LUMÍROVCI

Během 70. let se vůči škole národní vymezil druhý proud, tzv. kosmopolité, např. Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický.
Kosmopolité se soustředili kolem časopisu Lumír, jehož majitelem a redaktorem se stal Josef Václav Sládek. Proto také
bývají označování jako lumírovci:
- úsilí o světovou úroveň české literatury, obohacení o myšlenkové proudy cizí, zejména západoevropské
- nové formy, básnické formy převzaté z evropských i jiných literatur, požadavek umělecké svobody; původní
tvorba a překlady
- „umění pro umění“
- lyrika, jamb – znak umělecké výlučnosti, zvl. intimní lyrika – J. Vrchlický, J. V. Sládek, J. Zeyer

JAROSLAV VRCHLICKÝ (vl. jménem Emil Frída)

- velmi plodný autor – básník (75 původních básnických sbírek), dramatik, prozaik, literární kritik, průkopník moderních
básnických směrů, nejbohatší a nejvšstrannější dílo; přítel spisovatelky Sofie Podlipské (sestry K. Světlé), oženil se s její
dcerou Ludmilou.
Vrchlický pobýval v letech 1875-6 jako vychovatel v Itálii. Seznámil se tam se slunným románským jihem, kteráý plně vyhovoval jeho
smyslovému založení, a důkladně poznal italskou a francouzskou poezii, jejichž vliv z jeho tvorby pak již nikdy nevymizel. Z téže doby
pochází i jeho korespondence se Sofií Podlipskou. Hluboké přátelství s ní, které se postupně ze vzájemné úcty měnilo alespoň na straně
Vrchlického v ládku, na něj mělo velký vliv. Podlipská byla od počátku nadšenou obdivovatelkou jeho básnického talentu a povzbuzovala
ho k další tvorbě. Zachránila v něm pro Čechy básníka – Vrchlický totiž zprvu pojal úmysl nevrátit se do Čech a změnil ho právě pod jejím
vlivem. Podlipská v něm však právě svým bezmezným obdivem také vypěstovala velkou samolibost .

V Itálii vznikla z větší části sbírka Sny o štěstí (1876). Milostná lyrika je tentokrát optimistická až jásavá. Vyjadřuje opojení
životem, jeho mnohotvárnosti, je plná smyslových dojmů. Zřetelná je návaznost na poezii Vítězslava Hálka.

Básník, opojen milostným štěstím, se z něj vyzpívává. Sbírky jako Eklogy a písně (1880), Dojmy a rozmary (1880), Poutí
k Eldorádu (1882) a jiné mají jednotný ráz. Vrchlický opěvuje lásku mnohdy až s provokativní otevřeností. Verše jsou však
zároveň naplněny i upřímným citem.

Vrcholného výrazu dostávají pocity životního zklamání v Oknech v bouři (1894). Sbírka ovšem naznačuje i obrat. Vrchlický
svou osobní bolest nejen vyjadřuje, ale začíná s ní i zápasit, pokoušet se o její překonání. Objevuje se nová naděje do
budoucna, bolest se stává očistnou. (Nachází se zde např. báseň Za trochu lásky – vyjádření smutku, protikladnost zpovědi:
odmítá lásku, ale touží po ní; paralelismus doprovázený anaforou.)

Již za pobytu v Itálii pojal Vrchlický záměr vytvořit podle Legendy věků od Victora Huga vlastní básnický cyklus Zlomky
epopeje. Nechtěl ovšem vytvářet básnickou historii, spíše si vybíral významné dějinné okamžiky – objevují se zde témata
prehistorická, antická, středověká i renesanční.
Součástí cyklu je i polská faustiáda Twardowski (1885).

Méně významná je Vrchlického tvorba dramatická. Věnoval se jí spíše z nutnosti vytvořit pro Národní divadlo český
repertoár. Největších úspěchů na jevišti dosahovaly jeho komedie. Dodnes je populární Noc na Karlštejně (1884) z doby
Karla IV.
Císař Karel IV. přijíždí na svůj hrad, kam zakázal přístup jakékoli ženě. Jeho manželka Alžběta sem ale přijíždí v přestrojení, aby se
dozvěděla, proč ji sem král nechce vzít. Kromě ní se na Karlštejn dostala i Alena, milá králova číšníka Peška, která uzavřela sázku se svým
otcem. Alžběta se dostává místo Peška až do královy ložnice, kde ji král poznává. Druhý den král odvolává svůj zákaz vstupu ženám na
Karlštejn, odpouští Alžbětě i Aleně. Pešek se stává rytířem a může si vzít Alenu a Karel IV. se svou ženou odjíždí na hrad Karlík.
Z jiných dramatických žánrů stojí nejvýše trilogie Hippodamie: Námluvy Pelopovy (1890), Smír Tantalův (1891) a Smrt
Hippodamie (1891). Vrchlický v ní do značné míry kopíruje strukturu antických tragédií. Její atmosféru umocňuje hudba
Zdeňka Fibicha.

Pro rozvoj české literatury mají prvořadý význam Vrchlického překlady. Orientoval se nejvíce na románskou literaturu. Po
překladu Básní Victora Huga následují různé antologie, např. Poezie francouzská nové doby (1877) a Poezie italská nové
doby (1885).
Vrchlický se často pokoušel svými překlady uvádět do české literatury doposud neznámé autory a tak v ní vyvolat vývojové
impulzy. Vždy věrně zachovával formu originálu, méně důsledný byl v obsahu. Některé překlady jsou spíše přebásněním,
interpretací výchozího textu, originál se někdy stává pouze pouhou pobídkou k vlastní tvorbě.
JOSEF VÁCLAV SLÁDEK

- básník domova, vlasti, boje za národní svobodu, klasický básník pro děti, překladatel.
- vydavatel almanachu Ruch
Sládkovy první sbírky Básně (1875) a Jiskry na moři (1879) jsou silně poznamenány touto osobní tragédií (smrt manželky a
dítěte během porodu). Objevují se v nich i myšlenky na sebevraždu. Osobní deprese básník často zakrývá; verše mají
objektivní podobu, člověk neznalý Sládkova života by mnohdy ani nepoznal, jak hluboký osobní žal je inspiroval.
Typické pro Sládka ovšem je, že se z bolestí a trápení zachraňuje podobně jako Neruda příklonem ke kolektivu, ať již
všelidskému, nebo národnímu. Ve sbírkách najdeme četné vlastenecké a politické verše. Zpracovává v nich také své
americké zážitky, zvlášť citlivě si všímá těžkého osudu indiánů. Poprvé se zde objevují i venkovské motivy, zpracované
formou lidové písně, i tragicky laděné sociální balady.

Z osobní tragédie se Sládek jen těžce vzpamatovával. Obrat v jeho životě znamenal druhý sňatek s Marií Veselou r. 1879 a narození dcery
Heleny.
Šťastnější události týkající se osobního života se odrážejí ve sbírce Světlou stopou (1881). Cyklus sonetů Na prahu ráje
(1883) obsahuje vzpomínky na dětství, reflexivní a časovou politickou poezii a paradoxně formou znělky psané obrázky
v duchu lidové poezie.
Dosavadní básníkův vývoj kulminuje sbírkou Sluncem a stínem (1887). Její obsah je různorodý jak formálně – od
vybroušených sonetů po lehké popěvky -, tak obsahově. Intimní lyriku naplňuje nejen rodinné štěstí, ale dosud i vzpomínky
na zemřelou první ženu. Sládka navíc stále více sužuje choroba – v dopisech Zeyerovi si stěžuje na tělesné utrpení a
předpovídá, že brzy zemře. Sládek hledá oporu i v Bohu, ať v podobě starozákonního přísného kmenového boha zástupů,
nebo v podobě nekonečně dobrotivého boha chudých a trpících. Básník se odklání od tradičního křesťanství: Ježíš je mu
pouze symbolem věčného božství lásky. Básník se také zamýšlí nad rolí poezie, chápe ji jako utěšitelku. V dalších básních
vyjadřuje touhu po sociální a národnostní spravedlnosti. Postupně se u něho prosazuje příklon k rodné půdě a později také
filozofie selství.

V následující tvorbě Sládek úmyslně potlačuje své osobní pocity, překonává individualismus, který podle jeho přesvědčení
vede k hoři a pasivitě, a dává své umění cele do služeb národa.
Sbírka Selské písně a české znělky (1890) vznikla sloučením dvou různorodých cyklů. Selské písně napsal během několika
dní. V krátkých lyrických básních, inspirovaných formálně lidovou poezií, vyjádřil své přesvědčení o tom, že jádro českého
národa tvoří drobný sedlák (nikoli tedy bohatý statkář). Verše jsou naplněny obdivem k jeho způsobu života, spojení
s přírodou, práci a symbióze s rodnou půdou. Nesnaží se tolik o vystižení dobové reality jako spíše o vytvoření ideálního
typu. Jen ojediněle do sbírky pronikají soudobé sociální problémy a z nich plynoucí odchod ožebračených sedláků do
zahraničí.
České znělky naproti tomu představují hlavně časovou a příležitostnou poezii, která reaguje na aktuální situaci a vyjadřuje
víru v budoucí národní svobodu. Doplňují ji pak básně věnované otázkám všelidským, úvahy o smyslu života, bolesti a
smrti.

Sládek patří k zakladatelům moderní české poezie pro děti. Tři jeho sbírky – Zlatý máj (1778), Skřivánčí písně (1888) a
Zvony a zvonky (1894) – se oprošťují od starší tradice, která se vyznačovala snahou vychovávat přímými výzvami, návody ke
správnému chování a mravoučnými příklady. Sládek se naproti tomu dokázal vcítit do dětské psychiky. Ačkoli nerezignuje
na didaktickou funkci poezie pro děti, nesnaží se násilně vnucovat dětem postoje dospělých, vychází vstříc jejich vnímání,
potřebě fantazie a nezávazné hry. Teprve když takto vzbudí zájem čtenáře, nenápadně začíná směřovat k závažnějším
tématům, jako je vztah k rodičům, přírodě, kladné povahové vlastnosti či vlastenectví.

Dalším velkým Sládkovým přínosem je jeho činnost překladatelská. Ojediněle se věnoval literaturám slovanským
(Mickiewicz, Lermontov), skandinávským či literatuře španělské, jeho hlavní zájem směřoval do anglo-americké oblasti.
S jeho americkým pobytem jsou svázány překlady indiánského eposu Píseň o Hiawatě Henryho Logfellowa a Kalifornských
povídek Breta Harta. Z anglické literatury překládal Byronovy a Burnsovy básně, především ale dramatické dílo Williama
Shakespeara (do své smrti vydal 33 svazků). Jeho zásadou nebylo dodržování formy díla, ale obsahu a atmosféry, držel se
hesla obsah přeložit vždy a formu zachovat, pokud to jde. Tak např. jeho verze Shakespeara čsto obsahují více veršů než
anglický originál. Vytvořil tak alternativu k překladatelské metodě Jaroslava Vrchlického a Elišky Krásnohorské.