Jarní deště

Co zbylo z anděla
A když jsme vyšli ven,
Vítr jménem Jaromír už trošku popršelo.
Stromy však nadál dychtily,
Jednoho dne V lupení frkal vraný déšť.
půjdeme spolu, jak slíbili jsme kdysi
při pampelišce v žlutých očích kosa. Mám plná chřípí
mokré zeleně
Necháme doma hodné ženy
a​ znám. Jenom se bojím,
a půjdem lovit verš,
že to nedovedu.
ten, kterým řeka kleje, když tak přes kameny
za temné noci klopýtá. Zrovna mne trápí noc,
karmíny cihel
A třebas nechytneme za celou noc nic. a na hromadách okr.
Jen kapky vody spadnou do trávy
To řeka dotekla až sem,
jak slzy princezen,
staví si v městě dům.
co vyšly bosé z lesa. To já chci říci,
že v listopadech hlíny
A třeba se tě někdo na ulici zeptá, zároveň bývám s vojáky.
mistře, kdy napíšete zbrusu novou knihu?
A ty jim řekneš, že až naprší, Řekl bych k čemu,
ale nač té starobylé kletbě
a bude krásné bláto.
na čelo ťukat.

A třebas nebesa se prudce slitují Nemám to lehké.

a sprchne do básně a naprší nám do bot, Za inkoust, jarní déšť
oblaka studená jak kropenatí pstruzi a jiné tekutiny
proletí nad hlavami. platívám draho.

Chci to slyšet
I dáme tomu větru jméno Jaromír
a vrátíme se po veselé vodě. Na dne každé písně,
i té nejsmutnější,
na dne každé sklénky
něco tiše cinká.

Někdy víc
a jindy jenom málo.

Chci to slyšet
bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.
Krásné bolesti Moře

Byly i krásné bolesti Z dlouhého pohlížení na moře

u zaprášených cest.
Když jsme se vracívali o jediné noze,
chlapecké srdce ve sraženém palci
největším zvonem
bilo na poplach.
Den tiše dokonával, pod stromy rostl strach,
rozbitý vůz stál za vraty,
dlouhými vzdechy umírala tráva
a od řeky vracely se krávy.
V prachu stád se zatřpytila slina.
Proletěl netopýr
a na rohu jsme potkávali ztraceného syna,
třikrát se chudák obrátil,
než došel do úsloví.
Kvetoucí alej
neplyne žádný zisk.
Korán
Stárnoucí básník o tom ví,
a třeba moře nikdy neviděl,
tak dlouho nosíval je v hrudi,
až se ho přestal bát.
Bylo to malé, tiché moře.
Stárnoucí básník o tom ví
a bývá mu jak o žních na posledním voze,
když noc je klarinet
a nebe nejtenčí zas tam,
kde horká tma se tiskne na střechy.
Stárnoucí básník o tom ví,
já ale
když ponejprv jsem stanul moři tváří v tvář
jak před zrcátkem mezi rohy býka,
v duchu jsem odříkával slova staré básně:

Jeví se neklid,
V aleji bílé tajili jsme dech.
ó písaři,
Jak sníh ležely květy vstaň
vysoko na stromech. přitáhni papír
a napiš z veršů,
A každý strom ó písaři
tu pyšně život slavil co se hodí,
a třímal bez únavy pokud je zámek srdce odstrčen.
rozkvetlou sílu svou.
Co zbylo z anděla
Slova jsem lámal
jak kámen v starém lomu. Ráno,
Má žena řekla jen: pokud jsou všechny stromy ještě obvázané
Chtěla bych žít v tom stromu. a věci nedotknuty,
mezi dvěma topoly anděl se vznáší,
v letu dospává.

V trhlinách spánku zpívá.

Kdo první na ulici vyjde,

tím zpěvem raněn bývá,
snad něco tuší, ale nezahlédne.
Je zeleno
a to je vše, co zbylo z anděla.