V Brně dne 4.

4 2006

Dokumentace k pokusům s lifterem

Vypracovali: Petr XXX (Dibur_X),

Zdeněk XXXXXXX
Obsah:
1. Úvod
1.1. Elektrostatické pole

1.2. Elektrické pohony

1.3. Iontový motor

2. Iontový motor
2.1. Profesionální konstrukce
2.1.1 Princip funkce

2.2. Amatérská konstrukce (lifter)

2.2.1 Princip funkce

2.2.2 Praktická realizace a Naše konstrukce

• Zdroj vysokého napětí a práce s ním

• První Modely lifterů

• Princip funkce podrobně

• Finální modely

• Postřehy okolo

2.2.3 Ukázky cizích konstrukcí

3. Závěr
3.1. K čemu je to vše dobré?

3.2. Poděkování

3.3. Reference
 1. Úvod
Tato práce se zabývá teorií a praxí pohonu pomocí elektrostatických sil působících v plynech.

1.1. Elektrostatické pole

K prvnímu pozorování působení silových účinků elektrostatického pole došlo už ve starověku
ve starém Řecku, kde pozorovali přitahování lehkých tělísek k jantaru. Odtud pochází i název
„elektron“, jak tehdejší Řekové nazývali jantar.
Elektrická síla je druh silového působení mezi každými dvěma elektricky nabitými tělesy.
Tato síla je tím větší, čím větší je náboj jednotlivých těles, a klesá s druhou mocninou
vzdálenosti:
Q 1Q 2
FE =
4 πε r 2

Kde
Q1 Q2 jsou velikosti bodových nábojů
ε je permitivita prostředí
r je vzdálenost mezi náboji.

Mají-li náboje stejné znaménko, síla je odpuzující, jsou-li náboje různého znaménka, síla je
k sobě přitahuje. Nositelka vektoru elektrické síly spojuje oba bodové náboje Q1 Q2.

Později bylo pozorováno i působení související síly, magnetické, kterou ale v našem případě
nijak nevyužíváme. Proto se jí dále nebudeme zabývat.

Pro praktické výpočty se dále zavádí pojem intenzita elektrického pole, při jejímž použití se
předchozí vztah zjednoduší na:
r r
FE = Q1 E
Kde:
E je intenzita elektrického pole v daném bodě prostoru.

Pak můžeme definovat napětí mezi body A a B jako práci, kterou elektrické pole vykoná,
přenese-li jednotkový náboj z bodu A do bodu B:
r
r FE ⋅ s
U AB =
Q1
Kde:
s je vzdálenost mezi body A a B.

Tento vztah platí jen tehdy, pokud je síla FE konstantní. Jinak by bylo třeba celý vztah
integrovat:
r B
1 r
U AB =
Q1 ∫A
Fe ( s )ds

Což vyjadřuje to samé, co předchozí vzorec, jen zde předpokládáme, že se síla FE mění
v závislosti na tom, ve kterém bodě dráhy se náboj nachází.
Dále můžeme jednoduše odvodit známý vztah mezi napětím a intenzitou elektrického pole:
r r
FE = Q1 E
r r
r FE ⋅ s s ⋅ Q1 ⋅ E r
U AB = == == s ⋅ E
Q1 Q1
r
r U
E = AB
s

Pro elektrická pole platí princip superpozice, který říká, že součet intenzit elektrického pole
v daném bodě je roven součtu příspěvků od všech elektrostatických polí v bodě působících.
Z toho mimo jiné vyplývá, že v okolí hrotové elektrody se vytváří silné elektrické pole, jehož
intenzita se vzdáleností klesá, a v okolí rovinné elektrody se vytváří tzv. homogenní elektrické
pole, jehož intenzita se vzdáleností neklesá vůbec (tento překvapivý závěr platí jen pro
nekonečně velkou elektrodu, ale v dostatečně malé vzdálenosti od reálné rovinné elektrody se
intenzita pole mění zcela neměřitelně).

1.2. Elektrické pohony

Jedou z nepraktičtějších vlastností elektrické energie je schopnost ochotně se měnit v jiné
druhy energie. Tuto (obecnou) vlastnost lze využít k pohonu zařízení.
Z praxe známe mnoho druhů elektrických pohonů, především se jedná o různé druhy
synchronních a asynchronních motorů (využívají magnetické síly). Iontový motor, který jsme
stavěli, je zcela jiným druhem elektrického motoru, a pracuje na naprosto odlišném principu.

1.3. Iontový motor

První iontový motor vyvinul v roce 1960 v NASA Harold R. Kaufman. Iontový motor se
používá na umělých družicích pro velmi malé pohyby na oběžné dráze a pro mírné korigování
směru letu nebo na sondách od roku
1998 k pohonu (DeepSpace 1). Jeho
výhodnost spočívá v tom, že pro
jeho provoz stačí elektrická energie
(té je v kosmu dostatek – používají
se solární články a baterie) a jen
velmi málo pomocného plynu –
obvykle argonu nebo rtuti. Jeho
princip spočívá v urychlování iontů
plynu elektrickým polem do velmi
vysokých rychlostí a jejich
vypouštění do volného prostoru,
čímž vzniká reakční síla pohánějící
družici, podobně jako u klasických
kosmických motorů. Jeho výhoda
oproti klasickým chemickým
motorům je v mnohem menší spotřebě pohonného plynu, dále lepším poměru hmotnost/práce
a v neposlední řadě v mnohem vyšší dosažitelné rychlosti, ovšem za mnohonásobně delší čas.
2. Iontový motor
2.1. Profesionální konstrukce
Profesionální iontové motory jsou založeny na několika různých principech, stále však jde o
opakování téhož. V oboru dochází k dalšímu výzkumu, a tato kapitola je stále otevřena pro
nová a často dosti revoluční řešení.

Některé typy iontových motorů:

• Elektrostatický iontový motor
• Autoemisní elektrický motor
• Hallův motor
• Šroubovitý dvojvrstvý motor
• Motor s dutou elektrodou
• Pulzně buzený motor

Elektrostatický iontový motor:

Nejjednodušším typem iontového motoru je elektrostatický iontový motor v němž jsou kladné
ionty těžkého inertního plynu argonu nebo páry rtuti urychlovány rozdílem elektrického
potenciálu elektrodami ve tvaru mřížky. Za výstupní tryskou jsou ionty neutralizovány
elektronovým dělem pro zachování celkové elektrické neutrality motoru.

Zjednodušené schéma:

Funkce: Neutrální částice v komoře motoru jsou bombardovány elektrony z el. Děla, což
způsobuje jejich vlastní ionizaci (tomu napomáhá i přítomné magnetické pole). Vzniklé ionty
se difůzí dostávají do oblasti mezi oběma mřížkami, kde jsou urychleny silným elektrickým
polem.

Autoemisní elektrický motor

Nemá žádný pohonný plyn, využívá vytrhávání iontů materiálu z elektrod motoru. Jinak je
jeho funkce shodná s elektrostatickým iontovým motorem. Jako jedna z elektrod se používá
kapalný kov, sloužící zároveň jako zdroj iontů.
Hallův motor:
Má jen jednu klasickou elektrodu. Druhá elektroda je tvořena elektrony, kroužícími v silném
magnetickém poli, což zlepšuje ionizaci prostředí. Dále, unikající ionty s sebou berou
odpovídající množství elektronů, což snižuje nároky na neutralizační elektronové dělo.

Funkce: Pohonný plyn je veden (obyčejným tlakem plynu) skrz pórovitou anodu do pracovní
dutiny motoru. Průchodem kolem nabité elektrody a srážkami s obíhajícími elektrony dochází
k ionizaci plynu, který je urychlován směrem k výstupu motoru, kde obíhá velké množství
elektronů (virtuální mřížka). Díky nestabilitám a srážkám s ionty jsou některé elektrony navíc
urychleny k anodě. Tím přispívají k ionizaci prostředí.

Šroubovitý dvojvrstvý motor:

Je jedním z experimentálních typů motorů. Jeho princip spočívá ve vytváření plazmy pomocí
kruhově polarizované vlny postupující pracovní dutinou motoru. Takto vzniklá plazma je
navíc umístěna v nehomogenním magnetickém poli. Tím v soustavě vzniká jev, který
zabraňuje plazmě uniknout z dutiny motoru a současně v dutině vytváří intenzivní elektrické
pole. Ionty, které jsou tímto polem urychleny, mají dostatečnou energii na to, aby překonaly
zábranu a vyletěly vysokou rychlostí ven.
Poznámka: jeho funkce je pro nás záhadou. Jevy v plazmatu zdaleka nejsou jednoduché, a
popis motoru je jen velmi stručný. Možná, že se zde využívají podobné jevy jako v tokamaku.

Motor s dutou elektrodou:

Podrobnější popis se nepodařilo získat. Berte to jen jako poznámku o tom, že něco takového
taky existuje.

Pulzně buzený motor:

Tryska vypustí oblak plynu, který je veden k ploché cívce. Sada kondenzátorů pak vpustí do
cívky impuls proudu, trvající asi 10ms, který v plynu vybudí vířivé proudy. Ty ho zionizují,
ale kroužící ionty jsou vystaveny stále trvajícímu magnetickému poli. Tím na ně začne
působit síla, která urychlí plyn jedním směrem.
2.2 Amatérská konstrukce (lifter)
2.2.1. Princip funkce
Lifter nemusí být mnohdy řazen do kategorie iontový motor, ale ve své podstatě je
ionty poháněn takže ho zde řadíme.
Předchozí iontové motory fungovaly ve vakuu nebo za velmi malého tlaku (vesmír)
lifter naopak funguje pouze za přítomnosti plynu v okolí, který může ionizovat.
Lifter je ve své podstatě asymetrický kondenzátor. Jedna jeho elektroda je velmi tenká
nebo má ostrý hrot, zatímco druhá by měla mít co největší plochu pokud možno bez hran a
hrbolů (blížit se kouli nebo toroidu). Na elektrody je přiloženo vysoké napětí (přibližně 20-
50kV u amatérských konstrukcí), které způsobí ionizaci okolního plynu. V těsné blízkosti
menší elektrody vzniká velmi intenzivní elektrické pole, vyvolávající silnou ionizaci. Na větší
elektrodě k podobnému jevu nedochází, takže intenzita elektrického pole potřebná k ionizaci
je určena pouze vzdáleností elektrod. Z toho plyne, že na menší elektrodě se ionizuje větší
množství částic než na větší elektrodě. Ionizované částice (elektrony a kladné ionty plynu)
jsou přitahovány vždy k opačné elektrodě, než na které k ionizaci došlo. Tím vznikají proti
sobě se pohybující proudy částic, ovšem (díky asymetrii elektrod) jeden z nich převládá. Tak
vzniká reakční vztlaková síla pohybující lifterem.
Lifter získal své jméno z anglického „lift“ (zvednout), protože vzniklá síla je dost
velká na to, aby unesla kondenzátor a zvedla ho do vzduchu (samozřejmě bez zdroje).
U lifteru tedy velmi záleží na jeho váze, vzdálenosti a velikosti elektrod, tvaru
elektrod, napájecím napětí a proudu, vlastnostech vzduchu (při nižším tlaku prý létá lépe), a
mnoha dalších faktorech. Ty však zdaleka nejsou amatéry zmapovány, a teoretická základna
je velmi pochybná. Podle informací na Internetu se liftery zabývá i některý z amerických
vědců, ale zatím se nám nepodařilo nalézt dostatečně věrohodné údaje. Jak je na Internetu
obvyklé, je velmi obtížné odfiltrovat pravdivé údaje od nesmyslů, například je dosti oblíbené
tvrzení, že lifter je schopen letu i ve vakuu, což by znamenalo, že pracuje na zcela odlišném
principu. To se však nepodařilo potvrdit spíš naopak vyvratit. Existují i teorie o magickém
původu síly.

2.2.2. Praktická realizace a Naše konstrukce

Zdroj vysokého napětí a práce s ním

Většina lidí publikujících své výsledky na internetu používá jako zdroj napětí
počítačový monitor i my jsme použili jako zdroj napětí počítačový monitor. První věc, kterou
jsme udělali, bylo rozmontování monitoru a vytáhnutí napětí. Napětí je vhodné brát
mezi přední maskou monitoru a zemí. Na elektronovém dělu je vysoce pravděpodobně také
vysoké kladné napětí, ale nižší než na masce monitoru. Je to vyvozeno z praktických pokusů
při vyvedení země, přední masky monitoru a napětí na elektronovém dělu. Zkoušelo se, v jaké
vzdálenosti hrotových elektrod od sebe dojde k průrazu vzduchu. Průraz z největší délkou cca
3 cm byl mezi pólem přední masky monitoru a zemí, kratší cca 0,5 cm byl mezi elektronovým
dělem a přední maskou monitoru. Mezi zemí a elektronovým dělem byl průraz na vzdálenost
cca 1 cm. Ovšem také to může znamenat, že zdroj vysokého napětí v monitoru z určitého
důvodu nebyl schopen tak dobře dodávat proud a velice rychle kleslo při odběru proudu i přes
ne úplně ionizovaný vzduch napětí a tím i vzdálenost k průrazu. Ovšem této verzi nic
nenasvědčovalo výboj z pólu masky monitoru i elektronového děla na zem byl stalý taktéž i
výboj mezi maskou monitoru a elektronovým dělem. Bohužel byl strach z odpálení
vysokonapěťového zdroje monitoru, a proto posouzení stálosti může být zavádějící.
 Vysoké napětí je na masku monitoru přivedeno speciálním vodičem se specifickým

kontaktem viz obrázky výše. Po zmáčknutí a vytáhnutí z konektoru přední masky monitoru
stačí pouze obvázat odizolovaným drátem a dát si pozor aby celý kontakt byl od monitoru
dostatečně izolován polohou. Pokud byste obvázaly izolovaným drátem, vezte, že izolace
bude bez problému proražena a spálena.
Po vyvedení země jsme začaly připojovat první modely. Před připojením napětí je
dobré myslet dopředu. Aby nedošlo k zbytečnému zkratu monitoru či k úrazu nebo jen
psychickému šoku. I některé izolanty se mohou stát dobrými vodiči. Nejlépe je držet se
v dostatečné vzdálenosti a nedotýkat se ničeho kovového co by mohlo být někam spojeno či
uzemněno.
Veškeré kovové předměty (hlavně ty dobře uzemněné) se stanou elektricky nabitími.
Čím se bude tento předmět nalézat blíže pólu přední masky monitoru, tím lépe vás dokáže
kopnout. Důvod proč se tak stane, vychází z rovnic uvedených na počátku. Náboj přední
masky je kladný a velký odsává totiž elektrony vysílané z elektronového děla v monitoru
(dále je i experimentální důkaz polarity vůči zemi). Tento velký kladný pól přitahuje veškeré
elektrony k sobě a naopak vše kladné náboje odpuzuje. Tedy do kovového uzemněného
předmětu natáhne elektrony a odpudí kladné náboje. Ovšem vy jste trošku méně vodivý, a
proto se budete nabíjet pomaleji, v případě doteku o kovový předmět se to urychlí popřípadě
je tam vysoké napětí a vy ho uzemníte atp., elektrický obvod se může uzavřít kdekoli. I u nás
se párkrát stalo, že jsme po pokusu při dotecích jiných lidi dostávali docela velké elektrické
kopance, popřípadě, že se někdo při puštěném pokusu dotkl zemněného ponku s kovovou
kostrou a to už zabolí.
Také je dobré myslet na to, jak následně vypnutý pokus vybijete, protože i po vypnutí
se může držet náboj v drátech kladného pólu masky monitoru a tak podobně. Sami to znáte
jak po vypnutí televize či monitoru jde v šeru či tmě vidět tmavnoucí monitor či televize,
z části je to pravděpodobně luminoforem a z části i napětím. My jsme vypnutý pokus pro
jistotu vždy vybíjely zemí vyvedenou z monitoru občas dokonce i přeskočila jiskra. I když
monitor už byl sice vypnutý a nezapojený do země ale stačilo to k uzemnění. Pak nesledovala
diskuze, kdo se dotkne.

Závěr této kapitoly:

Při realizaci dávejte pozor!! Nechceme mít někoho morálně na svědomí.

První Modely lifterů

Při praktické realizaci je dobré vyjít ze znalosti principu. Nejdříve jsme zkoušely
hrotovou elektrodu (špendlík) připevněnou pomocí izolepy a rozřezaných tyčinek od fruka na
alobalový kroužek pak trojúhelník a tak dále (prvních modelů bylo hodně). Při prvních
pokusech nebylo znát, že by elektrostatické pole jakkoli nadnášelo. Retrospektivně je možno
říci, že modely měly velkou hmotnost a zároveň malou ionizaci vzduchu a příliš velkou
vzdálenost elektrod a jiné neduhy. Při prvních pokusech bylo zjištěno velmi mnoho
užitečných věcí ohledně práce s vysokým napětím, které byly již zahrnuty v předchozí
kapitole a také se ozkoušely jiné pokusy s vysokým napětím.
Prvním přelomovým modelem (fotka
nalevo) byl vysoce odlehčený
trojúhelník. K tomuto modelu jsme
došli asi po dni čistého zkoušení. Před
tímto modelem byly i jiné, které lítaly,
ale byly tak křehké, že jsme od nich
upustili.
Tento trojúhelník je tvořen
tvrdším alobalem, který byl uříznut a
namotán v jedné vrstvě na papírový
pasek tvrdšího papíru a následně slepen
tenkým kouskem izolepy zespod,
následně byl stažen z papíru ohnut do
rovnostranného trojúhelníku. Sloupky
se postupem času měnily. Toto je jeden
z prvních schopných pokusů. Stále sloupky z plastových slámek. Následně jsme sloupky
vyměnily za párátka navrchu, měly propálená očka sponkou. A jako elektrodu jsme použili
alobal (zem), a jako druhou tenký drát z cívky, který jsme neodizolovávaly. Tento drát jsme
natáhly nad alobalem a zapojili na monitor. Tento nápad nepřišel zcela samovolně, byl
inspirován z internetu lepším rozborem funkce a ukázkami jiných konstrukcí.

Princip funkce podrobně

Princip funkce již byl výše uveden ve stručné formě. Pouze na něj navážeme. Bylo
řečeno, že záleží na tvaru elektrod. Pokusy ukázali, že jednou z dobrých možností je drát
nataženy nad druhou elektrodou, která má tvar křídla. Viz obrázek:
Na obrázku je ukázáno zleva doprava jak se pohybují kladné ionty od drátu k spodní
elektrodě, kde jsou následně neutralizovaný.
Pří zapnutí se na drátu objeví vysoký nedostatek elektronů a všechno co je ve vzduchu
záporné se začne k drátu pohybovat, pokud není nic ve vzduchu záporné, tak to nevadí.
Molekuly vzduchu, které se dotýkají kladně nabitého drátu, se ionizují nebo li odebírají se jim
elektrony (pravděpodobně pouze jeden na nejvyšší orbitě). Tím se mohou některé vazby
atomů (molekuly) rozbít, protože jejich vazba je právě dána překrytím nejvyšších vrstev jejich
elektronových orbitů. Ihned jak se ionizují, tak jsou přitahovány k spodní elektrodě, ale i
elektroda je přitahována vzhůru. Zde vzniká tedy vztlaková síla. Ionty mají snahu se nadále
tlačit k spodní elektrodě a tím pádem proráží ostatní molekuly vzduchu, které jim kladou
odpor v pohybu. Množství molekul, které jsou ionizovány a jejich pohyb, vytváří mírné
proudění vzduchu, které je zde spíše jako vedlejší efekt a naopak nám snižuje účinnost a
zvyšuje elektrický proud v obvodu. Setrvačnost nenabitých částic, které se tlačí k spodní
elektrodě, nám snižuje mechanický odpor prostředí a tím i zkracuje čas využití jednoho iontu.
Možná z tohoto důvodu se ukazuje jako vhodné použít tepavý proud, jenž na internetu je
uváděn jako učenější metoda k pohonu lifteru. Až dosáhnou ionty záporné elektrody (země)
tak se neutralizují a pokud byly některé vazby rozbity, znovu se na něco naváží. Z tohoto
důvodu vzniká ozón, který se mimochodem používá k sterilizaci, takže neprospívá živému
organismu.
Tvar elektrod, který je na obrázku také není náhodný. Vrchní elektroda je tenký drát,
protože z něj se dobře uvolňuje náboj a taktéž se do něj dobře dostává a zároveň neklade
velký odpor vzduchu a jeho přístupu k němu. Spodní elektroda je navrchu zakulacená a dole
placatá a rovná. Zakulacena na vrchu je z toho důvodu, aby se z ní těžko uvolňoval náboj a
protáhlá dolů je z toho důvodu, aby se elektrické pole rozložilo a zmenšila se možnost úniku
náboje z vrchní zakulacené části.
Se zdůvodněním kladného pólu na vrchním drátu už je trošku problém. Nastává tam
totiž několik jevů, jejichž důležitost je těžké posoudit. Ovšem faktem je, že lifter má větší
vztlak s kladným pólem na drátu. A to potvrzují jak naše pozorování tak i údaje od jiných lidí
z internetu. Pokud bych se měl pokusit o zdůvodnění tohoto jevu, tak bych jako argument
použil následující věc. Vzduch je plný částic, které nám ochotně dají elektron, ale už méně
plný těch které si ho ochotně vezmou a tudíž jestliže se pohybuje částice ze záporné elektrody
na kladnou tak je to pravděpodobně elektron. A tomu vzduch neklade takový mechanický
odpor, takže méně „zabírá“ a jde rychle ke kladné elektrodě. A tím je ovlivněn i vztlak lifteru
nehledě na to že ionizace na kladné, elektrodě probíhá pravděpodobně docela dobře i když na
to není až tak moc uzpůsobena. Díky tomuto teoretickému rozboru jsme byly schopni postavit
lepší následující modely.
Finální modely

Následující modely byly stavěny z balzy za pomocí sekundového lepidla, lepidla

herkules, tenkých drátků a lehčího alobalu než u předchozích typů. První pokročilejší model
je vyfocen na fotce vlevo.
Napravo od modelu je
možno vidět špejli, na jejímž
konci je uchycen izolepou drát
používaný k uzemnění po
pokusu.
Tento model bohužel
nelítal, ovšem velice mnoho
jsme se diky jemu dozvěděli a
dokázali jsme již velice přesně
specifikovat co a jak vylepšit.
Základ trojúhelníku je
zevnitř zpevněn balzovými
destičkami dlouhými 30 cm
s vyřezaným středem, jež jsou
přilepeny herkulesem k nosným
tyčkám pro drát. V tyčkách jsou
udělané dírky pro navlečení drátu pomocí rozpáleného svíracího špendlíku (sichrhajska).
Alobal je omotán v jedné vrstvě, tak aby ze shora měl kulatý okraj a zespodu je slepen tenkou
izolepou. Kladný pól na monitor je přiveden pouze omotáním drátu. Tenká vrstvička izolace
(lak) na drátu se spolehlivě prorazila a drát se lehce přitavil. Stejně tak zem je přivedena
pouze omotáním drátu a to jak kolem přívodního drátu z monitoru tak kolem alobalu.
Konstrukce jednotlivých modelů zabrala dosti času tak půl dne jeden a zkouška
nebývala o nic lepší. Zkoušelo se mnoho věcí a mnoho lehkých úprav. Například přibližování
a oddalování elektrod, přepólování, oprava a úprava vršku alobalu, pověšení na nitě aby se
lépe vidělo jak je model nadnášen, zkracovaní nosných dřívek drátu, aby se model odlehčil,
zhasínalo se světlo aby, šlo vidět, kde je model neefektivně postaven díky koróně a mnoho
dalších lehkých úprav, oprav, a zajímavých nápadů.
Jedním ze zajímavých nápadů bylo změřit jaký proud přibližně teče přes lifter. U
tohoto lifteru (který se mimochodem silně nadnášel, ale nevzlétl) jsme tedy změřili přibližně
proud nepřímou metodou (na
multimetru byl odpálený
ampérmetr nebo pojistka).
Krom proudu jsme tedy měli
i šanci si ověřit polaritu
napětí. A zjistili jsme, že na
přední masku monitoru je
opravdu připojeno kladné
napětí. Voltmetr ukazuje
25 mV a odpor je 5,6 Ω
proud tedy vychází přibližně
4,5 mA a příkon lifteru je při
předpokládaném napětí
25 kV přibližně 110W.
25 kV tam jistě nebylo, napětí značně kolísalo a i proud trošku lítal tudíž toto měření je zcela
orientační. Na to, že napětí kolísalo, jsme přišli také při tmě z nepravidelného poblikávání
modrých korón, jež vysoké napětí vytvářelo.
Dále jsme tento model vylepšily. Chtěly jsme zlepšit hlavně poměr nosná plocha ku
hmotnosti. Protože právě tento parametr lze snáze bez většího zkoumání zlepšit. Zlepšit tvar
nosných ploch a tak podobně
by také přicházelo v úvahu
bohužel nás, ale nic jiného
nenapadlo. Tento model tedy
má větší nosnou plochu,
kterou byla snaha vyrobit
s nižší hmotností než
předchozí. Sloupky se taktéž
dočkaly obměny. Byly
odřezány a nahrazeny tenčími
a lehčími. Tento model se
vznášel ještě lépe, než
předchozí bohužel stále
nelétal. Ovšem jeden přínos
měl. Oproti předchozí zkoušce
jsme si všimly změny
vzdálenosti potřebné
k průrazu vzduchu, venku totiž mezi tím dlouho pršelo a otevřeným oknem se do dílny
dostala vlhkost. Vzdálenost potřebná k průrazu vzduchu se zvětšila přibližně z 3,7 cm na 4,2
cm. Což byl docela citelný rozdíl a zdrželo nás to přibližně o půl hodiny (musel se předělávat
drát).
Po zkoušce tohoto modelu se naskytly dvě možnosti. Vytvořit lehčí model a větší, jenž
by měl dobrý poměr nosná plocha/hmotnost a nebo vylepšit tento model tím, že by se
nalepily pouze lišty, tvořené jen o něco těžším alobalem bez balzových vyztuží mezi již
existující sloupky (třeba středem) a nad nimi by se natáhl drát.
Nakonec vyhrála první možnost a vznikl další model. Který byl nejdříve vytvořen
velice na „rychlo“, aby se neztratil čas špatnou cestou. Poté až se zjistilo, že už stačí velice
málo k letu, tak bylo z modelu
strháno vše (alobal, dráty) a
nanesl se na konstrukci znovu
alobal a vytvořil se i vnitřní
trojúhelník. Velikost strany
tohoto nového modelu je 60 cm
poměr velikostí je jasně vidět na
fotce. Tento model tedy ve
výsledku velice pěkně létal je i
natočen na video. Odlehčení,
které bylo provedeno oproti
ostatním konstrukcím, spočívalo
v tom, že alobal se již
neoblepoval okolo větší destičky
balzy s vyřezaným středem ale
jen okolo tenké destičky balzy a
vespod se konce alobalu slepili
k sobě sekundovým lepidlem. Přívody k jednotlivým stranám modelu byly i odizolovány
kdyby se později chtěl dělat model řízený, aby se dal jednoduše upravit.

Postřehy okolo

Jedním ze zajímavých věcí, které se děli okolo, bylo sestrojení jednoho zařízení, se
kterým si hrály prý již ve starověkém Řecku. Jediný, ale podstatný rozdíl byl v tom, že jejich
hračka (tehdy to opravdu považovaly za
hračku) fungovala na páru naše hračka
(taky to byla hračka) fungovala na
vysoké napětí. Princip je jednouchý dle
teorie má snáze docházet k odchodu
elektronů na hrotu. A vzhledem k tomu,
že jsou hroty udělány, tak jak jsou tak
unikající elektron by měl předat
hybnost našemu modelu a roztočit ho
stejně jako unikající pára.
Ovšem jedna věc je tato teorie a
druhá věc je, že nám elektron neuniká,
ale naopak máme tam totiž připojené
vysoké kladné napětí vůči okolí.
Faktem je, že model se opravdu roztočil
a moc pěkně taktéž to máme natočené
na video.
Naše teorie proč k tomu došlo je
následující: na celém povrchu alobalu
se molekulám vzduchu odebírají
elektrony a molekuly vykazuji kladný
náboj. Následně jsou odpuzovány od
alobalu a taktéž alobal od nich. Ovšem
protože si můžete povšimnout jakých si
plošek na straně (ty hroty) tak na jedné
straně probíhá vždy více odpuzování,
než na druhé kde hroty nejsou. A proto
se podle nás alobal roztočí.
Naše teorie jde snadno ověřit místo hrotu dát tenké špendlíky a nebo neudělat hroty,
ale jen malé obloučky a přece by se to mělo točit. Ovšem při pokusu nás tato možnost
nenapadla. Nedošlo nám, že máme vysoké kladné napětí.
 Dalším postřehem či pokusem bylo udělaní tepavého proudu ze stejnosměrného.
Myšlenka byla ta, že při pokusech jsme si povšimly kolísání napětí a tak nás napadlo, že
jestliže napětí kolísá, tak kdyby se umístilo jiskřiště do cesty vysokému napětí, tak by při
poklesu napětí přerušilo průchod
proudu a jak je známo plazmový
kanál jiskry má malý odpor zato
několik cm vzduchu velký. Proto by
se toto jiskřiště chovalo jako diak. A
kolísání zdroje by nám zajistilo
tepavý proud při vhodném nastavení
jiskřiště. Při uvážení, že napětí na
monitoru může při odběru klesnout,
tak dostáváme něco co by dokonce
mohlo spínat na určité frekvenci.
Provedení jiskřiště je na fotce vlevo.
Teorie vypadala velice
věrohodně a intuitivně leč v praxi se
ukázalo, že s poklesem napětí při odběru to asi nebude tak razantní a také, že značný proud
teče pořád i když vodivý kanál, který by jasně svítil, vidět není. Ovšem fotky vyšli velice
pěkně na rozdíl od koróny létajícího lifteru. Obzvláště pěkná je následující dvojice fotek, na
níž jde krásně vidět účinky elektrostatického pole.
Jde v tom vidět snad i ty siločáry s kouskem
fantazie.
Posledním postřehem je pokus s ukázkou
proudění vzduchu v lifteru, který dopadl velice
špatně. Napadlo nás, že nejjednodušší bude použít
hladkou mouku. Nanesly jsme tedy hladkou mouku
na ručník a pomalu třepaly na lifter pod napětím
nejen, že nic nebylo vidět, ale náš lifter pomalu
klesal k zemi, až se úplně položil což nás těžce
zdeprimovalo nevím, zda to bylo přírůstkem
hmotnosti, jak se mouka chytala na alobal a nebo
izolací elektrody, ale co vím jistě, že se to muselo
nejméně hodinu a půl sundávat štětečkem. Jediné
štěstí, že byl přítomen člověk, který celé věci moc
nerozuměl, ale zato ho moc nadchly blesky a
nejdelší jiskry, které kdy vyděl. Když jsme ho
požádaly, jestli by to neoprášil, tak se hned do toho s chutí pustil, chudák Petr oprašoval to asi
15 minut před
ním….
2.2.3 Ukázky cizích konstrukcí

Nejvíce nás zaujala konstrukce modelu, který byl řízen. Jednu dobu nás napadlo něco
podobného, jen jsme chtěli spínat spíše zem než vysoké napětí.

Na internetu se najde leccos ostatně stačí si projít odkazy v referencích.

Pravděpodobně si zvyšovali vztlak plechem zespod. Je to na více modelech.

3. Závěr

3.1. K čemu je to vše dobré?

Iontové motory jsou velice dobré k dlouhému pohonu sond. Ale lifter? Lifter je dobrý
pokus, to zajisté, ale jeho praktické využití mě nenapadá. Musela by se zvýšit jeho účinnost a
pak snad. V každém případě bych ho zcela nezahazoval, mnohé principy a překvapivé objevy
či technická řešení ho můžou prakticky uplatnit.
Například vysoce pravděpodobně něco s podobným principem jako je lifter se používá
jako čistička vzduchu:
Nehlučná technologie čištění vzduchu, bez motoru a ventilátoru.
Čištění vzduchu funguje na principu "iontového větru", který je výsledkem korónního výboje a
zajišťuje pohyb vzduchu přes kazetu zespodu nahoru rychlostí 1 m/s. K pohybu vzduchu není
zapotřebí ventilátor, který bývá zdrojem nepříjemného hluku. Elektrostatické čističky vzduchu
pouze ševelí. Odstraňují prach, alergeny, plísně, pachy, pyly, roztoče, kouř, těžké kovy,
aerosoly, radon, bakterie a viry!!! (laboratorní čistota).

Klidně si to kupte zdroj: http://www.cisticka.cz/

Cena:
Produkt Cena bez DPH Cena s DPH
Čistička Super Plus Turbo 11 680,70 Kč 13 900 Kč
Čistička Super Plus Eco 8 319,40 Kč 9 900 Kč

A co ozón?

Čistička 'pračka' efektivně sterilizuje vzduch od virů, bakterií, plísní, ...

Sterilizátorem je ozón, který je 600x silnější než chlór. Čištění vzduchu probíhá uvnitř čističe
vzduchu. Koncentrace ozónu v místnosti se tím nezvyšuje. Potvrzeno Strojírenským
zkušebním ústavem, Brno.

Začínám pochybovat, zda to není jen sranda, v každém případě na tom odkaze to opravdu
existuje.

3.2. Poděkování

Na tomto místě bychom chtěli poděkovat Zdeňkovi XXXXXX za pomoc při tvorbě
dokumentace, Tomášovi za pomoc a za oprášení lifteru, sousedům za trpělivost při našem
taktickém a promyšleném způsobu zabrání dílny. Panu Ing. Robertu Láníčkovi za inspiraci. A
všem ostatním, kteří mají pocit, že jsme na ně zapomněli…

3.3. Reference
http://www.hw.cz/ART1064-Lifter---Experimenty-a-konstrukce.html
http://www.griph.cz/produkty.php
http://www.wikipedia.org/
http://www.cisticka.cz/
http://aldebaran.cz/
http://jlnlabs.imars.com/lifters
http://www.nasa.gov/