ALEXANDRA IVYOVÁ

ZA HRANICÍ TEMNOTY
ALEXANDRA IVYOVÁ

ZA HRANICÍ
TEMNOTY

PŘ ELOŽILA A LENA A IC HLM A NOV Á

Copyright © 2010 by Dehbie Raleigh
Published by arrangement with Kensington
Publishing corp. NY, NY USA
Translation O Alena Aichlmanová, 2011
Cover O Franco Accornero via Agentur Schluck GmbH, 2011
Copyright © Levné knihy, a s., 2011

ISBN 978-80-7309-945-9
 KAPITOLA

T OHLE NEBYL ZROVNA JEHO NEJLEPŠÍ DEN,

sobě přiznat Salvátor
musel sám
Giuliani, mocný král .
Vlkodlaků.V podstatě se teď řítil přímo do prdele.
Sotva nabral vědomí, zjistil, že se válí v tmavém
tunelu a oblek od Gucciho má úplně zničený. Navíc
vůbec neměl ponětí, jak se sem dostal.
Ale jakmile otevřel oči, rozpoznal díky perfektnímu
nočnímu vidění, zděděnému po svých vlkodlačích
předcích, že nad ním v modrých, zlatých a
karmínových stínech poletuje sotva půlmetrový skřet
ošklivých rysů se zakrnělými růžky a maličkými křídly.
To mu na náladě nepřidalo.
„Tak vstávej," zasyčel Levet s francouzským
přízvukem a vystrašeně zašustil křídly. „Vstávej, ty
opelichaný pse, nebo tě nechám vykastrovat."
„Ještě jednou mě nazvi psem, pak tě rozsekám na
kousky a vydláždím s tebou chodník," zavrčel Salvátor.
Hlava mu pulzovala s každým úderem srdce.

5
Co se tu sakra stalo?
Poslední věc, na kterou si vzpomínal, bylo to, že se měl v
jedné odlehlé boudě severně od St. Louis setkat s
Duncanem, nečistým psem, který mu slíbil informace o
zrádci z jeho smečky. Další, na co se pamatoval, bylo to,
že se vzbudil na tomhle místě a nad ním poletoval Levet,
jako přerostlý a extrémně ošklivý motýl.
Bože na nebesích! Až se Salvátor z tohohle tunelu
dostane ven, vystopuje Jagra a vytrhne mu srdce z hrudi
zaživa za to, že za na něj nechal nalepit toho otravného
Leveta. Zatracený upír.
„Pokud se nezvedneš a nezačneš se hýbat, neuděláš
vůbec nic," varoval ho chrlič. „Pohni zčerstva sebou, ty
králi slimáků."
Salvátor ignoroval ostrou bolest v kloubech, postavil se na
nohy a uhladil si havraní vlasy dlouhé až po ramena.
Neobtěžoval se oprašovat si špínu ze svého hedvábného
obleku. Byl tak poničený, že ho při nejbližší příležitosti
stejně zahodí.
Spolu s tímhle chrličem.
„Kde to jsme?"
„V nějakém odporném tunelu."
„Vynikající dedukce. Co bych si bez tebe jen počal?"
„Podívej se, Cujo, všechno, co vím, je jen to, že v jednu
chvíli jsme byli v chatě s úplně mrtvým Duncanem a v
dalším okamžiku mě nějaká překrásná, leč nevychovaná
žena hází po hlavě na zem." Podivné bylo, že místo hlavy
si Levet třel zadek. Samozřejmě, jeho lebka byla dost
tvrdá na to, aby jí cokoli ublížilo. „Ta žena měla štěstí, že
jsem ji neproměnil v bobra."
„To bys musel znát zaklínadlo. Byla ta žena čaroděj-
nice?"

6
„Ne. Byla démon, ale..."
„Ale co?"
„Kříženec."
Salvátor pokrčil rameny. Mezi démony bylo běžné, že
se křížili.
„Nic neobvyklého."
„Ale její síla neobvyklá byla."
Salvátor se zamračil. Nejraději by tohohle chrliče
zaškrtil, ale ten maličký démon měl na rozdíl od něj
schopnost vycítit kouzla.
„Co to tedy bylo sílu?"
„Síla džina."
Salvátorovi přeběhl mráz po zádech a rychle se roz-
hlédl po obou stranách tunelu. Někde v prostoru cítil,
že se přibližuje jeho smečka a nějaký upír. Kavalérie,
která spěchala na jeho záchranu. On ale svou
pozornost směřoval na nalezení džina.
Čistokrevný džin bylo kruté, nepředvídatelné stvoření,
které mělo sílu manipulovat s přírodními silami.
Džinové mohli přivolat blesky, vítr síly orkánu a
srovnat město se zemí jako při zemětřesení. Stejně tak
dokázali zmizet v obláčku kouře. Naštěstí se o tento
svět zajímali velice zřídka a raději zůstávali mimo něj.
Ale kříženci...
Pokrčil rameny. Možná neměli stejnou sílu jako čisto-
krevní džinové, ale kvůli jejich neschopnosti
kontrolovat nestabilní energii mohli být ještě
nebezpečnější.
„Džinům bylo zakázáno křížit se s ostatními démony."
Levet si odfrkl. „Na tomhle světě je zakázáno spousta
jiných věcí."
„To se musí říct Komisi," zamumlal Salvátor a při-
pomněl tak mystickou Věštírnu, kde se shromažďovali

7
nejmocnější z démonů tohoto světa. Sáhl si do kapsy a
zjistil, že je prázdná.
„Prokrista!"
„Co se děje?"
„Ztratil jsem mobil."
„Fajn." Levet máchl rukou. „Vzkaz pošleme později. Teď
se odsud hlavně potřebujeme dostat."
„Klid, chrliči. Pomoc je na cestě."
Levet se zamračil a začenichal. „Tví psi."
„A upíří pijavice."
Levet znovu zavětřil. „Tane."
Salvátor přimhouřil obočí, očekával Jagra. Jeden upír
nebyl o nic lepší než ten druhý, ale Tanova pověst, že
nejprve zabíjí a pak teprve klade otázky, mu na klidu
zrovna nepřipadala.
Ať už ten klid měl znamenat cokoli.
„Charon?" zeptal se. Charonové byli zabijáci, kteří lovili
toulavé upíry. Jen bůh věděl, co démonům nižšího
postavení provádějí. A v mysli upíra byli všichni ostatní
démoni podřadní.
„Arogantní, přezíravý troglodyt," zamumlal Levet.
Salvátor obrátil oči v sloup. „Je to rafinovaný darebák, ty
idiote, rozhodně ne opice."
Levet jen mávl rukou. „Moje teorie je taková, že čím je
démon větší, tím je domýšlivější, ale tím menší má..."
„Pokračuj, chrliči," projel tmou ledový hlas. Teplota v
tunelu najednou prudce klesla. „Ta tvá teorie je fasci-
nující."
„Ajajaj."
Levet zatřepetal křídly a letěl se schovat za Salvátora.
Jako kdyby byl natolik hloupý, aby si myslel, že ho
Salvátor ochrání před jistou smrtí.

8
 „Bože, táhni pryč, ty otravo," zavrčel Salvátor a máchl
po Levetovi rukou, přestože pohled měl upřený na upíra,
který se přibližoval tunelem.
Stál totiž za pozornost.
Přestože nebyl tak velký, jako jeho bratři, byl tenhle
upír nebezpečně svalnatý, po svých polynéských předcích
měl zlatou pleť, husté černé vlasy po stranách vyholené a
přes rameno si nesl dlouhý tomahavk. Na vyhublé a tvrdé
tváři s lehce šikmýma očima sídlil výraz predátora. Teď
na sobě měl jen krátké khaki kalhoty. Zjevně nesdílel
Salvátorovo nadšení pro značkové oblečení.
Obrovská mačeta, kterou měl přehozenou přes rameno,
ujišťovala, že se samozřejmě s nikým o módním vkusu
bavit nehodlá.
Rozhodně ne, jestli chtěli zůstat naživu.
Ozvaly se kroky a objevili se čtyři psi z jeho smečky.
Největší z nich spěchal k jeho nohám a svou olysalou
hlavu přitiskl k zemi u Salvátorových kotníků.
„Sire, jste zraněn?" zeptal se Hess.
„Zraněná je jen má pýcha." Salvátor se znovu obrátil k
upírovi. Hess se postavil na nohy a zvedl se do plné veli-
kosti. „Nepamatuji se na nic, kromě toho, že jsme vešli do
té chaty a našli mrtvého Duncana. Ne, počkejte. Ozval se
ten hlas a pak..." Rozčileně potřásl hlavou, neboť tady mu
paměť selhávala. „Zatraceně. Sledovali jste nás?"
Tane mimoděk pohladil rukověť mačety. „Když jsme
našli tu chatu prázdnou, Jagr se začal domnívat, že jste se
dostali do potíží. A protože tvá bezradná posádka nebyla
schopná dát dohromady jedinou kloudnou myšlenku,
souhlasil jsem, že se vás vydám hledat."
Nic překvapivého. Na rozdíl od čistokrevných jedinců,
kteří byli zrozeni z vlkodlaků, byli nečistí psi z jeho

9
smečky pouhými lidmi, kteří se po kousnuti proměnili ve
vlkodlaky. Hess i ostatní psi byli výborní zabijáci. A kvůli
tomu z nich učinil své strážce. Ale když měli použít
mozek... Dobrá, v těch případech prostě musel myslet za
ně. Vyřešilo to velké množství problémů.
„Tak co se stalo našim věznitelům?"
„Doháněli jsme vás přes půl hodiny," pokrčil Tane
rameny. „Zřejmě dali přednost útěku, než aby si udrželi
své zajatce."
„Ani jste je nezahlédli?"
„Ne. Nejspíš to byl nějaký pes, který zahnul do někte-
rého z vedlejších tunelů, a démon se jednoduše vypařil."
Jeho medovýma očima proběhlo zklamání. Salvátor s
ním soucítil. On sám měl násilí s příchutí krve moc rád.
„Je jen několik démonů, kteří se dokáží vypařit do
vzduchu."
„Tenhle chrlič si myslí, že to byl kříženec džina."
„Hej, tenhle chrlič má jméno." Levet vystoupil zpoza
Salvátora a dal si dotčeně ruce v bok. „A já si to
nemyslím, já to vím."
Tane přimhouřil oči. „Jak si můžeš být tak jistý?"
„Před několika staletími jsem měl s jistým džinem malé
nedorozumění. Natrhl mi křídlo. Trvalo roky, než se mi
to úplně zahojilo."
S Tanem to ani nehnulo. „A co to má s tímhle společ-
ného?"
„Než mě ten démon pustil a zmizel v prachu, zanechal
malý dárek." Levet se otočil a ukázal perfektně tvarovaný
otisk ruky vypálený na svém pozadí. Tunelem se ozval
Salvátorův smích. Levet se otočil zpátky a probodl ho
ublíženým pohledem. „To není vůbec vtipné."
„A hlavně to vůbec nedokazuje, že šlo o džina," po-
znamenal Tane a sám sotva zadržel smích.

10
„Když tě zasáhne blesk, nedá se to dost dobře zapo-
menout."
Tane se instinktivně ohlédl přes rameno. Neznal ve svém
okolí žádného démona, který by se chtěl potkat s
džinem.
„Jak víš, že to nebyl čistokrevný džin?"
Levet se zašklebil. „Protože jsem zůstal naživu."
Upír se otočil k Salvátorovi. „Musíme varovat Komisi."
„S tím souhlasím."
„Je to vlkodlačí práce. Je to tvá povinnost."
„Teď ale nemůžu ztratit stopu toho psa," klidně po-
znamenal Salvátor. Nebylo nic lepšího než nechat se yést
pijavicí. „Představuje vážné nebezpečí nejen pro
vlkodlaky. Jsem si jistý, že je mojí povinností v první řadě
zničit toho zrádce."
Tunelem proběhla vlna studeného vzduchu. Salvátor se
usmál a uvolnil svou vlastní energii, která svým horkým
teplem mrazení zvrátila.
Psiska se neklidně zavrtěla v očekávání souboje mezi
dvěma nebezpečnými predátory. Salvátor z Tana ne-
spustil oči. Někteří z vlkodlaků by před upírem couvli,
ale Salvátor nebyl ledajaký vlkodlak. Byl král. Nehodlal
ustoupit před žádným jiným démonem.
Tane nakonec před Salvátorem schoval své tesáky a
udělal krok zpátky. Salvátor se jen mohl domnívat, že
mu bylo shora nařízeno, aby bylo krveprolití co
nejmenší.
„Tohle ti nezapomenu, ty jeden pse," varoval ho Tane,
otočil se na patě a tiše zmizel v tunelu.
„Jen zmiz, ty pijavice!"
Salvátor ještě chvíli počkal, jestli si to upír nerozmyslí a
nevrátí se, aby mu prokousl krk, a pak se vrátil ke své

11
smečce, která se horko těžko snažila, aby se neproměnili
z lidské do vlkodlačí podoby.
Zamračil se. On sám jako čistokrevný vlkodlak své
proměny snadno ovládal, pokud nebyl úplněk. Psi byli
bohužel vydáni na pospas svým emocím.
Hess se otřásl, ostře se nadechl a konečně získal kon-
trolu nad svým tělem.
„Co bude teď?"
Salvátor nezaváhal.
„Musíme najít toho psa."
Hess zaťal své masité ruce v pěst. „Je to dost nebezpečné.
Ten džin..." Jeho slova přerušilo zakňučení, jakmile
Salvátorova energie znovu vystřelila a zasáhla Hesse jako
šlehnutí bičem.
„Hessi, kolikrát jsem ti opakoval, že pokud mě bude
zajímat tvůj názor, zeptám se na něj?" zavrčel Salvátor.
Psisko sklopilo hlavu. „Odpusťte mi, sire."
„Ten zbabělý kretén se moc nemýlí." Levet se mezi ně
přikolébal a škubl ocasem. „Určitě je to stejný démon,
který zabil Duncana, a nás dva omráčil."
„Nikdo tě neprosí, aby ses k nám připojil, chrliči,"
vyštěkl Salvátor.
„Sacre bleu. V těchhle tunelech nechci zůstat sám."
„Tak se můžeš vydat za upírem."
Safraportský chrlič odmítl ustoupit a jeho šedé oči se
pobaveně zablýskly.
„Darcy nebude ráda, jestli se mi něco stane. A když není
šťastná Darcy, není šťastný ani Styx."
Salvátor zaskřípal zuby. Darcy byla jedna z čisto-
krevných vlkodlačic, které hledal posledních třicet let, a
rozhodně se jí nebál. Jenomže ona se nedávno spojila s
králem upírů.

12
A on se Styxe bál.
Nebyl totiž hloupý.
Salvátor tiše zaklel a vydal se tunelem dolů. Jeho
mizerná nálada se ještě zhoršila.
„Překřiž mi cestu a já tě rozsekám na kousky a před-
hodím supům. Je to jasný, chrliči?"
Vytušil, že jeho smečka vykročila za ním a že Levet
poletuje vzadu na konci průvodu.
„Vypelichaní psi mi můžou líbat oba konce zažívací
roury," brblal Levet.
„A džin není jediné stvoření, které ti může natrhnout
křídlo," varoval ho Salvátor.
Konečně se v tunelu rozhostilo ticho. Salvátor se
zkoncentroval, aby zachytil stopu toho čokla. Zrychlil
tempo.
V podobných chvílích opravdu litoval, že opustil Itálii.
V jeho elegantním doupátku poblíž Říma se k němu
nikdo neodvážil chovat jinak než jako k pánovi celého
vesmíru. Jeho slovo bylo zákon a poskoci skákali, jak
pískal. A co bylo nejlepší, nebyli tam žádní špinaví upíři
ani zakrslí chrliči.
Bohužel, v téhle záležitosti neměl na výběr.
Vlkodlaci vymírali. Čistokrevné vlkodlačice už déle
nebyly schopné kontrolovat své proměny během těho-
tenství a téměř vždy svá mládata potratily dřív, než
stačily porodit. Dokonce i vlkodlačí kousnutí ztrácelo
svou sílu. Noví vlkodlaci se už neobjevili celá léta.
Salvátor musel jednat. Po dlouhých létech výzkumu se
jeho velmi dobře placeným specialistům konečně poda-
řilo změnit DNA čtyř čistokrevných, čerstvě narozených
miminek ženského pohlaví, takže se nemohly samy pro-
měnit ve vlkodlačice.

13
Ony byly zázrak. Byly zrozené pro záchranu vlkodla- čího
rodu.
Ale jen do chvíle, než je někdo unesl.
Salvátor hluboce zavrčel, jeho vztek byl i po třiceti letech
nesmírný. Ztratil tolik času hledáním po Evropě, až
nakonec vyrazil do Ameriky, kde se mu podařilo dvě
vlkodlačice vypátrat. Bohužel, Darcy se dostala do rukou
Styxe a Regan byla neplodná.
Během cesty do Hanibalu se mu podařilo zjistit, že
miminka dříve unesl Caine. Byl to nečistý čokl, který sám
sebe přesvědčil, že použitím krve vlkodlačic dokáže běžné
psy proměnit ve vlkodlaky. Kretén.
Salvátor se měl setkat s jedním psem z Cainovy smečky,
který mu slíbil prozradit zrádcovu skrýš. Místo toho byli on
i Levet omráčeni a uvězněni.
Musel to být Caine, kdo na ně zaútočil.
Teď měl ten bastard namířeno do svého pelechu a nechával
za sebou solidní stopu.
Salvátorovi se na ústech rozlil úsměv. Až tomu zrádci
natrhne krk, pořádně si to vychutná.
Salvátor se klikatým tunelem proplétal téměř půl hodiny,
pak zpomalil, naklonil hlavu a zavětřil.
Pachová stopa toho psa byla pořád silná, ale začínal se do
ní prolínat pach jiných psů a... čisté krve.
Čistokrevné samice.
Salvátor se prudce zastavil a vychutnával si silnou vůni
vanilky, která pohltila jeho smysly.
Miloval ženskou vůni. Sakra, miloval ženy.
Ale tohle bylo jiné.
Bylo to omamné.
„Prokrista," vydechl, krev mu pulsovala v žilách a jeho tělo
stisklo neviditelné spojení, které mu pomalu bralo sílu.

14
Jako kdyby...
Ne. To nebylo možné.
Pravé vlkodlačí spojení už neproběhlo celá staletí.
„Psiska," řekl Levet a zastavil se po jeho boku. „A čistokrevná
samička."
„Si" zamumlal Salvátor rozrušeně.
„Myslíš, že je to léčka?"
Salvátor polkl chmurný úsměv. Zatraceně, on doufal, že je to
past. Tohle stačilo, aby kterýkoli inteligentní vlkodlak začal výt
na měsíc.
„Je jen jeden způsob, jak to můžeme zjistit."
Udělal krok vpřed a vycítil, že po několika dalších metrech
tunel končí.
„Salvátore?" Levet ho zatahal za kalhoty.
Salvátor ho odehnal. „Co je?"
„Máš takový legrační pach. Mondié, jsi snad...?"
S rychlostí světla Salvátor popadl chrliče za jeden zakrnělý
růžek a zvedl ho do vzduchu, aby se mohl podívat do jeho
ošklivé tváře. Do té chvíle si pižmové vůně, která lpěla na jeho
kůži, nevšiml.
Sakra.
„Ještě jedno slovo a přijdeš o jazyk," zavrčel.
„Ale..."
„Neprovokuj mě."
„Nemám zájem nikoho provokovat." Levet zkroutil rty do
uštěpačného úsměvu. „Nejsem ten, koho by to bavilo."
Po straně se objevil Hess a Salvátora opustila touha utrhnout
chrličovi hlavu.
Škoda.
„Sire?" oslovil ho pes a zamračil se.
„Vezmi Maxe a ostatní a jděte hlídkovat zpět. Nechci, aby se za
námi někdo plížil," přikázal jim.

15
Bylo nepravděpodobné, že by ten pes zaznamenal Sal-
vátorovu nervózní reakci na ženský pach. Když proběhlo
poslední pravé spojení, Hess ještě nebyl vlkodlakem. A
to nemluvě o faktu, že to byl naprostý tupec. Ale Levet
byl ten, kdo by mohl vypustit kočku z pytle.
Zatímco Salvátor čekal, než se jeho smečka otočí a vydá
zpátky, s chrličem zatřásl a pak ho teprve pustil na zem.
„Už ani slovo, ty jeden!"
Levet chytil rovnováhu a zvedl k němu hlavu. Zatřepetal
křídly a mrskl ocasem.
„Hm. Vlastně bych pár slov říct chtěl," zamumlal. Pak
bez varování vystřelil a šťouchl do Salvátora, až se
zapotácel a spadl. „PADÁ STROP!"
Salvátor byl tak ohromený, že bez hnutí sledoval, jak se
nízký strop tunelu řítí dolů a k zemi padá lavina hlíny a
kamení.
Díky Levetově rychlé reakci se vyhnul nejhoršímu, ale
když se zvedal na nohy, neměl chuť nikomu děkovat.
Bylo k neuvěření, že tenhle už tak mizerný den mohl být
ještě horší.
Přešel k hromadě suti, která blokovala výstup z tunelu, a
pokusil se zachytit stopu svých psů.
„Hessi?" zakřičel.
Ovzduší zaplnila oblaka prachu a Levet zakašlal. „Jsou..."
„Jsou zranění, ale žijí," řekl Salvátor poté, co rozpoznal
tlukot srdcí své smečky, která byla momentálně
omráčená. „Můžeme se k nim prokopat?"
„Zabralo by to věky a kromě toho bychom riskovali, že
nám na hlavu spadne další várka."
Samozřejmě. Proč by sakra mělo být něco jednoduché?
„Zatraceně."

16
 Chrlič si z křidel setřásl špínu. „Tunel za nimi je
průchozí. Jakmile přijdou k vědomí, měli by najít cestu
ven."
Měl pravdu. Hess měl možná mozek velikosti hrášku,
ale byl houževnatý jako pitbull. Jakmile zjistí, že se
nedostane k Salvátorovi, vyvede ostatní ven a pak se
vrátí, aby jim pomohl dostat se ze zavaleného tunelu.
Bohužel, může to trvat celé hodiny.
Otočil se a podíval se směrem ke kamenné zdi, u které
tunel končil.
Bylo jedno, který východ z tunelu použil Caine, protože
teď byly zavalené všechny.
„Což je víc, než teď dokážeme my," zamumlal.
„Bia." S hranou nevšímavostí k chatrnému zbytku
stropu, který jim ještě nespadl na hlavu, se Levet
vyšplhal na jednu stranu tunelu. „Já jsem chrlič."
Salvátor se ostře nadechl. Jeho by nezabila ani tuna
kamení a špíny, která by spadla na jeho hlavu.
Být zaživa pohřbený s Levetem? Tak to by byl konec.
I kdyby mu měl roztrhnout hrudník a holýma rukama
vyrvat srdce.
„Jsem si dobře vědom toho, kdo jsi."
„Cítím, že se brzy rozední." Levet se odmlčel a ohlédl se
přes rameno. „Tak jdeš, nebo ne?"
Salvátor neměl jinou možnost. Jeho hrdost byla ro-
zedraná na kusy, stejně jako jeho kožené italské boty.
„Zatracený kus kamene," vydechl. „Jagr by za tohle
uvěznění s tebou měl shnít v pekle."
Levet téměř Salvátora praštil ocasem přes nos. Pak
začenichal. Když se po stěně vyškrábal až ke stropu,
rukama ohmatal na pohled hladký kus skály a pak do něj
prudce strčil. Objevila se dobře ukrytá dvířka.

17
Levet zmizel v malém otvoru a Salvátor ho rychle
následoval. Zachytil se o hranu otvoru a protáhl se ven z
tunelu.
Vyškrábal se na orosenou trávu, postavil se na nohy a
zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu.
Vlkodlaci nebyli jako většina démonů, kteří se po celá
staletí rádi ukrývali v temných, vlhkých jeskyních a tu-
nelech. Vlkodlaci potřebovali volný prostor, aby mohli
běhat a lovit.
Salvátor se otřásl a rozhlédl se po hustém lese, který je
obklopoval. Pak se ujistil, že jim nehrozí žádné
nebezpečí.
„Ta-dá!" Levet zatřepetal křídly a přistál přímo před
Salvátorem, na tváří mu hrál samolibý výraz. „Nestačíš
se divit, co, ty nevěřící Tomáši? Hej... kam jdeš?"
„Zabít toho psa."
„Počkej, nemůžeme jít sami," zaprotestoval Levet a cu-
pital za ním, sotva popadal dech. „Kromě toho, brzy
bude svítat."
„Chci jen najít jeho pelech, než se mu podaří zahladit
stopu. Už ho nechci ztratit."
„A to je všechno? Slíbíš mi, že neuděláš nic hloupého, až
se k němu dostaneme?"
„Nestarej se, blázne." Sladká vůně vanilky omámila
Salvátorovy smysly, zatemnila jeho mysl a ukradla
zbytek jeho sil. „A bud zticha."

Na první pohled Harley vypadala jako panenka Barbie.

Měřila sotva metr a půl, měla štíhlou postavu a obličej ve
tvaru srdce. Oříškové oči byly hustě lemované tma-

18
 vými řasami a zlatavé, plavé vlasy, které jí spadaly pod
ramena, doplňovaly dojem snadno zranitelného anděla.
Také vypadala mnohem mladší než na svých třicet.
Nicméně všichni hlupáci, kteří jí považovali za ne-
škodnou, obvykle skončili přinejmenším zraněni.
Nebo rovnou mrtví.
Nebyla jen čistokrevná vlkodlačice, ale svůj trénink v
bojových uměních dotáhla tak daleko, že by se před ní
styděla i profesionální zásahová jednotka.
Právě cvičila v posilovně svou obvyklou sestavu, když se
Caine vrátil do svého obrovského venkovského domu.
Pokračovala ve zvedání činek takové váhy, která by roz-
drtila většinu mužů a nepřítomně poslouchala hořkou
tirádu o hlouposti jeho smečky a nespravedlivém světě,
což v podstatě znamenalo to, že na tom světě existoval
Salvátor Giuliani, král vlkodlaků.
Konečně Harley sáhla po lahvi s minerálkou a utřela si z
tváře pot. Podívala se směrem ke Cainovi, který se
nedbale opíral o protější stěnu. Na sobě měl džíny a
špinavé triko, blonďaté vlasy měl rozcuchané. Urousaný
vzhled rozhodně nekazil jeho dojem. Dokonce i ve
fluorescentním světle, pod kterým každý vypadal jako
ohřátá mrtvola, se jeho opálená kůže bronzově leskla a
modré oči se blýskaly jako ty nejkrásnější safíry.
Byl neodolatelný. A dobře to věděl.
K sakru.
Harley zkroutila rty. Její vztah ke Cainovi byl značně
komplikovaný.
Ten syčák byl jejím ochráncem od chvíle, kdy byla malé
miminko, ale zatímco ji ochraňoval a zahrnoval luxusem,
ona mu nikdy nevěřila.
A bylo to vzájemné.

19
 Caine jí dovolil toulat se po domě i přilehlém okolí se
zdánlivou svobodou, ale ona věděla, že je pod neustálým
dohledem. A bůh věděl, že jí nikdy nedovolil odejít, aniž
by ji nedoprovázeli dva nebo tři psi z jeho smečky. Caine
prohlašoval, že je to pro její bezpečnost, ale Harley nebyla
hloupá. Věděla, že motiv pro podobné chování je čistě
sobecký.
Možná bylo lákavé pokusit se uprchnout z téhle zlaté
klece, ale věděla, že osamocený vlk, dokonce i čisto-
krevný vlkodlak, přežije je zřídka. Vlkodlaci byli od
přírody predátoři a okolo byla spousta démonů, kteří by
rádi zbavili svět vlkodlaka, jen kdyby se jim ho podařilo
potkat bez smečky.
Kromě toho, pořád měla na mysli, že by se mohl objevit
král vlkodlaků a zabit ji, stejně jako její tři sestry. Caine ji
možná nestydatě využíval pro své vlastní účely, ale tyhle
účely přinejmenším znamenaly, že ji nechával naživu.
Harley odhodila ručník a uštěpačně se na svého spo-
lečníka usmála.
„Nech mne hádat, jestli jsem to dobře pochopila. Vyra-
zil jsi do Hanibalu, protože Sadie způsobil nějaký
záhadný problém, který jsi ty musel vyřešit, a zatímco jsi
tam byl, brilantně ses rozhodl, že zajmeš krále vlkodlaků,
ale pak jsi ho zas musel rychle pustit jako horkou
bramboru, protože tě málem chytil upír a smečka psů?"
Caine se odtáhl od stěny a vykročil vpřed, pohledem
přejel její přiléhavé šortky a sportovní podprsenku. Ten
čokl byl naprosto čitelný. Snažil se ji svést už celá léta.
„Pálí ti to výborně, sladká Harley." Zastavil se přímo
před ní a pohrál si s jejím culíkem, který jí přepadal přes
rameno. „Chtěla bys odměnu?"
„A co tvá malá čarodějnice?"

20
 „Vytrhla se mi z vodítka. Ale vrátí se." Znělo to jako
výsměch. „Stejně jako ty, ani ona nemá kam jít."
Harley uhnula před jeho dotekem. Bastard.
„Takže teď jsi ztratil půlku smečky a démona a nechal
jsi za sebou stopu, která dovede naštvaného krále
vlkodlaků a jeho četu přímo do našeho domu."
Caine pokrčil rameny. „Zkusím zavolat jedné místní
čarodějnici. Moje stopa bude dávno pryč, než se všemo-
houcí Salvátor bude moci dostat ven."
„Dostat ven odkud?"
„Zavalil jsem za nimi tunel."
„Bože. Máš aspoň trochu rozumu?"
„Jakmile se jim podaří dostatečně se zahojit, aby se
mohli prokopat ven, zjistí jen to, že vchod je nedobytně
zablokovaný. Nebudou mít jinou možnost, než se vrátit."
„Nějak moc si věříš, vzhledem tomu, že jsi právě určitě
vytočil svého královského vůdce."
„Žádného vůdce nemám," zavrčel Caine a dal najevo
vztek, že je jen obyčejným psem a ne čistokrevným
vlkodlakem, ale hned se zase uklidnil. „A kromě toho,
proroctví to říká celkem jasně. Já budu ten, kdo psy pro-
mění v čistokrevné vlkodlaky. Mně se nic stát nemůže."
Harley si odfrkla. Caine nebyl úplný cvok. Dokázal
vládnout své velké smečce po celém Středozápadě že-
leznou rukou. Na Harvardu se dokázal vyškolit tak, že
jeho drogy měly na černém trhu obrovský úspěch. A
pravidelně nad ní vítězil ve scrabble.
V jednu chvíli svého dlouhého života prohlásil, že ho
navštívil pradávný vlkodlak a obdařil jej vizí, že z jeho žil
poteče čistá krev. Harley se ani nesnažila předstírat, že ho
chápe. Nepokoušela se mu ani odporovat — bylo jí jasné,
že za pochybnosti by také viděla téct čistou krev, ale
svojí.

21
Protože byl Caine vědec, přirozeně předpokládal, že se
tenhle zázrak stane v laboratoři, a to byl důvod, proč
držel Harley v zajetí. Myslel si, že když bude studovat její
krev, najde otázky na své odpovědi. Byl to debil, to bylo
jasné. Vidiny patří do kategorie mlžných oparů a kouzel,
nenajdete je ve zkumavkách a pod mikroskopem.
„Podívej, jestli se chceš nechat zabít kvůli své iluzi, že jsi
něco víc, je mi to úplně jedno." Přimhouřila oči. „Ale
rozhodně nebudu šťastná, když postavíš do první linie i
mě."
Caine udělal krok vpřed a přejel jí prsty po rameni. Jeho
dotek byl teplý a zkušený. Odstrčila ho.
Žena by musela být mrtvá, aby jí Caine nepřipadal
atraktivní, ale Harley potřebovala mnohem víc než jen
pouhou touhu. Potřebovala... sakra, sama netušila, co
potřebuje, jen to, že to dosud nenašla.
Mimoto byla její kůže najednou přecitlivělá, jakoby po ní
někdo přejel brusným papírem.
„Copak jsem tě někdy vystavil nebezpečí, sladká Harley?"
popíchl ji Caine.
„Neváhal bys, kdyby to mělo znamenat, že zachráníš sám
sebe."
„Kruté."
„Ale je to pravda."
„Možná." Nasměroval pohled dolů, na její sportovní
podprsenku. „Potřebuju sprchu, přidáš se?"
„Jen ve tvých snech."
„Každou noc. Chtěla bys vědět, co spolu děláme?"
„Raději bych ti vytrhla jazyk a snědla ho k večeři."
Se smíchem jí cvakl zuby před nosem. „Ty zlobivá vlčice.
Dobře víš, co to se mnou dělá, když mi vyhrožuješ
násilím."

22
Harley se otočila na podpatku a vykročila ke dveřím.
„Měl by sis dát studenou sprchu nebo se přestat bát, že
ti Giuliani utrhne koule, protože ty se už budou houpat
na mém zpětném zrcátku."
Když za sebou zavírala dveře, ještě jí v uších dozníval
jeho smích.
Bylo pozdě a ona byla unavená, ale minula dřevěné
schody vedoucí do její ložnice a přešla do vstupní haly.
Co to s ní k sakru bylo?
Byla nervózní a roztěkaná. Jako kdyby byla bouřka a měl
do ní uhodit blesk.
Snažila se sama sobě namluvit, že to není nic víc než
frustrace z Caina a těch záhadných her, které se okolo ní
hrály. Trhnutím otevřela dveře a vyšla ven.
Potřebovala se projít.
A když to nezabere, ještě má v lednici tvarohový dort.
Na světě není nic, co by tvarohový dort nevyléčil.

23
 KAPITOLA
2

SALVÁTOR SE KRČIL UPROSTŘED křoví a zkoumal rozlehlý

dům, který stál uprostřed prázdné krajiny.
Stejně jako většina domů v koloniálním stylu, i tento
měl spoustu cihlových sloupků a dvojitou řadu vysokých
oken, které by každému upírovi způsobily noční můru.
Vpředu byla velká terasa a prostorné nádvoří
lemované duby a za garáží pro čtyři auta se leskla
hladina bazénu.
Na obyčejného psa hezké bydlení, ale Salvátora archi-
tektura nezajímala.
Místo toho otestoval ovzduší pozdního jara, přičemž
se marně snažil ignorovat pronikavou vůni vanilky, která
do jeho těla pronikala jako to nejlepší afrodiziakum, a
soustředil se na bastarda, který měl dost odvahy na to,
aby se ho pokusil uvěznit.
Sice se mu podařilo uniknout, ale nebyl typ, který
odpustí a zapomene.
„Ten syčák je uvnitř," řekl.

24
 „Ježíškovy voči!" Levet zatřepal křídly a stoupl si na
špičky, aby se přes křoví mohl rozhlédnout. „Copak
všechny své psy platíš jako bankovní manažery nebo
dostává tenhle extrémista speciální bonusy?"
Salvátorovi zmrzla odpověď na rtech v okamžiku, kdy se
otevřely dveře a do tmy vstoupila čistokrevná vlkodlačice.
Připadala mu tak strašně povědomá. Jako jedna ze
čtyřčat, měla i ona plavé vlasy a štíhlou postavu. Postavu,
kterou delikátně odhalovaly přiléhavé šortky a skromná,
sportovní podprsenka. A vsadil by svoje Rolexky, že měla
smaragdově zelené oči.
Ale tady veškerá podobnost končila.
Obě její sestry, Darcy i Regan, v sobě také měly
elektrizující energii vlkodlaků. Ale tahle žena! Prokrista,
cítil ohromnou sílu, která vzduchem vibrovala na půl míle
daleko.
Jeho vlkodlačí duše se drala ven, toužila být blíž té ženě,
která ho k sobě vábila tím nejprimitivnějším způsobem.
„Salvátore?" Levet před jeho očima luskl prsty. „Ha-
lóóó! Je někdo doma?"
„Nech mě být, chrliči," zavrčel Salvátor.
„Slíbil jsi, že najdeme jeho pelech a pak počkáme na..."
Třírohý otrava konečně spařil ženu, která přicházela ke
mramorové fontáně, a ostře se nadechl. „Ach, Darcyina
sestra."
„Si."
„Salvátore, nechceš udělat nic hloupatého, že ne?" Sal-
vátor se postavil, vystoupil z keřů a Levet silně dupl.
„Mon- dieu!
Proč se vůbec ptám? Samozřejmě, že se chystáš udělat
něco hloupého. A koho myslíš, že to bude nejvíc bolet?
Kdo to nejvíc odskáče?
Já. Zase já.
To je odpověď."

25
„Vrať se do křoví," vyštěkl na něj Salvátor, aniž by spustil
pozornost ze ženy, která najednou začenichala a otočila
se jejich směrem.
„Copak jsi nikdy neviděl žádný horor, hlupáku?" zapištěl
Levet. „Vždycky je to ten, kdo stojí vzadu, koho Freddie
Krugger nebo jiný drsňák rozkrájí na kousky."
Salvátor měl co dělat, aby se na Leveta nerozčílil. Ta
žena ucítila jejich přítomnost a chtěla utéct.
To bylo nepřijatelné.
A nejen kvůli tomu, že ji hledal posledních třicet let.
Sakra, to bylo to poslední, na čem mu teď záleželo.
První bylo to, že by ji nejraději svlékl a odnesl do
nejbližší postele.
Když se k ní Salvátor opatrně přiblížil, pomalu couvla, a
tak se zastavil a zvedl ruce na znamení míru.
„Počkej."
Přimhouřila oči — nebyly smaragdové, ale kouzelně
oříškově zlatavé — a tvář jí zkameněla. Ale nebyl to
výraz strachu. Jeho fascinace postoupila o stupínek výš.
Nebylo nic přitažlivějšího než žena, která věděla, že se o
sebe dokáže postarat.
„Kdo jsi?" zeptala se a její hluboký, zastřený hlas na něj
zapůsobil jako pohlazení.
„Salvátor Giuliani."
V očích se jí zablesklo poznání. Bohužel, vůbec to
nevypadalo pozitivně. A nebylo to v tom, že by se jeho
perfektní hedvábná kravata od Armaniho nehodila k
jeho novému obleku. Spíš vypadala jako žena, která
odstrčila kámen a nelíbilo se jí, co pod ním našla.
„Bože," vydechla. „Caine je idiot."
„Jak se jmenuješ?"
„Harley."

26
Natáhl k ní ruku.
„Pojď ke mně, Harley."

„Asi nepůjdu."
„Neublížím ti."
„A proč by ti měla věřit?"
Salvátor se zamračil. Nechovala se jako vlkodlačice,
kterou zajal a věznil pomatený pes.
„Jsem tu, abych tě zachránil."
Zakroutila hlavou, dokonce i ve tmě její plavé vlasy
zářily.
„Dobrý vtip. Kdo ti řekl, že chci, aby mě někdo
zachránil?"
„Ty tu nejsi proti své vůli?"
„Nikdo mě tu proti mé vůli nedrží."
Přejela pohrdavým pohledem jeho špinavé oblečení. „A
rozhodně to není muž."
Salvátor polkl rozhořčení. Ženy se na něj nikdy pohrdavě
nedívaly. Ženy slintaly a funěly a někdy i omdlévaly
touhou, sotva vstoupil do místnosti.
„To je jedno," zachraptěl. „Půjdeš se mnou."
„Opravdu romantické, Romeo." Levet se postavil po jeho
boku. „Není se čemu divit, že jsou vlkodlaci na vymření."
Salvátor se zadíval na chrliče. To, že měl ten miniaturní
démon pravdu, mu náladu vůbec nezlepšilo. Dokázal
svést ženu pouhým pohledem, tak proč mu teď dalo
tolik práce, aby nechňapl a nezavrčel?
Protože tahle žena byla jeho, zašeptal mu jeho vnitřní
hlas. A ona to sama musí uznat.
„Levete," varoval ho, když démon vykročil vpřed.
„Pšt, nech mistra, aby vykonal svou práci." Mrskl
ocasem, vznesl se, přistál přímo před Harley a
nemotorně

27
se uklonil. „Prosím odpusť mému neohrabanému společ-
níkovi, krásná Harley.
Slušné chování ho nikdy nezajímalo."
Dramaticky si povzdychl.
„To je ta smetánka, nedá se s nimi žít, ale nedá se jim
useknout hlava, aniž by kolem toho nebyl pořádný
rozruch."
Levetova malinká křidélka se zatřepetala. „Salvátor se
snažil říct, že bychom byli hluboce poctěni tvou
společností a mohli bychom všechno probrat u dobrého
jídla." Olízl si rty. „Možná u grilovaného býka. Nebo u
dvou."
Přes Harleyiny rty přeběhl váhavý úsměv a Salvátor
polkl povzdych. Muži obvykle chtěli chrliče utopit, ženy
je považovali za neodolatelné. Bylo to nepochopitelné
jako černá díra.
„Ty se mi líbíš," zamumlala.
„Ale samozřejmě, že se ti líbím, ma belle. Pro opačné
pohlaví bývám celkem neodolatelný. Je to požehnání... a
zároveň prokletí."
„Tak dost," zamračil se Salvátor. „Hledal jsem tě celá
léta, Harley. Ted' už mi neutečeš."
„Ach, opravdu?"
Na ústech se jí pomalu rozlil výsměšný úsměv.
„Tak pojď a chyť si mě."
Otočila se na podpatku a s překvapující rychlostí
vystřelila směrem k domu.
V okamžiku kratším než mrknutí oka se za ní Salvátor
rozběhl. Jakmile ho přemohl jeho vlastní predátor, mozek
se mu automaticky vypínal.
Nevěděl, co bude dělat, až ji chytí. Kousne ji, pomiluje,
a nebo si ji přehodí přes rameno a zamkne ji ve svém
doupěti? Ale rozhodně to bude něco, co jej maximálně
uspokojí.
„Salvátore...!" zavolal Levet. Jeho hlas nebyl nic víc než
jen zašumění větru.

28
 Jeho jedinou myšlenkou bylo chytit tu štíhlou postavu,
která právě zahýbala za roh.
Pokud by mu zůstala alespoň špetka zdravého rozumu,
do podobného závodu by se nikdy nepouštěl.
Matko na nebesích, celé to bylo jako jedna velká léčka,
do které se nechal nalákat. Myslel jen na sladkou vůni
vanilky a teplo téhle ženy.
Jakmile sám zahnul za roh, měl jen nanosekundu na to,
aby zjistil, že se Harley zastavila a stála tam se samolibým
úšklebkem na rtech. Pak se mu pod nohama začala
propadat zem a on padal dolů, do prázdnoty.
„Troubo!" zavolala za ním a ke zranění tak přidala ještě
urážku.
Jakoby nestačilo, že Salvátor dopadl na tvrdou zem a
okamžitě se nad něj s třískotem snesla stříbrná klec.
Když Harley vstupovala do sklepa, srdce jí tlouklo jako
o závod.
Z jedné strany na sebe byla fakt pyšná.
Po tolika letech, kdy bylo jméno Salvátora Giulianiho
vyslovováno jako největší hrozba a on se tu nakonec sám
ukázal, se ho vůbec nezalekla.
Vlastně to docela dobře ustála a dokonce toho
všemocného krále vlkodlaků nalákala do pasti.
Brnkačka.
Harley si oddechla a utřela si z čela pot.
Lhář, lhář.
Její zdánlivý klid nebyl nic jiného než šok a dočasné
šílenství.
Šok měla z toho, že ten mocný vlkodlačí král, který jí šel
po krku, jí konečně vypátral a ona od něj byla jen na pár
kroků.
Šílenství bylo drsnou reakcí nepochybně na Salvátorovu
přítomnost.

29
Bylo to peklo.
Caine ji varoval, že je Salvátor mocné zvíře. U vlkodlaků
se královská koruna nedědila. Bojovali a vymýšleli a
zastrašovali ostatní, aby se dostali k moci. Byli jako
Vyvolení, jen tu bylo víc krve a méně bobků.
Ale o čem se Caine nezmínil, bylo to, že Salvátor je
uhrančivě a šíleně neodolatelný.
Otřásla se při pomyšlení na jeho hubený, ale hezký
obličej s očima jako tekuté zlato.
Měl čisté, italské rysy, dlouhý orlí nos a plné rty. Vlasy,
černé jako havraní peří, mu splývaly až na ramena. A
jeho tělo... mňam.
Dokonce i přes ten špinavý oblek dokázala odhadnout,
že bylo štíhlé a pevné.
Ale vždyť už viděla pár pěkných chlapů.
Caine by se v téhle kategorii taky nemusel stydět.
Tak proč se jí okamžitě rozproudila krev a zpotily se jí
dlaně?
Bylo to, jako kdyby existoval nějaký druh elektrické
energie, která byla určená přímo pro její elektrický
okruh, a někdo stiskl knoflíky.
Všechny její knoflíky.
Uhodila čelem do zdi a sama sobě přikázala, aby se
vzpamatovala.
Takže Salvátor měl v sobě zvířecí přitažlivost.
Nebylo se čemu divit — když byl králem, musel mít v
sobě šmrnc, prostě něco navíc.
Ale to neznamenalo, že Harley zapomene na fakt, že
zabil její sestry.
A že se celá léta snažil vypátrat i ji.
K čertu s jeho černou duší.
Přála si, aby se tu nikdy neukázal, říkala si tvrdohlavě.
Ale teď, když ho měla pěkně v kleci, chtěla odpovědi na
své otázky.

30
Harley se pokusila skrýt svou nervozitu za falešným
úsměvem.
Otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
Sklep byl rozdělený na dvě části.
Jedna byla laboratoř s nejmodernějším vybavením, kde
Caine prováděl své vědecké voodoo.
Ve třech stříbrných klecích obvykle držel psy, kteří jej
naštvali, ale v poslední době je Caine nainstaloval do
dvora jako pasti, aby odpudil vetřelce.
Když spatřila Salvátora stojícího uprostřed nejbližší
stříbrné klece, vyschlo jív ústech.
Jestli to bylo nebezpečné předtím, teď to rozhodně
nebylo o nic lepší.
Jeho zlatavé oči se leskly téměř hmatatelným žárem, pod
rty se blýskaly bílé zuby, které se v okamžiku proměnily
ve smrtící tesáky.
„Pusť mě ven," dožadoval se zastřeným hlasem.
Harley se váhavě vydala vpřed.
Odmítala nechat se znervóznit dusivou silou, která
naplnila celou místnost.
Bože na nebesích, nikdy nic podobného necítila.
„Ale když mi dalo tolik práce, dostat tě sem...," po-
škádlila ho.
„No dobrá, možná mi to zas tolik práce nedalo. Stejně
jako ostatní muži, myslíš si i ty, když vidíš ženu, že máš
navrch."
Salvátor ztuhl, jeho vztek se proměnil v něco mnohem
nebezpečnějšího.
Pomalým pohledem sežehl její tělo, dopřál si dostatek
času, aby si zapamatoval každou oblinu, než se vrátil
zpět k její tváří.
„Smím hádat, patříš mezi ženy, které jsou rády nahoře?"
„Vždycky."
„Pojď sem a já ti ukážu výhody toho být dole."
Tělem jí proběhl mráz.
„Moc ti stouplo do hlavy, že jsi panovník, pokud si
myslíš, že by podobným příkazům poslechla žena byť jen
s polovinou mozku."

31
„Pak tedy musí být spousta žen, které mají poloviční
mozek," odvětil nenucené.
„Ty s umělýma prsama nepočítám."
„Cara, ještě se budeš plazit a prosit."
Harley sklopila bradu.
Sakra, co na tomhle vlkodlakovi bylo?
Měla by si vzít zbraň a střelit ho do hlavy a ne si
představovat, čím ji asi donutí, aby se plazila a prosila.
„To bych si radši zadala s tím chrličem."
„Lhářko."
Do prdele.
Harley se prudce otočila a začala si prohlížet rozličné
mučící nástroje, které visely na neomítnuté betonové
stěně.
„Takže ty říkáš, žes mne hledal," zachraptěla.
„Si."
„Proč?"
„Protože jsi opravdu výjimečná vlčice."
„Výjimečná?"
Její ostrý smích se rozlehl po celé místnosti. „Nechtěl jsi
říct závadná?"
„Jsi bezchybná," odvětil klidně.
Jeho hlas pro ní představoval sametové pohlazení. „Jsi
přesně taková, jaká bys měla být."
Prudce se k němu otočila zpátky a zpražila ho zamra-
čeným pohledem.
„Jsem stejná, jako byly mé sestry, než jsi je zabil?"

Salvátor sebou trhl, jako kdyby dostal ránu do břicha.

Už ho obvinili z různých ohavností, něco z toho byla
dokonce pravda.
Ale tohle...

$2
 „Bože," vydechl Salvátor. „O čem to sakra mluvíš?"
„Copak si myslíš, že jsem nevěděla, žes vypátral mé
sestry a chladnokrevně je zavraždil?"
Salvátorovy rty zkřivil nevěřícný úsměv.
Jeho šok vystřídalo kruté pochopení.
Divil se, proč s ním Harley zacházela jako s nepřítelem,
místo toho, aby s ním Cainovi uprchla.
„Chytrý bastard," zamumlal, přistoupil blíž ke stříbrné
mříži a na kůži pocítil bolestivé pálení.
Vlkodlaci byli na stříbro smrtelně alergičtí. Popravdě,
stříbro bylo jedna z mála věcí, které vlkodlaky dokázaly
zabít. Stříbro do srdce nebo stětí hlavy.
„Přiznám se, že při několika příležitostech mně Darcy
a Regan inspirovaly k vraždě, ale riskoval jsem svůj život,
abych je uchránil, dokonce i přestože byly natolik hloupé,
že si jako své ochránce vybraly upíry.
Jediné nebezpečí pro tebe i tvé sestry je Caine."
Harley přimhouřila oči. „Lžeš."
„Jestli mi nevěříš, tak mě pusť a já tě k nim zavedu.
Darcy je v Chicagu se Styxem a Regan by se k ní měla
brzy připojit, jak jsem nedávno slyšel.
Jsem si jistý, že má Jagra v patách.
Posedlý idiot."
„Hmmm, no dobrá." Složila si ruce na prsou, ale
Salvátorovi neunikla nejistota, která se jí mihla v očích.
Její víra v Caina nebyla absolutní.
„Předpokládám, že máš v zásobě ještě několik historek.
Na nic ti neskočím."
„Nemám důvod ti lhát."
„Tak si ze mě děláš srandu?"
záměrně se ohlédla přes rameno na nádherou kolekci
bičů, dýk, šavlí.
Byl tu dokonce i starodávný palcát. „Máš spoustu
důvodů mi lhát."
„Zamysli se, Harley.
Kdybych tě chtěl zabít, takhle
bych se tady s tebou nevybavoval."

»
Rozčileně semkla rty. Tohle nemohla popřít. Pokud by
na ni venku zaútočil, byla by už ted mrtvá.
„Zabil jsi mé sestry."
„Proč bych k sakru měl vraždit čistokrevné vlkodlačice,
do kterých jsem investoval milióny dolarů a desítky let
svého života?"
„Protože jsi nechtěl, aby se vlkodlaci dozvěděli, že jejich
král selhal ve svých frankensteinovských experimentech.
Chtěl ses zbavit důkazů."
Salvátor chtěl zabít Caina už před tím, než ho vůbec
vystopoval.
Teď ho chtěl zabít strašně, a navíc pomalu.
S co největší bolestí, jak jen to bylo možné.
„Jediné moje selhání bylo to, že jsem vás nechal ukrást z
jeslí. Ty..."
Pohledem přejel po jejím krásné, srdcovitém obličeji.
Tělo měl neustále napjaté.
„Ty jsi dokonalá."
„Nesmysl."
Výraz na její tváři ztvrdl. „Nedokážu se proměnit ve
vlkodlačici."
Její smutné rozčarování naplnilo místnost. Ach. Teď
konečně alespoň z části pochopil její rozpolcenou osob-
nost.
„To je to, proč se tak bojíš?
Protože se nedokážeš proměnit?"
Zvedla ruku a mávla na něj.
„Tak s tím něco udělej."
Salvátor se ušklíbl. Tohle bylo šílenství.
Dovolil svým hormonům, aby zastínily jeho zdravý
rozum, a teď byl zamčený ve stříbrné kleci svého
pradávného nepřítele bez šance na brzkou záchranu
nebo útěk.
Měl by být vzteky bez sebe. Měl by použít všechny své
síly, aby tuhle ženu přinutil konat podle své vůle.
Místo toho byl rozpálený a otrávený a sotva schopný
myslet na něco jiného kromě téhle ženy, po které začínal
být posedlý.

34
„Zabránit ti v tom, aby ses mohla proměňovat, byl přesně
důvod mých frankensteinovských pokusů, pokud to tak
chceš nazývat.
Vlkodlačí samice ztratily schopnost potlačovat své
proměny během úplňku.
Najednou bylo téměř nemožné, aby těhotná vlkodlačice
své dítě v pořádku donosila."
Zachytil její pohled a díval se jí do očí.
„Vymíráme, Harley, a ty jsi naší nadějí."
Olízla si rty a spolkla touhu říct mu, aby šel s těmi
povídačkami do pekla.
Chtěla se dozvědět víc.
„Takže chceš říct, žes mě a mé sestry vyrobil ve své
laboratoři jen proto, abys zachránil vlkodlačí rod?"
„Geneticky jsem vás změnil, to ano."
„A co mé sestry?
Rodí děti, po kterých tak zoufale toužíš?"
„Regan je bohužel neplodná, i když je to v podstatě
jedno, protože když jsem ji naposledy viděl, byla šťastně
zamilovaná do pijavice. A Darcy..." Salvátor se zašklebil.
» Ta mě taky zklamala."
„Jak to?"
„Projevila stejně ubohý vkus, co se vyhlídek dalšího
života týče."
„Předpokládám, že máš na mysli upíra?"
„Ne ledajakého upíra."
Hlas mu potemněl. Stávalo se to vždy, když byla
tématem konverzace chodící smrt.
„Spojila svůj život s Anassem, králem upírů.
Nechť jeho ledová duše shnije v pekle."
Harley přecházela po cementové podlaze, po jeho
slovech se jí na tváři objevil rozrušený výraz.
„Darcy." Pokusila se tiše vyslovit to jméno. „Regan."
„Obě jsou dokonale živé a touží se s tebou setkat."

Pokračovala ve svém pochodu, odmítla se mu podívat do

očí.
„Caine říkal, že jsme byly čtyři."

35
„Je ještě jedna sestra, kterou jsem nenašel. Řekl bych, že
Caine o ní ví."
Nevědomky se zastavila před klecí. Potřásla hlavou, oči
měla smutné.
„Ne. Já ti nevěřím."
Salvátor byl vlkodlakem, který se vždycky rád chápal
příležitosti.
Obzvlášť když to byla příležitost, ve které hrála roli žena,
jež mu rozpalovala krev.
„Tak uvěř tomuhle."
Natáhl se skrz mříže, chytil ji za ramínko její sportovní
podprsenky a přitáhl si ji tak blízko, aby ji mohl políbit.
Z hrdla se mu vydralo hluboké zasténání.
Měla příchuť exotického koření a nebezpečí. Po zádech
mu přejel mráz a celý se otřásl.
„Patříš mě," zašeptal do jejích úst.
Na okamžik se uvolnila, zdánlivě lhostejně, jako byl Sal-
vátor lhostejný k pálivým stříbrným mřížím, které je
oddělovaly.
Pak zaklela a odtáhla se, očima jí probleskl strach.
„Caine má pravdu. Jsi šílenec."
S pohledem, který by obyčejného muže spálil na popel,
Harley vyběhla z místnosti a třískla za sebou dveřmi.
Šílenec.
Salvátor si rukou prohrábl vlasy.
Nemohl než souhlasit.

Harley se právě vydala na schodiště, když se v hale objevil

Caine. Byl oblečený jen do sepraných džínů, které mu
padaly z boků.
Vlasy měl ze sprchy ještě mokré.
„Slyšel jsem alarm." Oči upřel na dveře, které za sebou
před chvílí zavřela. „Co se tu sakra děje?"

36
Harley se smíšenými pocity zablokovala dveře. Všechno
to bylo jen kvůli tomu zatracenému vlkodlakovi.
Jako kdyby nestačilo, že dokázal vyvrátit to, co jí Caine
celá léta namlouval? Ne, že by těm jeho historkám slepě
věřila. Během let se všechny tolik změnily, že se tomu
věřit nedalo.
Ale ten vlkodlak musel použít nějaké své kouzlo, že pod
jeho polibkem úplně roztála.
To bylo ohavné.
Zvedla ruku a přitiskla si ji na rty.
Stále se chvěly vzrušením. A nebyly jedinou částí jejího
těla, která se chvěla.
Muselo to být tou jeho zatracenou pižmovou vůní.
Byl to nějaký druhu vlkodlačího afrodisiaka, nebo tak
něco.
Aby skryla touhu, která jí ještě pořád pulsovala tělem,
Harley se rozčílila a prstem namířila na Cainovu tvář.
„Varovala jsem tě, že tě ta tvoje představa jedinečnosti
zabije," zavrčela.
„Salvátor se zastavil na kus řeči."
„Do prdele." Caine zbledl. „Dostala jsi ho? Je v kleci?"
„Chceš říct, že jsem ti zachránila prdel od jisté smrti?
Ano, zachránila."
Caine pohlédl směrem ke dveřím vedoucím
do sklepa a zamračil se. „Musím si zavolat."
Musí telefonovat? Harley přimhouřila oči.
Ten bídák se choval divně, mnohem divněji než obvykle.
„Dobrá. Dohlédnu na vězně."
Caine jí popadl za ruku rychlostí hada škrtiče.
„Ne."
„Proč ne?"
Nepřirozeně se usmál.
„Myslíš si, že budu riskovat a nechám tě v jedné
místnosti s šíleným vlkodlakem, který přísahal tvou
smrt?"
„Je zamčený ve stříbrné kleci. V tuhle chvíli je bez-
mocný."

37
„Čistokrevní nejsou nikdy bezmocní."
Harley se zadívala do té příliš krásné tváře.
Caine nechtěl, aby byla v Salvátorově blízkosti.
Proč asi?
„Jestli se bojíš, že by mohl utéct, je to ještě důvod navíc,
abych na něj dohlédla."
Cainovy modré oči se v tlumeném světle haly zablýskly.
„Na držení stráže mám své psy.
Ty můžeš mít na práci lepší věci."
Pokrčila rameny.
„Právě, že ne. Kromě toho, chci si s tím vlkodlakem
promluvit."
„Promluvit o čem?"
„Není to jedno?"
Prsty jí pevně sevřel ruku.
„Ne, není to jedno."
„Proč?"
„Nechci tě vystavovat špíně, kterou okolo sebe bude
chrlit."
Harley si odfrkla.
Stejně jako ostatní démoni, i on si dokázal osvojit
společenské způsoby.
Ty se ale časem měnily a čas od času se úplně vytrácely.
Starší démoni byli v tomhle ještě horší.
„Co bude chrlit?"
Ve studených očích mu probleskl modrý plamen.
Prozradil, že je pro něj tenhle vlkodlak hrozbou.
Psi své emoce nikdy nedokázali ovládnout.
„Salvátor je notoricky známý tím, že lže a tím skrývá
svou zlou povahu.
Jinak by vlkodlaci nikdy nedovolili, aby byl jejich
králem."
Vytrhla se z jeho sevření.
„Chceš říct, že lže jako v případě mých sester, které jsou
naživu a momentálně přebývají v Chicagu?"

38
 KAPITOLA

H ARLEY POZOROVALA, JAK CAINOVI vzteky škublo ve

tváři. Pak zatnul čelisti a varovně se na ni zadíval.
„Ty jsi už se Salvátorem mluvila?"
„Byla to jen krátká diskuze."
„A co ještě říkal?"
„Zmínil se o tom, že místo toho, aby toužil po mé smrti
i smrti mých sester, snažil se nás ochránit." Úmyslně se
odmlčela. „Před tebou."
Jeho falešný smích se rozezněl po celé hale. „Ten
bastard! Na svou obranu by řekl cokoli. Nebyla jsi tak
hloupá, abys těm lžím uvěřila, že ne?"
„Samozřejmě, že ne." Harley se usmála, z nich tří uměla
lhát nejlépe.
A v tuhle chvíli nevěděla, čemu má věřit.
Cainovi nevěřila. A byla si setsakramentsky jistá, že
nedůvěřuje ani Salvátorovi.
39
 Jistá si byla jen tím, že chce odpovědi na své otázky.
„Dobře."
Hřbetem ruky jí pohladil po tváři, jeho prsty se zastavily
u jejího krku.
„Je nebezpečný, Harley. Musíš od něj zůstat dál."
„Když je tak nebezpečný, proč ho jednoduše nezabiješ?"
„A nechat celou vlkodlačí smečku, aby mě přitloukla
prdelí ke zdi? Ne, děkuji,"
odvětil klidně.
Ach jo, to byla pravda. Harley přimhouřila oči.
„Když ho budeš držet jako vězně, vlkodlaci nebudou o
moc šťastnější."
„A kdo se dozví, že ho držím?"
Rukou ji chytil za krk. „Byl sám, nebo snad ne?
Předpokládám, že bys mi to řekla, kdyby s sebou měl
svou psí smečku."
Harley si najednou vzpomněla na malinkého chrliče.
Poté, co uvěznila Salvátora, na něj úplně zapomněla.
Ale Caine se o něm nedozví.
Odstrčila Cainovu ruku.
„Jo, byl úplně sám."
„Tak vidíš."
„Ten upír, co tě prve pronásledoval, tě ale bude ze
Salvátorova zmizení podezřívat."
Viděla, jak zoufale hledá nějakou vhodnou odpověď.
„Ale jestli toho bídáka přinutím spojit se se svými psy,
aby je ujistil, že je v pohodě a je mi na stopě, nic se dít
nebude.
Až zjistí, jak to ve skutečnosti je, budeme dávno pryč."
Nad tou jeho drzou chloubou si jen odfrkla.
Caine možná byl hajzl, ale byl jen slabou imitací
Salvátora Giulianiho.
„Ty si myslíš, že donutíš krále vlkodlaků, aby tancoval
podle tvého?"
Bez varování vykročil vpřed, jeho pýcha byla její zře-
telnou nedůvěrou viditelně zraněna.
Přitlačil ji ke zdi a sklopil k ní hlavu, takže mluvil přímo
do její tváře.
„Nikdy nepodceňuj mé přesvědčovací schopnosti."

40
Zvedla ruce a zatlačila s nimi proti jeho holému hrud-
níku.
„Jestli si chceš zachovat tu svou krásnou pusinku, měl by
sis ji sundat a pokud možno někam uklidit."
Ustoupil a uštěpačně se pousmál.
„Až někdy jindy, sladká Harley."
„Nechtěl sis jít zavolat?"
„Chci tvůj slib, že nepůjdeš zpátky do sklepa."
Pevně se mu podívala do očí. Něco se tu dělo a ona si
pomyslela, že je do toho zapletená, ať už chce, nebo
nechce. A rozhodně chtěla přijít na to, co tohle všechno
k sakru znamená.
„Dobrá."
„Chci slib."
Přejela si rukou přes prsa.
„Křižuji se a doufám, že zemřu."
„Bud na svá slova opatrná."
V jeho hlubokém hlase bylo slyšet varování. „Smrt může
číhat na těch nejméně pravděpodobných místech."
Přimhouřila oči.
„To znělo jako hrozba, Caine."
„Bylo to spíš přátelské varování, mazlíčku."
„Takhle mne neoslovuj."
Prsty se dotkl její tváře, urážlivě se usmál a vykročil
směrem do haly.
„Chovej se slušně."
„Polib mi," zamumlala.
Pak čekala, až Caine po schodech vystoupá ke své
studovně ve druhém patře, otočila se ke dveřím do
sklepa a otevřela je.
Nějaký slib jí byl naprosto ukradený.
Jestli má Salvátor odpovědi na její otázky, ona je chce.

41
Salvátor byl usazený na betonové podlaze přímo upro-
střed cely, tak daleko od stříbrných mříží, jak jen to bylo
možné.
Ne, že by to bylo něco platné.
Stříbro bylo otravné, ale mnohem horší byla slabost,
kterou mu způsobovala Harley.
Prokrista! Chápal vědeckou logiku ohledně pravého
vlkodlačího spojení.
Přestože se vždycky jednalo o oboustrannou přitažlivost,
nakonec to byla samice, která rozhodovala, jestli se
spojení uzavře či ne.
Mužská síla byla oslabena, aby se samci zabránilo vzít si
samici silou.
Samozřejmě, po té, co spojení proběhlo a pouto se
uzavřelo, se veškerá původní síla samcům vrátila. A
říkalo se, že dokonce ještě větší.
Samec se stal mocnou ochranou pro celou svou rodinu.
Všechno to dávalo perfektní smysl.
A strašně mu to vrtalo hlavou.
Proč zrovna on? A proč Harley? A proč teď?
Pravé spojení se vyskytovalo čím dál tím méně, stejně
jako ubývala schopnost vlkodlaků kontrolovat své pro-
měny během úplňku.
A zřejmě mizela biologická nutnost žen spářit se s tolika
samci, s kolika jen to bylo možné, a doufat ve zdravé
těhotenství.
Salvátor pocítil, jak vzduch protnula vůně vanilky, a
zasténal.
Ta vůně ho varovala, že se Harley vrací.
Jeho mozek nechápal tuhle nepatřičnou přitažlivost, ale
tělo bylo dobře připravené na příjemný program.
Tělo měl pevné a napjaté už jen z toho, že spolu byli v
jedné místnosti.
Postavil se na nohy a pozoroval, jak Harley vklouzla
dovnitř a zavřela za sebou dveře.
Opřela se o ně, na tváři měla naštvaný výraz.

42
Salvátor se pomalu usmál.
Harley ho možná považovala za nepřítele, ale k té
doutnající přitažlivosti, která mezi nimi praskala, byla
stejně bezmocná jako on.
Její ostražitost naplnila vzduch jako ten nejlepší parfém.
„Věděl jsem, že se vrátíš," zachraptěl.
„Jasně."
Obrátila oči v sloup.
„Protože jsi tak strašně přitažlivý?"
„To jsem jen pro tebe."
Jeho úsměv se ještě rozšířil, když ji pozoroval, jak zatíná
pěsti a nejraději by ho praštila do nosu. Nebezpečné ženy
ho vzrušovaly.
„Ale kromě toho máš otázky, na které znám odpověď jen
já."
„Copak tě ani trochu nenapadlo, že se vrátím, abych tě
zabila?"
„Ne."
„Ty drzoune."
Pokrčil rameny.
„Kdybych se choval jako bačkora, netoužila bys po mne."
„Já po tobě netoužím, ty otravo."
Salvátor se nad tou nebetyčnou lží zamračil.
„Tys nikdy nepřišla do styku s jiným čistokrevným
vlkodlakem, že ne?"
Přimhouřila oči.
„Proč se ptáš?"
„Protože kdybys přišla, věděla bys, že cítím pach tvé
fyzické reakce." Hluboce se nadechl a jeho tělo se otřáslo.
„Vzduch je tím úplně nasycený."
Tváře jí okamžitě zrudly, pak se rychle odlepila ode dveří
a přešla ke kleci.
„Proč tě Caine prostě nezabije?"
Na tuhle otázku odpověď neměl.
„Nevím."
„Myslela jsem si, že král vlkodlaků ví všechno."
Znechuceně se podíval na zamčené dveře své klece.
„Jak vidíš, tak ne."

43
Mimoděk si protřela ruce, jako kdyby se snažila zbavit
elektrického napětí, které mezi nimi jiskřilo. Zkroutila
rty.
Ach, kdyby to všechno bylo tak jednoduché.
„Říkal jsi, že jsme byly s mými sestrami uneseny z jeslí?"
dožadovala se.
„Si." Salvátor se zamračil. Příliš pozdě zjistil, že v celé
záležitosti byl za blázna.
„Nejdřív jsem si myslel, že to byli obyčejní obchodníci s
lidmi, kteří se vás pokusí prodat na černém trhu. Ted' to
beru tak, že to byl vypočítaný proces, jak zničit
vlkodlaky."
„A ty si myslíš, že v tom má prsty Caine?"
„O tom není pochyb."
Přikývla, jako kdyby ji Cainův podvod nepřekvapoval.
„Co se přesně stalo v Hanibalu?"
„Chceš stručnou nebo podrobnou verzi?"
„Stručnou."
„Po letech hledání jsem se dostal na stopu tvé sestry Re-
gan, kterou posledních třicet let věznil a mučil
psychopatický skřet jménem Culligan."
Pokrčil rameny.
„Nebylo překvapením, že když jsem ji pak vysvobodil,
dostala vražedné choutky a Culligena vystopovala až do
Hanibalu, kde ji zajali Cainovi oblíbenci a pokusili se ji
zabít."
„Kteří oblíbenci?"
Testovala ho.
Těžko hádal, jestli to bylo, protože se chtěla dozvědět,
jestli lže on nebo Caine.
„Vedla je Sadie. Regan ji zabila. Pak tam byl Duncan,
který ji chtěl dovést do tohohle brlohu." Zatnul čelisti.
„Naneštěstí se do toho vložil Caine a jeho džinové a
všechno pokazili."
Pootevřela ústa, bez pochyb na nich měla další otázku.
V tom se ozvalo cvaknutí a ona se zničehonic otočila na
patě a utíkala zpátky ke dveřím.

44
Popadla kliku a marně s ní zalomcovala ve snaze dveře
otevřít.
„Do prdele," zamumlala.
Salvátor se okamžitě dostal do střehu.
„Co je?"
Než stačila odpovědět jeho společnice, ozval se z re-
produktoru umístěného v rohu místnosti Cainův hlas.
„Varoval jsem tě, sladká Harley," zachechtal se ten
bídák „Chtěl jsem, abys zůstala od toho všeho stranou,
ale tys mne neposlechla."
„Ne...!"
Zaťala ruce v pěst a zabušila na dveře.
„Caine!"
„Harley, co se tu k sakru děje?" dožadoval se Salvátor.
„K čertu s tebou."
Namířila na něj prstem.
„Všechno je to tvoje chyba."
Salvátor si odfrkl. Jeho chyba? On sám byl zamčený ve
stříbrné kleci uprostřed pustiny a byla to jeho chyba?
Až když ucítil zápach plynu, pochopil Harleyin vztek.
Ovzduší ve sklepě se čímsi plnilo.
Cosi, po čem jeho kolena změkla a svět najednou
potemněl.

Přestože se velká dřevěná chata nacházela méně než

padesát mil od St. Louis, potřebovali byste k jejímu
nalezení mnohem víc než jen GPS.
Nejenže okolo ní vyrůstaly husté keře a stromy, které
měly pozemek chránit, chata byla navíc zahalená
skrývacím kouzlem, jež na ni snesly místní čarodějnice.
A kdyby ani tohle nestačilo, byly tu tři smrtonosní
vlkodlaci, kteří se neustále potulovali po okraji
pozemku a sežrali každého, kdo se náhodou dostal
moc blízko.

45
 Caine si tuhle chatu úmyslně vybral jako vězení pro své
přiotrávené vězně.
Bylo to dost blízko k jeho sídlu a nemusel se bát, že se
Salvátor probere předčasně. Kromě toho, tahle chata byla
jeho nejvíc střeženou nemovitostí.
Harleyinu chování už také nemohl důvěřovat. Ani
tomu, co říkala.
Jestliže Salvátora předtím někdo doprovázel, Caine si
teď musel být stoprocentně jistý, že ten někdo nenajde
jeho stopu.
Nikdo, absolutně nikdo se sem nesměl ani přiblížit.
Samozřejmě, byl by daleko šťastnější, kdyby teď zrovna
nestál v polorozpadlém tunelu, který se táhl pod celým
pozemkem.
Byl unavený, maximálně vystresovaný a rozhodně
neměl náladu na setkání s prastarým vlkodlakem, jež stál
v temném stínu, oči se mu blýskaly a tělo měl zahalené ve
starém, těžkém kabátu.
Prokrista, tenhle muž byl ohavný. Caine se otřásl.
Poprvé si všiml, že na rozdíl od tepla, které vlkodlačí těla
obvykle vydávala, bylo okolí naplněné nepříjemným
mrazením.
Jako kdyby jeho společník byl mrtvý.
Nebo jako kdyby to byl upír.
Caine si odkašlal, pokusil se tak zbavit svého strachu a
pak sklopil hlavu.
Tenhle vlkodlak se dožadoval setkání od první chvíle,
kdy se mu Caine svěřil se Salvátorovým uvězněním.
Neměl ponětí, jak se sem ten vlkodlak mohl dostat tak
rychle a popravdě to ani vědět nechtěl.
Ale od první chvíle, kdy sem dorazil, si ten arogantní
pes jen stěžoval a všechno kritizoval.
Typické.
Ten bastard nebyl s Cainovou snahou nikdy spokojený.
A to byl hlavní důvod, proč se Caine v posledních dvou
desetiletích setkáním s ním vyhýbal.

46
„Řekl jsem ti, že se o Salvátora postarám, a taky jsem to udělal," řekl.
Už ho nebavilo být obětí toho nechutného vlkodlaka.
„A taky jsi řekl, že zařídíš, aby nenašel tu vlkodlačici, dokud to
nebudu chtít já sám," popíchl ho společník. Jeho hlas zněl podivně
chraplavě, ostatně jako vždy.
„Nebyla to moje chyba."
„Nic nikdy není tvoje chyba."
Caine při diskuzi s tímhle tvorem cítil na své kůži ostré píchání.
Když byl pod tlakem, vždycky pro něj bylo mnohem složitější ovládat
své proměny.
„Jestli myslíš, že bys to udělal lépe, klidně si ho vezmi."
„Ještě nenastal ten správný čas, ty hlupáku."
„Čas na co?"
„Osud musí být naplněn ve správnou chvíli."
„Dobrá, vykašli se na to.
Na ten takzvaný osud už čekám třicet let,"
vyštěkl Caine. „Už začínám být z těch prázdných slibů unavený."
Vlkodlak varovně zavrčel.
„Chceš snižovat moji autoritu?"
Caine raději spolkl svá rozzlobená slova.
Došlo mu, že zašel moc daleko.
Polkl svou pýchu a na znamení podřízenosti si klekl.
V tuhle chvíli toho otravného vlkodlaka potřeboval.
Ale jednou...
„Ne."
„Pamatuj si, ty opelichanče, jestli se Salvátorovi něco stane, než
dokončím své plány, zaživa tě stáhnu z kůže a předhodím tě supům."
Tunelem projela vlna ledového vzduchu a mrazivý zápach zla, pak se
vlkodlak jednoduše rozpustil ve stínu a zmizel.

47
Caine počítal do sta a pak pro jistotu ještě do padesáti.
Jakmile si byl jistý, že je sám, otočil se a odplivl si do hlíny.
„Jednou toho bastarda zabiju."

Harley se probudila s bolavou hlavou, vyschlými ústy a

tělem příjemně omotaným okolo hřejivého, příjemného
vlkodlaka.
V hloupou chvíli se k němu přitulila blíž, vábilo ji teplo a
silná mužná vůně, která by každou ženu proměnila v
bezduchou hlupačku.
Ale jakmile Salvátorovy ruce sjely níž, chytily její
zadeček a přitiskly si ji k tělu, takže pocítila vzrůstající
erekci, rychle a bolestivě se jí vrátil zdravý rozum.
Copak je úplně blbá?
Odstrčila Salvátora takovou silou, že se překulil na záda,
vyškrábala se na nohy a zadívala se na jeho samolibý
úsměv.
„To vždycky osaháváš ženy, které jsou v bezvědomí?"
Složil si ruce na prsou a překřížil nohy. Jak tam ležel na
betonové podlaze s rozcuchanými vlasy a drahým, ale
zmačkaným oblekem, měl by vypadat příšerně.
Ale nevypadal.
Vypadal... k nakousnutí.
Bronzové, čarovně krásné rysy. Plné, smyslné rty. Oči,
které měly zlatavou barvu whisky.
Rozkošný muž, od konečků havraních vlasů až ke
špičkám kožených italských bot.
„Jen ty, které mě ve spánku objímají," odvětil.
„Jestli je tu někdo obětí, pak jsem to já."

48
Nejhorší bylo, že si Harley vůbec nebyla jistá, jestli ho
ona sama ve spánku neznásilnila.
Zdálo se, že její tělo ztratilo spojení s jejím mozkem.
„Bože,"
zamumlala. Zlobila se sama na sebe stejně jako na něj.
„Vzpamatuj se,"
přikázala sama sobě.
V jediném okamžiku se zvedl na nohy a postavil se před
ní.
„Nejraději bych ti k tomu vzpamatování se pomohl."
„Tak dost."
Odvrátila se od té žhavé pozvánky v jeho očích. Dlaně
měla zpocené.
„Musím řešit důležitější věci než nějakého nažhaveného
vlkodlaka."
Ucouvl před ní, jí to ale moc nepomohlo. Jeho síla tou
malou místností vibrovala neuvěřitelnou silou.
„Víš, kde jsme?"
zeptal se jí.
Rozhlédla se okolo sebe. Byli zavřeni ve stříbrné kleci,
místnost byla jinak prázdná. Kromě úzkých dveří a holé
žárovky na stropě tu nebylo nic, podle čeho by to
podělané vězení mohla identifikovat. Nebyla tu žádná
okna, žádný nábytek, ale nakonec jí slabá vůně dřeva
prozradila, kde se nacházejí.
„Je to Cainova chata nedaleko St. Louis."
Salvátor přimhouřil oči a začenichal.
„Přichází soumrak."
„A to něco znamená?"
„Z Leveta se během dne stává socha."
Otevřel oči a v jejich zlatavé hnědi se mihl záblesk
zoufalství.
„Ale každým okamžikem by se měl zase probrat a
sledovat naši stopu."
Harley zakroutila hlavou, Salvátorovo zoufalství ji
zasáhlo. Caine ji šíleně vytočil, ale nebyla hloupá, aby ho
nějak podceňovala.
„Žádná stopa, podle které by nás mohl vypátrat, není."
„Co tím chceš říct?"

49
„Jednou z Cainových milenek je čarodějnice. Nikdy se
nepřesouvá z jednoho místa na druhé bez toho, aby ona
kolem něj nevyřkla kouzlo na ztrátu pachové stopy.
Tohle kouzlo působí i na všechny kolem Caina."
Zamračila se.
„Nikdo nás nenajde."
„Jedna z jeho milenek?"
Salvátor pozvedl obočí, nejdůležitější část jejího
vysvětlení naprosto ignoroval.
„Kolik těch milenek má?"
Netrpělivě si povzdychla.
„Nikdy jsem se je neobtěžovala spočítat. Proč taky? Měl
bys zájem stát se členem jeho harému?"
„Zajímá mě jedině to, jestli jsi v jeho posteli byla, nebo
nebyla i ty."
„To tě ale vůbec zajímat nemusí."
Zkroutil rty a v očích se mu zableskla touha.
„Ach, kdyby to tak jen byla pravda."
Příjemné teplo jí podlomilo kolena a Harley ostře
zatřásla hlavou.
Rozhodně se nechtěla nechat rozptýlit.
„Netuším, jestli jsi přišel k nějaké škodě, ale pokud sis
tedy nevšiml, jsme tak trochu v háji. Můžeš se soustředit
na něco jiného než na to, jak by ses mi dostal do
kalhotek?"
Široce se usmál.
„Umím dělat víc věcí najednou."
Nesmysl.
„Výborně," zavrčela.
„Tak nás odsud dostaň."

50
 KAPITOLA

SALVÁTOR SE PODÍVAL SMĚREM

a složil si ruce na prsou.
k zamčeným dveřím klece
„A jak přesně si tenhle zázrak představuješ?"
„Myslela jsem, že jsi něco jako král," ušklíbla se.
„Copak nemáš žádné speciální síly?"
Salvátor se usmál, její ostrý tón ho nerozhodil. Mohla si
říkat, co chtěla, ale vůni svého vzrušení skrýt nemohla.
A když se vzbudil a ona se mu choulila v náručí... Bože,
za tohle to uvěznění docela stálo. Docela.
„Zrovna tyhle síly nemám," přiznal.
Přimhouřila oči.
„Ale my se potřebujeme dostat ven."
Složil si ruce na prsou.
„A co ty?"
„Já?"
„Caina znáš..." Při vzpomínce na její věznění stiskl
čelisti a tělem mu proběhla ostrá vlna vzteku.
„Znáš ho dobře. Nikdo nezná mezery v jeho systému
zabezpečení jako ty."

51
„O Cainovi nic nevím." Ušklíbla se, ale Salvátorovi
neunikla hořkost v jejím hlase.
„Od malička mi jen lhal."
Byl dost malicherný na to, aby ho potěšila myšlenka na
zničení přátelství mezi Harley a tím zatraceným
syčákem, ale místo toho mu jí bylo líto. Tu ženu
viditelně zranilo, že její život byla jedna velká lež.
Salvátor zariskoval život a vzal ji za ruku. Zčásti očeká-
val, že mu vrazí takovou, až odletí na druhý konec klece.
Ztuhla, ale překvapivě se ho nepokusila zabít. Krok tím
správným směrem, pomyslel si a vychutnal si dotek její
teplé kůže, který oslabil slabost, jež ho teď otravovala.
Prokrista, on se s ní potřeboval spojit.
Čím dřív, tím lépe.
„On ti namluvil, že já jsem zavraždil tvoje sestry?" zeptal
se jí.
„A já měla být na řadě hned po nich."
Její výraz jej ujistil, že pevně lpěla na svém podezření,
že jí chce ublížit. „Přísahal, že je jediný, kdo mě může
ochránit."
„Chytrá myšlenka na to, abys dobrovolně zůstala pod
jeho dozorem."
„Bastard."
„Prozradil ti někdy, proč si tě tak zoufale hlídal?"
„Používal mou krev k pokusům, jak proměnit psy v
čistokrevné vlkodlaky."
Salvátor znechuceně zakroutil hlavou. Ten nafoukaný
blázen. Vlkodlačí síla byla mystická záležitost, nikoli vě-
decká. Šikovný vědec mohl udělat pár změn, ale
vlkodlačí nesmrtelnost byla čistým kouzlem.
„Takový nesmysl nemohl myslet vážně?"
„Ach, on tomu věřil."
Prsty mu mimoděk sevřela ruku.
„Prý k němu přišel jakýsi prastarý vlkodlak a vnukl mu
vizi, že jeho krev poteče čistá."

52
„Pradávný vlkodlak?" Salvátor se zamračil. Vlkodlak
ukázal Cainovi nějaké zjevení? To nedávalo smysl. „Jsi
si jistá?"
„Takhle to říkal."
„Krev poteče čistá. Co tím sakra chtěl naznačit?"
„Hej, to byla jeho vidina, ne moje."
Salvátor tiše zaklel. Připadal si, jako kdyby dával do-
hromady puzzle a ten nejdůležitější kousek mu
chyběl.
Puzzle nesnášel.
„Prozradil ti někdy, jak ses k němu dostala?"
„Ne."
V očích se jí zablesklo podezření.
„Když budu věřit, že mluvíš pravdu — a já tomu tedy
zatím tak úplně nevěřím — pak to musel být Caine,
kdo ukradl mě a mé sestry z jeslí."
„Byl to obyčejný člověk, kdo se do jeslí vloupal."
„Caine si jej mohl najmout."
Pokrčila rameny. „Nikdy se nebál nastavit svůj vlastní
krk. Pokud tedy nepřesvědčil někoho jiného, aby
špinavou práci udělal za něj."
„To je možné."
„Neříkáš to moc přesvědčivě."
Protože moc přesvědčený nebyl.
„Něco mi tu chybí,"
zamumlal a pohlédl na její štíhlé prsty ve své dlani.
Nepřítomně přejel palcem po hřbetu její ruky a
vychutnal si tu hedvábnou kůži.
Dal by své oblíbené Porsche, aby zjistil, jestli je takhle
hebká po celém těle.
Harley si snadno všimla, jak se vzduch okolo nich
zahřál. Vymanila se z jeho sevření a podívala se na něj
s netrpělivostí, která prozrazovala její napětí.
„Mimochodem, ještě jsi nepřišel na to, jak se dosta-
neme ven. Mohl by ses prosím soustředit?"
„To jsi vždycky tak panovačná?"

53
 „A ty si myslíš, že si před tebou kleknu a budu ti líbat
nohy?"
Nenucené se usmál a přistoupil k ní blíž. Chytil ji
kolem pasu a lehce ji políbil.
„Klekat si můžeš, ale na líbání mám něco lepšího."
„Přestaň s tím,"
zamumlala nerozhodně a zachvěla se, když jí s
hladovou důvěrností přejel rty po bradě až k záhybu
krku. Chytla ho za klopy kabátu.
„No tak, Salvátore, určitě nás někdo sleduje."
Salvátor zvedl hlavu a zadíval se na malou dírku, která
byla vyvrtaná nade dveřmi.
Vyslal k ní silný energetický paprsek a když se ozvalo
slabé třesknutí a do vzduchu se vznesl obláček kouře,
usmál se.
„Teď už ne."
Mise byla dokončena a on vrátil svou pozornost k
důležitějším věcem. Lehce se zakousl do hebké kůže
jejího krku a při vlně vášně, která jím projela, se oklepal.
„Z té vůně zešílím."
„Mohl bys..." Cokoli chtěla říct, zapomněla v okamžiku,
kdy se jí Salvátor zakousl do místa mezi ramenem a
krkem.
Své tesáky nechal zatnuté tak dlouho, až Harley na
kůži ponechaly otisk. Zachvěla se a vanilková vůně
zaplnila místnost.
„Bože."
„Chutnáš výborně," zamumlal.
Popadla ho za kabát a zvrátila hlavu, aby mohl lépe k
jejímu krku. Salvátor nezaváhal.
Králem se stal právě proto, že dokázal využít každé
příležitosti.
Sevřel své objetí, takže cítila jeho narůstající vzrušení.
Salvátor přejel po linii její sportovní podprsenky a když
dosáhl měkkého záhybu jejích ňader, zpomalil.
„Cos udělal s tou kamerou?" zašeptala, jako kdyby ho
tím chtěla vyrušit.

54
A povedlo se jí to.
Když říkal, že zvládá víc věcí najednou, nelhal. Zod-
povědnost, která ležela na jeho bedrech, znamenala, že
nikdy nesměl zapomenout na své povinnosti. Ani když
si zrovna užíval trochu volnočasových aktivit.
V tuhle chvíli ale na všechny své povinnosti naprosto
kašlal.
Tahle aktivita totiž nebyla volnočasová.
Byla ze všech nejdůležitější.
Před ním stála žena, kterou tolik let hledal a která měla
změnit jeho život.
„Malé elektrické zařízení dokážu zničit na dálku," řekl a
rty přejel po její sametové kůži.
„Výborně,"
prohodila rozladěným tónem, ale prsty mu propletla do
vlasů a srdce jí bušilo tak hlasitě, že by to slyšel i bez
svých nadlidských schopností.
„Dokážeš vypnout topinkovač, ale nedokážeš nás odsud
dostat. To jsou schopnosti jako hrom."
Usmál se a přejel jí prsty po zádech.
„Ale umím spoustu dalších věcí."
„Jestli to není odemykání zámku, nezajímají mě."
„Ale ano, zajímají."
Přes pružnou látku podprsenky jí něžně skousl bra-
davku, Harley prudce a slastně vydechla.
„Hrome, jakmile Caine zjistí, že kamera nefunguje,
okamžitě sejde dolů."
„Dobrá."
Zmáčkl její pevnou bradavku a slastně zasténal, neboť se
k němu vášnivě přitiskla. „Už jsem si s ním chtěl dlouho
promluvit."
Bez varování ho odstrčila a jakoby v sebeobraně si objala
břicho. Tváře jí hořely.
„Pochybuji, že bude mít náladu na pokec," zavrčela.

55
Salvátor zkroutil rty. Za normálních okolností by z jeho
sevření žádný vlkodlak neuniknul. Být králem mělo své
výhody. Tahle seznamovací část ho štvala.
Dobrá, štval ho úbytek jeho sil.
To ostatní...
To ostatní definitivně stálo za to.
„Uvidíme."
Zhluboka se nadechl a pokusil se utlumit své vzrušení.
Tentokrát se o rozptýlení pokusil on.
„A co ta čarodějnice se silou džina?"
V očích se jí blýsklo nefalšované překvapení.
„Jak jsi...?" zakroutila hlavou.
„Ne, to je jedno. Proč se na ni ptáš?"
„Co má s Cainem společného?"
„O tom moc nevím."
Její oříškové oči na okamžik přelétly ke dveřím, pak se
pohledem vrátila k Salvátorovi. Bylo jasné, že Caine
tohohle zakázaného démona držel pevně na uzdě.
„Prohlašoval, že ji zachránil před mágem, jež ji věznil po
celá staletí. Nevím, jestli je to pravda, protože ona
přebývala v jiné budově. Viděla jsem ji jen párkrát a
obvykle to ještě bylo jen na dálku."
Salvátor nepřítomně přikývl. „Musí pro něj mít nějaký
význam, že ji skrývá, neboť Věštírna by ji už dávno
nechala ulovit."
Harley se zamračila.
„A proč se o ni zajímáš ty?"
Na ústech se mu rozlil nehorázný úsměv.
„Snad bys nežárlila, Harley!"
Otočila se, aby se vyhnula jeho škádlivému pohledu.
„Proboha, vzpamatuj se!"
Nepřestával se usmívat.
„Netrap se. Zajímá mě jen z hlediska sebeobrany. Psy
dokážu srovnat, ale s džinem bych si zahrával nerad."
„To jsou tak nebezpeční?"

56
„Smrtelně."
Otočila se k němu zpátky, ve tváři měla vystrašený
výraz.
„Caine říkal, že se ztratila někde v tunelu. Co vím,
ještě se nevrátila."
„Pak můžeme jen doufat, že se nic nestane."
„Jo, tak jako se nestalo nic dosud," poškádlila ho.
„Víš, cara, až se odsud dostaneme, budeme muset na
tvém postoji k mým názorům trochu zapracovat."
„Až se odsud dostaneme, nebudeš se o můj postoj
vůbec zajímat. Budu dávno pryč."
Pohledem přejel její štíhlé tělo.
„Můžeš utéct, ale přede mnou se nikdy doopravdy
neschováš." Zvedl hlavu a pevně se jí zadíval do očí.
„Nikdy."
Zatnula zuby.
„Doteď se mi to docela dařilo."
Salvátor ztuhl. Stříbro, které je obklopovalo, tlumilo
varovné jiskření, které mu obvykle v nebezpečných si-
tuacích přejíždělo po kůži.
„Zůstaň za mnou."
„Sexistické prase." Praštila ho do zad, až málem spadl
na kolena. Kriste.
„Nepotřebuju muže, aby mě ochránil."
Otočil se na patě a setkal se s jejím bojechtivým
pohledem.
„Tohle nemá s ochranou nic společného. Jen nechci,
abys náhodně nevkročila mezi mne a Caina."
„Proč? Co chceš dělat?"
„To jsou královské záležitosti."
Nemohl si pomoci, aby ji hrubě nechytil za tváře a
drsně nepolíbil.
„Vůbec se nehýbej."
Otočil se, ale poznal, že se Harley narovnala, aby
viděla na dveře. Možná byla ochotná pozorovat jeho
souboj s Cainem, ale rozhodně se za něj nehodlala
schovávat.
Harley nepatřila zrovna mezi zbabělce.

57
 Než se dveře otevřely, uplynula ještě chvíle.
Pak do místnosti vstoupil Caine.
Vlkodlak uvnitř Salvátora byl v pozoru, instinktivně tak
reagoval na přítomnost cizího muže v blízkosti jeho
partnerky.
Přesto to byla hlavně jeho lidská část, kterou vypro-
vokovala Cainova blondatá krása a zarputilý výraz.
Nebyl si jistý, co má vlastně očekávat, když se měl
setkat se psem, který byl třískou v jeho královském
zadku.
Ale rozhodně nečekal tohohle štíhlého muže v
sepraných džínách a černé košili, který by se spíš hodil
někam na kalifornskou pláž a ne, aby vedl vlkodlačí
revoltu.
Nejradši by ten příliš hezký obličej rozbil.
Nebo by mu prostě jen utrhl hlavu a bylo by to
vyřízené.
Trhání hlavy bylo pravděpodobnější, když viděl, jak si
ten bastard prohlížel Harley jako oblíbenou kost.
„Harley, miláčku, ty jsi ale zlobivá holka," popíchl ji
Caine.
„ Polib mi prdel!" zasyčela Harley.
V jeho modrých očích se leskl hlad a Salvátorovi to
příšerně šlo na nervy.
„Až později," zavrčel ten pes. „A jedině, když budeš
hodná."
Salvátor přistoupil k mřížím a pocítil rozpálené stříbro.
„Buď opatrný, čokle," varoval ho hlubokým hlasem.
Caine byl hloupě sebevědomý, že je Salvátor za mří-
žemi, a zkřížil si ruce na prsou.
„Dobrá, dobrá," ušklíbl se.
„Jestlipak tohle není ten věhlasný král všech
vlkodlaků?"
Salvátor se ohlédl na Harley.
„Mám rád, když mě někdo považuje za věhlasného."
Harley obrátila oči v sloup.
„Budu si to pamatovat."

58
 „Samozřejmě v tuhle chvíli zas až tak věhlasný nejsi,"
vyštěkl Caine.
Zjevně ho podráždilo, že mu přerušili jeho
sebevědomou řeč.
„Už jsem viděl působivější démony."
Salvátor upřel svůj otrávený pohled na toho psa.
„Je snadné hrát si na statečného, když jsem zamčený v
kleci. Bylo by mnohem působivější, kdybys mě pustil
ven a jednal se mnou jako muž s mužem."
Caine se zasmál.
„Máš mě za idiota?"
„Beru tě jako psa, který chce zemřít."
„Tak to je přesně naopak. Mám v úmyslu stát se
nesmrtelným."
„Až ti rozsekám hlavu na tisíc kousků a nakrmím s nimi
krysy, těžko se staneš nesmrtelným."
Salvátor se odmlčel a přimhouřil oči.
„Ale stejně by mě zajímalo, jak té nesmrtelnosti chceš
dosáhnout."
Caine pokrčil rameny.
„Nejsi jediný, komu se daří pokusy v laboratoři."
„Zručnost a slepá naděje jsou dvě rozdílné věci. Ve
zkumavce nenajdeš nic, co by tě proměnilo v čistokrev-
ného vlkodlaka."
Caine vysunul bradu a v očích se mu zablesklo nefal-
šované šílenství.
„Ano, samozřejmě, že je. Spatřil jsem to ve své vizi."
„A ta tvá vize tě překvapila ve chvíli, kdy jsi podnikal
nějaký svůj vědecký experiment?"
„To vůbec není vtipné," zavrčel Caine.
„Dobrá. Nesměju se. Odkud ta tvá vize přišla?"
„To vůbec není tvoje starost, Giuliani."
Dost. Salvátor nebyl trpělivý ani za běžných okolností a
tenhle moment se běžným okolnostem vymykal. Byl
podrážděný, špinavý a uvězněný ve stříbrné kleci. Tecf
postrádal sebemenší trpělivost.

59
Jeho síla vystřelila bez varování a přimáčkla Caina ke zdi
a držela ho tam neviditelně, ale dost pevně.
„Chtěl jsi říct Vaše Veličenstvo,"
opravil ho s ledovým tónem v hlase.
Caine se pokusil zabojovat, ale i v situaci, kdy byl
Salvátor oslabený, nemohl pro něj představovat soupeře.
„Do prdele!"
Salvátor se usmál s krutým sebeuspokojením.
„Tak jak jsi přišel k té vizi?"
„Díky vlkodlakovi."
„Zkus to ještě upřesnit."
„Nevím."
Caine mohl sotva dýchat, jeho bezchybný obličej byl
zkroucený bolestí.
„Zpropadeně, neřekl mi své jméno."
„Tak ho popiš."
Caine sklopil hlavu. Na krku měl vystoupené žíly, jak ho
Salvátor svou brutální silou tlačil ke zdi.
„Byl malý," vysoukal ze sebe.
„Hnědé vlasy, anglický přízvuk."
„Něco přede mnou skrýváš."
Salvátor zaklel, stříbrné mříže mu bránily, aby toho psa
dostal do ruky. Mučení na dálku si začalo vybírat svou
daň.
„Co je to?"
Cainovi se zablýskly oči, snažil se proměnit. Jelikož ho
Salvátor tak dlouho držel pod svou silou, byl to nemožný
úkol.
„Zabiju tě,"
zasyčel ten čokl.
Salvátor zesílil sevření.
„Chybná odpověď."
Jeho přerývaný dech se ozýval místností, Caine se na
Salvátora díval s naprostou nenávistí.
Bylo to rozhodně lepší než samolibý škleb.
„Jeho oči byly červené ,dokonce i když měl svou člověčí
podobu," konečně ze sebe dostal.

60
Salvátorem projel čistý šok. Hergot!
To nemohla být pravda.
Toho bastarda zabil už více než před sto lety.
Ale ten popis mluvil za vše.
„Briggs," vydechl.
Harley přešla k němu.
„Ty ho znáš?"
„Zřejmě ne tak dobře, jak jsem si myslel."
Na druhé straně místnosti zakňoural Caine bolestí.
„Pusť mě."
Salvátor se zazubil a tiše zaklel, neboť mu síly ubývaly.
Teď už držel Caina jen jako na vlásku.
S poslední silou se soustředil.
„Jedině něco za něco. Vezmi klíče a odemkni klec."
„To dřív shniješ v pekle."
„Nechtěj, abych ti to říkal znova," zavrčel Salvátor, ale
síla v jeho slovech polevila a s tichým zavrčením se Caine
svezl k zemi. Přemohl neviditelná pouta, která ho do té
chvíle držela.
„Bastarde," zasyčel na něj ten čokl, sáhl si za záda a
vytáhl zbraň, která mu tam v pouzdře visela.
Salvátor se počínání šíleného Caina ani nepokusil
komentovat. Místo toho se instinktivně otočil k Harley a
chytil ji do náručí, strhl ji k zemi a přikryl svým tělem.

61
 KAPITOLA

S TALO SE TO TAK RYCHLE, že to Harley sotva stačila za-

znamenat.
V jeden okamžik stála vedle Salvátora a v dalším
ležela na zádech a ten zatracený vlkodlak se válel po ní.
Když malou místností projel ostrý zvuk výstřelu, trhla
sebou. Kulka jim proletěla nad hlavami, zabořila se do
betonové zdi a naplnila vzduch hořkým zápachem střel-
ného prachu.
Střelba ustala a Harley uslyšela třísknutí dveří, jak se
Caine rychle vytratil z místnosti.
Leželi bez hnutí; rychlý tlukot jejich srdcí byl jediným
zvukem, který protínal těžké ticho.
Pach střelného prachu pomalu vystřídala Salvátorova
mužná vůně, která jakoby pronikala hluboko do
Harleyiny kůže. Najednou tu bylo pro ni nepříjemné
zjištění, jak perfektně jeho těžké tělo přiléhalo k jejím
oblinám.
Zatracený vlkodlak.

62
Určitě na ní zkoušel nějaká mystická vlkodlačí kouzla.
Odmítla věřit, že tahle drsná přitažlivost může být něco
jiného než trik.
Jako kdyby se chtěl Salvátor úmyslně vysmát její teorii,
zvedl se a vnutil své boky mezi její nohy, svou tvář jí
přitiskl ke krku a havraní vlasy byly jako záclona z
hřejivého saténu.
Břichem jí projelo jakési dráždivé teplo a Harley se
rukama opřela o jeho hrudník.
Rozptýlení.
To bylo to, co potřebovala.
A rychle.
„Dobrá, tak tohle moc nefungovalo," zabručela a srdce jí
divoce tlouklo, když jí políbil na šíji.
„Mohlo to být horší," zamumlal.
„Slez ze mne."
„Proč?"
Nepřestával ji oždibovat a posílat tak jejímu tělu drobné
elektrické šoky.
„V tuhle chvíli tu jsme stejně uvěznění. Tak si to aspoň
můžeme trochu zpříjemnit."
Ach... bože! Přivřela oči a snažila se bojovat proti
vábivosti, která mezi nimi hořela.
Rozptýlení, rozptýlení, rozptýlení...
„Proměnil jsi Caina v psa?" zeptala se.
Usmál se, jako kdyby vycítil smysl její otázky. „Ne."
„Tak jak jsi ho mohl ovládat?"
„Jsem král. Všichni psi jsou mi podřízení."
Harley si odfrkla. Čistá arogance, a to se vší parádou.
„A vlkodlaci?"
„Ti samozřejmě také."
Lehce jí kousl do ušního lalůčku.
„Patříš mi, drahoušku. Od konečků tvých zlatých vlasů,
až po špičky tvých drobných prstíků, a také každý
rozkošný záhyb mezi tím."

63
Harley pocítila záblesk ostražitosti, když si připomněla,
jak Salvátor ovládl a držel Caina.
„Tak to ani náhodou," zasyčela.
Lehce se zasmál a když jí jeho dech přejel po kůži,
okamžitě zareagovala.
„Ba právě naopak."
Odtáhl se, aby se na ni mohl podívat se znervózňující
intenzitou. „A malé varování, Harley.
S nikým se dělit nebudu."
Vyschlo jí v ústech, i když nesouhlasně zakroutila
hlavou.
„Bože, myslela jsem si, že jen Caine to neměl v hlavě v
pořádku."
Jeho zlatý pohled sjel k jejím ústům. „Svůj zdravý rozum
nemůžu garantovat, ale můžu ti zaručit, že mé
požadavky na tebe jsou opravdové."
„Salvátore."
„Líbí se mi, když vyslovuješ moje jméno,"
zabručel a rychle snížil hlavu, jako kdyby nebyl schopen
odolat pokušení.
„A ta tvoje chuť," zašeptal znovu do jejích úst. „Ta chuť
se mi líbí obzvlášť."
Byla to kousavá potřeba, která se uhnízdila v jejím těle a
která proměnila ostražitost v čirou paniku.
Bez rozmyšlení se rukama opřela o jeho hrudník a za-
tlačila, až ho odstrčila, on spadl na zem a rozvalil se na
zády na betonu.
„Které části věty Nech mne být! úplně nerozumíš?"
zavrčela, vyškrábala se na nohy a dívala se na jeho
pobavený výraz.
„A co je na tom tak legračního?"
Salvátor elegantně vyskočil na nohy, havraní vlasy mu
spadly okolo oválného obličeje a zlaté oči se leskly
očekáváním.
„Jsem prostě predátor."

64
 Bylo snad tohle nějaké tajemství?
Ten muž byl proklatě cítit nebezpečím. A
„Nic nezbožňuju víc než pronásledování." Usmál se a
jeho bílé zuby se v opáleném obličeji ostře zableskly.
„Dobrá... téměř nic. Mám takový pocit, že při téhle
příležitosti mne víc uspokojí samotné chycení."
Kořist? Harley přimhouřila oči. „Jestli mě považuješ za
nějakou chudinku, která ti bude k dispozici, tak jsi pěkný
idiot."
„Nelíbilo by se mi, kdybys byla chudinka. Tedy ne, po-
kud bys sama neměla náladu přizpůsobit se mé milosti."
Natáhl ruku a bronzovým prstem přejel po ramínku její
sportovní podprsenky. „Možná by se ti noc s pouty na
rukou líbila."
„Jo." Plácla ho přes prst. „Líbilo by se mi to asi tak, jako
kdybys mi chtěl vydloubat oči."
Jeho úsměv se ještě víc rozšířil.
„Brzy tě naučím všechny radosti, které na nás zatím jen
čekají."
Krátkými trhavými kroky přešla přes místnost a upřela
pohled na dveře.
„Proboha, teď na tyhle věci není ani čas, ani správné
místo." Přešel za ní a zůstal stát za jejími zády, na krku
cítila jeho horký dech.
„A kdy bude čas?"
„Jak ti zní termín nikdy?"
„Nesnesitelně,"
vydechl horce do jejího ucha. Harley si rukama objala
břicho.
Musela prostě někoho obejmout, bud sebe, nebo toho
neodolatelného vlkodlaka. K čertu s ním.
„Dokážeš Caina ovládat i na delší vzdálenost?"
zeptala se najednou.

65
Odpovědí bylo jen napjaté ticho. Pak Salvátor tiše
povzdechl a přešel naproti ní. Tvář měl staženou.
„Když jsem s tebou, tak ne..."
Odmlčel se významně a tajemně se na ni podíval.
„A ne v tuhle chvíli. To stříbro mi bere sílu."
Zamračila se a přemýšlela, co před ní skrývá.
„Už nebude tak hloupý, aby se sem vrátil."
„Ale on se vrátí."
Obrátila oči v sloup.
„Tak ty jsi i jasnovidec?"
„Tady nepotřebuju věštit. Caine mě nechává žít z ně-
jakého důvodu. A ten samý důvod ho přinutí vrátit se."
„Ale už to nebude nic platné, když ho neovládáš. Nějak
tě uspí nebo sem znovu pustí nějaký plyn."
Chytil ji za ramena, otočil ji k sobě a nechal ji, aby
pocítila sílu jeho pohledu.
„Harley, ať už tak, nebo onak, slibuji ti, že se odsud
dostaneme."
„A ty se nikdy nemýlíš?"
„Nikdy."
„Drzoune."
Po tváři mu přeběhl ten zničující sexy úsměv.
„Prostě si věřím."
Fakt, že se tomu nemohla smát, ji vytočil. To domýšlivé
zvíře je dostane ven už jen proto, aby jí ukázalo, že se
mýlila.
Odtáhla se z jeho objetí a podezíravě se na něj podívala.
„Ty znáš toho vlkodlaka, který pomáhá Cainovi?"
Jeho úsměv se vytratil a na tváři se mu objevil tvrdý a
nepřátelský výraz.
„Si."
„Podle tvého tónu soudím, že se zrovna nekamarádíte."
„Byl to můj největší soupeř, když se bojovalo o vlkodlačí
trůn."

66
 Harley pozvedla obočí. „On nějaký trůn opravdu exis-
tuje?"
„Samozřejmě."
Zmátlo ho už jen to, že se doopravdy zeptala. „Je to
masivní dřevěné křeslo se spoustou zlatých ozdob a
sametových polštářů. Také se o tom trůnu říká, že se na
něj může posadit jen opravdový král. Pomáhá to vyjasnit
pochybnosti o příštím následovníkovi."
Harley se ušklíbla. Nepochybně tu byla i velká zlatá
koruna s množstvím lesklých drahokamů.
„A zadek tvého protivníka do toho trůnu nepasoval?"
Po ústech mu přeběhl divoký úsměv.
„Poté, co jsem mu prokousl krk, už neměl náladu to
zkoušet."
„Pěkné."
Harley pohodila hlavou a doufala, že si Salvátor
nevšiml, jak jí přejel mráz po zádech. Když na to přišlo,
Salvátor Giuliani byl velmi nebezpečný nepřítel. To si
musí pamatovat.
„Není divu, že se spolčil s Cainem. Oba tě upřímně
nesnášejí."
„Vlastně se docela divím. Není to nic menšího, než
zázrak."
„Proč?"
„Protože poté, co jsem Briggsovi prokousl krk, utrhl
jsem mu hlavu, vyjmul jeho srdce a jeho mrtvolu spálil."
Zlaté oči se zaleskly.
„Měl by být mrtvý."
„To jo,"
trhavě vydechla. „Taky si myslím."
Salvátor pozoroval, jak se Harley zatvářila, a teprve se
zpožděním mu došlo, že prozradit, jak moc umí být při
určitých okolnostech krutý, nebyla ta nejlepší strategie.
Rozhodně ne teď, když ji měl přesvědčit o tom, že
jedinou její nadějí na záchranu je právě on1.
Pak pokrčil rameny. Dokud se Caine nenaučí přemýšlet
svým mozkem místo svým egem, zabije ho. Stejně tak
jako každého, kdo se pokusí ublížit Harley.

67
Možná bylo lepší, když znala pravdu od samého počátku.
Jako kdyby si to samé pomyslela i Harley, hluboce
vydechla a zpříma se mu podívala do očí.
Statečná a nezdolná.
Prostě ten druh ženy.
„Napadlo tě, že ten vlkodlak, který se spolčil s Cainem,
nemusí být Briggs?"
Ach, kdyby to jen bylo tak jednoduché.
„Ne, ten popis sedí naprosto perfektně." Salvátor
znechuceně zakroutil hlavou.
„Kristepane! Mohlo mě napadnout, že jeho smrt nebude
tak jednoduchá."
Její ostrý smích se rozezněl celou.
„Udělal jsi všechno kromě snědení jeho mrtvoly k večeři.
To by nebylo jednoduché pro nikoho."
„Pro většinu vlkodlaků ne, ale já mohl předpokládat, že
fušoval do černé magie."
Udělala rychlý krok zpět a ostražitě se na něj podívala.
„Vlkodlaci umí čarovat?"
Smutně se usmál. Kdyby uměli vlkodlaci kouzlit, nebyli
by teď oni dva zavřeni v téhle zatracené cele.
„V zásadě se nerodí se schopností kouzlit jako třeba
čarodějnice, ale kterékoli stvoření —" Odmlčel se, když
si uvědomil, že není úplně upřímný.
„Dobrá, kterékoli stvoření kromě upírů může do kouzel
proniknout."
„Proniknout? Tomu nerozumím."
„Existují prastaří démoni, kteří mohou své schopnosti
sdílet s ostatními."
Na okamžik o tom zapřemýšlela, ve tváři měla po-
chybovačný výraz.
„Ještě jsem se s žádným prastarým démonem osobně
nesetkala, ale nikdy mi nepřišlo, že by se chtěli s někým
dělit, natož když jde o jejich sílu."

68
„Chápeš to dobře, cara" odvětil. „Jen ti velmi hloupí nebo
velmi zoufalí by souhlasili s tím stát se nádobou pro
vypůjčené kouzlo. Cena je velmi vysoká, ať už doufáš v
dosažení jakéhokoli výsledku."
„A jaká je ta cena?"
„Když to dobře dopadne, tak tvůj život."
Než položila další logickou otázku, zaváhala.
„A když to dobře nedopadne?"
„Tvá duše."
„Sakra!"
Když se podívala ke dveřím, její oříškové oči byly plné
strachu. Možná jí teprve teď došlo, v jaké šlamastyce se
nachází.
„A proč by ten Briggs byl ochotný vzdát se své duše?"
To nebyla tak těžká otázka. Stejně jako Caine, i Briggs byl
vždycky egoistický sráč, který sám sebe považoval za boží
dar pro vlkodlaky.
Už jen ta myšlenka, že se nedostane na nejvyšší post,
stačila k tomu, aby překročil na druhou stranu.
„Je téměř o sto let starší než já, a dokud jsem se
nenarodil, všichni ho považovali za vedoucího kandidáta
na příštího krále vlkodlaků."
Harley to rychle pochopila. „A tys mu ukradl jeho
pozici?"
„Co na to mám říct?" zeptal se s falešnou skromností.
„Vědělo se od chvíle, kdy jsem byl ještě v kolébce, že
králem budu já."
„To je nemožné," zabručela. „Co tě vede k myšlence, že si
Briggs vypůjčil sílu od nějakého démona?"
„Kromě faktu, že znovu ožil?"
Mávla nad jeho logikou ruku. „Rekl jsi, že si zahrával s
kouzly ještě před svým hrůzostrašným znovuzrozením.
Proč?"
Sakra, téhle ženě nic neuniklo.
„Jakmile se vlkodlak dostane do puberty a začne ovládat
své proměny, jeho síla už se nemění. Může se naučit
bojové umění nebo se z něj stane vychytralec, ale síla
zůstává stejná."
Na okamžik o tom zapřemýšlela a pak rychle přikývla.
„Oukej, to dává smysl."

69
„Poté, co vyšlo najevo, že Briggse přetrumfnu, zmizel na
několik let z Říma, a když se vrátil, začal jsem cítit, že
získal moc, kterou nikdy nemohl mít."
Salvátor pokrčil rameny.
„A ještě ty jeho oči."
„Jeho oči?"
„Zůstávají rudé, dokonce i když se promění do lidské
formy."
„Co to znamená?"
„Že je víc vlkodlak než člověk. Dokáže využít své
inteligence a chytrosti, ale jakoukoli lidskou morálku a
etiku nahradily jednoduché zvířecí instinkty." Salvátor se
kysele usmál.
„Tedy ne, že by se předtím nějakou morálkou trápil."
„A používá černou magii."
„Si."
Salvátor sevřel čelisti. „Zabije kohokoli bez milosti nebo
soucitu."
V jejích očích zahořel plamen strachu. Přes veškerou
svou statečnost se Harley prostě bála, když se bát měla.
Díky bohu. Měl pod sebou dost vojáků ochotných
bojovat na život a na smrt.
„Zjistil jsi někdy, jak moc jeho síla narostla?"
„Neměl jsem k tomu příležitost, protože na trůnu ještě
seděl předchozí král."
Harley si odfrkla.
„Přijde mi těžké uvěřit, že ses někdy za šéfa
nepovažoval."
Salvátor zaskřípal zuby a připomněl si dlouhá, temná
staletí, kdy se předchozí král vzdal svých povinností a
nechal vše bez řádu a pořádku.
Právě v tomto období začali vlkodlaci vymírat a Salvátor
musel použít všechnu svou sílu, aby tenhle ústup
zastavil.

70
Tohle vědomí ho hryzlo s nemilosrdnou potřebou
pozměnit chod kola osudu.
A nerad se s tímhle komukoli svěřoval.
Pokrčil rameny. „Když to vyžadují okolnosti, dokážu být i
diplomatický."
„Dobrá," pomalu pronesla se zřetelnou nedůvěrou. „A co
se stalo pak?"
Hluboce se nadechl a rozbil svůj vztek dřív, než stačil
zamlžit jeho soustředění.
Briggsem a svými minulými chybami se bude zabývat
později.
Problémů tu bylo dost, teď přibyl jeden o trochu víc
naléhavější.
„Snažil jsem se na Briggse dohlížet, ale pak předchozí
král zemřel, a než jsem stačil ověřit své podezření, Briggs
zaútočil. "
„Ale zřejmě jsi vyhrál."
„Ano, ale bylo to mnohem složitější, než jsem si
představoval." Vyprávěl to neutrálním tónem, jeho slova
neprozrazovala drsný souboj, z jehož následků se pak
léčil celý další měsíc. „Stačila by jediná chyba a do hrobu
bych se dostal já."
V jejích oříškových očích se cosi zalesklo.
Hrůza? Ohromení?
Zklamání, že Briggs dokázal využít šance a znovu si
nasadil hlavu na krk?
„A teď je zpátky," řekla.
„Zdá se."
„A s velkou nevraživostí."
„Ne, s plánem," klidně ji opravil.
Nevraživost už byla daná. Briggs ho chtěl vidět mrtvého
od chvíle, kdy se Salvátor narodil. Základním faktem ale
bylo, že Briggs nechystal na Salvátora ledajakou léčku.
Teprve když Salvátor zjistil, že ten bastard šmejdí kolem,
vyšlo najevo, že má v plánu mnohem víc než obyčejnou
vraždu.
„Co to bylo za plán?" zeptala se.
„To, cara, ještě netuším."
Propíchla ho zoufalým pohledem. „Dobrá, alespoň ti
děkuji za to, žes mne zasvětil do vašeho sporu."
Salvátor se k ní naklonil a vzal její tvář do dlaní. Nemohl
dopustit, aby ho považovala za jediného viníka.
„Ach, všechno není moje vina. Caine byl ten, kdo tebe a
tvé sestry ukradl z bezpečí mého doupěte."
71
Vystrčila bradu takovým způsobem, který už začínal
rozpoznávat.
„Ach, skutečně? Pokud by sis nehrál s našimi DNA,
nikdy by nás od tebe neukradl."
Salvátor zkoumal její dechberoucí krásu s napjatým
pohledem. „Tím si nejsem tak jistý, ale docela by mě to
zajímalo."
„Já si nejsem jistá, jestli to vědět chci."
„Jestliže je Briggs zodpovědný za Cainovy mystické vize,
byl to bezpochyby on, kdo toho naivního psa přesvědčil,
že vás má ukrást z mé školky," řekl pomalu. Vyslovil tak
nahlas své nejasné podezření.
„Proč?"
„To je další otázka, na kterou nemám odpověď."
„Výborně."
Salvátor ve vzduchu pocítil známou vůni žuly.
„Zatraceně."
Její oči se rozšířily. „Co je to?"
„Nebeská kavalérie," zavrčel a ušklíbl se.
„Bohužel."
„Proč bohužel?"
Salvátor zvedl hlavu a pozoroval, jak se odsunul
kanálový poklop uprostřed betonové podlahy a z díry
vykoukla malá šedá hlava.
„Protože horší než být uvězněný v téhle cele je být
zachráněný touhle příšerou."
Levet ze sebe oklepal všechnu hlínu a otřásl se jako pes,
aby získal svůj obvyklý tvar. Když spatřil Salvátorův
resignovaný pohled, zaculil se.
„Tak jsem tady, mon ami."

72
 KAPITOLA

H ARLEY BYLA EVIDENTNĚ MÉNĚ ROZLADĚNÁ ohledně

osoby jejich zachránce. Bezpochyby to bylo kvůli tomu,
že ho ještě dobře neznala. Harley se tedy rozeběhla k
okraji mříží a poklekla před stříbrnými tyčemi.
„Levete," vydechla s takovým nadšením, až Salvátor
zaskřípal zuby. Jak se stalo, že on byl tím špatným,
zatímco k tomu zakrslému chrliči se chovala jako k nej-
lepšímu příteli? „Co tady děláš?"
Levet se přikolébal blíž, ale zůstal v bezpečné vzdále-
nosti od stříbrných mříží. Dokonce i chrliči byli na
stříbro alergičtí.
„Ma belle, snad jsi nevěřila, že tě nechám zachránit
smečkou opelichaných psů?"
„Jak jsi nás našel?"
„Pche," mávl masitou rukou. „Nějaká čarodějnice mě
nemůže přechytračit." „Přestaň se vytahovat a dostaň nás
odsud," zavrčel Salvátor.
„Vidím, že máš svou obvyklou náladu," odfrkl si Levet a
opatrně se natáhl skrz mříže, aby mohl vzít Harley za
ruku. „Vůbec ti nezávidím, drahá Harley, žes tu byla
uvězněná s touhle bestií."
Harley vrhla na Salvátorova jakoby trpitelský pohled.
„Vůbec nemáš tušení..."
„Levete, pamatuješ si naši konverzaci o tvých křídlech a o
tom, jestli mají nebo nemají zůstat na tvém těle?" řekl
Salvátor a jeho klidný tón způsobil, že Levet rychle couvl
zpět.
„Surovče." Mrskl ocasem. „Kdyby nebylo tvé krásné
společnice, nechal bych tě tu shnít."
„Tak si pospěš, chrliči."
Levet přešel ke dveřím cely, prozkoumal zámek a svraštil
obočí.
„Achich ouvej."
„Co je?"
„Zámek je začarovaný."
„Myslel jsem si, že tě nějaká čarodějnice nemůže pře-
chytračit?"

73
Levet nahodil uražený výraz. „Můžu ho odstřelit, ale
když ty jsi vždycky tak mrzutý, kdykoli něco vybuchne."
Salvátor zaklel. „Perfektní."
Levet zvrátil hlavu a začenichal. „V domě je šest psů,
venku pak další tři." Propíchl Salvátora tázavým
pohledem. „Dokážeš je ovládnout?"
„Ne."
„Co ty jsi za krále...?" Levet spolkl zbytek věty a upřel
pohled na Harley. Opožděně mu došlo, proč Salvátor
ztratil část své síly. „Ach!"
„Přesně tak," souhlasil Salvátor.
„Co je?" Harley se zamračila „Co se děje?"
Salvátor svou společnici ignoroval, v tuhle chvíli se
soustředil na malého chrliče.
„Dokážeš se spojit se Styxem?"
„Ne, jsme moc daleko. Zkoušel jsem jak Tana, tak Jagra,
ale nemůžu je lokalizovat. Možná bych mohl zkusit tvé
psy."
„Ne, nechci, aby se vrhali do téhle sebevražedné mise,"
odvětil bez váhání Salvátor.
„Ach, to jsi celý ty! Můj drahocenný krk je ti na riskování
dobrý?"
„Absolutně."
Levet napodobil pusou zvuk uprdnutí, ale než se stačil
Salvátor natáhnout skrz mříže a utrhnout mu jazyk,
Harley se narovnala a netrpělivě se na něj podívala.
„Mohli bychom se soustředit na to, jak se dostaneme
odsud pryč? Caine je možná hlupák, ale chrliče ve svém
sklepě vycítí."
Salvátor odevzdaně polkl. Jestli se někdy provalí, že ho
zachránil drzý chrlič o velikosti půllitrové sklenice,
hanbou to nepřežije.
„Mohl bys odstřelit takovou díru, abychom se dostali
ven?" navrhl rozmrzele.
Levet pohlédl k tlustému stropu. „Nikoli bez možnosti,
že nám spadne na hlavu celý dům."
„Ne nahoru," upřesnil Salvátor. „Dolů."
Levet se odmlčel a začenichal. „Tunel."
„Víc než jeden." Salvátor se podíval na Harley. „Nevíš,
kam ty tunely vedou?"
„Ne," zakroutila hlavou. „Caine mne do nich nikdy
nepustil."
„Tak to budeme muset zariskovat," řekl, i když okamžitě
věděl, že těch slov bude litovat. Chrlič byl chodící
pohromou. „Levete?"
Droboučký démon zvedl ruce. „Zůstaňte vzadu."
Salvátor objal Harley a stáhl ji do zadní části cely. Snažil
se ji ochránit jak před stříbrnými mřížemi, tak před
nadcházejícím výbuchem.
„Co to děláš?" zavrčela. „To stříbro..."
74
„Věř mi, to stříbro nám ublíží ze všeho nejmíň," řekl a
přitáhl si její hlavu k rameni.
V tu krátkou chvíli si znovu uvědomil, jak do sebe jejich
těla zapadají. Pak už nastal jen šokující náraz, vzduch se
naplnil smrtelnými stříbrnými střelami, neboť Levetovi
se podařilo výbuchem otevřít klec. Salvátor se rychle
otočil, nastavil záda jako štít a zatnul zuby. Do ramene se
mu zabodávaly kousky stříbra.
„Do prdele," vydechla Harley.
„Vydrž," zavrčel Salvátor, neboť věděl, co přijde dál.
Následoval další výbuch, při kterém se místo stříbra do
vzduchu rozprášily kousky betonové podlahy, ale
díkybohu si Salvátor k sobě Harley pevně přitáhl. V tu
chvíli se pod nimi propadla zem a oni padali do tunelu.
Nepříjemný dopad vytrhl Harley Salvátorovi z náruče.
Jeho ruce bolestivě popálily kousky stříbra, zaklel a za-
tápal před sebou ve snaze najít v hustém oblaku prachu
svou společnici.
„Harley," rukama šátral na tvrdé zemi.
„Nejsi zraněná?"
Zakašlala a setřela si špínu z tváře.
„Jsem v pořádku." Prach se usadil a ona se podívala do
díry nad nimi.
„Levete?"
„Jsem tady, ma belle." S nepatrným zašustěním křidélek
Levet usedl na okraj díry a pak se snesl k nim.

75
Uvelebil se vedle Harley a lehce se uklonil. „Váš veliko-
lepý rytíř září v celé své kráse."
Salvátor se postavil a v duchu si představil, jak malého
chrliče peče nad vysokým plamenem. Ten zatracený
démon na sobě neměl ani smítku prachu, zatímco tahle
záchrana zanechala na Salvátorově zmačkaných šatech
další vrstvu špíny a v rameni měl další tucet stříbrných
úlomků, které mu způsobovaly příšernou bolest.
„Tvá posvěcená hlava bude stát na Cainově krbu, jestli
toho nenecháš," zavrčel.
Levet si odfrkl a pomohl Harley vstát.
„Nějakého potrhlého psa se nebojím."
Salvátor vykročil vpřed, odstrčil Leveta a přitáhl k sobě
Harley. Jeho rozum chápal, že se chová příšerně. Ale jeho
instinkt nedokázal unést přítomnost jakéhokoli samce v
blízkosti téhle ženy.
„Caine spolupracuje s vlkodlakem, který je zapletený do
černých kouzel," vyštěkl.
Levetovi se hrůzou rozšířily oči. „Sacre bleu! Tak na co
čekáme?"
Salvátor zakroutil hlavou, když se démon úprkem vydal
do tmavého tunelu a neklidně přitom mával ocasem. S
temným pohledem se otočil ke své společnici. Kdo věděl,
co čeká na ně?
„Zůstaň při mně," varoval ji něžně.
Oči jí temně vzplály. „Jako kdybych měla na výběr."
„To jsi neměla nikdy," řekl, naklonil se k ní a ukradl jí
krátký, majetnický polibek.
Pak ji popadl za ruku, přitáhl si ji k sobě a vydali se za
vzdalujícím se chrličem.
Salvátor při cestě tunelem udržoval pomalé, ale vytrvalé
tempo. Neutíkal bezhlavě před nepřítelem, aby se slepě
vrhal do pastí někoho jiného.
Jeho společníci bohužel tuhle opatrnost neocenili.
Po straně mu Levet francouzsky klel a za ním se Harley
bavila tím, že přirovnávala jednotlivé části jeho těla k
částem zvířecích těl, z čehož žádné přirovnání nebylo
zrovna pochvalné.
Jaký mělo smysl, že byl králem, když neměl ani špetku
respektu?
Salvátor zaskřípal zuby a pokoušel se ignorovat stříbro,
které zůstávalo zapíchnuté do jeho masa a které zároveň
způsobovalo, že se nemohl proměnit do své vlkodlačí
formy. Jeho rány se nezahojí do té doby, dokud se to
stříbro nevyndá.
A co bylo horší, pocítil další úbytek sil.
To byla poslední věc, o kterou stál.

76
Caina i Briggse nechá za každý okamžik téhle mizérie
pěkně zaplatit.
Krví.
Levet přerušil své vynalézavé kletby a ohlédl se přes
rameno. „Psi se dostali do tunelu."
Salvátor nezpomalil. „To nejsou jediní."
„Co tím chceš říct?" chtěla vědět Harley.
„Jestli má Caine špetku rozumu, pošle pár psů k východu,
aby nám znemožnili únik."
„Takže tys nás tady dole uvěznil?" obvinila ho. Její
rozzlobený tón nemohl skrýt strach, který Salvátor cítil v
ovzduší.
„Samozřejmě, že ne," snadno zalhal a zastavil se. Velcí
vůdci dokážou jednoduchou poznámkou ostatní přesvěd-
čit, že mají věci pod kontrolou, ač sami nemají ani ponětí
jak dál. Navíc už nechtěl poslouchat žádné další nadávky.
„Levete, můžeš odstřihnout naše pronásledovatele?"
Chrlič si jen odfrkl. „Můj talent je bezmezný."
„A můžeš to udělat bez toho, že nám spadne na hlavu
celý tunel?"
Levet zvedl malé ručky směrem ke stropu. „Uvidíme."
Salvátor o tom nebyl úplně přesvědčený, takže popadl
Harley a odtáhl ji dál do tunelu.
„Možná bychom mu mohli dopřát trochu prostoru,"
zabručel. Pak se najednou tunelem rozlil pulsující svě-
telný paprsek. „A ochránit své oči."
„Už ne," zamumlala a sotva ta slova opustila její ústa,
výbuch je znovu poslal k zemi.
Salvátor se překulil přes Harley a ochránil ji tak před sutí
a kameny. Ulevilo se mu, že to bylo obyčejné kamení a
trsy hlíny. Už neměl náladu na další překvapení.
„Ta-dá," zapěl Levet a pyšně zamával křídly, když se
Salvátor postavil a pomohl Harley na nohy. Pak všichni v
tichosti zkoumali pevnou stěnu ze suti, která blokovala
tunel za nimi. Pak, když už Salvátor doufal, že se věci
pohnuly správným směrem, se Levet podíval směrem ke
stropu. „Jejda."
„Jejda?" zavrčel Salvátor.
„Asi bychom si měli pospíšit."
Salvátor si unaveně povzdychl. „Hergot."
Jako jeden muž vyběhli kupředu, už se nestarali o to, co
je čeká před nimi, protože jim právě začala na hlavu
padat hlína.
Jejich úprk před padajícím stropem byl dlouhý téměř dvě
míle, než strop konečně vypadal už celkem stabilní a
klidný. Tunel se tu rozšiřoval a rozděloval na dvě
samostatné chodby.

77
Salvátor se zastavil a počkal, až k němu doskáče Levet.
Přestože měl Salvátor schopnost vidět ve tmě, tohle
těsné a zatuchlé místo svědčilo spíš chrliči než
vlkodlakovi.
„Cítíš něco?"
Levet začenichal ve vzduchu a ukázal vpravo. „Tenhle
tunel má východ asi třicet nebo čtyřicet stop za
zatáčkou." Pak začenichal znovu a ukázal vlevo.
„Tenhle..."
„Co?" zeptal se Salvátor.
„Pokračuje dál, ale víc říct nedokážu. Nikdo tudy několik
let nešel."
Salvátor na okamžik zaváhal a pak se rozhodl.
„Dokážeš odvést pozornost psů, kteří tam budou čekat?"
„Chceš mě urazit...?"
„Dokážeš to nebo ne?"
Než stačil Levet odpovědět, Harley ho popadla za ruku,
trhla s ním a zamračila se.
„No tak. Co máš v plánu?"
„Musíme se rozdělit."
„Rozdělit? To si děláš srandu?"
„Jestli se Levet dostane kolem psů, může kontaktovat
Styxe a dát mu vědět, že máme trable."
Překvapeně zamrkala a Salvátor se kysele usmál. K čertu,
nemohla být šokovaná víc než on sám. Dřív by se smál
při pomyšlení na to, že bude vědomě žádat o pomoc
pijavici. Co se jeho týkalo, dobrý upír byl ten, který
zůstával v hrobě. Kam ostatně také patřil.
Bohužel, všechno změnilo podezření, že je Briggs opět
naživu. Bláznivé psy zvládal. Ale vlkodlak, který využívá
černé síly, znamenal, že Salvátor musel polknout svou
nemalou pýchu.
Upíři byli jediní, kterým důvěřoval ohledně možné
ochrany Harley.
„Upír?" zamumlala.
Salvátor se zašklebil. „Ano, bolí mne to přiznat, ale jeho
pomoc budeme potřebovat."
„Hodláš využít upíra, aby zabil Briggse?"
„Všechno, co teď chci, je dostat se z dosahu Caina a jeho
psů," ohradil se.
Pokusila se skrýt, že jí přejel mráz po zádech. „A neměli
bychom se tedy pokusit dostat z těchto tunelů?"
„Nepochybuji, že bychom zvládli uniknout těm psům,
ale pak je stejně budeme mít v závěsu. Byl bych raději,
kdybychom proklouzli bez sebemenší pozornosti."
Obličej měla stále zamračený. „A co Levet?"

78
„Psi se o nějakého chrliče nebudou zajímat, a jakmile vy-
leze ven, budou čekat, že se za ním objevíme my.
Doufejme, že jim nějaký čas potrvá uhodnout, že jsme se
rozdělili."
Skousla si spodní ret a pokusila se v jeho náznacích najít
nějakou logiku.
„Napadlo tě, že ten tunel může být slepý?" zeptala se
konečně. „Pak budeme v pasti."
Salvátor se pomalu usmál. „Věř mi."
Odfrkla si. „Ani za milión let."
„Uvidíme." Popadl Harley za studenou ruku a pohlédl na
mlčenlivého démona po své straně. „Běž, Levete."
Maličký démon rozmáchl rukama a vydal se do tmavého
tunelu.
„Běž, Levete! Pojď, Levete! Sedni, Levete!" mumlal a
ujistil se, že ho Salvátor slyšel. „Je ti jasný, že nepatřím
do tvé psí smečky?"
Salvátor obrátil oči v sloup a táhl Harley opačným
směrem.
„Prokristapána! Doufám, že ho některý z těch psů
zakousne."
„Moc vděčný tedy nejsi," zaprotestovala. Ten zatracený
démon byl pro opačné pohlaví nepochopitelně přitažlivý.
„Vždyť nás zachránil."
„Dám ti cokoli, aby sis tohle malé tajemství nechala pro
sebe."
Zasmála se. „Copak se velký zlý vlkodlak stydí za to, že
ho zachránil maličký chrlič?"
„Ten maličký chrlič může normálně uvažujícího dé-
mona přivést k šílenství," zabručel.
Díkybohu měla Harley dost rozumu na to, aby tuhle
konverzaci nerozváděla dál.
„Předpokládám, že budeme žít dost dlouho na to, aby-
chom se z tohohle tunelu vymotali?" zeptala se Harley.
Cesta se zúžila. Salvátor zpomalil a smetl změť pavučin.
„Nejdřív mám v úmyslu dostat tě do bezpečí," řekl. Byl
příliš rozrušený, než aby uvažoval nad svými slovy.
Hloupá chyba. „Pak budu jednat s Briggsem."
„Ach tak. Takže mě hodláš předat upírovi a pak se
budeš dál věnovat svým záležitostem, aniž by ses bez-
brannou ženou dál zabýval?"
Jakmile v jejím hlase rozeznal cukrovou sladkost, za-
mrkal.
„Briggs není soupeř pro tebe."
„S Briggsem si můžeš dělat co chceš, ale já se o sebe
postarat umím, abys věděl," vyštěkla. „Nejsi má matka."
Salvátor měl dost rozumu na to, aby v tomhle na Harley
netlačil. Prostě ji pošle se Styxem do Chicaga. Konec
příběhu. Ale nemělo cenu se dohadovat, dokud se s upí-
rem nespojil.

79
 „Buď ráda, že nejsem tvoje matka," místo toho zavedl
téma jinam.
„Sophii by se nelíbilo, kdyby byla zamčená v cele.
Nebudu ani naznačovat, jaký by způsobila masakr."
Harley klopýtla. „Ona je... naživu?"
Salvátorovi proběhlo srdcem něco velmi nebezpečného.
Možná to byla dokonce něha.
„Je naprosto živá," odvětil jemně. „Hledala tebe i tvé
sestry, stejně jako já."
„Takže je nablízku?"
„Pokud vím, tak je v Kansasu."
Harley netrpělivě trhla hlavou. Tohle zjištění ji evi-
dentně rozrušilo.
„Bože..."
Salvátor měl svůj pohled neustále upřený do tunelu,
který pomalu stoupal vzhůru. Bylo mu jasné, že by jeho
společnici znepokojilo, kdyby věděla, jaká zranitelnost je
v její krásné tváři čitelná.
„Harley?"
„Co?"
„Nechci, aby sis Sophii představovala jako typickou
maminku," poznamenal. Nechtěl, aby Harley o setkání
uvažovala jako o nějakém padnutí do náruče.
Tahle drsná vlkodlačice v sobě neměla ani za mák
mateřského citu.
„Jak to myslíš?"
Povzdechl si nad jejím nepochopením, zapomněl, že
nikdy nic podobného stejně nepoznala.
„No, řekněme, že není zrovna mateřský typ."
„A co můj otec?"
„Jeden z několika dárců."
„Dárců?"
„Dárců spermatu."
Ostře se nadechla. „Samozřejmě. Byla jsem zplozena ve
tvé laboratoři," zamumlala. Pak bez varování vytrhla
svou ruku z jeho. „Do prdele!"

80
 Salvátor se k ní otočil a spatřil vyděšený výraz. „Co je?" „Nebyl jsi
jedním z těch dárců, že ne?" Jeho náhlý smích se rozezněl celým
tunelem.
„Ne, cara, stvořitelský komplex nemám."
„Tak jo, dobře."
Pohledem přejel po jejích štíhlých tvarech, až jeho pronikavá touha
prohřála vzduch v celém okolí.
„Nestvořil jsem tě, abys byla mou dcerou, Harley. Stvořil jsem tě,
abys byla mou královnou."

81
 KAPITOLA
7

H ARLEY BYLA VDĚČNÁ, že Salvátorův nesmyslný poža-

davek dokázal odvést pozornost od toho, jak se jí klepala
kolena z možnosti, že by mohl být jejím
otcem.
Bylo to horší než kocovina.
„Královna?" zeptala se. Tedy bylo to spíš zapištění, za
což se zastyděla.
Salvátorovu tvář rozsvítil úsměv. „Je to tvůj osud."
„To neříkej."
„Osud můžeš ignorovat, ale rozhodně ho tím ne-
změníš."
Nejradši by toho vlezlého bastarda nakopala. Ona v
osud nevěřila. A kdyby přece jen ano, zatraceně dobře by
si zařídila, aby se nestala součástí vlkodlačího harému.
Královna nebo ne.
82
 Ale divné bylo, že v tuhle chvíli necítila vztek, ale...
vzrušeni.
„Sklapni," zasyčela.
Ignorovala jeho přemýšlivý výraz, když došli k místu,
kde se tunel opět rozděloval na dvě části. Zastavili se,
aby prozkoumali, která možnost je horší.
Dosud bylo pod zemí téměř nemožné určit, kterým
směrem vůbec jdou. Obzvlášť pro vlkodlaky, kteří byli
maximálně závislí na svém čichu.
Salvátor na dlouhý moment zaváhal, bylo jasné, že co se
týče úniku z téhle pasti, nevěří si o nic víc než ona. Pak
jen pokrčil rameny a vydal se do levého ramena tunelu.
„Tudy."
Harley neměla moc na výběr, takže vykročila za ním.
Teprve až budou mimo Cainův dosah, rozhodne se, jak a
kdy se tomuhle vlkodlakovi pomstí.
Pro teď ho ochotně následovala, neboť do té zatracené
klece se vracet nehodlala.
„Jestli se tady ztratíme, rozhodně nebudu šťastná,"
varovala ho.
„A bude to znamenat nějakou změnu?"
Jeho trpká otázka ji rozesmála. „Ty jeden vychytralý
syčáku."
Jak pokračovali záhyby a zatáčkami úzkého tunelu,
nastalo ticho. Čím dále šli, tím víc Salvátor zpomaloval.
Zamračila se, když studovala jeho široká ramena, na
která jakoby padala únava. Na zádech jeho elegantního
kabátu se leskly stopy krve.
Kdy se vůbec takhle zranil ? A proč se mu ty rány nehojí?
Pokud byly opravdu hluboké, musel se proměnit. Jakmi-
le bude ve vlkodlačí formě, hluboké rány se začnou
hojit.
Její napjaté myšlenky se přerušily, když se museli sklonit
v obzvlášť nízké části tunelu. V tichém, hustém ovzduší
se ozvalo vzdálené cvaknutí.
„Co to bylo?" vydechla. Bylo jí jasné, že to nebude nic
dobrého.
Salvátor se otočil, popadl ji za ruku a strčil ji před sebe.
„Utíkej."
„Co je to?"
„Léčka," zašeptal Salvátor.
Najednou se ozval kovový zvuk, z obou stran tunelu se
vyvalil prach. Harley čekala, že jí znovu spadne na hlavu
strop nebo že se pod ní propadne zem a spolkne ji, ale
místo toho ji čekalo ještě nepříjemnější překvapení. Ze
stěn začaly vystřelovat stříbrné šipky.
„Do prdele!"
Sehnula se a vyběhla do tunelu. Když se jí jedna šipka
otřela o rameno, zasyčela. Dvě další zasáhly její culík a
jedna minula její ucho tak blízko, že slyšela, jak to
zasvištělo.
83
 Ztratila pojem o čase, soustředěná jen na to, aby se vy-
hýbala stříbru, které stále vystřelovalo ze zaprášených
stěn.
Vůbec to nebylo jednoduché, jedné šipce se vyhnula jen
tak tak, když ji projela okolo spánku.
Až když prudké projektily prořídly a jen občas ji
nepříjemně překvapily, Harley zjistila, že Salvátor upadl
několik kroků za ní. Krásný obličej se mu leskl potem a
vlasy měl úplně slepené.
Zastavila se. Do srdce se jí najednou vplížil neznámý
strach.
„Salvátore?"
Propíchl ji nervózním pohledem, v očích se mu lesklo
zlaté světlo.
„Utíkej."
Mezi nimi prolétla zbloudilá střela a Harley odevzdaně
vzdychla. Nemohla ho tam jen tak nechat. Rozhodně ne
ve chvíli, kdy byl očividně zraněný.
Proč nemohla, nad tím teď přemýšlet nechtěla.
„Nesmysl." Vrátila se k němu, přehodila si jednu jeho
ruku přes rameno a objala ho okolo pasu. Vzala na sebe
tolik jeho váhy, na kolik jí stačily síly, a takhle
pokračovali tunelem dál. „Je něco špatně?"
„Když nás Levet dostával z klece, do ramene se mi
zabodly stříbrné úlomky," zkroušeně přiznal. „Bere mi to
sílu."
To jasně vysvětlovalo jeho neschopnost proměnit se a
také jeho slabost. Přesto měla pořád pocit, že k ní není
úplně upřímný.
„Musíme najít nějaké místo k odpočinku," řekla. V no-
hách začínala cítit bolest. Tunel se svažoval a zase
stoupal a vypadalo to, že vůbec nikam nevede.
„Ne." Trhaně se nadechl. „Tenhle tunel není bezpečný."
Povzdechla si a předstírala, že necítí jeho mužnou vůni a
teplo jeho těla, které jí v žaludku způsobovalo chvění.
„To jsi vždycky tak tvrdohlavý?"
Pokusil se o podmanivý, sladký úsměv. „Jsem jen
roztomile odhodlaný."
Roztomile odhodlaný? To ne, ale místo toho byl ne-
smírně přitažlivý.
Dokonce i ve chvíli, kdy byl celý od hlíny, oblečení měl
rozedrané na cáry a vlasy slepené, byl překrásný tak, že
to bralo dech.
„Jsi nepříjemný jako osina v zadku," brblala rozzlobeně.
Ale víc než samotné škádlení tohoto vlkodlaka jí vadilo,
jak moc si uvědomuje jeho blízkost.
„Co se týče tvého zadečku...," zbytek věty odezněl do
ztracena, oči se mu zúžily. „Počkej."
Zamračila se a neochotně se zastavila. „Myslela jsem, že
jsi chtěl pokračovat?"
Natáhl se a štíhlou ruku přitiskl na jednu stranu tunelu.
„Za touhle stěnou je východ ven."
84
 Harley překonala rozrušeni ze Salvátorovy přítomnosti a
soustředila se na stěnu. Při klepání pocítila, že za zdí je
prázdno.
„Cítím to." Otevřela oči. „Můžeme se dostat skrz?"
Salvátor se napřímil a odstrčil ji stranou. „Je jen jeden
způsob, jak to můžeme zjistit."
Než stačila poznamenat, že jim vlastně chybí krumpáč a
lopata, Salvátor sebou švihl nadlidskou rychlostí a kopl
do zdi. Když Harley viděla, jak jeho noha udělala do
stěny velkou díru, jen zamrkala. Opravdu se tudy mohli
dostat ven.
Zatraceně, s tímhle kopem by dospělému chlapovi srazil
vaz.
A prostořeké ženě taky.
Harley potlačila podobné nepříjemné myšlenky a vy-
kročila, aby odstranila kusy suti a díru ještě rozšířila.
Sotva začala, když se po jejím boku objevil Salvátor a s
velkým úsilím začal odlamovat tvrdou skálu.
„Nemusíš si hrát na Supermana," řekla kysele. „Tohle
zvládnu taky."
Krátce a nervózně se usmál. „Čím dříve se dostaneme
ven, tím dřív najdeme místo k úkrytu."
Harley se zašklebila. Připadala si, jako kdyby ji někdo
vymáchal v kbelíku špíny.
„To místo by taky mohlo mít sprchu."
Salvátor zavrčel a vší sílou se mu podařilo odvalit kus
kamene. Pak se bez váhání protáhl malým otvorem.
Harley obrátila oči v sloup a pokusila se o totéž. Zjevně
ho nenapadlo, aby ji nechal v téhle situaci rozhodovat,
přestože vypadal, jako když se každou chvíli složí.
Typické.
Radši by padnul přímo na hubu, než aby přiznal, že
potřebuje pomoc ženy.
Pomyslela si, že testosteron mu z jeho mužského
mozku vysál všechen rozum.
Když Harley vstoupila do malé místnosti vytesané do
skály, zastavila se a rozhlédla se. Nebyl to složitý úkol.
V jednom rohu byla hromada kamení a naproti ní
otvor, za kterým byly vidět hrubé schody.
Vzpomněla si, jak Caine vyprávěl o různých odbočkách
a smyčkách tunelů a bylo ji jasné, že se odsud jen tak
nedostanou.
„Schody," zamumlal Salvátor a pohlédl k protějšímu
otvoru.
„Počkej."
V jeho tváři se objevila netrpělivost.
„Harley."
„Caine vždycky nechával porůznu ukryté poklady, pro
případ nenadálého útěku," řekla a vykročila k hromadě
kamení. Její kop měl znatelně menší efekt než
85
Salvátorův, ale stačil, aby se hromada rozpadla a
prozradila, co se pod ní skrývalo. „Vidíš?"
Salvátor se shýbl, aby zvedl dvě nabité pistole. Jednu
překvapivě podal jí a druhou si zastrčil za opasek.
Velká slonovinová rukověť zmizela za sedlem jeho ro-
zedraných kalhot, ale jeho v tu chvíli víc zajímaly dva
maličké stříbrné medailonky, které zůstaly napůl scho-
vané v hromadě kamení.
Většina lidí by je odsoudila jako bezcenné cetky.
Hloupá chyba.
„Poznávám je," řekl a zachrastil medailonky v ruce. Na
ústech mu hrál spokojený úsměv.
Harley pokrčila rameny. „Amulety."
Salvátor vzal jeden amulet a ukázal jí zvláštní symbol
vyvedený do slabého kovu.
„Cainova smečka je používala, abych je během svého
pobytu v Hanibalu nenašel."
Najednou Harley došlo, že Salvátorův pach zmizel.
Naprosto a úplně.
„Ty vado."
„Tu máš," řekl a strčil jí jeden medailonek do dlaně.
„Nech si ho u sebe."
Nepřítomně si amulet strčila do podprsenky. Zner-
vóznilo ji, že Caine vlastnil takovéhle mocné nástroje a
nikdy se jí s tím nesvěřil.
Ale proč by ji to mělo překvapovat? Caine si vždycky
dával pozor, aby nad ní neztratil kontrolu.
Tenhle amulet jí dával možnost bez obav se ztratit z jeho
dohledu.
„Nedivím se, že Caine platí tolik čarodějnic," zavrčela.
Rozzlobilo ji, že ze sebe takovou dobu nechala dělat
blázna.
„Myslel jsem, že si je za odměnu bere do postele."
„To je jen benefit." Pokrčila rameny. „Ony to tedy tak
vnímají."
Upřel na ní svůj zlatý, neochvějný pohled. „Ale tebe se to
netýká."
„Nehodlám být jeho kráskou měsíce." Upřeně se mu
podívala do očí. „Vlastně ani pro žádného jiného muže."
Bez varování se k ní naklonil a majetnicky ji políbil na
rty.
„Dobrá."
Harley se napřímila a zamračila po nárazu vášně, kterou
v ní vyvolal jeho polibek.
„Tvoje schválení nepotřebuju."
Salvátor se usmál, nepochyboval o tom, proč zčerve-
nala. Vzal ji za ruku a vedl ke schodům.
„Tak pojď, sluníčko."

86
 Při posledním vývoji události, kdy se špatné měnilo v
ještě horší, bylo pro ně šokem, že schody vedly k
východu, který byl zvenku dobře skrytý a ani tam nebyli
žádní psi.
Ale oni se rozhodně nehodlali kochat tímhle náhlým
dotykem štěstěny.
Salvátor nasadil vytrvalé tempo. Nemyslel na to, že do
St. Louis je jen necelou hodinu a může si zavolat svou
smečku, aby ho ochránila. Místo toho si to namířil přímo
na sever, směrem k Chicagu a těm zatraceným pijavicím.
Když míjeli pole a tmavé farmy, Harley měla na tváři
záhadný výraz, ale svůj názor na jeho vůdcovství si
nechala pro sebe. Nebo možná došla k závěru, že Caine je
začne hledat na cestách směřujícím k jihu.
Ať už to bylo jakkoli, Salvátor byl vděčný, že se s ní
nemusí hádat. Ve svém současném stavu si vůbec nebyl
jistý, že by vyhrál.
Maximálně se soustředil na to, aby na ně něco nevy-
skočilo z kukuřičného pole nebo zpoza křoví, když vtom
zakopl přes poleno skryté pod listím a upadl.
„Tak dost," vyštěkla Harley rozzlobeně, přestože se
Salvátor okamžitě zvedl a podíval se jí do očí. „Musíme si
najít místo k odpočinku."
Zamyšleně se na ni podíval. Má snad o něj starost?
„Hned za tímhle kopcem je město."
„Město?" zamračila se. „Nemyslím si, že je to dobrý
nápad. Caine má své špióny všude a my mezi běžné
obyvatelstvo zrovna nezapadáme."
„Pak musíme být opatrní, aby nás nikdo neviděl." Vzal ji
za ruku, převedl ji přes pole a z malého výběžku jí ukázal
městečko. „Tamhle."
Když se přibližovali k prvním domům spícího města,
cítil Harleyino napětí. Pak se dostali až k obchodní čtvrti
a její napětí se téměř proměnilo v paniku. Salvátor ji
pořád pevně držel za ruku a namířil si to k motelu
postaveného do tvaru L, který sliboval kabelovou televizi
a připojení na internet.
Byl tak blízko vidině horké koupele a čisté postele, než
aby riskoval, že mu jeho vystresovaná společnice uteče a
on stráví zbytek noci tím, že ji bude honit.
Salvátor opatrně otestoval ovzduší okolo motelu a došel
ke dveřím, které byly nejdál od hlavního vchodu.
Obsazených bylo jen pár pokojů a všichni obyvatelé byli
obyčejní lidé.

87
 „V tomhle stavu se nechci ubytovávat," zasyčela Harley
a vymanila se z jeho sevření, aby ukázala na jeho špinavý
a zanedbaný zevnějšek. „Zavolají policii."
Salvátor se usmál, přešel ke dveřím, lehce vylomil
zámek a otevřel dveře.
„Mám svůj vlastí ubytovací systém."
Harley vůbec nevypadala ohromeně z jeho schopnosti
najít jim střechu nad hlavou, klidně vkročila do místnosti
a rozsvítila světlo. Salvátor ji následoval dovnitř a ušklíbl
se.
Dobrá, možná své nadšení nemusela dávat tak zásadně
najevo.
Možná ani trošičku.
Pokoj byl větší než v modernějších hotelech, s postelí na
jedné straně a párem židlí a malým stolkem na protější
straně pod oknem. Ale levný nábytek už dávno vzdal
svou bitvu proti ošumělosti a ze zdí opadávala tyrkysová
malba. A koberec...
Salvátor pokrčil rameny.
Přešel místnost a nahlédl do koupelny. Byl připravený na
otřískanou sprchu a rozbité dlažičky.
Harley přešla k němu a složila si ruce na břiše. Ve tváři
měla napjatý výraz.
„Co když budou chtít tenhle pokoj pronajmout?"
„Vzhledem k tomu, kolik je hodin, o tom hluboce
pochybuju. Tak zoufalý snad nikdo nebude." Vrhl na ni
vyzývavý pohled. „Dáš si sprchu nebo ne?"
„A co budeš dělat ty?"
Usmál se. „Budu se snažit být užitečný."
„Na to zapomeň."
„Dej si sprchu, cara," zamumlal, a než ji postrčil do
koupelny, ukradl jí polibek. „Nejsem v tak dobré kondici,
abych ti mohl umýt záda. Alespoň ne s takovým citem
pro detail, jaký preferuji."
Přimhouřila oči a vzdorně se na něj podívala. „V kou-
pelně se zamykám."
„To schvaluju. A taky nezapomeň na to, že u sebe máš
zbraň," zašeptal, zavřel dveře a počkal, až Harley zakleje
a ozve se cvaknutí zámku. Pak se vydal z motelu do nocí
ztichlého města.
V koutcích úst se mu usadil unavený úsměv. Tiše se
pohyboval směrem k obchodům, které zavřely už před
několika hodinami.
Byl na útěku před vlkodlakem, který měl zemřít už před
staletími. Neměl ponětí, co se stalo s jeho smečkou.
Neměl žádné peníze ani telefon. Stříbro, které měl za-
píchnuté v rameni, ho pořád pálilo jako žhavá láva, ale
nemohl popřít hrubé, primitivní uspokojení, které mu
proudilo krví.

88
 Nalezení Harley znamenalo, že byl kompletní.
Bylo to takhla jednoduché, a přesto nepochopitelně
složité.
A nebylo to o nic méně než zázrak.
Zastavil se u zadních dveří obchodu s oděvy, snadno si
poradil s levným zámkem a svými nadpřirozenými silami
zneškodnil alarm. Vzal několik igelitových tašek, prošel
obchod a naplnil je oblečením pro Harley i pro sebe a
přidal noční košilku, o které nepochyboval, že si ji Harley
bude chtít obléknout.
Na okamžik zaváhal před jemným spodním prádlem a
nakonec raději než hedvábná tanga vybral sportovní
podprsenku a k ní pasující kalhotky. Kdyby se s tímhle
vrátil do motelu, Harley by ho ve spánku rozsekala na
tisíc kousků.
Možná jindy...
Pak ještě vybral všechnu hotovost z pokladny a pokusil
se zapamatovat si jméno majitele obchodu. Ne, že by ho
lidský byznys nějak zvlášť zajímal. Ale kdyby Darcy
zjistila, že kradl v obchodě, celé týdny by ho pak otra-
vovala kvůli narušené karmě. A on bohužel potřeboval
tuhle hodnou vlkodlačici, aby Harley přesvědčila, že není
žádným vzteklým monstrem, které se jí snaží zabít.
Po odchodu z obchodu se Salvátor zastavil v rychlém
občerstvení a nakoupil několik sendvičů a sáčků s chipsy.
Pak se konečně vydal zpátky do motelu.
Salvátor za sebou pečlivě zavřel dveře, zastrčil západku,
otočil se a...
„Bože," vydechl poté, co spatřil Harley stojící uprostřed
hotelového pokoje.
Mokré vlasy jí volně padaly na ramena. Pod krkem jí
visel medailonek, který si připevnila na kousek šňůrky
utržené z hotelového ručníku. Na mokrém těle neměla
nic víc než jen ručník a v ruce držela pistoli, kterou
pečlivě zkoumala.
Pro jiného by vypadala směšně.
Když se jí Salvátor podíval do očí a setkal se s doutna-
jícím vztekem, měl pocit, jakoby ho někdo vší silou kopl
do břicha.
Byla sexy a pekelně nebezpečná.
„Kde jsi byl?" zeptala se a pevně stiskla zbraň. Jako kdyby
si pohrávala s myšlenkou, že ho s radostí zastřelí.
Sáhl po taškách a vysypal jejich obsah na postel. Byl dost
chytrý, aby se nad jejím rozčilením spokojeně neusmál.
„Potřebujeme zásoby," vysvětlil rychle.
„A co kdybys potkal někoho z Cainovy smečky? Nebo
Briggse?"

89
 Podíval se do její zamračené tváře. „Bála ses o mne,
Harley?"
Ztuhla. Rozhodně nechtěla přiznat pravdu.
„Nejsi ve stavu, kdy bys mohl jen tak běhat po okolí."
„Ach, takže se o mě bojíš."
„Mohl jsi je přivést na stopu vedoucí sem."
„Nikdo mě nesledoval."
Salvátor udělal krok k ní a strhl ze sebe roztrhaný kabát
a košili, které pak pohodil na zem.
„Co to děláš?"
„Potřebuju, abys mi z ramene vyndala to stříbro."
„A jak asi?" Když Salvátor vytáhl z pouzdra u kotníku
dýku, zakroutila hlavou. „Ne. Ani náhodou."
Salvátor jí vzal z ruky pistoli a na její místo vložil dýku.
„Musí to být, Harley. A já si tam sám nedosáhnu."
Stiskla čelisti. Byla chycená v pasti mezi touhou poslat
ho do pekel a vědomím, že pokud se to stříbro
nedostane ven, rány se mu nezahojí.
„Zatraceně." Ukázala k židli vedle malého stolečku.
„Sedni si."
Salvátor zaujal své místo a vyčkal, až se nad ním Harley
sklonila. Pak ji popadl za ruku a políbil ji na prsty.
„Jen to stříbro, cara"
Jak předvídal, vytrhla se mu ze sevření, ale neuniklo mu,
jak přitom dávala pozor, aby ho neuhodila do ramene.
„Až se tě rozhodnu zabít, udělám to jinak, než že ti
vrazím dýku do zad," zamumlala. „Seď klidně."
Salvátor si položil ruce na kolena, zavřel oči a soustředil
se na svůj dech. Na rozdíl od upírů neměl schopnost
dostat se do transu, který by mu zahojil veškerá zranění.
Dokud se nemohl proměnit, musel se usmívat a vydržet.
Dobrá, úplně se neusmíval.
Bylo to spíš hlasité sténání.
Salvátor sklonil hlavu, zaťal zuby a snažil se připomínat
si, že on je ten drsný král. Mezitím mu Harley jezdila
dýkou v živém mase a hledala kousky stříbra, které se
mu dostaly hluboko pod kůži.
Zrovna se pokoušela vyndat obzvlášť tvrdohlavý od-
štěpek a mezi výdechy tiše klela.
„Ubližuji ti?" vydechla.
„Harley, rejdíš mi v rameni poněkud velkou kudlou,"
jemně jí připomněl.
Ramenem mu znovu projela ostrá bolest a pak se do-
stavila obrovská úleva, když mu vyndala poslední kousek
stříbra a jemu se rychle začaly navracet síly.
„Myslím, že je to všechno," zavrčela, a když se Salvátor
skokem zvedl ze židle a plný energie se proměnil do své
vlkodlačí formy, lehce vyjekla.

90
 Kdykoli jindy by se Salvátorovi líbilo spatřit v jejích
očích při pohledu na jeho velké tělo neuvědomělý obdiv,
možná by se dokonce svým nádherně temným, havraním
kožichem pochlubil.
Teď se svalil na koberec a schoulil se ve snaze, aby se
mu co nejrychleji zahojily rány. I přes mystické síly, které
se mu vlévaly do žil, se pořád cítil slabý jako štěně.
Nakrucování muselo počkat.
Zatracená škoda.
V předvádění se byl opravdu dobrý.
Rameno měl stažené křečí, když se mu porušené svaly a
potrhaná kůže hojily. Spálené maso se rychle vyměňovalo
za nové, které ale zůstávalo křehké. Byl unavený, hladový
a oslabený tím poutem možného spojení, takže mu chvíli
trvalo, než se dostal zpátky do formy.
Na krátký okamžik si dovolil primitivní radost ze své
vlkodlačí formy a pak se neochotně proměnil do své
lidské podoby. Bylo mu jedno, že na sobě nic nemá, a
klidně se postavil na nohy.
Vlkodlaci byli skromní jen zřídka.
Sehnul se a sebral z podlahy amulet. Neměl tušení, jak
je tohle kouzlo silné a jak daleko může mít amulet od
těla, aby stále skrýval jeho pach, ale rozhodně to nechtěl
zkoušet.
„Bože, potřebuju sprchu," zašeptal a vykročil směrem ke
koupelně. „V taškách je jídlo a oblečení."
„Budeš v pohodě?"
„Tak snadno se mě nezbavíš." Ohlédl se přes rameno
směrem k igelitkám na posteli. „Najez se."

91
 Mrskla po něm jazykem. „Ano, pane. Hned to bude,
pane."
„A chovej se slušně."
Salvátor nechal otevřené dveře do koupelny, vešel do
sprchového koutu, a když mu po těle začala stékat teplá
voda, s úlevou vydechl. Levné hotelové mýdlo a šampon
už mu takovou radost neudělaly, ale aspoň ze sebe dostal
všechnu špínu. Pak se zabalil do ručníku a ze žínky utrhl
kus šňůrky, kterou si přivázal na krk amulet.
Odhrnul si z čela mokré vlasy a vrátil se do pokoje.
Když viděl Harley, která si oblékla flanelovou noční košili
sahající až pod kolena, pomalu se usmál.
Nepochyboval o tom, že si myslela, že tenhle kousek
garderoby utlumí jeho divokou touhu. Místo toho Sal-
vátora začaly napadat různé způsoby, jak by z ní tu košili
ztrhal.
Mohl by tu udělat pomalu, po kouskách trhat tu
ošklivou látku, dokud by se neobjevilo její tělo. Centimetr
za centimetrem. Nebo by to mohl udělat rychle, jedním
rychlým trhnutím. Nebo by to z ní mohl strhnout jen za
pomoci zubů.
Harley netrpělivě pochodovala po místnosti a pozo-
rovala ho, jak přešel k posteli. Na tváři měla zvláštní,
opatrný výraz.
„A co ted?" zeptala se.
„Teď se najím a trochu si odpočineme," řekl Salvátor,
beze studu nechal spadnout ručník a sáhl do tašky po
černých saténových boxerkách.
Harley se zakuckala, rychle se otočila a začala si pro-
hlížet zeď.
„Nemůžeš někomu zavolat, aby nás odsud vyzvedl?"
zeptala se. „Tady to bezpečné zrovna není."
Salvátor si natáhl trenky, usadil se na posteli, opřel se o
čelo postele a sáhl po třech šunkových sendvičích, které
v mžiku spolkl.
Doslova.
„Raději bych zůstal na útěku, než aby nás někdo vypátral.
Máš s tím nějaký problém?"
„Chceš seznam všech možných problémů?" Odmlčela se,
napřímila ramena a zamračila se na něj. „Řekni mi, proč
nepřivoláš svou smečku. A chci pravdu."
Salvátor překvapením ztuhl. Nečekal, že pro ni bude tak
snadno čitelný.
Bylo to... zneklidňující.
Otřel si ruce a vyhodil prázdné obaly od sendvičů. Dával
si s odpovědí na čas.

92
„Nejsem si tím úplně jistý, ale mám dojem, že Briggs
dokáže ovládat mysl jak psů, tak i vlkodlaků, byť třeba
jen na krátkou chvíli," přiznal.
Harley pozvedla obočí. „A tvou mysl taky kontroloval?"
„Ne, ale než jsme spolu bojovali, napadli mne psi, kteří
mi předtím byli bez výjimky věrní." Zlostně zaťal ruce v
pěst. „Musel jsem jich několik zabít."
„Možná k tobě nebyli zas až tak loajální."
Salvátor pokrčil rameny. Přál si, aby měla pravdu. Bylo
by jednoduší přijmout to, že zabil zrádce a ne věrné
společníky, kteří byli pod vlivem Briggse.
Bohužel znal své sluhy příliš dobře a věděl, jak to bylo
doopravdy.
Sami by si vyrvali srdce, než aby ho zradili.
„Nehodlám nic zkoušet."
„Ale vždyť už to zkoušíš," poznamenala. „Uvědom si, že
pod vlivem Briggse můžu být i já."
Salvátor si odfrkl. „Ty jsi moc tvrdohlavá na to, aby tě
někdo dokázal ovládnout. Kromě toho už jsme spolu
několik hodin. Briggsův vliv trvá jen pár vteřin."
Přemýšlela o jeho slovech a nepřítomně si okusovala
nehty.
„Řekla bych, že to vysvětluje Cainovu směšnou víru v to
jeho zázračné vidění," připustila.
„Já myslím, že s tím má co dělat i jeho přerostlé ego,"
zavrčel.
Jeho názor na toho bídného psa přešla bez poznámky.
„Vypadá poněkud riskantně bránit se proti šílenému
vlkodlakovi upírem."
„Upíři jsou proti ovládání mysli odolní. Bohužel, brzy
nastane úsvit a bude pro ně příliš nebezpečné kamkoli
cestovat. Na setkání s nimi budeme muset počkat do
dalšího soumraku." Poklepal na matraci. „Teď budeme
odpočívat."Olízla si rty. Najednou byla víc nervózní z
toho, že si má lehnout si k Salvátorovi do postele, než že
Briggs dokáže ovládat mysl druhých. To jí v tuhle chvíli
zdaleka tolik netrápilo.
„Fajn. Ty budeš odpočívat a já budu hlídkovat," za-
kuňkala.
„Už jsem to tady obhlédl. Nikdo o nás neví."
„Tím si nemůžeš být tak jistý...," zmateně se nadechla,
neboť Salvátor vyklouzl z postele a chytil ji do náruče.
„Nech toho a pusť mě."„S radostí."
Dvěma dlouhými kroky se vrátil k posteli, položil ji a
přikryl ji svým tělem. Když pocítil, jak její oblé křivky
těsně přiléhají k jeho tělu, pocítil drsnou radost.
Bože! Nevěděl, jestli to bylo to kouzlo spojení, které
způsobovalo, že reagoval s takovou hrubostí, hnán
sžíravým hladem po téhle jediné ženě, nebo jestli to byla
normální reakce mezi mužem a ženou. Popravdě, bylo
mu to jedno.

93
Chtěl ji.
Teď.
Salvátor pozoroval, jak její oříškové oči potemněly.
Vzduch naplnil ostrý žár a on slyšel, jak jí buší srdce.
„Nech mě být," zavrčela. Evidentně z jejich vzájemné
výbušné reakce neměla takovou radost jako on.
„Zůstáváme v téhle posteli, Harley," varoval ji. „Je na
tobě, jestli budeme spát nebo se věnovat jiným, příjem-
nějším činnostem."
 KAPITOLA

H ARLEY UHNULA PŘED ŽHAVÝM, zlatavým pohledem

jeho očí. Cítila, že pokud by setrvala, musela by se v tom
žáru rozpustit.
Co to s ní k sakru bylo?
Byla v levném motelu, byla na útěku, protože byla
hloupá a její zvědavost byla silnější než zdravý rozum. A
byla v posteli s králem vlkodlaků, kterého měla nesnášet
a bát se ho.
Měla by toho vlkodlaka nakopat do prdele a sama sobě
zabránit, aby mu vjela rukama do havraních vlasů,
přitáhla si k sobě jeho hlavu a začala ho nerozumně
líbat.
Ale na její obranu se muselo přiznat, že ten muž byl
přece tak nepatřičně krásný.
Nejen jeho oválný, drsně nádherný obličej, ale i tělo,
které teď víc než odpovídalo slibným představám.
Jeho bronzová kůže byla hladká a pevně obepínala
oblé, bezvadně vytvarované svaly, které se při každém
pohybu nenucené zavlnily. Hrudník měl široký, o kus níž
pak přecházel do štíhlého pasu. Paže měl štíhlé a ruce
perfektně tvarované, s dlouhými prsty, které jí momen-
tálně něžně hladily ramena a posílaly tak výzvy do jejích
nejintimnějších míst.

95
 Dělal jí dobře od shora až dolů a na všech místech mezi
tím.
K čertu s ním.
„Tys pokoj s jednou postelí vybral úmyslně, že jo?"
obvinila ho zastřeným hlasem.
„Vybral jsem pokoj, který byl nejdál od hlavního vchodu
a stranou od silnice." Na ústech mu pohrával líný, podlý
úsměv. „Fakt, že je tu jen jedna postel, můžeme brát jako
bonus."
„Možná tak ty."
Sklonil hlavu a polaskal ji na ušním lalůčku. Harley se
zachvělo srdce šokem. Od kdy měla tohle místo tak
citlivé?
„Dokážu zařídit, aby to byl bonus i pro tebe."
„Moc si věříš..." Její škádlivá slova utnulo, když jeho rty
našly další podobně citlivé místo mezi krkem a ramenem.
„Ach."
„Ach, opravdu," zasténal a lehounce jí kousl do klíční
kosti. „Takhle sladká jsi všude?"
Jeho exotická, mužná vůně naprosto zatemnila všechny
její smysly, prosákla se do její kůže jako to nejlepší afro-
diziakum. Ten vzrušující pach umlčel její mysl, což bylo
jediné vysvětlení, proč zvedla ruce a přejížděla mu jimi po
mohutných zádech.
„Co mi to děláš?" zasténala.
Něžně se zasmál do její tváře a natáhl se, aby chytil lem
její noční košile. Jedním plynulým pohybem ji stáhl přes
její hlavu a odhodil doprostřed místnosti.
„Požaduješ detailní vysvětlení nebo bude stačit stručný
přehled?" zeptal se a přejel její tělo žhavým pohledem.
Na sobě teď měla jen bílé spodní kalhotky.
Harley se otřásla, na svých těžkých ňadrech ucítila sílu
jeho zlatého pohledu.
„Ty víš, co jsem chtěla říct."
„Vlastně nemám ani ponětí."
„Používáš nějakou nadpřirozenou sílu k..."
Zvedl se a usadil se mezi jejíma nohama, které se
instinktivně roztáhly. Pak sklonil hlavu a havraními
vlasy přejel přes zduřelé bradavky.
„K čemu?"
„K tomu, abys mne svedl."
Přejel jí jazykem po bradavce a ona při tom doteku
divoce zasténala.
„Sílu?"
Zaťala nehty do hladké kůže jeho zad. „Nesměj se mi."
Pokračoval v laskání její bradavky a tiskl své rostoucí
mužství proti jejímu ženskému jádru. Ach... bože. Bylo
to dobré. Bylo to vynikající.

96
 „Smát se není zrovna to, co s tebou chci teď dělat," řekl
a políbil ji do důlku mezi ňadra.
„Giuliani."
Salvátor hlasitě zasténal, natáhl se k jejím rtům a začal ji
hladově a nezdolně líbat. Jejím tělem vyšlehla touha
jako divoký oheň a spálila veškerou naději na odpor.
„Nevím, o jaké síle mluvíš, cara, pokud to tedy není
mocné působení mého mužského šarmu," zašeptal do
jejích úst. „O kterém jsem slyšel, že je neodolatelný."
Její boky vyšly vstříc jeho očividné pozvánce. „Nevěřím
ti."
„Proč?" „Protože já tě nemůžu jen tak chtít. Vždyť tě ani
pořádně neznám."
Usmál se a začal ji líbat po krku směrem dolů. „Máme
celou věčnost na to, abychom se lépe poznali."
Ještě pořád měla dost síly na to, aby se ubránila jeho
majetnickému tónu. Jedinou věcí v jejím životě, kterou si
ted byla jistá, bylo to, že byla unavená ovládáním
druhými.
Od ted si chtěla svůj život řídit sama.
„To si nemyslím," varovala ho a přejela mu nehty po
zádech. Jeho drsné zasténání ji pobavilo. „A jestli si
myslíš, že se stanu nějakou tvou hloupou královnou, tak
začni přemýšlet znovu."
„Prokrista, Harley," varoval ji. „To tě nemůžu ani políbit
bez toho, že bychom se pohádali?"
„Jen nechci, aby sis myslel..."
Rukama přejel po jejím těle a jeho ústa začala klást
polibky od jejích ňader až k chvějícímu se bříšku.
„Já ted nepřemýšlím, cara" zachraptěl. „A tak by to mělo
být. Uvolni se."
Když se Salvátorův jazyk dostal k jejímu pupíku, Harley
málem vyskočila z postele. Ten dráždivý dotek jí vystřelil
rozkoš až mezi stehna.
Bože. Milování se Salvátorem bylo stejně drsné a prudké
jako on sám.
Připadala si, jako kdyby měla celé tělo pod tlakem.
Neustávající zkoumavé dotyky jeho rukou, vzrušující
polibky jeho zkušených rtů a tvrdý náraz jeho erekce.
Bylo to, jako kdyby se ocitla uprostřed hurikánu bez
ponětí, jak se tam dostala.
„Chceš snad naznačit, že se ti mám poddat?" dokázala se
zeptat.

97
 Zvedl hlavu a pobavené se na ní podíval. „Jak krásně
starosvětsky předpotopní. Jestli chceš, můžu se poddat já
tobě."
„Dobrá." Harley se dostala až k bodu, odkud nebylo
návratu, a rozhodla se převzít velení. Její ruce přeběhly
po Salvátorových zádech, vjely mu do vlasů a jediným
ladným pohybem ho přehodila na záda a rozkročila se
nad jeho boky. Samolibě se usmála jeho zmatenému
výrazu.
„Pak ti nebude vadit, když budu nahoře."
Tak to rozhodně ne, to Salvátorovi vadit nebude.
Který vlkodlak by nechtěl ženu, která ví, co chce — a
ještě je navíc natolik odvážná, že si to sama vezme?
Obzvlášť, když se to týkalo jeho těla, které bylo při-
pravené tuhle ženu potěšit.
Samozřejmě, byl by raději, kdyby se s ním nechtěla
mezi polibky a žhavými doteky hádat.
Salvátor se rozvalil na slehlé matraci a rukama přejížděl
po jejích nahých stehnech, pohledem hltal její krásnou
tvář, orámovanou hřívou zlatých vlasů a rozzářenou
oříškovýma očima. Srdce mu při pohledu na její
perfektně tvarovaná ňadra se ztuhlými, růžovoučkými
bradavkami bušilo jako o závod.
Jeho mužská část reagovala na její nahou krásu s před-
vídanou touhou, ale vlkodlačí reakci odhadnout nedo-
kázal. Nikdy nezažil, aby měl během sexu svou zvířecí
povahu tolik na hraně, a brutální vzrušení, které mu
proudilo krví, ho překvapilo.
Harley se ostře nadechla, když mu v očích zazářil di-
voký, zvířecí žár, který místnost naplnil zlatavým
světlem. Ale nebyl to strach, co se jí odrazilo ve tváři.
Byla to stejná drsná touha, která je sžírala oba.
„Chtěla jsi být nahoře, cara" prohodil tiše, vzal její prsa
do dlaní a palci dráždil tvrdé bradavky. „Nechceš toho
využít?"
Po té nestydaté nabídce přimhouřila oči, rukama ho
chytila za vlasy a přitáhla si blíž jeho tvář, aby ho
mohla políbit s takovou vášní, až jeho vlkodlak
zasténal. Chutnala po vanilce a sladké vábení v sobě
mělo kouzelnou, ženskou příchuť.
Salvátor nadzvedl boky a otřel se o ní bolavým
penisem. I přes saténovou látku prádla cítil, jak byla
rozpálená.
Bože. Chtěl se do ní okamžitě dostat.
Chtěl, aby poznala jeho vášeň, chtěl ji poznamenat
svou pachovou stopou, svou podstatou.
Jako kdyby Harley vycítila jeho zvířecí instinkty, ostře
ho kousla do spodního rtu.
„Tohle nic neznamená, Giuliani," zašeptala.

98
 Rukama jí přejel kolem boků a jedním škubnutím ji
zbavil saténových kalhotek.
„Jestli tě tenhle slib nechá v noci spát, tak souhlasím,
cara"
„Arogantní bastarde."
Salvátor se rychle nadechl, když mu začala na hrudník
klást vlhké polibky. Její boky narážely na jeho erekci.
Arogantní? V tuhle chvíli by byl šťastný, kdyby si před
ní mohl kleknout na kolena a prosit ji, aby se nad ním
slitovala.
„Harley."
Svou prosbu nestačil dokončit. Zakroutila se nad ním a
mučivé polibky mu začala klást ještě níž.
Salvátor zaťal zuby a zvedl ruce, aby se mohl chytit
prostěradla. Buď tohle, nebo by jí musel strhnout na
postel a vzít si ji násilím.
Harley buď nevnímala, do jaké situace ho dostala, nebo
se jí jednoduše líbilo, jakou nad ním má moc, a dál ho
přiváděla k šílenství. Svými rty mu způsobovala po celém
těle vlny vzrušení. Pak bez varování vzala do úst jeho
penis a on přes saténové boxerky ucítil vlhké horko.
„Prokrista." Natáhl se, aby ji chytil za ruce, přitáhl si ji k
sobě a divoce ji políbil. „Takhle se udělám, drahoušku,"
zasténal. „Už to nevydržím."
Pomalu zavlnila boky a samolibě se usmála. „Copak
není král schopný..." Očí se jí rozšířily šokem, jak se Sal-
vátor natáhl, strhl si trenky a jedním plynulým pohybem
do ní pronikl. „Ach, bože."
Chytil ji za zády, vzal do úst její bradavku a vychutnal si
její slastné povzdychnutí. Pasovala na něj jako dobře
ušitá rukavice, ale než se na něm pohodlně usadila,
roztřásl se touhou.
„Výborně," zasténal. „Projeď se na mně, Harley."
Harley se rukama opřela o jeho hrudník, zvedla boky,
dokud z ní téměř nevyklouzl a pak si pomalu začala sedat
zpátky, až se dostal hluboko dovnitř. Salvátor zaklel a
popadl ji za boky. Snažil se vyhrát bitvu proti blížícímu
se orgasmu.
K čertu. Byl známý svou výdrží. Dokázal ženu uspo-
kojovat celé hodiny, než došel ke svému vyvrcholení. Ale
nikdy před tím v něm sex nevyvolal jak muže, tak zvíře.
Po obličeji mu stékal pot, ale on se soustředil na
fascinující krásu jejího obličeje. Najednou už měla rysy
uvolněné, tváře zčervenalé vášní a když zrychlil tempo,
oči se jí rozšířily.
Jeho boky se střetávaly s nárazy jejích boků, jeho
spokojené sténání naplnilo pokoj. Zatínala mu nehty do
hrudníku tak silně, až mu začala téct krev.

99
Vzduch byl naplněný jejím vzrušením, její štíhlé tělo se
nad ním shýbalo, až konečně zvrátila hlavu a ztratila se
ve vlně vzrušení.
„Salvátore," zvolala tiše. V jejím hlase bylo znát blížící se
vyvrcholení.
„Cara," zašeptal. „Pusť to."
„Já..." Salvátor ji pevně chytil za boky a začal do ní bušit
ještě rychleji. „Chci víc," zasténala.
„Dostaneš všechno, co budeš chtít, Harley," přísahal.
Rukou ji chytil za temeno a přitáhl si její hlavu k sobě,
takže ji mohl políbit s drsnou radostí.
Jejich jazyky se propletly a těla sebou házela ve stejném
rytmu. A přesně ve chvíli, kdy se Salvátor obával
exploze, pocítil, jak Harley ztuhla a do rtů mu vyslala
výkřik extáze.
Její vyvrcholení stisklo Salvátorův penis a on jí vjel
rukama do saténových vlasů. Jeho boky neustávaly v při-
rážení, když pustil svou vášeň jako nezadržitelný hlad.
Když mu tělem projelo vyvrcholení, vlkodlak v něm
uspokojeně zavyl. Pak se mu po celém těle rozlila vlna
rozkoše.
Jeho.
Jeho žena. Jeho partnerka.
Druhá polovina jeho bytosti.

Salvátor se s trhnutím probudil a když zjistil, jak tvrdě

usnul, zaklel.
Ne, že by se to nedalo očekávat. Byl přinucený vydat
maximum své energie ve stavu, kdy byl vážně zraněný.
Jeho tělo vyžadovalo čas, aby se dalo dohromady. Do-
konce i když byl během toho času zranitelný.
Instinktivně natáhl ruku po Harley. Jedna věc byla ris-
kovat svůj krk, druhá ohrozit svou partnerku. Když jeho
ruka nenašla nic než zmačkané prostěradlo, vytřeštil oči.
„Harley?" zamumlal a jeho pomalé mysli teprve došlo,
že má u sebe amulet na skrytí pachu. Bože! Vyskočil z
postele, natáhl si džíny a bílé triko a všiml si, že khaki
šortky a košile, které ukradl pro Harley, chybí.
„Tvrdohlavý, nevychovaný spratek," zaklel. Vklouzl do
běžeckých bot a rukama si projel rozcuchané vlasy. „Až
se mi dostane do rukou, tak jí..." Najednou ucítil ve
vzduchu psí pach a ztuhl. „Do prdele."
Sebral pistoli a dýku z nočního stolku a opatrně
vyklouzl z místnosti. Ve stínu pozdního odpoledne se
proplížil okolo hotelu a pohledem prozkoumal přilehlé,
ale prázdné parkoviště.

100
 U popelnic tam stáli dva muži. Jeden byl vysoký,
vyzáblý člověk s řídkými černými vlasy a pozoruhodně
ošklivým obličejem. Druhý byl mladý pes proměněný do
lidské podoby. Hnědé vlasy měl sepjaté do culíku a
postava by nezahanbila profesionálního vzpěrače.
„Blondýna, říkáš?" řekl ten člověk a v bledých očích se
mu prohnaně blýsklo.
Pes netrpělivě přikývl. „Cestující s tmavovlasým mu-
žem."
Muž evidentně čekal za informaci odměnu a tak si jen
odkašlal. „Nikoho takového jsem tu neviděl."
Pes trhl rameny, nic mu nedošlo. Psi prostě moc
důvtipní nejsou.
„Netahej mě za nos," varoval ho. „Kolik cizinců ti
projde touhle ospalou dírou?"
Muž jen škrobeně strčil dva odpadkové pytle do po-
pelnice a zamířil si to zpátky k hotelu.
„Možná by ses mohl zeptat o dům dál."
Pes tiše zavrčel, zkřížil muži cestu, chytil ho za košili a
zvedl pár centimetrů nad zem.
„A ty bys možná měl odpovědět, než ti prokousnu krk."
„Ježíši Kriste, co to máš s očima?"
Salvátor zaklel a přešel parkoviště. Co tomu hloupému
psovi bylo?
První pravidlo všech démonů bylo, vždycky se vyhnout
pozornosti smrtelníků. Ti, kteří tohle základní právo
nedodrželi, přišli dřív nebo později o život. Nebo co bylo
horší, předvolali si je do Věštírny. Panující Komise často
vymyslela tresty, proti kterým smrt vypadala jako
procházka růžovou zahradou.
Salvátor se rychlostí světla dostal k psovi a zezadu ho
omráčil. Jeho nehybnou postavu pak klidně překročil a
přešel k muži.
„Promiňte, že se vám do toho pletu, ale vypadal jste, že
potřebujete pomoci," prohodil.
Muž si olízl rty, oči měl rozšířené a ruce se mu třásly.
„Kdo jste vy?"
„Muž, který vám zjevně zachránil život."
Muž se podíval na ležící tělo omráčeného psa a otřásl se.
„Něco s ním není v pořádku."
„Drogy."
„Nikdy jsem neslyšel o drogách, po kterých by zčer-
venaly oči."
„Nová exkluzivní droga ze St. Louis," lehce zalhal
Salvátor.

101
 Muž se zamračil, ale Salvátorovu směšnou lež přijal. „Vy
ho znáte?" „S kolegyní ho hledáme už dva dny, od té
chvíle, kdy utekl z vězení."
„Jste policajt?"
„Něco na ten způsob."

Muž dal najevo, že není úplný idiot, a podezíravým

pohledem přejel Salvátorovu pevnou postavu a nebez-
pečné, zlaté oči. Oblečení nemohlo skrýt jeho zvířecí
podstatu.
„Kde máte odznak?"
Salvátor pokrčil rameny. „Nejsem tu, abych zasahoval
do vašich záležitostí, jen hledám svou kolegyni. Je to ta
blondýna, na kterou se ptal."
Muž opatrně couvl. „Blondýna?"
„Ano. Viděl jste ji?"
„Nechci se zaplést do něčeho..."
Salvátor sáhl do kapsy a vytáhl ruličku s penězi, které
minulou noc ukradl.
„Informace dokážu ocenit." Vytáhl pár bankovek a hodil
je muži k nohám. „Kam šla?"
Muž se s pohledem upřeným na Salvátora shýbl, sebral
peníze a strčil si je do kapsy.
„Viděl jsem blondýnu, jak běží směrem k Hlavní ulici."
„Utíkala?"
„To teda jo."
„Jak je to dlouho?"
„Určitě ne víc jak patnáct minut."
„Byla sama?"
Muž se narovnal a strčil si ruku do kapsy. „Jestli jsem
dobře viděl, tak jo."
Salvátor přikývl a vykročil k městu. „Díky."
„Hej, a co tenhle chlapík na zemi?"
Salvátor ani nezpomalil. „To už není můj problém."
„Nemůžete ho tady jen tak nechat."
„Vlastně můžu, ale rád bych vás varoval." Salvátor
došel ke kamenné zídce, která ohraničovala parkoviště,
a elegantně ji přeskočil. „Neměl byste být poblíž, až se
vzpamatuje."
„Hej...!"
Muž dál křičel jakési nesmysly, ale Salvátor už běžel
ulicí. Okolo výloh s oblečením jen zklamaně
zpomaloval.
Kriste. Byl blázen, že Harley dal ten amulet. Pro
tvrdohlavou vlkodlačici to byla výzva, aby se mu
ztratila. Věděla, že nebude moci zachytit její pach. Na
druhou stranu, její pach nemohl zachytit ani nikdo jiný,
připomněl si. A když si uvědomil množství nepřátel,
které měl v patách, ten amulet měl naprosto
nedozírnou hodnotu.
Ne, kdyby měl v hlavě mozek, amulet by jí nechal, ale
přivázal by ji k posteli.
102
 Salvátor se otřásl. Dokonce i hodiny po tom, co uspo-
kojil svou touhu, měl pořád zrychlený tep a při pouhé
myšlence na tu divošku pocítil napětí v celém těle.
Nebylo to překvapující.
Celé roky si užíval s talentovanými milenkami, ale to,
co se stalo mezi ním a Harley, nebyl pouhý sex.
Byla to ohromující exploze nejkrásnějších pocitů,
které ho k téhle ženě nezvratně připoutaly. A dokonce
ani nechtěl litovat, že se jeho život navždy změnil.
Popravdě, jediná věc, které litoval, byla ta, že Harley
zjevně nebyla na jejich partnerství připravená.
Salvátor se dostal na konec města, rozhlédl se a
rozmýšlel, kudy dál. Ještě pořád existovala možnost, že
se Harley vrátila ke Cainovi. Musela vědět, že ten pes jí
odpustí cokoli, jen když se k němu vrátí. Také tu byla
možnost, že ukradla auto a ted si to mířila někam
úplně jinam.
Jeho instinkt mu ale napovídal, že je poblíž.
Vstoupil do lesa na severní straně města a opatrně si
klestil cestu hustým porostem. V dálce slyšel zpěv ptáků
a pohyb dalších zvířat, ale jeho obklopovalo husté ticho.
Nebylo to neobvyklé. Zvířata dokázala vycítit přítomnost
predátora ve své blízkosti. On sám tecf pocítil zachvění
energie, které mu napovídalo, že je nablízku další
vlkodlak.
„Harley?"
Když ve vzduchu ucítil závan shnilého masa, přeběhl
mu mráz po zádech. Ať už to byl kdokoli, Harley to
nebyla.
Salvátor rychle stáhl oblečení a připravil se na pro-
měnu. Za normální okolností by ho žádný vlkodlak
neohrozil. Bohužel, díky svému neuzavřenému poutu
spojení byl dost zranitelný.
Salvátor se pokusil sebrat všechny své síly, ale když ve
vzduchu pocítil ledový závan vzduchu, zaváhal. Nad
hlavou se mu zablýsklo a před jeho očima se zjevil obrys
muže. Když poznal toho nevysokého vlkodlaka s
purpurovýma očima, zaťal ruce v pěst.
Byl bledší, než jak si pamatoval, tvář měl hubenější a
oči ještě červenější. Ale kruté rysy a pach šílenství, který
ho obklopoval, byl nezaměnitelný.
„Briggsi," zasyčel.

103
 „Ach, Salvátor Giuliani," ušklíbl se jeho protivník. Jeho
angličtina zněla jako před několika staletími. Briggs byl
vždycky příliš arogantní na to, aby se snažil splynout s
davem. Což také vysvětlovalo jeho dlouhý černý kabát,
který mu visel na hubeném těle. Nebo se možná měnil
jeho názor na módu. „Netušíš, jak dlouho jsem na tuhle
chvíli čekal."
„Řekl bych, žes čekal od chvíle, kdy jsem ti nakopal
zadek, hodil tě do ohně a rozprášil tvůj popel na
hnojišti." Salvátor se jízlivě usmál.
Červené oči se zaleskly, Salvátorovi se do kůže zakousl
mráz. Bože. Co to se sebou jen Briggs udělal?
„Jsi na sebe tak pyšný, ale já se vrátil."
Salvátor přimhouřil oči. Neměl ponětí o magii, ale byl si
jistý, že vlkodlak nemůže ze svého hostitele vycucnout
tolik síly, aby se dokázal přemisťovat v prostoru. Briggs
svou přítomnost tady jen promítal.
Ale to neznamenalo, že by byl o to méně nebezpečný.
Nebo méně šílený.
„Ale rozhodně ne v celé své kráse," popíchl ho Salvátor.
Živě si pamatoval, že jednou z Briggsových slabin bylo
sebeovládání. „Bojíš se čelit mi jako pravý vlkodlak, ty
jeden čáryfuku?"
„A proč bych se měl namáhat? Na sbírání odpadků mám
své otroky."
Briggs zvedl ruku a Salvátor couvl. Vlkodlak dal poky-
nem ruky příkaz vzdálené smečce psů. Za ta léta se
vůbec nezměnil, vždycky byl příznivce zbytečného
zabíjení.
Salvátor se otřásl a dobře si svého pravěkého nepřítele
prohlédl. Jeho psům nebude trvat dlouho, aby se sem
dostali. Do té doby musí zjistit, jak moc je Briggs živý a
jaké zatracené plány spřádá.
„Snad nejsi takový idiot, aby sis myslel, že mě tví psi
zajmou?"
Briggs se zašklebil. Byl spokojený, že zahnal Salvátora do
kouta. „Jsou strašně nešikovní, ale když je potřeba, splní,
co splnit mají."
„Teď se jim to nepovede." Salvátor nenuceně pokrčil
rameny. „Tedy pokud jich tu není schováno několik set."
„Stejně jako vždycky, i dnes jsi mne smutně podcenil,
Salvátore."
„Ne, Briggsi, ty ses vždycky přeceňoval." Bez ohledu na
to, že byl úplně nahý, Salvátor složil ruce na prsou a
podíval se na o hlavu menšího vlkodlaka.

104
Briggs nesnášel, když mu někdo připomínal jeho malý
vzrůst. „Člověk by si pomyslel, jak tě jedna smrt poučí,
že jsem prostě lepší. Já jsem král a ty jsi ten, kdo si
ušpinil ruce černou magií, protože jsi nebyl schopný mě
překonat."
„Král?" Briggs ohrnul rty. „Jsi jen ubohý povýšenec, který
ukradl, co po právu patří mně."
„Pokud by ti trůn po právu patřil, nikdy bych se na něj
nemohl posadit. To tebe shledali nehodným."
„Bastarde." Briggs zvedl paži a Salvátor ucítil, jak se mu
kolem těla omotalo ledové pouto a srazilo ho na kolena.
„Za to mi zaplatíš."
„Jsi opravdu kouzelný," zavrčel Salvátor. Ze zápachu
shnilého masa se málem pozvracel. Vlkodlačí síla byla
teplá, zemitá energie, která neměla nic společného s
překroucenou černou magií. „Zbabělče."
Briggs vykročil směrem k němu, jeho kabát mu vlál
všemi směry, ale listí pod jeho nohama vůbec nešustilo.
Blázen.
„Já nejsem ten, kdo ted klečí."
„Co chceš?"
„Všechno, cos mi sebral."
Salvátor plivl na těžké boty, které se zastavily jen
několik centimetrů od něj. „Vlkodlaci nikdy nepřijmou
chodící mrtvolu, která smrdí zbabělostí."
„Nebudou mít na výběr."
Salvátorův ostrý smích se rozlehl mezi stromy. „Vlko-
dlaci mají vždycky na výběr."
„Já jím dám to, co jim ted chybí."
„A to je co?"
Vlkodlak se olízl. „Budoucnost."
„Budoucnost? Co tím sakra chceš říct?" „Děti."
Salvátor se ohromeně nadechl. Ne. Tenhle šílenec určitě
nemohl najít lék na záchranu vlkodlaků. Osud byl
možná krutý, ale určitě měl i špetku milosrdenství.
Briggs byl labilní, silou posedlý despota, který by
vlkodlaky přivedl jedině do záhuby.
„Snad nechceš plodit děti pomocí kouzel?" zeptal se.
„Nebyl bych první vlkodlačí král, který hledal pomoc pro
svůj národ... řekněme neobvyklým způsobem." Na
ústech mu pohrával dráždivý úsměv. „Jak myslíš, že jsem
se dostal ke své síle?"
„Lžeš."
Briggs se natáhl a prstem přejel Salvátorovi po tváři. Jeho
dotek po sobě zanechal ledovou, bolestivou stopu.
„Získal jsem královu důvěru, jakmile bylo jasné, že se
stanu jeho nástupcem." V očích mu zasvítila čistá
nenávist. „A to se stalo ještě před tím, než ses ty
narodil."

105
Salvátor zaťal zuby. Snažil se ignorovat nepříjemný
pocit, který se mu usadil v žaludku.
Předchozí král byl samotářský, občas prchlivý tvor, který
se ke konci často uzavíral do sebe. A když se dostal k
moci Salvátor, začal být ještě víc tajnůstkářský a
zřídkakdy zavítal mezi svou smečku.
Ale nikdo neměl ponětí, že ve svém pelechu chystá zlo.
Salvátor si pomyslel, že by si toho jistě všiml.
„Jestli je to pravda, pak by mě do těch tajů zasvětil také,"
zachraptěl.
„Dostal varování, aby to nedělal." „Varování? Od koho?"
„Od starověkých duchů."
„Prokrista." Salvátor uhnul před Briggsovým bolestivým
dotykem. „Ty jsi naprostý šílenec!"
Vyhublý obličej se mu zkřivil vztekem. „Neodvažuj se mi
posmívat."
„Jestli jsi ten velký Mesiáš, tak kde ti tví noví tvorové
jsou?"
S velkým úsilím Briggs ovládl svůj vztek a rukou si
uhladil příšerný kabát.
„Všechno má svůj čas."
Vlkodlakovo sebevědomí bylo neochvějné a Salvátor
pojal podezření.
„Bože, snad nevěříš, že dokážeš své zbabělé psy promě-
nit ve vlkodlaky?" Zakroutil hlavou. „Takovou hloupost
bych čekal u Caina. Ale ty, Briggsi? Jaké zklamání."
Briggs měl ve tváři přezíravý výraz a Salvátorovi to
připomnělo, jakou měl radost, když mu probodl srdce.
„Tomu psovi jsem dal jen příležitost nahlédnout do
budoucnosti. S tím, co tam podle svých slov viděl,
nemám nic společného."
„Pokud se to netýká obyčejných psů, tak jak chceš
potomky získat?"
„Objeví se v pravý čas," ujistil ho Briggs. „Zamíchal ses
do toho příliš brzy."
Zamíchal? Jak moc chtěl Salvátor překřížit Briggsovy
nefér plány, neudělal nic víc, než že vkročil do cesty
Cainovi. A... Harley.
Salvátorem zalomcoval náhlý, slepý vztek. Už dál ne-
snesl být v Briggsových studených poutech.
„Ty zkurvysynu," zavrčel. „Harley nikdy nedostaneš. Ani
její sestry. Nikdy." „Harley?" Briggs vypadal, že je
opravdu zmatený. „Ach, ta Cainova čubka. Ta mi postel
tedy rozhodně zahřeje, stejně jako ostatní čistokrevné
vlkodlačice."
Salvátor svraštil obočí, jeho vztek pominul. „Nedělej ze
mne blázna, Briggsi. Byl jsi to ty, kdo je jako miminka
ukradl z mých jeslí."

106
„Ale samozřejmě, že jsem to byl já. A ukázalo se to jako
perfektní rozptýlení." Ušklíbl se. „Bylo to dokonce
mnohem lepší, než jak jsem si to představoval."
„Jak jsi mohl čistokrevná mláďata ukrást jen pro roz-
ptýlení?"
„Věděl jsem, jaké k nim upínáš zoufalé naděje a že
obětuješ cokoli, abys je dostal zpátky. Dokonce i vylezeš
ze svého římského sídla," vykládal Briggs domýšlivě.
„Byly jen pěšáky v bitvě za tvé zničení."
Zkurvysyn.
Salvátor znechuceně zakroutil hlavou.
Ze všech možných důvodů ke krádeži miminek před
třiceti lety ho nikdy nenapadla možnost, že to bylo
spiknutí proti jemu samotnému.
„Ty jsi mne sem úmyslně přivedl."
„Samozřejmě."
„Proč?"
„Jak už jsem řekl, ještě nenadešel čas prozradit všechny
mé plány," řekl Briggs a sklonil se, aby si vychutnal
Salvátorovu zoufalost. „Ale můžeš si být jistý...," spolkl
zbytek slov a oči se mu rozšířily strachem. Naklonil se
ještě blíž a začenichal na Salvátorově kůži. „Co je to?"
Salvátorovi se po ústech rozlil drsný úsměv. „Spojení."
Briggs se narovnal. Jeho bledý obličej byl teď skoro bílý.
„Ne. To nemůže být možné."
„Zjevně to možné je."
Během slovní přestřelky si ani jeden z nich nevšiml, že
už nejsou sami. Až do okamžiku, kdy se ozvalo cvaknutí,
které prozrazovalo nabíjení zbraně.
„Sach mat.u
Salvátorovi ztuhla krev v žilách. Spatřil Harley, která
stála Briggsovi za zády a zbraní mířila na jeho temeno.
„Harley, ne!"

107
 KAPITOLA

K DYŽ SALVÁTOR ZVOLAL, Harley už mačkala kohoutek.

Se smrtelnou přesností kulka narazila do vlkodlakovy
hlavy a síla výstřelu ho srazila k zemi.
Instinktivně držela zbraň namířenou na toho cizince a
vnitřnosti se jí tetelily zděšením, když pozorovala oka-
mžitě rozrůstající se díru v jeho hlavě.
Kde byla krev?
Ani ten nejmocnější z vlkodlaků nebyl nesmrtelný a
trvalo mu přinejmenším několik minut, aby se dal
dohromady.
Dobrá, tohle se tedy alespoň obecně předpokládalo.
Byla smůla, že tohle nikdo neřekl tomu strašidelnému
vlkodlakovi, který se právě otřásl narůstající silou a pro-
měnil se.
Harley se zastavilo srdce, když se proti ní vrhla smrtící
bestie s rezavým kožichem a pichlavýma, rudýma očima.
Do prdele.

108
 Do téhle chvíle Harley netušila, že jí může ztuhnout
krev v žilách.
Byla zvyklá jen na psy a nebyla připravená na ohrom-
nou velikost a děsivou sílu čistokrevného vlkodlaka.
Vzduch zhoustl a naplnil se těžkým zápachem
nebezpečí. Otřásla se zimou. A všechny svaly jí ztuhly.
Její přirozený instinkt jí nabádal, aby před hrozným
vlkodlakem utekla, ale měla dost rozumu na to, aby se
ani nehnula.
Nejrychlejší cestou do hrobu by bylo dát se tomu
šílenému vlkodlakovi jako oběť k pronásledování.
Místo toho znovu namířila a připravila se k výstřelu.
Poprvé to moc platné nebylo. Dobrá, k něčemu to přece
jen bylo. Naštvalo ho to. Ale protože sama se proměnit
nemohla, neměla moc na výběr.
Vlkodlak sklonil hlavu a připravil se ke skoku, ale než
Harley stačila vystřelit, vzduchem projel ostrý výkřik.
Harley ohromeně ucouvla a pozorovala, jak se Salvátor
zkroutil, tělo se mu zpevňovalo a obličej mu začala
pokrývat hustá srst havraní barvy. Během okamžiku se
proměnil v obrovského vlkodlaka.
Bože, ten je překrásný! Uvědomila si a srdce jí
poskočilo strachem, když na neznámého zaútočil drsnou
silou.
Oba vlkodlaci se váleli po mýtině a chňapali po sobě
dlouhými tesáky. Harley sklopila zbraň k zemi, nechtěla
riskovat, dokud byl drsný souboj v plném proudu.
Vzduch naplnil zápach krve a Harley si uvědomila svůj
strach. Salvátor byl větší, agresivnější vlkodlak, ale ten
cizinec byl vůči jeho kousancům naprosto imunní.
To musí být Briggs, pomyslela si. Nic než černá magie
by vlkodlakovi s nižším postavením nepomohlo přežít
Salvátorův brutální vztek.
Ale tohle zjištění ji rozhodně neuklidnilo.
Jak mohl Salvátor překonat zombii, která využívala zlé
síly?
Mezi stromy se ozval ostrý jekot, když se Salvátor vrhl
na svíjejícího se vlkodlaka a zakousl své dlouhé tesáky do
jeho krku smrtící silou. V tuhle chvíli by měl být zápas u
konce, ale Briggs ukázal své nadpřirozené síly. Nějakým
způsobem dokázal vyskočit a chňapl Salvátorovi po
zádech. Jeho zuby zanechaly dlouhé hluboké rány, ze
kterých se řinul silný proud krve.
Salvátor by nevykrvácel, ale pokud by neměl čas na
zahojení ran, brzy by zeslábl.
Zatraceně.
Harley vykročila vpřed. Už se na to nemohla jen tak
dívat.
 Neměla ponětí, čím by tomu vlkodlakovi mohla ublížit,
ale byla ochotná zkusit všechno. Začne tím, že mu hlavu
roztříští kulkami.
Obešla je v dostatečné vzdálenosti, aby nevyrušila
Salvátora a počkala, až měla na vlkodlačí hlavu jasný
výhled, pak zvedla ruku s pistolí a zamířila.
Jako kdyby její přítomnost vycítil, Briggs se otočil jejím
směrem a upřel na ní své krvavé oči, plné zlovolného
varování.
Bože! Hrdlo měla stažené ledovým strachem, ale její
ruka nezaváhala. Byl to hnus. Pomyšlení na to, že se
tenhle tvor bude dál potulovat světem, z toho by měl
každý normálně smýšlející démon noční můru.
Briggs z Harleyiny tváře nejspíš vyčetl její odhodlání a
ona pocítila prudký závan ledového vzduchu. Uskočila
dozadu a v hrůze pozorovala, jak ta strašná věc s hlasitým
třesknutím zmizela ve vzduchu.
Harley dopadla na záda. Zmizení za pomoci kouzla ji
naprosto ohromilo. Ostře se nadechla a zírala na první
sluneční paprsky, které se začaly prodírat hustým
závojem z listí. Pak jí bez varování výhled zakryla temně
krásná Salvátorova tvář.
„Harley?" Proměnil se zpátky do své lidské podoby, ale
jeho zlaté očí stále vyzařovaly sílu.
Harley se posadila, vydechla a podívala se na nahé tělo,
které se choulilo vedle ní. Za prohlídku stálo kdykoli, ale
ji teď zajímala ošklivá rána, která hyzdila jeho bronzovou
kůži.
„Jsi zraněný," vydechla.
„To se spraví," ujistil ji a ve tváři měl starostlivý výraz.
„A co ty?"
„Jsem v pořádku."
Aby to dokázala, zvedla se na nohy, oprášila si khaki
šortky a Salvátor si mezitím natáhl džíny a triko. Hýbal
se trochu ztuhle, ale bylo zřejmé, že se dá dohromady.
Harley pocítila, jak adrenalin z její krve mizí a ona je jen
mlhavě znepokojená.
Když se dříve ten den ráno probudila v Salvátorově
náručí, nemohla popřít, že zpanikařila.
Nebylo překvapující, že si minulou noc tak užila. Ten-
hle muž byl postelový expert, který neměl konkurenci.
Dokonce ještě teď cítila na určitých místech doteky jeho
zkušených rukou.
Ale znervóznilo ji to, že tak snadno zapomněla, že
Salvátora vlastně skoro vůbec nezná. Byl pro ní cizincem,
o kterém si donedávna myslela, že pro ni představuje
smrtelné nebezpečí.

110
 Byla si jistá jen tím, že teď hraje nebezpečně zamo-
tanou hru, která může docela klidně skončit její smrtí.
Byla blázen, když mu věřila jen proto, že na ni byl
chvíli hodný. A to ještě ze svých vlastních zištných
důvodů.
Kromě toho, bylo to poprvé v jejím životě, kdy byla...
svobodná.
Nebyl tu Caine s tím svým otravným varováním, co by
se všechno mohlo stát, pokud by se odvážila opustit
jeho ochrannou ruku. Nebyli tu psi, kteří by neustále
hlídali každý její pohyb.
A s tímhle amuletem ji nikdo, ani Salvátor, nemohl
vypátrat.
Takže zdrhla.
Tedy alespoň se o to pokusila.
Bohužel nebyla schopná setřást vytrvalou nejistotu,
která ji mučila od té doby, kdy se vydala vstříc svému
neznámému osudu.
Salvátor prohlašoval, že její sestry a dokonce i matka
jsou naživu. Samozřejmě, že to mohla být lež. Vlastně
to nejspíš lež byla. Ale mohla se vzdát naděje na
shledání s rodinou, kterou považovala za dávno
ztracenou?
Když osamoceně procházela mezi stromy, nakonec jí
došlo, že jestliže nezjistí pravdu o svých sestrách,
nikdy nebude spokojená. Její osud na ni čekal celých
třicet let. Takže ještě pár dní může počkat.
Otočila se k návratu.
Pozorovala neuvěřitelně krásného muže, jak si obouvá
boty a sbírá zbraň a dýku a ignorovala, že jí při
pohledu na něj zrádně poskočilo srdce.
Musí najít své sestry.
To byl důvod jejího návratu k Salvátorovi.
A byl to jediný důvod.
Nemělo to vůbec nic společného se Salvátorem Giulia-
nim, králem vlkodlaků.
Jak byla zaneprázdněná přemýšlením o tomhle naprosto
základním faktu, sotva si stačila všimnout, že se skrz
stromy mihl Salvátor.
„Psi," zasyčel.
Harley opožděně zachytila ten nezaměnitelný pach, ale
přesto pevně sevřela zbraň. Smečka už je mezitím
obkroužila.
Byli tak zaneprázdněni smrtelným soubojem s vlkodlačí
zombií, že nezaznamenali přibližující se nebezpečí.
„Tak to je výborný," zamumlala.

111
Salvátor ji chytil za bradu a zle se na ni podíval.
„Utíkej."
Přimhouřila oči. „Neříkej mi, co mám dělat."
Unaveně na ni zavrčel. „Brzy si důkladně popovídáme o
tom, jak se mají správně plnit příkazy."
„Jakýkoli rozhovor týkající se plnění příkazů bude velmi
krátký a pravděpodobně po něm bude následovat prolití
krve."
Jeho zlatavé oči jasně zahořely, ale než stačil nahodit
další argument, dva bídáci pronikli na mýtinu. Salvátor
se k nim sebevědomě otočil, přestože ti dva už se stačili
proměnit ve vlky o velikosti poníka. Jejích energie
praskala ve vzduchu jako elektrické výboje.
Harley vycítila, že se k nim blíží další pes, a tiše se
schovala za strom. Pohled měla stále upřený na
Salvátora, který na své protivníky mířil rukou. Dokonce i
z té vzdáleností cítila energii, která naplnila celou
mýtinu.
Neměla ponětí, co se tady chystá, ale tušila, že ti psi
rozhodně nebudou šťastní.
Měla pravdu.
Se zoufalým zakňučením padla zvířata k zemi a jejich
chlupatá těla se bolestivě svíjela. Salvátor k nim stále
mířil rukou, jeho mocný nátlak vytrvale působil na
nešťastná zvířata.
Při zvuku lámání kostí sebou Harley trhla. Nějakým
způsobem přinutil Salvátor své protivníky, aby se
vrátili zpátky do své lidské podoby.
Pokud se dalo soudit podle jejích sténání, byl to bo-
lestivý proces.
Harley byla tou hrůznou podívanou tolik fascinovaná,
že si málem nevšimla, že se pes za jejími zády začal
pohybovat směrem k nim. Přitiskla se ke stromu a
znechuceně zakroutila hlavou, když poznala muže,
který se snažil proklouznout k Salvátorovi.
Rusovlasý, prchlivý bídák. Frankie vždycky dřív jednal,
než přemýšlel.
A díkybohu to znamenalo, že se bezhlavě vrhal do
boje, aniž by se okolo sebe pořádně rozhlédl.
Harley se k němu tiše přiblížila a pak mu zezadu
přitiskla zbraň k temeni.
„Ahoj, Frankie," zašeptala sladce. „Stýskalo se ti po
mně, starý brachu?"
Frankie sprostě zaklel, otočil se a podíval se na ni.
„Děvko!"
Než stačil odhadnout, co má za lubem, Harley ho
tvrdě uhodila pistolí do hlavy omračující silou a on se
jen sesunul k zemi.
„Měl bys víc přemýšlet."

112
„Už sis dost vyhrála?" zeptal se Salvátor, na ústech
lehký úsměv.
Harley pokrčila rameny. „A co teď?"
„Teď odejdeme."
Pistolí ukázala na tři nehybné postavy. „A co tady ti tři
panáci?"
„Nemyslím si, že budou mít chuť nás pronásledovat.
Tedy přinejmenším v několika dalších hodinách."
Chytil ji za ruku a táhl mezi stromy.
„Co jsi to s nimi udělal?"
„Jen jsem jim trochu připomenul, že jsem jejich král."
„Trochu?"
„Jsou stále živí, nebo snad ne?"
Harley se ušklíbla. „Myslela jsem si, že nemáš božský
komplex."
Usmál se, zvedl její ruku a přitiskl si ji ke rtům.
„Nerad prohrávám."
„To si budu pamatovat." Vytrhla se mu ze sevření. Když
se jí dotýkal, nedokázala se soustředit. Tedy nedokázala
se soustředit na to, na co by se soustředit měla. Strhnout
ze Salvátora šaty a zatáhnout toho úžasného vlkodlaka
do křoví jim při útěku rozhodně nepomůže. „Takže si
myslíš, že to byl ten nechvalně známý Briggs?"
Salvátor se široce usmál, jako by jí dokázal číst v mysli.
Hajzl.
„Byla to jen jeho projekce."
Harley o tomhle triku slyšela, ale nikdy nepotkala
nikoho, kdo by to dokázal předvést.
„On tam tedy doopravdy nebyl?"
Salvátor ulomil suchou větev, která jim bránila v cestě, a
vedl ji z prudkého kopce pokrytého spadaným listím a
velkými kameny. Tak akorát na to, aby uklouzla a zlo-
mila si vaz.
„V tom kouzlu byla část jeho esence, ale fyzicky tu
přítomný nebyl."
„Vypadal dost pevně."
„Ano. To je ta riskantní část kouzla. Přestože byl po-
měrně daleko, dokáže se poměrně solidně zhmotnit. Má
schopnost volně cestovat prostorem, ale také je
mnohem zranitelnější."
„A on byl zraněný?"
„Jeho fyzické tělo utrpělo stejná zranění jako jeho
přízrak."
V srdci pocítila uspokojení. Nesnášela, když se
plýtvalo dobře mířenými střelami.
„To jsem ráda."

113
Salvátor se na ni mile usmál. „I já jsem rád." Zastavil se
a zavětřil. Pak se zamyslel a ukázal směrem z kopce.
„Tudy."
„K řece," zamumlala.
„Psi vodu nesnáší."
Harley si olízla suché rty. „Stejně jako vlkodlaci."
„Z čehož vyplývá, že je rozhodně nenapadne, že bu-
deme pokračovat ve člunu," poznamenal Salvátor a vy-
kročil směrem k posledním stromům.
Když Harley došlo, kam ji vede, zastavila se. U dře-
věného můstku byl přivázaný zbrusu nový, lesklý
motorový člun.
Zatraceně.
Stejně jako každý jiný normální vlkodlak, i ona nesná-
šela vodu.
Ne, nebyla to pouhá nenávist.
Vody se děsila.
Pro svůj strach neměla žádný rozumný důvod. Pokud
si dobře pamatovala, z dětství neměla žádné trauma,
ve kterém by hrála roli voda.
Věděla, že dobrá voda je jen ta, která vytéká ze sprchy
a mizí v odtokovém kanálku.
„Také jsi prohlašoval, že nás nebudou moci najít, když
máme u sebe ty amulety," zkusila to a skousla si
spodní ret. Salvátor mezitím elegantně naskočil do
člunu a jen s nepatrným úsilím ho nastartoval.
Ohlédl se, aby spatřil její váhavý přístup. Zlaté oči se mu
pobaveně leskly.
„Jak jsem jen mohl tušit, že se mne na tohle zeptáš?"
„A ty chceš nechat toho dementního Briggse na sebe
zaútočit, až budeš na motorovém člunu uprostřed
divoké řeky?"
Odmlčel se, snadno vycítil její strach. „Ty se bojíš vody,
viď?"
Neochotně se vydala k molu a nešikovně se vyškrábala
do člunu.
„Nebojím se, ale..."
„Tak co je?"
„Jsem jen přirozeně opatrná." Člun zaburácel a Harley
padla do polstrovaného sedadla vedle Salvátora. „Už jsi
někdy řídil loď?"
Pokrčil rameny a natáhl se k provazu držícímu loď u
mola. „Snad to nebude tak těžké."
Harley vyskočila na nohy a srdce jí vyskočilo až do krku.
„Tak to ani náhodou."
Salvátor ji pevně zatlačil zpátky do sedadla, a než stačila
zaprotestovat, vyplul z přístaviště a vydal se po proudu
řeky.
„Neboj, Harley," řekl do řevu motoru. „Nehodlám nás
vyklopit."

114
„Zvrhnout," zamračila se. „Říká se tomu zvrhnout."
Zasmál se. „Tak fajn. Nezvrhnu nás."
Řeka byla hluboká a bouřlivá, vlny loďkou házely jako
dětskou hračkou. Harleyin žaludek začínal protestovat a
tak pevně upřela pohled na Salvátorův ostře řezaný
profil.
V pozdním odpoledni se jeho pleť bronzově leskla a
havraní vlasy vlály ve větru. Vypadal tvrdě a
nebezpečně a nemilosrdně mužsky.
„A co když nás Briggs překvapí?" zeptala se.
Vrhl na ni škádlivý pohled. „Pak bude převrhnutí to, co
nás bude trápit ze všeho nejméně."
„Tos mi moc nepomohl."
„Cara, netuším, jak mne Briggs dokázal najít, ale jsem
si jistý, že bude potřebovat nějaký čas na regeneraci.
Tohle je naše nejlepší šance dostat se ke Styxovi."
Zavrtala se do svého sedadla. „Nikdy jsem se neměla o
nic pokoušet."
Salvátor udržoval pohled na velkém člunu, který se
přibližoval jejich směrem, ale Harley neuniklo, jak
pevně najednou stiskl volant.
„Cože jsi neměla?"
„Vracet se?"
Pokrčila rameny. „A není to snad jedno?"
„Není to jedno stejně tak jako to, žes utekla."
„Proč bych se neměla vracet? Honí tě dementní, kouzly
posedlý vlkodlak a obrovská smečka jeho psů," snadno
zalhala. Nepotřebovala vysvětlovat, jak moc ji Salvátor
fascinuje. Tohle bylo to, co ji nejvíc zneklidňovalo.
Jeho domýšlivost dosáhla maximálního vrcholu. „Ze
tvé společnosti by se radoval jen šílenec."
„Jestliže je tohle pravý důvod tvého odchodu, pak jsi
neměla odcházet, zatímco jsem spal."
„Utekla jsem, protože jsem věděla, že mne budeš chtít
zastavit. Nechtěla jsem se hádat."
Odfrkl si. „Odkdy se nechceš hádat?"
„Možná by ses ted měl spíš soustředit na řízení."

Caine prošel malou mýtinou a zastavil se před třemi psy,

kteří před ním klečeli na zemi.
Nepřekvapovalo ho, že přišel pozdě.
Popravdě, po zjištění, že Giuliani a Harley našli ty dva
amulety, které skryl v tunelu, ho překvapilo, že jim psi
vůbec zkřížili cestu.
Na rozdíl od svých služebníků se Caine slepě nevydával
po stopě, kterou nemohl sledovat.

115
 Místo toho se spojil s čarodějnicí, která tyhle amulety
vytvořila. Věděl, že může kouzlo zrušit a zjistit, kde se ti
dva nacházejí.
Alespoň zhruba.
Kouzlo nikdy nebylo přesné jako vědecké důkazy.
A to byl důvod, proč se na kouzla nikdy nespoléhal.
„Promiňte nám, pane, ti vlkodlaci nás přemohli,"
zamumlal Tio, který k němu byl nejblíže. Tvář přitom
sklopil až do hlíny. „Zklamali jsme vás."
„To ta jeho síla," zasyčel Drew, druhý pes. „Do prdele!
Nikdy jsem nic podobného nepoznal."
Caine zatnul čelisti. Nepotřeboval, aby mu někdo
připomínal Giulianiho sílu. Ani to, jak snadno si s jeho
psy pohrál jen silou vůle.
„Tak už mi řekněte, co se stalo, vy hlupáci."
Všichni tři se jako na povel vyškrábali na nohy. Dva byli
dosud nazí a třásli se po Giulianiho útoku, zatímco
Frankie si ošetřoval ránu na hlavě, která se mu rychle
hojila. Bezpochyby to byla Harleyina práce.
Odpověděl mu Tio, který měl tmavé vlasy stále slepené
potem. „Hledali jsme ty vězně, jak jste přikázal a..."
„A co?"
„Nevím, co se tu k sakru stalo. V jednu chvíli jsme se
blížili k dálnici a další věc, kterou si pamatuju, byla, že
jsme se ocitli tady."
„Zavolal vás Giuliani?"
„To si nemyslím." Pes zmateně zakroutil hlavou. „Měl
dost práce, v tu chvíli bojoval s jiným vlkodlakem."
„S Harley?"
„Ne. Byl to nějaký čistokrevný vlkodlak s rudýma
očima," odpověděl Frankie. „Bože, běhal mi z něj mráz
po zádech."
Briggs. Caine zaťal ruce v pěst. K čertu s tím
vlkodlakem. Dalo mu tolik práce, aby se jeho smečka s
tím kouzly posedlým vlkodlakem nepotkala. Caine byl
možná schopný přesvědčit své psy, že měl mystickou
vizi o budoucnosti; koneckonců oni sami chtěli věřit,
že má sílu proměnit je v čistokrevné vlkodlaky. Ale
následovali by ho méně ochotně, kdyby věděli, že se
spojil s podvodným vlkodlakem, který prodal svou duši
za větší moc.
Dokonce i psi měli svou čest.
„Co se s ním stalo?"
„Harley se k němu připlížila a střelila ho do hlavy,"
odpověděl Drew.
„Hlupačka," zavrčel Caine. Při pomyšlení na nebez-
pečí, kterému se Harley vydala, ho zamrazilo.
Zatraceně, on ji potřeboval. Tedy přinejmenším
potřeboval její krev. „Copak se chce nechat zabít?"

116
 „Ten její útok nebyl nic platný," řekl Frankie.
„Giuliani se proměnil a zaútočil na toho vlkodlak jako
šílenec. Myslel jsem si, že už ho zabil, ale ten cizinec se
prostě vypařil."
„Nejšílenější věc, kterou jsem kdy viděl." Tiovi se
rozšířily oči. „A to už je co říct."
„Dokázal Giuliani toho vlkodlaka zranit, než se vy-
pařil?"
„Málem z něj vymlátil duši," odvětil Drew.
Cainovi přeběhl mráz po zádech. Briggs byl vždycky
příliš sebevědomý a myslel si, že má víc síly než samotný
král vlkodlaků. Bože, samou pýchou by přímo pukl.
Ale co když neměl pravdu?
„Zatraceně."
Frankie se podezřele zamračil a udělal krok vpřed.
„Nevypadá, že tě překvapilo povídání o vlkodlakovi, co
se dokáže jen tak vypařit."
Caine se ohnal hřebem ruky a poslal psa ranou zpět.
Frankiemu začala z koutku úst vytékat krev.
„Možná byste se měli soustředit na hledání vězňů, kteří
vám unikli, než si z vašich kožichů udělám předložku k
posteli."
Jasně jim připomenul, kdo je tady pánem, a otočil se ke
světlovlasé ženě s baculatými tvářemi a kyprým tělem.
„Vikki."
Vikki byla oblečená do přiléhavých džínových šortek a
titěrného topu, který sotva skrýval její plná ňadra.
Přispěchala ke Cainovi a přitiskla se k němu.
„Čeho si žádáš, miláčku?"
„Můžeš je vypátrat?"
Přivřela oči a soustředila se na kouzlo, které vyřkla před
opuštěním jeho brlohu.
„Přibližně ano." Ukázala rukou směrem k řece. „Tudy."
„Běž se psy a informuj mne o vývoji situace."
Po jeho strohém příkazu rozevřela oči a zatrucovala.
„Chci zůstat s tebou."
Před jejím smyslným dotykem ucouvl. „Nemám náladu
na hrátky."

Vztekle šlehla očima, potřásla blonďatou hřívou a při-

pojila se ke smečce.
„Tak fajn."

117
 „Nesnažte se je zajmout. Chci jen vědět, kde jsou."
Aniž by se otočila, mávla rukou. „Mě je to fuk."
Než se André objevil po Cainově boku, ozvalo se lehké
zašustění. Svalnatý, tmavovlasý bídák s černýma očima
byl druhým nejlepším Cainovým sluhou. A také byl
jedním z mála, kterým Caine opravdu důvěřoval.
„Jak chceš přemoci dva čistokrevné vlkodlaky, kteří se
na tvůj útok připravují?" zeptal se André.
„To budu řešit později."
Caine se sehnul a studoval stopy, které na pasece
zanechal drsný souboj dvou vlkodlaků. Na keřích byly
rozeznatelné stopy obrovských čelistí a na polámaných
větvičkách usychaly kapky krve. Po okolí se válely
chuchvalce chlupů. Dotkl se chomáčku světlé srsti. Po-
znal, že nepatřila Giulianimu.
„Co je to?"
„Varování."
„Tomu nerozumím."
Caine se narovnal a zaťal čelisti. „Voják se stane hrdinou
jen tehdy, patří-li k vítězné straně."

Salvátor byl vždycky predátorem. Kamkoli mířil, cokoli

dělal, byl tím největším a nejhorším stvořením v celém
okolí. A to bylo přesně to, co ho na tom bavilo.
Všichni se okamžitě začínali modlit...
Zbabělci.
Tiše proklínal Briggse, Caina a smečku psů, kterou měl v
patách. Pak se Salvátor otočil k břehu, na kterém se
rozkládalo Illinois.
Harley vedle něho celou dobu napjatě seděla. Teď se na
něj jen zamračeně podívala.
„Co se děje? Stalo se něco s člunem?"
Když se přiblížili ke břehu, zpomalil a při pohledu na
bahno a rákosí, které lemovaly břeh, zamračil se. Díky
bohu měl své botky od Armaniho bezpečně uložené ve
skříni sídla v St. Louis.
„Nepotápíme se, cara"
„Tak proč zastavuješ?"
„Máme zase v patách psy."
Pokrčila rameny. Zjevně si byla vědoma toho, že je
neustále někdo sleduje.
„Jsou na míle daleko."
„Tak jako byli poslední dvě hodiny."
„Takže..." Její obrovské oříškové oči se doširoka ro-
zevřely. „Ach."
„Přesně tak." Salvátor nechal běžet motor člunu na-
prázdno a pomalu se tak přibližovali k bahnitému břehu
řeky. „Dostali se nám na stopu."

118
 Harley dlouze zapřemýšlela. „V tom musí mít prsty ta
čarodějnice, která amulety dělala," konečně pronesla.
„Ona je jediná, která dokáže vyřknout kouzlo a zjistí tak,
kde právě jsme."
Salvátor se natáhl, chytil se nízké větve a přitáhl člun ke
břehu. Čarodějnice byla vlastně ta lepší možnost, oproti
tomu, že by se Briggs tak rychle zotavil a byl by to on,
kdo za nimi poslal psy.
Doufal, že před dalším soubojem získá alespoň malý
náskok.
„A ta čarodějnice může vypátrat jen ty amulety?" zeptal
se. V mysli už mu uzrával plán.
„Ano."
„A má Caine nějaké dobré pronásledovatele?"
„Jedině Duncana."
Salvátor zkroutil rty. Tak to byl Duncan, s kým se
setkal u Hanibalu. Toho psa našel v chatě mrtvého
těsně předtím, než na něj zaútočil Caine.
„Pak je Caine idiot, když ho sám zabil."
Přimhouřila oči.
„To si myslíš ty."
„Harley...," raději svou námitku spolkl. Jedině čas
zahladí podezření, která vůči němu pořád měla.
„Přijde čas, kdy mi budeš důvěřovat."
„Nedůvěřuji nikomu."
Vzal ji za ruku. „Dej mi svůj amulet."
Klidně si sundala z krku talisman a vložila mu ho do
rozevřené dlaně. Salvátor se spokojeně usmál a strhl si
i svůj talisman. Harley to možná nedocházelo, ale
svým způsobem mu věřila.
„Co to děláš?" zeptala se, když oba amulety zahodil na
podlahu člunu a pak vyskočil z loďky na mělčinu.
„Jestli chce ta čarodějnice pronásledovat amulety, tak
se jí postaráme o zábavu."
„Proč ty amulety nezahodíme do vody a nepokraču-
jeme bez nich?"
„Touhle dobou jim dojde, že směřujeme po řece na se-
ver," počkal, až Harley vystoupí ze člunu. Pak se
natáhl zpátky dovnitř a natočil člun zpátky doprostřed
řeky. Přidal plyn a člun pustil. „Jestli mají alespoň
trochu inteligence, pošlou několik psů napřed, aby na
nás přichystali léčku."
Harley se dívala, jak člun odplouvá, a do obličeje se jí
pomalu vracela barva. Zjevně jí byla příjemnější voda v
botách a slizký mech, který se na hladině vznášel u
jejího těla, než další plavba člunem.

119
 „Nakonec stejnč zachytí náš pach," poznamenala.
Salvátorovi ztvrdl výraz ve tváři. Udělá cokoli, aby Harley
ochránil a tenhle boj mezi psy a vlkodlaky musí brzy
skončit. Ztracený Caine.
Briggs ho zneužíval k tomu, aby oslabil Salvátorovu
moc. „Doufejme za ně, že k tomu nedojde."

120
 KAPITOLA

10

H ARLEY SE VYŠKRÁBALA NA BŘEH, a když viděla, že druhý

břeh Mississippi tvoří jen čerstvě zoraná pole a nikoli
kamenný sráz, ulevilo se jí. Nebyla žádný slaboch.
Dokázala běžet celé hodiny bez toho, aby se zpotila. Na
bedrech unesla pěkných pár kilo.
121
 Ale v tuhle chvíli měla laciné, plátěné tenisky plné sliz-
kého bahna a mokré spodní prádlo se jí srolovalo na
místa, kde vůbec nemělo být. Poslední věc, po které
toužila, bylo lopotit se nahoru a dolů po nekonečných
kopcích.
Kromě toho nemusela být jasnovidec, aby poznala, že
se Salvátorovi ještě nevrátily všechny síly.
Ostatně na tom nebylo nic překvapivého.
Byl uvězněný, zraněný stříbrnými šponami, zaútočila
na něj zombie a pak musel srovnat psy, kteří ho chtěli
pronásledovat.
Pochybovala, že by jiný vlkodlak ještě vůbec stál na
nohou. On byl teď navíc v plné pohotovosti a vedl je na
sever, našel cestu dost daleko od zarostlého břehu, ale
zároveň mimo dohled farem, které byly rozeseté na
okolních polích. Nestáli o to, aby si jich všimli nějací
zvědaví lidé.
Už šli téměř půl hodiny. Jedinými zvuky, které přeru-
šovaly ticho, bylo šustění listí a vzdálené prchání zvířat.
Harley se hluboce nadechla, pevná půda pod nohama jí
dělala dobře. Přestože měla boty úplně mokré a prádlo
až bůhvíkde, raději by vandrovala celé hodiny, než aby
strávila jedinou další minutu na té zatracené vodě. Měla
přece nohy, ne ploutve.
Ale samozřejmě, vždycky chtěla umět létat. To jí při-
padalo jako nejlepší způsob cestování.
Soukromá stíhačka, šumění šampaňského, odpočinek v
plyšových sedadlech a k tomu všemu stevard k na-
kousnutí, který cestujícím vysvětloval výhody cestování
letadlem.
Srdce jí poskočilo při představě, ve které se světlovlasý,
nordický pilot proměnil v tmavovlasého vlkodlaka se
zlatýma očima, při jehož pouhém doteku ženy rozkoší
sténaly.
Zahnala vzpomínky na nedávnou minulost. Nepotřebo-
vala pomalé záběry na Salvátora, jak leží pod ní, oči mu
žhnou vzrušením a bronzová pleť se mu leskne potem.
Sex, dokonce ten nejfantastičtější sex na světě, předsta-
voval komplikaci, která se jí v tuhle chvíli vůbec
nehodila.
Vrátila se myšlenkami do přítomnosti a všimla si třpy-
tivého kovového zábradlí, které lemovalo velký most
viditelný skrz stromy.
Most znamenal město, díky bohu.
Pro suché oblečení a trochu jídla by byla schopná zabíjet.
A hlad měla teď opravdu velký.
Klidně by slupla půlku krávy.

122
 V ústech se jí začaly sbíhat sliny, ale myšlenky na
středně propečenou svíčkovou přerušil zvuk přijíždějícího
auta. Cekala, že se Salvátor bude chtít skrýt ve stínu
stromů, ale on místo toho zamával a čekal, až mu
elegantní černý Mercedes zastaví uprostřed špinavé cesty.
„Co je?" zeptala se.
Salvátor začenichal. „Skřet. Jeho pach mi připadá
povědomý."
„Je to nějaký známý?"
„Zpravidla se snažím se společnosti skřítků trávit na-
prosté minimum času." Jakmile se otevřely dveře auta, na
Salvátorových smyslných rtech se rozlil úsměv. Z auta
vystoupila štíhlá, perfektně tvarovaná žena s hřívou
lesklých, rudých vlasů. „Ale každé pravidlo má svou
výjimku."
„Kurva," zašeptala Harley. Vlna vlastní žárlivosti ji
ohromila.
No co, ta žena s porcelánovou pletí a smaragdovýma
očima byla překrásná. Ale která žena s mozkem větším
než zrnko hrášku by se projížděla vedlejšími silničkami v
šatech tak krátkých, že sotva skrývaly její intimní místa, a
v deseticentimetrových podpatcích?
Takovéhle provokativní botky v tomhle prostředí? To
myslela vážně?
Harley nikdy nesnila o tom, že se stane jednou z těch
načančaných paniček, které zaměňovaly zdraví za krásu.
Měla ráda ženy, které uměly nakopat prdel.
Lara Croft u ní jasně vítězila nad Popelkou.
„Neboj se, cara," tiše prohodil Salvátor. „Nedávno jsem
celkem nečekaně získal na jisté ženě závislost. Je celkem
nemožné, aby mne zaujala nějaká další."
No tak dobrá.
Obrátila oči v sloup. Žádný muž by nedokázal získat
Salvátorovy postelové schopnosti přečtením nějaké
příručky.
„A tahle mrcha je součástí tvého harému?" falešně se
zasmála.
Pokusil se vypadat překvapeně. „Až nějaký harém budu
mít, dám ti vědět."
„Král vlkodlaků bez harému? Tomu nevěřím."
„Králové nejsou jen nastrčenou loutkou, Harley."
Odevzdaně pokrčil rameny, jako kdyby chtěl naznačit,
jaká tíha na nich visí. Ve tváři měl najednou sklíčený
výraz. „Právě na mně závisí, jestli vlkodlačí rasa nevy-
hyne. To mi nedává moc času na to, abych si vydržoval
harém a užíval si s ženami."
Okolo auta se natřásala žena-skřet, pohodila svou rudou
hřívou a vzduch naplnila vůně švestek.

123
 „Vaše Jasnosti," zvláštním, formálním způsobem se mu
poklonila. „Jsem Tonya, sestra Troye." „Prokrista!"
Tonya se v reakci na Salvátorovo zděšení usmála.
„Myslím, že si mé dvojče pamatujete."
„On je celkem nezapomenutelný."
„To je takový jeho dar."
„Takhle jsem to zrovna nemyslel." Zlaté oči se proměnily
v nebezpečné škvírky. „Jak jsi mne poznala?"
Tonya namířila prst na Harley. „Poznala jsem ji. Vypadá
úplně stejně jako její sestra."
Harley okamžitě zapomněla na odpor k té skřetici. „Ty
znáš mou sestru?"
„Až do minulého měsíce jsem pracovala v Chicagu. Ted
jsem se přesunula do Zmijího doupěte tady."
„Viper otevřel v tomhle zapadákově další klub?" roz-
hlédl se Salvátor po tichých polích. „Sotva to tu vypadá
jako útočiště pro démony."
„Máme oddělenou kavárnu, kam chodí běžní smrtelníci.
Vedlejší budova pak hostí mnohem exotičtější klientelu."
Skřetice se na Salvátora svůdně usmála. Čubka. „Nabídni,
že někomu podrbeš záda, a on za tebou pojede míle
daleko."
„A tvá práce zahrnuje to, že bloudíš po zapadlých sil-
nicích a lákáš potenciální zákazníky?" prohodila Harley.
Tonya si sebevědomě přejela rukou po linii vykroužené-
ho boku. Z jejího pohledu bylo jasné, jak si je vědoma
faktu, že na tomhle světě nechodí žena, která by na ni
nežárlila.
„Jediná věc, která mě přivedla na tuhle cestu, je příkaz
od Santiaga. Ach, a také příjemné kšeftíky, samozřejmě."
Skřetice při zmínce o penězích zavrněla jako kočka. „Je
vypsaná odměna pro ty, kteří vás najdou."
Vzduchem projel závan horkého vzduchu a Salvátor
popadl ženu za paži. „Kdo tu odměnu vypsal?"
Skřetice měla dost rozumu, aby v obraně couvla.
„Anasso. Vypsal odměnu za nalezení krále vlkodlaků a
sestry své manželky poté, co dostal vzkaz od nějakého
chrliče. Protože bylo pořád denní světlo, Santiago poslal
pár svých nehořlavých služebníků, aby se rozhlédli po
okolí."
Harley si olízla rty, v duši měla zmatek. Začínala věřit,
že její sestra je opravdu naživu. Ulevilo se jí, když se
dozvěděla, že se z tunelu dostal i Levet. A dostala nejasný
impuls k tomu, by se vydala na cestu a už se neohlížela
zpět.
Její život byl vždycky maximálně předvídatelný. Caine se
občas přestěhoval z jednoho brlohu do druhého
a během let se vystřídalo pár psů, kteří ji hlídali, ale dny
byly více méně stejné bez ohledu na to, kde se právě
nacházela.
Ale teď...

124
Byla překvapená z toho, že ji všechno to dobrodružství
nepřipadalo zas až tak zábavné, jak si vždycky předsta-
vovala.
Salvátor mávl směrem k stojícímu autu. „Vezmi nás k
Santiagovi."
Tonya se zašklebila. „A co bude s mojí odměnou?"
Salvátorovi přes ústa přeběhl nebezpečný úsměv. „Ne-
nechám tě tady přivázanou ke stromu napospas psům,
kteří nás pronásledují. Stačí?"
„Syčáku!" Otočila se na podpatku. Na rozbité, kamenité
cestě to byl úctyhodný výkon. Vydala se zpátky k autu.
„Tak pojďme."
Když ji Salvátor vedl k vozu, Harley pozvedla obočí.
„Okouzlující a galantní jako vždy."
V očích se mu poťouchle zablýsklo. „Potřebuji chytrou
ženu, aby mne naučila správným způsobům."
„Na mě se nedívej."
„Ach, měl jsem v úmyslu mnohem víc než se jen dívat."
„Dávej si bacha, Salvátore, nebo ti nakopu prdel."
Otevřel zadní dveře automobilu, a když si sedala,
zašeptal jí do ucha. „To jsou jen sliby."
Okolo žaludku ucítila teplo, klopýtla a svalila se do
kožené sedačky.
Zatracený vlkodlak.
Když se narovnala, Salvátor se elegantně usadil vedle ní,
ale pozornost držel na Tonye, která se širokým obloukem
otočila na poli a pak se s autem vrátila na silnici.
„Máš mezi zákazníky nějaké vlkodlaky?"
Tonya pohlédla do zpětného zrcátka. „Jen ty, kteří se
vyhýbají jiným upírským podnikům. Smůla." V hlase byla
znát výzva. „Vždycky byli nejlepší striptéři."
Salvátor mrknul na Harley. „Umíme i mnohem lepší věci
než jen striptýz."
„Amen," vydechla Tonya.
Harley mohla přidat několik svých amenů, ale místo
toho jen zatnula zuby. Ta skřetice a její ženské vábení jí
šíleně lezlo na nervy.
„Už jsi skončil?"
„Zatím ne," začal Salvátor a překvapeně zavrčel, když mu
vrazila loket mezi žebra. „Ach ano, skončil jsem."
„Dobrá volba."
Široce se usmál. „Tedy prozatím." Obrátil svou pozornost
k Tonye. „Dali bychom si něco k jídlu. Bude stačit nějaké
rychlé občerstvení."
„Můžu vám nachystat večeři v klubu."
„Raději bych si dal jídlo bez zaklínadel."
Harley se zmateně zamračila. „Myslela jsem si, že na
vlkodlaky zaklínadla nepůsobí. Byla to jedna z věcí, se
kterou mě Caine neustále otravoval."

125
„Jestli je Tonya příbuzná s Troyem, není jen obyčejný
skřet. Je členkou královské rodiny. Což znamená, že její
zaklínadla jsou mnohem silnější."
Tonya zamrkala dlouhými řasami. „Santiagovy hosty
zaklínat nesmím. Jen své zákazníky."
„Zajeď k rychlému občerstvení," přikázal jí Salvátor.
Tonya pokrčila rameny. „Jak si přeješ."
Harley se opřela o kožené opěradlo. „Stejně je vždycky
podle jeho."

Briggs procitl z hojivého spánku.

Zasténal, tělem mu projela bolest ze všech zranění.
Zatracený Salvátor. Ten bastard zaplatí za každou
vteřinu tohohle utrpení.
A ještě za to zaplatí rád.
Na okamžik si představil Salvátora, jak před ním klečí
na kolenou, jeho hrdost je zlomená a on ještě prosí o
slitování. Pak tuhle překrásnou představu drsně přerušil
povel jeho vládce.
Zatřásl se, jakoby mu ledová ruka sevřela srdce. Potom
se Briggs vykutálel z úzkého kamenného lůžka, které bylo
umístěné v zadní části tmavé jeskyně.
Opláchl si obličej studenou vodou a z kamenného se-
dátka poblíž postele sebral čistý kabát a vydal se tunelem
do obrovských katakomb.
Briggs netušil, kdo původně kutal chodby pod hřbito-
vem přiléhajícím k opuštěnému viktoriánskému kostelu
poblíž Chicaga. Ani netušil, kdo ty prastaré chodby celá
léta udržoval. Jeho samotného sem před několika týdny
přivedl krutý příkaz jeho vládce.
Do téhle chvíle byl s vládcem démonů ve spojení díky
jantarovému přívěsku předchozího krále vlkodlaků, který
Briggs ukradl poté, co vyšlo najevo, že se novým
nástupcem stane Salvátor. Nebo skrz bolestivý proces,
kdy démon mluvil přímo do jeho mysli.
V těch chvílích vždycky zalitoval, že se tomu bastardovi
zavázal krví.
Pak, naprosto bez varování, vládce démonů Briggsovi
přikázal odstěhovat se z jeho pohodlného pelechu v
Kansasu do obydlí ve studené jeskyni, kde si připadal jako
zapomenutý poustevník. A co bylo horší, jedna z komnat
bývala kdysi obětištěm s oltářem, který temnému vládci
umožňoval pohybovat se mezi dimenzemi. Briggs svou
duši vyměnil za sílu už velmi dávno, ale před hlubokým
zlem, které tu naplňovalo vzduch, se vždycky otřásl.

126
Šel chodbou, která vedla ještě níž pod zemský povrch.
Hladká skála pod jeho nohami, vrstvy prachu a závěsy
pavučin ho znervózňovaly jako vždycky.
Tuhle zlovolnou temnotu se neodvážil narušit ani hmyz.
Minul komnatu, která kdysi bývala vězením pro ne-
smrtelné. Na stěnách visely stříbrné řetězy a leskly se
symboly vytvořené olovem. Pak se Briggs dostal do další
jeskyně, a když pocítil zápach lidské krve, mimoděk
pokrčil nos.
Na zapomenutém oltáři uprostřed místnosti zemřela
spousta obětí.
A brzy do toho počtu přibude další. Ale nebude to jen
bezcenný smrtelník.
Tohle vědomí mu téměř vynahradilo zranění, která se
hojila tak dlouho.
Téměř.
Briggs zatnul zuby a přinutil se pokleknout před oltářem.
Jakmile mu do obličeje narazil ledový závan vzduchu,
ucukl. Chlad prostoupil celou místnost. Nad oltářem se
začal chvět vzduch a v pavučinovém závěsu, který
oddělovat oba světy od sebe, se objevila trhlina. Do
jeskyně pronikl zápach shnilého masa.
„Pane," řekl. „Žádáš si mne?"
„Velmi jsi mne zklamal, Briggsi, stejně jako tvůj otec,"
ozval se jeskyní dutý hlas. Jeho ozvěna se Briggsovi
zakousla až do masa.
Otec. Briggs se ušklíbl.
Mezi čistokrevnými vlkodlaky měla přednost smečka,
byla nad všechny rodinné vazby. Štěňata sdílela jeden
pelíšek a všichni dospělí je ochraňovali. Myšlenka dvou
rodičů a několika sourozenců byla jen lidskou tradicí.
Ale Briggs se sotva dostal z puberty, když ho král
prohlásil za svého syna a nástupce.
V tu chvíli se nadouval pýchou. Dokonce i v útlém věku
měl za to, že se stane někým výjimečným.
Teprve po narození Salvátora a poté, co jeho otec přišel o
rozum, mu došlo, že bude muset celou záležitost vzít do
svých rukou.
Dokonce i když to znamenalo, že prodá svou duši.
„Udělal jsem všechno, co jsi žádal."
„A já jsem snad žádal, aby ses zapletl s Giulianim?"
„Chtěl jsi ho mít po ruce, neboť tvůj návrat se blíží. Jen
jsem zabránit jeho úniku."
„Lháři." Briggs pocítil vlnu ledového vzduchu. Připadal
si, jakoby ho někdo zaživa stáhl. „Byla to tvá drzá pýcha,
která tě dovedla k tomu útoku, přestože jsem ti
vysloveně přikázal, aby ses skrýval. Hladově jsi zneužil
příležitosti ukázat králi vlkodlaků svou sílu."

127
„Caine už můj zázračný návrat mezi živé prozradil."
Lehce svalil vinu na svého oblíbeného psa. Byl to zákon
padajícího hovna. „Giulianiho musíme zastavit, než
začne strkat nos tam, kam nemá."
„Já budu rozhodovat o tom, co se má dělat. A v tuhle
chvíli bych ti rád připomněl, že tvá existence je jen v
mých rukách. A teď zrovna mi nepřijde, že bych měl být
milosrdný."
Zachvění strachy Briggs předstírat nemusel. „Promiňte
mi, prosím."
„Nic neprominu," zasyčel hlas. „Už čekám celá staletí,
abych se dostal z téhle zatracené díry. Zničím tě dřív,
než stačíš ohrozit mé záměry."
Tahle výhružka zněla Briggsovi jako kázání. Na rozdíl od
svého zesnulého otce, nikdy nebyl tak hloupý, aby se
před vládcem démonů považoval za nenahraditelného.
„Ano, pane."
„Zůstaneš od Giulianiho stranou, dokud ti nedám příkaz,
abys mi ho přivedl. Rozumíš jasně?"
„Myslím si, že chyba je..."
Slova mu utnulo zachvění celé jeskyně. Na hlavu mu
spadla sprcha drobných kamínků.
„Ty se odvažuješ oponovat mi?"
Briggs spolkl žluč, která mu stoupla do krku. Už jednou
zemřel. A tuhle zkušenost si rozhodně nechtěl
zopakovat.
Na druhou stranu, nehodlal Salvátorovi přenechat svou
slávu, když už se ocitl tak blízko vítězství.
„Prosím. Musíte mne nechat promluvit."
„Musím?"
„Ten Giuliani," zachraptěl Briggs. Hlavu měl přitisk-
nutou ke studené, kamenné podlaze. Celé tělo mu
sžírala neuvěřitelná bolest. „Je nebezpečný."
„Čím je nebezpečný?"
„Začal s rituálem spojení."
Ledový stisk najednou povolil, jako kdyby Briggs vládce
démonů opravdu šokoval.
Zbavit se bolesti bylo úlevné, ale na sebevědomí mu to
moc nepřidalo.
Briggs nabídl tomu záhadnému vládci všechno za to, že
mu démon vrátí trůn, který mu před mnoha lety ukradli.
Ta zatracená kreatura mohla problémy už cítit.
„To je nemožné."
„Je anebo není, Giuliani vrací vlkodlakům jejich sílu."

128
Městečko bylo pro Středozápad úplně typické.
Bylo usazené poblíž Mississippi a podél hlavní ulice by-
la spousta drobných firem, fast-foodů a prodejen obchod-
ních řetězců. V obytných čtvrtích byste našli tradiční
stavby, které více či méně úspěšně bojovaly proti zubu
času.
Tonya zastavila u jednoho stánku s jídlem, aby nakou-
pila zásobu sendvičů s pečeným masem a sýrových
tyčinek, která by zasytila fotbalové mužstvo i s
roztleskávačkami. Pak zajela na nábřeží a s mercedesem
zastavila za malou cihlovou budovou se zelenou cedulí
„Mléčný bar".
Harley si zběžně všimla malých stolečků s ozdobnými
ubrousky a pultíku s pečivem. V malém prostoru se
tísnilo několik smrtelníků, všichni měli při čekání na
ukojení svých chuťových buněk napjatý výraz.
Chytré kouzlo, jen co je pravda.
S úšklebkem Harley následovala Tonyu do přilehlého
skladu, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí a
ukončí tak své trápení. Když prošly zadními dveřmi, dům
se lehce zachvěl. Vstupní hala byla vyzdobená v
neoklasicistním stylu a Harley při tom pohledu vykulila
oči. Podlaha byla z dřevěných parket, stěny byly
vymalované na zeleno a zdobené stříbrnými reliéfy. Na
stropě byl namalovaný Apollo jedoucí ve voze mezi
mraky. Tucet židlí bylo ručně vyřezávaných.
Všechno bylo opravdu elegantní a úžasně vkusné.
Se zpožděním jí došlo, že sklad měl úmyslně příšernou
fasádu, aby působil opuštěně a zchátrale. Bez pochyby
byl navíc obklopený kouzlem, které odpuzovalo běžné
smrtelníky, aby se pokusili vejít.
Z haly je skřetice odvedla do druhého patra, kde se na-
cházely soukromé apartmány. Když trvala na oddělených
pokojích, dočkala se překvapivého výrazu, ale naštěstí se
brzy ocitla v koupelně z černého mramoru zdobeného
zlatem a mohla se ve sprše zbavit veškeré špíny.
Sotva se vrátila do pokoje, našla na černozlaté pokrývce
obrovské postele džíny a tyrkysové tričko. Byla tu i sada
spodního prádla a nové tenisky.
Výborně, upíři byli zjevně výbornými hostiteli.
Jediná otázka byla, co si za podobný servis účtovali.
Jakmile se oblékla, sepnula si mokré vlasy do culíku a
vydala se zpátky do hlavní haly. U zakrouceného
schodiště zaváhala. Překvapilo ji, když viděla několik
obrovských démonů vstupovat postranními dveřmi a po-
kračovat do zadní části haly.

129
 Instinktivně couvla a schovala se za elegantní zábradlí,
odkud opatrně pozorovala nebezpečný dav.
Asi nastala noc, neboť okolo byla spousta démonů s
překrásnou tváří upíra a minimálně jeden z nich patřil
mezi Ichari, kteří během dne zůstávali nehybní.
Ti ostatní...
Neměla ponětí, co mohou být zač. Někteří měli rohy,
jiní měli ocásky či křídla a tesáky ostré jako břitvy.
Společnou měli jen jedinou věc — obklopovala je aura, ze
které byla zřejmá jejich predátorská povaha.
Harley neměla náladu potřásat si s tou nesourodou
čeládkou rukou, a tak se vydala opačným směrem. Ote-
vřela dveře ve výklenku a vstoupila do místnosti, která
vypadala jako soukromá kancelář.
Přešla po břidlicové podlaze, vyhnula se masivnímu
psacímu stolu z ořechového dřeva a stojanu s nejnověj-
ším elektronickým vybavením, které by mohla závidět i
CIA. Místo toho se soustředila na francouzské impre-
sionistické malby, které visely na stěnách a byly chráněné
skleněnou stěnou.
Ach bože, bylo to dechberoucí, ale neměly by takové
věci být spíš v muzeu?
„Takže ty drby jsou pravda."
Harley se pomalu otočila. Vůbec ji nepřekvapilo, když ve
dveřích spatřila výjimečně krásného upíra se španěl-
skými rysy, který si ji s jemným úsměvem prohlížel. Jeho
příchod vycítila dřív, než se objevil.
„Bojím se zeptat," procedila.
„Nemusíš se bát." Pustil se pantů a pomalu se vydal
směrem k ní. Měl na sobě černý hedvábný oblek a tmavě
hnědou kravatu. Místnost se zaplnila jeho chladnou
silou. „Jsi stejně krásná, jako tvá sestra."
„Ty znáš mou sestru?"
„Jmenuji se Santiago a mám tu čest nazývat Darcy svou
královnou."
Harley zkroutila v údivu rty. Kdyby zjistila, že se její
sestry zamilovaly do třech žabáků, nemohlo by jí to
překvapit víc.
„Ne. Řekli mi, že mé sestry jsou mrtvé. Pořád se
nestačím divit, že jsou naživu a dávají o sobě vědět."
V tmavých očích se mu zableskl smutný humor. „Darcy
je naživu naprosto bez pochyb a celkem šťastná, že může
komandovat Styxe."
„Opravdu je šťastná?"
„Samozřejmě." Jeho oči sklouzly a obdivné přejely její
křivky, které se rýsovaly pod skromným topem. „Upíři
mají široké znalosti o tom, jak potěšit ženu."
Ach, o tom ani na malou chvilku nepochybovala.

130
 Všechno v okolí těch krásných démonů řvalo radostí.
Škoda, že měla spíš zálusk na otravného, arogantního a
neuvěřitelně sexy vlkodlaka.
„Rozsáhlé, říkáš?"
„Rozsáhlé a...," usmál se a ukázal tak řadu perlově bílých
tesáků, „...a kromě toho jsou vynalézaví."
„A také mohou být ve vteřině mrtví, jestli udělají ještě
jeden krok navíc, Santiago," zavrčel Salvátor, vešel do
místnosti a pokojem okamžitě proletěla jeho horká
energie.
Harley moudře ustoupila od upíra. Otočila se a uznale
pohlédla na čerstvě osprchovaného Salvátora, který měl
na sobě černé hedvábné šortky a nedopnutou volnou
bílou košili, která tak ukazovala jeho hladký bronzový
hrudník.
Jestli se tu bude bojovat, ona se toho účastnit nechce.
Santiago se mu falešně uklonil. „Giuliani."
Salvátor se vydal směrem k ní a zastavil se po jejím boku.
Rukou ji majetnicky objal kolem ramen. Byl to mužský
způsob vyjádření „Ona je má, tak odprejskni!"
Kdyby nevypadal tak neuvěřitelně božsky, s vlasy staže-
nými vzadu zlatou sponou a zdůrazňujícími jeho
krásnou tvář, Harley by se rozzuřila.
A ta jeho vůně...
Teplo jeho těla společně s mužnou vůní ji přivádělo k
šílenství.
Salvátor snadno vycítil náraz jejího vzrušení. Pohled měl
stále upřený na upíra.
„Už ses spojil se Styxem?"
„Informoval jsem ho o tom, že Tonya nalezla tebe a tvou
překrásnou Harley, a že jste na cestě do klubu," odvětil
Santiago. „Dorazí sem, jakmile zapadne slunce."
Harley se zamračila. „Proč jede on sem? Myslela jsem si,
že jsi chtěl jet ty do Chicaga?"
„Nikoli bez pomoci," zašklebil se Salvátor. „Předpo-
kládám, že má s sebou svoje hejno vran?"
„Myslíš jeho smečku?" snažila se porozumět Harley.
„Má s sebou své havrany," zasyčel Santiago a oči se mu
zle zaleskly. „Jsou to Anassovi osobní strážci a zaslouží si
respekt."
Salvátor pokrčil rameny. „Za jak dlouho tu asi budou?"
„Čtyři, možná pět hodin."
„A jakou obranu máš ty?"
Upír máchl rukou směrem ke stojanům se zbraněmi.
„Kromě kouzla, které obklopuje budovu, je tu také
všechno sledované a napojené na systémy. A ve službě
jsou neustále čtyři strážci."
„Zádní vlkodlaci?"

131
Santiago se ušklíbl. „Psům nevěřím."
„Tak ten pocit je vzájemný, ty jedna pijavice."
„Nemluvě o tom, že jsou odpudiví."
„Rozhodně lepší, než být chodící mrtvolou."
Vzduchem praskalo nebezpečí a Harley ucouvla stranou.
Ruce si dala v bok.
„Jestli je hladina testosteronu v téhle místnosti tak
zatraceně zvýšená, ukážu vám, co se stane, když do toho
vypustíte estrogen."

132
 KAPITOLA

11

K DYŽ SALVÁTOR VIDĚL HARLEYIN varovný pohled, rty se

mu zkřivily a krev mu ztuhla. Zatraceně, byla tak sexy.
„Slyšel jsem, že vlkodlačice bývají mnohem nebezpeč-
nější než vlkodlaci," zamumlal Santiago.
Salvátor přikývl. „Měl bys být poblíž, až bude měsíc v
úplňku."
„Nechcete vy dva zůstat o samotě, abyste si to mohli v
klidu probrat?"
Santiago se usmál a vykročil ke dveřím. „Potřebuji
zkontrolovat svůj tým, než otevřeme klub. Pokud zůsta-
nete v téhle budově, budete v bezpečí. V kuchyni je jídlo
a na baru pití. Zábava začne za hodinu."
Upír zmizel a zavřel za sebou dveře.
„Zábava?" zeptala se Harley, a když ji Salvátor hrubě
objal a přitlačil ke zdi, doširoka rozevřela oči. „Co to
děláš?"
Salvátor ji popadl za ruce a zvedl jí je nad hlavu. Na
břiše ucítila jeho erekci.
„Jsi tak zatraceně sexy."

133
„A to ti dává právo skočit na mě jako..."
„Roztoužený pes?" dokončil její větu a zabořil tvář do
linie jejího krku.
„Ano."
„Já jsem roztoužený pes."
Otřásla se, vůně jejího vzrušení zaplnila vzduch v míst-
nosti. „Ale taky jsi král. Nemohl by ses alespoň pokusit o
to, chovat se civilizovaně?"
Usmál se a rty jí přejel po rameni. Voněla mýdlem,
ženskou podstatou a stoupající touhou.
„Pořád máš na sobě oblečení, že ano?"
V jeho objetí ztuhla a pocítil, jak je nažhavená. „Salvá-
tore, nehodlám se s tebou milovat v místnosti, kam
může kdokoli kdykoli vejít."
„Tak pojď do mého pokoje."
„Ani náhodou."
Rty přejel po okraji jejího trička a zastavil se na něžném
oblouku jejího ňadra.
„Tak můžeme jít k tobě."
Pokusila se polknout toužebné zasténání. „Ne-nechci."
„Ach, tak to můžeme udělat úplně jinak," slíbil ji
hlubokým, drsným tónem. „Existuje bezpočet způsobů.
Už jsme jich několik úspěšně vyzkoušeli. Potřebujeme
jen trochu místa."
Zamítavě zakroutila hlavou, ale bradavky jí ztuhly v
nevyřčené pozvánce.
„Ovládej se, Giuliani."
Odtáhl se a napjatě ji sledoval. Slyšel, jak rychle jí tluče
srdce a jak lapá po dechu.
„Harley, tvé smysly jsou stejně citlivé, jako ty mé. Tahle
vzájemná touha je jednou z věcí, kterou před sebou
neskryjeme."
„Chtění a dělání jsou dvě naprosto rozdílné věci."
Znovu k ní přitiskl svůj tvrdý penis. „Toho rozdílu jsem
si maximálně vědom, cara."
Na jeden slibný okamžik Harley povolila a zamrkala
údivem nad tou vytrvalou touhou, která mezi nimi pul-
sovala. Bohužel ji nestačil svléct, neboť se mu vytrhla a
rychle přešla ke dveřím.
„Řekni mi, co ti řekl ten zombie vlkodlak," naléhala.
Salvátor zasténal a opřel se o stěnu. Tělo ho zklamáním
bolelo.
„Zombie?"
„Zombie. Blázen." Pokrčila rameny. „Vzrušující sen
preparátora mrtvol."
S šíleným úsilím Salvátor přenesl své myšlenky od
svádění partnerky k setkání s Briggsem.
Bylo to horší než ledová sprcha.
„Neřekl mi nic, co by dávalo smysl," zachraptěl.

134
„Zapálení psychopatici zřídkakdy říkají něco smyslu-
plného."
„To je pravda."
Sklopila hlavu stranou, snadno vycítila mučivý neklid,
který ho trápil.
„Něco tě trápí. Co je to?"
Salvátor ztuhl a bojoval s instinktem ustoupit od její
zkoušky. Harley nebyla jen tak někdo, koho by se
snadno zbavil, ani když nebyla v jeho posteli. Byla to
žena, která byla určena k vládnutí po jeho boku.
„Tvrdí, že zná způsob, jak vlkodlakům vrátit schopnost
plodit potomstvo."
Harley plně došla vážnost jeho slov, proto jen zmateně
mlčela.
„To se snadno řekne," konečně odvětila. „Má nějaký
důkaz?"
„Mně to zní jako naprostý nesmysl. Stejně jako ty
hovadiny, které neustále žvaní Caine."
Salvátor si mimoděk pohrával se svým těžkým pečet-
ním prstenem. V žaludku se mu usadil nepříjemný
pocit.
„Nejspíš popíjejí stejný Vitacit."
„Tak proč si ho pouštíš tak blízko k tělu?"
„Dokud nezjistím původ jeho síly, nedokážu odhadnout,
čeho všeho je schopný. Nepochybuji o tom, že sám sebe
považuje za krále vlkodlaků."
„Pokud by byl pravým králem on, neseděl by snad ted
na trůnu?"
„Tohle jsem si vždycky myslel."
Zamračila se a přešla k němu, jako kdyby měla dojem,
že pokud u sebe nebudou stát nos u nosu, jejího
znepokojení si nevšimne.
„Posloucháš se, co říkáš? Necháváš toho shnilého psa,
aby ti ukroutil hlavu."
Salvátor pozvedl obočí, síla její reakce ho překvapila.
Bylo to snad kvůli tomu, že by se Briggse bála? Nebo to
bylo něco osobnějšího?
Bože, on chtěl, aby to bylo osobnější.
Intimně, hluboce osobní.
Ani by mu nevadilo, kdyby přitom byla nahá.
Tomu vábení nedokázal odolat a tak se natáhl a chytil ji
za ruku. Nedokončené spojení mu ukradlo schopnost
uvědomit si svou sílu, ale dotek mu nabídl něco stejně
důležitého.
Mír.

135
Byl to další z pro něj vzácných pocitů.
„Položil otázky, které by měly být zodpovězeny."
„Jaké otázky?"
Salvátor vedl Harley k široké kožené pohovce na
druhé straně místnosti. Usadil se a přitáhl si ji k sobě.
Jedna jeho část byla neklidná, toužila po ulovení
Briggse a toho bastarda, který do něj pumpoval nad-
přirozenou sílu. Tuhle část jeho osobnosti ale snadno
překonala touha ochraňovat tuhle ženu.
Dokud nevěděl, že je Harley v bezpečných rukách
Styxe a jeho havranů, nenechá ji samotnou.
„Potřebuju vědět, jestli i předchozí král měl do činění s
démonem, který kontroluje Briggse."
Utrápeně si povzdychla, ale neodtáhla se od něj. To
byl pokrok.
„A to je to, co ti ten vlkodlak řekl?"
„Ano."
„A ty mu věříš?"
Salvátor se ušklíbl. „Nechci mu věřit."
„Ale?"
Zvedl ruku a promasíroval si bolavé svaly na krku.
„Nemůžu zapomenout na podivné chování
Mackenzieho v posledním století jeho vlády."
Suše se usmála. „Musíš být víc konkrétní. Myslela jsem
si, že být podezíravý se u krále předpokládá."
„To není moc vtipná poznámka."
Její úsměv vybledl. „V té době, o které mluvíš, tě nic
podobného nenapadlo?"
Nevěděl.
Na tuhle otázku Salvátor neznal odpověd.
Minulost byla z mnoha pohledů zahalená temným stí-
nem. Poté, co se stal králem, musel řešit příliš
problémů,
než aby měl čas ohlížet se zpátky. Budoucnost pohltila
veškeré jeho myšlenky.
Teď bylo příliš složité vyvolat vzpomínky bez toho, aby
se na ně lepilo jeho současné podezření.
„Byl příliš tajnůstkářský. Náladový. Nebezpečně vý-
bušný," přiznal, když si vybavil, jak Mackenzie ignoroval
své královské povinnosti a raději zůstával zalezlý ve
svém pelechu. „Myslel jsem si, že bojuje s Telosem."
„Kdo to je?"
Svou odpověďsi pečlivě rozmyslel. „Stejně jako ostatní
nesmrtelníky, i vlkodlaky lze potrestat uvíznutím ve
věčnosti," řekl konečně. „Z nekonečných dní se stávají
dekády, z nich století a pak tisíciletí. Zoufalství může být
stejně zničující jako jakákoli nemoc."
Její oříškové oči potemněly. Možná si poprvé uvědo-
mila, že i za nesmrtelnost se platí.

136
 „A co se stane?"
„To je různé, na každého to působí jinak." Pohladil ji
po hřbetu ruky, dotek její saténové kůže ho uklidnil. Ří-
kalo se, že vlkodlak, který najde svou pravou partnerku,
nebude s Telosem nikdy bojovat. „Většina si stěžuje, že
je ochromí apatie nebo temnota, ze které nemohou
uniknout. Nakonec přivolají Vekpose, mystický oheň, jež
vlkodlaky cele pohltí."
„Sakra," zamračila se Harley. „Tohle nemůžeme při-
volat omylem, že ne?"
„Ne. A vlkodlak musí bojovat s Telosem, aby v sobě
našel sílu přivolat Vekpose, a to se stává velmi zřídka.
Většina vlkodlaků je příliš divoká, než aby je dokázala
spolknout nuda."
Drsně se zasmála. „Tak to je fantastické. Naprosto jsi
mne uklidnil."
„Sama ses na to zeptala."
„A ten předchozí král měl co do činění s tímhle...,"
odmlčela se, jak hledala neznámý výraz, „Telosem?"
Zakroutil hlavou a nepřítomně se otočil k obrazu
visícímu na stěně.
„To byl jen můj předpoklad. Ale když jsme v jeho
pelechu našli jen popel, dost to mou teorii potvrdilo."
„Zní to celkem logicky," poznamenala. „Jen proto, že
Briggs někoho obvinil, neznamená, že jsou jeho obvinění
pravdivá."
S tím musel Salvátor souhlasit.
Briggs byl dokonalý lhář dávno před tím, než prodal
svou duši za sílu. Zatraceně, málem přesvědčil svou řím-
skou smečku, aby se zase navrátila k pravěkým tradicím
lidských obětí k uklidnění bohů, než zasáhl Salvátor a
ten nesmysl jim rozmluvil.
Jeho instinkt s touhle divokou myšlenkou ale souhlasil.
Nemohl vyloučit žádnou z možností.
Bůh věděl, že slepé předpoklady nevedly k ničemu
dobrému.
„Ne, ale v tu dobu jsem věděl, že ani Telos nedokázal
objasnit všechny Mackenziovy podivné zvyky," hlas mu
znechuceně zhrubl. Možná kdyby celá ta staletí neigno-
roval všechny ty nejasné pochybnosti o Mackenziem,
mohl by zastavit Briggse ještě před tím, než se dostal k
temným silám. Pak zakroutil hlavou. Cesta zpět ne-
existovala, mohl jít jen dopředu. „Ti, kteří jsou určeni ke
smrti, obětují poslední roky svého života malým
rituálům, které pomohou pozůstalým zmírnit bolest ze
smrti blízkého."
Stiskla mu ruku, jako kdyby vycítila jeho vnitřní trá-
pení. „Co je to za rituály?"
„Vzdají se svého majetku, navštěvují pohřební místa
svých předků a zůstávají obklopeni svou smečkou."
„To je neradostné, ale dá se to pochopit, řekla bych."
Pokrčila nos. „A co udělal Mackenzie?"

137
 „Schoval se ve svém brlohu, odmítl mé prosby, aby se
vrátil na trůn, dokonce i když se smečka rozpadla a
vlkodlaci se k sobě otočili zády."
Na dlouhou chvíli o jeho slovech zapřemýšlela a pak se
překvapivě strefila přímo do jádra věci.
„Začali vlkodlaci ztrácet sílu už pod vládou předcho-
zího krále?"
Salvátor vyskočil na nohy. Nenáviděl tu myšlenku, o
kterou zakopával v temnotě, a která byla vždycky o krok
napřed.
Bože. Osud všech vlkodlaků závisel přímo na něm.
Jestli selže, selžou všichni.
„Je složité určit přesný okamžik nebo alespoň dekádu,
ale šeptá se, že ústup sil začal těsně poté, co začal vlád-
nout Mackenzie." Pod kůží mu zavrčel vlkodlak, který
toužil po tom, aby mohl hmatatelného nepřítele roztrhat
na kusy. „Možná pocítil, jak slábneme, a odhodlal se k
zoufalému kroku."
Harley přistoupila k němu a zamračila se. „Nebo
možná zneužil temné síly k tomu, aby se dostal na trůn,
a trable začaly už tady."
Salvátor sevřel čelisti. Chtěl odmítnout myšlenku, že
nějaký král by upřednostnil své vlastní ambice před
blahem svého lidstva, ale tahle lež z jeho úst nevyšla.
Kouzlo způsobovalo, že si na trůn nemohl sednout jiný
než pravý vlkodlačí král. Na druhou stranu mohl nějaký
prohnilý vlkodlak využít černé magie k tomu, aby se
zbavil protivníků.
„Je možné, že Mackenzie použil černé kouzlo, aby
ukázal na své pravé dědice."
„Počkej." Očí se jí rozšířily, jako kdyby jí napadla
nějaká závratná myšlenka. „Jestliže prodal svou duši
ďáblu, proč nevstal z mrtvých stejně jako Briggs?"
Salvátor pokrčil rameny. „Možná že se Briggs do-
mluvil se stejným ďáblem, že právě Mackenzie znovu
nepovstane."
„I mezi zloději najdeme čest, a dál?"
„Briggs je posedlý touhou dostat se na trůn."
Harley se otřásla a složila si ruce na prsou. Salvátor ji
chápal. Z Briggse běhal po zádech mráz každému.
„A jak do toho všeho zapadá Caine?"
Salvátor pocítil další vlnu znechucení. Celá léta sledo-
val falešnou Briggsovu stopu. Stejně jako když lovecký
pes honí kuřata a nechá uniknout lišku.
„Měl mě navést na špatnou stopu," přiznal.
Odfrkla si. „Vzhledem k tomu, že většinu času tráví ve
svém pelechu, tě nikam moc nenavedl."
„Popravdě, tou špatnou stopou jsi byla ty a tvé sestry,"
opravil ji. „Briggs věděl, že vaši stopu budu sledovat
kamkoli a že se nezastavím, dokud vás nenajdu."

138
Pohlédl na její nádhernou tvář. Srdce mu šeptalo, že to
všechno stálo za to, neboť našel svou pravou partnerku, i
když jeho smysl pro povinnost protestoval, neboť do
toho zatáhl své lidi. „Když vás čtyři rozdělil a neustále
měnil místa vašeho pobytu, dobře mě tím zabavil a já si
jen honil špičku svého ocasu."
„A co byla ta správná stopa?" zeptala se.
Když se Harley vrátila k tomu nejdůležitějšímu bodu,
zkroutil rty.
Kdyby se pokusil tuhle ženu obelstít, byl by hlupák.
„Nevím," přiznal.
„A co si myslíš?"
„Myslím si, že mě do Ameriky z Itálie vylákali kvůli
něčemu důležitému." Když se jí na rtech objevila další
otázka, zvedl ruku. „A než se zeptáš, řeknu ti to rovnou.
Nemám ponětí, co to může být."
„To je nepříjemné."
Po její odpovědi se smutně zasmál.
„Je to o něco horší, než jen nepříjemné." Zakroutil
hlavou a začal netrpělivě přecházet po pokoji. Dnes
večer na sobě pocítil veškerou tíhu. „Bože, vím jen to, že
v části svých úvah se nemýlím. V minulosti jsem vinil z
vlkodlačího neúspěchu bohy, měnící se společnost a
dokonce i upíry. Možná teď jen hledám další zlou sílu,
kterou bych mohl obvinit, a nechci přiznat, že osudem
mého lidu je vyhynutí."
Místnost naplnilo ticho, ozýval se jen hluk, který za
těžkými dveřmi způsobovali Santiagovi neposlušní
hosté.
Konečně se Salvátor zastavil. Cítil, že Harley stojí přímo
za ním. Nepokusila se vyklouznout pryč, zatímco byl
zamyšlený. A dosud mu ani nevrazila nic do zad.
Což znamenalo, že přemýšlela.
A to je nebezpečná aktivita.
Otočil se a setkal se s obezřetným pohledem.
„Harley?"
„Pokud jsou tvé úvahy alespoň z části pravdivé, neměl
by ses vrátit do Itálie?"
Její slova ho zasáhla. „Snažíš se mě zbavit, drahoušku?"
„Nepotřebuju být Sherlock Holmes, abych si vyvodila,
že když tě ti lumpové chtějí tady, měl bys být raději
tam."
Zajímalo ji jeho bezpečí?
Jestli ano, pak ať spadne nebe.
Salvátor vykročil vpřed a když instinktivně couvla, ještě
víc ho to rozpálilo. Navedl ji, až stála zády ke stolu a
objal ji svými stehny.
„Brzy se do Říma vrátíme," slíbil jí. Při představě Harley
v jeho elegantním, renezančním domě mu poskočilo
srdce.

139
 Dodala by mu zlaté teplo, které hromady mramoru a
zlata potřebovaly. „Ale nebude to dřív, než se
vypořádám s Briggsem a tím démonem, který tahá za
provázky."
Opřela mu ruce o hrudník. „Nehraj si na frajera."
Majetnicky si z jejích rtů ukradl polibek. „Umím být
opravdový frajer, jen když mě necháš, abych se
předvedl," zamumlal.
„Přestaň." Odtáhla se a propíchla ho pohledem. „Myslím
to vážně. Jsi král a měl by ses podle toho chovat."
Pohledem sjel k jejímu napjatému výstřihu. „Snažím se."
„Salvátore."
Povzdechl si a zvedl k ní oči. „Jaký královský počin si ode
mne žádáš?"
„Řekni mi, co se stane, pokud tě Briggs zabije a zmocní
se vlkodlačího trůnu?"
Pevně sevřel čelisti. „To se nestane."
„Dokud si nevypěstuješ zvláštní schopnost pro čtení
budoucnosti, nemůžeš tohle s určitostí říct." Řekla to s
pevným a neochvějným výrazem. „Budeš svou pýchou
riskovat budoucnost svých lidí?"
Salvátor se znovu setkal s jejím neochvějným pohledem.
To on byl dominantní. On byl alfa samec a jeho
rozhodnutí nikdo nikdy nezpochybňoval.
Dal tuhle bolestivou lekci více než jednomu vlkodlakovi.
Ale teď nějak neměl náladu na to, aby zavrčel. Harley
nebyla jeho podřízená. Jeho vlkodlačí část ji akceptovala
jako družku. Byla jeho partnerkou, ne jednou z jeho
smečky.
„Harley, Briggs je příliš nebezpečný na to, aby ho někdo
ignoroval." Pohladil ji a objal kolem ramen. „Nemůžu se
vrátit do Itálie, dokud ho nezničím."
„Copak ty nemáš královské bojovníky, kteří by za tebe
odvedli špinavou práci?"
„Mám jich bezpočet, ale nikdo z nich není imunní vůči
Briggsově schopnosti kontrolovat jejich mysl."
Jeho logiku nemohla popřít, ale nezabránilo jí to v tom,
aby nenašla nový argument.
Zeny byly pořád ženami, bez ohledu na živočišný druh.
„A když vezmeme v úvahu, že ho opravdu zabiješ..."
„Tomu musíme věřit."
„Tak jak dlouho ho udržíš mrtvého?"
Na to neměl Salvátor odpověď.
A v tuhle chvíli byly jeho myšlenky úplně někde jinde.
Vzal její tvář do dlaní, sklonil se a políbil ji na tvář.
„Tím se budeme zabývat zítra."

140
 KAPITOLA

12

S OTVA SALVÁTOR NAŠEL JEJÍ RTY a vtiskl na ně dlouhý, lé-

čivý polibek, Harley úplně zapomněla dýchat.
Ne, že by to bylo nějak překvapující.
Jeho doteky byly magické.
Slabě zasténal a jazykem pronikl do jejích úst, zatímco
jeho prsty ji pohladily po krku. Chutnal po whisky a taky
vlkodlakem a divokou silou. Kombinace, která hluboko v
jejím nitru dráždila cosi krotkého.
Přesvědčivé a zároveň kruté horko rozpálilo její krev a
způsobilo, že rukama vjela pod okraj jeho košile a vy-
hledala jeho hebký a ocelově pevný hrudník.
Tak jo, možná byla zodpovědná za své ruce, které teď
zkoumaly její tělo, ale on byl zcela jistě zodpovědný za
to, že utlumil výstražné funkce jejího mozku. Pokud by
byla schopná jasně přemýšlet, drsně by ho odstrčila až na
druhý konec místnosti a nezkoumala by intimní terén
jeho prsou.
Zvedl ruce, vzal do nich její ňadra a palci kroužil kolem
tvrdých bradavek, dokud se k němu pevně nepřitiskla.
„Harley..."

141
 Větu ani nedokončil, rychle zvedl hlavu a podíval se
směrem ke dveřím. Harley pocítila záblesk energie a
klika cvakla přesně v tom okamžiku, kdy ucítila
Santiagňv příchod.
„Vypadni," zavrčel Salvátor, svaly mu ztuhly a připravily
se k akci.
Poblíž dveří se ozval tichý smích, ale ten další démon
byl natolik chytrý, aby se neopovažoval vstoupit do
místnosti.
Díky bohu.
„Zábava začne za chvilku," řekl podmanivým a vy-
zývavým tónem. „Jsem si jistý, že Harley se bude naše
skromná show líbit."
Salvátorovy oči se zlatě zaleskly a vzduch v místnosti se
naplnil jeho pachem.
„Santiago, příkaz vypadni! je celkem srozumitelný.
Samozřejmě, mohu vstát a jít ti to osobně vysvětlit."
„Byl bych raději, kdybys poslal Harley."
„Pijavice, která si přeje zemřít," zavrčel Salvátor. „Ta-
kové mám nejraději."
Harley si těžce povzdychla jako žena, která se ocitne v
hádce dvou hlupáků.
„Je tohle opravdu nutné?"
Salvátor na ní vrhl zlomyslně nakažlivý úsměv. „Ne, ale
vždycky je to sranda."
„Harley, jestli se chceš utrhnout ze svého chlupatého
řemínku, budu rád, když se ke mně připojíš. Pití...,"
Santiago se významně odmlčel, „a cokoli, po čem bys
mohla zatoužit, je k dispozici."
„Budu si tvou nabídku pamatovat, Santiago," odvětila
Harley a pohledem varovala Salvátora, aby ani necekl.
Neměla náladu na další hloupou hádku. „Děkuji ti."
„Potěšení je na mé straně."
Když vybledl Santiagův pach, Salvátorovo napětí se
zmírnilo. „Upíry nesnáším. A teď..." Prsty lehce přejel
po linii jejího topu. Horko jeho ruky jí dělalo na kůži
dobře. „Kde jsme to skončili?"
Harley si uvědomila, že skončili jen jeden krok od
naprostého šílenství.
Opřela se mu rukama o hrudník a získala tak dostatek
prostoru, aby se mohla vymanit z jeho sevření a tolik
vzrušujících dotyků.
„O jaké zábavě to Santiago mluvil?"
Salvátor jakoby v bolesti pevně zavřel oči. Pak se
hluboce nadechl, opřel se o stůl a složil si ruce na
prsou.
„Byla jsi někdy v nočním klubu démonů?"
Nad tou směšnou otázkou si jen odfrkla. „Děláš si
srandu? Caine mne nikdy nepustil nikam, kde by mne
mohl spatřit nějaký vlkodlak. Tvrdil, že je to pro mou
bezpečnost, sráč jeden."

142
 „Pak bych navrhoval, že tvé uvedení do společnosti
může počkat." Znovu vrhl pohled na její tělo a
nenamáhal se skrýt svůj hlad. „Viperovy podniky
nejsou nic moc."
„Nech mě hádat— máš pro mne připravenou vlastní
zábavu."
„Ted, když jsi to sama řekla nahlas..."
Zlaté oči se zaleskly a síla jeho touhy do ní narazila
takovým způsobem, až málem spadla na kolena. Zatra-
ceně. Při živé představě Salvátora, jak ji ohýbá přes stůl
a proniká do ní zezadu, se jí sevřel žaludek.
Rychle přeběhla ke dveřím. „Chci se napít."
„Mám právo veta?" zamumlal Salvátor, a když Harley
zmáčkla kliku a otevřela dveře, spěchal k ní a majetnicky
ji chytil za ruku. „No tak, počkej na mě."
Když ji vedl vstupní halou, otřásla se. Jeho hypnoti-
zující, mužný pach jí pronikal pod kůži, jako kdyby se ji
Salvátor snažil označit.
„Není potřeba, abys se mnou někam chodil."
„Je to potřeba, věř mi," namítl temným tónem a když si
nepřítomně přejela svrbící paže, pozvedl obočí. „Děje se
něco?"
„Natřel ses kolínskou?"
Na ústech se mu objevil zvláštně smutný úsměv.
„Dolce & Gabana. Voní ti to?"
„Je to... nezapomenutelná vůně."
„Je víc než věčná."
Zamračila se. „Cože?"
„Tudy." Ignoroval její otázku a ukázal směrem k dvo-
jitým dveřím, které hlídal pár stejně oblečených upírů.
A ti upíři tedy stáli za to.
Mňam.
Měli perfektní ostré rysy a lesklou, zlatou kůže pravě-
kých Egypťanů. Ebenově černé vlasy měli svázané do
dlouhých ohonů. Jejich tváře byly mistrovsky vyřezávané
kousky s vysokými lícními kostmi, jestřábími nosy a
elegantně klenutým obočím. Když se k nim dostala blíž,
zjistila, že jsou nalíčeni černou tužkou, aby se zvýraznily
jejich mandlové černé oči. Plné rty byly lehce přetřené
leskem.
Oblečeni byli jen do úzkých bederních pásů. Dávali tak
na odiv stavbu těla, jíž se musela klanět sama Kleopatra.
Když se Harley se Salvátorem přiblížili, ti dva otevřeli
těžké dveře a jejich pohledy utkvěly na Harley. V očích
měli tichou pozvánku k vášnivé zábavě.
Salvátor proklouzl kolem démonů, jako kdyby byli
neviditelní. Profil měl tvrdý stejně jako široké kamenné
schody, které vedly do nitra budovy.
„Jsi si jistá, že tam chceš jít?" zeptal se nevěřícně a
pevně ji sevřel paži. Vzduch kolem nich zhoustl pachem
různých démonů a bylo slyšet hlučící dav.

143
 „Třicet let jsem žila se smečkou psů. Neexistuje nic, co
by mne mohlo šokovat." Její planá statečnost přetrvala jen
do chvíle, kdy sešli schody a Salvátor otevřel další dveře,
tentokrát ocelové, a ona pocítila energii přítomných
démonů v plné síle. „Oukej, možná jsem se trochu
ukvapila."
„Chceš odejít?"
Harley jeho otázku sotva slyšela, pozornost měla upře-
nou na scénu, která se před nimi otevírala.
Tahle hala ostře kontrastovala se vzdušnou elegancí
horních pokojů. Byla ohromná, kruhová, vystavěná z čer-
ného mramoru a směrem ke středu se ještě víc snižovala
dolů. V každém stupni hlediště byly ocelové stolky se
židličkami zasazenými do mramorové podlahy. Do centra
místnosti vedlo několik schodišť. Ve středu místnosti se
pak nacházelo několik obrovských, železných klecí.
Nad hlavami přítomných problikávaly těžké lustry.
Světlo se chvílemi dostávalo i do temných koutů a odha-
lovalo tak hosty, kteří raději zůstávali v temnotě.
Celé to působilo spíše jako dům hrůzy než coby noční
klub.
Salvátor se k ní sklonil a pokusil se překřičet hlučící dav.
„Chceš odejít?"
Při pohledu na démony různých tvarů a velikostí jí
vyschlo v ústech. Jedinou věc měli všichni společnou, a
sice hmatatelný pocit násilí, který je obklopoval.
Krátce zaváhala, nemohla se rozhodnout mezi staro-
módní opatrností a touhou zaflirtovat si s nebezpečím.
Vždycky chtěla prozkoumat svět za zdmi Cainova
pelechu, nebo snad ne? Dobrá, tady ho měla. Ve vší
parádě.
Nebo spíš bez jakýchkoli okras.
„Ani náhodou," odpověděla s třesoucí se bradou a sna-
žila se dát najevo kuráž, kterou vůbec necítila.
„Jak si přeješ," zamumlal Salvátor a pohlédl na dva
mohutné troly, kteří Harley pozorovali, jako kdyby byla
chutný předkrm.
Přímo proti nim se objevila krásná trpasličí žena a
jemným pohybem ruky k sobě zvala Salvátora. Měla
temně rudé vlasy, slonovinově bílou kůži, a byla
oblečená do vyzývavého, přiléhavého trikotu. V úsměvu
měla naději, že z ní Salvátor ten trikot strhne.
Harley zaskřípala zuby, ale Salvátor vypadal, jako že si
té ženy vůbec nevšímá.
„Chceme lóži," přikázal jí. „Co nejdál od arény."
„Samozřejmě." Zena vrhla na Harley nenávistný po-
hled a vydala se chodbičkou mezi stolky směrem k nej-
vyššímu patru až do tmavého podkroví, kde se
nacházela malá lóže.

144
 Harley se usadila na malé ocelové lavičce a Salvátor si
sedl naproti ní, pohledem přejížděl dav a ignoroval
trpasličí ženu, která mu strkala svá ňadra prakticky až
pod nos. „Dáš si něco k pití, miláčku?"
Harley si odkašlala. „Bloody Mary," objednala si a v
hlase měla varování, že drink nebude jedinou krvavou
věcí, pokud ji ta čubka nepřestane dráždit.
Jako kdyby Salvátor ve vzduchu vycítil napětí, podíval
se na ni se samolibým úsměvem.
„Já si dám Hennessy," objednal si nepřítomně.
Trpaslice se zakroutila, otočila a vydala se zpět do
davu, pravděpodobně k baru pro jejich drinky. Harley
si byla vědoma Salvátorova upřeného pohledu a
usadila se zpátky na lavičku.
„Není Hennessy trochu snobské pro pajzl jako je
tenhle?"
Natáhl se a prstem lehce přejel ruku, kterou se opírala
o stoleček.
„Co na to říct? Jsem vlkodlak s vytříbeným vkusem."
Na ústech jí zůstala viset chytrá odpověď, neboť u
stropu se rozzářily reflektory a rozvášněný dav začal
hlasitě povykovat.
Harley pohlédla nahoru a viděla, jak se doprostřed
haly ze skrytých otvorů snášejí čtyři malé zlaté klece.
Zůstaly viset několik stop nad podlahou a kymácely se
ve světlech reflektorů.
„Ty bláho," vydechla a pohledem přejížděla od jedné
klece ke druhé. „Uvnitř jsou skřítci?"
Salvátor se ušklíbl. „Jsou jen součástí show."
To ji moc neuklidnilo. V každé kleci byl jeden skřítek,
byli tu dva muži a dvě ženy, a krom těžkých ocelových
řetězů, které jim visely okolo krku, na sobě neměli
zhola nic.
„Co je to za show?"
„Démoni verze Seznamky."
Harley potřásla hlavou. Na seznamovací pořady v te-
levizi se dívala opravdu často, ale nikdy neviděla nic
podobného jako nahé skřety ve visících klecích.
„Nějak si myslím, že lidská verze je z úplně jiné
planety. Ale předpokládám, že i ta démoni má nějaká
pravidla?"
„Jen pár základních. Zaplatíš neuvěřitelný obnos za to,
aby ses mohla připojit k tuctu jiných démonů dole v té
díře." Ukázal na obrovskou klec na podlaze, do které
by se vešla mužstva celé fotbalové soutěže. „Poslední
démon, který přemůže všechny, dostane za odměnu
klíč."
„Klíč?"
Zvedl ruku a ukázal k visícím klecím, které byly
uzamčené obrovskými zámky.
„Jakmile si vítěz vybere, do velké klece se nahrne další
skupina, která bude bojovat o další klíč."

145
 Harley pocítila nával pobouření. Ať už měl Caine na
svědomí cokoli, všichni muži v jeho smečce dobře znali
trest za znásilnění.
Smrt.
Pomalá, mučivá, bolestivá smrt.
„A tamti jsou sexuální otroci?"
„Ne." Salvátor ji stiskl ruku, bál se, aby neprovedla něco
hloupého. „Přiznám, že bych neuronil slzu, kdyby
Viperovi někdo vrazil do srdce kůl, ale ve svém klubu
otroky nikdy nepovolil."
„Jak to víš?"
Naklonil se blíž a promluvil tak tiše, že ho nemohl
zaslechnout ani ten nejtalentovanější démon.
„Viper sám byl několik staletí držen v otroctví. Jaké-
hokoli otrokáře by nemilosrdně zabil."
Jeho vysvětlení podporovali sami skřeti, kteří se po-
hodlně opírali o stěny klece a provokovali dav pod sebou
téměř k šílenství.
„A jak jsi na tom ty?"
Usmál se a přitiskl si její ruku ke svým rtům. Jazykem jí
lehce přejel po kloubech.
„Podobně kruté metody nemám za potřebí. Stačí mi můj
šarm, kterým zotročím, koho chci."
Jeho šarm byl bez diskuze a dotyk jeho rtů tak příjemný,
že málem vyslovila přání, aby pokračoval.
„A to Caina považuješ za podvodníka," řekla, ale její
slova zněla nepřesvědčivě. Kolem břicha pocítila závan
horké energie.
Naštěstí se v tu chvíli vrátila ta skřeti žena s jejich
objednanými nápoji. Svými sotva zahalenými ňadry
Salvátora vyrušila natolik, že pustil Harleyinu ruku.
Ne, že by to bylo k něčemu dobré.
V krvi jí bublalo vzrušení, byla napjatá a ostražitá.
Neohrabaně se zvedla ze stoličky, z ničeho nic vlhké a
nepohodlné.
Co se to k sakru děje?
Salvátor máchnutím ruky odehnal neodbytnou skřeti
ženu a významně se na Harley usmál. Snadno vycítil
její vzrůstající touhu.
„Měla bys zůstat alespoň na zahřívací kolo."
Než se stačila zeptat, v čem to zahřívací kolo spočívá,
spatřila několik nahých mužů oděných pouze do
tetování v čínském stylu, kteří se vydali na pochod
mezi stolky. Zdálo se, že jsou to obyčejní smrtelníci —
až na to, že ti by nikdy nemohli dosáhnout tak
perfektně tvarovaného těla, ať cvičili, jak chtěli, a jejích
kůže se nikdy nemohla tak zvláštně, kovově lesknout.

146
 „Tak ti jsou hustí." Když se jeden z démonů zastavil
před jejich stolem a předvedl cosi jako erotický tanec,
který by v normální mravů dbalé společnosti určitě za-
kázali, Harley jen do sebe obrátila Bloody Mary. Nebyla
schopná odtrhnout zrak od nadzemské krásy orlích
rysů a černých, šikmých očí. Málem zapomněla i
dýchat. „Co jsou zač?"
„Jsou to démoni Nozama," odvětil Salvátor. „V jejich
kultuře jsou ženy válečnicemi, zatímco muži jsou
hodnoceni podle jejich sexuální obratnosti."
„Tak to je dobrá kultura," schválila to zastřeným hlasem.
Rukama svírala okraj stolu, snažila se zabránit, aby jí
nesklouzly na místa, kde teď neměly co dělat.
Salvátor hluboce zavrčel a poslal tak démona k dalšímu
stolu.
„Ženské bojovnice jsou ve vlkodlačí společnosti re-
spektované a naše sexuální dovednosti jsou proslulé v
celém démonském světě," vysvětlil jí. Pak k ní natáhl
ruku a pevně ji chytil.
„Jsou proslulé skoro stejně jako tvoje arogance."
„Naše arogance," opravil ji. Naklonil se k ní přes stůl tak
blízko, že na tváři ucítila jeho dech. „Jsi čistokrevná
vlkodlačice, Harley. Je jen otázkou času, kdy se vrátíš ke
své smečce."
Přímo v srdci pocítila ostrou bolest. Nepříjemné při-
pomenutí osamění, v jakém dosud žila.
Jako vlkodlačice přirozeně toužila po smečce. Ne kvůli
ochraně, ale kvůli společnosti svých druhů, která byla
pro čistokrevné vlkodlaky stejně důležitá jako jídlo a sex.
Vždycky měla pocit, že jí chybí kus osobnosti.
Přesto zatím nebyla připravená komukoli se svěřovat.
Ani Salvátorovi. Ani svým sestrám.
„Já sama se rozhodnu kdy a jestli vůbec se vrátím ke
smečce," varovala ho.
Zvedla paži a Salvátor jí nahmatal zběsilý tep na vnitřní
straně zápěstí.
„Můžu ti v tom rozhodování pomoct, když dovolíš."
„Ne každý se nechá ovládat hormony."
Ve zlatých očích se mu zaleskl žár. „Ach, kdyby tohle jen
byla pravda."
Harley pocítila takový nával chtíče, až překvapením
pootevřela rty.
Nebylo to obvyklé škubání, které cítila v Salvátorově
blízkosti. Ani intenzivní touha, kterou dokázaly vyvolat
jeho polibky.
Tohle byl nepříjemný, ohromující chtíč, který ji téměř
dusil.
„Giuliani?" zachraptěla.
„Klid, cara." Něžně jí pohladil po ruce.
„Co je to?"

147
„Tanečníci vylučují feromon. Pomáhá to přesvědčit víc
účastníků, aby si zaplatili vstup do prostoru pod klecí."
„Zatraceně." Zvedla se z kovové lavičky, kůži měla
pokrytou potem. „Brzy si to budu chtít zaplatit taky."
Salvátor bez varování vyskočil a přitiskl si ji ke svému
pevnému tělu.
„Nemusíš proti tomu bojovat, cara", zašeptal. „Tedy
pokud tě to nevzrušuje."
V tuhle chvíli ji vzrušovalo úplně všechno.
Dotek jeho mužného těla, ta jeho pitomá, pižmová vůně,
puls jeho nesmírné síly...
Bez varování jí na rameni přistála ruka a když se otočila,
spatřila za sebou obrovského démona Pecoste, který na
ni zíral žlutýma očima a z obrovských klů mu
odkapávala žluč.
Salvátor okamžitě vycenil tesáky, v očích se mu zle
zalesklo. Byl jen chlup od toho, aby se proměnil ve
vlkodlaka.
„Dej tu ruku pryč, než..."
Harley nechtěla čekat, až si ti dva samci začnou bušit na
hrudník a vypouštět oblaka horkého vzduchu.
Jedním plynulým pohybem skopla Pecosteho na kolena,
počkala, až se instinktivně sehne a vrazila mu pěst pod
bradu. Démon odlétl dozadu a přistál na stole o dvě
patra níž. Ozvalo se zlostné zavrčení od ostatních
démonů a spustila se drsná rvačka, ale Harley nečekala,
až někdo ocení její šikovnost.
Místo toho si otřela ruce o kalhoty a setkala se se
Salvátorovým pobaveným pohledem.
„Až budu potřebovat, abys mne zachránil, dám ti
vědět."
„Budu si to pamatovat."
Rvačka byla zábavná, ale bolestivá touha přetrvávala a
projížděla jí celým tělem. Bože na nebesích! Jestli si brzy
neuleví, asi vybuchne.
„Už jsem viděla dost," zamumlala a namířila si to k
východu. Z obočí si setřela kapky potu.
Salvátor se jí okamžitě objevil po boku. „Kampak jdeš?"
„Do svého pokoje."
Beze slova se prodrali davem, konečně se dostali ke
dveřím a vystoupali schody. S každým krokem účinek
feromonu slábl, zklidňoval palčivou touhu, ale Harley
nezpomalila. Umělá touha se možná se změnou místa
vytratí, ale znepokojivý hlad, který ji mučil, jen tak
snadno nezažene.
Netušila, co jí přinese budoucnost, ale věděla, že Sal-
vátor nebude čekat moc dlouho, aby se vydal na souboj s
Briggsem. Posledních pár hodin možná budou poslední,
které stráví společně.

148
 Prošli hlavní halu a Harley si to namířila přímo ke
svému pokoji do horního patra, vytáhla klíč a odemkla si
dveře. Poté, než stačila sama sobě připomenout všechny
důvody proti podobnému jednání, popadla Salvátora za
ruku, vtáhla ho do místnosti a třískla dveřmi.
Salvátor překvapeně pozvedl obočí. „Harley?"
„Copak tohle není to, po čem toužíš?" zeptala se, přitla-
čila ho ke stěně a rukama mu přejela po pevném
hrudníku.
Salvátor ji bez varování chytil za zápěstí a zastavil tak
její netrpělivé doteky.
„Počkej, cara"
Rozčarovaně se zamračila. „To si děláš srandu?"
Přimhouřil oči. „Nechci být obviněný z toho, že jsem tě
zneužil, když jsi byla pod vlivem cizích hormonů."
„Dobrá." Naklonila se a jazykem mu přejela od hrudní
kostí až po krční jamku. „Tak pak si tuhle výhodu vezmu
na sebe."
Oklepal se a jeho energie prolétla místností jako ato-
mová reakce.
„Tak to mi vůbec nevadí," zachraptěl a pustil jí zápěstí.
Uvolnil sponu z vlasů a rukama prohrábl husté
prameny.
Harley zvrátila hlavu a pohlédla do jeho zlatavých očí
skrytých pod hustými řasami.
„Nedělej si se mnou žádné plány, Giuliani. Tohle je..."
„Výjimečné," přerušil ji, chytil ji kolem boků a přitiskl si
ji k tvrdému penisu.
„Dočasné šílenství."
„Souhlasím s tím, že je to šílenství." Popadl jí za triko,
přetáhl jí je přes hlavu a zahodil na podlahu. Následo-
vala podprsenka a její ňadra teď měl přímo před sebou
připravená k dalšímu zkoumání. „Ohromující šílenství,
při kterém se zastavuje srdce."
Když našel její ztvrdlé bradavky, zasténala rozkoší.
Přimkl se k ní v polibku, že se okamžitě musela vzdát.
Chutnal po uzrálém koňaku, jeho jazyk se proplétal s
jejím a prsty jí laskal ňadra takovým způsobem, že tu
drsnou rozkoš cítila až v žaludku. Harley pod jeho
zvířecí touhou pootevřela rty a rukama našla jeho
kožený opasek.
Krev jí hořela divokým ohněm a ona jen čekala, kdy ji
sežehne celou.
Harley přemohla sponu na opasku, rozepnula knoflík u
jeho poklopce a rozevřela zip. Když se dotkla jeho
silného vzrušení, srdce jí málem vyskočilo z hrudníku.
Salvátor tiše zaklel a přitiskl k ní své boky. Na obličeji se
mu leskly krůpěje potu.
„Buď opatrná, drahoušku," upozornil ji. „Snažím se
soustředit se na to, abych byl něžný."

149
Harley mu odpověděla tím, že se postavila na špičky a
zakousla se mu do krku takovou silou, že mu málem
začala téct krev.
„Velkého zlého vlka se nebojím."
Salvátor tiše zavrčel, otočil se a teď přitiskl ke stěně on
ji. Pak před ní padl na kolena.
„Měla bys ses bát," varoval ji, když z ní strhával džíny a
maličký kousek krajky, která se schovávala pod nimi.
„Salvátore..."
Když se jeho jazyk vydal po cestičce mezi jejími stehny,
málem se jí zastavil dech. Rukama jí roztáhl nohy, aby k
ní lépe mohl.
Zabořila mu prsty do vlasů a otřásla se čistou rozkoší.
„Ach... bože."
„Na modlitby je pozdě," zachrčel rouhavě a ještě trochu
jí rozevřel stehna, takže našel vlhkou jeskyňku, kterou
hledal.
Harley polkla výkřik a tělo se jí souhlasně otřáslo. Líbilo se jí,
když před ní Salvátor klečel na kolenou a působil jí rozkoš
jazykem a zuby.

150
 Zavřela oči a rukama mu něžně projížděla skrz vlasy,
zatímco hluboko ve svém nitru cítila sladké trnutí.
Krátce si vzpomenula na to, že se z nějakého
nerozumného důvodu chtěla vyhnout Salvátorovým
magickým dotekům, ale v tuhle chvíli bylo všechno
jinak.
Jazykem jí znovu a znovu přejížděl po poštěváčku, občas
zajel i do její komůrky a neochvějně ji tak přiváděl k
vyvrcholení.
Když začala zrychlovat dech, Salvátor se najednou
narovnal, odkopl boty, stáhl kalhoty a postavil se před ní v
celé své kráse.
Harley neplýtvala časem, chytla jeho hedvábné trenky a
jedním pohybem je z něj strhla. Salvátor se potěšené
zasmál. „Děvče! Připomeň mi, abych si doplnil zásobu
spodního prádla."
Byl krásný. Měl štíhlé, perfektní rysy. Oči se mu zlatě
leskly. Ostře tvarované bronzové tělo se lesklo. A jeho
penis byl v plné pohotovosti a připravený působit jí
potěšení. Dovolil jí, aby se několik okamžiků kochala
pohledem na jeho nahotu. Pak ji popadl za boky a otočil ji
k sobě zády.
„Polož si ruce na zeď a pevně se opři," zašeptal jí do
ucha. Přehodil si její nohu přes své stehno. Cítila se
přitom trochu zranitelně.
Harley se zmateně ohlédla přes rameno a srdce jí při
pohledu na jeho bronzovou krásu poskočilo.
„Co to k sakru děláš?"
„Věr mi," řekl, rukou ji chytil za vnitřní stranu stehna a
ve stejném okamžiku do ní zezadu pronikl.

„Ano." Hlavu si opřela o jeho rameno. Připadalo jí,

jakoby díky neuvěřitelné slasti neměla žádnou páteř. Byl
velký a každý pohyb měl v sobě kus intenzivního
požehnání a bolesti zároveň.
Pevně se opřela o stěnu a zasténala, když do její vlhké
mezírky pronikl navíc i prsty. Neustával ve zběsilém
tempu a tvrdě přirážel k jejím bokům.
Někde v temnotě je hledala smečka psů, Briggs spřádal
své plány a jejich směrem spěchal samotný král upírů.
Ale nebezpečí pro Harley nic neznamenalo, v tuhle chvíli
se její tělo otřásalo pod návaly nesnesitelného vzrušení.
Se zavrčením, které bylo víc zvířecí než lidské, zabořil
Salvátor tvář do jejího ramene a ústy polaskal citlivou
kůži na krku.
„Jsi má," řekl a zdálo se, že jeho slova označila její duši.
„Ted i na věčnost."
„Ne."
„Ano, Harley." Pronikl hlouběji a každým dotykem
jakoby si ji přivlastňoval.
151 „Už není cesty zpět."
„S tím jdi k čertu, Salvátore."
Její slova uťalo Salvátorovo zakousnutí do jejího krku.
Ten rozkošný útok ji šokoval, prohnula se a z hrdla
vypustila výkřik, neboť se její tělo otřáslo vyvrcholením...

KAPITOLA

13

C AINE PEVNĚ SVÍRAL VOLANT svého jeepu a řítil se

směrem k St. Louis rychlostí světla.
Byl dobrý velitel, věděl, že musí být se svou
smečkou a řídit pronásledování Salvátora a Harley.
Psy Salvátorova ukázka moci dost vystrašila. Jedna věc
byla slyšet drby o schopnostech krále vlkodlaků přinutit
psy k proměně a druhá byla osobně si to zažít.
Vikki jako první vytušila první příznaky potíží. Možná
byla ochotná využít kouzelnické schopnosti, aby ho
ohromila, ale rozhodně se nechtěla vrhat do žádného
nebezpečí.
Bez Caina, který je vedl, by lelkovali dost dlouho na to,
aby si byli jistí, že Salvátor unikl.
Ale v tuhle chvíli byl Caine příliš rozrušený, aby mohl
proti králi vlkodlaků vést plnohodnotný útok.
Potřeboval čas, aby se zbavil nejasností, které ho zne-
pokojovaly.
Jak se dalo předpokládat, to co potřeboval a to co chtěl,
byly dvě rozdílné věci.
Rozhlédl se po štěrkové cestě, která vedla mezi nedávno
zoranými poli a sotva ucítil známý pach hnijícího masa,
dupl na brzdy.
„Do prdele."
André si shrnul vlasy z čela a znechuceně pokrčil nos.
„Co to k sakru je?"
„Máme společnost," zamumlal Caine a přál si, aby měl
dost odvahy ignorovat nevyhnutelnou skutečnost.
Samozřejmě, pokud by měl tuhle skutečnost ignorovat,
ve finále by žádnou odvahu nepotřeboval.
„Společnost?" zamračil se André. „Smrdí to tu jako
kdyby někoho zapomněli pohřbít."
Caine ukázal rukou na parkoviště. „Zůstaň tady."
„Ne. Ty..."
Caine popadl svého společníka pod krkem. „Zůstaň tu."
Ignoroval žluč, která se mu drala do úst a namířil si to k
několika stromům. Tohle bylo to, k čemu se upsal, ne?
Něco za něco.
Ale chtěl to své něco co nejrychleji dostat, aby mohl to
podělané druhé něco taky rychle odevzdat.
Mezi stíny se to podivně zavlnilo, pak se objevil Brigg-
sův obrys a jeho rudé oči zasvítily jako vstupní brány do
pekla. Caine poslušně poklekl.
„Pane."
Vzduchem prosvištěla vlna ledového vzduchu a přejela
Cainovi po kůži.
„Pospícháš zpátky do svého pelechu jako slabošský
zbabělec, že jo, Caine?"
„Má smečka je Salvátorovi v patách. Je to jen otázka
času, kdy ho dostihnou a chytí."
Lži jednoduše klouzaly Cainovi po jazyku, hlavu měl
skloněnou k zemi, aby nebyl vidět jeho opatrný výraz.
„Potřebuji si být jistý, že mám celu, ze které mi
neuteče."
„To není potřeba. Naše plány se změnily."
Caine ztuhl. Změna plánu obvykle znamenala, že první
verze nevyšla. A to nebylo to, co by zrovna chtěl slyšet.
„Co to znamená?"
„Gratuluji ti, ty hajzle," zasyčel Briggs. „Tvá chvilka slávy
je na dosah ruky. Brzy se proměníš v čistokrevného
vlkodlaka, jak sis vždycky přál."

153
Caine pomalu a podezíravě zvedl hlavu. Briggs byl
vždycky příliš neurčitý v tom, aby prozradil způsob
transformace.
„Jak? Harley utekla."
„Na tu čubku zapomeň."
„Ale..."
V rudých očích vzplanul smrtelný vztek. „Chci dostat
Salvátora."
Caine polkl otázky jak, kdy a kde by se měla uskutečnit
mystická proměna, na kterou čekal celé roky.
Osobní vize mu ukázala jeho vlatní krev proudící po
studeném kameni. Leskla se silou, která příslušela jen
čistokrevným vlkodlakům, ale vysvětlení podobné vize
bylo vždycky ošidné.
„Má smečka ho pronásleduje."
„Salvátor bez omluvy zničí tvou smečku pouhým mrk-
nutím oka."
Caine zaskřípal zuby. „Jsem si dobře vědom Salvátorovy
obrovské moci."
„Pak bys měl své sluhy odvolat a nechat mě, abych si to s
tím bastardem vyřídil sám."
„Vyřídil nebo ho zabil?"
„Ach, zabiju ho, až přijde správný čas." Vlkodlačí hlas
byl plný očekávání. „Ale nejdřív ho potřebuju živého."
Vzpomínka na drsný souboj zkazila Cainovi radost z
vychutnání Salvátorova blížícího se pádu. Briggs možná
měl velké plány, ale Caine už nevěřil, že je Briggs nepře-
možitelný.
„Chceš ho zajmout?"
„Ano."
„Ty sám?"
Ledová síla narazila Cainovi do hrudníku a zastavila
mu srdce.
„Jistě nepochybuješ o tom, že to zvládnu?" Cainovy
ruce se zaťaly do země, bolest vystřelující z hrudníku
cítil v celém těle.
„Nikdy bych nebyl tak bláhový," zavrčel.
„To jsem chtěl slyšet." Když se k němu Briggs přiblížil,
Caina ten odpudivý smrad málem zadusil. „Snad se tvá
loajalita ke mne nesnížila, Caine?"
Caine přitiskl hlavu k zemi. Zatraceně! Zašel příliš
daleko. Briggs nehodlal tolerovat, že zpochybnil jeho
převahu nad Salvátorem. Navíc, když on sám byl
Briggsův podřízený.
Přišel čas, aby zjistil škody.
„Ne, pane, Salvátor často pojil své sily s upíry. Jestli ho ty
pijavice budou ochraňovat, nebude dost dobře možné
ho chytit."
 Briggs si odfrkl, nedal se tak snadno zmást. „Pak je
štěstí, že Salvátora nepotřebuji zajmout."
„Věříš, že za tebou přijde sám?"
„To je přesně to, co si myslím."
„Přiznám se, že tuhle možnost považuji za jednu z po-
sledních." Caine pečlivě volil slova, mluvil přímo do
země.
Briggs byl pořád moc blízko, aby mohl Caine zvednout
hlavu. „Salvátor je možná arogantní, ale není sebevrah."
„Ne, ale touží po tom mě zabít. Jakmile mu poskytnu
příležitost, ještě se ke mně rád připojí."
„Pozná, že je to léčka."
Briggs se zasmál. Byl to dutý, zlověstný zvuk a nedalecí
kojoti varovně zavili.
Šibeniční humor. Měl by ho mít rád.
„Ale on stejně přijde. Jeho jednání snadno můžu před-
vídat."
Caine unaveně zvedl hlavu a podíval se do rudých očí.
„Přepokládám, že i já v tom budu hrát nějakou roli?"
„Poblíž tvého pelechu hnízdí smečka jeho psů. Myslí si,
že pořád Salvátora držíš v zajetí."
Caine pokrčil rameny. Jeho lidé mu zavolali minutu poté,
co tahle smečka obklopila jeho dům.
„Jsou pod dozorem."
„Chci, abys mi je sem přivedl."
Když tahle slova vyšla z Briggsových úst, Caine si vybavil
nepohodlné jeskyně pod opuštěným viktoriánským
kostelem. Nejenže si je vybavil, to vnuknutí bylo dost
nepříjemné. Bylo to jako mapa, která se mu vpálila do
jeho mozkové tkáně.
Do prdele. Copak ten bastard neslyšel o GPS?
„Proč?"
„Chci, aby Salvátor před svou smrtí trpěl," řekl Briggs a
vzduch se zachvěl jeho nenávistí k vlkodlačímu králi.
„Je jen málo věcí, které mě těší víc než pohled na
Salvátora, který musí zabít své věrné služebníky."
Caine se nepatrně otřásl. Vždycky se považoval za
drsňáka, který své smečce vládne ocelovou rukou, ale
proti Briggsovi vypadal jako absolutní měkkota.
„Jasně, to si dokážu představit."
„Ach, ale ty si to nemusíš představovat," poškádlil ho
Briggs. „Budeš u toho se mnou."
Caine se postavil a opatrně ustoupil před kousavým
chladem, které obklopovalo Briggse.
„A dostanu se k tajemství, které odemkne vlkodlačí
krev?"
„Neboj se, Caine. Brzy dostaneš odměnu, kterou si tak
bohatě zasloužíš," zašeptal a rudé oči se mu zaleskly.
„Ale nesmíš mne zklamat."
Ozvalo se hlasité puknutí a vlkodlak zmizel.
Caine nezaváhal. Otočil se na patě a spěchal zpátky k
jeepu. Na přídavek tohoto představení nebyl zvědavý.
Sotva otevřel dveře, skočil za volant a nastartoval.
155
 „Do prdele!"
Když Caine bez zpomalení najel na dřevěný most, André
narazil na palubní desku.
„Jsi v pohodě?"
Caine se mimoděk otřásl, na kůži pořád cítil to ne-
příjemné chladno.
„Brzy dostaneš odměnu, kterou si tak bohatě zaslou-
žíš..."
Měl by skákat radostí, měl by tančit a jásat.
Místo toho si přál, aby Briggs tu svou vizi předal
nějakému jinému naivnímu psu.
„Vydírá mě," zamumlal.
André přimhouřil tmavé oči. „Mám si hledat nový
pelech? Na Bahamách? V Austrálii? V Antarktidě?"
Caine musel přiznat, že i jeho přesídlení láká.
Nejradši by někam odjel a začal úplně znovu, pryč od
těch nepřátelských vlkodlaků. K čertu s tím vším i se
získáváním čisté krve.
Pak zakroutil hlavou.
„Na útěk už je pozdě," přiznal ponuře. „Nezbývá nic
než naděje, že tu posranou srážku vlaků přežijeme."

Salvátor přecházel po Harleyině pokoji a k uchu měl při-

tisknutý telefon, který mu tu nechal Santiago. Poslouchal
ozvěnu nahraného Hessova hlasu a pohled měl upřený na
zlatočernou postel, která byla pořád zmuchlaná a teplá
po sexu s Harley, při které málem vypustil duši.
Prokrista, ta žena mu ukázala nové pojetí ráje.
To, co mezi nimi explodovalo, bylo to mnohem víc, než
syrová a divoká radost. Bylo to víc než pocit osudové
přitažlivostí, která mu hučela v žilách. Bylo to víc než
vytrvalá starost, aby byl své partnerce neustále nablízku.
Byla to jednoduchá, nekomplikovaná radost muže, který
se právě pomiloval se ženou, jež mu vnesla do srdce
potěšení.
V nose ho šimrala jemná vůně vanilky. Salvátor se otočil
a podíval se na Harley, která vyšla z koupelny, tělo měla
zabalené do bílého ručníku a mokré vlasy jí splývaly na
ramena.
 Típl telefon a odhodil ho na postel. Když si všiml, že se
Harley po očku nejdřív podívala na jeho obnažené
intimní partie a pak teprve do jeho tváře, sotva potlačil
úsměv.
„Něco je špatně?" zeptala se.
„Pokusil jsem se zavolat Hessovi, ale spadlo to rovnou
do hlasové schránky."
„Myslíš, že se mu něco stalo?"
Salvátor pokrčil rameny, nepokoušel se skrýt své roz-
čarování. Ironií osudu byl perfektním příkladem osoby,
která nesnášela kontrolu nad ostatními. Když měl ně-
komu zadat úkol, dostal z toho vyrážku, a když měl
ostatní poprosit o pomoc, obzvlášť brigádu žijících mrt-
vol, bylo to horší než žvýkat stříbro.
„To nemůžu nijak zjistit. A dokud nebude Briggs mrtvý
a budeme brát v potaz jeho schopnost kontrolovat mysl
druhých, nemůžu riskovat, abych vysledoval jeho stopu.
Musím se spolehnout na Styxe, že vyšle partu hledačů."
Harley se pokusila nonšalantně přejít k posteli a skrýt
své půvabné tělo do tlustého županu.
„Když už mluvíš o Styxovi, co máš v plánu, až dorazí se
svými havrany?" zeptala se.
Jako vždycky, i teď Salvátora fascinovala Harleyina
zvláštní kombinace divoké, bezostyšné touhy a stydlivé
ženské rezervovanosti.
Lákala ho jako plameny ohně můru. Přešel k ní, usadil
se na kraji matrace a prsty si pohrával s mokrým
pramenem vlasů, který jí sklouzl přes rameno. Jeho
frustrace okamžitě polevila.
„Chci s ním odjet zpátky do Chicaga."
„A potom?"
„Máš pro svou zvědavost nějaký důvod?" Naklonil se k
ní a políbil jí na ucho. „A máš nějaké plány se mnou,
cara?"
Ztuhla, vůně jejího vzrušení naplnila pokoj. „Několik."
„Několik?" Jazykem přejel po linii její klíční kosti. „To
se mi líbí."
„K většině z nich budu potřebovat náhubek a stříbrné
vodítko."
„To je zvrácené."
Opřela si ruce o jeho ramena a zatlačila. Ve tváři měla
rozzlobený výraz.
„Existuje něco, čím bych setřela tvé přerostlé ego?"
Popadl ji za ruku, přitáhl si ji k ústům a začal jí okusovat
polštářek palce.
„Když tě mám v posteli, tak ne."
„Salvátore...," spolkla zbytek věty a zamračila se. Cosi ji
vyrušilo. Otočila hlavu a očichala si nataženou ruku.
„Dobrý bože!"
„Co se děje?"
„Právě jsem se osprchovala."

157
„Měla jsi počkat na mě," poškádlil ji a opatrně pozoroval
zvláštní lesk v jejích očích. Harley se nemusela
proměňovat ve vlkodlačici, aby vypadala nebezpečně.
„Umyl bych ti záda."
„Záda jsem si umyla sama, otázka zní..." Přimhouřila oči.
„Proč jsem pořád cítit tebou?"
„Ach, ano," vydechl blaženě Salvátor a zapomněl na
veškeré nebezpečí. Tělem mu projelo primitivní, zvířecí
uspokojení.
Jeho pižmo se rozvinulo během jejich nevázaného sexu
do plného rozkvětu. Tuhle jeho značku na sobě bude
cítit ještě několik dní.
„Co se děje?"
„Slyšela jsi někdy rčení To je důvod, proč ti nemohu
ublížit?," zeptal se se zatrpklým úsměvem.
Vytrhla svou ruku z jeho sevření. „Něco přede mnou
skrýváš."
„Ne. Jestli chceš pravdu, klidně ti jí řeknu, ale..."
„Pokud mi chceš naznačit, že nedokážu unést pravdu,
vytrhnu ti jazyk."
Salvátor si ji tiše prohlížel. Ty světlé, perfektní rysy. Jasné
oříškové oči. Plné, čerstvé rty.
Tvář, kterou měl nadosmrti vrytou do srdce.
Říct nebo neříct?
Neměl v úmyslu jejich spojení odhalit. Ne do té doby,
než zabije Briggse a svou smečku přivede zpátky na své
místo, takže se bude moci plně soustředit na útok svého
šarmu.
Přes všechnu svou aroganci nebyl hloupý, aby před-
stíral, že Harley je připravená a odhodlaná stát se jeho
partnerkou. Vlastně se pořád snažila rozhodnout, zda on
sám je pro ni víc přítel nebo nepřítel.
Nechtěl ji vystrašit dřív, než si ji bude moci řádně
namluvit.
Ale znovu si uvědomil, že téhle ženě začíná rozumět.
Bude dotírat a otravovat a bude tak protivná, jak jen to
bude možné, aby se dozvěděla, co vědět chce.
„Tak dobře, ale pak neříkej, že jsem tě nevaroval."
Netrpělivě zatnula čelisti. „Giuliani!"
Upřeně se jí zadíval do očí. „Nosíš můj pach, protože jsi
má partnerka."
Zbledla a nevěřícně vykulila oči. Salvátor si tiše po-
vzdechl. Dobrá, nečekal, že bude radostí skákat do vzdu-
chu. Ale přesto by od ní bylo hezké, kdyby se netvářila,
jako kdyby od něj právě chytla virus HIV.
„Partnerka?"
Zakroutila hlavou. „Tak to ani omylem."
Pokrčil rameny a pokusil se nezájmem zamaskovat
zklamání.
„Sama ses zeptala."
Opřela se o čelo postele, pokrčila kolena a nevědomky si
v obranné pozici složila ruce na prsou.
 „Možná mě vychovala smečka psů a nikoli tolik cenění
čistokrevní vlkodlaci, ale dobře vím, že opravdické
spojení vymizelo už před několika staletími," namítla.
„Caine vždycky říkal, že je to beztak stejně jen mýtus."
Salvátorovi stoupl tlak. Dokud se proces spojení ne-
uzavřel, jakákoli zmínka o jiném samci stačila, aby po-
dráždila jeho neandrtálské instinkty.
„Jak by mohl obyčejný pes znát naši historii?"
„Takže on lhal, když říkal, že se už vlkodlaci nepáří?"
S velkým úsilím potlačil své rozčilení. „Je pravda, že
pravé spojení pomalu mizí, stejně jako další vlkodlačí
schopnosti."
„Pak je zřejmé, že se mýlíš."
Olízla si rty, v hlase jí vibrovala nervozita. „Spojit se
nemůžeme."
Kysele se usmál. S neochvějnou odvahou mu pomohla
uniknout z Cainova zajetí. Bez mrknutí oka se postavila
dementnímu Briggsovi. Ale pouhá zmínka o tom, že by
mohla být něčí partnerkou, ji rozhodila.
Měl by se bránit nebo by spíš měl být rád, že v ní vyvolal
takovouhle drsnou reakci?
„Neřekl jsem, že se už proces spojení uzavřel," opravil ji a
obezřetně ji pohladil po nahé paži. Po jeho doteku se
otřásla, její sladká vanilková vůně se mísila s jeho
pižmem do kombinace, která mu rozpalovala krev.
„Jen jsem řekl, že jsi má partnerka."
„To je nějaký trik?"
„Spíš ironie osudu."
Ani se neusmála, jen na něj pohlédla. „Mohl bys mi říct,
co se tu děje? Proč si myslíš, že jsem tvá partnerka?"
„Když čistokrevný vlkodlak najde svou pravou partnerku,
jeho tělo vytváří zvláštní pižmo, kterým si ji označí."
Nastala krátká, nebezpečná pauza.
„Označí ji?"
„Je to varování pro ostatní samce, aby se drželi zpátky."
„Takže tys mě pokryl svým pachem, abys vystrašil
ostatní muže?"
Přejel prsty k jejímu zápěstí, nebyl schopný předstírat
ani za mák lítosti. Jestli všechno klapne, Harley bude
jeho pižmem cítit po zbytek věčnosti.
„Nebylo to záměrné."
„Nesmysl."
Zvedl se a posunul se k ní blíž, dokud přes župan
nepocítil pronikavý žár jejího těla.
„Harley, přestože to přiznávám velmi nerad, existuje
pár věcí, nad kterými nemám kontrolu." Přejel prstem po
jejím šťavnatém rtu. „Kromě toho, ta vůně časem
zeslábne."
Pořád se mračila, ale v oříškových očích se jí zablesklo
pochopení. Salvátor byl okamžitě v pozoru a připravený
potěšit ji.
„Jsi si jistý?"

159
 „Pokud se neuzavře proces spojení nebo pokud mě
sama nepovoláš do své postele."
„Tak to zmizí?"
„Ano."
„A pak už nebudu tvá partnerka?"
„Ty budeš vždycky mou partnerkou, cara" Naklonil se k
ní a dotkl se jí rty. V tom polibku byla prostá touha. „Na
věčnost. A nic to nemůže změnit."
 KAPITOLA

14

N A BLÁZNIVÝ, ÚCHVATNÝ OKAMŽIK se Harley rozpouštěla

pod zkušenými Salvátorovými doteky. Nemohla
popřít, že po tomhle vlkodlakovi toužila způsobem,
který byl na špatné straně posedlosti. Dokonce i po třech
prvotřídních, srdce zastavujících orgasmech, bylo její tělo
připravené ke čtvrtému číslu.
Její mysl byla naprosto ohromená.
Bože všemohoucí!
Byl Salvátor naprostý šílenec?
Pouhá myšlenka, že by mohla být jeho partnerkou,
byla naprosto šílená. Nejenže bylo spojení pouhou
legendou, ale vždyť se sotva znali.
Ne, to absolutně nemohla být pravda. Ostrá touha
mezi jejíma nohama jí připomněla, že intimně se znali
dobře. Ale sebelepší sex se nerovnal splynutí duší.
Tak proč se nesmála, jako by šlo o hloupý vtip? Nebo
neměla alespoň soucit s tím, že se zřejmě zbláznil?

161
 Tahle bouřlivá panika znamenala emocionální reakci,
kterou nebyla připravená přiznat.
Dokonce ani sama sobě.
Rychle vyskočila z postele, na těle si pořád přidržovala
velký ručník. Tiše přecházela z jednoho konce černozlaté
ložnice do druhého, na každém kroku intenzivně
vnímala Salvátorův spalující pohled.
Nakonec se zvedl i on a vkročil jí přímo do cesty. Byl
nahý a ve tváři měl temný výraz.
„Harley?"
Zvedla hlavu a setkala se s jeho napjatým pohledem.
„Nemůžeš mě považovat za svou partnerku jen proto, že
jsem označená tvým pižmem," zničehonic pronesla.
„Chci říct, že posledních pár dní bylo dost bláznivých.
Jiná tělesná vůně je určitě jen ze stresu."
„Vlkodlačí samci vytváří pižmo jen v přítomnosti své
partnerky," řekl.
„Ale není to jen o změně mého pižma. Věděl jsem, že
jsi má partnerka už v okamžiku, kdy jsme se prvně
setkali."
„Jak?"
„Tady." Popadl ji za ruku a přitiskl si ji k hrudníku,
přímo k místu, kde se ozýval tlukot jeho srdce. „Kradeš
mi mou sílu. A taky schopnost rozumného uvažování."
Ostražitě se na něj podívala, jako kdyby to považovala
za nějaký bizarní vtip.
„Chápu, že nedokážeš uvažovat, ale nevím, co to meleš
za nesmysly ohledně tvých sil. Dokonce i kdybych chtěla,
vůbec netuším, jak bych ti je mohla ukrást."
Na ústech se mu objevil smutný úsměv, ale zlaté oči
zůstaly ostražité, pečlivě sledovaly každou její reakci.
„Nemusíš dělat vůbec nic, jen bud sama sebou, cara. Je
to přirozená věc, že proces spojení samce oslabuje."
Harley si najednou vybavila Salvátorovy záchvaty sla-
bosti během úniku od Caina. A jeho zřetelnou únavu po
Briggsově útoku.
V ten okamžik to přičítala soubojům a stříbru, které měl
zaryté do ramene...
Teď se jí srdce pomalu stahovalo při zjištění, že pokud
Salvátor vlastně mluví pravdu, ona byla zodpovědná za
trhliny v jeho jinak neprostupném krunýři. Proboha,
mohla ho vlastně zabít, aniž by to tušila.
„Co je to za hloupou tradici?" kysele se ohradila.
„Copak vlkodlaci neslyšeli o Darwinově teorii? Když se
muži setkají s partnerkou, měli by být silnější, a ne slabší."
Nebezpečně se usmál, chytil ji za cíp ručníku a přitáhl si
ji k sobě.

162
 „Je to kvůli tomu, aby nechtěli svého dosáhnout silou,"
zavrčel a v očích se mu odrazila žhavá pozvánka. „Samice
musí být svolná, jinak se proces spojení nemůže
uskutečnit."
Prohlížela si jeho úzký, překrásný obličej a hledala
náznak nelibosti. Určitě musí být rozladěný, že mu někdo
bere jeho sílu!
Pokud ano, tak to dokázal dobře skrýt. V tuhle chvíli z
něj byla cítit jen ohromná touha, která do ní narazila s
lahodnou chutí.
Najednou si uvědomila, že pod ručníkem cítí jeho prsty,
kterými doputoval až k oblině jejích ňader. Ach, ty tvrdé,
nemilosrdné linie jeho bronzového těla. Jeho omamné
pižmo, které pronikalo její kůží a kolovalo jí v krvi.
S velkým úsilím se Harley vzpamatovala.
Zatraceně, Salvátora pronásledoval potřeštěný, psy-
chopatický vlkodlak a smečka poblázněných psů, kteří
měli v hlavě jen královraždu. Měl by se soustředit spíš na
to, aby zůstal naživu.
„A jakmile samice souhlasí se spojením, síly se mu vrátí?"
zeptala se.
Snížil hlavu a přejel jí rty po spánku, na tváři pocítila
saténovou záclonou jeho vlasů.
„Vrátí se, a to dokonce ještě větší." Ústy se dotkl linie
jejího obočí.
„Také se traduje legenda, že starověké spářené páry
mohly své síly spojit a byly absolutně nepřemožitelní."
Tělem jí projelo horko a z té možné nové síly se jí
podlomila kolena. Instinktivně se ho chytla za ramena a
zaryla se mu nehty do pevných svalů. Souhlasně zavrčel.
Sakra, nechtěl ji rozrušit.
Tohle bylo příliš důležité.
„A jak tedy může samice uzavřít proces spojení?"
Koutkem úst se usmál. „Nevím."
Odstrčila ho nevěřícně. „Jak to můžeš nevědět?"
„Zena nedělá žádný rituál. Netančí kolem ohně ani
neobětuje malá zvířata." Na ústech se mu objevil
dráždivý úsměv. „Ale samozřejmě, jestli chceš tančit
kolem ohně nahá..."
„Salvátore!"
Povzdechl si a vzal její tvář do dlaní. Upřeně se jí zadíval
do očí.
„Žena muže buď přijme, nebo odmítne. Je to mystické a
nevysvětlitelné, jako když se do někoho zamiluješ."
„A co když ho odmítne?"
„Tak on se po zbytek věčnosti snaží, aby si to roz-
myslela." Jedním rychlým pohybem ji vzal do náruče a
namířil si to k posteli. Když Harley uviděla na jeho tváři
nezaměnitelný záměr, stáhl se jí žaludek. „Asi takhle."

„Počkej," vydechla. V hlase už byla znát její pulsující

touha. „Tvé síly..."
Zlato jeho očí proběhlo celým pokojem.
„Jsou nachystané, aby tě potěšily."
„Mluvím vážně, Salvátore. Nemůžeš bojovat proti
Briggsovi, pokud jsi oslabený,"
zaprotestovala a když zády přistála na matraci, zakuckala
se. Salvátor ji přikryl svým silně vzrušeným tělem.
„Harley, Briggs je tím posledním, o čem se teď chci
bavit."
„Tahle konverzace ještě neskončila..."
Jedním plynulým pohybem do ní pronikl, a nejenže
skončila tahle konverzace, skončilo i veškeré rozumné
uvažování.
Harley ho objala nohama kolem boků, slastně přivřela oči
a připravila se na komunikaci v mnohem primitivnějším
jazyce.

Harley neměla v úmyslu usnout. V jednu chvíli plula na

mráčku požehnání tělesného ukojení a v dalším už byla
schoulená v Salvátorově náručí a nechala se unášet do
sladkého nevědomí.
Nevěděla, jak dlouho ve skutečnosti spala, když ji
Salvátor probudil šepotem do ucha.
„Harley."
„Hmmm?"
„Harley, potřebuju, abys vstala a rychle se oblékla."
V jeho hlase vibrovalo napětí, které ji přinutilo poplašeně
otevřít oči.
„Upíři jsou tady?"
Salvátor vyskočil z postele a nasoukal se do džínů.
„Ne."
Harley ze sebe rázem setřásla ospalost, vykutálela se z
postele a začala se oblékat. Prsty si pročísla vlasy, pak si
je sponou sepnula do ohonu. Nikdo přece nechce
potížím čelit nahatý.
„Tak co se děje?"
Salvátor si nepřítomně oblékl černou saténovou košili,
nechal ji rozepnutou a posadil se na okraj postele, aby si
mohl obout černé motorkářské boty.
Bylo to na hony daleko od jeho obleku od Gucciho,
šitého na míru, ale přesto pekelně sexy.
Zvedl hlavu a hrozivě se zamračil. „Briggs."
Harley ztuhla krev v žilách. „Je tady?"
„Venku."
„Do prdele."
Salvátor se postavil, přešel místnost a objal ji kolem
ramen.
„Najdi Santiaga a zůstaň s ním," přikázal jí. „Styx by tady
měl být nejpozději do hodiny."
Nevěřícně otevřela ústa. Copak si opravdu myslel, že s ní
bude zacházet jako s nějakou omdlívající paničkou, která
potřebuje ochranu silného muže?
„Ne."
„Cara, nehádej se se mnou," zavrčel. „Teď ne!"
Tvrdohlavě si stála na svém. „Tomu šílenci se přece
nepostavíš sám."
„Budu v pohodě, pokud budu vědět, že jsi v bezpečí.
Udělej to pro mě." Zatnul čelisti a oči mu znepokojivě
ztmavly. „Prosím."
„Salvátore..."
Salvátor ji chytil kolem pasu, přehodil si ji přes rameno a
ukončil tak jejich hádku. Pak přešel pokoj, trhnutím
otevřel dveře a postavil ji do chodby. „Běž!"
„Zpropadeně!"
Před nosem jí zavřel dveře a ozvalo se cvaknutí zámku.
Minutu tam stála a zvažovala potěšení z toho vykopnout
dveře a dát tomu zatracenému vlkodlakovi potřebnou
lekci o tom, že sekýrování místo toho, aby ji akceptoval,
je ztráta času.
Salvátor byl dost velký idiot na to, aby se Briggsovi
postavil sám, bez ohledu, že nemohl jet na plný plyn.
Tak šílené a typicky mužské.
Harley se otočila na patě, namířila si to ke schodům a
směrem k široké hale. Bylo pozdě, ale ona stále slyšela
vzdálený křik z nočního klubu pod nimi. Sex a krev byly
zřejmě v démoním světě velké taháky.
Když došla ke schodům, které vedly do sklepení, z
tmavého výklenku se vyloupla žena a vzduch se zavlnil
švestkovou vůní.
Tonya, královská služebnice.
Tedy přesněji, královská děvka, přehodnotila Harley.
Pohledem přejela červené miniaturní šatečky, které se
leskly na plném těle, a silnou vrstvu make-upu na jejím
bezvadném obličeji.
„Neměla by ses tu procházet jen tak sama," afektovaně
prohodila žena. „Kolem je spousta všelijakých bestií,
které ocení náhodný sex s neznámou ženou."
„Potřebuju Santiaga."
„Tak vlkodlačí král ti nestačí?"
Harley k ní přistoupila na několik centimetrů. „Ne-
utahuj — si — ze — mě. Tak kde je?"
žena polkla a oči se jí najednou rozšířily. „Ve své
kanceláři."
„Tak vidíš, že to nebylo tak těžké."
Poklepala skřítčici po tváři a vydala do haly. Ani se
nezastavila, když za ní rozzlobená žena zvolala: „čubko!"
Harley došla ke kanceláři, otevřela dveře a překročila
práh. Byla lhostejná k možnému nebezpečí, které
vyplývalo z nečekaného vyrušení upíra.
„Potřebuji tvoji pomoc."
Santiago seděl za psacím stolem. Po její prosbě pozvedl
obočí a postavil se.
„Samozřejmě. Jsem ti k službám."
„Salvátor se chce venku setkat s Briggsem."
„Kdo je to Briggs?"
„Psychopatická zombie čistokrevného vlkodlaka, která
zneužívá černou magii a moc často neoplývá dobrou
náladou." V jejím hlase byla jasně zřetelná netrpělivost.
„Je přesvědčený, že patří na vlkodlačí trůn."
S explodující, závratnou rychlostí se Santiago dostal k
protější stěně a prsty stiskl rám jednoho z obrazů. Se
slabým zaševelením se rozevřela stěna a objevila se
skrytá chodba.
„Počkej tady," přikázal jí upír a pak zmizel v temnotě.
„Kam jdeš?" rozhodila Harley rukama. Ale démon její
dotaz ignoroval, vydal se do netopýří jeskyně a nechal ji,
aby si kroutila palci. „Bože. Muži jsou tak šíleně
protivní."
Zírala do otvoru ve zdi, ale nebyla hloupá, aby Santiaga
následovala. Vstup do soukromého hnízda upíra se
rovnalo rozsudku smrti. Jasné jako facka.
Místo toho vystrašeně přecházela po pokoji a proklínala
ochranné kouzlo, jež jí znemožňovalo poznat, jestli už
Salvátor opustil budovu.Jak je Briggs dokázal najít? A jak
se mu podařilo obelstít kouzlo a kontaktovat Salvátora,
aniž by si toho všiml Santiago?
Přecházela po pokoji a žaludek měla stažený strachem,
který ji provokoval.
Zatnula ruce v pěst. Proč ji vůbec zajímalo, co se stane
tomu arogantnímu vlkodlačímu králi? Ještě před týdnem
pro ni představoval hrozbu, před kterou ji Caine držel
pod zámkem. Dobrá, teď už si nemyslela, že ji chce zabít.
A zcela jistě byl osvoboditelem, kterého by žádná
normální žena nehodlala vykopnout z postele.

Ale neměl pro ni být víc než prostředníkem, aby se

dostala za svými sestrami, je to tak? Prostě jí trochu
poslouží jako dopravní prostředek.
A nic víc.
Začala počítat do sta. Jestli se do té doby Santiago
nevrátí, vydá se hledat Salvátora bez něj.
Když se dostala ke dvaceti, tiše se objevil Santiago,
dlouhé vlasy měl stažené do ohonu a v ruce držel
koženou brašnu.
Upír připravený k akci.
„Odcházíme."
„Odcházíme?" zamračila se v reakci na jeho strohý
příkaz. „Ani omylem."
Přešel k ní dlouhými kroky, chytil za ruku a táhl ke
dveřím.
„Styx a jeho havrani jsou padesát mil severně od města.
Pojedeme jim naproti."
Patami se zapřela o podlahu, a to doslova. Možná byla
drobná, ale byla vlkodlačice.
Rozzlobená vlkodlačí žena, vytrénovaná k boji.
Jedna z nejnebezpečnějších bytostí tohoto světa.
„Nejedeme nikam, dokud nezabráníme Briggsovi, aby
pronásledoval Salvátora," zasyčela.
Santiago se náhle zastavil a neoblomně se podíval do její
rozzlobené tváře.
„Dostal jsem příkazem uhlídat tvé bezpečí."
„Je mi úplně jedno, cos dostal příkazem."
„Harley, v tuhle chvíli tě považuji za svého hosta, ale
pokud trváš na tom, že se budeš vrhat do nebezpečí,
stane se z tebe můj vězeň."
Neuniklo jí medové varování, které zaznělo v jeho hlase.
„A je jedno, že je v nebezpečí Salvátor?"
„Naprosto."
Zaťala ruce. Věděla, že toho upíra nepřinutí, aby šel
Salvátorovi pomoct v boji proti Briggsovi.Když se
nestaráš o Salvátorovu bezpečnost, proč jsi tak
odhodlaný chránit mě?" vyštěkla na něj.
„Jsi sestra partnerky našeho Anassa. Naprosto jasně mi
přikázal, abych tě k němu bez zdržování dopravil."
Perfektní.

Tenhle noční klub byl plný mocných démonů, ale ani

jeden by nehnul prstem, aby jí pomohl, dokud jim to
neřekne sám tenhle takzvaný upír.
„Ať už jsem sestra kohokoli, on není můj král. Já sama se
rozhodnu, kdy odejdu." Vykročila vpřed, její nálada
dosáhla bodu varu. Něco nebo někdo bude brzy na
cucky. „Jdi mi z cesty."
Santiago si sáhl za záda a vytáhl z pouzdra na opasku
zbraň.
„Omlouvám se, Harley."
„K tomuhle se neodvážíš," zavrčela, šťouchla ho do
hrudníku a divoce se rozeběhla ke dveřím.
 On po ní přece nevystřelí.
Tahle myšlenka jí projela hlavou přesně v tom oka-
mžiku, kdy ucítila v zadní části těla ostrou bolest, a svět
kolem ní zčernal.

Salvátor opustil skladiště a následoval Briggsův pach až do

malého parku poblíž řeky. Bylo dost pozdě na to, aby tu
nebyli žádní obyčejní smrtelníci. Pár ranních vil, které se
tu zdržovaly, tančilo na malých obláčcích mlhy, zlehka
halících vodní hladinu.
Salvátor byl na past připravený. Přešel okolo pik-
nikových stolků stojících na betonovém plácku poblíž
sestříhaných stromků a zastavil se u kamenné fontánky,
kde se tetelil vzduch.
Ovládl se, aby neprozkoumal prostor svými smysly. Teď
musel věřit, že Harley neudělá něco hloupého. Nemohl si
dovolit nechat se čímkoli vyrušit.
Tlak vzduchu se změnil, ozvalo se puknutí a ve tmě se
objevila známá postava Briggse.
Salvátor pocítil zápach shnilého masa a chtělo se mu
zvracet.
„Vypadáš poněkud oškubaně, příteli," zamručel. Po-
hledem přejel po vyčerpané tváři a příliš hubeném těle,
které se skrývalo pod těžkým kabátem. I když to byla jen
projekce, tenhle vlkodlak vypadal naprosto příšerně. „A
smrdíš ještě hůř. Jak je to dlouho, co jsem tě pohřbil ?"
„Někteří z nás mají priority, ve kterých nejsou zahrnuté
děvky." Briggsovy šarlatové oči se zaleskly. „Ale samo-
zřejmě, jakmile se dostanu k trůnu, budu mít dost času
na píchání tvé partnerky. Jak poetické, že zrovna ona mi
porodí první potomky."
Salvátorův vlkodlak se dral ven, krví mu koloval brutální
vztek.
„Zkus dostat Harley do postele a ona sama ti vyrve tvoje
černé srdce," zavrčel.
„Než to s ní skončím, ona sama mne bude prosit, aby
mohla do mé postele. A jestli ne..." Při jeho dutém
smíchu Salvátorovi přeběhl mráz po zádech. „Nevadí mi
brát si ženu silou. Trocha boje sex příjemně okoření."
Parkem proběhla Salvátorova horká energie, jeho síla
byla téměř hmatatelná.
„že jsi chodící mrtvola, určitě máš i shnilý mozek. Na
mém trůně nikdy sedět nebudeš, ani nikdy nebudeš mít
Harley. Jediná jistá věc ve tvé budoucnosti je hodně
hluboký hrob."
 „Tak to jsou odvážné řeči," zasyčel Briggs.
„Já nepatřím mezi ty, kteří by žili v představách."
„Buď rád, žes mne ještě nepotkal v plné síle. Už bys byl
dávno mrtvý." Na tváři se mu objevil úšklebek. „Stejně
jako ten bezcenný král, který tu byl před tebou."
Salvátor ztuhl.
Bože. Jeho podezření bylo pravdivé.
„Ty jsi zabil Mackenzieho?"
„A to ti došlo až teď?" vysmál se mu Briggs. „Bože, jak si
osud mohl pomyslet, že se staneš králem vlkodlaků?"
Salvátor ignoroval urážku, v hlavě mu vířilo. Hrál hru o
život, aniž by znal pravidla nebo podmínky vítězství.
„Proč jsi ho zabil?"
„Protože už mi k ničemu nebyl."
„A ani nebyl k ničemu tvému pánovi?" zkusil to Salvátor.
Vycítil, že pravým nebezpečím byla síla ukrytá za
Briggsem. „Už jsi přemýšlel o tom, co se s tebou stane,
jakmile posloužíš svému účelu?"
„Já už svůj osud znám."
„Sedět na trůně, který ti nepatří? Jsi blázen, Briggsi. Byl
jsi podveden stejně jako Mackenzie."
Vzduch zamrzl, Briggs zvedl ruce a mrštil svou ledovou
sílu na Salvátora.
„Nic nevíš."
Salvátor se po útoku zakymácel, ignoroval zlomené
žebro a narovnal ramena. Dotkl se citlivého místa. Briggs
se mohl vytahovat a nafukovat jak chtěl, ale hluboko
uvnitř se obával, že sám není víc než bezcenná pleva.
„Dobře vím, že žádný démon nesdílí síly bez toho, aby
čekal něco na oplátku,"
nemilosrdně zatlačil. „A že skutečná cena je často
skrytá pod hromadou lží a objeví se, až když je příliš
pozdě."
V jednom propadlém oku cukl tik, ale Briggs se usmíval
s tou samolibou nadřazeností, která Salvátora vždycky
dostávala do varu.
Ve smečce bylo místo jen pro jednoho arogantního
bastarda.
A tím byl on.

„Neříkej mi, že máš o mne starost, Giuliani," vyštěkl

Briggs. „To by se mne dotklo."
„Mám starost o to, že tvá zatracená chamtivost dovedla
vlkodlaky k vyhynutí."
„Ty jsi ten, kdo je ničí. Mým osudem je být spasitelem."
„To je ušlechtilé, ale zlo nemůže zachraňovat, může jen
ničit."
 Parkem se znovu ozval znepokojivý smích, po kterém
několik posledních vil se strachem prchlo. Salvátor si
přál, aby se k nim mohl připojit.
S tím Briggsem bylo něco... špatně.
Za tím chladem, za tím příšerným smradem, za tím
černým kouzlem byla znát jakási překroucená zvrhlost.
Jako kdyby si hrob neustále žádal jeho duši.
„To jsi četl v nějaké chytré knížce?" dloubl do něj
Briggs.
Salvátor se otřásl. Zapřemýšlel, jestli v té rozložené
tělesné schránce zbyl ještě kus vlkodlaka.
„Napadlo tě někdy, že naše trable začaly už za doby
Mackenzieho?"
Přinutil se pohlédnout do znepokojujících šarlatových
očí.
„Díky jeho podvodu jsme zatraceni a tvá hamižnost
náš pád ještě urychlila. Jsi jako plíseň, kterou musíme
zničit dřív, než se stačí rozrůst." Nenamáhal se skrýt svůj
znechucený výraz.
„Bože, dokonce i smrdíš jako plíseň."
Znovu vyšlehla ledová síla a srazila Salvátora na kolena.
Ponuře se zvedl. Měl zlomené další žebro a propíchnutou
plíci, ale raději by se nechal zaživa stáhnout z kůže, než
aby poklekl před tímhle hnusem.
„Bastarde," zasyčel Briggs. „Jediná plíseň mezi vlko-
dlaky pochází z tvé zkažené krve. Mackenzie tě měl zabít
hned, jak vycítil tvou touhu po trůnu."
Salvátor přimhouřil oči. Bylo zřejmé, že se ten záhadný
démon nejdřív spolčil s Mackenziem a pak také s Brig-
gsem, aby ho dostal z trůnu. Ale proč? Copak mohl tu
kreaturu nějak ohrozit?
„A to je to, co tvůj loutkovodič požaduje?" zeptal se.
„Mou smrt?"
Briggs si odfrkl. „A kdo by ji nechtěl?"

Dobrý postřeh. Salvátor se nikdy nenamáhal, aby si

kupoval přátele a zkoušel si na svou stranu naklonit
vlivné lidi. Nepochyboval, že je celá řada démonů, kteří
touží mít před sebou na talíři jeho hlavu. Ale tohle bylo
víc než jen běžné, nenávistné přání. Tohle byl útok na
celý vlkodlačí druh.
„A co mu má smrt přinese ?" Salvátor přistoupil blíž a
jednou rukou si objal zraněný hrudník. „A proč si z tebe
dělá sluhu, místo toho, aby mne zabil sám? Copak se
mne bojí?"
„Bát se tě?" Briggs otráveně mávl rukou, ale nebylo po-
chyb, že v sobě měl temnou nejistotu. Bylo to něco, co
chtěl Salvátor využít ve svůj prospěch. Chtěl to užít
přinejmenším v okamžiku, jakmile najde toho
zatraceného zbabělce. „Nejsi nic víc než chyba, kterou za
chvíli opravíme."
 „Prázdné sliby," vysmál se. „To je všechno, co dokážeš."
Vlkodlak zavrčel. „Velmi rád svůj slib splním."
„Tak do toho."
„Jak si přeješ. Najdeš mne tady."
Když Salvátorovi Briggs do mysli promítl obraz prázdné
jeskyně, zakymácel se. O tom triku už slyšel, ale netušil,
že to pálí jako svině.
„Prokrista! Mohl jsi mi jen říct, jak se tam dostanu,"
zavrčel.
„Nerad bych, aby ses ztratil." Vlkodlak se usmál, zjevně
potěšený z efektu svého jednoduchého triku.
„Teď už tě před setkáním se mnou nic neomluví."
„Neexistuje žádná omluva kromě toho, že tohle je
zřetelná léčka,"
prohodil Salvátor. „Setkáme se na místě, které vyberu
já."
„Ty tady neurčuješ pravidla, Giuliani! Určuji je já."
„Copak jsi zapomněl, kdo je králem vlkodlaků?"
Briggs útočně vykročil a pak se zjevně pokusil ovládnout.
„Přijdeš za mnou, jinak s každým dnem zabiju jednoho
psa z tvé smečky," varoval ho a zlomyslně se usmál na
Salvátorův šokovaný výraz. „Ach ano, zapomněl jsem se
zmínit, že se ke mně brzy připojí tví ochránci!"
Při vzpomínce na marné volání Hesse se v Salvátorovi
mísil bezmocný vztek a znepokojení. Zatraceně! Byl od
svých psů moc daleko a nemohl je ochránit.
„Ubliž jim a přísahám, že tě roztrhám na tolik malič-
kých kousků, že tě zpátky neposkládá ani tvůj kouzelný
dědeček,"
hrozil mu temným hlasem s nenávistí, která mu jako
kyselina kolovala v žilách.
Briggs couvl a výraz mu ztvrdl, když zjistil, že prozradil svůj
instinktivní strach.
„Neváhej, Giuliani,"
vyštěkl.
„K našemu setkání dojde už brzy."
 KAPITOLA

15

H ARLEY NEBYLA MOC PŘEKVAPENÁ, když se probudila na

černozlaté posteli v ložnici o velikosti většiny
apartmánů. Ne, to škrtněte. Ložnice byla velká asi jako
rodinný dům se dvěma garážemi.
Vyskočila z postele povlečené do zlatého saténu a
promnula si zadnici, která ji pořád bolela. Namířila se to
přímo k podnosu s jídlem, který ležel poblíž masivního
krbu. Bez zaváhání spořádala grilované kuře, hromadu
hranolek a salát. Cítila kombinaci upíra a vlkodlaka, aniž
by vystrčila nos z pokoje, což mohlo znamenat jedinou
věc.
že je v chicagském sídle Anassa.
Jídlo tedy bylo bezpečné.
Harley v touze doplnit síly vyprázdnila celý tác, pře-
hlédla láhev s vínem a místo toho do sebe nalila plný
džbán vody.
Teprve potom měla čas prohlédnout si pokoj, kde se
nacházela.
Ty blaho!
Kde asi ve velkém vyprodávali mramor? A křišťálové
lustry? A nábytek ve stylu Ludvíka Čtrnáctého?
Počítala přeslazené andílky na klenutém stropu, když
vtom ucítila blížícího se upíra. Otočila se, narovnala
ramena a připravila se na setkání se svým švagrem.
Tedy to měla v plánu.
Nebyla si jistá, jestli by mohl být někdo připravený na
dva metry vysokého aztéckého bojovníka, kterému po
zádech splýval cop, oblečeného do černé kůže a mo-
torkářských bot. Na okamžik jí došla slova. Prohlížela si
hrdý, ostře řezaný obličej a tmavé, zlaté oči, ve kterých
byl druh síly, jež se obvykle nalézá jen v nukleárních
zbraních.
Byl neuvěřitelně krásný.
Pak se zamračila a zaťala ruce v pěst.
Do prčic! Několik hodin byla v bezvědomí a na míle
vzdálená Salvátorově stopě.
Za to někdo pořádně zaplatí.
„šipka v prdeli?" zazubila se. „To jste mysleli vážně?"
Upíři král byl dost vytrénovaný na to, aby dokázal skrýt
své pobavení a místo toho vypadal jednoduše domýšlivě.
„Nedala jsi Santiagovi na výběr."
Tohle mělo být kompenzací za její bolavou ránu?
„Trval na tom, abych se ti za něj omluvil."
„Dobrá, teď už je to lepší." Zaklonila hlavu a setkala se s
jeho pichlavým pohledem.
„Ty určitě musíš být Styx."
„To tedy jsem."
„A má sestra se schovává někde poblíž?"
„Je o patro níž a netrpělivě čeká na příležitost promluvit
si se svou sestrou." S neuvěřitelnou rychlostí se objevil
přímo před ní a pokrčil nos, jako kdyby testoval její vůni.
„Poprosil jsem ji, jestli bych se s tebou nemohl setkat
jako první."
Harley ustoupila a při nenadálém narušení jejího osob-
ního prostoru se naježila.
„Dávej pozor, upíre. Možná jsme trochu příbuzní, ale to
ještě neznamená, že ti nemůžu nakopat prdel."
Složil si masivní ruce na hrudníku, její výhružka ho nijak
neznepokojila.
„Chci se jen zeptat na pár věci."
„Jakých věcí?"
Ušklíbl se a najednou vypadal zvláštně nepříjemně.
„Nevím, jak bych se zeptal ohleduplně."
„Už jsi mě nechal omámit a zajmout," suše poznamenala.
„Je pozdě na to, abys projevil slušné způsoby."
„Tak dobrá. Proč je z tebe cítit Salvátorova pachová
stopa?"
Jeho neomalená otázka jí přidusila. Určitě je nějaká
etiketa, že se tvorové nesmí jen tak očuchávat?
„Nechápu, proč se o to tak zajímáš."
„Nesnažím se proniknout do tvého soukromí, Harley."
„Ne?"
Její suchý smích se ozval prostorným pokojem, který po
vstupu upíra pulsoval chladnou silou. „Jen bůh ví, na co
by ses asi tak zeptal, kdyby ses do něho snažil
proniknout. K čemu ti to je, po čem jsem cítit?"
„Protože od doby, kdy se vlkodlaci plnohodnotně spojili,
už uplynula celá staletí." Naklonil se nad ní, byl velký,
tmavý a smrtelně vážný.
„Musíš mi prominout, když chci zjistit, jestli se stal
zázrak, nebo je to podfuk."
Zamračila se.
„Proč bych tě měla chtít podfouknout?"
„Ty ne,"
opravil ji klidně.
„Podezírám, že někdo nebo něco se snaží podvést
Salvátora."
Zkameněla a v žaludku se jí usadila nepříjemná obava.
Když Salvátor tvrdil, že je jeho partnerkou, naprosto ji to
šokovalo. Koneckonců, skvělý sex byla jedna věc, ale
věčné spojení bylo víc, než si chtěla připustit.
Tak proč když si myslela, že Salvátorovo spojení není nic
víc než podvod, jí z vlkodlačího krále ztuhla krev v
žilách?
Harley zatnula zuby a pokusila se skrýt, že se jí přímo v
srdci usadila dutá bolest. Snažila se soustředit na jedinou
důležitou věc.
Zachránit Salvátora před jeho vlastní hloupostí.
„Briggs," zavrčela.
Styx přikývl.
„Santiago se o tom vlkodlakovi zmínil. Řekni mi, co o
něm víš ty."
Harley ignorovala instinktivní nechuť ke strohým pří-
kazům a prozradila útržky a domněnky o zvráceném
vlkodlakovi.
Styx tiše naslouchal a na tváři se mu usadil pevný výraz,
který jí divně připomínal Salvátora.
Nebo možná na tom nic divného nebylo.
Oba byli vůdci, kteří na svých ramenou nesli dobro
svého národa.
Tíživý pocit zodpovědnosti zanechal starostlivou stopu
na jejich tváři.
„Jedině vládce démonů má takovou moc, aby mohl oživit
mrtvého vlkodlaka."
„Vládce démonů?" ušklíbla se rozechvěle. „Skoro se
bojím zeptat."
Bez varování se starověký upír otočil a přešel po
mramorové podlaze. Plynulými pohyby připomínal ob-
rovskou šelmu.
 „Jsou to stoupenci Knížete Temnot, ale jen pár z nich
projevilo zájem o tento svět od té doby, co z jeskyní
začali vycházet první smrtelní lidé." Ústa se mu zkřivila
pohrdáním. Upír zjevně nebyl velkým příznivcem vládce
démonů. „A těm, kteří lezli mezi nás, byl zablokovaný
přístup v okamžiku, kdy Fénix vstoupil do Kalichu."
„Fénix? Kalich?"
Zakroutila hlavou. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš."
„Fénix je esence bohyně, kterou do tohoto světa při-
nesly před třemi sty lety čarodějnice při sabatu."
V očích se mu zableskly ustarané emoce.
„Její přítomnost blokuje Knížeti Temnot a jeho
stoupencům vstup do této dimenze."
Harley opatrně ustoupila, neboť se ve svém přecházení
dostal nebezpečně blízko.
„To zní dobře. A co nám tady chybí?"
„Esenci v sobě nosí lidská žena, která se stane Kalichem
bohyně."
„Obyčejná smrtelnice?" Harley zmateně zamrkala.
„Nejsou lidé pro podobný úkol příliš zranitelní?"
„Nad tou ženou drží ochranou ruku bohyně." Suše se
usmál a odhalil tak nebezpečné tesáky. „Ale čarodějnice
nebyly s kouzlem při sabatu moc spokojené. Takže se roz-
hodly, že potřebují strážce, který Kalich nikdy nezklame,
a k duši té smrtelnice připoutaly upíra."
„Ach."
Ušklíbla se. „Předpokládám, že ten upír jen tak
nevyskočil z řad dobrovolníků?"
„V tu chvíli ne, ale se svou pozicí se smířil později, kdy
se novým Kalichem stala Abby." Styxův výraz se uvolnil.
„Nedávno se spojili."
Harley úplně nechápala celou záležitost okolo bohyně a
Kalichu, ale zachytila ten nejdůležitější fakt.
„Jestliže Abby ochraňuje tuhle bohyni, Briggs se ne-
může spojit s vládcem démonů, je to tak?"
„Odhodlaného Knížete Temnot jsem nikdy nepodce-
ňoval. Zná způsoby, jak přinutit ostatní, aby mu sloužili,
a vždycky okamžitě zneužije slabosti druhých." Styx se
najednou zastavil, po chladném závanu vzduchu jí
naskočila husí kůže. „Musím mluvit s Abby."
„Myslíš, že svou práci nedělá dobře?"
Pobaveně se zasmál. „I kdybych si to myslel, nikdy bych
nebyl tak hloupý, abych to řekl. Abby dokáže démona
jednoduše upražit."
„Doslova upražit?"
„Doslova."
Harley si zapamatovala, aby se téhle ženě vyhnula.
„Proč s ní chceš mluvit?"
„Doufám, že mne přesvědčí, že můj strach je jen
výplodem mé fantazie."
Harley při té temné poznámce poskočilo srdce a vyschlo
jí v ústech. To už něco znamenalo, když i král upírů měl
strach.
„To jsou vládci démonů tak nebezpeční?"
„Spousta z nás se domnívá, že jsou to naši hlavní stvoři-
telé. Což znamená, že nás také mohou jednoduše zničit."
Harley se bezmyšlenkovitě vrhla ke dveřím. Do prdele.
Do prdele! Do prdele!! Tohle bylo mnohem horší než
dementní vlkodlak, který odmítl zůstat mezi mrtvými.
„Musím varovat Salvátora."
Uslyšela nepatrné zacinkání bronzových medailonků,
které měl Styx vpletené do copu, ale vůbec nepostřehla
jeho pohyb až do chvíle, kdy jí stál v cestě a blokoval
dveře.
„Vydrž, Harley."
Když se ho pokusila obejít, chytil ji za ruku. „Tohle není
nic víc než prázdná domněnka. Unáhlit svůj závěr je
horší než nedělat vůbec nic."
Silou se vytrhla z jeho sevřeni a vzteky vybuchla.
„Kdyby se dostal do nebezpečí některý z tvých vzácných
upírů, vůbec bys nezaváhal," oponovala mu. „Hned bys
mu spěchal na pomoc."
Styx pozvedl obočí.
„Nepatřím mezi upíry, kteří váhají. Jen se pokouším
zjistit kdo nebo co ohrožuje Salvátora a jestli je to
nebezpečné i pro další démony."
„Dobře. Dělej si, co považuješ za vhodné a já se také
vydám na svou cestu."
„A kam chceš jít?"
„A není to jedno?"
„Ne, není to jedno." Vystrčil tesáky, spíš z rozčilení, než
že by ji chtěl zastrašit. Nebo v to alespoň Harley doufala.
„Salvátor chtěl můj slib, že tě ochráním. Splnění toho
slibu je otázkou cti."
„To je mi jedno."
Vystrčila bradu. Díky svému strachu se nechala věznit
posledních třicet let. Už měla dost skrývání se před tímto
světem. Dokonce i když ten svět byl opravdu
nebezpečný. „žádný muž mi nebude říkat, co mám nebo
nemám dělat. Odted už ne."
Jeho výraz ztuhl, ale než mohl říct cokoli hloupého,
dveře do její ložnice se rozletěly dokořán a dovnitř vešla
její štíhlejší dvojnice.
Ne, nebyla to přesná dvojnice, všimla si Harley, když
pohledem přejela blonďaté vlasy a jemný obličej, který
tvarem ještě víc připomínal srdce, a oči, které byly spíše
zelené než oříškové.
Ale podoba byla pořád ohromující.
Harley se dívala, jak se její sestra přibližuje, a žaludek se
jí stáhl pod přívalem divných emocí.
Do prčic, co asi tak měla cítit?
Radost? Nedůvěru? Lítost?
 Náhlou ztrátu identity?
Zatřásla hlavou a pomyslela si, že tohle bude řešit
později. Ted bylo důležitější dostat se z tohohle mramo-
rového mausolea a najít Salvátora.
Darcy se vysokého predátora, který jí snadno mohl
natrhnout krk nebo ji jednoduše rozmáznout jednou
ranou pěstí evidentně vůbec nebála. Přešla ke svému
partnerovi a propíchla ho pohledem.
„Styxi, chci si promluvit se svou sestrou."
Sklopil hlavu a okamžitě souhlasil.
„Samozřejmě, má lásko."
„O samotě."
Upírovy ostře krásné rysy ztvrdly, ale překvapivě se
poslušně otočil a namířil si to ke dveřím.
„Budu v přízemí. Potřebuji sehnat Danteho, aby k nám
dopravil Abby."
Darcy překvapeně zvedla obočí.
„Abby?"
„Mám k ní pár otázek."
Harleyina sestra namířila na svého partnera prstem.
„Nezapomeň ji slušně pozvat. Ne, že jí to jen královsky
přikážeš."
Na upírových ústech se objevil úsměv, tvář přesto
dostala arogantní výraz.
„K čemu mi je být Anassem, když nemohu rozdávat
královské příkazy?"
Darcy se zachichotala. „Později ti několik benefitů
připomenu."
„Myslíš, že můžeš nestydatě takových výhod zneužívat k
tomu, abys mne ovládala?" zeptal se. Vycenil tesáky a
hlas měl zastřený touhou.
„Ano."
„Máš pravdu, jako vždy, má paní."
Bez jakýchkoli rozpaků z přiznání síly své partnerky se
Styx otočil k Harley a lehce se uklonil. „Vítej v našem
domě, švagrová."
Darcy počkala, dokud strašidelný upír nepřejde práh a
nezavře za sebou dveře, pak přešla k Harley, lehce jí
stiskla ruku a omluvně se usmála.
„řekl mi, že se tě chce zeptat jen na pár věcí. Mohlo mě
napadnout, že tě bude chtít zastrašit." Obrátila oči v
sloup. „To jsou ti upíři."
Harleyinu ostražitost sestřino škádleni otupilo. Darcy
měla na sobě vybledlé džiny, obyčejnou bílou košili a se
svým sladkým úsměvem vůbec nevypadala jako královna
upírů.
Spíš vypadala jako vysokoškolská roztleskávačka, která
by měla studovat algebru a randit s třídním hezounem.
„Věř mi, vlkodlaci nejsou jiní," namítla Harley.
„Máš pravdu. Muži jsou všichni stejní."
„To je ten testosteron, který jim zamlžuje mozky."
Společně si povzdychly nad mužskými vrtochy svých
partnerů.
„Tak já jsem Darcy." Sestra jí stiskla ruku. „A ty jsi náš
nejvzácnější host v mém domě, sestřičko."
Harley vyprostila ruku, podivný pocit spojenectví v její
krvi po dotyku Darcyiny ruky ji znejistil.
Byla opravdu ráda, že se setkala se svou sestrou, ale to
neznamenalo, že bude méně opatrná. Koneckonců,
Darcy byla spolčená s upíry. Bude loajální ke svému
partnerovi a jeho lidem.
„Host nebo vězeň?" zeptala se.
„Nikdy vězeň, Harley. To ti slibuji."
Harley neměla odvahu dívat se do tváře, která byla tolik
podobná té její, a tak přešla k vysokým oknům.
Před chvíli se setmělo a nedaleký park byl plný sameto-
vých stínů, ale nedaleko Harley spatřovala linii svítících
chicagských mrakodrapů.
Kdykoli jindy by ten nádherný výhled ocenila. Zříd-
kakdy měla příležitost strávit čas ve velkém, pulzujícím
městě, které nabízelo bezpočtu zábav. Ale dnes večer ne.
Ve středu její bytosti jí vibrovala zneklidňující prázd-
nota. Potřebovala se dostat z tohohle elegantního sídla,
potřebovala se vydat na lov.
Teď.
„Naše další sestra je tu taky?" zeptala se, aby zjistila,
kdo další jí může stát v cestě, ale i z čisté zvědavosti.
„Ne, Regan dnes ráno odjela." Darcy si hlasitě oddychla.
„Stejně jako ty, i ona věřila, že ji tady tajně držím proti její
vůli. Já jsem ale opravdu hodná, jen chci své sestry dobře
poznat."
Harley se k ní otočila a zamračila se.
„Myslela jsem si, že byla zamilovaná nebo měla za
partnera upíra nebo tak něco?"
„Spojí se hned, jakmile přestane utíkat před osudem.
Chudák Jagr." Zelené oči se přimhouřily, Darcy se na ni
odvážně zadívala. „No a když už mluvíme o partnerství..."
Harley se zastyděla. Když se jí nahrnula do tváří krev,
připadala si jako tupec.
Vyrostla bez sourozenců a blízkých přátel. Neměla
zkušenosti s tím, aby se někomu svěřovala a společně
chichotala zážitkům s kluky.
Její soukromé pocity byly vždycky takové. Prostě sou-
kromé.
Nebyla připravená bavit se o tom, co se dělo mezi ní a
Salvátorem.
„Já žádného partnera nemám."
„Ne, ale Salvátor tě označil." Darcy se na ni pořád upřeně
dívala. „Chápeš, jak je to výjimečné, nebo snad ne?"
„Neměla jsem moc času nad tím přemýšlet.
Byli jsme — jak to říct? — dost zaneprázdněni,"
poznamenala suše Harley.
„Ano."
Darcy se sladce usmála. „Levet říkal, že jste unikli od
psů, kteří vás věznili."
„Levet?" Harley byla ráda, že mohla změnit téma
rozhovoru. „Dobrý bože, na toho ubožáka jsem úplně
zapomněla. Je tady?"
„Ne, a abych byla upřímná, trochu mě to znepokojuje." O
Darcyině zájmu nebylo pochyb. „Když se dostal z tunelu,
kontaktoval Shaye, ale od té doby jsme o něm neslyšeli.
že by jen tak zmizel, to by nebyl on."
Harley se zamračila. V srdci náhle pocítila, jak ji píchla
vína. Nikdy neměli dopustit, aby ten maličký chrlič
zůstal sám.
„Možná ho zajal Caine."
„A ti psi by mu neublížili?"
„U Caina je pravděpodobnější, že by ho držel jako za-
jatce, neboť by si myslel, že tím získá vliv nad Salvátorem
nebo upíry."
„A jestliže to jako past působit nebude?"
„Pak si můžeme jen domýšlet."
„Do prčic." Darcy se objala rukama kolem pasu. „Jestli se
Levetovi něco stane, bude mě to moc mrzet."

Harley došlo, že se o Leveta také bála. Nezasloužil si

chytit se do pasti vlkodlačí politiky.
„Udělám, co bude v mých silách, abych ho našla,"
slíbila.
Darcy si skousla spodní ret. Nevypadala, že by ji to moc
ujistilo.
„Harley, chápu, že chceš odplatu po tolika letech
věznění, ale nesnesla bych pomyšlení, že se dostaneš do
nějakého nebezpečí. Pokud vydržíš, společně můžeme
přijít na nějaký vhodný trest."
Trest? Harley svraštila obočí. Ona by nestrávila ani
minutu přemýšlením o odplatě těm psům.
„Díky, ale Caine mě absolutně nezajímá."
„Tak proč se tolik snažíš odsud odejít?"
„Protože Salvátor je idiot a upíři jsou sráči."
„Ok," pomalu odvětila Darcy.
„Nemůžu říct, že bych nesouhlasila, ale mohla bys to
trochu upřesnit? Proč je Salvátor idiot?"
Harleyiny rty se zkřivily ve smutném úsměvu.
Ach, nechte ji, aby ty důvody spočítala.
Vybrala si tu nejvýraznější hloupost.
„šel ven, aby zastavil zmutovaného šílence, který je
možná loutkou vládce démonů."
„A upíři?"
„Nehnou ani prstem, aby překazili jeho sebevražednou
misi."
Darcy byla dost chytrá na to, aby nepředstírala, že Styx
má Salvátora nějak upřímně rád. Nebo že by upíři
spěchali na jeho záchranu.
„A co chceš dělat?"
„Najít Salvátora."
„A potom?"
„Další plány zatím nemám."
Darcy popadla Harley za ruku a smutně se na ni
podívala.
„Harley, budeš mi důvěřovat?"
Harley ztuhla. „Tahle slova jsem už někde slyšela."
„Budeš?"
Darcy jí zmáčkla prsty.
„Prosím?"
Nastalo dlouhé, nepříjemné ticho, pak si Harley hlasitě
oddechla.
„Zatraceně, tohohle budu litovat."
 KAPITOLA

16

K DYBY NEMĚL CAINE NERVY rozdrásané nadranc, snad

by mohl cestu tmavým, úzkým tunelem vedoucím
pod opuštěným hřbitovem považovat za zábavný,
 byť poněkud dramatický výlet.
Bylo to přesně jako z béčkového hororu.
šílená bouřka. Hrůzostrašné jeskyně. Příšery vykuku-
jící ze tmy.
Chyběla mu akorát polonahá žena ječící z plných plic a
rádoby kamarád, který jí jde naproti se sekyrou.
Ale Cainovi to stejně nepřipadalo ani vzdáleně vtipné,
když vedl čtyři napůl šílené psy skrz temnotu a kůže se
mu ježila při vnímání zla, které pulsovalo labyrintem
jeskyň.
Najednou mu došlo, jak se asi cítí odsouzenec, kterého
vedou na popravu.
Zatnul zuby a sevřel zbraň, kterou nabil stříbrnými
kulkami. Ohlédl se přes rameno a podíval se na psy, kteří
ho zkroušeně následovali.
Zajmout Salvátorovy věrné služebníky nebyl těžký úkol.
Ani vést je na řemínku, když jim Cainovi psi kolem krku
navlékli těžké stříbrné obojky. V tu chvíli byli tak slabí,
že se sotva ploužili.
Ale dostali se k dalšímu stupni hlouposti, když nechal
Andreho hlídat vůz zaparkovaný u opuštěného kostela a
sám se vydal do jeskyně.
Byla zatracená smůla, když tu takhle utíkal jako po-
blázněná kočka a neměl na výběr.
„Salvátor tě zaživa svlékne z kůže a tvými vnitřnosti
nakrmí supy," zavrčel vysoký, holohlavý pes, který klo-
pýtal za Cainem.
„To už je počtvrté, co mi takhle vyhrožuješ, troubo,"
vyštěkl Caine
„Jestli neumíš vymyslet nic lepšího, raději sklapni."
„To není výhružka, to je slib."
Caine se dotkl kohoutku zbraně, měl Salvátora Giulia-
niho už plné zuby.
„Jsi si tak jistý?" ušklíbl se. „Mně se spíš zdá, že si
velectěný král vlkodlaků zachránil svojí vlastní prdel a
vás nechal napospas svému osudu."
„Nic nechápeš."
„Salvátor měl dostatek času a příležitostí varovat vás, že
unikl a že si užívá s tou svojí čubkou."
Blonďatý pes, který Cainovi připadal o fous chytřejší, než
byli ostatní, vztekle cvakl zuby.
„Plýváš svým časem, zrádče. My budeme našemu králi
věrni navěky."
Caine si odfrkl. Oukej, tenhle pes byl stejně pitomej jako
ti ostatní.
„Tak to je smutné,"
zamumlal. „Mám plné zuby psů, kteří jsou spokojeni s
údělem posluhujících opic vlkodlaků.
Sami patříte mezi ty nečistokrevné a to vám nedává
žádnou větší hodnotu.
Je to váš tolik ceněný Salvátor, kdo vás oslabil a ovládl,
aby z vás udělal své otroky. Prokrista, on nás dovedl k
bodu vymření, aby nás mohl snadněji kontrolovat.
To je ti úplně jedno, že tví bratři vymírají?"
Holohlavý pes zaťal své masité pěsti, ale otrava stříbrem
způsobila, že nemohl dělat víc, než jen na Caina zírat.
„Když vypukla občanská válka, ten posraný nábor na
mne nestačil, a jsem si setsakramentsky jistý, že na ně
nebude působit ani tohle."
„Ale Salvátorovi stačí, aby se dostal do Ameriky a luskl
prsty a ty k němu poběžíš jako nadšené štěňátko?"
„Je to můj král."
„To jsou kecy."
Caine odolal vábení poklepat tomu idiotovi na hlavu.
„Co pro vás dělá jiného než to, že vás má na vodítku?
Kdybyste měli nějakou hrdost, hledali byste cesty, jak se
vymanit z otěží tyranie. Osudem psů je získat síly, které
jim byly před staletími ukradeny."
Horká energie rozzlobených psů prolétla úzkým tune-
lem a odfoukla ledové jiskření.
„Chceš vést revoluci?"
vysmál se mu blonďatý pes.
Caine pokrčil rameny.
„Někdo musí být tím Vyvoleným. Je to můj osud."
„Takže ty po mně chceš, abych vyměnil to, že jsem
služebník skutečného vlkodlačího krále, za to, že budu
otrokem zasraného poblázněného psa? Díky, nechci."
Caine si pohrál s myšlenkou poslat do té psí prdele pár
stříbrných kulek, ale náhlý zápach zkaženého masa ho
nepříjemně vyrušil.
Ne, že by Briggsův příchod nečekal.Byla to jedna z věcí,
kterou si byl naprosto jistý.
Ale to nezabránilo tomu, aby mu srdce nespadlo do
těsného sousedství jeho děsem scvrklých koulí. Caine
blížící se hrozbu snadno vycítil.
Z tunelu vstoupili do velké jeskyně, ve které byly tři
obrovské klece okolo rozervané jámy v centru kamenné
podlahy. Na stěnách byly umístěné tři louče a prostor
osvětlovaly blikajícím oranžovým světlem.
Briggs stál uprostřed komnaty.
„Salvátorovi mazlíčci byli vždycky otravně věrní," zavrčel
a zakaleným rudým pohledem přejel spoutané psy. „Což
mi samozřejmě způsobuje ještě větší radost z jejich
zabíjení."
 Caine váhavě zastrčil svou zbraň do pouzdra na opasku.
Dokázal vycítit strach svých vězňů. Vůbec se jim nedivil.
Pohled na Briggse a jeho zápach stačily, aby nejstatečnější
pes utekl s vyděšeným křikem.
„Pane." Caine se uklonil a když okolo sebe pocítil ledovou
sílu, otřásl se. „Přivedl jsem psy, které jste žádal."
Briggs ve svém čítankovém černém plášti vypadal, jako
by ho někdo čerstvě vykopal z hrobu. Jen mávl rukou k
nejbližší kleci.
„Ano, dobře vidím, čeho jsi schopný. Zamkni je tady."
Caine si dopřál dost času, aby zeslabené psy zatáhl do
klece, zabouchl za nimi vrátka a pečlivě pozamykal
zámky. Pak s nepříjemným zachvěním v žaludku poklekl
k zemi. Bylo to gesto pokory, které Briggs vyžadoval.
„Co si budete dál přát, pane?"
„Splnil jsi svou poslední povinnost, Caine. Postav se."
Caine se pomalu narovnal a ztuhl, neboť vzduch v jes-
kyni zhoustl a praskavý mráz se mu neúprosně zakousl do
kůže.
„Co se děje?"
Briggs se zasmál. „Nastal čas tvé odměny."
„Tady?" Nával paniky sfoukl zbytek mozkové činnosti,
které byl Caine do ted schopný. S velkým úsilím potlačil
svou hrůzu a přinutil své olověné nohy poodstoupit od
klecí směrem k ústí tunelu. „Tomu nerozumím."
„Ne, nerozumíš. Nerozuměl jsi tomu nikdy," zasmál se
Briggs a zablokoval Cainovi únikovou cestu. Šarlatové oči
se zlomyslně zaleskly a vyzáblý obličej se zkroutil v
náznaku zvráceného pobavení. „Jaký jsi to naivní blázen!
Stačilo, abych temným hlasem pronesl pár nesmyslů a
nazval to proroctvím a tys pro svou chvilku slávy obětoval
úplně všechno a úplně všechny."
„Vize."
Caine zakroutil hlavou, odmítal věřit tomu, že to celé
byla lež. To není možné. Teď, když úplně fyzicky cítil, že
se mu mění krev. Dokonce cítil, jak se mění jeho pach a
stává se vlkodlakem. Byl to hmatatelný důkaz blízké
budoucnosti. „Je to můj osud. To nemůže být lež."
„Ubohý Caine!"
Briggs zvedl hlavu a mrskl po něm ledovou silou.
„Jaké to pro tebe musí být zklamání! Věřil jsi, že jsi
velkým psím Mesiášem a teď jsi zjistil, že nejsi nic víc než
jen pěšák v boji o přežití vlkodlaků."
Caine klopýtl stranou, jakoby vzdáleně vnímal, že se v
podlaze u jeho nohou nebezpečně otevírá jáma.
„K čertu s tebou."
Briggsova ústa se zkřivila úsměvem. „Alespoň si můžeš
být jistý, že díky tvé snaze se Salvátor řítí přímo do útrob
smrti. To tvé srdce nepotěší? Mně to tedy způsobuje
závratnou radost."
 „Ty úchylný bastarde!" Caine padl na kolena, jeho plíce
byly sotva schopné pracovat. Celým tělem mu projela ne-
smírná bolest a jeho krev zamrzala. Někde hluboko v
srdci umírala pomalou, neúprosnou smrti naděje, že se
Briggs mýlí. A jeho podezření přitom v posledních dnech
tak rostlo. Ten syčák si s ním hrál jako s hračkou. A ted
má zaplatit konečnou cenu za svou hloupost. To pasuje.
„Doufám, že tě Salvátor pošle zpátky do pekla, odkud jsi
vylezl."
Briggse pouhá zmínka o vlkodlačím králi rozlítila natolik,
že Cainovi poslal další várku ledové síly. Ta do něj
narazila silou rozjetého náklaďáku.
„Jediná věc, kterou Salvátor ještě dokáže, je zemřít. A to
stejné platí i u tebe."
Mučivá bolest ještě zesílila a bez obtíží postupovala
celým jeho tělem. Caine se instinktivně pokusil proměnit
se, ale Briggsova síla ho naprosto ovládla a zabránila
Cainovu vlkovi, aby uslyšel volání.
Caine se opřel rukama o podlahu, snížil hlavu a v po-
slední agónii se pokoušel nadechnout. Tak tady to bylo.
Vsadil a prohrál.
Směšné.
Ale část jeho pýchy nebyla úplně poražena.
Možná z něj nebude čistokrevný vlkodlak, jak mu bylo
slíbeno, ale rozhodně tomu zatracenému bastardovi
nedovolí to potěšení, aby ho zabil.
Ten hnusný skutek si udělá sám.
„Jdi do hajzlu, ty rádoby Salvátore."
Z posledních sil se Caine odrazil od kamenné podlahy a
přistál až u okraje jámy.
Briggsovi opožděně došlo, že se Caine snaží zmařit jeho
trest, vykročil vpřed a natáhl ruce.
„Ne."
Caine se ještě dokázal usmát.
„Uvidíme se v pekle."
Ještě jeden odraz a sklouzl přes okraj čekající propasti.
Očekávaný pád ani nebyl tak strašný, jak se obával.
„Ty jeden hlupáku," zakřičel za ním seshora Briggs a
rozčileně zaťal pěsti. „Přede mnou se nikde neschováš."
Tahle výhružka by byla mnohem strašidelnější, kdyby
se Caine tou temnotou neřítil rychlostí, která předvídala
tvrdý náraz, ne-li přímo smrt. Jak se dalo přepokládat, i
tahle jáma měla dno.
Možná měl Briggs přímé spojení s peklem.
Ostatně to by dost vysvětlovalo.
čekal oheň, síru a čerty s vidlemi v plamenech. Místo
toho to byl jen tvrdý, studený kámen. Na zlomek vteřiny
se podíval smrti do tváře. Pak se propadl do požehnané
temnoty.
Díky bohu!
Společenská místnost Styxova sídla byla stejně oslnivě
krásná jako horní místnosti.
Byl tu vybraný nábytek, který mohl dost dobře po-
cházet z Versailles, a perský koberec, který byl zjevně
utkán tak, aby ladil se zlatým a slonovinovým dekorem.
Místnost dýchala historií.
Na druhé straně místnosti byla vysoká okna s roz-
taženými karmínovými závěsy. Za okny bylo vidět za-
hrádku osvícenou měsíčním světlem. Byl to překrásný
výhled, ale Harley si toho sotva všimla. Sakra, kdyby si
nevšímala obrovského upíra v koženém obleku, který se
opíral o masivní mramorový krb, nebo své sestry
dvojčete, kterou léta považovala za mrtvou, pak by se
možná z okna podívala. Ted bylo jedno, jak byl ten
pohled velkolepý.
Harley přecházela z jednoho konce místnosti k dru-
hému a zastavila se, až když se ozval zvonek u dveří.
Darcy se na ni omluvně usmála a namířila si to do vstupní
haly. Harley zachytila nezaměnitelný pach upíra a...
člověka?
Když se Darcy vrátila se dvěma neznámými, její nejis-
tota se ještě prohloubila.
Dante byl jako upír snadno rozpoznatelný. Měl bledé,
perfektní rysy. Dlouhé černé vlasy byly stažené do ohonu.
Ve stříbrných očích se leskla rošťárna. Na vypracovaném
těle měl oblečenou bílou košili a černé kalhoty.
Ale kdo by hádal, že ta drobounká žena s medovými
vlasy, studánkově modrýma očima a poťouchlým úsmě-
vem je mocná bohyně?
„Harley, tohle je Abby." Darcy je s širokým úsměvem na
rtech představila. „Abby, to je má sestra."
„Tak ty jsi ten Pohár?" vypadlo z Harley dřív, než se
stačila ovládnout.
„Já vím," odvětila Abby a smutně se usmála. Rukou si
uhladila pohodlné oblečení. „Pro všechny jsem takové
zklamání. Jeden by si myslel, že když už jsem esence
bohyně, měla bych mít žezlo a korunu."
Harley opožděně došlo, co to vlastně řekla, a začer-
venala se. Darcy byla bohudík dost rychlá, aby se vložila
do trapné konverzace.
„To obvykle královna mívá, ačkoli mé žezlo a koruna se
asi někde zatoulaly," usmála se. Bylo zřejmé, že jsou s
Abby výborné přítelkyně. „Ale měla bys mít svatozář a
nádherné šaty."
Abby se zasmála. „Místo toho mám roztřepené konečky
a premenstruační syndrom."
Darcy soucitně přikývla. „Díky, žes přišla. Doufám, že tě
můj partner nijak drasticky nepřemlouval?"
Abby se podívala na dva muže, kteří k nim právě
přicházeli.
„Na upíry jsem zvyklá. Když se nechovají suverénně, je
mi jasné, že se něco děje. Bohužel si nejsem moc jistá,
jestli tady mohu s něčím pomoct. Tahle funkce bohyně
je pro mě pořád nová a většinu času trávím tím, že se
snažím nezpůsobit moc velký zmatek."
Dva upíři se postavili po bok svým partnerkám a objali
okolo pasu ženy, které zřetelně obdivovali.
Harley předstírala, že si nevšimla, že ona sama stojí
sama. Ani to, že srdce jí svírá cosi podobného žárlivosti.
Ona nepotřebovala mít po boku muže, který na všechny
kolem sebe cení tesáky. Dokázala se o sebe postarat
sama.
„Necítíš, že je něco v nepořádku?" zeptal se Styx a
znepokojeně se na Abby podíval. „Vládce démonů
nemůže své síly vydávat za úplně cizí."
„Problém je, že si nejsem úplně jistá, jestli už nějaký
nepořádek dokážu vnímat," zkroušeně přiznala Abby.
„Smůla, že jsem k té pozici bohyně nedostala uživatel-
skou příručku."
Dante si ji ochranitelsky přitáhl k sobě.
„Všichni víme, že se opravdu snažíš."
„Všimla sis něčeho neobvyklého?"
pokračoval Styx neoblomně. Rostoucí nervozita jeho
kolegy upíra ho nechávala chladným.
Jeden arogantní král byl úplně stejný jako jakýkoli jiný.
Bylo jedno, jestli je to vlkodlak, nebo upír.
Abby pokrčila ramena a na tváři se jí objevil utrápený
výraz.
„Není to nic neobvyklého, ale cítím něco, co můžu
popsat jen jako... zlo. A cítím to od té doby, co jsem se
stala Pohárem, takže jsem se to naučila ignorovat."
„A vnímáš, odkud to přichází?"
„Nejenže vím, odkud to přichází. Přesně to místo znám."
„A kde to je?"
„Je to ta jeskyně, ve které jsme bojovali proti Knížeti
Temnot."
Když dva upíři šokované ztuhli, Harley instinktivně
ucouvla. Nevěděla nic o jeskyních ani Knížeti Temnot,
ale i jí to nahnalo strach.
„Zatraceně," zamručel Dante.
Abby se otřásla a přitiskla se ke svému partnerovi. „To je
důvod, proč jsem ten divný pocit pořád potlačovala.
Myslela jsem si, že je to nějaký zbytek zlovolnosti mágů."
Styx přimhouřil oči.
„Mágové."
„Ti jsou mrtví," řekl Dante suše a chladně.
Tak za tím je určitě nějaký příběh.
„Pokud ovšem nemají v záloze nějaké kámoše," po-
znamenala Abby.
Ten návrh stačil, aby Dante vycenil tesáky a ve stří-
brných očích se mu zablýskla smrt.
„Myslíš, že se někdo snaží otevřít portál mezi dimen-
zemi?" zeptal se svého krále.
„Možné to je, ačkoli si myslím, že si spíš Kníže Temnot
zajistil spojení s tímhle světem, než se portál zavřel,"
ponuře pronesl Styx.
Harley přejel mráz po zádech. Do prdele. To nebude nic
dobrého.
„Co to může být za spojení?" zeptala se Harley.
„Může to být nižší tvor, který přijme část vládcovy síly.
Pokud je spojení dost silné, umožní démonovi dotýkat se
tohoto světa, přestože už jsme povolali bohyni, i když jen
nepřímo."
„Král vlkodlaků," vydechla Harley.
Darcy se na ni zmateně, nevěřícně podívala.
„Salvátor?"
„Ne, ten před ním. Mackenzie." Složila si ruce na prsou a
začala přecházet po místnosti ve snaze přesně si
vzpomenout, co jí o předešlém králi Salvátor vyprávěl.
„Salvátor si myslí, že se s ním před jeho smrtí něco stalo.
Ale proč by dával vládce démonů sílu vlkodlakovi? K
čemu by mu to bylo?"
„Vládce démonů může svého spojence ovládat, aby plnil
jeho přání, ale co je důležitější, ze své oběti čerpá životní
sílu," odvětil Styx.
Harley se najednou zastavila. „životní sílu?"
Styx pokrčil rameny. „Duši... energii... můžeš to nazvat,
jak chceš."
„A to mu dává moc?"
„Ano."
Darcy ji chytla za ruku, v očích měla účast. „Na co
myslíš, Harley?"
Příšerné, ohavné zachvění jí projelo žaludkem. Setkala
se se Styxovým pátravým pohledem.
„Caine vždycky říkal, že Salvátorova síla pramení z jeho
pozice. Je to pravda?"
„Salvátor je nejsilnější vlkodlak, jinak by se nikdy ne-
dostal ke trůnu. Když je potřeba, kdykoli dokáže
přivolat svou smečku."
„Takže je s nimi spojený?"
„Samozřejmě...," Styx spolkl zbytek věty, tvář mu
zbledla. „Sakra. Ten bastard vlkodlaky vysiluje. To je
důvod, proč přišli o pravěké kouzlo."
Dante přikývl. „Tohle hodně vysvětluje."
„Ale předchozí král je mrtvý. Nemůžu věřit, že by se
Salvátor spojil s vládcem démonů," poznamenala Darcy.
„Nikdy by své lidi neohrozil," vyštěkla Harley. Ne-
vědomky se snažila Salvátora bránit. „Jestli tu někdo
používá černou magii, je to Briggs."
 Darcy jí stiskla ruku, ale překvapivě to byl Styx, kdo s ní
souhlasil.
„Salvátora by ze spojení s vládcem démonů nikdo
nepodezíral." Rty se mu zkřivily v kyselém úsměvu. „Do
prčic, vždyť on je příliš arogantní na to, aby se s někým
spolčil."
„A proto ho musí šíleně rozčilovat, jestli tu někde
vykukuje vládce démonů," řekl Dante. „Nejenže jeho
pozice krále zabraňuje tomu bastardovi, aby vlkodlaky
úplně vysál, ale má vrozenou schopnost vrátit vlkodlakům
jejich prastarou sílu."
„Což je dost dobrý důvod, aby mohl někdo chtít jeho
smrt," souhlasil Styx.
Dante si odfrkl. „A těch, kteří ji chtějí, je víc."
Harley se na něj varovně podívala.
„No tak."
Upír pozvedl ruku v mírumilovném gestu. Ve světle
benátského lustru se zaleskly jeho náušnice. „Promiň."
„Jestli ho někdo zabije, budu to já," informovala své
společníky a vymanila se z Darcyina sevření. Najednou ji
přepadl kousavý pocit, že Salvátor má nějaké trable. Bože!
Bylo to absurdní, ale fyzicky cítila jeho bolest. „A to hned,
jakmile ho vypátrám. Takže mne prosím omluvte. Musím
už jít."
Namířila si to ke dveřím, ale cestu jí zkřížil Styx.
„Harley, počkej."
Neměla na výběr a tak se zastavila. Mohla se považovat
za zbabělce, ale nebyla sebevrahem, aby se pokusila
vybojovat si cestu proti jednomu z nejnebezpečnějších
démonů tohoto světa.

„Prosím, už nám uteklo tolik času," zašeptala. Potřeba

dostat se k Salvátorovi byla nesnesitelná.
„Když jsem mluvil se Salvátorem, říkal mi, že vlkodlak,
který vás pronásledoval, byl jen projekce."
„Ale to neznamená, že by byl méně nebezpečný."
„To ne, ale znamená to, že někde musí mít své fyzické
tělo. Vsadím se, že je to někde blízko, aby byl pod
ochranou svého pána."
Zamračila se, snažila se pochopit, co tím chce říct.
„Jeskyně?"
„Ano."
„To je divné," zamumlala Abby. „Proč by si tenhle vládce
démonů vybral stejný úkryt jako Kníže Temnot?"
„řekl bych, že je dost dobře možné, že se tam chvěje
černá magie a to přitahuje další zlo. Nebo si to mágové
vybrali z toho důvodu, že je tam slabší bariéra mezi
dimenzemi. Brzy to zjistíme." Styx ji vzal za ramena.
„Připojíš se k nám, Harley?"
 KAPITOLA

17

S ALVÁTOR MUSEL KE VSTUPU do bludiště pod opuštěným

hřbitovem sám sebe přinutit.
Bože, byl k smrti otrávený z těchhle tmavých,
zatuchlých chodeb. Jakmile zabije Briggse, další století
stráví běháním pod otevřenou oblohou.
Samozřejmě, tohle studené, mizerné místo bylo pro
vlkodlačího zrádce jako dělané. Byl to červ, který si
zasloužil shnít v ponurých hloubkách.
Dlouhý tunel konečně vyústil do pusté jeskyně. Salvá-
tor ucítil známý zápach shnilého masa a zastavil se.
Jeho odplata se blíží.
„Vítej v mém salónu, řekl pavouk mouše...," tiše
prohodil, když se rozhlédl po prázdné jeskyni, jejíž stěny
byly léty uhlazené a vyleštěné.
„Výstižné přirovnání," zavrčel Briggs ukrytý ve stínu.
Salvátor se zašklebil, už scházela jen strašidelná
hudba. Byla tím posledním, co téhle hororové atmosféře
chybělo.
„Líbí se mi místo, které sis vybral,"
zavrčel a složil si ruce na prsou. „Z jaké doby tahle
jeskyně asi pochází? Neandrtálské?"
„Svému účelu poslouží dobře."
„A ten účel je jaký?"
„Být svědkem tvé smrti."
Salvátor zakroutil hlavou. Už strávil tolik času s nepřá-
teli schovanými ve stínu, kteří se ho snažili ovládnout.
Tohle ted mělo skončit.
„Nevěřím ti."
Vzduch ledově zapraskal. „Nevěříš, že tě chci zabít?"

190
 „Myslím si, že je to mnohem propletenější a moje smrt
nic nevyřeší. Nikdy bys ses nenamáhal zajmout Harley
nebo použít Caina, aby odvedl mou pozornost jen kvůli
tomu, že mne chceš zabít." Salvátor pokrčil rameny.
„Tedy přinejmenším ne, pokud jsi tak silný, jak tvrdíš.
Jinak bys mne zabil jednou ranou hned v Římě poté, co
ses zázračně vyhrabal z hrobu."
„Ale ono bylo mnohem zábavnější sledovat, jak pro-
následuješ svůj vlastní ocas,"
vysmíval se Briggs, pořád ještě schovaný ve stínu.
„Bezpochyby neocenitelná zábava,"
suše poznamenal Salvátor,
„ale její cena se sotva vyrovná dekádám, během kterých
už jsi mohl sedět na královském trůně."
„Do mých motivů ti nic není."
„Ale ty motivy nejsou ve skutečnosti tvoje, že ne,
Briggsi? Nejsi nic víc než jen panák, který skáče podle
pískotu někoho dalšího."
Skrz temnotu mohl Salvátor slyšet zachrčení Briggsova
rozlíceného dechu.
„Pozor, Salvátore," řekl stroze, „buď opatrný, abys mne
nerozčílil."
„Nebo co? Budeš na mě mluvit až do smrti?" odfrkl si
Salvátor.
„Příliš pozdě."
„Chceš víc akce? Tak dobrá. Tvé přání je mi rozkazem."
Salvátor nastavil ruce v očekávání útoku. Od chvíle, kdy
ho Briggs pozval do této jeskyně, mu pro takové pozvání
hlavou proběhlo tisíc možných důvodu. Briggs trval na
tom, aby přišel právě sem. K žádnému logickému závěru
nedošel — pořád to pro něj tedy bylo překvapení — ale
byl si pekelně jistý, že to jeho zdraví rozhodně neprospěje.
Salvátor čekal neviditelný ledový závan a tak ho
překvapilo, když se vzduch uprostřed místnosti zachvěl a
temnota se rozdělila, jako když se na jevišti roztahuje
divadelní opona.
Zamračil se a sledoval Briggse, jak se objevuje. Nebyla to
projekce jeho fyzického těla, jak očekával. Bylo to spíš
jako... okno. Náznak Briggse, který stál úplně někde jinde.
Někde v jeskyni, pomyslel si Salvátor. Ačkoli přesněji to
určit nedokázal. I jeho omezená schopnost orientovat se v
temnotě poznala temné, podivné místo, kde byla síť
tunelů hustá jako pavoučí síť a vedly do rozsáhlých
jeskyň.
Pak Briggs mávl rukou a vize se rozšířila. Ukázala tak
jeskyni podobnou té, ve které se teď nacházel. Byly tu jen
holé skály a středověké louče. Ale to nebylo to, co
Salvátora zaujalo.

191
 Ne, byl to pohled na známého vlkodlaka, který klečel
Briggsovi u nohou, světlovlasou hlavu měl skloněnou a
štíhlé tělo obalené těžkými stříbrnými řetězy.
Max.
Salvátor v bezmocném vzteku jen zaťal pěsti. Byl při-
pravený od chvíle, kdy zachytil pach svých služebníků
před hřbitovem, že budou použiti proti němu. Ale pohled
na umučeného Maxe ho zrovna neuklidnil.
„Ty bezpáteřní zbabělče," zasyčel Salvátor.
„Jestli chceš bojovat, pak se k tomu postav jako muž."
Briggs se zasmál, nenucené hřbetem ruky uhodil do psí
hlavy a do vzduchu poslal tisíce krvavých kapiček.
„Můj dům, má pravidla."
„Co ode mne chceš?"
Karmínové oči se zaleskly odkrytou strhující nenávisti,
živenou po celá staletí.
„Chci, abys před svou smrtí trpěl,"
zasyčel, popadl Maxe za vlasy a zlomyslně s ním zatřásl.
„Chci, aby ses díval, jak mučím tvé služebníky. Chci,
abys věděl, že jakmile se zmocním trůnu, zničím
všechno, cos měl rád a na čem ti kdy záleželo."
Královská část jeho osobnosti chtěla s tím šíleným
vlkodlakem vyjednávat. Možná ho mohlo rozčílit, že měl
teď Briggs navrch, ale v tuhle chvíli to prostě byla
nešťastná pravda.
Ale vlkodlak v něm zavrčel.
Jeden z jeho smečky byl v ohrožení a jeho prioritou bylo
zachránit ho.
„Ne, ty bastarde. Tvé hry jsem dohrál,"
zavrčel a namířil si to přes jeskyni k tunelu na druhém
konci.
„Už se přede mnou neschováš."
„Zůstaň, kde jsi, nebo ho zabiju, Salvátore."
„Jestli dřív nevytrhnu tvé srdce já tobě."
„Salvátore. Vrať se. Salvátore!"
Salvátor ignoroval zuřivé příkazy a namířil si to skrz
temnotu. Kůži měl naježenou a očima vrhal na kamenné
stěny zlaté odlesky.
Vlkodlak v něm se dral ven, chtěl ve své tlamě pocítit
krev a chtěl trhat maso. Jeho zvířecí polovina byla
připravená a dychtivá způsobit zmatek mezi nepřáteli.
Sledoval kroutící se tunely ještě hlouběji do nitra země a
snažil se potlačit své zvířecí instinkty.
Brzy Briggse roztrhá na maličké kousky a nakrmí s ním
krysy. Ale ted se musí soustředit na své priority.
Musí zachránit svou smečku.
Musí zjistit, kdo je ten hlavní, kdo se skrývá za celým
tímhle nefér spiknutím.

192
 Pak musí zmrzačit a zničit Briggse.
Přesně v tomhle pořadí.
Minul prázdné jeskyně, které byly v minulosti zjevně
používané jako obydlí a jiné jako drsná vězení, ignoroval
divnou energii, která visela ve vzduchu a mátla jeho
smysly. Možná nebyl schopný sledovat Briggsův pach, ale
ten bezpáteřní červ nemohl skrýt ten hnusný chlad, který
se za ním táhl jako mrak.
Salvátor sledoval vzrůstající ledovost a konečně se k
tomu bastardovi dostal tak blízko, že pocítil smrad
hnijícího masa.
Zpomalil a vstoupil do velké jeskyně s kamenným
oltářem a hořícím roštem uprostřed místnosti.
„Vím, že tu jsi," zavrčel a prozkoumal praskliny a kouty,
které byly schované v tmavých stínech. Chlad byl ted
natolik silný, že ho přímo kousal. „Briggsi? Cítím tvou
zbabělost."
Jeskyní se ozval Briggsův smích. „Vždycky jsi tak
sebevědomý, Salvátore."
„Tak vylez ven a skonči to!" Sotva ta slova opustila jeho
ústa, ozval se zvuk šoupajících se nohou a zpoza
stalagmitu — možná to byl stalaktit, to je jedno — se
vyloupl Hess. Důležité bylo to, že tvář jeho služebníka
měla přísný výraz, oči byly jakoby nepřítomné a strnule si
to mířil k Salvátorovi
„Do prdele!"
„Jestli se ti ta hra nebude líbit, nedávej mi to za vinu,"
pomalu pronesl Briggs a zjevně si užíval pohled na
Salvátora, který se snažil vyhnout Hessovu útoku.
Salvátor zavrčel, přikrčil se a sledoval Hesse, který se
najednou proměnil do vlkodlačí formy.
Prokrista! Tohle bylo přesně to, čemu se snažil
vyhnout. Jeho voják byl pod naprostým vlivem Briggse a
nemohl dělat vůbec nic kromě toho, co mu ten bastard
přikázal.
Jedním rychlým pohybem vytáhl nůž, který si připnul
ke kotníku před vstupem do těchto jeskyní. Nůž byl
stříbrný, ale nadělal méně škody než stříbrné kulky,
kterými nabil svou zbraň.
Tedy takový byl alespoň plán.
Salvátor balancoval na špičkách a když proti němu
Hess vyskočil a masivními čelistmi chňapl proti jeho
hlavě, byl na útok připravený. Salvátor se pokusil vy-
hnout ostrým tesákům, které by mu snadno roztrhly krk
a nastaveným nožem prořízl v psím hrudníku úzkou
ránu.
Chtěl Hesse zastavit s co nejmenší škodou.
Ale samozřejmě se jeho chtění moc neshodovalo s tím,
co se ve skutečnosti dělo.

193
 Hess dopadl na kamennou podlahu, otočil se a přikrčil.
Byl připraven na další útok. Ve vzduchu čpěl zápach
spáleného masa, ale Salvátorovi stačilo podívat se do
Hessových lesklých, rudých očí a zkroucené tlamy, aby
pochopil, že si tahle bitva vyžádá mnohem větší oběti.
Zatnul zuby a připravil se na další útok. Nemusel čekat
dlouho.
Salvátor dobře znal taktiky svého nejlepšího vojáka, a
když se střídavě skláněl a natahoval nahoru, aby se jeho
protivník otáčel a zamotal do kruhu, byl připravený.
Lehce se otočil, šlehl nožem a zasáhl Hesse do čenichu.
Když mu stříbro proniklo do masa, pes zabědoval. Z
rány začala vytékat krev a maso bylo od stříbra spálené.
Hess bolestí pohodil hlavou a připravil se k obraně, ale
pak jedním skokem narazil do Salvátorova hrudníku a
svalil ho na podlahu.
Salvátor stačil ucuknout hlavou a vyhnout se chňapnutí
tesáků, Hess se mu místo do krku zakousl do ramene.
Vytrhl mu kus masa, ale pak se Salvátorovi podařilo chytit
ho za krk a silným škubnutím ho odhodil proti zdi.
Když Hessova hlava narazila na tvrdý kámen, ozvalo se
ošklivé prasknutí a pes se svalil k zemi.
„Ach, to je nádherný pohled,"
zasyčel Briggs, když se Salvátor svezl na záda. Zacelení
rány v rameni mu bude chvíli trvat.
„Všemocný král vlkodlaků se válí ve špíně. Přesně tam,
kam patří."
„Sráči,"
zavrčel Salvátor, spolkl bolestivé zasténání a přinutil se
postavit.
Jeho pohled se instinktivně stočil k psovi, který krvácel
a bez hnutí ležel na kamenné podlaze. Hess žil, ale byl
vážně zraněný. Další motivace dohonit Briggse a nechat
ho zaplatit za všechno, co způsobil od chvíle, kdy se
vyškrábal z hrobu.
Salvátor přešel po jeskyni a rozčarovaně vydechl. Hlava
ho bolela v místě, kam se po pádu na zem uhodil, a
rameno mu pořád krvácelo. Maso se nestačilo tak rychle
hojit. Nedokončený proces spojení jeho hojení ještě
komplikoval, ale on nechtěl čekat.
Briggs musí být někde nablízku.
Jinak by nemohl ovládat Hesse.
Což pro Salvátora znamenalo, že z boje ještě neutíká.
Důvěřoval svým instinktům, pevně sevřel nůž a pře-
cházel podle stěny jeskyně.

194
 „Nikdo se přede mnou neschová," vysmál se a nechal se
rostoucím chladem vést až k další přilehlé jeskyni.
„Já se tě nebojím."
„Tys byl vždycky idiot," zabručel Salvátor a kůže se mu
naježila pod návalem odporné lepkavosti. Bože na nebe-
sích. Briggs prostě byl... úplně mimo.
„No tak, vylez, ať už jsi, kde jsi!" Najednou se zastavil,
neuvěřitelný smrad shnilého masa pronikl do kouzla,
které jej obklopovalo.
„Bingo!"
Vzduchem projela ledová vlna a Salvátor se instinktivně
sklonil. Když mu pár centimetrů nad hlavou prosvištěla
šavle, jen zavrčel.
čekal kouzlo, ne pozemskou zbraň.
A navíc takovou, která mu málem usekla hlavu.
Salvátor zuřivě zavyl a proměnil se.
Horkost a magie projely jeho tělem, které se naskrze
změnilo. Kosti mu zalupaly, svaly ztuhly a kůže se za-
chvěla, jakmile ji pokryla hustá srst. Během transformace
v jeho těle explodovala kombinace bolesti a blaženosti.
Byl to pocit, který vlkodlaci považovali za drogu.
Vzduch nebezpečně zajiskřil, neboť Briggs také změnil
formu. Salvátor byl připravený, když na něj druhý
vlkodlak zaútočil a srazil ho k zemi. Otočil hlavu, zatnul
tesáky do jeho levé tlapy a odměnou mu bylo ostré
zaječení.
Když mu do tlamy vnikla vlkodlačí krev ochucená
hnilobou, jeho zadostiučinění pominulo. Bože. Chutnal
stejně hnusně jako smrděl.
A to už bylo co říct.
Salvátor povolil sevření a postavil se na nohy právě včas,
aby unikl před ostrými zuby chňapajícími po jeho krku.
Zavrčel, nahromadil se v něm všechen vztek za poslední
dny. Napnul svaly a zaútočil.
Chlad, který Briggse obklopoval, se do Salvátora zaryl
jako ledové čepele, ale on tu burcující bolest nevnímal,
mnohem víc se soustředil na divoké rány vlkodlačích
masivních čelistí a tesáků, které se mu zoufale snažily
zakousnout do krku.
Rozhodně se tu nedaly uplatnit bojové taktiky a stra-
tegie.
Tohle byla jen hrubá síla proti všem kouzlům, která měl
Briggs v zásobě.
Salvátor se vrhl přímo na svého protivníka a oba se
svalili na podlahu. Náhodně se uhodil do boule, která už
se mu tvořila na temeni lebky, a píchl se do zadní nohy o
ostrý kámen, když se váleli po prázdné jeskyni, ale jeho
zuby dokázaly vytvořit hlubokou ránu v Briggsově
hrudníku. Pak Briggs Salvátora ohromil neviditelným
výbuchem kouzla.

195
 Salvátor proletěl vzduchem a narazil do zdi takovou
silou, že si málem vyrazil zuby. Během okamžiku ale byl
zpátky na nohou a vykročil vpřed, aniž by se staral o
nějaká svá zranění. Na tuhle chvíli čekal celé dny.
Sakra, čekal na ni celé roky, ačkoli věděl, že to je Briggs,
kdo tu loví.
Ale jeho teď nemohlo nic zastavit.
Briggs uhnul stranou, bez pochyb se snažil přivolat další
vlnu kouzla, ale Salvátor znovu zaútočil. Ať jde s těmi
zasranými kouzly do háje. Postrčil Briggse blíž k východu
z jeskyně a použil své silné tělo jako past pro vlkodlaka
pod sebou. Pak, než mohl Briggs uhodnout jeho záměr,
proměnil se Salvátor zpátky do lidské podoby, popadl
nůž, který dříve upustil a vrazil jeho ostří do Briggsova
hrudníku.
Byl to risk...
Salvátor neměl tušení, jestli takhle může zabít už
jednou mrtvého vlkodlaka. Ale chtěl pro to udělat
maximum.
Pronikl nožem ještě hlouběji, našel Briggsovo srdce a
když Briggs začal chrčet a lapat po dechu, poslouchal to
se zvrácenou radostí. Vlkodlačí rty se pootevřely, z hrdla
vyšel bolestivý sten, ne-li přímo smrtelný.
Stříbro popálilo Briggsovo maso a konečně ho přinutilo
proměnit se zpátky do vyhublé a křehké lidské formy.
„Ne."
Purpurové oči pohlédly Salvátorovi přes rameno, jako
kdyby někoho hledaly.
„Pane."
„Chceš, abych čekal, až tě ten tvůj velký a mocný pán
přijde zachránit?" zavrčel Salvátor. „Nebo chceš znovu
podniknout celý ten proces zmrtvýchvstání?"
„On nikdy nedovolí, abys mne zranil."
„Tuhle teorii rád vyzkouším."
Salvátor vytáhl dýku a chystal se ji znovu vrazit do
úzkého hrudníku, který tak podivně a slizce krvácel,
když se mu za zády ozvalo tiché zasyčení.
Salvátor uhnul, připravený na cokoli.
Ale... ono se nic nestalo.
Copak honil stíny?
Už si myslel, že se pomátl, když se mu okolo hlavy
rozprostřela mlha a v mozku mu zazněly zvony.
To byla poslední věc, kterou si pamatoval.

Když začal Salvátor procitat, byl to dlouhý a bolestivý

proces.
Hlava ho bolela a v ústech měl sucho jako na Sahaře.
Tělo ho pálilo a teprve když otevřel oči, pochopil proč.
Byl připoutaný ke kamennému oltáři stříbrnými řetězy
od krku až po kotníky.
248
 Pokusil se trochu zvednout hlavu a zhodnotit situaci.
Když si všiml stříbrné dýky, kterou měl zabodnutou do
stehna, jen zasyčel. Co to má do prdele být? řetěz ho na
kůži pálil s takovou intenzitou, že by si té dýky vůbec
nevšiml.
Když spatřil pramínek krve protékající úzkou štěrbinou
oltáře, zamračil se. Na okraji stolu se tvořila kaluž, krev
pomalu kapala do ohniště pod jeho nohama a krmila
oheň, který s každou kapkou zasyčel.
„Co to k sakru je?" zamumlal a pohledem přejel
prázdnou jeskyni.
Netušil, jak dlouho byl v bezvědomí nebo kam se ztratil
Briggs ani to, kdo ho tady připoutal jako obětního
beránka.
Všechno, co věděl, bylo poznání, že se z toho jen tak
nevyhrabe.
„Bohužel, můj služebník měl pravdu,"
ozval se jeskyní neznámý hlas, silný a zároveň zvláštně
přitlumený, jako kdyby mluvil skrz vodu.
„Sice jsem si užíval, když jsi Briggsovi dával lekci
pokory, ale pořád s ním mám své plány a potřebuju ho."
Salvátorovi projel žaludkem opravdový, neředěný
strach.
Ať už se s Briggsem spojil kdokoli, nebyl to obyčejný
démon. Magie, která naplňovala ovzduší v jeskyni byla
dost intenzivní, aby se mu postavily chlupy na rukou.
„A kdo jsi ty?" zavrčel ve snaze zabránit vlastní panice.
„Nilapalsara."
„Sorry. To mi nic neříká."
„Je to prastaré a ctěné jméno, ačkoli v tomto světě jsem
uctíván jako Balam," jednoduše odvětil cizinec a pominul
Salvátorův výsměch.
Srdce mu tlouklo v pohmožděném hrudníku, obě pěsti
měl zaťaté.
„Vládce démonů... Kníže Temnot..."
„Vypadáš překvapeně."
Překvapeně? To přesně nebyl ten výraz, který by se sem
hodil.
„Z tohoto světa jsi byl vykázaný."
Na kůži pocítil pichlavé zajiskření. „Bohyně udělala, co
mohla, aby se mne zbavila.
 Díkybohu mám ještě hluboké a osobní spojení s touto
dimenzí."
Salvátor se zamračil. „Mackenzie."
„Velmi dobře."
„Jaký jsi použil trik, aby se s tebou spojil?"
„žádný trik jsem nepoužil." V jeho hlase se ozval
slabounký náznak přezíravé nadřazenosti, jako kdyby
nebyl vládce démonů povznesený nad všechny nepatrné
emoce.
„Ten čistokrevný vlkodlak za mnou přišel sám, jakmile
vyšlo najevo, že jeho syn nebude tím, kdo usedne na
trůn."
Salvátor zoufale zatoužil tohle tvrzení popřít. Z pouhého
pomyšlení na to, že by vlkodlak obětoval dobro svých
lidí, se mu dělalo zle. Ale už se smířil s podrazem
předešlého krále.
čeho však chtěl dosáhnout tenhle hlupák?
„Tys mu dal sílu, aby zabil právoplatné dědice?" pronesl
místo toho.
„Tu touhu jsem jen podpořil."
„Slepá chtivost není to samé jako touha."
„Pro tebe možná ne, ale obojí dobře slouží mému
záměru."
Ten záhadný záměr Salvátora mátl. Vládce démonů
neměl ve svém srdci kousek dobroty. Ignoroval kousavou
bolest a nechutné syčení své životadárné krve, která
padala do plamenů, a snažil se rozumně uvažovat.
„Mackenzie dostal černou magii, která mu pomohla
ukrást trůn, ale cos z toho měl ty?"
„Dovolil mi vstoupit do tohoto světa."
„To je nějak málo...,"
zaskřípal zuby Salvátor, ale najednou mu to všechno
došlo. Bože. Jak mohl prokrista být tak tupý?
„Zneužil si Mackenzieho, abys vysál duši ze všech
vlkodlaků. To ty jsi zodpovědný za ztrátu naší síly."
Smích vládce temnot se rozezněl po celé jeskyni. Ten
zvuk byl možná to nejhorší, co Salvátor v životě slyšel.
„Velmi dobře, Giuliani. Mackenziemu trvalo celá staletí,
než mu došlo, že jsem skrze něj schopný přivolat
vlkodlačí smečku i její zánik."
Když se k Salvátorovu mozku přes temnou mlhu dostala
Balamova slova, jenom polkl sprostou nadávku.
S Mackenziem si nikdy nebyli příliš blízcí, a jakmile bylo
jasné, kdo se stane dalším vlkodlačím králem, Mackenzie
se ještě více stáhl. Ale stejně s ním během posledních let
jeho života nebylo něco v pořádku.
Byl tajnůstkářský, zatrpklý a nazýval Salvátora nepří-
telem, ale když se Salvátor podíval zpátky, připadalo mu
jasné, že Mackenzie své volby nakonec litoval.
Nebyl snad ke konci docela loajální?
„A když mu došlo, že vysáváš vlkodlaky, pokusil se pouto
přerušit," zkusil to Salvátor.
Vzduch zhoustl, zlost byla hmatatelná. „To byl jeho
poslední zbytečný počin coby krále."
„Přepokládám, že ho Briggs zabil dřív, než mohl spojení s
tebou přerušit?"
„Jaká to byla výborná ironie. Mackenzie byl ohromený,
když zjistil, že jeho syn nebude následovníkem trůnu, a
byl to právě on, kdo ho za mnou přivedl se žádostí o
pomoc."
Salvátor si zmateně odfrkl. Když došlo na rodinu,
vlkodlaci byli spíš zvířata než lidé. Štěňata vychovávala
celá smečka a pokrevní linie neměla žádný valný význam.
Od každého vlkodlaka se očekávalo, že se prosadí jako
jedinec, a ne, že bude spoléhat na své rodiče nebo
prarodiče.
„On k tobě přivedl Briggse?"
„Ano, a na konci Briggs použil své síly, aby zabil vlastního
otce."
Ozvalo se hluboké hrdelní zavrčení.
„Se mnou takové štěstí neměl."
„Ne. Přiznávám, že tvou sílu naprosto podcenil."
Salvátor si byl jistý, že se vládce démonů bude chtít
podobné chybě napříště vyhnout.
„Mnohem víc by mi lichotilo, kdybys to nebyl ty, kdo za
Briggse všechno naplánoval. že mě zabije a zmocní se
mého trůnu," zavrčel si pod vousy.
„Nebylo to nic osobního. Ty jsi jen překážka, kterou
potřebuji překonat."
„Nic osobního?"
odfrkl si Salvátor.
„Já tedy považuji vraždu za velmi osobní věc, ale možná
je to opravdu jen můj názor."
„A přesto jsi tady."
V tom temném hlase bylo cosi, co Salvátora znovu
znepokojilo. Byl ohromený, ale kromě palčivé bolesti,
kterou mu způsobovaly stříbrné řetězy a přestože mu s
každou kapkou krve ubývala síla, vnímal ještě cosi
dalšího, čemu zatím nerozuměl.
„Ano, jsem tady," zachrčel. „Je to zvláštní. Po Briggsově
neúspěšném pokusu zbavit svět mé přítomnosti bych
si pomyslel, že pošleš nějakého dalšího vraha. Briggs není
jediný, kdo by měl rád viděl mrtvého."
„Když byla povolána bohyně, můj vliv na tento svět se
zmenšil, a když Mackenzie zemřel, téměř zanikl. Zůstal
jsem bez schopnosti přivolat vlkodlačí energii," překva-
pivě upřímně odvětil vládce démonů. Nebylo pochyb, že
měl radost, když mohl odtajnit svůj chytrý plán. „Dostat
Briggse z hrobu zabralo celé roky a vyčerpalo to všechny
mé zbylé síly."
 Salvátor se ušklíbl. Přinejmenším tedy věděl, proč
Briggsovi trval jeho počin hodný Lazara tak dlouho, ale
nebylo tolik jisté, že v tom měl prsty právě jen tenhle
neschopný vládce démonů.
„Zjevně ti to ale úplně všechny síly nesebralo."
„Ach, ano, dostal jsem malý dárek od mágů, kteří v
temných jeskyních uctívají Knížete Temnot."
Salvátor tiše polkl slabé zasténání, myšlenky se mu při
neustávající bolesti všemožně rozutekly. O mágech a
jeskyních něco věděl, nebo ne? A také věděl něco o
Dantově partnerce, která se stala Pohárem.
„Upíři mágy zabili," řekl.
„To je pravda, mágové selhali ve svém pokusu zabít
bohyni a navrátit moc svého pána, ale jejich oddané oběti
během minulých dekád ztenčily bariéry mezi dimenzemi.
Když jsem nabral dost sil k tomu, abych znovu pronikl do
tohoto světa, zjistil jsem, že pro mě budeš mít mnohem
větší cenu živý než mrtvý."
Tahle řeč Salvátora moc neukonejšila.
Byla tu spousta horších věcí než obyčejná smrt.
„Proč jsi poslal Briggse, aby vybrakoval mé jesle?" zeptal
se. Víc než potlačit vzrůstající paniku chtěl dostat
odpověď na otázku, která ho pálila posledních třicet let.
„Prostě jsem chtěl, aby tě nějak přilákal blíž a aby tě
zároveň zabavil a tys nepoznal, že jsme ti v patách."
Salvátor zaskřípal zuby.
Proboha, byl takový imbecil!
Celá léta jen pronásledoval stíny. Kdyby se nezaměřil na
to, aby pátral po miminkách, býval by...
Salvátor rychle přerušil své sebemrskačské myšlenky.
Dokonce i kdyby nedovolil Briggsovi, aby ho vodil za nos
jako poslušnou ovci, nikdy by nezjistil, kdo ve
skutečnosti zabíjí vlkodlaky.
Kdo by proboha podezíral vládce démonů? Už celá
staletí byli pokládáni za mýtus.
„Vzít si třicet let na to, abyste mne nalákali do léčky, je
poněkud extrémní,"
zamumlal. Pýchu měl pomačkanou stejně jako tělo.
„Naprosto by bývalo stačilo dát mi vědět, že jsou ta
miminka tady, a já bych okamžitě přispěchal vstříc
svému osudu."
„Měl jsem v plánu počkat do chvíle, kdy zase budu v plné
síle." Znovu zaplály plameny rozčilení.
„Bohužel, můj perfektně připravený plán byl ohrožený
Briggsovou zřetelnou nenávistí vůči tobě a tvým
nevhodným zásahem."
„Zásahem?"
„Není ti dovoleno spojit se a vrátit na tenhle svět pravěké
kouzlo," zasyčel temný hlas.
Ach. Takže se ještě úplně nezbláznil.
Síly se mu opravdu vracely.
Salvátor krátce přivřel oči a nechal svou mysl naplnit
toulavými myšlenkami na Harley. Okamžitě okolo sebe
pocítil vůni vanilky, její teplo potlačilo nemilosrdnou
bolest. Přesto to bylo nemožné. Ale pořád to pro něj byla
úleva, na kterou se upnul.
„Tak teď mě tady máš," zastřeně pronesl. „Co ode mne
chceš?"
„Tvou krev."
To nebylo nijak překvapující. Podíval se na dýku za-
bodnutou ve svém stehně. Krvácel jako prase na porážce.
Už mu došlo, že vládce démonů bude chtít jeho duši
nebo jeho krev.
„Možná nejsem moc nakloněný tomu, abych ti nějakou
dával."
„Obávám se, že nemáš na výběr."
„Alespoň si zasloužím vědět, co s mou krví chceš dělat."
Vzduch zhoustl tak, že Salvátor mohl sotva dýchat.
„Zasloužíš?"
„řekl bych, že už svou oběť nebudu moci plně ocenit."
„Ne, to ti můžu zaručit."
„Tak jaký je význam sdílení mé krve?"
Dlouho bylo ticho, jako kdyby se Balam nad něčím za-
myslel. Pak se jeskyní ozvalo ledové zachechtání.
Salvátor se znechuceně otřásl.
„Tak dobrá," souhlasil vládce démonů. „Chci tvou krev
využít k vytvoření brány ke vstupu do tvého světa."
„Proč nepoužiješ Briggsovu? On by svou krev bezpo-
chyby poskytl nesmírně rád."
„Jeho krev nikdy neměla účinnost jako tvá. A tohle
vědomí ho trápilo celá léta."
Balam zněl, jako kdyby si užíval Briggsovy marnosti z
nedostatku energie. Mezi zloději opravdová pocta.
„Ale je dost dobrý, aby ti dělal poskoka?"
„Teď ano. Jakmile projdu bránou, nebudu jeho služby
nadále potřebovat. Nad vlkodlaky převezmu moc sám."
Salvátorem projela vlna vzteku. Nikoli nad Briggsovou
nevyhnutelnou smrtí či vlastním životem, který měl Ba-
lam v rukou. Ale hrozba, že se vlkodlaci stanou krmivem
pro vládce démonů, ho opravdu mučila.
Musí najít nějaký způsob, kterým zastaví pramínek krve
tekoucí do ohniště. Bohužel, v tuhle chvíli bylo jedinou
jeho nadějí to, že přiláká Briggse a ten ho zabije dřív, než
se otevře brána do tohoto světa.
„A jak chceš tuhle informaci předat Briggsovi?"
„Nijak, bude to překvapení."
„To si děláš prdel. Kde je ten idiot?"
„šel přivítat naše nevítané hosty."
Salvátor ztuhl, po páteři mu přejel mráz. „Hosty?"
„Ta tvá rádoby partnerka dorazila ve společnosti něko-
lika otravných pijavic. Zjevně se potřebuje poučit o tom,
co se stane neposlušné vlkodlačici, která strká nos tam,
kam nemá."
Harley.
Jak ho mohla vypátrat? A co je ještě důležitější, proč?
Bože. Zabije Styxe za to, že ji dovolil pustit se do
takového nebezpečí.
Bez ohledu na příšernou bolest se vzepjal proti zamče-
ným řetězům ve snaze dostat se ke své partnerce.
„Ty bastarde."
„Promiň, chtěl by ses srdceryvně rozloučit se svou
milou?"
„Zabiju tě!"
„Ne, Giuliani. Ty mě osvobodíš."
Salvátor zvrátil hlavu a ze všech sil šíleně a zuřivě zařval.
„Harley!"

Když se Harley s ostatními dostali k dlouho zapomenu-

tému kostelu, měla nervy úplně nadranc.
Možná to bylo kvůli tomu, že cestovala namáčknutá v
autě s několika obrovskými a smrtelně nebezpečnými
upíry, plnohodnotnou bohyní a svou sestrou dvojčetem.
Nebo to bylo tou nesmírnou rychlostí, jakou cestovali.
Ale Harley byla dost upřímná na to, aby sama sobě
přiznala, že její nervozita pramenila hlavně ze Salvátora
Giulianiho.
Cítila ho, cítila ho hluboko v sobě.
Bylo to jako neutuchající vědomí, které jí nechtělo
dopřát klidu.
Netrpělivě vrčela, zatímco upíři prohledávali okolí
kostela a teprve pak ji nechali vstoupit do jeskyně. Náladu
jí moc nezvedl ani fakt, že jí cosi znemožňovalo
vystopovat Salvátorův pach.
Sakra!
Když chtěla být sama, Salvátora se nemohla zbavit.
Teď se zdálo, že jí celý svět klade překážky.
Harley obešla horní jeskyně a počkala na Danteho, než
se vrátil z výzkumné a záchranné mise. Nesmírně ji to
rozčilovalo, ale byla přinucena dát Styxovi slovo, že se
sama nikam nepustí.
Ve chvíli, kdy chtěla Styxovi říct, ať si podobně vy-
nucené sliby strčí někam, její pochod skončil, když se z
jednoho z mnoha tunelů vynořil Dante a namířil si to ke
Styxovi a jeho pestré partičce. Harley zůstávala několik
kroků stranou a vnímala intenzivní pocit, který jakoby jí
napovídal, že je Salvátor nablízku.
„Tak co? Kudy?" zeptal se Styx. S obrovskou šavlí,
kterou svíral v ruce, vypadal ještě krvelačněji než obvykle.
Přímo ničivě.
Dante zakroutil hlavou a na obličeji se mu usadil
rozčarovaný výraz.
„Tady ho nikdy nevypátráme."
„Já ho najdu," řekla Harley, a když se na ní namířily
všechny oči, narovnala ramena.
Darcy překvapeně pozvedla obočí. „Jak?"
„Já... cítím ho."
Styx se zamračil. „To může být trik."
Harley nebyla hloupá. Už přemýšlela o možnosti, že si s
ní někdo pohrává. A část její mysli nebyla úplně netečná
k myšlence, že to celé je jen ďábelské kouzlo. Jinak by
musela přijmout fakt, že její spojení se Salvátorem je jiné
než s běžným milencem.
„To je jedno," zamumlala a objala se v pase, neboť jí ko-
lem těla přejel chlad. Sakra, připadalo jí, jako kdyby
teplota klesla o tucet stupňů.
„Tohle musím udělat."
Styx zaměřil svou pozornost k bohyni po svém boku.
„Abby, cítíš něco?"
„Zlo."
Abby se otřásla a její bledý obličej dostal sytý odstín šedi.
„Bože, je to tak silné, téměř hmatatelné."
„Vezmi ji domů, Dante," zavrčel Styx.
Abby vystrčila bradu. „Ne."
Dante si zoufale projel rukou vlasy. „Abby."
„Tohle je má povinnost." Abby varovně ukázala prstem k
obličeji svého partnera. „A ty to víš."
Dante rozhodil rukama do vzduchu. „To neznamená, že
se mi to musí líbit."
Harley byla podivně fascinovaná, jak na vůli křehoučké
ženy záviselo rozhodování mocných upírů. Vtom ve
vzduchu zachytila nepatrný pach.
Darcy nějak vycítila Harleyino překvapení a přistoupila k
ní.
„Harley, co je to? Salvátor?"
„Je tady."
Harley hluboce vydechla, neboť pach zmizel stejně
rychle a nenápadně, jako se objevil. „Ale cítím
přítomnost ještě někoho dalšího."
„Vládce démonů?"
„Ne. Je to známý pach." Harley se úmyslně odmlčela. „Je
podobný tvému."
Darcyiny oči se rozšířily při náznaku, že tady může být i
jejich poslední sestra.
„Ach bože. Jsi si jistá?"
Harley pokrčila rameny. Pach byl tak nepatrný, že bylo
nemožné, aby si jistá byla.
Přešla k nejbližšímu tunelu a snažila se určit, odkud pach
přichází. Vtom ji ohromila obrovská vlna paniky.
Zaváhala, nevěděla, co si má počít.
Přísahala by, že se ji Salvátor pokouší varovat. Ale před
čím?
Chvíli zmateně stála v ústí chodby a přemýšlela, co se tu
k sakru děje. A pak, když se znovu otřásla v rostoucím
chladu, jí všechno došlo.
Briggs.
Otočila hlavu a vrhla na svou sestru zběsilý pohled.
„Utíkej!"
 KAPITOLA

18

H ARLEY ZŮSTALA PŘEKVAPIVĚ KLIDNÁ, když v jeskyni

explodovalo kouzlo a zřítil se strop. Samozřejmě,
během posledních pár dní zažila dost výbuchů a
padajících stropů. Možná začínala být vůči katastrofám
imunní.
Rychle se pomodlila, aby to přežili i ostatní, vyrazila do
tunelu a utíkala před dusivým oblakem prachu a suti.
Zpomalila teprve, až si byla jistá, že už je mimo
nebezpečí. Pak se rozhlédla po nepřehledné síti chodeb a
jeskyň.
Pálivá potřeba najít Salvátora ji pořád znepokojovala,
ale nebyla hloupá, aby se slepě vydala do tmy. Briggs se
schovával někde ve stínu. A to nemluvíme o vládci
démonů. A kdo ví, kdo další tu číhal.
Na rozdíl od oblíbeného názoru ostatních teď nepo-
třebovala, aby jí někdo říkal, aby byla opatrná.
Harley vytáhla stříbrný nůž z pouzdra, které jí sestra
ještě v Chicagu připevnila ke kotníku a nechala se vést
touhou po Salvátorovi, která jí kolovala v krvi. Vydala se
do studené, zvláštní holé chodby.
Připadala si jako cvičený holub, uvědomila si. Přemýš-
lela, jestli Salvátor podniká něco, aby ji přilákal, jestli má
prsty v téhle zdrcující touze nalézt ho. Tohle vysvětlení se
jí líbilo mnohem víc než myšlenka, že ta rostoucí, zoufalá
potřeba vychází přímo od ní.
Zastavila se v místě, kde se tunel rozděloval do tří
ramen. Zaváhala. Pak zachytila nepatrný závan psího
204 ale byl nezaměnitelný.
pachu. Cosi ho potlačovalo,
Celá se napružila tou poplašnou výstrahou. Chtěla věřit,
že ti psi jsou Salvátorovi služebníci, kteří přispěchali na
jeho záchranu, ale to by bylo v téhle situaci neuvěřitelné
štěstí. Kromě toho, Salvátor neústupně trval na tom, aby
si jeho smečka udržovala odstup. Obzvlášť v situaci, kdy
je mohl ovládnout někdo jiný a použít proti Salvátorovi.
Což mohlo znamenat buď to, že to byli úplně cizí psi,
nebo známí, ale pod vlivem Briggse. A to znamenalo další
nebezpečí, kterého se měla obávat.
Perfektní.
Sevřela nůž takovou silou, že jí málem popraskaly
klouby. Potlačila váhavost a přinutila se vyrazit vpřed.
Neměla nic proti tomu zabít pár psů, kteří se jí připletou
do cesty, ale předpokládala, že kdyby někomu ublížila,
Salvátor by vinil sám sebe.
A proč ji tohle znervózňovalo?
Harley zakroutila hlavou. Stejně tak si mohla myslet, že
je momentálně vyšinutá. Bylo by to jednodušší, než hledat
smysl ve vracejících se záchvatech šílenství.
čekala léčku. Opatrně vkročila do ostré zatáčky tunelu a
překvapeně se zastavila, když se před ní objevil obrovský
holohlavý, ale zmatený pes.
V první chvíli si myslela, že je úplně nahý, jako kdyby se
nedávno proměnil. Její druhá myšlenka byla o tom, že na
jednoho chlapa zabíral až moc místa. Rameny se téměř
dotýkal obou stran chodby. A kdyby neměl skloněnou
hlavu a nezakrýval si ji dlaněmi, řekla by, že by se snadno
praštil o strop.
Opatrně ho pozorovala, jak se k ní připotácel. Cosi
mumlal, ale nebylo mu rozumět.
Tak dobrá... Jestli tohle byla léčka, byla nejpodivnější, o
které kdy slyšela.
Pes se dostal téměř na dosah ruky a teprve v tom
okamžiku si všiml, že tu není sám. Zvedl hlavu, rudé oči
se mu zaleskly a ze rtů se ozvalo zavrčení.
„Klídek, Rambo," zvedla Harley ruce v mírumilovném
postoji. No, vzhledem k noži v její ruce to moc
mírumilovné nebylo.
„Nechci ti ublížit."
Pes zvrátil hlavu a začenichal, a Harley si všimla, že
krvácí z rány na spánku. Levou stranu jeho obličeje
krýval černomodrý odstín. Vypadal, jako kdyby právě
vyšel z boxerského ringu.
„Ty nejsi Darcy," konečně zavrčel.
„Tak to fakt nejsem, Sherlocku," zamumlala. Fakt, že se
zná s její sestrou, ji moc neuklidnil.
Byla by schopná říct, jestli je pod Briggsovým vlivem?
„A kdo tedy jsi?" chtěl vědět.
„Darcyina sestra, Harley. A ty?"
„Hess."
Hluboce se nadechl, byl jen malý kousek od proměny. To
ale neznamenalo, že v lidské podobě byl méně
nebezpečný. „A proč z tebe cítím Salvátora?"
Hess. To jméno se jí vybavilo.
Byl bojovník, kterému Salvátor nejvíc důvěřoval.
Teď viděla proč. Byla to chodící hora svalů.
„Ten idiot si myslí, že jsem jeho partnerka," řekla.
Svraštil obočí, jako kdyby ho její vysvětlení zmátlo.
„Vlkodlaci své partnery nemají."
„Jasně, to je fakt, který bys měl vysvětlit svému králi."
„Salvátor."
Jméno ho zjevně rozrušilo, uhodil pěstí do zdi a obličej
se mu zkroutil lítosti.
„Do prdele."
Harley instinktivně ustoupila.
„Co je?"
„Zaútočil jsem na něj. Prokrista, věděl jsem, že je to můj
pán, a přesto jsem se ho pokusil zabít." Přistoupil k ní
blíž, na tváři měl divoký výraz.
„Nemohl jsem si pomoci. Přísahám ti, nemohl jsem si
pomoct."
Harley projel tělem vztek. Zatracený Briggs. Musel vědět,
že když Salvátora přinutí ublížit členům vlastní smečky,
jsou to pro něj ta nejhorší muka, která sotva vydrží.
„Svou lítost si nech na později. Potřebuju tvého pána
najít,"
vyštěkla. Vycítila, že Hess potřebuje silného velitele a ne
rameno, na kterém se může vyplakat. Což bylo dobře.
Nebyla žádná citlivka ani zkušená utěšovatelka. „Kde jsi
ho viděl naposledy?"
Jak doufala, Hess zapomněl na lítost a odhodlaně
narovnal ramena.
„Nejsem si jistý,"
přiznal a jak se pokoušel ovládnout své emoce, pevně
zatnul čelisti. „Během boje mě úplně odrovnal, a když
jsem se probudil, už byl pryč, takže jsem se vydal na
cestu. Nechtěl jsem riskovat, že mě někdo proti němu
znova využije."
Což vysvětlovalo jeho modřiny a mátožný krok.
„A jak ses sem prve dostal?"
Zavrčel a rudé oči se mu zlověstně zaleskly.
„Caine."
Harley to docela překvapilo. Nebylo to kvůli tomu, že by
si myslela, že by Caine nezneužíval a netrápil své psí
poddané. Byl tak ztracený ve svém klamu vlastní moci,
že byl ochotný obětovat cokoli a kohokoli, aby se jeho
vize stala skutečností. Ale obvykle přenechával špinavou
práci jiným.
Urozený Caine si vlastní ruce ušpinit nechtěl.
„Přijde den, kdy mu vytrhnu jeho vzácné srdce," za-
mumlala.
„Zajal Caine kromě tebe ještě někoho dalšího?"
„Byli jsme tři."
Harley se zamračila.
„A kde jsou ostatní?"
„Ten pes nás držel ve stříbrných klecích dokud nepřišel
ten prímovej vlkodlak a osvobodil mne." Váhavě mávl
rukou nalevo.

„Přišel jsem odtud... tedy aspoň myslím."

 Harley se nemohla divit, že byl zmatený. To místo bylo
jako nekonečné bludiště z hladkého kamene.
„Najdi je a dostaň je odsud," přikázala mu.
Hess se okamžitě naježil. „Ne, jestli jsi Salvátorova
partnerka, on by mne zabil, kdybych dovolil, aby se ti
něco stalo."
Harley spolkla touhu jasně mu vysvětlit, kam si může své
ochranitelské instinkty strčit. Bylo jedno, že tomu psovi
mohla nakopat prdel s rukou strčenou do kapsy. Jenom
to, že měla dělohu místo ptáka, podle něj asi znamenalo,
že potřebuje ochranu.
Raději ho jednoduše převezla.
Ne, že by na tom bylo něco tak těžkého.
„Opravdu si myslíš, že mi budeš nějak užitečný, když tě
zase ovládne Briggs?" zeptala se.
Hess se zamračil.
„On už..."
„Podívej, takhle jenom plýtváme časem,"
přerušila ho. Z jejího tónu bylo jasné, že by se Hess měl
začít bát o svůj život. Ten tón dostatečně varoval, že
jestli se s ní začne hádat, půjde mu o život.
„Sám víš, že v Briggsově blízkosti pro tebe není
bezpečno."
Hess si složil ruce na masivním hrudníku.
„A jak si můžeš být jistá ty, že tě neovládne?"
„Ochraňuje mne spojení se Salvátorem," nestydatě
zalhala. O téhle možnosti ani nechtěla přemýšlet.
„Běž zachránit ostatní."
Nejdřív nastalo hrobové ticho, pak Hess sprostě zaklel,
protáhl se kolem ní a namířil si to k východu z tunelu.
„Jestli tě tady někdo zabije, bude to na mně a to mě
bude sakra mrzet," zamumlal.
Harley obrátila oči v sloup.
„Budu si to pamatovat."
Harley počkala, dokud nebyla v tunelu sama, pak se
hluboce nadechla a pokračovala ve své nervy drtící cestě.
Nesnášela pocit, že je za živa pohřbena v téhle nekonečné
síti jeskyň. Upíři měli zatuchlé a tmavé prostředí rádi,
pokud mohla soudit. Ona chtěla otevřenou oblohu a
čerstvý vzduch, který naplní její plíce.
Ignorovala rostoucí chlad, který se jí zakousával do kůže
a pokračovala hlouběji a hlouběji do temnoty. Ztratila
pojem o čase i směru. Hrozilo, že se z klaustrofobie
naprosto pomine.
Soustředila se na rytmus svého srdce a na jednotlivé
kroky, pokládání jedné nohy před druhou. Roky tréninku
jí v tuhle chvíli, kdy proplouvala prázdnými tunely, přišly
opravdu vhod.
Ve chvíli, kdy už byla rozhodnutá otočit se, vrátit a
zkusit jiný tunel, zachytila nezaměnitelný pach kouře.
Nebyl to přesvědčivý důkaz o Salvátorově blízkosti, ale
určitě to byl první náznak toho, že v téhle prázdnotě není
sama.
 Harley šla po čichu a pomalu se dostala do jeskyně.
Srdce se jí málem zastavilo, když spatřila Salvátora
ležícího na kamenném oltáři. Krev mu unikala ze žil a
kapala do ohniště.
Drsný, ohromný ochranitelský vztek projel celým Har-
leyiným tělem. Bože, jeho tělo bylo znetvořené stříbrnými
řetězy, které měl omotané kolem dokola, a jeho překrásná
tvář... byla nebezpečně bledá z rychlé ztráty krve. Sakra.
Nejradši by Briggsovi utrhla hlavu. Nejradši by jeho
shnilým srdcem nakrmila krysy. Nejradši by...
Srdce jí zabolelo.
Chtěla vytrhnout Salvátorovo tělo z hnusného oltáře a
odnést jej pryč z téhle jeskyně.
Harley se nevydala zběsile přes naoko prázdnou míst-
nost, ale přinutila se zastavit a konečně použít svůj
mozek. No tak, všechno se jednou děje poprvé.
Zapojila všechny své zjitřené smysly a zapátrala po
sebemenším náznaku nebezpečí. To by mělo být jedno-
duché. Za oltářem a ohništěm byl obrovský prostor, který
vypadal prázdně. Ale už udělala tu hořkou zkušenost, že
se Briggs bez varování dokáže vynořit kdekoli, stačí mu k
tomu jen puknutí.
Nebyl tu žádný zápach shnilého masa a vzduch byl
čerstvý, ale ne ledový, takže se opatrně vydala dopředu.
Když udělala druhý krok, Salvátor se prudce otočil jejím
směrem a v očích se mu odrazila neočekávaná panika.
„Harley, ne,"
zavrčel.
„Poslechni ho, vlkodlačice,"
projel vzduchem ostrý hlas.
„Ještě jeden krok a zabiju ho."
Harley se ostře nadechla. Pozdě si všimla stínu, který se
vznášel nad Salvátorem.
Instinktivně věděla, že to není Briggs a jeho hokusy
pokusy. Tahle hustá síla se najednou objevila ve vzduchu
a neměla co do činění s vlkodlaky, ale s čistým,
neředěným zlem.
Tohle nepochybně musel být Kníže Temnot, kterého se
Styx tolik bál.
Nebo alespoň část jeho podstaty.
Klopýtla a v ústech jí vyschlo strachem. Hluboko v srdci
chápala, že tohle je nad její síly. Co věděla o boji s
vládcem démonů? Nebo s vlkodlačí zombie?
Pak zaskřípala zuby, pominula velmi odůvodněný strach
a místo toho se soustředila na Salvátorův pach, takže se
konečně dostala přes kouzlo, které jej potlačovalo.
„Stejně ho zabiješ,"
obvinila démona a vykročila vpřed.
„To je pravda, ale můžeš zachránit aspoň sebe,"
slíbil ten hlas.
„Tak se otoč a vrať se, odkud jsi přišla."
„Ne."
„Bože, Harley, pamatuj se! Udělej, co říká,"
 zachrčel Salvátor a marně se pokusil pohnout. Stříbrné
řetězy mu to nedovolovaly.
„Zmiz odsud."
„Poslechni svého partnera, ženo," varoval ji démon.
„Táhni do pekel,"
zamumlala, a když Salvátor vykřikl v agónii a jeho tělo
sebou škublo, jako kdyby ho neviditelný nepřítel mučil,
sevřely se jí vnitřnosti.
„Do prdele! Vydrž, Salvátore! Slyšíš mě?"
Ani přes zjevnou bolest z ní Salvátor nespustil své zlatavé
oči.
„Prosím, běž pryč. Nesnesu..."
„Sklapni, Vaše Veličenstvo. Nikam nepůjdu."
Když vládce démonů poznal, že ji mučením Salvátora
nezastaví, otočil svou pozornost přímo k Harley. Byla jen
krok od oltáře, když ji vlna energie srazila na kolena.
Salvátor vykřikl.
„Harley!"
Přinutila se vstát, a když do ní narazila druhá vlna,
otřásla se. Tělem jí projela bolest, ale ona odmítla znovu
spadnout. Jen několik kroků. A pak...
Pak co?
Neměla ponětí, co má dělat, až se k Salvátorovi dostane.
Ale věděla, že ho odsud musí dostat.
Do kostí se jí zahryzávaly ostré tesáky bolesti, které jí
znemožňovaly pohyb a před očima jí tančily černé tečky,
až skoro nic neviděla. Vzdáleně slyšela Salvátorův
přerývaný dech a tiché sténání, které muselo vycházet z
jejího vlastního krku, ale odmítla se soustředit na cokoli
jiného, než na jednotlivé kroky směrem k němu.
Vládce démonů nebo kdokoli jiný, ona byla příliš
tvrdohlavá na to, aby přiznala porážku.
Ve chvíli, kdy se konečně dostala k oltáři, jí vytékala krev
z alespoň tuctu ran a pár kostí měla určitě zlomených.
A u oltáře zjistila, že Salvátor vypadá ještě mnohem hůř,
než si myslela.
Jeho tmavé vlasy byly pokryté krví a v obličeji měl
příšerně šedou barvu. A jeho ubohé tělo...
Při tom pohledu se otřásla, nedovedla si ani představit,
jakou bolest musí prožívat.
Instinktivně k němu natáhla ruku a dotekem ho chtěla
utěšit. Lehce ho pohladila po rameni.
Její prsty se sotva dotkly jeho kůže, když se z černého
stínu, který je obklopoval, ozval výkřik, po němž tuhla
krev v žilách. Harley se ochranitelsky naklonila k Sal-
vátorovi. Byla přesvědčená, že jí z toho řevu prasknou
bubínky.
Co se to s tou věcí hergot dělo?
Snažila se připravit na to, že na ně Kníže Temnot může
použít cokoli. Ale sotva si všimla, že když se Salvátora
dotkne, brní jí dlaně. Kdykoli se dotkla, zabrnělo to.
Když brnění zesílilo a tělem jí projelo zvláštní teplo,
Harley se odtáhla a zmateně se na Salvátora podívala.
 Stín, který je dosud mučil, jakoby zmizel. Přesto Harley
ani na okamžik nevěřila, že se opravdu vypařil. Bez
pochyb na ně vymýšlel ještě něco horšího. Ale v tuhle
chvíli se nemohla soustředit na nic jiného, jen na teplý
pocit sounáležitosti, který proudil celým jejím tělem.
Dobrý... bože.
Její vlkodlačí část se netrpělivě drala na povrch a vrčela
nad touhou, které nerozuměla. Bylo to, jako kdyby její
zvíře sahalo po něčem a nemohlo na to dosáhnout.
Otřásla se, znovu se podívala Salvátorovi do očí. Cítila
jeho vlkodlačí sílu, jak jí zahřívá kůži a obklopuje ji
známým teplem. Ba co víc, cítila, jak jí ta síla proniká
konečky prstů a do krevního oběhu.
Vjem Salvátorovy blízkosti jí proudil tělem jako teplý
med, značil ji tím nejintimnějším způsobem, jak jen to
bylo možné. Harley šokované vydechla, ale hluboko
uvnitř její vlkodlačice spokojeně zavyla a nepříjemnou
bolest nahradil ohromující pocit... správnosti.
Byla celá.
Kompletní.
Ta myšlenka sotva projela jejím rozbolavělým mozkem,
když zjistila, že jí krví proudí víc, než jen Salvátorova
esence. Byla to jeho síla. Síla tak mocná, že se jí o tom
nikdy ani nezdálo.
Jako kdyby sešlápla plynový pedál, z těla se jí odplavila
únava a rány se jí zahojily v rekordním čase.
Zasténala, naklonila se k oltáři a snažila se zůstat rovně,
když se jí celily kosti a maso se hojilo šílenou rychlostí.
Zatraceně. Hojení bolelo téměř stejně jako zranění.
Povodeň síly se konečně usadila v rozumných mezích.
Harley se ostře nadechla, narovnala se a podezíravě se na
Salvátora podívala.
„Co se to proboha stalo?"
Salvátor se usmál, ve tváři se mu zračilo úlevné uspo-
kojení. „Přesně to, co si myslíš."
Spojení.
Proces se dokončil.
„Ach, do prdele."
„Na lítost je moc pozdě, cara"
Polkla touhu říct mu, že tenhle proces mezi nimi
nezměnil vůbec nic. Ačkoli se zahojilo i Salvátorovo tělo,
stříbrné řetězy ho pořád pálily a braly mu energii.
„Možná bude příliš pozdě na všechno, drahoušku, jestli
se odsud nedostaneme,"
zavrčela a zaměřila se na velký stříbrný zámek, kterým
byly řetězy zamčené.
Ačkoli jí ted v krvi proudila neuvěřitelná síla, nedovedla
si představit, že by ten zámek zdolala holýma rukama.
Jako kdyby jí Salvátor četl myšlenky, ukázal hlavou na
stíny za oltářem.
„Podívej se, jestli nenajdeš skryté Briggsovy zbraně.
Vždycky byl posedlý obrovskými šavlemi. Bez pochyby to
bylo kvůli tomu, aby si nahradil chybějící síly."
 Harley zakroutila hlavou. Neměli čas na nějaké hledání
pokladů. Nad plameny už se začala tvořit černá mlha.
Chtěla Salvátora osvobodit a chtěla to udělat hned.
„Mám lepší nápad," zamručela a shýbla se k velkému
kameni ležícímu u nohou oltáře.
Jednou rukou ho zvedla, druhou podržela zámek a když
jí stříbro popálilo, zasyčela.
Salvátor se vzepjal proti řetězům a obličej měl stažený
bezmocí.
„Sakra, neubliž si!"
„Otoč hlavu stranou."
Bylo to jediné varování před tím, než opřela zámek o
kamenný oltář, zvedla kámen a začala do té malé, pitomé
věci bušit. Po celé jeskyni létaly jiskry, ale Harley
vytrvala, dokud nakonec zámek nepovolil a řetězy se
váhavě nerozpadly.
Salvátor hrubě zavrčel, pak odstrčil řetězy a vyskočil z
oltáře. Pak si vytáhl kudlu zapíchnutou ve stehni a
podíval se na rozpadlý zámek u svých nohou.
„Připomeň mi, že tě nemám naštvat."
„Příliš pozdě,"
zamumlala. Byla netrpělivá, aby se co nejdříve dostali z
jeskyně. A taky byla u konce s toleranci k temnému místu
a zlým nepřátelům, kteří se radovali z cizí bolesti.
„Myslím si, že si pro nás vládce démonů chystá přídavek."
Salvátor přikývl, zastrčil nůž a namířil si to k východu z
jeskyně.
„Vypadněme odsud."
Jako na pokyn se z ohniště zvedl černý opar a namířil si
to přímo k nim.
„Ne," zasyčel vládce démonů. „My dva jsme spolu ještě
neskončili, Giuliani."
„Ale skončili," zavrčel Salvátor, stoupl si před Harley,
neboť se mlha přiblížila a zaútočila.
„Do prdele!"
Harley sebou škubla, když jí tělem projela bolest jako při
srážce s vlakem.
„Jak máme s touhle blbou věcí bojovat?"
Salvátor vrazil stříbrný nůž přímo do středu mlhoviny,
zakmital s ním a vytáhl ho, ale získali tím jen okamžik.
Než se stačili rozeběhnout, démon znovu zaútočil.
„Bere si sílu z mé krve," zavrčel Salvátor.
Krev? Harley se podívala zpátky k oltáři a zjistila, že krev,
kterou Salvátor ztratil, byla shromážděná v malém důlku
na konci oltáře a odtud po pravidelných kapkách
odtékala do ohniště.
O vládcích démonů neměla pražádné znalosti, ale něco
zkusit musela.
„Nějak ho zaměstnej," přikázala Salvátorovi a vydala se k
ohništi.
Salvátor znovu zapíchl nůž do mlhoviny, ale když
plameny vyšlehly přímo k Harley, zavrčel.
„Harley!"
„Věř mi!"
Znovu se pokusila přiblížit se k ohništi, ale znovu jí v
tom zabránil nesnesitelný žár. Sakra! Nějaký způsob
přece být musí.
Odvrátila pozornost od plamenů a místo toho se za-
měřila na oltář. Jestli je to Salvátorova krev, ze které ten
vládce získává sílu, pak se jí musí zbavit.
To se lehko řekne, ale hůř udělá.
Možná ještě byla plná sily po spojení se Salvátorem, ale
ten oltář byl přece jen masivní. Jestli s ním pohne sama,
bude to jedině zázrak.
Rozmýšlela se, jak nejlépe ten náročný úkol zvládnout,
když hluboko v sobě pocítila ostrou Salvátorovu bolest.
Ohlédla se přes rameno a zjistila, že ho ta černá
mlhovina téměř pohltila.
Jako kdyby vycítil její zaváhání, netrpělivě se na ni
zamračil.
„Harley!"
„Už na tom pracuju," řekla a ramenem se opřela o oltář.
Ze všech sil se pokusila s ním pohnout.
„Tak pracuj rychleji."
„Jestli si myslíš, že ti spojení dalo moc mě komandovat,
tak raději přemýšlej znova."

Svaly jí hořely a nohy se jí třásly v úsilí pohnout tím

mizerným kamenem. Pohnula s ním jen kousek. Pak
zvládla dva centimetry. Ale pořád slyšela, jak do ohně
skapává krev.
Zatnula zuby. Svaly měla jako v ohni, ale odmítla přiznat
porážku.
Sakra, tohle muselo klapnout.
Soustředila se na oltář a málem jí uniklo, když na ní
Salvátor zavolal: „Bacha!"
Když jí do temene narazila bolest, zavrčela. Lebka jí
zaduněla tak, že málem omdlela. Kolena se jí podlomila,
a když se otočila a viděla, že jí Salvátor spěchá na pomoc,
ulevilo se jí.
„Tohle musíme udělat spolu," přiznala.
V očích mu zaplanulo cosi nebezpečného a horkého.
Něco, co by Harley k smrti vyděsilo, pokud by se zrovna
nesoustředila na to, že může každým okamžikem zemřít.
„Ano. Společně, cara"
Salvátor se opřel a pohnul oltářem o dalších pár centi-
metrů. Jeskyní se ozval příšerný skřek a Harleyina bolest
hlavy zesílila tak, že ji naprosto ohromila.
Vládce démonů jejich snaha zjevně nepotěšila.
Což znamenalo, že tomu bastardovi ubližují.
„Ještě,"
vydechla. Vycítila, že mají jen malou chvíli, než vládce
démonů znova nabere sílu a rozmáčkne je jako
nepříjemný hmyz.
Salvátor zavrčel, opřel se o oltář oběma rukama a za-
tlačil. A měl úspěch. Svaly se mu vyboulily a na krku mu
vyskočily tepny.
Nervy drásající vřískot pokračoval a Harley se bolest
přesunula z hlavy do páteře. Hrozilo, že jí sebere
veškerou zbývající sílu. Ale měla po boku Salvátora, který
 jí pomohl tlačit na oltář, až s ohlušující ranou konečně
spadl na kamennou podlahu.
Harley těžce vydechla a pozorovala, jak se těžký kámen
převalil a rozpadl na tisíc kousků. Na malou chvíli se
Salvátor zastavil vedle ní, pak tiše zaklel, otočil se a
rozkopl ohniště.
Plameny zasyčely a horké uhlí se po jeskyni rozletělo
jako zářivé rubíny. Kousavá bolest okamžitě pominula a
Harley klesla na kolena.
„Je pryč?"
„Nehodlám se tu zdržovat a pátrat." Natáhl se, pomohl
jí vstát a namířil si to k východu.
„Nastal čas odchodu."
Ve chvíli, kdy se ozval ten příkaz, se Harley zvedla a
ztuhla. Vzduchem proletěl dunivý výbuch a ze stropu se
snesla vrstva prachu.
„Proč si myslím, že to nevěstí nic dobrého?" zamumlala.
„Prokrista!"
Salvátor ji strčil před sebe a vystartovali do tunelu. „Už
jsem unavený z toho, jak mi neustále padají na hlavu
všelijaké stropy."
„To není možný,"
zavrčela, když pocítila zachvění, které předcházelo pádu
jeskyně.
„Až příště naštveš vládce démonů, nemohl by sis vybrat
takového, který sídlí na Riviéře?"
Padajícími stěnami tunelu se rozezněl Salvátorův smích.
„Uvidím, co bude v mých silách."
 KAPITOLA

19

C AINE NETUŠIL, KOLIK UPLYNULO ČASU

zase vrátil mezi živé.
do doby, kdy se
Muselo to být dost dlouho na to, aby se zahojila
většina jeho zranění, ačkoli na přemety se ještě necítil.
Pořád byl slabý, a když se postavil na nohy, svaly ho
pekelně bolely.
Podíval se nahoru, směrem k miniaturnímu otvoru nad
svou hlavou. Jedna věc byla jistá. Tou cestou, kterou se
sem dostal, se zpátky určitě nevyškrábe. Byl pes, a ne
nějaký zatracený netopýr.
„V jedné věci měl pravdu. Jsem fakt idiot," zamumlal,
když si vzpomněl na Briggsova slova, jež ho doprovázela
během letu. „Blbej a mohl jsem bejt i mrtvej. Proč jsem
tomu bastardovi jenom věřil?" Rozhlédl se po pusté
jeskyni. Prázdné stěny odpověď nedávaly, ale on ji stejně
znal.
„Protože jsem mu chtěl věřit. Byl jsem přesvědčenej, že
jsem prostě výjimečnej. Fakt vtipný."
Caine potřásl hlavou a namířil si to k nejbližšímu
tunelu. Liboval si v sebelítosti a vydal se na cestu. Jen bůh
ví, jak dlouho mu bude trvat, než se z téhle prdele
vymotá.
Toulal se nízkými chodbami, příležitostně se brodil vo-
dou, která pramenila jakoby odnikud. Několikrát se
musel sehnout nebo se plazit po kolenou, aby se dostal
dál.
Sečteno a podtrženo, výjimečně mizerná cesta.
Minula víc než hodina, když Caine zachytil pach
něčeho jiného, než byly holé zdi. Zastavil se a pohlédl
prasklinou v tunelu, která vedla do malé jeskyně na druhé
straně zdi.
„Haló! Kdo je tam?" Hluboce se nadechl a znovu
otestoval vzduch. Bylo to tam pořád. Lehký závan...
Vlkodlak? Harley? Ozvalo se zašustění a zachytil stín,
který se protáhl úzkým otvorem.
„Do prdele!"
Caine se nemohl úzkým otvorem ve zdi protáhnout,
takže spěchal tunelem dál a hledal další otvor a doufal, že
najde nějakou větší díru. Ten pach nebyl přímo Harleyin,
ale dost podobný, takže nejspíš patřil někomu
příbuznému.
Proč by čistokrevný vlkodlak prodléval v těchto jes-
kyních, mu zůstávalo záhadou, ale pouhá naděje, že ho
ten někdo vyvede z téhle mizérie, stačila, aby ignoroval
hrozbu stětí hlavy nízkým stropem. Neměl ponětí, kam
vůbec jde, ale úkol najít vlkodlaka byl v tuhle chvíli
nejdůležitějším v životě.
Když tunel vyústil do velké jeskyně, instinktivně zpo-
malil.
Cítil, že na rozdíl od ostatních jeskyní tuhle někdo
trvale obývá. Pohledem přejel stíny, pramínek vody, který
v hladké podlaze vytvořil kanálek, a kameny, které byly
sestaveny tak, že připomínaly židle.
Tohle rozhodně nemohl udělat žádný netopýr.
Caine vstoupil do jeskyně a vycítil, že se vlkodlak skrývá
za jedním z velkých stalagmitů.
„Jen se ukaž," přikázal.
Po napjaté pauze pomalu vyšla drobounká vlkodlačice.
Podobnost jejího pachu Caina připravila na to, že ten
někdo bude velmi podobný Harley. Měla světlé vlasy,
spíš stříbrné než blond, sepnuté do ohonu, který jí padal
až k zádům. Kůži měla jako bezchybný alabastr, hebkou
a hedvábnou. I oči měla světlejší, byly zelené jako jarní
tráva a třpytilo se v nich zlato.
Tvář měla ale úplně stejnou jako Harley a pod otřepa-
nými džínami a svetrem skrývala štíhlé, ale nepochybně
vytrénované tělo.
Musela to být jedna ze čtyř sester.
Ta poslední, kterou zajal Briggs, když je málem objevili v
Chicagu.
Ten vlkodlak mu řekl, že ji poslal se smečkou do Indiány.
Mohl si myslet, že to byla lež.
Nic, co tomu bastardovi vyšlo z úst, nebyla pravda.
Zírala na něj doširoka otevřenýma očima a lehce na-
klonila hlavu, jako kdyby naslouchala hlasu, který mohla
slyšet jen ona.
„Tady dole bys neměl být."
Udělal krok směrem k ní.
„Kdo jsi?"
„Nikdo." Opatrně couvla.
„Nejsem nikdo."
Caine zvedl ruku v mírumilovném gestu a udělal další
krok směrem k ní.
„No tak, miláčku," konejšil ji. „Jak se jmenuješ?"
„Nemám jméno."
Zamračil se. Tahala ho za nos? Nebo se z té samoty v
jeskynním labyrintu úplně pomátla?
„Všichni máme nějaké jméno."
Na jeho nevěřícný výraz jen pokrčila rameny. „Pořád
ještě čekám, že své jméno objevím." Zastavila se a najed-
nou zvedla oči ke stropu. „Musím jít."
S elegancí víly se ta žena otočila na patě a vykročila k
úzkému otvoru na druhé straně jeskyně.
„Počkej." Ale ona si jeho příkazu nevšímala. Samo-
zřejmě. Tvrdohlavost měly všechny sestry zakódovanou
v DNA. Jen se ohlédla přes rameno a pak mu zmizela z
dohledu.
„Zatraceně."
Caine vyběhl za ní. Naprosto ignoroval, že to s velkou
pravděpodobností byla další Briggsova léčka.
Tu ženu musí najít.
Nevěděl proč. Věděl jen to, že jí nemůže nechat utéct.
Caine se bokem protáhl úzkým otvorem a vstoupil do
malé jeskyně. Nebyla větší než běžná ložnice, u jedné
stěny stálo úzké lůžko a u druhé otlučený šatník a kus
zrcadla.
Při pomyšlení, že v téhle tmavé a pusté cele ta žena
přebývala, sevřel obočí. Tělem mu explodoval nečekaný
a nezastavitelný vztek.
Bylo to zvláštní, neboť v něčem podobném on sám
zadržoval Harley.
Ale po zážitcích z posledních dní nebyl schopen ro-
zumně uvažovat.
Zaujatě sledoval vlkodlačici se stříbrnými vlasy, ale
zvláštní tetelení vzduchu si uvědomil, až když se sehnula
a rozsvítila svíčku.
„Co to k sakru je?"
Pohledem přejel zvláštní znaky, které pokrývaly stěny, a
hrůzou se mu zježily vlasy. V mihotavém světle svíčky se
leskly zvláštním, hypnotizujícím způsobem.

„Sem nesmíš," zašeptala ta žena, klesla na kolena vedle

postele a objala se.
„Nenávidím hádky s krásnými ženami, ale zjevně mi to
hádání jde," nepřítomně zamumlal a přiblížil se k
nejbližší stěně.
„Kde to jsme?"
„To je tajemství."
Zastavil se jen několik centimetrů od stěny a prohlížel si
znaky. „To jsi udělala ty?"
„Ano."
Cainovi proběhl páteří zvláštní pocit, když zjistil, že
znaky nebyly do stěny vyškrábány, ale naopak, vystu-
povaly nad hrubý povrch a chvílemi se posouvaly a se
závratnou rychlostí měnily barvu.
Tohle nebyla jen tak nějaká umělecká práce vytvořená
unuděným vlkodlakem.
Tohle byla... síla.
Otočil se a vrátil se ke klečící postavě.
„Co to znamená?"
„Bolest, radost... smrt."
Potřásla hlavu, tvář měla ztrha- nou strachem.
„Už musíš jít. Jestli tě tu najde, zblázní se."
Caina se ostatní psi nebáli jen tak pro nic za nic. Dokázal
být chladný, vychytralý a vypočítavý. A když to
vyžadovaly okolnosti, tak i brutální.
Ale při pohledu na tuhle křehkou ženu se mu zastavilo
srdce. Bylo to zvláštní a nebezpečné.
Bez přemýšlení si poklekl před ní a vzal ji za studenou
ruku.
„Kdo?" zašeptal. „Kdo se zblázní?"
„Zabije tě."
„Ty jsi vězeň?" zeptal se. Sklopila hlavu a on jí vzal prsty
za bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí.
„Podívej se na mě. Zůstáváš tady proti své vůli?"
„On mne nenechá odejít."
„Řekni mi, o koho jde."
Po tváři jí přeběhl stín. „Jeho jméno nesmím vyslovit."
„Je to Briggs?"
„Ten mrtvý vlkodlak? Ne." Lehce se usmála.
„Ten se mne bojí."
Caine nedokázal zakrýt své překvapení. Briggs byl ten
druh příšerné kreatury, kterého se bála spousta
démonů. Tak proč by se on sám měl bát drobné
vlkodlačice?
„On se tě bojí?"
Pokrčila rameny.
„Neměl se ptát, když to nechtěl vědět."
„Vědět co?"
„Svou budoucnost."
Ukázala k jednomu rozvířenému znaku.
„Tam."
Caine se zmateně zamračil.
„Co je to?"
Světle zelené oči se na něj temně podívaly. Jako kdyby
mu viděla až na dno duše.
„Smrt."
„Prokrista!"
Caine byl šokován. Celou dobu se nechával unášet vizí,
kterou jeho mozek považoval za nesmyslnou. Nejenže
by se musel stát zázrak, aby se z obyčejného psa stal
čistokrevný vlkodlak, ale Briggsovo prohlášení, že mu
černá magie dovoluje vidět budoucnost, bylo víc než
bláznivé.
Koneckonců většina proroků byla pod dohledem Věš-
tírny a z budoucnosti vídali jen střípky. Stačilo to, aby
zachytili celkový stav v několika variantách nebo
rozhodující události, ale nedokázali odhadnout život
jedince.
A teď, když mu konečně došlo, že v Briggsově hře hrál
jen naprostého idiota, stál čelem k jednomu z nejneob-
vyklejších stvoření.
„Ty jsi jasnovidka," vydechl.
Zakroutila hlavou.
„Nic nevidím. Jen sním." Podívala se na třpytivé znaky.
„Já sním a ony se objeví."
Lehce zvedl ruku a pohladil ji po tváři.
„Snila jsi i o mně?"
Zelené oči se najednou zastřely a ona se
zahleděla na stěnu za jeho zády.
„Tvá krev poteče čistá."
Caine po těch tichých slovech nepocítil žádnou radost.
Popravdě, chlad, který mu běhal po zádech, mu ted
pronikl až do vnitřností.
„Jsi si jistá?"
Dotkla se dlaní plochého kamene, oči měla stále za-
mlžené.
„Tady."
„Tomu nerozumím."
„Tvá krev. Tolik krve," zachraptěla a otřásla se.
„Je úplně všude."
„Do prdele."
Vyskočil na nohy a pomohl jí vstát. Všechny smysly měl
najednou v pohotovosti.
„Musíme odsud pryč."
Mrkla a oči se jí rozjasnily. Měla v nich smutek tak
hluboký, až ho píchlo u srdce.
„On mne nikdy nenechá odejít."
„Já ho o svolení žádat nebudu," zavrčel Caine a táhl ji k
otvoru, který vedl do další jeskyně. Z toho podělaného
podzemí musí vést nějaká cesta. „Pojdme."
Udělal jen pár kroků a ona zaryla paty do země. Doslova.
„Já nemohu."
Byla maličká, ale měla v sobě všechnu sílu vlkodlačice.
Caine si rozčarovaně odfrkl, otočil se a podíval se na ni.
„Nemůžeš nebo nechceš?"
„Nemůžu," odvětila klidně. „K těmhle jeskyním zůstanu
připoutaná do chvíle, dokud ho někdo nevypudí."
Jasně, samozřejmě, že byla. Peklo by zmrzlo, kdyby mělo
být štěstí na jeho straně.
„Tak kdo jsi?" znovu se otráveně zeptal. „Cassandra nebo
Repunzel?"
Zdánlivě nevšímavá k nebezpečí, které pulsovalo vzdu-
chem, se vlkodlačice usmála tak, že ho to zahřálo u
srdce. Zatracená ženská. Co to s ním provádí?
Byl mužem, který ženskou krásu dokázal ocenit. Ob-
zvlášť ve chvílích, kdy byla nablízku postel. Ale nepatřil
mezi ty, kteří se nechali ženou okouzlit a oslnit.
Zatřásl hlavou a zahnal nerozumné myšlenky. Nad
tímhle svým idiotským chováním bude přemýšlet
později.
Jako kdyby kolem něho právě neprocházela smrt.
„Cassandra." Vyslovila to jméno, jako kdyby ho ochut-
návala. Zelené oči jí radostně zasvítily.
„Ano, to jméno se mi líbí."
„Dobře, takže jsi Cassandra."
 Vzal její tvář do dlaní a předstíral, že není nijak
okouzlený.
„Tak jaký záhadný muž tě tady drží?"
Její krátké štěstí zmizelo stejně rychle, jako přišlo.
„Vládce démonů."
Caine spustil obě ruce. Blesk strachu ho téměř ochromil,
ale rychle nabral nad svými pocuchanými nervy
kontrolu.
Ne. Vládce démonů byl vyhoštěn už před staletími.
Někdo tu ubohou ženu podvedl.
„Nemožné."
„Nic není nemožné," tiše namítla. „Ačkoli některé věci
jsou více pravděpodobné."
Přimhouřil oči. „A jak dlouho už tady dole jsi?"
„Celou věčnost."
„Ty..." Jeho slova přerušil mrazivý výkřik, který pronikl
jeskyní.
Následovalo silné zemětřesení, které Caina
poslalo na podlahu. Přitiskl si ruku na bouli, která se mu
udělala na temeni hlavy, a postavil se. Opatrně se
podíval na strop. Byl naprostý zázrak, že tu nebyli zaživa
pohřbení pod lavinou kamení.
„Co to sakra bylo?"
Cassandra stála uprostřed jeskyně, jako kdyby se nic
zvláštního nestalo. Prstem ukázala na vířící piktograf.
„Křižovatka."
Cainův ostrý smích zazněl ztichlou jeskyní. Ta žena byla
možná překrásná a fascinující, ale úplně pomatená.
„Copak se v jasnovidecké příručce píše, že proroci musí
být naprostí blázni?"
Zamrkala.
„Ona existuje nějaká příručka?"
„Prokristapána." Potřásl hlavou.
„Cos myslela tou křižovatkou?"
Znovu ukázala na znaky, které začaly pulsovat a měnit se
neuvěřitelnou rychlostí.
„Odejdi a já ti změním budoucnost."
„A když zůstanu?"
Pevně se mu podívala do očí.
„Zemřeš."
Přestože čekal proroctví zkázy, tohle jednoduché slovo
bylo jako rána z nebes.
Zemřeš...
V posledních třiceti letech pevně věřil, že má nesmrtel-
nost na dosah. Sakra, dokonce často zbytečně a
nerozumně riskoval.
Jako třeba, když se pokoušel zajmout krále vlkodlaků.
Teď, když ho do tváře uhodil pravý opak nesmrtelnosti,
se jen smutně usmál. Zřejmě se měl víc zaměřit na svou
prohnilou karmu, než aby všechno sázel na vizi, kterou
zjevně pochopil úplně špatně.
„Samozřejmě, že zemřu," zamumlal.
 „A co se stane tobě?"
Jen pokrčila rameny.
„To záleží na osudu."
Caine svraštil obočí. Myšlenka na blízkou smrt ho dost
naštvala. Myšlenka, že by se téhle ženě mohlo něco
stát...
...byla však nepřijatelná.
„Tak jo, kašlu na osud," zavrčel a odkopl boty.
Když si ještě stáhl triko, v jejích zelených očích se
objevilo cosi, co se dalo považovat za ženské uznání.
„Co to děláš?"
Stáhl si džíny a odhodil je stranou.
„Už jsem skončil s čekáním na to, že se nemožné sny
stanou skutečností."
Možná vycítila jeho nebezpečné odhodlání jít za svou
září slávy. Přešla k němu a vzala jeho hlavu do dlaní. Ve
tváři měla ustaraný výraz.
„Už jsem ti řekla, že nic není nemožné."
Její dotek způsobil, že se Caine probral, až málem spadl
na kolena. Bože, bylo to, jako kdyby ho zasáhl blesk.
Byla pekelná smůla, že cítil, jak se k nim tunelem blíží
cosi velkého a nebezpečného.
Příšerná smrt bude za noc s touhle ženou stát.
„Možná máš pravdu, Cassandro, má lásko." Vychutnal si
krásu jejích jemných rysů a pohledem se pozastavil na
smyslné křivce jejích rtů.
„Koneckonců, za okamžik budeš svědkem zázraku."
„Jakého zázraku?"
Sklonil se k ní a s drsnou lítostí jí políbil.
„Aspoň jednou ve svém mizerném životě budu hrdinou."
Ukradl si ještě poslední polibek, pak vzdorovitě zavyl,
proměnil se a připravil se na setkání se smrtí.

Když Harley otevřela oči, na krátkou chvíli ji okouzlil

strop vymalovaný maličkými Amorky.
Ležela na obrovské posteli s hedvábným povlečením,
pod nadýchanou pokrývkou, kterou se dalo perfektně
schovat celé tělo. Chvilku musela bojovat s mlhou, která jí
zastírala mozek.
Vzpomněla si na to, že byli v jeskyni. To byla vzpo-
mínka, které by se ráda zbavila. Nestávalo se každý den,
že by žena čelila vládci démonů. Dokonce ani v jejím
bláznivém světě. Pak tu byl šílený úprk tunelem, sotva že
unikli před padajícím stropem.
A potom...
Matně si vzpomínala, že v další jeskyni narazila na
Darcy a upíry. Ti rychle Harley a Salvátora naložili do auta
a vyrazili směr Chicago. A pak už si nevzpomínala na nic.
Vůbec si nedokázala vybavit příjezd na sídlo v Chicagu.
A už vůbec ne to, že by se ukládala do postele.
A zcela jistě si nevzpomínala, že by se svlékala.
Konečně se mlha vytratila a Harley si uvědomila, že
postel zahřívá i někdo jiný. Vyjekla a odtáhla se, ale
nepřekvapilo ji, že to je Salvátor.
Dokonce i bez tepla, které jí hladilo po nahé kůži, by
poznala, že je nablízku. část jeho podstaty cítila hluboko v
sobě.
Harley ten pocit trochu znejistěl. Pohlédla na perfektně
vytvarovaný obličej, a když očima přejela úzký, orlí nos a
smyslná ústa, tělem jí projela touha. S těmi svými
havraními vlasy rozhozenými po polštáři a tmavě
bronzovou kůží, která se leskla ve světle zapadajícího
slunce, mohl vypadat andělsky. Jen kdyby se pod tím
nevinným výrazem neskrývala brutální síla.
Harley se tolik soustředila na zkoumáni drahého ob-
ličeje, že jí unikl pobavený pohled, který se zaleskl pod
přimhouřenými řasami.
Když si toho pohledu všimla, srdce jí vystrašeně po-
skočilo, svaly se jí instinktivně napnuly a připravily se
na skok z postele.
Ať byla rychlá, jak chtěla, Salvátor byl přece jenom
rychlejší.
Objal ji a přitiskl si ke svému nahému tělu. Na ústech
se mu rozlil úsměv.
„Dobré odpoledne, cara"
Tělem jí projela ostrá touha a ona se ostře nadechla.
Její mozek možná šílel z toho, že je navěky připoutána k
Salvátorovi, ale tělu to vůbec nevadilo. Byl blízko. A byl
nahý. Byl neuvěřitelně krásný. To stačilo.
Harley se pokusila nevšímat si toho falešného vzrušení,
které zmítalo celým jejím tělem, a opřela se rukama o
jeho hrudník.
„Co děláš v mé posteli?"
Vyzývavě zvedl obočí.
„Jak víš, že to není moje postel?"
„Sakra. Proč jsme my dva spolu v jedné posteli?"
Rukama jí sjel k zadečku a přitiskl si ji k sobě, aby pocítila
jeho vzrůstající erekci.
„Kde jinde by měl tvůj partner spát?"
Partner. Zaplavila jí panika a pokusila se vytvořit mezi
jejich těly trochu prostoru, aby mohla rozumně uvažovat.
„Drž se zpátky, Giuliani."
 „Já se snažím, ale ty sebou mrskáš." Jeho teplý dech ji
pohladil po tváři a do těla jí vyslal slast. „Tedy ne, že by se
mi to nelíbilo."
„Salvátore."
Po linii čelisti jí začal klást polibky.
„Ano, cara?"
Zoufale se snažila rozumně uvažovat. Ale nebylo to
jednoduché, když se jí tělo rozpouštělo pod očekáváním
nadcházejících událostí.
„Celá tahle věc je jen jednoduchá biologie,"
varovala ho.
„Chápeš to, že ano?"
Usmál se a rukama přejel od boků až k oblinám jejích
ňader.
„Na biologii není nic jednoduchého, cara. Je to velmi
složité, magické a velmi často to komplikuje život."
Když jí palci pomalu začal mnout bradavky, až se z nich
staly tvrdé a citlivé knoflíky, málem zapomněla dýchat.
„Souhlasila bych s tím, že to velmi komplikuje život,"
zavrčela.
„A s tou magií ne?"
zašeptal a ohnul se, aby mohl vzít jednu bradavku do
úst.
Blažené zasténání vůbec nestačila potlačit.
„Snažím se vést s tebou rozhovor."
„Já tě poslouchám."
„Jak mě můžeš poslouchat, když mě osaháváš?"
Něžně jí kousl a poslal tak šokující vlny slasti z ňader až
do nitra žaludku.
„Už jsem ti to vysvětloval. Dokážu dělat víc věcí
najednou."
Sakra. V tomhle byl fakt mistr. Kdyby toho zvládl ještě
víc, musela by začít zpívat Ave Maria a pouštět
ohňostroje.
Harley sebou náhle škubla a převalila Salvátora na záda.
Rozkročila se nad jeho boky a ponuře sama sobě
připomněla, že si musí ujasnit pár věcí.
Možná se stala jeho partnerkou.
Ale to neznamenalo, že se stala jeho „ženuškou."
Přitiskla mu ruce na ramena a podívala se do jeho
pobavené tváře.
„Dávej pozor."
Ve zlatých očích se mu odrážel hmatatelný žár a
rukama přejel po oblouku jejích boků.
„Máš veškerou mou pozornost." Zvedl boky a přitiskl k ní
svůj ztopořený penis. „Jsem napjatý, až to bolí." Harley
zaťala čelisti. Sakra. Nebyl tu jediný napjatý. „Musíme
probrat to naše..." Nemohla najít to správné slovo.
„Spojení?"
„Vztah," vyštěkla. „Tedy spíš to, že žádný
vztah neexistuje."
 Prsty jí zaťal do boků. „Mně se nezdá, že by nám něco
chybělo," pronesl zastřeně.
„Popravdě, nemůžu být šťastnější."
„Tak mě poslouchej," přikázala mu.
„Celé tohle spojení neznamená, že si ze mě uděláš
svou hračku."
„Ale samozřejmě, že to přesně tohle znamená." Po
ústech mu přelétl vlčí úsměv. „A během několika příštích
století tě budu držet bosou a těhotnou, a budeš mi pěkně
k ruce."
„Ach, opravdu?" Naklonila se k němu, až se téměř
dotýkali nosy.
„To se dřív potkáme v pekle."
Chytil ji za vlasy, aby se nemohla odtáhnout zpátky.
„Harley, prostě se to všechno stalo. Máme celou věčnost
na to, abychom si náš vztah urovnali."
„Poté, co ti porodím první dvě várky dětí? Není tohle
snad to, co od ženy očekáváš?"
„Matko na nebesích...!" Takové obvinění nečekal a povolil
sevření. Odtáhla se a varovně se na něj podívala.
„Darcy si správně myslela, že je dobré mě varovat. Tvůj
jediný zájem najít nás spočíval v tom, že ti můžeme
porodit děti."
Harley pozorovala jeho rozladěný výraz. Prozrazoval, že
jeho podvod prohlédla.
Neměla žádný zájem stát se chovnou samicí tohoto
vlkodlaka. Ani náhodou. Ale chápala jeho šílenou touhu
po čistokrevných potomcích a jeho ochotě udělat cokoli,
aby je měl.
Byl králem a jeho hlavní povinností bylo nenechat
zhynout svůj lid.
Tohle na něm opravdu obdivovala.
Ne. Jen použila pohodlnou výmluvu, aby mezi ně mohla
klást překážky.
„Připomeň mi, abych jí poděkoval," zavrčel.
„Chceš to snad popřít?"
„Nic nepopírám, cara" zkroušeně přiznal.
„Mým záměrem bylo připravit čistokrevné vlkodlačice,
které budou schopné donosit děti. Ale teď, když jsi mou
partnerkou, je všechno jinak."
V jeho výrazu se objevila taková něžnost, až ji to zasáhlo
u srdce.
„Jsi můj osobní zázrak."
Harley ztuhla, znovu ji pohltila nevysvětlitelná panika.
„Takové věci neříkej."
„že jsi můj zázrak?"
„Ano."
„Proč?"
„Protože mě to přivádí k šílenství."
„Harley." Zvedl se a vzal její tvář clo dlaní. „Co se děje?"
No jasně, to byl ten problém, že ano?
Olízla si suché rty a pokusila se popsat svůj nevysvět-
litelný strach.
„Posledních třicet let jsi byl strašákem ve skříni, ze
kterého jsem měla noční můry."
„Sakra." V očích se mu zaleskl vztek.
„Ty mě máš za strašidlo?"
„Samozřejmě, že ne. Chci říct, že mě Caine donutil věřit
jeho lžím. Kontroloval mě a manipuloval se mnou a já
byla příliš hloupá na to, aby mi to došlo."
Jeho výraz nepovolil.
„Nebyla jsi hloupá. Byla jsi mladá a zranitelná a ten
bastard tě ovládl."
„Já ho nechala, aby mě ovládl." Nevědomky narovnala
ramena.
„To už nikdy nedovolím."
„Ty mi nevěříš."
„Vždyť tě sotva znám." Obrátila oči v sloup a ušklíbla se.
„Dobrý sex neznamená, že někoho dobře znáš."
 KAPITOLA

20

S ALVÁTOR ZŮSTÁVAL OPATRNÝ. škádlivě se usmál, ale

majetnické instinkty raději skrýval.
Tahle žena byla jeho partnerka.
 A nikdo, dokonce ani Harley samotná, už to
nemůže zvrátit.
Ale on nebyl včerejší.
Už tady přebýval několik staletí.
Možná úplně nechápal Harleyinu neustávající
paniku, ale dobře věděl, že kdyby dal najevo svou
mužnou sílu, rozčílilo by ji to.
Teď byla chvíle pro jemné způsoby, ne pro sílu.
„Znáš mě."
Položil jí ruku těsně nad ňadro a vychutnal si, jak
jí po jeho intimním dotyku poskočilo srdce.
„Tady."
Oči jí ztmavly při vědomí pouta, které se mezi
nimi vytvořilo, ale tvrdohlavě zakroutila hlavou.
„Všechno se to děje moc rychle."Salvátor upřel svůj
pohled na bezchybnou oblinu jejího ňadra. Hádky
neměly smysl. Rozhodně ne ve chvíli, kdy byla ve zjevné
náladě stát si za svojí nezávislostí.
časem to spojení přijme.
A věděl, že do té doby jim čas uplyne příjemně.
„Tak dobře, cara, půjdu na to pomalu,"
slíbil jí a objal její prsa. Bradavky jí okamžitě ztvrdly a
vzduch zavoněl jejím vzrušením. Hluboce zavrčel.
„Půjdu na to tak pomalu, jak si to jen budeš přát."
Oči jí potemněly vášní, ale podle výrazu zůstávala ve
střehu. Nedalo se pochybovat o tom, že to vnímá jako
úkrok od tématu.
„Salvátore..."
„Harley, právě jsme unikli vládci démonů,"
zaprotestoval a prsty jí jemně kroužil kolem bradavek.
„Jistě si zasloužíme pár hodin klidu, než se vydáme
hledat další trable."
Otřásla se a pod jeho doteky se slastně prohnula.
„Když jsi v dosahu ty, žádné další trable hledat
nemusím."
„Jsi krutá," pozlobil ji a zvedl hlavu, aby mohl vzít její
bradavku do úst.
„A ty si myslíš, že jsi tak strašně neodolatelný,"
postěžovala si, ale zároveň mu vjela prsty do vlasů a
navedla jeho ústa k druhému ňadru.
Jemně se zakousl do krémové pokožky.
„Spíš mě zajímá to, jestli si i ty myslíš, že jsem
neodolatelný."
„Jsi..." Jakmile jí jazykem obkroužil bradavku, zasténala.
„Ucházející, řekla bych."
Na tu výzvu musel jeho vlkodlak zareagovat. Bez
varování jí překulil na záda, přikryl jí svým mohutným
tělem a zatlačil ji do matrace.
„Ucházející?"
„Hej!"
„Teď jsem nahoře já."
Se svými zlatými vlasy rozprostřenými po polštáři
byla neuvěřitelně krásná. Tváře jí zrůžověly, ale to, co
svíralo jeho svaly v bolestivé touze, bylo smyslné
očekávání v jejích očích.
„Moc si na to nezvykej," vydechla.
„Uvidíme."
Námitka už z jejích rtů nevyšla. Salvátor zasunul svůj
penis hluboko do její vlhké a horké štěrbiny a vzduch
se zachvěl jejím slastným zasténáním.
„Existuje nekonečné množství variant," zašeptal, „a
taky poloh."
Zaťala nehty hluboko do jeho zad. Jak se pomalu
pohyboval sem a tam, z ranek mu začala vytékat krev.
Bolestivé píchání ještě zesilovalo jeho požitek.
Pokračoval v pumpování boky nahoru a dolů v
pomalém rytmu. Sklonil se a vzal do úst bradavku.
„Ano," vydechla Harley a omotala mu nohy kolem
pasu.
„Nepřestávej."
Přestat?
Matko na nebesích! Na zemi ani na nebi neexistovala
síla, která by ho přinutila zastavit. Teď, když se potápěl
v její žhavé touze a když svými boky přirážela s
hladovou touhou vlkodlačí samice.
Salvátor tiše zašeptal pár slov na povzbuzení a
schoval si tvář do oblouku mezi jejím krkem a
ramenem. Hluboko v sobě cítil připoutání. Harley
nevnímal jen po fyzické stránce, ale byla spojená s
každou jeho emocí.
Byla jeho součástí.
Na věčnost.
Salvátor cítil nahromaděnou sílu orgasmu, jemně se
zakousl do její hebké kůže, popadl ji za boky a zrychlil
tempo.
Celé jeho tělo cítilo divokou radost.
Ano. Tohle byl sex, jaký spolu mají zažívat partneři.
Intenzivní, vzrušující a divoký.
Když Harley dosáhla vyvrcholení, prudce vykřikla.
Zaťala mu nehty do zad a zmítala se.
Ten pocit stačil na to, aby ho vystřelil do nebes.
Salvátor zvrátil hlavu, slastně zavrčel a hluboko do ní
vstříkl své semeno.
Na krátkou chvilku se zastavil, pak se s výdechem
svalil vedle ní a vzal jí do náruče.
„Přiznej to,"
zašeptal a něžně jí zastrčil neposlušný pramen vlasů za
ucho.
„Co mám přiznat?"
„že jsem pro tebe neodolatelný."
Odfrkla si a zvedla se, aby mohla čelit jeho škádlivému
pohledu. „Neodolatelný je pro mě tvarohový koláč, ale
to neznamená, že je pro mě i dobrý."
„Tvarohový koláč." šibalsky se na ní podíval. „Hmmm."
„Proč se na mě tak díváš?"
„Jen jsem si představil, jak by takový lahodný koláč
chutnal servírovaný na tvé kůži." Prsty přejel po linii její
páteře.
 „A co ještě považuješ za neodolatelné?"
Usmála se s hranou roztomilostí.
„Nabitý Smith & Wesson ráže 357."
„Sexy."
Oči se jí rozšířily a pak se bez varování divoce roze-
smála.
„Proboha, existuje něco, co ti nepřipadá sexy?"
Když v jejích očích spatřil opravdické pobavení, hlu-
boce a naprosto bez důvodu ho to zahřálo u srdce.
„Když jsi blízko, tak nic."
„Tak předvídatelně mužské."
Přitiskl si ji k sobě, penis už zase hořel touhou.
„Vlkodlak nikdy není předvídatelný..." Jeho slova
přerušila studená síla, která zničehonic zaplnila
pokoj.
„Co je to?" zeptala se Harley.
„Poletují tu pijavice."
„Je to nějaký problém?" „Potřebuji mluvit se
Styxem."
„O čem?"
Pokrčil rameny. Jeho hovory s Anassem byly něco, s
čím se nechtěl svěřovat.
Tedy přinejmenším Harley ne.
„Máme spolu nějaký nedokončený byznys."
Podezíravě se zamračila. Nadešel čas na změnu tématu.
„A co ty, cara?"
„Já?"
„Jaké máš plány?"
Ztuhla mu v náručí a do tváře se jí vrátil podezíravý
výraz. Což se ostatně dalo předpokládat. Tohle bylo
opravdu ironické.
Nebyla to snad tradiční mužská role, panikařit při
zmínce „šťastně navěky"?
„Myslíš dnes večer?"
Úmyslně dělala, že jeho dotaz nechápe.¨
„Vlezu si do postele, pustím nějaký DVD a budu
chroupat popcorn. To zní celkem dobře, ne?" Znělo to
lépe než dobře. Znělo to přímo božsky. Škoda, že on
sám musel řešit jiné věci. Což znamenalo, že se teď
nebude moci Harley věnovat. Přinejmenším několik
dní.
Musel zajistit, aby do jeho návratu byla v bezpečí.
„Harley, ty dobře víš, na co se ptám."
„Ale já na to nemám odpověď."
„Máš v plánu zůstat tady, se svou sestrou?"
„Možná na několik dní."
„A pak?"
Výraz jí ztvrdl a rukama se opřela o jeho hrudník.
„To je moje věc."
Salvátorovi stačilo vědět, že s upíry zůstane alespoň pár
dní. Usmál se. Nepočítal, že mu jeho záležitosti zaberou
víc jak dva dny, pak se zase bude moci soustředit na
svou tvrdohlavou partnerku.
„Nemusíš na mě hned vystrkovat bradičku,"
 políbil ji na ni a pak na špičku nosu.
„Nemám v úmyslu zamknout tě ve svém brlohu. Tedy
rozhodně ne v dohledné budoucnosti."
Zmateně se zamračila.
„Chceš říct, že mě klidně necháš jít?"
Nechat ji jít? To by dřív zamrzlo peklo!
Jen se usmál.
„Nejsi můj vězeň."
Nebyla hloupá. Podezíravě na něj přimhouřila oči.
„To je nějaký trik, že jo?"
„Není to trik."
„Tobě je jedno, že nebudeš mít partnerku nablízku?"
„Jak jsem řekl, tohle ještě včas vyřešíme." Salvátor
vyklouzl z postele, vzal Harley do náručí a namířil si to
ke koupelně.
„Teď potřebuju sprchu."
Když překročil práh a vešel do obrovské mramorové
koupelny, kam by se vešel celý regiment, překvapeně
vykulila oči.
„Co to děláš?"
Salvátor ji postavil na nohy a vychutnal si vůni jejího
náhlého vzrušení, která osladila vzduch.
Mohla se vztekat a hádat a předstírat, že s ním nehodlá
zůstat do konce života, ale tohle...
Tohle nikdy nemohla skrýt.
Otočil kohoutkem teplé vody, polaskal ji svými rty na
tváři a do rukou vzal její ňadra.
„Nemůžeš čekat, že si sám umyju záda, ženo,"
poškádlil ji.
„To je to, od čeho máme partnerky."
„Syčáku," zašeptala a usmála se. Prsty mu vjela do
vlasů a políbila ho tak hladově, až ji musel přitisknout
ke slonovinovým obkladům a roztáhnout jí nohy.
„A tohle...," pomalu do ní vsunul svůj penis, „je to,
proč máte vy ženy nás."
Zasténala a omotala mu nohy kolem boků.
„To není špatný, Giuliani," zašeptala. „To vůbec není
špatný."

O hodinu později seděla Harley zabalená do froté

županu na posteli a bezcílně přepínala programy na
plasmové televizi. Ta byla ukrytá ve stěně ložnice a
vyjela po stisku knoflíku.
 Kůži měla z hodinové sprchy se Salvátorem
zrůžovělou, byla příjemně usazená, ale cítila podivný
neklid. Musela vstát z hedvábného povlečení a urovnat
si polštáře za zády.
Bylo by snadné obvinit z jejího neklidu všechno to
pronásledování, běhání po jeskyních a několik doteků
smrti, kterým čelila v posledních dnech. Která žena by
z toho nebyla nervózní?
Nebo fakt, že pobývala v neznámém domě plném
nebezpečných démonů, kteří si říkali rodina, ale pro ni
nebyli víc než cizinci.
Ale dobře věděla, že tohle nebyly důvody, proč
neměla v duši klid.
Ne.
Její neschopnost relaxovat byla přímo spojená se Sal-
vátorem.
Nebo přesněji, Salvátorova nepřítomnost.
K čertu s tím mužem.
Po jejich prodloužené a delikátně erotické sprše si
Salvátor vybral jeden ze špičkových obleků, které byly v
šatně k dispozici, a stáhl si vlasy do kožené spony. Pak ji
dlouze políbil a vydal se za Styxem. Ji nechal, aby si užila
klidný večer o samotě.
To bylo přesně to, po čem toužila.
Tak proč jí ted ta obrovská postel připadala prázdná a
noc měla příchuť nudy?
Zatnula zuby a prstem zmáčkla knoflík na dálkovém
ovladači. Projela všechny komerční kanály, reprízy všech
možných seriálů a několik filmů, jejichž hlavním
motivem byla nahá těla a puberťácký humor. Bylo tu na
tisíc kanálů. Snad budou vysílat něco, co bude stát za
zhlédnutí.
Zrovna začala potřetí přepínat kanály, když vtom se
ozvalo lehké zaklepání na dveře, což znamenalo vítané
vyrušení.
Odhodila ovladač a rychle se nadechla, neboť ucítila
pach své sestry.
„Darcy?"
„Něco jsem ti přinesla,"
zavolala skrz masivní dřevěné dveře.
„Můžu dál?"
„Jasně."

Harley vyskočila z postele a překvapeně vykulila oči.

Darcy vešla s vozíkem, který byl přeplněný filmy, mísami
s popcornem a stály tu dva obrovské hrnky.
„Jak jsi věděla...? Salvátor..."
„Zmínil se, že bys ráda popcorn a pár filmů. Myslela jsem
si, že bychom se mohly dívat spolu, pokud ti to nevadí."
Darcy se kouzelně usmála. V šortkách a přiléhavém
tričku a s rozcuchanými vlasy vypadala jako uličnice.
„Přinesla jsem všechno, od Smrtonosné pasti až po Lásku
přes internet."
„Definitivně Smrtonosnou past"
řekla Harley, nestačila skrýt rozhodný tón. V naději, že
změní téma a nedojde na její odpor k romancím, se
nahnula nad keramické hrnky.
„Horká čokoláda?"
„Jo, to je moje slabost." Darcy se usadila na okraj postele
a rukou mávla ke zdobené skříňce.
„V tom kabinetu je whisky, jestli máš chuť."
Harley se ušklíbla a posadila se na postel vedle sestry.
„Raději si nebudu kalit smysly, dokud je Salvátor
nablízku."
„Ach ano."
Darcy zaklonila hlavu a zkoumavě se na ni zahleděla.
„To je moudré."
Harley si rukou projela vlhké vlasy.
„Proč se na mě takhle díváš?"
Darcy se usmála.
„Promiň. Ve světě démonů se nic neutají."
„Co by se mělo utajit?"
„že jsi našla partnera a spojili jste se."
Harley si přitiskla dlaně na obličej. Co to bylo za žár,
který jí spaloval tváře? Zatraceně. Chovala se jak idiot.
„Ano."
„Takže ty jsi teď královnou vlkodlaků. Blahopřeju."
Nevěřícně se zajíkla. Královna vlkodlaků. Byla tak
vyklepaná ze spojení se Salvátorem, že jí veškeré
důsledky úplně unikly.
Došlo jí to až teď.
Zasténala a svalila se do matrací.
„Achich, můj bože!" zabědovala. „Kam jsem se to
dostala?"
„Harley?"
Darcy se na ni lítostivě podívala.
„Promiň, mám ve zvyku dřív mluvit a pak teprve
přemýšlet."
Harley si těžce vydechla, až se jí zkroutily prsty u nohou.
„To není kvůli tobě, Darcy. Je to kvůli Salvátorovi
Giulianimu."
„Typické."
Darcy se sklonila a Harley se opřela o lokty.
„řekneš mi, co je špatně?"
„Všechno je špatně," zamumlala Harley.
„Mohla bys to trochu upřesnit?"
Harley se otřásla a na malý okamžik zavřela oči. Do-
konce i přes vzdálenost jiných pokojů Salvátora vnímala.
Byl v místnosti přímo pod ní, přecházel sem a tam a ze
všech sil se snažil ovládat se. Cítila to tak silně, jako
kdyby to byly její vlastní emoce.
Zvedla hlavu a podívala se Darcy do očí.
„Nejsem si jistá, jestli chci být něčí partnerka, natož pak
pitomá královna vlkodlaků."
Darcy zkroutila rty v teskném, až pošetilém úsměvu.
„S tím se smíříš," řekla neomaleně.
„Promiň?"
„Připadá mi, že jsem podobnou konverzaci vedla v
minulých dnech několikrát," řekla a smutně zakroutila
hlavou. „Harley, nejsi první žena, která..."
„Je rozrušená?"
zkusila jí Harley pomoci.
Darcy se zachichotala.
„Oukej, rozrušená z myšlenky na neodvolatelné spojení
s mužem. Obzvlášť, když je ten muž arogantní,
neomalený a libuje si v buzerování démonů."
„Ty?"
„Jestli sis ještě nevšimla, Styx dotáhl svou aroganci až na
vrchol. Je naprosto přesvědčený, že může vládnout
celému světu. Včetně mne."
„A proč od něj neodejdeš?"
„Už jsem od něj odešla."
Harley ohromeně vyjekla. Ani ten necyničtější démon
by nemohl popřít vzájemnou oddanost Darcy a jejího
upíra.
„Fakt?"
Darcy nakrčila nos a přivolala si vzpomínku, které se
ted už jen smála.
„Styx a já už jsme si spolu něco prožili."
„A ty ses k němu vrátila."
„Protože vzdálenost vůbec nic nezmění." Darcy
pokrčila rameny.
„Mé spojení se Styxem není jen nějaký pravěký obřad
nebo šťavnatá výměna povzdechů. On je mou
součástí." Přitiskla si ruku k srdci.
„Ať jsem, kde jsem."
Tahle slova Harley nijak neuklidnila.
„Takže jsi to vzdala a nechala Styxe, aby ti řídil život?"
zeptala se.
Darcy doširoka rozevřela oči, pak padla do postele a
začala se smát tak, až se otřásal strop i nesmírně drahý
křišťálový lustr.
„Jen v jeho snech,"
konečně z ní vypadlo. Posadila se a setřela si z tváří
slzy.
„Vlastně je to tak, že kdyby ses zeptala Styxe, řekne ti,
že ovládám já jeho a že bez mého svolení nesmí ani
opustit dům."
Harley se zamračila. Ten velký, hrůzný král upírů
potřebuje něčí svolení?
„Tomu nevěřím."
„Pravda je, že jsme se oba naučili kompromisu," řekla.
„Styx se neohrabaně naučil, že jsem schopná se za sebe
rozhodovat, a já jsem neohrabaně přijala, že jeho
pozice Anassa znamená, že se víc než často vrhá do
nebezpečí." Natáhla se a chytla Harley za ruku.
„To sice neznamená,že se občas nepohádáme, ale
naučili jsme se, že si o všem můžeme promluvit a najít
řešení, které vyhovuje oběma."
„Kompromis? A Salvátor? Jasně, to tak!" Harley si při
pouhém pomyšlení odfrkla. To se dřív prasata naučí
létat, než Salvátor dojde k nějakému kompromisu. „To si
nemyslím."
„Věř mi, Harley. Naučí se dělat kompromisy, protože
nebude mít na výběr."
„Zjevně toho příšerného vlkodlaka neznáš tak dobře, jak
si myslíš."
Darcy se k ní s vážným výrazem naklonila.
„Vím, že mužský démon může být posedlý touhou
ochránit svou partnerku, ale stejně tak je posedlý tím,
aby ji udělal šťastnou." Pevně se jí podívala do očí.
„Ve chvíli, kdy Styxovi dojde, že mě jeho ochranitelské
chování dusí, nemá na výběr a stáhne se."
Nedalo se pochybovat o tom, že Darcy mluví pravdu.
Skutečně věřila, že i démon jako byl Salvátor, se dá
zkrotit.
Tedy ne, že by Harley chtěla Salvátora zkrotit.
Ne. Samozřejmě, že ne.
Chtěla...
Co?
V srdci jí nepříjemně zabolelo. Byla to bolest, která byla
napřímo spojená se Salvátorem Giulianim.
Zatraceně.
Úplně jí tou myšlenkou na spojení pobláznil. A ve
stejnou chvíli by se zbláznila z toho, že by ho měla
navždy opustit.
Jinými slovy, prostě z něho šílela.
Harley se neohrabaně zvedla a nasměrovala svou po-
zornost k hromadě filmů na vozíku.
„No, vlastně bych na Salvátora a to naše... spojení ráda
na pár hodin zapomněla."
Darcy se na ní podívala, jako kdyby chtěla dál předná-
šet o benefitech spojení s démonem sedícím na trůnu,
ale z Harleyina výrazu snadno poznala, že ta nic
podobného slyšet nechce, tak si jen tiše povzdychla.
„To by mohlo jít jednoduše." Popadla jeden z hrnků s
horkou čokoládou.
Jednoduše?
Harley zvedla obočí. Nejspíš jí něco nedošlo.
„Proč to říkáš?"
„Když jsem se Salvátorem před chvíli mluvila, zmínil
se o tom, že dnes večer odjede a pravděpodobně bude
pryč několik dní. My dvě budeme mít pro sebe dost
času, abychom se dobře poznaly a na vlkodlačího krále
můžeme zapomenout."
„Salvátor odjíždí?"
Harley poplašeně vyskočila a hrnula se ke dveřím.
Jí tedy Salvátor o žádné cestě nic neříkal.
Takže i on dělal plány bez toho, aby se s ní poradil.
Nebo na ni chtěl zapomenout.
Tak nebo tak, prostě mu nakope prdel.
 KAPITOLA

21

S ALVÁTOR NEPOTŘEBOVAL NIKOHO,

idiot.
aby mu řekl, že je
Který muž, obzvlášť vlkodlačí samec, by ochotně
opustil teplou a vstřícnou náruč své partnerky? Bohužel
byl zároveň i král, což znamenalo, že svým povinnostem
neunikne. Bez ohledu na možná lákadla.
Připomínal si, že čím dřív bude hotový se svou zá-
ležitostí, tím dřív se bude moci vrátit k Harley. Takže
přinutil své váhavé nohy sejít dolů do kuchyně, aby si
mohl promluvit s Darcy, a pak se vrátil do zadní části
sídla, kde našel Styxe.
 Když vstoupil do dlouhé, úzké místnosti, uznale po-
zvedl obočí.
Stejně jako zbytek domu, i tenhle pokoj byl plný zlata
a slonoviny a ze stropů visely mohutné lustry. Ale místo
vybraného nábytku a drahých koberců tu stěny lemovaly
skleněné police plné všelijakých zbraní. Pistole, šavle,
kuše, mačety, dýky... chyběla tu snad
jen bazuka a Salvátora by nepřekvapilo, kdyby byla
jedna či dvě schované v dřevěném kabinetu v zadní
části pokoje.
Podlahu pokrývaly drahé parkety složené do vzoru
slunečních paprsků. Na lesklém dřevě leželo několik
polštářů k sezení, které dávaly kráse ruční práce nádech
ležérnosti.
Salvátor měl ve svém římském sídle taky vlastní
zbrojnici a tělocvičnu o velikosti olympijského
stadionu. Který démon to neměl? Ale kontrast mezi
zdobeným francouzským dekorem a brutálním
arzenálem byl absurdní, až se musel smát.
Udělal krok vpřed a pohledem zachytil ve vzdáleném
koutě místnosti Styxe.
Pradávný upír měl na sobě jen volné jogínské kalhoty,
vlasy měl stažené do ohonu a vzduch protínal obrov-
skou šavlí. Jeho pohyby byly téměř tekuté a naprosto
promyšlené, jako u skutečného šermíře.
Predátor.
Vlkodlak v Salvátorovi se instinktivně připravil k boji.
Před několika týdny si se Styxem změřili síly.
Ten souboj vyhrál Styx, ale Salvátor věděl, že teď by
to dopadlo jinak. Vládce démonů byl mrtvý a síla jeho
spojení s Harley mu pulsovala krví. Určitě by dal
pravěkému upírovi mnohem víc zabrat.
Jako kdyby Styx vycítil jeho myšlenky, otočil se k
němu a místo pozdravu ho propíchl pohledem. Šavli
jen volně držel v ruce. Pak se lehce usmál, natáhl se ke
skleněné polici pro stejnou šavli a jen tak mimochodem
ji hodil Salvátorovým směrem.
Salvátor chytil ozdobně vyřezávanou rukojeť a vykročil
vpřed. V očekávání boje nadmul hrudník.
„Jsi připravený na invazi, Styxi?" zavrčel a ukázal na
dlouhé regály se zbraněmi.
„Dobrý král je vždycky připravený." Po ústech mu
přeběhl škádlivý úsměv.
„Kromě toho, nikdy nevím, kdy budu muset čelit
arogantnímu vlkodlakovi, který neví, kde je jeho místo."
„Mé místo?"
Salvátor se zastavil a odhodil sako od Gucciho a bílou
hedvábnou košili. Pak odkopl boty a vyzývavě zvedl šavli.
„Mám ti ukázat, kde je mé místo?"
„Rád ti dovolím, abys to zkusil."
Styx máchl šavlí a zaútočil.
Salvátor byl připravený a rychlým pohybem útok od-
vrátil. Jeho pravá síla byla ta vlkodlačí, ale se šavlí uměl
zacházet dobře a útoky rychle vracel.
Styx vycítil, že od posledního setkání je na tom Salvátor
mnohem lépe a ve smrtelném úsměvu vycenil své tesáky.
šavlí začal máchat ještě rychleji. Salvátor zavrčel, když ho
od nemilosrdného útoku zabolely svaly a vyšel rychlým
útokům vstříc.
Bojovali tiše, uhýbali a útočili, ocel jen břinkala a od šavlí
jim létaly roje jiskřiček.
Salvátor si překvapivě tuhle falešnou potyčku dost užíval.
Pro krále vlkodlaků nebylo snadné najít partnera, který
by byl stejně silný, natož pak zkušený. Pro boj bylo
přínosné, když měl rovnocenného protivníka.
Dokonce i když tím protivníkem byla pijavice.
Odhodil stranou strach z Harleyina nezralého odmítání
jejich spojení, stejně jako i hlodavou jistotu, že někde
venku číhá Briggs, a ztratil se v čisté radosti z boje proti
obrovskému upírovi.
Směs potu a krve z nepatrných ranek pokryla jejich kůži.
Konečně na sebe kývli a hru skončili.

S divokým úsměvem Styx odložil šavli a přešel ke

dveřím na opačném konci místnosti. Zmizel jen na oka-
mžik a vrátil se s dvěma vlhkými ručníky. Jeden hodil
Salvátorovým směrem.
Salvátor položil šavli do stojanu a nachystal ji na
vyčištění a naolejování. Pak si vděčně setřel pot a krev. Ti
hollywoodští režiséři, kteří vlkodlaky popisovali jako
drsná, necivilizovaná zvířata, určitě žádného skutečného
vlkodlaka nepotkali. žádné stvoření s tak dobře vyvinu-
tým čichem by nic podobného jako pach potu nesneslo.
Ale samozřejmě, ne všichni vlkodlaci měli na věc
podobný názor.
Styx se ležérně opřel o skleněnou vitrínu. Rány, které
ještě před chvílí hyzdily jeho hrudník, už měl téměř
zahojené.
„Spojení s Harley ti dodalo sílu."
„To ano."
Salvátor se ironicky usmál. Došlo mu, že pro upíra tohle
nebyl jen tak ledajaký souboj. Byl Anassem a snadno mohl
zjistit přesnou sílu krále vlkodlaků, se kterou mohl
počítat. Nikdo ho rozhodně nemohl považovat za
hlupáka.
„Přispěla k tomu i smrt vládce démonů."
Styx přimhouřil oči a ve tváři se mu zračilo rozčarování.
„Jak se mohl k sakru před námi celá ta léta skrývat?"
Salvátor dobře chápal upírův vztek. Vládce démonů je
všechny podvedl.
„Protože ve skutečnosti v tomhle světě vůbec nebyl."
Salvátor pokrčil rameny.
„Bez Mackenzieho a toho bastarda Briggse by nikdy
nebyl schopný vlkodlakům ublížit."
Styx se zamračil. „To oni ze sebe ochotně udělali most
do tohohle světa?"
„Ano. Bezcenní zrádci."
„Bohužel, vždycky se najdou tací, kteří pro trochu moci
rádi prodají svou duši. Jsi si jistý, že je vládce démonů po
smrti?"
Salvátor si odpověď ještě promyslel.
Během zmateného boje s vládcem démonů, po kterém
následoval zběsilý úprk před padajícími stropy, byl příliš
rozrušený na to, aby si přesně uvědomoval, co se
Balamovi stalo.
Byl si jistý akorát tím, že pominula ta příšerná bolest a že
ten bastard byl přinejmenším opravdu vážně zraněný.
Kdyby se mu nic nestalo, nikdy by se jim nepodařilo
uprchnout.
A když se před několika hodinami probudil, svět mu
připadal úplně jiný.
„Nejsem si jistý, jestli něco dokáže zabít vládce démonů,
ale vím, že jeho spojení s tímto světem je porušené."
Spokojeně se usmál.
„Už cítím, že se síla vrací i mé smečce."
„Taky to vnímám," souhlasil Styx a pevně se na něj po-
díval.
„Už brzy nastane doba, kdy strašlivá síla vlkodlaků
nebude patřit jen do minulosti."
Salvátorovi neunikl náznak varování a vzdorovitě vystrčil
bradu.
Vlkodlaci strávili příliš dlouhý čas ve stínu upírů. A on se
teď chtěl ujistit, že zase budou respektováni, tak jak si
zaslouží.
„Budeme vládnout tak, jak se to od nás očekává," řekl bez
omluvy.
Jejich pohledy se setkaly a chvilku to mezi nimi jiskřilo,
ale pak se Styx pomalu usmál.
Respektoval sílu stejně jako všichni démoni.
„To zní zajímavě."
 „Ano."
„Plánuješ zůstat v Americe?"
„Jakmile skončím svou záležitost, budu se muset vrátit
ke svým královským povinnostem. Už uplynul dlouhý čas
od chvíle, kdy jsem naposledy navštívil všechny své
smečky." Když si Salvátor spočítal, kolik měsíců mu
tenhle úkol zabere, a že teprve potom se bude moci vrátit
do svého římského sídla, jen se zamračil. Ale spojenectví
jeho smeček bylo něco, co musel hýčkat a podporovat. A
jediný způsob, jak tohle mohl dělat, bylo to, že s nimi
bude trávit čas.
„Doufám, že Harley ráda cestuje."
„Je připravená převzít svou roli královny?"
„Ona..."
Salvátor se natáhl pro košili a oblékl ji, ale nechal
rozepnutou. Na hrudníku se mu pořád hojilo několik ran
a on si nechtěl jemné hedvábí pošpinit krví.
„Zvyká si."
Místností se rozezněl Styxův smích. Upír přešel k malé
skříňce a nalil oběma pořádného panáka whisky. Vrátil se
a jednu sklenku podal Salvátorovi.
„Musíš mít trpělivost, příteli. čistokrevné ženy jsou
možná tvrdohlavé bez příčiny, ale rozhodně stojí za to."
„Nemusíš mě přesvědčovat, že mi za to má partnerka
stojí."
„Vlastně jsem ti chtěl spíš vyjádřit sympatie. Tvůj život
se ted úplně změní."
Salvátor si odfrkl. Jako kdyby potřeboval, aby mu tohle
někdo říkal. Už ted byl rozervaný mezi instinktem vrátit
se nahoru k Harley a přesvědčovat ji, aby přijala své místo
královny, a svou povinností ulovit a zničit poslední
nebezpečí, které vlkodlakům hrozilo.
Spojení proběhlo... Jak je to dlouho? Několik dní?
Prokrista!
„Konečně spolu v něčem souhlasíme." Zvedl sklenici k
přípitku a jedním polknutím do sebe whisky hodil. „Na
zdraví."
Styx vyprázdnil svou sklenici a přimhouřil oči. „Ale tebe
trápí ještě něco."
Salvátor vydechl a odložil prázdnou sklenici.
„Měl jsem za to, že to byl Viper, kdo se proslavil
schopností číst ostatním v duši?"
„K vycítění tvé nepohody není zvláštní talent potřeba.
Týká se to Harley?"
„Jen částečně," přiznal Salvátor.
„Potřebuju, abys jí během příštích dní ochránil."
„Ale samozřejmě. Mezi mými lidmi je vítaná..."
Styx se úmyslně odmlčel a v očích se mu šibalsky
zalesklo. „Švagře."
Salvátor se otřásl, ještě nebyl připravený na důsledek, že
díky svazku s Harley bude příbuzný i s nebezpečnou
pijavicí.
„Nech toho," zavrčel.
„Tohle mi nepřipomínej."
Styx se usmál, Salvátorovo utrpení si rád vychutnal.
 „Předpokládám, že tvá žádost má něco společného s
nedokončenou věcí, o které ses zmínil dříve?"
„Mí psi byli v jeskyni,"
řekl a zaťal čelisti při vzpomínce na umučeného Maxe a
Hesse pod Briggsovou kontrolou. Ten zkurvysyn za to
zaplatí, a to draze. „Musím se ujistit, že se jim podařilo
uniknout dřív, než se propadly stropy."
„Mohl bych tam poslat své Havrany."
Salvátor překvapeně zamrkal, uvědomil si, jakou čest mu
Styx prokazuje.
Havrani byli Anassovi osobní strážci a nejlépe vycvičení
zabijáci, kteří kdy na zemi existovali. Jen tak někomu je
nepůjčoval.
„Děkuji." Vděčně se mu uklonil. „
Ale oni potřebují mou přítomnost. Nejenže je Briggs
fyzicky mučil, provedl jim ještě něco mnohem horšího.
Pronikl do jejich mysli. Zachránit je můžu jen já."
Styx přikývl. Salvátorova schopnost sdílet hojící schop-
nosti se svými vlkodlaky a psy nebyla žádným
tajemstvím.
„A až své psy zachráníš?"
Salvátorovi projel krví šílený vztek, horký jako láva.
„Mám v plánu dohnat a zabít Briggse, a to tak pomalu,
jak to jen bude možné."
„Jsi si jistý, že je naživu?"
„Jistý?"
Salvátor pokrčil rameny.
„Ne. Ale mé instinkty mi napovídají, že je jako šváb,
který odmítá zemřít. Dokud neuvidím jeho shnilé tělo,
musím počítat s tím, že někde v koutě kuje další pikle."
„Chceš mu čelit sám?"
„Nikdo mi nemůže vzít tu radost zabít ho."
„Nepopírám tvé právo, jen se ptám, jestli je to rozumné."
Styx se mu podíval do očí.
„Právě já, víc než ostatní, chápu tvou touhu po pomstě,
ale nemůžeš se jí nechat zaslepit. Můžeš toho moc
ztratit, takže bys neměl riskovat víc, než je nutné."
Sakra, to je pravda, mohl ztratit úplně všechno.
Překrásnou partnerku, která naplnila jeho srdce radostí,
dokonce i když z ní občas šílel.
Příležitost vrátit vlkodlakům jejich dřívější slávu.
Nové Lamborghini, které na něj čekalo v St. Louis.
Ale to neznamenalo, že bude ignorovat své povinnosti.
„Tady velké riziko nehrozí. Když Briggs nemůže přivolat
sílu svého pána, je bezmocný."
„Démon zahnaný do kouta patří mezi nejnebezpečnější
kreatury tohoto světa. A ty si nemůžeš být jistý, jestli se
na podobnou změnu osudu nepřipravil. Může si pro tebe
nachystat bezpočet nepříjemných překvapení."
Salvátor zkroutil rty.
„Briggs je příliš arogantní, aby počítal s možností, že
bych vyhrál nad vládcem démonů."
„Ty jsi porazil vládce démonů?" ozval se Salvátorovi za
zády nebezpečně vyrovnaný ženský hlas.
„Pamatujete si jen to, co se vám hodí, Vaše Veličenstvo."
Salvátor si hlasitě povzdychl a obrátil se, aby se střetl s
rozčíleným výrazem své partnerky.
„Kristepane!"
Harley se uštěpačně usmála, když spatřila Salvátora, jak
se s vážnou tváří pokouší skrýt svou vinu.
Ach, byl úplně zničený.
Ale místo toho, aby se radovala, že svého pána dostala do
úzkých, Harley pocítila, jak jí vyschlo v ústech a tělem jí
explodoval žhavý výbuch.
Zatraceně.
Stála před polonahým aztéckým válečníkem a rozkoš-
ným římským bohem, takže opravdu bylo na co se
koukat. Takový pohled by udělal z každého ženského
mozku kaši. Obzvlášť, když bylo jasné, že ti dva právě
skončili zápas, po kterém se Salvátorovi přilepily vlasy na
vlhkou pokožku tváře a v očích se mu blýskaly zlatavé
plamínky.
Nebezpečný válečník, kterého nikdo úplně nezkrotí.
Styx nejspíš vycítil její náhlý výpadek zdravého uvažo-
vání a nenucené se k ní přiblížil.
„Harley, jsem rád, že už ses ze všeho dostala. Věřím, že
máš všechno, co potřebuješ?"
Natáhl se a chtěl ji vzít za ruku, ale když Salvátor temně
zavrčel, stáhl se.
„Styxi..."
Styx pozvedl obě ruce v mírumilovném gestu.
„Klídek, vlčáku."
Harley obrátila oči v sloup.
„Díky, Styxi. Na rozdíl od jiných tvou pohostinnost
dokážu ocenit."
Upír lehce zkroutil rty. „Můžeš tady zůstat tak dlouho,
jak budeš chtít. Darcy je moc ráda, že tě má nablízku."
Harley se otočila ke svému partnerovi a varovně se na něj
podívala.
„Právě teď to vypadá, že jsou mé plány v trapu."
„Ach."
Styx se natáhl pro černou košili a oblékl se. „Omluvte
mne, musím se vzdálit."
„Kam jdeš?" chtěl vědět Salvátor.
„Prostě jdu pryč."
Vlkodlačí král si odfrkl.
„Zrádče."
„Jen pud sebezáchovy, příteli."
Když upír opustil místnost, kolem zavládlo hutné ticho.
Harley se nemohla rozhodnout, jestli má Salvátora
praštit nebo ho stáhnout na podlahu a servat z něj šaty,
takže jen netrpělivě přecházela a prsty přejížděla po
rukojetích šavlí zasazených do stojanu.
Měla na toho vlkodlaka být rozčílená, a ne toužit po tom,
aby mohla jazykem přejíždět po jeho vypracovaném
hrudníku.
„Hráli jste si?" zeptala se.
„Styx potřeboval sparingpartnera."
„Jo, je mi to jasný."
Salvátor k ní přešel a prsty jí zastrčil za ucho neposlušný
pramínek vlasů.
„Myslel jsem, žes chtěla strávit večer koukáním na
filmy?"
Po jeho dotyku ucukla. Nemůže se nechat vyvést z
koncentrace myšlenkami na sex.
Což byla smůla.
„A aby sis byl jistý, že plány nezměním, poslal jsi za
mnou Darcy," obvinila ho přísným tónem.
„Poslal jsem ji, aby ti dělala společnost,"
klidně namítl.
„Jak už řekl Styx, Darcy je ráda, když tě může hostit, a
sám bych řekl, že bys měla ocenit, že můžeš poznat svou
sestru."
„Chtěl jsi mě zaměstnat, abych si nevšimla, že ses vypařil
jako džin."
Složil si ruce na prsou a napjatě se na ni podíval.
„Tys byla tou, cara, která trvala na tom, že naše spojení
není nic víc než biologie," připomněl jí.
„Tak proč ti vadí, jestli chci odejít nebo ne?"
Harley zatnula zuby. Nechtěla se nechat odradit logikou
ani pádným důvodem. Nepotřebovala, aby jí to dávalo
smysl. Jestli chce být naštvaná, tak prostě naštvaná bude.
„Chceš se vydat za Briggsem, že jo?"
„Moje hlavní priorita je zjistit, jestli jsou moji psi v
bezpečí. Briggs je věznil v jeskyních."
Sakra. Srdce jí poskočilo žárlivostí. Samozřejmě, že měl
starost o svou smečku. Mohla mu říct, že viděla psy v tu
chvíli, kdy se jim podařilo dostat z jeskyně. Bohužel
nebyla při zpáteční cestě do Chicaga schopná kloudně
uvažovat.
Byl to jeden z důsledků souboje s vládcem démonů.
Natáhla se k němu a pohladila ho po předloktí.
„Když jsem tě hledala, narazila jsem na Hesse. Byl..."
Odmlčela se, hledala správný výraz. Salvátor
nepotřeboval připomenout, že toho chudáka serval až na
kost.
„Dezorientovaný, ale jsem si jistá, že se dokázal dostat k
ostatním psům a vyvést je z jeskyně."
Po jejím neobvyklém pokusu o taktnost se jen smutně
usmál.
„Ale oni mě potřebují. A to i v případě, že neskončili pod
spadnutým stropem."
Na tohle neměla argument. Salvátor dokázal zahojit jak
fyzické, tak psychické rány, které jeho psi utrpěli.
Naštěstí bylo dost jiných námětů na hádku.
„Neodpověděl jsi na mou otázku. Chceš se vydat za
Briggsem?"
„Je to má povinnost."
„Tohle nemá s povinností nic společného," zavrčela.
„Chceš se mu pomstít."
Výraz ve tváři mu ztvrdl. „Možná mám několik motivů,
ale pravdou je, že nemůžu nechat toho bastarda utéct."
Zlaté oči se zaleskly a hlas měl zabarvený vztekem.
„Skoro nás vlkodlaky zničil. Druhou šanci nedostane."
Jeho touhu po odplatě chápala. Naprosto a úplně. Ale to
neznamenalo, že ho nechá, aby dobrovolně vešel do
možné pasti. Teď byl prostě zaslepený zlostí.
„Co si asi tak počne, když už mu vládce démonů nemůže
pomoct s černou magií?"
„Bez pochyby si najde jiný způsob, kterým pootevře
portál."
Při té myšlence se ostře zamračila.
„Dobrý bože! Je to vůbec možné?"
„Nemám v úmyslu to nějak zjišťovat."
Harley stáhla rty.
„Takže se chceš nechat odepsat jako Lone Ranger, který
loví padouchy?"
V očích se mu zalesklo pobavení.
„Lone Ranger?"
„Nebo máš radši Batmana? Hellboye? Nebo Neuvěři-
telného Hulka?"
Vzal její tvář do dlaní a hluboce se jí zadíval do očí.
„A není snad jedno, jestli se chci nechat odepsat?"
„To teda vůbec jedno není."
„Proč?"
„Protože..." Olízla si suché rty. „Protože je hloupé,
takhle riskovat. Ty jsi král. Máš bezpočet vlkodlaků a
psů, kteří mohou Briggse zabít."
„To sotva."
„Ty víš, co chci říct."
Pohledem jí sjel na ústa a palcem jí přejel koutek rtů.
„Můžu tam poslat jiné, ale nebudu spokojený, dokud na
vlastní oči neuvidím a vlastníma rukama nezařídím jeho
smrt."
Srdce jí poskočilo. Ale nebylo to touhou, která se jí
usadila v žaludku. Salvátorova blízkost v ní vždycky
probouzela příjemné pocity. Ne, byl to ten neuvěřitelně
něžný dotek, který způsoboval jejímu srdci ty
nebezpečné věci.
„Fajn."
Zastavila se a pokusila se odstranit z hlasu vzrušující
zastření. Bylo to skoro romantické. Sakra. Odhodlaně
narovnala ramena. „Ale zapomeň na to, že tam půjdeš
sám."
Palcem jí přejel po spodním rtu. „Chceš mi dávat
příkazy, cara?"
 „Jsem královna, nebo snad ne?"
Poněkud ztuhl a pevným pohledem jí přejel tvář.
„řekla jsi, že tu pozici nechceš. Rozmyslela sis to?"
„Já..." Najednou jí vyschlo v ústech.
Salvátor se s nejlepším úmyslem sklonil a lehce jí přejel
rty po linii nosu.
„Harley?"
„Půjdu s tebou."
„Proč?"
„Protože."
Salvátor se odtáhl a pozvedl obočí.
„To je tvé vysvětlení? Protože?"
Pominula náznak samolibé radosti v jeho hlase. Nechtěla
pitvat svou drsnou reakci na to, že ji Salvátor opustí.
Hlavní smysl byl v tom, že mu nedovolí, aby udělal
nějakou hloupost.
„Mé vysvětlení je to, že nepůjdeš sám. A hotovo."
„To je sotva pádný argument," namítl.
„Fajn."
Vystrčila bradu.
„Ať už jsem tvou královnou, nebo ne, fakt je ten, že jestli
se chceš vydat za Briggsem, půjdeme spolu."
Zastavil se, jako kdyby ho její slova zasáhla. Pak se
pomalu usmál a sklonil se k ní.
„Ano."
Jeho polibek byl něžný a opatrný, jako kdyby líbal
nejvzácnější poklad.
„Společně."
 KAPITOLA

22

C AINE NEVĚDĚL, JAK DLOUHO strávil v bezvědomí.

Vlastně ani netušil, jak vědomí ztratil.
Pamatoval si, že do jeskyně vstoupila černá,
nebezpečná mlha a on se proměnil. Pak si pamatoval
bolest. Ne ten druh bolesti ve smyslu za tohle mi někdo
zaplatí, ale panebože, já umírám.
Nepřál si nic jiného, než se stočit do klubíčka na podlaze
a kňučet. Asi tak jako štěně po výprasku. A to mohlo být
jeho osudem, kdyby neviděl, že se ta divná mlhovina
blíží ke Cassandře.
Se zuřivým zavrčením se instinktivně vrhl mlhovině pří-
mo do cesty. Nezajímalo ho, co to jen k sakru mohlo být,
ale nechtěl, aby se to čistokrevné vlkodlačice vůbec
dotklo.
A v tu chvíli se mu všechno rozplizlo.
Zasténal, přinutil se otevřít oči a ve stejném okamžiku
toho zalitoval, neboť ho do nich píchlo světlo svíčky a
bolest mu projela celým tělem.
„Jsem mrtvý?" zaskřehotal.
Ucítil sladkou vůni levandule a pak se nad ním objevil
Cassandřin obličej orámovaný světlými vlasy.
„Ještě ne."
Po těch temných slovech se Cainovi zastavilo srdce. „To
má být vtip?"
„Ne."
„Prokrista."
Otřásl se a chtěl se jejímu nesmyslnému tvrzení zasmát.
On byl obyčejný pes, a ne čistokrevný démon. Když
zemřel, bylo to napořád. Sbohem, bejby. Konec příběhu.
Ale jedna jeho část neměla na smích náladu.
Něco se mu stalo.
Něco strašně zvláštního a nadpřirozeného.
Cítil to ve všech kostech.
„Teď opravdu cítím, jaké to je, vstát z hrobu," smutně
zamumlal. Opřel se rukama o tvrdý kámen a posadil se.
Hlava mu třeštila a motala se mu, až mu bylo špatně a
málem se znovu složil. S vlkodlačí rychlostí mu dala
Cassandra ruku kolem ramen a podržela ho.
„Nejsem si jistá, zda by ses měl hýbat," pokárala ho a rty
mu přejela po uchu. Ten letmý dotek ho úplně
elektrizoval a probral. I přes nedávné seznámení se smrtí
mu všechno fungovalo, tak jak mělo.
„Je spousta věcí, které bych neměl dělat, ale nic mě
nezastaví. Což už jsem si dost bolestivě vyzkoušel," za-
vrčel. Pak si všiml, kde leží, a oči se mu rozšířily.
„Aaa... do prdele."
„Krev,"
zašeptala Cassandra.
„Jo, to jsem si všimnul."
Polkl touhu zvracet při pohledu na husté rudé skvrny,
které se nechutně rozprostíraly po podlaze i na stěnách.
Nebylo to tím, že by byl přecitlivělý. Sakra, to on holýma
rukama zničil smečku pekelných psů, kteří napadli jednu
z jeho čarodějnic. Ale nepotřeboval doktora k tomu, aby
mu řekl, že žádné stvoření by nemohlo přežít takovou
ztrátu krve.
„Říkala jsem ti, ať odejdeš,"
zašeptala Cassandra.
„Nikdo nemá rád ty, co vědí všechno,"
odvětil jí a byl rád, že mohl pohled pro změnu
nasměrovat do její bledé, krásné tváře.
„To na nás zaútočil vládce démonů?"
„Ano."
„Kouzelný chlapec."
„Ne tak docela."
Usmál se. Směšně ho fascinoval její zvyk brát věci
doslovně.
„Matně si vzpomínám na temný stín, který vplul do
jeskyně a namířil si to přímo k tobě." Potřásl hlavou ve
snaze pročistit si mozek od pavučin.
„A pak svět kolem mě vybuchl."
„Myslím, že ten démon byl zraněný. Chtěl..."
Caine se zamračil, neboť hlas se jí zastřel a oči potemněly
bolestivou vzpomínkou.
„Cassandro? Cassie?"
Natáhl se a chytil ji za ramena. Přitiskl ji k sobě a když
pocítil, že se mu vrací síly, ulevilo se mu. Opřel si tvář o
temeno její hlavy a nadechl se jemné levandulové vůně,
která jako by ho uzdravovala.
„No tak, všechno je v pořádku."
Opřela se o jeho hrudník a otřásla se.
„Pokusil se mne použít jako zakotvení v tomhle světě, ale
tys na něj zaútočil a on nemohl jinak než zmizet."
Caine ji ochranitelsky pohladil po zádech. Náhlá touha
ochránit tuhle ženu ho znova překvapila.
Ona byla vlkodlačice, proboha. čistokrevná.
Byla o třídu výš než on, bezcenný pes. Dokonce i když
budeme předpokládat, že nad ním Salvátor nevynesl
rozsudek smrti.
 Potřásl hlavou a zahnal své prázdné myšlenky. Jediná
věc, na kterou by se teď měli soustředit, bylo dostat se z
téhle zatracené díry.
„Takže on je pryč?"
zeptal se.
„Opravdu, skutečně a už se nikdy nevrátí?"
„Je pryč."
„A tobě se nic nestalo?"
Odtáhla se, a než mohlo Cainovi dojít, co chce udělat,
vyhrnula si košili a prozkoumala své ploché bříško.
„Myslím, že ne."
Caine potlačil zasténání. Pohled na její alabastrovou kůži
a oblouky jejích ňader mu způsobil bolest. Bože, kdyby
tak mohl tohle tělo dostat pod sebe...
Jeho erotická fantazie náhle skončila, neboť si všiml
drobného tetování, které hyzdilo kůži pod jejím
pupíkem.
„Co je to?" zeptal se a opatrně po obrázku přejel prstem.
Svaly se mu při tom doteku samovolně stáhly. Místo bylo
nepříjemně studené.
Ať už to bylo cokoli, nebylo to nic dobrého.
Její výraz potvrdil Cainovo tušení.
„Znak vládce démonů."
„Bastard. A jakou to má moc?"
Otočila hlavu, jako kdyby chtěla skrýt svůj výraz.
„Snažil se mne připoutat k těmhle jeskyním."
Muselo v tom být něco víc.
A„?....
„Dovoluje mi to..."
Chytil její bradu mezi palec a ukazováček a otočil si její
tvář k sobě, aby se mu mohla podívat do očí.
„Mně to říct můžeš."
„Těžko se to vysvětluje."
„Zkus to."
„Můžu se dotknout té druhé strany."
„Druhé strany?"
„Nebe, pekla, jiné dimenze..." Pokrčila rameny. „Můžeš
to nazvat, jak chceš."
Cainovi přejel po páteři nepříjemný pocit a jedním
pohybem stál na nohou.
Sakra. Musí se odsud co nejrychleji dostat.
Nevěděl, ke komu je Cassandra připoutaná, ale věděl, že
to pouto musí zničit.
Ona patřila jemu.
Tečka.
„A ty jsi tady uvíznutá?"
„Ne, zaklínadlo pominulo."
„Takže můžeš z jeskyně odejít?"
Půvabně se postavila a pohlédla k úzkému otvoru ve
zdi.
„Pokud se odsud dokážeme vyhrabat, pak ano."
„Vyhrabat?"
 Ztuhl, přál si, aby její slova neznamenala to, co si
myslel. „Co tím chceš říct?"
„Všechny tunely se zbortily."
No jasně, hergot. Samozřejmě, že se zbortily.
Možná byl tedy opravdu mrtvý. Vždycky věděl, že jeho
osudem bude peklo, a co mohlo být horší než strávit
zbytek věčnosti v téhle tmavé, prázdné jeskyni?
Samozřejmě, pokud bude Cassandra nablízku, nedá se to
považovat za muka, zašeptal mu zrádný hlas v hloubi
duše.
„Spadly všechny?"
zachrčel.
Přes oči jí přejel hrozivý bílý stín, ale pak se jen klidně
usmála.
„Neboj se. Dostaneme se odsud." Na chvilku
se odmlčela.
„Včas."
Caine zaťal pěsti, dostával se k bodu varu. Copak byla v
těch jeskyních zamčená tak dlouho, že netušila, jaké
nebezpečí jim hrozí?
„Já nemám čas,"
vyštěkl.
„Na rozdíl od tebe nejsem nesmrtelný."
Přiblížila se k němu a položila mu ruce na prsa.
„Jsi si tím jistý?"
Chytil ji za ruce a zamračil se. „Dost s těmi tvými
záhadnými..."
„Copak to necítíš?" přerušila ho a pohlédla na něj tak, že
musel vydechnout.
Copak to necítíš...
Srdcem mu projela vlna strachu.
Cítil to.
Když se probudil, byl příliš slabý na to, aby věnoval po-
zornost divnému pocitu, který mu koloval krví. Ani
mocné vitalitě, se kterou se mu zahojilo jeho
pochroumané tělo.
Hergot, ani kdyby si toho všiml, nedošlo by mu, že se
zázrakem proměnil v čistokrevného.
Bylo to naprosto šílené.
Ale nemohl popřít nepatrnou změnu svého pachu a ros-
toucí sílu, která ho měnila s každým úderem jeho srdce.
Zapotácel se a podíval se na ženu, která tu stála, na ús-
tech zenový úsměv a obklopovala ji aura čisté nevinností.
„To je nějaký trik?" zeptal se.
Naklonila hlavu na stranu a vlasy jí sklouzly na rameno
jako stříbrná záclona.
„Jak by to mohl být trik?"
Caine zaskřípal zuby. Připadalo mu, že se ho celý svět
snaží podvést.
Bylo to paranoidní? Ale ne.
„Posledních třicet let mě tahal za nos Briggs," vypadlo z
něho.
 „Už si nenechám věšet na nos další bulíky." „Podvedl
tě?"
„Vnutil mi svou vizi..."
„Která se proměnila v pravdu," tiše ho přerušila.
„Ne." Zakroutil hlavou.
„To není možné." „říkala jsem ti..."
„Je mi úplně jedno, cos říkala," namítl. Nervy měl na-
pnuté až k prasknutí.
„Pes nezemře a nevstane z mrtvých jako čistokrevný
vlkodlak." Vzduch mu zapískal mezi zuby, když ho
ohromila nová myšlenka.
„Pane bože, snad se ze mne nestala zombie jako z
Briggse?"
Zaujatě si ho prohlédla a pak zavětřila, jako kdyby
pátrala po zápachu zombie.
„Ne, jsi normálně živý."
„Ale jak je to možné?"
„Asi to má něco společného s tvým bojem proti vládci
démonů." Svraštila obočí a popřemýšlela o několika
možnostech. „Po několik staletí čerpal pravěké vlkodlačí
kouzlo. Zřejmě v tobě zůstala část jeho podstaty." Caine
zakroutil hlavou.
Nikoli nesouhlasně — hergot, byla to dobrá teorie —
ale byl to holý nesmysl.
Dobrý bože, bylo něco podobného možné? Mohl se
nějakým způsobem proměnit v čistokrevného? A jestli se
tak stalo... tak proč? Caine drsně zaklel a začal přecházet
po hladké podlaze ve snaze, aby jeho mozek vymyslel
nějaký šílený smysl jeho transformace.
Možná dostal to, po čem vždycky toužil, ale rozhodně
to nebyl ten skvělý obrat, jaký si vždycky představoval.
Vlastně se ted cítil tak nejistý a osamělý jako nikdy od té
doby, kdy se vzdal svého lidského života a stal se psem.
„Sakra."
Projel si rukou vlasy a zatoužil naplnit své plíce čerstvým
vzduchem. Dlouhý běh v měsíčním světle bylo přesně to,
co by pomohlo odstranit mlhu z jeho mozku.
„Tohle není to, co jsem si představoval. Myslel jsem si,
že ta vize znamená, že budu spasitelem psů."
Úsměv jí vybledl a oči jí potemněly bolestí.
„Vize zřídkakdy znamenají to, za co je považuješ. Jsou
ošidné a nebezpečné."
„Si děláš srandu."
„Snažím se lidi varovat, ale nikdo mě neposlouchá."
Otřásla se a rukama si objala svůj příliš štíhlý pas.
„Vždycky chtějí všechno vědět přesně."
Caine se vymanil z temných myšlenek a opožděně si
všiml Cassandřiny výrazné bledosti a kruhů pod očima.
Nebyl sám, kdo měl den blbec.
Něžně vzal její obličej do dlaní a pocítil lehké zachvění,
které otřáslo jejím tělem.
„Jací lidé?"
„Briggs občas někoho přivedl do kostela nebo na hřbitov
nad námi a chtěl po mně, abych jim prozradila své vize.
Jiní mu platili jen za to, že přišli a osobně jeho jasnovidku
navštívili."
„Bože."
Caine zapřemýšlel, kdy byl on sám vlastně obdařený tou
vizí. Na nic konkrétního si nemohl vzpomenout, to byla
bezpochyby Briggsova práce, ale jasně si vybavoval, že
byl v obrovské a prázdné místnosti.
„Briggs mě tam vedl se zavázanýma očima, ale jsem si
jistý, že jsem byl v kostele."
„Ano."
„A ty si ty vize pořád pamatuješ?"
Skousla si spodní ret a posmutněla.
„Ano."
Caine se zamračil. Nepochyboval v nejmenším, že má ke
smutku důvod.
Sice byl šílený touhou dostat se z jeskyně a pocítit na
tváři vítr, ale začalo mu docházet, jaká nebezpečí budou
venku čekat na Cassandru.
Opravdový jasnovidec byl...
Absolutně neocenitelný.
Celé národy démonů by se vydaly do války ve snaze
ohlídat její vize. Jiní by udělali cokoli, aby ji zabili a
zničili tak schopnost vidět do budoucnosti. Koneckonců,
když sázíte semena zla, nechcete se obávat, že to
předčasně vyjde najevo jako slunce nad mraky jen kvůli
nějaké potrhlé ženské.
A samozřejmě není potřeba zmiňovat se o tom, co by s
ní provedla Komise.
Mystičtí Věštci, kteří vládli světu démonů, by se mohli
rozhodnout, že bude pod jejich dozorem, nebo by ji
jednoduše nechali zmizet. Cassandra by nebyla prvním
démonem se zvláštními schopnostmi, který byl odlou-
čený od civilizace kvůli bezpečnosti ostatních.
A nikdo by se neodvážil pokusit se z vězení ji zachránit.
Rozhodně ne nikdo, kdo měl mozek alespoň o velikosti
hrášku.
„Sakra."
„Co je špatně?"
„Chceš seznam?" zamumlal a vzal její chladné ruce do
svých. Až se z téhle pohromy dostanou, dá mu dost
práce zajistit Cassandře bezpečí. „Tak pojď."
„Kam jdeme?"
„To je, drahoušku, pěkně zapeklitá otázka."
Viper měl k dispozici širokou škálu vozů různých kate-
gorii. Salvátor se rozhodl pro štíhlé, červenočerné Lam-
borghini. Mnohem víc by dávalo smysl, kdyby si vybrali
některý z terénních vozů, ale Salvátora bavilo dráždit
upíry. Nepochyboval o tom, že Viper bude netrpělivě
přecházet až do chvíle, kdy se mu jeho vzácný miláček
vrátí do podzemní garáže.
Plus nemohl popřít uspokojení z brázdění ulic Chicaga
v elegantním a silném voze. Byl vlkodlakem, který si
dokázal užívat života.
Ne, jen těch lepších částí.
Těch nejfajnovějších.
Pohledem sklouzl na Harley, která pozorovala míjející
scenérii od předměstí Midwestu, pak minuli několik tuctů
skladišť a konečně se dostali do otevřeného prostoru mezi
pole poseté farmami.
V srdci se mu usadila samolibá radost.
Jeho ochranitelské instinkty při myšlence, že dobro-
volně vystavuje svou partnerku nebezpečí, zavyly. Ale
větší část jeho bytí chápala, že to prostě tak má být. Jako
partneři byli společně silnější, ne jako každý zvlášť.
Kromě toho to Harley dokázala dobře odůvodnit.
Královna vlkodlaků nebyl jen prázdný titul.
Harley bude ceněna podle síly a schopnosti ochránit
smečku, stejně jako podle schopnosti ji vést. Vlkodlaci re-
spektovali sílu a nebudou nadšeni ani její neschopností
proměnit se, ani kvůli létům stráveným v Cainově zajetí.
Oddanost svých lidí si bude muset zasloužit.
Ale on ani na vteřinu nezapochyboval, že se o ni jeho
partnerka bude prát.
 Harley měla v sobě nemilosrdnou sílu, která se skrývala
za její křehkou krásou. Bože, však taky čelila vládci dé-
monů, nebo ne? To bylo něco, při čem by spousta jiných
stvoření s vřískotem utekla. Ona se ničeho nezalekla,
čelila všem výzvám.
A není potřeba zmiňovat se o faktu, že byla tvrdohlavá
jako mezek.
Salvátor sundal nohu z plynu a auto zpomalilo z
rychlosti světla na rychlost hlemýždě. Když sjeli z dálnice
a dostali se na obyčejnou cestu, která kdysi přiváděla
věřící k zapomenutému kostelu, začali pozorně zkoumat
okolí.
V záplavě měsíčního světla dřímal zarostlý hřbitov.
Zdálo se, že sem nikdo nevstoupil po celá staletí. Salvátor
přejel pohledem tepanou bránu, která byla otevřená
dokořán a už nepotřebovala chránit těla mrtvých, jež se
už kdysi dávno proměnila v prach. Za zídkou se nahýbaly
ulámané mramorové sochy a rozdrobené mausoleum
vykukovalo z plevelu, jako kdyby chtělo popřít definitivní
porážku.
Přímo za hřbitovem stál opuštěný kostel, kdysi velká a
nádherná budova a dnes jen prázdná stavba z kamene a
dějícího dřeva.
Salvátor zastavil auto u skupinky stromů. Kolem dokola
bylo prázdno, ale obyčejní smrtelníci se vždycky
potulovali i tam, kde neměli nic pohledávat. Pohled na
drahé auto uprostřed pustiny mohl vyvolat pozornost,
které se chtěl vyhnout.
Harley po jeho boku odevzdaně zakroutila hlavou.
„Vypadá to jako naaranžované pro béčkový horor."
„Briggs nikdy neměl dobrý vkus." Salvátor se zne-
chuceně ušklíbl. „Patřil mezi ty, kteří vlkodlakům kazí
jméno."
„Nemyslím si, že vkus je to, co dělá špatné jméno,"
odvětila Harley, otevřela dveře a vystoupila z auta.
Salvátor se usmál a z druhé strany auta se k ní připojil.
„To je pravda,"
souhlasil. „Možná bych si měl najmout nějakou dobrou
PR agenturu."
„To bys měl."
Obrátila oči v sloup.
„Určitě by se ti líbilo, kdyby se každý démon při vstupu
na tvé teritorium vyděšeně zatřásl."
To Salvátor nemohl popřít. Být největším a nejstraš-
nějším predátorem mělo své výhody.
„Alespoň to zabrání nedorozumění," samolibě odvětil.
„Když každý hned vidí, že jsi král a musí se ti klanět?"
„Něco takového mi nevadí."
„Dobrý bože!" zamumlala a přejela pohledem po jeho
drahém obleku a italských botách.
„Byl jsi arogantní ještě před tím, než se ti vrátily všechny
síly. Teď už to s tebou nebude k vydržení vůbec."
Sklonil k ní hlavu a rychle, majetnicky jí políbil.
„Ale naštěstí mám krásnou královnu, která mě vždycky
ráda vrátí k pokoře,"
zašeptal do jejích úst.
Natáhla se k němu, zamotala mu prsty do vlasů a políbila
ho s takovou silou, že by to stačilo k zažehnutí jaderné
reakce.
„Myslím, že v tomhle máš pravdu," zašeptala.
Salvátor krátce pomyslel na to, jak by jí stáhl džíny a
přiléhavé triko, ale pak ji váhavě odstrčil.
Bože! Nemůže se nechat vyrušit od jejich naléhavého
úkolu. Nejdřív musí najít psy a zničit hlavní hrozbu —
Briggse.
Pak budou mít celou věčnost, aby se mohli milovat ve
svitu měsíce.
„Připravená?" zeptal se. Hlas měl zastřený obavou.
Přikývla. „Já půjdu vpravo, ty vlevo.“
„Harley..."
V očích se jí varovně zablesklo. „Nezačínej zase."
Polkl napomenutí, které mu viselo na rtech, a místo toho
ji zatahal za konec culíku.
„Buď opatrná."
Usmála se a vytáhla z pouzder dvě zbraně naládované
stříbrnými kulkami.
„Vždycky."
S tichým půvabem zmizela ve křoví, které obklopovalo
hřbitov, a Salvátor si to namířil ke kostelu. A znovu
pocítil závan pýchy.
Jeho partnerka.
Silná, překrásná, neohrožená.
Perfektní.
Pak potřásl hlavou a soustředil se na pachy a zvuky,
které naplňovaly vzduch.
Rychle prošel kolem kostela a pozornost zaměřil na pár
stromů, které obklopovaly hřbitov.
Z hustého křoví vycházela spousta pachů, ale Salvátor
všechny snadno rozeznal. Míjel všechny kromě těch,
které připomínaly známé vlkodlačí nebo psí pižmo.
Mezi stromy nenašel nic, tak si to namířil ke hřbitovu a
vstupu do jeskyní. Několikrát ucítil pach Hesse a Briggse,
ale stopy byly příliš staré a určitě pocházely z doby před
pádem stropů.
Prokrista, snad nebyli uvězněni v tunelech?
Při pouhé myšlence mu tuhla krev žilách.
Jeho psi byli mučeni, ovládáni i opuštěni Briggsem. Jestli
k tomu ještě zůstali uvězněni pod spadlými tunely,
stačilo to, aby se pomátli.
Poslední věcí, po které toužil, by bylo utratit je jako
vzteklé psy.
Tu myšlenku nemilosrdně zahnal.
Své vojáky najde a pak zabije Briggse.
Jiný výsledek nepřijme.
Prošel mezi zapomenutými hroby a připojil se k Harley,
která stála u mramorové hrobky v zadní části hřbitova.
Pohlédl na její rozrušený výraz a zamračil se.
„Našla jsi něco?"
„Měla jsem dojem, že jsem zachytila Cainův pach, ale...,"
odmlčela se a zakroutila hlavou.
„Co?"
„To nemohl být on."
„Proč ne?"
„Byl to pach čistokrevného vlkodlaka."
Salvátor pozvedl obočí, význam jejích slov mu okamžitě
došel.
Caine tolik věřil tomu, že se jednou stane čistokrevným.
Skutečně viděl do budoucnosti?
Mohla být ta vize pravdivá?
„Hergot,"
vydechl a ten nepříjemný obrázek zahnal. Temný vládce
zmasakroval každého, kdo se prohlašoval za jasnovidce
už před tisíci lety. Občas se objevil nějaký prorok a
některým se jejich předtuchy plnily, ale žádný skutečný
jasnovidec po světě nechodil.
„To nemůže být."
Harley pokrčila rameny. „Teď je to stejně jedno."
„Tuhle noc ano," souhlasil Salvátor.
„Ale jednou toho psa vypátrám a odměním se mu za celá
ta léta, kdy tě držel v zajetí."
„Myslím, že už si svého trestu užil. Měl za to, že z něho
bude velký Mesiáš, a místo toho všechno ztratil."
Salvátor zkroutil rty. Caine byl Briggsovi v ničení vlko-
dlaků ochotným partnerem. A nebylo třeba zmiňovat, že
se odvážil zacházet s Harley jako s obyčejným pěšákem.
„Já upřednostňuji hmatatelnější formy trestu,"
zavrčel.
Ušklíbla se, věděla, že nemá cenu pokoušet se změnit
jeho názor. Tohle byla jedna z věcí, kde kompromis
nepřicházel v úvahu.
„Narazil jsi na nějakou Briggsovu stopu?"
„Nic čerstvého."
Podíval se na tiché pole za hřbitovem. „Jestli vylezl z
tunelu, muselo to být jinde."
„Určitě je víc než jeden východ. Musíme rozšířit pole
našeho hledání."
Salvátor měl na věc stejný názor.
„Ale teď půjdeme spolu."
„Giuliani." Přimhouřila oči.
„Jestli chceš ženu, které se líbí zacházení, jako když
potřebuje velkého a silného muže, jež by ji ochránil, pak
sis mě neměl vybírat."
Salvátor si těžce povzdechl. Pak odvážně minul zbraně,
které mohly způsobit pár pěkně ošklivých zranění a
přejel palcem po linii její tvrdohlavé čelisti.
„Nenastane chvíle, kdy tě nebudu chtít chránit, cara. To
změnit nedokážu."
Ustoupila a zamračila se. „Celý svůj život jsem byla pod
dozorem Caina. Od ted už mě nikdo ovládat nebude."
Její hlas byl rozhodný a bez emocí a Salvátor věděl, že
každé slovo myslí smrtelně vážně.
„A já si myslel, že souboj s vládcem démonů byl
obtížný," zabručel. „Za hodinu se tady setkáme."
 KAPITOLA

23

H ARLEY SI UVĚDOMOVALA NALÉHAVOST, která kolovala

Salvátorovi krvi, mrštně se protáhla dírou v zídce a
pokračovala na obilné pole za hřbitovem. Měla by
být rozčílená. Už tak bylo dost těžké poradit si se směsicí
svých vlastních pocitů, a k tomu se teď ještě přičetlo
přímé spojení se Salvátorovou duší. Ale dnešní noc se
soustředila jen na to, aby ten tvrdohlavý vlkodlak
neskončil mrtvý.
A to znamenalo najít Briggse dřív, než ta šílená
kreatura nabere nějaké síly.
Křižovala pole, aby se ujistila, že v dosahu není žádný
náznak Briggse ani psů, a namířila si to k dalšímu lánu,
když vtom vzduch proťalo slabé hvízdnutí.
Salvátor.
Rychle se otočila, vydala se směrem k rozbité cestě
podél vzdálenější strany pole a přikrčila se k zemi.
Nachystala si zbraně. Vycítila Salvátorův hněv a chtěla
být připravená.
Na cokoli.
Salvátor stál poblíž stoky u cesty a díval se na obrovský
kámen, který byl posunutý a odhaloval obrovskou díru
do země. Zjevně to byl vchod do podzemních jeskyní.
Sešplhala k němu a zachytila nezaměnitelný pach hni-
jícího masa. Briggs musel vylézt právě z téhle díry.
„Našel jsi ho,"
řekla, ale její spokojenost přerušil pach psí krve.
„Do prdele."
Salvátor měl najednou strhaný výraz a pobledlou tvář.
Vydal se po stopě podél stoky a pak po cestě. Harley zů-
stala po jeho boku a hlídala okolí, aby se mohl
soustředit.
Pohledem přejížděla po prázdných polích a skupinkách
stromů a keřů, kde by se mohla skrývat nepříjemná
stvoření. Její smysly jí napovídaly, že se poblíž nikdo
nenachází, ale nespouštěla prst z kohoutku zbraně.
Během posledních několika dní si zažila pár nepří-
jemných překvapení a už ji to přestávalo bavit. Takže se
chtěla vyhnout tomu, aby se to opakovalo.
Když ušli několik stovek metrů, Salvátor se sklonil k
zemi a smutně svraštil obočí.
„Odjeli autem," zavrčel.
„A dokážeš ho sledovat?"
Zvrátil hlavu a ostře se nadechl. „Pěšky ano."
„Tak na co čekáme?"
Narovnal se a několik minut uvažoval o tom, že ji pošle
zpátky do bezpečí Styxova sídla. Ale pak se ukázalo, že
jeho mozek stále funguje, hluboce si povzdechl a vytáhl
z vnitřní kapsy bundy mobil.
„Je to stejně moudré jako nechat Viperovo auto na
pospas zlodějům. Já ty pijavice ještě budu potřebovat,
než tohle skončí," řekl, vyťukal na telefonu číslo a
přiložil si mobil k uchu.
Rychle si vyměnil s Viperem několik slov, vrátil telefon
do kapsy, chytil ji a ruku a pobídl k poklusu po temné
cestě.
„Považuješ upíry za své nepřátele?" zeptala se, zastrčila
zbraně do pouzder, které jí visely u boků, a srovnala s
ním krok.
„Dříve ano."
„A teď?"
Hned jí neopověděl a Harley zmátla nejasná předtucha,
kterou pocítila hluboko ve svém srdci.
„Teď začínám uvažovat o tom, že budeme muset uzavřít
příměří," neochotně přiznal. „časy se mění a my s nimi
musíme obchodovat, nebo vymřeme."
„Myslíš obchodovat s technologiemi?"
„To je jen část."
Ušklíbl se.
„Schopnost obyčejných lidí vypátrat naší přítomnost
stoupá každým rokem a s tím souvisí i zvýšené
nebezpečí, které nám od nich hrozí. Je nerozumné
myslet si, že nás ochrání naše přirozená nadřazenost."
Harley pozvedla obočí. Bylo jen pár démonů, kteří by
přiznali, že jim od lidí může hrozit nebezpečí, ačkoli se
to stále častěji ukazovalo.
„A jaká je ta druhá část?"
„Nejsem si jistý, jestli to můžu prozradit." Zakroutil
hlavou a na tváři se mu usadil nepřístupný výraz.
„Myslela by sis, že jsem se zbláznil."
„Myslím si, že ses zbláznil už od chvíle, kdy ses propadl
do Cainova sklepa," ujistila ho.
Usmál se a zlaté oči se mu ve tmě zablýskaly.
„Díky."
„Tak co tě trápí, Giuliani?" Když chtěl z úst vypustit
nesmyslné popření, varovně zvedla ruku. „A neříkej mi,
že to nic není. Cítím to."
Salvátor zkroutil rty. „Bude chvilku trvat, než si na tohle
spojení zvykneme."
Harley si odfrkla.
„Myslíš?"
Přimhouřil oči. „Harley..."
„Tak už mi řekni, co tě trápí," přerušila ho.
 Zaťal čelisti a pohled namířil na cestu, kde byly pořád
viditelné stopy pneumatik.
„Vrací se prastaré kouzlo. Cítím, jak mi koluje krví."
Harley pomalu přikývla. Sama vnímala silné kouzlo od
chvíle, kdy se dostali z jeskyně.
„Ano."
„A našeptává mi, že se blíží nebezpečí."
Po zádech jí přejel mráz. „Vládce démonů?"
„Ne."
Prohlédla si jeho zarputilý výraz. Co může být horší než
vládce démonů?
„Salvátore?"
„Já nevím, cara. Je to jako když..." Zmateně zakroutil
hlavou. „Svět zadržuje dech a čeká, že se stane něco, co
nás všechny změní."
„Bojíš se?" vydechla.
„Jsem opatrný," klidně odvětil. „Připadá mi moudré
opevnit své základny."
„Kvůli upírům?"
„Jen pro začátek."
„Vlkodlaci a upíři přece spolupracují." Její hlas měl
škádlivý podtón. Nebylo žádným tajemstvím, že se tyhle
dva druhy často pokusily navzájem vyhubit. „Svět
démonů si pomyslí, že peklo zamrzlo."
„říkal jsem ti, že si budeš myslet, že jsem se zbláznil."
Podíval se jejím směrem, zničehonic se zastavil a svraštil
obočí. Otočil se, chytil ji za bradu, zvedl k sobě její tvář
a ve světle měsíce se podíval do jejích ustaraných očí.
„Harley?"
„Jen jsem si vzpomněla, že Caine si najímal starou
čarodějnici, která vytvářela kolem jeho laboratoří
ochranná kouzla. Taky mluvila o varovných znameních.
V tu dobu..."
„Myslela sis, že je to stará bláznivka?" zeptal se smutně.
Harley se zatvářila. „Trochu jo."
„A co říkala?"
Harley si slova té staré ženy vybavila jen s velkou
námahou. Anastázii měla vždycky ráda, ale ta čarodějka
ji často s katastrofálními proroctvími otravovala.
„Prohlašovala, že se objevila nová Věštkyně."
„Ano. Anna Randalová, základní živel. Spojila se s
upírem."
„Zdálo se, že ji považuje za předzvěst nějakého otřesu."
Salvátor pomalu přikývl. „Existuje stará legenda, která
praví, že se nová Věštkyně objeví v čase, kdy ji budeme
nejvíc potřebovat. Nejasné kecy, ostatně jako všechna
proroctví."
„A taky říkala...," Harley vytřeštila oči. „Ach!"
„Co?"
„říkala, že vítr mluvil o návratu pradávných sil."
„Vlkodlaci?"
Harley pokrčila rameny. „Nevím."
Salvátor přimhouřil oči. „Myslíš, že mohla být vážně
jasnovidka?"
Harley se zasmála. Možná tou dobou neměla spojení s
okolním světem, ale všichni věděli, že jasnovidci dávno
vymřeli. Jako draci a elfové.
Dobrá, věděli to všichni kromě Caina, který byl dost
hloupý na to, aby věřil vizím.
„Ne, ona netvrdila, že umí číst budoucnosti. Mluvila jen
o různých předtuchách a signálech, které viděla kolem
sebe."
„A říkala ještě něco jiného?"
Harley se snažila vzpomenout. „Většinou to byly samé
nesmysly, ale vzpomínám si, že říkala něco o vzestupu
Blíženců."
„Astrologického znamení?"
„Tak jsem to chápala, ale nedávalo to moc smysl."
Salvátor zvedl hlavu, podíval se na měsíc a popřemýšlel
o jejích slovech. Harley pozorovala, jak si jarní větřík
pohrával s jeho havraními vlasy a její srdce málem
zapomnělo tlouct.
Byl tak neskutečně krásný.
Tak majestátní a mocný.
Tak... Její.
Naprosto a úplně její.
Při tom pocitu hrubého a primitivního vlastnictví se
Harley až zajíkla.
Odkud to sakra přicházelo?
Salvátor si naštěstí nepovšiml jejích pravěkých instinktů,
kdy ho chtěla stáhnout k zemi a společně výt na měsíc,
jen si těžce povzdychl a dál se soustředil na Briggsovu
stopu.
„Je jasné, že čím dřív budeme s Briggsem hotovi a vrá-
tíme se do bezpečí našeho pelíšku, tím to bude lepší."
Harley její náhlé uvědomění si Salvátora nějak rozladilo
a tak si při běhu v temnotě raději udržovala odstup.
„Našeho pelíšku?"
„Copak vypadám jako blázen ?" Obdařil ji kyselým
úsměvem. „Kdybych řekl mého brlohu, vykastrovala bys
mne."
„Oukej," neochotně připustila. „Máš bod."
„Učím se."
Během chvíle, kdy se tiše pohybovali temnotou, si Harley
mimoděk všimla, že upravená pole vystřídaly křoviny a
stromy. Těžko uvěřitelné, že ta cesta mohla vést na ještě
opuštěnější místo, než byl zanedbaný kostel a hřbitov.
„V Itálii jsem nikdy nebyla," zničehonic zašeptala.
Salvátor se lehce usmál, přestože se neustále soustředil
na cestu a okolí.
„Myslím, že se ti palazzo bude líbit," řekl s úmyslně ne-
dbalým tónem. „Je starý, ale výborně zrekonstruovaný."
Palazzo?
„Jako palác?"
Ach, to znělo naprosto fantasticky.
„Je obrovský?"
„Celkem ano."
„A je tam mramor?"
„Ano, mramor tam je." Pobaveně se na ni podíval.
„Nemáš mramor v oblibě?"
„Ne, ale bojím se, že se stanu terčem vlkodlačích vtípků."
Jeho úsměv vybledl a vystřídal ho výraz uraženého
pobouření.
„Ujišťuji té, cara, že se nikdo neodváží smát se ti," řekl s
absolutní jistotou, jako kdyby jeho slova platila coby
zákon.
A proč ne?
Jeho slova byla zákon.
Potřásla hlavou a vybavila si své nepříjemné dětství.
Caine ji nikdy nepřipravil na to, že by se z ní mohla stát
elegantní dáma. Hergot, mnohem lépe se cítila při
odpalování nálože než v tanečním sále.
„Možná se mi nebudou smát do tváře, ale ve skvostném
sídle budu vypadat jako idiot." Ukázala prstem jeho
směrem. „A ani na vteřinu neuvažuj o tom, že mě
oblíkneš do přiléhavých šatů a bot na podpatku."
Letmo ji políbil na tvář.
„Raději bych tě z těch šatů vysvlékl. Ale ty boty s
podpatkem si klidně můžeš nechat."
Představa, jak před Salvátorem stojí nahá, obutá jen do
páru rudých střevíců, jív těle způsobila explozi horka.
Dobrý... bože.
„Myslela jsem to vážně, Salvátore," zaskřehotala.
„Ne, nemyslela," namítl s rozčilujícím klidem. „Jen se
snažíš najít další důvod přesvědčit mě, že bys neměla
být mou královnou, ale na to ti neskočím. Je mi jedno,
jestli budeš po paláci běhat nahatá nebo v oblečku od
Prady."
Pootevřela ústa a pak je zas zavřela. Měl pravdu.
Salvátor byl jejím partnerem.
Cítila to až do morku kostí.
A její instinktivní potřeba bouřit se proti jeho poža-
davkům začínala být úplně dětinská.
Věděla, že se nestane žádnou jeho rohožkou.
Tenhle nemožný úkol by nezvládlo ani několik pravě-
kých sil dohromady.
Ale nadešel čas přestat bojovat s vědomím, že její osud
je navždycky a neodvolatelně spojený se Salvátorem
Giulianim.
„Si myslíš, že jsi fakt chytrej, že jo?" suše zavrčela.
Lehce se usmál. „Kdybych byl chytrý, pak se Briggs
nikdy nevyhrabal z hrobu a my bychom tuhle noc trávili
horkým a zpoceným milováním pod svitem měsíce."
Harley vycítila, že se Salvátor zlobí sám na sebe a na-
táhla se, aby ho pohladila po pevné paži.
„My ho najdeme."
„Ano."
 Pak se oba znovu odmlčeli a když Briggsova stopa
zesílila, zpomalili. Harley instinktivně sáhla k bokům a
vytáhla zbraně z pouzder.
Spleť křoví a houštin zhoustla tak, že podél cesty bylo
vidět jen na pár kroků, a zatímco jí smysly napovídaly, že
pod stíny není nic neobvyklého, nechtěla nic ponechat
náhodě.
Prošli zatáčkou a zastavili se při pohledu na malou
chatu, která potřebovala jen sirky a pár třísek na podpal.
Chata se nejisté nakláněla k jedné straně, barva se z
úzkých prken dávno sloupala a malá veranda unaveně
padala. Jestli tu kdy byly nějaké okenice, musely zmizet
už dávno, stejně jako několik šindelů ze střechy a při-
nejmenším jedno okno.
Ale ve srovnání s boudou s tenkou a rezivou střechou,
která stála za ní, vypadala chata opravdu lákavě a oby-
vatelně.
Tak už jsme tady.
Harley odolala nutkání obrátit oči v sloup. Alespoň to
nebyla žádná další jeskyně.
Hluboce se nadechla, zavřela oči a protřídila směsici
různých nepříjemných pachů, které naplňovaly okolní
vzduch.
Bylo snadné rozeznat Briggsův odér, který vycházel z
chaty. Shnilé maso šlo pominout dost těžko.
Svou přítomnost by jen tak neskryl, ani kdyby se mu
podařilo změnit ten jeho příšerný pach.
Znovu se nadechla, pokusila se nemyslet na mrzkou
Briggsovu přítomnost a soustředit se na pach psů. Nebylo
překvapivé, že jejich stopa se mísila se strachem z
marnosti. Dokonce i pro psy, kteří vždycky žili na hraně,
nebyly události posledních pár dní zrovna příjemné.
Ale překvapením bylo, že jejich pach vycházel z boudy,
nikoli z kabiny.
Chtěl je Briggs použít jako štít? Ba co víc, proč by je
nechával tam, odkud by je mohl kdokoli snadno
zachránit?
Vysvětlení bylo jen jedno.
Léčka.
Salvátor se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha. „Psi jsou v
té boudě."
„Cítím je." Otočila se k němu a s divokým očekáváním
čelila jeho zlatému pohledu. „Víš, že na tebe čeká? Je to
léčka."
„Vím."
Zaskřípala zuby. Nemohla se rozhodnout, jestli s ním
má zatřást, aby se probral, nebo ho omráčit pistolí.
Bohužel ani jedno by mu nezabránilo v tom, aby
dotančil přímo do Briggsovy náruče.
„Salvátore, jestli se necháš zabít, nikdy ti to neodpus-
tím," zasyčela.
S divokým úsměvem se k ní naklonil a políbil ji tak, že to
cítila až v prstech u nohou.
 „Mne se nikdy nezbavíš," zašeptal do jejích úst.
Harley se prohnula proti jeho pevnému tělu a na chvilku
si dovolila vychutnat si jeho blízkost a vůni. Pak
vzdychla a váhavě ustoupila.
„Jaký je plán?"
„Vysvobodíš psy a odvedeš je odsud."
„Zatímco ty budeš s Briggsem bojovat sám?"
Salvátor pokrčil rameny. „Je to nevyhnutelné."
„Ne, to teda není..."
„Ale ano, je." Salvátor vzal její tvář do dlaní. „Tohle
musím udělat, Harley. A potřebuji vědět, že Hess i
ostatní jsou dost daleko na to, aby je Briggs nemohl
ovládat."
Chtěla se hádat. Bylo naprosto nemožné, aby Salvátor
čelil Briggsovi sám. Ten vlkodlak nebyl jen naprosto
šílený, ale už se mohl považovat za mrtvého. Jak hergot
mohl zabít zombii?
Ale na konec neřekla vůbec nic.
Tohle nebylo jen Salvátorovo přerostlé ego a touha
prokázat svou nadřazenost nad tím druhým samcem.
Briggs nebyl pro Salvátora jen tak obyčejný protivník.
Obchodem s vládcem démonů porušil základní vlkodlačí
pravidla. A zašel příliš daleko, až se mu téměř podařilo
celý národ vyhubit.
Salvátor byl králem a bylo tedy jeho povinností ujistit se,
že si podvodník prožije ten nejhorší trest.
„Fajn."
Vlepil jí na rty ještě jeden polibek. „Odveď psy zpátky do
kostela. Připojím se k vám, jakmile si budu jistý, že je
Briggs mrtvý."

Salvátor ani nečekal, až Harley zmizí ve stínu, a rychle ze

sebe shodil své drahé šaty. Naprosto jí věřil, že dokáže
psy osvobodit a odvést je do bezpečí.
I když mu předtím chtěla dát ránu pěstí.
Nebylo to poprvé a určitě ani naposledy, kdy ji rozčílil.
Bohové s tím souhlasili.
Z tváře se mu vytratil úsměv, on se proměnil do své
vlkodlačí formy a tiše se vydal směrem k chatě.
Briggse rozhodně nechtěl podcenit. Ten vlkodlak byl
naprostý šílenec, ale musel poznat, že bez pomoci vládce
démonů pro Salvátora nepředstavuje rovnocenného sou-
peře. Což znamenalo, že musí pečlivě zvážit všechny
možné léčky, které na něj Briggs nachystal.
Salvátor kroužil kolem chaty a nechal své nadpřirozené
smysly, aby mu pomohly vypátrat možné nebezpečí.
Dalo se předpokládat, že vlkodlačí přítomnost vystra-
šila veškeré zvířecí obyvatelstvo a nejbližší lidé byli na
míle daleko, ale prodlívalo tu pár méněcenných démonů.
Pod křovisky čenichalo několik pekelných psů. Ve větvích
se houpalo pár stromových skřítků. V povzdálí smrděla
stará čarodějnice.
Nic z toho pro ně nepředstavovalo hrozbu.
Což znamenalo, že Briggsova past bude z říše magie.
Přirozeně. Ten bezcenný pes by nepoznal slušné cho-
vání, ani kdyby ho kouslo do prdele.
Salvátor se smířil s tím, že tu není nic fyzického, s čím
by se dalo bojovat, a proměnil se zpátky do lidské
podoby. Pak přešel zarostlým dvorkem, aby se mohl
podívat skrz okno.
Spatřil malou kuchyň s ošoupaným linoleem a skříň,
která byla kdysi natřená zářivě žlutou.
Kuchyňské zařízení bylo buď odstraněné nebo je někdo
ukradl, takže ze zdí trčely vodovodní trubky a elektrické
dráty.
Salvátor se ušklíbl. Dokonce i bez Briggse bylo tohle
místo smrtelně nebezpečné. Mohl jen doufat, že elektřina
je vypnutá.
Jako na pokyn vyběhl z pokoje za kuchyní paprsek
světla svíčky a odhalil otlučenou pohovku a k ní patřící
křeslo, což byl jediný nábytek. Tedy to, co se ještě dalo
nábytkem nazvat. Pak se tu válely polorozpadlé a nahnilé
kusy čehosi, co pravděpodobně také bývalo nábytkem.
Byla to přímo apokalyptická scéna.
Přimhouřil oči. Najednou se tam zjevila zahalená po-
stava. Briggs. Jak pohodlné. Je tady, ten bídák a ničema,
kterého hledal.
Salvátor vystoupal po zadních schodech, vykopl dveře a
rychle přešel do kuchyně. Jestli je to léčka, tak ať. Když
bude kolem chodit po špičkách, ničemu to nepomůže.
Přešel do předního pokoje a namířil si to přímo k Brigg-
sovi, když konečně narazil na past.
Kolem jeho těla mu zavanul chladný vánek a pak ho
spoutala neviditelná pouta a praštila s ním o stěnu
takovou silou, až ze stropu popadaly kousky omítky.
Salvátor bolestivě zavrčel, ale nezpanikařil.
Briggs možná mohl přivolat část své černé magie, ale
jeho síly bez pomoci vládce démonů slábly, zatímco
Salvátorova moc nebyla nikdy větší.
Briggs toto potvrdil, když si stáhl kapuci a odhalil tvář,
která byla spíš lebkou, a odpadávaly z ní kusy šedého
masa. Rudé oči se leskly šílenou nenávistí. Prokrista!
Salvátor už se se zombie setkal dřív, ale všechny vypadaly
mnohem lépe, než tenhle vlkodlak.
A ten smrad... Salvátor se znechuceně otřásl.
„Tak ty se nikdy nepoučíš, Salvátore, že ne?" popíchl ho,
přešel k němu a zastavil se přímo před ním.
„Tohle nemá s poučkami nic společného." Salvátor
pominul bolest a usmál se. „Já se tě prostě nebojím."
Vyhublou tváři vlkodlaka projel vztek, ale hned se zas
objevil samolibý výraz.
„Věděl jsem, že tě tvá arogance jednou zničí."
Salvátor pokrčil rameny. „Možná se to jednou stane, ale
ne dneska v noci."
Briggs se k němu přiblížil na pár centimetrů. „To se ještě
uvidí."
„A co chceš dělat, Briggsi? Tvůj pán je pryč a bez jeho
síly nemáš ani nejmenší šanci mne přemoct."
Vlkodlak se zasmál a mávl rukou směrem k Salvátorově
tělu připíchnutému na stěně.
„Jak vidíš, ještě nějaké zdroje mám."
„Nemůžeš mě tady držet věčně. Takže jestli nemáš ve
sklepě schovaného dalšího vládce démonů, jsi na-
mydlený." Přimhouřil oči. „Ale ještě na tebe mám jednu
otázku."
„Chceš vědět proč," zasmál se Briggs.
„Ne, já vím, proč. Jsi nemorální, bezpáteřní zkurvysyn,
který ochotně zničí své vlastní lidi místo toho, aby přijal,
že by pro ně nebyl dobrým vůdcem."
Do těla mu narazila ledová rána a připomněla mu, že
ačkoli Briggs vypadá jako mrtvola, v hrobě zatím neleží.
Ještě ne.
„Mám větší cenu, než kdy budeš mít ty," zasyčel
vlkodlak.
Prázdnou chatu vyplnil Salvátorův neupřímný smích.
„Těm tvým lžím nevěří ani tvůj vlastní nemocný a
zkroucený mozek."
„Bez tebe..."
„Beze mne by vlkodlaci vymřeli. Nejenže mne zvolili za
krále, ale taky jsem jejich spasitelem," pošťouchl ho
úmyslně Salvátor. „Mé jméno vejde mezi čistokrevné
coby legenda."
Briggsův výraz se rozpadl a oči mu znovu zasvítily
šíleným vztekem. Natáhl se a dal Salvátorovi takovou
facku, až mu roztrhl rty.
„Ty zatracený bastarde."
Salvátor klidně odplivl krvavou slinu. „Chtěl jsem vědět,
jestli ti to za to stálo."
„Co za to stálo?"
„Jestli ti stálo za to, obětovat svou smečku, svoji
oddanost a čest, kvůli zbytečnému pokusu posadit se na
trůn, který ti nikdy nepatřil?"
Salvátor znovu pocítil ledovou bolest a Briggsův obličej
se zkroutil šílenou nenávistí.
„Každá oběť bude stát za tvou smrt."
Po arktickém útoku se Salvátorovi stáhly všechny svaly,
ale skrz bolest cítil, že Briggsovo kouzlo začíná slábnout.
Pouta, která ho držela u stěny, začínala mizet, a chlad,
který ho kousal do kůže, slábl.
Díky bohu byl ten bastard příliš zaměstnaný svým
vztekem, než aby si všiml hrozícího nebezpečí.
„To je opravdu smůla," zavrčel Salvátor. Byl celkem rád,
že se mu dařilo dráždit jeho náladu. „Pradávné vlkodlačí
síly se pomalu vracejí a ty už tu nebudeš, aby sis naší
slávu užil."
 Tahle prostá pravda byla poslední kapkou, která toho
maniaka poslala přes palubu.
„Tak dost," zavrčel Briggs, odhodil plášť a odhalil své
kostlivčí tělo. „Peklo už na tebe čeká, Giuliani. A pozdra-
vuj ode mne Mackenzieho."
Když se Briggs začal proměňovat, Salvátor se připravil.
Zvuk Briggsova temného vrčení a praskání kostí se ne-
přirozeně rozléhal místností. Když se mu protáhl obličej
a ze zubů se staly smrtelné tesáky, plamen svíčky
zablikal. V očích se mu zaleskl brunátný oheň.
Možná to byl blázen, ale pořád to taky byl smrtelný
predátor.
Což velmi rychle prokázal, když zaútočil a využil přitom
Salvátorovu nehybnost. šel mu přímo po krku.
Bože.
Salvátor se v neviditelných poutech napnul, sotva se
dokázal vyhnout smrtelné ráně a drsný útok odrazit
ramenem. Ucítil, jak mu praskla klíční kost a do
měkkého masa se zakously tesáky, ale přežil. Tentokrát.
Z ran mu začala prýštit horká krev a kouzelné pouto
mu z každého pohybu udělalo lekci mučení, ale zatnul
zuby a dokázal se odlepit od zdi a čelit dalším útokům
vlkodlaka.
Briggs se vrhl přímo na Salvátorův hrudník a oba se
svalili na dřevěnou podlahu. Vlkodlačí tesáky se znovu
zakously hluboko do Salvátorova ramena. Ránou mu
projela neskutečná bolest, ale Salvátor si toho sotva
všiml. Měl v úmyslu přinutit své nemotorné tělo, aby ho
poslouchalo.
Briggs nemilosrdně zavrčel a pokusil se postavit na
nohy. Z tesáků mu kapala krev a v očích se mu leskl
příslib smrti.
Salvátor se hluboce nadechl a připravil se na proměnu.
Bylo mnohem jednodušší přivolat sílu své smečky ve
vlkodlačí formě. A nemluvě o faktu, že mu tak mnohem
lépe půjde roztrhnout Briggsovi krk.
Chtěl své zvíře přivolat, ale najednou nevěřícně zavrčel,
když zjistil, že se mu síly vymykají z rukou. Vlkodlak v
něm zabručel, ale zůstal paralyzován Briggsovým
kouzlem jakoby v neviditelné pasti. Spojení se smečkou
se přerušilo. Vnitřnosti se mu sevřely strachy a hledal
způsob, jak by kouzlo zničil. Bože.
Nejenže Briggsovo kouzlo postihlo jeho svaly, ale také
mu ukradlo jeho vlkodlaka.
Salvátor ovládl touhu rozčarovaně zavýt. Místo toho se
soustředil na tlukot svého srdce a zastavil své marné
pokusy bojovat s černou magií. Vlkodlak v něm byl
momentálně mimo provoz, ale když zatřásl hlavou, zjistil,
že má v sobě něco jiného...
Nesmírnou sílu, která neměla nic společného s jeho
královskou pozicí. Ani silou vlkodlačího alfa samce. Tahle
síla vycházela přímo ze srdce a měla co dělat s Harley.
Zvuk Briggsových čelistí klapajících proti dřevěným
plaňkám bylo jediným varováním. Vlkodlak se přiblížil a
jeho tesáky sklaply přímo nad jeho hlavou. Salvátor
sebral všechny Harleyiny síly a trhl sebou do strany.
Odkutálel se směrem k rozpadající pohovce a zaklel.
Briggsovo vzteklé zavytí se rozlehlo po celé chatě. Ten
bastard nebude spokojený, dokud Salvátorovi nevyrve
srdce, a Salvátor se nemohl spoléhat na štěstěnu, že mu
pomůže zůstat na živu.
Nastal čas něco podniknout.
škoda, že vůbec netušil, co by to mělo být.

Když Harley vlezla do boudy, zhrozila se. Jak se dalo

čekat, všichni čtyři psi byli připoutáni ke stěnám stříbr-
nými řetězy. Zápach spáleného masa byl tak silný, že se jí
zvedl žaludek. Ale to, co ji šokovalo nejvíc, byl pohled na
jejich rozedraná těla a do zoufalých, poražených tváří.
Srdce se jí zkroutilo nenávistí a vztekem proti Briggsovi.
Doslova ty chudáky zlomil.
K čertu s tím bastardem.
Doufala, že Salvátor tomu vlkodlakovi vyrve srdce,
roztrhá ho na kousky a nakrmí s ním krysy. Pak ho nechá
vstát z mrtvých a celý proces zopakuje.
Její ponurá nálada se nezlepšila ani tehdy, když psy
osvobodila a vedla je mezi stromy zpátky, přímo ke
kostelu.
čekala, že když budou opouštět Salvátora, strhne se
hádka. Vlastně čekala vzpouru, přestože jim jejich král
přikázal jít s ní.
Ale oni jí poslouchali na slovo, hlavy měli sklopené a
duše ztracené. Strašně ji to znervózňovalo.
V kostele je usadila do rozpadlých lavic a když viděla, že
potřebují fyzický kontakt, aby ulevili svému strachu,
srdce jí zaplakalo. Jedna její část cítila nejasnou touhu
nějak je utěšit. Koneckonců, byla jejich královnou. Měla
za to, že něco podobného bylo její povinností.
Bohužel neměla vůbec ponětí, co by měla podniknout.
Nemyslela si, že jim pomůže poplácáním po rameni.
Ale druhou část její bytosti sžíralo vytrvalé vědomí
Salvátora.
Od chvíle jejich spojení v ní kolovala jeho blízkost. Bylo
to spíš jako nějaká zvuková kulisa, než že by ji to vyslo-
veně rušilo. Ted, když nervózně přecházela po prázdném
kostele, byl pocit Salvátora tak palčivý, až bolel.
Bezděčně si přejížděla místo u srdce. Přešla k rozbitému
oknu a zahleděla se ven. Něco bylo špatně.
A to ji děsilo.
Otočila se a pohledem přejela holohlavého psa, který jí
odpověděl melancholickým výrazem.
Zvedla ruku a naznačila mu, aby se k ní připojil. „Hessi."
Ačkoli byl jako hora masa, přešel k ní s neuvěřitelnou
elegancí, poklekl jí u nohou a uklonil se.
„Vaše Jasnosti."
Harley se k němu natáhla a přinutila ho vstát, to jeho
plazení ji rozčílilo. Respekt byl fajn, ale ona si nikdy
nezvykne na to, že před ní velcí predátoři padají na zem
a klaní se.
„Prosím, tohle nedělej," zamumlala. „Jmenuji se Harley."
Neochotně pokýval hlavou. Její neochota následovat
tradice mu vadila. Zjevně pocházel se ze staré školy.
Nic pro ni.
„Pokud si to přejete."
Při pohledu na obrovské modřiny a spáleniny, které mu
hyzdily hrudník, se zamračila.
„Jsi zraněný?"
„Není to nic, co by se nezahojilo."
Jeho tupý, vyhaslý tón Harley varoval, že nejhorší rány
nebudou ty fyzické.
A oni potřebovali Salvátora.
Hej, všichni potřebovali Salvátora. Včetně jí.
„Řekni mi, co se stalo," zeptala se. „Jak vás dostal Briggs
do té boudy?"
„Vedl jsem ostatní ven z jeskyně, když nás Briggs našel."
„To se dalo čekat. Má talent na to být vždycky na
špatném místě."
„On..." Hess si olízl rty, ve tváři měl výraz trpitele. „řekl,
že potřebuje, aby ho Salvátor vystopoval."
Dobrá, konečně tedy aspoň věděla, proč zavřel chudáky
psy do boudy. Jakmile Salvátor dorazil, byli pro něj
zbyteční.
„Měli jste být lákadlem."
„Ano." Krátce se podíval na ostatní psy, kteří pořád
zkroušeně posedávali na lavicích. „Nemohli jsme s ním
bojovat. Dostal se do našich mozků a ovládal nás."
Natáhla se k němu a pohladila ho. Překvapilo ji, jak
snadno vnímala souboj vzteku a zmatku, který psa trhal.
 „Nikdo tě z ničeho neviní, Hessi," řekla něžně. „Nemohl
jsi se nijak hranit."
„Já sám se viním," zavrčel a zaťal pěsti. „Tolikrát jsem
zklamal svého pána. Nezasloužím si být jeho služební-
kem."
Harley se zamračila, její soucit vystřídalo rozčarování.
Oukej, Hess a ostatní si prošli peklem. To chápala. Ale
tecf Salvátor potřeboval, aby byli silní.
A to taky budou.
Neztrácela čas přemýšlením, natáhla se a uhodila psa
takovou silou, až se otřásl.
„S tímhle přestaň."
Hess hluboce zavrčel a tupost v jeho očích vystřídaly
jiskřičky vzteku.
Díky bohu.
„Je to pravda."
„Ať už je to pravda nebo ne, Salvátor potřebuje své
bojovníky, a ne hromadu rozlítostněných ufňukanců,"
vyštěkla.
Po tom brutálním obvinění zamrkal a masitou rukou si
přejel plešatou hlavu.
„říkala jste, že nám Salvátor přikázal odejít."
„To je pravda."
„Pak je mu jasné, že jsme k ničemu."
„Má strach, aby vás Briggs znovu neovládl."
„Protože jsme slabí."
„Proboha! To by stačilo." Přistoupila k němu na několik
centimetrů. Pes mohl být jednou tak vysoký a třikrát tak
těžký, ale ona byla čistokrevná a její síla bude vždycky
mocnější. „Salvátor nás potřebuje."
„A co můžeme dělat?" zeptal se Hess. „Jestli se dosta-
neme do Briggsovy blízkosti, znovu nás zneužije."
To nebylo nic nového. Dost nebezpečné bylo už jen to,
když je vedla okolo chaty. Briggsova vůle byla jediným
důvodem, proč okamžitě nespěchali vstříc záchraně. Ale
ona nechtěla sedět jen tak se založenýma rukama.
„Nemusíme být blízko. Salvátor je král. Nemůže vás
použít, abyste podpořili jeho sílu?"
„Ano. Ale..."
Harley při pohledu na zamračeného Hesse poskočilo
srdce.
„Ale co?"
„Já ho necítím."
„Chceš říct, že nevnímáš jeho volání nebo že ho necítíš
vůbec?"
Přitiskl si ruku na srdce. „Vůbec ho necítím. Naše pouto
musí něco blokovat."
„Kouzlo?"
„Nic jiného to být nemůže."
Zatracený Briggs! Zjevně měl ještě dost černé magie na
to, aby zamezil Salvátorovi spojení se smečkou.
„A proč ho já cítím pořád?"
Hess pokrčil rameny. „Asi kvůli poutu spojení."
„Kdyby to aspoň k něčemu bylo," zamumlala, ale pak
strnula. „Počkej, může díky spojení Salvátor získat sílu?"
„Jedině od vás."
„Do prdele!" Harley znovu začala přecházet kostelem a
strach ji v žaludku začínal až nesnesitelně tlačit. „To je
špatné."
„To teda je," souhlasil Hess vážně.
„Ale něco prostě musíme udělat." Náhle ji cosi napadlo a
zpomalila. „Počkat. Jsem přece královna."
Hess se na ni smutně podíval, jako kdyby měl za to, že
chystá nějakou léčku.
„Ano."
„Pak bych měla zvládat celou tu...," rozhodila rukama,
„cestu energií, nebo ne?"
Hess strnul. Jeho posedlost formalitami nešla do hro-
mady s jejím nenuceným chováním.
„Neměla byste si z našeho pouta k Salvátorovi dělat
legraci," zachraptěl a v očích se mu zablýskala
neochvějná oddanost králi vlkodlaků.
Potlačila touhu sdělit tomu psu, že feudální časy dávno
pominuly a nevolnictví bylo zrušeno.
Pomalu začínala přijímat, že zvyky a rituály byly pro
vlkodlaky nesmírně důležité a nepředstavovaly jen ob-
starožní způsob k udržení pokory, což vždycky Caine
prohlašoval. Naopak, znamenaly hmatatelný důkaz dů-
věrného pouta uvnitř smečky.
„Máš pravdu, ale politickou korektnost můžeme řešit
jindy, Hessi." Natáhla se a položila dlaň na jeho pevnou
paži. „Potřebuju zjistit, jestli dokážu být...," zapátrala po
správném výrazu, „potrubím a pomoci Salvátorovi
přijmout vaše síly."
Hess unaveně mávl rukou. „To nevím."
Netrpělivě vydechla a zaťala mu prsty do paže.
„Tak mi to aspoň pomoz vyzkoušet," trvala na svém. „Ani
nevím, kde začít. Jak to Salvátor dělá?"
„On prostě..." Hess se odmlčel, viditelně byl ztracený.
„Prostě to nějak udělá."
Udělá to?
Dobře. To jí fakt pomohlo.
Harley si skousla spodní ret a snažila se nevšímat si
kousavého pocitu, že je Salvátor v nebezpečí. Místo toho
se soustředila na nejasné úzkostlivé chvění, které
vycházelo z Hesse.
Nevěděla, proč to cítí, ale došlo jí to až v okamžiku, kdy
se ho dotkla.
„Oukej, chci, abyste si stoupli do kruhu," řekla a ne-
všímala si zamračených pohledů, když psy naháněla do
středu kostela. „A teď se chytněte za ruce."
„Jestli si myslíte, že začneme zpívat Ó náš pán, tak jste se
úplně zbláznila," zabručel světlovlasý pes.
„Sklapni." Rozhlédla se po kruhu a chytla ruku psice,
která jí stála po boku, a z druhé strany čapla Hesse.
„Jestli chcete Salvátorovi pomoct, potřebuju, abyste se
soustředili."
„Na co se máme soustředit?" zeptal se Hess.
Harley zapřemýšlela, jak daleko se takhle asi dostanou.
Ale pak zavřela oči a v mysli si představila Salvátora.
„Na mě," zavrčela. „Soustřeďte se na mě."

Salvátor ležel rozplácnutý na podlaze a snažil se přinutit

své ochablé končetiny ke spolupráci. Bože. Už slyšel
cvakání Briggsových čelistí nad podlahou a to, jak se
připravoval na další útok.
Teď nadešel čas pro jeho velké hrdinství, které si tak
pečlivě naplánoval.
Jen kdyby se aspoň mohl postavit.
Otočil hlavu a pokusil se vstát, když v tom spatřil stří-
brný záblesk. Zastavil se, přitiskl tvář k zemi a zamžoural
pod gauč.
Samozřejmě.
Briggsova skrýš se zbraněmi.
Bez nich vůbec neopustil dům.
Teď ovšem nastala otázka, jestli se skrze černé kouzlo
stále svírající jeho tělo bude moci ke zbraním dostat
dřív, než ho Briggs zabije.
Z potrhaného ramene mu kapala krev a měl zlomených
alespoň tucet kostí, ale povedlo se mu dostat na kolena.
Bude se i plazit, pokud to bude potřeba.
Salvátor se soustředil na pohovku a chvilku mu trvalo,
než si všiml něčeho nového. Briggsův pach nahradil
závan pižma a čisté, hutné země.
Vůně smečky.
Zasáhl ho strach. Do prdele. Přece psi nebyli tak hloupí,
aby riskovali pouhý vstup do chaty. Určitě ne ve chvíli,
kdy je Briggs snadno proti němu mohl zneužít.
Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že ta vůně vlastně
vychází z něho. A byla natolik silná, že i Briggs zmateně
zaváhal.
Salvátor sebral poslední sily a zvedl se na nohy. Přitom
pocítil nečekané horko, které se mu vlilo do krve. Od-
plavilo zlé kouzlo a začalo hojit jeho tělo. Otřásl se, když
se mu do polomrtvého těla začal vracet život, a zesílil
koncentraci na svou partnerku.
Harley! To musí být její práce.
Nějak se jí podařilo propojit se smečkou a poslat mu
skrze jejich pouto spojení energii.
Chytrá žena.
Možná vycítil, že jeho prosby už nejsou zbytečné, ale
naopak, Briggs zvrátil hlavu a zavyl tak vztekle, až
zapraskalo v trámech. Pak napjal všechny svaly a
vystřelil své masivní tělo do vzduchu.
 Salvátor na to byl připravený.
Už ho netížilo černé kouzlo, takže rychle popadl gauč a
mrštil s ním proti Briggsovi, až chytil druhou ránu o
protější stěnu.
Po ráně, která by stačila vybourat zeď, vlkodlak ostře
vyjekl, ale Salvátor se soustředil jen na hromadu šavlí a
stříbrných dýk, které byly ukryté pod tím hnusným
gaučem. Natáhl se, chytil dlouhou šavli a vrhl se do středu
místnosti. Pořádně se rozkročil a balanc udržoval jen na
špičkách.
Byl by silnější i rychlejší ve vlkodlačí formě, ale useknutí
hlavy toho bastarda bude jednodušší šavlí než tesáky. Už
netoužil po pomalé a bolestivé smrti svého protivníka.
Chtěl svět zbavit Briggse.
Teď.
Salvátor se připravoval na další útok a sledoval, jak se
Briggs zvedá na nohy. šarlatové oči mu nenávistně planuly
a srst měl naježenou v touze po boji. Ten vlkodlak byl
úplně pomatený, měl v sobě kombinaci bolesti a roz-
čarování a zjevně nebyl schopný normálně přemýšlet.
Jinak by z chaty okamžitě utekl a modlil se, aby našel
hlubokou a temnou jeskyni, kde by se mohl ukrýt.
Briggs se nahrbil a vycenil tesáky, ze kterých odkapávala
Salvátorova krev. Pak, stále přikrčený, vyrazil vpřed, začal
kolem sebe chňapat ve snaze zmást Salvátora.
Ale Salvátor nezaváhal.
šavle lehce prosvištěla vzduchem a zařízla se hluboko
do vlkodlakova ramene. Nebyl to smrtelný úder, ale ostří
projelo masem a žilami a vlkodlaka ochromilo. Briggs
zavrčel, ale byl natolik rozzuřený, že svému zranění
nevěnoval pozornost.
Zasekl tesáky do Salvátorovy nohy a pokusil se ho
stáhnout k zemi. Když ho zraněná tlapa zradila a odmítla
ho udržet, rozčarovaně zachrčel.
Salvátorovi se bolestí zkroutila tvář, ale rukovětí šavle
začal Briggse mlátit do tlamy a donutil ho, aby jeho
stehno pustil.
„Vypadá to, že se mé setkání s Mackenziem bude muset
odložit," zavrčel a namířil šavli na vlkodlakův krk. „Ale
jsem si jistý, že tebe uvidí rád.u
V opožděném pokusu o sebezáchranu Briggs neohra-
baně couvl a pach shnilého masa ještě zesílil. Salvátor na
to nebral ohledy a máchal šavlí dál. Do úderů dával
veškerou svou sílu.
Prokrista. Jednou to muselo skončit.
Se smrtelnou přesností uhodil šavlí přímo do vlkodla-
čího krku. Jakmile ostří projelo masem a kostmi, Salvátor
se zhnuseně otřásl.
Když Briggsova hlava odpadla, neozval se vůbec žádný
zvuk, jen jeho oči neochotně vyhasly. Salvátor se zaškle-
bil, rychle vyřízl bastardovo srdce a ucouvl před
 pomalým pramínkem krve, který vytékal ze smrtelných
ran.
Do prdele. Tahle zdechlina smrděla ještě mnohem víc,
než když byl polomrtvý.
Salvátor by se býval vsadil, že něco podobného není
možné.
A co bylo horší, vzduch začal rozechvívat zbytek černého
kouzla.
Salvátor napřáhl šavli, jako kdyby mohla odvrátit
nepříjemný chlad, který naplnil chatu, a nevědomky
zakroutil hlavou.
Ne. Teď už z mrtvých vstát nemohl.
Rozhodně ne bez pomoci svého vládce démonů.
Salvátorovi došlo, že je tahle noční můra u konce, ale
počkal, dokud se Briggsovo tělo nevrátilo do své lidské
podoby.
Celá staletí si s ním Briggs pohrával jako s bezduchým
panákem.
Teď už nic náhodě nenechá.
Jediným zvukem, který se v chatě ozýval, byl Salvátorův
dech. Pak se konečně znetvořené tělo začalo chvět a
poblikávat.
Salvátor čekal, že se tělo začne proměňovat do lidské
podoby, ale když začalo jen tmavnout a rozpadat se, jako
kdyby se před jeho očima měnilo v popel, jen zasyčel.
Bože. Ten bastard se... obracel v prach.
Salvátor odolal naprosto pochopitelné touze vyděšeně
uprchnout. Mohl jen přepokládat, že tohle byl jen dů-
sledek kouzla, které Briggse udržovalo při životě. Ko-
neckonců, po tom, co s nim Salvátor provedl už tenkrát,
z něj nemohla zbýt víc než hromádka popela. Spíš jen
očekával, že se vrátí do své původní podoby, když už
nebyl loutkou vládce démonů.
Salvátor nikdy nebýval přecitlivělý, ale když Briggs zmi-
zel v hromadě prachu na podlaze, zvedl se mu žaludek.
Pro takového zrádce to byl patřičný konec, ale stejně to
bylo znervózňující.
Když si byl Salvátor jistý, že se nebude opakovat žádné
další zmrtvýchvstání, odhodil šavli, přešel místnost a
popadl svíčku, která stála na římse.
Pak se krátce pomodlil, hodil svíčku do středu místnosti
a vyšel ven.
Sotva došel ke stromům, které lemovaly cestu, chata se
ocitla v plamenech.
To byl konec jeho minulosti.
A začátek budoucnosti.
Po rtech se mu rozeběhl spokojený úsměv.
 EPILOG

K DYŽ HARLEY PROCHÁZELA CHODBOU Styxova chicag-

ského sídla, byla téměř půlnoc.
Od chvíle, kdy společně se Salvátorem unikli
vládci démonů, uplynul téměř týden, ale tohle bylo
poprvé, kdy z obrovského pokoje pro hosty vůbec vyšla.
Spokojeně se usmála.
Během minulého týdne vlastně sotva vylezla z postele.
Neměla k tomu žádný důvod.
Protože měla všechno, co potřebovala.
Úžasného partnera přímo k sežrání, který jí obětavě
plnil každé přání. Vanu plnou horké vody, kde si mohla
nahřát bolavé svaly po nekonečných číslech v posteli.
Báječné jídlo, které jí až ke dveřím donášel diskrétní upír.
Bylo to jako nirvana.
Ale dnes byl úplněk a Salvátor se při západu slunce
vydal na divoký běh po okolní krajině. Naléhal, aby se k
němu připojila. Dokonce i když se nemohla proměnit,
cítila volání úplňku a touhu být venku a svobodně se
proběhnout, ale jeho návrh odmítla.
Ačkoli si posledních pár dní nádherně užila, věděla, že
to byly jen ukradené chvilky a že ji brzo čeká změna.
Salvátor byl vlkodlačí král a zatímco trávil den telefon-
ními hovory nebo e-mailováním s různými vůdci smečky,
Harley chápala, že v podobném zdánlivém odloučení
nemůže zůstat.
I na ni čekaly povinnosti, připomněla si a nepatrně se
ušklíbla.
Během její snahy spojit síly s energií smečky na pomoc
Salvátorovi se k ní ti ubozí ňoumové připoutali. Bylo
štěstí, že jejich spojení pomohlo uzdravit jejich
pochroumané duše, ale Harley trochu rozčilovalo, když se
rozhodli, že od teď budou jejími osobními strážci a
odmítali bez ní Styxovo sídlo opustit.
Bude se muset rozhodnout, co s nimi hergot udělá.
Ale teď chtěla strávit nějaký čas se svou sestrou.
Takže Salvátora dlouze políbila a poslala ho na výlet.
Pak si natáhla džíny a tričko a vydala se hledat Darcy.
O půl hodiny později na ni narazila v hale, která byla
upravena jako malý sál a vyladěná do broskvové a slo-
novinové kombinace barev. Stála tu obrovská plazmová
televize a několik obřích pohovek. Darcy byla skrčená
uprostřed jedné z nich a na podnose vedle ní ležela velká
mísa s popcornem a termoska.
Darcy vycítila její příchod, dálkovým ovladačem za-
stavila film a pobídla Harley, aby se k ní připojila.
Harley přešla po koberci v odstínu slonoviny a usadila
se na gauči. Složila si nohy pod sebe a vypadala jako
zrcadlový obraz své sestry.
„Neruším?"
„Proboha, vůbec ne. Doufala jsem, že se ke mně dnes
večer připojíš." Darcy se natáhla pro termosku.
„Salvátor byl, co se tvé společnosti týče, strašně
sobecký."
Harley se zasmála a vzpomínka na Salvátorův neuko-
jitelný hlad jí zahřála v duši.
„Nemůžeš vinit jen jeho."
Darcy se šibalsky usmála. „Jasně, chápu. Dáš si horkou
čokoládu?"
„To zní dobře." Vzala si od sestry obrovský hrnek a
podívala se na obrazovku. Když zjistila, na co se její
sestra dívá, překvapeně pozvedla obočí. „Terminátor?
Myslela jsem si, že budeš spíš fanynkou Zpívání v deští."
„Děláš si ze mne srandu?" Darcy svraštila obočí. „Mož-
nost vidět Arnolda nahého si nenechám ujít!"
„To je pravda." Harley pozvedla hrnek čokolády k
přípitku na všechny šťavnaté chlapíky. „Na nahého
Arnolda."
Darcy si svým hrnkem lehce přiťukla.
„Na zdraví."
Harley si usrkla krémové čokolády a uvelebila se v
měkkém polštáři.
„Myslela jsem, že budeš se Styxem."
Darcy se ušklíbla. „Má moc práce, zaměstnávají ho
královské povinnosti."
Harley se málem zakuckala. „Prosím?"
„Má oficiální schůzku s Dantem a Viperem. Myslím, že
dorazil i César."
„Nějaké nepříjemnosti?"
Darcy zmizel úsměv z tváře a oči jí znepokojeně ztmav-
ly. „Pořád nemáme Leveta."
„Ale... já myslela, že ho zajal Caine."
„Očividně ne. Tví psi říkali, že nenašli žádnou jeho
stopu."
„Hergot." Harley se vyděšeně zamračila. Tu maličkou
příšerku znala jen krátce, ale oblíbila si ji. „Pomohl mně
a Salvátorovi dostat se z Cainova vězení. Doufám, že je v
pořádku."
„I já doufám. Je odvážný, ale rozhodně není nezničitelný,
jak chce, aby si ostatní mysleli."
Harley se natáhla a vzala sestru za ruku, chtěla ji aspoň
trochu utěšit.
„Musím přiznat, že mě zájem Styxe a ostatních upírů o
Levetovo zmizení dost překvapil. Vždycky jsem si
myslela, že ho spíš nesnáší."
Darcy jí zmáčkla prsty a smutně se usmála. „Styx ví, co
pro mě Levet znamená, ale ostatní upíři se spíš zajímají o
zmizení Taneho."
„Kdo je Tane?"
„Jeden upír."
Harley si matně vzpomínala, že se o něm Salvátor kdysi
zmínil, ale nebylo to nic konkrétního.
„A co to má společného s Levetem?"
„Když jsme naposledy s Levetem mluvili, říkal, že sleduje
Tanovu stopu."
Oukej, to tedy neznělo moc dobře.
Ale ani to nemuselo znamenat nic strašného.
„Upíři přece nejsou moc zranitelní," poznamenala.
„Tane skoro vůbec," okamžitě souhlasila Darcy. „Je
Charon."
Charon? Harley netušila, že by Tane byl převozník.
„To je nějaký druh pravěkého upíra?"
„Myslím, že mu tak můžeš říkat. Jsou to trénovaní
zabijáci, kteří loví upíry porušující pravidla."
„A sakra."
„Jo, to si přesně myslím."
Harley si znovu usrkla čokolády a pomyslela si, co asi
přimělo upíra přijmout tak nebezpečnou pozici. Popula-
ritu v klanu mu to určitě nezvýšilo.
„Jeho zmizení nemůže být zas až tak překvapující. Určitě
měl spoustu nepřátel."
„No, on vlastně svou práci moc nedělal, když o tom
takhle mluvíme," přiznala Darcy. „Byl se Salvátorem,
když objevili přítomnost džina. Tane následoval jeho
stopu, zatímco Salvátor pokračoval v pronásledování
Caina."
„Ach tak." Harley položila hrnek a zamračila se. Za-
pomněla, že Cainův démon během cesty do Hanibalu
zmizel. Ted' kvůli tomu ubohému stvoření pocítila bod-
nutí strachu. „A proč se zajímal o džina?"
Darcy naklonila hlavu do strany. Sestřin zájem ji trochu
zmátl.
„Jestli tomu rozumím, je to nečistokrevný džin, po
kterém všichni pátrají."
„Proč?"
„Jejich síly jsou příliš vrtkavé."
Salvátor se zmínil o strachu z džina, ale nedošlo jí, že ho
budou upíři lovit jako zvíře.
Při té myšlence k té bytosti pocítila sympatii.
Ačkoli Caine vždycky čarodějnici-džina držel v patřičné
vzdálenosti, Harley k tomu krásnému stvoření měla
blízko.
Obě měly důvod skrývat se před světem.
„Co s ní udělají, až ji najdou?"
Darcy sebou škubla a rychle odložila hrnek. Vyskočila na
nohy a chytla Harley za ruku.
 „Nevím, Harley, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Byla to
tvá přítelkyně?"
„Vlastně ani moc ne. Caine ji držel v izolaci od všech
ostatních," opravila ji Harley.
„Ale nemyslím si, že by mohla někoho ohrozit. Vždycky
vypadala tak..."
„Jak?"
„Vystrašeně."
„Bála se Caina?"
Harley zakroutila hlavou. Při těch několika málo pří-
ležitostech, kdy byla čarodějka v Cainově společnosti, jí
nepřipadalo, že by se ten hezký démon Caina bál. Ale
pořád měla takové utrápené oči.
„Ne, to si nemyslím," Harley pokrčila rameny.
„Držel ji zamčenou v oddělených pokojích, ale nebyla
vězněm. Alespoň ne víc než já sama."
Darcy se zamračila při vzpomínce na toho bastarda, který
je ukradl z jeslí. A to nemluvě o tom, že jejich sestře
udělal ze života peklo. Pak zatřásla hlavou a znovu se
myšlenkami vrátila ke ztracenému džinovi.
„Jak to myslíš?"
„Několikrát utekla, ale pak se vždycky sama vrátila."
Darcy se ostře nadechla a oči se jí rozšířily. „Pak se
možná snaží dostat ke Cainovi?"
Harley si skousla spodní ret a přemýšlela, jestli má lhát.
Nechtěla být za smrt ubohé čarodějky zodpovědná.
Pak jí došlo, že Darcy by sebemenší náznak podvodu
okamžitě odhalila.
„Možné to je," neochotně přiznala. „Myslím, že jí jeho
skrýš vyhovovala."
„Musím to říct Styxovi."
Darcy letmo políbila Harley na tvář a namířila si to ke
dveřím. „Bude chtít najít Caina a zjistit, jestli tu
čarodějku se silou džina neviděl."
„Darcy, počkej!"
zavolala Harley.
Sestra se zastavila u dveří. „Copak je?"
„Mohla bys mu říct, ať nejdřív zjistí, jak moc je nebez-
pečná? Aby ji prostě rovnou nezabil."
„Samozřejmě."
Darcy se odmlčela a pomalu se usmála.
„Harley?"
„Ano?"
„Jestli se jim podaří najít Caina, chceš ho sem přivést?
Styx by byl šťastný, kdyby ti ho mohl přivést na vodítku,
pokud budeš chtít."
Harley obrátila oči v sloup. „Jedině když ho dřív
nedostane Salvátor. Jsem si jistá, že jeho smečka už po
Cainovi pátrá."
„Ach, znáš mě opravdu dobře, lásko."
Hluboký, mužný hlas se rozezněl místností, když
Salvátor otevřel francouzské okno a vstoupil ze zahrady.
„Myslím, že ted můžu zmizet."
Darcy mrkla na Harley a ztratila se v chodbě.
Harley si jejího odchodu sotva všimla.
Kdo by ji mohl vinit?
Která žena na téhle planetě by nebyla jak u vytržení,
když by se k ní blížil Salvátor oblečený jen do sepraných
džínů, které si určitě oblékl, sotva se proměnil z vlkodlačí
podoby?
Nadechla se jeho bohaté, mužné vůně a pohledem si
vychutnala bronzovou kůži, pod kterou se rýsovaly vy-
pracované svaly. Ten jeho ostře řezaný, nádherný obličej
orámovaný havraními vlasy!
Sexy, nebezpečný predátor, který jí způsoboval bušení
srdce a vyšší tlak.
Salvátor snadno vycítil, co s ní jeho mužnost provádí.
Objal ji, pohlédl jí do tváře a v očích se mu zablýskaly
hvězdičky příslibu.
„Líbí se mi, jak tvá sestra uvažuje."
„Jo, to je dost zřejmé."
Zakroutila se proti jeho rostoucímu vzrušení. „Chovej
se slušně."
„Snažím se." Zabořil jí obličej do linie mezi krkem a
ramenem.
„Hmmm, sladká vanilka."
Harley zavřela oči. Tělem jí projela vlna opojení a dotek
jeho zubů, které se jí lehce zakously do slabé kůže na
krku, v ní způsobil explozi vzrušení. Ale s velkým úsilím
se přinutila odtáhnout a odepřít si jeho nádherné
oždibování.
Salvátor měl velký talent na svádění.
„Takže jsi za Cainem vyslal svou partičku?" zeptala se.
Přimhouřil oči. „Vadilo by ti to?"
Vadilo?
„Já... nevím."
Salvátor se zamračil, její vykrucování ho nepotěšilo.
„Ten bastard pomohl téměř vyhubit vlkodlaky, nemluvě
o tom, že tě posledních třicet let držel v zajetí."
Harley se ušklíbla. Hergot, toužila po pomstě stejně
jako on. Ten zatracený pes ji zneužíval, manipuloval s ní
a strašil ji.
Ale to všechno byla minulost.
Ted ji kromě budoucnosti nic jiného nezajímalo.
A budoucnost bude se Salvátorem.
„Caine je mi ukradený, ale měl okolo sebe spoustu
oddaných psů." Vzala jeho tvář do dlaní. „Teď nadešel
čas míru, Vaše Veličenstvo."
Smutně si povzdychl. „žádnou partu jsem nevyslal. Jen
jsem rozhlásil, že budu rád, když mi někdo donese
informaci o jeho současném pobytu."
Odfrkla si. Bylo jí jasné, že jakýkoli čistokrevný vlko-
dlak, který se dostane do Cainovy blízkosti, si ze života
udělá peklo.
„To zni dost civilizovaně."
 Pozvedl havraní obočí. „Nechceš říct, že jsem barbar,
že ne?"
Palcem přejela po linii jeho spodního rtu. „Jen když
chceš."
Zlato z jeho očí zaplavilo místnost. Spokojeně se na ni
zadíval.
„V tom případě u tebe platí totéž, cara" Usmála se. Byla
to pravda. Když ji Salvátor vybídl, dokázala se v posteli
chovat jako zvíře. A s výbornými výsledky.
„Neslyšela jsem, že by sis někdy stěžoval," zamumlala a
objala ho kolem krku.
„Nikdy." Oči mu ztmavly něhou, kterou před všemi
ostatními skrýval. „Jsi perfektní po všech stranách."
„Jsem tvá partnerka. Takové věci mi říkat musíš." Přejel jí
rukama po zádech a přitiskl si jí blíž. Hluboce se jí
zahleděl do očí.
„Nejen má nádherná partnerka," zašeptal. „To, co mezi
námi je, je mnohem víc než biologie nebo pradávné síly,
Harley. Zbožňuji tě. Toužím po tobě. A nejvíc ze všeho tě
miluji."
Srdce se jí zachvělo takovou radostí, o jaké nikdy ani
nesnila.
„Navždycky?"
„Až za věčnost." Sklonil se a lehce ji políbil na rty.
Kolena se jí podlomila. K čertu s ním. Věděl, jak ji
dojímá, když se chová sentimentálně.
„Taky tě miluji, Salvátore Giuliani," zašeptala a hlas
měla stažený.
Salvátor ji ještě jednou políbil a pak se odtáhl. Na
ústech mu pohrával šibalský úsměv.
„Přirozeně."
štípla ho do ruky, ale nemohla popřít, že se jí ulevilo. Na
tyhle přeslazené scény si bude muset zvyknout.
„Tvá skromnost mne ohromuje."
Usmál se a oči se mu pobaveně zableskly. „Znám ještě
lepší způsoby, jak tě ohromit."
Měla by se pokřižovat.
Otřásla se, ale znovu dokázala jeho vábení odolat.
„Chceš tady čekat, dokud Caina někdo nenajde?"
Úsměv mu pobledl.
„Vím, že bys ráda strávila ještě nějaký čas se svou
sestrou, cara, ale smečky se nemohou dočkat, až poznají
novou královnu. Brzy se vydáme na naše velké turné."
Harley pokrčila nosík.
„Velké turné?"
„Naše spojení navrátilo tradice, na které vlkodlaci málem
zapomněli." Políbil ji na špičku nosu. „Za starých časů
musel vlkodlačí král po spojení s partnerkou předvést
Sylnivii."
„A co přesně tahle... Sylnivia znamená?"
„Nic zvláštního." Pokrčil rameny. „Budeme cestovat a
setkávat se s různými smečkami a přijímat požehnání od
našich lidí." Odmlčel se, do tváře se mu pomalu navracel
úsměv. „Mělo by to podpořit plodnost."
Harley si zničehonic odkašlala.
Lepší změnu tématu si nemohla přát.
„Vlastně —" Olízla si suché rty. „Myslím si, že tady
zrovna pomoc nepotřebujeme."
Salvátor ztuhl a pevně ji chytil.
„Harley?"
Ošila se, pod jeho intenzivním pohledem se cítila trapně.
„Když jsem se dnes ráno probrala, bylo mi divně."
Mimoděk si přitiskla ruku na břicho.
„Nejdřív jsem si myslela, že to má něco společného s
naším spojením. Bylo to... takové neurčité."
Salvátor vypadal trochu šokované, ale chápavě přikývl.
„Pořád ještě bojuju se svými silami," zamumlal nepří-
tomně.
Harley se usmála. Tohle byla hláška století. Minulý týden
Salvátor vyhodil pojistky, vyvrátil z pantů koupelnové
dveře, vysál z Harley všechnu energii, aby ji zas v další
vteřině nabil tak, že málem rozbořila celý dům.
Což samozřejmě vysvětlovalo, proč prve nevnímala
chomáček tepla, který v její děloze vycítila vlkodlačice.
Ale jak dny míjely, nemohla tu pravdu ignorovat.
Byla to jiskřička života.
Vlastně jí její vlkodlačice napovídala, že je to několik
jiskřiček.
Zatím jim bylo jen pár dní, ale už rostly a sílily.
„Jo, to jsem si všimla," poškádlila ho.
„Harley."
Zastavil se, nemohl ani popadnout dech. „Chceš říct,
že..."
Postavila se na špičky a políbila ho na rty. „Brzy z tebe
bude pyšný tatínek, Salvátore Giuliani."
„Táta."
Na malý okamžik se zakymácel, jako kdyby chtěl omdlít.
Pak před ní bez varování poklekl a přitiskl si tvář na její
ploché břicho. „Věděl jsem, že mě spasíš, cara, ale teď jsi
dala naději celému vlkodlačímu národu." Zvrátil hlavu a
podíval se na ni s tak opravdovým respektem, že se
Harley musela držet, aby jí neukápla slza.
„Jsi zázrak."
Něžně mu prsty projela havranové vlasy. „Myslím, že s
tímhle zázrakem máš i ty dost společného."
Prsty jí přejel po břiše, něžně a opatrně, jako kdyby to
byla křehká sklenice. Pak se mu ve tváři objevil náznak
strachu.
„Jak se cítíš? Není ti špatně? Musíme tě vzít k dokto-
rovi..."
 „Salvátore, je mi fajn," přerušila ho. Opožděně jí došlo,
že ji ochranitelské instinkty jejího partnera začínají rozči-
lovat. Hergot. Jestli se Salvátor aspoň trochu neuklidní,
udusí ji. Pomohla mu vstát, položila si hlavu na jeho
hrudník a zaposlouchala se do uklidňujícího tlukotu jeho
srdce. „Samozřejmě budeme muset najít lékaře, který mi
bude během těhotenství pomáhat, ale nejsem první žena,
která bude rodit. Je to naprosto přirozené."
Odtáhl se a zběžně se na ni podíval.
„Ostatní ženy mne nezajímají, jen ty. Hned zítra se
vrátíme do našeho italského sídla. Mám k ruce několik
doktorů a tucet služebníků, kteří ti budou plnit každé
přání. Nebudeš mít na práci nic jiného než o sebe
pečovat."
Zamračila se. „Ale co bude s tou Sylnivií?"
Zamrkal a podíval se na ni, jako kdyby ztratila rozum.
„No to bude samozřejmě muset počkat."
„Tady žádné samozřejmě neexistuje." S varovným po-
hledem se mu podívala do očí. „řekla jsem ti, že je mi
dobře, Salvátore. A jestli se mnou chceš zacházet jako s
bezduchým děckem, které se nemůže rozhodnout, co
vlastně chce, následky se ti rozhodně líbit nebudou."
Pootevřel ústa, ale když její tvrdohlavý výraz nezmizel,
zase je zavřel. Nakonec jen odevzdaně vzdychl a přitiskl si
její hlavu na hrudník.
„Budu se snažit chovat se rozumně,"
neochotně slíbil.
„Ale nebude to pro mne jednoduché."
„A naše velká cesta?" zeptala se.
„To se rozhodne, až tě prohlédne lékař."
Věděla, že teď se na dalším neshodnou.
„Fajn. Tady v Chicagu asi žádného schopného doktora
neseženeme."
„Poptám se u velitele místní smečky." Salvátor se
odmlčel a pohladil ji po vlasech.
„Harley?"
Zaklonila hlavu a pohlédla do jeho tázavých očí. „Ano?"
„Jsi...?"
Zamračila se, když větu nedokončil. Na tváři měl
podivně nejistý výraz. U jejího sebevědomého partnera
to bylo naprosto nezvyklé.
„Co se děje?"
„Jsi šťastná?"
Po té nesmyslné otázce jen svraštěla obočí. Srdce jí
mohlo puknout radostí.
„Samozřejmě, že jsem šťastná."
„Ještě nedávno jsi mne obvinila z toho, že tě uháním jen
kvůli zplození potomků," opatrně jí připomněl a vážně
se na ni podíval.
„Nechci, aby sis myslela, že..."
Harley ho chytla za hlavu, sklonila si ji k sobě a umlčela
ho polibkem, který v sobě měl všechnu lásku a něhu,
které jí proplouvaly srdcem.
„Salvátore, během posledních pár dní jsem řekla spoustu
hloupostí," zamumlala ho jeho úst. „Byla jsem
vystrašená a tvrdohlavá..."
„Ztřeštěně tvrdohlavá," opravil ji.
„Nepokoušej mě, vlčáku."
Kousla ho do spodního rtu a na jeho souhlasné zavrčení
se jen usmála.
„Byla jsem idiot, ale ted nemůžu chtít víc, než být tvou
partnerkou a mít domov plný dětí."
„Počkej."
Tělo mu ztuhlo a na tváři se objevil podezíravý výraz. „O
kolika dětech mluvíš?"
„O pěti."
„Prokristapána!" Zamrkal, zjevně ho to ohromilo. Pak
vybuchl v smích, chytil ji do náručí a otočil se s ní kolem
dokola. „Jsi ta nejúžasnější žena."
„Úžasná nebo neúžasná, jestli mě okamžitě nepustíš,
udělá se mi špatně," poškádlila ho.
Salvátor jí okamžitě postavil na nohy, pohladil ji po
vlasech a rozněžněle políbil.
„Víš, co to znamená, že ano, cara?" zašeptal.
„že se budeš muset naučit vyměňovat plínky?"
Odtáhl se a zlaté oči se mu pobaveně zaleskly.
„Ano. A taky to, že si budu muset vážit každé chvilky,
kterou strávím se svou milovanou o samotě." Prsty přejel
po linii její páteře.
„Brzy budeš na roztrhání."
„Hmmm. Chtěl jsi tím říct ještě něco jiného?"
V očích se mu objevila taková touha, až jí přeběhl mráz
po zádech.
„Vždycky se můžeme zavřít do ložnice."
„Ale já se teď chtěla koukat na film," řekla a ve tváři měla
výraz falešné nevinnosti.
Podíval se na obrazovku a překvapeně pozvedl obočí.
„Terminátor?"
„No tak. Je tam nahatej Arnold." Když ji Salvátor popadl
do náruče a vyrazil s ní ke dveřím, jen zmateně vyjekla.
„Co to děláš?"
„Mám něco lepšího, co bych ti rád ukázal."
Objala ho kolem krku. „Jsi si jistý?"
Sebevědomě se usmál. „Pro královnu vlkodlaků jen to
nejlepší."
A bylo to...
 ALEXANDRA IVYOVÁ

Z A H R A N I C Í TEMNOTY

Z anglického originálu Beyond The Darkness, vydaného

nakladatelstvím Zebra Books v New Yorku roku 2010,
přeložila Alena Aichlmanová. Vydalo nakladatelství
Levné knihy, a. s., v Praze roku 2011. Redakce Slávka
Járová. Obálka Franco Accornero. Grafickou úpravu a
sazbu z písem Sabon a Lithos programem TjgX
připravil Bohumil Bednář, PISCES. Tisk a vazba Finidr,
s. r. o., Lipová č. p. 1965, 737 01 Český Těšín. Vydání
první.