Ročníková práce

z předmětu V1132 Sociální pedagogika II

Vliv rodinného prostředí na člověka

Stanislava Mráziková
​ Klíčová slova
Rodina, rodinné prostředí, výchova,

Obsah
Úvod 3
1. Rodina 3
1.1 Funkce rodiny 3
2. Rodinné prostředí 5
2.1.Typy prostředí 5
3. Druhy rodiny 6
Závěr 6
Seznam literatury 6
Přílohy 6

2
Úvod
Rodina je první sociální skupina se kterou se setkáváme. Rodíme se do
ní, učíme se zde prvním kompromisům a vztahům. Rodina nám dává základ do
života, připravuje nás život venku. Každý problém má svůj důvod a nejhorší je
, kdž nastane problém již v ranném věku dítěte v jeho rodině. Proto jsem se
rozhodla se zaměřit na její vliv, trochu se zamyslet nad tím , jak se rodina
postupem času měnila a jak se měnily se její hodnoty a funkce. Také se trošku
podívat na to, jak nás ovlivňuje prostředí, ve kterém s rodinou žijeme a jaký má
vliv na dítě , jeho výchovu a vývoj. Také se trochu podívat na to jaké máme
druhy rodin. Možná se mi aspoň trochu podaří, uvědomit si vlív rodiny na dítě.

1. Rodina
Existuje velké množtví definic pro pojem rodina například Hartl,
Hartlová (2000) definují rodinu jako společenskou skupinu, spojenou
manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí.
Rozlišuje rodinu nukleární (otec, matka a děti) a rodinu širší. Součástí širší
rodiny je i další příbuzenstvo (prarodiče, strýcové, tety, bratranci, sestřenice
apod.).
Jedna z nejjednodušších definic popisuje rodinu jako malou skupinu
osob, které jsou navzájem spojeny manželskými, příbuzenskými nebo jinými
obdobnými vztahy a zvláště společným způsobem života. Ačkoli právní řád
České republiky neobsahuje legální definici rodiny, lze konstatovat, že za
rodinu považuje především rodinu založenou manželstvím.Této formě
rodinného soužití potom věnuje zvláštní pozornost a poskytuje jí ochranu
(Lovasová, 2006, s.5).

3
 Sociolog A.Giddens rodinu definuje jako „ skupinu osob přímo spjatých
příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí“
(Giddens, 2001, s.156).

​ 1.1 Funkce rodiny

Hlavní funkcí rodiny je funkce reprodukční. Kromě toho, že je rodina

důležitá pro udržení lidstva, je také jednotkou společnosti. Rodina reprodukuje
člověka jako živou bytost i jako bytost kulturní. Zprostředkovává tradici dalším
generacím. Rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým
se dítě setkává. Formuje jeho osobní vývoj i postoj ke všem dalším
společenským skupinám. Rodina se snaží formovat dítě podle svých vlastních
hodnot a podle vlastních tradic. Rodinné normy se vždycky nějak odchylují od
norem ve společnosti průměrných. Rodina chce, aby dítě vstoupilo do
společnosti s určitým druhem orientace a s určitým programem (Matoušek,
1993, s.6).
Podle Havlíka a Koti by rodina měla plnit hlavně tyto 4 hlavní funkce:
1. Biologická a reprodukční funkce ( včetně funkce ochranné) → po
staletí byla manželská rodina vnímána jako legitimní rámec sexuálních
vtahů za účelem početí dítěte.
2. Emocinální funkce a tvorba domova → patří dnes k nejzásadnějším
funkcím a můžeme říci, že její význam roste. V minulosti rodina jako
celek byla spíše založena na ekonomické stránce a potřebách přežití než
na emocinální bázi. Postupným vlivem změn se ze svazku manželského
vztahu stal vztah založený na vzájemných sympatiích, přitažlivosti a
lásce. Význam emočního základu rodiny byl posilován reformami jo
byl zákaz dětské práce, povinná školní docházka, legální ochrana dětí a

4
 mládeže před negativními vlivy. Díky tomu se měnila pozice dítěte,
které se co nejdříve zapojovalo do hospodtářství , na objekt lásky, péče
a ochrany.
Makrosociální procesy posilovaly také další funkci rodiny, která je s
emocionální funkcí spjata- tvorbu domova. Výrazně se oddělil
soukromý prostor a veřejný. Je to způsobeno hlavně přesunem lidí z
venkova do města a nástupem technologii. Do soukromého prostoru se
člověk vrací denně ( tvořen rodinou a jejími užšími i širšími
mezilidskými vtahy, duchovní materiální prostředí, které jako celek
tvoří prostředí domova. Potřeba vracet se denně do tohoto prostředí
vzrůstá při prožívání životních krizí, jedinec se v může v prostředí
domova odreagovat od problémů, které vznikají mimo prostředí
domova.
3. Ekonomická funkce → Tato funkce po celá staletí patřila k
nevýznamějším funkcím. Rodiny bývaly široké a delila se zde práce
nutná k vyprodukování statků nutných pro život (přežití) svých členů.
Dříve se jednalo o hospodářství (venkov), na kterém se podíleli pod
vedením hospodáře a hospodně jejich děti, nesezdaní či chudší
příbuzní, ale i čeleď, v rodině řemeslníka učňové, které jejich rodiče
dali plně na starost mistrovi. S postupem času a příchodem průmyslové
revoluce se z hospodářů stávají dělníci a z otců „přirozená hlava
rodiny“ s stává „živitel“. Matky zde také odchází z domácností
pracovat do továren. V druhé polovině 20.století většina rodin ztratila
svou úlohu hospodářsky produktivní jednotky, neboť vetšina
práceschopných mužů a žen plní své profesní role mimo rodinu, poté se
statky získané mimo rodinu rozdělují, upravují a konzumují.Vede to k

5
 tomu, že profesní ( u dětí školní) život již není přímo věcí rodiny ( je
rodinou částečně usměrňován), ale je uplatňovám v jiných skupinách
(práce, škola).
4. Socializační a výchovná funkce → nejvýznamnější funkce socializační,
výchovné a vzdělávací. Na dítě v rodině působí ekonomická funkce
rodiny, vztahy, postavení žen, rozvodovost apod.. Dále je zde nutná
konfrontace s rodiči v pubertálním věku, kdy roste vliv vrstevníků a
odpadá závislost k rodičům, což dítěti umožňuje vytvářet si vlastní
sociální vztahy (Havlík, Koťa, 2002, s.68-73). Podobné členění
podporuje i Helus.

2. Rodinné prostředí
Osobnost dítěte bezesporu ovlivňuje prostředí, v němž vyrůstá. V užším
slova smyslu je za rodinné prostředí zpravidla považován domov, v širším
slova smyslu ulice, obec či město, příroda apod. Má-li se dítě vyvíjet po
duševní a charakterové stránce ve zdravou, vnitřně integrovanou a společnosti
užitečnou osobnost, potřebuje vyrůstat v prostředí, které je stabilní, citově vřelé
a přijímající (Svoboda)

Kraus a Poláčková (2001) definují prostředí jako tu část světa (prostor,

který nás obklopuje), s níž je člověk ve vzájemném působení. Na člověka
působí svými podněty, ovlivňuje jeho vývoj a on na tyto podněty reaguje,
přizpůsobuje se jim a také aktivně je svou prací mění.

6
​ 2.1.Typy prostředí

Členění podle Krause:

​ Makroprostředí (prostor, který vytváří podmínky pro existenci celé
společnosti)
​ Regionální prostředí (prostor v životě širší sociální skupiny na
rozsáhlejším teritoriu uvnitř společnosti)
​ Lokální prostředí (prostor spojený zpravidla s bydlištěm - městská
čtvrť, obec příp. se svým okolím)
​ Mikroprostředí (bezprostřední prostor v němž jedinec pobývá).

Kraus a Poláčková (2001) vymezují dvě základní funkce prostředí -

situační a výchovnou. První funkce vychází z toho, že každá výchovná činnost
je realizována v určitém konkrétním prostředí, které tvoří kulisu výchovné
situaci. Druhá funkce respektuje přímé a nepřímé výchovné působení.

3. Druhy rodiny
Existují různé druhy rodin, většina z nich se rozděluje podle způsobu
jakým vychovávají své děti.

Podle Průchy, Walterové a Mareše se výchovné styly rozdělují na

​ Autoritativní výchova → styl výchovy autokratický, dominantní. Časté
používání příkazů a trestů. Nejsou zde dostatečně uspokojovány

7
 potřeby a zájmy dítěte (potlačení iniciativy), velká závislost na
vychovateli.
​ Liberální výchova → styl výchovy svobdný a volný. Nedostatečné nebo
žádné řízení dítěte bez větších požadavků. Tento styl vychovává jedince
neschopného respektovat skupinové normy s nedostatečným smyslem
pro odpovědnost.
​ Demokratická výchova → styl výchovy pro který je charakteristické
působení dobrých vzorů, nikoliv trestů. Projevuje se porozumněním a
respektováním individuálních potřeb dítěte. Je podporována dětská
spontánnost a prostor pro diskuzi. Dochází zde k rozvoji samostatnosti,
iniciativy, zodpovědnosti, kázni a respektu (Průcha, Walterová a Mareš,
2009, s.29, s.47, s.124).

Podle Šmelové se na základě stylu výchovy nebo problému vzniklém v

rodině rozdělují rodiny na
​ Nezralá rodiny
​ Přetížená rodina
​ Ambiciózní rodina
​ Perfekcionalistická rodina
​ Autoritářská rodina
​ Rozmazlující rodina
​ Rodina liberální a improvizující
​ Odkládající rodina
​ Disociovaná rodina (Šmelová ,2014, s.75-76)

8
Závěr
Myslím si, že rodina ovlivňuje dítě opravdu hodně. Dá se říci, že si dítě
z rodiny odnáší základní hodnoty, normy, mrvní složku a hlavně podklad pro
všechny další vazby. Stejně jako rodina tak i prostředí, v kterém dítě vyrůstá ho
velmi ovlivňuje. Neměli bychom podceňovat sílu rodiny a její vliv. Nemůžeme
podcenit ani to, že se dnešní rodina velmi změnila a již nemá takovou sílu jako
kdysi. Musíme řešit různé problémy, které vznikly kvůli těmto změnám a já
pořád doufám, že rodina zůstane pevným celkem i na dále. A budeme schopný
dávat našim dětem dobrý základ pro jejich život.

Seznam literatury
GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 2001. ISBN 80-7203-124-4.
HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Vyd. 1. Praha :
Portál, 2004. 774 s. ISBN 807178303X.
HAVLÍK, Radomír a Jaroslav KOŤA. Sociologie výchovy a školy. Praha:
Portál, 2002. ISBN 80-7178-635-7.
KRAUS, Blahoslav. Sociální pedagogika [online]. Univerzita Hradec Králové
v roce 2014 [cit. 2018-05-01]. Dostupné z:
http://inpdf.uhk.cz/wp-content/uploads/2014/03/Socialni_pedagogika.pdf
LOVASOVÁ, Lenka. Rodinné vztahy. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí,
2006. ISBN 80-86991-66-0.
PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 4.
vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-262-0403-9.

9
SVOBODA, Zdeněk. Sociální pedagogika [online]. Studijní opora Katedry
pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
[cit. 2018-05-01].
ŠMELOVÁ, Eva. Mateřská škola: teorie a praxe I. Olomouc: Univerzita
Palackého, 2004. ISBN 80-244-0945-3.

10