Professional Documents
Culture Documents
DAGMAR BREJLOVÁ
Kresley Cole: Nedostiţný přízrak
Vydání první
Copyright © 2008 by Kresley Cole
Originally published by Pocket Books, aDivision of Simon &
Schuster, Inc.,
New York (USA)
All rights reserved, including the right to reproduce this book
or portions thereof in any form whatsoever
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31,
Praha 4,
www.baronet.czvroce 2013 jako svou 1771. publikaci
Přeloţeno zanglického originálu Dark Needs at Night’s Edge
vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York (USA) vroce
2008
Český překlad © 2013 Dagmar Brejlová
Přebal avazba © 2013 Emil Křiţka
Ilustrace na přebalu © 2013 Emil Křiţka
Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová
Korektorka Dana Chodilová
Sazba agrafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2
Tisk avazba: , s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována,
kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.
Název alogo BARONET® jsou ochranné známky zapsané
Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133
a216134.
ISBN 978-80-7384-718-0
BARONET
Praha 2013
Kresley Cole
NEDOSTIŽNÝ PŘÍZRAK
Čtvrtý díl románového cyklu
VŘÍŠI LORŮ
Lauren, mé vynikající redaktorce aoddané bojovnici za ţivot kníţek.
Tohle je náš desátý projekt – aje stejně šílený aúţasný jako ten první.
Poděkování
Přišel úsvit azase odešel aNéomi pořád zuřila. Ano, Elancourt byl
samý upír.
Poslední pochyby se rozplynuly uţ večer, protoţe bratři se pustili
do oprav domu apřemisťovali se zmísta na místo.
Ani tím však noc nevyvrcholila. Stále se sama sebe ptala, jestli
Conrad tou „krásnou ţenou“ myslel ji.
Iproto netrpělivě čekala, aţ se probere. Musela hned zjistit, jestli
ji viděl.
Zatím leţel tam, kde ho bratři večer nechali – na nové matraci.
Ruce mu spoutali za zády, sundali mu zablácené boty ipouta znohou.
Potrhané oblečení na něm mezitím uschlo. Abláto taky. Zkrvavená
zranění se mu zahojila během pár hodin.
Sedla si do tureckého sedu avznášela se unohou postele, nebo
spíš matrace. Tipovala si, jak dlouho Conrad ještě bude spát.
Původně si myslela, ţe upíři přes den spí jako polena, ale Conradovi
bratři se bez ustání přemisťovali sem atam azařizovali bratrovi nové
bydlení.
Čekání začínalo být nekonečné. Co kdyţ mě… viděl? Ano, vím,
ţe mě ještě nikdy nikdo neviděl. Ano, chytila jsem se toho, ţe mluvil
okrásné ţeně. Třeba nepatří kmuţům, kteří si potrpí na tvářičky jako
růţičky avzhled rozkvétajícího zdraví…
Néomi nepotřebovala potvrzení toho, ţe existuje. Klidně mohla
po místnosti rozvlnit prostěradlo snasprejovaným vzkazem „Bonjour,
váš duch!“, kdyby zoufale potřebovala získat pozornost nebo kdyby
je chtěla vyděsit ksmrti. Chtěla být spatřena. Moc by si chtěla
sněkým popovídat.
Jenţe moţnost, ţe by se jí to mohlo splnit, definitivně zamávala
splánem, ţe by je zdomu nějakým způsobem vyštípala. Hrůzu ztoho,
ţe jí zničí dům, prozatím odloţila stranou. Naopak se od nich
nehnula skoro ani na krok, zvlášť Conrada hlídala jako oko vhlavě.
Posedla ji zvědavost. Jak je moţné, ţe po osmdesáti letech apo
tolika nájemnících ji vidí zrovna rudooký upír? Proč ji nevidí ijeho
bráchové? Kdyţ Conrada ráno poutali, máchala rukama jako zběsilá
akřičela zplných plic. Dokonce na ně začala skákat, ale nemělo to
smysl, procházela jejich těly.
Je moţné, ţe ji viděl právě Conrad, protoţe má rudé oči?
Narovnala se apřeplula místnost od jedné modré stěny ke druhé.
Barva se vydatně loupala. Bratři bez váhání vybrali Conradovi
modrý pokoj, tu nejmuţnější místnost ze všech. Těţké závěsy byly
tmavě modré, těch pár kusů nábytku – kostra postele, noční stolek
akřeslo svysokou opěrkou ukrbu – bylo tmavých abytelných.
Čekala, ţe budou spát vrakvích, ale Conrada uloţili do klasické
postele včetně přikrývky apolštáře. Kromě toho věřila, ţe upírům
vadí inepřímé slunce, ţe by je spálilo, ale do místnosti směle
proudily sluneční paprsky abezostyšně osvětlovaly chomáče prachu.
Akdyţ vítr rozvlnil závěsy, mohlo slunce ještě dál. Dosahovalo
Conradovi aţ knohám.
Přetočil se na záda. Néomi si prohlíţela jeho vysokou, statnou
postavu. Rameny málem obsáhl celou šířku postele, nohy mu
dokonce přesahovaly přes okraj. Určitě měřil dva metry.
Vznesla se nad něj, natočila hlavu ase zájmem si ho prohlíţela.
Odhadovala, ţe mu je krátce po třicítce, ale vzhledem ktomu, ţe měl
celou tvář od bláta akrve, to přesněji určit nedokázala. Nervózně
polkla azkusila mu telekineticky nadzdvihnout horní ret. Napoprvé se
jí to nepodařilo aštípla ho do nosu, ale pak uţ to zvládla.
Okukovala mu zuby, vkontrastu se špinavou pokoţkou nápadně
bílé. Ne, nebylo pochyb, měl upíří tesáky. Přesně tak je popisovali
vjednom románu, který kdysi četla. Podobné viděla ivjednom upířím
filmu. Ten pár, co uní bydlel naposled, totiţ na takové filmy často
koukal.
Jak se znich stali upíři? Proměnili se? Anebo se tak narodili?
Zdola se nečekaně ozval hlasitý dunivý úder. Nejradši by se letěla
podívat, co to je, ale bála se, ţe by se Conrad mohl zrovna vzbudit.
Bratři mezitím zabednili okna, na nichţ nebyly závěsy, přinesli
skládací ţidle, matrace apovlečení. Nezapomněli ani na moderní
ledničku. Ve velké koupelně opravili rozvod vody. Předtím dokonce
probudili elektřinu. Rozjeli ji tak rychle, aţ ţárovky asamotná světla
na stropě popraskaly azasypaly je skleněným deštěm.
Přemístila střepy zvězně. Audělala dobře, protoţe se konečně
začínal vrtět. Navíc byl zamotaný vpomačkané dece.
Roztrhaná košile se mu vyhrnula ještě výš aNéomi si všimla, ţe
mu nad páskem kalhot začíná tenká jizva. Kam aţ vedla? Mávla
rukou, aby košili odhrnula ještě výš. Jizva se táhla dál. Néomi se
kousla do rtu ausilovně mu rozepnula všechny knoflíky. Pak
odhrnula košili.
Jizva dosahovala téměř ksrdci. Vypadalo to, jako by mu někdo
zajel ostrou čepelí do břicha apak trhl rukou nahoru.
Súsilím odtrhla pohled od jizvy azačala si prohlíţet odhalenou
hruď. Oceňovala, jak je mohutný asilný. Vzhledem ktomu, ţe měl
ruce spoutané za zády, mu svaly hrály ivklidu. Tělo měl jako
zkamene abez jediného zbytečného gramu tuku.
Jakou má asi kůţi? napadlo ji. To se bohuţel nikdy nedozví…
Kalhoty se mu svezly tak nízko, ţe si mohla prohlédnout linii
černých chloupků, která vedla dolů od pupíku. Měla sto chutí
stáhnout mu kalhoty ještě níţ, ale odolala. Stěţí, ale odolala.
Dřív ji spíš přitahovali starší muţi, kteří byli pohlední vurčitém
jemném, kultivovaném stylu. Tenhle muţ byl naopak mladý hřebec.
Jak to, ţe se jí to tělo zjizvené bojem tolik líbí?
„Conrade, vstávej,“ vysoukala ze sebe. Mluvení ji zmáhalo
amívala při něm pocit, jako by se snaţila protáhnout velké zvuky
úzkou štěrbinou. „Dělej… vstávej.“ Nejradši by vyskočila na postel
azaječela mu do ucha. Anebo kdyby měla kbelík svodou –
Conrad prudce otevřel oči.
Néomi byla jako otevřená kniha – ostatní vní mohli číst ojejí
sexualitě, ojejím těle inázorech. Měla však dvě hodně tajná anepěkná
tajemství.
Jedním byla její záliba vpřemisťování věcí, které jí nepatřily.
Zjevila se vtajné komůrce za skrytým gotickým vchodem anové
úlovky poloţila na stolek kostatním drobnostem apokladům, které
nashromáţdila od předchozích nájemníků.
Na desce stolu pomalu nebylo místo. Bude muset začít pouţívat
ikonferenční stolek. Usoudila, ţe toho zvládla dost, zvlášť kdyţ
Elancourt byl obývaný pouze třetinu jejího posmrtného ţivota.
Dobře, tak teda často kradu, no.
Rozhodující pro ni nikdy nebyla hodnota věci, spíš šla po tom, co
jí znějakého důvodu padlo do oka. Kúlovkům patřila třeba televize
na baterie, které samozřejmě dlouho nevydrţely, celkem moderní
podprsenka, gramofon, krabička kondomů, za kterou by ve
dvacátých letech dala prakticky cokoli.
Také měla kartonek plochých zápalek, dublony zkarnevalových
oslav Mardi Gras, sladkosti, které nikdy neochutná, aasi deset sprejů
sbarvou, které uzmula puberťáckým vandalům.
Práskáním dveří, létajícím povlečením arozvířenými listy
vţdycky les artistes graffiti vyděsila ksmrti. Většinou se strachy
pomočili, bez váhání odhodili plechovky apádili, co jim nohy stačily.
Néomi si svůj domov, svůj celičký svět hlídala jako oko vhlavě.
Nehodlala po zbytek svých dní číst na zdech přihlouplé „umělecké“
nápisy.
Někdy si připadala jako pták, který vyrábí hnízdo, protoţe
vylétala do okolního světa apřinášela zněj nejrůznější věcičky. Tajná
komnata kdysi slouţila jako její taneční studio. Měla vní baletní tyče,
dřevěnou parketovou podlahu, nástěnná zrcadla. Samotné studio bylo
prakticky nedotčené, jen všude byly výstřiţky znovin azrcadla byla
navíc uzpůsobená tak, aby více vyhovovala jejímu aktuálnímu
vzhledu. Jinými slovy je všechna rozbila.
Po její smrti začali stěhováci do jejího domu nosit bedny na věci.
Néomi tak zoufale touţila po tom, aby si je mohla nechat, aţ jimi
skutečně začala pohybovat. Tak přišla na to, ţe myslí dokáţe
přemisťovat hmotné objekty.
Vzoufalém transu do tajného studia přestěhovala všechno, na čem
jí záleţelo: šperky, oblečení, fotoalba, zakázané zásoby alkoholu,
dokonce itěţký trezor.
Jenţe pak nemohla dělat nic jiného neţ přihlíţet, jak její cennosti
chátrají. Stejně jako její dům. Na nic nemohla sáhnout, nemohla
lačnými prsty přejet ani po chladivé hedvábné látce nebo šimravém
peříčku…
„Co teď?“ pronesla nahlas.
Odpovědělo jí omračující ticho. Jsem sama… sama… sama…
Napadlo ji, ţe by se mohla zjevit uupíra. Anebo by se tam mohla
přemístit. Sama sebe ujistila, ţe se chce kněmu vrátit jenom kvůli
tomu tichu, nejde jí otoho šílence. Na druhou stranu nemohla popřít,
ţe její přítomnost zatím vnímá nejcitlivěji ze všech bytostí, které kdy
na Elancourtu bydlely.
Ano, byl šílený ašpinavý, ale něco ji na něm přitahovalo. Chtěla
si sním povídat. Ta touha byla silnější neţ ona.
Nakonec usoudila, ţe na další putování nemá sílu. Předtím se
připravila ospoustu energie. Telekineze ji vţdycky vyčerpala.
Potřebovala si odpočinout, atak přeplula kposteli.
Do studia ji přepravila uţ dávno. Sice necítila postel ani
přikrývky, přesto vní spala téměř kaţdou noc. Ráda se totiţ co
nejčastěji chovala tak, jako by byla ţivá. Samozřejmě kromě chvil,
kdy procházela zdmi apřemisťovala se.
Schoulila se do klubíčka, ulehla několik centimetrů nad postelí
atěšila se na snění. Říkala tak svému spánku, protoţe před smrtí
proţívala spánek úplně jinak. Teď nemusela odpočívat kaţdý den.
Kdyţ to nepřeháněla stelekinezí, nemusela odpočívat třeba několik
dní. Avţdycky, kdyţ při odpočinku načerpala dostatek nových sil, se
okamţitě probudila. Měla víc energie, jinak vţdycky bylo vše při
starém. Měla na sobě stále stejné oblečení, nezměnil se ani účes
avneposlední řadě si nemusela holit nohy ani podpaţí. Časem
vysledovala, ţe do snění upadá zhruba na čtyři hodiny, víc ne.
Tedy kromě mladého měsíce. Kaţdou noc, kdyţ se objevil jeho
srpek, ji nějaká zvláštní síla očarovala aona musela tancovat.
Připadala si jako prazvláštní loutka. Točila se atočila, aţ padla úplně
vyčerpaná, otřesená apřála si, aby doopravdy umřela.
Další představení ji čeká za tři dny…
Její maman odjakţiva říkala, ţe mladý měsíc lidem jako ony
přináší štěstí – lidem, kteří celým srdcem věří nebi anikdy se své víry
nevzdávají. Akdyţ se jim něco nezdaří, nevzdají se, jdou dál. Právě
proto tehdy zorganizovala večírek vden, kdy se měl objevit.
Oštěstí by zrovna vtomhle případě nemluvila. Chtěla oslavit, ţe
se jí splnily všechny sny avšechna přání. Všestadvaceti si koupila
vlastní dům, vypracovala se zVieux Carré acelou dobu se jí úspěšně
dařilo tajit její temné tajemství.
Její zámoţní patroni se nikdy nedozvěděli, ţe je nemanţelské dítě
francouzské emigrantky aţe se narodila vošuntělé Francouzské čtvrti.
Nikdo znich si Néomi Laressovou nespojoval sMargueritou L’Are,
neblaze proslulou burleskní tanečnicí.
Nikdo se nikdy nedozvěděl, ţe iNéomi kdysi také bývala taková.
Kdyţ jí bylo šestnáct, maman se roznemohla anakonec podlehla
chřipce. Néomi si musela poradit sama azačala pořádat vlastní
představení. Na svůj věk byla bujně vyvinutá, akdyţ se namalovala
asprávně oblékla, vypadala na dvacet. Doba byla zlá, takţe musela
vydělávat stůj co stůj.
Uţ tehdy neměla zábrany ani morální přesvědčení, které by jí
vtakové práci bránily. Kaţdý dostal, co potřeboval, anikdo neutrpěl.
Za své počínání se nikdy nestyděla, přesto je drţela vtajnosti, protoţe
jí bylo jasné, ţe ostatní by se na ně dívali jinak.
Asi rok šetřila apak stím sekla. Odjakţiva snila otom, ţe bude
baletkou, anechtěla promarnit lekce tancování, na které její matka tak
těţce vydělávala. Pochopitelně se nehodlala připravit ani ozisk ze
svých nekonečných obětí. Nakonec se jí to podařilo…
Apak jsem umřela…
Kéţ by ji Conrad viděl jako baletku – na jevišti, vluxusním
kostýmu, zardělou hrdostí, omámenou bouřlivým potleskem. Líbila
by se mu?
Smutně si povzdychla. To se nikdy nedozví…
Vţdyť ona také nevěděla, co sConradem, upířím vrahem, který
má silné tělo aslabou mysl, přinese další den. Nechala se lákat
sněním do jiné země. Cestou ji ještě napadla otázka: Můţeme ho
zachránit, kdyţ on nechce být zachráněn?
My?
Čarodějnice
Dům čarodějnic
Est. 937
Prvotřídní kletby, kouzla, čáry alektvary
Za pakatel ani kuře nehrabe!
tel. (504) CARODKY
info@houseofwitches.com
Členky LBBB
Mám halucinace.
To nemohla být pravda. Conrad nechápal, co se děje. Chtěl se kní
dnes večer vrátit. Celý minulý týden trpěl touhou dotknout se jí.
Ateď tu moţnost má, Néomi je zničehonic tady. Je tu zmasa
akostí, ţivá, ţivá! Nějak se stalo, ţe uţ není duch, ani není černobílá.
Měla červené tváře arty rudé stejně jako šaty.
Jak se taková proměna mohla vlastně stát?
Tancovala uohně, vlasy jí vlály na všechny strany. Vypadala jako
divoţenka. Nemohl zní odtrhnout zrak, jak se ladně vlnila asvůdně
kroutila. „Tantsija,“ zašeptal.
Její pohyby ho jako vţdy hypnotizovaly. Tentokrát ho však její
přítomnost neuklidňovala, naopak byl napnutý jako struna. Byla
překrásná uţ jako duch. Ateď přímo neuvěřitelná.
Konečně by ji mohl políbit, mohl by vzít do rukou ta její plná
ňadra… Ne, nemohl, Néomi je na něj naštvaná.
Ina tu vzdálenost slyšel, jak jí srdce tluče nadšením. Znamenalo
to, ţe je tělesná amohla by krvácet. Aha, takţe by jí mohl ublíţit.
Anebo ji izabít.
Snil otom, ţe by se jí zakousl do krku. Dokázal bych přestat,
kdybych do ní zanořil tesáky?
Dřív se sní cítil vnaprosté pohodě, protoţe věděl, ţe by jí ani
nemohl ublíţit. Ten pocit klidu byl ten tam. Místo něj nastoupil
strach.
Došlo mu, ţe by teď na ni mohli zaútočit jeho nepřátelé. Před pár
minutami ztratil zdohledu Taruta. Conrad vztekle zaklel. Paţe pod
obvazem ho totiţ znovu začala bolet. Můj nejvroucnější sen se stal
realitou. Néomi tančila přímo před ním, před jeho zrakem.
Nejdřív musíš mít sen, abys oněj mohl přijít…
Jenţe jeho srdce mu stále nehybně leţelo vhrudníku. Conrad měl
Néomi před sebou, byla ţivá, ale sním to ani nehnulo. Zalila ho vlna
zklamání.
Udělej čelem vzad amazej pryč.
Chtěl se přemístit, ale zarazil ho výkřik: „Boj!“
27
Vočích mu ţhnulo. Jeho tělo se nad ní tyčilo jako hora, svaly měl
napnuté kprasknutí. Mohl si sní dělat, co chtěl.
Néomi se předtím bála, ţe ho takhle nikdy nepozná – mocného
bojovníka pohlceného svými tuţbami. Teď si to mohla dopřát, ale
musela mu věřit. Musela mu důvěřovat, ţe jí neublíţí.
Rozhodla se. Oddá se mu se vším všudy…
Conrad jako by to vycítil. Nadzdvihl se na kolenou, aby do ní
mohl proniknout sještě větší silou. Chytil ji za ramena, aby kněmu
byla blíţ, apřiráţel znovu aznovu. Nic takového vţivotě nepoznala.
Nemilosrdně si ji podmaňoval. Nemohla dělat nic jiného, neţ tu
hlubokou rozkoš přijímat.
Při kaţdém přírazu ze sebe vyrazil sten. Sténal stále hlasitěji
atěsně před vyvrcholením uţ křičel, řval.
Vpřívalu vášně přetáčela hlavu ze strany na stranu. „Conrade…,“
sténala vdalším pohlcujícím orgasmu.
„Cítím tě, cítím tě,“ mumlal spokojeně. Chytil ji vtýlu ahrdelním
hlasem pronesl: „Jsi moje, Néomi, jenom moje!“ celý se napjal.
Pohlédli si do očí aConrad vystříkl. Nejdřív se zatvářil šokovaně, pak
uţasle. Néomi vnímala, jak do ní proudí jeho semeno. Néomi byla
bez sebe blahem.
Ani jeden neuhnul pohledem… do té doby, neţ Conrad zaklonil
hlavu asténal. Stále ji plnil semenem. Jakoby zdálky slyšela, jak si
opakuje: „Něco tak fascinujícího…“
Naposled přirazil azhroutil se na ni. Cítila na krku jeho horký
dech ana prsou prudký tlukot srdce. Pomalu se na ní začal
pohybovat, snad aby si dál vychutnával ten nový velkolepý objev
aproţitek.
„Paneboţe, Néomi…,“ zašeptal dojatě.
Zlehka mu přejíţděla po zpocených zádech. Spokojeně si
povzdychla. „Teď bych samým štěstím klidně mohla umřít.“ Náhle
se zarazila. Umřu šťastná. Ne, teď na to nebudu myslet. Jenom se
přesune zjednoho světa do druhého. Po hluboké rozkoši, kterou
proţila sConradem, si byla svým předchozím rozhodnutím víc neţ
jista.
Kdyby se nenechala zhmotnit, nic podobného by nepoznala.
„Jak jsem mohl ţít bez tebe?“ zeptal se uţasle. „Nerozumím
tomu.“ Vzal si od ní všechno, co mu nabízela. Zjeho pohledu vyčetla,
jak moc si přeje, aby ho přijala, milovala, touţila po něm.
Ato netušil, ţe uţ ho miluje, celým svým srdcem.
Nadzdvihl se na předloktí arozpustile se na ni usmál. „Šlo mi to
dobře, co říkáš?“
Pohladila ho po tváři. „Dokonale, jsi jednička.“ Zaraţeně se na ni
podíval. „Opravdu,“ ujistila ho. „Někteří muţi jsou od přírody skvělí
milenci.“
Znovu se usmál. „Tak to jsem zvědavý, jaké to bude, aţ budeme
trénovat pětkrát za noc.“
„Uţ se těším,“ zavrněla. Znovu se vní začal pohybovat. Néomi
cítila, ţe se mu vrací erekce. Ţasla, jak rychle se vzpamatoval.
„Takţe jdeme na to, koeri.“
32
Conrad zuřil.
Néomi měla pocit, jako by se ocitla vblízkosti divého zvířete.
Stačil jediný špatný pohyb abylo by zle.
Snaţila se nedávat najevo, ţe je vyvedená zmíry, achovala se jako
jindy. Chystali se do postele. Předtím ho její ţenské přípravy
fascinovaly, ba dokonce uklidňovaly. Doufala, ţe mu to pomůţe
iteď.
Sundala si šperky, oblékla si noční košili aţupan ze sytě
červeného hedvábí, ruce anohy si namazala tělovým mlékem.
Posadila se ktoaletnímu stolku, natáhla se pro hřeben avzrcadle se
zadívala na Conrada. Obvykle sedával na posteli apozoroval ji, jak se
češe. Tvářil se, jako by se nemohl dočkat, aţ jí bude moct zabořit
prsty do vlasů.
Teď sice seděl na posteli, ale tvářil se jako bouřka. Ipočasí venku
jako by odráţelo zmatek, který vněm vřel. Vítr se proháněl sem atam
kolem domu, oblohu křiţovaly blesky. Sice nepršelo, ale déšť byl na
spadnutí. Podzim pozvolna přecházel vzimu avmočálech ten proces
probíhal zvláštním způsobem. Vnoci přišla záplava, snad aby voda
pohltila podzimní barvy aodnesla si listy opadané ze stromů.
„Néomi, řekni mi, co mám udělat,“ oslovil ji. Dlaní si přejel po
tváři. „Koho mám zabít, abych si tě udrţel? Pověz mi, co mám
udělat, aje to vyřízené.“
Otočila se kněmu. „Conrade, nezačínej zase. Měla jsem dojem, ţe
jsme si to vyřídili jednou provţdy hned to ráno po setkání Lorů.“
„Na tvé podmínky se zapomenout nedá,“ hlesl. „Chci znát tvoje
tajemství. Do háje! Máš snad dohodu sďáblem? Proč si mě nechceš
vzít?“
Vstal apřešel kní. Hrdě narovnal ramena. Vypadal jako
vycepovaný voják, jímţ kdysi býval. „Co kdyţ čekáš moje dítě? Co
kdyţ se rozhodnu, ţe tě prostě nenechám odejít?“
„Nenecháš?“ opakovala po něm. „To uţ jsem jednou zaţila.“
„Nesrovnávej mě sním!“ zahřměl, chytil ji za nadloktí avytáhl ji
do stoje. Jednu ruku jí poloţil vtýl. „Mezi tím, kdyţ se muţ nechce
vzdát ţeny, která oněj stojí, anebo nestojí, je podstatný rozdíl!“
„Ty si myslíš, ţe otebe stojím?“
„To si piš. Chceš, abych něco udělal amohli jsme spolu být
napořád.“
Odvrátila se od něj. To popřít nemohla.
„Dobře, takţe teď ti povím, jak to snámi bude dál.“ Rukou smetl
věci na toaletním stolku aposadil na něj Néomi. „Jsi moje. Moje! Na
tom se nikdy nic nezmění.“
Bylo vidět, ţe se drţí zposledních sil. Néomi cítila, ţe začíná na
jeho prudkost tělesně reagovat. „Tělem iduší jsi moje.“ Zprudka
oddychoval. „Aţ zabiju Taruta, tak si mě vezmeš.“
„Co stím má společného Tarut?“
„Vţdyť víš, ţe mi na paţi udělal znamení.“ Conrad vsunul boky
mezi její stehna. Vyhrnula se jí košilka. „Taky víš, ţe se mi ta rána
nezahojí, dokud Tarut nezemře. Ale ani to není všechno. Kdyţ ho
neporazím, splní se mi můj nejvroucnější sen ataky moje nejděsivější
noční můra. Kdyţ ses objevila na setkání, splnil se mi sen.“
„O-opravdu?“
Úsečně přikývl. „Moje noční můra je, ţe znovu zemřeš.“
„Proto po něm jdeš tak neúprosně?“Kvůli ní?
„Ano. Abudu pokračovat. Ale přísahám ti, Néomi, ţe vokamţiku,
kdy se té kletby zbavím, tě pojmu za svoji ţenu. Jiná varianta
nepřipadá vúvahu.“
Opět se ocitla vsituaci, kdy před ní stál zoufalý muţ atrval na
tom, aby si ho vzala. Tentokrát však za zcela jiných okolností.
Conrad by jí nikdy neublíţil, radši by zemřel.
Ona ho miluje, šíleně ho miluje.
Uvědomovala si, ţe vjejích očích vidí touhu. „Conrade…“ Tak
moc by mu chtěla všechno říct. Potřebovala, aby věděl, ţe ho miluje,
ţe ho chce tak sobecky anenasytně, ţe by stejně nedokázala odejít –
ikdyţ by mu nakonec jen ublíţila. „Nejde to…“
Nenechal ji dopovědět anáruţivě ji políbil. Touţebně zasténal.
Cítila, ţe ji chytil za látku košilky. Svlékl jí ţupan, pak sáhl do kapsy
aopět vytáhl plstěnou krabičku. Otevřel ji avyndal prsten. Uchopil ji
za levou ruku anasadil jí prsten na prsteníček. „Tímhle ti dávám
najevo, ţe jsi moje,“ oznámil jí. „Jestli si mě doopravdy nechceš vzít,
máš jedinou moţnost sundat ho. Hned teď.“
Kov ji pálil jako plamen. Musela uznat, ţe jí prstýnek sedí
dokonale. Nedokázala ho sundat, to by rovnou mohla přestat dýchat.
„Chci tě, Néomi, napořád.“ Sklonil se, aby ji políbil. „Moc si
přeju, abys mě taky chtěla.“
Prohloubil polibek, vyhrnul jí košilku kpasu azačal ji hladit na
přirození. Reagovala na první dotyk, vmţiku byla vlhká touhou.
Cítila jeho ruce na celém těle, vzoufalé touze ji hladil.
Rozepnula mu kalhoty. Chtěla kněmu. Chtěla, aby šel kní.
Jednou rukou ji začal dráţdit na prsou. Svou vahou ji přitiskl
zády kzrcadlu. Přitáhla si kolena ktělu, patami se zapřela ookraj
komody, aby se mu co nejvíc otevřela. Conrad zasténal, chytil ji pod
koleny anaklonil se kní.
Nemohla se pohnout. Vstoupil do ní. Potřeboval být vní, mít ji,
vlastnit ji. „Odtahuješ se ode mě,“ hlesl nešťastně adlouze,
majetnicky přirazil. „Nedělej to…“
Přemýšlej… přemýšlej.
Conrad se zuby nehty drţel posledních zbytků sebeovládání. Ještě
nikdy tak moc nepotřeboval udrţet kontrolu sám nad sebou jako teď.
Současně mu nikdy nehrozilo kritické nebezpečí, ţe osebevládu
přijde, naprosto.
Počkat… „Hele, čarodějko, jestli stím něco neuděláš, bude si
kaţdý myslet, ţe si můţe stvými kouzly dělat, co se mu zlíbí. Kdo ti
pak bude platit za kouzla, která stejně nemají ţádnou váhu?“
MacRieve zaklel aMariketa na něj vyjela: „Myslíš si, ţe nevím,
oco ti jde? Bohuţel to funguje.“
„Ať tě to ani nenapadne!“ houkl na ni MacRieve.
Mariketa se na něj utrápeně podívala apak oznámila Conradovi:
„Upíre, předem tě upozorňuju, ţe nic podobného jsem sčlověkem
nikdy nedělala. Amáme ještě jeden problém – zatím není kdispozici
její tělo. Umístění pro duchovní podstatu musím nějak vydedukovat
amezitím dělat ještě další věci. Je to šílenost!“
„Ubývají jí síly.“ Conrad si zajel prsty do vlasů. „Dochází nám
čas! Co můţeme ztratit?“
„Mohla by se vrátit vnesprávné podobě,“ ozval se MacRieve.
SConradem si pohlédli do očí. „Kdyby se to stalo, udělám to, co
bude nezbytné.“
„Mohlo by jít ohodně,“ nenechal se Lykaj odradit. „Taky se můţe
stát, ţe zrcadlo Mariketu zhypnotizuje. Vtakovém případě by její oči
spálily všechno, co by se připletlo mezi ni ajejí odraz vzrcadle.
Upadla by do věčného transu. Je mi tě moc líto, upíre, ale nedovolím,
aby podstoupila takové riziko.“
„Sebastian ti zachránil ţivot aušetřil tě nemilosrdného osudu.
Dluţíš mu to.“
MacRieve se zadíval na Mariketu. Výraz mu zjihl, ale vzápětí se
zamračil. „Tohle mu nedluţím.“
Mariketa podřepla kpostýlce azadívala se na Néomi. „Chtěla bys
to, Néomi? Přála by sis smrtelný ţivot?“
Néomi vysíleně přikývla. Mariketa vstala apřešla kmanţelovi.
Pohlédla mu do očí aoznámila mu: „Myslím, ţe to zvládnu. Alespoň
to musím zkusit, Bowene. Jen se koukni na toho ubohého upíra.“
Néomi mezitím ztratila vědomí. Conrad si uvědomoval, ţe musí
vypadat strašně. MacRieve zaklel.
„Dochází nám čas,“ konstatoval Conrad úzkostně.
Mariketa odvedla Bowena stranou. „Před svatbou jsi mi slíbil, ţe
se mi nebudeš plést do práce. Aprávě to teď děláš. Uvědomuješ si
vůbec, jak by se mi tohle hodilo do ţivotopisu?“
„Mimo jiné jsem slíbil tvým rodičům atvému klanu, ţe
nedopustím, aby tě zrcadlo znovu zhypnotizovalo. Ještě na to nejsi
připravená. Je to moc brzy po… po té poslední příhodě.“
„Bowene, to kouzlo sNéomi mi stejně nesedlo, pořád jsem měla
pocit, ţe je na něm něco špatně. Chápu, ţe Cada nenávidíš, ale on
ajeho bratr mi přece jen zachránili ţivot. Volal mi, ţe chce pomoct.
Kdyţ zachráním Néomi, splatím svůj dluh.“ Vzala mu ruku do dlaní.
„Věř mi, Bowene. Zvládnu to, neboj. Cítím, ţe na to mám.“ Bowen
zatnul čelisti. Dával jí tím najevo, ţe se vzdává. Mariketa se usmála.
„Přineseš mi rukavice na velká kouzla, prosím tě?“
Něco si zamumlal vgaelštině avstoupil do zrcadla.
Čarodějka oznámila Conradovi: „Připrav se na to, ţe cena bude
víc neţ vysoká. Zkásnu tě odeset milionů. Přijímám nemovitosti,
drahé kameny, zlaté astříbrné cihly. Anebo akcie zdvacátých let,
které byly exponenciálně podhodnocené. Taky musíš přísahat uvšech
Lorů, ţe poţadovanou částku zaplatíš. Na sepisování smlouvy
nemáme čas.“
„Dobře, deset milionů, souhlasím,“ přikývl bez váhání.
„Přísahám uvšech Lorů, ţe je zaplatím. Ty mi zase slib, ţe to zůstane
jen mezi námi. Kdyby se to dozvěděli démoni, znovu by po ní šli.“
„Jsem vázaná etickým kodexem, takţe ani slovo,“ přikývla, ikdyţ
na ní bylo vidět, ţe stím přece jen má problém. Nevěděla, jak tu
informaci zatají před démonem, který jí zachránil ţivot.
„Jasně, chápu. Dobře, čarodějko, jemu to říct můţeš.“
Mariketa zváţněla. „Conrade, připrav se na moţnost, ţe budeš
muset učinit kritická rozhodnutí, kdybych toho nebyla schopná.“
Nadurděný MacRieve se vrátil sprapodivným párem rukavic bez
prstů. Dlaně byly lemované ploškami, které vypadaly jako pruţné
zrcadlo.
Mariketa si je natáhla, zhluboka se nadýchla, snad aby se
uklidnila. „Mám Néomi ráda,“ řekla Conradovi, „to je ten hlavní
důvod, proč do toho jdu.“
„Já ji miluju. Zaplatil bych ti cokoli, co bys sis vymyslela.“
„Fakt, jo? Sakra. No jo, chybami se učíme. Tak jo, jdeme na to.
Zachráníme před hrobem upírovu nevěstu.“ Zatleskala azačala třít
plošky rukavic osebe. „Ţádný pohřeb se konat nebude.“
40
Kde to jsem?
Néomi se probudila vnějakém vlhkém, uzavřeném prostoru.
Zamrkala. Kolem ní byla neproniknutelná tma. Znovu několikrát
zamrkala. Uvědomila si, ţe ji nic nebolí. Je vyléčená? Mari to
dokázala! Ale kde jsou všichni? Proč je tu sama?
Na mysl se jí začalo dobývat hrozivé tušení. Zatím se mu
ubránila. Přesto na ni začala doléhat tíseň. Zrychloval se jí dech.
Vprázdném prostoru se nezvykle rozléhal.
Konečně se jí přestala točit hlava. Chtěla vstát, ale jakmile
zdvihla hlavu, praštila se do čela.
„Ne, to ne,“ zaúpěla. Celá se roztřásla. „To není moţné.“
Rozplakala se. Mère de Dieu… To se jí zdá!
Byla ve své rakvi na hřbitově St. Louis ve Francouzské čtvrti.
Vhrobce bylo třicet dalších rakví.
Conrad pro mě přijde. Najde mě, dokáţe to…
Ubíhala hodina za hodinou. Alespoň jí to tak připadalo.
Vdechovala zapáchající vzduch asnaţila se nemyslet na rozkládající
se těla všude kolem ní.
Vrakvi naštěstí nebyly její kosti, patrně se jí při ztělesnění vrátily.
Znovu ţila, opět byla celá.
Povzdychla si. Získala zpátky své tělo vokamţiku, kdy znovu
udeří smrt.
Do rakve začal prolézat hmyz.
Néomi zaječela. Hystericky křičela do té doby, neţ jí začal
docházet páchnoucí vzduch.
41
Lorové
„…a ty citlivé bytosti, které nejsou lidského původu, by se měly
sjednotit vjeden celek aměly by ţít bok po boku lidí, ale ve svém
vlastním světě.“
Lykajský klan
„Hrdého, udatného válečníka keltského původu (tzv. Tajný národ,
později znám jako Keltové) vdobě jeho vrcholné slávy zabil
rozzuřený vlk. Válečník vstal zmrtvých, stal se nesmrtelným asetrval
vněm duch vlka. Projevoval se vlastnostmi vlka: potřebou dotyku,
neobyčejnou loajalitou vůči svému druhu, touhou po ţivočišných
slastech. Někdy se to zvíře vněm probouzí…“
• Lykajové bývají nazýváni téţ vlkodlaci.
• Nepřátelé upířího klanu.
Upíři
Dvě protivnická vojska, upíří klan aarmáda Zdrţenců.
• Kaţdý upír hledá svou nevěstu, svou věčnou ţenu, adokud ji
nenajde, prochází ţivotem jako chodící mrtvola.
• Nevěsta probudí jeho tělo kţivotu, vdechne mu do plic kyslík
aprobudí jeho srdce. Tím ho vpodstatě probudí.
• Umějí se teleportovat neboli přemisťovat; tímto způsobem
cestují. Upír se můţe přemístit pouze tam, kde jiţ byl.
• Padlí upíři zabili své oběti tím, ţe jim vysáli všechnu krev.
Poznají se podle rudých očí.
Upíří klan
„V dobách prvního zmatku vzemi Lorů vládlo bratrství upírů.
Jejich silnou stránkou byla chladnokrevná povaha, uctívání logiky
aneschopnost soucitu. Pocházeli zdrsných stepí Dacie, přesídlili do
Ruska, ačkoli se proslýchá, ţe vDacii stále ţije utajená skupina,
Daciové.“
• Tvoří je padlí upíři.
• Nepřátelé většiny skupin Lorů.
Zdrženci
„…právoplatný král upírů, Kristoff, poté, co mu byla ukradena
koruna, celou věčnost chodil po válečných polích ahledal nejsilnější,
nejudatnější lidské válečníky, čímţ získal přízvisko Hrobník. Nabízel
věčný ţivot za věčnou věrnost králi astále početnějšímu vojsku.“
• Vojsko upírů, kteří jsou proměnění lidé; nepijí krev přímo ze
zdroje svýjimkou nesmrtelné nevěsty.
• Kristoff byl vychován jako člověk aţil mezi lidmi. On ani jeho
armáda toho oLorech moc nevědí.
• Nepřátelé upířího klanu.
Demonarchie
„Démoni jsou stejně pestrý rod jako lidé…“
• Soubor dynastií démonů. Některá království uzavírají pakty
supířím klanem.
• Většina démonů se umí přemisťovat jako upíři. Některé druhy
jsou povinny poslouchat rozkazy.
• Démon nejdřív musí mít pohlavní akt spotenciální partnerkou,
teprve při něm totiţ pozná, zda je ta pravá. Říká se, ţe se opartnerku
uchází.
Dům čarodějnic
„…nesmrtelné nositelky tajemného nadání, strůjkyně dobra izla.“
• Mystické námezdné válečnice, které prodávají svá kouzla ačáry.
• Je přísně zakázáno, aby hromadily osobní bohatství audělovaly
nesmrtelnost.
• Dělí se na pět kast: válečnice, léčitelky, kouzelnice, jasnovidky
azaklínačky.
• Jediná čarodějnice, která má moc všech pěti kast, je Mariketa
Očekávaná.
Valkýry
„Pokud umírající panenská válečnice zposledních sil vybízí
ostatní kodvaze, vyslyší ji Ódin aFreya. Tito dva bohové ji zachrání
bleskem, přenesou do síně slávy ajejí odvahu navţdy uchovají
vpodobě nesmrtelné dcery – valkýry.“
• Valkýry se ţiví elektrickou energií země, sdílejí ji ve svém
klanu apřírodě ji vracejí při prudkých pocitech vpodobě blesků.
• Jsou nadpřirozeně silné arychlé.
• Bez patřičného školení nedokáţou odolat lesklým předmětům
ašperkům.
• Nepřítelkyně upířího klanu.
Kvapík za talismany
„Zrádný ahrůzostrašný závod za tajemnými talismany, amulety
adalšími poklady, který se odehrává na nejrůznějších místech celého
světa.“
• Pravidla zakazují zabíjet – aţ do finále. Jiné druhy násilí
aproradností jsou vydatně podporovány.
• Koná se kaţdých dvě stě padesát let.
• Pořádá ho bohyně nemoţnosti Riora.
Proměna
„Jedině smrtí se můţeme stát ‚jinými‘.“
• Některé bytosti, například Lykajové, upíři adémoni, se mohou
na základě různých procesů stát lidmi, nebo dokonce jinými bytostmi
zříše Lorů. Hlavní podmínkou změny je smrt. Úspěch ovšem není
nikdy zaručen.
Akcese
„Měl by nastat čas, kdy všechny nesmrtelné bytosti vzemi Lorů od
nejsilnějších valkýr přes upíry aLykaje aţ po přízraky, proměňující
se bytosti, víly asirény… spolu začnou bojovat avzájemně se vyhubí.“
• Jakýsi mystický systém, který udrţuje rovnováhu vřadách stále
početnější populace nesmrtelných bytostí.
• Nastává jednou za pět set let. Moţná právě teď…