Podkarpatská Rus v době první republika, československá stopa v Zakarpatí, 9.

třída
Zápis:

Podkarpatská Rus: hornatá krajina, zemědělství na poloninách, Nikola Šuhaj loupežník (vesnice
Koločava)

Podpora Podkarpatské Rusi – čeští učitelé, právníci, úředníci podporovali vzdělanost na Slovensku a
na Podkarpatské Rusi (československé posádky vojska a strážníků)

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185966822-na-ceste/211562260120034/

https://www.zdeneksmida.cz/prispevky-a-komentare/zivot-na-podkarpatske-rusi.html

Zakarpatská Ukrajina a její architektura období 1. Československé republiky v době vzniku a dnes |
My a Ukrajina
Časopis Letem světem ze dne 23. 7. 1935 napsal… „Podkarpatská Rus se rovná rozlohou čtvrtině
Čech. Ze dvou třetin je hornatá a víc než z poloviny pokryta lesy, ba pralesy. Na ně vynikají horské
louky, poloniny, zelenající se svěží travou, oživené od jara do podzimu stády krav, koní a ovcí. Na
poloninách jsou roztroušeny koliby, stáje a mlékárny, v nichž poutník najde přístřeší i nocleh. Z
horských boků stékají četné bystřiny. Na mnohých místech jsou přehrazeny a jsou tak utvořeny
klausury. Ta země, prostá, ale pohostinná, zve k návštěvě. Je chudá, ale nekonečně krásná. Není
nehostinná. I v osamělých místech, v lesích, na horách, přijmou poutníka prosté příbytky pastýřů,
hlídačů klausur, hajných, i turistické útulky, jichž letos rázem vyrostla celá řada. Jděte bez obavy do
této země a přispějte svou návštěvou k jejímu hospodářskému posílení. Vaše útrata nebude velká,
daleko menší než kdekoli jinde. Jako hradba lemují zemi Poloninské Karpaty. V nich se prohýbají
sedla, o něž byly sváděny kruté boje. Válečné hřbitovy svědčí o prolité krvi. Zákopy, kryty, náspy, zdi,
drátěné překážky, ubikace, zbytky střel a zbraní jsou roztroušeny po celé hranici od Užockého sedla
až k trojmezí ČSR, Polska a Rumunska.“

Časopis Český svět ze dne 20. 1. 1927 a 3. 2. 1927 napsal… „Hospodářské podmínky ve vysokých
horách jsou vždy těžké. Příroda zde udílí kruté zákony, které zejména v letech, kdy jest ve vegetační
době hodně srážek, ničí všechnu úrodu chlebovin a okopanin a stát musí přispěchat, aby rozdával a
pomáhal živiti přes dlouhou zimu. Tedy příroda je zde přísným zákonodárcem a nerada dovoluje, aby
si zemědělec vypěstoval aspoň nejnutnější část chlebovin a okopanin - proto také Vrchovinec věnuje
největší část zemědělské plochy travinaření a chová dobytek, jehož produkty se také ponejvíce živí.
Hovězí dobytek rasy šedivé, z malé části také červenostrakaté, je tedy v prvé řadě živitelem našeho
Vrchovince. V úvahu přichází také ovce, která mu skýtá mléko, z něhož si dělá brymzu a urdu, ale také
potřebnou vlnu, ze které si zhotovuje nutné části oděvu. Každá hospodyně má na zahrádce kousek
lnu, ze kterého po zpracování tká košile. Toto domácí zpracování surovin si nechávají hospodyně na
dlouhou zimu. Výrobky své si zkrášlují typickými výšivkami, které podle toho, v kterém údolí jsou
vyráběny, mají vždy svůj vlastní ráz. V údolích, kde příroda ještě hodně rozdává darů svých a kde
zejména je dostatek polonin, tedy i dostatek jakéhosi blahobytu, tam hýří výšivky sladěným souladem
pestrých barev a zdá se, že i národ je veselejší. Ale kde příroda je přísná, je také lid uzavřenější,
vážnější a práce ženy, kterou zkrášlují svůj život, nese se barvami monotónními, které prozrazují jejich
vážnou a starostlivou duši. Hospodář v zimě pracuje kolem celého bohatství rodiny, kolem dobytka,
čas od času jde pracovat do lesa, aby si něco přivydělal.“