Slezská univerzita v Opavě

Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě

Česká literatura 1895-1945

Jiří Karásek ze Lvovic jako prozaik

Barbora Wierzgońová

2010/2011
Jiří Karásek ze Lvovic

Jiří Karásek ze Lvovic – vlastním jménem Josef Karásek – byl básník, prozaik, dramatik a
překladatel.

Narodil se 24. ledna 1871 v chudé měšťácké rodině v Praze. Po absolvování gymnázia
v Praze a nedokončení studií teologie pobýval rok v Bavorsku a od roku 1892 pracoval jako
poštovní úředník.

Literární tvorbou se začal zabývat již v době, kdy studoval na gymnáziu. Brzy na to začal psát
i literární kritiky a v roce 1892 začal přispívat do Literárních listů. Za svých gymnaziálních
let se také seznámil s Arnoštem Procházkou, se kterým v roce 1894 založil časopis Moderní
revue.
Zemřel v Praze 5. března 1951 na zápal plic.

Svou tvorbou i přístupem ke společnosti se Karásek řadil k dekadentnímu proudu české

literatury a v jeho dílech můžeme potkat patrné známky symbolismu. I přídomek „ze Lvovic“,
který ke svému jménu připojil (přelom 19. a 20. stol.) sloužil ke zdůraznění své individuality.
Vyznával především anarchistické, protispolečenské a aristokratické postoje.

Prozaik:
Jeho odkazem nám jsou díla, která nesou jak rysy dekadentní větve moderny, tak symbolismu.
V jeho díle také můžeme zaznamenat sílu romantického příběhu unášející nás do světa záhad
a mystérií (především v pozdější tvorbě), kde se mísí jakás pohádkovost s exotismem.
Hrdinové Karáskových příběhů jsou sice poněkud rozvrácení ale i výjimeční a velice citliví.
Autor si především hraje s jejich vrozenou introvertností a podrobuje je hloubkovým
analýzám.

Díla:
Gotická duše (1900), Trilogie tří magů: Román Manfreda Macmillana (1907), Scarabeus
(1908), Ganymedes (1925), Ztracený ráj (1938).
Gotická duše:
Gotická duše je příběh hrdinova nitra, deník duše. Tím, že je hrdina z aristokratického rodu,
nemusí se trápit běžnými starostmi obyčejného lidu a může se věnovat sebezkoumání.
Veškerý vnější děj a popisy jsou zatlačeny do pozadí, důležitý je hlavně vnitřní svět hrdiny a
jeho myšlenkové pochody.

Je to příběh bezejmenného hrdiny, potomka patricijské rodiny, která byla údajně prokleta,
jelikož všichni jeho předkové zešíleli. Hrdina byl vychován podivínskými tetami.

Byl až velice citlivým člověkem, a i prostý, obyčejný a všední život jej zneklidňoval až na
hranice šílenství. Své mládí trávil v modlitbě, se svými tetami navštěvoval kostely a kláštery,
a tak v něm byl vypěstován smysl pro středověk. Byl jako člověk, který jenom omylem
zabloudil do 19. století – vžíval se do středověkých nálad a snů a pocitů. Vstoupil do
kněžského semináře, ale záhy z něho vystoupil a obklopil se knihami a oddal se studiu. Vydal
se na cesty, aby uklidnil své rozjitřené nervy. Po návratu byl zlákán do společnosti několika
literátů a získal přátelství mladého literáta, který mu velmi dobře porozuměl a s nímž často
rozmlouval o nejrůznějších otázkách národních i náboženských. Nesmírně trpěl ztrátou víry v
Boha. Onemocněl.

Po prodělané nemoci se v něm probudila šílená touha po životě. Chtěl začít nový život, ale
nenalézal k němu dost síly, začínalo se u něj – pomalu ale jistě – projevovat šílenství duše. Za
několik let zemřel v ústavu chorobomyslných.

Úryvek:
„V jeho obraznosti se tvořily nejděsnější obrazy. Všechna ošklivost a neduživost života
slévala tam hnus.

Rozčílen úzkostí, že ho něco zdrtí nečekaně, vstával za noci s hrůzou, jež ho zcela
prostupovala.

Rozsvěcoval, by se děsil zase stínu na bledosti stěn, z nichž se schvívalo něco hřbitovního a
mrtvolného jako z prostěradel, na nichž spočíval mrtvý… Opravdu: stín byl jako živý. Rostl a
smršťoval se, měl něco groteskního jako chapadlo noční příšery provozující opožděný noční
šprým. Měl teď strach sám ze sebe…“

(Karásek ze Lvovic, J.: Gotická duše)

V Karáskově prozaické tvorbě můžeme vysledovat změny, zvláště počátkem 20. století, kdy
pocity dekadence začínají upadat do zapomnění a i Karásek zmírnil svůj literární projev. Jeho
díla se začínají ubírat novým směrem, kde převažuje dějovost a tajuplnost. Látku autor čerpá
převážně z minulosti - staré mýty, legendy a přitažlivost Prahy.

Díla:
Tříkrálová legenda, Legenda o Sodomovi (1920), Genenda (1928), Zlověstná madona –
Staroměstské romaneto.

Zlověstná madona:
Je to příběh z prostředí sběratelů umění, především obrazů, odehrávající se v Praze. Do děje
vstupujeme na jejich setkání, do chvíle než se začnou bavit o prokletém obrazu Páva
v houštinách. Potom se ozve starý sběratel, který jim vypráví příběh, jak se kdysi setkal
s jedním prokletým obrazem – Madona s dítětem, po kterém toužil z celé duše, jakožto
horlivý sběratel všech děl Michala Václava Halbaxe.

Poprvé se s ním setkal náhodou v jednom krámku a okamžitě mu propadl. Obraz se však
různými zřízeními osudu jeho vlastnictví vyhýbá a jenom podporuje jeho šílenou touhu po
něm. Jak se příběh vyvíjí, dozvídá se muž o obrazu více, a sice o jeho řečeném prokletí.
Obraz je nakonec rozřezán svým majitelem, který zešílí. Ještě trvá mnoho let potom, než se
sběratel zotaví ze své nedostižné touhy.

Úryvek:
„V každém z nás jest kus šílenství, v samotě vzrůstá a mohutni. Prchal jsem mezi lidi, snažil
jsem se zapomenout. Smál jsem se bez příčiny, mluvil jsem beze smyslu, prázdně jsem
vtipkoval... Ale v noci, přišed domů do bytu jako věčně neobydleného, nebo lépe jako
obydleného jen přízraky, viděl jsem sebe v podobě smrti, viděl jsem místo stolu katafalk, místo
zrcadla zívající kostru, místo obrazů pochmurné, šklebící se masky.

Za dne jsem unikal sám sobě, v noci mé já se stávalo kořistí strašidel. Rozsvítil jsem náhle
světlo, abych zaplašil přízraky. Ale viděl jsem před sebou v plachém přívalu světla sťatou
hlavu pokrytou barvou zsinalosti jako líčidlem smrti.

Madona, zlověstná madona z kostelíka svatého Jana na Zábradlí, stále na mne působila.

(Karásek ze Lvovic, J.: Zlověstná madona – Staroměstské romaneto)

V Zlověstné madoně se do jisté míry projevují autorovy pocity, jež mu jistě nebyly cizí,
protože sám byl sběratelem. Historii prodchnutá Praha, kde se děj odehrává, v kombinaci
s mystičností imaginace dávají tomuto dílu zvláštní sílu zaujmout. Je v něm cítit opravdovost
prožitku lidského smutku a touhy. Obrazy, které nám jsou podávány, jsou prodchnuty
temným nadšením, skoro šílenstvím, a pochmurností bližší spíše hororovému příběhu.
Zdroje:

Primární literatura:
KARÁSEK ZE LVOVIC, J. Gotická duše a jiné prózy. Praha: Vyšehrad, 1991. 243 s. ISBN
80-7021-037-0.
KARÁSEK ZE LVOVIC, J. Ocúny noci. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. 191 s. ISBN 01-031-84.

Sekundární literatura:
CELHOFFEROVÁ, K. "Špatní romancierové" a mdloba v české moderně. Brno: Masarykova
univerzita, 2007.
LACK, S. Jerzy Karasek. Życie, 1899, roč. 3, č. 3, s. 11-13.