Sedmý smysl

Ostrov zasv cení

1. díl
Ilka Pacovská

NÁLEZ KOUZELNÉHO PRSTENU

První paprsky nového dne olízly mo skou hladinu na obzoru, když v komplexu budov
uvnit d kladného plotu zazn l pronikavý hvizd, za kterým následovaly úse né povely.
A koli nápis na brán hlásal, že zde najdete „Útulný domov“, podle zvukové kulisy to tak
v bec nevypadalo. Zlostné hlasy dosp lých se mísily s d tským k ikem a plá em. Všude bylo
plno shonu a dusání. Díky skromným p ísp vk m od starosty m sta tady mohli najít domov
sirotci z blízkého okolí a ob as se tu objevily i d ti, které z staly samy, když jejich rodi e
skon ili ve v zení.
Jestliže n kdo p ivedl dít a složil do rukou sester vydatný finan ní dar, sta ilo jen
nadiktovat údaje o rodi ích a narození, pokud to doty ná osoba v d la, a dít bylo p ijato.
Hanka bleskov složila deku a hodila na sebe zást ru a teplou vestu, kterou m la v noci
složenou pod hlavou místo polštá e. Jaro sotva za alo a venku bude ješt p kná zima. Smutn
se podívala na své potrhané pun ochy, ze kterých koukaly oba palce a taky jedna pata. Moc
už bohužel neh ály. Rychle vyb hla na dv r a za adila se na své místo mezi ostatními
chovanci pracovního v ku, což bylo zhruba mezi šesti a trnácti lety. P ed ní stál devítiletý
Svá a, který ale vzr stem zaostával za pr m rem, takže musel stát v první ad . Ruce m l
p edpisov založené vzadu. Neodolala a pošimrala ho na dlani. Pokusil se zachytit v dlani její
prsty, ale nepoda ilo se mu to. Ohlédnout se neodvážil, ale Hanka v d la, že se usmívá. Svá a
se usmíval skoro vždycky. Bylo až neuv itelné, jak se dokázal dívat na sv t s radostí i v tak
neradostném prost edí, kde vyr stal.
Vedle Hanky tém smykem dorazila na své místo Paula. Moc nechyb lo, aby byla mezi
posledními, které Bacha ka pohán la prutem. Nakonec všichni stáli v pozoru a ekali, co pro
n jejich nejp ísn jší vychovatelka p ichystala.
„Dneska bych to tipla na plážový výlet,“ zašeptala skoro neslyšn Paula, „byla v trná noc,
vsa se.“
„Sázím na sbírání šutr na poli,“ mrkla na svou starší kamarádku Hanka.
„Ssst, bu te ticho,“ syknul na n n kdo zezadu.
Bacha ka se rozkro ila p ed srovnaným zástupem d tí, kývla na dva chlapce na kraji ady
a ti za ali okamžit po ítat p ítomné. Hanka si ale myslela, že chlapci po ítání pouze
p edstírají, protože dnes tu stáli všichni a bylo jasné, že jich je p esn ty icet. Bacha ka na
jejich sou et kývla a pak z kapsy vytáhla ušmudlaný papír.
Všichni zpozorn li. Pokud si musela n co zapsat, pak to bude d ležité. Papírem se
v domov velice šet ilo a do d tských rukou se v bec nedostal.
„Z ady vystoupí Paula dv , Simona a Berta. Poj te ke mn ! No tak, to to trvá!
Poklusem!“
„Tak sbohem,“ šeptla Paula, pohladila Hanku po lokti a rozb hla se k Bacha ce.
Hanku zamrazilo v zádech. Tak už došlo i na Paulu. Vychovatelky rozhodly, že dosp la a
p estoupí do výb rového baráku. To znamená, že už se s ní neuvidí. Hanka nechápala, pro to
tak je. Vždy co je na tom zlého popovídat si s n kým, s kým jste se kamarádili n kolik let.
Ale není to dovoleno, a a se o to n kte í snažili, nepoda ilo se jim to a byli i za pokus o
kontakt p ísn potrestáni. Tolik by cht la z stat s Paulou pohromad … Do o í se jí tla ily
slzy, ale Hanka necht la bre et, aspo ne te a tady. Zatnula zuby a zaryla nehty do dlaní.
Sakra, sakra, sakra, íkala si stále dokola, aby vztek zvít zil nad lítostí.
„Dopl te ady!“ zazn l další p íkaz a na Paulino místo postoupil ze zadní ady Rafan.
Podívala se na n j, ale rychle odvrátila zrak, když se jejich pohledy st etly. Hanka nev d la,
co si má o n m myslet. asto provokoval, z legrace se s ní boxoval, posmíval se jí, že je
pomalá, ale nikdy jí doopravdy neublížil, nikdy ji neude il naplno. To ostatní kluci takové
ohledy nem li. Hanka se rvát um la a nic si nenechala líbit, jenže n které kluky p eprat
nedokázala. Rafan zvládl úpln všechny. Nebyl v tší než ostatní, ale byl velice rychlý,
nevypo itatelný, prost um l p ekvapit.
„Nástup k jídlu!“ zavelela vychovatelka a ukázala na konec ady, odkud se dala na pochod
ada d tí k výdejn potravin. Bylo velice t žké odejít k jídlu pomalu a spo ádan , když
lov ku v žaludku škrundala nekone ná serenáda, ale každý moc dob e v d l, že za
neukázn nost by ho ekala hladovka nebo pobyt v dí e. A o to nikdo nestál.
Hanka se pokradmu ohlédla za Paulinou a v okamžiku, kdy Bacha ka koukala jinam, jí
opatrn zamávala. Paula se odpov d t neodvážila.
Zvolna napochodovali na rozblácený prostor s d ev nými lavicemi a po jednom se
natahovali na pult, kde se kr il krajíc chleba a zlome ek sýra a sv te, div se, i svrasklé staré
jablko. Hanka se snažila odhadnout, kde je v tší jablko a pro který tácek se natáhne. Ale
protože stejný nápad m lo už n kolik d tí p ed ní, postavila se k pultu jedna z vychovatelek a
za ala tácky sama podávat. A na Hanku se jako na just dostalo mali ké, zespodu i kapku
nahnilé jablko. Smutn si šla sednout na lavici k jednomu pohárku s ajem.
Rafan si za moment sedl vedle ní. Na toho se dostalo jablko ervené a mnohem v tší.
„Hele, dám ti svoje jabko za tv j sejra,“ drcnul do ní loktem, jakoby jí etl myšlenky.
„Tak jo,“ kývla Hanka a hbit provedla vým nu, aby si to náhodou nerozmyslel. Vlastn to
byla báje ná snídan . Copak má asi Paula, pomyslela si. íkalo se, že ve výb rových barácích
je jídlo mnohem lepší a je ho i víc. Ale kdo ví. Nev d la o nikom, kdo by si o tom mohl s
t mi, kdo p estoupili, pohovo it. Možná je to jen fáma, aby p estupující ned lali potíže.
Ješt než stihli dojíst, ozval se hvizd píš alky a na stupínek u výdeje vystoupila sestra
Fanina. P e etla seznam p ti jmen a zavolala vybrané do kuchyn jako pomocníky p i
p íprav jídla na dnešní den.
Jako další na stupínek vkro ila sestra Agáta a ostatním oznámila, že dopoledne stráví
sb rem mušlí a jantar na pláži a odpoledne odklízením kamení z pole.
Jasn , Paula m la pravdu. Bou livá noc ur it na pláž vyplavila kdeco a mušli ky se dají
dob e zpen žit u zdejších pob ežních um lc . Ti chudší chodili sbírat sami, ale ti bohatší už si
mohli ušet it záda a koupit jen to nejlepší za celkem sm šný peníz. Zbytky mušli ek pak prý
p idávali do zázra ného hnojiva, o které byl taky docela zájem.
Sestra Agáta je se adila do dvojstupu. Každému uvázala kolem krku oranžovou stuhu, jako
vždy, když vycházeli mimo Útulný domov. Vedle Hanky se nacpal Svá a a obda il ji zá ivým
úsm vem.
„To teda nevím, emu se k eníš…“ zavrt la hlavou Hanka.
„No, je p kný den, p estalo pršet, byla bohatá snídan , jdeme k mo i a já si s tebou m žu
celé dopoledne povídat. Sestra Agáta nás kv li tomu trestat nebude, takže co nám schází?“
„Paulu odvedli…“
„Já vím, byly jste kamarádky. Je mi to líto. Ale t eba si ji n kdo brzo vybere a bude
volná.“
„Volná?“
„Ty se net šíš, že se odtud jednou dostaneš?“
„Já nevím. Neumím si to p edstavit… Docela by se mi líbilo pomáhat n kde v kuchyni u
hodných pán , nebo p stovat zeleninu a ovoce… I když to asi budeš jednou spíš ty. Myslím
p stovat zeleninu a kv tiny. Pod tvýma rukama se všemu tak da í, jak to proboha d láš?“
„Nevím. Líbí se mi práce s rostlinami. Ale mám strach, že si m tu sestry budou chtít
nechat napo ád. Že se nikam jinam za celý život nepodívám. A já bych moc rád vid l lesy,
hory, louky. Víš, Hanko, jednou bych si p ál bydlet vysoko na horách n kde u lesa, aby tam
byl krásný rozhled do kraje a divoké louky kolem.“
 „Krásný sen. Ale trochu nereálný. To bys musel mít kouzelný prsten a spoustu pen z –
možná by sta ilo najít poklad. Co ty na to?“
„Jasn , že m to nenapadlo? To by ur it pomohlo a dáme se do toho hned. Podívej, co
toho mo e vyplavilo. Sta í jen dob e hledat a já cítím, že ty dnes budeš mít št stí.“
Sestra Agáta rozdala všem plát né pytlíky a sama se usadila na plochý kámen nad pláží,
aby m la d ti na o ích. Vlastn je ani moc hlídat nemusela. D ti m ly ješt erstv v pam ti
potrestání chlapce, který se pokusil utéci p ed dv ma týdny. Byl hned druhý den chycen a pak
velice tvrd potrestán. No, a p ed týdnem na následky pobytu v dí e zem el. Kdo by si cht l
p ipravit podobný osud? Ostatn z pláže by nebylo snadné nenápadn utéct, pokud jste
necht li plavat n kolik hodin ve studené vod . Navíc uprchlíci nebyli nikdy nikde vítanými
hosty. Sestra Agáta si prost tyhle starosti nep ipoušt la a hodlala si užít klid a odpo inek u
mo e. Moc teplo sice ješt není, ale b hem dopoledne by se to mohlo zlepšit.
D ti se rozb hly po pláži a každý se snažil najít tu nejv tší mušli nebo jantar. Za úsp ch
bylo možné dostat u ob da dvojitou porci. Hanka si sundala sandály a pun ochy a zvolila
hledání v p íbojovém pruhu. Voda byla ledová, ale p íjemná. Brouzdání bosky v písku a vod
jí p inášelo pocit klidu a svobody.
Svá a ji provázel v bezpe né vzdálenosti na b ehu, kam už vlny nedosahovaly, a pokud
p išla n kdy n jaká v tší, Svá a se smíchem utíkal do bezpe í p ed mo skou vodou.
„Podívej, Hanko, ta je nádherná,“ zahalekal najednou Svá a a vít zoslavn zdvihl nad
hlavu velkou zakroucenou ulitu.
Tonek, který sbíral poblíž, se p išel zamra en podívat blíž. Už už ji cht l Svá a str it do
svého pytle, když najednou Tonek ud lal dva rychlé kroky, str il do n j a vyrazil mu ulitu
z ruky. Pak ji sebral a ušklíbl se: „Stejn seš mr ous a žádný p ídavky na ob d nepot ebuješ.
Najdi si jinou.“
„Tonku, ty lumpe, okamžit mu to vra ,“ zaje ela Hanka z vody a za ala se rychle brodit
ke b ehu.
„Kdo to zvednul, tomu to pat í! A já si to vlastnoru n zvednul nebo snad ne? Chceš se
prát? Chceš do díry?“
Jenže Hanka byla tím útokem na malého bezbranného Svá u tak rozzu ená, že na nic
nebrala ohled a strhla Tonka do písku, kde ho za ala fackovat. Jenže Tonkova váhová p evaha
byla p íliš velká. Chytil Hanku za ruce, shodil ji ze sebe a kroutil její ruce, až byla nucena
kapitulovat.
„A te hezky popros, abych t pustil,“ na ídil jí.
„Neper se, Hanko, a si tu ulitu nechá. Já opravdu nepot ebuju v tší ob d. A ty ji pus , než
si nás všimne vychovatelka a budeme bez ob da všichni. Tonku, pus ji prosím, ona už se
nebude prát,“ snažil se Svá a zachránit situaci.
Hanka se zmítala, ale rozhodn nevypadala na to, že se p estane prát a za ne prosit.
„Okamžit toho nechte! A ty ji pus ! Slyšel jsi m ?!“ Rafan v autoritativní tón zchladil
zu ivost obou bojujících.
Když Tonek nevypadal, že dívku pustí, p istoupil Rafan mezi n a Tonka odstr il.
Uvoln ná Hanka vypadala, že se chystá v útoku pokra ovat, ale Rafan ji chytil za ruku a strhl
zp t: „Nech už toho kone n , chceš nás všechny p ivést do maléru?“
Chvíli se mu zu iv dívala do o í, ale už bylo vid t, že se uklid uje a vít zí její zdravý
rozum.
„Tak a to okamžit vrátí!“
„Co ty na to, Svá o, chceš tu ulitu zpátky?“ zeptal se Rafan a pustil Han inu ruku.
„Nechci. Tonek má ur it v tší hlad než já, a si ji nechá. M li bychom se rozejít,
vychovatelka po nás kouká,“ kývl ke b ehu Svá a, sebral sv j pytlík a vyrazil znovu na
obch zku kolem b ehu. Tonek se s vít zoslavným úšklebkem oto il a vydal se opa ným
sm rem.
 „To není spravedlivé,“ roz ilovala se Hanka a snažila se oprášit si písek ze zást ry a z
vesty.
„Život není spravedlivej. To ješt nevíš? Nem las volit zápas na t lo, to bylo pro tebe
nevýhodné. Tonek je pomalej. Kdybys ho kopla a uhnula, nebo ho str ila a sebrala mu tu
ulitu, m la bys mnohem v tší šanci vyhrát.
Trochu uvažuj, než n koho p íšt napadneš. Každý má své slabiny, kterých m žeš využít.
Jenom je pot eba usm rnit svou zu ivost správným sm rem.“
„No jo, pan chytrej… Radši poj taky sbírat nebo si nás Agáta podá. Chápeš to? Svá a si
klidn ekne, že tu ulitu nechce! Sakra, copak ten kluk nemá žádnou hrdost?
Každýmu furt jenom ustupuje, nikdy se nenaštve, po ád se usmívá. N kdy je fakt
nesnesitelnej! P íšt se oto ím na druhou stranu a nechám ho, a si to vy eší po svým.“
„Ale neoto íš. Jen si to p iznej, máš ho ráda stejn , jako on má rád tebe. Nevšimla sis? Je
do tebe zamilovanej.“
„Kdo? Náš svatej Svá a? Nesmysl!“
„Svatej. Jo, to je p esný. Má nadání, ale tady v domov nemá šanci se u it. Bylo by
pot eba ho poslat na Ostrov volby. Ur it by získal výuku zdarma. Jenže sestry to nedovolej.
M l by utéct a dostat se tam. Možná by se tam dalo doplavat…“
„Hej kámo, nemáš úžeh? O em to tu proboha žvaníš? Jakej ostrov, jakej út k? Copak jsi
nevid l Brandyho, když vyšel z díry? Tady út ky kon ej smrtí.“
„Svá a se pot ebuje u it, jednou z n j bude velkej mág. Copak to nevidíš? Sáhne na
uschlou kytku a ta rozkvete.“
„Vidím. Ale nevím, jak mu pomoct.“
„Musí utéct. Na Ostrov volby se jezdí od devíti let. M l by se tam dostat co nejd ív.
B hem jara tam vyrážejí bohatí. Ale v posledním letním týdnu je ostrov otev en i pro
chudáky. Jen si musí zaplatit kousek místa na lodi, aby se tam dostali. D ti s velkým nadáním
berou do školy magických sil zdarma.“
„Kdo ti to všechno ekl? Odkud víš takové v ci? Nikdy jsem o ni em podobném
neslyšela.“
„M l jsem knihu. Jmenovala se Brána vzd lání. Tam o tom psali.“
„Ty umíš íst?“
„Co se divíš? Vždy ty taky. Vid l jsem, jak to u íš i Svá u.“
„Cht la bych tu knihu vid t.“
„Bohužel. Sho ela s roštím, ve kterém jsem si ji schoval a nestihl ji uklidit na bezpe n jší
místo.“
„To teda byl blbej nápad.“
„Jo, to teda byl.“
Najednou narazili na místo pokryté mušli kami. Klekli si a dali se do sbírání. Hanka našla
dva malé jantary a Rafan jeden velký.
„Super, to by mohlo vylepšit ob d,“ zaradoval se, „nechceš se o n j se mnou poprat?“
„Dej pokoj,“ odstr ila ho Hanka a dál hrabala v písku a vybírala mušle. Najednou narazila
na zvláštní tvar. Vylovila p edm t a položila si ho na dla . Rafan se k ní naklonil, aby zjistil,
co si tak prohlíží.
„No ne, tys našla prsten! Ale za ten asi p ídavek k ob du nedostaneš, je takovej matn
šedivej, nic moc. A navíc je tak velkej, že by spadnul z prstu i Agát . Zkus ho vyleštit, t eba
to p jde.“
Hanka poslechla a d ela prsten pískem a pucovala r žkem vesty, ale zdálo se, že se v bec
nic nezm nilo. Stále to byl matn šedivý jednoduchý kroužek bez lesku.
Hanka pokr ila rameny a zkusmo si ho navlékla na prost ední ek. V ten okamžik se jí
ud lalo mdlo, zato ila se jí hlava a nemohla popadnout dech. Pokoušela se nadechnout a
zatápala rukama kolem sebe.
 Rafan ji chytil za ramena a zat ásl s ní: „Hanko, co ti je, co se stalo?“
„Já nevím, Rafe, nemohla jsem dýchat… Už je to dobrý.“
„A sakra,“ vyd sila se, když se podívala na ruku.
Kroužek se zmenšil p esn na její prost edník a st íbrn zá il. Hanka se ho rychle snažila
sundat, ale nešlo to. Držel jak p irostlý. Neš astn zvedla o i, aby našla radu u Rafana. Ten
však na ni hled l s nev ícným úžasem.
„Já asi vím, co to je,“ zašeptal.
„Nejde to sundat. Co s tím sakra mám d lat? Já to nechci. Bacha ka m zabije. ekni, co
to je, tak mi p ece pora .“
„Nepanika , Hanko,“ snažil se ji uklidnit Rafan a chytil ji za ruku, aby se na podivný šperk
podíval zblízka. Prsten st íbrn zá il a sed l na prst tak t sn , že s ním nebylo možné
pohnout ani o milimetr. „Obávám se, že ho nesundáš. V knize psali, že na Ostrov volby jsou
nádoby s prsteny. Adept volby si jeden navlékne. Pokud se prsten p izp sobí jeho velikosti,
m že vejít do labyrintu. Pokud prsten nedrží, adept nemá sedmý smysl, a protože nevládne
žádnou magií, labyrint ho dovnit ani nepustí.
Ale nepsali, že by m l prsten m nit barvu. Tak nevím. M li bychom se na to zeptat n které
vychovatelky. Ale které?“
„Já se bojím. Až to uvidí Agáta, odvede m rovnou k Bacha ce,“ zavrt la Hanka neš astn
hlavou nad svou situací. Snažila se prstýnek sundat zubama, zkoušela, jestli by nešel
na íznout ostrou mušlí, ale akorát si poranila k ži kolem, kroužek na její ruce sed l jako
p ibitý.
„Zeptáme se ošet ovatelky Kornélie, ta je mírná. Když od ní dostanu pohlavek, je to spíš
jako pohlazení. A víš co, po kej, Hanko, musíme s tím n co ud lat, aby si Agáta nevšimla.“
Rafan odtrhl úzký proužek dole od své košile, namo il ho do krve z Han ina poškrábaného
prstu a zavázal pruh kolem zá ícího prstýnku, aby krev na hadru byla na první pohled
viditelná.
„To by m lo zatím sta it a ty budeš mít aspo d vod navštívit Kornélii. Požádáš o ošet ení
a zeptáš se jí, co s tím. A nebre , nesluší ti to.“
Hanka ješt jednou popotáhla a ut ela si o i. Jenže ten pocit divného strachu kolem
žaludku neustával, spíš sílil. V bec se jí necht lo zp t do domova, cht lo se jí utéct, schovat
se, um ít, jen aby nemusela ešit tuhle podivnou situaci.
„Poj , musíme ješt n co nasbírat,“ Rafan jí vrazil do ruky její pytlík s nálezy a sám se
taky pustil znovu do práce.
Hanka sice pokra ovala ve sb ru, ale její ruce pracovaly automaticky, aniž by Han ina
mysl vnímala, co d lá. P emýšlela nad tím, co jí ekl Rafan, a nemohla se v tom vyznat.
Co je vlastn normální? Je magie normální nebo není? Pro jim o tom v domov nikdy nic
ne ekli? Používá Bacha ka magii, když posílá provinilé do díry? Když n kdo umí n co lépe
než ostatní, je to magie? Má v sob každý lov k magii? Asi ne, když prsteny na n koho
reagují a na n koho ne.
Nikdy neslyšela o nikom z domova, že by se odešel u it. Z domova se odcházelo jen do
vojska, do služby, nebo na farmu. Škoda, že tu není Paula, aby se jí zeptala. Paula v tšinou
v d la mnohem víc, než jim íkaly sestry. A trošku si pamatovala i na své d tství tam venku.
Její matku pak poslaly ú ady do v zení a ona ve svých osmi letech musela z stat v Útulném
domov . Když se poprvé setkaly, Paula plakala a nebyla k zastavení. Hodn dlouho jí trvalo,
než se dokázala zasmát jako ostatní d ti. Tedy, ne že by v domov bylo moc v cí k smíchu,
ale lov k to ob as pot ebuje. Zasm je-li se lov k n kterým malér m, zdají se o tolik
snesiteln jší. Ale te se nedokázala smát ani Hanka. Tenhle malér se zdál vážn jší než ty, se
kterými se dosud potýkala.
 Nasbírala s bídou p l pytlíku mušlí a v d la, že nebude pochválená. Ale to je vedlejší.
Bála se i podívat na sv j zavázaný prst, aby na n j nep itáhla nežádoucí pozornost. P ipadala
si po ád trochu jako ve snu, když je sestra Agáta adila na cestu zpátky do Útulného domova.
Vlastn cestu ani po ádn nevnímala.
Najednou byli na dvo e a sestra Berta p ebírala vycházkové stuhy a jejich úlovky. Nad
Han iným sb rem se zamra ila: „Dneska ses tedy moc nevytáhla, má milá, copak jsi na pláži
d lala, že toho máš tak málo?“
„Já, já se omlouvám. Snažila jsem se vyhrabat tenhle jantar a p itom jsem se po ezala o
n jaký ostrý úlomek. Hrozn to bolí a po ád to krvácí.“
Bertu trochu ukonejšil pohled na p kný kousek jantaru a znechucen a trochu štítiv se
odtáhla od Han ina zavázaného prstu. Nesnášela krev a ani necht la vid t, co obvaz ukrývá.
Zapla pánb h, že tu není Bacha ka, u té by jí to neprošlo tak hladce, pomyslela si Hanka a
ekala, jak se sestra Berta nakonec rozhodne. Rukou si ut ela slzy, které nebylo vzhledem
k situaci t žké ze sebe vymá knout.
„Zajdi si místo ob da za sestrou Kornélií, a se ti na to podívá. A doufám, že p íšt budeš
opatrn jší, nemysli si, že ti n kdo bude schovávat jídlo nebo že se vyhneš odpoledním pracím.
Já se pak Agáty zeptám, jestli ses neulejvala, tak to ani nezkoušej, jasný?!“
„Jasný a d kuji, sestro Berto,“ odpov d la Hanka a st elhbit vyrazila do budovy do
prvního patra, kde byla ošet ovna. Takže až sem to celkem šlo. Ale co sestra Kornélie? Co jí
ekne? No, musí se to zkusit, stejn není jiná možnost.
Dve e ošet ovny byly zav ené, takže Hanka musela zaklepat.
„Co je?“ vykoukla nevrle Kornélie a uhlazovala si poma kanou sukni. Hance p ipadalo, že
se práv probudila.
„Dobrý den, sestro. Pot ebovala bych pomoci, mám veliký problém s prstem. Posílá m
sestra Berta, abych vám to ukázala.“
„Jo, jasn , tak poj dovnit ,“ kývla na ni zdravotnice a pustila ji dál do místnosti. Místnost
byla erstv vymalovaná, jinak se tu od té doby, co sem Hanku p ivedli se zlomenou rukou,
nic moc nezm nilo. Jen na l žku pro pacienty ležela zmuchlaná deka. Kornélie ukázala na
židli, kam si Hanka poslušn sedla.
„Sundej si ten hadr z prstu,“ p ikázala a natáhla se do police pro jedovat zelenou
desinfekci. Hanka poslušn sundala hadr a p ed sebe natáhla špinavou ruku, na které
nepat i n jasn zá il st íbrný kroužek. Kornélie z stala chvíli stát jako solný sloup, pak
opatrn položila desinfekci na st l a p itáhla si k eslo, aby se do n j mohla posadit proti
Hance. Vzala do dlaní její ruku a pokusila se prsten stáhnout, ale ten držel jako p ilepený.
„Já za to nem žu,“ vzlykla Hanka, „našla jsem ho v písku a jen jsem si ho cht la zkusit,
jenže on m chytil, zmenšil se a te nejde dol . Pomozte mi prosím. Ur it bych ho
odevzdala, kdyby se nestalo tohle. Fakt jsem se snažila ho sundat…“
„Holka neš astná, cos to provedla? Víš co to je za prsten?“
Hanka sklopila o i a zavrt la hlavou.
„To je malér, to je malér… B ž k umyvadlu a namydli si prst, jestli by to p ece jen nešlo.“
Dívka poslechla a Kornélie jen zamra en sledovala, jak zkouší všechno možné, aby ho
stáhla. Nakonec se Hanka oto ila a jen neš astn pokr ila rameny.
„Budeme ten prst muset amputovat, jinak to opravdu nep jde. Je mi to líto, d v e, jiné
východisko pro tebe nevidím.“
„To jako myslíte u íznout?“ vyd sila se Hanka. „To ne, to proboha ne!!! Já ho zašpiním,
aby nebyl vid t, nikdo si toho nevšimne. Nebo se mi ho možná poda í sundat. Nem žete mi
kv li tomu u íznout prst, to p ece nejde!“
„Ráda bych ti pomohla jinak, ale žádná jiná možnost tu není. Ješt se poradím se sestrou
Bachovou.“
 „Ne, prosím to ne, já to ješt zkusím sundat, ur it to n jak musí jít. Že mi ho neu íznete?“
škemrala neš astná dívka tak zoufale, až Kornélie pokr ila rameny a zavrt la hlavou.
„Víš co, dám ti ješt as do ve era. Ve er se mi p ijdeš znovu ukázat a rozhodneš se, jestli
si ho necháš u íznout nebo to budeš ráno konzultovat s vrchní sestrou. Tohle je opravdu
zapeklitá situace a já ti jinak pomoci nedokážu. Takže ve er t chci vid t a ne aby t napadla
n jaká volovina jako t eba út k. Uv dom si, že p ijít o prst je mnohem snesiteln jší než p ijít
o život. Jasné?“
Pak sestra p ekryla prsten gázou a tu zavázala kolem ruky. Podala Hance rukavici, kterou
p id lovala p i drobném zran ní, aby sv enci mohli pracovat a nezavlekli si do rány infekci.
„Tak ve er!“ p ipomn la a vystr ila dívku ze dve í.
Hanka se vypotácela na dv r celá zelená a uplakaná. Její skupina se práv adila k odchodu
na zorané pole. Rafan ji zatáhl do ady a zv dav se zadíval na ruku v rukavici: „Tak co, šlo
to?“
Jen ml ky zavrt la hlavou a slzy jí nezadržiteln tekly a nechávaly na ušmudlané tvá i
vlhkou stopu. Svá a se na ni nechápav oto il. Ale nebyl as n co ešit, nebo Agáta dala
p íkaz k odchodu a postrkovala váhající a opozdilce.
„Na,“ podstr il jí Rafan p l krajíce políznutého neslanou pomazánkou. Vd n se do n j
zakousla a pak rychle schovala ruku, nebo kolem p echázela sestra. I když Agáta nebyla zlá
a asi by jí to sousto nesebrala, nem lo smysl riskovat a pokoušet osud. Pomali ku se
uklid ovala a za ínala uvažovat i o tom, že bude mít na levé ruce ty i prsty. Ne, takhle by to
nešlo, ekla si, když slzy zase za aly téct samy od sebe, musím myslet na n co jiného. Jenže
ono to tak n jak nejde. Myšlenky se jako dot rné mouchy neustále vracely k té ne ešitelné
záležitosti, od které se nedá utéct.
Na poli sestra Agáta vytáhla z ady Rafana a ur ila ho s ostatními siln jšími kluky na sb r
a odnášení pytl , napln ných kameny, pry z pole. Ostatní nosili šutry na hromádky, kde je ti
nejslabší ukládali do pytl . Kone n se k Hance protla il Svá a, který nemohl pochopit, co se
stalo tak zlého, že ji vid l bre et. Odchod Pauly to ur it být nemohl, z toho byla sice smutná,
ale tohle? Klekl si do hlíny vedle ní, za al jí pomáhat a všiml si rukavice.
„Co se ti stalo, Hanko?“
Ml ky zavrt la hlavou. Necht lo se jí o tom mluvit. Necht la se znovu rozbre et a navíc
p ed Svá ou. Pro by ho vlastn m la zat žovat vlastními problémy? Házela vztekle kameny
do pytle, jen aby se mu nemusela podívat do o í.
„Ale ty nemáš zran nou ruku,“ d epl si Svá a t sn vedle ní, „co se stalo? Pro se mnou
nemluvíš? Možná bych ti dokázal pomoct.“
„Nedokázal,“ houkla, obešla pytel z druhé strany a za ala sbírat tam.
„Hanko, p ece víš, že t miluju a jednou si t vezmu. D v uj mi. Jestli je to v mých
silách, pom žu ti.“
„Jsi kecka, Svatoušku, víš to?“ pousmála se navzdory situaci Hanka. „Ale v mi, že to
není v tvých silách a já se o tom nechci bavit.“
„Nep estanu t otravovat, dokud mi to ne ekneš,“ p eb hl za ní s novým pytlem k další
hromad kamen a cítil, že to kone n za íná vzdávat. Když se dostali ke kraji pole, stáhla
Hanka rukavici a fá .
„Tak tohle je m j problém, vidíš ho?“
„Je nádhernej,“ vydechl p ekvapen , „já to v d l, jednou budeš velká arod jka.“
„Blázne, dneska ve er mi kv li tomu u íznou prst. Nejde totiž sundat,“ snažila se Hanka
zadržet plá , ale marn .
Svá a ji chytil za ruku a dotkl se prstenu.
„Víš co, zkusíme to spole n .“
„To je marný, nejde to. Už jsem vyzkoušela úpln všechno.“
„I svoje myšlenky?“
 „Cože?“
„Zav i o i a p edstav si, že je to takovej mr avej st íbrn šedivej had a ty ho nechceš mít
na ruce, protože hadi jsou ti protivní. Prost mu ekni, aby okamžit slezl z tvého prstu a
p estal se t dotýkat.“
Najednou mluvil tak autoritativn , že ho Hanka bezmyšlenkovit poslechla. Pak ucítila
Svá ovu ruku, jak ji pevn uchopil a pak se n co vlhkého dotklo jejích prst . Otev ela o i a
ucukla rukou, kterou m l Svá a v puse.
„Co to d láš,“ zamra ila se, „okamžit toho nech! To se nesmí. A navíc mám hrozn
špinavou ruku!“
O i jejího kamaráda ale zasvítily úsm vem a pak vyplivl z pusy šedivý kroužek. Te m l
prsten stejnou barvu, jako když ho našla na pláži, ale velikost z stala p esn na její prst.
„Panebože,“ vydechla p ekvapením a úlevou, „tys to fakt dokázal.“
„Já ne, to ty. Jen jsem ti trochu pomohl. Ale nevyhazuj ho, budeš ho jednou pot ebovat.“
„Musím ho odevzdat…“
„No, jak myslíš. Ale opravdu ho jednou budeš pot ebovat. Je to tv j a jenom tv j prsten,
nikdo jiný ho navléknout nedokáže. Možná by se dal zni it, ale používat ho m žeš jenom ty.“
„Jak to víš?“
„Já nevím, jak to vím. Je to pocit, jakoby uvnit mn byla n jaká informace a já vím, že je
pravdivá a d ležitá. Dotýkal jsem se ho a vím, že s ním navštívíš Ostrov volby. Nebo jsi o
t chto v cech s Paulou nemluvila?“
„Každý tady ví spoustu v cí a já o nich nikdy neslyšela. Jak je to možné?
„Zeptej se Rafana, on o tom ví nejvíc. Se mnou si o tom také povídal.“
„To m podrž! Rafan se s tebou baví?“
„On m chrání.“
„Chrání? Pro by to d lal?“
„Nevím, tak se ho zeptej. ekl kluk m, že jestli na m n kdo z nich sáhne, bude mít
problémy. A ekl to dost výhružn .“
„Tys byl u toho?“
„Byl, ale nikdo m nevid l. Byl jsem zalezlej v k oví, když s klukama mluvil.“
„Ke mn se taky chová docela slušn , když se mi zrovna neposmívá.“
„Bacha, sestra Agáta si nás všimla, mí í sem.“
Oba se znovu oto ili a za ali urychlen sbírat kameny. Hanka p i tom nenápadn zastr ila
prsten hluboko do pracovní rukavice.

ONA ŽIJE…
Vron opatrn zaklepal na dve e, i když klepadlem s dra í hlavou se moc opatrn klepat
nedá. Poté, co se zevnit ozval neur itý a ne p íliš vlídný hlas, odvážil se vstoupit.
„Má paní, mám pro tebe d ležitou zprávu.“
„Jak se odvažuješ m rušit p i siest . Tohle je drzé a neodpustitelné, a už máš jakoukoliv
zprávu.“
„Má paní, moc se omlouvám, ale sama jsi ekla, že s touto zprávou mohu p ijít naprosto
kdykoliv, a je den i noc. Našel jsem ji, má paní. Už p ibližn vím, kde je.“
Tón panova ného hlasu o n kolik stup zvlídn l.
„Opravdu? Takže žije…“
Chvíli bylo ticho, Vronovi se zdálo, že se jeho paní s tou myšlenkou p ímo mazlí. Pak
k n mu namí ila ostrý pohled.
„Po kat! Chceš íct, že jsi našel, nebo to nevíš jist ? Co znamená to p ibližn ?“
„To, že žije je úpln jisté, má paní, o tom není nejmenší pochybnost. Ale je od nás dost
daleko, možná práv na Ostrov volby. Mám se tam vypravit a up esnit místo jejího pobytu?“
„A co tak najednou, Vrone? Jak jsi ji objevil?“
 „Od té doby, cos m pov ila jejím nalezením, jsem zkoušel všechno možné, ale její stopy
byly dokonale zahlazeny. Dnes však navlékla zasv covací prsten. Zazá ila v mé mysli jako
malý plamínek. Našel bych ji i poslepu.“
„Výborn ! Kone n má m j syn nad ji a já také. Už jsem skoro nedoufala. Musím to
promyslet. Nem li bychom ud lat žádnou chybu. Musíš ji sem p ivést, to bude pro všechny
nejlepší…“
„Ne, má paní.“
„Ty drzá nicko, co si to dovoluješ! Tohle nebyla otázka! A cos tím cht l vlastn íct?“
Vron ml el a ekal, až se jeho paní trochu zklidní.
„No! Tak mluv. Tohle už otázka byla!“
„Jsem p ipraven ji p ivést, ale musím mluvit pravdu, takže jsem tím cht l íct, že tenhle
okamžik není pro všechny nejlepší. Zatím je to malá nevzd laná holka, v téhle chvíli ti
pomoci nedokáže. Nebo ji snad sama chceš u it a vzd lávat?“
„Hm, tvoje pravda je nep íjemná, ale pravda to je. Nesnáším d ti. Kdybych ji u ila,
nenávid la by m do dvou dn a já ji asi taky. To by nám neprosp lo. Musí p ijít a
rozhodnout se dobrovoln , jinak to nebude k ni emu. A co bude pro nás nejlepší podle tebe?“
Vron se trochu zavrt l a p emýšlel, jak to nejlépe formulovat, aby svou paní zase
neroz ílil.
„Pot ebuje vzd lání na dobré škole. Slušné základní vzd lání, to jsou nejmén ty i roky.
Pak se uvidí. Ale nejsem si jist, zda pro dobro tvého dít te bude sta it jen základní vzd lání,
možná to potrvá ješt o n co déle.“
Dívala se na Vrona zamyšleným pohledem a on nedokázal uhodnout, jakým sm rem se
ubírá její myšlení. Sloužil jí v rn a ješt v rn ji jejímu synovi. M l Plama rád, i když ostatní
jeho vrstevníci se na n j dívali nevraživ . Byl jiný než oni. Vid l sv t jinýma o ima, bavily ho
jiné v ci než ostatní. Nemohl za to. Fakt je, že ta dívka by možná mohla n co zm nit. Mohla
by za ídit, aby zase byl sám sebou. Ale bude o to Plam stát? A bude to chtít pro n j ud lat
ona? Budou pak š astn jší? Ta nad je, kterou už kolik let v sob živí jeho matka, je tak
k ehká a nejistá. Byl zv dav, jak se zachová k té dívce, kterou nalezl.
„Umím být trp livá, Vrone. Vím, že máš mého syna rád a že pro n j ud láš vše. Takže
tenhle úkol hodím na tvá bedra.“ Mluvila pomalu a velmi d razn , jakoby cht la každé své
slovo vypálit žhavým drátem do jeho mysli. „Ud láš maximum pro to, aby se z ní stala
arod jka se správným vzd láním a správnou povahou pro dobro mého syna. Ty rozhodneš,
kdy ji k nám pozvat, aby to setkání p ineslo mému synovi to, co pot ebuje. Budeš mi o ní
podávat zprávy a budeš mi ru it za její život! Rozumíš tomu, co po tob chci?“
„Rozumím velmi dob e, má paní. Pokusím se ud lat vše, co je v mých silách, aby byla
dob e p ipravena na setkání s Plamem.“
„Kolikrát jsem t prosila, abys mu ne íkal Plam! A ješt n co. Bu opatrný, abys
nevzbudil pozornost Bd lých. Jsem ráda, že už kolem nás ne muchají a nerada bych se znovu
do kala jejich nahlížení. Tak se nikde nep edvád j. Leda, že by byl…“ Vtom si všimla, že její
služebník zni ehonic p estal poslouchat a jeho nep ítomný pohled prozradil, že ji nevnímá
nebo neslyší. Potla ila sv j vzr stající vztek, vstala a p istoupila k n mu blíž.
„Vrone,“ zasy ela, že by to vzbudilo mrtvého, „Tohle mi ned lej. Co se d je?“
Služebník se probral a oto il k ní polekaný pohled. Zdálo se, že nem že najít slova.
„N co se stalo, má paní. Možná n co zlého.“
„M j syn?“
„To ne, ale ta dívka… Zmizela.“
„Jak… m že… zmizet?“
Snažila se ovládnout sv j hlas. Tohle p ece nem že být pravda. Nem že jí sebrat nad ji
te , když se po tolika letech kone n objevila.
Vron vytáhl z kapsy ervenou stužku a promnul ji mezi prsty.
 „Možná nezem ela, možná jen p išla o prst s prstenem nebo o ruku, nebo je v bezv domí
nebo v magické ochran . M že to být cokoli z toho.“
„Okamžit to prov . Ale nedráždi pozornost Bd lých.“
„Budu tam muset vyrazit osobn .“
„Tak na co ekáš? Neztrácej as. A koukej ji najít. Nevracej se, dokud nezjistíš, co s ní je a
pokud žije, postarej se, a je v bezpe í!“
„Ale tv j syn…“
„Však on se bez tebe chvíli obejde. Nezapome , že tvou paní jsem já.“
„Jak rozkazuješ,“ kývl Vron a zmizel.
Použil tolik magických sil, kolik si troufl, aby nevzbudil pozornost, a branami postoupil až
na kontinent jižn od Ostrova volby. Tady už to bylo horší. Proud ní magie bylo mnohem
slabší, než byl zvyklý, a její obnova probíhala zoufale pomalu. Navíc to tu neznal. Bylo jasné,
že bude muset použít nemagické prost edky p epravy, aby nevy erpal síly p ed asn .
Zvažoval, kde bude nejlépe zahájit hledání. Zdálo se logické za ít na Ostrov volby. Pro by
si jinak navlékala prsten, kdyby nem la v úmyslu podstoupit zasv cení. Možná o tom bude na
ostrov n kdo n co v d t. Nebo tam p i troše št stí najde n jakou stopu. Ano, Vron se
rozhodl za ít tam.
Najít lo nebyl problém, na ostrov mí ilo n kolik plavidel, dokonce i jedna menší flotila
v ele s bohat zdobenou plachetnicí. N jaký bohá vyrazil se svým potomkem vyzkoušet
jeho kouzelnické vlohy. Vron se vloudil na jednu z lodí jako pomocník do kuchyn . Vál silný
p íznivý vítr, takže plavba trvala jen dva dny. V p ístavu bylo nataženo množství barevných
vlaje ek, na každém volném prostranství malí obchodníci nabízeli nejr zn jší zboží. Bylo
možné tu koupit jídlo, sladkosti, talismany, šperky, hra ky i oble ení. Skoro všechno bylo
zdobeno magickými symboly, kresbami drak , jednorožc , sirén. Stánky se vyskytovaly však
jen v nejbližším okolí p ístavišt . Kolem cesty nahoru už bylo prázdno, až na n kolik
zdobených nádob, které byly plné šedivých nenápadných prsten bez kamínk . Po cest
zvolna proudili krásn oble ení lidé s d tmi, které si p išly ov it, zda mají i nemají sedmý
smysl – cit pro magii.
Na cest také postávali po adatelé s velkými magickými klobouky, na kterých kroužily
barevné sv telné nápisy, jako VÍTEJTE NA OSTROV VOLBY, nebo ZDRAVÍME
BUDOUCÍ ZASV CENÉ, p ípadn LABYRINT JE NAPROSTO BEZPE NÝ, NEBOJTE
SE VSTOUPIT. Tito po adatelé lidem vysv tlovali, co je t eba ud lat i neud lat, aby
zasv covací ob ad dopadl co nejlépe.
Vron se tu cítil trochu nepat i n , protože ho nedoprovázelo žádné dít , jako ostatní
dosp lé. Navíc v d l, že tu nebude vítán. Cht l si jen promluvit s n kterým po adatelem, ale
jako naschvál tu bylo všude plno bezradných rodi , kte í se po ád na n co dotazovali.
Vron se pomalu došoural nahoru na konec cesty, kde byl vstup do labyrintu, ale žádného
volného po adatele nemohl najít. Najednou se z prostoru u labyrintu neznámo odkud vyno il
podivný vetchý sta ík s dlouhými bílými vlasy a vousy, které mu povlávaly v mírném vánku.
Navzdory svému v ku však z jeho obli eje hled ly bystré zá ivé o i s trochu šibalským
leskem. Zastavil se a díval se zblízka p ímo na Vrona.
„Bu zdráv, moudrý, rád bych se…“
Sta ík však mávl rukou a p erušil Vronovu e d ív, než se stihl na n co zeptat.
„Oko Bd lých je blízko, nem l bys tu být.“
„Ale…“ sta ík op t mávl rukou a Vron ztichl.
„Není tady, hledej na pevnin ,“ ekl slabým, ale dob e srozumitelným šeptem.
Tentokrát už Vron rad ji držel pusu, aby sta íka nerozzlobil.
„Najdi ty i životy, dej jim možnost volby a t i vezmi s sebou. Pomoz jim, poznej sebe, a
získáš d ležitý klí , kterým se odemyká cesta ke svobod ducha. A te už jdi, oko Bd lých se
blíží.“
 „Mohu se ješt zeptat?“ zkusil Vron zadržet sta íka, který už se odvrátil a šoural se pry od
n j.
„Krásný, krásný, krásný je den. Bude mnoho zasv cených a málo zklamaných. Krásný…“
drmolil si zp vav sta ík a usmíval se. Ale na Vrona už nepohlédl.
„Hej ty tam, neobt žuj našeho Nestora,“ zahalekal na n j jeden z po adatel a gestikuloval,
jako by se snažil zahnat dot rný hmyz. Na jeho klobouku prob hl nápis TÁHNI,
NESTV RO!!!
„Promi te, jen jsem se cht l zeptat,“ obešel po adatele Vron v tším obloukem, aby
náhodou neschytal n jaký pohlavek.
„Nestor v štec nikdy s nikým nemluví, tak to ani nezkoušej,“ výhružn postoupil blíž
po adatel s nápisem na klobouku ZMIZ, VET EL E!
„Ale se mnou p ed chvilkou mluvil,“ bránil se Vron a zv dav pozoroval další kloboukový
nápis: ODEJDI ODTUD, NEZVANÝ.
„Opravdu?“ vykulil o i po adatel a nev ícn zavrt l hlavou. „On s vámi opravdu
promluvil? A dal vám n jakou radu?“
Vron p ikývl: „Ano, to mi dal.“
Na klobouku te svítilo: VÁŽENÝ NÁVŠT VNÍKU, PROSÍM, OPUS URYCHLEN
OSTROV.
„Rada našeho Nestora je to nejcenn jší, co lze na ostrov získat. Je to pro tebe veliká est.
A pokud mohu doporu it, drž se jeho rady zuby nehty, nic lepšího jsi tu dostat nemohl. Bylo
mi ctí t poznat. Pokud bys pot eboval odplout hned, m žeš pozdravovat kapitána škuneru
Racek od Zirona a on t vezme na pevninu. A p eju š astnou cestu dom ,“ uctiv se usmál
po adatel a jeho klobouk hlásal: RÁDI JSME VÁS VID LI A JE NÁM LÍTO, ŽE
ODJÍŽDÍTE.
No, pokud se mám držet Nestorovy rady, tak je nejvyšší as najít tu odplouvající lo ,
pomyslel si Vron a urychlen se proplétal mezi prodejci na p ístavní molo.
Doufal, že je to dost rychle, aby se nedostal do zorného úhlu oka Bd lých. Škuner našel
okamžit . Žádná jiná lo totiž nebyla p ichystána k odplutí. S kapitánem Racka to už pak
bylo opravdu jednoduché a ani nemusel plýtvat svou magií. Po n kolika minutách odhodil
škuner vázací lana a vyrazil na mo e i se svým nejnov jším pasažérem na palub . Po así bylo
p íjemné a Vron mohl nerušen p emýšlet o slovech, která mu sta ec adresoval.
No, taky mohl mluvit konkrétn ji, pomyslel si, když dumal nad tím, co znamenají t i
životy, které si má odvézt. A kam je má odvézt? Nedá se nic d lat, bude muset po kat, až jak
se události vyvinou. Snad se to pak vyjasní.

POTÍŽE S MAGIÍ
Hanka stála p ed Kornélií a snažila se potla it návaly strachu. Po ád ješt z toho není
venku. Hlavn nezmatkovat a zbyte n nemluvit. Musí pokud možno lhát co nejmén , aby
sestra nic nepoznala. Ale projde to?
„Tak už ses rozhodla?“ zeptala se tiše Kornélie a za ala odst ihávat zauzlovaný obvaz na
Han in ruce. Když odpadl poslední kousek obvazu, sestra udiven povytáhla obo í a jakoby
pro jistotu prohmatala Han inu ruku, jestli t eba prsten není jen neviditelný. Ne. Nebyl tam.
Té dívce se n jak poda ilo ho sundat.
Kornélie to nechápala.
Podívala se na sv j prsten se sv tle zeleným kamenem. To p ece nejde, jakmile n kdo
navlékne zasv covací prsten, už nikdy ho nedokáže sundat, nikdy v život . A po smrti se
prsten rozpadne v prach. To p ece není možné. Jak se jí to poda ilo?
„Jak jsi to dokázala? P ece ti nešel sundat…“
„Já vlastn ani nevím. Bylo mi hrozn … hrozn jsem se bála a on najednou sklouzl. Lekla
jsem se a zahodila ho co nejdál.“
 „M la jsi ho p inést, je nebezpe né nechat ho n kde povalovat. Kde jsi ho zahodila?“
„Tam na poli za plotem, tam co jsme odklízeli kameny.“
„No dobrá, zachránila sis prst. Ale ten prstýnek musíš zítra najít a p inést.
„Prosím ne, já se toho prstenu bojím, nechci ho znovu brát do ruky, nechci ho najít.
Prosím…“
„Poslouchej m , d v e, tohle je nebezpe ná v c,“ Kornélie sev ela Han ina ramena, až to
siln zabolelo, „mohl by ohrozit n koho dalšího, pokud by ho náhodou objevil, a to p ece
nechceš, že? Musíš se tam vrátit, najít ho a p inést mi ho. Je ti to jasné?“
„Ale neoznámíte to paní Bachové, že ne?“ p ikr ila se Hanka, aby její otázka nevyzn la
moc drze.
Sestra Kornélie pustila její ramena, oto ila se, p ešla k oknu a chvilku se dívala na dv r,
kde se te neuspo ádan pohybovali chovanci domova, nebo pro sebe m li hodinu osobního
volna. N kolik menších kluk se honilo, ostatní si spíš jen povídali, smáli se nebo márali do
prachu na zemi. Kornélie si nebyla jistá, zda d lá dob e, ale pak se rozhodla a znovu se
oto ila k Hance.
„Zítra u vás vezmu pracovní službu já. Odpoledne budeme pokra ovat v práci na poli a ty
ud láš všechno pro to, abys ten zatracený šperk našla a odevzdala. Rozumíš mi? Už nepo ítej
s tím, že t budu krýt, když neusp ješ. Je to i ve tvém zájmu! Jasné?“
„Ano prosím, já se budu opravdu snažit,“ Hanka sklopila o i a oddechla si. Sestra p ísné
Bacha ce nic ne ekne. Tak z tohohle tedy vyvázla. Ale co prsten? V era než odešli dom ,
poprosila Svá u, aby ho n kde venku dob e schoval. Vlastn nem la v úmyslu ho vracet, ale
nebyla si jistá, zda sestra Kornélie nebude žalovat. Stojí to riziko za to? Nem la by ho rad ji
p inést?
„Tak b ž a koukej se dnes b hem osobního volna umýt.“
Hanka už na nic ne ekala, pozdravila a vyst elila ven co nejrychleji. Mytí po ká, nejd ív se
musí s n kým poradit. Hrome, pro jen tu není Paulina, s ní by to bylo o tolik jednodušší.
Hanka si zkusila p edstavit, co by jí starší kamarádka asi poradila. Odevzdat? Nebo rad ji
neodevzdat a risknout trest? Za okamžik narazila na Svá u, ale zrovna se bavil s dalšími
d tmi, na což Hanka zrovna te nem la náladu. Sem tam se n koho zeptala na Rafana, ale ten
nebyl k nalezení. Nakonec to vzdala a vyrazila na ve e i, aby kone n dostala do hladového
žaludku pár soust, když už musela být skoro bez ob da. Jindy se nad žluklou burákovou
pomazánkou ošklíbala, dnes jí tém chutnala. I chleba se jí zdál m k í a chutn jší než jindy.
Zkrátka a dob e, když má lov k hlad, slupne všechno, co je k dispozici.
Druhý den ráno je m la na povel sestra Kornélie. Na její služby se všichni t šili, protože na
n zbyte n nek i ela, málokdy n koho trestala, a když m la dobrou náladu, nechala je i
ast ji odpo ívat. Akorát, že Hanka ani ráno nem la možnost s n kým promluvit, protože
hned p i nástupu ur ila Kornélie ji a dalších sedm jednotlivc , aby na vysbíraném úseku pole
dohledali zapomenuté kameny, které možná v era n kdo p ehlédl. No jasn , to je kv li mn ,
uv domila si Hanka, abych mohla procourat celé pole a hledat.
Rozhodla se sestru Kornélii nezklamat a p esunula se k okraji pole, kde courala sem a tam.
Doufala, že to vypadá dostate n v rohodn . Chodila ve stále v tších kruzích a už ji to
p estávalo bavit, když p išel déš . B hem chvilky se obloha zatáhla t žkými mraky a z dešt
se vyklubal slejvák. Sestra Kornélie je vyhnala z pole a znechucen se dívala, jak jsou všichni
zablácení a promo ení.
Hanka tiše doufala, že je z toho pr švihu kone n venku a že jejich ošet ovatelka bude
p ed vrchní sestrou ml et. Kornélie je zahnala do umývárny a rozdala jim suché oble ení. Pak
je ekala ta nejnudn jší ze všech nudných prací, kterou d lali, když bylo ošklivo, to jest
spravování poškozeného vypraného prádla, našívání záplat, p išívání tkani ek a knoflík . P l
hodiny se to snad dá vydržet, ale celé odpoledne, to je nad lidské síly, myslela si Hanka
znechucen . Jako obvykle cht la zalézt dozadu, ale Kornélie si ji p ivolala ukazová kem a
posadila ji do první ady. No jo, to se dalo ekat, vzdychla sama pro sebe dívka a utrápen
vytáhla z košíku první potrhané pun ochy.
Pršelo nejen celé odpoledne, ale i další dny. A koliv to byla otrava, Hanka byla š astná, že
sestra Kornélie nikomu nic ne ekla a že její plážový zážitek neskon il tragédií. Te když
nem la Paulu, za ala se mnohem víc bavit se Svá ou a Rafanem. Zjistila mimo jiné, že Rafan
se vlastn jmenuje Rafael a že ví spoustu v cí o tom, jak to venku chodí. Taky se spolu u ili
psát a íst vzkazy napsané do prachu. Vlastn byli oba kluci docela fajn a byla s nimi i
legrace.
Po deštivých dnech nastalo pravé krásné jarní po así. Kolem ubytovny sester rozkvetly
záhony kv tin a Svá a sm l dokonce chodit p es bránu ústavu na kraj lesa pro zeminu, ve
které se kv tinám tak da ilo. Ob as p inesl z výletu za branou n kolik jahod nebo t ešní. To
byla pochoutka!
Jenže jaro uteklo jako voda a letní vedra byla na prašném dvo e Domova ubíjející. Ke e u
plotu za aly usychat a sestry byly trvale podrážd né. Ješt nedávno se všichni t šili na slunce
a te by dali nevím co za trochu dešt . Jednoho dne vydala sestra Bachová pokyn k údržb
zelen , tedy lépe e eno k likvidaci suchých plevel zven í ústavního plotu. Rozd lila
chovance na menší skupiny a každá skupina dostala na starost ur itý úsek. Dozorem nad
vybranými leny jedné skupinky pov ila práv Hanku. Ta odvedla své družstvo na snídani a
pak vyrazili spole n na vyty ený úsek. I ostatní se p esunuli na vyhrazená místa kolem plotu.
Hanka sice zahlédla Svá u a Rafana, když procházeli kolem s jinými skupinami, ale
nemohla nic víc, než jim jenom zamávat. Pak se ohlédla po svých sv encích, kte í už piln
pracovali. Všichni až na Simona byli mladší než Hanka a ani je nemusela moc hlídat. Byli
rádi, že kolem plotu nebyla práce tak namáhavá jako na poli, že si mohou povídat nebo i
nenápadn hrát. Hanka si dob e všimla, jak kluci závodí, kdo dohodí kamenem nejdál, ale ani
ji nenapadlo je ok ikovat.
Zvolna postupovali kolem plotu a za nimi z stával istý uklizený pruh cesty. Simon se
držel vp edu a odklízel ty nejhouževnat jší k oviska. Náhle si všimla, jak na ni mává. Myslela
si, že ten plevelný ke je moc pevn rostlý a pot ebuje pomoc. Ale když k n mu dorazila,
Simon kle el p ímo u plotu, mával na ni a gestikuloval, aby byla zticha. Jedno plotové prkno
tu bylo nalomené, Simon ho odklonil a zíral dovnit . Hanka zv dav p iklekla k n mu a
poklepala mu na rameno, aby jí uvolnil výhled.
Tahle ást plotu už nepat ila k jejich dvoru, ale ke dvoru starších. Vlastn to p sobilo spíš
jako zahrada než dv r. Byl to plac se zelenou pokosenou trávou a kolem rostlo n kolik
strom . A na tráv te zrovna cvi ily dívky v bílých plát ných šatech. Vypadalo to, jako když
se u í tan it. Jedna p edcvi ovala a ostatní se snažily opakovat pohyby po ní. Hance to
p ipadalo nádherné. Najednou zahlédla m d ný odlesk známých rezav zá ivých vlas . To
musí být Paulina. Ano, je to ona. Má te rozpušt né vlasy a kolem hlavy jí p i cvi ení
poletují jako svatozá .
Cítila, jak do ní Simon š ouchá, aby ho taky zase na chvíli nechala koukat. Hanka se stáhla
a pustila ho k otvoru.
„Ale né,“ zašeptal zklaman , „už skon ily.“
Hanka se znovu nahnula k dí e. Starší zamra ená vychovatelka si k sob zavolala t i dívky
a na ostatní mávla, že si mohou odpo inout. To p ivedlo Hanku na nápad. Zacvrlikala jako
ptáci v okolí a Paula zvedla hlavu, ale pak ji zase lhostejn oto ila zp t. Na druhý signál už se
ale oto ila a p iloudala se k plotu, kde si sedla a op ela se o plotová prkna.
„Pauli, vypadáš krásn , jsem moc ráda, že t vidím, jak se máš,“ šeptala roz ilen tak, aby
ji Paula slyšela.
„Hanko, d v e moje, to jsi ty? Moc se mi stýská. Není to tu tak p kné, jak to te vypadá.
Víš, Han o, dala bych cokoli za to zase být ve starém dvo e s tebou. Tady jednoho ne eká nic
dobrého. Tu a tam má n kdo kliku, že si ho vybere hodný pán jako sluhu nebo na práci do
kuchyn , ale jinak… Jo a ekni velkým kluk m, že se mají zítra nebo pozít í objevit verbí i.
Možná p ijdou i k vám. ekni to Rafanovi, dlužím mu laskavost.“
„Jasn , vy ídím mu to. Víš, taky se mi moc stýská, moc bych se s tebou pot ebovala
poradit, popovídat si, ale tady to asi nep jde.“
Hanka protáhla dírou dla a chytily se s Paulou za ruce. Uvidí se v bec ješt n kdy?
„Už budu muset jít, Han o. N co ti ale eknu. Ute ! Jestli budeš mít jen trochu možnost,
tak ute , dokud to jde. Tohle je hrozný místo, jenom bolest a trápení. Ute , holka, dokud je
as. Ute d ív, než t sem šoupnou. I smrt je lepší než tohle místo.“
Dál už to Paula nedopov d la, zdvihla se a odb hla za ostatními dívkami, které už se
adily na cest .
Hanka z stala kle et jako p imražená. Po ád si nemohla srovnat v hlav , že n kdo, kdo je
tak krásn oble en a tan í na zelené tráv , m že íkat takovéhle v ci.
Simon ji kousek odstr il a narafi il prkno zp t, aby si nikdo nevšiml, že prasklo. Kývl na
Hanku a ukazoval, že se blíží kontrola. Ta se s nep íjemným pocitem, že její nejlepší
kamarádka je neš astná, vrátila zp t k práci.
Zbytek dopoledne st ídav pracovali a odpo ívali, a když se na obloze objevil oblá ek a
zakryl pal ivé slunce, p ivítali to s úlevou.
Ob d tentokrát nestál za nic. Polévka chutnala mimo ádn hnusn , takže se ji každý snažil
vylít nebo vrátit. Sestra v kuchyni se roz ilovala a nadávala svým dnešním pomocník m, pak
za ala nadávat i strávník m. Nakonec p išla Bacha ka a vynadala všem. Každý se snažil
odtud co nejrychleji zmizet, aby nevyfasoval ješt n jaký trest.
Odpoledne v tšina d tí za ala zvracet a st žovat si na bolesti hlavy. Sestry cht necht
musely vyhlásit odpo inek na pokojích. Ostatní, kterým nic nebylo, byli pov eni zaléváním
záhon . Našt stí na n p išla dohlížet Kornélie, takže n jaké to cákání a dovád ní nevyvolalo
žádné nadávky ani tresty. Navíc mohla Hanka bez obav p edat vzkaz od Pauliny. Vypráv la
ob ma kamarád m, co všechno vid la a slyšela.
„Utéct, to se jí snadno ekne. Ale copak to jde?“ Hanka nev ícn kroutila hlavou, když
opakovala slova své starší kamarádky.
„Jasn , že to jde. Ale není to pro padavky,“ ušklíbl se Rafan, „chceš to zkusit?“
Hanka se zarazila: „To myslíš vážn , nebo si ze m zase utahuješ?“
„A co ty, Svatoušku? Máš na to dost odvahy? P idal by ses? Nebo máš v ga atech?“
Hanka se ohlédla na Svá u, ale ten se jenom up en díval na Rafana a neodpovídal.
„Jak to m žeš tak zleh ovat? Mn se nechce ješt um ít,“ vy ítav zvedla o i Hanka a
skoro neslyšn pokra ovala, „p ece to tam nem že být tak strašné. Vypadá to tam hezky,
mnohem líp než tady u nás. Nechce se mi utíkat… Ale na druhou stranu… Paula mi vždycky
radila dob e. Nevím, co si z toho mám vybrat.“
Cítila, jak ji Svá a chytl za ruku, ale tentokrát mu ji nevytrhla, n kdy lov k pot ebuje
trochu opory, i když je to jen od malého kluka.
„Když p jde Hanka, p jdu taky,“ promluvil tiše, ale rozhodn , „jen m nenapadá, jak to
ud lat. A kam bychom šli potom? Byli by z nás zlod ji? Nebo žebráci? Ty už jsi o tom
p emýšlel?“
„Jist , už mockrát. Co by z nás bylo, to opravdu nevím, ale je tu jistá šance to zvládnout.
Umíte plavat?“
Hanka p ikývla a Svá a pokr il rameny.
„Než vám to eknu, ješt si to nechám projít hlavou. Ale ne dnes. Musím ješt n co za ídit.
Nemám totiž nejmenší chu se nechat naverbovat, pokud se tu opravdu objeví n kdo od
voják nebo strážník . Tak se tu zatím m jte, já mizím.“
A než se na sebe stihli podívat, byl pry . Ani sestra Kornélie si nevšimla, že jeden
pomocník zmizel.
 „Ale když ho vyberou, tak p ece nem že odmítnout, to by ho sestry zabily,“ oto ila se
Hanka na Svá u. „A co má vlastn proti voják m?“
Svá a nenápadn pustil její ruku, asi usoudil, že déle by mu to už neprošlo.
„Jednou vypráv l, že jeho rodi e se kv li n mu hrozn hádali, jestli má být druidem nebo
vojákem. A protože se nikdy na ni em nedokázali domluvit, jeho otec je opustil. A on se
zap ísáhl, že nebude ani druidem ani vojákem, že si svou budoucnost vybere podle svého.“
„To by m tedy zajímalo, jak to chce ud lat, aby ho nevybrali,“ zavrt la hlavou Hanka, „je
silnej, rychlej, vlastn by se pro to docela hodil. S klukama si taky vždycky poradí.
V uniform by mu to ur it slušelo.“
„Jasn . A taky by ho nau ili zabíjet, mlátit lidi a vypalovat domy.“
Hanka se udiven oto ila na Svá u, protože ironii a ho kost u n j neznala. V bec si
nevzpomínala, že by n kdy takhle promluvil.
„To se podívejme! Ty máš taky n co proti voják m?“
„Nechci, aby se Rafan stal vojákem. Mám ho rád.“
„A ím by se podle tebe m l stát?“
„No, asi tím druidem, ale to mu proboha ne íkej! To by se mnou p estal kamarádit.“
„Rafan a druidem?“ Hanka se té p edstav musela zasmát. „Tak na to teda fakt nemám
dost fantazie, to se mi k n mu v bec nehodí. Ale asi by z n j byl docela fajn u itel. To bych si
docela dovedla p edstavit.“
Svá a se znovu za al usmívat: „Máš pravdu, Hanko, to by mu docela sed lo. Já se u n j
u ím hrozn rád. Už skoro umím íst a psát a moc rád poslouchám, když vypráví. Jenže
voják m se asi taky bude líbit. Je zdravej, silnej…“
„A ob as má velice zajímavé nápady. Jsem zv davá, s ím vyrukuje tentokrát,“ vzdychla
Hanka a doufala, že není na obzoru zase další katastrofa.
„No, jen aby z toho nebyl pr švih,“ dodal Svá a jako ozv na jejích myšlenek.
„Tak co je s vámi, co se tak loudáte,“ zahartusila na n sestra Kornélie, „trochu života do
toho umírání!“
A opravdu, na její slova se všechny d ti zarazily a za aly horliv p edstírat práci. Kornélie
se zatvá ila spokojen a šla si znovu sednout do stínu vedle záhonu r ží, kde za malý okamžik
za ala na židli pod imovat. Vlastn se z toho vyklubalo docela p íjemné odpoledne.
Ve er byl celkem klid, nemocní pochopiteln nedostali ve e i, protože jak známo, hlad
lé í. Taky byl trochu zmatek u ve erního mytí. Ale tentokrát tak n jak naruby. Jindy sestry
honily d ti, aby si umyly aspo ruce a nohy, ale tenhle ve er bylo v umývárn zam eno,
a koliv se zevnit ozývaly zvuky mytí. Pak n kdo p išel na to, že chybí nejstarší kluci. Asi pro
n uspo ádali velké mytí a takovej velkej kluk než se umyje, to dá fakt práci, íkali si
z legrace. Jenže kluci se neobjevili ani v ložnici, kde obvykle spali. To už vypadalo divn .
Padaly nejr zn jší nápady, co se asi d je, ale žádné z d tí se nedovtípilo, co za tím v zí. A
Hanka moud e ml ela. Však se zítra uvidí.
Té noci se jí zdály divoké sny o plavání. Chvíli se topila, ale pak najednou mohla dýchat a
potkala zvláštní bytosti, ladné a krásné. Smála se spolu s nimi a pak zpívali spole n
s velrybami písn oceánu. Neopoušt jte m , volala na n , když plavaly zase n kam pry a
Hance už se neda ilo ve vod dýchat a plavala a plavala a nev d la, jestli má správný sm r
k hladin . Najednou se nedokázala nadechnout a probudila se. Svá a jí držel nos a k enil se
od ucha k uchu.
„Vstávej, sedmispá i, nebo nestihneme snídani. Hádej, jak je venku? Zase svítí sluní ko.“
„To m , hrome, nem žeš budit n jak lidšt ji?“
„Promi , ale já se snažil. Jenže tys byla ve snu b hvíkde a jenom jsi kolem sebe mávala
rukama jako poran né ptá e. Copak se ti zdálo?“
„Uhni, a se mohu obléknout. U ila jsem se plavat.“
„Hm,“ ušklíbl se Svá a, „tak už poplav, a na nás v bec n co zbyde.“
 Jenže to už byla Hanka oble ená a oba pádili ke kuchyni. V ned li se konal nástup až po
snídani, což bylo docela fajn, a taky se v tšinou podávalo bílé pe ivo. O to Hanka rozhodn
p ijít necht la. Našt stí nebyli mezi posledními.
Když dostali do ruky tácek se snídaní, podívali se po sob a uznale pokývali hlavou. Byl
sladký rohlík namazaný máslem a u stolu na n ekal hrnek s kakaem. Dalo velikou práci jíst
takovou dobrotu pomalu a nezhltnout ji na t i kousnutí. Už dlouho nebylo nic tak dobrého.
„Copak se d je, že máme takovou parádní snídani?“ ozývalo se ze všech stran a ti najedení
ješt pokukovali po ostatních, jestli n kdo náhodou neodloží zbytek rohlíku. Jenže tohle si
nenechali ujít ani ti, kterým v era bylo špatn .
Po snídani pro n p išla sestra Kornélie a odvedla je na dv r k nástupu. V tší kluci
nedorazili ani te . Pomalu se všichni se adili a ekali, co bude. ekala i sestra Kornélie a po
chvíli už se nespokojen ošívala, protože sluní ko za alo h át a tady na dvo e žádný šikovný
stín nebyl. N kolikrát musela ok iknout nudící se chovance, aby ned lali hluk, jinak se stále
nic ned lo. Pak najednou p ib hla sestra Agáta a postavila je do pozoru. Z budovy vyšla
vrchní sestra Bachová a za ní pochodovali kluci. Ani je nemohli poznat. Byli ost íhaní,
vymydlení a v novém oble ení. Vypadali dost dob e, ale ne všichni se tvá ili nadšen .
Bacha ka je postavila vedle sebe bokem k první ad , ob as do n kterého str ila, aby se
narovnal, a pak kývla na Agátu, která odb hla k brance a p ivedla t i muže v uniformách. Dva
z nich byli jen o pár let starší, než kluci, ale t etí m l uniformu samý prýmek a hv zdi ky, tvá
mu zdobil mohutný prošediv lý knír a když se usmál, bylo vid t i zkažené zuby. Práv on se
p ivítal s vrchní sestrou a chvilku se tiše bavili. Pak Bacha ka p ikývla a obrátila se
k nastoupeným chovanc m.
„Moji milí sv enci, dnes je pro n které z vás velký den. Tady vám p edstavuji kapitána
Juníka z domobrany našeho m sta. Jejich výcvikové st edisko se uvolilo p ijmout n kolik
chlapc z našeho ústavu a poskytnout jim báje nou budoucnost ve svých adách…“
Hanka p estala ten velkohubý projev poslouchat hned na za átku. Daleko víc ji zajímal
pohled na kamarády, kte í tam stáli jako na p ehlídce a ani se nepohnuli. Tonek se tvá il
d stojn a d ležit . Toho si ur it vyberou, pomyslela si Hanka a hledala Rafana. P ední ada
jí trochu p ekážela ve výhledu. Teprve když se trochu naklonila vpravo, tak ho uvid la na
konci ady. Vypadal divn . Jako kdyby m l na tvá i n co napatlaného. Zdaleka nestál tak
klidn jako ostatních šest kandidát . Pak si ramenem ot el tvá a Hance se zdálo, že na ní má
ervené fleky. Taky o i m l trochu nateklé a ervené. Copak mu asi je?
Mezitím skon il projev vrchní sestry a za al mluvit kapitán Juník. Na svých mladých
pr vodcích demonstroval, jak báje ná budoucnost eká p íslušníky jeho vojska, jaké úžasné
dovednosti je nau í, jaké neopakovatelné zážitky na n ekají, jaká odm na se nabízí
nejschopn jším. Bylo to stejn nudné, jako p edchozí projev. Když se dopracoval ke konci,
p istoupil k ad ekajících chlapc a každého se postupn ptal, zda si p eje být vojákem a co
všechno umí.
Odpov di nebylo moc slyšet, ale kapitán pokyvoval hlavou a poklepával chlapce po
ramenou, zvedal jim bradu a tiskl ruku. Nakonec se propracoval až k Rafanovi. Sestra
Bachová do kapitána n co hu ela, ale on jen vrt l hlavou.
„Ale to opravdu není žádná nemoc, jen spadl do kop iv,“ zvýšila nakonec hlas, že ji bylo
slyšet i vzadu, „je to ten nejvhodn jší objekt pro vás, je zdravý silný, má autoritu. A sám íká,
že se chce stát vojákem.“
„ íká? Spíš koktá! Pomalu mu není rozum t.“
„To je tou momentální indispozicí. A taky je mimo ádn rychlý. Rafaeli, ob hni dv r! Ale
to ti íkám, a se neloudáš, nebo ti to spo ítám. Rozumíš?“
Rafan p ikývl a dal se do b hu. Polovina chovanc vyprskla smíchy, když ho vid la. Sice
se zdálo, že se snaží, ale levou nohu divn stá el a p sobil dojmem chromé kozy. Po dob hu
zp t na místo mu z pusy za ala vytékat nažloutlá p na. Hanka si všimla, že Bachová má rty
sev ené do nesouhlasné grimasy a z o í jí málem šlehaly zu ivé blesky. Ajta krajta, tak tohle
asi jen tak neprojde, to si Rafan nejspíš dost odská e.
Kapitán se pousmál a mávl rukou. Pak ukázal na Tonka a další dva mohutn jší kluky.
Sestra Bachová pokr ila rameny a p ikývla. Vybraní mladíci se hrd za adili do skupiny
kolem kapitána a spole n odkrá eli branou pry .
„A zase je nás mí ,“ šeptl Svá a a Hanka p ikývla. Ale to už se vrchní sestra oto ila k nim
a d razn jim promlouvala do duše, aby se u ili pracovat a poslouchat, protože jen tak je eká
tam venku ráj na zemi, až opustí všemi milovaný Útulný domov.
„A te vás sestra Kornélie odvede do kuchyn , kde je pot eba vydrhnout stoly a lavice.
Jen vás upozor uji, abyste zbyte n neplýtvali vodou! To je vše, odchod!“
„No jo, pán m voják m se asi nelíbily naše pobryndaný stoly,“ ozvalo se tiše z poslední
ady, ale všichni to slyšeli. Kornélie možná taky, ale nereagovala na to.
„Ty, Rafaeli tu ješt chvíli z staneš!“ zadržela Bachová Rafana a sledovala ostatní, jak
mizí za rohem.
Hanka se z ledového p ízvuku jejího hlasu až ot ásla. Zadržela Svá u a oba se p ikr ili za
rohem do stínu za kv tinové truhlíky. Vykouknout se neodvážili, ale aspo poslouchali.
Doufali, že Kornélie bude liknavá jako vždycky a nevšimne si chyb jících rukou.
„A te mi ekni, co m lo tohle divadlo znamenat? Tys mi to ud lal schváln !“ Hlas
Bacha ky zvonil zu ivostí.
Rafanovy odpov di slyšet nebyly.
„Ty hade nevd nej, já p ece vím, že mi lžeš do o í, ale tohle ti neprojde. Já ti ukážu, co
znamená postavit se proti autorit . Ty sy áku!“ A k tomu se ozvalo prásknutí, až Hanka se
Svá ou nadsko ili. Už to nevydrželi a podívali se.
Rafan kle el schoulený na zemi, kryl si rukama hlavu a Bacha ka m la v ruce dlouhý bi a
šlehala ho zu iv p es záda. Na košili se mu objevil krvavý pruh.
To už Hanka nevydržela, zaje ela a vyb hla proti vrchní sest e.
„To ne, to nesmíte,“ k i ela p i tom a m la v úmyslu ji odstr it od svého týraného
kamaráda. Najednou však musela zpomalit. Ruce a nohy jakoby ji p estaly poslouchat. Její
zu ivost ješt vzrostla. To tedy ne, te musí dokon it, co za ala, te v žádném p ípad
neupadne! V t le se jí rozlila pal ivá bolest, ale kon etiny ji zase za aly sloužit. V bec
nevnímala, že Bachová pozvedá bi i proti ní. Zrada ale p išla odjinud, než ekala. Když
p istála nosem na zemi, nemohla uv it, že jí nohy podrazil sám Rafan. Ch apl ji za zást ru a
p idržel ji u zem . To už p ilet l bi a pal iv jí poznamenal záda.
„No to se podívejme, kdo si ješt p išel pro výprask,“ za vala Bacha ka a znovu se
rozp áhla. Jak byla Hanka v ráži, tak ji ani bolest nemohla zastavit a pokusila se zvednout.
Ale Rafanova p st držela její šaty pevn . „Ty huso jedna pitomá, pro se do toho pleteš! Te
to bude horší,“ zašeptal jí do ucha a na jejich záda dopadla další rána.
To už ale na scénu dorazily další osoby. „Ne prosím, už ne,“ zahalekal Svá v hlas a jeho
t lo jim p ikrylo hlavy.
„No, to snad ne!“ zaje ela Bacha ka a bi zasvišt l znovu. Svá ovo bolestné zasténání
prozradilo, že to tentokrát schytal on.
Kdo ješt p ib hl, už Hanka nevid la, protože se s ní za al to it sv t. Poslední, co si
pamatovala, bylo, jak jí n kdo n co p ipíná na ruku.

UMIS OVACÍ SLAVNOST

Vron už projel tuhle zemi k ížem krážem. Navšt voval m sta, školy, nemocnice, ústavy i
malé farmy, ale nikde nebyla sebemenší stopa po dívce, kterou pot eboval najít. Vypadalo to
špatn .
Navíc tady proudilo tak málo magických tok , že nestíhal dopl ovat to, co vydal p i
hledání. V celé zemi byla jen t i magická jezírka. Nad jedním m li školu lé itelé, druhé bylo
uprost ed zahrad palácového komplexu, kde bydlel král s rodinou, a t etí bylo poblíž pob eží a
stál nad ním ústav pro sirotky. Práv k tomu t etímu se te vracel, aby na erpal trochu sil.
D ti z ústavu už si prohlédl minule, a taky nic. Dva chovanci sice m li velice výraznou
auru sedmého smyslu, ale oba to byli chlapci. U žádné z dívek nezaznamenal výrazn jší
nadání. Možná by mohl pomoci aspo t m kluk m. Ale dokud nenajde to, co hledá, je to
bezp edm tné.
Došel na kraj lesa, kde byl tok magie nejsiln jší, uvelebil se pod stromem a uvolnil mysl,
aby mohla síla proudit skrze ni. Ne, zavrt l se, bude si muset sednout jinam, tady jakoby ho
n co rušilo. Nepatrný impuls magické nerovnováhy p icházel odn kud zblízka. Po ty ech se
p esunul k dalšímu stromu. Ano, tady to bylo o n co siln jší. Co to m že být? Magický
p edm t, nebo n co živého?
Za ke íkem byla dutina. Vron opatrn zapátral prsty a vytáhl kus had íku. Rozbalil ho a
uvid l šedavý prstýnek. Zaplavila ho vlna nad je. Tém nábožn se ho dotkl. Nic. Neucítil
ani zlomek magie ani náznak stopy, kterou hledal. To není možné. Kdyby to byl její prsten,
jist by to poznal… Ale pro jistotu ho m že p inést své paní. Ona má schopnost vyvolat
vid ní minulosti. T eba se n co vysv tlí. Vron cítil veliké zklamání. Zdálo se, že i š astná
náhoda mu d lá jen naschvály.
Znovu se usadil pod strom a znovu ho prstýnek za al rušit. On musí mít magii! Jak je
možné, že ji nevidí?
Vron zapojil magické vylepšení svých pátracích smysl , ale krom od erpané magie nic
nezjistil. Ten prstýnek byl pro n j z n jakého d vodu magicky neviditelný. Uložil ho do
kapsy, zav el o i a nechal své smysly dopl ovat energii, kterou už nutn pot eboval. Za chvíli
si na rušivé vlny p edm tu zvykl a snažil se je nevnímat. Rozhodn ten prstýnek nehodlal
zahodit.
Slunce pomalu vystoupalo nad obzor a paprsky dosáhly až na mýtinku, kde Vron
meditoval. Magie se mu dopl ovala neuv iteln pomalu. Zdálo se, že magický prsten
narušuje její tok víc, než p edpokládal. Asi ho bude muset zase n kam odložit, aby zdejší
pobyt nevy erpal všechny jeho síly.
Vyndal z kapsy had ík s prstýnkem a zkusil zkoumat látku, zda by mu neprozradila n co o
svém posledním majiteli. Cítil slabou ký dotek, ze kterého se nedalo nic vy íst. Magií na to
rozhodn plýtvat nebude. Pak vzal do prst šedý kroužek. Jak je možné, že jeho tak zkušené
magické vid ní nedokáže rozlišit p sobení tohoto zrádného prstýnku?
Práv p emýšlel, zda ho znovu neuloží do p vodní skrýše, když vtom uhodil blesk. Ruka,
ve které kroužek držel, ho za ala pálit jako v ohni. Magický blesk explodoval v jeho mysli
takovou silou, že se zapotácel. Kroužek se rozzá il st íbrným sv tlem. To je ona, to musí být
ona. Použila obrovský magický výboj jako obranu proti znehyb ujícímu kouzlu. Kdyby m la
alespo základní magické vzd lání, v d la by, že na n co takového sta í nepatrný zlomek
použité síly. Tímto zp sobem vyplýtvala snad veškerou svou energii. Ucítil, jak se do její
magie mísí aura dalšího ú astníka konfliktu. Ur it to musí být jeden z t ch chlapc , kterých
už si všiml minule. Nemohl poznat, který z nich to je, nebo barevné spektrum jejich aury
bylo velice podobné – skoro to vypadalo, že jsou brat i nebo bratranci.
Bezmyšlenkovit vyrazil sm rem k místu konfliktu a za okamžik se zarazil o plot. Podíval
se na prsten. Už zase z n j zbyl jen malý šedavý kroužek. Vzdálen vnímal magickou auru
obou chlapc , ale dívka úpln zmizela z jeho v domí. Ale aspo te ví, že žije a kde ji najít.
Jen stále není jasné, jak ji má poznat. Ze záhadných d vod kolem ní není znát žádná
magická aura, jen když dojde k n jaké akci, zazá í jako meteor a práv tak rychle zase zhasne.
Rychle kolem sebe zapátral, jestli se nedívá oko Bd lých. P i takovém magickém výkyvu
by se divil, kdyby si toho nevšimli. Mohl by se tu objevit ochránce, aby zjistil, o co jde.
Chvíli dával pozor, ale nic se ned lo. Možná mají starosti jinde, možná je Jižní kontinent tak
chudý na magii, že je ani nezajímá.
 Zabalil prstýnek zase do had íku a rozhodl se ho vrátit na místo, kde ho našel. Kolem
dutiny pak nastražil hlídací kouzlo, aby se v as dozv d l, bude-li ho n kdo odnášet. Znovu se
vydal blíž k Útulnému domovu a došel až k hlavní brán . Bude se muset podívat dovnit .
Kdyby m l dost magie, nebyl by problém vzít na sebe t eba podobu ptáka, ale v sou asné
nouzi se o to bude muset pokusit nemagickými prost edky. Nebyl si jist, jakou zvolit taktiku,
tak zatím z stal stát opodál a p emýšlel.
K brán zatím p icházeli lidé a p ijely i dva menší ko áry s ko mi. Všichni mí ili dovnit .
Vtom se za jeho zády vyno ila starší žena.
„Taky se jdete podívat na umis ovací slavnost?“ zeptala se ho.
Vron se chopil nabízené p íležitosti: „Rád bych, ale nejsem zdejší a nemám ani tu
nejmenší p edstavu, jak to tu chodí. Myslíte, že byste mi mohla poradit?“
„Moc ráda. Jenže ono se musí zaplatit vstupné a na to já nemám…“
„To není problém, rád vás pozvu na sv j ú et. Víte, hledám jedno d v e.“
„Rozumím. Já tady mám dceru, kterou mi p ed lety vzali. Ráda bych ji vid la a taky chci
zjistit, kdo si ji vezme do pé e. Tahle slavnost slouží totiž k tomu, aby si tu movit jší lidé
vybrali dívky a chlapce do služby. P icházejí sem verbí i do vojska, farmá i, kte í pot ebují
pracovní síly na pole, nebo páni, kte í si cht jí vychovat ješt nezkaženou služebnou. Kdo
zaplatí vyšší sponzorský p ísp vek, m že si vybírat jako první. Jak je to d v e, které hledáte,
staré?“
„Nejsem si jist. Pot eboval bych se na pár v cí zeptat.“
„No, já být vámi, tak se moc nevyptávám, to by vás mohli šupem vyvést ze dve í.“
„No dobrá, tak se budu jenom rozhlížet. Poslyšte, možná bychom mohli tvrdit, že jsme
manželé a chceme služebnou.“
„Kde jste nechal o i, milý pane? Já jsem chudá ženská a vy vypadáte jako dob e situovaný
pán. Ale mohli bychom íci, že jsem vaše hospodyn a že chcete, abych vybrala n jaké
šikovné d v e do kuchyn . Co vy na to?“
„Dobrý nápad, tak jdeme na to,“ p ikývl Vron a vykro il do areálu Útulného domova.
„P ejete si jen oby ejné vstupné, nebo i s ob dem?“ zeptala se pracovnice ústavu, která tu
sed la u stole ku s papíry a kasi kou.
Vron vytáhl malý safír: „I s ob dem, prosím. Mohu zaplatit kamenem?“
Sestra u stolku se rozzá ila a dala do placu sv j nejširší úsm v. „Ale samoz ejm , pane, jen
nevím, zda budu mít nazp t.“
„S tím si ned lejte starosti. Platím i zde za mou hospodyni a zbytek v nujte na n co
užite ného pro d ti.
„Ra te dál, vašnosti, Zita vás doprovodí,“ a kývla na dívku stojící opodál, která je vedla
p es dv r do další menší branky, za kterou se rozprostírala zahrada. Ukázala na bílé židle ve
stínu pod stromy.
Vron a jeho pr vodkyn se posadili a za ali se rozhlížet kolem sebe. Pohybovalo se tu asi
deset dívek, které roznášely nápoje.
„Ne, ta moje tu nikde není. A co ta vaše?“ zašeptala žena.
Vron neodpov d l, jen neur it pokr il rameny. Bude se muset zkusit n jak nenápadn
dívek dotknout, když jeho vnit ní oko vnímající magii okolí tak zklamalo.
„Jak vám mám vlastn íkat?“ zašeptal po chvíli své spole nici.
„ íkejte mi Marie. To moje d v e se jmenuje Paula a má vlnité kaštanové vlasy s rudým
nádechem. Párkrát jsem ji zahlédla, když d ti chodívaly se sestrami na pláž sbírat mušle. Je
moc krásná, ale tady ji nikde nevidím. Je jí teprve t ináct, možná ješt z stala v d tském
odd lení. Snad se jí nic nep ihodilo…“
Ješt chvíli si spolu povídali o zahrad , jak je podivuhodn p kná v takovém suchu, a o
dívkách, které poletovaly sem a tam, ale na žádné dotazy návšt vník neodpovídaly.
 Pak dorazila sestra, která se p edstavila jako Agáta, omluvila se za zdržení a dala pokyn
jedné z dívek, která po chvilce do zahrady p ivedla ješt ty i chlapce.
„Copak ty kluky po ádn nekrmí, že jsou taková vyžlata?“ divila se Marie.
Pak došlo na p edstavování chlapc a dívek. Každý o sob ekl pár slov a sestra to
dopl ovala ješt svým komentá em, kde vyzdvihovala jejich hlavní p ednosti.
„Tohle je fakt slabota,“ ozvalo se tiše za nimi od jednoho z ú astník , „já si po kám až na
výb r u ob da, tam budou ti lepší.“
Nicmén n kolik zú astn ných vstalo a šlo se domlouvat k sest e. Za chvíli už odcházeli v
doprovodu zvolených dívek, dokonce byl mezi vybranými i jeden z chlapc .
„A co se stane s t mi nevybranými?“ zajímal se Vron.
„Pokud se je nepoda í do osmnácti let umístit, jsou odvezeni na horské plantáže a prodáni
jako otroci. Ale psst, o tom se nesmí ve ejn mluvit.“
Když byli všichni zájemci vy ízeni, za ali se p ítomní zvedat. Ti, co nem li poukázku na
ob d, rovnou odcházeli, a ostatní byli uvedeni do jídelny uvnit budovy. Nebyla nijak zvláš
velká, ale byl tu p íjemný chládek. Každý hledal místo, odkud bude mít nejlepší rozhled. Za
chvilku už všichni sed li a zv dav vyhlíželi další program.
Sestra Agáta zatleskala a hned se objevili mladí lidé, kte í za ali obsluhovat hosty u stolu.
Marie zatahala Vrona za rukáv a vzrušen zašeptala: „Támhle je, támhleto, to je ona. A jak
jí to sluší, chudince mojí malé.“
Ohlédl se nazna eným sm rem a skute n uvid l krásnou dívku s vlnitými vlasy. Zarazil
ho ale její výraz. Pohybovala se trochu jako duchem nep ítomná a na tvá i m la nános pudru,
který zakrýval n jaké tmavší místo, nejspíš mod inu. Sestra jí ukázala staršího muže s odulou
tvá í, který se zálibn díval po dívce a rukou plnou prsten ji chytl kolem pasu a oto il ji k
sob . Dívka p ed n j mrskla talí s polévkou tak prudce, až vyšplíchla na istý ubrus. Muž se
zasmál a chytil ji za ruku. Ona sebou škubla, ale vytrhnout se jí nepoda ilo. Znovu se zasmál a
pustil ji.
„Panebože, to snad ne! On si ji vyhlédl Seladonin. Hol i ka moje malá, sm la se jí lepí na
paty už odmali ka. A te ješt tohle,“ zana íkala tiše Marie.
„A kdopak je ten pán?“
„Ten? Je majitelem všech vyk i ených dom v našem m st . Proti n mu se nemáme šanci
postavit. Pracuje pro n j nejmén polovina všech zlod j a lump v širokém dalekém okolí.“
Vron se na n j podíval ješt jednou a podrobn ji. Sedmý smysl pravd podobn v bec
nem l. Asi vládne spíš pomocí pen z a teroru.
Vtom se Seladonin zvedl a p istoupil k sest e. Vron se také zdvihl a šel k nim.
„Jsem rozhodnutý, vezmu si tu zrzku a tu vysokou blondýnu,“ prohlásil muž.
„Pov zte mi, sestro,“ vmísil se do jejich debaty Vron, aniž si všímal zamra eného pohledu
obézního muže, „jak rozhodujete, když se o dívku ucházejí dva zájemci? Také mám zájem o
tu rusovlásku.“
Sestra se bojácn ohlédla po Seladoninovi, ale než mohla odpov d t, ozval se on p ímo:
„Milý pane, všechno je to o pen zích. Já za ni nabízím zlato v hodnot hrab cího ko áru.
M žete snad dát více?“
„No,“ za al váhav Vron, „musí se zaplatit hned tady na míst ?“
„Samoz ejm ,“ zatvá il se obézní muž vít zoslavn , jistý si svou finan ní p evahou, „kdo
tady na míst složí vyšší hodnotu, má p ednost. A já už tady jmenovanou hodnotu složil, že
sestro?“
Vychovatelka jen nesm le p ikývla. Vron si byl jistý, že ten chlap nestydat lže, ale ani
nemrkl.
„Tak dobrá,“ p ikývl a díval se Seladoninovi na n kolik vte in p ímo do o í. Pak sáhl do
kapsy a položil na dla t i diamanty.
„Co vy na to sestro? Tohle je hodnota dvou ko ár a ješt n co zbyde. Máte zájem?“
 „Vy jste blázen, chlape, za to žádná ženská nestojí,“ vyvalil o i Seladonin, mávl rukou a
oto il se zp t ke stolu, kam už dívky servírovaly další chod. Vron se pousmál a nechal
vyprchat zbytek kouzla lhostejnosti, kterým nepatrn postr il protivníka pry od žádané
dívky. Snad si toho nikdo z p ítomných nevšiml. Nechal drahé kameny pomalu sklouznout do
dlan sestry Agáty a vrátil se zp t ke stolu k Marii, která vyd šen sledovala jeho po ínání.
„Copak jste to tam domlouval? Tomu chlapovi se nedá v it, m l byste být opatrný,“
zašeptala Marie, když dosedl zp t ke stolu.
Neodpov d l, jen pokr il rameny a pustil se do polévky. Sice jíst nepot eboval, ale
odmítnutí by tu bylo nápadné.
Hosté dojedli polévku a za aly se roznášet další chody. Postupn si zval k sob dívky,
které nosily tác s pokrmy, prohlédl si, co nabízejí, a pak vrt l hlavou, že si dá n co jiného.
Dotek mu o dívkách prozradil více než pohled, ale žádná z nich nebyla tou, kterou cht l najít.
Byl si jist, že dotykem ji musí poznat.
Mou ník jim servírovala p ímo Paulina. Marie z ní nespoušt la o i, ale íkala jen obvyklá
sl vka, jako d kuji nebo prosím. Dívka se stále pohybovala jako ve snu a zdálo se, že má i
problém s oby ejnými pohyby, jako vyhnout se židli a položit talí ek a lži ku na pat i né
místo. Vron si všiml, že má na záp stí p ipnutý magický náramek. Podobný tady m lo na ruce
n kolik dívek. Zdálo se, že ho dostaly ty vybrané a nejspíš i zaplacené.
Ihned po mou níku dal pokyn Marii, aby se také zvedla, a spolu s ní p istoupil k sest e
Agát . Ta s úsm vem p ikývla, vylovila z hromádky jedny desky s papíry a podala je
Vronovi.
„Tady jsou doklady o vaší sv ené dívce a zde mi napište vaši adresu a prosím o potvrzení,
že jste ji p evzal do opatrování.“
Vron vyplnil adresu jedné vzdálené farmy a rozmáchle se podepsal. Pochyboval, že by kdo
v budoucnosti pátral po umíst ných dívkách.
„Prosím,“ p istr il listiny k sest e.
„Nyní si vaši dívku m žete rovnou odvést s sebou. Doufám, že budete spokojeni. Mohu se
ješt zeptat, zda máte schopnosti magického sm ru?“
Vronovi v mysli zablikalo výstražné sv télko. Odpoví-li že ne, mohl by ho n kdo vnímavý
obvinit ze lži. Odpoví-li ano, možná by ješt na poslední chvíli mohli zrušit smlouvu. Co
s tím?
Rozhodl se pro neur itou odpov .
„Abych se p iznal, trochu ano, ale bohužel nejsou práv nejsiln jší. Je v tom n jaký
problém?“
„Ale ne, to naprosto není,“ spokojen se pousmála vychovatelka. „Jen bych vám cht la
vysv tlit funkci náramku, který s sebou dívkám dáváme. Je to jakýsi magický amulet, který
zajiš uje jejich poslušnost a spo ádanost. Dívka sama si ho sundat nedokáže a vám to
nedoporu uji. Jinak by se totiž mohla za ít chovat podle svého nebo se pokoušet utéci a to si
jist nep ejete. Je to takový náš dárek pro vás navíc. Doufám, že nenastanou žádné problémy
a že svou chovanku sv ujeme do dobrých rukou.“
Vron se zdvo ile uklonil, pod koval a postr il Marii ke dve ím: „Po kejte na nás venku,
Marie, a tu nep ekážíme ostatním.“
Po kal, až jeho spole nice vyjde ven. Sestra zatím p ivolala Paulinu: „Te se o tebe
postará tento pán, tak d kuj osudu, že si t vybral n kdo tak solidní, a ned lej potíže. Doufám,
že rozumíš a že se o tob nedozvím n co špatného.“
Paula jen neur it p ikývla, nechala se vzít za ruku a odvést.
Venku za dve mi Marie vykulila o i. „Vy jste ji vykoupil pro sebe?“ zeptala se opatrn
s obavou, zda se má s dívkou p ivítat nebo rad ji ne.
 „Ne. Já jsem dívku, co hledám, mezi nabízenými nenašel. Paulu jsem p ivedl pro vás.
Doufám, že jí dokážete dát domov aspo te , když to d ív nešlo. Je na vás, zda jí všechno
povíte, nebo ne.“
„Pane bože, d kuji za ten šlechetný skutek. Jak se vám jen odvd ím?“ Žena poklekla a
snažila se Vronovi k jeho nelibosti líbat ruku.
„Dejte pokoj, ženská, tohle si nechte od cesty. Spíš nám ukažte, kudy se k vám jde,
musíme to d v e co nejd ív schovat u vás, než ten obézní oplzlý chlap dojde k názoru, že by ji
p ece jen cht l, a dá nás sledovat.“
„Prokrista, já na n j úpln zapomn la… Poj te, povedu vás lesními p šinami. Je to kratší
a líp se tam ztratíme.“
Vzala Paulu za ruku a vyrazili tempem, kterého byla zmatená dívka schopná. Polední žár
byl v lese p ece jen trochu mírn jší, tak ani nemuseli d lat velké odpo inkové p estávky. Po
více než dvou hodinách dorazili k malé rybá ské kolonii, kde byly domky splácané
z nejr zn jších materiál a zbytk d ev, které nejspíš vyplavilo mo e. Mírný vánek p inášel
v ni mo ské vody a pach rybiny.
„Máma, máma je tu,“ vyb hly z jedné chajdy dv d ti, ale hned se zarazily, když uvid ly
cizí návšt vníky. Marie zdvihla do náru í hol i ku a rozcuchala vlasy klu inovi.
„Uf, to jsem ráda, že jsem zase doma. P ivedla jsem s sebou hosty, tak hezky pozdravte a
chovejte se slušn .“
Vron cítil, jak se na n upírají pohledy obyvatel z okolních domk . Marie si všimla, že mu
to není p íjemné, a pokynula, aby šel dovnit . Pak tam dostrkala i Paulu. V kout tam kolébala
asi desetiletá dívka mali ké mimino. Když vstoupili, odsunula se úpln dozadu, aby m li
kolem stolu víc místa.
Marie sáhla do police pro chléb a snažila se p edstírat, že ho krájí s lehkým srdcem.
P vodn doufala, že ho budou mít ješt další dva dny, než se vrátí Johan z lovu a prodá ryby.
No, co se dá d lat… P ece musí host m n co nabídnout!
„Berte si,“ p isunula p ed n prkénko a slánku. Pak se ješt natáhla pro hrne ky a džbán
s vodou. Paula poslušn sáhla po jednom krajíci a napila se. Vron s úsm vem odmítl a jen se
napil. D ti se nesm le p iblížily, a když zjistily, že je matka neodhání, la n se zakously do
jídla. Jen dívka u mimina se nezvedla. Vron vzal jednu skývu, posolil ji a podal ji dívce.
Nejist se usmála, ale neodmítla.
Za chvíli zmizel z prkénka i poslední drobe ek a Vron se pooto il k Paule.
„Tak tady jsi te doma. Jak se ti tu líbí?“
Dívka k n mu oto ila obli ej, ale nezdálo se, že by cht la odpov d t. Vzal ji za bradu a
podíval se jí do o í.
„Ne, to ne,“ za ala ho odstrkovat a vyškubla hlavu z jeho dlan . Chvatn se p esunula na
druhou stranu stolu a zacouvala co nejdál. Marie vstala a vzala ji za ruce. „Ale no tak, není
eho se bát. My ti neublížíme, Paulinko. Tady jsi doma, u své mámy. No tak, tak už se neboj.“
Posadila dceru dozadu vedle kolébky, pohladila ji po vlasech a pak se vrátila ke stolu.
„Vypadá jako by ji n ím omámili a bojí se. Myslím, že jí tam n kdo dost ublížil. Ale
doufám, že se vzpamatuje, jen to bude chtít trochu asu,“ smutn pokývala hlavou žena.
„Ano,“ souhlasil Vron, „dostala drogy a zdá se, že dost silnou dávku. Asi byla vzpurná a
necht la spolupracovat. Rád bych se jí zeptal na pár v cí, ale dnes to asi nep jde. Zkusím
p ijít tak za dva dny, snad už to bude lepší. Tady vám nechám pár drobných na jídlo, a pokud
pro ni seženete n jaké istící bylinky, tak je taky kupte, já je pak zaplatím. Rád jsem vás
poznal a d kuji za doprovod.“
Vron se zvedl a schoval ruce, aby ženu zase nenapadlo n jaké to líbání, ale moc si tím
nepomohl. „Vy jste pane, velký dobrodinec a já i zdejší lidé jsme vám kdykoli k dispozici,
pokud byste n kdy n co pot eboval. Jsem vám moc zavázaná,“ objala ho a pohladila po tvá i.
 Ješt že nemá magické vid ní, pomyslel si sám pro sebe Vron, to by se sakra divila, koho
že to objímá. Jemn ji od sebe odtáhl a urychlen odešel. Ob d ti ho doprovázely na kraj lesa
a tam mu zamávaly. Kone n byl zase sám a mohl za ít p emýšlet, co dál.
Rozhodl se vrátit k magickému jezírku poblíž ústavu. P ší ch ze ho dost obt žovala, ale
neodvážil se sáhnout do svých magických rezerv. Kdo ví, kdy bude pot ebovat n jaké kouzlo,
a bylo by mrzuté být na dn . Možná m l p ece jen zvolit pta í podobu, ale to by se zase
nemohl vyptávat.
Paní už je jist netrp livá a proklíná jeho neschopnost. Ale kdo mohl tušit, jak to hledání
bude komplikované.

PROCITNUTÍ V TEMNOT
Svá a se cítil jako po t žké nemoci, bolela ho hlava, byl dezorientovaný a slabý. Záda ho
bolela a l žko mu p ipadalo pon kud tvrdé. Sakra, kde to ležím, to je snad kámen, pomyslel si
a otev el o i. Tma… N co se stalo… Vtom si vzpomn l na ten neš astný incident, p i kterém
schytal nejmén dv rány bi em. Zašátral rukama kolem sebe a ucítil vlhký studený kámen.
Vzdychl. Te už bylo jasné, kde se to ocitl. Je v dí e.
„Fuj, tady je ale tma,“ ekl nahlas, aby zahnal pocit úzkosti.
„A copak jsi tu ekal, kámo, postel s nebesy, slavnostní hostinu?“
„Rafe? To jsi ty? Taky jsi tady?“
„No, já nevím. Možná tu v bec nejsem. A se dívám, jak se dívám, fakt se nevidím.“
„To jsem rád, že tu nejsem sám,“ zaradoval se Svá a a úpln ignoroval nevlídnost
v kamarádov hlase.
„Si to užij!“ zavr el naštvan Rafan.
„Rafe? Ty se asi na nás zlobíš, že? Ale my ti jenom cht li pomoct.“
Ml ení na druhé stran Svá u znervóz ovalo skoro stejn jako absolutní tma kolem. Tápal
kolem sebe rukama a zkoušel najít místo, kde by se aspo trochu pohodln sed lo.
„Znáš Hanku, sta í jiskra a vybuchne jako sopka. Má t ráda, tak to prost nevydržela a
vlítla tam d ív, než jsem ji sta il chytit. Tak už se nezlob,“ zkoušel to Svá a opatrn vyžehlit a
doufal, že už aspo n jakou odpov dostane.
„Pomoct, jo?! To mi teda fakt pomohla! A taky sob a tob ! Pitomá slepice je to, nevím
jak jinak to íct! Na co má mozek, když ho neumí používat?! Kdybych jí furt ne íkal, aby
nejd ív myslela, než se do n eho pustí. Ne! Nána jedna pitomá, takhle to zvorat!“
„No jo, moc se nám to nepovedlo… Asi to bylo siln jší než ona. Uznávám, že to je fakt
velkej pr švih. Ani nechci pomyslet na to, co s námi ud lají. Promi , Rafe, já se snažil, ale
fakt nešla ubrzdit.“
„Copak s námi… Ale co provedou s ní?!“ ozvala se odpov už bez p edchozího zu ivého
tónu.
„No, nejspíš to, co s námi, ne?“
„Svatoušku! Ty malej pokryt e, nehraj si na nevi átko! Její magický útok by nepoznal
jenom slepej, hluchej a blbej. Kv li tomu ses p ece do toho zamotal! Tak vysyp, jak to bylo!“
„No, jenom jsem se ji snažil zarazit…“
„Cht la Bacha ku zabít… Nebo se snad mýlím?“
„Panebože, Rafe, co si to o ní myslíš? Tak to p ece v bec nebylo! Copak jsi to necítil?
Bacha ka na ni magicky zaúto ila, aby ji zastavila. No a Hanka zdvihla obranu proti magii
takovou silou, že jsem m l strach, že to zabije ji samotnou a ne Bacha ku. Ta jen chytla
zp tný náraz svého kouzla a vlastn tak na moment znehybnila sama sebe. To Hanka byla
v nebezpe í, že vydá víc síly, než unese, proto jsem tam vlet l, abych ji zabrzdil. A že to byla
síla! Kdybys ji nedržel, tak jsem to nezvládl.“
„ íkáš obrana?“
 „Jasn ! Jenom se do toho trochu moc op ela… Jauvajs, tady je to ale p kn nepohodlný.
Nem žu najít místo, kde by se dalo aspo trochu slušn sed t,“ za al se znovu vrt t Svá a. Za
sebou nahmatal st nu, ale marn hledal míste ko s rovn jším povrchem bez hrbol a ostrých
výstupk . Sunul se na kolenou opatrn a pomalu kolem st ny, když najednou vyjekl.
„Co to je? To jsi ty, Rafe? Ne, to, to… To je asi Hanka. Ona je tu s námi!“
„Co se divíš, šoupli nás sem všechny.“
„Ale ona… Asi o sob neví… Není mrtvá, že ne?“ marn se snažil potla it paniku ve svém
hlase.
„Co jan íš, kámo? Necítíš, jak dýchá?“
Svá a opatrn nahmatal Han in nos, aby se p esv d il vlastním dotykem, a za al se
pomalu uklid ovat. Cítil, že tím dotykem k n mu proudí i n co navíc. Sta ilo se troši ku
soust edit a trochu se vcítit. Jak si proboha mohl myslet, že je mrtvá? Vlastn jí krom
vy erpání skoro nic nebylo. Pokusil se jí p edat kousek tepla a nad je, ale hned si uv domil,
že ho sám nemá tolik, aby to sta ilo. Uv domil si, o kolik síly p išel p i svém zásahu do
konfliktu. Te by nevylé il ani povadlou mrkev, natož lidskou bytost.
„Je vy erpaná. A já taky. A mám žíze ,“ povzdechl si nahlas.
„Natáhni ruku p es její nos,“ ekl Rafan a Svá a ucítil jeho ruce, jak mu do dlan vložily
mokrý had ík, „neboj se, tu košili jsem dostal istou na p edvád ku. Vyždímej si to do pusy,
já ti to pak zase namo ím. Mám tu malou prohlube , ve které je trochu vody. Hance už jsem
dal.“
Vd n polykal každou kapku, kterou z had íku vymá kl.
„Hele, Rafe, co je to za náramek, co nám dali?“
„Ty máš teda otázky, chlape… Copak já vím? Jediný, co ti m žu íct je to, že ho dostal
každej, koho poslali do díry. A vzhledem k tomu, že tu nejsou žádný dve e, tak nás asi
p enesli pomocí toho náramku nebo magie, nebo já nevím.“
„A co by se asi stalo, kdybych si ho sundal? Co myslíš?“
„Ty to dokážeš? Já to zkoušel, ale nešlo mi to.“
„No jo,“ zahih al se Svá a, „Já ho sundat dokážu. Ale stejn z n j mám divnej pocit. Ty
ne?“
„Abych ekl pravdu, nejsem si jistej. A co když nás bez n j nedokážou p enést zpátky?
Bejt tebou, radši si ho nechám.“
„Myslíš? No, možná máš pravdu. Vlastn co si pamatuju, tak jsi m l vždycky pravdu. Tak
jo, dám si ho zpátky,“ najednou Svá a pocítil velikou únavu a nahlas zívnul.
„Klidn se zkus vyspat, Svatoušku, tak brzo nás odtud asi nepust j. A hrát na slepou bábu
zatím n jak nemám náladu,“ zívnul i Rafan a Svá a slyšel, jak taky hledá pohodln jší pozici.
P itulil se blíž k Hance, kde byla p ece jen o n co rovn jší podlaha a než sta il zívnout
podruhé, usnul.
Zdálo se mu o zahrad , plné barevných divokých pták . Když se znovu probudil, zažil
znovu ten nep íjemný pocit dezorientace a nepat i nosti. Hned se sice vzpamatoval, ale tma
mu ned lala dob e. Nahmatal Han ino elo a nos. Po ád dýchala, ale nezdálo se, že by se
cht la probudit. Zkusil s ní trochu zat epat, ale ozvalo se jen nespokojené Rafovo zabru ení
z druhé strany.
„Rafe? Mohl bych t poprosit ješt o trochu vody?“
„Ale jo, chvilku vydrž, ten had ík mi n kam spadl… Aha, tady je. No, tak natáhni ruku.“
Svá a poslušn natáhl ruku p es Hanku a dotkl se ruky kamaráda. V té chvíli mu vyst elila
bolest celou rukou, takže ucukl d ív, než si sta il vzít mokrý hadr.
„Co jan íš, chlape, co t kouslo? Na, tady máš ten mokrej kousek textilu.“
Svá a znovu opatrn natáhl ruku a tentokrát neucukl. Jen se mu rozt ásla ruka.
„Není ti n co?“ zeptal se opatrn Rafan.
 „Ne, mn ne,“ zavrt l hlavou Svá a a hned si uv domil, že to gesto kamarád nem že vid t,
„ale tob n co je. Máš hore ku a bolesti.“
„A to jsi poznal z jednoho doteku?“
„Hele, Rafe, já vím, že jsi hrdina, ale co ti vlastn je?“
„Nic moc, jenom se mi asi trochu podebraly záda. To nic není, dá se to p ežít. Chladím si
je tady o st nu.“
Svá a si s leknutím vzpomn l na Rafanovu zkrvavenou košili, když se Hanka vložila do
konfliktu s Bacha kou. Jestli se mu do toho dostal zán t, což se asi dostal, když má hore ku,
tak to není žádná mali kost, nad kterou by mohli mávnout rukou. Musí mu n jak pomoci. Ale
jak? Není tu voda, není na to vid t.
Vzpomínal na sv j kontakt s rostlinami. Když zav el o i, cítil jejich problémy rud až
ern , když to bylo zlé. Ovíjel je st íbrnou nitkou svého v domí jako obvazem a rostlinám to
šlo k duhu. Ale to byly jen kytky, tam nem l co zkazit. Na živých bytostech to nikdy
nezkoušel. Dokázal vycítit, když n komu nebylo dob e, to ano. Ale lé it? Na to byla sestra
Kornélie. Jenže ta tu te není a Rafanovi je opravdu hodn zle. Musí to zkusit, uv domil si
najednou. Pocit, že by nepomohl n komu, kdo to pot ebuje, byl k neunesení.
„Oto se ke mn zády, Rafe, a si to bolavé místo m žu prohlídnout.“
„Prohlídnout? No to se ti asi fakt nepoda í,“ zabru el kamarád, ale Svá a slyšel, jak se tam
p esunuje. Zatápal rukama po st nách a p elezl p es Han iny nohy k Rafanovi. Zatnul zuby
v o ekávání bolesti a nahmatal nejd ív jeho ruku a pooto il si ho zády k sob . Nevšímal si
kamarádova fun ní a opatrn p ejížd l rukama od krku p es lopatky až k pasu. N která místa
ho pálila do rukou jako rozžhavený kámen. Zav el o i a zkusil se podívat tak, jak se díval
na rostliny. Pal ivá místa se rýsovala jako rudé pruhy. Na nich byly t i erné ostr vky, které
žhnuly nejpal iv ji. Snažil se po nich rozprost ít sv j st íbrný obvaz, ale šlo to pomalu a cítil,
jak se ta ernota p ichytává na jeho dlan . Oto il se a oprášil si ji z dlaní pry do prostoru
prázdné jeskyn . Pak to najednou šlo lépe. St íb ité nitky se uchytily v problematickém míst
a Svá a ucítil, jak už nemá sílu utkat další. Op el se o skálu a zhluboka dýchal.
„Teda, chlape, ty už nemusíš ani študovat, ty jsi arod j už te ,“ ozval se Rafan a v jeho
e i byl místo obvyklého posm šného tónu nezvykle milý p átelský respekt.
„Myslíš? Já zas mám pocit, že jsem toho moc nespravil. Nem žu se zbavit tý únavy. A
vadí mi ta tma.“
„Na, tady máš ješt trochu vody,“ podal mu Rafan erstv namo ený had ík, „nevím, jak
jsi to dokázal, ale ta nejhorší bolest je úpln pry . To je fakt zázrak. Brácho, smekám p ed
tebou. Ty se musíš dostat do školy. Slibuju, že n co vymyslím, aby ses mohl u it. Já v d l, že
máš talent, ale netušil jsem, že je tak velkej.“
„Chce se mi zase spát. A taky nevím, jak probudit Hanku.“
„Klidn spi, já na ni dám zatím pozor. Kdyby se mi n co nezdálo, tak t vzbudím.“
Svá a usnul tém okamžit a op t do jeho snu vstoupila zahrada plná pták . Divil se, že tu
z stávají a neuletí pry . Pak se podíval za plot a uvid l horkou pouš a kdesi v dálce
zlov stné hory. Krom n j a pták v zahrad nikdo nebyl. Posadil se na b eh jezírka, kam se
ptáci slétali napít a vykoupat. Vedle n j se na kámen posadil malý ohnivý ptá ek.
Nejsi ty fénix, zeptal se ho v duchu.
Ale ne, odpov d l v jeho mysli rudý ope enec, asi ne, nevím, zabloudil jsem a neumím se
vrátit. Chci se vrátit, ale jak, kudy? Kolem je pouš …
Tak zavolej o pomoc, poradil ptá kovi, t eba se ti ozve n kdo blízký.
A co ty, ty se dokážeš vrátit, zeptal se ho ptá ek ohnivá ek a vznesl se vysoko k obloze.
Já, polekal se, jak jsem se sem dostal já…
Najednou mu byla zima a zahrada se za ala rozplývat v mlze.
Probudil se.
 Uvelebil se trochu pohodln ji a pokusil se znovu usnout. Sen byl rozhodn mnohem
p íjemn jší než skute nost. A únava ho stále držela jako svízel p ítula. Po chvíli usnul,
tentokrát už beze sn .

POD VLIVEM NÁRAMKU

Vron už dva dny sed l poblíž d tského ústavu a dopl oval magii. Trochu ho mátlo, že oba
nadaní chlapci mezi chovanci nebyli. N co závažného se to ráno, kdy objevil prsten, stalo, a
rád by v d l, co to bylo. P emýšlel, má-li poslat magického stopa e. Pak usoudil, že ješt
nejd ív zkusí získat n jaké informace od Pauly.
Tentokrát se na cestu vydal v noci, aby se vyhnul zbyte né pozornosti. Po kal, až se
rybá ská víska probudí, a zamí il do známého domku, kde bydlela Marie se svými ty mi,
vlastn te už p ti d tmi. N kolik žen na b ehu opravovalo sít a rybá i pomalu spoušt li
luny na neklidné mo e. S obavami pohlíželi k obzoru a dohadovali se, zda vítr ješt zesílí, a
zda je bezpe né vyrazit n kam do bohatších loviš nebo je lepší z stat a zkusit št stí
v nejbližší zátoce.
Tiše zaklepal na dve e domku, a a koliv se neozvala žádná odpov , vstoupil dovnit .
Paula si práv splétala své zá ivé vlasy a zv dav se na n j zadívala.
„Bu te vítán, posa te se. Maminka mi o vás v era ve er vypráv la.“
„Rád t zase vidím. Ty si na to, co se stalo, v bec nepamatuješ?“
Trochu se zasmušila a jen zavrt la hlavou. Zru nými pohyby sto ila vlasy kolem hlavy a
p ikryla je barevným šátkem. Takhle by ji málem nepoznal.
„Myslíte, že m budou sestry hledat?“ zeptala se s obavou.
„Ne, to si nemyslím,“ ekl tiše, aby nevzbudil ostatní d ti, které ješt spaly, „ale byl tam
jeden muž, kterému ses velice líbila, a dost o tebe stál. D láš dob e, že skrýváš vlasy, takhle
by t asi nepoznal. Být tebou, stejn bych mu nechodil na o i.“
„Já vím. Seladonin,“ ekla neš astn , „snažil se mi d lat ze života peklo už dva týdny p ed
slavností. Ani sestry se mu neodváží odmítnout vstup do Útulného domova. Je to odporný
chlap. Cht la jsem se zmrza it, být ošklivá, jen aby m necht l. Ale nedokázala jsem to.“
Odhrnula si neposlušný pramen vlas , který se prodíral zpod šátku, a Vron si uv domil, že
stále ješt má magický náramek z ústavu.
„Dovolíš, abych ti sundal ten náramek?“
Polekan na n j pohlédla: „Ale sestra íkala, že je to pojistka mého života. Že um u, když
se ho pokusím zbavit. Mám ho opatrovat jako oko v hlav a nikomu nedovolit, aby s ním
cokoliv d lal…“
„Paulo, v íš mi?“
„Já, já nevím…“
„Dobrá, nebudu ti ho sundávat, jen se na n j podívám. Dovolíš?“
„Já… No, dob e, tak se podívejte. Ale opatrn , prosím,“ s p emáháním k n mu natáhla
ruku a trochu se zachv la, když se jí dotkl.
No jasn ! Tohle se dalo ekat, pomyslel si sám pro sebe, aby dívku nevyplašil. Dali jí
s sebou magického špiona. Kdykoliv mohli sledovat, kde je, co d lá, s kým a o em mluví. To
by nešlo. Nem že se jí vyptávat d ív, než tu v c zneškodní. Bude to muset zkusit n jak
opatrn .
„Kde máte maminku?“
„V era ve er p ijel strýc Johan s rybami, tak je šla brzo ráno na trh prodat. Máme tu ješt
trochu rybí polévky. Je moc dobrá, máte zájem?“
„Ne, díky, já snídal vydatn , nech ji d tem,“ odmítl vlídn Vron a ohlédl se po spících.
„Musím ješt pro vodu, po kejte tu prosím s d tmi. Maminka by se m la vrátit každým
okamžikem.“
 Než Vron sta il vyslovit n jakou námitku, vyb hla ven. Podezíral ji, že už se bojí s ním
mluvit sama a n kde tam venku eká, až se vrátí Marie. Využil toho, že je tu sám se spícími
d tmi, a vylovil ze svého sá ku malý safír. P idal ho do hrne ku, kde m la Marie schovaný
zbytek drobných, které jí dal minule.
Po chvíli se kone n do kal. Do domku vtrhla Marie, zahalekala na d ti a na st l položila
erstvý vo avý chléb. Radostn ho uvítala. Probuzené d ti p sobily takový zmatek a rozruch,
že se nep ítomnost Pauliny úpln ztratila. Teprve když si malí za ali nacpávat pusy polévkou
a chlebem, všimla si její nep ítomnosti.
„Paulina tu není?“ podivila se a tázav se na Vrona podívala.
„Myslím, že jsem ji polekal tím, že jsem si cht l prohlédnout její náramek.“
„Ano, nechce ho sundat. íká, že to nejde.“
„Díky tomu náramku ji mohou sledovat, a když budou chtít, mohou ji i najít. Ale ona mi
nev í, bojí se ho sundat.“
„No, asi to tam nem la lehké, možná nev í nikomu.“
„A vy mi v íte?“
Zamyslela se a pak p ikývla.
„Já vím, že od ní chcete n jaké informace, ale zatím se k nám chováte velice hezky. Já
vám v ím, že jí nechcete ublížit.“
„Ten náramek musí pry , pokud chcete, aby žila normální život.“
„Nechcete použít násilí, že ne?“
„Pokusím se ji magicky ovlivnit a až vám dám znamení, tak jí ten náramek stáhnete. Mého
dotyku by se mohla polekat. Jste ochotna mi pomoci?“
„Boží ku, pro je všechno tak komplikované?“ povzdechla si žena, ale otev ela dve e a
zavolala na Paulinu. Ta opatrn vešla dovnit a podívala se na Vrona. Ten neztrácel as a
zadíval se jí naléhav do o í. Pak mávl na Marii. Náramek odpadl z ruky tém bez použití
síly. Dívka odstr ila matku a cht la zase vyb hnout z domku. Ale Vron zastoupil dve e. Paula
chvíli váhala a pak zacouvala dozadu do místnosti, kde byla plošina na spaní. Vron na ni ješt
chvíli upíral zrak a pak sklopil o i a náramek, který mu Marie podávala, str il do kapsy.
„Nebojte se, te už je všechno v po ádku,“ uklid oval všechny. D ti se dívaly trochu
vyd šen , ale pak pokra ovaly v jídle. Paula si držela hlavu a kolébala se ze strany na stranu.
„Opravdu jste jí neublížil?“ strachovala se matka, když se natáhla, aby dívku pohladila, ale
ta p ed ní ucukla.
„Ne, teprve te je opravdu sama sebou. Dejte jí napít trochu vody.“
D ti zatím dojedly a vyb hly ven. Paulina nejstarší sestra vzala mimino, p ivázala si ho do
šátku na b icho, nejist se podívala po matce: „Odnesu ho k Stefanii, má hodn mléka, t eba
zbyde i pro našeho Pavlíka.“
Marie p ikývla a dívka odešla.
Paula pustila svou hlavu a šla si k umyvadlu opláchnout obli ej. Rozhlédla se po místnosti,
podívala se na Vrona, pak na matku: „Takže tady jsem doma. No, mohlo to být horší. Co to se
mnou ud lali? Posledních n kolik týdn jako bych prožila ve snu. Kdo jste, pane? Pro jste se
zamotal do mého osudu?“
Vron se trochu pousmál. Tohle d v e se mu za ínalo líbit. P estala být poddajná a
ustrašená. Zdálo se, že náramek fungoval nejen jako špion, ale taky tlumil dív inu osobnost.
„Jmenuji se Vron a hledám jedno d v e se sedmým smyslem, které žije v Útulném
domov . P i umis ovací slavnosti jsem ho nenašel. Možná je mladší a zatím tam s vámi
nebyla. Nevím, jak se jmenuje, ale rád bych jí pomohl p i vzd lávání. Má zvláštní nadání a
pot ebuje chodit do školy. Rád bych se zeptal na pár v cí. Mohu?“
„To myslíte jako magické nadání?“
„P esn tak. Znáš ji?“
„V domov nikdo naše nadání nezkoumal. Jak se pozná, že má n kdo sedmý smysl?“
 „To je r zné, v tšinou umí n co zajímavého navíc. N jakým zp sobem vyniká nad ostatní.
Umí ut šit, trochu lé it, nebo naopak zp sobovat bolest. P emis uje drobné v ci, ví, co se
stane za chvíli…“
„Hm. Ne. Na nic podobného si nevzpomínám. Když ono v domov bylo lepší ni ím
nevynikat. Jen Svatoušek to um l skv le s kytkama. Víte takovej malej hodnej kluk,
nepamatuji si, že by n komu ublížil. Když se lov ka dotkl, bylo to jako pohlazení. Ale
holka? To ne, nevzpomínám si, je mi líto.“
„Nevadí, nic se ned je, netrap se tím. Pov z mi n co víc o tom, co jste d lali, co vás
nau ili.“
„Nic moc. Tahat šutry z pole, okopávat, zalévat, zašívat roztrhané v ci, sbírat na pláži
mušle a jantary, když je vyplavily bou kové vlny.“
„A co íst, psát?“
„Spadl jste z višn ? To jsme se u ili tajn mezi sebou. Když nás n která sestra na apala,
byl z toho malér.“
„A ty umíš íst a psát?“
„No jasn . Bylo tam pár kamarád , kte í to um li a u ili ostatní. Rafan z nich byl nejlepší.
A já pak zase u ila další, t eba Hanku, té to šlo skoro samo, byly jsme kamarádky. Škoda že ji
taky nem žu odtamtud vytáhnout.“
„A co út k? Zkusil n kdo utéci?“
„Jo. Ale špatn to skon ilo.“
„Jak?“
„Jak co? Utéct? Nebo jak to skon ilo?! Sestry ho šouply do díry, a když se vrátil, tak jen
proto, abychom ho vid li um ít. Aby už to nikdo nezkoušel… Ne, myslím, že utéct se
z domova nedá.“
„A co kdyby pomohl n kdo zven í?“
„Já nevím. Myslím, že Bacha ka, tedy vrchní sestra by hledala tak dlouho, až by uprchlíka
našla.“
„No, to nevypadá moc nad jn . Ješt mi ekni, co je to ta díra.“
„Jednou m tam taky šoupli, když jsem necht la vyhov t tomu nechutnému tlouštíkovi, co
si m tam vyhlédl. Našt stí to bylo jen p es noc. Co to je? No, prost díra – vlhká, studená,
bez sv tla, tvrdá hrbolatá podlaha, absolutní tma, nejspíš jeskyn . Dve e jsem nenašla.
Tehdy jsem taky dostala náramek, co nešel sundat. Brrr, ješt te mám husí k ži, když si
na ty chvíle vzpomenu.“
„ íkáš, že jste n kdy chodili na pláž?“
„Ano. V tšinou jsme po bou ce chodili sbírat to, co mo e vyplavilo. Vždycky jsme se na to
docela t šili. Mohli jsme se vykoupat, popovídat si, rozb hnout se jen tak po písku. Bylo to
docela fajn.“
„Kdybych t požádal, abys doru ila tomu nadanému chlapci, co to umí s kv tinami, vzkaz,
až zase p jdou na pláž, dokázala bys to?“
„Ur it , to by nem l být problém. Tam by to šlo,“ usmála se na Vrona dívka, „akorát
nevíme, kdy bude nejbližší bou ka.“
„Nejbližší bude dnes v noci, cítím ji. Takže se tu zastavím zítra ráno, souhlasíš?“
„Jasn ,“ kývla spiklenecky Paula a usmála se i na matku, která jen p ihlížela a nic ne íkala.
Bou ka ve er opravdu byla, i když ne p íliš silná. Ráno Paula procházela poblíž pláže. D ti
z domova tam byly, ale Svá a ani Rafan se neobjevili. Paula se nenápadn zamíchala mezi
sbírající a po chvíli se jí poda ilo získat pár informací. Podrobnosti bohužel nikdo neznal.
Když se ve er vrátil Vron, dozv d l se vlastn jen to, že Hanku se Svá ou a Rafanem
zav eli do díry kv li konfliktu, který ti t i m li s vrchní sestrou. Paula se divila, že tak
nedostate né informace Vrona uspokojily. Netušila, že do této chvíle neznal ani Han ino
jméno, že díky této informaci vlastn zjistil, koho ve skute nosti hledá. P i vypráv ní dívky o
tom, jak bylo na pláži snadné se zamíchat mezi sbírající d ti, ho napadl plán, jak si poradit
s út kem Hanky.
P íští dva dny strávil procházením rybá ských kolonií u pob eží. V jednom vzdálen jším
míst zahodil magický náramek, který sundal Paule z ruky, daleko do vody. Pokud by dívku
n kdo hledal, tady nemá šanci, pomyslel si spokojen .
Pak pokra oval v cest a ob as se dával do e i s n kterými majiteli lun . Dlouho mu
trvalo, než našel p esn to, co pot eboval. Ale nakonec to našel.

V DÍ E
Zatím v dí e Útulného domova panovalo ticho. Oba kluci spali a Hanka se dosud
neprobrala. Od uv zn ní už uplynuly t i dny, ale Rafanovi i Svá ovi se zdálo, že to musí být
nejmén týden. Han ino bezv domí jim d lalo starost. Snažili se do ní dostat aspo vodu a
ob as se k ní p itulili, aby neprochladla. Kolem bylo až na kapání kapek a jejich pleskání o
zem úplné ticho. Už si pomalu za ali zvykat i na tmu. Oblezli celou jesky ku kolem dokola,
ohmatali každou škvíru i strop, kam až dosáhli, ale nic, co by vypadalo jako dve e, nenašli.
Nikde ani závan pr vanu i erstvého vzduchu, ale dýchat se tu kupodivu dalo bez problém .
Když se probudili, dop áli si jako obvykle vlhký had ík.
„Já bych jedl, až bych bre el,“ st žoval si Svá a, když vracel vyždímaný kousek látky.
Rafan to neuznal za hodno odpov di. Jen zahu el n co jako „zatracená tma“.
Když se Svá a natáhl, aby zkontroloval kamarádova záda, Rafan ho odstr il: „Už nemusíš,
je to v po ádku, radši zkus probudit Hanku.“
Nebylo to tak úpln v po ádku, to Svá a cítil, ale nevnucoval se. Dotkl se Hanky, ale jako
obvykle cítil jen její dech a duch se toulal n kde daleko. Zkusil ji zavolat v duchu i nahlas, ale
marn . Nic se nezm nilo.
„Ukaž,“ odstr il ho Rafan, „když to nejde po dobrém, m žeme to ješt zkusit po zlém.“
Zvedl dívku za ramena a ozval se zvuk plesknutí.
„Tak už se sakra prober, ženská,“ za val tak nahlas, až Svá a leknutím nadsko il. „Slyšíš
m ? Tady už p estává sranda! Koukej najít svoje t lo, a z toho pobytu v dí e taky n co máš!“
„Ale, Rafe, ne tak moc, už s ní net es. Co když ji zabiješ?“
„Jen se neboj, ta n co vydrží.“
Op t se ozval pleskavý zvuk.
„Rafe,“ zaprosil Svá a, ale pak se zarazil, nebo Hanka hlasit vzdychla. Rychle ji chytil
za ruku a ucítil, že ji stiskla.
„Slyšíš nás, Hanko? No tak už n co ekni!“
„Já…, já jsem doma…“
Rafan v hlas se zachv l úlevou: „No sláva. Jsi doma. Nacházíš se v milovaném domov
v oddechovém za ízení pro vyvolené. Jak se ti tu líbí?“
„Já…, já nevidím…“
„Ale vidíš, jenomže to, co vidíš, je ta nejkvalitn jší tma, jakou jsi kdy vid la.“
„Moc mluvíš, Rafe, což v tšinou znamená, že jsme v pr švihu…“
„V pr švihu? Slabé slovo!“
„Mám žíze , a taky hlad. Máme n co?“
Dívka se protáhla a sykla bolestí.
„Jsem celá rozlámaná a mokrá. Co se to vlastn stalo?“
„Ty si nic nepamatuješ?“
„Já nevím, jsem unavená. M la jsem úžasný živý sen o létání.“
Svá a mezitím nahmatal vlhký had ík a lezl ho namo it. Pak ho str il do ruky Hance, která
se stále ješt opírala o Rafana.
„Vyždímej si ho do pusy, nic lepšího tu nemáme.“
„No teda, nic moc,“ brblala dívka, „chutná to jako voda z ponožek.“
 „A to ti vadí? Jsou to moje sváte ní,“ neodpustil si dloubnutí Rafan.
„Ha, ha, to ur it ,“ nenechala se vyto it Hanka, „tvoje ponožky bych poznala už na dálku.
Ale zase na druhou stranu by mi možná jejich výživná hodnota pomohla zahnat hlad.“
„Móc vtipný… Chceš to ješt namo it?“
„No, to ani ne. Mok e se cítím dost, taky trochu trapn a pot ebovala bych si odsko it.
Jenže kam?“
„Cítíš, jak se svažuje podlaha? Chodíme podle st ny nejníž, kam to jde, no a tam… Lepší
nápad jsme nem li.“
„Hm, taky lepší nápad nemám.“
Hanka se s Rafanovou pomocí zdvihla ze studené a vlhké podlahy a kluci slyšeli, jak se
šourá z jejich dosahu. Te byli rádi, že je tma, protože se oba cítili trochu zahanben .
„Do háje!“ zaklela Hanka nahlas. „Už jsem si vzpomn la, pro tu jsme. To ale byla mela!
Zpátky se to asi vzít nedá, co?“
Svá a m l chvíli strach, že jí starší kamarád vynadá, ale Rafan ml el a nijak to
nekomentoval.
„Jako by nesta ily ty moje trable s prstenem. Jsem hloupá husa, že jsem do toho tak vlítla.
Ur it se dalo vymyslet n co chyt ejšího. Do háje! Co te s námi Bacha ka ud lá? Jak dlouho
už tu jsme?“
„Kalendá ani hodinky nám s sebou nedali.“
„No, ale je fajn, že nás aspo nechali spolu. M žeme si povídat nebo hrát na hádanky.“
„Abych ek pravdu, te by m v hádání porazilo i t íleté dít ,“ zahu el znechucen Rafan,
když o n ho p i zpáte ní cest zakopla. Pomohl jí znovu se usadit mezi nimi.
„Radši nám vypráv j ten sv j úžasnej lítací sen. A kdyby se nám p i tom vypráv ní
náhodou poda ilo znovu usnout, tak bu tak hodná a nebu nás.“
„Barbare,“ uražen odsekla Hanka, ale zn lo to spíš jako p átelské špi kování.
„Tak si ud lejte pohodlí, pánové, já si jen musím vzpomenout, jak to za alo. V tom snu
jsem byla malý jásav ervený ptá ek. Moje pe í jisk ilo jako ohe . Jenže jsem byla smutná a
neš astná, protože jsem zabloudila. Létala jsem nad cestami, ale žádnou jsem nepoznávala.
Létala jsem nad lesem, nad ekou, ale všude jsem cítila ledový chlad. Pak jsem našla zahradu.
Tekla tam báje ná voda. Mnohem lepší než ta vaše zdejší ponožková! Byli tam i další ptáci,
ale žádný mi neodpovídal na otázky. Jen si cht li hrát.
Pak mi n kdo odpov d l, ale nevid la jsem, kdo.
Tak zavolej o pomoc, ekl mi ten hlas.
Pro ne, m žu to zkusit, pomyslela jsem si a vylet la jsem vysoko do oblak. Zahrada
zmizela a všude kolem byla jen pouštní pustina. Volala jsem, co m j pta í hlásek sta il.
Dlouho, dlouho mi nikdo neodpovídal a já už necítila k ídla z té námahy. Pak jsem v dálce
zahlédla zubatý horský masiv. Znovu jsem zavolala o pomoc.
Tak pole dol , ekám tu na tebe, ozvalo se mi najednou v hlav a já cítila, že je to n kdo
blízký. Vtom jsem uvid la na písku kruh ohrani ený ho ícím ohn m. Uprost ed kruhu sed l
mladík a zval m , abych si p isedla. Pro pak voláš o pomoc, zeptal se.
Bylo mi trochu trapn , ale p iznala jsem se, že jsem se ztratila.
To nic, ekl a usmál se. Mám tu pro tebe n co, co ti pom že, a nabídl mi mali ký zá ivý
kompas. M l stejnou barvu, jako moje pe í. Pak vzal moji ruku a vložil mi kompas do
dlan …“
„Do dlan ? Ptákovi? A kde vzal pták dla ?“
„Hele, Svatoušku, je tv j sen, nebo m j? V tom snu jsem prost najednou m la ruku a on
mi do ní položil mali ký zá iv rudý kompas. Sotva se ale dotkl mojí dlan , za al jeho dárek
ztrácet barvu a obrysy, až úpln zmizel.
Neboj se, uklid oval m , neztratila jsi ho. Máš ho te ve své mysli a už nikdy nebudeš
bloudit.
 A najdu cestu dom ?
Bála jsem se, ale vtom se mi vyno ila vzpomínka na místo, kam se chci dostat, a já v d la,
kudy se mám vydat. Byla to obrovská úleva. Cht la jsem mu pod kovat, n co mu dát na
oplátku, ale nic jsem u sebe nem la. Tak jsem vytáhla z k ídla jedno rudé pírko a v novala
jsem mu ho. Nádhern se usmál a vzal si ho.
Jsem rád, že jsem t poznal, ekl. Vždycky jsem m l strach z okamžiku, kdy se setkáme,
ale te si myslím, že by to mohlo být zajímavé pro nás oba. Vlastn jsi tak trochu moje sestra,
i když nejsme p íbuzní. Dokázala jsi m oslovit, i když nejsi z našeho druhu. Rád se s tebou
zase uvidím, až p ijde as. Ale te už le dom , p išla chvíle, kdy je záhodno se vrátit sama
k sob . No a tak jsem se vrátila a jsem tu zase spolu s vámi v nepohodlné realit .“ „Krásn to
vyprávíš, skoro jako pohádku,“ vzdychnul blažen Svá a.
„To ale nebyl oby ejný sen,“ ozval se tiše, jako by se bál narušit tu zvláštní atmosféru
vypráv ní, Rafan, „cítím z tvého p íb hu auru vid ní. Myslím, že jsi tu bytost potkala
doopravdy a že jste uzav eli spojenectví. Zavázala ses mu svým dárkem za to, že ti pomohl.“
„Nesmysl! Byl to jen takový zvláštní sen, který jsem si náhodou zapamatovala,“ zasmála
se Hanka kamarádovu tvrzení. Nevyvracel jí to. Byl rád, že se probudila k životu a že tak
rychle nabrala sílu vzdorovat zdejší tm a beznad ji, která lov ka z tohoto nehostinného
místa 74 p epadala. Skoro m l pocit, že tím p íb hem p edala trochu vlídného tepla i jim.
Hanka tím povídáním ale vy erpala své síly, tak se p itulila blíž ke Svá ovi, aby jí bylo
tepleji a znovu usnula. Bez sv tla tu as plynul tak zvláštn , že nedokázali odhadnout, jak
jsou dlouho zav ení. Nakonec už ani nem li chu hrát n jaké hry a propadali apatii ím dál
ast ji.
Když kone n p išel okamžik, kdy je z díry p etransportovalo kouzlo zp t do Útulného
domova, pomalu by si toho ani nevšimli, kdyby je neoslnilo nezvykle silné sv tlo. Ono
vlastn v bec nebylo silné, protože na okn byly zatažené záv sy, ale po té dlouhodob
vnímané tm jim to p ipadalo jako nejjasn jší den. Sed li na podlaze pokoje a nad nimi stála
ošet ovatelka sestra Kornélie. Podala každému mali kou misku s polévkou.
„Jenom takový náprstek?“ divil se Svá a.
„Já mám hlad, že bych sn dl celý bochník chleba.“
„No, to by po takové hladovce bylo to nejhorší, co bys mohl ud lat,“ pokárala ho sestra za
nemístnou poznámku. Sklonila se k nim a sundala jim náramky z rukou a Hance p ipnula
kolem krku kožený emínek. Pak je zahnala do umývárny a hned po umytí a p evléknutí do
istých oblek je zavedla na pokoj s postelemi a na ídila jim klid na l žku.
„Jestli máte jen trochu rozumu, tak te budete hodní a poslušní a nebudete se na nic ptát,
ani nic komentovat. Rozumíte?“
Když vid la, jak všichni p ikývli, sjela je ješt jednou p ísným pohledem a pak už jen
slyšeli, jak zamkla dve e.
Jindy jim zdejší postele moc pohodlné nep ipadaly, ale tentokrát m li pocit skoro až
luxusu. Ob as je Kornélie probudila a p inesla jim malé porce jídla a trochu pití. Venku už se
setm lo, ale po ád to nebyla tma, kterou zažili. Zdálo se, že všechno se zase obrací k lepšímu.
Ráno je vzbudila sama vrchní sestra Bachová.
„No, pánové, tak dost vyvalování, vra te se mezi ostatní a koukejte sekat dobrotu. Jestli
zahlédnu sebemenší provin ní proti pravidl m, budete oba p ísn potrestáni. N jakou dobu si
na vás oba budu dávat velký pozor a budu sledovat každý váš krok. Takže mi te zopakujte,
co budete?!“
„Budeme se chovat vzorn a náležit ,“ ochotn zopakoval Svá a.
„A co mi ekneš ty?“ oto ila se na Rafana.
„Dáme si velký pozor, abychom se neprovinili proti zdejším pravidl m,“ neochotn
zarecitoval i on.
 Sestra Bachová p ikývla a ukázala na dve e. Oba kluci vyst elili ven, aby byli co nejd ív
z jejího dosahu. Hanka se postavila a ekala, že i ona bude napomenuta a propušt na. Vrchní
sestra na ni up ela zlý pohled.
„Kdepak, d v e, tvoje provin ní bylo p íliš závažné. Ty už se mezi d ti nevrátíš. Nemohu
riskovat, že bys svým p íkladem kazila dobré mravy našich chovanc . Ty zatím z staneš tady,
než rozhodnu, co s tebou dál.“
Když vid la, jak je Hanka šokovaná jejím prohlášením, spokojen se pousmála.
„Tak, tak, hol i ko, jsi nezvladatelná a te za to budeš pykat. A dob e si rozmysli, jestli
chceš d lat znovu potíže, protože druhou návšt vu v temnot bys už nejspíš nep ežila.
Doufám, že chápeš, co ti chci íct. Najdi v sob poslušnost a pokoru a možná ješt dostaneš
n kdy šanci na normální život. Ale ne tady u nás, to už opravdu riskovat nemohu.“
Pak se oto ila, uhladila si záhyby na šatech a odešla.
V zámku sk ípnul klí , Hanka z stala v místnosti sama a m la pocit, že už je zase všechno
úpln špatn . Kožený pásek na krku ji sv dil, tak se ho pokusila sundat, ale nikde nem l
zapínání. P ešla k malému oknu. Nešlo otev ít a byl z n j vid t jen kousí ek vzdáleného lesa a
zá ivá letní obloha.
Co m te proboha asi eká, pomyslela si a rezignovan se posadila na postel.

NEJISTOTA
Vron už m l všechno domluveno a p ipraveno, takže te sed l poblíž magického jezírka
v lese a sledoval d ní Útulného domova. Op t svým magickým vid ním zaznamenal
p ítomnost obou nadaných chlapc , což ho pot šilo. Doufal, že jeho plán vyjde a že kone n
p ekoná tu nejt žší p ekážku svého úkolu. Te všechno záviselo na tom, kdy p ijde nejbližší
bou ka a zda zase chovanci ústavu vyrazí sbírat poklady vyvržené mo em na pláž.
Podrobnosti svého plánu domluvil s Paulou, která nadšen souhlasila a slíbila, že se bude
snažit ze všech svých sil, aby mu pomohla. Hanku sice Vron svým magickým zrakem nevid l,
ale doufal, že i ona je v po ádku a také p ijde na pláž.
P emýšlel, jestli má své paní poslat vzkaz o tom, že hledanou dívku našel, ale pak si to
rozmyslel. Bude lepší po kat, až jestli plán vyjde. Paní je sice taky asi netrp livá, ale co
kdyby n co selhalo… Ne! Tu myšlenku zahnal jako dot rnou vosu. Musí se to kone n
poda it! Naplánoval jen drobná magická vylepšení, kterými by nem l vzbudit pozornost
Bd lých. Dokonce si n které ásti plánu vyzkoušel nane isto. Te jen jestli vyjdou i ostatní
okolnosti, které si netroufal magicky ovliv ovat. Takových zásah už by si mohlo oko
Bd lých všimnout i za p edpokladu, že je zdejší oblast moc nezajímá. P ilákat jejich zájem by
bylo v jeho p ípad krajn nežádoucí. Nezbývá než po kat na bou ku a doufat, že v domov
bude vše probíhat podle obvyklého scéná e.
Rafan se Svá ou m li starost. Uplynul t etí den, ale Hanka se stále neobjevovala. Dokonce
ani nedokázali zjistit, zda je zav ená po ád na stejném míst . Sami byli ost e sledováni, takže
požádali kamarády, aby se na to mrkli, ale ani ti neusp li. Sice se zkusili vyptávat sester, co
s Hankou je, ale žádná jim na otázku neodpov d la. Bacha ky se nikdo zeptat neodvážil.
Rafan toužil n co podniknout, bylo mu proti srsti, že dívka, která se ho zastala, za to má trp t.
Trápilo ho pomyšlení, že tentokrát za její nesnáze m že on. Marn do n j Svá a hu el, že
momentáln bude nejlepší, když budou absolutn nenápadní, že je Hanka možná jenom
nemocná a asem se objeví. Rafan jen vrt l hlavou.
„Kdepak, Svatoušku, tentokrát se pleteš. Ur it ji považují za nebezpe nou a já myslím, že
už se sem nevrátí. Jen nemám p edstavu, co by s ní mohli ud lat. Budou ji držet zav enou
nebo ji n kam pošlou? Taky by jí mohli provést n co nenapravitelného. D lá se mi zle, když
na to pomyslím. Musím zjistit, co s ní je, i kdyby m za to m li v dí e nechat chcípnout.
Zkusím se tam proplížit v noci. V tomhle vedru nechávají okno do chodby otev ené. Když
budu šikovný, dokážu se protáhnout dovnit a zjistím, jestli je tu ješt po ád zav ená.“
 „Ned lej to, Rafe. Jí to nepom že a ty budeš riskovat sv j život úpln zbyte n . Taky m
štve, že pro ni nem žeme nic ud lat. Prost to te nejde, tak to nekomplikuj.“
„Neboj se, nenechám se na apat. Budu opatrný.“
„Rafe…“
„Máš to marný, už jsem se rozhodl. Dnes nebo zítra to zkusím. Tahle nejistota je pro m
horší než celoro ní štupování d ravého prádla.“
„No dob e, ale dej mi v d t. Já poprosím kluky, aby v p ípad nouze odpoutali pozornost.
Budu ti aspo krýt záda, když už jsi takovej mezek a nedáš si íct.“
„Díky, kámo, pošlu ti vzkaz. Rozhodnu se podle toho, kdo bude mít v noci službu. Jestli
p ijde Bacha ka, tak to odložím. Sebevrah ješt nejsem.“
„Vždycky jsi býval chytrej a rozumnej… A te se chystáš ud lat takovou blbost! Bu
opatrný, Rafe,“ podíval se na n j Svá a neš astn , ale starší kamarád se na n j jen po ouchle
zašklebil a zamíchal se do davu ostatních d tí.
Jeho výprava se však této noci neuskute nila. Po horkém dni se nebe zatáhlo ernými
mra ny a p išla taková bou ka, že byli všichni vzh ru a d v ata se schovávala pod pokrývky,
aby k nim nepronikl divoký jas blesk a hromové rány, které vzáp tí následovaly. P ívaly
dešt zaplavily dvorek a voda nestihla odtékat pry . Záhony, které odpoledne pracn zalévali,
byly p ívalem odplaveny b hvíkam a na míst z stala jen betonová koryta.
Do rána ale všechno jako zázrakem vyschlo a slunce zase vyšlo na krásn modrou oblohu,
jako kdyby ani bou e nebyla.

AKCE
Vron se pot šen rozhlédl po zvlhlém lese a zamí il ke skrýši s prstenem. Vylovil ho a
zastr il do kapsy. Stále znovu dumal nad tím, jak to, že nic necítí, když se ho dotkne. Ten
prsten je zaru en magický a Hanka také dokáže používat sedmý smysl, tak pro je svým
magickým okem nevidí? Co je to za divnou magii? Pak se p esunul blíž k Útulnému domovu,
aby se ujistil, že d ti opravdu vyrazí ven. Ani nemusel hlídat dlouho a do kal se. Usmál se a
urychlen vyrazil k rybá ské vesnici, aby tam byl co nejd ív. Paula už ho vyhlížela. Vyb hla
mu naproti.
„Dnes ur it p ijdou všichni sb ra i mušlí a jantar . Myslíte, že se váš plán poda í?“
Pomohl jí uvázat šátek p es neposlušné vlasy a snažil se trochu zklidnit její roz ilení.
„Klid, d v e, nic nesmíme usp chat. M lo by to prob hnout velice nenápadn . Já te
vyrazím s lodí a zakotvím v zátoce hned za ohybem. Odtud m neuvidíš, ale budu tam. Ty se
pomalu vydej na pláž a až bude vhodná chvilka, promluv se svými kamarády a pokus se je
p esv d it. Budu ekat celé dopoledne. Kdyby akce selhala, sejdeme se tady zase po ob d .
Bude-li hrozit bezprost ední nebezpe í n komu z vás, ho do vody žlutý kámen. V p ípad
úsp chu, na znamení, že mám ekat své pasažéry, ho do vody ten erný.“
„Já to všechno p ece vím, pamatuji si to odminula. Nem jte strach, pokud kluci a Hanka
p ijdou, já už je p esv d ím.“
„Dobrá, tak už b ž. Uvidíme se po ob d .“
„Jasn ,“ zahalekala Paula a seb hla po písku na pláž.
Vron se zatím vydal k lodi, kterou m l zamluvenou u starého rybá e na druhé stran
zátoky. Takže dnes by m l mít za sebou ten první nejt žší krok, setkat se s dívkou, po které už
skoro osm let pátral na rozkaz své paní. Jeho ruka zabloudila k ervené stužce, kterou nosil
v kapse. Vytáhl ji, navlékl na ni prsten, ale jako obvykle v bec nic necítil, jen takový zvláštní
neklid v duši. Že by n co bylo špatn ? A tak i tak, do ob da se to asi dozví.
Paula došla až k vod , sundala sandály a nechala si nohy omývat p nou neklidného
p íboje. Ob as se shýbla pro kousek jantaru nebo obzvláš krásnou mušli, konec konc m že
je pak prodat a koupit n co na zub pro své sourozence. Jak tak prohledávala písek, málem si
ani nevšimla, že d ti z Útulného domova už dorazily.
 Po kala si, až se sestra, která je m la na starost, uvelebí na sedátku nad b ehem a p estane
dávat pozor. Pak se zamíchala mezi chovance. N kte í ji poznali a vyzvídali, jak se te má.
Nesp chala. S každým známým prohodila pár sl vek a ujistila je, že se má docela fajn,
protože tu našla svou rodinu, která ji vykoupila. Po chvíli objevila Svá u a Rafana. P iplížila
se až skoro k nim. Když Svá a zvedl hlavu, vykulil o i. Než sta il n co íct, drcla do Rafana,
který práv n co doloval z písku. Ztratil rovnováhu, zaklel a zlostn se oto il.
„Kterej trouba… Paulo, fakt jsi to ty?“ zlostná grimasa se rozpustila v p ekvapeném
úsm vu, „co tu d láš?“
„Sbírám poklady pro svou rodinu a p išla jsem vás pozdravit. Kde máte Hanku?“
Rafan v úsm v zase ztuhl: „M li jsme pr švih. Nás už pustili, ale ji zatím ne. Nevíme, co
s ní je.“
„A do háje! To trochu komplikuje situaci. Co te ?“
„Jakou situaci, co se d je?“
„Poj te kousek stranou, a nás ostatní neslyší. T eba támhle k té hald chaluh.“
„Fuj tady to smrdí, povídej rychle nebo se mi ud lá špatn ,“ protestoval proti vybranému
místu Svá a.
Paula jen nad jeho ná ky mávla rukou a d epla si mezi n .
„Hele, kluci, mám pro vás návrh. D v ujete mi?“
„Jaký návrh?“
„Seznámila jsem se se zvláštním lov kem. íká si Vron a zajímá se o Hanku a o vás dva.
Tvrdí, že máte nadání a m li byste chodit do školy. Nabízí vám tu možnost, ale znamenalo by
to utéct z ústavu. Tím myslím utéct te okamžit a to zp sobem, který by všechny p esv d il,
že jste se utopili.“
„Ty bláho, to snad ne. Mn je zle, já nem žu,“ polekal se Svá a.
„Nejde to, Paulo, musíme zjistit, co se stalo s Hankou,“ zavrt l hlavou i Rafan, „navíc kdo
ví, co to je za lov ka a co s námi zamýšlí doopravdy. Nezdá se mi, že by n kdo cizí jen tak
p išel a z ni eho nic nám za al pomáhat. Za tím n co bude.“
„Chceš rad ji po kat, kdo p ijde do Útulného domova a vybere si t za sluhu? K voják m
nechceš, tak co myslíš, že t asi eká? Kluk m, co tam s námi byli, slibovali práci v dolech,
kde v tšinou nep ežiješ p t let. Bude tohle to pravé? Sakra p emýšlej p ece trochu, Rafe, a
už tenhle lov k plánuje cokoliv, je to po ád lepší než to, co ti nabídnou sestry. A navíc já mu
d v uju, mn pomohl víc, než si dovedeš p edstavit.“
„A jak bychom odtud m li utéct?“ vyzvídal opatrn Svá a.
„Tady na b ehu odhodíte pár hadr a odplavete pokud možno nenápadn sm rem támhle
k zátoce. Hned za b ehem tam kotví lo a eká na vás.“
„Když já neumím plavat,“ drbal se Svá a ve vlasech a jeho nervozita viditeln stoupla.
„Vron pošle delfíny, aby vám pomohli k lodi.“
„Delfíny? To m má uklidnit?“ polkl t žce chlapec.
„Nem žeme tam Hanku nechat samotnou,“ odporoval stále Rafan a mra il se na
neklidného Svá u.
Paula hlasit vzdychla: „Jestli mi d v uješ, d v uj i Vronovi. Jsem p esv d ená, že
v tom Hanku nenechá a najde zp sob, jak jí také pomoci. Možná mu m žete dát informace,
které pot ebuje. Kladl mi na srdce, že musím p emluvit Hanku a vás dva, abyste dnes zm nili
sv j osud.“
Rafan sklonil hlavu do dlaní, zav el o i a odml el se. Paula cht la n co íct, ale Svá a se
na ni podíval, mírn zavrt l hlavou a prstem nazna il, že má být zticha. Rozhlédla se, jestli se
náhodou n kdo nep iblížil, ale nikoho nevid la. Nechápala, pro má být zticha. Vtom Rafan
zvedl hlavu a podíval se na ni: „Dobrá. Tak já teda souhlasím. Dnes zm níme sv j osud.
Kdysi jsem p esn tahle slova slyšel ve snu. A já na sny v ím… Ale, Paulo, jestli to špatn
dopadne, budu t chodit po smrti strašit.“
 Zak enila se na n j a kývla: „Fajn, mám t docela ráda, Rafe, pokud to nevyjde, budu se na
tebe t šit.“
„To je dob e, že si oba tak báje n rozumíte, ale já mám d snej strach! Co s tím mám
d lat?“ ho ekoval Svá a a okusoval si nehty.
„Jdi do toho,“ kývla na n j Paula, „já zatím pošlu vzkaz, že jste na cest .“
„Zkrátka d lej to, co já. Sho hadry a jdeme se umýt a vykoupat. Jasný?“ zavelel Rafan a
Svá a ho s povzdechem následoval.
erný kámen zazvonil Vronovi v uších sladkou ozv nou. Lo se kolébala na neklidných
vlnách a poblíž dovád li t i delfíni. Každému z nich hodil rybu na d kaz pozornosti a
p átelství. Vysv tlil jim, že nedaleko odtud plavou ve vod t i lidská mlá ata, dva kluci a
jedna dívka. Poprosil je, aby je dovedli k lodi a pomohli jim, budou-li mít potíže. Delfíni jako
na povel všichni najednou dvakrát vysko ili a pak vyrazili na mo e. Vron doufal, že pov sti
o tom, jak jsou citliví na vše, co se d je v jejich okolí, jsou pravdivé a že malým uprchlík m
opravdu pomohou. Pak už jen nedo kav sledoval hladinu mo e a ekal na jejich návrat. Byl
š astný, že jeho plán vyšel a gratuloval sám sob ke skv lému nápadu a provedení.
Paní bude jist spokojena

PRY S AROD JNICÍ

Hanka p e kala dlouhou osam lou noc, kdy toho moc nenaspala, a myslela na kluky.
Závid la jim, že jsou mezi ostatními d tmi. Vlastn si ze svého života nic jiného než Útulný
domov nepamatovala. Jak ráda by se te vrátila na svou nepohodlnou pry nu s kousavou
dekou, pod kterou bylo v zim chladno. Neum la jsem si toho vážit, íkala si nyní, když šance
na návrat vzala za své. M la jsem tam kamarády, smáli jsme se, tajn se u ili íst… Slzy
sebelítosti se koulely po Han iných tvá ích a sv t se zdál najednou zlý a nespravedlivý. Pro ?
Pro zrovna já musím mít po ád n jaké trable? Asi m l Raf pravdu, když mi vtloukal do
hlavy, že mám nejd ív p emýšlet, než se bezhlav vrhnu do nesnází. Cht la bych se tak
ovládat, jako on, ale v tu chvíli mi to zkrátka nejde. A co asi bude te ? Kam p jdu?
Nakonec Hanka p ece jen usnula, ale zdály se jí samé divoké sny, jak ho í, jak se topí.
Doufám, že to nebyly prorocké sny, pomyslela si, když se s úlevou probudila. Jenže
p íjemný pocit z probuzení jí dlouho nevydržel. Zase ji za aly trápit pochybnosti o sob samé
a lítost po ztracené minulosti. Snídani jí donesla sama Bacha ka. Když Hanka dojedla, kývla
na ni, aby ji následovala. Vedla ji dlouhými chodbami p es n kolikery zam ené dve e. Hanka
v bec netušila, že jsou zdejší budovy tak rozsáhlé. Nakonec vešly do prostorné kuchyn .
Hanka zatím znala jen malou p ípravnu jídla pro d ti, kde musela v dob své služby pomáhat.
Ale tady to bylo obrovské.
Vzadu byly dv pece, kde se nejspíš pekl chléb, protože co jiného by takhle von lo. Všude
kolem zdí byly police s r znými krabicemi, sklenicemi a pytlíky a pod nimi v šáky na nádobí.
V místnosti byly ty i stoly, dv velké zav ené sk ín a množství bedni ek na zeleninu. Spolu
se sestrou Faninou tu pracovaly t i dívky. Všechny byly pon kud starší než Hanka. Když se
zadívala pozorn ji, poznala je, i když nyní už byly vysp lejší, než jak si je pamatovala.
Serena z nich byla nejoškliv jší. ídké dlouhé vlasy jí mastn plandaly kolem krku, byla
až vychrtlá a ruce i nohy m la divn pokroucené jako po n jaké nemoci. Když se zasmála,
ukázalo se, že jí chybí jeden p ední zub, což ješt umoc ovalo její nevalný vzhled.
Ela vypadala sice líp, ale ani nezvedla hlavu od své práce. Zdálo se, že nevnímá, co se
kolem ní d je. Pracovala pomalu jako v mátohách. Když se natahovala po další zelenin
k oloupání, Hanka zahlédla jen její prázdný pohled.
Vedle ní sed la Mimi. Asi p estála n jakou zlou chorobu, protože m la ple posetou
dolí ky a jizvami a když pozdravila vrchní sestru, její levá tvá z stala nehybná. Kdysi krásná
a milá holka te m la ve tvá i zapsané utrpení a smutek. Hance se nad tím pohledem sev elo
srdce lítostí. Mimi jako by to cítila, zvedla hlavu a podívala se p ímo na ni. Tvá se jí
nep átelsky zkroutila a z pravého oka vyšlehl nenávistný pohled. Hanka se zarazila a rychle
p emýšlela, zda n kdy Mimi nenaštvala, ale nemohla si na nic vzpomenout. Rad ji rychle
odvrátila o i na sestru Faninu. Zjistila ale, že ani sestra se na ni nedívá práv p átelsky. To
bylo moje jednání tak hrozné, že jsem si znep átelila všechny kolem, to p ece není možné,
uvažovala rozpa it a rad ji sklopila zrak k podlaze.
„Tak tohle je ta naše malá arod jka?“ pokývala hlavou Fanina a za bradu zvedla její
obli ej k sob . „Však já už si s tebou poradím, d v e. Ale ve tvém vlastním zájmu ti radím,
abys tady nic nezkoušela. Já jsem mírná ženská, ale když m n kdo naštve, lituje pak, že se
narodil. Rozumíš?“
Hanka tiše p ikývla a sestra pustila její bradu. Potom vyprovodila Bacha ku za dve e a
ješt chvíli si tam tlumen povídaly.
„To sis to musela p kn zava it, když t šouply mezi nás,“ oto ila se k ní škodolib
Serena, „prý na lidi p ivoláváš nemoci.“
„Co je to za nesmysl? Já p ece žádná arod jka nejsem. Jenom jsem se jednou postavila
proti Bacha ce, proto jsem tady,“ bránila se Hanka nesmyslnému na ení.
„Opravdu? A pro ti teda dali obojek? Fanina nás varovala, že nás m žeš u knout. Prý už
jsi to zkusila p ed rokem na Mimi. Jen se podívej, cos jí ud lala!“
„Proboha, to je p ece lež!“ vykulila o i Hanka.
„Lež, povídáš,“ zvedla se Mimi ze stoli ky a p istoupila k ní, „už tenkrát mi ekli, že to
vypadá na nemoc magického p vodu. Závid la jsi mi moji krásu, dívala ses na m , pamatuji
si to. Je to tvoje vina, jak te vypadám. Tehdy jsem to ješt nev d la, ale dneska jsem si jistá
a Fanina si to myslí taky. Nenávidím t a jednou ti to vrátím…“
„Tak, d v ata,“ zatleskala v otev ených dve ích sestra, „hezky se vrátíme k práci a
povídání necháme na jindy, že ano?“
Mimi se odvrátila a usadila se zp t k loupání zeleniny. Hanka ekala, co p id lí Fanina jí.
Nemusela ekat dlouho. Za chvilku už sed la v zam eném sklep a t ídila jablka na
nepoužitelná, použitelná a dobrá. Sklep byl vlhký a zatuchlý, ale aspo tu nebylo horko, jako
venku.
Hanka slupla n kolik jablek proti hladu a žízni a dala se do práce. Sice by tu uvítala
n jakou spole nost, ale ani po jedné z dívek, které vid la v kuchyni, netoužila. Ješt te se
v ní zvedala zu ivost, když si uv domila, co jim sestra o ní napovídala. Takové lži! A ony
tomu v í. Hanka se snažila nemyslet na budoucnost, ale bylo to t žké. Chvíli si pobrukovala
písni ky, které si spolu s Paulinou vymýšlely a prozp vovaly, když byly venku, Chvíli se
snažila vymýšlet n jaké nové, ale všechno, co vymyslela, bylo tak depresivní, že toho
nechala. Hromádky p ebraných jablek rostly, ale p esto se jí zdálo, že trvalo v nost, než pro
ni p išla sestra Fanina a odvedla ji do malé kom rky s jednou pry nou, kam ji na noc zamkla.
Vlastn byla Hanka ráda, že nemusí sdílet ložnici s nep átelsky nalad nými dívkami. Také ji
pot šilo, že vedle postele našla džbán s erstvou vodou a kousek m kkého chleba, na kterém
si moc pochutnala.
V mali kém okn nad postelí bylo vid t hv zdy a ona smutn vzpomínala, jak se asi má
Paula a kluci a jestli dál plánují út k z tohoto neveselého za ízení. Škoda, že se k nim nem žu
p idat, myslela si, když usínala na nepohodlné pry n s pohledem up eným do mali kého
obdélníku, plného jasných zá ivých hv zd.
I následující den strávila ve sklep plném jablek, kde m la za celý den k dispozici jen
džbán s vodou a kyblík na pot ebu.
Zdálo se, že od v erejška jablka pon kud ztratila na své chuti. Sice jich pár sn dla, ale
požitek z toho nem la. Ješt tak dva dny a budu jablka nenávid t na zbytek života, pomyslela
si, když odtud ve er odcházela.
Další den pro ni za al skoro ješt za tmy, kdy ji sestra p išla probudit a p inesla jí isté
šaty. No, šaty… Spíš to vypadalo jako neforemný pytel v pase p evázaný provázkem. Bylo jí
to pon kud úzké a dlouhé, musela dávat pozor, aby si nešlápla na okraj oble ení a d lat jen
malé kr ky, co jí ší e obleku dovolila. Zavedli ji do kuchyn , kde se sešly i ostatní t i dívky,
které tu potkala nedávno. Musely si uvázat šátky, pod kterými se ztratily nejen vlasy ale
i obli ej. Sestra každé z nich na ruku navlékla široký náramek. Do ruky dostaly velké prázdné
koše od zeleniny a spolu se sestrou Faninou nasedly do povozu, který pravideln dvakrát
týdn jezdil na trh a pak vozil do domova nakoupené potraviny. Musely se posadit na
podlážku a koše držet na klín , takže nem ly skoro žádný rozhled po okolí.
Cesta byla dlouhá a pak, když vyšlo slunce a za alo h át, i nep íjemn horká. Hance
stékaly rky potu po celém t le a sv dily ji v místech, kde se nemohla podrbat. Pokaždé,
když se zkusila zavrt t, sestra ji p ísn napomenula. Vrtalo jí hlavou, kam je asi vezou.
Nebyla sama, kdo se zkusil vyptávat, ale žádná z dívek nedostala odpov . Jen Ela byla
naprosto nete ná a o nic se nezajímala. Ji jedinou nemusela po cest sestra napomínat, aby
z stala v klidu.
Po chvíli si Hanka uv domila, že mo ský p íboj slyší hlasit ji než d ív. Také v n mo e
byla výrazn jší. Podle zvuk kolem to vypadalo, že je ko í dovezl do p ístavu. Netrvalo
dlouho, v z zastavil a sestra jim pokynula, aby odložily koše a vystoupily. Kone n se mohly
rozhlédnout. Hanka nikdy p ístav nevid la a se zájmem pozorovala všudyp ítomný ruch.
Rybá i tu m li vystavené koše s rybami a kolem chodili obchodníci a vybírali si zboží pro své
zákazníky. Byli tu i oby ejní lidé, kte í nakupovali a dohadovali se o cenách. U blízkého mola
tu kotvily dv rybá ské bárky. Dál vzadu bylo zbudované nové dlouhé molo, u kterého kotvila
velká plachetnice. Te by byla správná chvíle pro út k, napadlo Hanku a cht la ud lat krok
stranou. V té chvíli pocítila, jak ji brní levá ruka. Ohlédla se na sestru Faninu a setkala se
s jejím pohledem. Náramek na levé ruce za al bolestiv pálit.
„Za a se,“ houkla na ni Fanina.
Necht la ji poslechnout, ale nohy samy zamí ily do mezery mezi Serenou a Elou. Když se
ocitla na míst , bolest na záp stí polevila. Hanka se zamra ila, tohle se jí ani trochu nelíbilo.
Jenže poslední zážitek s Bacha kou byl stále ješt p íliš živý, takže potla ila svou hrdost a
usoudila, že bude lepší, když to zkusí jindy a jinak.
V té chvíli sestru oslovil jeden z námo ník a pak je vedl p es dlouhé molo k velké
plachetnici. Dívky ve svých úzkých šatech cupitaly sm rem k lodi a teprve v té chvíli si
uv domily, že pojedou n kam pry , že už se do Útulného domova nevrátí. Hanka si všimla, že
i Serena se pokusila odbo it p ed molem stranou, ale pak se s obli ejem plným bolesti oto ila
do správného sm ru, vkro ila na prkna a poslušn následovala Faninu. P ešly úzké prkno a
ocitly se na palub . Ale nemohly se tu ani rozhlédnout a už byly nuceny sešplhat do
podpalubí. V úzkých sukních se jim po žeb ících šplhalo velmi špatn . Nakonec je Fanina
umístila všechny do jedné malé kajuty a oznámila jim, že zde z stanou, dokud lo nevypluje.
Ona bude mít kajutu vedle a v p ípad pot eby na ni mohou za ukat. Pak je zamkla. Hanka
m la velkou žíze , ale neodvážila se ozvat. Doufala, že sestra bude na jejich pot eby
pamatovat a n co jim sem co nevid t p inese.
V kajut byla dv l žka. Na jedno se posadily Serena s Elou a jí nezbylo, než se posadit
vedle Mimi. Doufala, že v téhle chvíli nebude mít dost energie na rozpoutání n jakých spor .
Opatrn se po o ku podívala na její mén pohyblivou tvá . Zdálo se, že i ona má nad ím
p emýšlet a nehodlá si své sousedky p íliš všímat.
„Tak už je to tady,“ vzdychla Mimi a složila obli ej do dlaní.
„Já bych rad ji na plantáž, než do dol ,“ p ikývla Serena, „mám ráda slunce, a horko mi
nevadí. V dolech to musí být hrozné. Tma, zima, d ina a ven na slunce prý poušt jí jen jednou
za m síc. Tam bych fakt nevydržela. Doufám, že to bude plantáž.“
„Nechci ani na plantáž ani do dol ,“ zavr ela Mimi, „tohle není život pro m . Musí
existovat n co jiného, lepšího! A jestli ne, tak nemá cenu žít.“
 „Neblázni, Mimi, i tam, co nás posílají, m žeme najít n co dobrého. Nem žeš dop edu
íct, že to ani nezkusíš. Možná tam najdeme n koho, kdo nás bude mít rád.“
„Nás, jo? Tak se na nás koukni. Pro si nás nikdo v domov nevybral? Jsme šeredy.
Jedinej, kdo tam má nad ji, je tahle malá arod jnice.“
A Mimi se prudce ohnala levým loktem proti Han inu obli eji. Ta to ne ekala a úder ji
odhodil až na st nu za nimi. Než se sta ila zorientovat, dostala další ránu p stí do obli eje.
„Neblázni, Mimi,“ snažila se zu ivou kamarádku zarazit Serena, ale neúsp šn . Teprve
p íchod Faniny Hanku zachránil p ed další nakláda kou. Z nosu jí krev kapala na šaty, a jak
se jí snažila rukou ut ít, rozmazala si krvavou šmouhu po celém obli eji.

„No, to snad ne,“ zu ila sestra a hrub Hanku vystr ila p ed dve e. Pak ji zahnala do své
kajuty, posadila ji tam na svoji cestovní truhlu a p j ila jí mokrý hadr na zastavení krve.
Hanka si všimla, že už se tu sta ila docela pohodln za ídit. Na l žku m la m kký p ehoz a na
stolku v polici mísu s ovocem. Za chvilku p estal její bolavý nos krvácet. Ut ela si po pam ti
obli ej, ale šaty vypadaly, jak když práv n koho zavraždila. Sestra si ji znechucen
prohlížela. Pak jí na ídila, aby šaty svlékla.
„Zajdu ti je vyprat. A ty tu zatím budeš sed t a nehneš se ani o centimetr, jasný?! B da, jak
na n co jen sáhneš!“
Hanka rozhodn nem la v úmyslu sed t. Ta mísa s ovocem byla tak plná, že by sestra
ur it nezjistila, kdyby jedno zrní ko hroznového vína zmizelo. Hanka te m la krom žízn
v puse i pachu vlastní krve. Jakmile za Faninou zapadly dve e, pokusila se vstát z truhly. Na
levém záp stí explodovala bolest. Hlídací náramek plnil svou funkci víc než dob e. Hanka se
znovu posadila a bolest ustala. Prohlédla si ruku, ale nenašla na ní žádné zran ní. Mísa
s ovocem byla tém na dosah. Zatnula zuby a zdvihla se podruhé. Záp stí m la v jednom
ohni a ruka brn la až nahoru. Natáhla se k poli ce a zatínala zuby námahou. Utrhla kuli ku
vína a z posledních sil usedla zpátky. Vychutnávala úlevu, když bolest zmizela. Str ila
uloupený kousek ovoce do pusy, chvilku ho slastn cucala a pak rozkousala. Žíze se trochu
zmírnila.
Dokázala jsem to, pomyslela si, a te už jí nevadilo klidn sed t a ekat na sestru. Lo se
zhoupla a Hanka ucítila pohyb. Vyplouváme, uv domila si, opouštíme místo, kde stojí Útulný
domov. Paulina, Svá a, Rafan, to všechno je minulost. Už je neuvidím…
Hance se zamlžily o i, popotáhla bolavým nosem a pak nechala slzy stékat po tvá i,
zatímco v duchu vid la své kamarády tajn márat písmenka do prachu neútulného dvora.
Sestra kymáciv vešla do dve í a hodila Hance mokré šaty. Ta si je beze slova oblékla a
následovala Faninu zp t do kajuty dívek.
„Elo, posa se vedle Mimi, a ty si sedni sem,“ na ídila rozzloben .
„Mimi, dob e poslouchej! Te se nepohneš, dokud ti to nedovolím, rozumíš?“
Dívka p ikývla. Fanina se spokojen ušklíbla a op t dívky zamkla. Za chvíli jim však
p inesla trochu vody a každá z nich dostala jednu pšeni nou placku. Tím splnila svoje
povinnosti a krom cesty na záchod se dívky už z kajuty nehnuly.
Cesta probíhala v tichu, žádná z nich nem la náladu na povídání. Kone n jim dovolili
vyjít na palubu. Hanka se rozhlédla. B eh byl ješt dob e vid t, ale lo mí ila na širé mo e.
Bylo krásn . Mírný vánek nadouval plachty a echral jim zpocené vlasy. Jeden z námo ník
dívkám ukázal, kde si mohou stoupnout k zábradlí, aby nep ekážely. Bylo báje né nadýchat
se erstvého vzduchu, sledovat brázdu vln za lodí a zapomenout na všechno, co bylo i co
bude. Hanka m la na okamžik pocit svobody a voda odnášela všechno špatné pry do hlubin
zapomn ní a pohled na vlny obnovoval klid v její duši.
Vnímala tu nekone nou plochu mo e a modrou oblohu posetou roztrhanými bílými
oblá ky. Vítr ob as p inesl jemnou spršku vody, což bylo p íjemné a osv žující. Námo níci
roztahovali další plachty, které se nejd ív nerozhodn zat epotaly, pak se s prásknutím naduly
v trem a lo se rozjela zase o n co rychleji. B eh se pomali ku vzdaloval.
„Tak, d v ata, to by sta ilo, máme práci, je pot eba uva it ve e i,“ zahalekala na n sestra
Fanina a zamí ila zase do podpalubí. „Tak honem, honem, ve er než p jdeme spát, vezmu vás
ješt chvíli na palubu, pokud si to zasloužíte.“
Neochotn ji následovaly. Hanka se p idala jako poslední, v bec se jí necht lo do
stísn ných prostor podpalubí, kde to bylo cítit vlhkostí a zatuchlinou.
V kuchyni už na n ekal hubený nervózní kucha , který je okamžit za al komandovat a
p ikazovat, co kdo má ud lat. Sestra jim na ídila vykonat vše, co po nich mužík bude
požadovat a zmizela. Asi se bála, že i ona by mohla schytat n jaký nevd ný úkol, jako
drhnutí podlahy nebo hrnc i loupání brambor. Nakonec se ukázalo, že to v kuchyni nebude
tak zlé, jak se na za átku zdálo. Kucha , spokojený s tím, jak jim jde práce od ruky, zalezl do
kouta, uva il si kafe a za al pod imovat. Rozhodn ho nevzrušovalo, když zmizel kousek
mrkve. Hanka pracovala s radostí a vd n uvítala, že Mimi p estala se svými útoky proti ní.
Po ve e i je sestra opravdu znovu vyvedla na palubu a dovolila jim, aby tu z staly, dokud
se jim nebude chtít spát. Te už nehrozilo, že by n která z nich mohla utéci. Byl nádherný
ve er a na obloze byly milióny hv zd. Hanka vychutnávala pocit jízdy a svobody, i když
v d la, že není skute ný a že asi brzo skon í. Na spánek nem la ani pomyšlení.
Náhle jí n co sklouzlo na hlavu a p es o i. V první chvíli se vyd sila, že na ni spadla
plachta. Ne, to není plachta, n kdo jí p es hlavu hodil kus hadru a vzáp tí jí ho namotal i t sn
kolem krku. Zvedla ruce, aby ten hadr odmotala a strhla, když ucítila, jak ji úto ník p irazil na
zábradlí takovou silou, že jí skoro vyrazil dech. Studené ruce ji chytily za kotníky a p eklopily
její t lo p es zábradlí.
Zatápala poslepu rukama kolem sebe a zachytila se n eho hladkého a oblého. Hadr na
hlav jí bránil, aby zjistila, eho se to vlastn drží. Ucítila škubnutí, pak další. Toužila si
odmotat hadr z obli eje, ale bála se pustit rukama. Pod nohama žádnou oporu nenalézala.
Další škubnutí uvolnilo p edm t, kterého se držela, a ona padala i se svou oporou do náru e
slané vody. P i pádu se pustila p edm tu a cht la si strhnout hadr z hlavy, ale nestihla to.
Zapadla do vody a hrabala rukama, aby se nepono ila ješt hloub ji. Hadr se jí p ilepil na
obli ej. V panice hrabala rukama a zárove se snažila ho stáhnout z hlavy. Kone n se jí to
poda ilo. Vztekle odstr ila hadr od sebe. Snažila se nenadechnout vody, ale v d la, že už to
dlouho nevydrží. Znovu zabrala rukama i nohama.
Panebože, já se snad utopím, pomyslela si, když vtom vyplula nad hladinu. S úlevou se
nadechla a za ala vykašlávat slaný p íd l vody, která se jí dostala do nosu a do pusy. Kus
hv zdnaté oblohy p ed ní byl zakryt velkým erným stínem lodi.
„Pomóóóc, já jsem tady, pomóóóc,“ zak i ela a znovu si p i tom lokla slané vody. Lo
byla klidná a neslyšela žádný hlas, který by vyhlašoval poplach. Stín se pomali ku vzdaloval
a Hanka se jen bezmocn dívala a cítila, jak ji mokré šaty táhnou dol .

Já se tu utopím, pomyslela si a napadlo ji, že by bylo lepší, kdyby se v bec nevyno ila a
m la to už za sebou. Zezadu do ní cosi drclo. Polekan se ohlédla. Byl to záchranný kruh.
Hmátla po provazu, kterým byl obto en, p itáhla ho a zav sila se na n j.
To je p ece kruh, kterého jsem se zachytila p ed pádem, uv domila si známý hmatový
pocit, když na n j sáhla. Vytáhla zbytek provazu, který byl pono en do vody. Konec byl
od íznutý. N kdo m shodil. A když jsem se chytila kruhu, od íznul ho, abych spadla do
vody. N kdo m cht l zabít. Mimi? Byla to ona? Kde by vzala n ž? Krájely jsme zeleninu,
mohla si ho schovat.
A koliv byla voda celkem teplá, Hance nasko ila husí k že. Její mysl odmítala uv it
tomu, že se ji n kdo opravdu pokusil zabít.
 Stín lodi se zase o n co zmenšil. M la bych plavat ke b ehu, p emýšlela Hanka o tom, co si
má v téhle nezávid níhodné situaci po ít. Ale kde je b eh?
Rozhlédla se a zdálo se jí, že na jedné stran je mo e a obloha temn jší. Nejd ív se
vysvlékla ze šat , které omezovaly pohyb nohou, a p ivázala se s jejich pomocí
k záchrannému kruhu, aby šet ila síly. Pak za ala plavat, ale nem la z toho dobrý pocit. Zdálo
se jí, že je stále na stejném míst . Po chvíli se ale temná ást oblohy za ala p ibližovat. Zdvihl
se vítr.
To není zem , to jsou mraky. Bude bou ka, uv domila si Hanka a snažila se p itáhnout
uzly, kterými se zajistila, aby nevyklouzla z kruhu.
Sotva to dokon ila, rozpoutalo se kolem ní peklo. Všude bylo spoustu vody, vlny s ní
pohazovaly sem tam, marn hledala klidn jší chvilku, aby se zhluboka nadechla. Nem la
p edstavu, jak dlouho to trvalo, chvílemi m la pocit, že ztrácí v domí, pak zase bojovala
s vlnami o nadechnutí, vid la blesky, ale hrom se ztrácel v evu v tru a vln. Už nem la sílu
plavat, nebo se otá et po v tru, aby se zkusila nadechnout. Visela uvázaná ke kruhu a cítila,
jak ji vlny kolébají ke spánku.

POMOHOU DELFÍNI?
Vron se posadil k rybá ským prut m, které tr ely z lodi, aby vzbuzovaly dojem, že majitel
bárky tu kotví práv kv li ryba ení, ale mnohem pozorn ji sledoval mo e v záto in . Po
n jaké chvíli zaznamenal narušení hladiny a po další chvíli už mohl rozeznat dv brázdy
sm ující k jeho lodi. Snažil se objevit i t etí brázdu, ale a pátral, jak pátral, vypadalo to, že
se k lodi blíží jen dva delfíni.
Vron se zachmu il. To znamená, že n co nevyšlo, n kdo chybí. Nervózn aktivoval své
magické vid ní. To snad ne! Chyb la ta nejd ležit jší osoba, kv li které celou akci podnikal.
Je to osud nebo sm la, p emítal o nep ízni okolností, která ho tu provázela na každém kroku.
Ješt že se zprávou o spln ní úkolu pro svou paní nesp chal. Zase neúsp ch! Bude muset za ít
znovu od za átku, znovu najít dívku a zjistit, jak ji nenápadn dostat na školu.
Vron se zvedl a p esunul se k zábradlí, ze kterého spustil do vody provazový žeb ík. Oba
delfíni doplavali až k boku lodi a oba chlapci se p ichytili žeb íku. Delfíni spokojen
zašvito ili a pak p edvedli dva ukázkové skoky nad hladinu. Chlapci jim radostn zamávali a
ten mladší za al šplhat nahoru. V p lce se zastavil a odpo íval, zdálo se, že nemá dost sil.
„To zvládneš, Svá o, už jen pár krok a jsi tam. No tak!“ povzbuzoval ho ten v tší a pak
ho zespodu postrkoval. Kone n se kluk chytil podané Vronovy ruky a ten ho jediným
pohybem vytáhl na palubu. Ten v tší vyšplhal bez zjevné námahy úpln sám.
„Vítám vás na palub Kraba, já jsem Vron a p edpokládám, že Paula se vám o mn už
zmínila.“
„Svá a. T ší m ,“ podal Vronovi ruku mladší chlapec.
„Dobrý den, já jsem Rafael. Rád vás poznávám. Nevadilo by vám, kdybych se hned te
zeptal na pár v cí? Paula íkala, že nám chcete pomoci, ale mn se tahle situace zdá pon kud
zvláštní.“
„Jist . Rád vám všechno vysv tlím. Ale p vodn s vámi m la dorazit ješt i dívka. Copak
se stalo? Ona nep išla?“
„Hanka? Nevíme, co se stalo. Rozd lili nás a už n kolik dní jsme ji nevid li, ani nám
ne ekli, co s ní je. Nebyla na pláži s námi. Paula byla taky zklamaná, že tam nedorazila,“
ochotn za al vysv tlovat Svá a, aniž v noval pozornost Rafanovu ned v ivému
podmra enému pohledu.
„Škoda, no dnes už se nedá nic d lat, ale pokusíme se ji najít a také jí pomoci. Jen to bude
asi o n co složit jší.“
„Takže se na ni nevykašlete? Paula m la pravdu. To je super,“ zaradoval se Svá a a
v noval Vronovi rozzá ený úsm v.
 „Ne, nevykašlu, pot ebuji, aby jela s námi,“ usmál se i Vron.
„Po kejte tady,“ kývl na n Vron, když vytáhl na palubu žeb ík, „musím sbalit pruty a
oto it plachtu. Vrátíme se do p ístavu.“
„Pom žu vám,“ p idal se k n mu Rafan, „jen mi ekn te, co mám d lat.“
„P ehodíme ráhno, tady mi pom žeš zatáhnout. Pozor na hlavu!“
„Hej, po kejte s tou plachtou,“ za al na n pok ikovat Svá a, „zdá se mi, že delfíni n co
cht jí.“
„Cože?“ podivil se Vron a p išel se podívat blíž ke Svá ovi, který se díval p es p í lod .
Delfíni tu st ídav tancovali na ocase, jako by necht li lodi dovolit, aby odplula.
„Copak se d je?“ obrátil se na n Vron.
Oba mo ští savci se zklidnili a hled li na n j v o ekávání.
„Chcete mi n co nazna it?“
Delfíni vysko ili nad hladinu a hned se vrátili k lodi.
„Máme se vrátit do p ístavu?“
Roz ilen zask ehotali.
„Dobrá, do p ístavu ne. Máme jet jinam?“
Odpov d li výskokem a návratem k lodi.
„Dobrá. Ale kam? Ukážete nám cestu?“
Následovaly dva radostné výskoky a oba delfíni vyrazili sm rem na mo e, kde znovu
vysko ili.
„N co se d je. Cht jí, abychom je následovali,“ ekl p ihlížejícím chlapc m, „a protože
nám p ed chvílí pomohli, m l bych jim vyhov t.“
Svá ovi ukázal, kde se vytahuje kotva, a s Rafanem p ešel k plachtám. Po chvilce už
vyrazili ur eným sm rem. Delfíni plavali vp edu, a když se moc vzdálili, zase se vraceli a
poutali na sebe pozornost ladnými výskoky nad hladinu.
Pluli asi hodinu, když oba pr vodci za ali vyskakovat kolem jednoho místa.
„N co tam je,“ ukázal dop edu Rafan a Vron se podíval, kam ukazuje. Na hladin vlekl
t etí delfín n co divného. Skasali plachty, aby se mohl delfín se svým nákladem opatrn
p iblížit k lodi. Vlekl záchranný kruh, ke kterému bylo p ipoutáno nehybné t lo.
„N koho to asi p i bou i smetlo z paluby,“ usoudil Vron a sešplhal dol k delfínovi a jeho
b emenu. Musel vytáhnout n ž, aby mohl t lo vymotat z úvazu. Byla to dívka. A pokud ho
smysly neklamaly, ješt žila. V okamžiku, kdy se jí dotknul, vzpomn l si na Plama a
p edstavil si, jak mu bude vypráv t, co všechno tady te byl nucen podnikat pro jeho lepší
budoucnost. Obrátil se k delfínovi a uklonil se mu: „D kujeme ti za záchranu té osoby, jsme
vd ní za veškerou vaši pomoc.“
Delfín kousek odplul, dvakrát vysko il a pak se k jeho skoku p idali i jeho dva druzi. Poté
všichni svorn vyrazili na mo e a zmizeli.
Vron si p ehodil dív ino t lo p es rameno a hbit vyšplhal zp t na palubu, kde zv dav
ekali oba kluci. Položil dívku, aby zkontroloval, jestli m že po ádn dýchat. Zdálo se, že je
slabá, ale dýchala bez problém . Pak zvedl hlavu, protože mu p ipadalo divné, že jsou chlapci
tak zticha. Oba fascinovan zírali na zachrán nou a nebyli schopni slova.
„Co je?“ zeptal se jich udiven .
„To, to je p ece Hanka,“ vykoktal ze sebe ten mladší a nev ícn vrt l hlavou.
„Kde se tu proboha vzala?“ zaražen zíral i ten starší a taky m l v obli eji výraz nejvyššího
údivu.
„Hanka?“ zaradoval se Vron. „To je opravdu ona?“
„Jasn ,“ našel zase e Svá a a kleknul si k ní na palubu, „slyšíš m , Hanko! Tak se
probu !“
 „Po kej,“ Vron ho odstr il, sklonil se a prohlédl t lo. Všiml si, že dívka má náramek a
ješt další kožený proužek kolem krku. Rychle oba p etrhl. Rozhodl se, že nebude riskovat
jejich zkoumání a podal oba kousky Rafanovi.
„Ho to p es palubu,“ ekl.
Pak vzal zase dívku do náru í a nesl ji v doprovodu obou chlapc do kajuty. Nenápadn ji
prohlížel magickým vid ním. Op t se mu v pam ti vyno il Plam. Uv domoval si n co
zvláštn pov domého, ale nedokázal to pojmenovat. P edtím si byl jist, že ji dotykem pozná,
ale te z ní m l jen takový zvláštní pocit, který mu íkal, že se nemýlí, že to je opravdu ta, co
ji hledá. Položil ji na postel a zabalil do p ikrývky, kterou p edtím magicky oh ál. Poté otev el
sk í ku vedle postele a vytáhl jednoduché nezdobené dív í šaty.
„Jdu pro trochu teplého aje,“ kývl na oba chlapce a podal Rafanovi další ru ník, aby mohl
zachrán né kamarádce osušit vlasy.
Sotva muž odešel, sedl si Svá a na postel a položil Hance ruku na elo. Moc si p ál, aby se
probudila. Když ucítil, jak se zachv la, vzal ji za rameno a zat epal s ní. Do kajuty se vrátil
Vron a pokusil se dívce do její rozbolav lé pusy nalít trochu aje.
„Hanko,“ oslovil ji tentokrát Rafan.
Dívka otev ela o i.
„Rafe,“ zašeptala a pooto ila hlavu, „Svá o, mám sen, že jsem zase s vámi, že nejedu na
plantáže ani do dol . Jsme spolu. Už nechci jiný sen, jenom tenhle a pak a um u.“
„To by byl p kn blbej nápad um ít práv te ,“ prohlásil Rafan nahlas a zašklebil se na ni,
„koukej vstávat a p esta se chovat jako kandidát na mrtvolu!“
„Rafe? Tohle není sen?“ zeptala se opatrn , ale už s nad jí v hlase.
„Já p ece taky nejsem sen,“ p ihlásil se ke slovu i Svá a a štípl ji do tvá e.
„Auvajs, to bolí…“
„Tak vidíš. Jsme to my. A ty jsi ty a jsi tu živá a zdravá s námi.“
Vron se usmál jejich radosti i svému ne ekanému št stí. Však už jsem si kousek št stí
zasloužil, pomyslel si, když šel p ipravit svým malým pasažér m n co k jídlu a pití.
Vychutnával sv j dlouho o ekávaný pocit vít zství. Radoval se stejn , jako d ti, protože
první, a doufal, že i ta nejt žší ást jeho úkolu, byla u konce. Te jen v p ístavu nabere pro
všechny na cestu vodu a potraviny, aby mohli spole n navštívit Ostrov volby. Doufal, že d ti
nikdo nijak zvláš postrádat nebude. P i b žném hledání nehrozilo, že by ho odhalili. Ale
kdyby zavolali n kterého z pátra , kte í slouží Bd lým, nem l by šanci. Doufal ale, že
okolnosti zmizení n kolika d tí budou dostate n nazna ovat, že se ti malí utopili, a na
hledání t l v mo i nebude mít vedení Útulného domova zájem. Bylo by to pro n drahé a
pravd podobn i zbyte né.
Když d tem donesl tác s jídlem a sklenicemi, byla už Hanka p evle ená. Chlapci jí
vypráv li, jak je Paulina p emlouvala k út ku, a když Rafan lí il, jak se Svá ovi necht lo do
vody, všichni vyprskli smíchy.
„A co ty? Jak ses vlastn dostala do mo e ty?“ zajímal se Svá a, když se dosmáli.
„Já? No,“ zarazila se Hanka a smích ji p ešel, „ eknu vám to až… až t eba po jídle.
Vron postavil tác na l žko vedle dívky: „Mám tu jen n jaké sušenky a ovoce, ale snad vám
to te bude sta it. Až se vrátíme do p ístavu, doplním zásoby.“
„My se vracíme zpátky?“ zeptal se ned v iv Rafan.
„Ano, musím nakoupit zásoby na cestu a zaplatit poslední splátku za tuhle lo .“
„Byl bych rad ji, kdybychom tam nemuseli,“ namítl znovu Rafan.
„Nem j obavy. Z stanete celou dobu v kajut a žádné nepovolané o i vás nespat í.
Nezdržíme se tam dlouho. Jen n co naložím a hned zase vyrazíme pry .“
„A kam pojedeme?“ zajímalo Svá u.
„Poplujeme n kolik dní a p i tom ur it najdeme as pohovo it si o v cech, které vás
zajímají. Te se najezte a až budeme v p ístavu, m li byste zachovat ticho, aby si náhodou
n kdo n eho nevšiml,“ vyhnul se jeho otázce Vron a pak nechal d ti u jídla zase samotné.
Bylo nutné oto it lo do správného sm ru a napnout hlavní plachtu. Obloha zá ila azurovou
mod í, kterou narušovalo jen n kolik malých oblá k . Foukal mírný vítr, takže obsluha lodi
nevyžadovala žádné zvláštní úsilí.
Vron usedl ke kormidlu. Pot eboval si v klidu promyslet, co všechno ješt budou na cest
pot ebovat a kolik pravdivých informací m že d tem v této chvíli poskytnout, aby je
nevylekal a aby se do své budoucnosti mohly dívat s nad jí a radostí. Škoda, že tu není Plam,
aby mi poradil, pomyslel si. Zárove si i vzpomn l na svou paní, jak netrp liv doma eká na
jeho zprávu a jak ho nejspíš proklíná za to dlouhé období, kdy se neozýval. Te ješt ne,
usoudil, bude lépe poslat zprávu, až budeme na cest k ostrovu, až bude všude kolem jen voda
a klid a v okolí nebudou zv davé o i a uši, které by pátraly po ztracených d tech. Hlavn
nikde nevzbudit žádné podez ení! Paní to ur it pochopí.
Trvalo asi hodinu a p l, než se Vronovi poda ilo zavést bárku do p ístavu. Zašel upozornit
d ti, že mají být zticha. Hanka spala a chlapci se o n em tiše dohadovali. P ikývli, že dají na
kamarádku pozor.
Zakotvil na konci dlouhého mola a vydal se na b eh. Všiml si, že mezi prodávajícími má
ká s rybami i Johan a vedle n j stojí i Marie s Paulou. Než k nim však sta il dojít, narazil na
zu ivého sta íka.
„Tak tohle ne, mladej, to jsme si nedomluvili! M l jsi bejt celou dobu v dohledu. Už jsem
si myslel, že jsi prásknul do bot s mou lodí bez zaplacení,“ roz iloval se, mával p sti kami na
Vrona a snažil se vypadat nebezpe n .
„Jak vidíte, tak jsem se vrátil. Pot eboval jsem tu lo po ádn vyzkoušet. V zátoce stejn
ryby nebraly!“
„Cht l jsi m okrást, co? Ale na starýho Maturu si nep ijdeš! Já t prokoukl!“
„To, co jsem vám zaplatil jako zálohu, byste od nikoho jiného nedostal za celou lo ! A vy
to dob e víte,“ zvednul hlas i Vron a sta ík se trochu zklidnil.
„Ale tys mi slíbil, že to ješt doplatíš,“ nehodlal se vzdát sta ík.
„Jist . Slíbil. A taky to hodlám dodržet,“ podíval se na n j p ísn Vron a zalovil v kapse.
Nasypal sta íkovi do dlan n kolik zla ák . „A te jsme vyrovnáni. Lo je moje.“
Sta ík radostn po ítal peníze a p ikývl: „Jo, lo je tvoje.“
A rychle zmizel, aby si to Vron ješt nerozmyslel, až zjistí, kolik pen z mu do dlan
nasypal. Kone n se mohl zastavit u Johanovy kád . Vybral n kolik erstvých ryb a pak
ukázal na sušené, u kterých stála Paulina matka.
Zaplacené zboží podal Paule: „Dones mi tohle na lo a chvíli si dole v kajut odpo i , je
tam p íjemný chládek. Musím si tu ješt o n em popovídat s Marií a koupit pár v cí na
cestu.“
„Takže se to poda ilo?“ zašeptala Paula s radostným o ekáváním.
„Odplouvám sám s touto lodí a bude to dlouhá cesta, musím si opat it n jaké zásoby,“
zamra il se na ni Vron, „a ty se na nic nevyptávej a koukej ud lat, co jsem ti na ídil!“
Paula uražen zvedla nakoupené ryby a zamra en se vydala k lodi.
„Pom žete mi nakoupit pár v cí?“ zeptal se Marie a podal jí seznam a peníze. P elétla
seznam zrakem a v o ích jí zajisk ilo.
„Samoz ejm . To není žádný problém. A ty šaty velikost jako na Paulu?“
„No, spíš n co mezi ní a vaší mladší dcerou.“
„Rozumím. Projd te se zatím po trhu, já budu hned zpátky.“
Vron se ohlédl po lodi. Paula už zatím vyšplhala s rybami na palubu. Živé hodila do
p ipravené kád a sušené vlekla po sch dcích dol do podpalubí. Ze zav ené kajuty zaslechla
tlumené šeptání. Chvilku p emýšlela, jestli tam m že nakouknout, ale vzáp tí si uv domila,
že jí to vlastn Vron na ídil. Má si tu chvíli odpo inout. Otev ela dve e a st etla se se
Svá ovým vyd šeným pohledem. V p íštím okamžiku ji ale poznal a rozzá il se.
 „Fuj, tys nás polekala, to by byl pr švih, kdyby nás tu n kdo na apal,“ zašeptal s úlevou.
„Rád t vidím,“ šeptnul i Rafan a vesele se zašklebil, „máme tu pro tebe malé p ekvapení.“
Uhnul Paule z výhledu na postel, kde spala Hanka.
„No ne íkej,“ zapomn la samým nadšením šeptat Paula, takže Svá a na ni za al zu iv
gestikulovat, aby zachovala ticho. Rafan se naklonil ke spící Hance a dlaní jí zacpal pusu.
Hanka se vyd šen probudila a automaticky se za ala zu iv bránit. Pak zaost ila pohled a
uvid la Paulu.
„Jsme v p ístavu, musíš být úpln zticha, nikdo nás nesmí slyšet,“ naléhav jí šeptal do
ucha Svá a.
„Han o, Hani ko, ani nevíš, jak ráda t vidím,“ polykala Paula p íval slz, které se jí samy
od sebe draly do o í.
„Paulino…“ dívky se objaly, zatímco oba kluci za jejich zády v tichém souzn ní oto ili o i
v sloup.
„Paulo, to je báje né! Pojedeš s námi?“ radovala se Hanka.
Paula ale sklopila o i a zavrt la hlavou: „Víš, Han o, já jsem tu našla mámu a sourozence.
Mám tu rodinu. Žádný velký luxus, ale je to m j domov a chci tu z stat. Promi .“
Hanka zesmutn la. Že má podruhé ztratit svou nejlepší kamarádku jí p ipadalo strašn
nespravedlivé.
„Škoda,“ ozval se Rafan, „bylo by fajn mít t s sebou, ale já to chápu. Tolik let jsme
všichni v domov toužili po rodin a tys ji jako jediná z nás našla. P eju ti to. Taky bych dal
p ednost rodin , kdybych n jakou m l.“
„Já taky,“ vzdychnul nahlas Svá a.
„Psst,“ zasy eli na n j všichni.
Hanka se zatím vzpamatovala a znovu se rozzá ila úsm vem: „Raf má pravdu. Jsem ráda,
že už nejsi v ústavu, že máš sv j domov a jsi volná. Budu na tebe moc vzpomínat.“
„Prokristapána, tady je ale slzavý údolí,“ komentoval tiše Rafan, když si dívky zase padly
do náru e a ob bre ely, „aby za chvíli nebylo slaný vody víc tady vevnit než venku.“
„Aspo ty toho nech,“ oto il se pak zamra en na Svá u, který už taky za al popotahovat.
Než dorazil Vron, stihly si ob dívky aspo stru n vylí it, co je potkalo v posledních
dnech. Svá a okamžit projevil své sympatie k Vronovi, ale Rafan byl opatrný. Stále ješt
nechápal, pro se cizí lov k tak zajímá o jejich osud. Zd raz oval, že málokdo d lá takové
dobré skutky bez n jakého skrytého zám ru. Ale na druhou stranu nemohl pop ít, že jejich
budoucnost te vypadá o mnoho lépe, než d ív.
Vtom uslyšeli, jak n kdo vstoupil na palubu. Paula vyhlédla, ale byl to jenom Vron, který
se vrátil s nákladem zásob. Za ním šla Marie a nesla další v ci.
„Ješt m žeš chvilku odpo ívat, než to nanosíme na palubu,“ kývl na ni Vron a Paula se
vrátila zp t do kajuty. Cht la ty poslední minuty ješt strávit ve spole nosti kamarád , které
znala tolik let. Už se s nimi možná nikdy neuvidí, ale k tomu by stejn jednou došlo.
A takhle aspo mají nad ji za ídit si život trochu lépe, než jim slibovaly sestry z Útulného
domova.
Když bylo naloženo, Paula všechny objala, dokonce ani Rafan se tomu nebránil a se slzami
v o ích opustila kajutu.
„Nebu smutná, bude jim se mnou dob e,“ ut šoval ji Vron, „a kdo ví, t eba t jednou
navštívíme. Jen jsem t cht l poprosit o naprostou ml enlivost. Pokud možno i p ed tvou
rodinou. Nikdy nevíš, kdo naslouchá.“
„Rozumím. A d kuji za d v ru. Kdybyste m sem neposlal, nic bych nev d la.“
„Tvoje pomoc byla d ležitá. Zasloužila sis d v ru.“
„Budu ml et, spolehn te se,“ p ikývla Paula a vydala se na b eh.
 Vron odpoutal lo a okamžit vyrazil. Když zjistil, že pod poklopem vykukují na palubu
t i hlavy, nekompromisn je zahnal zase dol . V d l, že by rádi kamarádce zamávali, ale
nemohl to riskovat.

SM R: OSTROV VOLBY
Rybá ská bárka jménem Krab se kolébala na vlnách a mírný vánek ji unášel nap í mo em.
Slunce práv vstávalo a rozhodilo své zarudlé sv tlo do vlnek mezi lodí a obzorem. Dole
v podpalubí ješt vyspávali t i malí pasažé i. Vron sed l sám u kormidla a odpo íval. P ed
chvílí poslal ze svých posledních magických sil vzkaz pro svou paní a doufal, že v nejbližší
dob nenastanou n jaké komplikace. S touhle pomalou kocábkou a líným v trem ješt pár dní
potrvá, než dojedou na Ostrov volby. Bude si muset kone n s d tmi promluvit o jejich
budoucnosti.
Musel uznat, že ho kluci p íjemn p ekvapili. Zbytek minulého dne ho zahrnovali
otázkami, týkajícími se ízení lodi a pak ho donutili, aby z stal sed t u kormidla a sami
obsluhovali plachty, rovnali provazy, zkoumali, na co je které za ízení, a p ekypovali energií.
Dobrovoln umyli palubu za divokého dovád ní, kdy byli oba mok í od hlavy až k pat . Ješt
že si p edtím svlékli košile, které jim koupil.
Dívka se p išla chvíli podívat na palubu, ale vid l na ní, že je unavená a za chvíli ji rad ji
zahnal do postele. K ve e i m li pe enou rybu s erstvou kuku i nou plackou, ale ti t i
projevovali takovou spokojenost a tak si pomlaskávali, že za al p emýšlet nad tím, ím je asi
v domov krmili, když i takové oby ejné jídlo v nich vzbuzuje tolik nadšení. Kupodivu se ho
žádný z nich nezeptal, co bude dál. Asi se domluvili, že po kají, až s tím za ne sám.
Pozd ve er jim ješt do kajuty p inesl pití a tác s ovocem, ale všichni už tvrd spali.
Nechal jim tác na stolku, kdyby náhodou v noci n co pot ebovali, a p esunul se na palubu,
kde v tšinu noci meditoval a uvažoval nad budoucností.
Do jeho myšlenek se prodrala vzpomínka na podivného sta íka z ostrova a jeho radu: Najdi
ty i životy, dej jim možnost volby a t i vezmi s sebou. Tehdy tomu nerozum l, ale te jeho
rada dávala smysl. Paula s nimi necht la, takže s sebou veze pouze t i mladé životy s nejistou
budoucností. Rada íká, aby jim dal možnost volby.
Je volba to, že jsou na lodi s ním? No, spíš asi ne. Po té akci nem li jinou možnost, než se
k n mu p ipojit. Tomu se t žko dá íkat volba. M l by jim asi nabídnout možnost volby te .
Budou mít zájem o vzd lání? Co když si budou p át luxusní život bez v tších starostí?
Znamená ta rada, že by jim m l vyhov t i v tomhle p ípad ?
Bylo to trochu nejasné. V každém p ípad si s nimi bude muset vážn promluvit. Pak se
uvidí.
Slunce se už vyhouplo vysoko nad obzor, když se kone n probudili. Bylo to tak trochu
jako p íchod uragánu. Všichni t i vyb hli na palubu, zahalekali na n j „dobré jitro“ a za ali si
hrát na babu. I dívka už vypadala, že se jí vrátily síly. Chvílemi m l obavu, že zakopnou o
lana a rozbijí si nos, ale byli obratní. Když se nabažili hry, p išla dívka k n mu.
„V era jste ani neve e el. M žu vám ud lat n co k snídani?“
Vron se usmál a zavrt l hlavou: „Už jsem se najedl, ale když p ipravíš n co sob a
kluk m, budu rád.“
„Jasn , to není problém,“ odpov d la a zmizela v podpalubí. Za chvíli slyšel, jak volá své
kamarády k snídani. Upevnil lanem kormidlo a vypravil se za nimi. Všiml si, že zvolili chléb
s marmeládou a že na talí kách nezbyl ani drobe ek. Menší chlapec m l marmeládu až na
nose a v bec se nezlobil na kamarády, kte í si ho se smíchem dobírali. Hanka s nenucenou
samoz ejmostí umyla a uklidila nádobí.
„Máte pro nás n jakou práci?“ zeptala se potom.
„Ne, nemám, jen bych si s vámi naho e na palub rád popovídal. Vezmi tam deku, abyste
si mohli ud lat pohodlí.“
 „Dob e,“ p ikývla dívka a šla to íct chlapc m.
Vron p idal na misku dva hrozny vína a n kolik jablí ek a také ji vzal s sebou nahoru. D ti
se uvelebily ve stínu plachty a Vron si sedl na sto ená lana proti nim.
„Nevím, kde za ít,“ pohlédl na n . V o ích m li všichni napjaté o ekávání. „Možná se
ptáte, pro jsem si vybral práv vás. Je to proto, že máte siln rozvinutý sedmý smysl, to
znamená cit pro magii. Byla by škoda promarnit vaše nadání. A protože nemáte nikoho, kdo
by vám umožnil ho rozvíjet, rozhodl jsem se vám nabídnout pomocnou ruku. Práv te
plujeme na Ostrov volby. Slyšeli jste o n m?“
„N co málo víme, ale jsou to spíš jen takové nep esné dohady. Asi by bylo lepší, kdybyste
nám to objasnil vy,“ odpov d l Rafan.
„Dobrá,“ p ikývl Vron, „je to místo, kde se testuje, jaké magické p edpoklady máte.
Rodi e nebo opatrovníci sem vozí d ti, které projdou zdejším labyrintem. íká se tomu
zasv cení. Každý, kdo tudy projde, zjistí, jak silné má magické nadání a které spektrum magie
je mu nejbližší.“
„Spektrum? Co to je,“ sko il mu do e i Svá a.
„Magické nadání rozd lujeme do t í základních skupin. Jedna skupina se týká vzduchu a
má p i azeny barvy v odstínech ervené až modré, druhá skupina se týká vody a mívá
zabarvení modré až zelené a t etí znamená zemi a barevnost bývá zelená až oranžová.“
„A to musí každý pat it do n jaké škatulky?“ zajímalo Hanku.
„To v bec ne, vlastn jen málokdo je p esn za aditelný. R zné magie se prolínají. Ale
v za átcích je p i vzd lání d ležité, aby každý za al tam, kde mu to nejlépe jde. Proto tyhle
škatulky. Takže jak už jsem íkal, labyrint vás za adí do jedné z nich, nebo aspo nazna í,
která kategorie vám bude nejbližší. Pokud vaše nadání p esahuje obvyklý pr m r, m že vám
škola umožnit bezplatné studium. O tom ale rozhoduje editel nebo rada školy, pokud ji o to
požádáte.“
„A když n kdo projde labyrintem, to už pak musí magii studovat, nebo se m že
rozhodnout pro n co jiného?“ zeptal se Rafan.
„Kdo projde labyrintem, považuje se za zasv ceného a musí absolvovat aspo základní
vzd lání.“
„A když má n kdo nadání, ale labyrintem neprojde, tak co?“
„V tom p ípad studovat nemusí a m že se v novat jinému povolání. Ovšem za t chto
okolností se od n j o ekává, že své magické schopnosti nebude na ve ejnosti používat.“
„Já bych ur it studovat cht l,“ zadíval se na Vrona Svá a.
„Jasn , tebe zaru en vezmou,“ zasmála se Hanka jeho nadšenému výrazu, ale pak se
zamyslela, „ale já možná žádné nadání nemám. Nikdy jsem nic zvláštního nedokázala, i když
na m poslední dobou pok ikovali, že jsem arod jnice.“
„Musíš mít nadání, vzpome si p ece na ten prsten,“ oponoval jí Svá a.
„O tom mi radši ani nemluv!“ zak ikla ho Hanka.
„Svá a má pravdu,“ p idal se na jeho stranu Rafan, „ur it ti dovolí studovat, pokud o to
stojíš. ekl bych, že v sob máš tolik sedmého smyslu, že je bude p echázet zrak.“
„P eháníš, Rafe. A co ty? Taky se chceš u it?“
„Nevím, ješt si to nechám projít hlavou.“
„A co když nás nevezmou bezplatn . Jak to v bec na takové škole vypadá?“ obrátila se na
Vrona Hanka.
„Vaše vzd lání zaplatí moje paní.“
„Paní? Ty jsi sluha?“ zamra il se Rafan, ale hned si uv domil, že pon kud p est elil.
„Promi te.“
„Mám pro vás takový návrh. Jsem služebník a v bec mi nebude vadit, když mi budete
tykat a íkat mi Vrone, nebo strý ku Vrone. A já vás budu ostatním p edstavovat, jako d ti
svého dávno zem elého bratra, na kterého se nepamatujete. Budete vystupovat jako brat i a
sestra, a na vychování jste dosud byli v jednom laciném ústavu, odkud jsem vás práv
vyzvedl, abych vám umožnil lepší život. Pokud by vám to nebylo zat žko, usnadní to do
budoucna situaci mn i vám.“
Zaražen se po sob podívali, ale jak o tom p emýšleli, za alo jim to p ipadat jako prima
nápad.
„Hele, brácho Rafe,“ šaškoval hned Svá a, „uhni trochu, a si m žu natáhnout nohy.“
„Hele, brácho Svá o, moc se tu neroztahuj, nebo dostaneš od ségry pohlavek,“ odstr ila ho
sm jící se Hanka na kraj deky.
„Kdo je vaše paní,“ zeptal se Rafan, když skon ilo sourozenecké poš uchování.
„Klidn z sta u toho tykání. Víš, je mi líto, ale tuhle informaci vám poskytnout nemohu.
Ale jednou vás ur it bude chtít poznat osobn a pak se to dozvíte.“
„Dobrá, tak jinak. Jaká je? A pro nám chce poskytnout vzd lání? Budeme se muset
zavázat, že jí pak budeme sloužit?“
„Jak bych to ekl? Žije už dost dlouho na to, aby znala tenhle sv t. Má zna né magické
schopnosti, ale s d tmi to moc neumí. Proto poslala m , abych se o vás postaral. Má své
d vody, pro vám chce umožnit vzd lání, ale ani o t ch vám zatím nemohu nic prozradit. A
do t etice… Ne, nemusíte se ani zavázat, ani nic slibovat. Snad jen to, že až vás bude chtít
vid t, navštívíte ji a promluvíte si s ní. Jinak je zcela na vás, pro jakou budoucnost se
rozhodnete, jestli budete chtít studovat nebo se v novat n emu jinému. Vyberte si cestu,
která se vám zdá nejlákav jší, kde máte pocit, že na vás eká smysl života.“
„Sestry vždycky o všem rozhodovaly za nás, nejsme zvyklí si vybírat. Co když si
vybereme špatn ?“ zaváhala Hanka, zd šená možností sama rozhodnout o svém osudu.
„Já myslím, že si vyberete správn ,“ uklid oval ji Vron, „a navíc t ujiš uji, že dokonalá
cesta neexistuje. Všude bude n co hezkého i n co ošklivého, takový už je život.“
„Neblázni, Hanko, vždy je to p ece jasné,“ hu el do ní Svá a, „nejd ív musíme do školy,
kde se rozkoukáme, a pak už ur it budeme v d t, co dál.“
„Jo, asi máš pravdu,“ souhlasila Hanka a Vron si oddechl, že se nep iklonila k Rafanovi,
který se po ád tvá il krajn ned v iv .
„Mám dotaz, strý ku Vrone,“ obrátil se na n j Svá a.
„No, tak povídej, synov e,“ zasmál se Vron a byl rád, že tenhle malý chlapec je tak
bezprost ední a uvol uje napjatou atmosféru mezi ním a Rafanem.
„Nemohl bys nás ješt trochu procvi it ve tení a psaní? Abychom pak ve škole nevypadali
jako tupci…“
Vron p ekvapen zamrkal: „Ale ano, jsem vám kdykoli k službám. V kabin jsou n jaké
papíry a psací pot eby, a pokud vám nebude vadit, že budeme íst námo nické p íru ky,
m žeme za ít t eba dnes.“
„To bude prima,“ zaradoval se Svá a, „že jo, Rafe?“
„Jist . Vron toho ur it umí víc, než já,“ souhlasil odm en starší kamarád.
„Ale prosím t ,“ zasmála se Hanka, „p ece skoro všechno, co umíme, jsi nás nau il ty a
Paula. Jinak bychom tu te vypadali jako totální hlupáci. Tebe to p ece taky bude bavit,
vždy t znám…“ Hanka se natáhla a str ila kamarádovi do pusy kus vína a do ekla:
„…brácho.“
Svá a už se zase k enil od ucha k uchu a vzal si jablko. Vron sáhl do kapsy a vytáhl
prstýnek zav šený na ervené stužce. Sundal ho ze stužky a nabídl ho Hance. Ta se zarazila a
vypadala, že ji z toho pohledu p ešla chu k jídlu. Zavrt la hlavou a o kousek si poodsedla.
„Je p ece tv j,“ ekl jemn Vron.
„Jé,“ podíval se zblízka Svá a, „kde jsi ho vzal? Z stal p ece schovaný v lese. Tam ho
p ece nikdo najít nemohl.“
„Jak vidíš, tak mohl. Ale zdá se, že Hanka ho nechce.“
 Svá a se podíval na kamarádku, kterou p i pohledu na šedý kroužek p ešel všechen humor,
a pokr il rameny. „To nic, však ona zm ní názor,“ mávl rukou a vzal si ho od Vrona sám.
Ješt jednou ho zkusil nabídnout Hance, ale ta jen rázn zavrt la hlavou, zvedla se a v mžiku
zmizela v podpalubí.
Svá a kroužek opatrn uložil do zapínací kapsy u košile a zamrkal na Vrona: „To se podá.
M la s ním sice trochu trable, ale Hanka je fajn holka, ona to zvládne. Je bezva, že se
neztratil.“ Pak vyrazil do podpalubí za Hankou.
„Když nebudu chtít do školy, co se mnou ud láte?“ zeptal se Vrona mezi ty ma o ima
Rafan.
„Zkusím najít n co, co by t bavilo. Máš n jakou p edstavu?“
Rafan chvíli ml el a díval se Vronovi do o í.
„Mám z vás divný pocit, ale chováte se k nám hezky. Nechci být nezdvo ilý a nevd ný.
Omlouvám se.“
„To není nutné,“ ujistil ho Vron, „nebudu ti bránit v žádné aktivit , kterou si vybereš. Ale
up ímn e eno, je t škoda. Máš velké nadání, ekal jsem, že budeš chtít také studovat.“
„Nechci být arod j! Nechci být ani voják, ani arod j! P edstavu o tom, co chci být, ale
zatím nemám.“
„To nevadí. Pom žu ti najít tvoji cestu. M žeš si nezávazn vyzkoušet všechno, co t
zaujme. I ty máš možnost svobodné volby. P emýšlej o tom. A pokud bys cht l n co zkusit,
dej mi v d t.“
„Díky, Vrone. Omlouvám se za svou ned v ru. Jsem rád, že se Hanka a Svá a dostanou
do školy.“
Vron ml ky p ikývl a díval se, jak se Rafan zvedá, aby následoval své kamarády.
Také vstal a posadil se ke kormidlu. Nepot eboval kompas, aby v d l, zda plují správn ,
ale usoudil, že je lepší chovat se jako opravdový lov k. D ti by te m ly mít hlavn klid a
pohodu. Útulný domov jim z ejm neposkytl to, co slibovalo jeho jméno. Je na ase, aby
poznaly i vlídn jší a zajímav jší stránky života. Snad neud lá chybu, když jim to umožní.
Paní mu p ece dala volnou ruku. Doufal, že i ona jeho rozhodnutí nakonec schválí.
Zvolna pluli v krásném slune ném po así ješt další t i dny. Vron b hem té doby pochopil,
že dobrou náladu d tí nejlépe udrží tím, že je p im en zam stná. Po ránu, když ješt nebylo
takové vedro, se spole n u ili. Jakmile zjistil úrove jejich znalostí, p idal ješt další
vyu ovací dobu odpoledne, a ve er jim vypráv l historické p íb hy o magii, o lidech, o
dalších obyvatelích na zemi i v mo i a konfliktech, které mezi sebou m li. Te se mu hodily
zkušenosti z doby, kdy vyu oval Plama. D ti všechny informace nadšen hltaly a dožadovaly
se hlavn dalších p íb h .
Vron s pot šením zjistil, že i Rafan odložil svoji ostražitost a ned v ru a nadšen se
zapojoval do všech aktivit. Když se ale na obzoru objevil Ostrov volby, všichni jako by trochu
zvážn li. etl v jejich výrazu obavu a nejistotu. Výchova v ústavu jim p íliš sebev domí
nevštípila, uv domil si Vron, když si všiml, že jejich nadšení zmizelo a že jsou z toho napjatí
a neklidní.
„Nemusíte se ni eho obávat,“ snažil se je povzbudit, „labyrint je naprosto bezpe ný, nikdy
se tam nikomu nic nestalo.“
Asi mu moc nev ili. Stáli u zábradlí a pozorovali, jak se b eh p ibližuje a jak zde
manévrují nejr zn jší plavidla od t ch nejoby ejn jších otlu ených a zašlých až po nazdobené
velké plachetnice.
M l trochu problém najít místo k zakotvení. Nakonec Vron jedno objevil na
nejvzdálen jším konci p ístavišt . Nasm roval jejich bárku do volného prostoru a p irazil
k molu. Rafan vysko il z lodi a zru n chytil lano, kterým jejich Kraba uvázal a zajistil.
Vystoupili a vydali se podél b ehu cestou lemovanou množstvím stánk . Vron si všiml, že
zboží se od jeho minulé návšt vy trochu zm nilo. Luxusní kousky zmizely a vyst ídalo je
množství lacin jších tretek. Hance i kluk m z toho všeho p echázel zrak. Pok ikovali na sebe
a skoro nep etržit objevovali n co, co je zajímalo. Nechal je, a si tu užijí a doufal, že mezi
tolika návšt vníky nevzbudí žádnou mimo ádnou pozornost. Vron p emýšlel o tom, že by
každému z nich m l koupit n jakou mali kost jako památku na tento neopakovatelný den.
Alespo v tšina rodi , jak zaznamenal, to tak d lala.
Za al si všímat, co se komu líbí. Rafan se zastavoval u stánk s hra kami, které
napodobovaly zbran voják a bojovník . Vida, pomyslel si, vojákem být nechce, ale zbran
ho zajímají. Hanka se zakoukala do p edm t s obrázky draka, mohla na nich o i nechat.
Svá a se radoval úpln ze všeho. Vronovi chvíli trvalo, než post ehl, že chlapec s nejv tším
zalíbením pozoruje kameny.
Zvolna prošli i kolem posledního stánku a ocitli se na cest k labyrintu. Vron zastavil u
jedné nádoby se šedivými prsteny. Práv u ní stáli rodi e se dv ma syny. Oba chlapci lovili
v nádob a každý si vytáhl kroužek.
Ten starší si ho snažil navléknout a oto il se k matce. „Všechny prsteny tu jsou hrozn
velké, podívej, v bec mi nedrží.“
Matka se k n mu sklonila, pohladila ho a jeho prsten hodila zp t do nádoby.
„Nic si z toho ned lej, Pájo, vybereme ti n jaký hezký na tržišti, tam snad budou mít tvoji
velikost.“
„Jé, podívej, co se stalo,“ dožadoval se její pozornosti i menší chlapec. Kroužek na jeho
ruce byl st íbrný a p esn sed l na jeho prstu.
„Já ti to íkala,“ radostn se paní oto ila na manžela, který jen s úsm vem p ikývl.
„No, kamaráde,“ oslovil chlapce s prstýnkem otec, „my se te p jdeme projít nahoru
k labyrintu a maminka na nás zatím s Pájou po ká dole na tržišti.“
„Tak já jdu na to,“ mrkl na Hanku Svá a a zalovil v nádob .
Pak se mu p ekvapen rozší ily o i a zalapal po dechu. Zdvihl ruku a na jeho prst jisk iv
zá il st íbrný kroužek.
„To bylo úžasný, ani jsem nemohl chytit dech. Kone n vím, jak ti bylo, Hanko, tenkrát
když jsi ho našla.“
Sáhl do kapsy, vytáhl šedý kroužek a držel ho na dlani p ed Hankou.
Rafan postr il váhající dívku ke Svá ovi: „Tak už si ho sakra vem! Stálo t tolik námahy,
abys ho uchránila, tak te je as ho znovu navléknout. No, tak na co ekáš?“
Hanka sáhla po kroužku a chv jící se rukou si ho nasadila. Zalapala po dechu a op ela se o
Rafana, který stál za ní.
„No vidíš,“ radoval se Svá a a p itáhl si její ruku, aby porovnal, kdo má zá iv jší barvu
prstýnku, „zá í úpln stejn jako ten m j.“
„A te ty Rafe,“ oto il se na kamaráda.
Ten ale zavrt l hlavou: „Ba ne, brácho, já arod j nebudu. Už jsem se rozhodl.“
„Cože? No to snad nemyslíš vážn ! Po tom všem, co jsme prožili, ty do toho nejdeš?“
„Nejdu!“
„Rafe, ty nás v tom necháš samotné?“
„Promi , Hanko, jsem si jist, že nechci být arod jem.“
„Vrone…“ oto ila se Hanka na jejich pr vodce s nad jí, že s tím n co ud lá, ale ten ji
zklamal.
„P ece jsem vám už vysv tlil, že každý z vás má právo zvolit cestu, která se mu zamlouvá.
Dop ejte svému kamarádovi, aby i on si vybral.“
„Doufala jsem, že te z staneme spolu,“ ekla neš astn Hanka.
Vron se zamyslel. Jak jen to ud lat, aby mohli z stat spolu? Musel by jim najít ubytování
n kde jinde, než na internát . To by ovšem trochu zkomplikovalo docházku do školy. Musel
by požádat o výjimku. Ne, tohle jim slíbit nem že, tohle škola pravd podobn neschválí…
Vron pohlédl do tázavých o í Sváti a pokr il rameny.
 „Škola magických sil není oby ejná škola a docházka má ur itá pravidla. Nevím, zda
budete moct bydlet spolu. Ale nic nebrání tomu, abyste se vid li ve dnech volna a prázdnin.“
„Tak vidíš,“ ušklíbl se na Hanku Rafan, „t eba si tam najdeš nové kamarádky a na bráchu
ani nevzdechneš.“
„Už jsi n kdy dostal do nosu st íbrným prstenem?“
„Na to nejsi dost rychlá, adeptko magie,“ zasmál se Rafan a lehce vykryl její snahu dostat
se k jeho obli eji. Když skon ili s p átelským poš uchováním, zamí il Vron k labyrintu.
Zvolna ho následovali. P ed vchodem dovnit bylo ješt n kolik adept . ekali, až na n
dojde ada, a mezitím k nim p istoupil jeden z po adatel . Jeho klobouk se sv telným
nápisem:
VÍTÁM VÁS A GRATULUJI K ÚSP ŠNÉMU ZASV CENÍ! zm nil nápis na:
NEPROMARN TE SVOU P ÍLEŽITOST STÁT SE ZASV CENÝM.
„Vidíš, to je ur eno tob ,“ šeptnul Svá a Rafanovi.
Hance a Svá ovi podal po adatel každému jeden st íbrný peníz: „Tohle dejte rodi m,
kte í tu na vás budou ekat, než projdete labyrintem. Až se peníz zah eje, bude to pro n
znamení, že si vás mají p ijít vyzvednout k východu, který je hned tady vedle. Do labyrintu
vstupujte jednotliv vždy až na pokyn po adatele.“
Svá a podal sv j peníz Vronovi a Hanka ho dala Rafanovi.
„Tak zlomte vaz,“ pop ál jim Vron, „my zatím zajdeme na tržišt koupit pro vás n co
dobrého.“
Nejd ív se zastavili u krámku noží e. Vron p emluvil obchodníka, aby mu prodal kapesní
n ž od mistra Santriella. Byl erný, zdobený t emi miniaturními perle ovými mušli kami
s velmi kvalitním ocelovým nožíkem.
Pak koupili malý košík a Vron do n j vybral n jaké cukroví a pití. Další krámek, u kterého
se zastavil, byl plný magických kamínk , u kterých bylo vždy n co napsáno. Jeden údajn
um l lé it migrénu, jiný vzbuzovat sympatie dívek, další zaru oval úsp ch p i zkouškách.
Vron se oto il na Rafana: „Tak co, který bys vybral jako dárek pro Svá u?“
Chlapec se naklonil nad pult a pak sáhl dozadu pro malý ernozelený oblázek. P i bližším
pohledu v n m jisk ila žlutá zrní ka a díky jim zelená kresba p ipomínala strom.
„To je vzácný kousek. A drahý,“ ozval se nesouhlasn obchodník p i pohledu na Rafanovo
prosté oble ení. Vron se k n mu naklonil a Rafan díky tomu nevid l, ím vlastn zaplatil, ale
obchodník se okamžit zm nil v úslužného prodejce.
Jako poslední vybrali dárek pro Hanku. Rafanovi se líbila vesta z dra í k že, ale Vron se
tentokrát p iklonil ke spon do vlas ozdobené kresbou letícího draka. Hanka zatím ekala
p ímo p ed vchodem do labyrintu.
Svá a do n j vešel p ed chvilkou a nyní byla ada na ní. Po adatel s nápisem na klobouku:
LABYRINT JE NAPROSTO BEZPE NÝ jí pokynul, že i ona m že dovnit . P istoupila
k ozdobn klenuté brán , kde se rostliny proplétaly do geometrických vzor a všimla si i
motivu jednorožc , drak , lidí a pokud se nemýlila, byla tam i mo ská panna.
Za branou byla vid t cesta do parku. Hanka se nadechla a prošla branou. Cesty se v tvily
na všechny strany. Hanka pokr ila rameny a pustila se p ímo za nosem. P ed ní se objevilo
velké prostranství lemované roztodivnými branami. Ale cesta, kterou sem p išla, zmizela.
Místo ní tu byla erná brána, kterou místo záv s drželi hadi. Hanka se ot ásla a vydala se
k další brán . Byla otev ená doko án, celá z bílého d eva ale p ímo ve vchodu se pásl
jednorožec. Hanka se uchvácen p iblížila, ale zjistila, že zví e ji nechce pustit dovnit .
Zkoušela ho odlákat, zastrašit, ale nepoda ilo se jí to. Šla tedy dál. Další brána byla sklen ná a
za ní se vlnila voda. Kdybych ji otev ela, tak m to spláchne, pomyslela si Hanka a
pokra ovala k další. Tohle byla nejv tší brána, jakou kdy v život vid la. Oblouk byl
z erných kamen , kolem kterých se obtá ely oh ové plamínky. T sn za branou leželo
veliké vejce, které vypadalo, jako by bylo posázené diamanty. Hanka zatoužila se ho
dotknout. Vtom se zavlnil vzduch a u vejce p istál erný drak, na jehož šupinách se mihotaly
zelenavé odlesky.
Poj dál, tohle je tvoje brána, slyšela v duchu jeho hlas. Ud lala opatrný krok k brán , ale
ta brána byla tak d sivá, že se zarazila. Drak ulehl a p ikryl vejce svým k ídlem. Uv domila
si, že draka se nebojí. Tak z eho mám vlastn strach, ptala se sama sebe. Z ohn ? Ne, ohe je
krásný, prom nlivý, divoký, ale nebojím se ho. Z t ch erných kamen ? Ano, to je ono,
jeskyn , tma, erné kameny bez slunce. Nechci být v zn m erných kamen , rozhodla se
Hanka a odstoupila od brány.
Rozhlédla se, kde je n jaká další brána, ale žádná jiná už tu nebyla. Celé okolí bylo
zarostlé šípkovým trním, které tu a tam zdobil r žový kvítek. Musí tu být ješt n jaká jiná
brána! Hanka zatnula zuby a holýma rukama se za ala prodírat trním. P ece nem že být
nekone né, n kde je ur it ze a cesta, která nevede do tmy pod ernými kameny. Celá
podrápaná od trn si olizovala kr p je krve z ruky, ale zarputile pokra ovala v hledání.
M la jsem pravdu, zajásala, když zahlédla kus zdi a mali kou zchátralou branku. Trní ji
šlehlo p es elo, ale odsunula ho a sáhla po zrezav lé klice. Branka se se sk ípáním otev ela.
Musela se sklonit, aby se dostala dovnit . Když se protáhla, užasla. Stála v miniaturní zahrad ,
kde kvetly snad ty nejkrásn jší kv tiny sv ta. Z rozkvetlého stromu se jí do vlas snesly
plátky kv t . Mezi stromy stékal po skalce pramínek vody a kon il v modravém jezírku.
P istoupila blíž a snažila se nezašlápnout žádnou kv tinu. Nastavila dla a osv žila se tou
stékající vodou. Nikdy tak dobrou vodu nepila. Zav ela o i a vychutnávala v ni téhle úžasné
malé zahrady.
Kéž bych nikdy nemusela odejít, pomyslela si.
„Bláhové p ání…“ ozval se za ní vlídný tichý hlas.
Oto ila se a uvid la pod ke em lavi ku, na které sed l malý vetchý sta ík s bílými vlasy a
vousy.
„P eju dobrý den,“ uklonila se lehce Hanka, „máte p ekrásnou zahradu.“
„Ano,“ p ikývl, „tohle je m j domov, kam chodím odpo ívat.“
„Promi te, necht la jsem vás rušit.“
„Posa se chvíli,“ kývl na ni a gestem jí nazna il, aby usedla na kámen proti n mu.
Poslechla ho.
„P ekvapila jsi m . Mile p ekvapila. Podej mi ruku.“
Vzal její do krve poškrábanou ruku do svých vrás itých dlaní a Hanka s údivem
pozorovala, jak její škrábance mizí p ed o ima.
„Vadí ti tma, dra í dívko, opravdu zvláštní kombinace. Nem la by ses bát tmy, je to tv j
p irozený živel. Ale zdá se, že touhu po sv tle ti nevzali, máš ji v sob , podivuhodné! Tv j
osud není ur en, budeš mít možnost volby. Je v tob nad je. Kéž se rozhodneš správn .“
„V em se mám rozhodnout?“
„Ta volba je ješt daleko. Než k ní dojdeš, musíš se ješt mnoho nau it. U se dob e, to je
má rada pro tebe. Každý kousek v domostí budeš jednou pot ebovat, až dojde k té události.“
„Jaké události?“
„K volb .“
„Nerozumím.“
„U ení ti nep jde snadno, mnohé ti vzali, ale vytrvej a u se piln . Budeš to pot ebovat. A
to, co jsi získala vým nou, ti pom že p ežít.“
„Chci se u it.“
„Dám ti ješt jednu radu a jeden dárek. Nerozhoduj se bez p emýšlení a nezavrhuj p átele,
ani ty, co nejsou z lidského rodu. Pomoz jim a budeš naší nad jí.“
„A tady,“ sta ík vykouzlil v dlani p ív sek na kožené š rce, „ti s sebou na cestu dávám
kousek slunce, kdybys m la obavu z temnoty.“ Byla to malá jantarová slza a uvnit zá ila
malá zlatá jisk i ka. Hanka si natáhla p ív sek na krk a v tom okamžiku se jí p ed o ima
ud lala mlha a ztratila orientaci. Když se vzpamatovala, stála zase na prostranství p ed dra í
bránou. M la pocit, že se jí to zdálo, ale když si sáhla ke krku, nahmatala p ív sek. Sev ela ho
v dlani a celým t lem se jí rozlilo p íjemné teplo. erné kameny už ji ned sily a ona
s úsm vem vkro ila do brány k drakovi a jeho vejci.
„Vítej,“ ekl v její hlav drak a op t se všechno zamlžilo. Najednou stála venku p ed
labyrintem a ze svahu na ni mával Svá a, který už tu ekal spolu s Rafanem a Vronem.
Sáhla si ke krku a pak se teprve odvážila podívat. P ív sek byl po ád na svém míst a
jisk i ka na ni mrkala z jantarové slzy.
„Ukaž, jaký máš prsten,“ vrhl se k ní Svá a a chytil ji za ruku. S údivem zjistila, že
st íbrný kroužek zm nil barvu. Byl erný se zelenými odlesky, podobn jako k že draka
z labyrintu, a po celé délce byl protkán proužky rudých plamínk . Místo kamínku zá ilo
uprost ed prstenu diamantové oko.
„Páni,“ vydechl Svá a, „ten tv j je p ekrásnej.“
„A podívej se na m j,“ p istr il jí p ed o i svoji ruku.
Jeho prsten vypadal jako upletený z rozkvetlé jarní louky a místo kamenu m l mali ký bílý
kvítek.
„Ten tv j je mnohem hez í,“ usmála se Hanka a Svá a se rozzá il. Posadili se do trávy
poblíž cesty a Vron jim nabídl dobroty z košíku.
„Tak co, povíte nám, jaké to bylo?“ vyzvídal Rafan.
„Ale jo, ale možná pozd ji, te je to ješt takové živé. Budu o tom muset chvíli
p emýšlet,“ zadumala se Hanka a Rafan nenaléhal.
Vron mimod k sledoval návšt vníky na cest . Jak se den chýlil k ve eru, už jich
p icházelo mén . Pak kolem prošel po adatel a na jeho klobouku se mihlo: ODEJDI
Z OSTROVA CO NEJRYCHLEJI, VÁŽENÝ NEZVANÝ.
A sakra, zaklel v duchu Vron a oto il se k d tem.
„Myslím, že je as se nalodit a za ít pro vás hledat nový domov.“
„Nový domov? A kde to bude?“
„Nechte se p ekvapit,“ vyhnul se odpov di, vstal a zamí il urychlen k p ístavišti. D ti ho
bez námitek následovaly. Opušt ní kotvišt prob hlo bez problém , protože lodi kolem nich
už mezitím odpluly pry .

JAKÝ BUDE NOVÝ DOMOV?

Vron napnul plachty a s úsm vem pozoroval malé pasažéry, kte í se op eli o zábradlí a
sledovali, jak se Ostrov volby vzdaluje. Vzpomínali na své zážitky z Útulného domova a te
s odstupem už se jim nezdály ani z poloviny tak strašné, jako d ív. Když se setm lo, Hanka
p ipravila pro všechny ve e i a dokonce i Vron jedl, aby nenarušil slavnostní atmosféru
tohoto dne. Po jídle vytáhl a rozd lil dárky, které jim m ly p ipomínat jejich první d ležitý
zážitek po opušt ní nehostinného domova, který jako jediný poznali v dob svého d tství.
„Díky, Vrone, ud lal jsi nám moc velkou radost,“ p išla ho obejmout Hanka a hned si
sponu vyzkoušela. „Jak mi sluší?“ ptala se kluk , protože v kajut nebylo zrcadlo, do kterého
by se mohla podívat. Oba zahu eli n co jako skv lé, úžasné a dál se v novali zkoumání
vlastního dárku.
„Takovýhle život se mi bude líbit,“ liboval si Svá a.
„Jen se tolik net š,“ mírnil jeho nadšení Vron, „p ijdou i povinnosti, u ení, zkoušky a
pravd podobn i neúsp chy. Nebude každý den, jako tenhle.“
„Slíbil jsi, že nám ekneš, kde bude náš nový domov,“ za ala vyzvídat Hanka.
„Ne, ne, nic takového jsem vám neslíbil. Ale zkusím najít mapu a ukážu vám to.“ Za chvíli
se Vron vrátil s mapou a rozprost el ji pod rozhoupané sv tlo lucerny. „Tady jste žili, to je
Jižní kontinent, kde stojí Útulný domov. Tohle je Ostrov volby a sem, do p ístavu Dubovník,
plujeme. A bydlet budete n kde tady,“ a Vron zapíchl prst kamsi na kraj mapy, neuv iteln
daleko od Dubovníku.
„Taková dálka! Jak dlouho tam pojedeme?“
„Poblíž Dubovníku je ve ejná brána, která nás tam p enese. P íští týden už budeme na
míst v Santaren . Tam se ubytujeme a za átkem zá í p jdete vy dva k zápisu do školy.
Doufám, že si do té doby ješt trochu zlepšíte tení a psaní.“
„Santarena, to zní hezky,“ zasnila se Hanka, „jaké to tam je?“
„Bude se ti tam líbit. Je to m sto zahrad, krásných dom a všude najdeš fontány plné soch
a um leckých nápad . Okolí m sta už tak p kné není. Kolem eky sice n jaká zele z stala,
ale v tšinou tam jsou spíš farmy a zem d lské usedlosti. Dál od eky za íná suchá nehostinná
step s houževnatou trávou, která chutná akorát malým stepním koník m a kozám, které
nepohrdnou ani trnitými ke i, které tam místy rostou. Planina stepi se zvedá až k horskému
masivu, kde za íná zem drak . Ale je zvykem, že draci nelétají do stepi a lidé nelezou do
jejich hor.
Jinak Santarena je m stem student , stálých obyvatel tu není mnoho. Trvale tu bydlí jen
u itelé a ti, co zajiš ují provoz školy a m sta. Je tu mnoho ubytovacích možností, dokonce i
pro ty nejchudší.“
„A naše škola je v Santaren ?“ zeptal se Svá a.
„Ne tak docela. Škola je ve vzdáleném nep ístupném údolí, kam se m žeš dostat pouze
branami. Však to uvidíte sami.“
„A to je jediná magická škola?“
„Ale kdepak, takových škol je celá ada. Ale tahle je jedna z nejlepších.“
„A jak víš, že nás tam vezmou?“
„Tak se podívej na minci, kterou jste dostali p ed vstupem do labyrintu,“ ekl Hance Vron.
Když ji vytáhla, p ejel po rubu prstem a objevil se nápis Antifee, p ejel znovu a vysko il
název Kosta Tigre, ješt jednou ji p et el a objevilo se Santarena.
„Aha! A Svá a tam má stejná jména?“
„Ne, má tam i n která jiná. Ale Santarenu máte oba.“
„Já mohu také bydlet v Santaren ?“ vložil se do hovoru Rafan.
„Samoz ejm .“
„Ale íkal jsi, že asi nebudeme bydlet spolu.“
„Je zvykem, že žáci prvního ro níku bydlí po dobu výuky na internátu školy. Dom se
vrací jen v dob volna.“
„Ty budeš taky bydlet s námi, Vrone? Nebo budeš muset odejít ke své paní?“
„Dokud m budete pot ebovat, budu bydlet s vámi. Taky musím najít tady pro Rafa n jaké
u ení nebo zam stnání. Pak se uvidí.“
Hanka zívla a okamžit tím nakazila i Svá u. Vron se zasmál a složil mapu.
„No, vidím, že je nejvyšší as jít spát. Ješt máme p ed sebou spoustu asu na povídání.
Nechte si n co hezkého zdát.“
„Doufám, že zítra už budete mít náladu vypráv t, jaké to bylo v labyrintu,“ neodpustil si
p átelskou vý itku Rafan.
„Neboj, Rafe, všechno ti povyprávíme,“ znovu zívla Hanka, „ale dneska už ne. Jestli hned
te nezapadnu do postele, usnu nejspíš n kde na prahu u dve í.“
Zpo átku to vypadalo na klidnou plavbu. Bárka se zvolna pohupovala na vlnách a její
tempo bylo trochu hlemýždí. Ale nikdo si nest žoval, nikomu to nevadilo. Hanka se Svá ou
se kone n odhodlali vypráv t o svých zážitcích v labyrintu. Svá ova brána, kterou uvid l
poté, co vstoupil dovnit , byla upletená z v tví strom a kv tin a za branou na n j ekala cesta
lesem, kde rostly nejv tší stromy, jaké kdy Svá a spat il. Ani nezaváhal, protože ho el
zv davostí a toužil si ty velikány prohlédnout p kn zblízka. Když p išel k tomu nejv tšímu a
nejkrásn jšímu, dotkl se jeho k ry. Vtom okamžiku pocítil, jak mu tuhnou nohy. Podíval se
dol a zjistil, že místo nohou je jeho t lo zakon eno ko eny, které vr stají do p dy zdejšího
lesa.
„Vlastn to byl docela p íjemný pocit, mít ko eny, n kam pat it, být obklopen velebnou
krásou, šum ním list v korunách, zp vem pták , nenapodobitelnou v ní zem a d eva,“
vzdychl p i té vzpomínce. „Pak na m strom promluvil. Slyšel jsem ho ve své hlav a rozum l
jsem mu. Oslovoval m m j malý brat í ku. Zpíval mi krásnou dlouhou baladu o historii
sv ta a rostlin, ale ta balada nem la naše lidská slova, vlastn to spíš byla série úžasných
obraz . Bylo to nádherné. Potom se dotkl mého prstenu a povídá: Je as jít, m j malý
brat í ku. as, kdy se setkáme, ješt nenastal. A lup! Byl jsem z labyrintu venku.“
Potom vypráv la Hanka. Všichni velice pozorn naslouchali, a když popsala starce
v zahrad , Vron v údivu zdvihl obo í.
„Také jsem ho jednou potkal, prý je to sám Nestor a bylo mi e eno, že z ostrova si
nem žeš odvézt nic cenn jšího, než jsou jeho rady. A tys od n j dokonce dostala dárek! To je
skv lé! Je prý jen málo vyvolených, na které promluvil.“
„Opravdu?“ pot šilo to Hanku.
„ íkal mi to minule jeden z po adatel na ostrov .“
„Radil mi, že se mám hlavn hodn u it,“ vzdychla, pokr ila rameny a sundala si z krku
sv j p ív sek, aby si ho všichni mohli prohlédnout.
„Mám z n j husí k ži,“ p iznal Svá a, když mu ho Rafan podal.
„Je to mocný amulet,“ ekl Vron, když dívce její dárek vracel.
Pak se zase chvíli v novali tení a psaní a Vron s pot šením konstatoval, že se rychle
zlepšují. Po dvou dnech se zvedl vítr a za ob asného dešt foukal tak divoce, že Svá u díky
tomu postihly nep íjemné p íznaky mo ské nemoci. Odhán l Hanku i Rafa, když mu
p icházeli nabízet jídlo a nechodil ani na vyu ovací lekce.
Našt stí se po así po nekone ných ty ech bou livých dnech zase zklidnilo, a když vjížd li
do sluncem zalitého Dubovníku, mohli už všichni spole n obdivovat p ekrásné bílé m sto,
vystav né ve skalách, s obrovským p ístavem.
Vron s pomocí chlapc zakotvil u mola pro menší plavidla a vypravil se do m sta. Pr chod
ve ejnou branou bylo t eba p edem objednat, a jak zjistil, zájem o tuto cestu byl opravdu
velký. Budou muset dva dny po kat, než na n dojde ada.
Aby se d ti nenudily, naplánoval Vron na jeden den prohlídku m sta a druhý den je vzal
do nau ného podmo ského tunelu.
Tunel byl ze všech stran pr hledný, vedl t sn nad mo ským dnem a kolem se prostíral
podvodní sv t s rostlinami, rybami a nejr zn jšími živo ichy.
„To je úžasné, jak to lidi dokázali postavit?“ zajímal se Rafan.
„Ale to nepostavili lidé, to je dílo mo ských obyvatel.“
„A kdo bydlí v mo i?“ podivil se Svá a.
„My jim íkáme sirény. Je jich p ibližn o polovinu mén , než lidí, ale tém je nepotkáš.
Pokud jsi vid l na ostrov obrázek mo ské panny, tak to jsou vodní lidé. Když budeme mít
št stí, možná po cest n jaké zahlédneme. Ob as sem vodí své d ti, aby vid ly, jak vypadá
lov k.“
„To je krása,“ vydechla Hanka, když uvid la velikou r žovou medúzu, jak se ladn vznáší
poblíž tunelu.“
„Krása? To ano, ale n které jsou žahavé. Být tebou, ve vod bych na ni nesahal.“
Celou cestu se d ti vydržely na n co vyptávat a Vron neúnavn jmenoval v ci a tvory a
vysv tloval, jak žijí a ím se živí.
„Támhle! Podívej, Vrone, to jsou oni, že?“ zahlédl sirény jako první Rafan.
„Máte št stí,“ p ikývl, „zdá se, že jsou to t i d ti v doprovodu dosp lého.
„A mají s sebou dva delfíny,“ radoval se Svá a z ne ekaného setkání, „oni si je ocho ili?“
 „Nemají ve zvyku si ocho ovat mo ské tvory. Ale stane se, že se delfíni skamarádí s jejich
d tmi a pak rodinu provázejí a hrají si s d tmi, dokud je to neomrzí.“
„Jsou nádherní,“ vydechl Rafan okouzlen a Vron p ekvapen zjistil, že chlapec na sirény
hledí s ješt v tším nadšením, než když na ostrov obdivoval zbran .
„A dá se s nimi n jak mluvit?“ zeptala se Hanka.
„Rozhodn dá. Bu musíš um t jejich e , nebo se s nimi m žeš dorozumívat
symboli tinou, kterou vás nau í ve škole. Ale pokud neumíš jejich e , moc si s nimi
nepopovídáš. Symboli tina sta í jen na základní výrazy.“
„A mohu se jejich e nau it, i když nebudu chodit do školy?“ zajímal se Rafan.
„Ano, mohu t p ihlásit do kurzu, jestli o to máš vážný zájem.“
„To by bylo super,“ nadchl se Rafan a dál sledoval skupinku sirén, které už si je prohlédly
a te pomalu plavaly pry .
„A mají mezi sebou taky kluky?“ vyzvídal Svá a.
„Abych ekl pravdu, tak nevím. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by o nich dokázal
podrobn vypráv t. Ale myslím si, že mezi sebou pohlaví nerozlišují. Ve škole se o nich
ur it budete u it, tak vám snad dají podrobn jší a p esn jší informace než já.“

Dva dny ub hly jako voda. Nastal as sbalit v ci a vydat se na další cestu. Vron prodal lo
do p ístavního bazaru a kone n mohli vyrazit.
Pr chod branou si d ti ani nedokázaly po ádn prohlédnout a vychutnat. Všude bylo plno
lidí, neuv itelné množství hluku a naprostý chaos. Nebýt Vrona, nem ly by ani šanci najít
správnou cestu. Brána m la patnáct p ístupových míst do r zných lokalit, velká zavazadla
bylo t eba posílat zvláš , v tší zví ata musela mít popsané p epravky a majitelé šíleli, jestli
p epravky dorazí na správné místo a zda nehrozí, že pak své zví e i zavazadla budou muset
hledat po celém sv t . Chaos tu zvyšovala i hlášení o ztracených d tech, halekání pr vodc ,
starajících se o v tší skupinky cestujících, a dohady, zda zmeškaný termín pr chodu brány
znamená další dva dny ekání, zatímco zavazadla už odešla na místo ur ení.
U p epravního místa íslo t i se pokoušela udržet po ádek nesm lá dívka, která už z ejm
ve zdejším prost edí p išla o hlas. Marn se snažila regulovat p íchozí podle objednané doby
p epravy, marn se snažila zabránit skupince chuligán v p edbíhání ekajících. Se slzami
v o ích šeptala své pokyny a nikdo jí nev noval pozornost.
„Chudák,“ politovala ji Hanka, „mám pocit, že to n jak nezvládá.“
„Cože?“ nerozum l jí v tom halasu Svá a, ale Hanka jen mávla rukou, že to nebylo nic
d ležitého. Kone n se prodrali ke kabin , kde u vstupu stál ramenatý chlapík a kontroloval
objednací lístky. Jednou rukou odstr il chuligány, výhružn se na n podíval a pokynul dv ma
starším lidem, kte í byli p edtím bezohlednými výrostky odstr eni.
„V kolik to máte? V 11.20, to souhlasí, postupte si zatím do kabiny a vy kejte, až pro vás
p ijde služba,“ odbavil Vrona a d ti a kývl na další ekající. Postoupili do kovové chodby a
postupn se sem vm stnalo asi dvacet lidí.
Dve e na druhé stran se otev ely a pokynula jim mladá žena.
„Nyní p jdete po jednom za sebou. Udržujte si odstup asi jednoho metru. Krá ejte plynule,
i když budete mít zmatený pocit, nebojte se, nepanika te. Dokud všichni v po ádku nedorazíte
na druhou stranu, nevstoupí do brány žádná další skupina, takže se nem že nic stát.
Prosím, za n te…“
Hanka m la p i pr chodu podobný pocit jako p i vstupu do labyrintu. Na druhé stran
vyšli do stejn vypadající kovové chodby, jako byla ta, odkud vyrazili. Malý starší chlapík je
p ekontroloval, a když dorazil poslední cestující, pustil je ven. Prošli velkou halou, kde už
nebyl takový zmatek, jako v Dubovníku a pak po schodech sestoupili do parku s fontánou a
uvid li z terasy, že se pod nimi rozkládá velké m ste ko, plné roztodivných dom a všude
kolem je spoustu zelen a kv tin.
ZÁPIS DO ŠKOLY
„Takže vítejte v Santaren , tohle bude váš druhý a doufám, že útuln jší domov,“ ekl Vron
a za al jim z terasy ukazovat santarenské zajímavosti. „A támhle za ekou, kousek doleva od
té vysoké v že astronomické stanice, budeme bydlet. Tak co, jak se vám tu líbí?“ oto il se na
n Vron.
„Je to tu moc krásné, jenom mi tu trochu chybí v n mo e,“ odpov d la Hanka a ostatní
p ikyvovali.
Vron ekal, až se jeho sv enci nabaží pohledu na m sto, a celou svou bytostí nasával
magickou manu, která mu poslední dobou tolik chyb la. Jako po ádné jídlo po dlouhém
p stu, pomyslel si spokojen . Tohle m sto je jako velké magické mo e, tady hladov t nebude.
Zatoužil prom nit se v ptáka, ale obával se, že by to d ti vylekalo. Potla il tedy své chut a
mávnul na d ti, že je as jít.
„A to budeme šlapat p šky až tam na druhý konec?“ protestoval Svá a, když sestupovali
s kopce dol do m sta.
„Vždy je to kousek,“ domlouval mu Rafan, „tam jsme za chvilku.“
„Jestli chcete, m žeme to vzít zkratkou.“
„Zkratkou?“
„Jsou tu takové minibrány, které t hodí, kam pot ebuješ. Vidíš tu budku, co vypadá skoro
jako záchod? Tak to není záchod, to je p enosová kabinka. Tak co? Zkratkou nebo p šky?“
„Zkratkou,“ ozvalo se dvakrát proti jednomu Rafanovu „p šky“.
„Bábovkové,“ zahu el tiše Rafan, ale pod ídil se.
Kabinka je p enesla p ímo pod astronomickou v ž. Od ní po p ti minutách dorazili k velké
zdobené budov , nad kterou se klenul nápis Domov sn .
„No ne,“ podivila se Hanka, „z Útulného domova jsme se posunuli do Domova sn , tomu
tedy íkám pokrok.“
„No, pokud si pamatuji,“ nespoušt l z nápisu o i Vron, „p ed n jakým asem se to tu
jmenovalo Ubytování v zahradách. Doufám, že to nemá taky nového majitele.“
Zatahal za ocas hada, který byl vyobrazen na dve ích, a ozvalo se zasy ení.
„Omlouvám se, vážení návšt vníci, ale už tu nemám ani jediné míste ko volné,“ zahalekal
zvu ný hlas p i otvírání dve í a k p ekvapení d tí se v nich objevil podsaditý vousatý trpaslík.
„Na co ekáte, bando, vy jste m neslyšeli?“ obo il se na n , a koliv ho mezitím zdvo ile
pozdravili.
„Ty smrdutý dechu falanských mo ál , snad si nemyslíš, že mi m žeš lhát,“ zasy el na n j
Vron.
„Jejda, já t nepoznal, starý brachu,“ znejist l trpaslík a zazubil se uctivým úsm vem.
„Moc rád t vidím, kamaráde. A jakpak se má tvoje paní a její syn?“
„Pot ebujeme slušné ubytování, Zachariáši, takže si rychle vzpome , kde máš volno, ty
kozlí brado.“
„Hele, brachu, místo se najde, ale prosil bych bez urážek. Te mi íkají pane hoteliére a
jsem váženým ob anem tohoto m sta. Dokonce zasedám v rad pro ubytovací služby, takže
pokud tu chcete bydlet, hodilo by se trochu zdvo ilosti.“
„Souhlasím, pokud i ty budeš zdvo ilý k mým sv enc m. Jsou to sourozenci. Dovol,
abych ti je p edstavil: Hanka, Svatopluk a Rafael Vronovi. Nebudu tady s nimi bydlet po ád a
p ál bych si, abys na n v dob mé nep ítomnosti dal pozor.“
„ íkáš Vronovi?! No tak jo, na m je vždycky spolehnutí. A jak byste si p áli bydlet?
Mám tu luxusní pokoje v palácovém provedení, nebo apartmá s terasou a vyhlídkou na eku,“
za al nabízet trpaslík a ukázal, aby šli dál.
„A co tvoje zahradní dome ky?“ zeptal se Vron, když prošli chodbou k zadním dve ím.
„Ty mi taky nedop eješ žádný výd lek.“
 „Nelži, Zachariáši, víš, že t platím víc než královsky.“
„No dobrá, ten v zadní ásti zahrady je volný, pokud ho chcete.“
„Podíváme se tam,“ kývl Vron a všichni p ešli parkov upravenou ást zahrady a za
neupraveným živým plotem uvid li skupinu vzájemn v tvemi propletených strom . Trpaslík
je zavedl k žeb íku, po kterém vyšplhali nahoru.
Tady uprost ed strom byl vestav ný malý domek. Bohatá listnatá koruna tém zakrývala
jeho existenci. P ed vchodem byl malý chodní ek upletený z v tví. Jejich pr vodce otev el
dve e. Vstoupili a p ed nimi se rozkládal prostorný útuln za ízený pokoj s kuchy ským
koutkem. Z roh pokoje vedlo n kolikero sch dk a ty, jak záhy zjistili, sm ovaly do
mali kých, ale pohodlných ložnic. V každé byla jedna postel s kv tinov barevným
polštá em, m kkou dekou a na zemi s kobere kem, vedle stál miniaturní d ev ný stolek
s lampi kou, umyvadlo, džbán na vodu a vesele pokroucený v šák.
„Tak co vy na to? Nebo by se vám víc zamlouval luxusní palácový pokoj?“ obrátil se Vron
na d ti.
Svá a pohladil v tve, pror stající pokojem a zavrt l hlavou: „Tohle je absolutní špi ka, nic
hez ího jsem si ani neum l p edstavit. Že jo, Rafe?“
„M žu si hned vybrat ložnici?“ loudila Hanka, která si stihla prohlédnout všechna zákoutí
mnohem rychleji než kluci.
„Jasn ,“ kývl Vron a oto il se na trpaslíka, „pane hoteliére, my to tedy bereme. Doufám, že
nám dáš i klí od postranní branky.“
Trpaslík se zazubil a požadovaný p edm t hned vytáhl z kapsy.
„Pošlu vám sem ob d a hlavn do strom netlu te h eby a skobi ky, to byste se tu pak
necítili dob e. Tyhle stromy se umí bránit proti bydlícím, kte í se jim nezamlouvají, tak pozor
na n !“
Hanka i kluci si hned zabrali každý jednu z malých ložnic a odnesli si tam t ch pár kousk
oble ení, které m li navíc. Pak za ali objevovat záchod, sprchu, kom rku na košt a dokonce
i malou rozhlednu, vedoucí až nad koruny strom . Tohle bydlení jim p ipadalo naprosto
úžasné a stále znovu prolézali celý domek a nacházeli nové a nové detaily, které jim p i
prvním pr zkumu unikly.
Po chvíli je Vron zavolal do velkého pokoje. Otvíral a zavíral dví ka trouby. P i každém
jejím otev ení se objevil talí s jídlem, pak i miska s meru kami a nakonec t i velké sklenice
zá iv žluté limonády. Hanka v jednom kuchy ském šuplíku objevila ubrus a p íbory. Nejd ív
cht la ubrus odsunout, ale pak si ekla, že první den v novém domov by m li poob dvat
sváte n a p ehodila zelený tverec látky s motivem kopretin p es kulatý d ev ný st l a
rozložila na n j jídlo pro t i. Pak se zarazila.
„Nezbyla v troub ješt jedna porce?“
„Žádný strach,“ usmál se Vron, „posa te se a pus te se do jídla, já se zatím zastavím u
našeho pana hoteliéra a najím se u n j. Musím si s ním ješt promluvit o n kterých v cech a
zaplatit mu zálohu na ubytování. Až se najíte, vra te použité talí e a p íbory do trouby.
Sklenice si nechte, voda tu te e výborná. Než se vrátím, m žete i dol do zahrady, ale
necho te daleko.“
B hem odpoledne stihly d ti prozkoumat celou zahradu, ale moc zajímavého v ní
neobjevily. Mezi upravené záhony se neodvážily, protože se tu procházeli krásn oble ení
hosté. Zbytek zahrady za živým plotem byl zarostlý vysokou travou, tu a tam n jaký ke ík a
v rohu kvetla trnitá planá r že. Poblíž bylo velké mraveništ , které je na chvíli zaujalo, ale
když jim za ali mravenci zalézat do bot, usoudily d ti, že je as se vrátit do dome ku. Hanka
zametla pokoj a Rafan otev el troubu, kde se objevil chleba s tvarohovou pomazánkou a t i
jablka. Pomalu jedli a vzpomínali na své kamarády z Útulného domova. Kéž by jim taky
mohli poslat kousek dobrého jídla…
Vron se vrátil až ve er, když se stmívalo.
 „Zítra ráno musíme vyrazit k zápisu do školy,“ oznámil jim.
„Ale škola p ece za ne až v zá í,“ namítla Hanka.
„To sice ano, ale letos je prý hodn uchaze a mohlo by se stát, že by tady na vás nezbylo
místo. Pak vás zavedu do knihovny, a když bude as, m žeme se jít i na chvíli pobavit. Ukážu
vám, co kde najdete. Doufám, že si tu spolu ten zbytek prázdnin p kn užijete.“
„A ty tu s námi nebudeš?“
„Musím na n jaký as odjet, ale nem lo by to být nadlouho.“
„A m žeme se zeptat, kam pojedeš?“ byla zv davá Hanka.
„Mohu vám íct jen to, že si m zavolala moje paní. Budu jí vypráv t o všem, co jsme
poslední dobou prožili.
Hned, jak to dovolí, zase se k vám vrátím.“
„A nemohl bys nám o své paní n co íct?“ žadonil Svá a.
„Zatím to nejde. Bu trp livý, však se to jednou všechno dozvíš.“
Druhý den ráno je Vron vyhnal z postelí brzo. Spalo se jim v nových postýlkách tak
báje n , že mu dalo velkou práci, než je probudil k plnému v domí. Umyli se, oblékli si své
nejlepší šaty a Vron zatím na st l p ichystal snídani.
„Já v bec nemám hlad,“ zavrt la hlavou Hanka a už nejmí posedmé kontrolovala, zda má
v kapsi ce svou zasv covací minci.
„Vem si aspo sušenku,“ na ídil jí Rafan a p istr il p ed ní i hrnek s kakaem.
Poslušn si kousla a napila se. I Svá a byl nervózní, dokonce své kakao rozbryndal po
stole: „Nem li bychom už jít?“
Spolu s Vronem došli k malé postranní brance.
„Víte, jak se používá klí ?“
„No jasn , str í se do dírky a oto íš ho.“
„Tenhle je trochu jiný,“ zavrt l hlavou Vron a vložil Svá ovi klí mezi ob dlan . „Te se
dotkni dve í.“
„Já se dotýkám, ale nic se ned je.“
„Dej klí Hance a zkus položit na dve e dla .“
Branka se se sk ípotem otev ela.
Když všichni zopakovali podobné kroky, jako Svá a, vzal si Vron klí zp t.
„Te už si vás branka bude pamatovat a vždy vás pustí ven i dovnit a klí na to
nepot ebujete.“
Všichni si vyzkoušeli, jestli jim to funguje. Pak spole n vyrazili do m sta.
V centru m sta je Vron dovedl k budov , která p ipomínala svou velikostí a výškou
katedrálu. Zdobená byla minimáln , ale p esto p sobila impozantn .
„Tady se budeme zapisovat do školy?“ podivila se Hanka. „Není to zbyte n moc velké?“
„Však se tu po ádají i jiné akce než zápis do školy. Slouží to nej ast ji jako soudní budova
nebo sem svolávají kouzelnická shromážd ní. A pak tenhle prostor sotva sta í.“
Navzdory tomu, že tak brzo vstávali, panoval už p ed budovou ilý ruch. N kolik rodin
vcházelo dovnit a v protism ru je míjela babi ka se dv ma chlapci, kte í si hlasit
vym ovali své dojmy ze zápisu. Ve dve ích stáli dva kouzelníci. Oba na sob m li
tmavomodrý pláš se st íbrnými hv zdami a na hlavách st íbrný cylindr. Kontrolovali mince
budoucích školák i p íchozí, kte í je doprovázeli.
Kone n došla ada i na n . Svá a s Hankou p edložili mince a Rafan byl uznán jako
vhodný doprovod. Vrona ale dozorci zadrželi.
„Omlouváme se, ale vy dovnit nesmíte,“ ekl mu jeden z kouzelník .
„Jsem tu jako doprovod té dívky,“ vysv tloval Vron, ale nezdálo se, že by je obm k il.
„Je nám líto, ale sou asná bezpe nostní opat ení neumož ují váš vstup. Bu te tak laskav a
po kejte venku.“
 „No to snad ne,“ snažila se zasáhnout Hanka, „p ece všichni ostatní dovnit sm li, tak
v em je problém?“
Vron se na ni podíval a lehce zavrt l hlavou. „Není t eba se hádat. Dál b žte sami, však to
zvládnete i beze m . Po kám tu na vás.“
Hanka se ale nehodlala vzdát. Vrátila se a vzala ho za ruku.
„Bez tebe tam nep jdu!“ prohlásila rozhodn .
„Jen b ž, d v e, m j rozum, tohle je tvoje cesta,“ domlouval jí tiše Vron, „a je úpln jedno,
jestli budu stát vedle tebe nebo o kousek dál. No tak, mysli p ece i na kluky! Není vhodné tu
vyvolávat scénu.“
„No dob e,“ souhlasila nakonec uk ivd n a vykro ila ke dve ím, kde na ni ekali oba
chlapci. Ješt jednou se smutn ohlédla a pak všichni t i vstoupili dovnit . Ocitli se v obrovské
prázdné hale. Jen uprost ed byla malá kruhová fontána s vodou a kolem ní kamenná sedátka,
na kterých sed lo n kolik lidí. Po chvíli se ale zvedli a odcházeli. Místo nich si šla k fontán
sednout rodina se dv ma d tmi. Hanka se marn snažila zahlédnout, co se tam d je, ale nic
nebylo vid t.
„Prosím vás,“ oslovil Rafan jednoho muže, který tu dohlížel, aby se p íchozí nep edbíhali,
„mohl byste nám vysv tlit, co mají uchaze i o p ijetí d lat? Nejsme odtud a nevíme, jak to tu
chodí.“
„Žádný strach, není to nic složitého. Vidíte? Tam mezi sedátky je jedno ervené. Na to se
posadí uchaze a minci položí do st íbrné misky na okraji fontány. Po p ijetí a uvítacím
ob adu najde v misce hodinky. Ty pak musí nosit po celou dobu studia na naší škole. Hodinky
ho upozorní, kdy škola za íná, jaké po ádá akce, dozví se díky nim i další informace o
rozvrhu, o pom ckách, které bude pot ebovat a tak podobn .“
„Uvítací ob ad? Ale vždy jsme zatím nic nevid li,“ divila se Hanka nahlas.
„Však se do káš,“ usmál se muž, „je to soukromá záležitost a vidí ho jen ti, kdo sedí kolem
fontány.“
„A stalo se už, že n kdo nebyl p ijat?“ zajímalo Svá u.
„Jen zcela výjime n . Letos je ale hodn uchaze , možná už zítra odpoledne budeme
muset zápis uzav ít. Doufám, že z toho nebudou n jaké problémy.“
„Mohu se ješt na n co zeptat? Pro n kterým osobám není dovoleno vstoupit sem
dovnit ?“ ozval se pro zm nu Rafan.
„No, jak bych to jednoduše ekl… D vodem m že být, že ta osoba není svobodná, ale je
bezpodmíne n , v tšinou pomocí kouzla, pod ízena v li n koho jiného, nebo ta osoba není
z lidského rodu, nebo je hledána zákonem, nebo nerespektuje rovnováhu sil, nebo u sebe
p echovává n jaký nebezpe ný talisman… No, zdá se, že jste na ad . Tak si to užijte a hodn
št stí.“
Muž se p esunul k dalším p íchozím, aby zjednal ve front po ádek.
Ti u fontány práv vstali a zamí ili k východu. Nyní ekala prázdná sedátka na Hanku a
kluky. Svá a usedl na ervené místo a po kal, až dosedne i Hanka a Rafan. Pak vložil minci
do misky. Pramínek fontány jim p ed o ima zmohutn l a vytryskl až ke stropu. Nad fontánou
se objevila vrás itá tvá muže, který na Svá u vlídn a se zájmem pohlédl.
„Vítám t na naší škole,“ uslyšeli jeho slova ve své mysli. Pak vodní závoj p ekryl st ny
místnosti a všichni t i uvid li obraz jakoby z pta í perspektivy. Bylo to obrovské údolí,
kterým protékala eka a ohrani ovaly ho skály. Byly tu zahrady, n kolik budov, amfiteátr,
pís ité plochy, louka i velký kus lesa. Nad lesem se pohled zastavil a klesal níž mezi stromy.
Na tém snové pasece se pásla p ekrásná bílá zví ata se st íbrnými rohy. Jeden z jednorožc
p išel blíž a zdálo se, že chce svou hlavu položit na Svá ovy ruce. Pak se jako na povel
všichni rozb hli pry do stran, vodní závoj se rozptýlil a zase sed li v prázdné obrovské síni.
Rozzá ený Svá a z misky vyndal hodinky a p ipnul si je na ruku. Pak se zvedl a pokynul
Hance, aby se posadila na ervené sedátko. Opatrn usedla a rozt esenou rukou vložila
do st íbrné misky svou minci. Fontána znovu vytryskla až ke stropu a do vody se zamíchal
purpurový odstín. Na Hanku hled la mladá žena s krátkými rudými vlasy a p ísným
pohledem.
„Vítám t na naší škole,“ její slova, i když je slyšeli jen ve své mysli, byla zvu ná a jasná.
A op t let li nad údolím a nakonec zakroužili nad skalami. Náhle se na nejvyšším míst
kus skály pohnul a sesko il do prostoru. Roztáhl k ídla a erný drak zakroužil kolem nich. Jak
se m nil úhel sv tla, vybarvily se i duhové odlesky jeho šupin. Ješt jednou je oblet l a zmizel
v dálce.
Hanka sáhla do misky a také vyndala hodinky. M ly temn rudý pásek a kolem tmavého
ciferníku malá st íbrná tla ítka. Hance p ipadaly nádherné. Navlékla si je. Barevn krásn
ladily s jejím prstenem a nemohla od nich odtrhnout zrak. Kdyby ji Rafan nevzal za ruku,
snad by v tu chvíli ani netrefila k východu. Tady je zastavilo d v e s oby ejným notesem
v ruce a zapsalo si jejich jména a adresu sou asného bydlišt . Znud ným hlasem, asi už to
opakovala víc jak stokrát, jim sd lila: „Své školní hodinky si ode dneška po celou dobu školní
docházky nesundávejte z ruky. Jsou odolné proti vod prachu i nárazu, takže není t eba se o
n obávat. Ztráta t chto hodinek by však pro vás znamenala velké nep íjemnosti, dost možná i
vylou ení ze školy. Takže si na n dávejte dobrý pozor. P eji vám p íjemný zbytek prázdnin.“
Zamumlali pod kování a kone n se prodrali zapln nými dve mi ven. Rozb hli se
k Vronovi, který tu na n ekal, a když uvid l, že usp li, spokojen se usmál.
„To jsem rád, že jste to stihli, a že vás p ijali tady v Santaren . Doufám, že se vám ve
zdejší škole bude líbit.
„Ur it ,“ poskakoval rozradostn ný Svá a po barevných kostkách dlážd ného chodníku.
„No a te se ješt pokusíme najít n co pro Rafa,“ ekl Vron a zamí il k jedné p enosové
budce.
„A to musíme všechno stihnout v jeden den?“ divil se Rafan.
„Možná se nám dneska nic najít nepoda í, takže je lépe za ít d ív než pozd ji,“ odpov d l
na jeho otázku Vron a po kal, až se všichni spole n nama kají do jedné malé budky, kterou
vybral. Po zmá knutí tla ítka na seznamu p enosových míst se okolí budky zamlžilo.
Vystoupit z ní mohli až po rozsvícení zelené kontrolky. Vyplivlo je to blízko eky, kolem
které byly postaveny vzdušné roubené domky. eka byla mírn zkalená a bylo vid t, že
hladina díky teplému a suchému létu nedosahuje takové výše, jako obvykle.
U jednoho domku Vron zaklepal. Otev el jim drobný mužík, prohlédl si je, ohrnul nos a
prohlásil: „Paní dnes nikoho nep ijímá, zkuste se zastavit p íští týden.“
„P išli jsme, abychom s ní promluvili a ty,“ Vron bodl prstem mužíka do hrudi, „jí to
vy ídíš. A ona sama rozhodne, zda nás pošle pry .“
„Falíja se nestýká s lidmi, jako jste vy,“ protestoval mužík, ale pomalu couval zp t do
otev ených dve í. Vron je p idržel, aby jim je nemohl zaklapnout p ed nosem a tla il se
dovnit .
„Vaše chování je velmi neslušné,“ ozval se zevnit ženský zp vavý hlas. Mužík odstoupil
stranou a p ed nimi se objevila menší štíhlá žena s dlouhými žlutými vlasy.
„Omlouvám se, madam Falíjo, jen jsem s vámi cht l chvilku mluvit,“ zk ížil Vron ruce na
prsou a uklonil se. Rafan zv dav pozoroval ženu a byl zv dav, zda je vyhodí hned, nebo jim
ješt p ed tím vynadá.
Žena se chvíli ml ky dívala na Vrona a pak p ekvapen zvedla obo í. V její tvá i se
objevila zv davost.
„Možná,“ p ikývla, „vám mohu v novat trochu svého asu. Prosím, poj te dál.“
Mužík ustoupil, aby mohli vejít do domku, ale stále se tvá il krajn nevraživ . Protáhli se
kolem n j dovnit . Nikde nebyl žádný st l ani židle, jen na zemi se voln povalovaly r zné
polštá e. Žena se na jeden z nich posadila a pokynula jim, aby ji napodobili.
„Nuže?“ pohlédla na Vrona.
 „Nechci plýtvat vaším asem, takže se vás zeptám rovnou. Bylo mi e eno, že vyu ujete
jazyk sirén a že jste v Santaren nejlepší.“
„To mi trochu lichotíte. Musím vás však zklamat. Místa v mých kurzech jsou zamluvena
na rok dop edu. Nemohu p ijmout další t i žáky.“
„Vlastn jsem p ivedl jen jednoho žáka. Tohle je Rafael Vron,“ ukázal na Rafana, „má
velkou touhu nau it se jazyku vodních lidí. Nechcete ješt zvážit své zamítavé rozhodnutí?“
„A už ukon il ZV?“
„Totiž on nechce studovat magii, i když pro to má zna né vlohy. Projevil však zájem o
poznání života sirén a bez znalosti jazyka nemá šanci, jak sama dob e víte.“
Žena se zamyslela a znovu si je všechny prohlédla. Hanku její pohled zneklidnil.
„Pokud to myslí vážn , vyzkouším si ho,“ nechala se p emluvit Falíja a pokynula
Rafanovi, aby s ní šel do vedlejší místnosti. Hanka se zv dav podívala na Vrona, ale když
nic nenamítal proti tomu, že si žena odvedla Rafana pry , uklidnila se. Snad to nebude žádná
t žká nebo nebezpe ná zkouška.
Za zav enými dve mi se zatím Falíja usadila na podlahu, zaujala pohodlnou uvoln nou
pozici a gestem vyzvala chlapce, aby se uvelebil proti ní. Rafan si uv domil, že se na n j žena
up en dívá a za al z toho být nervózní. Pak ucítil podobný záchv v magie, jaký post ehl i
v síni, kde se kamarádi zapisovali do školy. Pokusil se soust edit a vnímat, co se d je.
Najednou, jako když se protrhne opona, ji uslyšel.
„…zdá se, že m neslyšíš. Je mi líto, ale nep jde to,“ zazn lo mu v hlav .
„Ale já vás te slyšel,“ ozval se nahlas udivený Rafan.
„Opravdu?“ znovu promluvila v jeho hlav . „Tak se pokus odpov d t stejným zp sobem,
jakým s tebou hovo ím já. Soust e se na slova a íkej je v duchu.“
Rafan znervózn l. N co takového ješt nikdy nezkoušel.
„Já takhle asi mluvit neumím,“ pokusil se p e íkat v duchu.
„Ale umíš,“ ujistila ho Falíja a usmála se. Pak p ešla do normálního hlasitého rozhovoru.
„Opravdu jsi ješt nikdy nezkoušel komunikovat ve své mysli?“
„Nezkoušel. Dnes je to poprvé, co to po mn n kdo chce. Je to tak zvláštní.“
„Pokud mluvíš pravdu, jsi opravdu velmi nadaný. P ijmu t . A nyní se m žeme vrátit
k ostatním,“ pokynula mu ladným gestem a oba vstoupili zp t do místnosti, kde sed ly d ti
s Vronem.
„Zapiš ho do za áte ník ,“ p ikázala mužíkovi a podala Vronovi svitek, do kterého
dopsala pot ebné údaje. „Za ínáme v zá í a tady máte napsané všechny informace, které
pot ebujete. A ješt n co. Potrpím si na p esnost a pe livou p ípravu na mé hodiny. To je
zatím vše. Nyní m omluvte, mám opravdu mnoho práce.“
Vron vstal, znovu se zdvo ile uklonil a všichni s úlevou zamí ili ven.
„Uf,“ oddechla si Hanka, „tady to bylo skoro horší, než p i našem zápisu.“
„Je opravdu tak dobrá?“ zajímal se Rafan.
„V ím, že ano,“ p ikývl Vron, „Zachariáš mi ji doporu il, jako nejlepší u itelku ve m st .
Máš velké št stí, že t p ijala. Tak se snaž ji nezklamat.“
„Ud lám, co dokážu. Snad to bude sta it.“
Vron je ve m st zavedl na ob d a potom zašli do knihovny. Ml ky zírali na to úžasné
množství knih. Sami si ani nebyli schopni n co vybrat. Nakonec se jich ujala starší vlídná
knihovnice a každému doporu ila dv knížky. Domluvili se, že jim je pošle p ímo na jejich
adresu, aby je nemuseli nosit s sebou. Dom se vypravili p šky a Vron jim cestou ukazoval,
kde se mohou zabavit ve zbývajících dnech volna. Nejvíc se jim líbilo koupališt , kde bylo
i dost prostoru na mí ové i jiné hry. Sice se jim zdálo trochu nelogické, že se tu lidé na
koupání p evlékají do zvláštních koupacích úbor , oni v domov nic takového nikdy nevid li,
ale nakonec, pro ne? Zašli si tedy ješt koupit plavky.
 „Tob nikdy nechyb jí peníze?“ zeptal se Vrona Svá a, když vid l, jak jejich ochránce ze
své kapsy vždy vyloví to, co pot ebuje.
„Ani vám tady nebudou chyb t, nemusíš mít obavy. Moje kapsa má dostatek finan ních
zdroj na školu, bydlení i trochu té zábavy, kterou si budete chtít dop át.“
„Ty si je dokážeš vy arovat?“
„Dokázal bych to, ale ned lám to. Není to pot eba. Brzo zjistíte, že plýtvat magií na b žné
v ci není vhodné. Používání magie zp sobuje narušení rovnováhy a je dobré si to
uv domovat.“
„A kde lov k vezme peníze? Já myslel, že je pot eba si je vyd lat.“
„To je pravda. Proto také musíte získat odpovídající vzd lání. Znalosti vám umožní
v budoucnu najít vhodnou a dostate nou obživu. Te se o vás postará moje paní a ta opravdu
nepat í mezi chudé.“
Dom dorazili akorát na ve e i. Brambory se zape enou zeleninou a kousky masa už na n
ekaly v troub a byly opravdu výte né. V misce na ovoce tentokrát objevili nakrájený
ananas. Ulepenýma rukama si cht li za ít listovat v knihách, které tu na n ekaly, ale Vron je
zahnal, aby se nejd ív umyli. Poslechli ho, ale moc se jim nezamlouvalo chodit se každou
chvíli šplouchat do vody. V domov se myli tak jednou za dva, t i dny a bohat to sta ilo. Je
v bec zdravé mýt se takhle asto? To si ale špitali jen mezi sebou, aby je Vron neslyšel.
Druhý den vyrazili všichni na koupališt u eky. Hanka se Svá ou sice m li zpo átku
obavu o své školní hodinky, ale ukázalo se, že voda se jim vyhýbá a že i uprost ed nejv tšího
cákání z stávají naprosto suché. Byl to nádherný den a v bec jim nevadilo, když Vron na celé
odpoledne n kam zmizel. Dovád li a zv dav pokukovali po ostatních d tech, které tu
v tšinou byli pod dozorem svých rodi a mnohdy si ani nemohly po ádn zaplavat nebo
zab hat.
Ve er Hanku tak bolely ruce a nohy, že odmítla jít dom p šky a usmlouvala, že to
vezmou zkratkou. P enosová kabinka byla kousek za budovou, kde se konal zápis. Nebyli
sami, kdo m l podobný nápad, takže si museli stoupnout do fronty. Zatímco ekali, p ed
budovou to za alo v ít. Zv dav natáhli uši a snažili se zahlédnout, co se to tam d je.
„No to snad ne! To nem žete myslet vážn ! Víte, z jaké dálky sem jedeme?!“
„To je ale sm la…“
„Copak m žete takhle najednou skon it? To je od vás velmi neseriózní!“
„Uklidn te se, prosím,“ halekal kouzelník u vchodu, „je mi to líto, ale víc žák naše škola
opravdu nezvládne. Musíte zkusit n kterou jinou školu. Nap íklad v Kosta Tigre mají podle
našich informací k dispozici ješt dostatek volných míst.“
„Zapište nás aspo jako náhradníky.“
„Už je zapsáno dvacet náhradník , a není nad je, že by se na n dostalo. M jte rozum, lidi,
opravdu to není možné.“
„To bych se na to podíval, co je a není možné! Víte, kdo já jsem?“ roz iloval se vysoký
tmavý muž v erném obleku.
„Velice se omlouváme, ani vaše dv d ti se k nám už nevejdou…“
„Koukni támhle,“ str il do Hanky Svá a, „to jsou dáre ci.“
Hanka se oto ila. Na zábradlí tam sed l kluk a dívka, oba m li sváte ní tmavé oble ení.
Kluk se snažil nožíkem vydloubat ze zábradlí barevné kamínky a dívka brala ty uvoln né a
házela je na hlavy roz ilených rodi , na jejichž d ti už se nedostalo místo ve zdejší škole.
Oba se zlomysln k enili, když se dívce povedl n jaký obzvláš zajímavý zásah, t eba do
složitého ú esu jedné matky.
„No, pokud na tyhle nezbylo místo, tak si m že škola jen gratulovat.“
Roz ilený vysoký muž v erném obleku se oto il, hrábl rukou po klukovi a dívce na
zábradlí a neurvale je p ivlekl ke vchodu.
 „Vy to místo pro moje d ti najdete! Rozumíte? Jinak se postarám, aby na téhle škole
zavládly jiné po ádky! M totiž odmítnout nem žete!“
„Regule školy nedovolují…“
„Kašlu vám na vaše pitomé regule! I kdybych m l polovinu prv ák vlastnoru n uškrtit,
tak nepochybujte o tom, že to ud lám, pokud mi nebude vyhov no!“
„Pane,“ zvýšil tentokrát hlas i kouzelník u vchodu, „važte svoje slova. Vaše jednání zavání
vydíráním a to by mohlo lehce skon it až u soudu.“
„Vy spros áku, co si to dovolujete…“
Víc už neslyšeli, protože na n p išla ada a za chvilku je p enosová kabinka vyplivla
poblíž Domova sn , kde bydleli. Byli p íjemn unavení a ve er po jídle už se jim ani necht lo
íst. Hanka to chvíli zkoušela, ale když stejnou v tu etla už po tvrté a stále ji nemohla do íst
do konce, hodila knihu znechucen na st l. Op ela se do k esla, natáhla si unavené nohy a
za ala na svých hodinkách ma kat r zná tla ítka.
„Vrone,“ vyrušila ho ze soust ed ní nad knihou, „prý se díky našim hodinkám dozvíme o
škole všechno, co budeme pot ebovat. Nevíš, jak se s nimi zachází, aby se lov k fakt n co
dozv d l?“
„To nevím, nikdy jsem takové nem l.“
„Tys nechodil do školy magie?“
„Ne.“
„A kde ses nau il všechno, co umíš?“
„Asi nejvíc m toho nau ila moje paní.“
„Máš d ti?“
„Ne.“
„Jak ses dostal do služby ke své paní?“
„Dá se íct, že m našla a povolala zp t do života.“
„Zachránila t ? Ale kdybys od ní cht l odejít, co by ekla?“
„Já od ní nemohu odejít.“
„A co ty hodinky? Nem žeš nám poradit?“
„Možná je to váš první školní úkol p ijít na to, jak se s nimi zachází.“
„Bojím se, že je rozbiju.“
„Jsi chytrá holka, ur it na to p ijdeš.“
„No, nevím, nevím,“ vzdychla Hanka a p estala ma kat tla ítka na hodinkách.
„Vrone, kam p jdeme zítra?“ sondoval Svá a.
„Okolí už znáte, vyberte si sami, kam se vám bude chtít,“ pokr il rameny Vron, „já budu
muset asi na týden odjet. Nechám vám tu n jaké peníze, a pokud byste n co pot ebovali,
obra te se na Zachariáše. Vypadá sice jako bru oun, ale je na n j spolehnutí.“
„A nem žeš to ješt odložit?“ škemral Svá a.
„Nem žu. Už jsem to odložil n kolikrát. Mé paní se nelíbí, že sv j p íjezd po ád oddaluji.
Te už by mi to u ní neprošlo.“
„Tak nás vezmi s sebou.“
„Na to máš ješt krátké nohy a ješt kratší rozum.“
„Jdu spát,“ urazil se Svá a, vrhl na Vrona vy ítavý pohled a zamí il do své ložnice.
„Já taky,“ zívla Hanka a s pocitem pohody se zavrtala do svého útulného m kkého l žka.
Ráno po probuzení zjistili, že Vron už je pry . Nejd ív z toho byli trochu nervózní, ale
dopoledne na koupališti z nich všechna nejistota spadla.
Rafan se ujal organizování asu a Hanka se Svá ou se vesele p izp sobili. To, že mají kde
bydlet, co jíst a dokonce i n co málo pen z pro n stále znamenalo mnoho. Ješt po ád si
p ipadali jako v pohádce a Hanka m la ob as strach, že je to sen, ze kterého se probudí.
Všechno by probíhalo báje n , kdyby jim na koupališti nezkazil bezstarostný pocit jeden
incident. Když si na tráv házeli létacím diskem, p išel za nimi podivný chlapík a p ito il se
k Hance. Za al do ní hu et, jaká je báje ná holka, že je pro ni škoda se zahrabat v n jaké
pitomé magické škole, že jí umožní cestování po celém sv t , bude navšt vovat výstavy,
paláce a není vylou eno, že si ji tam vybere za ženu n jaký významný lov k, možná i
princ…
P estala házet a naštvan se po n m oto ila: „Nemám zájem, pane.“
Myslela si, že to bude sta it, ale to se mýlila. Muž za al nabízet pohádkové sumy pro ni i
její dva p átele, sliboval jim vilu u mo e, nevídané možnosti uplatn ní. Mezitím se kluci p išli
podívat, co tu vlastn ten lov k chce. Když vid l, že má další dva poslucha e, spustil muž
znovu od za átku. Kluci ho chvíli poslouchali se vzr stajícím údivem, ale otrávená Hanka
za ala za jeho zády d lat pitvorné obli eje.
„No to je p ece úžasné, co vám nabízím, ne?“ zakon il mužík sv j proslov.
Rafan odstr il Svá u za sebe a p istoupil t sn k n mu. Oba byli p ibližn stejn velcí, ale
Rafan m l vypracovan jší postavu. Muž malinko poodstoupil a zdálo se, že ztratil svou
jistotu. Pokusil se zá iv usmát, ale vyšel z toho spíš úšklebek.
„Opravdu nevím, pro nám tohle vše nabízíte a zdá se mi to krajn podez elé. Nicmén
eknu vám to na rovinu. Nemáme zájem. Zkuste to prosím n kde jinde, s námi byste jen
ztrácel as.“
„Ale uvažte ješt …“
„Ne ekl jsem to snad jasn ,“ zvýšil Rafan hlas, „nemáme zájem!“
Mužík ješt dv vte iny váhal, ale pak se sebral a pomalu odcházel. Z bezpe né
vzdálenosti se ješt oto il: „Myslím, že budete litovat. Takovou nabídku už nikdy
nedostanete.“
Ml ky stáli a dívali se za ním.
„Chátra jedna žebrácká,“ zaslechli ješt , než zmizel.
„Pro pak nám nabízel takový úžasný život?“ vrtalo hlavou Svá ovi.
„Byl odporn nesympatickej, nev ila jsem mu ani slovo,“ konstatovala Hanka, „úpln mi
zkazil náladu.“
„Docela by m zajímalo, pro nám to nabízel a co vlastn cht l,“ pokýval hlavou Rafan.
„Chvíli tu jsme sami a už nás obt žuje n jakej hejhula! Vron nás tu nem l nechávat
samotné!“
„Snad už se ti nestýská?“ zasmála se Hanka.
„Já být tebou, brácho, tak bych to s tou d v rou nep ehán l,“ ekl vážn Rafan, „po ád
ješt nevíme, pro se o nás tak stará. Jaký má Vron d vod nám pomáhat?“
„Vron je p ítel,“ namítl Svá a.
„Jen si ho tak neidealizuj,“ zchladil ho Rafan, „je to sluha a d lá to, co mu na ídí ta jeho
tajemná paní. Jen si vzpome , jak ho nepustili do sín , kde probíhal zápis. To o n em
vypovídá.“
„Ty mu nev íš, Rafe?“ p ekvapen zareagovala Hanka.
„Já nevím. Chová se jako p ítel, ale je na n m n co divn nep irozeného. Nevšimla sis, že
skoro nejí?“
„No jo, to je fakt. Vždycky se na n co vymluví, aby s námi nemusel stolovat.“
„Já mu v ím, je to p ítel,“ protestoval Svá a.
„To m nep ekvapuje. Ty jsi takovej náš hloupej d v ivej svatoušek,“ zamrkal na n j
Rafan a Svá a se zamra il.
„K ivdíte mu. Poznal bych, kdyby se k nám choval falešn .“
„A jak se ti líbil ten dnešní chlapík? M l jsem obavu, že jeho nabídku p ijmeš.“
„No,“ zamyslel se Svá a, „byl nervózní. Hrozn moc toužil nás p esv d it a myslím, že se
i trochu bál.“
„Pro by se nás bál?“
„Ne nás. Bál se neúsp chu. Když odcházel, byl celý propocený strachy.“
 „Opravdu? Toho jsem si nevšiml,“ p estal se mu posmívat Rafan a v duchu uznal, že jejich
malý kamarád má asi lepší post eh, než si myslel.
„Šla bych se ješt vykoupat a pak dom . Nerada bych ho tu znovu potkala. M la jsem
z n j husí k ži.“
„Tak jo,“ souhlasili jednohlasn a vyrazili k vod .
Další den ale Hanka odmítala jít na koupališt i kamkoliv jinam. Zuby nehty se držela
doma, jakoby se n eho bála. Rafan se divil, protože Hanka obvykle, i když m la strach, šla
do všeho rovnou elem a neschovávala se. Tohle se rozhodn vymykalo normálu a Rafana to
znepokojovalo. Nechal ji však na pokoji a doufal, že ji to brzo p ejde. Ale ani za dva dny to
nebylo lepší. Za al mít pocit, že s tím bude muset n co ud lat. Hanka byla ješt zalezlá
v posteli, když Rafan p ipravoval snídani. Svá a mu p išel pomoct, ale spíš p ekážel, než
pomáhal. Všechno mu padalo z ruky, rozlil nejd ív aj a posléze i mléko. Rafan jen obracel
o i v sloup a bral mu k ehké v ci z rukou d ív, než se je poda í Svá ovi všechny zlikvidovat.
„Hele, rad ji se posa a jez,“ na ídil mu nakonec, když mu kamarád porazil židli p ímo
pod nohy, „co to s tebou prosím t je?“
„Nic, co by bylo?“
Rafan položil poslední hrnek a taky se posadil: „Tak povídej, co se d je.“
„V noci jsem se vzbudil a m l jsem pocit, že je se mnou n kdo v pokoji, i když jsem
nikoho nevid l. Bylo to hrozn nep íjemné a pak jsem nemohl usnout.“
„A už je to v po ádku?“
„Nevím. Ob as m napadne, že bych se m l ohlédnout. Co s tím mám d lat,“ neš astn
kr il rameny Svá a.
„Nemysli na to a jez. T eba ti Vron poradí, až se vrátí.“
„Jé, pro jste m nevzbudili?“ zívala a protahovala se Hanka, když vylezla ze své ložnice.
Pak si se zdravým apetitem namazala chleba s máslem a medem. Rafan jí do hrnku nalil teplý
aj a pak se vrátil ke své housce s rybi kami, trochou cibule a erstvým salátem.
„Asi tady p kn ztloustnu,“ pohladila si b icho Hanka, když spolkla poslední sousto.
„Prosím t , po ád jsi kost a k že,“ zhodnotil ji pohledem Rafan a p istr il k ní ješt misku
se sušenkami.
„Myslíš?“ vzala si Hanka jednu a pak misku p istr ila dál ke Svá ovi.
„Asi bychom m li zajít do knihovny, už jsem všechno do etl,“ navrhl Rafan program na
dopoledne.
„Mn ješt zbývají dv kapitoly, já nikam nejdu. Pokusím se je do íst,“ protestovala
Hanka.
„A co ty, Svá o?“
„Já už to do etl p edev írem. Což o to, já bych šel, jenže dneska jsem vstal levou nohou,
asi bych jim tam zbo il regály, kdybych sáhl po knížce.“
„To chcete zase tr et doma? Stejn jako v era a p edev írem?“ zlobil se Rafan.
„Pro ne, dneska je zamra eno, t eba bude kone n pršet,“ spokojen konstatovala Hanka
a natáhla se ješt pro jednu sušenku.
„Už je to týden, možná se b hem dneška vrátí Vron,“ p idal se Svá a.
„Já se z vás zblázním,“ oto il Rafan o i v sloup.
„Tak b ž do knihovny sám, co ti v tom brání?“ popíchla ho Hanka.
Rafan tu možnost chvilku zvažoval, ale pak si vzpomn l na Svá ovy divné pocity a
usoudil, že bude lepší, když z stanou pohromad . Kdo ví, co se to kolem nich d je a co by se
mohlo p ihodit. Svá v instinkt nehodlal podce ovat.
„Dobrá, souhlasím. Když doma, tak doma,“ zašklebil se na mladší skorosourozence, „ale
p idáme si navíc dvouhodinovku tení a psaní. A taky trochu po ítání, abyste nevyšli ze
cviku.“
 Otrávený kuku , který nalezl na tvá ích svých dvou kamarád , mu zlepšil náladu. Tak te
je to fifty fifty, pomyslel si se zadostiu in ním.
Aby si zpest ili psaní, vymysleli, že zkusí vytvo it uvítací veršíky pro Vrona. Nakonec
z toho byla senza ní zábava a moc se nasmáli, když Svá a napsal: Vítáme t , Vrone, i když už
je po ned li hodn dlouho, ty náš v rný slouho.
„Radši to rychle vygumuj, než se mu to dostane do ruky, to by nemusel strávit,“ varoval ho
rozesmátý Rafan.
„A co máš ty?“
„No taky je to pon kud kostrbaté: Vrone milý, každou chvíli v tomhle lét ekáme t ,
doma v lese t šíme se na ten as, kdy tv j hlas po lese ozve se.“
Svá a se ehonil, ale Hanka se po n m ohnala polštá em: „Vždy je to docela dobrý, já
mám jen: Vrone, moc se nám stýskalo, když se p i bou ce blýskalo, a dál m nic nenapadá.“
Svá a po ní hodil polštá zpátky a vzáp tí se rozpoutala velká polštá ová bitva. Když se
unavili a uklidnili, zase p evzal velení Rafan a trápil je s u ením skoro až do ob da. Doufal,
že pak budou ochotn jší vyrazit n kam ven. Jenže b hem ob da za alo hust pršet a zase se
nikomu nikam necht lo. Hanka prohlásila, že si jde íst a zmizela do svého pokojíku.
Svá a s Rafanem se zatím snažili p ijít na to, jak že se to vlastn zachází se školními
hodinkami. Zkoušeli se hodinek ptát na školu nahlas, v duchu, ma kat tla ítka, klepat s nimi,
ale hodinky byly stále jenom hodinkami a nic víc.
„My se snad budeme muset jít zeptat,“ vrt l hlavou Svá a, „na to se fakt nedá p ijít.“
Po dvou hodinách déš ustal. Netrvalo dlouho a obloha byla zase modrá bez jediného
oblá ku.
„Poj te si aspo zahrát na babu nebo na schovávanou,“ navrhl Rafan po sva in , když už
uschla i tráva.
„Tak jo,“ souhlasila dob e nalad ná Hanka a vyrazila na zahradu jako první.
„No sláva,“ zabru el Rafan tiše sám pro sebe a zašklebil se na Svá u, který mu hned ve
dve ích rozpustile ud lil „babu“.
Krom nich v zahrad nikdo nebyl, tak se v pohod honili po celém areálu. Dávali pozor,
aby v okrasné ásti nepošlapali záhony a o to to bylo zajímav jší. Když už jim docházely síly,
vrátili se do divoké ásti zahrady a za ali hrát na schovávanou. Nejd ív na tom byl nejh
Svá a, kterého vždycky n kdo dob hl d ív, než kamarády našel. Pak se mu ale poda ilo
objevit Hanku a zapikat ji.
Hanka vzáp tí hned napoprvé dostala Rafana a nenechala se od n j p edb hnout p i úprku
k pikole. Rafan se na oko tvá il naštvan a šel si zahrát roli hledajícího. Zatímco se nedíval a
polohlasn po ítal, vymýšleli jeho dva kamarádi, kam se schovat.
„Tady ne, tady jsem si to vymyslela já,“ odstrkovala Hanka Svá u od šípkového ke e, kam
se šla schovat. Svá a honem hledal v okolí jiný úkryt. Vtom se poblíž nich objevila vysoká
erná postava v klobouku se širokou krempou.
„Kdo jste,“ cht la se Hanka zeptat, ale už nedokázala promluvit nahlas. Mužovy tmavé o i
se na ni zahled ly zpod klobouku a ona pocítila stejn nep íjemný pocit, jako v domov p i
st etu s Bacha kou. Nejd ív mysli, pak jednej, vzpomn la si na Rafanovu pou ku. Ta vte ina
uvažování jí ale neprosp la. Ud lala malý kr ek sm rem ke Svá ovi a to bylo vše, co
dokázala, než ji zasáhl pocit naprosté bezmocnosti. Snažila se tomu pocitu ubránit, ale tlak
nepolevoval. Byl po ád siln jší a vytla oval její v domí n kam na okraj. Kdyby se tak
dokázala trochu víc soust edit… Svá a z ejm ješt nebyl ochromen a snažil se vycouvat z
dosahu erného muže. Ten si toho však všiml a p enesl svou pozornost na n j: „Kampak,
kampak chlap e, tebe taky pot ebuju, poj ke mn blíž. No tak, p ece slyšíš, co po tob chci.“
Hanka spat ila, jak se její kamarád zastavil a za íná kr ek po kr ku plnit mužovu v li.
„Výborn , hochu, když budeš spolupracovat, nic se ti nestane. Ješt poj blíž ke mn a te
si odepni hodinky a dej mi je.“
 Hanka cítila, jak se v ní zvedá vztek. Te když se jim kone n otev ela cesta k lepší
budoucnosti, p ijde n jaký lump a pokazí jim to nejhez í, co zatím zažili? Nedovolí mu rozbít
jejich sen. To tedy sakra ne, to ne! Op ela se celou svou duševní silou do toho omezujícího
pocitu a vytla ovala ho pry ze svého t la. Sakra, Rafane, kde v zíš, když t pot ebujeme,
k i ela aspo v duchu a prala se se svou bezmocností. Muž sebou trhl a obrátil svou pozornost
zase k ní.
„Ale, ale, hol i ka se brání, to bude bolet!“
Han iným t lem projela k e , která ji zkroutila do pod epu. Dív ina zu ivost se ale
nehodlala vzdát ani bolesti. Tak už nám sakra pomoz, Rafane, je ela aspo v duchu. Svá a ve
chvíli, kdy se mu muž p estal v novat, zase svoje hodinky zapnul, ale jinak stál bez pohybu a
zíral do prázdna.
Rafan mezitím skon il s po ítáním a za al své kamarády hledat na druhém konci zahrady.
Všude bylo ticho. Vtom ucítil pohyb magie. Kde to bylo? Že by na n j kamarádi n co
chystali? Ale ne, to musí být n co jiného.
„Na co ekáš? Volá o pomoc. Pot ebuje tvoji pomoc!“ uslyšel v hlav podivný neznámý
hlas.
Rozb hl se podél plotu. Po ád nic. Teprve za domkem se zarazil a couvl zpátky do stínu,
aby vid l a sám nebyl vid t.
„Na co ekáš, posp š si. Volá t na pomoc,“ nabádal ho hlas, ale Rafan zvážil situaci,
ob hl domek a zvolna se tiše p esunul za erného muže. Nem l nic, co by použil jako zbra , a
situace vypadala kriticky. Odhodil opatrnost a rozb hl se s úmyslem do muže vrazit co
nejv tší silou a p erušit jeho magické p sobení. erný muž ale musel n co zaslechnout,
protože se nap l oto il. Vyhnout Rafanovu útoku už se ale nesta il a byl sražen k zemi
sm rem na Svá u. Jak padal, chytil se malého chlapce a strhl ho s sebou. Tém ve stejném
okamžiku se bleskurychle oto il a vyslal prudkým gestem proti Rafanovi úto né kouzlo. Toho
to odhodilo dva metry zp t.
„Co se to tam sakra d je?!“ ozval se hluboký hlas ze vzdáleného konce zahrady.
erný muž zaklel, vytáhl n ž a uchopil Svá u za ruku. Pokusil se p e íznout pásek jeho
hodinek, ale to už živým plotem prosko il trpaslík Zachariáš s obrovskou eznickou sekerou
v ruce.
Muž zaklel podruhé, vysko il a gestem vykouzlil ve vzduchu fialový ovál. Protáhl se jím a
zmizel. Hanka v tom okamžiku pocítila obrovskou úlevu, když zmizel tlak i bolest zárove .
„Jste v po ádku?“ zeptal se Zachariáš a ohlédl se na Rafana. Ten ze všech d tí vypadal
nejh , protože si krev, která mu tekla z nosu, rozmazal po celé tvá i. Na st echu domku se
snesl veliký havran a zu iv zakrákal. Zachariáš se po n m ohlédl a pozdravil ho pozvednutou
sekerou: „No, tak tomu íkám um ní p ijít p t minut po dvanácté. Vítej zpátky, dáre ku
pekel.“
Havran slétl na zem, jeho obrysy se zamlžily a najednou tu vedle nich stál Vron se žlut
planoucíma o ima.
„Co to bylo za hajzla?“ oto il se na Zachariáše.
„Jó, kamaráde, tak to ti ne eknu. Když jsem ucítil magické rázy, p ib hl jsem, jak
nejrychleji to šlo. Jenže už jsem nezahlédl nic, než tu jeho zatracenou bránu, když mizel.“
„Stalo se vám n co?“ zeptal se Vron Hanky, která po ád ješt sed la na zemi a nev ícn si
prohlížela Vrona. Ten se zatím pomalu uklid oval a jeho o i dostávaly obvyklý odstín.
„Po ezal mi záp stí,“ držel si levou ruku Svá a a ramena se mu t ásla v šoku.
„To je dobrý,“ mávl rukou zkrvavený Rafan, „já jsem v pohod .“
„Ukaž mi to,“ zam il se Vron nejd ív na Svá u, „dej si ty hodinky na pravou ruku, a ti tu
ránu mohu ošet it.“
Svá a se nešikovn snažil rozepnout emínek a vzdychal p i tom bolestí. Rafan mu cht l
pomoci, ale Vron ho jemn zadržel.
 „Rad ji bych sundání a p ipnutí hodinek nechal na n m. Kdo ví, jak se s nimi má správn
zacházet. Je lepší nic neriskovat.“
Když m l hodinky bezpe n na druhé ruce, vzal Vron Svá ovo záp stí do dlaní a p ikryl
svýma rukama jeho ránu. Za minutu ho pustil a místo ezné rány se objevila r žová jizva.
„Co je s tebou,“ zeptal se Zachariáš Hanky, která se stále nezvedala z trávy a vypadla
vy erpan .
Pokr ila rameny. Vron se k ní sklonil a také ji vzal za ruce. Pak je ale pustil a bezradn
zavrt l hlavou:
„Nedokážu to. Cítím, že je na pokraji sil, ale nedokážu jí p edat svou energii.“
„Zkus to ty se svým bratrem,“ ozval se Rafanovi v hlav znovu ten drsný naléhavý hlas.
Rafan zaváhal. Má ostatním o tom hlasu íct? Pak si to ale rozmyslel. Možná bude lepší ml et
a poslechnout, co mu radí, tím se nic nezkazí.
Kývl na Svá u a klekl si k Hance. Spolu ji vzali za ruce. Bylo to, jako by se ze skute nosti
propadli rovnou do zvláštního snu. Sed li na zemi v kruhu, byli tu ty i a jejich energie
proudila rukama dokola, dokud se neustálila ve vyrovnané hodnot .
„Já t znám,“ zašeptala Hanka sm rem ke tvrtému p ítomnému, „mám tv j kompas.“
„A já tvoje pírko,“ odpov d l mladík. „Rád jsem poznal tvoje p átele. Díky, žes mi je
ukázala.“
„Já jsem ti je ukázala?“ divila se Hanka.
„Ano. Jednoho jsi cht la chránit a druhého jsi volala na pomoc.“
„Jenže m nemohl slyšet.“
„Tvoje mysl mi ho ukázala tak p esn , že jsem mu tvou žádost mohl tlumo it.“
„Opravdu? To je prima. Cht la bych t n kdy potkat ve skute nosti. Nep ijdeš nás
navštívit?“
„To bych rád, ale ješt není ten správný as.“
„A kdy bude?“
„Promi , vzbudili jste pozornost, už musím jít.“
A spole ný sen se rozplynul. Pustili svoje ruce, zmaten se rozhlédli, zda jsou tu opravdu
jen t i, a toužili si o tom podivném zážitku popovídat. P ed Vronem a trpaslíkem si to ale
rozmysleli.
Hanka vstala, protáhla se a prohlásila: „No, je to lepší, cítím se dob e.“ Pak se oto ila
k Rafanovi: „Prosím t , jak to vypadáš. B ž si umýt obli ej, než vyd síš všechny zdejší
veverky.“
„Koukám, že už je všechno oukej, už m tu nepot ebujete, takže mizím,“ houknul
Zachariáš, svou d sivou sekeru pozvedl na pozdrav, a než mu mohli pod kovat, zmizel za
živým plotem. „Plof,“ ozvalo se v jejich blízkosti a ve vzduchu se op t mihotala namodralá
brána. D ti couvly, ale z brány tentokrát vystoupila dlouhovlasá žena se zá ící holí v ruce a
bílou holubicí na rameni.
„Prokažte se,“ p ikázala, když se rozhlédla.
Vron k ní p istoupil, poklekl a dotkl se rukou hole.
„ í jsi služebník?“
„Uznané starší ctihodné Karmaneuduny.“
„Vsta a pov z, co se tu stalo.“
„Dorazil jsem až po události, ochránkyn . N kdo napadl moje sv ence.“
„Kdo z vás mi o tom poví?“ obrátila se na d ti.
„Objevil se tu muž v erném a cht l mi ukrást školní hodinky,“ ujal se slova Svá a.
„Jsi si tím jist?“
„Samoz ejm . ekl mi, co chce, a snažil se m p inutit k poslušnosti. A potom mi nožem
poranil ruku, jak mi cht l p e ezat emínek u hodinek.“
„Vid l jsi ho?“
 „ áste n … Byl o n co vyšší, než vy, štíhlý, celý v erném, obli ej m l zakrytý límcem a
kloboukem.“
„Poznal bys ho?“
„Kdyby m l jiné oble ení, tak asi ne.“
„Škoda. Nejste první, kdo s ním m l potíže. Ale je opatrný a pe liv skrývá tvá . Ale
nebojte se, oko Bd lých ho jednou dostane a ru ím za to, že v tohle p ípad Bd lí nebudou
mít slitování. P eju vám hezký zbytek prázdnin.“
A než se nadáli, zase zmizela v brán a z stali tu sami s Vronem.
„Kdo to proboha byl?“
Vron se nervózn ošil, ale odpov d l: „Vykonavatelka Bd lých. Pohybuje se terénem a
dává pozor na dodržování magické rovnováhy. Sem ji pravd podobn p ilákal extrémní
výkyv magie. Na to jsou ochránci dost citliví.“
„No jo, ten chlap m l fakt sílu, v tší než Bacha ka,“ povzdechla Hanka.
„Musím t opravit. Možná m l v tší sílu než Bacha ka,“ zahled l se na ni Vron, „ale
nejv tší výkyv magie zp sobil tv j ochranný štít, d v e.“
„Vždy jsem na kouzlo toho chlapa v bec nesta ila.“
„Proto musíš do školy. Tolik ochrany, kolik jsi použila dnes, by sta ilo i na vzdorování
zdatnému dra ímu kouzelníkovi.“
„Opravdu?“ zamyslela se Hanka a pak se rozhodla, že tahle Vronova slova bude považovat
za kompliment.
„Už je tma, poj me dom ,“ upozornil je Svá a.
Rafan p ikývl a vyrazil jako první, aby se co nejrychleji umyl a zchladil si bolavý nos. M l
jsem si ho nechat taky vylé it, pomyslel si, ale pak se zasmál sám sob . Rozbitý nos už m l
p ece tolikrát!
Než se umyl, byla na stole p ichystaná ve e e. Vron se jako obvykle vymluvil na to, že
nedávno jedl, a vzal si jen jablko. Pro ostatní tu byly chlebí ky se šunkou a vají kem, nebo
s humrovou pomazánkou, nebo s rybi kami, nebo se t emi druhy sýra. Uprost ed stolu byl tác
s okoládovým dortem, no prost hostina. Rafan se nemohl rozhodnout, na co má nejv tší
chu a usoudil, že bude muset zkusit od všeho kousek. Po jídle se p esunuli do k esílek nebo
na gau a ud lali si pohodlí. Te už jim jejich zážitek nep ipadal tak hrozný. Navíc už tu
nebyli sami a v domí, že Vron i Zachariáš by je nenechali ve štychu, ohromn uklid ovalo.
Postupn vypráv li Vronovi, jak se tu zatím bez n j m li a pokoušeli se zjistit, kde byl on.
Jako obvykle marn .
Nakonec je Vron požádal, aby mu p esn vypráv li, co se tu seb hlo p ed jeho p íchodem.
Svá a ješt držel talí ek a cpal si do pusy poslední kousek dortu, ale to mu nezabránilo vzít
si slovo. „To bylo vážn strašný. Jako by se mi myšlenky pohybovaly v rosolu. Dokázal jsem
se jen p inutit k zapnutí hodinek a pak jsem byl úpln vygumovaný. Jako kdyby mi to t lo
v bec nepat ilo, nemohl jsem ani pohnout prstem. Teda, kdyby se ten trpaslík do toho
nevložil, asi by nás bez problém dostal,“ polkl sousto, které mu za alo váznout v puse, „to
nechápu. Ty jo? Byli jsme na n j t i a on se jen kouknul a byli jsme namydlení. Copak jsme
vážn tak bezbranní?“
„Proti kouzelníkovi, který na vás zaúto í, asi ano. Jenže tu jsou zákony, které v tšina lidí
tady respektuje, a n co takového, jako dneska, by se v bec nem lo stát. Jak jsi vid l, tak ruka
zákona už po n m jde.“
„Ale pro by m l chtít školní hodinky? Copak mají n jakou cenu?“
„Copak jsi onehdy neslyšela? Školní místa v Santaren už jsou obsazena. Nevyk ikoval
tam náhodou n kdo, že povraždí polovinu t ídy, jen aby do školy dostal své d ti?“
„Jenže tenhle nás p ece zabít necht l, m l zájem jen o hodinky,“ namítla Hanka a sebrala
Svá ovi prázdný talí ek, aby ho nerozbil.
 „Ale ztráta hodinek je vážný problém, aspo to íkali. T eba by nás kv li tomu vylou ili
ješt p ed za átkem školy,“ spekuloval Svá a a za al si drbat erstvou jizvu na poran ném
záp stí.
„Neškrábej si to, ješt to nemáš po ádn zahojené,“ zamra ila se na n j Hanka.
„Dej si na to mokrý obklad,“ poradil mu Vron.
„A t eba si toho chlapa na vás objednal ten neúsp šný táta, co m l na ulici ty dv nechutné
d ti ky,“ rozhojnil spekulace Rafan.
„To tak hrozn sv dí,“ post žoval si Svá a a znovu za al nenápadn drbat aspo k ži
kolem jizvy.
„Copak jsi neslyšel Vrona, dej si na to obklad a nedrbej to,“ plácla ho lehce p es ruku
Hanka.
„Jejda,“ vyjekl Svá a a všichni se lekli, protože nev d li, co se stalo. On však p ed sebe
natáhl pravou ruku, na které zá ily rozsvícené hodinky a nad ciferníkem tan il na zadních
malý pr hledný jednorožec.
„Páni,“ vydechla Hanka.
„Ale co te ?“ bezradn pokr il rameny Svá a.
„M žete se zeptat na cokoli ohledn školy v Santaren . Vyberte si na obvodu ciferníku
tla ítko podle druhu svého dotazu: modré pro otázky na organizaci vyu ování, žluté pro vaše
osobní za azení a rozvrh povinných i nepovinných p edm t , ervené pro disciplinární
dotazy, zelené pro historii školy a bílé pro nezbytné v domosti, než za nete tento školní rok.
Vypnutí magického informátora v hodinkách se provádí erným tla ítkem,“ oznámil mu
neosobní, ale p íjemný hlas.
„Jasn , vypnout už bych to asi dokázal,“ p ikývl Svá a, „ale jak se mi to vlastn poda ilo
zapnout?“
„Zapnutí se provádí dotykem prstenu právoplatného majitele hodinek.“
„Takový jednoduchý fígl a nás to nenapadlo!“ plácl se do ela Rafan.
Svá a stiskl bílé tla ítko a požádal: „Rád bych slyšel všechny informace, které bych m l
znát, než p jdu do školy.“
Hodinky za aly vyjmenovávat v ci, které by si m l s sebou p inést první školní den. Pak
ho upozornily, že m že požádat o p ísp vek na studium, o povolení vlastnit magický p edm t,
o povolení, chce-li si p inést živého mazlí ka, o povolení, pokud nem že ze zdravotních i
jiných závažných d vod bydlet na internátu, o povolení p ed asn složit zkoušky z toho, co
už umí, o úlevy, pokud má n jaký handicap, o povolení provozovat závodn sport mimo
školní areál atd. Když hodinky za aly vysv tlovat, za jakých okolností je žádost kladn
vy ízena, oto il Svá a o i v sloup a ukl do erného knoflíku.
„Musím íct, že jsem si nezapamatoval ani t i v ci z toho, co si mám p inést.“
„Nem j strach,“ zasmál se Vron, „já si to pamatuji p esn a v p íštích dnech to ur it
obstaráme.
„A te to zkusím já,“ p endala si i Hanka hodinky na pravou ruku, aby je mohla aktivovat
prstenem.“
Nad jejím ciferníkem se roztan il mali ký tyrkysový drak.
„Kdy p esn za íná škola,“ zeptala se.
„Druhého zá í v deset hodin.“
„A kdo m bude u it?“
„Dva t ídní u itelé a t i specialisté. P eješ si podrobnosti?“
„Zajímalo by m , jak vypadají moji dva t ídní u itelé.“
Drá ek nad ciferníkem zmizel a nahradily ho dva pr svitné holografické obli eje. Oba
znala. Starší vrás itý muž vítal p i zápisu Svá u a mladá sportovní žena se zase ukázala
v jejím uvítacím obrazu.
„Díky, to je zatím vše,“ zašklebila se a vypnula hodinky.
 „To t to brzo p estalo bavit,“ smál se jí Rafan.
„To ani ne, ale musím si rozmyslet, na co se budu ptát, abych neschytala takovou
nekone nou p ednášku, jako Svatoušek.“
„No co, byl to první pokus,“ ohradil se kamarád a zívl.
„B žte spát,“ ekl Vron, „já tu z stanu a dám pozor, aby vám nikdo nerušil klidné sny.
„Tak jo,“ zívla i Hanka a smála se Rafanovi, který se snažil zívnutí maskovat protaženým
obli ejem, „dobrou noc.“
Další dny byly napln ny shán ním vybavení do školy. Svá a kroutil hlavou nad
množstvím oble ení, když d ív se p evlékal ne víc, než jednou za m síc a sta ilo to, Hanku
víc udivovalo, že mohou být mezi školními pom ckami i hra ky jako magické kamínky,
kuli ka v kleci, velká sada barevných korálk nebo duhový prach. Rafan je zase p esv d il, že
v zimní výbav by nem ly chyb t brusle, že etl o tom, jaká je to bezva zábava na nich jezdit.
V knihovn si kone n vym nili p e tené knížky a objednali dv sady u ebnic pro první
t ídu. Na koupališti už byli jen jednou, protože po así se rozhodlo pro vlhký deštivý režim a
také se pon kud ochladilo.
Mezi oblíbenou ve erní zábavu d tí pat ila i komunikace se školními hodinkami.
Dozv d li se mimo jiné, že magická škola v Santaren má skoro tisíciletou tradici a že na ní
studovali i takové osobnosti, jako jsou t i ze sou asných ty Bd lých. Zajímavé bylo i to, že
škola už více jak dv st let udržuje p átelské kontakty se školami dalších magicky nadaných
inteligentních druh , to znamená s draky, se sirénami a s jednorožci. V programu školy
zjistili, že poslední školní m síc bývá tradi n v nován vým nným návšt vám mezi
sp átelenými školami. Prváci se v tomto období starají o pohodlí host , vybraní druháci jezdí
na návšt vu sp átelených škol a t e áci p ipravují s hosty spole ný program pro záv re ný
p ehlídkový týden, na který je zvána i ve ejnost. tvr áci v té dob skládají zkoušky, ale
pokud mají as a chu , mohou také pomáhat.
„A co prázdniny? Ty nebudou?“ zajímal se Svá a.
„Prázdniny jsou dva týdny v zim a dva týdny na ja e, p ípadné další volno musí schválit
editel školy,“ odpov d l hodinkový jednorožec.
„A kdo je vlastn editelem školy?“
„Sirten Bellaso,“ a hodinky ukázaly staršího pohledného muže s prošediv lými skrán mi
v bílé košili, erné pelerín , a s erným cylindrem na hlav .
„Takže ten všechno ídí a rozhoduje,“ obdivn si prohlížel jeho uhlazený a d stojný vzhled
Svá a.
„To není úpln p esné. O v tšin organiza ních záležitostí rozhoduje jeho zástupkyn
ctihodná Diana Rena,“ a objevila se podoba starší ženy s ernými nakrátko sest íhanými vlasy
a obrovskými brýlemi na nose.
„Teda! Ta vypadá jako p ísná sova,“ usoudila Hanka.
„Nem li byste si taky prostudovat školní ád, abyste se tam nedostali do potíží,“
poš uchoval je Rafan, „zdá se, že tahle paní bude p kná semetrika. Necht l bych být na
vašem míst , až vám za n co vynadá.“
„No jo, my se na to n kdy koukneme,“ mávla rukou Hanka.
Jenže na zbývající dny prázdnin jim Vron naplánoval spoustu u ení a mezitím chodili na
r zná sportovišt , aby si vyzkoušeli tenis, šplhání po kolmých st nách, volejbal, jízdu na kole,
že ve er už nem li as ani chu nechat se pou ovat o nezajímavých v cech.
Než se nadáli, byl tu první zá ijový den a jejich hodinky se samy od sebe aktivovaly a
upozornily je, že druhý den mají být nejpozd ji v p l desáté i se zavazadly u školní p enosové
stanice ve m st , aby se do deseti hodin dostali do prostoru školy, a že je mohou v tento den
doprovodit i rodi e i blízké osoby. Zbylý den ub hl tak rychle, že tu v moment bylo 2. zá í
a ekala je jejich první cesta do školy.
PRVNÍ TÝDEN VE ŠKOLE
Hanka ráno po probuzení blaho e ila Vronovi za to, že je p edešlý ve er donutil zabalit
zavazadla a p ipravit si sváte ní oble ení. Neposedné vlasy si u esala do ohonu, který
ozdobila svou dra í sponou z Ostrova volby. M la žaludek tak stažený nervozitou, že do
snídan jen dvakrát obla a znechucen pozorovala Svá u a Rafana, kte í se jako obvykle
ládovali bez nejmenších zábran. P ed vchodem do Domova sn na n ekal Zachariáš
s povozem. Hanka si všimla, že koním zapletl do vy esané h ívy ervené a zelené mašli ky.
Pak osobn nasko il na kozlík, aby odvezl je i zavazadla do m sta, kde pro tento školní rok
slavnostn otev eli p t p enosových školních kabinek. Nebyly moc velké, v tšinou se tam
vešli tak jeden až dva žáci s doprovodem a se zavazadly. Kolem bylo tolik lidí, že m la Hanka
strach, aby se mezi nimi neztratila. Svá a na tom byl asi podobn , protože se jí chytil za ruku.
Rafan šel vp edu, d lal jim cestu a hledal nejkratší frontu p ed kabinkami. Vron a Zachariáš
vzadu vlekli jejich zavazadla. Kone n si Rafan vyhlédl to nejlepší místo a postavili se do
fronty.
„Tys nám to teda vybral,“ smála se Hanka, když se ukázalo, že p ed nimi stojí t i naprosto
bezradní lidé, kte í doprovázejí malého prv á ka. Místo aby nastoupili do volné kabinky,
za ali se všech kolem vyptávat, co a jak mají d lat.
Nakonec se nad nimi Vron slitoval, nacpal je do kabinky a ukázal jim, co kde mají
zmá knout. Po chvilce se otev ela kabinka p ed nimi. Zachariáš hodil dovnit zavazadlo a
pop ál jim š astnou cestu a hodn úsp ch ve škole. Zamávali mu a spolu s Vronem se
nacpali dovnit . Za malý okamžik je to vyplivlo na obrovský dv r zalitý sluncem.
Zavazadla jim odebrali dva svalnatí chlapíci a dali jim místo nich tvercové karti ky
s íslem.
„Koukej,“ ukazovala Rafanovi Hanka své hodinky, na kterých zá ila šipka a stále
ukazovala jedním sm rem, a se Hanka nato ila na jakoukoli stranu.
„No vida, aspo víme, kam jít,“ usmál se a pak se za al rozhlížet po zdejším okolí.
I Vron se se zájmem rozhlížel. Šipka je dovedla až k obrovskému amfiteátru a zhasla.
Usadili se tedy na jeden z kamenných obrubník , jako ostatní, a ekali, co se bude dít. Prostor
se pomalu zapl oval a nov p íchozí už za ali obsazovat i nejvyšší úrovn kamenných
sedátek.
Potom do spodního kruhového prostoru vstoupili editel a zástupkyn školy.
„Milí žáci a vážení hosté,“ ujal se slova Sirten Bellaso, „dovolte, abych vás uvítal do
nového školního roku na naší škole. V ím, že se tu i našim novým žák m bude líbit a získají
tu nejen nové kamarády, ale i nezbyté v domosti. Nyní p edávám slovo své zástupkyni
ctihodné Dian Ren .“
„D kuji panu editeli Bellasovi a te mi prosím v nujte pozornost. V tomto roce jsme byli
nuceni zp ísnit bezpe nostní opat ení, takže si nezapome te p ehrát pravidla školního ádu.
Vaše p ípadná neznalost vás letos nebude omlouvat.“
„Vidíš, co jsem íkal?“ str il Rafan do Hanky a vysloužil si n kolikeré „pssst“ z r zných
stran.
„Nezapomínejte,“ pokra ovala zástupkyn , „že magie je stejn nebezpe ná jako voda nebo
ohe . Usnad uje nám život, ale když se vymkne kontrole, m že vyvolat katastrofu. Posláním
školy je nau it vás, že není vhodné používat magii p i každodenním b žném provozu. Je t eba
ji usm r ovat na nejmenší možnou míru p i maximálním ú inku p sobení. Je d ležité v d t,
kdy ji použít a co vám hrozí, pokud to nezvládnete. Magie je svým zp sobem živoucí
organizmus a je nutné ho udržovat v rovnováze. U te se, jak nejlíp to dokážete, a my se
pokusíme vás dob e p ipravit do vašeho dalšího života.“
Odml ela se a editel za al tleskat a v mžiku se k n mu p idali i ostatní. Pak se ujal slova
zase on: „Nyní prosím starší žáky, aby se odebrali do horní zahrady, kde je pro n p ipraveno
pohošt ní.“
 Tentokrát ho p erušil potlesk z eteln siln jší než ten p edchozí.
„No, doufám, že vám bude chutnat,“ usmál se a po kal, až odcházející mládež p estane
d lat hluk. „Noví studenti,“ pokra oval pak, „byli rozd leni do ty t íd po dvaceti žácích.
T ídní u itelé se práv te usazují kolem celého amfiteátru. Prosím, abyste vyhledali ty své a
šli se posadit k nim. Oni už vám eknou vše pot ebné. Vaše hodinky vás navedou. Po
skon ení porady i na vás a vaše blízké eká v dolní zahrad slavnostní pohošt ní. P eju vám
p íjemný den a hezký za átek školního roku.“
Zdálo se, že si celý areál najednou za al hrát na „škatulata, hejbejte se“. Naši kamarádi se
museli p esunout až na protilehlou stranu amfiteátru, kde po chvíli zahlédli své dva t ídní
u itele. Posadili se co nejblíže, aby jim nic d ležitého neuniklo. Jako poslední do skupiny
dorazili jejich sta í známí od p enosové kabinky, kte í vypadali bezradn a nervózn i tady.
Když se kone n usadili i oni, ujal se slova jejich t ídní u itel.
„Dovolte, abych vám p edstavil paní profesorku Ferinovou,“ ukázal na svou sousedku, „a
m m žete oslovovat pane Jasanove. Ni eho se nebojte, chceme nejen, abyste se n co nau ili,
ale také aby vám tu bylo dob e a nic vás neohrozilo. Jak už asi víte, budete tu v pr b hu
prvního ro níku bydlet a dom se vracet jen na sobotu a ned li. Sourozenci budou ubytováni
spolu a ostatní jsme umístili po dvou nebo po t ech na pokoj a mohou b hem prvních dvou
m síc požádat o zm nu. Dále pak tu máme papírování. Vaše žádosti o p ísp vek nebo o
n která povolení s vámi za malý okamžik za ne vy izovat moje kolegyn profesorka
Ferinová. Máte n jaké dotazy?“
P ihlásila se matka ernovlasého kudrnatého chlapce: „Je možné u vás studovat podle
individuálního studijního plánu?“
„Ano. Je to možné, ale nejd ív až ve t etím ro níku. První ro ník má za úkol hlavn nau it
d ti zvládat sílu magické energie a usm r ovat ji podle pot eby. Bez t chto základ
nem žeme nikoho pustit do specializovaných obor , které máte nejspíš na mysli. Ale je tu
možnost vybrat si z ady zájmových kroužk , soudím, že by n které mohly vyhov t vašim
p edstavám.“
„A co když dít nebude dost nadané?“ zeptala se jedna žena náležející do bezradné
skupinky kolem drobného chlapce.
„Mohu vás ujistit, že mnohdy jsou v život úsp šn jší práv ti mén nadaní. U nás získají
základy vzd lání a rozhled a ve tvrtém ro níku se mohou specializovat p ímo na obor, který
jim bude nejbližší. Pokud bude piln studovat, není na míst o n m pochybovat.“
Když už se nep ihlásil nikdo další, ujala se ú adování paní profesorka Ferinová. Volala si
jednoho po druhém a na konci abecedy zbyli sourozenci Vronovi. P istoupili k ní a Vron se
ujal slova.
„Byl bych rád, kdyby Hana získala povolení na nošení magického p ív sku.“
Profesorka vyndala papír a Hanka vid la, jak se sám rychle zapl uje písmenky.
„M žeš mi sv j p ív sek na okamžik p j it?“ požádala ji. Dotkla se p ív skem papíru a
další kolonky se zaplnily písmeny a dokonce se v jedné objevil i obrázek šperku. Pak ho
Hance vrátila a p ikývla: „Povoluje se.“
„Svatopluk má s sebou magický kamínek,“ pokra oval Vron.
„Všichni s sebou mají magické kamínky.“
„Ale tenhle není ze seznamu školních pot eb. Je to dárek, který chlapec nosí po ád u sebe.“
„Aha. Tak mi ho ukažte,“ požádala a celý proces se opakoval stejn jako u Han ina
p ív sku. „Zjistila jsem, že d ti jsou nemajetné, budete žádat o p ísp vek na studium?“
„Ne, to není t eba,“ zavrt l hlavou Vron, „moje paní se rozhodla sponzorovat veškeré
jejich pot eby po celou dobu studia.“
Profesorka se na n j usmála, pokývala hlavou a její p ísný výraz na malou chvilku úpln
zmizel.
„Jste velice milá, d kuji,“ usmál se i Vron.
 „Doslechla jsem se o incidentu, který ohrožoval vaše sv ence,“ dodala tiše, aby ji ostatní
rodi e neslyšeli, „t etí ochránkyn bd lých se za vás p imluvila. Smíte nyní vstupovat na p du
školy jako doprovod vašich d tí.“
Pokud Hanka n kdy vid la Vrona s udiven vykulenýma o ima, bylo to práv te . Zdálo
se, že slova jejich t ídní u itelky ho úpln vykolejila. Hanka nechápala, pro .
„Je to pro mne veliká est,“ uklonil se, když znovu nalezl sv j hlas.
Profesor Jasanov se po nich ohlédl a když vid l, že skon ili, vydal pokyn k odchodu do
zahrad. N co tak úžasného si Hanka ani neum la p edstavit. Kam se hrabala Zachariášova
zahrada! Vedle sebe tu kvetly rostliny stejných barev, ale v jiném odstínu, u nich se
servírovalo na tácech v lad ní téže barvy pohošt ní. V tšinu potravin, které se tu nabízely,
Hanka ani neznala. Kousek dál mezi záhony s pestrými kv tinami stály stoly s ovocem.
Všechno nádhern von lo. V jiném kout zahrady pod mohutnými stromy se nabízely slané
lupínky s nejr zn jšími p íchut mi, vedle byly misky s o echy, s mandlemi a r zné k upky. I
milovníci masa tu našli místo s pestrou nabídkou. Kolem na trávníku sed li noví žáci se svým
doprovodem, vesele si povídali a p i tom ochutnávali ode všeho, co je zaujalo. Fontánky
nabízely vodu, limonády, aje i kávu. Odpadky samy mizely z koš , misky se pr b žn
dopl ovaly bez zásahu lidské ruky, všechno tu probíhalo bez nejmenších zádrhel . Poté, co už
byli všichni skoro p ecpaní dobrotami, svolali t ídní u itelé své sv ence a po krátkém
rozlou ení si je odvedli pry . Rodi e se pomalu za ali trousit k východu. I Vron s Rafanem se
vydali dom .
To bude dlouhý týden, pomyslel si Rafan, když si p edstavil p íští dny bez spole nosti
kamarád . Ješt neub hlo ani deset minut od rozlou ení a už se mu za alo stýskat. Ješt , že i
jemu za íná hned zítra vyu ování.
Hanka, Svá a a ostatní prv áci následovali své u itele ke komplexu nízkých budov.
Zavedli je k nejv tší budov , kterou zatím vid li, a hned v chodb se nacházelo asi dvacet
zvláštních dve í. Vlastn to ani nebyly dve e, jen rámy se spoustou tla ítek kolem zárubní.
„Tudy se vchází do vašich pokoj ,“ vysv tlovala u itelka, „vezmeme to podle abecedy.
Aberdenovi mají symbol lilie, sta í se dotknout. Své karti ky s íslem od zavazadel si
v pokoji odložte na stolek, do ve era vám tam budou doru eny vaše v ci. Nesnažte se ma kat
cizí symboly, ty vás p epraví pouze v p ípad , že vás právoplatný majitel pokoje pozval. Tak
prosím, dotkn te se symbolu a projd te rámem. Odpo i te si, prohlédn te pokoj a až bude as
n kam se dostavit, hodinky vás upozorní.“
Kluci Aberdenovi prošli rámem a zmizeli. Profesorka volala postupn další jednotlivce a
p id lovala jim jejich znamení, které je p enesou do pokoje. Jako poslední zbyl drobný
chlapec roztržitých rodi a Hanka se Svá ou. U itelka se k nim obrátila: „Chci vás požádat,
abyste sv j pokoj sdíleli tady s Dickem Stewenem. Nebude vám to vadit?“
„Jasn že ne, jsme zvyklí spát ve velkém kolektivu,“ souhlasil hned nadšen Svá a.
„To jsem ráda,“ usmála se u itelka a ukázala jim symbol stromu. Dotkli se ho a najednou
stáli v prostorném pokoji, kde bylo všechno pot ebné pro studium i na p espání. Jejich t i
postele m ly záv sy, které jim zajiš ovaly tmu a soukromí, pokud by cht li jít spát, když
ostatní budou svítit. Dick si vybral nejvzdálen jší postel v kout a hned si kolem sebe zatáhl
záv sy. Hanka se významn podívala na Svá u a oba najednou pokr ili rameny. Usoudili, že
bude nejlepší svého spolubydlícího nechat zatím na pokoji.
Vyndali zavazadlové lístky a položili je na stolek, pak za ali systematicky zkoumat pokoj.
Našli sprchu a sociální za ízení, objevili dve e na malou terasu, odkud byl výhled na eku.
Hanka našla sk í ku se sušenkami a ovocem, Svá a objevil polici plnou knih. Hned si dv
vybral a p inesl je na sv j pracovní stolek. Hanka si vybrala nej erven jší jablko a zakousla se
do n j. Když vid la, že se Svá a zabral do knihy, vytáhla si k esílko na terasu a usadila se
tam. Kolem byl krásný klid, jen ptáci byli slyšet dole ze zahrady. Pozorovala honící se
oblá ky na nebi a její mysl se zatoulala do Útulného domova a ke starým událostem.
 Vron jí i jejím kamarád m obrátil život naruby. Škoda, že tu s nimi není i Paula. Ale ta te
má svoji rodinu. Co od nich vlastn Vron o ekává? Rafan má pravdu, když se ptá, pro
pomáhá Vron práv jim. Musí to mít n jaký d vod. Paula íkala, že ji hledal. Ale na druhou
stranu od nich žádný slib necht l. Je to záhada. Ale na se trápit, když jsou p ed nimi ty i
roky školy, a to je mnohem lepší, než mohli ekat v Útulném domov . Vlastn by m la být
vd ná i té dívce, co ji shodila p es palubu. Nebo by ji Vron našel, i kdyby se to nestalo?
Musím se ho na to n kdy zeptat, pomyslela si. Vtom se probudil drá ek na jejích hodinkách a
oznámil jí, že má do deseti minut aktivovat u svých dve í tla ítko „t ída“, kde je o ekávána.
Svá a odložil knihu a Dick vylezl ze své postele. Postupn prošli dve mi a ocitli se
v místnosti se stolky a lavicemi. Každý si vybral jeden stolek. Hanka se posadila a za ala se
rozhlížet d kladn ji. Na levé st n byla ada oken s výhledem na eku a pod nimi parapet se
spoustou kv tiná . N které kv tiny barevn kvetly, jiné byly polouschlé a vypadalo to, že se
jim tu nelíbí. Protilehlá st na m la vedle dvou dve ních rám p ipevn né v tší i menší police
s rozli nými p edm ty, dále obrazy, mapy a velkou nást nku. St na p ed nimi byla istá a
prázdná. Na poslední tvrté st n vzadu bylo dvacet sklen ných válc , do poloviny
zapln ných ty iceti ervenými žetony. U každého válce bylo jméno jednoho z nich. Vedle
válce byla vždy ty i prázdná polí ka. Po p íchodu posledního žáka se objevila jejich
profesorka. Usmála se a gestem si zjednala ticho.
„Dnes si n co povíme o rozvrhu a o tom, jak bude vyu ování probíhat. Zítra dopoledne
prob hnou testy tení, psaní a obecného rozhledu. Podle výsledk ur ím, kdo bude
navšt vovat dopl kové hodiny. Jinak váš rozvrh v první t íd obsahuje základy magie a to jak
teorii, tak praktickou ást. Tuto dvouhodinovku budete mít každý den a to bu se mnou, nebo
s profesorem Jasanovem. Každý den dopoledne vás eká i hodina t lesné výchovy, ve které se
sejdou vždy dv t ídy. Dále se budete u it o magických národech, o magických pom ckách,
zem pis, speciální matematiku kombinovanou s astronomií a symboli tinu. Úkoly, které
budete v jednotlivých vyu ovacích hodinách dostávat, jsou d ležité, takže je nenechávejte na
poslední chvíli. Hodnotit vás za neme až p íští týden, až se rozkoukáte. Jsou jen t i stupn
hodnocení. Pokud n kdo podá výjime n výborný výkon, dostane „G“ jako génius, pokud
podá mimo ádn mizerný výkon nebo se nepokusí splnit zadaný úkol, získá „I“ jako ignorant.
Ostatní získají „S“ jako spln no, a to i v p ípad , že to je „S“ jako skv lé nebo t eba jen „S“
jako snaha. Za každé „G“ obdržíte do svého válce ervený žeton, za každé „I“ jeden ztratíte.
Chcete se zeptat na n co, co souvisí s rozvrhem, nebo s vyu ovacími p edm ty?“
„Kdy za íná vyu ování, paní u itelko?“
„Za ínáme v dev t hodin, v jednu hodinu je ob d a po n m jsou v tšinou ješt další dv
vyu ovací nebo dopl kové hodiny. Na ob d budete chodit do školní jídelny, která je chodbou
vpravo od vstupních rám . Sva inu najdete ve svém pokoji, jsem si jistá, že v tšina z vás už
p íslušnou sk í ku objevila. Snídan i ve e e je možné konzumovat jak v jídeln , tak i na
pokoji, sta í, když si objednací karti ky z jídelny umístíte tam, kde budete jíst. Všechny tyto
dotazy je možné položit vašim informa ním hodinkám.“
„Prosím, prosím,“ hlásila se blondýnka vzadu, „m žeme se hned zapsat do zájmových
kroužk ?“
„Pokud se nebudou k ížit s dobou vyu ování, tak ano. Upozor uji vás ale, že za átky tu
bývají náro né, takže rad ji po kejte, jak to budete zvládat a aktivity si zvolte až p íští
m síc.“
„Na ostatní p edm ty budeme mít i jiné u itele?“
„Samoz ejm . Každý p edm t tu má svého specialistu a my se budeme snažit vám
poskytnout opravdu solidní a co nejširší vzd lání. Jinak ješt pár drobností. Ráno se
nezapomínejte podívat na to, které pom cky si máte p inést na vyu ování. Rámy z vašich
pokoj vás zatím p enesou jen do t ídy, kde se u íme nebo do chodby se vstupními rámy,
odkud dojdete do jídelny, do zahrad nebo na sportovišt . V pátek odpoledne se na vašich
rámech objeví tla ítko „do m sta“ a to vás bude transportovat p ed m stskou bránu. Pozor ale,
sm rem do školy to nefunguje a musíte použít klasickou cestu školními kabinkami.“
„A budeme se n co u it už dnes?“
„Doufám, Regino, že ti tvé nadšení vydrží celý rok,“ usmála se u itelka, „ale dnes to bude
spíš vypráv ní než u ení.“
Profesorka se naklonila nad sv j st l a na bílé st n p ed nimi se objevil trojrozm rný
obraz údolí a školy. Za ala vypráv t o jejím vzniku a historii. Obrazy na st n se m nily a
doprovázely její slova. Kdykoli se jí zdálo, že pozornost d tí ochabuje, proložila své
vypráv ní n jakou zajímavou historkou.
„P ed n kolika desítkami let tu studoval chlapec, který dokázal tlumo it pocity a p ání
rostlin. Když na záhonu za aly housenky likvidovat naše zelí, poslali ho tam, aby zjistil, co se
s tím dá d lat. A víte, co pak po návratu ekl? Prý je zelí nespokojené se svou barvou, je
mrzuté a nemá zájem se housenkám bránit. A jakou barvu by cht lo mít, ptali se ho u itelé.
Nejlepší by byla fialová, odpov d l. V tšina lidí se mu smála a nev ila, že se zelím opravdu
komunikoval. Nakonec se rozhodli ud lat pokus. Polovinu zelí magicky p ebarvili a druhou
nechali tak, jak byla. A co myslíte? Chlapec m l pravdu. Fialové zelí báje n rostlo a
prospívalo, zatímco zelenou polovinu housenky úpln sežraly.“
Hanka mrkla na Svá u a hlavou kývla sm rem k usychajícím kv tinám na parapetu. Svá a
jen mali ko pokr il rameny, ale jiskra v jeho oku prozrazovala, že ho to zajímá.
U itelka se zvolna dostala až k sou asnosti a uzav ela své vypráv ní poznámkou, že tahle
škola je možná nejlepší, jaká dnes existuje, a že umož uje nejen základní ty leté vzd lání,
ukon ené záv re nou zkouškou bu na zdejší škole, nebo na jedné ze sp átelených
jinodruhových škol, ale i st ední vzd lání. A jestliže je n kdo tak dobrý, že si p eje nejvyšší
vzd lání, nabízí tato škola zázemí, poradenství a kontakty i pro toto studium. Obrazy na st n
za u itelkou zhasly.
„Takže pro dnešek kon íme. Do ve e e máte volno a m žete se procházet po zahradách a
po okolí. Pokud ale narazíte na oblast se zakázaným vstupem, nesnažte se do ní dostat a
vra te se, jinak se dopustíte káze ského p estupku. Ve e e se podává od šesti do devíti hodin
v jídeln . Jak už jsem íkala, je možné si zde vyzvednout objednací karti ky, pokud budete
chtít snídat a ve e et na pokoji. A te m žete jít.“
D ti se nahrnuly k rám m dve í. Svá a se naopak nenápadn p ito il k parapetu
s kv tinami a jedné usychající se dotkl. Hanka ho se zájmem pozorovala a byla by vsadila
krk, že kv tina o pár milimetr zvedla své sv šené listy. Ale to už fronta u rám zmizela, tak
se i oni p esunuli k odchodu. Ani nezaznamenali, že profesorka je také zv dav pozorovala.
Dick v pokoji nebyl, nebo byl zase zalezlý ve své posteli, protože záv sy m l zatažené.
Zato kone n dorazila jejich zavazadla. Oba se za ali piln zabydlovat.
„Poj se p ed ve e í ješt kouknout do zahrad,“ lákala Hanka kamaráda, když vid la, že
zase sahá po knize. Kouknul se po ní skoro znechucen . „ íst si m žeš i ve er,“ ignorovala
jeho pohled.
„Tak jo,“ odložil knížku a vyrazili ven. Prošli zahradou a dostali se až na cesti ku k ece.
Posadili se na b eh a pozorovali, jak se slunce sklání k obzoru, který tu tvo ily rozeklané
skály.
„Škoda, že tu s námi není Rafan,“ povzdechla Hanka, „nechápu, co má proti magickému
vzd lání. P ece má taky nadání, pro do toho necht l jít?“
„Jako bys ho neznala. Nedá se do ni eho nutit, chce mít možnost rozhodovat sám o sob .
Jakmile jednou prohlásil, že nechce být arod jem, bude trvat na svém navzdory všem
dobrým radám. Taky mi tu chybí.“
„Myslím, že má opravdu velké nadání, když byl schopen slyšet hlas mého p ítele ze sn .
Cht la jsem si s ním o tom popovídat, ale poslední dobou n jak nebyl as a p íležitost.“
 „Taky jsem tvého snového p ítele vid l, ale nepamatuji si jeho podobu. P ipadal mi tak
n jak rozmazaný. Byl to zvláštní pocit sdílet s tebou tv j sen.“
„I pro m je to zvláštní pocit. Pamatuješ, co ekl Raf? M l pravdu, m j snový p ítel je
skute ný. Nevím, pro se mi plete do sn , ale je tu vždy, když pot ebuji pomoc. Cht la bych
ho vid t na vlastní o i, ale on zatím nechce.“
„Nebo nem že.“
„Možná,“ kývla nep esv d en Hanka.
Slunce se dotklo vrcholku štítu a údolím se p ehnal studený závan vzduchu.
„M li bychom vyrazit na ve e i,“ zvedla se dívka.
„Po kej,“ zdržoval tentokrát Svá a a hrabal se v zemi.
„Co to tam d láš?“
„Je tady taková p kná zemina, ta by se té kytce za oknem ur it zamlouvala.“
„Budeš mít špinavé celé kalhoty,“ zamra ila se Hanka, když vid la, jak si hlínu cpe do
kapsy. Když dorazili do jídelny, bylo tam jen pár d tí a jeden starší chlapec s páskou na
rukávu. Ujal se jich, jakmile zjistil, že tu jsou noví. Pak jeho pohled sklouzl na chlapcovy
špinavé ruce. Zamra il se na n j a poslal ho umýt.
„Chcete snídat na pokoji?“ zeptal se.
„Já nevím,“ byla na rozpacích Hanka, „možná by to bylo pohodln jší.“
„Pokud budete chtít jíst v pokoji, vezmete si támhlety karti ky, každý den si je vyplníte a
necháte je ležet u vás na stolku. Jestli ale mohu poradit, tady v jídeln je to lepší. Vyberete si
rovnou podle momentální chuti a nemusíte nic objednávat.“
Pak se vrátil Svá a s istýma rukama a chlapec s páskou je zavedl k výdejnímu pultu, kde
si sami nabrali na talí to, na co m li chu .
„Tady si nato te pití. Po skon ení jídla, vložte tác se vším, co na n m zbylo, támhle do
p ihrádek, pití si p ípadn m žete vzít i na pokoj,“ poradil jim ješt a šel se v novat dalšímu
p íchozímu.
Posadili se k jednomu stolku a nejd ív se za ali rozhlížet. Jídelna m la prosklené dv st ny
a prosklený strop, takže p sobila skoro jako veliká terasa. Výhled do zahrad a na oblohu byl
p íjemný, ale už se stmívalo. Vtom se rozsvítilo na strop neviditelné osv tlení, které výhledy
do zahrady a na nebe trochu zatemnilo. Na každém stolku se navíc rozzá ila malá lampi ka.
Bylo tu p íjemn . Rozhodli se, že budou chodit na jídlo sem. Odevzdali tác a p ed odchodem
do pokoje si do sklenice nato ili vynikající ovocný aj.
V pokoji se opláchli a uložili ke spaní.
„Dicku,“ oto ila se Hanka ke t etí posteli.
Ze záv s vykoukla hlava.
„Kde máš zavazadlo?“
„Nemám.“
„Aha,“ ekla p ekvapen , „a byl jsi v bec na ve e i?“
„Ne.“
„Takže sis vzal n co ze sk í ky?“
„Ne.“
„To ale musíš mít hrozný hlad,“ zd sila se a vylezla z postele. Vyndala ze sk í ky sušenky,
jablko, láhev limonády a donesla to k Dickov posteli. Vzal si to od ní a zase se schoval za
záv sy. Hanka se oto ila ke Svá ovi, pokr ila rameny a v n mém gestu si poklepala na elo.
Pak zalezla do postele a usnula d ív, než se rozhodla, zda si má zatáhnout záv s.
Ráno ji probudilo, když se jí Svá a snažil p ivázat botu za palec u nohy, která jí tr ela
zpod pokrývky ven.
„Ty jeden,“ roz ílila se d ív, než se stihla probudit. Vyprostila palec a hodila botou po
kamarádovi. Pot šilo ji, že se trefila, i když ješt po ádn neotev ela ospalé o i.
 „Vstávej, jde se na snídani,“ nerespektoval Svá a ani zatažené Dickovy záv sy, rozhrnul je
a zatahal chlapce za nohu.
„Já nejdu,“ nesm le namítl Dick, ale Svá a m l po ránu bojovou náladu.
„Dneska jdeš s námi,“ na ídil mu nesmlouvav a po kal u jeho postele, než chlapec vstal a
oblékl se. Jídelna byla zalitá sluncem a na pult byl bohatý výb r marmelád, jogurt , uzenin i
sladkostí. Svá a si jako obvykle naložil plný tác jídla. Hanka p i tom pohledu jen nev ícn
vrt la hlavou a obávala se, že to opravdu všechno sní. Dick si nesm le vzal jen rohlík a jogurt.
Hanka se posadila a dotkla se prstenem hodinek. Její drá ek zatan il nad ciferníkem a
oznámil, že dnes nepot ebuje na vyu ování žádné své pom cky.
„Jak jsi to ud lala?“ podivil se Dick.
„Dotkla jsem se prstenem hodinek. Copak tvoje takhle nefungují?“
„Já nevím, nikdy jsem to nezkusil.“
„Tak to zkus te ,“ navád l ho Svá a, „zeptej se, kdy máme dneska t locvik.“
Dick si p endal hodinky na pravou ruku a zkusil to.
„Páni,“ rozzá il se, když nad jeho ciferníkem plula mo ská panna. Najednou se ze
zak iknutého bubáka vyklubal docela normální kluk. Hodinky ho naprosto nadchly.
Chvíli poté, co dojedli, dostali upozorn ní, že za deset minut za ne vyu ování. Ani už se
nevraceli do pokoje, když zjistili, že na rámu v chodb je tla ítko „1.t .Jasanov-Ferinová“.
Dorazili mezi prvními. Svá a toho využil a šel nasypat hlínu z kapsy k jedné z kv tin.
Když Hanka uvid la jeho špinavé ruce a kalhoty, oto ila o i v sloup a už to rad ji ani
nekomentovala. Op t p išla profesorka Ferinová a rozdala jim isté listy papíru.
„Pište, prosím,“ ekla a za ala diktovat složitý text. Navzdory tomu, že diktovala pomalu,
Hanka t žce nestíhala. Po deseti minutách byl konec diktátu a u itelka vybrala jejich papíry.
To bude debakl, pomyslela si Hanka, když jí podávala sv j výtvor.

Potom sáhla profesorka do police pro jednu knihu a podala ji žákyni v první lavici. Text
pojednával o využití lé ivých rostlin p i podpo e lé by magických úraz . Dívka p ekoktala
první dv v ty a pokra oval další žák. Na Hanku vyšla složitá cizí jména, která nemohla ani
vyslovit. Nejlepší výkon nakonec odvedl Dick, který svou ást p e etl krásn plynule bez
jediného zakoktání. U itelka si d lala poznámky, a když skon ili, pokývala – ne práv
spokojen – hlavou.
Další hodinu m li t locvik. Vedl ho štíhlý svalnatý mladík, který se p edstavil jako Hugo
Star a jeho kritický pohled na neuspo ádané hejno prv ák až zastudil. Kluky poslal t ikrát
ob hnout sportovišt a s dívkami za al cvi it v rozeh ívacím tempu.

Budiž mu p ipsáno k dobru, že cvi í také, pomyslela si Hanka, když už nemohla

popadnout dech. Poté, co kluci dob hali, prohlásil, že je as trochu posilovat a trápil je
opakovanými cviky, p i kterých je bolely všechny svaly.
„Myslím, že nebudu mít ráda t locvik,“ prohlásila Hanka po skon ení hodiny a nebyla
sama, kdo reptal. Výsledky testu najdete ve t íd na nást nce, zablikaly na ni hodinky.
No nazdar, pomyslela si, ale byla zv davá. Nedostate né znalosti, etla hodnocení vedle
svého jména, dopl kové hodiny pro psaní a tení každý den s t ídní u itelkou hned po
vyu ovacích hodinách. Pak sklouzla pohledem o polí ko níž, Svá a na tom byl stejn .
A co Dick, zajímalo ji ješt . Vedle Dickova psaní a tení se skv la dv velká „G“.
Ohlédla se dozadu na sklen né válce a opravdu – Dick m l nejvíc žeton .
„Jenže to je to jediné, co umím – psát, íst a po ítat,“ pokr il rameny jejich spolubydlící,
když mu po vyu ování p i ob d blahop áli k úsp chu, „o magii nevím ani to nejmenší,
protože v naší rodin krom m zatím nikdo na Ostrov volby neusp l.
„Nepodce uj se,“ nabádala ho Hanka, „my zatím taky v bec nic neumíme. Dokonce ani
po ádn íst a psát…“
 „Hm, a to jsme se poslední m síc tak snažili,“ ho ce povzdechl Svá a.
Po ob d m li už jen praktickou hodinu magie s Jasanovem. Rozdal jim sklenice, ve
kterých visel na provázku korálek a jejich úkolem bylo ho rozhoupat. Hanka si tolik p ála
usp t, ale její korálek se ani nepohnul. Zato Svá v cinkal o sklenici na obou stranách.
„Výborn ,“ všiml si toho Jasanov, vzal mu sklenici a postavil p ed n j sklen nou kostku,
ve které se voln pohybovala kuli ka.
Svá a ji vzal do ruky a kuli ka za ala kmitat jako zb silá.
„Ne, ne, ne,“ zarazil ho profesor, „te je t eba, aby ses nau il korigovat sílu svého
p sobení a udržet ji v rovnováze. Pokus se kuli ku p im t, aby z stala ve vzduchu uprost ed
sklen né kostky a nedotýkala se st n.“
Spokojen se usmál, když vid l, že tohle opravdu není v chlapcových silách, ale že se
snaží. Podobnou kostku dal ješt dalším t em žák m. Ostatní se do konce hodiny mo ili se
svým korálkem ve sklenici bez zjevného výsledku.
„Pom cky si m žete p j it do svého pokoje a ve volném ase ješt trénovat,“ ekl jim na
rozlou enou.
Z sta te na dopl kovou hodinu, zablikaly hodinky a Hanka si zase znechucen sedla. Byl
to únavný den. Znud n se zadívala z okna a pohled ji sklouzl na kv tinu, kterou ráno Svá a
zasypal p inesenou zeminou. Málem ji se vzty enými a vybarvenými listy nepoznala. Kam se
na n j hrabu, pomyslela si s trochou nezáludné kamarádské závisti.
Profesorka Ferinová pohlédla na skupinku osmi žák a únava v jejich o ích jí prozradila,
že dnes už je toho moc nenau í. Rozdala každému z nich papírek s textem a pak se na n
oto ila.
„Nechci vás tu zbyte n trápit, ale je d ležité, abyste zvládli základy nejen v magických
disciplínách. Neberte tohle dou ování jako trest. Je to jen pomocná ruka, kterou vám
nabízíme, abyste se dokázali poprat se vším u ivem, které se na vás nahrne. V každé
dopl kové hodin ode m dostanete papírek, který se do druhého dne musíte nau it plynule a
správn p e íst. Budu vás z toho zkoušet, tak se p ipravujte pe liv . P íšt už se pustíme i do
psaní. No, to je pro dnešek všechno, m žete jít. Akorát sourozenci Vronovi se ješt
na okamžik zdrží.“
Ostatní zmizeli a u itelka p istoupila ke Svá ovi:
„Ud luji ti mimo ádnou pochvalu za pé i o školní kv tinu a jeden modrý žeton za
dobrovolnou práci pro školu. Krom toho se t chci zeptat, zda by ses ujal spolu se svou
sestrou pé e o naše t ídní kv tiny.“
Svá a, který ekal spíš n jakou pohromu, se rozzá il jako sluní ko: „Samoz ejm , paní
profesorko, moc rád. Já si s kytkami v tšinou rozumím.“
„A nech si do rána vyprat kalhoty, d láš nám tu ostudu. Pokud budeš pot ebovat n jaké
ná adí nebo nádoby, najdeš je v místnosti, ozna ené jako kumbál. Ode dneška se tam
dostanete rámem ze svého pokoje. No, to je vše, m žete jít.“
„Ta má o i jako ost íž,“ konstatovala Hanka, když se vrátili do svého pokoje, „to by m
nenapadlo, že si té kytky všimne.“
„Nepodíváme se do kumbálu hned?“ nemohl se do kat Svá a.
„A co tvoje kalhoty?“
„To po ká do ve era, stejn mám ve sk íni jedny náhradní.“
„Tak jo,“ souhlasila Hanka, protože v novat se úkol m nem la nejmenší chu .
Kumbál byl mnohem v tší, než ekali. Obrovská místnost byla zapln na policemi, kam se
odkládaly nejr zn jší v ci. Bylo tu sportovní ná adí, mí e, kuželky, dále p íbory, nádobí,
smetáky, gumový lun, pádla, prkna na kole kách i bez kole ek, kobere ky, klubka provaz ,
stužek, sch dky a žeb íky, zednické a malovací ná iní, barvy, št tce, prost všechno možné.
 „Hele, támhle je to, co pot ebujeme,“ zajásal Svá a, když objevil polici plnou kv tiná ,
zahradnického ná adí, r zná hnojiva a p ípravky proti šk dc m. „P j ím si kýbl a dv lopatky
a zítra m žeme p esazovat. P jdeš se mnou ve er nahrabat n jakou zeminu?“
„Klidn . Stejn se o n mám starat spolu s tebou.“
„Bezva, tak m žeme jít.“
Te už Hanka úkoly odkládat nemohla. Vzala papírek s textem a za ala ho studovat.
Pojednával o historii školního za ízení sirén.
„Musíš to íst nahlas,“ nabádal ji Svá a, který ji pozoroval, zatímco se snažil zkrotit svou
kuli ku ve sklen né krychli.
„Já vím,“ zavr ela dívka a pustila se do zadrhávaného tení. P e etla to t ikrát po sob , ale
n která slova jí nešla z pusy.
„Po kej,“ rozhrnul se záv s u Dickovy postele. „Nejd ív se nau ta problematická slova,“
vzal jí papírek z ruky a slova, kterými se nemohla prokousat, íkal samostatn a Hanka je po
n m opakovala tak dlouho, až si na n trochu zvykla. V okamžiku, kdy dokázala zopakovat
bez zadrhnutí i „historicky nejproblemati t jší“, podal jí Dick znovu papírek, aby ho p e etla
vcelku.
„Super,“ zajásala Hanka, když se jí to poda ilo bez zakoktání, a umínila si, že si to aspo
dvakrát p e te ješt ráno. Pak se do tení pustil Svá a a rovn ž využil Dickovu metodu.
Hanka zatím u stolu zírala do sklenice s korálkem a po chvilce si k ní p inesl svou sklenici i
Dick. Bohužel korálky se rozhoupaly jen v okamžiku, kdy netrp livá dívka kopla vzteky do
nohy od stolu.
„Koukám, že korálek ve sklenici ti nesta í, že to zkoušíš rovnou se stolem,“ utahoval si
z ní Svá a, „jen s ním tady prosím t nelítej.“
Než se nadáli, první školní týden uplynul a byl tu pátek, a protože jim u itelka odpustila
dopl kovou hodinu, vyrazili na cestu dom .

ŠKOLA A SPOLUŽÁCI
P ed p enosovými kabinkami na n ekal Rafan.
„Jak jsi v d l, kdy p ijdeme?“ divil se Svá a, když se s ním radostn uvítal.
„Hned první den p i odchodu ze školy jsme dostali školní vizitku,“ ukazoval jim jejich
starší kamarád karti ku, na které svítilo: návrat do m sta mezi 14. a 15. hodinou, „taky
m žeme pomocí téhle vizitky poslat vzkaz do školy, kdyby se d lo n co mimo ádného.“
„Bezva, ale te bych aspo dva dny o škole rad ji neslyšela,“ povzdechla si Hanka, „nikdy
jsem si nemyslela, že budu vzpomínat na Útulný domov, kde po mn celý den nikdo
nepožadoval žádné duševní soust ed ní ani psaní úkol .“
„A co ty?“ vyzvídal Svá a.
„Ále,“ mávl rukou Rafan, „povím vám to po cest .“
Vyrazili k domovu a jejich starší kamarád lí il, jak i nejmenší dva kluci jsou v kurzu
úsp šn jší než on a že už vyfasoval d tku za nedostate nou p ípravu na hodinu.
„A pak mi ješt vynadal Vron, že riskuji vylou ení z kurzu, do kterého bylo tak t žké m
protla it. Od té doby šprtám jak blbec a skoro na nic nemám as,“ post žoval si.
Hanku pot šilo, že není sama, kdo se s velkými problémy brodí v záplav úkol , aniž by
dosáhl n jakého aspo drobného úsp chu.
„Vron byl celý týden pry a íkal, že se vrátí v sobotu ráno,“ vzpomn l si po návratu dom
Rafan.
„To je dob e, stejn se nemáme ím chlubit,“ konstatovala unaven Hanka a nainstalovala
si na domácí sklenici d ívko s korálkem p ivázaným na niti. Rafan ji udiven pozoroval a pak
se tázav podíval po Svá ovi, když Hanka už n kolik minut zírala do sklenice a nic.
„To je dobrý, toho si nevšímej,“ mávl nad ní rukou Svá a, „musí se nau it š ouchnout
myslí do korálku. Zatím ješt nezjistila, jak na to.“
 „Ukaž,“ sebral Hance sklenici Rafan a postavil ji p ed sebe. Zahled l se do ní a už korálek
cinkal o sklenici.
„Co se vytahuješ, když nechceš být arod jem,“ naštvala se a smetla mu sklenici do klína
tak prudce, že ji jen tak tak sta il chytit.
„Co blázníš,“ volal za ní, ale Hanka už uražen zalezla do své malé ložnice.
V pokoji nastalo ticho a ozývalo se z n j jen tiché šuškání. Hanka byla naštvaná na Rafana,
na svou neschopnost, na celý sv t… Už dlouho se necítila tak mizern .
Po chvíli k ní nakoukl Svá a.
„Hanko, poj se na n co podívat,“ po ouchle se usmíval do jejího zamra eného obli eje,
„tak poj , Rafan se šel na chvíli projít.“
Dívka milostiv vstala a vrátila se do spole ného pokoje. Na stole stála její sklenice
s korálkem, ale korálek byl pomalovaný jako obli ej a pod ním tr el na kusu papírku nápis:
Rafan.
To si z ní snad d lají srandu, nebo co, nep ipadalo jí to ani trochu vtipné a vztekle pohlédla
na pomalovaný korálek.
„Cink,“ zazvonil o zadní st nu sklenice. „Jupí, funguje to, Rafan m l pravdu,“ jásal Svá a
a poskakoval kolem Hanky, pak ji vzal za ruce a zato il se s ní po pokoji.
„Zkus to ješt jednou,“ kývl ke sklenici, když dívku pustil.
Zmatená Hanka p istoupila ke stolu a znovu si nevrle vzpomn la, jak snadno Rafan
dokázal to, co marn n kolik dní zkouší.
„Cink,“ rozhoupal se znovu korálek. Tentokrát už ale dívka vnímala, o co jde, a v d la, co
musí ud lat, aby to fungovalo. Její špatná nálada zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
Za n kolik minut se vrátil Rafan s kapsami plnými erstv utržených a nasbíraných o ech .
Rozpustile mrkl na Hanku a vysypal je na st l. Všichni louskali, loupali, až m li ruce celé
hn dé, ale byla to fakt dobrota.
„Doufám, že se tu zase neobjeví n jaký vet elec,“ strachovala se Hanka, když se setm lo.
„Ve st edu tu byl na ve e i Zachariáš a Vronovi tvrdil, že ud lal n jaká bezpe nostní
opat ení a že se te na jeho zahrad nepohne ani myš, aby o tom nev d l, tak já myslím, že
m žeme spát bez obav,“ uklid oval ji Rafan.
„A ve snu t m že hlídat tv j snový p ítel,“ p idal se Svá a.
„Ale on není snový, on je skute ný, vždy už jsem ti to vysv tlovala,“ opravovala ho
Hanka.
„A dokáže se tvým p átel m nacpat do hlavy, když chce,“ ušklíbl se Rafan, „to by m
zajímalo, kdo to je. Nejspíš má magie nazbyt.“
„Ale je to p ítel,“ namítl Svá a, „to já poznám.“
„Já ti to neberu, uznávám, že jeho pomoc byla na míst , ale má znepokojiv mocné
schopnosti,“ konstatoval Rafan a jeho kamarádi souhlasn p ikývli.
„Myslíte, že bych o n m m la íct Vronovi?“ oto ila se na n Hanka.
„Když se zeptá, tak asi ano,“ usoudil Rafan, „jinak bych si to nechal pro sebe.“
Druhý den ráno se Vron objevil d ív, než vstali. Sice jim nabízel, že je vezme na výlet, ale
unavení školáci dali tentokrát p ednost lenošení a p inutili Vrona, aby je nau il hrát karty.
Druhý den se byli na chvíli projet na kole a ve er už se zase museli vrátit do školy. B hem
dalších dvou týdn si postupn zvykali na školní režim, nau ili se rozvrhnout si as, aby stihli
úkoly a všechno, co po nich u itelé cht li. Hanka sice schytala hned první týden dv „I“
za písemné práce, ale cítila, že i v psaní pomalu d lá pokroky. Doufala, že bude líp. Ob as ji
roz ilovalo, že Svá a u ení zvládá levou rukou a tém bez námahy sbírá úsp chy. Na druhou
stranu mu byla vd ná, že jí kontroluje úkoly a nutí ji, aby si opravila p ípadné nedostatky.
Taky erpala sílu z jeho nep etržit dobré nálady a ochoty smát se každé blbosti.
 Jednoho dne koncem zá í odpadlo odpolední vyu ování a na všech nást nkách a chodbách
bylo vyv šené pozvání na školní p ebor v pozemním supervolonu a na závody papírových
model .
„Bezva, aspo bude n jaké vzr šo,“ t šil se Svá a.
Závody se konaly na louce, kde Hanka ješt nebyla. Muselo se projít kolem obvyklých
sportoviš , pak obejít velkou zeleninovou zahradu se skleníky a tam úpln vzadu byla
obrovská louka. Te byla ohrani ená barevnými fáborky a kolem už se usazovali p icházející
diváci.
Našli si šikovné míste ko a uvelebili se v tráv . Den byl nádhern slune ný a teplý, skoro
až neobvykle na to, že za pár dní má za ít íjen.
Školní p ebor zahájila p ehlídka zú astn ných model . Jeden za druhým se vznesly do
vzduchu a pomalu oblétly celou louku. N které byly opravdu nádherné, jejich majitelé si
s nimi museli dát p knou práci. Hance se nejvíc líbili draci se zdobenou barevnou hlavou a
dlouhatánským ocasem, Svá a zase obdivoval štíhlou eleganci t ch, kterým majitelé dali
podobu divokých dravých pták .
Pak kolem louky projeli závodníci na barevných prknech, která se vznášela asi dvacet až
t icet centimetr nad zemí.
„To se mi líbí,“ okukovala je Hanka, „to bych si taky n kdy cht la zkusit. Myslíš, že je to
t žké?“
Svá a pokr il rameny: „Jak to mám v d t, když jsem to nikdy ani nevid l.“
Pak se najednou na louce objevily r zné branky a p ekážky a závody za aly. Bylo úžasné,
jak šikovn závodníci proplouvali ur enou trasu.
„Vid las to, vid las to,“ strkal Svá a Hanku do lokte, když jeden ze závodník nechal
prkno projet pod brankou a sám p ekonal branku saltem p es vršek. Odm nili jeho výkon
hvízdáním a potleskem.
„To je divné,“ ekl po chvíli Svá a zamyšlen , když brankou poblíž projel malý kluk
v erné kombinéze.
„Co je divné?“ oto ila se Hanka.
„Všimla sis ho?“
„No, sice trochu menší, ale docela umí.“
„To nemyslím. Nebyl ti pov domý?“
„Ani ne. Pro ?“
„Zdálo se mi, že je to ten kluk, co jsme ho vid li p ed síní zápisu. Pamatuješ? Tam, co se
jeho otec roz iloval, že na jeho d ti nezbylo místo.“
„Myslíš?“ zavrt la pochybova n hlavou Hanka.
„No, vsadil bych na to svoje létací prkno.“
„Vždy žádné nemáš,“ ušklíbla se.
„Aspo mi nehrozí, že ho prohraju.“
„Víš co, tak se poj podívat blíž ke stanovišti závodník ,“ navrhla Hanka.
Než tam došli, bylo už p ipraveno vyhlašování vít z . Všichni kolem zv dav p ihlíželi a
nikdo nem l myšlenky na to, že by vykázal pry žáky, kte í sem nepat ili. Oba nerušen prošli
celý plac, až najednou Svá a ukázal doleva. Hanka se ohlédla a opravdu. Chlapec stál vedle
pódia pro vít ze spole n se svou sestrou, takže nemohlo být pochyb, že to jsou oni.
„A ješt jsme se rozhodli ud lit estné uznání jedinému zástupci prvních t íd Patrikovi
Pohromakovi. Vedl si opravdu dob e. Poj , Patriku, sem k nám,“ pozval chlapce konferenciér
nahoru na pódium. Zatímco dozníval potlesk divák , Hanka se Svá ou se zase vytratili pry .
„Takže se sem opravdu protla ili. To je neuv itelné,“ znechucen komentovala jejich
objev Hanka.
„To by m zajímalo, jak se jim to mohlo poda it,“ mudroval Svá a.
„N koho podplatili, nebo od n koho koupili umíst ní.“
 „Ale to oficiáln nejde,“ namítl Svá a, „p ece jsi slyšela, že na volná místa ekají
náhradníci, škola je nem že prodat n komu, kdo není v seznamu. Ptal jsem se na to hodinek.
Jediná oficiální cesta by opravdu byla zapsané uchaze e zabít nebo nechat vylou it.“
„To snad proboha neud lali,“ zhrozila se Hanka té myšlenky.
„Kdo ví. Nás p ece taky n kdo napadl. A ochránkyn se mezi e í zmínila, že jsme nebyli
první.“
„A co s tím? Chceš to íct profesor m?“
„Já nevím. Asi by bylo lepší se zeptat Vrona. Všechno to jsou jen dohady.“
„No, to máš pravdu,“ souhlasila Hanka, „ale jestli to opravdu ud lali, musely na to doplatit
n jaké d ti a to by jim projít nem lo!“
„Víš co, necháme si to do soboty projít hlavou a pak se poradíme,“ odmítl o tom dál
p emýšlet Svá a, protože na louce za aly startovat první papírové modely. Tohle byla ješt
zajímav jší podívaná, než supervolon. Ve vzduchu tr ely ervené a tmavomodré kruhové
branky a modely je musely p i letu st ídav prolétávat. Branky navíc m ly tu nep íjemnou
vlastnost, že ervené jednou za as na vte inu vzplály a modré zase na okamžik vystr ily do
svého prostoru ostré bodce. Majitel letadélka tedy musel nejen ídit sm r, ale i hlídat
intervaly, ve kterých branky ohrožovaly jeho k ehký model. Hance bylo líto t ch t í
neš astník , kte í si b hem závodu museli jít své ohn m i trnem poškozené modely sebrat na
louku a byli diskvalifikováni. Jinak to ovšem byla zajímavá a chvílemi i napínavá sout ž.
V sobotu o svých zážitcích vypráv li Rafanovi a Vronovi. Oba ale zaujali zamítavé
stanovisko k nápadu zve ejnit to, eho byli sv dky.
„Za prvé, i kdyby se vaše podez ení potvrdilo, všichni si vás zapamatují jako bonzáky a za
druhé ješt nejste tak zdatní arod jové, abyste si mohli dovolit existenci nep átel ve škole,
kde máte žít ješt nejmén t i další roky,“ ekl jim p ímo své mín ní Rafan.
„Taky si myslím, že není t eba si d lat nep átele,“ souhlasil Vron.
„Ale možná kv li tomu ublížili n jakým podobným zoufalc m, jako jsme byli my,“
nemohla se Hanka smí it s myšlenkou, že n komu možná projde takový podraz.
„Na sv t je mnoho nespravedlnosti a podraz . A horších! Až jednou budeš mít pravomoci
ochránkyn , m žeš jich pár napravit, pokud do té doby nezm níš sv j pohled na sv t,“
odpov d l jí ho ce Vron.
Hanka se na n j tázav ohlédla: „Tebe taky postihla nespravedlnost?“
Vron se jí na chvilku zadíval do o í a pak odvrátil zrak: „Kdysi jsem byl nositelem
nespravedlnosti. Byla to chyba. Nejv tší chyba mého života…“
Byl tak smutný, že p istoupila a vzala ho za ruku. Pohladil ji po vlasech a Hanka cítila, že
si nep eje o tom mluvit.
„Nikdy ochránkyní nebudu, zase jsem dostala jedno I ko za nácvik magických
dovedností,“ vzdychla Hanka, „ale já jsem se fakt u ila. Jenže mi to ani trochu nejde.“
„No a co? Nejsi sama,“ snažil se to zleh it Svá a.
„Jasn . Já a ješt dv bláznivé holky. Všichni ostatní už dokázali p enést energii do
magických kamínk a zpátky. Pro zrovna já jsem tak nešikovná!“
„Jen se polituj, Han o, to je fakt správná cesta, jak to vylepšit,“ poš ouchl ji Rafan.
Zle se na n j podívala.
„Chceš se poprat?“ zeptal se.
„Kdyby to pomohlo…“
„Sakra, ženská, co to tam s tebou ud lali, že jsi taková negativní?“ zamra il se její starší
kamarád.
„Jsem jenom unavená. Stále makám, makám a po ád to k ni emu není. Máš snad pro m
n jakou radu?“
„Chceš ji slyšet?“
„No jasn ,“ projevila zájem Hanka.
 „Dob e, tak poslouchej. Ty jsi impulsivní lov k, pot ebuješ emoce, aby ses hnula z místa.
Pokud musíš n co vy ešit, nemá cenu se o to pokoušet, pokud jsi unavená. Dej se do toho,
když jsi naštvaná, nebo si to vezmi n kam ven, k ece, n kam, kde t nebude nikdo rušit, a
zkus p ed tím relaxovat. Zkus to bez p emýšlení, intuicí. Rozumíš mi? Chápeš, co ti chci
íct?“ mluvil pomalu a naprosto vážn Rafan.
Hanka se na n j usmála a p ikývla. Vron je se zájmem naslouchal a uv domil si, jak si ti t i
vzájemn pomáhají, jak jsou si blízcí. Byl rád, že tu jsou spolu, protože sám by Hance asi
poradit nedokázal. Svá a jen tiše chroupal jablko a nepletl se do toho.
Další týden se Hanka a Svá a do kali ve škole p ekvapení. Jeden den ve er si je zavolala
profesorka Ferinová. Po kala na n v chodb a pozvala je k sob . Její pokoj byl zá ivý jako
slunce. Zdálo se, že profesorka miluje oranžovou barvu a tu a tam ji zkombinovala s bílou a
ernou. Hance její pokoj nep ipadal p íliš útulný, ale rozhodn se dal ozna it za zajímavý.
Ješt zajímav jší ovšem bylo, že tu u stolku s pohošt ním sed l Vron a ochránkyn , kterou už
jednou vid li. Holubici na rameni nem la a Hanka se mimod k rozhlédla, jestli ji má s sebou.
M la. Holubice sed la na okenním parapetu a zobala z misky zrní. Asi taky dostala své
pohošt ní.
„Posa te se,“ ukázala profesorka na dv židle u stolku, „a pokud máte na n co chu ,
nabídn te si.“
Ochránkyn op tovala jejich pozdrav a Vron se na n usmál.
„Asi bude nejjednodušší, když jim vysv tlím, pro tu jsme,“ oto il se na p ítomné ženy a
ty jen pokývly souhlasn hlavou.
„P emýšlel jsem o tom, co jste mi vypráv li,“ oto il se Vron zase k d tem, „a usoudil jsem,
že bychom to p ece jen m li n komu íci, i když naše tvrzení není podloženo žádnými
d kazy. Zopakujte tedy prosím to, co jste vid li a slyšeli zde paní profesorce a t etí
ochránkyni.“
Svá a honem polkl zbytek chlebí ku, který si práv cpal do pusy a ujal se slova, jak bylo
jeho zvykem. Vypráv l o muži, který p ed síní zápisu vyhrožoval likvidací d tí, pokud se ty
jeho nedostanou na zdejší školu. Hanka ješt doplnila historku z koupališt a ob ženy
pozorn naslouchaly.
„Ne, to by nem lo být technicky ani magicky možné, aby n kdo dokázal školní hodinky
p izp sobit pro n koho jiného, než oficiáln zapsaného,“ vrt la hlavou Ferinová. „Ani to
nemohu oficiáln vyšet ovat. Tohle nepodložené sv dectví by d tem ublížilo,“ pokr ila
rameny ochránkyn , „ale to, co se kolem zápisu letos d lo, ukazuje na to, že jejich tvrzení je
nejspíš pravdivé. Navíc seznamy zapsaných se ztratily p i transportu ze sín , takže t žko
dohledáme, kdo byl vlastn poškozen. Nikdo nic nehlásil, p iklán la bych se k verzi, že
dostali zaplaceno a ml í.“
„Doufám, že i vy dva umíte ml et,“ oto ila se k d tem jejich profesorka, „protože
v žádném p ípad není žádoucí, aby kdokoliv n co tušil o tom, co jsme tu projednávali. Pokud
je vaše tvrzení pravdivé, a já si myslím, že je, mohl by se vás n kdo pokusit uml et, a už
fyzicky nebo magicky, a to si rozhodn nikdo z nás nep eje. Pokud by to navzdory
okolnostem pravda nebyla, dopustili byste se t žké pomluvy a já bych byla nucena vás
vylou it ze školy, a to ur it taky nechcete. Takže kdyby n kdo dotíral, m li jste pohovor
ohledn vašeho prosp chu a tady váš zákonný zástupce se za vás p imlouval. Jasné?“
„Jasné,“ odpov d li dvouhlasn d ti a zvedly se k odchodu. Pozdravily a profesorka
Ferinová je doprovodila ven.
„Mezi námi, Hanko, opravdu bys m la v u ivu trochu p idat,“ ekla jim na rozlou enou a
Hanka doufala, že to ekla spíš kv li tomu, kdyby je n kdo vid l a slyšel.
„Jsem rád, že se na to Vron nevykašlal,“ mrkl na ni Svá a, „i když to nakonec asi nebude
nic platné.“
 „Taky jsem ráda,“ kývla Hanka, „je to od n j hezké, že se tak stará. Jenom to u ení kdyby
mi šlo trochu líp…“
Další dva týdny se zkoušela u it podle Rafanovy rady, ale nezdálo se jí, že by n jak
významn ji pokro ila. Dobré bylo jen to, že už nedostala žádné I ko. Zato Svá a ve škole
úpln rozkvetl. Najednou m l spoustu kamarád . Hanka je ale podezírala, že v tšina z nich
s ním kamarádí hlavn proto, že jim kontroluje úkoly a vysv tluje to, co nepochopili. Jednou
ho dokonce mezi ty ma o ima obvinila, že jim ty úkoly rovnou píše, ale kamarád n co
takového rozhodn popíral. Hanka se také pokoušela povídat si s holkama, ale krom školy
nem ly žádné spole né téma. Móda Hanku nezajímala, pomlouvání rodi a sourozenc ji
také nebavilo a pokukování po klucích jí p ipadalo sm šné. Tak se rad ji zakousla do u ení,
chodila zalévat kv tiny a ve er sedávala u eky, n kdy se Svá ou, n kdy sama.
Spole nost jí tu d lali ptáci, ob as zahlédla i ryby a dost asto se jí tu na t lo pokoušel
dostat i hmyz. Díky tomu kone n získala své první Gé ko, nebo odpuzovací štít zvládla
díky komár m ve velmi krátkém ase a opravdu fungoval.
Pak p išel listopad a po así venku se podstatn zhoršilo. asto pršelo a Hanka si íkala, jak
asi stráví své dva první týdny prázdnin, bude-li takhle ošklivo i v p íštích dnech.
P i návratu ze školy, týden p ed prázdninami, na n Rafan ne ekal. Vlastn na n ne ekal
nikdo.
„No a co? Cestu známe málem zpam ti, takže se nic ned je,“ pokr il rameny Svá a a
vyrazil ulicí k domovu následován Hankou.
Vtom jim u nohou p istál havran a než sta ili mrknout, byl tu Vron.
„Omlouvám se, trochu jsem se zapovídal a mám zpožd ní,“ vysv tloval a p ipojil se
k nim.
„A kde je Rafan?“ zajímalo Hanku.
„Hlídá kluky.“
„Jaké kluky?“
„Dvoj ata, co s nimi chodí do kurzu. Však on vám o tom poví sám, až dorazí dom .“
„Z Rafana je ch va?“ divil se Svá a.
Jejich starší kamarád tentokrát dorazil dom pom rn pozd . Všichni už byli po ve e i a
hráli karty.
„Mám pro vás p ekvapení,“ hlásil hned ve dve ích, „to budete koukat!“ Pak se dramaticky
odml el, svlékl kabát a sáhl si pro jablko.
„Budu hádat,“ zamrkal Svá a po stran na Hanku, „dostal jsi práci jako ch va.“
„Skoro jsi to uhodl,“ chroustal Rafan dál svoje jablko a potuteln se usmíval.
„Tak už nám to ekni, nebo ti snad mám nacpat do krku i ohryzek?“ byla nedo kavá také
Hanka.
„Když m tak hezky prosíte,“ smál se jí do o í Rafan.
To už Svá a nevydržel a hodil po n m polštá . Starší kamarád ho elegantn chytil a nacpal
si ho za záda.
„Mám pro vás program na prázdniny. Jedeme na dva týdny do výcvikového st ediska pro
ochránce.“
„Cože? To je n jaký vtip, ne?“ pochybova n se na n j zadívala Hanka.
„No, vlastn tam te žádný výcvik neprobíhá, protože tam pot ebují dostav t jednu
ubytovnu, vymalovat, uklidit a tak podobn . D da t ch dvoj at, co ob as hlídám, tam jede
pracovn . Nabídl, že si tam první týden m žeme p ivyd lat n jaký peníz, pokud budeme chtít
pomáhat. No a v druhém týdnu prý pro nás p ipraví program, abychom si taky užili
prázdniny. Tak co vy na to?“
„To nezní špatn ,“ usoudila Hanka.
„Super, já jsem pro,“ usmíval se od ucha k uchu Svá a, „a co ty, Vrone?“
 „Pot eboval bych se na ty dva týdny vrátit ke své paní. V ím, že se dob e zabavíte i beze
m . S panem Mojeranou budete v bezpe í.“
„Já v d l, že se vám to bude líbit,“ zašklebil se na n Rafan, „a d da t ch kluk se vám
bude taky líbit. Vypadá nenápadn , a p itom je fantastickej. Však za týden uvidíte sami.
Vyzvedneme vás hned po p íchodu ze školy, abychom se nezdržovali. Cesta prý tam trvá t i
hodiny. A kluci jsou taky fajn. Jejich rodi e te pracují n kde v cizin a vrátí se n kdy za rok
za dva, do té doby je hlídá d da.“
„No, pokud m tam nikdo nebude nutit íst a psát, ur it budu spokojená,“ konstatovala
Hanka.
Poslední dobou jim p i dou ovacích hodinách zadávala profesorka celé dlouhé lánky a
taky je nutila psát slohové práce na r zná témata. Ob as to bylo vy erpávající. Zvláš když
i z ostatních p edm t dostávali spoustu úkol a praktických cvi ení.
Poslední týden ve škole byl obzvláš náro ný. Jako by u itelé cht li dohnat n jaké
zpožd ní, i co. Dalo by se íct, že díky u ení jim nezbývala ani minuta volného asu.
P edposlední den jim Ferinová zadala tení ze svitku, což bylo delší, než t i hust popsané
strany z u ebnice.
„Dej se do tení,“ kývla ve er p ed spaním Hanka na Svá u a sedla si, aby poslouchala a
upozornila ho na p ípadné chyby nebo nedostatky. Než do etl svou ást, m la pocit, že co
nevid t usne.
„Tak na, tohle už je tvoje,“ p edal jí Svá a druhou ást textu.
„Ach jo,“ vzdychla a dala se do tení. „Nyní si vysv tlíme význam titul u jmen
sp átelených bytostí. Pokud oslovujete významného jednorožce, nezapome te, že titul
ctihodný je nad azen titulu naslouchající. Nejvyšším titulem je ozna ení Otec strom a
obvykle ho nosí jeden nebo nejvýše dva nejvážen jší jednorožci. Tituly p i oslovení adíme
takto: naslouchající ctihodný Ot e strom a jméno jednorožce. Mezi sirénami je titul ctihodná
také používán, ale je mén významný, než titul v doucí. Nejvyšším titulem je Strážkyn
hlubin a smí ho užívat vždy jen jedna jediná vládkyn . Tu potom oslovujeme ctihodná
v doucí Strážkyn hlubin.
Také draci respektují titul ctihodný, který se ud luje za mimo ádné zásluhy o mír, život a
dobré vztahy mezi všemi národy. V jednotlivých koloniích vládnou draci, kte í bývají
oslovováni jako uznaný starší. Ale nade všemi je jediný vládce s titulem Pán poklad .“
Hanka se zarazila a podívala se po Svá ovi.
„Zatím dobré,“ kývl na ni, „nebo už je to konec?“
„Ne, ješt asi p l stránky, ale…“ Hanka vypadala, že o n em usilovn p emýšlí.
„Co je? N jaký problém?“
„Tob to nic nep ipomíná?“
„Jako co? To, co jsi etla?“
„No. Uznaný starší…“
Svá a pokr il rameny a zavrt l hlavou.
„Vzpomínáš na naše první setkání s ochránkyní?“
„No, jist . A co?“
„Hned na za átku ekla: prokažte se! Pamatuješ, co jí odpov d l Vron?“
„No… že je to… služebník Karmaneuduny. Jmenovala se tak, že jo?“
„Jo. P esn ji e eno, ekl, že je služebník uznané starší ctihodné Karmaneuduny.“
Svá a vykulil o i a nadzvedl obo í do p lky ela. „No jo…“ vykoktal ze sebe a t žce
polkl, jak mu zvolna docházelo, co tím Hanka myslí, „takže to znamená…, že nás asi
sponzoruje dra ice.“
„A možná je to dra ice, která šéfuje celé kolonii drak ,“ dokon ila jeho úvahu Hanka.
„Páni! Jestli je to pravda…“
„…tak m žeme být rádi, že se s námi zatím necht la setkat.“
 „Musíme se na to Vrona zeptat. Myslíš, že nám ekne pravdu?“ za ala se Svá ovi vracet
e .
„Mám pocit, že nám zatím nelhal. Jenom, zdá se, tu a tam n co zaml el,“ vzdychla Hanka
a pergamenový svitek jí vyklouzl z ruky a spadl na zem. Trochu nep ítomn ho zvedla a
potom pomalu do etla zbytek textu.
„ teš bezvadn ,“ konstatoval Svá a, „a te m žeme kone n zalehnout.“
„Tolik se mi cht lo spát a najednou mám pocit, že asi neusnu,“ post žovala si Hanka, ale
sotva se dotkla hlavou polštá e, o i se samy zav ely.
Kone n m li za sebou poslední školní hodinu. Profesorka Ferinová se s nimi rozlou ila
velmi p íjemným sd lením, že už po prázdninách nemusejí docházet na dopl kové hodiny,
nebo zvládají projev tený i psaný na stejné úrovni, jako ostatní žáci. Hanka se Svá ou na
sebe vít zoslavn mrkli, naposledy zalili kv tiny a pak to vzali ze t ídy skoro poklusem.
Sbalili si pár drobností a odtransportovali se do m sta.

PRÁZDNINOVÁ BRIGÁDA
Rozhlédli se, jestli na n n kdo eká, a když už si mysleli, že ne, objevil Svá a Rafana, jak
na n mává ze dve í cukrárny na prot jší stran ulice.
„No, to je dost, že jdete,“ ekl, když k n mu dorazili, „dostal jsem od Vrona za úkol vás
pohostit a tím oslavit úsp šné zakon ení první t etiny školního roku. Tak si poj te dát n co
dobrého.“
Svá ovi to nemusel opakovat dvakrát. Hned si b žel vybrat ten nejv tší zmrzlinový pohár,
který objevil, a koli venku bylo chladno a sychravo. Hanka si dala zázvorovou limonádu a
dortík se šleha kou.
„Je Vron doma?“ zeptala se.
„Není. Sbalil se už v úterý, p ikázal, že s vámi mám oslavit za átek prázdnin, a slíbil, že si
pro nás p ijede p ed za átkem školy.“
„Škoda. Cht li jsme se ho na n co d ležitého zeptat,“ vzdychla zklaman Hanka a Rafan
jen zv dav pozvedl obo í.
„Totiž…“ vložil se do e i Svá a s pusou plnou zmrzliny.
„Neudus se,“ zasmála se Hanka, ale nechala ho, a Rafanovi vylí í, co objevili.
„Ona je drak?“ nev ícn vykulil o i i jejich starší kamarád, kterého obvykle hned tak n co
z míry nevyvedlo.
„Už to tak vypadá,“ zatetelil se blahem Svá a, když vychutnával Rafanovo ohromení.
„A kdo je potom Vron? Taky drak? Ne, to ne, drak by ned lal drakovi služebníka,“ za al o
nové situaci p emýšlet Rafan, „že by lov k? Já nevím, je zvláštní. Skoro nejí, nikdy nám
nevynadal, magii z ejm ovládá dost dob e…“
„Tak se zeptáme Zachariáše, ten ho zná asi víc než my, možná zná i jeho paní,“ navrhl
Svá a.
„To se asi nezeptáme, protože dom v bec nejdeme. V ci jsem vám sbalil a za chvíli si
nás tady vyzvedne pan Mojerana se svými vnuky a rovnou se jedeme rekreovat do
výcvikového st ediska.“
„To je fofr,“ uznale kývla Hanka, „ten teda neztrácí as.“
„To nevadí, doma už to známe nazpam ,“ mávl rukou Svá a a dál zá il dobrou náladou.
Pan Mojerana se opravdu za p t minut objevil, p isedl si k nim i s d tmi a dop ál
zmrzlinový pohár i svým malým kluk m.
„Doufám, že vás bude u itelka chválit i p íšt ,“ zasmál se, když vid l, jak jim chutná.
„Že váháš, my jsme vždycky dob í, dokonce jsme lepší, než tady Raf,“ vytahoval se jeden
z mr ous .
„Hele, sklapni, Same, jsou ti malý kalhoty,“ mrknul na n j kárav Rafan.
„Cože?“ podíval se zmaten do klína Sam, zatímco se jeho bráška zubil na celé kolo.
 „Jestli se budeš takhle vytahovat, tak z nich vyrosteš d ív, než skon í dnešní den.“
„Si ze m d láš legraci,“ obvinil zamra en Rafana kluk, ale zdálo se, že si tím není
stoprocentn jistý.
D da se o ividn bavil, ale do debaty nezasahoval. Poté, co všichni dojedli, prohlásil, že je
as, a povozem vyrazili k ve ejné brán Santareny. Hned bylo vid t, že je za átek prázdnin.
Spoustu lidí vyráželo na cesty, takže museli po kat, až na n dojde ada.
Kabinka je vyplivla na zvláštním míst . Všude kolem byly jen samé budovy a nikde ani
kousí ek zelen . Pan Mojerana p endal s jejich pomocí zavazadla na vozík a vedl je mezi
budovami, až dorazili k jedné s ozna ením VS11. Nechal je ekat u vozíku a odešel dovnit .
Když se vrátil, šel s ním chlapík, který se ujal zavazadel.
„Musíme po kat, až nám p istaví kabinku. Dokud nemáte atestaci z procházení bran,
nem žeme jít p ímo.“
„Ale my ve škole procházíme sem a tam i bez kabinek,“ namítl Svá a.
„To ano, ale bez školní bezpe nostní databáze by to nebylo možné. Teprve, až se nau íte
udržet svoje t lo p i p esunu v jednot , m žete se odvážit používat i nestín né brány. Jinak
bys mohl mít ty i nohy a Hanka žádnou. No, to ne, te trochu p eháním, ale k vážnému
poškození by dojít mohlo.“
„Tys mi po cest ukradl ruku, tahle byla moje,“ za ali se hned z legrace poš uchovat Tom
a Sam. Kone n je po chvíli zavolali do budovy a mohli si nastoupit do otlu ené a poškrábané
kabinky. Vypadala tak uboze, že se malí kluci zarazili a prohlásili, že tam nevlezou ani
náhodou. Co kdyby cestou p išli o n jakou kon etinu!
„Dobrá,“ souhlasil na oko d da, „tak na m ty dva týdny po káte doma, stejn mi paní
Kobrová hlásila, že vás ráda pohlídá. Tak její nabídku využijeme.“
„Paní Kobrová? To néééé,“ zazn lo dvojhlasn a už byli oba uvnit .
„U ní si ani nem žeš sednout na gau , všude má samé de ky a serepeti ky,“ vysv tloval
Rafanovi tiše Tom.
„A musíš se mýt p ed jídlem, po jídle, p ed procházkou, po procházce, prost skoro po ád.
U ní je nejjednodušší bydlet rovnou v koupeln ,“ doplnil Sam.
Než to sta ili kluci dopov d t, byli na míst . Kabinka zakotvila v n em, co vypadalo
z venku jako kozí chlívek. Poblíž bylo n kolik ohrad pro zví ata, stodola, studna a to bylo vše.
Široko daleko se prostíraly jen pastviny.
V jedné ohrad se páslo stádo podivných koník . Byli menší, než normální k , m li delší
srst, siln jší nohy a ocasy courali skoro po zemi. Pokukovali po nich chytrýma o ima a
pohazovali hlavou, jako by cht li íct, jen si zkuste na nás sáhnout, my vám to spo ítáme.
„Líbí se vám?“ zeptal se pan Mojerana, když vid l, jak si je d ti prohlížejí.
„No, nejsem si jist, zda se na nás koukají p átelsky, mají v sob n co po ouchlého,“
usoudil Rafan.
„Jist , to máš pravdu, jsou to fu ové. Jsou chyt í a bývají nejlepšími kamarády, pokud se
dobrovoln uvolí t svézt. Ale není jednoduché je k tomu p emluvit. Rádi se nechají dlouho
prosit a milují smlouvání.“
„Ty, d do, chceš tím nazna it, že na nich pojedeme?“ zeptal se Sam se sm sicí touhy i
obav v jednom.
„Nechci nic nazna ovat. Oni jsou tu jediný dopravní prost edek, kterým se dá na základnu
dostat. Musíme na nich jet, pokud nechceme uvíznout tady.“
„A není tu v z, do kterého by se dali zap áhnout?“ sondoval Tom.
„Fu se nedá zap áhnout do vozu, na to je moc hrdý. To už bys musel být jeho proklat
dobrý kamarád, aby to pro tebe ud lal.“
„A kde máme zavazadla?“ zeptala se Hanka.
„Jsou ve stodole. P endáme si nejd ležit jší v ci do vak u sedla a ostatní tu vyzvednu
pozd ji.“
 „Myslíš, d do, že nespadneme?“ m l obavy Tom.
„Ve stodole jsou sedla pro za áte níky s pojistnými emínky. Z toho nespadneš, ani
kdybys cht l.“
„No, když to jinak nejde,“ vzdychl Tom a Hanka vzdychla v duchu s ním.
„Te poj te, p endáte si v ci ze zavazadel a já zatím osedlám fun ,“ pokynul pan
Mojerana ke stodole.
„Vy je umíte p emluvit, aby nás svezli?“ vyzvídal Rafan.
„Na to tady bohužel nemáme as, ale dokázal bych to. Našt stí je tu spolehlivý prost edek,
jak p im t fun ke spolupráci bez zdržování. Všichni bez rozdílu milují stepní pórek. Když
jim jeden dáš a zbytek slíbíš po skon ení cesty, odvezou t na konec sv ta bez e í.“
„A nemohl bych to zkusit bez pórku?“ sondoval Svá a.
„Když si hodn rychle zabalíš, nic tomu nebrání, klidn to zkus,“ souhlasil pan Mojerana.
„Víš co, b ž si s ním pokecat,“ smál se Rafan kamarádov touze, „já ti to zabalím.“
„Díky,“ kývl Svá a a upaloval k ohrad . Hanka ješt zahlédla, jak se kolem n j zv dav
scházejí fu ové.
Po chvilce se d tem poda ilo nacpat do sedlových vak všechno pot ebné. Postupn je
vynesli ven, pomohli p inést k ohrad sedla a pan Mojerana se oto il ke Svá ovi: „Tak co?“
Svá a se rozzá en oto il: „Támhle ten s lysinkou svolil, že m odveze k základn , když
mu tam vy ešu h ívu.“
„Dobrá práce, chlap e. Za takovou chvili ku je to skoro až neuv itelné. Máš rozhodn
talent.“
Pak vzal sedla a šel do ohrady s hrstí stepního pórku. Fu ové se mohli p etrhnout, aby mu
vyhov li. V klidu se nechali osedlat a p i tom pokukovali po sedlovém vaku, kam uložil
zbytek jejich milované pochoutky. Rafan s Hankou pomáhali p ivazovat vaky k sedl m,
zatímco Sam s Tomem poskakovali kolem Sváti a zkoušeli si popovídat s jeho vst ícným
fun m. Nakonec se nechal osedlat i on a milostiv p ijal pórek.
„ íká mi, že by to ud lal i bez pórku,“ radoval se Svá a.
„To by se asi za pórek nechali zap áhnout i do vozu, ne?“ tázav se oto il na d du Tom.
„Myslím, že ano, nechali by se. Ale pak by odešli do stepi a už nikdy by se k tob
nevrátili. Neodpustili by ti, že jsi zneužil jejich slabosti.“
„A když nás kv li pórku svezou, tak je nezneužíváme?“
„Pokud po nich chceme v ci, které jsou ochotni pro lidi d lat i bez pórku, tak je to neuráží.
Považují to za p ijatelný obchod. Ovšem v ci, které pro n koho ud lají pouze z lásky nebo
z kamarádství, za ty pórkem platit nem žeš, to už by považovali za neodpustitelný podvod.
Chápeš?“
„Asi jo. Doufám, že m neshodí kv li tomu, že se na tyhle v ci ptám.“
„Neboj se, fu ové jsou rozumní a v zásad p átelští tvorové. Jen hrozn rádi diskutují a
smlouvají, jinak neznám p ípad, že by n komu úmysln ublížili. Naopak. Už se stalo, že sami
od sebe p išli pomoci zran nému lov ku.“
„Jsou báje ní, mám je moc rád,“ souhlasil Svá a, který už sed l v sedle.
Pan Mojerana vyhodil do sedla i oba kluky, nasedl a všichni pomalu vyrazili.
„Pro nás brána nedonesla až na základnu?“ zajímalo Rafana.
„Kolem výcvikového st ediska je n kolikakilometrová clona, která znemož uje vytvo ení
jakékoliv brány. Také významn omezuje použití magie. Je to n co jako ochranné pásmo,“
vysv tlil pan Mojerana.
„Je to prima, d do, už se nebojím, že spadnu,“ hlásil Tom.
„Tak to zkusíme klusem, co íkáte,“ oto il se muž na ostatní a pobídl fun . Ostatní zví ata
se okamžit p izp sobila.
Hanka pevn ji sev ela ot že, ale už se také nebála. Naopak. Bylo to nádherné. Ze h betu
zví ete byl mnohem hez í rozhled, než ekala, a ani studený vítr jí nevadil. Náhle ji oslovil
myšlenkový obraz. Fu jí sd loval, že i on poci uje radost z cesty a že ješt hez í by bylo
b žet tryskem. Hanka mu jako odpov poslala obraz, jak padá p i trysku ze sedla a
p ekvapen zjistila, že cítí, jak se té p edstav fu srde n sm je.
Když p ejeli mírn zvýšený h eben, uvid li základnu a kousek dál za ní farmu, která
z ejm k základn pat ila. P esto trvalo ješt hezkou chvíli, než dorazili na místo. Tady pan
Mojerana sundal fu m sedla a postroje a rozd lil jim zbytek stepního pórku. Uvítat je p išel
správce základny. Poté, co si promluvil s panem Mojeranou, zašel do blízké k lny a p inesl
Svá ovi h ebla na fu ovu h ívu a srst. Do Han ina ramena n žn drcla zví ecí hlava. Taky m
u ešeš? Musela se zasmát rafinované p ítulnosti svého fun . Pak ale p ikývla a šla si p j it od
Sváti speciální vy esávací kartá . Tom a Sam se taky cht li p idat, ale d da požádal Rafana,
aby je vzal na ubytovnu a dohlédl na jejich umytí a uložení ke spánku. Pak spolu se správcem
vzali zavazadlové vaky a následovali zklamané kluky do p id lených ubikací.
Hanka se Svá ou dokon ili kartá ování a esání p átelských fu , kte í se pak na
rozlou enou ješt nechali pohladit a podrbat.
„Musím íct, že už se docela t ším do postele,“ zívla Hanka a protáhla si unavené ruce.
„Ale byl to zajímavý den, co íkáš?“ liboval si Svá a a zívnul také.
„To rozhodn ,“ souhlasila Hanka, „nenapadlo m , že tak brzo využiju to, co nás u í na
symboli tin . Kdybychom mohli ve škole trénovat podobným zp sobem, ur it by mi to šlo
mnohem líp.“
„No vidíš, ani m nenapadlo, že je to vlastn symboli tina,“ konstatoval Svá a, „mn to
povídání šlo n jak samo od sebe, ani jsem v mysli nemusel tvo it speciální obrazy.“
„No jo, n kdo je holt nadaný, n kdo to zase musí tvrd našprtat,“ pokr ila Hanka rameny a
s trochou závisti se na Svá u vy ítav podívala.
„Hele, ségra, nepodce uj se, vždy jsi se s ním taky domluvila, no né?“
„Vlastn jo, máš pravdu, jsem dobrá.“
„Jasn , že jsi, jinak bych t nemiloval,“ troufl si Svá a projevit nahlas své city a hbit
uhnul p ed kartá em, který po n m Hanka vzáp tí mrskla.
Druhý den za ala brigáda. Do pomocných prací se zapojili i Tom se Samem, ale nadšení
jim dlouho nevydrželo. Hanka se Svá ou se museli st ídat v dozoru, snažili se je st ídav
zabavit a zabránit aktivitám, p i kterých hrozilo nebezpe í úrazu. Jinak ale stavba pokra ovala
dob e, d da byl spokojený, že na kluky n kdo dohlíží a on se m že zabrat do práce bez
vyrušování. ty i chlapi p icházeli na stavbu brzo ráno a makali skoro až do tmy. Rafan se p i
stavb rychle zau il a správce ho nechával pracovat samostatn a nešet il chválou, jak mu to
jde od ruky.
Po zast ešení budovy se pustili do za išt ní vnit ních prostor, zavedla se dovnit p ípojka
topení a vody, ud lala se podlaha, vykachlí kovalo se jednoduché sociální za ízení, pak se
bílilo, uklízelo, umis oval se nábytek a další p edm ty.
„To bych nev il, že se taková ubytovna opravdu dá postavit za týden,“ spokojen
prohlížel spole né dílo pan Mojerana a správce si radostn mnul ruce.
„No, ješt n jaké drobnosti zbyly nedokon ené, ale to už se zvládne bez vaší pomoci.
Myslím, že si te opravdu zasloužíte n jaké to rozptýlení.“
„No,“ zaváhal pan Mojerana, jestli má o tom hovo it, ale pak usoudil, že tím nic nezkazí,
„chci zkusit požádat dozorce z rezervace Magického lesa, jestli by nám neumožnil krátkou
exkurzi.“
„Opravdu?“ za al se správce usmívat od ucha k uchu. „Tak to jsem se se svým
p ekvapením asi trefil do erného. Domluvil jsem vám návšt vu Magického lesa na dva dny i
s pr vodcem.“
„Ne íkejte,“ rozzá il se pan Mojerana, „to je tedy velice milé p ekvapení. Slyšel jsem, že
žádosti o vstup jsou jen z ídkakdy úsp šné, že tam pouští jen arod je specialisty a ješt ne
všechny.“
 „To je pravda. Ale nedávno se hlavním dozorcem stal Giro. Když slyšel, že sem s vámi
p ijedou vnuci a p átelé, sám mi nabídl tuhle možnost.“
„Giro? Ten roš ák, co jsme ho cht li ze st ediska vylou it?“
„Já ho cht l vylou it,“ up esnil správce, „ale ty ses ho zastal a zaru il ses za n j.“
„M l jsem pocit, že pot ebuje dostat šanci.“
„M l jsi pravdu. Dnes je to chlap na svém míst . Tak si ten výlet hezky užijte a nenechte
se pokousat sv divkami.“
„Upírci by byli horší. Zrovna nedávno jsem slyšel, že n kdo z jejich kousnutí dostal
debilózu. Doufám, že v Magickém lese nakažení nejsou.“
„Myslím, že ne. To by dozorci v d li. Krom toho, stejn nebudete spát venku, ale ve
srubu. Tam vám hrozí nanejvýš po ouchlíci.“
„No nazdar, to bude asi zajímavý výlet,“ zasmál se pan Mojerana, „t eba se nám poda í
zahlédnout i jednorožce a tulíky.“
„Možné je všechno,“ p ikývl správce a pak se s nimi rozlou il, „tak si ten zbylý týden
p kn užijte a nezapome te, že ve st edu brzo ráno máte sraz s pr vodcem u mohyly.“
Ve er d ti vyzvídaly, co je to vlastn za rezervaci, ale pan Mojerana jen ekl, aby se
nechaly p ekvapit, a poslal je spát.
P íští dva dny je pan Mojerana provedl po výcvikovém st edisku. Mohli si vyzkoušet
p ekážkovou dráhu, visutou lanovku, st elbu na cíl z luku. Jiné st elné zbran k lítosti svých
vnuk nevytáhl, ale p inesl jim všem cvi ná supervolonová prkna. Vysv tlil jim, jak držet
rovnováhu a jak je magickými prost edky uvést do pohybu a ídit. Ujistil je, že ve zdejším
regulovaném prost edí se výš jak p l metru nad zem nedostanou, ale to nikomu nevadilo.
Hanka a Rafan se do tohoto sportu okamžit zamilovali. Ani nešli hrát s ostatními mí ové hry.
Pan Mojerana jim dovolil jezdit kolem celého st ediska, ehož vesele využívali a ob as ve er
na Svá ovi loudili, aby jim vylé il rozbitý loket nebo koleno. Ani pády jim však neubraly nic
na elánu, se kterým vyráželi každou volnou chvíli na další a další okružní jízdy.

VÝLET DO REZERVACE
V úterý ve er si pod dohledem pana Mojerany p ipravili batohy na výlet a ráno do nich
ješt p idali potraviny, které budou cestou pot ebovat. Byla ješt skoro tma, když osedlali
fun a vyrazili na cestu. Asi po hodin jízdy dojeli k údolí, které bylo zarostlé nízkými
pokroucenými stromy.
„No, moji milí,“ zastavil fun pan Mojerana, „odtud už musíme p šky.“
Další dv hodiny šlapali údolím a stromy kolem nich postupn mohutn ly. ídký porost se
zm nil ve vysoký majestátní les, ve kterém št betalo spoustu pták a ob as zahlédli i kradmý
pohyb v houští.
„M už bolí nohy, d do,“ škemral Tom o p estávku, ale d da ho pobídl, aby šlapal dál, že
co nevid t budou na míst .
Pak se cesta sto ila a zavedla je k malé kamenité í ce s m lkou istou vodou. Kousek šli
po b ehu a pak se p ed nimi rozev ela veliká mýtina, na jedné stran ohrani ená potokem a
na druhé vysokými stromy. Poblíž potoka bylo n kolik padlých kmen , u kterých pan
Mojerana zastavil a shodil batoh. Ostatní ho s úlevou napodobili.
„Napijte se, vezm te si n jaké ovoce nebo sušenky, pokud na n máte chu , a m žete si
odpo inout,“ ekl, „až dorazí náš pr vodce, poví vám n co o rezervaci, a pak budeme
pokra ovat dál.“
„To budeme celý den chodit?“ zeptal se neš astn Tom, ale když vid l, že ostatní už loví
v batozích ob erstvení, p estal si st žovat a p idal se k nim.
„M žeme se podívat k vod ?“ zeptal se Svá a, když nacpal do pusy zbytek sušenky.
„Jen b žte, ale necho te na druhý b eh a nevzdalujte se z mýtiny,“ souhlasil pan Mojerana
a šel se spolu s nimi opláchnout k í ce.
 Osv žení d tem pomohlo najít ztracené síly a se Samem už zase šili všichni erti.
„Máš babu,“ plácl Svá u.
Ten si ve vod prohlížel vyhlazené oblázky a málem díky n mu p epadl do vody.
„No po kej, pr ousi, to si odská eš. Jen co t chytím, vymáchám t ve vod až po uši!“
nechal se vyhecovat ke h e a za chvíli už se honili všichni. Hanka s Rafanem se ob as nechali
od malých kluk dohonit schváln , aby hra nevázla, a všichni p i tom halekali jak na lesy.
Svá a práv k pobavení všech ostatních kli koval p ed Rafanem, ale nem l šanci. Starší
kamarád ho hrav dohnal a s hláškou „baba!“ ho plácl do ruky. Svá a se na kraji lesa zastavil,
aby se vydýchal a rozhlédl se po ostatních, kte í na n j z dálky d lali opi ky. Rozhodl se
chytit Hanku, když zezadu ucítil ž uchnutí do ramene. Oto il se a p ekvapen zíral do o í
mladého jednorožce.
Cht l bych se s vámi taky honit, oznámil mu v duchu. Svá a se p ekvapen zasmál, dotkl
se opatrn jeho enichu a poslal mu obraz Hanky a pak situaci, kdy se jí jednorožec dotkne.
Pak mu nazna il, že zase dívka bude honit n koho dalšího. Jednorožec pot ásl hlavou a
vyrazil radostn na paseku. Ostatní se zastavili a z stali koukat.
„Ute ,“ k ikl Svá a na Hanku, „má babu a jde po tob .“
Hanka se trochu rozpa it uhnula ze sm ru, nev d la, jestli má opravdu utíkat nebo ekat.
Malý jednorožec k ní dob hl, drcnul ji a odsko il pry . Když se ho Hanka cht la dotknout,
uhýbal a utíkal. Hanka využila toho, že i Rafan z stal stát a koukal. Plácla ho: „Máš babu.“
Malí kluci p ijali nového lena do honi ky s nadšením. Zvláš když se od nich nechal
jednorožec chytit a plácnout. Hned byla hra o hodn zajímav jší.
Rafan si všiml, že se pan Mojerana zvedl, došel ke kraji lesa, a tam hovo í s velkým
jednorožcem a dalším lov kem.
Po chvíli dostali symboli tinou pokyn ukon it hru. Šli se tedy posadit na kmeny a smutn
se dívali za odcházejícími jednorožci.
„To byl mladý P’ujibo,“ ekl pr vodce, když se s nimi pozdravil, „považuji za velmi dobré
znamení, že si s vámi cht l hrát. Znamená to, že jsme tady v rezervaci vítaní.“
„A co je to vlastn za rezervaci?“ zeptala se Hanka a pr vodce se tázav oto il na pana
Mojeranu.
„Zatím jsem jim nic ne ekl a tihle t i naši kamarádi,“ ukázal pan Mojerana na starší kluky
a Hanku, „asi ani neví, že n co takového existuje. Budu rád, když jim to vysv tlíte vy.“
„Aha,“ p ikývl pr vodce, „dobrá. Tak tedy – asi p ed p l stoletím požádali jednorožci naše
Bd lé, aby toto území vzali pod ochranu. Jak možná cítíte, je tu velmi silné vyza ování magie
a díky tomu zde žije množství zcela unikátních tvor , kte í se už jinde skoro nevyskytují.
Jednorožci dohlížejí na jejich životní podmínky a my tuto oblast chráníme p ed nezvanými
návšt vníky. Krom Bd lých sem mohou p icházet na návšt vu i ochránci a ctihodní
v doprovodu rodiny nebo p átel. Je však nutné hlásit návšt vy dlouho dop edu, aby bylo
možné sestavit rozumný harmonogram pohybu po zdejších kon inách. Tady ctihodný pan
Mojerana se zaru il za vaše dobré chování, tak doufám, že nebudou problémy.“
„A co všechno uvidíme?“ dožadoval se Sam.
„Jednorožec ti nesta il?“ zasmál se pr vodce.
„Ale jo, byl krásnej,“ souhlasil kluk.
„Takže te p jdeme kolem í ky a mo álových luk, kde se dají zahlédnout bahenní
zá enky, zubouni, ob as tu létají i drzáci a budete-li mít obzvláš velké št stí zaslechnete i
h ejivá ka.
„To jsme ješt ve škole nebrali, v bec nevím, o em je e ,“ povzdechla si Hanka.
„Zubouni a zá enky jsou mali ká stvo ení fixovaná na ztrouchniv lé d evo. Zá enky ve er
sv télkují a zubouni vypadají jako chomá ky mechu a lapají hmyz. Drzáci jsou barevní
ptá ci, kte í vypadají, že loudí jídlo, ale zatím hledají drobné p edm ty, které by vám mohli
ukrást. Už párkrát jsem musel hledat jejich hnízdo, když návšt vníkovi ukradli lesklý amulet
nebo barevný prstýnek. Takže pozor na n ! No a h ejivá ek je drobný zelenkavý ptá ek, ale
hlas má úžasný. Jeho píse zah eje na duši a lov k by ji poslouchal donekone na. Ve vod
m žete narazit na m nivku. Leží na hladin a obvykle není vid t. Ale když se nad ní
nakloníte, p icucne se vám na obli ej. Je to trochu nep íjemné, ale rozhodn nedoporu uji ji
strhávat. Pokud zachováte klid, není nebezpe ná a za pár vte in odpadne zp t do vody. Vy
pak pod hladinou uvidíte sv j obli ej, jak se pitvo í a šklebí.“
„A je tu i n co nebezpe ného?“ sko il mu do e i pan Mojerana.
„No, tu a tam se n co najde. Poslední dobou se trochu p emnožili dizlobrazové. Cítí-li se
ohroženi, vyst elují do o í nep ítele jedovaté st epinky. Od té doby, co nám jeden kolega
oslepl, nosíme na kamenité pláni brýle. Ale tudy vás nepovedu.“
„A upírci?“
„Ti létají pouze v noci mezi jedenáctou a druhou hodinou. Tou dobou už budeme ve srubu,
kde žádné vážné nebezpe í nehrozí.
„Jen po ouchlíci…“
„No jo, ty se nám vypudit nepoda ilo. Ale dá se to p ežít.“
„A co d lají po ouchlíci?“
„No, jak bych to tak ekl… v tšinou se baví na náš ú et. Ale skute n nebezpe ní nejsou.
Jsou jen trochu vlezlí a neodbytní.“
„A zítra?“
„Zítra projdeme územím tleskavc až k vodopádu. Tady rostou nádherné stromy a
v symbióze s nimi žijí dryády, drobné stromové víly. A hned ve skalnaté stráni nad
vodopádem se nalézá malá kolonie tulík . Je to jediné známé místo, kde se ješt vyskytují
divocí tulíci. Omlouvám se, že vás nezavedu tak blízko, abyste je mohli vid t, ale jejich tak
trochu záhadný druh je bohužel na vym ení. Za posledních p t let se tu narodilo jen šest
mlá at.“
„Já bych taky cht l svého tulíka,“ vzdychl Sam.
„Omlouvám se,“ ekl pan Mojerana, „asi p ed rokem si chlapci mohli pohladit jednoho
ocho eného a nedokázali se od n j odtrhnout. Už mockrát jsem jim vysv tloval, že to byl
kouzelník v p ítel a že je mimo ádnou vzácností. Stále nechápou, pro není možné jít na
tržišt a koupit si ho.“
„Nejsou sami, kdo po n m touží. I mnozí vážení kouzelníci se pokoušeli dostat do blízkosti
naší kolonie s nad jí, že si je n který tulík osvojí. Jenže osvojení jedinci se už pak
nerozmnožují a naše kolonie je p íliš malá na to, abychom n komu dovolili ji narušit,“ usmál
se pr vodce a oto il se k d tem, „no a te už bychom m li vyrazit, máme p ed sebou dlouhou
cestu.“
„Ach jo,“ vzdychl Tom, když si navlékal batoh.
„Nech si to vzdychání na ve er,“ napomenul ho d da a pomohl mu srovnat popruhy
zavazadla.
Vyrazili po úzké p šin podél í ky, která se tu hnala p es veliké kameny a ob as se to ila
v divokých vírech. V jednom míst museli p ebrodit p itékající potok. Pr vodce se zastavil
tak najednou, že nepozorný Svá a za ním nesta il zabrzdit a naboural do n j nosem.
„Promi te, pane,“ vykoktal ze sebe.
Pr vodce si položil prst na ústa a nazna il jim, aby se postavili na b eh pot ku. Pak se
naklonil nad vodu. Ozvalo se tiché „mlask“, strážce se k nim trochu nato il, aby vid li jeho
obli ej. Vypadalo to, jako když si ho obalil igelitem. Znovu se naklonil nad vodu a jemné
plesknutí a vlnky jim napov d ly, že n co spadlo do vody. Pak se pod hladinou objevila tvá
jejich pr vodce jako vymodelovaná z vody a stín . Za ala se protahovat, mrkat, šklebit tak
divoce, že se nemohli ubránit úsm vu.
„Jaký je to pocit, pane?“ vyzvídal Svá a.
 „ íkejte mi Varubi a toho pána si nechte od cesty. Te jsem na dva dny váš kamarád a
m žete mi klidn tykat. Jaký je to pocit? No, asi jako kdyby t n kdo namazal lepidlem.
Nem žeš pohnout svaly a chvili ku nem žeš dýchat.“
„M žu to taky zkusit?“
„S touhle ne, to bychom museli najít n jakou další m nivku. Tahle nebude mít nejmí p l
dne o další kontakt zájem.“
Dá se íct, že na své cest m li št stí. Potkali všechny druhy, o kterých jim Varubi
vypráv l, i když zá enky a zubouni nebyli ani zdaleka tak zajímaví, jak doufali. Zato v dob
ob da je objevili dva barevní drzáci a moc je pobavili, když se krom drobk jídla snažili
uko istit i p ezky z jejich batoh . Jeden z ptá k pokukoval i po Han in p ív sku, ale tak
blízko se nakonec neodvážil.
Odpoledne prošli loukami kolem mo ál a pak odbo ili do lesa. Tady potkali n kolik
jednorožc , kte í je okukovali stejn zv dav , jako d ti okukovaly je. Ale už to nebyla taková
legrace, jako ráno. Pak došli ke srubu. Varubi k ve e i uva il polévku s chlebem a vybalil
pytlík s výborným sušeným ovocem a k Svá ov radosti byly ve sm si i kousky okolády.
Potom je pr vodce dovedl ke skále, na kterou nevedla p íliš sch dná cesti ka, spíš se muselo
víc šplhat. Ale stálo to za to. P ed nimi se otev el výhled na vodopád a až k obzoru se táhly
zalesn né kopce, za kterými te zapadalo slunce. Obloha zá ila rudo-oranžovými pruhy a
m nila barvy každým okamžikem. Bylo to tak nádherné, že ani nepot ebovali mluvit. Do toho
všeho za al zpívat h ejivá ek a ješt umocnil jejich pocity. Když Varubi zatleskal, aby ho
zahnal, všichni se po n m ohlédli se zamra eným nesouhlasem.
„Musíme vyrazit dol , než padne úplná tma, jinak nedojdeme se zdravýma nohama,“
popohán l je k návratu do srubu.
M l pravdu. Sestup rozhodn nebyl moc p íjemný a m li co d lat, aby n kde neuklouzli a
neskutáleli se až dol . Než došli do srubu, všiml si Rafan, že se jejich pr vodce velice pe liv
rozhlíží a naslouchá. Asi to tu nebylo tak bezpe né, jak tvrdil. Když za nimi zapadly dve e
chaty, Varubi se uklidnil a za al si s nimi zase povídat.
„A kde máte ty po ouchlíky?“ zajímalo Hanku, když prohlédla všechny místnosti.
Pan Mojerana a Varubi se po sob spiklenecky podívali a pr vodce pokr il rameny.
„Asi tu zrovna nejsou. Možná se objeví ráno, než p jdeme dál.“
„A jsou n jak zajímaví?“ dožadoval se podrobn jších informací Svá a.
„No, magicky moc zdatní nejsou, takže jediná jejich zvláštnost je pon kud pok ivený
smysl pro humor. Dá se íci, že to jsou jediní tvorové, které jednorožci ze srdce nesnášejí. Já
osobn tedy neznám nikoho, kdo by dokázal jednorožce tak roz ílit, jako po ouchlík.“
„Jednorožci nemají smysl pro humor?“ divil se Rafan.
„Ale ano, to mají, aspo v tšinou. Jenže se sm jí úpln jiným v cem, než zdejší sk ítci.“
„Povídej nám ješt n co o tulících,“ škemral Tom.
„O tulících,“ zamyslel se Varubi, „no, vlastn toho o nich p íliš nevíme. Nechceme je rušit
n jakým pozorováním a magicky jsou tém neviditelní. Skoro to vypadá, jako by magii
pohlcovali nebo vst ebávali. Možná je to jejich potrava. Na druhou stranu je p íroda vybavila
ostrými zoubky, a pokud vím, nepohrdnou ani hmyzem nebo sušenkou.“
„Jak vlastn vypadají?“ zeptala se Hanka.
„Jako malinkatá ko i ka,“ prohlásil Sam.
„Ne, ne, jako malinkatá veverka,“ odporoval mu Tom, „mají dlouhý chundelatý ocásek, do
kterého se m žou úpln zabalit.“
„A nejrad ji spí v náprsní kapse,“ p idal k dobrému Sam.
„A když se cht jí rozhlédnout, tak se vyšplhají do vlas a ud lají ti z nich úplné vrab í
hnízdo,“ pokra oval zase Tom.
„A dá se s nimi mluvit?“ zajímalo Svá u.
„Ne,“ odpov d li jednohlasn kluci.
 „To se mýlíte,“ vložil se do toho Varubi, „osvojení lidé tvrdí, že se tulíci nau í lidskou e
do dvou let a pak se s nimi dá hovo it naprosto bez problém .“
„Hm, ale ten, co jsme ho vid li, jen kníkal,“ pokr il rameny Tom.
„Jasn , že s tebou hovo í v duchu, ale používá p i tom obvyklá lidská slova,“ vysv tloval
pr vodce.
„Jak m žou být záhadní, když s lidmi normáln mluví,“ namítla Hanka.
„Taky jsem se na to ptal,“ p ikývl Varubi, „ale prý o sob a o svém druhu odmítají hovo it.
Není jasné, jestli nám n které v ci vysv tlit nedokážou nebo necht jí.“
„Už je pozd , p átelé,“ upozornil je pan Mojerana, „je na ase zalehnout, abyste zítra byli
fit pro další cestu.“
Malí kluci hned jako na povel zívli a všichni ostatní se od nich postupn nakazili.
Hanka se Svá ou a Rafanem dostali jeden pokojík, Mojeranovi druhý a Varubi ekl, že
p espí v kuchy ce na lavici. Všichni byli tak unavení, že usnuli hned v okamžiku, kdy zapadli
do postele.
Ráno Hanku a kluky probudila veliká rána.
„Co to bylo?“ zvedl hlavu Svá a a za al se rozhlížet. Pak spo inul pohledem na
rozespalém Rafanovi a rozesmál se. Hanka se nato ila, aby taky odhalila d vod kamarádova
ehotu. Pak to uvid la. Rafanovi narostly na hlav obrovité oslí uši. Ale i Rafan m l pusu
od ucha k uchu a ukazoval na Svá u. Hanka zm nila úhel pohledu a vyjeven zírala na
Svá v nos, místo kterého mu te v obli eji tr el dlouhý prase í rypák. Pak zaznamenala, že
oba kluci zadržují smích a hledí na ni. P ejela rukama po obli eji – nic. Prohrábla vlasy, ale
n co na hlav jí v tom zabránilo. Vrhla se k batohu pro zrcátko a spat ila na své hlav dva
zahnuté rohy. Zacloumala jimi, ale držely jak p irostlé. Do o í jí vhrkly slzy.
„Támhle jsou,“ ukazoval Svá a pod okno.
Upustila zrcátko zp t do batohu a ohlédla se, na co ukazuje. Pod oknem se kr ili dva
sk ítkové a hih ali se do dlaní. Hanka zlostn sáhla pro stoli ku vedle postele a m la
v úmyslu ji po nich hodit.
„Po kej,“ zadržel ji Rafan, který zatím vstal a zat epal hlavou, až mu uši zaplandaly kolem
krku.
Hanka to nevydržela a za ala se smát nahlas. Její smích byl tak nakažlivý, že se oba kluci
vzáp tí p idali.
„Dali ti rohy, protože se do všeho hned vrháš elem,“ chechtal se Rafan a m l problém
do íct mezi smíchem svou myšlenku, „a Svá a zas do všeho strká nos a sežere, na co p ijde.“
Smáli se, až jim tekly slzy.
„Jo?“ neurazil se Svá a. „A pro teda tob p id lili oslí uši?“
„Protože jsem umanutej osel a nešel jsem do školy hned s vámi,“ p iznal Rafan a po ád se
nemohl p estat smát.
Sk ítkové pod okny se smíchy váleli po podlaze. Pak luskli prsty, všechna jejich vylepšení
vzhledu zmizela a d ti tu stály op t ve své obvyklé podob . Za okamžik se ozvala rána
z jiného pokoje. Pobavená Hanka i oba kluci zv dav vykoukli do p edsín . Ze dve í
prot jšího pokoje vylet l Tom a místo rukou mával ploutvemi.
„Copak?“ zeptal se Rafan se zlomyslným sv télkem v o ích.
„Samovi narostlo místo jedné nohy kopyto a d dovi tr í z pusy obrovské tesáky,“ na íkal
vyd šený kluk.
„Neboj, to za chvilku p ejde, to je jen taková legrace,“ snažila se ho ut šit Hanka, ale Tom
po ád vypadal, že je v šoku. Cht la ho vzít za ruku, ale pak si uv domila, že to nejde a zase jí
za alo cukat v koutcích. Nakoukla do otev eného pokoje. Pan Mojerana se smál, ale se svými
zuby vypadal opravdu d siv . Sam se tiskl ke st n a ned v iv sledoval sk ítky, kte í i tady
vypadali, že um ou smíchy.
 Z kuchyn se vyno il Varubi a Hanka zamrkala p ekvapením, protože jemu sk ítkové
p id lili o i na stopkách. Kroutil stopkami jako hlemýž a rozhlížel se, co ostatní. Svá a se
op t zkroutil v záchvatu smíchu. Rafan jednou rukou ochranitelsky objímal Toma a taky mu
cukalo v koutcích. Pak sk ítkové luskli prstíky a všechno se zase dalo do po ádku. Když se po
nich ohlédli, byli pry .
„Víte, co je zajímavé,“ oto il se pr vodce na pana Mojeranu, „že pokaždé celý den poté,
kdy m zesm šnili po ouchlíci, nepoci uji únavu a jsem až neobvykle fit. Možná nám to
poskytují jako odškodn ní za své nechutné vtípky.“
„Nevím, jestli je to pravda, ale já se cítím báje n ,“ souhlasil d da a usmál se na své kluky,
kte í už se vzpamatovali a za ali si šuškat mezi sebou.
„Jak to, že vás neo arovali?“ zeptal se Sam Rafana.
„Jen se neboj, taky si na nás smlsli, akorát, že nás to p ešlo d ív, než vás.“
„A co vám provedli?“ vyzvídal dál, ale Rafan se tvá il, že ho neslyší. On jim to stejn
asem Svá a vykecá, pomyslel si a vzdychl p i p edstav , jak si ho pak dvoj ata budou po
zbytek školního roku dobírat.
Po snídani vyrazili po sotva viditelné p šin sm rem k vodopádu. Území tleskavc , kterým
procházeli, bylo porostlé nízkými stromky a k ovinami, ze kterých ob as jako maják tr el
polosuchý strom. Draví ptáci tleskavci m li jméno podle zvuku, který provázel jejich lovecký
zvyk: v jednom okamžiku zmizet a v p íštím se objevit hned u p ekvapené ob ti. Žádného
z tleskavc však nevid li tak zblízka, aby jejich po ínání vid li na vlastní o i.
A koliv minulý ve er vodopád vypadal, že je blízko, trvalo skoro t i hodiny, než sestoupili
k í ce a došli po jejím b ehu až k n mu.
„I když už jsem tu byl,“ obrátil se pan Mojerana na pr vodce, „stejn m pokaždé
p ekvapí, kolik magie tu vyza uje zem . Je to neuv itelný pocit. Skoro m až brní prsty.“
„Já našt stí nejsem tak vnímavý,“ p ikývl Varubi, „ale návšt vníci to obvykle íkají.“
Všichni shodili batohy a malí kluci s Hankou se vydali blíž ke b ehu, aby mohli obdivovat
duhu v t íštící se vod . Také je zaujaly vodou nádhern vyhlazené oblázky.
Svá a už se chystal, že je bude následovat, když ucítil p íjemný dotyk ve své mysli.
„Brat í ku,“ oslovil ho jemn hlas a Svá a p emýšlel, co mu to p ipomíná. Rozhlédl se a
zrak mu utkv l na obrovském starém dubu.
Je možné, že m oslovuje strom, podivil se trochu ned v iv jemnému kontaktu ve své
mysli.
„Ty jsi brat í ek strom ?“ ozvala se v jeho mysli otázka, ale tentokrát se ptalo drobné
stvo ení, které vystr ilo obli ej zpod jedné v tve.
„Já nevím. Rád bych byl, ale teprve jsem za al chodit do školy,“ nebyl si Svá a jist, zda to
dokázal stvo ení ku vysv tlit v symboli tin .
„Vítej,“ odpov d lo stvo ení a za alo zpívat v rytmu ševelících v tví stromu. Naslouchal a
m l pocit, že i strom si brouká do stejného rytmu. Kdyby se nebál, že to zkazí, hned by se
k nim p ipojil.
Pr vodce se dotkl Mojeranovy ruky a ukázal na Svá u:
„Podívejte, zpívá mu dryáda, to je úžasné. Zdá se, že z n ho vyroste významný druid.“
„Promi te, že vyrušuji,“ p iblížil se k nim Rafan, „mám pocit, že je cosi v nepo ádku, že je
pot eba rychle n co ud lat.“
Varubi se na n j zmaten podíval a pak se tázav oto il na pana Mojeranu.
Ten jen pokr il rameny a zeptal se Rafana p ímo: „Co se ti nezdá, co je podle tebe
v nepo ádku?“
„Já nevím, nejsem arod j, ani se to neu ím, nedokážu to up esnit. Je to n co, n co, n jaká
nerovnováha tady poblíž. Rád bych to srovnal, ale nevím, co a nevím jak.“
Varubi zavrt l hlavou: „Já nic necítím.“
 Rafan si všiml, že Hanka už se necachtá u b ehu, ale že stojí vedle n ho a pozorn
naslouchá.
„Taky to cítíš?“ obrátil se k ní s nad jí.
„Ne, necítím,“ p iznala, „ale d v uji tvému instinktu.“
„Já nevím, neumím to najít,“ za al se Rafan zoufale rozhlížet kolem sebe.
„Hej, Svá o,“ p erušila svým zavoláním Hanka píse dryády, „nech ty stromy a poj
sem.“
Zrovna te , pomyslel si zklaman Svá a, pokr il omluvn rameny ke stromu a neochotn
se vrátil k ostatním.
„Zrovna mi zpívali,“ ekl vy ítav na Han inu adresu, „co se d je?“
„Je tu n co špatn , n co naléhavého,“ gestikuloval v roz ilení Rafan a Svá a se p estal
mra it. Pomalu se rozhlédl.
„Nebezpe í…“
„Kluci musí pry ,“ vyk ikl najednou Svá a, „z ítí se b eh.“
V následujících vte inách se událo spoustu v cí najednou. Všichni vyrazili ke b ehu, aby
ochránili Sama a Toma, kte í si tam hráli. Zárove ucítili ot es skály, jak se z ní vylomil jeden
obrovský blok a ítil se s vodopádem dol , následován lavinou kamení a hlíny. Rafan byl u
b ehu první, popadl Sama a vrhl se do vody po proudu í ky, aby se dostal pry z ohroženého
místa. Svá a se p ipletl pod nohy Varubimu, takže oba skon ili na zemi d ív, než se dostali ke
b ehu. Pan Mojerana sko il po Tomovi a odhodil ho po proudu do eky d ív, než místo u
b ehu zasypala sprška kamení a hlíny a poh bila pana Mojeranu pod sebou. Hanka p esko ila
pr vodce a Svá u, ale kamení už se ítilo dol , takže stihla jen sko it do eky a uhnout tomu
nejhoršímu. Jeden kámen ji uhodil do hlavy, ale v domí neztratila a snažila se udržet nad
hladinou. Když ucítila pod nohama dno, postavila se a vtom do ní narazilo Tomovo t lí ko.
Znovu se vyhrabala na nohy a zdvihla chlapcovu hlavu nad hladinu. Rozkašlal se a vyzvrátil
trochu vody. Vzala ho do náru e a brodila se ke b ehu. Posadila Toma do trávy a rychle ho
zkontrolovala.
Nevypadalo to, že by byl zran n. Na své hlav však nahmatala velkou bouli a na prstech jí
ulp lo trochu krve, ale to taky nevypadalo na vážn jší úraz. Tom se ješt jednou vyzvracel a
pak se na ni podíval se strachem v o ích.
„D du to zasypalo,“ ekl tiše a Hanka nev d la, co mu na to má odpov d t.
„Poj , vrátíme se zpátky,“ vybídla ho, když se postavil na nohy.
Prodírali se k ovinami, protože tu žádná cesta nebyla. Když se kone n dostali pod
vodopád, Varubi se Svá ou práv vynášeli z vody t lo pana Mojerany. Svá ovi po jedné ruce
tekla krev a Varubi kulhal.
„D de ku,“ zašeptal vedle ní Tom a neš astn hled l na pr vodce, který položil zran ného
na trávu a za al pátrat po známkách života.
Tom pustil Han inu ruku a poklekl vedle d dy: „D do, podívej se na m , promluv…“
Hanka došla ke Svá ovi, který stál opodál a do oživovacích akcí se nepletl. Cht la ho
oslovit, ale pak si všimla jeho nep ítomného pohledu a rozhodla se ho nevyrušovat.
„Zatím žije,“ kývl na Toma Varubi a šel ke svému batohu, odkud vytáhl deku, plachtu a
obvazy. Hanka mu pomohla zran ného p ikrýt. Pak mu obvázali hlubokou ránu na hlav .
Tom po ád kle el vedle d dy a tiše ho p emlouval, aby neodcházel.
„Co budeme d lat?“ obrátila se Hanka na pr vodce.
„Lé itel a jeden kolega s fun m už jsou na cest , aby zran ného co nejrychleji dostali na
základnu. Pro nás ostatní p ijedou pozd ji, možná až odpoledne.“
„Tady se také nedají ud lat p epravní brány?“
„V tomhle míst by se o p epravní bránu mohl pokusit jen nesvéprávný cvok. Je tu tolik
zemské magie, že by mohla v brán explodovat. Ale neboj se, do ve era vás dostaneme do
bezpe í.“
 Pak se ohlédl po Svá ovi a na eku. Po Rafanovi a Samovi nikde ani stopa.
„Nem jte strach,“ odpov d la na jeho nevyslovenou obavu Hanka, „Rafan se neztratí. A
pokud je s ním i Sam, budou oba v po ádku.“
Varubi se pokusil o úsm v a poslal ji, aby v zavazadlech našla n jaké suché v ci a
p evlékla do nich Toma, sebe i svého bratra. P ikývla a šla to za ídit. Když p inesla Svá ovi
suchý svetr, našla ho, jak sedí a po ád kouká do ztracena. Tak mu ho aspo p ehodila p es
ramena a tiše se posadila vedle n j. Rafan se stále neobjevoval. Jen na kraji lesa zahlédla stát
mezi stromy jednorožce.
Zanedlouho se poblíž ozvaly mužské hlasy a jednorožec se ztratil.
„To jsem rád, že jste tady, Giro,“ p ivítal je pr vodce a krátce vysv tlil, co se stalo.
„No nazdar,“ ekl muž, když uvid l tu spouš pod vodopádem, pak zdvihl zrak ke stráni na
prot jším b ehu a vzdychl, „doufám, že to naši tulíci p ežili.“
„P jdu se podívat po Rafovi a Samovi,“ ekl Varubi, ale nov p íchozí se po n m podíval
soucitným pohledem šéfa a zavrt l hlavou.
„To tedy nep jdeš! P kn tady s lé itelem dopravíš zran ného na základnu a necháš si tam
ošet it koleno. Já tu po kám s d tmi, než p ijdou posily. Hádám, že tu budou tak do p l
hodiny.“
„Hej,“ postavil se druhý muž p ed Svá u a zašermoval mu rukama p ed obli ejem, „už
toho nech, Mojerana bude v po ádku. Sakra. Kolik let chodíš do školy, že se pleteš do
lé ení?“
Svá a zamrkal a zaost il na lé itele sv j pohled.
„T i m síce, prosím,“ odpov d l zp sobn .
„To snad není možný,“ zabru el lé itel a šel se zase v novat zran nému.
„Koukám, že nám sem Mojerana zavedl p kná kvítka,“ zasmál se Giro, když zkontroloval
Han iny a Svá ovy od rky a vid l jejich neochotu nechat se ošet it.
„Nebyl s nimi žádný problém, jsou naprosto v pohod ,“ nesouhlasil Varubi.
Kone n lé itel svolil, aby pana Mojeranu zafixovali do sedla fun .
„Ani to nezkoušej,“ podíval se lé itel v jednu chvíli p ísn na Svá u a chlapec sklopil o i,
„chápu, že o n j máš strach, ale už i tak jsi za hranicemi svých možností, nemysli si, že to
necítím! Byla to od tebe dobrá práce, ale te už to nech na mn , jasné?“
„Jasné,“ pípl Svá a, ale Hanka ho znala p íliš dob e na to, aby by jen na chvilku uv ila
jeho ochot poslouchat starší autority.
„Umí váš kamarád dob e plavat?“ oslovil je Giro.
„Plave jako ryba,“ odpov d l Svá a, „myslím, že vždycky plaval nejlíp ze všech d tí…
tam u nás.“
„Tak my vyrážíme,“ zavolal na n lé itel a dal pokyn k odchodu. Malého Toma posadil
p ed sebe do sedla a pomalým tempem se vydali na cestu.
„Dob e doje te,“ pop ál jim Giro a pak se znovu oto il k d tem.
„Takže vy jste sourozenci,“ prohlížel si je a Hanka doufala, že nezkoumá to, jestli jsou si
podobní. „Myslíte, že byste vycítili, kdyby se vašemu bratrovi n co stalo?“
„No, nevím, jestli bych poznal, že má t eba zlomenou ruku… ale kdyby mu šlo o život, tak
to bych ur it v d l,“ se vší vážností pronesl Svá a a Hanka p emýšlela, zda se tomu tvrzení
dá v it.
„A nemohli bychom ho jít hledat?“ zeptal se pak.
„Máte pocit, že byste to zvládli?“ zeptal se jich zkoumav .
„Jasn ,“ odpov d li oba dvojhlasn a nemohli uv it tomu, že by existoval dosp lý lov k,
který je p i problémech neodstaví stranou.
„Tak dobrá,“ kývl, „jestli zbyly ve vašich zavazadlech n jaké suché v ci, pití a okoláda,
vezm te to s sebou.“
 Za chvíli už je vedl podél b ehu po proudu í ky. Všichni se cestou pe liv rozhlíželi. Bylo
jasné, že Giro zdejší kon iny dob e zná. Jednou je na cest zastavil jednorožec a díval se na
Gira. Chvilku spolu komunikovali, ale po jeho odchodu pr vodce zavrt l hlavou.
„Zatím je nikdo nevid l. Asi je proud odnesl dál, než bych ekal. Támhle p ejdeme po
kamenech na druhý b eh a zkusíme se rozhlédnout, jestli n kde nevylezli.“
Opatrn p echázeli po klouzavých kamenech, když tu náhle jejich pr vodce na ídil
velitelským gestem zastavení. Popošel ješt o dva kameny dál, rozhlédl se a pak na ídil návrat
na p vodní b eh.
„Tamtudy nem žeme, dizlobrazové tam vyvedli mladé. Hrome, samé komplikace!“
roz iloval se Giro. „Jestli se p ed nimi schovali do n které jeskyn , tak je budeme hledat
t žko. Rad ji se vrátíme a po káme na posily.“
„A není je možné najít n jak magicky?“ zeptal se Svá a, ale podle toho, jak se na n j Giro
ušklíbl, hned vzáp tí své otázky litoval.
„Tak to zkus, ty um l e,“ vyzval ho pr vodce a trochu posm šn se na n j zadíval.
„Tak jo,“ souhlasil Svá a, posadil se na zem a podep el si hlavu. Po chvíli ale zvedl o i a
pokr il rameny. Už už cht l pr vodce dát pokyn k návratu, když ho Hanka zarazila.
„Slyšel jste to?“
„N kdo na druhé stran eky hvízdal,“ p ikývl Giro.
„Byl to náš signál, musí to být on,“ shodila Hanka batoh a vyrazila ke kamenitému
p echodu. Giro ale ud lal dva kroky a chytil ji za ruku: „Co si myslíš, že d láš? P es
dizlobrazy neprojdeš. Hezky po kejte s bráchou na b ehu, já se tam podívám.“
Pak zalovil v batohu, vytáhl plachtu a dvoje brýle. Hanka se Svá ou sledovali, jak opatrn
p echází na druhou stranu, tam se halí do plášt nky a nechává v ní jen otvor pro o i s brýlemi.
N kolikrát zahlédli, jak se na chvíli schoulil a pak znovu vyrazil dál. Vždy na n kolik
okamžik zmizel, když prohledával pr rvy a jeskyn . Potom se z jedné vyno il a jeho
plášt nka se nadouvala divným tvarem. Zdálo se, že sp chá ke kamennému p echodu. Na
n kolika místech se zarazil, ale hned zase pokra oval. Hanka se Svá ou netrp liv o ekávali
jeho p íchod.
Kone n byl na b ehu a shodil plachtu, kterou m l kolem t la. V náru í držel vyd šeného
mokrého Sama.
„P evlékn te ho do n eho suchého a pokuste se ho zah át,“ na ídil jim a zase si hodil
plachtu na záda. Sam se pov sil Hance kolem krku a tak mu drkotaly zuby, že nebyl schopen
ani mluvit. Vylovili z batohu poslední suché triko a kalhoty a Svá a mu na to navlékl sv j
mírn provlhlý, ale zah átý svetr.
To už na druhé stran zahlédli Gira, jak se pomalu sune sm rem k p echodu. Tentokrát mu
to šlo opravdu pomalu. V p li p echodu sklouzl z kamene do vody, sbalil plachtu, pod kterou
se ukrýval Rafan, a vzal jejich kamaráda na záda. Když se dobrodil k nim, jemn pomohl
Rafanovi na zem. Rafan sed l na b ehu a vypadal zubožen . Hanka stále ješt chovala Sama,
tak jenom p istoupila blíž, ale Svá a hned vyrazil zkontrolovat, co všechno se jejich
kamarádovi stalo.
„S tou zlomenou rukou jsi m l pravdu,“ kývl Giro, který už vytahoval ze svého batohu
dlahy a obvazy. Pak Svá a zvedl kamarádovy nohy a Hanka uvid la do krve po ezaná
chodidla.
„Tak na tenhle výlet asi fakt nezapomenu,“ drkotal se Rafan v zimnici a snažil se vyloudit
na tvá i kus úsm vu.
„Koukej toho nechat,“ ok ikl Giro Svá u, který už zase sed l vedle Rafana se skelným
pohledem, a pak, když se Svá v zrak zase zaost il, dodal už vlídn ji, ale d razn , „jemu o
život nejde a za chvíli tu bude pomoc, není nutné se oslabovat. Budeš ješt pot ebovat
všechnu svou sílu na cestu dom .“
 „Má,“ zavrt l se v Han in náru í Sam, který už se p estal t ást, a ukazoval na kapucu
Rafanovy mokré vesty, „má tulíka.“
„Cože má?“ nerozum la hned Hanka.
„Má tulíka,“ ekl Sam hlasit ji, „taky plaval ve vod , a pak se mu vyšplhal na hlavu a sed l
mu ve vlasech.“
Když se Sam st etl s Girovým up eným pohledem, honem zase zabo il nos do Han ina
ramena a odtud jen nenápadn pošilhával, jestli se nedopustil n jakého proh ešku.
Giro odklopil Rafanovu kapuci a vylovil z ní mokrého schouleného tvore ka, který by se
vešel i do zav ené ruky.
„Jauvajs,“ sykl a pustil ho, když mu tulík za al zoubky do prstu. Tvore ek sešplhal po
Rafanov oble ení a vnutil se chlapci do zdravé nezafa ované dlan . Odtud ostražit
vykukoval, zda ho zase n kdo nechce chytat.
„A do háje,“ zaklel p ekvapený Giro, „tak tomu íkám pr švih na druhou.“
„Já za to fakt nem žu,“ omlouval se Rafan, když vid l neš astný strážc v pohled. Girovi
bylo jasné, že tuhle souhru okolností bude jen t žko svému okolí vysv tlovat.
„Já vím, nic ti nevy ítám, ale obávám se, že ostatní nám v it nebudou. Všichni ti
kouzelníci, jejichž žádosti jsem v posledních letech vytrvale odmítal, mi te p jdou po krku,
až zjistí, že tulíka získal n jakej neznámej malej kluk.“
„Tak já ho vrátím,“ vzhlédl k n mu neš astn Rafan.
„Jestli si t osvojil, a já bych podle jeho reakce ekl, že ano, tak už vás nikdo nedokáže
rozd lit,“ rezignovan vysv tloval pr vodce.
„To je mi líto,“ pokr il omluvn rameny Rafan a sykl bolestí, když se mu p ipomn la jeho
zlomená ruka.
„Máš aspo základní p edstavu, jak se o n j starat a jaké povinnosti t ekají?“
„Ješt minulý týden jsem o jejich existenci nem l ani tušení,“ p iznal Rafan.
„Bože, pro m trestáš,“ vrt l hlavou Giro, „no nic, p j ím ti aspo n jakou literaturu a
seženu vitamínovou sm s, kterou pro n doporu ují odborníci.“
Vtom už uslyšeli hluk p ibližující se skupinky lidí na funích.
„No jo, že já jsem se nevsadil,“ halekal hromotluk, který jel v ele, „to víš, že už je našel.
Nevíte, pro si nás tu ješt drží? Všechno nejradši d lá sám. Nakonec budeme jenom pucovat
boty a cesti ky…“
„Hele, Divochu,“ zasmál se Giro, „neremcej a radši za i , a se tady mládež dostane
v po ádku na základnu.“
„Jasn , šéfe, žádnej problém,“ zasalutoval hromotluk, sklouzl z fun a šel posbírat
poházená zavazadla. Další dva muži p ipevnili na neosedlaného fun , který p išel za nimi,
sedlo s bezpe nostním nástavcem, aby to m l Rafan co nejpohodln jší.
„U všech vodrbanejch výr , já snad špatn vidím,“ zadun l znovu hromotluk v hlas, když
p išel Rafanovi pomoci do sedla, „nebo vidím dob e a v tom p ípad t šéfe ekají nesnáze,
které ti nezávidím.“
„Vidíš dob e, Divochu, a vychutnej si to, protože odhaduji, že nejpozd ji do týdne už m
titulovat jako šéfa nebudeš.“
„A nešlo by to ututlat?“
„To by asi nešlo. Vždy víš – tulíka prost neschováš. Taková novina se roznese rychleji
než semena pov trnice. Zítra si m podají naši šéfové a odhaduji, že pozít í i všichni ostatní.“
Muži k sob vzali do sedel zbylé d ti a Giro si hodil na záda sv j batoh.
„Tak už je te,“ kývl na hromotluka, „já se dnes pot ebuji chvíli projít.“
„Máte úpln promo ené boty,“ namítl jeden z muž , ale Giro jen mávl rukou.
„Kouknu se na tulíky, jestli tu pohromu ve zdraví p ežili, a pak p espím ve srubu. Tam si
je bez problému usuším. Jen je te, uvidíme se zítra.“
 Hromotluk kývl a všichni vyrazili k základn . Byla to dlouhá a únavná cesta. Když
kone n dorazili na místo, byla Hanka š astná, že na n ekal správce s n kolika pomocníky.
Rafana p enesli na ošet ovnu, pro ostatní p ichystali ve e i a poslali je s horkým ajem do
postele.
„M žu k tob ?“ p išel k její posteli smutný Sam a zalezl k ní d ív, než sta ila p ikývnout.
„M žu taky?“ objevil se vzáp tí Tom a v posteli za alo být t sno. Hanka chvíli po kala, až
usnou a pak p elezla do prázdné Rafanovy postele, kde ji také po chvíli zmohl spánek.

TRABLE S TULÍKEM
„No to jsou mi teda po ádky,“ probudil ji ráno Rafan v hlas, „ lov k jednu noc není ve své
posteli a už si nemá kam lehnout!“
„Jéje, Rafe, už je ti dob e?“ zamrkala rozespale na kamaráda, který krom zavázané ruky
vypadal naprosto fit. „A co pan Mojerana? Víš o n m n co?“
„Jasn . Leželi jsme na ošet ovn spolu. Te se probral, napil se trochu aje a chce vid t
kluky. Jenže ty jsem v jejich postelích nenašel.“
„No jo, cht li oba spát se mnou, ale pak už v mé posteli bylo t sno,“ ušklíbla se Hanka
vesele.
„Nezdá se ti, že to s po tem svých nápadník už trochu p eháníš?“ dobíral si ji Rafan.
Hanka po n m hodila malý polštá a z Rafanovy kapsy polekan vyb hl malý tvore ek a
ostražit se usadil ve vlasech. Když usoudil, že nebezpe í pominulo, za al vlasy smotávat
kolem sebe do hnízda. Rafan ho n žn sundal, str il ho do kapsy a pak jednou rukou prohrábl
vlasy do obvyklého ú esu.
„Tv j nový kade ník ti nevyhovuje?“ smála se Hanka.
To už se ale probudili i kluci a za ali Rafana tahat, aby je dovedl za d dou. Všichni m li
radost, že už je mu líp.
V pátek po ob d se na základn objevil Vron. Prohodil pár slov se správcem a neomyln
zamí il do místnosti, kde Svá a s Rafanem zkoušeli krmit tulíka sušeným ovocem a o íšky.
Svá a okamžit vysko il, shodil pytlík na zem, kde se jeho obsah rozsypal široko daleko, ale
to mu nebránilo v tom, aby b žel Vrona p ivítat. Rafan také vstal a tulík mu hbit vyšplhal na
rameno.
„Tak jak jste se m li? A kde máte Hanku?“ usmíval se Vron do té chvíle, než si všiml
Rafanovy zafa ované ruky. „Ale správce mi tvrdil, že d ti k žádnému úrazu nep išly,“
zamra il se a p istoupil ke staršímu chlapci blíž.
„Asi m už nepovažuje za dít ,“ ušklíbl se Rafan a cítil, jak se tulík snaží zahrabat p es
límec pod košili.
Vron položil ruce na jeho zran nou paži a Rafan cítil mraven ení a sv d ní. Vtom tulík
vystartoval zpod košile, sko il Vronovi do obli eje, odrazil se od jeho nosu a p istál Svá ovi
v náru i.
„No to snad ne! í je tenhle áblík, co vypadá jako mlád tulíka?“ podíval se na kluky
podezírav Vron.
„V era na výlet se p idal k Rafovi a nechce ho opustit,“ za al vysv tlovat Svá a.
„Panebože! To je tedy nad lení. Ješt je tu n co, o em bych m l v d t? A kde je vlastn ta
Hanka?!“
„Má dnes odpoledne službu p i hlídání dvoj at. Slíbila kluk m, že s nimi bude trénovat
jízdu na supervolonovém prkn .“
„D v oval jsem panu Mojeranovi, že na vás dá pozor.“
„Ale vždy za to nemohl, za to nikdo nemohl, byla to neš astná náhoda a semlelo se to
moc rychle,“ protestoval Svá a.
 „No, ob as bych se pot eboval rozdvojit. Kdykoli vytáhnu paty, n co se semele. A ješt do
toho všeho tulík! To nám fakt ješt scházelo. P jdu se na chvíli podívat za Mojeranou. A t mi
o íšky ho nekrmte, je na n ješt moc malý.“
Vron vzdychl a odešel.
Kluci m li divný pocit, že místo vítání dostali vynadáno.
„To mi ekni,“ vrt l hlavou Svá a, „pro jim všem ten tulík tak vadí. Pro z toho d lají
takovou v du?“
„Asi se jim bude t žko vysv tlovat, pro ho mám práv já.“
„Byla to náhoda, nem žeš za to ani ty, ani oni.“
„A když jim nebudou v it?“
„Ale vždy je to pravda!“
„Giro mi slíbil n jaké knížky a jídlo. Doufám, že na m nezapomene.“
Odpoledne se však objevil jen Varubi.
„Mám p ivést tady Rafa k projednání té v erejší záležitosti. Cht jí s ním mluvit šéfové a
ochránce,“ ekl omluvn jejich pr vodce, „a tulíka vezmi s sebou.“
„M žu jít taky?“ sondoval Svá a.
„Promi , myslím, že by to nebylo vhodné,“ odmítl ho Varubi.
„Tak já se na to jednání p jdu trochu obléknout,“ kývl Rafan, oto il se nenápadn na
Svá u a p ed pusou prsty nazna il písmeno V.
Svá a zamrkal, pochopil a vyst elil ven z místnosti, aby co nejrychleji sehnal Vrona.
Našt stí stále ješt sed l u postele pana Mojerany a oba si tiše povídali. P erušil je a hned
vysypal, co se d je.
„Nenechte ho tam jít samotného,“ radil pan Mojerana Vronovi, „pokusí se mu tulíka
odebrat, aby z toho nem li pr švih. On si ale toho malého p ítele opravdu zaslouží. Bez jeho
zásahu bych už možná nem l ani jednoho vnuka. Dohlédn te, aby s ním jednali náležit a
seriózn . Kdybych na tom byl trochu líp, šel bych tam s ním sám.“
„Nem jte obavy,“ mrkl na n j Vron a vyrazil ven.
Zahlédli Rafana, jak si na cest nešikovn zavazuje tkani ku u bot, které jinak používal jen
p i supervolonu.
Báje n zdržuje, pomyslel si Svá a a rad ji z stal pozadu.
Vron se p ipojil k pr vodci a už pak nebylo rozum t, co si ekli. Nakonec však odkrá eli
spole n . Svá a vyrazil za Hankou, aby se s ní pod lil o novinky dnešního odpoledne. ekali
pak dlouho do ve era, jestli se Rafan vrátí, ale nedo kali se. Ráno se probudili rozlámaní, jak
usnuli jeden druhému na rameni na nepohodlné lavici.
„Mám takový nep íjemný pocit, že už zítra bychom m li vyrazit do školy, a zatím po ád
ješt tr íme tady a všechno je tak divn zamotané,“ protáhla se Hanka a snažila se rozproudit
krev v p eležené ruce.
Do kali se teprve po ob d . Vron se objevil ve dve ích a kluci, kte í tentokrát jedli s nimi,
ho hned p átelsky zdravili. Rafan s ním nedorazil a Hanka ho ela zv davostí, pro . Ale Vron
jen zavrt l hlavou, když cht la promluvit, a za al si povídat s dvoj aty. Teprve když chlapci
odešli, posadil se ke stolu k Hance a Svá ovi.
„Co se stalo? Pro se Raf nevrátil?“ nemohl už to vydržet Svá a.
„A nechceš si to rad ji poslechnout od za átku?“ usmíval se Vron.
„Tak už povídej,“ p idala se i Hanka.
„Dorazili jsme na shromážd ní dvanácti lidí. Nejvyšším p edstavitelem byl jeden
z ochránc Bd lého. Bohužel to byl jeden z odmítnutých žadatel o tulíka. Pak tam bylo p t
druid z rady rezervace, velitel strážc Giro, ty i jeho pod ízení, kte í vám po té události
pomáhali, a jednorožec, který se po sesuvu kamení snažil udržet naživu pana Mojeranu.
Mimo jiné se velice p ízniv vyjád il o tvé lé ivé síle,“ usmál se Vron na Svá u.
Pak pokra oval.
 „Nejd ív jsme probrali události tak, jak se p ihodily. Bylo jasné, že tulíka spláchl proud
bahna z jeho strán . Jednorožec prohlásil, že by se utopil, kdyby se nezachytil na Rafovi.
Tulíci neum jí plavat a jako malí nemají dost síly, aby se zachránili magickými prost edky.
Jednorožec trval na tom, že rezervace by o tulíka stejn p išla v d sledku smrti, kdyby se
neobjevil lov k, který mu pomohl. Bylo moc dob e, že tam byl a mohl promluvit. Jeden
druid operoval mládím tulíka, že ješt není zralý na opušt ní matky, že do dosp losti mu ješt
chybí t i m síce, že by se m l vrátit ke svým. Ostatní souhlasili, že by se to m lo zkusit. Cht l
jsem protestovat, ale Raf souhlasil, že tulíka dovede dom a smí í se s tím, co si tulík vybere.
Pak druidi odvolali velitele strážc a dlouho jednali i o tom, zda ho vylou it z jejich ad.
Nakonec svolili, aby z stal jako adový strážce, pokud nebude chtít odejít z vlastní v le. Jeho
pod ízení za n j bojovali jako lvi. Bylo vid t, že si Gira velmi váží, ale ochránce na to nebral
ohled a trval na svém.
Dnes ráno jsme vyrazili s druidy a jednorožcem k norám tulík . Byly sesuvem trochu
poškozeny, ale zdálo se, že její obyvatelé jsou v po ádku a pomalu za ínají opravovat
prostory bydlišt . Raf v malý tulík nadšen vyrazil ke svému domovu. Druidi trvali na tom,
že si vybral a dali pokyn k odchodu. Vašemu kamarádovi se ale moc necht lo. P ikázali mu,
aby nezdržoval a šel. Oto il se tedy a odcházel. Vtom se p ihnalo p t tulík a postavilo se mu
do cesty. Pískali tak, že jsem nebyl schopen jim porozum t. Druidi se mra ili, ale jednorožec
za al p ekládat. Prý tulíci požadují, aby osvojenec setrval poblíž jejich bydlišt , dokud mlád
nedosáhne dosp losti, což bude už za dva m síce. Pak spolu mohou odejít, kam bude t eba.
V život jsem nevid l žádného druida se tolik mra it,“ zasmál se Vron p i té vzpomínce.
„Takže Raf se s námi dom nevrátí?“ posmutn la Hanka.
„Bude te bydlet v rezervaci spolu se strážci a se svým malým p ítelem. Do p íštích
prázdnin to snad bez n j vydržíte, ne? Stejn jste skoro po ád ve škole.“
„Ale on p ece taky chodí do kurzu sirénštiny.“
„Omluvím ho a pak mu zaplatíme individuální výuku, aby to dohnal.“
„Bude se mi stýskat,“ vzdychla Hanka.
„Neboj se, ute e to jako voda. A te si už jd te zabalit, budeme muset vyrazit dom .“
„A Rafanovy v ci?“
„Správce mu je zítra doveze.“
„Tak my jdeme balit,“ souhlasila Hanka.
„Pak se taky nezapome te rozlou it s panem Mojeranou a kluky. Ti se tu zdrží ješt asi
týden, než bude d da fit. Já jdu zatím osedlat fun a domluvit p esun bagáže. Vlastn ješt
n co, u správce máte odm nu za týdenní práci, tak si ji vyzvedn te. Za m síc jsou Vánoce a
bývá zvykem nad lovat kamarád m drobné dárky.“
„No jo, ale jak m žeme Rafanovi nad lit dárky, když ho neuvidíme,“ namítal Svá a.
„Tak je dostane pozd ji, to se nedá nic d lat. A te se kone n pus do balení, nebo doma
prošvihneme ve e i,“ ztrácel už Vron zvolna trp livost.
Cesta prob hla bez problém a ve e i pochopiteln nezmeškali, dokonce se zdálo, že
Zachariáš hlídal, kdy dorazí, aby dostali špízy teplé a erstvé. Po ve e i p idal báje ný
osv žující salát z mrkve a jablek. Svá a si ho nandal plnou misku a pak si šel p idat i druhou.
Hanka zatím sbírala sílu pro svou otázku, kterou už od za átku prázdnin cht la Vronovi
položit. P emýšlela, jak to íct, aby se nedopustila n jakého spole enského proh ešku. Ješt si
šla nalít ovocný aj a pak se odhodlala.
„Ty, Vrone, m žu se t na n co zeptat?“
„Samoz ejm ,“ zpozorn l Vron a podivil se takovému nezvyklému úvodu.
„Víš, zajímalo by m , jestli je… chci íct, jestli pat í…“ Hanka stále ješt nedokázala najít
správný výraz. Svá ovi okamžit došlo, na co se chce zeptat, a jako obvykle se vmísil do
hovoru s plnou pusou a neostýchal se zeptat p ímo: „Hanka se chce zeptat, jestli je tvoje paní
drak.“
 Vron se podíval z jednoho na druhého a zdálo se, že p emýšlí.
„Pro si to myslíte?“
„Na poslední dopl kové hodin ve škole jsme etli svitek o tom, jak se mají oslovovat
d ležité osobnosti našich i sp átelených inteligentních druh . A od tebe jsme slyšeli, že svou
paní nazýváš jako uznanou starší. Tak co, ekneš nám, jak to je?“
Vron op t chvíli ml el, ale pak pomalu p ikývl: „Nechci vám lhát a myslím, že už jste se
natolik zorientovali v magickém sv t , že to pro vás nebude žádný šok. Máte pravdu, moje
paní náleží mezi význa né p edstavitele dra ího sv ta.“
„Takže ona je fakticky drak,“ zapomn l si Svá a nacpat do pusy další lžíci salátu, „to
znamená, že naše studium sponzoruje dra ice…“
„To nechápu,“ vrt la hlavou Hanka, „pro zrovna nás? Jaký m že mít drak zájem na tom,
aby pár d tí chodilo do školy? To p ece musí mít n jaký d vod.“
„Jak už jsem íkal, po skon ení studia si s vámi bude chtít moje paní promluvit. To je vše.“
„To nem že být vše. Co po nás m že chtít?“ dožadovala se Hanka dalších informací, ale
obávala se, že Vronova vst ícnost už nebude pokra ovat.
M la pravdu.
„Tu informaci zatím nejsem oprávn n nikomu dalšímu sd lit. Paní m zavázala ml ením.
Jediný, kdo vám to m že íct, je ona sama. A být vámi, tak bych se jí neptal d ív, než
dokon íte školu.“
„No dob e,“ pokr ila rezignovan rameny Hanka a p i p edstav , že si jednou bude muset
popovídat s váženou dra icí, se jí stáhly útroby. Vlastn byla docela ráda, že to ješt n kolik
let potrvá, než k tomu dojde. Našt stí nem la dar vid ní, který by ji upozornil, že to setkání ji
eká o n co d íve, než si myslí.

VÁNOCE
Školní prostory už pro n byly n co jako domov. Jedna v c se však p ece jen zm nila.
Dick požádal profesory, aby ho ubytovali s jedním kamarádem, se kterým spole n trávil
prázdniny.
„Doufám, že se nezlobíte,“ ekl Hance a Svá ovi, „to není proto, že bych m l n co proti
vám.“
„Neblázni, Dicku, to je v po ádku, p kn se zabydlete, ješt si tu v tomhle školním roce
n jaký as pobudeme.“
Do druhého dne z jejich pokoje zmizela t etí postel a Hanka se Svá ou tu z stali sami.
„Copak asi d lá Rafan?“ vzpomínala Hanka a p emýšlela, zda je n jaké kouzlo, které by
umož ovalo spojení na dálku. Asi by bylo nejlepší se poohlédnout v knihovn , jaké možnosti
existují.
„Hele, Han o, co te budeme d lat místo t ch dopl kových hodin, už jsi o tom
uvažovala?“ zeptal se jí Svá a, který si práv povídal o zájmových kroužcích se svým
hodinkovým jednorožcem.
„No, vlastn jsem se ješt nerozhodla. Asi nejvíc m láká kroužek supervolonu. Jenže
nejspíš bych se m la p ihlásit do mezidruhové komunikace. Až si jednou budu povídat
s drakem, abych m la praxi.“
Svá a se poradil s hodinkami.
„To je v pohod , to stihneš oboje. Navíc ti dokonce škola p j í prkno, pokud nemáš své.“
„Fakt? To je bezva.“
„Když o tom tak p emýšlím, tak na tu mezidruhovou komunikaci budu chodit s tebou. A
pak je tu kroužek praktického využití rostlin, což m dost láká. Jenže taky tu je
experimentální skleník nových druh , ale zaslechl jsem, že jsou s kroužkem rostlin v neshod .
Takže by mi asi neprošlo navšt vovat ob místa. Budu si muset vybrat.“
„A co si vybereš?“ byla zv davá Hanka.
 „Hm, asi ty praktické rostliny. Dokud o nich vím tak málo, t žko budu experimentovat. A
kdyby se mi tam nelíbilo, vždycky mohu zm nit názor. Co íkáš?“
„Myslím, že tvoje logika nemá chybu. Kdo ten praktický kroužek vede?“
„Takový mr avý tlustý u itel s plešatou hlavou, n jaký Smítko. Na první pohled nic moc,
ale prý je fakt dobrý.“
„No jo sakra, ale kdo vede supervolon? Doufám, že ne náš t locviká !“
„Copak v bec nevnímáš, co kdo kolem tebe d lá? Jak to, že takovou v c nevíš?“
„A m la bych v d t?“
„Jasn , že jo, když t u í profesorka, co je dvojnásobnou mistryní v supervolonové
akrobacii.“
„Cože? A pro jsi mi nic ne ekl?“
„Myslel jsem, že jsi o tom s holkama ve t íd mluvila.“
„No, ty spíš mluví o nové barv na vlasy,“ ušklíbla se znechucen Hanka.
„Tak si aspo ob as pokecej se svými hodinkami. Když se zeptáš na to, co je práv nového
v kouzelnickém sv t nebo v magických sportech, dozvíš se víc v cí, než v knihovn . Sta í
jen správn formulovat otázku.“
„No práv ! N kdy po nich lov k chce jednoduchou informaci a než p ijde na to, jak se
zeptat, aby p ed tím neobdržel hodinovou p ednášku, stráví nad tím p l dne.“
„Nesmysl. Když se nad tím trochu zamyslíš, tak se dozvíš skoro všechno. Navíc m žeš
odpov limitovat asem. Požádáš o to nejd ležit jší, co se dá shrnout do p ti minut a je to.“
„A jak jsi na tohle p išel?“
„Na rozdíl od tebe si povídám se spoustou kamarád a ti mají starší sourozence a zajímavé
triky a zkušenosti. Ob as sta í jen naslouchat a u it se.“
Kroužek mezidruhové komunikace navšt vovalo z celé školy jen asi dvacet lidí.
Profesorka Pomalá je p ivítala se zna nou ned v rou. Za prvé nebývalo zvykem, že by se
hlásili žáci z prvních t íd, a za druhé v bec nevypadali, že by se jednou cht li živit jako
tlumo níci nebo ú edníci. Jejich zájem se jí zdál podez elý a nedokázala odhadnout, pro tu
jsou. Nicmén je po úvodním pohovoru posadila ke stolku a pak se rozpovídala o zvyklostech
p i vzd lávání jednorožc . Hance se to zpo átku zdálo nezajímavé, ale když pak vyndala na
st l krabi ku podobnou pud ence, zbyst ila pozornost. Ukázalo se, že to není pud enka, ale
komunika ní disk v ochranném obalu. Mávnutím ruky disk zv tšila, aby všichni dob e vid li
a pustila nahrávku. Hanka nejd ív vnímala jen mihotání nad diskem, ale pak se její mysli
dotkla známá symboli tina. Bylo to poselství mladého jednorožce, který byl na zdejší škole
vloni mezi vyslanými jedinci. Hanka pochopila z jeho vzkazu, že postoupil na další úrove
vzd lávání a že by si rád vym nil pár slov s n kým, kdo by cht l p ijet letos k nim.
„Všichni jste rozum li?“ zeptala se profesorka a nechala Hanku, aby jako první ekla, co
slyšela. „Ano, to je docela dobré na to, že jsi tu poprvé,“ pochválila ji.
„A co dál?“ oto ila se na Svá u.
„Museli složit velice t žkou zkoušku a z p ti žák postoupili jen ty i.“
„Výborn , chlap e, jsi neoby ejn vnímavý,“ projevila nadšení nad jeho odpov dí.
Postupn každý z p ítomných p idal n jaký vjem a Hance se zdálo neuv itelné, že n kdo
z dopisu vyrozum l, že byl nahraný v zahrad , kde kvetly a von ly ervené kv ty na ke i,
nebo že jednorožec m l zkažený žaludek z oslavy po zkoušce.
„A nyní vám to pustím znovu a zkuste vnímat i to, co vám p edtím uniklo.“ Hanka se
opravdu snažila, ale ervené kv ty nebo zkažený žaludek se v její mysli neobjevily ani
podruhé. Potom profesorka vybrala jednoho z druhák , aby nahrál odpov . Nebylo to ale tak
snadné a druhák musel svou nahrávku dvakrát p ed lat, než byla profesorka spokojena s její
kvalitou.
 „To bylo úžasné vi ,“ liboval si Svá a, „podruhé už jsem dokázal vycítit i všechno, o em
ostatní mluvili, a dokonce jsem zjistil, že ten zkažený žaludek m l z jasmínové limonády,
pokud tomu tak u nich íkají.“
„Hm,“ p ikývla kysele Hanka, „já tam žádné ervené kytky nevid la ani to, že mu nebylo
dob e.“
„Neboj, to se poddá, p ece sem kv li tomu chodíme, ne?“
„Víš, Svatoušku, ty jsi n kdy tak nesnesiteln nadanej. Ob as mi tím lezeš na nervy.“
„Promi , já se jen musel s n kým pod lit o svoje nadšení. A tob m žu íkat i to, co by mi
ostatní závid li a možná by se pak ode m odtáhli.“
„Já ti p ece taky závidím…“
„No jo, ale ty se na m jen zašklebíš a za chvíli už je zase všechno v nejlepším po ádku. A
já mám prima pocit, že jsem to mohl n komu pov d t.“
„Jasn , jen se vytahuj, já to p ece unesu!“
„Tak už se nezlob.“
Hanka se sice ješt mra ila, ale nával vzteku už ji p ešel. P edstavila si, jak by jí asi bylo,
kdyby na téhle škole studovala sama, bez n j. Co je to za bláznivou myšlenku? Rychle se
ohlédla na svého kamaráda, jestli se jí náhodou nesnažil tuhle p edstavu vsugerovat a když
vid la, jak se nenápadn rozhlíží kolem sebe, byla doma. No jasn !
„Víš, že je vrcholn neslušné se n komu cizímu míchat do myšlenek.“
„Ale ty p ece nejsi cizí, to se nepo ítá.“
„Stejn to ned lej, za chvíli bych se bála s tebou bydlet.“
„Tak dob e, máš pravdu, byla to ode m hloupost.“
Po ve e i je v pokoji ekalo p ekvapení. Na stole leželo podobné pouzdro, jaké vid li na
kroužku.
„Co to je?“ podivil se Svá a a vrhnul se na to.
Opravdu to byl disk a byl od Rafana.
„To nemohl napsat oby ejný dopis?“ šklebila se Hanka, ale hned se posadila a
naslouchala.
Bylo tam spoustu údaj o rezervaci, o kolonii tulík i o propušt ném šéfovi strážc , který
mu sehnal literaturu a vše, co kdo zajímavého o tulících vypráv l.
„To nem že mluvit normáln lidsky?“ mra ila se p i poslechu.
„Nejspíš pot ebuje trénovat, aby ho pak madam Falíja nevyhodila ze sirénštiny.“
„A te mi ekni vše, co nám Raf cht l sd lit,“ oto ila se po skon ení záznamu Hanka na
Svá u.
„A nebudeš se pak na m mra it?“ zašklebil se a rozpustile zamrkal Svá a.
„Hele, bráško, nediskutuj a povídej.“
Hanku pot šilo, že tentokrát už jí ze zprávy tolik neuniklo. A když si ji poslechla podruhé,
odhalila i všechno, co Svá a vypráv l.
„Jasn . To bude tím, že Raf je pro nás blízká osoba. Z jeho zprávy vycítíme víc, než by
dokázali jiní. Je n co jako náš brácha,“ uvažoval Svá a nahlas, „m li bychom mu odpov d t,
ur it by ho to pot šilo.“
„Nebylo by jednodušší napsat dopis?“ navrhla Hanka.
„Neuhýbej, my to zvládneme,“ smál se Svá a a obrátil se na školní hodinky. Hanka
s obdivem sledovala, jak z nich b hem deseti minut získal všechny pot ebné informace. „No
vidíš,“ šklebil se vít zn , „a je to! Zítra si p j íme záznamové za ízení, p epíšeme disk naším
vzkazem a pošleme ho rychlou poštou zp t.“
Vlastn to nakonec bylo úpln jednoduché. B hem prosince si vym nili s Rafanem disk
ješt jednou a už se pomalu blížily Vánoce. Volno sice m li jen ty i dny, ale Vron se tvá il
tajemn a prohlásil, že pro n má velké p ekvapení – dárek nedárek.
 P išel je vyzvednout p ed školu a p ed jejich stromovým domkem trval na tom, že dovnit
musí vstoupit se zavázanýma o ima.
Chvíli trvalo, než se jim poslepu poda ilo vyšplhat a dostat se do spole ného pokoje.
Krásn to tam von lo po jehli í, po sko ici a ho ících sví kách. Vron jim pomohl sundat teplé
kabáty, ale šátek na o ích si museli nechat.
„Te vezmi za ruku Svá u a za druhou t vezme osoba, kterou máš uhodnout,“ ekl Hance
Vron a ona ucítila mozolnatou dív í ruku a jemnou v ni mýdla. Nebyla si jistá, kterým
smyslem to uhodla, ale v d la to okamžit .
„Paulino,“ vyjekla radostn a strhla si šátek z o í. Objaly se a p ihlížejícím se zdálo, že se
už se od sebe neodlepí. Hanka byla nevýslovn š astná. Teprve v této chvíli si uv domila, jak
moc jí chybí dobrá kamarádka, které se lze se vším sv it a která má pochopení. Sváte ní
atmosféra byla s Paulou mnohem sváte n jší. M ly si toho tolik co vypráv t a t ch n kolik
váno ních dn bylo zoufale krátkých… Ani dárky nebyly tak d ležité, jako jejich setkání.
Paulina vypráv la o své nové rodin , o d tech, které díky Vronov št drosti mají šanci chodit
do školy a n co se nau it. Hanka zase povídala o své škole, o u itelích, o spolužácích, o tom,
co se u í a co jí nejde. Vron usoudil, že z toho musí Svá u brn t hlava, takže ho b hem Vánoc
každý den bral n kam ven, aby m la d v ata trochu soukromí a mohla si povídat bez
všete ných otázek a poznámek jejich kamaráda. Hanka mu za to byla vd ná. Jen škoda, že to
tak rychle uteklo.
„Neboj se, ješt se uvidíte,“ ut šoval ji Vron, když je vyprovázel ke škole, „poda ilo se mi
tady sehnat pro Paulu práci v místní prodejn lé ivých p ípravk . Zárove bude docházet
do kurzu lidového lé itelství, což jí pak doma pom že uživit své sourozence. Bude tu s vámi
bydlet až do konce školního roku. Doufám, že vám to nevadí.“
„Bezva,“ zaradovala se Hanka.
„Ach bože,“ zavzdychal Svá a a uklidil se z dosahu své kamarádky, „co si po nu, než se
vrátí Rafan?“

SPORTOVNÍ ZÁŽITEK
Zimní m síce ve škole utekly mnohem rychleji, než ekali. U ení jim zabíralo spoustu
asu a ob as i pochybovali o správnosti svého rozhodnutí navšt vovat zájmové kroužky.
Profesorka Ferinová jim p i supervolonovém výcviku nic neodpoušt la a honila je skoro do
vy erpání. Každou oto ku museli opakovat tak dlouho, až jim p ešla do krve. Všechno
muselo mít t i R, rytmus, rovnováhu a rychlost. Když jim to p edvád la, zdálo se to tak
snadné, ale zopakovat to po ní dokázal v tšinou jen Patrik Pohromak. Hanka pak po
náro ném tréninku usínala nad úkoly a ani už nem la sílu pomáhat Svá ovi se školními
kv tinami. Sice jí to nevy ítal, ale stejn z toho m la špatné sv domí.
Na únorové prázdniny jim Vron zajistil pobyt v areálu zimních sport . Podle svého
uvážení si mohli objednat výuku na lyžích, na snowboardu, na saních, na bruslích, ti zdatn jší
si mohli vybrat i skoky na lyžích. Hanku ut šovalo jen to, že s nimi jela i Paulina. Rafan v
návrat se bohužel posunul až na za átek b ezna.
„Tak se mi zdá,“ mrzut konstatoval Svá a, kterého zimní sporty p íliš nezaujaly, „že se
nás Vron vždycky o prázdninách snaží zbavit.“
„A pro ti to vadí?“ divila se Paulina. „Vždy tady máš nádhernou svobodu. M žeš d lat
jen to, co t baví, neschází ti ani as ani peníze, sta í si jen vybrat.“
„Doma by se mi líbilo víc,“ zatvrzele trval na svém a šel si íst.
Zato dívky si prázdniny nehodlaly ni ím kazit. Vyzkoušely všechno, co se nabízelo,
dokonce i stav ní sn hových soch. Užily si p i tom dost legrace. Poslední dva dny s nimi
stav l i Svá a, protože už p e etl všechno, co si vzal s sebou, a tohle byla docela prima
zábava. Nejš astn ji ale stejn vypadal až v okamžiku, kdy si pro n p išel Vron a vzal je
dom .
 Rafan se vrátil p ed prvním b eznovým víkendem. Na posteli našel malý dárek od každého
z nich a Vron mu dokonce v noval knihu s názvem Tulíci a co o nich možná nevíte. Hanka
mu nad lila epici s kapsi kou, která se okamžit zalíbila malému tulíkovi, Svá a vybral
velikou okoládu a Paulina mu darovala náramek p átelství, který sama upletla z barevných
provázk .
Dojalo ho to. Pocit domova, který v tomto stromovém domku vznikl, te ješt o n co
zesílil. Byl si v dom toho, že tohle jejich úto išt je jen na pár let, ale nikdy nem l hez í
domov, než te tady. Navzdory tomu, že jim ho poskytuje dra ice a že jednou možná budou
muset splatit její št drost.
V pátek odpoledne se v dome ku oslavovalo. Podívat se na chvíli p išel i Zachariáš.
Nejv tší pozornost všichni v novali hlavn roztomilému tulíkovi.
„Má n jaké jméno?“
„No, za al jsem mu íkat Plavík. Zdá se, že mu to docela vyhovuje a také na to slyší. Je
velice u enlivý. Mám pocit, že už rozumí i tomu, co íkám.“
„Tak schváln ! ekni mu n co,“ popichoval Rafana Svá a.
„Pro ne. Plavíku! Plavíku, schovej se.“
Tulík sesko il z Han iny dlan , vyšplhal se Rafanovi po rukávu na rameno a pak se
vyhoupl na epici, kterou m l jeho pán zrovna na hlav a hupsnul do její kapsi ky. Pak
polekan vystr il hlavi ku, když se ozval potlesk p ítomných.
„Takže už nehrozí, že by ti ho sebrali?“ zeptala se Hanka.
„Ne. Z stane se mnou, dokud nás smrt nerozd lí. Je tu jen jediná podmínka. P ece jen se
budu muset stát arod jem. Tulík pot ebuje trvalý p ísun magie, bez ní by u m živo il.“
„Takže budeš chodit do školy s námi?“ zaradoval se Svá a.
„To ješt nevím,“ pokr il rameny kamarád, „až podle toho, jak v lét dopadnu na Ostrov
volby.“
Slavnostní nálada jim vydržela celý víkend. V pond lí, když Hanka se Svá ou dorazili na
první hodinu, oznámil jim profesor Jasanov, že je as, aby v hodinách magické orientace
za ali studovat i magické rozpoznávání.
„Ve sv t kolem vás je b žné, že se mnozí tvorové tvá í jako n co jiného, než ve
skute nosti jsou. Váš soused t eba vypadá jako mladík a p itom je to sta ec nad hrobem. Nebo
procházíte skalami a na cest íhá za kámen p evle ený skalomzík. O v tvácích mezi ke i ani
nemluvím. Je t eba, abyste dokázali rozeznat pravou podstatu toho, co vidíte. Te dávejte
pozor, eknu vám jak a na co se soust edit.“
Hanka pozorn poslouchala, ale celé jí to p ipadalo p íliš složité. Podle pokyn se
soust edila na ernou d ev nou krychli na profesorov stole. Promítla si ji do všech
spektrálních barev a netušila, kterou barvu vybrat, aby mohla zkoumat dál. Vybrala tedy
náhodn zelenou, rozmlžila ji a znovu zaost ila zrak. Po ád to vypadalo jako tmavozelená
kostka. Hanka vzdychla a rezignovan otev ela o i.
„Pokud se vám to nepovedlo, nezoufejte, máte p ed sebou ješt asi deset týdn , ve kterých
se jist nau íte, jak na to. Nyní si ud láme malý test. Zde je deset p edm t , které máte zbavit
iluze a zjistit, ím byly p ed o arováním. Napište sv j odhad na papír a koncem hodiny mi ho
odevzdáte. Hanka zašilhala po Svá ovi a znechucen pozorovala, jak zu iv píše na papír. V
n kolika vte inách se zvedl a šel odevzdat sv j papír profesorovi.
„Není d ležitá rychlost, ale p esnost, chlap e,“ zavrt l kárav hlavou u itel a vzal si
Svá v papír. Všichni sledovali, jak p ekvapen zdvihl obo í. „Výte n , to jsem opravdu na
první hodin ne ekal,“ prohlásil skoro jakoby proti své v li, „dávám ti G za dnešní
rozpoznávání.“
Hanka se na nadšeného Svá u zamra ila, ale ten si tím nenechal zkazit náladu a jen pokr il
rameny. Jediné, co ji trochu ut šilo, bylo to, že polovinu t ídy u itel rad ji neohodnotil, aby
nemusel rozdat I ka.
 Hodiny rozpoznávání za aly Hanku strašit i v dalších dnech. Svá a se jí to sice snažil
vysv tlit, ale marn . Místo barevného ur ení použité magie jen hádala a p edm ty vytrvale
vzdorovaly jejímu zraku. A když v pátek za test, p i kterém všichni ostatní usp li, schytala
I ko, odcházela ze školy s náladou na bodu mrazu.
Ve m st p ed školou na n ekal Rafan. Oznámil jim, že Vron musel jít ješt n co
vyzvednout, protože pro n chystá na zít ejší den sportovní p ekvapení. Spole n se pak
vydali za Paulinou, která kon ila až v šest. P ed jejím obchodem se posadili na zábradlí u
eky. Bylo chladno, pod mrakem, jako by i sama p íroda m la náladu pod psa. Rafan natáhl
ruku a Hanka ucítila, jak jí za krk položil tulíka. Plavík se jí v mžiku zahrabal pod vlasy a
neuv iteln šimral, když ho tam honila. Hanka se navzdory své nálad musela usmát. Její
zlost na sebe a svá selhání ve škole pomalu vyprchávala. Pokusila se tulíka odchytit pod
trikem, ale nepovedlo se jí to, protože tvore ek hbit sešplhal pod trikem na b icho.
„Ty lumpíku,“ oslovila ho n žn , když se kone n nechal chytit. Chvilku ho hladila a
drbala za hlavi kou. Pak ale za al být neklidný, tak ho vrátila Rafanovi. Upravila si
pocuchané vlasy a bylo jí lépe.
Paulina dorazila unavená a Hanka by p ísahala, že má o i zarudlé od plá e. Doma se u
ve e e sešli s Vronem, který položil na st l mezi jídlo a misku s ovocem malou obálku.
„Mám pro vás na zítra p ekvapení,“ ekl tajemn , „myslím, že Rafovi a Hance by se mohlo
líbit.“
Rafan se natáhl po obálce a otev el ji: „Vstupenky na mezim stský turnaj?“
„Slyšel jsem od pana Mojerany, že vám supervolon u aroval, tak jsem si íkal, že se ur it
rádi podíváte, co umí ti nejlepší v akrobatických disciplínách. Mimo jiné tam m žete fandit
závodnici Ferinové. Prý je dost dobrá.“
„Naše t ídní tam bude závodit?“ vykulila nadšen o i Hanka. „Tak to m ur it zajímat
bude! I když po tomhle školním týdnu bych si spíš zasloužila trest nebo zákaz vycházek a ne
výlet.“
Hanka smutn vzdychla a za ala ostatním vypráv t o svém totálním neúsp chu na
hodinách magického rozpoznávání a o tom, jak je Svá a v tomhle oboru nesnesiteln geniální.
Paulina podotkla, že ani ona se dnes p íliš nevyznamenala, když popletla základní
ingredience do sm si proti kašli a místo uklid ujícího sirupu tam p imíchala projímavý
prášek.
„Ale to by p ece taky mohlo fungovat. Já bych se po jeho požití ur it bál zakašlat,“ smál
se Rafan.
„Vidíš to, Hanko, on si ze m ješt bude d lat srandu?!“ roz ilovala se Paulina, ale taky už
jí cukaly koutky úst.
Jen Svá a sed l úpln tiše a ani se nezasmál.
„Co je?“ str il do n j Rafan loktem.
Svá a zašilhal po Vronovi a zase rychle sklopil o i: „Nic.“
„Nesmysl,“ ekl Rafan rázn , „vybal to!“
„To… to nejde,“ bránil se tiše jeho malý kamarád.
„Ale jde!“
„Nejde to,“ trval na svém Svá a, ale Rafan post ehl, že zase mrkl sm rem k Vronovi.
Všimla si toho i Hanka a ohlédla se na Vrona. Ten najednou vypadal rezignovan a
odtažit .
„Co se d je?“ nechápala Paulina tu náhlou všeobecnou zm nu nálady.
Rafan nechal Svá u a obrátil se k Vronovi: „Ty víš, co mu je?“
„Možná.“
„Má to n co spole ného s tebou?“
„Asi ano.“
„Sakra,“ namíchnul se už i Rafan, „tak jsi náš p ítel nebo ne?“
 „To je složité,“ odpov d l neur it Vron.
„Co je na tom složitého?! Živíš nás…“
„Na p íkaz své paní.“
„Chráníš nás!“
„Na p íkaz své paní.“
„Kdo vlastn jsi?“ p itvrdil Rafan.
Vron sklopil o i.
„On je kouzelný džin,“ zašeptal Svá a a zdálo se, že nemá daleko k breku.
Najednou nikdo nev d l, co má íct. Dívali se po sob v nad ji, že to Vron pop e.
Nepop el. Obli ej m l nehybný a bez výrazu. Zdálo se, že je to nakažlivé. Ticho v pokoji
nar stalo skoro až k zalknutí. Bezradn se dívali jeden po druhém. Fakt, že jejich ochránce
vlastn není lov k, jak si až do te mysleli, byl v první chvíli šokující a nep ijatelný. Snažili
se to pochopit a vyrovnat se s tím, ale nebylo to snadné.
„A já hloupá si myslela, že nejv tším dnešním pr švihem bylo moje I ko,“ vzdychla
Hanka, když už ji ticho tížilo víc, než unesla, a rozpa it se ušklíbla na ostatní.
Rafan se zavrt l a trochu nucen se zasmál: „Však taky bylo! Protože tady doma se vlastn
nic nezm nilo. Jsme tu spolu, tak jako vždycky, v íme si, tak jako vždycky, jen v naší
mozaice poznání p ibyl další kamínek. Nepopírám, že m to taky trochu rozhodilo, tak jako
vás, ale oce uji, že nám Vron nelže.“
„Já nevím, jak vy,“ rozhlédla se Paulina po kamarádech, „ale pro m toho Vron ud lal
hrozn moc. Jsem mu vd ná a vždycky budu, a je, kdo je.“
Hanka zamyšlen pot ásla hlavou, pomalu se zvedla a došla až t sn k Vronovi. Musel se
na ni cht necht podívat a ona mu se vší vážností, kterou v tomto okamžiku cítila, pohlédla
do o í. Našla v nich bolest a smutek. Uv domila si, že jako kouzelný džin nikdy nem že být
sám sebou, musí sloužit, musí poslouchat.
Ale ona se rozhodnout m že…
„Možná si nem žeš vybrat, jestli budeš m j p ítel, i když jsi m zachránil – já vím, na
rozkaz tvé paní – ale já si vybrat mohu a rozhodla jsem se být tvou p ítelkyní a v it ti.“
Výraz Vronovy tvá e se zm nil. Neusmál se, ale p ikývl a vzal Han iny ruce do svých
dlaní.
„Nemohu nikomu nic slíbit, nebo moje paní má nade mnou absolutní moc a já ji musím
poslechnout, a už žádá cokoliv. Jednu možnost ale mám. Mohu složit celoživotní
nezrušitelnou p ísahu. A já ti te tady p ísahám, že pokud to bude v mých silách, nedovolím
nikomu, aby ti úmysln ublížil. Jsem si v dom toho, že pokud by n kdy byla má p ísaha
v rozporu s p áním mé paní, zni í m to navždy, a s tímto v domím se ti celoživotn
zavazuji.“
„Vrone,“ vydechla Hanka a nemohla ve své záplav cit najít další slova. M la pocit, jako
by džin práv vložil svou existenci do jejích rukou. Svá a k nim p istoupil a beze slova objal
Vrona kolem krku.
„Máš velké nadání,“ usmál se na n j Vron, „netušil jsem, že m prokoukneš tak brzo.“
„Vlastn m to teprve te nau ili ve škole. Neodejdeš kv li tomu od nás, že ne?“
„Dokud Hanka nedokon í studia, neodejdu od vás a budu na vás dohlížet.“
„To je dob e,“ uklidnil se Svá a a kone n se usmál i on.
Atmosféra se trochu uvolnila, ale n co se zm nilo. Rafan navzdory tomu, co prohlásil, cítil
ve svém nitru pochybnost. Pro m že mít n jaký drak zájem na tom, aby dostudovali? Náhle
mu v mysli bleskly obrazy, které ne ekal. On a jeho kamarádi stáli po boku kouzelného džina
a proti nim se hroziv natahoval drak a vydechl proud ohn , který Rafana ožehl. Pot ásl
hlavou, aby se obrazu zbavil. Bylo to podobné vid ní, jako se mu ob as vloudilo do sn .
Jenže tentokrát ho nejspíš p ivolal svými myšlenkami. Byl z toho nervózní.
„Dáte si banán?“ p inesla Paulina na st l mísu s ovocem.
 „Ne, díky, rad ji p jdu spát, bylo toho na m dneska n jak moc,“ zavrt la hlavou Hanka,
která toužila být co nejd ív sama a znovu p emýšlet o tom, co se práv p ihodilo.
„Bude dob e, když dnes zalezete do postele co nejd ív, zítra vás musím brzo vzbudit,
abychom se stihli dostat branami na závody v as,“ schválil Han in nápad Vron a d ti vd n
uvítaly všeobecný rozchod a zmizely ve svých pokojí cích.
Vron ješt chvíli z stal sed t a íkal si, že to vlastn dopadlo docela dob e. Když dnes ze
Svá ovy mysli vycítil, že chlapec odhalil jeho podstatu, obával se, že už s ním nebudou chtít
ani mluvit, ani bydlet. Pak by byl jeho úkol mnohem t žší. Hanka ho ale p ekvapila. Jako
jediná z nich ho p ijala naprosto bez výhrad a p edsudk . Když p ekonala moment
p ekvapení, pochopila správn , že on nikdy nebude jejich p ítelem z vlastní v le, protože
nemá nárok na vlastní v li. P esto mu nabídla bezvýhradnou d v ru. Nikdy nic podobného
nezažil. To, že mu d v ovala paní a její rodina, bylo celkem p irozené. Ale dívka, která
netuší, co po ní jednou bude jeho paní chtít, mu dnes v novala n co, co ješt nikdo nikdy p ed
ní. Zasáhlo ho to víc, než ekal. Kdyby mu n kdo n kdy ekl, že se zaváže p ísahou malé
holce, vysmál by se mu.
Ráno se nikomu necht lo z postele. Ješt stále m li trochu nep íjemný pocit ze v erejšího
ve era. Za chvíli už se ale za ali dohadovat, jak se obléknout, jestli si vzít n jaké peníze
z toho, co si vyd lali a ješt neutratili, a zda je vhodn jší mít epici nebo klobouk. Snídani
odbyli v poklusu a vyrazili do m sta k ve ejné brán . Zdálo se, že nejsou sami, kdo mí í do
Poluty na mezim stský turnaj. Trochu nejist pokukovali po ostatních, kte í m li žluto-
modro-zelené epice, šátky, trika, nebo si aspo ve front na bránu malovali barevné proužky
na ruce a obli ej. N kdo vp edu trénoval hromadný pok ik: Trofeje a všechny ceny pojedou
do Santareny!
Hance se ta rozpustilá atmosféra docela líbila.
„Po kejte tady,“ ekl Vron, „rad ji sko ím zaplatit kompletní transport až do Poluty,
abychom pak nezdržovali.“
„Jasn ,“ p ikývla Hanka a sledovala, jak se Vron prodírá davem lidí.
„Nevím, jak se k n mu mám chovat,“ ekla neš astn Paulina, když odešel, „dokud jsem
netušila, kdo vlastn je, bylo to o hodn jednodušší. Považovala jsem ho za dobrodince, který
nám pomáhá.“
„Kde to žiješ, d v e?“ vrt l nad jejím názorem hlavou Rafan. „Mezi lidmi takoví
dobrodinci neexistují. Vždycky je pot eba hledat p í inu takového jednání. Z dobrého srdce t
nikdo sponzorovat nebude. Ani tady není jasné, o co tu jde. Vycházím ale z toho, že nám
Vron vlastn nikdy nelhal, jenom tu a tam n co d ležitého zaml uje. Ale i tak je tohle
všechno pro nás lepší volba, než co nabízel Útulný domov.“
„To ur it ,“ dala mu za pravdu Hanka.
„Je mi po ád trochu líto, co jsem zp sobil,“ zapojil se do hovoru Svá a, „kdybych to byl
v d l, tak jsem si to nazírání odpustil.“
„Hele, Svatoušku, plácáš nesmysly a omlouváš se úpln zbyte n . Prost to te víme a
není d vod, pro bychom se k Vronovi m li chovat jinak než d ív. Vždycky se mi zdál trochu
zvláštní, takže m zase až tolik nep ekvapilo, že není lov k. Nevím sice zatím pro , ale chce,
abychom studovali, bavili se a užívali si života tak, jak se nám to líbí. Nic nám nena izuje, jen
nám ukazuje naše možnosti. Nevím, co víc bych si mohl p át. Co na tom, jestli je džin a jeho
paní drak. Jsem jen zv davý, pro tohle všechno pro nás d lají. N jaký d vod to zaru en
má,“ promluvil velice p esv d iv Rafan.
„Cht jí hlavn Hanku, nás k tomu p ibrali jen tak bokem,“ ekl Svá a a všichni se po n m
p ekvapen podívali.
„Co je to zase za výmysl?“ zamra il se Rafan.
Svá a pokr il rameny a dál už svou myšlenku nerozvíjel.
 „Nech ho, to jsou halucinace z hladu, ráno se nestihl po ádn nasnídat,“ zasmála se Hanka
a Rafan nad svým v n hladovým kamarádem jen rezignovan mávl rukou.
„Postupte si, a nás n kdo nep edb hne,“ popohán la je Paulina.
Než se dostali na místo, museli vystát frontu ješt p ed dalšími dv ma branami. U každé
další bylo vždy víc a víc lidí a pokaždé se našlo pár vykuk , kte í se snažili p edbíhat. Jednou
z toho byla taková strkanice, že m li co d lat, aby je rozzlobený dav nevytla il z fronty úpln .
Stadión v Polut byl obrovský, snad p tkrát v tší než jejich školní amfiteátr. Nebýt Vrona,
museli by zaplatit n kterému po adateli, aby je dovedl na jejich místa. P i vstupu dostal každý
do ruky tvercové zrcátko a ty i barevné kroužky, které si v tšina návšt vník hned navlékla
na ruku, aby jim nep ekážely.
„K emu to je?“ divila se Hanka, ale te nebyla na vysv tlování vhodná chvíle. Musela
dávat dobrý pozor, aby se neztratila v tla enici mezi adami se sedadly. Kone n našli svá
ísla a mohli se uvelebit. Do za átku závodu zbývalo p l hodiny. Vron vytáhl z jedné kapsy
pití a z druhé velký pytlík sušenek. Svá ovi se rozzá ily o i a hned za al zkoumat, jestli jsou
jedlé. Hanka odklopila víko zrcátka a cht la se do n j podívat. Jeho levá polovina však
z ernala a naskákala v ní barevná tla ítka ozna ená jako program, seznam závodník , obecné
údaje a kontakt na po adatele. Když aktivovala seznam závodník , ukazovalo zrcátko nejen
jména, ale i podobu zú astn ných.
Jak se blížila hodina za átku závodu, proud p icházejících pomalu slábl. Najednou se nad
celým stadionem ozval harmonický akord, který dozníval skoro p l minuty a ztišil
p ihlížející. Ve chvíli, kdy nastalo tém úplné ticho, rozbou ila se kolem nich hudba a
z horních plošin stadionu vylétli supervolonisté v modro erných kombinézách na erných,
oranžov zdobených prknech. Každý z nich držel v ruce ervený závoj, který se v proudu
vzduchu rozvinul a pak se za al rozpadat v jemný rudý prach, který sedal na každi ký kousek
stadionu. Kupodivu se neusadil úpln , ale vypadalo to, že se vlní kolem p ítomných lidí.
Supervolonisté p edvedli n kolik perfektn secvi ených sestav, kdy se rozlétávali a znovu
slétávali do efektních obrazc . Hanka o ekávala, jak jim všichni budou za jejich výkon
tleskat, ale sklidili jen vlažný a krátký potlesk. Svá a se zavrt l a pozoroval, jak se rudá mlžná
clona kolem n ho vlní.
„Co to je?“ zeptal se Vrona.
„To je takový bezpe nostní prvek proti magickému ovliv ování závodník .“
„Jak to funguje? Nemám pocit, že by to rušilo magii.“
„Zkus n co t eba na Hance. Zaklapni jí zrcátko,“ navád l ho Vron.
Svá a se soust edil a pak z jeho ruky, kterou natáhl p i manipulaci, vyst elil rudý proud
k Han inu zrcátku, které se samo zav elo.
Hanka se zamra en ohlédla po kamarádovi: „Co to vyvádíš, prosím t ?“
„To je super,“ radoval se Svá a, kterému kone n došlo, že rudá mlha sice magii nebrání,
ale velice názorn na ni upozor uje, „ale závodníci p ece taky musí používat magii, aby
ovládli prkno…“
„Však za chvíli uvidíš,“ usmál se Vron, „jejich magie bude sv télkovat mod e. Pokud by
se n kdo cht l závodník m plést do vystoupení, zažil by od rozhod ích velmi nep íjemné
p ekvapení.
Následovalo vystoupení jedné d tské skupiny, které bylo odm n no v elým potleskem
z jedné ásti tribun, kde nejspíš sed li p íznivci školy, odkud d ti pocházely. Pak se nad
tribunami rozsvítilo p t plošin, každá jinak barevná.
„Hele, modro-zeleno-žlutá, to bude asi plošina Santareny,“ hádal Svá a.
„Sedni si a uklidni se, nebo p es tebe ostatní neuvidí,“ snažil se ho zklidnit Rafan, ale moc
se mu to neda ilo.
„Hele, Hanko, tady píšou, že za Santarenu závodí i n jaký Pohromak, není to náhodou
p íbuzný tvého kamaráda z kroužku?“
 „Patrik Pohromak není žádný m j kamarád! Po ád si myslím, že existuje n jaký chudák,
který se kv li n mu nedostal do školy. Ukaž mi to jméno… No jo, podle v ku by to mohl být
bratr, pokud jsou z jedné rodiny.“
Celé dopoledne sledovali závodníky, kte í p edvád li program s povinnými prvky.
Rozhod í jejich výkony známkovali pomocí ter s íslicemi. ím více bod , tím lépe
ohodnocený výkon. Když nastoupila Ferinová, byla Hanka nervózn jší než ona. Držela jí
palce tak pevn , že v nich po vystoupení málem nem la cit. Bodové ohodnocení m la sice
výborné, ale mezi ostatními to sta ilo pouze na tvrté místo. Povinnou sestavou však závod
nekon il. Po ob d ji ekala ješt volná jízda a ta mohla mnohé zm nit.
O p estávce vylovil Vron z kapes pro každého k ob du velký chleba s ízkem. Hanka
p emýšlela, jestli ho tam opravdu m l, nebo ho zrovna vy aroval. Te už nemusel p ed nimi
p edstírat, že je oby ejný lov k, takže kdo ví.
„Moc rád bych na plošin navštívil naši profesorku, smí se to?“ ptal se mezi sousty Svá a.
„Podíváme se,“ ekl Vron a kontaktoval organizátory pomocí informa ního zrcátka.
„B hem polední p estávky je to dovoleno, pokud souhlasí osoba, kterou chcete navštívit,“
oznámil jim, „mám vaši profesorku kontaktovat já, nebo jí pošlete sv j vzkaz sami?“
„Svá a by jí mohl napsat,“ usoudila Hanka, „má ve škole dobrou pov st, tomu to ur it
dovolí.“
„Nem žu, te mám mastné ruce a krom toho, ty p ece chodíš do kroužku supervolonu,
ne?“
„No tak jo,“ svolila Hanka a sesmolila krátký dotaz pro registrovaného závodníka.
O ekávala, že jí nikdo neodpoví, ale už za dv minuty dostala odpov , a p ijde nahoru i se
svými kamarády.
„Super,“ projevil tentokrát nadšení i Rafan, kterého um ní závodník fascinovalo.
„Tak jdeme,“ kývl na Hanku a Svá u, když se ani Vron ani Paula k jejich výletu necht li
p idat. Prodírali se mezi lidmi až k pat plošiny, kde už na n ekal po adatel a vyvezl je
nahoru.
„To je milé p ekvapení, že vás tu potkávám,“ usmála se na n Ferinová a ve své
kombinéze vypadala o mnoho mladší, než ve škole. Na p átelské tvá i nebyla ani stopa po
obvyklé p ísnosti.
„Jela jste fakticky úžasn ,“ ekl jí obdivn Rafan.
„Díky, ale ješt m eká ta t žší ást. Držte mi palce, budu to pot ebovat. Dnes je tu
opravdu silná konkurence.“
„Takhle já nikdy jezdit nebudu,“ vzdychla Hanka.
„Pokud t to bude bavit i n kolik dalších let, tak t eba ano.“
„Škoda, že taky nem žu chodit s Hankou do vašeho kroužku,“ zalitoval Rafan a v tom
okamžiku se tulík Plavík vyhrabal z kapsi ky u košile a posadil se mu na rameno.
Hanka vid la, jak jejich profesorka údivem zamrkala a skoro jí klesla brada.
„Je to opravdu to, co si myslím, že to je?“ ukázala na tvore ka.
„Ano, to je m j tulík, chcete si ho pohladit?“ nabídl jí Rafan.
Hanka se rozhlédla po plošin . Zábradlí kem byla rozd lená do t í oddíl a v každém
oddílu m l prkno a své v ci jeden santarenský závodník. Výtah práv na plošinu vyvezl další
návšt vníky. Hanka udiven zdvihla obo í, když spat ila Patrika Pohromaka s jeho sestrou
And lou. P išli pozdravit u itelku a pak šli obdivovat její prkno. To leželo na vzdušném
podstavci a lehounce mod e sv télkovalo.
„A jak dlouho už létáte?“ pá il Rafan z u itelky informace o její sportovní disciplín .
„Loni to bylo deset let od mého prvního závodu ve škole,“ smála se Ferinová tomu, že jim
to p ipadá jako neuv iteln dlouhá doba.
Koutkem oka Hanka zahlédla, jak si Patrik za u itel iným prknem d epl na bobek. Jemné
šimrání v zátylku ji nabádalo, aby to zkontrolovala. Ale t eba se cht l jen mrknout na spodek
prkna… Ale to by tam ned ep l tak dlouho. Hanka se odpoutala od skupinky a obešla prkno,
aby vid la, co tam d lá. Natahoval ruku k prknu a n co svíral v dlani. And la se jí postavila
do cesty, aby ji zadržela, ale Hanka se jí vyhnula, ud lala t i kroky k Patrikovi a prudce ho
odstr ila od prkna. Ve d epu neudržel rovnováhu a p epadl na záda. Hanka zahlédla v jeho
ruce n ž. Musel si uv domit, že ho vid la. Rychle n ž schoval, zvedl se na nohy a up el na ni
skoro vražedný pohled. Chvíli m la Hanka pocit, že po ní sko í, ale to už se mezi n vklínila
jeho sestra a nahlas prohlásila: „Moc krásné prkno! Ale te už poj , brácho, musíme se ješt
podívat vedle.“
Oba p elezli zábradlí ko a odešli k mladíkovi, který m l za dopoledne o n co lepší skóre
než Ferinová.
„Kdo to je?“ zeptal se Rafan profesorky a kývl k vedlejší ásti plošiny.
„Pohromak? To je starší Patrik v bratr. Mají nadání pro tenhle sport v rodin . Jsou fakt
dob í. Brzo už na n nebudu sta it.“
„Toho jste taky trénovala?“
„Ale kdepak, ten má trenéra tady z Poluty. V Santaren má sice rodinu, ale pokud vím, tak
skoro po ád bydlí tady.“
„No, já myslím, že Santarena je hez í,“ usoudil Rafan.
„Už mi tu bliká signál, abych ukon ila návšt vy, obávám se, že budete muset dol .“
„No, pokud to bude výtahem, pro ne,“ prohlásil Svá a, který se naklán l p es okraj
plošiny, aby lépe vid l.
„Tak už poj ,“ postr il ho Rafan sm rem ke kabince výtahu.
Než se prodrali až na svá místa, za alo druhé kolo závod . Jestliže se jim výkony
závodník zdály dopoledne úžasné, te všichni p edvád li n co, co jim vyráželo dech.
V tšina z nich si krom prkna p ibrala navíc n jaké efektní ná adí. N kdo m l mí e, n kdo
obru , jeden závodník dokonce zvolil prapor svého domova. Hanka nev ila svým o ím. Jak
proboha m že n kdo uhlídat krom prkna i dva mí e, nebo proskakovat obru í? Jejich
profesorka zvolila ty s ho ícími konci. Sklidila za sv j výkon dlouhé ovace. Pak nastoupil
Pohromak se dv ma šavlemi. Bylo to n co úžasného. Nemohla jinak, než mu také dlouze
zatleskat, i když fandila u itelce. Když všechny volné jízdy skon ily, vystoupila p ed
obecenstvo porota. Diváci se pomalu utišili a ekali na vyhlášení výsledk .
„Jako t etí se umístil Bjern Fedosen z Arkidy, jako druhá skon ila Felicie Ferinová ze
Santareny a první místo obsadil Stan Pohromak ze Santareny, i když pokud vím, je te víc
z Poluty.“ Dlouhotrvající jásot p ivítal vít ze a jejich dekorování medailemi.
„A nyní je to na vás, moji milí diváci,“ zahalekal konferenciér, „koho ze závodník si
vyberete pro záv re nou exhibici? Vyhodíte-li do vzduchu ervený kroužek, ud lujete ty i
body, žlutý je za t i, zelený za dva a modrý za jeden. Tak prosím, vybírejte.“
Osv tlení chvíli pohaslo, a když se znovu rozzá ilo, stáli v ad všichni zú astn ní. Za al
jmenovat jednoho po druhém a po kal, až diváci p id lí body vyhozením barevných kroužk
do vzduchu. Kroužky odlétaly s r žovým sv télkováním a dosedaly na ty e vedle závodník .
Nejvíc jich dosedlo na ty jejich u itelky.
„Dnešní závody svým vystoupením zakon í favoritka našich divák Felicie Ferinová!
Prosím…“ zahalekal naposledy konferenciér a zmizel. Vtom se nad stadionem objevila
ohnivá zá e a z ní vylet la vyvolená v kostýmu draka. Dlouhý vlající pláš a sv telné efekty,
p ipomínající chrlení ohn krásn dopl ovaly její jízdu plnou obrat , p emet a krkolomných
kli ek. Bylo to opravdu vyvrcholení jejich zážitku z dnešního dne. Trvalo pom rn dlouho,
než se jim poda ilo opustit stadion a dostat se branami dom . Ale nevadilo jim to, protože byli
plní dojm a zážitk , ze kterých se pot ebovali vypovídat.
„Cos to tam na plošin vyvád la u toho prkna vaší profesorky?“ zeptal se Hanky Rafan,
t sn p ed tím, než šli spát.
 „Ále,“ mávla rukou Hanka, „jenom jsem omylem str ila do jednoho kluka, co ho znám od
nás z kroužku.“
„Nezapomínej, že i já toho kluka už vid l. I tu jeho sest i ku. Dívali se na tebe dost
rozzu en . Cos jim provedla?“
„No, vlastn nic. Jen jsem do n j trochu str ila.“
„Opravdu? Tak to m za íná zajímat. Jsi do n j zamilovaná?“ provokoval Rafan.
„Do Patrika? Spadl jsi z višn ? Natahoval k prknu ruku s kudlou, tak jsem ho složila na
zadek.“
„S kudlou povídáš?“ zamyslel se Rafan a Hanka si uv domila, že mu zase sko ila na jeho
fígl, jak z ní dostat informace. Sta í ji trochu vyprovokovat a vyklopí mu všechno.
„Že by cht li bráchovi pojistit vít zství? On p ece nemá zapot ebí tyhle metody, je dost
dobrej i bez nich. Nebo má Patrik n co proti profesorce a cht l ji ztrapnit?“
„Co íkáš?“ zareagovala kone n Hanka na to, že na ni mluví.
„Co má Patrik proti profesorce?“
„To nevím. Ona je na nás dost p ísná a ob as používá tvoje metody. Zesm š uje nás, aby
z nás vyrazila lepší výkon. Jinak fakt o ni em nevím.“
„No nic, poj me spát,“ ekl Rafan a už se k tomu nevracel ani další den.

A PRVNÍ RO NÍK KON Í…

Ve škole je te za ali zat žovat víc než d ív. Do hodin zem pisu p ibyla teorie bran,
v symboli tin je nutili k plynulé komunikaci a neustále jim opakovali, že už to co nevid t
budou pot ebovat, a v praktické magii p ibyl nácvik otev ené a uzav ené mysli.
„Když p ijdou hosté z jinodruhové oblasti a vy jim chcete dát najevo své p átelské uvítání,
je pot eba, abyste p i prvním kontaktu pln otev eli svou mysl. Pokud to neu iníte, dáváte tím
najevo, že proti jejich p ítomnosti máte výhrady,“ vysv tloval profesor Jasanov.
Vzáp tí je nutil, aby se nau ili otev ít mysl a zárove si uv domovali, zda i mysl jejich
kontaktu je otev ená. Hance otevírání mysli p íliš nešlo, tak si ji vzal do práce sám profesor.
„No dob e,“ p ikývl nakonec unaven , „tohle už byla aspo trochu pootev ená mysl.“ Pak
p id lil Svá ovi G za dokonalé otev ení mysli. V další hodin jim vysv tlil, že ne vždy budou
jednat s p áteli, a pak je nutné mysl chránit a uzav ít ji p ed zv davou magií. Op t si k sob
vzal Hanku a p ikázal jí, aby obrnila svou mysl p ed jeho magickou sondáží. Hanka si
p edstavila, jak p ed ní stojí Bacha ka a n co jí chce vsugerovat.
Profesor povytáhl obo í a poklepal Hanku po rameni:
„Tohle bylo naprosto perfektní, nem l jsem nejmenší šanci, p id luji ti gé ko za uzav enou
mysl.“
Hanka se oto ila, aby nezmeškala pohled na sv j válec, ze kterého dosud spíš ubývalo, a
kde práv p ibyl jeden žeton. Ješt stále byla deset žeton pod normálem, takže to zase až tak
pot šující pohled nebyl, ale aspo bodí ek!
„No tak, takhle ne, mladý muži, cht lo by to trochu víc soust ed ní,“ za al se roz ilovat
Jasanov a Hanka se ohlédla, aby zjistila, kdo že to má práv trable. „Tak ješt jednou a trochu
se do toho op i!“ ty il se profesor nad Svá ou a Hanka s nap tím ekala, jak její kamarád
dopadne.
„Ne, ne, ne, v bec se nesnažíš,“ zavrt l hlavou profesor, „takhle slabý výkon jsem opravdu
ješt nezažil. Musím p iznat Svatopluku Vrone, že u tebe m to obzvláš p ekvapuje. Máš „I“
za uzav enou mysl.“
Svá v válec, který m l dvacet dva bod nad normál, se o jeden žetonek snížil. Hanku
pot šilo, že se aspo jednou karta obrátila a ona usp la v n em, co Svá ovi inilo problémy.
Každý týden mívali jednu t ídnickou hodinu. Obvykle je vedla profesorka Ferinová a ešila
drobné zádrhele, které se na škole objevovaly. Ob as cht l n kdo bydlet s n kým jiným, tu a
tam se objevila stížnost na neoprávn né p id lení I ka, v tšinou se ale hodina odehrávala
v duchu dotaz na n co, co žáci nezjistili pomocí hodinek.
Tentokrát ale na hodinu p išel s Ferinovou i Jasanov.
„Jak u nás školní rok kon í, nejspíš už asi víte bu od svých starších spolužák , nebo
z informa ního bloku svých hodinek. Nicmén to ješt jednou te probereme tady, aby
nevzniklo n jaké nedorozum ní,“ ekl profesor. „První ro ník od vás nevyžaduje na konci
kv tna nic jiného, než abyste se ve svém žetonovém hodnocení nedostali pod deset bod .
Pokud by se to n komu poda ilo, bude muset prokázat p ed zkušební komisí, že je zp sobilý
postoupit do dalšího ro níku. Neprokáže-li to, bude opakovat první ro ník. Tolik tedy o
zkouškách.
Na za átku ervna, jak už asi víte, k nám p ijížd jí ze sp átelených jinodruhových škol
delegace složené v tšinou z jednoho nebo dvou u itel a z jednoho až dvaceti žák z každé
školy. V té dob zase na oplátku odjížd jí naši vybraní žáci z druhých ro ník do areál
doty ných sp átelených škol. Ti, co tu z stanou, budou spole n s vámi a ostatními
absolventy prvních ro ník zajiš ovat všechny pot eby našich host a rozmazlovat je.
Doufám, že víte, co tím myslím.“
„Pan profesor,“ p erušila ho Ferinová, „má na mysli, že se budete chovat slušn a
respektovat p i kontaktu s našimi hosty všechny normy chování, tak jak jste se je u ili v tomto
roce. Nep ejeme si nikoho urazit, ani tu mít jakýkoliv konflikt. Všechno neobvyklé nejd ív
projednáte se mnou nebo tady s panem profesorem, než si dovolíte odporovat našim host m.
Pokud bude n kdo by jen trochu neomalený, skon í do konce ervna jako pomocník
v kuchyni nebo na farm . Tak si ve vlastním zájmu dávejte velký pozor na své chování.“
„P esn tak,“ potvrdil slova své kolegyn Jasanov a pokra oval, „Žáci t etího ro níku mají
za úkol p ipravit spolu s našimi hosty slavnostní p edstavení. Dá se íci, že se jedná
o divadelní p edstavení na dané téma. Zadání je vždy stejné a je na nich, jak se poperou
s tématem mlád te uneseného temnými silami a zachrán ného díky spolupráci lidí, drak ,
jednorožc a sirén. Magické i jiné efekty jsou vítány a z jakého druhu bude zachra ované
mlád už je na p edstavivosti tv rc .“
„A žáci tvrtého ro níku?“
„V tšina jich bude pry a vrátí se až t sn p ed slavností. Ti, kte í budou tady, se
pochopiteln také mohou zú astnit p íprav, pokud budou mít zájem a as. Chcete se ješt na
n co zeptat?“
„Budeme jezdit na soboty a ned le dom ?“
„Ne. B hem ervna budou všichni žáci prvních ro ník trvale k dispozici našim host m a
se svými blízkými se setkáte až na slavnosti. M žete na ni pozvat p íbuzné, blízké i kamarády
podle svého uvážení. Pokud se bude jednat o víc než p t osob, musíte se nejd ív poradit
s námi.“
„A kde tady bydlí siré ané?“
„P ed farmou je slepé rameno eky, kde je ubytujeme.“
„T m budeme muset taky pomáhat?“
„Nem jte obavy, pod vodou se pohybovat nemusíte. Sta í, když jim budete k dispozici na
b ehu. Jinak draci v tšinou nocují na skále nad ekou asi t i kilometry proti proudu. Stravují
se sami, takže spíš o ekávají, že s nimi budete komunikovat a ukážete jim areál naší školy.“
„A jednorožci?“
„Ti mají oblíbenou louku poblíž slepého ramena eky. Jsou skromní, slušní a jako mladí si
rádi hrají a komunikují. Myslím, že se vám budou líbit.“
„Myslím, že nejobtížn jší bývá komunikace s draky,“ promluvila profesorka, „rádi
porou ejí a o ekávají, že je bez p ipomínek poslechnete. Pokud jste ale poslušní p íliš,
považují to za slabost a nebudou vás respektovat. Nikdy se od nich nenechte vyprovokovat ke
zlosti. Pokud se s nimi dostanete do diskuse, používejte logiku a absolutní zdvo ilost. Moje
rada pro vás je: bu te opatrní.“
„No,“ zasmál se Jasanov, „myslím, že nejvíc si s draky užijí t e áci.“
„Takže te víte, co vás p ibližn eká,“ ujala se slova zase jejich profesorka, „koncem
kv tna dostanete ty i dny volna, abyste si mohli doma domluvit pozvání na slavnost, a pak se
spole n postaráme, aby to byla krásná a p íjemná oslava záv ru školního roku. V ím, že
upot ebíte získané znalosti a doufám, že to pro vás bude zajímavá a p ínosná zkušenost.“
Hned po skon ení hodiny za al Svá a po ítat, koho všechno by m li na slavnost pozvat.
„Rafana, Paulu, Vrona, Zachariáše, pana Mojeranu a kluky.“
„To už toho máš n jak moc, ne?“ smála se Hanka. „N co nech taky pro m .“
U ivo ve škole bylo tak náro né, že mnohé úkoly te museli zpracovávat i o víkendu
doma, aby náhodou neschytali další I ka za nedostate nou p ípravu. V tom fofru jim zbývající
školní m síce utekly rychleji, než ekali. Než se nadáli, byl tu konec kv tna a Hanka
konstatovala, že t icet p t žeton sice není velký úsp ch, ale p ece jen je to lepší, než
v prvním p lroce, a rozhodn jí nehrozí opakování první t ídy. Kdykoliv koukla na Svá v
válec te práv se sedmdesáti šesti body, m la velmi nep íjemný pocit, že je nejspíš hloupá.
P ed nimi byl poslední dlouhý víkend a pak je eká setkání s hosty. Sirény zatím vid la jen
zdálky, jednorožc se nebála, nebo setkání s P‘ujibem v rezervaci a to, že pak jeden z nich
stál na Rafanov stran p i sporu o tulíka, ji utvrdilo v p esv d ení, že jsou hodní a
spravedliví. S draky se ale ješt nesetkala a toho setkání se trochu bála. Po ád ješt nad ní a
jejími kamarády visela nezodpov zená otázka, pro je jeden z nich sponzoruje, aby se mohli
vzd lávat.
Na poslední hodinu m li Ferinovou, a když už pot etí n koho napomenula, že nedává
pozor, pokusila se Hanka soust edit na její výklad o tom, pro není radno používat magii na
nemagickém kontinentu. Vnímala ale sotva p l v ty a už zase p emýšlela, jak asi Paula
zvládla zkoušku v lé itelském kurzu. Slíbila, že na ni dnes bude p ed školou ekat, a bu
p jdou do cukrárny oslavit její úsp ch, nebo utlumit smutek z jejího fiaska.
Hanka doufala, že usp je.
„Vidím, že Hanka Vronová už se taky toulá daleko za školou, tak snad abych vás rad ji
pustila dom a sv j výklad zopakovala až v zá í,“ vyburcovala Hanku z jejích myšlenek
profesor ina poznámka. Cítila, jak se v rozpacích ervená, ale Ferinová se mírn usmívala a
v bec nevypadala rozzloben .
„No tak, na co ekáte,“ pobídla profesorka svou t ídu, „sbalte se a b žte dom .“
„Hurá, jupí,“ zajásali nad koncem u ení, šprtání a úkol a ti nejrychlejší už stáli u rámu
dve í a mizeli pry .
„A co kv tiny?“ kývl Svá a k parapetu, který te hý il barvami a zdravou zelení.
„Na konci ervna je uložíme k prázdninovému spánku. Sice pak v zá í vypadají trochu
p ešle, ale p ežijí to,“ uklidnila ho u itelka, „v ervnu sem budete mít z vašeho pokoje p ístup
a pak se o n postarám já.“
„Tak jo,“ usmál se Svá a a vyrazil za Hankou, která netrp liv p ešlapovala u dve í.
Paula už na n ekala ve m st p ed branou. Tentokrát tu bylo plno lidí, kte í p išli naproti
svým prv ák m a cht li s nimi oslavit úsp šné dokon ení ro níku. Paula se usmívala od ucha
k uchu, takže hned bylo jasné, že i ona svou zkoušku úsp šn zvládla. Jenže v cukrárn dnes
nebylo volné snad ani míste ko, tak usoudili, že budou rad ji oslavovat doma. Cestou se
zastavili u Zachariáše, jestli by tam pro n nem l n jaké slavnostní pohošt ní.
„Se asi roztrhnu dneska, ne?“ zabru el. „Všichni cht jí oslavovat, Zachariáši, cht li
bychom tohle, Zachariáši támhleto, a co takhle desítkovou zmrzlinu?“
„Co to je?“ ptala se opatrn Hanka.
„B žte dom a nechte se p ekvapit,“ loupnul po všech t ech okem a neodpov d l.
 „Hej,“ houkl ješt na Paulinu, když už Hanka se Svá ou zmizeli za dve mi, a pohybem
hlavy ji vyzval, aby šla za ním.
„Dnes je krásn na piknik na trávníku,“ ekl a vytáhl s její pomocí neoby ejn velký kufr.
Vystrkal dívku i zavazadlo ze dve í a kývl na Hanku a Svá u: „Hezky si to užijte.“
Všichni t i m li co d lat, než zavazadlo dovlekli až na zadní ást zahrady, kde ho na tráv
zv dav otev eli. V jedné ásti kufru bylo prostírání a nádobí, v druhé bylo p ipraveno jídlo a
nápoje. Svá ovi se rozsvítila o ka, ale ovládl se a prohlásil, že dojde pro Vrona a Rafana.
Hanka s Paulou zatím roztáhly ubrus a na n j naskládaly vše, co kufr nabízel, a nebylo toho
málo. Bylo tu maso, chlebí ky, uzeniny, sýry, zelenina, ovoce a dokonce dort s nápisem PRO
ÚSP ŠNÉ STUDENTY. To už k nim dorazili i kluci a nesli mísu obalenou st íb itou ut rkou.
„To je ta zmrzlina,“ hlásil hned Svá a, „koukli jsme se a je v ní deset barev a deset druh
ovoce. Každý si m že nabrat, co mu chutná.“
„Tak se do toho dáme, ne?“ ukázala Hanka na prost ený trávník.
„Nebude to moc drahé, Vrone?“ zeptala se s obavou v hlase Paulina.
„P ece jsem ti ekl, že se b hem svého pobytu u nás nemusíš zajímat o finan ní stránku
v ci. Tyhle starosti si nech na doma,“ napomenul ji Vron a s úsm vem pozoroval svoje
sv ence, jak se pustili do lah dek, které se tu nabízely.
„Cht li jsme se s tebou poradit,“ ekla Hanka, když dojedla, „krom vás všech bychom na
ervnovou školní slavnost rádi pozvali Zachariáše a pana Mojeranu. Nebude ti to vadit?“
„Pro by mi to m lo vadit,“ podivil se Vron, „jsem rád, že je chcete pozvat, i když si
nejsem jist, jestli Zachariáš bude chtít. Ale svým pozváním ho ur it pot šíte.“
„Taky jsme p emýšleli,“ zahuh al Svá a a rychle spolkl sousto, aby mohl mluvit dál,
„jestli by nebylo možné pozvat i Gira z rezervace. Myslíš, že bychom se k n mu te n kdy
mohli dostat, abychom to s ním domluvili osobn ?“
„To by bylo skv lé, kdybyste ho pozvali,“ ekl dojat Rafan a p estal honit po ubrusu
tulíka, který pobíhal od misky k misce a ochutnával, co všechno tam mají.
„Najdu zítra pana Mojeranu a poradím se s ním,“ slíbil Vron.
„M žeme s tebou?“ vnucoval se hned Svá a.
„To tedy nem žete,“ zavrt l hlavou Vron, „ješt nemáte atest na procházení nestín ných
bran.“
„A pro ho ješt nemáme? Jak se dá získat?“ zklaman se dožadoval vysv tlení Svá a.
„Jestli se nemýlím, tuhle zkoušku budete d lat na konci druhého ro níku,“ odpov d l mu
Vron a p istr il blíž k n mu misku s jeho oblíbenými sušenkami.
„Jak m žeš z stat takhle malý a štíhlý, když toho do sebe po ád tolik cpeš?“ podivoval se
Rafan, když vid l, že jeho kamarád i po vydatném jídle zobe sušenky.
„Asi se mi to v t le m ní na inteligenci a dobrou náladu,“ odsekl Svá a a podal p lku
sušenky Plavíkovi. Ten ji o ichal a zahodil do trávy. Svá a se na tulíka vy ítav podíval a
p endal misku se sušenkami mimo jeho dosah.
„Vypráv j nám n co, Vrone. T eba o dracích,“ prosila Hanka a kouzelný džin se opravdu
nenechal dlouho prosit a za al vypráv t. Byly to p íb hy staré mnoho desítek let, ješt z doby
dra í války. Tehdy lidé za ínali obsazovat území, které draci považovali za své. Nejd ív je
vyhán li, ale když to nepomáhalo, za ali draci lidské osadníky zabíjet. To však vyvolalo u lidí
zu ivost a poslali na místa konflikt bojovníky, kte í dokázali mnoho drak poranit a zabít
jejich mlá ata. Byla to dlouhá válka. Draci se nerozmnožují tak rychle jako lidé, a tak jich
za alo ubývat. N kte í moud ejší jedinci žádali, aby bylo s lidmi vyjednáváno, a m li zájem
se domluvit na míru. Draci nejd ív necht li o vyjednávání s lidmi ani slyšet. Ale jeden
z bojovník jim nakonec ukradl vejce a vychoval dra í mlád mezi lidmi. Když drá ek
dorostl, stal se vyjednava em, který nastolil období klidu a nabídl ob ma stranám p ijatelnou
dohodu. Díky n mu skon ila dra í válka a po ase za ali draci dokonce využívat služeb
lidského rodu. Ješt i pak ale docházelo ke konflikt m, které k ehký mír ohrožovaly.
 Vronovo vypráv ní se protáhlo až do ve era. Bylo tak zajímavé a barvité, jako by tam
v t ch asech byl osobn . Když se slunce klonilo k západu, p išel si k nim sednout i Zachariáš
a vybídl Vrona, aby klidn vypráv l dál, že i on si to rád poslechne. Sed li a poslouchali
Vronovy p íb hy až do setm ní. Pak d ti lítostiv uznaly, že už je asi as skon it. Paula
sbalila piknikový kufr a Hanka využila p íležitosti a pozvala Zachariáše na školní slavnost.
„To je od tebe moc milé, mladá dámo, že m zveš. Rád bych p išel, ale na za átku
prázdnin budu mít frmol. Nevím, nevím… Uvidíme. Nic ti napevno slíbit nemohu, ale
pokusím se.“
Pak vzal sv j kufr, dot en odmítl, když mu s ním cht li pomoct, a odešel.
Druhý den všichni napjat o ekávali, jaké zprávy pro n Vron bude mít, až se objeví. Báli
se odb hnout z domu n kam dál, aby nezmeškali jeho návrat. Nakonec se do kali. Hned jak
uvid li jeho výraz p i p íchodu dom , poznali, že zprávy jsou dobré. Usmál se a kývl na
Svá u.
„Zítra vyrazíme ve ejnými branami na místo, kde si m žeš promluvit s Girem,“ ekl mu a
pak dodal, „bude tam také pan Mojerana, pochopiteln i kluci a jak jsem vyrozum l, má pro
vás n jaký prázdninový návrh.“
„No nazdar,“ zašklebil se Svá a, „to bude ur it zase n jaká maka ka. Doufám, že to
tentokrát nebude na stavb . Byla to dost d ina.“
„Jasn , ty ses tam minule málem p ed el,“ poškleboval se mu Rafan a držel ho rukou od
t la, když se mu Svá a cht l za jeho poznámku odvd it boxováním.
Hanka se smála jejich kamarádskému poš uchování a najednou pocítila strach, že tahle
pohoda jednou skon í, že se budou muset rozejít… Paulina m la asi radar na její skryté
nálady, protože ji ml ky vzala kolem ramen. Z jejího doteku Hanka znovu na erpala nad ji,
že všechno p jde dob e a strach není na míst .
Druhý den cestovali branami po známé trase, až na to, že tentokrát nastupovali do kabinky
v budov s nápisem VS13 a brána je vyklopila uprost ed n jakého centra s budovami,
ohradami a pokud si Hanka dob e všimla, bylo tu i n kolik klecí.
Vron je dovedl do jedné budovy s velkou spole enskou místností. Celá jedna její st na
byla zapln na nau nými obrazy zví at a rostlin.
„Vidíš, že jsou tady, íkal jsem ti to,“ ozvalo se ode dve í a za okamžik už Hanka držela
v náru í Sama, pak Toma, a než kluci každého obešli, dorazil i pan Mojerana.
„Vítám vás, p átelé, moc rád vás zase vidím,“ usmíval se a pot ásal jim rukama, Rafanovi
zvláš dlouho. „Poj te se mnou, ukážu vám zdejší malé království,“ kývl ke dve ím, „kluci
zatím mohou sko it za hospodyní a poprosit ji o p ípravu ob erstvení pro naše milé hosty.“
Vyšli za ním ven a pan Mojerana je vedl dvorem kolem prázdných klecí až k ohrad , ze
které zv dav vykukovali dva fu ové. Hanka si všimla, že jeden z nich má podivn
zkroucenou zadní nohu. Sice se o ni opíral, ale p i pohybu siln kulhal.
„P ivedli ho sem pozd ,“ pohladil hlavu kulhajícího fun , „nejd ív to vypadalo, že o nohu
úpln p ijde, ale pak se tu zastavil jednorožec-lé itel a uzdravil ho natolik, že m že chodit.“
„A tohle je jeho družka, která ho odmítla opustit,“ ukázal na druhého fun , který se také
dožadoval pomazlení, „je moc hodná a ur it vás sveze, pokud ji o to požádáte.“
Pak je vedl kolem ohrady za roh budovy. Uvid li voliéru a uvnit sed l na v tvi nádherný
dravý pták.
„Pro je zav ený?“ divila se Hanka.
„Je to tleskavec a je slepý,“ odpov d l pan Mojerana, „kdybychom ho pustili, nemá šanci
se uživit. Rád se nechává nosit na ruce nebo na rameni, pokud na n j má n kdo z nás as. Na
noze musí mít p ipevn ný magický kamínek, abychom ho našli, když se ve slabé chvilce
pokusí vzlétnout a my nevidíme, kam dopadl.
„Chudák,“ politovala ho Paula.
 Prošli kolem a vstoupili do další budovy, kde byl obrovský sál se spoustou obydlených
klecí. V n kterých byli ptáci, v n kterých drobní ty nozí živo ichové.
„Tady jsou tvorové, kte í utrp li n jaké zran ní, ale mají šanci se vylé it a vrátit do svého
p irozeného prost edí.“
Z jedné klece vystoupila mladá žena a došla až k nim.
„Dovolte, ctihodná Siderie, abych vám p edstavil své mladé p átele.“ Pak se oto il k nim:
„A tohle je naše lé itelka, která se rozhodla pomáhat zdejším postiženým tvor m.“
„Sidi, pane Mojerano,“ ekla p ísn , což p i jejím mládí vypadalo trochu nepat i n , ale
pan Mojerana se vlídn usmíval, „kdy už mi kone n za nete tykat jako ostatní a íkat mi
Sidi? P ece víte, jak nerada používám tituly.“
„To platí i pro vás,“ oto ila se na d ti, „pokud m nechcete rozhn vat, íkejte mi Sidi.
Jasné?“
„Jasné,“ odpov d li jednohlasn a hned jim byla sympatická.
„Sidi,“ ozvalo se z konce místnosti, „poj sem prosím, pot ebujeme t .“
„Už jdu,“ zahalekala lé itelka a ohlédla se na n , „omluvte m , prosím.“
Sp chala dozadu a pan Mojerana kývl, že ji mohou pomalu a tiše následovat. Když došli
až ke kleci, kde ošet ovala n jaké zví e, uvid li, že muž, který ji volal, je Giro. Oba byli
sklon ní nad malým, asi jako pes velkým medvídkem a vyjma drobných pokyn , že je
pot eba n co podat i podržet byli zcela zabráni do své práce.
„Tak hotovo,“ ekla po chvilce Sidi a ot ela si elo. „Šlo to docela dob e,“ pochvaloval si
Giro, „ob mlá ata jsou zdravá a ilá. Až se matce zahojí jizva, m žeme je všechny vrátit do
rezervace.“ Pak se ohlédl a uvid l návšt vníky: „No vida, kohopak to tu máme…“
„Ty je znáš?“ podivila se Sidi.
„Aby ne,“ usmál se na n Giro, „tahle parta m p ipravila o místo šéfa rezervace. Tedy
abych byl p esn jší, o to místo m p ipravil jejich nejmenší a nejmladší len.“
Svá a už už cht l za ít protestovat, když si uv domil, že Giro nemyslel jeho.
„To je ten chlapec s tulíkem?“ zeptala se Sidi se špatn skrývaným zájmem.
Rafan sáhl do kapsi ky a pak jí vložil do dlan rozespalého tvore ka. Prohlížela si ho
s rozzá enýma o ima.
„Taky bych t kv li n mu p ipravila o místo,“ ekla nakonec Girovi a hladila tulíka, dokud
ho to nep estalo bavit a nep esko il zase k Rafanovi.
„Tady je to stejn o moc lepší,“ prohlásil Giro a podíval se po ní pohledem plným lásky.
Paula str ila loktem do Hanky a zašeptala tak, aby ji nikdo krom kamarádky neslyšel:
„Docela fešák. Kdyby nem l o i jen pro ni, líbil by se mi.“
Hanka ji sjela káravým pohledem, ale Paule to nevadilo.
„Tady jsou,“ vpadli do místnosti kluci jako velká voda. „Teta Bára vzkazuje, že se máte
okamžit p ijít najíst, jinak se vám rozte e zmrzlina, kterou p ipravila,“ halekal Sam.
„Tak to nesmíme dopustit,“ p ikývl pan Mojerana a všichni p ítomní se bez odmlouvání
p esunuli do spole enské místnosti, kde už na stole ekala vydatná sva ina.
„Báje né buchty a skv lá zmrzlina,“ chválil Svá a s plnou pusou a pak se oto il na Sama,
„musíš m s tetou Bárou seznámit.“
„To nebude problém, když sem p ijedeš na prázdniny,“ p ikývl kluk, ale pak se chytil za
pusu a omluvn se podíval na d du.
„No, to jsem si mohl myslet, že mi zkazíš p ekvapení,“ vrhl na n j vy ítavý pohled d da.
Sam se opatrn stáhl z jeho dosahu a schoval se za Toma. „No, co se dá d lat, povím vám to
tedy hned,“ obrátil se na n pan Mojerana.
„B hem p íštího m síce se sem má p est hovat v tší množství zví ecích pacient z oblasti,
kde hrozí sope ná erupce. Nemocnice tam leží p ímo pod sopkou. Kdyby k n emu došlo,
nikdo z nich by nep ežil. Takže než dojde k erupci, nebo než se to tam uklidní, budou tady.
Cht l jsem vám navrhnout brigádu…“
 „No, co jsem íkal? Už je to tady,“ vzdychl Svá a tiše, aby ho pan Mojerana neslyšel.
„…ve zdejším st edisku, protože b hem prázdnin tu bude pot eba každá pracovitá ruka,
aby zví ata z stala v istot a m la pé i, kterou pot ebují. Mohli byste istit klece, nosit
krmení, vodu a být k ruce zdejším lé itel m. Co vy na to?“
„Že p ijedete, vi ?“ škemral Sam u Hanky.
„Nemusíte mi odpovídat hned, máte p ed sebou ješt m síc školy a povinností.“
„Já ne,“ ozval se Rafan, „sirénština už skon ila, mohl bych tu z stat rovnou. Stejn te
kamarády až do slavnosti neuvidím a Paula pracuje každý den do ve era. Byl bych doma sám
a tady m žu být užite ný.“
Paula se po n m vy ítav podívala, ale pak prohlásila: „To je v po ádku, stejn jsem m la
v úmyslu požádat Zachariáše, aby m trochu nau il va it. Budu mu chodit ve er pomáhat a
Vron se zatím m že vypravit dom . Pak se sejdeme na slavnosti.“
Svá a vstal, p istoupil k panu Mojeranovi a uklonil se: „Dovolte, abych vás i s vašimi
vnuky pozval na letošní školní slavnost na konci ervna.“
Hanka se dotkla Girovy ruky: „Dovol, abychom pozvali i tebe a pokud bys cht l p ibrat
Sidi, bude vítána.“
„Pozvali nás na slavnost,“ drcnul Sam nadšen do Tomovy ruky.
„Super,“ souhlasil Tom a s nad jí se podíval na d du.
„Rád se s chlapci p ijdu podívat,“ odpov d l Svá ovi pan Mojerana a také se mírn
uklonil.
„No, já nevím,“ zavrt l hlavou Giro, „možná nebudu mít as, ale je mi ctí, že jste m
pozvali. Opravdu si toho vážím.“
Po sva in d ti dokon ily prohlídku zdejší nemocnice a Giro je pak vzal na procházku do
stepi, kam se vydali spole n s tleskavcem a p ibrali oba fun . Nave er jim u základny
postavil Giro dva stany, ve kterých holky a kluci p espali.
Druhý den chodili spole n se Sidi ke zví at m a dívali se, jak je ošet uje. Paulinu to
velice zajímalo, protože doma ji sice budou navšt vovat hlavn lidé, ale kdo ví, zda nebudou
chtít, aby lé ila i domácí zví ata. Hodn se Sidi vyptávala a byla vd ná, že ji neodbyla a
odpovídala i na otázky, které se jí musely zdát primitivní. Odpoledne se všichni rozlou ili
s Rafanem a chystali se na cestu dom . Panu Mojeranovi oznámili, že ty prázdniny berou a že
s nimi m že po ítat. „Hlavn nezmeškejte naši slavnost,“ p ipomínali všem, než odjeli.
V ned li poslali za Rafanem jeho zavazadla a i Svá a s Hankou se balili na sv j ervnový
pobyt ve škole.

HOSTÉ
První den se všichni prv áci shromáždili v amfiteátru a profesorka Ferinová je požádala,
aby se rozd lili do t í skupin podle toho, jaký symbol mají na hodinkách. K sob pozvala žáky
s drá kem, ti s jednorožcem se m li shromáždit u profesora Smítka a ostatní se symbolem
sirény si odvedl profesor Thajan. Všechno za alo velkým úklidem areálu. Hanku mrzelo, že
se Svá ou nebudou ve skupin spolu, ale za chvíli m la plné ruce práce, že jí to ani nep išlo.
Sice byla ráda, že je má na starosti profesorka Ferinová, ale na druhou stranu ji nepot šilo, že
musí pracovat vedle Patrika a And ly. Když jí už podruhé p istála za krkem sprška hlíny, bylo
jí jasné, odkud vítr vane a že te m že ekat podobné „náhody“ denn .
Po ob d vyrazila jejich skupina esat ovoce v rozlehlém sadu. Hanka obsadila jednu
osypanou jablo a spolu s Alisou od nich ze t ídy se pustila do sklizn . Pod nimi procházeli
jiní prv áci, kte í odnášeli sklizené ovoce n kam dál.
Ve er ji bolely ruce i nohy a se zadostiu in ním pozorovala, že Svá a na tom není o
mnoho lépe. Toho zase bolela záda od hrbení se na záhonech farmy.
Druhý den se jako první objevila delegace sirén. Hanka netušila, jakým zp sobem
p icestovaly, ale najednou tu byly. I na suchu se pohybovaly ladn , a koliv pr svitná bublina,
kterou m ly kolem hlavy, jim to trochu kazila. Dosp lé sirény byly o n co vyšší než lidé a
k Han in p ekvapení m li dv nohy jako lidé a ne ocas, se kterým byly vyobrazeny
v u ebnicích a na který si pamatovala p i jejich prvním setkání. Usoudila, že by nebylo slušné
se na to n koho ptát práv te .
Asi dv hodiny po sirénách dorazili jednorožci. Byli jen ty i, z toho t i mladí. Nesli se
hrd za svým u itelem a zv dav pomrkávali po svém okolí. Jeden Hance p ipadal pov domý.
P’ujibo, to musí být P’ujibo zajásala v duchu, že si vzpomn la na jeho jméno, a usmála se
na n j. I já t zdravím, uslyšela jeho hlas ve své hlav . Pot šilo ji, že zareagoval a všiml si jí.
No vida, jak je sv t malý, pomyslela si.
Draci p ilet li až ve er p ed soumrakem. P ivítali se na dvo e s vedením školy a d ív, než
mohly d ti p ijít blíž a prohlédnout si je, zmizeli sm rem k útes m nad ekou. Hanka jen
stihla spo ítat, že jich je sedm. Následující den jim profesorka Ferinová rozdala rudé pásky na
ruku.
„Aby bylo na první pohled jasné, že jste p id leni jako služba doprovázející draky. Pokud
vás kterýkoliv z nich osloví a bude si n co p át, ud lejte vše, co bude ve vašich silách, abyste
jeho p ání splnili. Te si zkontrolujte své hodinky. Na obvodu jejich ciferníku vám p ibylo
jedno tla ítko s otazníkem. Nebudete-li si v d t rady, použijte tla ítko a kontaktujte m .
Doufám, že je vám vše jasné. A te poj te, já vás p edstavím našim host m.“
Hanka pocítila trému a m la pocit, že není sama. Draci opravdu p sobili hroziv už jenom
svým zjevem. Dva dosp lí jedinci postr ili dop edu p t menších drak , kte í sklonili hlavy,
aby si prohlédli zdejší lidi ky. Ferinová jim nejd ív ukázala prv áky a omlouvala p edem
jejich malé a nedostate né magické schopnosti a poprosila draky o shovívavost. Pak za ala
p edstavovat žáky t etího ro níku, kte í s nimi budou pracovat na spole ném slavnostním
p edstavení.
Hanka si prohlížela hosty podrobn ji. Když p ekonala prvotní strach, zjistila, že se jí draci
líbí. Pohybovali se ladn a opatrn . Trochu byli cítit zvláštním pachem, který se Hance nezdál
nep íjemný. O i m li temn zlatožluté, jeden z nich je m l tém dohn da. Ten se Hance líbil
nejvíc. Byl z drak nejmenší a nejtmavší. Jeho pohled p sobil mnohem vlídn ji, než o i
ostatních. Hance se zdálo, že se na ni se zájmem zadíval, tak rad ji sklopila zrak a ustoupila
dozadu. Rozhodn nem la v úmyslu budit pozornost.
Pak se ujal slova jeden z velkých drak . Hanka uslyšela jeho dunivý hlas ve své hlav a
s údivem zjistila, že mu rozumí. Drak sice nemluvil nahlas, ale mluvil lidskou e í. Dozv d li
se, že on je u itelem d jin a íkají mu Hleda dávných v k a s ním p ilet l ješt u itel
fyzické zdatnosti Divoké k ídlo. Pak p edstavil žáky. Jako posledního uvedl hn dookého
draka, který se jmenoval Zu ivý plamen. To se teda fakt netrefili, pomyslela si s troškou
škodolibosti Hanka, jestli tenhle vypadá zu iv , tak já jsem dra í babi ka. Kdoví, jestli v bec
umí chrlit ohe , pochybovala v duchu.
„No dovol, to náhodou umím velice dob e,“ ozvalo se jí v hlav a Hanka se vyd sila.
Vycouvala opatrn až ke dve ím do budovy, oto ila se a utekla do svého pokoje. Já jsem ale
pitomá, nadávala si. Sotva p ijdou hosté, hned jednoho urazím a to ješt d ív, než v bec
stihnu promluvit. Pro nás proboha u itelka nevarovala, že dokážou tak dob e íst myšlenky.
Hanka se natáhla do zásuvky pro okoládu a celou ji pomalu sn dla. Trvalo dlouho, než se jí
poda ilo trochu vzpamatovat. No jo, ale p ece tu nem žu sed t celý den takhle zav ená, ekla
si, musím najít Ferinovou a zeptat se jí, co mám d lat. Když po chvíli sebrala odvahu, vstala a
opatrn vyšla na dv r. Trochu ji uklidnil pohled na prázdné nádvo í. Draci nejspíš se svými
pr vodci prohlížejí zajímavá místa kolem školy. Opatrn koukla za roh, tam taky nikdo nebyl.
Možná bych se Ferinové mohla zeptat p es hodinky, napadlo ji. Zaktivovala ciferník a nad
hodinkami se jako vždy roztan il drá ek…
„Jé, to je p kné, to se mi líbí,“ ozvalo se jí v hlav .
 Pohlédla nahoru a srdce jí pokleslo tak hluboko, že ani necht la zjiš ovat kam. Na st eše
budovy sed l malý tmavý drak a zv dav ji pozoroval. Odtud nebylo kam utéct. Potla ila
p íval paniky a zhluboka se nadechla. Nedá se nic d lat, jediná možnost, jak z toho ven, je
zachovat klid. Jak to íkal Jasanov? Otev ít mysl a slušn pozdravit…
„Zdravím t , Zu ivý plamene a omlouvám se za své nevhodné myšlenky. M žeš mi je
prosím prominout?“ íkala polohlasn a velice se soust edila, aby jí drak rozum l.
Drak sesko il ze st echy a p iplachtil p ed ni. „Nemusíš se omlouvat, ve tvých myšlenkách
nic urážlivého nebylo. To spíš já jsem se provinil tím, že jsem jim naslouchal. Nebylo slušné
naslouchat, ale nemohl jsem si pomoci. Mám pocit, že jsi to ty, ale takhle zblízka si tím
nejsem jist.“
„Nerozumím,“ ekla omluvn Hanka a pokoušela se nechat svou mysl otev enou.
„P ed asem jsem n komu daroval kompas, aby vždycky našel cestu dom ,“ ekl drak
váhav s nejistotou v hlase.
Šokovan se podívala na mladého draka a nemohla uv it, že by to mohl být on, kdo nad ní
držel ochrannou ruku. Vlastn spíš tlapu. To p ece není možné… Jeho slova zaplavila Hanku
vzpomínkami a vyburcovala v její mysli obraz ze skoro zapomenutého snu. Že by to nebyl
sen? No ano! Podruhé ho p ece slyšela t sn po incidentu s erným kouzelníkem. Tenkrát mu
ekla, že ho chce poznat. Ale kdo mohl tušit, že je to drak?!
„Tob jsem dala pírko?“ zeptala se spíš v duchu než nahlas.
Ucítila z jeho strany velikou radost a opatrn k té jeho radosti p ipojila i svou.
„V mém snu jsi vypadal jako lov k,“ namítla.
„A ty jako ztracený pták,“ odpov d l jí rozja en , „sny nám nep inášejí stejné vjemy jako
o i.“
„Já tomu po ád nemohu uv it,“ p iznala Hanka svou nejistotu a rozpaky, „jak je možné,
že moje volání o pomoc jsi slyšel práv ty?“
„Budeme si muset n kdy v klidu popovídat,“ lehce kývl hlavou drak, „ale zdá se, že dnes
to nep jde. Divoké k ídlo už m hledá, budu se muset p ipojit k naší skupin . Promi .“
„Popovídám si s tebou moc ráda,“ odpov d la Hanka a pak zahlédla draky i profesorku
Ferinovou s d tmi. Zdálo se, že úvodní prohlídka areálu školy je u konce.
Hanka se nenápadn vmísila mezi spolužáky a v houfu s nimi vyprovodila draky až ke
hranicím školního pozemku. Draci odlétli a všichni si jako na povel za ali povídat o svých
zážitcích. Hanka ml ela a poslouchala, jak se na draky dívají ostatní. Zklamalo ji, že nadšení
pro tyto tvory projevil nahlas akorát Patrik Pohromak, který prohlásil, že se ur it hodlá na
n kterém z nich prolet t.
Jenže to zaslechla jejich profesorka a rozhodn mu zakázala o n co podobného draky
žádat. Patrik se mra il jako noc, ale ne ekl nic. Pak dostali rozchod, aby se mohli podle své
chuti podívat i na ostatní návšt vníky školy.
Hanka podobn jako v tšina spolužák hned zamí ila k louce jednorožc . Musela znovu
obdivovat jejich vznešený vzhled. Zdálo se, že jednorožci u í jejich spolužáky se zelenými
páskami na rukávu n jakou divnou hru. Hance se rozhodn nepoda ilo pochopit, o co jim jde.
Po chvíli pocítila, jak jí kru í v b iše a uv domila si, že b hem svého schovávání se p ed
drakem prošvihla ob d. No co, pozdní sva ina taky nebude k zahození a zamí ila do svého
pokoje. Sn dla zeleninou bohat obložený sendvi , natáhla se na postel a p emýšlela o
podivném dnešním setkání. Už se p estala bát dalšího rozhovoru, dokonce se na n j za ala
t šit. Pro by se m la bát tvora, který jí dvakrát pomohl z bryndy? Znovu si promítla jeho
radost, když si ov il, že potkal svou p ítelkyni ze sn . Konec konc kamarádit s drakem by
mohlo být docela zajímavé. Jenom nemohla vymyslet místo, kde by byla šance si beze sv dk
povídat. V celém areálu školy i kolem n j te po ád n kdo procházel, všude bylo neobvykle
živo. Pak se Hance najednou samy od sebe zav ely o i a usnula.
 „No to snad není možný,“ vzbudil ji rozho ený hlas, „já lítám kolem jednorožc , div si
nohy neub hám, a naše sle na tu vyspává. Jak k tomu p ijdou naši hosté, že je neosl uješ
svou p ítomností?“
„Nemusíš po ád lenošit jenom ty, já mám taky n kdy nárok,“ bránila se se smíchem
Hanka, když ji cht l vyklopit z postele na zem.
„Zmeškala jsi ve e i, tedy spíš zaspala, abych se vyjád il p esn . Bál jsem se, jestli si t
n který drak nedal jako zákusek.“
„Moc k tomu nechyb lo. Kdyby víc otev el tlamu…“
„No jo, mají ji p kn zubatou,“ kývl Svá a a za al si rozbalovat okoládu s o íšky.
Chvilku zaváhal, pak ale p lku nabídl Hance a smutn zamrkal, když si ji vzala. „P edstav si,
že mezi jednorožci dneska p ijel i P’ujibo. To je náhoda, co? A p edstav si, že m hned poznal
a za al si se mnou povídat,“ za al nadšen vykládat s plnou pusou.
„Vážn ?“ podivila se naoko Hanka, aby mu nezkazila radost.
Svá a se na ni podezírav podíval a pak se ušklíbl: „Ty jsi ho vid la, že?“
„Vid la. Taky m pozdravil. Bylo to milé.“
„Jasn ! On je moc fajn. Hned m seznámil se svými kamarády a hráli jsme na tiché kroky.
Jenže oni mají mnohem lepší sluch než já. To pak nemá cenu.“
„A co ty? Pokecali jste si s draky?“
„Abych ekla pravdu, s jedním z nich bych si pokecala moc ráda. Jenže oni jsou hrozn
nápadní a nejspíš bychom vzbuzovali nežádoucí pozornost. Nevíš o n jakém šikovném míst ,
kde bych se s ním mohla sejít?“
„Ty si chceš dát rande s drakem?“ málem se zakuckal Svá a.
„No, vlastn už delší dobu p emýšlím kde, aby nás tam nikdo nevyrušoval.“
„M z tebe asi klepne! Fakt máš na mysli rande s drakem?“
„Jenom s tím nejmenším.“
„Já je vid l a žádný mi nep ipadal nejmenší.“
„To máš fuk. Napadá t n jaké místo?“
Svá a zalovil v šuplíku a nakonec vytáhl už jen poloprázdný pytlík se sušenkami. „To je
hr za. Už tu nemáme nic k sn dku. Budu muset zase n co objednat.“
„No jo, taky t nic nenapadlo, co?“
„A co t eba naše t ída?“
„Cože?“
„Je dost velká, má i velká okna. P jdeš tam zalít kytky a necháš otev ené okno. Ferinová a
Jasanov mají starostí nad hlavu, z kluk a holek tam nikdo jiný p ístup nemá…“
Hanka mu vlepila pusu: „Ty jsi génius, to nemá chybu.“
„Nech si to líbání pro draka, jo?“ usmíval se kamarád a ut el z Han iny pusy kus okolády.
„A jak se v bec jmenuje?“
„Zu ivý plamen.“
„Jsi si jistá svou sch zkou?“
„V bec není zu ivý, je úžasn milý. A krom toho už ho znám celkem dlouho.“
„Úpal, co? Jak dlouho jsi byla na sluní ku?“
„Tušila jsem, že ti to nemám íkat. Ale když už jsem to nakousla… Mám od n j kompas!“
„Kompas?“ zamyslel se Svá a. „To je mi pov domé, to už jsem od tebe slyšel. Po kej
chvíli, já si vzpomenu…“
Hanka byla zv davá, zda se mu ta vzpomínka taky vyno í.
„Jasn , už to mám. Ta pohádka v dí e. Kompas za rudé pírko. Že mám pravdu?“
Svá ovi zvolna docházelo, co mu tím Hanka cht la nazna it. Hrábnul do pytlíku se
sušenkami, ale už tam žádná nebyla.
„Asi by ti vadilo, kdyby ta sch zka byla ve t ech, že?“ vznesl opatrný dotaz.
„Já nevím, musela bych se zeptat jeho.“
 „Ne, to ne, to nebyl dobrej nápad. Nech to plavat,“ rozmyslel si to Svá a.
Jak Hanka zjistila v následujících dnech, nebylo jednoduché ani sch zku domluvit, ani
najít as, kdy ji uskute nit. Ferinová jim stále p id lovala r zné služby a s draky se vídali spíš
jen náhodou. Tém trvale kolem nich byli t e áci, po ád n co vymýšleli, plánovali a ob as i
zkoušeli. Jeden den byli u jednorožc , další dva dny u eky. Ub hl týden a Hance se poda ilo
vym nit si s drakem akorát pár pozdrav .
Jestli to bude takhle pokra ovat, tak se nesejdeme nikdy, ekla si jednou ve er, když sed la
na verand a pozorovala zapadající slunce. P emýšlela o tom, jak lehce s ním komunikovala,
když se na sebe dívali. Jenže ta komunikace p ece musí fungovat i jinak! Vždy už dvakrát
spolu mluvili bez ohledu na vzdálenost. Jenže pokaždé to byla n jakým zp sobem nouzová
situace. Bylo to tím, že m la otev enou mysl? Pokusila se p edstavit si drakovu postavu a o i.
Když ho ve své mysli vid la dostate n podrobn , pokusila se ho oslovit:
„P íteli s kompasem…“
„Slyším t ,“ ozval se hluboký hlas a Hanka zajásala, když zjistila, že to funguje, a že
dostala odpov .
„Myslíš, že m slyší i ostatní?“
„Ne, není to pravd podobné. Mezi námi je zvláštní propojení, jsem rád, že ses ozvala.“
Hanka se pokusila drakovi vysv tlit, jaké místo vymysleli pro sch zku. Trochu se ošíval,
že malé uzav ené místnosti nemá rád, ale uznal, že jinde to asi nep jde. Souhlasil s p íštím
ve erem.

RANDE S DRAKEM
Hanka byla trochu nervózní, ale všechno dopadlo podle p vodního plánu. Krátce po
soumraku drak šikovn p istál na okn a protáhl se do t ídy, kde pro n j bylo uvnit místa
dostatek. Stolky byly nedávno poskládány ke st n , aby se tu dalo uklidit, takže nic nebránilo
tomu, aby si Zu ivý plamen ud lal pohodlí.
„Tak tady se obvykle u íme,“ ekla Hanka, „vy asi pot ebujete v tší prostor.“
„U nás máme planinu poznání a jeskyn pam ti. Také bych ti je rád ukázal.“
„Také máte zkoušky?“
„Vždy když p echázíme do dalšího dra ího domu, musíme se dostavit k p edvedení
schopností p ed svým hnízdem. Já se musím dostavit den po vaší slavnosti do jeskyn
poznání mladých, abych mohl p edvést, že jsem hoden postoupit do druhého domu.“
„A nem l bys let t dom d ív, abys to nezmeškal?“
„To by byla p kná ostuda, kdybych to nestihl. O tom, kdo se na zkoušku nedostaví, se
automaticky p edpokládá, že se ješt na zkoušku necítil dost p ipravený a další t i roky musí
z stat v p vodním dra ím dom a dál studovat. Jenže my dom neletíme, procházíme branou
tamhle naho e ve skalách. Vede p ímo k nám na kraj planiny poznání. Takže není žádný
d vod k obavám.“
„Dokázal bys mi dát v d t, že ti to dob e dopadlo?“
„Rád bych, ale myslím, že to asi nep jde. Zkoušel jsem t kontaktovat už mnohokrát, ale
nikdy se mi to nepoda ilo. Dokud jsi m neoslovila ty, nemohl jsem s tebou hovo it.“
„Ale tady ano.“
„Jen když jsem t m l na dohled.“
„A s n kým dalším m žeš podobn hovo it?“
„Pokud ho vidím, tak ano, ale na dálku to umím jedin se svou rodinou a s tebou.“
„Stejn by m zajímalo, jak je možné, že se nám poda ilo navázat kontakt.“
„Máme mezi sebou zvláštní magické propojení. ekni mi, Hanko, co d lají tvoji rodi e?“
„Nemám rodi e. Ani si nepamatuji, že bych n kdy m la. Vychovali m v d cáku.“
„Škoda. Myslel jsem, že bys mohla v d t o svém d tství víc, než se poda ilo zjistit mn .“
„O em to mluvíš?“
 „Když jsme my dva byli malí, n co se stalo. Moje matka mi jednou vypráv la, že v dob ,
než jsem se vyklubal z vejce, se musela p est hovat do hor. V té dob se prý mého vejce
dotkla malá hol i ka, vlastn ješt batole. Matka tomu nev novala pozornost, protože si
myslela, že se vlastn nic nestalo. Jenže souhrou okolností p i tom doteku došlo k p enosu
ásti osobnosti. Moje matka to zjistila p íliš pozd . Vypráv la, že tu hol i ku dala hledat, ale
dostala zprávu, že dít je mrtvé. Už se nedalo nic d lat. P išel jsem p i tom kontaktu o ást své
dra í ochrany p ed magií a o svou dra í zu ivost a bojovnost.
Na druhou stranu jsem získal schopnost provozovat jemná kouzla, která draci neovládají, a
zajímá m um ní, d jiny, lidé a jejich vztahy. Jsem jiný, než ostatní draci a n kterým tam u
nás se to nelíbí. P átelství s lidmi považují za slabost nebo dokonce za zradu.“
„A ta hol i ka mám být já?“
„Je to tém jisté. Matka mi ekla, že pokud bych tu dívku n kdy uvid l, bude se mi zdát,
že jsem potkal svého sourozence. Mám jednoho staršího bratra a sestru. Uvnit své mysli
cítím, že jsi mi bližší než má skute ná sestra.“
„Mám podobný pocit, ale zdá se mi to tak n jak neskute né.“
„Navzdory tomu, že matce ekli o smrti té dívky, nikdy pátrání nevzdala. Když jsem se
narodil, poda ilo se jí získat kouzelného džina. Protože jsem byl mezi ostatními draky hodn
zranitelný, p id lila mi ho jako vychovatele a p ikázala mu, aby m ochra oval a nau il m
p ežít mezi svými. P ála si, abych žil jako jiní draci a byl š astný. Vron m opravdu hodn
nau il, mám ho moc rád. Myslím, že od matky dostal taky p íkaz hledat tebe. Vron se snažil,
ale ani kouzelný džin není všemocný, jak se n kdy íká. Dlouho se nic ned lo. Až vloni
najednou zni ehonic vysko il, vytáhl z kapsy rudou stužku a b žel za matkou. Od té doby
jsem ho vid l velice z ídkakdy. Ani matka ani on mi necht li nic íct, ale moje jemná kouzla
mi umož ují i to, co ode m nikdo ne eká. Zjistil jsem, že moje matka na ídila, aby ti Vron
umožnil co nejlepší magické vzd lání.“
„Hm, Vron, jo? Stará se o nás, ale moc ukecaný není, to je fakt. Mimochodem, taky ho
mám ráda. Ani netušíš, jak moc mi zm nil život.“
„Tenkrát, když jsem poprvé zaslechl tvé volání o pomoc, napadlo m , že by to mohl být
kontakt s mou lidskou sestrou. Pro m to bylo velice hezké a zajímavé setkání. Pokoušel jsem
se pak s tebou spojit, ale nešlo to.“
„Já zase myslela, že to byl jen takový živý sen. O magii jsem tenkrát nev d la v bec nic.
Co bylo dál?“
„Nic. Nikomu jsem se nesv il. Jsem jiný než ostatní. Nau il jsem se nechávat si n které
v ci rad ji pro sebe. Ani nevíš, jaká je to pro m vzácnost pohovo it si s tebou takhle
otev en . Je prima mít lidskou sestru.“
„Opa n to taky není k zahození. Ale poslyš. Když jsi mi pomohl podruhé, dokázal jsi
dokonce oslovit mé kamarády. Jak jsi poznal, že pot ebuji pomoc? Pokud si vzpomínám,
volala jsem Rafa.“
„Jak?“ zamyslel se drak. „Bylo to, jako když mi na hlavu spadne kus kamení. Skoro m to
vcuclo do tvého sv ta. Cítil jsem, jak zvedáš sv j magický štít, jak dáváš do obrany všechnu
svou energii. Byl jsem zoufalý, že t n kdo ohrožuje na život a já ti nemohu pomoci. Pak se
mi v mysli promítl obraz. Najednou jsem uvid l, co pot ebuješ. Vnímal jsem zkreslen a
zamlžen . Chvilku mi trvalo, než jsem našel toho, koho jsi volala. Nevím, jak se mi ho
poda ilo oslovit, bylo to asi díky zoufalství, které jsem cítil, když jsem vid l, jak krvácíš. Chci
íct, jak krvácí tvá energie. Moc jsem se bál ješt i potom, co se objevil Vron a pokoušel se t
lé it. Dokázal by ošet it fyzické zran ní, ale vy erpání po magickém zásahu pot ebuje jiný
druh energie. Zato tv j p ítel tou správnou energií p ímo sršel. Divil jsem se, že ji nepoužil
v boji. Požádal jsem ho, aby ti zkusil pomoci on. Pak p icházela ochránkyn a já se rad ji
stáhl. Zkusil jsem se ozvat pozd ji, ale nešlo to. Už se mi kontakt znovu navázat nepoda ilo.
Ani o tomhle zážitku jsem s nikým nemluvil.
 Za to, že se pletu do záležitostí lidí by m doma nepochválili. A Vron má jedinou pon kud
nep íjemnou chybu. Všechno, co ví, se vzáp tí dozví i moje matka, tak jsem to rad ji nesv il
ani jemu. Te je to poprvé, co o tom mohu s n kým mluvit.“
„Taky jsme to p ed Vronem zaml eli. Bylo to tak osobní… Od první chvíle jsem t
vnímala jako nejlepšího p ítele. Mám pocit, jako bych s tebou našla i kousek své rodiny.“
Chvilku spole n ml eli a dívali se na sebe. Pak se drak zvedl.
„Už je pozd , m li bychom se vrátit ke svým a jít spát,“ ekl tiše a lehounce foukl Hance
do rozpušt ných vlas .
„Nech toho,“ napomenula ho Hanka a šla otev ít okno doko án.
„M žu zítra zase p ijít?“ zeptal se drak.
„Cht la jsem se zeptat na totéž,“ zasmála se Hanka, „a poslyš. Vadilo by ti, kdybych
s sebou vzala i jednoho ze svých kamarád ?“
„Toho v tšího, nebo toho mali kého?“
„Menšího. Ten v tší te zrovna pomáhá v jednom zví ecím útulku a p ijede spole n
s Vronem až na slavnost.“
„Rád si s tvým malým p ítelem popovídám, klidn ho vezmi s sebou. Budu se t šit,“ ekl
drak, vsoukal se opatrn do okna a úpln tiše odplachtil do tmy.
Hanka zav ela okno a za okamžik už byla zpátky v pokoji.
„Tak co, jaké bylo rande?“ ozvalo se z druhé postele.
„Úžasné,“ vzdychla Hanka, „zítra se m žeš zú astnit i ty. Tak co, máš zájem?“
„Jasn . A nezapomn la jsi zalít kytky?“
„Kytky? Na ty jsem ani nepomyslela!“
„To nevadí, zalijeme je zítra. A te povídej. O em jste vlastn tak dlouho mluvili?“
Hanka se posadila ke Svá ovi na postel a vypráv la mu všechno, co se od Zu ivého
plamene dozv d la. Povídali dlouho do noci, až nakonec oba usnuli na jedné posteli.
Druhý den se nemohli do kat ve era. Do t ídy dorazili hned po ve e i a ekali na svou
návšt vu. Drak ale tentokrát dorazil se zpožd ním. Už m li dávno zalité všechny kv tiny a
málem se rozhodli vrátit do pokoje, když okno zakryl tmavý stín a dovnit vklouzl Zu ivý
plamen.
„Je mi líto, že jdu pozd , ale dnes u nás byla dlouhá diskuse o chystaném p edstavení.
Nemohl jsem zmizet d ív,“ omluvil se drak a ud lal si pohodlí uprost ed t ídy.
„No, už jsme si skoro mysleli, že dnes nep ijdeš,“ p ikývla Hanka.
„Cht l jsem t upozornit, ale jak víš, pokud nejsi v dohledu, neumím navázat kontakt. Jak
to d láš ty, když m chceš oslovit?“
„Minule jsem zav ela o i,“ odpov d la Hanka, „p edstavila si t p ed sebou, a když jsem si
p esn vybavila tvé o i a promluvila na tebe, ozval ses mi.“
„Hm,“ zafun l drak, „obávám se, že já si t nedokážu p edstavit dost p esn . Víš, lidé se
nám zdají pon kud stejní. Dlouho trvá, než je dokážeme podle podoby od sebe rozeznat.
Nevím, na co bych se m l soust edit, abych si byl jist, že jsi to ty, koho oslovím.“
„To je t žké,“ souhlasila Hanka, „nic zvláštního na mn není.“
„M žu se taky na n co zeptat?“ vmísil se nesm le do hovoru Svá a, který si zatím draka
jen opatrn prohlížel.
Drak se nato il k n mu a nepatrn p ikývl: „Samoz ejm . Kv li tomu jsem p ece tady,
abychom si spolu popovídali všichni t i.“
„Prima,“ usmál se Svá a, „cht l jsem jen v d t, jestli by sis dokázal p edstavit v mysli
nap íklad malý magický p edm t?“
„To ano, p edm ty poznávám bez problém . Sta í mi ukázat t eba malý diamant a já ho
pak najdu v celé hromad podobných kamen .“
„A um l bys na dálku tím p edm tem pohnout?“
 Drak se zamyslel, zamrkal a p ikývl: „Myslím si, že ano. Sice jsem to nezkoušel, ale m l
bych to pomocí své magie dokázat.“
„No vida, pak by tu možná bylo ešení,“ ušklíbl se vít zn Svá a a zatáhl za š rku
Han ina talismanu, „tohle by sis zapamatovat dokázal?“
Drak se zvedl, p iblížil své oko blíž k p edm tu. Podržel si š rku drápem a bez mrknutí
p edm t chvíli pozoroval. Pak ho pustil a vrátil se ke svému pohodlí.
„Nelekni se,“ ekl sm rem k Hance, zav el o i a za okamžik se její p ív sek divoce
zacukal.
„No, a máte signál,“ radoval se Svá a, „když Hanka ucítí pohyb talismanu, hned bude
v d t, že t má zavolat.“
„Hm, myslí ti to,“ ekl uznale drak.
„Jen jestli nám to bude fungovat i na dálku,“ zapochybovala Hanka, „budeme to muset
vyzkoušet.“
„Na trénink máte ješt nejmí dva týdny,“ p ipomn l jí Svá a, „ur it to asem
zdokonalíte.“
Pak si chvíli povídali o škole, co se u í draci, co se u í lidé, jaké mají zvyky ve škole nebo
ve sportu, jak to vypadá u nich doma.
„Pov z nám, Zu ivý plameni, jaká je tvoje matka?“ byl zv davý Svá a.
„Víš co? Vron mi íká Plame. M žete mi tak také íkat,“ zavrt l se drak, „matka to sice
slyší nerada, ale mn to docela vyhovuje. Ona je velice moudrý drak a zárove je velká
bojovnice. Málokdo si troufne jí odporovat. Ráda o v cech diskutuje, a pokud má protistrana
dobré argumenty, uzná to a je pak ochotna i ustoupit od svého p vodního názoru. Dospívající
draci ji moc nemilují, protože jim dovede velice nep íjemn domlouvat, když provedou n co
nežádoucího. Se mnou má trochu trápení, protože se liším. Domlouvá mi, abych se choval
jako drak a nemíchal se mezi lidi. Jenže já si rád povídám s lidmi. I tam u nás jsou. Chovají
pro draky dobytek a pomáhají divoké zv i v okolí, když je zima a jiné nep íznivé podmínky.
Draci jim za to poskytují obživu a chrání je. Musím ale íct, že v tšina mých druh jimi
opovrhuje a považuje je za pod adné živo ichy.“
„Tvoje matka taky?“
„Ne, ona ne. íká o lidech, že jsou sice inteligentní, ale nemají žádnou disciplínu. Stále
drak m p ipomíná, že je t eba se k lidem chovat slušn a ohledupln . Doporu uje drak m,
aby bojové hry provozovali mezi sebou a nenapadali nikoho v okolí. Trvá na tom, že mír je
velice d ležitý pro všechny a že je t eba ho udržet za každou cenu. Proto také p ed lety
souhlasila, že si se zdejší školou budeme vym ovat žáky, aby si lidé a draci na sebe zvykli,
víc se chápali. Prohlašuje, že se nemusíme vzájemn milovat, ale že bychom se m li nau it
spolu mluvit.“
„Zdá se, že je dost rozumná. Stejn mám ale obavy z toho, až nás bude chtít vid t,“
p iznala Hanka a Svá a jen souhlasn p ikývl.
„Budu muset jít,“ p ipomenul drak a d ti p ekvapen zjistily, že svou sch zku tentokrát
protáhly do pozdní noci.
Když Hanka zalézala do postele, zacukal jí na krku talisman. Chvilku se soust edila a pak
polohlasn ekla: „Dobrou noc, Plame.“
„Hezky se vyspi a m j p íjemné sny,“ odpov d l jí v mysli známý hluboký hlas.
„Já v d l, že to bude fungovat,“ mnul si spokojen ruce Svá a, „já když n co
vymyslím…“
„Tob taky p eju dobrou noc, náš malý skromný génie,“ zasmála se Hanka a zhasla sv tlo.
Následující dny se scházeli každý ve er a po ád m li o em hovo it. P es den se konaly
r zné besedy, výlety, hry, tu a tam po nich cht li n jakou práci, ale to Hanku nezat žovalo,
práce jí nikdy nevadila. Jeden den se dokonce s kroužkem mezidruhové komunikace podívali
do vodního prostoru sirén. Na hlavu dostali podobné bubliny, jako nosily sirény na povrchu,
aby mohli dýchat pod vodou.
Zdálo se, že sirény si potrpí na krásné prost edí. Závoje z kvetoucích as vlály ve vodním
proudu a odd lovaly prostory jejich sídla. Kolem nich se zv dav potulovaly drobné barevné
rybky a schovávaly se v kvetoucích závojích. Sirény jim ukázaly i své šatníky a vysv tlily, že
používají k zakrytí t la šupinové obleky podle teploty vody. Ob nohy navlékaly do úzkých
nohavic, které se k sob daly t sn zaháknout, a když pak p ipevnily na blanité nohy ploutve,
vypadalo to, že mají rybí ocas.
„My žijeme v tšinou ve studených vodách, takže si oblékáme i horní polovinu t la, což
sirény z rovníkových mo í ned lají,“ vysv tlovala jejich pr vodkyn se zá iv zeleným
odstínem vlas .
Ukázala jim také filtra ní systém, který jim umož uje udržet v prostorách pobytu
nezávadnou a irou vodu.
„Škoda, že sem s námi nešli i draci,“ povzdechla Hanka, „Plama by tohle všechno taky
ur it zajímalo.“
Sirény byly moc milé, ale asem za ala být Hance bublina nepohodlná a byla ráda, když
kone n exkurze skon ila.
Ve er se sešli s Plamem jako obvykle, ale tentokrát se to pon kud zvrtlo.

CO VID LI SOUROZENCI POHROMAKOVI

„M žeme s vámi mluvit, paní profesorko,“ oslovili to odpoledne u itelku Ferinovou Patrik
a And la Pohromakovi.
„Samoz ejm . Copak byste rádi?“
„Všimli jsme si, že každý ve er létá do budovy školy jeden z drak . Cht li jsme se ujistit,
jestli o tom víte a jestli je všechno v po ádku.“
„Opravdu? O tom tedy nevím… Dobrá, ve er se na to spolu podíváme. Po ve e i na vás
po kám p ed vchodem a vy mi pak ukážete, kam létá.“
„Jist , paní profesorko,“ usmála se And la.
„Vronovic parchanti si p íšt setsakra rozmyslí plést se nám do cesty,“ zamnul si ruce
Patrik, když u itelka zmizela z dohledu, „tentokrát je nachytají p ímo na švestkách.“
„A co když tam nebudou oni?“ nebyla si jistá jeho sestra.
„Ve er uvidíme. Ale já mám na tu holku radar, jsem p esv d enej, že to nikdo jinej být
nem že.“

P ISTIŽENI
Hanka práv Plamovi lí ila, jak to vypadá doma u sirén, když se ve dve ích objevila
profesorka Ferinová a s ní sourozenci Pohromakovi. Hanka uvid la Patrikovy zlomysln
jisk ící o i a ztuhl jí úsm v na rtech. Tohle vypadalo na nep íjemný pr švih.
„Takže sourozenci Vronovi si pozvali do t ídy návšt vu. Pro pak si nepovídáte s naším
hostem n kde venku, aby m li možnost se p ipojit i všichni ostatní? Tohle je od vás pon kud
sobecké, nemyslíte?“ mra ila se Ferinová a odsekávala slova jako kulometné dávky.
„My…, my…, já, cht la jsem,“ koktala Hanka, „cht la jsem ukázat Zu ivému plameni, kde
se u íme.“
„Musím p iznat, že jste m oba dost zklamali. Od této chvíle ruším vaše p ístupy do
prostor, kam jiní nemohou. Zárove se mi zdá p im ené, abyste se celý zít ejší den, který
v tšina ostatních absolvent prvního ro níku stráví na výlet lodí po ece, v novali
d kladnému úklidu prostor kolem školy. Doufám, že se nad sebou zamyslíte a že nebudu
muset sáhnout ke školnímu napomenutí.“
„Dovolíte mi odlet t, prosím?“ zeptal se opatrn drak.
 „Samoz ejm ,“ usmála se na n j profesorka, „vy, jako náš vážený host se m žete
pohybovat po celém našem areálu, jak uznáte za vhodné.“
„Díky,“ ekl ješt Plam, „doufám, že jsem svým p áním popovídat si v místnosti, kde se
obvykle u íte, neporušil n které z vašich pravidel. Pokud ano, nem l jsem to v úmyslu.“
Pak vysko il na okno a zmizel.
„No, asi bych vyhrála, kdybych se vsadila, že to nebyl drak v nápad, a že se jenom snaží
ochránit vás svým tvrzením p ed dalšími tresty,“ stáhla rty do p ísné linky Ferinová, ale její
o i už tak rozzloben nevypadaly, „nicmén to, co jsem vám ekla, platí a velmi d razn vám
doporu uji, abyste se až do slavnosti chovali oba velmi vzorn a p íkladn . Doufám, že si
rozumíme?! Te m žete odejít a zítra ve er chci vid t náš areál ve vzorném po ádku!“
Profesorka uvolnila Hance se Svá ou rám dve í a oni se zahanben , doprovázení
zlomyslným úšklebkem Pohromakových, p esunuli zp t do svého pokoje. Hanka se ml ky
posadila ke stolu a podep ela si rukama bradu. Svá a se natáhl do zásuvky, odkud vylovil
velkou o íškovou okoládu, rozbalil ji, rozlomil na dv p lky a jednu ást p isunul p ed svou
kamarádku.
„Tu jsem si schovával jako nouzovou rezervu,“ ekl a zakousl se do své p lky.
„To byl ale trapas,“ prohrábla si Hanka vlasy a za ala si jeden pramen stá et kolem prstu,
„takhle mizern jsem se necítila od té doby, co jsme pry z Útulného domova. Že nás ale
Ferinová p kn zdrbla. Kdybych se um la prom nit v blechu, tak jsem to ud lala.“
„No jo, nejhorší na tom je, že svým zp sobem m la pravdu,“ kývl Svá a a uhryzl si další
kus okolády.
„Jen aby to neschytal ješt Plam. To by m mrzelo. Jestli se to domáknou jeho u itelé, tak
to asi taky nebude mít lehké,“ bála se Hanka, „jak to jen mohli Pohromakovi zjistit? Sledovali
nás nebo draky?“
„Možná zahlédli Plama náhodou. Poslední dv noci byly pom rn jasné.“
„Možná…“
„Neboj se, on to zvládne. Tipoval bych, že se ti ozve ješt dnes v noci.“
„Jsem tak rozhozená, že snad ani nedokážu usnout,“ vzdychla Hanka.
„Dej si kus okolády, ta t trochu srovná,“ pobídl ji kamarád a usmál se, když vid l, že ho
poslechla. To se mu moc asto nestávalo.
Pak se Han in p ív sek na krku zacukal. Chvíli jí trvalo, než se dokázala zklidnit natolik,
aby vyvolala kontakt. Pocítila drak v smutek z toho, že se dostali do potíží. P emohla se a
nasadila veselejší tón: „U itelka se nezlobí tolik, jak to vypadalo. Vlastn to dopadlo docela
dob e. A co u vás? Žádné potíže?“
„U nás zatím nikdo nic netuší. Pokud se o tom bude mluvit, asi budu mít také trable.“
„Zítra ve er se ozvi, až u vás bude klid, zkusíme si povídat aspo takhle na dálku. Ty
ve ery mi budou chyb t.“
„Já se zítra ozvu. Dob e se vyspi na zít ejší úklid,“ odpov d l s nádechem veselí drak a
Hanka ukon ila spojení.
B hem následujících ve er se jejich propojení hodn vylepšilo. Hanka zjistila, že po
navázání kontaktu vidí zvláštní nachový krystal a v n m nez etelnou podobu dra ího
kamaráda. Plama velice pot šilo, když mu to ekla.
„Máš dra í schopnost komunikace. Vron m hodn dlouho u il, než jsem dokázal uvid t
krystal osobnosti. Tob se to poda ilo bez pomoci, to je úžasné. I já už te vidím tv j krystal.
Je rud oranžový a jisk í st íbrnými a ernými odlesky. Víš co, nau ím t to, co mi nedávno
ukázal Vron.“
„Já nevím, uv dom si, že nejsem ješt tak zdatná, jako ty…“
„Jsme si hodn blízcí, ur it se to povede. Zkus p estoupit ze svého krystalu do mého.“
Hanka sice m la pochybnosti, zda má v tomhle stavu experimentovat, ale pak to zkusila.
Opravdu to šlo velice snadno. Zjistila, že najednou vidí a slyší to, co drak. Uvid la jejich
skalní dóm, Plam v prostor na spaní, vyložený listím a v tvemi a p ikrytý tlustou tkanou
pokrývkou zdobenou výšivkou skal a zapadajícího slunce. Slyšela klokotavý zvuk vody,
protékající skalami a hlasy drak , kte í si povídali n kde mimo její dohled.
„A támhle,“ oto il drak hlavu, „je brána na naši planinu.“
Brána ve skalách m la podobný rám jako jejich dve e ve škole, jen byl mnohem v tší, aby
jím mohli procházet dra í návšt vníci. Symboly ukazovaly, že pr chod je aktivní a lze ho
kdykoliv použít.
Hanka byla tím zážitkem nadšená. Najednou do jejího zorného pole vstoupil velký drak.
Hanka se polekala a ucítila, že je zp t ve svém krystalu. Snažila se udržet spojení, ale jak
zazmatkovala, kontakt zmizel.
Když Svá ovi vypráv la, co zažila, zamyslel se a prohlásil: „Chci to taky zkusit.“
„Mám s tebou navázat kontakt podobn jako s Plamem?“
„Zkus to.“
„To nejde,“ ekla za okamžik, „když jsi tady vedle m , tak mi naskakuje spojení pro
symboli tinu. P i tom žádné krystaly nevidím. Je to jiné.“
„Hm, tak já p jdu ven a zkusíme to znovu.“
Když si Hanka spo ítala, že je venku, pokusila se p estavit si Svá u a jeho o i. Byla
p ekvapená, že ho vidí tak jasn .
„Slyšíš m ,“ zeptala se ho.
„Jasn a z eteln ,“ p išla od n j odpov .
Pokusila se to jemné zamlžení kolem jeho postavy zformovat do obrazce. Zdálo se, že
mlha eká jen na její pokyn a vzáp tí sev ela Svá u do zelené krystalické slzy, neuv iteln
výrazné a zá ivé.
„Tv j krystal je nádhern zelený se zlatými jisk i kami,“ ekla mu, „a co ty, také n co
vidíš?“
„Nevidím. Cítím tv j kontakt, ale nedokážu naše spojení ovliv ovat. Je to opravdu jiné,
než jsem zvyklý. Jen jsem cht l zjistit, zda bych se mohl p ipojit k vašemu ve ernímu
povídání. Asi to nep jde,“ ekl zklaman a zrušil kontakt.
Další ve er ekalo Hanku p ekvapení. Místo pohybujícího se p ív sku ucítila kontakt
p ímo ve své hlav . Chvíli se nemohla rozhodnout, zda otev ít svou mysl, ale pak uvolnila
zábrany a uvid la Plam v krystal.
„To jsem rád, že se mi to poda ilo,“ jásal drak, „myslel jsem p ímo na barvy tvého krystalu
a našel jsem t i bez p ív sku. Ovšem s tím p ív skem je to pro m mnohem jednodušší.“
Hanka Plamovi pogratulovala k úsp chu a pak mu vysv tlila, že chce do jejich spojení
p ibrat ješt svého kamaráda v jeho zeleném krystalu.
„Zajímavá myšlenka,“ souhlasil drak, „ale udržet zárove dv spojení dokážou jen velmi
nadaní jedinci.“
„Je to p ece tvoje nadání, ne? Ukradla jsem ti ho p ed tím, než ses vylíhl. Zkusím to.“
Hanka zkontaktovala Svá u a zárove se snažila neztratit drak v krystal. U každé své ruky
držela jeden a pak zkusili, zdali se slyší navzájem. Fungovalo to. Za ali si povídat o zážitcích
uplynulého dne. Jakmile se však Hanka zabrala do vypráv ní, ucítila, jak se spojení se Svá ou
vytrácí. Musela se neustále pln soust edit, aby jí nezmizel. Pak ji Plam rozesmál a Svá a
vypadl.
„Tys m normáln vykopla,“ st žoval si rozho en její kamarád, když skon ili, „p ipadám
si jak mince v d ravé kapse, p i každém kroku mi hrozí, že vypadnu ven.“
„Musíš se na m trochu víc lepit,“ smála se Hanka trefnosti jeho p irovnání.
Do slavnosti chyb l už jen týden, když se Hanka se Svá ou náhodn potkali venku
s Plamem. Drak si na dvo e povídal se dv ma t e áky a poté, co se s nimi rozešel, oto il se ke
kamarád m.
 „Te už asi nebudu mít as ani p es den, ani ve er, dostal jsem ve spole ném p edstavení
roli padoucha,“ oznámil jim slavnostn .
„A to považuješ za poctu?“ divil se Svá a.
„Jasn . Jsem jediný z drak , který dokáže tém dokonale kontrolovat sv j ohnivý dech.
Zdejší žáci cht jí, abych ho uplatnil na jevišti. Musím s nimi ale ješt n kolikrát trénovat, aby
nedošlo ke zran ní p i pohybu ostatních. Vám se to nelíbí?“
„To je skv lé, gratulujeme ti,“ uznale pokývala hlavou Hanka, „už se na to p edstavení
moc t ším. Hele, Plame, koho vlastn budete zachra ovat? Draka, sirénu, jednorožce nebo
dít ?“
„To nesmím nikomu prozradit.“
„Ale my jsme tví nejlepší kamarádi…“
„Tak t m už v bec ne, protože bych je p ipravil o to nejhez í nap tí a p ekvapení.“
„Víš co, tak si trhni protézou, kamaráde,“ namíchla se Hanka a drak vycenil zuby
v úsm vu.
„Lepšíš se,“ zasmál se Svá a na Plama, „takhle namíchnout ji v tšinou umí jenom Rafan.“
„Tak se, sest i ko, nezlob,“ foukl drak Hance zlehka do vlas , „už musím jít.“
„Myslím, že to bude fakt p kné p edstavení,“ ekl pot šen Svá a, když Plam odešel,
„jsem rád, že ho angažovali, t eba si vylepší u drak pov st.“
„To není vylou eno,“ kývla Hanka, „zvláš když bude hrát nep ítele lidí.“
Další dny je Ferinová zam stnávala víc než jindy. Všechno, co se dalo na slavnost
p ipravit dop edu, už se zvolna chystalo. Bylo nutno zvolit místa pro diváky kolem louky
jednorožc , tak aby dob e vid li i na oblast nad ekou, kde se bude d j p edstavení odehrávat.
V zahradách se p ipravovaly stoly, které budou po p edstavení sloužit k ob erstvení. Bylo
pot eba oprášit slune níky, umýt všechen zahradní nábytek, vyhrabat z trávník spadané listí,
vytla it z prostoru zahrady nezvaný hmyz, vypudit mravence, zkrátka a dob e se nikdo nem l
šanci nudit.

SLAVNOST
Do slavnosti zbývaly už jen ty i dny. Ten den ve er se však n co neblahého semlelo.
Všichni v d li, že se d je n co nepat i ného, ale nikdo nedokázal íct p esn co. U ve e e
chyb li všichni u itelé a všude vládla nejistota a zmatek.
Ve er Hanku zkontaktoval Plam. Vyzvídal, co se d je, a byl zklamaný, že ani oni nic
nev dí.
„Až nám n co eknou, pošlu ti zprávu,“ slíbila mu Hanka.
Další den jim p ed snídaní zablikaly hodinky a svolaly všechny žáky ze Santarenské
magické školy do amfiteátru.
Všichni snídali ve velkém sp chu a b želi obsadit ta nejlepší místa v kruhové arén . Hanka
se Svá ou tam sed li mezi prvními a ekali, co se bude dít. Jejich netrp livost rostla každým
okamžikem. Kone n do spodního kruhu vstoupila zástupkyn školy ctihodná Diana Rena a
další u itelé. Za nimi vešli druháci, kte í za átkem ervna odjeli do dra í školy a m li se vrátit
až t sn p ed slavností. Všichni krom zástupkyn se posadili ve spodní ásti kruhu.
Zástupkyn se postavila a celý amfiteátr se rázem ztišil.
Han in talisman se zacukal. Ke spojení došlo okamžit . Hanka si vložila hlavu do dlaní a
snažila se komunikovat nenápadn . Nakonec se rozhodla pozvat Plama do svého psychického
krystalu. Vstoupil jemn a tiše, skoro ani necítila jeho p ítomnost.
„Milí žáci, jak asi už tušíte, došlo v era k mimo ádné události, která bohužel naruší letošní
slavnost. Po dlouhé diskusi jsme se rozhodli, že máte nárok v d t, k emu došlo, abyste m li
možnost se pou it a možná se p íšt vyhnout podobným problém m. Jak asi víte, i na našich
sp átelených školách bývá zvykem p ipravit podobné vystoupení, jako tady u nás. Tentokrát
se však naši žáci u drak setkali s jednou neblahou událostí. Asi bude nejlepší, když vám
o tom poví sami zú astn ní. Prosím Fina, aby za al.“
„Zpo átku bylo všechno prima. Chovali se k nám sice trochu p ezírav , ale zdvo ile.
P ipravovali jsme p edstavení a ve volných chvílích nás draci brali na výlety do okolí.
P ekvapilo nás, že tam u nich žije tolik lidí, kte í jim slouží. Draci sežerou spoustu zví at a
lidé pro n chovají stáda skotu. Jednou nás vzali podívat se do jedné podobné vesnice. Ti lidé
tam byli se svým životem celkem spokojení, vypadali zdrav a nezdálo se, že by trp li nouzí.
Jen správce stáda trval na tom, že si pot ebuje neodkladn promluvit s jedním naším
pr vodcem. Ale draci se mu vyhýbali a nem li ani nejmenší zájem s ním hovo it. Správce
však byl neodbytný a nakonec i s celou svou rodinou zastoupil našim pr vodc m cestu a
oslovil je. Obvinil jednoho z nich, že dopustil, aby došlo ke zni ení nejlepšího chovného stáda
dobytka, které tu m li. Vy ítal jim, že nemyslí na budoucnost a nerespektují stanovené
dohody. Když je upozornil, že ten incident bude muset ohlásit hnízdu, draci natáhli výhružn
hlavy, ale správce nevypadal, že by z nich m l strach. ekl jim, aby se rad ji p iznali k tomu
inu sami, jinak že si o nich bude myslet, že jsou nejen nezodpov dní, ale navíc i zbab lci.
Jeden z našich pr vodc postoupil k n mu a sípav se nadechl. V té chvíli se ke správci
p ibatolila jeho malá dcera. Když muž vid l, jak se drak nadechuje, odstr il své dít stranou a
pak sám usko il, jenže v té chvíli ho zasáhl dra í plamen. Byl mrtev okamžit . Všichni jsme
byli šokovaní. I ta malá hol i ka byla trochu popálená, ale jen lehce. Lidé vzali hol i ku a
couvli z dosahu drak . Pak naši pr vodci vytvo ili bránu, beze slova v ní zmizeli a nás tam
nechali. Šli jsme za t mi lidmi a ekli jim, že dosv d íme, co jim náš pr vodce provedl, že se
na nás mohou spolehnout. Ale oni se na nás dívali naprosto nechápav . íkali nám: my
nikoho obvi ovat nebudeme, tohle se ob as stává, zvláš když je pot eba jednat
s dospívajícími jedinci. Nep ejeme si, abyste se do toho pletli.“
Fin vypadal vy erpan a za al chrapt t. Když se odml el, zvedla se v okolí vlna tichých
vzrušených hlas . V Han in mysli zazn l dlouhý smutný povzdech.
Zástupkyn editele Finovi pokynula, aby se posadil a gestem vyzvala jednu z dívek, aby
pokra ovala.
„Vrátili se pro nás asi za dv hodiny. Nic ne ekli, nechali na nás, jak se zachováme.
Dlouho jsme se radili a pak jsme usoudili, že na draky žalovat nebudeme, že by to situaci
akorát zhoršilo. Ale zase se nám necht lo to nechat úpln bez odezvy. Tak jsme do našeho
p edstavení dopsali jednu scénu, aby si draci uv domili, jak to mají lidé t žké, když jim n kdo
jen tak bezd vodn zabije živitele rodiny. Myslím, že ta scénka se nám povedla, byla ur it
nejp sobiv jší z celého p edstavení.“
Dívka zavrt la hlavou, že dál už povídat nechce a šla si sednout. Vyst ídal ji zamra ený
kudrnatý kluk. „Když jsme tu scénku druhý den zkoušeli, p ihlížející draci zneklidn li a ptali
se nás, pro jsme ji tam dodate n za adili. Pak k nám p išel jeden z dra ích profesor a
zakázal nám tu scénku hrát. Zkoušeli jsme s ním diskutovat, ale on na svém zákazu trval. Náš
pan profesor pak prohlásil, že cenzura je pro nás nep ijatelná a že tedy nebudeme hrát v bec.
Druhý den jsme mluvili ješt s n kolika dalšími dra ími u iteli, ale nikdo z nich se nepostavil
na naši stranu. Tak jsme se sbalili a odjeli dom .“
Vtom se zvedla jedna z dívek a také promluvila: „Zapomn l jsi íct, že ješt p ed odjezdem
za námi p išli ti lidé z vesnice a zlobili se na nás, že jsme draky nepochopili a zbyte n
rozdráždili. Prý nerozvážn ví íme záležitosti, o kterých se tu rad ji nemluví, a že si nep ejí,
abychom se jich jakkoliv zastávali. Mra ili se na nás a my nechápali pro . P ece jsme to
s nimi mysleli dob e! Jejich postoj nás dost rozladil. Jak tak proboha mohou žít?“
Zástupkyn editele dívce pokynula, aby se posadila a ujala se slova.
„Nyní jste slyšeli, co se ve sp átelené škole p ihodilo. Není jednoduché ešit konflikty
v prost edí, kde jsou úpln jiné zvyky a styl života. Nem žeme vnucovat naši kulturu jiným
druh m, stejn tak, jako ani my nechceme p ebírat jejich obvyklé normy chování. Takže, co
myslíte, jak by se m l zachovat správný diplomat? První, co by ud lal, by byl podrobný
rozhovor s obyvateli vesnice. Zjistil by, že podobné p íhody se tu ob as stávají a že vesni ané
je akceptují jako p ijatelné riziko své existence. Dále by zjistil, že draci v tšinou poz stalé
bohat odškodní a sirotk m zajiš ují všechny jejich pot eby. Také by p išel na to, že drak se
vám ani postiženým nikdy p ímo neomluví, ale že je ochoten p iznat pochybení a n ím to
vyrovnat. Pokud nechcete draka z n eho obvinit p ímo, je nevhodné a zbyte né používat
náznaky a narážky na jeho in, protože tím ho jedin urazíte, on se zatvrdí a vy nic nezískáte.
P emýšlejte nad tím, co zde dnes bylo e eno a dob e si to uložte do pam ti. To je tedy
z našeho dnešního setkání vše. Za chvíli doru ím drak m, kte í jsou u nás na návšt v ,
zprávu, kterou jim posílají z jejich školy, a p edpokládám, že nás asi také co nejd íve opustí.
Je to škoda, letos se mi zdálo, že jsme navázali velmi dobrou a úzkou spolupráci a že slavnost
bude pro všechny jejím plnohodnotným vyvrcholením. D kuji tímto našim žák m, že byli
ochotni tady vše vypráv t a doufám, že p íští vým nný pobyt dopadne lépe.“
„Jsem rád, žes mi to umožnila vyslechnout,“ promluvil k Hance tichý a smutný Plam v
hlas, „ani nevíš, jak moc m mrzí, že k n emu takovému došlo. Až dorazím dom , zjistím,
jak to bylo, kdo to má na sv domí a postarám se, aby ti lidé na to nedoplatili. M j se hezky a
užijte si slavnost.“
Než mu mohla n co odpov d t, stáhl se z její mysli. Všichni kolem si povídali o tom, co
práv vyslechli, a jejich sympatie k drak m o hodn poklesly. Ten den ve er draci naposledy
zakroužili nad školním areálem a zmizeli. Hanka z toho byla smutná, ale ostatním se dost
ulevilo. T e áci za ali hore nat pracovat na úpravách svého p edstavení, když jim te
odlet la ást herc . Zase se v prostorách školního areálu rozb hlo vzrušené hemžení.
P íštího dne ve ve erních hodinách zastihl Hanku Plam v signál práv když na verand
pokoje relaxovala, pozorovala západ slunce a vzpomínala na jejich p íjemné ve ery ve t íd .
Sta ilo jí jen mali ko p iv ít o i a vid la p ed sebou draka skoro v živých barvách.
„Zdravím t , dra í brat í ku.“
„I já tebe, dívko z oranžového krystalu. Jsem moc rád, že nám spojení funguje i na dálku.
Je báje né si s tebou ob as popovídat. Te mám pro tebe pár informací. Trochu jsem se u nás
vyptával a musím p iznat, že draci incident se zabitým mužem hnízdu neohlásili. U itelé, zdá
se tuší, že k n emu takovému došlo, ale nemají v úmyslu po tom pátrat. Budu to muset
ud lat já, aby se v ci vyjasnily a mohly uzav ít. Nemám z toho radost, ale cítím, že je t eba
pro istit vzduch a vztahy. Nejspíš už zítra se dozvím, kdo to má na sv domí. A pozít í mi
nezapome držet palce – tak to íkáte, že – a svou p estupovou zkoušku zvládnu úsp šn a se
ctí. Potom se ti znovu ozvu. Pozdravuj své p átele a Vrona a a se vám slavnost vyda í.“
„Bu opatrný, Plame, a si tím pátráním neznep átelíš draky. A palce ti ur it budu držet
já i Svá a. Ty to ur it zvládneš s nejlepším výsledkem.“
Potom Hanka ucítila cosi jako pohlazení a spojení s Plamem se p erušilo. Byla vd ná za
ten as, který s drakem tady ve škole strávila, a za to, že se b hem té doby nau ili spolu
komunikovat. A te ji velice pot šilo zjišt ní, že komunikace funguje bez ohledu na
vzdálenost. Nemohla se do kat, až p ijde Svá a od svých jednorožc , aby se s ním pod lila o
svou radost.
Než se nadáli, bylo tu ráno posledního ervnového dne. Hanka se Svá ou oblékli vesti ku
se školním znakem a byli p id leni ke vchodu, kde p íchozím rozdávali usm vavé vstupenky,
které samy dokázaly navigovat hosta na místo, které si p ál najít. Ob as se stávalo, že p išel
nadlimitní host, který nebyl nahlášen a školní branka se mu odmítla otev ít. Takového pak
museli poslat za dozorujícím u itelem, aby ho p ijal a schválil. Stoly v zahradách se zaplnily
jídlem a dobrotami, lidé obdivovali nejen zahrady, ale i louku jednorožc , kde byly host m
k dispozici malé lé ivé stany, kterými sta ilo jen projít a únava z cesty i drobná nevolnost
okamžit zmizela. Všude kolem byl park dobré nálady, kde pomocí v n kv tin narostla
v lov ku chu dob e se bavit a zapomenout na starosti.
 Sirény zase p ipravily v ece prohlídkovou trasu, kde bylo možné vid t vodní živo ichy,
napít se r zn ochucených vod a dokonce tu m ly dv zastávky u jasnovidek. Tam ale bylo
stále tak plno, že lidé museli ekat dlouhou frontu, aby jim siréna pak v novala t i minuty
pozornosti.
Hance se rozzá ily o i, když vstupní branou prošel Zachariáš s Paulou, pan Mojerana a
kluci, za nimi pak Giro a Sidi a nakonec se objevili i Vron s Rafanem. Svá a nesta il zírat,
když uvid l Rafan v slavnostní od v. Na levém rameni erné, bled mod e vyšívané košile
m l chlupatou ozdobnou nášivku, na které sed l Plavík.
Hanka se musela zasmát, když vid la, jak se tulík zv dav rozhlíží a snaží se p i tom
vypadat d stojn . Rafan jí poklepal na rameno: „Sluší ti to, ale n co tomu chybí.“
Pak vytáhl bled modrou stuhu a uvázal ji kamarádce do vlas t sn nad dra í sponu.
„Dík,“ ekla Hanka a natáhla se, aby podrbala roztomilého Plavíka. Všimla si, že lidé
kolem nich rovn ž zírají na Rafanova tvore ka, a za ínají si nenápadn šeptat. Vtom p ib hli
Tom se Samem a vzali Rafana za ruku.
„Poj , musíš honem s námi, už jsme zjistili, kde jsou sirény. Musíme vyzkoušet, jestli si
s nimi opravdu dokážeme promluvit. Tak už poj .“
„Jen b ž,“ kývla Hanka, „my máme ješt hodinu službu tady. Pak si vás n kde najdeme.“
„Máte to tu krásné,“ kývl Zachariáš, „musíme to tady s Paulou d kladn omrknout a
možná se i inspirovat, co dobrého si uva íme na oslavu vašeho návratu dom .“
Zbývající hodina utekla Hance a Svá ovi velice rychle. Spolužáci je p išli vyst ídat a te
byl p ed nimi jen báje ný volný den, který mohou strávit se svými kamarády a p áteli. Našli
je poblíž b ehu, kde své zajímavosti nabízely sirény a motalo se tu spoustu návšt vník .
„Byla jsem u v štkyn ,“ hlásila hned Hance nadšen Paula, „prý si nemám v nejbližších
letech za ínat s klukama, že moje nejlepší p íležitost k seznámení se objeví až asi za ty i
roky. A jako první dít se mi prý narodí rovnou dvoj ata. Myslíš, že se dá sirénám v it?“
„Ur it ,“ smála se Hanka, „když p edpovídají n co p kného, tak bych tomu rozhodn
v ila.“
„Ony si s námi fakt povídaly a chválily, jak jsme se dob e nau ili mluvit,“ tahal Hanku za
rukáv Sam, „zvaly nás, abychom k nim n kdy p ijeli na návšt vu. To je úžasné, vi ?“
„Kde je Rafan?“ divil se Svá a a marn se rozhlížel kolem.
„Najdeš ho v nejv tším chumlu holek,“ smála se Paula, „se svým tulíkem budí pozornost
na každém kroku. Sotva se mu poda í uniknout jedné skupince, hned se kolem n j vytvo í
jiná.“
„N co malého bych si zakousl,“ konstatoval Svá a a táhl je ke stol m s ob erstvením. I
Hanka p iznala, že by si n co dala, po služb u vchodu jí také vyhládlo. Ani Zachariáš se
nedal dlouho pobízet a hojn ochutnával od všeho, co bylo k dispozici. Svá a dokonce objevil
koutek se zmrzlinou, takže se tvá il naprosto spokojen .
Den se vyda il i díky po así. Oblohu pokrývaly bílé chomá ky mrak , které chvilkami
kradly slune ní svit, foukal mírný osv žující vánek, všechno bylo, jak kdyby si to škola
objednala. Nebýt té nep íjemnosti s draky, nem l dnešní slavnostní den chybu.

Po vydatném ob erstvení je Svá a zavlekl k jednorožc m a donutil P‘ujiba, aby jim

ukázal, co tu všechno mají a aby je provedl tím nejzajímav jším. Jenže mladý jednorožec by
jim nejrad ji povídal o každé kv tince, o každém ke íku. Nakonec ho musel Svá a spíš brzdit
v jeho vý e nosti a nakonec prohlásil: „Než za ne p edstavení, m li bychom ješt sko it do
zahrad na malý zákusek a n eho se napít.“
Rafan se ješt pokusil tulíka p esv d it, že si má chvíli odpo inout v kapse, ale nepoda ilo
se mu to. Odevzdan vzdychl a smí il se s tím, že v centru zahrad bude op t st edem
pozornosti a v klidu se nenají. M l pravdu. Sotva si stihl vzít kousek ovocného mou níku,
zase se kolem n j sesypaly dívky a za aly vyzvídat, co je to za mazlí ka a kde se dá koupit, a
ti co v d li, že jde o tulíka, se zase divili, jak se mu ho poda ilo získat. Když hodinky a
vstupenky za aly návšt vníky upozor ovat, že je as zaujmout místa v hledišti, docela si
oddechl.
Posadil se mezi Svá u a Vrona, aby byl co nejdál od obdivovatelek tulíka a ud lal si
pohodlí. Jeho Plavík se rozhlédl a pak usoudil, že je as zalézt do kapsy. Dokonce ani za átek
p edstavení ho nevylákal ven.
Zato ostatní okouzlen pozorovali, jak magie zú astn ných vytvá í ve vzduchu velkou
snovou krajinu, ve které se toulá osam lé dít . Za ním se v temnot plížila sme ka vlk a
s nimi tajemná postava pod erným vlajícím plášt m. Pak jí uvid li do obli eje, ale místo
tvá e zírala zpod kapuce jen lebka lemovaná rudou zá í. Postava ukázala kostnatou rukou na
dít a vlci se rozb hli ho chytit.
Na Han in krku zacukal p ív sek. Co že se Plam ozývá, podivila se, slíbil p ece, že dá
v d t až po zkoušce. Ale pak ji napadlo, že samoz ejm ví, že práv probíhá p edstavení a že
ho asi chce vid t aspo jejím prost ednictvím. Opatrn se pokusila navázat spojení. Ve
vzduchu bylo tolik magie, že se bála, aby nezp sobila n co nepat i ného. O další školní
pr švih opravdu nestála. P ív sek znovu zacukal. Zav ela o i, pokusila se odpoutat od zvuk
p edstavení a vyvolala ve své mysli nejd ív p ímo obraz draka, a když neusp la, pokusila se o
obraz krystalu. Marn . Když po chvilce ucítila další zacukání, cht la ho nejd ív ignorovat, ale
pak jí to p ece jen nedalo. Zvedla se a za ala se opatrn adou divák protahovat ven. Pak
zamí ila dál od místa magické produkce a šla podél b ehu eky. Ve chvíli, kdy usoudila, že už
je dost daleko od divadelní scény, se posadila na b eh a znovu zkusila v klidu navázat kontakt.
Op t se jí to nepoda ilo, a koliv p ív sek na jejím krku sebou vytrvale cukal. Byla z toho
zmatená. Plam se s ní chce spojit, ale pro , co se d je? A pro jim najednou spojení
nefunguje? Možná se n co stalo, možná pot ebuje pomoc. Ale jak by mu mohla ona odtud
pomoci?
P ív sek op t zu iv zacukal, tentokrát naléhav ji než jindy. Znovu zkusila navázat
kontakt. A znovu neúsp šn . Mysli, d v e, íkala si, co m žeš ud lat te a tady?
Vron! Plácla se rukou do ela, no jasn , jestli se n co d je, tak jedin Vron s tím m že
n co ud lat.
„To by m fakt zajímalo,“ ozval se za ní známý hlas, „co to tady te , místo koukání se na
báje né p edstavení, vyvádíš.“
Uv domila si, že Rafan vlastn ješt nic o Plamovi neví, že díky fanynkám, které ho dnes
celý den obléhaly, ani nem la možnost s ním promluvit.
„To je na dlouhé povídání, Rafe. Pot ebovala bych mluvit s Vronem.“
„Myslím, že tu bude co nevid t. Když jsem se zvedl, abych šel za tebou, zahlédl jsem
Svá u, jak se snaží ke mn p ipojit, ale Vron ho chytl za ruku a zadržel ho. Co se tu sakra
d je?“
„Rad ji bych všechno ekla, až p ijde i Vron.“
„Tak to m žeš hned za ít,“ ozvalo se ze k oví za Rafanem a vzáp tí už tu stál i Svá a a
Vron. P ív sek na Han in krku zase zacukal a Svá a udiven povytáhl obo í.
„Asi se n co stalo, nem žu se s ním spojit,“ ekla Hanka na Svá ovu adresu a Vron se po
nich zv dav podíval. „Asi se n co stalo Plamovi,“ oto ila se na Vrona.
„Cože?“ zareagoval udiven džin, jako kdyby špatn slyšel.
„Chci íct Zu ivému plameni, ale prý mu íkáš Plam. Byl tu na vým nném pobytu a my se
s ním skamarádili.“
„A ten výlupek dra í krve mi to zaml el. Prý má p ed zkouškou ješt n jaký dou ovací
pobyt. Tak to se mu povedlo. Ani m nenapadlo se zeptat, kde ten pobyt bude.“
„M žu se zeptat, kdo je Zu ivý plamen?“ vmísil se Rafan, kterému za alo vadit, že je
jediný, kdo neví, o co jde.
 „To je náš dra í kamarád. Hanka se nau ila si s ním povídat i na dálku,“ za al vysv tlovat
Svá a.
„Jenže dneska je to hodn divné. Vím, že se se mnou chce spojit, ale nejde to ani jemu ani
mn . Mám strach, jestli se mu n co nestalo,“ znovu se obrátila na Vrona Hanka, „dokážeš
zjistit, jestli je v po ádku? M žeš se s ním spojit ty?“
„S ním ne, ale m žu se spojit s jeho matkou.“
Vron vytáhl z kapsy cosi jako zrcátko, otev el ho a oslovil: „Má paní…“
„Ano, slyším t . Co se stalo? Žádal jsi m , abych t v téhle dob nerušila…“
„Jen se pot ebuji ujistit, zda je Plamen v po ádku.“
„V era jsem s ním mluvila. No, a zítra má zkoušku, takže p edpokládám, že je n kde
zalezlý a nejspíš se ješt u í.“
„Rád bych si byl jist, m žeš ho prosím kontaktovat a zeptat se, zda je všechno v po ádku?“
„Máš n jaký d vod myslet si, že není?“
„Možná.“
„Dobrá, chvíli po kej, zjistím to,“ odpov d l z Vronova zrcátka tichý drsný hlas.
Všichni napjat ekali na odpov . Z dálky k nim zazníval ohlas zu ivého boje, který
probíhal v magickém p edstavení.
„Co t vedlo k domn nce, že není v po ádku?“ ozvalo se ze zrcátka.
„Co se stalo?“ odpov d l Vron na otázku otázkou.
„Ty jsi tady, abys odpovídal na otázky, ne já,“ zazn lo zu iv , ale pak už klidn jším tónem
dra ice pokra ovala, „zdá se, že zmizel. Nikdo z nás ho nedokáže kontaktovat, jako by se
propadl n kam hluboko pod zem. A te mi odpov z na mou otázku!“
„Ta dívka, kterou jste hledala, ukon ila první rok studia…“
„Odpovíš mi hned te ! Okamžit ! A nebudeš zkoušet žádné okliky!“
„Samoz ejm , má paní. Ona ukon ila první rok studia na Santarenské magické škole, se
kterou jste se p ed lety domluvili na vým nných pobytech žák . Potkala se tu s Plamem a
sp átelili se. Ona tvrdí, že Plam se te snaží navázat kontakt, ale že je n co špatn . Má o n j
obavu.“
„Oni se sp átelili a tys mi nic ne ekl?!“
„Nev d l jsem to, má paní.“
„Tys to nev d l?!!!“
„Ne…“
„Okamžit se vra a najdi mého syna!!! Pak si promluvíme,“ hlas dra ice zu iv sy el.
Vron zaklapl zrcátko a neš astn se podíval na d ti: „Musím jít.“
Mávl rukou, ve vzduchu se objevil náznak brány, ale v mžiku se rozplynul.
„Škola má ochranu, nejde tu použít divokou bránu. Budu muset po kat na konec
p edstavení a vrátit se do m sta, abych se dostal do hnízda.“
„Na druhé stran eky, támhle ve skalách je oficiální brána p ímo do dra í školy. Jen
nevím, jestli bude ješt aktivní, když draci odešli,“ ukazovala Hanka p es eku.
„To nebude problém, s tím si už poradím. Díky,“ kývl Vron a vyrazil p es eku. Vypadalo
to, jakoby klouzal p ímo po hladin . Tenhle druh magie tu z ejm fungoval bez problém .
„Hej, Vrone,“ zavolala Hanka, „vezmi m s sebou…“
„…nás!“ zasy el na ni Rafan.
„Vezmi nás s sebou. Možná mi to spojení u vás p jde líp.“
„Bez obav! Já ho najdu.“
„Co když ho nenajde?“ oto ila se na kamarády neš astná Hanka a držela ruku na p ív sku,
který se zase trochu cukal.
„Jsou dv možnosti,“ zamyslel se Rafan, „bu si p jdeme sednout a dokoukáme
p edstavení, nebo vyrazíme ke dra í skále a mrkneme se, zda je brána aktivní.“
 „Já bych byl pro to p edstavení,“ ekl Svá a, „Vron se ur it vrátí a ekne nám, jak to
dopadlo. Krom toho, jeden pr švih už jsme si tenhle m síc vysloužili…“
Rafan se podíval na Hanku: „Co si myslíš ty?“
Hanka p emýšlela, jestli by dokázala sed t a dívat se na p edstavení, ale usoudila, že to
nevydrží. Ješt d ív, než to mohla íct nahlas, zul si Svá a boty a za al zkoušet palcem, jak je
voda studená.
„Co to provádíš?“ oto il se na n j Rafan.
„Když ona si vždycky vybere tu horší variantu,“ vzdychl rezignovan Svá a a podíval se
na Hanku.
„Nevydržela bych se koukat,“ omluvn pokr ila rameny.
„Tak po kejte,“ ekl Rafan a sklonil se k vod . Str il obli ej pod vodu a zabublal. Tulík
vyst elil z jeho kapsy a za al mu rozho en pobíhat po zádech. P ed Rafanem se z vody
vyno ila dívka se zelenými vlasy. N co si vzájemn ekli a pak zmizela.
„Zeptal jsem se jí, jestli by nás dokázala na druhou stranu eky dostat suché,“ vysv tloval
Rafan. Po chvíli se p ed nimi vyhoupl nad hladinu ostr vek, který p ipomínal ztvrdlou p nu.
Siréna jim pokynula, aby nasedli. Ostr vek se dal do pohybu a za malou chvilku byli všichni
na druhé stran eky.
„M lo by to být n kde tady,“ ukazovala Hanka nahoru, zatímco Rafan d koval vodní dívce
se zelenými vlasy. Za ali šplhat, a když se po chvíli ohlédli, uvid li, jak p edstavení
pokra uje a magicky jisk í duhovými barvami. Po n jaké dob se p ed nimi otev ela veliká
jeskyn .
„Támhle to je,“ zajásala Hanka, když si p ipomn la, jak jí Plam umožnil pohled do dra ích
prostor. Vzadu v jeskyni na obrovské brán zá il symbol draka.
„Je aktivní,“ zašeptal nejist Svá a a s obavou se ohlédl po svých kamarádech.
„Po kejte chvilku,“ ekla Hanka a šla se posadit na jednu plošinu.
„Zase ho zkouší kontaktovat,“ ekl Svá a Rafanovi a oba tiše ekali, co bude.
„Nejde to, po ád m volá a já mu nedokážu odpov d t,“ zavrt la hlavou a p istoupila
k brán . Podívala se omluvn na kamarády. Pak se rozhodným gestem dotkla symbolu draka a
prošla. Kluci se po sob podívali a pak ji beze slova následovali.

ZEM DRAK
Do tvá í se jim zakousl ostrý studený vítr. Stáli mezi skalami a dole p ed nimi se otevíral
výhled na nehostinnou pustou planinu. Svá a se ohlédl. Nad nimi se ty ila brána, ale žádný ze
symbol nezá il. Cesta zp t nebyla možná.
Hanka stála se zav enýma o ima a n kolik pramínk vlas , které se uvolnily z ú esu, jí
vlálo ve v tru. „Plame,“ ekla hlasit a natáhla ruku. Pak ji zase sv sila a otev ela o i.
„Tak co?“ kývl na ni Svá a.
„Zahlédla jsem ho. Sice jen na zlomek vte iny, ale myslím, že i on m vid l. Zdá se, že je
v po ádku, ale je n kde uv zn ný.“
„A co te ?“ zeptal se opatrn Svá a.
„No, máme n kolik možností,“ ekl pomalu Rafan a ješt se znovu zamyslel.
„Tu nejhorší v bec nevyslovuj,“ navrhl Svá a.
„A která je ta nejhorší?“ podíval se na n j s náznakem úsm vu Rafan.
„Já nevím, ale ty ur it n jakou najdeš.“
„No, nejrozumn jší možnost je z stat tady. Tady nás ur it d ív nebo pozd ji najdou.“
„Jsem pro,“ souhlasil okamžit Svá a.
„A další možnosti?“ zajímalo Hanku a její malý kamarád tiše zaúp l.
„M žeme se pokusit dojít p šky támhle k tomu lesu,“ ukázal do dálky, kde p i troše dobré
v le bylo vid t pár strom .
„Já hlasuji pro první nápad,“ zavrt l hlavou Svá a.
 „Další možnost závisí na Hance. Jak jsem pochopil, dokáže se domlouvat na dálku. Možná
by se jí mohlo poda it n koho oslovit.“
„A koho?“
„Já nevím, t eba Vrona nebo n kterého z u itel ve škole.“
„Ferinovou! Ta by byla nejlepší,“ nadchla ta myšlenka Svá u.
Hanka se po n m podívala se sm sicí obav. P edstava, že by se m la pokusit kontaktovat
t ídní profesorku, se jí p íliš nezamlouvala. To už by rad ji zkusila Vrona.
„Tak co?“ obrátil se na ni Rafan.
„Dob e, tak já se budu snažit zkontaktovat Vrona. Prý to byl on, kdo to Plama u il…“
Hanka si ot ela zpocené ruce, n kolikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a zav ela
o i. Zjistila, že není snadné si v duchu vybavit podobu Vrona. A koliv si myslela, že ho
podrobn zná, jeho obrysy se jí rozplývaly p ed o ima. Pak si vybavila okamžik, kdy jí
p ísahal a ona mu hled la p ímo do o í. Zafixovala tu p edstavu ve své mysli a cht la ho
oslovit. Vtom ji zasáhl výboj magie, který ji odrazil pry od té p edstavy. Otev ela o i a
zasténala. Rozbolela ji hlava.
„Nejde to?“ zeptal se starostliv Svá a.
„No, ješt asi zdaleka neznám všechno,“ vzdychla Hanka.
„Tak zkus Ferinovou, t eba to bude jednodušší. Její podobu jsi vid la skoro denn .“
„A pro to nezkusíš ty?“
„P ece víš, že symboli tina na takovou dálku nefunguje,“ odpov d l vy ítav .
„Jasn . Promi , já vím.“
„Nevzdávej to,“ nabádal ji Rafan.
„Zkusím to ješt jednou,“ ekla unaven a znovu zav ela o i.
Obrázek Vrona ješt pevn sed l v její mysli. Zvýraz ovala ho pomalu a bála se další rány.
Tentokrát však nep išla rána, ale z ista jasna m la pocit, že se nem že hnout, že ji n kdo
sev el do okov .
„Kdo jsi?“ oslovil ji neosobní hlas.
„Ta, které jsi p ísahal,“ ekla opatrn a v bec si nebyla jistá, že to íká té správné osob .
P išel drobný výboj, po kterém ji zabrn lo celé t lo.
„Kde jsi?“
„Prošli jsme dra í branou.“
Cítila, jak se sev ení uvol uje a uvid la temný erný krystal s bílou siluetou tvá e
elementála.
„Stále m p ekvapuješ, dívko,“ ekl, „z sta te zatím, kde jste, vyzvednu si vás tam.“
„Díky,“ ekla s úlevou Hanka a o ekávala konec spojení. Tvá v krystalu však
pokra ovala.
„Možná vás objeví dra í hlídka d ív, než se mi poda í…“
„Draci,“ vyk ikl v té chvíli Svá a a ukazoval nad jejich hlavy.
Hanka se tak lekla, že se jí rozmazal obraz spojení. Druhá strana ji však podržela a kontakt
se zase stabilizoval. Natáhla ruku a ekla: „Poj do mého krystalu.“
Elementál vypadal p ekvapen , ale potom vstoupil k ní a Hanka ucítila jeho obrovskou
sílu.
Dva draci usedli na plošinu p ed branou a zv dav natáhli hlavy. Dokonce i Rafan p ed
nimi o krok couvl. Hanka popošla p ed n j a zadívala se na draky.
„Opakuj p esn po mn ,“ ekl jí Vron a napovídal.
„Jsme tu na pozvání uznané starší Karmaneuduny.“
„Nemyslím, že by si k sob zvala lidi,“ ušklíbl se jeden z drak .
„Jsme tu kv li Zu ivému plameni, takže si dob e rozmysli, Sutamanione, co nám odpovíš.“
Rafan nev ícn zíral na Han ino chování, ale m l dost rozumu, aby nezasahoval. Svá a se
ho chytil za ruku a pokoušel se zastavit t es, který se ho zmocnil.
 „Pokud vás pozvala naše starší, ur it znáš heslo pro dnešní den,“ ekl druhý drak, na
kterého také ud lalo dojem, že Hanka oslovila jeho druha jménem.
„Jist , Farmateriste. Dnešní heslo zní: ohnivý kruh,“ odpov d la dívka bez nejmenšího
zaváhání.
„Pot ebujete dát n komu zprávu?“ zeptal se drak už pon kud vlídn jším tónem.
„Ne, d kuji. Za chvíli si nás tu vyzvedne služebník starší.“
Drak kývl na svého druha, oba vysko ili do vzduchu a odlétli. Nezmizeli však z dohledu
úpln , ob as je zahlédli, jak krouží nad nimi a ekají, jestli nebyli oklamáni.
„Z sta te na míst , za chvíli jsem tam,“ ekl Hance Vron, p esunul se zp t do svého
krystalu a ukon il spojení.
Když z Han ina krystalu zmizela ta mocná záplava magie, ud lalo se jí tém nevolno.
Op ela se o skálu a pak se sesunula na zem. Sice neztratila v domí, ale dob e jí nebylo.
Svá a si k ní klekl a vzal ji za ruce. Ty jeho se dosud nekontrolovateln t ásly, ale Hanka
cítila, jak jí posílá svou energii a uklid ující vlny. Dlouho to ale nevydržel, protože i jeho
tohle setkání pon kud rozhodilo.
Pak ji za ruce vzal Rafan: „To je v po ádku, už jsou pry . Je ti dob e?“
P ikývla, ale jeho rukou se nepoušt la. Tulík, který byl do této chvíle schovaný pod košilí,
vylezl Rafanovi na rameno a pak po jeho ruce p eb hl k Hance. Vyšplhal jí na hlavu a dívka
ucítila, jak jí vytahuje prameny vlas a zamotává je. Cht la po n m sáhnout, ale Rafan jen
mírn zavrt l hlavou a dál držel její ruce ve svých. Cítila Plavíkovy mali ké drápky a její
bolest hlavy za ala najednou odplouvat. Všechno kolem se vyjasnilo a cítila se mnohem líp.
Usmála se na Rafana, který její úsm v s úlevou op toval a pustil ji.
„Vzhledem k tomu, cos tu p edvád la, p edpokládám, že se ti spojení s Vronem poda ilo,“
ekl tázav a o ekával Han ino potvrzení.
„On je strašn silný. Jak ho v bec n kdo m že ovládat? Bylo to pon kud… šokující,“
hledala Hanka slova, kterými by popsala sv j zážitek, „p i tom spojení v bec nevypadal jako
lov k.“
„Nejspíš na sebe bere lidskou podobu jen kv li nám, abychom se ho nebáli,“ kývl Rafan a
podrbal tulíka, který už zase p esko il k n mu.
„A co ty?“ mrknul na Svá u. „Nepot ebuješ usušit kalhoty?“
Podle toho, jak se malý kamarád zamra il a jak se v následující chvíli Rafan rozesmál,
odhadla Hanka, že mu symboli tinou poslal n jakou hodn neslušnou nadávku. Nicmén
mrkla na Svá ovy kalhoty a zdálo se, že jsou suché. Asi si ho Rafan jen dobíral, jak to bylo
jeho zvykem.
Poblíž nich se zavlnil vzduch a branou k nim prostoupil Vron ve své obvyklé podob .
„S vámi to není jednoduché,“ ekl, „nebudete z toho mít ve škole potíže?“
„To ur it ,“ sklopila o i Hanka a dodala, „bude to d snej pr švih.“
„Taky si myslím,“ souhlasil Vron, „jinak ale musím íct, že jsem Plama nenašel. Nikdo
netuší, co se mohlo stát.“
„Už jsi slyšel, pro od nás letos draci odešli p ed slavností?“ zeptala se ho Hanka.
„Ne,“ zavrt l hlavou Vron, „týká se to n jak Plama?“
„Já nevím, mohlo by,“ pokr ila Hanka rameny a spolu se Svá ou se pustila do vypráv ní
všeho, co vid li a slyšeli. Vron zatím vytáhl z kapsy pití a okoládu a nechal to kolovat. Pití
docestovalo až k Hance, okoláda skon ila u Sváti a dál už se nedostala.
„Možná bychom se mohli podívat k té vesnici,“ usoudil Vron, když dovypráv li, „jestli se
tam Plam vypravil, pokusím se zachytit jeho stopu. Vaše schopnost se spojit by se také mohla
zlepšit, když budeš blíž místu, kde Plamen v zí.“
Pak se podíval na oba chlapce: „Nejsem si jist, jestli vás mám vzít také s sebou…“
„Není to v tvých silách?“ zeptal se Rafan a Vron se ušklíbl.
 „Na mn ty své triky nezkoušej, provokace si nech pro své kamarády. Zkus m p esv d it
n ím reálným.“
„Umíme Hanku vylé it, když je na dn .“
„Dobrá, vezmu vás s sebou,“ kývl Vron a prom nil se v malého draka, „nasedejte.“
Let li p es planinu, p es nízké poho í a potom p es les. Naho e ve vzduchu bylo chladno a
než se dostali na místo, p ipadali si celí ztuhlí
P istáli u skal nad vesnicí. Vron se op t zm nil do své lidské podoby a protáhl si údy. Mezi
skalami a vesnicí byly obrovské pastviny, kde se páslo neuv itelné množství dobytka.
Vesnice odtud vypadala jako hra ka pro d ti. Kolem dome k se hemžili lidé, d ti a psi.
„M znají, p jdu se tam zeptat,“ ekl Vron a ukázal p ed sebe, „támhle je brána, kterou se
sem ob as dostávají z hnízda i draci, kte í pospíchají, nebo se jim nechce let t.“
Sledovali ho, jak se magicky p emístil a jak hovo í s lidmi u dome k . Zdálo se, že
systematicky obchází všechny domy a všude se ptá.
Han in p ív sek znovu posko il. Podržela ho v dlani a koukla se na kluky.
„M la bych to zase zkusit,“ ekla a uhnula o ima p ed jejich starostlivým pohledem.
Po chvilce soust ed ní nab hl kontakt.
„Plame!“
„Hanko, pomoz mi…“
Dál se nedostali. Spojení bylo po ád n ím rušené, ale te rozhodn museli být blíž, než
d ív. Zkusila to znovu.
„Jeskyn s magickou pe etí,“ stihl jí íci drak, než kontakt zmizel. Hance se zato ila hlava.
„Nech toho na chvíli,“ zat epal s ní Rafan, když vid l, jak znovu zavírá o i, „po kej na
Vrona.“
„Co je?“ ekl Vron, který se práv vedle nich objevil.
„Slyším ho, ale vždycky jen na malý okamžik,“ vysv tlovala Hanka, „ ekl, pomoz mi a
pak n co jako jeskyn s magickou pe etí.“
„S pe etí íkáš?“ zvedl hlavu Vron a vypadalo to, že se rozhlíží.
„Ano, je tady n co takového,“ oto il se sm rem do skal a rovnou vyrazil k nim. Rozb hli
se za ním. Na rozdíl od n ho ale klopýtali, klouzali po suti a pracn šplhali po úzké p šin .
Pak dob hli k široké ímse, která byla zakon ená vchodem do jeskyn . Vron stál p ímo p ed
vchodem a nehýbal se.
Kluci se zarazili, ale Hanka dob hla až k n mu a chytila ho za ruku: „Vrone, co se d je?“
„Je to rodinná pe e a p ikazuje mi, abych tu z stal, dokud nep ijde její tv rce a nerozlomí
ji.“
„Pro ji neodstraníš ty?“
„Paní m zavázala poslušností ke všem len m její rodiny. Nemohu zlomit p íkaz rodinné
pe eti.“
„Taky ti na ídila, abys našel Plama.“
„To jsem splnil.“
„To ano, ale nedokážeš ho dostat ven?“
„Dokud není zlomená pe e s p íkazem z stat tady a ekat, nemohu nic d lat.“
„Ta pe e … Znamená to, že ho sem zav el n kdo z jeho rodiny?“
„Ano.“
„Matka to asi nebyla?“
„Ne.“
„Jeho sestra?“
„Ne.“
„Bratr?“
„Ano.“
„Co máme d lat?“
 „Z stat a ekat.“
„Do háje, do háje!“ opakovala si Hanka, když se po ímse vracela zp t ke kluk m, aby jim
pov d la, do jaké pasti se tu chytil nejen Plam, ale i Vron.
„Pro mu to ud lali?“ vrt la hlavou Hanka a m la v o ích slzy.
„Zítra má mít zkoušku,“ mnul si bradu Svá a, „když na ni nep ijde, bude další t i roky
tvrdnout v prvním dra ím dom . Prý to je pro draka dost velká ostuda. Možná si ho bratr p eje
znemožnit.“
„Pro by to d lal?“ nezdálo se to Rafanovi.
„Plam je jiný než ostatní draci. Kdysi v d tství si s Hankou vym nili ást své osobnosti,
takže jsou te propojení podobn jako sourozenci,“ za al vysv tlovat Rafanovi Svá a a
do ekl i další podrobnosti, na které p ed Vronem nep išla e , „no a na tebe p ece tenkrát taky
mluvil. Sice nám nedokázal vysv tlit, jak se mu to povedlo, ale když jde o Hanku, chová se
d sn ochranitelsky. No a drak m se nelíbí, že tak kamarádí s lidmi.“
„ íkáš, že si vym nili ást osobnosti? Že jsou jako bratr a sestra?“ Rafan se podíval po
Hance a té hned docvaklo, co tím chce íct.
„Ale já nevím, jak na to. I kdybych to cht la zkusit, neumím to.“
„Zeptej se Vrona.“
Hanka se tedy znovu vypravila po ímse k Vronovi a tentokrát už ji kluci zv dav
následovali.
„Jak zruší rodinnou pe e ten, kdo ji vytvo il?“
„Tv rci sta í, aby si v duchu p edstavil, jak pe e mizí, nebo jak se láme.“
„M že ji zrušit i jiný len rodiny?“
„Pokud to není v pe eti zakázáno, tak ano.“
Kluci obešli Vrona a postavili se dozadu, aby m la Hanka dost místa a aby mohli sledovat,
co se d je.
„Jak poznám pe e ?“ zeptala se dívka.
„V magickém vid ní je to rudý disk s modrým okrajem,“ odpov d l Vron. Zdálo se, že
chce ješt n co dodat, ale nedokázal to.
„No, to mi fakt pomohlo,“ mra ila se Hanka, „a m žeš mi to magické vid ní
zprost edkovat, Vrone?“
„Ano,“ odpov d l a Hanka m la najednou pocit, že vidí dvojmo. Kolem vchodu do
jeskyn se mísilo množství barevných odstín , k ížily se, proplétaly a uprost ed nich sed l
rudý disk s modrým okrajem.“
„M že odstran ní pe eti spustit n jakou další kouzelnou past?“ zeptala se opatrn .
„Ano,“ odpov d l džin a Hance se zdálo, že se mu po téhle otázce ulevilo.
„Dokážeš nás všechny, co tu jsme, tím myslím i Plama, p ed tou pastí ochránit?“
„Ano,“ odpov d l Vron a pokoušel se ješt n co íct.
Hanka se zamyslela a pak se usmála: „Tak nás ochra uj.“
Džinovy o i se usmály: „Jak rozkazuješ, paní.“
Hanka zabodla zrak do pe eti a uvid la, jak se láme a mizí. Vzduch se zavlnil, zalehly jim
uši a pak tlaková vlna zmizela.
„Je vid t, že pat íš do rodiny,“ usmál se Vron na Hanku, „te už si s tím poradíme.“
Znovu se kolem nich mohutn zavlnil vzduch a z obrovské divoké brány se vyno ili t i
velcí draci…

PÁTRÁNÍ
Den poté, co draci p ed asn opustili vým nný pobyt v lidské škole a vrátili se zp t do
hnízda, za al se Zu ivý plamen opatrn vyptávat, pro bylo zrušeno p edstavení a co se
vlastn stalo. Nemohl prozradit, že slyšel, co vypráv li žáci školy, musel vystopovat událost
tady a vlastními silami. Všiml si, že u itelé odpovídají se zna nou nechutí. Nebyli rádi, že
museli zakázat spornou scénu. N co nejspíš v d li, ale Plam si byl jist, že mu to neprozradí.
Bude se muset zeptat lidí ve vesnici. Jeho bratr Zu ivý dráp sledoval Plamovo po ínání s
nechutí.
„M l by ses u it a ne strkat nos do v cí, do kterých ti nic není,“ ekl mu d razn . Jenže
Plamen byl vždycky problémový a zv davý. Dráp si brzo uv domil, že svého bratra od jeho
zv davého vyptávání neodradí. „Vymáchám mu hubu v ja ím trusu,“ zu il druhý den mezi
svými kamarády, „ten zmetek, co si íká m j bratr, m ješt nakonec dostane do pr švihu.“
„Do pr švihu ses dostal sám,“ zasmál se jeho kamarád Krvavý zub, „kdybys nebyl mlsný a
nesežral chovná stáda, nemuselo k tomu všemu dojít.“
„Tys tam asi nebyl a nežral, co?“
„Jasn , že jsem žral. Mn k n emu takovému nemusíš dlouho p emlouvat, vždy víš. Já
se rád p idám ke každé srand , která se naskytne. Ale tys to za al.“
„Nechte toho,“ napomínala je Studená noha. Navzdory nepoetickému jménu to byla krásná
štíhlá dra ice, o jejíž p íze oba usilovali a ona z toho m la v tšinou legraci.
„Nem žu si dovolit, aby m obvinil p ed hnízdem,“ mra il se Dráp.
„Je to p ece drak,“ uklid ovala ho Studená noha, „a draci nežalujou.“
„Drak, jo? On je podle tebe drak? Dovol, abych se zasmál. Je to slaboch, neumí bojovat,
paktuje se s lidmi a p edvádí akorát parádi ky ze své zparchant lé magie. Tomu íkáš drak?“
„Je to tv j bratr, nebude na tebe žalovat,“ trvala na svém dra ice, „a i kdyby, stejn to byla
nehoda, ne?“
„A kdo mi to uv í? Všichni si budou myslet, že se akorát bojím p iznat.“
„A nebojíš?“ popíchla ho zlomysln kamarádka.
Zu iv se po ní podíval.
„A co chceš d lat?“ zeptal se ho Krvavý zub.
„Nó, m l bych jeden nápad, ale pot ebuju, abyste mi pomohli.“
„Proti tvýmu bráchovi ti pomáhat nebudu,“ ekla dra ice.
„Neblázni, nic se mu nestane. Jenom ho trochu znemožním, aby si nevyskakoval.“
„A co že to máš v plánu?“ zeptala se Drápa s opatrným zájmem.
„Uvidíš,“ zasmál se drak, „poj te se mnou, p ipravíme Plamínkovi malé p ekvapení.“
Zavedl oba své kamarády k brán u vesnice, kde jeho dechem zem el správce stáda.
„Jak znám bráchu, nebude se zdržovat létáním a použije bránu. Tady položíme t íbodovou
p emis ovací past, do které vložím jeho otisk, aby nesklapla za n kým jiným.“
„A kam ho p emístíme?“
„P ece do jeskyn , kde jsme íhali.“
„Tak jdeme na to,“ zasmál se Krvavý zub a všichni se rozmístili, aby pokryli plochu p ed
bránou. Pak vzty ili a propletli magickou sí , do které Zu ivý dráp vložil identifika ní šupinu.
Po zafixování a zamaskování kouzla se p emístili k jeskyni.
„A ím mu vylepšíš pobyt tady?“ vyzvídala dra ice.
„Vidím to na kouzlí ko nepropustné st ny, ticha, úzkosti a temnoty.“
„A co když do vesnice nep ijde a nechytí se?“
„Pokud nebude muchat, nic se mu nestane. Ale jak ho znám…“ drak mávl prackou a
vydal se po ímse k otvoru jeskyn , aby p ichystal jmenovaná kouzla.
„No, já nevím,“ zapochybovala dra ice.
„Co se ti nezdá?“ zeptal se Krvavý zub.
„Jakmile sem dorazí ten váš džin, jsou všechna tahle kouzla nanic.“
„No jo,“ zamyslel se Zu ivý dráp, „ale tohle se taky dá ošet it. P ipravíme jednu malou
pasti ku i pro džina.“
„A bude to fungovat?“ m la pochyby Studená noha.
„Plamenovi tu žádné p ímé nebezpe í hrozit nebude, takže náš džin bude úpln bezmocný
proti mému p íkazu. To by ho sem musela p ijít vysvobodit moje sestra nebo matka. Jenže
sestra je momentáln pry a matka sem zásadn nechodí. Zkrátka budou muset po kat, až se
tu objevím já.“
„A když se chytí, jak dlouho je tu chceš nechat?“ zajímalo dra ici.
„No,“ zašklebil se Dráp, „úpln by mi sta ilo, kdyby brat í ek prošvihl zkoušku.“
„Hm, to je ábelské,“ uznale p ikývla Studená noha a Krvavý zub se zachechtal.
„Ješt tu pe e doplním signálním vláknem, abych zjistil, kdyby se mi do ní n kdo
montoval,“ komentoval Dráp sv j poslední magický krok a zazubil se na své p átele.
Vrátili se do hnízda, kde je vyhmátla Drápova matka a poslala je, aby pomohli balit
potraviny pro expedici do krajiny ledu. Dobrovolníci, kte í se cht li pokusit o založení nového
hnízda v kraji sn hu a ledu, už provád li poslední kontroly zásob a vybavení. Dráp obdivoval
jejich odvahu a p ed m sícem matku žádal, aby mohl vyrazit s nimi. Zpo átku ho mrzelo, že
mu odmítla ud lit souhlas, ale když pak slyšel, co všechno tam na draky eká, byl rád, že tam
s nimi nebude. Pot šen si všiml, že matka zam stnala i Plamena, který skládal a balil deky.
Aspo nebude mít roupy a as na hlouposti, ekl si spokojen a hned se mu zlepšila nálada.
Druhý den, když se lenové expedice rozlou ili, zalet l si s kamarády na pastviny, aby se
tu v klidu nakrmili a trochu si odpo inuli. Práv byli v p íjemném rozpoložení a vyh ívali si
svá k ídla v pozdním odpoledním slunci, když Zu ivý dráp ucítil zachv ní signálního vlákna.
Zvedl se a v té chvíli mu zvonivý zvuk prozradil, že byla magická pe e ze vchodu do
jeskyn odstran na.
„To není možné,“ za val a tím zvedl i své dva p átele, „musíme to ov it.“
„Já nikam nejdu,“ ekla lín dra ice a Dráp se rozzu il tak, že d lal est svému jménu.
„Jdeš a okamžit !“ zasy el na ni tak výhružn , že nakonec nahnula znechucen hlavu a
p ikývla. Dráp vyvolal bránu, kterou všichni t i draci prošli až do blízkosti jeskyn . P ed
jeskyní stál džin se t emi d tmi. Dráp nev il svým o ím. O ekával, že tu bude matka. Tihle
p ece nemohli jeho kouzlo zlomit. Nedokázal si to vysv tlit.

KONFLIKT SE ZU IVÝM DRÁPEM

„Jestli se jen dotkneš mých kouzel, ud láš v i mn nep átelské gesto!“ za val nejv tší
drak na Vrona a zastavil tím džina, který se chystal zrušit kouzla na vchodu do jeskyn .
„Kdo je to?“ zeptala se Hanka.
„Charmastian, Zu ivý dráp, Plam v bratr,“ odpov d l Vron.
„To nem že být jeho bratr,“ nahlas a naštvan namítla Hanka, „žádný bratr nem že svému
sourozenci d lat takové v ci! Ty nejsi bratr, ty jsi sketa.“
Zdálo se, že drak z dív iny drzosti skoro ztratil e .
„Ta ti to nandala, Drápku, co?“ zachechtala se pot šen dra ice, ímž ješt vystup ovala
kamarádovu zu ivost. Supící drak vstoupil na ímsu a pomalu krá el blíž.
„Žádný lov k mi nem že nic takového íkat do o í,“ cedil slova mezi zuby spolu
s kou em svého dechu a pak se zhluboka sípav nadechl.
Vron Hanku srazil na zem t sn p ed tím, než k nim vyšlehl žhavý proud ohn . Hanka
cítila, jak Vron pohlcuje žár plamene, aby se nedostal ani k chlapc m za nimi. Zárove si ale
uv domila, že t sn za plamenem se valí proud tmavého stínu. Pokusila se vzty it ochranu,
ale nápor byl velice silný a její vy erpání už si dnes vybralo svou da z jejích sil. Vtom ucítila
už podruhé b hem tohoto dne ve svých vlasech tulíkovy drobné drápky. Vždy ho to zabije,
polekala se a z posledních sil držela ochrannou bariéru. Náhle, jako by n co temnou sílu stínu
odsávalo, nápor ustal a ona se mohla zase uvolnit a nadechnout. Drak, šokovaný tím, že
p ežili, naklonil v údivu hlavu a chystal se znovu nadechnout. Najednou si uv domil, že n co
narušuje kouzla p ed jeskyní a že to ned lá Vron. Pokusil se nahlédnout za n j, ale tam stál
ten v tší chlapec a zakrýval pohled ke vchodu, kde menší z obou chlapc rozmotával vlákna
kouzla u vchodu do jeskyn .
„Vrone,“ oslovil džina, „jestli je budeš chránit, bude to nep átelský akt proti mn .“
 Hanka se polekala. Vron jí p ece p ísahal. Te se dostane do rozporu ve svých
povinnostech, m že ho to zni it…
„P esta m chránit, Vrone, to je rozkaz,“ ekla mu tiše.
Podíval se na ni zase tím zvláštním pohledem, jako tehdy p i p ísaze.
Drak p imhou il o i a za al se znovu sípav nadechovat.
„Ned lej to, Drápe,“ oslovila ho mladá dra ice, ale on jako by ji v bec neslyšel. Vtom
t eskl vzduch a branou na scénu vlétla další dra ice. Tahle byla opravdu mohutná a vypadala
dost naštvan . Dráp nenápadn zvolna vydechl a vypadalo to, že se scvrkl na polovinu své
velikosti.
Vron poklekl a s obrovskou úlevou pronesl: „Má paní…“
Dra ice se rozhlédla po všech p ítomných, Zu ivý dráp couvl a ona zamí ila na ímsu.
Vron, Hanka a Rafan jí uvolnili cestu. Jen Svá a kle el zaujat u vchodu jeskyn a dál
pracoval na osvobození Plama. Zdálo se, že je tak soust ed ný, že o p ítomnosti dra ice ani
neví.
„Slušná práce,“ ekla chraptivým hlasem, když se nad ním zastavila, „na prv áka to není
špatné. Ale te uhni, já to budu mít rychleji.“
N žn svým obrovským drápem odsunula zkoprn lého Svá u na stranu a jedním gestem
zrušila kouzla. Z jeskyn se vysoukal zmatený Plam a s p ekvapenou nevírou ve své smysly
prohlížel sestavu p ítomných.
„A te ,“ sklouzla dra ice z ímsy, došla až k Zu ivému Drápovi a p ísn se na n j
zahled la, „chci slyšet pravdivou verzi toho, co vás všechny dohnalo až sem a pro tenhle
konflikt vlastn vznikl.“
„To je na dlouhé vypráv ní,“ namítl Dráp a bylo to poprvé, co s ním Hanka souhlasila.
„Zbož uji ve erní vypráv ní,“ zavr ela dra ice a ud lala si pohodlí.
„Vlastn to byla nehoda,“ spustil pokorn Dráp, „správce stád se zlobil, že jsme mu sežrali
pár chovných zví at a za al mi vyhrožovat. Cht l jsem ho trochu zklidnit a dýchnou vedle n j
dost blízko, aby p estal tak vyskakovat. Jenže se do toho p ipletlo to dít . On ho odhodil
stranou a sko il mi p ímo do plamene. Už jsem nemohl nic d lat.“
„A pak?“
„Vid ly to d ti, co jsme tu m li na vým nu.“
„Takže?“
„No, nikomu nic ne ekly, tak jsem si myslel, že rodinu odškodním a nic se nestane.“
„Jenže d ti to cht ly za adit do svého p edstavení…“
„P esn tak. Vlastn to byla taková neš astná shoda okolností, že to zp sobilo neshody.“
„Neš astná shoda okolností!“ odfrkla si dra ice.
„Kdybych se p iznal, bylo by to ješt horší,“ namítl Dráp.
„To tedy nebylo,“ zpražila ho matka, „zp sobil jsi, že hosté vypadali jako záke ní
podvratníci, kte í se do p edstavení snaží vpašovat nepravdu. A my se te budeme cítit jako
zbab lci, kte í se báli pravdy, tak to všechno svedli na nepochopení našich host . Ale to ty asi
nejsi schopen uznat, že?“
„Já, já… budu o tom p emýšlet,“ vykoktal rozpa it drak.
„A kv li emu jsi uv znil v jeskyni svého bratra?“
„On do naší záležitosti strkal sv j zv davý umák a cht l žalovat.“
„Zítra má zkoušky. P edpokládám, že jsi ho do té doby asi necht l pustit…“ Podívala se na
svého staršího syna se znechuceným výrazem: „Budeš se za své chování zodpovídat.“
Ani nemusela mluvit nijak zvláš hlasit . Její autorita zp sobila, že se mladí draci vedle ní
cítili provinile a m li z ní strach.
„A vy,“ oto ila se dra ice k jeho dospívajícím kamarád m, „to budete hnízdu vysv tlovat
spolu s ním. Je smutné, že ani jeden z vás nebyl schopen v sob najít dostatek dra í cti a
vy ešit takovou v c na rovinu. Ušet ili byste sob i ostatním drak m spoustu trapných chvil.
Ráda bych v budoucnu zjistila, že jste se z toho aspo pou ili. Te m žete jít.“
Dráp a jeho kamarádi se pomalu zvedli a p ipravili k vytvo ení brány.
„Ješt n co,“ ozvala se dra ice autoritativním tónem, „až budu posílat další várku potravin
pro expedici v ledové zemi, o ekávám, že se p ihlásíte. Myslím, že už máte dostate né
znalosti i síly, abyste to zvládli.“
„D kujeme, uznaná starší,“ odpov d la Studená noha a všichni t i zmizeli v brán .
„A te vy,“ oto ila se k Vronovi, d tem a Plamovi. „Trochu se ti to vymklo z ruky, že
Vrone?“ zadívala se na džina.
„Má paní, nemohu p ece chránit leny rodiny p ed jinými leny rodiny.“
Zu iv se na n j podívala, ale pak se obrátila k d tem a zu ivost se z ní vytratila. D v e
bylo tak vy erpané, že p ed ní stálo z posledních sil.
Oto ila se na Plama: „Vezmi své p átele k sob , nech je vyspat, promluvíme si až zítra. Já
si zatím popovídám s Vronem.“
„Díky,“ rozzá il se drak a kývl na d ti, aby se mu vyšplhaly na h bet. Rafan musel Hanku
po cest držet, aby nespadla. Let li však jen kousek. Pak s drakem prošli dv ma domácími
branami a dorazili do pohodln za ízené jeskyn .
„Tak tady bydlím,“ pochlubil se Plam. Hanka se dopotácela k první dece, kterou uvid la,
lehla si, sto ila se do klubí ka a v moment usnula.
„To ona m našla, že?“ zeptal se drak a p ehodil p es ni m kkou p ikrývku. V této chvíli
pro ni víc ud lat nemohl.
„P esn tak,“ p ikývl Svá a, „zmeškala školní p edstavení, ukecala Vrona, že t má hledat,
tajn prošla školní branou k drak m a vynadala tvému bratrovi za to, jak se k tob chová.“
„Opravdu?“ usmál se Plam. „Fakt mu vynadala?“
„Jo, t sn p ed tím, než na ni použil sv j ohnivý dech. Asi nemá rád, když ho kritizují
malé holky.“
Drak se p estal usmívat: „Vron ji snad ochránil, ne?“
„Jak m že džin chránit rodinu p ed svou rodinou?“ vmísil se do hovoru i Rafan. „Dala mu
rozkaz, aby ji p estal chránit. Našt stí mezitím dorazila tvá matka a bratr se nesta il podruhé
nadechnout.“
„Ohrozil jsem váš život,“ ekl tiše Plam a vzdychl, „nem l jsem na to právo.“
„Co to plácáš? Tys nám podal pomocnou ruku jako první,“ odpov d l Rafan smí liv ,
„p átelé jsou od toho, aby si pomáhali a aby drželi p i sob , když je to pot eba.“
Chvíli na sebe s drakem hled li a pak Plam ekl: „Jestli se chcete vykoupat, mám tu teplý
pramen.“
„To by bylo prima,“ p ikývl Rafan a sáhl do kapsy pro tulíka, aby ho nechal s oble ením
na posteli. Když vylovil tvore ka, málem se mu leknutím zastavilo srdce. Tulík mu nehybn
ležel na dlani a zdálo se, že t žce dýchá.
Drak vycítil Rafanovu úzkost. „Copak? N jaký problém?“ zeptal se Plam.
To už se ale nad Plavíkem sklonil Svá a a vzal ho do dlaní. Pustil ho ale tak rychle, jako
by držel žhavý uhlík. P ekvapen se podíval po Rafanovi. Znovu se pokusil dotknout tulíka,
ale zase hned ucukl.
„Ani se nedokážu podívat, co mu je,“ omlouval se Svá a.
„Doufám, že to p ežije,“ vzal ho jemn do dlaní Rafan, „asi ho zasáhl dra í ohe . Jestli mi
um e, tak se mnou nikdo sto let nepromluví.“
„Mám sehnat lé itele?“ zeptal se drak.
„Musel bys sehnat n koho, kdo rozumí tulík m,“ vzdychl Rafan, „a to se ti asi nepoda í.“
„Uvidíme, zkusit to m žu,“ ekl Plam a opustil je.
„B ž se vykoupat,“ ekl Rafan Svá ovi a sám se natáhl na druhou postel s tulíkem
v náru í.“
 Svá a se po koupeli cítil báje n a hned otestoval ob erstvení, které tu bylo nachystané.
Pak se oto il po Rafanovi, aby mu nabídl hrušku, a zjistil, že jeho kamarád zatím usnul. Ješt
urovnal deku na spící Hance a šel se také natáhnout.

TREST
Druhý den se všichni probudili dost pozd . Hanku drakova koupelna nadchla a pak si se
Svá ou dala vydatnou snídani. Oba zkoušeli Rafana p emluvit, aby aspo n co sn dl, ale ten
na nic nereagoval, jen choval tulíka a odmítl se od n j hnout.
Pak dorazil Vron a vedl s sebou malého b lovlasého muže s bystrýma o ima.
„Tak kde máte pacienta?“ zahalasil mužík vesele a rozhlédl se. Vzhledem k tomu, že se
pohledy všech p ítomných sto ily na Rafana, hned v d l, kam se podívat. Posadil se na kraj
l žka k Rafanovi a vzal mu z ruky nemohoucího tvore ka. Oto il ho na zádí ka, n kolikrát do
n j str il prstem a usmál se. „No jo, to je opravdu vážné, trochu to ten tv j malý ouma
p ehnal. Copak d lal naposledy?“
„Možná ho zasáhl dra í ohe , já nevím.“
„No jo, no jo,“ oto il ho muž, aby ho prohlédl ze všech stran, „je to dobré, žár ho
nezasáhl.“
Vtom se z mužova rukávu vykulil další malý tvore ek, nadšen hvízdnul, vrhnul se na
Rafanova tulíka a za al ho intenzivn olizovat.
„No jo, Demitko, už jsem byl zv dav, kdy zjistíš, že tu je kamarád. Jen se obávám, že
práv není v kondici, aby si s tebou mohl hrát.“
Rafan se podíval na sta íka s novou nad jí: „Vy víte, co mu je?“
„Samoz ejm . Je to úpln klasický p ípad p ežrání.“
„P ežrání?“ opakoval ned v iv Rafan.
„No jasn , copak to nevidíš? Tulíci se p ece živí temnou stránkou magie. Ten tv j se
nejspíš snažil zhltnout stínovou ást ohnivého dechu. Je moc mladý, myslím, že p ecenil své
síly.“
„A dá se mu n jak pomoci?“
Muž se zasmál: „No jist . Aspo trnáct dní musí hladov t a zase bude v po ádku. M l bys
ho víc kontrolovat, než dosp je a dostane rozum.“
„Já bych rád, ale zatím nemám magické vzd lání a neumím to,“ p iznal Rafan.
„Já už vím,“ uknul se do ela sta ík, „slyšel jsem, že mají v rezervaci pr švih s osvojením
tulíka. Tos byl ur it ty, že mám pravdu?“
Rafan p ikývl a muž sáhl pro svého tulíka a str il ho zp t do rukávu.
„Za ni studovat co nejd ív, máš na to. A s tímhle malým p ítelem ti stejn jiná volba
nezbývá. N kdy t navštívíme, až bude tv j mr ous v po ádku. Tak se tu m jte,“ mávl na d ti
sta ík a Hance se zdálo, že ani neprošel dve mi, že prost jen tak zni ehonic zmizel.
„A te si posp š s jídlem a koupelí, za chvíli máte pohovor p ed shromážd ním drak ,“
kývl na Rafana Vron a Hance se po jeho slovech ud lalo nevolno.
„Shromážd ní drak ?“ podívala se po Vronovi a p emýšlela, jestli by se jí nepoda ilo ješt
na chvíli omdlít. Sice v d la, že jsou v pr švihu, ale že je tak velký, aby se museli zodpovídat
drak m, si nemyslela.
„V era ses postavila rozzu enému drakovi a dnes máš strach z t ch mírumilovných?“ divil
se Vron. „Myslím, že není eho se bát. Zu ivého drápa a jeho kamarády dnes nepotkáte. Hned
ve er si je rada starších podala a te už je každý z nich na cest n kam jinam. Studená noha
odjela na p tileté studium ke svým vzdáleným p íbuzným, Krvavý zub se nechal naverbovat
do bojových jednotek, takže ho eká tvrdý t íletý výcvik, a Zu ivý dráp se p ipojil k drak m,
co vezou potraviny pro ledovou expedici.
Vykoupaný Rafan se sotva sta il u esat a natáhnout se pro sendvi , když jim džin pokynul,
aby ho následovali. Zavedl je dlouhými skalními chodbami až na galerii velikého dómu.
 „Než p ijdete na adu, m žete se zatím dívat odtud,“ ekl jim a ukázal dol .
Podél celé jeskyn d ti uvid ly na st nách skalní výstupky, kde byli usazení draci. Naproti
nim pak bylo postaveno mali ké d ev né pódium, na kterém sed li u stolu t i lidé.
„No nazdar,“ ekl Svá a a Hanka zt žka polkla, když poznala Jasanova, Ferinovou a
zástupkyni školy ctihodnou Dianu Renu. Šance, že z téhle šlamastyky š astn vyváznou, se
ješt o n co zmenšila. Doprost ed jeskyn napochodovali t i mladí draci. D ti sice
nerozum ly dra ímu projevu, ale pak vystoupil p ekladatel, který jim objasnil, že tito t i mladí
draci splnili v posledních dnech požadavky zkoušejících a jsou se ctí p ijati do druhého
dra ího domu. Jak se mladí oto ili, poznala Hanka v jednom z nich Plama. Takže on to
opravdu dokázal a úsp šn složil zkoušku, uv domila si radostn . P ece jen všechny ty potíže
byly k n emu dobré. Hned se cítila líp.
Vron se dotkl jejich ramen a nazna il, aby ho následovali. Vedl je dol a rázn je postr il
na místo, kde p ed chvílí stáli mladí draci.
Nejd ív mluvila Plamova matka, ale její proslov nikdo nep ekládal. Pak se vedle nich
postavil Plam a také pronesl pár slov v dra í e i. Znovu si vzala slovo jeho matka a pak
kone n vstala profesorka Ferinová. „Abych shrnula to, co už bylo e eno, opakuji, že jste se
tu zapletli do otev eného konfliktu a je vám kladeno za vinu, že jste se ho nepokusili vy ešit
oficiáln legální cestou, ale vzali jste to do vlastních rukou, což ohrozilo vaše životy. Protože
však nedošlo k žádné škod , jsou naši p átelé ochotni akceptovat rozhodnutí, jak vás za vaše
nevhodné chování potrestáme. M žeme pochopiteln rozhodnout jen za naše žáky, takže váš
p ítel Rafael si m že vybrat, jestli sv j osud sv í do našich nebo do dra ích rukou. Mohu se
zeptat, co si vybereš, Rafaeli?“
„Rozhodn te o nás všech, prosím,“ odpov d l bez zaváhání Rafan.
„Dobrá. Dávám tedy slovo paní zástupkyni, aby vám sd lila, co vás eká.“
Hanka se nervózn podívala po Svá ovi, ale tím si moc nepomohla, protože i on nejist
p ešlapoval. Rad ji se oto ila k Plamovi, který se tvá il docela š astn a spokojen .
„Nejd ív bych ráda pod kovala dra ím p átel m, že se postarali o naše neposlušné žáky.
Vážíme si vaší d v ry a pro naše zbloudilé ove ky jsme vybrali trest. Pokud ho naši
provinilci p ijmou, nebudou vylou eni ze školy. Rozhodli jsme, že celý následující m síc
stráví v útulku pro nemocná a poran ná zví ata. Zde budou bez odmlouvání vykonávat
všechny nezbytné innosti, které jim budou na ízeny, v etn išt ní a údržby veškerého
nemocni ního za ízení. Takže se vás te ptám, jste ochotni se podrobit tomuto trestu?“
„Ano,“ odpov d li jednotn a bez zaváhání.
Hanka m la pocit, že snad špatn slyšela. Kdopak asi tenhle rozsudek navrhl? Copak tohle
je n jaký trest? To p ece budou báje né prázdniny!
„Jsem rád, že jsi spokojená,“ ozval se v její mysli Plam, „matka všem oznámila, že se i já
musím p ipojit k vašemu trestu. Draci jsou p esv d eni, že vzhledem k okolnostem m
potrestala až moc p ísn , ale schvalují jí to. Takže se budeme vídat celý m síc a spole n trp t
v nemocnici pro zví ata.“
„S tebou a svými kamarády tam budu trp t moc ráda,“ odpov d la nadšen Plamovi.
Skoro ani nevnímala, že slyšení v dra í síni skon ilo.
Kone n jeden pr švih, na který budu ráda vzpomínat, pomyslela si a mrkla dojat na své
kamarády, kte í do toho šli s ní, a sv j „trest“ uvítali se stejným uleh ením a radostí jako ona.