1 Lucerna na planině

Krajinu oblepovala tma. Měsíc se skrýval za husté černé mraky. Asi bude pršet, pomyslil si vozka
sedící na kozlíku uprostřed noci. Zpomalil koně a vytáhl ze strany vozu menší plachtu a dvě tenké
hole. Rychlím obratem připevnil hole ke kozlíku a za chvíli už si velebil pod novou stříškou. Jediným
světlem široko daleko byla jeho lucerna, připevněná na vůz. Všiml si, že dohasíná. Kvapně sáhl do
brašny a vyměnil svíčku v lucerně. Vozka se nemýlil. Po chvíli jízdy začali na vůz padat veliké kapky
deště. Rytmus desítky mokrých bubeníků se po chvíli proměnil na stovky, dokud nebyl slyšet pouze
stálý šum a kola vozu, která se začala bořit do deštěm vytvořeného bahna. Vozka se silně vysmrkal,
promnul si levé oko a zakousl se do veliké mrkve.

Ykeho probudil rachot deště. Posadil se ve voze a opřel se o pravou ruku. Rychle zjistil, že to
nebylo moudré rozhodnutí, když mu palčivá bolest projela od konečků prstů až po rameno. Yke by
přísahal, že bolest cítil až za pravé ucho. Zaťal zuby a zhluboka se nadechl. Vzduch byl studený a
vlhký. Nic, na co by nebyl zvyklí ze Zanoru. Připomnělo mu to výcviky s ostatními z pevnosti. Pravda,
občas někdo zemřel, ale pár smrtí za měsíc byly v Zanoru běžné. Proto bylo lepší nemít moc přátel,
nebo jako Yke žádné. Často vídal ostatní brečet, když někdo zemřel. Moc tomu nerozuměl. „Asi je
něco bolelo.“ Yke se zarazil, když si uvědomil, že větu řekl nahlas. Hned na to však zapomněl a
zapátral v paměti, kdy naposledy brečel. Možná když tehdy netrefil všechny cíle a mistr Tádes ho vší
silou popadl okolo té ruky. Yke ve voze zažehl lucernu. To bylo před třemi lety. Je možné, že tři roky
nebrečel? Když se lucerna rozhořela, Yke vyhrnul rukáv své košile a odkryl pět hlubokých jizev bílých
jako ohryzaná kost, vedle kterých ostatní jizvy z tréninku vypadali jako škrábance malého hocha.
Tenhle rok mu bude 16, ale jizvy jsou stále výrazné a náhlé bolesti v ruce ho pronásledují do teď.

Yke vykoukl z vozu do deštivé noci a rychle zandal teď mokrou hlavu zpátky do sucha. Už
nějakou dobu nejeli lesem. To znamená, že už jsou za polovinou jejich cesty. Aby zaměstnal svou
mysl, zamyslil se, jestli má rád cestování, pouze však, aby si uvědomil, že v životě necestoval. Jaké to
asi je? Některé z dvanácti cechů jsou celé o cestování. Třeba mniši nebo dobrodruzi. V tu chvíli si
uvědomil, co ho za nadlouho čeká. On, Yke, nejlepší bojovník v pevnosti Zanor, chlapec, který porazil i
některé mistry, konečně dokončí svůj trénink a bude přijat do cechu. Yke věděl, že Temná stráž není
jako ostatní cechy. Temná stráž není otevřená nikomu z účastníků při zkouškách do cechů. Temná
stráž má vždy přesně pět členů včetně cechmistra a fakt, že Yke byl vybrán jako nový, musí znamenat,
že se něco stalo někomu z členů. Těšil se do Hebedoxu. Ne že by ho lákali veliké domy nebo široké
ulice, ale chtěl vidět více čistých lidí. Znal pouze dva čisté. Těmi byl mistr Bequel, který je učil číst,
psát a počítat vysoká čísla a starý dobrák Gratt, který ho právě teď vezl tmou. Gratt jim vždy vyprávěl
o světě mimo pevnost, většinou, když se vrátil z nákupů z Tarlagu. Vždycky vyprávěl, jak se rád vrací
do pevnosti, kde je každý jiný a speciální. Prý jsou čistí všichni stejní a nudní. Bylo poznat, že Gratt
neměl rád ostatní mistry. Možná proto po nás nikdy nechtěl abychom ho nazývali mistrem. Yke
popadl kousek dřeva, které měli ve voze do zásob, kdyby bylo potřeba někde přečkat noc. Hromádka
byla skoro netknutá, jelikož se snažili většinu nocí projet. Vytáhl ze starého pytle lovecký nůž a začal
do dřeva vyřezávat erb Temné stráže. S nožem zacházel bez obtíží, a tak se na dřevě po chvíli rýsovali
dva perfektní čtverce posazené těsně nad sebe. Yke věděl, že se v temné stráži zaplete do obtížných
situací, poprvé v životě si nebyl jistý, jestli je dost dobrý. Ostatní členové z Temné stráže už jsou
zkušení válečníci. Ne, takhle nesmí přemýšlet. Arcimistr ho vybral jako nového člena Temné stráže,
pokud nebude stačit, zapracuje na tom, aby stačil.

Vůz se náhle zastavil. Yke si opět uvědomil, že prší. Gratt jedním škubnutím rozhrnul zadní
plachtu. „Jé, Yke. Proč nespíš? Slunce se ještě nějakou chvíli neobjeví.“ A vytáhl zpod zásob a nářadí
menší lopatu. „Spal jsem až dost. Co se děje? Proč stojíme?“ Grattův úsměv ve světle lucerny ozářil
vůz. „Přední kolo vozu uvízlo v bahně, nic vážného.“ A s posledním slovem si hlasitě kýchl, až přehlušil
dunění deště. Z nosu mu vyletěl veliký sopel a zůstal Grattovi vyset od nosu. Gratt vytáhl kapesník,
očistil si obličej a podíval se na zaraženého chlapce. „Měl by si spát.“ Yke se rychle zvednul a odvětil:
„Nech mě ti pomoct. Ať na to nejsi sám.“ A s těmito slovy přes sebe přehodil kožený plášť a vkročil do
deště. Gratt lopatou odhrabával bahno a Yke nadzvedával kolo vozu. Jejich společné hekání
doprovázelo občasné koňské pofrknutí nebo zadupání. Po chvíli námahy se dvojici podařilo kolo
vyprostit a dostat z výmolu. Gratt se znovu vysmrkal. „Seš si jistý, že zvládneme jet celou noc?
Můžeme vůz popovézt stranou a přespat vzadu. Vzal bych si hlídku.“ Gratt neodpovídal. Zahleděl se
hluboko do tmy do plání. „Koně jsou neklidné. Něco tady je.“ Řekl Gratt a bez váhání tasil meč. Yke
věděl, že se Gratt neplete. Kdyby si nebyl jistý nikdy by zbytečně meč netasil.

Napětí okolo vozu stoupalo. Dvojice mužů stála mlčky v dešti. Nejmenší pohyb lámal jejich
klid. Grattův přehmat, Ykeho výdech nebo protažení ramen. Jakýkoliv pohyb mohl rozhodnout o
jejich nadcházejícím osudu. Gratt s oběma rukama na taseném dlouhém meči a Yke s loveckou dýkou
v pravé ruce. Oba v tichosti snažíc se nevnímat tlukot vlastních srdcí čekali v bahně. V tom však
hrobové ticho protnulo Grattovo hlasité TEĎ! Gratt jedním mohutným bodnutím zaútočil. Ykemu
v okamžiku projelo rukou jemné bodnutí a dýka v jeho ruce vzplanula temně rudým plamenem.
Těsně po Grattově povelu k útoku se ze tmy vyřítila dvě mohutná stvoření s dlouhýma rukama a
něčím co připomínalo lidskou hlavu. Byla pokrytá zlem a temnotou z propasti. V noční tmě se jim
pouze leskly tesáky. Gratův meč téměř okamžitě proklál nestvůru a jedním dlouhým zátahem ji
doslova vykuchal. Ykemu vysela z ruky druhá nestvůra, kterou Yke dýkou probodl tak silně, že se
zabořil do jejích útrob až po rameno. Stále žijící tlama se teď sápala Ykemu po hlavě. Gratt svižným a
ladným pohybem protnul stvůru v místech mezi uchem a okem, načež bytost nadobro umlčel. Yke
vyprostil paži z vnitřností tohoto stvoření a sledoval, jak déšť pomalu smývá černou krev z jeho
předloktí. Stále v ruce svíral loveckou dýku. V tu chvíli myslel jen na jednu věc. Byla mu hrozná zima.

Gratt odtáhl těla dál od vozu a Yke mezitím vytáhl z vozu další větší plachtu a společně ji
natáhli nad koně. Celý promočení a stále v šoku z předešlého souboje se posadili do vozu. Chlapec
nabídl svému společníkovi jablko. Gratt však jen roztřeseně zavrtěl hlavou a zabořil se hlouběji do
deky. Yke levou rukou ohryzával jablko a pravou udržoval oheň, který vytvořil ve vzduchu mezi nimi.
Tuto techniku se Yke naučil nedávno a jak je vidět rychle jí našel využití. Chtěl něco říct, a hlavně
poděkovat za záchranu, ale dřív, než stihl něco vyslovit Gratt už pochrupoval v rohu vozu. Chlapec se
usmál a sám se zachumlal do svého promočeného pláště. Vzpomněl si na pocit, který cítil, když jeho
ruku obklopovalo maso té stvůry z propasti. Cítil se jako by měl sílu roztrhat jí pouhým zatnutím
svalů. Yke věděl proč je nečistý. I když neměl rohy a neuměl procházet zdmi nebo jiné dary, měl jinou
moc. Věděl, že to je něco v jeho ruce, něco mocnějšího, než si uměl představit. Něco mocnějšího, než
zatím dokázal využít.

Druhý den ráno se znovu vydali na cestu. Tráva podél cesty byla mokrá ještě z nočního deště.
Sluneční paprsky dopadající na kapky deště tančili po louce tisíce barvami. Léto pomalu odcházelo a
Yke věděl, že se jeho život již brzo nadobro změní.