Dalibor Orel

Fotografická
kuchařka atd.

Všem přátelům a kamarádům a známým, aby o mně věděli ještě víc.

Dalibor Orel

- 1 -
COPYRIGHT © Dalibor Orel, 1998

Dalibor Orel
Slovenská 2920
733 01 Karviná – Hranice
tel: 069/636 52 18 mobil: 0608 856 748

Drogerie a Bistro AXA

Kosmonautů 837/70
734 01 Karviná - Ráj
tel: 069/631 50 31

- 2 -
 O autorovi:

Dalibor OREL,
narozen 27.11.1956 v Přílepech u Holešova (okr. Kroměříž).
Od roku 1967 žije v Karviné.
Po základní škole (ukončeno 1972) gymnázium, větev mat-fyz.
Maturoval 27.5.1976.
5 let na VŠB Ostrava, hutnictví, hornictví, důlní měřičství
(studium nedokončeno).

21.4.1979 uzavřeno manželství s Janou Paučovou,

18.12.1980 se narodila dcera Kateřina,
5.1.1982 se narodil syn Jan.

Od léta 1980 do 31.12.1986 pracoval v dole,

zpočátku v provozu, později dva roky v měřičské kanceláři.

V roce 1984 mu bylo vydáno povolení Městského národního

výboru v Karviné pro poskytování služeb občanům v oblasti
fotografických prací.

Od 1.1.1987 zaměstnanec n.p. Fotochema Hradec Králové,

vedoucí průzkumové prodejny Foma v Ostravě.

Firmu Fotocentrum založil společně s Janem Burou na jaře

1990. Byla vybavená vyvolávacím automatem Durst RCP 50 a jako
jedna z prvních soukromých firem v Karviné otevřela dne 4.6.1990
stálou provozovnu v knihkupectví Eden v Karviné -Ráji . Pobočka v
Havířově, v obchodním domě Budoucnost, vznikla na podzim 1990 a
za pomocí investičního úvěru Čs. spořitelny Karviná ve výši 2 mil.
Kčs tam byl uveden do provozu minilab Fuji FA 101 compact.

8.6.1991 vydražil v aukci malé privatizace prodejnu bývalého

podniku Drogerie Olomouc na ul. Kosmonautů v Karviné - Ráji.

- 3 -
 V říjnu 1991 ukončen pracovní poměr u akciové společnosti
Foma Hradec Králové.

Na podzim 1992 ukončil spolupráci s Janem Burou a firma

Fotocentrum se rozpadla.

V květnu 1993 se stal předpokládaným majitelem části

nemovitosti čp. 837/70 na ul. Kosmonautů v Karviné - Ráji,
provozovna drogerie a poštovní úřad č.41.

V říjnu 1993 bylo manželství s Janou Paučovou - Orlovou

rozvedeno.

21.4.1995 uzavřeno manželství s Alenou Hluchníkovou,

13.8.1995 se narodila dcera Tereza.

Od prosince 1995 do února 1996 zadaptoval sklady poštovního

úřadu č.41 nákladem cca 700 tis.KČ.

20.2.1996 bylo otevřeno Bistro AXA.

20.6.1997 se stal úředním majitelem cca 28% budovy Čp.837 v

odhadní hodnotě cca 2 mil. Kč.

Fotografování se věnoval od mládí. Asi 10 let se tím dokonce,

více či méně úspěšně, živil. Po 20 letech prosezených v temných
komorách ho to přestalo bavit a nyní se věnuje pouze teorii a
amatérské fotografii. Zkušenosti má bohaté, ale paměť neslouží.
Vaření se věnoval od mládí. Bývaly doby, kdy se jím musel
zabývat velmi intenzivně, jinak by umřel hlady. Co uvaří, to si taky
sní, jí rád a mnoho a je to na něm vidět. Základy kuchaření odkoukal
od rodičů a jiných příbuzných, později se vypracoval vlastními
metodami ve smyslu „pokus - omyl“. Má sbírku asi 100 kuchařských
knih sesbíraných většinou ještě za minulého režimu, kdy o ně byla

- 4 -
bída. Dnes už je (až na výjimky) nekupuje, protože už o ně bída není,
nemusí se shánět a už to tím pádem není taková sranda.
Raději se rozhodl jednu napsat.
Psaní se věnoval od mládí. Psal pro místní noviny fejetony a
aktuality převážně ze studentského života. Účastnil se literárních
soutěží od místních až po celostátní.
Za ženskejma běhal v mládí, pak se dal na pití. Nyní již obého
zanechal a pokouší se dělat literaturu.
Tento spisek je jeho pokus první, ale rozhodně nikoliv poslední.
Ihned po dokončení „Fotografické kuchařky,“ která bude
vycházet jako „samizdat“ v kopírovaných originálech a je určena pro
přátele (případně nepřátele) a známé, se hodlá pustit do velkého
projektu, který by opravdu vyšel knižně pod názvem „Nové pověsti
české.“ Budou to literárně zpracované pravdivé příběhy, které zná z
vyprávění od kamarádů, případně těch, kteří mají zájem do knihy
přispět a napíší nějaký námět. Za to budou samozřejmě odměněni
jedním výtiskem této knihy zdarma. Doufá, že kniha bude úspěšná,
protože se nechal inspirovat velkým valašským hercem a myslitelem,
s jehož kvalitami se nehodlá, ani nemůže poměřovat. Jen se bude
snažit, aby kniha nesla podtitul Orloviny, podle vzoru Bolkoviny.

Ani kuchařské téma nezůstane ošizeno, má už nasbíráno mnoho

zajímavých receptů, které taky hodlá zpracovat a vydat.

Tak to je asi tak všechno, když budete mít čas, tak ho

pozdravujte: foť, toč, vař a piš.

V zastoupení Dalibor Orel

- 5 -
 Kdysi dávno jsem četl knihu Kurta Woneghuta „Snídaně
šampiónů.“ Je to dílko napsané švihem a krásným jazykem. Autor
prý si ji napsal ke svým padesátým narozeninám.
Nejsem spisovatel, natož Kurt Woneghut, a zatím mi ještě není
padesát. Ale když se mi blížila čtyřicítka, pojal jsem úmysl popsat
něco papíru. Nenazývám to, z vrozené skromnosti, knihou, ale spíš
nějakým takovým spiskem, který mi zrál a kvasil v hlavě už delší
dobu. Na jaké bázi jsem měl vyklopit tu kupu snad zajímavých
myšlenek, úvah a postřehů, které jsem si v hlavě nashromáždil za
více jak dvacet let? Jako téma, tudíž pláštík, jsem použil popis
algoritmů fotografických a kuchařských. Na této platformě jsem si
jistý v kramflecích. Tyto popisy mi posloužily k tomu pravému účelu
mého záměru, podělit se o své zkušenosti, pohovořit o svých letech i
pádech a celkově ulevit své duši. Zvolil jsem motto:
To co z člověka vypadne na papír, nebolí.
Papír snese všechno a laskavého čtenáře prosím o totéž.
Neláskavý ať tyto stránky okamžitě zavře.
Tak, tím jsem si sjednal alibi, načež můžu okamžitě pokračovat.
Bohužel, k datu mých čtyřicetin byl napsán pouze zlomek této
konečné verze. Prostě jsem to nestihl. Kdyby mi bylo dvacet, byl
bych z toho smutný, ba zoufalý. S věkem se všechno mění. Trochu
jsem zešedivěl a ztloustl, ale netroufám si tvrdit, že zmoudřel. Určitě
jsem však získal mnoho velmi cenných zkušeností. Některé byly
velmi draze zaplacené.
Nechal jsem písmácký projekt uležet a později jsem se k němu
vrátil. Když to nevyšlo na 40, vyjde to na 41 či 42. Nic podstatného
tím ovlivněno nebude. Snad.
„Zastav se poutníku, a pohleď na cestu, kterou jsi již ušel,“ řekl
by mi filozof. Ano, čtyřicítka určitě je dobrým důvodem k zamyšlení,
ale nikoliv ke skládání účtů, nebo dokonce k rezignaci. Teď ještě
nemůžeme přestat a říct si: „To už nestihneme.“ Právě naopak.
Teprve teď máme tu pravou šanci to pořádně vzít do ruky. To
skladiště zkušeností a dovedností, které jsme si dosud v sobě
nashromáždili je nutno přebrat, vyhodnotit a utřídit a právě teď a s
novou strategií nasadit za splnění všech snů, které se ještě nepodařilo

- 6 -
splnit. Času je zatím dost, ale pozor, na dobytí velkých, opravdu
velkých cílů je to už poslední šance.
Předpokládejme, že těchto mých „několik vět,“ které jste, jak
tak koukám, nepřestali číst, je do jisté míry mou osobní inventurou
mých vlastních nálezů a ztrát. První rok po „revoluci“ se mi, dejme
tomu, vydařil jen částečně. Právě v jeho závěru se stala tragická
událost, která můj život dost poznamenala. Optimisté říkají, že
všechno zlé je k něčemu dobré. Mi nezbývá, než jim věřit. Jen dál,
jen dál, a nesejít z cesty. Budiž mi oporou, že teď už zcela jistě
vím,že:

Mohu prohrát, ale nemohu byt poražen.

Omluvám se laskavému čtenáři za způsob, jakým v

následujících řádcích užívám český jazyk. Podotýkám, že jde o
češtinu hovorovou, hojně používající moravismy a také výrazy z
lašských nářečí, jenž se užívají na Karvinskú a okolí, kde jsem se
sice nenarodil, ale jsem tam doma. Dále si vyhrazuji právo tvrdit, že
všechno co zde popisuji, je pravda. Pouze v případech, kdy j e toto
tvrzení diskutabilní, nadále tvrdím, že to je pravda, ale moje.
Tím vyrážím z ruky argumenty případným kritikům. Na druhé
straně jsem čelem postavený a připravený přijmout podnětnou
kritiku. Veškeré připomínky obracejte rovnou na mou adresu, telefon
a mail. Na oplátku slibuji případným zájemcům, že pokud budu
vědět, umět a smět, poradím, posloužím, pomůžu, seženu, zařídím
vše co se popisovaných odborností týká. Neváhejte, nemožné
zařídím okamžitě, zázraky do tří dnů. O všechno co vím v oblasti
techniky a fotografické praxe, vaření a obchodního podnikání se s
vámi podělím.
Nyní již zbývá jediné: zda číst či nečíst, to je oč zde běží.
Doporučuji číst. Já jsem duše otevřená a srdce mám na dlani, tudíž
nic neriskujete. Žádné křivárny se ode mne nedočkáte. To je
nemožné.
Jsem v určité euforii, protože mám možnost v celé šíři vyjádřit
své názory, pocity a cíle. (A nikdo mi neskáče do řeči a nemůže mi

- 7 -
kecat do mých názorů ihned, čili „per huba“.) Je docela možné, že se
v popisech některých odbornějších částí mýlím. Ano, je to docela
možné. Ale zcela jistě se nemýlím v popisech určitých životních
událostí, které považuji za zajímavé a jelikož tyto popisy považuji za
důležitější než ty odborné, tak věřím, že nepřesnosti mi prominete.
Vybíral jsem ze svého dosavadního života historky (dle mého
názoru) zajímavé, snad i vtipné. Nekladu si za cíl naučit čtenáře
fotografovat či vařit. Poradit snad můžu, ale hlavně Vás, ano, Vás co
to čtete, chci pobavit.
Tento dokument vyjde v omezeném nákladu. Je určen do rukou
a pro oči mé rodiny, mých kamarádů a přátel. Ale jelikož i v
kamarádech se člověk může mýlit a plést, zcela jistě si to přečtou i
mí nepřátelé.
Tímto je srdečně zdravím a prosím o shovívavost. Však co! Ať
si ten Orel plácá co chce, je neškodný a víme o něm svoje.
Ano, a já zas vím svoje o sobě. Takže diskuse končí.

Tak ještě jednou, milý čtenáři: neváhej a čti, toleruj a bav se. (A
taky se uč, já tu nebudu navěky.)

Na závěr mi dovolte, abych připojil některá svá životní hesla. To

nejdůležitější jsem už uvedl výše. Je pro mne o to cennější, že jsem
jej poprvé uslyšel z úst mého velkého životního vzoru, rodáka z
Valašska, z regionu, ke kterému se taky hlásím, asi už tušíte, ano:
Bolka Polívky.
Mohu prohrát, ale nemohu být poražen. Zní to sice poněkud
vzletně, ale toto heslo mi v minulosti moc pomohlo, a když bude
třeba, pomůže mi zas. Měl jsem v životě několik mnoho proher, ale
neporazilo mě to, a boh dá neporazí.
Další mé heslo je sice poněkud pesimistické, ale přesto, nebo
právě proto, jej užívám v těch nejtěžších životních chvílích. Je to
moje antidepresivum:
Bože ochraňuj moji duši, jestli nějakou mám.

- 8 -
 No a poslední heslo jsem vymyslel sám. Na první pohled moc
hluboké není, ale přečtěte si ho vícekrát, a věřím, že v něm určitou
symboliku najdete: Jsme (většinou) takoví, jací jsme.

Jsme jací jsme a všichni to známe

Jsme tací a zda rozumíme
Jací jsme to všichni vědí
Jsme to my a my o tom víme

A jestli jsme tak jsme

Většinou takoví jací jsme
(písňový text-úryvek)

- 9 -
 Návod jak číst tuto knihu

Vážení čtenáři, jsem rád, že jste tento spisek vůbec otevřeli,

prokousali se úvodem (nebo taky ne), a než budete číst dál, dovolte
mi, abych Vám z titulu autora poskytl několik cenných rad.
V prvé řadě se musíte rozhodnout, zda se budete zajímat o
fotografování nebo o vaření. Jak už je dáno titulem, pojednává se zde
o obem. Já doporučuji, abyste to přece jen zkusili s oběma částmi.
Někde jsou sice rádoby odborné popisy, ale to vydržte a přečtete si
tak i ty (snad) zajímavé historky, které jsem do díla vpravil. Mám s
Vámi soucit, a proto jsem kapitoly kuchařské oddělil od těch
fotografických. V první verzi, kterou jsem napsal v roce 1996 tomu
tak nebylo. Kapitoly foto akucho se pravidelně střídaly. Pak jsem šel
do sebe, usoudil jsem, že by Vás to nebavilo, a proto ta úprava. Ani
tak nemám jistotu, že Vás to bude bavit.
Posuzujte tento můj literární projekt shovívavě. Moje zmačkaná
duše se potřebovala nějak projevit, aby se trochu narovnala. Taky jí
to trvalo, když uvážím, že první kapitolu jsem napsal v létě 1996 a
poslední o Vánocích 1998 a v lednu 1999, a to ještě pod tlakem. Ale
jsem rád, že to tak dopadlo, spis je hotov, protože mi v hlavě kvasí
další nejméně dva projekty. Jó, kdybych nebyl tak lenivej.
Tak, základní informace máte, tak se do toho pusťte, prostě:
Jdem na to, ať to stojí za to!

- 10 -
 Fotoaparát

Jinak v mluvě obecné zvaný „foťák“, je zařízeníčko, do kterého

se vloží film, pak se nějakou dobu cvaká a z vyvolaného filmu se dají
udělat fotografie, zvané „fotky“.
Je to vlastně malá temná komora, na jedné straně opatřena
objektivem, který ve správný okamžik propustí správné množství
světla. Toto světlo dopadne na citlivý materiál, tam proběhnou určité
chemické změny a vytvoří se latentní (skrytý) obraz. Ten se
vyvolávacím procesem zviditelní a vznikne negativ. Po
překopírování na fotografický papír dostáváme konečný efekt -
fotografický pozitiv - fotografii.

Myslím si, že není nutno pokračovat takto složitě. Co se vtom

fotoaparátu děje, to mnohdy jeho majitele ani nezajímá. Proto bych
rád popsal jen několik hlavních typů z neobyčejně široké škály těchto
užitečných přístrojů.

Ani historii fotoaparátu nehodlám příliš pitvat. Snad bude dobré

si připomenout, že v Evropě poskočil vývoj dopředu, hlavně
zásluhou německé firmy Leitz, která poprvé (přibližně ve dvacátých
letech tohoto století) zkonstruovala fotoaparát na kinematografický
film, tedy oboustranně perforovaný kinofilm šíře 35 mm. To byl
opravdu převrat ve fotografické praxi a tento systém se užívá dodnes.
Dalším důležitým mezníkem bylo vypočítání a sestavení objektivu
typu Tessar firmou Carl Zeiss Jena. Z pozůstatků této firmy těžila po
válce nejvíce bývalá NDR, a proto RVHP její výrobky značky
Praktica prosazovala jako hlavní zboží na fotografickém trhu
bývalého komunistického bloku. Fotoaparát to byl, na svou dobu,
opravdu dobrý a protože jiných možností moc nebylo, používali ho
všichni.
Sověti samozřejmě dali na trh svou kopii pod názvem Zenit a
vyráběli také fotoaparáty Zorkij a Kijev, které se nápadně podobaly
válečným Leikám. Byly to fotoaparáty poněkud neohrabané,

- 11 -
sovětská jednoduchost nemohla soupeřit s německým precizmem, ale
fotografovat se s nimi dalo.
Vlastnil jsem všechny popsané typy a dvě Prakticy používám i
dnes.
U nás se v padesátých letech vyráběly velmi kvalitní
fotoaparáty. Národní podnik Meopta Přerov, závod Hynčice u
Broumova, vyvinul dva velmi zajímavé modely.
Bylo to několik typů fotoaparátu Mikroma aMikroma stereo.
Tyto fotoaparáty pracovaly sl6 milimetrovým kinematografickým
filmem jednostranně perforovaným. Posledním modelem v této řadě
byl fotoaparát Stereo 35, který byl vybaven šikmým vedením filmu (
tato konstrukce je světový unikát) a dokázal na běžný kinofilm
naexponovat až 88 stereoskopických dvojic, které se vysekávaly
zvláštním strojkem a vkládaly se do papírových stereokotoučků. Ty
se pak daly prohlížet zvláštní prohlížečkou oběma očima proti světlu,
čímž vznikal prostorový “stereo“ dojem.
Zmíněný fotoaparát měl totiž dva objektivy, vzdálené od sebe
asi 7 centimetrů, což se rovná průměrné vzdálenosti jednoho
lidského oka od druhého. Vzpomeňte si, neměli jste také takovou
prohlížečku a kotoučky? Bývaly tam fotografie měst, zoologických
zahrad, ale také lechtivé obrázky více či méně neoděných krásek.
Plápolaly tam většinou jen v nějakých záclonách a světelných
stínech, což bylo v době „volnějších šedesátých let“ docela populární
a říkalo se tomu - Krása bez závoje.
Druhým velkým hitem Meopty byly dobře známé Flexarety.
Bylo jich asi třicet různých typů amezitypů, až nakonec řadu uzavíral
Flexaret VII automat. Tyto velmi důmyslně řešené dvouoké
zrcadlovky nafotografovaly na svitkový film 12 obrázků o velikosti 6
x 6 cm. Některé typy mohly dokonce, po vložení speciálního
adaptéru, nafotografovat 3 série po 12 snímcích na běžný kinofilm.
Tyto velice dobré fotoaparáty dodneška užívají výtvarníci a fandové.
Používá jej i jeden z nejlepších, v zahraničí uznávaný, český fotograf
Jan Saudek.

- 12 -
 Dokázal nejlépe nafotografovat modní kolekci v Tokiu a
zahanbil tak výrobky nejlepších japonských firem, jako je Nikon,
Minolta, Pentax aj.
Bohužel, i zde se projevily tlaky RVHP. Jelikož byly v provozu
velké továrny v NDR a SSSR, nebyla konkurence žádoucí a čs.
výroba byla koncem 60. let zastavena.

Fotoaparáty můžeme zhruba rozdělit na průzorové, v nich

vidíme fotografovanou realitu v hledáčku umístěném nad nebo
bokem objektivu, a zrcadlovky.
Ty mohou být dvouoké, jedním objektivem se díváme, druhým
fotografujeme, nebo jednooké, vidíme přesně to (asi na 95%), co
fotografujeme. Množství světla procházejícího objektivem omezuje
clona, bývá jednotné lamelové konstrukce, a závěrka. Běžné jsou dva
druhy, centrální a štěrbinová.

Dnes však již aparáty dělíme úplně jinak. Na levnější, dražší a

velmi drahé. Valná většina amatérských fotografů užívá fotoaparáty
typu COMPACT. V české verzi - kompaktní fotopřístroje.
Tato kategorie fotoaparátů s sebou přináší celou škálu výhod,
ale i problémů, a proto bych rád tomuto tématu věnoval samostatnou
kapitolu na jiném místě tohoto spisku.
Při krátkých popisech jednotlivých kategorií fotoaparátů začnu
paradoxně těmi nejdražšími. Nepůjdu tak daleko, abych komentoval
produkty švédské firmy Hasselblad, které mimochodem
fotografovaly na Měsíci při americké misi Apollo, ataky tam všechny
zůstaly jako nepotřebná zátěž. Kosmonauti si odnesli jen
naexponované svitky.
Takovéto špičkové přístroje vyrábí více firem, někdy ani ne moc
známých. S těmito, více či méně jednoúčelovými přístroji, se běžný
smrtelník setká jen zřídka.
Pro mne znamenala hodně možnost pracovat s modely firem
Nikon, Minolta a Pentax. Všechny tyto firmy (a samozřejmě i řada
dalších) vyvinuly přibližně v polovině 80. let automatické

- 13 -
profesionální přístroje. Nejdále se pravděpodobně dostala firma
Nikon se svým modelem F-1.
Jedná se o bytelné přístroje s ohromnou spoustou elektroniky, s
možností nastavení několika programových automatik,
automatickým zaostřováním většinou servosystémem, silnými
motorovými převíječi, které umožňují snímat 2 i více snímků za
sekundu a mnoha dalšími vymoženostmi. Veškeré nastavené hodnoty
se zobrazují na displeji, takže jediným pohledem dostanete
požadovanou informaci.
K těmto pánům ateliérů, ale hlavně novinářských brašen, se
samozřejmě dodává nepřeberné množství příslušenství. Objektivy s
ohnisky od 0 až 800 a více, různé filtry a predsádky, triková zařízení,
bleskové SCA adaptéry a mnoho dalších. Používají se zde hlavně
pankratické objektivy, tj. objektivy s proměnlivou ohniskovou
vzdáleností lidově nazývané transfokátory či ZOOMy.
Tyto kapesní továrny na fotky se cenově pohybují asi okolo 30
tisíc korun.
Holé.
Cenu dobře vybaveného aparátu s příslušenstvím si ani
nedovedu představit. Je zajímavé, že u těchto přístrojů, pro jejich
přílišnou složitost, je poměrně náročná obsluha. Musí se to umět a
musí se umět ledacos. Dokonale využít všech možností, které do
takového přístroje nacpali konstruktéři, se povede málokomu.

Proto raději přejděme k přístrojům o třídu níže. Zde bych zařadil

přístroje, které se už moc nevyrábějí, ale v době jejich zenitu se jich
vyrobilo ohromné množství, a protože jsou to přístroje velmi
kvalitní, přežívají a fotografují amatérsky i profesionálně i dnes.
Jsou to samozřejmě také automaty, ale s ručním přetáčením
filmu. Je možno většinou připojit přídavný převíječ. Objektivy jsou
vyměnitelné, závěrky štěrbinové, je možno použít několik
programových automatik. Všechny větší fotografické firmy tyto
modely vyráběly nebo ještě vyrábí. Odchylky od popsaného
standardu jsou nevýrazné.

- 14 -
 Další velkou skupinu fotoaparátů tvoří poloautomaty. V této
třídě byly u nás nejznámější Prakticy. Měly vnitřní měření světla
TTL. To znamená, že fotočidlo změřilo světlo až za objektivem, a
proto se dalo hovořit o velmi přesném měření. V praxi se
postupovalo tak, že se pevně nastavila např. clona a k ní se správný
čas změřil a doplnil, nebo naopak. Hodnoty se ovšem musely
nastavovat ručně. Mně tento systém moc vyhovoval. Uvedu několik
příkladů.
Tak třeba jsem fotografoval sport. Běh, skok a podobně. Proto
jsem potřeboval velmi krátký čas, abych neměl sportovního borce
rozmazaného. Na cloně mi ani tak nezáleželo. Ta mohla být nízká,
protože jsem si přesně zaostřil podle vzdálenosti v metrech. Jiný
případ byl při fotografování krajiny. Tam jsem zase potřeboval
clonové číslo vysoké, abych měl celý prostor zaostřený. Čas nebyl
důležitý, z ruky se dá fotografovat ještě asi jednou třicetinou sekundy
(já jsem občas musel zvládat i jednu patnáctinu) a když bylo třeba
použít delší čas, postavil jsem aparát na něco, nejlépe na statív.
Krajina počká, neuteče jako zajíc.
Ještě jeden zvláštní případ bych rád vyzvedl. Stávalo se mi
občas, že jsem potřeboval vyfotografovat drobné předměty, květiny,
motýly, nebo i část postavy, celou postavu a podobně. Prostě něco,
co mělo být na výsledném snímku dominantní. Jen to jediné mělo být
ostré a ten zbytek rozmazané. Proto jsem použil nízké clonové číslo a
snažil se co nejpečlivěji zaostřit. Tím jsem dosáhl toho, že okolí bylo
rozostřené, nerušilo hlavní motiv a fotografie se rázem stala
zajímavější. Je velká škoda, že konstrukce dnešních nejužívanějších
foťáků, kompaktů, to většinou neumožňuje.

Do poslední skupiny jsem zařadil fotoaparáty manuální. Jsou to

buď špičkové profesionální ateliérové nebo laboratorní kamery, které
žádnou automatiku nepotřebují, nebo starší foťáky po tatínkovi nebo
dědečkovi, které byly vyrobeny v méně přetechnizované době.
Od těch prvních radši dál. Jsou to velmi drahé v^obky
renomovaných firem, například od firem Linhof , Leitz, Sinar, pro
fotografování módních kolekcí, pohlednic, nebo také uměleckých

- 15 -
předmětů a obrazů. Domnívám se, že v tomto odvětví konstrukce
fotoaparátů je přece jen evropská technika před japonskou. Ale asi v
žádném jiném.
Ty druhé mají většinou velmi kvalitní optiku (u nás se ještě sem
tam objeví předválečné objektivy Zeiss) a po mechanické stránce
taky vyhovují. Správnou clonu a čas musíme odhadnout, nebo
použijeme expozimetr. To je takové zařízení, které nám změří
světelné podmínky a poradí, jakou clonu a čas bychom tam měli
plesknout. Ty už dnes běžné nejsou, ale používají se. Vím to jistě.

Ty nejjednodušší přístroje, hojně vyráběné v celém bývalém

komunistickém bloku, měly zase tu výhodu, že byly celkem levné a
jejich případná ztráta by tak nebolela.
Vím, že jsem takové bakeliťáky vozil s sebou na tábor nebo na
chmel či vandr. Kdyby mi ho někdo ukradl, ano, je to smutné, ale už
tenkrát se kradlo, nebyla by to taková hrůza, protože můj, na tehdejší
dobu relativně a pro studenta velmi drahý přístroj, byl v bezpečí
doma.
Kupodivu i tyto levné aparátky ve správných rukou dělaly divy.
Vzpomenu alespoň sovětskou Smenu po dědečkovi (cena 300 Kčs), s
kterou moje tehdy asi desetiletá dcera udělala tak vykreslenou,
kvalitní, ostrou fotku, že Nikonům vzteky praskaly čočky. Nevěřícím
tomášům na požádání předvedu.
Je prostě zapotřebí si uvědomit, co od takové jednoduché
konstrukce můžeme očekávat a nechtít nic víc. Tím hůř by to mohlo
dopadnout.
Tady je jedna prostá rada, jak si počínat při fotografování s
takovým jednoduchým přístrojem a docílit přijatelných výsledků:
fotografujeme venku, při plném světle a na film o citlivosti 21 DIN,
tj. 100 ASA. Nastavíme čas 1/100 nebo 1/125 a clonu 8 (pod
mrakem), 11 (slunečno), 16 ( moře, hory). Tuto jednoduchou poučku
si pamatuji už 30 let a nikdy mě nezklamala. Snažíme se mít slunce
za zády, nebo ještě lépe mírně z boku, přesně zaostříme (pokud to
fotoaparát umožňuje), pevně držíme přístroj a lehce a klidně
exponujeme. Mělo by to být OK.

- 16 -
 Dalším, sice jen okrajovým, typem fotoaparátů jsou přístroje pro
okamžitou fotografii. Tento systém celkem nezávisle na sobě
vyvinuly firmy Polaroid a Kodak. Dokonce se o prvenství několik let
soudně přely. Nevím přesně, kdo vyhrál, ale vím, že ten druhý musel
zaplatit obrovské odškodné.
Tento systém pracuje takto: do fotoaparátu speciální konstrukce
se vloží kazeta s 10 až 20 snímky. Kazeta většinou obsahuje i baterii,
která napájí automatiku přístroje a zabudovaný blesk. Po zmáčknutí
spouště vyjede ze štěrbiny pod objektivem již naexponovaná
fotografie. Zpočátku je čistě bílá, ale na světle se začne postupně
objevovat obrys černobílé nebo dnes již zcela běžné barevné
fotografie. Za několik minut se fotografie dokonale vybarví a je
kompletně hotová. Nevýhodou tohoto systému je poměrně vysoká
cena materiálu, jedna fotka = asi jeden US dolar, ale také to, že
každý snímek o velikosti asi 10 x 10 cm je originál, bez možnosti jej
kopírovat, zvětšovat či jinak upravovat. Určitou výhodou je rychlost
procesu, maximální zkrácení doby od stisknutí spouště k hotové
fotografii.
Je dobře, že okamžitá fotografie tu je. Kdo ji bude potřebovat,
ten šiji najde.
Varování autora!!! Pokud potřebujete rychle fotografie na pas,
občanský průkaz nebo řidičák, nechoďte prosím do studia Polaroid.
Zaplatíte asi 80 - 100 Kč za čtyři fotky, a i když věřím, že na to máte
a chcete mít fotky do několika minut, budete vypadat jako mrtvola.
Nevím proč, ale pěknou podobenku z Polaroidu sem ještě neviděl.
Všechny měly namodralý, nazelenalý nebo fialový závoj. Navíc
působením světla se ještě fotky časem změní, ale vždy k horšímu.
Fotografie zafóliované např. v cestovním pase, to jsou opravdu
lahůdky. Někdy se až divím, co všechno pasová kontrola propustí.
Kupodivu jsem sám s Polaroidem několikrát fotil a fotky byly docela
dobré. Celý problém ateliérových rychlovek bude asi v tom, že studia
tohoto typu jsou většinou nedostatečně vybavena kvalitní
zábleskovou technikou a používaný materiál není úplně čerstvý.
Raději proto navštivte nějaký seriózní, dobře vybavený ateliér,
nejlépe takový, kde mají zpracovatelský automat přímo na místě.

- 17 -
Věřím, že pokud ne do hodiny, tak do druhého dne budete mít své
podobenky v nesrovnatelně lepší kvalitě a ta už se časem nebude
měnit.
No a nakonec, jaké fotoaparáty jsem používal a používám já?
Různé. Fotografuji již od svých 13 let. V počátku to byly
přístroje vypůjčené z kabinetu fyziky nebo od známých. Flexaret,
Zorkij, Zenit a starý foťák s harmonikou. Potom jsem dostal svůj
první fotoaparát. Přivezl mi ho otec z odborářského zájezdu do
SSSR. Byl to Kijev 4, konstrukční pozůstatek válečné kořisti v
Německu, nedokonalá napodobenina Leiky. Měl průzorový hledáček
a expozimetr. Dělal báječné fotky, ale pak se mi pokazila závěrka a
musel jsem ho prodat v bazaru. Proč se ta závěrka pokazila?
K tomu se váže tato historka: bylo to tuším v roce 1977, bylo mi
přes dvacet, byl jsem čerstvě po maturitě a už student vysoké školy.
Byl jsem svobodný, hlavu jsem měl v oblacích. Jezdili jsme s
přítelem do blízkého městečka v Polsku, kousek za hranicemi. Měli
jsme tam mnoho přátel, dokonce jsme si tam našli holky.
Já mám holku v Polsku znělo tenkrát tak, jako dnes, já mám
holku v Americe. Jezdili jsme za nimi na motorce, případně naším
rodinným obstarožním Moskvičem 407.
Tenkrát byl problém překročit hranice i třeba jen s kartonem
cigaret. Celníci jeli po všem jako vosy a nejvíc je zajímaly peníze.
Libovolné měny nekompromisně zabavovali.
Dnes to zní neuvěřitelně, ale bylo to tak. Vynikali vtom hlavně
Poláci, ale naši financové nebyli daleko za nimi.
Když jsme potřebovali něco provézt, museli jsme to mistrně
ukrývat. I tak se několikrát stalo, že například přítele vzali na osobní
prohlídku, kdy se musel svléknout do trenek. Já se ani moc nedivím,
protože tenkrát bylo zvykem, že děvčata pašovala z Polska
kožešinové čepice na těch místech, kde by za jiných okolností měly
mít Always s křidélky. Jak paradoxní doby to byly.
No, a když jsme jednou také s přítelem jeli skrz lajnu,
potřebovali jsme převézt něco peněz. To víte, ani holky v Polsku
nebyly zadarmo. Ne že by jako tento, za peníze, to né, ale aspoň
patřičné nápoje bylo nutno zakoupit či cigaretku nabídnout. Někdy

- 18 -
jsme to řešili tak, že jsme kvalitní český „tuzemák“ prováželi v
hnědých pivních lahvích. Ale peníze byly třeba vlastně vždy, aspoň
do kavárny na „herbatke“.
Vyměnit koruny za zloté v poměru 1 : 2 nebyl v Polsku
problém. Jenom jak ty české bankovky do Polska dostat. Tak jsme z
našich fotoaparátů vyndali filmy a do těchto prostor (případně pod
objektiv) jsme ukryli několik stovek. Celé jmění pro dva české
studenty.
Merenda se tenkrát v Polsku nevydařila. Podrobněji snad popíšu
jindy. Prostě jsme nějak nakvap museli odjet, ještě ani všechny
peníze vyměněny a utraceny nebyly. Tak j sme j e vrátili pod
objektivy do foťáků a jelo se domů.
Za pár dní jsme měli se školou nějaké terénní soustředění ajá
jsem chtěl udělat pár záběrů. Cvakám, cvakám, natahuju, natahuju,
nejde to. Rozmrzele jsem otevřel zadní kryt a ona na mě vyskočila
zelená stokoruna.
Já jsem na ni totiž zapomněl a takto neradostně jsem si nakonec
sám poškodil závěrku.

Po maturitě jsem si koupil starší Prakticu TL super. Tento

poloautomat s objektivem Tessar v roce 1980 v Tatrách tak zamrzl,
že už ho nikdo neopravil. Pak jsem měl Zenit a když jsem začal
podnikat a fotit na kšeft v roce 1984, koupil jsem si na půjčku
Prakticu MTL 5. Když už jsem něco vydělal, koupil jsem si v roce
1988 první automat Chinon CE - 5. Ještě před založením firmy jsem
už měl Pentax SFX.
Firma Fotocentrum vznikla 4.června 1990. Podrobně se k tomu
vrátím v příslušné kapitole. Tam jsme používali už opravdu „silné“
fotoaparáty, kluci v Havířově používali Nikony, jestli se nepletu, tak
to byly typy 601 a 401, ajá jsem měl v Karviné v trezoru dvě brašny
a každá obsahovala Pentax SFX s příslušným základním objektivem
+ ZOOM 35 - 80 a současně blesk Metz 45 s SCA adaptérem a
několika zdrojovými články.
To byla připravená pohotovostní výbava do terénu. Stalo se, že
třeba někdo na poslední chvíli zavolal, že potřebuje fotografa, tak se

- 19 -
vzala brašna, jako když instalatér si vezme „cajk“ a šlo se na to.
Chodil jsem většinou já, ale někdy taky Jana nebo některý ze
zaměstnanců (Helena, Láďa). Holky byly specialistky hlavně na děti.
Mateřské školy nebo i dětičky v rodině s dortem, nebo u stromečku o
Vánocích. Já jsme dělával školy, krtiny, svatby, taneční prodloužené
a podobně. Jednou jsem fotil dorostenecké národní mužstvo
hokejistů na kalendář a mým vrcholem bylo asi fotografování čerstvě
složeného srnce spolu s hrdinným myslivcem a ostrým loveckým
psem, který mě chtěl sežrat.
V kulminačním období jsme měli výbavu opravdu dobrou a
drahou. Vždyť jen ty mé dvě brašny představovaly hodnotu téměř sta
tisíc korun, ale občas jsme také zjistili, že záběr Rokkorem nebo
Nikonem 601 není tak nebetyčně ostrý, že by se o něho dalo pořezat.
Po uzavření a rozprodání firmy jsem nakonec (asi z nouze)
zůstal věrný Praktikám. Mám nyní jednu mechanickou, jednu
elektronickou a několik objektivů. Dále používám Minoltu Hi matic
F a jeden historický fotoaparát československé výroby. To je vše, co
jsem si po uzavření firmy 30.9.1994 nechal. Kdyby se v roce 1995
nenarodila druhá dcera, asi bych se už k fotografování nevrátil.
Prožil jsem toho s fotoaparátem opravdu hodně. Čtěte dál, určitě se
ještě něco dozvíte.
A na závěr: fotoaparát je skvělý záznamník statických obrazů.
Zmenšená skutečnost je fotochemicky zaznamenána a dále
zpracována tak, že je ji možno reprodukovat na papír k běžnému
prohlížení nebo na další film ke statické projekci. Lze toto provádět
černobíle i barevně. Progresívnějším způsobem se jeví záznam na
kinematografický film, kdy vlastně filmovou kamerou nasnímané
jednotlivé obrázky promítáme s určitou frekvencí na plátno a tak
vzniká pohybový dojem. Obě tyto metody pracují s fotocitlivým
materiálem.
V současné době, tj. v době počítačů, se stále více prosazují
elektronické záznamové metody. Od televize, dálkového,
bezdrátového přenosu obrazů byl jen krok k záznamu obrazu na
magnetickou pásku a dnes už běžně můžeme obrazy zaznamenávat
na jiné médium - pevný disk. Do paměti počítače tak můžeme uložit

- 20 -
množství statických i pohyblivých obrázků ve formě milionů
jednotlivých bodů, podobně jako dříve se světelné podíly
zobrazovaly na jednotlivých zrnech stříbrných solí ve světlocitlivých
vrstvách. Fotografický nebo kinematografický snímek je však pevně
daný a většinou neměnný. Naproti tomu obrazy digitální můžeme
libovolně měnit a upravovat jak se nám zlíbí. Počítačový software
nám umožňuje provádět s obrázky takové triky, o kterých se nám
dříve ani nesnilo. Foto nebo videozáznam se tak zjednodušil, že
výsledky můžeme okamžitě prohlížet na monitorech nebo tisknout na
počítačových tiskárnách. Problémy snad bývaly, nebo ještě i jsou, jen
s kvalitou.
Pamatuji si, jak se u nás objevily první digitální fotoaparáty
firmy Mavica. Fotky z nich byly velmi zrnité a celkově nekvalitní.
Ale to bylo před 20 lety. Od té doby pokročila digitální záznamová a
reprografická technika o kus dopředu. Ještě sice naprosté dokonalosti
nedosáhla. Pro špičkové záběry se ještě nadále používá optický
převod na fotovrstvu, ale pokud to není dnes, bude to určitě velmi
brzy.
Vždyť přece už nejsme v režimu, kdy dnes znamenalo včera či
předevčírem.

- 21 -
 Fotoaparáty pro blbé

Na tomto místě bych se rád zmínil o nejrozšířenějším druhu

fotoaparátů. Tuto skupinu jsem záměrně nepopsal v minulé kapitole,
protože si myslím, že zasluhuje více prostoru. Jak jistě již tušíte,
jedná se o přístroje typu COMPACT, neboli kompaktní fotopřístroje
lidově zvané „foťáky pro blbé“. Všem, kdo tento název vymysleli,
nebo ho používají, bych nejraději vzkázal: „Ano, pro vás se ten
název hodí.“ Mezi námi ostatními, pochopili by vůbec, kam je
vlastně zařazuji a co si o jejich intelektu myslím? No nic ve zlém.
Pokusím se objasnit, v čem je jádro pudla.
Slovním spojením kompaktní fotoaparáty označujeme poměrně
malé, lehké fotografické přístroje, většinou už se zabudovaným
bleskem, na kinofilm 35 mm. Dnes se běžně vyrábějí z umělé hmoty,
ale nebylo to tak vždycky. Většinou se do nich vloží film a pak už se
nic nenastavuje. Tak pravděpodobně vzklíčila domněnka, že s nimi
může fotografovat, a pozor, mít dokonce dobré fotky, každý blbec.
Odtud patrně vzniklo jejich hanlivé lidové označení. Zdůrazňuji,
opak je pravdou. Kompakty jistě byly zkonstruovány proto, aby
fotografování přiblížily široké veřejnosti, ale ten, kdo se domnívá, že
bez alespoň elementárních znalostí základů fotografické techniky a
praxe naexponuje záběry tak, aby z nich byly fotky co k čemu, ten
je… no však víte co.

Raději hned, abych na to později nezapomněl, několik těchto

základních znalostí a dovedností popíšu. Pro lepší názornost to
vezmu trochu napřeskáčku.
Předpokládejme, že už nějaký fotoaparát máte, že jste si film
nafotili a odnesli do servisu nebo do sběrny fotoprací. Dnes je běžné,
že máte fotky hotové v servisu na druhý den, ve sběrnách snad
nejpozději do týdne (za levnější cenu). Při přebírání a placení si
kvalitu zakázky prověřte, protože druhý den už bývá na reklamaci
pozdě. Abyste zabránili zbytečným sporům poradím vám jak na to.

- 22 -
 Tak předně, když si vyzvednete fotografie (bude řeč o
barevných fotografiích z negativu, což je dnes nejběžnější) ze servisu
nebo sběrny a ony se vám nelíbí, nebývá dobré hned spustit
hurónskou a reklamovat fotky nebo fotoaparát. Napřed si všechno
pořádně prohlédněte.
Tak například vyvolaný film. Podívejte se na něj proti světlu.
Má zřetelný oranžovo -fialový nádech, nebo chcete - li, zabarvení.
Říká se mu maska. Je to již ve výrobě dané základní zabarvení
negativu, které slouží jako prvotní filtr pro požadovanou úpravu
světla při přenosu z negativu na pozitiv - fotku. Maska musí být
celistvá, jednotně zabarvená po celé délce i šířce filmu. Pokud tomu
tak není, může to být způsobeno vadným materiálem nebo stárnutím
materiálu.
U starých filmů nesprávně skladovaných se to projevuje tak, že
špatné zbarvení masky (říkáme tomu závoj), se tlačí do políčka filmu
z obou stran od perforace. Poznáme to tak, že okraje políček jsou
namodralé nebo nafialovělé.
Neexponované filmy proto skladujeme v mrazáku nebo aspoň v
ledničce. Před založením je však musíme nechat několik hodin
zabalené třeba ve vlněné šále, aby se teploty vyrovnaly a uvnitř se
nesrazila vlhkost.
Film natažený do aparátu se snažíme co nejrychleji vyfotit. Kdo
si netroufá nebo nechce narychlo vycvakat všech 36 snímků, koupí si
film kratší, např. 12, 15, 24 nebo 27 snímků. Filmy a naplněné
fotoaparáty špatně snášejí změny teplot.
Co jsem měl říci zákazníkovi, který za doby mého působení v
ostravské Fotochemě přišel reklamovat film, který měl evidentní
závoj, ale byly na něm nafoceny dvoje Vánoce a dvě letní dovolené.
Kolik teplotních změn musel ten chudák film prodělat, to už nikdo
nespočítá. Právě ve Fomě jsem se naučil, jak to dělají profíci.
Každý film má své emulzní číslo. Tak si ve výrobním závodě
označují jednotlivé várky výrobků. (Informace pro příslušníky:
emulzí nazýváme světlocitlivou stranu filmu.) To aby se vědělo, jaké
pořadové číslo měl ten kotel, ve kterém uvařili tu emulzi, ze které
potom vyrobili sérii filmů s tím daným emulzním číslem. Filmy s

- 23 -
různými emulzními čísly se od sebe liší, a co si budeme namlouvat,
ne všechny emulze se podařilo uvařit stejně dobře. To je jak s
polévkou. Dnes může být lepší, zítra horší.
Proto profici počkali, až jsem dostal do prodejny novou zásobu
filmů, nechali si odložit 20, 100 nebo i více filmů od stejného
emulzního čísla ajeden si vyzkoušeli. Když bylo vše v pořádku, přišli
si pro zbytek a šup s ním do lednice (mrazničky). Tím si vytvořili
zásobu, a když fotografovali stále stejným fotoaparátem, bleskem,
objektivem, ušetřili si hromadu práce při výrobě fotografií.
Tato metoda je sice dobrá, ovšem v praxi běžného fotoamatéra
dost nepoužitelná. Při nákupu filmu se tedy alespoň podívejme,
jakou má nabízený film exspirační dobu. Mimo emulzního čísla totiž
musí být na každém filmu vyznačeno datum, do kdy lze film použít,
odborně se tomu říká exspirace. Nedoporučuji použít film, kterému
do konce záruky zbývá méně jak půl roku. Ani v dobrém
fotoobchodě totiž filmy v chladnu neskladují a třeba na tržišti bych
film nekupoval raději vůbec. Pokud je to možné, používáme jen
filmy co nejčerstvější, tj. s exspirací co nejdelší.
Někdy se také může stát, že maska je porušená nebo se objevily
nějaké závoje vlivem nekvalitního zpracování v servisu. Obsluhující
personál má pak tendenci vymlouvat se na výrobu nebo stárnutí
materiálu. Nedejte se odradit. Co je pokažené, se sice opravit nedá,
ale aspoň dostanete náhradu v podobě nového filmu. Jiná náhrada ani
není ze zákona možná. Pokud se nedohodnete, nechejte zakázku
prověřit nezávislým odborníkem. Je také lepší nechávat si fotografie
zpracovávat v takovém servisu, kde mají příslušné zařízení přímo v
tom místě. Daleko lépe a rychleji se tam s obsluhou dohodnete,
protože to jsou většinou odborníci. Nedoporučuji navštěvovat
pochybné sběrny, odkud se zakázky odvážejí a přivážejí, protože tam
majitel posadil jen nějakou nekvalifikovanou sílu, která v životě ani
fotoaparát neviděla. Takové budete těžko vysvětlovat, že s
fotografiemi není něco v pořádku, když ona právě uvažuje o tom, co
uvaří k večeři a jestli už konečně tuto sobotu budou malovat.

- 24 -
 Věcná poznámka: když jsem se podruhé ženil, drželi jsme to v
tajnosti. Přizvali jsme si kamarády (byli to manželé) jako svědky a na
poslední chvíli přijel i Láďa - fotograf, který pro nás kdysi pracoval
v Edenu, aby nám udělal klasickou sérii fotek. Jelikož jsme se brali
na zámečku v Petrovicích u Karviné, kde je krásný, dřevem obložený
strop, byl jsem připravený na to, že fotky budou nažloutlé. Petrovice
jako místo sňatku jsme nezvolili z rozmaru, ale proto, že v Karviné v
pátek neoddávají. Měl jsem dost dobrý osobní důvod, že se chci
oženit v pátek, ale v Karviné to prostě nešlo. (Přitom zákon jasně
stanovuje, že příslušný městský úřad musí snoubence oddat
kdykoliv, v úředních hodinách, mají-li v pořádku doklady. V Karviné
to asi neplatí. Mají místní úpravu danou vlastní vyhláškou. Mám
takový pocit, že takovýchto výjimek by se našlo v Karviné
požehnaně.).
Netoužili jsme po klasickém obřadu, říkali jsme: „Dejte sem ty
papíry, my to podepíšeme a jaképak copak.“
Konec konců oba jsme lezli do chomoutu už podruhé (nebo
teprve?) a Alena byla v pátém měsíci těhotenství. No prostě to nešlo.
Úřední šiml zařehtal… Tak jsem jel do Petrovic, tam to šlo ein -
zwei. Poplatek byl sice opět set Kč vyšší, svatba mimo místo
trvalého bydliště, ale což.
Když jsme tam v pátek naběhli, přišel jeden můj spolužák v
obleku s nějakou složkou.
„Co ty tu děláš?“ ptal jsem se ho, jelikož jsme se dlouho
neviděli.
„Jdu tě oddat,“ odvětil s bezelstným úsměvem.
Zkameněl jsem. Vůbec jsem nevěděl, že je v Petrovicích
starostou. Proto jsem využil situace i pravil jsem: „Petře, vše co máš
na tom papíru napsáno vynechej a začni tím důležitým.
Poslech mě.
„Vážený pane ženichu, berete si zde přítomnou….
Pak už to šlo jak po másle. Fotograf fotil, co se do něho vlezlo,
po obřadu otřel orosené čelo i pravil: „Už jsem toho v životě viděl
hodně, ale takovou svatbu ještě ne.“

- 25 -
 Ale proč vám to všechno popisujú. Zmíněný fotograf externě
spolupracoval s minilabem Kodak v Ostravě a měl tam nějaké
známé. Po obřadu, bylo přibližně poledne, jsme jeli na oběd do
vinárny mého přítele a fotograf jel do toho Kodakservisu. Hned mu
to udělali a za hodinu už seděl s námi. Fotky přivezl bezvadné,
interiéry byly samozřejmě zažloutlé. (Proč byly zažloutlé podrobně
popisuji v kapitole o blescích.) Udělal nám ale také pár fotek venku.
Bylo to v dubnu, bylo hezky, žena měla krásnou červenou halenku a
kytici rudých růží. Fotka jak vyšitá.
V pozadí jsme měli kousek toho zámečku a ten má šedivou
omítku. Okamžitě se ve mně probudil profesionál. Ta omítka se mi
zdála trošinku nazelenalá.
I když náš sňatek byl silně konšpiratívni, přece jen jsme
potřebovali několik fotek přidělat. V Karviné to nešlo. Za prvé by se
to hned prozradilo, Karviná je pekelná drbárna, a za druhé všechny
servisy v Karviné tenkrát dělaly pouze fotky formátu 9x13 cm nebo
13 x 18 cm. Právě a pouze Kodak v Ostravě dělá (kromě jiného)
světový formát o velikosti 10 x 15 cm a to jsme právě potřebovali.
Příležitostně jsme se tam s ženou zastavili. Nechal jsem přidělat
asi pět fotek z vnitřních prostor a asi tři ty pěkné, fotografované
venku. Ještě jsem důrazně připomínal: „Ať to není zelené!“ Bylo to
hotovo asi za hodinu, samozřejmě s přirážkou, a bylo to zelenější než
předtím.
Jednala se mnou expedientka věkem asi tak poloviny mého a
blekotala: „Vždyť to je v pořádku, podívejte se, jak jste tam pěkní.“
„No pěkní tam jsme,“ pravil jsem, „ale ta budova za námi je
zelená!“
Nechal jsem si zavolat operátora, ale už jsem pěnil. Přišel asi tak
pětadvacetiletý bílý plášť, minutu zíral na fotku, chodil s ní po
místnosti, asi hledal lepší světlo a pak s andělskou tváří prohlásil:
„Mohl bych se podívat na negativ?“
Tak to mě málem museli křísit. Negativ je přece celý oranžový,
a jestli na něm přece jen nějaké barvy jsou, tak jsou v komplanární
formě, tj. jako v černobílé fotografii se černá jeví jako bílá a naopak,
u barvy vypadá červená jako sytě zelená, žlutá jako modrá a

- 26 -
podobně. Ani největší odborník podle negativu výslednou pozitivní
barevnost nepozná, může jen odhadovat.
Radši jsem ho nechal žít. Kdybych na tom trval, museli by mi ty
fotky předělat jako reklamaci, ale zase by to trvalo nejmíň hodinu a
my jsme neměli už tolik času. Později jsem to nechal předělat u
přítele, když už náš manželský svazek byl odtajněn.

Ale vraťme se k našemu problému.

Tak nyní víme, že maska je v pořádku. Podíváme se na
jednotlivá políčka. Nesmí se třeba překrývat, to by byl špatný
transport ve fotopřistroji. Nesmí být překryty tmavozelenými až
černými pruhy či skvrnami. To by do přístroje vnikalo světlo zvenčí
nějakými netěsnostmi. Políčka na filmu musí být přiměřeně hustá, tj.
ani světlá (bylo málo světla), ani tmavá (bylo mnoho světla). Pouze z
takovýchto negativů se dají zhotovit kvalitní fotografie.
Při sjednávání zakázek se v servisech většinou ptají, zda chcete
fotky ze všech políček negativu, nebo jen z dobrých. Doporučuji
verzi -jen z dobrých. Potom, při přebírání zakázky, zkontrolujte, zda
skutečně udělali fotografie jen z dobrých políček a případě nedobré
ihned vraťte.
Zde mám na mysli i rozmazané a nesmyslné fotografie. Bývají
na začátku filmu a jsou způsobeny několikerým cvaknutím při
zakládání.
Dalším úskalím bývá, že vám obsluha některá dobrá políčka
negativu neudělá. To proto, že se jim některé fotky třeba nepovedou,
tak je vyhodí, aby se s vámi nemuseli hádat, ale aby se k nim vraceli
a předělali je, to se jim nechce nebo nemají čas. Trvejte proto na
předělání za původní cenu, protože přiobjednávky bývají dražší.
Mezi námi děvčaty, vím dobře, na co se obsluhy v servisech
vymlouvají. Měl jsem totiž tu čest spoluvlastnit zařízení na
zpracování barevných filmů a fotografií umístěné v obchodním domě
Budoucnost v Havířově.
Takovému zařízení se říká minilab (od slova minilaboratoř).
Stojí asi od 60 tisíc až do astronomických částek, to podle velikosti,
kapacity a vybavení. Ceny samozřejmě v DM. Jsou to velice přesná a

- 27 -
dokonalá, většinou japonská zařízení, a dobrý operatér na něm
dokáže divy.
Nyní se ještě musíme přesvědčit, zda barevné podání snímku
odpovídá skutečnosti. Dobrým ukazatelem je barva pleti, tzv.
pleťovka, pozor třeba na sníh, ten velmi často táhne do studených
namodralých odstínů. Na druhé straně fotografie exponované venku
brzy ráno nebo později odpoledne mají zabarvení, které přechází do
teplejších žlutých a žlutočervených odstínů. Je to způsobeno tím, že
slunce stojí nízko nad obzorem a jeho paprsky procházejí velkou
vrstvou vzduchu. S tím ani ta nejlepší obsluha neudělá nic.
Barevné podání se také velmi dobře posuzuje například na barvě
silnice (asfaltová musí být šedá), a hlavně na barvě bílých předmětů,
ale těch, které jsou v pozadí. Zdůrazňuji, v pozadí. Takové předměty
jsou na fotce šedé, ale nesmí být žádné jiné, tj. hlavně ne modré,
zelené, fialové nebo žluté. Uvedu ještě dva zajímavé příklady.
Večer v bytě si při fotografování pomáháme právě tím
zabudovaným bleskem. Proto se podíváme, jak nám na fotce vyšly
bílé zdi a hlavně záclony. Ty by měly být samozřejmě taky šedé.
(Ano, je mi jasné, že doma máte záclony cukrově bílé, ale jelikož
jsou y pozadí, musí na fotce vycházet jen a jen šedě.
No a nakonec fotky svatební. Novomanželé si jistě zaslouží tu
nejvyšší kvalitu. Proto nevěsta v bílých šatech musí být logicky bílá.
Ona bílá bude, protože je v popředí, ale podívejte se na její dlouhé
šaty dole. Tam je látka nařasená a vznikají tam stíny. Právě ty stíny
jsou hledisko. Musí být šedé. Jiná situace nastane, stoupne-li si vedle
nevěsty excentrická družička v křiklavě červených šatech. To potom
i nevěsta bude narůžovělá. Je to způsobeno odrazem světla od
extrémně křiklavě barevných ploch.
Tak, tímto způsobem můžete rovnou na zpracovatelském místě
svoje fotografie prověřit a předejít tak některým nepříjemnostem.

Důležitým aspektem vaší fotografické praxe je bezesporu výběr

fotoaparátu. Je třeba si ujasnit, co vlastně budete hlavně fotografovat.
Pokud to budou jen běžné rodinné snímky, stačí přístroj levnější. Ale
i zde jsou určité mantinely. Do ceny 100 DM se tyto fotoaparáty (v

- 28 -
západních zemích) považují za hračky pro děti. Netvrdím tím, že
takovou hračkou nejde udělat dobrý snímek. Jistě že ano, ale musí se
to umět.
Tady bych lehce odbočil a popsal vám jednu historku z praxe.
To je něco jako ty „veselé historky z natáčení.“
Lhal bych, kdybych tvrdil, že to není mým cílem. Je. Když jsem
si tyto texty promýšlel, a nosím je v hlavě už několik let, vždy jsem
snil o tom, že ty zkušenosti, které jsem nabyl u plotny nebo mezi
fotoaparáty, jednou napíšu, a protože se tam i tam stalo mnoho
zajímavých situací (někdy člověk nevěděl, jestli jsou k smíchu, pláči
nebo k obojímu), hodlám proto tento spisek „šperkovat“ těmito
skvosty, které inscenoval sám život.
No a teď ta odbočka. Hned na počátku mého působení v drogerii
AXA se mi stal tento případ.
Přišla paní okolo padesátky, dala si mě zavolat a pravila:
„Pane vedoucí, prosím vás, pomozte mi vybrat nějaký fotoaparát
jako dárek.“
Bylo to před Vánocemi, přesněji někdy v listopadu. Jelikož jsem
se své role dobrého obchodníka a odborníka (za něhož se možná
trochu neskromně považuji) chtěl zhostit co nejlépe, šel jsem na to
od lesa. Vyptal jsem se dámy, na co inkriminovaný přístroj
potřebuje, a byl jsem ujištěn, že se bude jednat pouze pro fota do
rodinného alba. V té době jsme měli uzavřenou velmi výhodnou
smlouvu s firmou „Brašna“, přesněji „Československá brašna“. Bůh
ví, kde k takovému názvu přišli, ale dodávali šikovné aparátky a
zábleskové přístroje ve velmi příznivých cenových relacích. Dnes už
ta firma neexistuje a já asi vím proč. Ty aparátky byly opravdu příliš
levné.
No, ale nic. Doporučil jsem zmíněné dámě jeden tento
fotopřístroj. Dobře se prodávaly a já sám jsem některé testoval. Moje
svědomí bylo čisté. Vše jsem předvedl, doporučil film, vypsal
záruční list a paragon a měl jsem slunce v duši.
Jo, až do ledna. To se paní přiřítila, celá nakvašená spustila:
„Chci vrátit ten foťák, protože dělá škaredé fotky!“ Zprvu jsem chtěl
paní poněkud uklidnit a pozval jsem si ji na příští den, aby mi ty

- 29 -
„škaredé“ fotky přinesla ukázat. Bylo to přesně, jak jsem
předpokládal. Fotografovalo se při chatrném osvětlení, políčka na
filmu byla bledá. Řada snímků byla neostrá, rozmazaná. Snažil jsem
se dámě tyto skutečnosti vysvětlit, ale marně. Požádal jsem ji proto,
„ať mi teda ten krám tady nechá,“ že to odzkouším.
Založil jsem Equicolor, 12 snímkový barevný film, chodil jsem
před prodejnou, zašel jsem do Edenu a všude jsem něco vyfotil. Bylo
slunečné zimní počasí skoro bez sněhu. Volil jsem snímky uváženě,
jak na prudkém slunci, tak ve stínu, a dokonce jsem si i několikrát
blesknul. Film jsem dal svému parťákovi s přímluvou o osobní péči
nad kvalitou fotografií. Byly perfektní. Zmíněná dáma měla tak
svěšený nos, že jsem měl obavu, že se jí přilepí na bradu. Nešlo
couvnout, chyba evidentně nebyla ve fotoaparátu. Milý přístroj si
odnesla a od té doby jsem ji neviděl. Jen jsem si tak pomyslel, to by
to bylo hezký, když se mi něco nelíbí, nebo s tím neumím zacházet,
šup s tím zpátky do obchodu. Ve smyslu, koupím si rohlík, nechutná
mi, půjdu ho reklamovat. To by to dopadlo. Zažil jsem i takovou
situaci, kdy do obchodu přišla paní (no, paní, toto označení není
úplně přesné), prostě ženská. Přinesla prázdnou láhev, chtěla ji
vyměnit za jinou, plnou, a jako důvod uváděla, že to víno jí
nechutnalo.

Na tomto jednoduchém případě jsem chtěl ilustrovat starou

pravdu, že když dva dělají totéž, není to totéž. Prosím vás, nemyslete
si jenom, že si tady honím triko a že si myslím, že jsem mistr světa -
amoleta. Ne, vtom to není. Já jsem si při těch zkouškách „špatného“
fotoaparátu přece nepředříkával nějaké poučky o tom, co smím
anebo nesmím (nebo tě neslyším). Fotografuji už dlouho, proto
některé věci dělám bezmyšlenkovitě, cvikem jsem se naučil. Už
neudělám (většinou) elementární chybu. Fotografická obec používá
jedno nepříliš přesné heslo. Kdo to umí, udělá dobrou fotku i krabicí
od bot. Kdo to neumí, ani fotoaparát za sto tisíc nepomůže.
Toto heslo je dvojsečné. Může se za něj schovat ten, komu se
něco podaří, více či méně náhodně, ale také se dá velice dobře
plesknout někomu, kdo má stabilně vynikající výsledky a něco mu

- 30 -
jednorázově, více či méně náhodně, ujede. Potom to je skvělá
příležitost jak někoho zdeptat. Rozumní lidé to nedělají.
Jako důkaz, že i krámem se dá fotografovat, uvedu jeden
příklad. Můj dobrý přítel a spolužák z jedné školy je zapálený
modelář. Dělá do těch malinkatých vláčků a letadýlek, ale kromě
toho je to dobrý fotograf. Ještě za totality vyšla v ABC (pro
příslušníky: ABC = časopis pro mládež) vystřihovánka fotoaparátu.
Ano, čtete dobře. Z papíru se dal sestavit jednoduchý fotoaparát.
Kupodivu, dokonce i dobře vypadal. Nebyla to žádná proletárska
bedna, jako například Flexaret. (Čerpám z bezedné studnice humoru
skvělého středoškolského profesora pana Leoše Sedláře, který dobře
věděl, že Flexaret je nabitý vynikající optikou i mechanikou, ale tuto
hanlivou poznámku si neodpustil, protože věděl, co s tím ti
komunisti nadělali.) A tak prostě to mému příteli nějak nesedělo i jal
se to prozkoumat. Stříhal, lepil, sestavoval, i film kupoval,
fotografoval, vyvolával a…..divil se. Musím podotknout, že tento
člověk je až úzkostlivě pečlivý, neboli puňťa (puntičkář). Někdy
mám skoro chuť říct: všechno mu moc dlouho trvá. Jo, to je pravda,
trvá, ale pak to je perfektní. Když si jen vzpomenu, jak se natrápil s
dírkou do clony, jak piloval a šuplérami proměřoval hroty jehel na
její propíchnutí….no nic.
A tak jednoho krásného dne byl fotoaparát hotový, film
nafocený a vyvolaný. Daly se z něj nazvětšovat výborné fotografie.
Je vám určitě jasné, že tento papírák mohl dělat jen statické záběry a
musel být při expozici pevně fixován (na něco postaven), ale šlo to.
Žil byl v této zemi člověk jménem Karel Gottstein. Vyráběl z
dřevěných prkýnek, různých hodinových součástek a brýlových skel
po babičce fotoaparáty v ceně asi 5 korun a dával jim souhrnný
název Bednafiex. Dokázal skvěle nafotografovat Michelangelovy
fresky v Sixtinské kapli v Římě přímo před očima přísných strážců
(fotografování je tam kategoricky zakázáno), protože jeho bedničku
za fotoaparát vůbec nepovažovali. V brněnském televizním studiu
dokázal před kamerami během jedné hodiny sestavit fotoaparát,
opatřit jej objektivem z kravského oka, nafotografovat film a

- 31 -
zhotovit kvalitní snímek. Dost, konec, tečka. Já jsem vám slíbil
několik rad pro zacházení s kompaktem a teď se tady zaplétám.

Dobře, použijte tento algoritmus (algoritmus = kuchařka).

Vložte do aparátu dobrý čerstvý film přijatelné délky. (O filmech
více v příslušné kapitole). Když asi 2x - 3x stisknete spoušť a znovu
natáhnete, připraví se vám první políčko. Předpokládám, že je krásný
sluneční den, ani moc brzy ráno, ani navečer. Ujasněte si, co budete
fotografovat. Bude to třeba nějaká osoba (dítě). Přiložte fotoaparát
koku a zjistěte, co v hledáčku vidíte. Ujistěte se, že fotografovaný-ná
nemá v obličeji stíny stromů a že mu-jí netrčí z hlavy nějaký sloup a
podobně. Když se vám to zdá tak akorát, udělejte dva kroky dopředu.
Kompakty mají totiž objektivy okolo ohniskové vzdálenosti 35 mm,
a proto se chovají jako širokoúhlé. (Podrobnosti zase v příslušné
kapitole). Tím pádem se může snadno stát, že fotografovaná osoba je
na fotce velmi malá a ztrácí se ve velikém množství pozadí a okolí.
Teď, když to máte vše v pořádku, zatajte dech a velmi lehounce
spouští exponujte. Fotoaparát současně pevně tiskněte k obličeji.
Záložáci to znají. Je to něco podobného jako střílet z pušky. Pevně
držet, lehce mačkat, protože jinak bychom nemuseli trefit terč. A o to
jde. Nestrhnout fotoaparát při mačkání spouště, jinak bude záběr
rozmazaný. Tímto postupem bychom mohli docílit docela dobrý
výsledek. Ještě bych doporučil, abyste se vyhnuli snímku proti
světlu. Znalci teď už jistě křičí, že právě takové fotky jsou nejlepší.
Souhlasím, ale tyto „triky z Ameriky“ přece jen potřebují trochu více
zkušeností, než si troufá popsat tato příručka.
Paradoxně varuji i před snímkem rovnou po světle, tj. se
sluncem přesně za zády. Tyto snímky jsou ploché a nevýrazné. Za
nejlepší - v této fázi - považuji lehce boční osvětlení. Množství
odraženého světla bude tak akorát a snímky získají krásnou
plastičnost.
Když budeme fotografovat v místnosti, použijeme blesk.
Upozorňuji, že to musí být malá místnost s bílým stropem a světlými
stěnami. Panelákové byty jsou přijatelné, ale ve sportovní hale
většinou nevyfotíte nic. (Podrobnosti v příslušné kapitole o blescích).

- 32 -
 Naplníme fotoaparát dobrými bateriemi a zapneme blesk. Někdy
se zapíná sám, jindy to musíme udělat ručně. Nesnažte se
fotografovat z větší vzdálenosti než okolo 2 metrů. Je třeba si
uvědomit, že zabudovaný blesčíček je jen pomocný. Neřeší všechny
problémy.
Dohánělo mě k šílenství, když před Vánocemi přicházely
babičky s hračkami (fotoaparáty) za tisícovku a chtěly baterie a film.
(„Prosím vás, dejte mi to dovnitř a všechno mi to nachystejte, já to
neumím)“, že budou fotit vnoučka u stromečku. Říkával jsem:
„Babičko, vezměte vnoučka ven, někam do parku, vždyť i v
zimě bývá sluníčko a na sněhu (pokud je), to bude pěkné.“
Ne, ona chce u stromečku. To jsou ti dospělí. Celý den na dítě
nemají čas, honí se za nějakým žvancem, a až mají večer vše hotovo,
konečně se zastaví a…..bude se fotit.
Dva a půl metru vysoký vánoční strom, že na něj špičku dával
soused z balkónu o patro výš, a u něho vnouček jak mravenec. Celá
fotka celkově tmavá a škaredá, protože se fotilo z velké dálky a bylo
málo světla. Komentář už si udělá každý sám.
Jedno řešení by tady bylo. Používejte citlivější filmy. Např. 200
nebo 400 ASA. To platí i venku, třeba při zamračené obloze, nebo v
místnosti pro blesk. Ten pak bude mít vyšší účinnost. Je to film však
trochu dražší, tak si třeba kupte jen ten kratší, 24 snímků.

Co ještě ke kompaktům říci? Snad jen to, že jejich ceny jsou v

rozmezí od 300 až do 10 tisíc korun. Od těch nejobyčejnějších
hraček až po velmi kvalitní přístroje, vybavené opravdovou clonovou
automatikou a zaostřovacími mechanismy. Tyto drahé přístroje mají
většinou namontovány pankratické objektivy, u kterých je možno
plynule a většinou servopohonem měnit ohniskovou vzdálenost asi
od 35 mm do 140 mm.
Nezdůrazňuji tyto přednosti jen tak pro nic za nic. Levnější
kompakty se označují třeba jen písmeny DX. Je to tzv. „déixko.“ To
znamená, že mají uvnitř snímač DX kódu, lidově řečeno, že si umí
přečíst z filmu, o jakou citlivost se jedná. To je ovšem také vše, co
umějí. Nezaostřují se, protože mají objektivy typu fix-fokus nebo

- 33 -
fokus free. To nám říká, že jsou pevně zaostřeny od 1,6 metru do
nekonečna. Z toho plyne, že objekty blíže než tato kritická
vzdálenost budou na snímcích rozmazané. Stabilně používají jednu
clonu a jeden čas.
Pro fotografa, který je zvyklý nastavovat si clonočasové dvojice
podle momentálních světelných podmínek, je to až nepochopitelné.
Je ovšem nutno pomyslet na to, že moderní filmy jsou vysoce
expozičně pružné, v lidové mluvě, že snesou ledacos, takže první
vyrovnání rozdílů je přímo ve filmu. Druhé vyrovnání provede
minilab, a proto jsou většinou fotky z celého filmu přibližně stejně
kryté (ani tmavé ani světlé).
Trochu dražší přístroje jsou označeny písmeny AF. Znamená to,
že mají automatické zaostřování - autofokus. S těmi se dá fotit již asi
od 1,2 metru. Také čas závěrky se poněkud upravuje pomocí
fotočidla. Pouze ty nejdražší přístroje jsou opravdovými automaty se
vším všudy, co k tomu patří.

Úplně na závěr vzpomenu ještě jednu kategorii kompaktních

fotopřístrojů. Jsou to podlouhlé aparáty o velikosti asi jako pouzdro
na brýle. Mají také blesk a pracují s filmem typu 110 pocket. Je to 16
milimetrový film ve speciální kazetce. Celá kazetka se zezadu vloží
do přístroje, zaklapne se víčko a přístroj je připraven vyfotit 12 nebo
24 maličkých negativů. Celá kazetka se odevzdá v servisu, kde
možná udělají několik fotek atypického formátu. Dobře vám radím.
Takový fotoaparát nekupujte. Filmy do něj jsou drahé a dobrou fotku
s ním uděláte jen náhodou. Z malého negativku se musí hodně
zvětšovat, fotky jsou zrnité, rozmazané, no prostě bídné. Jen jednou
jsem měl to štěstí dělat kvalitní fotky z tohoto typu filmu. Byly to
fotky z hor a ten, kdo je fotil, byl odborník.
A ještě jeden příklad. Tyto fotoaparáty dávala firma OK - OK
zdarma při prodeji svého zboží. Jednalo se o řetízky na krk na míru.
Prodavačka měla před sebou několik špulek s různými řetízky z
lesklého žlutého kovu. Že to nebylo zlato, ale trumpetengold, to je
nám vše jasné. Když jste si vybrali a zaplatili patřičnou sumu, která
se brala od centimetru, odštípla vám ten naměřený kousek a na místě

- 34 -
kleštičkami připojila zapínání. Zmiňovaný fotoaparátek byl již k
tomu zadarmo. Znám mnoho lidí, kteří si řetízek koupili jen proto, že
k němu byl foťák. Pak chodili k nám do firmy, protože potřebovali
filmy koupit, nebo nechat vyvolat. Opakovaně kupovali filmy v ceně
přes 100 korun a stejně tak opakovaně bývali zklamáni nekvalitními
fotografiemi. Holt jsme si ještě u nás nezvykli, že co je zadarmo,
stojí za prd. Děkuji.

- 35 -
 Objektiv

Začnu úryvkem básně méně známého autora, který se jmenuje

Dale Eagle:

Světlo filtrované objektivem dopadlo na stoličku,

někdo ji převrhnul,
muselo utéci,
bylo mu nevolno.

Básnická metafora nejasného významu. My si raději řekněme,

že objektiv je takový prostředek, který nám slouží k promítnutí
obrazu reality na záznamové médium. Pro pouhé zobrazení bychom
vlastně ani žádný objektiv ani fotoaparát nepotřebovali. Představte si
například papírovou krabici uvnitř natřenou černou barvou, která má
jednu stěnu z průsvitného papíru a v protilehlé stěně je otvor neboli
dírka. Toto jednoduché zařízení se jmenuje dírková komora nebo
vzletněji (latinsky) camera obscura. Otvorem prochází světlo a na
průsvitce vidíme obrácený obraz toho, co je momentálně před
objektivem - promiňte, před dírkou.
Na tomto principu funguje fotoaparát. Čím bude dírka ve stěně
krabice menší, tím bude obraz ostřejší, ale méně jasný, což je jasný,
protože prochází méně světla, a naopak. Pohled na průsvitku -
matnici bude daleko lepší a zřetelnější, když si přes hlavu přehodíme
třeba deku a omezíme tak dopad okolního světla. Teď už aspoň víme,
proč si kdysi fotografové zakrývali hlavy černým lajntuchem.
Když Leonardo dírkovou komoru vynalezl, stačilo mu dostatek
světla a na matnici se mu opravdu objevila požadovaná realita. Když
poprvé byla místo matnice umístěna deska s vrstvičkou asfaltu,
mohlo se už pomalu začít hovořit o kresbě světlem - fotografii. Ale
vývoj šel dál. Fotografie získala široké pole působnosti. Dnes už si
stěží dovedeme představit nějaké lidské činění, do kterého by
fotografie či kinematografie nějakým způsobem nezasahovala.

- 36 -
 No, a aby se nefotografovalo jen přes dírky v černém papíru,
vznikl objektiv. Na počátku to byly jen takové jednoduché čočky,
samozřejmě broušené ručně, to znamená, že každý kus byl originál.
Později začali různí kutilové a vynálezci sestavovat čočky do skupin
a snažit se tak vylepšit výsledný obraz.
Situace se změnila zhruba na přelomu století, kdy začaly vznikat
optické firmy ve Švýcarsku, v Německu, v Anglii. Objektivy se
začaly vyrábět průmyslově. První kusy se skládaly pouze z jedné
čočky, clony a případně jednoduché závěrky. Časem čoček
přibývalo, celková konstrukce byla stále složitější.
Snahou všech výrobců bylo získat co nejostřejší a nejvěrnější
kresbu. Ono totiž to není tak jednoduché. Každý objektiv má určité
vady. Jsou to například vady zakřivení, vady astigmatické, barevné a
ještě několik jiných. To tady nebudu rozmazávat.
Hlavně se nenechte unést „specialisty,“ kteří vám budou tvrdit,
že existují objektivy teplé a studené. Ano. Jsou takové, ale dá se to
rozpoznat jen u vrcholné barevné fotografie. Je běžné, že když si
objednáte u renomované firmy špičkový aparát s vybavením a škálou
objektivů, tak vám je připraví všechny s jednotnou optikou.
Konstrukcí současných objektivů vás nebudu zatěžovat. Ani
bych si nebyl jist, zda můj výklad je dostatečně fundovaný. Jak už
bylo řečeno, skládají se z několika čoček, někdy až příliš z mnoha.
Jsou (ty čočky) vybroušeny z různých druhů skla, bývají povrchově
upraveny například pokovením, běžné jsou MC vrstvy, nebo SMC.
No to je jedno.
Důležitou věcí je hlavně ohnisková vzdálenost. Přesně popsat co
to je, bych musel nastudovat z literatury. To ale není pro náš problém
důležité.
Věnujme se fotoaparátu na kinofilm. Ten je dnes nejběžnější.
Bylo vypočítáno, že normální objektiv má ohnisko 50 mm. V tomto
případě by se měla skutečnost zobrazit na fotografii ve skutečné
velikosti. Nevím sice, jak k tomu došli, protože fotka je většinou
9x13 a skutečnost je kapku větší. Ale prostě je to tak. Objektivy pod
50 milimetrů se považují za širokoúhlé, nad 50 mm už jsou to telata
(teleobjektivy).

- 37 -
 Prosím vás, tyhle mé legrácky neberte vážně, jde jen o bezzubou
snahu trochu vám vyšperkovat bezduché teoretické úvahy. O
skutečném obrazu reality na fotografii mluvíme tenkrát, když v
hledáčku například jednooké zrcadlovky opatřené základním
objektivem vidíme skutečnost tak, jako prostým okem. Není ani
zvětšená, ani zmenšená. Pro zvětšování, přiblížení a zmenšení
zorného úhlu slouží teleobjektivy, pro zmenšování, oddálení a
zvětšení zorného úhlu používáme širokáče.

Tady bych to měl přece jen trochu vysvětlit. Začnu od těch

nejkratších. Existuje objektiv zvaný „fisch eye“, rybí oko. Má
ohniskovou vzdálenost 0 (nula). Je sice pravda, že ideální nula to
nikdy není, ale označujeme takto objektivy s ohniskem do 5 stupňů.
Má možnost zobrazit celý pozorovací úhel, tj., 180 stupňů.
Samozřejmě, že realita je velmi zkreslená, ale velmi často se
užívá pro vědecké účely. Vlastním publikaci, kde je tímto
objektivem zachyceno vrcholící slunce na severním pólu v průběhu
jednoho celého polárního dne (což představuje půl roku). Pohádka.
Velmi rádi také tento objektiv používají výtvarní fotografové. Je
to tak trochu jiný pohled na svět.

Mám nejasný pocit, že jsem někde četl, že některé speciální

objektivy mohou zobrazit i větší úhel než přímý (180 stupňů), to by
znamenalo, zeje vidět i za roh. No comment.

Potom následují objektivy okolo ohniska 20 mm. Často se

používají třeba v malých, nebo ve velmi stísněných prostorách,
protože svým širokým záběrem umožňují fotografovat bez jinak
nezbytného odstupu od motivu. Je velmi důležité, aby to, co se
fotografuje, bylo v ose fotoaparátu, protože jinak je všechno velmi
zkresleno. Jiná situace nastane, když to je záměr, protože, tím může
fotografie dostat ten pravý šmrnc.

- 38 -
 Nemůžu si odpustit poznámku, že tento objektiv užíval velmi
často (ale velmi často) můj dobrý přítel (on bude vědět). A měl
opravdu skvělé výsledky. Jediným nedostatkem se mi jevilo to, že to
dělal 20 let tak říkajíc „na jedno kopyto.“ Nu což, Pánbůh prý měl
taky jen čtyři formičky, když lidi plácal.
Dostáváme se k objektivům o ohnisku okolo 35 mm. Těmito
objektivy jsou osazeny většinou právě ty problematické kompakty.
(Teď si uvědomuji, že mám taky kompaktní Minoltu s Rokkorem 38
mm.) Tyto objektivy považujeme za mírně širokoúhlé. Hodí se dobře
do menších místností a taky jsou fajn při fotografování menších
skupin, protože jim to částečně široký záběr umožňuje. Horší to je
při běžném fotografování venku. Tam musíme dbát na to, abychom
osoby neměli moc droboučké na velkém pozadí. Jak jsem již jednou
radil, raději dva kroky vpřed.
Upozorňuji dopředu: Ve fotoservisu vám to nenazvětšují. Jak to
budete mít nafoceno, tak to budete mít. Je pryč doba, kdy jsem si
mohl sednout v temné komoře ke zvětšováku a vyzvětšovat si výřez,
jaký jsem chtěl. Dnes to většinou nejde. Běžné fotky se dělají
strojově. S výřezem a velikostí motivu je nutno pracovat již přímo
při fotografování. Pro úplnost dodávám, že existují speciální stroje,
které zvětšují a vyřezávají celkem libovolně. Navíc budoucí výsledek
dostanete již napřed zobrazený na monitoru počítače, takže můžete i
kontrolovat barevné podání, ale tyto špičkové stroje mají využití
snad jen v profesionálních laboratořích. Jsou příliš drahé a jejich
provoz je náročný. Měl jsem tu čest na jednom takovém zařízení
pracovat s technikem firmy FUJI. Bylo to v roce 1991 na
mezinárodní výstavě fotografické techniky.
Dělali jsme zvětšeniny (on dělal, já jsem „odborně“ kibicoval)
pro českou děvčicu, která na stránkách Playboye dobrovolně
dokázala, že má stejně pěkný zadek, jako jiné americké hvězdy. Její
jedinečnost spočívala v tom, že to udělala legálně jako první.
Na té pražské výstavě Interkamera 1991 ji fotografovali
profesionálové (oblečenou) a hned se to zpracovávalo na velké
formáty. Vnadná děva se o naší práci vyjadřovala velmi pohrdavě.
Asi se jí zdálo, že to není jak v Kalifornii. Stále se jí něco nelíbilo.

- 39 -
Furt jsme to předělávali a ona nás neskonale buzerovala. Nakonec
jsem jí musel osobně a se sarkastickou poznámkou ukázat, že ten
kousek ruky, co jí chybí, není ani na negativu, (fotograf to zapomněl
přibrat), že bych to musel přimalovat.
Pohodila plícemi, zavrtěla zadečkem a odešla středem. Nebude
se přece zahazovat nějakým břídilem z Karviné, když jí prdel fotili
až vJúesej. Byla hezká, „bardzo dobrze zbudowana“, ale malá. Tělem
i duchem.
Jen na okraj, jednou jsem jedné paní vysvětloval, že to, co na
negativu není, bych musel „domalovat pastelkami“ a ona na mě
vytřeštila oči a zeptala se mě: „A to by šlo?“ To mě odrovnalo.
Myslela to úplně vážně.

Tady bych zase rád trochu odbočil. V dějinách mé slavné éry

(než jsem taky začal fotografovat s kompaktem), se fotilo jenom
černobíle. Barevné filmy nebyly, a když, tak za příšerné peníze.
Jedna cesta tu ale byla. Fotografovalo se na diapozitivy. (Podrobněji
v příslušné kapitole) V diapozitivu byla ta krása, že byl levný. Dobře
si pamatuji, že když jsem nastoupil do Fotochemy, tak stál
Fomachrom 41 Kčs. Bylo na něm 36 - 40 snímků. Rámeček stál v tu
dobu okolo 50 haléřů. Výjimečně byl dražší. Každou běžnou, i
dětskou promítačkou, šlo zvětšit tento obrázek promítnutím na
plátno, nebo třeba jen na bílou stěnu třeba metr na metr. Dovedete si
představit, kolik by taková fotka stála peněz?
Tak abychom se vrátili k objektivům. Dostali jsme se od těch
krátkých k padesátkám, ale o těch už tu byla řeč, ale co ty delší.
Běžně se třeba v ateliérech užívají objektivy 80 - 100 mm. Dříve
jsme je zovali „portrétní“. To proto, aby fotograf nebyl před
modelem tak blízko, aby mu řádově nečuměl do pusy, a tím pádem
měl trošinku odstup, což model(ku) víc uklidní, aby se uvolnil(a) a
aby ten záběr za něco stál.
Já jsem užíval objektiv 135 mm hlavně na tzv. pasovky. On ten
dotyčnej zákazník taky není rád, když se navlíkne do kostelního s
vůní naftalínu, jde se v tom vyfotit na občanku, pas či řidičák a vy

- 40 -
mu pak ten aparát strkáte až do pusy. Když jsem použil delší
objektiv, měl jsem odstup, a tak to bylo v pohodě.
Další na řadě jsou ohniska od 200 mm výše. Takové jsem
používal například, když jsem chystal výstavu v roce 1986. Má to
něco do sebe. Celou fotografovanou scénu přibližují, čímž vlastně
zužují zorný úhel. Funguje to podobně jako u dalekohledu. Detail se
dá lépe vypíchnout, ale když fotografujeme z ruky, už začíná hrozit
nebezpečí, že to bude rozostřené, nebo nějak pohnuté. Proto je nutné
volit kratší časy a raději používat stativ.
Dle mého názoru bylo velmi zcestné namontovat na ruský
fotoaparát Zenit objektiv s ohniskem 300 mm. Tato věc se opravdu
vyráběla v SSSR a k nám se dostávala pod názvem „fotopuška“. Měl
jsem možnost to několikrát vyzkoušet, ale i když si nemyslím, že
jsem totální diletant, nebyl to úspěch. Názorný příklad toho, že
jemnou mechaniku a optiku nemohou mužíci zvládnout bez ztráty
kytičky.
Objektivy nad 300 a až do 600, popřípadě 1000 mm používají
hlavě novináři, resp. novinoví fotografové. Říkají jim „dlouhá skla“ a
používají je často např. na snímky sportovců při vrcholných
výkonech, když se nemohou dostat k motivu blíže. Například na
olympiádě byl objektiv s ohniskem 600 mm zcela „normální sklo“.
Já jsem tam sice nebyl, ale vím to.
Na závěr poznámku. Za hluboké totality se předci jen dalo občas
vycestovat do bývalé Jugoslávie. Tam byly pláže s označením FKK
běžné. Víme, o co se j ednalo.
Šikovný český turista si proto pořídil fotoaparát s čím jak
nejdelším ohniskem a vyrazil na lov. Časopisy s hanbatými obrázky
se tenkrát u nás ještě neprodávaly, a tak našinec usoudil, že si
nějakou tu nahotinku vyfotí sám.
Ale ono to přece jen není tak jednoduché. Někudy se tam sice
nebožák protlačil, zaujal fotografovací polohu, a vtom okamžiku byl
se svým dlouhým (objektivem) nápadný…. no víme jako co.
Nakonec stejně zjistil, že na té pláži místo krásných vnadných dívek
či žen ležely pouze babičky z Německa které, (oproti nám) na to
měly.

- 41 -
 Existují samozřejmě ještě další, delší nebo speciální objektivy.
To bychom se ale už moc zamotávali. Za zmínku stojí snad jen
objektivy zrcadlové, které používají k zobrazení nikoliv čočky, ale
zakřivená zrcadla. Říká se jim také reflektory a první objektiv tohoto
typu sestrojil již Galileo. Používal jej samozřejmě jako dalekohled.
Jsou běžné ve hvězdárnách a lze s nimi výborně fotografovat
vesmírná tělesa. Špičkové firmy nabízejí reflektory i k běžným
fotoaparátům.
Nu což. Držme se při zemi. Průměrný člověk, těch je nejvíc,
vlastní kompaktní fotoaparát s objektivem o ohniskové vzdálenosti
okolo 35 mm. Není na tom nic zlého. Já mám takový taky. Dbejme
na to, abychom ho používali na to, na co byl určen a bude dobrý.
Někde jsem četl krásnou poučku: Muži rádi používají drahé
fotoaparáty s hojným příslušenstvím, u kterého je možné měnit
objektivy. Jeden kamarád se mi přiznal, že toto právě činil, anšto to
vůbec nebylo zapotřebí. Ženy naopak oblibují aparáty, u kterých toto
dělat nelze. Ony jsou rády, že to nejde.
Krčím rameny.

I pásol jednu bača v hore ouce. Pásol, pásol i k vícero sa mu

jedna ouca ztratila. Hledal, hledal, nalézti nemohl.
I zoufalstvá plnej byl, k hoře sa obrátil: „Horo, kde sú moje
ouce?“ A hora pokrčila rameny.

- 42 -
 Film

Když se řekne slovo „film“, každý si může představit něco

jiného. Je to třeba to, na co chodíme do kina, nebo třeba i tenká
vrstva oleje na vodní hladině. Nás ovšem bude samozřejmě zajímat
film fotografický.

Něco málo historie. První fotografie, dá - li se to tak vůbec

nazvat, vznikaly na desky potažené asfaltem. Po sáhodlouhém osvitu
se vyvolávaly v olejových lázních, v podstatě se některé partie
vymývaly.
Obrovský krok kupředu udělali vynálezci použitím dusičnanu
stříbrného. Tato sůl totiž působením světla mění svou strukturu a
černá. Dalším problémem bylo, jak drobounké krystalky
světlocitlivých solí na deskách udržet. Pomohl vaječný bílek. Tak
vlastně začaly vznikat první emulze. (Bez ironie, jen teorie: emulze
není roztok. Drobné nerozpustné částice jsou v kapalině pouze
rozptýleny. Ve fotografii si pod slovem emulze představujeme
světlocitlivou vrstvu. Částice stříbrných solí se rozšlehají ve
vhodném pojivu a nanesou se na desku nebo film a tam zaschnou.).
První koloidní proces byl takzvaně „mokrý“. To fotograf s
sebou do terénu nosil přenosnou laboratoř. Byl to vlastně černý
světlotěsný stan, ve kterém si namíchal emulzi (třeba konkrétně do
vaječného bílku), natřel tímto gelem potmě skleněnou desku, založil
do deskáče, rychle vyběhl ven a za mokra exponoval.
Samozřejmě to musel ihned vyvolat a těšit se, že mu tam něco
vyšlo.
Daleko později se desky začaly dělat průmyslově. Vylepšily se
emulze a rovnoměrně se nanášely na sklíčka požadovaných rozměrů.
Ty už byly samozřejmě suché a daly se běžně skladovat zabalené v
černém papíře. Takovou desku stačilo jen založit do kazety, celou
kazetu vložit do fotoaparátu a mohlo se fotografovat. Určitou
nevýhodou byla nepohotovost. I když měl fotograf kazet třeba víc,
musel je neustále vyměňovat. Další problém: deska upadnuvši na

- 43 -
zem, je žádná deska. Měly však jednu obrovskou výhodu, možná u
některých fotografů dodnes nedoceněnou. Tak ostrou kresbu a
především mimořádnou bohatost polotónů nesvede žádný, ani
supermoderní film.
Náhodně jsem někde na půdě u babičky vyštrachal několik
desek asi tak velikosti 6x9. Je na nich nějaké miminko. Jestli jsem to
já, nebo moje maminka nevím. Nejde to přesně poznat, protože
postavička leží na bříšku a já jsem si byl se svou maminkou vždycky
hrozně podobný, ale to není podstatné. Udělal jsem několik kopií a
užasl jsem. Tak bohaté fotky na všechny polotóny šedi jsem ještě
neviděl.
Skleněné desky se dlouho udržely v ateliérech. Tam přece jen
není takový kvalt a nároky na kvalitu jsou vysoké. Snad by se tam
udržely dodnes, ale přestaly se už dávno vyrábět.
Vývoj šel dál, až nějaký chytrák vynalezl celuloid resp.
celuloidový pásek. To byl převrat. Začaly se lít emulze na tento
bohužel silně hořlavý materiál. Byl ale nerozbitný, dal se stočit do
roličky. Fotografové ho mohli použít místo desek jako plochý film,
anebo, a to byl zase určitý milník fotografických cest, vznikl
svitkový film, který se dal ve fotoaparátu převíjet. Současně mohl
vzniknout film kinematografický, atak zhruba před 100 lety nastal
zlatý věk filmu.
Ještě bych se vrátil k té hořlavosti. Dnes už nikdo nespočítá,
kolik archivů a vzácných dokumentů shořelo. Tyto ztráty jsou
nenahraditelné. Dnes už se samozřejmě používají filmy nehořlavé.
Svitkové filmy byly různých šířek i délek. Já ještě pamatuju
výrobky firmy Agfa, svitky 0 šíři 40 mm na kovových cívkách.
Nakonec se ale ustálila standardní šíře 60 mm a délky do 1 metru. Na
tento formát se vejde 12 snímků o rozměrech 6 x 6 cm. (Formáty 6 x
4,5 nebo 6 x 25 9 už dnes nejsou běžné). Matně si vzpomínám, že
snad jen firma ORWO v bývalé NDR vyráběla svitky dvojnásobné
délky, tj. pro 24 políček. Toto uspořádání však vyhovovalo snad jen
fotoaparátu Pentacon Six.
Svitkové filmy jsou páskou přilepeny na pás papíru a společně s
ním jsou navinuty na cívku.

- 44 -
 Tomuto pásu se říká duplexní, nebo lidově duplex. Tím se film
chrání před osvětlením. Když chceme zakládat film do fotoaparátu,
musíme mít vždy ještě jednu cívku. Prázdnou. Svitkový film se
převinuje z cívky na cívku.
Počátek duplexu je upraven tak, aby se dal pohodlně do druhé
cívky zasunout. Když se nám to podaří, ještě cívkou trochu otočíme,
abychom měli jistotu, že duplexní pás je opravdu napnutý. Pak
fotoaparát uzavřeme a točíme cívkou tak dlouho, až nám duplex
přitáhne film a připraví tak první políčko k expozici.
Je velmi důležité vědět, jak dlouho cívkou otáčíme, aby tam to
první políčko opravdu bylo. Dělá se to vlastně jen dvěma způsoby.
Moderní fotoaparáty, od Flexaret (posledních modelů), přes
Petnacon Six, až po dnešní špičkové japonské a švédské aparáty.
Ty foťáky mají uvnitř zřetelnou značku a na duplexu jsou po
stranách dvě šipky. Při natahování stačí šipky nastavit proti značkám,
uzavřít a pak asi 2 - 3x cvaknout, až se počitadlo automaticky nastaví
na číslo jedna. Tento systém má i další výhodu. Nemůže se vám stát,
že byste exponovali jedno políčko dvakrát. Konstrukce fotoaparátu
po expozici blokuje závěrku až do dalšího přetočení a současného
natažení.
Druhý způsob nastavování prvního políčka je běžný u starších
fotopřístrojů. Na zadní stěně měly malý otvor překrytý většinou
červeným plexisklem. Tímto otvorem jsme mohli sledovat číslice
vytištěné na duplexním pásu a podle nich si přesně nastavit políčka
před průmětnu. Pamatuju si, že ve Fotochemě byly právě s duplexy
velké problémy. Číslice ze zadní strany papíru se velmi rády
nakopírovaly na film. Proto se mohlo klidně stát, že se vám například
na krásné krajince objevila na obloze řada černých čísel. No radost.
Pro běžného fotoamatéra je nejběžnějším fotomateriálem
kinofilm. Oboustranně perforovaný film o šířce 35 mm a délce asi
1,7 metrů. Film vlastně vyvinutý pro kinematografické účely se
velice dobře uplatnil ve fotoaparátu. Do praxe tento systém zavedla
ve třicátých letech firma Leitz, takže první fotoaparát na kinofilm
byla zcela jistě Leika. Jednotlivá políčka mají rozměr 24 x 36 mm,
což se jeví jako formát praktičtější. Tím nechci čtvercové formáty

- 45 -
nějak zatracovat, ale obdélníky jsou běžnější. Mohou se komponovat
na šířku, krajina, skupina, nebo na výšku, postavy, budovy, portréty.
Fotografické kinofilmy dělíme na černobílé a barevné, dále
každou tuto skupinu ještě na negativní a inverzní. Popíšu v krátkosti
jejich použití. Nutno předeslat, že pokud máte fotoaparát na
kinofilm, mohou se do nich založit filmy z libovolné skupiny. Už
jsem se setkal s názorem, že pokud je fotoaparát na černobílý film,
barevný nelze použít. Jistě chápete, zeje to nesmysl.

Černobílý negativní film určitě znáte. Barvy má obrácené, to, co

je ve skutečnosti bílé, je na filmu černé a naopak. Všechny barvy
převádí do šedé stupnice a má s tím, upřímně řečeno, občas
problémy. Ne všechny barvy se mu podaří přetransponovat dokonale.
K tomu slouží senzibilace. Starší typy filmů byly ortochromatický
senzibilované, neboli částečně vylepšené, ale bohužel měly malou
citlivost k červeným složkám světla. Proto se mohli zpracovávat při
slabém oranžovém světle. A také proto byla okénka na starších
přístrojích překryta červeným celuloidem. Také měly špatný převod
pleťových odstínů, jelikož pleťovka červené složky obsahuje.
Moderní věda zavedla panchromatickou senzibilaci. Tyto filmy
už byly daleko lepší, menší citlivost prokazovaly k zelené barvě.
Logicky odvodíme, že vyvolávání mohlo probíhat při zeleném světle,
ale jen tak „pídi - midi“. Prostě jen taková zelená tma.
Dnes jsou černobílé filmy daleko kvalitnější. Dokážou barvy
„zešedit“ už docela přesně. S raketovým nástupem amatérské
barevné fotografie počátkem 80. let se zdálo, že černobílá fotka
zanikne. Kdepak, nevěřte tomu. Své pevné místo má ve výtvarné
fotografii. Nejnovější světové výstavy to potvrzují. Nakonec, velké
světové fotochemické koncerny nadále vyrábějí velmi kvalitní filmy
i papír pro černobílé procesy. Výtvarníci nebo novináři by se bez
nich neobešli. Černobílá i barevná fotografie existují vedle sebe, ale
každá se vyvíjí samostatně.
Když bychom překopírovali černobílý negativ znovu na negativ,
vznikne pozitiv. Na ten se můžeme dívat jako na černobílou fotku.
Bíle je bílé, černé je černé, barevné je šedé. Takto se v minulosti

- 46 -
vyráběly kinematografické snímky. Točilo se na negativ a kopírovalo
znovu na negativ. Výsledný pás se dal běžně promítat. Současně se
však užíval i inverzní proces. Filmovalo nebo fotografovalo se na
zvláštní film, ten se speciálně vyvolal a hned se mohlo promítat.
Kopírování odpadlo. Ovšem v původního negativu zvaného master
se dalo udělat kopií více, ale film inverzní zůstal jen jeden „origoš“.
Ještě významnějšího postavení si vydobyl barevný inverzní film.
První materiály tohoto druhu byly vyrobeny v USA ve 20. letech.
Princip je zdánlivě jednoduchý. Na průhledné podložce (třeba
celuloidu) není jen jedna emulzní vrstva jako u černobílého filmu,
ale rovnou tři vrstvy, každá citlivá k jiné barvě.
Základní barvy známe tři: modrá, zelená a červená. Použitím
různého množství těchto barev můžeme namíchat (skoro) všechny
barvy spektra. Barevnému filmu stačilo, aby každou ze tří emulzních
vrstev měl citlivou k jedné základní barvě a bylo to. Vrstvy leží na
sobě, posléze se promítají současně. Poměrem hustot jednotlivých
základních barev dostaneme barvy skutečné.
Ale ouha. Přece jen tak jednoduché to není. Celý systém má
mnoho úskalí, jejichž popis by byl nad rámec našeho pojednání.
Důležitým pro nás zůstane, že z průkopnických začátků se věda
dopracovala k takovým materiálům, jak je známe dnes.
Barevný negativní film je vyrobený skoro stejně, samozřejmě v
obrácené podobě. Při překopírování na fotografický papír vznikne
fotka. Také zde platí, že princip výroby se vyvíjel od jednoduchých
počátků ke špičkovým technologiím. Na jiném místě jsem se již
zmínil o masce. Já ještě pamatuju nemaskované filmy. To bylo dílo.
V padesátých letech trval pozitivní proces asi hodinu. Ale pozor,
jedna zkouška. Když uvážíme, že na jednu dobrou fotku připadají 2 -
3 zkoušky, tak nám vyjde, že za celý den práce se podařilo udělat
sotva pár dobrých fotek, byl to úctyhodný výsledek. Dnešní moderní
minilaby vyvolají film a zpracují fotky za pár minut.

Ještě o jedné velmi podstatné záležitosti bych měl pohovořit. Je

to citlivost. Tato veličina určuje …….no opravdu, i když to v této
souvislosti zní divně, jak je film citlivý. Jinými slovy, kolik světla

- 47 -
potřebujeme k tomu, aby na filmu vznikl dobrý obraz, základ pro
dobrou fotku.
Tato veličina je kupodivu měřitelná. U nás počítáme citlivost ve
stupních DIN, ostatní svět se přiklonil aujednotil vnormě ASA.
Kromě toho Sověti používali označení GOST, ale to už dnes není
důležité.

Při fotografování záleží samozřejmě na nastavování časů a clon,

výběru filmu o vhodné citlivosti a všechno to tak trochu souvisí se
vším. Samozřejmě to platí i pro stupně DIN a ASA. Když do
fotoaparátu dopadne přiměřené množství světla, je to určitě dobře,
protože se můžeme těšit na dobrou fotku. Když nastavíme clonu
ojeden stupeň vyšší, budeme potřebovat světla dvojnásobek, a zrovna
tak, když nastavíme poloviční čas.
Nám třeba na toto správné množství světla bude stačit film o
citlivosti 21 DIN, tj. 100 ASA, což je film nejběžnější. Na poloviční
množství světla použijeme film citlivější, tj. 24 DIN, tj. 200 ASA.
Pro nadměrné světlo se bude hodit film 18 DIN, tj. 50 ASA.

Z toho plyne, že ve stupnici DIN se citlivost zdvojnásobuje po 3

stupních, stupnice ASA se zdvojnásobuje i v číslech. Příklady:

DIN - 15 18 21 24 27 3O 33 36
ASA - 25 50 100 200 400 800 1600 3200

U obou stupnic platí, že následující číslo označuje dvojnásobnou

citlivost než číslo předcházející.
Jak už bylo řečeno. Nejběžnější film má u nás označení 21 DIN,
dnes se už vžilo i světové „stovka“. Nicméně nebylo tomu tak vždy.
U černobílých filmů platilo, že nižší citlivosti jsou kvalitnější.
Souviselo to hlavně se zrnitostí. Proto bylo výhodnější používat např.
ORWO 15 nebo Fomapan F17. Samozřejmě pokud to světelné
podmínky dovolovaly. Naopak velmi vysoké citlivosti (nad 30 DIN)
používali výtvarníci a různí umělci, protože vysoká hrubozrnnost jim
nejenže nevadila, ale byla využívána jako výtvarný prvek.

- 48 -
 Dnes se běžný fotograf takovými záležitostmi zabývá jen zřídka.
Vystačí s barevnou „stovkou“, ale přece jen nějaká pravidla je nutno
respektovat. U moře nebo na horách za jasného slunečného počasí
bych doporučoval film „poloviční“, tj. „padesátku“. Na plážích a na
horách totiž bývá tak ostré slunce, že by to váš fotoaparát nemusel
„uclonit“. Prostě ani ta nejmenší clona nestačí, pořád propouští
nadměrné množství světla.
Druhý extrém nastane, když prostě potřebujete fotografovat za
velmi nepříznivých světelných podmínek. Já vás sice od takovýchto
experimentů odrazuji, ale někdy to prostě jinak nejde. Proto na
focení v místnostech bez blesku (někde se to totiž nesmí, např. v
divadle, v kostele, ale i jinde) nebo při použití zabudovaného
blesčíku na větší vzdálenost použijte filmy s citlivostí 200, 400 nebo
i více ASA. Jistě, jsou dražší, ale vám přece na tom záleží ne? Jasně,
celá délka to být nemusí, tak koupíte kratší.
Přibližně stejné zásady platí i pro použití barevných inverzních
filmů - diapozitivů. Poslední dobou se ovšem používají zřídka. Je to
asi dané jejich vysokou cenou, a to jak materiálu, tak zpracování. Své
uplatnění mají u těch „fajnšmekrů,“ kteří na tento způsob byli zvyklí
a mají stále ještě odpovídající fotografické i projekční zařízení.
Já mám například sice starší, ale plně funkční a kvalitní
diaprojektor Rollei, který používá kruhový zásobník pro 80 dia a má
funkci AF. (Automaticky zaostřuje diapozitivy).
Inverzní barevný film se používal hlavně pro natáčení
filmovými kamerami, a to ať už profi, tak i amatérskými. Dnes filmy
vytlačuje videotechnika. Samozřejmě zase ne vždy. Nikdy nic přece
(podle V +W) není definitivní. Díla umělecká, hraná, i některé
dokumentární pořady se stále točí klasickou kamerou na kvalitní
inverzní film.
Někde v časopise jsem četl zajímavosti o natáčení skvělého
filmu Tootsie s Barbrou Streissandovou a Dustinem Hoffmanem v
hlavních rolích. Hoffman hraje valnou část filmu v ženském převleku
a silně nalíčen. V bohatě nasvíceném atelieru bylo horko k zalknutí a
mejkap mu poněkud stékal. Tenkrát kameraman poradil režisérovi,

- 49 -
aby místo klasického filmu, který má citlivost okolo 50 ASA použili
citlivější, tenkrát teprve nově vyvinutý film Ektachrom 200. S
použitím tohoto, sice dražšího materiálu, dotočili již film bez větších
problémů. Světla v atelierech se mohla přitlumit a Dustinovi líčidla
pěkně držela. Kdyby se zeptali mě, mohli si ušetřit kopu starostí.
Na druhé straně bych vzpomenul na film Někdo to rád horké.
Když jsem nedávno četl podrobnou knihu o životě Marylin
Monreové, divil jsem se, že tento film nebyl natočen barevně. V tu
dobu byl černobílý film už trošku krokem zpět. Jak jsem se v textu
dočet, divila se tomu i Monreová.
Vysvětlili jí (a potažmo i mně), že Jack Lemmon, jeho partner
Tonny Curtis v ženském převleku a s makeupem, by byli na
barevném filmu nepěkní, prostě by to moc razilo. Proto produkce
sáhla raději k černobílé verzi. Myslím si, že udělala dobře. A vlastně,
jak zaznělo i ve filmu: „Nikdo není dokonalý.“
S jinými filmy se fotoamatér setká jen zřídka. Popisoval jsem již
maličké fotoaparátky, které často, při různých reklamních a
výprodejních akcích, můžete získat zadarmo. Ve světě je asi nikdo
nekupuje, tak je tlačí k nám. Do těchto hraček se vkládají kazetky s
16 milimetrovým, jednostranně perforovaným, filmem. K serioznímu
použití se to nehodí.

A ještě jeden druh filmuje pro nás, někdy i životně, důležitý.

Když si zlomíme nohu, pan doktor si to vyfotografuje. Fotky
nedostaneme, ale lékař pozná co a jak. Filmy citlivé na rentgenové
záření mají velmi široké uplatnění. Jen namátkou bych vzpomněl
třeba defektoskopii. Tato věda se zabývá rentgenováním hotových
výrobků, např. různých odlitků a zjišťuje dopředu skryté vady, které
by se projevily třeba až v provozu.
Nemocniční rentgenové laboratoře prošly také kupou změn.
Jistě ještě pamatujete (já ano), že na dveřích měly laborantky
napsáno: vyvolání tolik, ustálení tolik, praní tolik, sušení tolik,
dohromady 55 minut.
Dnes, při použití moderních materiálů se současně používají i
moderní vyvolávací stroje. Jsou to takové zvláštní minilaby rentgenů.

- 50 -
Po zrentgenování máte snímky vlastně “za pět minut hotové.“

- 51 -
 Fotoblesk

Nebo, chcete - li, fotografický zábleskový přístroj. Používá se

tam, kde velenutně potřebujeme fotografovat, a jako na potvoru, tam
žádné světlo není.
Trochu teorie. Jemně. Světlo, kromě toho, že svítí, se dá různě
měřit. Zatím jsme vystačili s konstatováním, že světlaje buď málo,
hodně, velice moc, žádné, nebo tak akorát. To mi připomíná počty
mateřské školy. Tam se taky (a ne jenom tam) počítá systémem:
jedna, dvě, tři, čtyři, pět, moc. A moc krát moc je dvakrát moc.
Jednou nám v Edenu náš regál přistavili knihami tak, že jsme
nemohli vyndat veliké krabice, ve kterých byl barevný kinofilm ve
svitcích asi 700 m dlouhých. Odstranili jsme jen nejnutnější stohy
knih a do vzniklého otvoru jsme nasoukali mého tehdy tříletého
synovce Adama. Zhostil se svého úkolu skvěle. Prolezl ke svitkům v
plechových krabicích a začal nám jeden po druhém podávat. Volal
jsem za ním do díry: „Adámku, kolik jich tam je?“ Vystrčil udiveně
hlavu a zcela bezprostředně vypálil: „Ošum!“ V té chvíli mě
nenapadlo, že neumí počítat a ani by to asi v té tmě nešlo, ale k
našemu překvapení jich nakonec doopravdy vydoloval „ošum“. My
jsme byli rádi, že máme svitky, on byl rád, že má zábavu. Akorát
jeho maminka, moje sestra Zlatka, nám nadala, jelikož usoudila (a
právem), že: „Je špinavý jak prase, a příště si ty zatracené role
vyndejte sami!“
Z toho plyne, že s takovým počítáním nevystačíme. Načež,
pročež. Množství světla nechejme zatím stranou a podívejme se na
teplotu chromatičnosti. Co to je? To přesně nevím, ale ve škole mě
učili, že to vědět nemusím, hlavně když vím, kde bych to našel, až to
budu potřebovat. Kdo chce, může si to nalistovat v encyklopedii.
Nám bude stačit, když budeme vědět, že běžné denní světlo má
hodnotu teploty chromatičnosti 5 500 Kelvin. Světlo žárovkové má
hodnotu okolo 3 500 Kelvin. Cítíte ten rozdíl? V praxi to vypadá tak,
že filmy jsou vyváženy a minilaby seřízeny právě na hodnotu 5 500
Kelvin.

- 52 -
 To znamená, že při této hodnotě osvětlení je převod barev z
reality na fotografický materiál (nejdříve film, potom papír, nebo
rovnou na diapozitiv) normální. Co, nebo kdo, je normální, o tom by
se dalo diskutovat. My ale zde máme na mysli tu skutečnost, že když
je v realitě něco takové nebo makové, tak na fotce to bude taky tak.
Naproti tomu, pokud hodnotu teploty chromatičnosti při
fotografování zmenšíme, třeba až k té hranici 3 500 Kelvin, všechny
barvy na fotkách budou přecházet do oblasti žlutých tónů. Fotografie
exponované při žárovkovém osvětlení budou vypadat tak nažloutle,
jako byste se dívali na normální fotku přes brýle se žlutými skly.
Jedny takové jsem dostal jako dárek od jedné zasilatelské firmy
s označením „brýle pro jízdu automobilem v noci nebo v mlze“.
Jsem silně skeptický.
Jistě si domyslíte jiný extrém. Při zvyšování inkriminované
hodnoty teploty chromatičnosti se budou barvy převádět s modrým
závojem, fotky budou moc studené a nehezké.
Běžným pohledem do reality takové změny moc nepostřehneme.
Platí tu totiž zásada, že mozek pracuje se zkušenostmi. Česky, bílá
halenka milé dívky bude bílá jak za plného denního světla, tak při
intimním osvětlení kavárny, tak při pouličním výbojkovém osvětlení,
tak při ranním šeru. Pokud si ji mezitím někde nebo s někým
neupatlala. Ale vážně. Žlutá pampeliška bude pro vás žlutá vždy,
protože jste prostě ještě jinou pampelišku neviděli. Takto, za pomoci
zkušeností, si náš mozek přenáší obrazy snímané lidskými objektivy
-očima.
Jinak tomu je u fotografie. Tam rázem a na první pohled
poznáte, že s tím světlem není něco v pořádku. Fotky při žárovkách
jsou žluté, při zářivkách namodralé, při výbojkách různé (oranžové,
zelené, podle toho, zda jde o výbojky rtuťové, sodíkové nebo jiné).
Také brzy ráno a později odpoledne nemá slunce tu správnou
chromatickou hodnotu, a proto ty barevné posuny do oranžova.
Samozřejmě u černobílé fotografie tyto problémy nenastaly.
Černobílému filmu je srdečně jedno, jakou teplotu chromatičnosti má
světlo, které na něj dopadá, on je rád, že má vůbec nějaké světlo, ale
barevný film by vyskakoval. Bývalo v minulosti běžné si

- 53 -
fotografovanou scénu přisvětlit žárovkami, později výkonnými
halogenovými lampami. Pro ČB systémy to bylo dostačující, ale
barva chce svoje.
Aby právě nenastaly tyto problémy s umělým osvětlením, byly
vyvinuty zábleskové přístroje a zařízení. Jsou to v podstatě určité
zásobníky světla, které slouží k okamžitému jednorázovému
krátkému osvětlení daného motivu pro účely fotografické expozice.
Uf, příliš složité. Potřebuješ - li si posvítit na to, co fotíš? Použij
blesk!
Jistě si vzpomenete na některé scény ze starých filmů. Stojí
novomanželé před radnicí, okolo nich příbuzenstvo, přifrčí fotograf,
postaví aparát se stativem na zem a bum. Rána jak z děla, zakouří se
a zaplane oslnivé světlo. Ano, to byla první záblesková zařízení. Na
tyčce (aby se nespálil), držel fotograf primitivní pánvičku s
hořčíkovým práškem, který zapálil knotem, nebo později elektrickou
jiskrou. Hořčík se prudce vznítil a toto krátkodobé hoření vydalo ono
„oslnivé“ světlo a fotograf mohl exponovat. Fotografovalo se na
skleněné desky, ale to už známe. Tímto způsobem fotografovali třeba
i policejní fotografové za dob rady Vacátka. Je jasné, že to bylo
nepohodlné, po každém záběru bylo nutno náplň vyměnit, všude byl
kouř a zápach z magnézia, ale bylo to účinné.
Později byly vyvinuty tzv. zábleskové žárovky. Na fotoaparát se
nasunulo jednoduché parabolické zrcadlo a dovnitř se umístila
žárovka. Vypadala jako běžná žárovka do baterky, ale trochu větší.
Uvnitř byla soustava vláken, které ale nesloužily ke svícení, ale k
hoření. Vdaném okamžiku se do žárovky pustil proud z malé baterie,
vlákna shořela a kýžený záblesk byl fotografovi k dispozici. Je
samozřejmé, že žárovka se po každém snímku musela vyměnit.
Tyto zábleskové žárovky pamatuji i já. Meopta vyráběla až do
60. let jednoduchý blesk s hliníkovou parabolou, do kterého se
vkládaly bleskovky imperialistické firmy Osram. V komunistickém
bloku je asi nikdo vyrobit nedokázal, nebo to nestálo za to. Do
blesku se vkládaly dvě tužkové baterie, aby byl k dispozici elektrický
impuls pro rozhoření žárovky.

- 54 -
 A jedna rarita. Ve světě se vyráběly zábleskovky ve tvaru malé
krychličky. Kostka, trochu větší než hrací, měla ze čtyř stran malé
žárovky už i s parabolami. Umístila se na fotoaparát apo každém
záblesku se prostě jen otočila. Tak byly k dispozici aspoň čtyři
snímky relativně rychle za sebou. Pak se teprve krychlička vyměnila.
K nám se tento „vynalazek“ nedostal.
Jen na doplnění proč stále zdůrazňuji ty paraboly. Tato
jednoduchá, třeba hliníková zrcadla, byla nutná k usměrnění
záblesku do požadovaného směru. Asi jako reflektor, aby se svítilo
na to, co se fotilo.
Zábleskovky byly jistě velikým pokrokem, a jestli je Osram
vyrábí, asi se používají dodnes.
Nevím, kdy přesně začaly experimenty s výbojkami, ale v
Americe už asi před válkou. O co jde? Vlastně teď teprve můžeme
začít hovořit o seriózním elektronickém zařízení, které známe pod
pojmem fotoblesk dnes. Přes mnoho různých, jednoduchých i velmi
složitých konstrukcí, je to vlastně jen jeden jednoduchý princip.
Z baterií nebo akumulátorů (nebo přímo ze sítě) se nabije
kondenzátor. Vněm se nashromáždí určité množství vysokého napětí.
Může dosahovat až 30 tisíc voltů. V daném okamžiku se kondenzátor
vybije krátkým spojením přes výbojku. Výbojka se na dobu přibližně
od setiny do tisíciny vteřiny rozzáří a expozice j e hotova.
Veledůležitou věcí u tohoto způsobu fotografování je tzv.
synchron. Odpálení blesku současně s proskočením závěrky, neboli
otevřením a zavřením objektivu. Pro tento účel má většina „ručních“
fotoaparátů zabudovanou synchronizační zástrčku nebo středový
kontakt. Pokud máme blesk s kablíkem, zapojíme jej do zástrčky,
pokud je pouze na nasazení, dáme ho na středový kontakt. Pokud
některá zařízení k sobě nepasují, některé nemají to, druhé zas ono,
existují pro přizpůsobení různé adaptéry.
Oba dva způsoby připojení slouží k tomu, aby při zmáčknutí
spouště se současně sepnul elektrický obvod, který zajistí blesknutí
výbojky.
Většina takovýchto aparátů má také přesně určený čas, kterým
se má s bleskem fotografovat. U centrálních závěrek je to přibližně

- 55 -
jedna setina vteřiny. U štěrbinových závěrek je to složitější. Tam je
totiž expoziční čas vymezen velikostí štěrbiny mezi dvěma plátny
nebo lamelami, která potom proskočí před objektivem. Navíc některé
proskakují zprava doleva, jiné shora dolů. Guláš.
Proto se v tomto případě volí systém - blesk do expozice.
Expoziční čas se volí delší, asi okolo jedné pětadvacetiny sekundy a
synchron se seřídí takto: ve zpomaleném režimu by to bylo: objektiv
se otvírá, počká se, až je úplně otevřený, pak do toho bleskne
výbojka, se svou třeba jednou setinou se do toho pohodlně vejde, pak
teprve nastává zavírání, až do ukončení celého procesu.
Pokud by byl zvolen čas příliš krátký a blesk by se do něho
nevešel, měli byste na snímku naexponovanou pouze jeho část, např.
polovinu nebo třetinu. Pokud byste naopak zvolili čas příliš dlouhý,
vystavujete se nebezpečí, že do objektivu projde mnoho reálného
světla mimo bleskové, a to většinou zapříčiňuje různé duchy a
rozmazaniny, které jsou jistě nežádoucí.
Konstrukce blesků je opravdu různorodá. Ty první, které jsem
začal používat, musely byt trvale zapnuty v běžné zásuvce na 220 V.
Tím se nabíjel kondenzátor a běžně většinou přes kablík se
exponovalo. Obrovská nevýhoda byla právě ta šňůra, kterou jsem byl
odkázaný na dobrodiní zásuvky. V domácích podmínkách to tak
nevadilo, ale na různých akcích jsem za sebou tahal až 20 metrů
káblu, a to zdržovalo.
Velkou výhodou bylo to, že se tento typ blesku velice rychle
nabíjel, a proto šlo exponovat rychle za sebou. Jeden snímek co tři
vteřiny. Z baterií to většinou trvalo déle. Ve vývoji a výrobě těchto
bleskátek se asi nejdál dostali Sověti. Byly to přístroje poměrně malé
a s docela slušným výkonem. Mám ještě jeden takový a v domácích
podmínkách ho docela rád užívám. Taky byly poměrně levné, ale na
našem trhu se myslím ani neobjevily. To ovšem nevadilo. Houfně se
dovážely z odborářských zájezdů do SSSR. Navštívit velkého bratra
se přece mohlo. Dobře vzpomínám najeden typ, Čajka, ten byl
dokonce obojetník. Byl na síť i na baterie, ale to byly čtyři ploché a
nosily se ve zvlášť kabelce přes rameno a nic nevydržely.

- 56 -
 Takto nenápadně jsem se dostal k stěžejnímu typu dneška,
kfotoblesku napájenému bateriemi, v drtivé většině tužkovými.
V minulosti jich bylo až šest kusů na jednu náplň, dnes u
středních typů užíváme čtyři a viděl jsem i poměrně kvalitní
bleskáček pouze na jednu tužku. V minulosti jsme se potýkali hlavně
s kvalitou baterií. Tzv. obyčejné „Batéria Slaný“ byly sice levné, ale
bleskové kondenzátory se nabíjely pomalu, pomaloučku a za pár
snímků byly v tahu. Další kolosální nevýhodou bylo, že rády
vytékaly. Po skončení fotografování bylo nutno baterie vyndat,
protože vytekšivší salmiak dokázal elektroniku v blesku zcela a
neopravitelně zničit. Takových havárií jsem viděl spoustu.
Baterie zvané alkalické byly daleko lepší, rychleji nabíjely, víc
vydržely a netekly. Zase byly daleko dražší. Přibližně 8x.
No a dnes v uvolněném tržním hospodářství jsou až neúměrně
předražené. Sada kvalitních baterií vás může stát až 100 Kč i více.
(Čtyři kusy).
Je něco jiného, když si koupíte jednu baterii do kuchyňských
hodin, nebo dvě do televizního ovladače, protože tam mohou vydržet
jeden až dva roky, ale vybleskat několik filmů…..no nevím. Někdy
jistě na tom záleží, to nepopírám, ale celkově se to negativně odráží
na ceně fotografií.
V tomto případě jsou určitým řešením akumulátory typu NÍCd.
Vypadají jako běžné tužky, ale dají se v nabíječce nabít a pak něco
vydrží. Důležité je, aby se nabíjely pěkně pomaloučku (asi 16 hodin),
nepřebíjely se a zase potom nevybíjely až „do dna.“ Při rozumném
zacházení mohou vydržet až 500 cyklů nabití a vybití. Výhodou je,
že když jsou v rodině třeba dvě sady, tak je lze použít i na jiné věci.
Do baterek, do walkmanů, do autíček či ovladačů. Pouze pozor!
Některé spotřebiče použití akumulátorů přímo zakazují. Proč, to není
důležité, ale bývá to tam většinou vyznačeno - NÍCd a červeně
přeškrtnuto. Je to jasné.
Měl jsem dokonce jeden blesk od firmy Braun, který měl
akumulátory přímo zabudované. Stačilo jen připojit ke zvláštnímu
transformátoru, propojit zásuvky a za čtyři a půl hodiny byl blesk
schopen udělat 50 záběrů na plný výkon a ani nemrkl. Nevýhodou

- 57 -
bylo, že se nabíjel příliš rychle (schnelladung, Němci neradi čekají),
a proto se akumulátory huntovaly. V zahraničním servisu vám je
samozřejmě vyměnili, např. po roce užívání, na počkání, ale u nás to
byl nepřekonatelný problém.
Když jsem já v roce 1984 potřeboval články vyměnit, musel
jsem napřed kontaktovat firmu Braun a vyžádat si od ní písemné
vyjádření, „že mi bude oprava bleskového zařízení provedena
bezplatně, protože jakožto bezdevizový tuzemec bych to neměl jak
uhradit“. Ano, přesně tak to bylo napsáno ve směrnici, kterou mi dali
celníci. Dále jsem musel složit celní depozit v hodnotě 2.000 korun
československých, což bylo zdůvodněno tím, že kdyby mi přístroj
nebyl vrácen, stát by měl celní újmu. Blesk naštěstí přišel opravený
zpět i s děkovným dopisem, ve kterém mi firma Braun sdělovala, jak
hluboce si váží toho, že i v socialistickém Československu
používáme její výrobky.
První bateriové blesky byly konstrukčně velmi prosté. Pouze
výbojka, kondenzátor a jednoduchý měnič, aby bylo možno nabít
kondenzátor z baterií. To bylo trochu nepohodlné. Blesk sice
pracoval na plný, ale pořád stejný výkon. Před každým snímkem se
musela odhadnout vzdálenost a podle toho upravit clona na
fotoaparátu.
Z fyziky víme, že množství světla ubývá se čtvercem
vzdálenosti od motivu. Laicky řečeno, když odstoupíme od motivu
na dvojnásobnou vzdálenost, nepotřebujeme pouze dvojnásobné
množství světla na adekvátní osvětlení, ale čtyřnásobné. Proto při
použití blesků byla vždy velmi důležitá vzdálenost od fotografované
scény.
Byla dokonce ustanovena jedna veličina, která tento problém
popisovala a říkalo se jí směrné číslo. Je to součin vzdálenosti a
clonového čísla. Ten zůstává konstantní. Uvedu příklad: máme
fotoblesk, směrné číslo např. 20. To znamená, že clonou číslo 4
můžeme fotografovat objekt vzdálený 5 metrů. (4 x 5 = 20). A teď se
zeptám jako ve škole: „Na jakou vzdálenost můžeme fotografovat
clonou číslo 8?“ Raději to hned rozluštíme 20 : 8 = 2,5. Přičinlivý

- 58 -
žáček odpoví celou větou: „Clonou číslo 8 budeme fotografovat na
vzdálenost 2,5 metrů.“
No a takto se prostě během fotografování soustavně s clonou
manipulovalo. V praxi to však vypadalo tak, že jsem třeba fotil
svatbu a už dopředu jsem věděl, jakou clonu mám dát. Měl jsem to
vyzkoušené. Ať jsem se postavil tam či tam, automaticky ruka
předvolila tu správnou clonu.
A aby to nebylo tak jednoduché, musíme vzít v úvahu ještě
jednu veličinu. Kubaturu prostoru - velikost místnosti, ve které se
fotografuje.
Světlo má zajímavou vlastnost, že se rádo odráží, ta mrška. Ale
odráží se jen od věcí lesklých nebo prostě světlých. Dopadne - li na
černý povrch, nenávratně se ztratí. (Na tomto principu je vlastně
založeno černé divadlo. Herci, úplně celí zatočení do černé látky,
manipulují např. se světlými loutkami. Když na ně posvítíme
světlem, herci vidět nejsou, zato loutky docela dobře. To se pak dají
dělat triky z Ameriky.)

Je to černé a skáče to po lese. Co je to?

Nevím.
Koza omotaná izolačkou.

Tak a teď kubatura prostoru. Je to prosté. Musíme vždy počítat s

tím, odkud se nám nějaké světlo vrátí, tedy odrazí zpět. Velmi
jednoduché je to třeba v panelákovém bytě 4 x 4 metrů, strop dva
metry šedesát. Tam se to bleskuje. Hlavně musí ten strop být bílý,
protože jeho případná barva by ovlivňovala barevnost fotek.
Zmínil jsem se už o tom, že jsem se ženil na zámečku v
Petrovicích. Právě tam, ten krásně dřevem obložený strop dělá
ohromnou neplechu. Veškeré bleskové světlo se od něj částečně
odráží, a tím pádem dává všem fotkám oranžový nádech, a s tím
nejde nic udělat. V minulosti jsem se snažil mnohokrát ten závoj
potlačit, ale bez většího úspěchu.
No a teď si představte, že je třeba fotografovat ve sportovní
hale, v tanečním sále nebo v kostele. To jsme s celou kubaturou

- 59 -
prostoru v háji. Světlo uletí a už se nevrátí, od ničeho se neodrazí,
protože stropy jsou moc vysoko.
Taktéž, ze stejného důvodu, je problematické fotografovat
venku potmě a domnívat se, že to bleskem vyřešíme.

Protože soustavná manipulace se clonou byla nepohodlná, byly

sestrojeny blesky s computerem. To je zařízení, které přesně změří,
kolik světla se po blesknutí vrátí do aparátu zpět. Protože to je
vlastně to, co nás zajímá. Není důležité, kolik světla vyzáříme, ale
kolik se nám ho odrazí a dopadne na citlivou vrstvu filmu.
Přímo na zábleskovém přístroji je proto umístěno fotočidlo.
Když se výbojka rozzáří, začne ihned vyhodnocovat množství
odraženého světla. Když usoudí, že je už světla dost, přeruší záření
výbojky a zbývající elektrický náboj zůstane v kondenzátoru.
Praxe vypadá asi takto. Blesky, podle své velikosti a síly
záblesku, mívají jednu, dvě, nebo i tři a více tzv. clonových
automatik. Údaje v tabulce, která bývá přímo na zábleskovém
přístroji, nám říkají jakou clonu při dané citlivosti filmu máme
nastavit.
Například: při filmu 100 ASA nastavíme clonu číslo 4 a
můžeme fotit přibližně do 8 metrů vzdálenosti. Tuto automatiku
volíme tehdy, chceme - li fotografovat celky, případně skupiny.
Oproti tomu, chceme - li fotografovat detaily nebo jednotlivce,
zvolíme clonovou automatiku při cloně číslo 8 a víme, že blesk bude
účinný asi do 4 metrů. Pozorný čtenář jistě poznal, že jsme použili
blesk se směrným číslem 32, s dvěma clonovými automatikami.
Tento přístroj je už poměrně vydatný, na sklonku totality stál v
Prioru asi tři a půl tisíce Kčs.
Problém je vyřešen. Nastavíme vždy jen jednu určitou clonu a
pokud fotografujeme tak říkajíc v „akčním rádiu,“ neboli dosahu
blesku je všechno v nejlepším pořádku. Navíc většina těchto blesků
má i kontrolku, která se rozsvítí, když bylo dobře exponováno.
Někteří výrobci šli tak daleko, že své přístroje vybavili dokonce
akustickou signalizací. Zmáčkneme spoušť, a pokud je světla dost,
motiv je v dosahu přístroje ozve se „pííííp“. Pak je chvíli klid,

- 60 -
kondenzátor se znovu nabíjí, a pak se ozve „píp, píp, píp“ několikrát,
nebo furt. Blesk je připraven pro další snímek. Pokud motiv je ovšem
za „hranicí dosažitelnosti“, tak se ozve prd. Musíme popojít blíž a
fotit znova.
Vrcholem všech vymožeností jsou tzv. systémové blesky. Každá
větší firma má několik špičkových modelů fotoaparátů s obrovským
množstvím různého příslušenství. Proto je určitě správné, že nabízí i
speciální blesk určený pouze pro tyto modely té které firmy.
Má mnoho vymožeností, dokáže spolupracovat i s motorovým
exponováním (do určité míry) a doslova komunikuje s fotoaparátem.
Světlo už se neměří na blesku, ale měří se až světlo prošlé
objektivem, což je jistě daleko přesnější. Dokonce některé modely
měří až světlo odražené od roviny filmu.
Jeden můj nejmenovaný přítel si ještě před revolucí přivezl z
toho „špatného“ Německa kvalitní systémový blesk k svému
fotoaparátu, který koupil již dříve v Tuzexu. Měl samozřejmě návod
v němčině. Byl to odborník, a odborník většinou návod nepotřebuje,
protože ovládání je u různých typů podobné. Ne tentokrát. Řekl si, že
blesk odzkouší napřed tak nějak nanečisto, naprázdno. Vložil baterie,
nastavil co bylo třeba a…..nic. Bleskal ze zoufalství snad už ze
vzdálenosti 1 metr, měnil clony, automatiky….nic. Žádné pípání,
žádná zpětná kontrola. Zděšení, hrůza, porucha? Nikoliv. Ve
fotoaparátu nebyl film. Proto čidlo nemohlo nic naměřit, protože od
prázdné zadní stěny přístroje se nic neodrazilo. Založil proto film a
od té doby jásá.
Již na počátku vývoje tohoto spisku jsem si řekl, že nebudu
žádné firmě dělat reklamu. Proč taky, a zadarmo. V tomto případě
dělám výjimku. Je nesporně téměř nemožné určit, který fotoaparát je
nejlepší. U blesků to ale naplatí. Nejlepší je firma Metz. Už slyším
křik některých mých kolegů, odborníků, jak se zastávají jiných firem.
Nedělejte to kamarádi. Rozmyslete si to napřed. Nehartusíte hlavně
proto, že zrovna Metz nemáte? Tady musím použít vzletné heslo
karvinské pekárny, která své výrobky prezentuje nápisy: „Jednou
okusíš a už zůstaneš.“ Kdo jednou pracoval s blesky Metz, vždycky
se k nim bude vracet.

- 61 -
 Metz je totiž na blesky specialista. Fotoaparáty snad ani vůbec
nevyrábí. To nevím, ale právě tato specializace přivedla firmu Metz
do čela první ligy. Například nesmrtelný model Metz 45 CT - 5 mi
nesmírně učaroval. Je to velice výkonný masivní přístroj, který
doopravdy něco vydrží. Právě na tomto modelu bych popsal ještě
některé zvláštnosti fotografování s použitím elektronického blesku.
Ještě než se na to vrhnu, dovolte pár slov o blescích již
zabudovaných do přístrojů. Ano, pane Novák, mluvím o vašem
fotoaparátu. Jak jste mi posledně říkal, že vy máte takový ten foťák
pro blbce, ale neopomněl jste zdůraznit, že je to kus se zabudovaným
bleskem. Pane Novák, neodkládejte tuto tiskovinu, vždyť vy jste ten
správný vzorek českého človíčka.
Já vám to neberu, když máte takový foťák a budete s ním dobře
zacházet, budete mít fotky jako lusk. Ale prosím vás, než začnete
fotit, podívejte se, jak je ten váš blesk veliký. Maličký, že. A co
výkon, jaký asi bude? Poplatný velikosti, že jo, takže taky malý. A
jak napájení, dobrý? Dvě tužky, ještě ke všemu obyčejné, a to ještě
slouží k fungování i jiných zařízení na aparátu, třeba kontrolek.
Tak co, rozhodnete se vyfotit si svou dceru v tanečních sám,
nebo to svěříte odborníkovi? Samozřejmě sám, já vím, vždyť je to
levnější, přece nebudete vyhazovat zbytečně peníze kvůli nějakému
darmožráči, který si z toho udělal živnost.
Vždyť vy si přece děláte všechno sám. Ten foťák jste si z tržnice
v Itálii přece nepřivezl nadarmo. Je přece s bleskem. Co na tom, že v
sále je prevysoký strop a za vaší dcerunkou jen černočerný prostor.
Copak, blesk se nechce nabíjet? Ajaj, vytekly baterie, že vy jste
je od dovolené v červnu (před sezónou je přece levněji) do prosince z
aparátu nevyndal. No nic, dáte tam nové, se vším je počítáno.
Vítězství, blesk se nabil celkem dvakrát. Honem fotit. Teď už snad si
ten film o dvanácti snímcích, který vám dali k foťáku zadarmo,
necháte vyvolat. Co pak to, že máte na fotkách jen nějaký světlý flek
na černém pozadí? Ale fotky z pláže jsou dobré, že jo, jen nějaký
fialový závojek ze stran. Že to nebude tím, že ten olivový mladík na
tržišti stál i s filmy na prudkém slunci a že jste si nechal foťák na
zadním sedadle rodinné škodovky, abyste ho měl pěkně při ruce.

- 62 -
 Ale pak vám začalo auto ve Vídni, na beznadějně ucpané
dálnici, vařit a na focení nebyl čas. Holt stodvacítky mají chladič
vpředu, motor vzadu.
Z fotoservisu vás vypoklonkovali, když jste tam dělal kravál
kvůli špatným fotkám. Tak je pokažený fotoaparát, kdepak by mohla
být chyba ve vás. Rychle do opravny, ale záruka u nás neplatí. Cože,
nechtějí vám to opravit? Že to nejde? No prostě jednoduché foťáčky
pořízené za malý, byť devizový peníz, pašované do západních zemí z
Koreje a Číny, se neopravují. Dají se dětem na hraní a koupí se nové.
Teď už určitě zaskočíte do specializovaného obchodu, dáte si
všechno vysvětlit, potěšíte se českým návodem a záručním listem
platným aspoň půl roku, u lepších firem celý rok. Jo a ještě
maličkost, neměl ten profesionál v tanečních ten blesk nějaký větší?
Tak dost ironie přátelé, nechtěl jsem se nikoho (kromě
pomyslného pana Nováka) dotknout, nebo někomu sahat do
svědomí. Kompaktní fotoaparáty s bleskem mají své uplatnění i
mnoho výhod. Jsou malé, skladné, pohotové a nenáročné na obsluhu.
Jen poslední radu, uvědomte si, s j akým aparátem a co chcete fotit, a
hlavně co od něj můžete očekávat. Když se spolu skamarádíte, bude
vám sloužit k vaší úplné spokojenosti. Ze srdce vám to přeji.

- 63 -
 Fotoblesk Metz 45 CT - 5

Tento špičkový elektronický zábleskový přístroj má tolik

vylepšení a konstrukčních zajímavostí, že jsem si jej vybral jako
pilotní model pro vysvětlení a lepší pochopení hlavních problémů
fotografování s tímto druhem osvětlení.
(Ještě chvíli budu takto pokračovat a už se mi to bude i
rýmovat.) Metz 45 CT - 5 (obdobný je i model CT - 4) má na první
pohled vzhled blesků vyráběných v minulosti. Má masivní válcovité
tělo, vněm je ukryt výkonný kondenzátor, a nahoře velikou hlavici s
velkou výbojkou.
Má samozřejmě kablík, proto je použitelný se všemi
fotoaparáty, které mají synchronizační zdířku. Veškeré potřebné
hodnoty se nastavují na kotouči, který je umístěn nahoře na hlavici.
Pro manuální provoz nastavujeme šipku proti písmenu M. V této
poloze vyšle přístroj při expozici plný maximální záblesk. Dále zde
máme šest písmen C. Jedná se o šest clonových automatik, při
citlivosti filmu 100 AS A můžeme předvolit clony 2 až 11. Písmeno
W znamená, že při této pozici nastavovacího kotouče můžeme blesk
použít pro fotoaparát s motorem. Směrné číslo při normálním filmu
ale bohužel klesne z hodnoty 45 na pouhých 8.
Na zadní straně je display, který zobrazuje nastavené hodnoty.
Také je zde kontrolka správného osvitu. Tímto vybavením přístroj
poskytuje již velký komfort i pro poměrně jednoduché fotoaparáty.
Hlavice s výbojkou je výkyvná ve všech směrech. Nejdůležitější
je postavení přímo vzhůru. Jako bychom chtěli fotografovat strop.
Proč? No protože snímky fotografované přímo nejsou moc dobré.
Obličeje jsou placaté, nikde nenajdete žádný přirozený stín. Většinou
si neuvědomujeme, že jsme zvyklí na přirozené osvětlení shora
(slunce). Proto je výhodné tímto silným bleskem fotografovat
odrazem od stropu. Samozřejmě, že to nesmí být strop příliš vysoký,
a hlavně musí být bílý, ale o tom už byla řeč.
Bohužel, ani takovéto dublování slunečního svitu nemusí být „to
pravé ořechové.“ Může se stát, že osoby budou mít stíny pod nosem,

- 64 -
pod bradou a v očnicích. Ale i s tím si náš Metz ví rady. Pod hlavní
výbojkou, která je nyní zvednuta vzhůru, je ještě jedna výbojka
menší. Říká se jí dosvětlovací.
Jak již název napovídá, slouží k dosvětlení motivu, k potlačení
nežádoucích stínů, ale plastičnost zůstává zachována. Fotočidlo,
které je umístěno hned vedle dosvětlovací výbojky, řídí množství
světla podle vzdálenosti motivu a současně optimalizuje dávku světla
nahoru a přímo. Já jsem měl dosvětlovačku většinou ještě překrytou
matným plexisklem, abych její účinky ještě trochu přitlumil a
současně abych tímto způsobem přinutil hlavní výbojku k většímu
výkonu.
Formát kinofilmového políčka je obdélníkový, nikoliv
čtvercový (no ještě že není kulatý). Můžeme tedy běžně fotografovat
na výšku i na šířku, to jistě znáte. Proto má blesk hlavici výklopnou
jak nahoru, tak do stran. Každý si snadno najdeme směr záblesku i
při fotografování na výšku. Takovéto uspořádání fotoaparátu a
blesku se mi nejvíce osvědčilo např. při fotografování tanečních párů
po závěrečných lekcích tanečních hodin. Postavy byly pěkně
plastické a celý snímek byl pěkně prosvícený.
Jistě jste si všimli, že na některých fotografiích právě dělaných s
bleskem, mají některé osoby červené oči. Potýkal jsem se s tímto
problémem dost dlouho. Radilo mi mnoho odborníků i „odborníků“,
ale pořád jsem nemohl přijít na to, co tento nechutně vypadající jev
(oči jak angoráci) způsobuje. Dnes již to vím naprosto jistě. Máte
výhodu. Nejsem škrob, takže vám to bezbolestně prozradím bez
nároku na odměnu.
Celý problém spočívá ve vzdálenosti bleskové výbojky od
objektivu. Jak prosté. Sledujte prosím tento příklad. Světlo se vyzáří
z výbojky a vrátí se do objektivu. Když je výbojka u objektivu
blízko, úhel dopadu a odrazu je malý a neštěstí je hotovo. Angoráci.
Když se nám podaří blesk od objektivu vzdálit a úhel zvětšit,
máme po starostech. Při té špatné variantě se totiž světlo odrazí od
očního pozadí. Vnikne do oka snadno, protože při slabším osvětlení
místnosti jsou zorničky rozšířené, ale odrazí se jen červená část
spektra. Ta je potom na fotce zatraceně dobře vidět.

- 65 -
 Nejmodernější fotoaparáty, a to i kompaktní, mají v prospektech
reklamu: tento přístroj má zařízení, které odstraňuje červenání očí
fotografovaných osob. Nezlobte se na mě, ale já tomu nevěřím. Měli
jsme ve firmě jednu takovou Minoltu. Měla zabudovaný blesk a před
každým snímkem na vás napřed krátce zamrkala a až potom
exponovala. Domnívám se, že za tak krátkou dobu (toho zamrkání)
zorničky nestačí zareagovat a zúžit se. Přesně to ale odzkoušené
nemám. Totiž i při té špatné variantě nejsou červené oči vždy. Stačí,
aby se fotografovaná osoba podívala stranou, a je všechno v pořádku,
ale můžu vám garantovat, že se to stane, když to nejmíň budete
potřebovat.
Fotografoval jsem jednou závěrečnou hodinu v tanečních. Bylo
to ještě v době, kdy taková událost byla velkou společenskou
záležitostí, dnes už tomu tak není. Měli to zrovna studenti z
gymnázia. Z mé alma mater. Byla tam hromada známých, plno
profesorů a rodičů, slečny v toaletách a pánové v gala. No prostě ples
jak má být. Používal jsem tehdy silné sovětské blesky do zásuvky.
Jeden jsem měl na liště vedle foťáku a druhým jsem si přisvětloval
pozadí. Velmi rychle se nabíjely, a tak to šlo jedna báseň.
Konferencier vyhlásil, že fotograf čeká v předsálí a…. nikdo
nešel. Lidé však v takových situacích podléhají davové psychóze.
Chodili kolem mne, pokukovali a pak se jeden pár osmělil a nechal
se vyfotit. Vtom momentě jak bys roztrhl pytel. Už byla fronta a já
jsem cvakal, až ze mě kapalo.
Už jsem měl asi polovinu hotovou, měl jsem pauzu, páry
kursistů šly na taneček. Najednou jako rána z čistého nebe, hlavní
blesk mi odešel. Z ničeho nic. Jako když se zastaví auto a dál nejede.
Ten druhý použít nešel, neměl kablík. Co teď. Podařilo se mi tam
ulapit jednoho přítele a půjčit si od něho také síťový blesk, který si
krátce předtím přivezl z NDR. Byl řešený naplocho, naplacato, čímž
ležel skoro těsně nad objektivem.
V pohodě jsem taneční dodělal. Všechny jsem ujistil, že fotky
budou skvělé, jsem přece odborník, a v klidu jsem odešel. Ale ouha.
Vyvolal jsem filmy, tenkrát jsme si ještě barevné ORWO NC - 19 i
21 vyvolávali sami, udělal jsem pár fotek a zděsil jsem se. Všichni

- 66 -
měli oči, že angoráci byli na ně slabí. Ostuda až na půdu. Nezbylo mi
nic jiného, než vzít retušovací štěteček a do každého oka udělat tečku
tuší, aby se ta červeň zakryla. Samozřejmě, že to problém úplně
nevyřešilo, ale bylo to lepší než nic.
Moje sestra dlouhá léta zpívala v dětském pěveckém souboru
Permoník. Byli dobří, získali několik předních umístění v domácích
soutěžích, a proto se jim podařilo i za bývalého režimu občas
vycestovat. Sestra byla v NSR, ve Švédsku, ale hlavně, to je pro nás
důležité, v Japonsku. Z této elektrotechnické velmoci si samozřejmě
přivezla fotky, které tam fotili a také udělali jejich japonští kolegové.
Bylo to foceno evidentně kompaktem. Nutno podotknout, že tenkrát
se dal u nás koupit kompakt pouze v Tuzexu, v nejlepším případě, po
známosti, v Merkurii. Jeho cena se pohybovala okolo 6-8 tisíc Kčs.
U nás to byla prostě novinka. V Japonsku to bylo běžné.
Fotky to byly nevalné. Rozostřené, barevně nevyvážené. Zase
jednou dali perlu do rukou diletantovi. Všechny osoby fotografované
s bleskem měly červené oči. Co k tomu dodat? Nou koment.
Jak jsem již uvedl, Metz 45 konstrukčně vypadá trochu
předpotopně, ale je vidět, že to je účelné. Když máte takový silný
blesk na liště vedle fotoaparátu, nikdy se nemůže stát, že
fotografované osoby budou mít červené oči. Výbojka je totiž od
objektivu tak daleko, že to snad víc ani nejde. Některé velké
fotografické firmy, které si pro své přístroje sami vyvíjejí systémové
blesky, volí často takové uspořádání, že blesk se nasunuje přímo do
úchytu na fotoaparátu. V každém případě se snaží umístit výbojku co
nejvýš. Proto nad aparátem ční mohutné tělo blesku, kde je umístěn
kondenzátor, baterie a elektronika, teprve až nahoře je hlavice s
výbojkou. Ta bývá samozřejmě také výklopná do všech směrů.
Možná, že jste si všimli, např. v televizi, že fotoreportéři s
blesky na foťácích otočenými vzhůru mají na vývojkách přilepený
kousek kartonu, nebo plastovou destičku v úhlu 45 stupňů. O strop
fotografovat nemohou, buď je moc vysoko, nebo tam není vůbec
(venku), tak alespoň tímto způsobem se snaží světlo rozptýlit, aby se
vyhnuli přímému záběru, který, jak už jsme si řekli, by nestál za nic.

- 67 -
 Jako jednu z hlavních předností považuji u typu Metz 45 CT -
4(5) napájení. Zespod do těla blesku se vkládá celý zvláštní modul,
který je už dopředu naplněn bateriemi. Může to být šest běžných
nebo alkalických tužkových baterií, nebo, a to je daleko výhodnější,
napevno zabudovaných šest tužkových NiCd článků. Tento vpravdě
akumulátor se nemusí při nabíjení rozebírat a nabíjet jednotlivé
články zvlášť, stačí celek připojit přes spodní uzpůsobenou zdířku ke
speciální síťové nabíječce a asi za čtyři a půl hodiny je „špalek“
připraven k použití. Ano, říkali jsme tomu špalek a měli jsme jich
víc. Když jsem šel fotit větší akci, vzal jsem si jeden špalek do
blesku, druhý do kapsy, do rezervy. Na jedno kompletní nabití byl
Metz schopen 50 x blesknout na plný výkon. Pro dokreslení uvádím,
že tento blesk byl schopen při běžném filmu a cloně číslo 4 dosvítit
do vzdálenosti asi 10 metrů (podle podmínek). Pak nastalo kompletní
vybití, ale to přece nevadí. Jedním pohybem jsem většinou ještě teplý
akumulátor vyndal a druhým zasunul rezervní (studený) a v tu ránu
jsem mohl pokračovat takřka bez přerušení. Podobně jako akční
hrdinové uvolní pojistku a vypustí prázdný zásobník z pistole 7,65 a
okamžitě narazí plný. Než se padouch vzpamatuje, střílí se dál.
Měli jsme těchto špalků dohromady asi 8 pro čtyři blesky.
Bohatě to stačilo, teprve, až začala kapacita prudce klesat, baterie
nechtěla držet proud, bylo nutno nechat články vyměnit. Nebylo to
levné, jedna výměna přišla bratru až do 500 Kč, s materiálem a prací,
ale kvalitní NiCd články pak vydržely dlouho.
Já jsem vám zatajil, nebo ještě lépe řečeno, zatím jsem se
nezmínil, o ještě silnějším blesku. Je to model Metz 60. Jak již plyne
z označení, jeho směrné číslo je 60. Je to ještě větší a masivnější
přístroj, ale přiznám se, já ho nemám rád. Já vím, výkon je to veliký.
Fotografie odrazem od stropu jsou bez problémů, ale já nemůžu
přenést přes srdce, že speciální akumulátorová baterie, která blesk
napájí, se nosí zavěšená přes rameno. Silně mi to připomíná dobu,
kdy jsem chodil po kostele s Čajkou a s bateriemi v brašně na
rameni. Připadal jsem si jak svázaný. Ještě ke všemu ten blesk byl
hrubě nespolehlivý, odcházely kontakty, kde se dalo, a při nabíjení
tak pronikavě pískal, že velebný pán si pletl melodie. Marné,

- 68 -
zanechalo to na mě stopy. Od té doby blesky s brašničkami
nepoužívám a bohdá nebudu už nikdy muset.
Jak již jsem uvedl, firma Metz je na blesky specializována. Aby
ale její produkty mohli užívat majitelé kvalitních automatických
přístrojů, vyvinula tzv. adaptéry SCA. Pro každý typ nebo aspoň pro
každou skupinu fotoaparátů, je adaptér jiný. Respektuje všechny
odlišnosti a konstrukční zvláštnosti u jednotlivých firem.
Je to vlastně elektronická interface, která slouží ke komunikaci
elektronického blesku s fotoaparátem. Krabička velikosti běžných
cigaret se nasune do držáku na foťáku a šikovná točená šňůra se
zapojí do blesku, který máme na liště na boku. Adaptér má vlastní
napájení čtyřmi mikrotužkami.
Když se všechny komponenty zapnou, fotoaparát s bleskem se
pustí do komunikace přes prostředníka. Několikrát jsem měl pocit, že
uslyším, jak na sebe bekají. Hlavní slovo má fotoaparát, který si
diktuje kolik světla do stropu a kolik napřímo má blesk nadávkovat.
Foťák totiž ví o motivu všechno. Jak je daleko, kolik světlaje
zapotřebí, jaký má film, no prostě vše.
Tyto kvalitní fotoaparáty si samy zaostřují. Tuto bohulibou
činnost vykonávají na základě porovnání kontrastu. V hledáčku mají
uprostřed zvýrazněné políčko. To nasměrujeme na zvolený motiv a
lehce stlačíme spoušť (do tzv. první polohy). Fotoaparát vyhodnotí
mikroprocesorem skutečnost, rozostřený obraz je méně kontrastní
než zaostřený. Okamžitě vydá povel pro servopohon a ten pootočí
zaostřovacím kroužkem objektivu tak, že je zaostřeno. Je to hotovo
ve zlomku sekundy. My sami vidíme v hledáčku, že se obraz zaostřil
a domáčkneme spoušť (tzv. druhá poloha).
To je všechno pěkné, ale co se stane, když aparát nasměrujeme
na nevýraznou plochu bez kontrastu? (Sice nechápu, co za kravinu
bychom chtěli vyfotit, no ale…) Já vám řeknu, co se stane: objektiv
bude jezdit tam a zpět, od jedné krajní polohy do druhé a nebude se
mít čeho zachytit, protože vyhodnotit kontrast nemůže.
To se také často stává při fotografování s bleskem. Motiv může
být kontrastní, ale je málo světla, tak vlastně kontrastní není. (Proč
bychom si taky brali blesk, kdyby bylo dost světla?) S tím si poradí

- 69 -
SCA adaptér. V přední části má zdroj infračerveného světla a čidlo.
Když přimáčknete spoušť, posvítí si na motiv infračerveným
světlem. Světlo se odrazí zpět, vyhodnotí se vzdálenost a je okamžitě
přesně zaostřeno, kontrast nekontrast.
Jeden chytrák se mi dokonce snažil namluvit, že toto
infračervené světlo způsobuje červenání očí na fotce. Blbost. Když
domáčkneme spoušť, infra už dávno nesvítí. K této myšlence
dotyčného vedla ta skutečnost, že když je motiv dostatečně blízko, je
na něm infračervený bod zřetelně vidět. Hlavně potmě. Ale řekněte
mi proboha, kdo by ostřil do oka, to raději na čelo, jako když
profesionálové střílí z pušky s infračerveným zaměřovačem. Pěkně
na čelíčko a šup tam kulku. My jsme daleko mírumilovnější, nám
stačí pěkně ostrý a prosvětlený obrázek.
Ještě bych se vrátil na moment k automatickému zaostřování.
Jak byste vyfotili dvě osoby stojící jen kousek od sebe? Když si je
umístíte pěkně doprostřed, zaostřovací políčko hledáčku vám padne
zrovna mezi ně a fotoaparát se vám zaostří na vzdálenou stěnu někde
daleko vzadu. Osoby jsou rozostřené. Ani infrasvětlo vám nepomůže,
protože infračervený paprsek taky projde mezi. Co teď, milý žáku?
Je to jednoduché. Zaměříme na jednu nebo druhou osobu a
přimáčkneme spoušť do první polohy. Provedou se zaostřovací
operace. Spoušť stále držíme a můžeme si obrázek nakomponoval
dle libosti. Už se zaostření nezmění, ale nesmíme pustit spoušť.
Domáčknutím spouště až dodna úspěšně zakončíme „obtížnou
operaci.“

Odpálení blesku si řídí fotoaparát pomocí synchronizačního

zařízení. Přístroje jsou propojeny buď kablíkem, nebo přes středový
kontakt. Je ale běžné, že potřebujeme někdy fotografovat s dvěma či
více blesky najednou. Bývá to například tehdy, chceme - li přisvítit
pozadí za fotografovanými osobami, aby se nám tam netvořily
nehezké stíny anebo naopak, aby za nimi nebyl jen tmavý prostor. Na
odpálení toho druhého, případně třetího blesku, použijeme fotocitlivé
elektronické odpalovací zařízení.

- 70 -
 Takto vzletně se říká krabičce (jako zápalkové), ve které bývá
zdířka pro zapojení blesku. Na druhé straně je většinou průhledný
kryt a pod ním je schováno fotočidlo. Když se na toto chytré zařízení
prudce posvítí, třeba jiným bleskem, sepne elektrický obvod a odpálí
druhý blesk, který je do něho zapojen.
Existovalo a bylo i publikováno několik amatérských
konstrukcí. Za komunistů se k nám z imperialistické ciziny toho moc
nedostalo, a tak zlaté české ručičky konstruovaly a
konstruovaly….kolikrát se divím, co všechno dokázaly. Oprávněně
hodlám tvrdit, že kdyby tito všeumělci měli možnosti, zázemí a
peníze, mohli jsme být už před Německem. Bohužel „velký ruský
bratr“ to nechtěl dovolit, a proto to dopadlo, jak to dopadlo.
Tentokrát neměl ten nejhloupější sedlák ty největší kobzole.
Nechal jsem si několikrát fotospínač postavit, ale moc to
nefungovalo. Po uvolnění hranic to byla jedna z prvních věcí, které
jsem si z Rakouska dovezl. Obávám se, že budu muset zase dělat
reklamu. Na fotografické příslušenství byla odjakživa nejlepší firma
Hama. Také fotočidlo této firmy slouží zcela spolehlivě. Měli jsme
jich víc, ale zůstalo mi už jen jedno.
Dovedete si představit, jak perfektně se pracovalo s modelkami,
když jsem do místnosti umístil tři Metzy s foto čidly a spínal je
všechny najednou jedním menším systémovým bleskem na
fotoaparátu? Pohádka. Technika uvolnila fotografovi ruce. Už není
nutno stále něco přepínat a přehazovat. Není nutno ostřit. Můžeme se
plně věnovat výřezu a kompozici. Ó, hosana, jak dojemné.

Jak jsem se již jednou zmínil, jednu dobu jsem používal dva
velmi výkonné síťové sovětské blesky. Bylo to tzv. dvojče. Jeden
měl káblik a druhý optické spínací čidlo. Už zabudované v hlavici a
velmi citlivé.
Jednou jsem fotil Adrienu Sobotovou a Luďka Sobotu na nějaké
estrádě v Městském domě kultury v Karviné. Seděl jsem úplně
napravo na jevišti, aby na mě obecenstvo nevidělo. Měl jsem oba
blesky přimontované na zvláštní liště, aby jeden byl vpravo a druhý
vlevo. Pravý jsem měl zapnutý na kablík, levý se odpaloval

- 71 -
optosynchronem sám. Program byl řešen tak, že po každém čísle
nebo výstupu účinkujících zhasli. Pak se aktéři vyměnili, prudce
zaplály reflektory…..a mně se odpálil levý blesk. Fotočidlo bylo
prostě tak citlivé, že když po chvilce tmy zčistajasna na něj dopadlo
světlo, tak prostě sepnulo obvod. Luděk Sobota se vždycky lekl a
ihned to svým svérázným způsobem komentoval. Atak, k své značné
nelibosti, jsem s ním, zásluhou mého až moc účinného blesku,
účinkoval v estrádě i já.

Tímto stejným způsobem, optickým synchronem, se pracuje v

profesionálních studiích. Většina fotografií do módních časopisů
vzniká ve studiu, v ateliéru. Je tam větší klid. Fotograf s tlupou
modelek a štábem spolupracovníků aautoparkem osobáku i dodávek
je venku příliš nápadný. Někdo nemá rád, když se mu při práci dívají
lidé na ruce. Netvrdím, že se exteriéry nedělají. Samozřejmě že ano,
ale je to náročnější aprofíci vždy volí raději nějakou oblast, kterou
lze uzavřít, nebo jinak oddělit. Např. pláž, hotelový bazén, zahradu,
park. Nezřídka u větších akcí spolupracuje policie.
V ateliéru zase většinou nesvítí slunce, proto je třeba jej vytvořit
uměle. Skvěle se na to hodí zařízení Compactron. Je to soustava
blesků na stativech, z nichž jeden je považován jako hlavní, ten si
většinou fotograf spíná fotoaparátem a několik pomocných s
fotočidly. Fotograf si blesky rozmisťuje libovolně po ateliéru,
protože každý blesk má svůj stojan, ale…ouha. Jak má ten chudák
dopředu vědět, jak bude model osvětlen, když blesk svítí jednu
tisícinu vteřiny a oko to skoro nedokáže postřehnout. Se vším je
počítáno. V blescích jsou speciální výbojky. Jsou to vlastně obyčejné
žárovky na umělé světlo a trubice výbojky je obtočená kolem ní. To
znamená, že umělec si napřed pozapíná žárovky (říká se jim pilotní
světla) a podle jejich svitu nastavuje osvětlení modelu. Má tak aspoň
nějakou představu o výsledném konečném efektu. Pak teprve nechá
nabít kondenzátory a udělá snímek za svitu výbojek. Všechno se
samozřejmě několikrát opakuje, asistenti odebírají vypráskané
fotoaparáty a podávají jiné, čerstvě naplněné a bleská se a bleská,
modelka se kroutí, z umělce leje……

- 72 -
 To se to pak fotografuje. Viděl jsem to ve filmu. Podle statistik
použije profesionální fotograf z roličky kinofilmu asi 3 políčka. Vše
ostatní je propad. Taky bych si chtěl jednou dovolit takový luxus.
Úplně na závěr dvoukapitolového vyčerpávajícího pojednání o
blescích bych chtěl připojit jednu historku.
Velký a silný blesk použili soudruzi příslušníci na sestrojení
chytrého zařízení, které umisťovali, pravděpodobně schválně, na
přehledný a bezpečný úsek vozovky, kde ale byla z dost nejasných
příčin omezená rychlost „cestnej premávky.“ Tento blesk ve spojení
s fotoaparátem a radarem dělal zajímavé věci. Když projelo auto,
které trochu prešvihlo povinnou šedesátku, aparát zareagoval a
exponoval bleskem. Vznikla fotka, na které byla poznávací značka
projížděvšího závodníka, datum, čas a skutečná rychlost. Když se
náhodou příslušníkům podařilo udělat fotky, posílali je hříšníkům a
inkasovali těžké peníze. Ó bože, dopřej mi, abych i já někdy mohl za
fotky inkasovat takový majlant.
Nikdy jsem podobné zařízení neviděl, ale muselo to být řádné
hobo, protože, jak už jsem se zmínil, v noci se venku fotografuje
blbě. Vím jenom, že to mělo kazetu asi na 25 metrů kinofilmu. Pro
ilustraci 1 kinofilm 1,7 metrů, tj. asi 14 - 15 filmů v kazetě najednou,
což představuje asi 560 snímků. Když by se povedl každý (o čemž
dost pochybuji), tak počítejte každý asi za 500…..škoda mluvit.
O těch filmech to vím jistě, protože když jsem byl ještě ve Fomě
v Ostravě, furt mě někdo lámal z Krajské správy VB, později Policie
ČR. Chtěli totiž nakoupit film Fomapan Speciál v balení 25 metrů.
Běžné filmy v takových baleních byly, ale Speciál nikoliv. Byl to
totiž poměrně dost citlivý film (800 ASA, 3x citlivější než běžný
film) a právě proto ho potřebovali, aby tím radarfoťákem vůbec něco
nableskali. Já, i přes svůj silně antagonistický vztah k policejní zvůli,
jsem se snažil jim toto zboží v podniku zajistit, ale moje šéfka nebyla
měkká. Film nedostali.
Bylo to přibližně v květnu 1990. Vraceli jsme se z Vídně, kde
jsme byli domluvit koupi našeho prvního vyvolávacího stroje značky
Durst. Já s parťákem a dva naši spolupracovníci ve dvou
škodovkách. Z domu jsme vyjížděli již předcházející noc, celý den

- 73 -
jsme jednali a nakupovali a večer jsme se vraceli už dost utahaní. Jel
jsem první a dost jsem to natíral. Cesta byla pěkná, nikde nikdo, tak
„vzhůru Vávro na Plzeň“.
Za mnou parťák to taky držel v otáčkách a tak se mě držel,
abych mu moc neujel. Bylo to někde před Brnem, ještě před
nájezdem na dálnici. Přejížděli jsme jakýsi mostek, byla vlahá teplá
noc, nebe plné hvězd a najednou prásk. Nehlučně se mi zablesklo za
zadkem. Můj přítel, který seděl vedle mě, chlapík okolo padesátky,
se rozhlížel po nebi hledaje bouřku, a vtom najednou prásk podruhé.
Jistě už tušíte, o co se jedná. Fotili nás. Napřed mě, parťáka ne,
ten jel moc blízko za mnou, to se blesk nestačil znovu nabít. Ten
druhý záblesk patřil další, k nám nepatřící škodovce, která jela asi 10
sekund za námi.
Asi po kilometru nás zastavila hlídka a debata vypadala asi
takto:
„Doklady!“ Dali jsme řidičáky a pasy.
„Odkud jedete!“ Měl jsem na jazyku poznámku, že mu je po
tom prd, ale jelikož se držím hesla: S blbcem se nehádej, řekl jsem:
„Z Vídně.“
Strážník vyvalil oči jak tenisáky a zabučel: „Víte, kolik by vás
to stálo v Rakousku?“ Tím chtěl pravděpodobně naznačit výši
pokuty za překročenou rychlost. No omoc to být nemohlo, co taky
škodovka zmůže. Dodnes vlastně nevím, kolik jsme jeli.
Když viděl naše nechápavé obličeje, zvýšil o oktávu hlas a začal
odsekávat: „Tisic šilínků!“ a někdo poznamenal: „Však pro někoho
to ani není tak moc.“
V ten moment oba zkameněli, čehož využil můj spolujezdec a
věda si své věkové převahy, totálně ty dva holuby sprdnul vtom
smyslu, že je velice nezodpovědné bleskat v noci na auta, co kdyby
se někdo lekl a z toho mostka spadnul dolů.
Celí zkoprnělí příslušníci nás radši nechali odjet. Čekal jsem, že
na dopravku v Karviné přijde fotka pozadí mého vozu, ale nepřišla.
Asi neměli citlivý film Fomapan Speciál, nebo se jim něco
nepovedlo. Nebylo by to poprvé ani naposled.

- 74 -
 Nutno dodat, že toto tenkrát ještě československé zařízení se
chovalo vcelku mírumilovně, protože fotografovalo projíždějící a
rychlost překračující vozy zezadu. To v chorvatském Šibeníku pro
mě měli jinačí překvapení. Projížděl jsem tam jednou okolo půlnoci
poměrně úzkou uličkou a protože široko daleko nebyla ani noha, asi
jsem tu povinnou padesátku trochu přepálil. Najednou jako rána z
čistého nebe, velmi silný blesk se mi odpálil přímo do obličeje. Lekl
jsem se jak septimánka při defloraci, sevřel jsem volant, a dalších 20
- 30 metrů jsem jel zcela poslepu, protože mi před očima tančily
plameny jak ze sopky Popokatepetl. To ovšem považuji za vrchol
nezodpovědnosti, když někdo nastaví automat, aby fotil
„odradarované“ auto zepředu. To by opravdu mohlo skončit tragicky.

- 75 -
 Fotografická praxe

Setkal jsem se s ní přibližně v roce 1965. Přivedl mě k ní můj

brácha Robert, přibližně o deset let starší. Záměrně nepíšu „brácha“,
ale brácha. To je, jak jistě uznáte, rozdíl. Asi to budu problematicky
vysvětlovat, ale fakt je ten, že jsem neměl sourozence a syn strýčka
Mirka a tety Jany byl můj nejbližší. (Ti, kdo vědí, o čem mluvím, si
možná myslí, že to je jinak. Nevadí. Já si to nechám tak, jak to cítím
já.) Naučil mě pár věcí, které se mi hodí i dnes. Uměl ulepit draka
ataky raketu, která doopravdy lítala. Z bezpečnostních důvodů mi
„tajemnou směs“ prozradil až za 10 let. Ze stejných důvodů jsem
totéž svému synovi (15) ještě neprozradil, ale myslím, že dnes už je
to jinak. Nemyslím si, že by se museli patlat s tím, co jsme museli
my.
Ty rakety co ulepil Robert, opravdu létaly. Jen matně si
vzpomínám na jeden start na Bezedníku. Tenkrát měl brácha asi
dobrou ruku i mušku. Možná, že to bylo tím, že křidýlka rakety
udělal z pohlednice Jurije Gagarina. Tento chlapec byl v roce 1963
velmi populární a brácha potřeboval křídla rakety vyztužit tvrdším
papírem. Nic ideologického v tom nebylo, potřebovali jsme jen ten
tvrdší papír.
Ta raketa tenkrát odstartovala z vedlejšího pionýrského tábora.
Dívali se na ni skepticky. Což o to, vypracovaná ona byla asi jako
Saturn, ale poletí?
Nebesa. Stroj odplul asi tak 150 m vysoko a důstojně se vrátil k
zemi, přibližně 10 m od místa startu. Kdo se v tom vyzná, uzná, že to
je tedy výkon.
Jak a z čeho můj brácha vyráběl své stroje, si nechávám pro
sebe. Experimentoval jsem sice v této oblasti, ale bez vážnějších
výsledků. Pro skeptiky: Robert zásadně vyráběl své létající modely
pouze a jenom pouze z papíru a z papírové „lízací“ lepicí pásky.
Proč? Na to měl vysvětlení. Tyto létající papírové modely nemohly
nikomu ublížit. Velmi živě si pamatuji, jak brácha ulepil dokonalý
model Saljutu a odvážně prohlásil: „Běž to pustit!“ No já jsem to

- 76 -
udělal, ale raketa vlivem toho, že hoření probíhalo tak rychle, že
spaliny nestačily tryskou odcházet, se po celé délce roztrhla.
Upozorňuji, že byla celá omotaná izolepou, což je podle mě velmi
silný materiál. Byla z papíru (izolepu nepočítám). Kdyby byla třeba
ocelová, nemusel bych už případně tento spisek psát.

Byl krásný zimní podvečer, byli jsme u strýčka Mirka v jeho

velkém, na dnešní dobu obrovském panelákovém bytě, a milý Robert
(17) lepil raketu. I strýček, jak to viděl, pravil:
„Co s teho chceš mět, ty blvoňu, dej to sem!“ A milou budoucí
kosmickou loď dokončil sám. (Pro lingvisty a estéty: strýček
Robertovi nenadával, my se prostě tak na Moravě vyjadřujeme.
Česky by se to dalo přeložit asi takto: „Milovaný můj synu, zanech
této práce, jelikož je nesmysluplná.“) S triumfem ve tváři a úsměvem
na rtech pravil: „Puste to!“
Měl tím na mysli, že jeho výrobek, raketové letadlo, vypustíme
z otevřeného okna, no a my jsme to okamžitě realizovali.
Zápalné šňůry jsme spojili, sirka zableskla a už to frčelo. V
komorách raketoplánu to zahučelo. Tady je třeba zdůraznit, že ten
raketoplán měl rozměry asi tak 10x15 cm abyl celý z papíru. (Pro
příslušníky: zcela neškodná hračka, nenechám se zavřít pro
nedovolené ozbrojování, podvracení republiky a tajný výzkum pro
NASA).
Milá raketa vyrazila, jelikož to bylo v podvečer v zimě, do
temné noci. Asi po 50 metrech si to ale rozmyslela a vzala to o
půlkruh zpět, čímž se vrátila do původního otevřeného okna.
Naše babička, maminka strýčka Mirka, celou operaci velmi
pozorně sledovala, a protože to byla velmi silná osobnost (asi jako
její dcera, moje maminka), vše živě komentovala asi takto: „Vy
blvoni, nemáte nic lepšího na prácu.“ Možná chtěla dodat, „abyste
nestříkli pánbíčkovi do oken“ , ale jelikož nebyla zbožná a navíc
členka KSČ, neříkala nic.
A tak se milá raketa vrátila do dokořán otevřeného okna a
hvízdla naší babičce kolem ucha. Co se dělo potom, bych nazval
palácovou revolucí. Strýček se zamkl v ložnici, já a brácha v

- 77 -
koupelně. Tetička Jana babičku uklidňovala asi nějakou bylinnou
kořalkou a raketa, až svůj let po pokoji ukončila, spadla za klavír.
Příští víkend jsme malovali.

Jak už jsem předeslal, dnes je to jiné. Bouchačky a třaskavky

můžete koupit na každém rohu. Velmi dobře si vzpomínám například
na rok 1991. To byl boom. Drogerii jsme už měli zprivatizovanou a
samozřejmě jsme chtěli na bouchačkách a raketkách něco trhnout.
Dostali jsme dobré zásoby od přítele z Orlové a prodávalo se vesele.
Největším hitem byly, a jsou snad i dnes, římské svíce. Takový
domácí ohňostroj. Zapálíte knot (třeba cigaretou) a už vám lítají
raketky přímo z ruky. Je jich 12 - 16 a je dobré je počítat, abychom
věděli, zda opravdu všechny vyletěly do nebes. Každá je jiné barvy a
je to opravdu hezké.
Na Silvestra jsem seděl v drogerii za pokladnou. Nevím, jestli
jsem tam neudělal víc škody než užitku, ale prodával jsem hlavně
tuto zábavnou pyrotechniku. Měli jsme všechno možné. Kromě
římských svící také různé raketky, čmeláky, létající talířky,
vybuchovátka, dělobuchy, sršně a co já vím co ještě. Kupovali to
všichni. Mladí i staří. Vnoučci i dědové, zralí muži i pubescenti,
babičky i snachy s vnučkami. Co vám mám povídat. Jen za
dopoledne jsme měli obrat okolo 40 000 korun.
Tady bych rád zanadával na tu dobu, která mimo politických
změn by se dala nazvat dobou bouchaček. Nerad na to vzpomínám.
V tu dobu jste si nikdy nebyli jistí, kdy vám to řachne za zadkem.
Nemyslím si, že jsem nějaký posera, ale vždy jsem se lekl tak, že mi
srdce poskočilo.
Tyto zkušenosti mám asi z roku 1991. To jsme s naší firmou
fotografovali „Den horníků“ v Karviné na náměstí. Dělali jsme to
Polaroidem, každý žadatel měl fotky „za pět minut hotové.“
„Jak mi šak švihli tým dělobuchom pod kopytama, tak sem sa
málem zesrál,“ říkal mi starý havíř Pagáč.
Zvláštní je na tom to, že časem to i ty pubescenty přestalo bavit.
V té době bylo možno slyšet na ulici dělovou ránu asi co 5 minut.
Dnes je to ojedinělé, i když prodej se neomezuje.

- 78 -
 Můj velmi dobrý přítel, reemigrant z Německa, mi říkal, že v
tom městě, kde žil, vydal starosta befel, že tyto bouchačky
araketačky se mohou prodávat jen asi tři dny před Silvestrem. V
průběhu rokuje prodej zakázán. To je demokracie.
Každý rok na Silvestra o půlnoci chodím se svými dětmi střílet
raketky ven. Sousedi už to znají a už většinou čekají v oknech. Loni
se mi podařilo vymámit z jedné firmy zvláštní kulové raketky, které
se vkládaly do novodurového tubusu. Pak to u nás vypadalo
doopravdy jak v Moskvě na 7. listopadu.
Ale zpět k té praxi. Brácha měl fotoaparát značky Altisa zNDR.
Byla to taková lepší obdoba našeho bakelitového fotoaparátu značky
Pionýr. Měl jednoduchý objektiv, dvě clony a dva časy. Na film 60
mm nafotografoval 12 snímků čtvercového formátu 6x6. Kupodivu,
při troše pozornosti a dobrém počasí se s ním dalo fotografovat
docela dobře. Některé fotky z Bezedníku mám dodnes (35 let staré).
Svitkový film Foma - Pionýr stál tuším 2,60 Kčs a Fomapan 17 a 21
asi 4 koruny. Filmy jsme vyvolávali v univerzální vývojce ve
vývojnici, která tenkrát ještě nebyla klopná. Byla v ní sice už spirála
s drážkami pro film, ale mohlo se s ní pouze otáčet středovým
kolíkem, který současně sloužil jako nalévací otvor.
Je třeba zdůraznit, že i to už byl velký pokrok. V té době bylo
běžné nalít vývojku do fotografické misky a při slaboučkém zeleném
osvětlení v temné komoře v ní ručně převinovat film tam a zpátky až
do úplného vyvolání (nebo zblbnutí). Vyvolávací doba se neřídila
podle hodinek, ale podle stupně zčernání filmu. Jednoduše řečeno, až
to bylo černé jako bota, bylo to hotové. Pro porovnání: o více jak
třicet let později, v době největší slávy firmy Fotocentrum, jsem
vyrobil dva klopné tanky, do kterých se vešlo po deseti kinofilmech
najednou.
Usušené filmy jsme kopírovali na papíry. Je to jednoduché. V
temné komoře při oranžovém osvětlení se film položí na fotografický
papír, krátce se osvětlí normálním bílým světlem a vyvolá se ve
vývojce a ustálí vustalovači. Kladnou stránkou je jednoduchost,
zápornou - velikost. Takovéto kopii se říká kontakt. Když je velikost
negativu 6 x 6 cm, logicky je potom fotka stejně veliká.

- 79 -
 Tato praxe se udržela dodnes například ve fotografických
ateliérech. Ještě nedávno jsem viděl fotografovat svatbu na plochý
černobílý planfilm 10 x 15. Tyto filmy se pak kopírovaly na
fotomateriál typu Neovera. Jistě jste již takové fotky viděli. Mají
lehce nazelenalý nádech.
Velkým pokrokem pro nás bylo, když jsme poprvé začali
fotografie zvětšovat. Ten přístroj, který to umožňuje, se jmenuje
zvětšovací alias zvětšovák. Pro takové začátečníky, jakým byl můj
brácha a později i já, bylo velkým požehnáním, že v Československu,
vMeoptě Přerov se vyráběly poměrně kvalitní zvětšovací přístroje a
daly se zakoupit za přijatelný obnos. I když je to přístroj ve své
podstatě jednoduchý, je velice užitečný. Promítne vám negativy v
požadované velikosti na průmětnu a tam si ještě můžete vybrat,
kterou část obrázku chcete na fotce mít.
Mě vlastně fascinoval celý proces vzniku fotografie. Pro
desetiletého kluka to byla kouzla a čáry spojené s alchymií. Foťák se
namíří na něco, nebo někoho, cvakne se spouští a obrázek je hotov.
Ale ne úplně. Ještě na filmu není nic vidět. Musí se to vyvolat, ustálit
a usušit. Pak už to vidět můžeme, ale je to takové nějaké naopak. V
temné komoře, při oranžovém osvětlení, to už je alchymie dokonalá,
to prosvítíme a promítneme na papír, který namočíme do vývojky a
ejhle, už je to vidět. Bohužel, na normální světlo s tím ještě
nemůžeme. Fotka se musí také ustálit v ustalovači, pak ještě řádně
vyprat a usušit. Pak už to je, a kdyby to nebylo černobílé, je to jak
živé.
Takové ty technicko - všeobecné znalosti jsem nabyl v hodinách
fyziky v deváté třídě základní školy. Měl jsem to štěstí, že škola, do
které jsem chodil, byla poměrně slušně vybavená a učitelé tomu
fandili. Ve fyzikálním kabinetu byl fotoaparát Flexaret 7 automat,
který jsme si mohli, v rámci dobrých vztahů, občas vypůjčit ave
škole byla vybudovaná funkční fotokomora, kde jsme si mohli
vykopírovat naše první fotky.
Naše škola vznikla v roce 1965 a v roce 1967 jsem tam
nastoupil do 5. třídy ZDŠ. Byla nová, moderní a vůbec se nedala
srovnat s tou školou, do které jsem chodil dříve. Prožil jsem tam

- 80 -
krásné období přelomu 60. a 70. let, které pro mě znamenaly nové
možnosti. Proč, to jsem pochopil až později. Tenkrát se ten
komunismus nabral tak docela vážně. Lidé začali procitat z letité
letargie. Rozbíhalo se skautské hnutí a bohatě kvetl tramping.
Vznikaly různé organizace a zájmové skupiny, které nebyly
podřízeny stranickému diktátu. Bylo to něco podobného, co bychom
dnes nazvali Hnutím zelených. Společně s několika kamarády jsme
také založili něco jako turistický oddíl s názvem Ontario. Byli jsme
řízeni časopisem ABC a bylo to něco podobného jako za první
republiky, když vznikaly dětské kluby pod vedením Mladého
hlasatele.
I když jsem dříve byl Jiskra a pak Pionýr, najednou přišla doba,
kdy rudý šátek nechtěl nikdo nosit, na Sovětský svaz se pohlíželo
přes prsty a s benevolentním a vše chápajícím úsměvem. Dokonce
mezi žactvem šla fáma, že se přestaneme učit ruštinu. To ve mně
vzbuzovalo nadšení, protože jsem tento jazyk z duše nenáviděl.
Bohužel, moc mi nešla ani němčina, na kterou jsem chodil
nepovinně. Výuka tohoto jazyka byla na naší škole zavedena proto,
aby se získalo uplatnění pro jednoho pedagoga, který se německy
naučil tenkrát, když se za protektorátu jeho rodina prohlásila za
Němce.
Bohužel tato doba „malin nezralých“ trvala jen krátce. V
začátku 70. let nabral zásluhou „osvoboditelských“ tanků rudý vítr
znovu dech a normalizace ukončila všechny naděje na
demokratičtější vývoj. Proslechy, že bychom se mohli stát
neutrálním státem, jako třeba Rakousko, vzaly za své. Náš ideálů
plný turistický oddíl byl převzat pod záštitu Pionýrské organizace a
už to přestalo být zajímavé. Ještě štěstí, že pro mne devítiletka
skončila.
Ve škole se v té době projevovalo něco jako „kulturní revoluce“.
Škola byla vybavená dobře, ale zdaleka ne všichni učitelé moderní
pomůcky využívali. Měli zajetý určitý stereotyp a využití
technických pomůcek by jim jen přidávalo práci, tak proč by to
dělali. Jiný názor zastávala naše fyzikářka. Pomohli jsme jí

- 81 -
zrevidovat kabinet a pomůcky vyřazené pro banální závady jsme
opravili.
Otevřel se nám báječný svět audiovizuální techniky. Kamery,
fotoaparáty, promítačky, diaprojektory, synchronní magnetofony,
přístroje pro zadní projekci a mnoho dalších zajímavých přístrojů.
Starali jsme se o ně a pomáhali jsme učitelům (resp. učitelkám) v
jejich využívání. Tam jsem se seznámil se základy optiky,
fotografické a filmové techniky.
Na gymplu už jsem měl „nálepku“ fotografa. Fotil jsem kde co a
čím se dalo. Vždycky se mi podařilo něco si někde půjčit. Dělal jsem
fotky do novin, řídil jsem školní časopis, zkoušel jsem reprografii.
Obesílal jsem různé soutěže, fotografické i literární. Přes tyto své
aktivity jsem se také významně angažoval v SSM. Zastával jsem
významné funkce na úrovni okresu i kraje. Ještě před maturitou jsem
také poprvé (a doufejme i naposled) politicky narazil.
Dostal jsem se totiž ve svazácké hierarchii tak vysoko, že
hrozilo, že by se mohlo stát to neštěstí, že by mě nezodpovědní
soudruzi na celoškolské konferenci, nedej bože, zvolili za předsedu.
Mezi svazáky bylo ještě mnoho takových, kteří se dívali na člověka
jako takového, na jeho schopnosti a práci a nikoliv na to, jaký má
kádrový posudek.
Já jsem v práci skutečně výsledky měl. Jako předseda okresního
a člen krajského štábu jsem se podílel na organizování letní aktivity
mládeže a pomáhal jsem i s přípravou nepopulárních „zadarmo“
brigád v pohraničí. Jen na okraj: na jedné takové brigádě jsem byl ve
Zlatých horách v roce 1975. Nejenže ta samoobsluha, kterou jsme
pomáhali stavět, ještě stojí, ale přežila i velkou vodu v roce 1997.
Užili jsme si tam spoustu legrace a přátelské vztahy tenkrát navázané
přežily propast více jak dvaceti let.
Naneštěstí se mi dařilo i v novinářské činnosti. Asi řízením
osudu jsem vyhrál nějakou literární soutěž a byl jsem pozván na tři
dny do Prahy na Fakultu žurnalistiky UK. Měl jsem možnost vidět
novinařinu zblízka. Navštívil jsem redakci Rudého práva, byl jsem v
tiskárně Svoboda, točil jsem šoty ve studentském televizním studiu,
viděl jsem při práci reportéry a hlavně fotografy. Byl jsem ve svém

- 82 -
živlu. Napevno jsem počítal, že po maturitě nastoupím do prvního
ročníku a diskuse, které jsme vedli na půdě slavné UK, mě v tom
utvrzovaly. Jak jsem byl naivní. Velká strana okamžitě zakročila.
Hrozilo přece reálné nebezpečí, že se stanu předsedou významné
svazácké organizace a z tohoto postu bych se na tu žurnalistiku mohl
snadno dostat. Jak by si to soudruzi ze školní stranické organizace na
OV zodpověděli, že pustili do svých řad podvratný živel.
Ano, podvratný živel. Moje maminka vystudovala Právnickou
fakultu UK v Praze. Pracovala jako předsedkyně trestního senátu
Okresního soudu v Karviné. Obrodný proces ji zastihl na vrcholu
životních sil. Bylo jí jen o něco méně než je teď, když píšu tyto
řádky, mně. V tomto věku již má člověk většinou o životě jasno. Teď
už to mohu posoudit. Nedivím se, že v polednovém vývoji v roce
1968 viděla spásu a východisko z totalitní diktatury. Když přišli
Rusové, bylo mi 12 let. Nevěděl jsem o tom nic. Když se na to dívám
dnes, věřím, že bych také uvěřil, že cesta k demokracii je možná.
Maminka se opravdu snažila. Nakonec byla dosazena do zvláštního,
rehabilitačního senátu při Krajském soudě v Ostravě, který měl za
úkol napravovat justiční přehmaty a omyly padesátých let.
Jaká to musela být krásná doba. Plná iluzí a krásných představ o
skvělé budoucnosti. Ale pak přišel rok 1970, proces normalizace a
stranické prověrky. Následovalo vyloučení z KSČ, ztráta zaměstnání
a polepený kádrový posudek, který poznamenal i mne. Jako dnes si
vzpomínám, jak nám pan ředitel gymnázia o několik let později
osobně přinesl tenkou knížečku s názvem: Poučení z krizového
vývoje ve straně a společnosti po sjezdu KSČ. Tato komunistická
parodie vysvětlovala oprávněnost bratrské pomoci spřátelených
armád při osvobození Československa v srpnu 1968 a měla se stát
naším evangeliem. Už to brzy bude třicet let. Škoda, že už ji nemám,
dnes by to bylo zajímavé čtení.
Když jsem dostal svůj první foťák, ihned jsem začal dělat
komerci. Studentská kapsa bývá zpola prázdná, zpola vysypaná.
Filmy, fotografické papíry a chemikálie taky nebyly zadarmo ajá
jsem byl vždycky „člověk podnikavej.“ Fotografoval jsem spolužáky
v tanečních, branná cvičení, pionýrské tábory, školní a svazácké akce

- 83 -
a taky hodně do novin. V okresním tisku jsem dostával 20 korun za
uveřejněnou fotku skrátkou notickou, v celostátní Mladé frontě to
bylo asi okolo padesáti, samozřejmě mínus 5% daň. Mám poměrně
rozsáhlý archív negativů, které dokumentují většinu mých
významných akcí. Bohužel, před dvaceti lety jsem ještě zdaleka
nebyl tak důsledný jako dnes. Řada negativů je nenávratně ztracená.
Už vraně pokročilém fotografickém věku jsem si občas troufnul
cvaknout i nějakou svatbu. Většinou v kostele, ale už jsem se i
opovážil do menších obřadních síní. Budiž mi postaven fotografický
pomník, nestalo se mi za celou dvacetiletou fotografickou kariéru, že
bych pokazil svatbu. A hrdě mohu prohlásit, že jich byly stovky. Jen
jedna mi kapku ujela, bohužel právě kamarádova. Takový je život.
Ve fotografii a fotografování platí pravidlo, že když na něčem
opravdu hodně záleží, tak se to nepodaří. U svatebních obřadů jsem
toto štěstí - neštěstí neměl, ale v jiných případech, škoda mluvit.
Ještě o tom bude řeč.
Jedním z hlavních zdrojů mých studentských příjmů bylo
fotografování v kostele. Pravda, jsem sice pohan, ale pravidelnými
návštěvami kostela jsem dospěl k ovládnutí církevního protokolu, ba
i Otčenáš jsem se naučil. Spřátelil jsem se sn ebožtíkem panem
děkanem Blahutem i s ostatními velebnými pány, s kostelníky i
ministranty. V minulé době nebyli tito služebníci boží na výsluní
společnosti. Já jsem měl možnost se přesvědčit, že to jsou lidé velice
inteligentní, vzdělaní, milí a navýsost tolerantní. Nikdy se nestalo, že
by mne z chrámu vykázali, nebo mi třeba bránili ve fotografování.
Právě naopak. Nejenom že mou přítomnost snášeli, ale vycházeli mi
vstříc a často bych se bez jejich pomoci neobešel.
Svatby jsem si většinou domlouval dopředu. Čekat před
kostelem, až si vás snoubenci najmou, nemělo většinou cenu. Za
komunistů stejně moc svateb v kostele nebylo. A když už se přece
jen novomanželé do kostela vypravili, tak buď o fotky neměli zájem,
nebo měli fotografa svého. Jenom někdy jsem měl štěstí.
Bylo to v sobotu 30. dubna, nevím kterého roku. Podařilo se
nám s kamarádem vyfotit celkem tři svatby. To, co následovalo, to
jsme měli dokonale nacvičené. Šli jsme do fotokomory, vyvolali

- 84 -
jsme filmy a namočili je do lihu, aby rychle uschly. Než jsme si
namíchali vývojku austalovač, filmy už byly suché a mohli jsme
pracovat. Fotky jsem kopíroval většinou já, kamarád vyvolával
austaloval. Každý jsme měli v tom svém praxi. Šlo to jak po másle.
Měl jsem ve zvětšováku pětistovku žárovku, abych se
nezdržoval s expozicí a chemikálie jsme měli rozdělané po pěti
litrech. Najednou jsme měli ve vývojce i dvacet fotek, v ustalovači
ještě daleko víc. Byli jsme s to udělat sto fotek pohlednicového
formátu za hodinu.
Samozřejmě bylo nutné mít filmy dobře nafotografovane. To
bylo otázkou praxe. Měl jsem přesně vyzkoušeno, jakou clonu mám
použít, nebo na které místo v kostele se mám postavit. Tím pádem
jsem měl políčka všechny stejně kryté a u zvětšováku jsem se
nemusel zdržovat. Když jsme dělali ve dvojici, nasvětloval jsem
jednu fotku za druhou a házel do vývojky. Kamarád už si s tím
poradil. Když jsem někdy musel pracovat sám, levou rukou jsem
posunoval film, vkládal pod zvětšovák papíry a exponoval, zatímco
pravou jsem přehazoval pomocí pinzety fotky ve vývojce a v
ustalovači. Jak eskamotér v cirkuse.
Hotové fotky jsme řádně vyprali a fotografickým válečkem jsme
je nažehlili na umakart. Měl jsem ve svém studentském pokojíku
umakartový nábytek, tak to nebyl problém. Fotky sušené na
umakartu nejsou sice ideálně lesklé, ale spíš takové polomatné, ale
bylo to velmi účelné a praktické.
Zašli jsme si na hodinku třeba zahrát kulečník, fotky mezitím
spadly, stačilo je sesbírat. Jenom jsme to rychle roztřídili a mohlo se
rozvážet. Tenkrát ještě nebylo zvykem, že novomanželé dostali fotky
rovnou ve svatební den. Museli jsme pouze dbát na to, abychom na
oslavu nepřijeli moc pozdě. Někdy se to bohužel stalo. Buď už v sále
nebyl vůbec nikdo, nebo jen několik velmi „unavených“ opozdilců a
po ženichovi a nevěstě ani stopa.
Někdy se ovšem podařilo vystihnout ten nejsprávnější okamžik
a přijít s fotkami do nejbujařejšího veselí. To jsme pak museli fotky
chránit vlastním tělem, aby je pohleduchtiví svatebčané rovnou
neroztrhali. Většinou jsme dostali pojíst něco dobrého, to na

- 85 -
svatebních oslavách bývá, výslužku s sebou a navíc velmi slušně
zaplaceno i s trinkgeltem. Stávalo se, že jeden tchán se překřikoval s
druhým, že to zaplatí, jelikož na to má, podle hesla: „Ten punč
platím já!“
Ono taky záleželo od toho, jak kdy. Někdy nás vyrazili už z
předsíně s dvěma stovkama a ještě hartusili, že to je drahé. Jindy
jsme se zase handrkovali s ženichem, kterému se evidentně pletl
jazyk, a nevěsta plakala. Někdy se prostě ani ta svatba nevydaří.
Nikoli tentokrát. Na všechny tři veselky se nám podařilo dorazit
právě v nejlepším. Dostali jsme najíst, napít a řádný peníz. Pokaždé
bylo patřičně ulito ohnivé vody, jelikož zdraví a štěstí novomanželů
si toho žádá. Volně přeloženo, když jsme misi ukončili, měli jsme už
„kapku pod klobukem“.
Jako by to sám čert chtěl, ve vedlejší hospodě právě startovala
májová veselice. Muzika hrála, krásné děvčice se na nás smály,
čerstvě vypracované korunky v kapeskách cinkaly. Co k tomu říci.
Domů jsem se dostal až k ránu a v částečném bezvědomí jsem
upadl do postele a do neklidného spánku.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe:
„Ratatata, ratatata, džin, džin, džin. Tramtarára tramtará.“
Vyhrabal jsem se z postele a kalným zrakem pohlédl z okna. Snad
sním či bdím? Nevěřil jsem vlastním očím Na vybetónovanom
plácku před naším domem stálo asi čtyřicet muzikantů v blankytně
modrých uniformách a s nadutými tvářemi vyhrávali řízný marš.
Před nimi stál kapelník ověšený zlatými šňůrami jako generál a
maršálskou holí udával takt. I když jsem měl v hlavě prázdno a v
ústech poušť, přece jen mi za chvíli začaly docházet souvislosti.
Moje maminka se totiž narodila 30. dubna. To bylo jakoby
včera, z toho plyne, že dnes je 1. máj. Ti muzikanti, to jsou závodní
dechovkáři n.p. Kovona Karviná a chystají se do prvomájového
průvodu. Aha, už tomu rozumím. Náš soused, řidič podnikového
autobusu, je má vozit po městě, aby mohli rozesmátým pracujícím
vyhrávat na cestu do prvomájového průvodu. Než ale vyjeli na první
štaci, zastavili se u našeho domu, aby zahráli své podnikové
právničce k narozeninám.

- 86 -
 Netřeba podotýkat, že to spískal ten soused, protože se s mým
tatínkem vsadil, že ti muzikanti tam opravdu zahrajou. Podotýkám,
že to bylo v době, kdy mojí mamince bylo asi tolik jako teď mně.
Když dohráli, v klidu sbalili trumpety, nasedli do autobusu, kde
už jim tatínek připravil „osvěžující“ basu piv, a odjeli.
Takto porůznu jsem si fotkami přivydělával až do roku 1979.
Dělával jsem hlavně krtiny v kostele. To bylo každou neděli, v
průměru se dělalo tak 20 - 30 i více krtin do měsíce. To byl takový
můj stálý příjem. V zimě jsem fotil hlavně na tancovačkách a
plesech. Byl to takový trochu zvláštní druh služeb, mezi lidmi
neobvyklý.
Ke konci mé „černobílé kariéry“ mi dokonce přišel kámoš
policajt říct, že u nich na oddělení je na mne udání pro nedovolené
obohacování. Trochu mě to vyděsilo, ale už jsem stejně končil a
nakonec, co se mi mohlo stát. Byl jsem student VŠB a z té se
nevyhazovalo za prkotiny.
Když jsem se od rodičů odstěhoval, musel jsem svou sklepní
fotokomoru zlikvidovat. Bylo mi to trochu líto, protože to byla
fotokomora perfektní. Byla vytápěná, tekla tam teplá voda a časem
se mi ji podařilo docela zvelebit. Bylo to takové moje útočiště, vždyť
mi bylo asi tak 20 - 23 let. Byla zařízená a upravená pro styky všeho
druhu.
Další můj fotografický a komerční boom nastal až okolo roku
1984, ale to už byla barva.

- 87 -
 Barevná fotografie

Když jsem si kolem roku 1982 koupil útlou knížečku Zdeňka

Tomáška „Barevná fotografie pro každého,“ v žádném případě jsem
netušil, jak dalece to můj život ovlivní. Tato tenká brožurka
zamíchala mým životem pořádně.
Když jsem ji začal číst, po několika stránkách jsem s ní
znechuceně praštil. Byl jsem přesvědčený, že to, co tam bylo
popsáno, se nikdy nemohu naučit. Přiznám se, četl jsem ji na toaletě.
Je to takový můj zlozvyk. Jim zásadně u televize (už víc jak 20 let) a
na toaletě čtu. Jelikož od mládí trpím jistými střevními potížemi,
trávím na toaletě více času než jiní lidé. V mé bohaté knihovně
existují dokonce svazky, které jsem přečetl výhradně na toaletě. Na
tomto tklivém místě mám většinou jednu i více knih, na nočním
stolku také. Běžně se mi stává, že čtu dvě i více knih najednou,
samozřejmě každou zvlášť, podle toho, v které části bytu se
nacházím.
Není to ovšem tak prazvláštní věc, jak by se na první pohled
mohlo zdát. Jeden můj přítel má na toaletě dokonce příruční
knihovničku, z které volí dle momentální nálady vhodný svazek. Jiný
můj přítel zase postupuje podle vlastního, poněkud vulgárního hesla:
„Bez novin se nanaže…..ani nevyse…..
Takže Tomáška jsem prostě nastudoval na toaletě. Původně
jsem ji četl „per partes“, postupně jsem se propracoval k hlubšímu
poznání, ale absolutně jsem tenkrát ještě netušil, že jednou systém a
procesy spojené s výrobou barevných fotografií zvládnu tak
dokonale, že o tom budu moci přednášet a školit méně zdatné kolegy.
Na první přečtení je to systém opravdu složitý. Ten, kdo je
zvyklý, jako třeba jsem byl já, promítnout běžným bílým světlem
černobílý negativ na fotografický papír, minutu a půl máchat ve
vývojce a posléze ustalovat okolo pěti minut, ten si u „barvy“
zpočátku bude připadat jako v Jiříkově vidění. Barevná fotka je totiž,
velmi zjednodušeně řečeno, černobílá natřetí.

- 88 -
 Předsevzal jsem si, že o teorii budu psát co nejméně. Na tomto
místě však přece jen aspoň trošku.
Světlo, to je potvora maškrtná. Chová se podivně. Jednou je to
elektromagnetické vlnění, podruhé tok částic, které Newton nazval
korpuskule. Této podivnosti se říká duální povaha světla. Další
zajímavou vlastností světlaje, že bílé světlo obsahuje všechny barvy.
O to se můžeme přesvědčit tak, že rozložíme světlo hranolem, nebo
si počkáme až bude pršet a současně svítit slunce, a když budeme mít
štěstí, uvidíme krásnou duhu, která hraje všemi barvami.
Když si představíme toto spektrum, v němž je každá barva
monochromatická a má svou vlnovou délku, můžeme začít na jedné
straně paprsky infračervenými, pokračovat přes červenou,
oranžovou, žlutou a zelenou až po odstíny modré, ke konci viditelné
fialové a neviditelné ultrafialové. Přechody mezi hlavními barvami
vytvářejí meziodstíny, takže z duhy bychom namíchali všechny
možné a myslitelné barvy. Kromě jediné, tzv. purpurové, to je
nespektrální barva.
Za základní barvy považujeme modrou, zelenou a červenou.
Dokonce někde jsem četl, že je to chrpová modř, červená a zelená
jsou světla signální, tj. ta, která vidíme na semaforu na křižovatce.
Pomocí těchto tří barev můžeme namíchat všechny zbývající
odstíny. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Na tomto principu
pracuje například barevná televize, nebo také se tak tisknou barevné
časopisy a plakáty. I když tam je to trochu složitější.
Aby tedy mohla vzniknout barevná fotografie, musíme použít
takový fotografický papír, na němž jsou tři fotografické citlivé vrstvy
neboli emulze. Jedna z nich je citlivá ke světlu modrému, další k
zelenému a ta třetí k červenému. Kdybychom to rozdělili, tak máme
tři fotky a jejich následným spojením dostaneme tu jednu kýženou
výslednou, barevnou.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak ty barvy jsou opačné. Teď se
mi podařilo vás totálně zblbnout. Pokusím se o jednoduché
vysvětlení.
V černobílém procesu posvítíme na fotografický papír bílým
světlem a fotka bude černá. To je jasné. Když u „barvy“ posvítíme na

- 89 -
barevný fotopapír modrým světlem, vznikne fotka žlutá. Při použití
světla zeleného bude fotka purpurová a použijeme - li červený osvit,
bude azurová. (Termíny purpurová a azurová se v barevné fotografii
běžně užívají. Purpurovou rozumíme určitou směsici fialové a
červené, purpur bylo v minulosti velmi drahé barvivo, kterým se
barvily královské pláště. Azurovou jistě všichni znáte. Takovou
barvu má moře omývající písčité pláže v jižních zemích. Kdybyste
přeci jen nevěděli, řeknu Vítkovi Koženému, ať Vám z Baham pošle
pohlednici.) Abychom se dobrali kvalitního výsledku, tj. dobré
barevné fotky, můžeme použít dvě metody. Aditivní neboli sčítací,
kdy opravdu promítáme barevný negativ na fotopapír třikrát, a to
postupně modrým, červeným a zeleným světlem. Výslednou
barevnost řídíme délkou jednotlivých osvitů.
Druhá metoda se nazývá subtraktivní, odečítací, kdy svítíme
sice jen jednou a bílým světlem, ale pomoci subtrafiltrů odečteme z
bílého světla vše, co tam nepatří. Výslednou barevnost řídíme
hustotou odečítacích filtrů.
Jeví se to trochu složitě. Vydržte, já už s tou teorií končím. Já
jsem si zpočátku také myslel, že s tou složitostí nějak vypeču.
Bohužel nevypekl. Obejít se to nedá. Všechny tyto peripetie jsem
musel absolvovat.
Když to shrneme, je to tak, že osvitem můžeme řídit výslednou
barevnost hotových fotek. Proto jsem Vás v jiné kapitole nabádal,
abyste se nenechali odbývat neodbornou obsluhou ve fotosběrnách.
Pokud máte dobře nafocený film a fotky nejsou dobré, tj. bílá není
bílá a celkově na fotce nějaká barva převládá, je to jen a jen chyba
obsluhy příslušného zařízení.
Nutno podotknout, že po revoluci vzniklo mnoho fotofirem
vybavených kvalitními vyvolávacími automaty, a i když začátky byly
obtížné, dnes už je to přece jen jinak. Personál se naučil tyto stroje
obsluhovat a dnes už se nestává, že by vám nutil nekvalitní fotky.
Kdyby k tomu přece jen došlo, přijděte za mnou. Já vám poradím. Už
sice moc nefotím, ale teorii rozumím.

- 90 -
 Ještě bych se vrátil k tomu barevnému procesu. Když už jsme si
vysvětlili, jak fotopapír osvítit, musíme ho také vyvolat. Tady
narážíme na další úskalí. Barevná fotografická chemie je velmi
složitá. Na vysokých školách se dá studovat jako samostatný obor.
Navíc v dobách mých začátků bylo běžné, že jsme si chemikálie pro
jednotlivé roztoky vážili sami. Měl jsem doma plnou skříň
chemikálií, přesné laboratorní váhy a byla to dost piplačka. Navíc
byly některé sloučeniny (hlavně vyvolávací látky - vyvíječe) silně
jedovaté, takže práce s nimi byla nebezpečná.
Pro ilustraci jednu historku z mé připravované knihy Nové
pověsti české.

Stalo se nestalo ještě za minulého režimu. Mladý junák

namíchal sobě barvotvornou vývojku a protože tato nesnáší světlo,
neboť se rychle kazí, hledal nějakou láhev z tmavého skla. I našel ve
špajzu krásnou flašku od jakési irské whisky, kterou tatíček před lety
přivezl ze zahraniční cesty a o Vánocích se vypila. Nalil vývojku,
dobře zašrouboval uzávěr a postavil flašku do špajzu zpět.
Junákova tatíka v noci začaly brát zuby. Moc toho nenaspal, a i
když se mu moc nechtělo, ráno zavolal svému stomatologovi. Zubař
byl kamarád, takže i když měl plnou čekárnu lidí, slíbil oteklému
tatíkovi, že ho vezme.
Jelikož ke kamarádům se nechodí s prázdnou, otevřel bolavý
zoubek špajz a když uviděl plnou láhev, zaradoval se, vložil ji do
novin a aktovky a pádil na středisko.
Lékař bolavý zub otevřel, rozvrtal, vyvložkoval a pacientovi se
ulevilo. Nechal se od sestry objednat na příští týden, nonšalantně
postavil lahvinku na stůl a pádil do úřadu. Tam se chvíli snažil dělat,
že něco dělá, ale když šéf odjel na Okres, sbalil krám a tradá domů.
Vzal si prášek a lehl si.
K večeru ho vzbudil synátor s dotazem, kdeže je ta flaška od
whisky, jelikož to není žádná sranda, neboť v ní byla barvotvorná
vývojka a taje, jak víme, silně jedovatá. To tatíka značně vyděsilo a
po patřičném sprdnutí syna, že se takové sajrajty do špajzu nedávají,
ruče vyhledal v diáři čísla a jal se lékaře nahánět telefonem.

- 91 -
 Ten však nebyl k sehnání. Mobily ještě neexistovaly, atak byla
veškerá snaha marná. Milý zubař totiž vlastnil sice starší, ale přeci
jen západní zahraniční automobil, beztak si ho koupil z úplatků, ale
co čert nechtěl včera, jak couval do garáže, přivřely se mu větrem
vrata arozkřáply mu reflektor. Proto hned po poslední plombě
hupsnul do auta a jel do servisu. Milou lahvinku vzal s sebou, jelikož
za vedoucím autoservisu se také nechodí s prázdnou.
Všechno dobře dopadlo. Než pánové poklábosili v kanceláři,
mechanik světlo vyměnil, za což dostal dvacku a doktůrek odfrčel.
Pak už to dostalo švunk. Autoservisový šéf vzal „whisku“ druhý
den do Staviv, kde měl odložené italské obkladačky do koupelny.
Stavivový šéf předal tutéž advokátovi, jelikož potřeboval poradit, jak
se vyvlíknout z podezření nadřízených orgánů, že provádí šmelinu.
Advokát ji předal manželce, která nazítří fičela do Čedoku, aby jim
přece jen ten zlevněný letecký zájezd do Tunisu podrželi. Odtamtud
putovala lahvička do lékárny stran nějakého dovozového léčiva, pak
se dostala do Elektry skrz jakéhosi nečeského magneťáku, chvilku se
ohřála v Mototechně atd. atd. Poslední majitel ji zanesl na úřad,
jelikož si podal žádost o stavební povolení, tak to chtěl náležitě
opatřit „tekutým kolkem“. Příslušný úředník však nebyl přítomen,
jelikož zrovna marodil se zaníceným zubem, tak to vrazil sekretářce,
ať mu to dá do skříně.
A už jsme doma. Tatík si rval zbytky vlasů, že nemůže láhev
dohonit a radši se hodil marod a pročítal černé kroniky, kdyže se to
někdo v městě priotrávi tou vývojkou. Příští pondělí šel do úřadu a
když si dával kabát do skříně, srdce zajásalo.
Druhý den už byly fotky z dovolené hotové.
Tak to vidíte, život tropí hlouposti. Ale ještě k těm fotkám.
Víme už sice, že barevná vývojka je jedovatá, ale bohužel má ijiné
zádrhele. Musí být pro vyvolávání především správně teplá, a to
pořád stejně. Už změna o půl stupně může výslednou barevnost
ovlivnit. Také musí mít správné pH, tj. musí být hodně alkalická.
Mimoto se rychle vyčerpává, tudíž je nutno ji v jednom kuse
regenerovat. Nesnáší kontakt se vzduchem, jelikož oxiduje a
podobně.

- 92 -
 Další lázně už tak choulostivé nejsou. Po vývojce následuje
přerušovač a pak už jen vybělit zbývající stříbro v běliči. Nakonec
fotku náležitě vypereme a usušíme. Teď se teprve na ni můžeme
pořádně podívat. Většinou zjistíme, že výsledná barevnost není v
pořádku, odhadem upravíme osvity a filtry a můžeme začít od
začátku. Popsaný algoritmus opakujeme tak dlouho a tolikrát, dokud
nejsme s výsledkem spokojeni. Upravujeme osvity a filtry, ale celý
vyvolávací proces musíme dodržet naprosto přesně stejný. Hlídáme
teploty, vyvolávací časy a vyčerpanost lázní, jinak se kýženého
výsledku nedobereme nikdy. Jeden takový pracovní cyklus trval v
roce 1965 asi hodinu případně i víc. V roce 1983, když jsem začínal,
trval okolo 15 minut.
Bylo to tím, že už jsem používal moderní metody a materiály.
Největším pokrokem bylo použití fotografických papírů na RC
podložce. To znamená, že fotografický papír byl z obou stran
potažený vrstvičkou polyetylénu. Něco jako byste na papír nažehlili
igelitový sáček.
To byl ohromný pokrok. Především takto preparovaný papír se
stal nenasákavý. Jelikož emulzní vrstvy jsou nality pouze na povrchu
tohoto preparátu, vývojka k nim má okamžitý přístup, málo se jí
spotřebuje a konečné praní je také velmi krátké. Vypraná mokrá
fotka rychle okape a nemusí se leštit na leštičce, sama za chvíli
uschne a je rovnou krásně lesklá.
Tím se celý cyklus neuvěřitelně zkrátil a zvyšováním teplot
vyvolávacích lázní by se zkracoval ještě víc. Pro ilustraci uvádím, že
dnešní průměrné minilaby tento proces zvládnou asi za 3 - 4 minuty.
Jistě jste už pochopili, že barevná fotka se dělá metodou „pokus
- omyl.“ Záleží na zkušenostech fotografa, jaké zvolí vstupní
hodnoty pro první fotku. Ono taky dost záleží na fotografickém
papíru. Proto jsem měl vždycky snahu nakoupit materiálu raději víc,
ale od stejného emulzního čísla.
Když byla první fotka hotová, bylo nutno velmi uvážlivě
posoudit, do které barvy nám snímek „utíká“. Opět velmi moc
záleželo na zkušenostech a praxi. Provedly se úpravy a korekce a

- 93 -
druhý pokus už by měl být skoro dobrý. Napotřetí již musely stačit
drobné redukce a výsledek musel být stoprocentní.
Ještě jednou zdůrazňuji, záleželo na zkušenostech a také na
standardnosti, nebo chcete - li „stejnosti“ celého procesu (hlavně
teploty).
Potom fotograf posoudil, které snímky z filmu jsou
fotografovány za stejných podmínek (třeba venku za pěkného
počasí), a tyto fotky mohl již sjet bez zkoušek. Jestli však na filmu
byly třeba současně i fotky foceny bleskem, celý zkouškovací proces
se musel opakovat.

Tak, ale pozor přátelé. Píše se rok 1983. Teoretické znalosti

jsem měl, barevný film jsem nafotil a nechal vyvolat, papíry a
chemikálie jsem nakoupil, ale co teď.
Já jsem na to šel od lesa. Byl jsem sice zaměstnaný v dole, ale
vykonával jsem v tu dobu pouze nekvalifikovanou práci, tudíž plat
byl mizerný. Zrovna jsme se tenkrát čerstvě přestěhovali do
podnikového 4 + 1 a žena byla na mateřské, protože jsme měli dvě
malé děti. Peněz pořád nějak chybělo, ale já jsem podvědomě tušil,
že ty barevné fotky by mohly být dobrý kšeft. (Když se tak ohlížím,
tak stav, že jsem totálně bez peněz, je u mě za posledních 20 let
téměř permanentní.) V časopise Československá fotografie vyšel
inzerát tohoto znění: Prodám automatické vyvolávací zařízení na
barevné fotografie. Řekl jsem si: „Dalibore, tvoje příležitost je tady.“
Půjčil jsem si peníze a auto, jel jsem do Trnavy a „ihneď som to
čudo kúpil“. To považuji za určitý druh maximalismu. Dosud jsem
sice udělal tisíce černobílých fotek, ale barevnou ani jednu. A tak
jsem si radši hned koupil automat.
Celý vtip spočíval v tom, že se jednalo o jakousi nádrž na vodu
o rozměrech „baj oko“ 80 x 40 cm, kterážto voda se ohřívala ruským
ponorným vařičem propojeným přes teplotní čidlo, aby její teplota
byla konstantní. To bylo regulovatelné. V této vytemperované vodě
se otáčel válec, do kterého se dávaly dva fotopapíry o velikosti 18 x
24 cm.

- 94 -
 Při začátku celého procesu se do válce vstříklo minimum
vývojky a ta při otáčení rovnoměrně omývala emulze papírů ve válci.
Pak se válec naplnil vodou a postupně pak dalšími lázněmi až do
kompletního vyvolání fotek.
Na první pohled to vypadalo velice jednoduše, první můj dojem
byl, že se jedná o velice vtipné a dokonalé řešení celého problému s
barevným pozitivním procesem. Nikoli však. Celá výroba byla
nadmíru pracná a zdlouhavá. Ani se mi dnes nechce věřit, že jsem s
pomocí tohoto zařízení udělal své první barevné fotky. Dodneška
bych stěží analyzoval, proč vlastně to zařízení nebylo k ničemu.
Splňovalo veškeré požadavky v literatuře popsané (a věřte, že tuto
problematiku jsem měl nastudovanou dokonale, byť „záchodově“).
Vyjádřil bych to jinak. V této problematice jsem doma, tudíž mi
má ješitnost nařizuje napsat, že bych to zcela jistě zanalyzoval, ale
problematicky (to mi zase nařizuje má vrozená skromnost), ale
hlavně bych k tomu potřeboval asi dalších 100 stránek.
Ten problém byl totiž velmi široký. Vstupovalo do něho mnoho
různých faktorů, o kterých bych se svými kamarády fotografy mohl
taky diskutovat do rána. Tím chci naznačit, že barevný proces (ale v
době, kterou popisuji, ne dnes), byl záležitostí variabilní, tj., klidně
se mohlo stát, že dva zkušení praktikové se mohli dobrat stejně
kvalitního výsledku různou, diametrálně rozdílnou metodou.
Pro příklady nemusím chodit daleko. Zdravý rozum muže a
ženy je taky zcela diametrálně rozlišný, a jak to pěkně klape
dohromady.

Pro objektivnost musím přiznat, že zmiňované zařízení bylo

řemeslně velmi pečlivě zhotoveno a kromě toho, že nebylo k ničemu,
bylo naprosto špičkové. Stálo vnáší ložnici v koutě asi 2 roky a pak
jsem je prostřednictvím velmi podobného inzerátu prodal takovému
„Orlovi“ ze Žiliny. Po 14 dnech jsem dostal obsílku s prokuratury s
„žiadosťou o podanie vysvetlenia s ohľadom na predaj zariadenia.“
V tu dobu jsem měl nohu v sádře, při sálové kopané mi prask
meniskus, a proto „som podal vysvetlenie“ písemně. Pak už se nikdo
neozval.

- 95 -
 Zase si nemůžu odpustit poznámku: pumprdentlich. Tímto
výrazem čerpám z Oty Pavla a chci tím naznačit (ale vážně), že to
bylo zařízení v podstatě skvělé, akorát, že stálo za tři tečky.
Moje iluze snadného zbohatnutí se začala rozplývat. Navíc se k
tomu připojily osobní problémy a já nevěděl, jak dál. Osud snad
tomu chtěl, abych se seznámil s panem Vejvodou z Klášterce nad
Ohří a s panem Karlem Vrbským z Blatné. Tito dva, snad mohu říci
starší kolegové, mi ukázali cestu.
Pro ilustraci se vrátím ještě k tomu prvnímu zařízení.
Mimochodem, vyrobil jej pan Ladislav Buček, budiž mu země lehká,
a jmenovalo se LaBu 1. Jak originální. Používalo takový pracovní
systém, že na vložené množství papíru se použilo minimální
množství vývojky, která se samozřejmě okamžitě vyčerpala, ale pak
se to vylilo a použila se čerstvá.
Já jsem, nyní již poučen, začal pracoval zcela opačně. Použil
jsem vývojky mnoho. Co největší množství. Řádově 5-10 litrů. Pan
Vejvoda mě, kromě jiného, naučil, jak mám sestrojit takové speciální
něco, do kterého se mi vejde najednou 30 - 100 nasvícených fotek a
vyvolá se to celé najednou. To něco byl mírně podivný hranolek ze
sklotextitových destiček zalitých v dentakrylu a vypletený rybářským
silonem jako tenisová raketa.
Ten se naládoval nasvícenými papíry a celé se to ponořovalo do
velkých kádí s chemikáliemi, mohlo se to v mezičasech promývat
vodou, a když proces skončil, fotky se jednoduše vykleply. Bylo to
prosté a geniální. Jsem si jist, že na tento princip přišlo u nás více
fotografů. Nobelovu cenu bych jim udělil. Pokud je mi známo,
nebylo to ani patentováno, tak můžu být rád, že jsem se k tomu takto
po haluzi dostal.
Dobře si vzpomínám, jak jsem si sklotextit vyráběl doma v
podstatě na koleně, jak jsem desky řezal na rozbrušovačce na tenké
pásky a pak je ručně brousil. Na rukou jsem měl rukavice a ustřižené
punčocháče své dcery, protože uvolňující se skleněná vlákénka
zalézala všude, hůř jak osiny ječmene při mlácení.
Dovoluji si tvrdit, že ve výrobě těchto vyvolávacích pomůcek a
praxí ve vyvolávacím procesu jsem dosáhl dokonalosti. Na

- 96 -
Karvinskú jsem to byl jedině já (a to bez nadbytečné chlubivosti),
který dokázal udělat 90 fotek 10 x 15 za hodinu a 1000 ks za
pracovní den.
Je fakt, že toto byly výkony maximální, nikoliv běžné. Takto se
dalo pracovat např. při zhotovování fotografií školních skupin a
podobně. Já jsem se však se svými propracovanými systémy nikdy
netajil a poradil jsem mnoha kamarádům, kterým mé postupy
vyhovovaly a pomohly jim udělat kopu fotek bez větších potíží.
Když jsem začal dělat fotky ve velkém, potřeboval jsem k tomu
pár věcí. Foťák Prakticu MTL 5 jsem si koupil na účelovou půjčku,
za kterou se mi zaručil můj nejlepší přítel. (Je smutné, že když jsem
o 15 let později potřeboval zase ručitele, tak mě tvrdě odmítnul. Ještě
ani pořádně nevěděl, o co se jedná, a hned hlaholil, že ne. Moc mě to
mrzí.) Další problém - fotokomora. Já jsem sice dlouho vedl školní
fotografické kroužky, a proto jsem měl možnost využívat školní
fotokomory, ale teď to nějak už nešlo. Český člověk je neobyčejně
závistivý. Nějak se prosáklo, že ve školní komoře dělám fotky na
kšeft, čímž se chci dostat do balíku peněz a na to byli lidé v
socialistickém Československu moc hákliví. Jaké pak soukromé
kšefty v roce 1982.
Po zralé úvaze jsem oželel jeden pokoj ze svého 4 + 1 a zřídil
jsem si komoru doma. Nakonec to dopadlo tak, že to byl pokoj
kombinovaný fotokomora - ložnice. Řešení určitě nikoliv
nejšťastnější, hlavně vlivem jedovatosti používaných lázní. Okna
jsme měli zalepené černým papírem zcela dokonale. Hlavně zvenčí
to vypadalo „seriózně“. Ale měli jsme to tak zalepeno několik let.
Nebudete mi věřit. Přišlo na mě udání ke správci domu, že je to
velmi podezřelé, že mám to okno zalepené, tudíž tuto místnost
neužívám k bydlení, jak mám ve smlouvě, ale pravděpodobně k
něčemu jinému, což se určitě nesmí.
Český člověk má dobrý pozorovací talent, je velmi vychytralý,
všímavý, nepřející, závidící, žalující, ale hlavně nesnášející, že by si
někdo mohl pomoct ke korunkám a měl víc jak on. To ho dokáže
nemístně naštvat a je ochoten podniknout příslušné kroky, aby se
tomu zabránilo.

- 97 -
 Nicméně, patlal jsem tam ty svoje obrázky až do roku 1990.
Mělo to obrovskou výhodu. Do svého hlavního zaměstnání jsem
odcházel v 5.30 ráno. Jezdil jsem většinou svým luxusním vozem
škoda 100. Pracoval jsem do 14 hodin a o půl třetí už jsem byl
většinou doma. Obědval jsem v závodní jídelně a protože jsem v té
době už pracoval v měřičské kanceláři, kde bylo pracovní nasazení
přece jen volnější než v důlních provozech, stačil jsem se většinou
najíst už v pracovní době.
Když jsem přišel domů, jen jsem rychle nalil pracovní roztoky
do kádí a mohl jsem ihned začít. Žena s dětmi přicházela po čtvrté
hodině, pracovala jako učitelka v mateřské škole a děti tam měla s
sebou. Pochopitelně se tam také stravovali. Když přišli, měl jsem
většinou už jeden cyklus hotový. Obrovská výhoda tohoto
uspořádání spočívala vtom, že jsem vlastně pracoval (vykonával
vedlejší zaměstnání), ale byl jsem současně doma. Nemusel jsem
nikam odcházet a zase se vracet. Někdy se stalo, že děti byly
nezbedné, protivné a zlobivé, nebo to vyžadovala jiná rodinná
záležitost, tak jsem jednoduše dveře od ložnice -komory zavřel a
jelikož jsem byl doma, mohl jsem se věnovat rodině. Fotografická
práce sice zůstala na zítra, ale ono to většinou tolik nepospíchalo.
O víkendech jsem většinou fotil. V sobotu nějakou tu svatbu, v
neděli třeba krtiny. Po večerech byly od pátku většinou nějaké akce.
Taneční, repre plesy, v neděli dětské karnevaly a akce důchodců.
Když jsem v sobotu fotil svatbu a zůstával jsem s nimi i na
oběd, pořádně jsem se nadlábl se vším všudy. Aperitivek, po obědě
pivíčko, i po „širšej“ často bylo. Pak jsem se nechal odvézt domů a
rychle jsem vyvolal filmy. Nechal jsem je nad vanou na šňůře
schnout a šel jsem si na hodinku dáchnout. Pak jsem během dvou
hodin udělal základní sérii fotek, sedl jsem na kolo (ano, i v zimě) a
zavezl jsem fotky rovnou do rozjeté svatební merendy. Na jiném
místě se zmiňuji, jak to mohlo či nemuselo dopadnout. Většinou ale
dobře, protože takovou službu jsem poskytoval pouze dobrým
přátelům a známým, takže mě většinou znova nakrmili, dobře
zaplatili aještě vybavili výslužkou pro rodinu. Pak jsem měl pouze
jeden problém, jak se na tom bicyklu dostat bez úhony domů. Nějaké

- 98 -
karamboly byly, hlavně v zimě, ale nic vážného, vždyť opilci mají
sedm andělů strážných.
Dodat třeba 50 kusů barevných fotek ještě ve svatební den, to
byl v tu dobu výkon rovnající se zázraku. Dnes v době minilabů je to
běžná služba.

Je pravda, že jsem se tenkrát hodně nadřel a nalítal, ale dělal

jsem práci, která mě bavila. Byla to taková pionýrsko - průkopnická
činnost, věděl jsem, že jsem v ní dobrý a částečně i exkluzivní,
protože to nedokázal každý.

Najednou, z čistá jasná, zasekl se problém. Můj hlavní

fotografický rajón byl v závodním klubu Kovona Karviná. Jejich
velký sál, to bylo jediné místo ve městě, kde mohly probíhat
exkluzivní taneční kurzy a s nimi spjaté prodloužené a závěrečné
hodiny. Právě tam pořádaly bohaté organizace své repre plesy, na
které navazovaly dětské karnevaly. To bývaly fotografické žně, ale
také určitá řehole, být tam, kde na mě čekali, nebýt tam, být v
nelibosti. Právě vedoucí tohoto závodního klubu byl první, kdo mi
začal dělat potíže. Není bez zajímavosti, že když jsem svůj problém
vyřešil, velmi jsme se spřátelili.
Načerno už tato práce dělat nešla. Ti, kdo si tu dobu pamatují,
vědí, že existoval zákon o nezákonném obohacování. Tento zákon
potíral toto: koupím něco, prodám totéž, ale dráž, čímž na tom
vydělám. Tomuto způsobu se říkalo nezákonné obohacování. Dnes
se mu říká obchod.
Zcela legálně jsem požádal Městský národní výbor v Karviné o
udělení povolení k vykonávání služeb občanům. Tato povolení měly
švadleny, kadeřnice, vyšívačky a jiné domácí pracovnice. Má žádost
byla okamžitě zamítnuta. Příslušný odbor se hájil tím, že: „Na území
našeho města tyto služby dokonale zabezpečuje Výrobní družstvo
Fotografia, proto není nutné, aby do tohoto oboru vstupovala
soukromá osoba.“ Tečka, razítko, podpis.
Tak jednoduše jsem se nehodlal vzdát. Měl jsem to štěstí, že
jsem s určitými vlivnými lidmi chodil týden co týden hrát fotbal.

- 99 -
Jednou jsem se zmínil, jakéže to mám potíže a bylo mi přislíbeno, že
bude s dotyčným odpovědným pohovořeno a že se nemám starat.
A taky že jo. Najednou se povolení vyvrbilo a paradoxně tohoto
odpovědného zabásli v přilehlém baru, kde si v opilosti pustil hubu
na špacír a neuvědomil si, že na to jeho političtí odpůrci právě čekají.
Jak (s)prosté.
Byl jsem písemně pozván na MěstNV a příslušná úřednice mi to
převzácné povolení na počkání vystavila.
Tzn. jsem soukromý podnikatel a živnostník již od roku 1984.
To celé by patřilo dát do uvozovek, ale jak šla léta, bylo vidět, jak se
celý systém uvolňuje.
V prvé řadě jsem začal platit daně. Napřed tak podle oka,
později podle dokladů, které jsem přiznal. Ještě později mi bylo
dovoleno uplatňovat si náklady spojené s dosažením daných příjmů a
o tuto částku si daňový základ snižovat. To už byl velký pokrok,
krásný liberalismus, kdy my „živnostníci“ jsme nikoho nešidili
(neměli jsme proč) a úřady se k nám chovaly blahosklonně, protože
nás bylo pár.
Ano, ano, byla to doba malin nezralých. Jenom jedna věc je
zvláštní, anebo možná ne.
Úplně ta stejná úřednice, která mi po různých „kamarádských“
intervencích vydala povolení k poskytování služeb občanům v roce
1984, mi zcela automaticky vydala živnostenský list v roce 1992 a
posléze asi pět dalších živností, o které jsem si požádal v souvislosti
se svými dalšími podnikatelskými aktivitami.
Úplně ta stejná úřednice, která mi v letech 1984 - 1988
kontrolovala evidenci, kterou bychom dnes nazvali peněžní deník, se
mi ohlásila ke kontrole dokladů v letech 1990 - 1992.
Teď nevím, jak bych se přesně vyjádřil. Na jednu stranu mě
hněte, že vlastně na totožných místech zůstaly staré struktury,
podruhé se cítím odpovědný za to, aby nebyly očerňovány, jelikož
vždy konaly své povinnosti řádně a není možné nyní zkoumat, kdo
jim to či ono nařizoval. Ve své profesi to byly odbornice. To je jistě
opravňovalo, aby na těch místech zůstaly, revoluce nerevoluce.
Nakonec, nic jiného neuměly.

- 100 -
 To je jistě trochu škodolibé, ale když dnes jdu vyřizovat cokoliv
na jakýkoliv úřad, tak mi jde hlava kolem. Není mi docela jasné, jak
se tam ty nové úřednice dostaly. Připadá mi to, že to asi byl konkurz
do Hollywoodu a ony se tam nějakým záhadným způsobem
neuplatnily, proto obsadily strategická místa v bankovnictví, sociální
a zdravotní správě, finančním úřadě, pojišťovně a podobně. Jsou to
herečky.
Takže, když jsem se na stejných úřadech, po revoluci jinak
pojmenovaných, setkal znova se známými tvářemi, nebyl jsem
rozčarován, ale naopak, byl jsem rád. To proto, že tato „děvčata“
věděla jak na to, znala mě osobně, oslovovala mě jménem a nikoli
„vážený občane“ (soudruhování již bylo pasé), ale také vyřídila vše,
co jsem potřeboval promptně.
Není to totiž tak jednoduché. Kdo chodí po úřadech, ten ví, že v
nepracovní den (kromě pondělí a středy) nevyřídí nikdo nic, a když
teda v pracovní, tak to musí být nejpozději do 11 hodin.
Mezi jedenáctou a čtrnáctou hodinou nevyřídíte taky nic,
protože jsou všichni na obědě. Víte, jak je mi příjemné, když jsem
přes poledne ve městě a utrácím čas na tržišti nebo po obchodech a
potkávám ty úřednice, které dělají totéž, ale v pracovní době a
maskují to polední přestávkou?

Zas ty moje odbočky, ale abych ještě dokončil, co jsem začal.

Koncem 80. let jsem měl svůj systém dobře propracovaný. Když
uvážím, že jsem byl vedoucím fotoprodejny v Ostravě, kde jsem měl
k nedostatkovému materiálu celkem neomezený přístup, tak jsem si
vlastně neměl na co stěžovat. Trochu mě samého zaskočila má
vlastní megalomanie. Nabíral jsem si práce čím dál víc a přestal jsem
stíhat. Velmi lukrativní kšeft byly třeba taneční. Měl jsem stálou
dohodu se 3 - 4 tanečními mistry. Tak se stalo, že jsem měl 4 kurzy v
Karviné na dvou místech, 4 v Havířově a 2 v Českém Těšíně.
Taneční hodiny začínají koncem září a končí těsně před Vánocemi. V
polovině kurzu je jedna slavnostní prodloužená hodina, nakonec je
závěrečná, prostě takový ukončovací ples. Na prodloužené se toho
většinou moc nevyfotilo. Ještě to nebylo to pravé gala, ale musel

- 101 -
jsem tam chodit, abych si udělal reklamu pro závěrečné
fotografování.
V některých kurzech jsem fotil i společnou fotografii a to
obnášelo někdy i 150 kursistů najednou. To už byla práce pro chlapa.
Taky mi to nějaký ten rok trvalo, než jsem se to pořádně naučil.
Pravá řehole však přišla v prosinci. Termíny se mi často překrývaly,
tak jsem občas lítal jak hadr na holi. I podmínky někdy byly zoufalé.
Někdy jsem s sebou vozil až 20 metrů různých látek, abych si
naaranžoval aspoň nějaké pozadí. Živě si vzpomínám například na
rok 1990, kdy jsem fotil ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v sobotu a v
neděli, a v pondělí byl Štědrý den. To už jsem vyčerpáním upadl
rovnou pod stromeček. To jsem ještě pracoval v Ostravě, odpracoval
jsem si odpolední směnu, v 6 večer už jsem byl v Havířově v
kulturním a fotil jsem skoro do půlnoci. Čistého času jsem sice
pracoval třeba jen hodinu, ale musel jsem tam být, protože taková
byla dohoda. Kdybych dohody neplnil, mohli by si příště najmout
někoho jiného.
Tenkrát jsem měl japonský fotoaparát Chinon a pětatřicítku
digital blesk. Před tou poslední šluskolonou jsem toho měl tak akorát
dost a vůbec se mi tam nechtělo. Nakonec jsem si řekl - musíš, ale
aby to nebylo tak fádní, trochu jsem se dovybavil. Vzal jsem si
trošičku delší objektiv a na foťák jsem si přišrouboval motorový
převíječ. Však mi bylo teprve něco málo přes třicet, tak jsem si říkal,
že tak aspoň zapůsobím na pěkné mladé holky. Chinon spřevíječem a
bleskem vypadal velmi ušlechtile, při provozu to všechno krásně
svítilo, blikalo a vrčelo. Rázem jsem si připadal jak reportér BBC.
Jelikož jsem fotil několik akcí za sebou, nemohlo se stát, že
bych neměl v aparátu film. Prostě když mi došel, tak jsem tam dal
nový a exponované filmy jsem ukládal do brašny a označoval je
pořadovými čísly. Když jsem jednu akci dodělal a druhý den šel na
jinou, cvaknul jsem jedno prázdné políčko, aby se to od sebe nějak
oddělilo. Ale ouha, před touto poslední závěrečnou jsem dofotil film
tak akorát. Prostě fotografie posledního páru mi vyšla na poslední
políčko, tak jsem film vyndal, ale nový jsem nezaložil, jelikož jsem
spěchal domů. Když jsem začal následující den fotit s motorovým

- 102 -
převíječem, vůbec jsem si toho nevšiml. Byl jsem si jistej, že tam
film je, tak jako tam byl vždycky. Kdybych neměl namontovaný ten
zpropadený motor, tak bych si všimnul, protože bych natahoval ruční
páčkou a tam je odpor při přetáčení filmu znát, ale měl jsem tam
převíječ a tomu to je jedno, jestli táhne film, nebo pouze točí
prázdnou cívkou. Začalo mi to být divné, když už jsem měl asi 30
záběrů hotových a „film“ mi furt nedocházel. To už je kus práce.
Každý pár se musí trochu ustavit, musí se jim říct, jak si mají dát
nožičky, případně jim to předvést, partnerce trochu pootočit
hlavičku, partnera trochu nasměrovat dovnitř, říct kam se mají dívat
a pak si s nimi domluvit a zapsat, kam poslat fotky a za kolik. Při asi
40. páru mě to konečně trklo a polilo mě horko. Místo abych
oslňoval krásné dívky, udělal jsem ze sebe totálního blbce. Teď už si
nevzpomínám jak, ale různě jsem se vymlouval a vykrucoval, ale
párečky jsem postupně přefocoval, takže jsem to nakonec zachránil,
ale motorový převíječ jsem sundal a zahodil, měl jsem s tím totiž víc
práce než obyčejně.
Ale vraťme se ještě k té praxi do roku 1989.
Revoluční kvas mě zastihl, jak jinak, ve fotokomoře. Abych si v
té tmě přece jen nepřipadal tak sám, měl jsem tam puštěné rádio.
Bylo to tak jednou v neděli, dělal jsem nějaké fotky pro taneční kurz
a najednou slyším, že ministryně školství Synková dává na vědomí,
že student Martin Šmíd není mrtev ani nebyl zraněn na demonstraci
ke Dni studentstva 17. listopadu 1989 v Praze.
Já jsem do té doby poslouchal komunistický rozhlas jen na půl
ucha, ale toto přece jen byl silnější tabák, a když tu zprávu opakovali
každou hodinu, řekl jsem si, že už je to asi tady. Několik dní jsem
pak byl přilepený k televizoru, ale musím přiznat, že jsem ještě velmi
dlouho nevěřil, že se to podaří.
Zažil jsem také generální stávku 27.11.1989 a pamatuji si to
velmi dobře, protože to byl den mých třicátých třetích narozenin a
zrovna jsem odjížděl do Brna na fotografické školení. Cestou jsem z
autorádia fascinovaně poslouchal Matušku, dříve ho nebylo slyšet,
protože po své emigraci do USA měl utrum, a když jsem v poledne
přijel do Brna, zažil jsem ten úchvatný pocit solidarity a jednoty

- 103 -
vyjádřené kolektivním orchestrálním zvukem klaksonů všeho
kalibru.
Nová doba přinesla mnoho nového. Pro mne především
konkurenci. Už se fotografická reportáž nedala dělat takříkajíc „na
koleně“ tak, jak jsem to dosud dělal já. Pokud jsem se barevným
fotkám chtěl věnovat dál, musel jsem něco udělat. A to velmi rychle.
A taky že jo. Spojil jsem se se svým bývalým spolupracovníkem
a fotografem Janem Burou a založili jsme první karvinskou
fotografickou firmu Fotocentrum se sídlem v knihkupectví Eden na
Gagarinove náměstí v Karviné - Ráji. Dali jsme penízky dohromady
a koupili jsme si ve Vídni vyvolávací automat Durst RCP 50. Na
něm už jsme sjížděli školní skupiny v závěru školního roku 1990.
Honza dělal ve dne, já v noci. Stroj se týden nezastavil. Byl to
obrovský nápor, ale aspoň se firma dobře rozjela. Přišlo období
dovolených a my jsme zjistili, že to nemůžeme zvládnout. Po zralé
úvaze jsme se rozhodli, že si koupíme minilab.
Jeli jsme do Mnichova a sondovali u českých emigrantů co a
jak. Nabízeli nám americké stroje, a i když byly kvalitní, pro nás
moc velké a především moc drahé. Pak jsme se spojili s firmou
Equipex. Tato firma zastupuje firmu Fuji v Evropě. Hlavní sídlo má
ve Vídni, ale zástupce má i v Praze. Před revolucí spadal pod
Motokov, po revoluci už to vzal soukromě. Tak jsme si tam v srpnu
1990 domluvili dodávku minilabu Fuji FA compact. Je to malý
minilabek aditivně pracující, který ani nemusí být připojen na
vodovodní síť. V zahraničí se takové strojky instalují třeba u
benzínových púmp, takže než vám natankují a než vypijete kafe, tak
máte fotky hotové. Skládá se ze dvou přístrojů, vyvolávačka
negativů a kopírka na fotky 9 x 13 a 13 x 18. Jeho cena byla v roce
1990 v přepočtu asi 1,8 milionů korun.
Obrátili jsme se na Čs. spořitelnu, že si každý půjčíme jeden
meloun. To kupodivu v roce 1990 nebyl až tak velký problém. Přítel
zastavil rodinnou nemovitost, ale ta měla v témže roce hodnotu jen
asi 500 tisíc. Tak si vzal asi 4 ručitele. Já jsem barák neměl a
panelákový byt zastavit nechtěli, tak jsem si sehnal deset ručitelů a to
stačilo. Sehnal jsem je snadno, tenkrát ještě podnikal málokdo, takže

- 104 -
všichni měli stálá zaměstnání a pevný měsíční plat. Co na tom, že
dnes už jsou někteří mrtví, ostatní v důchodu, sestra se se švagrem
rozvedla a doopravdy pracuje už jen jeden. Ani se nedivím, že
spořitelna v roce 1998 ohlásila ztrátu 10 miliard korun, když
poskytovala takovéto úvěry. Budiž ovšem k naší slávě prohlášeno, že
my jsme úvěr bezezbytku v roce 1997 doplatili, i když jsme už 5 let
spolu nespolupracovali. Půjčili jsme si dva miliony a vrátili jsme tři,
tak proklatý úrok nám naúčtovali.
Peníze, resp. československé koruny, jsme měli ve spořitelně
připravené, ale Equipex (Motokov) požadoval platbu v DM.
Nezbylo, než se obrátit na jednoho mého přítele z Ostravy, který se
živil tím, že před Tuzexem prodával bony a valuty, a to bez ohledu
jestli bylo před revolucí nebo po ní. Výše požadované výměny však i
jemu vyrazila dech. Musel zapojit dalšího devízáka a další, ve
vekslácké hierarchii výše stojící bossy. Obchod byl napevno smluven
na určitý den. Ve spořce jsme nahlásili výběr dvou milionů, což se
tenkrát muselo, a čekali jsme. Naneštěstí z toho pro ten den sešlo.
Měnitelé neměli dostatečné množství německých marek. Místo toho
volali ze spořitelny, že z hlavního trezoru pro nás vyzvedli ty dva
melouny a co teď s tím, ať si to jdeme vybrat. Tak jsme šli. Dali nám
dva přepáskované balíčky smetanu, ani to moc bombasticky
nevypadalo. Ani jsme to nepočítali, uložili jsme to do igelitky a bylo
to. Přítel tento cenný balíček schoval někde na půdě a po zahradě
nechal celou noc běhat svého německého ovčáka, ale stejně jsme
neměli lehké spaní.
Druhý den jsme čekali na své ostravské kamarády. Seděli jsme
před bankou na lavičce bez opěradla, každý nohama na opačné straně
a mezi námi ležela taška s dvěma miliony korun. Dneska už to tak
nezní, ale tenkrát jsme z toho byli lehce konsternovaní. Veksláci
přišli asi za hodinu a řekli, že nám to budou nosit po částech od
velkých překupníků, kteří seděli neznámo kde, v autech. Tím jsme
pochopili, že tito dva jsou jen poskokové velkých obchodníků s
valutami. Za chvílí přinesli 10 000 DM, přítel to přepočítal a na jeho
„dobrý“ jsem jim vydal už připravenou kupičku československých
smetanových tisícovek. Tu odnesli svým nadřízeným a za chvíli

- 105 -
přišli s dalšími markami. Takto běhali asi 8 - 9x. Tu poslední várku
donesli v drobných bankovkách, tak to chvíli trvalo, než to Honza
přepočítal.
Vzali jsme marky a zanesli jsme je do komerční, kde jsem měl
už tenkrát založeno devizové konto. Nutno přiznat, že nakonec se i
naši obchodníci ukázali coby velcí formáti, protože šli do té banky s
námi a stáli u přepážky vedle mne tak dlouho, dokud úřednice
všechny bankovky neprohlédly pod křemíkovou lampou a ověřili tak
jejich pravost. Dostal jsem příjmový doklad a to už jsme si všichni
oddechli.
Pak už zbývalo jen vypsat příkaz a převést tak peníze na
Motokov. Vyřízení formalit trvalo asi měsíc, takže v září jsme si
mohli jet do Vídně pro minilab. Jeho import do ČSR taky nebyl
jednoduchý, ale o tom snad někdy jindy.
V obchodním domě Budoucnost v Havířově jsme vybudovali
oceloskleněnou kukaň, kterou jsme zařídili jako fotolaboratoř. Bylo
tam sice ukrutně málo místa, ale dalo se. Byli jsme jedni z prvních,
kteří dokázali to co je dnes už běžné, že si v obchodním domě
můžete nechat udělat fotky, které jsou hotové než si nakoupíte.
Tato fotolaboratoř funguje a prosperuje dodnes, i když jsme se s
Janem Burou v roce 1993 rozdělili a nyní podnikáme každý sám. On
ve fotkách ještě jede, já už ne. V Karviné jsem měl menší možnosti,
firma se zadlužila, takže jsem musel Fotocentrum v Edenu zavřít.
Rád bych vás ještě upozornil na to, že barevné fotografie jsou
jedinou věcí, která po revoluci šla s cenou dolů. S devíti korun spadla
až na dnešních 3,60. Už to není zdaleka tak lukrativní kšeft jako
kdysi a už jsem možná i rád, že to nemusím dělat. Nakonec, nalítal
jsem se s foťákem dost a temných komorách, kde slunko nesvítí jsem
se taky naseděl dost. Nyní už fotím jen svou druhou dceru Terezu.
Když mě někdo s kamarádů požádá, abych střihnul nějakou svatbu,
krtiny, nebo nafotil třeba jejich dcery, které to chtějí zkusit jako
modelky, rád to udělám, ale jinak fotím jen o dovolené a to mám
ještě problém vyfotit aspoň krátký film. Uchvátilo mě video. Mám
kameru Hi8 a hodně točím, potom rád stříhám, doplňuji zvuk na
podélnou stopu a teď už snad budu zachycovat sekvence i statické

- 106 -
obrázky do počítače, dále je upravovat, případně tisknout obrázky na
inkoustové tiskárně. Digitální fotografie se také slibně rozvíjí, ale
kvalita je zatím pofidérní. Barevná fotka ještě dlouho zůstane tím
čím je, kvalitním záznamovým médiem. Proto přátelé foťme, foťte, a
tato příručka vám vtom snad i pomůže.

- 107 -
 Fotochema čili Foma

Když se řeknou tato dvě magická slova, téměř každému se

vybaví fotomateriál. Ano, fotochemická továrna v Hradci Králové
byla u nás jediným výrobcem fotografických filmů, pobočka v Brně -
Lelekovicích vyráběla fotografický papír a druhá pobočka v Českém
Brodě se specializovala na fotochemikálie. Dnes už to je všechno
trochu jinak, ale v minulém režimu to tak bylo dané a nic moc s tím
nešlo dělat.
Foma měla, a snad ještě má, čtyři podnikové prodejny. Vzletně
se jim říkalo „průzkumové prodejny“. Bylo to v Praze, Liberci,
Hradci Králové a taky v Ostravě. Právě tato prodejna se mi stala
„osudnou.“ Ale nepředbíhejme.

Průzkumovou prodejnu Fotochemy v Ostravě jsem začal

navštěvovat asi tak v roce 1973. Bylo to v době, kdy už jsem začínal
dělat fotky na kšeft a do Fomy jsem si jezdil kupovat fotografický
materiál, který jsem jinde nemohl sehnat. I když je Ostrava poněkud
z ruky, nevadilo mi to. Tatínek totiž pracoval u ČSAD, a proto jsme
celá rodina měli zaměstnanecké dopravní výhody, a jedna cesta do
Ostravy a zpět mě stála celé dvě koruny.
Ve Fomě se dalo nakoupit ledacos. Od atypických formátů, přes
zvláštní povrchy, až po velké balení chemikálií. Navíc v ostravské
prodejně byla i výstavní síň, tak každá moje návštěva měla dva cíle.
Komerční i výtvarný. A musím kriticky přiznat, že to byly výstavy
jak se patří, ale o tom později.
Místo vedoucího prodejny zastával dlouhá léta Milan Karpala.
Byla to zvláštní samorostlá figurka v Ostravě (a nejen tam)
všeobecně známá. Dnes, když už o něm mohu hovořit jako o svém
velmi dobrém příteli, zodpovědně prohlašuji, že Milan měl talent.
Ani ne tak talent výtvarně - fotografický, i když výtečný fotograf to
byl, ale jeho největší kvality spočívaly v umění obchodovat. V tomto
čněl nad ostatními jako maják nad rozbouřeným mořem.

- 108 -
 Dovedl se přímo zázračně orientovat v nepřehledném systému
komunistického zásobování obchodu a uměl toho dokonale využít.
Podrobnější popis snad ani není na místě. V minulosti by totiž z toho
plynulo trestní oznámení. Důležité je, že Milan v tom prostě uměl
chodit. Každý přece ví, že čemu se dříve říkalo spekulace a
nezákonné obohacování, tomu se dnes říká obchod.
Navštěvoval jsem prodejnu poměrně často, atak jsem se s
vedoucím a ostatním personálem postupně seznámil. Bylo to pro
dobro věci hlavně v období od roku 1982, kdy jsem se začal věnovat
barevné fotografii. Té se totiž tenkrát věnoval opravdu málokdo, atak
sehnat nějaký fotomateriál v běžném obchodě bylo vcelku nemožné.
Proto cesta do prodejny Fomy se pro mne stala nutností, a to
především proto, že jedině tam bylo možné sehnat barevný
fotografický papír PM 30 ve větším množství od jednoho druhu. A
právě o to šlo. Mít papír od jednoho druhu, protože jinak se člověk
nadřel jako kůň.
Znal jsem se s vedoucím, znal jsem se s prodavačkami a někdy v
začátku roku 1986 jsem se dozvěděl, že vedoucí z prodejny odchází.
Jednou jsem tam telefonoval, jelikož jsem se chtěl poptat po nové
dodávce papíru, a vznesl jsem dotaz:
„Už máte nového šéfa?“
„Ále, ještě né,“ říkala mi jedna z prodavaček, která prodejnu
prozatímně vedla. Zavěsil jsem sice, ale nedalo mi to. Vrtal mi v
hlavě červíček - co kdyby. Já jsem v té době pracoval v dole a i když
jsem dělal přece jen trochu odbornější práci v kanceláři důlního
měřiče, spokojený jsem tam nebyl. Musel jsem téměř každý den fárat
a to se mi moc nelíbilo. Myslím, že toho jednoho krásného jarního
dne se dost radikálně změnil celý můj život. Já jsem totiž do té
průzkumové prodejny zavolal znova a poptal jsem se co a jak. Pak
jsem ještě zavolal na ředitelství do Hradce Králové, oni si mě pozvali
na pohovor a bylo to. Takto jednoduše se ze mne stal vedoucí
podnikové prodejny Foma v Ostravě.
Nejsem si jist, zda čtenář chápe, jaký to byl pro mne šok. Z
dělníka v dole, pomocníka u měřičů s mizerným platem bez
jakékoliv perspektivy a vyhlídky na lepší postavení, se najednou stal

- 109 -
odpovědný vedoucí důležité ostravské prodejny s celorepublikovým
významem. Dříve umouněný havíř ve fáračkách, nyní pan vedoucí v
bílém plášti, kterého si (skoro) každý váží a předchází si ho. Prostě
malý zázrak v americkém stylu. Ještě, že jsem měl maturitu, ta bylo
totiž podmínkou.

Nastoupil jsem od ledna 1987 a do funkce mě ustavili o měsíc

později. Půl roku před tím jsem musel dát výpověď na šachtě, ale
měl jsem s tím potíže, protože jsem nebyl na vojně a zavázal jsem se,
že budu do svých třiceti let pracovat v dole. Naštěstí mi v listopadu
1986 už opravdu bylo 30 let a armáda už na mě nemohla. Dostal
jsem vojenskou knížku a byl jsem převeden do zálohy vhodnosti
vojín - pracovník. Kdyby byla mobilizace, tak bych musel nastoupit
na šachtu.
I s tou výpovědí jsem měl potíže. Komunistické zákony
přikazovaly, že výpovědní lhůty musí být půlroční a podle věku ještě
nějaký ten měsíc navíc. Byly to ty známé 6 + 1 nebo 6 + 2 a více.
Právě proto, že už mi bylo třicet, měl jsem zůstat na šachtě ještě o
měsíc déle a měl jsem strach, že by mi Foma to místo nedržela. Náš
šachtový ředitel byl fajn chlap a vlivem toho, že jsem mu dělal fotky
z padesátých narozenin, zařídil to na osobním tak, aby mi nedělali
potíže. Prostě jsem mu vysvětlil, že jsem tělem i duší fotograf a toto
je pro mne životní šance. On to pochopil.

První týdny a měsíce v nové funkci byly poměrně krušné. I když

jsem si osobě (možné trochu neskromně) myslel, že jsem odborník
přes fotografické materiály a postupy, o obchodování jsem nevěděl
téměř nic. Navíc jsem měl v prodejně dvě poměrně velmi zkušené
kolegyně přibližně o deset let starší. Nepřijaly mne moc vřele. Naše
vztahy byly zpočátku více či méně napjaté. Snad to bylo i tím, že
jsem se v novém zaměstnání nedovedl chovat. Čtenář by si měl
uvědomit, že jsem přišel z prostředí drsných chlapů, kde vybrané
způsoby neměly místo a před ústa se servítky nedávaly. Zčista jasná
jsem najednou šéfoval dvěma zkušeným obchodnicím a divil jsem

- 110 -
se, že se mi to nedaří. No, šéfoval…..vedoucím jsem sice byl, ale kdo
to tam skutečně řídil, to bylo dost diskutabilní.
První období bylo tedy obtížné, ale když teď trochu předběhnu,
časem se to usadilo a později jsem byl ve Fomě velice spokojený.
Nešlo jen o to, upravit vztahy v prodejně, musel jsem také
bojovat o své místo na slunci se svými nadřízenými. Musím bohužel
přiznat, že jsem se o to snažil až do konce mého působení ve
Fotochemě, ale nikdy jsem ten boj nevyhrál.
Můj základní problém byl vtom, že všichni mí nadřízení sídlili
na velitelství, tj. na ředitelství Fomy v Hradci Králové. Ve
východních Čechách, ale to platí pravděpodobně obecně pro celé
Čechy, si totiž lidé myslí, že my tady na severní Moravě, konkrétně
na Ostravsku, kupujeme košile už s vyhrnutýma rukávama. Jsou
přesvědčení, že jsme tu jen na práci a nemáme do ničeho moc kecat.
Prostě a jasně dívají se na nás spatra. Tento povýšenecky postoj
nedávají najevo příliš očividně, ale vždy, když dojde nalámání
chleba, chtějí mít vždycky navrch. Všichni na podniku také věděli, z
jakých poměrů jsem vyšel, a asi proto se cítili být něco víc, i když to
vesměs byli středoškoláci jako já. Jedinou mou oporou k české
převaze byl jeden kolega z Brna, který byl v podniku přes dvacet let
a jeho názory byly nezpochybnitelné.
Pravidelně jsem jezdíval do Hradce Králové nebo do Prahy, kde
se konaly porady odbytových pracovníků n.p. Fotochema a já jsem
byl jeden z nich. Mezi podnikovými prodejnami vládla určitá
rivalita, i když podmínky jednotlivých prodejen se obrovsky lišily a
byly v podstatě nesouměřitelné. Nikdy mi nebylo jasné, jak je
možné, že nám ředitelství stanovuje plán. Ano, i když to zní dnes
neuvěřitelně, měli jsme na každý měsíc stanoven plán tržeb a za jeho
nedodržení jsem byl kárán. Naopak překročení plánu měli moji
šéfové rádi a byly za to prémie. Jak jsem mohl ovlivnit výši tržeb,
jsem se nikdy nedozvěděl.
Obrovský boj jsme my, vedoucí podnikových prodejen, vedli
každé čtvrtletí s vedením o příděl atraktivního zboží. Například
barevný negativ Equicolor byl silně nedostatkový a která prodejna
dostala větší množství, nemusela se o splnění plánu tržeb obávat.

- 111 -
Nejvíc samozřejmě dostala prodejna v Praze. Je totiž umístěna na
pěší zóně, na Jungmannově náměstí. Byla by ostuda pro Fomu,
kdyby tam nebyly filmy k dostání. Prodejna tam byla dobře zavedená
a na očích, chodila tam spousta stálých zákazníků tuzemských i
cizinců.
Já jsem byl vděčný svému předchůdci, který prodejnu v Ostravě
zakládal. Protože to byl dobrý obchodník, měl také dobrou klientelu
v místě, ale i na celém Slovensku, jelikož tito zákazníci to měli do
Ostravy relativně blízko, a navíc Ostrava měla zavedenou zásilkovou
službu, takže do vzdálenějších míst posílala obrovské množství
materiálu na dobírku. Díky těmto okolnostem jsem měl cestičku
poněkud vyšlapanou, a když jsem se jí držel a pořádně zabral,
dokázali jsme předstihnout i Prahu. Jen jednou mě vedoucí pražské
prodejny řádně zchladil:
„Nedostatkové a atraktivní zboží dokáže prodat každý blbec, ale
jen dobrý obchodník prodá i to ostatní.“ Což je nesmysl. Nekvalitní
ležáky neprodá ani mistr světa.

Práce v průzkumové prodejně Foma byla pro mě velkou školou.

Někdy se mi to sice až zajídalo, hlavně když po mně nadřízení chtěli
vyložené blbosti, ale většinou jsem byl spokojený. Nakonec
ředitelství bylo až v Hradci Králové. To je přece jen trochu z ruky,
oni to věděli a nechávali mě na pokoji. Časem jsem se zaběhl, v
kolektivu jsme se skamarádili a pak jsem si práci organizoval podle
svého.
V minulém režimu byly menší možnosti. Západní fototechnika
byla nedostupná, používaly se především výrobky RVHP. U
fotomateriálu to bylo stejné. Museli jsme se spokojit s domácími
produkty. To ovšem nemusela být žádná katastrofa. Seznámil jsem se
s mnoha fotografy, kteří s tím, co bylo na běžném trhu, vystačili, ba
navíc měli skvělé výsledky jak u nás tak i ve světě.
Naše slavná prodejna sídlila v nevyhovujícím místě. V době,
když vznikala, tak to ovšem bylo místo atraktivní, ale jak se město
rozvíjelo, jeho centra se přestěhovala jinam a bylo zle. Ještě ke
všemu po vybudování Frýdlantských mostů se prodejna dostala

- 112 -
mimo úroveň vozovky, takže byla utopená pod nadjezdem, což bylo
z obchodního hlediska silně nevyhovující. Proto už můj předchůdce
rozjednal s ostravským magistrátem pronájem nových prostor. Když
jsem nastupoval, bylo už vlastně všechno domluveno, jen se čekalo
na ukončení rekonstrukce našeho nového sídla.
Komunistický OSP pracoval katastrofálně. Draze, nekvalitně až
šlendriánsky, a hlavně pomalu. Ještě více jak dva roky mi trvalo, než
jsem to dotáhnul do vítězného konce a mohli jsme se konečně
přestěhovat.
Můj předchůdce prosadil, aby i v nové prodejně byla výstavní
síň. To byla neocenitelná, ale i nedoceněná věc. Za vystavování se
neplatilo a kdo si to se mnou domluvil včas, ten měl šanci. Nedělal
jsem rozdíly mezi profesionály či amatéry, ani mezi zavedenými
výtvarníky a začínajícími pokusníky. V pravidelných intervalech 2-3
týdnů se u nás střídaly výstavy špičkových a známých fotografů, na
které se jezdilo zdaleka a psalo se o nich v odborném i denním tisku,
s projekty teprve začínajících talentů, případně celých skupin
fotografů z různých lidových škol a fotoklubů. Měl jsem tu čest se
touto cestou osobně seznámit s opravdovými giganty fotografie.
Jmenovat nebudu, mohl bych na někoho zapomenout a to bych
nerad, ale vzpomínám na ně často, protože téměř každý významný
autor mi něco ze své výstavy věnoval. Tak jsem se lacino dostal k
několika originálům, které nemá jen tak někdo, a jsem na to docela
hrdý.
V několika případech jsem musel projevit i osobní odvahu.
Přišel za mnou jednou jeden bývalý spolupracovník ze šachty. Byl to
sice dobrý a neškodný kluk, ale byl to taky volnomyšlenkář. Nosil
vlasy do pasu, kašlal na konvence a zúčastňoval se akcí, které
pořádali jeho kamarádi, dnes bychom možná řekli - anarchisti. Byly
to různé manifestační pochody, které měly například symbolizovat
poslední cestu Ježíše Krista před ukřižováním, nebo různé umělecké
sleziny v přírodě na chatách, kde děvčata chodila nahoře bez nebo
úplně nahá, protože jim to připadalo normální. On to všechno fotil,
protože to byl jeho velký kůň, dokonce absolvoval nějakou lidovou
školu a chtěl se těmito fotkami vnaší výstavní síni prezentovat. Už

- 113 -
nevím přesně, kdy to bylo, ale já jsem mu tu výstavu nakonec
povolil. Přišlo to náhle, jako by na Ostravu spadla atomovka. Každý
den jsem měl výstavku narvanou lidmi z blízka i daleka. Chodili se
na to dívat manicky, seriózní umělci i odpovědní pracovníci, kteří
sondovali, jestli by to nešlo zakázat. Nebyl jsem měkký. Viselo to
tam celé tři týdny a po celo dobu mě někteří chválili a významně mi
klepali na rameno a současně mi jiní nadávali, vyhrožovali a
odplivovali si přede mnou.
Po této kontroverzní výstavě následovala další. To nějaký
havířovský element vystavoval krajinky. O té první psaly všechny (i
celostátní) noviny, po té druhé ani pes neštěknul.

Tak čas plynul v mé milé ostravské Fomě. Prožil jsem tam

krásné období sametové revoluce, krásný to čas obrovských mítinků
na náměstí Lidových milicí, dnes Masarykovo.
Jednou, bylo to před Vánocemi 89, jsem musel do Prahy na
poradu. Vyrazil jsem už velmi brzy ráno a v 8 hodin už jsem byl v
Praze. Zaparkoval jsem na střeše Hlavního nádraží a metrem jsem
sjel na Můstek, odkud jsem to měl na Jungmannovo kousek. Vyšel
jsem po Václaváku kousek nahoru a koukám, pod svatým Václavem
stojí nějaký člověk, v jedné ruce má hrnek s něčím horkým, ve druhé
mikrofon, celý je zatočený do nějaké deky a agituje na plnou hubu.
Holt, Praha je Praha, tam se začíná už v osm ráno. Mimochodem
vypadalo to tam jak na smetišti. Na každém soklu stály svíčky v
několika vrstvách rozteklého parafínu, do toho suché i čerstvé
květiny, všechny rohy a výlohy oblepené plakáty, jen jsem se sám
sebe ptal, kdo to uklidí.
Cestou z Prahy jsem nakládal v Hradci materiál a pak jsem jel
do Ostravy. Taky tam byla manifestace a za bankou stáli dva
policajti a nechtěli mě nechat projet, protože tam právě šel nějaký
průvod s vlajkami. Stočil jsem okénko a povídám:
„Nechte mě projet do Tyršové, protože tam musím složit
materiál.“ Jeden policajt se ke mně sklonil a když mě uviděl, tak
pravil:

- 114 -
 „Klidně jeďte do Fotochemy, pane Orel, ale tu levou zadní
pneumatiku si vyměňte, už ji máte hodně sjetou.“
Zůstal jsem jak opařený s pokleslou čelistí. Ten policajt mě
nejenže znal, ale později jsem se dozvěděl, že to je fotografický
fanda a často k nám do Fomy chodí (v civilu), ale koukal jsem, jak se
vněm projevila profesionalita, když si okamžitě všimnul té mé zadní
gumy.
Z místa vedoucího prodejny Foma jsem odcházel v listopadu
1991. Částečně jsem chtěl, částečně musel. To už jsme měli
zavedenou firmu a v Havířově už rok fungoval minilab. Nechal jsem
si z ješitné pýchy udělat krásné zlacené vizitky a rozdával jsem je na
všechny strany. Až jsem se divil, jak rychle a ze tepla někdo jednu
dal řediteli Fomy v Hradci Králové. Samozřejmě tam bylo napsáno
„minilab Fuji“ a „skvělá firma, vysoká kvalita“ , prostě takové ty
reklamní slogany. Ředitel jen přišel na odbytové oddělení, zvedl
vizitku i obočí do výše a významně řekl: „Co to je!“
Nikdo mě sice nevyhazoval, ale bylo mi naznačeno, že když
podnikám ve fotkách, mohlo by se jednat o střet zájmů. Asi si
mysleli, že tam kradu fotomateriál. Ba naopak to bylo. Za mnou
chodili někteří zaměstnanci a nabízeli mi fotomateriál, který oni
ukradli, a snažili se mi ho prodat za poloviční cenu.
Když jsem to všechno uvážil, tak bylo na místě, abych opravdu
dal výpověď. Práce to sice byla dobrá, zajímavá a mně vyhovující,
ale nechtěl jsem, aby se na mne někdo díval přes prsty.

Můj pracovní den byl pestrý. Dopoledne jsem chodil kolem

firmy, to už jsme měli i drogerii, kolem jedenácté jsem odjel do
Ostravy, rychle jsem něco snědl, a pak už jsem se postavil za pult,
ženské jsem poslal domů a v klidu a pohodě jsem obsluhoval
zákazníky. Většinou přišel nějaký známý a tak jsme klábosili, takže
to do pěti rychle uteklo. Skočil jsem s tržbou na poštu a po půl šesté
už jsem byl zase v Edenu. Pak jsem ale většinou ještě musel dělat
fotky, ale byla to taková piplačka, že mě to ani nebavilo. Musel jsem
ručně dodělávat to, co nemohl zpracovat minilab. Většinou to byly
filmy 16 mm nebo 6 x 6 a pak zvětšeniny. Někdy až do velikosti 50 x

- 115 -
60 cm. Bylo to vesměs ohromně pracné a časově náročné a výsledek
byl hubený. O finančním efektu ani nemluvím, ale dělat se to
muselo, abychom nepřišli o zákazníky. Byli jsme sice první
fotofirma, ale ne poslední. Začalo jich vznikat čím dál víc a
konkurenční boj narůstal.
Dvě zaměstnání už jsem prostě táhnout nechtěl, a tak jsem dal
výpověď. Koncem září 1991 jsem byl ještě na dovolené v Řecku, 1.
října jsem se ještě koupal v moři, pak jsem prodejnu zinventuroval,
všechny doklady jsem předal kolegyni, seškrabal jsem své jméno ze
vstupních dveří a bylo to. Stal se ze mne podnikatel na plný úvazek.
Společná firma pak fungovala ještě asi rok. Pak jsme se rozdělili
a finančně vypořádali. Na mé části fotofirmy zůstala kopa dluhů,
takže jsem většinu zařízení a různých přístrojů použil na jejich
úhradu a zhruba za další rok jsem firmu zavřel. Tím jsem s fotkami
po dvaceti letech definitivně skončil. Jak už jsem se zmínil, nějaké
vybavení mi sice zůstalo, ale fotografuji už opravdu jen rekreačně.

- 116 -
 Výstava

První a pravděpodobně i poslední výstavu jsem měl v roce 1986

v tehdejším Městském domě kultury v Karviné. Tenkrát mi bylo
třicet a tu výstavu jsem si dal k narozeninám. Vystavoval jsem
čtyřicet obrázků o velikosti 30 x 40 centimetrů. Zcela pochopitelně, v
barvě. Mám takový pocit, že takový objem barvy do té doby ještě
nikdy nikdo na Karvinskú nevystavoval.
I téma jsem si zvolil zajímavé. Ti, kteří mi tu výstavu milostivě
dovolili uspořádat, tomu říkali „ze zprostředkované kultury.“ To jako
že kulturák pozval nějaké umělce, nejlépe z Prahy, aby luzný lid, po
těžké práci za socialistické cíle, je mohl jít obkouknout. Dnes to
popisujeme takto: jinak normálně prostě přijel nějaký zpěvák, tak
jsme se na něho šli podívat. Však vstupenka byla za peníz nemalý.
Kulturák to sice „zprostředkoval“, ale zaplatili jsme si to sami. Však
dnes to funguje vlastně stejně.
Já jsem se v té době dost věnoval fotografování různých
účinkujících přímo na jevišti. Začalo to tím, že jsem chviličku
koketoval smyšlenkou, že bych na šachtě mohl dělat podnikového
fotografa.
Fotografku jsme tam sice měli. Pěknou, mladou, šťabajznu, ale
na jedné podnikové akci po ní zatoužil jeden můj známý, a ono tehdy
bylo nějak kluzko, no prostě byla těhotná. A schylovalo se ke Dni
horníků, bříško už bylo poněkud větší, a milá kočka řekla výrobnímu
náměstkovi, že už to fotit nepůjde. Náměstek v nouzi si vzpomněl na
mne. A tak jsem fotil jako „oficiál“ celou akci. A právě proto, že
jsem měl požehnání, dostal jsem se tam, kam běžný návštěvník
nemůže. Na jedné straně to bylo sice zákulisí různých schůzí,
udělování diplomů a medailí, neboli ordérů, ale na druhé straně to
byly také šatny různých umělců, zpěváků a herců, zákulisí estrád a
koncertů. Měl jsem možnost se dostat známým osobnostem až na
kůži, protože jsem byl „oficiální fotograf, a pořadatel přece musí mít
dokumentaci, jelikož to platí. Šachetní výbory ROH si na „Horníka“

- 117 -
vždycky zvaly nějaké ty pražské bendy, aby se důlní lid, než sní
fasovaný párek a vypije erární pivo, trochu pobavil.
I to se mi docela zalíbilo. Posléze jsem v tom pokračoval.
Dokázal jsem být dostatečně drzý, abych se probojoval hrází
pořadatelů, a kupodivu se mi to většinou podařilo. Bohužel, někdy se
mnou umělci jednali dost neomaleně, ale k tomu se ještě vrátím.
Obecně však můžu říct, že čím větší umělec, vetší gigant a odborník,
tím jako člověk skromnější a vstřícnější a čím větší umělecký
nedouk, tím větší sketa a nepřející, protivný paskřivec. O svých
zážitcích s elitou populárního československého umění se ještě
zmíním.
Ta drzost byla někdy opravdu zapotřebí, protože někteří
pořadatelé byli tak hrdí na svou funkci, že tam nechtěli pustit ani
myš. Někdy se mi je podařilo podplatit, s některými jsem měl „stálou
smlouvu“, která mi zabezpečovala, že se tam příště zase dostanu, ale
musel jsem přinést fotky z předcházející akce. No, a někdy to po
dobrém nešlo vůbec, pořadatel byl příliš zpychlý, muselo se na to jít
terorem.
Dobře si vzpomínám na akci na zimním stadionu v Karviné.
Vystupovaly tam nějaké brazilské tanečnice nahoře bez. To byla za
totality akce nebývalého významu. Moji dva přátelé se tam chtěli
dostat zadem, aby byli co nejblíže pódiu, aby si ty krasotinky mohli v
klidu vyfotit. Zadní vchod byl ovšem zabetonovaný dokonale.
Tentokrát na pořadatele neplatilo nic. Ani sliby, ani hrozby, ani
peníze. Jedině ti dva kamarádi na to vyzráli. Každý si přehodil přes
rameno dvacetimetrovou prodlužovací šňůru, přišli k zadnímu
vchodu a pravili:
„Už tu jsou naši?“
„Kteří vaši.“, ptali se pořadatelé.
„No z televize!“
„Ne, nikdo tu ještě není.“
„Tak my jsme první,“ bez mrknutí oka prohlásili kamarádi, a
než se pořadatelé vzpamatovali, tak už byli uvnitř.
Za poměrně krátké období několika let se mi podařilo postupně
vyfotografovat: Karla Gotta, Felixe Slováčka, Rudolfa Rokla, Pavla

- 118 -
Fořta, Jitku Zelenkovou, Michala Penka, Hanu Zagorovou, Kotvalda
a Hložka, Elán, Olympie, Turbo, Katapult, Iva Pavlíka a Heidi, Marii
Rottrovou, Citron, Petru Janů, Dalibora Jandu a Prototyp, Petra
Nagye a Indigo, Michala Tučného, Plavce, VOX (PLR), Luďka
Sobotu a Adrienu Sobotovou a Semafor s Jiřím Suchým. Kromě toho
jsem dělal koncert skupiny „Kroky Františka Janečka“ se všemi jeho
sólisty a mnoho akcí charakteru country. Dále dětské pěvecké sbory
a orchestry. Byla toho pěkná řádka. Navíc jsem některé umělce fotil
několikrát tak, jak jsem na ně v průběhu těch let narazil.
Tak například Gotta a orchestr Felixe Slováčka jsem fotil již
podruhé ve vítkovické hale v Ostravě. Měl jsem s sebou několik
fotek velkého formátu z jejich dřívějšího vystoupení v Karviné. Stál
jsem před koncertem za pódiem, u jejich improvizovaného bufetu, ve
skupince společně se Slováčkem, Týfou, Fořtem a nebožtíkem
Rudou Roklem, když si to přihasila Zelenková. Viděla mě s foťákem,
myslela si, že jsem novinář a začala do mne nepokrytě špárat. I když
byla úplně střízlivá, bylo vidět, jak se mnou pohrdá. Jo, do té doby,
než jsem jí vysvětlil, kdo jsem, co dělám a ukázal jí pár fotek.
Okamžitě otočila. Začala se na mne usmívat a hned si se mnou
domluvila, kdy a jak ji mám při koncertě vyfotit.
Nebo třeba Heidi Janků. Tu jsem fotil tolikrát, že jsme se
nakonec skamarádili. Ona byla ze začátku trošku třeštidlo, ale aspoň
byla kolem ní pořád sranda. Když byly někde opravdu velké akce a
nemohl jsem se tam dostat, řekl jsem, že jdu za ní a byl klid. I když
Ivo Pavlík, tenkrát přítel, nyní její manžel, je přece jen o generaci
jinde, tak také žádnou srandu nepokazil.
Dobře jsem vycházel s Peterem Nagyem a i s celou jeho
skupinou Indigo. Měl bezvadnou manažerku, velmi ostrou a
nekompromisní dámu, ale když jsem si s ní všechno detailně
domluvil, tak to platilo. Dohodli jsme se, kdy budu bleskat a kdy ne,
abych třeba nerušil nějakou dojímavou píseň, když zpíval Peter sám
jen s kytarou.
Se skupinou Elán jsem skoro udělal dobrý kšeft. Ráž i Baláž se
o moje fotky zajímali. Chtěli po mně, ať jim udělám velkou sérii
fotek, část, že si vezmou a zbytek, že můžu rozprodat v průběhu

- 119 -
koncertu. Ten, kdo zná poměry bývalého režimu a jeho vztah k
takovýmto aktivitám a kšeftíkům, ví, že to byla poměrně velkorysá
nabídka. Bohužel pro velkou vytíženost Elánu z ní sešlo.
Právě na podobné kšeftování málem dojel Dalibor Janda.
Mimochodem se nejmenuje Dalibor jako já, ale pouze Vašek. Když
jsem za ním šel, abych ho mohl vyfotit, kategoricky mi to zatrhnul.
Stalo se totiž, že ho někde v Praze při koncertě vyfotili a pak ty fotky
prodávali na různých burzách. Domákli se to policajti a pak ho různě
popotahovali, protože si mysleli, že vtom jede taky. Tenkrát zrovna
chtěl vycestovat na dovolenou do Tunisu a VB mu vyhrožovala, že
mu zastaví pas. Takže z focení nebylo nic. Ještě štěstí, že jsem ho
měl chyceného ještě ze Dne horníků, kde jsem, jak už víte, mohl fotit
neomezeně.
Užil jsem si opravdu hodně legrace. Dobře se dalo domluvit s
Olympicem, konkrétně s Milanem Broumem, nebo například s
Tondou Hájkem ze skupiny Plavci. Bohužel už není mezi námi, tento
dobrý člověk. S Karlem Vágnerem jsem se taky dohodl snadno, jen
si dal podmínku, že Hanu Zagorovou nesmím fotit bleskem, že jí to
vadí na oči. Já jsem to samozřejmě respektoval, ale bylo mi divné, že
fotoblesk jí vadí a několik desítek barevných světelných efektů, které
blikaly v jednom kuse a svítily přímo na ni, jí ani tak moc nevadil.
Ovšem nejlepší byl Milan Drobný. Ten tomu dal korunu dvacet.
Jednou zpíval na Hornickém dnu v kulturním domě Družba. Stál na
jevišti u mikrofonu, já jsem byl pod ním na parketu a fotil jsem ho.
Jak dělal při zpěvu taneční pohyby, dělal to tak, abych měl pořád
jednu jeho ruku před objektivem a nemohl ho tím pádem vyfotit.
Vedle mne stál jeden kamarád ze šachty a když si toho všimnul, tak
na Dobného zařval:
„Ty zje ale idyjot, takých frajeruf už my tu viděli,“ a vzal mě za
rukáv a táhl mě pryč. Drobný na chvíli zmrtvěl, ale pak se zase
rozpohyboval a zpíval dál, ale to už jsme byli pryč.
Užil jsem si toho při fotografování dost. Někdy to byly příjemné
zážitky, jindy méně, ale ničeho nelituji. Svou kariéru „pouťového
fotografa“ jsem končil až v roce 1990, ale grandiózně. Tenkrát se
poprvé volila miss monokina a jedno semifinále se konalo na zimáku

- 120 -
v Karviné. Bylo tam krásně udělané pódium, ze kterého vybíhalo
dlouhé molo. Po obou stranách toho mola stály židle pro fotografy.
Ale pozor, aby to nebylo tak jednoduché, ten, kdo tam chtěl
fotografovat, tak si musel zaplatit speciální vstupenku v hodnotě 65O
korun československých. To byla v roce 1990 kupa peněz. Já jsem
tam tenkrát přišel jako běžný divák, ale fotografickou brašnu jsem
měl s sebou. Na „fotografických“ místech vedle mola seděli většinou
známí fotografové. Tenkrát jsem byl přece vedoucí ostravské
Fotochemy a znal jsem se se všemi fotografy v regionu a skoro se
všemi v rámci celé republiky. Pod pódiem byla ještě volná místa, tak
na mne ta fotografická banda volala, abych si šel sednout k nim, což
jsem rád udělal.
Program začal pěkně zlehounka. Dívky se postupně
představovaly, měly krásné večerní šaty, občas zpívala nějaká
zpěvačka, mám pocit, že tam tenkrát hrál Citrón. V obecenstvu byl
cítit nějaký neklid. Pochopte, na takové akci byli všichni poprvé v
životě. Chvílemi se zdálo, že to pořadatelé záměrně protahují. Mně
to ale nevadilo. Seděl jsem mezi kamarády, metr od promenádního
mola a zábava to byla poměrně inteligentní, hlavně pro pány. Dívky
to byly opravdu pěkné, tak jsem se opravdu dobře bavil. Svěřil jsem
se jednomu příteli, který seděl vedle mne:
„Ty Petře, to je přece paráda, sedím tady mezi svýma, dívám se
na hezký holky, fotím a docela době se bavím.“ Tento můj kamarád
Petr pochází z Třince, čili z Trzyňca, a odvětil mi:
„Ješče lepšy by byuo, jak by mi se tu mugli flaške postaviť.“ To
už nemusím komentovat.
Vrcholem večera byla promenáda nahoře bez, tj. monokiny. Na
to jsme přece jen koukali poněkud vyjeveně. Vždyť se psal rok 1990.
Rozhodně to ale bylo moc pěkné, nepůsobilo to neesteticky. Děvčice
to byly mladé, prsa jim pěkně stála. Prošly se sem tam po molu a pak
ještě trochu pózovaly pro fotografy. Vpravo vedle mola stála veliká
motorka, Yamaha 750, krásná červená metalíza. Na ní se holky tak
různě nakrucovaly, vypínaly prsa a boky, aby to bylo sexy a pod
nimi stála skupinka fotografů a fotili, až se z nich kouřilo.

- 121 -
 Já jsem to fotografické povolení zaplaceno neměl, ale měl ho
jiný přítel. Tak jsme ho nechali fotit a jen jsme mu do rukou podávali
další a další fotoaparáty, naplněné novými filmy, další blesky s
čerstvými bateriemi, prostě kdo co měl, abychom z toho měli nějaké
snímky všichni. Teď, když byly holky polonahé, tak také pořadatelé
zvýšili svou pozornost a ostražitost, a naše finta jejich bdělému oku
neunikla. Najednou přišel nějaký Pražák a reklamoval, že „ten pán
fotografuje nějak moc fotoaparátama najednou.“ Odbyli jsme ho
slovy: „My jsme jeho asistenti,“ a víc se sním nikdo nebavil. Ještě
tam chvíli poskakoval a lezl někomu před objektiv, tak ho museli
vyhodit. Ostří to hoši ti fotografové.
V mém foťáku bylo fotek jenom několik, ale ostatní kamarádi si
stejně dali svoje filmy udělat ke mně, takže jsem měl kompletní
kolekci. Tato akce byla někdy na jaře 1990 a když jsme 4.června
téhož roku otevírali svou první provozovnu v knihkupectví Eden v
Karviné, dali jsme si zvětšeniny monokin za výlohu. Měl jsem sice
trochu strach, ale tenkrát se ještě autorizace nebrala tak vážně.
Ale nějak jsem od té své výstavy odbočil. Žádný pronikavý
úspěch to sice nebyl, ale kdo ji viděl, tomu se líbila. Možná i termín
byl nešikovný. V červnu pravděpodobně nalákáte lidi tak na
plovárnu a ne na výstavu. No nic, čo bolo to bolo, byl jsem rád, že
jsem se mohl prezentovat alespoň tímto způsobem. Potřeboval jsem
dokázat sám sobě, že techniku barvy jsem zvládl dokonale a že se za
svou práci nemusím stydět. Když se dnes na ty své výstavní kusy
dívám, musím to dělat shovívavě, i když jsou tam i fotky, které by
snesly i dnešní měřítka. Pro úplnost dodávám, že výstava barevných
fotek v podobném (větším) rozsahu byla uspořádána až po 12 letech.
V roce 1998 vystavoval na Slezské univerzitě své skvělé práce
karvinský fotograf Štefan Špic.
Po monokinách jsem se do modelek a missek pustil jen jednou,
ale to už definitivně naposledy ve větší akci. V roce 1991 volilo
královnu krásy karvinské gymnázium. Tenkrát přišla za mnou do
drogerie nějaká děvčata a žádala nás o sponzorství. Jelikož jsme byli
oba dva, já i parťák, absolventi této slavné mater, nemohli jsme
odmítnout. Věnovali jsme cenu pro jednu vicemiss, fotoaparát v

- 122 -
hodnotě 6.000.- korun československých a pak ještě jednu speciální
cenu pro miss publika. Snad to bylo i originální, protože jsem někde
sehnal dárkový koš a holky na prodejně jej umně naplnili kosmetikou
jednoho druhu. Tenkrát to byla tuším Nivea, ale koš to byl
bombastický. Jestli nevěříte, mohu vám ukázat fotku.
Hezouna Honzu nominovali do poroty a tlustý Orel fotil. Byla to
akce ve velkém stylu. Velký sál bývalé Kovony byl nabitý k
prasknutí. Bylo tam krásně upravené jeviště s molem, vše perfektně
nazdobené an asvícené. Zúčastnil jsem se staticky později ještě
několika takových akcí, ale nikdy už to nebylo ono. Všichni to brali
tak opravdově a vážně, že to v publiku evokovalo neuvěřitelnou
euforii. Nikdy dříve či později jsem se s takovou atmosférou
nesetkal.
Sponzorů tam bylo několik a všichni měli pověšené své logo
nad pódiem. Nejvýznamnější snad byla poměrně velká ostravská
cestovní kancelář Filip, která věnovala vítězce docela drahý letecký
zájezd do středomoří. Ani ostatní ceny nebyly k zahození a to dávalo
celé akci jakýsi punc velkoleposti. Gymnazistky se opravdu snažily,
soutěžily pod vedením celkem schopného moderátora v různých
disciplínách, zkoušely si společenskou konverzaci, předváděly různá
připravená čísla, i něco sportovního tam tuším bylo.
Pak se šla porota poradit a měl jsem tu čest být při tom. Žádné
body a přesná pořadí. V podstatě se dohodli mezi sebou, která
dívčina jakou cenu dostane. To mi připadalo malinko nefér, ceny
byly za kopu tisíc, ale budiž porotě k chvále, že to bylo celkem dobře
rozdělené.
Když vyhlásili výsledky a dekorovaly vítězky, měla ta děvčata
tváře rozpálené jak babiččina plotna, ale tekly jim po nich slzy jako
hrachy.
Všechny jsem je řádně vyfotil a fotku s drogistickým košem
jsme pak používali na reklamu. Byla to opravdu až neuvěřitelně
dobrá akce.

- 123 -
 Pozor: Zde začíná kuchařská část

Předkrmy, svačiny a lehké večeře

To se tak jednou potkají dva a jeden říká: „Odkud se šineš?“

Druhý mu odpovídá: „Byl jsem na recepci na ruské ambasádě.“
„A jaké to bylo?“
„Bezvadný, vodka, mnogo vodky.“
„A co jste jedli?“
„No co, byly tři chody.“
???
„Příchod, polívka a odchod.“

To u nás známe taky hlavně ze školních a závodních kuchyní.

Stabilní tandem polévka -hlavní jídlo a soustavné pokukování po
hodinách. To se třeba ve Francii nemůže stát. Kvalitní aperitivek a
lehký předkrm je součástí každého oběda. Jsou to malá množství
pokrmů podávaná před polévkou, studené, nebo po polévce, teplé.
Jejich úkolem je povzbuzení chuti k jídlu a podpoření
vylučování žaludečních šťáv. Jako bychom svému organismu chtěli
říct:
„Tohle sezobni a nachystej se, přijde něco mnohem lepšího a
vydatnějšího.“
Asi s tím nic nenaděláme, ale typické předkrmy se u nás
podávají převážně při slavnostnějších příležitostech. Jasně. Doma,
když máme před jídlem nějaké ty veliké hlady, slupneme něco z
ledničky, jen tak narychlo, a stačí. Ovšem svatební oběd, to už stojí
za to. Z titulu své profese fotografa jsem za přibližně 20 let aktivní
činnosti absolvoval snad stovky svateb. Někde jsem opravdu jen
fotografoval, ale někdy jsem byl také pozván jako host ke stolu.
Nemyslím si, že novomanželé nemají fantazii, stejně slavnostní
menu určují převážně jejich maminky, ale přibližně v 80 - 90

- 124 -
procentech se jako předkrm podávaly šunkové rolky s křenovou
šlehačkou.
Plátek hranaté šunky se stočí do roličky a sáčkem se do něj
nastříká tuhá šlehačka ochucená solí a křenem. Celé se to ozdobí
kapií, okurkou, zeleným salátem, citrónem, majonézou, petrželkou a
copak já vím čím ještě. Příloha: banketka nebo půl rohlíku. Jistě
všichni znáte.
Na dalším místě v oblíbenosti předkrmů jsou různé koktaily.
Bývají to většinou šampusové sklenky vyložené listy zeleného salátu
a naplněné různými lehkými saláty a opět pěkně ozdobené.
Osvědčily se žampiónové, humrové, ale i jiné saláty spojené
majonézou vylehčenou třeba jogurtem nebo šlehačkou. Mohou se
přimíchat i ořechy, sterilovaný hrášek a ozdobit řezem citrónu,
rajčete nebo okurky. Fantazie vzlétej k oblakům.
Běžně se podávají také různé věci zalité v aspiku. Ten si
můžeme připravit přírodní, z vařených telecích a vepřových nožek,
nebo z dopředu nabobtnalé a ochucené želatiny. Jeho příprava je
však poměrně pracná. Kalný aspik čistíme přidáním syrových bílků.
Po vysrážení přefiltrujeme.
Do aspiku zaléváme například vařené vepřové maso (obdoba
tlačenky), vařený uzený hovězí jazyk, šunku, kuře, marinované ryby
(zavináče), tresčí játra a jiné. Můžeme vyrábět i celé aspikové dorty a
předkrmově podávat řezy z nich. Méně zkušeným kuchařům
doporučuji tyto aspikové speciality objednat v lahůdkářství.
Mně se třeba při rodinných oslavách osvědčila plněná vejce.
Natvrdo vařená velká vajíčka oloupeme a rozkrojíme na poloviny
buď příčně, nebo podélně. Žloutky vyjmeme a utřeme s kouskem
másla do pěny. Přidáme velmi jemně nasekanou šunku a sáčkem
nebo plničkou nastříkáme do vaječných půlek. Ozdobíme.
Taková vejce můžeme plnit kaviárem, paštikou, tresčími játry a
podobně. Vždy dbáme na to, aby pokrm lahodil také oku. Plněná
vejce klademe na mísu do hejna salátových listů (pokapat citrónem a
posolit), přidáváme čerstvou i nakládanou zeleninu, kornoutky
uzenin a tvrdého plátkovaného sýra.

- 125 -
 Podobně můžeme plnit i syrová rajčata. Seřízneme vršek,
vnitřek vydlabeme malou lžičkou a naplníme například
francouzským salátem. Pokličku z uříznutého vršku posadíme nahoru
a ozdobíme petrželkou.
Já jsem si oblíbil jednoduchý předkrm, který se může podávat i
jako lehká dietní večeře. Na čtvercový plátek šunky dáme plátek
tvrdého sýra a kousek sýra měkkého, termizovaného. Například to
může být Lučina. Stočíme do roličky. Klademe na mísu tak, aby
konec šunky byl dole a rolku mírně shora stlačíme. V ledničce
necháme ztuhnout a jíme s pečivem, dietáři jen tak. Lučinu můžeme
také namazat na očištěnou, podélně rozkrájenou zeleninovou papriku
nebo kápii. Pro oko povrch popaprikujeme. V obou případech bude
mít z naší večeře profesor Rajko Doleček radost.
Veliký manipulační prostor pro kuchaře amatéry skýtají
pomazánky. Tady už vyloženě přecházím od předkrmů k vydatným
svačinám a večeřím. Na pomazánkách se totiž nedá skoro nic zkazit.
Já si například uvařím několik vajec natvrdo, oloupu, rozpůlím a
žloutky utřu s máslem a měkkým taveným sýrem. Ochutím pepřem,
solí a hořčicí. Přidán nasekané žloutky, namažu na chleba nebo
housku. Povrch ozdobím mletou paprikou, krájenou cibulí, kolečky
rajčat a paprik a……a tak dál.
Podobně postupuji při výrobě pomazánky ze sardinek nebo
jakýchkoliv konzervovaných ryb. Můžeme použít ryby v oleji i v
rajském protlaku. Konzervu vyklopím na mísu a vyberu kostičky.
Jsou sice měkké, ale přece. Přidám asi 10 dkg tvarohu pro odlehčení
a 1 - 2 natvrdo vařená vejce, které jsem vejcokráječem překrojil
napříč i podél. Všechno nahrubo smíchám, přidám sůl, pepř a zase
doplním cibulí a třeba pro změnu kyselými okurkami. Já i moje děti
máme rádi okurky kvašené, a proto je každý rok nakládám dle
vlastního recepisu, ale o tom jinde.
Silnější povahy si mohou umíchat pomazánku olomouckou.
Jistě již tušíte, oč se jedná. Uleželé olomoucké syrečky nakrájíme na
menší kousky. Utřeme máslo s měkkým sýrem a trochou tvarohu
nebo termizovaného sýra, přidáme tvargle a trochu drceného kmínu a
mleté sladké papriky. Solit již většinou netřeba.

- 126 -
 Tato pomazánka vyžaduje ještě několik věcí: dobrý černý chléb,
syrovou krájenou cibuli, otevřené okno, tolerantního partnera, a to
nejdůležitější - orosený džbán světlého piva.
Umím taky dvě dobré teplé pomazánky. Ta první silně
připomíná míchaná vajíčka na cibulce. Místo cibule ale použijeme
pórek a až se vejce začnou srážet, prisypeme trochu strouhaného
tvrdého sýra. Osolíme, opepříme a můžeme mazat na libovolné
pečivo. Dobře se osvědčila i topinka ze staršího chleba.
Na druhou pomazánku zakoupíme asi 20 dkg čerstvého droždí.
Na pánvi zpěníme cibulku, přidáme rozdrobené droždí. Když dobře
mícháme, za chvíli se rozpustí a začne vonět. Přidáme drcený kmín a
rozklepneme 3 - 4 vejce. Osolíme, opepříme a vejce necháme srazit
jen částečně. Kvasnice se s vejci pěkně spojí a můžeme pomazánku
dobře natírat na pečivo.
Několikrát jsem se setkal s lidmi, kteří neměli droždí rádi.
Zdůvodňovali to tím, že třeba v mateřské škole jim předkládali
kvasnicovou pomazánku, dávali droždí do polévky atp. Ano, já si to
taky pamatuju. Byla to osvěta šedesátých let, která nás nutila pít rybí
tuk a jíst kvasnice. Kupodivu na mně to stopy nezanechalo. Droždí
mám rád a myslím si, že je opravdu zdravé. Bohatost na vitamíny
skupiny B je nesporná. Když mě napadne, koupím si celou
půlkilovou cihličku kvasnic a usmažím na cibulce. Přikryté uložím
do ledničky a podle potřeby přidávám do polévek, do pomazánek
nebo kousek zďobnu i jen tak. (Já totiž můžu jíst droždí syrové i
smažené.) Pomazánek je opravdu hodně druhů, vybavují se mi další
a další, ale to bychom tady pomazánkovali do rána. Zmíním se jen o
některých.
Vždyť přece nemusíme jíst samé zdravé věci (nakonec, co je
vlastně dneska zdravé), proto, když od babičky dostaneme krásně
vypečené škvarky, umeleme je na masovém strojku, přidáme pepř,
sůl, hořčici. Mažeme na černý chleba, přikusujeme kyselou okurku a
s láskou vzpomínáme na babičku.
Výborným základem řady pomazánek je tvaroh nebo slovenská
brynza. Jedno či druhé vymíchám do hladka s trochou mléka nebo
světlého piva, mírně osolím, přidám nasekanou naťovou cibulku a v

- 127 -
tom okamžení si připadám jako drvoštěp dr. Voštěp z kouzelné
Čapkovy pohádky, který zdravým vzduchem a černým chlebem s
tvarohem vyléčil nemocnou princeznu.
Budapešťská pomazánka vznikne, když do vyšlehaného másla
přidáme hladký tvaroh, zamícháme sladkou mletou papriku a
nasekanou sterilovanou kapii. (Můžeme přidat i trochu nálevu.)
Budapešťská pomazánka II to je jiná. Já mám tříštivý mixér. Dneska
ho má už kde kdo. Je to taková menší nádobka se dvěma nožíky,
které se vrtí tak rychle, že rozšmelcují všecko. Do něho vrazím
válečky čabajky nebo kostky uheráku, když to zapnu, udělají se z
toho piliny. K tomu přidám hrstičku ořechů a zase prohrčím. Tuto
směs vmíchám do másla utřeného s trochou tvarohu. Vzniká skvělá
uherská pěna. Je trochu slavnostnějšího charakteru, ale třeba o
Vánocích… Jistě znáte balkánský sýr. Je to velmi slaný,
pravděpodobně ovčí sýr, uchovávaný ve slaném nálevu. Rozetřeme
trochu másla do pěny a přidáme nastrouhaný balkán. Řádně
vymícháme a máme balkánskou pomazánku jako vyšitou.
Do tvarohu můžeme přidávat různé věci. Hodí se i maso z uzené
makrely nebo lososa, ale i jiné přísady. Však vám fantazie poradí.
Mně do pomazánkové euforie uvádí jaro a začátek léta, kdy si
můžu na trhu koupit naťovou cibulku, mladý česnek a ředkvičky. S
těmito prvosenkami zahrad je každá pomazánka dobrá.
Na závěr bych rád publikoval jeden recept na pomazánku,
kterou jsem neskromně nazval D.O. pomazánka („pomazánka
Dalibora Orla“).
Králem sýrů je pro mne plísňový sýr Niva. O olomouckých
syrečcích už jsem se zmínil (mimochodem, vyrábějí se v Lošticích).
Oba sýry nastrouhám společně s tuhým máslem na hrubém struhadle.
Přidám nějaký měkký sýr, přiliju světlé pivo a dobře vymíchám.
Solit netřeba. Než dojdu pro pivo, nechám chvíli odpočinout. Pak
zakrojím do tmavého chleba, namažu, posypu cibulí a přemýšlím o
tom, že je život krásný.
Dalším skvělým studeným pokrmem je paštika. Dnešní trh je
zásobený docela dobře. Jsou k dostání i velmi dobré druhy játrových
i masových paštik. Hlavně malé soukromé masokombináty dodávají

- 128 -
výborné, skvěle okořeněné druhy paštik, většinou balené v umělých
střevech nebo alobalových miskách. I konzervované paštiky můžeme
použít, není problém si paštiku trochu přichutit třeba různými druhy
hořčic a koření.
Doma paštiky vyrábíme většinou při zabijačce, ale můžeme si
dobrou paštiku udělat i jen tak. Umeleme libové vepřové maso s
vepřovými játry. Chceme to hodně najemno, tak to raději proženeme
strojkem ještě jednou společně s houskou (dříve ve víně namočenou
a vymačkanou) a s orestovanou cibulkou. Přidáme vejce, sůl a koření
a vymí cháme do pěny. Přidáme šunku a slaninu nakrájenou na
kostičky. Paštikovou formu vyložíme tenkými plátky anglické
slaniny, přidáme paštikovou směs a asi dvě hodiny vaříme v troubě
ve vodní lázni.
Posléze dobře vychladíme, vyklopíme a krájíme na tenké plátky.
Doplníme nakládanou zeleninou a hajdy s tím na stůl.
Ještě v době, kdy jsem bydlel s rodiči, mi přítel nimrod věnoval
bažanta, kterého osobně zastřelil na honu. Co s bažantem? U nás se
to nikdy nedělalo. Tatínek bažanta oškubal. Ve vaně. Maminka se k
bažantovi postavila jako ke slepici. Společně s kořenovou zeleninou
jej uvařila. Polévka byla vynikající. Silná, s příchutí zvěřiny.
Jelikož se pravděpodobně jednalo o bažantího dědečka (a asi
opravdu jo, protože jinak by lítal rychleji a přítel by ho nikdy
nezastrelil), i dobře uvařené maso bylo celkem tuhé. Maminka
zabodovala. Umlela maso a umíchala paštiku. Jako formu použila
„srnčí hřbet“ a vařila to v troubě, v pekáči s vodou. Bylo to
vynikající.

Různé druhy pomazánek i paštik můžeme zkombinovat ve

specialitě zvané chlebový dort.
Zakoupíme kulatý bochník chleba a kůrku okrájíme tak, aby
vzniklo něco, co se tvarem podobá korpusu na dort. To je nápad.
Další postup už si určitě domýšlíte sami.
Rozkrojíme podélně na několik plátů, které namažeme
pomazánkami dle vlastní fantazie. Položíme na sebe, zatížíme a
necháme vychladit. Povrch a boky také upravíme například třenou

- 129 -
nivou a ozdobíme čerstvou či nakládanou zeleninou. Krájíme jako
dort a podáváme na dezertních talířcích.
Něco podobného, plněnou veku zoveme „Harlekýnský
chlebíček“. Opatříme si pěknou, dobře vyskočenou rovnou veku.
Rozřízneme asi v polovině a střídku z obou půlí vydlabeme. Kdo si
troufá, odřízne z veky jenom jednu patku a vydlabe ji celou. Je to
trochu pracné, ale vyrábíme přece jídlo sváteční, tak se vyplatí
věnovat mu něco času navíc.
V misce utřeme kousek másla se solí a pak už jsou naše
možnosti neomezené. Přidáme na kostky nakrájenou uzeninu,
sterilované okurky, hrášek nebo žampiony, měkký nebo tvrdý
strouhaný sýr, vařená vejce, paštiku apod. Nemám na mysli všechno
najednou, ale samozřejmě takovou kombinaci, které vám bude
chutnat. Doporučuji přidat i kousky nakládané kapie, abychom
docílili pěknou mozaiku. Do směsi přidáváme i drobečky ze střídy,
kterou jsme vydlabali.
Můžeme mírně dochutit solí, pepřem, hořčicí nebo kečupem.
Směs napěchujeme do vek, zabalíme do alobalu a necháme v lednici
ztuhnout. Krájíme jako chlebíčky, ale opatrně, aby nám náplň
nevypadla.

Svou bufetovou existenci jsem, kromě jiného, založil na výrobě

lahůdkových salátů. Míváme 5 - 6 druhů majonézových, 2 - 3 druhy
zeleninových, 1 - 2 druhy s kečupem a dle možností další druhy.
Sýrové, sojové, ovocné a pod.
Je zajímavé, jak jsou zákazníci konzervativní. Tvrdošíjně
nakupují pochoutkový, vlašský, pařížský, pražský a vajíčkový salát.
Je v nich poměrně dost majonézy, atak dietní moc nejsou. Snažím se
vymýšlet a nabízet nové druhy salátů, ale než si zákazníci zvyknou,
stojí to veliké úsilí. K novým druhům přistupují s nedůvěrou a málo
je kupují. Proto se stane, že nám tyto saláty zbývají a je nutno je
likvidovat. Bojím se hygienické služby a salmonelózy. Kdybych ale
neměl dobré kvalitní majonézové saláty, přijdu na buben.
I s majonézou jsou problémy. Suverénně nejlepší jsou výrobky
firmy Hellmanns, ale málokdy je seženu v 10 kilovém balení.

- 130 -
Zkoušeli jsme výrobky českých i slovenských drůbežářských
(hydinárskych) závodů, ale nikdy to nebylo ono. Kupodivu zklamala
mě i firma Spak.
Majonéza je vlastně směs žloutků a oleje. Můžeme si ji udělat i
doma. Do mixéru dáme žloutky (nejlépe od doma chovaných slepic)
a citrónovou šťávu. Rozšleháme a pomaloučku přikapáváme dobrý
(nejlépe olivový) olej. Oleje je tam třeba poměrně dost, ale pak nám
majonéza tak zhoustne, že nejde z mixéru vyklopit. A teď to hlavní.
Majonézu je třeba správně ochutit. Použijeme sůl, pepř, ocet nebo
citrón, obyčejnou hořčici a podobně. Každý, jak má rád. No a právě
helmanska je ochucená výborně, navíc je nějakým způsobem
vylehčená. I když je řádně hustá, nepůsobí takovým těžkým,
olejnatým dojmem.
Mám ještě stále v živé paměti společné slavnostní obědy u mé
babičky. Tradiční menu, řízek a bramborový salát. Babička chovala
slepice, tudíž vajec bylo dost. Maminka si žloutky dala do mísy a
vařečkou vmíchávala pomaloučku olej. Bylo to pracné, ale šlo to.
Můžete si to zkusit. Kdyby se vám to náhodou srazilo, nezoufejte.
Vezměte nový žloutek a sraženinu po maličkých troškách do něj
vmíchejte. Většinou to dopadne dobře.

Na lahůdkové saláty je mnoho předpisů. Myslím si, že bude

dobré uvádět zde jen některé variace, protože každý si vypomůže
vlastní fantazií. Salátové směsi vytváříme z vařených vajec,
nakládané zeleniny a hub, různých uzenin a šunky, vařeného
kuřecího masa, různých sýrů a pod. Spojujeme je majonézou nebo
směsí majonézy a jogurtu. Dochucujeme solí, pepřem, hořčicí,
citrónovou šťávou, worcesterem a případně i cukrem. Konkrétně
cukr nepodceňujte. Můžu vám s jistotou říct, že do majonézového
salátu je cukr nutný. Když se vám zdá, že svůj vyrobený salát nějak
nemůžete dochutit, skoro jistě to je tím, že jste tam nedali (uvážlivě)
cukr.
V každé rodině se jistě najde ten „pravý“ recept na vánoční
bramborový salát děděný z generace na generaci. Všichni se moc těší
na štědrovečerní večeři, ale nikoho by nenapadlo (aspoň ve většině

- 131 -
případů) udělat si kapra se salátem i během roku. O Vánocích však
vypukne šílenství. Stojíme fronty na kapry, každý kupuje 2 - 3 i více.
Za starého režimu to bylo totiž docela levné jídlo, dnes už ne.
Sháníme v zelenině brambory zvané „rohlíčky,“ ty jsou prý na salát
nejlepší.
Pamatuji jeden rok, když byla slabá úroda okurek, jak již od
října kuchařinky šílely, že nebudou kyselé okurky do salátu. Já jsem
měl známou v závodní jídelně a ta mi sehnala čtyřlitrovou láhev. Za
stovku. Jasně, byla to zlodějna, vrchol všeho, ta láhev byla taky
ukradená. No, ale co, hlavně že byly okurky.
Na Štědrý den vše vyvrcholilo. Od rána se vařila kořenová
zelenina a brambory, někdo přidává i vařená vejce nebo jablka
nakrájená na kostičky. Bylo nutno umíchat „domácí“ majonézu a pak
se všechno krásně spojilo a dochutilo a byl čas večeřet.
I když já sladkovodní ryby taky dvakrát moc né, ale
štědrovečerního kapra s čerstvým salátem si dám vždycky s chutí.
Ale jen ten jeden den. Druhý den už se sháním po něčem jiném.
Znám mnoho lidí, kteří si právě v následující sváteční dny
pochutnávají na studené rybě a uleželém salátu.
Mám jednoho přítele, který již od listopadu básní, jak si nakoupí
20 kilo kaprů, salát mu manželka zamíchá ve vaně a pak to všechno
sežere, lehne si na gauč a občas zavolá:
„Mámo, mámo!“
„Co je Pepíčku, už běžím!“
„Otočme…..“

Během roku si lidé bramborový salát kupují většinou hotový.

My v bufetu bramborák nevyrábíme, ale našli jsme si firmu, která
nám jej dodává v dobré kvalitě i ceně. Sortiment salátů je obrovský,
ale tak malý bufet jako je AXA si více než 7 - 8 druhů nemůže
dovolit.
Stejně bohatý výběr (teď mám namysli v receptech) je u
obložených chlebíčků. U nás vyrábíme jeden základní druh - se
šunkou.

- 132 -
 Plátek veky se pomaže vlašským salátem, obloží se kornoutkem
šunky, kolečkem vařeného vejce, řezem kyselé okurky a nudličkou
kapie. Na více druhů nemáme místo. Větší zařízení nabízejí
samozřejmě i jiné druhy. Sýrový, s uherákem, s ruským vejcem a
mnoho dalších podle zručnosti příslušné kuchařky. Doma ale raději
postupujeme podle zásady: iniciativě a fantazii se meze nekladou.
Ovšem, nepovažuji za taktické předložit svým hostům jako
občerstvení chlebíčky. Jistě znáte ten problém z nějaké recepce.
(Jenom se nedurděte, každý přece na nějaké, i když jen malinkaté,
recepci byl.) Chlebíčky jsou bohatě nazdobené, a proto je
konzumujeme v předklonu, aby nám oblohy nepadaly na kostelové
oblečení a otevíráme při tom ústa jako…. no třeba jako kapr na
suchu. Částečným pokrokem je podložený talířek.
Já to dělám jinak. Uzeniny, šunku, sýr, salát a přílohy ozdobně
rozložím na mísu, dezertní talířky a vidličky dám vedle. Každý si
bere kolik chce a přikusuje pečivo suché. Když chci nabídnout
nějakou pikantní pomazánku, raději ji na plátky veky nastříkám
sáčkem nebo plničkou a jen drobně ozdobím.
V rodinném kruhu jsou velmi oblíbené malé „televizní“
chlebíčky, které krájíme z bagety a jednohubky z rohlíků. Tyto
miniaturní chlebíčky slupneme většinou na dvě skousnutí a
jednohubky… no víme jak. Zase se dobře osvědčily pomazánky nebo
různé pěny nastříkané sáčkem, ozdobíme nakládanou zeleninou, ale
můžeme si dovolit i experimenty s ovocem (nakládaný ananas,
čerstvé bobule vína).
Výborným netradičním občerstvením jsou různé obložené
topinky. Připravujeme je z tmavého, světlého, toustového chleba
nebo veky. Jednoduchá je např. topinka s houbovou smaženicí nebo
jen smíchanými vejci. Můžeme zkusit také restovaná drůbeží játra
nebo volská oka.
Bude to ještě lepší, když topinku (nebo plátek neopečené veky)
pomažeme masovou, houbovou nebo vaječnou směsí, překryjeme
plátkem šunky, posypeme strouhaným sýrem, pokapeme kečupem
(pro barvu) a zapečeme pod grilem, nebo v troubě.

- 133 -
 V poslední době se i u nás objevily elektrické toustovače. Jsou
to dvě tvarované vyhřívané desky, mezi které vkládáme naplněný
toust. Po uzavření se chleba propeče a náplň prohřeje. Po otevření
rozlomíme čtvercové zapečenky na dva trojúhelníky a můžeme
snídat nebo večeřet.
Toustové chleby mažeme tence máslem nebo Rámou a plníme
vlastně bez omezení vším, co máme při ruce. Uzeninami, šunkou,
vařenými vejci, paštikou, zbytkem pečeného masa nebo kuřete,
dušenými houbami a podobně. Nikdy by neměl chybět plátek
tvrdého sýra, který se v toustovači trochu rozpeče a spojí ty dva
chleby k sobě a náplň pěkně uzavře uvnitř. Jistě jste pochopili, že
máslo mažeme na opačné straně chleba, tj. tam, kde přijde do
kontaktu s pečícími plochami (aby se nám to tam neprilepilo).
V bistru jsme to dělali takto. Čtvercové toustové chleby jsem
nemazal, ale mašlovačkou jsem vytřel toustovač olejem. Na jeden
čtverec jsem dal pět koleček Poličanu, kolečka z poloviny krájeného
vařeného vejce a kousek dobrého holandského sýra typu Vonk
(vypadá jako tvrdý, ale je poměrně měkký). Priklopil jsem to druhým
čtvercem a po dvojici zaklapl do tousteru. Ten můj toustovač má
takový vynález, že zhasne kontrolku tehdy, když je toust dobře
propečený. Po otevření tousty většinou samy vypadly, nebo jsem jim
pomohl dřevěnou lopatičkou. Nožem jsem rozdělil na trojúhelníky a
vesele prodával. Zákazníci rádi nakoupili, ale určitou nevýhodou je,
že sendvič se nedá udělat dopředu. Musí se jíst teplý, a to je určitý
nápor na organizaci prodeje. Když je dobrá vůle, dá se to zvládnout.
Já ji mám, jen aby ji měli také zákazníci.
Včera přišel zákazník, chlápek asi tak 30 lety s pětiletým synem.
Chtěli dva hamburgery. Říkám jim: „Prosím vás, počkejte chviličku,
mám obě dvě mikrovlnky plné.“
„No tak snad až příště,“ říká mi pán.
Odvětil jsem, že by to trvalo minutu (doslova).
„Ne, opravdu nemáme čas!“
Odešli.
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Nemají čas počkat
minutu, než jim ty hamburgery udělám, jak je potom budou jíst? V

- 134 -
poklusu? Nebo si mysleli, že to mám hotové, už připravené a horké,
jen jim to podám přes pult?
Opravdu nevím. My se všichni snažíme. Chceme opravdu vyjít
zákazníkům ve všem vstříc, ale očekáváme aspoň určitou míru
tolerance.

Současně s americkou „akční“ kulturou k nám přišly i

hamburgery. Jednoduchý překlad -houska naplněná masem.
Nevím přesně, jestli vystihnu ten pravý americký recept, ale
intuice mi říká, že je to asi takto: do nahřáté rozříznuté housky
vložíme karbanátek z hovězího masa, plátek sýra a doplníme
kečupem, hořčicí a zeleninou (syrová krájená cibule, zelený salát).
Tak se asi připravuje Mc'Donalduv hamburger. Vadí mi na něm
hlavně to, že použitá houska je sladká. Já používám hamburgerové
housky z francouzského těsta (takové pěnové), a to se mi zdá lepší.
Hamburgerů je mnoho druhů. Domácí výroba se zase řídí
fantazií a obsahem ledničky, případně peněženky. V našem bufetu
dáváme do housek domácí sekanou (z Martinova), sýr eidam,
hořčici, kečup ahamsalát (směs krájeného zelí, cibule a mrkve).
Někdy přikládáme i lístek salátu.
Doma si samozřejmě jemně umeleme hovězí maso, osolíme,
opepříme a dle chuti přidáme třeba podusené nebo nakládané houby,
plísňový sýr, orestovanou cibuli, třený česnek, mletou papriku a pod.
(prosím ne všechno najednou, podle chuti). Mírně zahustíme
strouhankou a vytvarujeme tenčí placky nebo bochánky, které
opečeme na tuku nebo nasucho v grilu. Na spodní část rozříznuté
housky vložíme maso, do velkého hamburgeru zvaného „big“
můžeme přidat i vejce usmažené na volské oko, překryjeme plátkem
dobrého tvrdého sýra (ementál) nebo posypeme sýrem strouhaným.
Vše necháme v troubě nebo mikrovlnce rozehřát, až se sýr taví.
Přidáme hořčici, kečup nebo nějakou pikantní omáčku, zelený salát
nebo strouhanou zeleninu, přikryjeme vrškem housky a pokud máme
ústa jako Lucie Bílá, můžeme v klidu a pohodě jíst.
V AXE děláme také jednu zajímavou věc. Skromně přiznávám,
že jsem to odkoukal u konkurence. Aby si i vegetariáni mohli u nás

- 135 -
dobře pojíst, nabízíme smažený sýr v housce s tatarskou omáčkou a
zeleninovou oblohou.
Plátek tvrdého sýra (kulatý) obalíme vpětiobalu. To je skoro
jako trojobal na druhou. Sýr obalujeme postupně v mouce,
rozšlehaných vejcích, strouhance, znovu hup do vajec a ještě jednou
strouhanka. Tento dvojitý obal nám umožňuje smažit sýry ve
fritovacím hrnci a zabraňuje vytékání. Rozříznutou housku prohřeju
v mikrovlnce, přidám smažák, tatarku a hamsalát. Priklopím a celek
vložím do papírového kornoutu, aby jedlíkovi nevytékala náplň na
ruce. Tento jakýsi druh cheesburgeru si získal velkou oblibu, i když
v prvopočátcích byli zákazníci nedůvěřiví a moje prodavačky
skeptické. Začínali jsme asi s 10 kusy, nyní prodáváme 50-60 sýrů
denně.
Teď v poslední době děláme zase něco jiného. Při našem
omezeném sortimentu je nutné, abychom pořád něco nového
vymýšleli, protože zákazníkům by se to mohlo začít zajídat a mohli
by k nám přestat chodit.
Syrové žampiony kupujú ve velkoskladu za celkem příznivou
cenu. Je to export z Polska a jsou většinou čerstvé, krásně
růžovoučké, takže vydrží i několik dní. Malé plodnice obalujeme
jako řízky, smažíme ve friťáku a prodáváme jen tak nebo se salátem
či hranolkami. Větší houby krájíme na plátky a dusíme na cibulce.
Tuto směs plníme podle přání zákazníků do housek a společně s
plátkem sýra rozpékáme v mikrovlnce. I na to si zákazníci celkem
zvykli a je to zase něco jiného.
A že nevíte co je to Gordon? Je to tuším holandský výrobek,
pěkný plátek šunky a sýra je obalený mletým krůtím masem a to celé
je ještě obaleno jako řízek, předsmaženo a zmraženo. Dá se to koupit
v kdejakém supermarketu. Ve friťáku se to dojede a může se to jíst s
hranolkami nebo bramborovým či jiným salátem. Je to dobré také do
housky, trošku ohřát v mikrovlnce, doplnit tatarkou a salátem. Je to
sice dražší, ale co je dneska levné. I na to jsme si zákazníky našli
(nebo oni nás?).
U všech recepisů na pomazánky, saláty, chlebíčky i jiné věci vás
nabádám, abyste se nechali unášet vlastní fantazií a příležitostně i

- 136 -
experimentovali, což nikdy není na škodu. Jen vás prosím, abyste
nepostupovali jako pejsek a kočička, když pekli dort. Ta jejich
metoda, „kolik tam dáme dobrých věcí, tolikrát bude dort dobrý a
když tam dáme dobrých věcí 100 tak bude 100x dobrý“…. Ta není
jistě správná. Někdy právě jednoduchost je krásná a dobrá
kombinace je lepší než mišmaš kdovíjak drahých věcí. Postupujte
intuitivně, a když se něco nepodaří, no tak podruhé.

- 137 -
 Polévky

O někom se říká, že je „polévkový.“ Toto určitě platí i pro mne.

Mám rád polévky všeho druhu. Masové, čiré i zasmažené,
zeleninové, luštěninové, mléčné i ovocné. Prostě všechny. Rád je jím
ataky vařím. Základním zdrojem inspirací v této oblasti byla moje
maminka a region, ze kterého pocházím, střední Morava.
Snad právě proto bych se na začátku zmínil o polévce zelné. U
nás se vařila trochu jinak, než je zvykem. V první fázi se uvaří na
kostičky pokrájené brambory, dobré domácí kyselé zelí a třeba uzené
koleno. Každé zvlášť ve vodě ve třech hrncích. Já obyčejně jednou
vodu ze zelí sleju, ale kdo má rád kyselejší, nemusí. Potom vezmu
další nádobu patřičné velikosti, u nás to býval ten největší „kotel“,
protože tato polévka se dá jíst i tři dny, a jej í kvality stoupají. Na
sádle zpěním cibulku a hned si tam dám i mouku. Osmažím na
světlou jíšku, kterou zředím podle potřeby a chuti vodou ze všech tří
hrnců na hustou kaši. Do ní přidám zelí, brambory a vykostené
nakrájené maso z kolena, zamíchám a sleduji hustotu. Přileju trochu
husté sladké smetany a rozklepnu několik celých vajec. Dochutím
solí, pepřem, Vegetou nebo Aromátem. Sušené houby nedávám,
protože zelí i uzené jsou suroviny silně aromatické a jemná chuť hub
by se zbytečně ztrácela.
Polévku nechávám radši hustější, u nás se říkávalo, že v ní musí
lžíce stát, a podávám pouze s černým chlebem jako vydatnou
svačinu. Velice dobře působí na organismus na Nový rok okolo
poledne.
Pro další konzumaci ohříváme na mírném plameni jen takové
množství, které okamžitě spotřebujeme. Zbytek uchováváme v
ledničce. To platí vlastně pro všechny polévky. Zelnou nezamrazuji,
rozmrazené kyselé zelí nebývá dobré. Tato polévka se blíží v
oficiálních předpisech snad valašské kyselici, u nás doma sejí říkalo
zelovica.

- 138 -
 Další polévkou, o které bych se rád zmínil, je fazolová.
Mimochodem, stejně se připravují i hrachová a čočková. Takto ji
připravujeme u nás v bufetu, varianta s párkem, přesnídávková.
Luštěninu, den předem namočenou (mimo čočky), uvaříme v
nesolené vodě do měkká. Vjiném hrnci, na rozškvařené, na kostičky
nakrájené uzené slanině, orestujeme cibulku. Vmícháme hladkou
mouku a osmažíme na hnědou jíšku. Tento způsob zahušťování
polévek je pro někoho možná nezvyklý, ale pro mne je typický. Tak
jsem si na to zvykl atak mi to vyhovuje. Vždyť u těchto mých
navrhovaných receptur se držím zásady: „Tak to dělám já“ a
netvrdím, že to jinak nejde. 100 kuchařů - 100 různých postupů, a
každý může byt relativně ten správný.
Jo, kde jsem to skončil, aha, jíška je hotová, tak tam vmícháme
luštěniny a tolik vývaru z nich, abychom měli požadovanou hustotu.
U zmiňovaných „přesnídávkových“ volíme jistě vyšší kubaturu.
Ochutíme česnekovou pastou, pozor na vysoký obsah soli, Vegetou,
Aromatem, majoránkou a pepřem. Je dobré přidat kostku masoxu,
polévka dostane ten správný říz. Doplníme nakrájenými jemnými
párky nebo párkovým salámem. Podáváme v misce se slaným
rohlíkem a pivem. Úspěch zaručen.
Zdůrazňuji, že se jedná o mou bufetovou verzi, protože v
základním předpisu (normy) se počítá s výchozím množstvím
luštěnin 500 a více gramů. V komorním prostředí domova si jistě
luštěninové polévky připravíte pečlivěji. Je možno doplnit sladkou
nebo kyselou smetanou, různými zákysy, uzeným masem, červenou
paprikou, prostě iniciativě se meze nekladou a každému co jeho jest.
Rád bych však připomenul jednu zvláštní variantu, kořenem
pocházející pravděpodobně z Maďarska. Já jsem to odkoukal od
svých přátel původem z jihu Slovenska.
Vtip je v tom, že přímo s fazolemi dávají vařit i vepřové koleno
nebo nožku, a to hlavně do tlakového hrnce, ne menšího jak 8 litrů.
Před dovařením se ještě přidává kompletní kořenová zelenina,
alespoň mrkev, celer, petržel. Do mé klasické špekové zásmažky
přidávají dost velké množství mleté papriky sladké, ale také pálivé.
Fazole se používají zásadně velké, v lašských dialektech označované

- 139 -
jako „becoki“. Výsledný pokrm je velmi chutný, skvělá kombinace
zeleninových, masových a kořenících ingrediencí, ale bohužel,
málokterý, ostrým pokrmům nenavyklý gurmán, dojí celý talíř bez
přítomnosti hasicího vozu. Já osobně jsem zastáncem pikantnosti, tj.
stavu, při kterém jsem ještě schopen vnímat, co vlastně jím, než
stavu, při kterém si připadám jako s plnými ústy tavícího se železa.
Zvláštní pozornost v tomto krátkém polévkovém pojednání si
zaslouží polévka dršťková. V jejím požívání se populace rozdělila na
dva tábory. A - mají dršťkovou moc rádi, B - v životě by dršťkovou
nejedly. Již pravopisem jsem chtěl naznačit, že do první skupiny
patří více muži a do druhé ženy. Nemůže to být ovšem pravidlo.
Znám stovky mužů (převážně mladších), kteří dršťkovou nejedí a
mnoho a mnoho žen, které ji mají rády, až do hesla: „Po té bych se
mohla utlouct“. Děti dršťkovou nejedí většinou vůbec.
Celý problém tkví pravděpodobně vtom, že dršťky, hovězí
žaludky, mají specifickou vůni, kterou si někteří moc oblíbili a druzí
nenávidí. Tak je to v životě se vším. Proto je velmi důležité tuto
polévku dobře připravit, aby aroma bylo tak akorát.
Před revolucí se dršťky prodávaly jako podřadné maso.
Kupovaly se hlavně pro psy a jejich cena byla okolo 5 - 10 Kčs za
kilogram. Byly většinou špatně k sehnání, a proto gurmáni si je
nechávali u svých známých řeznic odkládat. Byly to paradoxní
situace.
Když se konečně podařilo dršťky sehnat, bylo nutno je dobře
vyprat, vymnout v soli a několikrát nechat přejít varem. Voda se asi
třikrát vyměňovala. Já dnes při vaření mnoha porcí v bufetu
postupuji v podstatě stejně, jenže používám velký tlakový hrnec. V
něm se dršťky uvaří rychleji a lépe a přinese to i úsporu elektrické
energie.
Pro dnešní domácí použití bych ovšem doporučoval použít dnes
už běžně prodávaný polotovar. Jsou to dršťky již celkem slušně
vyčištěné, předvařené a nakrájené. Bývají vakuově baleny v
přijatelném množství pro domácnost. Někdo namítne, že cena okolo
75 - 80 korun je vysoká. Je. Já vím. Ale syrové dršťky já nakupuji ve
velkoobchodě asi za 48 korun ve 20 kilovém balení, s čímž mám

- 140 -
nesmírné potíže s rozdělením na menší díly, a když připočítám práci
a energii….
Zkrátka je dobré mít v mrazničce nějaký ten balíček
předvařených drštěk. Ten v patřičnou chvíli vyjmeme a rozmrazené
opláchnuté držky dovaríme do měkká. Na celkem libovolném tuku
zpěníme cibulku, přidáme kmín a mletou papriku. Já samozřejmě
okamžitě po orestování přidávám hladkou mouku. To jsou ty moje
postupy. Přidáme uvařené dršťky a vodu do správné hustoty.
Kořeníme běžným způsobem: česnek (česneková pasta), majoránka,
pepř, polévkové koření, popřípadě masox nebo jiný bujón, Vegeta.
Takto rychle připravíme opravdu dobrou dršťkovou polévku a
věřím, že po ochutnání bude tábor A nabývat na lidnatosti.
Jen krátce bych se zmínil o polévce z hovězího masa.
Používáme hovězí přední nebo žebro nebo také pěkný kus zadního,
pokud jej chceme po uvaření podávat jako hlavní jídlo. Platí zde
jedna zásada. Chceme-li mít dobrou a silnou polévku, vkládáme
maso do vody studené. Naopak, do horké vody dáváme maso tenkrát,
když si ho potom hodláme přiložit k rajské nebo koprovce.
Můj táta vaříval maso s veškerou možnou kořenovou zeleninou,
kterou sehnal. Maso vyndal a snědl s hořčicí a s křenem. Nudle
uvařil zvlášť. Nejlepší byly domácí, nahrubo krájené a říkal jim
„lukše“. I já to tak dělám, ale už nekupujú na trhu zeleninu. Jsem
lenivej. Koupím si mraženou.
Mražená zelenina, respektive zeleninové směsi, mě dostaly. Je
jich mnoho druhů a každý si jistě prověří tu „svou“ nejlepší. Je to
ohromná věc. Povarím hrst brambor na kostky a pak tam vsypu celý
pytlík mražené zeleniny. Přidám kostku masoxu a povarím do
měkká. Na podzim přidávám houby čerstvé, vjinou roční dobu
sušené. Bez hub by moje bramboračka nebyla to pravé. Když ji teď
nezahustím, přidám něco širokých nudlí, když ano, přisypu
majoránku. I tato polévka nám v bufetu šla dobře na odbyt.
Pro nás neobvyklé polévky, a to si musíme přiznat, jsou polévky
ovocné. Hojně jsou připravovány v západní Evropě a v Americe.
Povaří se lehce například lesní plody, jahody, maliny, ostružiny nebo
zahradní výpěstky, případně směs tropického ovoce. Podává se

- 141 -
zásadně vychlazená. Vždy se to ochutí cukrem, citrónovou šťávou,
šlehanou smetanou, vanilkou nebo jiným lehkým kořením. Dle
našich měřítek by to spíš připomínalo kompot, anebo v široké,
hluboké (nikoliv bystrooké) míse, doplnit lahví dobrého koňaku nebo
vodky a několika lahvemi sektu čímž vznikne skvělá bowle. Velmi
skvěle se pije, podporuje náladu, spojuje lidi, aleje velmi zrádná.
Ráda bolestně odchází z organismu, kdy jen letmo míjí horní cesty
dýchací. To platí pro ty, co to pít neumí. Umělci vytrvávají.

Váhám nad zařazením této skvělé kulinářské speciality, patří

sem mezi polévky, nebo snad k salátům, nebo úplně jinam? Nevím.
Bulhaři ji zařazují mezi studené zeleninové polévky. No, když to
říkají oni…. tarator. Dopředu podotýkám, že se to velmi podobá
našemu okurkovému salátu se smetanou, ale přece, některé odlišnosti
tady jsou. Starý bulharský předpis uvádí: do pořádné kameninové
(skleněné, porcelánové) mísy dáme trochu olivového oleje, hrstku
mletých ořechů (v nouzi strouhanky) a několik stroužků česneku (pro
příslušníky: oloupaného). Tuto směs třeme trdlem nejméně hodinu.
(Při mé lenosti tam mrsknu česnekovou pastu a třu to nejvíc 2
minuty.) Připravíme si velkou salátovou okurku. Umyjeme a
neloupáme. Jen méně otrlí jedinci si okurku okrájejí, pak tedy aspoň
škrabkou na brambory, tence, a každý druhý škrab vynechávat.
Rozumíme si? Nyní okurku postrouháme na hrubším struhadle. Do
originál taratoru by se měly okurky krájet na kostičky, ale kdo by se
s tím patlal. Skvěle se dá použít např. kráječ Bůrner, mám ho již
několik let a nemůžu si ho vynachválit. (ten první jsem přivezl z
Vídně v lednu 1990 a stál mě devět stovek. Používám ho dodnes.
Do směsi vrazíme jeden živý (podotýkám živý) bílý jogurt,
drobet soli a pepře. Vychladíme a jíme a přemýšlíme o starých
Bulharech, že měli takovou krásnou myšlenku. Po útrpné cestě z
nedělního rozpáleného dne najdete tarator v ledničce a budete
děkovat bohům.
Ta zmínka o živém jogurtu byla na místě. S jogurty zahraničních
firem, např. Danone mám špatné zkušenosti. Na druhé straně naše
bílé jogurty mě nadchly. Je zvláštní, co se mi stalo. Koupil jsem do

- 142 -
bufetu karton půlkilových kelímků bílého jogurtu na použití jako
zálivku do rajčatového salátu. Byl dobrý, ale za několik dní se v něm
začala srážet syrovátka (čerstvé zboží v záruce) a nějak se mi nezdál.
Záruka prošla, zboží jsem samozřejmě vyřadil, ale čekal jsem. Po
dalším týdnu jsem jeden otevřel a zíral jsem. Pevná kompaktní hustá
hmota bez syrovátky, bez jakékoliv známky kažení, krása. Bez
nejmenších obtíží jsem celou dodávku dojedl a došel jsem k názoru,
že vlastně až po uplynutí nějaké doby ten jogurt pořádně uzrál a stal
se prostě nejlepším. (Prosím vás, nechci vás nabádat ke konzumaci
potravin s prošlou záruční lhůtou, ba právě naopak, bedlivě v
obchodě při nákupu garance kontrolujte, toto byla světlá výjimka.)
Už vás nebudu polévkovým tématem příliš nudit. Rád bych jen
naznačil další možnosti tohoto kulinářského odvětví. Co takhle
rajská? Bezva. Nebo čiré vývary s játrovými nebo dokonce s
drožďovými knedlíčky a houbami. Pohádka. Polévka špenátová,
gulášová, pórková, květáková, houbová a mnoho jiných. Co polévky
ze sáčku, tzv. „pytlíkajdy“? Mnohdy zatracované. Je pravda, že
některé si koupíte jenom jednou, ale např. v přírodě do kotlíku jsou
senzační. Měli bychom si uvědomit, že dobrou dršťkovou nebo
gulášovou, případně některou s játrovými knedlíčky ze sáčku
vysypete těžko. Je to technicky nemožné.
Ale některé polévky se dají vhodně doplňovat čerstvou
zeleninou, bramborem, rýží, těstovinami apod. Je to rychlé a chutné.
Jen je třeba vědět, jak na to. Kdybychom si netroufli opravdu na nic,
zelená petrželka to nemůže pokazit.
O běžných polévkách se zmiňuji jen krátce. Postup jejich
příprav je všeobecně známý. Podrobněji se zmiňuji o tak trochu
zvláštních druzích. K nim bezesporu patří ruský boršč. Nebývá na
našich jídelníčcích tak často, a proto vřele doporučuji.
Připravíme si kousek hovězího předního masa i s kostí a kousek
vepřové plece. Dáme do hrnce s trochou soli, novým kořením, celým
pepřem, bobkovým listem a uvaříme do měkká. V jiném hrnci
zpěníme větší cibuli, přidáme nastrouhanou mrkev, petržel, celer, na
nudličky nakrájené hlávkové zeli a červenou řepu. Když tuto
potřebnou ingredienci nemáme momentálně po ruce, nevadí, ke

- 143 -
konci restování použijeme řepu sterilovanou. Zeleninový základ
zasypeme moukou a až se trochu osmaží zalijeme vývarem z masa a
kostí. Asi 10 minut na mírném ohni povaríme. Do polévky vložíme
nakrájené hovězí i vepřové maso, kolečka dietních párků a na
nudličky nasekanou šunku. Přilijeme kyselou smetanu, ale pozor,
aby nám polévka přiliž nezřídla. Dochutíme octem, solí, pepřem,
cukrem, Vegetou. Podáváme jako přesnídávku v šálku, velmi efektně
vypadá, když na hladinu horké polévky nastříkáme kopeček
neochucené šlehačky. Podáváme s chlebem nebo se slaným rohlíkem
V některých restauracích se můžete setkat s obdobným výrobkem
pod inovovaným názvem polský boršč. V této variantě by vám k
polévce měli přinést dezertní talířek svařenými bramborami
přelitými rozškvařenou slaninou a posypané drobným čerstvým
koprem. Můžete si to přidat do polévky a pak již pečiva nebude
zapotřebí.

Zvláštní kapitolou se mi jeví polévka zabijačková, ale o té se

zmiňuji na jiném místě. Nu což, dejme si ještě talíř a dobrou chuť.

- 144 -
 Vepřové maso

Běžné úpravy vepřového každý samozřejmě zná. Já bych se ale

rád dotkl i některých zvláštností, které mne třeba napadnou.
Nejběžnější úpravou pěkného kousku vepřové kýty je vídeňský
řízek. Naklepat, obalit v trojobalu a usmažit. Jak prosté. Jen vás
prosím, nezapomeňte to osolit. Stalo se mi to jednou za mlada, a můj,
většinou velmi tolerantní tatínek, se tvářil velmi výhružně. Posolit
dodatečně po osmažení nepomůže. Moje žena jednou řízky dokonce
omylem pocukrovala. No to už vůbec nebylo k jídlu, nechtěly to ani
děti jako zákusek.
Ještě o jedné milé záměně bych se rád zmínil. V dávné minulosti
(asi 30 let) se v drogerii prodával žloutkový šampón ve žluté tubě.
Ve stejné tubě se prodával taky včelí med. Je vám jasné co se stalo,
že jo. Jak se ty tuby mezi kuchyní a koupelnou mohly zaměnit,
nevím. Kamarád měl prostě chleba s máslem a šamponem.
Plátek masa před obalením můžeme také potřít česnekem,
dosáhneme tak velice zajímavé chuti. Já mám radši řízek z
krkovičky, protože kýta je moc suchá. Moje teta Jana, manželka
strýce Mirka, o kterém se na jiném místě také zmiňuji, byla původem
Polka. Byla to velmi vzdělaná dáma, mluvila dobře německy,
vyznala se v literatuře, ale také byla výborná kuchařka. Velmi často
jsem u nich obědval a byly to samé dobré věci. Jedl jsem dokonce
plátek uzené krkovičky osmažený v trojobalu a podávaný s
knedlíkem a dušeným zelím. Bylo to nezvyklé, ale moc dobré.
Tetička mi tvrdila, že to bylo oblíbené jídlo jejího tatínka. Jestli to,
co popisuji, je pravda, to nevím. Je to všechno zahaleno minulostí
minimálně třiceti let.
Obměnou klasického vídeňského řízku může být plátek masa
smažený v těstíčku. Do misky nebo hlubokého talíře rozklepneme
vejce, osolíme, opepříme a prisypeme tolik hladké mouky, až je
hustota příznivá pro udržení těstíčka na mase. Můžeme přidat
nastrouhaný tvrdý sýr nebo sterilovaný hrášek. Ve směsi máčíme
naklepané maso a opatrně smažíme na tuku. Ještě zajímavější je tato

- 145 -
úprava. Připravíme si těsto jako na bramborové placky. Syrové
brambory jemně postrouháme, přidáme dvě, tři celá vejce, sůl, pepř,
česnek majoránku a polohrubou mouku. Plátky vepřového masa
nařízneme na okrajích, naklepeme, osolíme a zprudka opečeme na
pánvi. Do druhé pánve si dáme čerstvý rostlinný olej a rozetřeme do
ní bramborové těsto na tenkou placičku. Když se trochu opeče,
položíme na ni plátek masa a zase potřeme těstem. Opatrně obrátíme
a dopečeme druhou stranu. Podáváme už bez příloh, pouze se
zeleninovým salátem, výborný je také salát z kyselého zelí.
Vzpomínám si, jak nás jeden přítel pozval na oslavu narozenin, a
právě takové plackořízky nám pekl. My jsme to zapíjeli pivem a
rázem byly řízky pryč. Pak jsme ho přesvědčili, aby nám to zbylé
bramborákové těsto usmažil jako normální placky, a tím jsme se
dorazili.
Ondyno jsem v televizi žárlivě sledoval vysílání pro ženy.
Někdy chlapovi neuškodí, když se dozví, o čem ty ženské porád mezi
sebou brebentí. Taky jsem se díval na pořad Kotel, ve kterém
vystupoval a na divácké dotazy odpovídal sexuolog Radim Uzel.
Uvedl se tím, že prohlásil:
„Jsem rád, že jste mne pozvali, už je dost politiky, která nikoho
nebaví. Pojďme mluvit o sexu, to bude zajímavé pro všechny.“
Pak ho tam nějaké náboženské fanatičky soustavně napadaly pro
schvalování interrupce, ale když došlo na seriózní dotazy, někdo se
ho zeptal: „Pane doktore, četl jste tu knihu, kde ženy anonymně píší,
jaké mají o sexu představy?“ „Četl,“ odpověděl Radim. „ A to jsem
teda koukal, co všechno si ženy přejí!“
Já jen dodávám, že mě mrzí, že nevím, o jakou knihu šlo, možná
že bych koukal taky, když to zarazilo i našeho předního sexuologa.
To mi jenom potvrzuje, že ženská duše je nevyzpytatelná, ale mužům
neuškodí, když se jim do ní podaří nahlédnout, ba je to určitě
přínosem, protože hned vědí co a jak.
A v té ženské relaci se taky mluvilo o vaření. Kupodivu si na
poradu pozvali chlapa, aspoň je hned jasné, kdo tomu doopravdy
rozumí. No a milej chlápek vzal pořádný kus piecka, vyřízl z něho
odborně asi čtyři pěkné plátky, zbytek pomlel a ochutil solí,

- 146 -
česnekem, pepřem, majoránkou a přiklepl asi dvě vejce. Plátky
naklepal, osolil a prudce osmažil na oleji. Potom je tou umletinou
oplácal po obou stranách, celé to obalil v mouce, vejcích a
strouhance a pomaloučku opékal na rozpáleném oleji. Říkal tomu,
nevím proč, lopata, ale mohlo to být moc dobré.
Vjakési dietní kuchařce jsem četl, že místo strouhanky je možno
na řízek použít strouhaný kokos nebo mleté (sekané) ořechy. Snažně
vás prosím, až tento experiment vyzkoušíte, dejte mi vědět. Já
nemám tu odvahu.
Větší kusy masa (plec, kýtu, krček, bůček) můžeme připravovat
vcelku jako pečeni. Posolíme, řádně pokmínujeme, můžeme potřít
česnekem. Na pekáči zapečeme v troubě, pak teplo ubereme a
dopékáme do měkká. Větší kusy bývá dobré přikrýt alobalem, aby se
povrch nepřipálil.
Plátky plecka nebo jednotlivé kotlety naklepeme, nasolíme a
opečeme prudce na tuku. Vyjmeme, do tuku dáme nakrájenou cibuli
a orestujeme. Přidáme maso a podlijeme vývarem. Dusíme pod
pokličkou do měkká. Během dušení podléháme vínem nebo světlým
pivem, můžeme přidat čerstvé, sušené nebo sterilované houby,
oloupaná nakrájená rajčata, sterilovaný hrášek nebo kyselou okurku.
Když před opečením obalíme maso v hladké mouce, bude šťáva
hustší a vydatnější. Můžeme ji ochutit worcesterem, hořčicí nebo
sardelovou pastou.
Velice atraktivní je příprava vepřového na grilu nebo v
mikrovlnné troubě s grilem. Naklepané plátky piecka posypeme
grilovacím kořením, proložíme plátky uzeného bůčku nebo anglické
slaniny. Pečeme v grilu nebo v mikrovlnce s cibulí a česnekem.
A to už se dostáváme k opravdové živáňské pečeni. Takovouto
úpravu vepřového jsem převzal přímo od Jánošíka z Vrátné doliny.
Příprava je komplikovaná, ale jen do jisté míry. Taková specialita
připravovaná v kruhu přátel s láskou a porozuměním se ničemu
podobnému nevyrovná.
Začneme již den předem. Maso z plecka nakrájíme na plátky a
šikovně rozdělíme na kousky asi tak 4 x 4. Naklepeme a nakrájíme si
cibuli na kolečka. Připravíme si velkou porcelánovou mísu, klademe

- 147 -
do ní maso hustě sypané grilovacím kořením a potírané česnekem.
Prokládáme kolečky cibule a plátky uzené slaniny. Kápneme do toho
trochu oleje a celé to zalijeme červeným vínem.
Necháme to pěkně proležet a pak, podle možností. Můžeme to
napíchat na jehlu a opéct na ohni. Tady bych doporučoval alobal.
Pečeně se v alobalu částečně dusí. Po půlhodině je maso většinou
měkké, stačí alobal sundat a dopékat na barvu.
S alobalem to můžeme vrazit i do trouby. Před dopečením alobal
rozbalíme a necháme podusené měkké maso zezlátnout.
Já mám malý pekáček, a proto můžu živáň dávat přímo do něj.
Vezmu to od kraje a nastojato dávám maso, cibuli a slaninu tak, až
mám pekáč plný. V míse mi zůstalo něco vína, tak to tam naleju a už
peču. Tento způsob se mi zdá ještě lepší než napichovat doma maso
na špejli. Zase bych ale doporučil zakrýt pekáček na chvíli alobalem.
Lépe se to produsí a všechny ingredience splynou v jedinečnou
chuťovou symfonii. Po odkrytí dojíždíme barvu.

Podobnou, ale přece jen trochu jinou úpravu dělávám například

na dovolené. Naposledy to bylo v chorvatské Rogoznici.
Naklepané a nasolené plátky masa s naříznutými okraji rozložím
na plech a na každý plátek položím proužek anglické slaniny bez
kůže. Zprudka zapeču v troubě. Posléze podliju vodou, polévkou
nebo třeba i kapkou vína a zhusta zasypu krájenou cibulí. Chvilku to
nechám na mírném plameni v troubě (ono se to trochu podusí) a pak
tam vrazím malou plechovku sterilovaného hrášku, nebo ještě lépe
krájených žampionů (nebo ještě lépe, obě plechovky), ale jen obsah.
Můžeme přidat kmín a trochu sladké papriky nebo grilovacího
koření. Řádně v troubě prohřejeme a podáváme s dušenou rýží,
jakkoliv upravenými bramborami nebo jen s pečivem. Výborně se
osvědčil chorvatský bílý chleba. Je trochu podobný naší vece, ale
daleko lepší.
Plátky brambor dříve uvařených ve slupce můžeme také rovnou
přidat do díla, společně prohřát a pak již přílohy nepotřebujeme.

- 148 -
 V době, kdy jsem ještě působil jako výkonný fotograf, jsem měl
možnost navštívit mnoho různých oslav. Svatby, krtiny, naro ženiny i
pohřby. Liší se od sebe pomerne málo. Setkávají se rodiny a přátelé,
jí se a pije, co hrdlo ráčí. Přítomnost fotografa je nezbytná. Někdy to
jsou dobře připravené, výborné akce, ale často se stává, že alkoholem
posílení hosté dělají neplechu. Dobře mířená snaha hostitelů nepadne
na úrodnou půdu a dopadne to podle hesla: „Můžeš se snažit jak
chceš, stejně tě nakonec všichni pomluví.“
Měl jsem tu čest projít stovkami takových akcí. Některé byly
fajn, ale některé zase moc né. Tak už to v životě chodí. Je třeba
ovšem zdůraznit, že těch prvních bylo daleko víc.
Účastnil jsem se oslavy padesátin jednoho přítele a tam jsem
ochutnal jednu zvláštní úpravu vepřového řízku. Není to žádná
minutka - rychlovka, chce to přípravu, ale ujišťuji vás, že to stojí za
to.
Marnotratně zakoupíme větší kus vepřové kýty. V krajním
případě se dá použít i ořech z plecka. Maso opracujeme tak,
abychom získali několik tenkých celistvých řízků. Takovou
specialitu přece nepřipravujeme každý den, proto, když nám
nepoužitelné kousky masa zbudou, neděláme si s tím hlavu a
necháme to do fašírky.
Plátky masa je nutno naklepat, ale to také není jen tak, chce to
svoje. Panelákové obyvatele nabádám, aby zvolili vhodnou denní
dobu. Víte, co se ozývá ze sídliště každou neděli mezi desátou a
jedenáctou? Vždyť přece klepání paličky na prkénko signalizuje na
dálku ekonomickou sílu rodiny. Je to v lidech přece hluboce
zakořeněno. Ti co klepou, na to mají. Nebo snad ne?
Ať tak či tak, musíte ty řízky vyklepat. Postupujte uvážlivě,
rozklepávejte je drobnými údery od středu k okrajům. Maso musí být
vyklepané skoro do průsvitná, ale dejte pozor, abyste neprorazili
díru. Okraje můžete mírně naříznout, půjde to lépe.
Hotové dílo bude třeba nasolit. Na to znám jeden fígl. Viděl
jsem totiž kamaráda-kuchaře klepat řízky pro závodní kuchyni. Do
misky si nasypal sůl a promíchal s mletým pepřem. Do této směsi
„namáčel“ při klepání paličku a ušetřil si tak jednu operaci. Tento

- 149 -
způsob je vhodný i tehdy, chceme - li vpravit do masa kromě soli i
nějaké koření. Klidně to zkuste, jde to jako po másle.
Tak a nyní budeme vařit vejce. Nabádám vás, abyste i této
banální operaci věnovali náležitou pozornost. Pro zhotovení
mistrovského kuchařského díla je to zapotřebí. Vybereme vejce
úplně čerstvá a pokud možno velká. Nejlepší jsou tzv. „domácí“.
Vaříme je v osolené a octem okyselené vodě natvrdo. To je asi 10
minut, ale ne déle, protože dlouhým vařením žloutek dostane
nepěkné šedozelené zbarvení. I když se to někomu může zdát
směšné, je třeba v průběhu varu vejci opatrně zamíchat, resp. obrátit
je, aby se žloutek srazil pěkně uprostřed bílku. Po uvaření rychle
zchladíme ve studené vodě a oloupeme.
A nyní přijde ta pravá alchymie. Musíme vejce zabalit do
vyklepaného masa. Musí se to udělat šikovně. Když vám bude
kabátek na vaječných oblinách dělat záhyby, nemilosrdně přebytečné
kousky odřízněte a přidejte ke zbytkům na fašírku. Vajíčko i s
obalem musíte v ruce pěkně vyformovat, aby masa bylo všude tak
akorát. Tam, kde se plátky překládají, přitlačte je.
Vzniklé koule obalíme v hladké mouce, rozšlehaných vejcích a
strouhance. Na tom není nic divného. Strouhanku bych doporučoval
tzv. „sváteční.“ Z normální veky okrájíme zlatožlutou kůrku a bílou
střídu necháme uschnout. Postrouháme, přesejeme a získáme tak
vynikající strouhanku na masové koule nebo i na běžné vídeňské
řízky.
Strouhanka se na maso nemá přitlačovat. Pamatuju si jak jednou
v televizi hrála Stella Zázvorková velmi svéráznou a hlavně
nepříjemnou tchýni, která snachu, samozřejmě k jej í velké „radosti“,
pří obalování řízků poučuje:
„Ne, nepřitlačovat, jen co si to samo vezme,“ a ještě to tak
uštěpačně odsekávala: „jen -co _ si _ to - samo - vez - me.“ Mě by z
ní trefil šlak. Já jsem měl to štěstí, že jsem v životě natrefil na
poměrně tolerantní tchýně, aspoň zatím.
Pří obalování plněných koulí bych se však přece jen přiklonil k
mírnému přitlačení strouhanky. Je možno koule obalit i pětiobalem.
To už známe ze sýrů. Sprostě ze strouhanky ještě jednou do

- 150 -
šlehaných vajec, pozor - pořádně ponořit a znova, teď už lehce do
strouhanky.
Koule se nejlépe smaží ve friťáku. Dáme si na košík třeba jen
dvě, ponoříme do rozpáleného rostlinného oleje a opatrně smažíme.
Koule sice plavou, ale je třeba je opatrně otáčet a přidržovat, aby
zezlátly pravidelně ze všech stran. Já jsem vám to říkal hned na
začátku, že to je pracné, ale když koule po vysmažení šikovně napříč
rozříznete a krásně uvařený žloutek se na vás usměje z bílkového a
masového obalu, nebudete žádné práce litovat.
Jako přílohu bych doporučoval bramborovou kaši dohladka
vyšlehanou s mlékem a čerstvým máslem. Dále přikládáme kyselou
okurku, kečup, tatarskou nebo ďábelskou omáčku. Pro chvíle
slavnostní by se jistě hodily hranolky, ale v tomto případě už by to
bylo moc smažených věcí najednou.
Naproti tomu, hranolky bych doporučil k jiné naší rodinné
specialitě a to jsou - plněné kotlety alias „medvědí tlapky.“ Kdo
vytvořil tento název nevím, ale vnáší rodině hned všichni vědí, o co
se jedná.
Je to taky jedna z těch pracnějších úprav, ale přihlédneme - li k
tomu, že takto konáme zase jen u příležitostných akcí, dá se to snést.
Kdo nemá čas, prskne si naklepanou kotletu do grilu a za čtvrt
hodinky už může jíst, tak jaképak copak.
Už při nákupu masa dbáme, aby kotlety byly z nějakého velkého
pašíka, tudíž velké. Necháme si je nasekat na jednotlivé kusy.
Doufejme, že prodavačka bude tak šikovná a zvládne to, bez toho,
aby nám z kotlet udělala beztvarou masovou kaši, neboli sajrajt.
Kotlety ponecháme i s kostí, jen opláchneme vodou a osušíme
papírovým ubrouskem. Maso naplocho nařízneme až ke kosti a
vytvoříme jakousi kapsu. Chce to trochu praxe, ale s dlouhým,
tenkým a dostatečně ostrým nožem se to dá zvládnout.
Vzniklou dutinu samozřejmě budeme plnit. Čím? To si vlastně
může určit každý sám. Já často používám dobrou suchou klobásu,
krájené žampiony a vejce. A aby se mi to tam lépe dávalo, rozklepnu
vejce na pánvičku, přisypu sterilované žampiony, osolím, promíchám
a počkám až to ztuhne. Po kousku vzniklé omelety společně s

- 151 -
klobásou vtlačím do kotlet. Dutinu před plněním bývá dobré posolit
a vytřít třeba francouzskou hořčicí. Náš dvorní kuchař Luboš, který
„ženil“ mne i „vdával“ mou sestru, „padesátkoval“ maminku
a„pětašedesátkoval“ tatínka aj., ten dával do každé kapsy ještě jednu
feferónku. Bylo to docela fajn.
Naplněnou kotletu uzavřeme a umělci, kteří to umějí, mohou
okraje sklepnout paličkou. My ostatní, co to neumíme,
zasichrhajckujeme maso párátkem nebo párátky, někdo má dokonce
tenké ocelové jehly, tak je použije. Do kastrolu si dáme olej,
rozpálíme a kotlety po obou stranách prudce opečeme. Posléze
vyjmeme, přihodíme krájenou cibulku apo krátkém orestování
zaprášíme lžící mouky. Na vzniklý základ vložíme kotlety a dusíme a
dusíme… Já to dělám tak, že základ přemístím do pekáče, na to
rozložím kotlety a vrazím to do trouby. Mírným teplem částečně
peču, částečně dusím, maso přelévám šťávou, podlévám, když je jí
málo, a libuju si. Takto upravené kotletky mám moc rád. Když mi v
plechovce zbudou sterilované žampiony, přidám je do šťávy.
V úvodu jsem již naznačil, že se k tomu budou hodit hranolky,
ale hosté určitě nepohrdnou ani rýží. Dokonce velcí gurmáni si dají
obojí. Hranolky i dušenou rýži. Ač se to zdá někomu podivné, je to
dobrá kombinace.
Jezdil jsem často služebně do Hradce Králové. Orné anabázi ve
Fotochemě píšu na jiném místě. V takových případech jsem měl
několik možností. Šéf svolal poradu na 9.00, tak jsem z domu mohl
vyjet v 5.00 a klidně bych to stihnul (no v zimě asi ne). Pak bych, tak
kolem poledne, naložil a kotrmácel se zpět. V Ostravě vyložit a doma
bych byl tak na zprávy.
Já jsem to řešil jinak. Den před poradou jsem si naplánoval
odpolední. Měl jsem s sebou auto, a když jsem v pět zavřel, vzal
jsem to rovnou směrem na Olomouc. Do Hradce by se mi dojet
neoplatilo. Než bych se tam někde ubytoval, už by měli všude
zavřeno, a co já pak, bez večeře. Tak jsem jel většinou jen do
Litomyšle do hotelu Dalibor. Nevíte náhodou proč zrovna tam?
Zrovna jednou na podzim jsem tam zaparkoval, že tam složím
hlavu. Ráno mi stačilo vyrazit v 6.00, za hodinu jsem byl v Hradci

- 152 -
Králové, rychle jsem na expedici naložil a už jsem jen čekal, co šéf
na mě na poradě vymyslí. A to on na mě vždycky opravdu něco
vymyslel. Mnohokrát jsem měl tendenci mu plesknout občankou o
stůl a chtít výstupní razítko, protože taková příkoří už nehodlám
snášet.
V milém hoteloví Daliborovi mě ulapil hlad. Hlad je převlečená
žízeň, ale něco jsem s tím dělat musel. Restaurace byla zavřená, měli
tam zájezd z NDR, ale když servírka viděla můj obličej pokroucený
hladem, šoupla mě na bok ke dvěma, taky „služebním“ Slovákům.
Oni už měli objednáno a opravdu jim za chvilku přinesli nějakou
minutku s oblohou a hranolkami.
„A kde máme tu ryžu?“ pýtali sa. Za chvilku jim servírka
přinesla každému kompotovou misku vařené rýže. Klidně si to
vsypali mezi ty hranolky a tvářili se docela spokojeně. Já jsem sice
na to čuměl, ale později jsem se s tím seznámil i jinde, a když jsem to
okusil, zdálo se mi to dobré. Od té doby i takové kombinace jsou u
nás doma přípustné.
Ta restaurace byla plná dederonů a klopili do sebe piva jak do
studny. Byl bych rád, kdyby mi takto odtékala vana v koupelně.
Když jsem já chtěl pivo, servírka mi řekla, že není.
V němém úžasu jsem ukazoval na říhající Němce, ale servírka
pravila:
„Bejt váma, tak to pivo nechci, je kyselé.“ Zkrotnul jsem, dal
jsem si láhvové, ale v duchu jsem přemýšlel, jak se to chováme k
dederonským bratřím. Je to nacionalismus nebo už rasismus?

Když už jsme u těch pracných specialit, co kdybychom zkusili

například plněný bůček.
V běžném denním provozu na to nepomyslíme, ale např. Vánoce
či Velikonoce to přímo vyžadují.
Po dohodě se známou řeznicí si opatříme tu část vepřového
bůčku, která je bez kostí. Někdy se opravdu podaří sehnat poměrně
veliký kus celkem libového nebo vlastně pěkně prorostlého masa „ze
špičky.“ Za minulého režimu to byl problém, ale, světe div se,
problém je to pořád. Asi to bude tím, že na praseti jsou takové

- 153 -
kousky jenom dva. Na každé půlce jeden. Nedávno jsem čekal ve
frontě u řezníka a bůček už neměli. Prodavačka odešla dozadu do
lednice a přinesla celý bok, ale už bez špičky. Tu pěknou část bez
žeber si už ufikl asi pan vedoucí. Nic nového pod sluncem. V tu
chvíli mě napadlo, jak bych se zachoval, kdybych byl pan vedoucí
já?
No necháme úvah, nebudeme si přece tak hluboko sahat do
svědomí. Dejme tomu, že nějaké to maso už máme. Při troše
šikovnosti se dá i horší bůček přeměnit v šikovný plát masa. Trošku
naklepeme, posolíme, pomažeme hořčicí a naplníme. Třeba zase
omeletou z vajec a žampionů a klobásou. Někdo zase použije mleté
maso promíchané s namočenou houskou ochucené solí, majoránkou
a česnekem. Když máme mletého masa málo, vložíme do rolády
celá, natvrdo vařená vejce.

Ať už plníme čímkoliv, doporučuji nepřehánět, taky by se

mohlo stát, že roládu nezabalíme. Ovšem, když se to podaří, ještě
nemáme vyhráno. Já roládu ovazuji tenkým konopným provázkem.
Povrch posolím a peču pomaloučku na pekáčku v troubě trochu
podlité za častého přelévání šťávou. Jíst se to dá teplé, ale ještě lépe
studené. Tenké plátky klademe na chleba s hořčicí, ozdobíme
kyselou okurkou a přebíráme od spolustrávníků děkovné dopisy a
faxy.

A teď si dáme trochu exotiky. Čínu. Jak se tak poslední dobou

koukám, jsou variace na čínské speciality u nás asi běžnější než v
Asii. Mimochodem, víte jaké je nejběžnější jídlo v Číně? Už vás
slyším, jak křičíte: „Rýžéééé!“
Omyl broučkové. Nudle to jsou. Nudle. Ale nic si z toho
nedělejte, já jsem to taky nevěděl, přečetl jsem si to v chytré knize.
Ale dáme si přece jen rýži. Člověk by si měl zvykat. Jíst
pravidelně rýži, psát čínským perem a oblíbit si žlutou barvu. To jen
tak pro jistotu, člověk nikdy neví. Před dvaceti léty byl velmi
populární návrh, že by bylo nejlepší, kdyby Československo
vyhlásilo Číně válku. Pak bychom počkali, až čínské jednotky dorazí

- 154 -
na naše hranice, asi tak do Čierne nad Tisou, a ihned bychom s nimi
uzavřeli mír. A to celé by se asi tak třikrát opakovalo. Ptáte se proč?
No dovedete si představit co by se stalo, kdyby Číňani třikrát přešli
přes Rusko. Leonida by z toho piclo. Už tak měl na mále, když se
procházel před svou dačou a slyšel tenký hlásek:
„Leonide, Leonide.“
„Kdo to je? Co to je?“ děsil se státník.
„To jsem já, Sluníčko, a i kdyby ses posral, tak jsem do večera
na Západě.

To se to vtipkuje, ale před zmíněnými dvaceti lety to bylo na

zlatou mříž. Byl to jistě určitý protest lidí proti neporazitelné zvůli.
Znal jsem pár lidí, kteří podobné vtípky sbírali. Bohužel, znal jsem i
takové, kteří sbírali tyto sběratele.
Jeden známý měl podobných fórků plný sešit. Byl to člověk
velmi vážený a zastával vysoké, dobře placené místo spojené s
důležitou funkcí. Jednou, bylo to snad v opilecké pýše, půjčil svůj
milovaný „rudý“ sešit kamarádovi. Onen kamarád byl čekatelem na
vyšší hodnost v nechvalně známé policejní organizaci. Copak se asi
stalo s mým známým? Kariéra se mu zhroutila, místo i funkci musel
opustit, ale jeho kamarád byl po zásluze povýšen.
Vepřovou kýtu nakrájíme přes vlákna na nudličky. Vložíme do
porcelánové misky a zalijeme marinádou. Tu vyrobíme smícháním
oleje, sojové omáčky, lžíce sladkého vína, utřeného česneku, soli a
koření kari. Necháme nejlépe do druhého dne odležet.
Na pánvi rozpálíme olej, přidáme maso a prudce opékáme.
Dbáme na to, abychom na pánev nedávali moc masa najednou.
Nejvíce tak 20 dkg. Chceme - li připravit více porcí, tak raději po
částech. Velké množství masa by vařící olej příliš ochladilo a
smažení by se změnilo na vaření, což nechceme. Proto posmažíme
část, vyjmeme a vložíme další. Když se šťáva vysmahne na tuk,
zmírníme přívod tepla a ještě chvilku opečeme (dozlatova).
Když už je maso téměř hotové, vlastně už by se dalo jíst,
přidáme mraženou zeleninovou směs „na Čínu“. Dá se běžně koupit
a obsahuje i méně známé druhy zeleniny, ale taky čínské černé

- 155 -
houby. Když tuto směs nemáme, nevadí, přidáme do masa na tenká
kolečka nakrájený pórek, nebo cibuli, namočené sušené houby nebo
sterilované žampiony, zeleninovou papriku a třeba hrášek.
Odvážlivci risknou i feferónku. Výborně se také hodí na čtverečky
nakrájené hlávkové zelí. Dbáme na to, aby zelenina nezměkla, aby
zůstala pěkně křupavá. Přípravu rýže popisuji na jiném místě.
Dobrou chuť.

- 156 -
 Hovězí maso

Ještě to ani není tak dlouho, asi tak jenom dvacet let, a
nemyslete si, ani tak moc dlouho se to nezdá, kdy bylo možno běžně
v polotovarech koupit mleté hovězí maso pod názvem „tatarská
pomazánka.“ V restauraci, a nemusela to být zrovna jednička, byl
„tatar“ běžně na jídelním lístku. Pro pamětníky krátce připomenu.
Objednali jsme si tatarský biftek, třeba jen jeden, ale sedělo nás
tam třeba pět, a k tomu kolik tolik topinek. Dostali jsme mleté hovězí
maso upravené do věnečku a uprostřed bylo rozklepnuté syrové
vejce. Přípravy se ujal většinou přítel - kuchař, nebo já. Děvčata jsme
k tomu raději nepouštěli, na to byly neschopné.
Maso se posolilo, popepřilo, přidal se kečup, worcester, hořčice
a česnek, a všechno se to dobře promíchalo s vejcem. Nejlépe se to
provádělo vidličkou proti lžíci. Směs se mazala na topinky a zapíjelo
se pivem vesele. Když byl hlad, chuť a peníze, objednal se ještě
jeden „tatar“.
Dnes byste tuto lahůdku na jídelníčku hledali marně. Od jisté
doby je podávání syrového masa a vajec zakázáno hygienikem. Sám
nevím, co si o tom mám myslet. Nejsem s to k tomu zaujmout
jednoznačné stanovisko. Na jedné straně je mi to líto. Snad je to jen
nostalgická vzpomínka na mládí. Na druhé straně, bylo to přece jen
syrové. Někdy se vám může stát, že si v restauraci objednáte něco
docela dobře tepelně upravené a ještě nemáte záruku, že nebudete
mít střevní potíže. Syrové maso a syrová vejce, to je potíž,
salmonelóza je přece velmi nepříjemné onemocnění. Víte, já si
myslím, že všechno je v lidech. Kdyby všichni majitelé restaurací a
provozovatelé stravovacích zařízení striktně dodržovali hygienické
předpisy, dbali na správné uložení a ošetření masa, vajec a ostatního
choulostivého materiálu, bylo by střevních onemocnění daleko méně.
Už v minulém režimu se tradovalo, že v parném dni je nejlepší
objednat si smažený sýr bez tatarky. Bylo to preventivní opatření.
Zvláštní zkušenosti vám mohu potvrdit, že hygienická kontrola nic
nezmůže. Ba naopak, často zasáhne na nesprávném místě. Ani se

- 157 -
nedivím, že banky nechtějí poskytovat úvěry na restaurační činnost.
Když si totiž hygienická služba zamane, může i dobře zavedenou a
prosperující restauraci totálně zničit. Nu což, kontroloři jsou také
jenom lidé. Neobjektivní, závistiví, úplatní, ale i hloupí. Nejhorší je
fakt, že proti verdiktu samolibého úředníka se člověk jen velmi těžko
může bránit.

Nezbývá nám nic jiného, než si pořádný tatarák udělat doma.

Nenechejte se odradit některými šťouraly, kteří zatvrzele hlásají, že
by syrové maso nikdy nejedli. Když nechtějí, ať nejedí, nevědí, o co
přicházejí. Než přejdu k tomu hlavnímu, nabízím vám jeden velmi
dietní fígl.
Při některých typech diet je možno většinou konzumovat libové
maso bez větších omezení. Některé předpisy doslova uvádějí, kolik
dekagramů a jakého masa můžete denně sníst, aby se zachoval
váhový pokles. Můžete si pomoct tímto jednoduchým postupem.
Koupíme si přiměřené množství hovězího, může to být přední
nebo zadní, to je celkem jedno. Celý kus jen krátce opláchneme a
necháme částečně zmrazit do polotuhého stavu. Když nám náhodou
zmrzne na kost, necháme ve střední části ledničky zase trochu
povolit. Určitá polotuhost nám umožní následující operaci.
Brouskem přejedeme nůž a postupujeme zcela nekompromisně, co je
bílé, musí z masa pryč. Důsledně vyřízneme všechny lojovité, blanité
a chrupavčité části. Červené maso pomeleme na masovém strojku,
ostatní zbytky použijeme na polévku, nebo podstrčíme pejskovi, což
doporučuji. V dietní stravě se stejně polévky moc nepodávají a podle
nejnovějších poznatků již dnes nejsou vývary z masa tak vysoce
ceněny jako dříve, a to především pro vysoký obsah močoviny, který
se z masa vyvaří.
Ještě bych se zastavil u vašeho mlýnku na maso. Cože, to máte
ještě ten po babičce? Nevadí, nevadí. I ten bude určitě dobře sloužit,
ale určitě potřebuje nabrousit. Dnes sice abyste šikovného
řemeslníka hledali drobnohledem, ale kdo hledá, najde, nebo použije
Zlaté stránky. Dobrý brusič - odborník vám jistě potvrdí, že samotné
nože nabrousit nestačí. Je třeba přebrousit i tu kulatou děrovanou

- 158 -
destičku, ze které při mletí maso vylézá jako háďátka. Když už je
hodně opotřebovaná, je lepší koupit novou.
Při mletí musí nožíky těsně k desce přiléhat a takto vlastně při
otáčení maso sekat. Proto je nutné, aby převlečná matice na mlýnku
byla řádně utažená. Jedině takto seřízený mlýnek bude maso opravdu
mlít, a ne trhat, zahřívat a tlačit podávacím otvorem zpět. Není mletí
jako mletí, proto kyprým děvám, které touží po vosím pasu a útlých
bocích, doporučuji, aby obsluhu mlýnku svěřily raději tomu svému. I
tak ješitný tvor, jako je muž, rád vyhoví a pomůže, zvláště když
může prokázat svůj technický talent. Ovšem pozor, oplátkou
očekává, že bude náležitě pochválen a odměněn. To je politika biče a
cukru neboli chléb a hry.
Maso pomeleme jednou, mlýnek rozebereme a odstraníme
drobné žilky a šlašky, které se namotaly na nože a mletí opakujeme.
Umletinu si rozdělíme na jednotlivé porce, zabalíme do mikrotenu,
dbáme na to, abychom z balíčků vytlačili všechen vzduch a dáme
zmrazit. Vytvořili jsme si tak zásobu netučného dietního masa. Nyní
stačí balíček rozmrazit (v mikrovlnce, v horkovzdušné troubě nebo
jenom tak), posolit nebo i trochu přichutit a přikořenit, rozetřit na
teflonovou pánev a bez tuku opéct. Dietní pokrm je hotov.

Tepelná úprava stravu znehodnocuje. Ano, je to tak vážení, není

to žádný překlep. Veškerá strava je nejhodnotnější v syrovém stavu.
Že to platí u zeleniny a ovoce, to vás přesvědčovat nemusím, že ne,
ale ono to platí obecně. My jistě nejsme takoví dravci, abychom
sousedovi zakousli králíka a slupli ho jen tak. Ne nadarmo člověk
prošel evolučním vývojem a od pravých dravců se odlišil do té míry,
že už ho takové manýry přešly. Pohleďmež ovšem na moderní
úpravy masa. Žádné velké a dlouhé vaření, pečení nebo dušení.
Rychlovky na grilu nebo v mikrovlnce jsou stále více oblíbené.
Proto vás zvu na tatarský biftek. Pokrm s tímto názvem téměř
zcela jistě nemá s Tatary lautr nic společného. Jakási legenda sice
praví, že jezdci si dávali kus masa pod sedlo, a jak rajtovali, maso se
změnilo na kaši, kterou poté okořenili a zblajzli. Moc pěkné. Tak

- 159 -
pěkné, že tomu ani trochu nevěřím. Ani technicky se mi to nezdá
proveditelné. Nebudeme dál bádat, okusíme.
Umleté maso v míse osolíme, opepříme a zalijeme asi dvěma
lžícemi rostlinného oleje. Některé jiné předpisy olej neuvádějí, ale já
jej považuji za potřebný pro řádné propojení všech ingrediencí a
zlepšení konzistence. Přidáme několik žloutků nebo i celá syrová
vejce, třený česnek, kečup, hořčici, worcester, případně sojovou
omáčku. Pořádně promícháme, až je hmota dokonale hladká. Já mám
rád tatarák mírně pikantní, čehož dosahuji jak pepřem, tak ostrým
kečupem. Někdy přidávám i ostrou zeleninovou přísadu zvanou
„Harisa“ nebo francouzskou křenovou hořčici. Rozhodně však pozor
na nadměrnou pálivost.
Masovou směs mažeme nejlépe na vláčné topinky. Vláčné
budou, když nepříliš tenké krajíčky chleba prudce opečeme na hodně
rozpáleném oleji. Prostě je moc dlouho nesmažíme, aby se
nevysušily. Dnes by se asi daly úspěšně použít elektrické
topinkovače, ale přiznám se, nemám s tím zkušenosti.
Jak jsem se již zmínil, v restauraci dnes už tento pokrm
nedostanete. Doma si každý za svůj výrobek nese odpovědnost sám.
Ze zdravotního hlediska je konzumace syrového masa neškodná.
Syrová strava neobsahuje žádné prepálené tuky a zachovává si
přirozené obsahy vitamínů, výživných látek i minerálních solí.
Vařené maso sice obsahuje méně močoviny než syrové, ale
vyvařenou polévku přece také konzumujeme bez úhony. Dnešní
moderní chovy dobytka jsou veterinárně kontrolovány, takže ani
obava z cizopasníků není oprávněná.
Problematickým se mi jeví použití syrových vajec. Salmonelóza
není zdaleka za horami a nevíme, kde na nás číhá. Ke zničení jejich
zárodků je ovšem nutno vejce nejméně 12 minut tepelně upravovat, a
ruku na srdce, děláme to vždy? Čerstvá vejce z dobrých chovů se mi
nebezpečná nezdají. Jako dítě jsem vypil mnoho vajec rovnou z
kurníku a taky se mi nic nestalo, takže co.
Od syrového masa se dostáváme k polosyrovému. Na bifteky je
sice nejlepší pravá svíčková, ale tu já si dopřeju málokdy. Za prvé, je
to drahý špás a za druhé, v běžném řeznictví (alespoň u nás) bývá

- 160 -
málokdy k dostání, jelikož pro její drahotu ji kupuje, nebo spíše
nekupuje, málo zákazníků a řezník ji radši neobjednává. Proto, když
máme chuť na biftek a nechceme si ji nechat zajít, musíme se
spokojit s nějakým slušným kouskem z hovězí kýty. Ta bývá
levnější, a pokud se nám podaří trefit masíčko z mladšího kusu, bude
i tento biftek dobrý.
Špalík masa omyjeme, nakrájíme na plátky, osušíme ubrouskem
a naklepeme. Buď paličkou, ale jen jemně, nebo tupou stranou nože,
případně (v přírodě na pařezu) jen rukou tj. klouby zavřené pěsti. A
nyní, solit či nesolit? V tomto případě se názory rozcházejí. Někteří
odborníci říkají: nesolit, jen posypat kořením, ugrilovat, nebo opéct
na oleji, aby se na povrchu vytvořila kůrčička a osolit až dodatečně.
No jo, ale většina kořenících směsí už sůl obsahuje. To bychom si
museli nějakou vlastní směs vyrobit sami. To by sice šlo, ale je to
poněkud nepraktické.
Já teda raději maso solím. Naklepané pokořením, pokapu
citronem nebo vínem, potřu olejem a nechám aspoň dvě hodiny
odležet v ledničce. Pokud se to bude grilovat venku na roštu, tak
neváhám a potřu česnekem. Ten si ještě můžu utřít do hrnečku s
olejem, kořením a vínem a touto směsí maso během pečení potírám.
Grilujeme z každé strany asi pět minut, aby maso uvnitř zůstalo
pěkně šťavnaté. Doporučuji podávat s tatarkou, kečupem, hořčicí
nebo jinou pikantní omáčkou, ale hlavně s kopcem zeleninového
salátu.
Při přípravě bifteku na pánvi dbáme na to, aby byl olej hodně
rozpálený. Rychle maso opečeme, do pánve přidáme máslo,
zaprášíme moukou a trochu povaríme. Bifteky na talířích přeléváme
šťávou a podáváme s různě upravenými bramborami. Můžeme také
na každý kousek masa položit sázené vejce a servírovat třeba na
topince z tmavého chleba.
Když budeme chtít bifteky v alobalu, můžeme na maso položit
plátek sýra a na proužky nakrájené rajčata a papriky. Dobře
zabalíme, aby šťáva nevytékala a můžeme balíčky vydat na pospas
ohni, plynovému plameni nebo elektrické spirále.

- 161 -
 Španělský ptáček sice také nikdy Španělsko neviděl, ale všichni
víme, o co se jedná. Příprava je prostá. Plátky hovězího naklepeme a
posolíme. Povrch můžeme potřít hořčicí. Na plátky klademe kousky
uzeniny, sterilovanou okurku a čtvrtku natvrdo vařeného vejce.
Svinutím plátku vytvoříme „ptáčka“, kterého ovážeme nití nebo
spíchneme párátkem. Na rozpáleném oleji opečeme ze všech stran,
přidáme krájenou cibuli, podlijeme vývarem a dusíme do měkká.
Podáváme s rýží, ale nezapomeneme nitě či párátka odstranit.
Hovězí plátky můžeme dusit stejně jako vepřové, ale hovězí
bývá více suché, proto jej častěji doplňujeme uzenou slaninou nebo
bůčkem. Příprava jakýchkoliv plátků na čemkoliv je v podstatě
stejná. Ať už použijeme vepřové, telecí, hovězí, drůbeží či jiné méně
běžné, postupujeme takto.
Maso naklepeme, osolíme, opepříme a rychle opečeme na tuku.
Vyjmeme a uchováme v teple. Do pánve dáme drobně krájenou
cibuli a drobně orestujeme. Nyní přidáme to NĚCO, na čemž chceme
to maso mít udušené. Mohl bych teď vyjmenovat aspoň sto
ingrediencí, ale pro klid duše aspoň ty hlavní. Takže: mrkev, hrášek
nebo jiná zelenina, sterilované okurky a poď, houby nebo alespoň
žampiony vjakékoliv formě, čabajku, anglickou slaninu nebo jinou
uzeninu, a tak dále, atak dále. Může se použít téměř cokoliv, jen
čokoládu bych asi vynechal. Ale moc se nesmějte. I částečně sladké
varianty jsou možné. Jednu takovou úpravu hovězího jsem jedl ve
Vídni, anebo když si vzpomenu na některé přípravky typu Uncle
Bens, které jako kompot vypadají a docela tak i chutnají…

Na toto něco dáme maso, podlejeme něčím (od horké vody přes
vývary, víno, pivo až po mléko a smetanu) a dusíme tak dlouho, až je
maso měkké. Šťávu většinou trošku zahustíme hladkou moukou nebo
Solamylem, ale nemusíme, někdy je dobré to nechat tak, přírodní.
Ideální přípravu svíčkové na smetaně detailně popisuji v kapitole o
omáčkách, takže rovnou mohu přejít k dalšímu tématu.
Když máme pěkný kus hovězí kýty, můžeme se pokusit o její
přípravu v celku. Maso omyjeme, odstraníme tuk a blány a osušíme
ubrouskem. Dlouhým tenkým nožem uděláme do masa podélné

- 162 -
otvory a do nich zastrčíme kousky uzené slaniny nebo dietní párky.
Celé to posolíme, trochu očesnekujeme, zaprášíme moukou a na
slanino - cibulkovém základu ze všech stran opečeme. Pak podlijeme
vývarem a za častého polévání šťávou zvolna pečeme v troubě.
Hotové příčně nakrájíme na plátky a podáváme třeba s rýží,
těstovinami nebo drobnými nočky.
Zajímavou obměnu vymyslel herec a malíř Josef Hlinomaz.
Pokusím se to popsat jeho vlastními slovy:
„Jdu takhle Prahou kolem řeznictví a vidím svíčkovou. Koupím
ji. Něco mě napadne a koupím ještě čabajku. Pak ještě vedle koupím
demižónek červeného alžírského vína. Doma do svíčkové udělám
nožem dlouhý ďoury aru čabajku tam nacpu. Celý to peču v pekáči a
podlévám to i sebe tím vínem. Pak to šikovně krájím a všechno to
sežeru, nikomu nedám, protože jsem lakomej.“
Tolik Josef Hlinomaz. Já k tomu jen dodávám, že to jídlo
muselo být skvělé, taky by mi to určitě moc chutnalo, ale při
dnešních cenách by to byl určitě velký nápor na peněženku. No, pro
někoho možná né.
Ještě bych připomenul, že pokud by se vám do masa podařily
udělat „ďoury“ ještě větší, můžete je naplnit natvrdo vařenými vejci.
Výsledná pečeně se jmenuje Štěpánská a vypadá velmi efektně.

Do světových kuchařských knih se Maďarsko zapsalo (kromě

jiného) především gulášem. Tento pokrm si připravovali pastevci v
kotlíku, ale zdaleka ne vždy to bylo z hovězího. Většinou to byly
směsi, často s masem skopovým. Guláš zásadně ničím
nezahušťovali, hustota guláše je záležitostí cibule. Pokusím se popsat
recept na pravý maďarský guláš, i když některé názory se různí.
Hovězí kližku nakrájíme na kostky. Stejné množství cibule jako
máme masa zpěníme na tuku a zasypeme mletou paprikou. Nechám
na vaší úvaze, jestli to bude paprika sladká, pálivá nebo obojí.
Mimochodem na kvalitě papriky velice záleží. To, co se prodává v
našich obchodech, moc kvalitní není. Doporučuji usilovně pátrat,
jestli se vám někde nepodaří sehnat originální maďarské balení. Lépe
se dá kvalitní paprika sehnat na Slovensku, já jsem měl to štěstí, že

- 163 -
jsem si měl možnost dovést určité množství přímo z Budapešti.
Teprve až dáte do guláše originál, tak poznáte, v čem to vězí.
Podlijeme malinko, maso si pustí šťávu samo a necháme jen tak
jemně probublávat na mírném plameni. Hlídáme, aby se nám to
nepřipálilo, podle potřeby podléváme vývarem nebo horkou vodou,
ale né zase moc. V závěru dušení možno přidat nakrájená rajčata a
papriky zbavené jádřinců. U rajčat bych se přimlouval za oloupání.
Já totiž nemám rád, když se mi v jídle slupky z rajčat stáčejí do
roliček. Zabránit se tomu dá prostým způsobem. Rajče napíchnu na
vidličku a ponořím do hrnečku na sporáku, ve kterém vaří voda.
Slupka částečně popraská a jde snadno sloupnout. Pak rajčata
nakrájím na prkénku a šoupnu do guláše. Hotovo. Gulášek se krásně
dodusil, masíčko máme měkoučké a krásně to voní po paprice.
Zakrojíme do bochníku tmavého chleba, otevřeme pivínko a dáme si.
Tento základní guláš má stovky variant. Já dávám přednost
masové směsi. Použijú stejné množství hovězího i vepřového.
Hovězí libovovoučké, vepřové může být mastnější, třeba z piecka. Já
totiž ty tučné kousky vyřežu, dám do rendlíku s troškou vody a za
stálého míchání sádlo vyškvařím. Když je ho moc, tak trochu
odeberu, když ne, tak tam dám rovnou cibuli, papriku, ostatní maso a
už postupujú tak, jak je výše uvedeno. Na závěr někdy přidávám
nakrájenou čabajku nebo nějakou podobnou klobásu. Může se přidat
i uzené maso a už máme trojmasový guláš. Znalci by určitě použili i
skopové, ale já si na to nepotrpím. Také mi nevadí, když se guláš
trošičku, ale opravdu jen trošičku zapráší hladkou moukou. Mám rád
hodně šťávy a raději hustější. Uvařím si k tomu těstoviny a moc si
pochutnám.
Maďarští pastevci dávali do guláše zcela jistě i brambory. Na
tom já tolik netrvám. U nás jsou brambory běžnější v tzv. buřtguláši.
Ale znám varianty, kdy se guláš dochucuje majoránkou, česnekem,
rajským protlakem, kečupem, worcesterem, kmínem, pepřem,
Vegetou, Harisou, ale i jinými přísadami dle chuti každého
labužníka.
Na závěr jedna specialitka. Snad se na Hradě nebudou zlobit, ale
o autorská práva jsem nepožádal.

- 164 -
 Burgundský guláš dle Václava Havla.
30 dkg uzeného bůčku, nebo i více, rozškvaříme a přidáme kilo
krájené cibule. Na to dáme kilo krájené hovězí kližky apo chvilce
začneme podlévat červeným vínem. Dusíme velmi pomalu asi
hodinu nebo i déle, téměř do úplného změknutí. Na závěr přidáme
nastrouhanou chlebovou kůrku a menší bramboru, drobně nakrájenou
uzenou klobásu a lžičku hladké mouky.
Na jiné pánvi paralelně připravujeme dochucovací kasičku. Na
oleji orestujeme drobně nastrouhanou mrkev, petržel a celer, přidáme
sůl, sladkou červenou papriku, koření chilli, mletý pepř, jalovec (!),
majoránku, případně další zelené byliny, lžíci kečupu, lžíci
rybízového jamu a nastrouhanou citrónovou kůru. Po chvíli se celý
obsah pánve vmíchá do guláše a za stálého míchání se to intenzívně
dvě minuty povaří.
Odstavíme, necháme úplně vychladnout a do studeného
zamícháme jednu ušlehanou šlehačku. Jíme na druhý den, ohřáté s
čímkoliv máme rádi.
Osobně jsem s celou rodinou vyzkoušel. Jako přílohu jsme měli
drobné nočky z vajec a polohrubé mouky. Bylo to skvělé.
Vivat Václav Havel.

- 165 -
 Uzeniny a mletá masa

Když se řekne uzenina, tak co se vám v první moment vybaví?

No mě určitě párek. Obyčejný dietní párek v umělém střevě, které je
nutno oloupat. Snad proto se takovému párku v minulosti říkalo
„striptérka.“
Když v roce 1976 si otevřel jeden Maďar jménem Virág (česky:
květ, květina) v Ostravě malou provozovničku a začal v ní
napichovat rohlíky na horké bodce a do vytvořených otvorů cpal
párky, byli jsme z toho na větvi. Kupovali jsme si raději hned dva (á
2,60), do každé ruky jeden, a jedli jsme to systémem forehand
backhand.
Dnes je to běžný způsob rychlého občerstvení a říkáme tomu
vzletně Hot - dog. I když tady bychom to měli rozlišit. Párek v
rohlíku je skutečně párek strčený do dírky v rohlíku., do které jsme
před tím vpravili lžičku hořčice, kečupu nebo obojí. Hot - dog je
vlastně rohlík naříznutý podélně s vloženým párkem nebo klobásou.
To se zase přelije kečupem, hořčicí nebo nějakou ostrou omáčkou a
nahoře se to doplní nějakým zeleninovým salátem, třeba zelným.
Takto my to v bufetu rozlišujeme, ale ještě podstatnější pro nás je to,
že ten první je za 15 a ten druhý za 17 Kč. Já jsem od začátku říkal,
že to je drahé.
A utopence znáte? Vezmeme několik nožiček párkového
salámu, podélně nařízneme a vložíme do každé dlouhý nakládaný
bulharský feferon, u nás známější jako beraní roh. Spíchneme
párátky a uložíme do okurkové sklenice společně s krájenou cibulí.
Uvaříme nálev jako na okurky (viz příslušná kapitolka) a horkým
zalejeme. Necháme uležet aspoň 7-14 dní v ledničce a pak si dáme
do nosu. Já mám rád takto naložené tenké telecí párečky (bez
feferonek), ale taky třeba olomoucké syrečky. Taky se tak nakládají
smažené ryby nebo osmažené kuličky s filetu. Hlavně cibule dejte
hodně a na jaře cibulku i s tou zelenou natí.
Párky, klobásy a uzené můžeme zapékat do těsta, ale o tom už
jsme mluvili. Dělá se to sice hlavně o Velikonocích, ale do listového

- 166 -
těsta z obchodu si to můžete zapéct kdykoliv. Rozválet, zatočit
uzeninu, potřít vejcetem a večeře je jedna báseň.
Pečení uzenin na ohni je především pro děti obrovský zážitek.
Tak to drobotině dopřejte, udělejte vatru a dejte jim do ruky klacky,
budou rádi. Doma můžeme párečky a klobásky upéct v grilu, jestliže
jsme do nich udělali zářezy, můžeme tam vsypat nějakou kořenící
směs nebo aspoň grilovací koření.
Točený salám oloupeme, nakrájíme na kolečka, osmahneme v
kastrolu na troše tuku a přidáme krájenou cibuli. Zasypeme sladkou
paprikou, přidáme kostičkované brambory a podlijeme. Až brambory
změknou, zaprášíme trochu hladké mouky. Buřtguláš má rád skoro
každý, je to rychlé a levné.
Kolečka nějakého běžného salámu můžeme obalit jako řízek v
trojobalu a usmažit na tuku. Nebo si z hladké mouky a trochy mléka
uděláme přiměřeně husté těstíčko a v něm kolečka salámu namáčíme
a smažíme na oleji. Efektní misky se nám udělají, když silnější
kolečko salámu neoloupeme, ale dáme jej na pánev na rozpálený tuk.
Vznikne jakási miska, do té rozklepneme vajíčko a pomalu smažíme
až se vejce srazí. Ke všem těmto uzeninovým obědům se hodí
bramborová kaše, a neměli bychom zapomínat ani na sezónní salát
případně kyselou okurku.

Když si kupuji vepřovou plec, tak nerad riskuji, že mi to řeznice

špatně uřízne a budu to mít jen jakousi flaksnu. Raději tu plec
koupím celou. Nebývají moc velké, asi tak 2 - 3 kila bez kosti. Doma
si to pěkně sám rozeberu. Jedna část svaloviny se jmenuje ořech, tu
vyříznu, z té se dají při dobré vůli ukrojit pěkné plátky. Porozděluju
si to na pěkné porce, zabalím do mikrotenu, popíšu na samolepky a
uložím do mrazáku. Co mi zbude? Fašírka. Maso jemně pomelu,
posolím a okořením česnekem, majoránkou a pepřem. Ztvrdlý rohlík
nakrájím a zaleju mlékem, přidám celá syrová vejce, promíchám a
všechno to přidám k masu. Zase promíchám a nechám odpočinout.
Pak vytvarujú šišku, dám na plech, mírně podjeju vodou a pomaličku
peču abych to neměl uvnitř syrové. Někdy si uvařím několik vajec
natvrdo, oloupu a zabalím do masa tak že budou pěkně uprostřed. Až

- 167 -
se to nakrájí, bude to moc efektní. Při zabíjačkách se vyrábí zvláštní
druh sekené, do které se dovnitř dává kousek vepřové svíčkové a celé
se to zabalí do takové blány, které se říká nec, ale je to bránice. Pak
už jenom nahoru pár semínek kmínu a šup do trouby.
S mletým masem se dají dělat i jinačí kejkle. Když je mastnější,
tak přidávám strouhaný eidam, tak asi v poměru 4 : 1, na kilo masa
1/4 kila sýra. Rozdělím asi na 5 - 7 dekové kousky a uplácám
placičky. Obalím ve strouhance a smažím na oleji, zase raději
pomalučku, aby se propekly. Nebo můžeme do masa postrouhat
plísňový sýr Niva a vyklopit tam piksličku sterilovaných žampionů i
s nálevem. Vše řádně promícháme a vytvarujeme řízečky, které
smažíme na pánvi.
Jedním z mých oblíbených jídel je čevabčiči. Taky to není žádná
věda. Dáme si do mísy mleté maso, nejlépe tak půl napůl vepřové a
hovězí. Přidáme sůl, pepř, mletou sladkou papriku a asi tak decinku
vody, případně celé vejce. Všechno pořádně propracujeme a
necháme chvíli odpočinout. Pak vytvarujeme malé šišky, které
smažíme na oleji dozlatova. Podáváme s brambory či hranolkami,
syrovou cibulí a hořčicí. Já si neodpustím tatarku. A jestli chcete
nějakou obměnu, tak si nakrájejte tvrdý sýr na hranolky 3-4 cm
dlouhé a do každé šišky jeden vmáčkněte. Maso kolem sýra uzavřete
a smažte. Bude to ještě lepší.

A teď se mrkneme za mletým masem na Balkán. Mleté maso

propracujeme s namočenou vymačkanou žemlí, ochutíme běžným
způsobem a přidáme vejce a krájenou cibuli. Utvoříme válečky nebo
placičky, co se komu víc líbí, a osmažíme na oleji. V rendlíku si
zpěníme cibulku, zaprášíme moukou a osmahneme. Zředíme
vývarem, přidáme rajský protlak a kečup, ochutíme citrónovou
šťávou a cukrem. Můžeme přidat na kousky nakrájená oloupaná
rajčata. Do této omáčky vložíme maso a podáváme s bramborami
nebo rýží.
Jiná, ale také roztomilá varianta na Balkán je tato. K mletému
masu přidáme rýži a okořeníme tak jako v předcházejícím odstavci.
Z velkých masitých zeleninových paprik odstraníme jádřince, zbylá

- 168 -
zrníčka vypláchneme vodou a naplníme papriky rýžovým masem. V
kastrolu si zpěníme cibulku a uskládáme do něj papriky. Malinko
podlejeme a dusíme pod pokličkou. Rajskou nebo rajčatovou omáčku
si uvaříme ve vedlejším rendlíku a můžeme tlačit do hlavy, až se nám
budou za ušima boule dělat.
Na Slovensku se dělá jídlo obdobné, plněný zelný list. Nejlépe
se hodí listy oloupané z hlávek kysaného zelí. Že jste to ještě
neviděli? Ale já jo. V Chorvatsku můžete běžně na trhu koupit celé
vykysané zelné hlávky. A u nás už jsem to viděl taky. Byl to export z
Polska. Přiznávám, že to ale běžné není. Nevadí, koupíme si hlávku
čerstvou a dáme ji pokud možno celou do hrnce s vodou. Chvilku
povaríme, a když listy změknou několik (raději víc) jich sloupneme.
Připravíme si mleté maso jako do plněných paprik, vytvarujeme
příhodné válečky a zabalíme je do změklých vychladlých listů.
Můžeme ovázat nití, ale pokud šikovně balíme a konce podkládáme
dolů, tak to není nutné. V pořádném kastrolu zpěníme cibulku a
balíčky tam naskládáme. Může to být i v několika vrstvách.
Drobátko podlijeme a dusíme. Podáváme jen s malým množstvím
brambor. Zbylou, teď už podstatně menší, hlávku pokrájíme
nadrobno a uděláme si moravské dušené.
A abych nezapomněl, ve „vepřové“ kapitole jsem popisoval
přípravu jídla, které bych nazval „vejce v obalu“. Pokud byste chtěli
tuto specialitku pojmout jednodušeji, tak jednoduše oplácáte „tvrdé“
vejce okořeněným mletým masem, obalíte ve strouhance aj e to. Po
osmažení to sice není to pravé, ale na všední den stačí.

Na závěr mi dovolte připojit ještě jeden krátký recepis.

Dokonale rozmrzlé kuře si položíme na dřevěnou desku. Začneme
tím že prsíčka uprostřed prořízneme a opatrně maso oddělujeme od
hrudníku. Pak přejdeme na kýtka a kosti vyjmeme. Křídla necháme
tak jak jsou jen je v kloubech oddělíme. Když skončíme, měli
bychom mít před sebou plát masa s kůží a na něm volnou kostru. Je
to trochu pracné, ale napodruhé už to určitě budete umět. Maso s
prsíček můžete trochu naplocho seříznout a přemístit tam, kde je jen
samotná kůže. Posolíme, popepříme, pomažeme hořčicí. Naplníme

- 169 -
ochuceným mletým masem, dovnitř vložíme asi dvě vejce natvrdo a
zformujeme ptáka do původní podoby. Kůži od krku až k biskupovi
sešijeme k sobě. Poprášíme grilovacím a pečeme jako normální kuře,
akorát že pomaleji. Z hotového odstraníme nitě, příčně krájíme a
jíme teplé s kasičkou, případně studené s čímkoliv. Nezapomeneme
na salát.

- 170 -
 Zeleninová a bramborová jídla

Součástí našeho národního jídla je zelo, tj. dušené zelí. Příprava

je jednoduchá. Zelí dáme do hrnce, zalijeme vodou a uvaříme
doměkka. Můžeme použít zelí hlávkové, tj. čerstvé, sterilované nebo
kyselé. Já dávám jednoznačně přednost čerstvému, nebo ještě lépe
kombinaci. V hlubším kastrolu rozškvaříme uzenou slaninu,
anglickou nebo uzený bůček. Pak tam orestujeme cibulku, raději více
než méně, apokmínujeme. To platí hlavně pro čerstvé zelí. Tomu
dopřejeme trochu kmínu i při vaření. Sterilované a kysané zelí bývá
už pokmínované.
Teď přidáme do kastrolu hladkou mouku a mícháme na středně
světlou jíšku. Přidáme zelí i s vodou, ve které se vařilo. Chvíli ještě
dusíme pod pokličkou, dochutíme solí a mletým pepřem a můžeme
nosit na stůl. Já už to mám v oku, takže i hustotu mám tak akorát. Vy
si to vyzkoušíte, a když ne napoprvé, tak napodruhé to bude určitě
dobře. Dušené zelí má být, podle mého názoru kašovité a nesmí
chutnat po mouce.
Jak už jsem napsal, já mám nejraději udušené čerstvé, ale není
na škodu, když už se rozkrájená hlávka vaří se solí a kmínem, do
vedlejšího rendlíku si dám trochu zelí kysaného. Zaliju jen vodou,
sůl a kmín už tam je. Až se to uvaří, tak to prostě smíchám na výše
popsaném základě. Poměr asi 2 : 1 sladké, kyselé (možná i 3 : 1) je
vyhovující. Konečný produkt dostane ten správný říz.
Pokud použijeme sterilované zelí ze sklenice z obchodu,
většinou jej ani nemusíte vařit. Stačí, když obsah vyklopíte na základ
a chvilku dodusíte. Je to rychlovka, ale silně to připomíná závodní
nebo školní jídelnu.
Stejným způsobem pripravujú dušenou kapustu čili kel. Jelikož
kel kysaný neznám, tence pokrájím čerstvou hlávku, uvařím se solí,
kmínem atd. Mám to možná ještě radši než zelí. Taková novoroční
husička s dušenou kapustou a hrnkovým knedlíkem je velmi
příjemný zážitek.

- 171 -
 Další velmi chutnou obdobou jsou dušené kedlubny. Moc dobře
se na to hodí tzv. gigant. Spodní část raději odřežeme, protože i když
nebývá drevnatý, spodek je prostě méně kvalitní. Zbytek nahrubo
postrouháme, uvaříme a pak už postupujeme stejně. U všech těchto
dušenin doporučuji kmínem nešetřit. Jsou totiž docela nadýmavé, tak
abyste se třeba večer nebo druhý den nedivili. Kmín částečně
pomůže, jinak je nejlepší otevřené okno.
Další skvělou zeleninou se širokým uplatněním je květák čili
karfiol. Do míchaných zeleninových salátů můžeme přidat pár
růžiček syrových, ale pro běžnou konzumaci květák vaříme, a to bez
pokličky v osolené vodě. Vařený karfiól můžeme obalovat v
trojobalu a smažit na oleji na pánvi nebo ještě lépe ve friťáku. Nebo
z něj uděláme květákový mozeček, tj. osmahnout na cibulce a spojit s
vejci, nebo ho můžeme dokonce konzumovat jen tak uvařený s
osmaženou strouhanou houskou. Výborné jsou květákové placky.
Uvařený květák rozebereme na drobné růžičky, dáme do mísy,
přidáme 1 - 2 celá vejce, sůl, hladkou mouku a trochu strouhanky.
Velkou lžící tvoříme na pánvi malé placičky, které smažíme po obou
stranách. Jíme s bramborovou kaší a třeba s tatarskou omáčkou.
Smažený vařený není dobrý jen květák, ale co takhle prastaré
afrodiziakum celer. Každá správná zahradnice ví, co na mužskou sílu
platí. Centimetrové plátky celeru uvaříme ve slané vodě, obalíme v
trojobalu a usmažíme. Jíme s požitkem a tatarkou a co vám budu
povídat, úspěch zaručen.
A teď něco pro labužníky. Uvaříme si špenát. Nebývá u nás
zvykem kupovat špenát čerstvý. Pracně bychom jej museli čistit,
vařit, na jemno usekat, raději si koupíme protlak, tj. špenátový
protlak mražený. V rendlíku zpěníme na oleji cibulku, vložíme
kostku špenátu, třeba i celou, nebo, pokud se nám to podaří,
rozdělenou na menší díly, a počkáme až se to rozmrazí. Chvilku
podusíme, zahustíme trochou smetany, ve které jsme rozkvedlali
lžíci hladké mouky. Do hotového v klepneme pár celých vajec a
necháme srazit. Já tam ještě přidávám asi 10 deka jemně
nastrouhaného tvrdého sýra, ale nemusí být. Samozřejmě osolíme,
opepříme a dochutíme utřeným česnekem. To je prosím velmi

- 172 -
důležité. Bez česneku by to nebylo ono. Výsledek konzumujeme s
bramborem, vařeným nebo sázeným vejcetem a úsměvem na tváři.
Takto připravený špenát vám bude určitě chutnat. Můžete si k němu
dát i vařené hovězí, pečené vepřové nebo i grilované kuře. A ještě
jeden tip: z vejce, mléka a hladké mouky umíchejte řídké těstíčko.
Mírně posolte a usmažte nejlépe na teflonové pánvi tenoučké
palačinky. Tuku tam stačí dát jen kapičku, nebo ještě lépe, můžete
pánev jen vymastit mašlovačkou. Nalijeme trochu těsta, zahýbáme
pánví (ne tou vlastní, raději tou teflonovou), aby se těsto pěkně
rozlilo, chvilku počkáme a pak hop, palačinka je obrácená (pokud
ovšem není přilepená na stropě). Můžete si to zkusit. Není to tak
složité, jak to na první pohled vypadá. Hotové palačinky pomažeme
špenátem, svineme a můžeme rovnou ochutnat, ale ještě to není celé
hotové. Každou palačinku rozpůlíme na dva díly a obalíme v mouce,
vejcích a strouhance. Ano, jako řízek. Osmažíme teď už na trochu
větší vrstvě tuku, doplníme tatarkou a teď si teprve dáme do
zobáčku.
V Řecku jsem jedl i jinou netradiční přílohu - dušená rajčata.
Pokud se rozhodnete uvařit si tuto specialitu, vězte, že je
bezpodmínečně nutné použít rajčata oloupaná. Do hrnce dáme vařit
vodu. Rajče napíchneme na vidličku v místě stopky a ponoříme na
chvíli do vařící vody. Svrchní slupka popraská a můžeme ji snadno
stáhnout. Oloupaná rajčata nakrájíme nadrobno a dáme dusit na
cibulku. Ochutíme solí, česnekem a oregánem čili dobromysl!
(důležité, ale s citem). Podáváme většinou s bramborami a pečeným
masem, případně se špagetami a dušeným masem.
Udusit si můžeme i mrkvičku s hráškem. Vřele doporučuji, i
když jsem to naposledy jedl v mateřské školce. Když použijeme
mraženou směs, bude to rychle hotové.
Skvělá kombinace zeleninových chutí se sešla v pokrmu obecně
zvaném lečo. Na tuku zpěníme opravdu hodně cibule. Přidáme
oloupaná nakrájená rajčata a proužky zeleninových paprik. Možná
vám to přijde ode mne hloupé, že vám stále radím, že je nutno před
tepelným zpracováním rajčata loupat, ale činím tak po své vlastní
trpké zkušenosti. Jednou, a je už to hrozně dávno, jsem dusil filé na

- 173 -
rajčatech. Je to prostinká úprava. Jednoduše trochu osmažíme filé,
tak jenom přírodně na másle a na kmíne, pak přidáme cibuli a
nakrájená rajčata, chvilku podusíme a je to hotové. Tak jsem to
udělal k večeři a nepřejte si vědět, co se pak dělo v noci. Bylo mi
neuvěřitelně špatně, o používání toalety opačným způsobem než je
obvyklé raději nehovořím. Slupky z rajčat se totiž shrnou do
takových roliček či kornoutků se špičatým koncem. Ty se vám v
žaludku pěkně zapíchnou a je to. Četl jsem, že když indiáni chtějí
někoho potrápit, tak stará indiánka navleče na vlas zrníčka rýže a
potom to rozstříhá. Takto preparovanou rýži přimíchá dotyčnému do
jídla, a ten z toho může prý mít i smrt. Funguje to pravděpodobně na
stejném principu, tj. píchání do žaludeční stěny. Tak se na mě
bobečkové nezlobte, ale rajčata loupat! Pro rajčata konzumovaná v
syrovém stavu to neplatí.
Do poduseného leča klepneme několik vajec, přikrojíme chléb a
můžeme jíst. Někdo má rád zeleninovější, někdo vejcovitější, já jak
kdy.
Když už opravdu nevím, co bych, mám na něco chuť a nevím na
co, otevírám špajz a lednici a šňupám šňupám, mám na to
jednoduchý recept. Pořádně vydrhnu pár menších brambor, pokud
zrovna mám jen samé velké, pokrájím na části, dám na plech a při
mírném plameni upeču v troubě. Tak mi je pekla už moje babička v
kamnech, kde se normálně topilo dřevem a uhlím. Ty byly nejlepší, a
nebo je to tím, že dnes už jenom nostalgicky vzpomínáme na dětství
a mládí? Pečené brambory se daly na stůl, jeden jsem si vybral,
majznul jsem do něj pěstičkou, až se částečně rozplácnul, roztrhl ve
dví, posolil, potřel máslem a přivíral oči blahem, slupnul i se
slupkou. Outlocitnější povahy si mohou brambory oloupat, trochu
rozpatlat vidličkou, a zase máslo, sůl. I osmažená cibulka může být
dobrá, a někdy se hodí i posypat tvarohem. Co naplat, brambory z
popela to nebudou.
Ve slupce vařené brambory oloupeme a nakrájíme na plátky.
Sádlem vymažeme pekáček nebo ohnivzdornou misku a naskládáme
tam vrstvu brambor. Posolíme. Na to dáme nakrájený párek, klobásu
nebo plátky uzeného, přidáme sterilovaný nebo mražený hrášek a

- 174 -
zakryjeme zase bramborami. Posypeme strouhaným sýrem a zalijeme
mlékem, ve kterém jsme rozkvedlali 2 - 3 vejce. A když to teď
upečeme v troubě, víte jak se to bude jmenovat? To asi víte:
francouzské brambory, to ví každý, ale proč se to tak jmenuje, to
neví nikdo.
Ve starší literatuře nebo v pohádkách jsem natrefil na jídlo,
které se jmenovalo škubánky. U nás se to nikdy nedělalo, takže jsem
prostě nevěděl, co to je. Prostudoval jsem chytré knihy a osobně
vyzkoušel. Je to sice jídlo poněkud chudobné, chtělo by to možná
kus masa k tomu, ale zkuste. Dáme vařit asi tak kilo oloupaných a
překrájených brambor. Vaříme asi tak do polotuho - měkko. Vodu
slijeme, ale nevyléváme. Brambory rozšťoucháme a částečně
rozmačkáme a pak do nich obráceným koncem vařečky uděláme díry
až ke dnu. Ty pak rovnoměrně zasypeme hladkou moukou (asi tak 15
dkg). Zalijeme asi polovinou slité vody a na slaboučkém plameni
necháme asi 20 minut propařit. Pak slijeme a promícháme na hladké
těsto. Lžíci namočíme v sádle a vykrajujeme nočky - škubánky, které
mastíme sádlem s osmaženou cibulkou. Děti mohou použít cukr a
mák.. Zbylé škubánky opečeme na tuku do červena. To mám zvlášť
rád. Hlavně s dušeným zelím a zadní nápravou z husičky.

- 175 -
 Omáčky

Královnou mezi omáčkami je pro mne svíčková na smetaně. Její

příprava, to je zkrátka obřad.
Ideálním masem pro tu nejpravější jedinečnou svíčkovou je
0“ak jinak) pravá hovězí svíčková. Za minulého režimu dostupná jen
velmi omezenému počtu lidí. Buď to musel být aspoň tajemník OV
KSČ a výš, nebo aspoň řezníkův švagr a výš.
Dnes je daleko dostupnější, ale při pohledu na cenovku nevím,
jestli se mám smát nebo plakat. Je jasné, že takovou zvláštnost
nejíme každý den, ale při nějaké zvlášť významné příležitosti se hodí
pustit nějaký ten chlup. Pozvat někoho na pravou svíčkovou je dobrý
způsob, jak dopřát zadost své ješitnosti, protože tak jasně dáváme
hostům najevo, že na to máme.
Nicméně domnívám se, že výborný oběd se dá připravit i z
hovězího zadního, a stalo se mi, byl to nouzový případ, že jsem sice
menší, ale velmi pěkné plátky vyřízl i z předního.
Ano, plátky. Tím jsem přímo naznačil, jak začít. Pravou
svíčkovou můžeme péci i v celku, ale jiné maso, a to hlavně pro lepší
možnost proniknutí použitých ingrediencí do masa, raději volíme
přípravu v plátcích.
Při jejich přípravě dbáme na to, abychom odřízli všechny
blanité, chrupavčité a loj ovité části. Klidně vám poradím malý fígl.
Konec konců od toho tu jsem.
V celé řadě receptů natrefíte na výraz „odblanené maso“. Kdo
už to jednou dělal, dá mi za pravdu, že se to snadno řekne, ale hůř
udělá. A když nemáte řádně ostrý nůž, tak no nepůjde vůbec. Nejlépe
a nej snáze se pracuje s masem, které je ještě částečně zmrzlé. V
takovém polotuhém stavu. To se vám velmi snadno podaří odříznout
blanité části a posléze maso nakrájet na potřebné plátky, ale o tom
jsme, myslím, už hovořili, takže můžeme jet dál.
Čisté maso bývá suché, proto pokud budeme péct najednou větší
kousek, dlouhým tenkým nožem vypíchneme do špalíku otvory a do
nich vtlačíme tenké hranolky uzené slaniny. U plátků je to horší,

- 176 -
radši je necháme silnější, jen mírně naklepeme, většinou stačí tupou
stranou velkého nože a nějak tak ten kousek špeku vpravíme. Někdy
to ani není třeba.
Někdy ke konci sedmdesátých let mi maminka dala několik
velkých plátků krásně prorostlého masa. Bylo tmavě červené a velmi
chutné. Jedinou nevýhodou bylo to, že se připravovalo „půl dňa“.
Nebylo vůbec zvláštní, že jsem je musel dusit i tři hodiny, jinak bylo
tuhé jak podešev. Proslýchalo se, že to je export z SSSR a že je to
maso ze soba. Moc tomu nevěřím, ale v té době to bylo úplně možné.
Nyní si připravíme marinádu, neboli moridlo. Kořenovou
zeleninu nakrájíme na kolečka a svaříme s červeným vínem, octem,
celým pepřem. Přidáme samozřejmě sůl, nové koření, jeden vavřín a
kdo se nebojí, hřebíček. Vlažnou marinádu nalijeme na maso a
necháme v chladnu proležet. Může to být i tři dny.
Schválně jsem začal tou nejsložitější variantou. Tu samozřejmě
volíme tenkrát, kdy připravujeme nějakou slavnostní událost a víme
oni dlouho dopředu. Jinak stačí zeleninu nahrubo nastrouhat, přidat
koření, pokapat citronem a napatlat na maso. Necháme samozřejmě
zase asi „půl dňa“ odležet.
Když nás ale skutečně tlačí čas, tak prošpikované, osolené a
trošku opepřené maso osmahneme na tuku a dáme do pekáče nebo do
varné mísy. Ve stejném rendlíku orestujeme nastrouhanou zeleninu a
spolu s kořením přidáme k masu. Podlijeme vodou, vývarem nebo
červeným vínem a za častého přelévání šťávou upečeme doměkka.
Jsme v době, které někteří říkají moderní. Mé generaci (dnes
čtyřicátníci a výš) se říkalo generace magnetofonová. Aspoň tak to
tvrdili mí profesoři na gymplu. Dnešní teenagery bych nazval
generací počítačovou, nebo ještě lépe hry - počítačovou. Ale o tom
snad jinde.
„Moderní“ doba vyžaduje stále modernější postupy, proto byly
vymyšleny polotovary. Žijeme rychle, ženy zhusta chodí do práce
(pokud ji mají), protože z jednoho platu se žít nedá (někdy ani ze
dvou). Na nic není čas, žijeme rychle. Jiný způsob života je ten, že se
třeba vůbec za ničím nehoníme, trávíme čas příjemně v přírodě, na
zahrádce nebo prostě odpočíváme, věnujeme se sportu, četbě,

- 177 -
kultuře. (Za svéráznou kulturu lze pokládat i posezení s kamarády v
útulné hospůdce, ale proti gustu…) No prostě, každý člověk nemusí
být ten pravý kuchařský fanda, je mu líto času stráveného u plotny,
ale dobře se najíst by chtěl. Již z předcházejících kapitol je zřejmé,
že polotovarům se nevyhýbám. Myslím si, že správnou přípravou lze
i takto vytvořit velmi chutné pokrmy. Bez větší námahy, bez nároků
na čas.
Fruta vyrábí takové „čudo“ jež se zove Halali. Když slyším toto
slovo, představím si skoleného kňoura se smrkovou větvičkou v
mordě, nohou se o něj opírá čádský nimrod v kloboučku se štětkou
anakroucenými kníry. Ano, Halali je pravděpodobně určeno k
marinování zvěřiny před úpravou. Je to směs drobně drcené
kořenové zeleniny v příšerně slaném a octovatém nálevu. Ne jen
šunky z divočáka, ale i pro naši svíčkovou to bude dobré. Připravené
maso dáme do mísy a sklenici sterilovaného Halali na něj jednoduše
vyklopíme. Je to rychlovka. Necháme uležet, a tak vyšetříme čas.
Bývá v balení 0,3 a 0,7 litrů. To menší je tak pro dva, to větší pro
celou rodinu.
Další slušný polotovar je mražená směs na svíčkovou. Je to také
zeleninová směs, ale už predvařená. Stačí zalít vodou, přidat koření,
nechat přejít varem a máme marinádu hotovou. Vždy do moridla
přidáváme něco kyselého (ocet, citron). To aby maso bylo křehké.
Kde jsme to přestali? Aha, ať už maso marinujeme nebo ne,
prostě jsme se shodli na tom, že maso upečeme společně s kořenovou
zeleninou (nejdůležitější je mrkev - kvůli barvě), cibulí a kořením v
troubě. Podléváme marinádou (když máme), vývarem nebo uvařenou
masoxovou polévkou. V průběhu pečení maso obracíme a poléváme
výpekem. Protože ne nadarmo se říká svíčková pečeně, maso
zásadně pečeme. V některých hotelech a restauracích maso pouze
dusí na plotně, a to není ono.
Teď už to půjde ráz naráz. Měkké maso vyjmeme a všechno
ostatní, co v pekáči zbylo, dáme do mixéru. Přidáme hladkou mouku,
mléko, smetanu…. no prostě každý už sám podle svého. Já tam
velice rád dávám zakysanou smetanu nebo jogurt. Když použijú
mléko, přidám kousek másla, pak je to jak smetana. Všechno to

- 178 -
řádně rozmixujeme, nalejeme do kastrolu a za stálého míchání (aby
se houstnoucí omáčka nepřipálila), povaríme. Dochutit můžeme
běžnými prostředky, neuškodí pár kapek worchesterové omáčky,
případně dokyselíme citrónem. Příjemná nakyslost je žádoucí. Ani
špetkou cukru nic nepokazíme, vznikne sladkokyselost.
Někdo třeba nemá mixér, někdo zase nemusí mít omáčku docela
hladkou, nebo se s tím prostě nechce zbytečně patlat. Nevadí. Po
vyjmutí masa dáme zbytek z pekáče rovnou do kastrolu, zaprášíme
moukou, divoce mícháme a současně ředíme mlékem a pod., jak bylo
popsáno výše. Výsledek je téměř totožný. Proč píšu téměř? No to je
právě ten fígl. Při mixování se totiž částečně roztříští i koření a to
právě dodá omáčce to správné aroma.
V některých kuchařských knihách (i moderních) najdeme výraz,
že zeleninu propasírujeme. (Pro příslušníky: zeleninu dáme do
hustého drátěného síta a třením vařečkou ji přinutíme přejít sítem na
druhou stranu a změnit se na hustou kaši). To se snad už dnes ani
nedělá, je to pracné a zbytečně se při tom našpiní kupa nádobí. Dnes
jsou moderní ponorné mixéry, které vám všechno rozšlehají přímo v
hrnci. Pak jen vrtulku opláchnete pod tekoucí vodou a je to. A
konečně, použijeme - li zrovna třeba Halali, tak už máme vystaráno,
protože to už je velmi jemné.
Při dochucovaní dejte omáčku ochutnat ještě někomu jinému,
protože neustálým ochutnáváním otupujete částečně chuťové buňky
a mohli byste to s něčím přebouřit a to by byla škoda.
Maso vrátíme do omáčky, aby se prohřálo a můžeme servírovat.
Příloha: tradiční houskový knedlík a nakládané brusinky nebo
jeřabiny.
Celá příprava i za použití polotovarů je přece jen zdlouhavá,
proto já zásadně vařím více omáčky najednou. Když už, tak už.
Uskladním ji v ledničce a když druhý den zhoustne (a to teda
zhoustne), přihřeju si jen potřebné množství a podle potřeby zředím,
třeba mlékem. Omáčka se pěkně rozleží a je druhý den ještě lepší.

Další pro mě velevýznamnou omáčkou je houbovka. Nejlepší je

samozřejmě z lesních čerstvých hub. Očištěné, nakrájené, podusím

- 179 -
na cibulce a buď rovnou zapráším moukou adoředím, nebo mouku
rozkvedlám ve smetaně, zaliju a povarím. Dochutím, okyselím a
hotovo.
Stejným způsobem můžeme použít houby sušené a žampiony.
Jen ty sušené máčíme předem v mléce. Já také velmi dobrou
houbovku vařím z hub nakládaných v octě. Uvařím si hustý bešamel
a pak do něj vyklopím skleničku nakládaných hříbků i s nálevem
(nebo aspoň zčásti). Kořeněný a sladkokyselý nálev většinou již
omáčku dochutí.
A co to je bešamel? (Dítko odchované ZDŠ hrdě odpovídá celou
větou.) Bešamel je když…..
Na másle zpěníme velmi jemně nastrouhanou cibulku a
zasypeme hladkou moukou. Mícháme přímo zběsile, a to nejlépe
takovou vařečkou, která má naspodu rovnou čepel, protože se
oprávněně bojíme, že se nám to připálí. Postupně doléváme mléko,
zákys nebo smetanu. Dobře vymícháme ještě za hustá, tím se
ubráníme tvorbě hrudek a pak doředíme na požadovanou hustotu
omáčky.
Takto jednoduše si připravíme jakýsi „natural sos“, omáčku bez
chuti. Zní připraví chutný pokrm i poměrně velký kuchařský diletant.
Vše totiž závisí od řádného dochucení. Uvedu několik příkladů:
Výbornou sýrovou omáčku dostaneme, když přidáme do
bešamelu nastrouhaný tvrdý sýr. S pomocí jemně nasekaného
mladého kopru vytvoříme skvělou koprovku. Rajská vznikne skoro
sama, když přidáme rajský protlak, kečup a patřičně okořeníme.
Můžeme přidat i kousky spařených oloupaných rajčat.
Jistě byste si poradili i s jinými kombinacemi. Omáčky jako
hořčicová, játrová (umletá syrová játra), cibulová, křenová (velmi
vhodná kvárenému hovězímu),okurková nebo česneková už podle
svého názvu nás upozorňují, co máme do bešamelu přimíchat.
Opravdu důležité je správné ochucení. Používáme sůl, pepř,
drcené koření, vegetu, Aromát, worcester, citrón (šťávu, případně i
kůru) a cukr. Jemnější omáčku dostaneme přidáním syrových žloutků
a nebo kousku čerstvého másla. Máslo nám pomůže i tehdy, když
jsme byli poněkud nešikovní a omáčka chutná po mouce.

- 180 -
 Držím se zásady: Bešamel je jen jeden, hotová omáčka je každá
jiná, specifická svou jedinečnou chutí.
Mám velmi rád vařený uzený hovězí jazyk. Je to přímo lahůdka.
Dá se koupit syrový apo uvaření a oloupání se konzumuje teplý,
nebo konzervovaný ve vlastní šťávě a ten se jí studený, protože šťáva
ztuhla ve velice chutný sulc (nebo se říká želé?).
Opravdu královskou přílohou je polská omáčka.
Do bešamelu přidáme strouhanou citrónovou kůru, loupané
krájené mandle, rozinky, sůl, víno, cukr arybízovou (švestkovou)
zavařeninu. Vše asi 10 minut povaríme. Je to sice pokrm trochu
zvláštní, ale garantuji, že moc dobrý.
S velkým zájmem jsem si přečetl knížku herečky Lenky
Kořínkové „Dieta? - Já vím.“ Podrobněji bych ji rozebral v jiné
kapitole. Mám k ní totiž výhrady. Nejvíc mě ovšem autorka
zaskočila na straně 128 - 9. Popisuje tam totiž přípravu svíčkové na
smetaně bez svíčkové (a kuře na paprice bez kuřete). Pravděpodobně
v období svého zarytého vegetariánství, cituji: „Vymyslela jsem jak
připravit podobná jídla bez použití kousíčku masa.“ Konec citátu.
Na dalších řádcích popisuje postup úplně stejný, jak je výše
uvedeno. Od propečení zeleniny v troubě s kořením až po zahuštění
kysanou smetanou adochucení. Podáváme s knedlíkem a brusinkami,
dodává na závěr a pak ještě objevuje Ameriku větou, cituji: „Omáčka
skutečně chutná naprosto stejně, jako byste použili maso.“ Konec
citátu.
Co k tomu dodat. Snad jen toto: Vážená slečno Kořínková, nic
světoborného jste nevymyslela, každý přece ví, že chuť omáčky
udává zelenina a koření a nikoliv maso. Omáčka chutná jako omáčka
a maso jako maso. Není proto žádný zázrak tyto dva pokrmy od sebe
oddělit. Ba právě naopak, naší snahou je, přinutit maso (třeba
marinováním), aby nechutnalo jen tak obyčejně, ale aby prosáklo
vůní použitého koření, zeleniny nebo jiných ingrediencí.
Až budu vegetarián, nebudu se shánět po něčem, co bude
„chutnat jako svíčková“. Budu si chroustat zeleninu a celozrnný
chleba. Když budu mít chuť na svíčkovou, zapomenu na
vegetariánství a kousek masa si k omáčce dám.

- 181 -
 Nahrazování něčeho něčím jiným mi připadá zcestné. Stejně
jako jakýkoliv extremismus. Strava by měla být vyvážená a pestrá.
Měla by obsahovat prvky rostlinné i živočišné. Člověk se zoologicky
řadí mezi všežravce, a proto nevidím důvod na tom cokoliv měnit.
Trefně se k tomu vyjádřil Miloslav Šimek v pořadu „S politiky
netančím“. Celé to uvedl tím, že předeslal, že někdo snídá takové ty
„corn flakes“ a dodal:
„Kdyby Pánbůh chtěl, abychom zobali zrní, nechal by nám
narůst zobák. Ala já mám pořád pocit, že máme ústa s řadou
patřičných zubů, které se musí občas zakousnout do pořádného kusu
masa!“

Vegetariánství i nadměrná konzumace masa a masných výrobků

jsou extrémy (že to říkám zrovna já). Typická česká strava sice moc
zdravá není, ale myslím si, že při rozumné kombinaci a jisté
střídmosti se dá plně využít.

- 182 -
 Přílohy

Někde jsem slyšel, že Rusové ke všemu jedí chleba. Nevím,

jestli to je pravda, ale já můžu skoro ke všemu jíst brambory. Maso,
vejce, sýry, zeleninu, ale i omáčku, ke všemu se mi hodí brambory.
Tím samozřejmě netvrdím, že nejím nic jiného.
Brambory se dají upravit na tisícero způsobů. Nejběžnější a
nejjednodušší postup je, že oškrábané brambory uvaříme v osolené a
okmínované vodě. To se hodí skoro ke všemu, od řízku až po
sklenici kyselého mléka. Jen v restauraci mne vždy poněkud
konsternují jídelní lístky, kde bývá napsáno: smažený vepřový řízek
s bramborem (obdobně - dušené hovězí s knedlíkem). Mám vždycky
strach, že dostanu pouze jednu bramboru (nebo jeden knedlík). Proč
se to tak píše, nevím.
Vařit můžeme brambory i ve slupce. Prochladlé oloupeme a
používáme na přípravu zapékaných pokrmů ve stylu francouzských
brambor. Používají se také na přípravu bramborových salátů, nebo
také můžeme nedovařené brambory nakrájet na plátky, obalit jako
řízek a osmažit na tuku. To je opravdu zajímavá a dobrá příloha.
Zvláštní pozornost si zaslouží bramborové hranolky. Zde se
přikláním k přípravě této (hlavně u dětí) oblíbené laskominy z
polotovaru. Mražené hranolky jsou totiž už předsmažené. Stačí je
nasypat do drátěného košíku a ponořit do vařícího oleje ve fritovacím
hrnci. Za pár minut je dílo hotovo. Používáme raději dobrý rostlinný
olej, ale kdo přece jen prepálený tuk nemůže, nasype hranolky na
plech a upeče v troubě. Také budou za chvíli křupavé a zlatavé.
Hranolky ze syrových brambor bychom měli smažit vlastně
dvakrát. Napřed v oleji je jen tak povařit a pak těsně před podáváním
usmažit dozlatova. I tak se budou smažit poměrně dlouho a co jste
ušetřili na bramborách, promarníte na elektrické energii.
Takové hranolky, ale i lupínky nebo bramborovou slámu před
smažením máčíme půl hodiny ve studené vodě, aby se vyloučilo co
nejvíce škrobu. Před smažením je ocedíme a osušíme.

- 183 -
 Do bufetu kupuji hranolky holandské firmy Avico. Zkoušeli
jsme i jiné, ale „avika“ se nám zdály nejlepší. Bohužel, jsou taky
nejdražší. Smažíme je v průmyslovém friťáku z nerezu, ale i tak
musíme olej často měnit, protože prodáváme okolo 6 kg denně.
Dříve jsme měli teflonové, tzv. domácí friťáky, ale ty se neosvědčily.
To byly opravdu přístroje na doma, tak jen si usmažit půl kila
hranolek k večeři. U nás to musí jet celý den a na to neměly dech.
Prodáváme hranolky po 100 gramech na papírových miskách s
tatarkou nebo kečupem (někdo to chce dokonce s hořčicí). Občas
smažíme také krokety (kuličky z bramborové kaše), ale nejsou tak
oblíbené jako hranolky.

Uvařené oloupané brambory nastrouháme do mísy, přidáme sůl,

hrubou mouku a vejce. Promícháme a máme těsto na bramborové
knedlíky. Naděláme si kuličky a uvaříme je v osolené vodě. Pozor,
aby se nám nepřilepily na dno. Jsou výborné s kyselým zelím a
pečeným masem. Když mi ještě zbude na druhý den (to se ovšem
nestává), nakrájím knedlíky do pekáče se zbytkem masa a vypečené
šťávy. Celé to šoupnu na chvíli do trouby. Zelí si přihřeju na plotně a
protože 7x přihřívané zelí je nejlepší, hodujú druhý den lip než včera.
Bezvadnou specialitou jsou bramborové knedlíky plněné
uzeným. Maso (například pěkně prorostlou uzenou krkovičku)
nakrájíme na kostky, zalijeme v rendlíku kapkou vody a počkáme, až
se trochu vypustí tuk. Přidáme pokrájenou cibuli a ještě chvilku
orestujeme. Bramborové těsto rozválíme a nařežeme na čtverce.
Naplníme masem a přeložíme jako piroh, nebo vytvarujeme knedlík.
Opatrně vaříme v osolené vodě. Dušené zelí máme ve vedlejším
kastrůlku. A čím to zapijeme? No přece jahodovým koktejlem, že jo.
Já osobně mám brambory nejradši jako kaši. Dobře uvařené
brambory zaleju horkým mlékem, přidám kousek másla a sůl.
Všechno to řádně rozšlehám takovým tím, co se tím mačkají
brambory. Zdůrazňuji, zalít horkým mlékem, ne studeným, jinak se
bude kaše lepit a matlat.
Mám rád kaši pěkně hladkou a ne moc hustou. Hodí se k masům
pečeným i smaženým, ke smažené zelenině i sýrům. Pro lehký letní

- 184 -
oběd stačí kaši doplnit 1 - 2 volskými oky a případně zeleninovým
salátem. Studenou kaši od oběda si dávám k večeři.
V talíři rozmíchám celé vejce se solí, pepřem a několika lžícemi
strouhanky na řídké těstíčko, které usmažím na pánvi po obou
stranách. Vzniklou omoletu položím na studenou bramborovou kaši.
Povrch pomažu tatarkou a kečupem a libuju si, jak je to dobré.
Bramborová kaše dostane velmi zajímavou chuť, když do ní
zamícháme stroužek utřeného česneku. Kaši můžeme také nabarvit
na červeno rajským protlakem, nebo na zeleno špenátem. To mají
rády hlavně malé děti. Jim k tomu stačí většinou jen kompot nebo
ovocná přesnídávka. Po mase se začnou shánět až později.

Zhruba před třiceti lety jsem chodíval koncem prázdnin s

kamarády na strniska pouštět draky. Na vedlejším lánu byly
družstevní brambory. Bez úcty ke společnému socialistickému
majetku jsme si je vykopali, ze suché natě jsme udělali ohníčky a
pekli brambory v popelu. Dodnes nostalgicky vzpomínám, jak mi
chutnaly, celé černé od popela.
Dnes si můžu tak maximálně umyté brambory upéct na plechu v
troubě. Horké a měkké je nakrájím do mísy, přidám máslo, tvaroh,
nakrájenou cibulku nebo pažítku, posolím, jím a přemýšlím, jestli
bych ještě uměl ulepit pořádného draka.
Výborné jsou také bramborové placky. Někdo je dělá z
vařených brambor a mouky. Ty se mohou péct rovnou na plotně. To
šlo třeba u babičky, která topila uhlím, ale co dnes na plyňáku?
Raději postrouhám brambory syrové. Používám hrubé struhadlo,
aby placky byly pěkně „střapaté“. Na cedníku je řádně propláchnu
vodou, aby se zbavily škrobu. V míse zamíchám do brambor 2 - 3
vejce, sůl, pepř, majoránku a třený česnek. Moje bramboráky se
neobejdou bez uzeniny. Stačí i levnější salám nakrájený na nudličky
(uzené je samozřejmě lepší). Směs nakonec zahustím (teď určitě
čekáte, že moukou, omyl) strouhankou. Mám vyzkoušeno, že takové
placky se lépe smaží a nenasají tolik tukem.
Placky smažím nezdravě na sádle. Víc mi tak chutnají. Ještě si
je někdy mažu sýrem nebo tvarohem. Je dobré také do brambor

- 185 -
přistrouhat trochu syrového celeru, nebo přidat vymačkané kyselé
zelí. Placky dostanou jinou, ale také moc dobrou chuť.
Placky jsem úmyslně zařadil mezi přílohy, protože se nějakého
přesného škatulkování nehodlám držet, ale hlavně proto, že se
opravdu jako příloha podávají. Ohnivé maso je třeba na bramborové
placce nejlepší. Malé placičky se třeba přikládají k masům pečeným i
grilovaným. Viděl jsem i vyklepané vepřové řízky obalované v
bramborovém těstě, nebo plátky uzenin v těstě zapékané. Fantazie
nemá hranice.

„Rýže je dobrá pro slony.“ Toto heslo jsem údajně proklamoval

ve svém školkou povinném věku. Podle mé mámy jsem se toto
pořekadlo naučil od jejího bratra, tudíž mého „strýca“ Mirka. Je
paradoxní, že si to sice nepamatuju, ale pamatuju si, že rýži jsem rád
jedl až daleko později.
Strýček Mirek to byl ten pravý bard. Ročník 1920, vysoký,
štíhlý, skvělý plavec a sokol. Černé vlasy a rovná postava. Miláček
žen, ale taky partyzán, člen odbojové skupiny Orol náčelníka
Murzina. Držitel několika vyznamenání, za které ho v padesátých
letech málem zavřeli.
V šedesátých letech nosil klobouk ála Al Capone a opravoval
letecké motory. Byl to tramp, dobrý kuchař a všeuměl. Není již mezi
námi tento skvělý člověk a mně to je líto. Až dnes si uvedomujú, jak
moc mi chybí.
Totiž uvařit dobrou rýži to tenkrát nebylo jen tak. No nedivte se,
já už se taky řadím mezi pamětníky, ač je mi to samotnému trochu
nafest. Tenkrát nebyly rýžové varné sáčky nebo třeba „ankl bens“.
Byl jsem rád, když jsem sehnal: „rýže loupaná výběrová“.
Nevěděl jsem, jak na to jít, ale dostal jsem radu. Úplně bez
nároků na honorář předávám dál. Do kastrolku dáme olej a krájenou
cibulku. Až se zpění, prisypeme šálek rýže a mírně osolíme. Takto
nasucho (no pouze na té trošce oleje) chvíli restujeme. Nesmí se
připálit, ale když by už to jako chtělo, zalijeme dvěma šálky vody.
Promícháme a picneme kastrol i s pokličkou do trouby, kterou jsme
si minutku před tím zapálili. Během 20 - 25 minut se rýže dodělá

- 186 -
sama (velmi mírný plamen). Všechna voda se vsákla a rýže je tak
akorát. Nyní je dobré do rýže přimíchat trochu másla. To proto, aby
se rýže nelepila, aby zůstalo každé zrnko zvlášť.
Tato operace je diskutabilní. Máslem omaštěná rýže se skutečně
nelepí, ale není zase tak úplně sypká. Obsahuje totiž mnoho
rýžového škrobu. Ideální by bylo, rýži propláchnout na cedníku
vodou, nejlépe teplou, aby zbytečně nevystydla. Moderní rýže jsou
vlastně již polotovary a jsou již přebytečného škrobu zbaveny. Já
však proplachuji rýži ještě pořád. Setrvačnost.

Neodpustím si, abych nyní nepopsal jednu historku. S rýží má

společného jen málo, ale jinde by nenašla místo.
Hned po založení firmy Fotocenrtum jsme začali živě
obchodovat s Rakouskem. Snad proto, že jako „západní“ země byla
nejblíž, ataky proto, že naše němčina byla kulhavá a v Rakousku
bylo mnoho emigrantů, kteří v lásce ke staré vlasti nám byli ochotni
pomoct. Ale přece jen jsme občas narazili. Uvědomil jsem si, že
Rakousko není Německo. Měli jsme třeba napevno sjednaný nákup
určitého zboží, několikrát jsme to telefonicky ověřovali, ale když
jsme tam přijeli, zboží připravené nebylo. Přesněji řečeno, nebylo
kompletní. To by se za císaře pána stát nemohlo. Podotýkám, že
nešlo o zápalky, ale o zboží v hodnotě deset tisíc DM. Na druhé
straně jsme se setkávali s ochotou a snahou vyjít nově vylíhnutým
podnikatelům vstříc.
Jezdili jsme do Vídně střídavě. Jednou já, jednou můj parťák, v
periodě tak asi dva týdny. Znamenalo to, že jednou za měsíc jsem
trampoval. Málokdy jsme jezdili spolu. V počátku snad, ale později
jsme vždy s sebou brali nějaké kamarády nebo aspoň nějakou
ženskou. Můj parťák vždycky tvrdil: „Dva kluci jsou na hraniční
celnici velice podezřelí, určitě něco pašují, zamilovaný páreček to
má lepší, ten převeze i pytel heroinu“.
Měl svým způsobem pravdu. Nedá se říci, že jsme byli
opravdoví pašeráci, ale přece jen jsme si vždycky nakoupili nějaký
ten fotografický materiál nad povolený limit. Pozor vážený čtenáři,
my jsme ten materiál neukradli, ale poctivě zaplatili ve tvrdé měně,

- 187 -
jen se nám zdálo poněkud fest platit za už zaplacené zboží další
peníze ve formě cla a dovozní přirážky. Co byly naše škodovky proti
kamiónům s rumem, které v Českém Těšíně vyjely do Polska jedním
přechodem a druhým se vrátily zpět. Spotřební daň už nikdo neviděl.
(Některé nakonec ani jezdit nemusely. Odbylo se to papírově už
doma.) Bylo to tak. Když jsme jeli spolu, dívali se nám i do
motorového prostoru. Když jsem vezl skupinu přátel a přijel jsem na
hranice minutu před ukončením pracovní doby směny, nechtěli vidět
ani pasy. Chtěli jen, abychom rychle zmizeli. To jsme také okamžitě
udělali vzhledem k tomu, že jsme měli v kufru auta zcela volně zboží
(fotografické chemikálie) za 50 tisíc korun.
Jednou jsem na takovou trampovací cestu zaspal. Jezdívali jsme
okolo čtvrté ráno, ale tentokrát to bylo až kolem osmé. Jela se mnou
moje sestra a otočili jsme to za 12 hodin. V osm večer už jsme
skládali materiál v Edenu. Měli jsme za sebou nákupy, úspěšné
jednání a na hranicích nás odbavili bez problémů. Od té doby se mi
to už nikdy tak rychle nepodařilo.
Jednou se se mnou do Vídně vypravila moje spolupracovnice
Helenka. Byla to atraktivní blondýnka a já jsem velmi
pravděpodobně vypadal jako starý kozel, který se chce povyrazit.
Nevadilo mi to, tím lépe, bude méně problémů.
Měli jsme u přítele ve Vídni uloženy nějaké věci, které čekaly
na odvoz. Nakoupili jsme, co bylo třeba a vyzvedli jsme uskladněné
věci. Přítel byl v dobrém rozmaru, a tak nás pozval na oběd. Pozor,
teď to přijde. Do čínské restaurace.
Nutno podotknout, že jsem ještě v čínské restauraci nikdy nebyl.
V té vídeňské byl personál skutečně šikmooký, ale mluvil německy
lip než já. Přítel hbitě objednal „etwas zum essen, ein, zwei, drei“,
moc jsem nerozuměl, pak přidal něco „zum trinken“, a z toho jsem
pochopil jen to, že chce nějaký „krugell“.
Chtěl pivo. Během chvilky přinesli dvě veliké nahřívací mísy a
hrotek rýže. (Co je hrotek, bych asi těžko vyjádřil. Prostě velká
nádoba, něco jako kotel, nebo lavór.) Mimochodem ta rýže nebyla
vůbec nijak zvlášť sypká, ba právě se poněkud lepila, a hlavně
nebyla naprosto vůbec slaná.

- 188 -
 Po minutce přinesli čtyři veliké oválné kovové mísy a položili je
na ty nahřívače. Každému (byli jsme čtyři, my dva a přítel se svým
pomocníkem) dali prázdný talíř a vidličku. Byl jsem z toho mírně
zmaten, servírky chodily v kimonech, byly tam pestré koberce a
ozdoby čínského typu. Čekal jsem, že mi dají misku a paličky, ale
zůstalo jen u talíře a vidličky.
Přítel nám vysvětlil, že je zvykem, že každý ochutná z každé
mísy. Nikoliv jako u nás, každý si objedná něco a bylo by mu
minimálně divné, možná i protivné, že se mu vtom soused hrabe a
ujídá. Ne, tak ne. Dal jsem si na talíř kupičku rýže a nabral si něco z
obsahu první mísy. Pojídal jsem maso, hustá aromatická šťáva se
spojila s rýží, tak jsem to snědl všechno. Nabral jsem si další rýži,
použil další mísu, a tak dál, až jsem ochutnal vše.
Nezdálo se mi, že jsem už sytý, tak jsem se vrátil k těm mísám,
z kterých mi chutnalo nejvíc. Moji společníci to dělali taky tak.
Něco vám řeknu. I když celý ten špás byl i na rakouské poměry
dost drahý, nebyli jsme schopní všechno sníst. I když mi to bylo líto,
něco opravdu dobrého jídla jsme museli nechat. Nešlo.
V první míse bylo něco rybího. Kousky ryb a křehké zeleniny v
pikantní omáčce. Druhá mísa obsahovala omáčku kari s kousky
drůbežího masa a zase zeleniny. Ve třetí bylo vepřové jakoby na
sladko. Něco podobného naší rajské, ale světlejší a jinak okořeněné.
V té poslední byla pečená kachna, resp. část kachny nakrájená na
mikroplátky elektrickým nožem, takže to vypadalo jako maso
vcelku.
Nakonec jsme dostali porcelánovou nádobku s teplým čínským
vínem. Přiznám se, moc mi tam chutnalo. Několikrát jsem se snažil
doma podobné pokrmy napodobit. Přečetl jsem o čínské kuchyni
několik knih, ale nikdy se mi to tak „po vídeňsku“ nepodařilo. Ale
zpět k přílohám.

Kynuté knedlíky nejím vůbec. Doma je nedělám a v restauraci

se jim vyhýbám. I když mám kynuté těsto rád a rád je pripravujú, u
knedlíků je to výjimka. Nechutnají mi a pálí mě po nich žáha.

- 189 -
 Moje babička dělávala knedlíky bez kypřidla, pouze s jedinou
zvláštností. Dědeček, já ho bohužel nepamatuju, měl sodovkárnu.
Proto babička zadělávala knedlíky sodovkou (sifonem). Bublinky
sodové vody knedlík vylehčovaly.
Babička, později maminka, zadělávaly obrovskou mísu těsta,
rukama tvarovaly obrovské kulaté „dělobuchy“, které se vařily v
největším kotli, který jsme doma měli.
Ke knedlíkům se váže jedna moje vzpomínka na ještě předškolní
dětství. Moje rodina si po několik let pronajímala velkou chatu
poblíž rybníka zvaného Bezedník. (Měl prý tak bahnité dno, že byl
bezedný.) Bylo to poblíž Lukova na Zlínsku, tehdy Gottwaldovsku.
Jednou v neděli nás tam byla pořádná kopa. Kromě babičky,
která tomu velela, mých rodičů a příbuzných, ještě spousta známých
a přátel. Strýček Mirek, už o něm byla řeč, skvělý kuchař (a k této
tradici se já hrdě hlásím) usoudil, že pro takovou tlupu lidí nelze
knedlíky uvařit „normálním způsobem“. Načež rozdělal pod chatou
menší táborák, nad něj umístil kotel velikostí snad vypůjčený od
Lucifera. Strýček se s ničím moc nepáral. Do kotle zavařil knedlíky
velikosti házenkářského míče a míchal to pádlem.
O této parné letní neděli se kBezedníku přijely koupat dvě
učitelky z Gottwaldova. Učitelka plavání a šermu. (Jeden můj přítel,
lékař a skvělý psycholog zastává názor, že učitelka a policajt není
povolání, ale diagnóza.) Když už strýčkovi knedlíky začaly v kotli
plavat, neklamné to znamení toho, že už budou, schylovalo se k
poledni. Parno vrcholilo, mouchy bzučely a od rybníka přilítla
vyděšená učitelka šermu a s vytřeštěnýma očima ze sebe vyrazila jen
slova: „Topí se!“ Strýček pravděpodobně nepřemýšlel nad tím, jak je
možné, že se učitelka plavání topí, ale pustil veslo a uháněl k
rybníku. Cestou se svlékal a svršky, hodinky a sandály nechával ležet
na pěšině. (Babička šla za ním a sbírala.) Doběhl k rybníku a v
šortkách skočil do vody. Nedaleko od břehu se plácala nebohá
učitelka, která se zamotala do vodních rostlin, jimiž byl rybník hojně
zarostlý.
Tonoucí má v pudu sebezáchovy tendenci křečovitě se něčeho
zachytit a může se stát, že stáhne pod vodu i zachránce. Strýček

- 190 -
učitelčiny vztahující se ruce odhodil stranou, zezadu ji chytil za
dlouhé vlasy a tím ji nadzvedl obličej nad hladinu. Stylem „ouško“
pak doplaval ke břehu. Přehnul učitelku přes koleno a vypustil z ní
asi tak hektolitr vody. Chvíli se dusila, ale pak začala normálně
dýchat. Na naší terase ji zabalili do deky a navařili kafe. Za chvíli
byla v pořádku. A jelikož strýčkovy knedlíky se nerozvařily, mohli
jsme v klidu obědvat.

No, ale zpět ke knedlíkům. Jak se ten můj zázrak vlastně dělá.
Upozorňuji dopředu, že to je poměrně tuhý a málokomu chutnající
výrobek. Mám poměrně štěstí vtom, že mým dětem i ženě chutnají.
Do mísy dám něco mléka, 1 - 2 celá vejce, sůl apřisypávám
hrubou mouku, tak do střední hustoty. Nyní těsto pořádně vyhnětu,
až je pěkně hladké a nelepí se na vařečku ani mísu. Krájím tři dny
starou veku. (Jen to prosím nedělejte jako jeden můj přítel, který tu
starou veku krájel opravdu tři dny. Nikoliv.) No prostě pokrájím
nějaké starší pečivo a kostičky nasypu na těsto. Nechám půl hodinky
odpočinout. Poté promíchám a vytvaruji knedlíky, které uvařím v
osolené vodě.
Já už raději neplácám dělobuchy, ale stačí když do vařící vody
namočím velkou lžíci a s ní nabírám kupičky těsta a zavařuji takové
větší noky. Jsou rychleji uvařené a lépe se porcují na talíře.
Asi po 10 minutách jeden knedlík - nok vytáhnu, rozkrojím.
Když je uvařený, vytáhnu na mísu i zbytek. Takto čerstvě uvařený je
náš rodinný skvost nejlepší. Proto ihned servírujeme. Ty, které nám
od oběda zbudou, nakrájíme na menší kousky a přihřejeme v
masovém výpeku, nebo osmažíme na tuku a zalijeme vejci. S
okurkou je to výborná večeře.
Při význačnějších příležitostech si udělám knedlíky ještě méně
zdravé, ale o to lepší. Rozškvařím na kostičky nakrájenou uzenou
slaninu a zamíchám ji do těsta i s vyteklým sádlem. Hodí se hlavně k
dušenému zelí a teplému uzenému (a studenému pivu).

Když byla naše televize ještě v plenkách, běžel v ní nějaký seriál

a v něm dva nešikovní komikové předváděli nějaký kuchařský recept

- 191 -
v praxi. Já jsem to sice neviděl, ale údajně se u toho vždy příšerně
upatlali a nadělali více škody než užitku.(Nedávno jsem viděl nějaké
archivní ukázky a mám pocit, že ti dva byli Horníček s Kopeckým,
ale nevím to jistě.) Jednou měli na programu přípravu knedlíků
vařených v hrnečku. Samozřejmě to všechno popletli a pokazili.
Většina diváků to brala s nadhledem. Potom to ale jedna známá mé
maminky vyzkoušela. Pohádka. Od té doby se u nás při slavnostních
příležitostech vařily hrnkové knedle.
Asi dvě deci mléka, hrubá mouka, sůl, nakrájená žemle a dva
žloutky. Z bílků ušleháme tuhý sníh a lehce jej vmícháme do
poměrně řídkého těsta. Čtyři čtvrtlitrové hrnky vymažeme sádlem
(doporučuji pořádně) a naplníme je do tří čtvrtin těstem. Uzavřeme
hliníkovým zavařovacím víčkem nebo kouskem alobalu. Postavíme
do velkého kastrolu s vodou a vaříme pod pokličkou asi půl hodinky.
Pokud jsme dobře sádlovali, vypadnou nám čtyři válečky z hrnků
jako nic, v opačném případě jím musíme pomoct nožem. Nakrájíme
nejlépe nití na plátky. Zaručuji vám, že tak dobrý jemný a vláčný
knedlík jste ještě nejedli.
Jistě si občas vaříte těstoviny. Buď běžné české, zpravidla to
bývalí kolínka (neboli sekané potrubí) nebo makaróny.
Předpokládám, že nebudu daleko pravdy, ale v komunistickém
Československu se špagety moc nepropagovaly. Snad to bylo ze
strachu před přílivem čehokoliv „západního“. Nebo že bych se
mýlil?
Na střední škole jsme nesměli nosit džínsy, baseballové čepičky,
dlouhé vlasy, jakékoliv reklamní nášivky, brýle „lennonky“, křiklavé
ponožky, úzké manšestráky, potištěná trička, kraťasy a mnoho jiných
věcí. Když jsme se ptali: PROČ?!?! dostali jsme jednoznačnou
odpověď. Propagace americké kultury a západního stylu života.
Podobně to asi bylo i se špagetami, ale také s tenisem, bridžem,
golfem a dalšími typicky „západními“ věcmi Nu což, dnes je naštěstí
všechno jinačí.

Těstoviny umí uvařit asi každý. Dbáme na to, aby byly vařeny v
dostatečně velké nádobě, aby se nemačkaly. Vaříme v dobře osolené

- 192 -
vodě, pak precedíme a propláchneme krátce studenou vodou.
Podáváme jako přílohu k dušenému masu, špagety přeléváme
různými omáčkami. Dnes je výběr zahraničních i našich těstovin
opravdu veliký.
Už bylo řečeno, že dnešní módou se stala zdravá výživa.
Některé typy diet, dnes se vlastně už ani nesluší říkat „dieta“,
tentokrát už to jsou „zdravé stravovací návyky.“ Lenka Kořínková
tomu říká „životní filozofie.“ No, a tydlety některé, nepřipouštějí
kombinaci vajec a mouky v jednom jídle. To je právě u nudlí a
těstovin obecně ten zapeklitý problém. Ve světě běžně, dnes i u nás,
jsou k dostání bezvaječné těstoviny. Kdo nemůže lepek (jajaj, toto je
velmi nepříjemná nemoc, hlavně u dětí, a hlavně než se to zjistí), ten
si koupí nudle bezlepkové. No a jsou mezi námi i tací, kteří
chroustají jenom ty „cereálie“, ti mají možnost si koupit těstoviny ze
špaldové nebo celozrnné mouky. Okusil jsem taky přátelé, nic moc.
Není nad pořádný český kolínko, ale kdo si na to zvykne, snad mu to
zachutná. Jen poznámka: stejně se domnívám, že v těch nudlích moc
vajec není.
Dále bych vám doporučil k vyzkoušení i méně tradiční (aspoň u
nás) přílohy. Zpěníme na troše rostlinného oleje cibulku a pak
sypnem do rendlíku nějakou mraženou zeleninovou směs. Tyto
vynikající polotovary jsou již predvařené, tak stačí jen velmi krátce
podusit. V jiné variantě podusíme na cibuli krájené žampiony a
prisypeme balíček mraženého hrášku. Můžeme samozřejmě
jednoduše použít žampiony sterilované.
Tyto skvělé přílohy se hodí ke grilovanému masu, zvláště k
drůbeži. Jsou málo kalorické, a proto jsou výborné pro redukční
diety. Grilovaná kuřecí čtvrtka se žampiony a hráškem je opravdu
bezvadná krmě a současně nám může sloužit jako příklad toho, že
redukční dieta vůbec nemusí být hladová. Já velmi často a rád
pripravujú taková jídla tak, že do pekáče s již dopečeným masem
nebo drůbeží dodám zeleninu, žampiony anebo hrášek rovnou, aby se
to prohřálo v masové šťávě. Někdy přidávám i brambory predvařené
ve slupce a oloupané. Jsou to takové ty obědy z jednoho pekáče,
které jsem si velmi oblíbil. Koukám, že jsem si je oblíbil tak, že o

- 193 -
tom píšu vlastně v každé druhé kapitole. No ale, jak se říká u nás na
SM (krátce), „když mas talent, tak se neubráníš.“

- 194 -
 Zabijačka

Narodil jsem se na střední (nebo ve střední) Moravě, ale již více

jak 30 let žiju v Karviné. Jsem tady doma. Přišel jsem jako desetiletý
klouček a brzy a snadno jsem se infiltroval mezi místní. Jejich zvyky
jsem přijal za své a poměrně slušně jsem se naučil i místní dialekt.
Když ale občas přece jen zatoužím vrátit se ke svým kořenům, stojí
přede mnou jisté dilema. V tom místě, kde jsem se narodil, se vlastně
sbíhají tři moravská etnika. Valašsko, Haná a Moravské Slovácko.
Po zralé úvaze a také s ohledem na mé předky se jednoznačně
připojuji k Valachům. Tento region je pro mne nejbližší ze všech
hledisek. Valašská mentalita je pro mě to pravé, když zatoužím
proniknout do historických počátků života.
Ale proč takový historický úvod. Původně jsem chtěl tuto
kapitolu pojmout jako popis pravé valašské zabijačky, ale když jsem
si v hlavě prošel všechny tyto rodinné slavnosti, kterých jsem se měl
možnost zúčastnit, dospěl jsem k názoru, že všechny jsou přibližně
stejné a regionální odlišení je pouze v detailech.
Ať už jsem se účastnil vepřové porážky kdekoliv, vždycky to
byl pro mne velký svátek, protože, i když vím, že obžerství je hřích,
já moc rád jím, a právě zabijačkové speciality přímo zbožňujú. Jeden
můj přítel lásku k vepřům vyjadřuje takto: „Z prasete mám rád úplně
všechno.“
Já se sním plně ztotožňuji a dodávám, a činím tak v plné
odpovědnosti, že mi je samozřejmě známo, že živočišné tuky
obsahují hodně cholesterolu, který nedělá dobře našim cévám, že
masové vývary i maso samotné obsahuje močovinu, která podporuje
vznik onemocnění zvané dna, že uzeniny a uzené maso obsahují
zcela jistě karcinogény, že konzumace zabijačkových produktů nám
silně zatěžuje zažívací trakt, a to hlavně v kombinaci s uhlohydráty,
tj. třeba s chlebem. Ano, to všechno vím. Ale přátelé, vždyť přece
zabijačka není každý pátek. Když se nám ji podaří absolvovat jednou
za rok, nebo aspoň dostat pořádnou výslužku a vesele ji
zkonzumovat, zcela jistě to vašemu zdraví neuškodí. Já jsem taky

- 195 -
zastáncem toho, že ve středním věku by se lidé už měli trošku hlídat,
protože civilizační choroby v podobě infarktu myokardu, cukrovky,
již zmíněné dny, artériosklerózy a případně pepky sedící Otesánkovi
za krkem, hrozí. Ale o tom si něco povíme podrobněji v dietní
kapitole. Teď vycházejme z toho, že pašík v chlívku je celý strachem
bez sebe a řezník brousí nůž. Všechno je připraveno, voda v kotli
vaří, tak jdeme na to.
Den před zabijačkou dá dobrý hospodář praseti už jenom vodu,
aby se střeva vyčistila. Dříve se prasata vykrmovala do astronomické
váhy tří set i více kil, aby bylo co nejvíce sádla, protože tento tuk byl
hlavně na vesnici velmi oblíbený. Postupem času, a určitě v tom
hrála roli i zdravotní osvěta, nastal druhý extrém. Začali se zabíjet
pašíci okolo sto, nebo tak do stopadesát kilo. Já se kloním ke zlaté
střední cestě. Mně vyhovuje, a takové jsem si vždycky kupoval,
prase do dvě stě kil, ideální se mi zdá tak 180 kg živé váhy. Nějaké
sádlo se vyškvaří, maso je pěkně, nikoliv moc, prorostlé, je to prostě
tak akorát.
Prase musíme vylákat z chlívku na dvůr, protože bychom s ním
také nemuseli později hnout. Nedovedete si představit, jak může být
omráčené prase těžké. Čtyři pořádní chlapi mají co dělat, aby ho
unesli.
Hospodyně prase vyláká na nějaký pamlsek a na dvoře už čeká
řezník, aby ho šikovně omráčil. Některé hospodyňky (ba i hospodáři)
zabijačku tzv. „obečí“, protože prase celý rok krmily, mají k němu
určitý citový vztah (často se stává, že mu dávají jméno) a teď mu
chystají funus. Ujednoho mého přítele se po generace tradovalo, že
každý jejich pašík se jmenoval Rudolf, konkrétně to byl babuť
Rudolf. (V lašských nářečích se prase zove babuť.) Jiný přítel si
pašíka pokřtil na Leonida, a to samozřejmě ještě v minulém režimu.
Nevím, zda by to komunisté klasifikovali jako trestný čin. Jednou
nám vyprávěl, jak chodí to svoje čuně krmit:
„Tak jsem mu nandal do koryta a ten blbec Leonid okamžitě
přiběhl, vrazil do toho ten svůj rypák a začal se v tom čvachtat a
cákat na všechny strany, pak tam vlezl i předníma nohama a celý se v
tom rochnil… no jak prase.“

- 196 -
 Jak už jsem řekl, někdy je to holt hospodářům líto, ale já tak
outlocitnej nejsem. Život je už takový. V přírodě je přece zcela
běžné, že jeden život zaniká, aby druhý mohl pokračovat.
Můj tatínek mi vyprávěl, jak podstatnou roli hrály v nedávné
minulosti brambory. Skladovaly se vtzv. krechtu, což byla hromada
brambor na zahradě zasypaná a oplácaná hlínou. Dole u země se
udělal otvor a tam se brambory postupně ubíraly. Musely vydržet
celou zimu, vlastně až do nových. Další veledůležitou věcí byla
bečka našlapaného zelí ve sklepě. Přirozená zásobárna vitamínů
potřebných pro přežití zimního období. Taková určitá vitamínová
bomba, především vitamíny C a komplex B, něco podobného jako
máme dnes Multitabs a podobné „lékárnové“ ošatky zdraví.
Brambory a kyselé zelí byl určitý dobrý základ výživy, když ještě
neexistovaly mrazáky a lednice, no a když si naši předkové k tomu
ještě píchli prase, hned byl ten svět veselejší.
Ale kde jsem to skončil. Když už máme prase na dvorku, je
dobré ho přivázat za nohu k něčemu bytelnému, protože jsem už
zažil, kdy špatně omráčené prase najednou vyskočilo a řezníka i jeho
pomocníky řádně prohnalo.
Omráčené čuně je nutno ihned vykrvit proříznutím krční tepny
nebo přímo otevřením srdeční komory. K tomu musí mít řezník
určitý grif a kopu zkušeností, aby mu krev neodešla dovnitř, do
břišní dutiny. Krev zachycujeme do nádoby, mírně osolíme, a je
nutno ji ihned řádně míchat a srážející se fibrín odstraňovat, já jsem
to většinou házel přihlížejícím slepicím. Míchání krve je funkce
odpovědná, ale nevděčná a hodí se pro silné žaludky. Můžeme
míchat i vařečkou, ale nejlepší je to samozřejmě holou rukou,
protože tak můžeme sraženiny pohodlně odstraňovat. Je to taková
trochu hororová scénka, když až po loket noříme ruku do kýble krve.
Touto nevděčnou prací býval u nás pověřen většinou nějaký
novocián, který byl na zabijačce poprvé, tak mu „zkušení odborníci“
dali hned na začátek „lekci“.
A teď už to musí jít ráz na ráz. Prase šoupneme do takového
něčeho dřevěného, čemuž se říká troky. Bezpodmínečně to nutné

- 197 -
není, protože troky už má dneska málokdo. Prase můžeme opařit i na
čistém betonu nebo na igelitové fólii.
V některých krajích posypává řezník kůži kalafunou, která se po
spaření speče se štětinami a pak se krusta sloupne pěkně dočista.
Domnívám se, že to není nutné. Pašíka řádně polijeme vařící vodou
adobře naostřeným zvonkem řezník spomocníky veškeré štětiny
odstraní. Dříve se prase kruponovalo, takže se muselo opařovat
opatrně, protože krupon QQ to kus kvalitní kůže ze hřbetu a boků) se
musel odevzdávat. Byl to takový komunistický zlomyslný úlibek,
aby velká strana a vláda měla kontrolu nad množstvím soukromě
poražených čuňat. Dnes už se to nedělá.
Očištěné zvíře opláchneme vodou a za šlachy na zadních nohách
zavěsíme na rozporku a zvedneme, nejlépe kladkostrojem. Můžeme
ještě případně dočistit nožem a zbylé štětiny je dobré opálit. To jsem
viděl dělat několika způsoby. Věchetem zapálené slámy, velikou
benzínovou letovací lampou, ale nejlépe to jde hořákem acetylénové
svářecí soupravy. Teď už zbývá jen vydrhnou pašíka rýžovým
kartáčem, řádně opláchnout pitnou vodou a máme tu nejhorší část
práce za sebou Řezník otevře břišní dutinu a opatrně vyvrhne
vnitřnosti. Z hrudní dutiny vyjme osrdí s játry a jazykem. Z jater
opatrně odstraní žluč, srdce prořízne a celý drob opere ve vodě. Dále
připraví maso k vaření, tj. rozpůlenou hlavu s lalokem, plíce, srdce,
jazyk, část jater, slezinu, maso od rány a případně jednu plec, aby
tlačenka byla masovější. Ovar vaříme ve velkém hrnci nebo kotli v
mírně osolené vodě. Někdo vaří úplně bez soli, ale to není podle mne
to pravé. Vaříme tak dlouho, až lze maso snadno oddělit od kosti, ale
ještě není rozvařené. Vyjmuté střevní sádlo nakrájíme na kousky a
dáme škvařit. Tlustá i tenká střeva zbavíme obsahu a obrátíme.
Potom se střeva šlamují dřevěnou škrabkou, mohou se vymnout v
soli a pak je musíme řádně vyprat. V rodišti mého tatínka jsem viděl
zabíjet více prasat najednou a střeva hospodyně praly ve vířivé
pračce, kde často vyměňovaly vodu. Správně vypraná a vyčištěná
střeva nesmí být cítit typickým střevním pachem a jejich povrch je
mírně zdrsnělý.

- 198 -
 Uvařené maso vyjmeme z polévky a odstraníme kosti i všechny
ostatní tvrdé části. Polévku precedíme, abychom se zbavili drobných
kostiček a chrupavek a uvedeme znovu do varu.
Přípravě masa na tlačenku jsem vždy věnoval zvláštní
pozornost. Jednak proto, že mám tuto zabijačkovou specialitu velmi
rád, jednak proto, že jsem si ji občas, z nedostatku jiné možnosti,
kupoval v komunistických masnách. Když si na to vzpomenu, nechce
se mi věřit, čeho byli tenkrát řezníci schopní. Nebudu podrobně
popisovat, co se mi v běžné tlačence podařilo najít, jen jeden příklad
za všechny. Jednou při konzumaci tlačenky jsem si málem vylomil
zub, když jsem kousl do něčeho velmi tvrdého, z čehož se vyklubal
20 milimetrů dlouhý prasečí špičák.
Běžná tlačenka stála v obchodě okolo 30 korun za kilogram a
málokdy byla k jídlu.
V síti obchodů s luxusními potravinami ESO se dala koupit
tlačenka lahůdková nebo pražská, ale ta už stála okolo stovky. Jíst se
sice dala podstatně lépe, byla libová, ale zase v ní bylo hrozně moc
jater a to taky nepovažuji za to nejlepší.
Už jsem uvedl, že nelituji dát do varu celou jednu plec, případně
i kousek od krkovičky a jiné odřezky kvalitního masa. Tlačenka se
nemá šidit. Netvrdím, že musí být úplně libová, trochu tučného masa
z laloku nebo boku si to žádá, ale kůží dávám méně a raději pomleté.
Maso do tlačenky si nejraději krájím sám. Je to sice trochu
piplačka, ale výsledek stojí zato. Důsledně odděluji všechny
chrupavky a nepěkné kousky třeba z hlavy nebo kolen. Tučné maso
krájím drobněji, libové může být větší, důležité je, aby vznikla pěkná
mozaika.
V některých rodinách, viděl jsem to hlavně na Slovensku, vaří
maso hodně dlouho, až se celé rozpadne. Když potom naplní umělá
střeva tlačenkouvou směsí - prejtem, už se přilije jen trochu polévky
a tlačenka sama pěkně ztuhne, protože v polévce je už vyvařeno
dostatek želírovacích látek.
Já maso zas tak nepřevařuju, raději hotové tlačenky ještě v
polévce povarím. Já mám rád tlačenku naplněnou do prasečího

- 199 -
žaludku. Ten se samozřejmě musí dobře vyčistit, ale když se to
podaří, je to tlačenka nejlepší.
Především záleží na dobrém osolení a vhodném okořenění
hotového prejtu. Platí zásada, že prejt musí být mírně přesolený,
protože následným vařením a rozlezením tlačenky část soli pronikne
do masa a hotový výrobek by chutnal planě. Množství a druhy koření
se podle krajových zvyklostí mění, ale obecně lze říci, že nejběžněji
se užívá mletý pepř, mleté nové koření, majoránka a česnek. Dále
můžeme použít: mletý hřebíček a zázvor, mletý kmín a krájenou
nebo dokonce orestovanou cibulku. Do tmavé tlačenky přidáváme
syrovou vepřovou krev, speciální druhy tlačenek ještě přeuzujeme
studeným kouřem z bukových pilin, čímž se zlepší jejich chuť a
trvanlivost.
Hned za tlačenkou následuje další specialitét - jitrnice nebo
správně jaternice. Na ty použijeme tučné maso z hlavy, různý výřez,
plíce a jemně umleté vařené kůže. Játra tam dáváme zásadně syrová.
Postupujeme takto: do míchací nádoby dáme na kostičky
nakrájené žemle, u nás se na ten účel pekla tři dny dopředu speciální
nesladká buchta, ale můžeme použít i běžné rohlíky nebo veku.
Zalijeme přecezenou polévkou a přidáme ostatní maso a játra, vše
řádně na jemno umleté. Osolíme a okořeníme mletým pepřem,
třeným česnekem a majoránkou + kdo co má rád. Plníme do tenkých
vepřových střev, které jsou na jednom konci už zašpejlované.
Vyrábíme jitrnice asi tak 18 - 20 dkg, uzavřeme druhou špejlí a
vaříme v polévce asi 10 - 12 minut. Hotové výrobky opláchneme ve
studené vodě a necháme na desce vychladnout.
A hned se pustíme do obdobného výrobku. Že neuhodnete, že to
jsou jelítka? Tentokrát si dáme do míchací vaničky kroupy. Musí být
správně uvařené, nerozvařené anepřipálené, ve studené vodě
propláchnuté. Já používám kroupy raději větší a rýži tam nedávám
vůbec, i když se na Karvinskú často dává. Taky si musím rozmyslet,
koho po zabijačce obdarujú výslužkou a koho ne. To je tak, u
některých zabijaček se dělají jelita dvojí. Jedny na doma a jedny na
rozdávání. Co myslíte, které jsou lepší? No, řeknu vám, že když jsem
jednou dostal ty druhé, tak to nechtěl ani pes. A že to nechtěl můj

- 200 -
pes, to by mi tak dalece nevadilo, protože já mám psa zhýčkaného,
ale nechtěly to zobat ani sousedovy slepice. Takže přátelé, než bych
dělal taková jelita či jitrnice, tak to radši nic. Já jsem zásady: radši
méně, ale pořádné. Není umění nastavit jelito kroupami, ale kdo to
má jíst, a před cizím bych už si tím tuplem nedělal ostudu.
Dobře to mají zorganizované ve vesnici mého nebohého tatínka.
Několik sousedů si naplánuje zabijačku postupně za sebou týden po
týdnu. Když se zabije a výrobky jsou hotové, mají už všichni
připravené kabely a konvičky na polévku. No a protože jsou všichni
se všemi přes různé strýce a tetičky spřízněni, tak jim to některý
bratranec rozveze. A za týden zabíjí další soused. Takto postupně,
bez větších nároků na skladování, zkonzumují během zimy všechny
pašíky ve vsi.
Takže s kroupami opatrně, ať vás pomlouvají co nejméně. Ale
nějaké přece jen dáme a zalijeme krví. Promícháme a necháme 15
minut nasáknout. Přidáme hřbetní sádlo, škvarky, lalok, plíce, tučné
maso z hlavy a nožek, srdce. Přilijeme tučný vývar a přidáme koření.
Použijeme sůl, pepř, kmín, majorán, nové kořeny zázvor a hřebíček,
vše mleté. Vše promícháme a narážíme do tlustých vepřových střev.
Špejlujeme kousky asi po 20 - 25 dkg a vaříme asi 15 minut v
polévce. Standardně opláchneme a necháme vystydnout.
Tak, základní výrobky bychom měli řádně pod střechou a co
dál? Doufám, že jste nezapomněli vyškvařit hřbetní sádlo. Nejlépe se
to udělá tak, že se špek ořeže z kůží a nahrubo se umele. Potom se
hmota pomalu škvaří, aby se sádlo nepřepálilo. Světlé, čiré sádlo se
zcedí a škvarky se přesypou do sklenic a jenom zakápnou trochou
sádla. Tato surovina se může mazat na chleba rovnou, nebo nám
slouží jako základ pro výrobu škvarkové pomazánky.
Ostatní maso, kýty, krček, plece, kotletu (doporučuji vykostit)
upravíme na šikovné kousky a připravíme na zmrazení. To je v
současné době nejlepší způsob dlouhodobého skladování. Konzervy
už se dělají zřídka, protože málokdo má příslušný zavírací strojek,
ale pokud zatoužíte po vepřovém ve vlastní šťávě, není problém.
Připravíme si libové kousky masa a 0,7 litrové zavařovací sklenice.
Také je nutné, abychom si koupili nová zavařovací víčka s červenou

- 201 -
těsnící hmotou. To je velmi důležité, protože jenom ty jsou vhodné
pro zavařování masa.
Naskládáme maso co nejtěsněji do čistě vymytých sklenic,
nahoru dáme lžičku soli a doplníme prevařenou horkou vodou až po
hrdlo. Té vody by v podstatě mělo být jen pár lžic. Čistou utěrkou
otřeme okraj a velmi pozorně dokonale uzavřeme víčkem. Nyní
bychom měli maso sterilizoval asi tak tři hodiny. To, jak jistě uznáte,
by bylo o ničem, protože by bylo maso totálně rozvařené. Proto to
provedeme chytře. Vaříme sklenice ve vodní lázni asi hodinu,
vytáhneme a necháme při normální pokojové teplotě vystydnout do
druhého dne. Bakterie, které by nám mohly způsobit řadu
nepříjemností, botulizmus je dokonce choroba nezřídka končící
smrtí, ve vařící vodě zasporují. Uzavřou se potvůrky do jakýchsi
schránek a čekají na příznivější podmínky. A právě takové podmínky
jim vytvoříme, když necháme sklenice vychladnout na těch zhruba
20 stupňů. Tak se stane, že spory do druhého dne vyklíčí a když
sklenice znova prevaríme, zničíme tak zcela a dokonale všechny
bakterie, které by nám mohly uškodit. Tento postup mám
vyzkoušený a mohu se za něj zaručit. Takto zasterilizované maso se
dá jíst studené i teplé. Můžeme jej použít jako základ masové
pomazánky včetně vlastní šťávy, která vytvořila velice chutný rosol,
nebo můžeme maso přihřát a podávat jako dušené třeba s těstovinami
nebo nějak ochutit a okořenit a připravit třeba na guláš. Takto si
můžeme zavařit maso třeba před odjezdem na dovolenou, i když, jak
už jsem popisoval, já raději vozím mražené.
Neodmyslitelnou součástí mé zabijačky jsou klobásy. Nejraději
mám trvanlivé maďarské typu čabajka. Je fakt, že tady je nutno maso
přikoupit, a to především hovězí, ale můžeme přikoupit i libové
bůčky a třeba plec. Já jsem s přítelem zabíjel v roce 1991 dvě prasata
najednou atak jsem přikupoval, že jsme toho nakonec měli 70 kilo.
Pro nás to byl mezní stav, protože jsme museli použít ty největší
troky, které jsme sehnali, ale znám borce, které ani 100 kilové dávky
nijak nevzruší.
Tímto jsem naznačil, že je nutno maso před osolením a
okořeněním bezpodmínečně zvážit. Podle toho se vypočítá kolik soli

- 202 -
a koření se do toho má dát a to se samozřejmě také přesně odváží,
aby to bylo akorát. Jinak to nejde. Přisolovat a ochutnávat až to bude
dost, je holý nesmysl, i když já mohu jíst syrové mleté maso celkem
neomezeně. Uvedu jeden vzorový příklad: na 10 kilo mletého masa
(vepřové a 10 - 15 % hovězího) přidáme 180 g soli, 50 g třeného
česneku, 40 g pepře a sladkou papriku 150 - 250 g. Tady vás určitě
zarazí to veliké rozmezí. Už v „gulášové“ kapitole jsem se zmínil, že
není paprika jako paprika. Obecně platí zásada, že čím červenější tím
lepší. Taková ta bledulka z běžného obchodu není na nic. Proto je
třeba kvalitě papriky věnovat maximální pozornost. Nejlepší je
maďarská nebo aspoň slovenská. Není zas tak nedostupná, jak by se
mohlo zdát. Však přece tam občas někdo jede, a když nám doveze
kilo, je to přece trvanlivé. Musíme jen pečlivě uložit, a pozor na
moučné červy. Jsou ochotní se bez skrupulí pustit i do pálivé
papriky.
Při mletí masa si musíme dát pozor, které a kolik pomeleme přes
větší nebo menší otvory v mlýnkové desce, abychom na řezu klobásy
vytvořili pěknou mozaiku. Detailní popisy výroby této skvělé
speciality snad nebudou nutné, přesahovalo by to rámec tohoto
spisku. Snad jen poznámku, že hotové klobásy přeuzujeme studeným
kouřem nejméně 12 hodin (ale raději více, tj. až 24 h a pouze 20
stupňů C) a pak ještě dosušujeme na dobře větraném místě do
požadované kvality. Varuji před nadměrným vysušením, protože pak
by to chutnalo jako piliny.
Iluzi zabijačky si můžeme snadno vytvořit, když si koupíme
pořádné zadní vepřové koleno. Dáme do hrnce a vaříme tak dlouho,
až je možno kosti snadno vytáhnout. Maso přebereme a nakrájíme,
libové kousky mohou být i větší. Já většinou maso vrátím do
polévky, ještě povařím a pak nechám v hrnci vystydnout. V zimě
nejlépe za oknem. Druhý den tak hned uvidím, jestli už se vyvařilo
dost želírovacích látek. Pokud ano, je to dobré. Seberu z povrchu tuk,
trochu na sporáku zahřeju a přecedím. Maso dám třeba do větší
pudinkové mísy a okořením jako tlačenku. Promíchám, zaleju
polévkou a nechám sulcík ztuhnout. Pokud ne, tak je třeba po sebrání
tuku ještě nechat polévku s masem povařit. A když nám polévka

- 203 -
zbude, dovaríme si kroupy, přidáme krev (dnes se dá krev běžně
koupit u řezníka, nebo použijeme husí krev z konzervy nebo krevní
tučnici), ochutíme česnekem a majoránkou a máme „prdelanku“ jak
vyšitou. A jestli ji hned nesníte, nechejte vychladnout, ale musíte s ní
občas zamíchat, jinak vám zkysne. Zabíjačková polévka se dá i
zmrazovat, ale považuji to za zbytečné.
A co nám vlastně z pašíka zbylo? V každém případě křížové
kosti, možná kousky hřbetního sádla i s kůží a možná taky jsme
nechali pár šikovných kousků masa na uzení. Hodí se vlastně
všechny druhy, akorát kýta mi připadá suchá, to radši krkovici, plec
nebo lihovější bůček.
Kosti a špek můžeme v trokách přímo solí zasypat a nechat 2 - 3
týdny v chladu proležet. Maso upravíme na kusy 1 - 1,5 kg a vetřeme
do nich sůl a lisovaný česnek. Masokombináty nebo i někteří
soukromí řezníci dávají do soli trochu dusičnanu draselného (lidově
sanytr nebo sanytra) a práškového cukru. Proti cukru nemám nic, ale
myslím si, že by nám lák začal rychleji kvasit, a sanytr nedávám
vůbec. Vždyť je té chemie kolem nás už dost. Sůl se sanytrem do
masa sice lépe proniká a maso má krásnou červenou barvu, ale já
prostě nedávám.
Posolím, počesnekuju a naskládám kusy těsně vedle sebe do
vhodné nádoby. Nejlepší je sud nebo kameninová nádoba na kysání
zelí, ale lze použít i smaltovaný hrnec, ale já jsem z nedostatku
jiných možností „vystříknul“ solí obyčejný umělohmotný kýbl ataky
se nic nestalo. Naskládal jsem tam kusy masa a celé jsem to uložil do
ledničky, i když jsem musel některé spodní mřížky a krabice vyndat
a na dva tři týdny se uskrovnit, co se prostoru v lednici týče. Jistě
nejlepší místo je ve studeném sklepě, a když nemáte, tak zkuste u
kamaráda.
Asi po třech dnech se maso zalévá lákem. Asi 5 litrů vody
svaříme s půl kilem soli a po vychladnutí nalijeme na maso.
Necháme proležet podle teploty 15 - 20 dní, přičemž je nutno asi tak
co druhý, třetí den maso přeložit. Vzpomeňte na kouzelný Menzelův
film „Postřižiny“, kde pan správce pivovaru maso neměl rád, ale z
lásky k paní správcové šel a kusy naložené k uzení sice s odporem,

- 204 -
ale přece jen, přeložil. Ostatně celý ten film, podle Hrabalovy
předlohy, je o tom, jak je život krásný a když máme lásku, maso a
pivo, tak je ještě krásnější. Živočišnost z paní správcové v podání
Magdy Vašáryové přímo čiší, a ne jenom z ní. Vzpomeňme i na
strýce Pepina, pana doktora a ostatní pitoreskní figurky.
Proleželé maso, špek i kosti povážeme konopným motouzem a
připravíme na zavěšení v udírně. Hlavně kusy masa je dobré
špagátem upravit do takového balíčku, aby se při úvodním rozpečení
nerozpadlo a nenapadalo na dno udírny. Udíme tvrdým dřevem
napřed prudčeji, potom můžeme oheň zasypat pilinami a douzujeme
hustým teplým kouřem asi 12 hodin. Takto vyuzené maso je
trvanlivé a neskutečně dobré. Uzený špek používáme na přípravu
moravského zelí nebo třeba pod vajíčka. Křížové uzené kosti
uvaříme a připravíme si zelňačku, kterou jsem popsal v jiné kapitole.
A ještě bych rád připomenul některé zvláštní (nebo běžné?)
„udící“ případy, kterých byste se měli vyvarovat. Uzení je většinou
společenská záležitost. Pár kamarádů se domluví, každý si koupí
nějaké maso, u jednoho se to naloží a pak, většinou o víkendu, se
všichni sejdou a udí se. Je bezpodmínečně nutné, aby aspoň jeden
měl s uzením nějaké zkušenosti a zůstal po celou dobu střízlivý.
Přátelé, já vím o čem mluvím. Já sice zkušenosti mám, ale
střízlivý asi nezůstanu a vím, jaké to může mít konce. Dále je
důležité, aby si každý své kousky masa nějak označil, třeba kouskem
provázku nebo nějakým zvláštním uzlem a podobně. Po vyuzení totiž
své maso zcela určitě nepoznáte a posílení alkoholem se můžete
krutě pohádat.
Znám případ, kdy udili dva u jednoho, který měl uzák
zabudovaný přímo v hospodářské budově. Dostali žízeň, a tak
přiložili a šli na jedno pivko do nedaleké hospody. Sotva ponořili
nosy do pěny, tak najednou: tradá - tradá, jeli hasiči. A jen jejich
včasný zákrok způsobil, že mimo udírny nevyhořela celá
hospodářská budova. No prostě: kdo hraje karty, je lump, a kdo
chodí do hospody, je hospodář.
U nás v baráku se chlapi složili, nakoupili maso, naložili do láku
u Pepy na zahradě, a protože se termín nikomu nehodil, nechali Pepu

- 205 -
udit samotného. Byl to člověk odpovědný, všechno udělal dokonale,
přesně podle fóršriftu. Ale za pár hodin dostal taky žízeň. Na uzák
pověsil zámek jako hrom, vzal tašku od vysavače a skočil si pro
lahváče do obchodu. Když se vrátil, byl zámek uražený a v udírně
jen prázdné tyčky.

- 206 -
 Kynuté těsto

Toto zákoutí kulinářského umění nebývá pro muže typické. Více

si toto umění, a nebojím se to tak nazvat, představuji v rukách našich
babiček a maminek. Tato představa je pro mne spojená s klidnou
slunnou nedělí, kdy domem zavoní pravé české buchty. Je ovšem
pravda, že znám několik mužů, kteří si s kynutým těstem umí
poradit, ale mají to většinou z vojny, takže k tomu přišli jako slepí k
houslím. A nebo znám jednoho, a ten pracoval v Rakousku v
pizzerii, kde ho náležitě vyškolili, ale o tom později.
Já jsem se to musel naučit z nutnosti. Když jsem už nebydlel u
rodičů a moje žena to neuměla, muselo logicky dojít na vlastní
experimenty. Ty zpočátku nebyly slavné, nevěděl jsem prostě jak na
to. Časem jsem si ovšem vypracoval vlastní metodu a k svému úžasu
jsem zjistil, že mi stačí jeden postup na všechny kynutiny, které už
léta peču.
Není to samozřejmě nic světoborného, jde mi o efektivitu. S
malým úsilím a bez komplikací se dobrat kýženého, samozřejmě čím
jak nejlepšího, výsledku.

Do hrnečku dám teplé mléko, trochu cukru, mouky a rozdrobím

tam droždí. Kolik? No přiměřeně, přiměřeně. ( Asi 30 g na 30 dkg
mouky.) Do mísy (nebo do díže) dáme 2 - 3 žloutky a špetku soli.
Někdy, když nepotřebuji bílky na potření, tam prsknu 1-2 vejce celé
a taky se prd stane. No, já vím, ono se to nemá. Droždí už nám
vzkypělo na kvásek, tak ho tam taky vlijeme. Trošku zamícháme a
přisypáváme polohrubou mouku. Vždycky zadělávám těsto od
řidšího k hustšímu. Když se mi zdá, že hustota dobrá (v kuchařkách
se dočteme: jako na koláče. Když však nevíme, jak je na koláče těsto
husté, nic nám to není platné) začnu těsto „zadělávat“. Ten pohyb
určitě znáte. Pořádnou vařečkou se zabere pod těsto a kousek se
nadzvedne a současně popostrčí. Špatně se to popisuje, ale už jste
přece viděli kuchařku, jak hněte těsto. Toto je asi nejdůležitější fáze.
Těsto se musí pořádně vyhníst a vybouchat. Abychom věděli, kdy je

- 207 -
hnětení dost, pamatujte si, že těsto se nesmí lepit na vařečku a stěny
nádoby. Pak je to akorát. Opravdu, a toto znovu podotýkám, hodně
věcí se dá ošidit, ale hnětení těsta nikoliv. Proto nešetřete silami a
položte se do toho celou duší. Raději o 10 minut déle než o minutu
méně.
V závěru hnětení přilévám trochu rozpuštěného másla. Do
běžných buchet nic anebo jenom trochu, do koláčů a koblih více. Vše
pak ještě jednou pořádně propracuji, popráším povrch moukou a
prikryjú čistou utěrkou. V panelových bytech dáváme těsto kynout
na ústřední topení. V zimě je topení teplé, v létě je teplo dost.
Nejhorší jsou ty mezi období na jaře a na podzim. To doma chodíme
ve svetrech a klejeme. No prostě každý to musí nějak udělat, těsto na
vykynutí potřebuje teplo. Pak počkáme asi hodinku a zázrak je
hotov.

Toto je základní pravidlo přípravy kynutého těsta. Je paradoxní,

že ať jsem chtěl upéci cokoliv, vždy jsem s výše popsaným vystačil.
Jen na dva způsoby rozlišuji přípravu. Sladké a slané. V prvním
případě přidáme do kvásku nebo do mouky trochu moučkového
cukru (ale sůl tam nesmí chybět), ve druhém případě přidáme více
soli (ale cukr do kvásku také nesmí chybět). Bez cukru by vám
nevzkypěl kvásek, bez soli by to nebylo k jídlu. Konečně, o tom vás
jistě přesvědčil Jan Werich a Milena Dvorská v pohádce Sůl nad
zlato.

Sladká varianta.

České buchty plněné různými náplněmi. Povidla, nejlépe s

kapkou rumu a trochou skořice, marmeláda, tvaroh rozmíchaný se
žloutky cukrem a rozinkami, pomletý mák svařený s cukrem v mléce
a s rozinkami. Můžeme použít i celé kompotované ovoce, nebo i
čerstvé, syrové nebo trochu povařené. Vždy jen dbáme, aby bylo
dost sladké. Kyselejší přicukrujeme. (Co bychom s ním taky jiného
dělali, že jo).

- 208 -
 Vykynuté těsto vyklopíme na vál a provedeme splacatění, neboli
vytvoříme z něj placku asi na prst silnou. Válečkem. Dobře
vykvedlané a vykynuté těsto se při placetění moc nelepí, ale
preventivně si vál, váleček a ruce posypeme moukou. Nejlépe se to
zařídí drátěným cedníkem.
Těsto nakrájíme na čtverce asi 10 x 10 a do každého políčka
křížovky dáme přiměřeně náplně. Rohy čtverců přehneme a
vytvoříme raneček. Ten ze všech stran pomažeme rozpuštěným
máslem a vkládáme těsně k sobě na pekáč s vysokým okrajem. Také
lehce vymazaný máslem. Ještě chvíli necháme kynout, znova
pomažeme máslem. No a pak už šup do pece asi na půl hodinky.
Pečeme do růžová. Ještě teplé vyklopíme, studené od sebe oddělíme,
pocukrujeme a zavážeme Honzovi do uzlíčku, aby měl na cestu do
světa a mohl tam obdarovávat kouzelné dědečky. Ti mu za to řeknou,
nebo neřeknou, to podle toho, jak jste se s buchtami snažili, správná
čísla do Sportky.

Jen proto, abyste si napekli svatební koláče, se nemusíte v ty

paty oženit nebo vdát. Živě si vzpomínám jak mě moje děti doslova
přinutily semlít mák a upéci jim tuto laskominu jen tak, protože na to
dostaly chuť. Je pravdou, že to byly ještě školkou povinné. Dnes by
se patrně dožadovaly řádného bifteku či steaku. Musel jsem
podlehnout. Obě babičky sice pravidelně pekly, ale jedna byla
odbornice na piškoty a osmivaječné rolády a druhá se zase vyžívala v
zákuscích, kterým já říkám „ťapťuch.“ Piškoty a rolády na jedničku,
ťapťuchy taky. Částečně osvětlím. Ťapťuchem se zove zvláštní druh
zákusků z tvarohového či keflrového litého těsta, zdobeného ovocem
nebo různými polevami. Je to moc dobré (celkem i dietní), ale koláče
stejně musel upéct tatínek. (Obranné opatření: obě babičky by to jistě
také uměly, neboť jdou skvělé kuchařky, ale nějak jim to nepřišlo na
mysl.) Do základního těsta přidám trochu více rozpuštěného másla,
jinak postupuji stejně, až do místa, kdy jsou náplně zabaleny v
ranečcích - kuličkách. Poté se, nejlépe žárovkou, roztlačí na koláč s
důlkem uprostřed. Ten vyplníme posýpkou, neboli drobenkou. Stejné
množství (asi 5 dkg) másla, hrubé mouky a krupicového cukru se

- 209 -
rukama spatlá dohromady a do důlků nadrobí. Po upečení do růžová
je dobré pomazat koláč zbytkem rozpuštěného másla.
U nás máme nejraději koláče s mákem. Pomletý mák smíchám s
cukrem a mlékem, uvařím doměkka, přidám trochu skořice a lístek
másla. Žárovkou splácnuté koláče můžeme po stranách nastřihnout
ostrými nůžkami a doprostřed posýpky vetknout kompotovou třešni,
nejlépe bez pecky.
Ořechová náplň je taky bezvadná. Strouhané ořechy vlašáky
zalijeme trochou poslazené vody a mléka, přidáme skořici. Jestliže je
to nutné, zahustíme piškotovým drobením.
Do těsta i do zmiňovaných náplní se přidává citrónová kůra.
Prosím vás, aspoň plody před použitím pořádně vydrhněte pod
tekoucí vodou. Jsou prý chemicky ošetřované. I když, není to v
dnešním „chemickém“ světě už nakonec jedno?

Koblihy jsem miloval od raného dětství. Pekla je pro mne

sousedka a byly moc fajn. Později jsem seje naučil dělat sám a to
hlavně kvůli dětem (ale i sobě).
Opět použijú základní těsto vylepšené máslem a citrónovou
kůrou. A teď to nejdůležitější, do těsta je nutno vrazit velkou
štamprli rumu. Ze dvou důvodů. Jednak aby těsto pěkně vonělo a
jednak, aby při smažení nenasávalo moc tuku.
Připravíme těsto, necháme vykynout, na vale rozplacatíme a
rozdělíme na kousky. Ty se snažíme naplnit marmeládou. Když vám
to nepůjde, nic si z toho nedělejte. Mě to nejde taky. Chytré
kuchařské knihy radí: vykrájejte z těsta kolečka, na jedno dejte
náplň, přikryjte druhým, dobře stiskněte okraje a přebytek zase
oddělte původním vykrajovátkem. Pch. Já jsem se dostal pouze k
„vykrájejte z těsta kolečka.“ Ani to se mi nevedlo. To bych raději
zvolil ten způsob, že se koblížky vysmaží nenaplněné a marmeláda
se do nich vpraví až potom. Třeba injekční stříkačkou. Zdá se vám to
směšné? Buďte ujištěni, že takto se koblihy vyrábějí průmyslově ve
velkých pekárnách. Čtyřmi jehlami současně se kobliha napumpuje
marmeládou.

- 210 -
 Já to dělám úplně jinak. Vezmu kousek těsta a promáčknutím
uprostřed a následným vytažením do stran vytvořím jakýsi
klobouček. Ten hodím do rozpáleného oleje dnem nahoru. Po chvíli
obrátím a dosmažím. Vzniklou prohlubeninu pohodlně naplním
nějakou nakyslejší marmeládou, osvědčila se rybízová pro svou
výraznou chuť. Také není špatné rozšlehat tvaroh s mlékem a cukrem
a nastříkat ho do důlku sáčkem. Někdy se daly tyto pochoutky i
koupit a říkalo se jim bavorské vdolečky.
Snad co má paměť sahá, měl jsem rád koblihy k snídani s
čerstvým mlékem. Moc zdravé to není a taky těžko stravitelné, ale
dobréééééé.

Vánočku a mazanec si peču skoro každý rok. Mám totiž rád

Vánoce i Velikonoce. Tyto báječné svátky na mě působí přímo
mystickou silou. Nechci je proto ošidit, a tak dělám to, co se v tak
slavné dny dělat sluší a patří. Ctím tradici. Když se mi nepodaří si
toto neodmyslitelné pečivo upéci, tak si aspoň koupím nějaké
výběrové v obchodě. Není to ono, ale aspoň.
Když si ten čas najdu, tak si dávám na těstě moc záležet. Řádně
si ho doplním máslem a kořením (citrónová kůra, muškátový oříšek,
tlučený anýz) a nelituji času a práce při spárování a loupání mandlí.
Dodám také rozinky a případně kandované ovoce.
Mazanec je hotový raz dva. Udělá se bochník a peče se
dozlatova. Vánočka chce svoje. Napřed se spletou čtyři prameny na
přízemí, ze tří se udělá první patro a nakonec dva stočené nahoru.
Celé se to spíchne špejlemi shora až na plech, aby se patra při pečení
nerozjela. Napřed vánočku necháme v troubě zrůžovět, pak
dopékáme pod alobalem asi půl hodiny ( kilová vánočka).
Ono se to stejně většinou rozjede, protože těsto je příliš mastné,
ale to nevadí. I paskvil se dá sníst. Samozřejmě na to existuje fígl.
Těsto uděláme trošinku řidší a nalijeme jej do dobře vymazané a
moukou vysypané keramické vánočkové formy. Vánočku pak
pečeme „hore kopytama.“ Musíme jen dát pozor, aby forma byla
naplněná jen asi do dvou třetin, jinak nám vánočka z formy uteče. Po
upečení obrátíme formu na stůl a položíme na ni mokrou utěrku.

- 211 -
Snáze se nám vánočka s formy vylíhne. Pocukrujeme a nosíme na
stůl.
Já si schválně dávám do svátečního pečiva méně cukru. To
proto, že již v dětství jsem se naučil vánočky a mazance konzumovat
namazané máslem. To uznáte, že by ještě šlo, ale pozor, já si na to
máslo dávám ještě salám (nejlépe uherský) nebo šunku, ale ze všeho
nejradši uzené. Možná je vám to nepochopitelné, ale já jsem na
vrcholu blaha. Přímo v extázi.
Jednou za studentských let jsem o Vánocích někde brigádničil a
doma jsem si uchystal svačinu zmíněného typu. Když jsem se o
přestávce do toho pustil, vyvalili spolupracovníci oči a houfně se mě
ptali: „Jak to můžeš jíst?“
Odpověď je jen jedna: „Dobrý s dobrým!“ A basta.

Slaná varianta

Housky a rohlíky se dají koupit v každé samoobsluze. Jsou

různé kvality a chuti. Je fakt, že teď po revoluci je výběr daleko větší
než dřív. Objevilo se totiž mnoho malých soukromých pekáren, které
jsou daleko lépe schopny reagovat na požadavky trhu, než
pekárenské giganty minulosti.
Právě proto, že jsem nechtěl zůstat napospas těmto monopolním
zásobovatelům trhu, naučil jsem se péct housky. Není to složité a
vždy jsem se svým hostům zavděčil.
Tradičně použijeme základní těsto, ovšem bez cukru (pouze
malé množství do kvásku), ale trochu víc ho prisolíme. Vykynuté
těsto rozdělíme na vale na kousky. Z každého kousku ušouláme tři
válečky a spleteme jako cop. Konce dobře přitlačíme k sobě.
Klademe na vymastený plech a sypeme mákem, hrubou solí nebo
kmínem. Pomažeme rozšlehaným vejcem a pečeme doružova v
troubě. Dbáme na to, aby housky byly stejně velké a pozor, hlavně u
plyňáků, abychom nepřepekli. Housky musí být křupavé, nikoliv
však tvrdé a uvnitř pěkně vláčné. Doufám, že jste nezapomněli
nechat housky před pečením ještě trochu dokynout.

- 212 -
 Kdo má radši bochánky, udělá si bochánky, kdo má radši
rohlíky, ten kynuté těsto rozválí a rozkrájí na čtverce. Každý čtverec
ještě řízne úhlopříčně a vzniklé pionýrské šátky svine od delší strany
a vytvaruje v rohlík.
Když jsme bojovali v Belgii u královského letectva, vymysleli
jsme tam rovnou na rohlíky ohýbačku.

Mnozí si jistě oblíbili italskou specialitu - slaný koláč - zvaná

pica, psáno pizza. Já vím, že na trhu dnes máme několik druhů již
hotových a zmražených, ale já si na ně nemohu nějak zvyknout. V
první řadě musím stejně již k hotovému přidat kus šunky nebo
uzeného, žampiony, cibuli, vejce, protože to, co tam je z výroby, mi
absolutně nestačí. V druhé řadě, zmražené a potom znova rozpečené
těsto chutná jak lepenka. Jinou verzí je pizza v prášku. Obsah sáčku
se šoupne do mísy, přilije se většinou jen voda, zamíchat a je
zaděláno. Ne, ne, ani to není to pravé. I když jsem od přírody dost
lenivej, není mi líto času a trochy té námahy a zadělám si těsto sám.
Žádný problém, vždyť přece máme základní postup dávno
zvládnutý. Slané mírně olejem pomastené těsto necháme vykynout a
natlačíme šikovně do vymazané koláčové formy. Už kynout
nenecháme a rovnou zapečeme asi na pět minut v troubě. Jen tak, bez
ničeho. Potom to dílo vytáhneme na světlo boží a podíváme se, zda
nám pizza uprostřed moc nenaskočila. Když ano, nemilosrdně ji
trochu splácneme, nebo přebytečnou část seřízneme naplocho nožem.
No a teď teprve vypukne umění. Každý má jistě recept pro tu
svou pizzu oblíbenou. Proto je zhola zbytečné, abych něco radil. Jen
pro úplnost sepíšu seznam dobrot, které používám já. Dopředu
předesílám, že snesu skoro všechno, jen ne ryby. Ne že bych je
neměl rád, na jiném místě se o nich jistě zmíním, ale ne na pizze. A
to důsledně a žádnékoliv.
Panenské, předpečené těsto většinou potřu kečupem nebo
rajčatovým protlakem. Kdo snáší dobře česnek, může si ho do
protlaku přimíchat. Na žádné mé pizze nechybí houby. Přesněji,
houby jsou tam jen na podzim, jinak žampiony čerstvé nebo
sterilované ve slaném nálevu. Znáte jistě čínské konzervované.

- 213 -
Bývají krájené i celé. Houby nakládané v octovém nálevu se hodí k
pizze, ale ne na pizzu.
I když jsem člověk poměrně lenivej a nijak zvlášť dobrý houbař,
přece každý rok na podzim do lesa vyrazím a skoro vždy něco
přinesu. Je to také tím, že jsem se z nutnosti naučil sbírat houby,
které skoro nikdo nesbírá. Tak například téměř všechny holubinky
jsou jedlé, i když jim klobouky hrají všemi různými barvami. (Mezi
námi, všechny houby jsou jedlé, ale některé, bohužel, jenom jednou.)
No a co taková muchomůrka růžovka, lidově zvaná masák? Je to
skvělá houba velmi jemné chuti ataky nevypadá moc přívětivě. Živě
si pamatuju, jak jsem jednou na rekreaci přinesl z lesa košík
zmíněných podivností. Když do viděl jeden rodilý Karviňák,
bezděky zvolal: “Co to moš za gaďory?“ Druhý den se velice divil,
že mě po bujné večeři vidí živého a zdravého.
Ale ještě zpět k pizze. Dalšími mými oblíbenými surovinami
jsou vejce, syrová i natvrdo vařená, šunka, anglická slanina, uzené
nebo rolovaná plec, slovenské klobásy, syrová cibule a rajčata, no a
nakonec sýr. Může to být cihla, eidam, ale nejlepší je ementál.
Jak už jsem částečně naznačil, peču pizzu „per partes“ tedy po
částech. Na předpečený základ naskládám mastnější druhy uzeniny a
znova šoupnu do trouby, aby se maso trochu opeklo. Pak přidám
houby, čerstvé si dopředu podusím na cibulce, sterilované tam
mohou tak jak jsou, potom syrovou cibuli a rajčata a zase to kapku
přičoudím v troubě. Může vám připadat, že s tím soustavným
vytahováním a zase vkládáním do trouby se chovám jako blbec, ale
přátelé, já to tak mám rád. Tím pádem je konec diskusím.
Navrch patří sýr, může být strouhaný nebo v tenkých proužcích.
V této poslední fázi stačí nechat sýr pěkně roztéct a jsme za vodou. K
tomu žejdlík piva (nebo radši tři), něco nakládané zeleniny,
okurčičku, cibulku, houbičky aje to. Varování ministra zdravotnictví:
obezita prokazatelně způsobuje srdeční a cévní choroby a zkracuje
tak život. No ještě, že nás se to netýká.
Hlavním pizzovským kořením je jistě oregáno, česká stará dobrá
dobromysl. Někdo ji má rád, ale já si na ni dávám pozor. Je silně
aromatická. Mohlo by se stát, že by přerazila jemné chutě ostatních

- 214 -
ingrediencí. Když dávám na pizzu čerstvá rajčata tak jim trochu
oregána určitě dopřeju, ale jinak - velmi opatrně.
Vzpomínám si jak jsem jednou s přáteli a dětmi trávil dovolenou
u moře v Chorvatsku. Čtyři dospělí a čtyři děti jsme bydleli v
poměrně velkém bungalovu kousek od pláže. Byla tam slušně
vybavená kuchyň s velkou lednicí a elektrickým sporákem a pozor, s
troubou. Všechno jídlo jsme měli sebou. Už slyším jak někteří z vás
volají:
„To nemusím jezdit do Chorvatska, co je to za dovolenou, když
se musím 2 - 3 týdny ládovat konzervami.“
Ženy k tomu rády přidávají: „Dost na tom, že musím vařit celý
rok doma, proč teda ještě na dovolené.“
Ano chápu, toto je kategorie dovolenkám, kteří si raději připlatí
na kompletní stravu, nebo aspoň na polopenzi, bydlí v hotelu a
opravdu se nemusí o nic starat. Rád uznávám. Také jsem na takových
dovolených byl. Je to opravdu pohodlné, ale nemohu říct, že mi to
vyhovuje.
V hotelových pokojích nebývají ledničky, to znamená, kupovat
veškeré nápoje v obchodě, tam bývají v chladících boxech (ale někdy
taky ne) a okamžitě je zkonzumovat, dokud se to dá pít. Nebo si je
objednat v restauraci a tam se mi zdají neúměrně drahé. (No, pro
někoho třeba ne.) Voda z vodovodu se v jižních krajích většinou
nedá pít. Obsahuje zvýšené množství bakterií a kdo to nesnese (třeba
já) mívá střevní potíže.
Další důvod je ten, že jídlo je sice připravené, ale třeba
vtakovou hodinu, která mi nevyhovuje. Nezlobte se, ale po noci
strávené hýřením v diskotéce, a takové akce přece k dovolené patří,
se mi v osm hodin na snídani stávat nechce. Když se zase odpoledne
někam vypravím, tak třeba nestihnu večeři, když vyrazím až po
večeři, protáhne se to dýl do noci a pak zase zaspím snídani.
Strava se většinou v hotelích podává švédským způsobem. Co si
kdo nabere, to si sní. Množství je omezeno jen kapacitou žaludku.
Nic se ale nesmí odnášet. To je všechno v pořádku. Nikdy se mi
nestalo, že i když jsem přišel třeba mezi posledními, že bych si
neměl co vzít. Vždy něco bylo, ale už třeba nebyl takový výběr jako

- 215 -
na začátku. U snídaně to bylo většinou bez problémů, nakonec, já
nejsem příliš náročný.
K večeři bývají převážně čtyři druhy jídla, někdy i více, a
polévka. Vždy jedno jídlo je rybího charakteru, ostatní podle
místních zvyklostí. Nejsem ten typ, který vyžaduje českou, třeba
knedlíkovou stravu všude na světě, právě naopak. Snažím se
ochutnat právě místní speciality. Myslím si, že tak lépe poznám ten
kraj, kde právě jsem. Přes žaludek. V Řecku jsem jedl chobotnice a
sépie, moc mi chutnaly, skvělý byl giros a řecký zeleninový salát s
olivami. Ve Španělsku na ostrově Mallorca (no ono to je vlastně
Katalánsko) jsem běžně večeřel skopové, které bych si doma asi
nedal. Ochutnal jsem tortilu (obdoba našich „francouzských“
brambor) a mnoho různě upravených mořských živočichů. V
Chorvatsku smažené sardinky a výtečnou zmrzlinu. V Německu
eintopf, v Rakousku a Maďarsku guláš, klobásy, uzené a suchý
salám. Prostě všude něco, ale věřím, že existují lidé, kteří se
přímořské stravě nemohou přizpůsobit. To je pak katastrofa.
Ne, já na dovolené nejím konzervy a ani žena nemusí vařit,
protože já jsem kuchař amatér špecialista a právě doma nemám na
vaření tolik času, proto se o dovolené motám kolem plotny já.
Na stravu mám jednoduchý recept. Těsně před dovolenou
koupím kvalitní maso, opracuji, vykostím a rozdělím na jednotlivé
porce. Zmrazím na kost v mrazničce a současně si nadělám dostatek
ledových kostek. Mám dva přenosné chladící boxy. Jsou to krabice z
pěnového polystyrénu potažené koženkou a s ušima na nošení. (Za
komunistů stála jedna 105 Kčs.) Vysypu dno ledovými kostkami, na
ně dám zmrzlé kusy masa a zase zasypu ledem. Priklopím víkem a
zapnu zip na kožence. To vše samozřejmě udělám na poslední chvíli
před odjezdem. Když se boxy neotvírají (a proč taky) vydrží maso
tvrdé dva dny. Po příjezdu na místo uložím okamžitě do mrazničky
apo celou dovolenou mám čerstvé maso, případně drůbež.
Jak už jsem řekl, vozím si všechno s sebou. Na místě kupujú už
jen čerstvé pečivo, ovoce, zmrzlinu a nápoje nebo alespoň vodu v
láhvích. To ovšem neznamená, že si nezajdu na něco spešl do
místního podniku. Velmi rád navštěvuji různé rybářské bašty a

- 216 -
rázovité hospůdky, kde se sedí dlouho do noci venku. Velmi dobře
tam upravují různé mořské živočichy. A co je také velmi důležité,
nalévají tam skvělé „bjelo i crno hrvatsko vino“. Živili (česky-na
zdraví).
Tak jsme se pěkně oklikou dostali zpět k našemu bungalovu s
elektrickou troubou. V jižních zemích je život přece jen poněkud
posunutý. Vstávali jsme před polednem, v poledne jsme snídali. Z
pláže jsme se vraceli kolem šesté. To jsme si udělali oběd a současně
jme si třeba zadělali těsto. Zakoupili jsme kilo mouky a kvasnice.
(Mimochodem kvasnice, neboli droždí se řekne chorvatsky „kvasac.“
To jsme samozřejmě nevěděli a trvalo nám dost dlouho, než jsme to
prodavačce vysvětlili, byť s Chorvaty se dá dorozumět docela dobře.
Nepochopím, proč tak důležité slovo není v turistickém slovníku.)
Ve velké díži jsme střídavě s přítelem hnětli jako o závod, až z nás
kapalo. Nechali jsme ho v klidu kynout a šli jsme na procházku
kolem pláže, kde jsou dlouho do noci otevřeny rázovité obchůdky se
suvenýry. Děti mlsaly zmrzlinu, my jsme si sedli někde venku na
žejdlík místního piva. Pít se to dalo, ale muselo být hodně studené.
Po návratu jsme těsto roztlačili do velkého plechu. Rajčata a
cibuli jsme si cestou koupili, vejce, sýr, nakládané žampiony a
„plechovou“ šunku jsme měli s sebou. Co si více přát. Všechno jsme
to tam naskládali a za půl hodinky už se krájelo. Můžu vás ujistit, že
nezůstalo nikdy nic.
Na začátku kapitoly jsem se zmínil, že znám toho, kdo dělal v
rakouzské pizzerii. Tady je od něj recept. Nečekejte žádný zázrak,
ale když jsem to slíbil…
7 kg hladké mouky, 3 litry vody, 1/2 litru oleje,
1/2 litru mléka, 150 g droždí, sůl Množství je asi šokující, ale v
té pizzérce to asi bylo tak normální. Mám informace, že to vystačilo
asi tak na 50 pizzových koláčů. Nechám to na vaší úvaze, ale vy si s
tím určitě poradíte.

Pizze jsem věnoval největší prostor, protože to je pro mne

nejvýznamnější kynutina. Ale co takhle (nikoliv dát si špenát, ale)
slané koláče?

- 217 -
 Jemnější slané kynuté těsto vyválíme na placku a nařežeme na
čtverce požadované velikosti. Do průsečíku úhlopříček (ne jinam)
dáme kupičku náplně, rohy přehneme dovnitř a uprostřed stlačíme,
aby se spojily. V rozích nově vzniklého čtverce může náplň klidně
vykukovat. Potřeme rozšlehaným vejcem a upečeme ve vyhřáté
troubě (ve studené bychom měli smůlu). Ke konci pečení můžeme
doprostřed sypnout trochu nastrouhaného sýra.
Náplň 1. Umeleme vepřovou plec, můžeme přidat i kousek
hovězího (hodí se syrové i vařené) a třeba taky vymačkaný, v mléce
namočený rohlík, osolíme, opepříme, přidáme česnek a syrová vejce.
Prostě asi jako na karbanátky. Řídkou směs zahustíme strouhankou.
Náplň 2. Na cibulce podusíme houby s kmínem. Zahustíme
mírně moukou, solíme, pepříme.
Náplň 3. Náplně č.1 a2 smícháme, nebo pro racionalizaci
přípravy vyklopíme do umletého masa piksličku sterilovaných
žampionů i s původním slaným nálevem. Můžeme přidat
postrouhaný plísňový sýr. Promícháme a můžeme plnit.
Když nemáme moc času se patlat s koláči, stačí náplň rozmazat
na vyválené těsto, svinout jako štrůdl a pomazané upéci.
Dají se dělat i jiné experimenty. Když se nám podaří náplň do
těsta úplně zabalit, můžeme je smažit na oleji jako koblihy. Docela
dobře to jde ve fritovacím hrnci. Tuto specialitu dělávali v Praze
ještě před revolucí na Národní třídě ve stánku. Koupil jsem si to
jednou na podzim. Bylo dost sychravo a teplý masový koblížek mě
povznesl na těle i na duši.
Do těsta můžeme zapékat ledasco. Například silnější plátek
šunky a sýra položíme na těstový čtverec a jen přeložíme a strany
dobře přitlačíme. Stejně postupujeme s uzeným masem nebo
klobásou. Tyto zapékánky se zhusta pečou o Velikonocích a v
místním kraji jim říkají „šoldra“. Ta „pravá šoldra“ se peče ze
zvláštní krupicové mouky. Jelikož sám nevím jaké, vystačím si s
výběrovou polohrubou.
Když nám nějaké kynuté těsto zbude (nedej bože), tak z
vyválené placky nakrájíme proužky a jenom je stočíme podél osy a

- 218 -
dostaneme tyčinky. Pomažeme, posypeme kmínem, upečeme. Kdo
umí preclík, ukroutí si ho sám.
Jako přílohu ke všem slaným specialitám doporučuji čerstvou
nebo nakládanou zeleninu, hořčici, kečup nebo nějakou ostřejší
omáčku a ti, kdo nejsou tak plnoštíhlí jako já, můžou pivínko.

Z kynutého těsta se peče i to nejběžnější pečivo - chleba. Tady

prosím pozor. Chleba se totiž peče z žitné mouky a ta se většinou
nedá koupit. Tady bych doporučoval použít těsto v prášku, tzv.
Domácí chléb. Nevím to jistě, ale je to pravděpodobně směs žitné a
pšeničné mouky. Chléb připravený z uvedeného sáčku je docela
jemný a chutný. Můžeme jej upéci jako bochník, dalamánky, housky
i pletýnky.
Pšeničný chleba pečeme z mouky hladké. Celé kilo nasypeme
do díže, uprostřed uděláme důlek, rozdrobíme tam droždí a zalijeme
10 stupňovým vlažným pivem. Až vzejde kvásek, dolijeme pivo a
vyhněteme na hladké těsto. Vytvarujeme bochník nebo šišku,
případně menší výrobky a upečeme. Chléb se po upečení maže
slanou studenou vodou.
Receptů na chleba je mnoho. Někdo přidává ovesné vločky pro
lepší stravitelnost, jiný třeba strouhané brambory (Maďarský způsob
- chléb je déle vláčný.).
V minulosti se do chleba hojně zapékaly pilníky nebo
konšpirační zprávy. A Pepíčkova babička nosila chleba partyzánům,
ale nejenom chleba, taky uzené a dokonce i pálenku. A víte, co jí
nato říkali: „Danke schön, mutti.“
Na závěr této předlouhé kapitoly vás musím upozornit, že bílá,
tj. pšeničná mouka je pro naše tělo velmi těžko stravitelná. Daleko
rychleji a lépe strávíme celozrný chleba či graham než běžný bílý
rohlík. Dietáři by se měli bílé mouky úplně vyvarovat a používat
(aspoň) třeba krupici, která prý je daleko stravitelnější. Já nejsem
žádný asketa a i když mám sklony k obezitě, občas pšeničnou mouku
používám. Pro dobrou kvalitu a dobré kynutí zásadně nakupuji
mouku výběrovou a čerstvé droždí. (Sušené stojí za prd.) Doufám, že

- 219 -
se v krámech brzo objeví i mouka celozrná. To pak i naše výrobky
budou součástí racionální výživy. Dá pámbů.

- 220 -
 Nakládání

Nebojte se nejde, o žádné nakládání na vůz, jen si naložíme pár

dobrot na zimu. Já síce nemám zahrádku, ale možná, že to je tak
dobře, protože já nemám k mičurinství a takovému tomu dloubání v
hlíně vztah. Proto nepropadám každoročnímu šílenství zahrádkářů a
pěstitelů, zavařit, naložit, zpracovat, však to znáte. Někdo chce tak
úzkostlivě využít každý plod své milované země (za komunistů se
přidělovaly na rodinu 4 ary), že z toho má až trauma. V noci nespí,
kudy chodí, tudy přemýšlí co a jak ještě zavařit do sklenic a v
hospodě se s tím pak vytahuje.
Vzpomínám si, to jsem ještě pracoval v dole, jednou jsme se na
noční vsadili s kamarády, kdo má na zahradě větší česnek. Já, jak už
jsem řekl, zahradu nemám, ale požádal jsem dědečka (svého
bývalého tchána), který je původem Slovák a náruživý pěstitel, aby
mi na zmíněnou akci několik exkluzivních hlaviček česneku zapůjčil.
Po směně jsem rychle upaloval domů, pár hodin jsem si zdřímnul a
pak jsem neprodleně kvačil na místo srazu, tj. do takové vesnické
hospody. Kamarádi už tam byli, tak jsem k nim přisednul, ale
provokatér a organizátor celé akce pořád nešel. Dali jsme si pivo a
kontrolovali a poměřovali jsme výpěstky. Byly to opravdu česneky
jako hrom. To víte, každý přinesl to nejlepší a největší, co měl.
Mužská ješitnost tomu tak velí. Ale jelikož téměř všechny byly, dalo
by se tak říci, ve stejné váhové kategorii, nemohli jsme se
dohodnout, kdo vyhrál. Jak jsme se tak handrkovali, v tom okamžiku
přišel hlavní strůjce soutěže a okamžitě všechny spory vyřešil.
Vytáhl totiž z tašky takový česnek, že nám všem zůstal rozum stát.
Palička, co palička, palice česneku vážila aspoň půl kila a nechtěla se
vejít do pivního půllitru. Zůstala trůnit nahoře jako královna a její
majitel se stal po zásluze vítězem prvního karvinského knobloch -
cupu.
Takže, i když s příchodem pozdního léta a podzimu se u nás
rozsáhlejší šílenství stran nakládání nekoná, přece jen některé
specialitky společně s manželkou vyrábíme.

- 221 -
 Ještě než vám prozradím, jak nakládám zelí dnes, musím se
zmínit, jak jsem to dělával dříve. Míval jsem velkou kameninovou
nádobu s víkem a do té jsem nakládal zeleninovou směs. Nakrájel
jsem kupu zelí nadrobno a nasypal jsem to do vany. To byl základ, a
k tomu jsem přidával veškerou zeleninu, kterou jsem sehnal. Okurky
nakladačky překrájené asi tak na čtvrtiny, velká kolečka mrkve,
cibuli jen tak na čtvrtky, velké kedlubnové kostky, přiměřené růžičky
květáku a brokolice, pozdní ředkvičky, kousky celeru i pastiňáku,
celé menší zeleninové papriky případně několik feferonek, menší
zelená rajčata, celé stroužky česneku a celé kusy celerových a
petrželových natí. Celé jsem to zasypal asi tak třičtvrtěkilem soli,
sáčkem celého pepře, sáčkem nového koření a hřebíčku. Pak jsem to
promíchal a nechal stát, uvolňující se voda poklidně odtékala
vanovým otvorem. Pak jsem to přeskládal do „buncloku“, zatížil, aby
byla zelenina ponořená a nechal jsem to vykvasit. Kameninová
nádoba měla nahoře takový žlábek, do kterého se nalila voda, aby
nevycházely pachy.
Právě zásluhou zelí všechno pěkně vykvasilo, všechny chutě se
prolnuly a vznikla chutná kyselá zeleninová směs čili čalamáda.
Kdybych měl studený sklep, mohla tam tato směs stát celou zimu,
jen bych si podle potřeby ubíral, ale v paneláku? Tak jsem jednoduše
přeložil obsah kameniny do zavařovaček 0,7 Omnia, postavil jsem to
na plech s vysokým okrajem, nalil jsem tam hrnek vody a asi 20
minut jsem to prohříval v troubě. Víčka se přichytila a čalamáda se
stala trvanlivou. Neuvěřili byste, jak to bylo dobré k masitým
pokrmům a nebo jen tak, třeba po prohýřené noci.
Dnes už to tak nedělám, ale zelí nakládám. Každý rok aspoň
trošku. V září si koupím několik tvrdých hlávek zelí a drobně je
pokrájím do lavóru. Přidám nakrájenou cibuli, třený česnek, kmín,
hořčičné semínko, celý pepř, pár zrnek nového koření a sůl.
Promíchám a nechám vypustit šťávu, kterou sliju. Změklé zelí
natlačím do čtyřlitrových sklenic od okurek. Mívám jich asi tak jen
dvě až tři. Ani byste nevěřili, kolik tam vejde zavadnutého zelí.
Sklenice zakryjú víčky a nechám v teple vykysat. Trvá to týden až
deset dní, pak už se to dá jíst. Do hrdla dávám špejli z nějakého

- 222 -
většího nanuka, nebo i dvě, aby zelí neplavalo a bylo pěkně potopené
ve vlastní šťávě. Po dokonalém prokysání přeložím zelí do menších
sklenic a zavařím, tak jak už je popsáno výše. Dvě, tři sklenice
nechám jen tak, pro okamžité použití, ale musí se to skladovat v
lednici. Je dobré jen tak, nebo upravené na salát či dušené, tak jak
jsme si to už popsali. Já mám ovšem nejradši kyselou zelnou šťávu.
Je to zdravé a dobré, je to takový „vstavač z mrtvých“ čili
životabudič. Vřele doporučuji.
Jen jednou jsem byl svědkem toho, jak se šlape zelí. Bylo to asi
před třiceti lety, strýc Mirek někde splašil menší bečičku, a protože
mu na zahrádce běláskové všechno zelí nezbaštili, jal se ho naložit.
Brácha Robert si musel řádně vydrhnout nohy, pak si je ještě obalil
igelitovými sáčky, potom vydrhli bečku a šlo se na to. Hlavní slovo u
toho měla, jak jinak, „generál majordómus“ moje babička.
Nakrouhané zelí vrstvili do bečky, solili, kmínovali, pak tam ještě
dávali jabka - pláňata, a Robert to sešlapával s oroseným čelem.
Solené zelí pouští hodně šťávy a ta se musí ubírat a vylévat. Ale
to je velká škoda, protože zelná šťáva je ohromně zdravá věc. Je
dobrá na zažívací trakt, který máme často civilizačně zjizvený
žaludečními a dvanáctníkovými vředy, a vůbec celkově posiluje
organizmus, působí dokonce preventivně proti karcinogenům.
Bohužel, tato šťáva z bečky se použít nedá, jelikož je tak nehorázně
slaná, že by naše zdraví spíš poškodila než napravila. Zelnou šťávu
pro léčebné účely můžeme ze zelí vydostat pouze mechanickými
metodami.
Když bylo zelí našlapáno, uložili jsme bečku do sklepa aj á jsem
byl poslán, abych přinesl dlažební kostku zvanou „kočičí hlava“.
Tenkrát to problém nebyl, ale jsem zvědav, jak bych si poradil dnes.
Kostku jsme umyli a pomocí dvou polokruhových desek zatížili zelí
v bečce.
Co čert nechtěl, soudek trošičku tekl. Asi byl drobátko
rozeschnutý, ale my bychom na to nepřišli, ale za několik dní táhl ze
sklepa takový puch, že nás sousedi chtěli žalovat. Ale pak se to nějak
zatáhlo a už to bylo v pořádku.

- 223 -
 Koncem léta nebo začátkem podzimu si musíme vyčíhnout
dobu, kdy jsou okurky nakladačky nejlevnější. Já kupujú na
velkosklade 30 kilový pytel. Pak si ještě seženeme 1 - 2 svazky
kopru, cibuli a mrkev. Okurky si doma namočíme třeba do vany a
pak je dokonale vydrhneme kartáčkem. Nakladačky totiž mají na
slupce bradavičky, ve kterých se dobře drží hlína, takže důsledně.
Okurky rozdělím přibližně do třech kategorií. Malé ukládám do
patentních sklenic od velkých tatarek a zelí bufetu, střední do
běžných sedmiček a velké do čtyřlitrovek. Ty se zalejou horkou,
prevařenou slanou vodou a nechají se na teplém místě vykysat. Ony
se pěkně zakalí, ale pak zase vyčistí a můžeme „rychlokvašky“
konzumovat zvesela. Trvanlivost je omezená, ale když už jsou
hotové a dáme je do ledničky, tak taky něco vydrží. Na dno velkých
sklenic můžeme dát vinný nebo křenový list a mezi okurky
doporučuji dát kousky oloupaného křenu a tyčinky kopru.
Koncentraci soli odhaduji asi tak na dvě deka na litr vody. Vřele
doporučuji, za pár dní po naložení už můžete zkoušet tuto skvělou
specialitu.
Ostatní okurky zalévám nálevem tohoto složení:
Pro 5 litrů vody
2 plné polévkové lžíce soli (cca 5 dkg)
1 malá lžička celého pepře + trocha nového koření
1 polévková lžíce hořčičného semene
2 dcl octa, ale jinak je to individuální

Necháme přejít varem a pak ještě dodáme 22 tabletek sacharínu.

Pochopitelně, že se mohl použít i cukr, ale v tomto případě dávám
přednost umělým sladidlům. Zdá se mi to tak lepší, lépe se to
dávkuje a rozhodně je to dietnější.

Studeným nálevem zaléváme okurky v zavařovačkách, do

kterých jsme doplnili kopr, kolečka cibule a mrkve. Nic jiného
nedávám, i když receptů je hodně. Někdo si libuje v přidávání
česneku nebo feferonek, neobvyklé, ale dobré koření je hřebíček.
Uzavřeme patentní (šroubovací) víčka a Omnie přirazíme zavírací

- 224 -
hlavou. Sterilujeme ve vařící vodě 6-8 minut. To většinou stačí, aby
se víčka přichytila a okurky zůstaly tvrdé. Takto zavařené okurky
jsou opravdu dobré a nepamatuji, že by se některá sklenice zkazila.
Nejvyhledávanější nakládanou pochoutkou jsou vnáší rodině
bezesporu houby. Psal jsem již o tom, že na podzim na houby
pravidelně vyrážím, ovšem s úlovky to bývá rok od roku horší. I
když mám, jako každý, svoje místa, žádné bombasticky naplněné
nůše domů nenosím. Pravidelně každoročně začátkem října jezdím s
přáteli na Malou Fatru na Chatu pod Suchým. Činím tak pravidelně
již od roku 1974. Jezdíme vždy v sobotu ráno, z Vrátné doliny se
vyvezeme lanovkou, přejdeme po hřebenech a ze sedla Vráta
sejdeme na chatu. To už bývá většinou tma. Do pozdních nočních
hodin pak popíjíme „koreň“, což je místní speciální pálenka a za
zvuku tklivých tónů kytar a banja vzpomínáme na mládí. Ráno,
cestou zpět do Varína, sbíráme houby. Někdy najdeme hodně, ale
poslední roky už míň. Nevíte, čím by to mohlo být?
Proto už několik let houby i kupujú. Mám přítele - důchodce,
který si takto přivydělává k penzi. Bohužel, vlivem inflace a
neustálého zdražování všeho včetně jízdného na dráze, jsou i ty
houby čím dál dražší. Část hub usuším v sušičce a zbytek naložím
jako salát. Jelikož lesních hub je na můj vkus vždycky málo,
přikupuju většinou ještě jednou tolik žampionů. Ty lesní pečlivě
očistím, žampiony stačí většinou jen umýt. Všechno nakrájím na
přijatelné kousky, uvařím nálev jako na okurky (viz výše) a dám do
hrnce společně s kolečky cibule a mrkve a - pozor, důležité, s
drobnými růžičkami květáku. Lák to je opravdu takový stejný jak
jsem už popsal, ale diskuse se vedou o množství sacharinových
tabletek nebo cukru. Někdo nedává vůbec žádná sladidla, někdo
poloviční dávku a někdo dokonce celou. Já, jak kdy. Bez sladidel je
výsledný salát takový čiperný, ostrý. Čím více prisladíme, tak se
stává takovým hladším, jemnějším. To už nechám na vaší úvaze.
Směs hub, žampionů a zeleniny rychle přivedu k varu, ale teplo
rychle uberu, aby to jen tak mírně bublalo. A teď musíme postupovat
rychle. Menší sklenice i víčka už musí být připravené. Dobře se hodí
skleničky od přesnídávek a menších tatarek se šroubovacími

- 225 -
uzávěry. Velkou lžící nebo malou naberačkou pníme směsí sklenice,
přiměřeně i svářícím lákem. Skleničky držíme v utěrce a děláme
všechno pro to, abychom se neopařili. Rychle uzavřeme víčkem,
obrátíme dnem vzhůru a prudce zatřepeme. Víčka už se sama
přichytí, nic už nemusíme dál převařovat. Je to trvanlivé a moc
dobré. Jen bych ještě poznamenal: syrové houby a zeleninu dávejte
do nálevu postupně, aby se dlouho nevařily. Menší množství rychle
povybíráme do několika skleniček a pak dáme další várku. Houby se
totiž rády rozvařují a zelenina taky ať raději zůstane křupavá. Takto
nakládám všechny druhy hub, pouze pokud je dobrá úroda václavek,
tak ty dělám zvlášť. Jsou trochu tužší a je dobré je trošku povařit.
A nyní obraťme pomyslný list a dejme si něco sladkého. Máte
rádi broskve? Já hrozně. Je to pro mne nejskvělejší druh ovoce.
Koncem léta už bývají i za přijatelnou cenu. Nejlépe je nakoupíte
přímo v sadě, kde se pěstují. Pěkné tvrdé broskve rozpůlím a
odstraním pecky. Když to jde špatně, naříznu plod kolem dokola
nožem. Poloviny pokrájím na menší kousky a nasypu do
zavařovacích sklenic. Do každé sklenice dám nahoru velkou lžíci
včelího lesního medu. Zaleju prevařenou horkou vodou. Tady to není
tak jednoduché jako s houbami. Uzavřené sklenice je nutno
sterilizovat asi tak 20 minut, podle velikosti. Je to opravdu výborný
kompot. Je dietně připravený, a tak se hodí k přímé konzumaci, nebo
i na koláč.
Kapitolou samo pro sebe je ovoce zalévané alkoholem. Než k
takovému aktu přistoupíte, přečtěte si kapitolu o nápojích. Pokud se
vám ovšem podaří sehnat nepančovaný rum nebo 80% líh, vřele vám
doporučuji tuto specialitu.
Opatříme si vhodnou láhev se širokým hrdlem a s patentním
uzávěrem o objemu asi tak 2 litry. Takové láhve byly běžné za první
republiky, ale dnes se začaly objevovat zase. Řádně ji vymyjeme a
vypláchneme horkou vodou. Nakládat začínáme začátkem léta, když
se na zahrádce (případně na tržišti) začnou objevovat první plody.
Bývají to většinou jahody. Omyjeme je, odstraníme stopky a
urovnáme do nepříliš vysoké vrstvy do připravené sklenice.
Posypeme pískovým cukrem a zalijeme nejméně 40% dobrým

- 226 -
alkoholem. Hodí se rum, vodka, slivovice nebo i líh. Do toho
můžeme přikápnout trochu griotky. Ještě jednou zdůrazňuji, že volba
alkoholu je v dnešní době obtížná, a proto je třeba tomu věnovat
náležitou pozornost.
Láhev uzavřeme a uložíme na chladné tmavé místo, ovšem jen
do té doby, kdy se objeví, anebo si opatříme, další druh ovoce.
Tentokrát to budou třeba třešně. Po omytí a odstopkování zase
vyrobíme další vrstvu, přisladíme a zalijeme. Třešně, případně višně
můžeme i odpeckovat, nedávno jsem na to viděl jednoduchý a velmi
účinný stroječek. Tak postupujeme dál a dál, podle toho, jak
jednotlivé druhy ovoce dozrávají. Kromě již uvedeného se hodí třeba
angrešt a rybíz, maliny, borůvky, ostružiny, mirabelky, ryngle,
švestky, meruňky a broskve. Prostě kde co, kromě jablek a hrušek.
Vždy navrstvíme, pocukrujeme, zalijeme, uzavřeme. Koncem léta by
měla být sklenice krásně plná, krásná pro oko a jazyk. Až začnou
listopadové plískanice, vezmete dlouhou lžící, po skleněné stěně
sjedete až dolů a vytahujete tu dobrotu až zespod na světlo boží.
Uznávám, že to co jsem popsal, se podaří jen silným povahám.
Nedočkaví členové rodiny nebo i nakladatel sám chodí tak dlouho
ochutnávat, až je flaška prázdná. Proto drobná rada: Vždy tu horní
vrstvu udělejte trochu silnější a z té můžete trochu ochutnávat až do
dalšího nakládání. Tak máte daleko větší šanci, že se dílo podaří
někdy i dokončit. Je to opravdu lahůdka. Ovocná šťáva spojená s
alkoholem není moc silná a je výtečná, ovšem ovoce napreparované
rumem či lihem je velmi zrádné a žene do hlavy daleko rychleji než
pouhý nálev. Také pozor na děti, mohly by si myslet, že to je
kompot. Hotový výrobek připomíná ovocnou bowli, která se dala
dříve koupit v obchodě, ale když si ji připravíte sami, budete se o ni
starat a chránit vlastním tělem nebo zámkem před předčasnou
konzumací, budete k ní mít zcela jiný vztah, než k něčemu z nějaké
plechovky.
Dobrým alkoholem můžeme zalévat i ovoce sušené, kterého j e
na dnešním trhu opravdu dostatek. Necháme ho jen nabobtnat a
můžeme koštovat. A když vás někdo podaruje lahví pravé valašské
slivovice, navlékněte na niť velké rozinky zvané sultánky a ponořte

- 227 -
je do láhve. Zašpuntujte, uložte do tmy a zamkněte na sedm západů.
Můžete na ni klidně zapomenout, ale když ji pak objevíte, můžete mě
pozvat na návštěvu.

- 228 -
 Nápoje

Co nového o nápojích se můžete dozvědět od člověka, jako jsem

já? Tj. od člověka skladným poměrem k alkoholu? No, to ještě
uvidíme, jestli to může být podnětné, ale já začnu nápoji
nealkoholickými.
Každý člověk by měl denně vypít nejméně dva litry vody. Tuto
chytrou radu si můžete přečíst v kdejaké populární nebo zdravotně
osvětové příručce. Ale jak to udělat a co pít, to už tam je napsáno
málokdy.
Tak předně, není to myšleno tak, že bychom ty 2 - 3 litry měli
vypít in nátura. Určitou část tekutin dostává váš organismus v
potravinách, v polévce, mléce. Z vody vaříme čaj a kávu, a ty jsou
součástí naší běžné stravy, takže je za pití ani moc nepovažujeme.
Kromě těchto běžných věcí bych přece jen doporučoval opravdu
vypít tak asi litr a půl. U dospělých je to důležité, ale u dětí
dvojnásob. V žádném případě nezakazujte dětem pít, pokud pijí něco
rozumného. Tím rozumným rozhodně nemám na mysli limonádu, tj.
ochucený cukerný roztok.
Co bychom tedy měli pít? Ani typické minerální vody nejsou to
pravé. Obsahují velké množství minerálních solí, což by nám mohlo
neúměrně zatížit ledviny. Nejpřijatelněji se tedy jeví vody stolní,
kupované v plastové láhvi. Pokud víte o nějakém dobrém prameni či
studně, kde byla voda kontrolovaná, lze tuto vodu k pití jen
doporučit, ale rozhodně bych běžnou vodu nepil například v jižních
zemích. Osobně jsem se přesvědčil, co teče z kohoutků v Řecku,
Chorvatsku či Španělsku a řeknu vám, přátelé, nic moc. Ani
domorodci syrovou vodu moc nepijí a i kdyby, jejich střevní systém
je daleko lépe přizpůsoben plejádě mikroorganizmů, která ve vodě
vegetuje, nám by to mohlo způsobit silné střevní potíže. Když si
zvolíme nějakou stolní vodu typu Aquila nebo Dobrá voda, nemůže
se nám nic stát. Ještě si musíme zvolit, zda si dáme vodu perlivou či
tichou. V zahraničí jsem se setkal s tím, že se mě v restauraci ptali,
jestli chci vodu „mít gas“ nebo „ohne gas“. Chytrá literatura

- 229 -
doporučuje vodu bez bublinek, ale já si nějak nemůžu pomoct. Mi
tichá voda leží v žaludku jako kámen. Když se napijú bublinkovaté,
tak to se člověku tak pěkně říhne, a hned je život veselejší.
A co dál, jenom samotná voda nám zase nemusí chutnat. Máme
štěstí, že náš trh nabízí poměrně širokou škálu ovocných šťáv v
krabici. Doporučuji volit 100% variantu. Na požadovanou
koncentraci si ji můžeme kdykoliv naředit právě se stolní vodou.
Výběr druhu je odvislý od naší chuti. Nejběžnější je džus
pomerančový, ale doporučuji vyzkoušet i jiné druhy. Docela dobře
namíchaný bývá multivitamín, tropická směs nebo zahradní výběr. V
žádném případě nezapomeňte ochutnat šťávu rajčatovou. Já vím,
někdo na to moc není, ale za pokus to stojí.
Já si při nákupu 100% šťáv vždycky pečlivě přečtu, co je na
krabici napsáno. Zajímá mě především složení. Dnes už u nás
existuje takový zákon, který výrobci přímo nařizuje složení na obalu
uvádět. Pokud tomu tak není, raději nekupujte, protože na tohoto
nezbedu by bylo třeba zavolat ČOIku (Česká obchodní inspekce),
jelikož to smrdí podvodem. Pro mne je velkým problémem velikost
písmenek. Pokud mám brýle, použijú je, pokud mám s sebou
manželku, přečte ona, je mladší, pokud nemám ani jedno ani druhé,
požádám prodavačku. Bude se sice usmívat nad starým kmetem, ale
přečte (pokud umí).
Velice mě totiž zajímá, zda kupovaný nápoj obsahuje cukr.
Pokud ne, je všechno v pořádku, pokud ano, s takovou krabicí se
nekamarádím. Mimochodem, mám vážné podezření, že cukr (mám
na mysli cukr řepný, uměle přidávaný) je obsažen téměř ve všech
druzích šťáv. V některé víc, v některé méně. Je to dost závažné
tvrzení, hlavně pro diabetiky, ale bohužel je to asi pravda. U
levnějších druhů džusů je to skoro jistota. Není totiž 100% šťáva
jedna jako druhá. Schválně si zkuste koupit například pomerančový
džus pokaždé od jiného výrobce. Je až zarážející, jak se od sebe co
do chuti, co do barvy, co do hustoty liší.
Především chuť by měla být taková nějaká hladká a příjemná,
pokud je džus moc ostrý, řízný a drhne na jazyku, můžete si být
skoro jisti, že obsahuje cukr a kyselinu citrónovou. Ulevnějších

- 230 -
druhů to tak bývá. Dokonce znám jednoho výrobce, nebudu
jmenovat, který míchá džusy v díži, z vody a nějakého koncentrátu v
prášku. Tak tuto „100%“ šťávu nekupujú na sto jedna procent, ale na
to přijde každý sám, jen ochutnáš a víc se k němu nevrátíš.
Ovocné šťávy můžeme celkem neomezeně míchat, například
sladší druhy s kyselejšími. Ředíme zase stolní vodou a dochutit
můžeme například šťávou z čerstvého citronu.
Apropos, tuto fintu znáte? Ráno, když vstanu, tak na lačno
vypijú sklenici Dobré vody se šťávou z půlky citrónu. Zdá se vám to
drastické? Tak vyzkoušejte. Já jsem taky trpěl překyselením žaludku
a měl jsem obavu, že mě bude pálit žáha. Ale ono kupodivu nic.
Navíc tato možná nezvyklá akce zlepšuje činnost jater, což není k
zahození, a pěkně člověka po ránu vzkřísí a občerství. Mohu jen
doporučit. Už to dělám několik let. Popíjím pěkně pomaloučku a
přemýšlím, co mě během dne čeká.
Jako ideální nápoj pro běžné denní pití vidím ovocný čaj. Před
rokem 1989 jsem ani nevěděl, že takový existuje a teď kupujú jenom
ten. Mám rád lesní a zahradní směs nebo ten druh s černým rybízem.
Má příjemnou chuť a krásnou barvu. Na čaji je bezvadné to, že ho
můžeme pít horký, teplý, vlažný, studený i ledový. Proto je ideální
například na cestování, kdy veškeré sodovky i džusy zteplalé nelze
pít, a čaj se pije docela dobře. Já piju čaj takový jaký je, ale osladit si
jej samozřejmě můžeme. Tady bych se přimlouval za slazení medem.
Nejenom, že je to moc dobré, ale rozhodně neskonale zdravější než
cukrem. Takový čajík s citrónkem, medíkem arumíčkem…..ale
nepředbíhejme, o medíku v dietách, orumíčku až na konec.
Dalším velevýznamným horkým nápojem je káva. Pro mne to je
problém, protože já kafe nepijú vůbec, takže jen pro úplnost. Někde
jsem četl recept na pravou tureckou kávu. Do džezvy dáme tolik
odměrek čerstvě jemně umleté kávy a tolik lžiček pískového cukru,
kolik šálků hodláme uvařit. Zalijeme studenou vodou a dáme na
kamna. Počkáme, až zavaří, z hrdla džezvy začne stoupat pěna, a
ihned odstavíme. Když pěna klesne, zase zahřejeme atak to
opakujeme čtyřikrát. Vždy pěna nahoru dolů. Při posledním
vzkypění rozdělíme lžičkou pěnu rovnoměrně do všech šálků a

- 231 -
zalijeme kávou. Jaké to bude, já nemohu posoudit, jen jsem slyšel, že
káva musí být pomletá velmi jemně. Mám pocit, že se v orientálních
prodejnách prodávají štíhlé mosazné mlýnky, které to jistě zvládnou.
Dnes si můžeme v obchodech vybrat z mnoha druhů káv. Od
běžného Dadáka přes různé instanty a bezkofeinovky a po různé
druhy kapucína. Každý si určitě vybere.

Cukrem slazené limonády, jak jsem už napsal, k běžnému pití

moc vhodné nejsou. Například běžná kofola obsahuje asi 7 kostek
cukru. Asi si to uvědomili výrobci ve světě a dnes i u nás.
A tu znáte, jak za americkým prezidentem přiběhne ředitel CIA
a volá:
„Pane prezidente, Rusové natírají měsíc na červeno!“
„Nevadí, dejte tam reklamu Coca - cola“

Ano coca - cola bývá jablkem sváru mezi rodiči a dětmi.

Obsahuje mnoho cukru a navíc kofein, takže moc zdravá není, zato
dětem chutná a tak ji chtějí. Nezoufejte rodičové milí, nyní je na trhu
coca - cola light a ta je bez cukru. No a co s tím kofeinem? No
existuje i cola bez. Ne nahoře bez, ale bez kofeinu. Ale taje zase s
cukrem, tak co teď s tím rodino? Tak těm mladším raději bez kofeinu
a těm starším snad trocha lightu neuškodí. Je to jako s rumem, když
pije se s rozumem…….
Ve formě light, nebo česky bez cukru, se dnes už vyrábí hodně
nápojů. Jsou sladké (tomu bychom se mohli divit, jako ti policajti v
televizi si mysleli, „že zase naletěli“, když si koupili žvýkačky bez
cukru a ony byly sladké), protože jsou oslazeny umělým sladidlem.
Bývá to Aspartám, Sacharin, ale i jiné druhy. Jsou většinou vhodné i
pro diabetiky, ale pozor, co se energie týče, jsou stejně kalorické
jako limonády oslazené cukrem, tudíž vysokokalorické.
„Teprve s pivem je žízeň krásná“, vymyslel někdo, a jako
reklamní slogan to není špatné. Rozhodně lepší, než když Goran
Ivaniševič říká v televizi „radegast uť vítězství“. To mi vždycky
připomene slavný Nekudův vtip:
„Řekni uň!“

- 232 -
 „Uň!“
„Né,nomálněuň!“
„Uň!“
A tak dále. Na požádání, těm co neznají, řeknu celé. Jisto ale je,
že pivo je náš národní nápoj. Jestli jsme v pití piva první, nebo to
jsou Němci, je mi tak celkem jedno. Pivo mám rád, rád ho piju, ale
za nějakého rekordmana se nepovažujú. Můj osobní rekord je asi 7
piv, ale to bylo v době, kdy jsem dělal v dole, dnes vypiju tak 2 - 3
piva.
Mám samozřejmě rád Radegast, ale za velmi dobrý považuji
Gambrinus, Budvar a Staropramen. Jinak celkem vypijú každé pivo,
protože si myslím, že každá značka je dobrá, když se pivo dobře
ošetřuje. Dnes se pivo stáčí do nerezových sudů, atak nejsou s
údržbou takové problémy. Čepované pivo je nejlepší tankované. To
když mají v hospodě zabudováno několik nádrží - tanků, do kterých
jim pivovarská cisterna načerpá pivo. Snad proto, že se ho skladuje
větší množství najednou, bývá takové pivo docela dobré.
Mám rád pivo světlé. Samotné černé mi moc nechutná, ale když
to někde jde, dám si řezané. U tohoto druhu se dobře vyrovná
hořkost světlého a sladkost černého. I když jsem si chodil pro pivo
do hospody se džbánem, tak jsem si tam dával 3 světlé a jedno
tmavé. Tento poměr mi vyhovoval, jelikož to bylo tak akorát.
Hitem sezóny se u nás stal velvet. Ten je právě tak ani světlý ani
tmavý. Navíc na pěně se vytváří lavinový efekt, což se mi líbí. Na
velvetu mi nevyhovuje především cena, ale hlavně to, že je poněkud
silný. Ondyno jsem v Ostravě v zahradní restauraci vypil dva velvety
a hned jsem měl divný tlak kolem očí, tak s velvetem opatrně
pánové.
Ale jinak jsou zahradní restaurace docela fajn. Poslední dobou
se tam silně rozmohlo opékání párečků a klobásek na roštu. Když je
hezky a jdu s rodinou na procházku, tak se tam často zastavím. Dáme
páreček a pivčo, někdy i dvě a spokojeně jdeme domů.
Pivo má údajně až 30 vitamínů a vypití litru piva denně je zdraví
prospěšné. Četl jsem to na více místech, a proto nemám důvod tomu
nevěřit. Mírné pití piva zlepšuje krevní oběh, snižuje krevní tlak,

- 233 -
napomáhá trávení a vstřebávání tuků. Je sice kalorické, protože
obsahuje ječmenný slad, ale nedá se říct, že by se po něm tloustlo.
Na váze nepribereme z piva, ale z těch dobrůtek, které s pivem
konzumujeme. Ať už to jsou smažené brambůrky nebo slané tyčinky,
smradlavé a pikantní sýry s černým chlebem, párečky a klobásky s
rohlíkem, přes různé gulášky až po vepřovou pečeni nebo dokonce
dozlatova vypečenou husičku s knedlíkem a se zelím. Z toho všeho
přibereme a pak teprve platí okřídlené „pivo dělá kyprá těla.“ Ono je
to v životě se vším stejné. Když budeme jíst týden zeleninu a o
víkendu si dáme párek a pivo, guláš a pivo, husu a pivo, tak se prd
stane. Pak se zase můžeme k té zelenině vrátit a zapíjet sifónem.
A aby ten sifón nebyl takový holý, můžeme si do něj stříknout
decinku vína. Může to být červené či bílé, jaké máme rádi. Vinný
střik je velice dobrý na osvěžení, když nám nevadí kapka alkoholu,
ale na druhé straně nechceme mít brzy těžkou hlavu a jazyk.
Já mám radši víno červené. Dávám přednost těžším druhům,
jako je například gamza nebo mavrud, vynikající jsou vína
chorvatská a maďarská. Crno hrvatsko vino, Bikaver a Medvědí krev
i jiné. Pil jsem skvělé červené na východním Slovensku, na
Vihorlate, ale jihomoravská vína jsou taky skvělá, například
frankovka.
Na vinobraní jsem sice nikdy nebyl, ale navštívil jsem
„Jelšansku feštu vina“ na ostrově Hvar. V roce 1986 to byla ještě
Jugoslávie. Viděl jsem tam, jak se na rožni peče celý vůl, jak se šplhá
po laně z moře až na lodní stožár, kde je zavěšená uzená šunka, jak
se pečou na roštu sardinky a jak se pije víno tak, aby se nikdo neopil,
kromě Čechů. Mí přátelé ještě pamatují doby, kdy na feště
(slavnosti) v Jelse bylo víno úplně zadarmo. Místní vinařský
kombinát přistavil na náměstí speciální loď a zní vyvalil obrovské
bečky plné kvalitního vína. Ale prý se ho víc vyplýtvalo, než vypilo,
a údajně se na tom nejvíc podíleli Češi. Od příštího roku se pak už
víno platilo. Ne mnoho, spíš taková symbolická částka, ale s vínem
se už určitě nakládalo šetrněji.
Na feště jsem pil i bílé víno, jinak teda piju hlavně červené.
Snesu ještě třeba maďarské bílé, byl jsem přímo ve vesnici Tokaj, ve

- 234 -
vinném sklepě, a tam byly dobré všechny odrůdy. K nám se dříve
dováželo výborné bílé maďarské víno v pistolkách. Dobré bylo
Debrö.

„Ze sebou vezmu si (rozuměj: do nebe) bandasku s rumem, bo

rum dobry je, když pije se s rozumem,“ zpívá Jarek Nohavica ve své
skvělé písni, ve které je také optimistická pasáž „až to se mnu
defynytyvně sekne.“
Že rum patří do koly, to ví každý mladý začínající alkoholik. Já
jsem si taky dával rum do koly, potom kolu do rumu a jaké to mělo
konce. V dnešní době je to ale problematický koníček, protože kupa
podnikatelů přišla na to, jak to šikovně udělat, aby mohli s
alkoholem obchodovat a neplatit tak spotřební daň a DPH. Mně se
taky stalo, že mě potkal jeden a povídá:
„Mám 20 000 půllitrovek rumu po 30 Kč, nechceš to koupit?“
Musel jsem odvětit, že takovou spotřebu přece jen ještě nemám
ajinak nevím, co bych s tím dělal, protože s pančovaným alkoholem
neobchodujú. Je ovšem pravda, že v naší maloobchodní a restaurační
síti je 85% alkoholu vyráběného na černo ze syntetického lihu. U
rumu, vodky a konzumního lihu to platí téměř na 100%, v
restauracích je to téměř to samé. Snad jedině ve velkých
supermarketech, které nakupují zboží přímo z likérek, je snad situace
lepší, ale iluze si nedělám. Líh se vozí ve velkém například z Itálie a
je deklarován jako čistící prostředek. U nás v ilegálních stáčírnách se
ředí na 40%, doplňují se do něj tresti a stáčí se do lahví s takovými
etiketami, že je k nerozeznání od originálu. Nejobludnější na celé
věci je to, že na nekvalitní alkohol jsou vystaveny poměrně kvalitní
dodací listy a faktury, takže obchod kvete vesele. Platí se
samozřejmě „keš“, jak jinak, pěkně z ručky do ručky. Ilegální
dovozci si pochvalují, drobní prodejci a hospodští si pochvalují.
Zapláče stát a spotřebitel.
I když bych rád, nemohu vám poradit metodu, jak odlišit dobrý
kvalitní alkohol od toho ostatního. Anebo možná ano, ale líbit se
vám to nebude. Běžným druhům alkoholu v obchodě, jako je rum,
vodka, borovička, režná, meruňka, třešňovka, slivovice, brandy,

- 235 -
levný „francouzský“ koňak, česká whisky nebo jiné pálenky a
konzumní líh, tomu se vyhýbejte. To si raději kupte becherovku nebo
fernet, tam máte daleko větší jistotu, že nejde o napodobeninu. Tyto
likéry se napodobují špatně. I v restauraci nebo baru, když dostanu
chuť na panáka, bych si objednal radši fernet stock, protože ten má
tak specifickou chuť, že napodobeninu bych skoro určitě poznal.
Dalším dobrým zdrojem může být kamarád, nebo někdo z rodiny,
kdo si (legálně v pálenici) vypálil sám. I když si řekne o tvrdou cenu,
důvěřoval bych mu víc než nálepkám v obchodě. Taky hodně záleží,
jaký to je kamarád nebo příbuzný.
A jinak? Přátelé, já vím, že to z mých úst zní všelijak, ale já
opravdu vím, o čem mluvím, v krajním případě se zeptejte mých
jater. Než byste pili panč, tak raději nepijte vůbec.
S alkoholem se dá dobře vyjít. Uvolňuje zábrany, zpříjemňuje
prožitky, sbližuje lidi, ale nesmí se stát záležitostí všedního dne.
Musí být výjimečný, musí se spojovat jen se svátečními událostmi.
To vám potom nebude líto obětovat větší peníz a koupit si láhev
kvalitního anglického ginu, irské whisky, mexické tequily nebo třeba
Jim Beam. U těchto značek budete mít jistotu, že jde o alkohol
kvalitní a veškeré daně z něj byly řádně odvedeny. Utopisticky
podotýkám, že kdyby to tak udělali všichni, rázem by byl konec
nelegálním obchodům s alkoholem.
Co by se ještě dalo o nápojích říct, když tento spis je kuchařský?
Snad něco málo o vzájemných kombinacích.
V úvodu jsem se již zmínil, že různé džusy a 100% šťávy se dají
mísit celkem neomezeně. Trochu stranou stojí šťáva rajčatová pro
svou specifičnost. Ale můžeme zkusit „paradajkovú šťavu“ trošičku
osolit a ochutit citrónovou šťávou. No a„Blood Mary“ neboli
„Krvavá Mařena“- to je perla barových seladonů. Rajčatová šťáva,
pár kapek z citrónu, dobrá vodka, nejlépe ruská nebo polská, nahoru
pár zrníček mletého pepře.
Vodku mícháme s džusem. Gin, becher, fernet s tonikem.
Whisku se sodovkou a tequilu pijeme tak, že po řádném loku se
zakousneme do citrónové osminky a pak slízneme sůl, kterou jsme si
před tím nasypali do takového specifického místa mezi palcem a

- 236 -
ukazováčkem na hřbetu ruky. To jsem vás poučil co, že jste nic z
toho, co jsem popsal, před tím nevěděli?
Snad ještě pár „rad“ alkoholickým novociánům. Jestli se
chystáte na nějaké to večerní posezení s přáteli, bývá dobré už
odpoledne vypít jednu malou skleničku dobrého koňaku nebo
vodky, případně decičku dobrého vína. Takto organizmus (hlavně
játra) připravíte na větší příjem etanolu, což jest líh v chemikální
hantýrce. Spalovací proces se tímto způsobem nastartuje a bude
připraven tu nadílku lépe zvládnout.
Když se vám to ovšem podaří přece jen s pitím přehnat, zažijete
chmurné a šedivé jitro opilců. Jak se rychle dostat ze stavu, kdy
hlava třeští a žaludek se houpá, je individuální. Ostří hoši si dávají
pivo, případně panáka a ospravedlňují se pořekadlem: čím ses
pokazil, tím se napravíš. Nedoporučuji, to je nejlepší cesta do
protialkoholické poradny. Někomu pomůže, když spolkne dva
aspiriny a zapije vodou se šťávou z půlky citronu, jiný si potrpí na
kyselé ryby, čili zavináče. Dobrá i léčivá může být kombinace
dršťkové polévky, slaného rohlíku a desítky piva velmi studeného.
Odborná „flamendrácká“ literatura popisuje ještě jeden životabudič.
Do sklenice dáme žloutek, posolíme, popepříme a dolijeme dobrým
rostlinným, nejlépe olivovým olejem. Zavřeme oči a sklenici do sebe
obrátíme. Se zatajeným dechem čekáme na výsledek.
Američané, kteří podle mého názoru pijí jak o život, se prý po
ránu léčí jíš popsaným koktailem - Blood Mary. Léčivost tohoto
skvělého nápoje se ovšem řídí množstvím vodky, které si hodlá
pacient do rajčatové šťávy nalít.
Tady je totiž každá rada drahá. Každý člověk má totiž k
alkoholickým nápojům jiný vztah. Od úplných abstinentů, přes běžné
konzumenty (podle Gaussovy eliminační křivky je jich nejvíc), až po
notoriky. I bez mých rad si každý svůj oblíbený „dryják“ najde. A
protože, když dopisuji tyto řádky, je Silvestr 1998, otevřemež si
dobrý sekt a vzhůru do roku 1999. (Jen tak na okraj, není moc o co
stát. Svatý otec v Římě již koncipuje avízo Václavu Havlovi, že by
se rád přijel podívat na to boží dopuštění v praxi.)

- 237 -
 Dieta

Už jako dítě jsem byl poměrně špalek. Jíst mi chutnalo a na

dobré věci jsem si potrpěl. Paradoxní ovšem je, že nemám (ani dnes)
rád čokoládu. Druhého takového člověka jsem nepotkal. Ba právě
naopak. Když někdo chce vychválit kvality nějakého pamlsku nebo
zákusku, vždy spiklenecky zdůrazňuje: „Je to s čokoládou!“
Mně se tím nezavděčí. Čokoláda mi připadá nahořklá, i když je
to třeba zrovna mléčný druh. Také nemám rád kakaový prášek, tím
pádem jsem si oblíbil zákusky pouze světlé a dort snesu jedině s
bílým krémem. Určitým pokrokem pro mne bylo, že se stále více
objevuje bílá čokoláda a výrobky zní. Ta mi docela chutná. Když
někomu vyprávím o své averzi k čokoládě, tak mi nevěří, a ani se
nedivím, čokoládu totiž má rád každý, kromě mne.
Z toho, co zde popisuji, by se dalo soudit, že s dobrůtkami
nemám potíže, tudíž ani se svou váhou neboli hmotností. Opak je
pravdou. Přibližně od svých 25 let jsem začal soustavně přibírat na
váze a asi za pět let jsem překročil stovku. Za dalších šest let jsem
dosáhl svého historického maxima, tj. 130 kg živé váhy.
Samotná neestetika mé postavy mi snad až tak dalece nevadila.
Smířil jsem se se svým obrovským břichem, silnými stehny a
celkovou mohutností, ale k vadám na kráse se přidaly vady a neduhy
zdravotní. Hypertenze neboli vysoký krevní tlak, špatná funkce
ztučnělých jater, vysoký cholesterol a cukr v krvi. Právě rozbor krve
mě donutil zamyslet se sám nad sebou.
Vyšetření krve je skvělá diagnostická metoda prováděná
počítačem, která odborníkovi prozradí o stavu pacienta téměř vše.
Když tomuto chytrému stroji nabídli kapku mé krve, tak jenom
nedůvěřivě kroutil obrazovkou. No prostě hrůza. Zvýšená hmotnost,
ba co dím „obezita,“ mi způsobovala značné zdravotní potíže. A
když jsem byl jednou služebně v Praze a chtěl jsem se v metru zvážit
na veřejné váze, tak z ní vypadl lísteček s nápisem: Stavějte se na
váhu jednotlivě.

- 238 -
 Já kdybych měl hrát místo Davida Duchovnyho v Aktech X, tak
by se to muselo jmenovat Akta XXXL.
Je pravda, že k nadváze mám určité rodové dispozice. Nemám v
úmyslu svou tloušťku na geny svádět, ale měl jsem se přece jen více
hlídat. I když jsem vypadal a nadále vypadám tlustě, přece jen mám
více kil, než by se dalo opticky odhadnout. O naší rodině se říká, že
máme „silné kosti“, a proto vážíme víc, než to vypadá. Takovým
typem je moje maminka i sestra, byla i babička, a moje náctiletá
dcera Kateřina má taky trošičku bytelnější podvozek. Ale vraťme se
k mé osobě.
Marná sláva, muselo se s tím něco dělat. V roce 1992 jsem to
vzal pevně do rukou a shodil jsem za 40 dní 20 kilo. V krátkosti
popíšu, jak se mi to podařilo. Předesílám, že to byla hrozná řehole.
Ráno jsem snídal většinou jedno vajíčko, kousek Lučiny a
několik grahamových tyčinek. V poledne jsem si dal zeleninový
salát. Takovou směs okurek, rajčat a cibule, maximálně s nějakým
dresingem koupeným už jako hotový nebo s vlastnoručně
ochuceným jogurtem. A večer nic. Ano, čtete to dobře, nic.
Já - zastánce a ctitel bohatých večeří podepřených panákem,
nebo raději několika a hojně zalitých pivem, jsem najednou uléhal s
totálně prázdným žaludkem. A to bylo to nejhorší. Každé ráno jsem
se budil s fantastickou myšlenkou: je to bezvadný, honem vstávej, je
ráno, zase můžeš něco sníst. Taky se můžeš zvážit a uvidíš, že budeš
mít míň než včera.
To je pr.. legrace co. A to jsem si tyto takřka poustevnické
manýry naordinoval sám a dobrovolně. Nepočítaje lékařů, kteří mne
k tomu přemlouvali již dávno. Oni ovšem neměli na mysli takovou
ostropalbu. Bral jsem různé vitamíny a snažil jsem se pít hodně stolní
vody.
Dvě jedenapůllitrové láhve jsem klidně za den udělal. A
zapomněl jsem dodat, žádný alkohol. Ani pivo, ani víno, o kořalce
nemluvě. Byl jsem prostě hodný kluk.
Podle toho, co zde píšu, by se mohlo zdát, že jsem se stravoval
jako vegetarián. Nikoliv. Tak přibližně obden jsem si koupil plátek
pěkného čerstvého libového hovězího a snědl jsem ho v syrovém

- 239 -
stavu. Jen s několika zrnky soli, no a s tím salátem, jak už jsem
popsal. Já jsem si tenkrát koupil psa. Měl jsem krásnou dlouhosrstou
čivavu jménem Clif. Byl ještě poměrně mladý a velmi zhýčkaný,
protože moje děti ho krmily jen samými dobrůtkami. Jak jistě víte,
čivava, to je nejnižší kubatura psa, nebo chcete-li nejnižší váhová
kategorie. Je to pes ekonomický. Myslím, že Václavu Klausovi by se
líbilo, kdybychom pěstovali pouze takové psy. Spotřebuje minimum
potravy, zato kvalitní. Mému Klifíčkovi se moc líbilo, že mám
syrové hovězí. Většinou mi polovičku plátku sežral. Pak jsem raději
kupoval větší. Jemu syrová strava moc vyhovovala. I jeho veterinář
mi jednou řekl:
„Tepelná úprava stravu znehodnocuje!“ Domnívám se, že to je
hlubokomyslná pravda, dnes málo doceňovaná. Nikoho nenabádám
jíst syrové maso, ale například u zeleniny to platí na 100%. Syrová
strava neobsahuje žádné prepálené tuky, je plnohodnotná na
vitamíny, prostě je nejlépe stravitelná. Na tom se vesměs dietologové
shodnou, i kdyby vám doporučovali cokoliv, syrovou zeleninou
nelze nic pokazit.
Ale abych se vrátil ke svým radikálním dietám, opravdu jsem
shazoval půl kila denně. Na tomto místě bych velmi rád připomenul
něco o vážení. Když cítíme, že máme nadváhu, musíme svůj
organizmus dobře zvážit. Záměrně jsem nenapsal „přesně“, protože
to není to nejdůležitější. Nejlépe bude, když se budeme vážit pořád
na stejné váze a ve stejnou denní dobu. Nejideálnější obraz o své
hmotnosti dostaneme, když se budeme denně ráno vážit, ovšem, a to
je velmi důležité, až po použití toalety. Toto téma bych nerad příliš
rozpatlával, pouze připomenu, že hodně lidí má při dietním
stravování potíže se zácpou. To je velmi špatné. Zácpa je náš
nepřítel. Pokud totiž nebudeme dobře vylučovat, nebudeme hubnout.
Nejlépe se proti zácpě bojuje zvýšenou konzumací vlákniny, ale k
tomu se ještě vrátíme, nutno ovšem konstatovat, že když někdo
chronicky trpí zácpou, není to s jeho stravováním tak úplně v
pořádku. Někdo je zase bez potíží a ucpe se až po zahájení jiného
(dietního) způsobu stravování. Tady bych doporučil změnu diety,
pravděpodobně nebyl zvolen optimální způsob.

- 240 -
 Ať tak či tak, zácpa je nepřítel a permanentní užívání
projímavých prostředků je cesta nikam. I když je na ně velmi pěkná
reklama, kde sympatická dáma mého věku se šťastně usmívá a dává
tak najevo svou spokojenost, když večer použila zmíněný prostředek
a ráno se řádně….., no nechejme to. Tělo si na tyto látky zvykne a
časem přestane reagovat.
Do slepé uličky se můžeme dostat, když například vsadíme na
různé projímavé čaje. Jednu dobu šla fáma, že můžeme jíst cokoliv a
projímavé čaje vyřeší vše za nás. Jo, jo, povídali… že tomu také
nevěříte. To je jako ten způsob, který praktikují některá mladá
děvčata. Pořádně se nadlábnout, potom na toaletu, prst do
krku….Brrr. Tak tudy rozhodně cesta nevede. Nepochopím, jak
můžeme takto drasticky zacházet se svým vlastním organizmem.
V poslední době se rozmáhají inzeráty a reklamy na různé
hubnoucí čaje nebo tablety. Čaje to snad nejsou projímavé a sami si
říkají „tukožravé“. Reklamu na čaj SLANG jsem viděl u nás v
časopise, v zahraničí i v televizi. Také tablety nezůstávají pozadu, od
různých ananasových preparátů až po přípravky typu Bio - slim
apod. Mají jedno společné, jsou ukrutně a nehorázně drahé, jejich
cena se pohybuje okolo 1000 Kč a výš, a když si objednáte 3 balení
ušetříte atd. atd. Některé firmy dokonce slibují vrácení peněz. To je
hezká služba. Pokud nezhubnete v požadovaném čase o patřičný
počet kilogramů, zašlete zbytek (asi 70%) tablet zpět a peníze vám
budou (možná) vráceny.
Cítíte ze mne tu skepsi? V dnešní době, kdy neplatí nikdo
nikomu, se firma zavazuje, že vrátí peníze za neúplné vrácené balení
nějakých tablet? Pravděpodobně hrubě kalkuluje s tím, že
znechucený použitel nenajde sílu zabalit zbytky nepotřebných bobulí
do balíku a jít s nimi na poštu. Anebo, a to je ještě
pravděnepodobnější, ale i zrůdnější, vůbec se nepočítá s tím, že by se
nějaké peníze vracely. Vždyť slibovat není hřích! Počítá se (s)prostě
s nedokonalostí naší justice. I kdyby se spotřebitelé houfně obraceli
na soud (v což nevěřím), bude trvat léta, než se nic nevyřeší.
Moje úvaha: přátelé, já jsem v USA zatím ještě nebyl. Ale byli
tam jiní, a já jsem si to od nich nechal podrobně vyprávět. Podle

- 241 -
nich, a pokud to je jinak, klidně mne opravte, je Amerika země
obézních lidí. No, ono se také není čemu divit. Na všechno mají
počítače a práce spočívá v tom, že se u těch počítačů sedí a prosedí
celý den. A potom ty hamburgery a coca - coly, bohaté večeře,
špatné stravovací návyky a obezitka je tady. Já vím, že to poněkud
bagatelizuji, ale chci tím říct, že si myslím, že kdyby opravdu
existovala taková zázračná pilulka, že by se mohlo jíst co hrdlo ráčí a
netloustlo se, tak právě v Americe by přece byla ohromně populární
(asi jako Viagra). Žádný americký boom jsem nezaslechl, a přitom je
to určitě odvěké přání lidstva (vzato obecně) dopřát si a netrpět za to.
Mít možnost konzumovat spoustu dobrého jídla a pití (pokud na to
máme) a zachovat si při tom štíhlou postavu a mladistvý vzhled.
Takže to vypadá, že hubnoucí tablety jsou novým atakem
„solidních“ českých firem na naše peněženky s jediným cílem.
Vytáhnout z nich co nejvíc nejmenšími možnými náklady. A nebát se
jít do toho velkoryse. Je až udivující kolik celostránkových inzerátů
nejen v bulvárním tisku, ale i v seriozních novinách jsem během
posledních 6 měsíců viděl. Asi to sype. Přitom si myslím, že kdyby
skutečně takový zázrak existoval, žádnou reklamu by nepotřeboval.
Sám sobě by byl reklamou, protože takovou piluli by potřebovalo
zatraceně moc lidí.
Jen na okraj: u nás se v počátku 90. let objevily přípravky typu
Herbalife nebo Naturasan. To byly také tablety nebo prášky, ale
jejich hubnoucí efekt pracoval na úplně jiném principu. Tyto
preparáty dodávají organizmu veškeré potřebné vitamíny a minerály,
obsahují vlákninu a také určité prostředky, které snižují pocity hladu.
Většinou se užívají třikrát denně a v poledne je dovoleno pojíst jídla
tak asi za 1000 kilokalorií. Energetický výdej běžného člověka je asi
tak 1.700 kcal, z čehož plyne, že kdybychom tyto podpůrné
prostředky neužívali, tak stejně zhubneme, ale méně „vědecky.“
Už jsem částečně popsal svou anabázi kódově označenou 1992.
Tenkrát jsem opravdu shodil a dodnes vlastně nevím, co by této mé
metodě dietologové říkali. Jisté je jen jedno, hubnul jsem drasticky a
příliš rychle. Také je pravda, že jsem ztracené kilogramy, sice
pozvolněji a ne všechny, nabyl zpět.

- 242 -
 Akce 1992 nebyla mou premiérou. Do boje s obezitou jsem
vyrazil již přibližně v roce 1988. A to jsem prosím proti ní chtěl
bojovat metodami vědeckými.
Začalo to tím, že jsem se nechal doporučit do ordinace váženého
pana profesora Rajko Dolečka. To nebyl tak velký problém. Byl jsem
vedoucí slavné ostravské Fotochemy a chodily ke mně ledasjaké
kapacity. Například také pan profesor doktor Josef Kuba, šéf
nukleárního oddělení nemocnice v Ostravě - Porube. Dodávali jsme
jim filmy i jiný fotomateriál pro archivační účely a pan profesor to
občas se mnou konzultoval, čehož jsem si nesmírně vážil. Taky jsem
mu někdy dělával fotky z jeho častých zahraničních cest. Pan
profesor byl ovšem velice přísný na kvalitu mé práce, protože to byl
na fotky machr a občas si nechával dělat fotky u přátel ve Švýcarsku,
kde mu to sjížděli na Cibachrome a on to potom s mými výsledky
porovnával.
Anóbrž právě profesor Kuba mě k Dolečkovi doporučil. Ten byl
v té době ještě dostatečně populární a do jeho endokrinologické
ordinace by se chtěl dostat leckdo, což nešlo. Když jsem byl
objednán, tak jsem se tam vypravil. Rajko mě vesele přivítal a hned
ode dveří zaráčkoval:
„Tak tebe k nám posílá Pepík, ale řekni mi, kuuva, proč si tak
strašně tlustej.“
Pak s tím celkem nedělal žádný strachy. Předepsal mi
fenmetrazin, zvážil mě, změřil mi obvod krku, jako by mi chtěl
koupit košili, vybavil mě svou příručkou a popřál dalšího života
heslem: žer míň. Fenmetrazin byl tenkrát ostře hlídaný preparát a
předepisoval se na tlumení pocitu hladu. Když jsem se řídil radami
Dolečka, tak ráno jsem normálně posnídal, v poledne jsem si dal už
jen polévku a jednu tabletku a večer nic. Celkem to docela
fungovalo, hlad jsem neměl, ale když jsem si fenmetrazin vzal
později odpoledne, tak jsem špatně spal. A vlivem toho, že já mám se
spánkem problémy od dětství, nebyl to preparát pro mne. Kromě
toho jsem pořád rád hodně papal a když jsem byl u Dolečka na
kontrole, ten s hrůzou zjistil, že jsem ještě přibral. Chtěl jsem
projevit účast, a proto jsem se zeptal, zda bych na ještě větší

- 243 -
potlačení pocitu hladu neměl brát těch tablet víc, načež Doleček
poznamenal:
„Kdo bere víc jak jeden fenmetrazin denně, dostane se do
blázince.“ To jsem nechtěl, tak jsem to vzal tak nějak do ztracena.
Pak jsem si zlomil nohu a měl jsem ji v sádře a na další kontrolu
jsem se omluvil, atak to skončilo. Ale Doleček ještě občas do
Fotochemy přišel. Vždycky byl v dobré náladě, hlaholil a všude ho
bylo plno. Dělal jsem mu fotky z Japonska a on nám zase vyprávěl
zážitky ze svých mnohých cest.
Pro tenkrát naše spolupráce skončila, ale zůstala mi zní tenká
brožurka, ve které Doleček krátce, ale výstižně popisuje různé typy
diet. Mám ji ještě dnes, a když v ní listuji, nestačím žasnout nad tím,
jak výstižně se mu podařilo na pár stránkách popsat mnoho
dietologických zásad.
Profesor Doleček je, jako lékař, zastánce tzv. „normálního“
hubnutí. Stravu považuje za druh energie a obezita je důsledek
nadměrného energetického příjmu. Jestliže si chceme udržet štíhlou
linii, musí být příjem a výdej energie vyrovnaný. Jinak řečeno,
chceme-li dobře jíst, musíme se začít hýbat a naopak, jestliže naše
pohybová aktivita je malá, musíme chtíc, nechtíc, jíst méně. Pokud
už obézní jsme, platí toto všechno dvojnásobně. Energetický výdej
musí být větší než příjem.
Naše tělo potřebuje energii vlastně pořád. I kdybychom celý den
leželi na kanapi, jakous takous energii bychom přeci jen
spotřebovali. Organizmus ji potřebuje, aby vůbec mohl fungovat.
Tluče nám srdce, dýcháme, pracují vnitřní orgány, vidíme, slyšíme.
Na všechno je třeba energie. Sice málo, ale i s tím je třeba počítat.
Když ale organizmus dostává velké množství energie v hodnotné
stravě, tak jí má přebytek a neví co s ní. Tato přebytečná energie se
přemění v tuky a ten se ukládá tam, kde to nejmíň potřebujeme.
Opačná přeměna tuku zpět v energii je sice možná, ale jde to těžko,
organizmus se narad zbavuje svých energetických rezerv.
Proto profesor Doleček nabádá své pacienty, aby konzumovali
potraviny méně energetické. Tak si tělo může dopřát nějaký ten
žvanec, který není zdrojem nadměrného množství energie. Jsme

- 244 -
nuceni počítat kalorie, dnes raději jouly. Těmito jednotkami právě
můžeme vyjádřit energetickou hodnotu jednotlivých potravin. Pak už
to je jednoduché. V tabulce si najdeme, do jaké katerogie patříme
podle energetického výdeje. Jsou tam různé stupně, od úředníka až
po dřevorubce, a pokud nechceme tloustnout, nesmíme magickou
hranici překročit, pokud chceme odtučňovat. musíme ji výrazně
podkročovat.
Tolik teorie. Z tohoto hlediska byla moje dieta 1992 v
naprostém pořádku. Problém je jinde. Bohužel je to většinou tak, že
to, co je dobré a chutná nám, není většinou nízkokalorické a naopak.
Ne nadarmo se říká, že to, co je dobré, nebývá zdravé, tloustne se po
tom, nebo se z toho platí daně. Celý kámen úrazu čili zakopaný pes
je ve špatných stravovacích návycích, v životním stylu a přístupu k
životu z hlediska výživy.
Úplně jinak k úpravě hmotnosti přistupuje metoda dělené stravy.
Ve světě je známá například metoda Dr. Haye a velmi ji také
zpopularizoval zpěvák Demis Roussos. U nás je nejslavnější
představitelkou a popularizátorkou zpěvačka a spisovatelka Lenka
Kořínková.
Tato metoda v zásadě spočívá v tom, že můžeme konzumovat
téměř vše, ale odděleně. Například párek jeden den, ale rohlík až
druhý den, atak střídavě. Je třeba podotknout, že metod dělené stravy
je více a částečně se od sebe liší, i když princip bývá zachován.
Podrobněji se zde vyjádřím jen k metodě LK, protože ostatní
postupy, které jsem si přečetl v zahraničních knihách vydaných u
nás, mě dohánějí k šílenství. Například metoda popsaná jako
„superdieta“ nás nabádá, abychom jedli jen doma chovanou drůbež,
luštěniny a jiné plodiny jen zvláštních zahrádek chemicky
neošetřovaných, olej používali jen olivový za studena lisovaný a na
mléko abychom měli vlastní krávu, kterou potom sníme, protože
jsme jí také nic chemického nedali. Dále nám předepisuje používat
suroviny, které ani neznám, natož aby byly v našich obchodech k
dostání. Navíc příprava pokrmů je většinou velice pracná a pro
normálně zaměstnaného člověka tudíž většinou nepoužitelná.

- 245 -
 Stravovací postupy popsané Lenkou Kořínkovou přece jen
daleko lépe respektují naše možnosti, a i když autorka pobývala
několik let v Austrálii a někdy se nám snaží exotické manýry vnutit,
přece jen její dieta je opravdu použitelná a u někoho přináší i
výsledky.
I když mám k dietním postupům Lenky Kořínkové mnoho
výhrad, musím nakonec uznat, že její metoda může přinášet dobré
výsledky. Za přednost považuji hlavně to, že člověk může jíst skoro
všechno, skoro nic mu není zakazováno, takže se nemusí obávat, že
jeho tělo nedostane tu nebo onu důležitou živinu. Pouze kombinace
jsou trochu jiné, než na jaké jsme třeba byli zvyklí. Souhlasím s LK,
že pokud si chce člověk zachovat zdravý a dobře fungující
organizmus, měl by podstatně omezit, případně vyloučit ze své
stravy několik věcí: řepný neboli rafinovaný cukr - sacharózu, tem
můžeme nahradit cukrem ovocným (hroznovým), lesním (nikoliv
květovým) medem nebo umělými sladidly. Dále veškeré oleje a tuky
živočišného původu a i rostlinné tuky užívat v nejmenší možné míře.
Neměli bychom také jíst výrobky z bílé mouky a jak to jen jde
používat raději mouku celozrnnou. Ta obsahuje hodně vlákniny a ta
je důležitá pro zlepšení činnosti zažívacího traktu, tudíž je
preventivní proti zácpě.
LK ve svých knihách netvrdí, že je vegetariánka, ale rostlinnou
stravu masivně upřednostňuje. Ani svým čtenářům maso nezakazuje.
Ba právě volá po svobodě názoru, a ať si každý jí, co chce, když mu
to dělá dobře, ale před některými potravinami, případně
kombinacemi varuje. Naši předkové určitě nejedli maso každý den, a
já si myslím, že právě vysoký podíl masa a masných výrobků vnáší
současné stravě je příčinou vzniku mnoha onemocnění. Dobrou
dietou a promyšlenou kombinací potravin dokážeme své tělo přivést
do takového stavu, že s řadou potíží se vypořádá samo. Když
vytvoříme organizmu možnosti, tak brzy spustí své samočisticí a
ozdravné mechanizmy, sám zredukuj e hmotnost a upraví zažívání i
vylučování. LK sama přiznává, že její dieta není dietou v pravém
slova smyslu, ale že to je životní názor či pohled na svět.

- 246 -
 Nemohu s LK souhlasit v tom, že je nutné naslouchat svému
tělu a chovat se a stravovat se podle toho, jak si samo řekne. Ona
možná ano, ale normální lide tak senzibilní určitě nejsou. Tyto
pozůstatky primitivních pudů nejsou dostatečně silné, aby byly
schopné nás natolik ovlivňovat, abychom byli schopni se jimi řídit.
Nezbývá, než zapojit vlastní rozum. Pokud nejste se svou hmotností
spokojeni a také máte pocit, že s vaším zdravím není něco v pořádku,
dejte se do toho. Kupte si osobní váhu, nastudujte dietologické
knihy, choďte pešky do schodů a do zaměstnání, jezte zeleninu a
celozrný chleba, nepijte alkohol a nekuřte, večer nejezte vůbec,
pravidelně souložte a vzpomínejte na mne v dobrém. (Ovšem,
řekněte sami, kdo má takový život vydržet???)

- 247 -
 Obsah
O autorovi: ..................................................................................... 3
Návod jak číst tuto knihu ............................................................. 10
Fotoaparát .................................................................................... 11
Fotoaparáty pro blbé .................................................................... 22
Objektiv ....................................................................................... 36
Film .............................................................................................. 43
Fotoblesk...................................................................................... 52
Fotoblesk Metz 45 CT - 5 ............................................................ 64
Fotografická praxe ....................................................................... 76
Barevná fotografie........................................................................ 88
Fotochema čili Foma.................................................................. 108
Výstava....................................................................................... 117
Pozor: Zde začíná kuchařská část ............................................. 124
Předkrmy, svačiny a lehké večeře ............................................. 124
Polévky....................................................................................... 138
Vepřové maso ............................................................................ 145
Hovězí maso............................................................................... 157
Uzeniny a mletá masa ................................................................ 166
Zeleninová a bramborová jídla .................................................. 171
Omáčky ..................................................................................... 176
Přílohy........................................................................................ 183
Zabijačka.................................................................................... 195
Kynuté těsto ............................................................................... 207
Nakládání ................................................................................... 221
Nápoje ........................................................................................ 229
Dieta ........................................................................................... 239

- 248 -