Formační deníček
„Jako dítě na matčině klíně...“
...tak si tu připadám docela často :)
Minimálně dvakrát denně – ráno při
rozjímání a večer při adoraci.
Dítě na matčině klíně, to je dítě
spokojené, napapané, v tak bezpečném a
milujícím prostředí, že se v něm nebojí
usnout.
Tak tohle jsem přesně já.
(obrázek z pixabay.com)
Po ránu sotva rozlepím oči a jsem
schopná vnímat, ale stejně se
pokouším odnést si z Božího slova
nějakou tu kloudnou myšlenku.
Jenže ono to prostě nejde. Velice často
spíš tupě hledím na těch pár veršů, čtu je
pořád dokola a doufám, že Duch svatý mi
to už v hlavě a v srdci nějak uspořádá, a i
tenhle na první pohled ztracený čas
přinese v tu pravou chvíli svoje plody.
Zatím teda nic moc, ale dokud to se mnou
nevzdá Hospodin, tak já to vzdávat
rozhodně nebudu :)
A večer... to je katastrofa! Vždycky
jsem si myslela, že jsem spíš noční tvor a
když už nebudu dávat ty rána, tak si
všecko to modlení vynahradím večer...
Jenže tohle fungovalo, když jsem ještě
mimo klášterní zdi mohla vstávat později
než o půl šesté :D S takovým vstáváním
pro mě ještě v hluboké noci je holt i noční
zvíře večer utahané jak kotě :D
A tak klekám před Nejvyššího a začínám
si připadat jak batole, co se tak moc
snaží udržet otevřené očička a
vzpřímenou hlavičku... a ono to
prostě nejde, takže ať dělá, co dělá,
prostě usne, ať už jde kdekoli.
Tak moc se snažím být v kapli naplno s a
pro Lásku skrytou v proměněném chlebu,
užít si se vším všudy tohle naše
každodenní „rande“, ale ono to prostě
spíš nejde, než jde.
Mám tak dvě možnosti. Buď být
zoufalá, cítit se mezi všemi těmi dalšími
zbožnými dušemi okolo méněcenně
(protože ať je to ve skutečnosti jak chce,
vždycky mi všichni ostatní připadají
zbožnější jak já) a plná nervozity a toho,
že prostě musím vydržet u něčeho, co
aspoň trochu připomíná modlitbu můžu
zkoušet jestli mi pomůžou spíš sirky do
očí nebo kafe (první asi docela bolí a
druhé vzhledem k pokročilé večerní
hodině, tomu, jak na mě kafe působí a že
v noci opravdu ráda spím taky není úplně
ideální), anebo to prostě vzít tak, jak to je.
A je to tak, že jsem Tatínkova unavená
holčička. A který tatínek nenechá svoji
princezničku usnout u sebe v náručí, i
když jí zrovna vypráví pohádku? Takže
vždycky, když se přistihnu u toho, že se mi
oči opravdu zavřely, jenom mi proběhne
hlavou, že krásnější místo, než Boží náruč
jsem si k tomu zdřímnutí nemohla
vybrat, otevřu oči a dál žasnu nad tím, jak
obrovské je to, že můžu být před tváří
Hospodina a nejenom, že si nemusím
zouvat opánky a bát se, že bych to setkání
nepřežila, ale dokonce nemusím dělat
žádnou vědu z toho, že usnu (ale na
druhou stranu si nemyslet, že to nevadí,
ale pořád dokola se s tím snažit něco
dělat... už jenom proto že je trochu hloupé
spát, když se vám snaží někdo něco říct
:D). Až takhle moc nám Pán chce být a je
blízko...