Jana Rečková

Válka s kamením

Talex rozhodně neměl v úmyslu bojovat ve válce. V žádné válce, ať

už jich páni ze Země vedli, kolik chtěli. Za tu dobu, co se z něj
pokoušeli udělat vojáka, to muselo být zřejmé každému, kdo se
účastnil jeho výcviku; nikdo do něj nedokázal vtlouct ani ty
nejjednodušší vojenské návyky a naopak, byly tady vlastnosti, které z
něj nikdo nesvedl vymlátit.
Hlavní chirurg nemocnice při výcvikové základně Pothsheiy si
občas zařval, když se doktor Talex Dedri dovlekl do služby a sám
potřeboval ošetřit nějakou tu frakturu, ale jeho hněv byl zaměřen na
zelené mozky, ne na mladého kolegu, který jaksi měl v krvi spíš
medicínu než vojnu a službu ve špitále bral poctivě. I když na vkus
chirurga se příliš vyhýbal krvi a radši léčil než řezal. Jistě, před tou
nešťastnou nehodou byl internista, a slibný; nebýt neblahého osudu,
jistě by to dotáhl daleko.
Nicméně válka volala a povolávala i ty, kdo pro zabíjení neměli
žádné předpoklady, a tak po ročním výcviku velení přidělilo Talexe k
oddílu delikventů, kam ostatně podle papírů právoplatně patřil, jako
lékaře, a tudíž beze zbraně, a transportní loď ho spolu s vražedným
nákladem techniky i mužů po delším strádání v klaustrofobických
prostorách svého páchnoucího břicha donesla na planetu Mygr, která
podle všech ukazatelů měla být kolonizovatelná, ale nebyla.
Členové praštěné, leč bohaté sekty, toužící, jak se stalo v posledních
desetiletích módou, po prostém životě bez civilizačních vymožeností,
byli rychle a tiše vyhubeni domorodci, jejichž sídla žádný z
vědeckých ani vojenských satelitů neodhalil a které nikdo neviděl.
Nově postavené vesničky zmizely z povrchu planety, neznámo jak,
světla zhasla a nikdo z průzkumníků, vyslaných ze strážní lodi na
oběžné dráze, neobjevil žádná spáleniště, zbořeniště ani mrtvé.
Většina pátracích skupin ještě stačila podat zprávu, pak se beze stopy
ztratila. O něco později se ztratil větší vojenský oddíl. A potom už
bylo každému jasné, že tohle je Válka.
 Talex prostě neměl v úmyslu v té válce bojovat a nehrála v tom
žádnou roli skutečnost, že nechápal, kdo může toužit po životě na
takové mazlavé, rozbahněné, šedozelené planetě se zamlženým
obzorem, navlhlým prádelnovým vzduchem, bez pořádných hor a
moře, jenom s pokrouceninami potoků rozlévajícími se v
naplaveninách a nízkých, nevýrazných hájích. Nebyl tu od toho, aby
střílel, páral břicha nebo čistě a sterilně odřezával hlavy paprskem —
za předpokladu, že nepřítel má hlavu a břicho. Jeho úkolem bylo
obvazování, šití ran, rovnání kostí a hojení vůbec, a když už nic
jiného, tak aspoň tišení bolesti.
Jinak mu ovšem bylo jasné, že tady, v těch rozlehlých, pustých,
hnusných rovinách s houpavou půdou se bude hlavně pochodovat.
Hm. Čvachtat, to spíš. A opiáty, kterými nás tak hojně vybavili, budu
muset hlídat jako zlej pes, protože lidi budou k smrti unudění a
nebude čas vyrobit si nějakou kořalku, uvažoval. No ale při Darčově
způsobu řízení transportéru se beztak celá lékárna brzy utopí v
močálu.
Případná ztráta další plechové obludy ho nevzrušovala, ale Dárce
měl rád. Toho prosťáčka se svaly kulturisty a poloprázdnou kudrnatou
hlavou, který se považoval za anarchistu, protože nevěděl, co to je,
měl rád každý. Kromě eliťáků, těm vadilo, že ho nemůžou přeprat.
Darč měl také morální zábrany a také neměl v plánu bojovat.
Nesouhlasil s kolonizací jiných planet ze zásady a vadilo by mu střílet
do domorodců, zatímco, jak tvrdil, zabíjení pozemšťanů by ho velice
těšilo. Svou morálku Darč odjakživa dával najevo dost svérázně, což
ho také přivedlo do vězení a posléze do oddílu delikventů.
Talexovy výhrady byly jiného druhu. Pozemský způsob života stál
podle jeho názoru za starou belu, ale nevěřil, že by se ve vesmíru
našel lepší. Vlastně nevěřil, že by cokoli ve vesmíru stálo za námahu s
objevováním a zabíráním, ale když už bez toho mocní pánové na Zemi
nevydrží, ať se to aspoň obejde bez zabíjení. A bez něj, to především.
Takže, tohle tady byla válka a padlo v ní už hodně lidí. Přesněji
řečeno, zmizelo. Ztratily se celé pluky s děly, tanky, raketami a
kdovíčím, a těžko se všechno mohlo propadnout do bažin; vždyť
některá z posledních hlášení přicházela z relativně suchých míst s
pevnou skálou v hloubce nějakého půl metru. Nepřítele nikdo
nespatřil. Tedy, ne tak, aby o tom mohl vyprávět. Útoky se odehrávaly
zásadně v noci, a zdejší noci bez měsíce a hvězd — to ty věčné mraky
— byly pěkně temné.
O nepřátelích se vědělo, že nejsou o nic teplejší než okolí, protože
nebyli k rozeznání ani v těch nemotorných brýlích, které i přesto
všichni povinně vyfasovali. Talex se o to zajímal a vyptával se
důstojníků, které během letu ochotně léčil z kocoviny. Proto věděl, že
hlášení z bojů končívala v půlce slova náhlým zachrčením. Osobně se
připravoval na blízké setkání s nožem nebo dýkou. Měl dobrý důvod
myslet si, že by to popřípadě mohl přežít, ale s tím se nikomu z
velitelů nesvěřil.
„Bude to dneska,“ řekl Talex Darčovi, otevíraje konzervu s večeří.
Darč mu mlčky vzal otvírák a plynule dokončil jeho kostrbatý řez. Z
mezery mezi táborem delikventů a eliťáků, vyplněné hutnou tmou, se
vyloupl Curt, velitel superelitní jednotky v počtu dvanácti mužů. To
jsou ti, co konzervu klidně otevřou pomocí zubů. Kromě toho Talex
vyčetl ze záznamů, že každý z těch dvanácti má vyšší IQ než on, a za
celou dobu letu a následujícího pochodu z místa přistání nepochopil,
kde si ho schovávají.
„Hej,“ prohlásil Curt místo pozdravu, když se smířil s faktem, že od
těchhle dvou se předpisového zasalutování, ba ani pouhého povstání
nedočká, aniž by je předtím zmlátil. „Hej, nech toho věštění,
delikvente! Ozvěny budoucnosti, učili nás to v kurzech, idiote, to my
máme ty správné schopnosti, ale já na ně seru!“
„Fajn,“ řekl Talex. „Drogy nedám. Můžeš si o mě zase rozbít
nějakej kloub, supervojáku. A pořád ještě zbývá tady Darchan.“
„Že se na něj nevybodneš, Darchane,“ mínil Curt. „Je to trouba, ani
prát se neumí!“
„Zato umí dobře překážet.“ Darč předvedl zasněný úsměv. „A má
krásný vlasy. Asi ho mám rád.“
Curt si vztekle odplivl a spustil výběr ze své bohaté zásoby
vulgárních kleteb. Talex si ho nevšímal. Prozkoumal obsah konzervy,
ale náladu mu to nezlepšilo. Poslední večeře, a nic moc, sakra. Darč se
dal do jídla. Curt zmlkl. Přišlo mu, že tady jeho projev nikdo neocení.
Ale pořád měl chuť se hádat, tak aspoň zařval: „Předtuchy! Zasraný
předtuchy! Já žádný nemám, a když, tak je ignoruju!“
„Takový slova neříkej,“ napomenul ho jemně Darč. „Poctivej voják
si může myslet, že je to sprostý!“
„Poctívej voják?“ Curt se posupně zachechtal. „Ses zasranej civil!“
Kopl do trsu tuhé trávy a naštvaně odkráčel. Nenapadalo ho nic, čím
by ty dva exoty mohl potrestat.
„Bude to dneska!“ zavolal za ním Darč. „Talex to povídal! Talex se
neplete!“
Od ohně, kde se mačkala větší část oddílu delikventů, se ozval
rozjařený chechtot. Talex rychle pohlédl na Darče. Mohl by se ke
klukům přidat, ale neudělá to. Zůstane tady u vozu a nejspíš si zase
usteleme uvnitř. A zítra bude zvysoka kašlat na pitomé narážky
ohledně našeho vzájemného vztahu. Zítra! Blbost. Všechno bude
jinak, nevím jak, ale zaručeně si z nás už nikdo nebude utahovat.
„Co chceš dělat?“ zeptal se Darč, teď už úplně vážně. „Fakt přijde
útok?“
„Jo. A brzo.“ Talex si na nepohodlné bedně od sucharů neklidně
poposedl. „Dali nám pistolky a flintičky, ale nikdo nemá ponětí, jak
vlastně nepřítel útočí.“
„To už jsme probrali. Myslíš si, že mají kudly. Budu si chránit krk.“
„Nejradši bych zdrhnul,“ přiznal Talex. „Jenže kam? Je to tu horší
než vězení. A větší.“ Odmlčel se, naslouchal. „Chvěje se zem.“
„Tyhle močály se třesou v jednom kuse,“ namítl Darč. „Ty drny
plavou na bahně, není pod nima nic solidního…“
„Tohle je jiný.“ Talex se zahleděl k ohňům eliťáků. Byly zdánlivě
nekonečně daleko. Psychologická propast mezi námi, ušklíbl se v
duchu. Ba ne, tady to je tmou. Jako by měla tendenci pohlcovat každý
zdroj světla, ať už je to ohníček nebo naše reflektory.
Najednou mu ohně poskočily před očima, zahoupaly se i reflektory
vozu. „Sakra. Jsou tady!“ zašeptal úzkostně.
„Nic nevidím!“ Darč se nakazil jeho strachem. To už muselo být
něco hodně divného, aby se Talex takhle vyděsil. Ten se nebál, ani
když se do něj dalo pět chlapů, to se jenom přikrčil a vracel rány, co to
šlo, dokud ho nezkopali do bezvědomí. Nebo dokud nezasáhl Darč s
pár slušnýma klukama… A teď se klepe jak ratlík.
„Zhasni!“ sykl Talex.
Darč se natáhl do kabiny a vypnul světla. O vteřinu později se přes
něj přelila první vlna útočníků, něco ho praštilo do hlavy a dvířka
kabiny ho srazila dovnitř. Talex stejně jako ostatní neviděl nic, tedy
očima, ale měl jasnou představu blížícího se ostří, uhnul, škráblo ho
jen do ramene, reflexně chňapl po ruce, která ostří držela, i tu si ve
tmě zřetelně představil, zachytil něco živého a vrazil do toho vidličku,
kterou před chvilkou nabíral jídlo. Ve tmě to úplně lidsky zařvalo a
skočilo na něj něco těžkého. Ten nůž útočník asi upustil, protože teď
se rval jako kluk na dvorku. Talex by přísahal, že nepřítel je vybaven
stejným počtem končetin jako on, zhruba stejnou silou a žádnými
nadpřirozenými schopnostmi. Navíc ten chlap ve tmě neviděl. A funěl.
A klouzal mu v rukou, to bylo protivné, že by se tak hrozně potil?
Talex upadl, dost šikovně, na ruce, a o něco se řízl do prstu. Nůž.
Nepřítel už byl skoro na něm, teď fofr, otočit, kde mám tu rukojeť, jo,
správně. Pevně nůž sevřel a bodl. Nepřátelská krev byla teplá a byla
cítit normálně jako každá krev. Škubl nožem, vytrhl ho z ochablého
těla. A už se hrnou další. — Ti hoši možná měli výcvik v boji po
hmatu, ale ve tmě byli dočista slepí. Talex vyrazil stejným směrem
jako oni, proti proudu to nešlo. Nepoznali, že k nim nepatří. Hnali se k
ohňům eliťáků. Nedbali blesků, které jim šlehaly vstříc, štěkotu a
svistu střelby. Talex slyšel Curta řvát povely a při každém se svalil na
zem.
Ostatní ne, tedy ti živí. Klopýtali přes něj, asi v domnění, že je
zasažen, ale když se začal zvedat, ochotně mu pomáhali a nesnažili se
ho ušlapat. Postupně zůstával pozadu, propracovával se do zadních
řad. Než doběhli k ohňům, věděl docela přesně, že za ním už běží
sotva dva tři lidé. Praštil sebou do bláta, vteřinu počkal, než nad ním
prohučí raketa, kdosi ho překročil a vzápětí padl. Chudák o té střele
nevěděl.
 Talex se pomalu posadil, potom vstal. Po hmatu a čichu se vracel
zpátky k transportéru s lékárnou. Země se pořád chvěla. S hrůzou
zjistil, že stroj se propadá do měkké půdy. Ale vždyť tady bylo suché
místo, nejtvrdší plácek v širém okolí, pečlivě jsme ho vybírali! Darč
napůl visel z kabiny, hlavu a trup měl uvnitř, čouhal mu zadek a nohy.
Nebyl při vědomí, ale dýchal a nekrvácel. Talex mu prohmatal krk,
odhadl, že není zlomený, potom ho opatrně vytáhl. Mezitím se vůz
propadl o další decimetr. Talex cítil, jak ho znovu svírá strach, na
který při útoku zapomněl. Kdyby tady aspoň bylo bahno, močál, ale
ne, půda je docela pevná. Co teď? Naši ještě bojují. Nejlepší by bylo
zbaběle prchnout, než budou poraženi. Hrdina by se patrně nechal
podříznout a následně polknout, vcucnout tím podezřelým
zemětřesením. Ušetřil bych si trápení… A Darčovi taky. No jo.
Zvolil kompromis. Přehodil si přítele přes rameno, hekl pod jeho
vahou, ale vydržel a vlekl se z bojiště, přesně na opačnou stranu
doznívající bitvy. Dotáhl Darče dost daleko, až tam, kde se už zem
nechvěla. Tma byla všude stejná a dokonalá, ohně buď vyhasly, nebo
byly prostě moc daleko, kolem vládlo ticho. Klesl na kolena a složil
své břemeno do trávy,
„Tak už se prober,“ žádal Darče. Najednou se mu zdálo, že to po
něm opakuje ozvěna. Ozvěna? Kde by se vzala na téhle pláni?
Zamrazilo ho. Teplota vzduchu náhle poklesla, jako by právě vlezl do
ledničky. A už kolem sebe necítil prostor. Naopak, v záblescích se mu
zjevovaly představy mohutných, oblých skal. Jo, byly chvíle, kdy mu
tahle divná schopnost byla na obtíž…
„Jsme ve studené jeskyni, uprostřed studených skal,“ zadrmolil, jen
aby se slyšel, a potichu, aby neprovokoval ozvěnu. Neklidně si otřel
ruce o kalhoty, kde jsem se tak zamastil? Ale co, na tom teď
nesejde… Půda pod ním se začala zvedat. Upadl a zůstal ležet na
břiše. Země vibrovala zvukem, který se nedal vnímat ušima, ale duněl
v celém těle. Tak přece ta hnusná konzerva byla naše poslední,
kamaráde, pomyslel si, než ztratil vědomí.
Ležel na kameni, který hřál. Někdo ho obrátil na záda a teď mu
svítil do obličeje, brzy začne klást otázky a to bude nepříjemné…
Zamžoural. Světlo, které ho lechtalo na tváři, mělo na svědomí místní
slunce. Tak jasný den na Mygru ještě nezažil. Překvapilo ho, že ví,
kde je, kdo je a co se v noci stalo. Pamatoval si všechno, i bezvědomí.
Fuj. Laskavá amnézie se neobtěžovala… Rozhlédl se. Nikde nikdo.
Nad ním se do výšky tyčil kámen, vytvářeje malý převis jako stříšku
přímo nad jeho hlavou. Kde se tady vzal ten šutr… ty šutry? Bylo jich
totiž víc. Hodně. Táhly se v nepravidelné řadě do dálky. Převis
zvláštním způsobem odrážel světlo, skoro jako by si skutečně chtěl na
lidského vetřelce posvítit. Nebo aby mu ohřál lůžko?
Talex se opatrně spustil dolů. Skála vyrůstala přímo z trávy. „Šlapeš
po trávníku, šutre,“ zašeptal. „Sakra, to se nedělá! A kde je Darč?
Darči!“
Odpovědělo mu zasténání. Ozývalo se od sousední skály. Když ji
obešel, objevil na ní podobné kamenné lehátko, na jakém se tak dobře
vyspal sám. Bylo asi ve výšce jeho očí. Povyskočil, vytáhl se rukama.
Nikdy nebyl zrovna atlet, dalo mu to práci a zabolelo ho v pořezaném
rameni, ale byl odměněn pohledem na Darčovu čupřinu, jen trochu
zakrvácenou nad čelem. Bouli skrývaly vlasy a jinak byl Darč celý.
„Co se to stalo?“ vyptával se. „Kde to jsme?“
„Omráčili tě při útoku,“ odpověděl Talex. „A pak se všechno začalo
propadat. Nebo co. Tak jsem tě odtáhl.“
„Ale co tu dělají ty skály?“
„No. To nevím.“ Talex si vybavil snový vjem — pocit, že si ho
někdo prohlíží a ohmatává jemnými prstíky. „Včera tady nebyly.
Nejsme moc daleko od tábora. Jsi pěkně těžký, víš?“
„Však jsem si myslel, že mě zachráníš,“ řekl Darč věcně. „Ty seš
prostě ten typ.“
Vydali se podél řady skal. Byly rozestavěny zhruba v kruhu, jehož
vnitřek vyplňoval mělký kráter.
„Tak tady někde byl tábor,“ ukazoval Talex. Byl si jist směrem,
odkud v noci přišel, i když nevěděl, jak to ví. „Oni běželi tady odtud.“
Darč se tvářil vyděšeně. „To se propadlo úplně všechno? Naši,
nepřátelé, auta a tak?“
„Co já vím.“ Vlastně, je jisté jedině to, že jsme sami dva na cizí,
patrně nepřátelské planetě, o které víme houbeles, bez zásob, bez
vody. Beze zbraně. Ten nůž jsem někde zahodil a kráter ho pohltil.
Darč má kapesní kudličku s vývrtkou. Bezva. Rána na rameni se mi
určitě zanítí, zhnisá, vyzkouším si umírání na sepsi… V duchu si
promítl tajnou mapu, kterou zahlédl na počítači ještě na lodi, když ji
na monitoru zapomněl ožralý plukovník. Tady jsme, v oblasti
mělkých severních močálů, na cestě od provizorního letiště k pevnosti
Zoro, šli jsme tři dny, takže… Nakreslil si na pomyslné mapě
pomyslný křížek. Pevnost je asi tady. Tam stejně nedojdeme. A na
mapě docela jistě nebyl žádný kruh skal. Žádný kráter. Moment.
Potok! Bude pilnější než to rozčvachtané bahno. Musíme ho překročit
a je to blízko… „Darči?“
„Co je?“ Darč se opíral o vyhřátou skálu a zamyšleně se tahal za
zplihlé kudrny. Na nebi se už zase kupily mraky.
„Jdeme.“
První velitel pevnosti Zoro se vydal před dvěma měsíci na průzkum
a už se nevrátil. Velení se ujal jeho zástupce podplukovník Tarnius,
který dával přednost bezpečí uvnitř pevnosti před nejapnými
procházkami, protože ty stejně nic neřeší. Pobýval hlavně ve své
pracovně, vyzbrojen počítači, schopnými analyzovat obrovské
množství údajů (které se v tomto případě týkaly převážné počasí),
spojením se satelity a lodí-základnou na oběžné dráze, a oddanou
sekretářkou Heddou, která s ním odešla z pohodlného místa na Zemi.
Důvody svého přeložení do první linie (nebo skoro první) Tarnius
tajil. Chlast, ženský a politika, shrnovala Hedda sama pro sebe. S kým
by o tom mluvila. Kromě svého šéfa neměla přátele. Starala se o něj
mateřsky a nezištně. Nebezpečné momenty v jeho životě a kariéře se
snažila eliminovat nebo aspoň minimalizovat — v současné situaci to
v podstatě znamenalo kontrolu hladiny v dobře ukrytých lahvích,
protože ochotné ženy se v pevnosti nevyskytovaly a politika se Tarnia
a jí netýkala — přesněji řečeno, už netýkala, poté, co je poslala na
skoro jistou smrt. Fakticky v pevnosti velela a rozhodovala Hedda.
Měla pro to předpoklady a také vhodnou postavu, Tarnius vedle ní
vypadal jako kuřátko a obvykle za ní cupital jako za kvočnou.
 V době, kdy do pevnosti dorazili dva zbědovaní poutníci, byla její
posádka odříznuta od všech oddílů na Mygru i od letiště a nikdo
nevěděl proč. Na mateřské lodi v tom také neměli jasno — ani jim se
zdola nikdo neozýval. Není taktické sdělovat nám, že veškeré vojsko,
které vysadil poslední transportní koráb, zmizelo, myslela si Hedda.
Zabrala se do neveselých úvah. O sebe neměla strach, bála se o toho
chlapce Tarnia. Je rošťák, to ano, ale takový osud si přece jen
nezaslouží, vždyť je v podstatě hodný a ty děvenky (ty čůzy, dodalo
její podvědomí, neodvážilo se pádnějšího výrazu) ho prostě nenechaly
na pokoji… Ty dcerušky významných tatíčků, přemítala trpce Hedda,
která svého tatíčka neznala a byla si jista, že ani nebyl ničím
významný… Tarnius vedle vzrušeně telefonoval, toho chlapce hned
všechno rozhodí. Vstala ztěžka, měla svou váhu a ty klouby už taky
nesloužily bezchybně, a šla ho uklidnit.
Stráž u hlavní brány ohlásila přítomnost dvou lidí a čtyři vojáci
ihned vyběhli ven, protože ti lidé byli na první pohled pozemšťané,
měli špinavé a rozedrané, nicméně rozeznatelné uniformy pěšáků a
vypadalo to, že melou z posledního. Menší z nich, který táhl toho
většího na zádech, řekl, že jsou z oddílu delikventů, že přežili útok a
jsou asi týden na cestě, načež zkolaboval. Zdravotníci už byli v
pohotovosti a okamžitě se ubožáků ujali, protáhli je filtry,
dezinfikovali, ošetřili a začali se zavodňováním. Velký kudrnatý
mladík se probíral jen chvílemi a jen proto, aby naříkal a
nesrozumitelně blábolil.
„Utrpěl otřes mozku,“ vysvětlil druhý muž, který se vzpamatoval
nápadně rychle. „Dostal od nepřítele po hlavě a ta cesta byla
náročná…“
„A to je fakt?“ zeptal se ošetřovatel, který kontroloval rychlost
infuze — automatickou regulaci tyhle krámy z výprodeje neměly, kdo
by se staral o pohodlí vojáků. „Myslím jako jestli jsi třeba neměl
halucinace.“
„Halucinaci poznám, vole,“ pravil muž zvysoka. „A nech to kapat
takhle rychle, chci se postavit na nohy ještě dnes.“
Ošetřovatel nelenil a zavolal paní Heddu. Ta mu mohla jen sdělit,
že velitel Tarnius je už na cestě, ať honem schovají všechny flašky.
Měla na mysli alkohol a neříkala to proto, že by se Tarnius nad něčím
takovým pohoršoval.
Pět minut na to velitel Tarnius vstoupil do karantény, celý zvědavý
na chlapíky, kteří přežili útok. Nic moc, pomyslel si. Z jednoho muže
viděl jen tmavé kudrny, zbytek se skrýval pod dekou, druhý poloseděl
na posteli a spokojeně pojídal z konzervy banánovou kaši. Byl dost
hubený a měl ten potměšilý pohled nezmarného intelektuála. Takové
známe!
„Ty máš vejšku, co?“ vyhrkl Tarnius.
„Perfektní odhad, generále.“ Muž se zatvářil přívětivě, ale nejevil
snahu vstát nebo zdravit. Tohle že má být voják?
„Nejsem generál,“ zabručel Tarnius nevrle.
„Pletu si výložky,“ řekl muž bezelstně. „Přidělili mě k delikventům.
Jako doktora, na vojáka se moc nehodím.“
Taky perfektní odhad, uznal Tarnius, ale nahlas prohlásil: „Ve válce
jste voják jako ostatní!“
„Nojo,“ kývl Talex. „Jednomu nepříteli jsem sebral nůž a podřízl
jsem ho. Překvapili nás potmě.“
„Jako vždycky.“ Tarnius rezignovaně pokrčil rameny. Tenhle chlap
asi nebude blbec, když přežil a došel až sem… „Tak do toho,
povídej.“
Talex s potěšením zaznamenal, že velitel vytrvale sklouzává k
otcovskému tykání. Tohle nebude nejhorší štace. Jen kdyby se ten
Darč už probudil. „Začalo to duněním v zemi. Otřesy, chvění… Pak
zaútočili. Vyřítili se ze tmy a mířili k našim ohňům, převalili se přes
nás jako vlna… S jedním jsem se chvilku pral.“
„Ale nic jsi neviděl.“
„Ne. Ani on nic neviděl. Byl to normální chlap.“
Tarnius na něj vrhl nedůvěřivý pohled zpod obočí. „Cože? Myslíš
jako pozemšťan?“
„No, dvě ruce, dvě nohy, hlava a krk… Funěl. A tekla mu krev.“
„Ses si tou anatomií nějak jistej!“
„Učil jsem se ji ve škole.“
 Nojo, vždyť povídal, že je doktor, uvědomil si Tarnius. „A jak to
probíhalo dál?“
„Nějak jsem se probil ven. Pak se všechno začalo propadat, tak
jsem chytil přítele, on byl v bezvědomí, no a vypadl jsem. Ráno byl na
místě tábora kráter, nic víc.“
„Dost možná patříš před vojenský soud.“ Tarnius si hloubavě hladil
bradu a usilovně hledal, čím by toho chlapa postrašil, aby vyklopil
zbytek svého příběhu.
„Že byste měli ještě málo mrtvých?“ poznamenal Talex. Všechny
soudy by dal spálit. A všechny vlády, senáty a parlamenty s nimi.
Snad by uhořelo i deset poctivých, ale to by byla jenom malá
nespravedlnost ve srovnání s tím, co tyhle instituce dělají s lidmi, s
jejich vědomím, podvědomím, city a páteří. Atak dál. „Víte, mně je to
celkem jedno.“ Předvedl svůj nejlepší šílený pohled, oko jako okno do
duše, kde to páchne spáleninou. Zabralo to, jako obvykle. Velitel za
sebou práskl dveřmi, ani ho z ničeho konkrétního neobvinil. Chudák,
taky je tady za trest. Talex se usmál. Už zase nevěděl, jak to ví, ale
představil si rozložitou šedovlasou dámu a velitele, jak se jí svěřuje…
„Kdyby to byl aspoň někdo z elitních oddílů,“ stěžoval si Tarnius
sekretářce Heddě, která jako vždy ochotně, s účastí naslouchala.
„Kdyby to sakra byl voják! Ne. To musí být zrovna praštěnej felčar, a
delikvent k tomu!“
„Co provedl?“ Hedda ke dvěma mladým mužům, kteří se kolik dní
plahočili bažinatou pustinou, okamžitě pojala sympatie, snad
navzdory šéfovi. Časem mu dokáže jeho omyl. Časem, pomalu.
„Nejspíš dezertoval. Utekl z boje.“
„S kamarádem na zádech.“ Hedda měla své informace, se
zdravotníky vycházela skvěle, tedy až na jednu výjimku. „Mohl by
jeden voják zvrátit průběh bitvy?“
„Sotva. Ale…“
„Co byste dělal vy? Nechal kamaráda umřít, vrhl se na nepřítele,
který není vidět, a dal se zabít?“
„No…“ zaváhal Tarnius. No? Utekl bych a nikoho na zádech
netahal, odvětilo mu svědomí. Zahnal ho do kouta, kam patřilo.
„Zjistěte, za co byli ti dva odsouzeni. Dokud nám funguje spojení s
lodí!“ Klesl na židli a promnul si zátylek. „Prý to jsou lidi! Potmě
nevidí!“
„Ošetřovatelům ten doktor ještě řekl, že měli na sobě nějakou pěnu,
gel nebo co. Pěkně se od toho upatlal…“ Hedda spokojeně
zaznamenala, že tohle šéf nevěděl, vstala a zamířila ke svému počítači,
aby ze sítě dostala, co je k dispozici.
Talex se mrzutě převaloval na lůžku, při každé otočce upil
syntetické ovocné šťávy, aby se pořádně zavodnil, a pokoušel, se přijít
na kloub pocitu, že jídlo je něco, co do jeho těla nepatří. Jako by se
skládal ze světla a kamene, a když bude hodný, krásně vykrystalizuje.
Nejspíš o narozeninách. Současně se nemohl zbavit podivné jistoty, že
se může roztavit a stéct dolů spárami mezi betonovými panely. Ať už
se mu to bude líbit nebo ne. Takhle odpornou neurózu jsem ještě
neměl, vztekal se, a zrovna teď, v situaci, kdy potřebuju mít všech pět
pohromadě! Vážně uvažoval o láhvi lihobenzinu, kterou kdosi
zapomněl na zaprášeném stolku v koutě. Když se pomalu leje do
vařící vody, benzín se odpaří — víceméně — a zbude nechutný elixír
zahánějící chmury. Ještě sehnat vařič. Kastrol. A vodu.
Do místnosti tiše vstoupila andělská bytost v bílém plášti nad
kolena, sklonila se nad Darčovým lůžkem a Talex okamžitě přišel na
jiné myšlenky, omlouvaje se Elize, jediné, bohužel ale dva roky
mrtvé. Bytost, patrně kolegyně lékařka, ale jaksi nepřiměřeně útlá,
mladá, příliš plavovlasá a s plavnými pohyby, svítila něžnou tenkou
baterkou Darčovi do očí.
„Žádný krvácení do mozku nemá,“ ozval se Talex.
„Neraď.“ Neobrátila se k němu, její zájem platil pouze nemocnému.
Přece nebudu zvědavá na obyčejného chlapa. Mám jich tady na krku
stovky!
„Tykáme si?“ zaradoval se.
Teď už se na něj musela podívat. „No… Asi jo.“ Seděl na posteli v
té košilce pro pacienty, co už vlastně ani košile není, protože má
všude díry a průvany, a vypadal dost jinak než většina hochů z
pevnosti. Vzdychla: Nejsi ty tak trochu hrdina, kamaráde? „Já jsem
Viola.“ Podala mu ruku, stiskl ji, ani málo ani moc, tak akorát.
„Doktorka Viola Wantzová.“
„Talex. Teda doktor Talex Dedri. Tady jsem se k felčarské práci
ještě vůbec nedostal.“
Překvapeně zvedla obočí. No tohle. Ze všech skvělých vojáků se
zachrání zrovna lékař! „No, já zatím léčím hlavně plesnivý nohy a
zácpu. Bezvadná praxe.“
Krátce se zasmál, všiml si, že si ho prohlíží, a přitáhl si košili k tělu.
Pod ramenem se mu nečekaně otevřela nová díra, o které ještě
nevěděl. Ach jo. Nechal toho.
„Nechceš mi vyprávět, jak se to semlelo, jak jste sem došli a tak?“
navrhla.
„Přijde ti to divný, co?“ Opatrně vstal, jednou rukou si vzadu držel
košili-anděla. „Dobrý,“ poznamenal jakoby pro sebe. „Už se mi ani
nemotá hlava… Ten příběh nezní moc důvěryhodně, Violko. Fakt ho
chceš?“
„Sem s ním. A radši si sedni, než z tebe ten hadr spadne.“
„Zase tolik bys toho neviděla.“ Po tváři mu přeběhl jemný,
ostýchavý úsměv. Vrátil se na lůžko a přetáhl si deku přes kolena.
Viola vycouvala z mezery mezi postelemi a sedla si na nepohodlnou
bílou židli. Mohl by zkusit kapku zaflirtovat, ne? Zpříjemní to vztahy.
Prosvětlí prostředí. Potěší. Co už tady mám ze života, v blbý pevnosti,
v pitomý válce…
Talex mimochodem zapřemýšlel, proč si hezká Violka kazí obličej
očními stíny a rtěnkou, ale koneckonců to se dá umýt. Pustil to z
hlavy. Chce příběh. Tak jo.
Vylíčil jí průběh nočního útoku, svou záchranu pojal jako ryze
náhodnou, o věšteckých vizích se nezmínil. Popsal své probuzení a
skály v kruhu kolem kráteru. No a pak cesta… Studené vlhko,
zalézající do šatů, pach těch zašlých, mokrých vojenských hadrů, až se
zvedá žaludek. Mít v něm něco…
Bezděčně si sáhl na břicho. Hlad byl hnusný, svíravá bolest, která se
kupodivu časem moc neotupí, leda ji přehluší žízeň. Bolavé nohy,
otlačené, oteklé, a pak ta voda z potoka, které prosté nelze odolat, je to
volba mezi smrtí žízní a rizikem nějaké odporné infekce… Vlastně
nás ty průjmy měly zabít. Vybavil si druhou noc na cestě. Darč se už
nějakou dobu potácel, a jakmile se zešeřilo, plácl sebou na první
ostrůvek trávy a zůstal ležet. Talex si všiml, že si už ani nestahoval
kalhoty, když ho popadl záchvat křečí a průjmů, a docela vážně
zauvažoval, jestli to není lepší řešení. Vždycky si o sobě myslel, že
vydrží dost, a okolnosti jeho vojenského výcviku tomu skutečně
nasvědčovaly, ale tohle putování bylo nad jeho síly. Klesl vedle
Darče. Smrdíme oba stejně… A usnul, padl do spánku jako do vody.
Probudil se z příjemných snů do příjemného dne. Bylo světlo,
vrstva mraků zřídla, nemrholilo a oteplilo se. Necítil hlad, žízeň ani
bolest. Jen ho svědila záda, na kterých ležel. No ano, ležel na teplém
kameni. Opakuje se to. Jsme zase zpátky u toho kráteru? Nebo se mi
celé to plahočení jenom zdálo?
Ale sen to nebyl. Darč slézal z vedlejšího balvanu, protahoval se a
připustil, že je mu lépe. A pak zase šli a mokli, zase dostali hlad a
žízeň, napili se z nějakého pramene a znovu dostali ten hnusný průjem
a Talex se musel šíleně soustředit, aby neztratil směr, a Darč se už ani
neptal, jak zatraceně pozná, že jdou správně. Čtvrtého dne si byl Talex
jist, že se ráno z rozbahněného ostrůvku, kde večer padli únavou, už
nezvednou.
„A probudil ses na kameni?“ přerušila ho Viola. Poslouchala
napjatě, s účastí, jako by tomu všemu věřila.
„Jo. A zas o něco zdravější.“ Až na palčivou bolest v zádech, ale ta
brzy přešla. Zalétl starostlivým pohledem ke spícímu Darčovi, který
za celou dobu nezměnil polohu. „Dva dny jsem ho táhl. Nechápu, jak
jsem to dokázal.“
„Neuvěřitelné,“ řekla Viola. „Máš pár puchýřů na nohou, potom ta
dehydratace, ale jinak ti nic není. Hm. Léčivé kameny?“
„Mně vadí, že vždycky vyrostou jako houby.“ Talex se skrčil,
kolena přitáhl k bradě, otřásl se, jako by mu po zádech přeběhl mráz.
„Jsem cvok? Myslím že ne.“
„Žes tam kámoše nenechal',“ ozvala se tiše Viola. „Já bych asi dala
přednost vlastní záchraně.“
 „Možná jsem se strašně bál zůstat sám.“
Kývla. „To zní rozumně. Nejspíš jsi normální.“
„Ale co řeknou vojáci, když jim tohle povím?“ Zvedl hlavu. Oči
měl jasné a střízlivé. Poctivé oči, pomyslela si. Možná to udělal tak
trochu ze strachu, ale fakt je, že přítele přitáhl na zádech, a to se
počítá. Obětavý. Nebo prostě slušný ze zásady. Kolik běhá po světě
takových lidí, hm?
„Radši si to nech pro sebe,“ poradila mu vážně. „A teď si ještě
odpočiň. Na nemocného se přijdu podívat za hodinu.“
„Můžeš mi obstarat šaty? Zdá se, že se mnou nechceš nic mít, tak
bych se oblékl…“
„Kdopak ti řekl, že nechci?“ Věnovala mu ten nejvyzývavější
úsměv, jaký svedla. „Jenom na to není ta správná chvíle.“
Pohodlně se natáhl. Zdálo se mi, že mě moc nebere. A ona je přitom
nejistá a v rozpacích, žádná suverénka. Violka… Kolik takových
děvčat běhá po světě, hm?
Hedda vytáhla z tiskárny dva listy papíru; Tarnius nenáviděl čtení z
monitoru. „Slušní kluci, oba,“ poznamenala. Věděla, že si občas
dovoluje až moc, ale fungovalo to. Šéf na její názory dal, a nemusela
ho přitom svádět, jako to dělávají sekretářky ve filmech a knížkách.
Stejně by nevěděla jak do toho.
Pustil se do čtení. Darchan Zacheba, to je ten spící. Patří k mladým
magorům, co protestují šmahem proti všem a všemu. Demonstrace,
odpor při zatýkání, samé voloviny, ten kluk je křikloun, nic víc.
No a náš hrdina Talex Dedri. Doktor medicíny, v oboru pracoval
pět let, pak toho nechal, nikdo neví proč, a téhož dne se málem zabil v
autě… Zvláštní. Moment. Málem byl zabit v autě opilým senátorem.
Jeho snoubenka Elizabeth zahynula, on sám se čtyři měsíce léčil, a
když ho pustili z nemocnice, měl ten hloupý nápad dát všechno do
novin. Senátor má imunitu, nemůže být souzen, a z jakéhosi důvodu
se jeho ochrana vztahuje i na média. Sakra. Toho kluka odsoudili k
šílené pokutě. Urážka na cti… Bláznivá stará Země! Nucené práce
nebo válka, když nemáš prachy na pokutu, můžeš si vybrat. No tak si
Dedri vybral.
 „Tak tomu říkám pech,“ vzdychl nahlas Tarnius.
„U nás na Marsu by zavřeli viníka,“ pravila Hedda důstojně. Byla
na svou rodnou planetu hrdá. U nás je pořádek. Co všichni mají na té
pitomé Zemi? Jenom je tam víc pracovních příležitostí… „Ta imunita
je svinstvo!“
„A teď je náš člověk tady.“ Tamius upíral zrak na mapu na stěně.
„Měl být po smrti jako ostatní. Proč mizí všichni mrtví? A proč
nezmizel Talex Dedri?“
„Žerou je,“ navrhla Hedda. „Žerou mrtvé nepřátele i vlastní lidi.“ A
my se každou noc budíme strachem a nasloucháme ve tmě… Ráda
bych věděla, jestli to Tarnius zná.
„Dedri něco ví. Asi zdrhnul. Prostě dezertoval.“
Hedda zamyšleně poťukávala na fotku v rohu listu. „Nevypadá jako
zbabělec. Kdyby se bál, nikdy by se nedostal až sem… Jdu si ho
omrknout zblízka.“
Ten mladík seděl na posteli svého přítele a po lžičkách ho krmil
něčím jogurtovým. Když vstoupila, nevstal, jen si přitáhl tu neslušnou
košili. Hedda cítila, že se červená.
Usmál se. „To nic, mně to moc nevadí.“
Opravdu na něm bylo něco zvláštního, ale za tak krátkou dobu
nepoznala, co. Protože do místnosti vtrhla rozezlená Viola — jediná
ze zdravotníků, s kým Hedda nevycházela — a zuřila, že jí nějaká
sekretářka leze do karantény. Štěkaly na sebe, dokud Talex nevstal a
neoddělil je. Měl překvapivě dlouhé ruce, takže se octly dost daleko
od sebe. Darč se kašlavě zachichotal. „Člověk se sotva probere, a hned
ví, že je u vojáků!“ vypravil ze sebe. „Vy jste vojcl na druhou, paní!“
Talex najednou nechal ruce klesnout. „Chvěje se zem,“ zašeptal.
Světla zhasla, pak naskočily náhradní generátory a rozsvítilo se
nouzové osvětlení, ale počítače v celé pevnosti zůstaly ochrnuté.
Věděl to, přestože v téhle místnosti žádné nebyly. „Potřebuju svoje
hadry. Nechci…“
Větu nedokončil. Hedda na něj v narůžovělém osvětlení nehnutě
zírala. Ona to slyšela celé. Nechci umřít v téhle košili!
Viola mu podala balíček, který nesla pod paží, druhý hodila
Darčovi. Hedda potlačila nutkání odvrátit se, to teď nebylo důležité.
„Co se bude dít?“
„Co má být zavřeno, otevře se,“ řekl Talex. Odhodil košili a soukal
se do sepraného vojenského prádla. „Vpadnou sem a budou se nás
snažit všechny podříznout. Potom se pevnost propadne.“
Darč se nemohl trefit do nohavice, jak se celý třásl. „To je zas
věštění,“ mumlal. „Abysme zdrhli!“
Talex zavrtěl hlavou. „Poslouchej.“
V pevnosti vypukl poplach, všude to červeně blikalo a přerývaně
skučelo, sirény si dávaly záležet, aby patřičně zvýšily paniku.
„Neutečeme,“ řekl Talex. „Dveře karantény se zablokují. Co má být
otevřeno, zavře se.“
Hedda rázně přistoupila ke dveřím, řádně jimi zalomcovala.
Nehnuly se. Vytáhla pistoli a dvakrát střelila do zámku. Věděla, kam
mířit. Vyběhli na chodbu, tonoucí v narudlém světle.
„Je už venku tma?“ zeptal se Talex Heddy. „Tohle je suterén, co?“
„Už je tma,“ odpověděla. „Takhle oni útočí?“
Viola udělala pohyb, jako by si chtěla povolit límec, ale její bílé
tričko žádný nemělo. „A fakt se propadneme?“
„Musíme ke schodům.“ Nečekal, až mu ukážou směr. Rovnou tam
vyrazil. Ven! Zdálo se mu, že se dusí, a současně měl zvláštní pocit,
že nemusí dýchat a že se mu nemůže nic stát.
Zářivky zablikaly a zhasly, siréna utichla.
„Schody,“ ozvala se Hedda. „Nezakopni, chlapče.“
Uchechtl se. Chlapec! „Jasně, teti.“ Opatrně vystoupili do přízemí,
postupovali dlouhou chodbou k hlavní bráně. Z horních pater se nesl
neurčitý hluk, směs křiku, nárazů, bušení a rvaček, od schodů
zaznívala střelba.
Nepřátelé se pohybovali tiše. Talex věděl o vteřinu dřív, že se na
Darče sápe chlap s nožem, v záblesku ve své hlavě zahlédl ostří. Švihl
rukou, nůž cinkl o podlahu, chytil něčí zápěstí, škubl, rozběhnutý
protivník ho sice povalil, ale Talex přesně věděl, kam spadla zbraň,
chňapl po ní, mávl nožem před sebou, záblesk v hlavě mu ukázal ránu
na krku nepřítele, jeho vytřeštěné oči. A pořád byla tma. Mechanicky
znovu nastavil nůž, asi zranil dalšího chlapa, který se na něj vrhal,
uslyšel pád těla. Rozmáchl se, kdosi vykřikl. Zezadu se ozval výstřel,
a další. Zkusil se zvednout na kolena, ale padlo na něj něco těžkého a
chroptícího. Zůstal ležet. Kdosi mu šlápl na nohu, kdosi ho přeskočil,
dupání se vzdalovalo. Připadalo mu, že zní zoufale.
„To jsme zvládli,“ promluvila Hedda skoro klidně.
„K-kolik jich bylo?“ Viola měla tenký, vyděšený hlásek. „Proč
odešli?“
„Mysleli, že nás zabili.“ Darč šátral po zemi. „Hele, je po něm.
Vezmu si nůž.“
„Zastřelila jsem tuším dva,“ řekla Hedda. „Počkat, mám zapalovač!
Tarnius je pořád ztrácí…“ Objevil se roztřesený plamínek. „Jsou to
lidi,“ vydechla. „Fakt, lidi! Co to mají na sobě za hnus?“
„Ten gel,“ vysvětlil Talex. „Nesahej na to, upatláš se.“
„Pět mrtvých,“ oznámil Darč. „Dva zmákla teta… Jak jsi to
provedl?“
„Já?“ Talex se podrbal ve vlasech. „Nevím. Pamatuju si na jednoho.
Za tu chvilku…“
„Trvalo to tak půl hodiny,“ tvrdil Darč.
Hedda znovu cvakla zapalovačem. „Podle mých hodinek uběhlo
deset minut, co jsem střelila do zámku.“
„To není možný, byl to moment!“
„Možná patříš k těm bojovníkům, kteří se v zápalu ocitají vlastně v
patologickém afektu…“ Viola umlkla. Ve tmě to sice nemohla vidět,
ale měla zřetelný dojem, že se na ni koukl velmi ošklivě.
„To je fuk,“ řekl smířlivě Darč. „V jeho blízkosti se zkrátka přežívá.
Jdeme? Než se to propadne.“
Velitel Tarnius kolem sebe ve tmě mlátil samopalem. Držel ho za
hlaveň a doufal, že tluče do hlav nepřátel, ne vlastních lidí. Jeho muži
patrně stříleli venku na chodbě a pochopitelně se moc netrefovali, není
nad boj zblízka!
Do něčeho narazil. Bokem mu projela ostrá bolest, ale stačil
útočníka vzít po hlavě, uslyšel chrupnutí, zasmál se, i když horkost v
boku nevěstila nic dobrého. Kdosi ho strhl dolů. Nahmatal paži, loket,
cizí končetina ochabovala a nebránila se, tápal po ní dolů, až se
zmocnil nože. Zalila ho nevinná klukovská radost. Mám nůž!
Zaslechl šramot, ohnal se, nůž hladce zajel do něčího masa.
Protivník zafuněl a sevřel mu rukama hrdlo. Tarnius bodl. A ještě.
Stisk povolil. Velitel pevnosti vstal, hlava se mu netočila, takže to
krvácení nebude tak zlé. Popaměti našel dveře.
„Héj!“ zařval do chodby, kde to kypělo zmateným bojem. „Ke
mně!“
V chodbách vypukla vřava. Mužům se ulevilo, když uslyšeli rozkaz,
a okamžitě si hmatem začali hledat cestu.
„Mají nože!“ hulákal Tarnius. „Jsou to lidi! Zabte je!“
Nepřítel přestal být přízrakem a noční můrou. Chlap s nožem je
nepříjemný a nebezpečný, ale dá se zabít. Morálka obránců pevnosti
se zvedla do závratné výše.
Tarnius kolem sebe zuřivě sekal a bodal a s řevem si klestil cestu k
elektrárně. Měl nejasnou představu, že to, co se tam podělalo, půjde
snadno spravit. Jen se tam probít. Pak si na ty parchanty posvítíme. Jo.
Tady máš, hajzle! Do nich! Bylo to poprvé, co se účastnil skutečného
boje, a zatím se mu to líbilo. Na zranění dočista zapomněl.
Darč klopýtl o vylomené dveře. Zavrávoral a v předklonu vyrovnal
rovnováhu. Do nosu mu najednou vnikl pach nafty. Garáže! „Talexi!
Můžeme si vzít auto! Nebo tank.“
Hedda nerada pustila z hlavy plány na záchranu chudáka Tarnia.
„Jo, garáže jsou hned za rohem!“
Talex se zastavil a naslouchal. Shora se ozýval lomoz, odlišný od
předchozího. „Naši jdou dolů. Teď jsou o patro výš. Míří k severu…
Asi.“
„Tam je elektrárna. Místnost s generátory,“ napověděla Hedda.
„Možná to chtějí opravit.“
„To nepůjde.“ Talex si představil těžkou šedou masu kamene,
prorůstající panely, na nichž postupně zhasínají kontrolky. Až se mu
udělalo zle. „To teda nepůjde,“ opakoval.
„V autech jsou baterky,“ řekl toužebně Darč.
„Běžte.“ Talex promluvil tím zvláštním hlasem, který už Darč znal.
„Vemte si auto a jeďte pryč od pevnosti. Zkusím ty lidi dostat ven.“
Tarnius se už hrnul k místnosti s generátorem, když na něj od
schodů kdosi zavolal. „Generále!“ Tak ho v životě oslovil jen jeden
člověk! Ale jak mě poznal? „Utečte ven!“ pokračoval Talex. „Pevnost
se propadne!“
„Nesmysl, Dedri,“ odsekl Tarnius. „Zapneme elektriku a
zmasakrujem je!“
„Věřte mi, sakra!“ Podle zvuku se Dedri přibližoval. „Kde máte
nepřátele? Pobíhají po pevnosti a zmatkují! Jejich velení je sem
přivedlo a teď už na ně kašle, chápete?“
„Ani ne,“ zavrčel Tarnius. Uvědomil si, že už dost dlouho nikoho
nezabil. Jak to ten chlap ví?
„Jsem tady, nezapíchněte mě, generále,“ řekl Talex.
Jak může vědět, že bojuju nožem? Tarnius měl těch záhad po krk.
Co když se toho podezřelého dezertéra zbavím? Kdo se to dozví?
Nikdo!
Talex se chystal uhnout. Ostří velitelova nože se v jeho představě
míhalo a lesklo, cíl útoku byl zřejmý. Vojáci! Já vím, taky mě to učili.
Nelámat si hlavu a zabít. „Běžte do garáží,“ zavolal hlasitě, aby ho
slyšeli všichni. Ustoupil o krok. „Zachraňte se!“ Otočil se a klusal
chodbou zpátky ke schodům, prodíral se mezi nejistými vojáky,
váhajícími mezi poslušností a záchranou. Brána pevnosti byla
dokořán, vyběhl ven. Zleva se ozvaly výstřely. Hedda ničí zámek
garáží. Na to je ale pistole slabá. Hedda si to zřejmě uvědomila. Těžká
vrata vybuchla, vyšlehly plameny a ozářily okolí. Talex se znovu dal
do běhu, aby dostihl náklaďák, který vystřelil z garáže závodním
tempem. Neviděli ho. Hnal se za nimi, neuvědomoval si, že plameny
pohasly a rozhostila se černočerná tma, měl neustále přesnou
představu, kam šlape, jak vypadá okolí a kde jsou jeho přátelé.
Věděl, kdy Tarnius zjistil, že elektrárna zarostla kamenem, poznal,
kdy se velitel se zbylými vojáky rozběhl k bráně, cítil, jak se pevnost
začala propadat a jak se lidé zoufale škrábou ze vznikajícího kráteru.
Měl neurčitý dojem, že se to několika z nich podařilo, ale pak mu
známý dunivý zvuk rozdrtil vědomí jako dopadem obrovské pěsti.
 Zdálo se mu, že ho olizuje velký pes. Bylo to celkem příjemné, i
když si nemohl vybavit, jak se to přátelské psisko jmenuje, ale stejně
se už chtěl vzbudit, byl vyspalý a svěží a nastal nový den. A hele, není
to pes. Je to Violka! Rozhodl se nevyptávat, proč tak najednou.
Nechám věcem volný průběh. Pod sebou měl teplý kámen, už mu to
připadalo málem samozřejmé, palčivá bolest v zádech se pomalu
zmírňovala. A měkká, milá Violka ho kdoví proč vášnivě líbala. Objal
ji, ujistil se, že to není halucinace. Spokojeně zavrněla a rozepnula mu
zip kombinézy. Pořád se mu to líbilo, hledal nějaké zapínání na jejích
šatech, a vtom spatřil její oči. Okamžitě vystřízlivěl. „Violo!“ vyhrkl.
Škubla sebou, pustila ho, jako by pálil. „Co jsme… Co to děláme?“
„Líbalas mě a snažila ses mě svlíknout,“ oznámil jí.
„Vážně?“ Odtáhla se, na čele jí naskočila vráska, svěsila koutky.
„Takhle se nekoukej!“ ohradil se. „Nejsem úplně odpornej!“
„Ne, ale… Nepamatuju si…“ Přitiskla si dlaně na spánky. „Jo,
vzbudila jsem se v kabině a bolel mě krk, jak jsem ztuhla. A něco mi
říkalo, že tě mám jít hledat. Že nejbezpečněji je u tebe.“
„A dál?“ Zatáhl si zip. Violka je při vědomí, ze sexu asi nic nebude.
Škoda.
Kousala si palec. „No, přišlo mi, že… Sakra. Napadlo mě, že bych s
tebou měla mít dítě.“
„Zajímávej nápad. Já bych si nestěžoval, ale za těchhle
okolností…“
„Halucinogeny ve vzduchu?“ zamumlala. „Promiň. Normálně
tohleto nedělám. Nevrhám se na mužský a vůbec…“
Vzal ji za ruku. „Vážně se nic nestalo. A můžeš to zkusit zas.“
Zasmál se, nejistě se přidala.
Pružně seskočil ze skály. Zase ten kruh balvanů. Kráter odtud není
vidět. Ale je tam. Náklaďák poklidně postává opodál. Zpozorněl. Co
to támhle čouhá za skalou?
„Víš o tom druhém autě, Violko?“ Nastavil ruce a chytil ji, jak
neobratně slézala dolů. Pomalu, neochotně ji postavil. Bez nějaké
ženské v náručí si ve vlastním těle připadal divně, jako na návštěvě.
„Hele, někdo tam stojí,“ všimla si. „Není to velitel?“
 „Včera mě chtěl zabít,“ poznamenal Talex věcně. Jo, když po mně
jdou, cítím se zas ve své kůži. Paranoia naruby… „Snad ho to přešlo.“
Z velitelova vozu, obrněného náklaďáku, se vyhrabal asi tucet
vojáků. Tarnius zamával rukama. „Měl jsi pravdu!“ zahalekal. „Tys
měl zatraceně pravdu!“
Hedda svého ztraceného a znovu nalezeného šéfa objala. „Zas mám
koho poslouchat,“ prohlásila.
„A komu radit,“ dodal Tarnius. „Tak raďte, Heddo. Do toho! Mě
totiž nic nenapadá.“
Vojáci rozdělali ohýnek z navlhlých větví a za stálého prskání se na
něm pokoušeli ohřívat polévku. Pod sedadly vozů se nacházely bedny
se železnou zásobou jídla a vody, ty jim teď přišly vhod. Viola se
vytrvale držela Talexe, sedla si s ním na poměrně suchý drn a oddaně
čekala, až něco vymyslí.
„Co je zač ta holka?“ zeptal se najednou. „Tam, mezi vojáky, vidíš?
Vypadá to, jako by ji neznali.“
„Všichni vojáci se navzájem nemusí znát, ale já bych o ní vědět
měla! Talexi, v pevnosti žádná ženská nebyla! Teda u vojáků.“
Talex rozvážně vstal a vydal se k ohníčku. Tarnius právě
ochutnával polévku a šklebil se. „Je to jedlý, víc o tom neřeknu. Hoši,
tohle jsou taky naši, rozdělte ten blivajz spravedlivě!“
Dívka ve vojenské kšiltovce a upatlané pracovní kombinéze bez
výložek se chopila lžíce a vzala první z hromádky plechových misek.
„Máte nějaký hezký vojáky,“ poznamenal Talex. Tarnius vytřeštil
oči na děvče, chtěl něco říct, ale dívka nečekala, hodila po něm misku
a dala se na útěk.
Talex ji dostihl zajednou ze skal, na straně směřující ke kráteru.
Opírala se o kámen a zoufale vzlykala.
„Tak jo, mám tě,“ řekl. „O co jde, tajemná neznámá?“
Zaťala pěsti a vrhla na něj nenávistný pohled. „Zeptej se jich! Jsi
přece jejich miláček!“
„Koho jich? Čí jsem miláček?“ Už když tu otázku vyslovoval, znal
odpověď. Léčivé kameny! „A tak. Ty jsi zdejší. Bylas v pevnosti? Já
myslel, že jste bojovníci sebevrazi!“
 „Muži jsou poslušní,“ zamumlala. „Na rozkaz se zvednou, jdou a
zahynou. Já musím podat zprávu starostce, jenomže Razmorie je moc
daleko, tak jsem se přidala k vám. Vaši vojáci se navzájem neznají…“
Muži jsou poslušní, utečou ženám a nikdy se nevrátí… Viděl
starostku Razmorie, dokonale maskovaného města, které se podobá
zdejším hájkům a patrně není na povrchu o nic teplejší, aby se
neobjevilo na speciálních nočních záznamech satelitu. Poslala tohle
mládě s nimi, do nepochopitelné bitvy, aby se konečně dověděla, o co
jde, kam mizí jejich chlapi.
Zpotil se a zeslábla mu kolena. Odtrhl se od výjevů, které se mu
představovaly v záblescích, těžko čitelných bez souvislostí, jenže
jedna z těch souvislostí stála před ním a nejspíš čekala, že ji zastřelí
nebo uškrtí.
„Už to víš?“ ozvala se dívka.
„Trošku.“ Svezl se na zem, zády k balvanu, hned vedle ní,
nepřátelské špionky.
„Myslela jsem si to. Měli jsme jednoho takového, dokázal s nimi
mluvit, jenomže umřel, byl už hodně starý. Ted' už zbyl jenom jeden,
ve Fregu.“
„A on mluví s těmihle… kameny?“
„To nejsou kameny. Mají z nás srandu.“ Našpulila pusu, ale spíš
vzdorně než k pláči.
„Možná mi něco říkali, jenomže já to moc nepochopil.“
„Oni tě naučí. Asi by pomohlo, kdybys zůstal s námi.“ Klekla si a
přiblížila svou tvář k jeho. „Jmenuju se Iroé. Můžeš mě mít. Nebo
moji sestru, té je teprve třináct.“
„No páni.“ Promnul si ucho, až ho zabolelo. „Takže asi zajdeme za
starostkou. Sakra, kdybysme tak mohli vypadnout!“
„Na Zemi? Prý je to tam… přísné,“ zašeptala Iroé s bázní.
„O nic horší než tady,“ utrousil, vstávaje. Nohy už se mu netřásly,
na divný pocit v zádech si začínal zvykat.. „Tak jdem. Proč vlastně
neběželi za náma?“
„Možná si mysleli, že to zvládneš,“ odvětila pokrytecky a zkusila se
zatvářit svůdně. Náhodou si všimla, jak před chvilkou dva vojáci
vykoukli za rohem a zase se schovali. A vypadali přitom docela
pobaveně.
„Tohle na mě nezkoušej. Jasný?“
„Jasný,“ přisvědčila. Napodruhé se jí ten sváděcí pohled podařil o
hodně lépe.
Nemělo cenu přesvědčovat culící se Heddu, že se za skálou
neodebralo nic jiného než rozhovor. Talex pokrčil rameny a přenechal
jí Iroé k výslechu. Ohledně nepřátel bylo brzy jasno. Osídlení planety
prvními pozemšťany pocházelo z doby Zakázané kolonizace. Na Zemi
tudíž nezůstaly žádné záznamy o odletu. Nelegální kolonizátoři se
rekrutovali z lidí nespokojených s režimem, nespravedlivě trestaných
nebo z různých důvodů zoufalých, a jejich koráby patřily do šrotu,
byly zpravidla kradené a na koleně vyspravené, a nejspíš většina z
nich cestou havarovala. Iroé se pochopitelně narodila už tady a o
cestování svých předků vesmírem se nijak zvlášť nezajímala. Ovšem,
máme o tom kroniky, starostové měst uchovávají kopie…
Samozřejmě v geolingu, všichni tak mluvíme, můžete si je přečíst…
Ano, naše uniformy kopírují pozemské vzory, aspoň pokud vím… Ne,
zbraně nemáme, jenom nože. Oni si to nepřejí. Oni… Myslím, že sami
se nijak nenazývají ani se nerozlišují jmény, znají se všichni
navzájem, tak nějak to vysvětloval starý Oronec a také tvrdil, že ho
udržují při životě mnohem déle, než je přirozené, ale neměl ponětí, jak
to dělají…
„Trochu jsem tohleto ochutnal,“ podotkl Talex. Natřásali se na
korbě prvního náklaďáku, Hedda nepřetržitě kladla otázky a Iroé
ochotně povídala, Viola dívku sledovala nevraživým pohledem, jako
by čekala, že každou chvíli provede něco hrozného, Tarnius se —
marně — pokoušel skákat Heddě do řeči a Darč spal. Dva vojáci
zachránění z pevnosti zívali a podřimovali.
Iroé kývla, usmála se na Talexe a pokračovala líčením životních
funkcí těch, které první kolonisté nejčastěji nazývali prostě Tvory.
„Pod zemí jsou jakoby tekutí a můžou se promíchávat, pohlcují
minerály a vodu a rostou, někdy se dělí, ale když vylézají na povrch,
ztuhnou a podobají se normálním kamenům. Umějí absorbovat něco
ze vzduchu, tomu ale Oronec nerozuměl. Můžou krystalizovat, a pak
mají ohromnou sílu…“
„Za odměnu,“ broukl Talex. „K narozeninám.“
„A samozřejmě myslí,“ pravila Hedda přezíravě.
„Dávají nám příkazy,“ přisvědčila Iroé. „Většina lidí musí
poslouchat. Když jste tady prvně přistáli, donutili nás schovat města.
Ten člověk z Fregu od nich dostal návod na výrobu nějakého gelu
kvůli zamaskování…“
„Byli tím natření,“ podotkl Talex. „Já to říkal.“
Hedda po něm loupla očima. „Poslyš, děvenko. Hlavně mi teď
vysvětli, jak do toho všeho zapadá tenhle hoch?“
Iroé se úplně přirozeně, nevinně zasmála. „No přece on s nimi může
mluvit.“
Město Razmorie připomínalo hejno vynořujících se ponorek; jeho
domy byly z větší části potopené do měkké bažinaté půdy s nepatrně
vystupujícími záhonky místní zeleniny, nepříliš podobné pozemské —
na změny, způsobené odlišným prostředím, si kolonisté museli
zvyknout na každé cizí planetě. Místo ulic mělo město nepravidelně
zakroucené cestičky, jen o něco málo pevnější než okolí, mezi domy
se rozkládaly větší i úplně mrňavé hájky křoví a nízkých stromků. Žily
tady ženy a děti, muži odešli do války.
Starostka hosty nadšeně přivítala. Ve skutečnosti žádnou z
obyvatelek nenapadlo, že by nově příchozí pozemšťané byli jejich
nepřátelé, o válce neměly ani ponětí a skoupé oznámení, které jim
poskytl velitel odcházejících mužů, příliš nepochopily. „Potíž je v
tom, že s nimi nemůžeme mluvit,“ prohlásila starostka, hledajíc v
regálu s knihami kroniky předků. „Jsme odkázaní na toho Fregana, a
upřímně řečeno, moc mu nevěříme.“
„Ale dostáváte rozkazy od pánů planety,“ doplnila Hedda.
„To není žádná komunikace!“ Statná starostka, větší a mohutnější
než Hedda, vztekle udeřila pěstí do masivního stolu. „Jako by do nás
strkali, až nás dostrkají, kam chtějí! Nemáme ponětí, proč nás chtějí
pozabíjet! Oronec vždycky tvrdil, že nás jenom pozorují a docela
dobře se baví. Nikdy nám neubližovali!“
 „Jak daleko je Freg?“ ozval se Talex a ženy, poletující kolem
dlouhého stolu při obsluhování hostů, se zastavily a zmlkly.
„To je on?“ obrátila se starostka na Iroé.
Dívka přikývla. „Jeden z nich ho opatroval. Viděla jsem to.“
Talex se ošil, jak se na něj všechny tak upřeně koukaly. „Je na mně
něco zvláštního?“
„No ano,“ usmála se starostka. „Vždycky položíš otázku z jiného
soudku, jestli chápeš, co mám na mysli. Změníš směr… Oronec byl
taky takový.“

Všechny cesty na téhle planetě jsou úmorné, myslel si Talex, když

Tarnius zastavil a nedůvěřivě si obhlížel klikatou cestu řídkým hájkem
gumovitě pružných stromků, klátících se ve větru. „Tohle není žádný
takový kráter, generále,“ řekl unaveně. „Je to normální přírodní
proláklina. Měl jste zůstat v Razmorie. Tetě Heddě se stejská.“
„Ta má na čtení metráky kronik,“ odsekl Tarnius. „Jak je to ještě
daleko?“ obrátil se k Iroé, která se uvelebila na zadním sedadle.
Lezavé vlhko, pronikající do kabiny, jí zřejmě vůbec nevadilo a Talex
ji podezíral, že tohle nezáživné putování krajem našedlé zeleně, louží
a houpavých drnů považuje za své vítězství nad krásnou
pozemšťankou. Viola zuřila, plakala, hádala se, ale potřebovali s
sebou někoho místního, kdo zná Freg a toho zatraceného Milona, v
současnosti jediného mluvčího s nimi. Tarnius tu byl za vojsko.
Málem se musel poprat s Darčem, ale Talex rozhodl, že Tarniovo
mělké škrábnutí na boku je méně závažné než Darčova únava z
několikadenního plahočení skoro bez jídla. „A pohlídej mi Violku,“
zašeptal při loučení. Darč se ušklíbl. Leda tak před sebou, jiný
pořádný chlap tady není.
„Brzy dorazíme k prameni,“ zívla Iroé. „Vlastně je tam studna s
opravdu pitnou vodou, ani by se nemusela převařovat. Přenocujeme
tam a příští poledne jsme ve Fregu.“
„Povídej mi ještě, jaký je ten Milon,“ požádal Talex.
„Praštěný!“ prskla. „Poťouchlý náfuka! Mrňous s takhle velkou
hubou! Ostatní chlapi by ho nikdy nebrali, kdyby… No, kdyby neměl
tu schopnost.“ Otřásla se. „Slizoun. Taky musí mít každou holku,
kterou si zamane. Nejradši když ji může někomu vzít!“ Iroé se
zalykala zlostí. Talex tiše poslouchal a do vědomí mu nenápadně
vplouvala představa vyzáblé tváře s falešným úsměvem tenkých rtů a
řídkých zubů. Ta zpráva byla k němu vyslána odněkud zdola, z
hloubky, a byla zakončena obrovským otazníkem.
„Kdyby mohl, zabil by každého, kdo se před ním neklaní!“ horlila
Iroé.
Talex zvedl hlavu. „Kdyby mohl? No, on může.“
Freg měl starostku, utrápenou myšku v šátku, to pro případ, že by
všichni muži museli do války. Iroé se s ní přivítala srdečným objetím,
ale zřetelně se bála promluvit. Starostka hosty vedla do místnosti, kde
ve skutečném krbu plápolal oheň. Určitě mají potíže s větráním,
pomyslel si Talex, v těch ponořených domech. Kdopak je asi tak
důležitý, aby se mu topilo živým ohněm? Šťouchl do Tarnia. „Tak,
generále. Začínají mírové rozhovory.“
Starostka si rozpačitě odkašlala. „Dostavili se… hm, pozemšťané,
pane Milone. Jak nám ohlásili holubí poštou z Razmorie.“
„Vím o nich,“ pravil úsečně Milon. Neotočil se, nevstal z křesla
před krbem. „Proč tu nejsou stráže?“
„Jsou jen dva,“ vysvětlovala myší starostka, potahujíc si cípy šátku.
„A průvodkyně.“
Muž se konečně obrátil. Byl drobný, plešatý a ošklivý, ale nic
děsivého na něm nebylo. „Mám rád pohodlí,“ prohlásil. „Oheň je v
těchto domech luxus, chápete?“
„Jen pro vládce?“ nadhodil Talex.
Milon potěšené kývl. „A to jsem já. Kdo vás pověřil jednáním?“
„Velitelství místní posádky Mimozemských vojsk, sekce Podpory
kolonií.“ Tarnius zasalutoval. „Když dovolíte, seznámím vás s
návrhem mírové smlouvy, pane.“ Poklepal na desky, kde měl na
několika listech mírové návrhy své sekretářky Heddy. Chudinka je
sepisovala do noci na stařičkém počítači, který sloužil městu
Razmorie už kolik generací. Ačkoli, ona se při tom královsky bavila.
Žádná chudinka. Možná jsem ji měl vzít s sebou.
 „Jste poraženi!“ Milon se skřípavě zasmál. „Jaképak jednání, když
jste poraženi!“ Ve tváři měl triumf a za ním vykukovalo šílenství. „Já
můžu diktovat!“
„Tohle město je plné mužů,“ promluvil rozvážně Talex. „Ale co
jiná města?“
„Já,“ zdůraznil Milon, „já si nechám tolik mužů, kolik budu
potřebovat! Kdo se mi znelíbí, toho zašlápnu!“ Vysunul bradu,
narovnal ramena, chvíli tak zůstal. Pak se začal pochichtávat, smích
sílil, Milon se svíjel v záchvatu hysterického pobavení. „Já jsem
nesmrtelný, chápete? Oni si mě ohlídají, protože jsem poslední,
jediný!“
Starostka těžce vzdychla. „My to přece víme, pane Milone. Ale
proč by tahle válka nemohla skončit? Planeta je dost velká a nás je
málo!“
Milon vstal a přiblížil se k ní. Couvla, narazila bokem do stolu,
udělala ještě krok zpátky, Milon už ale byl u ní a syčel jí do obličeje:
„Ty krávo! Ty se odvažuješ mi radit? Stačí, abych jim řekl, že jsi
nebezpečný škůdce, a je po tobě!“
Svázat ho nepomůže, přemítal Talex jaksi odtažitě, vnímaje nejasné
záblesky neurčitého zděšení, skutečně s nimi dokáže komunikovat tak
jednoznačně? Zabil bych senátora Bencka, kdybych měl příležitost?
Byl bych vůbec schopen zabít jinak než ve tmě a z hrůzy? Odpověď
zněla ne, velké, obrovské „NE“, a zatímco pulzovala v popředí jeho
vědomí, pomalu a líně ji dohánělo ustrašené „ale musíš“.
Uvědomil si, že Milon utichl a dívá se na něj. Jeho zmatený dialog
se sebou samým přerušila náhlá vize praskající podlahy, z níž se boulí
ohromná houba… není to houba, je to vrchol skály, jednoho z nich, a
něco mi chce, asi mě chce zabít, protože Milon řekl, že jsem škůdce…
Zahlédl Iroé, vážnou a vyděšenou, ještě neví, co se chystá, ale tuší, že
to nebude nic pěkného. Starostka vzlyká, Tamius se mračí, marně,
stejně se to stane, podlaha zapraská… Teď.
Znenadání, střihem jako ve filmu nebo jako ve snu, se octl ve
sklepení plném zářících krystalů. Rád by se potěšil jejich úžasnými
barvami, duhou přeskakující mezi nimi a tříštící se o jejich čisté, ostré
hrany, strašně rád by zkusil pojmenovat barvy, které dosud nikdy
nespatřil, ale čekal na něj protivník. Milon, tady kdoví proč o mnoho
větší než v té místnosti s krbem, se na něj vrhl s pokřikem, při němž se
roztřásly i ty úplně maličké duhy, schované za poloprůhlednými těly.
krystalů. Talex ho zkusil praštit pěstí do brady. Bolelo to. Skoro už
zapomněl, jak to bolí. Milon se svalil a ryčel, Talex si tiše pofoukal
klouby a čekal.
Asi neměl čekat. Milon se postavil na nohy a s šíleným šklebem
zaútočil znovu. Mířil na břicho, Talex se přikrčil a odrazil ho loktem,
oba zavrávorali, nikdo neupadl a Milon se rozpřáhl potřetí. Tentokrát
si Talex zkusil kopnout, ale soupeř byl nečekaně těžký, svalili se oba a
převalovali se po zemi za zděšeného duhového chvění krystalů.
Milon využil okamžiku, kdy se při nemotorném kutálení octl
nahoře, a udeřil protivníkovi hlavou o zem. Talex necítil bolest,
vnímal jen zadunění, a pak mu kdesi za očima vzplanul oheň. Můžu se
roztavit a zase ztuhnout, myslel si kdosi uvnitř jeho hlavy, dělal to za
něj, protože jemu to prostě v tu chvíli nemyslelo, můžu leccos, ale je
něco, co vážně musím a nikdo mě nenahradí.
Sevřel Milonův krk a už ho nepustil. Trvalo to dlouho; v zabíjení
nebyl moc dobrý, vlastně vůbec ne, a navíc tohle nebylo ve tmě. Ale
ve válce ano. Jo, byla to válka.
Ležel na zádech a už zase cítil známou palčivost, silnější než dřív.
Známka spojení? Tohle místo je asi mozek, myslel si klidně a
střízlivě, nejspíš mu někdo pomáhal jako před chvílí, a teď už vážení
oni nemají na něm švába. Představil si hnusného švába s Milonovým
obličejem, lezoucího po kluzkých závitech lidského mozku, a zasmál
se. Tahle představa byla docela jasně jeho vlastní. Vypadá to, že jste
se toho parazita chtěli zbavit, fajn, ale můžu ho já nahradit?
Čekal na odpověď, na tu nápovědu ve vlastní hlavě, ale místo toho
usnul. Jeho sen byl velmi živý a končil větou: „No, asi jo, když
myslíte…“ S mírným údivem zjistil, že to řekl nahlas.
Tarnius a Iroé mu pomáhali vstát z rozbité podlahy, v níž pozvolna
mizela hřibovitá skála. „Tolik jsem se bála, že to vynese nahoru
Milona!“ drmolila Iroé a mlaskavě ho líbala, myška starostka hlasitě
popotahovala a dveřmi se hrnuli dovnitř lidé. Bolí mě záda a potřebuju
si utřídit informace, chtěl jim říct, ale nemusel, protože Tarnius
najednou. zahulákal „Tichóóó!“ svým nejlepším vojáckým hlasem,
potom, když všichni strnuli, nepatrně ubral decibelů a prohlásil, že si
Talex musí odpočinout a všechno se včas dozvíte, žádnej strach, my
nejsme nepřátelé ani šílenci.
Ale jak tohle vysvětlíme těm cvokům z velení, to fakt nevím,
myslel si Talex bezradně.
Tarnius zjistil, že na zpáteční cestu do Razmorie — ve Fregu se
Talexovi nelíbilo — už nemají dost nafty, a Talex poprvé předvedl
spolupráci s pány planety; netrvalo více než hodinu, a přímo na
náměstí se vynořilo ze země deset kanystrů, jaké vozí každý
náklaďák, obrněnec či tank. „Patřily oddílům, které se propadly do
kráterů,“ řekl Tarnius. „Mohli by třeba vyplivnout i naše mrtvé!“
Talex udělal znechucený obličej. „Jsou pohřbení. Co jiného bys
chtěl s těly dělat?“
Tarnius zrozpačitěl. Asi se neuměl ani pořádně modlit. „Tak já jdu
zabalit kroniky.“
Zdálo se, že nikomu nevadí převoz kronik do budoucího hlavního
města. Talex dal do Razmorie svolat všechny starosty k poradě —
máte ty cvičené holuby nebo co, tak je hned pošlete. Starostka Fregu
ho jemně upozornila, že jsou to samé ženy, na to se zasmál, pohladil jí
hubené rameno a prohlásil, že jim ten matriarchát asi vážně nabourá.
„To není žádný matriarchát,“ zlobila se. „To je pro případ války.“
„Válka nebude,“ řekl přísně. „Umím si představit lepší zábavu.“
„A když ze Země přiletí další vojsko?“ nadhodil Tarnius.
Talex si ho změřil podmračeným pohledem. „Už přistáli. Na tom
samém místě, co my. Jakmile se domluvím se starostkami, pošleme
vojákům delegaci. Jo, až vyjedeme na ten kopeček nad městem,
můžeš se s nimi spojit vysílačkou.“
„Vysílačka přece nefunguje,“ vzdychl Tarnius, namotávaje si na
prst pramen přerostlých vlasů. Hedda mě bude muset ostříhat. Jsem z
těch vlasů nervózní.
„Bude fungovat. Stačí, aby oni přestali rušit přenos.“
 Tarnius na něj chvíli upíral zrak, skoro jako by se chystal vztekle
vybuchnout, ale když promluvil, ukázalo se, že jeho myšlenky a
emoce se ubíraly docela jiným směrem. „Ano, šéfe,“ řekl.
Talex pomalu nabral dech. „Takže se do armády nevrátíš?“
„To ti radši budu čistit boty!“ prohlásil energicky Tarnius.
„Kašlu na boty, ale beru tě, bývalý podplukovníka“
Jo. Já to tušil, že ví, co ty výložky znamenají, pomyslel si Tarnius.
Pěstovat si v armádě image nevojáka, to už chce kus vnitřní síly, ty
hajzlíku, vážený vládce planety.
Iroé se od něj nehnula, snažila se být pořád užitečná, i kdyby to
znamenalo jenom vaření čaje a natřásání spacáku na noc. Až
nevydržel a zeptal se, jestli je tak vypočítavá nebo tak zamilovaná.
Seděli právě večer u ohně, den cesty od Razmorie, trochu stranou od
ostatních.
Iroé postrčila pár klacíků, zadívala se do plamenů. „Není to moc
hezký,“ řekla. „Ale já nerada lžu. Hele, ty máš nějakou nezvyklou
vlastnost. Je to nějaká mutace, něco v genech, co já vím… Napadlo
mě, a beztak že nebudu jediná, že by nebylo špatný, kdybych s tebou
měla dítě. Vlastně bys měl mít hodně dětí, třeba to některé z nich
zdědí.“
Kývl. To dávalo smysl. A kdyby se stala ženou nejvlivnějšího
chlapíka na planetě…
„No a mám s tím naspěch, protože ty se možná změníš. Dojde ti,
jakou máš ohromnou moc, a nebudeš se jí chtít vzdát a budeš se bát
vlastních potomků, že by tě mohli nahradit. Tak to bylo s Milonem.“
Smutně zašťourala do uhlíků na kraji ohniště. Teď se na mě naštve.
Nejsem tak náhodou husa pitomá?
Odkašlal si. Co jestli má ta holka pravdu? Bude ze mě někdo jako…
hm, senátor B? „Jen jsem ti chtěl říct,“ začal, a trochu chraptěl, jedno
odkašlání zdaleka nestačilo, „prostě, já chci radši Violku, víš.“
Zasmála se, poposedla na zemi blíž k němu. „Ale já po tobě nechci
manželství, víš.“
„No jo.“ Krátce se zamyslel. „No tak… Tak jdeme na to, ne?“ A
stejně bych se radši nezměnil. I když slyším tu nápovědu z podzemí a
vím, že oni na mě dávají pozor. Proč vlastně, to je otázka. Protože je
bavíme? Jednou se na to zeptám. Ale ne teď.
To bylo první varování, myslel si tehdy, malá Iroé mě varovala a já
si to zapamatuju…
Zvlášť naléhavě si její slova opakoval po tom velkém díle,
heroickém činu pánů planety, který spolu s nimi naplánoval. S vojáky
totiž nebyla řeč; zdálo se, že je perspektiva mírové dohody čímsi děsí.
Hedda, vedoucí delegace původních kolonistů, je nepřiměla ani k
prostému zvážení domluvy, po níž by následovalo osídlení
vyznačeného území novými osadníky. Vrátila se s Tarniem a třemi
starostkami zuřící a běsnící a okamžitě souhlasila s Talexovým
návrhem na odstranění veškerého vojska z planety.
Do druhého dne se jí to rozleželo. „Jak to vlastně chceš… chcete
udělat?“ zeptala se při snídani.
„Už se stalo,“ řekl Talex. Přítomní přestali žvýkat a polykat,
položili hrnky a lžičky, bylo ticho. Ještě si nezvykl, že na něj koukají
jako na monstrum, a tak mu chvilku trvalo, než dokázal pokračovat:
„Naši přátelé už teď znají podstatu konfliktu, takže jsme vypracovali
řešení. Vojáci byli dopraveni zpátky na mateřskou loď. Snad jim ta
malá demonstrace síly bude stačit. Plány osídlení dostali, noví
kolonisté mohou přiletět…“ Prohlédl si tváře kolem stolu, poslechl si
přetrvávající ticho a raději odešel.
Seděl v bývalé Milonově pracovně u vyhaslého krbu, hrnek se
zbytkem čaje v ruce, hrbil se. Hedda odolala a nebouchla ho do zad,
aby se narovnal, ačkoli Tarniovi to občas udělala. „Violka pláče,“
zahájila opatrně.
„Všiml jsem si. Asi chce domů.“ Pryč ode mě, dodal v duchu a bylo
mu smutno, z toho ticha v jídelně, z Violky, která se ho asi bojí, ze
všeho.
Přitáhla si židli a usadila se naproti němu. Bylo jí v té židli plno.
„Jak to vlastně provedli?“
„Malé zemětřesení zahnalo lidi do přistávacích člunů; jsou mnohem
pevnější než baráky,“ vysvětloval Talex. „Potom oni ovládli řízení.
Asi by to svedli i přímou cestou, mohli čluny prostě zvednout, ale to
by bylo pro posádku riskantní. Víš, v krystalové formě mají úžasnou
sílu a dosah.“
„Mohli by se zmocnit vesmíru,“ řekla.
„No, nechtějí. Nejsou vůbec jako my.“ Vypadal spíš schlíple než
vítězně. Hedda se uklidnila. Tomuhle mládenci neomezená moc
nechutná. Aspoň zatím ne.
„Už dávno se tě chci zeptat, proč jsi odešel z nemocnice?“ Zatajila
dech. Naštve se?
„Nezvládl jsem to,“ odpověděl Talex krotce. „Některé události jsem
viděl předem. Dělal jsem poplach dřív než přístroje… Nebo… Ne že
bych vzdával resuscitace, když jsem věděl, že to nedopadne, ale ten
pocit marnosti! Ta beznaděj! A stupňovalo se to, někdy už místo
vteřin šlo o minuty… Eliza mi nutila psychiatry. Ti by mi tak
pomohli!“ Těžce si povzdechl. „No, a její smrt jsem předpovědět
nedokázal. Asi mi na ní moc nezáleželo…“
To je ono, poznala Hedda. Rána, kterou člověk ne a nechce nechat
zahojit! „Tak už si to odpusť,“ řekla. „Tady svoje zvláštní schopnosti
využiješ. Tahle planeta je pro tebe jako stvořená!“
Zavrtěl hlavou. „Ne, teto Heddo, to já jsem jako stvořený pro tuhle
planetu. Když se nad tím zamyslíš, zjistíš, že je v tom podstatný
rozdíl.“
„Vládnout, nebo sloužit, to je ta otázka,“ zašeptala.
„Jo,“ přisvědčil a víc už nestačil říct, protože milá teta Hedda ho
pevně objala a na chvíli mu nedovolila ani dýchat, natož mluvit.