JACK KEROUAC

MAG
 1.

děda a já

V životě mě neměl nikdo rád, jako se mám rád já - jen máma, a ta umřela (můj děda je tak starej, že si
klidně vzpomene, co bylo před sto lety, a co se stalo minulej tejden nebo včera, to neví). Táta zmiznul už tak
dávno, že nikdo ani neví, jak vypadal. Můj brácha chodil každou neděli ve svým novým obleku na starou
silnici kus před domem a děda a já jsme si hověli na verandě a povídali a houpali se, ale bráchu tohle
nebavilo a jednou se zdejch a už se nevrátil.
Když jsme zbyli sami, děda řek, že se postará o prasata a já že půjdu spravit támhleten plot, a řek: „Já
viděl Pánaboha, jak přišel krz ten plot, a je to už sto let a Von přídě zas.“ Pak si to přisupěla teta Gastónie a
řekla, že je to tak, že tomu taky věří, ona že viděla Hospodina víckrát, než se to dá spočítat, pořád se
křižovala a povídá:
„Tohle všecko je jak evangelium a je to svatá pravda, ale malý Magazín '38 Jackson“ (tím myslela mě)
„musí jít do školy a naučit se číst a psát,“ a děda se jí kouk přímo do očí, jako by jí tam chtěl plivnout
tabákovou moučku, a odpověděl: „Proti čtení a psaní nic nemám,“ tak to řek, „ale ta vaše škola neni
Pánaboha, a von pak už nevopraví žádnej plot, nikdá nevopraví stěnu nachýlenou.“
No do školy jsem šel, a když jsem se odpoledne vrátil domů, viděl jsem, že nikdo nikdy nebude vědět,
odkud jsem, jestli tomuhletomu říkaj Severní Karolína. Mně to jako Severní Karolína vůbec nepřipadalo.
Řekli, že jsem ten nejtmavější a nejčernější kluk, co kdy do ty školy přišel. Tak tohle jsem věděl odjakživa,
poněvač jsem u našeho domu viděl bílý kluky a viděl jsem růžový kluky a modrý kluky a zelený kluky, já
viděl oranžový a pak i černý, ale v životě jsem neviděl někoho tak černýho, jako jsem já.
No, nikdá jsem si s tím hlavu nelámal a užil jsem si svý, a když jsem byl malej prcek, dělal jsem
povedený bábovičky, až jsem viděl, že fakt děsně smrděj, a děda na verandě se zatím usmíval a bafal ze svý
starý zelený fajfky. Jednou šli kolem dva bílý kluci a řekli, že jsem fakt černej, jak bejvaj negerský haranti.
No, řek jsem, že tohle teda vím. Řekli, že je jim jasný, že jsem moc malej smrad na to, na co by mě mohli
potřebovat (co to bylo, už teď nevím), a já řek, že ta žába, co mu kouká zpod ruky, je fakt pěkná. On, že to
přej není žádná žába, ale ROPUCHA, a řek to ROPUCHA, jako bych si snad měl sednout na zadek, řek to
tak samozřejmě a nahlas. Pak zmizeli za kopec vzadu za dědovým pozemkem. Takže jsem věděl, že oni jsou
Severní Karolína a že jsou ropucha, a v noci se mi o tom zdálo. Na křižovatce měl krám pan Dunaston a
každej požehnanej večír mě tam nechal sedět na schodech se starým honícím psem a já poslouchal to
bezvadný zpívání z rádia; bylo to úplně normální a přitom tak pěkný, a naučil jsem se jednu, dvě, no prostě
pár těch písniček a zpíval jsem je. Jednou si to přihnal pan Otis ve svým bouráku, koupil mi dvě flašky
limonády a já vzal jednu domů dědovi: ten řek, že pan Otis je teda fajnovej člověk a že znal jeho tátu a tátu
jeho táty, co žil určitě už před sto lety, a že to byli dobrý lidi. No, tohle jsem věděl, a tak jsme si
pochvalovali, jak ta limča pěkně šumí v puse. Každej může vidět, jak jsem si tenkrát užil.
No, a tady se to všecko stalo. Dědův dům byl celej nahnutej a málem na spadnutí, stlučenej z
nařezanejch prken, nařezanejch, když ještě byly čerstvý z lesa, a teď už byly ztrouchnivělý jako nějakej
sešlej pařez a uprostřed pěkně vyboulený. Střecha jako by užuž měla sklouznout z trámů a žuchnout dědovi
rovnou na hlavu. Ten si toho ani nevšim a dál seděl a houpal se. Vnitřek domu byl prázdnej a vyschlej jak
zvadlej kukuřičnej klas, a zrovna tak hrbolatej a sešlej a přitom jen hladil, když jsem byl naboso, no sami
byste viděli, kdybyste to zkusili. Spali jsme s dědou na velký rozvrzaný posteli a měli jsme spoustu místa,
tak byla veliká. Pes spal ve dveřích. Nikdá jsme je nezavírali, dokud nepřišla zima. Já nasekal dříví, děda s
ním zatopil v kamnech. Seděli jsme a jedli hrách a nějakou zeleninu a maso a já si dal VRCHOVATOU lžíci
a nacpal jsem se až k prasknutí - když toho bylo dost. Teta Gastónie nám občas přinesla jídlo, tuhle něco,
támhle něco, minulej tejden, snad i příští měsíc. Nosila maso, chleba, odřezky slaniny. Děda pěstoval na poli
hrách a u plotu měl kukuřici, a pak jsme dali prasatům ty zbytky, který jsme museli vyplivnout, protože
nešly rozkousat. Pes se taky najed. Dům byl uprostřed pole. Kus dál vedla silnice, taková udusaná písečná
cesta plná kamínků, a po ní si to vykračovali mezkové a tu a tam kolem projelo veliký auto a za ním
obrovskej mrak, kilometr do vejšky; já to všude cejtil a říkal jsem si: „Copak by to proboha nezvlád kapku
čistějc?“ Pak jsem si odfrk, pchuch! No a támhlenc na křižovatce je krám pana Dunastona a pak borovej les
a každý ráno tam sedí na větvi vrána a dopaluje se krá-a, krá-ak! a já udělám krá, krá, krá, krá! - zrovna jak
ona a začnu se smát, pokaždý mě to začne lochtat, chi, chi, chi. Na druhý straně je trafika bratra pana
Dunastona a velikánskej dům, ve kterým bydlí pan Otis; uprostřed pole stojí dům slečny Bellový a slečna
Bellová je nejspíš tak stará jak děda a kouří fajfku zrovna jak on. Slečna mě má ráda. Každej večer jdou
všichni v tomhle a v támhletom a ve všech domech spát a jediný, co můžete slyšet, je sova - uhú-u, uhú-u - v
lese a ty netopejři - jik! jik! jik! - a vytí psů a cvrkot cvrčků ve tmě. Pak se ještě od MĚSTA ozve lokotka, š-
š-š-š. Jedině není slyšet pavouka, jak souká pavučiny. Vždycky když jdu do kůlny, zapletu se do nich, a
sotva si je utřu, ten pavouk mi upřede nový. Nahoře na nebi svítej stovky blikotavejch hvězdiček a tady na
zemi je mokro, jako by pršelo. Jdu do postele a děda říká: „Nestuď mě těma fajfkama, kluku jeden!“, ale za
chvilku mám nohy suchý a už jsem pod dekou. Pak ještě vidím oknem hvězdy a usnu, jako když mě do vody
hodí.
Takže každý může vidět, jak jsem si tenkrát užil?
 2.

co se stalo

Chudák děda, jednou ráno vůbec nevstal, a pak přišli všichni od tety Gastónie a říkali, že z ty bídy
umírá. Položil jsem si hlavu k dědovi na polštář a ON mi řekl, že to není pravda. A začal křičet na Pánaboha,
ať už jsou všicky z domu pryč, všicky kromě toho hodnýho honícího psa. Pes kňučel pod postelí a lízal
dědovi ruku. Teta Gastónie ho vyhnala ven: „Huš, ty pse jeden!“ Teta Gastónie mi umyla u pumpy pusu. A
nacpala mi do ucha kus hadru, celý mi ho ucpala, pak tam strčila prst a točí a točí, až jsem z toho málem
umřel. No, brečel jsem. Děda taky brečel. Kluk tety Gastónie se rozběh a utíkal po silnici pořád pryč a
najednou, sotva za chviličku, tu ten tetin kluk letí zpátky, tak strašně rychle, že jsem ještě v životě neviděl
nikoho tak upalovat. Pak se objevil pan Otis ve svým velikým autu a zastavil těsně před naším domem. Byl
hrozně vysokej a měl žlutý vlasy a představte si, on si mě všim a povídá: „Hm, copak se s tebou asi stane,
špunte?“
Pak vzal dědu za ruku, kouk mu na bělmo a zalovil v černý brašně, našel takovou tu věc na poslouchání
a poslouchal a všichni se k němu naklonili a poslouchali taky; teta Gastónie plácla svýho kluka a odehnala
ho. Pan Otis už chtěl začít oťukávat dědu jednou rukou, kterou si dal přes tu druhou, co měl na něm
položenou, když tu se na sebe s dědou podívali, moc smutně, a pan Otis přestal. „Ach, dědo,“ řekl pan Otis.
„Jakpak jste se celou tu dobu měl?“ A děda se usmál, až mu bylo vidět i zažloutlý zuby, a povídá a přitom se
pochechtává: „Támlenc je ta fajfka, je to moc dobrá fajfka,“ a mrk na pana Otise. Nikdo nevěděl, proč to
říká, ale pan Otis, ten to věděl, a děda se tak smál, že se rozklepal jako strom, když po něm leze vačice. Pan
Otis se zeptal: „Kde?“ a děda ukázal na polici a pořád se pochechtával, měl z pana Otise takovou radost. No,
děda měl pana Otise vždycky moc rád. Pan Otis výtah tu fajfku, co o ní mluvili, byla nahoře na polici, tak
vysoko, že jsem ji ani nemoh vidět. Byla z kukuřičný dřeně a byla to ta největší a nejlepší fajfka, co děda
udělal. Pan Otis se na ni smutně díval, tak hrozně smutnýho jsem ho ještě neviděl. Řek: „Pět let,“ a to bylo
všecko, protože tehda viděl dědu naposled a děda to věděl.
Za chvilku děda usnul a všichni tam pořád stáli a mluvili jeden přes druhýho, že jsem až nemoh
pochopit, jak při tom někdo může spát, a říkali tohle. Říkali, že děda je moc nemocnej a určitě umře, a co
přej se mnou, s malým Magem, no co přej se mnou maj dělat? Teta Gastónie a její kamarádka slečna
Jonesová, no ty se navyváděly, brečely až hrůza, protože měly dědu rádi jak já, a tetin kluk, ten taky brečel a
taky ty malí prckové, co se sem přišli podívat ze silnice a stáli teď ve dveřích. Venku kňučel honicí pes a
chtěl dovnitř. Pan Otis všem řek, aby se už netrápili a nedělali si starosti, že přej děda se možná brzo
uzdraví, ale protože on si tím není tak stoprocentně jistej, dohlídne na to, aby dědu vzali do nemocnice, tam
prej mu bude dobře. Všichni souhlasili, že to takhle bude nejlepší, a byli panu Otisovi vděčný, protože on
všecko zaplatí a pokusí se zařídit, aby se děda zas uzdravil. „A s tím chlapcem,“ otočil se pak na tetu
Gastónii „Jste si jistá, že váš manžel a otec s vámi budou souhlasit, abyste se o něj starali?“ Propána, já
brečel, když jsem to slyšel. Propánajána, jak já brečel, když vzali chudáka dědu a nesli ho k autu jak
nějakýho starýho přejetýho psa, položili ho na zadní sedadlo a odvezli do nemocnice. Brečel jsem; teta
Gastónie zavřela dědovy dveře a děda, ten je nikdá nezavíral, ani jednou jedinkrát za sto let je nezavřel! Z
toho hroznýho strachu se mi udělalo špatně, nejraděj bych se byl skulil na zem, vyhrabal si díru a tam bych
brečel, schovanej, protože v životě jsem neviděl nic jinýho než náš dům a dědu, a oni mě teď z toho
prázdnýho domu táhnou pryč a děda umírá a nemůže si nijak pomoct. Ach bože, a já si pamatuju, co říkal o
tom plotu a o Pánubohu, o panu Otisovi a o mejch mokrejch nohách, pamatuju si ho tak strašně živě a on je
zatím tak daleko, brečím a všech se bojím.
 3.

dům tety gastónie

No, odvedli mě po silnici k domu tety Gastónie, byl to velikánskej starej přecpanej dům, protože jich
tam bydlí jedenáct nebo dvanáct, od toho nejprťavějšího mimina až po dědu Jelkeyho, kterej dřepí vevnitř a
je úplně starej a slepej. Ten dům se vůbec nepodobal domu mýho dědy. Měl dokola samý okna a velkej
cihlovej komín a verandu, která vedla kolem celýho domu. Na ní byly židle a melounový slupky a na
prknech na podlaze plno písku, že se tomu člověk nemoh ani vyhnout. Teda v životě jsem neviděl takovejch
much jak v tom domě! Ne, tady jsem já bejt nechtěl. Na dvoře byly stromy a třešně a pěkná houpačka, jenže
tam pořád kňouralo a pištělo dobrejch šest nebo sedům dětí - a ani prasata tam neměli tak pěkný, jako je měl
můj děda. A v životě jsem neviděl takovou nudu! Ne, tady jsem já zůstat nechtěl. V noci jsem ani neměl kde
spát, mohl jsem si lehnout jen do ty jedny postele, kde už byli tři, ne-li čtyři kluci, a já stejně nemůžu usnout,
když mi někdo cpe lokty do pusy.
Dědy Jelkeyho jsem se hrozně bál, poněvač on jednou řek: „Přiveďte sem toho kluka!“, a když mě
přivedli, chyt mě za ramena a díval se na mě jedním velkým žlutým okem, který chudák ani nevědělo, kam
se vlastně má koukat, díval se někam nad mou hlavu a nic neviděl. Druhý oko už neměl, to, co po něm
zbylo, se mu schovalo někam dovnitř hlavy. Ten děda vlastně žádný oči neměl. Zhurta mě čap - a bolelo to,
a pak řek: „Tak todle je ten kluk. No, vztáhnu na něj svou ruku jen jedenkrát za den.“ Přiběhla teta Gastónie
a odtáhla mě. „Proč musíš toho chlapce proklínat, když už jsi každýho sedumkrát proklel. Vždyť je to dítě,
nemůže za to, co ti jeho táta proved s očima.“ A děda Jelkey začal křičet: „Dřívejc než umře, vztáhnu na něj
svou ruku sedumkrát, a nikdo mi v tom nezabrání!“
„Tak to teda ne,“ rozkřikla se teta Gastónie a strejda Sim, to je tetin muž, ji musel odvíst pryč a já, já
výběh ven a schoval jsem se na dvoře, fakt jsem se bál, že se děda Jelkey zase napřáhne a že mě chytí.
Kdepak, mně se tetin dům nelíbil, vůbec ne!
Když se jedlo, všichni seděli u stolu, jen ten zákeřňáckej děda Jelkey jed v rohu na kolenou, poslouchal,
jak se ostatní baví, a najednou povídá: „To seš ty, chlapče?“ a myslel tím mě. Schoval jsem se za tetu
Gastónii. „Poď sem, kluku, vztáhnu na tebe ruku podvakrát. Pak mi zbydou už jen čtyry rány - a nakonec
splatíš kletbu.“ „Neposlouchej vůbec, co povídá,“ řekla mi teta Gastónie. Strejda Sim nic neříkal, nikdy se
na mě ani nepodíval, a já se tak bál a bylo mi špatně, no, myslím, že bych to v tetiným domě dlouho
nevydržel a šel bych raděj umřít do lesa, tak jsem byl nešťastnej a smutnej. Teta Gastónie povídala, že jsem
byl nemocnej a zhub se o pět kilo, no vypadal jsem hrozně, byl jsem moc slabej a celej den jsem ležel v
prašný hlíně. „Pročpak tu pláčeš v tom blátě?“ ptala se.
„A máš pak celou pusu upatlanou?“ Otřela mi bláto z pusy. Teta Gastónie, ta za to vůbec nemohla, to
všechno ten děda Jelkey a strejda Sim a ty děti, co po mně házely pískem. A nikdo mě nevzal za dědou do
nemocnice. „Ach bože, musím už přestat s tím brekem.“
Děda Jelkey, ten se zas nápřah z okna a chyt mě a tolik to bolelo, že jsem pad na zem jak mrtvěj; děda
křičel a radoval se: „Tak teďkonc sem toho kluka chyt a vztah na něj ruku už podvakrát!“ Pak povídá,
povídá: „Tři! - Čtyry! - a teta Gastónie mu mě vyškubla, tak prudce, že jsem upad. „Já viděl znamení, když
sem se po tom hajzlíkovi nápřah!“ ječel děda Jelkey. „A teďka už to bude je třikrát.“ Teta Gastónie se dala
do breku, padla na postel a začala sebou mlátit a já nevím co; všecky děti se rozutíkaly po silnici pro strejdu
Sima, kterej byl na poli s mulou, a strejda Sim příběh. Propána, potom ten starej děda Jelkey přišel na
verandu a hledal mě, rozpřáh ruce a šel rovnou tam, co jsem stál, jako by vůbec nebyl šlépěj - ale pak škobrt
o židli, vykvik a padal, až sebou bouchnul o zem. Všichni udělali: „Áách!“ Strejda Sim dědu zdvih, odnes
ho dovnitř a uložil do postele; děda sípal. Strejda Sim řek bráchancovi, aby mě vzal ven; tak jsme s
bráchancem stáli venku a slyšeli jsme strejdu Sima a tetu Gastónii, jak na sebe křičej.
„Proč chceš mít toho fakana v domě, dyž na něm leží kletba, ty bláznivá ženská?“ křičel strejda Sim. A
teta Gastónie se pořád modlila: „Ach Bože, vždyť je to jen dítě, nikomu nic neudělal, proč by měl Bůh
uvrhnout hanbu a zmar na hlavu nevinnýho beránka a úplně malilinkatýho děcka.“ „Do toho, co si rozhodne
Bůh, mi nic nejni!“ křik strejda Sim. Teta Gastónie zas na to: „Pane Bože, jeho krev je má krev a krev mé
sestry je má krev, ach Bože, drahý Ježíši, vysvoboď nás z hříchu, vysvoboď mýho muže z hříchu, vysvoboď
mýho tchána z hříchu, vysvoboď my děti z hříchu a Bože, drahý Bože, vysvoboď MĚ, Gastónii Jelkeyovou,
z hříchu.“ Strejda Sim vyšel na verandu, kouk na mě tím nejčernějším pohledem a šel pryč, poněvač teta
Gastónie teď promodlí celou noc a on k tomu nemá co říct. Děda Jelkey usnul.
 No, bráchanec je starší než já, vzal mě s sebou kousek po silnici a ukázal mi v dálce MĚSTO, protože
věděl, jak jsem opuštěnej a smutnej. „Dneska je sobota, dnes večír se všicky zhulej, jdou támdlenc do
MĚSTA a trsaj rokec, to voni dělaj, panejo,“ povídá.
„Co to znamená trsaj rokec?“ zeptal jsem se. „Ty ti tam maj muziku, že prostě začneš jančit, zpíváš a
řveš a tancuješ jak divej! Panejo, já to tam v sobotu viděl, dal sem si prase na rožni a táta, ten ti vyžah celou
flanderu, taklenc -“ a bráchanec hodil hlavou dozadu, měl velikou, úplně největší hlavu, jo, ukázal mi to a
pak: „Tchjéé!“ - chyt se rukama za ramena a začal skákat kolem dokola, aby mi to všecko předvedl.
„Todlenc je to tancování. Ale ty nemůžeš nikam jít, protože na tobě leží kletba.“ Tak jsme s bráchancem šli
ještě kousek a tam se objevily ty světla MĚSTA, který jsem nikdá předtím neviděl. Usadili jsme se na
jabloni a všecičko jsme měli jak na dlani. Ale já byl smutnej, že tohle mi moc nepomohlo. Propána, co mi
vůbec bylo do nějakýho města?
Tak jsme se rozdělili, bráchanec šel dál a já se támhletudy vyškrábal zpátky do lesa, potom jsem slez z
kopce ke krámu pana Dunastona a poslech si v rádiu zas nějaký zpívání. Pak jsem si to namířil po silnici k
domu mýho dědy. Všude tam bylo ticho a prázdno, no nikdo by se to asi nedověděl, ale já moh klidně umřít
a zůstat tam mrtvěj jak kámen. U dědovejch dveří vyl náš starej honící pes, ale on tu teď nebydlí a já tu taky
nebydlím, vůbec nikdo tady nebydlí a pes vyl, div se nepominul.
Už někdy před sto lety viděl můj děda Pánaboha přijít krz ten plot a teďka musí umírat v nemocnici a
žádnej plot a vůbec nic už nikdy neuvidí. Tak se ptám Pánaboha: „Pročs to chudákovi dědovi udělal,
Panebože?“
Už si nemůžu vzpomenout na nic o tetiným domě ani na to, co se tam ještě stalo.
 4.

jak pro mě přišel brácha

Kluk jak já, dědo, nemá, kde by hlavu složil, dokavaď nezůstane tam, co je; já teda u tety Gastónie dál
zůstávat nechtěl, jenže jsem neměl vůbec kam jít, moh jsem spát jen v tetiným domě. Tak jsem se loudal
zpátky přes ten černej les, panejo, a najednou vidím tetu Gastónii, čekala na mě s olejovou lampou v
kuchyni. „Pojď spát, mý dítě,“ řekla mi, a tak hezky, že jsem se jí málem stočil na klín do klubíčka a usnul,
jako jsem usínal na klíně my mámy, když jsem byl úplnej prcek - dřív než umřela. „Teta Gastónie se o tebe
postará, ať se děje cokoli,“ řekla mi, pohladila mě po hlavě a já usnul.
No, ležel jsem v posteli nemocnej nějaký dva, tři, sedům dní a celou tu dobu lilo jako z konve a teta
Gastónie mě krmila kukuřičnou kaší s cukrem a vařila mi kapustičky. Děda Jelkey seděl v druhý půlce
domu a pořád říkal: „Přiveďte mi toho kluka.“ Ale nikdo mě k němu nepřived, ani mu neřek, kde jsem. Teta
Gastónie všem nařídila, aby byli zticha. Děda Jelkey chyt krz okno bráchance - jako předtím mě - a pak
povídá: „Ba ne, počítám, že to nebude ten kluk.“ Bráchanec taky křičel, jako já.
Spal jsem dva dny, a když jsem se vůbec probudil, hned jsem zas usnul. Teta Gastónie poslala
bráchance, aby přived pana Otise, ale pan Otis odjel nahoru na SEVER. „Kam nahoru na SEVER že odjel?“
ptala se teta a bráchanec řek: „No odjel prostě nahoru na SEVER.“ „A kam přesnějc na SEVER že odjel?“
A bráchanec odpověděl: „No přece nahoru do SEVERNÍ VIRGÍNIE.“ Chudák teta svěsila hlavu a nevěděla,
co dodat.
Tak pan Otis byl pryč a teta Gastónie se za mě modlila a přivedla i slečnu Jonesovou, aby se za mě
modlily spolu.
Strejda Sim, ten se na mě jednou podíval a řek tetě Gastónii:
„Mám dojem, že kluk brzo posype za svým dědou.“ Teta se podívala nahoru ke stropu a řekla: „Amen,
tenhle svět se nehodí pro takovýho beránka, nechť Ježíš spasí jeho duši.“ „No,“ strejda Sim na to, „myslim,
že nám prostě ubyde jeden hladověj krk,“ a teta vykřikla: „Ježíši Kriste, střež mýho muže od hříchu!“ „Zavři
klapačku, ženská, ten tvůj muž nemá vůbec na žádný hříchy čas, a taky tudle zimu nesežene žádný nový
kamna, poněvač na tabákovým políčku leží kletba; slyšíš, vod tý doby, co tu máme toho kluka, začli brouci
vožírat listy!“ A prásk za sebou dveřma.
Teda to byla vůbec nejdelší řeč, co jsem od něj kdy slyšel.
Jednou v sobotu ráno jsem ležel v posteli a najednou UÁÁÁ! - venku všichni křičej a mluvěj jeden přes
druhýho, tak hlasitě, že jsem tam chtěl aspoň vidět a hrozně jsem natahoval hlavu a krk, ale neviděl jsem ani
ň. Hnali se po verandě rovnou sem. No, strčil jsem hlavu zas zpátky, protože jsem byl nemocnej. A kdo
myslíš, že se objevil ve dveřích a za zádama všecky ty rozesmátý děti?
Propánakrále, ať se kozel okotí a kráva zakokrhá, jestli tohle není můj brácha! Jenže od tý doby, co od
nás odešel, se tak změnil, že nemůžu najisto říct, kdo ten člověk ve dveřích vlastně je. Na hlavě má prťavej
kulatej tralaláček, na vršku na něm právě tak prťavej knoflík. Z brady mu trčí pár divnejch fousů a je celej
vyzáblej a vychrtlej a vytáhlej a vysokej, no vůbec nevypadá moc dobře. Ale když mě uvidí, úplně se
rozzáří, jde k posteli, aby mě mohl pořádně čapnout do náručí a kouknout mi do očí. „Tak tady ho máme,“
povídá, a neříká to nikomu určitýmu, poněvač to říká sám sobě, a směje se a já, já jsem tak překvapenej, že
mlčím jak ryba. No víš, já byl tak překvapenej, že jsem si v tý posteli až sed.
Všecky děti se smály, ale chudák teta Gastónie byla jak zkrouhnutá, celá se trápila a pořád jen koukala
přes rameno, protože se bála, aby si to sem po silnici nepřištrádoval strejda Sim. Počítám, že taky neměl
mýho bráchu dvakrát v lásce. „Hele, drahej, kde jsi až doteďka byl, a pročs sem přišel?“ ptala se teta bráchy.
A on na to: „Tak teď!“ - a vyskočil a začal šmrdlat nohama po zemi a tancovat kolem dokola tím
nejlegračnějším způsobem, co jsem kdy viděl. Smál jsem se a všechny děti se taky smály. Děda Jelkey byl
jako na trní a ptal se: „Pročpak se všichni smějou?“
„Přišel jsem, abych odved pana Maga, madame. Odletím s ním na svým kouzelným koberci nahoru
na SEVER do NEW YORK CITY, Vaše Výsosti,“ šaškoval brácha. Pak udělal to nejlegračnější pukrle,
smek svůj legrační tralaláček a ukázal všem vlasatou hlavu. Ty děti a já, my se zas váleli smíchy, no v
životěs neviděl takovej rachot a chechtot. „Kdo to tam mluví?“ rozčiloval se děda Jelkey.
„Proč se ty hajzlici smějou?“ Ale nikdo ani necek.
„Co tady vůbec děláš?“ zeptala se teta Gastónie mýho bráchy. Ten si strčil klobouček pod paži a povídá:
„No přece sem si přišel pro brášku, to tu dělám.“ A přestal poskakovat. Děti přešlapovaly samou
nedočkavostí jak na jehlách, protože se ještě chtěly smát, ale dospělí se najednou tvářili smrtelně vážně.
 Teda pro mě to byl ten nejbezvadnější den. Stoup jsem si a za- dupal nohama o postel, víš, a najednou
jsem úplně chyt dech a bylo mi tak dobře. Tchjúú!
„To sis teda nepřišel,“ zpražila ho teta Gastónie. Brácha se nedal:
„Ale jo, pročpak mi tvrdíš, že ne?“ „Proč?“ teta Gastónie na to. „Copak jsi něco jinýho než
nezodpovědný budižkničemu, který sem klidně přijde a chce to nemocný dítě odvíst pryč? Pryč - odsuď,
kde má aspoň střechu nad hlavou!“
„Ta střecha není jeho, teto Gastónie,“ poznamenal brácha. Teta vylítla a začla křičet: „Mě neobalamutíš
nějakou tetou Gastónií, lidi tady kolem dobře vědí, že jsi budižkničemu! Nikdás nedělal nic jinýho, než
sis každýho požehnanýho večera jen dával do frňáku a poflakoval se kolem silnice! Pak ses najednou sebral
a odjel, zrovna když tě chudáci doma nejvíc potřebovali! Jdi pryč, zmiz!“
„Kdo to tu je?!“ ječel děda Jelkey a škubal sebou, narážel do opěradla židle a vztekle se rozhlížel kolem.
No, víš, já i ty děti jsme se už teď vůbec nesmáli.
„Ale paní,“ řek můj brácha, „jakpak to mluvíte?“ Teta Gastónie křičela dál: „Mě neobalamutíš nějakou
paní! A nemysli si, že si sem jen tak přijdeš, zpod mý střechy ukradneš dítě a naučíš ho pak špatnostem, jak
ses to naučil od svýho táty! JO!“ zaječela, jako když ji na nože bere, „nejsi o nic lepší než ten tvůj táta, o nic
lepší, než byl kterejkoli Jackson!“
A to už jsem věděl, jak to se mnou bude dál. „Co to tu je za chlapa?“ chroptěl děda Jelkey. Tak hrozně
zuřil, že jsem toho chudáka slepýho ještě takhle rozběsněnýho neviděl. Popadl hůl a sevřel ji v ruce. Zrovna
v tom okamžiku se na verandě objevil strejda Sim. Když uviděl bráchu, jak stojí uprostřed jeho domu,
vypoulil oči, že byly veliký jak slepičí vejce, kulatý a bílý a taky tak tvrdý. A řek potichu a nějak divně: „V
tomdle domě nemáš co dělat, mladej, a ty to víš.“ Vůbec se neotočil, jen sáh za dveře a výtah starou lopatu,
která tam stála opřená. „Padej ven!“ Teta Gastónie se chytla za krk, otevřela pusu a chtěla začít křičet, ale
stěží se k tomu dostala; všichni čekali, co se stane.
 5.

to bylo agrumentování

No, víš, brácha se pana Sima s tou velkou lopatou kór moc nebál, a povídá: „Nebral sem si tudle židli,
abych s ní někoho praštil, nebo třeba i zabil, protože sem přišel úplně mírumilovně. Ale určitě ji budu držet
tak dlouho, dokud vy nepustíte tu lopatu, pane Jelkey.“ A zvěd židli jak Samson, co bojoval se lvem. Oči
mu zrudly: tohle všechno se mu nijak zvlášť nelíbilo. Strejda Sim na něj jen zíral; pak kouk na tetu Gastónii
a povídá: „A ty mi vysvětlíš, co tu ten smrad dělá.“
Teta se pustila do vysvětlování. „Dobře, a teď už buď zticha,“ zarazil ji strejda. Pak se otočil k mýmu
bráchovi a procedil krz zuby:
„Ty vyjeď - hezky rychle!“ a ukázal na dveře.
„Chyť ho, Sime!“ křik děda Jelkey, zas se zvěd ze svý židle a nápřah hůl: „Vem ho tou holí po hlavě,
synku!“
„Ať si děda sedne,“ přikázal strejda Sim. Jenže teta Gastónie začla bědovat a naříkat, to kvůli mně,
protože nechtěla, abych odešel s bráchou: „Ne, Sime, ne! To děcko je nemocný, bude mít hlad a nastydne
se! S tímhle člověkem se mu ve světě přihodí všecko možný a stane se z něj špatnej člověk a hříšník!
Hospodin pak jak rozžhavený železa pekel uvalí na mou duši vinu a zatracení! A na tvou duši taky, a na
tenhleten dům!“ A hrozitánsky naříkala, ukrutně smutná a oči plný slz, že jsem z toho byl úplně janek; pak
byla na- jednou u mě, držela mě a před všema schovávala a celýho mě hubičkovala! Tchjúú!
„Voblíkej se, Magu,“ řek brácha. Strejda Sim odložil lopatu a brácha postavil židli na zem. Chudák teta
Gastónie brečela a brečela a pořád mě držela. Nemohl jsem se hnout ani o milimetr a bylo mi moc líto, že se
všechno pokazilo a je to tak špatný. No, strejda Sim přistoupil k nám, chyt tetu Gastónii a odtrhnul ji. Brácha
mi našel košili a oblík mi ji. Teta křičela. Propána, já už našel i boty a čepici a byl jsem připravenej; brácha
si mě hodil jak ranec na záda a míříme si to ke dveřím.
A co myslíš, že se stalo? Ke dveřím přisvištělo auto pana Otise! Pan Otis vystoupil ven, zaklepal, vešel
dovnitř a povídá: „Tak co se tu děje?“ Jednoho po druhým si nás prohlíd a posunul si klobouk dozadu.
No, všichni začli mluvit jak u zpovědi. Teta Gastónie se hned pustila do agrumentování, vysvětlovala
všecko tak hlasitě a modlila se s takovou vervou, že nikdo ani nemohl slyšet nic jinýho. Pan Otis poslouchal
a jen kouk na ostatní, aby byli zticha a nic neříkali. No, brácha mě postavil na zem, sotva by mě moh mít
pořád na zádech, když všichni tak křičeli. Pan Otis mě vzal za zápěstí a poslouchal. Potom mi odhrnul víčko,
jako tenkrát chudákovi dědovi, a prohlíd mi bělmo; pak se narovnal, celýho mě přejel očima a povídá: „No,
vypadá to, že Mag je docela v pořádku. Mohli byste mi teď všechno znovu vysvětlit?“ Teta Gastónie mu zas
všecko znovu vysvětlovala a on pokyvoval hlavou, ano, hm, ano, ehm, a pak řek: „No, nerad bych se vám do
něčeho pletl, ale myslím, že jsem měl pravdu, když jsem říkal, že to nebude nejlepší řešení, brát chlapce k
vám. A nemyslím ani, že tu bude moct zůstat.“ Když to říkal, díval se na strejdu Sima a strejda Sim
odpověděl: „No, pravda, já si to taky nemyslím, pane Otis, stejně vod tý doby, co je tady, s tim byly samý
patálie.“ Pak šel pan Otis k dědovi Jelkeymu, aby ho pozdravil, a děda Jelkey mu děkoval: „Sem moc rád,
že vás zas slyšim, pane Otis,“ a seděl tam s pusou od ucha k uchu, to že k nim pan Otis přišel na návštěvu.
Potom pan Otis prohlásil: „Považuju za svůj dluh vůči dědovi toho chlapce dohlédnout na to, aby o něj
bylo postaráno,“ a otočil se na mýho bráchu. Počítám, že se mu brácha nezamlouval o nic víc než komukoli
jinýmu, poněvač pokýval hlavou a řek: „Ani ty nevypadáš, že by ses mohl o malého postarat. Máš na
Severu nějaké zaměstnání?“
„Samo, že mám,“ odpověděl brácha, zatvářil se jak lilijum a znovu si schoval svůj tralaláček pod paži.
Ale pan Otis to moc nespolk, protože se zeptal: „A když někam cestuješ, to máš jen tyhle šaty?“ Všichni se
podívali na bráchovy šaty, který za moc nestály, a pan Otis pokračoval: „Máš na sobě jen vojenskou blůzu a
kalhoty máš po stranách rozpáraný; ty kalhoty ti zrovna nepadnou, v nohavicích jsou celý nafouklý a u
kotníků zas tak našponovaný, že si nedovedu představit, jak je můžeš sundat. Pak máš červenou košili,
která praní ani nepamatuje, vojenské boty, už skorem na vyhození, a na hlavě tenhleten baret: jak si
představuješ, že ti vůbec uvěřím, že máš nějaké zaměstnání, když přijedeš domů takhle vymóděnej?“
„Ale pane,“ ohradil se brácha, „todle dnes v NEW YORKU letí.“ Jenže na pana Otise to nezabralo a
mluvil dál: „Zarostlá brada a tak? Abych řekl pravdu, já sám jsem se z New York City právě vrátil a
nestydím se přiznat, že jsem tam jel prvně. Nemyslím, že by to místo bylo zrovna vhodné, aby v něm žili
lidi, ať už bílý nebo barevný. Když zůstaneš doma, nemám nic proti tomu, aby ses o bratra staral.
Koneckonců dům vašeho dědy ještě STOJÍ a práci můžeš sehnat DOMA právě tak jako jinde.“
 „Jenže já mám v New Yorku ženu,“ ozval se brácha a pan Otis vystřelil s otázkou: „Chodí do práce?“
Brácha si to nechal projít hlavou a pak odpověděl: „Nojo, chodí.“ Na to pan Otis čekal: „A kdo se tedy bude
o chlapce přes den starat?“ Bráchovi zas zrudly oči, protože už nemoh nic dalšího vymyslit. Já, to víš, jsem
mu držel palce, protože jsem byl tak rád, když jsme si to předtím namířili ke dveřím - a teď zas trčím v tom
domě jako v pasti.
„Přes den bude ve škole,“ odpověděl brácha a unaveně se podíval na pana Otise, kterej ho tím
vyptáváním úplně zaskočil. Pan Otis se usmál: „No, nepochybuji o tvých dobrých úmyslech, ale kdo na něj
dá pozor, až se bude vracet ze školy domů, vždyť v NEW YOR- KU je provoz až hrůza. Kdo ho potom v
tom bezcitném městě převede přes ulici, kdo dá pozor, aby ho neporazil náklaďák a aby se mu něco
nestalo? A kdepak se ten chlapec nadýchá čerstvého vzduchu? Kde sežene nějaké slušné kamarády, kteří by
se už ve čtrnácti letech nepotloukali po ulicích s nožema a revolverem? Tedy ja jsem v životě neviděl něco
takového, jako je New York. Nepřál bych tomu klučinovi podobný život a myslím, že by to ve svých
posledních okamžicích nechtěl ani jeho děda. Já do toho zasahuju jen proto, že to přinejmenším dlužím
jednomu starému příteli, který mě naučil rybařit, když jsem mu ještě nesahal ani ke kolenům. No,“ otočil se
k tetě Gastónii a zhluboka povzdych, „budeme mu muset asi opatřit nějaký dobrý domov do té doby, než
vyroste natolik, aby mohl rozhodovat sám za sebe.“ A výtah z kabátu malou knížku, odšrouboval nádherný
pero a krasopisně do ní něco napsal. „Hned ráno to obtelefonuju a zařídím, co bude třeba. Chlapec zatím
může zůstat tady,“ obrátil se na tetu Gastónii, „protože jsem si jist, paní, že dohlédnete, aby všechno bylo
v pořádku.“ Ano, pan Otis mluvil takhle fajnově a mile. Jenže mně to dvakrát milý nebylo, protože jsem
v tetiným domě nechtěl zůstat už ani jedinou minutu, jedinou noc, prostě ani chvilku; nechtěl jsem jít do
žádnýho DOBRÝHO DOMOVA a taky jsem nechtěl koukat na mýho bráchu, jak se loudá po silnici pryč,
samotnej a smutnej. Chudák brácha se díval přes rameno, chvíli co chvíli se otáčel a pomalu vířil prašnej
písek svýma

VOJENSKÝMA BOTAMA. Děti tety Gastónie ho kousek vyprovodily, protože si ho hrozně oblíbily a
chtěly, aby jim ještě zatancoval a udělal nějaký pukrle jako předtím v domě, ale brácha nic. Pan Otis zůstal
na verandě a mluvil se strejdou Simem. Když se brácha ztratil v lese, našed pan Otis do svýho velikýho auta
a odjel.
No a já jsem tam zkejs.
 6.

lezu oknem

Přišel večer, všichni šli spát a já ležel se třema prťavejma bráchancema v posteli a vůbec jsem nemoh
usnout. V duchu jsem se pořád musel ptát: Ach jo, copak se teď se mnou stane? Byl jsem ze všeho úplně
zničenej, už jsem nemoh ani brečet, prostě nic. Všecičko, na co jsem se už přichystal, se mi rozsypalo pod
rukama a já nemoh vůbec nic dělat. Ach bože, to byla dlouhá a ošklivá noc.
Pak jsem asi chvíli spal, protože najednou jsem se probral a slyšel ňafání psů. Strejda Sim otevřel ve
svým pokoji okno a okřik je:
„Přestanete už kňučet a skučet?!“ Teta Gastónie se zeptala:
„Pročpak ty psi tak štěkaj?“
Strejda Sim se šel podívat. Pak se vrátil a povídá: „Támhlenc na stromě prská ňákej černej kocour,“ a
šel spát. Teta Gastónie zadrmolila: „Černej kocoure moure, odejdi od mých dveří,“ pokřižovala se a šla taky
spát.
Potom jsem uslyšel, jak se můj malej bráchanec Willis, co spal u okna, ptá: „Kdo je tam?“ Ozvalo se
tichounký: „Psst!“ Kouknu ven a - žjúú! - za oknem byl můj brácha! Přelezli jsme s Willisem prťavýho
Henryho, kterej spal, a přimáčkli nos na okno; pak se přišmrdolil i Jonas a přimáčk svůj nos na okenní síť.
„To je ten pán, co tancoval,“ zaradoval se malej Willis a rozesmál se: „Hi, hi, hi!“ Jenže brácha si položil
prst na pusu a udělal: „Psst!“ Všichni jsme nastražili uši, jestli se z druhý strany neozvou teta Gastónie,
strejda Siní a děda Jelkey, ale ty pochrupovali, až se hory zelenaly; navíc venku kňučeli psi, takže by stejně
nic neslyšeli.
„Pročs sem přišel, pane Tanečníku?“ zeptal se malej Willis a Jonas se přidal: „Ehmm?“ Vtom se
probral prťavej Henry a zaječel:
„Netlap na mě!“ - tak hrozně nahlas, že jsme všichni vlítli zpátky pod deku a brácha sjel jak blesk dolů
pod okno. Uff, teda já ani nedejchal, víš. Ale nikdo se neprobudil.
Všichni jsme se zas potichounku nahrnuli k okenní římse.
„Budeš tancovat?“ zeptal se Jonas a prťavej Henry se vzbudil, a když viděl, kdo je v okně, protřel si oči
a zažbrblal: „Bueš tanťoať?“ On totiž všecko opakoval po Jonášovi. Brácha zas udělal: „Psst!“ a prťavej
Henry si strčil prst před pusu, otočil se a šťouch mě jako bych to na něj šláp já, víš. Pak se zas všichni
podívali na bráchu.
„Přišel sem si pro Maga,“ zamumlal brácha krz dlaň, „ale zejtra nebo napřesrok se zas vrátím; potom
každýmu z vás pořádně zatancuju a všichni ode mě dostanou padesát centů, platí?“
„Proč nechceš tancovat hned?“ bouřil se malej Willis a Jonas zaškemral: „Aspoň trošičku?“ a prťavej
Henry opakoval: „Poň tlotiťku, hmmm?“ Brácha naklonil hlavu na jednu stranu, pěkně popořádku si nás
prohlíd a povídá: „Teda doufám, že někde nade mnou teď vartu- je můj anděl strážnej. Magu,“ nařídil mi
pak, „zatímco budu těmdle člobrdům tancovat, potichounku si seženeš svý věci.“ Rychle jsem se do toho
dal. Brácha zatím tančil po dvoře zalitým měsíční září a prťata na něm mohli oči nechat, byli jak v sedmým
nebi a blaženě se usmívali. Teda jak on tančil v tom měsíčním světle - v životěs nemoh nic podobnýho vidět,
a tetiný děti jakbysmet.
„Tak přestanete už sakra kňučet a skučet?!“ křik strejda Sim z druhý půlky domu a to ti teda povím, že
každej z nás zajel dolů tak rychle, že ani nestačil mrknout, co dělají ostatní. Ale strejda Sim to stejně myslel
jen na psy, chudák jeden ospalej.
Všichni se pak zas zvedli.
Brácha oddělal okenní síť, znovu zašeptal: „Psst!“ a natáh se dovnitř; Jonas udělal: „Psst!“ a Henry
opakoval: „Ššš!“ Já se chyt bráchy za krk a už jsem se sunul ven; napřed hlavu, pak i nohy a šupito presto,
než bys řek švec, už jsem stál venku na černočerným dvoře, připravenej zmiznout.
„Tak jdem,“ povídá brácha a hodil si mě na záda, zrovna jak odpoledne. Pak jsme se otočili a všecky
prťata byli v okně; vypadali tak smutně, jako by každou chvíli chtěli začít natahovat moldánky, víš, a brácha
to hned poznal, tak jim řek: „Nebrečte, prckové, my s Magem se zítra nebo napřesrok vrátíme a všicky se
budem mít děsně fajn, pudem k potoku na ryby, nacpem se cukrlátama a zahrajem si s mičudou. Pak si
budem vyprávět bezvadný příběhy, vylezem na strom a budem lovit ty, co zůstanou dole, vůbec budem
dělat jen samý bezva věci, počkejte, to budete mrkat na drát, no ne?“
 „Ano,“ hlesnul Jonas, prťavej Henry to zopák: „No,“ a Willis řekl jen: „Hmm.“ A to už jsme s bráchou
vyrazili, proklouzli jsme přes dvůr, přelezli plot a už jsme si to namířili do lesa, potichounku jako myšky.
Tchjúú! Tak nám to všecko klaplo.
 7.

ve městě

Dědo, to ti byla snad ta nejčernější noc, protože hned jak jsme s bráchou dorazili k lesu, zakryly měsíc
mraky; z měsíce zbyl jen slabounkej srpeček jak nějakej měsíční banán a i tak ten hubeňour jen mžouravě
pomrkával, když vůbec juknul z mraků ven. Taky se ochladilo a bylo zima, že jsem si přál, aby se přihnala
teplá letní bouřka a trošku mě ohřála, protože jsem se vůbec necejtil tak dobře, jako když jsme se vydali na
cestu. Bylo to, jako kdybych něco zapomněl udělat nebo si něco zapomněl odnýst s sebou z domu tety
Gastónie, jenže jsem věděl, že nic takovýho prostě není, leda bych si to všecko vymyslel v nějakým snu.
Propána, a proč bych měl vůbec o něčem takovým snít, vymejšlet si to a sám sebe trápit? V dálce za lesem,
v tý černočerný tmě, projížděl vlak, jenže byl děsně daleko, protože jsme ho s bráchou slyšeli, jen když
zafoukal vítr, zaslechli jsme to húúú - protáhlý houkání, který se vytrácelo, jako by se už lokotka nemohla
dočkat, až bude v kopcích. Brr! To byla zima!
A tma. A nějak divně. Ale mýmu bráchovi, tomu to bylo fuk.
Kus cesty lesem mě nes, pak mě postavil na zem a prohlásil:
„Uff, kluku jeden, já tě přece neponesu na zádech až do New Yorku.“ Šli jsme dál, až jsme dorazili ke
kukuřičnýmu poli. Brácha se mě zeptal: „Hele, Magu, seš si jistej, že můžeš fakt chodit, kdyžs byl tak
nemocnej?“ Špitnul jsem jen: „Sím ano, je mně jen trochu zima,“ a šlapal jsem dál. Brácha na to: „Ze všeho
nejdřív ti schrastím pořádnej kabát,“ a dodal: „Tak šups nahoru, šprčku.“ Hodil si mě zas na záda a pak
otočil a koutkem oka na mě mrk. „Poslyš, Magu, doufám, že si seš stoprocentně jistej, že se mnou chceš
ject?“ A já zas špitnul: „Sím ano.“
„Tak proč mi furt říkáš prosím ano jako nějakýmu pánovi, když víš, že sem tvůj brácha?“
„Sím ano,“ hlesnul jsem; pak jsem si uvědomil, co říkám, a opravil jsem se: „A-ano, brácho.“ Jenže
jsem nevěděl, co říct dál. Počítám, že jsem byl vyplašenej jak vrabčák, protože jsem jen stěží věděl, kam
vlastně jdem a co se mnou bude, až se tam dostáném - jestli se tam vůbec dostanem, a nepřipadalo mi
správný vyptávat se mýho bráchy, kterej si pro mě přišel celej šťastnej a rád.
„Poslyš, Magu,“ řek brácha, „ty se mnou hezky pošupajdíš, až doputujem domů, a budeš mi říkat jo,
Slime, jako každej jinej, kapišto?“ „Sím ano, Slime,“ vyhrkl jsem, pak jsem si to znovu uvědomil a opravil
se: „Jjo, Slime.“
„Tak vidíš,“ zasmál se Slim. „A teď mi řekni, viděls na Jelkeyovic stromě toho kocoura, co na něj
všecky psi tak štěkali? Tak toho sem tam narafičil já sám, aby mě psi neucejtili. A copak na ně ten černej
macek pěkně nezaprskal, nesplet jim hlavu a nám nepřines štěstí? Bacha na věc!“ křik najednou Slim na
strom, uskočil od něj, hups zas k němu a zaštěkal, pak zasyčel fsss! - jako kočka, a oba jsme se rozesmáli.
On takovej prostě byl, dědo.
„Chuděro malej,“ povzdech si pak a nadhodil si mě na zádech.
„Budeš nejspíš ze všeho vyděšenej, jako by byl i úplně dospělej člověk. Jako ten chlápek, co vo něm
mluví bible: Tulákem a poběhlým budeš na zemi... Tobě eště neni jedenáct a užs to poznal na vlastní kůži,
sem si jistej, že jo. No, teďka sem přišel já a udělám z tebe tuláka a vandráka jakse patří.“ Šli jsme dál, už
jsme viděli světla města, a brácha pořád mlčel. Pak jsme se dostali na silnici.
„Já ti teď prozradím, kam máme namíříno,“ prohodil najednou, jako by mi čet myšlenky a viděl ten
kolotoč, kterej jsem měl v hlavě.
„Pak si budem bezva rozumět, stanou se z nás kámoši, který si spolu kliďánko můžou vyšlápnout do
světa. Když jsem se dověděl, co se stalo s dědou, hnedka mě, Magu, napadlo, jaký starosti a trápení se ti
sesypou na hlavu; řek sem to Sheile - to je moje žena a bude to teď tvoje nová máma - a ta se mnou hnedka
souhlasila.
,Zajeď pro toho chudáka malýho,' povidá. No,“ dodal Slim, „Sheila je výborná ženská, sám to brzo
poznáš, uvidíš. Tak sem se teda vy- pravil pro tebe dolů na Jih, protože sem tvůj jedinej příbuznej a ty seš,
cvrčku, zase jedinej můj příbuznej. A víš ty vlastně, proč dal pan Otis dědovi Jacksonovi tu haluznu s
cejpkem půdy, kde ses narodil? A proč ti dneska chtěl pan Otis pomáhat?“
„Sím ne, Slime,“ ozval jsem se a fakt jsem to chtěl slyšet.
„Protože tvůj děda se narodil jako votrok a děda pana Otise ho kdysi vlastnil, vo toms neměl nikdá ani
šajn, co?“
„Sím ne, Slime, to mi nikdo nikdy neřek,“ prohlásil jsem a najed- nou se mi zdálo, že jsem o tom jednu
dobu mluvit slýchal, říkali to slovo otrok a vyvolávalo to i všelijaký další vzpomínky, víš.
 „Pan Otis,“ pokračoval brácha, „je slušnej člověk a sám cejtí, že určitejm černochům dluží sem tam
ňákou pomoc. Chová se celkem fajn, i když já osobně bych si ty jeho manýry klidně vodpustil, a myslí to
dobře. Všicky to vlastně myslej dobře, nejvíc chudák teta Gastónie. Strejda Sim Jelkey neni zlej chlap, je jen
chudej a nemůže si dovolit živit ňáký vandrácký dárečky, jako seš ty. Nedá se říct, že by někoho vopravdu z
hloubi duše nenáviděl. Starej děda Jelkey, to je jen takovej cáklej dědula, a počítám, že by mi taky ruplo v
bedně, kdyby se mi stalo, co jemu. Hneď ti vo tom řeknu. No, jenže já bych se moc nerad koukal na to, jak
tě někdo adoptuje a šoupne tě pak do ňákýho dobrýho domova, jak si to dneska nalinýroval pan Otis. Tak, a
víš ty vůbec, proč si tě teta Gastónie vzala k sobě, ale proč tě Jelkeyovic mužský nemohli ani cejtit?“
No to jsem teda chtěl vědět a hned jsem se ptal: „Proč?“
„Protože tvůj táta, Alpha Jackson, co byl zároveň i můj táta, v ňáký děsný nakládačce tušim před desíti
lety voslepil dědu Jelkeyho a vod tý doby je mezi voběma rodinama zlá krev. Teta Gastónie je sestra tvý
mámy a celej život ji měla moc ráda. Starala se vo ni až do úplnýho konce, když si táta vodkroutil pět let
nucenejch prací, tři z toho v Dismal Swamp, a už víckrát se k ní domů nevrátil.“
„Kam šel?“ zeptal jsem se bráchy a zkoušel jsem si vybavit tátovu tvář, ale marně.
„To nikdo neví,“ odpověděl brácha a šlapal ponuře dál. Pak prohlásil: „Člobrdo, tvůj táta byl grázl, byl
to špatnej chlap a tím to vad- ne, ať už je živej nebo mrtvej, ať je dneska KDEKOLIV. Tvoje máma už
dávno umřela, chuděra nešťastná, a jí nikdo nemůže vyčítat, že se z toho pomátla a vzala takovej konec.
Teda bráško,“ řekl Slim, otočil se a kouk mi do očí, „ty i já, voba pocházíme z temnot.“ Tohle řek, a řek to
zrovna tak ponuře.
No, sešli jsme z písčitý silničky a pokračovali po ty nejrovnější a nejfajnovější silnici, co jsem kdy
viděl: měla po stranách běloučký sloupky a tam, kde silnice křížila potok, se na nich třpytily prťavý
drahokamy. Uprostřed silnice byla namalovaná nádherná bílá čára. Vůbec tam byly samý krásný věci. Teda!
A rovnou před náma zazářily všechny světla města a najednou se objevily tři čtyry auta, jedno pěkně za
druhým, a prosvištěly fofrem kolem, dzum, dzum, dzúúm!
„Tak co,“ zeptal se brácha, „eště pořád chceš jít se mnou?“
„Sím jo, Slime, fakt moc rád by sem s tebou šel.“
„Bráško,“ zahalekal Slim, „my to spolu na týdle starý silnici rozjedem až někam do tramtárie! A
teď všicky bacha na věc, my jdem na to!“ Kolem sice nikdo nestál, komu by to Slim moh říkat, ale my sme
si to napálili po silnici rovnou dolů: profrčeli jsme kolem takovejch dvou tří domů, bylo nám oběma děsně
fajn, a brácha jen dvou tří domů, bylo nám oběma děsně fajn, a brácha jen tak prohodil: „Teď už smě na
začátku města.“ A vymrštil ruku, máv s ní a zavejskal - a už jsme zas kus dál.
Šupajdíme si to kolem starodávnýho bílýho domu, velikýho snad jak ty lesy za ním, a ten dům ti má
běloučký žbrlení a sloupy a vepředu nóbl verandu, má i hromadu velikánskejch oken kolem dokola až
úplně dozadu a z těch oken se leje zářivý světlo na nádhernej travnatej dvůr. A brácha hned spustí: „Tak
todlenc je dědičnej dům, z kterýho pochází generál Clay Tucker Jefferson Davis Calhoun, hrdina
Sedumnáctý konfederační plukovní a divizní brigády ve výslužbě, kerej byl nejdřív postřelenej do šlachy
levý boční tuburární a hnedlinka nato si dal prošpikovat hrudník Zlatoskvoucí medajlí Kongresu a cti
plamennýho srdce! Teďkonc už mu je ňákejch sto let, dřepí nahoře ve svý knihovně a sepisuje Nepamětný
paměti gettysbursko-shilohský bitvy o Smrdutej Appamatoxburg, tchjúú!!“ Takhle Slim vyváděl vždycky,
z ničeho si nedělal hlavu.
A pak jsme dorazili až k jednomu normálnímu domu a najednou jich tam byla celá řada. Jenže za
chvilku už zas nevypadaly úplně normálně, měly červenou barvu, a kam ses podíval, všude samý světlo.
Žjúú! V životě jsem neviděl tolik světla a žbrlení a skleněnejch oken, neviděl jsem ani tolika lidí, který by
se špacírovali na tak rovnejch a fajnovejch silnicích! „Tak todle je město,“ oznámil mi brácha a víš, skoro
jsem měl dojem, že jsem tohleto MĚSTO už kdy- si dávno viděl, jednou s mámou, když jsme jeli autem do
biografu. To jsem byl malinkej prcek a ani ve snu mě nenapadlo, že bych si to moh taky zapamatovat. A teď
jsem tu najednou zas, jenže už jsem velkej a dospělej a vyrážím se svým bráchou do světa. No všecko prostě
začlo bejt hrozně zajímavý, jak jsem na to tak koukal.
Zahli jsme někam, kde byla tma jak v pytli, a brácha mi řek: „Tady v ty pasáži na mě budeš čekat. Já
zatím skáknu pro ňáký sendviče, abysme měli v autobuse něco na zub.“ A sundal mě z ramen dolů, protože
už byl celej unavenej, vzal mě za ruku a šli jsme dál. Dorazili jsme až na konec. Na druhý straně přes ulici
bylo plno světla a záře, ale ta pasáž, co jsem v ní měl čekat, byla schovaná ve stínu.
„Támdlenc je stánek s kuřatama,“ vysvětlil mi Slim. „Přejdu ulici a sem zpátky cobydup - jen ať tě tu
nikdo neuvidí, kdyby se snad Jelkeyovic vzbudili a poslali někoho za náma, jasný? Stůj tady na fleku,“
přikázal mi a postrčil mě k červený zdi. Tam mě nechal a už si to nabral na druhou stranu ty ulice.
 Tak jsem ti, dědo, stál opřenej o zeď a koukal se na cípek nebe, sevřenej mezi tou mou a ještě jednou
zdí, a ať jsem našpicoval uši, kam jsem chtěl, všude jsem slyšel auta, hovor lidí a vůbec všecky možný
zvuky a šumot, i hudbu. A ten šum, to bylo hemžení lidí, který všichni najednou něco dělali, rukama,
nohama a k tomu ty hlasy, no prostě tak. U nás na venku jsem to nikdá neslyšel, snad jen občas ke mně
dolehlo něco podobnýho, třebas v noci od potoka bublavý klokotání vody, klokloblumbla, ozývalo se to tak
hezky popleteně a rozverně. Stál jsem jak přišitej a ani nedutal, kromě mě snad byli v pohybu všicky!
Naproti přes ulici svítil ten stánek, byla to vlastně jen taková prťavá stará bouda, nic moc, ale vevnitř zářily
hrozitánsky silný světla; kolem dlouhýho stolu tam seděli lidi a ládovali se něčím, co vonělo tak krásně, že
se mi i na tu dálku sliny na jazyku jen sbíhaly. Rádio tam vyhrávalo spoustu písniček a já moh přes celou
ulici slyšet zpěváka, pěkně nahlas: Kam ses mi ukryla, lásko, já hledal všude snad; pročpak jsi na mě zlá;
nevíš, že mám tě rád? Byla to moc pěkná hudba, nejhezčí, co jsem kdy z rádia slyšel, a ozývala se z takový
veliký bedny, v který se točily žlutý a zas červený světla. Nade dveřma vířilo v kastlíku nějaký kolo, hučelo
zlehounka humm, humm, a odněkud z dálky bylo slyšet další, tlumenější hučení, jako by se tam otáčelo
nějaký mnohem větší kolo. Počítám, že to, co jsem z ty dálky slyšel, bylo nejspíš kolo světa. Nebo snad ne,
dědo? Teda já byl tak rád! Trošku jsem to sám se sebou usmlouval: Kouknu se tady v ty pasáži jen o
kousínek dál, jen na dva krůčky. Popošel jsem ode zdi, abych moh z ty ulice víc omrknout a - žjúú! to bylo
světla, prostě paráda!
Potom ze stánku vyšel brácha, v ruce papírovej pytlík. Po ulici přicházelo několik chlápků, a jakmile ho
zblejskli, začli pokřikovat:
„Ahojas, Slime, depa se tu z toho NEW YORKU bereš?“ A brácha křik: „Ahojda, Harry, čaues,
ctihodnej Zarudlej tenorku, nazdárek Zčazenej Joe! Tak copa máte dnes v pácu?“ „Ale nic, jen se tak
poflakujem.“ „Už sem pěkně dlouho nikde nezaslech, že byste to někde roztočili,“ pokračoval Slim. „Se ví,
že jo, je to v pohodě, sem tam do toho šlápnem,“ odpovídali mu. „A jak ti to vodsejpá s tím roštim na
bradě?“ Brácha jen protáhnul: „Ale, jen se tak protloukám a snažím se to pěkně užít, dyť to znáte.“ „Tak
zatím ahojas,“ křikli zas oni a ztratili se jak pára.
Bajo, mně se teda město fakt líbilo, já neměl ani potuchu, že je tu tak živo.
Proklouzli jsme s bráchou pasáží a až na předměstí a pak ještě dál. Bylo nám bezva, taky už na nás
čekaly ty sendviče, na kterejch si brzo pošmáknem, a pak i autobus. Slim řek, že na něj počkáme na
křižovatce, má přej přiject každou minutu, a až si do něj vlezem, nebude mi už vůbec zima. Jemu přej taky
ne. „Dneska bysme se měli nádraží vobloukem vyhnout,“ poučoval mě. Pak zamudroval:
„Ach jo, dyť je to šumafuk, počítám, že to vyjde nastejno, když věříš v Pánaboha tak jak já, jen řekni,
slyšíš mě, Pane?“
Sedli jsme si na ty bílý sloupky s třpytivejma knoflíkárna a čekali na autobus, tak půlhodinu nebo
hodinku, sám už nevím.
Pak si to přihartusil: funěl jako skm a byl zrovna tak obrovskej. Nahoře svítil nápis WASHINGTON.
Řidič za volantem vyhodil rychlost, aby nám moh zastavit; autobus prohučel kolem, jako by neměl zastavit
vůbec NIKDY, pliv mi do pusy hromadu zvířenýho písku a horkýho smradu, ale pak už zpomaloval, až se
na fleku zarazil. Doběhli jsme k němu. Když jsem uviděl tu velikánskou mašinu, řek jsem si v duchu: Nikdo
nemá ponětí, kam já v tomhlectom jedu, ale odteďka na mě bude dávat pozor můj brácha.
Tetu Gastónii jsem už víckrát neviděl.
 8.

autobusem na sever

O tom autobuse, dědo, ti toho moc neřeknu, protože nahoře v New Yorku se semlela kupa věcí, o
kterejch jsem v autobuse neměl ani páru, tam jsem jen valil oči, div mi z důlků nevypadly, víš.
Tak jsme teda s bráchou zaplatili tomu řidiči pár dolarů, prošli jsme mezi sedadlama - všichni na nás
koukli a my se taky na každýho podívali - a pak jsme se posadili vzadu na takovou pohovku. Jenže ta
pohovka nebyla zrovna měkká, to teda ne. Seděli jsme tam a koukali přes spoustu hlav na řidiče; ten ztlumil
světla, dup na plyn a už jsme si to svištěli ztemnělou krajinou. Vpředu svítily jak maják dvě velikánský
lucerny a ukazovaly nám cestu. Brácha hned usnul, ale já byl vzhůru. Počítám, že Severní Karolínou jsme
profrčeli tak za půlhodinu, za hodinku, protože ta černá silnice najednou zhnědla a kolem jsem už neviděl
žádný domy, jen pustopustou pustinu. Byly tam nejspíš jen hlubokánský a prastarý lesy, nikde ani živáčka,
žádnej dům, všude jen tma - a černo - a všecko tak ponurý! Musela to bejt ta pustina, co o ní pořád mluvila
teta Gastónie, když přemílala nahlas svoje modlitby.
A najednou se na tu pustinu snes déšť a mokrá silnice, která v ní bloudila jak opuštěnej samotář, se
matně blejskala.
Úplně z toho na mě šel strach a byl jsem rád, že můžu sedět v autobuse plným lidí.
Celou noc jsem ty lidi pozoroval, jenže oni většinou na sedadlech spali a byla tma jak v pytli, takže i
když jsem se fakt snažil, stejně jsem skorém nic neviděl.
Pořád jsem si říkal: Magu, ty přece jedeš do New Yorku, teda není to gól, není to něco? Štípal jsem se,
abych se probudil, a bylo mi príma.
Chtělo se mi moc spát a oči mě pálily, protože doma jsem touhle dobou už dávno chrupal do kanafasu, a
u tety Gastónie jakbysmet.
Takže za chvíli jsem viděl, že se tomu neubráním, usnul jsem, jako když mě do vody hodí, a tak
skončila moje první noc na cestách.
Když jsem si ráno protřel oči, kouknu se kolem sebe a kde to nejsem: v autobuse! Nemoh jsem tomu
ani uvěřit, ale pak jsem si řek, tak proto to se mnou tak hrozitánsky drncalo. Juk jsem na bráchu, pořád ještě
pochrupával, nataženej kliďánko jak číča po celý ty autobusový pohovce. Byl jsem moc rád, že tak vyspává,
protože jsem věděl, že musí bejt fakt unavenej. Mrknul jsem oknem ven.
V životě jsem neviděl něco tak obrovitánsky velikýho, a že jsem od ty doby viděl ještě daleko jinší věci,
teda když jsme jako jeli do Kalifornie! To, co jsem tenkrát viděl, to bylo, jako kdybych prvně spatřil svět, to
ti teda povím. Třpytila se tam širokánská řeka, na obouch břehách rostly stromy a uprostřed se valily
milióny vod, snad kilometr do šířky! Vlnily se do dálky a pak se zas zklidňovaly, to už se nejspíš chtěly
vylejt až do moře. Nahoře na kopci stál obrovskej bílej dům, taky s takovým žbrlením a sloupama na
verandě, jaký jsem viděl večír předtím - víš, v tom domě, co z něj pocházel ten generál a bejvalej hrdina z
Appamatoxburgu, jak říkal brácha. Na druhým břehu řeky jsem uviděl strašně velikánskou střechu, celou
bílou a dokulata, vypadala jak nádhernej obrácenej kotel. Nad prťavounkejma stříškama kolem vykukovaly
špičičky stromů. Nějakej pán vpředu řek svý paní: „Támhle je budova Kapitolu, drahuš.“ Ukázal tím
směrem a fakt to Kapitol byl! Na tenhle nádhernej Kapitol se usmívalo ranní sluníčko a ozařovalo i vlajku,
která se třepotala na zlatým stožáru na vršku a celá jen svítila. Jak jsem ti řek, celou tu dálku jsme přejeli
autobusem za jedinou noc a teď jsme se octli rovnou uprostřed; v životě jsem neviděl město tak běloučký a
taky tak obrovský a nádherný. Brácha se probudil a řek: „Todleto je Washington a je to naše hlavní město,
kde bydlí prezident Spojenejch států americkejch a taky řada jinejch lidí.“ Protřel si oči. Já se naklonil k
oknu a hned jsem viděl, že v tomhletom Washingtonu se děje spousta věcí, protože jak autobus zvolnil u
řeky na červenou, úplně jsem slyšel, jak se venku všechno hemží jak v úlu. Vystrčil jsem hlavu z okna a
koukal, div mi oči nevypadly. Teda v životě jsem neviděl tak velikánskou oblohu a takovou spoustu
fajnovejch slavnostních mraků jak ty, co pluly zrána nad Washingtonem těch Spojenejch států.
Pak už jsem se, dědo, moc neprospal. Ve Washingtonu jsme zastavili, abysme mohli přesednout.
Bylo tam vedro jak v peci. Nasedli jsme do novýho autobusu - bylo na něm napsáno NEW YORK - a ten
nával! Teda do toho newyorskýho autobusu se narvali snad všicky lidi, co jich na světě je, a potili se tam,
spresovaný jak sardinky. Vůbec jsem nemoh spát, snad jen Slimovi na rameni; a toky. Vůbec jsem nemoh
spát, snad jen Slimovi na rameni; a to jsem ještě na tom zadním sedadle musel sedět, jako bych spolk
pravítko, a jen si hrozně, ale hrozně nepohodlně zkroutit hlavu bráchovi na rameno. A ne že by chudák
nebylo celý rozpálený! Řidič vyvolal:
 „Příští zastávka Baltimore!“ - jenže pak se zas někam ztratil, něco tam kutil a celou věčnost se nevracel.
Teda já si fakt přál, abysme byli zas v tom NOČNÍM autobuse, třebas i v tý PUSTINĚ. V tomhle autobuse
všude brečely děti a nejspíš jim z toho bylo zrovna tak nanic jak mně. Kouk jsem z okna ven, jenže jediný,
co jsem moh vidět, byla jedna zeď nalevo a druhá napravo. A do střechy pražilo slunce, že by se z toho
člověk zvencnul. Húúú! Bylo tak odporný vedro, že mi až bylo špatně. V duchu jsem se ptal: Pročpak tu
někdo neotevře okno? Rozhlíd jsem se kolem: všichni se potili, jen se z nich lilo, ale na okno nikdo ani
nešáh. Obrátil jsem se na Slima:
„Pojď, otevřeni okno, nebo umřem.“ Slim zátah za okno, škub s ním a zalomcoval, ale okno se nehlo
ani o fous. „Pfuj!“ prohlásil Slim znechuceně. „To bude nejspíš jeden z těch moderních klimatizovanejch
autobusů. Pfuj tajbl!“ A dodal: „Tak do toho, busíku, foukni nám sem hlt čerstvýho vzdoušku!“ Jeden pán,
co seděl před náma, se otočil, změřil si nás a pak zas on zkusil otevřít svý okno. Jenže s ním taky ani nehnul,
darmo se jen potil a láteřil. Pak se zvěd nějakej voják jak hora, natáh se a taky do okna žďuch, jenže to
drželo jak skála. Takže všichni zas koukali jak sůvy před sebe a potili se ostošest dál.
Nakonec se náš řidič vrátil. Když viděl Slima, jak se pořád pokouší okno otevřít, ledově prohlásil:
„Nech to okno na pokoji, pokud sis nevšim, tenhle autobus má klimatizaci.“ Potom nastartoval a zároveň
zmáčk vpředu nějakej knoflík. Odevšad začal foukat bezvadnej chladivej vánek - jenže za chvíli bylo všem
zima: za jedinou minutku mě místo horkýho potu zalily krůpěje ledový vody. Slim začal znova na okno
dorážet, pro změnu aby zas dostal dovnitř trochu horkýho vzduchu, ale bylo to na draka. Koukali jsme krz
okno na zelený pole a Slim prohlásil, že je to MARYLAND; jen si přál, aby se tam moh někde natáhnout na
prosluněný zelený trávě. Počítám, že si to přáli ale úplně všichni.
Dědo, cestování nejspíš není ze všeho na světě to nejlehčí a nejradostnější. Ale na druhou stranu zas
člověk uvidí spousty zajímavejch věcí, naučí se jít na všecko sám od lesa a neohlížet se pořád jen dozadu.
Když jsme dojeli do Filadelfie, lidi z autobusu vystoupili a my se Slimem jsme si přesedli na jiný
sedadlo, úplně vedle řidiče a hned u předního skla. Taky jsme si koupili oranžádu studenou jak led, a když ti
není zrovna nejlíp, tak právě tohle ti nabeton pomůže. Slim prohlásil: „Teďkonc už mužem sedět vpředu,
poněvač sme se dostali za Mason-Dixieovu linii.“ Zeptal jsem se, co to je, a Slim řek, že ta linie je taková
čára, kterou stojí a padá zákon pro černýho Jima Crowa. Když jsem se ho ptal, kdo je Jim Crow, Slim
prohlásil: „To seš ty, cvrčku.“
„Ale já vůbec nejsem žádnej Jim Crow,“ bránil jsem se. „Dyť sám dobře víš, že se jmenuju Magazín
Jackson.“
„Ale, ale,“ divil se Slim. „Vopravdu? Teda to sem fakt netušil, hmm, hmm. Hele, Jime, copak nevíš vo
tom zákonu, kerej říká, že nesmíš sedět v autobuse vepředu, dokavaď nejseš za Mason-Dixieovou linií?“
„Proč mi říkáš Jime?“
„Ale Jime,“ pokračoval Slim, jako by se nechumelilo, a starostlivě zamlaskal. „Ty mi chceš tvrdit, že vo
tý linii nemáš šajn?“
„O jaký linii?“ ptal jsem se ho. „Já žádnou linii nikde neviděl.“
„Jak to?“ podivil se zas Slim. „Dyť smě ji zrovna támdlenc v Marylandu přefrčeli. Copaks neviděl
Masona a Dixieho, jak ji tam máj nataženou přes silnici?“
„Hmm,“ zamyslel jsem se, „přejížděli jsme ji, nebo podjížděli?“ A snažil jsem se ze všech sil, abych si
na to vzpomněl, ale pořád jsem si nic nepamatoval.
A Slim se rozesmál, až se za břicho popadal, zatahal mě za vlasy a práásk - pláč se přes koleno: „Teda
Jime, já z tebe zhebnu!“
„A jak ta linie vlastně vypadá?“ vyzvídal jsem dál, protože jsem ještě nebyl dost starej, abych věděl, že
je to vtip, víš. No, Slim prohlásil, že ani on neví, jak ta linie vypadá, protože ji nezahlíd ani koutkem oka,
právě tak jak já.
„Ale taková linie vopravdu existuje, jenže není na zemi, není ani ve vzduchu, je jen ve hlavách Masona
a Dixieho. Právě tak jako vostatní linie a čáry, státní a federální hranice, vosumatřicátý rovnoběžky, co dělej
Koreu, různý železný vopony a vůbec všecky čáry, který si lidi jen vymyslili a který nemaj se zemí jako
takovou nic společnýho.“
Dědo, Slim tohle prohodil úplně potichoučku a už vůbec mi neřek Jime, jen si sám pro sebe zamumlal:
„Nojo, je to všecko pustej vejmysl.“
Pak se vrátil řidič autobusu a zavolal: „Cestující do NEW YORKU - nastupovat!“ Jak už jsem ti říkal o
tom cestování a o tom, že se pak člověk neohlíží jen dozadu, my se ti fakt řítili pořád dopředu. Žjúú! Rovnou
před náma se vinula ta newyorská silnice a na ni vjížděly a zas vyjížděly milióny aut, fičely a svištěly kolem
fakt jak splašený, ale náš řidič si jen hověl za volantem, brvou nehnul a koukal přímo před sebe. Hnal tu
svou mašinu dopředu nejrychlejc, jak jen moh. Když někdo přijížděl z boční ulice a viděl, jak si to sýpem,
na fleku ztuh a nechal nás přejet. Náš řidič si cestu úplně pročistil, jemu to bylo fuk. Těm druhejm to bylo
taky fuk, protože sotva nás předjeli, už zase frčeli dál, frk sem a frk tam, pořád dopředějc. Počítám, že náš
autobus by ani nemoh zarazit, kdyby před ním najednou někdo zastavil. A kdyby opravdu zastavil, že by z
něj ty kousíčky už ani nenašli a museli by je hledat snad v sousedním okrese. Teda, dědo, v životěs neviděl
takovou jízdu, všecko kolem jen svištělo a každej jel tak jistě a nonšalantně! Musím se přiznat, že já na to
radši skorém nekoukal.
Slim zas usnul a hlava se mu skulila ke mně na rameno, zrovinka jak já měl hlavu zas u něj prve ve
Washingtonu. Spal s očima zavřenýma rovnou před tím sklem a náš řidič ho provážel silnicí, jako by byl
nějakej král. Slim se vůbec nebál, ani trošku sebou necuk, ať už byl vzhůru nebo spal. V ty chvíli jsem ho
měl hrozně rád a říkal jsem si: Magu, ty ses vůbec neměl proč bát, když pro tebe včera v noci přišel, nes tě
tím lesem a říkal, abys neměl strach. Teďkonc už nejseš žádnej venkovskej jelimánek.
Takže jsem koukal z okna ven, rovnou před sebe, a zatím jsme si to tím ohromným autobusem mířili na
sever do NEW YORKU.
 9.

první večer v new yorku

A teď ti budu vyprávět, co se stalo v New Yorku a jak se to seběhlo tak rychle, že jsem měl stěží dost
času se v New Yorku trochu víc rozkoukat. Přijeli jsme myslím devětadvacátýho května a chtěli jsme tam
už zůstat, jenže za tři dny jsme pakovali svejch pět švestek a museli jsme zas zpátky na silnici. Takže vidíš,
jak život v New Yorku odsejpá a jak jsme na tom byli my.
New York jsem prvně viděl z toho autobusu. Slim do mě dloub, abych se zvěd ze sedadla, a povídá:
„Tak už sme v New Yorku.“ Kouk jsem ven a slunce bylo úplně rudý; znovu jsem se podíval a protřel si oči,
abych se probral, protože, dědo, my ti jeli přes velikej dlouhatánskej most, kterej se tyčil nad děsnou
spoustou střech, a já mrk dolů a viděl jsem děti, jak pobíhaj mezi těma domama pod náma. Slim řek, že tohle
vlastně New York není, je to přej jen HOBOKENSKÁ DÁLNICE, a máv rukou někam nahoru a dopředu,
aby mi ten opravdickej New York ukázal. V ty začouzený dálce plný oblaků kouře jsem jen stěží rozeznával
nějakou spoustu zdí hubenejch jak nudle, trčely do vejšky a dělaly tam takovou zubatou čáru. Pak jsem se
rozhlíd kolem sebe, a dědo, kam ses podíval, všude se táhly hrozitánsky ohromný spousty střech a ulic, a
taky mosty a koleje a lodě a voda a takový velký věci - Slim říkal, že to jsou benzínový cisterny - a ohrady a
smetiště a kandelábry elektrickýho vedení. Uprostřed se roztahovala bažina, v ní se zelenala vysoká tráva,
na vodě zas plaval žlutej olej a podle břehů se houpaly rezatý prámy. V životě se mi nesnilo, že bych moh
něco takovýho vidět. A když jsme vjeli na další most, objevilo se toho ještě víc, a všecko bylo v těch
závojích čmoudu tak ohromný a táhlo se to do takový dálky, že jsem nemoh konce ani dohlídnout. I za tím
nejmrňavějším ťuflíkem vykukovalo v kouři a mlze něco jinýho. Dědo, a to vůbec není všecko: říkal jsem ti
už, že slunce bylo rudý; a rudý bylo proto, že to sluníčko jukalo z nebe takovou velikou trhlinou v mrakách a
na všecky strany vysílalo z ty trhliny svý ohromný protáhlý sluneční prsty. A všecičko bylo tak zrůžovělý
a nádherný, jako by se tím kouřem přicházel podívat dolů na zem sám Pánbůh. Měl jsem dojem, že vteřinu
předtím, než se já vzbudil, museli snad všichni lidi v New Yorku rozsvítit, a že už v ty chvíli byla tma.
Protože všecky ty světla, který rozsvítili, vypadaly teď najednou v zarudlým šarlatu slunce pobledle a divně.
Kam jsem jen kouk, všude ty chuděrky jen zbytečně plejtvaly elektrikou; blikaly hluboko v ulicích a
pasážích i nahoře na zdech a vrcholkách mostů, tuhlenc v ty ohavný mlze i támhlenc na hebounce růžový
hladině, a jen se třepotaly a chvěly, jako když skomírá mohutnej táborák, kterej lidi zapálili před západem
slunce a ještě ho nezhasili, protože dobře vědí, že skutečnej den už dlouho nepotrvá. A najednou slunce
úplně znachovělo, pak zmodralo, na okrajích mraků zbyla jen jediná slupička ohně - a snesla se nejasná
tma.
Slim si povzdych: „Ach je, zas je tu máj. Kdybych si tak dneska moh někam vyšlápnout.“ Zeptal jsem
se: „Copak my nikam nejdem?“
Slim mi odpověděl: „Myslel jsem někam, někam, kde se úplně všicky kluci a holky můžou královsky
pobavit. Jenže v životě sem takový místo neviděl a nenašel. A právě o tomdle teď mudrujou ty kluci.“
„Jaký kluci?“ chtěl jsem hned vědět. Slim ukázal na město a prohodil: „Kluci, kerý dnešní večer
prosedej v lochu.“ Dědo, zeptal jsem se ještě, jestli byl v New Yorku ve vězení, a on řek, že jo, jednou že ho
zašili, ale neudělal přej nic zlýho, bylo to kvůli kámošovi. Povídal, že jeho kámoš v tom vězení ještě je a že
jsou na tom vlastně oba stejně.

No, teď už jsem ti vylíčil, jak strašidelně a zároveň velkolepitán- sky New York vypadal, když jsem ho
prvně viděl, ale to stejně ještě není všecko. Najednou sjel náš autobus do tunelu a húúp - tisíce aut, i on, se
valily podle stěn, jen to dunělo. V tunelu ale nebyla tma, bylo tam úplný světlo, a všecko bylo krásně
ozářený. „Teďka nad náma teče řeka Hudson,“ povídá brácha. „A nebyla by to mela, kdyby se ta řeka
prodrala až sem a chrstla nám na maják?“ Do ty doby, než jsme vyjeli na druhou stranu, jsem se na to
neodvážil ani pomyslet, a když už jsme byli venku, radši jsem to honem pustil z hlavy. Počítám, že většina
lidí už je taková - nebo snad ne, dědo? - aspoň do ty doby, než se něco podobnýho stane jim samotným.
Autobus teda vyjel ven, LINCOLNŮV TUNEL se to jmenovalo, a před výjezdem zářilo nádherný žlutý
světlo. Na ulici bylo pusto, šel tam jen jeden pán; já na něj kouk a on se na mě taky podíval. No, počítám, že
si v duchu řek: Tady ten prcek přijíždí prvně do New Yorku a nemá nic jinýho na starosti než koukat na mě,
na mě, kterej má v New Yorku práce, že neví kam dřív.
A už jsme byli uvnitř New Yorku; teď už nevypadal ani z půlky tak velikej, protože všude se tyčily ty
zdi, takže člověk moc daleko nedohlíd. Víš, já se ti kouk nahoru, pak jsem se kouk ještě jednou, ale místo
nebe jsem nad těma vysokejma zděma viděl jen hrozně divnej, zahnědlej vzduch; to protože všecky
newyorský světla zabarvěj noc tak vysoko do vejšky, že už těch pár slabounkejch hvězdiček ani nepotřebuje.
„To sou mrakodrapy,“ řek Slim, když viděl, jak koukám nahoru. No, autobus pak zahnul na velikánskou
ulici - Slim povídal, že to je Čtyryatřicátá ulice.
Viděl jsem už kousek dál, byla tam obrovská sešlost lidí, a dědo, všude zas zářily světla, jedno vedle
druhýho, nahoře i dole, a třepetaly se podle zdí a na nich, červený a modrý, a všicky, ty lidi a auta, se
hemžili jak mravenci, kam jen oko dohlídlo. Dědo, ty lidi, cos viděl, a co přitom dělali, a ulice, kterýs viděl,
a vůbec nejrůznější místa, a když sis navíc představil ještě to, cos vidět nemoh, poněvač to bylo schovaný za
rohem a kupilo se to do dálky na všecky strany, lidi byli i nahoře v mrakodrapech a dole v podzemce - teda,
teď už určitě chápeš, že tomu nikdo nemůže rozumět, dokavaď sem nepřijede a neprohlídne si to na vlastní
oči.
Autobus zastavil a já a Slim jsme vystoupili a prošli ulicí k pod- zemce. To je takovej podzemní vlak,
kterej jezdí tunelama pod New Yorkem, a všichni s ním jezdí, aby se dostali tam, kam jedou, co možná
nejrychlejc a nejlíp. „Venku autobus frčí jak vítr, ale na todle město je pomalej jak želva,“ prohlásil Slim.
Zaplatili jsme řidiči, totiž vlastně jsme zaplatili u takovýho bránostroje, a šli k vagónu. Tam nám zas
takovej dveřostroj honem otevřel, a když jsme se usadili, ten vlakostroj vyrazil po kolejích pořád pryč.
Vevnitř nebyl vůbec nikdo, kdo by ten zatracenej vlak řídil, protože já se kouk dopředu - a tam ani noha. A
já věděl, že jedem děsně rychle, mě teda žádná tma neobalamutila!
Vystoupili jsme s bráchou na Stopětadvacátý ulici v Harlemu.
„A rovnou za rohem už sme doma, starouši,“ povídá Slim. „No vidíš, že nám to nakonec všecko
klaplo.“ Vyšli jsme nahoru na ulici. Byla zrovna tak veselá a rozzářená jako Čtyryatřicátá, a dědo, my ti ujeli
od středu města skorem sto ulic, takže sám vidíš, že i když New Yorkem projíždíš křížem krážem, nikdá
se nedostaneš až úplně navenek.
„Stůj hezky klidně, ať tě můžu na počest Sheile umejt,“ řek Slim, zastavil mě na ulici před bublátkem s
vodou a otřel mi pusu kapesníkem. Kolem proudily úplný mraky lidí, byl zas teplej večer a já byl fakt rád, že
jsme v New Yorku. „Slime,“ prohlásil jsem, „já jsem fakt rád, že už nejsem u tety Gastónie, a už se vůbec
nebudu bát.“ A podíval jsem se ulicí, odkuď jsme přišli, a v duchu jsem si pomyslil: Ne, Severní Karolína, ta
tu teda rozhodně není.
„To je chlapská řeč, ty hrdino,“ pochválil mě Slim. „A poněvač všecko tak fajn dopadlo, skáknu Sheile
něco koupit tudle do krámu, abysme se ten první večer doma měli všicky jak páni.“
A šli jsme do krámu s gramofonovejma deskama. Byl plnej lidí, který probírali desky v přihrádkách a
přitom v jednom kuse cukali hlavou a poskakovali, jako by se nemohli dočkat. Ozývala se tam spousta
hudby a hluku a u vchodu se mačkala další hromada lidí, který taky tak poskakovali. Tchjúú! - to byla
legranda! Slim začal lovit v přihrádkách a poskakoval jako všichni kolem. Najednou vyhrab jednu desku a
vyjek: „Tchíí! Hele, co sem našel!“ A hnal si to k prodavačovi a hodil mu dolar. Pak jsme zahli za roh na
ulici, která sice nebyla tak ozářená, ale byla zrovna tak veselá a hemžila se ve tmě lidma. Vyběhli jsme po
schodech rozpukanou chodbou, zabouchali na dveře a otevřeli je. No a tam už stála Sheila. Hned od prvního
pohledu se mi moc líbila: byla štíhlá a hezká, měla brejle s červenejma obroučkám a z rohoviny, na sobě
krásnej červenej svetr a nádhernou zelenou sukni. Na rukách jí cinkaly náramky a všelijaký cingrlátka. Když
jsme vešli dovnitř, stála u plotny, vařila kafe a četla noviny. Překvapeně se na nás podívala.
„Koči,“ zajásal Slim a rozběh se k ní; objal ji, roztočil kolem dokola a vlepil jí pusu, jen to mlasklo.
„Tady máš zbrusu novýho synátora, mamino zlatá, no řekni, neni bezva?“
„Tak tohle je Mag?“ zeptala se Sheila, popošla ke mně, chytla mě za ruce a koukla mi rovnou do očí.
„Dyť já to dobře vidím, že tě až doteďkonc potkávaly samý patálie, viď, ty chuděro moje.“ Nevím, jak to
mohla poznat, ale opravdu to tak bylo. Chtěl jsem se na ni usmát, aby viděla, že ji mám moc rád za to, že je
na mě tak hodná, ale pořád jsem se hrozně styděl. „A copak se taky někdy neusměješ?“ zeptala se a já trouba
jsem tam jen stál jak solnej sloup, blekotal jen:
„Eéhm, hmm,“ a klopil oči. Do prkýnka!
Pak Sheila spráskla ruce: „Copak tomu šprčkovi nebylo zima, když sem jel jen v tomdle málým
roztrhaným svetýrku? Propána, ponožky jsou taky samá díra. Dokonce i kalhoty, tady vzadu.“
„A čepice jakbysmet,“ přidal jsem se a ukázal jí svou čepici, děravou jak řešeto.
Tím jsem ji doběh, teď pro změnu zas ona nevěděla, jestli se má smát nebo mračit. Celá zčervenala a
pak se rozesmála. Já myslím proto, dědo, že kluk jak já si nemá pouštět pusu na špacír, když za něj mluví
dáma, že jo? No, Sheila byla upínej poklad, to jsem poznal už podle toho, jak tam tak zrudla a přitom jí to
bylo fuk.
 „Hned zejtra ráno mu koupím něco na sebe,“ sliboval Slim. A Sheila se zeptala: „Jakpak to provedeš,
když nemáme prachy?“ Jenže Slim zrovna pustil tu novou desku, v rohu stál totiž gramofon, a měls ho
vidět, jak rajtoval nahoru a dolů, nohy úplně na fleku, potřásal hlavou a jen se ptal: „Kdepak dnes ságo
mám? Kdepak dnes ságo mám?“ - pořád dokola. Najednou se na nás podíval a rozesmál se, protože se mu ta
hudba moc líbila, a znova křik: „Jen to rozbal, Slopjaw!“ Na ty desce hrál Slopjaw Jones, dědo, a to jeho
ságo byl saxofon; z pozadí se ozejval děsnej ryk a mlátili tam do piána, no v životěs u nás na venku neslyšel
takovej bugr a bengál! Měl jsem z toho úplně dojem, že lidi tady ve městě se chtěj mermomocí bavit, a
lámat si hlavu starostma, na to nemaj čas, snad jen když na ně ty starosti samy dolehnou, jenže to oni pak
zas nemaj čas se s nima párat.
„Jak to, že nemáme prachy?“ řekl pak Slim a Sheila mu to začala vysvětlovat: „Nemám z toho dvakrát
radost, že musím tobě a Slopjawovi a vůbec všem a taky tady Magovi o tom vykládat, ale předevčírem jsem
přišla o práci. Barák na Madison Avenue, kde bejvala ta moje restaurace, teď strhávaj, protože tam chtěj
postavit novej dům s kancelářema.“
„Dům s kancelářema?“ zaburácel Slim. „Povidáš s kancelářema? A co budou s těma kancelářema dělat?
V kancelářích se nikdo nenají!“
„Mluvíš nesmysly,“ zarazila ho Sheila a smutně se na něj podívala. „Dyť je to jasný jak facka - když se
někdo bude chtít najíst, skákne si do restauračky hnedka za rohem.“
„Jenže pak postavěj dům s kancelářema i tam, a kam se potom má člověk vrtnout?“ protestoval Slim a
najednou si povzdych. „Do prkýnka, co jen teď budem dělat?“ Zastavil desku, rozhlíd se po kuchyni a začal
chodit sem a tam a trápit se až k smrti. To jsem teprve viděl, jak Slim vypadal, když se už dřív trápil nad
spoustou věcí. Pusa se mu děsivě protáhla, prázdnýma očima zíral někam před sebe a lícní kosti mu tak
vystouply z tváří, že vypadal úplně staře. Chudák Slim, když na něj teď vzpomínám, nemůžu na tenhle
pohled nikdy zapomenout.

„Do pr!“ opakoval pořád dokolečka, „do pr!“ Potom se podíval na Sheilu - ona o tom nevěděla - a v
tváři mu to trochu cuklo, jako by ho někde hluboko v srdci něco zabolelo. Pak zas řekl: „Do pr!“ a zíral
rovnou před sebe, hrozně, hrozitánsky dlouho. Ach bože, bože, Slim se vždycky moc snažil, aby mi - a
vůbec každýmu - vysvětlil, co mu leží na srdci. A pokusil se o to i tentokrát. „Do prkýnka, copak budem furt
jen na dně, nebo se nám taky konečně poštěstí vydělat si aspoň na živobytí? Kdy todle trápení skončí? Už
mě unavuje bejt chudej! Mou ženu unavuje bejt chudá. Hádám, že i tendle svět unavuje ta jeho chudoba,
protože mě už teda fakt unavuje. Propánakrále, kdo má ňáký prachy! Vím nabeton, že já žádný nemám, a to
je tutáč, jen se podívejte,“ a ukázal nám svý prázdný kapsy.
„Neměls kupovat tu desku,“ podotkla Sheila.
„No,“ ohradil se Slim, „to sem eště nevěděl, jak na tom sme. A teď mi řekněte, kam se poděly všecky
prachy, co z nich přej maj lidi žít. Byl bych úplně klidnej, kdybych měl vlastní pole, něco bych si tam
vypěstoval a nemusel se starat, jaká sorta lidí má ty prachy, a taky gramofonový desky. Jenže já žádný pole
nemám a prachy potřebuju, abych měl co jíst. No a kde mám ty prachy sebrat? Musím si najít flek. Jo, flek,
a to hned, prostě si musím najít flek. A víš, proč je to tutáč, že ňákej splašim? Poněvač ho mít musim. A
víš, proč na mě ten flek čeká? Protože nemám ani floka!“ A mluvil pořád takhle dokola, teda rozjel to
parádně, ale pak si zas začal dělat hlavu: „Sheilo, teda fakt doufám, že zejtra ten flek seženu.“
„No,“ povzbuzovala ho Sheila, „já budu taky něco hledat.“
„Je děsně těžký splašit flek, v kterým by člověk nemusel trčet celej život,“ uvažoval Slim. „Kdybych
tak sehnal něco v ňákým klubu, hrál bych tam na tenor; tim bych si vydělával a zároveň bych moh vyjádřit
sám sebe. Hrál bych a předved všem, jak je mi uvnitř a co cejtim, ukázal jim, jak umim bejt šťastnej a jak by
všichni taky mohli bejt šťastný. Naučil bych je radovat se ze života, naučil bych je dobře žít a rozumět světu.
Naučil bych je spoustu věcí. Někdy bych zahrál i o Pánubohu, dyť moje ságo, když hraju blues, se úplně
modlí a já pak jdu až do kolen a rozhlašuju to celýmu světu! Hrál bych tak, abych všem ukázal, jaký
těžkosti musí člověk pořád překonávat, aspoň o tomdle by se někdo dověděl a poučil. Chtěl bych bejt s tim
ságem jak učitel nebo kněz, ale ukázal bych všem, že jedině muzikant dokáže tak jednoduchou věc, jako
vzít ságo do ruky, zadout do něj a zmáčknout zčerstva ty klapky, ale přitom všem bejt zároveň učitelem i
knězem - v tom jediným konečným výsledku toho, co dokáže. Kamkoliv bych šel, všude bych si vyrval
srdce z těla. Provandroval sem celou tudle zem, ale rádi mě nikde neměli, že sem barevnej. Ty lidi prostě
strkali nos do věcí, do kterejch jim nic neni, a nepřáli mi nic dobrýho. Ale s tim ságem bych si klidně srdce z
těla vyrval! To ságo je totiž jedinej způsob, jak mě sou lidi ochotný poslouchat. Na ulici by se mnou
neztratili slovo, ale když stojím na pódiu, tleskaj, div se nestrhnou, křičej bravo a smějou se vod ucha k
uchu. No, já se na ně taky usmívám, mně lidi ukradený nejsou, mně neni ukradený nic. Vždycky na lidi
reaguju a poslouchám je, sem s nima rád. Většinou se cejtim fajn a taky jim to dávám znát. Propána- krále,
dyť já chci žít a mít na světě svý místo, jak se o tom furt mluví, a sem připravenej makat - i když můžu
fachčit jen s tím mým ságem, protože to dělám rád a s ňákou mašinou bych stejně nic nesved. Aspoň
doteďka sem se to nenaučil. Umělec, já sem vlastně umělec, jako Yehuda Mehudi a ten chlápek, co píše do
novin, a já nevim, kdo eště. Mám milión nápadů a tim mým ságem je teda fakt umim chrlit - no i bez něj si
nevedu zrovna nejhůř! Sheilo,“ otočil se na ni, „jdem na to, sprásknem něco k večeři a starosti necháme na
ráno. Mám hlad jak vlk a potřebuju schrastit ňákou sílu. Hoď mi sem pár fazolí a po večeři připrav i sendvič
na oběd.“
„Já si taky budu muset něco udělat,“ podotkla Sheila a přemejšle- li, co se mnou druhej den bude. Slim
rozhod, že půjdu s ním hledat práci a že se o jídlo rozdělíme. „Udělej nám toho haldu. Máš chleba? Tak nám
mezi dva krajíce něco šoupni a to bude fajn. Kdybysme tak měli bandu na kafe. Máš ňákou bandasku?
Rikáš, že termidosku? Tak teda termidosku, a kafe pořádně horký. Magu,“ obrátil se Slim na mě, „my dva
sme to spolu este ani pořádně nerozjeli. Sotva smě zmákli ten flák cesty až sem a už zas někam vyrážíme.
Pořádně se najez, pak pudem na kutě, ráno nás čeká vstávačka. Na zejtřek mám pro tebe prima starej svetr a
čistý fusekle. No dyť se nám to zas podaří. Jdem na to! Dámy a pánové, bacha na věc! Dejte bacha na svýho
Slima!“ A jak to výkřik, zavřel na minutku oči a jen tam tak stál.
Tak to byl můj první večer v New Yorku. Večeře mi moc chutnala a taky se mi moc líbilo, jak jsme tam
až pozdě do noci seděli kolem stolu, povídali si a vzpomínali a Sheila vyprávěla o tom, jak byla stará jak já a
žila v Brooklynu. Vůbec se tam mluvilo o samejch pěknejch a zajímavejch věcech. Venku byla noc a
pokaždý, když jsem mrk z okna na New York, začal jsem se hned těšit, co se bude dít dál, a musel jsem si v
duchu říct: Magu, tak tys odjel z domova a teďkonc seš v New Yorku!
Celou noc jsem prospal na nádherný matraci, kterou jsem měl celou pro sebe.
Jenže druhej den už nebyl tak hezkej jako tenhle první večer.
 10.

jak slim během jedinýho dne ztratil hned dvě místa najednou

Na ten den nikdá nezapomenu, protože se semlela strašná spousta věcí. Brzo ráno, hned jak se zas
vynořilo to rudý slunce, jsme oba vstali a Slim připravil snídani a vajíčka, aby si Sheila mohla ještě chvilku
přispat. Dědo, na celým světě snad není nic bezvadnějšího než mít před sebou hnedka zrána snídani a
vajíčka, poněvač jazejček a žaloudek měly celou noc pohov a teď najednou je tu snídanička, že by ses olíz
všema deseti, všechno se smaží a voní, až se sliny sbíhaj. Člověk si přeje, aby moh slupnout všecky snídaně,
co se vařej v celý ulici od jednoho konce k druhýmu, a dát si to sedumkrát dokola, no nemám pravdu? Když
jsme vyšli na ulici a já viděl, jak si v krámku na rohu dávaj všichni do nosu a baštěj další snídaně a vajíčka,
jen jim za ušima praská, úplně jsem si přál, abych moh spořádat všecky snídaně v New York City! Bylo
studený ráno, teprv šest hodin. Měl jsem na sobě nový ponožky a Slimův černej svetr a Sheila mi zašila díry
v kalhotách, takže jsem byl jak ze škatulky a připravenej na všecko. A víš, co se hnedka zkraje přihodilo?
Stáli jsme ve vratech domu a Slim pročítal v novinách inzeráty. Byla příšerná ledárna; lidi, co chodili kolem
nás na autobus do práce, v jednom kuse chrchlali a odplivávali si, teda fakt vypadali, že jsou z ty roboty v
New York City úplně oddělaný. Některý četli noviny a čučeli do nich tak otráveně, jako by se v těch
novinách nadávalo zrovna na to, na co se oni sami nejvíc těšili. Najednou se z davu vynořil nějakej chlápek,
kterej Slima znal. „No ne, kámo“ povídá, jako by se nechumelilo, a nastavil Slimovi rozevřenou dlaň, ten ji
taky rozevřel, a jako by mu o ni chtěl tlesknout, takhlenc ti ho pozdravil. „Jen mi nevyprávěj, že zas sháníš
flek.“ Slim mu řek, že na to teda káp.

„No já ti povím, že bych pro tebe jednoho fleka měl. Znáš přece mýho bráchu, Henryho. Dneska ráno
eště nevystrčil z pelechu nos. Zrovinka sem to do něj hustil: Henry, povídám, copak bys neměl střihat do
rachoty do ty fabriky na pišingry, co je v ty nevimjaký ulici? A von se ti skoval pod polštář a povídá: No jo,
to je fakt, hmm - ale nehnul se ani vo chlup. Henry, povídám zas já, copak nebudeš vstávat? Henry! No
táák, Henry? Von se ti prostě rozhod, že bude radějc vyspávat, a šmytec.“ Jak to ten Slimův kamarád dořek,
odpo chodoval najednou o tři metry. Pak se zas vrátil.
„Myslíš, že ho vylejou?“ zajímal se Slim. Ten chlápek jen protočil panenky: „Henryho? Esli jeho
vylejou?“ No ať se kozel okotí a kráva zakokrhá, on si zas odpochodoval někam pryč a pak se zas vrátil!
„To myslíš jako Henryho?“ a kouk stranou, potřás hlavou a byl z toho tak přešlej, že nemoh dělat nic
jinýho, než zas tu hlavu svěsit.
„Stará věc, ten v tom drží světověj rekord! Toho snad vylili z víc fleků, než do kolika se vůbec stačil
nacpat.“ „A kde ta fabrika je?“ zeptal se Slim. Ten chlápek to věděl a řek nám adresu. Udělal ještě pár
legračních fórků, a když jsme se Slimem odcházeli, abysme se v tý fabrice poohlídli po nějaký práci, křik za
náma: „Bacha na bugáče a bububajzly!“ No, byl docela fajn.
Jeli jsme podzemkou. Potom jsme prošli jednou ulicí až k řece a tam stála fabrika na pišingry. Byl to
obrovskej velikánskej starej dům s komínama; uvnitř hučela a duněla spousta nejrůznějších mašin a ven se
linula vůně tak slaďounká, že jsme se museli usmát. „Todle bude bezva flek,“ radoval se Slim, „protože
krásně voní.“ Vyběhli jsme po schodech a vešli do kanceláře. U takovejch píchacích hodin stál šéf a nejspíš
se divil, kde je Henry. Sedli jsme si na lavičku a čekali asi půlhodinu. Pak šéf prohlásil, že by měl Slim raděj
začít dělat, protože nikdo jinej už stejně nepřijde. Slim musel chvilku něco psát na nějaký papíry, takže mi
řek, abych na něj do poledne počkal v parku naproti přes ulici, pak že mám za ním přijít na oběd. A od-
startoval do práce.
Sheila bude mít radost, říkal jsem si. To jsem teda věděl natuty. Celý dopoledne jsem čekal v parku. Byl
to malinkej parčík s železným zábradlím, několika keřema a houpačkama. Většinu času jsem jen tak seděl,
pozoroval pár dalších dětí a přemejšlel o životě. Skamarádil jsem se s jedním malým bílým chlapečkem,
kterej přišel do parku s maminkou. Vypadal moc pěkně a nóbl, měl modrý šatičky se zlatejma knoflíkárna,
podkolenky a červenou loveckou čepičku. Teda jak on mluvil a jak si sedal na lavičku, to bylo moc nóbl!
Jeho maminka četla na druhý lavičce knihu a hezky se na něj usmála.
„A pročpak tu čekáš?“ ptal se mě ten chlapeček a já mu odpověděl: „Můj brácha pracuje v támhlenctý
fabrice!“
„Pročpak říkáš támhlenctý, copak ty jsi ze státu Texas na Západě?“ vyzvídal na mně.
„Ze státu Texas na Západě?“ divil jsem se. „Ne, odtamtaď nejsem, já jsem ze Severní Karolíny.“
 „A jsou tam nějací kovbojové?“ ptal se ten chlapeček dál a já mu zalhal a řek, že jo. Tak jsme si
povídali. Ten chlapeček se mi moc líbil. Byli bysme si povídali mnohem dýl, ale on najednou musel šupšup
domů. Zrovna jsme si chtěli spolu zazávodit, jenže on prostě musel honem pryč. Ten chlapeček měl ty
nejzlatovější vlásky a hrozně jasný, modrý oči. Nikdy víckrát jsem ho už neviděl. Takže v poledne jsem šel
do tý fabriky a u okna jsem uviděl Slima s lopatou. Stačilo se uvelebit na jeden sud na venkovní straně okna
- bylo totiž otevřený - a moh jsem Slima pozorovat do ty doby, než bude čas k obědu. Slim pracoval tak
rychle, že si mě ani nevšim, a když mě konečně zblejsk, měl akorát čas na mě houknout. Stál tam ohnutej s
lopatou, nabíral z obrovský nádoby takovou čokoládovou lepkanici a nakládal ji na pás, kterej se otáčel
kolem nějakejch koleček. Ten lepkanici odnášel až na druhej konec fabriky. Ještě než se všecko dostalo pod
velikej válec, musel to Slim rukama uplácat. Pak to vjelo pod válec a ven vylezla tenounká vrstvička, do
který vjížděla mašina plná nožů; naporcovala malinký kousíčky a udělala z nich pišingry. Slim se musel s
lopatou pořádně ohánět, pak ji zas odhodit stranou a honem to rukama uplácávat, takže se nemoh na vteřinku
zastavit, protože ten pás se točil kolem dokola. Jednou se Slim vysmrkal a nějakej chlápek na druhý straně
hned zavolal: „Pohni s tou čokoládou!“ Všechno tam prostě jelo jako blesk, lidi i válce. Slimovi se lil pot z
čela rovnou do ty lepkanice, nemoh s tím vůbec nic dělat, neměl ani čas otřít se rukou. Pak tam nějakej
chlápek dovalil další várku lepkanice, tentokrát byla vanilková, napohled moc hezká a bílá jak sníh. Slim do
ní zabořil tu čokoládovou lopatu, a jak ji výtah, udělaly se krásný melírovaný proužky. Když to pak
uplácával, zadíval se někam před sebe a odfrknul si: pfujtajbl! To se taky prvně pořádně narovnal, aby si
moh pro sebe něco říct. Byl to fakt moc těžkej a náročnej flek, to jsem poznal.
Slim jednou křik: „Esli se jen na vteřinku zastavím, tak se mi ruce zauzlujou křečmama kolem krku jak
konopná voprátka!“ a hups zpátky do ty lepkanice. Po chvíli zas vyjeknul: jejej! a pak: tchíí! a nakonec
jsem ho slyšel prohlásit: „Prokristapána, smilování, už víckrát k pišingrům ani nečuchnu!“

Ve dvanáct hodin zahoukala nějaká obrovská píšťala, všecky mašiny se zastavily a lidi odcházeli
pryč. Jen Slim stál na místě, otíral si čelo a prohlížel ruce. Najednou se mu pravá ruka zkroutila a přetočila
se až k zápěstí. Slim řek, že je to křeč. Pak se mu zkroutila celá půlka paže, úplně jako by chtěl někomu
předvádět, jaký má svaly, jenže to on vůbec nechtěl, byla to jen další křeč; Slim cvičil s paží sem a tam, pak
na ni kouk, vzdych a zaklel.
Nakonec vyšel ven, sedli jsme si na schody u kanceláře a snědli oběd. Sluníčko pálilo jako divý.
„Doufám, že se mi ty ruce do vodpoledne trochu zmátořej,“ zamumlal Slim. Mračil se a byl smutnej. Moc
už toho neřek, ani když jsem mu vyprávěl o tom chlapečkovi, co jsem se s ním skamarádil. V jednu hodinu
se znovu ozvala píšťala a Slim šel pracovat.
Zase jsem koukal. Víš, dědo, chudák Slim se natáh pro lopatu, ale nemoh ji vzít do ruky, prsty měl
úplně ztuhlý. Když s nima konečně hnul a sevřel je kolem násady, začly se mu třást paže. Neměl v nich
vůbec žádnou sílu, nemoh lopatu udržet. Ten chlápek na druhý straně pásu začal zas pokřikovat: „Pohni s
tou vanilkou, jo? Nemáme na to celej den!“ Slim zavolal šéfa a ukázal mu svý ruce. Pak tam oba stáli,
přemejšleli co a jak a pokyvovali hlavou, protože to fakt bylo smutný. Slim ještě jednou zkusil vzít lopatu,
ale neudržel ji; šéf mu chvíli masíroval paže, ale se Slimovejma rukama se prostě nedalo nic dělat. Byly celý
zarudlý a horký a Slima to bolelo. No, co moh dělat, utřel si hadrem dlaně, pak ještě chvíli mluvili a nakonec
Slim vyšel z kanceláře a zamířil ke mně.
„Co se stalo?“ ptal jsem se ho. „Dneska si prostě nezafachčim, mám ruce jak svázaný na uzel.“ To bylo
všecko, co řek. Šli jsme domů. Slim měl v obálce plat za dopoledne, tři a půl dolaru.
Sheila přišla domů v pět, taky s prázdnou. Slim jí vyprávěl, co se přihodilo. Při večeři bylo ticho jak v
hrobě.
Snad poprvé jsem viděl Slima zamračenýho a smutnýho. „Něco vám povím,“ prohlásil po večeři a tlesk
rukama ponořenejma v horký vodě. „Taková facha, jako sem měl dneska, se mi nezamlouvá. Neumim se
vohánět lopatou tak rychle, abych udržel krok s ňákým pitomým jezdícím pásem, a to sem kdysi boxoval
závodně. A už vůbec mě nebaví máchat si ruce v ňáký vaně plný patlanice! Ty ten sajrajt kupuješ, Sheilo?
Pšúú - a k čemu mi vlastně je pětatřicet doláčů za tejden, taková žebrácká vejplata, když jen jídlo nás stojí
dvacet a činže zblajzne zbytek! Dyť já se ani nemůžu furt rejpat lopatou v tom pitomým sajrajtu, když za
mě zbylý účty nikdo nezacvakne! Nemůžu si koupit ani mizernej klobouk a ruce mám tak voddělaný, že mi
tu visej jak polámaný suchý větve. Nechci si furt stěžovat, ale do prkýnka, i když sem na světě rád a dovedu
ho užívat každej den vod rána do večera, zrovna jako si myslím, že tudlenc Mag je na světě taky rád, a
třebas je eště malej prcek, stejně si užívá svý, a ty, Sheilo, máš taky svět ráda, a když se ráno probereš, je ti
moc fajn, ale neni to prostě vono, když v baráku neni ani cent a všude dluhů až černo. Dyť to připomíná spíš
žalář, do prkýnka, než normální lidskej domov!“
„No, seš dneska utahanej,“ těšila ho Sheila, dala mu na ucho pusu a moc hezky a mile se na něj
podívala. Potom odběhla k plotně udělat kafe. Víš, já si myslím, že Sheila Slima milovala, jako by byla
nějaká jeho otrokyně. On nemusel vůbec nic dělat, stačilo jen, když tam tak seděl, a Sheila ho prostě měla
ráda - a moc. Pořád se po něm koukala a vždycky, když se někde v bytě potkali, se ho nezapomněla nějak
dotknout a někdy na něj i mrkala.
No, byl to ten nejponuřejší večer, sám si to dovedeš představit, ale zrovna v ty chvíli se najednou něco
stalo.
Do dveří vešel vysokej pán, byl celej nástrojenej, smál se od ucha k uchu a najednou křik: „Slime,
bráško, ty starej papriko!“ a všichni se hned začli smát a aspoň na chvíli pustili starosti z hlavy.
„Víš, proč sem přišel, čéče?“ ptal se ten pán, jmenoval se Charley, a
Slim se rozzářil jak vánoční stromeček a nadhodil: „Myslíš jako -?“
„Jasná věc, mám flek, a nejenže mám pro tebe flek, já mám i sá- go, no jo.“
„Ságo? Řikáš ságo? Království za ságo! Jdem na to!“ A seběhli jsme všichni ven na ulici. V autě, kde
měli to ságo, seděl ještě jeden pán a Slim výtah ságo z futrálu a kapku do něj zadul, chodník nechodník a
ulice neulice. Viděl jsem, že je mu moc fajn. „Kde to rozbalíme?“ ptal se pak Slim a Charley řek, že v klubu
U růžový kočky.
„Musim si brát kvádro?“ Charley řek, že to teda rozhodně jo, poněvač ten maník, co dělá u Růžový
kočky šéfa, je zrovna na tyhle věci hroznej punťa. Kdyby se mu Slim nelíbil, že by se na něj s těma pěti
dolarama klidně vyflajz.
„Tradáá, ať už smě tam! Sheilo drahá, my si tam pro těch pět doláčů sjedem!“ křik Slim a utíkal nahoru,
jen se mu za patama prášilo, letěl fakt jak střela, aby se moh převlíct do toho kvádra. Sheila pospíchala za
ním. Oblíkla si krásný šaty a taky mě trochu upravila. Ještě před chvílí se Slim hrozně mračil a byl smutnej,
a teď ani ne pět minut potom jsme už všichni frčeli do klubu U růžový kočky. No řekni, dědo, jestli není
život nešťastnej a najednou zas šťastnej, a tak to jde, dokavaď neumřeš, a člověk neví, proč; nikoho se na to
zeptat nemůžu, snad jen Pánaboha, jenže ten mi stejně nic neporadí, nebo jo? Dědo, Sheila se Slimem byli
ten večer tak šťastný, že jsem věděl, že jim Pánbůh drží palce, a tak jsem mu poděkoval. Že je to správný,
viď, když člověk přeříká nějakou tu modlitbičku, když je moc vděčnej a rád, jako jsem byl v ty chvíli já?
No, takže jsem to udělal.
Řidič to pořádně rozpálil a všem bylo fajn. Začlo pršet, ale nám to nevadilo. Do klubu jsme přijeli dost
brzo, zaparkovali jsme rovnou u vchodu a seděli chvilku vevnitř v autě. Byli jsme pořád v Harlemu, asi
třicet ulic od domu, kde jsme bydleli, a pořád to tu ještě vypadalo jak u nás. Na ulici dopadaly kapky deště a
blejskaly se tam v nádhernejch kapičkách zelenýho a rudýho světla; připadal jsem si jak v pohádce z Tisíce a
jedny noci. Taky se dělaly duhy. Byl úplně nejsenzačnější deštivej večer, jako stvořenej k tomu, aby Slim
moh začít pracovat v tom klubu a abysme si ho já a Sheila mohli poslechnout. Teda v tom autě jsme se měli
královsky! Slim znova výtah ságo a udělal UOAP! - to aby vyzkoušel nejhlubší tón. Pak si to přejel nahoru a
dolů, aby prubnul i střední tóny, a zakončil malinkým písklavým UÍÍP! Všichni se rozesmáli.
„Jauvajs, moje prsty,“ zamumlal Slim. Ty dva pánové byli dobrý, myslím Charley a ten druhej, protože
pořád na Slima koukali a obdivovali ho.
„Jde jen vo jedno, Slime,“ prohlásil Charley, „to tvý kvádro je trochu unavený.“ Ten oblek byl jedinej,
kterej Slim měl, byl to takovej starej modrej kabát, z kterýho v podpaždí koukala podšívka a bělala se jak
břicha leklejch ryb. Kalhoty byly kapku rozpárnutý, to už si Slim nestačil spravit. „Já vim, že je tvý jediný,“
pokračoval Charley, „ale tendle podnik, to má bejt jako bar, víš, dneska už totiž normální hospoda nikomu
nevoní.“
„No jo,“ zasmál se Slim a bylo mu to fuk. „Poďme si raděj zahrát.“ Vešli jsme kliďánko do klubu,
kvádro nekvádro, a taky nás nezajímalo, jestli jdem včas nebo moc brzo, prostě nic, víš. No, brzo bylo. Šéf
se tam ještě neobjevil. Ani pódium nebylo osvětlený. U barovýho pultu popíjeli nějaký lidi, vyhrávali na
takovou velkou bednu, džubox se to jmenovalo, a tiše mluvili. Slim se rozběh k pódiu a rozsvítil světla.
„Pojď, Charley, hrábni do piána.“ Charley podotk, že je ještě moc brzo, a trochu se stah stranou, jenže na
tohle Slim moc nedal a tah ho na pódium. Charley ho upozorňoval, že zbytek kapely ještě nedorazil, ale
Slima to nezajímalo. Ten druhej pán, co s náma přijel, byl bubeník. Neřek vůbec nic, sed si za Slima a začal
bubnovat. Žvejkal při tom žvejkačku. No, když to Charley uviděl, sed si přece jen za piáno a začal hrát.
Sheila mi koupila coca-colu a poslala mě sednout si do kouta, abych dobře viděl. Sama si stoupla
rovnou před Slima. Slim hrál svý první číslo a Sheila se od něj až do konce nehla; celou písničku hrál Slim
jen pro ni. Dul do toho sága jak divej, chudinky prsty se jen míhaly, a dědo, on ti uměl úplně nejkrásnějc
takovej ten hlubokej tón, připomínalo to troubení nebo houkání, co slyšíš, když někde daleko na řece pluje v
noci newyorskej parník nebo když jede vlak. Jenže Slim to uměl zahrát tak, že se ten tón úplně rozezpíval,
stou- pal nahoru a klouzal zas dolů a celej se chvěl divným tesklivým smutkem. A Slim hrál, s takovou
vervou, že se mu krk třas jak v zimnici a na čele mu vystoupila žíla. Stál tam před tím piánem a hrál a hrál a
bubeník jen zlehounka hladil bubny takovejma košťátkama, který stříbrně šustily a svištěly jak podzimní
větřík. A hráli pořád dál. Slim nespouštěl ze Sheily oči, až teprv vprostředku ty písničky si vzpomněl i na
mě; přelít pohledem místnost, otočil se a zahrál nádhernej kousek extra pro mě, aby ukázal, jak krásně
dovede hrát, přestože má ruce celý rozbolavělý a i když mu to v ty fabrice na pišingry zrovna nešlo. Pak to
zas stočil na Sheilu a zakončil s hlavou sehnutou až k zemi: ságo si opřel o špičku boty a místo klanění tam
jen zůstal stát.
To víš, dědo, u baru hned všichni začli tleskat a byli úplně paf. Jeden chlápek prohlásil: „Todies hrál jak
pánbůh, příteli.“ Viděl jsem úplně jasně, že se jim Slim moc líbil, a taky ten džubox natotata zavřeli.
Sheila pak přišla ke mně a tak jsme si tam hověli hnedka u okna; mohli jsme odtamtuď pozorovat ty
krásný světýlka na zmoklý ulici i celej bar a všecky lidi. I pódium jsme měli před sebou jak na dlani. Slim
teď začal klepat nohou hrozně rychle o zem, bubeník najednou praštil do bubnů a už to rozjeli na plný
pecky. Tchjúú! Slim jen popad ságo, hodil ho do vzduchu a už hrál jak ďábel! Hlava mu lítala ze strany na
stranu a pusa dělala úplný divy, roztočila to ta pusa s takovou rychlostí a vervou, jak se toho dne zrána
opřely do lopaty Slimovy ruce. Když jsem ho tak pozoroval, najednou jsem si uvědomil, jak strašně je Slim
silnej a že je jak ze železa.

Jakmile lidi u baru slyšeli Slima hrát, všecko se dalo do pohybu.

„Jo, jo, jo, jo!“ výkřik jeden chlápek u pultu, chyt klobouk, natáh ho před sebe a začal před všema
džezovat jak divej. Teda ty jeho nohy vyváděly hotový psí kusy! A tancoval tak na počest Slimovi.
Slim zas rajtoval nohama nahoru a dolů, ale přitom stál úplně na fleku a dál hrál tu vypalovačku, tak
děsně rychlou, jako snad byl náš autobus, o kterým jsem ti prve vyprávěl. A šmejk tím ságem semhle a hned
ho zas stáčel támhle, pak se zhluboka nádech a tón stoupal do vejšky, kroutil se až nahoru a pak se dočistá
zlomil, zadunělo to hluboký UOAP! a Slim to zas napálil pěkně odprostředka. Bubeník vystřelil hlavu od
svejch bouchátek a nadšením se až zajík: „Slime, jeď!“ Zatímco Slim popadal dech, bouch Charley tuhejma
prstama do piána - dam! - a sotva se Slim nádech, ozvalo se další dam! Dědo, Slim snad měl větší plíce než
deset mužskejch dohromady a takhle moh pokračovat celou noc. Teda v životě jsem fakt nic podobnýho
neslyšel, natož aby někdo sám samotinkej nadělal takovýho kraválu a muziky! Sheila na Slima jen zářila a
vždycky si tleskla pod stolkem do rytmu; já dělal to samý a jen jsem si přál, abych tak uměl tancovat.
„Jeď, jeď, jeď!“ ječel ten chlápek s kloboukem, mrsk sebou doza- du, vyhodil ruce do vzduchu a křik:
„Hergot, to je mejdlo!“ Prořízlo to ten rambajz jak houknutí sirény. Tchíí, ten teda byl legrační!
Slim se už začal potit, protože nikdo teď nechtěl přestat, on vlast- ně taky ne, hrál a hrál a dul do sága,
až se z něj lilo - jak ráno, když házel lopatou. On ti to pódium úplně zaplavil. Vždycky když dohrál písničku,
začal hned druhou, ani jednou se nestalo, že by nevěděl, co dál, měl toho v sobě snad tuny. Byl bezvadnej!
Ten kousek trval dvacet minut a lidi, co seděli u baru, se nahrnuli rovnou před pódium a celej ten
rozbouřenej dav tleskal Slimovi do rytmu. Viděl jsem Slima nad nima, tvář měl černou a mokrou, jako by
brečel a zároveň se smál; nemoh je vidět, protože oči měl zavřený, ale on prostě vě- děl, že tam jsou. Držel
ságo před sebou a tisk ho a cloumal s ním, jako by se to rval s vlastním životem, tak byl vážnej a nešťastnej.
A čas od času to ságo i rozesmál, a to se pak dali do smíchu všichni. On s ním uměl úplně mluvit,
vypověděl celičkej svůj příběh, mně, Sheile i ostatním. Měl totiž v srdci, co by všichni chtěli mít i ve svým
srdci, a proto poslouchali, aby z toho získali aspoň kousek. A celej ten dav se mu vlnil u nohou, úplně jako
by ty lidi byli vlny a Slim nějakej tvor, kterej svou hrou zážeh v tom oceánu bouři. Jednu chvíli vykouzlil ze
sága hlasitý koňský zařehtání a všichni začali křičet, ať jen to hraje dál. A Slim teda hrál, dělal s tím
nejrůznější kejkle, až už to vůbec neznělo jak koňský řehtání, ale jako když osel dělá ííáá! Všichni zas
chtěli, aby hrál toho osla, ale Slim se pustil do něčeho jinýho, vymáčk ze sága takovej táhlej ston, úplně jako
když kňučí pes, řezal až do uší, ale za chvíli ztratil tu palčivou břitkost, zazněl měkčej a rozechvěl se, jak už
Slim nemoh vystačit s dechem. Člověk se taky úplně rozechvěl a pocítil přesně to, co v ty chvíli cejtil Slim,
dřív než se vrátil k normálnímu hraní a zas všecky rozesmál a přived do varu.
Do klubu vešla skupinka novejch návštěvníků. Slim je uviděl a rozhod se, že u tohodle zatím skončí.
Stejně se ještě nemělo začínat hrát. Otřel se ručníkem vypůjčeným z kuchyně a spolu s Charleym a tím
bubeníkem jsme si sedli do kouta. Od baru přišel nějakej pán a zeptal se Slima, jestli nevystupoval s velkou
kapelou. „Neviděl jsem vás náhodou hrát s Lionelem Hamptonem nebo s Cootie Williamsem anebo prostě s
někým takovým?“ Slim řek, že ne, a ten pán pokračoval: „Měl byste se dostat k velký kapele a začít si
pořádně vydělávat. Přece nechcete celý život hrát v takovýchhle lokálech, za pár buráků a s takovým
mizerným saxofonem. Zajděte si za nějakým manažerem.“
„Za menažérem?“ divil se Slim. „Tak za tim musí člověk jít, když si chce zahrát s velkou kapelou?“ Byl
dočista překvapenej, o takovejch finesách neměl ani páru.
Potom k nám přišel další pán, zasmál se a potřás Slimovi rukou a pak se zas bez jedinýho slova vrátil k
baru.
Tak vidíš, jak se jim Slim líbil a jakej byl muzikant.
No, v devět hodin přišel šéf a s ním i zbytek kapely včetně kapelníka, což byl Charleyův starší brácha,
a všichni se už připravili, že půjdou na plac. Jenže v tom okamžiku šéf, kterej měl oči jak ostříž, uviděl
Slimovi pod kabátem ty díry a hned na něj uhodil:
„Copak nemáš nějakej lepší oblek? Že ne? A nemůžeš si tady od chlapců něco půjčit?“ Všichni se
koukali jeden na druhýho a debatovali o tom. Nakonec zjistili, že můžou půjčit jen jeden oblek, ale ten že
je v Baltimoru. No, do Baltimoru je hrozně daleko, to šéf musel uznat, když tak o tom zapřemejšlel. Jenže
jemu prostě nešlo pod nos, že by měl Slim vystupovat v tom ubohým starým kvádru. Pořád nad tím
mudroval, za chvíli začal kroutit hlavou a to už jsem viděl, že Slim si těch pět dolarů přece jenom nevydělá a
že všecko půjde do háje. Slim to viděl taky a začal se se šéfem dohadovat.
„Dyť na tom stejně nezáleží, nikdo to neuvidí, podivejte, můžu držet ruce u těla,“ a ukázal mu, jak.
„To rád věřím,“ prohlásil šéf, „ale dneska večer má přijít hromada cizích lidí, a jak už to chodí, v
pozdějších hodinách se mi sem nahrne hromada fajnových bělochů a bude to tu nóbl, no tohleto by prostě
nevypadalo dobře, pochop to. To by prostě nebylo - hm, ehm - to pravé.“ Jestli teda chceš něco vědět, dědo,
já myslím, že chtěl uškudlit těch pět dolarů. Jeden z kapely byl nemocnej a Slim ho měl jen zastupovat; šéf
si nejspíš řek, že žádnej záskok nepotřebuje, a nevzal ho.
Takže jsme vyšli ven - Slim, Sheila a já, a tentokrát jsme v tom dešti museli jít domů po svejch. A víš,
co Slim najednou řek? „Stejně sem to dneska s tim ságem nerozjel, jak bych měl.“ A tohle ho vlastně trápilo
nejvíc. Sheila nic neříkala, držela se jen Slima za ruku a jak tak mašírovala, vypadala docela vesele.
Slim se jí zeptal, z čeho má takovou radost, a ona mu to prozradila. Ty přece víš, jak byli chudý a jak se
zrovna ten den trápili kvůli penězům a kvůli tomu, že za den za dva budou muset zaplatit činži, aspoň jak to
Slim povídal. A víš, jak Slim vždycky vyprávěl o Kalifornii, a jako by Sheile naznačoval, aby tam s ním
jela. To jsem ti vlastně neříkal, ale ještě předtím, než Slim přijel pro mě, odjel z Kalifornie, kde většinou
pobejval od ty doby, co už jak malej kluk opustil Severní Karolínu, aby se se Sheilou oženil. No a Sheila teď
dala tohle všecko do kupy, udělala z toho něco jako nádhernej vánoční balíček pro Slima, a pak mu to
překvápko předložila: „Víš co? Vemem těch sto dolarů, co mám zašitý v pásku, a pojedem do Kalifornie.
Řeknu mámě, že to prostě udělat musíme, že si nemůžem pomoct. Ze začátku mužem bydlet u mý sestry v
San Francisku. Pak si seženem nějakou práci, počítám, že to tam nebude o nic těžší než tady. Co myslíš?“
„Koči!“ zajásal Slim a objal ji. „To je zrovinka to, co bych měl náramnou chuť províst.“
A takhle jsme se toho dne, kdy Slim ztratil hned dvě místa najednou, rozhodli, že vyrazíme do
Kalifornie.
 11.

pakujem se do kalifornie

Celý dva dny jsme pakovali. Sheilina máma bydlela hned za rohem a třikrát nebo čtyrykrát nás přišla
navštívit: hádala se se Sheilou, proč přej se chce najednou sebrat a zmiznout do Kalifornie jako šupák a
vagabund. Myslím, že Sheilina rodina žila v New Yorku už děsně dlouho, a tak dlouho tam chodili do
práce, že dost dobře nemohli věřit na nějaký cestování napříč Státama. Už jednou se pokoušeli odradit
Sheilinu sestru, myslím Zeldu, tu, u který jsme měli bydlet, aby neodjížděla do Kalifornie. Ale Slim se do
toho hned vložil. „Lidi v New Yorku se dycky bojej hnout z fleku. Kalifornie je místo pro našince jak
stvořený, a ne ňákej New York. Copak ste nikdá neslyšela tu písničku - Kalifornie, k tobě přicházím,
rozevři svou Zlatou bránu? A všecko to slunce, ta země, všude samý ovoce, za babku víno a ty cákli lidi,
člověka to prostě tak nesebere, když nemůže hnedka splašit flek, protože v Kalifornii se dycky nějak uživí, i
kdyby měl třeba jíst jen hrozny, co spadaj z náklaďáků na silnici. Jenže v New Yorku nikdo ze země
žádný hrozny nebo vlašský vořechy nenasbírá.“
„A kdo se baví o hroznech a vlašskejch ořechách?“ rozkřikla se Sheilina máma. „Já mluvím o tom, jak
seženete střechu nad hlavou!“ Ona byla hrozně praktická.
„V Kalifornii nic takovýho nepotřebujem, protože tam neznaj zimu,“ nedal se Slim a najednou se v
duchu úplně rozzářil: „V životě ste neviděli tak krásný slunečný dny; skorém celej rok nepotřebujete žádnej
kabát, nemusíte shánět uhlí, abyste mohli zatopit, nepotřebujete galoše, prostě nic. A v létě zas nemusíte
lekat vedrem, aspoň ne v severní Kalifornii, ve Frisku, Oaklandu a tam. Jak povidám, je to místo pro našince
jak stvořený. Ve Spojenejch státech se prostě nedá ject jinam - a navíc je to poslední flek na mapě - pak už
neni nic, jen vodní pláně a Rusko.“
„A co máš proti New Yorku, copak ti na něm nevoní?“ vyštěkla Sheilina máma.
„Nic, vůbec nic,“ povídá Slim a ukázal z okna ven. „Tady se v zimě na Atlantiku honěj vichry jak
Satanáš - a Belzezubův spratek žene tu fujavici ulicema města, že člověk umrzne někde v průjezde, než stačí
říct švec! Pánbůh to sice zařídil tak, aby nad Manhattanem svítilo slunce, jenže zas ďáblův bráchanec vám to
slunce nepustí do vokna - pokud si ovšem nesplašíte bejvák v ňáký barabizně kilometr do vejšky. A když si
vůbec můžete takovej bejvák dovolit, bojíte se zas vystrčit frňák, abyste z toho kiláku náhodou nežuchli
rovnou dolů! Člověk si sice může sehnat v New Yorku flek, jenže nakonec to stejně dopadne tak, že mu po
vosmihodinový šichtě, z který se díky podzemce, autobusům, nadchodům, tunelům, jezdícím schodům,
vejtahům a všemu tomu čekání a prostojům stejně vyklube dvanáctihodinovka, zbyde sotva dvě hodinky
pro sebe. Tak veliký a zoufalý je todle město! Ne, proti New Yorku já nic nemám, kdepak. Jen si skočte po
večeři za kámošem za roh a uvidíte, esli je vopravdu tam, nebo trčí někde v centru deset kiláků vodsuď a
láme si hlavu, jak děsně rád by vás viděl! A když nemáte ani floka, zkuste si dát jak kluci venku navečír
někde spicha; hnedka vás začnou šacovat, esli nemáte po kapsách kudlu!“
Takhle o tom mluvil on.
„Vodjaktěživa směřuje budoucnost Spojenejch států do Kalifornie a vodtamtaď se zas řítí zpátky - a tak
to bude furt.“
„No, jen abyste se nepřiřítili vy na mě, až tam přijdete na mizinu,“
poznamenala Sheilina máma, a říkala to Slimovi.
„My už na mizině stejně jsme,“ prohodila do ticha Sheila a ty její mamině se to teda fakt moc
nezamlouvalo.
No, nevysvětlil jsem ti to ještě s prachama: neměli jsme jich dost, abysme mohli všichni tři ject
autobusem. Sheile se mělo za šest měsíců narodit její první mimino, takže z ty stovky dostala šedesát dolarů,
aby mohla ject autobusem a pořádně jíst. My se Slimem jsme si vzali zbylejch čtyřicet a něco navíc, co jim
se Sheilou vybylo. Protože jsme za dva dny měli platit činži, rozhodli jsme se raděj hnedka vystěhovat a
poslat šaty a nádobí ve dvou velikánskejch kufrech a jednom menším napřed vlakem. Pak že se my dva se
Slimem seberem a s těma osumačtyryceti dolarama dostopujem až na západní pobřeží. Jíst budem taky
pořádně, ale jinak že to zvládnem jak vandráci v podřepu, co mávaj na stopu, spát pod duchnou budem jen
tu a tam, spíš v různejch autech a náklaďákách a odpoledne po parkách.
Mně to teda připadalo úplně bezva a fajn. Jenže tehda jsem ještě nevěděl, jak daleko to západní
kalifornský pobřeží vlastně je.
 Večer před odjezdem už bylo všecko na ráno přichystaný a spakovaný. Pili jsme v kuchyni kafe;
celej byt vypadal hrozně holej a prázdnej a Slim byl z toho úplně přešlej. „Jen se podívejte na todle místo,
kde smě až doteďkonc žili: my jdem vodsuď, sem zas přídě někdo jinej - život je prostě sen. Když se tak
kouknete kolem, nepřipomíná vám to náš starej známej, studenej krutej svět? Ty podlahy a holý zdi. Jako
bysme tu nikdy nežili a jako bych tě tu ani nemiloval,“ otočil se na Sheilu.
„V Kalifornii si zařídíme novej domov,“ těšila ho Sheila.
„Jenže já chci něco stálýho, chci bydlet furt ve stejný čtvrti, někde na kopci, a taky tam zestárnout a mít
vnoučata.“
„No, uvidíme,“ řekla Sheila. „A v Kalifornii Mag dostane malýho brášku.“
„Dřív ale musíme urazit těch pět tisíc a dvě stě kilometrů,“ povzdych si Slim a já si na to pak pozdějc
vzpomněl. „Pět tisíc dvě stě kiláků přes planinu, poušť, tři horský řetězy a bůhvíco ještě, nemluvě o těch
záplavách dešťů, který na nás spadnou, anebo taky ne. Milosrdný Bože!“ Tak jsme šli na kutě, abysme
se doma ještě naposled pohodlně vyspali. Postele jsme prodali ráno. „Teďkonc sme dočista holý,“ shrnul to
Slim a bylo to tak. Když jsme odpoledne vycházeli, bylo v bytě vymetýno, zbyla tam jen stará láhev od
mlíka a trosky mých severokarolinských ponožek.
Sheila si brala jeden kufr a my se Slimem jsme taky měli jeden, ve kterým byly všecky naše věci. Šli
jsme na autobusový nádraží, koupili Sheile lístek a čekali, až bude čas k odjezdu. Když pak měl její autobus
odjíždět, byli jsme všichni už hrozně smutný a měli jsme strach. „Takže já vyrážím do ty temnoty,“ řekla
tiše Sheila, když uviděla autobus s nápisem CHICAGO. „Jedu a nejspíš se už sem nikdy nevrátím. Ta cesta
do Kalifornie mi připadá jak umírání. Ale já přesto pojedu.“ Dědo, na ten okamžik nikdá nezapomenu.
„Až tam dorazíš, připadne ti to spíš jak nejživější život,“ zasmál se Slim a Sheila řekla, že doufá, že to
tak bude. „A dávej bacha, ať se na tebe v autobuse nenalepěj ňáký mužský,“ varoval ji Slim, „poněvač
budeš úplně sama až do tý doby, než tam dorazíme my s Magem, a za jak dlouho to zvládnem, nevím.“
„Budu na vás čekat, Slime,“ zašeptala Sheila a rozplakala se. Slim sice nebrečel, ale když ji objal,
vypadal, že k tomu nemá daleko. Chudák Sheila, bylo mi jí strašně moc líto a měl jsem ji hrozně rád, tak jak
mi to předpověděl Slim hned tu první noc v lese. Vždyť ona byla vlastně jen úplně mladinká maminka a
neměla ponětí, co na ni na druhým konci Států čeká; před sebou měla jen ty osamělý noci, co bude trávit
sama do ty doby, než se tam Slim a já dopravíme. Jako to stálo v bibli: Tulákem a poběhlým budeš na
zemi... - jenže ona byla holka, chuděra. Natáh jsem ruku, pohladil ji po tváři a taky zašeptal, aby nás v
Kalifornii čekala.
„Dávejte na sebe na stopu pozor,“ prosila nás. „Stejně se mi zdá, že Mag je na takovýhle složitý
cestování ještě moc malej, a nemám z toho dobrej pocit.“
Slim ji ujistil, že s ním budu naprosto v bezpečí, zrovna tak, jako by byl i on, kdyby jel sám, a jestli přej
to nezaválíme na jedničku, nezvlád by to ani kdokoli jinej. Takhle to bral Slim, byl si úplně jistej a staral se
o nás o všecky. Pak si se Sheilou dali pusu, Sheila dala jednu slaďounkou lehkou pusinku i mně a nastoupila
do autobusu.
„Ahoj, Sheilo, na shledanou,“ loučil jsem se a mával; bylo mi ještě smutnějc a bál jsem se ještě víc, než
když předtím plakala. Nashle, na shledanou, volali všichni kolem nás na ty druhý v autobuse; takhle smutný,
dědo, to je, když člověk začne cestovat, toulá se z místa na místo a snaží se prostě žít a zmáknout to, co
stejně musí. A počítám, že to tak jde až do smrti.
Sheila odjela a my jsme tam zbyli jak kůl v plotě. Takže teď jsme museli jít na stop, abysme ji mohli
přes tu dálku dohonit.
Od autobusovýho nádraží jsme šli obrovskou osvětlenou ulicí, která se jmenovala Times Square. Slim
řek, že ven pojedem tím Lincolnovým tunelem, kterým jsme do New Yorku přijeli, a že doufá, že nás ta
ďoura nasměruje rovnou na Západ - až z ní vystřelíme s větrem o závod. „Ale nejdřív si na Times Square
zbaštíme náš párek číslo jedna,“ dodal Slim.
A to jsme, dědo, taky udělali. Nikdá nezapomenu na ten večer na Times Square, zasvěcenej párku číslo
jedna; trvalo nám skorém hodinu, než jsme ho snědli. To bylo ještě předtím, než jsme to rozbalili na cestě.
 12.

times square a mystérium televize

Na rohu Osmý avenue a Dvaačtyrycátý ulice, před velkou šedou bankou, kterou už na noc zavřeli,
postávala hromada lidí. Ulice byla v prostředku celá rozkopaná, jak se tam stavělo, a auťáky kodrcaly po
štěrkovým písku vedle chodníku. Na to, že bylo jaro, byla večer dost zima; připadalo mi to spíš jak na
podzim, ve vzduchu lítalo spousta papírů a ze všech stran zářily světla a blejskaly se v tom větru jak milión
blikajících očí. Bylo to hezký a lidi se asi chtěli rozparádit, aby jim nebyla zima, a tak se scukli do chumlu,
vrtěli se a poskakovali. Koupili jsme si se Slimem párky a dali na ně trochu hořčice, a když se lidi kapku
uklidnili, popošli jsme k rohu ulice, abysme viděli, co se tam děje.
Panejo, na chodníku ti bylo snad dvě stě nebo tři sta lidí. Většina poslouchala řečnění Armády spásy;
střídali se tam čtyry řečníci, a vždycky když jeden mluvil, ostatní tam jen postávali, zrovna jako jiný lidi, a
rozhlíželi se po ulici, co se kde šustne. Najednou se tam objevil vysokej bělovlasej stařec, muselo mu bejt
tak devadesát, rázoval si to s rancem na zádech mezi lidma, a když viděl, jak všichni poslouchaj to řečnění,
zvěd pravou ruku a povídá: „Jděte a bědujte nad člověkem!“ Zaznělo to jasně a ostře jak hlásná trouba ve
větru a on si to rázoval dál, jako by neměl ani minutku nazbyt. „Kam jdete, tatíku?“ ozval se někdo z davu
a ten stařec zvolal přes rameno: „Do Kalifornie, chlapče!“ - - bílý vlasy mu zavlály kolem hlavy a už zmizel
za rohem.
„Ten děda nelže,“ řek Slim, „a má namířeno rovnou k tunelu.“
Pak se ozvala siréna a objevil se motocykl a za ním druhej a třetí a všecky s jekotem prorážely cestu
velký černý limuzíně se světlem na střeše. Všichni na rohu se shejbli, aby viděli, kdo v ní jede. My se
Slimem jsme klidně mohli natáhnout ruku a šáhnout si na ni, byla tak blízko. Na písku limuzína zpomalila,
pak znova vyrazila dopředu a někdo v davu zavolal: „Bacha na tu arkansaskou špínu!“ a pár lidí se zasmálo,
protože tohle byla newyorská špína a vlastně nic moc. No, v ty limuzíně skorém nikdo nebyl, jen dva nebo
tři chlápkové v kloboukách, víš.
Pak se, dědo, na nebi objevilo slovo a já se tak bál, v životě jsem neviděl něco jako slovo, který by lítalo
po nebi, ale Slim řek, že to je jen takovej balón s elektrickým nápisem, kterej si to namířil sem na Times
Square, aby na něj moh každej vidět. No, pár lidí se na něj kouklo a netvářili se moc překvapeně a já fakt
věděl, že tyhlety Newyorčani jsou připravený a zvyklí na všecko. Byl to krásnej balón a kymácel se tam
pěknou chvíli a musel bojovat s větrem, ale nedal se a hnal si to rovnou k Times Square. Moc lidí se na něj
nedívalo, škoda, protože to byl opravdu krásnej balón. No, mí bráchanci v Karolíně by ho určitě dovedli
ocenit. Aspoň já ho teda fakt ocenil. Ten balón stočil nos do větru a zakolísal, nes se zpátky lehce jak vánek,
znova se otočil a vyrazil zpět. Nejlepší bylo, když mu to nevyšlo a jen si tak balónil ve vzduchu. Nemoh
jsem slyšet, co při tom dělá za zvuky, dole byl moc velkej rambajs. Odehrávala se tu spousta všelijakejch
věcí a uprostřed kraválu kvíleli řečníci Armády spásy. Hospodin tohlecto a Hospodin támhlecto, to bylo asi
všecko, co říkali, nepamatuju se přesně, jen něco o planutí v ohních lítosti, a že mluvili k lidem, jako by
každej byl hříšník. Jenže nikoho nebaví, aby mu to někdo jinej vytýkal právě na rohu ulice, poněvač
málokdo asi přizná barvu a začne se zpovídat ze svejch hříchů, když hnedka u něj přešlapuje policajt;
vždycky tam nějakej patroluje. Co bych já měl takovýmu policajtovi vyprávět, jak jsem si zapálil na poli
pana Otise ohýnek a nadělal mu škody za dvacet dolarů, když se nikdo nikdá nedověděl, že jsem to byl já.
No, žádnej Newyorčan, co tu žije, nevyjde na plac a nezačne vykládat, jak zahodil cigáro a podpálil
nemocnici u nich v bloku, ani nic podobnýho. A pak - proč se ty řečníci nepustěj podrobně do svejch
vlastních hříchů, kterejch tak litujou, lidi by aspoň měli z čeho vyjít a mohli by to posoudit. Začlo to ale bejt
zajímavý, když se na druhým nároží objevil novej řečník a začal svůj proslov. Mluvil mnohem hlasitějc a
přitáh víc posluchačů. A k němu se stahovali ty nejotrhanější. Vypadal docela normálně, měl černej klobouk
a oči mu svítily.
„Dámy a pánové tohoto světa, přišel jsem, abych k vám promluvil o mystériu televize! Televize je velká
a dlouhá světelná paže, která k vám pronikne až do pokoje; dokonce i uprostřed noci, kdy už neběží žádný
program, to světlo stále svítí, i když ve studiu je tma. Studujte to světlo! Zprvu vás zraní stovkami bilionů
elektronů, zbombarduje váš zrak, jenže za chvíli vám to už vadit nebude. A proč?“ výkřik hlasitě a Slim na
to: „Jo!“ A ten člověk pokračoval: „Protože zatímco elektřina vám poskytovala světlo, při němž můžete
vidět, tohle světlo k vám přichází, ne abyste při něm viděli, ale abyste prohlédli, ne abyste při něm četli, ale
abyste pochopili. Je to světlo, které cítítel Poprvé v dějinách světa bylo ze světelných zdrojů získáno světlo a
vysláno dál tak, že ho můžete pozorovat a studovat, místo abyste na něj jen mžourali. A vzalo na sebe
podobu mužů a žen z masa a krve, kteří jsou ve studiu, ale k vám do pokoje proudí světlem a za nimi pak
přichází veškeré zvuky. A co to má znamenat, dámy a pánové?“
No, nikdo nevěděl, všichni jsme čekali a Slim křik: „Jeď dál!“ - a poslouchal.
„Znamená to, že člověk objevil světlo a teď prvně si s ním pohrává! Vysílá koncentrované částice světla
do všech domovů a nikdo zatím neví, jaké to bude mít účinky na tělo i duši člověka; neví se nic, snad jen že
mezi některými panuje všeobecný pocit nervozity, bolí je oči, mají cukání nervů a temné podezření, neboť
poněvadž se tohle objevilo ve stejné době jako ATOM, mohlo by snad existovat nesvaté spojení mezi tím i
oním, obě ty věci jsou prý špatné a škodlivé a vedou ke konci světa - i když zas jiní, optimisté, prohlašují, že
jde o protiklad atomu, jenž snad uklidní nervy, které atomy tak pocuchaly. To nikdo neví!“ zabědoval hlasitě
a na každýho se zpříma kouk. No, všecky to moc zajímalo a nikdo si nevšímal těch keců o lítosti; Slim s tím
souhlasil a celej se divil.
„A dámy a pánové,“ pokračoval ten člověk, Je to vlastně váš starý známý, neodbytný obchodní
cestující, jenž v dobách krize přicházel k vašim dveřím a teď vniká do vašeho pokoje! Jenže přetvořen v
světlo vypadá tak prapodivně, že stěží můžete uvěřit jeho proměně. A nemyslete, že on je méně nervózní než
v ony dny krize, které se třepotají za veškerým tím světlem a pohlížejí ven na neznámou Ameriku. Ano,
dámy a pánové, já viděl včera v televizi jakéhos kupčíka, z žertu si nasadil masku, jenže oči měl na smrt
vyděšené, jak zpoza té masky hleděl na milióny jiných, lépe ukrytých očí! A co to má znamenat?“ naléhavě
se ptal a všichni byli připravený pokleknout, aby tomu, jak bych tak řek, přišli na kloub, a Slim pak křik:
„Jeď!“ a pěstma prudce tlesk.
„Přijde den, kdy jediný gigantický mozek v tom světle natočí Druhý příchod Spasitelův! A veškeré
člověčenstvo jej spatří v svém mozku dík mozkové televizi, již jediným zázrakem zapne sám Kristus. Pak
nebude pravda před nikým utajena a na věky věkův budou všichni spaseni; a muži a ženy tohoto světa,
varuji vás, žijte nejlépe, jak umíte, a od nynějška buďte jeden k druhému laskaví, neboť to jediné nám teď
ještě zbývá. Všichni to víme!“ A najednou si to úplně klidně namířil pryč a Slim se za ním díval a byl děsně
spokojenej a rád a začal tleskat a spousta dalších lidí se k němu přidala a tleskali taky a v těch ovacích ten
řečník zmizel. Dědo, to ti bylo takhle divný. Pak na nás jeden z Armády spásy vyštěk: „Což nevíte, že Pán
přichází?“ a zrovna v ty chvíli se ozval hlasitej jek a rachot, všude vzplály rudý světla a já sebou cuk. Byly
to hasičský auta a řítily se k požáru; hasiči měli helmy a koukali hrozně vážně a otráveně a hnali si to snad
stopadesátkou. Tchjúú! - to nás probralo a Slim křik:
„Tchíí!“ A všichni byli překvapený a oči měli na šťopkách; ale pak bylo po všem a lidi se zas
poflakovali kolem a nudili se jak obvykle.
No, museli jsme už jít a Slim řek: „Na Times Square se zas někdy vrátíme, ale teď musíme vyrazit do
noci jako ten bělovlasej stařec, musíme furt dál, až se dostanem na druhej konec těchle velikejch a
přecpanejch Spojenejch států americkejch a celý ty divočiny, a teprv až budem živi a zdrávi u Pacifiku,
mužem si sednout a děkovat Pánubohu. Seš připravenej, Magu?“ zeptal se a já řek: „Jo,“ a už jsme vyrazili.
 13.

duch susquehanny

Když jsme vyšli, bylo osum hodin, a jak jsme stáli před Lincolnovým tunelem v tom žlutým světle,
začalo mrholit a to nám dělalo starosti, ještě než jsme se na cestě vůbec stačili rozjet. Ale hned napoprvé za
celou tu dobu jsme chytli stopa snad během minuty: vypadalo to, jako by ten chlápek za volantem vyrazil
zpoza rohu a hned si řek, že nás moc rád vidí, ještě než jsme mohli zvednout ruku. Úplně se rozzářil, a když
otvíral dveře, zasmál se. Byl to velikánskej žlutej náklaďák s nápisem PENSCO, vpředu měl kabinu, byla
dobrejch tři a půl metru ve vejšce, kola měla snad největší na celým světě a táhla za sebou vlek, přes kterej
člověk ani nemoh vidět, dokavaď si nešel stoupnout na druhou stranu silnice. Bylo to tak obrovský, že mě
Slim musel vyhodit nahoru a ten chlápek mě chyt jak mičudu. Když jsem se usadil, připadal jsem si jak na
stromě, bylo to tak velikánský a vysoký. Slim naskočil za mnou, šoup dovnitř kufr, ve kterým jsme měli
naše věci, a už jsme jeli.
„Někam s malým bráškou?“ ptal se řidič. „To není nic pro něj, takhle moknout,“ a dole na něco dup,
chyt dvě páky a do všeho šťouchal a šlapal nohou, jako když se hraje na varhany, a ruch! - ten velikej
náklaďák začal rachotit a dunět a valil se do tunelu jak hora. Řidič byl bílej. Jmenoval se Neridews. A ten
tunel se svým náklaďákem tak roztřás, že to muselo bejt slyšet až na druhý straně v New Jersey.
Až do Pensylvánie, kam jsme se dostali za pár hodin, neřek ani slovo a Slim a já jsme si hověli a
koukali se, jak se náklaďák řítí po silnici. Byl o moc silnější než chudák autobus, a to už je přece nějaká síla!
Viděl jsem, jak se lidi v druhejch auťákách celí roztřásli a rozklepali, když jsme se na ně s rachotem řítili a
předjížděli všecko v dohledu. Náklaďák zpomaloval jedině v kopci, a to ještě nepřestával rachotit, přestal
jen předjíždět ty druhý. Měl nejsilnější brzdy na celým světě a těma přibrzďoval vlek, kterej do nás zezadu
narážel vždycky, když jsme měli u semaforu červenou. Na brzdy se muselo pořádně dupnout, vší silou, byly
tak silný, že mohly náklaďák úplně zastavit, ale přitom tak prťavý. Pak vlek poskočil a zpomaloval,
jankovitej jak mezek, sunul se pořád dál, jako by nemoh ani na červenou moc dlouho čekat, a řidič mu
povídá, aby už zarazil, ale ten vlek si to šine pořád dál. „Prostě musí ject,“ řek řidič.
No, v New Jersey mrholilo, a dědo, první, co jsme se Slimem uviděli, byl ten stařec, byl bílej a kolem
hlavy mu vlály stříbrný vlasy, šel po kraji silnice v tom žlutavým světle a déšť se přes něj hnal jak kouř. Na
jednu stranu s ním měl člověk soucit, byl tak starej, ale zároveň vypadal tak vznešeně a fajn. Slim prohodil:
„To se teda z New Yorku moc daleko nedostal.“ Jak jsme si to hnali kolem, podívali jsme se na něj a viděli
jsme jeho tvář, vzdalovala se v dešti a on byl zabranej do svejch myšlenek, jako by vůbec nepršelo a on byl
někde doma, ve svým pokoji, no prostě tak. „Co asi bude dělat?“ zamyslel se Slim. „Ten nádhernej děda mi
připomíná Ježíše, jak takle putoval timhletim prohnilým světem. Vsadil bych se, že ani neplatí žádný daně a
svůj kartáček na zuby ztratil někde v Hooverově armádě; a sem si jistej, že esli se jemu všecko podaří, musí
to pak vyjít úplně každýmu.“ Ten stařec měl ty nejmodřejší oči, viděl jsem to, jak jsme ho míjeli. Viděl jsem
ho pak ještě jednou, někdy ti řeknu, kdy to bylo.
Projeli jsme přecpanejma ulicema v New Jersey a dostali se zas na silnici. Byla tam cedule s nápisem
„Jih“ a se šipkou, která ukazovala přesně doleva, a druhá šipka s nápisem „Západ“ ukazovala zas rovnou
dolů a my pokračovali po ty rovný šipce. Setmělo se, vypadalo to tam už jak na venkově a brzo se ukázaly
kopce.
Do Pensylvánie, kam chtěl náš řidič, to trvalo pár hodin a ještě asi pět dalších do Harrisburgu v
Pensylvánii, kde bydlil. Něco jsem prospal.
Pořád pršelo. V náklaďáku bylo příjemně a teplo, byl to pro nás moc dobrej začátek. Slim říkal že
vlastně ani nemáme za Sheilou zpoždění.
V Harrisburgu jsme byli o půlnoci a řidič řek, že by ušetřil čas, kdyby nás vysadil na křižovatce před
městem. Ukázal nám ji, když jsme ji míjeli: byla to osamělá křižovatka utopená v dešti a musel jsem až
polknout, jaká tam byla tma; ale on řek, že nás vezme s sebou do města, aby taky věděl, že najdem správnou
cestu do Pittsburghu, a ukázal na západ a dodal, že zná ještě jednu zkratku, která vede přes centrum. To bylo
pro nás dobrý, ta zkratka. Déšť a světla města blikotaly v zamlžený záři a Harrisburg byl ponurej a tichej.
Byly tam velikánský šedivý mosty a pod nima řeka Susquehanna a taky hlavní třída, kde všichni čekali na
půlnoční autobusy. Když byla červená, vyskočili jsme z kabiny náklaďáku a řidič nám zvopák, kam máme
jít; Slim mu moc děkoval, a pak jsme zas šli, plný naděje jsme si to namířili přes město k ty druhý silnici.
„To byl dobrej stop,“ řek Slim. „A nic takovýho by se mi samotnýmu nepodařilo. Všicky tě budou litovat, že
seš takovej prcek, a ani se nenadějem a budem na pobřeží. Magu, ty seš dítě Štěstěny. Jdem, ty můj malý
trumbelo!“
Domy v Harrisburgu jsou hrozně starý, jsou z doby George Washingtona, povídal Slim. V jedny části
města jsou jen samý starý cihlový domy, máj křivý komíny a vypadaj moc starodávně, ale přitom fajn. Slim
pak povídal, že tohleto město je tak starodávný, protože leží na veliký řece. „Copaks nikdá neslyšel vo
Susquehanně, vo Danielu Boonovi a Benjaminu Franklinovi a vo francouzský a italský válce? Tehda byli
všicky tady, přijeli z New Yorku na vozech taženejch volama přes všecky ty kopce, co na nich hekal náš
náklaďák, jeli, ať bylo krásně nebo lilo jak z konve, a měli spoustu potíží a taky umírali, jen aby se sem
dostali. Byl to začátek veliký a dlouhý cesty do Kalifornie, no a teďka si vzpomeň, jak dlouho sme sem jeli
náklaďákem, pak si představ, jak dlouho to asi trvalo s volským potahem, a až přijedem do San Franciska,
pak mi vo tom povíš, vo těch volech. Zeptám se tě na to v Nevadě, až pojedem přes tu propadlinu. V Nevadě
je totiž taková propadlina, vypadá jak umejvadlo, kerá do sebe vcucla celej oceán a vod tý doby je prázdná a
suchá jak troud; změřit ji kolem dokola by ti zabralo měsíc. A nikdo si nad tim umejvadlem zuby nečistí. Jo,
hochu, vlastněs eště nic neviděl.“
No, byli jsme teprv v Susquehanně, ale měli jsme už takovej hlad, že jsme klidně mohli bejt v Nevadě,
tak Slim řek, že si dáme párek číslo dvě a párek číslo tři a možná i číslo čtyry. Šli jsme ke stánku a snědli
jsme je, měli jsme navíc jednu porci fazolí s kečupem a oba jsme si dali kafe. Slim řek, že kafe se musím
naučit pít, to že člověka na cestě zahřeje. Spočítal peníze, měli jsme ještě šestačtyrycet dolarů a osumdesát
centů. Slim zalovil v kufru, abysme na sebe něco navlíkli, kdyby snad začlo víc pršet. Řek, že doufá, že brzo
chytnem stop, takže já budu moct spát, a že by byl rád, abych se vzbudil až v Pittsburghu, a pak bysme jeli
pořád dál, místo abysme tam spali. „Před náma v Illinois a v Missouri svítí slunce, to vim,“ řek Slim.
Za chvíli jsme zas vyrazili do tmy a Slim koupil na cestu dva balíčky cigaret, takže nám zbylo
šestačtyrycet dolarů a čtyrycet centů, a šli jsme na předměstí. Lidi na nás zvědavě koukali a vrtalo jim
hlavou, co tady hledáme. No, takovej už je život. Člověk musí žít a nějak se protlouct na konec cesty, tak o
tom vždycky mluvil Slim.
„Život je jak pčíknutí, život je jak fouknutí,“ tak to říkal. Kolem nás projížděl nějakej chlápek, jel z
práce domů a Slimovi to bylo fuk, zvěd ruku a ostře hvizd krz zuby, a když viděl, že ten chlápek nezastaví,
představ si, natáh nohu, povytáhnul si kalhoty a povídá: „Mějte slitování s ubohou mladičkou dívenkou ze
silnice!“ Lochtalo mě to smíchy, jak musel všude dělat šašky.
Byla zima a bylo sychravo, ale my se cejtili moc fajn, zrovna jako kdybysme byli doma. Každou
chvilku jsem si začal dělat starosti, jestli budem mít v Kalifornii kde bydlet a spát, a měl jsem strach o
Sheilu, a že budu ještě unavenější, než jsem, a ještě promoklejší a že přijdem někam, kde bude ještě větší
tma než tady, ale když jsem se podíval, co dělá Slim, úplně jsem na všecko zapomněl. „Jedině takle se dá
bejt,“ říkal Slim. „Člověk se musí snažit neumřít. Tchjéé! Vobčas bych docela rád natáh brka, ale teďkonc
chci počkat co nejdýl. Když vim, že máš pro mě eště něco přichystanýho, Pane, nemám strach z pár
promrzlejch prstů, hlavně když si nerozkřápnu celou nohu. Pane, tys mně nedal žádný prachy, ale dals mně
právo postěžovat si. Tchjúú! Stěžovat si tak dlouho třebas na levou haksnu, až mi ta pravá upadne! No, mám
svou Sheilu, vydržim to eště vo chvilku dýl a podivám se, jak to teďka vypadá v Kalifornii; mrknu se taky
pořádně sám na sebe a pak se do toho dám. Nemůžu dělat moc, snad jen nepřestat zkoušet, zkusit todle a
támleto, ale pak se toho chytnu pořádně. Dávej pozor na svýho Slima, Pane.“ Takhle Slim vždycky mluvil s
Pánembohem. Cestou jsme se krásně poznali a mohli jsme spolu mluvit kdykoli, ten druhej jen poslouchal.
Já jsem řek: „Prásk, prsk, prst!“ a počítal jsem, kolik udělám kroků, a Slim na to: „To ti to jde!“, povídal to
tak roztržitě, poněvač myslel na něco jinýho. Byla to obrovská legranda a bylo to pěkný.
Jednou pro nás dva vydělám spoustu peněz, dědo, ale užiju si to tak, jako si to Slim doved užít bez
peněz, a dám pozor, abych byl doopravdicky šťastnej.
Přešli jsme město a brzo jsme byli na silnici; podle ní tekla řeka Susquehanna, strašně vážná a černá, a
celou dobu ani jednou nezašplouchala.
A najednou se objevil nějakej člověk, měl malej kufřík a pospíchal od pobřeží; vypadal bezstarostně,
skorém až vesele, a když nás uviděl, zamával a povídá: „Jestli se mnou chcete udržet krok, musíte jít trochu
rychleji; já jdu totiž do KANADY a nemíním ztrácet čas.“ No, ještě nás ani nedohnal a takhle mluví. Jenže
brzo nás předešel.
„Nemůžu se loudat, chlapci, nemůžu se loudat,“ řek a ohlídnul se. Spěchali jsme se Slimem za ním.
„Kam máte namířeno?“ zeptal se Slim a ten člověk, byl to takovej prťavej stařík, bílej a chudej, povídá:
„No, jdu si mávnout na nějakýho DÁLKAŘE, veme mě podél řeky až nahoru, stopnu si ho tady za mostem.
Jsem členem Válečných vysloužilců a Americké legie. Červený kříž mi v tomhle městě nedal ani cent.
Včera jsem se pokoušel vyspat na nádraží, ale spustili na mě reflektor. Řek jsem jim: V tomhle městě mě už
nikdy neuvidíte. Šel jsem pryč. Minulý týden jsem měl v Martinsburgu v Západní Virgínii výbornou snídani.
Dal jsem si lívance, sirup, šunku, topinku, dvě a půl sklenice mlíka a tyčinku Mars. Já si vždycky rád dělal
zásoby na zimu - jako veverka. Před dvěma týdny jsem měl v Hippensburgu krupky s mozečkem a pak jsem
tři dny neměl hlad.“
„To myslíte Harrisburg?“
„Hippensburg, chlapče, Hippensburg v Pensylvánii. Ke konci měsíce musím být v Kanadě, mám se tam
setkat se svým společníkem, budem mít nějaký kšeftíky s uranem. Na horním konci státu New York to
znám dobře!“ Jak to povídal, šermoval děsně odhodlaně pěstí. Byl to legrační stařík, byl malej a hubenej,
měl vychrtlej obličej s dlouhatánským zahnutým nosem, a pod tím kloboukem byl tak scvrklej a
vyšisovanej, že kdybych ho ještě jednou potkal, ani bych ho nepoznal. „Tak honem, pojďte!“ křik na nás
dozadu. „Na tyhle silnici jsem před tréma rokama potkal kluka, který byl zrovna jak vy. Líný! Pomalý!
Neloudat se!“ Šli jsme za ním a museli jsme sebou trošku hejbnout.
Ušli jsme asi tři kilometry.
„Kam jdem?“ zeptal se Slim.
„Víte, co jsem si dal včera v Harrisburgu? Bylo to moc dobrý jídlo, to vám teda povím, no
pošušňáníčko, něco takovýho hned tak neseženete. Měl jsem nakládaný vepřový nožičky, jamy s hráškem,
chleba s burákovou pomazánkou a dva hrnky čaje a želé, byly v něm kousky ovoce. Kuchař v tom bufíku
byl člen Válečných vysloužilců. Dvanáctýho tohohle měsíce jsem si dal studenou sprchu a pak hned horkou,
bylo to v hotelu Cameo, už vám nepovím, v kterým městě; v recepci byl Jim, člen Válečných vysloužilců.
Nastyd jsem se a pak jsem parádně kašlal.“
„Vy ste teda furt v pohybu, tatíku,“ povídá Slim.
„Před hodinou jsem potkal starýho dědulu s bílýma vlasama a rancem, vůbec mi nestačil. Mám prostě
namířeno do Kanady. V tomhle kufříku mám spoustu věcí. Mám i pěknou novou kravatu.“ Jeho kufřík byl
jen potrhanej kus lepenky, a aby držel pohromadě, byl obmotanej velikým páskem. Stařík za ten pásek pořád
tahal.
„Počkejte chvilku a já tu kravatu vyndám,“ povídá nám, a tak jsme se všichni zastavili před benzínovou
pumpou, on si klek a pásek rozdělával.
Sed jsem si, abych si odpočinul, a díval jsem se. Ten stařík byl legrační, proto s ním Slim šel a bavil se s
ním. Slim vždycky šel za tím, co ho bavilo, a takovýho staříka, jako byl tenhle, prostě nemoh odmítnout.
„Kdepak jen ta kravata může být?“ povídá stařík a dlouho se hrabe ve svý polorozpadlý kabele a škrábe
se na hlavě. „No, jen mi neříkejte, že jsem ji nechal v Martinsburgu. To ráno jsem dával dovnitř dva tucty
lahviček s kapkama proti kašli a pamatuju se, že kravata ležela hned vedle. Ne, to vůbec nebylo v
Martinsburgu, vůbec ne, vůbec ne, no ale kdepak to bylo? Ale co, tahle stará kra vata mi klidně vydrží až do
Ogdensburgu ve státě New York.“ Pak jsme šli dál. Ten stařík žádnou novou kravatu neměl!
Asi mi, dědo, nebudeš věřit, ale ušli jsme s ním ještě DEVĚT kilometrů, pořád podle ty řeky, a za
zatáčkou mělo vždycky něco bejt, ale nikdy tam nic nebylo. Nikdá jsem nešel takovou dálku, a přitom mi
to bylo úplně fuk, on byl tak krásně střelenej. „Mám všechny svý papíry,“ opakoval pořád dokola a vykládal
nám, co všechno sněd za minulej měsíc v těch městech, kterejma prošel, jak všude ukázal svý papíry a co
dostal k jídlu, kolik cukru si dal do kafe a kolik sušenek měl k polívce. Jak jsme ho tak se Slimem
poslouchali, dostávali jsme hned hlad. Byl tak malej a přitom tak strašně miloval jídlo. A šel a šel.
No, to něco se vůbec neukázalo a bylo jasný, že jsme se dostali do opuštěný krajiny, kde byla silnice
osvětlená jen jednou za čas.
Slim zastavil a povídá: „Teda vy musíte bejt...“ ale nechtěl říct blázen, a řek jen: „Musíte bejt... tatíku,
my se s bráškou raděj vrátíme.“
„Vrátíte? Odsuď se nikdo nemůže vrátit. He, he. Splet jsem se ve vás, chlapci, jako jsem se splet v tom
mladíkovi před trěma rokama, tak je to. Jestli nechcete jít dál, půjdu sám.“
„No, my nemůžem prochodit celou noc,“ řek Slim.
„Tak to vzdejte, já mám namířeno do Kanady, a jestli to jinak nepůjde, vemu to přímo přes New York
City.“
„Přes New York City?“ výkřik Slim. „Slyšim dobře? Copak todle neni cesta na západ do Pittsburghu?“
Slim se zastavil, ale stařík pospíchal dál.
„Hej, slyšíte mě?“ Ten stařík ho slyšel moc dobře, ale bylo mu to fuk. „Musím jít dál. Nemůžu čekat
celou noc.“ A tak pořád mluvil a šel, až jsme viděli už jen jeho stín, jak mizí ve tmě a ztrácí se jak nějakej
duch.
 „No,“ povídá Slim, „byl to duch.“ A měl plnou hlavu starostí, jak tam se mnou o půlnoci stál uprostřed
těch strašidelnejch lesů, co se táhly podél řeky, a snažil se zjistit, kde jsme a jak jsme se ztratili. Teď jsem
už jen slyšel, jak déšť pleská o milióny listů, a přes řeku se neslo takový pšš, pšš - a srdce mi v ty pustý
krajině divoce bušilo. Panebože, to bylo něco.
„Proč sem jen za tim bláznivým chlapem šel!“ řek Slim a vypadal opuštěně a kouk, kde jsem, a
zašmátral kolem: „Seš tady, Magu?“
„Slime, já se bojím.“
„Tak se neboj, pudem zpátky do města a dojdem k těm světlům, kde nás budou moct lidi vidět.
Tchjúú!“
„Slime, kdo byl ten stařík?“ zeptal jsem se a Slim mi odpověděl:
„Pšúú, to musel bejt ňákej duch ty řeky, vosumdesát let, aspoň jak mně se zdá, hledá Kanadu ve
Virgínii, v Západní Virgínii, Západní Pensylvánii, Severním New Yorku, v New York City, ve Východní
Arthuritidě a Jižní Pottzawattomii - a ke všemu eště šourem. Nikdy Kanadu nenajde a nikdá se tam
nedostane, poněvač celou dobu jde špatným směrem.“
Tak kolem nás, dědo, prosvištěly tři auta a čtvrtý nám zastavilo a my se za ním rozběhli. Byla to
dodávka a seděl v ní velikánskej vážnej běloch. „Jo,“ povídá, „je to silnice na západ do Pittsburghu, ale bude
lepší, když se vrátíte do města, tam vám někdo spíš zastaví.“
„Ten chlápek pude celou noc na západ a přitom se chce dostat na sever do Kanady,“ řek Slim a byla to
pravda pravdoucí a řeknu ti, že když jsme dorazili za Sheilou do San Franciska, další tři měsíce jsme
nemluvili o ničem jiným než o tom duchu Susquehanny.
 14.

jak jsme se nakonec dostali do kalifornie

A to ti teda povím, dědo, že to byla dlouhá cesta. Ten běloch nás odvez v lijavci zpátky do Harrisburgu.
Poradil nám, že máme jít napřed doleva, pak doprava, pak zase doleva a doprava, a potom rovnou za nosem
do jednoho bufáče, kde přej dělaj náramný jamy sladký jak med a vepřový nožičky a taky skorém
dvaceticentimetrový párky, na kterejch je místo hořtice kořen - aspoň tak tomu říkal. Šli jsme se Slimem
dovnitř a tam, co se jedlo, jsme si sedli. V druhý půlce bufáče byl výčep, horda nějakejch mužskejch se tam
dohadovala, kterej z nich je Indián.
„Todle mi teda nepovídej, ty nejseš žádnej Indián.“
„Že ne, já že nejsem? Já sem náhodou z kmene Pottzawattomy v Kanadě a moje máma byla čistokrevná
Čirokéska!“
„Esli ty seš ňákej Pottzawattomy z Kanady a tvoje máma čistokrevná Čirokéska, tak já sem čínskej bůh
srandy!“
„Jen se pěkně votoč, drobečku, a já ti vysolím takovou nakládač- ku, že začneš křepčit indiánskej
čardáš.“ Pak se ozvalo řinčení a třískot skla, pustili se do sebe a mydlili se hlava nehlava; hulákali jak
paviáni a ženský ječely, jako když je na nože bere. Ke stolu, kde jsme jedli my se Slimem, pak přišla ta
paní; když si sedala, hezky se na nás usmála a povídá: „Můžu si k vám přisednout?“ V ty chvíli se dovnitř
zrovna nahrnula hromada policajtů, který se vyrojili z hlídkovýho vozu. Ta paní, vlastně to byla spíš ještě
holka, se Slima znova zeptala:
„Smím si přisednout?“
A zas se usmála, ale Slim měl nejspíš nahnáno z těch policajtů, takže na ni koukal jak tvrdý y. Navíc
Slim je přece oženěnej se Sheilou. Ale ta paní si k nám sedla a dělala, jako bysme tam byli všicky
dohromady. Policajti ji nechali na pokoji, žádnej po ní ani nevzdech. Slim jí neodpověděl ani tak, ani onak.
Policajti odvezli ty Indiány, co dělali virvál, a pak už byl zase klid a mír.

Projedli jsme se Slimem všecky svý peníze ve slaďoulinkejch nakládanejch jamech a kolínkovatejch
vepřovejch nožičkách a dvaceticentimetrovejch párkách; Slim si ty paní ani kapku nevšímal. Přej to tam
byla bunzírna. Ale představ si, dědo, že děsná spousta černochů má indiánskou krev, na to jsem fakt přišel,
když jsem viděl ty mraky Indiánů v Nebrasce, Iowě a Nevadě - a to nemluvím o Oaklandu.
No ale pak už jsme byli nacpaný až k prasknutí tou Večeřovou baštou a připravený vystartovat na
pankejt; chtěli jsme zas frčet dál, déšť nedešť, stejně už spíš jen krápalo, takový lenivý čůrky, a Slim
prohlásil: „Teďkonc se musíme dostat po týdletý silnici, po dvaadvacítce, až do Pittsburghu.“
Bylo časně zrána, slunce vycházelo a jelo tam auto a kolem rozmašírovalo barevnýho modrýho ptáčka.
Když jsem uslyšel to slabý kvíknutí, bylo mi najednou nanic. Z celýho srdce jsem si přál, aby někde
existovalo nějaký jiný a lepší místo, a něj raděj bych se byl ze světa ztratil. Pak nás vzal nějakej inštalatér do
Huntingdonu a jeden chlápek s žárovkama do Holidaysburgu; řidič, kterej se jmenoval Biddy Blair, nás
hodil do Blairsvillu a nakonec jsme skončili v Corapolisu s jedním venkovským šoférem náklaďáku. Jeho
kluk měl zrovna něco s kýlou. To byla hrůza, ty příběhy, co jsme museli cestou vyslechnout. Ale přesto jsem
měl pocit, že se všichni snažej, jak jen to jde - aspoň mám ten dojem.
To už táhlo na sedmou a Slim koupil nějaký bonbóny, abysme do sebe dostali trochu cukru. Dělal si
veliký starosti, že Sheilu vůbec nedožene. Ani slůvkem mi neprozradil, jak je to do Oaklandu daleko,
poněvač se bál, že bych dostal strach. Řek jsem mu, že jsem neměl ani páru, kolik je na světě bělochů, to
proto, že já jsem se narodil a taky bydlil v Severní Karolíně a na venkově.
Slim prohodil: „To jo.“
Pak povídá: „To by mě zajímalo, esli mi pan Otis nenasadil na paty fízláky, jako že sem tě unes. No,
teďkonc už nás nenajde. A tady máme fáro s dvěma maníkama.“
Hnali si to snad stodvacítkou, ale zastavili nám na fleku, jen to zaskřípalo. Vlezli jsme si dozadu.
Zeptali se nás:
„Tak kam? Ať to sviští, my jedem do Montany. Máte prachy?“ Slim odpověděl: „Nic moc.“
A oni prohlásili: „Vyšoupnem vás v Pittsburghu.“ Když jsme, dědo, dojeli do Pittsburghu, zas lilo. Šli
jsme se Slimem na nádraží, abysme se před deštěm schovali. Jenže dva nádražáci v parádních modrejch
lokotkovejch uniformách nám řekli, abysme vypadli. Tak jsme si vyhrnuli límce a čvachtali se ulicí, až jsme
uviděli kostel, kterej měl navršku kříž. Slim se rozhod: „Pojď, vlezem si dovnitř a kapku tam voschnem.
Počítám, že vodtamtaď nás nikdo nevyhodí.“ Uvnitř bylo trochu sychravo, ale zdola zpod podlahy se táhlo
teplo a nahoře hrál nějakej pán na veliký piáno s píšťalama - Slim říkal, zeje to ta S hávem Maria - a pak se
objevil jinej chlápek s hořící tyčí a hnal se jak splašenej zapalovat svíčky někam dopředu.
„Roltář,“ pojmenoval to Slim - zajík se přitom smíchy - a venku lilo jak z konve.
Dědo, když jsem uslyšel tu hudbu, řek jsem Slimovi, aby přestal, a optal jsem se:
„Můžu si zazpívat?“
„Slim by rád věděl, eslipak to znáš?“
„No, já si budu jen broukat.“
Slim poznamenal: „Už si to sem šine velkej pán v černým hábitku.“
To už jsem si pobrukoval.
Ten pán v černým kabátu prohlásil: „Máš pěkný hlas, jakpak ti říkají?“
„Magazín '38 Jackson ze Severní Karolíny, prosím.“
„A kdo je ten druhý?“
„To je prosím můj bratr, John Jackson.“
Pak se obrátil na Slima: „Dokázal bys utírat prach tady na lavi- cích?“
Slim odpověděl: „Zrovna sem robotil ve fabrice na pišingry, takže s voprašováním lavic bysem to zkusil
raděj.“
„A uměl bys mýt podlahy v suterénu? Bylo by to za sto dolarů měsíčně, každý po padesáti, navíc dvě
vojenská lehátka přímo u kotle topení, strava zdarma, nájem veškerý žádný.“
Slim prohlásil: „To je kšeftik, my totiž máme namířeno do Kalifornie, máme tam spicha s mou ženou.“
„Jak se jmenuje tvá žena?“
„Sheila Jacksonová, rozená Joynerová, ze Severní Karolíny.“
„Já jsem otec John McGillicuddy.“
Slim se hned začal zajímat: „Nejste vy ten chlápek, co trénoval
Philadelphia Phillies?“
„Ne, to byl Cornelius McGillicuddy, jeden vzdálený bratranec... trénoval Philadelphia Athletics... Já
jsem otec John McGillicuddy, Tovaryšstvo Ježíšovo, jezuitský řád. A ty, malý Jacksone Magazíne, nechtěl
by sis jít zazpívat nahoru na kůr? Který nápěv máš nejraději?“
Dědo, já mu řek, že Otče náš, jenž jsi na nebesích, Lulu se z toho vždycky rozbrečela, když mě to
slyšela na verandě zpívat.
Otec McGillicuddy mě potom vzal nahoru až pod střechu, na ten KŮR, a posadil mě vedle pána, kterej
měl ruce položený na klávesách VARHAN. Dědo, já ti dokonce i pískal a přál jsem si, abych měl s sebou
svoji harmoniku. Velebnej pán na mě volal, že zpívám jak anděl.
Slim byl zatím dole ve sklepě a myl podlahu. Říkal, že by si fakt přál, aby měl s sebou ságo, ale že za
něj našel náhradu v hlase svýho brášky.
Řekli jsme otci McGillicuddymu, že jakmile si vyděláme těch sto dolarů, pojedem autobusem do
Oaklandu, ale otec McGillicuddy prohlásil, že se kvapem blíží neděle ráno, ten den byl totiž nějakej
adventovej nebo advokátskej večer, a v sobotu taky. Chtěl, abych přej zazpíval před celým shromážděním
modlitbu Páně. Což jsem taky proved nahoře na tom KURU - nejlíp, jak jsem uměl. Otec McGillicuddy měl
náramnou radost a zářil jak sluníčko. Ty Irové se dovedou tak rozparádit, že celý zrůžověj jak pivoňka; jenže
nejspíš maj i svý starosti, takže se nemůžou jen radovat a vypíjet s tvářema pěkně do růžová, jak se to o nich
tvrdí. Shrábli jsme teda svejch sto dolarů a nasedli do autobusu s obrázkem modrýho psa na boku -
GREYHOUND se jmenuje ta autobusová společnost - a uháněli jsme přes Ohio a rovnou do Nebrasky. Slim
měl pro sebe celý zadní sedadlo a pochrupával tam, nohy doširoka roztažený, já seděl kousek dál na
opravdovským samostatným sedadle vedle nějakýho devadesátiletýho bělocha. Když jsme zastavili,
kousíček před Kearney v Nebrasce - ten dědula se na mě obrátil:
„Já chci na záchod.“
Tak jsem ho vyved z autobusu - držel jsem ho za ruku, protože by se v tom sněhu hnedka vymaž - a
zeptal jsem se pumpaře, kde ty záchody jsou. Pak jsem dědulu odved do autobusu. Řidič houk:
„Tady zas někdo chlastal jak duha!“
Ten řidič měl na rukách černý rukavice. A vpředu hned vedle něj seděli dva chlápkové a drželi se za
ruce.
Slim pořád ještě vyspával v tom svým kutlochu na zadním sedadle. Pak se probral, zvěd se a povídá:
„Čaues, štístko.“
 Najednou ti kolem nebylo po sněhu ani památky; slyšel jsem, jak nějakej jinej dědula vzadu za mnou
prohlásil: „Vracim se zpátky do Orovillu a šoupnu tam do banky svůj zlatej prach.“
Teďkonc už jsme byli v údolí Sakramenta, a dědo, pak jsme najednou uviděli Sheiliny šňůry na prádlo a
na nich se na dřevěných kolikách třepotalo rozvěšený mokrý prádlo.

Slim se chyt oběma rukama v kříži a začal se belhat kolem dvorka a naříkal: „Já vám mám arthur-
itidu, autobus-itidu, cest-itidu, mag-itidu a vůbec všechny -itidy, co jich na světě je!“
A Sheila se k němu rozběhla jak vítr, sázela mu pusu jednu za druhou, div ho neudusila; pak jsme šli
dovnitř a snědli bifteky, který pro nás schovala, měli jsme bramborovou kaši a fazole jak na hostině a
parádní pohár s třešňovou a banánovou zmrzlinou, s kouskama ovoce a takovejma dobrotama, a dokonce v
tom byla zapíchnutá i lžička.
 Novela Mag (v originále „Pic“ podle jména desetiletého vypravěče Pictorial Review Jacksona) svým
námětem úzce souvisí s Kerouakovým tuláckým cyklem, s nímž dokonce sdílí některé epizody. Shodný
je také základní přístup: spontánnost a autobiografičnost líčení, využití poetického detailu a jemné
melancholie, zde obohace- né jednak komikou, kterou umožňuje pohled naivního venkovánka objevujícího
moderní civilizaci, jednak slovním materiálem. Umístění děje na silnici (časově jde o rok 1948), do světa
šoférů, stopařů a tuláků, na nádraží, do laciných bufetů a chudých velkoměstských čtvrtí, s sebou nese
obdobné typy postav, které přes své nízké společenské zařazení jsou viděny jednoznačně kladně. Neobvyklá
v rámci Kerouakova díla je sociální motivace celé cesty na Sever a dál do Kalifornie; zvýrazňuje
romantický mýtus běženců cestujících napříč kontinentem na západní pomezí a k Pacifiku. Nové je i pojetí
novely jako příběhu téměř výlučně černošského, od volby hlavních postav děje až po jazyk. Kerouac zde
totiž nevyužívá jen uvolněné hovorové řeči nebo slangu, ale nechává Maga mluvit venkovským černošským
dialektem, jehož jistou primitivnost vyvažuje barvitost obrazů a rytmičnost. Tyto prvky pak autor posiluje.
Novela v základní podobě vznikala během léta 1951, kdy Kerouac navštívil matku a sestru v Rocky
Mount, farmářské oblasti Severní Karolíny. Souběžně pracoval na rukopisu románu Na cestě a některé
motivy z předchozích toulek do Kalifornie hodlal použít do samostatného jazzového románu o Deanu
Moriartym. Tento román nikdy nenapsal; téma se osobitým způsobem promítlo do novely, k níž ho
inspirovalo právě rockymountské prostředí a nářečí. K textu se vrátil v posledních měsících svého života,
kdy s nemocnou matkou opět pobýval na americkém Jihu tentokrát ve St. Petersburgu, a snad vzhledem k
špatnému fyzickému a psychickému stavu se mu nedařil životopisný román. Magem, publikovaným
posmrtně roku
1971, se tak uzavírá celá Kerouakova tvorba.
O.Š.