Ahoj,

vim že asi teď už nechceš nic takovýho slyšet ale tohle píšu jednak jako dopis na rozloučenou a
jednak jako určitou zpověď. Ne obhajobu ale jako zpověď někomu komu bezmezně duvěřuju a vím
že jakkoliv je všechno co budu psát špatně tak mě pochopí a snad i obhájí před světem. Prosím až si
ten papír přečteš ujisti se že si ho nikdo jinej nepřečte. Chci ostatní nechat ve lži o tom kdo jsem byl
a čím jsem byl.
Pamatuješ jak jsme se přestaly bavit před prázdninama minulej rok? Chtěl bych ti podat svoje
svědectví o všech událostech, kterýma jsem za tu dobu prošel. Něco víš. Něco ne. Zkusím to
vyprávět tak aby to dávalo smysl.

Když jsi mi minulej rok před prázdninama napsala o tom co všechno cítíš a že tím že mě potřebuješ
ti defacto ubližuju, upřímě nevěděl jsem co dělat. Proto jsem nakonec odjel na tabor skoro bez slova
a nedal ti vědět. Ten tábor pak jsem musel později opustit, jelikož mě skoro vyhodili za nepřístojné
chování. A to je u nás co říct:) Každopádně jsme myslel že už jsem se smířil s tím, že nikdy
nebudeme spolu a to byl jediný důvod proč jsem pak jel na poslední houslovej tábor. Tam ale když
jsme se poprvé viděli tak mi bylo jasný že to nepůjde. Že ať udělám cokoliv tak city, který jsem
celej měsíc potlačoval se znova dostanou na povrch a ja jsem to nechtěl. Věděl jsem že tim že jsem
si tě pustil tak moc k tělu jsem tě postavil před určitou volbu a bylo mi jasný že ať už zvolíš
jakkoliv tak si to pak budeš vyčítat. Upřímě skoro celej ten tábor jsem se ti snažil lhát o tom co se
mi děje v hlavě. Proto jsem tak často vysedával u klavíru, protože jsem věděl že i když do tý hudby
vložim cokoliv tak se nemusím bát že se to dostane dál. Nevím. Celá ta situace mě ničila protože
jsem věděl že nechceš abys na mě byla navázaná ale věděl jsem že já už bych tě v životě nemohl
vidět kdybych odvrhl to že tě potřebuju. Po tom co se stalo na tý střeše jsem dlouho přemýšlel a
nakonec jsem si byl jistej že se to stalo protože jsem věděl že jsi sama a že potřebuješ aspoň na
chvíli někoho s kym být. Potom je období o kterém toho z tvojí strany moc nevím ale mám zhruba
vim co se dělo. A věděl jsem to i v tu chvíli. To je první věc za kterou se ti chci omluvit. Věděl jsem
jak moc jsi sama a že všechno co se ti děje je dost kvuli nepozornosti druhejch ale nic jsem ti
neřekl. Čas ubíhal a pak přišla bářina oslava na naší chatě. Mezitím se toho stalo spoustu ja vim ale
nemužu říct uplně všechno. Každopádně po tý oslavě jsem věděl že se budu muset rozhodnout jestli
stojí za to dusit tě tim že jsem ti (i když opilej) vyznal co k tobě cítím nebo jestli mám odejít a
uzavřít se před tebou. Upřímě jsem tě několikrát skoro odstrčil a odešel ale vždycky mě zarazilo to
že jsem nevěděl jestli ti pak bude líp nebo ne. A pak jsi se pokusila znovu. Chápu proč jsi mi tehdy
napsala a jsem za to rád. Vědělas že se pokusim udržet tě na životě i když jsi vlastně nechtěla a
musím říct že pro mě to znamenalo a znamená opravdu hrozně moc. Věděl jsem že mi to nikdy
uplně neodpustíš ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Když jsem pak čekal u telefonu než mi Aňa
zavolala tak jsem sám sobě dal slib kterýho jsem se pak držel¨
„pokuď přežije, tak za ní pujdu a budu se řídit tím co bude chtít. Pokud bude chtít být kamarádka,
pro kterou budu mít v životě jasný místo tak s tim souhlasím a zakopu všechno co cítím tak hluboko
že ani ona to už nedokáže vytáhnout. Pokud bude chtít abych už napořád odešel z jejího života a
nikdy jí neviděl i kdyby to stálo cokoliv tak odejdu. A pokud bude chtít abych zůstal jako někdo
komu může říct cokoli tak zůstanu.“
S tímhle jsem tenkrát šel do motola a věděl jsem že ať už se tam stane cokoliv tak udělám to co
řekneš. A pak jsme se daly dohromady a já jsem upřímě nemohl být šťasťnější. Byl jsem štastný
protože jsi mi ukázala že pro tebe nšco znamenám a že ti alespoň trochu můžu pomoct a to byl
úplně nejkrásnější pocit, který jsem kdy zažil.
Tolik k historii. Vím že si to pamatuješ ale snažil jsem se dát ti aspoň nejjednoduší vhled z toho co
jsem cítil. Potom co jsme spolu chodily jsem čím dál víc začínal chápat jak moc se snažíš aby to
vydrželo. To možná bylo to proč se nakonec stal úplnej opak. Viděl jsem posledních pár týdnů že ti
není dobře a dva týdny zpátky jsi začala odmítat i mě. A já jsem nic neudělal. Omlouvám se.
Nemůžu říct jedinej správnej důvod proč. Věděl jsem to a nic jsem neudělal. To bylo špatně. Pokud
se ale přece chceš dohledat důvodu tak ti řeknu tohle. Byly dva. Jednak jsem se bál že příčinou jsem
já (což jsem asi z části byl) a věděl jsem že když ti nabídnu pomoc tak jí odmítneš a jednak čím
horší to bylo tím víc jsem se začal uzavírat do sebe a nechtěl jsem tě zraňovat ještě tím co jsem cítil
já. Tam se znovu probudila touha odjet k moři.
Myslím že rozchod si oba pamatujeme až příliš dobře a tak zkusím spíš vysvětlit kde se vzal ten sen
odjet.
Tahle touha (pokud se tomu tak dá říkat) vznikla už skoro čtyři roky zpátky a váže se k celý době co
se bavíme. Vznikla po tom co se stal ten incident s tou srnkou. Byl jsem prázdný. Neviděl jsem
smysl v životě a věděl jsem že ta cesta, kterou chci podniknout je něco co by mi ho vrátilo. Jenže
pak jsme se začaly bavit a já zjistil že čim víc se s tebou bavím tím víc zzapomínám a chci
zapomenout na to že chci odjet. Ukonejšil jsem tedy ten sen a všechno co jsem mohl jsem obrátil na
tebe. Nevim, doteď nevím jestli to byla chyba nebo ne. Během všech věcí co se pak staly se tahle
touha několikrát probudila. Ale já jsem jí vždycky znova uspal a i když jsem většinou měl o tom
všem pochybnosti tak jsem věřil a chtěl věřit že mě potřebuješ a že mám alespoň tenhle důvod tu
zůstat. Když jsme se pak dali dohromady tak jsem si přísahal že na tu touhu už nepomyslím a že se
budu snažit být tu pro tebe. Ale asi tři týdny, měsíc zpátky jsem začal mít sny ve kterých bylo moře
a já jsem neveděl co mám dělat. Pak se ti začal zhoršovat stav a mě řekl ten doktor že když si
nebudu dávat pozor tak můžu umřít i když bych nechtěl a já jsme nevěděl co mám dělat. Potom
když jsme byly s amy na petříně tak jsem viděl že si nejseš jistá už vůbec ničím a snažíš se to skrýt
jak nejlíp můžeš. To mě nakonec asi dorazilo a když jsme šli z báby tak jsme na amy vymohl slib že
se o tebe postará i kdyby ti měla lhát a řekl jsem jí proč to po ní chci. Nechtěl jsem ti ublížit tim že
ti to řeknu a budu vědět že se mi budeš chtít snažit pomoct. Když budu zlej tak mi bylo jedno co to
udělá amy jelikož jsem věděl že neví co všechno se děje (taky chyba). Prostě jsem věděl že už něco
skončilo a že asi nebudu moct dál ignorovat touhu odejít.
Tady přichází část ve který ti chci poděkovat. Kdyby jsme spolu i přes tohle všechno zůstaly tak tu
pořád bude ještě jeden důvod co mě bude brzdit a vím že bych ten závazek nedokázal sám zlomit.
Miluju tě a většinu času co jsme byly spolu jsem byl štastný tak že jsem si to kdysi nedokázal ani
přestavit ale už jsem sám několikrát přemýšlel o tom že se rozejdem protože jsem se bál toho že
bychom spolu začaly žít a já měl v srdci pořád tu samou touhu odejít. Musím odejít a projít celou tu
cestu sám. Možná že na konci zjistím že usnout ve vlnách není to co je pro mě určeno ale zkusit to
musím. Tady se chci obrátit na tu část tebe, která mojí chuť odejít chápe. Nedokážu tě nutit abys mě
měla vedle sebe. Stejně tak ty nemůžeš nutit mě abych neodešel protože se budu bát že kvůli mně
odejdeš taky. Stačí když mi uvěříš v jediný věci. Jen naposledy. To že chci odejít není kvůli tobě.
Ty jsi to zbrzdila tak dlouho jak jen to šlo a dál už by to tebe bolelo moc. Vím že jsem říkal že
neodejdu a že jsi tomu věřila a omlouvám se za to.
Pamatuješ si na moje 18 narozeniny. Tenkrát jsem ti řekl že ti potřebuju říct tři věci. Promiň (to je
snad po tomhle všem jasný proč) Děkuju (za to žes mě zbrzdila a donutila mě chvíli žít) a mám tě
rád. Místo tý poslední věci mělo být sbohem ale v tu chvíli jsem znova uvěřil že tu mám ještě
smysl.
Když se dívám skoro ty dva roky dozadu tak mě napadají už jen dvě myšlenky. Opravdu opravdu
moc tě miluju- to je pravda které se nikdy nevzdám a vím že i kdybych byl s někym jiným tak si jí
navždycky uchovám tam kam se nikdo jinej než ty nedostane. A pokud jsem ti alespoň chvílemi
mohl být oporou o kterou ses doopravdy opřela tak jsem upřímě štastnej a vím že celý tohle mělo
smysl. Nevím co bude teď dál. Asi neodjedu hned a ještě naposledy zažiju léto. Nejspíš pak odletím
do Izraele jednou sám a podruhé se školou. Pak bych ti chtěl popřát k narozeninám a někde se
společně hrozně zlil. A pak někdy okolo poloviny pololetí až budu mít dost peňěz se vydám na
cestu.
Je možný že to do tý doby nevydžím a že tu tak dlouho nezvládnu být (I kdyby za to mohli jen ty
průdušky) ale budu se snažit.
Možná se zas na druhou stranu vrátím z Izraele a najdu něco co mě zase na chvíli zbrzdí ale
pochybuju o tom.
Dochází mi čas na to psát a mám pocit že mi za chvíli bouchne hlava takže to tady ukončím.
Vím že dokážeš žít. Možná je to teď už tak těžký že to tak nevipadá ale věřím že to zvládneš. Já
nedokážu neodejít. To je něco jiného. Pokud mě nevytěsníš ze svojí mysli a sem tam si na mě
vzpomeneš (myslím něco ve smyslu „A pamatuješ na to kolikrát se ztrapnil před všema“ nebo něco
takovýho“ ) tak se prosím usměj. I když odjedu tak každej tenhle úsměv bude dělat mojí cestu
smysluplňější.
Loučím se s tebou. Sbohem. Svět je podivuhodné místo a je možné že jednou se budeme moc
obejmout a už být spolu. Je to tak jak jsi to řekla. Jsem pro tebe jedinej na světě a ty jsi na světě
jediná pro mě protože jsmese ochočily navzájem. Bohužel teď už jsme spíš princ a růže. Ty mě
nemůžeš obejmout aniž by ses nepopíchala a moje trny a ja tě nemůžu chtít protože když mě
obejmeš tak vidim že trpíš. Jediný o co tě žádám (i když vím že to bude bolet oba) Zůstaňme přáteli
do té doby než odejdu. Takovými jaký jsme byly než jsme začaly pochybovat o tom jestli nám to
stačí. Já to zvládnu a budu rád že tě můžu alespoň vidět. Vim že chci moc ale snad to pochopíš.
Musím jít.
Sbohem.

P.S. Ten dopis není pro to abys na něj reagovala. Spíš abys mě pochopila. Věřím že chápeš skoro
všechno co jsem tady napsal a že to dokážeš příjmout.

Miluju tě i když vim že tě to bolí.

S bohem a asi už navždy.

Štěpán