ZÁPISY Z

ČETBY
Lucie Šrámková
3.B
DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE
DE LA MANCHA
AUTOR: Miguel de Cervantes y Saavedra

ROK VYDÁNÍ: 1615

DOBOVÝ KONTEXT: 1. díl napsal Cervantes nejspíš

během pobytu ve vězení. Poté bylo napsáno nepovolené
pokračování obdivovatelem Cervantesova rivala Lope de Vegy.
Na to Cervantes zareagoval napsáním oficiálního pokračování.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: V knize

je používán spisovný až archaický jazyk. Dílo je převážně epický
román psaný prózou. Vypravěč je autorský, "vševědoucí", použita je er-forma.

ČASOPROSTOR: Děj knihy se odehrává ve Španělsku v nespecifikované době.

HLAVNÍ POSTAVY:
Don Quijote de la Mancha – postarší blázen, myslí si, že se má stát známým rytířem
Sancho Panza – prostý muž středního věku, „zbrojnoš“ Dona Quijota
Dulcinea de Toboso – krásná a mladá, „dívka srdce“ Dona Quijota

DĚJ: Román má dvě části, první z nich popisuje dvě výpravy,

druhá popisuje třetí výpravu a Quijotovu smrt. Na začátku je představen hlavní hrdina,
chudý vesnický šlechtic, který se jmenuje nejspíš Alonso Quijano. Jeho jedinou zálibou je
čtení starých rytířských románů, které jej natolik ovlivní, že se rozhodne obnovit rytířskou
slávu. Najde starou rezavou zbroj, přejmenuje svého starého koně na Rocinantu a také
sobě vymyslí vznešené jméno, Don Quijote de La Mancha. Pak již zbývá jen vybrat dívku,
pro kterou všechny své udatné skutky vykoná. Tou se stane prostá venkovská dívka, které
dá jméno Dulcinea de Tobosa. Jeho zbrojnošem se stává Quijotův soused, tlouštík Sancho
Panza. Všichni v Quijotově okolí jsou přesvědčení, že se zbláznil, ale i on i tak ve svém úsilí
odhodlaně vytrvává a nenechá se přemluvit. Po třech výpravách ovšem Don Quijote
vystřízliví ze svých fantazií a vrací se domů, kde ale umírá.
OSOBNÍ ZÁPIS: Román patřil k těm obtížnějším, co se přečtení týče. A to
z důvodu délky i použitého jazyka. Samotný příběh byl zábavný, jakmile jsem si zvykla na
formu. Postava Dona Quijota mi připomněla několik věčných snílků z mého okolí. Právě
tento štíhlý dlouhán byl naprostým kontrastem k praktickému a realistickému tlouštíkovi
Panzovi. Těžko říci, který
z nich mi byl sympatičtější.
Neřekla bych, že příběh
působí věrohodně, především
kvůli typizovanosti postav i
situací. Otázkou je, zda
věrohodnost ale byla
autorovým cílem. Nemělo dílo
působit spíše jako trošku
šílený příběh
nenapravitelného snílka,
který si jen hledá cestu ke
štěstí naplňováním rytířského
ideálu? Nicméně jako každé
smutně končící knize bych i
této vytkla smrt hlavního hrdiny na konci. Na druhou stranu chápu, že to byl logický
konec. Skončila idyla Quijotova světa, skončil i jeho život.
 KULIČKA
AUTOR: Guy de Maupassant

ROK VYDÁNÍ: 1880

DOBOVÝ KONTEXT: V knize je realisticky

popsáno rozdělení francouzské společnosti během francouzské revoluce, kdy také dílo
vzniklo.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo používá spisovný až

archaický jazyk. Jedná se o téměř čistě epickou povídku psanou prózou . Vypravěč je
autorský, "vševědoucí", použita je er-forma.

ČASOPROSTOR: Děj se odehrává v Normandii roku 1870 během prusko-

francouzské války.

HLAVNÍ POSTAVY:
Kulička – Alžběta Roussetová, tělnatá, velmi vyhledávaná žena, nejspíš nevěstka
Pan a paní Loiseauovi – majitelé velkoobchodu s vínem
Pan a paní Carré-Lamadonovi – důstojník Čestné legie, člen krajské rady
Hrabě Hubert de Bréville a jeho manželka – příslušníci jednoho z nejstarších a
nejslavnějších šlechtických rodů v Normandii
Cornudet – demokrat, jako jediný s ostatními nehodoval, že Kulička nakonec svolila pro
jejich dobro
DĚJ: Příběh začíná těsně po
ukončení konfliktu mezi Francouzi a Prusy. Všude ještě
panovala nepřátelská atmosféra. Skupinka vlivnějších
Francouzů dostala povolení k odjezdu z Normandie.
Jednoho zimního dne tedy nasedli do vozu a pomalu
se vydali na cestu. Společnost tvořily tři významné
manželské páry, demokrat, dvě jeptišky a Kulička, milá
a vábná žena, o které si však ostatní ženy myslely, že je
nevěstka. Jako jediná si zabalila na cestu jídlo a
s ostatními se rozdělila. Při této příležitosti si začali
spolu všichni povídat. Poté konečně dorazili
k hospodě, kde měli přenocovat. Pruský důstojník se
ale rozhodnul, že bude posádku držet v hospodě, než
se mu Kulička podvolí. Ta jej, jako správná Francouzka,
odmítá. Nejdříve s ní všichni souhlasí, ale po pár dnech
již začnou za jejími zády kout pikle, jak ji přemluvit.
Nakonec se obětuje a všichni se radují. Další ráno, když
pokračují v cestě, jí všichni dávají najevo, na jak nízké
úrovni pro ně je. Nyní s sebou měli všichni jídlo, jen ona
ne. Nikdo se s ní nepodělil. Nejdříve byla plná zlosti,
pak se rozplakala, ale nikdo ji neutěšil…

OSOBNÍ ZÁPIS: Kniha se mi i přes malý počet stran nečetla tak snadno, jak se
zprvu zdálo. Její obsah mi byl totiž poměrně vzdálený. Další příčinou bylo to, že příběh
obsahoval hodně rozsáhlých popisů, které nebyly zrovna čtivé, ale věrohodně mi přiblížily
prostředí. I přesto se mi povedlo se do knihy vcítit a hlavní postavy mi na konci bylo velmi
líto. Kniha nádherně ukazuje hnusnou povahu některých lidí, kteří se dokáží zachovat
opravdu odporně. Takto popsané chování působilo velmi věrohodně. Děj byl sepsán
postupně, bez nepotřebných odboček, tudíž se v něm bylo lehké zorientovat. Na závěr
bych chtěla vyzdvihnout vývoj postav v průběhu knihy. Přesněji řečeno nejde ani tak o
vývoj, jako o odhalení jejich pravé povahy.
HAVRAN
AUTOR: Edgar Allan Poe

ROK VYDÁNÍ: 1845

DOBOVÝ KONTEXT: Do této básně z období

romantismu autor promítl typické znaky tohoto
stylu. Právě charakteristické prostředí, čas, postavy
i délku díla autor popisuje v eseji Filozofie básnické
skladby, která se věnuje vzniku Poeova
nejznámějšího díla.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Jedná se o relativně krátkou

báseň (108 veršů), kterou řadíme k žánru epické poezie. Vyskytují se v ní také symbolické
narážky, které tam Poe, jako zakladatel symbologie, zařadil. Toto způsobilo problém
překladatelům. The Raven, jak zní původní název básně, není totiž ani zdaleka tak
symbolický v češtině, jako v angličtině. V češtině je více odpovídající právě Havran.
Nicméně název není ani zdaleka jediná slovní hříčka v básni.

ČASOPROSTOR: Děj se odehrává v temném

pokoji v zimních měsících.

HLAVNÍ POSTAVY:
Havran – ošklivý, symbolizuje zlo a temnotu,
krákající, „nikdy už neodletí z milencovy duše“
Milenec – nešťastný, truchlí nad zesnulou Lenorou
Lenora – milencova zesnulá dívka, velmi krásná a
něžná

DĚJ: Lyrický subjekt, osamělý milenec

sužovaný horečkou, vzpomíná na zesnulou dívku
Lenoru a u toho si čte staré svazky. Uslyší tiché
klepání. V blouznění si představí, že Lenora přišla a
ťuká mu na dveře. Za dveřmi ale nikdo nestojí. Byl
to havran, klepající křídly na okno. Milenec ho
vpustí dovnitř. Havran se usadí na bělostné bustě
Pallas Athény. Milenec se začne havrana ptát na
různé, zpočátku jen žertovné otázky. Havran vždy
odpoví jen svým „nevermore“. Poté milenec přejde na serióznější témata, ale dostává se
mu stále stejné odpovědi. To ho vede k hrůze, panice, děsu. Nakonec poznamená, že
havran už nikdy neodletí z jeho duše.
OSOBNÍ NÁZOR: Báseň jsem musela číst velmi pomalu a opakovaně, abych
přesně pochopila její podstatu. Mnohé mi také osvětlilo přečtení eseje Filozofie básnické
skladby. Až mě překvapilo, jak logickým postupem byla báseň stvořena, jak perfektně
bylo vše promyšleno, aby báseň co nejhlouběji zapůsobila nejen na citlivé duše. Tento cíl
se autorovi bezpochyby podařilo splnit. Naprosto
brilantní byl nápad s refrénem – havranova
odpověď „nevermore!“ na konci každé sloky. Tím se
autorovi podařilo zintenzivnit čtenářův prožitek
ještě více. Atmosféru z velké části tvoří časoprostor,
typický pro romantismus. Pokoj, který má milenec
spojený se zemřelou dívkou, ve čtenáři evokuje
smutné pocity posílené přítomností havrana.
DIGITÁLNÍ PEVNOST
AUTOR: Dan Brown

ROK VYDÁNÍ: 1998

DOBOVÝ KONTEXT: Dan Brown se proslavil

především svými thrillery. Jedním z nich je právě Digitální
pevnost. Jedná se o autorovu první knihu. Brown dokonce
zasadil část příběhu do Sevilly, kde studoval. Dan Brown je
spisovatel, učitel, hudebník a novinář. Mezi jeho další
významná díla se řadí například Pavučina lží, Andělé a
démoni a Šifra mistra Leonarda.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo používá spisovný jazyk,

v přímé řeči slang a hovorové termíny. Jedná se o prakticky čistě epické dílo psané
prózou. Vypravěč je vševědoucí, použita je er-forma.

ČASOPROSTOR: Jedna dějová linie knihy se

odehrává v USA, druhá ve španělské Seville
v nespecifikovaném čase.

HLAVNÍ POSTAVY:
Susan Fletcherová – hlavní hrdinka, hlavní dešifrantka
v NSA (Národní bezpečnostní agentuře)
David Backer – snoubenec Susan, profesor jazyků na
univerzitě
Trevor Strathmore – šéf NSA, zamilovaný do Susan
Ensei Tankado – geniální programátor, tělesně postižený,
matka zemřela při porodu a otec se ho vzdal

DĚJ: Susan s Davidem spolu chodí, mají společně

odjet na víkend pryč. Nicméně vše musí být zrušeno,
protože znenadání přijme NSA kód, který nejde hlavnímu dešifrovacímu stroji rozluštit.
Tento přístroj, TRANSLTR, na rozřešení pracuje již patnáct hodin, což je nevídané. Zatím
nepracoval na jednom kódu déle než tři hodiny. Strathmore, který zadal příkaz
TRANSLTRu, se obává nejhoršího. Před nedávnem totiž jeden z bývalých zaměstnanců,
ale zároveň nepřítel NSA, Ensei Tankado, zveřejnil zprávu oznamující, že vynalezl
nerozluštitelný kód. Nazval jej Digitální pevnost a umístil jej na internet. Strathmore
soubor stáhl a dal k rozluštění TRANSLTRu. Ten obsahuje ochranu proti virům, která se ale
dá obejít, což Strathmore udělal poté, co systém dvakrát Digitální pevnost odmítl.
Strathmore se tedy rozhodl virovou kontolu přeskočit. To se mu nakonec stalo osudným.
Rozhodl se tedy zavolat do práce hlavní dešifrantku Susan a jejího snoubence poslal do
Sevilly. Tam toho dne zemřel právě Tankado. Strathmore doufal, že mezi Tankadovými
věcmi bude také kód k digitální pevnosti. Mělo se jednat konkrétně o jeho prsten.
Strathmore ještě poslal do Sevilly nájemného vraha, který měl v prvé řadě odstranit
Tankada a pak získat prsten, přičemž odstranit kohokoli, koho by se na něj zeptal.
Mezitím v NSA Susan se Strathmorem pracují na řešení problému. Po dlouhých hodinách,
kdy je zabit jeden z techniků, přestane jít proud a dojde k několika roztržkách, přijdou na
to, že se TRASTLTR přehřívá a pokusí se ho vypnout. Nejde to. Mezitím se Susan dozvídá
vše, co jí šéf zatajil. Že právě on nechal Tankada zabít a poslal do Sevilly nájemného vraha.
Ten již dokonce odeslal zprávu o zabití Davida, kterou si Susan přečetla z pageru
Strathmora. Na svého šéfa zanevřela. Pak Strathmorovi i Susan dojde, že žádná Digitální
pevnost není. Neexistuje žádný společník, o kterém se Tankado zmiňoval a údajně měl mít
heslo k otevření Digitální pevnosti. Neexistuje nerozluštitejný kód. Je to pouhý trik, jak
ošálit NSA a dostat se do její, přísně utajované, databanky obsahující nesmírně důležité
státní i zahraniční informace. TRANSLTR vybuchne, to je už jasné. Tankado dal NSA ale na
výběr. Pokud přijdou na správné heslo, mohou zachránit data z databanky. Pokud ne,
virus je zveřejní. Strathmore i Susan věří, že klíč je na Tankandově prstenu. Ten měl získat
David, který je teď ale mrtvý. Doufali v úspěch nájemného vraha. Mezitím ovšem
vybuchne TRANSLTR a Strathmore umírá. Předtím se jí svěří, že ji miloval a miluje. Susan
jen o vlásek unikne smrti. Vybelhá se k soukromému výtahu, který je zásobený energií
z vedlejší budovy, tudíž funguje. Nicméně je na heslo. Susan ho ale uhádne. Má to být
pětimístný písmenný kód. Pak ji to napadne – je to její vlastní jméno. Výtahem se dostává
pryč, k vedoucímu NSA a jeho týmu. David je ze Sevilly přemístěn zpět do Ameriky. Je tedy
zřejmé, že nájemný vrah nesplnil svůj úkol. Jen odeslal zprávu o zavraždění Davida dříve,
než to provedl. Pak ho David zabil. Tedy, David i s prstenem, se ocitají v Americe. Tam se
zjistí, že prsten neposkytuje vůbec žádné informace o kódu. Kód je v závěru jednoduchý –
3, nicméně před tímto číslem stojí ještě několik šifer. Nakonec se data podaří zachránit.
Virus je zničen, ale TRANSLTR shořel, nájemný vrah byl zavražděn, Strathmore spáchal
sebevraždu a další dva zaměstnanci jsou mrtvi. Nakonec David požádá Susan o ruku a ona
přijímá.

OSOBNÍ NÁZOR: Jsem si jistá, že jsem ještě žádnou knihu o přibližně 450
stránkách nepřečetla během jediného odpoledne. Četla jsem všechny knihy o Robertu
Langdonovi a také Pavučinu lží, ale Digitální pevnosti se žádné ve čtivosti, alespoň v mých
očích, nevyrovná. Spletitý děj a střídání dějových linií, znaky typické pro Brownovu tvorbu,
jsou umocněny tím, že vždy je kapitola uzavřena větou způsobující zmatek ve čtenářově
mysli. To jej nutí přečíst další kapitolu či dvě a pak se konečně dostat k odpovědi na
otázku, kterou nastolila původní kapitola. Retrospektivy jako takové se v knize
nevyskytují. I přestože je mám většinou velmi ráda, jako takové zpestření, tak jsem
vděčná za to, že je sem Brown nezařadil. Obávám se, že už takto obtížně vyjasnitelný
konec klubka změn by se už vůbec nenašel. Je nádherně vidět, jak se například postava
Davida změnila. Na začátku by pro svoji práci obětoval skoro vše, dokonce i čas strávený
společně se Susan. Ale po tom, co si málem prošel smrtí, požádal Susan o ruku. To udělal
již před půl rokem, ale neměl ani prstýnek, jednalo se jen o spontánní nápad. Teď měl
prsten i přesně namyšlený čas a prostředí. Také opustil své druhé místo na univerzitě,
kvůli kterému měl sice více peněz, ale žádný volný čas. Musím uznat, že Brown zkrátka
umí popisovat. Prostředí, postavy i myšlenkové pochody. Dokonale jsem se dokázala do
knihy vžít. Rozhodně tomu také napomáhalo to, že se Brown skutečně pohybuje na
hranici reality a fikce. To čtenáři dodá neuvěřitelnou chuť dozvědět se víc.
ANNA KARENINA
AUTOR: Lev Nikolajevič Tojstoj

ROK VYDÁNÍ: 1877

DOBOVÝ KONTEXT: Tento román byl vydáván na

pokračování krátce po tom, co se Tolstoj vrátil z Evropy po jeho
svatbě. Dílo bylo napsáno v době realismu a obsahuje jeho
typické prvky, jako je například povrchnost ve vyšší společnosti
a nutnost řídit se společenskými konvencemi, což může vést a
často také vede ke lžím, intrikám a falši.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo

používá spisovný, až archaický jazyk. Jedná se o epické dílo
psané prózou. Vypravěč je vševědoucí, použita je er-forma.

ČASOPROSTOR: Děj knihy se odehrává převážně v ruském Petrohradu v druhé

polovině 19. století.

HLAVNÍ POSTAVY:
Anna Karenina – emancipovaná, moudrá, upřímná, svázaná konvencemi vyšší společnosti,
nešťastná v manželství
Kitty – zprvu nešťastná kvůli zradě Vronského, poté nachází štěstí s Levinem
Konstantin Dmitrič Levin – tak trochu autobiografická postava autora, obává se
neúspěchu u požádání Kitty o ruku, hluboký cit pro Kitty
Alexej Vronskij – bezhlavě se zamiluje do Anny, ta se stává pointou jeho života

DĚJ: Anna Karenina na začátku přijede ze Petrohradu urovnat vztah svého

bratra, kterému se kvůli jeho intimní korespondenci s jinou ženou rozpadá manželství.
Tam se Anna seznámí se švagrovou svého bratra, Kitty. Kitty si má zrovna vybírat ženicha.
Uchází se o ni dva muži, hluboce milující Levin a Vronskij, u kterého se nakonec ukáže, že
nikdy neměl záměr si Kitty vzít. Kitty si vybere Vronského. Poté, když Vronskij potká na
plese Annu, zamiluje se do ní a protančí s ní celý večer. Kitty odjíždí zklamaná do ciziny.
Mezitím si Anna uvědomí, co udělala, a nechce se do Vronského zamilovat. Vrací se do
Petrohradu k manželovi, ale Vronskij jede za ní. Anna se do Vronského zamiluje a svůj
vztah s Vronským nedokáže tajit, pro což ji společnost odsuzuje. Poté, co zjistí, že je
s Vronským těhotná, vše řekne manželovi a po porodu dcerky odjíždí od Karenina i svého
milovaného syna. Mezitím se Kitty vrací z ciziny a začne si vyčítat, že odmítla Levina. Když
ji tedy Levin znovu požádá o ruku, nadšeně přijme. Anna s Vronským se často hádají, Anna
má výčitky svědomí a trpí odloučením od syna. Je frustrovaná a na Vronského
bezdůvodně žárlí. Vronský se Anně radši vyhýbá a po jejich další hádce odjíždí k matce.
Anna se na nádraží dozvídá, že u jeho matky bude i jedna dívka jevící o Vronského zájem.
Tento impuls je poslední třešnička na dortu pro Anninu psychiku, takže bez rozmyslu
skočí pod přijíždějící vlak. Když se Vronský dozví o Annině sebevraždě, nastupuje jako
dobrovolník do války. Ztratil smysl života.

OSOBNÍ NÁZOR: Rozsah okolo tisíce stránek není líbivý již na první pohled,
pokud kniha nemá zajišťovat zábavu na dlouhé nudné dny. Navíc, při prvním otevření
knihy si není možné nepovšimnout dlouhých jmen a maličko krkolomného jazyka. Jakmile
jsem si na to ale už jednou zvykla, nečinilo mi to potíž. Po prvních sto stránkách knížka
ztrácí na svém hrozivém dojmu a lze ji číst jako každou jinou. Jediné, s čím jsem se nesžila
do konce díla, bylo množství postav. Podobně jako u knih Agáty Christie, i zde jsem se
neobešla bez seznamu postav. Je dosti možné, že jich zde ve skutečnosti ani tolik nebylo,
jen to tak vypadalo kvůli příšerně dlouhým, složitým jménům. Knihu bych rozhodně
nedoporučovala někomu, kdo má rád knihy na jedno odpoledne. Anna Karenina je
opravdu vhodná spíš ke dlouhodobějšímu čtení, po kouscích, když má člověk čas.
VÁLKA S MLOKY
AUTOR: Karel Čapek

ROK VYDÁNÍ: 1935

DOBOVÝ KONTEXT: Válka s mloky

vycházela nejdříve v Lidových novinách na
pokračování, poprvé vyšla knižně v roce 1936. Dílo
samotné je jedna velká narážka na německý
nacismus, s nímž Čapek velmi nesouhlasil. Čapek
alegoricky naráží i na třetí říši a její rozpínavost. Autor se měl při popisu
mloků v díle údajně inspirovat třetihorním velemlokem.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo používá

spisovný jazyk, v přímé řeči slang. Jedná se o epické dílo psané prózou, jsou
zahrnuty popisy. Vypravěč je vševědoucí, použita je er-forma.

ČASOPROSTOR: Dílo se odehrává v nespecifikovaném čase

v Praze, občasné jsou retrospektivy odehrávající se v Tichém oceánu.

HLAVNÍ POSTAVA:
Kapitán Van Toch – námořník původem z Čech, úspěch v Tichomoří mu přinesou až mloci

DĚJ: Kapitán Van Toch pluje Tichomořím a objeví živočichy podobné mlokům.
Jsou učenliví a chytří. Jsou loveni žraloky a on je chce ochránit, proto jim dá nože a oni mu
za to mají nosit perly. S touto myšlenkou seznámí svého známého, továrníka G. H.
Bondyho. Začnou společně mlokům dodávat i jiné potřeby a rozmisťovat je i po jiných
ostrovech. Jakmile kapitán zemře, začne se Bondy k mlokům chovat jako k levné pracovní
síle. Začne se s nimi obchodovat a jsou podrobeni vědeckému výzkumu, z něhož vyjde
najevo, že se jedná o starý druh velemloka, který měl vyhynout. Mloci se ale postupně
stanou vyvinutějšími a přemnoží se, vzbouří se a vyhrožují válkou. Chtějí totiž rozšířit
podmořský svět, a proto zbourat břehy. Nakonec se jeden mlok objeví i ve Vltavě, i když si
všichni zpočátku mysleli, že mloci se sladké vodě žít nemohou. Tím se situace stává ještě
beznadějnější.

OSOBNÍ NÁZOR: I přes fakt, že je Válka s mloky relativně tenká knížečka,

nebylo tak lehké ji číst. Obzvláště začátek byl těžký, než jsem si zvykla na promluvy
kapitána, které byly poněkud zmatečné a slangové. Dosti nepřehledné byly vysvětlivky
pod textem, které ale mohly někdy zabrat třeba i několik stránek. Písmo bylo tedy ještě
menší než obvykle, řádky se ještě více pletly a můj mozek se motal čím dál tím více do
toho, jak to vlastně autor myslel a proč se vlastně takto dlouze zmiňuje o něčem
(zdánlivě) nedůležitém. Ale celkově knihu hodnotím spíše pozitivně, nejspíš si ji přečtu
znovu, až budu starší. Myslím si, že pak lépe pochopím některé narážky autora a možná
celkově myšlenku díla.
BALADA Z HADRŮ
AUTOR: Jan Werich, Jiří Voskovec

ROK VYDÁNÍ: 1935

DOBOVÝ KONTEXT: Balada z hadrů přinesla

Voskovci s Werichem obrovský úspěch, a to i přestože to
byla první premiéra v nových podmínkách, tedy po
opuštění divadla U Nováků. Ve hře tedy bylo divadlo bez
baletu a zeštíhlený orchestr, navíc museli vyměnit
tanečnici. Nicméně díky úspěchu této hry do původního
divadla mohli vrátit.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo používá spisovný i hovorový

jazyk. Jedná se o drama. Jedná se o příklad koncepce zvané divadlo na divadle. Je
obsaženo pásmo postav i scénické poznámky.

ČASOPROSTOR: Dílo se odehrává v Paříži roku 1455.

HLAVNÍ POSTAVY:
Francois Villon – básník, tak trochu buřič, nechá se snadno unést, žije bohémským
způsobem života
Purkmistr – úhlavní nepřítel Villona, chce jej buď nechat popravit, nebo minimálně
zatknout
 DĚJ: Ve staré cihelně nocují prostitutka,
žebračka a pár nezaměstnaných. Stěžují si na svou
bídu. Navštěvuje je chudý student, který jim cituje
Villonovy verše. Jednou je navštíví také herec, který
s sebou přinese kostýmy, a tak si zahrají divadlo o
Villonovi, který se odehrává v Paříži roku 1455.
V Paříži se zpívá zakázaná protikrálovská básnička
„Hej, pane králi!“ od Villona. Purkmistr potřebuje
záminku, aby mohl Villona zatknout a chce k tomu
zneužít Kateřinu, do které je Villon zamilovaný.
Kateřina souhlasí, ale podvede ho. Její bratranec Filip
potřebuje peníze, tak purkmistra okradou a Kateřina
mu namluví, že to byl Villon. Purkmistr nakonec skončí
na pranýři. Mezitím hraje Filip s Villonem kostky
v hospodě a do hry se zapojí také antoušek Georges a
ponocní, kteří Filipa obehrají o ukradené peníze.
Villonovi najednou částečně dojde, co se stalo.
Policista, který krádež vyšetřuje, si zabaví všechny
peníze a Villona nechá utéci. Filip poté shodí Villona
z mostu do studené řeky, což Villon přežije. Má ale
horečky a uteče ke Kateřině. Najednou mu dojde, jakou roli sehrála Kateřina, a začne se
s Filipem prát. Během boje Villon Filipa zabije. Purkmistr má konečně záminku pro
popravu Villona před lidmi. Villon má pověst zloděje a zabijáka, stane se tak součást lidské
spodiny. Najednou jsme zpět v přítomnosti. Přichází hlídač a zděsí se, když uvidí mrtvolu.
Nakonec mu všichni vysvětlí, že si jen zahráli divadlo o Villonovi.

OSOBNÍ NÁZOR: Bylo zajímavé si přečíst si něco jiného než typickou prózu.
Někdy mi přišlo maličko obtížné se zorientovat v hovorovém a mírně archaickém stylu
mluvy. Možná to bylo způsobeno dobou, kam byl děj zasazen. Ale myslím si, že se
Voskovci s Werichem povedlo hezky předvést Villona takového, jaký byl. Nebo alespoň,
jaký se o něm říká, že byl. I přes velké množství postav se v nich dalo poměrně hezky
orientovat, nejspíš protože každá byla poměrně důležitá. Celkově tedy Baladu z hadrů
hodnotím kladně, zčásti také kvůli trapnému a zároveň vtipnému konci, kdy se hlídač tak
vyděsil.
 SNĚHULÁK
AUTOR: Jo Nesbo

ROK VYDÁNÍ: 2007

DOBOVÝ KONTEXT: Jo Nesbo je

norský spisovatel a hudebník. Proslavil se
zejména sérií detektivek o Harrym Holeovi. První
knihou této série je Netopýr. Sněhulák je sedmou
knihou této série.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ
PROSTŘEDKY: Dílo používá spisovný
jazyk. Jedná se o epické dílo psané prózou, jsou
zahrnuty popisy. Vypravěč je personální, použita
je er-forma.

ČASOPROSTOR: Dílo se odehrává v roce

1980 v Oslu.

HLAVNÍ POSTAVY:
Harry Hole – norský detektiv, brilantní sólový hráč, kuřák a alkoholik, má pár blízkých
přátel, ale také mnoho nepřátel
Katrine Brattová – chytrá, pěkná, trochu tajuplná (než prozradí, že byl Gert její otec)

DĚJ: Děj začíná roku 1980. Vdaná žena se miluje se svým milencem, zatímco její
syn čeká v autě. Zdá se jim, že je někdo sleduje, proto přestanou. Poté následuje skok o 24
let později. Harry Hole má vyšetřovat předešlé vraždy několika žen v okolí Osla. Mezi
těmito případy hledá souvislosti. Obětí je vždy vdaná žena a na místě činu stojí vždy
sněhulák. Po pár vraždách, které vypadají identicky, pochopí, že hledá prvního norského
sériového vraha. Harry dostane novou partnerku na pomoc k vyšetřování, Katrine. Objeví,
že další společný znak vražd je, že všechny ženy měly dítě s mužem jiným než jejich
manžel. Postupně přijdou na stopu Idaru Vetlesenovi, Gertovi Raftovi, Arve Stop a dalším.
Mezitím mizí další a další ženy. Začiná se komplikovat i Harryho osobní život, jeho bývala
žena si totiž bere svého přítele Mathiase. Harry se utápí v alkoholu, protože ji stále miluje.
Začínají se také komplikovat věci okolo Katrine. Harry se do ní tak trochu zamiloval, ale
pak ho napadne, že to ona by mohla být ten sériový vrah (přezdívaný Sněhulák). Katrine
potom odjíždí a Harry ji sleduje a následně ji nechává zatknout a zavřít do psychiatrické
léčebny. Vše se zdá vyřešené, ale vtom se objeví další oběť. Katrine tedy Sněhulák není,
ale Harrymu prozradí, že jejím otcem byl Gert Rafto (jedna z obětí spojená
s vyšetřováním). Proto se případu tak věnovala. Následuje spletitá cesta za Sněhulákem,
který je nakonec Mathias. To on byl ten syn z první kapitoly, který čekal na svoji matku
před domem.

OSOBNÍ NÁZOR: Sněhulák patřil k těm knihám, které otevřete a říkáte si, že
dvacet stránek denně by neměl být problém. Jenže Vás to tak pohltí, že buď přečtete
půlku knihy najednou, nebo jste znechucený detailními popisy a zároveň se bojíte
pokračování natolik, že ji týdny neotevřete. Pak tu nastává další problém, a to jsou
postavy. Pokud mám být přesnější, jejich počet, ne moc velká důležitost a jména. Norština
je jistě krásný jazyk, ale jména se mi velmi špatně pamatovala. Proto bylo poměrně
obtížné si vzpomenout, o koho se jednalo, o dalších dvě stě stran později a zrovna tehdy,
kdy jsem to vůbec nečekala. I z tohoto důvodu jsem se rozhodla děj nepopisovat tak
detailně, neboť by s velkou pravděpodobností působil ještě zamotaněji než ve zkrácené
variantě. I přes obtížnost této knihy hodnotím zcela jistě kladně a nejspíš si ji přečtu
znovu, až na přečtení budu mít hodně času a nebojácnou náladu. Kniha se totiž rozhodně
nedá číst o půlnoci s baterkou…
KUŘE MELANCHOLIK
AUTOR: Karel Josef Šlejhar

ROK VYDÁNÍ: 1889

DOBOVÝ KONTEXT: Karel Josef Šlejhar se celý život potýkal se

existenčními a rodinnými problémy, což se také promítá do jeho tvorby. Měl další tři
sourozence a měl celkem sedm dětí z celkem dvou manželství, ale přežily jen tři. Typická
pro jeho tvorbu je krutost, surovost a často smrt jako jediné východisko.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo používá spisovný až

archaický jazyk. Jedná se o epické dílo psané prózou, jsou zahrnuty popisy . Vypravěč je
personální, použita je er-forma. Dílo obsahuje velké množství přechodníků a archaický je
také slovosled.

ČASOPROSTOR: Dílo se odehrává v neupřesněném čase na venkovském

domě.

HLAVNÍ POSTAVY:
Dítě – není blíže popsané, odhadem má dva až tři roky, přirovnávané k andílkovi
Matka – milující, v díle se na ni jen vzpomíná, oblíbená u služebnictva, otec ji bil
Otec – nemá žádný vztah k dítěti, dítě se ho bojí, v díle se již soustředí spíš na novou paní
domu než na dítě
Macecha – dítě nesnáší, je velmi krutá, najme si nové služebnictvo, protože ji to původní
nemělo rádo
Pepka – nejvěrnější služebnice nové paní domu, také velmi zlá
Katla – jediná opora pro dítě, měla velmi ráda matku i dítě, po jejím odchodu dítě ztrácí
poslední naději

DĚJ: Děj začíná úmrtím matky dítěte. Dítě se diví, proč maminka nevypadá a proč
se nechová tak, jako dřív. Na dvorku uvidí slepici, která sedí na vejcích, po jejichž vylíhnutí
se jedno straní. Dítě se ptá Katly, proč je takové jiné, a ona řene, že je to takový
melancholik. Právě odtud pochází název díla. Dítě má pro toto kuře empatii a soucítí
s ním. Dítě ale najednou začne řešit, proč se jeho otec choval nepěkně k jeho matce, ale k
maceše se chová hezky. Pochopí totiž, že jeho maminku bil a tuto paní líbá. Poté mladá
paní vyhodí Katlu a další služebnictvo a místo nich přijme nové. K dítěti se chovají hrozně,
a to následkem jejich hrubého zacházení onemocní. Jakmile se jeho stav zhorší ještě více,
je vyhozeno na dvorek, kde má jenom svého kamaráda malé kuře. Služebnictvo i macecha
jsou přímo nadšení, že ho mohli vyhodit. Dítě pak pomalu umírá spolu s kuřetem. Ve
smrtelné agónii vidí svou maminku, jak si ho bere…
OSOBNÍ NÁZOR: Kuře melancholik je sice tenká knížečka, ale i tak bych ji velmi
doporučovala číst postupně a s velkým množstvím kapesníků po ruce. Je totiž psaná velmi
pesimisticky, naturalisticky, bez obalu. Rozhodně ji nedoporučuji číst citlivým povahám.
PÁSMO
AUTOR: Guillaume Apollinaire

ROK VYDÁNÍ: 1913

DOBOVÝ KONTEXT: Apollinairovy básně byly originální, na základě básně

Pásmo byl vytvořen samostatný žánr pásmo. Byl inovátorský a používal znaky kubismu i
futurismu. V době jeho života nebyl většinou společnosti pochopen, ale novátorské hnutí
velmi inspiroval. Pásmo je ze sbírky Alkoholy, jedná se přímo o úvodní báseň.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo používá volný verš,

konkrétně asonance. Jedná se o lyrické dílo psané poezií. Lyrický subjekt často střídá
osoby. Verše se řadí asociativně. Autor užívá velké množství metafor, metonymií,
personifikací a podobně.

ČASOPROSTOR: Báseň se odehrává v době života Apollinaira ve Francii.

HLAVNÍ POSTAVY: Dílo nemá postavy.

DĚJ: Dílo prakticky nemá děj. Jeho význam leží v novotě a žánru,
nikoli v samotném obsahu. Básně jsou navíc spíš jakýsi záznam chodu myšlenek, jsou silně
asociativní a roztříštěné. Mají mnoho témat, ne přímo jedno hlavní.

OSOBNÍ NÁZOR: Pásmo není nikterak objemná báseň, ale dalo mi poměrně
zabrat přečíst ji tak, abych ji vůbec vnímala. Hlavním důvodem byl nejspíš její druh a žánr
sám o sobě, nelibozvučná lyrické poezie není zrovna nejčtivější. Často jsem se musela
zamyslet, co čím vlastně chtěl básník říci, protože metafor a metonymií, nemluvě o dalších
tropech, je tam přespříliš.
STAŘEC A MOŘE
AUTOR: Ernest Hemingway

ROK VYDÁNÍ: 1952

DOBOVÝ KONTEXT: Stařec a moře je posledním dílem Hemingwaye, který

byl za její autorství oceněn Pulitzerovou cenou za beletrii a Nobelovou cenou za
literaturu. Zároveň zajímavé je, že se jedná o poslední dílo tohoto autora. Hemingway do
díla promítá místo, kde prožil několik let – Kubu. Mezi jeho další významná díla řadíme
například Sbohem armádo, Komu zvoní hrana nebo Pátá kolona. Hemingway se řadí do
tzv. ztracené generace.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo používá spisovný jazyk, místy

archaismy. Jedná se o epické dílo psané prózou. Vypravěč je všudypřítomný vypráví tedy
er-formou.

ČASOPROSTOR: Novela se odehrává v 20. století během 3 dnů na Kubě,

v blízkosti Havany.

HLAVNÍ POSTAVY:
Santiago – vetchý, avšak odhodlaný stařeček, chce se prát až do úplného konce
Chlapec – nejlepší přítel Santiaga, pečuje o něj a tráví s ním čas

DĚJ: Santiagovi se na moři poslední dobou nedaří, a proto jeho

příteli-učňovi nakáže jeho otec, aby šel rybařit s úspěšnějšími rybáři. Jednoho dne vyjede
Santiago rybařit jako obvykle za úsvitu, ale tentokrát jede mnohem dál na širé moře.
Nejdříve uloví jen malého tuňáka, ale poté za silon začne tahat obrovskou silou ryba, o
které je rybáři ihned jasné, že bude nesmírných rozměrů. Proto tahá, tahá celý den až do
západu slunce, a pak rybu usmrtí harpunou. Snaží se vydat správným směrem k domovu,
ale cestu mu komplikují žraloci, kteří ucítili pach krve. V boji s nimi využívá nejdřív
harpunu, která se mu pak ale zničí. Poté zkusí použít nožík a kyj, nevzdává se. Ani jeden
z těchto nástrojů ale není ideální. Přes všechna úskalí se mu za tři dny podaří dostat se
zpět domů, ale jediné, co z ryby zbylo, je obrovská kostra. Tu všichni obyvatelé města
následující den, když Santiago ještě spí, obdivují.

OSOBNÍ NÁZOR: Čtení knihy

s vědomím, že její autor byl oceněn
konkrétně za toto dílo dvěma cenami, je
zajímavé. Již při čtení první stránky jsem měla
velké očekávání a zároveň jsem cítila mírné
zneklidnění, že mé vysoké nároky nenaplní.
Knihu jsem ale nakonec přečetla jedním
dechem. Děj byl napínavý, ale vím, že to nebyl
hlavní účel autora. Tím totiž bylo předat
poselství, že i starý, vetchý člověk může s odhodláním dokázat obrovské věci. Právě
motto, že nevzdávat se je v životě to nejdůležitější, se mi neskutečně zamlouvá. Myslím si,
že je jednou za čas nutné uvědomit si, že naše snahy jsou k něčemu – Santiago také rybařil
84 dní bez úspěchu, ale pak se na něj štěstí také usmálo. Otázkou zde zůstává, zda se to
nedá vyložit spíše jako výsměch osudu, když se z ryby domů dovezl jen kostřičku...
HAMLET
AUTOR: William Shakespeare

ROK VYDÁNÍ: 1602

DOBOVÝ KONTEXT: Dílo se dá zařadit do humanismu a renesance a

zároveň také do temnějšího období autorovy tvorby. Je jednou z jeho nejvýznamnějších
tragédií, mezi které se řadí například také Romeo a Julie nebo Macbeth. Psal ale rovněž
komedie, například Sen noci svatojánské. Inspirací při psaní Hamleta byl Shakespearovi
starý skandinávský příběh.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo je poněkud typické kontrasty

mezi vtipnými a cynickými poznámkami, které se v něm vyskytují poněkud často. To
stejné se týče také jazyka. Hamlet mluví buďto přímo aristokraticky, nebo naopak jako
šílenec. Vyskytují se zde také rozsáhlé monology zabývající se filozofickými otázkami.
Jedná se o drama.

ČASOPROSTOR: Drama se odehrává v přibližně v době 14. až 15. století v

Dánsku.

HLAVNÍ POSTAVY:
Hamlet – dánský princ, má dvě osobnostní roviny – aristokrat na úrovni a poté šílenec
snažící se přesvědčit ostatní o opravdovosti svého vystupování
Ofélie – milovala Hamleta, skutečně na konci díla zešílí a utopí se
Claudius – Hamletův strýc, vrah Hamletova otce, necitlivý, po vraždě krále začne kralovat
a Gertrudu automaticky přijme za manželku
Gertruda – Hamletova matka, později „zděděná“ manželka Claudia

DĚJ: Dílo začíná, když se Hamletovi zjeví duch jeho zesnulého otce,
který Hamletovi prozradí, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius ve spánku tak, že mu
nalil do ucha jed. Claudius si po vraždě svého bratra vzal za manželku Gertrudu a ujal se
trůnu. Hamlet začne toužit do pomstě. Tato touha je natolik silná, že předstírá zešílení,
aby mohl lépe odhadnout opravdové smýšlení lidí a především Cladiua, jehož vinou si není
kompletně jistý. Když na hrad přijedou kočovní herci, nakáže jim Hamlet, aby do hry vložili
rekonstrukci vraždy Hamletova otce. Claudius při představení uprchne, čímž Hamleta
přesvědčí o pravdivosti zjevení. Hamlet Claudia následuje a uvidí, že se Claudius modlí,
což by znamenalo, že činu lituje. Hamlet tedy s pomstou začne znovu váhat a chce o svém
zjevení a podezření povědět své matce. Slyší ale, že někdo poslouchá za závěsem a myslí
si, že se jedná o Claudia, tudíž ho probodne ho dýkou. Dozvídá se ale, že se jednalo o otce
Ofélie. Claudius mezitím ze strachu naplánuje komplikovaný plán, jak připravil Hamleta o
život. Hamlet tedy odjíždí na Claudiův popud do Anglie, ale vyvázne i přes nastraženou
past živý. Když se vrátí do Dánska, uvidí Oféliin pohřeb. Ofélie zešílela z nešťastné lásky
k Hamletovi a kvůli smutku z otcovy smrti. Poté utonula v jezeře. Její bratr se chce
Hamletovi za vraždu jejich otce pomstít, a proto ho vyzývá k souboji. V souboji Hamlet
poráží a zabíjí Oféliina bratra, ale je zraněný. Kvůli několika nešťastným náhodám
postupně umírají všechny hlavní postavy včetně Gertrudy, Hamleta i Claudia.

OSOBNÍ NÁZOR: Hamlet je neuvěřitelně proslulé dílo a při jeho čtení jsem
přesně věděla, jak dopadne. Přesto jsem při čtení díla brečela, přeci jen se jedná o tragédii
v plném rozsahu. Také mě překvapilo, jak lehce se dílo četlo – Shakespearovo autorství
vzbuzuje vlnu respektu a předsudku, že každé jeho drama bude obtížné přelouskat.
Nevím, zda to byl jen můj dojem, ale dílo mě velmi mile překvapilo. I přes znalost děje se
Shakespearovi podařilo vyvolat napětí v mnoha situacích, což je ukázka vynikající práce
autora. Asi nejvíce se mi líbila poslední část, kdy všechny hlavní postavy zemřou.
S trochou nadhledu je to totiž vážně až komické. Závěrem bych dílo nazvala geniálním, ač
mírně stereotypním mezi Shakespearovými hrami. Zakončení je totiž téměř identické jako
u dalších autorových tragédií.
JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE
AUTOR: Alexandr Solženicyn

ROK VYDÁNÍ: 1962

DOBOVÝ KONTEXT: Autor, držitel Nobelovy ceny za literaturu, napsal

kromě tohoto díla ještě např. Souostroví Gulag. Všechna jeho díla propojuje téma gulagů a
jejich kritika, pročež byl nenáviděn komunisty a celkově SSSR. Tato novela je částečně
autobiografická, autor totiž bojoval ve 2. světové válce a byl také vězněn v gulagu. Čerpá
zde proto ze svých vzpomínek a při tvorbě hlavní postavy se inspiroval svým spolu-
bojujícím.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo je poněkud typické

naturalismem a realismem, zároveň klidem a chladem při popisu běžného dne
protagonisty. Vyskytují se zde dialogy i popisy. Jedná se o epiku psanou v próze v er-
formě. Použit je spisovný i hovorový jazyk. Kompozice je chronologická, místy
retrospektivní. Vypravěč je vševědoucí.

ČASOPROSTOR: Drama se odehrává v 50. letech 20. století v ruském gulagu.

HLAVNÍ POSTAVY:
Ivan Děnisovič – Šč 854, ruský rolník, který si měl odpykat 10 let trestu; je to prostý člověk
snažící se přežít

DĚJ: Jedná se o popis jednoho dne v gulagu na Sibiři. Je zachycena

minulost Ivana Děnisoviče jako hlavní postavy i otřesnou situaci v gulagu.

OSOBNÍ NÁZOR: Kratičká kniha, kterou jsem i přesto četla přibližně tři měsíce.
Myslím, že to vypovídá o realističnosti, naturalističnosti, šíleném klidu a každodennosti
autorova stylu, který četbu do jisté míry ještě ztěžuje. Je šílené, jak všedně autor popisuje
dennodenní zápas ze smrtí a pochyby, zda vůbec bude zítra. Pozitivum alespoň mého
vydání díla jsou nádherné dřevomalby, které alespoň maličko zlehčovaly atmosféru.
Rozhodně se mi četlo lépe s nimi, než by se četl prost černobílý text.
NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID
AUTOR: Erich Maria Rermarque

ROK VYDÁNÍ: 1929

DOBOVÝ KONTEXT: Autorova kniha je velmi silně inspirována autorovými

zážitky z války. Hlavní pointou je vystihnout nesmyslnost války, ve které umírají miliony
lidí. Tuto skutečnost v té době vyjadřovala řada vzdělanců. Dalším motivem, možná až tak
silným, že by se dal považovat za téma, je přátelství – to proniká do mnoha autorových
děl, jako například Tři kamarádi. Zajímavostí je, že rodné jméno autora je Erich Paul
Remark – jeho prostřední jméno je tedy jméno protagonisty knihy. Dalším
autobiografickým prvkem je autorův i Paulův pacifismus. Toto dílo má také své
pokračování – Cesta zpět.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: V díle se střídá spisovný,

nespisovný, hovorový, a dokonce vulgární jazyk. Jedná se o epiku psanou v próze
s chronologickou kompozicí. Je použita ich-forma, po smrti Paula ovšem začíná er-forma.

ČASOPROSTOR: Drama se odehrává v roce 1918, za první světové války, na

západní frontě.

HLAVNÍ POSTAVY:
Paul Bäumer – osmnáctilet gymnazista, hlavní postava, silný, soucitný, ničí jej vidět ostatní
umírat
Albert Kropp – kamarád Paula, i přes amputaci nohy podlehne zraněním
Kemmerich – kamarád Paula z gymnázia, umírá hned na začátku
Katczinský – nejlepší přítel Paula, potkali se ve válce, radí Paulovi, jak přežít

DĚJ: Na začátku jsou Paul, Kropp, Müller, Kemmerich a Leer

částečně donuceni okolím, především svým třídním profesorem, nastoupit z vlastní vůle
do výcviku a jít bojovst místo studia na gymnáziu. Paul popisuje vše, co prožívá – smrt
kamarádů a jak jej poznamenala, výcvik se vším všudy, osobnostní změnu i nesmyslnost
války. Vše včetně toho, že jeho maminka má rakovinu, jej silně deformuje. Kropp je při
jedné vojenské operaci zraněn a musí mu být amputována noha. Dále umírá Katczinský,
což Paula zraní ještě více – ve válce už zůstal naprosto sám. Pak kniha končí smrtí Paula…

OSOBNÍ NÁZOR: Kniha se mi četla velmi, velmi těžko. Po tom, co jsem shlédla
částečně nedobrovolně prvních třicet minut filmu, jsem se rozhodla, že chci zjistit, jak vš
skončí i přes to, že na film zkrátka nemám žaludek. Kniha mi přišla uchopená poněkud
jinak (a lépe) než film. Samozřejmě, že při čtení jsem si musela dělat velké pauzy, abych to
vůbec zvládla, ale tím, že byly prázdniny, se mi nakonec povedlo knihu dočíst. Velmi mě
samozřejmě zamrzel závěr… Na druhou se mi líbila změna vyprávějící osoby po Paulově
smrti z ich-formy do er-formy. Knížku jistě doporučuji, ale jen silnějším povahám a za
hezkého slunečného dne.
PLÁŇ TORTILLA
AUTOR: John Steinbeck

ROK VYDÁNÍ: 1935

DOBOVÝ KONTEXT: Tato kniha byla první, která přinesla autorovi úspěch.
Na rozdíl od jeho pozdějších děl je odlehčená a témata krize či války v ní jsou spíše mezi
řádky. Autor napsal mimo jiné díla jako O myších a lidech či Hrozny hněvu a dostal
Nobelovu cenu za literaturu.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Je použit hravý, mladý jazyk

s mnoha nespisovnými a hovorovými termíny. Jedná se o sociální román. Vyskytují se zde
ve velké míře nespisovné a vymyšlené výrazy.

ČASOPROSTOR: Děj se odehrává ve městě Monterey, konkrétně ve čtvrti Pláň

Tortilla.

HLAVNÍ POSTAVY:
Danny – opilec, žije různě po lesích, mnohokrát byl ve vězení, svůj svobodný životní styl
miluje

DĚJ: Danny a jeho přátelé byli svobodní a užívali si života, ale také
to byli povaleči. Milovali alkohol a někdy jednali proti zákonu. Společně s Dannym poté žili
v Dannyho zděděném domě, než se Danny rozhodl, že své přátele opustí a začně žít svůj
starý život, který mu již chyběl.

OSOBNÍ NÁZOR: Poměrně krátký román, který se četl hezky. Dokonce bych
řekla, že v porovnání například s Cyrano de Bergerac je to přímo odpočinkové čtení. Je
hezké vidět, jak se vyvíjel styl tohoto veleúspěšného autora. Knihu doporučuji, i přestože
není na maturitním seznamu.
CYRANO DE BERGERAC
AUTOR: Edmond Rostand

ROK VYDÁNÍ: 1897

DOBOVÝ KONTEXT: Jedná se o autorovo nejvýznamnější drama, při jehož

psaní se inspiroval spisovatelem Hectorem-Savinienem de Cyrano. První český překlad
z roku 1898 byl pořízen Jaroslavem Vrchlickým, kvůli čemuž se text nečte přímo snadno.

SPECIFICKÉ LITERÁRNÍ PROSTŘEDKY: Dílo je veršovaným dramatem,

Vyskytují se zde také scénické poznámky. V díle vystupuje mnoho postav. Použit je
spisovný i hovorový jazyk, vyskytují se zde i archaismy a historismy. Kompozice je
chronologická. Na konci je přibližně třicet stran o hře.

ČASOPROSTOR: Drama se odehrává v 17. století ve Francii.

HLAVNÍ POSTAVY:
Cyrano – namyšlený šermíř, má velký nos, je zamilovaný do své sestřenice, na konci umírá
Roxana – sestřenice Cyrana, zamilovaná do Kristiána
Kristián – domilovaný do Roxany, umírá v průběhu

DĚJ: Cyrano je zamilován do Roxany, stydí se jí ale svou lásku dát

najevo. Nejdříve si z Cyranova velkého nosu utahuje jeden z diváků. V následující scéně se
Roxana Cyranovi svěří, že miluje Kristiána. Cyrano pomáhá Kristiánovi psát romantické
dopisy Roxaně, aby byla Roxana šťastná. Následně odchází Cyrano i Kristián do války, kde
ale Kristián padne a před svou smrtí prosí Cyrana, aby Roxaně přiznal, že dopisy psal on.
Cyrano to neudělá, ale stejně Kristiánovi řekne, že si Roxana i přesto stále vybrala
Kristiána. Roxana po Kristiánově smrti odešla do kláštera, kde Cyrano při jedné z jejích
návštěv čte dopis, který jí sám psal. Tím, že ho zná nazpaměť, Roxana pochopí, že dopisy
psal Cyrano a že celou dobu milovala Cyrana, ale Cyrano v tu chvíli umírá.

OSOBNÍ NÁZOR: Kniha se mi četla ze začátku velmi těžko, nespíš to bylo tím,
že je čtenář poněkud vhozen do děje, který se odehrává před čtyřmi stoletími v jiné zemi a
v první scéně je velké množství různých postav. Také mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na
jazyk díla. Nicméně, po přečtení knihu hodnotím kladně – je to celé jen o zvyku a o tom
překonat prvních přibližně padesát stran. Je to příběh trochu smutný na konci vzhledem
k úmrtí hlavní postavy, ale pořád hezká romantická zápletka.