Vidíš mě?

Přehlížíš mě?

Víš, že když promluvíš, nejdu spát?

Koukám na červená světla ve svém pokoji a doufám, že odpovíš dřív, než mi víčka spadnou únavou.
Každý tvůj pohled, každý typ úsměvu, každou chvíli, kdy utneš svět.

Vidím to.

Vidím tě. Vidím jen tebe.

Moje oči se zasekli na všech tvých pohybech, moje uši na způsobu, jak mluvíš a já nevím, jestli chci
být ty nebo chci být s tebou.

Tvrdíš, že bys od sebe nejraději utekl.

Tak proč utíkám od spánku abych utekla k tvým planým slovům o filmech a vesmíru.

Povídej mi o vesmíru, povídej mi o svých filmech. O těch, které formovali tvou osobnost.

Povídej mi o všem, co tebe tvoří tebou.

Povídej, dokud neřekneš něco, co ses bál říct.

Nech mě zapomenout na vše, co jsem ti chtěla říct a co ti tolik toužím ukázat.

Chci ti ukázat sebe, svoje vášně a svoje srdce, které opět tahám z hrudi a opatrně ho vkládám do tvé
hlavy, aby tam bilo kdykoliv budeš někomu povídat o vesmíru.

Bude tam a já budu vědět, že tvůj vesmír má rytmus mého srdce.

Možná je to prostá zemská gravitace, která mě přitahuje k faktu, že tě chci poslouchat, dokud
neusnu.

Proto tu čekám. Červená světla mě udržují při smyslech a čekám, až promluvíš.

Jednou přijde čas, kdy tvůj vesmír bude mít rytmus mého srdce.

Budeš o něm i potom tak rád mluvit?

Bude se ti líbit nový vesmír?