišli
zrcadlem, jeho auto si před několika týdny vzal Nikolaj.
Lykaj na jeho slova nereagoval. Něţně uchopil Mari za bradu.
„Mari, lásko, bude to šíleně bolet.“ Zhluboka se nadýchl apak se
postavil přímo před ni.
Kůţe se na něm začala rozpouštět jako máslo na pánvi, ale
Bowen zatnul zuby avydrţel. „Lásko,“ oslovil ji, „po tomhle si
budeme muset váţně promluvit.“

Kde to jsem?
Néomi se probudila vnějakém vlhkém, uzavřeném prostoru.
Zamrkala. Kolem ní byla neproniknutelná tma. Znovu několikrát
zamrkala. Uvědomila si, ţe ji nic nebolí. Je vyléčená? Mari to
dokázala! Ale kde jsou všichni? Proč je tu sama?
Na mysl se jí začalo dobývat hrozivé tušení. Zatím se mu
ubránila. Přesto na ni začala doléhat tíseň. Zrychloval se jí dech.
Vprázdném prostoru se nezvykle rozléhal.
Konečně se jí přestala točit hlava. Chtěla vstát, ale jakmile
zdvihla hlavu, praštila se do čela.
„Ne, to ne,“ zaúpěla. Celá se roztřásla. „To není moţné.“
Rozplakala se. Mère de Dieu… To se jí zdá!
Byla ve své rakvi na hřbitově St. Louis ve Francouzské čtvrti.
Vhrobce bylo třicet dalších rakví.
Conrad pro mě přijde. Najde mě, dokáţe to…
Ubíhala hodina za hodinou. Alespoň jí to tak připadalo.
Vdechovala zapáchající vzduch asnaţila se nemyslet na rozkládající
se těla všude kolem ní.
 Vrakvi naštěstí nebyly její kosti, patrně se jí při ztělesnění vrátily.
Znovu ţila, opět byla celá.
Povzdychla si. Získala zpátky své tělo vokamţiku, kdy znovu
udeří smrt.
Do rakve začal prolézat hmyz.
Néomi zaječela. Hystericky křičela do té doby, neţ jí začal
docházet páchnoucí vzduch.
 41

Conrad zničeně zvrátil hlavu aútrpně se zadíval na nebe.

„Zatracená práce!“ zařval. Neměl auto, nemohl za Néomi.
Přemístění nepřicházelo vúvahu, na hřbitově vNew Orleansu totiţ
nikdy nebyl.
Napadlo ho, ţe kousek od Elancourtu sídlí valkýry. Mohl by tam
doběhnout aukradnout jim auto. Hm, akam by pak jel?
Conrad nebyl zvyklý ţádat druhé opomoc, ale teď neměl na
vybranou. Musel to udělat pro Néomi. Okamţitě ho napadlo
konkrétní jméno.
Nikolaj. Conrad se stále povaţoval za člena rodiny Wrothů.
Potřeboval bratrovu pomoc. Jenţe bratra drţel Kristoff ve vězení…
Bez váhání se přemístil na Mount Oblak. Sice byl den, ale hrad
obestíralo příšeří.
„Nikolaji!“ zvolal azačal procházet temnými chodbami. Jeho hlas
se vracel ze všech stran. Stráţe byly okamţitě vpozoru.
Ani se nenadál ašly proti němu snapřaţenými meči. Podle jejich
vyděšeného pohledu pochopil, ţe jim není jasné, jak se vsídle
Zdrţenců můţe volně pohybovat rudooký upír.
Conrad se bez váhání pustil do boje. Odráţel útoky, zkrvavenýma
rukama odhazoval těla protivníků na všechny strany. Postupoval do
hlubin hradu, lámal vazy, lámal krky, ale nesmrtelné vojáky
nezabíjel.
„Nikolaji!“ zařval.
„Conrade?“
Conrad šel po hlase. Ocitl se vprostorné cele. Za masivními
mříţemi byli všichni tři bratři.
 Uţasle na něj zírali. Conradovi bylo jasné, jak vypadá. Byl celý
od krve, zmnoha ran na těle mu crčela krev, obličej měl potlučený
ještě zboje sdémony.
„Co tady, proboha, děláš?“ houkl na něj Nikolaj. „Čí je to krev?“
Conrad si prohlíţel mříţe. Překáţka. „Na otázky není čas.“
„Musíš zmizet,“ ozval se Murdoch. „Jestli tě chytí, bez váhání ti
useknou hlavu.“
Cynicky se zasmál. „Jen ať si to zkusí.“ Popadl mříţe. Musím se
kní dostat… Zatnul zuby asnaţil se je roztáhnout.
„Jsou chráněné podobně jako tvoje pouta,“ vysvětlil mu
Sebastian. „Tady je vyztuţené všechno, dřevo, kov ikameny. Tohle
nezvládneš –“
Conrad roztáhl mříţe natolik, ţe je zlomil.
„Paneboţe,“ uţasl Nikolaj.
„Potřebuju, abyste mi pomohli snevěstou!“ Zlomené mříţe vytrhl
ze stěn. „Nebojte se, nezbláznil jsem se. Ale potřebuju, abyste mě
přemístili na hřbitovy vNew Orleansu. Víte, kde jsou?“
Nikolaj zalapal po dechu. „S tvojí… nevěstou?“
„Tluče mu srdce,“ konstatoval Murdoch.
„Víte, kde jsou, nebo ne?“ zařval Conrad.
Nikolaj pomalu přikývl. „Jo, znám je všechny. SMyst jsme tam
honili skřety.“
„Uděláš to?“
„Conrade, prosím tě, uklidni se –“
„Dej mi pokoj, Nikolaji!“ Conrad vycítil, ţe se za ním zjevila
mocná síla.
„Takţe tohle je Conrad Wroth,“ pronesl Kristoff.
Conrad se ani neotočil avyštěkl: „A, zatracený Rus. Co chceš?“
„Dávno vím, ţe Wrothovi uţ od přírody nejsou schopní podřídit
se králi, ale špetkaúcty…“
Conrad se prudce otočil kryzímu upírovi. Za Kristoffem stála
jeho garda.
„Zaskočil jsi všechny stráţe. To se nepodařilo ani bandě upírů.
Netušil jsem, ţe máš takovou sílu,“ dodal konverzačním tónem.
Conrad zjeho světlých očí nedokázal nic vyčíst, ale věděl, ţe Kristoff
bleskově kalkuluje, co dál. Dokonce vytušil, co bude Kristoff chtít.
 „Podívejme, dokonce ti vţilách koluje krev.“
„Na tohle nemám čas!“ vyštěkl Conrad. „Zmlkni, nebo se rozluč
se ţivotem!“
Stráţe se okamţitě chopily mečů. „Chceš mě zabít? Kdyby
nebylo mě atvých bratrů, nikdy bys svou nevěstu nepoznal. Navíc
bys byl uţ tři sta let mrtvý.“
„To mi taky došlo.“
Kristoff se obrátil kNikolajovi. „Zaútočils na stráţe, ale nikoho
nezabil. Snaţil ses mi tím něco sdělit?“ zeptal se Conrada. Upír
neodpověděl. Kristoff pokračoval: „Měl jsi pravdu, Nikolaji, Conrad
není ztracený případ. Je… všelijaký, ale není třeba nad ním lámat
hůl. Dokáţu uznat svoji chybu. Kaţdopádně jsi měl nejdřív přijít za
mnou, nebylo třeba porušovat naše zákony.“
Nikolaj pokrčil rameny. „Nemohl jsem riskovat tvé odmítnutí. Je
to můj bratr,“ prohodil, jako by se tím všechno vysvětlovalo.
Kristoff se znovu zadíval na Conrada. „Přísahej mi věrnost
avšichni dneska odejdete jako moji spojenci. Jinak vyhlásím boj.“
Na boj neměl čas. „Přísahám… ţe se nikdy neobrátím proti tobě
ani proti tvému vojsku.“
Kristoff si ho pátravě prohlédl. „Tohle mi prozatím stačí.“
Bratrům řekl: „Vezměte si týden volno avyřiďte svým ţenám, ať
přestanou stím komplotem proti mně.“
Král ijeho garda zmizeli. Nikolaj oslovil Conrada: „Bratře, řekni
mi, co se stalo. Kdo je tvoje nevěsta?“
„Néomi, ta krásná tanečnice. Miluju ji. Tak moc, aţ to bolí.
Musím ji najít.“
„Proč kvůli tomu musíš na hřbitov?“
„Protoţe byla duch. Ten, okterém jsem vám vyprávěl. Ale uţ
není. Dneska vnoci znovu zemřela anejspíš byla vzkříšena – nebo
ztělesněna. Sakra, pořád nevím, jaký je mezi tím rozdíl. Jenţe
čarodějka, vlkodlak ajá jsme ztratili její tělo. Jedno zjejích těl. Prostě
ho nemůţu najít. Chci pročesat všechny hřbitovy ve městě anajít ji
podle tlukotu srdce.“
Sebastian vytáhl obočí. „Zase začínáš stím duchem?“ prohodil.
„Con se zbláznil,“ hlesl Murdoch.
Conrad na ně vycenil zuby. „Je to pravda!“
 „Je to postavené na hlavu,“ ozval se Sebastian. „Buď se Conrad
definitivně zbláznil, anebo jeho nevěsta skutečně je duch ze záhrobí
apřišel otělo. Podle mě je to padesát na padesát aani jedna varianta
mi nepřipadá dobrá.“
„Vţdycky si dělal věci po svém,“ přisadil si Murdoch aodváţil se
poplácat Conrada po zádech. „Rád bych zůstal, ale potřebuju vyřídit
neodkladnou záleţitost amám uţ několik týdnů zpoţdění. Hodně
štěstí, Cone.“ Abyl pryč.
„Vyřídíš to, Nikolaji?“ zeptal se Sebastian. „Musím bleskem
kvalkýrám, aby mezitím nevyrazily do boje.“
Conrad se otočil kNikolajovi. Snaţil se zachovat klid, ikdyţ by
nejradši samým zoufalstvím praštil pěstí do zdi. Jeho milovaná
nevěsta je někde sama ve tmě… Bojí se? Povzdychl si.
Vprvní řadě musel přesvědčit bratry, ţe má všech pět pohromadě.
„Chápu, ţe to zní šíleně, ale prosím vás… prosím vás, abyste mi
zkusili věřit. Vezměte mě na ty hřbitovy, nic víc.“
„To je poprvé, co oněco prosí,“ hlesl Sebastian.
Conrad se chytil za hlavu. „Nikolaji, prosím tě, vţdyť Néomi se –
“ Hlas se mu zlomil. „Néomi se bude strašně bát.“
„Běţ, Sebastiane,“ rozhodl Nikolaj. „Vyřiď Myst, ţe se brzy
vrátím.“
Sebastian se přemístil. „Ty mi věříš?“ uţasl Conrad.
„No… to bych zrovna neřekl.“ Nikolaj si promnul týl. „Nějak si
nejsem jistý, ţe všechno, co říkáš, můţu povaţovat za bernou minci.“
„Proč mi teda chceš pomoct?“
„Vidím, ţe ti na tom hodně záleţí, proto jsi za námi přišel.“ Upřel
na bratra váţný pohled. „A pořád jsem tvůj bratr.“
 42

Hřbitov St. Louis, New Orleans

Na třetím hřbitově, na nějţ se vypravili, bylo vidět, ţe hrobky

pamatují mnohem lepší časy. Řada znich byla poničená vlivy počasí,
drolila se znich omítka, hyzdily je rezavé ţelezné plůtky. Na řadě
znich byly nápisy prakticky knepřečtení.
Déšť se mezitím uklidnil. Půlnoc uţ dávno odbila, ale mezi
hrobkami bylo ţivo.
Zrůzných stran se ozýval pronikavý chechot půlnočních
výletníků, kterým se zachtělo okusit strach znočního hřbitova.
Kouřili levné hřebíčkové cigarety. Na vysokou hrobku sobloukovým
štítem svorně vyrývali X.
„Hele, vţdyť to ani není krypta Marie Laveau. Hm, ale Myst
vlastně říkala, ţe kněţka ztoho taky něco má,“ ozval se Nikolaj.
„Vypadněte odsud!“ zařval Conrad.
Dobrodruzi zkameněli avzápětí se dali na úprk. Jeden strkal do
druhého apředháněli se, kdo po mokrém štěrku uteče dřív.
„Conrade,“ oslovil ho bratr, „musíš se připravit na moţnost, ţe
ani tady nenajdeš to, co hledáš. Anebo ţe sice najdeš její hrob, ale
ona… bude jiná.“
Myslel tím, ţe najdou její ostatky? Conrad odhodlaně zavrtěl
hlavou. „Chápu, co tím chceš říct,“ prohodil azaposlouchal se. Téměř
tajil dech, aby slyšel Néomi. Projednou si přál, aby mu srdce přestalo
tlouct aon slyšel ještě líp. Napínal uši navzdory zvukům cikád ahluku
vzdálené dopravy –
Trhl hlavou doleva. Tam. Zaslechl slabé záchvěvy. „Slyším ji!“
„Jak víš, ţe je to ona?“ uţasl Nikolaj.
„Znám rytmus jejího srdce.“ Následoval ten zvuk aţ kvelké
hrobce sbílou omítkou. Měla nejméně sedm vrstev do výšky. Conrad
zkoprněl. Opravdu je tam? Vjedné rakvi mezi mnoha dalšími? Musí
se strašně bát. Zdálo se mi otom, jak se zajíká hrůzou…
Ne! Na to teď nesmím myslet, potřebuju se soustředit.
Tlukot jejího srdce ho dovedl aţ ke třetímu patru. Nápis na
mramorové desce nebyl čitelný.
Conrad ztěţka polkl astrčil do desky. Rozpadla se na prach. Pod
ní leţela malá černá rakev.
Vytáhl ji apoloţil ji na štěrkovou cestu.
„Conrade!“ varoval ho Nikolaj apoloţil mu ruku na rameno.
„Připrav se na jakoukoli variantu!“
Conrad přikývl, uchopil víko avylomil ho…
„Néomi!“ vydechl.
Měla zavřené oči anehýbala se. Vypadala, jako by byla mrtvá. Po
nahém těle měla rozprostřené zbytky rozpadlé krajky astuţek. Bledá
tvář adlouhé vlasy se skrývaly pod nánosem prachu. Conrad
pronikavě zaúpěl avzal ji do náruče. Pevně si ji přitiskl na prsa.
„Proboha,“ vydechl Nikolaj. „Ty ses… Ţije?“
„Néomi, řekni něco!“ Nic. Conrad jí hřbetem prstů přejel po
tvářích. Ani se nepohnula. Proč? Odtáhl ji od sebe. Vypadala jako
předtím. Dokonce měla teplou narůţovělou pokoţku. Zoufale sní
zatřásl. „Prosím tě, lásko, řekni něco… Cokoli –“
Otevřela oči. Byly pronikavě modré.
Rozkašlala se avysoukala ze sebe: „Já věděla, ţe mě najdeš.“
Nikolaj odvrátil zrak apodal Conradovi svůj kabát, aby jí nebyla
zima. Conrad neváhal. Zabalil ji do kabátu, jednou rukou ji uchopil
vtýlu aláskyplně si ji přitiskl ksobě.
Néomi se roztřásla. „Já… já to věděla, Conrade, ţe pro mě
přijdeš.“
„Samozřejmě, koeri, vţdycky,“ zamumlal aněţně ji kolébal
vnáručí. „Jsi moje statečná holka, moc statečná.“
Všiml si Nikolajova uţaslého pohledu. „Moje msta je minulostí,“
pronesl zlomeným hlasem. „Děkuju ti, bratře.“
„Omlouvám se ti, ţe jsem ti nevěřil,“ řekl mu Nikolaj se vší
upřímností. „Tys jí právě řekl, ţe je tvoje návnada? Tomu říkáš
projev lásky?“ Conrad po něm sekl rozezleným pohledem. Nikolaj
zvedl ruce, jako ţe se vzdává. „Chápu, nic mi do toho není.“ Podíval
se na Néomi. „Vítám tě do rodiny.“ Apřemístil se pryč.
Conrad neváhal ataké je vzal pryč. Přemístili se rovnou do
koupelny na Elancourtu. Nepustil ji ani na vteřinu. Začal napouštět
vanu aza několik minut ji ponořil do horké vody.
Ztěla avlasů jí smýval prach. Néomi seděla jako socha. Bez ustání
plakala.
„Uţ je ti trochu teplo?“ zeptal se. Přikývla. „Néomi, bolí… bolí tě
něco?“
„Ne, jenom jsem ztoho vedle. Nějak nemůţu přestat brečet.“
„Ničí mě to. Koeri, co můţu udělat, abych ti pomohl?“
„Promiň. Sice jsem věděla, ţe přijdeš, ale být tam… vté rak…
bylo to tam příšerné.“
Odhrnul jí pramen vlasů za ucho. „Věřím, ţe to byla pekelná
zkušenost.“
Zadívala se na něj. „To byl Nikolaj?“ zeptala se. Conrad přikývl.
„Jak se dostal zvězení?“
„No… Došel jsem pro ně.“
„Sám?“
Conrad přikývl. Néomi uţasla. „Zranili tě? Ještě jsem si tě ani
pořádně neprohlídla.“
„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. Byl rád, ţe se konečně začíná zajímat
oběţné věci.
„Co tě to napadlo?“
„Potřeboval jsem, aby mi Nikolaj pomohl, jinak bych tě nenašel.
Pro tebe bych udělal cokoli.“
„Přivítal mě do rodiny, takţe jsi mu říkal, ţe se budeme brát?“
Modré oči se jí zaleskly dalším přívalem slz. „Teda jestli ta tvoje
nabídka pořád…“
Conrad vydechl úlevou. „Promluvíme si otom pak, ano? Aţ se
budeš cítit líp.“

„Co – co tím myslíš?“ vyjekla Néomi arozplakala se nanovo.

„Počkej, poslouchej mě, lásko.“ Vypadal, jako by ho Néomi
trýznila. „Za všechno můţu já. Démoni se pořád budou vracet.
Ajestli zjistí, ţe jsi naţivu, půjdou hlavně po tobě.“
 Zalila ji vlna úlevy. Konečně přestala plakat. Jestli mu dělá
starosti jenom tohle… „O nic nejde, tak mi zajisti vdomě bezpečí aje
to. Bez tebe nebudu nikam chodit. Uţ jsem se poučila, věř mi.
Zdomu se nehnu na krok.“
„Jenţe to není vmých silách, Néomi. Miluju tě… moc. Miluju tě
tak moc, ţe bych nesnesl, aby ti někdo zase ublíţil.“
Vyznal jí lásku. Pomalu jí začalo docházet, ţe se nemusí bát,
jestli ta slova uslyší, nebo ne. Skutečně se znovu narodila.
Budeme spolu…
„Navíc… navíc si můţeš najít někoho mnohem lepšího, neţ jsem
já,“ pokračoval Conrad. Netušil, ţe jeho vysvětlování je naprosto
zbytečné. „Máš před sebou celý ţivot, proč bys ho měla trávit zrovna
se mnou?“
„Někoho lepšího?“ opakovala po něm. „Co je špatného na muţi,
kterého miluju?“
„Na muţi, kterého miluješ,“ opakoval po ní spokojeně. Náhle
znovu zváţněl anavázal: „Uvědom si, ţe bychom se nikdy nemohli
procházet na slunci ani si dát někde spolu jídlo. Kapsliga idalší moji
nepřátelé po mně půjdou. Kromě toho to vhlavě pořád nemám…
úplně vpořádku.“
Vstala, otočila se kněmu avzala mu tvář do dlaní. „Svoji bledou
pokoţku mám ráda aojídlo se beztak dělím víc neţ nerada. Na
Kapsligu se připravíme. Astou tvojí myslí je to den ode dne lepší. Jen
si vzpomeň, jak jsi vypadal před měsícem.“
„Neovládl jsem se asál jsem od tebe. Mohl jsem tě zabít.“
„Ani trochu jsi mi neublíţil. Navíc se mi to moc líbilo,“ dodala
svůdně.
„Tak proč ses zlobila?“
„Protoţe mi Nïx řekla, ţe ten den, kdy se kdokoli dozví, jak jsem
se vrátila mezi ţivé, zemřu. Nesměla jsem ti to říct, ikdyţ jsem
hrozně chtěla! Kdyţ ses ode mě napil, uvědomila jsem si, ţe se to
můţeš dozvědět zmých vzpomínek. Původně jsem se bála, ţe umřu
ještě dřív.“
Sklonil kní hlavu. „Promiň, Néomi, otom jsem neměl tušení.“
 „Ukaţ mi ruku,“ pobídla ho. Conrad se zamračil, ale Néomi mu
připomněla: „Slíbils mi, ţe ve chvíli, kdy ti to znamení zmizí, si mě
vezmeš za ţenu.“
Ucukl. „Ale to bylo ještě předtím, neţ jsi… umřela.“
„Na tom snad nezáleţí.“ Rozechvěle mu rozepnula košili. „Ono
uţ neplatí, ţe Wrothové vţdycky drţí slovo?“
Conrad zahýbal rameny, aby se mu znich svezla košile. Néomi
mu začala rozvazovat obvaz. Napjatě čekal, co pod ním uvidí…
Zdravou, zahojenou pokoţku.
Oddychl si apokýval hlavou. „Dobře, Néomi, vezmu si tě při
nejbliţší moţné příleţitosti, pokud to chceš risknout. Ale uţ nikdy
nechci být ani chvíli bez tebe.“
„Tobě nevadí, ţe jsem smrtelná?“
„Hlavně tě chci mít usebe napořád. Neboj, uţ něco vymyslím,
stím počítej.“ Zkapsy kalhot vylovil zásnubní prsten.
Néomi vhrkly slzy do očí. „Moc se mi po něm stýskalo.“ Conrad
jí ho navlékl na prst. „A moc miluju muţe, který mi ho dal. Víš, jak
bylo tehdy na baletu těţké vrátit ti ho?“
„Stejně těţké jako přijmout ho zpátky?“
„Mrzí mě to, mon coeur. Neměla jsem na vybranou. Jak jsem ti
mohla slibovat společnou budoucnost, kdyţ jsem věděla, ţe mě
ţádná nečeká? Zato teď se hrdě stanu tvojí ţenou.“
„Néomi, ikdyby nám nic nehrozilo, stejně… bych se bál, ţe tě
zklamu. Co kdyţ udělám něco špatně nebo ti ublíţím tím, co řeknu?
Nedokáţu se změnit přes noc, ale chci, abys věděla, ţe se budu
hodně snaţit.“
„Nic víc od tebe nechci.“ Zamračila se. „Vlastně ne, přála bych si
ještě jednu věc, Conrade. Myslíš, ţe bychom mohli ţít tady? Mohli
bychom Elancourt od tvého bratra koupit?“
„Koupím ti jakýkoli dům, stačí říct. Ale opravdu tu chceš zůstat?
Přišla jsi tu oţivot aten dům ti to bude pořád připomínat.“
„Strávila jsem tu jako duch osmdesát let. Zvykla jsem si na něj.
Akdybych nepřišla oţivot, nepoznala bych tě. Sám jsi řekl, ţe bys
tomu Rusovi klidně pomohl, kdybys věděl, ţe mě najdeš. Já bych
sradostí nastavila Louisovi hruď za moţnost být stebou.“
 Conrad polkl. Začaly ho zahlcovat emoce. Majetnicky ji políbil.
Po dlouhém polibku přikývl. „Dobře, zůstaneme tady, ale musíš mi
dovolit, abych ho znovu přivedl kţivotu.“
„Proč ne?“ usmála se aodhrnula mu vlasy zčela. „Jeho majitelku
jsi uţ kţivotu přivedl.“
Zpřízemí knim dolehla nějaká rána. Apořádný řev.
Néomi ztuhla. „To byl Bowen, ţe? Oni jsou pořád tady?“
„Paneboţe, čarodějka!“ lekl se Conrad. „Zhypnotizovalo ji
zrcadlo!“
„Zaveď mě knim!“ Pomohl jí soblékáním ahned ji přemístil do
studia.
Bowen si zoufale tiskl Mariketu khrudi. Byl celý od krve, po těle
měl spoustu ran. Mari byla bílá jako stěna avypadala omámeně.
„Koukám, ţe to zabralo,“ houkl na ně, kdyţ si jich všiml, ale víc
se jim nevěnoval.
„Ano, musíme ti poděkovat –“
„Musím ji vzít domů.“ Podíval se na Mari. „A stímhle končíš,
jasný?“
Mari sotva znatelně přikývla. „V ţivotě se do zrcadla nepodívám,
uţ nikdy!“
Bowen vstal anesl ji kzrcadlu. Otočila se knim azamyšleně se na
ně zadívala. Těsně předtím, neţ zmizeli vzrcadle, si Mariketa
přiloţila ukazováček ke rtům. Bylo to varování pro Néomi.
Co to znamená? lekla se Néomi.
Vzápětí byli pryč. Néomi se podívala do zrcadla. Spatřila vněm
svůj odraz vpodobě ducha.
 43

Týdny po ztělesnění by patřily knejkrásnějšímu období jejího

ţivota.
Nebýt toho, ţe jsem se vrátila ve špatné podobě, pomyslela si
ahladila spícího Conrada po vlasech.
Krátce po jejím návratu se vtichosti vzali. Nejdřív musela nabrat
síly, protoţe ji ta bouřlivá noc nemálo vyčerpala, ale jakmile jí bylo
líp, Conrad sehnal oddávajícího Lora ana Elancourtu se vzali.
Trápilo ji, ţe mu osvé předtuše neřekla ještě před svatbou, zvlášť
kdyţ Bowen jen tak tak vyprostil Mari zhypnotizujícího kouzla
zrcadel. Kouzlo dopadlo trochu jinak, neţ plánovali.
Néomi to cítila. Byla jiná.
Zvykla si na nový reţim aspala přes den. Stačily jí čtyři hodiny
spánku abyla jako rybička. Mohla, ale nemusela jíst. Conrad
nezahálel azrůzných míst světa jí snášel její nejoblíbenější jídla.
Snaţila se dovolat Mariketě, ale dozvěděla se, ţe je sBowenem na
ostrově upobřeţí Belize auţívají si.
Néomi by osvém novém tajemství tak ráda řekla Conradovi, ale
současně mu nechtěla přidělávat starosti. Dařilo se mu skvěle, uţ
nemíval ani záchvaty vzteku. Byl nadšený jako malý kluk, plánoval
jim budoucnost atěšil se na jejich společný ţivot. Hned se pustil do
rekonstrukce Elancourtu avidina toho, co jim přinese budoucnost, ho
naplňovala nekonečným štěstím.
Kdyţ se však Néomi jednou řízla arána se jí zahojila za necelou
hodinu, zmátlo ji to natolik, ţe obávané téma přece jen nakousla.
„Conrade? Něco mi dělá starosti. Víš, někdy mi připadá, ţe… ţe
nejsem člověk,“ svěřila se mu.
„Jistěţe jsi,“ namítl, popadl ji do náručí azatočil se sní dokola, aţ
ji zdolal smíchem. „Co jiného bys byla?“
 Ráno po ztělesnění ji probudilo bušení kladivem. Conrad pojal
rekonstrukci Elancourtu váţně. Sotva se ale zotavila, začalo jeho
pracovní tempo upadat, protoţe Néomi nemohla odtrhnout ruce od
jeho svůdně zpoceného těla.
Kdykoli ho viděla bez trika asupracovanými svaly, nemohla si
pomoct. „Uţ jsem zase vplné síle,“ oznámila mu. „Coţ vmém
případě znamená, ţe mám časté choutky.“ Conrad se ochotně nabídl,
ţe jí bude „kdykoli ksluţbám“.
Jednou na něj narazila vtanečním studiu. Měla pocit, ţe ji
neslyšel. Zamilovaně si ho prohlíţela. Touţila po něm tak vášnivě, aţ
ztoho sama měla zamotanou hlavu.
Pečlivě natíral mahagonovou truhlu. „Ţivě tě vidím, jak tu
tancuješ,“ pronesl zastřeným hlasem, jako by si ji právě představoval
při tanci. „Budu tě při tanci pozorovat celé hodiny apak tě začnu lízat
na zpoceném těle.“
Málem se ani nestihli přemístit do postele…
Conradova péče vní uţ dávno zaţehla plamínek touhy znovu začít
tancovat. Konečně by mohla vyuţít studio, jak to předtím nestihla.
Těšila se, ţe se znovu pustí do tréninku, aţ se zotaví. Láska ktanci
vní za tu spoustu desetiletí nepolevila ani okousek.
Uvědomovala si, ţe na pódiu uţ nikdy stát nebude, ale napadlo ji,
ţe by mohla otevřít baletní školu pro Lory. Vříši Lorů zatím ţádná
neexistovala, akdyţ se Néomi dozvěděla, ţe děti Lorů – stěmi svými
roztomilými růţky, křidýlky akvílením sirén – nesmějí navštěvovat
lidské školy, málem jí to utrhlo srdce.
Zeptala se Conrada, co by říkal na to, kdyby zaloţila Taneční
školu Néomi Wrothové. „Proč ne, klidně si sem pozvi všechny Lory,
kteří budou ochotní nosit růţovou.“ Poškrábal se na hlavě adodal:
„Jen mi není jasné, jak to studio zvětším.“
Conrad se zavrtěl, ale tentokrát za to nemohla noční můra. Otočil
se kní aNéomi mu přejela hřbety prstů po tváři. Znovu se ponořil do
hlubokého spánku. Noční můry ho obtěţovaly jen zřídkakdy.
Zatím od ní znovu nesál, přesto její vzpomínky putovaly kněmu
uţ při prvním kousnutí. Néomi se původně bála, ţe uvidí zrovna ty
události jejího ţivota, které sním zamávají. Co kdyţ se rozzlobí?
Skutečnost nakonec byla jiná. Dokonce se zdálo, ţe mu přístup
kjejím vzpomínkám pomáhá. „Zdává se mi ohudbě, smíchu
avřelosti,“ vyprávěl jí. „Tvoje vzpomínky mě uklidňují. Kdyţ jsem
vzhůru, jsem stebou, akdyţ spím, tak tě taky mám usebe. Je to moc
fajn.“
Néomi věděla, ţe se Conrad ještě úplně neuzdravil. Potřeboval
čas. Kéţ by sním mohla ţít co nejdéle! Stušenou nesmrtelností
začínala být lačná po nekonečnosti ţivota.
Ţivot totiţ nabízel tolikkrás…
Zlobilo ji pouze to, ţe nevěděla, kdo nebo co vlastně je.
Kdyţ se na sebe podívala do zrcadla nebo zachytila svůj odraz
vokně, viděla ducha. Nechyběly mu ani stíny kolem očí apod lícními
kostmi.
Vnoci viděla stejně skvěle jako vdobách, kdy byla duch, ave
spánku se jí zdálo otom, jak pluje prostorem asilou mysli přesunuje
předměty.
Akdyţ se dneska probudila za soumraku, vdlani svírala růţový
okvětní plátek.
Několikrát ji navštívila Nïx. Pokaţdé ji pátravě přejela zlatýma
očima atvářila se, jako by ji Néomi fascinovala. Naposled tu byla
předešlý den. Zjevila se na Elancourtu jakoby nic adoslova na Néomi
zírala. Nebyla schopná ze sebe vypravit jediné slovo.
Néomi sebrala odvahu azeptala se: „Nïx, co vlastně jsem?“
„Něco ti nesedí?“
„Při tom ztělesnění se něco stalo jinak, neţ mělo, ţe jo?“
Nïx si povzdychla. „Nějak tě nedokáţu nikam zařadit.“
Neuměla to ani Néomi. Necítila se ani jako člověk, ani jako duch.

Jejich setkání bylo víc neţ prapodivné.

„Posaď se, prosím tě,“ vyzval ho Nikolaj amávl rukou kvolnému
křeslu usvého pracovního stolu. Vdruhém křesle seděl Sebastian.
Conrad se přemístil na Blachmount, kde bydlel Nikolaj. Měl totiţ
domluvené setkání sbratry. Néomi na něm neúprosně trvala. VNew
Orleansu byl den, Néomi si odpoledne chtěla zdřímnout, atak vyrazil
hned, aby to měl za sebou.
Bratři se ho chtěli vyptat na jeho minulost aon zase chtěl od
Nikolaje koupit Elancourt, aby se iformálně stal jejich domovem.
 Conrad měl vkrku pořádný knedlík. Neochotně se posadil. Poprvé
nechal Néomi doma samotnou. Návrat na Blachmount vněm navíc
probouzel staré pocity.
„Čekal jsem, ţe se tu sejdeme všichni,“ konstatoval. „Kde je
Murdoch?“ Potřeboval nějak rozředit napjatou atmosféru.
„Má něco důleţitého na práci,“ odpověděl Nikolaj.
„Předpokládáme, ţe jde otu jeho ‚tajnou‘ nevěstu. Podle mě má
poprvé vţivotě milostné starosti.“
„Však ono mu to neuškodí,“ přisadil si Sebastian. „Nepřipadá ti
neskutečné, ţe jsi zpátky?“ zeptal se Conrada.
Conrad přikývl. Na hradě Blachmount zemřel on ivětšina členů
jejich rodiny. Pamatoval si, jak sestry plakaly, jak umírala jedna za
druhou. Na Blachmountu se narodil, proţil tu dětství – atady také
vstal zmrtvých.
Za osudovou volbu pak nenáviděl Nikolaje celých tři sta let. Nyní
mu byl naopak vděčný, protoţe díky němu získal Néomi. Bez
Nikolajova rozhodnutí aMurdochova odhodlání by svou nevěstu
nikdy nepoznal. Nikdy by ji nemohl pozorovat, jak se svléká, češe si
před spaním vlasy…
Právě včera mu myslí projelo Moje nevěsta je můj osud, moje
vysněná ţena…
„Kdyţ jsem se sem vrátil poprvé, proţíval jsem totéţ,“ pronesl
Sebastian.
Nikolaj se ušklíbl. „To jsi na omylu, nejdřív ze všeho ses ve
vzteku vrhl na mě.“
„Dobře, tak podruhé.“
Mezi bratry se sneslo nepříjemné ticho. Conrad se rozhlédl po
pracovně obloţené dřevem. Nikolaj začal ťukat perem do desky
stolu. Sebastian pohupoval nohou.
Nikolaj vstal. „Mám něco, co patří vám.“ Natáhl se na polici pro
desky apodal je Conradovi. Obsahovaly smlouvu okoupi Elancourtu
asmlouvu ojeho převodu.
„Hned ten den, co se Néomi vrátila, jsem nechal dům přepsat na
tebe atvoji nevěstu.“
Conrad strnul. „Zaplatím ti za něj.“
 „Technicky vzato je to Néomin dům, ne? Ber to jako svatební
dar, jo?“
Conrad mu však nechtěl být zavázaný. „Počkej.“ Přemístil se do
Elancourtu. Zběţně zkontroloval Néomi. Vytáhl jí přikrývku aţ ke
krku aněţně ji políbil. Pak zpřepravky vybral láhev whisky. Néomi
mu původně navrhovala, aby ji vzal rovnou, ale navrčeně zabručel,
ţe to nemá smysl. Nakonec se pro ni vrátil. Chtěl ji dát Nikolajovi.
Nikolaj přejel prstem po etiketě. „Páni, to je… to přece je…“
„Jo, je přesně tak skvělá, jak si myslíš,“ usmál se Conrad.
Sebastian neplýtval časem adošel do kredence pro skleničky.
„Přestaňte na tu láhev zírat jako na zjevení apojďte se do ní pustit!“
Rádi ho poslechli. Za další dvě hodiny Conrad usoudil, ţe
rozhovor sbratry za těch dvacet tisíc dolarů, které by za whisky
zaplatili, rozhodně stál. Nakonec to nebylo tak děsné, jak se původně
obával.
Nikolaj aSebastian se ho samozřejmě ptali, jak strávil uplynulá tři
staletí. Vyprávěl jim onich. Akdyţ se ho vyptávali na Néomi, hrdě se
pyšnil jejími ţivotními úspěchy. „Vsadím se, ţe jste ještě nikdy
nikoho neviděli tancovat, jako to umí Néomi. Kromě toho si dům
koupila za svoje peníze. Jen si to představte, svobodná ţena, které
nebylo ani třicet let.“ Sám vnímal, jak velkolepě to zní.
„Kdepak, na Conrada si nepřijdou řetězy, drogy ani hrubé násilí,“
prohodil Nikolaj pobaveně. „Zato drobná baletka si ho vmţiku omotá
kolem prstu.“
„Co hodláš udělat stím, ţe je smrtelná?“ vyzvídal Sebastian.
„Samozřejmě budu hledat způsob, jak ji přivést mezi
nesmrtelníky.“ Bratři na něj upřeli pochybovačný pohled. „Vím, ţe
to nebude snadné, ale pro mě je to pořád lepší vyhlídka neţ nejistota,
kde by se ocitla po své smrti. Ajá sní.“ Conrad dopil whisky azadíval
se do sklenice. „Myslíte na sestry, kdyţ jste tady vdomě?“
Nikolaj aSebastian si vyměnili výmluvný pohled.
Nikolaj neochotně navázal: „Chceme je přivést zpátky. Našli
jsme prostředek, který nám je umoţní vrátit zminulosti. Nehodláme
měnit historii, jen je přivedeme do současnosti.“
Conrad si je prohlíţel přimhouřenýma očima. Dělá si zněj Nikolaj
legraci? „Jak?“
 „Pomocí kouzelného klíče,“ odpověděl Sebastian snehraně
váţnou tváří.
Conrad sebou při slově klíč trhl.
Sebastian jim dolil skleničky. „Bohyně Riora mi umoţnila, abych
ho jednou vyuţil aznovu spojil naši rodinu. Vím, ţe klíč funguje, to
je ověřené.“
Conradovi bylo jasné, ţe kdyţ skeptik Sebastian tvrdí, ţe klíč
funguje, tak to bude pravda. „Chtěli jste přivést zpátky imé staré já?“
„Ano, ta nabídka stále trvá,“ přikývl Nikolaj. „Popřemýšlej nad
tím. Zbavil by ses rudých očí ataké všech vzpomínek, které tě
trýzní.“
„Co by se stalo smým současným já?“
„Rozplynulo by se,“ odpověděl Sebastian.
„Já věděl, ţe máte eso vrukávě.“ Uţ se nedivil, ţe si bratři byli
jeho uzdravením tak jisti. „Děkuju, ale nemám zájem.“
Nikolaj si propletl prsty. „Ty bys nechtěl být zase člověk?“
„Neměl bys rudé oči anemusel bys pít krev,“ přidal se Sebastian.
Conrad zavrtěl hlavou. „V tom případě bych neměl ani dost síly,
abych ochránil Néomi. Potřebuju mít jistotu, ţe jí zajistím bezpečí.
Kdyby se totiţ nezměnila minulost, stejně by nepřátelé po mně šli
dál. Apak po ní.“ Conrad dopil skleničku. Tenhle aspekt jejich ţivota
bytostně nenáviděl. „Proč jste to prostě neudělali ze své vůle? Proč
jste mě nejdřív unesli?“ Nerozuměl tomu. Proč? Vţdyť na ně plival
krev asnaţil se je zabít.
„Chtěli jsme, aby ses nejdřív srovnal arozhodl se sám,“ vysvětlil
mu Nikolaj. „Proměna by tě totiţ připravila onesmrtelnost. Kromě
toho bys přišel iosvoje vzpomínky za posledních tři sta let. Je to
zásadní rozhodnutí.“ Nikolaj ještě zamyšleně dodal: „Nechtěl jsem
udělat tutéţ chybu dvakrát.“
„Poprvé jsi ţádnou neudělal,“ namítl Conrad bez váhání. „Pro mě
to bylo osudové rozhodnutí ajsem ti za ně nesmírně vděčný.“
„Bezva. Vtom případě nám jistě pomůţeš svýchovou holek.“
Paneboţe, jejich sestry se skutečně vrátí do ţivota! Získá druhou
šanci, aby je víc poznal. Páni, aNéomi je můţe učit tancovat!
Spokojeně se usmál. Bratři na něj vytřeštili oči, nic takového totiţ
nečekali. „Kdy pro ně vyrazíme?“
 „Přesný postup naplánujeme, aţ se Murdoch vrátí.“
Conrad otevřel pusu, aby něco řekl, ale náhle strnul. Něco se děje.
Po zádech mu přeběhl mráz. „Hned jsem zpátky,“ oznámil bratrům
apřemístil se do Elancourtu.
Přímo do spárů ohně.
 44

Néomi se znovu zdálo otom, jak se vznáší po domě aprochází

zdmi. Pak uţ se ale chtěla probudit, protoţe cítila pachuť… sazí?
Nemohla se nadechnout. Plíce měla plné kouře. Rozkašlala se.
Matně si uvědomovala, ţe všude kolem ní šlehají plameny. Vnímala
plameny ajejich ţár.
Hoří! Proč se nemůţu probudit?
Byla jako opilá… Potřebovala na čerstvý vzduch…
Konečně se jí podařilo pootevřít oči. Uţasle zamrkala.
Místnost byla zahlcená hustým kouřem. Plameny olizovaly zdi
aplazily se po stropě. Prkna nad ní úpěla námahou.
„Néomi!“
Conrad! Kde se tu vzal? Oddělovaly je plameny. Setkali se
alespoň pohledem. Vzápětí jeden dřevěný nosník nevydrţel astrop se
propadl. Těsně před Conrada dopadl ohořelý trám.
Conrad zařval avrhl se pro ni. Chtěl je přemístit do bezpečí. Kdyţ
však Néomi objal, zjistil, ţe mu ruce proklouzly vzduchoprázdnem.
Vrátil se na původní místo bez Néomi. Zkusil to znovu. Opět nic.
Bez váhání začal odhazovat prkna atrámy, oheň neoheň, jen aby se
kní dostal.
Proč se tváří tak zděšeně, kdyţ jí nic není? Neměla jediné
škrábnutí, ani jedinou popáleninu. Vlastně necítila vůbec nic. Nic.
Připadala si jako otupělá.
Sjela pohledem dolů. Ne, to ne. Ne! Tělo měla od pasu dolů
pohřbené pod hořícím trámem. Měla by se pod ním dusit, neměla by
se ani hnout… Jak to, ţe jsem ještě při vědomí? Proč mě nic nebolí?
Najednou jí to došlo…
Zase jsem… zemřela?
 Néomi opět měla podobu ducha, súţasem si prohlíţela původní
černé šaty ašperky –
Nad hlavou jí zaburácelo. Strop uţ spadl celý aze střechy začínaly
padat trámy. Spadl jeden, druhý…
Ohořelé aodštípnuté dřevo lítalo dolů jako šípy azabodávalo se do
podlahy.
Conrad se odštěpkům hbitě vyhýbal. Stále usiloval oto, aby se
probojoval aţ kní.
„Conrade, ne!“
Zasáhl ho uštípnutý trám. Srazil ho na zem. Za zlomek vteřiny se
na něj zřítila střecha. Zmizel pod sutinami. Néomi zaječela avrhla se
kněmu. Uţasle si uvědomila, ţe bez sebemenších potíţí proplouvá
místností iohněm.
Jenţe nemohla Conrada najít. Nikde ho neviděla. Kde je?
Najednou zahlédla pramínek krve. Tekutina měla barvu
rozţhavených plamenů, vařila se abublala.

Cade se večer ocitl na známém místě. Zase seděl na kraji střechy

jednoho zdomů vcentru města. Hned vedle bydlela jeho vyhlédnutá
partnerka. Ze svého místa viděl aţ do jejího loftového bytu ina
střechu domu, kde měla terasu abazén.
Cade sem ani nechtěl chodit, ale bylo to silnější neţ on.
Zadíval se na balkon ujejího bytu. Auţ ji spatřil.
Holly Ashwinová.
Jeho Holly. Byla nadšená matematička, nosila brýle, nelíčila se
asvětlé vlasy si sčesávala do konzervativního drdůlku. Pro něj byla
nejpřitaţlivější ţena na celičkém světě.
Zaskočeně se poškrábal na hlavě. Zase totiţ uklízela vzorně
uklizený byt. Záhadná ţena.
Kdyby viděla, včem bydlí on, asi by ji trefilo. Byl to další příklad
jejich neslučitelnosti.
Holly byla akademička, on byl válečník. Ona měla ráda pořádek
ařád, jeho představa onovém dni byla jednoduchá: vstát, hodit do
sebe pár jídel, vyřídit, co je třeba, spát. Anic ztoho, co během dne
hodlal dělat, nebylo vytesané do kamene.
Holly dokonce nepila. On se pro změnu zhluboka napil.
 Nečeká dneska návštěvu? Třeba toho svého ulítlého přítele?
Zatnul drápy do dlaní. Vtom za sebou zaslechl kroky.
Zatracený Rydstrom. Zase ho našel. Moje vysedávání na střeše je
fakt velké tajemství.
„Co tady, sakra, děláš?“ vyjel Cade na bratra.
„Chtěl jsem se tě zeptat na totéţ,“ odsekl Rydstrom avrhl na něj
pohled ryzího zklamání.
Takhle se na mě ještě nikdy nepodíval.
„Slíbils mi, ţe sem uţ nepolezeš.“
„Dej si odchod, jo?“ opáčil Cade otráveně.
„Lidské ţeny se nemůţou stát našimi vyvolenými. Ucházet se oně
je zapovězené zhodně dobrého důvodu. Pokud ta informace ještě
neprošla tvou zabedněnou hlavou, tak ji laskavě vezmi na vědomí co
nejdřív. Ita nehoda, co sestala upírově nevěstě, pádně dokazuje, proč
by se nesmrtelníci neměli dávat dohromady se smrtelníky.“
Cade přimhouřil oči. „Opravdu je Néomi zase mrtvá?“
Rydstrom přikývl adodal: „Pro jistotu jsem se na to zeptal iNïx.“
Proč smrtelníci tak snadno umírají? Ţivot Néomi navţdy
ukončila miniaturní dýka. Takovou smrt si rozhodně nezaslouţila.
„Jestli zemřela, tak upír udělá všechno, co je vjeho silách, aby
zničil něco mého,“ prohodil Cade arozhlédl se kolem sebe. Wroth
mu to přísahal snad tisíckrát. Kdyby se začal ucházet oHolly,
vpodstatě by jí podepsal ortel smrti.
„Vidíš, máš další důvod, proč ji nechat na pokoji,“ přisadil si
Rydstrom. „Musíš na ni zapomenout.“
„Ty si myslíš, ţe jsem to nezkoušel?“ Cade přejel prsty po rohu.
„Sám vím, ţe to je naprostá šílenost. Špehuju holku, která je opár
tisíciletí mladší neţ já.“
„Ještěţe ztohohle města navţdycky odjíţdíme. Nïx nám nabídla
ještě jednu moţnost zlikvidovat Omorta, takţe sebou musíme
mrsknout. Mám poslední šanci získat zpátky korunu. Je neoblomná.“
„O jaké příleţitosti mluvíš?“ zeptal se Cade. Ve skutečnosti mu
to bylo srdečně jedno, udělal by cokoli, jen aby nemusel myslet na
to, co udělal aco by nejradši udělal Holly. Nïx si radši jeho plány
neprohlíţela.
 „Do týdne nám pošle instrukce. Musíme být připravení na
bleskový odjezd.“
Cade si povzdychl. „Já jsem připravený vţdycky.“
„Cade, ještě jednou ti připomínám, ţe je to naše poslední šance.
Potřebuju vědět, ţe máš všech pět pohromadě ahlavou se ti nehoní
bůhvíjaké nesmysly.“
„Jasně jsem ti řekl, ţe jsem připravený, ne?“ vyjel na něj Cade.
„Je mi jedno, oco jde, svůj úkol splním.“ Vstal azadíval se na Holly.
Naposled.
Vduchu se rozloučil sHolly aseskočil ze střechy.
Sotva zmizel ve tmě, zjevila se po Rydstromově boku Nïx. „Jak
to zvládl?“
Rydstrom se na ni podíval, jako by ji čekal. Nepřekvapilo ho, ţe
je našla. „Copak to nevíš?“
„Sice jsem vševědoucí, ale ne –“
„Já vím, ne vţdyvědoucí,“ povzdychl si. „Cade přísahal, ţe svou
povinnost splní.“
Vjejich zorném poli se opět objevila Holly. Nïx na ni upřela zlaté
oči, zorničky se jí rozšířily. Uklonila hlavu azeptala se: „Co se stane,
aţ zjistí, ţe Néomi pořád ţije?“
„Nechci mu lhát, nemám ztoho dobrý pocit,“ odpověděl
Rydstrom. „Opravdu mu to nemůţu říct?“
Nïx se kněmu otočila. „Přemýšlela jsem nad tím mockrát,
dokonce jsem si udělala rozhodovací strom. Dospěla jsem
kmiliardám moţností, ale všechny nakonec spějí krozcestníku mezi
dvěma variantami: říct mu to, nebo ne.“
„Takţe jsi viděla moji budoucnost?“
„Něco jo,“ přikývla. „Bude výjimečná anáročná.“
„Řekni mi víc,“ pobídl ji gestem ruky.
„Rydstrome, musíš se naučit říkat prosím. Prostě jsem se
dopracovala tam, kde jsem potřebovala být. Dneska vnoci odhalím
jednu záhadu auţ se nemůţu dočkat.“
„Počkej, nemůţeš jen tak odejít! Co máme udělat, kdyţ se stebou
budeme potřebovat spojit?“
 Sice se na něj usmála, ale podle prázdného pohledu byla
myšlenkami jinde. „Milý démonku, vjednu chvíli prostě můţu být
jen na jednom místě.“
 45

Néomi rychle zvaţovala své moţnosti. Pokud umřela, můţe

Conrada zachránit.
Zase dokáţe přesunovat předměty myslí. Mávla rukou avstoupila
do sutin. Řídila se cestičkou zkrve. Dvakrát mávla rukou astřecha,
která zavalila Conrada, letěla oknem ven. Conrad byl vbezvědomí.
Kzemi ho přišpendlila špička zlomeného trámu.
Opatrně ho zkoušela zConradova těla vytáhnout. Navzdory tomu,
ţe byl vbezvědomí, řval bolestí. Deptalo ji, ţe mu ubliţuje, ale
neměla na výběr. Kolem nich se stále šířily plameny. Néomi
pochopila, ţe dům dlouho nevydrţí.
Kousek po mučivém kousku…
Konečně! Vytáhla zněj trám. Bez váhání přemístila Conrada
znenasytných plamenů pod mohutný dub, aby na něj nedopadal déšť
ţhavých uhlíků.
Ona je necítila.
Přeplula vedle něj azačala zjišťovat, co se mu vlastně stalo.
Zaskočilo ji, ţe Conrad stále silně krvácí. „Conrade! Prosím tě,
vzbuď se… Řekni mi, co mám udělat, abych ti pomohla!“
Tvrdil, ţe na podobné zranění neumře, ale byl bledý jako stěna
ato ji děsilo. Bez váhání mu přiloţila zápěstí ke rtům.
Najednou ztuhla. Paneboţe, Mère de Dieu… Neomylně cítila, ţe
znovu získává tělesnou podobu. Ten pocit začínal na paţi
apostupoval dál. Jasně vnímala, jak se její tělo ohraničuje. Vmţiku
pociťovala irosu na trávě avánek přicházející od močálu.
Co to má znamenat?
VConradově těle se probudily instinkty. Neţ se nadála, zajel jí
tesáky do ruky. Sání vní probouzelo stejně dráţdivé vjemy jako
poprvé. Conrad slastně zaúpěl. Néomi div neomdlela radostí.
 Tesáky se zjejí kůţe vynořily aţ příliš brzy. Olízl jí kůţi
azanedlouho otevřel oči. Omámeně zašeptal: „Kvůli tomuhle se
nechám probodnout klidně kaţdý den…“ Pohledem přejel její tělo
včetně důvěrně známých černých šatů. „Zase ses proměnila vducha,
viď? Ale před chvílí jsem od tebe pil. Co se stalo, Néomi?“
Néomi cítila, jak se jí ranky na zápěstí hojí. Sama nevím, co
jsem.„Proměnila jsem se,“ zašeptala. „Taky tomu nerozumím.“
Nekonečně dlouho si hleděli do očí. Koutkem oka viděla, ţe
plameny pohlcují dům ašlehají vysoko do noční oblohy. Zoken
akomínů se valil dým. Ţár plamenů dosahoval aţ knim. „Uţ dřív
jsem si uvědomovala, ţe je na mně něco divného, ale –“
„Na tobě není nic divného!“ zvolal aposadil se.
„Tak mi řekni, kdo nebo co jsem.“
„To je mi srdečně jedno. Hlavně ţe jsi se mnou.“
„Ale mně to není jedno! Co kdyţ jsem zase uvízla vpodobě
ducha?“ Ten polovičatý ţivot, který proţívala jako duch, bytostně
nenáviděla. Málem uţ zapomněla, jak se cítila sama, jak jí ţivot
připadal prázdný. „Nemohla bych tě drţet, dotýkat se tě ani spát
vedle tebe. Taky bych se stebou nemohla milovat. Ato chci, moc!
Kromě toho mi tyhle šaty příšerně lezou na nervy!“
„Tak uţ vím, co jsi!“ zvolal ţenský hlas zdubu nad nimi.
„Konečně mi to došlo!“
Oba zvedli hlavu. Na větvi seděla Nïx. Na zádech měla meč.
„Tys tam seděla celou dobu?“ houkl na ni Conrad rozzlobeně.
„Nenapadlo tě, ţe bys nám mohla pomoct?“
Nïx vstala asestoupila ze stromu, jako by scházela zchodníku na
silnici. Neslyšně přistála vedle nich.
„Co ti došlo?“ zeptala se Néomi ustrašeně. „Ty víš, co jsem?“
Postřehla, ţe Conrad nejistě polkl. Nejspíš to slyšet nechtěl.
„Jsi fantom, okterém jsem ti vyprávěla. Stala ses členem říše
Lorů. Jen ses nevyvíjela několik staletí, ale pár desetiletí. Hm,
bezvadné načasování.“ Prstem ukázala na dům ahlasitě zašeptala:
„Hele, jen mezi námi děvčaty – tvoje ukotvená duše hoří.“ Vzápětí je
ohlušil výbuch. Zbývající okna vpřízemí se rozprskla na střepy. „A
neţ se zeptáte, tak jsem to naplánovala. Chtěla jsem, aby ta rána
dodala mým slovům potřebnou váhu.“
 Fantom?
„Jsi fantom?“ opakoval po Nïx upír atřel si čelo. Vydatně si po
něm rozmazal popel. „Ukotvená duše?“
Tentokrát se vysvětlení chopila Néomi. „Nïx mi před pár týdny
říkala, ţe bych se mohla proměnit ve fantoma, ovšem musela bych
ţít jako duch ještě hrozně dlouho. Fantomové se mohou proměňovat,
jak chtějí, přemisťují se apřesunují věci vůlí. Kromě toho nemusejí
zůstávat na jednom místě, protoţe je nesvazuje ukotvená duše.
Fantom se zducha stane obvykle po pěti stech letech. Mariketa podle
všeho proces urychlila.“
Nïx vytřeštila oči. „No jasně! Chytrá Mariketka! Vymyslela nové
kouzlo aporušila pravidlo. To je přesně ona! Patří kmým nejmilejším
wiccanům avidím, ţe to má dobrý důvod.“
Conrad se pořád tvářil zaskočeně. „Jenţe já tomu… Očem to,
proboha, mluvíte?“
„O čem asi. Mari porušila daná pravidla. Vlastně si je
přizpůsobila. Čarodějnice totiţ nesmějí svými kouzly produkovat
lidi,“ vysvětlila mu Nïx apodívala se na Néomi. „Tehdy jsi uţ
teoreticky byla nesmrtelná, takţe ti Mari jen vyčarovala tělo, které
urychlilo proces zrodu fantoma. Nevím, jak to udělala, ale ktomu
všemu ti přidala trochu loří krve, aby podpořila přeměnu zčlověka
vLora. Tak mě napadá, neřízl se ten upír, kdyţ jí připravoval zrcadla?
Jinak si to neumím vysvětlit.“
„Takţe Néomi je částečně upír?“ uţasl Conrad.
„Ne, tvoje krev zafungovala pouze jako urychlovač procesu.
Upírku neumí vyrobit ani Mariketa.“
„Aha, proto byla vynervovaná,“ pokýval Conrad hlavou. „Měla
to naplánované achystala se na velkou akci.“
„Jasná zpráva. Dluţíte jí toho víc, neţ si myslíte. Zákony
vyloţeně neporušila, ale udolala ukotvenou duši. Kdyby na to někdo
přišel, čekal by ji krutý trest. Dokonce by mohla skončit svypáleným
znamením, které by světu oznamovalo, ţe škodí říši Lorů. Stručně
akrátce, Mariketa Očekávaná si vás do ţivotopisu nezapíše avy buďte
tak hodní apošlete jí děkovný pohled.“
„Znamená to, ţe se můţu měnit, kdykoli budu chtít?“
 „Pochopitelně. Můţeš přecházet mezi ţivotem asmrtí,“ přikývla
Nïx. „Vţdycky se soustřeď na to, ţe se osvobozuješ od těla.“
Néomi to zkusila. Conrad se vzápětí svezl na zem, protoţe se uţ
neměl oco opřít. Zaskočeně se narovnal. „Promiň, mon grand!“
omluvila se Néomi. Zkusila se proměnit zpátky do lidské podoby.
Vyšlo to, tělo získalo pevné hranice.
„Ještě jedna věc, Néomi,“ oslovila ji Nïx velmi váţně. „Kdykoli
se oprostíš od těla…“ Odmlčela se, jako by si potřebovala promyslet,
jak nejšetrněji sdělit tragickou zprávu.
„Ano?“ pobídla ji Néomi. Conrad zatajil dech.
„Budeš mít na sobě tyhle šaty,“ dopověděla Nïx.
Néomi iConrad svorně zaúpěli.
„Nedělej si ztoho hlavu, prostě to ber jako image svého druhého
já. Jako kostým srůţovými okvětními plátky amasku přízraku. Jo,
kdyţ mluvím odruhém já… Podle mě bychom ti měli říkat
Inkarnatrix. Moţná bys měla mít imaják.“
„Takţe jsem nesmrtelná?“ zeptala se nevěřícně Nïx. Teprve jí to
začínalo docházet. „Patřím do říše Lorů?“ Do říše, kterou si tolik
zamilovala?
„Jo. Uţ ţádné probodávání ani škrcení. Teď můţeš zemřít jedině
tak, ţe ti někdo setne hlavu, kdyţ zrovna budeš vtělesné podobě.
Akdyţ budeš duch, nemůţeš zemřít nijak. Lorové fantomům proto
hodně závidějí. Máš velkou moc, ale taky pár slabých místeček. No
jo, uţ musím běţet. Dneska večer mám ještě čtyři konzultace. Práce
protovalkýry avěštkyně bez sobě rovné je dřina amaximálně mě
vytěţuje.“
„Počkej, chtěla bych se tě zeptat na spoustu věcí,“ namítla
Néomi.
Nïx si povzdychla. „Dobře, pár věcí vám řeknu předem, protoţe
mám měkké srdce. Kromě toho jsem vám nedala svatební dar.“
Dramaticky máchla rukou nad hlavou avydechla: „Hm, uţ to vidím.“
Pohlédla Néomi do očí. „Opravdu to vidím, je to tak.“
„Tak nám to řekni!“
„Néomi, vidím tě jako manţelku, matku amajitelku jediné baletní
akademie vříši Lorů. Conrade, jsi milující manţel aotec, který občas
chytne nějaký ten záchvat šílenosti, ale tvrdě maká na tom, aby se
těch úletů zbavil. Néomi, aţ půjdeš ven skamarádkami, tak se připrav
na to, ţe Conrad bude vyvádět ado tvého návratu bude nepříčetný,
ale rok od roku se bude zlepšovat.“
Néomi na ni zaskočeně vytřeštila oči. „Staneme se rodiči?
Opravdu? Já… já můţu mít děti?“
Conrad jí stiskl ruku. „Néomi, na tom přece nezáleţí –“
„Momentík, pro jistotu zkontroluju svoje zdroje.“ Nïx zvedla oči
knebi asvraštila obočí, jako by usilovně přemýšlela. Několikrát
zamrkala. „No tedy,“ ušklíbla se znechuceně. Aznovu. „Ale fuj, to
vůbec není pěkné!“
Conrad to nevydrţel. „Prosím tě, co tam vidíš?“ lekl se.
„Jo, budete mít děti,“ přikývla Nïx, ale tvářila se ponuře. „A ten
první páreček dvojčat…“ Celá se otřásla.
„První páreček?“ lekl se Conrad. „Kristepane, Nïx, vyklop, co
vidíš!“
„Spíš by tě mělo zajímat, co nevidím. Dám ti pár příkladů, jo? Aţ
je budete chtít vykoupat, schovají se do stěn nebo zatnou ty svoje
tesáčky do dveří, abyste je nemohli odnést. Aty rošťárny… Ne, snimi
radši začínat nebudu. Tetička Nïx je rozhodně hlídat nebude.“
„To zní… roztomile,“ zašeptala Néomi dojatě.
Nïx zjihla. „Naštěstí znich vyrostou silní Lorové sbystrou myslí
ahrdým srdcem.“ Pátravě se zadívala na oba manţele. „Prozatím
očekávám, ţe oba budete stát vprvní linii akcese,“ dodala aotočila se
kodchodu.
„Počkej!“ zvolal Conrad. „Ten oheň… Způsobil ho někdo zmých
nepřátel?“
Nïx se otočila ausmála se na něj. „Neřekla bych, pokud jsi
nenaštval hladové nutrie.“ Stěmi slovy zmizela vnoci.
Conrad iNéomi potřebovali tolik nových informací strávit.
Posadili se vedle sebe na zem azadívali se na hořící dům, vněmţ
Néomi bydlela přes osmdesát let. Oheň stále svítil daleko do tmy.
Néomi se rozplakala. Conrad jí slzy něţně setřel. „Koeri, moc mě
mrzí, ţes přišla odům.“
Néomi ale neplakala kvůli domu. Všechno je vpořádku, nejsem
divná. Uţ pochopila, proč se cítila napůl jako člověk anapůl jako
duch, vţdyť taková byla. Plakala úlevou.
 Jsem nesmrtelná.
Usmála se na Conrada. Všimla si, ţe se mu vrací barva do tváří.
Věděla, ţe se mu zranění co nevidět zahojí azase bude dobře.
Zůstaneme spolu, napořád. Abudeme mít malé rošťáky. Dají nám
zabrat.
První nosná stěna Elancourtu se zřítila kzemi. Néomi se
rozesmála. Plameny polykaly její dům aona ztoho měla radost. Ať
klidně shoří!
„Néomi?“ oslovil ji Conrad nejistě. „Čemu se směješ?“
Cítila se svobodná, konečně mohla vstoupit do svého nového
ţivota. „Ničemu, prostě jsem šťastná.“
„Aha, takţe tohle je jedna ztěch chvil, kdy tvému štěstí absolutně
nerozumím. Vţdyť jsi říkala, ţe Elancourt je domov tvých snů.“
Sny se můţou změnit. Klekla si před něj. „Jediné, na čem záleţí,
je, ţe budeme spolu. Navíc jsem nesmrtelná. Kdyţ nebudeme dělat
ulítlé skopičiny, můţeme spolu zůstat navěky.“
Svraštil obočí, jako by mu ten fakt ještě nedošel. „Dobře, ale
Elancourt miluješ.“
„Milovala jsem. Byl pro mě vším. Ale to bylo dřív, kdyţ jsem
neměla nic anikoho jiného.“
„Hm, alespoň se vyřešil ten problém smalým studiem,“
konstatoval suše.
„Exactement,“ usmála se avzala mu obličej do dlaní. „Začneme
budovat znovu apořádně si to uţijeme, platí? Zdá se, ţe na to máme
všechen čas na světě.“ Sklonila se kněmu asvého milovaného upíra
políbila.
Conrad se spokojeně usmál azašeptal: „Alespoň do té doby, neţ
se narodí první páreček dvojčat.“
 ZKNIHY LORŮ

Lorové
„…a ty citlivé bytosti, které nejsou lidského původu, by se měly
sjednotit vjeden celek aměly by ţít bok po boku lidí, ale ve svém
vlastním světě.“
Lykajský klan
„Hrdého, udatného válečníka keltského původu (tzv. Tajný národ,
později znám jako Keltové) vdobě jeho vrcholné slávy zabil
rozzuřený vlk. Válečník vstal zmrtvých, stal se nesmrtelným asetrval
vněm duch vlka. Projevoval se vlastnostmi vlka: potřebou dotyku,
neobyčejnou loajalitou vůči svému druhu, touhou po ţivočišných
slastech. Někdy se to zvíře vněm probouzí…“
• Lykajové bývají nazýváni téţ vlkodlaci.
• Nepřátelé upířího klanu.
Upíři
Dvě protivnická vojska, upíří klan aarmáda Zdrţenců.
• Kaţdý upír hledá svou nevěstu, svou věčnou ţenu, adokud ji
nenajde, prochází ţivotem jako chodící mrtvola.
• Nevěsta probudí jeho tělo kţivotu, vdechne mu do plic kyslík
aprobudí jeho srdce. Tím ho vpodstatě probudí.
• Umějí se teleportovat neboli přemisťovat; tímto způsobem
cestují. Upír se můţe přemístit pouze tam, kde jiţ byl.
• Padlí upíři zabili své oběti tím, ţe jim vysáli všechnu krev.
Poznají se podle rudých očí.
Upíří klan
„V dobách prvního zmatku vzemi Lorů vládlo bratrství upírů.
Jejich silnou stránkou byla chladnokrevná povaha, uctívání logiky
aneschopnost soucitu. Pocházeli zdrsných stepí Dacie, přesídlili do
Ruska, ačkoli se proslýchá, ţe vDacii stále ţije utajená skupina,
Daciové.“
• Tvoří je padlí upíři.
• Nepřátelé většiny skupin Lorů.
Zdrženci
„…právoplatný král upírů, Kristoff, poté, co mu byla ukradena
koruna, celou věčnost chodil po válečných polích ahledal nejsilnější,
nejudatnější lidské válečníky, čímţ získal přízvisko Hrobník. Nabízel
věčný ţivot za věčnou věrnost králi astále početnějšímu vojsku.“
• Vojsko upírů, kteří jsou proměnění lidé; nepijí krev přímo ze
zdroje svýjimkou nesmrtelné nevěsty.
• Kristoff byl vychován jako člověk aţil mezi lidmi. On ani jeho
armáda toho oLorech moc nevědí.
• Nepřátelé upířího klanu.
Demonarchie
„Démoni jsou stejně pestrý rod jako lidé…“
• Soubor dynastií démonů. Některá království uzavírají pakty
supířím klanem.
• Většina démonů se umí přemisťovat jako upíři. Některé druhy
jsou povinny poslouchat rozkazy.
• Démon nejdřív musí mít pohlavní akt spotenciální partnerkou,
teprve při něm totiţ pozná, zda je ta pravá. Říká se, ţe se opartnerku
uchází.
Dům čarodějnic
„…nesmrtelné nositelky tajemného nadání, strůjkyně dobra izla.“
• Mystické námezdné válečnice, které prodávají svá kouzla ačáry.
• Je přísně zakázáno, aby hromadily osobní bohatství audělovaly
nesmrtelnost.
• Dělí se na pět kast: válečnice, léčitelky, kouzelnice, jasnovidky
azaklínačky.
• Jediná čarodějnice, která má moc všech pěti kast, je Mariketa
Očekávaná.
Valkýry
„Pokud umírající panenská válečnice zposledních sil vybízí
ostatní kodvaze, vyslyší ji Ódin aFreya. Tito dva bohové ji zachrání
bleskem, přenesou do síně slávy ajejí odvahu navţdy uchovají
vpodobě nesmrtelné dcery – valkýry.“
• Valkýry se ţiví elektrickou energií země, sdílejí ji ve svém
klanu apřírodě ji vracejí při prudkých pocitech vpodobě blesků.
• Jsou nadpřirozeně silné arychlé.
• Bez patřičného školení nedokáţou odolat lesklým předmětům
ašperkům.
• Nepřítelkyně upířího klanu.
Kvapík za talismany
„Zrádný ahrůzostrašný závod za tajemnými talismany, amulety
adalšími poklady, který se odehrává na nejrůznějších místech celého
světa.“
• Pravidla zakazují zabíjet – aţ do finále. Jiné druhy násilí
aproradností jsou vydatně podporovány.
• Koná se kaţdých dvě stě padesát let.
• Pořádá ho bohyně nemoţnosti Riora.
Proměna
„Jedině smrtí se můţeme stát ‚jinými‘.“
• Některé bytosti, například Lykajové, upíři adémoni, se mohou
na základě různých procesů stát lidmi, nebo dokonce jinými bytostmi
zříše Lorů. Hlavní podmínkou změny je smrt. Úspěch ovšem není
nikdy zaručen.
Akcese
„Měl by nastat čas, kdy všechny nesmrtelné bytosti vzemi Lorů od
nejsilnějších valkýr přes upíry aLykaje aţ po přízraky, proměňující
se bytosti, víly asirény… spolu začnou bojovat avzájemně se vyhubí.“
• Jakýsi mystický systém, který udrţuje rovnováhu vřadách stále
početnější populace nesmrtelných bytostí.
• Nastává jednou za pět set let. Moţná právě teď…