Obsah

Prolog
I Tarquinius
II Velvinna
III Olenus
IV Brennus
V Romulus a Fabiola
VI Ludus magnus
VII Lupanar
VIII Únik o vlásek
IX Lentulus
X Brutus
XI Věštba
XII Přátelství
XIII Intriky
XIV Rufus Caelius
XV Aréna
XVI Vítězství
XVII Rvačka
XVIII Útěk
XIX Fabiola a Brutus
XX Invaze
XXI Parthie
XXII Politika
XXIII Ariamnes
XXIV Publius a Súrénas
XXV Zrada
XXVI Ústup
XXVII Crassus
XXVIII Osvobození z otroctví
XXIX Pochod
XXX Margiana
Poznámka autora
Slovníček
BEN KANE

ZAPOMENUTÁ
LEGIE

Vyšehrad
 Kniha vychází
v roce 80. výročí založení
nakladatelství Vyšehrad
|1934 – 2014|
Z anglického originálu The Forgotten Legion
vydaného nakladatelstvím Arrow Books 2011
přeložila Jaroslava Hromadová
Ilustrace na obálce Michal Houba
Typografie Vladimír Verner
Odpovědná redaktorka Marie Válková
Redakčně zpracovala Adéla Tošovská
E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2014 jako svou 1310. publikaciVydání v elektronickém
formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě)
Doporučená cena E-knihy 199 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-502-7

Copyright © 2008 Ben Kane

Translation © Jaroslava Hromadová, 2014
Crassus u Eufratu ztratil své orly, svého syna a své vojáky,
A sám zahynul jako poslední.
„Parthové, proč se radujete?“ řekla bohyně.
„Měli byste vrátit prapory,
Objeví se mstitel, který vás potrestá
za Crassovu smrt.

Ovidius, Kalendář
Plinius Starší ve svém díle Kapitoly o přírodě popisuje, jak Římany,
kteří přežili bitvu u Karrh v roce 53 před Kristem, poslali do
Margiany (česky také Merv).
Tato oblast (nachází se v nynějším Turkmenistánu) je víc než 24 000
kilometrů od místa, kde tyto muže zajali. Deset tisíc legionářů, kteří
sloužili jako pohraničníci, se ocitlo nejdál na východě ze všech
Římanů.
Tam však jejich příběh nekončí.
Roku 36 před Kristem zapsal čínský historik Pan Ku, že vojáci v
armádě Jzh-jzh, hunského válečníka a vládce města na Hedvábné
stezce, bojovali ve formaci tvaru „rybí šupiny“. Tento výraz popisující
jejich uspořádání je v čínské literatuře ojedinělý a mnoho historiků
tvrdí, že označuje hradbu ze štítů. Tehdy takto bojovali jedině
Makedonci a Římané. Pokud by je ovlivnil bojový výcvik Řeků, musel
by v této oblasti přetrvat více než sto let. Je zajímavé, že zmíněná bitva
se konala pouhých sedmnáct let po bitvě u Karrh a necelých 800
kilometrů od hranic Margiany.
Dál na východ v Číně se v současnosti nachází vesnice Li-čchian.
Původ jejího jména není jasný, ale vědci se domnívají, že vznikla v
letech 79 před Kristem až 5 po Kristu a její název znamená ve staré
čínštině „Řím“. Neobvykle velký počet současných obyvatel má
evropské rysy – světlé vlasy, zahnutý nos a zelené oči. Jedna místní
univerzita nedávno zkoumala vzorky DNA, aby zjistila, zda jsou tito
lidé potomky deseti tisíc legionářů, kteří se po bitvě u Karrh vydali na
východ a na stránky učebnic dějepisu.
Zapomenutá legie.
 PROLOG

Řím, rok 70 před Kristem

Byla hora undecima, jedenáctá hodina, a rozlehlé město zaplavila

rudá záře červánků. Občasný závan větru pohnul vzduchem mezi
hustou zástavbou domů a přinesl úlevu od dusného letního vedra. Z
domů a bytů vycházeli lidé, aby dokončili denní povinnosti,
popovídali si před obchody a popili v otevřených krčmách. Kupci se
pokřikováním snažili upoutat pozornost kolemjdoucích a děti si pod
bedlivým dohledem matek hrály před domy. Odkudsi ze středu města
nedaleko fora sem doléhal rytmický zvuk modliteb z chrámu.
Byla to přátelská a bezpečná hodina, ale v průchodech a na dvorcích
se už začaly prodlužovat stíny. Slunce opouštělo vysoké kamenné
sloupy a sochy bohů a ulice se halily do tmavší a ne moc příjemné
šedivé barvy. Nejdéle se světlo udrží na sedmi pahorcích, jakémsi
srdci Říma, a pak si vládu nad městem opět vynutí tma.
I v této pozdní hodině byla na Foru Romanu pořád spousta lidí.
Basilicae, rozlehlá krytá tržiště, obklopená chrámy a budovou senátu,
byla plná kupců, věštců, právníků a písařů, kteří poskytovali své
služby u malých stánků. Byl už večer, ale někdo mohl chtít sepsat
závěť, předpovědět budoucnost nebo sestavit žalobu. Pohybovali se tu
podomní obchodníci a snažili se prodat zteplalé ovocné šťávy. Politici
pracující do pozdních hodin v senátu spěchali domů a zastavovali se
na kus řeči, jenom pokud se nedokázali vyhnout svým spojencům.
Jakmile otroci, kteří spolu hráli na schodech deskové hry, uviděli své
pány, okamžitě vyskočili. Rychle vzali nosítka a šli jim naproti.
Přitom dávali pozor, aby si nestrhli puchýře na spálených ramenech.
 Na schodech ke chrámu zůstala hrstka žebráků v naději, že dostanou
nějakou almužnu. Někteří z nich byli tělesně postižení, ale hrdí
veteráni z legií, nepřemožitelné armády, která zajistila republice
bohatství a věhlas. Na sobě měli potrhané zbytky uniformy – drátěné
košile byly skoro celé zrezivělé a hnědé tuniky držely pohromadě
jenom záplaty. Za měďák líčili své válečnické příběhy – o krveprolití,
ztrátě končetin a kamarádech pohřbených v cizích zemích.
To všechno pro slávu Říma.
I přes ubývající světlo bylo na Foru Boariu, kde se prodávala zvířata,
pořád plno lidí. Neprodaný dobytek řval po dni na slunci žízní. Ovce a
kozy se choulily k sobě, vyděšené pachem krve ze špalků řezníků
jenom pár kroků od nich. Jejich majitelé, drobní zemědělci z okolí, se
je chystali vyhnat na noční pastvu za hradby. Spousta zákazníků byla i
na Foru Olitoriu, kde se prodávaly potraviny. Zralé melouny, broskve
a švestky připojovaly svou vůni ke koření z orientu, čerstvým rybám a
zbytkům chleba. Obchodníci, dychtiví prodat všechnu zeleninu a
ovoce, nabízeli své zboží každému, kdo se na ně podíval. Ženy
plebejů si po nakupování ještě popovídaly a pak se šly rychle
pomodlit do svatyně. Otroci, které poslali dokoupit potraviny pro
narychlo uspořádané hostiny, kleli, když se setmělo.
Ale mimo tyto otevřené prostory každý spěchal do bezpečí domova.
Žádný slušný Říman nechtěl být venku po západu slunce, hlavně v
ponurých uličkách mezi insulae, stísněnými domy, v nichž žila většina
obyvatel města. V noci byly neosvětlené ulice plné zlodějů a vrahů.
KAPITOLA I
 Tarquinius

Severní Itálie, rok 70 před Kristem

Po hlavě mrtvého jehněte poskakoval krkavec a zíral na Tarquinia.

Pořád byl víc než padesát kroků od něj. Posměšně krákal a mocným
zobákem kloval do vypouleného oka. Jehně nebylo starší než tři dny a
vyzáblé tělo už sežrali vlci z hor.
Tarquinius se sehnul, zvedl malý kámen a zasunul ho do praku. Byl
štíhlý, světlovlasý, na sobě měl přepásanou tuniku ke stehnům a na
nohách pevné sandály.
„Ušetři toho ptáka. On to jehně nezabil.“ Olenus Aesar si upravil
obnošený kožený klobouk. „Bere si jenom to, co zbylo.“
„Nelíbí se mi, že mu požírá oči.“ Tarquinius se připravoval vystřelit
a pomalu zakroužil koženým řemínkem.
Stařec už mlčel a zastínil si oči před sluncem. Dlouho pozoroval
káňata plachtící v teplých proudech a oblaka nad nimi.
Tarquinius upřeně hleděl, ale kámen nepouštěl. Od té doby, co si
mladého Etruska věštec před lety vybral za svého žáka, se naučil, že
má věnovat pozornost všemu, co řekne a udělá.
Olenus pokrčil pod pláštěnkou z hrubé vlny kostnatými rameny.
„Není vhodný den na zabíjení posvátného ptáka.“
„Proč ne?“ povzdechl si Tarquinius a spustil ruku s prakem. „Co zase
máš?“
„Jen klidně pokračuj, chlapče,“ usmál se Olenus a Tarquinia to
rozzlobilo. „Dělej si, co chceš.“ Mávl výmluvně na krkavce. „Záleží
jen na tobě.“
 „Nejsem chlapec.“ Tarquinius se zamračil a upustil kámen. „Je mi
dvacet pět.“
Chvilku se kabonil a pak pronikavě zapískal a ukázal rukou.
Černobílý pes ležící nedaleko vyrazil širokým obloukem do prudkého
kopce, s očima upřenýma na stádo ovcí a koz ukusujících krátkou
trávu vysoko na úbočí. Ihned ho zahlédly a popošly výš.
Krkavec se nakrmil a odlétl.
Tarquinius ho výhrůžně sledoval. „Proč jsem neměl toho zatracenýho
ptáka zabít?“
„Stojíme nad tím, co býval chrám nejmocnějšího z etruských bohů
Tinii…“ Olenus udělal pomlku, aby svým slovům dodal na důrazu.
Tarquinius se podíval pod nohy a všiml si červené hliněné dlaždice
vykukující ze země.
„A káňat nad námi je dvanáct.“
Tarquinius pátral po obloze a počítal. „Proč pořád mluvíš v
hádankách?“
Olenus poklepal lituem, zakřivenou hůlkou, na prasklou dlaždici.
„Dneska to není poprvé, viď?“
„Vím, že dvanáct je posvátné číslo našeho lidu, ale…“ Tarquinius se
podíval na psa, který k nim zaháněl stádo, jak si přál. „Jak to souvisí s
krkavcem?“
„To jehně bylo dneska ráno už dvanácté.“
Tarquinius rychle počítal. „Ale o tom v rokli jsem ti neřekl,“ podivil
se překvapeně.
„A krkavec se chtěl nasytit zrovna tam, kde se konaly oběti,“ dodal
haruspex tajemně. „Nejlepší je nechat ho na pokoji, co myslíš?“
Tarquinius se zachmuřil. Měl vztek, že si nevšiml krkavců a nespojil
si je s tím místem. Přemýšlel totiž o tom, jak zabít vlky.
Bylo načase nějakého ulovit. Rufus Caelius, jeho nevrlý pán, mu
dovoloval tyhle výpravy jenom proto, že se ho potom mohl zeptat na
Olena a na stav svých stád. Urozený pán by se zlobil, kdyby se
dověděl o dalších ztrátách, a Tarquinius už se děsil návratu na
latifundium, Caeliův velkostatek na úpatí hory.
„Jak jsi věděl o tom jehněti v rokli?“
„Co jsem tě celé ty roky učil? Bedlivě všechno sleduj.“ Olenus se
otočil a díval se na to, co už tam nebylo. „Tohle bylo středisko
mocného města Falerii. Zakladatel Etrurie Tarchun vyznačil jeho
posvátné hranice bronzovým pluhem asi míli odsud. Před čtyřmi sty
lety by tudy, kde stojíme, spěchali za svou každodenní prací houfy
Etrusků.“
Tarquinius se pokoušel představit si tu scénu, jak ji haruspex už
tolikrát popisoval – nádherné budovy a chrámy zasvěcené vestálkám,
široké ulice dlážděné lávovými kameny. V duchu viděl spousty lidí
sledujících zápasy v boxu, dostihy a gladiátorské zápasy. Příslušníci
aristokracie předávají věnce vítězům a pořádají hostiny ve velkých
hodovních síních.
Oči se mu rozjasnily. A z Falerii, jednoho z klenotů Etrurie, zbylo
jenom několik spadlých sloupů a bezpočet kusů rozbitých dlaždic a
prejzů. Pořád myslel na to, jak hluboký je to úpadek. Dlouhodobý styk
s haruspexem mu ozřejmil, že historie jeho lidu byla ještě bolestnější.
„Sebrali nám veškerý způsob života, viď?“ vybuchl Tarquinius
zlostně. „Římská civilizace úplně okopírovala tu etruskou.“
„Včetně trubek ohlašujících začátek slavností a bojových manévrů,“
dodal ironicky Olenus. „Všechno nám ukradli. Když nás zničili.“
„Ničemové! Kdo jim dal právo?“
„Tak to určila nebesa, Tarquinie. Vždyť to víš.“ Olenus upřeně
pohlédl na mladého muže a pak mu zrak sklouzl k východu a jihu.
Dole se lesklo jezero, od nějž se s oslepující září odrážely sluneční
paprsky. „Stojíme v srdci starověké Etrurie,“ usmál se Olenus. „Pod
námi je jezero Vadimon a ještě níž základy posvátného města.“
„Jsme skoro poslední čistokrevní Etruskové na světě,“ řekl trpce
Tarquinius. Poražení obyvatelé této říše později asimilovaní s Římany
se jen v málo rodinách dál brali pouze mezi sebou. Jeho rodina k
takovým patřila. A starobylá tajemství i rituály si z generace na
generaci předávali mezi sebou haruspikové. Olenus byl jedním z
dlouhé řady sahající do období rozkvětu Etrusků.
„Bylo nám předurčeno osudem, že nás zaberou,“ odpověděl Olenus.
„Vzpomeň si, že když byl před mnoha stoletími položen základní
kámen tohoto chrámu…“
„Našla se v hlíně zakrvácená hlava.“
„Můj předchůdce Calenus Olenus Aesar na základě toho věštil, že
tento lid bude vládnout celé Itálii.“
„Neměl pravdu. Podívej se na nás teď,“ zvolal Tarquinius. „Jsme na
tom jen o málo líp než otroci.“ Nezůstali skoro žádní Etruskové s
politickou mocí a vlivem. Naopak se z nich stali chudí zemědělci nebo
pracovali na velkých statcích jako Tarquinius a jeho rodina.
„Calenus byl nejlepší haruspex v našich dějinách. Dokázal číst z jater
jako nikdo jiný,“ máchl Olenus vzrušeně sukovitýma rukama. „Ten
člověk věděl, co Etruskové nedokážou – nebo v té době nedokázali –
pochopit. Naše města se nikdy nesjednotila, a tak když Římani
dostatečně posílili, jedno po druhém dobyli. I když to trvalo víc než
sto padesát let, Calenova předpověď se vyplnila.“
„Myslel ty, co nás zničili.“
Olenus přikývl.
„Lotry z Říma.“ Tarquinius hodil kámen po krkavci, který už byl
dávno pryč.
Netušil, že haruspex tajně obdivuje jeho rychlost a sílu. Kámen letěl
dost rychle na to, aby zabil každého, koho zasáhne.
„Je těžké se s tím smířit. Dokonce i pro mě,“ vzdychl Olenus.
„Hlavně s tím, jak nám vládnou.“ Mladý Etrusk se napil z koženého
vaku s vodou a podal ho učiteli. „Kde je ta jeskyně?“
„Není to daleko.“ Haruspex se zhluboka napil. „Dnes na to není
vhodná chvíle.“
 „Ty mě sem táhneš takovou dálku zbytečně? Myslel jsem, že mi
chceš ukázat játra a meč.“
„Chtěl jsem,“ odpověděl Olenus mírně. Pak se otočil a vyrazil z
kopce dolů. Přitom se opíral o lituus. „Jenže dneska nejsou dobrá
znamení. Nejlepší bude, když se vrátíš na latifundium.“
Už to bylo osm let, co se dověděl, že existuje gladius Tarquina,
posledního etruského krále Říma, a bronzová játra, jedna z několika
šablon pro věštce, na nichž se učili svému umění. Tarquinius se
nemohl dočkat, až uvidí starodávný kovový artefakt. Tolik se toho o
něm naučil, ale věděl dobře, že nemá cenu hádat se s Olenem, protože
pár dní navíc nic neznamená. Posunul si vak na zádech výš a
zkontroloval, jestli všechny ovce a kozy sešly dolů.
„Potřebuju si sem nahoru udělat výlet s lukem. Několik dní zabíjet
vlky,“ pronesl Tarquinius nenuceně. „Nemůžeme dovolit, aby si ty
potvory myslely, že unikly.“
Olenus místo odpovědi zabručel.
Tarquinius otráveně obrátil oči v sloup. Neuvidí játra, dokud nebude
haruspex v pohodě a připraven. Zapískal na psa a následoval Olena po
úzké pěšině dolů. Tarquinius nechal haruspexe spát v malé chýši na
poloviční cestě z hor. Pes mu ležel stočený v nohou a na ohništi
příjemně praskalo dřevo. I když byla klidná letní noc, Olenus si
potřeboval vyhřát staré kosti.
Mladík zamířil po známých cestách přes rozlehlá pole, olivové háje a
vinice, které obklopovaly Caeliův rozlehlý statek. Když tam konečně
dorazil, tlusté pískovcové zdi byly ještě vyhřáté sluncem.
Vzadu za hlavním komplexem stály ubohé barabizny otroků a
jednoduché zemědělské budovy, kde bydleli sezonní dělníci. Cestou
nepotkal ani živáčka. Většina lidí vstávala za svítání a chodila spát za
soumraku, což umožňovalo poměrně snadno se vzdálit i vrátit za tmy.
Tarquinius se zastavil ve vchodu na malé nádvoří a díval se do tmy.
Neviděl nic.
 Do ticha se ozval hlas.
„Kde jsi byl celý den?“
„Kdo je to?“ zašeptal Tarquinius.
„Máš štěstí, že předák spí. Jinak bys dostal výprask.“
Uklidnil se. „Olenus mi vyprávěl o našich předcích, otče. To je
mnohem důležitější než kopat na polích.“
„Nač se tím trápit?“ Objevil se před ním malý zavalitý muž, v ruce
amforu. „My Etruskové jsme skončili. Řezník Sulla se o to postaral.“
Tarquinius vzdychl. To byla stará písnička. Mnoho ze zbylých
etruských rodin a klanů se během občanské války skoro před dvaceti
lety ve snaze získat aspoň částečnou autonomii přidalo k Mariovým
vojskům. Byl to hazard, který skončil velice špatně. Tisíce jejich lidí
zemřely. „Marius prohrál. A my taky,“ zašeptal. „To neznamená, že se
má zapomenout, jak to tady vypadalo před dávnou dobou.“
„Ztratili jsme možnost povstat a znovu získat zašlou slávu.“
„Jsi opilý. Zase.“
„Aspoň jsem celý den pracoval,“ odpověděl mu otec. „Tys jenom
chodil s tím potrhlým bláznem a poslouchal jeho fantazírování a
výmysly.“
Tarquinius ztišil hlas. „Nejsou to výmysly. Olenus mi předává tajné
rituály a znalosti. Někdo to musí vědět. Než se na všechno
zapomene.“
„Dělej si, co chceš. Republika se teď nedá zastavit.“ Sergius hlasitě
usrkl vína. „Nic nedokáže ty proklaté legie zastavit.“
„Jdi si zas lehnout.“
Otec zíral na svatyni na druhém konci dvora. Tam pobýval, když byl
střízlivý. Všechny olejové lampy dohořely. „Opustili nás i naši
bohové,“ mumlal.
Tarquinius strkal neprotestující postavu k vlhké komůrce jejich
rodiny. Víno udělalo z kdysi hrdého bojovníka osamělého
zasmušilého opilce. Ještě před několika lety ho otec tajně učil
zacházet se zbraněmi. Tarquinius teď byl stejně zdatný s gladiem jako
s etruskou bojovou sekyrou.
Sergius zasténal a zhroutil se na slamník, který sdílel s Fulvií,
Tarquiniovou matkou. Okamžitě začal chrápat. Mladík si lehl na
druhou stranu místnosti a poslouchal ten hlasitý zvuk. Dělal si o otce
starosti. Vzhledem k tomu, jak moc pil, nepřežije víc než pár let.
Trvalo dlouho, než Tarquinius usnul, a potom se mu zdály živé sny.
V neznámé jeskyni sledoval, jak Olenus obětuje jehně a vyvrhuje ho,
aby mohl číst z jeho vnitřností. Rozhlížel se po tmavém místě, nikde
ani stopy po bronzových játrech či meči, o kterých Olenus tolikrát
hovořil.
Když stařec pátral ve zvířecích vnitřnostech, tvář se mu měnila.
Tarquinius vykřikl, ale Olenus si ho nevšímal. Jeho učitel si zřejmě
vůbec neuvědomoval, že tam je, a vystrašeně se díval do ústí jeskyně.
Nedalo se poznat, čeho se Olenus tolik obává. Haruspex položil
tmavě červená játra na čedičový kámen a soustředěně si je prohlížel. S
každým pohlédnutím ven se jeho strach viditelně zmenšoval. Po
nekonečně dlouhé době Olenus radostně přikývl, sedl si ke zdi a čekal.
Přestože byl učitel zřejmě spokojený, Tarquinius zažíval stále větší
strach, až ho nedokázal unést.
Rozběhl se ke vchodu.
Podíval se dolů ze strmého svahu a viděl, jak se blíží Caelius s deseti
legionáři. Všichni se tvářili soustředěně a zlověstně. Všichni nesli
tasený meč. Před nimi běžela smečka obrovských loveckých psů.
„Utíkej, Olene! Utíkej!“ vykřikl Tarquinius.
Konečně se na něj věštec chápavě podíval. „Utíkat?“ zachechtal se.
„Srazil bych si tam vaz.“
„Jdou sem vojáci, aby tě zabili! Caelius je vede.“
Na Olenovi nebylo ani stopy po strachu.
„Musíš utéct. Hned!“
 „Přišel můj čas, Tarquinie. Připojím se k našim předkům. Ty jsi
poslední haruspex.“
„Já?“ Tarquinia to šokovalo. Během všech let učení ho nikdy
nenapadlo, že je vychováván k tomu, aby nahradil tohoto starce.
Olenus vážně přikývl.
„A co játra a meč?“
„Už máš obojí.“
„Ne! Nemám!“ Tarquinius prudce gestikuloval.
Znovu se zdálo, že ho Olenus neslyší. Vstal a vykročil k postavám ve
vchodu do jeskyně.
Tarquinius cítil, že ho někdo chytil za ruku. Jeskyně pomalu mizela,
jak se mu vracelo vědomí. Strašně chtěl vědět, co se stalo Olenovi, ale
už to bylo pryč. Mladý Etrusk se leknutím probudil. Stála nad ním
matka a tvářila se ustaraně.
„Tarquinie?“
„To nic,“ zamumlal a srdce mu tlouklo jako o závod. „Jdi spát,
mami. Potřebuješ si odpočinout.“
„Probudil mě tvůj křik,“ odpověděla vyčítavě. „Otec by se taky
probudil, kdyby nebyl opilý.“
Tarquiniovi se sevřel žaludek. Olenus vždycky říkal, že se nikdy
nesmí zmínit o ničem, co se naučil. „Co jsem říkal?“
„Špatně jsem tomu rozuměla. Něco o Olenovi a bronzových játrech.
Poslední se ztratila už před lety.“ Fulvia se zamračila. „Copak ten
starý neřád nějaká má?“
„Nic mi neřekl,“ odpověděl Tarquinius klidně. „Jdi si lehnout. Za
svítání musíš vstávat.“
Vedl Fulvii přes místnost a zarazilo ho, jak je shrbená a kolik
námahy ji stojí, než ulehne do nízké postele. Tělo jí poznamenaly
dlouhé roky tvrdé dřiny.
„Ty můj silný Arune.“ Fulvia použila posvátný výraz pro
nejmladšího syna. „Jsi předurčený k velikosti. Cítím to v kostech.“
 „Už mlč.“ Tarquinius se neklidně rozhlédl kolem. Caelius neměl rád,
když se používaly neřímské výrazy. „A spi.“
Fulvia se nenechala zastrašit. „Věděla jsem to od chvíle, kdy jsem
uviděla tvé mateřské znaménko – stejné, jaké měl Tarchus. Nemohli
jsme ti dát jiné jméno než Tarquinius.“
Bezděky si přejel po červeném trojúhelníku na krku. Viděl ho jenom
občas jako odraz na hladině rybníka a často se o něm zmiňoval
haruspex.
„Nedivila jsem se, když se o tebe začal Olenus zajímat. Ukazoval ti
tajné rituály, nutil tě učit se jazyky od cizích otroků.“ Dmula se
pýchou. „Pořád jsem to říkala tvému otci. Kdysi poslouchal. Ale od té
doby, co tvůj bratr padl v boji proti Sullovi, zajímá ho jenom další
džbán vína.“
Tarquinius se smutně podíval na spící postavu. „Býval hrdý na to, že
je bojovník lidu Rasenna.“
„Hluboko v duši navždycky zůstane Etruskem,“ pošeptala mu matka.
„Jako ty.“
„Pořád existuje mnoho důvodů, proč být hrdý na naši rasu.“ Políbil
Fulvii na čelo a ona se usmála a zavřela unavené oči.
Umění věštění z vnitřností pořád žije, matko. Etruskové nebudou
zapomenuti. Ale nahlas to neřekl. Zatímco Sergius nemluvil s nikým,
Fulvia si ráda poklábosila. Bylo důležité, aby se Caelius nedověděl
pravdu o jeho výletech za Olenem.
Tarquinius si zalezl do postele. Usnul, až když se začalo rozednívat.

***

V následujících dnech měl malou naději ulovit vlky nebo navštívit

Olena. Žně byly přede dveřmi a na statku nastávalo nejnáročnější
období roku. Otroci a rodiny sezonních dělníků, jakými byla i
Tarquiniova, měli v té době čtyřikrát víc práce.
 Rufus Caelius se vrátil z Říma, aby na tento důležitý úkol dohlédl.
Většina lidí předpokládala, že tam jel, aby z toho něco vytěžil a
vylepšil si tak churavějící finance. Tenhle ryšavec byl typickým
příkladem římské aristokracie: dobrý bojovník, ale špatný obchodník.
Před deseti lety, když ceny obilí začaly kvůli zvyšujícím se dovozům
ze Sicílie a z Egypta klesat, Caelius tento trend nezaznamenal.
Zatímco chytřejší sousedi pěstovali výnosnější hroznové víno a olivy,
bývalý důstojník setrval u pšenice a doufal v obrat. Během pouhých
deseti let se prosperující statek ocitl na pokraji krachu.
Netrvalo dlouho a levná úroda ze zahraničí přivedla k bankrotu tisíce
malých zemědělců po celé Itálii. Tarquiniova rodina byla mezi nimi.
Velcí vlastníci půdy využili příležitosti a zvětšili plochy svých
pozemků na úkor jiných. Rychle byli potřeba noví dělníci a mezeru
zaplnily tisíce otroků, válečná kořist za římská vítězství.
Ačkoli byli Sergius a jeho rodina svobodní občané, měli ještě štěstí,
že od Caelia získali špatně placenou smluvní práci. Aspoň něco. Kvůli
populaci otroků ostatní takové štěstí neměli, a tak se hladoví rolníci
stahovali do měst, která praskala ve švech. A pro congiarium,
rozdávání potravin chudým, bylo třeba ještě víc obilí.
Pokud Caelius navštívil v hlavním městě věřitele, zřejmě dobře
pochodil. Urozený pán byl ve výborné náladě a každý den ráno na
dvoře organizoval skupiny dělníků. Tarquinius byl přidělen na žně
jako každé léto od doby, kdy na panství před osmi lety přišel.
Obrovské rozlohy zralého ovsa a pšenice se musely posekat a
uskladnit. Byl to namáhavý úkol. Pracovalo se od svítání do soumraku
týden i déle. Tarquinius, který byl opálený už od pobytu v horách, měl
teď kůži tmavou jako mahagon. Dlouhé světlé vlasy mu ještě víc
vyšisovaly, což se líbilo některým otrokyním. Díky jejich délce mu
nebylo vidět mateřské znaménko.
Fulvia už byla slabá na fyzickou práci, a tak přivážela se staršími
ženami na pole jídlo a pití. Caelius dřív nechával muže dřít bez
přestávky, ale mnoho z nich před dvěma lety na horkém slunci kvůli
dehydrataci zkolabovalo. Jeden dokonce zemřel. Pán dospěl k závěru,
že krátká přestávka vyjde levněji než mrtví dělníci.
Čtvrtý den slunce obzvlášť pálilo, a tak všichni brzy po poledni
uvítali příjezd Fulvie, která měla na vozíku taženém mulou vodu,
chleba a kořenovou zeleninu. Zastavila ve stínu velkého stromu a
všichni k ní hned přispěchali.
„Mám tady kousek sýra,“ pošeptala synovi a poklepala na uzlík vedle
sebe.
Tarquinius na ni mrkl.
Muži měli na sobě jenom bederní roušku a sandály, za koženým
páskem zastrčené kosy s krátkou násadou, které jim poskytl Caelius.
Otroci měli ke kotníkům připevněné těžké okovy, aby nemohli utéct.
Caeliovi dělníci pocházeli jako v případě všech velkých vlastníků
půdy z celého Středomoří. Židi, Španělé a Řekové se potili vedle
Núbijců a Egypťanů. Během jídla toho mezi sebou hladoví muži moc
nenamluvili a brzy byly všechny koše prázdné. Na zemi zůstalo jenom
pár drobečků pro vrabce, kteří jim natěšeně poskakovali u nohou.
Maurus, jeden z řeckých otroků, zadumaně žvýkal poslední sousto
chleba. „Co bych dal za kousek masa. Možná nějaké dostaneme, až
bude Vinalia Rustica.“
„Caelius je moc lakomý. A bojí se o peníze,“ odsekl vilicus Dexter,
drsný předák a bývalý legionář ze severu. „Řekl bych, že Olenus jí
hodně, co?“
Ostatní se tázavě podívali na Tarquinia, o jehož výletech za starcem
se všeobecně vědělo.
„Vsadím se, že ho čaroděj pořád krmí jehňaty,“ ozval se kdosi.
„Proto tam nahoru chodíš?“ V opálených rysech Maura byla patrná
žárlivost.
„Ne. Nemůžu totiž poslouchat tvoje skuhrání.“
Ozval se výbuch smíchu, který vyplašil ptáky.
 Předák mžoural na Tarquinia s podivným výrazem v očích. „Trávíš v
horách spoustu času. Co tě tam tak táhne?“
„Chce uniknout děsivému vedru tady,“ poznamenal podsaditý otrok
Sulinus.
Všichni souhlasně mumlali. Horko bylo nesnesitelné. Neposečená
pšenice se ve slunečním žáru leskla a vlnila.
Tarquinius mlčel a všude kolem se ozývaly cikády.
„Takže?“ Dexter si bezmyšlenkovitě drbal starou jizvu.
„Takže co?“ Tarquinius, znepokojený náhlým zájmem předáka, hrál
překvapeného.
„Má ten bláznivý věštec maso každý den?“
„Jenom když najde mrtvé jehně nebo kůzle.“ Tarquiniovi se sbíhaly
sliny. Jedl čerstvě upečené maso s Olenem bezpočtukrát. „Jinak ne.
Pán by to nedovolil.“
„Pán!“ řekl Dexter posměšně. „Caelius nemá tušení, kolik ovcí a koz
je tam nahoře. Často říkal, že osm jehňat na každých deset ovcí ročně
stačí.“
„To je chabá odměna,“ dodal Maurus škodolibě.
„Olenus je jediný, kdo chce pást tak nahoře.“ Salinus se pokřižoval.
„U těch mrtvých měst je spousta duchů a divoké zvěře.“
V očích muže byl patrný strach.
Uličky náhrobků na hřbitovech nedaleko zřícenin Falerii byly
mocnou připomínkou dějin té oblasti a jen málo lidí z latifundia se
odvážilo přiblížit se k nim dokonce i ve dne. Celá hora byla pověstná
mimořádnými bouřemi, smečkami vlků a drsným počasím. Bylo to
místo, kde pořád dleli bohové Etrusků.
„Proto ho Caelius nechává být.“ Tarquinius chtěl změnit téma
hovoru, protože si živě pamatoval svůj děsivý sen. „Tahle část je
skoro hotová.“ Ukázal na pole. „Do soumraku bychom to mohli mít
ve stodolách.“
 Dextera to překvapilo. Obvykle musel použít hrozby, aby přinutil po
přestávce lidi do práce. Nalil si další pohár vody. „Tak do díla, chlapi.
Nenuťte mě, abych použil tohle,“ zavrčel a poklepal si na bič u pasu.
Dělníci se plahočili po krátkém strništi ke zbývající pšenici, někteří
se rozzlobeně ohlíželi na Tarquinia. Ale nikdo se neopovážil protivit
se železné vůli dozorce. Nebo jeho biči. Dexter měl za úkol dohlížet
na pořádek a dělal to s brutální silou.
Fulvia počkala, až se ostatní vzdálili, a potom s potutelným úsměvem
podala synovi uzlíček.
„Děkuju, mami.“ Políbil ji na čelo.
„Bohové s tebou,“ řekla pyšně.
„Dextere?“ V okamžiku, kdy matka obrátila vůz, Tarquinius
přispěchal za urostlým předákem. „Mám pro vás kousek dobrého
kozího sýra.“
„Dej to sem.“ Dexter po něm nedočkavě sáhl. Kousek ochutnal a
usmál se. „Vyřiď Fulvii pochvalu. Kde to vzala?“
„Má svoje zdroje.“ Všichni věděli, že lidi z kuchyně dokážou
obstarat jídlo, o jakém se ostatním ani nezdá. „Doufal jsem…“
„Že zítra skončíš dřív?“ zachechtal se Dexter. „To by stálo víc než
kousek sýra. Caelius by mi utrhl koule, kdyby zjistil, že ses zase ulil.“
„To jsem nemyslel.“ Tarquinius riskoval výprask, když odmlouval,
ale výraz na předákově tváři mu dělal starosti. „Doufal jsem, že byste
mi mohl říct, jestli pán něco plánuje. Ohledně Olena.“
Dexter přivřel oči.
Haruspex dlouho přežíval na okraji života na statku a tolerovali ho
jenom proto, že to uměl se zvířaty a že pobýval v ústraní. Caelius,
stejně jako většina Římanů, nelibě nesl, když někdo provozoval
starodávné etruské rituály, a Dexter byl stejný.
Tarquinius měl pocit, že předák něco ví.
Ani jeden nepromluvil.
 „Přines mi nějaké maso a já o tom budu uvažovat,“ odpověděl
Dexter. „Teď se vrať do práce.“
Tarquinius poslechl. Jakmile bude pšenice pod střechou, nabídne, že
uloví nějaké vlky. Caelius věděl, že toho léta šelmy decimují stáda v
nižších oblastech, a tak by ho mohl pustit, než začne sklizeň oliv a
hroznů.
A až bude v horách, mohl by snadno zabít jehně pro Dextera. Byl to
risk, jestli dozorce dodrží slovo, ale neměl jinou možnost, jak zjistit,
co by Caelius mohl chystat. Po letech učení u Olena byl Tarquinius
velice vnímavý. Po tom snu následoval Dexterův výslech a byl si jistý,
že haruspexovi se má něco stát.
„Trochu života do toho umírání,“ švihl Dexter bičem. „To ty chceš
skončit s prací dřív.“
Tarquinius uchopil levou rukou svazek pšenice a pevně ho přidržel
pro kosu. Jediným pohybem usekl zralé klasy těsně nad zemí a nechal
je ležet za sebou, otočil se zpátky a chytil další svazek. Na obou
stranách dělali muži stejný rytmický pohyb a postupovali neustále dál
do obilí. Tento úkol tady Etruskové během žní vykonávali stovky let a
to vědomí Tarquinia uklidnilo, když si při práci představoval své
předky v dobách, než sem přišli římští nájezdníci.
KAPITOLA II
 Velvinna

Řím, rok 70 před Kristem

Kousek od fora zamířilo sedm mladých aristokratů do špinavé

postranní ulice. Drahé bílé tógy měli po dlouhém popíjení polité
vínem. Toho dne navštívili polovinu hostinců na sedmi pahorcích.
Muži hovořili hlasitě a povýšeně a nestarali se, jestli je někdo uslyší.
Za nimi šli otroci s pochodněmi, ozbrojení holemi a noži.
Ozvalo se tiché zaklení, když statná postava vzadu zavrávorala a
narazila do zdi domu. Předklonila se a zvracela. Muž jenom o kousek
minul své kožené sandály.
„Dělej!“ pobídl ho hubený, hladce oholený muž s orlím nosem a
krátce střiženými vlasy pobaveně. „Zbývá nám spousta času na pití.“
Nad nimi zarachotila okenice. „Běž si s tím někam jinam, ty
parchante.“
Velký aristokrat si utřel zvratky ze rtů a podíval se nahoru do tmy.
„Jsem příslušník třídy jezdců této republiky. Zvracím, kde chci. Teď
zalez, jestli nechceš pořádný výprask.“
Domácímu nahnalo strach mužovo postavení i jeho osobní strážci, a
tak rychle zmizel.
Opilci řvali smíchy.
Byl blázen, že si dovolil na příslušníky římské nobility.
Předpokládalo se, že všichni občané jsou si rovni, ale Římu vládla
elita, kterou tvořili senátoři, jezdci neboli equites a nejbohatší
velkostatkáři. Rodiny, které patřily k aristokracii, tvořily dohromady
kliku, do níž prakticky nebylo možné proniknout. Jedině s velkým
bohatstvím. Jen pár jednotlivců z této nepočetné třídy rozhodovalo o
osudu republiky.
Statný muž zvracel znovu. „Zatracený plebejci,“ řekl a opřel se
tlustou rukou o rameno svého společníka.„Jen klid, starý brachu.
Nohy mi moc dobře neslouží.“
„Plebejci jsou k ničemu,“ souhlasil společník. „Jenom na těžkou
práci a jako vojáci.“
Většina z jeho druhů se smála, ale zavalitý ryšavec vepředu je
netrpělivě pobídl: „Tak pojďte. Ještě musíme do Lupanaru.“
Aristokraty zmínka o nejznámějším římském nevěstinci rozjařila.
Jeho speciality byly známé po celé Itálii. Dokonce i ti nejopilejší
projevili zájem.
„Nejsi šťastný, dokud nějakou nepřefikneš, co, Caelie?“ zeptal se ten
hubený s náznakem ironie.
„Nejlepší bordel ve městě. Měl bys to někdy zkusit.“ Caelius si mnul
natěšeně ruce. „Po pořádném pití není nic lepšího než krásné ženy.“
„Patrně právě dorazila nová zásilka otroků z Germánie.“ Velký
aristokrat si odkašlal. „Ale já nejdřív potřebuju další víno.“
„A potom do bordelu,“ poplácal ho Caelius po ruce.
„Jenom jestli se ještě na něco zmůžu.“
„A já!“ zasmál se nejstarší ze skupiny, kterému bylo čtyřicet pět.
„Jdeš? Nebo tě potřebuje manželka doma?“
Hubený se bez hořkosti usmál. Slyšel tu narážku už mnohokrát.
Pramenila částečně ze žárlivosti na vznešený původ jeho ženy a
částečně z jeho oddanosti k ní. Žádné opilecké řeči ho nemohly
rozházet. Celá skupina věděla o jeho zdrženlivosti a vyrovnanosti a on
si ten dojem nechtěl pokazit.
„Jestli jsou ty ženy opravdu tak hezké, možná bych si dal říct. Ale
většina z nich jsou babizny poďobané od neštovic.“
Ostatní se dali do smíchu, protože chtěli svého mocného přítele
potěšit. Tento politik přežil krvavé čistky Sully, nástupce prvních
společných vládců Říma Cinny a Mauria. Navzdory mnoha hrozbám
se odmítl rozvést s manželkou, jejíž otec byl Sullův nepřítel. Po
měsících proseb rodiny hubeného muže a jejích přívrženců Sulla
zrušil trest smrti. Diktátorův předpoklad, že nakonec římskou nobilitu
svrhne, byl zapomenut a ctižádostivý jezdec teď byl v očích veřejnosti
jedním z nejvýznačnějších mladíků.
„Tak si pohraj s některým z těch kluků,“ odsekl Caelius. „Ženské
nech nám.“
Aristokrat si podrbal orlí nos. „Myslel jsem, že jsou všichni u tebe
doma.“
Caelius zatnul pěsti.
„Nechte toho, vy dva. Jsme všichni kamarádi,“ řekl Aufidius a jeho
obvykle žoviální tvář byla vážná. Tenhle tlustý chlapík byl oblíbený
pro svou dobrou povahu.
Hubený, za všech okolností politik, pokrčil rameny. „Nemám zájem
dál se hádat.“
„Co říkáš, Caelie? Necháme toho?“
Ryšavec si rozzlobeně kousal ret a pak přikývl. „Tak dobře.“
Znělo to neupřímně, ale Aufidiovi to stačilo. Obrátil se ke skupině.
„Kde je nejbližší hospoda?“
„Naproti foru. Za chrámem Castora.“ Statný jezdec mávl rukou
dopředu. „Pojďte za mnou.“
Zanedlouho všichni seděli u stolu v hospodě s kamennými stěnami,
kde byl vzduch prosycený levným vínem a potem. Rákosové louče
blikaly na skobách, černily zdi a vrhaly dlouhé tančící stíny. Byl to
typický hostinec s jednou místností v přízemí a třemi nebo čtyřmi
podlažími nájemních bytů nahoře. Rozléhal se tam hlasitý hovor. U
některých stolů hráli kostky, u jiných muži zápasili o peníze v páce.
Navzdory doprovodu osobních strážců se většina nově příchozích
necítila dobře. Tohle bylo daleko od míst, kde obvykle popíjeli.
Mnoho hostů, kteří nebyli zvyklí míchat se mezi aristokraty, vrhalo
jejich směrem ustrašené pohledy.
„Co čumíte?“ zavrčel Caelius.
Nejbližší opilci se rychle podívali jinam.
Caelius kývl se zlomyslným úsměvem hlavou a největší otroci se
okamžitě postavili za zvědavé měšťany. Když kývl znovu, vytáhli dva
ven, zatímco ostatní zůstali stát u vchodu. Přátelé mužů seděli
bezmocně, když dovnitř dolehl křik. Dokonce i velký dveřník držel
jazyk za zuby.
„Caelie, takhle si kamarády nezískáš,“ poznamenal hubený.
„Kdo potřebuje za kamarády nějakou verbež?“
„Napráskej plebsu, když je to potřeba.“ Pohlédl ke dveřím. „Jinak si
jich nevšímej.“
„Vždycky víš všechno nejlíp, co?“
„Tohle nejsou otroci.“
„Jezdci můžou dělat, co se jim zlíbí.“
„Jestli chceš, aby tě podporovali na místo v senátu, tak se podle toho
chovej.“
Caelius se ušklíbl, ale neodpověděl.
„My jezdci jsme nejmocnější lidi v nejmocnějším státě na světě.
Tihleti to už vědí, Caelie. Vládni jim na základě respektu, a ne
strachu.“
Přátelé přikyvovali, ale ryšavec se zamračil.
„Je tady někde něco lepšího?“ zeptal se Aufidius o něco tišeji.
„Tohle je děsná špeluňka.“
Skoro všichni se obrátili na Caelia, samozvaného odborníka na
nevěstince.
„Už jsem pil lepší víno a hosti jsou taky pěkná verbež. Ale je to
jenom kousek od Lupanaru,“ řekl Caelius spokojený, že je zase
středem pozornosti. Vyprázdnil pohár. „Dáme si ještě trochu. Pak
můžeme jít navštívit blonďaté děvky.“
 Všichni přikývli. Kromě hubeného.
„Já pak půjdu domů.“
„Cože? Ty nás opustíš?“ Statný jezdec kamarádovi znovu nalil a
pohár posunul po stole, až víno vystříklo.
„Musím se připravit na zítřejší rozpravu v senátu.“
„Člověku to líp myslí, když si v noci zašuká.“ Aufidius udělal
obscénní gesto a odměnil ho hlasitý smích.
„Příští rok se chci stát kvestorem, příteli. Takové postavení nespadne
nikomu jen tak do klína.“ Jako spolupracovník vyšších úředníků by
měl hubený možnost dovědět se spoustu věcí o složitostech soudnictví
republiky, možná dokonce i o veřejných financích. Byla by to cenná
politická zkušenost, která by ho připravila na postup výš na místo
prétora.
„Jupiterovy koule, tak se konečně uvolni!“ ušklíbl se Caelius, vědom
si toho, že bez mocného příznivce nemá šanci na zvolení do takové
funkce.
„Ten chlap má pravdu,“ připustil Aufidius. „Až budeš smírčí soudce,
noci jako dneska neprožiješ moc často.“
„To si uvědomuju.“
„Tak s námi zůstaň.“
„Radši si zvolím republiku. Vy všichni můžete prošoustat celou
noc.“
„Nejsi jediný s důležitým postavením.“
„Promiňte,“ řekl rychle. „Nechtěl jsem nikoho urazit.“
„Opravdu?“ Caelius sevřel okraj stolu tak silně, až mu zbělely
klouby. „Ještě nejsi kvestor. Pořád jsi jezdec jako my. Ty
nafoukanče.“
Hubený se zatvářil ledově a ti dva si pohlédli do očí.
„No tak, Caelie,“ vložil se do toho Aufidius. „Čím dřív ti některá
děvka zklidní hlavu, tím líp.“
Ryšavec se nuceně usmál.
 Oči toho druhého připomínaly kámen.
„Caelius spíš potřebuje, aby mu někdo zklidnil koule.“
Všichni se tomu vtipu zasmáli.
Jezdci dál popíjeli a povídali si, ale veselá nálada byla pryč. Nakonec
se hovor vytratil úplně. Ve všeobecném hluku si toho nikdo jiný
nevšiml.
„Kdo jde do Lupanaru?“ Aufidius dopil a ostatní sborově souhlasili.
Skupina v čele s Caeliem se vymotala na rozježděnou silnici. V
prachu leželi na břiše dva lidé, jen pár kroků od vchodu.
Caelius kopl toho blíž k sobě do břicha. „Jen tak na nás
nezapomene.“
Hubený nesouhlasně našpulil rty.
Neušli daleko, když Caelius vrazil do mladé dívky, která spěchala v
šeru. Upadla a upustila košík s masem a zeleninou.
Podle lehkých pout na zápěstí Caelius poznal, že to je otrokyně, a
když vstala, dal jí facku. „Dívej se na cestu, ty neohrabaná čubko.“
Dívka znovu upadla do prachu. Vykřikla a otrhané šaty odhalily
štíhlé, hezky tvarované nohy.
„Nechtěla ti ublížit, Caelie,“ řekl Aufidius a pomohl jí vstát.
Mladé ženě bylo asi tak sedmnáct. Byla velice hezká. Měla tmavé
vlasy a modré oči. Cítila se nesvá v přítomnosti urozených pánů a
jenom přikývla jako výraz díků.
„Promiňte, pane,“ zamumlala a chystala se odejít.
Caelius ji nechtěl nechat. Viděl, jak je přitažlivá. Chytil ji za předek
tenkých vlněných šatů a roztrhl jí je až k pasu. Objevila se svěží bílá
prsa. Dívka vykřikla hrůzou a studem, ale Caeliovi se rozproudila
krev. Strhl jí šaty z ramen.
Ucouvla, ale okamžitě ji zastavili zbývající dva. Strážci, vědomi si
toho, že nemůžou pomoct, se stáhli do tmy. Nablízku nebyl nikdo, kdo
by pomohl osamocené otrokyni. Od západu slunce do svítání nebylo
venku bezpečno. Jenom šílenci se odvážili ven bez strážců. Nebo
otroci, které poslali na pochůzku.
„Prosím, pane,“ řekla dívka třesoucím se hlasem. „Nechtěla jsem
vám ublížit.“
Caelius ji chytil za ruku. „Nebude to trvat dlouho.“
Ozvalo se souhlasné mumlání. Jenom hubený a Aufidius mlčeli.
Dívka strachy zasténala.
„Nech ji jít.“
„Cos to řekl?“ zeptal se Caelius nevěřícně.
„Slyšels mě.“
„K čertu s tebou!“ křikl Caelius a hlas se mu třásl vzteky. Udělal
krok dopředu. „Je to jenom mizerná otrokyně.“
Hubený vytáhl zpod tógy dýku s dlouhým ostřím. „Je mi z tebe zle.“
Držel ji nenuceně za špičku. „Udělej, co říkám.“
Caelius se podíval na strážce.
Dýka byla v mžiku připravena k hodu. „Zabodnu ti ji do srdce, než
ujdou pět kroků.“
„Uklidni se, kamaráde,“ řekl Aufidius znepokojeně. „Není důvod
ublížit si.“
Usmál se: „To záleží na Caeliovi.“
Ostatní sledovali, jak se konflikt vyvine. Schylovalo se k němu už
celé měsíce a nikdo z nich se nechtěl postavit mocnému a
ctižádostivému aristokratovi.
Caelius se rozzlobeně mračil, ale dívku pustil.
Hubený na ni kývl, ať jde k němu. „Užijte si Lupanar,“ řekl a ukázal
panovačně dál na ulici.
„Nesouhlasí s tím, aby dva ničemové dostali výprask a pak zabrání
jezdci, aby přefikl otrokyni?“ vrčel si pro sebe Caelius. „Ten vocas
nějak měkne. Nebo blbne.“
„Ani jedno, ani druhé,“ zavrtěl hlavou Aufidius. „Je jenom pěkně
mazaný.“
 „Jak to myslíš?“
Aufidius neodpověděl a poplácal ryšavého bodře po zádech. „Je čas
dát si trochu vína.“
Caelius se nechal odvést pryč a ostatní ho pokorně následovali, rádi,
že hádka skončila bez krveprolití.
Pokaždé se to nepodařilo.
„Uvidíme se zítra ráno v senátu,“ zavolal za nimi hubený.
Stál mlčky a držel otrokyni, dokud nebyla skupina dostatečně daleko.
Dva osobní strážci čekali ve tmě. Dívka po něm nervózně pokukovala
s nadějí, že ji pustí, ale když k ní obrátil pronikavý pohled, byl plný
chtíče. Sevřel ji pevněji a táhl ji k průchodu. Vyděšeně vzlykala. Bylo
zřejmé, co bude následovat. Změnil se jenom násilník.
„Buď zticha, nebo ti ublížím.“
Když se statný jezdec znovu vyzvracel a zvedl hlavu, uviděl, jak ti
dva mizí. „Možná to všechno naplánoval, aby ji měl pro sebe,“
mumlal. „Tenhle člověk neskončí jako kvestor.“
„Brzy z něj bude konzul,“ posteskl si Caelius. Co se stalo s dívkou,
neviděl.
Po staletí vládli v Římě dva volení konzulové za podpory vojenských
tribunů, soudců a senátu. Tento systém fungoval dobře, pokud
účastníci dodržovali zákony. Historicky se dvojice úředníků,
výkonných vládců Říma, měnila každých dvanáct měsíců. Toto dávné
uspořádání mělo zabránit tomu, aby se k moci dostali jednotlivci. Ale
od občanské války za volební právo před třiceti lety začala
demokracie republiky upadat a na důležitých postech se střídali muži
méně než tucetkrát za generaci. Ctižádostiví aristokraté jako Marius,
Cinna a Sulla začali nutit slábnoucí senát, aby jim ponechal titul
konzula dlouhodobě. Teď se na tyto posty, které žárlivě střežily
nejbohatší a nejmocnější rodiny v Itálii, dostalo jenom pár oblíbenců.
Bylo neuvěřitelně těžké stát se konzulem jenom za zásluhy.
 „Ten vocas nakonec udělá chybu,“ vztekal se Caelius. „Všichni
nakonec udělají chybu.“ Ryšavý, kterým pořád lomcoval vztek, věděl,
že je moc opilý na to, aby svého nepřítele přechytračil. Táhl
společníka pryč a vrávoral směrem k Lupanaru.
Hubený muž kráčel do tmy a dívku držel pevně za ruku. V průchodu
se válely odpadky a rozbité nádobí z nedalekých domů. Nakonec našel
vhodné místo, strhl z otrokyně šaty a povalil ji na zem. Neohrabaně
upadla a přitom jí vykoukl v podbřišku trojúhelník tmavých chloupků.
Přidržel si tógu, roztáhl jí chodidlem nohy a klekl si. Dívka vykřikla
hrůzou. Neurvale do ní vnikl a vzdychal rozkoší.
Dychtivě přirážel. Jeho ženě nebylo v poslední době dobře a kvůli
tomu zanedbal fyzické potřeby. Soustředil se na vylepšení politické
kariéry, a tak byl několik měsíců bez sexu.
Dívka měla oči rozšířené strachem.
„Ještě jednou se na mě podíváš a podříznu tě.“
Rychle poslechla a přitiskla si ruku na ústa, aby nevykřikla. Slzy jí
vytékaly zpod zavřených víček. To byl osud otroka.
Jak se blížil k orgasmu, hlasitě zasténal a hluboko do ní vnikl.
Neotevřela oči, když vstal a upravoval si tógu.
Násilník hleděl dolů a spokojeně se usmíval. I s opuchlým
uplakaným obličejem to byla opravdová kráska. Když ukojil žádost,
mohl se vrátit domů. Musel na příští den dokončit projev o veřejných
výdajích. Kdyby byl dobře přijat, jeho vyhlídky na zvolení kvestorem
by se velice posílily. Sloužil jako kněz v Jupiterově chrámu a jako
štábní důstojník, a byl tedy předurčen postupovat v kariéře stále výš,
co nejrychleji to půjde.
Věděl jistě, že otec by na něj byl hrdý, kdyby viděl, jak daleko to
jeho jediný syn dotáhl. Rodina, přestože byla patricijská, nebyla
bohatá. Otec tvrdě pracoval v senátu mnoho let, nakonec se krátce
před smrtí dostal na místo prétora, což bylo těsně pod konzulem.
 Zpočátku mladému muži v kariéře pomohly rodinné známosti.
Otevřely mnohé dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Vyplatily se i
dlouhé roky poslouchání otcových rozhovorů s politickými spojenci,
sledování debat na foru a návštěvy společenských událostí. Stal se z
něj dokonalý politik a vhodný sňatek jeho postavení završil. Spojení
jedné tety s mocným konzulem ho zviditelnilo na veřejnosti, ale když
strýc během občanské války zemřel, jeho postup se nějak zadrhl.
Sullova krutovláda byla nebezpečná pro každého, kdo měl jiné
názory. Sulla, který jako první generál přivedl do Říma vojsko, nechal
popravit skoro každého, kdo mu stál v cestě. Vysloužil si za to
přezdívku Řezník.
Jenom inteligence a vůle přežít pomohla hubenému to období
překonat. Tvrdě pracoval na tom, aby si vybudoval síť přátel mezi
bohatými a mocnými, a teď se z něj stala vycházející hvězda římského
politického světa. Začínali si ho všímat lidi jako Cato a Pompeius
Magnus. Jedna z nejvýznačnějších postav Říma Marcus Licinius
Crassus mu půjčil obrovskou částku, ale mladý politik potřeboval také
podporu méně důležitých lidí. Byla to dobrá příležitost ukázat, kdo je
tady vůdce.
Tím, že hubený přinutil Caelia, aby se podřídil, posílil svou převahu
nad svými níže postavenými kumpány. Na hladké cestě k moci
potřeboval poslušné spojence. Hlavní město bylo plné těch, co chtěli
vládnout, ale takové postavení získají málokteří. Když na to půjde
chytře, jednoho dne k nim bude patřit.
Vrátil se do přítomnosti. „Jdi domů. Než tě objeví někdo méně
milosrdný.“
Otrokyně se zatvářila nevěřícně, ale okamžitě výraz potlačila.
„Děkuju, pane.“ Viděla dýku a věděla, jak snadno by ji mohl použít.
„Pohni sebou, ať neskončíš v Tibeře.“ Myšlenka, že dívku zabije, ho
nelákala – nebyl chladnokrevný vrah. Otočil se a zmizel.
 Dívka počkala, až všechny zvuky utichly. Pevně si přitáhla roztrhané
šaty k tělu a prchala temnými ulicemi k pánovu domu. Vzhledem k
tomu, že se vrací pozdě a bez košíku s jídlem, přijetí od Gemella bude
ještě horší než to, co právě vytrpěla. Ale neměla kam jít.

***

O devět měsíců později…

Obchodník otevřel bez zaklepání a vešel do pokojíku. Byl celý
zpocený. Zíral na spící miminka v posteli.
Velvinna, která druhé dvojče chovala, se podívala na svého pána se
směsicí hrůzy a nenávisti.
„Další hladové krky. Aspoň že tohle je holka,“ mračil se Gemellus.
„Jestli budu mít štěstí, bude ti podobná. Prodám ji za pár let do
bordelu.“
Otočil se na Velvinnu. Mladá matka ustrašeně čekala.
„Chci, aby ses zítra vrátila do kuchyně. Dvoudenní odpočinek je víc
než dost.“
Velvinna musela poslechnout. Přestože byla vyčerpaná po dlouhém
porodu, musela topit a zametat podlahu. Ostatní otroci jí pomůžou, co
budou moct.
„Drž se své práce,“ pohrozil Gemellus. „Nebo oba vyhodím na
smetiště.“
Jenom ti nejchudší z města nechávali děti umřít na haldách odpadků.
Velvinna přitiskla dítě k sobě. „Budu, pane.“
„Dobrá.“ Gemellus se shýbl a stiskl jí prs. „V noci za tebou přijdu,“
zachrochtal.
Kousla se do rtu, až jí tekla krev, aby udusila instinktivní protest.
Obchodník na Velvinnu žádostivě pohlédl ode dveří a pak odešel.
Prohlížela si chlapečka. „Pij, můj malý Romule,“ šeptala. Její
dvojčata nečekaly žádné křtiny v devíti dnech věku. Jako ona jsou
taky otroci, a ne svobodní občané. Mléko je jediná věc, kterou jim
může dát. „Ať jsi silný a zdravý.“
Jednoho dne můžeš Gemella zabít.
A toho hubeného.
KAPITOLA III
 Olenus

Severní Itálie, rok 70 před Kristem

Slavnosti Vinalia Rustica proběhly, ale Tarquinius pořád neměl

příležitost odejít z latifundia a navštívit Olena. Obvykle si užíval
každoroční bujarou oslavu úrody, která trvala několik dní. Tento rok
byl jiný v mnoha směrech. Podávala se spousta jídla a pití, ale Caelius
se postaral, aby se oslavy nevymkly z ruky. Přesně jak Dexter
předpověděl, masa se dělníci nedočkali. Urození páni nevyhodí jediný
sestercius, pokud nemusí. A Tarquinius byl čím dál netrpělivější.
Zoufale si potřeboval promluvit s haruspexem o svém snu, který se
mu stále vracel. Neodvážil se zmizet bez dovolení, protože předák
věděl o jeho touze jít do hor. Dexter krutě trestal dělníky, kteří
porušili Caeliova pravidla. Stávalo se často, že muži zemřeli na
zranění, která jim přivodil.
Asi za dva měsíce po rozhovoru s předákem povolali jednoho
časného rána Etruska do Caeliovy kanceláře dlážděné kamenem.
Tarquinia to potěšilo. Události se začaly hýbat. Ale stejně měl v
přítomnosti tohoto Římana s tvrdou tváří strach. Nenáviděl majitele
statku – nedokázal vysvětlit proč – a jeho sen tento pocit ještě zesílil.
Caelius studoval pergamen ležící na stole a nějakou dobu si ho
nevšímal. Tarquinius čekal a zvědavě si prohlížel předměty ve velké
čtvercové místnosti. Po obou stranách nízkého oltáře stály sochy
řeckých bohů. Ve výklenku byla umístěna busta muže s orlím nosem a
pronikavým pohledem a každý, kdo vešel, ji uviděl. Na skobách visely
štíty a meče různých typů, trofeje z doby, kdy Caelius sloužil v
armádě. Ty zbraně jako svědectví života mimo latifundium
podněcovaly Tarquiniovu fantazii. Spoustu ho toho naučil Olenus, ale
většinou to byla teorie. Tyto předměty byly skutečné.
Pán konečně vzhlédl. Zaznamenal Tarquiniův zájem. „V poslední
době bylo zabito moc zvířat,“ řekl a poklepal si nehty o zuby. „Dávám
ti tři dny. Chci kůže šesti vlků.“
„Tři dny?“ to Tarquinia zaskočilo. „Na šest vlků?“
Proč až teď? Vyprávěl Caeliovi o ztrátách už před měsícem.
„Správně,“ odpověděl Caelius smrtelně vážně. „Nebo že by to někdo
jiný zvládl líp? Spousta chlapů by skočila po možnosti vyhnout se
práci při sklizni.“
„Dokážu to, pane,“ řekl Tarquinius spěšně. Tak bude mít příležitost
obstarat maso pro Dextera.
Caelius ho mávnutím ruky poslal pryč.
Tarquinius došel ke dveřím, když ryšavý znovu promluvil.
„Vrátíš se později a nechám tě ukřižovat.“
„Pane?“ Šokovaně zíral na Caelia. Ta hrozba zněla vážně.
„Slyšels mě,“ odpověděl ryšavý a oči měl jako temné štěrbiny.
Tarquinius přikývl a zavřel za sebou dveře. Vystrašený tou záhadnou
poznámkou šel do místnosti, kde s rodiči bydlel, a sbalil si pár věcí.
Mimo jiné luk a toulec. Brzy mu pomyšlení na to, že se setká s
Olenem, pozvedlo náladu. S úsměvem políbil na rozloučenou matku a
odešel ze statku.
Malé hájky na kopcích nad venkovským sídlem byly plné otroků,
kteří sklízeli olivy. Původní stromy sem dovezli z Řecka před
stovkami let. Zelené olivy a jejich hodnotný olej zajišťovaly Římu
obrovské bohatství. Tarquinius si znovu říkal, proč jich Caelius
nevysadil víc, aby si pomohl z finančních problémů.
„Nezapomeň na naši úmluvu,“ zavolal předák, když uviděl
Tarquinia. „Jinak tě pošlu pracovat do mlejna.“ Mletí mouky bylo
ještě namáhavější než mlácení obilí a byl to běžný trest. „Je dobře, že
jdeš nahoru,“ dodal zlověstně.
 „Jak to myslíte?“
„Crassus má o toho starce zájem. Jen bohové vědí proč.“
Tarquinius otevřel ústa, aby něco řekl, ale předák už se otočil a
vykřikoval rozkazy.
Jaký zájem by mohl mít Marcus Licinius Crassus o Olena?
Tento nesmírně bohatý aristokrat porazil rok předtím Spartaka a
ukončil tak povstání otroků, které málem srazilo Řím na kolena. Teď
bylo obecně známo, že si to vítězství chytře přivlastnil Pompeius
Magnus, jeho hlavní sok. Pomocí lži získal plné uznání od senátu,
zatímco Crassus se musel spokojit jenom s obyčejnou přehlídkou. V
následujících měsících se rozzuřenému Crassovi nedařilo získat
politickou výhodu zpět.
Ale v poslední době šikovně manévroval, aby se stal konzulem spolu
s Pompeiem, a během první ukázky jednoty tito dva ustavili tribunát,
který Sulla zrušil. Na těchto postech směli sloužit jenom plebejové. S
právem vetovat zákony v senátu a svolávat veřejná shromáždění ke
schválení svých vlastních zákonů byli tribunové u římské veřejnosti
velice populární. Tato reforma byl chytrý tah a Crassus neprodleně
využil nově nabytého uznání k tomu, aby v senátu podnítil odpor proti
Pompeiovi. V pouhých šestatřiceti letech byl jeho spolukonzul z
právního hlediska na tuto funkci příliš mladý. Navíc nikdy nebyl
senátorem. Pompeius se rychle o Crassově taktice dověděl a brzy se
veřejně hádali. Místo aby spolupracovali, jak se od nich čekalo, jejich
rivalita byla větší než dřív.
Tarquiniovi přeběhl mráz po zádech.
Crassus mohl mít pro svůj zájem jediný důvod. Bronzová játra a
Tarquinův meč. Caelius měl v plánu prodat posvátné předměty tomu,
kdo chce – potřebuje – znamení souhlasu bohů.
Šel dál a v hlavě mu vířilo. Najednou čas nehrál žádnou roli.
„Zase se ulejváš?“ Maurus s okovy na nohou se kysele podíval ze
stromu na Tarquinia. V jedné ruce držel snědý otrok malý ostrý nůž,
kterým odřezával olivy z větví, a druhou se přidržoval kmene. Na
zádech měl proutěný koš. „Pán o tom ví?“
„Poslal mě zabít nějaké vlky. Půl tuctu za tři dny. Chceš mi
pomoct?“
Maurus zbledl, když si uvědomil to nebezpečí.
Tarquinius naznačil, jak natahuje tětivu a pouští šíp. „Tak teda trhej.“
Za chvíli nechal pokroucené kmeny olivovníků a pracující dělníky za
sebou a stoupal nad linii stromů, aby uviděl okolní krajinu, kterou znal
a tolik miloval. Jezero Vadimon zářilo ve slunečním světle, a jak hltal
ten pohled, na chvíli zapomněl na obavy kvůli Caeliovým a
Dexterovým poznámkám.
Ucítil silnou vůni planých bylin a zhluboka dýchal. Z nejbližšího
keře si utrhl malou větvičku rozmarýnu a strčil si ji do rance pro
pozdější použití. Mladík pátral po vlcích, přestože bylo málo
pravděpodobné, že by nějakého uviděl ve dne. Šelmy žily v lesích
mnohem výš v horách a scházely dolů na lov jenom za svítání nebo za
soumraku. Tu a tam našel jejich stopy a nedaleko pěšiny ležely
dokonce kostry dospělých ovcí, oklované od ptáků. Zůstal tam jenom
šakal, který vycucával morek z rozlomené stehenní kosti. Utekl, než
stačil Tarquinius natáhnout luk.
Tarquinius si razil cestu k Olenově chýši a neustále pátral po obloze
a po kopcích, jestli nespatří něco neobvyklého. Nejdřív ze všeho se ho
stařec zeptá, co viděl cestou nahoru. Napočítal osm káňat, jak se
vznášela v teplých proudech, které vířily nad vrcholem. Byl rád, že
jich není dvanáct a že mraky jsou neškodné, co se týká tvaru i počtu.
Stoupal jistým krokem po drobné suti, která pokrývala svah.
Když zahlédl Olenovo malé obydlí, přidal do kroku. Bez ohledu na
výšku se dělalo čím dál tepleji, a tak se těšil, až si odpočine.
Provizorní chýše, kde jeho učitel bydlel, stála na kraji mýtiny a byl
odtud velkolepý výhled na jih na jezero a ještě dál. Bylo to jedno z
Tarquiniových oblíbených míst, plné dobrých vzpomínek.
 „Tak jsi mě konečně poctil svou přítomností.“
Otočil se a Olenus stál na pěšině za ním.
„Jak ses sem dostal?“ Tarquiniovi se tak ulevilo, že je haruspex
naživu, že ho málem objal.
Olenus se usmál a narovnal si kožený klobouk. „Mám své způsoby.
Rád tě vidím, chlapče. Viděl jsi cestou něco zajímavého?“
„Nic moc. Jenom šakala. Osm káňat.“ Tarquinius udělal omluvné
gesto. „Přišel bych dřív, ale žně trvaly celou věčnost.“
„To nevadí. Teď jsi tady.“ Olenus plynule pokračoval. „Musíme si
toho tolik říct a času je málo.“
„Nemůžu zůstat dlouho.“ Tarquinius poklepal na luk, který mu visel
přes rameno. „Mám jenom tři dny na lov vlků.“
„Tak to se hodí, že jsem nějaké zabil, co?“
Olenus ukázal na sušáky před chýší. Bylo na nich nataženo pět
charakteristicky šedých kůží.
„Jeden vlk na tři dny? To bude hračka,“ zasmál se Tarquinius. „Co se
děje? Obvykle necháváš lov na mně.“
Haruspex pokrčil rameny. „Člověk se nudí, když celý den mluví
jenom s ovcemi.“
„Tys věděl, kolik jich bude Caelius chtít?“
Olenus na něj kývl. „Pojď si odpočinout do stínu. Musíš mít po tom
výstupu žízeň.“
Tarquinius Olena rád následoval na kládu pod stromy. Udělali si
pohodlí a mlčky si užívali ten výhled. Slunce pražilo a vytvářelo opar,
který nakonec zakryl pohled na panoráma pod nimi. Tarquinius se
napil a podal kožený vak na vodu haruspexovi.
„Měls v poslední době nějaké živé sny?“
Tarquiniovi málem zaskočilo. „Cože?“
„Slyšels.“
„Měl jsem jeden o tobě. V jeskyni. Možná v té, kde jsou schovaná
játra.“ Ušklíbl se, když ucítil zápach z kůží. „Tak je konečně uvidím?“
 „Co ještě?“
„Nic.“ Tarquinius hleděl dolů na neuvěřitelně zářící jezero.
„Jsi špatný lhář, chlapče,“ zasmál se Olenus. „Bojíš se mi říct, že
brzy zemřu?“
„Já to tak nepochopil.“ Tarquiniovi přeběhl mráz po zádech z toho,
jak mu haruspex dokáže číst myšlenky. „Ale Caelius a vojáci se blížili
k jeskyni. Vypadalo to, jako kdyby chtěli udělat nějaký obchod.“
„Prodal informaci o mém pobytu někomu v Římě.“
„Crassovi!“ To jméno Tarquiniovi vyklouzlo, než je mohl zastavit.
Olena to nepřekvapilo. „Peníze na latifundium mu stačí jenom na
rok.“ Díval se pronikavě. „Na starce to není špatné, co?“
Tarquinius chviličku přemýšlel. „Myslel jsem, že chce játra.“
„Ta bronzová jsou obrovsky důležitá. Přestože jsou etruská, Římani
si je velice považují,“ souhlasil Olenus. „S nimi může Crassus využít
své augury, aby mu předpověděli to, co chce,“ řekl se zřejmým
opovržením. „A jsem si jistý, že ctižádostivému generálovi by se taky
zamlouval Tarquinův meč. Cokoli, aby byl populárnější než
Pompeius.“
„Proč chce zabít tebe?“
„Aby se mě zbavil. Koneckonců jsem etruský haruspex,“ uchechtl se.
„A Římani mě nemají rádi. Příliš jim připomínám minulost.“
„Jak ví o těch předmětech?“
„Caelius má podezření, že je mám, ale neví to jistě.“
„Tak proč tě už nenechal mučit?“
„Má velký strach. Po celé roky jsem se vždycky postaral, aby otroci
na panství znali mé předpovědi. O špatné úrodě, záplavách a
nemocech. Caelius je slyšel taky.“
Tarquinius přikývl, protože si vzpomněl na historky z dětství o
haruspexovi, který věděl, kam udeří blesk a čí kráva bude neplodná.
„Ale Caeliovy finanční potíže přemůžou jeho strach. Poslal tě, aby si
zajistil, že budu ještě tady, až vojáci přijdou.“ Olenus otáčel hůlku
mezi dlaněmi zvadlých rukou, zlatá hlava býka na špici se pomalu
točila. „Nemáme moc času na dokončení tvého učení.“
„Ne! Musíš utéct,“ naléhal Tarquinius. „Uteču taky. Začali by nás
postrádat až za tři dny. Caelius nás nikdy nenajde.“
„Nemůžu změnit osud,“ prohlásil klidně. „Bylo to jasně vidět na
játrech ve tvém snu. Ti vojáci mě zabijou.“
„Kdy?“
„Za čtyři dny.“
Tarquiniovi se rozbušilo srdce. „Skoncuju s Caeliem,“ pohrozil.
„Z Říma přijdou legionáři.“
„Tak tady zůstanu a budu s nimi bojovat.“
„A zbytečně zemřeš. Máš před sebou spoustu let života a musíš
vykonat velkou cestu, Arune.“
Bylo zbytečné hádat se. Tarquinius nikdy nezměnil starcův názor.
„Jakou cestu?“ zeptal se. „Nikdy jsi o ní nemluvil.“
Olenus vstal a trhl sebou, jak si narovnával záda. „Pojďme do
jeskyně. Vezmi si luk a ranec. Můžeš si vzít tyhle kůže a posledního
vlka zabít cestou domů.“ Šel dál a vzal jehně přivázané u chýše.
Zvíře smutně mečelo, když mu Olenus spoutal zadní nohy a hodil si
je přes rameno.
Tarquinius následoval haruspexe stejnou pěšinou, kudy šli před
několika týdny. Stoupali mlčky, dokud na kamenitém povrchu
nezůstala jenom zakrslá tráva, kterou měly rády ovce a kozy. Počasí
bylo mnohem klidnější, než je na horách obvyklé, a nad hlavou jim
viselo jenom pár mraků.
Nad hřebenem se objevil orel a Tarquiniovi vykouzlil na tváři úsměv.
Vždycky bylo dobré znamení vidět krále ptáků.
Stoupali po strmých svazích až do brzkého odpoledne. Díky
chladnému větříku byla teplota snesitelná, ale na polích hluboko dole
to bylo něco úplně jiného.
Olenus se zastavil a vrásčité čelo měl pořádně zpocené.
 „Jsi v kondici, starče.“ Tarquinius si rád odpočinul a zhluboka se
napil ze svých zásob.
„Šedesát let života v horách.“ Olenus se rozhlédl po drsné krajině,
kterou pokrývaly hory a místy keře, jež to extrémní podnebí přežily.
Bylo tu pusto, ale krásně. Obloha se vyčistila a dravec, jako jediný
důkaz života, se vznášel v teplých proudech. „Dobře se tu žilo a dobře
se tu i zemře.“
„Nemluv tak, prosím tě.“
„Lepší je zvyknout si na to, Arune. Haruspikové tady žijí a umírají
od nepaměti.“
Tarquinius rychle změnil téma. „Kde je ta jeskyně?“
„Tamhle nahoře.“ Olenus ukázal hůlkou ke klikaté pěšině. „Ještě asi
sto kroků.“
Učitel a žák ušli těch pár kroků ke vchodu, který zůstal schovaný,
dokud do něj skoro nevrazili. Vstup byl tak úzký, že tudy stěží prošli
vedle sebe.
Mladý Etrusk zalapal po dechu. Musel kolem toho otvoru projít
bezpočtukrát, když hledal ovce, ale nikdo by ho nikdy nenašel, pokud
nevěděl, kam se podívat. Potom se usmál. Dlouhé roky čekání
končily.
„Pozor na hlavu.“ Haruspex se zastavil a potichu se pomodlil. „Strop
je dost nízký.“
Tarquinius následoval Olena a mžoural, než si oči přivykly na tmu.
Byla to jeskyně z jeho snu, uvnitř právě tak prázdná, jak si ji
pamatoval. Jediný důkaz o přítomnosti člověka bylo malé kruhové
ohniště uprostřed.
Olenus položil jehně na zem a přivázal provaz k velkému kameni.
Zašel hlouběji dovnitř a prohlížel si stěnu. Asi třicet kroků od vchodu
se zastavil. S hekáním sáhl oběma rukama do rozsedliny a šátral tam.
 Tarquinius fascinovaně sledoval, jak věštec vytahuje těžký podlouhlý
předmět zabalený do látky. Olenus smetl silnou vrstvu prachu a obrátil
se k němu.
„Pořád jsou tady.“
„Posvátná játra?“
„První, která si vyrobil haruspex,“ odpověděl Olenus slavnostně.
„Přines mi jehně.“
Cestou ven se zastavil u černé čedičové desky, které si Tarquinius
všiml při příchodu. Olenus odložil lituus, sundal si z opasku dlouhou
dýku a položil ji na kraj rovného kamene.
„Vypadá to úplně jako oltář, co jsem viděl ve snu!“
„Jeden je ještě hluboko v jeskyni.“ Olenus vybalil bronzová játra a
položil je obřadně vedle nože. „Ale dnešní věštění se musí provést na
slunci.“
Tarquinius se zadíval na hladký kousek kovu, který se během let
zbarvil dozelena. Vypadal přesně jako červený orgán, který viděl
vyřezávat z kuchaného dobytka nebo ovce. Na pravé straně byl
vypouklejší a vyčnívaly z něj dva trojúhelníkovité útvary jako různé
laloky skutečných jater. Nahoře byly čáry, které předmět rozdělovaly
na spoustu částí. Na každé straně byly hvězdicovitě umístěny záhadné
symboly. Tarquinius si bronzová játra bedlivě prohlížel a zjistil, že
vepsaným slovům nerozumí.
„To jsou jména bohů a souhvězdí.“
„Léta tvých studií nebyla nadarmo.“ Olenus si od něj vzal provaz.
„Četl jsi celou Disciplinu Etrusku dvakrát, tak bys měl chápat většinu
toho, co se chystám udělat.“
Tarquinius strávil bezpočet hodin prohlížením popraskaných
pergamenů, které měl Olenus v chýši. Spolykal desítky dílů a stařec se
při tom nad ním nakláněl a ukazoval mu dlouhými zažloutlými nehty
důležité odstavce. Měl tři skupiny knih. První – Libri haruspicini – se
věnovala věštění ze zvířecích orgánů. Druhá – Libri fulgurates –
pojednávala o interpretaci hromu a blesku. Poslední – Libri rituales –
se zabývala etruskými rituály a požehnáními pro města, chrámy a
vojska.
„Pomalu, maličká,“ zašeptal Olenus.
Jehně napínalo provaz a v tmavých hnědých očích mělo strach.
Haruspex položil zvíře doprostřed čediče a přitom k němu
chlácholivě hovořil. „Děkujeme ti za tvůj život, který nám pomůže
pochopit budoucnost.“
Tarquinius přistoupil blíž. Viděl už dřív, jak Olenus provádí oběť, ale
teď se několik měsíců nekonala. Haruspex předtím nikdy nepoužíval s
bronzovými játry také čerstvou obětinu. A ačkoli se Tarquinius
mnohokrát pokoušel věštit potom, co byl na lovu, jenom aby se
pocvičil, vyčetl z vnitřností jenom věci jako počasí nebo úrodu.
„Je čas.“ Olenus uchopil dýku. „Prohlédnout si, co se dá číst z
čerstvých jater. Drž ho pevně.“
Tarquinius chytil jehněti hlavu a natáhl mu krk k Olenovi. Jedním
tahem nože stařec jehně podřízl. Na oltář se vyřinul hustý proud
tmavě červené žilní krve a postříkal je.
„Vidíš, jak teče na východ?“ vykřikl Olenus radostí, když krev
odtékala. „Znamení budou příznivá.“
Tarquinius pohlédl k východu směrem k moři. Odtud, přes moře z
Lýdie, přišli Etruskové před mnoha sty lety. Podle rituálu v tom směru
pobývali i bohové nejpříznivěji nakloněni lidem. Nebylo to poprvé, co
pocítil silné nutkání vydat se na cestu do dávné domoviny svého lidu.
Olenus položil mrtvé jehně na záda a odhalil mu břicho. Několika
hbitými pohyby rozpáral kůži a svaly od slabin až po hrudní koš.
Vyklouzly lesklé kličky střev a zaleskly se na slunci.
Stařec ukázal dýkou. „Všimni si vzoru, jak se tlusté i tenké střevo
rozložily na kameni. Obojí by měla být zdravě růžovošedá jako tato.
Pokud tomu tak není, je pravděpodobné, že čtení bude špatné, až se
dostaneš ke zvířecím játrům.“
 „Co ještě vidíš?“
„Vlnivý pohyb ve střevech je pořád silný, což je dobré.“
Tarquinius sledoval pravidelné tepání v tenkém střevě, které
posouvalo natrávenou potravu v marném pokusu zůstat naživu. „Ještě
něco?“
Haruspex se sklonil níž. „Ne. Když jsem byl malý, starci tvrdili, že
dokážou poznat víc ze střev a čtyř žaludků. Byli to šarlatáni.“
Olenus sáhl oběma rukama do břicha a nožem uvolnil z místa proti
bránici játra. Pár rychlých řezů přeťalo velké cévy, kterými byla játra
připevněna. Rukama zakrvácenýma až po lokty tento orgán vyjmul a
balancoval jeho oblým povrchem v levé ruce.
„Ó, velký Tinio! Dej nám dobrá znamení ohledně budoucnosti tohoto
Aruna.“ Zvedl oči k nebesům a hledal orla, který je předtím
doprovázel.
„Co to děláš?“ zeptal se Tarquinius.
„Čtu v játrech tvůj život, chlapče,“ zasmál se Olenus. „Jak líp
ukončit tvoji výuku?“
Nejistý Tarquinius dlouho zadržoval dech. Potom, jako kdyby ho k
tomu něco přinutilo, ta slova pochopil. Čekal na tuhle chvíli příliš
dlouho, a tak se nedokázal držet zpátky, i když šlo o jeho budoucnost.
„Většina toho, co můžeš rozeznat, je na vnitřním povrchu. Všimni si
psí hvězdy Síria. To je velký medvěd Ursa Major.“
Díval se zblízka na místa, která mu ukazoval, a to, co se naučil z
knih, začínalo dávat smysl. Haruspex hovořil obšírně o tom, co se dá
vyčíst z barvy, tvaru a složení lesklého orgánu. Tarquinia překvapilo,
že Olenus zmínil spoustu podrobností z jeho dětství, které určitě
nemohl znát. Stařec převyprávěl Tarquiniovi celý život a přestával
jenom tak často, aby dal žákovi čas na vyhodnocení.
„Žlučník,“ ukázal na váček ve tvaru slzy, vyrůstající ze středu jater.
„Představuje to, co je skryté. Někdy se dá číst, někdy ne.“
 Tarquinius se dotkl teplého váčku naplněného tekutinou. „Je vidět
líp?“ To byla nejobtížnější část věštění a on v ní nikdy, když se na
játrech učil, nenašel žádný smysl.
Olenus chvilku mlčel.
Tarquinius s bušícím srdcem studoval haruspexův obličej. Něco tam
bylo. Cítil to.
„Vidím, že vstoupíš do armády a odjedeš do Malé Asie. Vidím
spoustu bitev.“
„Kdy?“
„Brzy.“
Tarquinius věděl, že východní oblast Malé Asie byla už nějakou
dobu ohniskem odporu a konfliktů. Před jednou generací Sulla slavně
porazil Mithridata, odbojného krále Pontu, ale kvůli svým zájmům o
nejistou situaci v Římě se vrátil, aniž by mu uštědřil poslední ránu.
Mithridatés si počkal na svou chvíli a před čtyřmi lety vpadl do
Pergama, římské provincie v této oblasti. Od té doby tam generál
Lucullus, kterého vyslal senát, dosáhl skvělých vítězství, ale válka
pořád pokračovala.
Tarquinius, kterého nadchla myšlenka, že bojuje za Řím, pocítil ostré
dloubnutí. „Dávej pozor!“ osopil se na něj stařec. „Roky putování,
učení. Ale nakonec tě Řím přivolá zpátky. Touha po pomstě.“
„Na kom?“
„Boj.“ Olenus vypadal jako v transu. „Někdo vysoce postavený bude
zabit.“
„Zabiju ho já?“ zeptal se Tarquinius podezíravě. „Proč?“
Dostalo se mu odpovědi.
„Cesta do Lýdie lodí. Tam se spřátelíš se dvěma gladiátory. Oba jsou
stateční. Bude z tebe učitel. Jako já.“
Špička dýky se přesunula ze žlučníku k dalším bodům červeného
orgánu. Haruspex začal rychle mumlat. Tarquinius rozeznával jenom
útržky. Upřeně hleděl na játra a těšilo ho, že také vidí, co Olenus čte.
 „Veliká bitva, kterou Římani prohrajou. Otroctví. Dlouhý pochod na
východ. Po trase Lva Makedonského.“
Tarquinius se usmíval. Slýchával, že Rasenna – tak si říkali
Etruskové – přišli z větší dálky než z Lýdie. Možná by se něco
dověděl z Alexandrových cest.
„Margiana. Cesta kolem řeky, pak další moře.“ Olenus se tvářil
ustaraně. „Egypt? Matka hrůzy?“
„Co tam je?“ Tarquinius se snažil rozluštit, co učitele vystrašilo.
„Nic. Nic nevidím.“ Stařec játra zahodil a o několik kroků ucouvl.
„Musel jsem se splést.“
Tarquinius přišel blíž. Ze žlučníku začala na kámen vytékat hustá
nazelenalá tekutina. Soustředil se, ale přesto nedokázal nic poznat.
Potom se mu vidění rozjasnilo „Egypt! Alexandrovo město!“
„To ne,“ řekl Olenus rozzlobeně a vystrašeně, odstrčil Tarquinia z
cesty a obrátil játra na druhou stranu, takže už spodní stranu neviděl.
„Je čas podívat se na Tarquinův meč.“
„Proč? Cos viděl?“
„Mnoho věcí, Arune.“ Olenovi potemněly oči. „Někdy je lepší neříct
nic.“
„Mám právo znát svůj osud,“ nasupil se Tarquinius. „Ty svůj znáš.“
Olenus posmutněl. „To je pravda.“ Ukázal dýkou. „Tak se tedy
podívej.“
Tarquinius zaváhal, uvažuje o možnostech. Konečně se naučil řádně
číst z jater a v následujících letech bude mít spoustu příležitostí v tom
pokračovat. Jeho učitel viděl fascinující budoucnost. Ale taky tam
bylo něco zcela nečekaného.
Tarquinius netoužil vědět všechno, co se s ním stane.
„Časem se to ukáže,“ řekl klidně.
Olenovi se ulevilo. Zvedl lituus a ukázal zpátky do jeskyně.
„Musíme najít ten meč. Jsi připraven.“ Láskyplně ho poplácal po
rameně.
 Než vešli do temného vnitřku, Olenus vyndal hrst rákosí s konci
namočenými ve vosku. Dva kousky pazourku použil jako křesadlo a
zapálil s nimi louče. „Vezmi si jednu.“
Když se Tarquinius přesvědčil, že mu horký vosk neteče na ruku,
následoval starce dovnitř. Jak šli hlouběji, jeskyně se rozšiřovala a
vedla dobrých tři sta kroků přímo do skály. Vzduch byl chladný, ale
suchý.
Lekl se, když světlo louče odhalilo barevné malby na stěnách.
„Tohle místo bylo po mnoho set let posvátné.“ Olenus ukázal na
postavu haruspexe, pochopitelně s kloboukem s oblým dýnkem a
hůlkou. „Vidíš, jak drží v levé ruce játra a dívá se na oblohu?“
„To musí být Tinia.“ Tarquinius se poklonil před nezvykle velkou
podobiznou, znázorňující stejnou postavu jako malá hliněná socha z
oltáře v Olenově chýši. Bůh upřeně hleděl. Měl mandlové oči, rovný
nos, pěkné kadeře a krátké, do špičky zastřižené vousy.
„Římani mu říkají Jupiter.“
Olenus se zamračil. „Oni nám ukradli dokonce i nejdůležitějšího
boha.“
Věštec mávl na Tarquinia, ať jde hlouběji do šera, kolem dalších
obrazů dávných rituálů a slavností. Hudebníci hráli na lyry a na
auletos, etruskou dvojitou flétnu. Elegantní ženy v barevných
splývavých řízách tančily s tlustými nahými muži a satyrové po nich
pošilhávali z nedalekých skal. Jednu scénu hlídali mocní etruští
bojovníci v plné zbroji a nahá mužská postava s křídly a lví hlavou se
vznášela nad nimi. Náruživost v očích zvířete ho zneklidnila.
„Bohové na nebesích!“ Tarquinius se dmul pýchou, když si
představil Etrurii v dobách její slávy. „Tohle je lepší než všechno v
Caeliově domě.“
„Nebo ve většině sídel v Římě.“ Stařec se zastavil u vchodu do
postranní místnosti. Zvedl louči a udělal několik kroků k velké věci na
zemi.
 „Co to je?“
Haruspex neodpověděl a Tarquinius odtrhl oči od nástěnných maleb.
Chvíli trvalo, než rozpoznal bohatě zdobené bronzové desky, kovem
pobitá kola a čtvercovou bojovou plošinu etruského bitevního vozu.
Zalapal po dechu.
„Achilles dostává brnění od Thetis, své matky.“ Olenus ukázal na
vyobrazení na přední straně vozu.
Kousky slonové kosti, jantaru a polodrahokamů byly vyřezány tak,
aby scéně dodaly barevnost. Udidlo a dva stejné chomouty pro koně
zdobily podobné malé obrázky bohů. Dokonce i kola s osmi příčkami
měla po stranách vyryté posvátné symboly.
Užaslý Tarquinius přejel prsty po dřevě a bronzu a přitom vstřebával
všechny detaily. Smetl hustou vrstvu prachu. „Jak je starý?“
„Patřil Priscovi, poslednímu etruskému králi,“ odpověděl Olenus
slavnostně. „Je to už víc než tři století, co vládl Falerii. Říká se, že
vedl přes sto takových bitev.“
Mladík se zachvěl nadšením, když si představil ten majestátní pohled
na krále v bronzové zbroji, jak stojí na svém voze s nataženým lukem.
Za ním následuje ve velkém šípovitém útvaru zbytek vozů a potom
masa pěšáků.
„Formace želv však dokázaly jejich útoku odolat,“ vzdychl Olenus.
„Prostě se uzavřeli za svými štíty a záplavu šípů přečkali.“
Tarquinius smutně přikývl. Znal ten příběh o konci Falerie. Ještě
přežívala víc než sedmdesát let, poté co Římani zničili všechny její
sousedy. Když to potkalo i ji, osud Falerie – posledního hrdého
městského státu – byl během několika hodin zpečetěn. Římští
legionáři zmasakrovali méně disciplinované etruské pěšáky a dobře
zacílenými oštěpy zabili mnoho jezdců ve vozech. Smrtelně zraněný
Priscus, jehož armáda byla v troskách, uprchl. „Je tady pochovaný?“
zeptal se a pátral v rozích.
 Olenus zavrtěl hlavou. „Královo poslední přání znělo, aby jeho tělo
spálili. Přeživší bojovníci jeho rozkazy vyplnili a dopravili vůz sem,
daleko od vydrancovaného města.“
„Neměli ho taky spálit?“
Olenus pokrčil rameny. „Možná věřili, že se Etrurie jednoho dne
zase zvedne.“
Tarquinius se zamračil. „Tak to nikdo z nich nebyl haruspex.“
„Nemůžeš bojovat proti osudu našeho lidu, Tarquinie,“ řekl Olenus a
poklepal mu na ruku. „Náš čas je skoro u konce.“
„Já vím.“ Zavřel oči a pomodlil se k věrným stoupencům, kteří se
pěkně zapotili, než dopravili ten nádherný vůz až vysoko do hor s
nadějí, že jednoho dne znovu získá ztracenou slávu. Nezískal. Sláva
Etrusků nenávratně pominula. Věděl to. Byl čas jednou provždy se s
tím smířit.
Olenus se na něj díval nevyzpytatelnýma očima. „Pojď.“ Stařec na
něj kývl a vedl ho do zadní části hlavní síně.
Pokračovali dál do jeskyně a zastavili se před nízkým kamenným
oltářem. Na stěně nad ním byla podivná kresba.
„To je Charón. Vládce nad smrtí.“ Olenus se poklonil. „Stráží
Tarquinův meč. Sem ho položili před víc než třemi sty lety.“
Tarquinius hleděl s odporem a částečně se strachem na přikrčeného
modrého tvora s ryšavými vlasy. Ze zad mu vyrůstala opeřená křídla a
cenil ostré zuby. Charón držel nad hlavou velké kladivo připravené
srazit každého, kdo se přiblíží.
Na ploché desce dole ležel krátký meč s rovným ostřím a zlatou
hruškou jílce. Od lesklého kovu se odráželo světlo louče. Olenus se
znovu poklonil a pak mu zbraň obřadně podal.
Tarquinius potěžkal složitě vykovaný jílec na dlani a pak opatrně
máchl mečem ve vzduchu. „Dokonale vyvážený. A dobře se drží.“
 „Samozřejmě. Byl vyrobený pro krále. Priscus byl jeho poslední
majitel.“ Haruspex Tarquiniovi naznačil, aby mu gladius vrátil, a on
okamžitě poslechl.
Olenus ukázal na velký rubín zapuštěný do jílce. „Má obrovskou
cenu. Upoutá velkou pozornost, tak ho měj schovaný. Jednoho dne by
se mohl hodit.“
Tarquinius si nadšeně prohlížel krásně broušený drahokam, mnohem
větší, než jaký kdy viděl.
„Na jeden den toho bylo dost.“ Olenus najednou vypadal vyčerpaně.
Vrásky na tváři se mu ještě prohloubily. „Upečeme si jehně.“
Tarquinius neprotestoval. Veškerá jeho očekávání ohledně této cesty
byla bohatě překonána. Měl o čem přemýšlet.
Mlčky se vrátili ke vchodu.
Než se setmělo, Tarquinius došel pro dříví a podívat se, jestli nenajde
nějaké známky pohybu – zvířete nebo člověka. Ulevilo se mu, že
objevil jenom vlčí stopy. Když se vrátil s plnou náručí dřeva, Olenus
už rozdělal malý oheň. Zanedlouho vesele plápolal.
Muži seděli vedle sebe na dece, ohřívali se a sledovali, jak se jim
chystá večeře. Do ohně kapal tuk a pokaždé vzplál.
Jako kdyby Olenus čekal, až se uvolní atmosféra, začal vyprávět o
velké hodovní síni ve městě, které kdysi existovalo pod jeskyní.
„Byla to nádherná dlouhá místnost s vysokými pohovkami
rozestavěnými kolem stolů.“ Olenus zavřel oči a naklonil se k ohni.
„Stoly měly mramorové desky, byly docela nízké a měly nádherně
vypracované nohy vykládané zlatými destičkami. Zatímco se
podávala nejrůznější jídla, hrála hudba. A na hostiny chodili muži i
ženy.“
„Opravdu?“ Římská aristokracie obvykle nebrala na oficiální večeře
ženy. Tarquinius jehně na rožni trochu otočil. „Víš to jistě?“
Olenus přikývl a upřeně hleděl na pekoucí se maso.
„Z obrazů?“
 „Vyprávěl mi to nejstarší žijící haruspex, když jsem byl malý.“ Mávl
posměšně na blikající rákosovou louč. „Naši předci neměli nic
laciného. Měli velké bronzové trojnožky se lví tlapou, ke kterým byly
připevněny stříbrné svícny.“
Tarquinius zažil přepych, jenom když občas zašel do prosté jídelny v
Caeliově vile. Sochy a kresby tam byly ve srovnání s tímhle obyčejné.
Jeho pán nevyhazoval peníze za zbytečnosti.
„Rasenna byl bohatý lid,“ pokračoval Olenus. „V době největší slávy
jsme vládli Středozemnímu moři. Obchodovali jsme se šperky,
bronzovými soškami a amforami se všemi tehdejšími civilizacemi.“
„Jak naši předci vypadali?“
„Bohaté dámy nosily elegantní řízy, krásné náhrdelníky, prsteny a
náramky ze stříbra a ze zlata. Některé měly vlasy rozpuštěné na
ramena. Jiné kolem obličeje lokny.“
„Dobrá společnost k večeři.“
„Nejsem si jistý, jestli by to cítili stejně. Sedíme tady – starý
haruspex a mladík, kterému patří jenom luk a šíp.“ Oba se zasmáli,
když si představili dva Etrusky v jeskyni, jak oslavují bohatství své
rasy, která se obrátila v prach už před generacemi.
Jehněčí bylo měkké, maso šlo snadno od kosti. Když Tarquinius
sledoval, jak haruspex spořádal víc než polovinu pečeně, najednou si
vybavil Dextera. Rychle vzpomínku na tlustého předáka zahnal. Chtěl
si vychutnat jídlo i poslední dny s Olenem.
Po jídle se oba schoulili u teplých uhlíků. Tarquinius nedokázal
zahnat smutek a Olenus spokojeně mlčel.
Dlouze si spícího věštce prohlížel. Občas mu vrásčité rysy projasnil
úsměv. Olenus byl klidný.
Trvalo mnoho hodin, než Tarquinius zavřel oči.

***
Než se probudil, Olenus vyndal svazky zaprášených rukopisů a
položil je na čedičový oltář. Nechal Tarquinia, aby je celé hodiny
studoval, a průběžně mu kladl otázky týkající se jejich obsahu. V
haruspexově chování byla patrná skutečná naléhavost a Tarquinius se
maximálně soustředil, aby si zapamatoval každý detail.
Olenus mu také podal mapu. Popraskanou kůži rozložil s velikou
opatrností.
„Tohle jsi mi nikdy neukázal.“
„Nebylo to potřeba,“ usmál se stařec mazaně.
„Kdo ji nakreslil?“
„Jeden náš předek. Možná nějaký voják z Alexandrovy armády.“
Pokrčil rameny. „Kdo ví? Periplus byl starý, už když jsem se narodil.“
Tarquinius si pergamen bedlivě prohlížel. Ještě nic takového neviděl,
ale svět mimo Etrurii ho naprosto fascinoval.
Olenus ukázal na střed kresby. „Tohle je Středozemní moře. Římani
mu od té doby, co dobyli Kartágo, říkají Mare nostrum. Naše moře.“
„Zpupní ničemové.“
„Dávej pozor,“ napomenul ho Olenus přísně. „Itálii a Řecko znáš.
Tady je Lýdie na jihozápadě Malé Asie. Podél pobřeží je Sýrie,
Judsko a Egypt.“
„A tohle?“ ukázal Tarquinius na východ od místa, kam ukazoval
Olenův prst.
„To je Parthie a za ní leží Margiana.“ Olenovi přelétl po tváři
zvláštní výraz, ale nijak to neupřesnil. „Tarchun pocházel z Resenu,
města u velké řeky Tigris. Ta země se jmenovala Asýrie, než ji zabrali
Parthové.“
„Tarchun!“ Tarquinius to jméno vyslovil s hrdostí.
„Byl to obr, který provedl náš lid mnoha nebezpečími bez úhony.“
Olenus znovu poklepal na vybledlou kůži kousek od pravého okraje
nad Margianou. „To je Sogdiana. Její lid má žlutou pleť a dlouhé
černé vlasy. Jsou to výborní jezdci a k boji používají luky. Na
jihovýchod je Skýtie, kde Alexandr Makedonský nakonec ztroskotal.“
Tarquinia to zaujalo. Ta místa byla dál, než si dokázal představit.
„Lid Rasenna pocházel z Parthie?“
„Kdo ví?“ Olenus povytáhl husté obočí. „Zjisti si to sám.“
Tarquiniovi najednou bleskla hlavou haruspexova věštba. Že by
mohl jít stejnou cestou, kudy přišli první Etruskové, daleko předčilo
jeho nejdivočejší sny.
„Cesta k našim kořenům.“ Olenus se rozhlédl po horách, kde strávil
celý život. „Sám bych ji rád uskutečnil,“ zašeptal.
„Budu na tebe myslet, ať budu kdekoli.“
„To budu rád, Arune.“

***

Tarquinius si uvědomoval, že se Olenova smrt nezadržitelně blíží, a

tak se utěšoval tím, že si užíval každou chvilku jejich společného
času. Zděsilo ho, když stařec druhého večera prohlásil, že bude muset
ráno odejít.
„Všechno si vezmi,“ řekl. „Játra, meč, lituus, mapu. Všechno.“
„Potřebujeme ještě aspoň jeden den,“ prosil Tarquinius. „Ještě se
toho musím spoustu naučit.“
„Už jsem tě všechno naučil, Arune.“ Haruspex začal tenhle starobylý
výraz používat důsledně. „A ty to víš. Nezapomeň, že ještě budeš
muset zabít šestého vlka.“
„To mě nezajímá.“ Tarquinius vzal gladius a naznačil, jak bodá
imaginárního Caelia. „Já toho zloducha vykuchám!“
„Teď ne.“
Podíval se pozorně na Olena. „Jak to myslíš?“
„Osudu neutečeš. Caelius přijde za tři dny.“
Tarquinius sevřel ruce v pěst.
 „Zítra ráno odejdeš a já strávím den s předky v přípravách na svůj
konec.“
Tarquinius vzdychl. Posledních pár společných hodin by stejně
mohlo být radostných. „Vysvětli mi body na játrech ještě jednou.“
Haruspex s úsměvem poslechl.
„Zakopu je s lituem nedaleko domů na statku. Tam budou v
bezpečí.“
„Ne!“ ozval se Olenus ostře. „Bronzová játra je možné schovat, jak
říkáš, ale všechno ostatní si musíš vzít s sebou.“
„Proč? Budou tam, až se vrátím.“
Vrásčitá tvář byla neproniknutelná.
Tarquinia zamrazilo. „Já se nevrátím?“
V Olenových očích četl hluboký smutek. Místo odpovědi zavrtěl
hlavou.
„Možná budu na cestách spoustu let.“
„To budeš, Arune. Víc než dvě desetiletí.“ Opatrně sáhl na mapu.
„Periplus se ti velice hodí. Zapisuj si všechno, co uvidíš. Doplň
znalosti našich předků a odnes je do Alexandrova města.“
Tarquinius se pokoušel představit si, jak velký úkol před ním stojí.
„Lituus u sebe musíš mít do konce,“ řekl Olenus smutně. „A musí ho
pohřbít s tebou.“
Tuto poznámku Tarquinius pominul. „A až tě vojáci zabijou?“
„Kosti mi můžou očistit ptáci,“ řekl Olenus klidně. „Na tom
nezáleží.“
„Vrátím se,“ slíbil Tarquinius. „Postavím ti hranici. Provedu rituály.“
Olena to potěšilo. „Přesvědč se, že je Caelius pryč. Nechci, aby moje
těžká práce přišla nazmar.“
Tarquiniovi se stáhlo hrdlo.
„My Etruskové budeme žít skrze Římany. I bez jater jim jejich
ctižádostivost a informace v našich knihách pomůžou dobýt svět.“
Olenus viděl, jak Tarquinius pohlédl k jeskyni a k vysokému stohu
rukopisů. „Ty spálím. Ale Římani už mají spoustu kopií, které sebrali
z našich měst. Nejdůležitější soubor už je uzamčený v Jupiterově
chrámu v Římě.“ Zasmál se. „Ti pověrčiví hlupáci v nich hledají
jenom v dobách velkého nebezpečí.“
Tarquinia naplnil smutek. Musel se přinutit, aby se starci podíval do
očí. „A naši lidi se obrátí v prach?“
„Předáš jim spoustu vědomostí,“ odpověděl Olenus tajemně.
„Komu? Na světě zbylo jen pár čistokrevných Etrusků.“
Olenus si stáhl z levého ukazováčku malý zlatý prsten. „Vezmi si
ho.“ Jemně zdobený kroužek nosil stařec na ruce, kam Tarquiniovi
paměť sahala. „Dej ho na konci svému adoptivnímu synovi. Navzdory
tomu, že to je Říman, bude známý jako přítel lidu Rasenna. Někteří na
ně budou vždycky pamatovat.“
„Adoptivnímu synovi?“
„Všechno se objasní, Arune.“
Tarquinius čekal, protože doufal, že se doví víc.“
Najednou ho Olenus chytil za ruku. „Caesar si musí uvědomit, že je
smrtelný,“ zašeptal. „Nezapomeň na to. Musí mu to říct tvůj syn.“
„Cože?“ Tarquinius neměl tušení, co tím Olenus myslí.
„Jednoho dne ti věštba všechno objasní.“ Haruspex se odvrátil a už
neodpovídal na žádné otázky. Pohroužil se do sebe a hluboko v transu
setrval až do rána. Jako by ztratil veškerou energii a nezbylo z něj nic
než prázdná schránka.
Tarquiniovi bylo těžko u srdce, když si vkládal do paměti Olenova
slova. Opatrně uložil starce do pohodlné polohy u ohně a po zbytek
noci seděl vedle něj a hlídal ho. Vzal na vědomí, že všechno je
předem určeno, ale nikdy si nepředstavoval, že bude muset přijmout
smrt někoho tak blízkého. Smutek přicházel ve vlnách a už se
rozednívalo, když se smířil s osudem člověka, který mu byl bližší než
vlastní otec. Teď byl on poslední haruspex a je jenom na něm, aby
dávné vědomosti nebyly navždy zapomenuty. Pokud pomine Římany.
Olenovy roky lásky a úsilí nesmí být promarněny. Bylo to těžké
břímě, ale hrdost na předky vyvolávala v mladém Etruskovi silný
pocit odpovědnosti.
Druhý den ráno bylo chladno a svítilo slunce. Díky nadmořské výšce
bylo v jeskyni mnohem chladněji než v údolí. Všude panovalo ticho a
na nebi nebyl žádný pták. Na holých svazích nebylo ani živáčka, ale
Tarquinius věděl ze zkušenosti, že je správný čas na lov. Stopy, které
viděl večer, ho dovedou k vlkům.
Když si sbalil věci a snědl kousek suchého chleba, ani jeden
nepromluvil. Haruspex seděl na kameni u vchodu a mlčky ho se
spokojeným výrazem na tváři sledoval.
„Děkuju ti. Za všechno.“ Tarquinius těžce polkl. „Nikdy na tebe
nezapomenu.“
„Ani já ne.“
Podali si ruce. Přestože se zdálo, že Olenus přes noc ještě víc zestárl,
pořád měl pevný stisk.
„Dávej na sebe pozor, Arune. Sejdeme se v posmrtném životě.“
Stařec byl klidný a vyrovnaný, smířený s osudem.
Tarquinius zvedl vak. Teď když tam měl játra, hůl a meč, byl těžší.
Mapu si uložil do malého váčku na prsou. Hledal vhodná slova.
„Víc už není co říct.“ Jako vždycky mu haruspex přečetl myšlenky.
„Teď jdi. Ať tě provázejí bohové.“
Tarquinius se otočil a kráčel po pěšině, šíp založený v tětivě.
Neohlédl se.
KAPITOLA IV
 Brennus

Po devíti letech…
Zaalpská Galie, rok 61 před Kristem

„Vystřel, než nás uvidí!“

„Je to daleko.“ Galský bojovník se podíval na mladšího bratrance a
usmál se. „Je to aspoň sto kroků,“ zašeptal.
„Tak to zkus sám.“ Brac držel dva lovecké psy nakrátko a hladil je,
aby nekňučeli.
Brennus se zašklebil a znovu se podíval na jelena, který stál mezi
stromy. Mohutný luk už měl zpola natažený, šíp s husími pery
založený v tětivě. Poslední kousek se plazili a odpočinuli si za velkým
spadlým kmenem. Díky ostrému větru, který foukal proti nim, nemělo
zvíře o přítomnosti mužů tušení.
Oba mu byli na stopě od rána, hustým letním porostem je provázeli
psi. Jelen se pohyboval bez zájmu, okusoval listy z nižších větví a
zastavil se, aby se napil dešťové vody nachytané v sukovitých
kořenech starého dubu.
Belene, veď můj šíp, pomyslel si Brennus.
Natáhl tětivu ze střívka, co to šlo, zavřel jedno oko a zamířil.
Vyžadovalo velkou sílu udržet luk napnutý, ale kovová špička šípu
zůstala pevná jako skála. Gal vydechl a vystřelil. Šíp letěl přímo a
zabodl se zvířeti hluboko do prsou, až to měkce zadunělo.
Kořist padla na zem.
Brac poplácal Brenna po rameně. „Přímo na komoru! Ušetřilo nám to
dlouhé pronásledování.“
 Muži proběhli mezi stromy a v hnědých halenách a zelených
kalhotách skoro nebyli vidět. Brac byl vysoký a svalnatý, ale
bratranec se nad ním tyčil. Velký muž měl kulatý veselý obličej,
kterému vévodila otlučená náhražka nosu. Podle módy jejich kmene
Allobrogů nosili blond vlasy do copánků, svázaných tkanicemi. Oba
bojovníci byli na lov vyzbrojeni luky a dlouhými kopími. Na opascích
ze surové kůže jim visely dýky.
Světlo v jelenových očích pohaslo. Několika přesnými tahy nožem
Brennus uvolnil šíp a špičku si očistil o mech. Když si ho zasunul
zpátky do toulce, znovu se pomodlil k Belenovi, svému oblíbenému
bohu.
„Takhle ho do tábora neodneseme. Usekni tamhleten stromek.“
Nohy přivázali k silné větvi pomocí kožených pásků, které měl
Brennus ve váčku. S námahou mrtvé zvíře zvedli. Jak šli, hlava se mu
kývala nahoru a dolů. Psi vzrušeně vrčeli a olizovali krev, která kapala
z rány na hrudi.
„Kolik jich ještě potřebujeme?“
„Jednoho, možná dva. To bude dost masa pro obě rodiny.“ Brennus
si náklad trochu posunul na rameně a usmál se při vzpomínce na
manželku Liath a malého synka. „Víc než budou mít ti hlupáci ve
vesnici.“
„Nemají čas na lov,“ namítl Brac. „Caradoc říká, že až porazíme
Římany, bohové se o nás postarají.“
„Ten starý blázen,“ reptal Brennus a okamžitě zalitoval, že se
neovládl. Obvykle si nechával své názory pro sebe.
Braka to zaskočilo. „Caradoc je přeci náčelník.“
„To možná je, ale moje rodina teď potřebuje jídlo na zimu. Až ho
budu mít dost, přidám se ke vzpouře. Dřív ne.“ Brennus se podíval
upřeně na Braka, který byl tak mladý, že se ještě neholil.
„Tak mu to řekni.“
 „Caradoc na to přijde sám.“ Dva chybějící oštěpy budou při sčítání
dostatečně výmluvné. Brennus bude muset po návratu jejich
nepřítomnost vysvětlit.
„Kmen bys měl mít na starosti ty,“ řekl Brac.
Brennus vzdychl. V poslední době se na něj často obraceli. Mnoho
bojovníků si přálo, aby se postavil stárnoucímu Caradokovi, který
vládl skoro dvacet let.
„Nechci být vůdce, bratranče. Jenom v boji, a tomu bych se vyhnul,
pokud to půjde. Nehodím se na vyjednávání.“ Pokrčil širokými
rameny. „Radši jsem na lovu nebo s manželkou, než abych rovnal
hádky.“
„Kdybys loni velel boji, Římani by se nevrátili,“ řekl Brac upřímně.
„Úplně bys je rozdrtil.“
„Caradoc není můj kamarád,“ zabručel Brennus. „Ale je to dobrý
vůdce. Nikdo by nedokázal s Římany zatočit líp.“
Brac mlčel, protože se nechtěl dál hádat. Bratrance uctíval jako
hrdinu. Proto nebyl ve vesnici a nepřipravoval se na válku.
„Caradoc říká, že nikdo neopustí naši zem živý,“ pokračoval
dychtivě.
Velký muž se styděl za svůj výbuch. „Pořád jich na nás zbyde
spousta,“ řekl přesvědčivě. „Zvědové řekli, že ve vedlejším údolí jich
jsou tisíce.“
„Tak málo?“
Zasmál se. „Nikdo neporazí Allobrogy. Jsme nejstatečnější kmen v
celé Galii.“
Brac se šťastně usmíval.
Brennus věděl, že to jsou jen řeči. Caradoc, který měl dost
porušování dohod, nakonec vedl kmen proti Římanům loni v létě, kdy
protestovali proti novým vyděračským daním. Jeho původní snaha
dovolat se spravedlnosti vyjednáváním skončila naprostým fiaskem.
Řím rozumí jenom válce. A pozoruhodné je, že první vojenské tažení
bylo úspěšné a vyhnali legie z allobrogské půdy.
Vítězství si však vyžádalo velké oběti.
Plná polovina bojovníků byla zabita nebo zraněna. Zatímco Galové
neměli kým nahradit své mrtvé, zdálo se, že Římané mají
nevyčerpatelné zásoby vojáků. Jen dva měsíce po porážce začala
republikánská jízda napadat osady u hranic. Vlny barbarských nájezdů
zastavilo jedině špatné počasí.
Brennus brzy pochopil, že jeho lid bude poražen, rozdrcen a zotročen
jako všechny ostatní kmeny, které kdysi žily nedaleko nich. Zůstalo
jenom málo bojovníků, kteří by vzdorovali hrozícímu římskému
útoku.
Pomptinus, vládce Zaalpské Galie, a ctižádostiví politici jako
Pompeius Magnus bažili po otrocích, po bohatství a půdě a brali si je
všemi možnými prostředky. Několik let jim procházející obchodníci
vyprávěli o vypálených vesnicích a krvavých masakrech. A noví
osadníci, suroví bývalí legionáři, kteří záměrně pronikali na území
kmenů, byli dalším důkazem. Zvyšování daní byl poslední prostředek,
jak vyprovokovat Allobrogy k odporu.
Teď stáli osamělí proti Římu.
A Caradoc jeho rady neposlouchal.
Zklamaný bojovník byl přesvědčený, že bitva začne za měsíc nebo
ještě později, a tak se rozhodl, že si předtím obstará maso na zimu.
Lov byl marný pokus zapomenout na to, co se děje v údolích.
„Chci prapor s orlem,“ řekl Brac nadšeně. „Jako ten, co nám sebrali
loni v létě.“
„Budeš ho mít,“ lhal Brennus. „Až porazíme Římany.“
Mladý bojovník máchl volnou rukou do vzduchu a napodobil výpad
mečem. Málem upustil konec větve.
„Uklidni se,“ řekl Brennus laskavě.
 Galové došli do provizorního tábora po několika hodinách, z té
námahy celí zpocení. Brac milerád pustil svůj konec mrtvého zvířete.
Jeden pes vyskočil, aby olízal krev, a Brennus ho se zaklením odkopl.
Tato lokalita byla jejich domovem už čtyři dny. Velký muž odvedl
bratrance z vesnice v údolí daleko od míst, kde ostatní bojovníci
obvykle lovili. Plahočili se po zalesněných svazích celé dopoledne, až
nakonec došli na velkou mýtinu, kterou protékal mělký potok.
Brennus ukázal kolem sebe. „Voda a dříví na topení. Otevřený
prostor, takže slunce vysuší maso. Co víc potřebujeme?“
Jakmile postavili kožený stan, který by je ochránil před deštěm,
začali lovit. Odpoledne prvního dne nebylo úspěšné, ale Brennus se
vrátil do tábora klidný a zhotovil několik dřevěných stojanů.
Zahleděl se na oblohu a usmál se. „Belenus nás zítra povede. Cítím
to v kostech.“
Večer druhého dne se psi rvali o zbytky dvou jelenů, zatímco
Brennus a Brac seděli u ohně s plnými žaludky. I další výpravy byly
úspěšné – jejich šípy zasáhly divočáka a ještě jednoho jelena. Zvíře,
které právě zabili, bylo páté.
„Víc už nepotřebujeme.“ Brac ukázal na sušáky, které se prohýbaly
pod tíhou masa. „A dneska se sčítají oštěpy. Měli bychom se vrátit.“
„Dobře,“ vzdychl Brennus. „Ještě se tu pořádně najíme a ráno se
vrátíme. Dnešní úlovek můžeme usušit ve vesnici.“
„Nezmeškáme to, že ne?“ Brac byl nervózní kvůli útočníkům.
Hrozící konflikt byl hlavním tématem rozhovoru už týdny. Caradoc
byl velice charismatický a burcoval své lidi proti nenáviděným legiím.
„Pochybuju.“ Brennus se snažil, aby to řekl normálně. „Loni jsme
měli před bojem tři týdny potyček. Pamatuješ?“
„Jak bych mohl zapomenout?“ Brac pořád v duchu viděl bojovníky,
jak se vracejí s římskými zbraněmi a zásobami a hlava se jim z toho
úspěchu točila.
 Zaalpská Galie byla pod nadvládou republiky víc než šedesát let a u
jejich měst bylo pořád velké množství jednotek. Konečné vítězství
Allobrogů, za které vděčili útokům z bezpečí lesa, bylo hodně
neobvyklé. A zaplatili za ně velkou cenu, kterou bralo v úvahu jenom
málo lidí.
„Možná Caradoc vidí, co se stane,“ řekl Brennus. „Je lepší umřít
svobodný, nebo opustit svou zem jako zbabělci?“
„Cože?“
„Nic, chlapče. Přilož na oheň. Dostal jsem hlad jako medvěd na
jaře.“
Brac se potřeboval ještě tolik učit a Brennus jako jeho nejstarší
příbuzný se o to musel postarat. Když velký bojovník začal porcovat
jelena, pomodlil se k bohům, aby mu umožnili ten úkol dokončit. A
taky ochránit manželku a dítě, jediné lidi, kteří pro něj byli důležitější
než Brac a jeho rodina. Myšlenka, že s nimi uteče přes hory, než se
začne bojovat, mu připadala slabošská, ale boj byl nevyhnutelný
stejně jako porážka. Brennus byl přesvědčený, že každého, kdo
zůstane a bude proti Římanům bojovat, čeká jistá smrt. Caradoc
přemluvil bojovníky, že to bude jinak. Ustaraný a zničený Brennus
zašel před nějakou dobou za druidem, aby ho podpořil, ale Ultan se k
němu nepřidal. A podle očekávání Caradoc odmítl byť jen uvažovat o
tom, že odvede své lidi do bezpečí. „Allobrogové neutíkají jako psi,“
řval. „My legie zničíme. Udělíme Římu lekci, na jakou nezapomene.“
Brennus trval na svém a v očích starého náčelníka se objevila
výhrůžka. Bál se Caradokovy prchlivé povahy, a tak mu přísahal
oddanost a znovu už o té záležitosti veřejně nemluvil. Ani s přáteli ne.
Smělo se hovořit jenom o boji.
Caradokova neústupnost mu usnadnila rozhodování. Tím, že využil
lov jako nácvik útěku, mohl po návratu sebrat obě rodiny a okamžitě
odejít. Liath a Brakova matka o jeho plánu věděly, ale Brennus
usoudil, že bratranci to řekne až na poslední chvíli. Brac byl ještě
naivní a mohl by z nepozornosti jeho plán prozradit jinému
bojovníkovi.
Muži pracovali mlčky, kuchali jelena, porcovali maso na tenké
plátky a ty věšeli na sušáky. Jednu nohu napíchli na rožeň, který
umístili nad oheň. Brzy po západu slunce se mýtina zaplnila vůní
pečeného masa. Psi seděli vedle nich, protože věděli, že nakonec něco
dostanou.
Když se oba najedli, nálada se jim zlepšila. Horský vzduch začal
rychle chladnout. Schoulili se k sobě, zabalení do dek, a psi jim u
nohou ohryzávali kosti.
„Tady je druhé nejlepší místo na světě.“ Brennus máchnutím ruky
ukázal na to panoráma a spokojeně říhl. Měsíc stál nad nedalekými
horami a krásně osvětloval zasněžené vrcholky. Ticho narušovalo
jenom uklidňující praskání hořících polen. „Dneska se nám lov
vydařil, máme plné břicho masa a sedíme u teplého ohně.“
„A kde je to nejlepší místo?“ zeptal se Brac zvědavě.
„Samozřejmě pod dekou se ženou.“
Brac se začervenal a změnil téma hovoru. „Vyprávěj mi o dobách,
než přišli Římani.“
Brennus mu ochotně vyhověl. Vyprávění dlouhých příběhů o lovu
nebo loupení dobytka byla jeho oblíbená zábava. Měli to rádi všichni
ve vesnici. Začal rovnou s historkou o největším vlkovi, jakého kdy
nějaký Allobrog skolil.
Brac se rozzářil.
„Zima před deseti lety byla jedna z nejtvrdších, kam paměť sahá,“
začal. „Silné vichry vyhnaly smečky hladových vlků z lesů. Protože
neměli co jíst, začali každou noc lovit náš dobytek v ohradách. Ale
nikdo z bojovníků se neodvážil jít ven a vypořádat se s nimi.“ Pokrčil
výmluvně rameny. „Sněhu bylo po pás a ve smečce bylo jen
výjimečně méně než dvacet zvířat.“
Bratranec se nervózně rozhlédl po mýtině.
 „Během měsíce zabili desítky krav. Potom zaútočili na starce, který
sbíral dříví na kraji lesa, a tvůj otec Conall už toho měl dost. S mou
pomocí vyráběl ve dne velké pasti.“
„A pochytali jste jich spousty,“ dodal Brac se zářícíma očima a
pohladil si dlouhý vlčí tesák, který mu visel na koženém řemínku
kolem krku.
Brennus přikývl. „Pět každou noc. Vlci začali být brzy opatrnější a
lidem rostlo sebevědomí. Ale krátce nato se začal vracet vůdce
smečky s několika dalšími a při každé návštěvě zabili jedno zvíře.
Byli daleko chytřejší a nešli si do klecí pro návnadu a muži začali
tvrdit, že jsou to zlí duchové.“
„Ultan říká, že se hodně báli a nechtěli pomoct.“
Brennus povytáhl obočí a zhluboka se napil z vaku na vodu.
„Povídal jsem si o tom s Conallem. Nemělo cenu pronásledovat vlky
do lesa. Tam nahoře byly závěje vyšší než člověk. Tak příští noc
Conall přivázal starou krávu ke kůlu před ohradou. Nesvítil měsíc,
jenom pár hvězd. Nedovolil mi, abych tam s ním hlídal. Řekl, že jsem
na to moc mladý.“ Brennus se zasmál při vzpomínce na muže, který
ho naučil všechno, co věděl o zbraních. Otec mu totiž zemřel, když
byl ještě dítě. „Tak jsem seděl na pěšině u valu s lukem a schovanou
loučí.“
„Kde byl otec?“ Brac slyšel ten příběh snad tisíckrát, ale pokaždé se
zeptal.
„Zabalený do kožešinové pláštěnky hluboko v závěji, blízko krávy.
Bylo to dlouhé mrazivé čekání.“
„Říkal, že polovinu noci.“
Velký bojovník přikývl. „Kráva pochopitelně ucítila vlky jako první
a začala bučet jako divá. Conall zůstal klidný a čekal, jak to dobrý
lovec dělá vždycky. Já jsem ze svého místa neviděl nic.“ Brennus si
přiložil ruku k očím a dramaticky mžoural do tmy. „Pak se najednou
objevili. Sedm šedých stínů se kradlo přes led.“
 Brac se zatetelil radostí.
„Vůdce smečky dorazil vzápětí a chystal se rovnou zabíjet. Rychle
jsem umístil louč na val, abych si posvítil, ale vlci měli takový hlad,
že se ani nezastavili.“
„Otec říkal, že jsi zařval, jako kdyby tě honili zlí duchové,“ zasmál
se Brac.
„Jasně že jsem řval. Každou chvíli by ho ucítili.“ Brenna zamrazilo.
„Sám proti tolika vlkům by neměl šanci.“
„Vyskočil a ty už jsi šípy zabil tři.“
Brennus pokrčil rameny. „Jeho úkol byl mnohem nebezpečnější.
Když jsem střelil třetí zvíře, Conall si to vyřizoval se čtvrtým a
dalšího zranil. Zůstal jenom vůdce a jeho družka. Napadli chudáka
krávu. Já jsem zabil samici a podařilo se mi zamířit na samce, právě
když se obrátil ke Conallovi. Byli jenom dvacet kroků od sebe, což mi
stačilo, abych bezpečně vystřelil. Ale tvůj otec na mě křikl, abych
počkal. „Ten patří mně!“ řekl.
Chvilku bylo ticho.
Brennus upřeně hleděla na Braka. „Byl to nejstatečnější člověk,
jakého jsem znal. Ten vlk byl velký jako medvěd a Conall neměl štít
ani pancíř. Jenom meč a lovecký nůž.“
Brac se kýval ze strany na stranu a sotva dokázal ovládnout vzrušení.
„Vlk útočil a snažil se ho srazit, ale Conall se snadno držel z jeho
dosahu a čekal na svou příležitost. Potom uklouzl na sněhu, padl na
záda a upustil meč. Než jsem stačil něco udělat, vlk po něm skočil.“
Brennus ztišil hlas. „Chystal se mu prokousnout hrdlo.“
Odmlčel se a Brac stiskl zuby ještě pevněji.
„Conallovi se nějak podařilo vytáhnout dýku a obrátit ji oběma
rukama nahoru. Jak vlk dopadl, ostří mu vniklo rovnou do srdce.“
„Ty sis myslel, že je otec mrtvý.“
„Vypadalo to tak, dokud tělo vlka neodstrčil,“ odpověděl Brennus s
úsměvem. „Nikdy se mi tak neulevilo.“
 „Otec vždycky říkal, že by se mu to nepodařilo bez tvé pomoci. Byls
jediný, kdo mu chtěl pomoct.“
„To nic nebylo,“ zamumlal Brennus v rozpacích.
„Pro něj to znamenalo hodně. A pro mě taky.“
Brennus se rychle odvrátil.
„Vyprávěj mi ještě něco,“ prosil Brac ve snaze zlehčit atmosféru, ale
to nebyl dobrý nápad.
„Dneska už ne.“ Brennus zašťoural klackem v ohni, až k noční
obloze vylétl gejzír jisker. „Možná někdy jindy.“ Hleděl smutně do
plamenů a nálada se mu změnila. Conallova smrt loni v létě ho pořád
hluboce zraňovala. Na konci hlavní šarvátky s Římany se Brennus
dostal mimo hlavní pole bojovníků a obklíčily ho desítky legionářů.
Když velký muž viděl, jak se Allobrogové utíkají schovat do lesa,
prosil bohy o rychlou smrt. Ale Conall, místo aby prchl jako ostatní,
vedl několik mužů do sebevražedného protiútoku, zachránil synovce a
sám přišel o život. Od té doby cítil Brennus velkou vinu a Brac to
dobře věděl, takže nenaléhal.
„Trochu si odpočiň. Zítra se zapotíme, až poneseme všechno to
maso.“
Mladší bojovník se poslušně zabalil do deky a byl klidný, že je o něj
postaráno.
Brennus byl ještě nějakou dobu vzhůru, přemýšlel o Conallovi a
vzpomněl si na Ultanova poslední slova.
Druid byl starý člověk, když byl Brennův otec ještě dítě. Nikdo
nedokázal vysvětlit, jak to, že Ultan žije tak dlouho, ale všichni ho
ctili a uznávali a jeho požehnání a předpovědi byly nedílnou součástí
života kmene. Když onemocnělo dítě nebo zvíře, zavolali k nim
Ultana. Nikdo neuměl vytáhnout šíp z rány nebo vyléčit horečku jako
druid. Dokonce i Caradoc se s ním radil, než udělal důležitá
rozhodnutí.
 Brennus byl odkojený na Ultanových úžasných příbězích, které
vyprávěl u ohně ve společenském domě za chladných zimních večerů.
Vzhlížel k druidovi jako nikdo jiný a Ultan měl na oplátku slabost pro
muže, ze kterého vyrostl jeden z nejsilnějších allobrogských
bojovníků, jakého kdy viděl.
Než Brennus odešel s Brakem na lov, požádal Ultana o požehnání.
Byl zklamaný, že se za něj druid nepřimluvil u Caradoka, a tak se
dlouho v Ultanově zchátralé chýši na kraji vesnice nezdržel. Modlitba
proběhla uspokojivě, a když Brennus zamířil ke dveřím, stařec
promluvil.
„Jsi předurčený pro dlouhé cesty.“
Brennus upřel zrak do tmavé místnosti, ale nedokázal rozeznat
druidovy rysy. Na hřebících na zdi visely svazky bylin a jmelí vedle
vysušených těl ptáků a králíků. Brennovi přeběhl mráz po zádech.
Říkalo se, že Ultan dokáže uvařit lektvar, který očaruje samotné bohy.
„Bude to náročný lov?“
„Víc než to,“ zamumlal Ultan. „Cesta dál, než se dostal nějaký
Allobrog. Nebo kam se někdy dostane. Neutečeš svému osudu,
Brenne.“
„Zemřu v lese?“ zajímal se.
Brennus se domníval, že vidí v očích starce smutek. V tom šeru si
nebyl jistý.
„Ty ne. Mnoho jiných. Ty se vydáš na cestu velkého poznání.“
I když tam hřál oheň, velkého muže zamrazilo. Jako vždycky to
Ultan odmítl vysvětlit. Když Brennus stoupal po zalesněných svazích,
byl natolik vystrašený, že k Belenovi vyslal víc modliteb než obvykle.
Lov se zatím vyvíjel dobře, ale věděl, že druidovy předpovědi bývají
správné. Bude jeho rodina v bezpečí? A Brac? Přestože byl začátek
léta, cesta, která je čekala, nebyla bez nebezpečí. Sníh, led, prudké
řeky a zrádné pěšiny.
Nebo Ultan myslel něco úplně jiného?
 Rozhlížel se po tiché mýtině. Obvykle ostražití psi sebou radostně
škubali. Patrně se jim zdálo, že pronásledují jelena. Nic. Brennus
zavřel s povzdechem oči, přitáhl si deku těsněji a lehl si vedle Braka.
Spal dobře a nic se mu nezdálo.
Byl to poslední klidný odpočinek, který bude Brennovi dopřán po
mnoho let.
Když se mladší bojovník probudil, sluneční paprsky už osvětlovaly
hory na druhé straně údolí a sníh na ostrých špicích zbarvily dorůžova
a následně dooranžova. Odhodil přikrývku a vstal. Třásl se ve
studeném vzduchu časného rána.
„Už ses dost vyspal?“ zasmál se Brennus od sušáků.
Brac se provinile začervenal, když uviděl, že už mají sbaleno.
Zbývaly jen deky a nabrat si do kožených vaků vodu z potoka. „Jak
dlouho jsem spal?“ mumlal ve spěchu.
„Jak dlouho jsi potřeboval,“ řekl Brennus laskavě. „Odpočinul sis?“
„Ano.“
„Dobrá. Zkus tohle.“
Brennus, vrávorající pod váhou nákladu, ukázal na další ranec vedle
něj. Brakovi se podařilo s Brennovou pomocí naložit si pytel na záda.
Zahanbeně si uvědomil, že je mnohem lehčí než ten bratrancův.
„Nech mě vzít ten těžší.“
„Jsem větší a silnější. Nic jiného v tom není. Tvůj je dost těžký.“
Brennus ho poplácal povzbudivě po rameni. „Je to víc, než by unesla
většina lidí.“
Brennus vyrazil jako první a opíral se na nerovné cestě o lovecké
kopí. Brac a psi následovali těsně za ním. Skupinka postupovala
stejnoměrným tempem lesem a během dopoledne urazila víc než
polovinu vzdálenosti zpátky do osady.
„Je čas na odpočinek.“ Brennus ochotně odložil náklad u velkého
buku.
„Můžu jít dál.“
 „Sedni si.“ Poklepal na mech, protože si myslel, že je vhodná doba,
aby Braka seznámil se svým plánem. „Najíme se. Aspoň toho tolik
neponeseme dál.“
Oba se zasmáli.
Seděli vedle sebe a opírali se o široký kmen. V přátelském mlčení
pili vodu a jedli sušené maso.
„To je kouř?“ ukázal Brac na jih.
Nad vrcholy nejbližších stromů se vznášel šedivý oblak.
Brennus sevřel kopí. „Vstávej! To je z vesnice.“
„Ale jak…?“ zeptal se Brac zmateně.
„Nech tady pytel a deku. Vezmi si jenom zbraně.“
Mladý bojovník rychle poslechl a za okamžik se hnali dolů, psi za
nimi. Brennus běžel, jako kdyby mu bohové dali sílu, a za chvíli za
ním Brac zaostával. Byl v kondici a zdravý, ale bratranci se mohlo
rovnat jenom málo lidí, co se fyzických schopností týká. Když si
velký Gal všiml, že Brac nemůže, zastavil se.
„Co se to děje?“ zeptal se Brac, těžce oddechuje.
Brennus byl beznadějný lhář. „Nevím, chlapče. Snad se někomu
vymknul z ruky oheň při vaření.“ Upřeně hleděl do země a v uších mu
zněla Ultanova slova.
„Ty ne. Spousta jiných.“
„Nic přede mnou neskrývej,“ řekl Brac. „Jsem muž, a ne dítě.“
Brennus povytáhl obočí. Brac nebyl tak naivní, jak vypadal. „Dobře.
Naši bojovníci museli prohrát.“ Těžce vzdychl. „Ti mizerové jak
vidno nečekali, až jim nabídneme boj.“
Brac zbledl. „A ten kouř?“
„Víš, co se stalo. Zapálili vesnici.“ Brennus zavřel oči. Liath. Jejich
miminko. Co ho to napadlo opustit rodinu v takové době?
„Proč stojíme?“ Brac se silou protlačil kolem něj a šel jistým krokem
po úzké pěšině.
 Dlouho běželi, vina a vztek jim dodávaly sílu. Ani jeden nepromluvil
a jenom občas se zastavili, aby si odpočali. Kousek od osady Brennus
konečně zpomalil a pak se zastavil. I psi si rádi odpočinuli. Bratranec
utíkal dál.
„Braku, zastav se!“
„Proč? Možná že ještě bojují.“
„A přijdeme tam úplně vyřízený? Jaký by to sakra mělo smysl?“
Brennus zhluboka dýchal a uklidňoval se. „Vždycky jdi do boje
připravený.“
Brac se neochotně vrátil tam, kde stál velký muž, a zkoušel špičku
kopí.
„Tohle je dobré na medvěda,“ řekl Brennus a vycenil zuřivě zuby.
„Mělo by zabít jednoho dva Římany.“
Brac si na souhlas odplivl a zkoumal, jestli všechny hroty šípů dobře
drží. Potom se podíval nahoru. „Připraven, bratranče?“
Brennus hrdě přikývl. Ve chvílích jako tato bojovník věděl, koho má
po boku. Ale žaludek se mu svíral. Brennus, který se bál o svou
rodinu, chtěl také ochránit Braka. Jako Conall jeho.
Pomalu klusali a soustředili se na okolí, aby nepřehlédli případnou
léčku. Pohybovali se po pěšinách, které oba znali, a tak brzy dospěli
na kraj lesa. Bylo už jasné, že něco není v pořádku. Léto bylo období
plné práce, ale venku nikdo nelovil ani nesbíral dřevo, děti si nehrály
ve stínu.
Pohled, který se Brennovi naskytl, ho bude pronásledovat do smrti.
Za pásy obdělané půdy táhnoucí se nahoru k lesu byla jejich vesnice v
plamenech. Husté spirály kouře se valily nahoru z doškových střech.
Vzduchem se nesly výkřiky.
Tisíce legionářů obklíčily obranný dřevěný val, který Allobrogům
vždycky dobře posloužil. Útočníci měli drátěné košile a rezavě hnědé
tuniky do půli stehen. Drželi těžké podlouhlé štíty s kovovými
výčnělky, strašlivě ostnaté pila a krátké meče. Kulaté bronzové
přilbice měly chrániče uší a krku. Některé byly hladké, jiné zdobené
jednoduchými chocholy z koňských žíní. Brennus znal a nenáviděl
každou jednotlivou součást výstroje římského vojáka.
Za semknutými kohortami stály ballisty, masivní dřevěné katapulty,
které vystřelovaly zápalné střely přes ploty. Trubači vzadu poslouchali
rozkazy vyšších důstojníků v červených pláštěnkách a troubili k
přímému útoku. Každý muž znal svůj úkol, každý krok byl
naplánovaný a muselo to mít jediný výsledek.
Na rozdíl od statečného neorganizovaného chaotického útoku Galů.
Hluboký příkop kolem palisády už byl na spoustě míst plný dřeva.
Dlouhé žebříky stály opřené o val a útočníci po nich lezli nahoru.
Další legionáři bušili beranidlem do hlavní brány. Občas někdo
vystřelil šíp z ochozu, ale val byl skoro prázdný.
„Nikdo nebrání!“
„Bojovníci by neutekli,“ řekl Brac bledý jako stěna.
Brennus zavrtěl hlavou a přejel mu mráz po zádech.
Chybějící odpor znamenal jediné. Caradoc a jeho muži byli poraženi
a obrana vesnice zbyla jenom na ženy a starce.
Nebyla šance zachránit Liath a dítě. Brennovi se udělalo zle. Kousal
si ret, až ucítil nasládlou chuť krve. Bolest ho přinutila vzpamatovat se
a zabránila mu slepě zaútočit. Ty ne. Mnoho jiných.
Ultan ten útok předvídal a stejně ho poslal na lov.
„Pospěš si!“ Brac byl taky připravený opustit bezpečí lesa.
Obrovská ruka mu sevřela paži. „Je příliš pozdě.“ Brennus se
zamračil a pohlédl k obloze. „Vrátili jsme se o den dřív. Bohové
chtěli, abychom byli nahoře v horách, a ne tady. Ultan mě varoval.“
„Druid? Je to blázen. Nemůžeme jen tak stát a dívat se.“
„Všichni jsou určitě mrtví.“
„Ale tvoje žena, Brenne.“
Stiskl zuby. „Liath vezme život sobě i dítěti, než se jich dotkne
nějaký Říman.“
 Brac se na něj podíval, jako by tomu nemohl uvěřit. „Zbabělče.“
Brennus mu vrazil facku. „My dva proti tisícům Římanů?“
Brac zmlkl a po tvářích mu stékaly slzy.
Velký muž stál a snažil se přemýšlet. „Poslouchej, jestli chceš žít.“
Brac hleděl na hořící osadu. „Proč po tomhle žít?“ zeptal se
nechápavě.
Brennus viděl, jak bratranec trpí. Stejně jako on. Brakova matka a
sestry byly taky odsouzeny k záhubě. Zamrazilo ho, když se pokoušel
zahnat jejich osud z hlavy. Kromě Liath a dítěte byli jediní příbuzní,
které na světě měl. Nějak si vyvolal Ultanův výraz toho posledního
dne. Byl smutný? Nemohl si být jistý. Jisté bylo jedině to, že
Allobrogové odcházeli na druhý břeh. Ale to nebyla jeho cesta. Jak
řekl druid.
Proč Ultan odmítl promluvit si s Caradokem a mlčel o tom útoku?
Na to byla jediná odpověď. Druidův vzkaz musel pocházet od bohů.
Musel tomu věřit, jinak by přišel o zdravý rozum.
„Jdeme zpátky k masu. Vezmeme si dost na měsíc. Potom přejdeme
přes hory a přidáme se k Helvétům. Je to silný kmen a žádní přátelé
Říma.“
„Ale naši lidi…,“ začal Brac slabě.
„Allobrogové skončili,“ řekl Brennus s těžkým srdcem. Nikdy si
nepředstavoval, že to zajde tak daleko. „Ultan mi řekl, že se mám
vydat na dlouhou cestu, jakou nikdo předtím nevykonal.“ Měl jenom
chvilku na to, aby Braka přesvědčil. „Musel myslet tohle.“
Brac si utřel oči, polkl a prohlížel si ještě jednou vesnici. Když se
dívali, střecha společenského domu spadla a objevila se záplava jisker
a plamenů. Legionáři před valem zajásali.
Konec byl blízko.
Brac s důvěrou bratranci přikývl.
Brennus strčil mladšího muže do zad. „Tak jdeme. Takhle budou
Allobrogové žít dál.“
 Bojovníci se obrátili k odchodu, psi těsně za nimi. Ušli jenom pár
kroků, když se Brac zastavil.
„Co je?“ sykl Brennus. „Nemáme čas.“
Brac vypadal jako omráčený. Tenký pramínek krve mu vytékal z úst.
Padl na kolena. Uprostřed zad mu trčel římský oštěp.
„Ne!“ Velký muž se vrhl k Brakovi a klel, když zahlédl legionáře,
kteří se neviděni kradli na dostřel. Bylo jich alespoň dvacet – daleko
víc, než mohl doufat, že zabije.
Naplnil ho smutek. Už nikam neutečou.
„Odpusť.“ Brac zalapal po dechu, jak se snažil něco říct.
„Co?“ Brennus zlomil pilum na dva kusy a položil Braka na bok.
„Že jsem neutíkal rychle jako ty. Že jsem tě neposlouchal.“ Chlapec
byl bledý jako křída. Netrvalo to dlouho.
„Nemáš se proč omlouvat, můj statečný bratranče,“ řekl Brennus
něžně a stiskl mu ruku. „Odpočiň si tady. Potřebuju zabít pár
Římanů.“
Brac slabě přikývl.
Brennovi se sevřelo hrdlo a zaplavila ho bolest. Na rozloučenou
stiskl Brakovi paži a vstal.
Druid se mýlil. I on dneska zemře. Jaký by měl důvod žít?
Ucítil závan vzduchu, když kolem něj prosvištělo několik oštěpů a se
zaduněním se zabodly do stromů. Jeden ze psů padl a vyl bolestí,
protože mu dlouhý kovový hrot pronikl do břicha. Ten druhý, nevěda
co dělat, stál s ocasem pevně staženým mezi nohama.
Teď měl v dosahu dvaceti kroků spoustu legionářů, kteří se k němu
rychle blížili.
„Zkurvysyni!“ Brennus vytáhl šíp a založil ho do tětivy a vší silou ji
natáhl. Vystřelil, zatímco se sotva podíval na nejbližšího vojáka,
protože věděl, že zasáhne cíl do krku. I tři následující Galovy šípy
zabíjely. Teď byli Římané tak blízko, že musel pustit luk a uchopit
kopí. Když ho nepřátelé obklíčili, štíty drželi vysoko, meče
připravené, Brennem cloumal vztek. Všechny myšlenky na dlouhou
cestu byly zapomenuty.
Kvůli němu jeho žena a dítě zemřely samy. Kvůli němu zemřel Brac.
Všechny zklamal a nejvíc ze všeho si teď přál zabíjet.
„Parchanti!“ Naučil se špatnou latinu od kupců, kteří tudy procházeli
každý rok. „No tak. Kdo je další?“ Nečekal na odpověď a vrhl kopí.
Těžký hrot snadno pronikl štítem a vrazil části drátěné košile vojákovi
hluboko do hrudníku. Muž bez hlesu padl a krev se mu vyřinula z úst.
Brennus se rychle shýbl, sebral Brakovu zbraň a všechno zopakoval s
druhým Římanem.
„Už máš jenom dýku, galský neřáde.“ Důstojník v červené pláštěnce
vedoucí legionáře rozzuřeně ukázal. „Seberte ho!“
Jeho muži zvedli oválné štíty, uzavřeli útvar a přitom šlapali po
tělech na zemi.
Brennus vydal neartikulovaný rozzuřený výkřik a zaútočil. Celý jeho
národ byl právě během krátkého zvrhlého boje vyhlazen. Chystal se
zemřít, chtěl zemřít. Cokoli, co by ukončilo jeho bolest.
Nejbližšímu muži vytrhl štít z ruky, rozmáchl se s ním a srazil
několik nepřátel na zem. Ve vzniklém zmatku Brennus vyskočil a stál
nad legionářem, jemuž sebral štít. Děsivou ranou usekl muži kovovým
okrajem hlavu. Krev mu vytryskla na lýtka, když sebral ze země
podivný meč. Jeho majitel už nebude potřebovat žádnou zbraň. Švihl
rovným ostřím a litoval, že to není obouruční meč.
Teď když byl Brennus ozbrojený, znamenal ještě větší hrozbu.
Třináct zbývajících Římanů nechtělo čelit jisté smrti, a tak se stáhli.
„Zajměte ho, hlupáci!“ ječel důstojník, až mu chochol na přilbici
rozhořčeně poskakoval. „Šest měsíčních platů tomu, kdo ho dostane
živého.“
Povzbuzeni takovou odměnou utvořili ze spojených štítů pevný kruh.
Gal zabil další tři legionáře, když se k němu přiblížili, ale nakonec mu
na hlavu dopadl jílec meče. Zavrávoral, a jak padal, bodl smrtelně
dalšího nepřítele do slabin.
Následovaly další rány.
Brennus padl na zakrvácenou zem téměř v bezvědomí, tělo pokryté
menšími zraněními.
„Díky Jupiterovi není většina Galů jako tenhle vůl,“ usmál se
důstojník pohrdavě. „Jinak byste je, vy baby, nikdy nedostali.“
Vojáci zrudli hanbou, ale nikdo neodpověděl. Jejich velitel by je
mohl strašně potrestat, kdyby se ozvali.
Brennus, otřesený a zmatený, chtěl zoufale bojovat. Snažil se vstát,
ale poslední zbytky jeho obrovské síly byly vyčerpány. Přes červený
opar slyšel, jak centurion znovu promluvil.
„Svažte mu ruce i nohy. Odneste ho k doktorovi.“
Jeden rozzuřený voják našel odvahu a ozval se: „Nech nás, ať ho
zabijeme, pane. Zabil jedenáct z nás.“
„Hlupáku! Guvernér Zaalpské Galie Pomptinus chce co nejvíc
otroků. Tenhle bude mít velkou cenu jako gladiátor v Římě. Daleko
víc než ty, mizerný neřáde.“
Brennus zavřel oči a nechal se pohltit tmou.
KAPITOLA V
 Romulus a Fabiola

Pět let poté…

Řím, jaro roku 56 před Kristem

„Sakra, Romule. Pojď sem! Nebo dostaneš další výprask.“

Gemellus svou tirádu přerušil. Malý tlustý červenolící obchodník
míval příšerné záchvaty vzteku. Celý zpocený stál na velkém, sluncem
zalitém nádvoří u svého domu a divoce koulel očima. Zahlédl pohyb
nedaleko zdobné sochy mezi záhony a stromy. Překvapivě pohotově
hmátl tlustou rukou s prsteny za smějícího se satyra.
Místo Romula vytáhl Gemellus asi třináctiletou dívku v potrhané
tunice. Děvče bylo špinavé, šaty spíš připomínaly hadry, ale přesto
bylo zřejmé, že je neobyčejně krásná. Dlouhé černé vlasy schovávaly
krásně řezané rysy, které by upoutaly pohled každého muže. Vyjekla
bolestí, ale Gemellus ji držel pevně za ucho.
„Kde máš bratra, ty čertice?“ Rozhlédl se, očekávaje, že někde poblíž
uvidí Romula. Obvykle byla dvojčata nerozlučná.
„Nevím, pane.“ Fabiola se vzpírala ještě víc.
„Lžeš!“
„Měl by být v kuchyni, pane.“
„Jako ty. Ale ten malý parchant tam není!“ odpověděl obchodník
vítězoslavně. „Tak kde je?“
Tentokrát dívka neodpověděla.
Gemellus vrazil Fabiole facku. „Najdi ho, nebo dostanete výprask
oba.“
Neplakala. Ať dělal Gemellus, co chtěl, vždycky se tvářila
vzdorovitě.
 Rozzuřený obchodník se po Fabiole ohnal masitou rukou, ale
vyškubla se mu.
Před další ránou uhnula a utíkala kolem otevřených místností a
hodovních síní, které lemovaly nádvoří.
„Vyřiď tomu budižkničemovi, ať okamžitě přijde.“ Mužův hlas se
rozléhal po celém domě. Gemellus se rozzlobeně opřel o okraj tesané
mramorové fontány ve stínu u zadní zdi zahrady se sloupovím. Nádrž
byla zdobená mozaikou. Složité vzory byly navrženy tak, aby byly
vidět, když návštěvník vejde a pohlédne přes atrium otevřenými
dveřmi tablina.
Ponořil několik prstů do vody, aby si navlhčil čelo. Fontány a
kanalizace byl přepych, jaký si mohli dovolit jenom ti největší boháči.
Gemellus uvažoval, jak dlouho si ještě udrží tak výstřední životní
úroveň. Obchodník se nechtěl vrátit ke svým chudým kořenům v
činžovních domech.
Stín na slunečních hodinách uprostřed nádvoří mu prozradil, že je
skoro hora quarta. Poledne bylo před víc než dvěma hodinami, ale
jarní vzduch už byl horký jako v pekle. Hlasitě zaklel a otřel si čelo
cípem tuniky. Život byl dost těžký i bez honění Velvinniných fakanů
po domě. Politická nejistota v republice a příliv zboží z ciziny už tak
špatné hospodářské poměry ještě zhoršily. Senát, oslabený roky
špatného vedení a korupce, se před třemi roky vzdal a umožnil, aby
Crassus, Pompeius a Caesar vytvořili triumvirát. Tento krok vložil
skoro veškerou moc v republice do rukou pouhých tří mužů, ale
stabilitu to nezajistilo.
Vše ještě zhoršilo intrikaření ctižádostivého, ale mrzkého šlechtice
Claudia Pulchera. Senát ho neuznával, ale on si chytře budoval
popularitu v chudinských čtvrtích. Claudius toužil po moci a udělal by
pro ni všechno. Brzy získal velkou podporu mezi chudáky, kterým
toho spoustu nasliboval. Claudiovy snahy vyvrcholily jeho přestupem
z třídy patricijů do třídy plebejů, aby se mohl stát tribunem.
 Když konzul Julius Caesar rozpoznal potenciálně silného spojence,
vyhověl Claudiově žádosti stát se plebejcem, člověkem z lidu. Podle
očekávání tento vzpurný politik coby tribun začal reformovat collegia,
staré obchodní spolky, které vždycky fungovaly na všech
křižovatkách v Římě. Pochopitelně, že kriminálníci, které najal, mu
byli nejoddanější. Během týdnů patřily sympatie ulice Claudiovi.
Dokonce zaútočil i na Caesara, svého bývalého patrona.
Caesar však měl v hlavě víc než politiku chátry. Měl se stát
prokonzulem ve třech provinciích republiky. Rychle odešel na
lukrativnější post, odhodlaný proslavit se jako generál. Odjel do Galie.
Claudius udržoval dobré vztahy s Crassem, protože se obával jeho
politických ambicí. Jinak se nebál nikoho. Jako další cíl si vybral
Pompeia. Brzy byl tento významný člověk veřejně zostuzen na Foru
Romanu, dokonce byl uvězněn ve vlastním domě. Pompeius se
pomstil tím, že podpořil dalšího tribuna Tita Mila, který rychle
naverboval skupinu zločinců, a dokonce najal profesionální
gladiátory, aby rozšířil jejich řady.
Divoký gang tvrdě úřadoval už víc než rok, což těžce poznamenalo
obchod. Gemellus musel pravidelně uplácet obě strany, aby jeho zboží
bezpečně prošlo z Říma i do Říma. Zisky mu klesaly. A po
desetiletích spolehlivého úspěchu v podnikání to loni v létě zkusil s
egyptským zbožím, ale skončilo to katastrofou. Mimořádně prudké
bouře potopily dvanáct jeho lodí s drahocenným nákladem ebenu,
želvoviny a papyru. Ztráty udělaly obrovskou díru v obchodníkově
bohatství a všechno, na co od té doby sáhl, skončilo fiaskem. Na mysl
se mu vkrádala stará pověra, že bydlení na Aventinu přináší smůlu.
Příliš dlouho odkládal prodej Fabioly a Romula. I když by mu
dvojčata během pár let vynesla mnohem víc, potřeboval neodkladně
tisíce sesterciů. Lichvářské úroky z jeho dluhů byly děsivé. Zatrnulo
mu při pomyšlení, co by ti surovci pracující pro řecké lichváře udělali,
kdyby nedodržel týdenní splátky. Dosud ho před vážnou újmou
chránila jenom velikost jeho nedoplatků. Nebylo by k ničemu, kdyby
ho hodili do Tibery.
Znovu se vrátil k Fabiole. Obchodník už po ní nějakou dobu toužil,
ale ovládal se, protože věděl, že panny mají daleko větší cenu. Místo
dvanácti až patnácti stovek sesterciů, které se platily za otroka, by za
Fabiolu dostal v nevěstinci přinejmenším třikrát tolik. Romulus by
tolik nevynesl, ale trenér gladiátorů by pořád zaplatil víc, než kolik by
dostal na trhu s otroky.
Na zahradu vklouzl Romulus, který měl jenom špinavou bederní
roušku, a přerušil Gemellovo snění. Úplná kopie své sestry, jenom
větší a černé vlasy měl ostříhané. Nejvýraznějším rysem jeho tváře byl
orlí nos. V modrých očích měl stejně zarytý výraz jako jeho sestra.
„Pane?“ řekl a litoval, že není dost velký, aby mohl udělat Gemellovi
s tlustým uchem to, co on udělal Fabiole. Měli se hodně rádi.
Gemella překvapilo, že se mladý otrok objevil tak rychle. I přes časté
bití bylo běžné, že dvojčata neposlouchala příkazy. Záhy jim dal
okovy, aby je nenapadlo utéct.
„Pojď sem,“ vyštěkl na něj a všiml si, jak je opálený Romulus
vyspělý a silný. Na třináct a půl byl vysoký. Memor, prošedivělý
lanista největší římské gladiátorské školy, by za něj jistě zaplatil
aspoň dva tisíce sesterciů. Nebo by mohl prodat oba do Lupanaru,
nevěstince pro klienty z nejvyšších kruhů, kam chtěl dát Fabiolu. Bylo
známo, že sexuální choutky jeho klientely jsou rozmanité.
Obchodník sevřel Romulovi rameno. „Potřebuju odnést vzkaz do
Crassova domu.“
„Toho velkého generála?“
„Právě toho.“
Chlapci se rozšířily oči.
„Víš, kde bydlí?“
 Jako většina otroků i Romulus se jen zřídka dostal sám ven. Aby
neutekl. Ale měl spoustu příležitostí poznat základní uspořádání města
a většinu nejdůležitějších domů. Dychtivě přikývl.
Život uvnitř tlustých zdí byl samá dřina. Vzhledem k tomu, že
pracoval od sedmi let, byl přeborník v zametání podlahy v kuchyni,
štípání dříví na topení, čištění odpadů a dalších podřadných prací. Ale
většinu času se nudil. Veškeré úkoly se daly stihnout za pár hodin. To,
že ho poslali do domu jednoho z nejdůležitějších lidí Říma, bylo
vzrušující vytržení ze stereotypu.
Gemellus sáhl pod tuniku a vytáhl složený pergamen opatřený
voskovou pečetí. Zamračil se. Obával se, že jeho největší věřitel
nevyhoví prosbě, kterou sepsal.
„Dávej pozor, aby tě nikdo nesledoval.“ Řečtí hrdlořezové hlídali
každého dospělého otroka celé dny a nemuseli vědět, že dluží peníze i
někomu jinému. „Rozumíš?“
„Ano, pane.“
„Počkej si na odpověď,“ řekl Gemellus a poslal ho pryč.
Romulus utíkal do tablina, klouzaje po chladných mozaikových
dlaždicích. Zastavil se jenom na tak dlouho, aby stihl pošeptat svou
novinu Fabiole, která nakoukla do zahrady, kam jde.
Usmívala se, když znovu vyrazil. Přála mu to.
Když chlapec rychle opouštěl velkolepý přijímací pokoj, málem
porazil starého otroka Quinta, který zametal kolem hranaté nádrže
uprostřed sluncem zalitého atria, kam se chytala dešťová voda.
„Promiň!“
Quintus se vlídně usmál.
Romulus mu často pomáhal, když měl moc práce, protože věděl, jak
je Gemellus krutý. Na každého v domě, kdo už nezvládal svou práci,
čekal solný důl. Romulus rychle nabyl rovnováhy a hnal se k těžkým
dřevěným dveřím, které chránily Gemellův dům před venkovním
světem.
 Obrovský dveřník Juba vstal, když uviděl, že se Romulus blíží.
Svalnaté tělo samou jizvu mu zakrývala jenom bederní rouška. Holá
hlava se mu leskla od tuku, kterým se Núbijci každý den mazali.
Gemella upoutala Jubova velikost a umění bojovat, a tak si ho před
pěti lety koupil. Muž jako tento se postará o pořádek u vchodu i o
ostatní otroky.
Núbijec povytáhl tázavě obočí.
Romulus se rozhlédl, jestli není někdo na doslech. „Pán mi dal
dopis.“ Nafoukl obě tváře a kolébal se blíž, aby napodobil Gemella.
„Pro Crassa, toho slavného generála.“
Juba se zasmál a odhalil pahýl jazyka. Gemellus ho dveřníkovi
nechal vyříznout, když si ho koupil. To znamenalo, že když byl někdo
venku, Núbijec se vždycky musel obrátit na pána nebo správce. Tím
se omezilo nebezpečí, že se dovnitř dostanou zloději.
Romulus si vzpomněl, jak ho s úžasem pozoroval, když vešel do
domu a ještě mu tekla krev z pusy. Byl to první černoch, kterého
chlapec viděl. Zmrzačení, špatná strava a časté bití způsobily, že Juba
nenáviděl svého majitele stejně jako Romulus.
Brzy po svém příchodu mu Núbijec vyřezal dřevěný meč a osmiletý
chlapec se radoval z první hračky. Za to pro něj Romulus ukradl v
kuchyni bochník chleba. Od té doby tam podnikal každou noc nájezd,
aby obra nakrmil. Díky tomu mezi nimi vzniklo přátelství. Předtím
byla jediným jeho spojencem Fabiola. Ačkoli si dvojčata byla blízká,
Romulovi podvědomě chyběla mužská společnost a drsná hra. Chodil
za Jubou každý den a Núbijec, který byl rád v chlapcově společnosti,
ho nechal bez reptání u sebe v malém výklenku u brány. Velvinna
věděla, jak je ten vztah důležitý, a nezasahovala do něj. Romulus
nikdy nepozná péči otce. Ani se s ním nesetká.
Pokud by se neměl pomstít.
Velvinna plánovala, že o svém znásilnění řekne Romulovi a Fabiole,
až budou starší. Díky rostoucí oblibě jistého urozeného pána se v
poslední době začaly objevovat v chrámech a svatyních jeho obrazy.
Velvinna jich viděla spoustu a teď si byla dost jistá, kdo je otcem
dvojčat. Toužila říct jim to oběma, ale hlavně Romulovi. Po třinácti
letech v ní pořád doutnala touha po pomstě. Bylo však důležité, aby si
co nejlíp užili dětství – než je kamsi odvede nějaký Gemellův plán.
Velvinna měla smíšené pocity, když zaznamenala, jak obchodník
zamyšleně hledí na děti, a stále častěji se modlila k bohům.
Romulus nic z toho netušil. Usmíval se od ucha k uchu, když stál
před dvěma velkými křídly brány. Ta se otvírala jenom zřídka. Pouze
když přijížděli významní hosté nebo když Gemellus pořádal hostinu.
Obyvatelé vcházeli a vycházeli postranní brankou uprostřed jednoho
křídla.
Juba uvolnil železnou závoru, usmál se a zvedl vztyčený prst.
„Budu opatrný.“ Romulus dychtivě pohlédl na zakřivenou čepel
zastrčenou za Núbijcovým širokým koženým opaskem. „Budeme
potom zas trénovat?“
Juba naznačil seknutí při šermířském zápolení.
Romulus se usmíval a vyklouzl na hlučnou ulici. Bylo tam horko a
na jeho smysly útočily nejrůznější pachy. Jako vždycky za horkého
počasí nejsilněji páchly lidské výkaly, které kvasily na hnoji v
temných postranních uličkách.
Ohrnul odporem nos.
Úzká nedlážděná ulice byla plná lidí, kteří šli za svými záležitostmi.
Pracovní den v Římě začínal za svítání, hlavně v létě, kdy byl kvůli
vedru život nesnesitelný. Muži a ženy, které Romulus viděl hrnout se
kolem, byli směsicí všech ras žijících v republice. Italové, Řekové,
Španělé, Núbijci, Egypťané, Galové, Židé, občas dokonce i nějaký
Gót. Většinou to byli běžní obyvatelé města nebo obchodníci, kteří se
snažili protlouct se životem ve městě určeném pro vyšší třídy, jemuž
také příslušníci vyšších tříd vládli.
Spousta lidí sem přišla hledat slávu a bohatství.
 Jen málokomu se to podařilo.
Jejich osud však byl lepší než osud těch, kdo sem přišli jako otroci a
byli předurčeni k tomu sloužit jako malá kolečka v obrovském
soukolí, jímž se republika stala. Jenom bohatí, jejichž dědictví sahalo
pět století do minulosti, si opravdu užívali nádhery metropole a
možností, které skýtala.
Na druhé straně ulice se opírali o zeď dva svalovci. Byli nápadní
svou výškou a klidem. Sledovali Gemellovu bránu jako ostříži. Silné
kožené náramky, meče na opascích a zjizvené ruce prozrazovaly
jediné. Problém.
Juba mu je předtím ukázal špehýrkou. Když Romulus odešel z
obchodníkovy rezidence, jedna z goril spěchala za ním a snažila se
vypadat nenápadně. Chlapec zrychlil a uculoval se tomu, jak snadno
se dají pronásledovatelé setřást. Přestože Gemella nenáviděl, cítil vůči
jeho domácnosti oddanost. Bylo pro něj důležité doručit zprávu, jak
měl přikázáno.
Když zahnul za roh, aniž by se rozhlédl, málem vrazil do volů
táhnoucích vůz naložený nádobím.
„Dívej se na cestu, ty malý prevíte,“ švihl po něm rozzlobený vozka
bičem a snažil se uklidnit vyplašená zvířata. Hlasitý rachot svědčil o
tom, že se náklad uvolnil.
Romulus provinile zmizel v davu. Slyšel za sebou vzteklý pokřik, ale
vozka ani ten hromotluk neměli šanci ho chytit. Toho dne se veškerá
doprava po zacpaných ulicích pohybovala hlemýždím tempem. Jenom
Via Sacra, dlážděná ulice vedoucí z Kapitolu k Foru Romanu, byla
dostatečně široká, aby se vedle sebe vešly dva vozy. Všude jinde byly
domy jen deset kroků od sebe. A na mnohých místech ještě méně.
Slunce sem nesvítilo a vzhledem k tomu se tam vytvořilo temné
bludiště úzkých uliček.
Přikrčil se a ukryl se za ostatní chodce. Romulus byl přeborník ve
schovávání své chlapecké postavy mezi lidmi. Prosmykl se, aniž by si
ho někdo všiml. Během několika desítek kroků naprosto splynul s
davem.
Gemellův domus ležel na kopci Aventin, jižně od centra, kde žili
hlavně plebejové. Tento obchodník se nikdy neodhodlal opustit své
kořeny, ani když se mohl přestěhovat blíž k Foru Romanu.
Jako ve většině částí Říma stály vedle sebe domy bohatých a
chudých. Velké budovy s impozantními kamennými zdmi a
monumentálními branami se nacházely v sousedství pětipodlažních
činžovních domů. V těchto budovách byly nájemní byty, v nichž žila
většina lidí.
Uličky mezi dlážděnými ulicemi zůstávaly stejné jako v dávnověku –
plné bláta a odpadků. Tady, daleko od hlavních tepen vedoucích do
centra, se žilo těžce. K dispozici byly jen veřejné kašny a záchody.
Bohatší obyvatelé u širších silnic měli štěstí, že v jejich příbytcích
byla tekoucí voda a kanalizace. Gemellus měl přirozeně obojí.
Romula začal svěřený dopis pálit v ruce. Co v něm je? Proč ti
ozbrojenci čekají ve dne v noci před domem? Uvažoval, že ho otevře,
ale nemělo by to smysl. Romulus chtěl umět číst a psát, ale jako
všichni otroci v této domácnosti, kromě obchodníkova účetního
Servilia, byl negramotný. Gemellus neplýtval penězi, pokud se mu to
nevyplatilo. Romulus vzdychl. Možná se něco doví v cíli své cesty.
Na utajené výpravě se dostal na Via Ostiensis, která vedla mezi
pahorky Palatin a Caelian k Via Sacra. Tím byla jeho cesta mnohem
delší a na příští křižovatce se rozhodl pro kratší trasu po Clivus
Publicius. Jak se silnice zvedala a klesala, objevovaly se a zase mizely
Servilovy hradby. Tato obranná zeď kdysi ohrazovala mnoho
rozlehlých předměstských částí, ale jak počet obyvatel v těchto
osadách dramaticky rostl, hradby přestaly ohraničovat obvod města.
Budovy teď stály daleko mimo jejich dosah – na kraji Martova pole,
roviny táhnoucí se na severozápad a na sever od pahorku Quirinal.
Vzhledem k tomu, že Řím vládl nad italským poloostrovem víc než
sto let, moc lidí se neobávalo nějakého útoku.
Na každém rozcestí stáli příslušníci collegia, kteří už neměli nic
společného s obchodem či řemesly, ale byli to Claudiovi muži,
ozbrojení a nebezpeční. Romulus věděl, že nesmí vzbudit jejich
pozornost, a tak se díval upřeně na bláto pod sandály. Za chvilku
potkal pohřební průvod, který vedl před rodinou veřejný vyvolávač.
„Tento občan Marcus Scaurus se odevzdal smrti,“ odříkával úředník
vážně. „Pro ty, kteří to považují za vhodné, nastal čas zúčastnit se
pohřbu. Z jeho domu ho vezou do rodinné hrobky na Via Appia.“
Romulus zíral na hudebníky, kteří šli za ním a hráli vážnou skladbu,
odpovídající náladě truchlících. Scaurovo omyté tělo, oblečené do
starodávné bílé tógy, neslo na pohřebním lůžku šest mužů, jejichž
podoba prozrazovala, že to musí být příbuzní. Otroci nesli zapálené
pochodně, což byl zvyk, který se zachoval z dob, kdy se pohřby
konaly v noci. Za tělem pomalu kráčela přitažlivá žena kolem
čtyřicítky a plakala. Byla pěkně oblečená a nalíčená olovnatou
bělobou. Následovali další rodinní příslušníci a přátelé v šedivých
tógách a tunikách, což byla v Římě smuteční barva.
Romulus šel dál. Smrt ho nezajímala. Přestože neměl žádnou
rodinnou hrobku na Via Appia, nepřál si, aby ho hodili do smradlavé
jámy na východním kopci pahorku Esquilin, kde pohřbívali otroky,
žebráky a kriminálníky spolu s mrtvolami zvířat a fekáliemi. Už v
době, kdy si začal uvědomovat svůj nízký původ, se rozhodl, že získá
svobodu pro sebe i pro svou rodinu. Gemellus nebude jeho pánem
navěky. Neměl však tušení, jak to má zařídit. Odbojná duše nestačila.
Před šesti svalnatými otroky nesoucími nosítka šel další s prutem a
švihl každého, kdo šel příliš pomalu, aby uhnul z cesty. Příslušníci
gangu, kteří neměli službu, posedávali před hostincem a pili víno.
Časy se měnily. Dřív by se taková spodina neodvážila ukázat poblíž
centra města. I otroci věděli o politickém vření z poslední doby a o
krutém způsobu, jakým si tři aristokrati, kteří vytvořili triumvirát,
pokořili senát. A jak republika slábla, dramaticky narůstala zločinnost
a veřejný nepořádek.
Hrdlořezové v tunikách z hrubé látky, vyzbrojení meči a noži, pískali
a obscénně pokřikovali na každou ženu, starou nebo mladou. Když šla
kolem nosítka, zmlkli, protože se pořád báli na sebe upozorňovat
vysoce postavené a urozené muže. Romulus se na chvilku zastavil,
aby si prohlédl vystavenou výzbroj. Zbraně ho fascinovaly. Přestože
hrozilo, že bude tvrdě potrestaný, ve volném čase si rád zatrénoval s
Jubou.
Obchody lemující ulici vystavovaly před vchodem zboží, a tím
značně omezovaly místo pro dopravu. Hrnčíři seděli u hrnčířských
kruhů a tvarovali nádobí. Kováři bušili do kovadlin a vyráběli železné
nástroje. Na vrstvě slámy stály řady amfor s vínem. Řezník se oháněl
sekáčkem, zatímco jeho žena mávala pánví plnou párků.
Romulovi se sbíhaly sliny v puse, když ucítil vůni vepřového, které
měli otroci na jídelníčku jenom zřídka.
„Chceš jeden, jestli na něj máš?“ křikla žena, když ho poznala.
Občas ho sem poslali pro maso.
Sklopil oči. Málokdy měl u sebe měďák, natož aby byl jeho.
Podívala se úkosem na manžela, než mu s úsměvem podala půlku
párku.
Oči se mu rozzářily tou nečekanou laskavostí.
„Příště mi přines velkou objednávku,“ řekla nahlas.
Romulus si na něm pochutnával, když proběhl kolem směnárníka,
který seděl se zkříženýma nohama ve výklenku. Před ním ležely
sloupečky mincí. Za ním stál obrovský gótský strážce. Na každém
volném místě seděli mrzáci a žebráci a jejich třesoucí se hlasy
soupeřily s křikem kupců.
 Romulus netušil, jak dlouho bude v Crassově domě čekat. Kdyby
posílka trvala na Gemellův vkus moc dlouho, dostal by výprask, takže
čím rychleji to zařídí, tím líp. Přidal do kroku.
Brzy došel k chrámu Velké matky Kybelé. Byla to jedna z mnoha
svatyň zasvěcených bohům, které byly roztroušeny po městě. Římané
pokaždé přijali cizí božstva, dokonce i ty pokořených národů. Takto
podmaněné národy snadněji snášely jho republiky.
Romulovi se strachy zrychlil dech. Gemellus mu mnohokrát
vyhrožoval, že ho prodá stoupencům Kybelé. Tahle cizí bohyně s
podivně oblečenými kněžími a jejich trubkami a divnými praktikami
se těšila velké úctě většiny lidí. Romula Magna Mater nezajímala.
„Aby kněží prokázali svou naprostou oddanost, nechávají se
vykastrovat,“ usmíval se zlomyslně Gemellus.
Tato hrozba jenom zvětšila Romulovu nenávist vůči obchodníkovi.
Mnoho let snil o tom, že ho zabije. Pořád ho pronásledovalo, jak ten
tlusťoch navštěvuje jeho matku. Nikdy Gemellovi neodpustí, co jí
každou noc dělal.
„Zavřete oči, děti,“ pošeptala Velvinna, když se dveře pootevřely.
Vyděšená dvojčata se snažila ze všech sil poslechnout. Ale když se
ozvalo hlasité vrzání, bylo těžké nedívat se. Za celé ty roky nikdy
neslyšely, že by matka vydala nějaký zvuk, když na ní Gemellus
chrochtal.
Romulus upřeně hleděl na obrovskou budovu na Kapitolu, která se
před ním objevila. Byla zasvěcena bohu Jupiterovi, nejdůležitějšímu
římskému bohu, jehož ochrany se dovolávali před válkou. Chrám
shlížel nezaujatě ze svého výhodného postavení v nejdůležitějším
komplexu, který nechali postavit zakladatelé Říma Etruskové. Průčelí
tvořilo šest masivních sloupů zakončených trojúhelníkovou střechou,
odkud vedly troje dveře do místností bez oken uprostřed chrámu
zvaných cellae, zasvěcených trojici bohů Juno, Minerva a Jupiter.
Konzulové tady při vstupu do úřadu obětovali voly a uvnitř se každý
rok konalo první zasedání senátu. Slavnostní přehlídky vždycky
končily na Kapitolu. Jeho důležitost pro římský lid byla nezměrná.
Jupitere, největší a nejlepší. Dej mi možnost zabít Gemella, než
umřu. To byla každodenní Romulova modlitba.
Konečně dorazil k velkolepé kamenné zdi kolem Crassova sídla.
Jako všechny domy boháčů ukazoval světu prázdné průčelí. Hladký
povrch narušovaly jenom dvoje velké dveře s kamennými hlavami lvů
na každé straně. Romulus vykročil ke vchodu a chopil se těžkého
železného klepadla ve tvaru Jupiterovy hlavy. Klepl třikrát a rychle
ustoupil dozadu, protože se lekl toho hlubokého zvuku.
Brána se ihned otevřela. Objevil se dveřník, velký jako Juba, který
měl na opálené tváři vytetované spirály. „Co chceš?“ Divokým
pohledem přimrazil Romula k zemi.
Ten vytáhl vzkaz. „Nesu pro Crassa zprávu od svého pána.“
Otrok se rozhlédl po ulici a škubl hlavou. „Pojď dovnitř.“
Romulus překročil práh nejbohatšího člověka v Římě. Obrovská
postava zabouchla dveře a zavřela závory. Zatáhl za provaz visící ze
stropu a pak si zase sedl do svého výklenku a díval se. Otrok v tunice
z hrubé látky, s rukama samou jizvu a copánky byl Gót.
Romulus stál strnule a neodvažoval se ani pohnout.
Za okamžik se dlážděnou chodbou rozlehl klapot sandálů. Objevil se
hubený muž s úhlednou tonzurou, v čisté bílé tóze. Vypadal
rozmrzelý. V tuto denní dobu nebylo zvykem rušit římskou vládnoucí
třídu.
„Co neseš?“ ozval se vysoký panovačný hlas.
„Vzkaz pro Crassa, pane,“ odpověděl Romulus a dopis mu podal.
Správce si s odporem prohlížel umaštěný pergamen. „Vypadá to jako
vytažené ze smetí,“ ohrnul nos.
„Cestou se trošku ušpinil, pane.“ Romulus hleděl do země a snažil se
zakrýt, že se mračí.
„Kdo je tvůj pán?“
 „Obchodník Gemellus. Z Aventina.“
„Gemellus, říkáš?“
„Ano, pane.“
Úředník uvažoval, jestli má chlapce poslat pryč, nebo ne. Crassus
měl jednání s bezpočtem lidí, v neposlední řadě s obchodníky, kteří
svou činností drželi kola obchodu v pohybu. Téměř všichni mu dlužili
peníze. A pro ty, kteří mu nedlužili, by šel na kraj světa. Byl přístupný
každému, na koho narazil, ale jen tak dlouho, dokud nezískal, co
chtěl. Hlavně aby z toho měl nějakou výhodu.
„Počkej tady.“
Otrok odešel a vzkaz držel co nejdál od těla.
„Je to slaboch! Myslí, že je děsně důležitý,“ dveřník ohrnul nos a
rozzlobeně poposedl. Za ním ležel meč, kopí a vlněná deka. Tam
bydlel a spal. Stejně jako Juba.
Romulus se trošku uvolnil a v úžasu se rozhlédl kolem sebe.
Dlaždice, vedoucí po obou stranách do domu, byly z masivního
zeleného mramoru. Vestibul zdobily nádherné sochy bohů. Tak krásné
tvary ještě nikdy neviděl. Byla to zřejmá přehlídka obrovského
bohatství. Gemellus byl dobře situovaný, ale tohle ho úplně zastínilo.
Bylo dobře známo, jak Crassus vydělává peníze. Pod Sullou měl
velké zisky z poprav odsouzených aristokratů. Levně nakupoval jejich
rozlehlé majetky. Další způsoby byly podobně nechutné. Protože
většina budov v Římě byla ze dřeva, často hořelo a velké oblasti
pravidelně lehly popelem. Crassus objížděl postižené čtvrti se svou
soukromou hasičskou brigádou a odmítal hasit, dokud mu je majitelé
hořících bytů na místě neprodali za minimální cenu. To mu umožnilo
domy znovu postavit a následně s obrovskými zisky prodat. Zatímco
ostatní jezdci tento bezcitný postup obdivovali, prostí obyvatelé jím
opovrhovali. Šuškalo se, že noční požáry nejsou náhodné, ale tyto
zisky přispěly ke Crassovu neuvěřitelnému bohatství. Jeho život měl
jediný smysl: stát se nejdůležitějším občanem republiky. Aby toho
dosáhl, potřeboval silnou podporu veřejnosti. Vzhledem k tomu, že
nejlepší způsob, jak si ji v Římě zajistit, byl vojenský úspěch, jakmile
se stal správcem Sýrie, rozhodl se násilím rozšířit státní hranice.
Jediný problém byl, že oblíbenější Pompeius se snažil o totéž.
Štukované zdi atria před Romulem zdobily kresby. Vědom si svého
nízkého původu, prohlížel si je z místa, kde stál, a pohyboval přitom
jenom hlavou. Jednu stranu dobře osvětlené místnosti pokrývaly
lovecké výjevy, zatímco na druhé byl znázorněn Crassus, vedoucí
vojska do boje. Poskočil leknutím, když vrátný promluvil.
„To pán poráží Spartaka.“
Všichni znali příběh thráckého gladiátora, který pozvedl zbraně proti
státu. Povstání otroků byla největší hrozba pro Řím od dob Hannibala
před sto padesáti lety.
Romulus otevřel pusu, aby odpověděl, ale neudělal to, protože se
objevil hnědovlasý muž s vážnou kulatou tváří. Zavalitému
aristokratovi bylo něco přes třicet a měl na sobě tógu z té nejlepší
látky. Lhostejně se na ně podíval.
Romulus počkal, než zmizel ve dveřích do chodby. Otroci věděli, že
se nevyplatí budit pozornost.
„Spartakus z Řecka?“ Romulus si muže, který porušil všechny
zákony, aby se zbavil okovů, zamiloval ve chvíli, kdy poprvé vyslechl
jeho příběh. Dával mu naději, podporoval jeho sen, že získá svobodu.
S ním se však svěřil jenom Jubovi.
Velký dveřník si povzdechl. „Takový velitel.“
„Tys Spartaka znal?“ vykřikl údivem Romulus.
„Mlč. Ať mě kvůli tobě nezabijou.“
Romulus přišel blíž k otrokovi, jehož tetovaný obličej posmutněl.
Dlouho bylo ticho, než šeptem pokračoval.
„Byl jsem v Capue toho dne, kdy Spartakus porazil lanistu. Jeden
gladiátor byl zraněný a nemohl bojovat. Flaminius ho začal krutě
mlátit, jak tehdy dělal často.“
 Romula to ohromilo.
„Spartakus to chvilku sledoval a potom přišel beze slova k
Flaminiovi. Jednou ranou meče uťal tomu parchantovi hlavu. ,Kdo je
se mnou?‘ zahřměl. První byl Crixus.“ Hlas se mu třásl pýchou. „Pak
jsme se přidali všichni.“
„Povstání trvalo dlouho, viď?“
„Víc než dva roky. A nakopali jsme každé armádě, kterou na nás z
Říma poslali.“
„Říká se, že jste pochodovali na sever.“
„Mířili jsme do Galie.“ Přes tvář mu přelétl tesklivý úsměv.
„Spartakus chtěl pryč z Itálie. Potom ho zbláznil Crixus řečmi o
svržení republiky a všechno se obrátilo ke zlému.“
„Crassus vás hnal zase na jih.“ Bylo všeobecně známo, že rebely
zatlačili do úzké paty italského poloostrova a na hradby, které je měly
zastavit.
„Jenže nás neporazili,“ odsekl vrátný. „Až v Brindisi.“ Tam Crassus
armádu otroků rozdrtil.
„Myslel jsem, že všichni zajatci byli…,“ Romulus se zarazil. O
osudu vězňů se hovořilo po celém městě. Zničilo to naděje otroků.
„Ukřižováni.“ Přikývl smutně a v očích se mu leskly slzy. „Ubožáci.
Po stranách Via Appia. Celou cestu z Capuy do Říma. Šest tisíc jich
bylo. Jen proto aby Crassus získal zpátky slávu od Pompeia Magna.“
Veřejnost odhalila až dávno potom, že Pompeius vyřídil jen pár tisíc
otroků, kteří prchali z hlavní bitvy. Byl od něj mistrovský tah, že
okamžitě napsal senátu o potlačení celé vzpoury. Jeho pohotovost se
vyplatila a v Římě se mu dostalo triumfálního přijetí. Crassus, bez
sebe vzteky, nařídil, aby za to na každé míli hlavní silnice republiky
ukřižovali jednoho zajatce – jako krvavý důkaz jeho úspěchu. Říkalo
se, že supi plnili oblohu nad silnicí několik týdnů.
Jak na něj Romulus upřeně hleděl, všiml si tlusté jizvy, která
otrokovi vedla po tváři až ke krku.
 Dveřník se ušklíbl a rudý šrám si promnul. „Dostal jsem se tam noc
před rozhodující bitvou. Někteří z nás utekli, když jim dal Spartakus
požehnání. Ale měli jsme zůstat. Zemřít jako chlapi.“
„Ví to Crassus?“
„Co myslíš?“ odsekl.
„Ale jak to, že jsi skončil tady?“
Smutně pokrčil rameny. „Utíkal jsem asi rok a pak jsem v opilosti
zabil při rvačce jednoho měšťana. Znovu mě zajali a prodali do
gladiátorské školy v Římě. Crassus mě koupil, když mě tam viděl
bojovat.“
„Aspoň jsi pořád naživu.“
„Stejně dobře bych mohl být mrtvý.“ Vrátný smutně svěsil ramena.
Rozhovor ukončil příchod správce. „Vyprávěl ti Pertinax své
historky? Nevěř mu ani slovo.“ Podal Romulovi srolovaný pergamen.
„Uvidíš, co tvůj pán řekne, až dostane tohle.“
„Děkuju, pane.“
„Pusť chlapce ven.“
Pertinax rychle poslechl a Romulus zmizel postranními dveřmi, které
se za ním hned zabouchly.
Cestou zpátky mu v hlavě vířilo. Odpověď pevně svíral v ruce. Koho
by napadlo, že se dostane do sídla nejbohatšího aristokrata Říma? A
setká se s jedním Spartakovým mužem? I přes správcův posměch
Pertinaxovým slovům věřil. Romulus se nemohl dočkat, až to řekne
Fabiole a Jubovi. Ale nejdřív musel dorazit ke Gemellově bráně, aniž
by ho zastavili ti hrdlořezové. Zasmál se. Taková výzva se mu
zamlouvala.
Kousek od poslední křižovatky na cestě domů uslyšel hlasité
modlení. Na ulici bylo ještě víc lidí než obvykle a možná to
znamenalo problémy. Aby se jim vyhnul, odbočil do úzké uličky a
křižovatku obešel. Všude se rozléhal křik.
„Kdo chce jet na východ?“ zvolal kdosi.
 „Pompeius!“ zazněla odpověď.
Romulus se zastavil a poslouchal. Claudius zřejmě přišel s
obvyklými úskoky. Vůdce collegia se už nějakou dobu snažil
Pompeia ponížit.
„Ale kdo by měl jet místo něj?“
Odpovědí mistrovi v manipulaci s lůzou bylo hlasité: „Crassus!“
Romulus šel dál a vzpomněl si na Gemellova slova, že shovívavost k
chátře je jen další známkou úpadku republiky.
Nakonec se těch dvou kriminálníků snadno zbavil. Jenom počkal, až
jel kolem Gemellova domu vůz. Skrčil se za ním a běžel vedle něj.
Muži na druhé straně ho spatřili, až když byl u dveří. Chlapec na ně
silně zabušil pěstí. Když to lumpové uviděli, zakleli, vyrazili k němu a
sáhli pro meče. Jenže Juba už čekal a okamžitě se objevil na slunci s
připravenou zbraní.
Jen málo lidí se zdravým rozumem by se s Núbijcem pustilo do
křížku.
Zastavili se a nechali Romula vejít s jeho ochráncem dovnitř.
Nezdržoval se, protože doručení Crassovy odpovědi bylo daleko
naléhavější než všechno ostatní. Vděčně se na velkého dveřníka usmál
a šel vyhledat Gemella.
Přes tablinum k němu dolehly hlasy a bezděky přešel po mozaikové
podlaze po špičkách. Od sochy u otevřených dveří slyšel každé slovo
pronesené v zahradě. Dvojčata objevila už dřív, že odposloucháváním
Gemella se nejvíc dovědí. Také tím zjistila spoustu věcí o jeho
nekalých obchodech. Přestože hodně z toho, co Romulus takhle zjistil,
pro něj nemělo velký smysl, využil každé příležitosti, aby se poučil o
světě za vysokými zdmi.
Obchodník byl zabraný do hovoru se svým účetním. Servilius,
hubený Egypťan s vystouplýma očima a řídnoucími vlasy, byl jediný
otrok, kterému Gemellus důvěřoval. Uměl to výborně s penězi a
ostatní otroci jím pohrdali. Nedokázali pochopit jeho neochvějnou
oddanost majiteli.
„Pokračuj,“ vyzval ho Gemellus v nezvykle dobré náladě.
Servilius si odkašlal. „Můj bratranec z Alexandrie se v posledním
dopise zmínil o možném obchodě. Velice výnosném.“ Odmlčel se.
„Ale nebylo by to bez rizika, pane.“
„Teď to jinak nejde,“ zavrčel obchodník. „Pověz mi víc.“
„Menes jednal s fénickým bestiariem, který se jmenuje Hiero,“ začal
Servilius. „Navrhl uspořádat výpravu hluboko na jih, nedaleko
horního toku Nilu. Tam odchytí různá zvířata pro boj v aréně.“
Romulus cítil, že to Gemella zajímá, a natahoval uši, aby mu
neuniklo ani slovo. Práce bestiaria byla velmi nebezpečná a hodně se
mu líbila.
„Lvy, levharty a slony,“ hlásil účetní nadšeně. „Antilopy a záhadné
tvory s dlouhými krky a dlouhýma nohama. Bestiarius dokonce tvrdí,
že dokáže ulovit obrovská zvířata s krunýřem a děsivými rohy na
nose.“
„Chce do toho Menes investovat?“
Servilius rozpačitě zakašlal. „Dá na to dvě třetiny nákladů, pane.“
Chvilku bylo ticho.
„Cena každého zvířete bude vyvážena zlatem,“ zvolal Gemellus.
Obchod s divokými zvířaty na gladiátorské zápasy se rychle stane
jedním z nejvýnosnějších v Římě.
„Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat, pane.“
„Kolik kapitálu Hiero potřebuje?“
„Poslední třetinu,“ odpověděl Servilius a nadechl se. „Sto dvacet tisíc
sesterciů.“
Romulus otevřel údivem pusu. Bylo to víc, než si uměl představit.
„Sakra,“ zaklel Gemellus. „Kdo mi dneska tolik půjčí? Jsem už po
krk v dluzích.“
„Crassus?“
 Romulus se lekl, když uslyšel to jméno a podstatu Gemellova
problému. Neměl tušení, že obchodník má finanční potíže. Potom
zaslechl, jak někdo přichází chodbou, nejspíš otrok z kuchyně se
studeným nápojem pro jejich pána. Nemohl riskovat, že ho chytí, tak
se narovnal a vešel do zahrady a dělal při tom co největší hluk.
Gemellus ještě víc zbrunátněl, když uviděl, kdo to je. Servilius se
okamžitě začal věnovat své knize, obrovskému svazku, který
obsahoval veškeré finanční záležitosti obchodníka.
„Proč ti to trvalo tak dlouho?“ podíval se Gemellus na sluneční
hodiny. „Skoro dvě hodiny!“
Romulus se neodvážil odpovědět, jen mu podával pergamen.
Gemellus si ho mlčky prohlédl. Bylo slyšet, jenom jak účetní za ním
zapisuje čísla.
Romulus čekal, protože věděl, že dostane výprask bez ohledu na to,
co Crassus napsal.
Gemellus zavřel oči, zprávu zmačkal a zahodil na zem. Úrok, který
Crassus požadoval za navýšení půjček, byl silně přemrštěný. Neměl
zapotřebí, aby nad ním visela taková hrozba. Rozzuřený obchodník
mlátil Romula víc než obvykle, ale chlapec přijal trest beze slova.
Nečekaný výlet a rozhovor s Pertinaxem za to stály.
Fabiola je sledovala zpoza keře a kousala se do rtů, aby při tom
pohledu nevykřikla. Romulus by pak dostal ještě větší výprask. Její
nenávist vůči Gemellovi rostla každým dnem. Nejen že noc co noc
znásilňoval jejich matku, ale taky mlátil bratra, až měl modřiny.
Jenom strach, co by se stalo s její rodinou, bránil Fabiole, aby se
pokusila pána zabít.
Trvalo dva dny, než mu podlitiny začaly ustupovat a než se naskytla
příležitost svěřit se Jubovi. Pokaždé když za ním Romulus přišel,
náhodou tam někdo byl.
Gemellus se snažil vemluvit všem bankéřům a lichvářům, které znal,
aby získal kapitál na zamýšlený obchod. Romulus měl podezření, že
to má spojitost se Serviliovým návrhem. Ale muselo vejít ve známost,
že má obrovské dluhy, protože návštěvníci přicházeli a odcházeli a
vrtěli lítostivě hlavami. Obchodník měl čím dál horší náladu. Otroci
pracující v domácnosti chodili jako stíny a snažili se, aby si jich
nevšiml. Nakonec to Gemellus nevydržel a vyrazil do Lupanaru,
svého oblíbeného nevěstince. Účetnímu řekl, že bude pryč jenom
jeden den.
Když se Romulus doslechl, že je pán pryč, okamžitě utíkal za Jubou,
dřevěný meč v ruce. Núbijec napjatě poslouchal jeho vyprávění a
souhlasně přikyvoval, když se zmínil o Spartakovi. Povytáhl
překvapeně obočí, když slyšel, že Pertinax bojoval s thráckým
vzbouřencem.
„Přidal bych se ke Spartakovi, kdybych byl dost starý,“ řekl Romulus
odhodlaně. Narodil se až rok poté, co povstání otroků skončilo.
Juba si poklepal na prsa na znamení souhlasu.
„Ukaž mi další výpady. Musím se naučit bojovat jako gladiátor.“
Núbijec se usmál a vyšel do chodby. Přesvědčil se, že Romulus dává
pozor, otočil se bokem, aby nebyl tak zranitelný, meč držel těsně nad
pasem a štít před hrudí. Ukázal Romulovi, aby udělal totéž. Stáli vedle
sebe a opakovali stejné pohyby, dokud nebyl Juba spokojený.
„Kryj se. Udělej výpad. Ustup o krok,“ mumlal si chlapec. „Kryj se.
Výpad. Ustup o krok.“
Potom mu Juba podal štít. Romulus zasunul ruku do hladkých
kožených úchytů. Byl nečekaně těžký. Núbijec mu předvedl, jak si
chránit hrudník a obličej a přitom mít meč připravený, až se mu
naskytne příležitost zaútočit.
Po chvilce začali pomalými pohyby bojovat. Juba si dával pozor, aby
neudeřil do Romulova dřevěného meče svým železným příliš silně.
Klapot ostří se rozléhal halou a brzy se přišla podívat Fabiola.
„Co když vás pán nachytá?“ zeptala se ustaraně. „Nech toho,
Romule. Řeknu to matce.“
 „Jdi pryč! Učím se bojovat jako Spartakus.“
Sestra na něj hleděla se směsicí pýchy a strachu. „Je to moc
nebezpečné. Přestaň, prosím.“
Najednou si představil, že drží opravdový meč Gemellovi na krku, a
zdvojnásobil útok na Jubu, který ustoupil a ebenově černé rysy mu
rozjasnil široký úsměv.
Bylo to naposledy, co s Núbijcem trénoval. Když skončili, Romulus
se vrátil do komůrky, kde jeho rodina žila, celý rozrušený. Měl plnou
hlavu toho, jak osvobozuje všechny otroky z domácnosti a zabíjí
Gemella. Děsilo ho to a zároveň rozjařovalo.
Po práci té noci Velvinna znovu poslouchala vyprávění o
Pertinaxovi.
„Buď opatrný, Romule,“ řekla pyšně. „Nikdo tě nesmí vidět s
mečem. Hlavně ne Servilius. Gemellus by to nedovolil.“
„Neboj, mami.“ Romulovi padla víčka únavou, když mu Velvinna
přitáhla deku přes ramena. „Nikdo to neví.“
Vyčerpáním ihned usnul a zdálo se mu, že je voják ve Spartakově
armádě.

***

Druhý den ráno Romula drsně probudilo, když mu kolem zápěstí

zaklapla kovová oka. Celý popletený zjistil, že je má spoutané lehkým
řetězem. Chlapec se posadil a rozhlížel se. Zmocnila se ho hrůza.
Fabiola a matka seděly bez hnutí na postelích a zíraly na něj.
Obchodník stál ve dveřích a s ním Ancus a Sossius, dva statní otroci
z kuchyně. Ani jeden se nepodíval Romulovi do očí. Většina členů
domácnosti ho znala už jako dítě.
„Cvičíš tady s mečem? Ty ničemo!“ vyštěkl Gemellus. „Určitě mě
chceš zabít ve spánku. Moc dlouho jsem byl hodný. Půjdeš do
gladiátorské školy. Hned.“ Usmíval se. „Tam se naučíš bojovat.“
 Romulus ihned věděl, že jeho život obyčejného otroka skončil.
„Ne, pane, prosím.“ Velvinna padla Gemellovi k nohám.
Fabiola seděla vzpřímeně a tvářila se sklíčeně. Právě toho se bála.
„Vstaň, ty čubko.“ Gemellus táhl Velvinnu za vlasy nahoru. Vykřikla
bolestí, ale obchodník ji udeřil hřbetem ruky přes tvář, až padla na
postel. Plakala.
„Odveďte ho,“ přikázal Gemellus.
Konec řetězu vedl dál za zápěstí. Ancus jím silně škubl a vytáhl ho z
postele na zem.
Fabiole se zalily oči slzami.
„Synáčku!“ vykřikla Velvinna.
„Ty děvko. Už ho nikdy neuvidíš,“ posmíval se jí Gemellus. „Brzy si
přijdu pro jeho sestru.“
„Neboj se, mami.“ Znělo to neupřímně, ale Romulus nevěděl, co
jiného říct.
Sténala a plakala ještě hlasitěji. Všichni věděli, co znamená vstup do
gladiátorské školy.
„Jdeme. Nemůžu to poslouchat.“ Gemellus se obrátil a vedl své
muže z místnosti.
„Já jsem to na tebe neřekla!“ zvolala Fabiola zoufale. „Romule!“
„Postarej se o matku!“
Když Romulus otevřel pusu, aby znovu zavolal, Gemellus kývl na
Sossia, který se otočil a zabouchl dveře.
Chodbou se nesly bolestné výkřiky, jak odcházel, oblečený jenom do
bederní roušky. Romulus věděl, že Fabiola nelhala. Byli si hodně
blízcí. Někdo jiný musel vidět, jak ho Juba cvičí, a prásknout to, aby
si šplhl. Servilius?
Otroci nemohli se svým životem svobodně nakládat. Mohli být
libovolně prodáváni a kupováni. Ale Romula nikdy nenapadlo, že
přestane být Gemellovým majetkem – nic jiného nepoznal. Svářil se v
něm strach a vzrušení z toho, co se děje. Vyhlídka na to, že se stane
bojovníkem, byla vzrušující, ale co když už nikdy neuvidí svou
rodinu? Romulus se naposledy ohlédl, Velvinnino vzlykání mu trhalo
srdce. Litoval, že trénování s Jubou neutajili. Jenže muž, který držel
řetěz, byl dvakrát větší než on.
Často se v kuchyni vyprávěly příběhy o slavných gladiátorech, kteří
bojovali s barbary a divokými zvířaty v aréně. Romulus ty historky
vždycky rád poslouchal, ale nikdy nebyl v tréninkové škole a neviděl
to na vlastní oči. Na chvilku se mu rozbušilo srdce plné romantických
představ, že se stane lidovým hrdinou.
Gemellus zřejmě vycítil, na co myslí, a tak ho praštil po hlavě. „Kluk
jako ty bude do měsíce mrtvý.“
Romulovi zatrnulo. Samozřejmě. Jakou šanci by měl třináctiletý
proti profesionálním gladiátorům?
„Budeš muset být strašně rychlý.“
Došli k výklenku u vchodových dveří. Romulus s hrůzou uviděl, že
Núbijec není na obvyklém místě.
„Myslíš, že si tady nechám někoho, kdo učí jiné bojovat?“ zasmál se
Gemellus. „To hovado je právě teď na cestě na Martovo pole.“
Zmateně civěl na obchodníka.
„Přitlučou ho na kříž.“
Romulus skočil ke Gemellovi a z očí mu sálala pomstychtivost.
Ancus zatáhl váhavě za řetěz a zarazil útok, ještě než začal. Romulus
zavrávoral a těžce dopadl na zem, dobře si vědom toho, že nemůže
udělat nic, aby Jubu zachránil.
Gemellus ho kopl do břicha. „Narodil ses jako otrok.“ Následovalo
další kopnutí. „Zemřeš jako otrok. Teď vstaň.“
Dveře se otevřely a obchodník vyšel ven. Nikdo nevěnoval malé
skupině žádnou pozornost. Bylo běžné vodit venku spoutané otroky.
Romulus si z té cesty moc nepamatoval. Šel otupěle, vydaný
napospas žalu a pocitu viny nad Jubovým osudem, který se provinil
jedině tím, že ho učil, jak se používá meč. Teď byl zodpovědný za
jeho smrt. Za prodej Fabioly. Co bude s jejich matkou? Jak dlouho
přežije v krutém světě arény?
Všechny čtyři životy se přes noc obrátily vzhůru nohama. Romulus
mrkal, aby zahnal slzy. Neukazuj tomu hajzlovi žádnou slabost. Buď
silný jako Fabiola. Zhluboka se nadechl, plně se soustředil a snažil se
zbavit se viny. Jupitere, ochraň mě. Postarej se o mou rodinu.
Když Gemellus došel k železným vratům zasazeným do oblouku,
Romulus už částečně ovládal své pocity. S červenýma očima, ale
vzpřímenými rameny byl rozhodnutý zachovat si odvahu.
Nad vchodem byl do cihel zasazený obdélníkový kámen se dvěma
vyrytými slovy. Přestože neuměl číst, jejich význam znal. Byl to
Ludus magnus, největší ze čtyř gladiátorských škol v Římě, která
dodávala muže pro Milovy gangy.
Strážce před branou měl holou hlavu a obnošenou potrhanou
drátěnou košili do půlky stehen. Opíral se o zeď a za sebou měl
dlouhé kopí. Krátký meč byl připravený na mužově opasku. Na levé
ruce mu visel masivní oválný štít s podivným znakem.
„Co sem jdete dělat?“
„Chci Memorovi prodat tady toho spratka.“
Prohlédl si Romula od hlavy k patě. „Trochu mladej, ne?“
„Co je ti do toho,“ odsekl mu Gemellus. „Pusť nás dovnitř.“
Strážce mrzutě otevřel nejbližší bránu natolik, aby mohli projít.
Jakmile vešli, zabouchla se za nimi.
Romulovi se zrychlil tep, když si uvědomil definitivnost toho zvuku.
Mnoho chovanců byli kriminálníci, stejně jako strážce. Pro většinu
znamenal vstup do ludu rozsudek smrti. Jenom ti nejlepší vydrželi tuto
kariéru víc než rok dva. Jeho sny o slávě byly směšné, ale nedokázal
potlačit lehké vzrušení.
Gemellus zamířil krátkou chodbou do otevřené tréninkové arény.
Velká dvoupodlažní budova měla uprostřed volné prostranství. Celý
svět mezi čtyřmi zdmi. Aréna byla plná gladiátorů, kteří trénovali a
zápasili mezi sebou.
Romulus to fascinovaně sledoval. Dva nejbližší provozovali klasický
boj retiarius proti secutorovi (rybář proti lovci).
„Budeš rybář,“ Gemellus ukázal na muže v bederní roušce,
ozbrojeného jenom trojzubcem. Retiarius mával sítí se závažím
dopředu a dozadu a chystal se hodit. Obchodník vmetl Romulovi do
tváře. „Nejpodřadnější bojovník. Dobrá kořist pro lovce!“
Secutor se opatrně krčil, oválný štít držel vysoko, krátký dřevěný
meč nachystaný v pravé ruce. Romulus si všiml přilbice s průzorem,
chrániče na levou nohu a kožených pásků chránících pravou ruku.
Všechno to vypadalo velice nevyváženě. Secutor byl velice dobře
chráněný ve srovnání s protivníkem, který měl pouze kousek kůže na
pravém rameni.
Najednou se lovec začal kývat ze strany na stranu. Vyrazil dopředu a
doleva, potom ihned doprava. Ale rybář odhadl vhodný okamžik pro
hození sítě. Secutor šel k zemi a plácal se v zatížené síti. V tu chvíli
byl retiarius na něm a dřevěným trojzubcem se mu dotkl krku.
Poražený gladiátor zvedl ruku, ukazováček natažený, a prosil o milost.
Smějící se retiarius ho vytáhl na nohy a začali znovu.
Romulovi svitla naděje. Viděl, jak se obchodník zamračil nad tím
nečekaným obratem událostí.
Gemellus šel dál podél okraje tréninkové oblasti k tlustému
dřevěnému kůlu, před kterým cvičili další gladiátoři.
„Palus,“ zašeptal Ancus. „Když tě vyberou na boj s mečem, tady
strávíš své dny.“
Romulus pohlédl na dva otroky z jejich kuchyně. Dosud se mu ani
jeden nepodíval do očí, ale nezlobil se na ně. Kdyby Ancus a Sossius
neposlechli Gemellovy rozkazy, rychle by následovali Jubu na
Martovo pole.
 Na jedné straně palu byla malá prošedivělá postava v bohatě
nařasené tunice. Dlouhé šedivé vlasy kontrastovaly s jeho vrásčitou
opálenou kůží. Vedle něj stál veliký muž s bičem. Když lanista uviděl
Gemella, přestal vykřikovat rozkazy.
„Gemelle. Běžně tě tady nevídám.“ Prohlížel si Romula.
Obchodník ho postrčil dopředu. „Co mi dáš za toho kluka?“
„Potřebuju tady chlapy. Ne děti.“
Hromotluk s bičem se usmíval bezzubými ústy.
„Koukni se, jak je velkej,“ bránil se Gemellus. „A je mu teprve
třináct.“
Romula si změřily studené oči. „Umíš bojovat se zbraněmi?“
Chlapec jeho pohled opětoval. Má-li přežít, nesmí ukázat, že se bojí.
Přikývl.
„Proto je tenhle malý parchant tady,“ přerušil ho obchodník.
Memor si mnul strniště na bradě. „Tisíc sesterciů.“
Gemellus se zasmál. „Dostal bych víc na aukci. Má třikrát větší cenu.
Podívej se na ty svaly.“
„Dneska mám dobrou náladu, Gemelle. Patnáct set.“
„Dva tisíce pět set.“
„Nemarni můj čas.“
„Dva tisíce?“ Obchodník pořád ještě doufal.
„Osmnáct set. Ani o sestercius víc.“
Gemellovi nezbylo než přijmout. Byla to lepší cena, než kolik by za
Romula dostal na trhu. „Tak dobře.“
Memor luskl prsty.
Zjevil se šlachovitý malý muž ve špinavé tunice s prsty od inkoustu.
V každé ruce nesl váček s penězi.
Lanista pečlivě odpočítal mince jako člověk, který je pyšný na své
schopnosti. Když skončil, podal váček Gemellovi.
„Často mu dej výprask. Jedině tomu rozumí.“
„A co moje sestra, pane?“ zeptal se Romulus prosebně.
 Obchodník se usmál. „Prodám tu děvku do bordelu. Za takovou prdel
dostanu spoustu peněz. A co se týče té čubky tvojí matky – uvidíme,
co nabídne dozorce z dolu.“
Romulus hleděl na svého bývalého majitele s nenávistí.
Jednou tě zabiju. Hodně pomalu.
K chlapcovu překvapení Gemellus uhnul očima a bez dalšího slova
se otočil na podpatku. Ale Romulus neměl čas vychutnat si to malé
vítězství. Někdo mu silně zmáčkl bradu.
„Teď jsi můj.“ Memorův zjizvený obličej byl nepříjemně blízko.
Silně páchl levným vínem. „V Ludu magnu se muži připravují, že je
zabijou. Do konce života budou tvou novou rodinou bojovníci. Jíš,
trénuješ, spíš, sereš s nimi. Jasný?“
„Ano.“
„Dělej to, co ti řeknu, rychle a nebude výprask, jak mi radil ten
tlustej mizera.“ Memor zatnul čelist. „Neuděláš, co ti řeknu, a budeš
litovat. Znám prostředky mučení, jaké si většina lidí nedokáže
představit.“
Romulus neuhnul pohledem.
„Každý musí nejdřív složit přísahu gladiátora.“
Memorův křik zastavil všechny bojovníky na dvoře. To byl rituál,
kterým všichni prošli.
„Přísaháš, že vydržíš bičování? Pálení železem? A přísaháš, že
vydržíš smrt mečem?“
Romulus polkl, ale když promluvil, jeho hlas zněl pevně.
„Přísahám.“
Kruh tvrdých tváří se trochu uvolnil. Když nic jiného, nový přírůstek
má aspoň odvahu.
„Ocejchuj kluka a sundej mu řetězy,“ přikázal Memor úředníkovi.
„Najdi mu deku a místo na spaní. A rychle mi ho přiveď zpátky.“
„Tak pojď, chlapče.“ Ten hlas nebyl nepřátelský. „Železo ti moc
neublíží.“
 Romulus si opatrně prohlížel špinavou tréninkovou plochu a tlusté
kamenné zdi ludu. Ať se mu to líbí nebo ne, teď to byl jeho domov. Je
v rukou bohů, jestli přežije. Následoval hubeného úředníka se
vztyčenou hlavou.
KAPITOLA VI
 Ludus magnus

Forum Boarium, Řím, rok 56 před Kristem

„Bren-nus! Bren-nus!“
Skandování bylo ohlušující.
Gal stál nad poraženým soupeřem a poslouchal známý zvuk. Za pět
let se světlovlasý bojovník stal jedním z nejsilnějších gladiátorů, jaké
kdy Řím zažil. A lidi ho milovali.
Horké odpolední slunce osvětlilo celý kruh písku nacházející se mezi
provizorními dřevěnými tribunami. Toho rána měla jeho zrnka sytě
zlatou barvu a otroci je uhrabali dohladka. Ale po víc než hodině
nelítostného boje byl povrch rozdupaný. Kolem mrtvých mužů
ležících po celé aréně byly krvavé skvrny. Ranění sténali a křičeli.
Byl konec jara a diváci se radovali. Zápasy mezi oběma skupinami
proběhly a všichni účastníci byli nyní mrtví nebo zmrzačení – kromě
vítězného zápasníka každé strany.
Organizátory takových zápasů byli majitelé gladiátorských škol v
Římě, kteří se pravidelně scházeli a pořádali podívanou pro nejširší
masy. Když bohatí a mocní chtěli uspořádat zápas, mohli jim
nabídnout různé možnosti od základních jednoduchých zápasů po
utkání, která se líbila masám. Záleželo na kapse editora – sponzora –
a na tom, jak působivé představení požadoval.
Utkání mezi Narcissem a Brennem bylo to, po čem veřejnost,
dokonce i majitelé ludů – dávno toužili. Během měsíců po svém
příjezdu do Říma tento obrovský Gal porazil každého věhlasného
gladiátora. Potom už nebyla žádná zábava sledovat, jak Brennus
rozseká slabší muže na kusy. Očekávalo se, že boj potrvá nějakou
dobu a diváci si díky tomu užijí šikovnost a výdrž gladiátorů. Memor
brzy Brennovo vystupování omezil, i když vzhledem k jeho oblibě si
ho diváci žádali častěji.
Dnešní sponzor si přál skutečnou kvalitu a jmenovitě požádal o Gala.
Lanista musel těžce hledat odpovídajícího protivníka. Nakonec
objevil Narcisse, Řeka ze Sicílie, kde si tento strašlivý murmillo získal
podobnou reputaci jako Brennus.
Zápolení vypadalo ideálně. Gal proti Řekovi. Svaly proti šikovnosti.
Barbarství proti civilizaci.
Na tribunách nebylo jediné volné místo.
Teď Narcissus ležel na zádech, hrudník nezakrytý, poškozeným
hledím bolestivě dýchal. Znak ryby na bronzové přilbici byl v půlce
ohnutý a rozbitý napadrť. Jeho meč ležel deset kroků od něj,
odkopnutý mimo dosah.
Zápas netrval dlouho. Brennus nečekaně do murmilla vrazil
ramenem, až ztratil rovnováhu. Potom mu ranou štítem zlomil několik
žeber a napůl omráčeného Narcisse srazil na kolena. Následně Řekovi
obouručním mečem rozsekl pravé rameno nad manikou, tlustými
koženými pásy, které mu chránily paži. Narcissus upustil zbraň a s
bolestným výkřikem se zhroutil do rozpáleného písku.
Brennus, jistý si vítězstvím, zůstal stát. Netoužil zabít dalšího
protivníka. Zvedl obě ruce a diváci souhlasně vykřikovali. I přes
rychlost, s jakou zápas ukončil, Římané stejně Brenna milovali.
Jenže Narcissus nebyl poražený. Najednou vytáhl zpod koženého
chrániče dýku a vyrazil proti Galovi. Brennus uskočil mimo dosah,
máchl ze strany štítem a ocelovým okrajem a přes měkkou kovovou
přilbu rozdrtil protivníkovi obličej. Murmillo ztratil vědomí a hlava
mu klesla.
Brennus se podíval na aristokraty v bílých tógách. Před sluncem je
chránilo velarium, látkový baldachýn vztyčený na rozkaz editora
těchto her. Julius Caesar ve starodávné tóze s rudým lemem seděl
mezi svými stoupenci a obdivovateli. Nepatrně přikývl a diváci
vykřikli očekáváním.
Gal vzdychl a rozhodl se, že Narcissova smrt bude humánní. Strčil
do murmilla nohou.
Když Narcissus otevřel oči, našel sílu zvednout levou ruku do
vzduchu. Pomalu vztyčil ukazováček.
Žádost o milost.
Diváci byli nespokojení a omezeným prostorem se ozýval nelidský
křik.
Caesar stál, obhlížel arénu a panovačně zvedl ruce. Když si toho lidé
všimli, skandování a pískání ustalo. Na Foru Boariu se rozhostilo
podivné ticho. Dřevěné tribuny, postavené pro tuto příležitost, obsadili
nejchudší plebejové, obchodníci a patricijové, které Caesar považoval
za přátele.
Všichni čekali, fascinováni nejlepším vojenským mozkem, jaký Řím
v té době viděl. Caesar nedbal na pravidla, která zakazovala
generálům velícím armádám vstoupit do města, a vrátil se plný sil z
úspěšných tažení proti Helvétům a Belgům. To sice Caesarovi získalo
velikou oblibu u lidí, ale na svou několikaměsíční nepřetržitou
nepřítomnost doplatil. I když se jeho přátelé a spojenci hodně snažili,
bylo obtížné zajistit si vliv ve městě. Tato návštěva měla posloužit k
tomu, aby se ukázal na veřejnosti, potřásl si rukou s politiky a zajistil
si náklonnost lidí.
Gladiátorské zápasy se původně konaly jako součást oslav u
příležitosti úmrtí někoho bohatého nebo slavného. Ale v minulých
třiceti letech přinutila jejich nezměrná obliba politiky a ty, co usilovali
o nějaký důležitý úřad, aby je pořádali při nejrůznějších příležitostech.
Jak zápasy nabývaly na velikosti a pompéznosti, vyvstávala stále více
potřeba trvalé arény. Pompeius, který zoufale toužil získat náklonnost
veřejnosti, v poslední době zaplatil výstavbu budovy s trvalou arénou
na Martově poli. Tato zpráva okamžitě potěšila Memora i ostatní
lanisty.
„Římský lide! Dnes vyhrál gladiátor s více než třiceti vítězstvími.“
Když Caesar udělal teatrální pomlku, ozval se souhlasný pokřik. Bylo
jasné, že ho výběr bojovníka a to, jak ovládá publikum, těší. „A kdo
porazil Narcisse?“
„Bren-nus! Bren-nus!“ Bubnování otroků se změnilo v opakované
skandování. „Bren-nus!“
To mohlo mít jediný výsledek.
Murmillo lehce ukázal pravou rukou. „Udělej to rychle, bratře.“
Sotva mu bylo rozumět v tom křiku a monotónním bubnování.
„Přísahám.“
Nevyřčené pouto mezi gladiátory bylo silné, stejně jako tomu bylo u
bojovníků Brennova kmene.
Caesar znovu zvedl ruce. „Mám dát milost tomuto ztroskotanci?“
Shlížel na postavu ležící na písku, jejíž prst byl pořád vzpřímený.
Ozvaly se rozzuřené hlasy. Muži na tribunách nejblíž chrámu
Fortuny ukazovali palce dolů a tento signál rychle opakovali všichni
diváci.
Vlna palců ukazovala na jih.
Caesar se otočil ke svým společníkům. „Plebejci žádají odplatu.“ Na
rtech mu pohrával úsměv. „Chcete, aby Narcissus zemřel?“
Lidi křičeli radostí.
Caesar se pomalu rozhlížel po aréně, což ještě zvýšilo napětí. Potom
zvedl pravou ruku, palec vodorovně. Několik vteřin tak zůstal.
Diváci zatajili dech.
Najednou se obrátil směrem k zemi.
Následné výkřiky překonaly ty předchozí. Nastal čas, aby poražený
zemřel.
„Vstaň.“
 Narcissovi se podařilo s obtížemi si kleknout. Zranění na pravém
rameni mu začalo silně krvácet.
„Sundej si přilbici,“ pošeptal mu Brennus. „Budu moct dát čistou
ránu. Pošlu tě rovnou do Elysia.“
Murmillo zasténal, když si stáhl poškozený kov. Místo nosu měl
krvavou kaši, lícní kosti vpáčené dovnitř. Bylo to trýznivé zranění a
přihlížející hlasitě vydechli leknutím i radostí.
„Ani sám Asklépios by to nedokázal vyléčit,“ řekl Brennus.
Narcissus přikývl a podíval se na Caesara. „Jdoucí na smrt tě zdraví,“
zamumlal. Řek se udeřil pěstí do prsou a natáhl třesoucí se levou ruku
dopředu.
Brennus rychle ustoupil a oběma rukama sevřel meč. Svaly na prsou
a na ruce mu vystoupily, když se pootočil a švihl od pasu. Čistě
Narcissovi uťal hlavu. Odletěla a točila se ve vzduchu. S vlhkým
žuchnutím dopadla na zem. Z krku se vyřinula krev. Škubající se tělo
dopadlo na zem. Písek vsákl krev a kolem murmilla zůstala tmavá
skvrna.
Diváci byli jako zdivočelí.
Caesar ukázal rukou. „Ať vítěz přistoupí.“
Brennus šel pomalu k aristokratům a snažil se nevšímat si
pochvalných výkřiků z davu. Bylo těžké nepodlehnout pochlebnictví.
Gal byl bojovník a zápasení ho bavilo. Padaly na něj mince, kusy
ovoce, dokonce měch s vínem. Zastavil se, aby vak zvedl, a zhluboka
se napil.
Caesar se velkoryse usmíval. „Další velké vítězství vynikajícího
Brenna.“
Gal se lehce uklonil a zpocené copánky mu spadly na nahá prsa.
Tohle je cesta, kterou jsi myslel, Ultane? Že skončím jako zvíře
předvádějící se pro tuhle krvežíznivou chátru?
„To si zaslouží odměnu!“ Caesar zvedl těžký kožený měšec a
vyhodil ho do vzduchu.
 „Díky, ó, veliký.“ Brennus se poklonil hlouběji a současně chytil
svou odměnu. Zakrvácenou rukou potěžkal měšec. Byla tam spousta
peněz. Cítil se ještě hůř.
Za ním vešla do arény postava převlečená za Charóna, převozníka
přes řeku Styx, celá v černé kůži, tvář ukrytou za maskou. Z jedné
ruky mu viselo kladivo. Kráčel k Narcissově hlavě, zatímco diváci
vykřikovali v předstírané hrůze. Kladivo celé od krve a slepených
vlasů zvedl vysoko do vzduchu. Převozník jím švihl dolů a rozlouskl
Narcissovu hlavu jako ořech a postaral se o důkaz, že murmillo je
opravdu mrtvý. Byl čas, aby Řek odešel do podsvětí.
Brennus se odvrátil. Pořád věřil, že tenhle statečný muž odešel do
Elysia, ráje bojovníků. Římský rituál s Charónem mu připadal
nechutný a přísahal si, že jemu se to nikdy nestane. Možnost, že se
nechá zabít, aby ukončil svá muka, byla naprosto proti jeho
přirozenosti. Hluboko v duši se Brennus držel maličké naděje. To
znamenalo, že dál zabíjel muže, s nimiž neměl žádný spor, ale jako
pragmatický bojovník chápal soutěžení jako obranu vlastního života.
Zabít, nebo být zabit, pomyslel si trpce. Lov s Brakem, milování s
manželkou a hraní si s dítětem – to všechno byly vzdálené
vzpomínky. Připadaly mu skoro neskutečné.
Snažil se vybavit si Ultanovu tvář a zvuk jeho hlasu. Druid nikdy
neřekl ani slovo o tom, že jeho cesta skončí takhle. Po pěti letech bylo
těžké neztratit víru v bohy. V Belena, který ho provázel od dětství.
Ultan hovořil o osudu, který ho čeká, jako o něčem neuvěřitelném.
To nemohlo být toto. Brennus se utvrdil ve svém rozhodnutí a
nevšímal si rámusu v aréně. Gal nevěděl jak, ale chtěl uniknout z
otroctví.
Jsem poslední Allobrog, pomyslel si. Budu čelit smrti jako svobodný
člověk. S mečem v ruce.

***
„Trochu života do toho umírání!“ Trenér věděl, jak má Romula
povzbudit. „Představ si, že to je Gemellus.“
Mladíkovi blýskaly oči zlostí, když ho sem přivedli. Cotta viděl
spoustu otroků přijít do této školy, mizery, jejichž vůli zlomili
železnou disciplínou. Ale Romulus si vztek schovával uvnitř a
přiživoval ho pocit viny kvůli Jubovi a rodině.
Romulus posunul ruku na jílci a silně máchl po palu. Dřevěný meč i
štít byly těžší než opravdové. Ruka mu vibrovala, když zbraň narazila
do tlustého kůlu.
„Ještě přidej. Teď to udělej znovu.“ Cotta se pousmál. „Odpočívat
můžeš v noci.“ Odešel, aby se podíval na další dva gladiátory.
„Kryj se. Výpad vpřed. Krok zpátky.“ Romulus opakoval slova,
přesně jak to dělal s Jubou před několika měsíci. Na Núbijce myslel
čím dál méně. Drsný režim v ludu mu z mysli vyhnal skoro všechno
kromě přežití. Teď se mu vybavovaly jenom ty nejdražší vzpomínky
na matku a Fabiolu. Vracela se mu také jeho vina kvůli poslednímu
osudovému dnu. Život mohl být úplně jiný, kdyby nechtěl po Jubovi,
aby s ním cvičil boj mečem.
Gemellův obraz se mu nesmazatelně vypálil do duše.
„Počkej. Dívej se. Otoč se. Sekni hřbetem ruky.“ Romulus hbitě
sekal do palu a představoval si přitom obchodníkův obličej zrůzněný
bolestí, když ho zasáhlo ostří.
„Výborně.“
Jeho trenér byl původně žoldnéř, kterého zajali Římané před patnácti
lety. Vojenský výcvik mu pomohl přežít déle než většině jiných.
Nakonec získal svobodu a zůstal v Ludu magnu. Romulus cítil
posvátnou hrůzu, když slyšel vyprávět o posledním Cottově zápasu.
Přemohl víc než šest protivníků a byla to zkouška výjimečné
vytrvalosti. Na diktátora Maria to udělalo takový dojem, že secutora
na místě osvobodil.
 Cotta, Libyjec střední postavy, byl pořád ve formě a štíhlý, i když mu
už bylo přes čtyřicet. Levou ruku měl částečně ochrnutou, což byla
památka na den, kdy získal rudis, dřevěnou hůl symbolizující
svobodu. Skoro všichni gladiátoři v Ludu magnu se ho báli a uznávali
ho. Dokonce i Memor se občas přišel podívat, když šedovlasý veterán
trénoval své muže.
„Líbil ses mi už od značkování,“ řekl Cotta. „Všichni většinou řvou,
když se jich dotkne rozžhavené železo.“
Romulus se podíval na rudý, svraštělý cejch na pravé paži ve tvaru
LM, který ho označil jako majetek Ludu magnu. Bolest způsobená
doruda rozpáleným kovem byla nesnesitelná, ale nějak dokázal
nekřičet a nevnímat to utrpení a zápach spálené kůže. Stejně jako
přísaha poslušnosti i tohle byla důležitá zkouška odvahy.
„Něco mi řeklo, abych si tě vzal,“ řekl starý gladiátor pochvalně. „Jsi
lepší než obvyklá chátra.“
Romulus byl rád, že má Cottu, který ho vycvičí jako dobře
vyzbrojeného secutora. Měl daleko větší šanci přežít než níže
postavený retiarius, což byla nejpravděpodobnější volba pro
třináctiletého kluka. Když muži přijdou do ludu, vybírají je pro
jednotlivé třídy podle velikosti, síly a podle toho, jak to umí se
zbraněmi. Jen málokdo viděl v Romulovi dostatečný potenciál.
Vyžadovalo to měsíce tvrdého tréninku, než se z něj stal vycvičený
gladiátor připravený k boji. Odříkal rychlou modlitbu, v níž poděkoval
Jupiterovi a slíbil, že mu později obětuje na oltáři ve své cele.
„Memor chce, abys byl během měsíce připravený. Máš dobré
vyhlídky, když budeš takhle cvičit.“ Cotta ukázal zvednutý palec na
skupinu rybářů v druhém koutě dvora. „Nejspíš tě postaví proti
jednomu rybáři. A taky to není žádný začátečník.“ Mrkl na něj.
„Nebude to nic těžkého. Další zábava pro dav, jak nováček secutor
bojuje s mazaným starým retiariem.“
 Romulus zdvojnásobil své úsilí v boji s palem, až po každé ráně
lítaly třísky. Věděl, že libyjský samouk s ním strávil víc času než s
ostatními gladiátory. Cotta vycítil Romulovu žízeň po učení, a tak mu
dával pravidelné lekce ve vojenské taktice. Bylo velice posilující učit
se podrobnosti z bitev, jako té u Kann, kde Hannibal rozdrtil osm
římských legií, nebo u Thermopyl, kde tři stovky spartských vojáků
zadržovalo milion Peršanů. Existovaly také příklady z nedávné doby
Caesarových neuvěřitelných vítězství nad galskými kmeny. Romulus
už znal základy vedení války a to, jak velké mozky dokázaly často
porazit obrovskou přesilu. Zatímco jeho tělo bylo uvězněno mezi
stěnami Ludu magnu, v myšlenkách plných Cottova učení se toulal
daleko za nimi. Teď víc než dřív toužil po svobodě.
„Budu připravený, pane,“ zamumlal. „Přísahám.“
Starý gladiátor se usmál, když odcházel a vykřikoval povely.
Po pěti měsících intenzivního výcviku si Romulus vypracoval svaly a
černé vlasy mu narostly. Nosil je svázané tenkým koženým páskem do
ohonu a tím vynikla jeho opálená tvář. Z chlapce se stával hezký
mladý muž. Už byl vysoký jako někteří gladiátoři a stejně rychlý,
přestože mu chyběly bojové zkušenosti.
Když ho Cotta konečně propustil, dlaně ho pálily. Unaveně spustil
ruku se štítem k boku a vlekl se ze špinavého cvičiště.
Tři strany čtvercové budovy zaujímaly cely, kde bydleli trenéři a
bojovníci, zatímco v poslední byly koupelny, kuchyně, márnice a
zbrojnice. Ve druhém patře byly kanceláře, ošetřovna a Memorův
luxusní byt. Kromě prostitutek a bohatých zákazníků vkročilo do
lanistova království jen málo lidí.
Do cely, kterou sdílel s dalšími gladiátory, to bylo pouze pár desítek
kroků. Nevešlo se tam nic kromě postelí a oltáře bohům.
Nejpřátelštější ze spolubydlících byl Sextus, malý silný Španěl, který
toho moc nenamluvil. Lentulus, Gót, který měl dvouletou zkušenost a
prchlivou povahu, mu byl nejblíž věkem. Poslední byl Gaius, ne moc
chytrý retiarius se širokými rameny, jehož plynatost bývala hlavním
tématem hovoru v cele.
Naštěstí Romulovi spolubydlící neměli chuť na mladíky, a tak mohl
od příchodu spát v klidu. Podle toho, jak se na něj někteří bojovníci
dívali, věděl, že by ho znásilnili, kdyby se jim naskytla příležitost. Už
se mu několikrát podařilo tomu uniknout. Dával si obzvlášť pozor,
aby nikdy nešel na záchody sám, a neustále při sobě měl ostrou dýku.
Ačkoli Memor nedovoloval meče a větší zbraně v celách, nože se
připouštěly. Lanistovi lukostřelci se jich nemuseli bát.
Stěny špatně osvětlené místnosti byly vlhké. Ten, kdo u nich spal,
měl pořád mokré lůžkoviny. A Romulus jako nováček dostal nejhorší
místo. Snášel svůj úděl mlčky, protože věděl, že to je součást
přijímacího rituálu. Každé ráno svědomitě vynášel slamník ven, aby
mu vyschl, za což se mu ostatní posmívali. Každý večer ho zase
vracel zpátky.
Romulus zvedl těžký náklad vedle dveří a zastavil se. Zhluboka se
nadechl a vešel.
„Jseš měkkej, hochu!“
„Moc zhýčkanej dobrým bydlem!“
Romulus se začervenal. Na těch žertech bylo něco pravdy. Život v
Ludu magnu byl mnohem drsnější než v Gemellových službách. Hodil
lůžkoviny zpátky na tvrdé plaňky postele.
„Počkej, až přijde zima,“ ušklíbl se Lentulus. „Teprve pak zjistíš, jak
je ten kout děsnej.“
Romulus neměl rád statného mladého Góta, který neustále hledal
způsob, jak ho naštvat. Rozzuřilo ho to a zaujal bojový postoj. „Mohl
bych si okamžitě vzít tvou postel.“
Gaius vykulil ostražitě oči.
„Jak to uděláš?“ zasmál se Lentulus. „Píchneš mě tou svou
náhražkou meče?“
Retiarius se ušklíbl.
 Lentulus si zase lehl na matraci a čistil si zkažené zuby třískou.
Romulus vytáhl nůž. „Dám ti lekci,“ řekl pomalu.
Gót ztuhl a sáhl po čemsi na zemi. Železo zaškrábalo na kameni, jak
vytáhl gladius, který měl schovaný pod postelí.
Romula zaplavil adrenalin a strach. Lepší je utkat se na dvoře než na
tak stísněném místě. A kde by měl víc než jenom nůž nebo dřevěný
meč. Jeho opravdový byl zamčený se všemi ostatními ve zbrojnici.
Třicet kroků a celý život je pryč. Možná byla chyba, že odmlouval.
Lentulus vstal a vytáhl si meč na klín.
„Klid, Lentule,“ řekl známý hlas. „Všichni toho máme dost a jsme
hladoví.“
Romulus pohlédl vděčně na Sexta.
Malý Španěl byl jeden z nejobávanějších gladiátorů v Ludu magnu.
Svou sekyrou naháněl všem hrůzu a jeho specialitou bylo dobíjet
slabé a raněné v aréně.
Lentulus nebyl tak sebevědomý, aby Sextovi odporoval, a tak radši
zmlkl. Ale byla to jenom otázka času, než se věci se zlomyslným
Gótem vyhrotí. A scissor nebude pokaždé nablízku, aby situaci
zklidnil. Dřív či později bude muset s Lentulem bojovat. Romulus cítil
strach i vzrušení. Vzhledem k tomu, že byl o pět šest let mladší, byl
mnohem menší než secutor, který přežil půltucet soubojů bez úhony,
což byl úctyhodný výkon pro každého gladiátora.
Ozval se hlasitý gong svolávající k večeři.
Sextus s úsměvem vstal. „Je čas na jídlo.“
Lentulus naznačil bodnutí, což Romulovi neuniklo.
Hleděli si upřeně do očí a ani jeden nechtěl sklopit zrak.
„Je čas na jídlo,“ zopakoval scissor.
Romulus si vzal misku a vyšel ven. Dbal na to, aby mezi ním a
Lentulem byl Sextus. Příště bude opatrnější. Kručelo mu v břiše, a tak
si tuhle záležitost vyhnal z hlavy.
 ***
„Masíruj dál!“
Unctor nakapal Galovi na velká záda ještě trochu aromatického oleje
a zkušeně mu hnětl svaly.
Brennus ležel nahý na holém dřevěném stole a vychutnával si masáž.
Memor se staral o své nejlepší gladiátory a dopřával jim přepych, o
jakém se ostatním ani nesnilo. Až unctor skončí, užije si dlouhou
koupel ve vaně a potom si dá jídlo, které mu připravila jeho žena
Astoria.
„Dneska jsi zabil murmilla moc rychle. Ten zatracenej souboj se
připravoval měsíce.“
Brennus otevřel oči a zjistil, že přišel Memor. „Připadalo mi, že se to
lidem líbilo,“ odpověděl nenuceně.
„Jsou nevypočitatelní,“ odsekl lanista. „Kolikrát ti musím říkat, abys
bojoval co nejdýl?“
Galův zvyk vyřídit muže co nejrychleji Menora rozčiloval už léta.
Ale i přes Brennův neortodoxní modus operandi lidé přicházeli a
milovali ho, což zlobilo lanistu ještě víc.
Brennus zavrčel, když mu unctor našel zatvrdlinu na rameně.
Nechtěl nechat lidi trpět a Memor to věděl.
„Poslouchej mě, sakra!“
Gal zavřel oči. „Slyšel jsem.“
Memor zrudl nad tou neúctou. „Pořád jsi můj otrok!“ Rýpl ho do
cejchu na levém lýtku. „To si pamatuj!“
Brennus se podíval nahoru. „Příště budu bojovat pomaleji. Stačí?“
Nervózní unctor přestal masírovat.
„Řekl jsem, abys přestal?“
Rychle zase pokračoval.
„Dávej pozor, ať to dodržíš.“ Memor nechtěl nijak vážně potrestat
svého nejlepšího bojovníka. Gal měl příliš velkou cenu. Ale za dlouhé
roky vedení gladiátorů byl lanista ostrý jako břitva. „A tvý děvce se
nic nestane,“ napadlo ho ještě.
Unctor zděšeně vyjekl, když Brennus seskočil ze stolu a odkopl
keramickou láhev s olejem, až se roztříštila o zem. Velký muž přešel
přes střepy, zatnul pěsti a nahý kráčel k Memorovi. Před pěti lety
neměl šanci bránit svou manželku. Už se to nikdy nebude opakovat.
Lanista rychle ucouvl.
„Ty římskej sráči!“ Vmetl mu Brennus zblízka do tváře. „Zkřivíš
vlas na Astoriině hlavě a já ti sežeru koule. Potom co ti vyříznu
srdce.“
Memor neustoupil. „Ty a tví kamarádi nemůžou Astorii pořád
hlídat,“ pokrčil omluvně rameny. „Mohla by mít ošklivou nehodu.
Strašně snadno. Splašený koně na silnici. Mohl by ji probodnout
zloděj v temný uličce.“
Brennus skřípal vzteky zuby, protože si byl moc dobře vědom toho,
že nemůže krásnou Núbijku hlídat nepřetržitě. „Dobrá, pane.“ Málem
se těmi slovy udusil. „Příště budu bojovat líp. Pomaleji.“
Memor se usmál. „Kde je měšec od Caesara?“
Brennus ukázal na hromadu šatů u stolu. Lanista rychle usypal víc
než polovinu mincí do koženého měšce.
„Zůstala ještě spousta – pro otroka.“ Memor zbytek vysypal na zem.
Odešel spokojený, že Gala dostal na kolena.
Brennus odevzdaně vylezl zpátky na stůl a ukázal unctorovi, ať
pokračuje.
Než se zamiloval do Astorie, život v Ludu magnu byl jednoduchý.
Kromě hrozby mučení a smrti neexistovalo mnoho způsobů, jak ho
ovládat. Brennus se nebál ani jednoho a lanista to věděl. Po třiceti
ranách, které dostal brzy po příchodu, se Gal Memorovi vysmál do
tváře. Od té doby, co Římané zmasakrovali celý jeho kmen, mu bylo
jedno, jestli žije nebo ne. Byl úplně vyprahlý. Brac, manželka a jejich
dítě byli navždycky pryč. Lidé, kterým přísahal ochranu, zemřeli kvůli
jeho selhání. Ultanova proroctví nebyla k ničemu.
Neměl důvod žít.
Zpočátku se Brennus bezpočtukrát pokusil vyhledat smrt, ale
pokaždé se mu vyhnula. Nikdo nedokázal Gala v boji porazit a desítky
soupeřů zemřely jeho mečem. Zbohatl díky štědrým odměnám
editorů, prominentních mužů jako Julius Caesar, který byl hostitelem
her, které se nyní stávaly základem každodenního života v Římě.
Ale peníze a životy lidí nebylo to, po čem Brennus toužil. Mohl by z
ludu uprchnout a být na útěku. I život vyděděnce by byl lepší než
tohle. Zabránila mu v tom šokující zpráva, kterou dostal před třemi
lety od starého věštce, který nabízel své služby před branami školy.
Memor trpěl věštcovy návštěvy ve škole, protože věděl, že to mužům
dělá radost. Brennus tolikrát zažil, že gladiátoři zaplatili za dobrou
předpověď, ale pak je viděl mrtvé v aréně, že neměl o takových
věštbách velké mínění. Byl to šarlatán.
Jeden kamarád murmillo zaplatil Brennovi věštbu. Protože se Gal
nudil, přistoupil na to. Věštec se nejdřív usmíval, když se Brennus
před něj posadil. Sáhl do košíku vedle sebe, vytáhl slepici a rychle jí
usekl hlavu. Potom stařec nečekaně ztichl a zíral dlouze a bedlivě do
vnitřností. Gal čekal, překvapený, že mu neslibuje vítězství nad celou
jednotkou gladiátorů.
„O všechno jsi přišel.“
Ta dramatická slova Brenna pobavila. Tak dopadli všichni bojovníci
v ludu. Většina z nich byli svobodní lidé, které zotročili.
Než mohl věštce zastavit, promluvil. „Čeká tě dlouhá cesta.“
Zaskočený Brennus zatajil dech.
„Cesta delší, než jakou vykonal někdo z tvých lidí.“ Vypadalo to, že
starce překvapilo, co vidí, stejně jako Gala. Během každého dalšího
věštění vykládal totéž.
To dodávalo Brennovi jistou naději.
 Snažil se zůstat samotářem, ale muže přitahovala jeho přátelská
povaha. V drsné atmosféře Ludu magnu byla Galova ochota cvičit
ostatní a dělit se s nimi o užitečné rady ohledně boje něco nebývalého.
I když jeho výsadní postavení vyvolávalo žárlivost, mnoho gladiátorů
ho považovalo za kamaráda. Rok předtím si vzpomněl na to, jak mu
Conall zachránil život, a dokonce během nevyrovnaného hromadného
zápasu zachránil Sexta, jednoho ze scissorů. Potom se Brennus zařadil
k nejoblíbenějším postavám Ludu magnu, i když on nevěřil nikomu.
Věci se změnily, když před několika měsíci přišla do kuchyně ludu
Astoria. Brennus si ihned všiml její krásy a duševní rovnováhy. Po
smrti Liath měl spoustu žen, fyzické potřeby nakonec překonaly jeho
žal. Nejdřív si ze svých odměn platil prostitutky a potom si užíval s
bohatými vdanými ženami, které chodily do ludu. Věhlas nejlepších
bojovníků přitahoval urozené dámy jako plamen můry. Mezi
bohatými se považovalo za normální hledat rozkoš u těch, které by
mohli vidět umírat. Zatímco jeho kamarádi měli z té pozornosti
radost, Brenna žádná žena opravdu nezaujala, dokud neuviděl Astorii
a neuchvátily ho křivky jejího ebenově černého těla, sotva zahaleného
potrhanými šaty.
Brennus učinil z Núbijky záhy svou ženu, a tím si vytvořil trhlinu ve
svém citovém brnění. Gal měl takovou reputaci, že se nikdo neodvážil
Astorie dotknout, a omezili se jenom na lascivní poznámky. Její
přítomnost však vyvolávala velkou žárlivost mezi skupinkou méně
úspěšných bojovníků. A teď po Memorových hrozbách se Brennus bál
víc o Astoriino bezpečí než o své vlastní. Zašklebil se. Možná mu
dlouhá koupel pomůže zapomenout na lanistovy výhrůžky.
„Stačí.“
Unctor rázně couvl.
Brennus si posbíral mince, jednu mu hodil a nahý odešel do
frigidaria, kde byl velký nevyhřívaný bazén. Voda byla dost studená,
takže se třásl, když do ní lezl. Se zavřenýma očima si úplně potopil
hlavu, protože se chtěl osvěžit, než půjde do horka vedlejší místnosti.
Když se koupal v tepidariu, osobní otrok ho namazal olejem a pak
mu seškraboval olej se špínou z kůže železnou stěrkou, které se říkalo
strigil. Následně se přemístil do caldaria, kde pobyl v parnu s
ostatními špičkovými gladiátory. Hovor byl tlumený, jak muži
odpočívali a užívali si intenzivní teplo vycházející z dutých cihel ve
stěnách a na podlaze. Stálou teplotu zajišťoval neustálý proud horkého
vzduchu z hypocausta, nedalekého podzemního topeniště.
O něco později Brennus pomalu vyšel ze dveří lázní v lepší náladě.
Stmívalo se a přes nádvoří viděl, že dveře jeho cely jsou dokořán.
Mihotavé světlo se rozlévalo ze svíček, které Astoria zapálila. Usmál
se, jak si ji představoval nahou.
Vzduch prořízl ženský křik.
Okamžitě ho to vytrhlo ze zamyšlení.
Brennus přeběhl nádvoří, rouška mu bez povšimnutí spadla na zem.
Rozrazil dveře a zjistil, že uvnitř jsou čtyři muži, které měl nejméně
rád. Jeho obavy se naplnily. Od Spartakova povstání směli mít u sebe
zbraně jenom nejlepší gladiátoři. A za Brennovy nepřítomnosti tahle
tlupa Astorii snadno přemohla a nějaké mu sebrala.
Dva z nich nyní máchali meči výhrůžně proti Galovi, zatímco druzí
dva seděli na posteli a ohmatávali Astorii lačnýma rukama. Už z ní
strhali šaty a ona se snažila marně zakrýt rukama. Plakala a všiml si,
že má na tváři široký šrám.
Brennovi naběhla vzteky žíla na krku. „Samí výtečníci a Lentulus,“
ušklíbl se. Všechny jeho ostatní zbraně ležely na druhém konci
místnosti.
„Nepřibližuj se!“ zvolal Titus třesoucím se hlasem, i když Gal nebyl
ozbrojený.
Ti tři murmillové byli nerozluční. Titus a Curtius byli bratři,
grázlové, kteří pracovali v collegiu pro Claudia. Prodali je do ludu,
poté co jednu bohatou vdanou dámu znásilnila lůza, kterou vedli. Měli
na svědomí ještě další zločiny, které lictoři, soudci, nemohli tolerovat.
Flavus byl malý, nepříjemný člověk, se kterým ti dva trénovali. Když
je vrhli do arény na skupinový souboj brzy po jejich příchodu, zjistili,
že je užitečné bojovat jako trojice. Od toho dne murmillové žili, cvičili
a spali společně a jen málokdy bylo vidět jednoho bez dvou dalších.
Vysloužili si tím pověst, že toho sdílejí víc než jen postele.
„Co že ses spřáhnul s těmi vyvrheli?“ Šel blíž k Lentulovi, čtvrtému
útočníkovi.
Gót těžce polkl a couvl. Přitom pořád mířil na Brenna mečem.
Velký Gal se chladně usmíval. „Hned odejděte a já budu hodný.
Nikoho z vás nezabiju.“
Lentulus se nejistě otočil na Tita, vůdce bandy.
„To jsou kecy!“ odsekl murmillo. „Mysli na tu ženskou. Můžeš ji mít
jako další.“
Lentulus se podíval roztouženě na nahou Núbijku. Curtius souhlasně
přikývl a vrazil Astorii ruku do slabin. Chechtal se a zastrčil si několik
prstů do pusy.
„Chutná sladce, Lentule.“
„Držte ho, chlapi!“ zasmál se Flavus a pod bederní rouškou byl vidět
jeho ztopořený úd. „Nebude mi to s touhle děvkou trvat dlouho.“
Lentulus pořád fascinovaně hleděl Astorii mezi nohy.
Byla to otázka okamžiku. Brennus vyrazil dopředu a udeřil
obrovskou pěstí Lentula do hlavy. Gót upadl a upustil meč. Než ho
stačil Brennus zvednout, zaútočil na něj Titus. Gal zoufale uhnul do
strany, ale čepel mu rozřízla dlouhou mělkou ránu na prsou.
Když následoval další výpad, Brennus chytil ostré železo levou
rukou. Nevnímal bolest a uchopil gladius tak pevně, že mu ho Titus
nedokázal vyrvat. Pravou rukou popadl murmilla za krk a stiskl.
Titus vypoulil oči hrůzou a zahodil meč, snaže se uvolnit se z
Brennova mocného sevření. Jeho úsilí bylo zbytečné. Během chvilky
murmillo celý zmodral a vyplázl jazyk ze zoufalých úst lapajících po
dechu. Brennus zesílil sevření a šklebil se, když chrupavka zapraskala.
Curtius vyskočil, když uviděl, jak bratr lapá po dechu. „Drž tu
holku!“ zařval na Flava a vystartoval přes místnost se zvednutým
mečem.
Odporný murmillo škrtil Astorii.
Brennus pustil bezvládné tělo na zem a rychle si přehodil jílec meče
do pravé ruky. Z hluboké rány mu kapala krev, ale nahý Gal si počínal
jako smyslů zbavený. Blížil se, gladius připravený.
„Ani čtyři na mě nestačíte? Ty kulhavej všiváku.“
„Parchante!“ Curtius, pološílený bolestí, švihl zběsile po Brennovi,
který ráně uhnul.
Naklonil se dopředu a vrazil meč murmillovi hluboko do nechráněné
hrudi. Gal se usmál, jak Curtius setrvačností padal dál na čepel.
Když murmillo umíral, rozšířily se mu oči hrůzou.
Brennus mu položil velkou ruku na prsa a odhodil ho dozadu. Ozval
se mlaskavý zvuk, když se kov ostrý jako břitva vysvobodil a pustil
vzduch do hrudníku. Curtiovo tělo žuchlo do písku na zemi a vystříkla
krev.
„Kamarád mi zašpinil pokoj.“ Brennus to řekl skoro vlídně a
vykročil k Flavovi.
„Pojď blíž a uříznu tý děvce hlavu.“ Flavus divoce těkal očima, ale
špičku nože stále držel Astorii pod bradou.
Brennus viděl, že murmillo nelže. „Pusť ji.“
„Jinak mě taky zabiješ?“ Flavus Astorii píchl špičkou. Velká červená
kapka stékala po sametově černé kůži. „Bacha!“
Brennus nechal murmilla jít pomalu k sobě, dívku před sebou.
„Ty první,“ křikl Flavus. „Ven.“
Gal couvl, ale dával pozor, aby na zakrvácené podlaze neuklouzl.
 Šeřící se nádvoří bylo plné zvědavých gladiátorů, které sem přivábil
Astoriin křik a zvuky boje. Jejich blikající olejové lampy osvětlovaly
scénu.
Romulus stál v hlubokém stínu nedaleko dveří do cely. Na rozdíl od
ostatních tušil, kdo na Núbijku zaútočil. Lentulus nějakou dobu cvičil
s murmilly a chvástal se, že Astorii znásilní. Předpokládal, že to tak
bylo. Teď to vypadalo, že strůjce všeho byl Gót.
Romulus viděl Brenna mnohokrát od svého příchodu do ludu, ale
nikdy s ním nemluvil. Velký Gal a Astoria vypadali přátelsky a určitě
nevyvolali tak velkou nenávist, jakou si k němu vypěstoval Lentulus.
Zatnul pěsti a modlil se, aby je nezabili.
Ulevilo se mu, když se objevil nahý Brennus, kterému z ran tekla
krev. Za ním Flavus, držící Astorii pod krkem.
„Pomozte mi zabít toho Gala!“ Murmillo mžoural do tmy a doufal,
že uvidí gladiátory, kteří by mu přišli na pomoc. „Tuhle děvku
můžeme mít všichni.“
„Prvnímu, kdo se přiblíží, podříznu krk,“ prohlásil Brennus klidně.
Nikdo se nepohnul. Podle nepsaných pravidel ludu si musí obvykle
takovéto spory vyřídit ti, kterých se týkají.
Flavus zavolal třesoucím se hlasem na dva bojovníky. „Figule!
Galle! Přidejte se ke mně.“ Přešlápli z nohy na nohu, protože je
půvabná Núbijka lákala. Už celé měsíce neměli ženu, ale pohled na
Brenna se zakrváceným mečem je zastavil.
Astoria potichu vzlykala.
Romulovi se rozbušilo srdce. I přes ten rámus nebylo po Memorovi
ani vidu. Mělo by se mu dát vědět? Rozhodl se téměř okamžitě.
Pozvání k hromadnému znásilnění téhle dívky ho naplnilo odporem.
Velvinna jim nikdy neodhalila přesné okolnosti jejich početí, ale něco
naznačila. A obchodník ji znásilňoval noc co noc. Podle Romula bylo
znásilnění nejhorší zločin.
 Šel po špičkách k Flavovým nekrytým zádům a opatrně uvolňoval
dýku z opasku. Nikdo ho neviděl. Když se kradl na dosah, vztek
vystřídal odpor. Flavus je jako ti, co znásilnili jeho matku. Anonymní
aristokrat. Gemellus.
Hnusní lotři.
Murmillo pořád prosil Figula a Galla, aby se k němu přidali.
Romulus se zhluboka nadechl a zatnul pěsti, až mu zbělely klouby.
Popošel blíž, silně stiskl Flavovi levé rameno a propíchl mu tenkým
ostřím tuniku, aby se dostal ke kůži.
„Nech tu dívku jít.“
Flavus ztuhl.
„Pusť ji,“ sykl.
„Romule?“ řekl murmillo nevěřícně. „To se tě netýká. Teď vypadni,
než tahle čubka umře.“ Strčil do Astorie nožem, až vykřikla.
Brennus popošel o krok.
„Zůstaň, kde jsi!“ zařval Flavus.
Zamračený Gal ucouvl.
Romulovi tepala krev v uších, když si všiml překvapeného Brennova
pohledu a kruhu gladiátorů. Všichni je sledovali. Astoria se třásla
strachy.
„Dám ti ještě jednu šanci.“
„Tohle je mužská záležitost,“ odsekl Flavus. „Jdi pryč, než se ti něco
stane. Něco ošklivýho.“
Nezvolil ústup. Neměl na výběr. Sekni pod hrudní koš, zněla
Romulovi v hlavě Cottova rada. Zasáhni játra – to je vždycky smrt.
Rychlým výpadem Romulus zabodl Flavovi dýku hluboko do
pravého boku a přitom s ní otočil. Murmillo vykřikl, když ucítil
bodnutí, a pustil Astorii. Utíkala plačíc k Brennovi. Romulus vytáhl
ostří, Flavus zavrávoral a oči se mu leskly. Velká část tuniky mu
zčervenala, jak krev prosakovala do látky.
Flavus se tvářil naprosto nevěřícně.
 Romulus ho mlčky bodl ještě jednou do prsou a ustoupil. Jak
murmilla opouštěly síly, upadl. Několikrát sebou škubl a pak zůstal
nehybný.
Romulus hleděl fascinovaně dolů na prvního muže, kterého zabil.
Potom se mu zvedl žaludek a začaly se mu třást nohy.
„Máš mé díky.“
Romulus cítil, že se nad ním vynořil Brennus. Přikývl a potlačil
zvracení.
Potom z cely vyšel Lentulus, napůl omráčený, ale pořád svíral meč.
Uviděl Romula, jak stojí nad Flavovým tělem, a neartikulovaně
vykřikl. V třesoucí se ruce držel zbraň a potácel se k nim.
Romulus se instinktivně shýbl, aby sebral nůž.
„Stůjte!“ ozval se Memorův hlas. „Kdo se pohne, zemře.“
Všichni ztuhli, když se lanista tlačil mezi nimi k Brennovi. Za sebou
měl šest strážců s nataženými luky.
„Snažíš se tady všechny rozpárat?“
„Co jsem měl dělat?“ zamračil se Brennus na Góta, který jediný
přežil. „Ty parchanti se chystali znásilnit Astorii.“
„A kolik chlapů je mrtvých kvůli tý černý děvce?“ ohrnul nos
Memor.
„Tři.“ Lentulus si držel hlavu zhmožděnou po Galově ráně.
„Tři?“ zaječel lanista.
„Curtius, Titus a Flavus.“
Memor otevřel ústa a zase je zavřel. Tito murmillové byli špičkoví
bojovníci.
„Každý, kdo se dotkne mé ženy, zemře,“ ozval se Brennus.
„Dotkni se ještě jednoho muže a nechám tě ukřižovat.“ Memor byl
bez sebe vzteky. „Možná žes byl nejlepší gladiátor, ale pořád jseš
zasranej otrok.“
Gal sevřel pěst kolem jílce meče.
 Memor rychle ukázal. Lukostřelci natáhli tětivy a mířili šípy s
ocelovými hroty Brennovi na srdce.
Astoria vykřikla.
Brennus svěsil ruku podél těla. „Nespáchám sebevraždu, abych vás
uspokojil.“
„Tak ti ještě nějaký mozek zbyl,“ odpověděl Memor rozzuřeně.
„Mám dobrý nápad.“ Ukázal na Romula a Lentula. „Vypadá to, že
tihle dva nemají moc dobrý vztahy. To by se mělo vyřídit. Ráno za
svítání. Boj na život a na smrt. Přímo tady na nádvoří.“
Podívali se jeden na druhého.
Lentulus znovu napodobil bodnutí. Romulus si odkašlal a odplivl.
Gót vyrazil dopředu, ale pak se zastavil.
„Jen jdi,“ řekl Memor. „Jeden lučištník by mohl minout, ale na tuhle
vzdálenost, šest…“
Lentulus se zašklebil a sklonil meč. Romulus, spokojený, že v
konfrontaci vyhrál, odešel.
Ráno to může být jinak.
„Zasranče.“ Lanista se upřeně podíval na Brenna. „Žádný vejlety do
města. A taky máš zakázaný lázně.“
Gal pokrčil rameny. Čekal, jestli bude ještě něco.
Memor škubl hlavou, že může jít. „Vypadni. Než vymyslím lepší
trest.“
Brennus poslechl. Nebál se Memora a jeho hrozeb. Větší strach měl
o Astorii. Bylo tady příliš mnoho chlapů, kteří měli zájem o Flavovu
nabídku.
KAPITOLA VII
 Lupanar

Nevěstinec Lupanar, Řím, rok 56 před Kristem

Fabiola hleděla nejistě na holé stěny. Do tohoto pokojíku ji přivedla

madam, poté co Gemella nechala vyhodit ven. Veliký muž, který to
udělal, se na novou dívku smál bezzubými ústy, aby ji uklidnil.
Jeho pokus nefungoval. Jednoho drsného pána nahradil jiný.
Kromě nízké postele, na níž seděla, tam byla jenom prázdná truhla a
v koutě malá socha nahé Afrodity. Cítila zatuchlinu, ale podlaha byla
umytá a potrhané vlněné lůžkoviny byly čisté.
Fabiola se schoulila do klubíčka a kývala se dopředu a dozadu.
Způsob, jakým byla ona i Romulus odtrženi od Velvinny, vážně
nahlodal její obvyklou sebedůvěru, kterou nenarušilo ani Gemellovo
bití. Fabiolu děsilo pomyšlení, že už možná nikdy neuvidí svou
rodinu. Romulus byl ve smrtelném nebezpečí, pokud už nebyl mrtvý.
Sami bohové vědí, co se stane s jejich matkou.
Na chvilku ji zcela pohltil žal. Byla sama, prodána do nevěstince bez
možnosti útěku a mohla si jenom představovat, co s ní teď bude. Tiše
vzlykala. Zanedlouho budou naprosto cizí muži platit za sex s ní. Do
krku jí stoupala žluč. Už teď se cítila ponížená.
Všechno bylo kvůli Gemellovi.
Ta myšlenka jí pomohla zahnat slzy a hluboko uvnitř zažehla jiskru.
Žádná slabost, ale síla. Žádný smutek, ale odplata.
Gemellovi.
Slyšela, že na chodbě se smějí nějaké ženy, a napjatě poslouchala,
když procházely kolem. Mohla by se něco užitečného přiučit.
 „…řekla jsem mu, že je nejlepší milenec, jakého jsem kdy měla. Ten
hlupák div nepraskl pýchou.“
„Dal ti peníze?“
„Celý aureus.“ Hlasitě se chichotaly a nakonec se vzdálily.
Fabiola si na posteli sedla. V hlavě jí vířilo. Tady se dají vydělat
peníze. Aureus bylo víc, než kdy měla v ruce. A Lupanar byl zřejmě
plný krásných žen všech ras, oblečených v krásných šatech, jaké si jen
lze představit. Průsvitná roucha, složité účesy a exotické šperky ji
plnily údivem. Za všechny roky v Gemellově domě nikdy neměla nic
víc než jedny obnošené šaty. Trochu ji uklidňovalo, že byla prodána
do nejlepšího nevěstince v Římě. Ale pak si okamžitě s pocitem viny
vybavila scénu, jak ji Gemellus před chvílí táhl pryč. Když Velvinna
zjistila, že se chystá splnit svůj slib a prodá i Fabiolu, její zármutek
částečně překonal její strach z obchodníka.
„Prosím, pane. Jedno dítě mi nechte.“
„Tahle malá kráska má daleko větší cenu než ten holomek.“
Gemellus pošilhával po Fabioliných křivkách. „Sám bych ji přefikl,
kdybych tím nesnížil její cenu na polovinu.“
„Udělám cokoli,“ naříkala Velvinna. „Budu vydávat zvuky, až se
mnou budete spát.“
„Jako by mi na tom záleželo! Ty vyskákaná stará děvko,“ posmíval
se jí Gemellus. „Patříš do solných dolů.“
Solné doly? To byl šok. Už neměla co ztratit. Objala oběma rukama
obchodníkovy nohy a hystericky plakala.
„Nech toho, nebo tě prodám taky hned dneska.“ Zlomyslně jí uvolnil
prsty a mrštil s ní na kamennou podlahu.
Drobná postava ležela na břiše a tělo se jí otřásalo pláčem.
Gemellus se smál.
To byla poslední Fabiolina noc s matkou. Vytáhli ji z pokoje a
odvlekli do Lupanaru. Usedavě plakala. Život jí připadal neuvěřitelně
krutý. Ale brzy se přestala litovat. Divoká bolest v duši jí nedovolila
vzdát to a v uších jí zněla rada, kterou matka stále opakovala: Každé
situace využij co nejlíp. Vždycky.
Fabiola se uklidnila, pevně sevřela hrubou vlněnou deku a vroucně se
pomodlila k bohům.
Ochraňte matku a Romula.

***
Teprve před hodinou Fabiola hleděla rozšířenýma vyděšenýma očima
na stěny v přepychové přijímací kanceláři nevěstince. Satyrové, tlustí
Amorové, bohové a bohyně na ni upřeně hleděli z pestrobarevného
pozadí plného řek, jeskyní a lesů. Na jiném místě byla vyobrazení
sexuálních poloh, jaké by si mohli zákazníci přát. Fabiola se otřásla
hrůzou, když si představila, jak ji Gemellus nutí dělat ty výstřednější z
nich. Uprostřed mozaikové podlahy byla socha nahé ženy v životní
velikosti, propletená s labutí.
„Osm tisíc sesterciů,“ uvažoval Gemellus. „Je to dobrá cena.“
„Tak jsme se dohodli.“ Jovina, stará madam, našpulila odmítavě
namalované rty. Prasečí oči jí zářily z napudrovaného obličeje.
Spokojený Gemellus si pevně přitiskl kožený měšec na prsa. „Já vím.
Taková malá kráska.“ Natáhl ruku a polaskal se s Fabiolinými malými
prsy. Zděšeně ucukla, ale neodvážila se odejít.
Obchodník sáhl níž k lemu její tuniky.
„Nesahat! Teď je moje.“
Mrzutě dal ruku pryč.
Fabiola, celá rudá, hleděla do země.
Gemellus se olízl. „Chvilka s ní o samotě by mohla stát za to,“ řekl a
potěžkával měšec.
„Bude to drahé. Jak víte, je panna,“ usmála se Jovina a odhalila
zkažené zuby. Po mnoha letech v Lupanaru znala muže jako
Gemellus. Točila si prstenem na hubeném prstě a sledovala, jak se od
rubínu odráží světlo. Babizna měla na obou rukách celé jmění. Dárky
od spokojených zákazníků. Jovininy služby – a její diskrétnost – byly
proslulé.
Fabiolu zamrazilo při vzpomínce na vyšetření, které mělo potvrdit,
že je panna. Připadala si ponížená a zneuctěná. Dlouhé šátrající prsty
madam ji ještě teď pálily na kůži.
„Jistě že to vím,“ odsekl Gemellus. „Při Jupiterovi, vydržel jsem
nutkání zmocnit se téhle fúrie dost dlouho.“ Olízl si vlhké rty. „Kolik
za jednu noc?“
Jovina položila ruku připomínající pařát dívce na hlavu. Ten mírný
stisk dodával Fabiole pocit nevšední ochrany.
„Patnáct tisíc sesterciů.“
„Patnáct tisíc?“ Kupci vylezly oči z důlků. „Skoro dvakrát tolik,
kolik jste právě zaplatila.“
„Panny jako ona se jen tak neseženou,“ odpověděla ironicky.
„Urození zákazníci platí dobře za to, když můžou připravit o
panenství takovou krásku.“
Gemellus byl rudý vzteky.
„Přijďte za pár týdnů, to bude cena jen tři nebo čtyři tisíce.“ Jovině
zacukaly koutky. „Samozřejmě za hodinu.“
„Ty stará děvko!“ vyjekl obchodník a sevřel ruce v pěst.
„Benigne!“
Z postranní místnosti vyšel obrovský otrok s širokými zlatými pásky
na obou zápěstích. Gemellus zaznamenal vyboulené svaly a hůl s
kovovými hroty.
„Tenhle pán odchází,“ ukázala mu Jovina. „Doprovoď ho ke
dveřím.“
Benignus se tyčil nad Gemellem. Nebylo pochyb, kdo tady má
navrch.
Zastavil se. Ani teď se mu nechtělo poslouchat otroka.
„Pane.“ Hromotluk pevně stiskl Gemellovi pravou ruku a on cítil, jak
ho strká ke dveřím. Strčil do kupce a ten přistál venku v prachu, pod
nohy dvou svých otroků, kteří na něj čekali. Rychle mu pomohli vstát
a tvářili se neutrálně.
Benignus se nad ním tyčil jako řecký kolos. „Příště bude madam
vyžadovat důkaz, že máte dost peněz.“
Kolemjdoucí se smáli té pečlivě zformulované urážce. Viděli spoustu
lidí, které vyhodili z klenutého vchodu ze stejného důvodu.
Gemellus se rozzlobeně očistil a odkráčel. Kožený měšec svíral
pevně v ruce. Nějakou dobu to věřitele udrží v klidu.

***

Jovina zaklepala a hned otevřela dveře. Fabiola se vylekala. Madam

okamžitě zaznamenala, že má červené oči. Do nevěstince se dostala
spousta dívek jako ona. Vešla a hodnotila svou novou koupi.
Fabiola si toho pohledu všimla a brada se jí lehce zatřásla.
„Zapomeň na minulost, má drahá,“ řekla Jovina přátelsky, ale
zároveň přísně. „Příchodem sem ses aspoň zachránila před Gemellem.
Život tady může být dobrý. Je to jednoduché. Nauč se, jak dobře
pracovat se zákazníky a vždycky je uspokojit. Do Lupanaru chodí
spousta mocných lidí. Senátoři, magistráti, tribuni. Dokonce jsme tady
měli konzuly.“
Fabiola přikývla. Bylo důležité, aby se rychle učila a spřátelila se s
touhle starou ženou.
Jovina chvilku mlčela. „Ten tlusťoch je tvůj otec?“
„Gemellus?“ Fabiola se dívala do země. „Ne, madam.“
Jovina nezaváhala. „Tak některý z jeho otroků?“
Zavrtěla hlavou. Velvinna jim nechtěla o jejich otci nic říct. „Matku
znásilnil nějaký urozený pán jednou večer, když se vracela z Fora
Olitoria.“
Jovinu to nepřekvapilo. „Gemellus s ní spal často?“
 „Skoro každou noc.“ Fabiola cítila v útrobách vztek. Pomsta
Gemellovi dávala smysl jejímu pobytu v nevěstinci. A kromě toho i
snaha o záchranu matky a Romula. Nejlepší ze všeho by bylo zjistit
násilníkovu identitu.
Kdyby to bylo možné.
Něco naplánuje, zatímco bude těšit muže. Něco, aby zmírnila hrůzu
své situace.
„Víš, co se dělo?“
„Ne, i když jsem ho viděla nahého, když byl vzrušený.“ Vybavila si
vzpomínku na obchodníkovu erekci.
„Dívala ses na psy, jak se venku páří?“
„Ano.“
„Slyšelas jiné otroky, když se bavili o sexu?“
„Mnohokrát.“
„Je to hodně podobné jako u zvířat, i když ty musíš umět víc poloh.“
Jovina jí rychle popsala ty nejoblíbenější.
Fabiola se snažila nedat najevo údiv nad některými hodně divnými.
Gemellus uměl jenom jednu.
„Hodně křič. Zákazník si musí vždycky myslet, že jsi v extázi.“
„Ano, madam,“ odpověděla rychle.
„Když do tebe muž poprvé vnikne, bude to opravdu bolet. Nejspíš
budeš i dost krvácet. To je normální. Potom je to často příjemné.“
Zachichotala se. „Musíš se naučit další věci, ale ostatní tě zasvětí.
Musíš se naučit poskytnout orální rozkoš.“
Fabiola se přinutila usmát. Ulevilo se jí, že školení zřejmě skončilo.
„Tenhle pokoj je tvůj a můžeš si tu dělat, co chceš.“ Jovina se usmála
a vrásky na napudrované tváři byly ještě patrnější. „Ale nesmí sem
žádný muž. Ložnice, kde se baví zákazníci, jsou v přední části domu.
Dveřníci Benignus a Vettius jsou vždycky někde poblíž. Když je
budeš potřebovat, křikni.“
„Kdy začínám?“
 „Zítra. Právě jsem zaplatila osm tisíc sesterciů, tak musíš začít
vydělávat. Ale dneska tě nechám, aby ses tu zařídila. Prohlídni si to
tady.“
„A co jídlo?“ řekla Fabiola potichu.
„Trochu masa na těchhle kostech věci neublíží.“ Jovina se zasmála
svému vtipu a ukázala na otrokyni, která stála schovaná vzadu.
„Docilosa tě tady provede. Šatna stojí za prohlídku. Je tam lepší výběr
než v římských obchodech.“
Fabiola otevřela pusu.
„A dávej pozor, aby ses oblékla svůdně.“
Docilosa se usmála.
„Ano, madam.“
„Budeš dobrá.“ Jovina se otočila a odešla. Zůstala za ní silná vůně
parfému.
Fabiola se podívala na Docilosu, která byla stejného věku jako její
matka. Malá, nevýrazná, v prosté haleně, s laskavou tváří.
„Můžu dostat něco k jídlu?“
„Jistě,“ přikývla Docilosa. „Pojď se mnou.“
Zanedlouho Fabiola seděla v kuchyni u hrubého dřevěného stolu a
pochutnávala si na chlebu a sýru. Po tom děsném zážitku jí pěkně
vytrávilo. Chuť k jídlu podpořil i skvělý výběr jídel na policích.
Gemellus nikdy nedával otrokům dost najíst a její dětství provázel
hlad.
Otroci v bederních rouškách si novou dívku zvědavě prohlíželi.
Docilosa je postupně všechny představila.
„To je Catus, vrchní kuchař. Je dobrý, ale dej si pozor, jakou má
náladu.“ Plešatý muž sekal maso na velkém dřevěném špalku a
nemohl slyšet, co o něm řekla, a tak se usmál.
Fabiola vstřebávala veškeré informace. Chtěla znát všechny v
Lupanaru.
 „Ti dva, co se starají o oheň, jsou Nepos a Tancinus. Dívka, co
zametá podlahu, je Germanilla.“
Muži potící se nad rozpálenými cihlovými kamny se na ně lhostejně
podívali. Přestože byli poměrně mladí, oba byli dost tlustí.
„Dostávají jídlo navíc?“
„Jasně že ne,“ řekla Docilosa. „Jsou vykastrovaný.“
Fabiola zalapala po dechu.
„Tak se zajistí, že nechají holky na pokoji. Ty jsi cenné zboží a
Jovina si svůj majetek bedlivě hlídá.“
„A co Catus?“
„Catus má rád jenom muže,“ vysvětlila Docilosa opovržlivě. „A
madam chlapce kupuje jenom zřídka – jsou s nima jenom problémy.“
„A dveřníci?“
„Ty si užívají radostí s mnoha ženami a ona to dovoluje.“
„Proč?“
„Někteří zákazníci jsou hrubí.“ Naznačila sekání. „Ti dva je už
srovnají.“
Fabiola si v duchu řekla, že se musí s Benignem a Vettiem spřátelit.
Docilosa naplnila obyčejný červeno-černý hliněný džbán z nádrže v
koutě. Jako v Gemellově domě i v Lupanaru byla tekoucí voda a
kanalizace.
„Tohle budeš potřebovat u sebe v pokoji.“ Podala jí taky pohár a
bedlivě si ji prohlížela. „Připomínáš mi mou dceru.“ Pousmála se a
potom ukázala ke dveřím a zase se tvářila úředně. „Ukážu ti, kde jsou
šaty.“
Fabiola za ní vyšla z kuchyně vydlážděné kameny na chodbu, kde
byly cítit vonné tyčinky. Ve výklencích ji po celé délce zdobily řecké
sochy.
Ta místnost překonala veškerá Fabiolina očekávání. Na železných
skobách na vymalovaných stěnách visely desítky bohatě zdobených
šatů. Velké bronzové talíře na policích sloužily jako zrcadla. Na
stolech stály skleněné mísy, láhve a stříbrná ruční zrcadla. Na druhém
konci si dvě ženy zkoušely šaty a nově příchozích si nevšímaly.
Docilosa se na ně podívala a vzdychla. „Nechám tě tady. Seznam se i
s dalšími.“
Fabiola zjistila, že obě jsou o několik let starší než ona. To ji
zastrašilo. Snažila se zůstat v klidu a zamířila dál do oblékárny.
Baculatá, germánsky vypadající prostitutka už se pootočila jejím
směrem. Nasadila si dlouhou blond paruku a kochala se pohledem do
zrcadla. Fabiolu to zmátlo. Jediný člověk, kterého pravidelně vídala
nahého, byla její matka. Úsporné červené šaty ženě sotva zakrývaly
překypující poprsí a ploché břicho. Na konci smetanově bílých stehen
měla malý chomáč chlupů. Byla moc krásná.
„Kdo jsi?“
„Fabiola.“ Po krátké pauze dodala zbytečně: „Jsem tady nová.“
Blondýně se to nelíbilo. „Kolik mladých holek se sem Jovina pokusí
nacpat?“
„Nevšímej si jí,“ řekla druhá žena, která se tvářila přívětivěji. „Má
špatný den. Já jsem Pompeia a ona je Claudia.“
„Nikdy jsem neviděla tolik druhů šatů.“ Fabiola otevřela pusu, když
se dívala, co by si vybrala.
„Krásný, viď?“ Pompeia se zasmála a Fabiola si tuto vysokou zrzku
oblíbila. Se zelenýma očima a alabastrovou pletí byla neobyčejně
půvabná. Přiléhavá stola s rozparky po stranách až k pasu a nad
páskem k rameni svůdně odhalovala část těla. „Oblékni si, co se ti
líbí.“
„Jovina řekla, že se musím obléct svůdně.“
„To bude,“ uchechtla se Claudia.
Pompeia se na ni zamračila a naklonila hlavu k Fabiole. „Kolik ti
je?“
„Třináct. Skoro čtrnáct.“
„No teda. Ještě panna?“
 Fabiola hleděla na mramorovou podlahu.
„Na tom nezáleží, teď jsi tady.“ Pompeia šla podél stěny a přejížděla
prsty přes oblečení. „Pojď se mnou.“
Fabiola ji pomalu následovala a dotýkala se těch věcí jako u vytržení.
„Nemusíš to přehánět. Nejdůležitější je, že jsi panna.“ Vyndala bílé
šaty z jemného plátna s rudým lemem. „Zkus tyhle.“
Fabiola se pro ně dychtivě natáhla. „Jsou krásné.“
„Pro holky z Lupanaru jenom to nejlepší. Obleč si je.“
Fabiola si svlékla potrhané šaty a natáhla si šustivou látku. Na kůži
byla příjemná, daleko lepší, než co kdy měla na sobě. Uhladila si je.
„Jsou nádherné,“ zašeptala.
Claudia si přezíravě odfrkla.
Fabiola zjistila, že Pompeia ji chválí upřímně.
„Dokonalé. Vypadáš jako vestálka.“
„Můžeš si tuhle děvku koupit!“ řekla Claudia.
Pompeia se otočila. „Je smutné, že ten hlupák Metellus Celer umřel.
Brzy si najdeš jinýho bohatýho zákazníka. Přestaň ji strašit.“
„Pán spal s mou matkou každou noc,“ řekla Fabiola pevným hlasem.
„Vím, co mám čekat.“
„Už nejsi jeho,“ řekla Claudia nečekaně. „Zapomeň na něj.“
Fabiola se při tom pomyšlení usmála.
„Viděla jsem to tlustý prase špehýrkou,“ ošklíbla se Pompeia.
„Spousta návštěvníků tady je daleko hezčích. Když budeš chytrá,
budou chodit pravidelně.“ Otočila se ke Claudii, aby jí to potvrdila.
„Muži dávají rádi dárky. Vezmou tě ven.“
„A ty musíš jenom uspokojit jejich touhu,“ řekla blondýna.
Fabiola se trochu lekla. Měla jedinou zkušenost se sexem, a to když
sledovala matku, jak trpně snášela Gemellovy návštěvy.
Pompeia si toho všimla a vzala ji za ruku. „Naučíme tě spoustu věcí,
jak to dělat. Pojď sem. Podívej se do zrcadla.“
 Fabiola zírala do otlučeného bronzu. Světlo se odráželo od malých
škrábanců na jeho povrchu. Překvapeně zjistila, že ten odraz je
opravdu hezký. Trochu se jí zvedlo sebevědomí.
„Kolik… prostitutek tady pracuje?“ To slovo jí připadalo odporné.
Ale teď je to i ona.
„Včetně nás? Asi třicet. Trochu se to liší.“ Pompeia ponořila štětec
do misky s pudrem a nanesla si trochu na tváře. „Podle toho, kolik jich
prodají nebo propustí z otroctví.“
Fabiola zbystřila. „Prodají?“
„Někdy si zákazník některou holku tak oblíbí, že si ji koupí.
Většinou je čeká život v přepychu. V krásným domě v Pompejích
nebo tak něco,“ řekla Pompeia zasněně. „Těch míň šťastných se zbaví,
když jsou nemocný. Nebo moc starý.“
„Taky tak dopadnou ty, co Jovinu neposlouchají,“ dodala blondýna.
„Kam je prodá?“
„Do některýho levnějšího nevěstince. Někomu, kdo potřebuje levnou
pracovní sílu.“
„Do solných dolů, na latifundia a tak,“ zamračila se Claudia. „Je
potřeba být oblíbená a zůstat krásná.“
Fabiola si vzpomněla na matku a zachvěla se.
Pompeia si myslela, že má strach, a poklepala ji po ruce. „Neboj.
Jovina neprodá zlatou rybku, jako jsi ty.“
„Získaly některé svobodu?“
Pompeia se usmála. „Jovina nám za naše služby nechává malou
částku. Pravidelný klienti ti taky něco dají. Schovej si každý
sestercius. Nemám pravdu?“
Claudia rázně přikývla a pudrovala si obličej bílou křídou.
„Přidej, je to málo bledé. Nezapomeň si dát trochu antimonu na
obočí.“ Pompeia se zase obrátila k Fabiole. „Nerozházej si to s
Jovinou. Za pár let by ti mohla dovolit, aby ses odtud vykoupila.“
 Claudia se ušklíbla. „Ta stará čarodějnice nám to říká, jenom aby nás
navnadila. Víš to dobře. Můžeš jmenovat někoho, kdo se vykoupil, od
tý doby, co jsme tady?“
Pompeia posmutněla a Fabiola s ní cítila. Život v Lupanaru nebyl jak
vidno bezpečný. Bude muset tvrdě pracovat, aby přežila.
Zrzka si všimla, že se dívá na tu spoustu lahviček a džbánů na stole.
„To jsou líčidla. Pleťové vody.“
„Můžu něco zkusit?“
„Jsi hezká dost.“
„Ale vy to používáte.“
Pompeia se zasmála. „Už jsme tady dlouho. Musíme vypadat dobře.
Ty jsi svěží jako květinka.“
„Ani oranžovou?“
„Možná trošku. Na rty. Jinak nic.“
Fabiola netušila, co muži, kteří chodí do Lupanaru, chtějí, a tak se
podívala do velkého zrcadla.
„Klienti tě budou zbožňovat.“ Pompeia rozmáchle gestikulovala,
jako kdyby mluvila k publiku. „Možná časem budeš potřebovat trochu
olovnaté běloby, ale teď jsi vestálka.“
„Pompeia má pravdu,“ přidala se Claudia o něco přátelštěji.
„Zdrženlivost je lepší. Pro tebe.“ Zasmála se a ukázala na své kypré
tvary. Fabiola se zasmála.
„Nějak jsme se zapomněly. Už skoro zapadlo slunce.“ Najednou
Pompeia myslela jenom na práci. „Užij si koupel a večer. My musíme
do práce. Brzy začnou přicházet zákazníci.“
Fabiola se na nové kamarádky vděčně podívala. „Děkuju vám.“
„Ráno pro tebe přijdu. Můžeme si popovídat o tom, jak přinutit
chlapy, aby sténali a prosili, že chtějí ještě.“
„Nebo křičet.“
Pompeia obrátila oči k nebi. „To je Claudiina specialita.“
 Fabiola je nechala být. Vyšla na chodbu a uhlazovala si rozkošnicky
šaty. S úlevou zjistila, že v lázních není nikdo kromě jedné staré
otrokyně, která jí mlčky podala olivový olej a škrábátko.
Bylo to mnohem lepší, než si představovala. U Gemella se otroci
směli mýt vzadu na dvoře ve vědru studené vody. Takže když si lehla
do vyhřáté vany a prohlížela si barevné kresby skrz páru, připadala si
jako v ráji. Fabiola si představovala dobu, až nadaní umělci budou
malovat na stěny jejího sídla podobné výjevy Neptuna a bájných
mořských tvorů.
Čistá a uvolněná odešla do svého pokoje. Lehla si na přehoz a
hleděla na mihotavé stíny od světla louče. Smutek, že musela od
rodiny, se trochu zmírnil tím, že si našla novou kamarádku, a
přepychem Lupanaru. Pompeia by mohla být dobrý spojenec, kterému
by se dalo věřit. Předsevzala si stát se nejlepší prostitutkou v tomhle
nevěstinci. S vlivnými politiky a urozenými pány, kteří sem chodí, má
dobrou příležitost být ve své nové profesi dobrá. Dodalo jí sílu, když
si uvědomila, že boháči, kteří platí za sex, by jí mohli být užiteční.
Fabiola zůstala ještě chvíli vzhůru a snažila se představit si, jak
soulož vypadá, ale nedokázala to. Bude lepší, když si odpočine a
nebude si dělat starosti s něčím, co nemůže ovlivnit. Zavřela oči a
usnula. Nezdály se jí žádné ošklivé sny.
Pompeia přišla, jak slíbila, druhý den časně ráno. Když Fabiola
zaslechla slabé zaklepání, odhodila přikrývku a šla ke dveřím. Cestou
si prohrábla vlasy.
„Ještě spíš? Tys nepracovala polovinu noci!“ Pompeia měla tmavé
kruhy pod očima, ale tahle temperamentní zrzka byla plná energie.
„Jdeme se umýt. Musíš se toho hodně naučit.“
Fabiolu to uvedlo do rozpaků a začervenala se. Ale sebrala ručník a
odešla za Pompeiou do chodby. Ve dveřích je uvítal teplý vlhký
vzduch a ženské hlasy. Vypadalo to dekadentně.
 Najednou si vzpomněla na Romula. To ji zasáhlo. Nikdy
nezapomene na to, jak ho vlekli pryč. Dneska nemám na práci nic
jiného než sedět v teplé koupeli a učit se, jak potěšit muže, zatímco
Romulus se učí bojovat o život. Zaplavil ji pocit viny.
Uvnitř se mylo asi půl tuctu prostitutek a přitom se spolu živě bavily.
Zmlkly, když uviděly nově příchozí.
„Tohle je Fabiola,“ představila ji Pompeia. „Ta holka, co jsem vám o
ní říkala.“
Většina z nich na ni přátelsky kývla a pokračovala v hovoru a jen
občas na ni pohlédly. Pompeia se svlékla donaha a vybídla Fabiolu,
aby udělala totéž. Zrzka byla plnoštíhlá a dobře stavěná a Fabiola
nikdy neviděla tak velká prsa. Taky fascinovaně zírala na její pubické
ochlupení. Její bílá pleť ostře kontrastovala s vysokou Núbijkou v
kulaté vaně, která se posunula, aby se k ní dvě kamarádky vešly.
Fabiola seděla vzpřímeně v teplé vodě a nervózně se usmívala.
Pompeia viděla, jak je nejistá. „Uvolni se. Jsme tady jedna rodina a
všichni na sebe dáváme navzájem pozor. Platí tu jediné pravidlo –
nikdy se nesnaž přebrat jiné holce jejího stálého zákazníka.“
Už dobrou hodinu se Fabiola soustředila na to, co ji Pompeia učila o
osobní hygieně, o tom, jaké bylinky má pít, aby neotěhotněla, a jak
konverzovat s mužem. Každou chvíli se některá z přítomných
připojila. Pompeia se vůbec nestyděla a nakonec se Fabiola cítila
mnohem líp.
„Někteří chlapi chtějí jen ležet s tebou v náruči a usnout.“
„Komu to vadí, když platí?“ vmísila se do toho Núbijka a všechny
tím pobavila.
„A potom přijde dvacátý zákazník,“ prohlásila jiná. „Voják, který se
vrátil po několikaletém tažení. Ty hajzlové na to vždycky chtějí jít
jako sám Priapus.“
Ženy zařvaly smíchy.
 „V Lupanaru uvidíš málokdy víc než dva tři muže za noc,“ uklidnila
ji Pompeia. „To je jedna z výhod práce v drahém nevěstinci. Ale
musíš se naučit, jak být úžasná milenka.“
Claudia hlasitě zasténala. „Spíš herečka.“
Pompeia se uznale usmála. „Žádný host nesmí odejít neuspokojený.
Jinak se o tobě bude říkat, že jsi frigidní.“
„A Jovina na tebe vystartuje, než zákazník vyjde ze dveří,“ přidala se
kyprá černovláska.
Všechny, které poslouchaly, sborově souhlasily.
Pompeia začala Fabiole vysvětlovat různé sexuální polohy a techniky
a dívka ji poslouchala s rozšířenýma očima. Jak vidno, Jovina jí jich
popsala jenom pár.
„Mám použít pusu a jazyk?“ zašklebila se Fabiola. „Takhle?“
„Je to specialita Lupanaru. Chlapi to milujou. Tak se to rychle nauč,“
odpověděla Pompeia vážným hlasem. „Žádná děvka v Římě není tak
dobrá jako my.“
„Nejdřív se postarej, aby se umyl,“ poradila jí Núbijka a mrkla na ni.
„Koupel může být součástí tvé techniky.“
„To zní odporně.“
„Radši si na to zvykni, dítě.“ Pompeia vzala Fabiolu za ruku. Tvoje
tělo ti už nepatří. Celé ho vlastní Lupanar.“
Fabiola se na Pompeiu váhavě podívala. „Je toho moc, co si musím
zapamatovat.“ Nemohla si vybírat, kdo si za ni zaplatí poprvé, a
klidně by to mohl být někdo jako Gemellus. Fabiola se okamžitě
rozhodla, že sex bude brát čistě jako práci. Jako způsob, jak přežít.
Byla to drsná realita její nové profese. Pomyslela na Romula, který se
cvičí na gladiátora a riskuje život a má malou nebo žádnou šanci
uniknout. Jestli tenhle nový život bude úspěšný, mohla by mu jednoho
dne koupit svobodu. Záleželo jí na tom.
„Jsi chytrá a krásná,“ usmála se Pompeia šibalsky. „Nauč se, jak
správně potěšit muže, a mohla bys sbalit starýho senátora.“
 „S domem na Palatinu,“ dodala Claudia.
Fabiola odhodlaně přikývla.
Zrzka se usmála a stiskla jí ruku.
„Řekni mi všechno, co potřebuju vědět.“
Pompeia doplnila svou přednášku dalšími detaily o pohlavním styku.
Tentokrát třináctiletá dávala větší pozor.
Nakonec si Pompeia lehla do vody a vychutnávala si teplo. „Na
jedno ráno je toho ažaž,“ řekla a zavřela oči. „Umyj se. Jovina bude
chtít, abys byla brzy k dispozici.“
Fabiole se rozbušilo srdce, ale nic nenamítala.
Za chvilku ji Pompeia odvedla, aby si zase vyzkoušela ty plátěné
šaty. Zatočila ji před bronzovým zrcadlem a pak jí vpletla do hustých
černých vlasů květy.
„Ještě trochu parfému.“ Vyndala ze šatů malou skleněnou ampulku a
podala ji Fabiole. „Tohle bude dost jemné.“
Fabiola si zvedla lahvičku k nosu. „Nádherné.“
„Růžová voda. Řekové ji prodávají na tržišti. Brzy tě tam vezmu. Dej
si trošku na krk a na ruce.“
Fabiola poslechla a užívala si té krásné vůně.
„Stojí za poslední sestercius.“
„Promiň.“ Bezmyšlenkovitě použila příliš vody.
„To nic. Můžeš mi to oplatit, až budu potřebovat pomoc,“ řekla
Pompeia přátelsky. „Je čas přivítat zákazníky. Jovina bude
netrpělivá.“
Fabiola se zhluboka nadechla. Nemělo smysl oddalovat to, co se
muselo stát. Následovala Pompeiu chodbou s hlavou vztyčenou.
KAPITOLA VIII
 Únik o vlásek

Řím, rok 56 před Kristem

Tarquinius hodil kupci u stánku měďák a odešel. Z malého bochníku

si utrhl kůrku. Bylo brzy po poledni a Etrusk nejedl od svítání. I když
si žaludek žádal víc, čerstvý chléb mu zatím stačil. Tarquinius myslel
na něco jiného než na hlad. Hledal Caelia. Už byl ve městě týden, ale
bohužel nikde nebylo po jeho bývalém pánovi ani stopy. Vypadalo to,
že nikdo nezná ryšavého aristokrata středního věku, který se pořád
vztekal. Stejně marné byly i jeho oběti za to, aby Caelia našel. Občas
musel být věštec nenápadný a už si na to zvykl. Chodit bez průvodce
pěšky po přeplněných ulicích byl dobrý způsob.
Forum Romanum bylo vhodné místo, kde mohl čekat a dívat se.
Tento nejdůležitější otevřený prostor ve městě byl denně plný lidí od
svítání do západu slunce. Tady byl senát, středisko demokracie, který
převzal kontrolu nad Itálií, potom co zničila etruskou civilizaci. Tady
stály řady obchodů na tržišti, kde bezpočet právníků, písařů,
obchodníků a bankéřů soupeřilo o práci. Všude se ozýval křik, jak se
každý snažil překřičet sousedy. Nemohoucí mrzáci zvedali nádobky
na mince, doufajíce v almužnu, zatímco opodál seděli lichváři u stolů
plných mincí. Na svitcích pergamenu, jež jim ležely u nohou, byli
zapsaní nešťastníci, kteří byli v jejich moci. Za nimi postávali drsní
ozbrojenci. Chránili je před zloději a vymahači dluhů, kteří se od sebe
nelišili.
Když Tarquinius dojedl chleba, prodíral se davem ke schodům do
Castorova chrámu. Byla to výhodná pozice. Neustále přejížděl očima
po tvářích procházejících. Haruspex dokázal být nenápadný, což bylo
přesně to, co potřeboval. A když si ho někdo všiml, nevypadal nijak
mimořádně. Tento štíhlý člověk s dlouhými blonďatými vlasy měl na
sobě typickou římskou tuniku do půlky stehen a na zaprášených
nohou pevné sandály. Přes rameno mu visel vak obsahující trochu
šatstva a lituus se zlatou hlavicí. Pod pláštěnkou ukrýval etruskou
bojovou sekyru, která mu visela na zádech. Tarquinius zjistil už dávno
předtím, že budí nepatřičnou pozornost. V malém váčku zavěšeném
na koženém pásku kolem krku ukrýval dvě nejcennější věci:
starodávnou mapu a rubín. Haruspex sáhl pod tuniku a přejel bezděky
po velkém drahokamu. Tohle uklidňující gesto dělal, když přemýšlel.
U paty nádherně tvarovaného schodiště do svatyně byla skupina
věštců v charakteristických kloboucích s nízkým dýnkem a dlouhém
rouchu. Vyskytovali se po celém Římě a využívali pověrčivosti lidí a
jejich touhy. Tarquinius často sedal poblíž takových lidí, dílem proto,
aby se pobavil jejich lživými výroky, a dílem proto, že ho
uklidňovalo, když sledoval jejich umění, které on sám na veřejnosti
dělal jenom zřídka. Pokud seděl dost blízko, mohl věštit z obětí
podvodníků, což ho velmi bavilo.
Etrusk se v duchu vrátil do minulosti před čtrnácti lety, kdy
naposledy viděl svého učitele. Je neuvěřitelné, jak se Olenus smířil s
osudem, spokojený, že své znalosti v pořádku předal. Pro Tarquinia to
bylo mnohem obtížnější, protože celou cestu do latifundia bojoval
sám se sebou a játra a další předměty ho tížily. Jenom láska a úcta k
Olenovi mu zabránily vylézt zpátky nahoru do hor a bojovat proti
Rufusu Caeliovi a legionářům. Bylo by špatné, kdyby do toho
zasahoval. Jedním ze základních kamenů učení starého haruspexe
bylo, že každý člověk má svůj osud.
Tarquinius už věděl, že celá tato zkušenost byla součástí poslední
lekce, kterou mu Olenus dal. Když se za dva dny vrátil, aby připravil
pohřební hranici pro člověka, kterého miloval jako otce, navždycky ho
to změnilo. Pevně se rozhodl, že vyplní Olenova přání do písmene.
Byl jediný etruský haruspex.
Během posledního smutného návratu z hor Tarquinius vyjmul z jílce
starobylého meče rubín a zbraň a játra zakopal v lesíku nedaleko
Caeliova sídla. Udělal to proto, že dával přednost boji s etruskou
sekyrou, ale taky proto, že meč z ušlechtilého kovu by byl příliš
nápadný. Věděl jistě, že Olenus by to pochopil. Drahokam od té doby
nosil neustále na srdci.
Plný smutku si sbalil věci a rozloučil se s matkou. Věděl, že už ji
nikdy neuvidí. Fulvia okamžitě všechno pochopila, když se zmínil, že
tuto cestu mu předpověděl Olenus. Otec ležel vedle, zpitý do němoty.
Mladík políbil Sergia na čelo a pošeptal mu do ucha. „Etruskové
nebudou zapomenuti.“ Spící postava se obrátila a usmála se.
Tarquiniovi to zvedlo náladu, když kráčel po prašné cestě, vedoucí k
nejbližší silnici.
Vyrazil na jih, protože Řím mu připadal jako dobrý výchozí bod.
Tarquinius dosud v hlavním městě nebyl a jeho velké budovy na něj
udělaly dojem. Okamžitě se vydal k velkému Jupiterovu chrámu, kde
zažil kněze, jak čtou z etruských knih. Mladý haruspex zuřil, když
sledoval, jak římští auguři vykládají vítr a mraky toho dne. A nebylo
to správně. Posvátné knihy, ukradené z etruských měst, skončily v
rukách šarlatánů. Napadlo ho, že by knihy ukradl, ale neměl šanci.
Kam by je dal? Už si udělali kopie a uložili je bůhvíkde, a kdyby ho
chytili lictoři, zašili by ho do pytle a hodili do Tibery.
Protentokrát mu týden ve městě stačil. Nikoho tam neznal a
ubytování bylo odporně drahé. Tarquinius zamířil na jih na Via Appia.
Deset mil za městem se zastavil u veřejné studny, aby uhasil žízeň.
Pod stromy odpočívala skupina legionářů, jejich kopí a štíty ležely
opodál. Vojáci na silnicích nebyli žádná výjimka. Mířili ke svým
jednotkám, kde buď pracovali na stavbách, nebo šli do války.
Navzdory svému výcviku se Tarquinius musel pořád ze všech sil
snažit, aby potlačil nenávist k pouhé jejich existenci a tomu, co
symbolizovali. Právě takoví legionáři vyvraždili před stovkami let
Etrusky. Své pocity dobře skrýval, když se opřel o silný kmen a jedl
kousek chleba a sýra.
Když si centurion všiml Tarquiniovy pružné postavy a sekyry, kterou
si sundal ze zad, zamířil k němu a nabídl mu, ať se nechá odvést. Řím
pořád líčil na muže, kteří dokážou bojovat. Etrusk s úsměvem
souhlasil. Připadalo mu jako nejpřirozenější věc na světě přidat se k
vojskům, která jsou odpovědná za porobení jeho lidu. Čekal na to.
Po dvou měsících tvrdého výcviku se Tarquinius dostal s legiemi do
Malé Asie a zúčastnil se třetí války mezi Římem a Mithridatem
Pontským. Generál Lucullus, bývalá pravá Sullova ruka, tam bojoval
tři roky. V době, kdy sem dorazil haruspex, Lucullus úspěšně
Mithridata přemohl a zatlačil ho do sousední Arménie, kde si lízal
rány pod ochranou místního vládce Tigrana. Mithridatés však byl
pořád svobodný člověk. A jak Řím věděl z dřívější trpké zkušenosti,
znamenalo to, že válka ještě neskončila.
Tigran odmítl všechny nabídky přátelství a také vydat Mithridata,
čímž se pro generála stal lovnou zvěří. Bez váhání Lucullus vedl
Tarquinia a své legie do Arménie. Bitva proběhla nedaleko hlavního
města Tigranocerta. Přestože byl Lucullus o mnoho slabší, rozdrtil
arménská vojska a vybojoval jedno z nejsenzačnějších vítězství v
dějinách republiky. Padly desítky tisíc nepřátel. Tarquinius bojoval
výtečně a pomohl zahnat nepřítelovo zadní křídlo v rozhodujícím
okamžiku bitvy. Mladý voják používal římský gladius, když bojoval
ve formaci, ale když pronásledoval Armény z bojiště, přešel na
sekyru. Legionáři sledovali s úžasem, jak se její železná ostří
zableskla ve vzduchu a sekala muže vejpůl. Tarquinius byl za odměnu
povýšen na tesseraria, nižšího důstojníka, který se stará o ochranu
každé centurie.
 Při té vzpomínce se usmál. Jakmile Tarquiniův centurion zjistil, že
nový tesserarius je schopný vykonat různé úkoly, naložili na něj
spoustu papírování. Brzy měl na starosti zajišťování zásob, výpočet
mezd vojáků a objednávky nové výstroje.
Mezitím Mithridatés znovu unikl. Vrátil se do Pontu, shromáždil
nová vojska a porazil místní římské síly. Lucullus, který uvízl v
Arménii, kde bojoval v nejrůznějších šarvátkách, na to nemohl nijak
zareagovat. Situaci ještě zhoršila vzpoura uvnitř vlastních jednotek,
které už byly na vojenském tažení dlouhých šest let. Jako všichni
legionáři snášeli tvrdou disciplínu a neustálé nebezpečí za mizerný
plat. Během další dlouhé chladné zimy pod stany se rozšířily zvěsti o
velkorysém zacházení s Pompeiovými veterány. Přestože se
Tarquinius a ostatní důstojníci snažili sebevíc, nezabránili jejich šíření
mezi legionáři. Nespokojenost rozdmýchával mladý nafoukaný
patricij Claudius Pulcher. Byl Lucullův švagr a Tarquinius ho od
pohledu nesnášel. Lucullus svého nepohodlného příbuzného zahnal a s
vynaložením železné vůle odvedl svoji nespokojenou armádu do
Pontu. Ale už se na ni nemohl spolehnout v boji proti Mithridatovi.
Přestože v této oblasti nebyl momentálně žádný velký odpor,
nedosáhli naprostého vítězství. V takovéto situaci byl Řím nelítostný.
Pompeius Magnus se okamžitě vydal na záchranu s největším
vojskem, jaké kdy bylo na východ vysláno. Po jeho příchodu
Tarquinius sledoval s ostatními vojáky, jak Pompeius odebral
Lucullovi velení i legie a degradoval ho na prostého občana. To byl
ponižující konec zdatného generála.
Pompeius rychle zlikvidoval poslední zbytky odporu a hnal
Mithridata, zlomeného muže, do hor. Arménie se stala novou římskou
provincií, Tigran obyčejným vazalem. V Malé Asii byl nastolen mír a
lstivý Pompeius slízl veškerou smetanu. Tarquinius strávil v legiích
čtyři roky. Překvapilo ho, že mu vojenský život vyhovuje.
Kamarádství, cizí jazyky a kultury, dokonce i bojování dalo mladému
Etruskovi mnohem víc než bývalý život na latifundiu. Nebo si to
aspoň myslel. Od té doby, co vstoupil do armády, vyhnul se několika
příležitostem věštit, které se naskytly, a dokonce ani nestudoval
počasí.
Nejdřív si to Tarquinius vysvětloval jako snahu zůstat nenápadný, ale
nakonec si uvědomil, že to všechno byl pokus zapomenout na svůj
smutek a namluvit si, že Olenus není navěky pryč. Toto odhalení
přinutilo Etruska zběhnout z armády. Byl odhodlaný znovu se najít.
Opustit jednotku bez dovolení byl zločin, za který hrozil trest smrti, a
z Tarquinina se stal psanec. Nedělal si s tím však žádné starosti.
Věděl, že dokud na sebe nějak neupozorní, může se dostat skoro
všude, aniž by ho odhalili. Jeho zmizení nevyvolalo žádný velký
rozruch. Byl jenom jeden z mnoha příslušníků římských legií.
A tak Tarquinius navštěvoval chrámy v nedaleké Lýdii a pátral po
důkazech o spojitosti s jeho lidem Rasenna. Našel jenom občas
svatyni Tinii a několik polorozpadlých náhrobků. To svědčilo o tom,
že tam Etruskové žili, ale nikoli o tom, jestli sem předtím odněkud
přišli. Protože nedokázal odjet ze Středomoří, odcestoval na Rhodos,
kde vyhledal velkého filozofa Posidonia, jehož názory na vzestup
Říma ho velmi oslovily. Pak navštívil severní Afriku a zbytky
Kartága, Hispánii a Galii. Všude se důsledně vyhýbal vojenským
táborům a mužům, kteří v nich žili. Řím vysílal vojáky po celém
známém světě, a dokonce i na tak vzdálených místech existovala jistá
pravděpodobnost, že by tam mohl potkat někoho, kdo by v něm
poznal dezertéra.
Tarquiniovi bylo jedno, kde složil hlavu. Každou noc ho
pronásledovaly myšlenky na bývalého pána Caelia.
Nakonec tě Řím přitáhne zpátky. Touha po pomstě.
Olenus měl pravdu. Víc než deset let potom, co opustil Itálii, se
vrátil, soustředěný na jedinou věc. Na odplatu. Byla to cena za smrt
jeho učitele.
 Zamyšlený Tarquinius nevnímal ten silný hlas, dokud nebyl
prakticky u něj.
„Uhni!“ křikl velký osobní strážce kráčející před impozantními
nosítky, která nesli čtyři svalnatí otroci. Hojné rány holí zasáhly
ramena každého, kdo ihned neposlechl. „Udělejte cestu pro Crassa,
přemožitele Spartaka.“
„Já myslel, že to byl Pompeius,“ zavtipkoval člověk stojící poblíž.
Všichni, kdo to slyšeli, pobaveně vyprskli. Crassus pořád ještě zuřil
nad tím, jak si Pompeius přivlastnil jeho zásluhy na potlačení povstání
otroků před patnácti lety.
Zamračený strážce tasil gladius a švihl jím kolem sebe, aby viděl,
kdo vyslovil tu drzou poznámku. Ten občan sklopil hlavu a ztratil se v
davu. Obyvatelé Říma sice nemohli nijak ovlivnit to, co se dělo v
jejich jménu, mohli však své názory vyjádřit. Politici museli snášet
posměšky a nápisy s chybami, které se často vyskytovaly na zdech
veřejných budov nebo na jejich domech. Pachatelé byli chyceni jenom
zřídka. Strážce dal průchod svém hněvu tím, že mečem naplocho
praštil po zádech nejbližšího výrostka. Když hlasitě vyjekl, strážce se
kysele usmál.
Tarquinius bedlivě sledoval, když se nosítka zastavila u paty
schodiště. Uvnitř byl člověk, který zaplatil Caeliovi velké peníze za
informace o bronzových játrech a Tarquinovu meči. Byl tedy nepřímo
zodpovědný za Olenovu smrt. Všichni kolem Etruska natahovali krky,
aby viděli. Crassus byl jeden z nejvýznamnějších aristokratů v Římě,
a přestože nebyl tak oblíbený jako Pompeius, byl natolik bohatý, že ho
všichni alespoň obdivovali. Nebo mu záviděli.
Strážce nadzvedl závěs na nosítkách a ukázal svému pánovi, že jsou
na místě. Po chvilce se objevil šedovlasý muž v krásné tóze. Krátce se
zastavil, aby pozdravil lidi, a pronikavým pohledem odhadoval jejich
náladu. Podpora veřejnosti byla důležitá pro každého, kdo chtěl získat
nějaký vysoký úřad. A Crassus chtěl. Všichni to věděli. Smrtící stisk,
kterým on, Pompeius a Julius Caesar svírali otěže moci, byl čím dál
pevnější. Zatímco rivalita mezi členy triumvirátu zůstávala skryta,
městem neustále kolovaly různé zvěsti. Vypadalo to, že každý z nich
chce vládnout sám. Prakticky za jakoukoli cenu.
„Lide římský,“ začal Crassus dramaticky. „Přišel jsem si do
Castorova chrámu pro požehnání.“
Všichni napjatě čekali.
„Přeji si, aby mi velký jezdec dal znamení,“ oznámil Crassus. „Boží
souhlas.“
Čekal.
Tarquinius se rozhlédl a viděl, jak ve tvářích lidí narůstá napětí.
Crassus se učí pracovat s davem, napadlo ho.
„Kvůli čemu, pane?“ ozval se muž, který předtím zažertoval o
Pompeiovi. I on chtěl vědět, proč Crassus přišel vzdát čest.
Crassus, potěšený tou otázkou, se podrbal na orlím nose. „Znamení,
že získám Římu velkou slávu.“
Jeho slova vyvolala ovace.
„Jako vládce Sýrie rozšířím hranice republiky na východ,“ chvástal
se Crassus. „Rozdrtím barbary, kteří se nám vysmívají. A ohrožují
naši civilizaci.“
Ozvaly se souhlasné výkřiky.
Bylo to společné téma. Jestliže se Řím cítil v ohrožení, pak ať jsou
potrestáni ti, kdo za to jsou zodpovědní. Bývalá, po celá léta největší
mocnost ve Středomoří – Kartágo – se odvážilo vést válku s
republikou před dvěma sty lety. Vyžádalo si to tři dlouhé války, ale
legie nakonec jeho města srovnaly se zemí.
Tarquinius musel uznat, že dokonce i občané z nejnižších vrstev v
sobě mají jistou domýšlivost. A ačkoli většina z nich neměla
pochopení pro to, proč Crassus dychtil po velení v Sýrii, myšlenka na
vojenskou slávu oslovovala všechny. Nezáleželo na tom, že vlastně
nedošlo k žádným útokům a že na východě nebyl zabit žádný
zmocněnec. Římané podvědomě vyznávali válku. Od dávnověku jeho
obyvatelé bojovali každý rok a vraceli se na své statky každý podzim.
„Až s nimi skončím,“ pokračoval Crassus, „zdvojnásobím příděly
obilí.“
To vyvolalo ještě větší ohlas. Vzhledem k prudkému poklesu cen
zemědělských plodin většina obyvatel byli bezzemci, závislí na
congiarích, přídělech jídla a peněz na přežití. Běžná dávka obilí
nestačila pro rodinu, aby s ní vydržela celý rok, a každý příslib
zvýšení dávky byl vítaný.
Crassus se spokojeně usmíval, a jak stoupal po schodech ke vchodu,
slyšel za sebou velký hluk. Nahoře na něj čekal servilní kněz, aby ho
uvedl dovnitř. Křik postupně nahradilo vzrušené mumlání, jak se lidi
bavili o tom, čeho byli právě svědky.
Tarquinius chápal naprosto přesně, co se děje. Návštěva chrámu
nebyla nic jiného než divadlo pro lidi. V té denní době bylo na Foru
Romanu nejvíc lidí. Kdyby si Crassus přál pomodlit se v soukromí,
stačilo dorazit sem o pár hodin dřív nebo později. Tenhle tah mu měl
zřejmě pomoct v boji o nadvládu. Crassus, který se snažil vyrovnat
svým soupeřům, začínal odhalovat karty. Tarquinius zvedl oči a
mžoural do slunce. Lehký vánek. Málo mraků. Brzy se počasí změní a
začne pršet.
Crassus odjede s armádou na východ, pomyslel si. Do parthské říše a
dál. A já pojedu s ním.
„Tarquinie!“
Odvykl si slýchat své jméno, že chvilku nereagoval.
„Tesserarie!“ křikl stejný hlas.
Tarquinius ztuhl a rychle zaostřil na známou postavu, která se tlačila
mezi přihlížejícími. Neoholený člověk kolem pětatřicítky, středně
vysoký, vlasy zastřižené ve vojenském stylu. Ušpiněná tunika
nedokázala zakrýt jeho svalnaté ruce a nohy, zatímco opasek s krátkou
dýkou prozrazovaly, že příchozí je voják. Etrusk se otočil, ale to už ho
kdosi chytil pevně za levou ruku.
„Zapomněls na všechny starý kamarády?“ ušklíbl se ten člověk.
Tarquinius, předstírající překvapení, sebou škubl. „Legionář Marcus
Gallo,“ řekl klidně a proklínal své rozhodnutí zůstat nenápadný. To
znamenalo, že měl nůž ve vaku. „Nakonec tě vyhodili z armády kvůli
pití?“
Gallo našpulil rty. „Jsem na dovolené. Ty dezertére,“ utrousil.
„Vzpomínáš, co dělají lidem jako ty? Jsem si jistý, že centurion ti to s
potěšením předvede.“ Zamračeně se rozhlédl a zřejmě hledal své opilé
kumpány.
Zatím nebyli nikde v dohledu. Ale s tolika lidmi kolem upoutal
pozornost tím obviněním. Tarquiniovi se zrychlil tep. Zhluboka se
nadechl a prosil bohy za odpuštění. Etrusk neměl moc na výběr. Gallo
se ho držel za ruku jako klíště. Když nic neudělá, pověsí ho po západu
slunce na kříž. Pro výstrahu ostatním.
„Ty opilej blázne!“ křikl Tarquinius a široce se usmál. „Zapomněls,
jak jsem ti zachránil tvůj mizernej život v Pontu?“
Rychlá vtipná odpověď byla přesně to, co bylo třeba. Lidi kolem se
přestali mračit a začali se smát a skoro všichni o ně ztratili zájem.
Gallo se zamračil a otevřel ústa, aby mu to vyvrátil.
Než mohl cokoli říct, haruspex se k němu přiblížil a pravou rukou
vytáhl jeho dýku. Tarquinius předstíral, že se objímají jako staří
kamarádi, a vrazil Gallovi čepel mezi žebra, přímo do srdce. Legionář
vypoulil překvapeně oči a zalapal po dechu jako ryba vytažená z vody.
Tarquinius ho políbil na tvář, když Gallo uvolnil stisk, a mohl tak
smrtelně zraněného muže levou rukou držet vzpřímeně. V davu si
nikdo nevšiml, co se děje.
„Promiň,“ zašeptal, ale Gallovy uši už jeho slova neslyšely.
Gallovi povadly rysy a z koutku úst mu vytékala slina.
Haruspex zatočil pro jistotu dýkou v ráně.
 Lidi se smáli, když přezrálá švestka prolétla vzduchem a zasáhla
Crassova strážce do tváře. Potom následovalo další ovoce. Jakýsi
pohmožděný výrostek, odhodlaný k pomstě, se vrátil s posilami.
Banda špinavých dětí, oblečených v hadrech, vesele prozpěvovala a
přitom házela nakradené švestky na strážce. Ten klel a švihl po nich
mečem, ale oni před jeho nepřesnými výpady šikovně uhýbaly. Muži
se smáli a povzbuzovali obě strany. Nikdo si už dvou vojáků
nevšímal.
To byla vhodná příležitost pro Tarquinia. Opatrně položil Galla na
zem, obrátil ho tváří dolů, aby krvavá skvrna na břiše nebyla vidět.
Potom se vrhl do davu a zamířil přímo k nejbližší ulici vedoucí z fora.
Asi po dvaceti krocích by ho nepoznal nikdo z těch na schodech k
chrámu. A kdyby si ho ti hlupáci všimli, nemohli by ho chytit.
Ale z náhodného setkání s Gallem unikl jenom o vlásek. To se už
nesmí stát. Tarquinius vešel do průchodu, svlékl si zakrvácenou
pláštěnku a omotal ji kolem sekyry. Bude muset být ještě opatrnější a
odteď tuhle nápadnou zbraň musí nechat v podnájmu. Nikdo nesmí
tušit, kdo je a proč je v Římě.
Zavanula k němu vůně vepřového z nedalekého stánku a žaludek se
mu sevřel hlady. Sáhl do měšce a zamířil klidným krokem za tou
mučivou vůní. Na rtech mu pohrával úsměv.
Parthie. Olenus měl zase pravdu.
KAPITOLA IX
 Lentulus

Gladiátorská škola Ludus magnus, rok 56 před Kristem

Romulovi nepřipadalo bezpečné, aby si lehl do postele. Věděl, že

Lentulus je jenom pár kroků od něj. Jenže nemohl jít jinam. Ludus
magnus byl plný tvrdých chlapů, ale ani jeden z nich mu po tom boji
nenabídl ochranu. Ani Cotta.
V duchu je poslal do horoucích pekel.
Memor nejspíš doufal, že se ten spor v noci v tichosti urovná nožem
mezi žebra jednoho z nich. Romulus si nepřál takhle ten spor ukončit,
ale Gótovi se nedalo věřit. Netušil, co má dělat, a tak zůstal na nádvoří
osvětleném hvězdami dlouho potom, co se ostatní vrátili do svých cel.
Místo, kde Flavus zemřel, bylo pořád patrné. Označovalo ho několik
tmavých skvrn v písku. Romulovi přeběhl mráz po zádech. Bylo tak
snadné bodnout murmilla, ale už mu začala docházet obludnost
zabíjení.
Teď byl opravdový gladiátor.
„Bylo to poprvé?“
Romulus se leknutím otočil a uviděl Brenna.
„Ano.“ Po krátké odmlce rychle dodal. „Dal jsem Flavovi šanci. Řekl
jsem mu, ať Astorii pustí. Nebral to vážně.“
„Ten vocas si zasloužil smrt. Na rozdíl od mnoha, který potkáš. A
taky je budeš muset zabít, jinak zabijou oni tebe.“
Romulus se podíval na největší skvrnu a představil si, jak leží
zraněný na písku. Flavův život vyprchal během několika málo
bolestných chvilek. Pocítil lítost. Přímo jemu murmillo neudělal nic.
Pak si vzpomněl na Flavovu nabídku ostatním gladiátorům.
 „Chtěli Astorii znásilnit,“ zašeptal.
Gal se zamračil. „Proto jsi ho bodl?“
„Částečně.“ Na tváři mladíka se střídavě zračil pocit viny i vztek.
Měl jsem to Brennovi říct dřív, než se tohle všechno stalo, vyčítal si.
Brennus z toho byl zmatený, tak mu vyprávěl, jak se Lentulus
chvástal.
Velkého bojovníka to viditelně potěšilo. „Nikdo jiný se nesnažil
pomoct, co?“
Romulus zavrtěl hlavou. „Škoda že jsem to nemohl udělat
Gemellovi.“
„Komu?“
„Obchodníkovi, který mě prodal. Ten parchant taky prodal mou
sestru do bordelu. Jen bohové vědí, co udělal s matkou.“
Brennovi se vybavily dávné vzpomínky a zamračil se. „Život dokáže
být těžkej.“ Podal mu obrovskou ruku. „Jsem rád, žes s Flavem
skoncoval.“
Romulus mu ji stiskl. „Teď je třeba vyřídit si to s Lentulem.“
„Není čeho se bát,“ řekl Brennus spiklenecky. „Romule, je to tak?“
„Ano.“
„Máš pěkné jméno.“
„Je zabíjení tak snadné?“ zeptal se Romulus.
„Do jistý míry,“ zasmál se Brennus neupřímně. „Snažím se nedělat si
s tím starosti. Bojovat. Zabít rychle. Mít to za sebou.“
Romulus si uvědomil, že se mu Gal zamlouvá, ale rozeznal v jeho
hlase velký smutek. Navzdory své hrůzu nahánějící pověsti mu
Brennus připadal jako čestný člověk.
„Potřebuješ se někde vyspat?“
Přikývl.
„Taky bych nemohl zavřít oko, kdyby byl ten hajzl někde blízko.“
Brennus ukázal Romulovi, aby šel do jeho cely. „Vyspi se tady na
zemi. Není to moc pohodlný, ale nikdo ti nepodřízne krk.“
 Romulus si nervózně prohlížel nádvoří, které se halilo do tmy.
Nevěděl, co má dělat.
„To je to nejmenší, co můžu udělat,“ kývl Brennus. „Pomohls
zachránit mou ženu.“
Romulus kromě toho neměl jinou možnost, než se vrátit do vlastní
postele. Pokrčil rameny a vešel zvědavě do Brennova obydlí. Na zemi
neležela žádná těla. Murmilla odtáhli do márnice jako kus masa.
Astoria se oháněla hadrem a vodou, ale pořád tam zůstávaly cákance
krve.
V místnosti bylo málo nábytku. V jednom rohu stála poměrně velká
postel a kousek dál se válely rozházené vlněné deky. Na otlučeném
dřevěném stole leželo nedojedené maso a chleba. Na dvou policích v
nohách postele byla taková spousta zbraní, jakou by u jednoho
člověka nečekal. Štíty a oštěpy byly nepořádně opřené o stěny a další
součásti výzbroje vyplňovaly veškerý zbývající prostor. Byl to životní
prostor prvotřídního gladiátora.
Když Romulus vešel, Astoria se celá rozzářila. „Ještě jednou děkuju,
Romule.“
„Nemáš za co.“ Romulus v rozpacích pokývl.
„To není pravda. Držel mi nůž na krku.“
Romulus se usmál, když si vzpomněl na ten krásný pohled na
Astoriino nahé tělo i na Flavův nůž.
„Dobře jsi to zvládl.“ Brennus ukázal zavázanou rukou na nejtlustší
koberec. „Sedni si. Později můžeme obstarat něco lepšího. Myslím, že
nebudeš k sobě do cely hned tak spěchat.“
Astoria mu podala kousek chleba a tlustý plátek hovězího. Brennus
šel k brusu v rohu a ostřil si zkušenými tahy obouruční meč.
Romulus ho pozoroval. Jen málo gladiátorů v ludu vlastnilo
podobnou zbraň. „Proč ho používáš?“
„Je to meč mého lidu.“ Brennus hrdě zvedl dlouhý kus železa. „Na
světě není lepší zbraň.“ Zamířil s ním na Romula. „Dosáhne dál než ty
krátké kudly, jaký používáte vy Římani. Pochopitelně že ke
správnýmu zacházení je třeba síla.“
Romulus hleděl do země a začervenal se. Ještě nebyl dost vyspělý,
aby mohl s takovým mečem bojovat.
„Ještě jsi opravdu nebojoval, co?“
„Ne.“
„Viděl jsem tě při tréninku na palu. Docela dobré.“
Romulus se nadmul pýchou, že si ho Brennus všiml.
Galův hlas ztvrdl. „Když si nedáš pozor, Lentulus tě rozsekne na dva
kusy.“
„Tak co musím dělat?“ Pozorně naslouchal.
„Už jsem ho viděl bojovat. Ten Gót je náfuka,“ varoval ho Brennus.
„Půjde po tobě. Zkus smrtící ránu s obrovskou silou. Budeš si muset
držet toho prevíta dost dlouho od těla, abys ho dokázal zranit.“
Prohlížel si ostří meče, jestli tam není nějaká nedokonalost. „Pak ti
Lentulus nechá prostor. Je třeba to promyslet.“
Romulus zamyšleně jedl maso a chleba. Cotta byl dobrý učitel, ale
někteří v ludu říkali, že vyučuje zastaralé techniky. Brennova velká
postava a síla byly samozřejmě důležité předpoklady pro schopnost
bojovat, ale Gal to také výborně uměl se zbraněmi. Mohl by se naučit
něco, co by mu zítra zachránilo život.
„Tenhle nůž si zastrč za opasek. Hodí se ti, kdyby se to
zkomplikovalo.“ Brennus naznačil bodnutí. „Věděls, kam zasáhnout
Flava, aby mu to ublížilo.“
„To mi ukázal Cotta.“
„Libyjec je správnej chlap. Pamatuj si, co tě naučil. Nejdůležitější je
nezapomenout na základy.“
„Základy?“
„Kryj se. Výpad vpřed. Krok vzad.“ Brennus se zasmál. „Myslím na
to, vždycky když bojuju.“
„Ale viděl jsem dřív, jak ses otočil a sekl po protivníkovi.“
 „Jenom když jsem věděl, jak se pohne.“ Brennus si poklepal na
hlavu. „A mysli. Chvilku trvá, než odhadneš nepřítele. Než to
vymyslíš, drž se dál.“
„Budu, Brenne.“
Romulus dlouho poslouchal, když mu Gal objasňoval bojové
techniky a ukazoval mu nové pohyby. Když ho sledoval, jak vládne
mečem, nahánělo mu to hrůzu.
„V aréně bys měl bojovat podle gladiátorských pravidel.“ Podíval se
na Romula přísně. „To ti říká Cotta, ne?“
Mladý bojovník přikývl.
„To je v pořádku, když mluvíme o normálním zápase na body. Ale
když jde o život…“ Brennus se odmlčel. „Dělej cokoli, co zabere.“
„Jak to myslíš?“
„Kopni mu písek do tváře.“ Gal šoupl těžkým sandálem po zemi.
„Dej mu ránu do hlavy okrajem přilbice.“
Romulus překvapeně otevřel pusu.
„Kopni ho do koulí, když to půjde.“
„To je nečestný.“
Brennus se na něj podíval lišácky. „Myslíš, že Lentulus toho
nevyužije, když upadneš do písku?“
Zavrtěl hlavou.
„Při boji v aréně nejde o to, co je nebo není čestný,“ řekl Gal s lítostí.
„Jde o jediný. O přežití. Tvůj život – nebo jeho!“
Zabít, nebo být zabit. Nic jiného.
„Romulus by měl jít spát,“ vstoupila do toho Astoria. „Jinak bude
moc unavený na boj s tím parchantem.“
„Vždycky dbej na to, co ti říká manželka.“ Políbil Astorii na tvář.
„Kdys mě poslouchal?“ odpověděla a pohladila Brenna po ruce.
Romulus si rád lehl na koberec a přikryl se vlněnou dekou. I ti dva
brzy odešli do postele a Gal začal okamžitě chrápat. Za normálních
okolností by Romulus při takovém rámusu nemohl jen tak usnout, ale
nervozita a napětí ho úplně vysílily. Zavřel oči a oddal se bezesnému
spánku.
Ráno bohové rozhodnou, jestli zemře on, nebo Lentulus.

***

Brennus probudil Romula dávno před svítáním. Venku byla ještě tma,
ale Astoria už rozdělala v kamínkách oheň.
„Je důležitý protáhnout si před bojem svaly.“ Brennus s ním cvičil,
dokud nebyl spokojený.
Astoria je sledovala. Když skončili, ukázala na misky s horkou
ovesnou kaší. „Sedněte si a jezte.“
„Děkuju, ale nemám hlad.“
„Jez. Aspoň trochu.“
„Bylo by mi špatně.“
„Do svítání je ještě víc než hodina a do tý doby budeš mít hlad.“
Brennus si sedl a pustil se do velké porce, kterou před něj Astoria
postavila. „Není dobrý bojovat s prázdným žaludkem.“
Romulus se přinutil vařené ovesné vločky sníst. Překvapilo ho, že
chutnají mnohem líp než ta břečka z kuchyní ludu.
„Je v ní med,“ vysvětlila mu Astoria, když uviděla jeho výraz.
Při jídle nikdo nemluvil.
Gal si utřel pusu, šel k policím se zbraněmi a vybral krátký meč.
„Zkus tenhle. Kvůli velikosti,“ vybídl ho. „Pro mě je trochu malej, ale
tobě by měl vyhovovat.“
Romulus si vzal gladius a obdivoval jednoduchý tvar jílce a smrtící
rovné ostří. Držel ho volně a zkoušel, jak je vyvážený. „Je dobrý do
ruky.“
„Vezmi si i tohle.“ Brennus mu podal pěkný kulatý štít potažený
tmavě červenou kůží.
 Romulus zasunul levou ruku do úchytů, přikrčil se a vykukoval nad
želeným okrajem, meč připravený k boji. „Tyhle jsou mnohem lepší
než ty, co mě nechává používat Cotta.“
„Dal jsem za ně spoustu peněz. Kvalita výzbroje tě nenechá na
holičkách.“
„Je těžší, než jsem čekal.“
Brennus se usmál. „Koukni na spodek.“
Romulus štít nadzvedl. „Je ostrý jako nůž.“
„Můžeš s ním useknout člověku ruku nebo nohu. Nebo mu rozpárat
přilbici. Jako jsem to včera udělal Narcissovi.“
Zpráva o tom boji se už rozšířila po ludu a Galova prestiž se tím ještě
zvýšila. Mnozí teď říkali, že v Itálii není gladiátor, který by dokázal
Brenna porazit.
„Ten hlupák mohl ještě žít, kdyby se mě nakonec nepokusil
bodnout,“ řekl velký muž smutně.
„A kdybych nezabil Flava, Astoria by zemřela.“
„V ludu neexistuje žádné slitování,“ souhlasil Brennus. „Tak si
vždycky připrav nějaké překvapení. A nikdy nepředpokládej, že boj
skončil, dokud protivníka nepodřízneš. Nebo dokud mu Charón
nerozbije lebku.“
„Zabiju Lentula.“ Romula překvapilo, že to řekl tak pevným hlasem.
Brennus ho poplácal po rameně. „A co tvoje manica a brnění na
stehna? Budou ve tvé cele.“
„Ne. Jsem rychlejší bez nich.“
Brennus se na něj podíval s uznáním. „Znal jsem kdysi takového
člověka,“ řekl laskavě.
Oknem se prodral paprsek slunce a posvítil na podlahu.
„Pojďme ven. Už je skoro čas.“
„Ať tě ochraňují bohové, Romule,“ vyhrkla Astoria.
 Gal šel první, Romulus krok za ním. Nádvoří už bylo plné gladiátorů
a všichni najednou vyjekli, když se dvojice vynořila do chladného
ranního vzduchu.
Brennus se rychle otočil. „Nevšímej si ničeho, co říkají,“ pošeptal
mu do ucha. „Někdo se tě bude snažit vystrašit, někdo tě bude lákat,
abys nějak zareagoval. Pořád se soustřeď. Mysli jenom na Lentula a
na boj.“
Souboj se měl konat v místě určeném na trénink se zbraněmi.
Romulus se cestou upřeně díval na Brennova široká záda. Ozývaly se
uštěpačné poznámky.
„Lentulus tě vykuchá jako rybu!“
„Je načase bojovat čestně, a ne mu píchnout kudlu do zad.“
„Jseš vrah, ty malej parchante!“
Murmillo, který se s Flavem kamarádil, si přímo před ním odplivl.
Ruku měl připravenou na jílci zakřiveného nože. Vypadalo to, že by
mohl udělat víc, ale vystoupil Sextus se zvednutou sekyrou.
„Nech ho. Brzy uvidíš, jestli se Lentulus dokáže za tu vraždu
pomstít.“
Murmillo, kterého vyděsil scissor a jeho dvouhlavá zbraň, ucouvl.
Bylo těžké necítit ponížení pod zlověstnými pohledy mnoha
dospělých mužů. Romulus se přinutil pomalu se nadechnout a
zhluboka dýchat do hrudi. Tuhle techniku ho naučil Juba. Vydechoval
postupně a účinek byl okamžitý. Romulus došel na místo klidnější.
Následoval Brenna, když se tlačil vedle gladiátorů, kteří se tísnili
kolem provazů. Už se nemohli dočkat, až ten souboj uvidí.
Několik bojovníků ho potichu povzbuzovalo a Romulovi to zvedlo
náladu. Lentulus nebyl moc oblíbený.
Jeho protivník už byl v druhém rohu a uvolňoval si svalnatá ramena.
„Rozpářu tě. Ty čubčí smrade,“ zavrčel.
Romulus si Góta nevšímal a dál zhluboka dýchal. Brennus zvedl
provaz a podlezl ho.
 „Nechte toho flákání! My ostatní máme důležitý trénink.“ Memor
vešel doprostřed čerstvě uhrabaného písku a hleděl na oba mladé
bojovníky. Jeho lučištníci těsně za ním, v natažených lucích založené
šípy. Sextus se postavil vedle lanisty s nachystanou sekyrou. Od kovu
ostrého jako břitva se odrazilo slunce. Romula s hrůzou napadlo, jaký
by mohl mít Memor se scissorem úmysl.
„Žádné přilbice. Chci, aby to brzy skončilo.“
„Já ji nepotřebuju,“ usmál se Romulus na Góta, který si navlékl co
nejvíc ochranných prvků.
Lentulus neochotně poslechl, ale na pravé ruce měl pořád maniku. K
holením měl přivázané bronzové chrániče a štít byl větší než ty, jaké
obvykle nosili secutoři. Romulus naopak měl na obranu jenom
Brennův štít.
„Nezapomeň, co jsem ti řekl,“ pošeptal mu Gal. „Nějakou dobu si ho
drž dál od sebe. Pak udělej, co musíš.“
Romulus stačil jenom přikývnout, než se lanista na oba podíval. „Do
toho!“ Memor rychle uskočil do bezpečí.
Jak Brennus předpověděl, Lentulus vyrazil dopředu. Romulus zvedl
štít a ustoupil, aby se nechytil do provazů. Ale Gót nezaútočil mečem.
Místo toho udeřil velkým štítem Romula do prsou a srazil ho na záda
do horkého písku. Vyrazil si dech. Zoufale švihl secutorovi po
nohách, ale ostří se odrazilo od chráničů.
Lentulus vyrazil Romulovi meč z ruky a skrčil se. „Zabránils mi
přefiknout tu núbijskou čubku.“ Jeho oči připomínaly nelítostné tmavé
důlky. „Tak teď vykuchám tebe.“
„Stejně bys to nedokázal.“ Romulus nahmátl jílec dýky a tasil. Měl
jenom jedinou možnost.
Jeho nepřítel se stáhl dozadu, aby udělal výpad dolů, a Romulus
jednal rychle. Zvedl nůž a zabodl ho Gótovi vší silou do nohy, až mu
připíchl kožený sandál k zemi. Lentulus zařval bolestí, což Romulovi
dovolilo bezpečně vstát. Štít měl stále na ruce, ale Brennův meč ležel
moc blízko secutora.
Lentulus padl na koleno a pořád řval bolestí. Romulus se zastavil a
přemýšlel co dělat. Nakonec si Gót nůž se zasténáním vytáhl a zahodil
ho za provazy. Namáhavě vstal, z rány mu vytékala krev.
„Nemáš gladius. Ani dýku.“ Lentulus pozvedl zbraň a blížil se k
Romulovi tentokrát opatrněji. S každým krokem se za ním v písku
tvořila krvavá stopa.
Romulus se díval na jeho meč a věděl, že se musí co nejrychleji
vzpamatovat. Jinak nebude mít příležitost Lentula zabít.
Chvilku kolem sebe kroužili a přihlížející je hlasitě povzbuzovali.
Memor se popuzeně mračil. Ať to dopadne, jak chce, přijde o jednoho
gladiátora, který ho stál peníze. Brennus vše napjatě sledoval se
zaťatými zuby.
Gót obezřetně útočil. Romulus čekal na možnost sebrat meč, ale
pokaždé, když se k němu přiblížil, mu Lentulus zastoupil cestu.
„Skončete to!“ Memorovi docházela trpělivost. „Nebo tam pošlu
Sexta.“
Malý scissor se zasmál a zvedl sekyru.
Lentulovi ztvrdly rysy a rozhodně se blížil. Španěl by zaútočil na
slabšího bojovníka v aréně. Musel ho zabít rychle.
Romulus netušil, co má udělat, a tak se rychle podíval na Brenna.
Gal mu naznačil pohyb rukou se štítem a on si vzpomněl. Mladík
nechal Lentula přijít blíž a připravil se na záplavu úderů.
„Useknu ti ruce i nohy,“ supěl Lentulus. „A pak ti rozpárám břicho.“
„Co noha? Vypadá, že to bolí.“
Gót máchl mečem Romulovi k hlavě. Odražení bylo obtížné a ruka
se mu třásla pod silným úderem. Ale Brennův štít držel pevně. O krok
ustoupil a instinktivně Lentula přinutil postavit se na zraněnou nohu.
Secutor zaklel, udělal k němu krok a ze strany po něm divoce sekl.
Romulus jeho ránu znovu odrazil, ale skoro mu po tom úderu
ochrnula ruka.
Lentulus nečekaně změnil taktiku a zamířil mu na prsa. Romulus měl
jen taktak čas výpad odrazit. Mazaný Gót zaútočil s velkou silou a
podruhé ho srazil na zem. Zuřivě se snažil ukončit boj a máchl mečem
ve vzduchu.
Romulus udělal jediné, co mohl. Praštil pěstí Góta do zraněného
chodidla. Nebyla to velká rána, ale ani nemusela. Lentulus zařval
bolestí a nedokázal zasadit ránu z milosti. Romulus se překulil a se
zafuněním vstal.
Lentulovi tekly po tváři slzy, když před Romulem zavrávoral. Ten
nesměl ztrácet čas. Využil příležitosti a rozběhl se přímo na Góta, štít
zvednutý, jako kdyby chtěl zaútočit ramenem.
Lentulus se vzchopil.
Romulus na poslední chvíli využil setrvačnosti a máchl ostrým
okrajem štítu jako kosou. Usekl Gótovi všech pět prstů na pravé noze.
Gót zaječel bolestí. Na písek se vyřinula krev.
Romulus si utíkal pro gladius, zatímco Lentulus dopadl na koleno a
svíral si chodidlo ve zbytečné snaze zastavit krvácení. Ohromeně zíral
na pahýly před sebou. Přihlížející, kteří chvíli ani nedutali, začali
skandovat.
„Ro-mu-lus! Ro-mu-lus!“
Přiložil špičku meče Lentulovi k bradě. „Proč ses zapletl s těmi
murmilly?“ řekl. I když Romulus neměl Góta rád, připadalo mu kruté,
že ten spor skončí takhle. Ale Memor nařídil, že jeden z nich má
zemřít, a on to nebude.
Lentulus nohu pustil. Čerstvá krev vytékala ze zejících ran. Jestli k
němu co nejdřív nepřijde doktor, zkolabuje. „Nemůžu vstát,“ řekl
hlasem zastřeným bolestí. „A už nebudu moct znovu bojovat.“
„Doraz ho!“ křikl na Romula Sextus. Všichni se k němu přidali.
 Kromě Brenna, který se tvářil pyšně, ale smutně. Romulus je jako
Brac, napadlo ho. Přirozený. A nechce zabít bezbranného člověka.
Ani Brac by nechtěl. Gal zavřel oči.
Lanista povolil jediný výsledek.
Uzavřený prostor naplnil takový rámus, až aréna působila
klaustrofobicky.
Romulus zahlédl Memorovo přikývnutí.
Byl čas.
Srdce mu bušilo, adrenalin mu proudil všemi cévami, když se blížil.
V nerovném boji vyhrál gladiátorský souboj. Romulus nechtěl Lentula
popravit, ale v hlavě mu zněla Brennova rada. Buď zabiješ, nebo
zemřeš.
Pořád se držel zpátky, nevšímal si křiku bojovníků.
Jako ve snu viděl, jak proti němu Gót neohrabaně zaútočil nožem,
který měl schovaný pod koženou manikou. Romulus byl příliš blízko,
takže nedokázal ten výpad zastavit, ale podařilo se mu odrazit ho od
tepny v tříslech Brennovým štítem.
To mu zachránilo život.
Romulus vrávoral dozadu a zatmělo se mu před očima. Dýka se mu
zabodla hluboko do pravého stehna. S vyceněnými zuby se ho secutor
pokusil srazit na zem. Dostal se natolik blízko, aby své dílo dokončil.
Za okamžik nastal šok. Udeřil štítem dolů a ostrým okrajem zasáhl
Lentulovu pěst. Objevila se krev. Gót zaklel a odtáhl se.
Romulus na nic nečekal. Naklonil se a probodl ze strany Lentulovi
krk, čímž mu poškodil několik hlavních cév. Ruku mu postříkala jasně
červená teplá krev.
Lentulus chrčel, jak mu ústa a hrdlo naplnila tekutina. Marně se
snažil železo vypáčit a zíral Romulovi do očí. Gót vypadal nejvíc ze
všeho překvapeně. Pokoušel se něco říct, ale nemohl.
Chlapec cítil bolest.
 „Ro-mu-lus! Ro-mu-lus!“ Uvědomoval si, že skandování sílí. Buď
zabiješ, nebo budeš zabit, pomyslel si smutně a otočil gladiem, když
ho táhl ven. Lentulus padl s žuchnutím tváří do písku a už se
nepohnul.
Najednou mu bolest připadala nesnesitelná. Vrávoral a díval se
upřeně na jílec, který mu trčel z nohy. Upustil meč i štít a chystal se
ho uchopit.
„Stůj!“ Brennus k němu přiskočil.
Romulus padl Galovi do náruče. Veliký gladiátor ho opatrně položil
na písek.
„Nesoustředil jsem se,“ řekl slabým hlasem, jak ho ovládl šok.
„Přiveďte doktora!“
Romulus ta slova slyšel jako v mlze. V hlavě mu vířilo a nedokázal
zaostřit. Bolest mu stoupala ze stehna tělem a šířila se v
nesnesitelných vlnách. Vyžadovalo nadlidské úsilí, aby nekřičel.
„Umřu?“
„Budeš v pořádku.“ Brennus mu sevřel ruku pevným stiskem. „Vedl
sis dobře, chlapče.“
Poslední, co Romulus slyšel, bylo, jak kamarád znovu křičí, ať
přivedou řeckého doktora.

***

Když Romulus znovu otevřel oči, uviděl Astoriinu smyslnou postavu,

jak se sklání nad kamínky. Ucítil sytou aromatickou vůni a zavrtěl se
neklidně pod pokrývkou.
„Mám hlad.“ Podařilo se mu podepřít se na lokti. „Kolik je hodin?“
„Po poledni… druhého dne. Spal jsi skoro den a půl,“ odpověděla
Astoria. „Jak ti je?“
„Žiju.“ Romulus si sáhl na pravé stehno a zjistil, že na něm má silný
obvaz. Zašklebil se. „Bolí mě noha.“
 „Rána byla hluboká. Řek ti dal mandragoru, aby tě to nebolelo.“
Astoria přistoupila k provizornímu lůžku s miskou v rukách. „Je čas
dát si znovu.“
Usrkl trochu a okamžitě se mu zkroutila tvář. „Příšerná chuť.“
„Potom tě to bude míň bolet. Vypij to.“
Romulus poslušně hořkou tekutinu vypil. Byl tak slabý, že se na nic
jiného nezmohl.
„Teď si zase lehni a odpočívej.“
„Jak moc je to zlý?“
„Lentulus minul tepnu o fous. Bohové tě ochránili.“ Usmála se.
„Dionýsos ti zastavil krvácení a sešil sval.“
„Kdy zase začnu trénovat?“
Astoria obrátila oči k nebi.
Romulus zkusil ještě něco říct, ale najednou nemohl hýbat jazykem.
Mandragora začínala zabírat.
„Asi za deset dní,“ ozval se Brennus, který vešel dovnitř celý
zpocený. „Jenom lehce.“
Romulus cítil, jak mu těžknou víčka. Za chviličku už spal.
„Nemůžu ho nechat v nemocnici, to je jasná věc,“ řekl Brennus.
„Figulus nebo některý z těch dalších by ho podřízli.“
„Dobrá. Potřebuješ přítele, aby ti kryl záda.“
Gal vzdychl. Už to bylo dávno, co někomu důvěřoval. Ale Romulus
mu silně připomínal Braka. Při té vzpomínce ho zaplavil smutek.
Pořád to bylo živé.
„Nemáš oči vzadu,“ zamračila se. „Ani nedokážeš najednou zabít
deset chlapů.“
Brennus se zachmuřil, když si vybavil vesnici v plamenech. Brakovu
smrt. Zajetí. Toho dne jsem zabil víc než deset legionářů. A nestačilo
to. „Bude dobré mít po ruce někoho spolehlivého,“ uvažoval.
„Předtím jsi řekl, že Romulus je dobrý bojovník.“
 Brennus si zamyšleně mnul bradu. „A není moc dobrý zabít
murmilly.“
„Figulus a Gallus hovořili s mnoha dalšími.“ Núbijka se tvářila
starostlivě. „Možná se chystají zabít tebe, má lásko.“
„Nikdo v ludu by se neodvážil na mě vztáhnout ruku.“ Brennus se
snažil rozptýlit její obavy a poklepal ji po ruce.
„Nikdo sám – ale společně?“ odpověděla. „Mohl bys být v
nebezpečí.“
„Já vím,“ připustil nakonec Gal. „A Romulus vypadá jako dobrý
člověk. Postaráme se o něj, dokud se nepostaví na nohy.“
Astoria ho s úlevou políbila.
„Pak uvidíme, jestli Romulus bude chtít bojovat s Brennem.“

***

Oba dostáli svému slovu. Následujících deset dní bylo o Romula

postaráno líp než kdykoli od doby, kdy byl malý. Třetí den mladý
bojovník dokázal vstát z postele a udržet se na nohách bez pomoci. Za
další dva dny si udělal krátkou procházku ven s oporou berle, kterou
mu vyrobil Brennus. Gal šel s ním a povzbuzoval ho.
„Nevypadají moc šťastně,“ ukázal Romulus na Figula a Galla, kteří
na ně nevraživě hleděli, každý z jedné strany nádvoří.
Brennus plivl jejich směrem. „Takže?“
Romulus ihned neodpověděl.
Ti dva bojovníci byli obávaní nepřátelé. Figulus byl jako býk,
thrácký veterán, který měl za sebou víc než deset vítězných zápasů.
Gallus byl malý podsaditý a silně kulhal. Jeho šikovnost se sítí a
trojzubcem byla v ludu všeobecně známa.
„Musíme zabít i tyhle dva,“ řekl Romulus s předstíranou statečností.
„To jsou slova do pranice, můj mladý kamaráde. Ale ani jednoho sis
nevylosoval,“ usmíval se Brennus. „Zatím. Možná za rok za dva.“
 „To je dlouhá doba, jestli mě chtějí zabít teď.“
„To je.“ Gal se zamyslel. „Tak navrhuju, abychom se spojili. Jeden
na druhého dával pozor.“
„Já mám dávat pozor na tebe?“ Romulus otevřel a zavřel pusu. „Ale
je mi teprve čtrnáct.“
„A už máš na kontě dvě zabití. A jedno bylo v čestném boji.“
Brennovi zářily oči. „Máš před sebou slibnou budoucnost, chlapče.
Jednou z tebe bude výborný bojovník.“
„Byla by to pro mě čest.“
„U nás doma se takové přátelství neuzavírá snadno.“ Bylo patrné, že
Gal bojuje s emocemi. „Je potřeba, aby jeden pro druhého položil
život. Budeme bratři, dokud bude jeden z nás žít.“ Stiskl zuby. „Jsi na
to připravený?“
Romulus si uvědomoval, že toto gesto znamená pro Brenna mnoho.
Stejně tak i pro něj. Předtím věřil jedině Jubovi. Zhluboka se nadechl
a přikývl.
Brennus natáhl svalnatou paži a pevně si potřásli rukama. Romulus
pohlédl Galovi upřeně do očí a ten se spokojeně usmíval.
„První lekce bude o tom, jak zabít rychle. Lentulus tě nakonec skoro
dostal.“
„Byl jsem celý pryč z vítězství.“
„Přesně tak. Nesoustředil ses.“ Brennus ho udeřil do prsou. „Pořád
mysli na to, co by nepřítel mohl udělat.“
Romulus se podíval na Figula a Galla. Podle jejich zamračených
tváří soudil, že je tohle výmluvné gesto přátelství vůbec nepotěšilo.
„Nejdřív musíme tyhle dva neustále sledovat.“
„Dřív nebo později je budeme muset zabít,“ pokrčil Brennus rameny.
„Teď na tyhle dva vocasy zapomeň. Potřebujeme se pořádně
vykoupat.“
 Gal zaznamenal Romulův tázavý výraz. „Memor to vzdal. Dovolil
mi zase se koupat,“ usmál se. „Horká voda ti uvolní nohu. Potom ti
může unctor promasírovat jizvu.“
Romulus kulhal přes nádvoří, opíraje se o Brennovo rameno. Poprvé
od té doby, co ztratil Jubu a svou rodinu, měl mladý bojovník pocit, že
má přítele, kterému může důvěřovat.
A svěřit mu svůj život.
Byl to dobrý pocit.
KAPITOLA X
 Brutus

Nevěstinec Lupanar, Řím, rok 56 před Kristem

Fabiola se roztřásla, když uslyšela Jovinino zavolání. Dva dny v

Lupanaru uběhly a žádný zákazník nechtěl za její panenství zaplatit
tak vysokou cenu. Několik starých mužů si zálibně prohlíželo
nádhernou dívku a jeden jí dokonce osahával prsa, dokud Jovina
nezasáhla. Fabiole se ulevilo, že ani jeden z nich neměl požadovanou
částku.
Bylo pozdě ráno třetího dne a Fabiola nervózně čekala v malém
předpokoji vedle recepce. Strávila tam i předchozí dva dny. Na
stěnách byly pornografické výjevy. Minimálně polovina sexuálních
poloh jí připadala fyzicky neproveditelná. Pompeia ji naučila většinu
základních technik, ale Fabiole se svíral žaludek, když pomyslela, jak
je provádí. Měla jediný erotický zážitek, když ji políbil jeden
obchodníkův mladý otrok.
Soustřeď se. Ať jsi nejlepší. Pamatuj na Gemella. Pamatuj na
Romula.
Víc než půl tuctu vyšňořených prostitutek sedělo na lavicích kolem
místnosti, která byla plná těžké vůně parfémů. Ženy se smály – byl to
jenom další pracovní den – zatímco Fabiola seděla sama v rohu.
Ačkoli se k ní žádná nechovala nepřátelsky, velmi postrádala
Pompeiu. Zrzka se věnovala bohatému pravidelnému zákazníkovi,
senátorovi středního věku, který si rád oblékal její spodní prádlo.
Když klienti přišli a sdělili madam svá přání, Jovina zavolala jména
vhodných dívek. Vybrané prostitutky vyšly ven, aby si je prohlédli, a
pak si je vybral ten, komu se zalíbily.
 Fabiola byla jediná panna v Lupanaru. Její čekání bylo osamělé. Ale
podařilo se jí zachovat klid tím, že si plánovala budoucnost.
„Připrav se!“
„Pospěš si,“ pošeptala jí Núbijka. „Ať je zákazník spokojený. Jinak
se Jovina rozzuří.“
„Pojď!“
„Hodně štěstí. Nezapomeň, co tě Pompeia naučila.“
„Vydráždi ho tak, že bude prosit o přídavek,“ přidala se další.
Fabiola, vděčná za podporu, vstala a uhladila si šaty. Byly z jemného
bílého plátna s rudým lemem, které jí Pompeia vybrala před několika
dny. Fabiola zamířila k otevřeným dveřím a ven po barevné
mozaikové podlaze. Srdce jí bušilo. Přinutila se dýchat klidně, jak jí to
ukázala Pompeia. Vydechovala velice pomalu.
„Vypadáš úchvatně,“ pochválila ji čekající Jovina a naklonila hlavu
na stranu. Na namalované vrásčité tváři se objevil povzbudivý úsměv.
Vedle madam stál opálený muž kolem dvaceti, příjemného vzhledu.
Fabiola ho nikdy neviděla. Byl střední postavy, hladce oholený a měl
krátké hnědé vlasy. Přes jednoduchou, hezky střiženou tuniku měl
opasek, což znamenalo, že je voják. Z úzkého pásku mu vykukoval
jílec dýky vykládaný drahými kameny.
„Pojď blíž.“
Fabiola poslechla a hleděla si stydlivě na bílé sandály z jemné kůže.
Aspoň že není starý.
„Podívej se na mě,“ vyzval ji klidným hlubokým hlasem.
Fabiola zvedla hlavu a podívala se mu do jasných modrých očí.
„Taková kráska.“
Znovu sklopila zrak, protože jeho pohled nevydržela.
„Patnáct tisíc sesterciů?“
„Co to je za panenství takové dívky,“ vemlouvala se mu Jovina.
„To je spousta peněz.“
„Kdy mé dívky nestály za tu cenu, Decime Brute?“
 Usmál se. „Otoč se.“
Fabiola se pomalu otáčela a on si ji bedlivě prohlížel. Koutkem oka
viděla Benigna, který stál nenápadně ve stínu u vchodu. Dodávalo jí to
při té prohlídce pocit bezpečí.
„Výborně.“
Fabiole se obrátil žaludek. Ta chvíle je tady.
„Kdybyste nejdřív podepsal stvrzenku, pane.“ Jovina spěchala ke
stolu a hbitě rozbalila pergamen. Přidala rychle několik podrobností
jako člověk, který už to někdy dělal.
„Víš, že můžu zaplatit.“
„Jistě, pane. Ale až Fabiola skončí, nedokážete se ani podepsat,“
zachechtala se.
Brutus se zasmál a vzal si pero. Nejdřív si pergamen přečetl a pak ho
dole podepsal.
Madam okamžitě vzala zapálenou svíčku, přiložila k ní kousek vosku
a kápla trošku vedle Brutova podpisu.
„Teď prosím vaši pečeť.“
„U všech bohů! Jovino, ty bys byla výborný proviantní důstojník v
legiích. Nikdy nemáš klid, dokud nejsou papíry v pořádku.“ Brutus
otiskl do horkého vosku pečetní prsten.
Jovina se usmívala od ucha k uchu. „Víš, kam jít, dítě.“
Fabiola jenom přikývla. Vzala Bruta za ruku a vedla ho spoře
osvětlenou chodbou. Voják ji následoval, ale nemluvil, což ji ještě víc
znervóznilo. Louče blikaly z držáků na stěnách a osvětlovaly
výklenky plné soch bohů a malých obětin. Když minuli postavu
Afrodity, v duchu se pomodlila.
Fabiola odvedla Bruta do první ložnice a zavřela dveře. V pokoji
byla vkusná postel a mramorové umyvadlo. Na stěnách visely závěsy
z těžké látky. Svítila tam malá olejová lampa a ve vzduchu byla cítit
sytá vůně kadidla. Na jedné straně stály stoly s jídlem a vínem.
 „Člověk nikdy neví. Mohl by si chtít dát něco k jídlu mezi
jednotlivými čísly,“ žertovala Pompeia, když jí vysvětlovala, co má
dělat. Její rady byly docela jasné. „Postarej se, ať je zákazník
spokojený. To je nejdůležitější.“
Fabiola se otočila k Brutovi, který si ji bedlivě prohlížel.
„Přeje si pán, abych ho nejdřív umyla?“
„Přišel jsem přímo z lázní.“
Fabiole se trochu ulevilo, a tak se k němu přiblížila a přejela mu
konečky dlouhých prstů po svalnaté paži. Brutus byl v dobré kondici a
díky tomu byl její úkol snadnější. „Dovolte, abych vás svlékla,“ řekla
sebevědomě, až ji to překvapilo. Svůdně na něj kývla a vedla ho k
posteli. Hedvábný vyšívaný přehoz byl plný růžových lístků. Docilosa
byla na svou práci pyšná.
Fabiola zatáhla za přezku opasku a pokoušela se ji rozepnout.
Uvědomila si, že spěchá, a vybavila si Pompeiinu radu, aby všechno
dělala pomalu. Zanedlouho se jí to podařilo a položila pásek na zem.
Potom opatrně stáhla Brutovi tuniku.
Urozený pán si lehl a vychutnával si ten zážitek.
Klekla si, aby mu rozvázala kožené pásky na sandálech. Na
podrážkách byly kovové cvočky – běžná vojenská výbava, která
svědčila o tom, že to není jen tak nějaký voják. „Vy sloužíte v armádě,
pane?“
„Jsem vyšší Caesarův důstojník,“ řekl hrdě. „Jsem na dovolené z
Galie. Alespoň dvouměsíční, díky bohům.“ Přejel si rukou přes oči.
„Je dobré vrátit se do civilizace.“
Fabiola vylezla na postel a začala ho laskat od hlavy až po paty.
Vzdychal rozkoší, když mu hnětla pevné svaly, aby se uvolnil.
„Zavřete oči, pane. Odpočiňte si.“
Zdálo se, že s radostí poslechl.
Změnila tempo. Oběma rukama ho velice pomalu a něžně hladila po
hrudi, po břiše a nahoře na stehnech. Podle Pompeie tohle byla
nejdůležitější část svádění. Po chvilce mu jakoby omylem přejela přes
licium, plátěnou bederní roušku, kterou nosili všichni urození muži.
Postupně tuto partii zahrnula do každého okruhu, jak dál hnětla
důstojníka po celém těle. Tato péče přinesla úspěch a brzy bylo pod
rouškou patrné, jak je Brutus vzrušený. Sténal, když se Fabiola začala
věnovat jeho ztopořenému údu. Mladá prostitutka nespěchala. Brutus
se brzy začal svíjet a vydával tiché zvuky.
Nakonec mu ze spodního prádla uvolnila penis. Zatímco po něm
Brutovi přejížděla jednou rukou nahoru a dolů, bedlivě ho sledovala.
Pořád měl zavřené oči, ale podle jeho reakce to vypadalo, že všechno
jde podle plánu. Soustředěná víc na Pompeiiny rady než na to, co
právě dělala, mu vzala úd do úst.
Snažila se, aby to trvalo dlouho, přesně jak jí zrzka vtloukla do
hlavy. Když nemohl to laskání už dál vydržet, přidržel Fabiole hlavu a
vnikl s neovladatelnou touhou hlouběji.
Potom Brutus tvrdě usnul a ona ležela a dívala se, jak mu stoupá a
klesá hrudník. Důstojník byl svým způsobem docela hezký. Fabiola
byla ráda, že to nebyl nějaký tlustý chlap jako Gemellus. První
sexuální zkušenost s někým takovým by připomínala utrpení její
matky. Také ji potěšilo, že je Brutus spojenec Julia Caesara. Jako
všichni v Římě i Fabiola věděla o ambicích bývalého konzula, který
zmizel do Galie odhodlaný získat pro republiku nové území a pro sebe
slávu. Pokud by zařídila, aby se Brutus stal jejím pravidelným
zákazníkem, byl by to dobrý začátek.
Když se Brutus probudil, zjistil, že si ho Fabiola prohlíží.
„Bylo to moc dobré, děvče.“
„To mě těší, pane.“ Hladila mu prsa.
„Nebyl jsem se ženou víc než půl roku.“ Brutus si posunul její ruku
níž. „Proč se nesvlékneš?“
Trochu rozpačitě poslechla. Překvapilo ji, že když ji Brutus zatlačil
na postel, začal ji hladit po celém těle. A když do ní za chvilku vnikl,
choval se něžně, jak to nečekala. Bolest byla ostrá, ale snesitelná a
rychle odezněla. Připadalo jí docela snadné držet, když Brutus
dychtivě přirážel. Hlasitě sténala a svírala mu zadek oběma chodidly,
aby ho přidržela uvnitř.
Při orgasmu Brutus vykřikl v extázi. Potom se v jejím náručí uvolnil
a spokojeně se usmíval.
Ležela a objímala muže, který ji připravil o panenství. Prostěradlo
pod ní bylo zakrvácené, což byl jasný doklad. Fabiola věděla, co život
v Lupanaru bude znamenat, ale nechápala přesně, jaký bude sex.
Dobře že už čekání skončilo.
Později odvedla Bruta do lázně. Jako osobní otrokyně ho umyla,
namasírovala a namazala ho vonným olejem. Když důstojníkovi
oblékla čistou tuniku, vrátili se do ložnice.
Tam Bruta natolik vzrušila, že se mohl znovu milovat.
„Při všech bozích, ty jsi nenasytná.“
„To je vaše zásluha, pane.“
„Ty jsi pěkná lhářka,“ řekl Brutus při oblékání. Sáhl jí na tvář. „Ale
stejně to rád slyším. Je příjemné vidět takovou krásku. Galské děvky
jsou buď staré, nebo nemocné.“
„Zůstaňte v Římě, pane.“ Svůdně zamrkala. „Přijďte za mnou každý
den.“
„To by se mi líbilo,“ usmál se. „Ale nemohl bych si to dovolit.
Navštívím tě, když to půjde. Jsem s tebou spokojený. A jak se
jmenuješ?“
„Fabiola, pane.“
Brutus vyjmul z měšce aureus a položil ho na stůl. „To je pro tebe.
Nedávej ho té babizně.“
Fabiola zvedla zlatou minci a pevně ji sevřela. „Budu čekat.“
Brutus jí polaskal malý prs a odešel.
 Za chviličku Jovina zářila nad zakrváceným prostěradlem. Její rychlý
příchod Fabiolu přivedl na myšlenku, že čekala za dveřmi. Madam si
vzrušeně mnula vrásčité ruce.
„Brutus vypadal spokojeně. Dokonce řekl, že to stálo za to. Vedla sis
dobře, dítě.“
„Vy a Pompeia jste mě naučily, co mám dělat.“
„Učení není stejné jako vykonat to,“ odpověděla Jovina. „Když
každý zákazník bude spokojený jako Brutus, dotáhneš to daleko.“
Fabiola přikývla. Neexistovala možnost, že ji někdo koupí, ale
rozhodla se, že z nové situace vytěží maximum. Kdyby se stala
nejlepší prostitutkou Lupanaru, zajistilo by jí to moc a vliv, po nichž
toužila. Nebude jenom další děvka v nevěstinci. Potřebovala zařídit
spoustu věcí a jediný vhodný způsob byl zotročit si muže.
Nejnaléhavější, ale skoro nemožný úkol byl dostat matku od Gemella.
Obchodník by nikdy Velvinnu neprodal, kdyby věděl, že za tím je její
dcera. Ale mohla by přemluvit některého zákazníka, aby koupil jiného
otroka jako laskavost pro Fabiolu. A taky tady byl Romulus, kterého
prodal do smrtelné pasti arény. Musí najít způsob, jak zachránit své
dvojče, než ho někdo zraní.
Nebo zabije.
Jovinin hlas ji vrátil do reality.
„Nemá smysl snít o Brutovi. Na jednom spokojeném zákazníkovi
Lupanar nestojí,“ řekla rychle. „Umyj se a za půl hodiny ať jsi v
recepci. V čistých šatech.“
Fabiola se přinutila k úsměvu. S mincí v ruce se oblékla a opustila
madam, která volala na Docilosu, aby vyměnila lůžkoviny.
Jistotu, kterou prokázala s Brutem, potřebovala i později. Další její
zákazník té noci byl upocený senátor s brunátnou tváří, kterého
neodradila cena za dvě hodiny. Znovu potvrdila schopnost potěšit
muže, když ho vydráždila k frenetickému orgasmu. Žádný další klient
se neobjevil a Fabiola si konečně mohla popovídat s Pompeiou.
 „Jeden z Caesarových důstojníků? Bohové museli mít dobrou náladu.
Můj první byl starý a špinavý.“ Zrzka se ošklíbla. „Musela jsem ho
mýt celou věčnost, aby přestal smrdět.“
„Brutus mi dal aureus.“
Pompeia souhlasně přikývla. „Přijde znovu?“
„Myslím, že jo.“ Fabiola v duchu zapochybovala. „Za dva měsíce se
vrací do Galie.“
„To je spousta času.“
„Myslíš?“
„Při další návštěvě musíš být ještě úchvatnější,“ pošeptala jí
Pompeia. „A zblázní se do tebe. Chlapi jsou takoví. Brutus přijde
vždycky, když se vrátí do Říma.“
Fabiola bedlivě poslouchala.
„Říká se, že Caesarova hvězda stoupá. Takže Brutova bude stoupat
taky.“ Pompeia na ni vychytrale mrkla. „To si pamatuj.“
„Budu,“ odpověděla Fabiola spokojeně, že její tušení bylo správné.
Rozhodla se udělat maximum, aby získala přízeň mladého aristokrata,
pokud se vrátí, jak slíbil.

***

Gemellus přišel z Lupanaru v té nejhorší náladě. Jovina ho

přechytračila a urazila jeho hrdost. K tomu všemu ho podruhé veřejně
vyhodili z nevěstince. Nápad, že odnese madam jako dárek šperk a
sladkými řečmi si s ní domluví procento z Fabioliných příjmů, mu
připadal férový. Koneckonců ten fakan jí vydělává majlant.
Jenže ten plán dopadl katastrofálně.
Jovina přijala ochotně dárek, a dokonce mu podala obstojné víno.
Zdvořile pohovořili o stavu republiky a hospodářství, než Gemellus
zavedl řeč na Fabiolu.
 Jovina se ihned zatvářila odtažitě. Gemellovi se udělalo špatně od
žaludku a okamžitě žádal něco z Fabioliných výdělků, což nebylo
zrovna šťastné. Jako by jeho umění dojednávat tvrdě obchody přes
noc vyprchalo. Jovina ho odmítla a Gemellus se rozzuřil. V situaci,
kdy ho ze všech stran sužovali věřitelé, neodpustil madam, že ho
připravila o tisíce sesterciů.
Gemellus ani nestihl chytit Jovinu za vrásčitý krk. Než po ní stačil
hmátnout, znovu se zjevil obrovský dveřník, jako kdyby spadl z nebe.
Benignus zvedl obchodníka z křesla a odnesl ho ke dveřím. Ten obr
ho držel za ruce, zatímco Vettius mu uštědřil dvě silné rány na solar a
vyrazil mu dech. Pak vyletěl ze dveří a přistál na břiše v čerstvé
hromádce mulího trusu.
„Příště jim řeknu, ať ti uříznou koule,“ ječela Jovina.
Brzy se o jeho skandálu hovořilo po celém městě. Byla jenom otázka
času, než se o jeho veřejné potupě doslechnou nepřátelé.
Obchodníkova už tak špatná pozice u jistých vlivných členů římského
finančního podsvětí se ještě zhorší. Šílené pokusy o to, udržet věřitele
v klidu, skončily fiaskem. Gemellovi se podařilo uklidnit Crassa,
svého největšího věřitele, ale spousta Řeků na Foru Romanu mu
vyhrožovala, že mu zláme nohy, jestli nedodrží vyděračské měsíční
splátky.
Pokud by chtěl Gemellus financovat bestiariovu výpravu, musel by
prodat dům na Aventinu nebo milované sídlo v Pompejích. Když si to
uvědomil, dost špatná nálada se mu ještě zhoršila. Šel dlážděnými
chodbami do místnosti, kde bydleli Fabiola a Romulus s matkou.
Rozrazil chatrné dřevěné dveře a našel Velvinnu, jak pláče do polštáře
na staré posteli.
„Ty budižkničemu. Proč nejsi v kuchyni?“
„Jsem nemocná, pane.“
 Gemellus pocítil odpor. Kdysi lesklé vlasy měla špinavé. Obličej,
který se mu tak líbil, byl zvrásněný strachem a smutkem. Třebaže jí
bylo teprve třicet, vypadala o deset let starší.
„Vstaň a jdi něco dělat!“
„Mé děti, pane. Kde jsou má krásná dvojčata?“
Gemellus našpulil rty. Bylo mu zle z její neustále se opakující
otázky. Nezáleželo na tom, kolikrát ji znásilnil. Obchodník došel k ní
a chytil ji za vlasy.
Neuspokojilo ho ani její zasténání.
„Při troše štěstí je kluk mrtvý,“ odsekl. „Ale s tou malou fúrií jsem
tak dobře nepořídil. Vydělává nové majitelce spoustu peněz v
nevěstinci.“
Velvinna na něj tupě zírala. To na ni bylo moc. „Zab mě, pane. Už
mi nic nezbylo.“
Gemellus se zasmál. Pomyšlení, že by měla důvod žít, bylo legrační.
Patřila mu – mohl ji prodat nebo dokonce beztrestně zabít. Jestli si
Velvinna dělá starosti o Romula a Fabiolu nebo ne, bylo naprosto
vedlejší.
„Místo toho za tebe utržím pár stovek sesterciů. Solné doly vezmou
každého, kdo dýchá,“ řekl. „Měl jsem to udělat v den, kdy jsem prodal
ty spratky. Teď se vrať do práce.“
„A když se nevrátím?“
Obchodníka to tak šokovalo, že trochu uvolnil stisk.
„O všechno, co mi bylo drahé, jsem přišla. O panenství. O tělo.
Dokonce o děti. Nic mi nezbylo.“ Poprvé v životě se Velvinna nebála.
„Prodej mě do dolů.“
„Za svítání buď připravená.“ Gemellus zuřil, protože nevěděl, co má
říct otrokyni, která žádá jistou smrt. V tvrdých podmínkách a
neuvěřitelně nepříznivém prostředí dokázali i nejsilnější muži přežít
kopání soli jen pár let. Někdo tak slabý jako Velvinna by to vydržel
maximálně týdny.
 Chystal se odejít.
„Jednoho dne se ozve zaklepání na dveře,“ řekla výhrůžně.
Obchodník zvedl ruku, ale něco ho zastavilo.
„Za nimi bude stát Romulus. Pomáhej ti bohové, až zjistí, co se se
mnou stalo.“
Gemellus měl v živé paměti Fabiolin odpor a nenávist v Romulových
očích, když stál na nádvoří školy Ludus magnus. Možná říká pravdu.
Přemohla ho hrůza a udeřil Velvinnu tak silně, že narazila hlavou do
zdi. Upadla na zem a jedinými známkami života byly nepatrné pohyby
jejích otrhaných šatů.
Pohlédl na její holé nohy a ve slabinách pocítil touhu. Obchodník
uvažoval o tom, že se jí zmocní tady a teď, ale její proroctví jím
otřáslo. Zavřel potichu dveře a odešel. Ráno ji odvede na trh s otroky.
Na ni i na dvojčata navždycky zapomene.
Jednoho dne se ozve zaklepání na dveře.
KAPITOLA XI
 Věštba

Řím, zima roku 56 před Kristem

Tarquinius seděl na Kapitolu u schodiště k velkému Jupiterovu

chrámu. Připadal si tu jako doma. Na tomto místě pořád silně cítil
ducha lidu Rasenna. Kromě toho to bylo výborné stanoviště, odkud
mohl pozorovat, co se děje. A obecnou náladu ve městě. Etrusk sem
přicházel denně už týdny. Tato svatyně, kterou postavil jeho lid před
stovkami let, byla nejuctívanějším místem v Římě. Bylo tu rušno od
rána do večera. A teď s všudypřítomnou politickou nestabilitou se
obchodům dařilo líp než dřív. Obchodníky neodradil ani chlad a
panoval tady čilý ruch.
Kolem procházeli nadutí kněží a v patách za nimi mladí pomocníci.
Poblíž seděla skupina lictorů, kteří zírali na každého, kdo byl takový
blázen a podíval se jejich směrem. Malým chlapcům, kteří vylezli na
kopec bez dovolení rodičů, se tajil dech při pohledu na panoráma
rozlehlé metropole. Obyčejní obyvatelé města vcházeli dovnitř, aby se
pomodlili a požádali o pomoc se svými problémy a zanadávali na své
nepřátele. Stánkaři se překřikovali, aby prodali potraviny, víno a
sochy Jupitera stejně jako slepice a jehňata, která se měla porazit jako
oběť. Byli tu zaklínači hadů, děvky, kejklíři, kapsáři, a dokonce
senátor, který agitoval mezi bohatšími stoupenci, aby ho zvolili.
Všechno tady bylo kvůli neustálé touze lidí poznat budoucnost.
Tarquinius se usmíval. Soudě podle počtu podvodníků a šejdířů byla
malá šance získat seriózní věštbu. Takhle to vypadalo před každým
chrámem na světě. Odhadoval, že během let na cestách potkal snad
dva další opravdové věštce. Jenom jeden byl z Itálie. Opovržlivě
ohrnul ret. Římané možná zničili všechna etruská města a ukradli
celou kulturu, ale nikdy se pořádně nenaučili umění haruspicie. Na
rozdíl od Olena, jehož schopnosti předvídat budoucnost byly až
neskutečné.
Nakonec tě Řím přitáhne zpátky. Touha po odplatě.
Jak se ukázalo, najít Caelia, kvůli němuž setrvával v hlavním městě,
bylo překvapivě těžké. Veškeré bohatství utratil už dávno předtím a
latifundium mu sebrali lichváři, a tak se ryšavý aristokrat vrhl na
novou kariéru s nadějí, že znovu získá bohatství. Tarquinia pobouřilo,
když zjistil, že Caelius teď obchoduje s otroky a začal s tím
bezprostředně potom, co Caesarova armáda zpustošila Galii. Přestože
se mnohokrát pokusil vyvěštit si to, nedokázal zjistit, kde Caelius
pobývá. Tak trpělivě čekal v Římě skoro dvanáct měsíců na svou
chvíli. Pokud bude pátrat dál, zvířecí vnitřnosti nebo počasí mu
nakonec něco prozradí. A taky že ano. Muž, který zabil Olena, by se
měl vrátit do města během roku.
Tarquinius se tím spokojil a sledoval, jak si počínají věštci kousek od
něj. Kolem mužů, kteří měli na hlavách kožené klobouky s nízkým
dýnkem, se tísnili dychtiví prosebníci s otevřenými měšci. Etrusk se
opřel a studoval tváře lidí. Byla tam neplodná manželka, která si
zoufale přála počít syna, a vedle stála vyděšená matka, jejíž syn
sloužící v legiích o sobě nedal už dávno vědět. Hazardní hráč, bohatý
plebej dychtivý vystoupat po společenském žebříčku výš, odvržený
milenec prahnoucí po pomstě. Usmál se. Všichni mu byli jasní.
Mladé, sotva měsíc staré jehně, které koupil předtím, zabečelo a
upoutalo jeho pozornost. Mělo kolem krku tenkou šňůru, kterou si
připevnil k zápěstí. Haruspex se podíval nahoru a všímal si větru a
mraků nad sebou. Byl čas zjistit, co pro něj ukrývají. Co ukrývají pro
Řím. Tarquinius uchopil krátký tmavý nůž, který používal na oběti a
boj zblízka. Zašeptal modlitbu díků za svůj život a přitáhl jehně blíž k
sobě. Levou rukou mu zvedl hlavu. Jedno říznutí kovem ostrým jako
břitva a mládě padlo. Z rozšklebené rány na krku se vyřinula krev.
Několikrát škublo nohama a pak zůstalo bez hnutí ležet. Tarquinius
převrátil zvíře na záda, rozpáral mu břicho a nechal tenké střevo
vyklouznout na chladný kámen. Po chvilce, když neviděl nic
zajímavého, pokračoval dál. Odborně vyřízl játra. Držel je na levé
dlani a znovu zvedl oči k obloze. Věštil bezpočtukrát, ale tento rituál
ho pořád vzrušoval. Ani jednou za čtrnáct let nebyly výsledky totožné.
Tarquinius se nikdy nepokoušel vyvěštit si to, co tak vyděsilo Olena,
když v jeskyni četl v játrech.
Mohl se jen dohadovat, co to bylo.
Nad ním přeletělo hejno špačků. Přivřel oči, aby odhadl jejich počet.
Konflikt se blíží. Na jaře. Tarquinius čekal, počítal tepy, aby odhadl
rychlost vzduchu nad sebou. Kupy tmavých mraků byly veliké a
slibovaly déšť. Přijde přes velkou řeku. Z Germánie. A Caesar se
pomstí, aby ukázal, že ten, kdo zaútočí na Řím, trestu neujde. Dál na
severu za sebou nejmladší člen triumvirátu nechával hořící stopu.
Julius Caesar, odhodlaný zastínit Crassa i Pompeia, zničil kmeny v
Galii a Belgice a zařídil, aby se zprávy o jeho skvělých vítězstvích
dostaly k římské veřejnosti. Zřejmě se nechystal usnout na vavřínech.
Když byl Tarquinius spokojený, že už není na obloze nad ním nic k
vidění, věnoval se játrům. To, co uviděl, ho nepřekvapilo. Všechno
byla rutina jako už celé měsíce. Žádné náznaky, že je Caelius v Římě.
Neurvalý statkář, který vlastnil jednopokojovou mansardu v hostinci,
brzy zemře na otravu jídlem. V důsledku špatné úrody cena jeho
oblíbeného vína zprudka vzroste.
Žlučník byl prázdnější než obvykle a Tarquinius na něj zatlačil
prstem, aby prověřil, jestli tam něco není. Zamračil se a sklonil se níž.
Něco tam je… nějaký obchodník…
„Kolik tam toho je k přečtení?“
Tarquinius se lekl. Podíval se nahoru a uviděl nad sebou malého
tlustého člověka středního věku v umaštěné, ale drahé tunice. Byl celý
brunátný a ústa měl zkřivena do trvalého úšklebku. Z jedné ruky mu
visela tlustá slepice a v druhé svíral amforu. Jako všichni obyvatelé
města, kteří dbali na bezpečnost, měl na dlouhém pásku přes rameno
nůž.
Tarquinius hned neodpověděl. Od příhody s Gallem si dával pozor,
aby omezil kontakty s lidmi na minimum. Byla chyba zabít jehně?
Znovu rychle pohlédl na játra. Ne. Ulevilo se mu. „Proč se nezeptáte
jednoho tady z těch?“ Tarquinius ukázal na věštce vedle nich.
Ozvalo se posměšné zamručení. „Všichni jsou to mizerní lháři, ne?“
„A já ne?“
„Sledoval jsem tě. Nesnažil ses udělat obchod.“ Ukázal na jehněčí
játra. „A věštíš si pro sebe. Znamená to, že víš co a jak.“
„Obvykle neobětuju pro cizí lidi.“
„Pracuješ pro některýho patricijskýho nafoukance, co?“ zabručel
tlusťoch. Zaklel a chystal se odejít.
„Počkejte,“ řekl Tarquinius nečekaně. „Jste obchodník?“
„Mohlo by být. Kolik bereš?“
„Pět aureů,“ odpověděl Tarquinius nekompromisně.
Obchodník zamrkal. Byla to přemrštěná suma za věštbu, ale bez
dohadování hledal v otrhaném měšci. „Tady,“ podal mu pět zlatých
mincí. „Dej si záležet.“
Etrusk ukryl mince do dlaně a opatrně od něj vzal slepici. Podívala se
na něj korálkovým okem, aniž by tušila, že zemře. „Kolik vám je let?“
zeptal se.
„Padesát jedna.“
„A bydlíte…“
„Na Aventinu.“
Tarquinius našpulil rty. „Jméno?“
„Gemellus. Porcius Gemellus.“
„Proč jste tady?“
 Tlusťoch si odfrkl. „Co myslíš? Abych se dověděl, jaká mizerná
budoucnost mě čeká.“
Tarquinius si odsedl od mrtvého jehněte. Slepici držel na dlažebních
kamenech a přitom odříkal děkovnou modlitbu k Jupiterovi. Potom jí
podřízl krk a sledoval, jak vytéká krev a plní malé štěrbiny mezi
kameny. Tekla na západ – směrem, kde žily zlovolní duchové. To
nebyl dobrý začátek.
„Takže?“
Haruspex neodpověděl. Kuchal ptáka a vyjmul vnitřnosti na zem
před nimi.
Gemellus se mlčky díval, zuby zaťaté.
Tarquinius pohyboval rty, když přemítal o tom, co vidí. Nebylo divu,
že obchodník chtěl radu. Zhluboka se nadechl a začal. „Vidím
problémy v obchodě. Finanční těžkosti.“
Gemella to nepřekvapilo. „Pokračuj.“
„Ale nemusíte se bát největšího věřitele.“
„Crassa?“ zeptal se obchodník ostře. „Proč ne?“
„Získá nové postavení na východě,“ řekl Tarquinius. „A nikdy se
nevrátí.“
„Víš to jistě?“
Tarquinius přikývl.
„Ten prevít umře v Sýrii!“ vykřikl Gemellus s neskrývanou radostí.
Několik lidí kolem nich se při tom slově ohlédlo. Bylo všeobecně
známo, že se Crassus chce stát vládcem v nejvýchodnější římské
provincii.
„To jsem neřekl,“ ozval se Etrusk mírně. „Řekl jsem, že Crassus se
nikdy nevrátí do Říma.“ Ten domýšlivý hlupák naplní svůj osud v
Parthii. A já budu u toho.
„To stačí.“ Gemellus se široce usmíval. „Ještě něco?“
Tarquinius zkoumal játra slepice. „Hýbající se voda. Vlny? Bouře na
moři,“ oznámil.
 Obchodníka to zmátlo.
„Lodě plné zvířat…“
Gemellus ztuhl.
Haruspex beze slova prohlížel stružky krve v dlažbě. „Potopí se na
cestě po moři.“
„Podruhé ne!“ zašeptal Gemellus třesoucím se hlasem. „To nemůže
být pravda.“
Tarquinius pokrčil rameny. „Říkám jenom to, co vidím.“
„Prodal jsem své sídlo zbytečně? Zbytečně?“ Gemellus se schoulil,
jako kdyby na ramenou nesl veškerou tíhu světa. „Takže stejně
nebudu mít peníze, abych zaplatil těm zasranejm Řekům.“ Zhluboka
si lokl z amfory a odcházel.
„Počkejte.“
Obchodník se zastavil, ale neohlédl se. „Ještě něco?“
„Jednoho dne se ozve zaklepání na dveře,“ řekl Tarquinius.
Gemellus se rychle otočil, ve tváři děs. „Kdo stojí za nimi?“
Tarquinius se chvilku soustředil. „Je to nejasné. Nějaký muž. Možná
voják?“
Gemellus tasil dýku a belhal se blíž. „Jestli lžeš,“ usykl. „Podříznu tě
a hodím psům.“
Tarquinius zvedl pláštěnku a položil ruku na volně ložený gladius,
který tam měl připravený pro takový případ. Snadněji se schoval a
nepoutal takovou pozornost jako sekyra. Pohled na nablýskaný kov
stačil. Gemellus si uplivl a odešel. Přitom se pokřižoval.
Tarquinius pohlédl na mrtvou slepici, ale neviděl, kdo obchodníka
tak vyděsil. Znovu pokrčil rameny.
Všechno se nedá předpovědět přesně.
KAPITOLA XII
 Přátelství

Po devíti měsících…
Ludus magnus, Řím, konec léta roku 55 před Kristem

Romulus se zatočil a sekl po Brennovi, když se kolem něj mihl. Gal

úder s jistou námahou odrazil. „Každý den se zlepšuješ,“ zasmál se.
„Taky máš velkou sílu.“
Funící Romulus sklonil meč. „Pořád tě nemůžu přemoct.“
Velký bojovník se zasmál. „To ještě nějakou dobu potrvá.“
„Jsem už lepší bojovník, než jsem byl,“ bránil se Romulus.
„To jsi. A to ti ještě není patnáct.“
„Chci být nejlepší.“
„Trvá spoustu let, než se člověk stane špičkovým gladiátorem,“
odpověděl Gal. „Ušel jsi dlouhou cestu, Romule, a taky jsi přežil
vážné zranění. Buď trpělivý. Jsi odvážný a silný a potřebuješ víc
zkušeností.“
Romulus se rozhlédl po rozpáleném nádvoří. To byl středobod jeho
světa – na rozdíl od Gala se dostal do města jenom zřídka – a
klaustrofobie byla nevyhnutelná. Muselo existovat něco víc než jen
nácvik se zbraněmi, posilování a občasný boj v aréně. I Cottovy
hodiny taktiky teď Romula otravovaly. Mučily ho podrobnostmi o
zemích a místech, které nikdy neviděl. A mimo zdi ludu se děly velké
věci. Do Říma přicházely zprávy o poslední trestné výpravě Julia
Caesara proti barbarům v Germánii. Teď se šířily zvěsti, že vpadl na
záhadný ostrov Británie. Každá nová informace o Caesarově tažení
podněcovala Romulovu obrazotvornost.
Chtěl být volný – zbavit se jha otroctví. Objevovat svět.
 Brennův hlas ho vrátil zpátky na zem. „Většina chlapů nemá tvoji
odvahu a to se projevuje v tom, jak bojujou. Ale ty jsi jako já. Zajímá
tě jenom vítězství.“ Bouchl se pěstí do prsou a zasmál se. „Galové
bojujou srdcem.“
Romulus šoupal špinavou nohou po zemi. Taková chvála ho těšila.
Osmnáct měsíců mu byl Brennus dobrým kamarádem a učitelem,
vylepšoval mu sebevědomí i zacházení se zbraněmi. Přestože
Romulus nikdy nezapomněl na Jubu, jeho místo v srdci pomalu
zaujímal Gal.
„Používej taky mozek. Předvídej, co nepřítel udělá. Nezapomeň na
Lentula.“
Začervenal se. Byl odhodlaný nenechat se znovu zaskočit.
Brennus ho přátelsky poplácal. „Drž se a možná jednou získáš rudis
jako on.“ Ukázal na Cottu, který cvičil posledního nováčka.
Zmínka o svobodě okamžitě vyvolala vzpomínku na matku a
Fabiolu. „Ještě chci tomu všivákovi Gemellovi ukázat pár triků.“
„Zapomeň na něj,“ řekl Brennus změněným hlasem. Smích byl pryč.
„Pokud ti bohové nebudou zvlášť nakloněni, nikdy nebudeš mít
možnost pomstít se těm, kdo ti ublížili.“
Romulus rozeznal v Galových slovech opravdovou bolest. Kamarád
nikdy nemluvil o minulosti, ale Romulus tušil, že prožil velké utrpení,
než se z něj stal gladiátor. „Potkalo něco takovýho tebe?“ odvážil se
zeptat.
Brennus mlčel. Ta upřímná otázka v něm vyvolala vzpomínky, které
ho rozrušily. Brac. Liath. Můj syn. Udělal nebývale ostrý výpad shora
proti Romulovi.
„Nikdy nedovol, aby tě ovládla zlost.“ Romulus uskočil elegantně na
stranu a udělal výpad dopředu, čímž přinutil Gala o několik kroků
couvnout.
Brennus se dal do smíchu. „Snažíš se mě vyškolit? Sněz tohle!“
Sandálem vykopl oblak písku Romulovi do obličeje.
 Mladý bojovník si jeho pohybu všiml moc pozdě. Žlutá zrnka mu
vlétla do očí. Uhnul doleva, protože věděl, že velký muž má převahu.
„Mrtvý maso,“ řekl Brennus a přiložil Romulovi špičku meče na krk.
Rozzlobeně si mnul červené oči a vykašlával písek.
„Sleduj, jak se nepřítel tváří.“ Brennus do něj dloubl velkým prstem.
„Vždycky něco vyjadřuje. Mračí se, kouká stranou. Využij to a
odhadni, co udělá.“
„Věděl jsem, že to uděláš.“
„Tentokrát to nevadí,“ usmál se Gal. „Nebylo to doopravdy.“
Zasunul meč do pochvy a oklepal si písek. „To stačí. Jdeme se
vykoupat.“
Tentokrát byl Romulus rád, že si může dát pohov. Šel za Brennem
přes nádvoří rozhodnutý, že se víckrát nenechá nachytat. Několik
mužů je pozdravilo, když šli kolem nich. Souboj s Lentulem zajistil
Romulovi jistý respekt a vratké příměří, které přetrvávalo od souboje
kvůli Astorii. Většině nevadila smrt murmillů, ale na jejich stranu se
nepostavila.
Figulus a Gallus se nenechali zastrašit a neustále ponoukali některé
vybrané jedince k odvetě. Nejdřív to byly drobnosti – ocet v Brennově
víně, nastavená noha Romulovi, cizí ruce na Astoriiných prsou.
Napětí postupně narůstalo a Romulus si zvykl neustále při sobě nosit
dýku. Bezpečí, které zažíval v měsících poté, co se spřátelil s
Brennem, se každým dnem naleptávalo. Bojoval proti strachu tím, že
si pořád vylepšoval kondici a trénoval s Brennem při každé
příležitosti.
Brennus si prohrábl husté blonďaté kudrny. „Překvapuje mě, že
Figulus a jeho kamarádi ještě něco nepodnikli.“
„Bojí se tě.“
„I tebe.“
Romula to potěšilo.
 Když Brennus zjistil, že není nablízku lanista, křikl na skupinku na
druhém konci nádvoří. „Má někdo pocit, že by nás dneska dostal?“
Jenom na ně vrhli pohledy. Nikdo nepromluvil.
„To nebude otevřený boj. Těch parchantů není dost.“
„Já vím.“ Brennus ho pošťouchl. „Ale stejně není na škodu varovat
je.“
Jeho postoj byl povzbudivý a Romulus otevřel dveře do lázní s
úsměvem.
Všechno bude dobré.

***

O měsíc později bylo jasné, že nastane zúčtování. Jednoho časného

rána Memor přikázal, aby se všichni gladiátoři shromáždili na
nádvoří. Byl to zvláštní požadavek.
Už bylo dost teplo, přestože slunce vyšlo teprve před chvílí. Řím se
pekl ve vedru pozdního léta už několik týdnů. Jako většina osazenstva
vstali Romulus a Brennus před rozedněním, aby trénovali, dokud je
relativně chladno. Před nástupem měli čas provést kompletní
posilovací cvičení. Muži při čekání bouřlivě debatovali. Nikdo netušil,
co to znamená.
Když se objevil Memor, záhadně se usmíval.
„Nejspíš si všichni říkáte, proč jsem vás sem svolal.“ Odmlčel se.
„O co jde, Memore?“ vykřikl bojovník stojící vzadu.
„Milo potřebuje, abysme zas udrželi na uzdě Claudia,“ ozval se jiný.
Následoval souhlasný pokřik. Během minulého jara, kdy se
vystupňovalo krveprolití na ulicích, obvinil tribuna Mila jeho
protivník Claudius, že používá násilí. Byla to nehorázná drzost a soud
na Foru Romanu byl přerušen, když výtržnosti vypukly v plném
rozsahu. Milovi lidé problémy vyřešili, ale s velkými obtížemi.
Rozhořely se další nepokoje, při nichž měla spousta gladiátorů
pravidelně příležitost dostat se z ludu.
Jejich služby byly potřeba i nadále, když se pár měsíců předtím
konaly volby konzulů. Poté co se Pompeius a Crassus znovu nestydatě
spojili, aby si uchovali své posty, veřejné nepokoje narůstaly. Parodie
na demokracii se nezastavila. Pompeius byl nyní úspěšný vládce
Hispánie a Řecka, Crassus Sýrie. I Caesar si vedl dobře a panoval jako
konzul v provinciích Illyricum a Galie. Nemravné a zločinné chování
triumvirátu vzbuzovalo hněv lidí a vzpoury se šířily dál.
„Ne,“ odsekl Memor. „Pompeius Magnus přidal k oslavám ještě
jeden den her.“
„Závody vozů!“
„A ty pro nás máš dobrý tip!“ přidal se vtipálek z davu.
Všichni se tomu zasmáli.
Dokonce i Memorova vrásčitá tvář se zkrabatila do úsměvu. „Něco
lepšího,“ odpověděl. „Příležitost ukázat, že Ludus magnus je skutečně
nejlepší v Římě,“ řekl lanista zvýšeným hlasem. „Generál Pompeius
chce speciální utkání. Dvě skupiny po padesáti proti sobě.“
„Nemáme stovku gladiátorů,“ namítl jeden murmillo zmateně.
„Hlupáku,“ odsekl Memor. „Vás padesát proti stejnému počtu z
Ludu daciku.“
„To bude boj!“ vycenil Brennus při té vyhlídce zuby.
„Nejde o boj na body,“ pokračoval. „Každý bude bojovat na život a
na smrt, dokud jedna strana nevyhraje.“
Po tomto velice neobvyklém prohlášení všichni zalapali po dechu.
„Ale každý, kdo přežije bez zranění, dostane pytel zlata.“ Lanista
zvedl pěst. „Za Ludus magnus!“
Tváře se rozzářily při vyhlídce na takové bohatství, i když mnoho z
nich v tom boji zemře. „Lu-dus magnus! Lu-dus magnus!“
„Koukni se na Figula,“ zašeptal Romulus. „Ty hnusáci toho
využijou.“
 „Tváří se hodně potěšeně,“ souhlasil Brennus. „Je to dobrá
příležitost. Všude budou těla.“
„Stovka gladiátorů bojujících na život a na smrt.“
„Pompeius má potřebu udělat dojem. Víš, jak to je.“ Prominentní
politici se pořád pokoušeli předčít své soupeře.
Romulus přikývl. Každý v Římě věděl, že boj o moc přitvrzuje.
Politika však bledla vedle vyhlídky na tak velký boj. Romulus cítil
vzrušení i obavy. Většina soubojů, jichž se účastnil, byla jenom na
body. Zabil v souboji dva muže, ale tohle by bylo něco úplně jiného.
„Vybere mě?“
„Jasně. Potřebuju, abys mi kryl záda.“
Romulus upřeně hleděl na Figula, který byl zabraný do hovoru s
Gallem a skupinkou bojovníků. Mají něco za lubem. Příliš mnoho
nenávistných pohledů vrhali jejich směrem.
Následující dva dny prošly v horečné činnosti, jak se všichni vybraní
gladiátoři připravovali na souboj. Kromě raněných byli v podstatě
vybráni všichni. Když přišla řada na Romula, Memor ho bez zaváhání
přizval k těm, kteří se zúčastní. Podle lanisty se tenhle chlapec už stal
mužem. Přidal se k Brennovi a dmul se pýchou.
Z kovárny se ozývaly rány kladiv, protože bylo třeba opravit brnění a
zbraně. Muži nedbali na nesnesitelné vedro a běhali kolem nádvoří a
posilovali. Jiní zápasili ve dvojicích s opravdovými zbraněmi, a ne s
dřevěnými jako obvykle. Lanistovi lučištníci na vše dohlíželi z
balkonu, zda neuvidí sebemenší náznak problémů. Několik bojovníků
bylo zraněno, když trénovali příliš zarputile, a Memor přikázal, aby si
na veškeré zbraně natáhli kožené chrániče.
Na rozdíl od většiny ostatních Brennus trávil den před bojem
odpočinkem a nechal se od unctora namasírovat. Chladno za zdmi
lázní poskytovalo vítanou úlevu před sluncem. Osamělý Romulus si
nepřipadal bezpečný, a tak se k němu připojil.
 „Už jsi dost trénoval. Lehni si. Uvolni se.“ Brennus sténal rozkoší,
když mu masér bušil do zad. Ukázal na hliněný džbán a pohárek na
dlaždicích u lavice. „Napij se vinného moštu. Je moc dobrý.“
Romulus se zatočil, udělal mečem výpad dozadu a dopředu. „Ty se
nemusíš toho boje bát. Já se bojím.“
„Rozhodl jsem se, že si nebudu dělat starosti.“ Slib, který si Brennus
dal nad Narcissovým tělem, se mu vybavil s větší naléhavostí. Jak
lanista hledal větší bohatství a slávu, nerovné zápasy následovaly s
nepříjemnou pravidelností. Brennus zabil před Řekem spoustu chlapů.
„Musíme dál trénovat,“ odpověděl Romulus tvrdohlavě.
„To porušuje pravidla,“ vložil se do toho unctor třesoucím se hlasem.
„Trénovat uvnitř se zbraní.“
„Nech to být, Recepte. Venku už pro něj není bezpečno.“
Atmosféra v ludu se od Memorova prohlášení ještě zhoršila.
Potměšilé pohledy a výhrůžky nepřestávaly. Všichni věděli, že druhý
den poteče krev nejen kvůli mečům nepřátel. Všiml si toho i
spřátelený masér. Receptus přestal Brennovi hníst záda. Nepříslušelo
mu říkat nejlepšímu bojovníkovi a svému oblíbenci, co má dělat.
„Co se zítra stane?“
„Figulus a jeho kumpáni se na nás přilepí,“ řekl Brennus s jistotou.
„Pokusí se nachytat nás na švestkách. Nejspíš zaútočí v tý mele.“
„Jenom čekáme na útok? Bojovníci Ludu daciku zepředu a ty
mizerové zezadu? To je šílenství.“
„Klid, Romule.“ Brennus se podíval na unctora. „Namasíruj ho.“
Romulus váhavě položil meč na zem a vylezl na druhou lavici. Bylo
nádherné, jak ho Receptus zbavoval napětí ve stehenních svalech, ale
nedokázal se oddat odpočinku. Nespustil oči ze dveří. Brennus naopak
spokojeně podřimoval. Věřil, že nikdo nesebere odvahu, aby ho
napadl tváří v tvář. Odpoledne proběhlo v klidu, a když zapadlo
slunce, teplota klesla na snesitelnou míru. Memor obešel cely a
všechny povzbuzoval. V tom boji šlo o víc než o vítězství. Šlo o
pověst.
Toho večera Astoria uvařila speciální jídlo. Seděli u stolu v
Brennově cele, pili červené víno a pochutnávali si na chlebu, čerstvé
rybě a zelenině, které koupila na trhu. Teplý vánek foukal otevřenými
dveřmi a přinášel vůni vařeného jídla a zvuk rozhovoru. Všichni v
ludu odpočívali. Možná naposledy.
„S tím vínem opatrně,“ poručila Astoria Romulovi. „Jeden pohár
stačí. Nemá smysl, abys šel do boje s bolestí hlavy.“
„Zkus kousek plcha,“ nabídl mu z velkého talíře. „Je to pochoutka.“
Zavrtěl hlavou.
„Aspoň zbyde víc na mě.“ Gal otevřel ústa dokořán a spolkl jednoho
celého. „Obvykle nejím římská jídla, ale tohle mám rád.“
Romulus jedl opatrně, protože měl sevřený žaludek. Všechny jeho
předchozí zápasy byly jeden proti jednomu a pomyšlení, že bude v
aréně s tolika gladiátory, ho naplňovalo obavami. Na klidu mu
nepřidalo ani vědomí, že Figulus a Gallus budou bažit po pomstě.
Snažil se zaplašit představy, že prohraje a některý z nich ho zabije.
„Strach nepomůže,“ řekl Brennus chlácholivě.
Astoria mu dodávala odvahu.
Romulus zmáčkl kousek chleba na talíři.
„A nemá smysl být napnutý jak struna. Jdi si lehnout. Co nejvíc se
vyspi.“ Brennus ho poplácal po rameně. „Zítřek bude důležitý pro nás
oba.“
KAPITOLA XIII
 Intriky

Lupanar, Řím, konec léta roku 55 před Kristem

Bylo brzy odpoledne a to byla nejklidnější doba. Prostitutkám začínal

běžný den dopoledne, kdy vstaly, aby se vykoupaly a zkrášlily. Muži,
kteří přišli dřív, se nejdřív pobavili a pak se uvolnili v lázni. Tam si
vlivní muži republiky mohli odpočinout, popít víno a popovídat. Po
této nejtypičtější římské činnosti mohli pokračovat v každodenní
práci.
Fabiola se potichu posunula a přiložila ucho k malému otvoru ve
stěně. Žádný z klientů, kteří seděli v teplém bazénu v tepidariu, neměl
tušení, že je někdo poslouchá. Od té doby, co jí před rokem Pompeia
tu dírku ukázala, každou volnou chvilku u ní poslouchala pravidelné
zákazníky nevěstince. Většinou nešlo o nic zajímavého. Závody vozů,
gladiátorské zápasy, počasí, v čem jsou které ženy nejlepší – a témata
se měnila jenom zřídka. Někdy však tahle krasavice zachytila útržek
hovoru o politice nebo obchodě, díky nimž se poučila o světě venku.
„Říkáš, že Crassus sbírá armádu?“
„Už má dost Pompeia a Caesara, kteří si přivlastnili veškerou slávu,
Gabinie.“
Fabiola se usmála nad tónem Mancinova hlasu. Spala s ním
několikrát a potěšilo ji, jak rychle si ho připoutala. Jenže ten starý
obchodník si ji mohl dovolit jenom zřídka. Poslední dobou byl nucen
uspokojovat své choutky s levnějšími prostitutkami, ale Fabiola se tím
netrápila. Mancinus nebyl dost vlivný. Měla v životě jenom tři cíle –
osvobodit sebe a svou rodinu, pomstít se Gemellovi a zničit člověka,
který znásilnil její matku. To se jí může podařit, když získá co největší
vliv nad co největším počtem bohatých a mocných mužů. A tak si
pragmaticky schovávala své kouzlo pro důležitější zákazníky z těch,
co sem chodili.
Brutus byl nejvášnivější. Mladý aristokrat jí byl loni naprosto
oddaný. Fabiola vynaložila obrovské úsilí, aby si ho zcela podmanila.
Když byl v Římě, ani jeden týden nevynechal návštěvu Lupanaru.
Vzal ji do divadla a do svého sídla na pobřeží. Doufala, že je pouze
otázkou času, než si ji koupí, a možná jí zařídí kýžené osvobození z
otroctví. Fabiola toužila po svobodě.
„Veřejnost ocenila Caesarova nedávná vítězství. Žárlí Crassus?“ Z
hlasu třetího muže bylo patrné opovržení.
Gabinius si odfrkl. „Nezapomněl na to, že mu senát odmítl přiznat
plné vítězství nad Spartakem, co?“
„I když to je už patnáct let, pořád to bolí,“ řekl Mancinus pobouřeně.
„Crassus zlikvidoval největší hrozbu pro Řím za víc než sto let a oni
mu za to uspořádali jenom slavnostní průvod!“
„Pompeius dokázal slíznout smetanu,“ poznamenal poslední mluvčí.
„I když na tom měl pramalou zásluhu.“
Gabinius se hlasitě zachechtal. „A Crassus neudělal nic, jen si od té
doby stěžuje. Musí hnout zadkem a vyhrát další válku, jestli chce
udržet krok s Pompeiem a Caesarem.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se obchodník.
„No tak. Pompeiův seznam vítězství je skvělý,“ řekl Gabinius.
„Rebelové v Africe. Kilíkijští piráti. Potom vojska Mithridata
Pontského. Proto mu senát věnoval deset dní veřejných díků. Třebaže
je Crassus nejbohatším aristokratem v Římě, neměl vojenský úspěch
celou generaci.“
Mancinus neodpověděl.
„Na Pompeiových vítězstvích v Malé Asii má stejně podíl Lucullus,“
vložil se do toho třetí muž. „A veřejnost rychle zapomíná. Proto je teď
Caesar oblíbenější.“
 Fabiola konečně poznala hlas Memora, nového zákazníka Pompeie.
Pobavilo ji, že se návštěvníci nevěstince dají rozdělit do tří táborů. To,
jak si triumvirát rozebral nejlepší politické posty v Římě, rozdělovalo
veřejnost víc než jindy. Muži se často v bazénu pohádali do krve.
Pompeius, jeden ze současných konzulů, byl pořád obrovsky
populární. Zasloužil se o to vojenskými úspěchy a šlechetným
přístupem k veteránům ze svých legií. Jeho spolukonzul Crassus
utrácel veliké částky, aby se ostatním vyrovnal. Tento výjimečně
obratný politik to s veřejností příliš neuměl. Naopak Caesar si získal
obdiv nedávnými úspěšnými výboji ve jménu Říma.
„Julius Caesar si zaslouží pozornost,“ vychvaloval ho Memor. „Galie
byla poražena a vydala velké bohatství. Za to si zasloužil patnáct dní
veřejných oslav. A tenhle generál si nevydělal peníze tím, že
zapaloval lidem domy.“
Gabinius se zasmál.
„Nikdo nikdy neprokázal, že požáry někdo založil schválně,“
rozzlobil se Mancinus.
„Kdo to udělal, zasloužil by si podříznout!“ hartusil Memor.
Crassovy blízké vazby s tím nechutným Claudiem byly dobře známé.
Gabinius se znovu zachechtal.
Fabiola si přitiskla ucho blíž k otvoru, aby se něco dověděla o
Memorovi. Pompeia se jí nedávno svěřila, že je to lanista z Ludu
magnu. Zvýšená obliba gladiátorských zápasů mu viditelně
zajišťovala velké bohatství. Fabiola neměla tušení, do jaké školy
jejího bratra odvlekli, ale kdyby se seznámila s Memorem, byl by to
dobrý začátek.
Víc než rok o Romulovi neslyšela. Klienti vždycky hovořili jenom o
nejslavnějších bojovnících. Fabiolu bolelo srdce při pomyšlení na
jedinou rodinu, která jí zbyla. Anonymní pokus Bruta z loňského roku
koupit její matku byl neúspěšný. Gemellus dostál svému slovu a
prodal Velvinnu na trhu s otroky. Brutovi muži navštívili mnoho
solných dolů a podplatili každého dozorce, kterého potkali, ale
veškerá námaha byla k ničemu. Křehká zlomená Velvinna zmizela a
nikdy se nevrátila.
Proto hledala s takovou naléhavostí Romula.
„Povídám vám, že Caesar je dobrý generál,“ prohlásil Gabinius.
Voda vyšplíchla na dlažbu, když změnil polohu.
„Dobyl celou Galii a Belgiku. Další je Británie,“ odpověděl lanista.
„Zatímco Pompeius a Crassus nedělají nic, jenom žvaní.“
„To nebude trvat dlouho,“ dodal rychle Mancinus.
Pompeiův příznivec byl taky důrazný. „Caesar jenom honí vítězství,
aby splatil obrovské dluhy. Slyšel jsem, že jde o miliony sesterciů.“
„Dluží hodně Crassovi,“ řekl škodolibě Mancinus. „Navíc Caesar
není nikdy v Římě. Lidi potřebují aristokraty vidět, jestli je mají
následovat.“
Gabinius se nechtěl jen tak vzdát. „Viděli jste nové Pompeiovo sídlo
na Martově poli? Slyšeli jste ho tam hovořit během oslav?“
Memor si odfrkl. Pompeiova masivní stavba, postavená proto, aby
omráčila lidi, se budovala roky a její dokončení stálo majlant. Je
typické, že vrtkavá veřejnost nepřijala ten dar zvlášť dobře. „Je to
výstřední,“ řekl rozhodně. „Spíš na efekt. Když byl Caesar pouhý
aedile a měl na starosti veřejnou zábavu, byl editorem zápasu se třemi
stovkami dvojic gladiátorů ve stříbrné zbroji. Davy šílely,“ řekl
Memor vítězoslavně. „Já bych to měl vědět – je to můj obor.“
Najednou se rozhostilo ticho a Memor cítil, že by neměl pokračovat.
V místnosti se objevila neviditelná společenská bariéra.
Lanista byl bohorovný. „Je načase najít si nějakou zábavu. Ta zrzavá
děvka to umí neuvěřitelně pusou.“
Ostatní se zasmáli a Fabiola slyšela, jak lanista leze z vany a loučí
se. Rozhodla se, že nastrojí seznámení s ním, i když se z něj rychle
stával Pompeiin pravidelný zákazník. Kdyby ji přemluvila, mohla by
jí ho přenechat.
 To by mohl být způsob, jak najít Romula.
Jestli ještě žije.
Fabiole bušilo srdce vzrušením, když si pomyslela, že se znovu setká
s bratrem. Zdálo se, že ten rozhovor vedl do ztracena, ale ona se
naučila, že vždycky stojí za to trochu počkat.
„Ještě víno?“
Když sluha v lázních spěchal pryč, Fabiola si byla jistá, že dole slyší
šepot. Bohužel nerozuměla, co říkají. Donesly se k ní útržky jako
„hajzl lanista“ a „ten velký Gal“, ale nedávalo jí to smysl. Mumlání
pokračovalo, dokud se otrok nevrátil.
„Já končím. Musím pracovat.“
„Dej si ještě pohár.“
„Někteří z nás si musí vydělávat na živobytí. Vy jezdci s velkými
latifundii nemusíte,“ postěžoval si Mancinus. „Zboží se samo
neprodá.“
„Ale teď se spolu moc nevidíme,“ přemlouval ho Gabinius. „Ještě
jeden.“
Obchodník se znovu posadil do teplé vody a navzdory svým slovům
se těšil ještě na kapku alkoholu. Ti dva si chvíli společensky povídali
a pak Fabiola slyšela, jak Gabinius sonduje další informace. Mancinus
zřejmě věděl spoustu dalších věcí o Crassovi a ten aristokrat byl celý
žhavý je zjistit. Fabiole bylo jasné, o co jde.
Loni se naučila, jak získat informace od zákazníků, aniž by si to
uvědomili. Byla legrace, co muži prozradí, když jsou pološílení
touhou. Pompeina rada se ukázala jako velice užitečná a zajistila
Fabiole, že byla jednou z nejvyhledávanějších žen v Lupanaru.
„Potáhne Crassus se svými vojsky, když je teď vládce Sýrie?“
„Jasná věc.“ Mancinus usrkl vína a ztišil hlas. „Zatímco Pompeius
posedává, on plánuje dobytí Jeruzaléma.“
„Opravdu?“
„A nezastaví se tam.“
 Fabiola slyšela Gabinia, jak se naklonil a nalil Mancinovi další víno.
„Seleukie,“ zvěstoval mu obchodník. „Upírá zraky na Seleukii.“
Gabinius se nadechl. „Vpadne do Parthie?“
„Říká se, že tam je nevyčíslitelné bohatství. Veškerý obchod z
východu.“
„Ale Řím udržuje s Parthy mír.“
„To dělaly i tisíce Galů, které Caesar zmasakroval. To ho nezastaví,
co?“
„Víš to jistě?“
„Říká se, že parthské chrámy jsou plné zlata. Kdybych byl mladší,
hned bych se ke Crassovi přidal.“
„Je aspoň o deset let starší než ty,“ rýpl si Gabinius.
„Každý se nenarodí jako voják,“ bránil se Mancinus.
„Nechtěl jsem tě urazit.“ Gabinius si uvědomil, že to přehnal. „Dej si
ještě trochu vína.“
Fabiola si potichu odfrkla. Taková hrubost. Uražený obchodník už se
nenechal přemluvit a ona je přestala poslouchat. Šla chodbou a šaty za
ní v horkém letním vzduchu vlály.
V kuchyni zastihla Benigna, který sledoval, jak mu Germanilla
nakládá na talíř chleba a zeleninu.
Dveřníkův drsný obličej se rozzářil, když ji uviděl.
Fabiola si přitáhla židli a sedla si vedle obrovského otroka. „Hodně
práce včera v noci?“
„Ani ne. Jenom jsem vyhodil jednoho zákazníka.“ Benignus si
ukousl chleba a hlasitě ho žvýkal. „Ten pitomec natloukl tý nový
holce Senovaře.“
„Je v pořádku?“ zeptala se ustaraně.
„Má modřiny a je otřesená. Ale bude dobrá.“
„Kdo to udělal?“
„Nikdo důležitej. Jeden Caesarův voják, co chtěl utratit kořist z
Galie.“ Benignus se zasmál. „Místo toho si teď léčí zlomenou ruku.“
 „To ráda slyším.“ Fabiola mrkla na Germanillu.
Služebná sáhla pod dřevěný pult. Vytáhla veliký kus hovězího a
přidala ho Benignovi na talíř.
„To je pro mě?“ zeptal se dveřník dychtivě. „Od tebe?“
Fabiola zpod dlouhé ofiny přikývla. „Dávej na nás pozor dál.“
Rozzářil se a odhalil zkažené pahýly zubů. „Já a Vettius zabijem
každýho, kdo se vám pokusí ublížit.“ Benignus si poklepal na kostěný
jílec dýky.
Fabiola spokojeně sledovala, jak holohlavý hromotluk pořádá maso.
Nikdy nemusela volat o pomoc jako Senovara včera v noci. Ale kdyby
taková situace někdy nastala, věděla, že by oba okamžitě přiběhli.
Získat si přízeň dveřníků bylo snadné. Nedostala je sexem, ale tím, že
jim vždycky zajistila dobré jídlo a že utržené rány jim ošetřil ten
nejlepší lékař.
Tato krásná mladá žena spala jenom s muži, kteří jí mohli poskytnout
peníze, užitečné informace nebo možnost svobody.
KAPITOLA XIV
 Rufus Caelius

Řím, konec léta roku 55 před Kristem

Tarquinius se usadil pohodlněji. Trochu si přisunul pláštěnku, aby mu

posloužila jako polštář. Seděl opřený zády o zeď domu v úzké ulici
nedaleko Fora Romana. Po obou stranách měl žebráky a prodavače
potravin, kteří se snažili udělat s procházejícími lidmi obchod. Nejblíž
měl válečného veterána středního věku s jednou rukou, který pořád
nosil rezavě hnědou vojenskou tuniku. Podíval se na Tarquinia
zvědavě a trochu rozmrzele, že se musí ke svému sousedovi posunout
o dva kroky. Ale deset sesterciů na dlaň bylo víc, než kolik si dokázal
vydělat za celý den. Koho zajímalo, proč tady chce ten blonďatý
cizinec sedět? A slíbil mu stejnou částku každé ráno. Mrzák si všiml,
že se na něj Tarquinius podíval, a rychle sklopil oči, aby svého
nového chlebodárce nerozzlobil.
Šikmo naproti byl velký klenutý vchod se vztyčenými kamennými
penisy, které vystupovaly po obou stranách zdi nahoře. Veliké údy
byly vyvedeny v jasných barvách, aby upoutaly pozornost, a zdálo se,
že to funguje. Mnoho mužů, kteří šli kolem, se zastavilo a nahlédlo do
otevřených dveří. Ale jen málo z nich vešlo dovnitř. Místo toho stáli
venku, potěžkávali své měšce a tvářili se roztouženě.
Jednoruký bývalý legionář si všiml, že to Tarquinius sleduje. „Jdou
tam jenom boháči.“ Odkašlal si a odplivl. „Je to jeden z nejdražších
bordelů v Římě. Holky z Lupanaru dokážou chlapa vysát.“
„Zkusils to?“
Trpce se usmál. „Jenom ve snu.“
„Kdo je majitel?“
 „Jedna stará babizna, která se jmenuje Jovina,“ dostal odpověď. „Je
strašně bohatá. A ostrá jako břitva. Vždycky své zákazníky potěší.“
Etrusk povzbudivě kývl.
Veterán byl šťastný, že ho někdo poslouchá, a tak ochotně vyklopil
Tarquiniovi, jak to v Lupanaru chodí. Brzy haruspex věděl, kteří
prominentní senátoři a aristokrati sem chodí pravidelně, jaké metody
používají dveřníci, aby se zbavili obtížných zákazníků, a že jen pár
prostitutek někdy vychází z domu.
„Jak se jmenuješ, vojáku?“ zeptal se nakonec Tarquinius.
Mrzáka to překvapilo a zároveň potěšilo. Jen málokdo se obtěžuje
zeptat se na to. „Secundus,“ odpověděl. „Gaius Secundus. A ty?“
„Marcus Peregrinus.“ Ačkoli Secundus vypadal jako čestný muž,
Tarquinia ani nenapadlo odhalit mu svou skutečnou totožnost po té
příhodě s Gallem před několika měsíci.
„Taky jsi sloužil v legiích?“
Tarquinius se usmál. „Já ne. Jsem obchodník.“
To vysvětlení bylo dostačující a rozhostilo se hluboké ticho.
Čas plynul a muži si začali sdělovat své zážitky – Secundus z pobytu
v legiích v Pontu a v Řecku a Tarquinius se rozhovořil o svých
cestách po Malé Asii, severní Africe a Španělsku. Nevšímali si
rámusu povozů tažených voly ani hovoru kolemjdoucích. Jako
všechny hlavní ulice v Římě i tato byla pořád plná lidí.
Po chvíli Etrusk ukázal na Secundovu pravou ruku. Jasně červený
pahýl byl rovnoměrně zaříznutý a drobné jizvy ukazovaly, kudy vedly
stehy. Nasvědčovalo to tomu, že amputaci provedl odborník. „Kdes o
ni přišel?“
Secundus se zamračil a podrbal si zbytek paže. „V Tigranocertě.“
„Tys sloužil pod Lucullem?“
Hrdě přikývl.
„Jedno z největších vítězství republiky, o jakém jsem slyšel.“
Haruspex si pořád dokázal vybavit scénu na místě před výstavním
Tigranovým hlavním městem. Hluboké, zastrašující dunění
arménských bubnů. Horké slunce pálilo do hustých řad legionářů.
Obrovská králova armáda. Bylo to úžasné. Bucinae předávaly rozkazy
z Lucullova postavení, a když je důstojníci uslyšeli a pochopili,
vykřikovali je na své muže. Postupně se přesouvali směrem k
nepříteli, meče pevně svírali, zpod přilbic se jim řinul pot. Salvy
oštěpů kosily arménskou pěchotu. Šířila se mezi nimi panika jako vítr
mezi stromy. Tarquinius se usmíval. „I když jich na vás byla obrovská
přesila,“ řekl.
„Dvacet na jednoho! Ale stejně jsme s těmi barbary brzy zatočili,“
zvolal Secundus. „Už byl skoro konec, když se najednou velký Armén
prodral obrannou hradbou kousek ode mne. Ve chvilce podřízl čtyři
chlapy.“ Veterán se zamračil zlostí. „Podařilo se mi toho parchanta
zmrzačit, ale jak padal, otočil se a sekl po mně. Zasáhl mi kost tak
nešťastně, že mi felčar musel tu zatracenou pazouru uříznout.“
Tarquinius soucitně zamlaskal. „To byl konec tvé vojenské služby.“
„Člověk nemůže držet gladius levou rukou,“ vzdychl Secundus. „A
mně zbývalo odsloužit jenom tři roky.“
„Bohové jsou nevyzpytatelní.“
„Jestli si nás vůbec všímají.“
„Všímají,“ odpověděl Tarquinius vážně.
„Připadá mi, že na mě zapomněli.“ Secundus cynicky ukázal na své
šaty, ze kterých zbývaly jenom cáry, a na rozedranou deku, jedinou
ochranu před nepřízní počasí. „Přesto se pořád modlím k Martovi.“
Veterán se rozhlédl, aby se přesvědčil, že ho nikdo neuslyší. „A k
Mithrovi,“ zašeptal.
Tarquinius zastříhal ušima. Fascinovalo ho tajné náboženství
dávného bojovníka, které přivezli do Říma legionáři vracející se z
východu. Do tajných Mithrových chrámů měli přístup jenom
zasvěcení, ale když sloužil v Malé Asii, slyšel o tom spoustu zvěstí.
Obětují se býci. Zkoumají se zvláštní konstelace. Stoupenci musí
postupně projít zkouškou horkem, bolestí a hladem, aby byli přijati.
Hlavními zásadami jsou pravda, čest a odvaha. Při troše štěstí by
mohl ze Secunda vytáhnout víc. „Neztrácej víru v bohy,“ řekl a přejel
pohledem po úzkém pásu oblohy, kterou viděl mezi domy kolem nich.
„Nezapomněli na tebe.“
„Věřím tomu, co vidím,“ zabrblal.
Tarquiniovi zablesklo v tmavých očích.
Proti nim se otevřely dveře nevěstince a vykoukl obrovský otrok s
vyholenou hlavou. Když zjistil, že se nic neděje, otevřel vchod
dokořán a vyšel s holí s kovovými hroty v ruce. Poslední kontrola
ulice stačila.
„Fabiolo, je to v pořádku.“
Secundus strčil prudce do Tarquinia. „Jestli je tohle ta, co myslím,“
řekl a zatvářil se poťouchle, „dostali jsme opravdový dárek.“
Haruspex se díval se zaujetím na mladou černovlasou ženu, která se
přidala ke dveřníkovi a v rukách třímala balíček zabalený v látce. Byla
výjimečně krásná a ani v jednoduchých šatech nedokázala zakrýt
štíhlou postavu a velká prsa.
„Pospěš si,“ nabádal ji ten hromotluk. „Víš, co je Jovina zač.“
„Přestaň povykovat, Benigne,“ usmála se prostitutka. „Nejsi žádná
stará ženská. Zatím.“
Benignus se na ni zbožně usmál a oba odešli směrem k Foru
Romanu. Hlavy se za nimi otáčely, a když si muži té úžasné dívky
všimli, obdivně na ni hvízdali.
Fabiola po nich přeběhla pohledem, a Tarquinius zachytil výraz
pronikavých modrých očí. Rychle se podíval na dlažbu z lávových
desek, aby nebyl nápadný. Jediný pohled stačil, aby v ní odhalil
hluboký smutek. A také ztrátu. A planoucí touhu po pomstě.
„To je kráska, co? Jako sama Venuše,“ vydechl Secundus. „Co bych
dal za hodinu s ní.“
 „Jak často smí jít ven?“
„Asi tak jednou za měsíc. Vždycky něco nese.“ Secundus si promnul
šedivé strniště. „Pokaždé s ní jde dveřník.“
„Možná chodí uložit peníze u bankéřů na foru.“
„To nebude tržba,“ řekl veterán. „Jovina si ve dnech, kdy nosí peníze
ven, najímá půl tuctu bývalých vojáků.“ Rozzářily se mu oči.
„Odnášejí je v pořádně velké železné truhle, kterou naloží do nosítek.
Jeden z jejích rváčů na ní sedí celou cestu do banky.“
„Tak jsou to její úspory,“ ozval se Tarquinius. „Musí to být jedna z
nejoblíbenějších prostitutek.“
„S tím budu souhlasit,“ řekl Secundus zamyšleně.
„Máš ženu?“ zeptal se Etrusk.
Secundus zavrtěl hlavou. „Před pěti lety umřela na úplavici. Teď
jsem sám.“ Zakýval trpce svým pahýlem.
„No tak,“ vykřikl Tarquinius a poplácal ho po zádech. „Trocha vína
ti zvedne náladu.“
Vysloužilec se nenechal přemlouvat. Tarquinius ho vedl pryč a bájil
o nedaleké hospodě, kterou objevil teprve den předtím. Opustili své
místo a vyrazili stejným směrem jako prostitutka a její průvodce.
Tarquinius zjistil, že krčma, kterou navštívili, je náhodou blízko
rajonu lichvářů na tržišti na Foru Romanu. Každá informace o té
krásce by se hodila.
Něco haruspexovi říkalo, že je důležitá.
Nejen pro jeho budoucnost, ale pro budoucnost Říma.

***

Setkání s Fabiolou bylo nejdůležitější věcí toho dne. A toho týdne.

Tarquinius seděl trpělivě na stejném místě od rána do večera, povídal
si se Secundem a skoro se nepohnul. Jenom když si šel ulevit do
některé postranní uličky. Nepřestával se dívat na vchod s obloukem na
druhé straně. Zákazníci přicházeli a odcházeli. Otroci chodili
nakupovat jídlo. Občas Jovina vyrazila za soukromými záležitostmi.
Tarquinius madam tajně sledoval, všiml si jejích prasečích očí a
velkého množství drahých šperků, které jí zdobily ruce a paže. V
římském světě, kde dominují muži, byla tohle jasně žena značných
schopností. Pár dotazů v místních hostincích mu to potvrdilo. Díky
širokému rejstříku zákazníků a horlivosti, s níž uspokojovala jejich
touhy, se Jovina těšila velké úctě. Zdálo se, že má také značný vliv v
mnoha kruzích. „Do Lupanaru chodí půlka senátu,“ smál se jeden
hostinský. „Holky tam jsou neuvěřitelný. Měl byste to jednou zkusit.“
Tarquinius se zdvořile omluvil a odešel. Přemýšlel na plné obrátky.
Bez ohledu na tak význačné zákazníky mu nic nevysvětlovalo, proč
mu jeho věštby pořád ukazují, že Lupanar má pro něj velký význam.
Každých pár dní obětoval v Jupiterově chrámu na Kapitolu slepici. A
pokaždé v ní četl totéž: nevěstinec je velice důležitý pro jeho
minulost. I pro jeho budoucnost. Etrusk chápal, že s ním má něco
společného jeho bývalý pán Rufus Caelius. Logicky to znamenalo, že
se ryšavec dřív či později před Lupanarem objeví. Nedokázal si však
vysvětlit, proč by drahý bordel měl ovlivnit jeho budoucnost, jakmile
se pomstí Caeliovi.
Ledaže to má něco společného s Fabiolou.

***

„Máš nějaké zákaznice?“

Lichvář si přejel prstem přes tlusté rty a přemýšlivě si Tarquinia
prohlížel. „Možná,“ odpověděl. Malého, tlustého, zpupného Řeka ta
otázka viditelně pobavila. „Máš na mysli někoho konkrétního?“
„Dívku, která se jmenuje Fabiola,“ odpověděl haruspex.
„Černovlasá. Štíhlá. Velice hezká.“
 Řek se znovu olízl, opřel se na židli a podíval se na dva svalnaté
osobní strážce, bývalé gladiátory. „Známe někoho takovýho?“
„Já si ji pamatuju,“ odpověděl jeden a udělal obscénní gesto.
Druhý se zachechtal.
Tarquinius to čekal. „Člověk by mohl za takovou informaci dobře
zaplatit,“ řekl potichu.
Řek přivřel oči, upřeně hleděl na haruspexe a přitom se snažil
odhadnout, proč se na to ptá. A jak hluboko má do kapsy.
Kolem nich se ozýval křik obchodníků – pro obyvatele obrovských
krytých tržnic na Foru Romanu pokračoval další den. Málokdo
věnoval Tarquiniovi víc než jeden pohled. Jen další člověk měl smůlu
a potřebuje půjčku.
Etrusk čekal. Mlčení je mocná zbraň.
Lichvář hrál svou hru. „Sto sesterciů by mi mohlo osvěžit paměť.“
Tarquinius se zasmál a chystal se k odchodu.
„Počkej!“ Přehnal to. „Padesát.“
Na nízký stůl mezi nimi dopadlo dvanáct denárů. Bylo to o dva
sestercie méně, než Řek požadoval, ale nechystal se dohadovat.
Stříbrné mince zmizely z dohledu. „Je to děvka,“ ušklíbl se. „Patří té
staré potvoře, co vede Lupanar. Znáš ho?“
Tarquinius přikývl. „Co dál?“
„Chodí si sem jednou za měsíc uložit tuzéry. Chodí s ní hlupák jako
tyhle dva.“ Škubl hlavou opovržlivě směrem k mužům za sebou.
Dva bojovníci přešlápli rozzlobeně z nohy na nohu, ale neodvážili se
něco říct. Práce jako ta jejich je dobře placená a těžko se shání.
„Mluví někdy o rodině?“ zeptal se haruspex. „O přátelích?“
Řek našpulil rty. „Je to mizerná otrokyně. Koho to zajímá?“
Tarquinius se naklonil blíž a oči zabořil do jeho. „Mě.“
Lichvář cítil, jak se mu potí dlaně.
„Takže?“
 Řek těžce polkl. Jeho muži by se klidně toho divného cizince zbavili,
ale cítil, že to není dobrý nápad.
„Jednou se zmínila, že šetří, aby koupila svobodu bratrovi,“ svěřil
mu lichvář neochotně. „Prodali ho do školy Ludus magnus.“
Tarquinius slyšel o největší gladiátorské škole v Římě. Usmál se.
Spojení s Lupanarem nakonec nebyla špatná stopa.
Fabiolin bratr byl gladiátor.
Dlouze se zadíval na všechny tři muže a odešel.
Řek za ním zaklel a přestal na celou záležitost myslet. Neměl touhu
si to krátké setkání pamatovat. V cizincových očích zahlédl pohled
Háda.
Tarquinius kráčel pryč a zabolelo ho u srdce, když si vzpomněl na
Olenova slova. Všechno začínalo dávat smysl.
Dva gladiátoři se stanou tvými přáteli.

***

Bohové se na Tarquinia nepřestávali usmívat.

Za soumraku druhého dne se Secundus chystal jít si sehnat něco k
jídlu. Většinou utratil svůj výdělek za pořádný kus pečeného
vepřového a pár pohárů kyselého vína v některé podřadné hospodě,
které lemovaly městské ulice.
„Pojď se mnou,“ naléhal a poklepal si na jedinou připomínku na
vojenskou kariéru – bronzovou faléru, která mu stále visela na tunice.
„Ještě jsem ti nevyprávěl, jak jsem získal tohle.“
Tarquinius se zasmál. Teplý vánek mu prozradil, aby zůstal na místě.
„Kam půjdeš?“ zeptal se.
„Do tý blešárny na rohu vedlejší ulice. Znáš to tam.“ Secundus se
zamračil. „Jestli tam nebude moc zločinců z collegia. Jinak budu
vedle Fora Olitoria.“
„Drž mi místo,“ řekl Etrusk. „Přijdu brzy.“
 Jednoruký vysloužilec byl natolik chytrý, že se neptal, proč chce jeho
kamarád zůstat před Lupanarem. Všechny jeho opatrné dotazy zůstaly
nezodpovězeny. A od té doby, co mu blonďatý obchodník platil deset
sesterciů denně, se Secundus už dávno rozhodl, že lepší než zvědavost
je opatrnost. Přikývl a šikovně si jednou rukou složil deku. „Tak
zatím.“
Bývalý voják rychle odešel do šeřícího se světla a rukou svíral nůž v
pochvě, který mu visel z pásku přes levé rameno. Slušní lidé se
vytráceli a místo nich se objevovaly odporné typy, které dávaly
přednost nočním hodinám.
Tarquiniovi nevadilo, že je sám. A místní pobudové měli dost
rozumu na to, aby si něco začali se subtilním cizincem. Když na něj
před týdnem čtyři vyskočili, spustila se na ně taková záplava ran, že to
potom ani jeden z přeživších neuměl vysvětlit. Jeden rváč šel
okamžitě k zemi a krev mu zurčela z díry v krku. Zatímco jeho
společníci ztuhli hrůzou, haruspex dalšímu rozpáral mečem hrudník.
Třetí potom utrpěl ošklivé zranění na levém stehně. Jenom jednomu se
podařilo uniknout bez úhony. Tarquinius z toho vyšel bez nehody a
zloději se mu teď obloukem vyhýbali.
Etrusk se opřel o zeď a přitáhl si lacernu, lehkou pláštěnku s
rozparky a kapucí, těsněji. Z pochvy vyjmul gladius a nechal si ho
blízko pravé ruky. Jeho čekání bylo skoro u konce. Tarquinius to cítil.
Krátce nato se v šeru objevil záblesk pochodní a těsně potom se
ozvaly hlasy opilců. Pět aristokratů v tógách vrávoralo směrem k
Lupanaru. Před nimi kráčeli vysocí otroci ozbrojení holemi a noži. To
byl častý obrázek. Po dni stráveném v těžkém vzduchu senátu se
politici rádi uvolnili u vína. A potom s děvkou.
Tarquinius si posunul kapuci. To nebyla jenom další skupina
senátorů – byl mezi nimi Olenův vrah. Starý, neukojený vztek mu
stoupal z nitra vzhůru, ale haruspex dýchal zhluboka a zachovával
klid. Teď se nemohl přestat ovládat. Občas zvedl oči, jak se skupina
blížila k němu. V mdlém světle nedokázal nikoho poznat, dokud
nebyli skoro nad ním.
„Tak dělejte, vy opilci,“ křikl jeden urozený pán. „Celý den jsem se
na to těšil.“
„Doufám, že to bude stát za to,“ zavrčel druhý.
Tarquinius poznal ten hlas a ztuhl. Opatrně zvedl hlavu a pokukoval
po postavách, které teď byly pár kroků od něj. Ale nikdo z jezdců se
nepodíval jeho směrem. Zírali chlípně do otevřených dveří Lupanaru.
„Pojď se podívat, Caelie,“ řekl ten nejbližší. „Nebudeš zklamaný.“
Etrusk sledoval, jak se podsaditý muž, který měl v šedivějících
vlasech pořád ještě ryšavý odstín, hrne napřed, aby si prohlédl
prostitutky, jež byly vidět v recepci nevěstince. Byl to Caelius. Starší
a trochu silnější v pase, ale stejný ničema, který před patnácti lety
změnil haruspexovi navždycky život. Tarquinius podvědomě vzdychl.
Jeden z otroků se na něj zběžně podíval. Nic ho neznepokojilo. Malá
postava zahalená do staré pláštěnky. Možná malomocný. Nic, co by
šest statných chlapů nezvládlo.
Aristokrati prošli klenutým vchodem a přitom se dohadovali, kdo
chce jaký typ holky a jaký způsob. Otroci zůstali venku a budou tam
čekat, než jejich páni ukojí své choutky. Tarquinius se pohnul. Určitě
by upoutal jejich pozornost jako jediný žebrák, který zůstal na ulici. A
bylo jich moc, než aby mohl na Caelia zaútočit. Nedělal si s tím
starosti. Ještě nenadešel správný čas.
Ze záhybu pláštěnky vysvobodil gladius, neohrabaně vstal a
předstíral, že kulhá. Jak se šoural do tmy, nikdo mu nevěnoval
pozornost.
Jedna z úzkých uliček nedaleko by mohla posloužit jako úkryt, až se
Caelius a jeho přátelé objeví. Bylo by snadné sledovat jezdce domů.
Až se Tarquinius doví, kde ten nadutý šlechtic přebývá, mohou ho se
Secundem hlídat ve dne v noci. Vybrat vhodnou dobu k útoku.
Haruspex se usmál a odříkal děkovnou modlitbu. Dlouhé roky čekání
a vzpomínání byly téměř u konce.
Olenus bude pomstěn. Brzy.
KAPITOLA XV
 Aréna

Ludus magnus, Řím, konec léta roku 55 před Kristem

Romula probudilo jasné sluneční světlo procházející oknem. Brennus

ještě spal. Mladý bojovník vstal a začal se rozcvičovat. Teď to byla
jeho druhá přirozenost. Odpočinek mu udělal dobře. Zhluboka dýchal
a čistil si hlavu.
„Je čas zabít Figula a Galla.“ Gal se probudil. Těžce vzdychl. „A
vyřídit to jednou provždy.“
Romulus přikývl a cvičil dál. Taky se mu uleví, až tahle vendeta
skončí.
Brennus vylezl nahý z postele a šel ke stolu. „Tak se najíme,“ řekl.
Svalnaté tělo odhalilo pletivo starých jizev. Romulus už viděl děsivý
důkaz Brennovy kariéry, ale pořád ho naplňoval hrůzou. On měl
jediný tlustý šrám na stehně. Brennus měl cejch otroka nezvykle na
levém lýtku, zatímco Romulus vysoko na pravé paži.
Brennus si namazal kousek chleba medem. „Chceš trochu?“ zeptal se
a zakousl se do něj.
„Ne.“
„U všech bohů. Čím dřív se dostaneme do arény, tím líp.“ Brennus
dojedl a navlékl si bederní roušku. Připadal si unavený. Může tohle být
opravdu to, co pro mě viděl Ultan?
Jakmile se zahřáli, nasadili si brnění. Brennus s holým hrudníkem si
oblékl široký kožený pás zakrývající slabiny a dva bronzové chrániče
na stehna. Romulus měl podobný pás a maniku na pravou paži. Jeden
chránič na levou nohu doplnil oděv secutora.
„Vezmi si štít, se kterým jsi bojoval s Lentulem.“
 „A co ty?“
Brennus vzal z hromady v rohu oválný štít a vychytrale se usmál.
„Taky má ostrou hranu.“
Romulus si připnul gladius a závistivě pokukoval po Brennově
obouručním meči. Nebyl ještě dost vysoký, aby s ním mohl vládnout.
„Dávejte na sebe pozor,“ řekla Astoria ustaraně, když líbala
blonďatého bojovníka. „Zůstaňte spolu.“
„Neboj se, ženo,“ Brennus jí něžně stiskl zadek. „Uvař mi ještě
nějaké plchy.“
Hrdě vyšel ven a ani se neohlédl. Romulus na Núbijku nervózně kývl
a následoval ho.
Většina gladiátorů už byla na nádvoří, aby se protáhli a nabrousili si
zbraně. Byl to impozantní pohled na padesát mužů v plné zbroji,
připravených k boji. Tucet rybářů stálo s nachystanými trojzubci a
sítěmi vedle desítky statných Thráků. Byli tam i murmillové s
charakteristickými přilbicemi se znakem ryby, a brněním na pravém
rameni a kulatými štíty. Samniti drželi podlouhlé štíty, stehna jim
kryly kožené bandáže a na holeních měli chrániče. Sextus a tři další
scissoři stáli na jedné straně. Doplňovala je skupina secutorů,
oblečených stejně jako Romulus.
„Dneska by to mělo být zajímavé,“ řekl malý Španěl a naklonil
uznale hlavu. Nepřipojil se k pokračujícímu sporu. Sextus měl
takovou pověst, že když byl nablízku, Romulovi nepřátelé nedělali
problémy. Stejnému respektu se těšil jenom Brennus.
„Figulus a Gallus chtějí krev,“ odpověděl Romulus, protože Sextovi
důvěřoval natolik, aby se mu svěřil.
„Něco jsem o tom zaslechl.“ Sextus na něj mrkl a zvedl dvouhlavou
sekyru. „Dohlídnu na vás.“
„Díky.“
„Taky bys to pro mě udělal.“
 „Udělal,“ usmál se Romulus potěšeně, že ho konečně bere jako sobě
rovného.
Sextus a jeho druhové představovali rozhodující část bojové kapacity
ludu. Většina gladiátorů se děsila smrtonosných sekerníků, kteří
dokázali s klidem sejmout kohokoli nepřipraveného.
Brzy byli všichni bojovníci, kromě čtyř důvěryhodných scissorů,
přinuceni vzít si kolem krku lehké okovy. Na nádvoří se zformovaly
dvě dlouhé řady spojené kovovými řetězy. Bojovníky vyvedl ze vrat
Memor v pěkné tunice s opaskem a berlou s kovovým hákem. Najatí
lučištníci hlídali okolo a udržovali obezřetný odstup od těžkooděných
mužů.
Romulus si cestu na Forum Boarium užíval. Od příchodu sem byl
venku jenom párkrát. Dokonce i oblíbenec Brennus, který směl chodit
mimo školu bez dohledu, od chvíle, co Memor pohrozil, že Astoria
není v bezpečí, nechodil ven. Romulus se rozhlížel a vstřebával každý
detail. V Římě bylo už v této hodině rušno, protože lidé si chtěli
zařídit své věci, než začne nejhorší vedro. V té době se člověk taky
vyhnul Claudiovým a Milovým hrdlořezům, kteří tak časně
nevstávali. Obyvatele města přilákala do ulic vyhlídka na neobvyklou
zábavu s hromadným bojem.
Cestou průvod provázel pískot a povzbuzující výkřiky. Před
gladiátory šla skupina akrobatů a bavila přihlížející svými kousky.
Vzadu před hudebníky s činely a bubny kráčeli muži nesoucí sochy
Marta, Nemesis a Niké, bohyně vítězství. Ženy na své oblíbené
bojovníky přisprostle pokřikovaly. Všichni podporovali Ludus
magnus, místní gladiátorskou školu.
Přihlížející nevěděli nic o pokračujícím sporu.
Najednou se Romulus začal do arény těšit. Spousta z nich v blížícím
se souboji zemře, a jestli jejich nepřátelé uspějí, on a Brennus budou
mezi nimi. Netoužil prolít krev bojovníků z Ludu magnu, ale ani
nechtěl nikomu dovolit, aby mu vrazil nůž mezi žebra. Čím dřív to
skončí, tím líp. Kdyby se vendeta vyřešila, mohl by se do ludu vrátit
normální život.
Podíval se na Gala. Brennus mu připadal klidný, jako kdyby šel na
tržiště.
Romulus se zhluboka nadechl a utřel si pot z obličeje. „Už je docela
vedro.“
„Bude to jako v poledne v podsvětí.“
„Pak už aspoň nebudeme bojovat.“
„Chudáci venatoři,“ řekl Brennus. „Ani divoká zvířata nebudou v
takovém vedru nijak přátelská.“
Romulus byl rád, že nikdy neviděl zápas se zvěří, což bývalo
obvykle první představení dne. Vyprávěly se příběhy o hladových
lvech, kteří utrhali gladiátorům postupně jednu končetinu po druhé, o
slonech, kteří rozdupali muže jako třísky. Venatoři nežili moc dlouho
a on jejich osudu unikl díky statečnosti v den, kdy ho Gemellus
prodal. Tomu nebo přímluvě bohů.
Když vyšli z městských bran, dostali se na Martovo pole, Martovu
planinu. Tady se konaly volby soudců a také vojenské přísahy. Nový
Pompeiův komplex tento rozlehlý otevřený prostor úplně změnil.
Nejnestoudnější pokus získat si oblibu zahrnoval bohatě zdobené
lidové divadlo, zasedací síň senátu, Pompeiův dům a velkolepý chrám
zasvěcený Venuši. Každou chvilku se rozlehl pokřik ze zaplněného
hlediště.
Memor vedl bojovníky k malé bráně na jedné straně hlavního
vchodu. Před ní stáli na stráži čtyři těžce vyzbrojení otroci.
„Oznamte, proč sem jdete,“ řekl největší nafoukaně.
„Co myslíš?“ odsekl Memor. „Tady je padesát nejlepších římských
gladiátorů.“
„Lanista z Ludu daciku by možná nesouhlasil.“
Memor zvedl hůl a nachytal muže nepřipraveného.
 „Nechtěl jsem vás urazit, pane,“ koktal, když ho ostrý kovový hák
píchl zezadu do krku.
Memor si ho přitáhl blíž a škrábl ho do krve. „Co se takhle přidat k
dnešnímu boji?“
„Ne, pane.“ Strážci se na čele objevily krůpěje potu.
„Tak koukej otevřít ty zasraný dveře.“
Jeden z jeho druhů rychle odsunul těžkou železnou závoru. Memor
otroka pustil, aby je mohl doprovodit dovnitř. Když bojovníci vešli do
tmy pod tribunami, ozval se křik a dupání diváků. Romulus už to
slyšel. Tohle zrychlilo tep i tomu nejtvrdšímu gladiátorovi.
Brennus naklonil hlavu a poslouchal. „Lidi jsou vzrušený. Něco nebo
někdo se chystá umřít.“
Rámus najednou utichl. V té chvíli k nim dolehlo zřetelné zařvání
velkého zvířete.
Romulovi se naježily chlupy na krku. „Co to je?“
„Lev. Podle řevu je taky rozzuřenej.“
Lidé nahoře se lekli, když šelma znovu zařvala. Nějaký muž začal
ječet a diváci se mu posmívali a bučeli na něj.
„Co se stalo?“
„Nejspíš ho netrefil kopím nebo trojzubcem,“ ušklíbl se Brennus. „Je
vyřízenej.“
Křik zesílil a potom najednou utichl.
„Chudák chlap,“ řekl Romulus a byl ještě radši, že si ho vybral Cotta.
Strážce zvyklý na utrpení vedl zasmušile bojovníky úzkou chodbou
se špinavou podlahou. Po obou stranách stály velké prázdné železné
klece. Byla tam skoro tma kromě světla, které se prodíralo mezerami
mezi dřevěnými prkny kolem nich. Memor se zastavil u otevřených
dveří kobky nejblíž arény. Byla trochu světlejší než ty vzadu. Ukázal
na prázdný prostor a rozesmál se. „Přepychové ubytování.“
Gladiátoři vešli dovnitř, následováni lanistovými strážci, kteří jim
sundali okovy na krku a pak spěšně odešli.
 „Máme nejlepší místo,“ kývl Memor hlavou na opačnou stranu.
„Chlapům z Daciku zbylo tamhleto.“ Klec na druhé straně chodby
byla prázdná, na zemi zakrvácené obvazy a poškozené brnění.
„Nikdo to neuklidil po posledním boji,“ řekl Brennus a bylo patrné,
že ho to nepřekvapilo. „Mají nevýhodu, že v tom budou sedět.“
„Až to začne, víte, co máte dělat.“ Memor zabodával neúprosné oči
do každého muže. „Držte se pohromadě. Bojujte statečně. Zabijte ty
parchanty do posledního. A pamatujte – pytel zlata, když přežijete bez
úhony.“
„Lu-dus mag-nus!“ Retiarius začal skandovat. Okamžitě se k němu
přidali ostatní. „Ludus magnus! Ludus magnus!“
Lanista se usmíval, zatnul pěst a udeřil se s ní na pozdrav do prsou.
Dokonce i Brennus odpověděl stejným gestem.
„Posílá nás na smrt,“ zašeptal Romulus, když Memor odešel.
Gal byl zmatený. „Je to jeho práce.“
„Tak proč ho máme uznávat?“
„Býval kdysi gladiátor,“ odpověděl Brennus nepřesvědčivě. „Za to si
zaslouží úctu.“
„A teď bohatne, zatímco lidi umírají.“
Brennus, kterého ta poznámka vyvedla z míry, odvrátil zrak.
Zapomeň na Memora, pomyslel si Romulus. Soustřeď se radši na
boj. Přežij.
Většina bojovníků si rychle našla místo na zemi a začala si povídat.
Brousili zbraně nebo si upevňovali brnění. Dva Thrákové zápasili a
další tucet se na ně díval. Pár lidí klečelo v rohu a modlilo se k
oblíbeným bohům, aby jim pomohli. Cokoli, čím si zkrátili dlouhé
hodiny před bojem, bylo dobré. Figulus a jeho kumpáni byli zabráni
do hovoru a Romulus se cítil natolik bezpečně, že se odpoutal od
Brenna.
Za mřížemi byla vodorovná dřevěná prkna, která tvořila hlavní stěnu
ohrady. Nahoře byla místa pro bohaté a slavné. Romulus se usmál při
pomyšlení, že Gemellův zadek je tak blízko jeho meče. Obchodník
byl nadšený fanoušek gladiátorských zápasů.
Romulus se díval mezerou v bednění. Nejspodnější řady lavic byly
jenom na výšku muže nad zemí a diváci si téměř mohli sáhnout na
bojovníky a zvířata na horkém písku. „Není to nebezpečné?“ zeptal se.
„Koukni,“ Brennus ukázal na lučištníky s nataženými luky
rozmístěné kolem celého obvodu. „Dokážou obvykle odstřelit
všechno, co vyskočí ven.“
„Obvykle?“
„Občas někdo zemře,“ řekl Brennus. „Lidi to mají rádi.“
„Kromě těch chudáků chlapů, co je roztrhají.“
„Chtějí vidět boj…“
„Tak proč bychom při něm měli zemřít jenom my dva?“
„Přesně tak,“ usmál se Brennus.
Romulus přikývl, protože důvěrně znal obrovskou touhu lidí po krvi.
Přejel mu mráz po zádech, jak začínal chápat ta jatka venku. Boj mezi
člověkem a zvířetem, který slyšeli, byl skoro u konce. Krvavé mrtvoly
se válely na písku jako hadroví panáci, končetiny v podivných
pozicích. Mezi nimi leželi tři mrtví lvi a dva levharti, z prsou a břich
jim trčela kopí.
„Bohové na nebesích, pomozte mi!“ rozlehl se žalostný výkřik
otevřeným prostorem. „Zabil jsem jednu šelmu. Nestačí to?“
Romulus se s hrůzou podíval na lovce, který kulhal po aréně a prosil
lidi nahoře. Všichni jeho druhové byli mrtví a on neměl na obranu
žádnou zbraň, jenom štít. Svalnaté tělo mladíka bylo poseto silně
krvácejícími šrámy a pravá ruka mu bezvládně visela. Z hluboké rány
na ní mu vykukovaly zubaté úlomky kosti. Byl to jasný důkaz strašné
síly zvířete.
„Za tebou!“ posmívali se diváci nad Romulem, když poslední lev
vyrazil za zraněným venatorem.
„Pomozte mi!“
 „Pomoz si sám, ty neřáde!“
„Zemři jako chlap! Pobav nás!“
Snášely se na něj urážky a kousky chleba a ovoce. Od davu se ničeho
nedočkal.
Chtěli další krev.
Romulus sevřel mříž tak silně, až mu zbělely klouby, a litoval, že
nemůže něco udělat. Cokoli.
Venator se okamžitě rozhodl. Se štítem ve zdravé ruce mohl lva
nějakou dobu držet dál, ale nemohl doufat, že ho zraní. Pokračující
krvácení ze zranění nakonec umožní lvu, aby ho přemohl. Se zbraní
by možná měl malou šanci, že zvíře zabije, ale teď se nemohl nijak
bránit silným drápům, jimiž rozsápal jeho druhy.
Z lovcova výrazu byla patrná nerozhodnost. Pak převážil pud
sebezáchovy a on se rozeběhl k nejbližšímu tělu, nechávaje malý
prostor mezi sebou a lvem. Odhodil štít a sebral těžké kopí ležící
vedle mrtvého majitele.
„Římští primitivové.“ Brennus se zjevil vedle Romula a sledoval
drama, které se před nimi odehrávalo. „Ale tohle je dobrý krok.
Mečem by tak daleko nedosáhl.“
„A co trojzubec?“
„Moc těžkopádný. Kopí je delší.“
„A co teď?“
„Počkat, až se zvíře pokusí skočit. Zabořit rukojeť do písku a nechat
ho, ať se nabodne na špici,“ řekl Brennus potichu. „To je jediná
možnost.“
Romulus zavřel oči a poprosil Jupitera, aby zraněnému bojovníkovi
pomohl.
Fascinovaně sledovali, jak se nově ozbrojený venator stáhl.
Vypadalo to, že šelma je ochotná ho následovat. Jedinou známkou
netrpělivosti byl její škubající se ocas. Občas sekla po oštěpu, ale muž
pokaždé ucouvl a čekal na vhodnou chvíli.
 Brzy se diváci začali nudit a posmívali se mu. Házeli na něj mince a
hliněné poháry, aby ho přinutili k útoku. Lev byl čím dál rozzuřenější,
vrčel a švihal ocasem ze strany na stranu.
Brennus se usmíval a ukázal. „Vede ho od těl.“
„Proč?“
„Pro začátek aby se dostal ze smetí, které na něj naházeli. Potom
zkusí šelmu bodnutím přinutit ke skoku.“
Romulus se na to nemohl dívat. „Ať to rychle skončí, nebo jinak
bude moc slabý.“
„On to ví.“
Venator nakonec došel na místo, kde nebyly žádné mrtvoly. Jednou
rukou tlačil rukojeť kopí do země, sklonil hlavici se širokým ostřím a
hleděl upřeně na lva.
„Ten člověk je smířený se smrtí,“ bouchl Brennus vzrušeně do mříží.
„Zab to zvíře! No tak, zab ho!“
Lev došel na patnáct kroků ke kořisti a zastavil se, sluneční světlo
změnilo zornice jeho žlutých očí na štěrbiny. Přikrčil se v písku a
lehce hýbal špičkou ocasu. Venator ztuhl a přikrčil se za kopím. Měl
jedinou šanci, až zaútočí.
Nakonec diváci přestali křičet a házet věci. Napětí by se dalo krájet.
„Sleduj mu svaly na zadních nohách. Každou chvilku skočí,“ stiskl
Brennus Romulovi rameno. „Dokázal bys zůstat v klidu? S pravou
rukou na hadry?“
Romulus těžce polkl a snažil se představit si bolest otevřených ran.
Bojovník nevypadal o moc starší než on a nejspíš měl podobný
příběh. Ale zdálo se, že to nevzdává – život byl tak drahocenný.
Lev se odrazil a vyletěl do vzduchu. Diváci zatajili dech. Venator se
zapřel, aby ho strach nepřemohl, a tak se zklidnil.
Šelma v rychlosti dopadla a nabodla se na kopí.
Setrvačností si vrazila ostří mezi žebra a rozervala si srdce a plíce na
kusy. Lovce ten náraz přirazil k zemi.
 Zavládlo ticho, když diváci pochopili nemožné.
Romulus skákal a křičel, co mu síly stačily, a děkoval bohům.
Smějící se Brennus se k němu přidal. Gladiátoři tloukli obdivně jílci
mečů do štítů a dělali co největší rámus. Zabít velkou šelmu s tak
vážnými zraněními byl výkon hodný Herkula a všechny je inspiroval.
Nakonec se venatorovi podařilo shodit ze sebe mrtvé zvíře a vstát.
Lidé pomalu začali odpovídat jásotem, a když lovec vstal, ještě přidali
na hlasitosti.
„Jsou to nevypočitatelný parchanti,“ řekl Brennus. „Ještě před chvílí
mu nadávali. Zasraný Římani.“
Romulus s přítelem souhlasil. Diváci reagovali pokrytecky.
Vypadalo to, že je baví jenom mrzačení a smrt.
Poučení bylo v tom, že je třeba bojovat do poslední chvíle.
Venator, povzbuzený svým výkonem, kráčel k místu, kde seděli ti,
co mu předtím nadávali. „Je to dost dobrý?“ uplivl si vzdorovitě.
Romulus mu provolával slávu, ale na Foru Boariu zavládlo zvláštní
ticho. Římanům se nelíbilo, že se jim vysmívá.
Zraněný muž se hrdě otočil a odešel.
„To není chytrý,“ řekl pro sebe Brennus. „To neměl dělat.“
„Ale zabil lva.“
„A právě urazil někoho bohatýho a slavnýho.“ Gal si olízl spodní ret
a vyhlížel mezi prkny. „Nepřekvapilo by mě, kdyby…“
Brennus ani nedomluvil, když vzduchem prolétl šíp. S měkkým
žuchnutím se zabodl nic netušícímu venatorovi do zad. Zavrávoral a
vykřikl překvapením a bolestí. Když se pokoušel šíp vytáhnout,
zasáhly ho dva další šípy do prsou a do krku.
Ozval se hlasitý výbuch smíchu.
„Vy ničemové!“ vykřikl Romulus.
„Buď tiše,“ pošeptal mu Brennus, „jestli nechceš, aby tě taky
popravili.“
 Romulus zmlkl a vzteky skřípal zuby nad tou nespravedlností. Jaká
sláva být gladiátorem, když člověka můžou takhle zabít?
Venator padl na kolena a vykašlával krev. Nakonec upadl do písku,
několikrát sebou škubl a potom zůstal bez hnutí ležet. Jenom pár
kroků od mrtvého lva.
V aréně nezbyl živý tvor. Zvíře ani člověk.
Romulus měl plné oči slz. „Žádný člověk by neměl takhle umřít.“
„Naštvi boháče a mohlo by se to přihodit i tobě,“ řekl Brennus
poraženecky. „Jsme jim pořád vydaný na milost.“
„Pro tuhle verbež jeho život nic neznamená.“
„A s tebou to není jinak. Nezapomeň, že jsme otroci.“
Romulus zíral na venatorovo tělo a vztek mu lomcoval celým tělem.
Pod dojmem naprosté bezmoci toho statečného bojovníka si uvědomil
vlastní situaci tak jasně jako nikdy. Vypořádal se se všemi
překážkami, ale přesto nepřežil. Zanedlouho bude i Romulus riskovat
život ve stejné aréně, až bude muset znovu ukojit touhu davu po krvi.
Vážná zranění a smrt desítek mužů nic neznamenaly. Všichni v kobce
se stanou součástí stejného rozmaru. Stejného druhu kruté
spravedlnosti.
Dosud Romulus schválně viděl jenom slávu gladiátorského života.
Rouška se poodkryla ve chvíli, kdy musel zabít Flava a Lentula, ale
při pohledu na statečného muže, kterého na místě popravili, přišel o
všechny iluze.
Životy gladiátorů plnil jenom boj a umírání pro pobavení římské
lůzy. Nebyli nic jiného než námezdní vrazi.
To zjištění bylo brutální – a definitivní. V naprosté depresi si sedl na
špinavou podlahu přeplněné kobky. Brennus se ho snažil rozveselit,
ale ani jeden jeho vtip nepadl na úrodnou půdu. Po chvíli to Gal vzdal
a začal si malým brouskem ostřit meč. Takhle si obvykle krátil čas.
Zabíjení v aréně pokračovalo, ale Romulus neměl žaludek se na to
dívat. Býci a medvědi přivázaní k sobě řetězy se trhali vzájemně na
kusy. Vypustili lovecké psy, aby uštvali vyděšenou gazelu. Smečku
hladových vlků poštvali na zločince přivázané k dřevěným kůlům.
Bolestné výkřiky všech tvorů se v aréně ozývaly celé hodiny a
provázelo je hlasité povzbuzování diváků. Původně zlatavý písek se
změnil na hustý rudý močál, který čvachtal pod nohama.
Omámený Romulus pomyslel na matku a na Fabiolu. I kdyby
nastávající boj přežil, pravděpodobně už je stejně nikdy neuvidí. Život
by se skládal z období odpočinku a boje s jediným možným
výsledkem.
Smrt.
Byli otroci krvavých tužeb římské veřejnosti. Přelévaly se v něm
vlny zlosti a smutku a klesal na duchu čím dál víc. Nikdy předtím nic
takového nezažil.
„Brzy přijde náš čas,“ řekl Brennus ustaraně. „Co je?“
„Všichni tam umřeme.“
„Někdo ne!“ Gal napnul mocné svaly. „Drž se mě a budeš v
pořádku.“
„Jaký to má smysl? Proč krvácet a umírat pro úplně cizí lidi?“ řekl
Romulus a ramena mu poklesla. „Jsem tady a matka patří sadistovi, co
prodal Fabiolu do bordelu. Život nic neznamená. Mohl jsem klidně
nechat Figula, ať mě zabije.“
Brennus chytil Romula za ruku. „Nejsi jediný se smutným příběhem.
Pomysli na toho venatora,“ zasyčel. „A každý chlap tady už trpěl pod
římským jhem. Dokonce i prevíti jako Figulus a Gallus.“
Romulus Galovu ruku setřásl. „Co já s tím?“ odpověděl rozzlobeně.
Dlouho bylo ticho, než Brennus znovu promluvil.
„Sledoval jsem, jak římští vojáci vypálili vesnici s mou ženou a
malým synkem uvnitř,“ začal. „Pak mi přímo před očima zabili
bratrance, kterému jsem přísahal, že ho ochráním.“
Romulus se podíval na přítele a srdce mu přetékalo soucitem.
„A ty vzpomínky mi víří v hlavě každý den.“
 „Já…,“ začal Romulus provinile, ale Gal pokračoval.
„Pět let jsem vyhlížel smrt. Ale bohové to nedopustili. Kvůli něčemu
mě ušetřili. Zatím nevím, co to je, ale nejdřív se objevila Astoria.
Potom ty.“ Láskyplně pohladil Romula po vlasech. Podobnost jeho
chráněnce s Brakem byla zarážející.
„Co to říkáš?“
„I uprostřed toho všeho,“ ukázal Brennus na zakrvácený písek, „stojí
za to žít. Jestli chceš, klidně dneska umři, Romule. Ale mysli na to,
když jsi přišel do ludu. Proč tě Memor koupil? Nebo proč si Cotta
vybral třináctiletýho kluka, aby ho trénoval?“ Přestal brousit meč.
„Bohové mají rádi statečný lidi. Pamatuj si to.“ Podíval se na něj
přísně a zmlkl.
Mladý bojovník chvilku uvažoval o tom, co mu Brennus řekl. Možná
v tom je něco víc než pouhá šťastná náhoda. Možná pro něj nakonec
Jupiter má nějaký úkol. Trochu se mu ulevilo, podíval se vzhůru a
zaznamenal Gallův pohled. Statný retiarius šťouchl do Figula,
poťouchle se podíval na Romula a přejel si prstem po krku. Romulus
vstal. Brennova slova zabrala a Gallova výhrůžka zapůsobila jako
pověstná poslední kapka. Jaký by mělo smysl zemřít tak snadno?
Romulus si vzpomněl na Spartaka a pocítil záblesk naděje. Gladiátor,
který otřásl Římem v kořenech. Usmál se. I na zakrváceném písku
arény bylo možné vybrat si svůj osud. Měl důvody žít.
Romulus kroutil rameny, jak ho to učil Cotta, jako by se zahříval
před tréninkem.
„To je správný přístup,“ řekl Brennus potěšeně.
„Ty padouši mě nezabijou bez boje.“
„To rád slyším.“
Oba kamarádi si protáhli svaly a připravili se na zabíjení.
KAPITOLA XVI
 Vítězství

Brzy po poledni uhrabali zakrvácený písek a navrch rozházeli vrstvu

čistého. Po zábavě s lovením zvířat byla před hlavním programem
přestávka. Prodejci, kteří roznášeli víno, maso a chleba, procházeli
mezi řadami sedadel a dělali rychlé obchody s hladovými
návštěvníky. Mnoho diváků nahradili ti, které přitáhla vyhlídka
velkého hromadného souboje. Na celodenní zábavu vytrvali jenom ti
nejkrvelačnější.
Pod tribunami zůstávaly kobky naproti bojovníkům z Ludu magnu
pořád ještě prázdné.
„Kde jsou?“ zavrčel murmillo.
Hodiny míjely. Zanedlouho měl boj začít.
„Je to zastrašovací taktika. Lanista z Daciku pošle své hochy přímo
do arény,“ vysvětlil kdosi.
„Takže není šance si je dopředu obhlídnout,“ dodal retiarius.
Gladiátoři si neklidně šeptali.
„Koho to zajímá?“ pronesl Brennus hlasitě. Vystoupil dopředu, než
se neklid změní ve strach.
Bojovníci zvědavě zvedli hlavy. Nikdo nebyl zvyklý mít vůdce.
Gal se zasmušile usmíval. „Mnoho z nás dneska umře.“ Okamžitě se
k němu všichni obrátili. „Ale nemusí to tak být.“
„Co tím hergot myslíš?“ osopil se na něj Figulus a i s kamarády
popošel kupředu. Spontánně vzniklo místo mezi Brennem a touto
skupinou.
Romulus znervózněl a byl připravený zareagovat, kdyby zaútočili.
Bylo příjemné vidět, že čtyři scissoři se zachovali stejně. On a Gal
nebyli vůbec sami.
 „Jsme daleko lepší než ta chátra z Daciku,“ vykřikl Brennus.
„Všichni to víte.“
Mnoho mužů souhlasně zamručelo. Mezi oběma školami panovala
velká rivalita.
„Když na ně udeříme tvrdě a rychle, můžeme to ukončit dřív, než to
začne.“
Ve znepokojených tvářích se objevila naděje.
„Přidejte se ke mně a bojujte společně. Chci rybáře vepředu a po
stranách. Všechny ostatní uprostřed. Vyřadíme ty parchanty plným
frontálním útokem.“ Brennus zvedl zaťatou pěst. „LU-DUS MAG-
NUS!“
Chvilku bylo ticho. Když gladiátoři jeho slova pochopili, šeptali si
mezi sebou. Pár z nich přikývlo a spustilo ten nakažlivý refrén.
Postupně se začali přidávat další a nakonec v kobce znělo hlasité „LU-
DUS MAG-NUS! LU-DUS MAG-NUS!“
Gal se spokojeně zařadil na své místo. Figulus se zamračil na druhy
poblíž, ale chvíle na odpověď byla pryč. Muži půjdou za Brennem.
Sextus souhlasně přikývl. „Zvedli jsme si náladu a s trochou štěstí
jsme zároveň rozdělili nepřátele.“
„Vedl jsem bojovníky do bitvy dávno předtím, než jsem byl
gladiátorem.“
„A já se modlím, abys je vedl znovu.“ Scissor ukázal ke vchodu.
„Pořád po nich není ani vidu. Murmillo měl pravdu – půjdeme do
arény naslepo.“
„Je moc brzy.“
„Možná při nás stojí bohové.“
„A možná vedou tvou sekyru!“ pronesl Brennus zvýšeným hlasem.
„Nezapomeňte, co jsem řekl.“
Romula potěšilo, že gladiátoři zareagovali okamžitě a rozdělili se do
skupin.
Gal se usmíval a tasil meč.
 „Kde chceš mé chlapce?“
„Dělejte, co umíte nejlíp, Sexte. Pořádně je vořízněte.“
Scissor se ušklíbl nad tou dvojsmyslnou poznámkou.
V té chvíli dusala chodbou skupina strážců s kopími v ruce.
Z ohrady mezi řadami klecí byl východ k vnějšímu pásmu. Několik
mužů zvedlo těžkou závoru a položilo ji na zem. Odstranili prkna, aby
vznikl dost široký průchod pro dva bojovníky vedle sebe. Zbytek
strážců zavřel průchod na ulici.
Otrok, který byl předtím drzý na Memora, odemkl dlouhým klíčem
zámek a otevřel bránu dokořán. „Je čas zemřít,“ zlomyslně se usmál.
Vrhlo se na něj přes mříže několik bojovníků s noži a meči. Uskočil
strachy. „Vypadněte. Než na vás povoláme lučištníky.“
„Dej si pozor na hubu, ty zkurvysynu,“ zavrčel Sextus. „Půjdeme
dovnitř, až budeme chtít.“
Romula zmátlo a rozzlobilo, že nějaký otrok chce, aby umírali jiní
otroci. Kdyby se spojili a bojovali společně, základy republiky by se
pod jejich váhou zřítily. Uvažuješ jako Spartakus, napadlo ho. Všichni
by měli být svobodní.
Strážce znovu ukázal ven, ale tentokrát měl tolik rozumu, že zůstal
zticha. Tito bojovníci byli nebezpeční, i když stáli za zamčenou
bránou. Zazněly trubky a diváci se rozjařili. Už se nemohli dočkat, až
představení začne.
Brennus si vzal štít. „Je čas prolít trochu krve pro ctihodné Římany.“
Romulus polkl a napřímil se v ramenou.
Oba dva, následováni svými druhy, vyběhli na jasné odpolední
slunce. Gladiátoři se rychle rozvinuli do půlkruhu a zabrali polovinu
písku. Povzbuzování ze strany příznivců Ludu magnu soupeřilo s
výkřiky těch, co stranili Ludu daciku.
Spousta diváků si je prohlížela a odhadovala jejich bojové
schopnosti. Vzduchem létaly urážky a poznámky a sázkaři běhali po
schodech nahoru a dolů a nabízeli nejrůznější sázky. Měšce se
sestercii měnily majitele, jak dychtiví aristokrati sázeli velké peníze.
Znovu se rozezněly trumpety, ohlašující příchod bojovníků Ludu
daciku, a diváci se ztišili.
Romulus zatajil dech, když se ze vchodu na opačné straně arény
vynořilo padesát mužů. Mnozí se vzhledem podobali gladiátorům z
Ludu magnu, ale byli tam i takoví, které viděl poprvé.
„Vidíš dimachaery?“ ukázal mu Brennus. „Ty se dvěma meči?“
„Nemají štíty,“ řekl Romulus překvapeně.
„Blázniví orientálci z Dácie. Co čekáš?“
„A ty s lasy?“
„Laqueariové. Bojujou ve dvojicích s murmilly nebo Thráky. Svážou
nepřítele, aby ho ostatní mohli zabít.“
„Jsou nebezpečný?“
„Někteří jsou tak dobří jako Gallus se sítí.“
Romulus nafoukl tváře. Začíná to být zajímavé, pomyslel si.
Nezapomínej na základy.
Brennus vedle něj vzrušeně přešlápl, oči mu plály. Ovládla ho
bojechtivost.
Když se bojovníci Ludu daciku rozmístili proti nim, trubky zahrály
poslední fanfáru a pak se rozhostilo ticho. Nikdo nepromluvil, když se
proti sobě postavily obě skupiny těžkooděnců.
Smrt visela ve vzduchu.
„Římský lide!“ Malý, tlustý muž v bílé tóze oslovil dav z čestných
lóží určených pro aristokraty. „Před námi je dnes sto nejlepších
gladiátorů ve městě.“
Propukly divoké ovace. Spousta žen ječela a házela květiny.
„Jsme tady díky štědrosti jedné osoby…“ Řečník se odmlčel a
počkal, aby se diváci mohli projevit. „Představuji vám pokořitele
Mithridata, Lva Pontského. Vítěze nad kilíkijskými piráty. Stavitele
lidového divadla. Dnes je tu jako editor – velký generál – Pompeius
Magnus.“
Jako na rozkaz prorazilo sluneční světlo průrvou v mracích.
Vzduchem se nesl pochvalný křik a Romulus si uvědomil, že obě
skupiny dostaly příkaz rozestavit se tak, aby mezi nimi vznikl
průchod. Slunce svítilo od západu průchodem mezi bojovníky.
Ozářilo Pompeia, sponzora těchto her.
„Je to jen velký představení,“ pošeptal Brennovi.
„Politika. Pokud lidi milujou hry, podpoří toho, co jim je poskytne.
To mu zajistí moc.“
„Bojujeme za mizernýho politika?“ Romulus nepochyboval o
důvodu boje. Římané zbožňovali prolévání krve, ale oni zápasy
neorganizovali. Organizovali je ti u moci, kteří nesli odpovědnost –
senátoři a jezdci. Gladiátoři byli jenom loutky na provázku.
Brennus na to byl zvyklý. Jenom přikývl.
Romula to rozzuřilo. „Spousty nás zemřou. Proč?“
„Jsme otroci, Romule,“ řekl jen.
Najednou si vybavil Crassova dveřníka. „Říká kdo?“ opáčil
Romulus. „Ten vocas?“ ukázal na lóži s aristokraty.
„Mlč!“ Brennus se ohlédl přes obě ramena. „Kdyby to slyšel Memor,
na místě by tě popravil.“
„Už se to jednou stalo,“ prohlásil Romulus vášnivě. „Představ si, co
by nás padesát mohlo udělat těm parchantům nahoře.“
„Vzpoura?“ zašeptal Gal.
„Spíš vyhlášení svobody.“
„Pompeius Magnus!“ zvolal znovu ceremoniář.
„Je čas bojovat,“ mrkl Brennus. „Promluvíme si později.“
Dav provolával poslušně slávu, zatímco Pompeius odměnil jejich
pochlebování vlažným mávnutím. Muž středního věku s bílými vlasy,
výraznýma očima a baňatým nosem nadšeně přehlédl bojovníky.
„Ať žije Pompeius Magnus!“
 „Jdoucí na smrt tě zdraví,“ zaznělo ze stovky hrdel.
Pompeius jim pokývl s větším respektem, než jaký prokázal
divákům.
„Aspoň je to bojovník,“ řekl Brennus. „Ne jako ten pes Crassus,
který neustále všem vykládá, jak velký je generál.“
„Pompeius nám platí, abychom umřeli,“ sykl Romulus. „K čertu s
ním.“
Gal vypadal vylekaně, ale v očích mu zablesklo světlo, jaké u něj
Romulus ještě neviděl.
„Zemřete jako muži!“ obrátil se Pompeius k bojovníkům. „Ukažte
odvahu. Ti, kdo přežijí bez úhony, budou bohatě odměněni. Začněte.“
Na chvilku se rozhostilo ticho a bojovníci se po sobě dívali, napnutí
k prasknutí.
Romula vzrušilo, jak na jeho slova Gal zareagoval. Ale všechno
muselo počkat, než boj skončí. Jestli přežijí. Rozhlédl se. Figulus a
Gallus byli kousek dál a předstírali, že se nedívají jejich směrem.
„Drž se blízko. Hlídej si záda,“ křikl Brennus a sevřel velkou dlaní
meč. „Tak pohyb! Nenechte je se přiblížit,“ zavolal na retiarie.
Rybáři se posunuli dopředu, zatížené sítě dole, připraveni je hodit.
Bojovníci Ludu daciku se rozvinuli a začali se přibližovat. Romulus
stál tři kroky napravo od Brenna, štít vysoko, v ruce dýku.
Nerozhodný výsledek se strážci mu vnukl nápad.
„Až budou rybáři zaměstnaní, zaútočte na střed,“ řekl Brennus
potichu, aby ho slyšeli jenom ti nejbližší. „Zapomeňte na pravidla
normálního boje. Rychle zabijte a přesuňte se dál.“
„Jsem s tebou, Brenne,“ řekl jeden Thrák.
Ostatní souhlasně mumlali. Brennus se na každého podíval a vážně
přikývl.
Po chvilce začal boj, když rybáři z Ludu magnu došli k prvním
gladiátorům Daciku. Sítě se zatočily a prolétly vzduchem, muži
uhýbali, nadávali a klouzali po horkém písku. Romulus zahlédl, jak se
trojzubec zabodl do krku nepřítele, až vystříkla krev. Bojovníci kolem
sebe kroužili, proplétali se a vráželi do sebe ve smrtonosném
fascinujícím tanci.
Většina nepřátel nebyla připravena na náhlý útok. Zaskočení
gladiátoři z Daciku, kterým viditelně chybělo velení, nedokázali
odpovědět.
Doba nazrála.
„Za mnou,“ vykřikl Brennus, zvedl meč a vrhl se mezi bojující
dvojice.
Třicet mužů za ním s připravenými zbraněmi.
Romulus držel krok s Galem, a když se dostal k místu, kde bojoval
rybář z Ludu magnu se Samnitem, chopil se příležitosti. Těžce
vyzbrojený bojovník sklonil na okamžik protáhlý štít a sledoval
retiaria, jak se chystá hodit síť. Romulus udělal výpad dopředu,
napřáhl pravou ruku a vrhl nůž. Letěl přímo a zabodl se hluboko do
krku nic netušícího Samnita, přesně pod přilbici s průzorem. Muž
zachrčel a upustil meč i štít. Když dopadl na zem, kolem sevřených
prstů mu tekla krev.
Retiarius se otočil a viděl, kdo zabil jeho protivníka.
Překvapený Romulus poznal Galla.
„Ty hajzle!“ zařval rozzuřeně retiarius. „Jseš mrtvej.“
Gallova prudká reakce ho šokovala a potvrdilo se mu, že hrozba od
nespokojených bojovníků je velice reálná. Ale jeho nepřítel neměl čas
zareagovat, protože na něj zaútočil statný secutor, kterého Gallus v
mžiku odpravil.
„Už jsem jednoho dostal!“ oznámil Romulus, vytáhl meč a spěchal,
aby dohonil Gala.
„Jak?“
„Dýkou.“
„Dobrá práce. Najdi si jinou, jestli to jde. Nikdy nevíš, kdy ji budeš
potřebovat.“ Brennus se usmál, zrychlil a předběhl ostatní.
 Brennův útok naháněl hrůzu. S křikem, který přimrazil prvního
bojovníka Ludu daciku k zemi, mu mečem srazil bronzovou přilbici a
rozdrtil lebku.
Thrák padl na zem.
Brennus překročil jeho tělo, vyrazil dalšímu gladiátorovi štít svým
vlastním a bodl ho zblízka do prsou. Vydal ohlušující bojový pokřik,
který se rozlehl arénou.
Uplynulo pár okamžiků. Bojovník z Daciku stál ohromený tím
hrůzostrašným zjevením a nevěděl, co dělat.
Gal vyřídil jako nic dalšího secutora.
„Vpřed!“ křikl Romulus, když utíkal dopředu a využil výhodu.
„Ludus magnus!“
Odpovědí byl neartikulovaný řev potlačeného vzteku a strachu.
Gladiátoři z Ludu magnu utíkali proti zmateným nepřátelům za
řinčení mečů narážejících na štíty.
Romulus se ocitl tváří v tvář murmillovi jenom o trochu většímu než
on. Protivník učinil výpad shora, do něhož vložil veškerou sílu.
Romulus ho poměrně snadno odrazil štítem, který zvedl do výšky.
Prosmekl se pod gladiem dalšího, upřeně pohlédl na nepřítele a
zaútočil. Gladiátor otevřel ústa. Věděl, co se stane.
Romulus vrazil muži meč do nechráněného břicha.
Murmillo zaječel a v bolestech se zkroutil. Romulus z něj meč rychle
vytáhl a nechal muže padnout na písek. Obrovskou ranou ostrým
okrajem štítu mu rozsekl krk. Viděl, že tenhle bojovník má dost, a
nechal ho být.
Cotta ho učil zastaralým postupům gladiátorského boje. Díky nim
mohl boj trvat hodiny a bavit diváky šikovností a šermířským uměním
účastníků. Ale za situace, v níž se Romulus právě nacházel, nebyl pro
takové předvádění důvod. Sice to bylo brutálnější, ale bylo lepší
napodobit Brennovu metodu a bojovat a zabíjet co možná nejrychleji.
 Brennus, deset kroků nalevo od něj, sekal na kousky jednoho Thráka,
zatímco druhého odrážel údery mečem. Napravo muži z Ludu magnu
bojovali hlava nehlava s nepřátelskými murmilly a dimachaery. Jedna
postava se dvěma meči byla obzvlášť šikovná. Romulus sledoval v
úžasu, jak se točí jako tanečník, mrzačí a s lehkostí zabíjí. Konec
nastal, když na něj jeden retiarius z Ludu magnu hodil síť. Když se
dimachaerus snažil vysvobodit, seběhlo se několik gladiátorů a
probodlo ho jako divokého kance.
V písku ležel tucet nepřátel. Další byli zranění a už nebojovali. Boj
probíhal především díky Brennovi, pod taktovkou školy Ludus
magnus. Galův přínos byl nesmírný. Každý, komu se postavil, se třásl
strachy, než rána vůbec dopadla.
Docela nečekaně na Romula zaútočili laquearius a Thrák. Snadno
uskočil před hozeným lasem, ale taktak se mu podařilo odrazit výpad
od mužova druha rychlý jako blesk, který následoval. Romulus se
zatočil a málem se chytil nohama do smyčky, kterou ten mazaný
laquearius položil na zem. S bušícím srdcem sekl po Thrákovi a
nespouštěl oči z toho druhého.
Tenhle souboj nemohl vyhrát bez pomoci.
Mezi výpady mečem se snažil zjistit, kdo je blízko, aby mu mohl
pomoct. Brennus teď měl práci s dvěma murmilly a jedním secutorem.
Po Sextovi nikde ani památky. Romulus klel a sekal provaz, který
svištěl vzduchem. Málem ztratil gladius, když sebou laso škublo
dozadu příliš brzy. Jestli okamžitě jednoho nezabije, jeho život
skončí.
Romulus se zhluboka nadechl a kopl laqueariovi do obličeje písek.
Otočil se a narazil ramenem do Thráka. Přitom se modlil k Jupiterovi
a s každým krokem očekával, že mu na krku přistane oprátka. Ulevilo
se mu, když laquearius zachroptěl, jak ho v očích začal pálit hrubý
písek. Bez problému bojovníka v brnění dostihl a odtáhl ho několik
kroků zpátky.
 Romulus využil získané setrvačnosti a bodl Thráka do obličeje.
Nepřítel zvedl velký štít. V tu chvíli Romulus máchl svým a udeřil ho
do pravého kolena. Zajel hlouběji do svalu a poškodil mu vazy.
Thrákovi se podlomila noha a nedokázal se na ní udržet.
Bojovník z Ludu daciku řval bolestí a padl na zem. Z rány se mu
řinula krev. Romulus se odvážil ohlédnout na laquearia. Ten pomalu
padal, obličej zkřivený bolestí. Sextova sekyra se mu zasekla hluboko
do páteře.
„Zdálo se mi, že jsi pod tlakem.“
„Díky.“ Romulus si vzpomněl na Lentulův poslední čin, a tak se
zatočil a probodl Thrákovi krk mečem. Muž se dusil krví a svalil se na
stranu, oči rozšířené hrůzou. Romulus rychle vytáhl dýku s kostěným
jílcem z opasku mrtvého gladiátora. Dvě zbraně jsou vždycky lepší
než jedna.
Když se ohlédl, Sextus byl pryč.
„Dobře bojuješ,“ pochválil ho Brennus, těžce oddechuje. Od hlavy k
patám byl potřísněný krví.
Romulus se rozhlédl po nepřátelských bojovnících. Poblíž nebyl
žádný, a tak si trochu odpočinul. „Boj je skoro u konce,“ řekl
spokojeně. „Díky tobě.“
Brennus souhlasně přikývl. „Zabij, nebo budeš zabit,“ mumlal si pro
sebe.
Romulus v duchu rychle počítal. Sotva dvacet gladiátorů z Daciku
pořád ještě stálo. „Nebude to dlouho trvat.“
„Doufejme, že se ti hlupáci brzy vzdají,“ vzdychl Gal. „Nemají šanci
vyhrát.“
Vtom přiletěla síť a přistála Brennovi na hlavě. Zatížené záhyby
padly do písku. Velký muž se snažil vysvobodit se, ale špička meče se
zachytila v oku. Následoval výpad strašného trojzubce a Brennovi se
taktak podařilo uniknout tomu, aby mu trojzubec nevyrval vnitřnosti.
 Romulus instinktivně máchl gladiem a poranil útočníkovi ruku v
lokti. Když poznal jednoho z rybářů Ludu magnu, byl v šoku, ale
nepřestal. Hbitý kop do slabin srazil poraněného gladiátora do písku.
„Pozor!“ Brennus upustil meč a popadl okraj sítě, aby ji nadzvedl.
Romulus zahlédl koutkem oka pohyb. S úlekem se ocitl tváří v tvář
Gallovi, kterého z boku jistil Figulus a další dva hrozní bojovníci,
Thrák a Samnit. V rukách měli zakrvácené zbraně.
„Teď ty, neřáde!“ Retiarius zaútočil trojzubcem.
„Měl jsem tě zapíchnout místo toho gladiátora z Daciku,“ odpověděl
Romulus a uskočil do strany.
„Promarnils příležitost,“ ušklíbl se Gallus.
Romulus, který se držel mezi Brennem a útočníky, trochu couvl.
Retiarius se zasmál, protože si myslel, že se Romulus snaží zmizet.
Ten bez rozmýšlení zabodl meč do písku, vytáhl nový nůž a vrhl ho.
Gladiátoři překvapeně zůstali stát.
Gallus se zčistajasna zastavil a zachroptěl. Z krku mu trčel kostěný
jílec. Se zaskočeným výrazem padl statný válečník na zem, zabit
stejným způsobem jako jeho protivník.
Brennus se vyprostil a postavil se vedle Romula. „Tři na dva. To mi
připadá jako slušná přesila.“
„Doprdele. Řekls, že Gallus hodí na toho obra síť.“ Samnit nalevo od
Figula nervózně přešlapoval na místě.
„Proč jsi ho nerozpáral, když byl v koncích, ty idiote?“ Thrák si olízl
suché rty, ale nestáhl se. „Skoncujme to.“
„Konec hádky?“ usmál se Brennus zachmuřeně a zaútočil.
Romulus byl jenom krok za ním.
Samnita zhodnotil situaci a obrátil se na útěk. V tu chvíli se tam
zjevil Sextus. Prudkým švihem sekyry čistě usekl muži hlavu. Z
bezhlavého škubajícího se těla, které dopadlo na Gallovu mrtvolu,
vytryskl gejzír krve.
 Písek všude kolem byl rudý od krve bezpočtu gladiátorů z Ludu
daciku. A taky těch, kteří měli být na jeho straně. Gallus. Samnita.
Muži hromadně umírající. Proč? pomyslel si Romulus.
Figulus hodil štítem po Brennovi a prchal do bezpečí. Svého druha
tam nechal samotného. Muž zbledl, když se tři kamarádi blížili.
„Vzdávám se.“ Murmillo zahodil zbraně a padl na kolena.
„Pokusil ses zabít jednoho z nás, jo?“ Brennus zvedl meč do výšky,
udeřil zrádce do levého ramena a zlomil mu klíční kost.
Murmillo zaječel a ten zvuk se hlasitě rozlehl. Romulus si uvědomil,
že aréna ztichla. Boj skončil. Všichni diváci se teď dívali na ně.
„Nech ho žít, Brenne,“ ozval se Sextus. „Je po všem. Prosil o
milost.“ Scissor poodstoupil a čistil si sekyru o písek. „Uvidí to
Memor.“
„Tenhle hajzl je zrádce naší familie!“ odsekl Gal. „Věrnost je nade
vše. Bez ní nejsme nic.“
„Nestojí to za to,“ řekl Romulus unaveně. Bylo mu zle z té spousty
těl poházených jako nepotřebné hračky. „Už umřelo dost lidí.“
Dlouho bylo ticho. Brennus se třásl zlostí.
„Brenne!“
Nakonec se zdálo, že Brennus slyší, a oheň z modrých očí mu
vymizel.
Murmillo rychle zvedl ukazováček, ale diváci se posmívali té žádosti
o milost. Kvůli tomu sem nepřišli.
Romulus byl znechucený. Nikdo se nestaral o to, že zraněný
bojovník byl vlastně jeden z nich. Dav si přál krev a nezajímalo ho, čí
je.
Takhle žít nechci.
I Brennus toho měl dost. Sklonil meč a ustoupil. Výkřiků si
nevšímal.
Všichni přeživší bojovníci Ludu daciku, roztroušení po celé aréně,
odhodili zbraně a prosili o milost. Přežilo jich méně než patnáct.
Dvacet čtyři gladiátorů z Ludu magnu bylo nezraněno. Dalších šest
leželo a křičelo bolestí, ale budou žít, aby mohli jednoho dne zase
bojovat.
Ozvalo se zatroubení a křik ustal. Zavalitý ceremoniář znovu
předstoupil.
„Zvítězil Ludus magnus!“ oznámil.
Brennus, Romulus a ostatní zvedli na potvrzení jeho slov zakrvácené
meče. Následující řev zcela přehlušil výkřiky raněných a umírajících.
Řím se nestaral o oběti.
„Takový masakr.“ Romulus znechuceně sledoval červená ústa
štěkajícího davu. „Skoro šedesát chlapů umřelo kvůli tomuhle?“
Brennus se už plně ovládal, bojové šílenství vystřídala obvyklá
rovnováha. Bedlivě si prohlížel pravou ruku, rudou až k lokti.
„Myslím, že Pompeius si to zaslouží víc než tenhle bídák,“ řekl vážně
a šťouchl nohou do bezhlavého Samnita.
„Ano. Zaslouží,“ usykl Romulus.
Hlasatel zvedl tlusté ruce, aby se všichni utišili. „Předávám slovo –
slavnému generálu Pompeiovi Magnovi.“
Ozvalo se povinné provolávání slávy, když Pompeius vstal, aby
pronesl řeč. Konzul středního věku stál chvilku mlčky a vychutnával
si ovace. Poděkoval za ně pokynem ruky a lidi odpověděli ještě
nadšenějšími projevy vděčnosti. Brutální hromadný boj uspokojil
jejich krvežíznivost.
„Ví, jak pracovat s davem, stejně jako Caesar,“ řekl Brennus.
Romulus zatnul pěsti. „Jsou to všichni parchanti!“ odpověděl. Únava
ustoupila a nahradila ji zoufalá touha ukázat Pompeiovi, jaké to je být
zmasakrovaný. Ale vzpomínky na venatorovu smrt byly příliš živé.
Skončil by stejně. Potřebuje nějaký plán.
„Lide římský!“ Pompeius zvedl ruce. Pozdravily ho nadšené výkřiky.
„Dnes jsme viděli skvělé představení. Bylo pro vás. Občané
republiky.“ Následoval ohlušující potlesk.
 Pompeius se usmál a luskl prsty. Vedle něj se zjevili otroci se zlatým
tácem plným měšců.
„Ať přistoupí ti z vítězné strany!“ řekl hlasatel s opovržením „Smějí
předstoupit jenom ti nezranění.“
Tělesně schopní bojovníci se postavili k sobě, hlavy vzpřímené.
Odebrali se před lóži a pozdravili Pompeia zaťatými pěstmi. Dokonce
i Romulus pocítil hrdost, že ten masakr přežil. Nebylo divu.
„Bojovali jste statečně,“ pochválil je Pompeius. „Ti, kdo prokázali
takovou odvahu, si zaslouží odpovídající odměnu.“ Zvedl kožený
váček a vyhodil ho do vzduchu.
Chytil ho Sextus a s širokým úsměvem ustoupil. Měšce padaly,
dokud neměl každý muž jeden. Ovace pokračovaly dávno potom, co
Pompeius přestal házet. Lidé si užívali tenhle výstřední zápas víc než
obvykle. Bojovníci mávali meči a smáli se, protože nebyli na takový
obdiv zvyklí.
Netrvalo to však dlouho.
Ceremoniář jim netrpělivým gestem ukázal, aby opustili arénu. Jejich
chvilka slávy skončila. Gladiátoři byli zase jenom obyčejní otroci.
„Je to těžký,“ Romulus zvedl měšec oběma rukama. „Kolik tam je?“
Brennus pokrčil rameny. „Možná pár tisíc sesterciů.“
„Výhodný obchod,“ řekl Romulus, zase plný hněvu. „Jsme lepší než
tohle.“ Zatřásl váčkem. Ozvalo se cinkání. Cena lidských životů.
Brennus na něj vrhl varovný pohled. „Pořád je kolem spousta uší,“
zašeptal.
Romulus zmlkl. Nemělo cenu hazardovat.
„Stačí to na víno a děvky na několik příštích měsíců,“ usmíval se
Sextus od ucha k uchu.
„Díky, žes Romula vytáhl z tý bryndy.“
„Nezapomeň, že tys mi zachránil kůži loni.“
Brennus pokrčil rameny. „To by na mým místě udělal každý.“
 „Kromě těch, co by to neudělali,“ odpověděl scissor rychle. „Stejně
je hanba, že Figulus přežil. Je to jedovatej had.“
„Ten parchant bude brzy dělat další problémy.“ Brennus si prohlížel
Figula přivřenýma očima. „Vím to.“
„Nebude mít klid, dokud tě nezabije,“ povzdechl si Sextus. „A
neznásilní Astorii.“
Ta slova Brenna rozpálila. Zvedl meč. „Prostě půjdu a zabiju ho.
Skoncuju s tím.“
Přerušil ho Memor, který se objevil na písku sám. „Boj skončil!“
zařval. „Jeden z familie prosil o život. A cos udělal?“
Gal neodpověděl.
„Zmrzačils ho.“
„On a ty jeho krysy zaútočili na mě a na Romula,“ odpověděl
Brennus. „Chtěli nás oba zabít.“
„Určitě omylem,“ vykřikl Memor a mával rukama. „Spletli si vás s
bojovníky Ludu daciku.“ Bylo jasné, že neviděl začátek sporu.
„Všechno si to naplánovali.“
Lanista jeho odpověď pominul. „Když chlap prosí o milost,
nerozhoduješ ty, co se stane.“ Memor ukázal na lóži potentátů a třásl
se zlostí. „Pompeius to rozhodl!“ Máchl pěstí na Gala.
Brennus stiskl zuby.
„Všechny výsady jsou zrušeny. Astoria se vrátí do kuchyně, kam
patří. A taky ti vezmu tvou celu,“ ušklíbl se Memor. „Budeš spát s
ostatníma. Jak se ti to líbí?“
Brennus udělal k lanistovi krok se zvednutým mečem. „Měl bych ti
podříznout krk.“
Memor jenom zvedl ruku.
Lučištníci na ohradě namířili natažené luky.
„Udělej přesně to, co říkám, jinak máš břicho plný šípů.“ Po chvilce
dodal: „A taky bych mohl tu černou děvku prodat ráno do Lupanaru.“
Brennus strnul.
 Memor čekal.
Romulus je sledoval se zatajeným dechem. Neexistoval způsob, jak
lanistu zastavit a zůstat naživu.
Nakonec Brennus couvl.
Memor na velkého otroka chvilku upřeně hleděl. Byl spokojený, že
mu Brennus na návnadu neskočil, a odkráčel z arény. „Vraťte se do
cel,“ vyštěkl přes rameno.
„Parchant!“ uplivl si Brennus. „Rozsekám ho na kusy a přinutím ho
sežrat vlastní střeva.“
„Byl by to hezkej pohled,“ usmál se smutně Sextus. „Ale neměl bys
do večera spustit Astorii z očí.“
„Co můžu dělat?“ pronesl Brennus zoufale, což u něj Romulus ještě
nezažil. „O sebe se dokážu postarat, ale Astoria mě potřebuje.“
„Dohlídnu na ni.“
„Proč?“
„Taky Memora nesnáším,“ odpověděl Sextus klidně. „Astoria bude v
bezpečí, než si zase získáš přízeň.“
Když to Romulus slyšel, málem něco řekl. Budou potřebovat
spojence, a jak to vypadalo, scissor byl stejného názoru. Ale bylo to
nebezpečné a mělo by se to probrat v soukromí za zamčenými dveřmi.
„Přísahej!“ Brennus popošel blíž a hleděl Sextovi do očí.
„Přísahám před všemi svými bohy.“
Muži si podali ruce, ale nebyl čas na sentimentalitu.
„Pojďme dovnitř, než lučištníky přejde trpělivost.“
Sextus odešel za svými druhy.
Romulus se snažil vymyslet způsob, jak získat dost gladiátorů, aby
Memora umlčeli navždycky. Tohle není žádná budoucnost, napadlo
ho, když se díval na zkrvavená těla na písku. Spartakus měl dobrý
nápad. Získat svobodu.
Zapadající slunce změnilo mrtvé na tmavé rudé stíny. Jak to
sledovali, vešla hrozivá postava Charóna a zastavila se u každé
mrtvoly. Pokaždé když převozníkovo kladivo dopadlo, Romulus
uslyšel odporné křupnutí zlomené kosti.
Podíval se jinam.
„Jsou připraveni pro Háda.“ Brennus ohrnul ret. „Ujišťuje se, že
nikdo nedělá mrtvého.“ Naklonil se k nim blíž. „Mám štěstí, že tam
neležím taky. Ten retiarius by mě vyřídil. Jsem tvým dlužníkem,
Romule. Zase.“
„To nic nebylo,“ odpověděl rozpačitě a změnil téma. „Memor si to
na tebe pěkně připravil, co?“
„Ten hajzl čekal, až překročím hranici. Jenom mu to dalo záminku,
aby to skončil. Stejně jako s Figulem i jeho pomstychtivými
kamarády…“ Brennus si utřel čelo. „Život bude odteďka docela
zajímavej.“
„Myslel jsem to, co jsem říkal předtím, vážně.“
„Svoboda?“ rozzářil se Brennus, ale pak posmutněl, když si
vzpomněl na Astorii. „To je nemožné.“
Romulus vzdychl. Marnost života gladiátora na něj dolehla jako
nikdy před tímhle hromadným bojem. Potřeboval podporu, aby měl
šanci utéct, a Gal pro něj byl nejdůležitější. Jenže Memorův trest mu
zřejmě vyhnal z hlavy myšlenky na boj. Musí být trpělivý a
zpracovávat Brenna postupně. Chlapi by se k němu přidali snáz,
kdyby získal i nejlepšího bojovníka ludu.
Romulus nebude mít klid, dokud nebude svobodný.

***

V následujících dnech se Memor naparoval po škole, na zjizvené tváři

úsměv. Dostal od Pompeia velkou sumu a vítězství zajistilo ludu
značný respekt v očích římské veřejnosti.
Všichni gladiátoři kromě Brenna dostávali tři dny větší příděly jídla a
vína. V celách je směly navštěvovat prostitutky. Ti, co bojovali,
trénovali jenom hodinu denně. Všichni směli využívat lázně, což bylo
jinak dovoleno jenom špičkovým bojovníkům. Unavení muži, kteří
riskovali životy pro čest ludu, tato gesta vesměs uvítali.
„Jdi mi z očí, ty malej mizero,“ zamračil se jednou odpoledne
Memor, když uviděl Romula. Lanista ho podezíral, že se nějak podílel
na smrti Galla a těch dalších, ale neměl pro to důkazy. „Vymejšlíš, jak
zabít další z mejch nejlepších bojovníků?“
Romulus se neodvážil odpovědět. Zalezl do malé cely, kterou on a
Brennus sdíleli se dvěma thráckými veterány. Tahle homosexuální
dvojice zůstala od boje kvůli Astorii, kterým začala krvavá vendeta,
neutrální. Otho a Antonius už byli vyloučeni z netolerantní familie a
další dva vyděděnci jim nedělali vrásky.
Když oba přátelé dostali nenápadnou nabídku, skočili po ní. Kvůli
Memorovým zastřeným hrozbám neměli žádnou jinou možnost
bydlení. Život v ludu se pro ně najednou zkomplikoval a bezpečné
místo na spaní to aspoň trochu usnadnilo. Romulovi připadala na
jednu stranu společnost Thráků docela zábavná. Otho byl vysoký
hubený asketa. Antonius zase buclatý a zženštilý, ale s mečem to uměl
skvěle.
„Memor je pořád naštvanej?“ Brennus zaslechl krátkou výměnu
názorů. Ležel na slamníku, který od toho boje představoval jeho
domov. „Vocas.“
Nic, co Romulus řekl, nedokázalo zlepšit kamarádovu náladu. Ani
myšlenka na povstání, kterou by mohli rozvinout, kdyby byli sami.
„Předtím mi nikdy Astorii nevzal.“
„Sextus ji hlídá.“
„To je dobře. Ten starej parchant by se ji stejně mohl pokusit
znásilnit,“ řekl Brennus trpce. „Nevím, co mám dělat. Je to tady dost
špatný.“ Teatrálně obrátil oči k nebi, jak to dělával Antonius, když byl
rozrušený.
 „Jsou to dobrý chlapi,“ odpověděl Romulus a zasmál se tomu, jak ho
napodobil. Vyhlédl ze dveří. Ulevilo se mu, že Thrákové trénovali na
nádvoří. „Nikdo jiný by nás k sobě nevzal. Sextus nemohl.“
„Svatá pravda. A Thrákové pro nás nasazujou krky.“ Žádný gladiátor
s nimi nechtěl nic mít. „Ale zblázním se z toho, že jsem tady
zavřenej.“
„Dej tomu týden dva,“ řekl Romulus drsně. „Všechno se urovná.“
„Nevím. Memor je pomstychtivej.“ Gal vzdychl. „Nepřekvapilo by
mě, kdyby se to ještě zhoršilo.“
„Můžeme pro něj něco menšího zorganizovat.“ Romulus naznačil
bodnutí mečem.
„Kdo by se k nám přidal?“
„Mohl by Španěl. Vzpomeň si, co řekl po tom boji.“
„To jsme tři,“ řekl Brennus smutně. „Proti celému Římu.“
„Ostatní scissoři se ke Španělovi pravděpodobně přidají.“
„V klidu,“ zamračil se Gal. „Je potřeba si o tom promluvit.“
„Pojďme to probrat se Sextem.“
„Když to uděláme, budeme mrtví.“
„Jasně,“ pokrčil Romulus rameny. Hodil opatrnost za hlavu. „To
není žádná novina. Ale umřeli bysme svobodný.“
Brennus zvědavě zvedl hlavu.
„Když se to nepovede, můžeme odjet z Itálie. Jako se to chystal
udělat Spartakus. Odjet někam daleko. Někam, kam nesahá vliv
Říma.“
Galův opálený obličej se rozzářil. Oslovilo ho to. „To je řeč!“
Zablesklo se mu v očích. „Šest let jsem čekal, že mi bohové dají
znamení.“ Vstal a v dobré náladě šťouchl do Romula. „A oni mi ho
poslali přes tebe.“
Mladíka kamarádova reakce potěšila.
„Už je to tak dávno, co jsem cítil vítr, lovil v lese.“ Brennus úplně
ožil. „Najdeme scissora.“
 „Zítra,“ mírnil ho Romulus. „Memor pojede na trh s otroky pro nové
bojovníky.“ Ztráty školy se dají tak snadno nahradit, což ho rozzuřilo
ještě víc.
„Dobrá.“
Romulus zachmuřeně přikývl. Možná by teď mohli začít verbovat
chlapy, kteří cítí totéž co oni.
„Dostal jsem z toho pořádnou žízeň. Co kdybysme si dneska večer
zašli někam ven?“ pošťouchl Brennus Romula. „Ukážu ti svoje
oblíbená místa.“
„Máme domácí vězení. Nestojí to za to.“
„No tak. Zasloužíme si to.“
„Proč si nedáme víno tady?“
„Je mi z něj zle.“ Gal praštil do zdi, až odrazil vlhkou omítku.
Romulus viděl, že to Brennus myslí vážně. „Nedluží ti Servus
laskavost?“ zeptal se. Šedovlasý strážce býval strašlivý gladiátor, ale
teď ho zajímal jedině hazard.
„Ten starej vožrala?“ Brennus přestal přecházet sem tam. „Myslím
že jo. Často jsem mu pomáhal zaplatit lichvářům.“
„Skoro každou noc slouží u brány.“
„Včera si mi řekl o tři tisíce sesterciů. Dostal výprask na závodech
vozů v Cirku Flaminiu.“ Gal se zasmál. „Servus by si netroufl udat
nás Memorovi, jestli půjdeme ven.“
„A co když bude kontrolovat cely?“ namítl Romulus ustaraně.
„To nepřichází v úvahu,“ odpověděl Brennus rozhodně. „Memor
neopouští své pokoje po západu slunce.“ Gal se rozveselil z vyhlídky,
že půjdou ven. „Než se rozední, budeme zpátky. Nikdo se nic nedoví.“
„Nemůžeme si dovolit problémy.“
„Jasně. Nechci nikomu rozbít hlavu.“
„Slib mi to.“
„Máš moje slovo,“ zabručel Brennus.
 I Romulovi se líbila představa, že si dají něco k pití v některé
hospodě, o kterých Brennus vždycky vykládal. Jestli dívky, které
obsluhovaly, byly takové, jak je kamarád popisoval, mohl by si na ně
sáhnout. Romulovi už se nějakou dobu bouřily hormony. Spoře oděné
prostitutky, které občas navštěvovaly ludus, v něm v poslední době
vyvolávaly divokou žádost. Pokušení utratit svou výhru bylo silné, ale
zabránil mu v tom stud z nedostatku soukromí.
Až přijde o panictví, musí to být beze svědků.
KAPITOLA XVII
 Rvačka

Pozdě v noci toho dne opustili Thráky chrápající v kobce. Romulus se

vykradl na neosvětlené nádvoří za Brennem a potichu za sebou zavřel
dveře. Ludus byl tichý. Gladiátoři vstávali časně a chodili spát po
západu slunce.
Mraky zakrývaly hvězdy jen částečně, a tak měli trochu světla, když
šli k těžkým železným vratům, která oddělovala školu od římských
ulic.
„Kdo je tam?“ ozval se vyděšený hlas. „Už je po večerce.“
„Klid, Serve. To jsem já.“
„Brennus?“ Tlustý strážce středního věku se vynořil ze stínu, ruku
připravenou na jílci meče. „Co tady chceš v tuhle hodinu?“
„Já a Romulus jsme mysleli, že si zajdeme někam popít.“
„Teď?“
„Na víno není nikdy pozdě, Serve.“
„Memor by mi podřízl krk, kdyby se dověděl, že jsem tě pustil ven.“
„Dlužíš mi pár laskavostí.“
Plešatící gladiátor zaváhal.
„No tak,“ zasmál se vychytrale Brennus. „A co ty tři tisíce sesterciů,
o které sis řekl?“
Servus se zatvářil vyděšeně. „Na jak dlouho?“
„Na pár hodin. Budeme zpátky, než se naděješ.“
Servus přešlápl.
Brennus přitvrdil. „Lichváři neznají slitování,“ řekl. „Nechceš je
naštvat.“
Strážce si rychle odepnul z opasku velký svazek železných klíčů a
vedl je k bráně. Jeden vybral, zasunul ho do zámku a otočil jím
nacvičeným pohybem zápěstí. Dveře se potichu otevřely a Romulus
poznal, že musí být namazané.
„Peníze budeš mít zítra ráno,“ pošeptal mu Brennus, když vyklouzli
ven.
„Jen si dejte pozor, ať jste před svítáním zpátky,“ napomenul je
Servus. „Nebo budu mít ze života peklo.“
Romulus se zachvěl, když brána definitivně zaklapla. Doufal, že
Memor tvrdě spí, a šel ustaraně za kamarádem, který se pohyboval s
jistotou. Oba měli meč a tmavé pláštěnky lacernae.
Srpek měsíce nepřidal ke svitu hvězd moc světla. A taky mu bránily
tří- a čtyřposchoďové domy kolem. Brennus se v té tmě zřejmě
orientoval podle šestého smyslu.
„Je takové ticho.“
„Slušný lidi jsou dávno zamčený doma.“
Jak kráčeli špinavými uličkami, ticho jenom občas narušil výbuch
smíchu za holými zdmi domu nebo hostince. Vstupy do obchodů byly
zabedněné, dveře nájemních domů zatarasené, chrámy prázdné a
tmavé. Potulovali se tady prašiví psi a slídili po nějakých zbytcích.
Minuli pár spěchajících lidí, kteří odvrátili zrak. Ani hrdlořezové
collegia na křižovatkách se neodvážili obtěžovat Gala a jeho
společníka – dva velké, zřejmě ozbrojené muže.
„Jestli se někdo přiblíží, upřeně se tomu grázlovi podívej do očí,“
nabádal ho Brennus. „Nikdo, kdo je takhle pozdě venku, nedělá nic
dobrého.“
„Včetně nás?“
Gal se zachechtal. „Jen buď připravený k boji.“
Romulus si ověřil, že má meč v pochvě. „Proč tady nejsou noční
hlídači?“
„Senát o tom hovoří už léta, ale nikdy se nedomluví.“
Za chvilku Brennus zabočil do úzkého průchodu. Otočil se a kývl na
něj. „Koukej se pod nohy.“
 Romulus znechuceně zafuněl. Cítil nezaměnitelný zápach lidských
výkalů. Opatrně šel v Brennových šlépějích a snažil se nešlápnout do
toho, co tak odporně páchlo.
Brzy došli k dřevěným dveřím, zesíleným tlustými kovovými pásy.
Byla slyšet hudba a mužské hlasy.
„Macro! Otevři!“ zabušil Brennus pěstí na dřevo. „Umírám žízní.“
Na okamžik hluk uvnitř utichl. Brennus zvedl ruku, že znovu
zabouchá, když se dveře nečekaně otevřely. Největší chlap, jakého
kdy Romulus viděl, vystrčil ven holou hlavu.
„Hergot, kolikrát jsem ti to říkal, Brenne? Máš zaklepat třikrát
potichu.“
„Vyschlo mi v krku, Macro.“
„Je mi fuk, jestli je tohle poslední hospoda v Římě.“ Dveřník je
pozval dovnitř. „Příště trochu tišeji.“
„Budu si to pamatovat.“
Macro si zase sedl na židli a pořád nadával.
„Díky bohům, že tohohle hromotluka neprodali do ludu,“ pošeptal
Brennus. „Dovedeš si představit, jak s ním bojuješ?“
Romulus zavrtěl hlavou. Představa, že se střetne s Macrem v aréně,
byla děsivá.
Jak procházeli mezi dřevěnými stolky, nasával atmosféru. Byla to
první hospoda, kterou navštívil. Sporé světlo poskytovaly pravidelně
rozmístěné rákosové louče blikající na stěnách. Na hrubé prkenné
podlaze, polité vínem, se válelo rozbité nádobí a částečně okousané
kosti. Byl tam slyšet tlumený hovor.
Zakouřená místnost byla plná legionářů, kteří měli volno. Měli na
sobě přepásané hnědé tuniky k lýtkům. Všude zpod stolů a lavic
vykukovaly vojenské sandály s vyztuženými podrážkami. Ostatní
návštěvníci byla směs obyčejných obyvatel města, obchodníků a
povalečů. Někteří si nově příchozí zvědavě prohlíželi, ale většina dál
popíjela a řvala smíchy. Pár z nich falešně zpívalo nebo hrálo
tesserae. Na nízkém pódiu v rohu sedělo několik mužů a různě zručně
hrálo na hudební nástroje. Lehké okovy na zápěstí prozrazovaly, že
jsou to otroci.
Romulus se vzrušeně usmíval. Tohle bylo daleko lepší než být
zavřený v ludu.
„Napijeme se tady. Kdyby se něco semlelo, je lepší stát.“ Brennus
praštil rukou do dřevěného pultu u zadní stěny. „Julie! Přines nejlepší
červené víno.“
„Neviděla jsem nejoblíbenějšího gladiátora celou věčnost,“ řekla
hezká tmavovláska za pultem. „Už jsem si začala myslet, že tě
zranili.“
Brennus se dal do smíchu. „Bohové mě pořád ještě mají rádi.“
Zamrkala dlouhými řasami. „Kdo je tenhle hezký chlapík?“
Romulus se rychle podíval do země, protože si uvědomil, že Julii zírá
na prsa.
„To je Romulus.“
Usmála se ještě srdečněji. „Ten, o kterým jsi mi vyprávěl?“
Brennus přikývl a stiskl mu rameno. „Můj dobrý kamarád. Jednou z
něj bude taky výbornej bojovník.“ Poplácal Romula po zádech, až
málem upadl na zem.
„Ráda tě poznávám. Každý Brennův kamarád je i můj kamarád.“
Romulus zrudl jako růže a zarytě mlčel. Kromě Astorie byly všechny
ženy, s nimiž se setkal v ludu, prostitutky.
„Necháš nás tady stát?“ Brennus cítil jeho rozpaky. „Vyprahlo nám.“
„Jasně.“ Julia před ně hned postavila dva dřevěné poháry. Pyšně
vyndala malou amforu. „Vynikající falernské. Schovala jsem ho pro
tebe.“
„Na Belena!“ Brennus zářil nadšením. „Jsi poklad, holka.“ Hodil na
pult aureus. „Řekni mi, až to propijeme. A nech si aspoň deset
sesterciů pro sebe.“
 „Ať ti slouží.“ Zlatá mince zmizela, než Romulus stihl mrknout.
„Zavolej, až budeš potřebovat další.“ Žena prošla nízkým vchodem do
sklepa a byla pryč.
„Ta je krásná.“ Romulus cítil tepání ve slabinách a horečně
vymýšlel, co chytrého by řekl, až se Julia zase objeví.
„Na to vůbec nemysli.“ Brennus rozlomil voskovou pečeť a nalil
oběma pořádnou míru. „Patří domácímu. Macro dostává peníze navíc,
aby se jí nikdo ani nedotkl.“
„Kdo je majitel?“
„Publius, syn Marka Licinia Crassa. Který je náhodou nejbohatší
člověk v Římě. Není to někdo, koho bys mohl naštvat.“
Romulus zastříhal ušima. „Crassus?“ Náhlá vzpomínka na bývalý
život byla šokující. Život v ludu mu nedopřál čas vzpomínat na
minulost. „Byl jsem v jeho domě.“
„Fakt?“ Brennus poválel víno po jazyku se zřejmým požitkem.
„Kdy?“
„Jednou mě tam poslal Gemellus. Krátce předtím, než mě prodal.“
„Cos viděl?“
„Jenom vstupní halu. Byla dost úchvatná – pořádná mramorová
podlaha, krásný sochy, jaký si dokážeš představit. Viděl jsem taky
aristokrata přibližně tvého věku.“
„Crassovi je aspoň šedesát,“ přemítal Brennus. „Tak to mohl být
Publius.“
„Dveřník mi řekl, že bojoval za povstání otroků.“
„Takový otrok pod stejnou střechou jako přemožitel Spartaka?“ Gal
povytáhl husté obočí. „Dost nepravděpodobné.“
„Vypadal statečně.“
„To ti největší lháři vždycky.“
„Ale věděl, jak to všechno začalo,“ protestoval Romulus. „A byl
hodně rozrušený, než aby lhal.“
 Brenna to viditelně zaujalo, tak mu Romulus vyprávěl Pertinaxův
příběh, a sám byl přitom čím dál nadšenější.
„To je něco.“ Gal pozvedl pohár v tichém přípitku. „Ale koukni, jak
to dopadlo. Šest tisíc ukřižovaných na Via Appia. Ten chudák uvízl ve
službě u Crassa. A my. V Ludu magnu.“
„Nemuselo by to tak být. Chlapi by šli s tebou a Sextem do boje s
Římany,“ naléhal Romulus. „Spartakus měl nakonec armádu o
osmdesáti tisících mužů, všechno bývalí otroci. Mohlo by to jít.“
Galovi se zaleskly oči. „S Memorem na válečné stezce by byl náš
život ještě horší,“ souhlasil. „Ale to se musí pořádně promyslet.
Promluvíme se Sextem, uvidíme, jaká je situace v zemi. Rozhodneme,
koho dalšího přibereme.“
„Brzy,“ upozornil ho Romulus.
„Já vím,“ řekl Brennus vážně a vyprázdnil pohár. „A dneska se
pobavíme.“
Romulus potěšeně přikývl. Viděl, že je zbytečné tlačit na kamaráda
dál. Brennus si vzal jeho slova k srdci.
Velký gladiátor se opatrně rozhlédl po místnosti.
„Čekáš potíže?“
„Řekněme, že mám zkušenosti z dřívějška.“ Gal zapraskal klouby.
„Něco se tu aspoň jednou za noc semele.“
„Žádný boj, pamatuješ?“
„Já vím. Můžeme se jen dívat.“
Romulus napodobil Brenna a otočil se k pultu zády.
Zakrátko zaslechli křik. To se některému hráči nedařilo podle jeho
představ. Vyřezávaná dřevěná deska vyletěla do vzduchu a červené a
bílé kameny se rozprskly na všechny strany. Hovor v lokále ustal. Šest
legionářů, zarudlých od pití, do sebe začalo strkat. Nadávali si a padlo
i pár ran, než Macro rychle zasáhl.
Dveřníkův přístup byl jednoduchý. Popadl dva vojáky a praštil jim
hlavami o sebe. Potom pustil bezvládná těla jako pytle pšenice a otočil
se k jejich společníkům, kteří se rychle posadili, aby je nestihl stejný
osud. Když výtržnost skončila, všichni zákazníci se okamžitě začali
zajímat o obsah dřevěných pohárů. Macro zahrozil skupině pěstí a
vrátil se ke dveřím.
Halas postupně sílil.
Romulus se pochechtával. Pobavilo ho, jak Macro tu hádku vyřešil a
jaký měla účinek na ostatní opilce. Po třech pohárech mu jemné
falernské začalo připadat jako nektar. Když znovu sáhl po amfoře,
zaskočilo ho, že ho Brennus chytil za zápěstí.
„To stačí.“
„Proč?“ zeptal se bojovně.
„Jsi opilý. A my se musíme vyhnout nepříjemnostem.“
„Umím pít.“ Romulus si matně uvědomoval, že má těžký jazyk.
„Opravdu?“ řekl Gal přísně. „Kdes nabral zkušenosti?“
Romulus na tu výtku neodpověděl a vzdorovitě mlčel.
Gladiátoři měli povoleno jenom malé množství vína k jídlu. Podle
římské tradice do něj hojně přilévali vodu. Brennus byl zvyklý pít
silné nápoje neředěné, ale Romulovi víno stouplo rychle do hlavy.
Nějakou dobu stáli a nemluvili. Brennus si dal ještě víno a sledoval,
jestli se neschyluje k dalším potížím. Romulus tajně pokukoval po
Julii. Přivedlo ho do rozpaků, že ho při tom vnadná otrokyně
několikrát nachytala.
Nakonec za ním přišla. Romulus na ni němě zíral a neměl odvahu
prolomit ledy.
„Kolik ti je?“ zeptala se Julia bez okolků.
„Sedmnáct.“ Koutkem oka zahlédl, jak se na něj Brennus podíval, ale
naštěstí ho neprozradil. „Skoro.“
„Tak mladý na gladiátora. Jenom o rok starší než já,“ vzdychla Julia.
„Jak to, žes skončil v Ludu magnu?“
„Pán mě prodal, když se dověděl, že trénuju s mečem.“ Romulus
pocítil vinu a stiskl zuby. „To nebylo tak hrozný. Vždycky jsem se
chtěl učit bojovat. Ale ten gauner řekl, že prodá i Fabiolu. Do
bordelu.“ Poslední slova vyštěkl.
„Fabiolu?“
„Moje dvojče.“
„To všechno za použití zbraně?“ Julia soucitně zamlaskala. „V tom
muselo být ještě něco.“
Najednou si Romulus vzpomněl, jak Gemellus zuřil těsně předtím,
než ho prodal, když si přečetl Crassovu odpověď. Že by na to Julia
kápla? Možná to nebyla všechno jeho chyba. Pocit viny trochu
polevil. Usmál se.
„A co ty?“
„Já?“ Julii trochu překvapilo, že se jí ptá. „Narodila jsem se jako
otrokyně. Ve dvanácti mě prodali, protože jsem byla hezká.“ Pokrčila
rameny. „Měla bych být vděčná, že mě neprodali do nevěstince jako
tvou sestru.“
„To jsem moc rád,“ vyhrkl Romulus.
„Jsi milý,“ usmála se Julia. „Většina chlapů, co sem chodí, se zajímá
jenom o jedno.“
Romulus těžce polkl a snažil se zaplašit chlípné myšlenky, kterých
měl plnou hlavu.
„Kde je teď?“ zeptala se.
„Nevím. Od té doby jsem neviděl ji ani matku.“
„Taky o rodině nic nevím.“ Julia posmutněla. „Možná mi jednoho
dne Publius dá svobodu a budu je moct hledat.“
„Říkáš to, jako kdyby to nebylo moc pravděpodobné.“
„Ne,“ připustila. „Publius není rozdávačnej. Potřebuju víc peněz, než
bych dokázala ušetřit. Tak štědrých zákazníků, jako je Brennus, moc
není.“
„Já bych ti koupil svobodu,“ řekl impulzivně. „V ludu nás dobře
platí. Brennus vydělává majlant.“
„Proč ty?“
 Romulus na to neodpověděl. „Neměla bys být otrokyně.“
„Ani tisíce dalších v ostatních domech a dílnách.“
„Líbíš se mi,“ odvážil se Romulus.
„Děkuju.“ Julia ho pohladila po tváři. „Ale šetři, abys koupil
svobodu sobě.“
Dotkl se její ruky. Byla teplá. Potěšilo ho, že ho nezarazila. Položil jí
ruku na pult a stiskl jí dlaň. Upřeně na sebe hleděli. Okamžitě mezi
nimi přeskočila jiskra.
„Nechci vás rušit,“ pošeptal Brennus. „Ale Macro viděl, co máte za
lubem.“
Romulus ji pustil, otočil se a uviděl, jak se obr rychle blíží. Julia
odešla, protože ji volal zákazník. Zanechala za sebou slabý závan
parfému.
„Žádný osahávání tý otrokyně.“ Nebylo pochyb, že to je výhrůžka.
Dveřník už měl ruku na jílci dýky. „Ještě jednou a Brennus tě odtud
odnese po kouskách. Jasný?“
Romulus mlčky přikývl. Nevyvedlo ho to z míry. Byl celý pryč z
Juliiny reakce.
„Je zakázaná,“ píchl ho Macro tlustým ukazováčkem do prsou, aby
dodal svým slovům na důrazu. „Tak si to pamatuj, chlapče.“
„Co tady dělá tolik vojáků?“ Vložil se do toho Gal s takovou
vlídností, jakou u něj Romulus ještě neviděl. „Obvykle nejsou ve
městě vidět.“
„Crassovi muži.“
„Neměli by být v táboře mimo město?“ Aby se předešlo pokusům o
převrat, legionáři nesměli do města ve velkém počtu.
„Senát jim udělil zvláštní výjimku. Generál sbírá armádu. Mají volno
do zítřka ráno a Publius jim tady slíbil levný víno.“ Macro ukázal
palcem na nejbližší skupinu. „Zítra odtáhnou do Brindisi a tam
nastoupí na loď do Malé Asie.“
„Proč tam jedou?“
 „Co se staráš?“ Zdálo se, že se dveřník uklidnil. Pomalu si podrbal
oholenou hlavu a přeletěl pohledem po lokále, jestli se něco neděje.
Když nic nezjistil, podíval se na Gala. „Někdo vykládal, že to začne
útokem na Jeruzalém.“
„Jeruzalém!“ Brennovi se rozzářily oči. „V jeho chrámech jsou dveře
z tepanýho zlata.“ V ludu byl židovský retiarius, a ten vyprávěl o své
domovině neuvěřitelné příběhy.
Romulus moc neposlouchal. Díval se na Julii, která se zářivě
usmívala. Z toho napětí mu vyschlo v ústech.
„Tak co, Romule?“
„Cože?“ provinile se podíval na Brenna. „Cos říkal?“
„Rabování Jeruzaléma není špatnej nápad,“ dloubl do něj neurvale
loktem.
„Víno mu stouplo do hlavy,“ Macro si nevšiml, co se děje. „Dej na
něj pozor, Brenne.“ Obrovský otrok se zasmál a odkráčel ke dveřím.
„Co to děláš?“ sykl Brennus, jakmile byl z doslechu. „Takhle zírat.
Jestli tě tenhle vůl ještě jednou uvidí, budeš toho litovat.“
„Chci ji poznat,“ ohradil se Romulus. „Je milá.“
„Macro zabíjí chlapy, co ho neposlechnou.“
Romulus se nehodlal nechat odradit. „Co bys dělal, kdyby ti Memor
přebral Astorii?“
Brenna to zaskočilo. „To je něco jinýho.“
„Proč?“ naléhal Romulus. „Co když s ním spala, než jsi ji poznal?“
„Nespala. Ale je to dobrá poznámka,“ usmál se Brennus. „Něco tě
napadlo?“
„Potřebuju s ní mluvit.“ Z té dívky se mu rozbušilo srdce.
„Zapomínáš, že tu je malý problém – Macro.“
„Už jsi ho vyřešil.“
Gal zvedl obočí.
„Jen ho na chvíli zabav,“ prosil Romulus, zapomínaje na předsevzetí,
že to bude klidná noc.
 „Nebudu se s tou obludou prát,“ smál se Brennus. „Chci si zachovat
všechny zuby.“
„Tak se poper s někým jiným.“ Romulus ukázal na lokál plný
legionářů. „Nepotřebuju moc času.“
„Je to poprvý, jo?“
Dloubl Gala do žeber. „Můžeš to udělat nebo ne?“
Brennus se zasmál. „Nikdy neodmítnu dobrou rvačku. To je lepší než
zabíjet. Aspoň je nějaká změna. Ale sfoukni to rychle. Už jsi viděl
Macra v akci.“
„Díky.“
Romulus fascinovaně sledoval, jak se Brennus rozhoduje, s kým si to
vyřídí. Velký gladiátor nevybíral dlouho. Mrkl na Romula, než se
vydal ke skupině vojáků, kteří se hlasitě hádali při hře tesserae.
„Nemůžete se dohodnout, chlapci?“ Brennus ukázal přátelsky na
odřené kousky kostí z ovčího ocasu, které ležely na stole.
„Nevotravuj, barbare!“
„Kdo se tě prosil?“
Všichni čtyři legionáři na něj nepřátelsky zírali.
„Měls dvě pětky a trojku a jedničku.“
„Jseš taky hluchej, ty šmejde?“
„Nebuďte takoví,“ řekl Brennus. „Myslím to v dobrým.“
„Nepotřebujeme žádný kamarády.“ Největší voják, tlustý jako sud, se
zlomeným nosem, odstrčil židli, až na kamenné podlaze zaskřípala.
„Ty špinavej galskej bídáku.“
„To není moc hezké.“
„Není?“ ušklíbl se legionář.
Jeho kamarádi se začali zvedat.
„Ne.“ Brennus popadl okraj stolu a všechno z něj sletělo. Hrací
kostky, dřevěné poháry a amfora s vínem. Dva vojáci spadli s klením
na zem.
 Romulus nečekal, co přijde dál. Macro rvačku zaznamenal a bude se
jí věnovat, dokud se nevyřeší. Vrhl se tam, kde stála Julia s
našpulenými rty a rukama založenýma. Jasně s tím nesouhlasila.
„Brennus to dělá proto, aby nám dal čas.“
„Cože?“ zeptala se překvapeně. „Proč to dělá?“
„Líbíš se mi. Chtěl jsem si s tebou promluvit.“
„Vždyť mě vůbec neznáš, Romule,“ začervenala se a vypadala ještě
přitažlivěji. „Nestojím za nic.“
„To neříkej. Jsi krásná.“
„Nikdo mě nemůže chtít potom, co udělal Publius.“ Brada se jí třásla
a přejela si po červené skvrně na krku. Připomínala starou popáleninu.
Romula naplnilo odhodlání a vztek. „Já můžu,“ řekl naléhavě.
„Jdi, než Brennovi ublíží.“
Romulus se odvážil ohlédnout. Boj ještě zdaleka nekončil. Dva
vojáci leželi v bezvědomí na zemi, ale Brennovi zabere spoustu času,
než vyřídí ostatní, které držel mezi sebou a dveřníkem, který kolem
nich pobíhal.
„Je v pohodě,“ řekl Romulus drze. „Kdy tě můžu vidět?“
Nakonec se stydlivě usmála. „Jedině když Macro spí.“
„Kdy to je?“
„Hospoda se zavírá za svítání. Jakmile vyhodí posledního zákazníka
a uklidíme, Macro jde na několik hodin nahoru. Pak bych mohla
vyklouznout.“
„A co zejtra ráno?“ To byl v ludu volný den. Romulus věděl, že
lanista by předpokládal, že ještě leží. „Koupím ti na trhu snídani.“
Romulus byl na Foru Olitoriu jenom jednou nebo dvakrát, ale pořád
si živě pamatoval vařené maso a exotické ovoce. Za výhru v boji mohl
Julii koupit všechno, co by chtěla. Astoria by mu předtím mohla
poskytnout užitečnou radu. Romulus dívce chtěl dokázat, že není
žádný hlupák jako chlapi, co chodí do jejich hospody.
 Julia se nejdřív tvářila vystrašeně, ale potom se její výraz změnil.
„Proč ne?“ řekla sebevědomě. „Zní to krásně.“
„Sejdeme se za svítání v průchodu.“ Romulus se nahnul přes pult a
políbil ji. Naklonila se k němu blíž a pootevřela ústa. Stáli tam ve
vlastním světě, oči zavřené a ničeho si nevšímali.
Potom k nim dolehlo praskání nábytku.
Romulus se od ní neochotně odtrhl.
„Poslední voják je vyřízenej. Jdi, nebo Macro roztrhne Brenna jako
hada.“
„Tak ráno!“ Romulus vesele odběhl od pultu. Čtyři legionáři leželi v
bezvědomí opodál a kolem nich se válely zbytky rozštípaných židlí a
stolu. Gal před sebou držel dřevěnou lavici, zatímco obrovský
protivník do ní zuřivě mlátil špičatou holí. Kolem nich stáli v kruhu
hosté. Muži dvojici povzbuzovali.
„Chyť ho, Macro!“
„Zab to hovado!“
„Ukaž Galovi, kdo tady vládne!“
Romulus pádil k němu. Mohl říct, že si to kamarád začíná užívat.
„Jdeme pryč.“
Brennus se vzpamatoval. Hodil dlouhou lavici po dveřníkovi a
vyrazil k východu. „Na shledanou, Macro.“
Romulus se protlačil mezi strkajícími se diváky a už otvíral železné
závory na dveřích. Naposledy se podíval na Julii, která ho úzkostlivě
sledovala. Potom vyrazil na ulici, Gal v patách za ním.
„U Belena, to člověka rozpumpuje!“ pochvaloval si Brennus. „Jak se
ti dařilo?“
„Líbali jsme se!“ usmíval se Romulus ve tmě a pořád cítil Juliin
parfém. „A sejdu se s ní zejtra.“
„To rád slyším.“ Brennus se ohlédl. „Ještě kousek. Macro nemůže
běžet tak daleko.“
 „Díky bohům,“ řekl Romulus. „V průchodu jsem šlápl do nějakýho
hovna.“
„Smrdí to tak.“ Gal se uchechtl a zastavil se. Na nedalekém domě
blikaly louče. „Je to tak půl míle. Mělo by to stačit.“
„Ty už jsi před Macrem někdy utíkal?“ zeptal se Romulus
překvapeně.
„Mnohokrát.“
Romulus vrtěl hlavou a položil Brennovi ruku na rameno. „Tak proč
tě tam pořád pouští?“ podivil se a prohlížel si podrážky.
„Občas mu šoupnu pár sesterciů. Většinou si nezačínám,“ řekl
ublíženě. „Jsem dobrej host.“
Oba se zasmáli úlevou, že unikli bez zranění. Když se Romulus
trochu uklidnil, všiml si nedalekého klenutého vchodu. Louče svítily
na obrovské barevné penisy, trčící z každé strany, což byl jasný důkaz
toho, co se nabízí uvnitř. Ve stínu nedaleko vchodu seděla malá
postava v pláštěnce s kapucí. Romulus předpokládal, že to je mrzák,
čekající na almužnu.
„To je bordel?“
„Jmenuje se Lupanar,“ odpověděl Brennus. „Jeden z nejlepších v
Římě.“
„Byls tam?“
„Když jsem si připadal bohatý.“
Romulovi přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněl na Fabiolu.
„Viděls někdy dívku, která mi je podobná?“
„Myslím že ne,“ pokrčil Brennus rameny. „Ale v obou případech
jsem byl hodně opilý. Chceš to zkusit?“
„Ne!“ Romulovi se udělalo zle. „Možná tam je moje sestra.“
„Není,“ řekl přesvědčivě Brennus. „Dívku, která ti je podobná, bych
si zapamatoval.“
„Už toho mám dost,“ zamumlal Romulus. „Pojďme domů.“
 „No tak.“ Brennus zacinkal měšcem. „Je tady dost, abysme si koupili
zábavu.“
Romulus se zastavil, když si vzpomněl na polonahé prostitutky, které
vídal v ludu.
„Jen zajdeme dovnitř a koukneme se,“ ukázal Gal ke vchodu. „Holky
jsou senzační.“
Romulovi tepalo ve slabinách. V tak drahém nevěstinci by bylo
soukromí a jistá šance, že tam je Fabiola.
Brennus vycítil jeho váhavost a strkal ho ke dveřím. Byli skoro tam,
když vyšla skupina aristokratů v drahých tógách. Hlasitě se bavili.
Gladiátoři se automaticky rozestoupili, aby je nechali projít.
Většina z nich si jich ani nevšimla.
Už byli skoro pryč, když se k Romulovi připotácel zavalitý ryšavý
člověk s tvrdou tváří.
„Nemotorný hovado. Dívej se, kam jdeš!“ Jezdec středního věku se
lehce zakymácel. Táhlo z něj silně víno. „Na svém latifundiu jsem
nechával lidi ukřižovat za mnohem menší prohřešek.“
„Omlouvám se, pane,“ řekl Romulus a nepřestával si za to nadávat.
Gal znervózněl, protože podvědomě vycítil, že tenhle člověk by mohl
být nebezpečnější než mnoho soupeřů v aréně.
„Ty jsi otrok?“
Romulus přikývl.
„Pospěš si, Caelie!“ zavolal jeden ze skupiny. „Noc je ještě mladá.“
„Chviličku.“ Urovnal si tógu. „Stráže! Pojďte sem!“
„Co to děláte, pane?“ zeptal se Romulus vyděšeně.
„Vezmou si tě stranou, otroku. Naučí tě správnému chování.“
Najednou se napřímil Brennus a tyčil se před ním. Chladné oči se mu
ve tmě zaleskly a na krku mu naběhla žíla. „Nedělejte to,“ řekl.
Napětí by se dalo krájet.
„Další otrok?“ Caelius se rozhlédl po dveřníkovi. „Co uděláš?“
„Nejsem otrok.“
 Romula kamarádova slova uzemnila. Znamenala okamžitou smrt.
Jeho snaha získat Gala na svou stranu zřejmě padla na úrodnou půdu.
Ale teď nebyla vhodná chvíle. Lepší je nechat se zbít.
„Cos to řekl?“ vyštěkl Caelius.
Romulus otevřel ústa, aby něco řekl, když dal Brennus vzteklounovi
ránu do břicha. Šokovaný Caelius padl na zem jako pytel olova, ústa
dokořán.
Romulus se s bušícím srdcem přiblížil. „Jdeme!“ sykl.
„Co se to tady ve jménu Jupitera děje?“ Ve dveřích se zjevil otrok
skoro tak velký jako Macro. „Kdo volal?“
Caelius se pokoušel něco říct, ale po Brennově ráně byl otřesený.
„Tenhle chlap do mě vrazil. Asi vypil moc vína,“ řekl Brennus a
rovnal si tuniku. „Přišli jsme navštívit vaše krásné dámy.“
Zmatený dveřník zíral na Brenna a pak na Caelia. Něco mu na tom
nehrálo.
„Počkejte chvilku,“ zavrčel. Najednou mu to došlo. „Vy jste
gladiátor. Ten slavný Gal!“
„Pojď,“ naléhal Romulus. Bylo načase uprchnout.
„Caelie! Caelie!“ Přátelé urozeného pána si konečně všimli, co se
děje. Přispěchali mu na pomoc.
„Postarejte se o tyhle dva lumpy!“ zaječel jeden.
Brennovi vzkypěla krev. „Víš, kdo jsem?“ zařval. „Ať tě ani
nenapadne se mě dotknout.“
Strážce zaváhal, ale potom lest prohlédl. „Večírek skončil,“ řekl a
sáhl po obušku, který měl u pasu. „Jsi otrok jako já.“
„Chyť ho!“ křičel jeden jezdec.
„Nevšímej si těch hajzlů. Nech nás jít,“ naléhal Romulus.
„Cože?“ odpověděl dveřník nejistě. „Ale…“
„Co je ti do těch mizernejch patricijů?“
„Musím poslechnout.“
„Říká kdo?“ křikl Romulus. „Rozhodni se podle sebe.“
 „Pojď,“ řekl Brennus. „Přidej se k nám.“
„Uteč.“
„Zabili by mě.“ Otrok měl strach v očích a vytáhl hůl. „Vzdejte to. S
trochou štěstí jen dostanete výprask.“
Romulus posmutněl. Jezdci byli skoro u nich, veškeré šance na útěk
byly pryč. Jejich noc venku skončila.
„Nikdo se mě nedotkne!“ zařval Brennus, posílený vínem. „Jsem
svobodný člověk.“
„Co můžeme dělat?“ Romulus chtěl utéct, a ne bojovat. „Jsou to
aristokrati.“
„Pár jich zabijeme.“
„Ne, ty idiote!“ On to takhle neviděl. Místo před nevěstincem nebylo
vhodné na zahájení povstání.
Bylo však příliš pozdě.
Brennus popadl dveřníka za tuniku a udeřil ho silně čelem do hlavy.
Z rozbitého nosu se mu spustila krev a hromotluk v bolestech vrávoral
pryč. Oběma rukama si držel obličej. Gal ho chytil za rameno a
kožený opasek a mrštil jím velkou silou o dům.
„Otoč se, otroku!“
Romulus se rychle otočil.
Caelius, celý od bláta, byl jenom pět kroků od něj, v ruce dýku.
Vedle něj jeho kamarádi, ozbrojeni stejně.
„Myslel jsem, že patricijové nenosí zbraně,“ řekl Romulus rozzuřeně
a gladius mu vyklouzl z pochvy.
„Hodí se na zabití verbeže,“ zavrčel Caelius a udělal výpad.
Romulus se snadno vyhnul výpadu opilce, když Brennus zaútočil
zleva a omráčil jezdce potřetí.
„Měls pravdu,“ usmál se Gal na Romula. „Zkus nikoho nezabít.
Jinak nás najisto ukřižujou.“
Potěšilo ho, že se Brennus uklidnil, ale sotva měl čas přikývnout.
Caeliovi společníci útočili ve vlnách noži a mávali tógami. Bylo
snadné vrazit jílec meče do hejna zuřivých tváří. Máchl mečem
naplocho proti každému, kdo přišel moc blízko, a oni se stáhli,
protože se jeho meče báli. Zastrašit šest ozbrojených chlapů byla
radost.
Romulus ucítil, že ho něco tahá za tuniku. Byl to Caelius.
Instinktivně praštil patricije po hlavě a koutkem oka viděl, jak padl
bezvládně do bláta.
S Brennem si nějakou dobu drželi skupinu od těla. Odráželi výpady
opilců a smáli se, jak to jde snadno. Protivníci nadávali a plivali
vzteky, ale nedokázali se přiblížit na vzdálenost nože.
To však mělo skončit. Rozruch přivolal pět otroků, kteří přišli s
meči, holemi a obušky v rukách udělat pořádek. Jeden byl osobní
strážce, ale ostatní vypadali jako pomocníci v kuchyni. Zdálo se, že v
nevěstinci měli jenom dva dveřníky.
„Je čas odejít.“ Brennus hodil jednoho z těch tlustších na zeď a dal
mu jednu na solar. Ten zasténal a svalil se na zem.
„Co takhle ustoupit?“ Gal konečně vytáhl meč.
„Nejvyšší čas,“ odsekl Romulus.
Blížili se k sobě uprostřed ulice, zbraně výhrůžně před sebou.
„Zůstaňte, kde jste,“ zařval Brennus. „Kdo se přiblíží, je po něm.“
Otroci se drželi zpátky, protože se jim nechtělo riskovat zranění nebo
smrt v boji, který nebyl jejich. Tři postavy už ležely na břiše v blátě.
Aristokrati pochopili, že prohráli, a tak jen stáli a dělali na bojovníky
neslušná gesta.
„Utíkej, co můžeš!“ Brennus zasunul meč. „Zpátky do ludu a hodně
rychle.“
Z nevěstince se rozlehl do tmy křik.
„Vražda!“ Nad ryšavým mužem se sklonila zavalitá postava. „Zabili
Caelia!“
„Jeden jezdec je mrtvý.“
 „To byl ten kluk. Viděl jsem ho,“ vykřikl jiný. „Pošlete pro lictora a
pro stráže.“
„Bohové na nebesích,“ supěl Brennus. „Cos to udělal?“
„Já? Nic,“ vyjekl Romulus. „Měls je nechat, ať mě zbijou.“
„To jsem nemohl. Dlužím ti to, nezapomeň.“
„Díky. Ale schovej si to, až tě budu opravdu potřebovat.“
„To ta jeho zpupnost.“
Romulus se spokojeně zasmál.
„A to víno,“ připustil Gal. „Ale to tys mi to nasadil do hlavy.“
„To není nejlepší způsob, jak začít povstání, Brenne.“
Kamarád se zatvářil zakřiknutě. „Tak proč jsi ho zabil?“
„Já ho nezabil.“ Romulus se naposledy zoufale ohlédl na ten zmatek
za nimi. „Praštil jsem ho po hlavě, ale to ho nezabilo.“
„Tak jsi mu musel prorazit lebku,“ řekl Brennus. „To se stane
snadno.“

***

V nevěstinci ten rámus všichni slyšeli. Fabiola čekala v předpokoji

vedle recepce, když vrazil dovnitř Vettius. Narazil do sochy a shodil ji
s rachotem na zem. Vyděšeně vyběhla a našla dveřníka, napůl v
bezvědomí a z nosu mu tekla krev. Na mozaikové dlažbě se válely
kousky rozbitého kamene. Vyděšení klienti vše sledovali. Lupanar byl
obvykle ostrovem klidu v nebezpečném městě. Skupina dívek, které si
prohlíželi, se k sobě nervózně přimkla.
„Benigne!“ vykřikla Fabiola. „Pojď odsud.“
„Co se to děje?“ ozvala se Jovina, která vyšla z chodby vzadu a
špulila rty.
„Nevíme, madam. Někdo hodil Vettia dovnitř.“ Fabiola se odvážila
vyhlédnout dveřmi ven. Ve světle loučí uviděla dvě postavy v
pláštěnkách s meči, jak bojují s muži, kteří zrovna odešli. „Vypadají
jako zloději, kteří se snaží okrást ty urozené pány.“
„Benigne!“ zaklela Jovina. „Kde je to hovado?“
Za chvilku se objevil druhý dveřník. Upravoval si tuniku po návštěvě
záchoda. „Volala jste mě, madam?“
Jovina zrudla. „Na mé zákazníky tamhle útočí. Vezmi Cata a další.“
Zmatený Benignus konečně pochopil, že Vettius leží na břiše,
Fabiola u něj klečí a zvenku je slyšet třesk zbraní. Otočil se, letěl
chodbou a z plných plic hulákal.
„A nějaké zbraně!“ zavolala Jovina a zavřela na závoru. S milým
úsměvem se obrátila k šokovaným zákazníkům. „Jen menší hádka,
pánové,“ zavrněla madam. „Dneska to máte za poloviční cenu.“
Muži se rozzářili a brzy zmizeli. Chlípné myšlenky jim vyhnaly z
hlavy všechno ostatní.
Jovina přecházela po místnosti a netrpělivě čekala na otroky.
Fabiola složila kapesník a přiložila ho Vettiovi na rozbitý nos, aby
přestal krvácet. Řecký lékař mu ho bude moct posléze narovnat.
Nakonec otevřel oči a pomalu přicházel k sobě.
„Při Hádovi, co se to děje?“
„Dva otroci chtěli dovnitř,“ mumlal Vettius. „Zaútočili venku na
jednoho pána.“
„Otroci?“ zeptala se Fabiola ostře. To bylo hodně neobvyklé. „Víš to
jistě?“
Dveřník přikývl. „Jeden byl hotovej obr. Ten galský gladiátor.“
Vrátil se rozzuřený Benignus, ostatní v patách za ním. Všichni měli
nože, meče nebo obušky. Otroci z kuchyně vypadali vyděšeně. Boj
nepatřil mezi jejich běžné povinnosti.
„Na co čekáte?“ zaječela Jovina. Otevřela dveře. „Jděte ven!“
Vyhrnuli se ven, protože se víc báli své paní než fyzického ohrožení.
Za okamžik třesk zbraní ustal. Slyšeli výkřiky, když zloději utekli, a
potom ticho. Najednou začal jeden jezdec ječet, že se stala vražda.
 Jovina se zamračila. Tahle noc neprobíhala dobře. Už přišla o peníze
kvůli slevě. Teď byl někdo mrtvý. Takové špatné zprávy se po městě
šíří rychle. Vykoukla na ulici, jestli je tam bezpečno, a potom vyšla
ven.
Fabiola ji následovala ke vchodu.
V blátě ležely postavy v tógách a jedna měla na prsou velkou rudou
skvrnu. Otroci tam nejistě postávali, zatímco páni, kteří přežili, volali
po vrazích.
Madam zhodnotila situaci. „Vezměte tyhle tři hlupáky,“ řekla rázně
Benignovi. „Jděte na forum a přiveďte lictora a jeho lidi. Řekněte mu,
že byl zavražděn Rufus Caelius.“
Benignus s úlevou přikývl. Tahle situace byla nad jeho síly. Vzal ze
zdi louč. Kývl na ostatní a utíkal pryč.
Fabiola to sledovala s rozšířenýma očima a poslouchala vzrušený
rozhovor. Takový útok nevěstinec nezažil a pocítila při tom pomyšlení
radost. Jezdci byli děsně zpupní, hlavně ten mrtvý ryšavý. Choval se k
ní velice hrubě, až měla chuť zavolat pro pomoc. Co se jí týkalo,
Caelia nebyla škoda.
Vycítila za sebou pohyb. Ve dveřích stál Vettius a trochu se kymácel.
„Jsi v pořádku?“
Přikývl a tvářil se nějak divně.
„Co je, Vettie?“
„Taková legrační věc. Ten druhý vypadal jako tvoje věrná kopie.“
Fabiole se obrátil žaludek. Romulus! Zaplavila ji radost, když si
uvědomila, že její dvojče žije. Rychle poděkovala Jupiterovi. Věděla,
že na sobě nesmí nechat nic znát. Okamžitě se otočila, aby zjistila, co
dělá madam. Jovina měla zvláštní schopnost slyšet i ten nejtišší šepot.
Naštěstí nebyla v doslechu, snažila se uklidnit urozené pány.
„Prodali ho do gladiátorské školy, viď?“
Přikývla a při té živé vzpomínce ji přemohly emoce.
 „Taky vypadal silný,“ řekl dveřník, promnul si nos a zasténal. „Chtěl
mě přemluvit, abych se k nim přidal.“
Pýcha se mísila s bolestí. Její bratr přežil víc než rok v aréně. Už je z
něj muž s mnoha vítězstvími na kontě. Lidi by nakonec mohli vědět,
kdo je Romulus. Nedokázala zjistit, ve které škole je. „Ani slovo o
tom,“ zašeptala a oči jí zářily. „Ani o jeho kamarádovi.“
Vettius polkl. „Jasně že ne,“ řekl. „Ale Gala poznali i ostatní.“
Rozrušená Fabiola zírala do tmy. Když gladiátor zabije aristokrata, je
to potupa a vynaloží se veškeré úsilí k nalezení pachatele. Lictoři brzy
vytáhnou stejnou informaci ze všech svědků. Důkazy od otroků jsou
nepřípustné, pokud nejsou získány na mučení, a eunuchové Nepos a
Tancinus budou bečet jako jehňata. To znamenalo, že návrat do jejich
školy byl pro Romula a jeho druha nebezpečný. A i kdyby uprchli z
města, pořád by stáli mimo zákon.
I ta malá šance, že najde svého bratra, byla zcela ztracená.
Připadala si jako v pekle.

***

Slyšeli otvírání okenic nad sebou, jak lidi, které probudil ten rámus,
vyhlíželi ven.
„Co se to děje?“ zvolal kdosi.
Nevšímali si toho a utíkali za roh na ulici, kterou Romulus nakonec
poznal.
„Zpomal,“ mumlal Gal, sotva popadaje dech. „Nebudou nás stíhat,
dokud nedorazí posily.“
Romulus přemýšlel na plné obrátky. „Nikdo nás tady nezná,“ usmál
se.
„Jsme až po krk ve sračkách.“ Brennus ho zřejmě neslyšel. „Nedá se
nic dělat. Musíme utéct. Hned teď.“
Romulus byl zmatený. „Odejít?“
 „Když to neuděláme, před slunce západem nás ukřižujou,“ řekl
Brennus neobvykle vážně.
„Proč?“
„Ten přitroublej dveřník mě poznal. Jako gladiátora,“ odpověděl.
„Kolik Galů mé velikosti je v Římě?“
Romulus cítil, že se mu život vymyká z rukou. „Já jen použil jílec
meče,“ řekl potichu. „Mrzí mě to.“
„Už se stalo.“ Brennus měl v očích smutek, ale taky rozhodnost. „Do
svítání budou vojáci prohledávat všechny školy ve městě. Když
najdou mě, mají i tebe. Náš čas v Římě skončil.“
Romulus věděl, že má pravdu, ale nechtěl tomu uvěřit. Nebude žádné
povstání otroků. Žádná schůzka s Julií.
Po chvilce ticha Brennus znovu promluvil.
„Ty patricijský grázlové nás oba zabijou velice pomalu a budou při
tom poslouchat, jak křičíme, že jsme nevinný. Už jsem to viděl
mnohokrát. Tohle nechci.“ Otočil se a kráčel k ludu.
„Stůj!“ sykl na něj Romulus. „Co uděláme?“
„Rozloučíme se s Astorií a vezmeme si zbraně.“ Brennovi zasvítily
ve tmě zuby. Rozjařila ho vyhlídka na to, že se zase vydá na cestu.
„Potom zamířím do Brindisi. Nikdo mě tam nebude znát a můžu se
nechat naverbovat do Crassovy armády. Jdeš taky, bratře?“
Romulus zaváhal, ale jenom na chviličku. Jeho jediná šance na
přežití byla držet se Brenna. Šel za ním ranním světlem do školy
Ludus magnus a přemýšlel, jestli se někdy vrátí. Jestli ještě někdy
uvidí Julii.
KAPITOLA XVIII
 Útěk

Jižní Itálie, podzim roku 55 před Kristem

Oba kamarádi bez váhání opustili život v Římě a za úsvitu se vykradli

z městských bran. Nejdřív se vydali na jih po Via Appia mezi velkými
hrobkami, kde byli pochováni boháči. V této oblasti, kde žili levné
děvky a zloději, bylo vzhůru jenom pár lidí, kteří je mohli vidět, jak
tudy procházejí. Věděli, že budou budit pozornost, a tak když se
rozednilo, zamířili do polí. Dva těžce ozbrojení muži, kteří nebyli
legionáři, museli být pro většinu obyvatel banditi nebo uprchlí otroci,
a tak šli po venkovských cestách, obvykle časně ráno nebo pozdě
odpoledne. Romulus a Brennus nechtěli nikoho potkat a za každou
cenu se vyhýbali statkům a městům.
Rychle se před odchodem zastavili v kuchyni ludu a nabrali si
chleba, sýr a zeleninu aspoň na několik dní. Brennus si vzal kromě
dalších zbraní i luk, aby mohl cestou lovit vysokou a divočáky. Každý
měl kožené vaky na vodu, které pravidelně doplňovali z potoků. Za
chladného počasí nebylo spaní pokaždé příjemné, ale zachumlali se do
dek pod hrubé přístřešky a nad nimi zářily na jasné obloze tisíce
hvězd. Bylo to lepší než ukřižování.
Na jih od Říma byly po Kampánii a Apulii roztroušeny velkostatky,
které vlastnili boháči. Romulus byl nadšený z polí a kopců porostlých
pšenicí, vinnou révou, olivami a ovocnými stromy. V noci je sady
zásobovaly jablky, švestkami a hruškami. Toto šťavnaté ovoce mladík
ochutnal jenom zřídka. Ve dne míval Romulus záchvaty vzteku, když
tajně sledoval bezpočet zubožených otroků, jak pracují na statcích,
připoutáni k sobě okovy na nohou. Dozorci stáli nad každou skupinou
a měli připravené biče pro případ sebemenšího odporu.
Na všech statcích to bylo stejné.
Romulus si rychle uvědomil, že celou zemi pohání otrocká práce.
Není divu, že byl Řím tak bohatý, když desítky a tisíce jedinců musely
pracovat zadarmo. Kamarádi vedli cestou nekonečné debaty. Romulus
fantazíroval, že zabili Memora a začali druhé povstání otroků, a
nezkazili všechno návštěvou Publiovy hospody. Pořád měl z té noci
smíšené pocity. Protože šli ven, setkal se s Julií. I když věděl, že to
bylo jenom pobláznění, při vzpomínce na ni se mu rozbušilo srdce. To
se však mísilo s pocitem viny, co všechno mohlo být. Kdyby nešli
ven, možná by teď kráčeli kolem těchto latifundií, osvobozovali
otroky a neschovávali se jako zvěř.
Ani Brennus netušil, kolik tady je otroků, a pobuřovalo ho to stejnou
měrou. Na cestě sledovali dělníky všech ras a vyznání, co jich je pod
sluncem. Touha Říma po otrocích byla neukojitelná. Uspokojovala se
hlavně ve válkách a vyhlazení Allobrogů bylo jak vidno výjimečné.
Ti, co skončili na italských latifundiích, museli trpět jako on. Bylo mu
to odporné, ale cítil, že to nemůže změnit. Nebyl Spartakus. Bojovník
ano, ale ne generál. Vyčítal si, že neutekl z ludu dřív, ale ten pocit se
zmírňoval. Možná že by jejich povstání uspělo. Ale spíš ne. A jak by
mohla Ultanova slova dávat smysl, kdyby bojoval po celém
poloostrově?
Cesta dál, než kdy byl nějaký Allobrog. Ta slova se stala Brennovou
mantrou. Všechno ostatní před ní bledlo. Dokázal si představit, že
teprve až uvidí, jak se druidovo proroctví naplňuje, ospravedlní to
jeho rozhodnutí před šesti lety odejít a nebránit svou vesnici.
Přátelé ušli skoro tři sta mil ani ne za dvacet dní.
Měli spoustu času na přemýšlení.
Když viděli, jak se počet otroků zvyšuje, toužili pustit z hlavy
všechny vzpomínky na vlastní otroctví. Romulův a Brennův cejch byl
stále přítomným důkazem o jejich postavení, a kdyby se to prozradilo
v armádě, okamžitě by je ukřižovali. Po krátké debatě se domluvili, že
mají jenom jedno řešení. Našli si vhodný lesík v kopcích nad Brindisi,
Brennus rozdělal oheň a brousil si dýku tak dlouho, až se s ní dalo
oholit. Vyzval Romula, aby se zakousl do kousku dřeva, nahřál ostří
nad plameny a potom několika hbitými tahy odstranil nenáviděná
písmena LM. Romulovi stékaly po ruce malé stružky krve, která
nakonec kapala na zem. Bolestí mu lezly oči z důlků, když sledoval,
jak mu Gal sešil ránu malou jehlou a kousky střeva z náhradní tětivy.
Brennus se usmíval. „Možná to nebude žádná krása, ale poslouží to.
Nějakou dobu si to nech zakryté, a když to někdo uvidí, můžeš říct, že
to máš od meče.“
Hrubé stehy zanechají hrbolatou jizvu. Ani náhodou to nebude
připomínat jemnou práci řeckých lékařů v Římě, kterým bohatí bývalí
otroci platili, aby jim odstranili cejchy. Romulovi to bylo jedno.
Důkaz o tom, že patřil Memorovi, byl navždycky pryč. Ale když za
chvilku vytáhl svůj nůž a natáhl se ke Galově noze, Brennus ho
zarazil.
„Nemůžeme mít oba čerstvě sešitou ránu. Ty mi to vypal. Z ohně
vypadne hořící poleno každou chvíli.“
Romulus chabě zaprotestoval, ale věděl, že kamarád má pravdu.
Uprchlé otroky nečekalo žádné slitování. Aby vyloučili podezření,
museli mít různá zranění. Rozpálil si dýku dočervena a pak ji se
skřípěním zubů přiložil Brennovi k lýtku. Okamžitě ucítil zápach
spálených chlupů a seškvařeného masa.
Obrovský Gal se šklebil a dovolil, aby ta palčivá bolest odnesla
některé vzpomínky na otroctví. „Chvíli tady zůstaneme,“ oznámil s
úsměvem. „Olížeme si rány a odpočineme si. Potom můžeme sejít do
přístavu.“
Jeho úsměv nakazil i Romula.
Poslední utrpení, a už byli opravdu svobodní.
 ***

V přístavu v Brindisi to vřelo. Město se s příchodem Crassovy armády

změnilo. Úzká mola plnily tisíce vojáků, tuny výstroje a zbraní.
Všechno čekalo na nalodění k cestě do Malé Asie. Na obzoru se ježil
les stěžňů. Na vlnách se lehce pohupovaly desítky trirém, trojveslic se
třemi řadami vesel nad sebou, přivázaných těsně vedle sebe.
Námořníci, kterých bylo všude plno, nadávali na nemotorné cestující.
Muly hýkaly, když je nutili vyjít po úzkých lávkách na lodě.
Důstojníci vykřikovali rozkazy a strkali do mužů, aby se seřadili.
Mezi jednotkami běhali poslové a přinášeli rozkazy.
Brennus a Romulus se tlačili davem a hledali, kde se můžou přihlásit.
Trvalo jim dlouho, než našli v hlavním doku provizorní oddělení s
pytli mouky. Stál tam starý centurion a křičel rozkazy na nové
odvedence.
Pátravě si prohlížel špinavou dvojici, která se před ním zastavila.
„Zemědělci, co?“
„Správně, pane.“
Romulus mlčel a všiml si faléry, která mu visela na rezavém
koženém pancíři, a stříbrného obojku. Bylo jasné, že to je statečný
člověk.
„Jste dobře vyzbrojený, co?“ Ukázal na těžká kopí, luk, meče, dýky a
pěkné štíty.
„Jsme ze Zaalpské Galie, pane,“ vysvětlil Brennus. „Všude je plno
banditů, a tak jsme museli umět bojovat.“
„Hm. Takže jsi Gal.“ Důstojník si prohlížel Brennovy svaly a jizvy
na rukách. „Proč jste přišli do Brindisi?“
„Velký generál vede vojska na Jeruzalém. Slyšel jsem, že kořist bude
dobrá.“
 „To říkají všichni odvedenci.“ Centurion se podrbal v krátkém
šedivém strništi a pronikavě si prohlížel Brenna odshora dolů. „Nejste
uprchlí otroci?“
„Ne, pane,“ odpověděl Gal bez mrknutí oka. Romulus ho napodobil.
Ráno se ostříhali podle vzoru římských vojáků.
„Otroci nesmí vstoupit do armády za žádných okolností. Takový
zločin se trestá smrtí. Jasný?“
„Jsme svobodní muži, pane.“
Důstojník zamručel, když nahlédl do záznamů na pergamenu z
teletiny, který ležel před ním. „A ten mladík?“
„Bojuje líp než většina dospělých, pane.“
„Opravdu?“
„Sám jsem ho učil, pane.“
„Trochu mladý, ale dost velký.“ Centurion jim přistrčil rydlo.
„Zapište se aspoň na tři roky. Když zůstanete v armádě dvacet let,
dostanete římské občanství. Plat je sto denárů ročně. Vyplácí se každé
čtyři měsíce ve stejných částkách. Podle situace.“
„Podle situace, pane?“ Romulus promluvil poprvé a snažil se co
nejvíc napodobit Brennův přízvuk.
„Když jsme uprostřed těžkých bojů, nemůžete dostat peníze.“
„Sto denárů?“ Romulus se nevěřícně obrátil na kamaráda. Jen v
měšci od Pompeia bylo pětkrát víc.
Brennus se zamračil.
Centurion se dal do smíchu, protože tu poznámku špatně pochopil.
„Spousta peněz,“ řekl. „Crassův syn Publius je štědrý člověk. Chce
mít vedle svého jezdectva tu nejlepší pěchotu.“
Romulus se usmál, jako kdyby to pochopil až teď. Koneckonců
nevstoupili do Crassovy armády kvůli penězům.
„Dostanete šaty a zbraně. Náklady na vybavení, jídlo a na pohřeb se
vám strhnou z platu. A když řeknu, abyste něco udělali, udělejte to
rychle. Jinak vás přetáhnu tímhle.“ Švihl prutem do pytlů s moukou.
„Velím kohortě, ale jsem taky váš centurion. Jasný?“
Přikývli.
Důstojník zaklepal křivým ukazováčkem na pergamen. „Tady se
podepište.“
Ti dva se na sebe dlouze podívali. Jakmile to udělají, není cesta
zpátky. Brennus pokrčil rameny, vzal do velké ruky rydlo a udělal na
dokument značku. Romulus udělal totéž.
„Dobrá!“ usmál se centurion. „Jste pod mým přímým velením.
Jména?“
„Brennus, pane. A tohle je Romulus.“
„Romulus?“ zopakoval se zájmem. „Pěkné italské jméno. Kdo je tvůj
otec?“
„Římský legionář, pane.“ Romula nic jiného nenapadlo. „Matka
chtěla uctít jeho památku.“
„Vypadáš jako Říman. Měl bys mít taky povahu válečníka.“ Zdálo
se, že ho to potěšilo. „Pro vás jsem vrchní centurion Bassius. Počkejte
tamhle se zbytkem kohorty.“
„Kdy vyplujeme, vrchní centurione?“
„Dneska v noci. Generál si přeje, aby tažení začalo okamžitě.“

***

Romulus hleděl na Brindisi, které skoro nebylo přes oranžovožlutý

opar vidět. Slunce už zapadalo a moře změnilo barvu z jasně modré na
temně modrou. Lehký vánek poháněl římskou flotilu od pobřeží. V
pohasínajícím světle rozeznali ostatní trojveslice, které doprovázely
tu, na niž se nalodili.
Desítky dřevěných vesel vydávaly tichý zvuk, jak se synchronně
nořily do vody.
 Achilles byla typická nízká římská loď s jednou plachtou, třemi
řadami vesel na každé straně a bronzovým klounem pod čárou ponoru
na přídi. Na palubě nebylo nic kromě kapitánské kabiny na zádi a
katapultů pro útok na nepřátelská plavidla.
„A je to.“ Brennus plivl přes dřevěný bok do vody. „Teď nás ty
neřádi nenajdou.“
„Kdy se můžeme vrátit do Itálie?“
„Za pár let. Na vraždu aristokrata se jen tak nezapomene.“
Romulus se při té vyhlídce zachmuřil. Během jejich putování na jih
měl plnou hlavu myšlenek na rodinu, Caelia a Julii, ale teď tohle
všechno bude muset jít stranou. Nemělo velký smysl dělat si starosti s
věcmi, které nemohl nijak ovlivnit.
„Měli jsme té noci zůstat v ludu.“
„Možná že měli.“ Brennus hleděl nepřítomně na východ. „Ale
bohové si přáli, aby se to stalo. Cítím to v kostech.“
Romulus se podíval stejným směrem. Tmavnoucí obloha na
horizontu splývala s černým mořem a nebylo možné je od sebe odlišit.
V dáli se nacházelo neznámo, svět, o němž si Romulus myslel, že ho
nikdy neuvidí. Ale teď mu připadalo možné vše.
Otřásl se a vrátil se do přítomnosti. „Co bude s Astorií?“
Gal posmutněl. „Sextus slíbil, že ji bude chránit, a jestli bohové
dopustí, zase se setkáme. Ale nemůžu se vyhnout svému osudu.
Neměli jsme jinou možnost než utéct a Astoria to ví.“ Jejich
rozloučení bylo příliš krátké, a když se Brennus pokusil zůstat déle,
Núbijka ho něžně políbila a vystrčila ze dveří. Věděla, jak moc pro
jejího milého znamenala Ultanova slova. Naplň svůj osud, pošeptala
mu.
Brennus si těžce vzdychl.
Romulus věděl, jak mu je.
Následky toho boje byly zničující pro oba. Brennův život špičkového
gladiátora skončil, ztratil svou ženu. Romula hledali kvůli vraždě a
oba prchali před spravedlností. Dokud se Astorii nepodaří předat jeho
vzkaz, Julia si bude myslet to nejhorší, když se neukázal. Romulovy
plány na povstání otroků byly v prachu, a přestože byl svobodný,
zdálo se mu ještě nepravděpodobnější, že někdy uvidí svou rodinu,
natož že ji vysvobodí. Místo toho se plavil na východ jako voják
Crassovy armády.
To znamenalo, že Gemellus zůstane bez trestu.
Zamračil se při vzpomínce na události, které je přivedly na palubu
Achilla. Kéž by neodešli z ludu. Kéž by se nezastavili před
Lupanarem. Kéž by nezabil toho aristokrata.
Ale zabil ho.
Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval. Jako Brennus bude muset
důvěřovat bohům. Jupiterovi. Největšímu a nejlepšímu. Jen on jediný
by dokázal tu situaci změnit.
„Svinout plachtu!“ křikl na nejbližší posádku zástupce velitele,
zkušený optio. Římské lodě nikdy nepoužívaly plachty v noci a
spoléhaly se na pohon vesel.
Námořníci rychle poslechli. Zatáhli za lana, která držela těžkou látku
na stěžni. Když byla plachta svinuta ke spokojenosti optia, přešel po
Achillově sluncem vybledlé palubě a přesvědčil se, že jsou katapulty
připoutány a všechny volné součásti odklizeny.
Dřevěnou podlahou se k nim neslo tiché dunění bubnu. Bubnování
určovalo, jak rychle mají muži veslovat. Romulus byl zvědavý, a tak
už si prohlédl stísněné kajuty vojáků na palubě s arzenálem a stísněný
prostor pod ní, kde sedělo dvě stě mužů na úzkých dřevěných
lavičkách. Přejel mu mráz po zádech při pomyšlení, že jsou neustále
uvězněni ve vedru a vydýchaném vzduchu. Veslaři dostávali mnohem
víc jídla denně než vojáci, ale podle něj to byla jenom slabá náplast.
Přestože byli veslaři dobře placeni, byla to nesnesitelná práce, a kdyby
se loď potopila, hrozilo velké nebezpečí, že se všichni v podpalubí
utopí. Proslýchalo se, že se na tato plavidla posílali i obyčejní otroci.
 Svoboda, kterou si Romulus začal užívat, mu najednou připadala
dost křehká.
„Nikdo nás nenajde, viď?“ pošeptal Brennovi.
Gal ho s úsměvem objal silnou paží kolem ramen. „Teď jsme v
legiích. Dokud budeme moct bojovat, nikdo si nás nebude všímat.“
***

Romulus pohlédl na jejich nového velitele, který hovořil s jiným

centurionem a kapitánem Achilla. Bassius, jehož klidné chování se
přeneslo i na nové odvedence, se mu okamžitě zalíbil. Pár z nich
vypadalo jako bojovníci, ale zdálo se, že jsou rádi, že můžou sedět na
lehce se kývající palubě. Nepřekvapilo ho, že si je starý důstojník
vybral pro svou jednotku. Dvě centurie na lodi, čítající sto šedesát
mužů, tvořili většinou galští zemědělci v otrhaných tunikách a
kalhotách, vyzbrojení obouručními meči, kopími a dýkami. Zbytek
Bassiovy kohorty, který viděl při naloďování v přístavu, vypadal
podobně. Centurionův uvolněný přístup k jejich stavu mu teď byl
jasnější. Kromě námořníků byli gladiátoři skoro jedinými bojovníky
na palubě.
Crassova potřeba tisíců žoldnéřů znamenala, že naverbovali téměř
každého schopného muže, který se přihlásil. Spousta bezzemků
hledala zaměstnání. Byli oběťmi Caesarova tažení do Galie. Celé
kmeny byly vyhnány ze své půdy. Zprávy o tomto tažení se musely
dostat až k těmto zemědělcům, a proto se vydali na cestu do Brindisi.
Dole bylo větší teplo, a tak spousta mužů spala radši tam než na
palubě, kde foukal silný studený vítr. Romulus a Brennus si našli
úkryt na zádi a udělali si tam pohodlí. Seděli zabalení do vlněných
dek, jedli chleba a sýr, který si koupili na zaplněném tržišti nedaleko
přístavu.
 „Užij si to.“ Brennus si strčil kousek do úst. „Mohlo by to být na
nějakou dobu naše poslední jídlo. Odteď to bude bucellatum a
acetum.“
„Cože?“
„Suchary – mizerný sušený chleba a kyselé víno.“
„Měli bychom si dokázat obstarat zásoby v Lýdii, nemyslíte?“
Nad nimi stál drobný muž s úzkým obličejem a dlouhými blond
vlasy, vyšisovanými od slunce. V pravém uchu měl zlatou náušnici a z
jedné ruky mu visela zahnutá hůlka.
„Můžu si k vám přisednout?“ Cizinec se choval nenuceně.
Brennus si ho změřil pohledem. „Posluž si,“ řekl a udělal mu místo.
Romulus si předtím nevšiml muže, který byl neurčitého věku, něco
mezi pětadvaceti a čtyřiceti. Hrudník mu chránil nezvykle široký
pancíř, pokrytý bronzovými kruhy, a měl krátkou, kůží lemovanou
suknici podobnou té, jakou nosili centurioni. Na zádech se mu na
krátkém popruhu houpala hrozivá dvouhlavá sekyra. Na úzkém pásku
mu visel malý váček a na zemi u nohou měl položený ošoupaný
kožený vak.
„Taky jste právě vstoupili do armády?“
„Co je ti do toho?“ vyjel na něj Romulus, protože se pořád necítil v
bezpečí.
Cizinec si sundal sekyru a s povzdechem si sedl. Sáhl do vaku a
vytáhl velký kus sušeného vepřového a ostrou dýkou z něj odkrojil pár
plátků. „Dáte si?“
Galovi se rozzářily oči. „Díky. Trochu bych si dal. Jsem Brennus a
tohle je Romulus.“
„Já se jmenuju Tarquinius.“
Romulus mu nabídl kousek sýra a nově příchozí ho s pokývnutím
přijal.
Brennus ukázal na železná ostří Tarquiniovy sekyry. „Vypadá
zákeřně.“
 „Má svůj účel,“ odpověděl a přejel s úsměvem rukou po dřevěném
topůrku. „A vsadím se, že si umíš poradit ve svízelné situaci.“
„Umím, když musím.“ Brennus poplácal svůj obouruční meč, který
si přinesl z ludu, a všichni tři se dali do smíchu.
Při jídle mlčeli. Slunce zapadlo a zůstala po něm jen tenká rudá linka
na obzoru. Brzy padla úplná tma a oblohu pokryly hvězdy.
„Během plavby budou děsivé bouře,“ ozval se najednou Tarquinius.
„Dvanáct lodí se potopí, ale téhle se nic nestane.“
Oba na něj šokovaně zírali.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Romulus nervózně.
„Je to napsáno ve hvězdách,“ řekl hlubokým zvučným hlasem, který
zněl skoro jako hudba.
Mluví jako Ultan, pomyslel si Brennus.
Vítr na chvíli zesílil a Romula zamrazilo. „Ty jsi věštec?“
„Něco takového.“ Po odmlce dodal. „Ale bojovat umím taky.“
Romulus o tom nepochyboval. „Odkud jsi?“
„Z Etrurie.“ Tarquinius se podíval zasněně. „Na sever od Říma.“
„Římský občan?“ zeptal se Brennus rychle. „Proč nejsi v legii?“
Tarquinius se mu podíval do očí a usmál se. „Co dělají dva otroci na
útěku v armádě jako žoldáci?“
„Potichu,“ sykl velký gladiátor.
Etrusk povytáhl obočí.
„Nejsme otroci,“ zamumlal Brennus.
„Tak proč má tenhle mladík čerstvou ránu nahoře na paži?“
odpověděl Tarquinius. „Zrovna tam, kde by byl cejch?“
Romulus si provinile stáhl rukáv, ale bylo pozdě. Jak ležel,
vysoukala se mu hrubá látka haleny a odhalila zrádné šití. „Přepadli
nás cestou,“ vymlouval se. „Silnice jsou nebezpečné. Hlavně v noci.“
Naštěstí si jich nikdo další nevšímal. Ostatní vojáci se chystali ke
spánku.
 Tarquinius znovu povytáhl obočí. „A myslím, že jste bývalí
gladiátoři.“
Jejich zaskočené pohledy hovořily za vše.
„Jsem… byl jsem… nejlepší bojovník v Římě. Za svou výhru jsem si
koupil svobodu,“ vyhrkl Brennus.
„Když to říkáš.“ Tarquinius si sáhl na zlatý kroužek, který mu visel
na řetízku kolem krku. Byl na něm vyobrazený skarabeus. „Takže to
nemá nic společného se smrtí jednoho aristokrata?“ Olenus byl
pomstěn, pomyslel si spokojeně.
Oba ztuhli.
Jak to může vědět? zděsil se Romulus. Nebyl tam.
V nastalém tichu Brennus položil ruku na meč. „Ne,“ odpověděl s
kamennou tváří.
Tarquinius na tu zřejmou lež nezareagoval. „Ani já nechci, aby ve
mně někdo poznal Etruska. Nastoupil jsem ke kohortě jako Řek.“
„Před čím utíkáš?“
„Všichni musíme něco skrývat,“ usmál se. „Řekněme, že jako vy
jsem musel ve spěchu opustit Itálii.“
Trochu se jim ulevilo.
„Ty mluvíš řecky?“ zeptal se Romulus.
„A mnoha dalšími jazyky.“
„Proč nám tohle všechno povídáš?“ Romulus si rozpačitě drbal ránu,
která musela zůstat ukryta, dokud se zcela nezahojí.
„To je prosté. Oba vypadáte jako bojovníci. Víc než se dá říct o těch
nebožácích.“ Tarquinius hodil pohrdavě hlavou dozadu. Galové byli
spíš zemědělci než bojovníci.
Brennus si je prohlížel. „Bassius je vycvičí. Viděl jsem horší typy, ze
kterých se stali dobří bojovníci.“
„Možná. Ty bojovník jsi.“ Tarquinius znovu sáhl do vaku a vyndal
malou amforu. Zuby vytáhl korkovou zátku a podal amforu Brennovi.
Gal si ji nevzal.
 „Nevěříš mi?“ zeptal se pobaveně a zhluboka se napil. Potom mu
amforu podal znovu. „Čeká nás dlouhá cesta a mnoho bitev. Proč
bych ti nabízel jed?“
„Omlouvám se. Moc dlouho jsem žil v ludu,“ řekl Brennus a vzal si
víno. „Podělil ses s námi o jídlo a pití a já se chovám jako hulvát.“
Podal mu pravou ruku.
Etrusk ji s úsměvem uchopil a lehké napětí, které cítil od chvíle, co
se jim představil, zmizelo.
„A ty, Romule? Taky budeme kamarádi?“
Romulus odpověděl po pečlivém uvážení. „Budu tvůj kamarád, když
ty budeš můj.“
„Moudrá slova od někoho tak mladého.“ Tarquinius pohodil hlavou a
znovu se usmál, čímž upoutal pozornost nejbližších Galů.
Stiskli si ruce.
Nějakou dobu si všichni tři pochutnávali na Tarquiniově víně a
povídali si o tom, co je asi čeká v Malé Asii. Když se ochladilo,
ostatní odvedenci se schoulili do vlněných dek a spali. Romula
potěšilo, že Etrusk toho o místě, kam jedou, hodně ví.
„Bude tam velké horko.“
„Horší než v létě v Římě?“
„Jako v pekárně během Saturnálií. A nic než písek a kamení, kam
člověk dohlídne.“
„Pořád lepší než kříž na Martově poli,“ vložil se do toho Brennus.
„To je pravda,“ souhlasil Tarquinius. „Ale Mezopotámie bude jako
samo peklo.“
„Myslel jsem, že pojedeme do Jeruzaléma.“
Tarquinius ztišil hlas. „Ještě se to tady neví, ale náš generál se chystá
napadnout parthskou říši.“
Romulus a Brennus na něj jen nechápavě zírali.
 „Parthové žijí v mezopotamské poušti východně od Judska,“
vysvětlil Tarquinius. „Za řekou Eufrat.“ Rychle jim stručně vylíčil,
jak to v těch zemích vypadá.
Romulus soustředěně vstřebával všechny informace.
„Pokračuj.“ I Brenna to zaujalo.
„Řím udržoval nějakou dobu s Parthií mír, ale Crassus to chce
změnit.“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Gal.
„Než jsem se přihlásil, obětoval jsem jehně Tiniovi. Římani mu říkají
Jupiter,“ odpověděl Etrusk. „A játra jasně ukázala tažení do Parthie.“
Brennovi už to nepřišlo tak směšné. Ultan uměl číst budoucnost ze
zvířecích vnitřností a správně předpověděl mnoho věcí – včetně
vyhlazení jeho vlastního kmene. Přejel mu mráz po zádech, když si
vzpomněl na druidova poslední slova. „Proč tedy?“ zeptal se.
„Je to jednoduché. Seleukie, hlavní město Parthie, je strašně bohatá.“
„Ale Crassus už je nejbohatší člověk v Římě,“ ozval se Romulus.
Důkazy o tom viděl na vlastní oči.
„Peníze nejsou to jediné, o co Crassus usiluje. Už má dost úspěchů
Pompeia a Caesara. Úspěšné vojenské tažení je jediný způsob, jak si
vysloužit nějakou slávu.“ Etrusk se ve tmě zachechtal. „Oblíbenost u
lidí. Moc nad senátem a třídou jezdců. Na tom všem v Římě záleží.“
Do té chvíle měl Romulus jen nejasné povědomí o politice a rivalitě
mezi příslušníky vládnoucích tříd, neboť jako otroka se ho to dotýkalo
velice málo. Život byl neustálý boj o přežití, který mu neposkytoval
čas hlouběji uvažovat o tom, kdo vládne nad čím. Ale Tarquiniova
slova mu dávala dokonalý smysl – toto tažení řídila nobilita stejně
jako gladiátorské zápasy, které opustili.
Nepřipadalo mu to správné. Myslel si, že jsou svobodní.
„Takže to je jenom další římská invaze,“ řekl Brennus rozzlobeně.
„Nikdy nebudou mít dost?“
„Teprve až si podmaní svět,“ odpověděl Tarquinius.
 Tento velký muž se zahleděl zamyšleně na hvězdy.
„Skoro čtyři století uplynula od té doby, co porazili můj lid. Ale
stejně pořád truchlím,“ zašeptal Tarquinius. „Přesně jako ty kvůli
zničení tvého kmene.“
Brennova tvář se naplnila zlostí.
Etrusk zvedl obě ruce, dlaně natažené. „Procházel jsem před nějakou
dobou Zaalpskou Galií. Slyšel jsem o poslední bitvě Allobrogů. Říká
se, že tam padly tisíce Římanů.“
Brennus se nadýmal pýchou. „Co tě přivedlo na myšlenku, že jsem
Allobrog?“
Tarquinius se zasmál. „Není toho moc. Copánky, které jsi měl ještě
nedávno. Obouruční meč. To, jak mluvíš.“
Gal se rozesmál a Romulovi se ulevilo.
Prkna potichu vrzala, jak se loď pohybovala ve vodě.
Romulus si málokdy uvědomoval, jak jsou Římané zodpovědní za
utrpení jiných národů. Teď když viděl pohnutí na Brennově tváři, ho
pravda tvrdě zasáhla. Bojovníci mnoha ras byli v ludu jenom kvůli
agresivní politice republiky. Tarquiniův i Brennův kmen vyhladili
kvůli bohatství a půdě. Řím byl stát založený na válce a otroctví.
Romulus se najednou zastyděl za svou krev.
„Některé rasy jsou předurčeny k tomu být důležitější než jiné a
nezastaví se před ničím, aby toho dosáhly. Takoví jsou Římani,“ řekl
Tarquinius, jako by mu četl myšlenky. „Ty nejsi osobně zodpovědný
za jejich činy.“
Romulus vzdychl, když si vzpomněl na Gemellovy tirády o tom, že
základní principy republiky jsou už dlouho podrývány. Jak to vypadá,
bylo to všechno kvůli aristokratům, jako je Pompeius, Caesar a
Crassus, aby získali moc za pomoci krve obyčejných lidí a otroků,
kteří jim zajišťovali bohatství. Bylo to hrůzyplné zjištění. Romulus v
duchu přísahal, že až tažení skončí, už nikdy nebude podporovat
římský systém.
 „Co se děje, je předem určeno. Když nastal čas, Etrurie padla. Teď
roste vliv Říma.“
„Nic se neděje náhodou?“ zeptal se Romulus.
„Nic,“ odpověděl Tarquinius sebejistě. „Ani to, že tebe a tvou sestru
prodali. Ani tato cesta. Nebo tvá budoucnost.“
Romulovi se naježily chlupy na krku. „Jak víš o Fabiole?“
Etrusk se nedal zastavit. „A přesto se svět pořád točí. My jsme jenom
zrnko v tom všem.“
„Každý hlupák ví, že svět je placatý,“ přerušil ho Brennus.
„Ne. Víš hodně, ale svět je kulatý, a ne placatý. Proto můžeme
cestovat dokola a nespadneme z něj.“
Galovi to vyrazilo dech. „Odkud tyhle věci víš?“
„Prožil jsem roky dětství s velkým mistrem Olenem Aesarem.“
Tarquinius sklonil hlavu.
Brenna odpověď uspokojila a uctivě přikývl. Tajemství druidské
tradice předal Ultanovi jeho předchůdce. Možná by Tarquinius mohl
věštbu tohoto starého muže objasnit.
„Chci se naučit takové věci,“ řekl Romulus dychtivě.
„To se všechno ukáže.“ Etrusk si lehl a natáhl si nohy na palubu.
„Umíš číst a psát?“
Romulus zaváhal. „Ne,“ přiznal.
„Budu tě učit.“
Hořel touhou zeptat se na další věci, ale Tarquinius se otočil a díval
se na noční oblohu. Romulus si lehl na deku a nechal se ovívat
chladným vzduchem. Odhalení jejich nového přítele byla
neuvěřitelná. Nikoho na Achillovi dodnes neznali, a přesto Tarquinius
věděl o Fabiole a o Galovu kmeni. A co se stalo před nevěstincem.
Etrusk měl rozhodně tajemné schopnosti a kromě toho uměl číst a
psát. To byly vzácné vlohy.
 Jako první krok ke skutečné svobodě se naučí používat rydlo. Jeho
pochybnosti o tom, že opustil Itálii, se začínaly rozplývat. Se dvěma
přáteli, jako je Brennus a Tarquinius, se nemusí skoro ničeho bát.
Gal nahlas chrápal ve tmě a nevěděl o světě. Romulus kvůli tomu
nemohl nějakou dobu usnout.
„Tarquinie?“ zašeptal, protože si chtěl povídat.
„Co je?“
„Ty víš, odkud já a Brennus pocházíme. Víš hodně z minulosti.“ Jak
jsem zabil Caelia, pomyslel si a přeběhl mu mráz po zádech.
„Dost toho vím.“
„Tak mi řekni, co tajíš ty.“ I když byla tma, Romulus měl pocit, že
cítí Etruskův pohled.
„Jindy. Teď ne.“
Romulus umíral zvědavostí, ale pochopil, že Tarquiniova odpověď je
definitivní. Zavřel tedy oči a usnul.

***

Po několika dnech na moři flotilu zasáhla silná bouře, která potopila

tucet lodí a ostatní rozprášila daleko široko. Stovky legionářů a
námořníků se utopily, ale Achilles utrpěl jenom drobné šrámy na
dřevu. Tarquinius nic neříkal, ale Brennus se začal dívat na jejich
nového přítele s úžasem. Romulus slýchal vyprávění o potulných
věštcích v chrámech, a tak si nebyl tak jistý. Koneckonců byl podzim.
Ať byl důvod pro špatné počasí jakýkoli, byl to neblahý začátek
Crassovy výpravy a mezi plavidly se šířily zvěsti o smůle. Tarquinia
to viditelně nevzrušovalo, což zřejmě Brenna uklidňovalo. Ale
neobjevilo se nic dalšího, co by vyděsilo pověrčivé vojáky, a Romulus
brzy na Etruskovy předpovědi zapomněl.
Flotila plula dál kolem stovek ostrovů tvořících pobřeží Řecka. Lodě
zůstaly blízko pobřeží, protože mohly zůstat na otevřeném moři
nanejvýš dva tři dny. Římské umění boje na pevnině nezahrnovalo
také stavbu lodí. Trojveslice byly určené k plavbě podél pobřeží
ovládaných republikou a mohly udržovat mír – pax Romana.
Každý večer po západu slunce lodě vyhodily kotvy, aby si vyčerpaní
veslaři mohli odpočinout. Na pevninu byly vyslány ozbrojené
skupiny, aby nabraly do barelů vodu v řekách a potocích. Jídlo bylo
takové, jak Brennus předpověděl – suchary a kyselé víno. Jen málo
nových vojáků si stěžovalo. Byli rádi, že dostávají dvakrát denně
najíst.
Při různých příležitostech Romulus viděl celé pobřeží pokryté
spálenými kostrami lodí, což byly důkazy o tom, jak Pompeius
rozdrtil Kilíkijce. Divocí piráti přepadali lodě celá desetiletí a Řím
přicházel o obrovské peníze kvůli zmařenému obchodu. Po krátkém
pronásledování ve východním Středomoří vehnal Pompeius jejich
zbytky před pěti lety do pasti a rozdrtil je. Tohle vítězství mu přineslo
velkou slávu.
Několik nájezdníků se sem vrátilo, ale neodvážili se zaútočit na síly
v tak veliké převaze. Jednoho dne Romulus a jeho druhové uviděli
skupinu úhledných, nebezpečně vypadajících plavidel v ústí malé
zátoky, jenom pár stovek kroků od nich. Snědí muži stáli a sledovali
je vystrašeně z palub.
Ale žádná bitva se nekonala, protože Crassovi kapitáni měli nařízeno
nezdržovat se.
Brennus zvedl meč a zvolal: „Do boje!“
„Číhají na slabé,“ usoudil Tarquinius. „A ne na flotilu s tisíci
vojáků.“
„Tak dlouho jsem nebojoval.“
Etrusk se podíval na piráty.
„Brzy si užiješ boje do sytosti.“ Bassius uslyšel ten výkřik a přišel,
protože si myslel, že zabraňuje šarvátce. „Ztište se.“
„Ano, pane.“ Gal posmutněl.
 „No tak, Brenne.“ Romulus už věděl, jak kamaráda uklidnit. „Ukaž
mi ty pohyby, o kterých jsi mluvil. Je to v pořádku, vrchní
centurione?“
Bassius věděl, že dva z jeho nejlepších vojáků se cestou nudí.
„Nechci žádné zranění,“ řekl mrzutě. „Zakryjte si zbraně.“
Oba rychle poslechli. Když si odvedenci uvědomili, že se bude něco
dít, utvořili na palubě kruh. Brennus a Romulus cvičili každé ráno a
teď už všichni tušili, že jsou to trénovaní bojovníci. Oba už pomáhali
Bassiovi učit nadšenější jedince základní techniky.
Brennus se přikrčil a zuřivě se mračil. „Tak si na tebe posvítíme.“
Romulus ukázal Galovi na břicho. „Tloustneš z toho válení tady.“
Velký bojovník se smíchem zvedl svůj meč, smrtelně nebezpečné
ostří zakryté kůží.
Romulus se k němu pomalu blížil, bosé nohy se pohybovaly po
horké palubě s jistotou.
Když Tarquinius viděl, jak Brennus a jeho mladý chráněnec zápasí,
usmíval se. Už to bylo dávno, co někomu důvěřoval, ale z těchto dvou
uprchlíků se stali jeho dobří přátelé.
Mnohokrát od jejich seznámení se mu vybavila Olenova slova. Cesta
do Lýdie na lodi. Dva gladiátoři se tam stanou tvými přáteli. „Mýlil
ses, Olene. V jedné věci,“ zašeptal Etrusk škodolibě. „Potkal jsem je
cestou. Ne až tam.“

***
Když Crassovy trojveslice urazily stovky mil od paty Itálie k pobřeží
Malé Asie, nakonec vpluly do široké, mělké, neobydlené zátoky a
úplně celou ji zaplnily. Na kraji moře byla dlouhá pláž. Pevnina
nahoře byla nevábné oranžové barvy. Slunce viselo na jasné
bezmračné obloze a sužovalo spálené vojáky a námořníky. V
křišťálově modré vodě pod Achillem Romulus viděl ryby, plavající
kolem velké kamenné kotvy.
 Ochranný kordon legionářů odešel na břeh, aby zajistil bezpečné
vylodění vojsk. Potom vládl dva dny organizovaný chaos, když se
vojáci vyloďovali a odnášeli tuny vybavení a jídla. Jenom muly,
hýkající a rozzlobené jako vždycky, na břeh doplavaly.
Bassiovi žoldnéři se museli brodit po krk ve vodě. Romulus, Brennus
a ostatní, kteří neuměli plavat, se s obtížemi drali ke břehu, zatímco
Tarquinius plaval sebevědomě kolem nich a smál se. Když Etrusk
vylezl na písek, odhodil si dlouhé vlasy dozadu a sušil si je rukama.
Přitom si Romulus všiml červeného znamení ve tvaru trojúhelníku ze
strany na krku.
Tarquinius si rychle blonďaté kudrny spustil zpátky.
„Co to je?“
„Mateřské znamínko.“
„Má divný tvar.“
Tarquinius neodpověděl. Shýbl se a hledal ve věcech, které si dal do
prasečího měchýře, než naskákali do vody.
Romulus byl zvědavý, ale neměl šanci se zeptat. Už na ně řval
Bassius, protože se nemohl dočkat, až je seřadí k pochodu.
Crassus na to dohlížel z vyvýšeniny na břehu. Stál tam obrovský
stan, který generálovi poskytoval veškerý komfort, zatímco vojáci se
dřeli ve vedru pod ním. Kožený stan, kde měl koberce, stoly, postele a
oddělené místnosti, sloužil jako velitelství po dobu celé výpravy.
Dokonce tady bylo několik prostitutek, které koupil jeho syn Publius
pro pobavení vyšších důstojníků.
Na stožáru visela bez hnutí červená vlajka – vexillum. Ta
oznamovala každému vojákovi Crassovu pozici. Pečlivě vybraní
legionáři stáli na stráži ve dne v noci, zatímco poslové a trubači čekali
opodál, aby mohli doručit rozkazy.
Bassius velel jedné kohortě – šesti centuriím – dobrovolníků. Bylo
vytvořeno deset kohort, aby bojovaly společně s pravidelnou
armádou, a jednotka starého centuriona se připojila k šesté legii.
Jakmile všichni vojáci dorazili na suchou zem, Bassius je s řevem
hnal po písku na jejich postavení. Šestá legie už čekala. Jedna dobře
vycvičená kohorta se řadila za druhou.
„Pohyb!“ Bassiovi se nelíbila nedbalost jeho čtyř stovek osmdesáti
odvedenců. On a další centurioni je cvičili na palubě, ale to nestačilo.
„U Jupitera, skutečný vojáci se nám smějou.“
Trubky zazněly, jakmile byli žoldnéři na místě a přední šiky se hnuly
dopředu za pravidelným vojskem. Čtyři legie se vylodily na stejné
pláži před několika týdny a postavily provizorní tábory o něco dál ve
vnitrozemí. Šestá k nim dorazila po krátkém pochodu. Pevnosti ve
tvaru hracích karet se skládaly z hliněných valů ve výši muže. Hlína,
kterou použili, pocházela z hlubokých příkopů, které vedly po
obvodu. Na vysokých dřevěných věžích v rozích stály stráže.
Uprostřed každé strany byl jeden vchod. Dvě rovné silnice spojovaly
čtyři brány a rozdělovaly tábor na stejné části. Velitelství legií bylo
umístěno v jejich průsečíku a kolem něj měla každá centurie
vyhrazeny pozice, které se nikdy neměnily.
Další rozkazy předávaly bucinae. Polovina legie se rozptýlila jako
štít kolem ostatních.
„Je čas na trochu pořádné práce,“ křikl Bassius. „Položte na zem
veškeré vybavení kromě zbraní a lopat.“
Vrchní centurion věděl, co dělá. Odvedl je do sekce, kde bude obvod,
a na chvilku se připojil k důstojníkovi profesionálních jednotek. Za
chvíli se Bassiovi chlapi potili a nadávali při kopání.
Romulus viděl málokdy takovou píli jako u legionářů, kteří kousek
od něj kopali příkopy a ochranné valy. Stovky osob pracujících jako
jeden muž. Zdálo se, že vojáci republiky nebyli jenom bojovníci, ale
taky dělníci a stavitelé.
Romulovi se začala vracet hrdost na to, že je Říman, navzdory tomu,
že lid obou jeho kamarádů zničily římské síly. Bylo těžké, aby na něj
nezapůsobila přesnost a disciplína, jakou prokazovala Crassova
armáda. Každý jednotlivec zřejmě věděl přesně, co má dělat. Za tři
hodiny stály pravidelné řady stanů, jež chránily nové valy. Jednotlivé
centurie zaujaly své místo a každá měla prapor, který se od ostatních
lišil barvou. Bassius umístil žoldnéře za Publiovu jízdu.
Na Achillovi měli velký kožený stan, který užívali profesionální
legionáři, ale až dosud nebyl potřeba. Bassius byl zřejmě spokojený,
že Romulus, Brennus a Tarquinius mají sloužit ve stejném
contuberniu, což byla skupina osmi mužů, kteří spolu bydleli a vařili
si. Kamarádi se s pěti dalšími druhy seznámili během cesty. Varro,
Genucius a Felix byli zamračení venkovani z Předalpské Galie, které
vyhnali z jejich půdy Římané. Joseph a Appius byli malí mazaní muži
z Egypta a naznačovali, že utekli kvůli zločinům.
Neodpočívali ve stanech moc dlouho, když Bassius požádal jednoho
tribuna o dovolení, aby mohl začít výcvik své kohorty. Tenhle starý
veterán už měl plné zuby nicnedělání. Bassius stál ve společnosti
dalších pěti centurionů s rukama v bok a upřeně hleděl na potící se
žoldnéře.
„Je načase začít pořádný vojenský výcvik. Dlouho jste seděli na
zadku.“
Většina vojáků z toho nebyla nadšená, ale Brennus si mnul radostí
ruce.
„Seřadit! Pozor!“
Žoldnéři se rychle seřadili do útvaru a hleděli dopředu, jak je učili.
„Pozor!“ Bassius procházel mezi řadami, rovnal jim záda a
poklepával jim na bradu holí. „Tvařte se, že máte odvahu, i když ji
nemáte.“
Nakonec byl starý centurion spokojený. Když několika mužům
nařídil, aby s sebou vzali těžké dřevěné kůly, které získali od
proviantního důstojníka, odvedl kohortu z rušného tábora na rovinu
před nimi.
 Stejný nápad měli i ostatní centurioni. Místo bylo plné žoldnéřů,
kteří běhali, skákali a zápasili spolu. Po dlouhých týdnech na moři
důstojníci Crassovy armády věděli, že musí rychle dostat muže do
formy. Za dva měsíce měla být celá armáda připravena na pochod na
východ. Byla to krátká doba na to, aby se ze zemědělců stali vycvičení
vojáci.
„Připadá mi to zase jako kdysi u palu.“
„Bohové na nebesích!“ zasmál se Brennus. „Jako kdybychom to
potřebovali. Pořádně si zaběhat by bylo mnohem lepší.“
Když kůly zakopali do země tvrdé jako kámen, začali Bassius a jeho
společníci dávat skupinám odvedenců základní vojenský výcvik.
Romulovi a jeho kamarádům stačilo zaútočit na palus jednou dvakrát,
než Bassius usoudil, že jsou v tom výborní. Všichni tři stáli a
zadumaně sledovali, jak Galové jdou v jejich šlépějích. Veterán
obstaral tréninkovou výbavu, dřevěné meče a proutěné štíty, dvakrát
těžší než skutečné, a tvrdě se zpocenými muži pracoval. Byla to stejná
metoda, jaká se používala v gladiátorské škole.
„Co si myslíte, že děláte?“ řval Bassius na trojici za chvilku.
„Nestůjte tady. Čtyři kolečka po obvodu. Klusem!“
Romulus se zařadil za usmívajícího se Gala, když běželi podél
obranného valu kolem tábora.
Brennus si začal uvolňovat ramena. „Přesně tohle jsme potřebovali,“
liboval si.
Tarquinius mlčel a obhlížel legie, jak zaujímají postavení. Romulus
slyšel, jak si mumlá.
„Crassus má moc pěšáků. Je to hlupák.“
„Co je?“
„Koukni.“ Etrusk ukázal na tisíce legionářů, cvičících na žhavém
slunci. „Žádní jezdci.“
Na Romula zapůsobil úchvatný pohled na tu spoustu vojáků, kteří se
pohybovali jako jeden muž, ale přivřel oči, když pochopil, co
Tarquinius myslel. Dávné bitvy, o kterých mluvil Cotta, se odehrávaly
se silným jezdectvem. To bylo podstatnou součástí každé armády.
„Vedle našich stanů vidím jenom samé Galy a pár kohort Iberů.
Sotva dva tisíce.“ Tarquinius si otřel čelo. „To nestačí.“
Brennus máchal pěstí do vzduchu a naznačoval tak Romulovi, aby ho
napodobil. „Třicet tisíc pěšáků by mělo porazit každé vojsko,“ funěl a
pořád mu připadalo absurdní, že slouží v římské armádě, která
vyhladila jeho lid.
„Čísla nejsou všechno. Pomysli na Hannibala,“ nesouhlasil Romulus.
„Tolik vítězství proti přesile získal díky jezdectvu.“
Tarquinia jeho názor potěšil. „A Parthové budou mít sotva nějakou
pěchotu.“
„Tak jak budou bojovat?“ zeptal se překvapený Brennus.
„S lučištníky na koních. Útočí v rychlých vlnách a vystřelují šípy.“
Tarquinius natáhl imaginární tětivu. „Jako krupobití.“
„Dva tisíce koní bude mít co dělat, aby se jim vyrovnalo,“ řekl
Brennus.
„Přesně tak. A potom zaútočí katafrakti.“
Brennus ani Romulus to slovo neznali.
„Katafrakti jsou těžkoodění jezdci i koně.“
Romula to zneklidnilo. „Crassus to jistě ví taky.“
„Spoléhá na arménského krále,“ řekl Tarquinius zamyšleně.
„Artavazdes povolal šest tisíc příslušníků kavalerie.“
„Tak potom je to v pořádku, ne?“
„Jestli Crassus tu příležitost nepromarní.“
Čekali, až bude pokračovat. Zvedl se lehký vítr a Romula zamrazilo.
Armáda se zdála být neporazitelná.
Zdála se.
„Jak to myslíš?“ zajímal se Brennus.
„Nejdřív musíme přejít přes Malou Asii do Sýrie a do Judska,“ řekl
Etrusk. „Hvězdy a mořské proudy ukazují několik možných konců.“
 Brennus se uklidnil. Během cesty začal Tarquiniovi bezvýhradně
věřit. Jeho předpovědi počasí a setkání s piráty se vždycky potvrdily.
„Jestli nás Crassus povede do Arménie s Artavazdem,“ pokračoval
Tarquinius, „budeme hodovat v Seleukii za osmnáct měsíců.“
Ale Romulus moc nevěřil jeho slovům, která zahrnovala všechny
možnosti. Teprve se musel o věštcových schopnostech přesvědčit.
Mladý voják si namlouval, že ho Tarquinius musel slyšet, když si s
Brennem povídali o rvačce před nevěstincem. A to, že předpověděl tu
hroznou bouři a přítomnost pirátů v takových divokých vodách, byl
sotva důkaz nadpřirozených schopností.
Při zmínce o Seleukii Brenna zamrazilo. Žádný Allobrog nikdy
necestoval tak daleko, napadlo ho. Tam skončí moje putování?
Běželi dál, minuli skupinu vyšších důstojníků, kteří se shromáždili u
zavalitého muže před jedním táborem. Nikdo z nich se nepodíval na
tři vojáky, kteří je míjeli. Sluneční světlo se odráželo od zlaceného
pancíře muže uprostřed.
Crassus plánoval tažení.
„Naše osudy jsou v jeho rukách,“ řekl Romulus.
„Už bylo rozhodnuto,“ prohlásil Tarquinius. „Naše osudy nebudou
spojeny navždycky. A Crassus má vlastní osud.“
Romulus zrychlil. Už měl dost řečí o zlých znameních a smůle. Přál
si jediné – zlepšit si kondici a na chvíli zapomenout na všechno
ostatní. Když bude třeba, kamarádi mu poradí. Navzdory
Tarquiniovým předpovědím o nedostatečnosti armády bylo těžké
představit si, jak by takové obrovské vojsko mohlo prohrát.
KAPITOLA XIX
 Fabiola a Brutus

Po více než čtrnácti měsících…

Lupanar, Řím, jaro roku 53 před Kristem

Od doby, kdy Gemellus Fabiolu prodal, z ní vyrostla neobyčejně

krásná žena. Hladké černé vlasy jí spadaly až k útlému pasu.
Pronikavé modré oči uhranuly každého, na koho se byť jen na
okamžik zahleděly. Malý orlí nos jí dodával úžasný vzhled. Plná prsa
a ladné křivky mužům připomínaly bohyni Venuši.
Krátce po jejím příchodu do Lupanaru se rozšířily zvěsti o její
neuvěřitelné schopnosti potěšit. Po Brutově první návštěvě se Jovina
rozhodla, že sníží cenu za tuto novou dívku jenom o málo, což byl
risk, který se jí bohatě vyplatil. I přes vysokou cenu se z ní brzy stala
nejoblíbenější prostitutka.
Stará madam vydělávala spoustu peněz jenom na Fabiole. Během
šesti měsíců se jí peníze, které za ni zaplatila Gemellovi,
mnohonásobně vrátily. Jovina udělala nebývalé gesto, když dovolila
Fabiole, aby si nechávala o něco větší podíl než ostatní ženy. Jinak
byla její majitelka pořád ostrá jako břitva. Nikdy Fabiolu nepustila
ven bez doprovodu a nepadla ani zmínka o vykoupení svobody.
Mezi její zákazníky patřili bohatí obchodníci, politici a důstojníci –
příslušníci všech vládnoucích tříd. Natolik je okouzlila, že mnoho z
nich za ní přicházelo alespoň jednou týdně a zasypávali ji drahými
parfémy, šaty a šperky. Dárky byly vždycky vítány, především peníze,
které si pečlivě ukládala do kovové truhlice. Každý měsíc ji Benignus
nebo Vettius doprovodili na Forum Romanum. Tam Fabiola uložila
hotovost u řeckého lichváře, od něhož měla malý úrok. K tomu, aby se
případně dostala z Lupanaru, potřebovala našetřit spoustu peněz.
Tahle touha ji neopouštěla. Peníze vyzvedávala jenom občas, a to
když si chtěla koupit nějaké informace o Romulovi.
Od té osudné noci, kdy přišla o možnost setkat se s bratrem před
nevěstincem, obrátila při pátrání každý kámen. Zdálo se, že po něm
nezůstaly žádné stopy. Uklidňovala se tím, že se jí podařilo zjistit
minimum informací o obyvatelích gladiátorských škol. Ve městě byly
jenom čtyři a do Lupanaru pravidelně docházel jenom jeden z lanistů,
majitelů těchto škol. Teď si byla jistá, že Romulus nikdy nepobýval ve
škole Ludus dacicus. Její malý plešatý lanista byl Fabiolou tak
posedlý, že jí vyprávěl prakticky o každém bojovníkovi, který prošel
branami jeho školy. A přestože věděla, že její bratr nejspíš už dávno z
Říma uprchl, toužila zjistit něco – cokoli – o tom, co se s ním stalo.
Fabiola se naučila trpělivosti. Nevadilo jí, jak dlouho to bude trvat,
počká, dokud se jí nenaskytne možnost dovědět se o bratrově osudu.
Její popularita překvapivě vyvolávala žárlivost jen u malého počtu
prostitutek. Od prvního dne se záměrně chovala k ostatním přátelsky –
přenechávala jim zákazníky, kupovala dárky, pomáhala dívkám, které
onemocněly. Některým její raketový úspěch vadil, ale mlčely.
Dveřníci, kuchaři – dokonce i madam – to Fabiole přáli. Také
udržovala tajné přátelství s Docilosou, která byla oddaná a diskrétní.
Když má jedna žena víc pravidelných zákazníků, drží je pečlivě od
sebe. Jak to je možné, návštěvy se plánují, aby nikdo neměl ani tušení
o nějakém sokovi. To bylo jedno z nejpřísnějších Jovininých pravidel.
Žárlivost na oblíbené dívky někdy přerostla v krveprolití a takové věci
byly pro obchod moc špatné.
Fabiola vycítila, že to je výhodné, a proto tohle pravidlo přísně
dodržovala. Nejeden klient žárlil na možnost, že se stýká s jinými
muži. Jestliže měla zákazníky co nejvíc využít, aby si maximálně
posílila své postavení, museli být v pohodě, jakmile prošli dveřmi
Lupanaru. Nebyla už jen prostitutka. S pomocí přirozené inteligence
rychle vyspěla. Sexuální potěšení bylo pouhou částí jejích zkušeností.
Byla odbornice na masáž ztuhlých svalů, smývání každodenní špíny,
podávání pamlsků a společenskou konverzaci. Každý zákazník si v
její společnosti připadal jako ten nejdůležitější člověk na světě.
Neuvědomovali si však, kolik informací tato kráska při každé
návštěvě načerpala.
Fabiola se zajímala o to, co se děje. Všechny zprávy znamenaly moc
a možný únik ze života, který tajně nenáviděla. Získání vlivu nad
bohatými a mocnými muži jí v tom mohlo pomoct. Zjištění, jak spolu
senátoři, úředníci a příslušníci armády obchodují a jak se k sobě
chovají, ji fascinovalo. Jako otrokyně v Gemellově domě neměla
tušení, co se děje ve světě a jak se vládne v Římě. Teď po tolika
hodinách strávených ve společnosti těch, kteří ovládají republiku, to
poznala důvěrně.
Víc než pět let Pompeius, Crassus a Caesar pevně svírali otěže moci.
Všichni se vystřídali jako konzulové a pečlivě se dělili o nejlepší
místa vládců v provinciích. Zbytek připadl zkorumpovaným jezdcům.
Malý počet politiků, mezi nimi senátoři Cato a Domitius, zůstali věrni
původním ideálům republiky – že žádný člověk by neměl mít
svrchovanou moc. Ale jako menšině se jim jen zřídka podařilo
zpomalit neúprosný úpadek vlivu senátu.
Triumvirát chytře těšil nevzdělané masy častými gladiátorskými
zápasy a koňskými dostihy (munera). Ve svůj prospěch taky využívali
rozdělování obilí potřebným. To vyvolalo obrovský příliv
venkovských lidí do Říma, což vyžadovalo ještě větší množství obilí.
Dovoz pšenice z Egypta vzrůstal, ceny klesaly a italské statky tím
trpěly. Do měst přicházelo stále víc bezzemků a vyžadovalo další jídlo
a zábavu.
Velká část nezaměstnaných zoufalců vstupovala do armády a
dychtivě plnili všechno, co jim jejich velitelé rozkázali. Místo aby se
legie zpovídaly senátu, oddaně sloužily generálům – Pompeiovi a
Caesarovi. Římané byli čím dál víc odhodláni bojovat mezi sebou.
Bylo to na hony vzdáleno dobám, kdy zemědělci sloužili v armádě
republiky každé léto. Demokracie, která trvala půl tisíciletí, se
neviditelně rozpadala. Jestli měli Fabiolini zákazníci pravdu, byla
jenom otázka času, kdy jeden z triumvirátu začne usilovat o absolutní
moc. Moc se mezi nimi přelévala podle toho, jak mezi sebou tito tři
soupeři uzavírali spojenectví a zase je rušili.
Nikdo nevěděl, kdo zvítězí.
Fabiola sice neměla tolik štěstí, aby získala jednoho z triumvirátu,
ale existovalo několik kandidátů, kteří by jí mohli pomoct dosáhnout
konečného cíle: koupit jí svobodu. Jako milenka bohatého aristokrata
by měla reálnou šanci vyhledat Gemella a zjistit, kdo je její otec.
Fabiola si ještě toho vhodného zákazníka nevybrala. Něco takového
vyžadovalo pečlivou přípravu. To rozhodnutí jí změní život v mnoha
směrech.
Jeden z nejpravděpodobnějších byl Decimus Brutus. Jak popularita
Julia Caesara každým rokem rostla, zvětšovala se i obliba jeho
blízkých spojenců. Historky o generálově vynikající taktice a
vítězstvích nad obrovskou přesilou se vyprávěly v římských lázních,
na tržišti a v nevěstincích. Dokonce se šířily zvěsti o tom, jak Brutus
porazil některé kmeny, například Venety.
Fabiola byla nadšená.
Caesar ho poslal domů, aby získal podporu mezi jezdci a senátory, a
tak se muž, který připravil Fabiolu o panenství, vrátil dva roky potom
z Galie nastálo. Vzhledem k tomu, že pravidelně navštěvoval
Lupanar, kdykoli byl v Římě, byl do ní celý zblázněný. Když ukojila
všechny jeho potřeby a tužby, následný rozhovor v posteli jí na
oplátku poskytl mnohem víc informací, než kolik vytáhla ze všech
ostatních klientů dohromady. Fabiola se tak dověděla, jaké myšlenky
má vojenský génius, který tady nebyl po generace.
 ***

„Je to skvělý velitel,“ horoval Brutus. „Sám Alexandr Veliký by byl

hrdý, kdyby se setkal s Juliem Caesarem.“
„Taková oddanost,“ Fabiola mu přejela dlouhými nehty po paži. „A
zaslouží si to?“
„Samozřejmě.“ Brutovi zářily oči hrdostí. „Mělas ho vidět loni v
zimě v Galii. Jednou v noci spal mezi svými muži na zmrzlé zemi,
přikrytý jenom pláštěnkou. Druhý den ráno úplně otočil bitvu s
Eburony. Šedesát tisíc příslušníků kmene proti sedmi tisícům
legionářů! Porážka byla nevyhnutelná, dokud se Caesar nepostavil do
přední linie. Potřísnil se krví nepřátel. Spolehl se na tyto muže a
barbary vytlačil.“
Protože věděla jak na to, vydechla úžasem. Nestarala se o válku a o
utrpení, které působila. Brutus byl tak nadšený, že si toho ani nevšiml.
„Jak vypadá?“ zeptala se, protože ji napadlo, jestli Caesar někdy
nebyl v Lupanaru. „Není tlustý jako Pompeius?“
Brutus se zasmál. „Štíhlý jako bič.“ Zamračil se a bedlivě si ji
prohlížel. „Máš stejný nos.“
„Opravdu?“ zamrkala.
Téma jejich otce bylo vždycky tabu. Jenom jednou, krátce předtím
než je Gemellus prodal, Velvinna naznačila, že ji znásilnil urozený
člověk. Ale když se jí dvojčata začala ptát, mlčela. „To není pro
dětské uši. Řeknu vám to za pár let.“ Teď už nebyla příležitost zeptat
se matky na to znásilnění. Fabiola věděla, že obchodník Velvinnu
prodal do solných dolů o několik měsíců později. Proklínám ho.
„Nemám krev žádného patricije,“ vzdychla a nedala nic najevo.
Brutus jí políbil ruku. „Jsi královna mého srdce,“ odpověděl. „A tak
jsi aristokratka.“
Tentokrát se usmála upřímně. Měla tohoto nadšeného mladého
důstojníka opravdu ráda. To je nejlepší kandidát, rozhodla se
nečekaně. Přejížděla mu prsty po pevných svalech na prsou a
zabloudila ke slabinám. „Děkuju, můj pane,“ řekla. Chvilku na něj
hleděla smyslně přivřenýma očima. Potom sklouzla dolů a strhla z něj
licium.
Brutus natěšeně zasténal.
Musím vidět Caesara, řekla si v duchu.

***

Za několik měsíců ji Brutus konečně přemluvil, aby navštívila

gladiátorský souboj, který pořádal Pompeius. Děsilo ji, že uvidí
bojovat Romula, a tak vždycky odmítla jít do arény. Teď jí to
připadalo jako dobrá příležitost vidět jednoho z tvůrců osudu Říma
osobně, a tak souhlasila. Crassus byl dlouho pryč na východě a Caesar
nebyl v Itálii skoro dva roky, protože to měl jako generál stálého
vojska zakázané. Pompeius byl v této chvíli nejdůležitější člověk ve
městě a co nejvíc z toho těžil.
Jedno horké odpoledne na začátku léta nesli nejsilnější Brutovi otroci
nosítka přeplněnými ulicemi do Pompeiova nového auditoria na
Martově poli. Uvnitř seděla Fabiola a štábní důstojník a před světem
je chránily lehké závěsy. Tucet ozbrojených stráží kráčelo kolem nich
a bičem si klestili cestu mezi nedočkavými lidmi. Vzhledem k
obvinění dvou konzulů z korupce a zmatku v senátu rostlo mezi lidmi
napětí. Brutus nenechal nic náhodě a na tribuny vešli s patřičnou
nadřazeností.
Brzy seděli v sektoru vyhrazeném pro aristokraty, chráněném před
sluncem látkovým velariem. Fabiola si připadala dost zvláštně. Život
členů vládnoucí třídy byl úplně jiný. Osvobozující. To ještě posílilo
její odhodlání nezůstat otrokyní příliš dlouho.
 Její milenec seděl na dřevěném vypolštářovaném sedátku vedle ní, na
hezké tváři široký úsměv. Strávili spolu minulou noc. Po dlouhé
koupeli mu udělala důkladnou masáž. Brutus se cítil jako bůh.
Ostatní aristokrati je sledovali, pokyvovali na Bruta a zvědavě si
prohlíželi Fabiolu. Někteří už ji viděli, ale mnozí ne. Výlety podnikali
většinou mimo město do Brutovy vily v Capue. Jako obvykle v
takových situacích byly pohledy mužů obdivné, zatímco žen
odsuzující. Fabiola si nevšímala ani jedněch a dívala se hrdě do arény.
Jednoho dne bude svobodná. Rovna těm, kteří se jí posmívali, víc než
obyčejná prostitutka.
„Zabíjení zvířat není žádná zábava,“ řekl Brutus. Odložil příchod na
dobu, kdy předchozí nudné zápasy skončily. Trubky teď ohlašovaly,
že každou chvíli nastoupí gladiátoři. „Možná předvedou zajímavé
dovednosti.“
Fabiola se najednou lekla. Co kdyby se v aréně objevil Romulus?
Jupitere, největší a nejlepší. Ať se mému bratrovi nic nestane. Tato
modlitba se v posledních třech letech stala její osobní mantrou.
Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Jestli se Jupiter slituje,
Romulus nebude mezi dnešními bojovníky.
Její prosba byla vyslyšena. Nikdo z ozbrojených mužů, kteří se
následující hodinu mrzačili a zabíjeli, nevypadal ani vzdáleně jako
Romulus, ale krvavé představení ji stejně skličovalo. Fabiola sice snila
o tom, že se pomstí Gemellovi a muži, který znásilnil matku, ale ta
krutost se jí nelíbila. Když diváci odměňovali některé brutální zákroky
pochvalným pokřikem, dělalo se jí z toho zle. Často se jí vracel
obrázek Romula krvácejícího na písku, který se jí dařilo až do této
chvíle zahánět. Ale podle toho, co věděla, bylo její dvojče už asi
mrtvé. Když představení skončilo, Fabiole se velmi ulevilo. Měla být
přestávka, než se utkají dva nejoblíbenější gladiátoři ve městě.
Brutus vykládal o technice a dovednostech různých typů bojovníků.
 Fabiola ho moc neposlouchala, a v pravidelných intervalech
přikyvovala, jako kdyby ji to zajímalo. Ale měla problém ovládat
vření uvnitř.
„Samozřejmě tady není pořádný šampion od té doby, co zmizel ten
Gal.“
Zastříhala ušima. „Kdo?“
„Brennus, tak se jmenoval. Velký jako dva chlapi, ale šikovný.“
Brutus se rozzářil. „S legií takových vojáků by Caesar pokořil celý
svět.“
„Co se s ním stalo?“
„Něco jsem o něm slyšel. Asi před rokem zabil ještě s jedním
gladiátorem aristokrata před Lupanarem,“ řekl.
Fabiole se sevřel žaludek. Romulus! Možná je ještě naživu!
„Pamatuješ si to? Toho ryšavého tlusťocha. Myslím, že se jmenoval
Caelius.“
„No ano,“ předstírala překvapení. „Taky rozbili dveřníkovi nos.“
„Taková škoda,“ vzdychl Brutus. „Jestli se některý z nich objeví v
Římě, ukřižujou ho.“
Fabiola se chtěla ptát dál, ale hlasité fanfáry jí to překazily.
Přicházel Pompeius.
KAPITOLA XX
 Invaze

Eufrat, Mezopotámie, léto roku 53 před Kristem

I Crassus, jako všichni římští velitelé, se radil před důležitými

událostmi s věštci a invaze začala obětováním bohům. Dobré znamení
před přechodem řeky bylo životně důležité.
Těsně před svítáním přivedl starý kněz na otevřené prostranství před
Crassovým velitelským stanem velkého býka. Měl na sobě
jednoduché bílé roucho, po boku pomocníky a sledoval, jak zvíře
nezaujatě žvýká seno. Postupně se přidaly stovky vojáků vybraných z
každé kohorty, aby dosvědčily, že tažení posvětili bohové. Tarquinius
a Romulus přemluvili Bassia, aby je tam pustil, a tak stáli uprostřed.
Přítomní vydechli úžasem, když se Crassus objevil ve vchodu do
svého stanu. Strážci práskali bičem, zbraně a brnění měli blýskavější
než obvykle. Generál byl malý šedovlasý muž něco po šedesátce, se
špičatým nosem a pronikavým pohledem. Na sobě měl zlacený pancíř,
červenou pláštěnku a přilbici s chocholem z koňských žíní. Třísla a
stehna mu chránily kožené pásy s kovovými cvočky a na opasku mu
visel zdobený meč.
Crassus, na rozdíl od svých kolegů z triumvirátu Pompeia a Caesara,
neměl velké vojenské zkušenosti. Porazil však Spartaka. Tato
bezprecedentní vzpoura otroků před jednou generací málem srazila
republiku na kolena. Jedině Crassus – a v menší míře Pompeius – ji
zachránil před zkázou.
Generál měl po boku Publia a legáty, z nichž každý velel sedmi
legiím. Byli oblečeni stejně jako jejich vůdce.
 Když Romulus uviděl Publia, vzpomněl si na Juliinu jizvu a
rozzlobeně šťouchl do Etruska.
Soustředěný Tarquinius se zamračil. „Mlč a dívej se.“
Kněz pohlédl na Crassa a ten jednou kývl.
Za tichého zaříkávání přistoupil kněz k býkovi, který pořád
spokojeně přežvykoval. Dva pomocníci vzali provaz, jejž měl kolem
krku, a ostatní ho obstoupili, aby neutekl. Když si příliš pozdě
uvědomil, že se něco děje, rozzuřeně zabučel. I přes obrovskou sílu
mu muži natáhli hlavu kupředu, aby se mu mohlo ke krku.
Kněz vyndal zpod roucha hrůzostrašný nůž. Hbitým máchnutím
podřízl zvířeti krk a do písku začal vytékat proud krve. Rychle pod něj
přiložili stříbrnou mísu, která se zaplnila po okraj. Pomocníci býka
pustili, ten padl na zem a kopal v křečích kolem sebe. Stařec ustoupil
a upřeně hleděl do rudé tekutiny.
Všichni přítomní zatajili dech, když studoval obsah mísy. Mlčel i
Crassus. Etrusk stál bez hnutí a lehce pohyboval rty. Romula se
zmocnil neklid.
Věštec dlouho stál, mumlal si pro sebe a vířil krví v míse. Nakonec
přejel pohledem po obloze.
„Vzývám tě, Jupitere, Optime Maxime! Vzývám tě Marte Ultore,
bože války! Po krátké odmlce pokračoval: „Abys posvětil znamení z
tohoto obětního zvířete.“ Znovu počkal a upřeně hleděl.
Crassus napjatě sledoval své muže. Bylo důležité, aby si mysleli, že
tažení bude úspěšné. Jeho pozornost upoutal štíhlý blonďatý bojovník
se zlatou náušnicí. Držel velkou sekyru a byl oblečený jako žoldnéř.
Muž se na něj díval beze strachu a viditelně si nevšímal obřadu.
Crassus cítil, jak se mu ježí chlupy na pažích, a najednou si
vzpomněl na etruská bronzová játra, která se pokusil před mnoha lety
koupit. Všichni vojáci, které na tuto misi poslal, krátce nato zemřeli.
Hrdlo se mu sevřelo hrůzou a odvrátil zrak. Žoldnéř si ho prohlížel
tak, jak si představoval, že by to dělal převozník v podsvětí.
 Nikdo si toho nevšiml.
„Znamení jsou dobrá!“
Všichni shromáždění vydechli úlevou.
„Vidím velké vítězství pro Řím. Parthie bude zničena.“
Propukly mohutné ovace.
Crassus se s úsměvem obrátil na legáty.
„Lháři,“ sykl Tarquinius. „Krev ukázala úplně něco jiného.“
Romulus posmutněl.
„Řeknu ti to potom. Obřad ještě neskončil.“
Sledovali, jak kněz ostrým nožem rozpáral zvířeti břicho.
Následovaly ještě příznivější předpovědi, když do písku vyklouzla
lesklá střeva a za nimi játra. Vrchol nastal, když odřízl bránici a
uvolnil se přístup do hrudního koše. Věštec sáhl nožem hluboko do
mrtvoly, z níž se kouřilo, a chvilku tam řezal. Nakonec se postavil
tváří k důstojníkům, roucho nasáklé krví, paže rudé až po ramena. V
obou rukách držel srdce býka, které se lesklo v paprscích
vycházejícího slunce.
„Ještě tluče! Je to důkaz síly Crassových legií,“ zvolal.
Legionáři souhlasně vykřikovali.
Všichni kromě Tarquinia a Romula.
Stařec kráčel s napřaženýma rukama ke Crassovi, který se na něj
potěšeně usmíval. Znamení byla dobrá. Vojáci se tu zprávu dovědí od
přihlížejících a rozšíří se po celé armádě rychleji, než by to dokázal
on.
„Velký Crasse, přijmi toto srdce. Jako symbol své statečnosti. Jako
znamení vítězství!“ vykřikl kněz.
Crassus k němu dychtivě přistoupil. Tohle byla jeho chvíle. Ale když
uchopil zakrvácený orgán, vyklouzl mu z rukou, dopadl na zem a
kutálel se pryč.
Tarquinius se prudce nadechl. „Nikdo nemůže popřít, co to
znamená.“
 Crassus zasténal. Srdce už nebylo červené. Teď ho pokrývaly tisíce
zrnek písku a bylo žluté.
Barva pouště.
Zíral na kněze, který byl bledý jako stěna. Všichni ztuhli hrůzou.
„Řekni něco.“
Stařec si odkašlal. „Znamení zůstávají!“ vykřikl. „V krvi jsem viděl
slavné vítězství požehnané od bohů.“
Muži se na sebe podívali, mnozí se rychle pokřižovali, jiní sahali na
bully, amulety pro štěstí, které jim visely na krku. Neviděli obsah
mísy. Viděli jen, jak Crassus upustil srdce býka, nejdůležitější symbol
odvahy. Potily se jim dlaně a nervózně přešlapovali v písku. Místo
ovací viselo ve vzduchu stísněné ticho.
Crassus zvedl oči a uviděl, jak se ve vzdušných proudech vznáší
hejno dvanácti supů. Nebyl jediný, kdo si toho všiml. Nemohl ztrácet
čas.
„Římští vojáci. Nermuťte se,“ zvolal. „Kněz má kluzké ruce – jako
budou vaše od parthské krve.“
Romulus se nervózně podíval na Tarquinia.
„Je to podvodník,“ zašeptal Etrusk. „Ale neboj se. Třeba stejně
přežijeme.“
To ho moc neuklidnilo. Zdálo se nemožné, že bude Crassova armáda
poražena, ale srdce od písku pořád leželo na zemi před nimi.
Krvavý důkaz.
Romulus chtěl věřit Tarquiniovi. O jiné možnosti se neodvažoval
přemýšlet.
Legionáře kolem nich to moc nepřesvědčilo. Generál se je pokusil
pozvednout na duchu, ale marně. Neurvalým gestem je poslal pryč a
sám zmizel s důstojníky ve stanu. I Crassus si musel v duchu přiznat,
že jeho snaha povzbudit jednotky naprosto selhala. A zprávy se šíří
rychle. Není čeho se bát, ubezpečoval se.
Jenže bohové se hněvali.
 ***

Romulus se ohlédl na širokou řeku, která se klikatila na sever. Brzy

bude osud armády jasný jako hluboké vody tekoucí rychle kolem.
Crassovi muži na cestě po této rozlehlé zemi měli vstoupit na
neznámé východní území.
Nízko nad říčním tokem visela hustá mlha, ukrývající trsy rákosí na
březích. Zanedlouho slunce propálí ten šedivý příkrov a odhalí
pobřeží. Když po mnohadenním pochodu došli k řece, byla to pro
žíznivou armádu velká úleva, ale Romulus a tisíce vojáků, čekajících
mlčky, tam nemohli zůstat a odpočinout si. Crassus a jeho syn Publius
je vedli na jihovýchod.
Zástupy Římanů urazily stovky mil od předmostí na západním břehu
Malé Asie. Každé velké město, kudy prošli, muselo zaplatit obrovské
sumy peněz, aby se vyhnulo útoku tak početného vojska. Obzvlášť
Jeruzalém zaplatil královské výkupné, protože jeho hodnostáři chtěli
zoufale zachránit své dávné bohatství. Když pominula zima, Crassovy
legie přešly přes Sýrii a za třináct měsíců po vylodění z trojveslic
dorazily k Eufratu. V té době už byli Romulus a Brennus s
Tarquiniem nerozluční přátelé.
Etrusk měl veliké znalosti o medicíně, astrologii, historii a o mystice.
Vzhledem k tomu, že byl na ročním tažení s generálem Lucullem v
Arménii, stal se z něj taky zkušený bojovník. Bassius si rychle všiml
jeho nadání a povýšil ho na optia, takže mohl pomáhat s výcvikem
rekrutů. Tarquiniův vytříbený smysl pro humor se hodil k zemitému
Brennovu a jeho věštecké schopnosti doplňovaly Galovy nebývalé
dovednosti při zacházení se zbraněmi. Romulus pod jejich vedením
rozkvetl. Vylepšil si nejen kondici a práci s mečem, ale také se naučil
číst a psát.
Říkalo se, že míří do Seleukie na řece Tigris. Romulus teď o této
oblasti věděl víc díky Tarquiniovým příběhům o zemi mezi dvěma
řekami a o královstvích, která tam existovala. Mnoho nocí si užíval
lekcí z dějepravy, kdy poslouchal o Babyloňanech, Peršanech a
dalších cizích národech. Romulus měl rád příběh o Alexandrovi
Velikém, který táhl z Řecka do Indie a zpátky a během té cesty si
podmanil půlku světa.
Teď vládli pouštím mocní Parthové. Původně malý, ale bojovný
kmen a nelítostní bojovníci zabírali po generace poražená království.
Parthie neustále rostla, až jí velikostí konkuroval jenom Řím. Byla to
řídce obydlená říše, kterou osidlovali nomádi. Parthské bohatství
pocházelo ze zdanění vzácného zboží jako hedvábí, drahé kameny a
koření, které přivážely karavany obchodníků vracejících se z Indie a z
dálného východu. Parthové si byli vědomi nenasytnosti Římanů, a tak
tento obchod žárlivě střežili.
Jenže neunikl Crassově pozornosti. A tak, dychtivý vítězství,
pochodoval do pouště přímou cestou do Seleukie.
Sedm legií, pět tisíc žoldnéřů a dva tisíce příslušníků jezdectva,
vstalo za svítání a proklínalo řízné zatroubení. Už se rozšířily zvěsti o
tom, jak Crassus upustil srdce, takže legionáři zbořili stany s typicky
římskou efektivností a rychle je sbalili a naložili na muly.
Profesionální vojáci byli výborným příkladem toho, jak republika
dokáže organizovat, ale Bassiovi muži nebyli na takovou práci zvyklí.
Nejdřív je přemlouval a potom jim vyhrožoval, až nakonec mohli
odejít.
Vysoké náspy z hlíny, které vybudovali den předtím před městem
Zeugma, nechali na místě. Desítky podobných táborů označovaly
cestu armády do Malé Asie a budou se hodit, až se budou po vítězství
nad Parthií vracet.
Crassus neviděl důvod měnit zvyky. V čele šla Romulova kohorta a
další jednotky, a ne profesionální legionáři. Trvalo nějakou dobu, než
přepluli řeku na stovkách malých rákosových člunů, které postavili
inženýři, ale vyskytly se přitom jenom drobné problémy. Pouhá dvě
plavidla se převrátila a vysypala pasažéry do vody. Legionáře stáhla
pod vodu tíha brnění a zbraní a rychle se utopili. To byla maličkost ve
srovnání s obrovskou silou, která nyní stála na východním břehu.
Stejně jako při invazi Alexandra Velikého neměl život jednotlivce
žádnou cenu.
V čele každé legie stál vlajkonoš v nablýskaném pancíři a čapce z
vlčí kožešiny. Na dřevěné tyči nad ním vlál stříbrný orel držící zlaté
blesky a dole vyznamenání legie. Byly to přesvědčivé symboly moci
pro každého vojáka a ztělesňovaly chrabrost a odvahu jednotky.
Roztažená orlí křídla nejblíž Romulovi zářila ve vycházejícím slunci.
Šťouchl do Brenna a hrdě ukázal. Připadalo mu to jako dobré znamení
a soudě podle spokojeného mumlání mezi mužstvem s tím souhlasili i
ostatní. Něco takového zoufale potřebovali po té nešťastné události.
Teď už celá armáda věděla, že Crassus upustil býčí srdce.
Ale Řím znovu triumfoval.
„Viděl jsem příliš mnoho pitomých praporů jako tenhle z druhé
strany bitevního pole,“ ohrnul nos Brennus s rukama na meči.
Tarquinius mlčel a pátral po obloze. Od rozbřesku nepromluvil.
Ani jeden Romulův kamarád neměl na orly stejný názor.
Neztotožňovali se s Římem tak jako on. Bez ohledu na to, co legie
představovaly, byl na ně instinktivně hrdý. Narodil se jako otrok, teď
je žoldnéř, ale pořád je Říman.
Za vlajkonoši šlo čtyři sta osmdesát legionářů z první kohorty. Té
nejdůležitější. Za nimi dalších devět stejně početných, a každá legie
tak měla skoro pět tisíc mužů.
Římští vojáci měli stejnokroje. Dlouhé hnědé látkové tuniky, přes ně
drátěné košile sahající ke stehnům. Na nohách kožené sandály s
vyztuženými podrážkami. Každý nesl těžký oválný štít. Sem tam byly
vidět bronzové přilbice s chocholy z koňských žíní s širokými
sklápěcími klapkami na uši a chráničem krku. Každý muž měl dva
oštěpy a gladius. Další výstroj a jídlo jim viselo na dlouhém
rozeklaném klacku, který nesli přes rameno.
Na rozdíl od nich jednotky žoldnéřů byly oblečeny podle svého
původu. Bassiovi muži byli většinou Galové, takže běžné byly drátěné
košile, volné tuniky a široké kalhoty. K jejich výzbroji patřila kopí a
obouruční meče, oválné štíty a dýky. Kohorty složené z obyvatel
Kappadokie v koženém brnění stály nedaleko, vyzbrojené krátkými
meči a kulatými štíty. Žoldnéře doplňovaly baleárská práčata, africká
lehká pěchota a iberská a galská jízda.
Armáda záměrně porušila dohodu, kterou uzavřel před několika lety
Pompeius, přešla loni na podzim mnohokrát Eufrat a vyplundrovala
parthská města v okolí. Crassus zavdal důvod k vyhlášení války
(casus belli). Ve své podstatě tažení nepostoupilo víc než pár mil do
vnitrozemí. Teď stáli společné linie legionářů a žoldnéřů před zcela
jinou vyhlídkou. Před nimi ležel neznámý svět.
Přestože měli možnost dát se jinými cestami, měli řeku nechat za
sebou a pokračovat do suchých rozlehlých oblastí Mezopotámie.
Romula to vůbec netěšilo, ale jeho kamarádi, které měl čím dál radši,
na sobě nedávali znát nějaké známky emocí. Brennus se opíral o meč
a tyčil se nad nimi, zatímco Etrusk mlčky přemýšlel o nedalekém
praporu s orlem.
Romulus si vzpomněl na Tarquiniova slova, zhluboka dýchal a díval
se na jihovýchod směrem ke Crassovu prvnímu cíli – Seleukii,
obchodnímu středisku parthské říše. Když budou mít štěstí, všechno
bude dobré.
Nakonec se ozvaly bucinae, oznamující pochod vpřed. Romulus cítil,
jak ho někdo bouchl do zad. Protože byl zamyšlený, nevzpamatoval se
hned a muž v řadě za ním do něj strčil štítem. Římská armáda se
pohybovala jako stroj a neposkytovala žádný prostor na přemýšlení.
Všiml si, že se Tarquinius podíval přes rameno na šestou legii,
profesionální jednotku následující za žoldnéři. Viděli, jak vlajkonoš
vytáhl žerď ze země a chystal se postavit se do čela první kohorty. Jak
ten muž udělal první krok, dřevěná hůl se mu protočila v ruce a
stříbrný orel se teď díval zpátky.
Všichni vydechli hrůzou a Romulus těžce polkl.
Brennus, který nenáviděl všechno, co orlové symbolizovali, stiskl
zuby.
Tohle bylo druhé špatné znamení během pár hodin. Tarquinius se
pousmál. Naštěstí většina z jeho druhů neviděla, co se stalo.
Romulus se nadechl horkého pouštního vzduchu. Jen klid, pomyslel
si.
Starý centurion, který velel první kohortě šesté legie, okamžitě
zareagoval. Pověrčivost Romulovi nezabránila poslechnout jeho
rozkaz. „Pochodem vchod!“ křikl. „Teď!“
Legionáři se obávali trestu, a tak rychle poslechli. Ale mumlání v
jejich řadách pokračovalo, i když vyrazili. Nebyl čas zeptat se
Tarquinia na význam toho, co se stalo.
Vojáci zvířili obrovský mrak prachu a pomalu nabírali rychlost.
Centurioni a optioni vykřikovaly rozkazy. Muži si rovnali náklad a
připravovali se na pochod, až na ně přijde řada. Muly se plahočily
vzadu, vezly jídlo, zlato, náhradní výstroj a útočné zbraně, například
katapulty. Obrovská kolona se táhla víc než deset mil. Každý
nešťastník, kterého vybrali na hlídku k zavazadlům, proklínal svůj
osud, když polykal plnými doušky dusivý prach, který za sebou
nechávaly procházející legie.
Armáda pokračovala bez potíží celé dopoledne. Hluboký písek tlumil
dusot pochodujících nohou, vrzající kůže a kašlajících mužů. Teplota
neustále stoupala, když procházeli malými osadami helénského
obyvatelstva, které žilo na tomto území stovky let.
„Tudy šel Alexandr Veliký,“ řekl nadšeně Tarquinius, když se před
nimi objevila větší vesnice.
 Romula to zaujalo, a tak se zadíval na nedaleké hliněné a cihlové
stavby. „Jak to víš?“
Tarquinius ukázal. „Tamhle ten chrám má dórské sloupy a sochy
řeckých bohů. Přešli jsme řeku ve stejném místě jako Lev
makedonský. Mám to označené na mapě.“
Romulus se zasmál, když si představil těžkooděnce, kteří tvořili
dějiny. Tito vojáci došli na konec světa a zase zpátky. Zdálo se, že
pod Crassem dostali příležitost tento výkon napodobit.
„Crassus není Alexandr,“ řekl Tarquinius přísně. „Je moc zpupný. A
chybí mu opravdový rozhled.“
„I ten nejlepší generál může udělat chybu,“ nesouhlasil Romulus,
když si vybavil jednu z Cottových lekcí. „Alexandr ztroskotal na
indických slonech.“
„Ale Crassus udělal zásadní chybu, ještě než boj vůbec začal.“
Etrusk se usmíval. „Je šílenství nejít do pouště podél řeky.“
Romulův zájem o zlá znamení se vrátil a znovu se obrátil na
Tarquinia, který výmluvně pokrčil rameny.
„Výsledek tažení pořád není jasný. Potřebuju vítr nebo mraky, abych
zjistil víc.“
Romulus pohlédl na bezmračnou modrou oblohu. Nehnul se ani list.
Tarquinius se dal do smíchu.
Romulus taky. Co jiného mu zbývalo? Nebylo cesty zpátky a
navzdory jejich nejistému osudu se ho zmocnilo vzrušení.
Brennus mlčel. Přepadly ho výčitky za osud manželky a dítěte,
Conalla a Braka. Jestli měl padnout v tomhle rozpáleném pekle, bylo
pro něj smrtelně důležité vědět, že nezemřeli zbytečně. Že
Allobrogové nebyli vyhlazeni nadarmo. Že celý jeho život nebyl
marný.
Všude byla vidět terasovitá pole, zavlažovaná kanály z Eufratu.
Zemědělci sklízející úrodu sledovali armádu se strachem. Pár se jich
odvážilo zamávat nebo s nimi promluvit. Tajil se jim dech, když třicet
pět tisíc ozbrojených mužů pochodovalo kolem v obrovském oblaku
prachu. Ten lomoz přehlušil každý jiný zvuk.
Armáda takových rozměrů znamenala jedinou věc v každém jazyce.
Válku.
***

Generál jel na svém oblíbeném černém koni v silně chráněném středu

kolony. Trubači kráčeli za ním, připraveni předat jeho příkazy.
Crassus jel obkročmo v sedle, bohatě zdobeném zlatem, zkušeně,
chodidla se mu volně komíhala po stranách. Koně řídil pouze otěžemi.
„Dobrý den pro invazi,“ řekl hlasitě. „Bohové jsou nám nakloněni.“
Vyšší důstojníci mu sborově přitakali. Zkušení legionáři, kteří kráčeli
vedle něj, se tvářili neutrálně. Nikdo se neopovážil připomenout, co se
stalo předtím.
Crassus se rozhlédl po svém doprovodu. Nikdo z těchhle
přisluhovačů mi nebude házet klacky pod nohy, pomyslel si
rozzlobeně. Jeho čas konečně nastal. Když vojáci odešli, toho
bláznivého kněze ukřižovali vedle mrtvého býka pro výstrahu
zbývajícím augurům, aby nedělali chyby. Obrázek srdce od písku
pochoval hluboko v mysli. Nebylo v tom nic jiného než kluzká ruka.
Bouře, které mu potopily tolik lodí, byly jenom špatné počasí. Příhoda
s praporem a orlem se k němu ještě nedostala.
„Když porazíme Parthii, senát nebude mít jinou možnost než tě
pořádně ocenit,“ dovolil si říct jeden z jeho tribunů, aby ho potěšil.
Crassus radostně přikývl při té skvělé vyhlídce, jak pojede na voze
ulicemi Říma, vavřínový věnec na hlavě. Nakonec se vyrovná svým
partnerům v triumvirátu. Jenom okolnosti spojily jeho protivníky
dohromady, a ne přátelství, a původně to byl dobrý nápad. Společné
vládnutí po víc než pět let jim nezabránilo neustále usilovat o
dominanci. Nikomu se to zcela nepodařilo, ale Crassus utrpěl víc
porážek než ostatní dva.
 Kvůli Pompeiově propagandě mu byla hlavní úloha při potlačení
povstání otroků upřena a místo zaslouženého triumfu se mu dostalo
jenom přehlídky. Crassus žil roky ve stínu vojenských úspěchů těch
druhých, což ho velice žralo. Zatímco Pompeiova kariéra byla
vynikající, navíc měl zvláštní schopnost přivlastňovat si vítězství
druhých. To Lucullus porazil Mithridata a Tigrana v Malé Asii,
pomyslel si Crassus s hořkostí. A ne ten tlustý hlupák Pompeius.
Tohle se tady v Parthii nestane. Sláva bude jeho. Veškerá.
Začal přemýšlet o Juliu Caesarovi, který si také počínal dobře s
porobováním kmenů Galie a Belgiky, čímž zároveň neuvěřitelně
zbohatl. Zdálo se, že Caesarova ctižádostivost nezná mezí. Crassus ho
v duchu proklel. Byla chyba pomáhat tomu mladému aristokratovi
velkými půjčkami. Jeho osvědčená taktika, díky níž ovládal lidi, tady
ztroskotala. On totiž odmítal přijmout splátku, a tím měl dlužníka v
hrsti. Jenže Caesar mu splatil dluh naprosto neslýchaným způsobem.
Krátce předtím, než odjel do Malé Asie, poslal do Crassova domu
zástup mul. Stovky kožených pytlů, které nesla nákladní zvířata,
obsahovaly celou zbývající částku do posledního sestercia. Crassus
neměl jinou možnost než to přijmout. Zamračil se, když si vzpomněl
na způsob, jak ho Caesar, skoro o polovinu mladší než on,
přechytračil. Už nikdy víc.
Nikdo nebude moct popřít, jak jsem skvělý, až Seleukie padne, řekl
si Crassus. Chopím se moci v Římě. Sám.
Cassius Longinus, nejtlustší z jeho legátů, kopl koně patami do žeber
a přidal se k němu. Tvářil se ustaraně.
„Dovolte mi promluvit, pane.“
„O co jde?“ nutil se Crassus do zdvořilosti. Většina jeho vyšších
důstojníků neměla ani zdaleka takové zkušenosti jako tento muž.
Longinus byl veterán mnoha válek od Galie po severní Afriku.
„O Arménii, pane.“
„Už jsme o tom mluvili, legáte.“
 „Já vím, pane, ale…“
„Kdybychom přijali Artavazdův návrh a vydali se na sever do
arménských hor a potom zase na jih, trvalo by nám to tři měsíce.“
Crassus sevřel otěže. „Tahle cesta do Seleukie zabere jenom čtyři
týdny.“
Longinus hledal slova. „Nepřipadá vám zvláštní, že nás odmítl
doprovodit? Arménský král nám přeci prokázal svou oddanost.“
Rozhostilo se nepříjemné ticho, které přerušovalo vzdálené hýkání
mul. Všichni důstojníci věděli, že Crassus nemá rád, když mu někdo
radí.
„Stáhl se ve chvíli, kdy jsme se zmínili o naší zamýšlené trase,“
dodal Longinus.
„To nejsou Římani,“ uplivl si rozzlobený Crassus do písku a slina
zmizela dřív, než zabarvila žlutá zrníčka. „Nemůžeš jim věřit.“
„Přesně tak, pane,“ zašeptal Longinus. Zadíval se na Ariamna,
nákladně oblečeného Nabatejce, který jel na kraji skupiny.
Bojovník jel pyšně na bílém koni a jeho sedlo bylo ještě zdobenější
než generálovo, otěže lemované zlatou stužkou. Na hlavě koně lehce
povíval chochol z pavích per. Ariamnes byl prostovlasý, přes drátěnou
košili měl kožený plášť. V uších se mu houpaly zlaté náušnice a
rámovaly mu je dlouhé černé vlasy. Po obou stranách sedla měl
připevněné bohatě zdobené toulce a přes pravé rameno mu visel
nebezpečně zakřivený luk.
„Proč věříte tomu navoněnému hadovi? Artavazdes má větší cenu
než nabatejský náčelník,“ zamručel Longinus.
Crassus se usmál. „Ariamnes má možná špatný vkus, co se týče vůní,
ale má víc než šest tisíc jezdců. A nabídl se, že nás doprovodí přímo
do Seleukie. A tudy chci jet.“ Mávl směrem k bojovníkovi. „Zapomeň
na Artavazda.“
„A voda pro muže, pane?“
Legáti zvedli hlavy. To byla nevyřčená obava jich všech.
 Longinus vnímal jejich neklid. „Tigris teče na jih z arménských hor,
pane. Celou cestu do Seleukie.“
„Tak dost!“ okřikl ho Crassus. „Pochod nebude dlouhý. Ariamnes
říká, že Parthové už zbaběle utíkají. Nemám pravdu?“ zavolal.
Nabatejec se otočil a jel zpátky. Kůň se vzepjal v písku. Jak se k
oběma blížil, uklonil se až k pasu. Ariamnes upřeně pohlédl
generálovi do tmavých očí a přiložil si levou ruku na srdce.
„Nepřítel se dal na útěk, jakmile vaše legie překročily řeku, Vaše
Excelence.“
„Vidíš?“ rozzářil se Crassus. „Nikdo mé armádě neodolá.“
Longinus se na snědého bojovníka zamračil. Ten člověk s
naolejovanými loknami, voňavkou a zakřiveným lukem páchl zradou.
A Crassus to nevidí nebo nechce vidět. Legát se skřípěním zubů klusal
pryč, aby si postěžoval Publiovi, který jel se svou galskou jízdou na
pravém křídle.
Ale bývalý Caesarův poručík v Galii nechtěl nic slyšet. Chtěl svou
část vítězství. „Můj otec je hrdina, legáte,“ řekl zavalitý aristokrat
bodře. „Osvobodil Řím od Spartaka. Zachránil republiku.“
Ten hlupák od té doby nevedl armádu do boje, pomyslel si Longinus.
„Věř jeho úsudku. Má nos na zlato jako já na pannu.“
„Nemáme dost jezdců na to, abychom bojovali proti parthským
lučištníkům a těžkooděným katafraktům,“ trval na svém Longinus.
„Dva tisíce Galů a Iberů a šest tisíc Ariamnových jezdců by mělo
stačit.“
„Ty věříš těm Nabatejcům, že za nás budou bojovat jako Arméni?“
„Které dítě nevěří svému otci?“
Longinovy prosby padly na neúrodnou půdu. Zalitoval, že tady
nevelí Caesar, ošlehaný boji, a odjel směrem k čelu vojsk.
KAPITOLA XXI
 Parthie

Armáda od chvíle, kdy před mnoha měsíci opustila pobřeží Malé

Asie, postupovala hlouběji do vnitrozemí, daleko od chladivého
mořského vánku. Denní teploty prudce stoupaly a v Sýrii a
Mezopotámii to bylo ještě horší. Crassus zpočátku používal zdravý
rozum a putoval podél řek a potoků a legie většinu pochodu nijak
nestrádaly. Teď se to změnilo.
Vojáci byli vystaveni na milost a nemilost slunci už od časného rána.
Žlutá svítící koule vyšla rychle, zaplnila celou oblohu a pražila na
zem. Zavlažovaná pole s palmami, které poskytovaly stín, byla čím
dál vzácnější, až nakonec zcela vymizela. Pět mil od Eufratu veškeré
známky osídlení zmizely. Úzká silnice, po níž legie šly, brzy vyústila
mezi zvlněné duny a nečekaně zmizela.
Naskytl se jim šokující pohled.
Kam až oko dohlédlo, všude se prostírala prázdnota. Tato rozpálená
pustina mužům vyrazila dech. Upadali na duchu a pohyb kohorty v
hlubokém písku, kde se čím dál obtížněji šlo, se zpomalil.
„Crassus přišel o rozum,“ zlobil se Brennus. „Nikdo to nemůže
přežít.“
„Připomíná to peklo,“ poznamenal Tarquinius. „Ale když to vydrželi
Řekové, tak my taky.“
„Není tu ani živáčka. Jenom písek.“ Kam Romulus dohlédl, všude
viděl chvějící se horký vzduch. Nic podobného ještě nezažil.
„Na co čekáte? Lenoši!“ zařval Bassius a faléra na prsou mu
zacinkala. „Pochodem vchod! Ihned!“
Pověstná disciplína římské armády zvítězila. Žoldnéři se zhluboka
nadechli a vydali se do pouště rozpálené jako pec. Zanedlouho je
chodidla pálila i přes podrážky sandálů. Drátěné košile měli tak horké,
že se jich nemohli ani dotknout. Nezakrytá pokožka se jim spálila.
Přes přísné rozkazy šetřit vodou muži potají upíjeli ze svých nádob.
Romulus se k tomu taky chystal, ale Tarquinius ho zarazil.
„Šetři s ní. Na další jezírko narazíme až po celodenním pochodu.“
„Jsem vyprahlý,“ bránil se.
„Má pravdu,“ dodal Brennus. „Nepij.“
Tarquinius se za chůze shýbl a zvedl tři hladké oblázky. Každému
podal jeden a poslední si strčil do pusy. „Dejte si ho pod jazyk.“
Brennus povytáhl tázavě obočí. „Zbláznil ses?“
„Udělej, co říkám,“ trval na svém Tarquinius a záhadně se usmál.
Poslechli a užasli, když se jim v ústech okamžitě udělalo vlhko.
„Vidíte?“ zasmál se. „Držte se mě a dojdete dál.“
Brennus mlčky poklepal Etruska po rameni. Byl rád, že má pro ně
věštec pořád nějaká překvapení.
Romulus, klidný v doprovodu kamarádů, kráčel vpřed, plný
mladického nadšení. Nabyl dojmu, že s Brennem a Tarquiniem po
boku se mu nemůže skoro nic stát. Seleukie během dnů padne a z nich
budou boháči. Potom bude potřebovat jenom důkaz o své nevině, aby
se mohl vrátit do Říma. Nevěděl sice, jak to zařídí, ale měl tam
nedodělanou práci. Musí zachránit matku a Fabiolu. Najít Julii. Zabít
Gemella.
Začít povstání otroků.
Pochodovali skoro celé odpoledne, když je vystrašil křik zepředu.
„Před námi je nepřítel!“
Všichni se podívali na jihovýchod.
Romulus hleděl na písek a skály, ale neviděl nic.
Brennus mžoural do oslepujícího světla. „Tamhle!“ ukázal. „Napravo
od jezdců v čele. Musí to být míli od nás.“
Romulus sledoval Galovu nataženou ruku a zahlédl, jak do mlhy
stoupá slabý kouř.
 Oblak kouře se pomalu zvětšoval, až ho uviděli všichni. Horkým
nehybným vzduchem se neslo hřmění koňských kopyt. Jakmile se
ukázalo, že jsou to vyšší důstojníci, zazněl povel k zastavení. Muži s
úlevou sklonili kopí a štíty a čekali na rozkazy.
„Zůstaňte na místech. Napijte se, ale jenom trochu!“ Bassius
obcházel kohortu a povzbuzoval vojáky. „Jízda to prověří, ať se
nebojíme zbytečně.“
„Stejně není kam jít, pane. Jenom k další duně,“ ozvalo se z davu.
Ta poznámka vyvolala smích těch, kteří ji slyšeli.
„Ticho v mužstvu!“ křikl Bassius.
Jízda, která byla nejblíž nepříteli, vyrazila. Podle světlé pleti,
rozpuštěných vlasů a knírů bylo jasně poznat, že jsou to Galové.
Někteří měli drátěné košile, ale spousta z nich byla bez brnění,
spoléhajíce na svou rychlost a hbitost. Nejeli daleko, většinou se
vrátili, zatímco decurion odjel doprostřed zástupu podat hlášení.
„Co jsi viděl?“ zavolal Brennus, když klusal kolem nich.
Bassius ho kvůli té neukázněnosti sjel zlým pohledem, ale mlčel,
protože byl stejně jako všichni ostatní dychtivý dovědět se, co se děje.
„Pár stovek Parthů,“ odpověděl důstojník přezíravě.
Vojáci vzrušeně hovořili.
Ta zpráva Crassa nijak nevyděsila. Po chvíli se znovu dali na
pochod. Romulus přidal do kroku, když se rychlost znatelně zvýšila.
Vidina nepřítele zmírnila skličující pohled na pouštní pustinu.
Brzy se přiblížila na dohled skupina jezdců, která se pohybovala asi
čtyři sta metrů od římského předvoje. Cestu jim překřížili Parthové,
jedoucí obkročmo na malých hbitých konících. Každý muž měl
lehkou kazajku, zdobené kalhoty, přes ně kožené chrániče holení a na
hlavě kuželovitou koženou čapku. Nalevo na opasku jim visely
hranaté toulce. Všichni měli zakřivené luky, podobné těm, jaké užívali
Nabatejci.
„Nemají brnění,“ řekl Brennus opovržlivě.
 Nebylo čeho se bát. Jestli tito lučištníci na koních jsou všechno, co
Parthové nabízejí, pak se obrovská římská armáda nemusí obávat.
„To je jenom předvoj,“ poznamenal Tarquinius. „Aby nás ukolébali,
než nastoupí katafrakti.“
Znělo to zlověstně.
„Ty luky jsou z několika vrstev, ze dřeva, rohoviny a šlach. Díky
tomu jsou dvakrát účinnější než všechny ostatní.“ Brennus přimhouřil
oči. Jestliže on dokáže poslat šíp z galského luku tak, že pronikne
drátěnou košilí, co potom umějí parthské zbraně? Při tom pomyšlení
mu přeběhl mráz po zádech.
Tarquinius se hotovil pokračovat, ale dorazil k nim Bassius s prutem.
Parthové seděli bez hnutí v sedlech, dokud Publius na jejich výzvu
neodpověděl. Zavelel k útoku. Ale když jeho muži ujeli asi sto kroků,
nepřítel se obrátil a odjel pryč. Uvolnili místo těžším koním. Když
Galové setrvačností jeli dál, lučištníci se jim začali vysmívat.
Publius to bedlivě sledoval a své muže zadržel.
Najednou se vznesla do vzduchu vlna šípů. Ve smrtící záplavě srazila
množství galských jezdců do písku. Na Parthy okamžitě vyrazily tři
jednotky rozzuřených jezdců.
„Kde je jejich disciplína? Hlupáci si myslí, že je dokážou dohonit,“
řekl Tarquinius. „Tihle Parthové nejsou pěchota.“
Romulus jako u vytržení sledoval, jak se jízda žoldnéřů řítí k
lučištníkům a zanechává za sebou oblaka prachu.
Galové, zvyklí na to, že nepřítele snadno zdolávají, pokřikovali a
výskali. Dokázal si představit, jak hrozivý by byl takový útok pro
pěšáky. Republika neměla vlastní jezdecké oddíly, a tak se spoléhala
na porobené kmeny jako Galy a Ibery, že poskytnou své jezdce.
Kavalerie s kopími, oštěpy a dlouhými meči sloužila jako beranidlo,
aby rozbila nepřátelské formace.
Špatně zorganizovaný útok bylo přesně to, po čem Parthové prahli.
Když se Galové přiblížili, odcválali pryč. Elegantně se otočili v sedle
a stříleli na své pronásledovatele. Vzduch zaplnily roje šípů a
Romulus užasle zíral na jejich přesnost. Během chvilky zůstalo naživu
jenom třicet Galů z devadesáti, kteří zaútočili. Po zemi se válela těla a
barvila ji načerveno. Desítky koní bez jezdců cválaly bezcílně kolem,
mnozí se vzpínali a kopali bolestí ze zranění. Ti, co přežili, vyhazovali
a ztratili při tom další muže. Publius nechal zatroubit k ústupu, stáhl
se do hlavního útvaru a nechal Parthy zvítězit.
Ani jeden jejich bojovník nebyl zabit.
„Ty mizerové se ani nekoukali, kam je koně nesou,“ řekl Brennus s
úctou v hlase.
„Říkal jsem vám, že to není žádná pěchota.“
„Už jsi je někdy viděl?“ zeptal se Romulus.
„Slyšel jsem o nich vyprávět v Arménii. Jsou slavní tím, jak se
dokážou otočit v sedle a vystřelit. Říká se tomu parthský výstřel.“
„Galové neměli šanci.“
„Útoky lučištníků oslabují nepřítele. A když vyvolají zmatek, přijde
na řadu těžká jízda,“ zasmál se Tarquinius. „Pak to zopakují.“
„Disciplína!“ vykřikl Brennus. „Římský obranný val ze štítů zastaví
cokoli, pokud vojáci stojí pevně.“ Udeřil štítem vší silou do země a
okamžitě začal o svých slovech pochybovat.
Tarquinius mlčel. To bylo znepokojivé.
Romulovi připadalo skoro nemožné nevšímat si mrtvých Galů, které
zabil nedostatek kázně. Jejich těla byla smutnou připomínkou toho, co
se stane těm, kteří neuposlechnou rozkazy. Doufal, že se z toho
Crassus poučí, aby si zachoval jezdectvo. Etruskovy jinotajné
poznámky o nedostatku římských jezdců začínaly dávat smysl a
Romulus byl čím dál neklidnější.
Vysoko na azurově modré obloze kroužili supi.
Tarquinius si je dlouze prohlížel.
Zmatený Romulus upřeně hleděl proti slunci na siluety s širokým
rozpětím křídel. Dvanáct supů. Nic víc, než co mohl vidět jakýkoli
jiný den. Ale když Etrusk nakonec sklonil pohled, on i Brennus si
všimli, že vypadá hodně ustaraně.
„Spletl ses někdy, Olene?“ řekl si Tarquinius pro sebe. „Dvanáct.“
„Cos viděl?“ zeptal se Romulus.
„Nevím jistě,“ odpověděl Tarquinius neurčitě.
Bylo jisté, že něco tají.
Romulus začal znovu mluvit, ale Brennus si přitiskl prst na rty a
snažil se zapomenout na Ultanovu předpověď. „Řekne nám to, až
bude vhodný čas,“ řekl. „Dřív ne.“ Teď když byl tenhle velký člověk
víc než tisíc mil od Zaalpské Galie, uvědomil si, že nechce vědět,
jestli se blíží jeho smrt.
Romulus pokrčil odevzdaně rameny. Je zbytečné naléhat. Dosud se
vždycky dověděli, co Etrusk předpověděl.

***

Romulus si otřel z tváře pot. „Jak dlouho potrvá, než se nám postaví?“
zeptal se rozzlobeně. „Proč nebojujou?“
V dálce se na obzoru objevila řada jezdců.
Nepřátelští jezdci se stáhli po neúspěšném galském útoku a dali
Crassovi čas, aby si všechno rozmyslel. Ale generál chtěl pokračovat
a dychtiví žoldnéři se dál plahočili hlubokým pískem.
„Jeli si pro další šípy,“ odpověděl Etrusk.
Brennus se pousmál. „Brzy budou zpátky.“
Romulus zamával na Parthy pěstí. „Vraťte se a bojujte!“ zakřičel.
„Je to skutečně jednoduchý plán.“ Tarquinius ukázal na muže kolem
nich. „Jenom nás chtějí vyčerpat.“
Jeden den v horku jako v peci si vybral v Crassově armádě velkou
daň. Místo aby pochodovali v sevřených řadách, většina kohort šla
samostatně. Slunce pražilo a bralo mužům síly. Vaky na vodu měli už
dávno prázdné, slabší jedinci začínali klopýtat a někteří se opírali o
své druhy. Postavy vybočovaly z řady a padaly do písku. Důstojníci je
kopali a bili a většina z nich se snažila vstát, ale některé tam nechali
bez povšimnutí zemřít. Tak špatná morálka by se normálně
nepromíjela, ale vyčerpaní centurioni přestali křičet. Stačilo, že legie
pořád ještě postupují, přestože každý voják bojoval s tíhou drátěné
košile, štítu, oštěpů a výstroje. Kromě Brenna.
Publiovi Galové jeli vedle pomalu postupujícího útvaru a jejich velcí
koně také vypadali unaveně. V ostrém protikladu k tomu nabatejští
koně vesele poskakovali a jezdci si spolu povídali.
Brennus na ně ukázal. „Pro ně je to snadné, co?“
„Budeš rád za Nabatejce, až se potkáme s hlavní parthskou
armádou,“ řekl Romulus.
„Doufám. Ale já jim nevěřím,“ zamručel Gal. Pořád se smějou.
Koukněte.“
Ani Romulovi se nelíbily potutelné pohledy směrem k nim.
„Bylo by potřeba pár tisíc jezdců galské kavalerie.“
„Ne, pokud se budou chovat jako tamti hlupáci,“ řekl Tarquinius
suše.
Romulus ve snaze ulevit si od bolesti jednoho z mnoha puchýřů si
přesunul náklad z jednoho ramena na druhé a jen o kousek minul
hlavu muže těsně za ním.
„Dívej se, co děláš,“ nadával mu voják. „Nebo pocítíš špičku mého
gladia.“
Romulus si ho nevšímal. „Proč jsme nešli přes Arménii?“ zeptal se
znovu. „Crassus musel vědět, že by to bylo jednodušší.“ Tarquinius
jeho nespokojenost sdílel, když bylo jasné, že armáda nejde delší a
bezpečnější trasou.
„Je netrpělivý. Tato cesta do Seleukie zabere jenom čtyři týdny.“
„Měsíc v tomhle pekle?“ Brennus obrátil oči v sloup. „A co voda?“
 „Na té druhé cestě leží Resen, jedno z měst dávných předků mého
lidu,“ dodal Etrusk s lítostí. Ztišil hlas. „A v horách by zemřelo míň
lidí.“
Romulus si všiml jeho pohledu nahoru na supy a jeho podezření se
ještě prohloubilo.
Tarquinius ukázal na Parthy v dálce. „Měli bychom se s nimi utkat za
našich podmínek, a ne za jejich.“
„To je pravda,“ odpověděl Gal. „Členitý terén by nám vyhovoval
víc.“
„Přesně tak.“
„To jsme dělali Římanům v prvním roce,“ přemítal Brennus.
„Zaútočili jsme na ně na vlastní půdě.“
„A teď Parthové dělají totéž nám,“ přidal se Romulus. „Crassus musí
začít používat jako ochranu Nabatejce.“
Brennus souhlasně přikývl, zatímco Tarquiniovi nepozorovaně
přelétl po tváři tmavý stín. Jeho přání odjet na východ se plnilo, ale
bylo to za daleko větší cenu, než si haruspex původně myslel.
***

Přesně podle předpokladu byla Tarquiniova slova prorocká. V

následujících hodinách se přiblížily skupiny parthských lučištníků ve
snaze přimět Galy k útoku. Když Publiova jízda odpověděla, spustila
se další sprška šípů. Když ne, nepřátelští jezdci je využili jako cvičné
terče. Bez luků se jim Galové nemohli pomstít a po opakovaných
útocích přišli o spoustu mužů.
Nabatejci si toho vábení nevšímali. Kdyby se Parthové přiblížili,
vypustili by salvy oštěpů, což byla taktika, která velice dobře zabírala.
Crassus si to nakonec uvědomil a přikázal Ariamnovi, aby své jezdce
rozdělil – na každou stranu armády polovinu jako ochranný štít.
Žoldnéře přítomnost spojenců povzbudila.
Armáda pomalu pokračovala po písečné pustině.
 Parthové okamžitě použili metodu obtěžování. Skupiny jezdců
začaly vybírat místa, která Nabatejci v té chvíli nechránili, a jejich
náhlé útoky zpoza velkých dun bylo těžší předpovědět. Muži na
krajích šiků se naučili podle oblaků prachu od kopyt nepřátelských
koní rozpoznat, že se blíží útok.
„Stát! Zvednout štíty!“ ozývalo se celé odpoledne. „Utvořte želvu!“
Vojáci navzdory vyčerpání rychle poslechli. Všechny strany
římského útvaru se přeměnily na hradbu ze štítů, muži uvnitř z nich
vytvořili střechu, která všechny ukryla.
Přestože pokaždé rychle uposlechli, ozývaly se nové výkřiky, jak je
kosila záplava parthských šípů a jejich hroty našly mezery mezi štíty a
muže, kteří poslechli příliš pozdě. Nepřítel rychle zjistil, že ještě
účinnější je mířit nad a pod štíty. Vojáci padali na zem, držíce se za
hrdla, ruce a nohy. Svist šípů děsivě soupeřil s bolestnými výkřiky.
Romulus byl rád, že Brennus trval na tom, aby si koupili těžké
legionářské štíty. Galové v jeho kohortě měli tradiční protáhlé štíty,
daleko tenčí než běžné vojenské, a brzy bylo jasné, že jsou pro luky
nepřátel snadnějším terčem. Když se Parthové přiblížili na méně než
padesát kroků, jejich šípy snadno pronikly oběma typy. Pokud byli o
něco dál, zranitelné byly jenom štíty Galů. Parthové zůstali celý den
mimo dosah římských oštěpů, které byly neúčinné na vzdálenost větší
než třicet kroků. Naštěstí jejich útoky netrvaly dlouho. Buď je zahnaly
útoky Nabatejců, nebo se stáhli, protože jim došly šípy.
Uprostřed odpoledne bylo zabito nebo zraněno víc než čtyřicet
žoldnéřů. Mrtví se váleli v písku, čerstvé maso pro supy číhající
nahoře. Armáda pokračovala dál a s raněnými zůstalo pár strážců.
Když dorazila karavana s nákladem, naložili je na vozy a jejich
bolestné výkřiky jen dokreslovaly celkový pocit zmaru.
Slunce nemilosrdně pálilo a z rozžhavené pece nebylo úniku.
Crassova armáda ztrácela schopnost bojovat.
 Romulova první zkušenost s bojem na válečném poli nebylo to, co
čekal. Cottovo školení o střetu armád ve volné krajině a o řadách
mužů kryjících se za valem štítů mělo k tomuhle hodně daleko.
Skřípal zuby, když jeho druhové neustále padali pod parthskými šípy.
Teď mu i boj v aréně připadal snadný. Byly to surové útoky bez
možnosti bránit se.
Romulus se dostal do kritické situace, když se osamělý parthský
lučištník vrátil těsně potom, co se jeho druhové stáhli. Jel souběžně a
začal vystřelovat šípy na žoldnéře ze vzdálenosti mimo dosah oštěpů.
Šest šípů a pět mužů mrtvých, jeden zmrzačený. Pochodující vojáci se
krčili za štíty a každý z nich doufal, že nebude další obětí.
„Parchante!“ křikl Romulus. Připravil se, že vystoupí z řady, ale
Brennus ho rychle zatáhl zpátky.
„Počkej!“
„Zabiju ho,“ řekl Romulus a zhluboka se nadechl. Bylo načase nějak
se k tomu postavit. Zemřelo příliš mnoho jeho spolubojovníků.
„Vystřelí tři šípy, než uděláš deset kroků.“
Romulus hrdě setřásl Galovu ruku. „Jsem chlap, ne kluk, Brenne.
Rozhoduju se sám.“
Ta poznámka zasáhla Brenna víc, než mohl tušit. Pustil ho. Ten
chlapec je úplně jako Brac, pomyslel si.
Tarquinia to zřejmě nepřekvapilo.
Romulus, v každé ruce oštěp, se kterými měsíce cvičil, vystoupil z
útvaru.
„Vrať se na místo, vojáku!“ křikl Bassius.
Romulus neposlechl. Druhý oštěp zabodl do písku a upřeně hleděl na
Partha. Lučištník si teď tak věřil, že vedl koně jenom krokem a
usmíval se, když se Romulus napřáhl k hodu.
Brennus zatajil dech, ale namyšlený jezdec ani nepozvedl luk.
„Ztráta času,“ prohlásil voják o dvě řady za ním. „Je moc daleko.“
Centurion se chystal znovu křiknout, ale počkal.
 Romulus s heknutím vrhl oštěp. Vylétl velkým obloukem vzhůru a
zabodl se Parthovi do prsou. Ozvaly se radostné výkřiky, když se
lučištník pomalu svezl na zem. Byl to neuvěřitelný hod a žoldnéřům
to pozvedlo náladu.
Romulus se vrátil na místo a Brennus ho poplácal po rameni.
„Výborně.“
Radostí se začervenal.
Pozdě odpoledne začalo strašlivé horko slábnout a Parthové se
konečně stáhli. Ušli jenom patnáct mil místo nařízených dvaceti, ale
Crassus zavelel zastavit, než zkolabují další muži. Navzdory
naprostému vyčerpání museli všichni ostatní vojáci pomáhat se
stavbou provizorního tábora.
„Díky bohům, že jsme kopali včera,“ poznamenal Tarquinius, když
ten rozkaz přišel.
Brennus si dopřál doušek vody. „Zejtra to budeme zas my.“
„Musíme čekat. To se ukáže,“ odpověděl Tarquinius klidně.
„A jestli nad námi zítra bude dvanáct supů?“ vyhrkl Romulus.
Etrusk na něj pronikavě pohlédl. „Dvanáctka je etruské posvátné
číslo. Často se objevuje s jinými znameními, která můžou být dobrá.
Nebo špatná.“
Romula zamrazilo.
Brennus, který si rozbaloval deku, se povzbudivě usmál. Dospěl k
závěru, že Ultanovo proroctví muselo znamenat něco pozitivního. Od
té doby, co unikl životu gladiátora a odcestoval na východ, přežil
bouře, bitvu a rozpálenou poušť. Viděl neuvěřitelná města jako
Jeruzalém a Damašek. Spřátelil se s mocným věštcem. Každý den se
učil nové věci. Muselo to být lepší než zabíjet denně muže v aréně.
„Neboj se,“ řekl Romulovi. „Bohové nás ochrání.“ Lehl si a za
chvilku usnul.
Romulus vdechoval chladný pouštní vzduch. Už si docela zvykl na
kamarádovy neúplné odpovědi. Přestože mu Tarquiniova mlčenlivost
vadila, většina jeho předpovědí se zatím vyplnila, takže mladík začal
věřit tomu, co řekl. Kdyby je Nabatejci opustili, armádu by před
Parthy chránila jenom jízda složená ze žoldnéřů a každého vojáka jeho
štít. Obojí se už ukázalo jako neúčinné. Nebylo to příjemné
pomyšlení.
Sledoval, jak se Tarquinius mlčky dívá na hvězdy, a byl si jistý, že
věštec ví, co se stane.
Romulus si čím dál víc myslel, že to ví taky.
KAPITOLA XXII
 Politika

Martovo pole, Řím, léto roku 53 před Kristem

Zatímco aristokrati se usmívali a přikyvovali, dav v očekávání

skandoval. Brutus se tvářil neutrálně. Dřevěné schody vrzaly pod
okovanými sandály. Objevili se statní legionáři v plné zbroji a
podezíravě se rozhlíželi. Když s uspokojením zjistili, že nehrozí žádné
nebezpečí, jeden kývl na muže pod schody. Několik vyšších
vojenských důstojníků, zářících ve zlacených pancířích a červených
pláštěnkách, uvedlo Pompeia. Všechno bylo vypočítáno na efekt.
Arénou se nesly souhlasné výkřiky, když tribuni zdravili lid.
„Pompeius se snaží,“ zašeptal Brutus. „Aby zůstal oblíbenější než
Caesar a Crassus. Vzhledem k neklidu, jaký ve městě panuje, usiluje o
to, aby se stal jediným konzulem.“
„Může toho dosáhnout?“
Jeden z nejposvátnějších zákonů Říma stanovil, že moc by měli vždy
sdílet dva muži. A přestože úřad konzula roky ovládal triumvirát a
jeho spojenci, nikdo se neodvážil prosazovat nějakou změnu.
Brutus, usmívaje se na lidi kolem, jí přitiskl rty na ucho a pošeptal.
„Samozřejmě. Schválně nechává pouliční gangy, aby se vymkly
kontrole. Brzy senát nebude mít jinou možnost než mu vládu
nabídnout. Crassus je na východě a nikdo jiný vojáky nemá.“
Fabiola se na něj podívala tázavě. Podle milencova názoru měl
vládnout republice jediný člověk.
Caesar. Který se zdržoval v Galii a potlačoval odpor kmenů.
Ozvalo se poslední zatroubení. Všichni čekali mlčky, až se před ně
postaví ceremoniář.
 „Občané Říma!“
Následovaly hlasité ovace.
„Přichází editor těchto her! Pom-peius Mag-nus!“
Velebení Pompeia nebralo konce a Brutus jen zvedl oči k nebi.
Nicméně tato primitivní taktika pořád zabírala. Diváci bouřili.
Na tribuně se objevil statný, středně vysoký muž s hustou kšticí
bílých vlasů. Kulatému obličeji dominovaly výrazné oči a baňatý nos.
Na rozdíl od svých důstojníků si oblékl bílou tógu s nachově
červeným lemem, jakou nosili příslušníci třídy jezdců. Tehdy se ještě
vůdci v Římě neobjevovali ve vojenské uniformě.
„Pompeius je mazaný voják,“ dodal Brutus. „Bude to vyrovnaný boj,
až se postaví proti Caesarovi.“
Fabiola se k němu otočila. „Občanská válka?“ Už se o tom šuškalo
měsíce.
„Mlč,“ zašeptal Brutus. „Neříkej taková slova na veřejnosti.“
Pompeius popošel tam, odkud ho všichni mohli vidět, zvedl pravou
ruku a pomalu mával občanům. Když nadšený potlesk ustal, posadil
se na červený polštář v přední řadě.
Za chvíli vyšla na písek dole poslední dvojice gladiátorů. Byl to
dlouhý a obratný zápas na život a na smrt mezi secutorem a retiariem.
Dokonce i Fabiola musela pochválit tuto ukázku bojového umění. V
duchu se modlila, aby ten velký Gal byl pořád s jejím bratrem a
chránil ho před nebezpečím. Jenom bohové věděli, kde jsou.
Brutus jí vysvětloval jednotlivé pohyby, když ti dva dobře stavění
muži proti sobě dělali výpady a sekali. Rybáři chybělo brnění, ale zase
měl větší zkušenosti než secutor, který se mohl bránit před údery
trojzubcem štítem. Retiarius odolával soupeřovu meči ostrému jako
břitva jedině díky své rychlosti a hbitosti.
Čas plynul a nakonec rybář prolil první krev, když šikovným hodem
částečně zahalil secutora těžkou sítí. Okamžitě máchl dopředu
trojzubcem a zabodl se soupeři hluboko do pravého stehna.
 Diváci v domnění, že se blíží konec, vykřikli.
Lovec zoufale vyrazil dopředu, když mu ostnaté vidle odhalily živé
maso. Sténal sice bolestí, ale máchl mečem nahoru a v pádu sekl
retiaria do břicha.
I soupeř padl na kolena.
Krev obou mužů kapala do písku.
Zranění bojovníci lapali po dechu a snažili se načerpat energii, aby
mohli pokračovat. Lidé v publiku je hlasitě povzbuzovali a házeli na
ně kousky chleba a ovoce. První vstal secutor, odhodil síť a zvedl
zbraň. Namáhavě vstal i retiarius, jednou rukou se držel za břicho a
druhou svíral zakrvácený trojzubec.
„Brzy bude konec,“ podotkl Brutus. Bylo jasné, že jsou oba vážně
zranění.
Fabiola zavřela oči a představila si Romula.
Brutus se naklonil dopředu a poklepal na rameno tlustému muži před
sebou. „Deset tisíc sesterciů na retiaria, Fabie,“ řekl a oči mu zářily.
Fabius se pootočil a na zarudlé tváři se mu objevil údiv. „Každou
chvíli mu vypadnou vnitřnosti, Brute.“
„Bojíš se prohrát?“
„Beru,“ zasmál se Fabius a podali si na to ruce.
Fabiola našpulila rty a pohladila Bruta na krku. „Vyhazuješ peníze,“
pošeptala mu do ucha.
Mrkl na ni. „Nikdy nepodceňuj rybáře, hlavně zraněného.“
Secutor se sice pohyboval pomalu, ale pořád měl meč a štít. Šoural
se za retiariem a rychle sekal mečem a odrážel s jistou námahou
občasné výpady trojzubce. Rybář se pokoušel znovu získat síť, ale
pokaždé mu v tom protivník zabránil. Vypadalo to, že je zesláblý a
sotva se chrání před lovcovými agresivními útoky.
Každému muži fandily různé části publika. Jako vždycky měl větší
podporu bojovník, který vypadal spíš na vítěze.
Secutor.
 Brutus boj pozorně sledoval a uprostřed té vřavy mlčel. Fabiola ho
držela za ruku a litovala, že nemůže zastavit to barbarské představení
a zachránit muži život.
Retiarius, oslabený zraněním, se pohyboval ještě pomaleji a lovec
zdvojnásobil své úsilí zasadit smrtící úder. Zcela vyčerpaný se na
okamžik zastavil, protože si byl jistý, že protivník nezaútočí. Rybář
zasténal a mezi prsty mu prosakovala krev.
V aréně se rozhostilo ticho.
Diváci zatajili dech, když se secutor chystal ukončit zápas.
Najednou retiarius hekl a podíval se soupeři přes rameno. Zmatený
lovec se na vteřinu podíval jinam.
To stačilo.
Bojovník v brnění se otočil dozadu, oči rozšířené hrůzou, když se mu
trojzubec zabodl hluboko do hrdla. Nabodnutý na ostrých hrotech
hlasitě zachroptěl a upustil meč i štít. Rybář rychle vytáhl trojzubec a
nechal mrtvého spadnout do písku. Lehce se kývaje a se skelným
pohledem přijal potlesk diváků a potom upadl na svého protivníka.
Brutus byl nadšený. „Nejstarší trik,“ jásal a šťouchl Fabia do zad.
Tlustý aristokrat se nad tím nečekaným zvratem zachmuřil. „Otrok ti
ráno přinese peníze,“ zamumlal s předstíranou zdvořilostí a znovu se
otočil ke svým společníkům.
Fabiola nemohla odtrhnout oči od retiaria, který pořád ležel přes
mrtvého secutora. Nikdo jiný si ho nevšímal. Byl to otrok. „Bude
žít?“ zeptala se úzkostlivě.
„Určitě,“ odpověděl Brutus a poklepal ji po ruce. „Jenom vojenští
lékaři jsou lepší než ti v gladiátorských školách. Bude potřebovat
desítky stehů ve svalu a na kůži, ale během dvou měsíců je rybář
zpátky v aréně a bude dobrý jako dřív.“
Usmála se, ale uvnitř se dusila vztekem. Jeden statečný muž právě
zemřel a druhý byl vážně zraněný. Kvůli čemu? Jenom pro pobavení
lůzy. A až se uzdraví, bude to všechno zažívat znovu. Jako musel
Romulus, než utekl po bitce před nevěstincem.
Nikdy nedovol, aby tě barbaři znovu chytili, bratře, modlila se. Řím
nezná slitování.
Potom ji Brutus vzal do domu politického spojence na Palatin. Na
hostinu ho pozval Gracchus Maximus, senátor s těsnými vazbami na
Caesara.
Cestou z Martova pole Fabiola opět otevřela téma triumvirátu. Když
nebyl Brutus s jinými aristokraty, vypadal víc v pohodě.
„Od smrti Julie, Pompeiovy manželky, jsou mezi nimi velice napjaté
vztahy.“ Zamračil se „Je to tragédie.“
Ženy často umíraly při porodu a smrt Caesarovy jediné dcery
oslabila pevné pouto mezi ním a Pompeiem.
„Je těžké vyrovnat se se ztrátou dítěte,“ řekla Fabiola a vzpomněla si
na matku.
„Vzhledem k tomu, že je Caesar mimo město, potřebuje Pompeia,
aby tady hájil jeho zájmy. Naštěstí generál pořád dodržuje jejich
dohodu a dělá to. Ale nebude to tak napořád.“
„A vzpoura v Galii Caesara určitě zcela zaměstná?“ Do Říma se
doneslo, že původně potlačené nepokoje se šíří dál. Mladý kmenový
náčelník Vercingetorix spojuje kmeny pod jeden prapor.
„Ne nadlouho,“ odpověděl energicky. „A to udržuje jeho legie v
bojové pohotovosti, zatímco většina Pompeiových nedělá nic, jenom
hrají v Řecku a Hispánii kostky.“
Fabiola nedala najevo, jak ji to překvapilo. Nevěděla, že to zašlo tak
daleko. Muži se připravují na občanskou válku.
Nosítka se zastavila a tím rozhovor skončil.
Fabiola nebyla v jiném velkém domě než u Bruta a Gemella. Sídlo
Graccha Maxima bylo obrovské, jak odpovídalo jeho nesmírnému
bohatství. Strážila ho vysoká zeď a dovnitř se vcházelo
dvoukřídlovými dřevěnými vraty pobitými železem. Brutův otrok
zaklepal na bránu jílcem meče. Okamžitě byli vpuštěni dovnitř.
Vystoupili a otroky nechali venku. Když Brutus a Fabiola vešli,
přivítal je majordomus s vyholenou hlavou. Uklonil se jim a uvedl je
do domu.
Každá další místnost byla nádhernější než ta předchozí. Ve zlatých
lustrech hořely svíčky a osvětlovaly krásné sochy ve výklencích u
malovaných stěn. Všude na zemi byly obdivuhodné mozaiky.
Dokonce i na chodbách. Otevřenými dveřmi sem ze zahrady doléhalo
jemné ševelení fontán.
Když došli do honosné hodovní síně, Fabiole se okamžitě rozšířily
oči údivem. Podlahu tvořil jeden veliký kruhový obraz s výjevy z
řecké mytologie. Stovky tisíc malinkých kostiček se skládalo do
složitých vzorů a tvořilo různobarevný obraz. Uprostřed vévodil Zeus,
obklopený méně důležitými bohy. Fabiola nikdy neviděla tak úžasný
umělecký výtvor. Možná by takhle mohlo vypadat sídlo, o jakém
snila.
V místnosti bylo plno aristokratů a otroci jim servírovali jídlo a
nápoje. Zněl tam hlasitý hovor. Mohla by se jí naskytnout příležitost
seznámit se s potenciálními klienty. Musela by si dát velký pozor, aby
si toho Brutus nevšiml. Když je majordomus vedl k Maximovi,
Fabiolinu pozornost upoutala veliká socha na soklu na nápadném
místě blízko vchodu.
Brutus si všiml, kam se dívá. „Julius Caesar, můj generál,“ prohlásil
hrdě.
Postava vytesaná z bílého mramoru byla v nadživotní velikosti.
Caesar byl zobrazený v tóze a přes pravou ruku mě přehozenou bohatě
nařasenou látku. Vlasy ostříhané podle vojenského vzoru a tvář
oholenou. Obličej, nepřítomně sledující hosty, byl protáhlý a úzký,
nos měl orlí.
„Nikdy jsem neviděl věrnější podobiznu,“ řekl Brutus radostně.
„Jako by tady byl osobně.“
 Fabiola ztratila řeč. Před nimi stála z kamene vytesaná starší verze
Romula. Od Brutovy náhodné poznámky před několika měsíci se
hodiny dívala do zrcadla a přemýšlela o své teorii.
Mohl být Caesar jejich otec?
„Co je?“
„Vůbec nic,“ zasmála se bezstarostně. „Představ mě prosím
Maximovi. Chci se setkat s každým, kdo zná toho velkého muže.“
Vzal ji za ruku a prodírali se mezi lidmi. Všichni se za krásnou
Fabiolou ohlíželi. Brutus pokyvoval hlavou a usmíval se, potřásal si
rukou a vyměňoval zdvořilosti s urozenými pány a senátory, které
potkali. V takových chvílích se uzavíraly v Římě politické dohody.
Pochopila, že Brutus je v tom mistr.
V hlavě jí vířilo. Mohl jeden z triumvirátu před sedmnácti lety
znásilnit její matku?
Když Maximus zahlédl Bruta, kývl na ně a on mu Fabiolu pyšně
představil jako svou milenku. O Lupanaru nepadlo ani slovo. Ačkoli
jejich distingovaný hostitel pravděpodobně věděl, jaký má původ,
elegantně jí pokynul hlavou. Odměnila se mu zářivým úsměvem,
vědoma si toho, že se chová k prostitutce s větší úctou než většina
ostatních. Svědčilo to o Brutově společenském postavení.
Fabiola zhluboka dýchala a odpovídala na úklony procházejících
hostů. Vyžadovalo značné sebeovládání, aby zachovala klid, a byla
ráda, když Brutus šeptal cosi Maximovi do ucha. Nepochybně to byl
hlavní důvod pro tento výlet. I Caesarovi muži, stejně jako Pompeius,
intrikovali ohledně budoucnosti Říma.
Přestala vnímat hluk v místnosti.
Nějak zjistím, jestli je Caesar ten člověk, pomyslela si. A ať mu
pomáhají bohové, jestli to je on.

***
O týden později…
Memor sténal.
Pompeia dělala svou práci dobře, ale tahle nová holka je
neuvěřitelná. Zrzka už ho nudila. Když se k nim Fabiola před několika
týdny bez vyzvání přidala v lázních, lanistu to potěšilo. Patrně
pozornost od Joviny. Občas dala vychytralá madam pravidelným
zákazníkům dárek. Byl to dobrý obchod.
Jenže jeho teorie byla naprosto mylná.
Celý v transu se posunul nahoru a snažil se přinutit laskající ústa, aby
uchopila jeho zduřelý úd.
Fabiola se opatrně podívala nahoru. Memor měl zavřené oči, pružné
tělo uvolněné. Lízala mu špičku penisu a uslyšela z horní části postele
sténání.
„Nepřestávej!“
Poslušně kývala hlavou nahoru a dolů a prodlužovala mu rozkoš.
Memor se svíjel na propocených lůžkovinách a v extázi těžce dýchal.

***

Trvalo jí měsíce, než přemluvila Pompeiu, aby jí přenechala

nejlepšího zákazníka, jakého během let získala. Přestože byla zrzka v
nevěstinci déle, měla daleko méně pravidelných zákazníků než
Fabiola. I když se Pompeia hodně snažila, stejně žárlila. Fabiola to
dobře věděla, a tak se o ni starala, jako kdyby byla příbuzná.
Mnohokrát jí oplatila půjčený parfém. Pravidelně jí v pokoji
nechávala šperky a malé částky. Problémoví klienti zmizeli, v čemž
pomohli dveřníci.
Pompeia původně kývla na to, že se zeptá Memora na chlapce, které
prodali do ludu. Všechny odpovědi byly bohužel neurčité. Vypadalo
to, že lanista nemluví s prostitutkami o práci. Fabiola však byla
přesvědčená, že něco ví. Tipy od ostatních klientů, které za svého
pobytu v nevěstinci získala, nebyly k ničemu. Zdálo se, že Romulus
po té potyčce před nevěstincem beze stopy zmizel.
Memor byl její jediná šance. Koneckonců vedl největší gladiátorskou
školu v Římě.
Fabiola věděla, že Pompeia nebude mít tak velký zájem jako ona
získat nějaké informace, a tak ji nakonec požádala, aby jí lanistu
přenechala. Zrzka odmítla. Přátelství v Lupanaru nešlo tak daleko.
„Dává dobré tuzéry,“ lamentovala Pompeia. „Nač potřebuješ další
klienty?“
„Ty víš proč. Hodně to pro mě znamená.“
Pompeia našpulila rty, ale neodpověděla.
Už vyzkoušela skoro všechno. „Co takhle peníze?“ zeptala se
Fabiola ze zoufalství.
„Kolik?“ zeptala se Pompeia se zájmem.
„Dvacet pět tisíc sesterciů,“ vystřelila od boku.
Pompeie se rozšířily oči. Bylo to daleko víc, než si představovala.
Polovina spropitného za celý život. Fabiola musela být ještě lepší, než
si myslela. „Třeba Memor nic neví,“ namítla trochu provinile.
Fabiola zavřela oči. Jupitere, pomoz, poprosila v duchu. Za okamžik
řekla: „Ale ví. Jsem o tom přesvědčená.“
Pompeia se začervenala. „Jestli jseš si jistá…“
Fabiola se usmála ceně, která byla necelá polovina jejích úspor.
Nezáleželo na tom, jestli za nalezení Romula utratí poslední minci.
Ale lanista se ukázal jako tvrdý oříšek. Všechny obvyklé triky, jak
zákazníka přinutit k mluvení, zoufale zklamaly. Pompeia nepřeháněla.
Memor se snadno popudil a Fabiola se rychle naučila nedávat mu
příliš otázek. Spaní se starým zjizveným chlapem bylo hodně
nepříjemné. Kvůli jeho občasné brutalitě zůstávala chladná. Nový
zákazník si ji však bral s chutí. Měsíc za ní chodil každý týden a skoro
nepromluvil. Začala si myslet, že pečlivě naspořené peníze vyhodila z
okna. Když se Memor nějakou dobu neukázal, ulevilo se jí.
 Potom se vrátil. Intenzivní příprava velkého zápasu mu
neposkytovala čas na odpočinek. Když bylo po všem, Memor se ke
své oblíbené dívce vrátil.

***

Bylo to buď a nebo. Zařídila, aby rozkoš trvala déle než jindy.
Pokaždé když jí přirazil do úst penis, dychtící po vyvrcholení, Fabiola
zpomalila rytmus a laskala ho jazykem a prsty. Věděla, že lanista už
to moc dlouho nevydrží.
„Pane?“
Memor sebou trhl a otevřel oči. „Něco je špatně?“
„Nic, pane.“ Držela mu úd pevně jednou rukou a prodlužovala tu
chvíli. „Měl jste ve škole chlapce, který se jmenuje Romulus?“ Znovu
si penis zasunula do pusy.
„Koho?“ zajíkl se.
„Romula. Je to můj bratranec, pane.“
„Otravnej parchant!“ Memor jí přitlačil hlavu dolů.
Pocítila naději. Za okamžik znovu přestala.
„Je pořád v ludu?“
„Ten malej mizera už je dávno pryč,“ řekl duchem nepřítomný
Memor. „S mým nejlepším gladiátorem asi před dvěma roky zabil
jednoho významnýho urozenýho člověka.“
Fabiole se zrychlil tep.
„Ten Gal měl velkou cenu,“ mumlal Memor.
Tuhle poznámku přešla mlčením.
Začala ho jemně hladit a lanista vzdychal. „Co se s ním stalo, pane?“
„Říkalo se, že se přidal ke Crassově armádě.“ Vztyčil se a chytil ji za
vlasy. Výraz v jeho zjizvené tváři byl děsivý. „Nebo ty o něm něco
víš?“
 Fabiola otevřela oči dokořán. „Nikdy jsem ho neměla ráda, pane. Byl
to rváč.“ Sklonila hlavu, aby dokončila svou práci, a Memor padl na
záda a spokojeně vzdychal.
Naděje. Pořád chovala v srdci naději.
KAPITOLA XXIII
 Ariamnes

Parthie, léto roku 53 před Kristem

Následující den nastal pro vojáky Crassovy armády příliš brzy.

Obloha se rychle změnila na jasně modrou a teplota začala stoupat.
Bude to další pochod ve vedru. Crassus vstal před východem slunce,
protože ho probudil ošklivý sen o nešťastné události se srdcem býka.
Věděl, že se to rozšířilo po legiích jako požár, a od té doby se mezi
vojáky vůbec necítil dobře. A nepřidaly mu ani řeči o tom, že se orel
ze šesté legie otočil, když opouštěli Eufrat. Zdálo se, že to ovlivnilo
dokonce i vyšší důstojníky. Jenom Publius a Nabatejec mu dál
projevovali důvěru.
Crassus, kterého poháněla palčivá touha stát se vůdčí silou v Římě a
rozdrtit Pompeia a Caesara, byl nadále přesvědčený, že zvítězí. Ztráty
z minulého dne byly malé a pár stovek lučištníků na koních
nepředstavovalo žádnou velkou hrozbu. Copak neporazil Spartaka a
jeho armádu? Otroků bylo víc než osmdesát tisíc. Teď se jeho zkušené
legie musely postavit jenom zlomku takového množství. A byli to
barbaři. Crassus se nahlas zasmál. Za několik týdnů Seleukie padne a
jeho vize se naplní. Vůdcem se stane on.
Toužil slyšet další podrobnosti o bohatství Parthie – brzy to bude
jeho bohatství – a tak si povolal Ariamna. Když náčelník dorazil,
Crassus jedl na pohovce datle a otroci ho jemně ovívali palmovými
listy.
Nabatejec se hluboce uklonil. „Vaše Excelence mě chtěla vidět?
„Vyprávěj mi znovu o bohatství Seleukie.“ Crassus se nemohl jeho
vyprávění nabažit.
 Ariamnes se znovu poklonil. „Většina se nachází v palácích krále
Oróda, nejbohatšího člověka v Parthii. Mnoho místností má na
stěnách tepané stříbro a obrovské hedvábné prapory. Fontány jsou
plné drahých kamenů a všude je spousta zlatých soch s očima z opálů
a rubínů.“ Udělal pomlku, aby zvýšil účinek. „Říká se, že klenotnice
zabírá tucet místností.“
Crassus se usmíval. „Řím nikdy nezapomene na triumfální návrat z
tohoto tažení.“
Ariamnes se chystal odpovědět, když si všimli, že se blíží Longinus.
Legátovi v patách šel snědý bojovník v kožené zbroji. U pasu mu visel
zahnutý meč a nesl malý kulatý štít. Pořádná vrstva prachu, která ho
pokrývala, nedokázala zakrýt, jak je vyčerpaný.
Viditelně rozrušený Longinus se zastavil a pozdravil.
Crassus ohrnul odporem ret a Ariamnes ho rychle napodobil.
„Právě ho přivedla jedna z našich stráží, pane. Je to posel od
Artavazda,“ oznámil Longinus a pohlédl nenávistně na Nabatejce. „Jel
den a noc, aby nás dostihl.“
Crassus se zamračil. „Není to podvodník?“
„Nese dokument s královskou pečetí.“
„Co si Armén přeje?“ odsekl Crassus.
„Na krále zaútočila velká parthská armáda na sever odtud. I kdyby se
k nám chtěl Artavazdes teď přidat, nemohl by.“
Ariamnes pohlédl na Crassa.
„Pokračuj,“ poručil generál ledově.
„Artavazdes nás žádá o pomoc.“ Longinus se odmlčel, protože se bál
mluvit dál.
„Ještě něco?“
„Pořád chce, abychom šli na Parthii přes Arménii, pane.“
„Ten pes chce, abych táhl zpátky? A pomohl mu?“ zařval Crassus.
„Když mi bohatství Seleukie leží u nohou?“
 „Je to bezpečnější cesta, pane,“ zkusil to legát, ale bylo zřejmé, že
jeho velitel nemá v úmyslu králi pomáhat.
Crassus se zachmuřil.
„Smím říct svůj skromný názor?“ vložil se do toho úlisně Ariamnes.
Oba muži, se k němu nervózně obrátili.
„Excelence, Oródés musel předpokládat, že půjdete přes hory. Poslal
svá vojska na sever, ale místo toho se střetl s Artavazdem.“
„To by vysvětlovalo malé množství Parthů včera,“ rozzářil se
Crassus.
„Nic víc než zdržovací taktika,“ pokračoval Ariamnes. „A jen to stojí
mezi námi a hlavním městem.“
Longina to nepřesvědčilo. „Jaký máš důkaz?“
„Trpělivost, legáte,“ řekl Crassus klidně. „Nech ho domluvit.“
Nabatejec se podíval úkosem na Longina. „Mí zvědové včera
přelstili lučištníky na koních a prozkoumali míle území směrem na
jihovýchod.“
„Proč jsi nám to neřekl dřív?“ zeptal se Longinus kysele. „To zavání
zradou.“
Ariamnes se urazil. „Já sám nabízím další pátrání.“
Crassus kývl na souhlas.
Nabatejec zaznamenal, že Longinus sevřel pevněji jílec meče.
„Vrátíme se při sebemenší známce pohybu nepřítele. Ale domnívám
se, že cesta do Seleukie je volná.“ Ariamnes legáta ostentativně
ignoroval. „Jak se to Vaší Excelenci líbí?“
Crassus se široce usmál. „A zvědové nenašli stopy po Parthech?“
„Vůbec žádné, Excelence.“
Longinus se nedokázal ovládnout. „Nevěřte tomu hadovi, pane! Vím,
že to je past. Proč se nevrátit k Eufratu a nepřidat se k Artavazdovi? S
jízdou čítající víc než deset tisíc vojáků bychom porazili každého
nepřítele.“
„Mlč!“ okřikl ho Crassus. „Jsi spojenec toho prokletýho Arména?“
 „Jistěže ne,“ mumlal Longinus, zaskočený Crassovou obrovskou
zlobou.
„Tak zmlkni. Pokud nechceš skončit kariéru jako obyčejný voják.“
Longinus se snažil ovládnout vztek. Rychle pozdravil a chystal se
odejít. Ale najednou se naklonil k Ariamnovi. „Jestli je to zrada,
vlastníma rukama tě ukřižuju,“ pošeptal mu, než odkráčel.
„Takže dneska smeteme ten odporný hmyz, který obtěžoval mé
muže,“ prohlásil Crassus.
Nabatejec se usmíval.

***

Krátce nato Romulus a Tarquinius sledovali, jak dlouhá kolona

nabatejské jízdy odjíždí k východu.
„On je nechal všechny odjet?“
„Už je neuvidíme,“ řekl Etrusk a hleděl na pořádnou vrstvu mraků,
které se objevily vysoko na obloze nad odjíždějícími vojáky.
Romulus zavrtěl nevěřícně hlavou.
„Předpokládal jsem to.“ Brennus si zase brousil meč. „Generál je
hlupák.“
„Ariamnes je velice přesvědčivý a prostě řekl Crassovi, co chtěl
slyšet,“ poznamenal Etrusk.
„Zbylo nám teď jenom dva tisíce kavaleristů,“ řekl Romulus. „Kolik
tam bude parthských jezdců?“
„Až pětkrát víc.“
Romulus se zamračil, jak se snažil spočítat množství šípů, které
dokáže vystřelit tolik lučištníků.
Tarquinius se přesvědčil, že nikdo není v doslechu, a řekl: „V
nadcházející bitvě padnou tisíce vojáků.“
Gal se zachmuřil. „A co my?“
 „Mnoho duší odchází ze života…“ Etrusk vypadal neobvykle
ustaraně. „Je těžké říct to přesně,“ připustil. „Ale vím jistě, že
přinejmenším dva z nás přežijou, protože jsem viděl, že naše přátelství
vydrží krveprolití a zabíjení.“
Brennus se připravil na nejhorší. Ať umřu statečně, pomyslel si. Se
ctí, jak chráním Romula a Tarquinia. Tak se můžu v ráji setkat s
Brakem a strýcem beze studu. Řekněte Liath, že tentokrát neuteču, až
mě moji drazí budou potřebovat. Sevřelo se mu hrdlo a těžce polkl.
Pokoušel se potlačit vinu, kterou pořád cítil.
Romulus se mračil. Jak může nějaký člověk vidět duše mrtvých?
Spousta mužů zřejmě padne v boji s Parthy, ale vědět přesně kdo? To
není možné. Zvedl hlavu a zjistil, že se na ně Etrusk pronikavě dívá.
Romulus znervózněl a nedokázal se mu podívat do očí. Možná má
zemřít on. Sevřel se mu žaludek a rychle se pomodlil k Jupiterovi, aby
je všechny ochránil.
„A zbytek kohorty?“ zeptal se velký bojovník.
Tarquinius váhal s odpovědí, ale Brennus naléhal.
Ticho.
Gal zbledl. „Všichni do jednoho?“
„Prakticky všichni.“
„Někdy vidíš příliš,“ řekl Brennus a zamrazilo ho. Zíral na nic
netušící žoldnéře, připravující se na další den v této rozpálené výhni.
Zamrazilo ho, když si představil, že všichni zemřou, a připomnělo mu
to chvíli, kdy viděl naposledy allobrogské bojovníky, jak se chystají
do boje.
Jako vždycky po Etruskových věštbách si Romulus vybavil Fabiolu a
matku. Toužil zeptat se na ně, ale neodvážil se. Kdyby Tarquinius
odhalil něco zlého, mladík si nebyl jistý, jestli by tomu neuvěřil.
Drahé vzpomínky na ně pro něj byly posvátné, dokonce zásadní pro
jeho přežití. Pomáhaly mu pokračovat v pochodu do téhle divočiny.
 Slunce rychle vyšlo nad obzor a udělalo se horko, které bylo třeba
snášet. Nabatejská jízda nebyla pryč dlouho, když troubení oznámilo,
že je třeba strhnout tábor. Disciplína byla pořád silná a armáda byla
brzy připravena k odchodu. Vpředu stály kohorty dobrovolníků, za
nimi pět legií a nákladní vozy. Dvě legie teď chránily zadní část a
galská a iberská kavalerie zůstala na křídlech. Byla to chabá ochrana
pro tolik pěšáků.
Bassius poslouchal bedlivě poslední sadu rozkazů. „Je čas jít. Chci,
abyste dneska ušli dvacet mil.“
Jako předvoj vyrazily dvě jednotky Galů ve stopách kopyt
nabatejských koní.
Vojáci pochodovali za nimi do prázdné pouště. Na horizontu neviděli
žádné jezdce, což jim zvedlo náladu. Ale jak hodiny ubíhaly bez
mráčku, který by jim poskytl úlevu před pražícím sluncem, zapomněli
na nepřítele. Obrovské vedro se znovu pomstilo chodidlům Římanů.
Mnoho z nich vypilo veškeré své zásoby vody už den předtím a na
rozdíl od Crassova názoru muly vezly dost jenom pro některé vojáky.
Jak se zvyšovala žízeň, ti ostatní neměli jinou možnost než jít dál. Tři
přátelé smutně cucali oblázky a chránili zbylou tekutinu v kožených
vacích, jako by to bylo zlato.
Potom to vypadalo, že si bohové na Crassovu armádu vzpomněli. Půl
tuctu Galů přivezlo zprávu, že před nimi je řeka. Rychlost legií se
skoro zdvojnásobila a brzy v dálce zahlédli typický pouštní opar, který
se tvoří nad vodou.
Žoldnéři podupali trsy rákosí a vešli do mělkého potoka. Muži do něj
skákali po hlavě ve snaze ochladit se. Ale Romulus a jeho kamarádi si
nemohli plnit vaky na vodu dlouho.
„Řekl jsem zastavit? Nebo rozchod? Neřekl!“ zařval Bassius.
„Pochodujte dál! Parchanti!“
 Romulus se brodil po lýtka ve vodě a vychutnával si příjemný pocit v
unavených svalech. „Odpočinek by byl dobrý,“ mumlal a dával si
pozor, aby to centurion neslyšel.
„Taková příležitost!“ Brennus vypil zbytek vody a shýbl se, aby si
vak okamžitě naplnil. „Vypij, kolik můžeš.“
„Nějakou dobu si neodpočineme.“ Tarquinius ukázal dopředu.
Romulus a Gal odtrhli zraky od osvěžující tekutiny.
Všichni zvědové se tryskem vraceli.
Romulus si všiml, jak Brennus sáhl po meči. Podvědomě udělal totéž
a na čele mu vyvstal pot.
Galové se přehnali kolem žoldnéřů a zamířili přímo ke Crassovi. Za
okamžik bucinae zazněly s takovou silou, jakou ještě neslyšeli.
„Slyšíte to? Nepřítel na dohled! Poklus!“
Kohorta zareagovala, jak nejrychleji dokázala. Vylezli na břeh a
všichni doufali, že se Galové spletli.
Až do smrti si Romulus bude pamatovat pohled, který se mu naskytl.
Na rovné pláni na dohled stála parthská armáda, která se táhla skoro
míli do šířky. V mlze na Římany trpělivě čekaly tisíce jezdců na
koních. V horkém vzduchu vlály veliké prapory jasných barev a
vojáci tím vypadali ještě nepřátelštěji. K legiím doléhalo dunění
bubnů a zvonění, jak signalisti předávali zprávy všemi směry.
Pro vyčerpané římské vojáky to byl strašidelný pohled. Tváře
spálené od slunce zbledly a ozývaly se nadávky. Nejeden žoldnéř se
podíval na západ směrem k Eufratu a k bezpečí.
„Jupiterovy koule!“ zaklel Brennus. „Nemají pěšáky?“
„Řekl jsem vám, že žádní nebudou,“ odpověděl Tarquinius.
Chvilku bylo ticho. Gal si viditelně dodával odvahu. „Zvládneme
to,“ řekl pouze. „Budeme muset.“
Etruskovy tmavé oči byly klidné. „Všechno se ukáže, než zapadne
slunce.“
 Vážně přikývli. Vzhledem k tomu, že museli tu bitvu vybojovat,
nemělo cenu zabývat se pesimistickými myšlenkami. Teď potřebovali
odvahu a římské meče.
„Co jsou zač?“ ukázal Romulus na vysoká hrbatá stvoření s
dlouhými krky a dlouhýma nohama, která stála za nepřátelskými
liniemi.
„Velbloudi. Parthové je užívají jako my muly,“ vysvětlil mu
Tarquinius. „A nesou náhradní šípy, takže lučištníci nebudou odjíždět
pryč. S tolika zvířaty bude mít každý chlap stovky šípů. To je velký
problém.“
„Protože naše štíty jsou prakticky k ničemu,“ řekl Brennus a hodil
štít na zem.
Etrusk přikývl. „Bojovníci trénují s vrstvenými luky každý den,
kamaráde. Vzpomeň si, co dělali včera.“
„Ale jsme svobodní.“ Brennus poplácal Romula po rameni. „Jestli si
to bohové přejou, zemřeme společně – s meči v rukách a sluncem na
tváři. Lepší než v aréně za toho ničemu Memora.“
„To je pravda.“ Romulus pohlédl Galovi přímo do očí. Při zmínce o
lanistovi si vybavil hodiny s Cottou. „Spartakus by se nebál postavit
se Parthům,“ řekl. „Vždycky měl spoustu jezdců.“
„Ten Thrák byl daleko lepší než Crassus,“ souhlasil Tarquinius.
„Prohrál hlavně proto, že jeho zástupce Crixus nechtěl odjet z Itálie.
Spartakus by nikdy nevedl své muže do takovéhle bryndy.“
Romulus si zasněně představoval, jak velí armádě. Tarquinius a
Brennus po jeho boku. Nejnaléhavější úkol by byl udržet jízdu na
křídlech, aby legie při svém formování nebyly obklíčeny. Až by
Parthové zaútočili, střed by se mohl takticky stáhnout a jezdectvo by
obklíčilo nepřítele. Takhle vyhrál Hannibal s Římem spoustu bitev.
Tarquinius ho pečlivě poslouchal. „Crassus se nepokusí o
kartaginskou taktiku. Ten hlupák si myslí, že stačí jít dál a Parthové
utečou.“
 Romula to překvapilo. „Velet by měli muži jako vy dva,“ vyhrkl.
Tarquinius naklonil hlavu. „A ty, Romule.“
Začervenal se radostí.
„Udělali bychom to líp než Crassus,“ zasmál se Brennus.
„To by nebylo těžké.“ Tarquinius mžoural na Parthy a potichu
počítal.
Bassius vydal rozkaz, aby všichni zaujali obranné postavení na
vyvýšenině. Jedna kohorta nemohla dělat nic jiného než čekat na
zbytek armády. Ani jeden parthský voják se nepohnul. Past sklapla,
nepřítel klidně nechal Římany zaujmout bojové postavení.
„Svědčí to o tom, jak je jejich velitel sebevědomý. Mohli přijet a
zasypat nás šípy.“
„Možná si to chce rozdat přímo s Crassem,“ žertoval Gal. „Mohli
bychom si dát nohy nahoru a dívat se.“
„Dneska krvácejí obyčejní vojáci,“ řekl Tarquinius. „Ne vojevůdci.“
Brennus, smiřující se s osudem, pokrčil širokými rameny. „Lanisti.
Generálové. Kdokoli. Vydávají rozkazy. Lidi jako my umírají.“
Romulus si vzal k srdci Etruskova uklidňující slova a modlil se k
Jupiterovi, svému strážci od dětství.
Člověk nepotřebuje být věštec, aby věděl, že v blížící se bitvě
zemřou tisíce lidí.
A možná jeden z nich.

***

„Kde je Ariamnes?“ Crassus seděl vzpřímeně v sedle a tvář mu plála

zlostí.
Nikdo neodpověděl.
Po Nabatejcích nebylo od svítání ani vidu ani slechu. Z toho, že celá
parthská armáda byla na dohled, bylo jasné, že se bývalý spojenec
Římanů nevrátí.
 Ariamnes byl zrádce.
„Parchant! Nechám ho vykuchat zaživa. A pak ukřižovat.“
Longinus si taktně odkašlal. „Jaké jsou vaše rozkazy, pane?“
Crassus na něj pohlédl, ale protože nechtěl přiznat chybu, podíval se
jinam. „Kavalerie na křídla. Kohorty v jedné čtvercové formaci,“
zaburácel generál. Zvolil si tu nejtroufalejší taktiku, jakou mohl
vymyslet. „Až nás ta chátra uvidí, rozprchne se.“
Prošedivělý legát polkl. „A mezery mezi jednotkami?“
„Takové jsou mé rozkazy. Je to jasné?“ řekl Crassus a stiskl čelist.
Přestože okamžitě pochopil, co Longinus myslí, jeho obrovská pýcha
utrpěla Ariamnovou zradou. „Takhle nás jejich koně nemůžou
obklíčit, i když jich je víc.“
„Ano, ale také jim to umožní projet mezi námi,“ odpověděl
Longinus, očekávaje, že ho ostatní důstojníci podpoří. Nikdo se
nepřidal. Legát se na ně podíval a potom odvážně pokračoval. „Pane,
pevné šiky by byly lepší. Pak by mohli zaútočit najednou na méně
mužů.“
Crassus vykulil oči. „Zase zpochybňuješ moje rozkazy?“
„Jenom nabízím radu.“
„To je neposlušnost!“ vykřikl Crassus. Černá pláštěnka, kterou si
ráno oblékl, se mu přilepila na zpocená záda. Legionáři na stráži
nedaleko to sledovali s obavami. Černá byla barva smrti. „Zaujmi
postavení, legáte, než tě nechám zbičovat.“
Longinus stiskl zuby. Jen málo lidí by se odvážilo hovořit s vyšším
důstojníkem tímto způsobem. „Děláte velkou chybu, pane,“ řekl
sebejistě. Generál ho příliš potřeboval, než aby naplnil svou hrozbu.
„Sevřené řady by byly nejlepší.“
Crassus pohlédl na ostatní. „Souhlasí s tím někdo?“
Bylo ticho. Dobře si vybral své podřízené.
„Vezmi na vědomí, že tvá kariéra skončila,“ řekl Crassus. „Jestli tu
bitvu přežiješ.“
 „Uvědom si, co na to řekne senát v Římě. Pořád mají nějakou moc,“
prohlásil Longinus opovržlivě a odjel, polykaje hněv. Crassova
arogance jim nezabrání rozdrtit Parthy. Své problémy si s generálem
vyříká později. Longinus se snažil vyhnat z hlavy spadlé srdce býka,
otočený prapor s orlem a černou pláštěnku.
„Na co všichni čekáte?“ Crassovi vylétla z pusy slina. „Jděte mi z
očí!“
Legáti rychle poslechli.
Musí vyhrát bitvu.
KAPITOLA XXIV
 Publius a Súrénas

Zabralo skoro půlku odpoledne, než všechny legie dorazily na

planinu. Pouštní jezdci seděli v tetelícím se oparu a trpělivě čekali.
Bubny a zvony nepřestávaly hlomozit. Jejich exotický zvuk
připomínal řev divoké zvěře doprovázený rachotem hromu.
Bylo to děsivé.
Protože žoldnéři čekali nejdéle, trpěli vysokými teplotami nejvíc.
Málokdo měl ještě vodu, a tak zase začali muži padat kvůli
dehydrataci a vyčerpání. Ti nejsilnější se snažili ze všech sil svým
druhům pomoct, než začne boj. Bassius je obcházel a střídavě je
přemlouval a hrozil jim. Jeho energie jim pomáhala pozvednout
náladu, která byla na bodu mrazu.
Když celá Crassova armáda konečně dorazila na místo, zazněly
bucinae. Čekání bylo u konce.
„Slyšeli jste!“ křičeli centurioni. „Zaujměte postavení!“
Legie dodržovaly postupy, které provedly už mnohokrát. Rozvinuly
se po planině v celistvé čtyřstranné formaci. Zároveň každá kohorta
vytvořila další čtverec, uprostřed prázdný, který měl do hloubky tři
muže a strany o délce čtyřiceti mužů. Kohorty měly mezi sebou
rozestup sto kroků. Crassus, jeho důstojníci a dvě kohorty veteránů
zaujali postavení v prázdném středu vedle nákladních vozů, zatímco
galská a iberská kavalerie se přesunula na křídla. Bylo to velice
neobvyklé uspořádání před zahájením bitvy.
„Co to dělá?“ mračil se Romulus. Bylo jasné, co nastane, jakmile
začne útok.
„Crassus si myslí, že by nás mohli obklíčit,“ řekl Brennus. „Tohle
tomu zabrání.“
 „Ale ne nadlouho,“ dodal Romulus a uvažoval, jak na to odpovědí
Parthové.
„Je to blázen.“ Tarquinius se rozzlobeně rozhlížel. „Lučištníci
projedou mezi kohortami a v klidu nás rozstřílejí.“
Bylo nepříjemné, že všichni viděli, co se stane, jenom Crassus ne.
Romulus přišel o poslední zbytek respektu, který mu zbyl.
Parthský velitel s útokem nespěchal. Čekal, až římská armáda ukončí
manévry.
Na neviditelný signál se ozvalo rytmické bubnování, ale jiné než
předtím. I zvonění zesílilo natolik, že skoro nebylo slyšet vlastního
slova. Rámus pokračoval a zastrašoval svou pouhou energií. Horkem
vyčerpaní vojáci zírali na nepřítele a netušili, co mají dělat.
Najednou ten hlomoz ustal.
Uprostřed Parthů se oddělila velká skupina jezdců. Pomalu se blížili,
a když byli pár set kroků od čela římských vojsk, všichni zastavili.
Romulus hleděl do mlhy. „Kdo to je?“
„Katafrakti,“ řekl Tarquinius s respektem. „Jejich elitní těžká jízda.“
„Dlouhá kopí, co nosí řečtí těžkooděnci, by si s nimi rychle
poradila,“ řekl Romulus rozhodně. „Jestli nějaká máme.“
„Nebo obrannej příkop,“ dodal Gal.
Tarquinius souhlasně přikývl.
Unavení Římané se nešťastně dívali na nepřítele a nezbývalo jim nic
jiného než se péct na prudkém slunci. Skoro se jim ulevilo, když
bubny a zvony znovu spustily. Parthští jezdci si svlékli pláštěnky a
odhalili drátěné košile od krku do půlky stehen. Všichni drželi v pravé
ruce těžká kopí. I koně chránilo brnění, které vytvářelo rozsáhlou
kovovou stěnu. Od tisíců železných kroužků se odráželo slunce a
vrhalo Římanům do očí oslepující prasátka.
Crassovi vojáci se nedokázali dívat na katafrakty přímo a odražené
oslňující světlo nebylo jediný důvod. Do srdcí mužů se vkrádal strach.
 „Úžasné,“ ukázal Tarquinius vzrušeně. „Andabatové v aréně byla
proti tomuhle pouhá fraška.“
Romulus věděl o gladiátorech na koních, kteří nosili přilbice bez
otvorů pro oči, jenom z doslechu.
„Římský barbaři,“ řekl Gal. „Posílají bojovat do arény slepý chlapy.“
„Tihle jezdci představují jiný problém,“ pronesl Etrusk.
Romula ohromilo, jak koním splývá brnění až přes boky. Nikdy nic
podobného neviděl.
Katafrakti čekali a tím děsivý účinek ještě vystupňovali. Neustávající
bubnování prohlubovalo pocit beznaděje z nadcházející zkázy.
Žoldnéři a legionáři nervózně přešlapovali. Neklid v Crassově armádě
byl téměř hmatatelný a nevyhnul se žádnému muži. To Římané
obvykle děsili nepřátele před bitvou tím, že stáli a mlčky vyčkávali.
„Dneska by to mohl být pořádnej boj.“ Brennus zvedl netrpělivě kopí
a nemohl se dočkat, až to čekání skončí. „Vypadají fakt nebezpečně.“
Tarquinius se smutně usmál.
Romulus, který si taky přál, aby boj už začal, si ověřil, že má meč v
pochvě a že oštěp dobře drží v rukojeti. Zachovej klid, říkal si.
Armády stály proti sobě celou věčnost, zatímco se do nich opíralo
slunce. Napětí bylo nesnesitelné.
Najednou rámus ustal. Lučištníci na koních se okamžitě dali do
pohybu, zatímco těžké jezdectvo zůstalo na místě.
„Připravte se na nepřátelský útok,“ rozkázal Bassius. „Na místa!“
Žoldnéři byli dobře vycvičeni. Rychle si připravili svá pila a oštěpy a
semkli se. Stáli těsně vedle sebe. Tisíce vojáků po celém bitevním poli
jako malá kolečka velkého stroje udělaly totéž. První řady se kryly
štíty zepředu, zadní řady je zvedly nad hlavu a předvedly Parthům
desítky opancéřovaných čtverců.
Nepřátelé pobídli koně do klusu a následně do cvalu. Země se třásla
a duněla pod jejich kopyty a Romulovi se sevřel žaludek. Útoky
předchozích dnů nebudou nic ve srovnání s tímhle.
 Přesně podle Tarquiniovy předpovědi se jezdci rozdělili do útvarů a
zamířili do mezer mezi kohortami. Strach v římském vojsku by se dal
krájet. Muži se silně potili a dlaně, v nichž svírali kopí, měli úplně
mokré. Romulus uslyšel, jak muž za ním zvrací. Nevšímal si toho,
zvedl štít výš a díval se úkosem na přibližující se jezdce.
Bitva měla začít.
Parthové byli čím dál blíž. Brzy rozeznal rozšiřující se nozdry koní i
soustředěné tváře lučištníků, když natahovali tětivy.
Romula pálil zbývající oštěp v ruce.
„Oštěpy připravit!“ zavelel Bassius a v jeho hlase nebylo ani stopy
po strachu. „Vyčkejte na rozkaz!“
Všichni muži napřáhli pravou ruku a čekali na rozkaz hodit.
Než k tomu došlo, Parthové vypálili salvu. Byli mnohem blíž než
včera. Do té chvíle neměli žoldnéři tušení, jak jsou vrstvené luky
nepřátel účinné. Vzduchem svištěly vlny šípů a pronikaly římskými
štíty, jako by byly z pergamenu. Přední řada padla, skosena do
posledního muže.
Jediný Bassius zůstal jako zázrakem stát, štít obsypaný šípy.
„Zamířit! Hodit!“ křikl.
Romulus a muži z dalších dvou řad se s námahou rozmáchli a vrhli
oštěpy v nízkých zakřivených obloucích. Klesaly dolů a nakonec
našly své cíle. Na tak krátkou vzdálenost byly i římské oštěpy smrtící.
Řičící koně padali do písku a shazovali jezdce. Zasaženy byly desítky
jezdců, ale útok Parthů byl tak silný, že se dostali do bezpečí.
Další smrtonosná salva zamířila do boku kohorty, než mohl Bassius
zareagovat. Potom Parthové odcválali zaútočit na další čtverec.
Dunění kopyt utichlo a nahradily je výkřiky.
V horkém písku zůstalo ležet osmdesát mužů.
Romulovi z toho pohledu zatrnulo. Spoustu vojáků zabily šípy, které
pronikly štítem a drátěnou košilí a zabodly se jim do měkkého masa
pod ní. Všude kolem byly vidět štíty, přišpendlené k vojákům ležícím
na zádech, a k nebi se tyčil les dřevěných rukojetí. Nemohl uvěřit, že
tolik jeho druhů bylo zraněno. On neměl ani škrábnutí. Stejně jako
jeho přátelé.
„Můžou to dělat celý den,“ řekl Tarquinius klidně.
Brennus s vážnou tváří něco mumlal a klel.
V oblacích prachu viděli, že ostatní kohorty čelí stejným útokům, jak
se lučištníci valili kolem římských útvarů. Bassiova vyčerpaná
jednotka se na chvilku stala ostrůvkem klidu uprostřed toho chaosu.
„Romule! Pojď sem!“
Bassius na něj mával, obličej stažený bolestí. Z levé ruky mu visel
štít prošpikovaný šípy.
„Co mám udělat, pane?“
„Vytáhni mi tu zasranou věc!“ Vrchní centurion natáhl zraněnou
paži. Těsně pod loktem mu vyčuhoval konec šípu.
Romulus ucukl.
„Prošel štítem čistě,“ vrtěl Bassius hlavou. „Za třicet let válčení jsem
nikdy neviděl tak účinný luk.“
Romulus uchopil šíp oběma rukama a ulomil špici. Bassius mručel,
když mu mladý bojovník šíp vytahoval. Štít mu vypadl z ruky a z
dvou malých ran vytekla čerstvá krev. Romulus si z tuniky utrhl
kousek látky a pevně mu to místo obvázal.
„Hodný chlapec,“ řekl Bassius a znovu zvedl štít.
„Nemůžete takhle bojovat, pane.“
Centurion to ignoroval a vrátil se na své místo. „Utvořte čtverec!
Brzy přijde další útok.“
Romulus se vrátil ke své jednotce a litoval, že Bassius velí jenom
jedné kohortě. Důstojníci jako on byli daleko důležitější než Crassus.
Když se parthští jezdci stáhli, nechávajíce za sebou spoušť, na
bitevním poli na chvilku zavládl klid.
„Jenom si odjeli pro další šípy.“ Tarquinius sledoval hejna supů,
která se nad nimi shlukovala. „Crassus to musí využít. Celá armáda by
měla být v nekončící linii, osm nebo deset řad do hloubky.“ Ukázal na
pošramocené jednotky. „A ne takhle. Tohle je masakr, a ne bitva.“

***

„Kolik je mrtvých?“ udeřil se Crassus pěstí do dlaně. Neklidný kůň

pod ním uskakoval do stran a stříhal ušima.
„Ještě to sčítají, pane,“ odpověděl služebně mladší tribun
znepokojeně. „Ale aspoň desetina kohort.“
„Desetina mé armády je mrtvá nebo zraněná?“
„Ano, pane.“
„Kolik padlo Parthů?“
„Nevím jistě, pane.“ Mladý důstojník byl bledý strachy. „Možná pár
set.“
„Jdi mi z očí,“ vybuchl Crassus. „Než tě nechám popravit.“
„To je sotva jeho chyba, pane,“ řekl Longinus, který znovu
neposlechl rozkazy a protestoval.
Crassus škubl rukama s otěžemi a podíval se upřeně na legáta. Ani
slovo o jejich hádce, než bitva začala. Třeba si uvědomil, co je teď
důležitější.
„Jaké jsou vaše rozkazy? Parthové brzy znovu zaútočí.“
„Pošli vzkaz Publiovi,“ křikl Crassus nečekaně, v očích divoký
výraz. „Musí se svou jízdou a čtyřmi kohortami žoldnéřů napadnout
Parthy zprava. Zařiď jejich odklon.“
Longinus mlčel. Nechtělo se mu do toho.
„Je to jasné?“ zeptal se generál najednou klidným hlasem. Moc
klidným. Crassus pohlédl na velitele své stráže.
Centurion si položil ruku na gladius.
Longinus to gesto zahlédl a okamžitě věděl, co znamená. Každého,
kdo nyní zpochybní Crassovy rozkazy, zabije. Legát strnule pozdravil
a odešel ke zvědům stojícím opodál.
 „Až je Publius přivede zpátky, napadneme nepříteli střed,“ křikl za
ním Crassus.
Longinus neodpověděl. Přemítal, jaký efekt přinese tahle absurdní
taktika. Jak by mohla armáda pěchoty, vedená nadutým šílencem,
porazit nepřítele na koních, který nemá zájem bojovat staticky?

***

Romulova kohorta vyslechla Crassovy rozkazy od posla. Bucinae je

zopakovaly, což byl za bitvy běžný postup. Mělo se zajistit, že byly
správně předány. Galská jízda předjela před Bassiovy žoldnéře,
zatímco nejbližší kohorta Kappadoků se přesunula napravo od nich.
Další dvě zaujaly místo vzadu a vytvořily šípovitý útvar kavalerie,
posílené velkým čtvercem pěšáků za nimi.
Bassius se na své muže usmíval. „To je v pořádku. Je to příležitost
ukázat celé armádě, co dokážeme. Odhoďte výstroj.“
„Vezměte si jenom vodu,“ řekl Tarquinius a zastrčil si cosi pod
tuniku. „Sem se už nevrátíme.“
Oba přátelé se rychle zbavili veškerého vybavení.
Nemuseli čekat dlouho. Dokonce i Crassus věděl, že se blíží chvíle
dalšího zničujícího útoku Parthů. Vyčerpaní muži už toho nemohli
moc vydržet.
Trubky kavalerie spustily své stacatto.
Publius zaujal postavení v čele své jízdy. Jeho malá postava a hnědé
vlasy nebyly ničím nápadné, pozornost budily odhodlaný pohled a
výrazná čelist. „Kupředu!“ vykřikl a ukázal přímo na Parthy. „Za Řím
a za Galii!“
Galové pobídli koně, až jim od kopyt létal písek a kameny, a spustili
bojový pokřik. Bassius a další centurioni volali na žoldnéře, aby je
následovali.
„Předvedeme jim naše ostré meče.“
 Ozval se tlumený pokřik, když se unavená těla nutila do poklusu za
tvrdým starým důstojníkem. Navzdory zranění Bassius vypadal
nezničitelně a jeho chuť do boje povzbuzovala všechny, aby ho
následovali.
„Oštěpy připravit!“
Běželi, ruce zvednuté, hlavy skloněné, aby se uchránili před oblaky
prachu od koňských kopyt. Romulus občas pohlédl na kamarády.
Tarquinius, který použil oba oštěpy během prvního útoku, si přehodil
štít na záda a oběma rukama pevně svíral dvojitou sekyru. Bylo
neuvěřitelné, že se usmívá. Brennus se tvářil klidně a hleděl
soustředěně před sebe.
Romulovi se zvedla nálada a smál se jako blázen. Arénu nahradilo
něco mnohem nebezpečnějšího, ale na tom už nezáleželo. Po boku
měl dva učitele, kteří se pro něj stali rodinou. Muži, pro které by
zemřel a kteří by zemřeli pro něj. Byl to dobrý pocit. Romulus si
nachystal oštěp, který vytáhl ze země, připravený přijmout vůli bohů.
S obrovským úsilím se kohortě podařilo udržet krok s klusajícími
koňmi. Už pouhý pochod na rozpáleném písku byl dost namáhavý,
natož běh. Horký vzduch spaloval vojákům při každém nadechnutí
hrdla.
„Už to nebude dlouho trvat,“ funěl Romulus, když uběhli asi pět set
kroků.
Nepřátelské pravé křídlo se blížilo na dostřel galských kopí.
Tarquinius zpomalil a přivřel oči.
Najednou Publius zavelel zrychlit a pěchotu nechali za sebou.
„Poklus!“ máchl Bassius rukou dopředu. „Dáme se do těch
parchantů!“
Muži vynaložili nadlidské úsilí, aby jim stačili. Ale Parthové na jízdu
nečekali, otočili se a prchli.
Publius jim sedl na lep. „Do útoku! Do útoku!“ křičel radostně a jeho
muži pobídli koně.
 Tři kohorty žoldnéřů zůstaly ještě víc vzadu, ale Bassiova ne. Jeho
vojáci drželi krok se starým centurionem, který teď utíkal, jako kdyby
ho hnal sám Cerberus.
Celé parthské pravé křídlo ve zdánlivém zmatku ustoupilo, aby
vylákalo Římany do útoku. Publius byl přesvědčený, že je zahnal na
ústup, a tak vedl Galy neopatrně kupředu.
Neviděl, co ukazuje parthský velitel.
Skoro jako jeden muž se stovky lučištníků obrátily a natáhly naplno
své smrtonosné luky. Důstojník vydal hrdelní zvuk a máchl paží. Šípy
vyletěly jako temný roj, prosvištěly vzduchem a se slabým žuchnutím
dopadly. Srazily k zemi desítky Galů. Parthové okamžitě znovu
natáhli tětivy. Muž s chocholem z peří na stejně vyzdobeném koni a
záplava střel zastavili útok.
Bassiovi muži za chvilku došli k hromadám těl. Byl to příšerný
pohled. Písek pokrytý mrtvými a zraněnými jezdci, koně kolem sebe
kopali bolestí a šípy jim trčely z prsou, ze zadku a z očí. Spousta z
nich bezhlavě prchala do dálky a rozdupala všechno, co se jim dostalo
pod nohy. Smrtící déšť dál zabíjel Galy. Ti, co přežili, se zmateně
potáceli kolem.
Vepředu kroužil Publius a zoufale se pokoušel znovu uspořádat svou
jízdu. Pak nečekaně pustil otěže, chytil se za hrdlo a pomalu se kácel
ze sedla. Do krku ho zasáhl šíp.
Zbývající Galové vykřikli hrůzou.
Situace byla beznadějná. Brennus si to okamžitě uvědomil a podíval
se dozadu, hledaje únik. Bylo však příliš pozdě. Stovky Parthů už
kroužily kolem, aby obklíčily Bassiovy žoldnéře a zbytky Publiových
jezdců.
Starý centurion také viděl, že úniková cesta zmizela. „Utvořte
želvu!“ křikl.
Žoldnéři, pořád ještě udržující disciplínu, se shlukli dohromady. Štíty
rachotily, kovové výstupky se blýskaly a tvořily obrněné čtverce.
Muži po stranách postavili stěnu ze svých štítů, zatímco ti uprostřed se
přikrčili a zakryli si jimi hlavy. Želva nebyla útočná formace, ale
velice účinný obranný útvar – před vším kromě parthských šípů.
Za štíty sledovali, jak Galy sekají na kusy. Před jejich očima byla
zničena Publiova jízda, která nemohla ustoupit ani postupovat.
Když padl poslední Gal, bojovníci začali uzavírat želvu. Romulus
viděl, jak jeden Parth seskočil z koně vedle těla Crassova syna, nůž v
ruce. Za moment se ozval hlasitý oslavný pokřik, když se postavil a v
ruce se mu kývala Publiova krvavá hlava. Přijel druhý bojovník a
napíchl zakrvácenou trofej na špičku kopí.
Všechny nakazil šířící se strach. Hrstka vojáků s pohledem upřeným
na Publiovu hlavu opustila ochranu želvy. Okamžitě byli zabiti a
ostatní přemohla hrůza.
Čtverec se zakymácel a začal se rozpadat.
„Semkněte se!“ zařval Bassius, ale jeho rozkazy neměly žádný
význam. Ze čtverce vystupovali další žoldnéři a odhazovali těžké
štíty.
„Publius je mrtvý!“ křičeli.
Kohorty za nimi pořád postupovaly, ale ještě se nedostaly k Parthům.
Najednou se ozvalo vyděšené volání. V prachu se objevily desítky
vojáků a zaslepeni hrůzou prchali směrem k nim.
Kappadokové udělali to, co by udělala většina lidí. Otočili se a běželi
pryč.
Z postupu se stal ústup, když čtyři kohorty vyrazily k římským
liniím. Přímo k další řadě čekajících Parthů.
Všichni, kromě dvaceti mužů kolem Bassia, uprchli.
„Utvořte želvu!“ rozkázal s patrnou hrdostí v hlase vrchní centurion.
Romulus, Brennus, Tarquinius a zbytek žoldnéřů se semkli, aby
vytvořili malý čtverec.
„Římští vojáci neutíkají!“ zařval Bassius. „Hlavně když se na to dívá
celá armáda.“ Ukázal na nepřítele. „Vydržíme a budeme bojovat.“
 V oblacích písku a kamení Romulus uviděl, jak Parthové krouží
kolem prchajících žoldnéřů. Vzduchem létaly šípy a kosily je. Na
slunci se blýskaly zahnuté meče a zanechávaly po sobě na zádech
mužů rozšklebené rány. Kopyta koní je zadupávala do písku, tvářemi
dolů. Pár vyděšených vojáků dokonce pozvedlo zbraně k odplatě.
Skupina to zabíjení bezmocně sledovala. Všechno skončilo velice
rychle. Zůstali jenom ti, co se shlukli kolem Bassia. Publiova jízda a
čtyři kohorty byly během ohromující ukázky bojové taktiky zcela
zničeny.
Slunce nepřestávalo pálit. Nikde ani mráček. Bylo bezvětří.
Skličující. Mrtvolné.
Pod zvednutými štíty teplota rychle stoupala. Brzy bude nesnesitelná.
Ale parthské šípy čekaly na každého, kdo se zvedl.
„Má někdo vodu?“ zeptal se s nadějí v hlase Felix. Malý Gal, který
sdílel stan s kamarády, byl jeden z mála, kteří se nevzdávali.
Romulus mu podal vak s vodou, který byl ještě ze čtvrtiny plný.
Felix si dal jeden doušek a vak mu vrátil. „Nemůže to trvat moc
dlouho.“
„To není potřeba,“ zamumlal kdosi. „Čeká nás Elysium.“
„Vezmeme s sebou i spousty z nich,“ řekl Felix výhrůžně.
„To je odvaha!“ radoval se Bassius.
Když to uslyšeli ostatní žoldnéři, zakřičeli ze všech sil. Chtěli zemřít
statečně. Jako bojovníci. Jako Římané.
Kolem nich se rozléhal děsivý nářek, jak všude kolem trpěli ranění.
Do žlutého písku se vsakovala krev a měnila ho na temně rudý. Všude
se válela těla jako rozbité loutky.
Ti, co přežili a krčili se za štíty, teď věděli, že je všechno marné, a
čekali na nevyhnutelný útok. Jak se usazoval prach, ze všech stran se
blížily stovky Parthů. Byli neprodyšně obklíčeni.
Když se však k želvě blížil osamělý jezdec v drahém rouchu, jehož
kůň opatrně našlapoval mezi těly, žádné šípy nepřilétaly. Parthský
důstojník zastavil v bezpečné vzdálenosti a sledoval je
neproniknutelným pohledem.
„Tak si pro nás pojďte!“ vykřikl Bassius.
Když Romulus a jeho druhové vykřičeli svůj vztek a vzdor, vyměnil
si s Brennem významný pohled. Kdyby dal Parth povel, všechny by
stihla smrt. Nebyl by to žádný slavný konec – jenom salva
smrtonosných vrstvených luků. Ještě se nevzdali.
Sbohem, matko. Ať tě ochraňují bohové, Fabiolo.
Cesta tak daleko, kam se nedostal žádný Allobrog. A tady konečně
můžu zemřít, aniž bych utekl svým drahým.
Snědý muž na ně hleděl dlouho a přísně. Obklíčeni přesilou mezi
hromadami svých mrtvých, a přesto ještě nesložili zbraně. Hovořil
neznámým jazykem a ukázal dozadu ke Crassově armádě.
„Co říká?“
„Nejspíš nám říká, ať utíkáme. Zkurvysyn,“ ohrnul nos Felix. „Aby
nás mohli taky zabít.“
Parth ukázal znovu na římské linie.
Tarquinius se obrátil k Bassiovi. „Můžeme jít, pane.“
Vrchní centurion se na něj zaraženě podíval, zatímco ostatní zírali.
„Ty mu rozumíš?“ usykl Romulus.
„Parthština je hodně podobná starobylé etruštině,“ zamumlal.
„Mohli nás už klidně několikrát zabít,“ připustil Bassius.
Tarquinius mu odpověděl stejným jazykem a důstojník bedlivě
poslouchal, než odpověděl.
Bassius s povytaženým obočím čekal, dokud krátký rozhovor
neskončil. „O čem jste mluvili?“
„Zeptal jsem se ho, kdo je, pane.“
„No a?“
„Je to Súrénas, velitel parthské armády.“
Všichni se zprudka nadechli.
 Tarquinius zvedl hlas. „Súrénas řekl, že jsme všichni stateční muži,
kteří si nezaslouží dneska zemřít. Nechává nás bezpečně odejít.“
Hlavy se zvedly v naději na přežití a Brennus si hluboce vzdychl.
Jeho cesta ještě neskončila.
„Můžeme mu věřit?“ zeptal se Felix.
„Nemáme jinou možnost, když tady čeká podsvětí,“ řekl Bassius
nemilosrdně. „Zrušte želvu. Nastupte do dvou řad.“
Vojáci sklonili s obavami štíty, protože najisto čekali, že přiletí salva
šípů.
Nestalo se nic.
Lhostejné vousaté tváře obklíčily dvacet přeživších ze tří tisíc. Jezdci
nejblíž římským legiím se mlčky rozestoupili a otevřeli průchod dost
široký, aby mohli muži po dvojicích odejít.
Vypadalo to příliš dobře, než aby to byla pravda.
„Pojďte za mnou, chlapci. Pěkně pomalu,“ prohlásil centurion
klidně. „Nemůžeme dovolit, aby si mysleli, že se bojíme.“ Bassius
vyrazil mezi šiky lučištníků s hlavou vztyčenou. Navzdory svému
zranění a drtivé porážce v něm plál duch veterána a jeho muži ho
ochotně následovali. Romulus by mohl přísahat, že někteří nepřátelští
bojovníci sklonili hlavy, aby rozedraným žoldnéřům projevili úctu, a
štíty a oštěpy drželi v přehlídkové pozici.
Cestou museli překračovat padlé a každý voják následující Bassia
věděl, co je čeká. Ale vzhledem k tomu, že je sledovali parthští jezdci
jen pár kroků od nich, nemohli nic udělat.
Když si ranění všimli, že někteří jejich druhové unikají, zoufale
volali o pomoc. „Pomozte mi vstát,“ křičel jeden, který měl levou
nohu přišpendlenou k zemi šípem. „Zvládnu cestu zpátky.“
Romulovo srdce bylo naplněno lítostí. Byl jeden z jejich centurie.
Než stihl opustit útvar, popadla ho obrovská Brennova pěst.
„Je jeden z nás.“
„Ať tě to ani nenapadne,“ sykl Gal. „Vykuchají tě jako rybu.“
 „Jsme jediní, kdo stojí na nohách,“ souhlasil Tarquinius.
Romulus se díval na nejbližší bojovníky. Jeden na něj vrhl nevraživý
pohled, sklouzl lehce ze sedla, v ruce dlouhou zahnutou dýku.
Žoldnéř se bezmocně díval na blížícího se Partha a propadl panice.
„Nenechávejte mě tady.“
„Ani nevíš, jak se jmenuje,“ řekl Tarquinius. „Zkusíš zachránit i ty
ostatní?“
„Utekl a nechal by nás zemřít,“ zamračil se Brennus. „Zbabělec.“
Romulus se jenom obtížně zatvrzoval. „Možná tě bohové nechají
odejít ze světa rychle.“
„Ne!“ zaječel raněný voják. „Nenech…“ Potom bylo najednou ticho
a uslyšeli tichý šum.
Romulus se ohlédl.
Toho muže podřízli. Na tváři měl překvapený výraz, když se mu krev
z obou tepen vyvalila do písku jako rudá fontána. Žoldnéřovo tělo se
převrátilo pomalu na stranu, několikrát sebou škublo a zůstalo bez
hnutí ležet.
Ozývaly se vyděšené výkřiky, když si ostatní uvědomili, co se stalo.
Nebylo to nic jiného, než co oni za stejných okolností dělali
nepřátelům, kteří přežili.
„Dívejte se před sebe,“ zařval Bassius. „Všichni jsou mrtví muži.“
Romulus se snažil ze všech sil nevšímat si toho, co za sebou
zanechávají. Parthové se mezi ležícími na zemi pohybovali jako
přízraky a bez milosti je zabíjeli. Jenom Bassius a dvacet jeho mužů
směli odejít.
„Přežili jsme jedno velké nebezpečí,“ ujistil je Tarquinius.
Romulus zavrtěl hlavou a nutil se tomu uvěřit. Co jiného mu
zbývalo?
Cesta zpátky k římským liniím jim připadala nekonečná. Za malým
zbytkem kohorty žoldnéřů však nevyletěl jediný šíp. Súrénas své
slovo dodržel. Na rozdíl od Crassa, který na své výpravě za slávou a
bohatstvím porušil mírovou smlouvu.
Jak se blížili, bylo zřejmé, že se armáda nakonec seřadila do jediné
nekonečné fronty.
Romulus šťouchl do Tarquinia. „Generál ti přečetl myšlenky.“
„Příliš pozdě,“ odpověděl Etrusk. „Katafrakti brzy zaútočí. Bude jich
tisíc.“
Romula zamrazilo. Může být něco horšího než to, co právě prožili?
Brennus viděl, že mladík zaváhal. „Bohové nás musí chránit,“ zalhal.
„Pořád jsme tady.“ Gal nemohl uvěřit, že je naživu. Ale dokázali
přežít to šílenství jenom díky pomoci bohů.
Mezi kohortami teď zbývalo pouhých dvacet nebo třicet kroků, a tak
měla každá dost místa na manévrování, aniž by nechali Parthy ty
mezery využít. Crassus umístil do předních oddílů velké množství
centurionů. Věděl, že je to nutné, aby legie vydržely příští útok, a
spoléhal na schopnosti ostřílených důstojníků udržet vojáky v klidu a
zvednout jim morálku. Byla to taktika, k níž se uchyloval, jenom když
šlo o všechno.
Když se skupina dostala na dostřel oštěpu, legionáři je vítali
pokřikem. Tarquinius ukázal prstem. Snažili se rozpoznat, co ten křik
znamená.
Súrénas byl velkorysý, že nechal žoldnéře jít, ale teď se chystal
použít proti Crassovi svou největší zbraň. Jednotka katafraktů přijela
doprostřed volného prostoru mezi armádami. Jejich drátěné košile se
leskly na slunci – skvělý obrázek. Ale tentokrát měli jiný záměr.
Jezdec v čele mával Publiovou hlavou na oštěpu, aby Římané viděli,
co můžou očekávat.
Nepřátelští jezdci přijeli dostatečně blízko, aby každý voják dobře
viděl, čí hlavu přivezli. Ozval se další zoufalý výkřik. Římané
neztratili jenom polovinu jízdy a dva tisíce pěšáků.
Padl i Crassův syn.
 ***

Crassus za římským středem pole ten poprask slyšel, ale neměl sílu
zareagovat. Když generál sledoval, jak kavalerii rozsekali na kusy,
zdrtilo ho to. Netušil, co je s jeho synem, a byla malá naděje, že mu
někdo pomůže rozhodnout, jak mají legie postupovat dál. Kromě
neposlušného Longina zřejmě žádný z vyšších důstojníků netušil co
dělat. Byli příliš ustrašení. Jenže Crassa by zničilo, kdyby poslouchal
obyčejného legáta.
Protože nevěděl, jak postupovat dál, pobídl koně směrem k zadním
řadám, aby zjistil, co se děje. Když vojáci uviděli jeho černou
pláštěnku, zatrnulo jim. V každé době bylo špatné znamení obléknout
si tuto barvu, natož když vede armádu do bitvy.
Crassus si nevšímal vyděšených mužů a s námahou se soustředil na
katafrakty, kteří jeli kolem. Na kopí poskakovala Publiova zakrvácená
hlava.
Šokovaný Crassus ztuhl. Po tom nadutém generálovi nebylo ani
stopy. Zdrcený člověk se zhroutil přes hrušku sedla. Rádoby Alexandr
se rozplakal.
Když Parthové všem předvedli svou trofej, odjeli.
Legionáři stojící poblíž Crassa si vzpomněli na všechna špatná
znamení a nervózně na něj pohlédli. Opakovaná znamení shůry
zapůsobila i na ty, kteří nebyli pověrčiví. Bouře na moři. Srdce býka.
Prapor s orlem, který se otočil dozadu. Supi doprovázející kolonu celé
dny. Zrada Nabatejců. A teď Publiova smrt.
Bylo to jasné. Bohové Crassovo tažení prokleli.
Obrovská armáda stála, trubky mlčely, když Publiova hlava
pokračovala ve své příšerné cestě kolem předních linií. Potom muži
začali opouštět řady a hledali možnost úniku. Nižší důstojníci, kteří
stáli za nimi s dlouhými holemi, je zaháněli zpátky, ale nedokázali
zabránit šíření strachu. Do vyčerpaných srdcí se vkrádala hrůza a byla
nakažlivá. Vojáci potřebovali okamžitě velení, ale žádné nebylo v
dohledu.
Ozývalo se mumlání, které přerostlo ve vystrašené výkřiky.
„Generál přišel z toho žalu o rozum.“
„Crassus se zbláznil.“
„Ustupme!“
„Zavřete hubu!“ zařval centurion blízko Romula a zamával vztekle
holí. „Další, kdo se zmíní o ústupu, skončí s mým gladiem v břiše.
Neustupujte!“
Většina legionářů, které důstojníci zastrašili, zmlkla. Pořád vládla
disciplína – zatím.
Jednotka katafraktů se vrátila k parthským liniím. Když si tisíce
lučištníků na koních znovu naplnily toulce, okamžitě vyrazily směrem
k Římanům. Poté co Súrénas mistrovským tahem předvedl Publiovu
hlavu, šel si pro krk.
Nakonec se Crassus vzpamatoval a vzal blížícího se nepřítele na
vědomí. „Semkněte se!“ zaskřehotal. „Hoďte oštěpy, až se přiblíží na
dvacet kroků. Ne dál.“
Posel vedle něj spěchal k trubačům. Bylo třeba předat rozkazy co
nejrychleji, než dorazí Parthové.
„Co pak, generále?“ sebral odvahu jeden tribun.
Crassus, spíš překvapený než rozzlobený, máchl neurčitě rukama do
vzduchu. „Odolejte útoku. Zasypejte Parthy oštěpy. To je zažene.“
Tribuna to zmátlo. „Ale jejich šípy mají větší dolet než naše oštěpy.“
„Dělejte, co říkám,“ prohlásil Crassus zasmušile. „Římským legiím
nedokáže nic odolat.“
Důstojník se stáhl, oči rozšířené strachy.
Crassus přišel o rozum.

***
Bassius nevěděl přesně, kam má jít, a tak odvedl své muže k šesté
legii, napravo od římského středu.
„Nemáte čas dostat se k ostatním žoldnéřům,“ křikl centurion, když
se přiblížili. „Je to proti regulím, ale přiveď své chlapce k mým.“
„Dobrá, kamaráde. Poslechněte důstojníka!“ rozkázal Bassius. „Šest
na šířku, tři do hloubky. Pochodem vchod!“
Skupina se rychle zformovala vedle profesionálů. Tlustý centurion,
který mluvil, se naklonil, aby si mohl s Bassiem potřást rukou.
„Gaius Peregrinus Sido. První centurion, první kohorta.“
„Marcus Aemilius Bassius. Vrchní centurion, čtvrtá kohorta galských
žoldnéřů. A veterán z páté.“
„To byl masakr,“ řekl Sido. „Vedli jste si dobře, když jste přežili.“
„Vlákali nás do pasti, čistě a jednoduše. Jejich pravé křídlo se stáhlo
a pak nás obklíčili. Publius neviděl, že přijíždějí.“
Sido uznale hvízdl. „Proč nejste mrtví?“
„Neutekli jsme jako ostatní,“ pokrčil Bassius rameny. „A velitel
Parthů nás nechal jít.“
„Páni! To bys měl doma pořádně zapít.“
„To doufám,“ zasmál se Bassius smutně a sledoval parthské
lučištníky. Za chvilku dojedou k římským liniím.
„Naše oštěpy nemají dosah jako jejich luky,“ řekl Sido sklíčeně. „Co
můžeme dělat?“
„Potřebujeme je udržet mimo dostřel do západu slunce,“ odpověděl
Bassius. „Pak se za tmy stáhneme do Karrh a zítra zamíříme do hor.“
„Ústup?“ vzdychl Sido. „Nemůžeme bojovat s těma zkurvysynama
na volným prostranství, to je jistá věc.“
„Crassus by to měl co nejdřív pochopit, jinak to bude znamenat smrt
pro nás pro všechny.“
Od chvíle, co katafrakti projížděli kolem, neexistovalo žádné velení z
centra. Nakonec zatroubily bucinae několik krátkých tónů.
„Sevřete řady! Připravte se k útoku!“
 Muži v první řadě nepotřebovali pobízet. Spojili štíty dohromady,
zatímco vojáci za nimi si je drželi šikmo nad hlavami. Nic jiného dělat
nemohli. Legionářské štíty dokázaly odolat normálním střelám, ale jak
všichni dobře věděli, parthské luky byly něco jiného.
Pod kopyty koní se zvedala oblaka jemného dusivého prachu.
Vzhledem k tomu, že Římané stáli v jednolité řadě, lučištníci nemohli
projet mezi kohortami jako předtím. Teď museli jet kolem nepřátelské
přední linie a najednou jich dokázalo zaútočit mnohem méně.
Crassovy legie díky tomu získaly další krátký odklad. Vzápětí se
přiřítila vlna jezdců a vypustila stovky střel ze vzdálenosti padesáti
kroků. Římští důstojníci nezaveleli vystřelit salvu oštěpů. Nebyl
důvod. Když parthský útok skončil, okamžitě nastoupil další. Na
sužovanou armádu pršela záplava šípů. Pronikaly stejně snadno
dřevem, kovem i masem.
Ozývaly se bolestné výkřiky, jak špičaté hroty probodávaly štíty,
vypichovaly vojákům oči a přišpendlovaly chodidla do písku. Po
každém raněném, který upadl, zůstala ve štítové stěně díra. Do těchto
mezer mířily další střely. Parthové využili každé příležitosti, aby své
nepřátele decimovali. Římané se krčili pod štíty, skřípali zuby a
modlili se.
Několik Bassiových žoldnéřů bylo během protahujícího se útoku
zraněno. Na popud centuriona se ostatní pokoušeli vytáhnout jim šípy.
Pokud to šlo. Muži řvali bolestí, když se jim z ran řinula krev. Všude
bylo slyšet sténání, dunění kopyt a svist opeřených šípů. Byla to
hrůzostrašná kakofonie.
Romulus si začínal na ty výkřiky zvykat, ale počet bojovníků byl
daleko větší, než si dokázal představit. Tohle byla smrt v obrovském
rozsahu, masové vraždění, které se nedalo pochopit. U Kann to
muselo být něco podobného, napadlo ho. Tu bitvu republika prohrála.
Útoky pokračovaly, dokud měl nepřítel šípy. Když Parthové
vyčerpali zásoby, jednoduše se vrátili ke skupině velbloudů pro další.
Měli dostatek lučištníků, aby přestávek bylo co nejméně. V různých
fázích rozkázali zoufalí centurioni použít oštěpy, ale jezdci byli jenom
zřídka na dostřel. Stovky oštěpů proletěly vzduchem a dopadly do
písku bez užitku.
Po hodinách tohoto nekonečného útoku morálka Římanům rychle
upadala. Z řad šesté legie bylo zabito skoro tisíc mužů. Stovky dalších
ležely se zraněními na rozpáleném písku. Všichni byli vyděšení a
důstojníky stálo stále větší úsilí udržet jednotky na pozicích.
Iberská jízda na levém křídle prchla, protože nechtěla zažít totéž co
Galové. Po Ariamnovi a jeho Nabatejcích nebylo ani stopy, a tak
Římanům nezůstalo vůbec žádné jízdní vojsko. Zdecimovaný zbytek
Crassovy armády nebyl schopen nějak smysluplně zareagovat.
Kohorta za kohortou pod tím náporem kolabovala. Vojáci byli
vyprahlí, vyčerpaní, nerozhodní a toužili prchnout.
Místo dalšího útoku se ozvaly bubny a zvony. Jejich zvuk zesiloval
do nesnesitelných rozměrů a lučištníci na koních se stáhli. Nezranění
římští vojáci netušili, co se děje, a tak vyčkávali, nervy napnuté k
prasknutí. Vzhledem k tomu, že prostor mezi oběma armádami
neustále halil oblak prachu, parthská vojska neviděli.
Chvíli, která jim připadala jako celá věčnost, se nic nedělo.
Potom najednou nástroje utichly. Súrénas byl mazaný znalec lidí.
Nastal čas pro rozhodující úder.
Romulovi se pod nohama začal třást písek. Pořád před nimi nic
neviděl.
Pak pochopil.
„Katafrakti!“
Vrchní centurion na něj nechápavě pohlédl.
„Útok těžké kavalerie, pane.“
Bassius se obrátil na Sida a zaklel. „Roztrhají nás na kusy. Všichni,
kdo ještě mají oštěpy, vpřed.“
 Druhý centurion horlivě přikývl. Viděl katafrakty a dokázal si
představit, co dokážou.
„Každý, kdo má oštěp, postoupí vpřed. Rychle.“
Brennus se protlačil dopředu, protože se nemohl dočkat, až se utká s
nepřítelem. Byl si jistý, že ho na této cestě hlídají sami bohové.
Všechno mělo smysl – i to, co obětoval. Teď byl čas bojovat.
Romulus a Tarquinius svá pila už použili, a tak zůstali stát.
„Další řady semknout,“ rozkázal Bassius. „Použijte kopí. Zabodněte
je koním do břicha. Vykuchejte je. Vypíchněte jim oči. Srazte jezdce.“
„Neustupujte!“ Sido pozvedl zakrvácený gladius. „Za Řím!“
Vojákům se podařilo provolat slávu a spěšně se zformovali. Romulus
a Tarquinius se ocitli ve druhé řadě, pár kroků za Brennem. Gal si
klestil cestu ke dvěma centurionům.
Země se otřásala pod kopyty koní a ozývalo se tiché dunění. Bassius
stačil jenom vzkřiknout: „Štíty nahoru! Pila připravit!“ Pak už se ze
šera vynořili Parthové. Pouštní jezdci se blížili v šípovitém útvaru v
plném cvalu. Na povel sklonili jako jeden muž dlouhá kopí.
Centurioni nestihli vydat rozkaz k salvě oštěpů. Tisíc jezdců těžké
kavalerie udeřilo do římských linií se zničující silou. Sido a ti v první
řadě byli sraženi nebo ušlapáni, zatímco muži za nimi dostali zásah
kopími do prsou.
Romulus s hrůzou sledoval, jak nekončící proud vniká do středu
kohorty a všechno před sebou sráží. Snažil se zapojit do boje, ale tlak
byl tak velký, že se mohl jenom dívat. Tu a tam voják bodl koně do
oka. Ti bolestí vykopávali a kopyty rozbíjeli hlavy těm, co byli
nablízku. Katafrakti tahali divoce za otěže, když se je pomstychtiví
legionáři snažili strhnout ze sedla. Bez milosti. Meči probodávali
Parthům hrdla. Krev stříkala do písku.
Zahlédl Brenna, jak táhne bojovníka v drátěné košili s brutální silou
dolů a bodá ho do tváře. Bassius a pár dalších ochromili půltucet koní
a snadno vyřídili jejich jezdce. Tarquiniovi se nějak podařilo
protáhnout pevně sevřeným šikem dopředu. Romulus už viděl, když
kamarád několikrát použil bojovou sekyru, ale nemohl se nabažit
pohledu na Etruskovo umění a šikovnost. Šlachovitá postava se s
lehkostí točila a oháněla těžkou zbraní. Zakřivené železné čepele se
blýskaly a Parthové křičeli, když je zasáhl do rukou. Koním sekal
zadní nohy na kusy.
Tarquinius nebyl pouhý věštec.
Parthský útok však byl z valné části úspěšný. Když katafrakti
pronikli k zadním řadám, v šesté legii zůstala velká díra. Stovky obětí
ležely na zakrváceném písku a naříkaly ve smrtelné agónii. Kopí a
zahnuté oštěpy trčely z mrtvých na obou stranách. V místě, kde byl
Romulus a jeho kamarádi, všichni profesionální centurioni padli a
zmatené mužstvo zůstalo bez velení.
Mohutný útok nezničil jenom tuto římskou linii. Znamenal poslední
kapku pro legionáře, jejichž sebevědomí bylo celý den podrýváno.
Mnozí z nich byli veteráni, kteří bojovali proti nejrůznějším
nepřátelům republiky a zakusili vítězství v mnoha zemích. Crassus
jim však předložil soupeře, proti němuž nedokázali bojovat
rovnocenně. Lučištníky na koních, kteří zabíjeli z dálky, těžkou jízdu,
jež je beztrestně drtila.
Katafrakti vyjeli na otevřenou planinu. Jak dusali pískem zpátky k
Římanům, uvítaly je výkřiky hrůzy. Jezdci v drátěných košilích
pronikali další částí šesté legie a dlouhými meči sekali na kusy další
pěšáky. Nakonec zmizeli v oblaku prachu.
Všichni věděli, že se vrátí.
Následoval nový útok lučištníků. Krátce nato katafrakti zaútočili
kromě šesté i na desátou legii. Výsledek byl stejně devastující. Když
to skončilo, přeživší stáli naprosto ochromeni. Bezděčně se zoufale
otáčeli s nadějí dozadu.
Bylo jenom otázkou času, kdy se Crassova armáda rozpadne a uteče.
KAPITOLA XXV
 Zrada

Lupanar, Řím, léto roku 53 před Kristem

Fabiola si zaklepala prstem na zuby a trochu litovala, že požádala

Docilosu, aby prohledala pokoj jiné dívky. Nebylo to správné. Jenom
to vyvolá další křivdu. Prostitutky měly, kromě malých komůrek,
které jim Jovina poskytovala, málo toho, co bylo jenom jejich.
Zahnala to znepokojivé pomyšlení. V poslední době zaslechla na svou
adresu uštěpačné poznámky. A to, co zažila nedávno v lázních, ji
trápilo víc než obvykle. Místo běžného hovoru o požadavcích klientů,
o spropitném, které jim nechali nebo nenechali, a o tom, čí modlitby
byly vyslyšeny, si ženy špitaly ve skupinkách, zneklidněné tísnivou
atmosférou v nevěstinci.
Fabiola byla zvyklá na žárlivost, která se objevila, když si nový
bohatý klient přál výslovně ji a odmítl se podívat na ty, které mu
vybrala Jovina. Aby si to u ostatních vyžehlila, vždycky jim
přenechala nějaké peníze. Už dávno předtím zjistila, že nic nevylepší
mínění tak jako váček sesterciů. Ale když Fabiola před dvěma dny
zaslechla pootevřenými dveřmi tichý rozhovor, bylo načase využít
Docilosinu pomoc. Padla zmínka o vitriolu. Poprvé od chvíle, kdy ji
odvlekli z Gemellova domu, se začala bát. Zrovna se dověděla, že je
Romulus možná naživu, a život jí byl velice drahý.
Tak tam Docilosa zašla v noci, když měly všechny prostitutky práci.
Stejně by se nikdo nepozastavil nad tím, že vchází do cizí ložnice.
Docilosa totiž uklízela všem v Lupanaru.
Od Fabioly bylo chytré, že ji požádala o pomoc.
„Víš to jistě?“ zeptala se.
 Docilosa se zamračila. „Co jiného by to bylo? Malá lahvička
schovaná pod volnou dlaždicí na podlaze,“ odpověděla. „Ale nemohla
jsem riskovat a přinést ti ji ukázat.“
„Možná je to parfém.“ Fabiola nechtěla připustit to, co bylo oběma
jasné.
Docilosa si posměšně odfrkla. „Kápla jsem si na větvičku,“
pokračovala. „Pak jsem ji otřela do kousku chleba, který ležel na
stole.“
Fabiola pocítila k Dociolose ještě větší respekt.
„Nechala jsem tu kůrku u malé praskliny dole u zdi v zahradě. Víš
kde?“
„Kudy chodí ven myši,“ řekla Fabiola zasmušile, protože věděla, co
chce Docilosa říct. Často se potichu v úžasu dívala, jak tou dírou
cupitají malí tvorové dovnitř a ven a hledají potravu.
Kočky žijící v nevěstinci nedokázaly pochytat všudypřítomné
hlodavce, kteří Jovinu rozčilovali.
Chvilku bylo ticho.
„Schovala jsem se a čekala. Pak se jedna objevila. Bleskurychle
chleba snědla.“ Docilosa hleděla upřeně na Fabiolu. „Myš neudělala
víc než dva kroky a padla mrtvá.“
Černovlasé dívce se sevřel žaludek. Došla ke dveřím, otevřela je a
přesvědčila se, že nikdo není v doslechu. Ulevilo se jí a zase potichu
zavřela. Otočila se k Docilose. „Jed.“
To slovo viselo ve vzduchu jako černý mrak.
„Nedá se jí věřit,“ řekla opovržlivě Docilosa. „Říkala jsem to od
začátku.“
Nebylo třeba se hádat. Důkaz ležel v zahradě.
Fabiola vzdychla. Mezi ní a Pompeiou už nějakou dobu nepanovaly
dobré vztahy, ale nepomyslela si, že to zajde tak daleko. I přes velkou
snahu se ze zrzky stal nebezpečný nepřítel. Žárlivost změnila ženu,
která Fabiolu vřele přivítala první den v Lupanaru, v někoho, kdo si
přál její smrt.
A začalo to tak slibně. Fabiola věděla, že potřebuje spojence, aby
novou situaci přežila, a tak jí rychle nahradila půjčený parfém a staly
se z nich dobré kamarádky. Claudia, blonďatá Galka, byla taky v
zásadě hodná. Vytvořily si skupinku a trávily spolu všechen volný
čas. Pompeia a Claudia jí předávaly nezištně rady, které mladá
novicka vstřebávala. Fabiola toužila být nejlepší, aby mohla zachránit
Romula a matku, a záhy přiváděla hosty k šílenství. Jak její obliba
rostla, Claudia fatalisticky krčila rameny. Blondýna měla několik
oddaných klientů, aristokratů, jimž se líbilo, když je svazovala a
ovládala. Zdálo se, že ji to do jisté míry uspokojuje.
Přecitlivělá Pompeia tak rozumná nebyla. Pobývala v nevěstinci
skoro pět let, ale Fabiola získala víc pravidelných zákazníků než
Pompeia během dvanácti měsíců. Když jeden z nejštědřejších klientů
přešel k Fabiole, bylo to už na ni moc. Jejich přátelství se začalo kalit
a brzy na tom byly tak, že se sotva dokázaly vystát. Claudia, která si
chtěla udržet dobré vztahy s oběma, se snažila ze všech sil mezi ně
nevstupovat. Samozřejmě si Jovina té špatné atmosféry rychle všimla
a vzala si stranou Fabiolu a potom i Pompeiu. Lupanar byl její panství
a žárlivě si ho střežila. „Nechci žádné problémy,“ pohrozila jim.
„Chlapi si hned všimnou, když se holky hádají. Nelíbí se jim to a je to
špatné pro obchod. Musí to ihned skončit.“
Fabiola ráda poslechla.
Pompeia zřejmě ne.
Denáry zacinkaly, když Fabiola podávala Docilose malý měšec.
Okamžitě ho potěžkala. „To je moc,“ namítla.
Fabiola se zasmála. „Za záchranu života? Nikdy ti nemůžu dost
poděkovat.“ Naklonila se a políbila Docilosu na tvář.
Ta se usmála, což se stávalo jen zřídka.
 „Musím trávit víc času v kuchyni,“ řekla Fabiola vesele. „Hlídat,
když se pro mě připravuje jídlo.“ Nepovažovala za pravděpodobné, že
by ji otrávili Catus nebo jiní otroci. Pompeia by musela přijít do
kuchyně pod nějakou záminkou. Udělat tu špinavou práci sama.
Jovina dovolovala prostitutkám, aby si objednaly jídlo, kdykoli
nepracovaly, a tak v kuchyni bylo pořád živo jako v úle. Bylo snadné
přijít do chodby a vylepšit jídlo čekající na pracovním pultu u dveří.
Dívka hledající něco na zub by nebyla nijak podezřelá.
Fabiola najednou silně zneklidněla. Bylo strašné pomyšlení, že si
Pompeia přeje její smrt. I když Fabiola neměla ráda žádnou ženu,
nechtěla nikomu ublížit. Nechápala, že žárlivost přivede člověka k
zabití jiného kvůli takové hlouposti. I přes to šokující odhalení Fabiola
nechtěla na oplátku Pompeiu zabít. Ne že by se bála provést to.
Koneckonců smrt jednoho člověka si zoufale přála.
Gemella.
Ten tlustý obchodník dělal její matce odporné věci celé roky.
Zasloužil si pomalou bolestnou smrt. I její vlastní otec si zasloužil
výlet do podsvětí. Ten urozený pán, který znásilnil otrokyni jenom
proto, že mohl. Ve srovnání s objekty své hluboko zakořeněné
nenávisti Pompeiu vlastně litovala. Bylo to k smíchu. Napomenula se.
Tohle bylo opravdu nebezpečné. Jestliže se zrzka odhodlala výhrůžku
naplnit a koupila jed, Fabiola musela předpokládat, že je připravená
smrtelně jedovatou tekutinu taky použít.
Život v nevěstinci byl riskantní a dohled nad jídlem nemohla brát na
lehkou váhu. Trávení nepohodlných lidí bylo v Římě běžné a
kuchařům by došlo, proč je Fabiola při práci pozoruje. Začalo by se o
tom mluvit a Pompeia by zjistila, že je prozrazena. Nešlo ani
odmítnout jídlo z kuchyně, protože by se o tom okamžitě doslechla
Jovina. Fabiole přejel mráz po zádech.
Něco se musí stát. Brzy.
 Fabiola si kousala ret a netušila, jak se má zachovat. Musela si to
promyslet. Pomodlila se k Jupiterovi a doufala, že dostane vnuknutí. Z
nějakého důvodu si byla jistá, že nejmocnější římský bůh jí pošle
znamení.
Docilosa se usmívala, což byl vzácný úkaz. Fabiola se na ni podívala
tázavě a přemýšlela, co ji tak potěšilo.
„Vylila jsem všechno do kanálu,“ oznámila jí vítězoslavně. „Pečlivě
jsem umyla lahvičku a nalila do ní čistou vodu ze studny.“
Fabiolu to nečekané rozuzlení zahřálo u srdce. „Museli mi tě poslat
bohové.“
„Ta mrcha si bude myslet, že ji napálila ta sketa, která jí jed
prodala.“
„Nebo že jsem nesmrtelná.“
Obě se zachichotaly.
Docilosa zvážněla. „Co uděláš, Fabiolo? Pompeia je mstivá. Víš, že
ji to nezastaví.“
Fabiola přikývla. Chytrá akce Docilosy jí jenom poskytla odklad. Nic
víc. „Nech to na mě,“ řekla s hraným sebevědomím. „Něco
vymyslím.“
Všechno se však zhoršilo.

***

Za dva dny Fabiola vešla za svítání do svého pokoje, unavená po

náročné noční práci. Přišlo víc zákazníků než obvykle, které musela
potěšit, ale námaha stála za to. Přibyly jí tři zlaté aurey a z posledního
klienta se vyklubal nově zvolený kvestor. Mohl by jí být v budoucnu
užitečný. Ctižádostiví politici byli vždycky dobrý úlovek a Fabiola ho
málem přivedla k šílenství, než mu dopřála orgasmus.
Vrátí se. Brzy.
Usmívala se. Většina mužů se nechá tak snadno manipulovat.
 Když se Fabiola důkladně vykoupala, obvykle si nahá lehla do
postele, aby si dopřála několik hodin zaslouženého spánku. Z důvodů,
které zpětně nedokázala vysvětlit, ji něco přinutilo prohlédnout si
jednobarevný vlněný přehoz, než ho odestlala.
Vypadal divně. Byly na něm boule.
Fabiole se zrychlil tep a strnula. Zírala na tlustý stočený tvar pod
přehozem. Potom se to pomalu pohnulo a ona vyjekla.
Pompeia si nedá pokoj.
Fabiola vyšla po špičkách na chodbu, potichu zavřela dveře a šla pro
dveřníky. Budou vědět co dělat.
Když ji vyslechli, zareagovali tak prudce, že jim musela říct, ať jeden
z nich zůstane u hlavního vchodu. Zákazníci odešli před svítáním, a
tak si všichni šli konečně lehnout. Kdyby oba muži pobíhali po domě,
vzbudili by velkou pozornost. Poručila Vettiovi, ať jde potichu s ní, a
zamířila ke svému pokoji. Zhluboka dýchala, aby se zbavila hrůzy,
která ji naplnila, když zahlédla na posteli ty boule. Všechno bude
dobré.
Přede dveřmi ji hromotluk s vyholenou hlavou opatrně odstrčil.
„Nech to na mně,“ řekl a pevně svíral hůl s kovovými hroty. „Tam,
kde jsem vyrostl, byla spousta hadů.“
Fabiola neprotestovala. Sledovala, jak Vettius nakoukl dovnitř, jestli
něco není na zemi.
„Nehýbe se,“ řekl, aniž by se ohlédl. „Zůstaň tady, než tě zavolám.“
Fabiola mu stiskla velkou ruku a najednou se lekla, že ohrožuje
muže, kterého považovala za opravdového přítele. „Buď opatrný.“
Ohlédl se a mrkl na ni. „Jupiter mě ochrání.“
Bylo ticho, když Vettius vešel do malé komůrky, zbraň připravenou
v pravé ruce. Přikradl se k posteli a rychle zvedl konec slamníku u zdi
a shodil všechno na kamennou podlahu. Bušil holí do polštáře, do
prostěradel a dek. Stál dost daleko pro případ, že by had utekl. Fabiole
se ulevilo, že hluk trochu tlumí lůžkoviny. Bylo důležité, aby o tom
vědělo co nejméně lidí.
Po chvilce Vettius spokojeně zafuněl a šťouchl do bílé skvrny, která
prosákla vlněným přehozem.
„Pojď sem.“
Fabiola se rozhlédla nalevo napravo, vletěla dovnitř a zavřela dveře.
„Je mrtvý?“ zeptala se nervózně.
Vettius převrátil prostěradlo a objevil se tlustý hnědý útvar, dlouhý
jako mužská paže. Had sebou škubal, ale hlavu měl rozmačkanou.
Fabiolu zamrazilo při pomyšlení, co se mohlo stát, kdyby vlezla do
postele jako obvykle. Děkuju, Jupitere, pomyslela si.
Dveřník si chvilku prohlížel šachovnicový vzor na hadových zádech.
„Nikdy jsem tenhle druh neviděl,“ prohlásil.
„Takže není původem z Itálie.“
Vettius zavrtěl hlavou.
„Musí být jedovatý,“ přemítala Fabiola. „Proč jinak by byl v mé
posteli?“
Vettiovi její slova pomalu docházela. „Kdo by to udělal?“ sykl a
zbrunátněl. „Tady tě mají všichni rádi.“
„Mluv potichu,“ napomenula ho a obávala se, že ty rány mohly být
slyšet venku.
Vettius rozpačitě přikývl.
„Některé ženy na mě žárlí.“
„Ale udělat tohle?“ Vettius ukázal rozzlobeně na zabitého hada na
zemi.
Fabiola chvilku uvažovala, jestli by měla dveřníkovi říct o tom, co
objevila Docilosa. Potom si představila, jaký by to byl pocit, kdyby ji
had kousl, až by vlezla pod deku. A že by zemřela dřív, než zjistí, co
se stalo s Romulem.
„Byla to Pompeia.“
Nevěřícně zalapal po dechu. „Jste kamarádky.“
 „Už nějakou dobu ne.“ Fabiolu nepřekvapilo, že to neví. Vettius a
Benignus obvykle nevnímali intriky mezi ženami. Rychle mu
pověděla o lahvičce, kterou Docilosa našla pod dlaždicemi u Pompeiy.
„Stačí slovo,“ zamumlal Vettius a zatnul pěsti. „My si to s tou
mrchou vyřídíme. Vezmeme ji někdy večer na krátkou procházku k
Tibeře.“
„Ne,“ odpověděla rozhodně. „To by bylo moc jednoduché. A moc
nápadné. Jovina nesmí nic tušit, jinak oba skončíme na kříži.“
„Ale to už je podruhý,“ vztekal se Vittius a šlápl hadovi na hlavu,
aby svá slova zdůraznil. „Předpokládá se, že lupanarské holky se o
sebe postarají.“
Fabiola mu to neřekla, ale had byl už třetí útok. Před několika měsíci
ji a Benigna zaskočili tři zločinci, když si šla na Forum Romanum
uložit úspory. Už tehdy jí byl způsob útoku podezřelý, protože byl
jasně naplánovaný. Loupeže za bílého dne byly běžné, ale muži toho
dne je jako hlupáci sledovali od chvíle, co vyšli z nevěstince. Někdo
jim musel dát informace. A nepokusili se jí ukrást peníze, což byla
důležitá indicie, které si obrovský dveřník nevšiml. Místo toho se na
Fabiolu vrhli s dýkami. Benignus se rychle postavil před ni a nedal jí
šanci, aby se pokusili něco z těch ničemů dostat. Rozzuřil ho útok na
jeho Fabiolu. Jednomu zlomil vaz, druhému vyhřezl obsah břicha do
kanálu a posledního pronásledoval do davu a za chvilku se vrátil se
spokojeným úsměvem. A s krvavým nožem.
Teď už nemohlo být pochyb. Pokus o vraždu za bílého dne. Ukrytý
jed. Fámy, které se šířily po nevěstinci. Jedovatý had v její posteli. To
nebyla náhoda.
Fabiola přemýšlela na plné obrátky, kdo by za tím mohl být. Bylo
několik kandidátů. Podle ní žádný klient, který ji navštívil, neodešel
neuspokojený. Nebyla to ani Jovina. Peníze znamenaly pro starou
madam všechno a Fabiola jich pro ni vydělala nejvíc. Dveřníci ji
zbožňovali. Catus a otroci z kuchyně neměli žádný důvod přát si její
smrt. Takže zbývaly jenom ostatní ženy a Fabiola dokázala číst skoro
ve všech jako v knize. Trpěly nedobrovolnou prostitucí, a tak většině
nevadilo, že jsou v jejím stínu.
Pompeia. Mohla to být jedině Pompeia.
Zrzku zcela ovládla žárlivost. A když útok mimo Lupanar
zkrachoval, uchýlila se k tajnějším způsobům, jak zabít nepřítele.
„Vy dva nás máte chránit, a ne likvidovat,“ řekla a poklepala Vittia
po svalnaté paži. To, že se spřátelila s oběma dveřníky, byla jedna z
nejdůležitějších věcí, které udělala. Věděla, že by oba radši zemřeli,
než by jí nechali ublížit.
Vettius se usmál, ale pořád si dělal starosti. „Až půjde Pompeia ven,
doprovodím ji,“ odpověděl. „Moc jsem o tom dřív nepřemýšlel, ale ta
děvka mluvila se členy collegia. A s Milovými bandami. Dokonce
byla nedávno v chrámu Orka.“ Dveřník se pokřižoval. „Chodí se tam
z jediného důvodu.“
Vettiova slova ji znepokojila. Lidi chodili uctít tohoto boha smrti,
když někoho nenáviděli. Venku si mohli u prodejců koupit malé
čtvercové tabulky z olova a písaři, kteří měli stánky opodál, jim do
nich vyryli kletbu, jakou si zákazníci přáli. Fabiola slyšela, že uvnitř
svatyně je velký bazén plný malých nenávistných tabulek. Při tom
pomyšlení jí přejel mráz po zádech. Rychle šeptem poprosila Jupitera,
aby ji dál chránil.
„Nech mě, ať ji zabiju.“
Nakonec pocítila, jak v ní narůstá vztek. Zašlo to příliš daleko.
„Udělám to sama,“ řekla a pohlédla Vettiovi zpříma do očí.
Otevřel ústa, že odpoví, když Fabiola ukázala na nehybného hada.
„Usekni mu hlavu a dej mi ji.“
Vytáhl hrůzostrašnou dýku, kterou nosil u pasu, a rychle to šel
vykonat. Když byl hotov, podíval se nahoru.
„Nech mi tady i nůž.“
Vettius jí ho s úsměvem podal.
 Fabiola sevřela pevně kostěný jílec. Zatvrdila se, když si uvědomila,
že Romulus zabíjí, aby přežil, nejdřív jako gladiátor a potom jako
voják. Ta hrůzná představa jí dodala sílu. Připadalo jí, že tady v
Lupanaru je situace dost podobná. Navzdory Pompeiině zradě se
Fabiola soustředila na jediný smysl svého života, a to na záchranu
bratra. Ve své profesi toho mohla dosáhnout jedině tak, že získá vliv
nad bohatými a mocnými.
A nikdo jí v tom nezabrání.
KAPITOLA XXVI
 Ústup

Parthie, léto roku 53 před Kristem

Pozdě toho odpoledne svolal Crassus svých sedm legátů. Z důvodů,

které znal nejlíp Súrénas, Parthové nějakou dobu nezaútočili. Snad
umožnil svým lidem zasloužený odpočinek. Římský generál toho
mohl využít k nabrání sil. Vzhledem k tomu, že Crassovi chyběla
jízda, nepřemožitelné legie zůstaly bez podpory. Něco se muselo
udělat. Rychle.
Crassus zoufale potřeboval nějaké nápady, a tak se pátravě rozhlížel
krvavýma očima. Šest důstojníků v červených pláštěnkách se jeho
pohledu vyhnulo a hledělo zarytě do horkého písku. Jenom Longinus
měl odvahu.
„Co uděláme?“ zeptal se Crassus nakřáplým hlasem. „Jestli
zůstaneme, povraždí nás.“
„Ještě jeden útok a chlapi se zhroutí, pane,“ řekl Longinus. „Máme
jedinou možnost. Ustoupit.“
Všichni kolem váhavě přikyvovali. Situace byla zoufalá. Římská
vojska jen málokdy prchla z bitevního pole, ale tahle pekelná
rozpálená poušť přepsala pravidla.
„Nákladní vozy jsou pryč a nemáme vodu. Musíme ustoupit do
Karrh.“ Longinus hovořil naprosto přesvědčivě.
Ostatní mu potichu přitakávali. V Karrhách byly hluboké studny a
masivní hliněné opevnění. Poskytlo by jim úlevu od smrtonosných
parthských šípů.
„A potom?“
Zdálo se, že od Publiovy smrti nebyl generál schopen rozhodovat.
 „Zamířit na sever. Pomůže nám členitý terén v horách. S trochou
štěstí možná najdeme Artavazda.“
Crassus zavřel oči. Jeho tažení bylo v troskách, plány na to, že se
vyrovná Caesarovi a Pompeiovi, vzaly zasvé. „Zní to jako ústup,“
zašeptal.
„Co zranění, pane?“
„Nechte je tady.“
„Určitě, pane?“ zeptal se Comitianus, velitel šesté legie. „Ztratil jsem
víc než pět set mužů.“
„Udělejte, co říkám!“ křikl Crassus.
„Má pravdu. Tentokrát. Moc by nás zdrželi,“ řekl Longinus drsně.
„Nemáme jinou možnost.“
Už se dál nedohadovali a šedovlasý legát vyštěkl rozkaz na nejbližší
vojáky.
Za chvilku se ozvalo zlověstné zatroubení, které žádný legionář
neslyšel rád. Ranění se začali bouřit, protože věděli, co to znamená.
Pět Bassiových žoldnéřů nemohlo chodit a umístili je dozadu. Když
signál k ústupu dozněl, vrchní centurion zašel k raněným.
„Bojovali jste dneska statečně, chlapci,“ usmál se na ně, což nedělal
často. „Ale nemáme moc na výběr. Musíme ihned odejít a nikdo z vás
nemůže chodit. Buď to risknete a zůstanete,“ odmlčel se, „nebo si
zvolíte rychlou smrt.“
Jeho slova zůstala viset v horkém vzduchu.
Zbytek mužů hleděl do země, aby se nemuseli podívat kamarádům
do očí. Bylo to kruté rozhodnutí, ale Parthové by tak milosrdní nebyli.
„Ještě se nechystám do podsvětí, pane,“ řekl snědý Egypťan. Levé
stehno měl pevně stažené krvavým obvazem. „Vezmu jich pár s
sebou.“
I druhý voják se rozhodl zůstat, ale ostatní měli velice těžká zranění.
Dva týdny ústupu nebo boje, neměli jinou možnost než tu poslední.
Krátce si něco mezi sebou řekli a pak se posadili.
 „Udělejte to rychle, pane,“ řekl jeden.
Bassius přikývl.
Romulovi se zadrhlo hrdlo. Zabíjel protivníky v aréně, ale jen zřídka
je znal, trénoval s nimi nebo s nimi po boku bojoval. Tito tři muži s
ním byli od chvíle, kdy se nalodil na Achilla, což byla už celá věčnost.
Skoro po dvou letech tažení Romulus znal zraněné tak dobře, že
upřímně litoval, že je tam nechávají.
Centurion stiskl každému z nich pevně ruku. Když si šel stoupnout
za ně, všichni tři sklonili hlavy a odhalili krky. Přijímali vojenskou
smrt, což byl způsob, jak zemřít se ctí.
Bassius tasil gladius a zvedl ho do výšky. Jílec držel oběma rukama.
Špička ostrá jako břitva mířila k zemi. Centurion rychle švihl a
přesekl míchu. Smrt nastala okamžitě. První tělo se zhroutilo. Nevyšel
při tom ani hlásek. Bassius mlčky přešel ke druhému a třetímu.
Milosrdné zabití netrvalo dlouho. Bylo jasné, že veterán tento hrůzný
úkol neplnil poprvé.
Tento postup prováděli důstojníci, kteří měli svědomí, ve všech
římských útvarech. Ale Parthové neměli zájem nechat nepřítele v
klidu se stáhnout. Další útok začal dřív, než byli všichni ranění
vyřízeni.
Bassius rychle nechal vyčerpané muže rozestavit se do čtverce.
Vzhledem k tomu, že Sido a dalších pět centurionů padlo, veterán se
ujal velení i kohorty profesionálů. Nikdo ze zmatených nižších
důstojníků ten neobvyklý postup nezpochybnil. Bassius se kývnutím
rozloučil s Egypťanem a jeho kamarádem. Oba seděli a opírali se zády
o sebe, meče nachystané.
Romulus, oči plné slz, se nedokázal ohlédnout.
„Jsou to stateční muži,“ řekl Tarquinius s velkým respektem. „A
rozhodli se takhle zemřít.“
„Tím pro mě není jednodušší nechat je tady,“ odsekl Romulus.
 „Zůstaň tady, jestli chceš,“ řekl Etrusk. „Je to na tobě. Možná proto
jsem si nemohl být jistý, že všichni tři přežijeme?“ Jeho tmavé oči
byly neproniknutelné.
„Teď není čas na umírání,“ vložil se do toho Brennus rozhodně. „K
čemu by to bylo dobrý?“
Romulus chvilku uvažoval. Pochopil, že to nemá smysl. Ranění si
svobodně zvolili, jak ukončí své životy, a umřít s nimi by ničemu
nepomohlo. Pořád toho bylo hodně, co chtěl udělat. S těžkým srdcem
odešel.
Bassiova neuvěřitelně silná vůle držela smíšenou skupinu
pohromadě, když opouštěla bitevní pole. Vojákům se ulevilo, že je
parthští jezdci dlouho nepronásledují. Romulus se rozhlédl a uviděl
skupiny válečníků, jak jezdí dokola a křičí radostí. Jeden mával ve
vzduchu známým předmětem. Bylo to naprosté zneuctění – stříbrný
orel legií padl do rukou nepřítele. Ten pohled ho zdrtil ještě víc.
Pod kopyty koní byla rozlehlá planina plná mrtvých a raněných, kam
oko dohlédlo. Připomínalo to márnici. Mraky much sedaly na suché
zírající oči, otevřená ústa a krvácející sečné rány. Skoro patnáct tisíc
římských vojáků se nikdy nevrátí do Itálie. Nad nimi se vznášela v
teplých proudech hejna supů. Vzduch byl prosycený pachem hnoje,
krve a potu. Byl to špatný den pro republiku.
„Spousta lidí ještě žije.“
„Nemůžeme jim teď pomáhat,“ řekl Brennus smutně.
„Olenus to před sedmnácti lety viděl správně,“ prohlásil Tarquinius s
jistým uspokojením. „Byl by rád, že Římani takhle dopadli.“
Romula to zaskočilo. „Jsou to naši kamarádi.“
„Co mi je do toho?“ odpověděl Etrusk. „Řím vyvraždil můj lid a
zničil naše města.“
„Ale ne tihle. Ti to neudělali.“
Překvapilo ho, že to Tarquinia neuvedlo do rozpaků. „Moudrá
slova,“ připustil. „Snad nebude jejich utrpení trvat dlouho.“
 Romula uklidnil ústupek od člověka, který nenáviděl všechno, na
čem republika stála, ale pořád nedokázal ty výkřiky vytěsnit. Může za
to jediný člověk, pomyslel si rozzlobeně.
Crassus.
„Tvůj učitel tuhle bitvu předpověděl?“ zeptal se Brennus s úžasem.
„A viděl nás na dlouhém pochodu na východ,“ prozradil jim. „Začal
jsem o jeho věštbě pochybovat, ale teď…“
Vykulili oči.
„Cesty bohů jsou nevyzpytatelné,“ zabručel Brennus.
Romulus vzdychl. Nebude snadné vrátit se do Říma.
„Není to úplně jisté.“ Tarquinius měl nepřítomný výraz, jaký
Romulus i Brennus dobře znali. „Armáda se možná ještě vrátí k
Eufratu. Hodně to záleží na Crassovi.“
„Bohové! Proč tam?“ ukázal Romulus do pouště. „Bezpečí, Itálie,
všechno leží od nás na západ.“
„Uviděli bychom chrámy, které postavil Alexandr.“ Na chvilku to
vypadalo, že si Tarquinius neuvědomuje jejich přítomnost. „A velké
město Barbarikon na břehu Indického oceánu.“
„Tam, kam nikdy nevstoupil žádný Allobrog,“ zašeptal Brennus.
„Ani nikdy nevstoupí.“
„Nikdo neuteče svému osudu, Brenne,“ řekl Tarquinius najednou.
Gal pod svým opálením zbledl.
„Brenne?“ Romulus nikdy neviděl kamaráda takhle.
„Druid mi to řekl toho dne, kdy jsem odešel z vesnice,“ zašeptal.
„Druidové. Haruspikové,“ prohlásil Tarquinius a poplácal Gala po
zádech. „Jsme stejní.“
Brennus, plný úzkosti, přikývl.
Nevšiml si smutku, který přeběhl Tarquiniovi po tváři.
Ví, co se stane, pomyslel si Romulus. Teď nebyl čas na dlouhé
rozhovory. Byl čas ustoupit, nebo zemřít.
 Slunce stálo na obloze nízko, ale bude trvat hodiny, než tma
poskytne vyčerpaným Římanům ochranu. Legionáři se pomalu belhali
od místa zkázy a občas je pronásledovaly šípy horlivých Parthů.
Většina bojovníků však zůstala a dobíjeli římské raněné a okrádali
mrtvé.
Byla to ironie. Mnoho Římanů umíralo na bitevním poli a umožnilo
tak svým druhům uniknout.
Poražená armáda se táhla na sever za hradby města Karrhy. Ranění
vojáci neustále padali u cesty. Jen málo jejich druhů mělo dost sil, aby
jim pomohli. Každý, kdo nedokázal jít, jednoduše zahynul. Bassius
držel svou kohortu pohromadě křikem a dokonce tloukl vyčerpané
muže mečem naplocho, aby šli dál. V Romulových očích ještě stoupl.
Karrhy byly pouštní město, které mohlo existovat díky svým
hlubokým studnám. Crassus věděl, že se jim tato osada bude hodit, až
začne invaze, a tak tam vyslal okupační síly už rok předtím. Malého
tábora vně masivního hliněného opevnění si nikdo z tisíců poražených
římských vojáků nevšímal. Muži procházeli bránou v zástupu a
zabírali domy a jídlo nešťastným obyvatelům. Surové rány meči
okamžitě ukončily každý odpor.
Většina musela tábořit venku. Pár centurionů vyžadovalo, aby se po
celodenním pochodu stavěly provizorní zákopy a valy. Neuspěli.
Vojáci byli tak vyřízení, že nechtěli tři hodiny kopat horký písek.
Důstojníci nemohli dělat nic jiného než umístit centurie několik
stovek kroků do pouště.

***

Slunce zapadlo, a když teplota prudce klesla, silný vítr byl mrazivý.
Ti, co neměli štěstí a nenašli si úkryt, strávili noc venku schouleni k
sobě. O všechny stany přišli s nákladními vozy. Teď ranění začali
umírat zimou, na dehydrataci a vyčerpání. Nikdo s tím nic nenadělal.
 Romulus a jeho kamarádi zabrali jednu hliněnou chýši. Její obyvatele
nezabili, ale vyhnali je ven. Brzy spali jako zabití. Ani hrozba
parthského útoku je nepřinutila ponocovat.
Největší budovy ve městě patřily před římskou invazí místním
náčelníkům, ale teď v nich bydleli velitelé posádky. Crassus tam
přizval na válečnou poradu legáty.
Holé stěny, špinavá podlaha a hrubý dřevěný nábytek prozrazovaly,
že Karrhy je chudé město. Ze skob blikaly rákosové louče a vrhaly na
unavené postavy mihotavé stíny. Šest zakrvácených důstojníků sedělo
a nepřítomně hledělo, někteří měli hlavu v dlaních. Džbány vody a
chleba před nimi zůstávaly netknuté. Mělo to daleko ke Crassovu
přepychovému velitelskému stanu, o který přišli i s mulami.
Nikdo nevěděl co říct nebo udělat. Legáti vypadali jako omráčení.
Římští vojáci nebyli zvyklí prohrávat. Místo aby drtivě porazili a
vyplenili Seleukii, přemohl je parthský hněv. Nacházeli se hluboko na
nepřátelském území a jejich armáda byla v troskách.
Crassus seděl tiše na nízké židli a nijak nezasahoval do sporadického
rozhovoru. To, že svolal důstojníky, ho zřejmě stálo zbytek energie.
Vedle něj seděl velitel posádky, vyděšený přítomností tolika vysokých
důstojníků. Prefekt Gaius Quintus Coponius nechápal rozsah toho
masakru, ale prchající iberská kavalerie mu přinesla šokující zprávu o
jejich návratu k Eufratu. Později sledoval, jak se vyčerpaní legionáři
přibelhali do města. Na ten pohled nikdy nezapomene.
Do místnosti vešel Longinus a sršel energií.
Několik mužů zvedlo zrak.
Tvrdý voják se zastavil před Crassem a odměřeně pozdravil. „Obešel
jsem to. Osmá legie ztratila přibližně třetinu lidí. Teď, když se mí
vojáci napili a trochu si odpočinuli, jsou ve slušném stavu.“
Crassus seděl pořád bez hnutí, oči zavřené.
„Pane?“
Ticho.
 „Jak jste se rozhodl?“ zeptal se Longinus.
Comitianus si odkašlal. „Ještě jsme se nedohodli.“ Nepodíval se
nikomu do očí. „Co myslíte?“
„Je tu jenom jedna reálná možnost.“ Longinus nechal svá slova
doznít. „Ustoupit okamžitě k řece. Můžeme tam být před svítáním.“
„Mí vojáci nemůžou dnes v noci jít,“ protestoval jeden legát.
Ozvalo se souhlasné mručení.
Longina to nepřekvapilo a pohlédl na Comitiana.
„A co Arménie?“ zkusil to velitel šesté legie.
„Legát má pravdu, pane,“ ozval se Coponius váhavě. „Ústup do hor
dává smysl. Je tam spousta potoků a členitý terén není pro parthské
koně vhodný.“
„Do hor?“ Crassus se rozhlédl s nadějí po místnosti. „Kde je
Publius?“
Nikdo neodpověděl.
„Odešel, pane,“ řekl nakonec Longinus. „Do Elysia.“
„Mrtvý?“
Longinus přikývl.
Crassus vzlykl a sklonil hlavu. Lidí kolem si nevšímal.
Statečný důstojník už viděl dost. „S dovolením, pane,“ řekl. „Rád
bych odvedl armádu do bezpečí. Dnes v noci.“
Crassus se kýval na židli a díval se do země.
Longinus zvedl hlas. „Měli bychom se stáhnout pod příkrovem tmy.“
Nikdo na to nic neřekl. Crassus, osvoboditel Říma, byl jenom
prázdná schránka.
Longinus se obrátil na ostatní. „Zůstaňte s ním,“ řekl pohrdavě,
„nebo pojďte se mnou. Osmá za hodinu odchází k Eufratu.“
Ozvalo se nervózní mumlání. Čekal a netrpělivě klepal prsty do jílce
meče.
„Je tady jeden místní člověk, který nám pomohl už mnohokrát,
pane,“ začal prefekt, aby se zalíbil.
 Longinus povytáhl obočí.
„Andromachus je spolehlivý. Už to prokázal. Díky jeho informacím
jsme zmařili spoustu parthských útoků.“
„Nech mě hádat,“ řekl Longinus ironicky. „Tenhle Andromachus nás
může dovést do bezpečí.“
„Tak to říká, pane.“
„Kde jsem to už jenom slyšel?“
Coponia to neodradilo. „Jak to vypadá, do hor je to jenom pět šest
hodin chůze, pane.“
„Opravdu?“ řekl Longinus kysele.
Ale legáti si začali vzrušeně šeptat.
I Crassus zvedl hlavu.
„Znám cestu k řece!“ zatnul Longinus pěst. „Tyhle divoši jsou
všichni zrádný zkurvysyni. Nemůžeme nikomu z nich věřit.
Vzpomínáte na Ariamna?“
Rozhostilo se zlověstné ticho.
„Publius,“ přerušil ho Crassus. „Kde je Publius?“
Důstojníci byli ochromeni nerozhodností.
Po chvíli Comitianus sebral odvahu a promluvil. „Arménie mi
připadá jako lepší volba,“ řekl nejistě. „Cesta k řece je úplně rovná.“
„Podle mých propočtů je to do hor aspoň den cesty. K Eufratu
můžeme dojít přes noc,“ naléhal Longinus. „Kdo jde se mnou?“
Nikdo se na něj nepodíval.
Veterán už nebyl ochoten déle trpět jejich bezpáteřní přístup.
„Hlupáci! Pobijou vás.“ Odcházel pryč a červená pláštěnka za ním v
mírném větru vlála.
Po krátké nepříjemné pauze se důstojníci začali Coponia dychtivě
vyptávat na možnou záchranu. Na statečného legáta zapomněli.
Existoval jediný způsob, jak se mohli smířit s tím, že zůstanou s
Crassem.
 Velitel osmé legie dodržel slovo. Během hodiny Longinova legie
odešla. Zamířila do pouště téměř v naprostém tichu. Jenom občas
zarachotilo kopí o štít a prozradilo jejich odchod. Těch pár
vyčerpaných přeživších vojáků se neobtěžovalo vůbec podívat.
Romulus uslyšel těžké kroky, cinkání železné košile a tlumený kašel
a okamžitě vstal. Brennus klidně chrápal, ale Etrusk měl otevřené oči.
Společně vyšli k hlavní bráně.
„Osmá odchází,“ řekl Romulus. „Měli bysme jít taky?“
Etrusk se v měsíčním světle tvářil tajuplně. „Trest za dezerci je
ukřižování. Měli bychom zůstat.“
Romulus se zamračil. Nebylo pravděpodobné, že by si unavení
centurioni vůbec všimli, kdyby tři další muži uprchli z města. Morálka
upadala.
„A co hvězdy?“
„Moc mi toho neřekly.“
Romulus pokrčil rameny, ochotný uvěřit kamarádovi. Brennus byl
zřejmě rozhodnutý následovat Tarquinia na konec světa, kdyby to
bylo třeba. Velký muž pro něj byl něco jako otec a to byl dostatečný
důvod, aby zůstal.
Oba se vrátili do chatrče, kde našli probuzeného Brenna.
„Co se děje?“
„Osmá míří do Zeugmy.“
„Můžeme se snadno dostat přes opevnění. Nikdo by nás neuviděl.“
„Ne,“ řekl Tarquinius rozhodně. „Do hor a do bezpečí je to necelý
den chůze. Dá se to zvládnout po dobrém odpočinku.“
„Je zbabělý utíkat v noci.“ Brennus si zase lehl na špinavou zem a
zavřel oči. „Potřebuju se pořádně vyspat.“
Romulus si představoval řady legionářů pochodujících do tmy. Osmá
pořád vypadala hrdě a disciplinovaně. Ne jako ta chátra v Karrhách a
kolem nich. Obrátil se mu žaludek. Určitě bylo moudřejší stáhnout se,
když Parthové nemohli použít své smrtelně nebezpečné luky. Jaká
byla výhoda čekat až do rána? Nedávalo mu to smysl, ale Etrusk to
věděl nejlíp. Romulus si dělal větší starosti než kdy předtím, a tak
zavřel oči a okamžitě usnul.
Haruspex nepromluvil až do svítání. Seděl u otevřených dveří, dumal
a studoval noční oblohu. Tarquiniovi se nelíbilo, že ke kamarádům
není upřímný, ale neviděl jinou možnost. Olenus měl před mnoha lety
pravdu.

***

Dopoledne všichni věděli, že měli následovat Longina k Eufratu.

Místo putování na západ se legáti rozhodli jít za Coponiem na sever
do Arménie. Crassus nevydal od minulého večera jediný rozkaz a jel
na svém koni jako omámený. Po čtyřech hodinách v pekelném žáru si
muži sáhli na dno sil. Po Parthech ani po slíbených horách nebylo ani
stopy. A co bylo nejhorší, nikde žádná řeka či oáza. Většina vojáků
vypila své zásoby vody během několika mil a znovu je krušila žízeň.
Legáti cítili, že vojáci potřebují odpočinek, a tak konečně přikázali
zastavit. Muži padli na zem a nestarali se, že je tak rozpálená.
Centurioni se báli vzpoury, a proto je nějakou dobu nechali v klidu.
Posléze je Bassius a důstojníci začali obcházet s pruty v rukách.
Arménie se jim takhle nepřiblíží.
„Vstávejte! Líný kůže!“ Bassius používal stejná slova, ale po
vynaložení nadlidského úsilí, aby přivedl druhou kohortu do bezpečí,
ztratil na razanci. Zdálo se, že vyčerpal poslední zásoby energie a že
se udržuje v pohybu jenom silou vůle.
Legionáři naříkali, ale poslechli. Bassius si během ústupu získal
jejich respekt a pořád ho chtěli následovat. Ostatní centurioni měli
větší problémy, ale nakonec se ztýraná armáda dala do pohybu.
Její rychlost byla mučivě pomalá, a jak útvar postupoval, začali
naprostým vyčerpáním padat další vojáci. Některým se podařilo s
námahou vstát, ale slabší jedinci zůstali ležet na rozžhaveném písku.
Všude se ozývalo volání o pomoc, jenže jen pár mužů mělo tolik sil,
aby podpírali druhé. Jednodušší bylo dívat se jinam. Znovu měl
Romulus v očích slzy, když poznával legionáře, s nimiž během tažení
bojoval. Jenom Brennův železný stisk ramena mu zabránil, aby se
mnohým z nich nepokusil pomoct.
Tak to pokračovalo pořád dál. Polomrtvé postavy pokrývaly cestu,
kudy armáda prošla, ale museli je tam nechat péct na slunci. Když
vojáci přešli, rychle přistávala hejna supů. Odporní ptáci hlasitě
pokřikovali, jak bojovali o nejlepší sousta. Nikdo nedokázal říct, jestli
počkali, až jejich kořist zemře.
Konečně se legionáři přiblížili k úpatí obrovské duny, která jim
křížila cestu. Museli zastavit. Skoro čtyři sta metrů písku se zvedalo
strmě do výše. Vojáci hlasitě bědovali. Čeká je těžká a úmorná dřina.
„Nahoru!“ křičeli centurioni a ukazovali k duně. „Pohyb!“
Vojáci v předních řadách si porovnali náklad a začali stoupat. V té
chvíli jim nezbylo než poslechnout. Možná shora uvidí slíbené hory.
Po padesáti krocích Romulus zpozoroval, jak se za svahem zvedá
zrádný mrak.
„Máme problém.“ Sevřel se mu žaludek a strčil do Brenna.
Najednou ten prach uviděli všichni. Armáda se okamžitě zastavila.
Důstojníci marně křičeli, když zděšení legionáři fascinovaně zírali
nahoru.
Na vrcholu duny se objevili parthští lučištníci. Muži jenom zaúpěli.
Dál se nedostanou. Unavení vojáci, jati hrůzou, čekali a celý hřeben se
mezitím zaplnil nepřáteli.
„Skončili jsme,“ zaklel Romulus. „Nemůžeme s nima bojovat, že ne?
Klidně si tady teď můžeme lehnout a umřít.“
Lehce šokovaný Brennus se rychle vzpamatoval. „Nemůže to být tak
strašný, jak to vypadá,“ řekl.
 Romulus se osopil na Tarquinia, který si ho bedlivě prohlížel. Mladý
voják zuřil. „Věděls, že se to stane?“
„Ne.“ Nedalo se poznat, jestli Etrusk lže nebo ne.
„Opravdu? Tam nahoře jich jsou tisíce,“ ječel Romulus. „Jaks je
mohl přehlídnout?“
„Umění haruspicie nezaručuje jistotu,“ pokrčil rameny Tarquinius.
„Už jsem ti to říkal.“
Romula to zdrtilo. Jak dokážou přežít další bitvu, jako byla ta
včerejší?
Potom Etrusk ukázal rukou.
Ze svahu sjížděla skupina jezdců. Ruce drželi nahoře, aby ukázali, že
nemají zbraně.
Romulus je sledoval s nedůvěrou. „Chtějí vyjednávat?“
„Vypadá to tak,“ odpověděl Brennus klidně.
„Vítr je teď příznivější,“ dodal Tarquinius. „I když dneska zemřou
tisíce dalších mužů.“
„Je čas na vyjednávání,“ zavrčel Romulus. „Jinak nemáme naději.“
Přátelé zatajili dech, když se Parthové přiblížili a koně si vybírali
cestu v hlubokém písku.
Crassovo postavení bylo jasné podle praporů a důstojníků v
červených pláštěnkách a jezdci se zastavili asi sto kroků před ním.
Čekali.
Romula překvapilo, že na to nikdo nereaguje.
Muži byli čím dál popuzenější. Nekončící pochod ve vedru,
vyčerpání a nedostatek vody byl nepřemožitelný nepřítel. Teď, i když
jim hrozila smrt, se zdálo, že jejich velitel nebude s Parthy mluvit.
Pořád ta jeho nadutost.
Crassus se bez jízdy musel spolehnout, že jeho rozkazy předá osobní
stráž. Nakonec dva z jeho elitních strážců objeli útvar. Ve zlacených
pancířích a kožených suknicích se silně potili.
 „Připravte se k boji!“ vyrážel ze sebe jeden každých pár kroků.
„Zpátky na rovinu.“
„Odprejskni, ty zkurvysynu!“
„Kdo to řekl?“ Oba muži se prudce zastavili, ruce na mečích.
„Jděte si s nima bojovat sami!“
Ozval se další rozzuřený křik a létaly další urážky. Tihle vybraní
vojáci dosud neviděli žádný boj, který vyvolal tak veliký odpor mezi
jednotkami.
„Kde je služebně nejstarší centurion?“ Vyšší osobní strážce, optio, se
snažil ovládnout.
Bassius mlčky předstoupil a jeho faléru bylo dobře vidět.
„Každý musí uposlechnout přímý rozkaz Marka Licinia Crassa.
Tyhle muže potrestej!“
„Říkejte mi ,pane‘. Nestrávil jsem šestnáct zatracenejch let v legiích
jen tak.“
„Pane.“
„Udělejte si to sami,“ prohlásil Bassius. „Vy sráči.“
Vojáci mu provolali slávu.
„Odmítáš vyplnit rozkaz, centurione?“
Bassius si ho nevšímal. „Proč Crassus nepošle vyjednavače?“
Další nadšený pokřik legionářů.
Ty dva strážce diplomacie nezajímala.
„Crassus nevyjednává s barbary z pouště.“
Bassius máchl gladiem a špičku, ostrou jako břitva, přiložil optiovi k
bradě.
„Řekněte generálovi, ať jde s Parthy vyjednávat. Osobně.“ Ohlédl se.
„Nemám pravdu, chlapi?“
Vojáci v jeho blízkosti souhlasně pokřikovali a bouchali meči do
štítů, aby tak vyjádřili podporu. Ti, co stáli dál, vytušili, co se děje, a
přidali se. Romulus a Brennus rovněž. Jaký smysl má umřít v
mezopotamské poušti? Mohli by se stáhnout do Sýrie a přežít.
 Zvedl se mírný vítr a Tarquinius viděl, že se na obloze objevilo
několik malých mraků. Všichni byli zabraní do hádky, a tak si nikdo
nevšiml, že se zamračil. Bylo jich dvanáct.
Optio se jen tak nedal. „Crassus nepřijímá požadavky od verbeže.“
„Bojoval jsem ve víc než deseti válkách, ty prašivej pse,“ řekl
Bassius a přitlačil na meč, až mu rozřízl kůži. Po železe stékala kapka
krve.
Zasténal, ale neustoupil.
„Crassus by měl udělat, co říkáme.“ Bassius se odmlčel. „Jinak by
mohl skončit jako Publius.“
Optio se podíval na svého druha.
Desítky legionářů je nervózně sledovaly a druhý voják raději pustil
jílec meče. Muži kolem nich bouchali do štítů ještě hlasitěji. Crassus
jim nasliboval všechno možné, ale připravil jim jenom útrapy a smrt.
Tisíce Parthů teď čekaly, až je dorazí. Pokud by generál nevyjednával,
vzali by záležitosti do svých rukou.
„Slyšeli jste je.“ Starý centurion ukázal doprostřed útvaru. „Teď to
jděte říct Crassovi.“
Strážci pomalu odjížděli od zvednuté zbraně a zamířili ke Crassově
pozici. Bassius se za nimi chvilku díval a potom se vrátil do řady.
„U Jupitera!“ vydechl Romulus. „Viděli jste už něco takovýho?“
Brennus zavrtěl hlavou. „To jen potvrzuje, jak je to zlý, když se
bouří člověk jako Bassius.“
„Crassus zničil armádu, která fungovala od dob Spartaka,“ řekl
Tarquinius. „Zajímalo by mě, co s tím udělá.“
„Bude vyjednávat. Jestli to ten hlupák neudělá,“ odpověděl Brennus
klidně, „celá armáda povstane.“
Gal měl pravdu. Crassus si nakonec uvědomil, že jeho vojáci už
trpěli dost. Podle toho rámusu poznal, jak jsou rozzuření, a krátce nato
se ze středu oddělila malá skupina. Crassus a jeho legáti, v čele se
snědým Andromachem, zamířili se sklopenými hlavami přes písek k
čekajícím Parthům. Dokonce i chocholy z koňských žíní na přilbicích
důstojníků byly schlíplé. Panovalo naprosté ticho a na celou tu
dramatickou scénu pražilo slunce. Lučištníci vysoko nahoře seděli bez
hnutí. Sledovali je. Čekali. Připraveni zaútočit.
Chvíli spolu dvě skupiny hovořily, ale jejich slova na tu dálku nebyla
slyšet. Crassus a jeho důstojníci si vyslechli Súrénovy požadavky.
Andromachus jim posloužil jako tlumočník.
Romulus zatnul zuby. „Doufejme, že nám ten hlupák zajistí
bezpečný průchod. Jinak z nás bude potrava pro supy.“
„Budou chtít záruky, že už sem nevpadneme,“ řekl Tarquinius.
„Jakýho druhu?“ zeptal se Romulus.
Brennus plivl do horkého písku. „Zajmou nás.“
Mladíkovi se obrátil žaludek. Tohle měl na mysli Tarquinius?
Romulus neměl čas zabývat se tou zneklidňující myšlenkou.
Nad nimi se najednou strhla divoká potyčka. Andromachus a
Parthové vytáhli schované zbraně a zabili tři legáty. Zatímco vojáci se
na to bezmocně dívali, Crassa srazili z koně ranou do hlavy. Okamžitě
seskočili dva bojovníci a vytáhli jeho bezvládné tělo na koně. Nechali
své druhy, aby vyřídili zbývající Římany, a odcválali k duně.
Zaskočení legionáři sledovali, jak jejich jediná šance na záchranu
mizí. Jednomu vyššímu důstojníkovi se podařilo obrátit koně a vrátit
se, ale ostatní leželi bez života v písku.
Armádě zbyl jediný legát.
„Jsme vyřízený,“ naříkal kdosi opodál.
Brennus tasil svůj obouruční meč a tvářil se naprosto klidně.
„Zrádný hajzlové,“ řekl Romulus trpce.
„Museli si to všechno připravit,“ poznamenal Tarquinius. „A já jsem
to neviděl.“
Jezdci nahoře se už rozdělili do dvou skupin a každá zamířila k jedné
straně římského útvaru. Súrénas se připravil na poslední úder.
 Romulus tasil gladius a litoval, že už se nikdy nepomstí Gemellovi.
Budou mít štěstí, jestli přežijí příští hodinu.
Potom se Tarquinius podíval na oblohu a s naprostou jistotou
prohlásil: „My tři dneska neumřeme.“ Ztišil hlas. „Zemře jich spousta.
My ne.“
Romulus hlasitě vydechl úlevou.
Brennus se usmíval od ucha k uchu. Jeho víra byla silnější než dřív.
Všichni vojáci bědovali, když si uvědomili, že včerejší masakr se
bude opakovat. To, co vypadalo jako naděje, byla jenom lest.
Centurioni a nižší důstojníci převzali iniciativu a rozkázali stáhnout
se ze svahu. Když byl Crassus pryč, nepředávali rozkazy trubači.
Muži se belhali zoufale na rovinu a dívali se přes rameno.
Pošramocená linie, tři řady hluboká, utvořila těsnou formaci na úpatí
duny. Zvedly se štíty proti záplavě smrtících střel, které brzy
dopadnou dolů.
Crassova kdysi hrdá armáda se chystala zemřít pod pražícím
mezopotamským sluncem. Několika málo legionářům zbyla ještě vůle
bojovat.
Jednostranný zápas netrval dlouho. Bezpočet parthských šípů zaplnil
vzduch, probodával štíty a decimoval vojáky pod nimi. Vojáci, bez
možnosti odplaty, se mohli jenom nechat zabít tam, kde stáli. Ti, kteří
se dali na útěk, byli po pár krocích zabiti. Brzy ležely na horkém písku
stovky římských obětí.
Ve chvíli, kdy byli poprvé posláni do boje katafrakti, byl konec
blízko. Těžká kavalerie se řítila ze svahu a vrazila do římského středu.
Oštěpy se zabodávaly mužům do prsou, koně dupali po tělech na
zemi, meče pronikaly hluboko do masa. V místě, kudy se prohnali
Parthové, zůstala veliká díra.
Legionáři se nedostali daleko, než byli poraženi na hlavu.
Jediný legát, který přežil, dal rozkaz sklonit prapor s orlem, aby
ukázali, že se chtějí vzdát. Romulus nikdy nezapomene, jak se symbol
římského válečnictví sklonil do písku. Od chvíle, kdy v Brindisi
poprvé uviděl zástavu se stříbrným orlem, kterou praporečníci hrdě
drželi vzhůru, pokaždé při pohledu na něj pocítil vzrušení. Jako otrok
a potom jako gladiátor se nikdy nesetkal s něčím, co by ho opravdu
inspirovalo. Jeho uctívání Jupitera znamenalo totéž co u každého
jiného – naději a víru v cosi nepostižitelného. Ale orlové byli z
těžkého kovu a byl to jasný důkaz vojenské síly republiky. Něco, co
mu dodávalo víru. Koneckonců byl Říman. Jeho matka byla Italka,
stejně jako ten lotr, co ji znásilnil. Proč by neměl následovat orla do
boje, jako to dělali profesionální legionáři?
Viděl mnoho mužů, kteří plakali hanbou z porážky. Někteří
důstojníci slepě útočili na Parthy. Raději zemřeli v boji, než aby žili v
potupě, ale většina vojáků se ochotně vzdala. Pouštní bojovníci
obklíčili zdevastované Římany a jejich zpocení koně se na ně tlačili.
Přeživší sehnali do houfu jako ovce, zatímco temně hnědé oči na ně
zíraly za nataženými luky. Nikdo se neodvážil dál odporovat. Jejich
šípy porazily armádu čítající třicet pět tisíc mužů.
Parthové jim sebrali všechny standarty jednotek, důležité symboly
moci, a přinutili všechny odhodit meče. Ty, co neposlechli dostatečně
rychle, na místě zabili. Brennus neochotně upustil svůj obouruční
meč, ale Etrusk si nedělal velké starosti o svou sekyru. Brennus brzy
pochopil proč. Skupiny lučištníků seskočily a začaly zbraně sbírat a
vázaly je do svazků. Na velbloudy naložili meče i zbývající oštěpy.
Zbraně odvezou se zajatci jako důkaz, že o jejich osudu je již
rozhodnuto. Tarquinius očekával, že svou sekyru znovu získá. To
dodávalo Brennovi naději.
Ale skoro polovina mužstva, které se zapojilo do poslední bitvy,
padla. Ze zbytku – přibližně deseti tisíc legionářů a žoldnéřů – teď
byli zajatci. Poraženým a sklíčeným vojákům zbylo jenom oblečení a
brnění. Jakmile je odzbrojili, bylo pro Parthy snadné přivázat
každému muži kolem krku provaz.
 V dlouhých řadách plných zoufalství pochodovali na jih směrem k
Seleukii. Romulus se ani neohlédl za tou zkázou.
Za ním začaly přistávat stovky supů.
KAPITOLA XXVII
 Crassus

Seleukie, hlavní město parthské říše,

léto roku 53 před Kristem

Život v kruhovém zajateckém táboře, kde byl uvězněn Romulus a

stovky dalších vojáků, se stal skoro rutinou. Vězení, umístěné
nedaleko velké cihlové brány vedoucí do města, bylo postavené z
tlustých klád, dvakrát vyšších než Brennus. Zubožení muži seděli na
udupané hlíně uvnitř a byli na sebe tak namačkaní, že si sotva mohli
natáhnout nohy. Proslýchalo se, že ostatní zajatci jsou drženi na
mnoha podobných místech kolem Seleukie. Přestože Římané neměli
zbraně, Parthové neriskovali a nenechali je ve velkých skupinách.
Bitva u Karrh a ten děsivý pochod na jih se už staly vzdálenou
vzpomínkou, protože je vystřídalo nové utrpení. Po horkých dnech
následovaly mrazivé noci, což zvětšilo útrapy pro raněné i všechny
ostatní. V ohradách se zajatci nebyl žádný přístřešek. Římští vojáci se
ve tmě choulili zimou k sobě a ve dne do nich pálilo slunce. Všechny
vyšší důstojníky drželi někde jinde. Nechali tady jenom pár nižších,
aby vojákům zvedli morálku.
Tarquiniovi čekání zřejmě nevadilo. Jenom párkrát se zmínil o větru
či počasí. Nikdo další nevěděl, jaký osud je čeká. Dosud je ušetřili, ale
pořád se zdálo pravděpodobné, že je Parthové do jednoho popraví.
Tisíce svých druhů nechali tlít v poušti a všichni se za to styděli. V
Římě bylo zvykem mrtvé důstojně pohřbít. Obvykle jenom zločince
nechávali nepohřbené a Romulus si živě vybavoval odporný puch z
mrtvol, naházených do jam na východních svazích Esquilinu. Jenom
bohové věděli, co se dělo v Karrhách.
 Zajatcům dávali jen tolik jídla, aby přežili. Pokaždé když dovnitř
vrazili strážci, aby jim na zemi nechali potraviny, zavládl zmatek. Lidi
se změnili ve zvířata a bojovali mezi sebou o suché kůrky a slanou
vodu. Jedině díky Tarquiniově rostoucí prestiži přátelé vůbec jedli a
pili. Etrusk s Romulovou pomocí chodil každý den mezi raněné, čistil
jim rány a přikládal bylinky z malého koženého váčku, který jako
zázrakem před vězniteli zachránil. Když vojáci zjistili, jaké má
mystické schopnosti, chovali k němu ještě větší respekt a přenechávali
mu jídlo. Jedině někdo jako haruspex mohl najít způsob, jak se dostat
z toho pekla ven.
Mnoho raněných podlehlo nedostatku vody a Parthové nafouklá těla
jenom vytáhli ven, když je vězni dopravili k bráně. Ve snaze předejít
šíření nemocí do nedalekého města strážci postavili velikou vatru,
která stále hořela. Jen tak si dokázali poradit s tolika mrtvými. V noci
strašidelné světlo odhalovalo hubené hladové tváře. Všude byl cítit
štiplavý zápach spalovaného masa, což zoufalství lidí ještě zvětšovalo.
„Ty hajzlové by nás měli popravit,“ zuřil Romulus za svítání
dvanáctého dne. „Pár týdnů a všichni skončíme jako oni.“
Kousek od nich leželo víc než dvacet mrtvých legionářů.
„Trpělivost,“ radil Tarquinius. „Vzduch se pohnul. Brzy se dovíme
víc.“
Romulus váhavě přikývl, ale Felix zuřil při pohledu na mrtvoly
svých druhů. „Co bych dal za to, kdybych měl zbraň,“ řekl a praštil
bezmocně do bednění.
Zahlédl ho strážce, zamával kopím a dal mu jasně najevo, ať ustoupí.
„Tiše!“ sykl Brennus. Počkal, dokud nebyl Tarquinius spokojený.
„Nechceš umřít jako tamten legionář.“
Rozkládající se postava, která visela venku z dřevěné konstrukce ve
tvaru T, byl drsný příklad parthské disciplíny. Přede dvěma dny jeden
statný veterán ze šesté legie plivl pod nohy strážci. Ihned ho vytáhli
ven a přivázali ke kříži.
 Protože měl nohy přibité tlustými železnými hřeby, nedokázal
dlouho stát. Nemohl ani viset na propíchnutých dlaních. Měnil jednu
trýznivou polohu za jinou a brzy začal křičet. Kruté představení trvalo
skoro celé dopoledne. Strážce, spokojený, že vězni viděli dost,
mužovo utrpení nečekaně ukončil ranou kopím do krku a tělo nechal
na místě, aby působilo jako odstrašující příklad.
Felix si sedl.
Parth dokončil obhlídku po obvodu.
„Ještě jsme naživu. To znamená, že mají něco v plánu,“ řekl Etrusk.
„Veřejná poprava,“ zasténal Felix. „To by udělali Galové.“
„Ale ne nás, obyčejných vojáků.“
Romula to nepřesvědčilo. „V Římě bychom skončili v aréně. Jsou
tyhle divoši jiný?“
„Nemají gladiátory ani zápasy se zvířaty. Tohle není Itálie,“ řekl
Tarquinius důrazně. „Poslouchejte!“
Parthské zvony a bubny zněly nepřetržitě od svítání. Od jejich
příchodu do Seleukie tu skoro pořád zněly triumfální zvuky, ale tohle
bylo jiné. Hluk sílil a zněl zlověstně. Teplota stoupala, jak slunce
vycházelo na čistou modrou oblohu, a zpocení vojáci znervózněli.
Brennus vstal a díval se ke spleti ulic, které vedly do města. „Blíží se
to.“
Jak se rachot přibližoval, nad vězením se rozhostilo ticho. Špinaví,
obvázaní, opálení příslušníci šesté legie jeden po druhém vstávali,
zatímco stráže venku si vzrušeně povídaly.
„Co to je, Tarquinie?“ Felix si stejně jako mnoho ostatních uvědomil,
že Etrusk má znalosti o Parthech.
Shlukla se kolem něj skupina mužů, dychtících po jakékoli
informaci.
Tarquinius si zamyšleně drbal bradu. „To ještě není oficiální oslava.“
„A co Crassus?“ zeptal se Romulus. Od bitvy neměli o svém
generálovi ani tušení. Rozhodně v tom bude hrát důležitou roli.
 Etrusk se chystal odpovědět, když z cihlového klenutého průchodu
vyšla na otevřené prostranství před trestaneckým táborem skupina
padesáti nebývale vysokých bojovníků. Každý měl drátěnou košili,
leštěnou přilbici se špičatými výčnělky, těžké kopí a kulatý štít. Těsně
za nimi následovaly desítky Parthů v řízách, kteří hráli na hudební
nástroje. Průvod se ukázněně zastavil, ale hudba neúnavně
pokračovala.
Nejeden muž se pokřižoval.
„Elitní osobní strážci,“ zamumlal Tarquinius. „Král Oródés rozhodl o
našem osudu.“
„Ty víš jak,“ pohlédl Romulus na Etruska, který se tajemně usmíval.
Zaskřípal zuby.
„Viděls něco dalšího?“ zeptal se Brennus.
„Už jsem vám to řekl. Půjdeme na dlouhou cestu na východ.“
Vojáky to vyděsilo a vystrašeně na haruspexe hleděli.
„Kam Alexandr vedl největší armádu na světě.“ Dosud jim
Tarquinius vyprávěl mnoho příběhů o legendárním pochodu tohoto
řeckého vojevůdce do neznáma před třemi stovkami let.
Většina tváří posmutněla ještě víc, ale Romula ty historky
fascinovaly. Zmocnilo se ho velké očekávání.
„Můžeme být rádi, že se dostal na východ.“ Tarquinius si poklepal na
malý kožený váček, schovaný v opasku, kde měl bylinky a
starodávnou mapu, kterou viděli jenom jednou. Spolu s prstenem se
skarabeem a lituem to byl jediný soukromý majetek, který se mu
podařilo po zatčení uchovat. „Zhotovil ji jeden Alexandrův voják. A
já jsem ji dostal za jistým účelem,“ zašeptal.
Přerušilo je, když velitel nově příchozích začal hlasitě hovořit ke
strážcům. Okamžitě vytáhli silné provazy, stejné, jakými svázali
zajatce po bitvě. Strach, který je neopouštěl, se ještě zvětšil. Když se
jedna brána pootevřela, legionáři vystrašeně mumlali. Na tomto
stísněném prostoru pociťovali jisté bezpečí. Co bude teď?
 Velící kapitán s několika statnými bojovníky se skloněnými kopími
po boku vešel do vězení a poslal ty nejbližší ven. Vojáci velice váhavě
poslechli. Když vyšli, uvázali jim kolem krku provaz. Brzy se utvořila
velká skupina. Parthové, kteří je uvnitř pečlivě odpočítávali, posílali
ven další zajatce.
Jeden muž nevydržel. Přestože měl charakteristický pancíř optia,
přeskočili ho, když odváděli pryč důstojníky. Když na něj strážce
ukázal kopím, optio ho schválně udeřil do prsou.
„Co ten hlupák dělá?“ utrousil Romulus. „Musí vědět, co udělají.“
Tarquinius na něj pevně pohlédl. „Vybírá si vlastní osud. To můžeme
všichni.“
Romulus si vzpomněl na to, jak Bassius milosrdně zabil dva
žoldnéře, kteří zůstali v Karrhách. Rozhodovat sám o sobě, to byla
silná myšlenka, a snažil se ji pochopit.
Zazněl ostrý rozkaz a strážce vrazil špičku kopí muži hluboko do
břicha. S výkřikem se sklonil a rukama sevřel rukojeť. Sledovali, jak
si strážce klekl a vytáhl dýku s tenkým ostřím. Další dva vzali optia za
ruce. Když se rozlehly srdceryvné výkřiky, parthský kapitán pohlédl
na zbývající vojáky.
Strážce vstal, máchl rukou a vyhodil cosi do vzduchu. Nedaleko
Romula přistály dvě lesklé oční bulvy, z nichž ještě visely nervy, a ten
s odporem ucouvl. Pořád ho překvapovalo, že si někdo může vybrat
takové utrpení.
Nikdo se nebránil, když je důstojník znovu začal vybírat a posílat
ven. Romulus prošel kolem optia mlčky. Najednou si uvědomil, že
sklouzl pohledem na zohaveného, svíjejícího se tvora, který si mačkal
krvavé oční důlky. Tiché sténání ho naplňovalo lítostí a zatnul pěsti.
„Žádného člověka by nemělo něco takového potkat,“ zašeptal.
„Nesuď jiné,“ odpověděl Tarquinius. „Ten optio mohl jít ven s námi.
Rozhodl se, že nepůjde.“
 „Nikdo nemůže rozhodovat za jiné,“ souhlasil Gal zasmušile. V
duchu uviděl svého strýce, který si zvolil smrt, aby zachránil jiného.
Brenna.
Romulus se podíval na oba kamarády. Souhlasil s jejich slovy.
Když parthský důstojník shromáždil padesát vojáků, ukázal
strážcům, aby dál nevybírali. Stejně jako při obětování býka stačilo
pár svědků. Rychle se to rozšíří mezi zbývající.
Zástup vedený katafrakty a hudebníky se vydal na cestu. Legionáři se
vystrašeně shlukli, pobízeni kopanci a dřevěnými konci kopí.
Prošli obrovským průchodem, jaký Romulus v Itálii neviděl. Ale
byla to spíš výjimka než pravidlo. Seleucké ulice byly úzké a
lemovaly je přízemní hliněné chýše. Tato malá stavení, postavená z
cihel sušených na slunci, tvořila většinu staveb. Jenom občas se
objevil jednoduchý kostel, který byl vyšší. Jako v Římě bylo všechno
postaveno těsně u sebe a ulice byly plné smetí a výkalů. Romulus
neviděl žádné stopy po vodovodech nebo veřejných záchodech. Bylo
to jednoduše postavené město. Jak vidno, Parthové nebyl národ
konstruktérů. Byli to nomádští pouštní bojovníci.
Jenom ten oblouk a stavba, která musela být rezidence krále Oróda,
byly dostatečně reprezentativní, aby se vyrovnaly stavbám v Římě.
Kolem vysokých opevněných zdí paláce se nacházelo prázdné
prostranství. V každém rohu stála věž, odkud lučištníci hlídali
cimbuří, které je spojovalo. U zdobených kovových vrat stála jednotka
katafraktů na koních a netečně sledovala příchod legionářů. Málokdo
se podíval na bojovníky v drátěných košilích beze strachu.
Když je míjeli, Tarquinius se snažil nahlédnout dovnitř mezerami
mezi nimi.
„Nepřivolávej jejich pozornost,“ zašeptal Brennus.
„Neboj se,“ odpověděl Etrusk klidně a natahoval krk. „Chci vidět
zlato, na které měl spadeno Crassus. Tohle místo ho má být plné.“
 Ale jeden katafrakt už viděl dost. Namířil špičku kopí k Tarquiniovi
a plnou silou jím trhl.
Romulovi se ulevilo, když haruspex sklonil hlavu a šoural se dál.
Pro zajatce nezbývalo mezi čekajícími davy moc místa. Všichni v
Seleukii si chtěli užít ponížení Římanů. Jak klopýtali kolem, v uších
jim zněl pohrdavý pokřik. Romulus neustále upřeně hleděl do
rozježděného bláta pod nohama. Jeden pohled do snědých
nepřátelských tváří mu stačil. To, co mělo následovat, bude dost zlé, i
když na sebe nijak neupozorní.
Ostré kameny a oblázky létaly nízkým obloukem a zraňovaly je.
Snášela se na ně shnilá zelenina, a dokonce obsah nočníků. Usmrkané
děti ve špinavých hadrech se na muže vrhaly a kopaly je. Jednomu
vojákovi vstoupila do cesty hubená žena a poškrábala ho. Když se ji
snažil zastavit, strážce ho ztloukl holí do bezvědomí. Ta babizna
vítězoslavně vykřikovala a plivala na bezvládnou osobu. Legionáři
byli nuceni svého druha odnést.
Zašpiněným zajatcům připadalo, že je vedou ulicemi celou věčnost.
Smyslem bylo, aby si to úžasné vítězství nad Crassovou obrovskou
armádou vychutnali všichni. Nakonec dorazili k rozsáhlému volnému
prostoru, přibližně stejně velkému jako římské Martovo pole. Teplota
stoupala, protože nikde nebyl skoro žádný stín. Pár odvážlivců se
podívalo nahoru, když je tlačili do středu, pryč od posměšků a
kamení. Strážci nemilosrdně mlátili blázny, kteří se jim pletli pod
nohy.
Desítky Parthů přikládaly kusy dřeva do velkého ohně. Nedaleko
stálo prázdné pódium. Rány a kopance nutily zmatené vojáky, aby se
postavili před ním. Vytvořili ustrašené řady a přemýšleli, co se bude
dít. Po nějaké době dorazily další skupiny, které přivedli z ostatních
táborů vybudovaných po městě. Brzy tam byly stovky Římanů jako
reprezentanti deseti tisíc vojáků.
 Romulus se zařekl, že ho nikdo neuvidí zničeného. Kdyby ho měli
popravit, byl by to hrdý konec. Brenna zřejmě uspokojilo, že
Tarquinius nemá strach. Zatímco on a jeho učitelé byli relativně v
klidu, co se týče jejich osudu, napůl vyhladovělí legionáři vedle nich
naopak očekávali smrt. Ta děsivá porážka u Karrh otřásla jejich
sebevědomím. Měli svěšené hlavy a ti nejslabší potichu vzlykali.
Dokonce byla cítit moč, když někteří nedokázali to napětí unést.
Postupně nadávky davu utichly. Dokonce se odmlčely i bubny a
zvony. Ozval se jiný zvuk, který okamžitě upoutal pozornost všech.
Za shromážděným zástupem se ozvalo bolestné naříkání.
Na tomto prostranství byly vztyčeny desítky dřevěných křížů. Ze
svislé části každého z nich visel jeden římský důstojník, přivázaný
provazy za předloktí k vodorovné příčce. Nebohé oběti se opakovaně
vytahovaly nahoru na přibitých chodidlech, aby ulevily tlaku v horní
části těla. Když se bolest nedala vydržet, zase se sténáním padaly
dolů. Byl to zvrácený koloběh, který skončil naprostou dehydratací
nebo udušením. Umírání mohlo trvat dny, hlavně v případě fyzicky
silné oběti.
Lidé křičeli, smáli se a soustředili se na další zajatce. Na ukřižované
dopadaly kameny. Když našly cíl, ozývaly se další výkřiky. Strážci
dloubali do bezmocných důstojníků kopími a smáli se, když se
objevila krev. Kolem se rozléhal radostný pokřik. To kruté
představení nějakou dobu pokračovalo ve stejném duchu. Obyčejní
vojáci to zděšeně sledovali a představovali si vlastní osud.
Felix ukázal. „Tamhle je Bassius. Ubožák.“
Romulus a Brennus hleděli na veterána, který visel kousek od nich,
oči zavřené. Navzdory trýznivým mukám nevyšel z centurionových
rtů ani hlásek. Bassiova statečnost nebyla nikdy patrnější.
Brennus zatahal za provaz kolem svého krku. „Jdu ho zbavit toho
utrpení.“
„A skončíš na kříži sám?“ odpověděl Tarquinius.
 Romulus zaklel. Měl stejný nápad, ale než by se k Bassiovi dostal,
zabili by ho.
„Nebude to trvat dlouho,“ vstoupil do toho Felix. „Ukřižování sebere
zraněnému člověku síly hodně rychle.“
„Jak se křižuje, je naučili Římani,“ řekl Etrusk.
Romulus neodpověděl. Styděl se a byl znechucený, že jeho vlastní
lidi šířili tak barbarské mučení. I když otroci a zločinci byli v Itálii
běžně zabíjeni stejným způsobem, nikdy to neviděl v takovém
měřítku. Potom si vzpomněl, jak Crassus nechal povraždit příslušníky
Spartakovy armády. Řím byl stejně krutý jako Parthie.
Brennus si rozzlobeně odplivl a chystal se přeškubnout si provaz.
Znovu si vybavil Conalla, umírajícího pod desítkami mečů. Teď je
třeba zachránit jiného statečného muže. Už došel příliš daleko.
„Je to na tobě, Brenne,“ přerušil ho Tarquiniův hlas. „Pořád máme
před sebou dlouhou pouť.“
Velký bojovník se otočil a v očích měl skutečnou bolest. „Bassius je
statečnej voják. Zachránil nám život. A nezaslouží si umřít jako
zvíře.“
„Tak mu pomoz.“
Chvilku bylo ticho, než Brennus těžce vzdychl. „Ultan předpověděl
velmi dlouhou cestu. Stejně jako ty.“
„Bassius stejně zemře,“ řekl Tarquinius potichu. „Jako Conall a
Brac. Nemůžeš nic z toho nijak změnit.“
Brennovi se rozšířily oči. „Ty víš o mé rodině?“
Etrusk přikývl.
„Nevyslovil jsem jejich jména osm let.“
„Brac byl statečný bojovník. Jako jeho otec. Ale jejich čas se
naplnil.“
Romulovi zatrnulo. Dřív jenom občas pochopil náznaky o Galově
minulosti.
Brenna to zmátlo.
 „Nastane den, kdy tě budou přátelé potřebovat,“ řekl Etrusk
hlubokým hlasem. „Čas pro Brenna, aby se postavil a bojoval. Proti
děsivé nepřízni osudu.“
Dlouho bylo ticho.
„Nikdo by nedokázal vyhrát takový boj. Kromě Brenna.“
„Stane se to daleko odsud?“ zeptal se naléhavě, skoro zoufale.
„Až na samém konci světa.“
Brennus se pomalu usmíval a pustil provaz. „Ultan byl mocný druid.
Jako ty, Tarquinie. Bohové dovedou našeho centuriona přímo do
Elysia.“
„Tím si buď jistý.“
Romulus si vzpomněl, jak se Tarquinius podíval na Gala, když
ustupovali ke Karrhám. Dělal si o Brenna starosti, když si dával
dohromady střípky poznámek, ale potom uviděl, jak Tarquinius
sleduje oheň.
„Na co to je?“
Etrusk kývl hlavou k železnému kotli, který stál uprostřed plamenů.
Zpocení muži v kožených zástěrách pod něj neustále přikládali.
Každou chvíli se někdo z nich nad kotlem naklonil a zamíchal
obsahem dlouhou naběračkou.
„Před chvilkou tam hodili zlatý prut.“
Romulovi přeběhl mráz po zádech.
Znovu se ozvalo bubnování, ale tentokrát rámus netrval tak dlouho.
Přijel nízký vůz tažený mulami, doprovázený těžkou kavalerií, která
vypadala v drátěných košilích impozantně. Po každé straně
pochodovalo množství strážců, převlečených za lictory. Každý držel
římský symbol spravedlnosti fasces. Ale na rozdíl od těch italských,
jejich svazky prutů zdobily vaky s penězi a jejich sekyry hlavy
důstojníků.
„Všechno mají naplánované,“ zamumlal.
 „Je to parodie na vojenský úspěch,“ vysvětlil Etrusk. „A vysmívá se
Crassově touze po bohatství.“
Ozvalo se kolektivní vydechnutí, když vojáci uviděli Crassa, jak stojí
na voze, přivázaný k dřevěnému rámu za krk a za ruce. Na hlavě měl
vavřínový věnec a rty a tváře měl namalované na oranžovo a na bílo.
Potupu dokonaly barevné ženské šaty, celé špinavé od odpadků a
shnilé zeleniny. Generál měl zavřené oči a tvářil se odevzdaně. Byla
to dlouhá cesta.
Přivezli i prostitutky, které doprovázely vyšší důstojníky. Byly nahé,
poškrábané a odřené, naříkaly a tiskly se k sobě. Během tažení
Romulus viděl mnoho případů znásilnění. A pokaždé si vybavil
odpornou vzpomínku na Gemella, jak chrochtá na matce. Patřilo to k
válce, ale Romulus se děsil toho, co ty ženy musely od bitvy u Karrh
vytrpět.
Když se muly zastavily, ozvaly se vyděšené výkřiky.
Parthští bojovníci obstoupili vůz a tahali prostitutky za vlasy na
pódium a sráželi je na kolena. Fňukání odměňovali ranami a kopanci.
Brzy se ozvalo jenom občasné zavzlykání.
Nahoru vylezl vysoký vousatý muž v černém hávu a pokynul, aby se
všichni ztišili. Dav poslechl a kněz začal hovořit tichým hlubokým
hlasem. Z každého slova byl slyšet hmatatelný hněv. Jeho projev
přihlížející Parthy vybudil a oni postupovali k zajatcům. Strážci
museli použít opravdové síly, aby je zahnali, a přitom mnoho z nich
poranili kopími.
„Burcují dav,“ řekl Brennus. „Opravdová zábava může začít.“
„Mluví o tom, co se stane těm, co ohrožují Parthii,“ tlumočil jim
Etrusk rychle. „Crassus byl agresor. Ale jejich mocní bohové jim
pomohli římské útočníky porazit. Teď je zapotřebí se jim za to
odměnit.“
Romulus se podíval na pódium a zachvěl se. Tohle tažení bylo
prokleté od začátku a jenom hlupák by si nevšiml tolika špatných
znamení. Crassus je všechna ignoroval, jeho nebetyčná nadutost
přivedla tisíce mužů na smrt. Pořád se vzpíral tomu, co se mělo jejich
generálovi stát. Ale nemohl s tím nic udělat. Mladý voják zhluboka
dýchal, aby se uklidnil.
Konečně vousatý kněz domluvil, spokojený, že posluchači pochopili
blížící se rituál. Zlověstné ticho přerušovalo jenom sténání
ukřižovaných důstojníků a prostitutek.
Legionáři nespouštěli zrak z Crassa a nebohých žen. Knězi pohrával
na rtech slabý úsměv, když vytáhl z opasku dlouhou dýku. Postavil se
za první děvku a pronesl pár slov.
Ozval se radostný pokřik.
Otočila se, aby se podívala, a vykřikla hrůzou. Neurvale jí otočil
hlavu zpátky k davu a klidným pohybem jí podřízl hrdlo.
Křik ihned ustal.
Ruce a nohy jí škubaly v křečích, když jí z rány na krku vytryskl
gejzír krve a postříkal strážce i zajatce. Parth uvolnil stisk a jakýsi
bojovník skopl tělo z pódia. Římští vojáci se rozestoupili, aby na ně
znetvořené tělo nedopadlo.
Prostitutky jedna po druhé skončily stejně. Brzy zůstal naživu jenom
Crassus. Po plošině tekla krev a před ní ležela na kupě těla, ale dav
pořád žádal další.
Parthie volala po pomstě.
„Barbaři,“ zavrčel Brennus.
Romulus myslel na Fabiolu. Z toho, co věděl, mohla být jednou z
mrtvých žen. Jeho těžce nabytý klid byl pryč. Kypělo to v něm.
Najednou si nepřál nic jiného než svobodu. Aby neměl žádného pána.
Gemella. Ani Memora, Crassa či nějakého Partha. Pohlédl na nejbližší
stráže a přemýšlel, jak rychle by zareagovaly, kdyby zaútočil. Mohl si
zvolit vlastní osud.
„Vrátíš se do Říma,“ zašeptal Tarquinius. „Viděl jsem tvůj osud.
Tady neskončí.“
 Podívali se na sebe, když ohlušující víření bubnů ohlásilo konec
rituálu.
Zůstat silný. Jako Fabiola. Přežiju.
„Koukněte.“ Gal ukázal k pódiu.
Strážci se neobtěžovali odvazováním posledního zajatce. Místo toho
ho vzali i s rámem a umístili ho na pódium. Ozval se hluboký,
nelidský řev.
Byl čas, aby Crassus zaplatil.
Protože cítil, že je s ním konec, ječel a divoce kopal. Provazy, jimiž
byl přivázaný, byly silné a Crassus brzy klesl na hrubé klády, sinalý
vyčerpáním a strachem. Věnec se mu svezl na stranu nad oko a
bojovníci na něj ukazovali a posmívali se mu.
Kněz začal znovu přednášet žlučovité tirády proti muži, který napadl
Parthii. Když mu od úst odlétla slina, diváci křičeli zlostí a znovu se
tlačili na zkřížená kopí strážců. Tarquinius měl v úmyslu překládat
jeho slova, ale vojáci kolem něj nepotřebovali vysvětlovat, co se děje.
A jenom málokdo z nich Crassa litoval.
Když Parth svůj projev ukončil, počkal na ticho. Nakonec se lidé
stáhli.
Generál vzhlédl a zahleděl se na masu otrhaných zajatců. Podle jejich
uniforem poznal, že to můžou být jedině římští vojáci.
Přesto se dočkal jenom nadávek.
Crassus svěsil hlavu, když mu to začalo docházet. Dokonce ani jeho
vlastní muži ho nezachrání.
Romulem pořád cloumal vztek. Klidně by dokázal Crassa zabít v
souboji, ale takové veřejné ponížení mu bylo proti srsti. Bylo to kruté
jako nejhorší zvrhlosti v aréně. Pohlédl na Brenna a pochopil, že Gal
cítí totéž.
Tarquinius jako vždycky vypadal naprosto klidně.
 Nad ohněm se naklonil kovář a ponořil do kotle naběračku. Z okraje
stekly velké bílé kuličky roztaveného zlata a jenom těsně minuly jeho
chodidla. S napřaženýma rukama šel pomalu k pódiu.
Dav vykřikl očekáváním a Romulus se podíval jinam.
Dva strážci zaklonili Crassovi hlavu a zvedli mu bradu vzhůru k
šikmé dřevěné příčce. Zatáhli za smyčky provazu a přinutili ho
podívat se k nebi. Kněz došel k němu a zasunul zajatci mezi zuby
malý kovový svěrák. Rozevřel ho a odhalil zuby a jazyk.
Crassus zařval, když si uvědomil, co ho čeká. Naříkal, když po
schodech vyšel kovář, který od sebe držel žhavý náklad na délku paže.
Kněz netrpělivě ukázal.
„Zlato chladne rychle,“ řekl Tarquinius.
Crassus těkal očima ze strany na stranu, jak se k němu to horko
blížilo, a škubal rámem, jak se zoufale snažil vysvobodit se.
Naběračka se mu zvedla vysoko nad hlavu a zastavila se.
Vousatý Parth za souhlasného volání přeříkal hlubokým hlasem
zvučná slova.
„Vzývá bohy, aby přijali tuto oběť,“ zamumlal Tarquinius.
„Symbolizuje vítězství nad republikou. Ukazuje, že není radno si s
Parthií zahrávat.“
Kováři se začala pod těžkým nákladem třást ruka. Najednou ukápla
velká kulička zlata a dopadla Crassovi do oka. Bulva mu pukla a ozval
se bolestný výkřik, jaký Romulus ještě nikdy neslyšel. Generálovi na
tvář vytryskla směs čiré tekutiny a krve.
V Crassovu druhém oku byla patrná naprostá hrůza. Mezi nohama
mu moč vytvořila louži.
Kněz odříkal poslední modlitbu a udělal nečekaný pohyb pravou
rukou.
Crassovi uniklo ze rtů neartikulované zasténání, když do něj vtékalo
zlato jako roztavený oheň. Všichni slyšeli prskání, jak mu vroucí
tekutina zmizela v otevřených ústech a umlčela generála navždy. Tělo
se třáslo v křečích v neuvěřitelných mukách. Když maso dosáhlo bodu
varu, stoupala z něj v malých spirálách pára. Jenom pevné provazy
Crassovi zabránily se z něj osvobodit. Nakonec se drahý kov dostal k
srdci a plicím a spálil tyto životně důležité orgány na uhel.
Crassus se sesunul a zůstal bezvládně viset na rámu.
Zemřel.
Přihlížející Parthové propukli v jásot. Nebylo slyšet nic kromě
výkřiků, cinkání zvonků a dunění bubnů.
Mnoho vojáků při tom pohledu zvracelo. Jiní zavírali oči, aby
neviděli tu barbarskou popravu. Pár uronilo slzy. Romulus si potichu
přísahal, že uteče za každou cenu.
Když se lidé utišili, kněz zabodl prst do Crassova těla a vřískal na
zajatce. Po jeho slovech se znovu rozhostilo ticho.
Představení ještě neskončilo.
Tarquinius se naklonil dopředu. „Dává nám na výběr.“
Vojáci kolem něj zastříhali ušima.
„Z čeho?“ zabručel Brennus.
„Kříž.“ Etrusk ukázal na důstojníky. „Nebo oheň.“
„Opravdu?“ odplivl si Felix. „Radši bych zemřel v boji.“ Zatahal za
provaz kolem krku.
Ozvaly se souhlasné výkřiky.
„Je tu ještě jedna možnost.“
Kněz, který viděl, že Tarquinius jeho slova překládá, se usmál a
ukázal dýkou směrem na východ.
Všichni se otočili na Etruska.
„Můžeme se přidat k parthské armádě a bojovat proti jejich
nepřátelům.“
„Bojovat za ně?“ nemohl tomu uvěřit Felix.
„Stejná práce. Jiný pán,“ řekl Brennus. Po těch hrozivých popravách
se vzpamatoval. „Kde?“
„Na vzdálené hranici jejich říše.“
 „Na východě,“ dodal velký Gal klidně.
Tarquinius přikývl.
Ani Romula to nevyvedlo z míry, ale legionáři byli zděšení.
„Můžeme jim věřit?“ mračil se Felix. Strážci mezitím strkali do
Crassova bezvládného těla kopími.
„Rozhodněte se sami,“ řekl Tarquinius. „Proto nás nechali tak dlouho
naživu a ukázali nám Crassovu smrt jako odstrašující příklad.“ Ohlédl
se na muže za sebou a křikl na ně, jaké mají možnosti.
Když Tarquinius skončil, vousatý kněz na něj znovu zavolal.
„Musíme si vybrat ihned!“ zvolal Etrusk. „Kdo si přeje ukřižovat, ať
zvedne pravou ruku.“
Žádná ruka se nezvedla.
„Chcete zemřít jako Crassus?“
Žádná reakce.
Tarquinius se odmlčel. Pot mu stékal po tváři, ale zcela se ovládal,
když sděloval to ultimátum.
Romulus se zamračil. Etrusk byl zase klidný.
„Přidat se k parthské armádě?“
Ticho. Dokonce ani sténání ukřižovaných důstojníků nebylo slyšet.
Dav přihlížel se zatajeným dechem.
Romulus povytáhl tázavě obočí na Brenna.
Gal zvedl ruku. „Je to jediné možné řešení,“ řekl. „Takhle zůstaneme
naživu.“ A já naplním svůj osud.
Zvedl ruku do vzduchu a Tarquinius udělal totéž.
Kolem nich se vztyčil les rukou, jak ostatní zajatci pomalu přijímali
svůj osud. Nebylo pravděpodobné, že by jejich druhové ve vězení s
jejich rozhodnutím nesouhlasili.
Kněz spokojeně přikývl.
Deset tisíc legionářů se vydá na východ.
KAPITOLA XXVIII
 Osvobození
z otroctví

Řím, podzim roku 53 před Kristem

Fabiole nějakou dobu trvalo, než se rozhodla pro nejlepší způsob, jak
se vypořádat s Pompeiou. Měla čas o tom přemýšlet, když prala
zakrvácené lůžkoviny a Vettius odnesl tělo hada. Potom se chovala
normálně. Byla klidná, protože věděla, že Vettius je na doslech, a bez
obav se přidala ke skupině žen v lázních.
Pompeia nejdřív leknutím zesinala a potom zrudla vzteky. Bylo tam
však tolik lidí, že nemohla nic dělat. V nastalém nepříjemném tichu
ostatní prostitutky obě sokyně sledovaly. Fabiola se tvářila, že nic
neví, a bezstarostně hovořila o nadcházejícím veřejném svátku, který
obvykle znamená ještě víc práce než jindy. Postupně se atmosféra
uvolnila.
Jak Fabiola předpokládala, Pompeia se nevzdala. Přesně tohle chtěla.
Zrzka se brzy omluvila, vylezla z teplé vody a odešla za madam.
Benignus tajně poslouchal a Fabiola se brzy dověděla, že se Pompeie
podařilo přemluvit Jovinu, aby jí dovolila jít ven. Předstírala, že chce
navštívit věštce kvůli svému nejlepšímu klientovi. Ve skutečnosti však
chtěla zjistit, jestli je vůbec možné zabít Fabiolu, nebo možná koupit
další jed. Černovláska se při tom pomyšlení zlověstně usmála.
Vypadalo to, že po třech neúspěšných pokusech o její usmrcení na ni
bohové opravdu dávají pozor. Mohla se jenom modlit, aby dělali totéž
i pro Romula.
Když Fabiola nakonec vymyslela plán, obličej se jí stáhl bolestí.
Stěžovala si na prudkou bolest břicha a odešla z lázní do svého
pokoje. Potom několikrát navštívila záchod, kde předstírala zvracení,
a všichni v doslechu věděli, že Fabiole je zle po otráveném jídle.
Krátce nato si napudrovala obličej na bílo a poprosila jednu z žen, aby
vyřídila Jovině, že v noci nebude moct pracovat.
V čase před západem slunce byl všude klid. Fabiola seděla před
oltářem Jupitera a modlila se, aby jí zachoval přízeň. Potřebovala se
dostat z nevěstince, aniž by ji někdo viděl. To byla nejriskantnější část
jejího úkolu. Pak by měla alibi, protože by si všichni mysleli, že leží v
pokoji a je jí špatně.
Bohové se na Fabiolu stále usmívali.
Na Lupanar se snesl klid, když prostitutky odpočívaly a spaly ve
svých komůrkách. Toho odpoledne se neobjevil žádný zákazník a
Jovina si dávala ve svém pokoji šlofíka. Žádná ze znuděných žen v
předpokoji vedle recepce si nevšimla, že Pompeia odešla v doprovodu
Vettia. Za chvilku se Fabiola vykradla kolem v dlouhé pláštěnce se
zvednutou kapucí. Benignus zůstal u vchodu a nervózně točil holí.
Oba dveřníci se chtěli účastnit Fabiolina plánu, ale jeden musel zůstat
doma, a Vettius to odmítl. Důkaz o zrzčině zradě ho tak rozzuřil, že
trval na tom, že ji doprovodí.
Pro Fabiolu bylo snadné sledovat je zpovzdálí.
Jakmile věštění skončilo, Vettius věděl, kde bude Fabiola čekat.
***

Pompeia ještě dumala o slibné předpovědi, kterou jí poskytl věštec, a

tak neměla čas protestovat, když zjistila, že je v průchodu deset kroků
od úzké ulice, která vedla k nevěstinci. Vettius, dvakrát větší než ona,
si dokázal poradit s bohatými klienty před nevěstincem, aniž by jim
ublížil.
Hluk vozu taženého voly a hlasy obchodníků, lákající k nákupu,
utichaly. Chabé světlo se změnilo na přítmí, v němž bylo špatně vidět.
Na tvrdé zemi se válelo rozbité nádobí a shnilá zelenina společně s
fekáliemi, špinavou slámou a popelem z ohřívadel, která udržovala ve
stísněných bytech teplo. Prašivý pes, který hledal něco k snědku,
zaštěkal a utekl, vystrašený jejich příchodem.
Pompeia se domnívala, že Vettius si s ní chce užít, a upejpala se.
„Netušila jsem, že máš zájem, chlape.“ Věnovala mu nacvičený
úsměv. „Tady ale není to správný místo. Přijď ke mně do pokoje zítra
ráno, až skončím s prací. Nebudeš litovat.“
Dveřník neodpověděl. S netečným výrazem tlačil zrzku hlouběji do
průchodu. Na pásku přes rameno se mu houpal gladius, který se při
potyčkách venku vždycky hodí.
„Nemůžeš se dočkat? Typický chlap.“ Pompeia už dál
neprotestovala, zastavila se a začala si vykasávat šaty. „Tak teda pojď.
Tady je to čistší.“
Cosi prolétlo vzduchem a přistálo jí to pod nohama.
I v chabém světle se dalo poznat, že to je hlava hada. Pompeia
leknutím vyjekla a uskočila, ústa dokořán.
Pohled do tváře bývalé kamarádky Fabiole prozradil všechno, co
potřebovala vědět. Vystoupila ze stínu, Vettiovu dýku výhrůžně
zvednutou.
Pompeia zbledla jako stěna. Tohle nebylo žádné nevinné laškování s
dveřníkem. Ustoupila nejistě mezi smetí a střepy. „Prosím,“ žadonila.
„Neubližuj mi.“
„Proč ne?“ vyštěkla Fabiola. „Ty ses snažila udělat totéž mně.
Třikrát. A já ti nic neudělala.“
Pompeia měla v koutcích očí velké slzy sebelítosti. „Přebralas mi
všechny nejlepší zákazníky,“ kňourala.
„Chodí jich tam spousta,“ usykla Fabiola. „Dělala jsem to jenom
kvůli bratrovi.“
„Je dávno mrtvej,“ odsekla Pompeia. „Ten augur na to přísahal.“ Bez
ohledu na závažnost situace byla pořád plná jedu.
 Přestože Fabiola věděla, že by to klidně mohla být pravda, rozzuřilo
ji to. Bez rozmýšlení zvedla dýku a píchla zrzku do krku. Bylo
příjemné vidět hrůzu v Pompeiiných očích. Fabiola se přesto zdráhala
ji zabít. Zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Musí existovat jiný
způsob.
Pompeia vycítila příležitost. „Zabij mě a popraví tě,“ vychrlila na ni.
„Víš, jaká je Jovina.“
Neuvědomila si to, ale touhle poznámkou si podepsala rozsudek
smrti.
Všichni dobře znali případ prostitutky, která se před lety pokusila
zabít starou madam. Nejdřív ji mučili v rozžhavených poutech a
potom ji oslepili. Nakonec tu nešťastnici ukřižovali na Martově poli a
všichni z Lupanaru se na to museli dívat. Díky tomu příběhu spolu
všichni otroci žili ve shodě. Skoro všichni.
Fabiole teď bylo jasné, že jiný způsob neexistuje. Pompeia byla tak
plná zloby, že by se jí už nedalo věřit. Musela celý plán dokončit.
Podívala se na zem na rozbitou hlavu hada a zatvrdila se. Nemůže s ní
mít žádné slitování.
„Ty hloupá,“ řekla Fabiola potichu. „Jovina si myslí, že jsem v
posteli, protože mě bolí břicho.“
Pompeia otevřela a zase zavřela ústa.
„A Vettius si to vyřídil s bandity z collegia. Ale jeden člověk si bez
úhony neporadí s osmi dalšími.“
Vyděšená zrzka se otočila k dveřníkovi.
Vettius tasil gladius, výmluvně pokrčil rameny a přejel si ostřím po
levém předloktí. Z dlouhé rány se vyřinula krev a on se té bolesti
zasmál. „Madam bude potřebovat důkaz, že mě napadli,“ prohlásil s
klidem. „Vrátím se o několik sloupů dál, abych to pojistil.“
Pompeia si uvědomila, že její osud je zpečetěn, a začala křičet.
Zbytečné gesto. Nebyla šance, že by jí někdo přišel na pomoc.
Málokdo ve městě byl tak statečný, aby zasáhl do rvačky na ulici,
natož se odvážil do malého průchodu. Udělala nejistě pár kroků
dopředu a dozadu.
Nebylo pro ni úniku.
Vettius zatarasil jeden konec průchodu a Fabiola stála u druhého.
Oba se tvářili odhodlaně.
Zrzka otevřela pusu, že znovu zakřičí. Bylo to poslední, co udělala.
Fabiola se vrhla dopředu a prořízla Pompeie hrdlo. Rychle uskočila,
když se z rány vyřinula krev. Pompeia s vystrašeným výrazem, který
jí znetvořil rysy, potichu padla do prachu a otočila se tváří dolů mezi
Fabiolu a mohutného dveřníka. Kolem ní se udělala kaluž rudé
tekutiny.
„Můj bratr žije,“ sykla Fabiola na mrtvolu. Nevzdávala se naděje.
Takhle se Romulus musel cítit v aréně, pomyslela si. Zabij, nebo
budeš zabit. Bylo to jednoduché.
Vettius byl zděšený. Vždycky věděl, že je Fabiola chytrá a krásná,
ale tady byl jasný důkaz i o její krutosti. Nebyla to žádná bezmocná
žena, která potřebuje ochranu. Stál před ním někdo, koho mohl
následovat. Někdo, kdo ho může vést. Fabiolin hlas ho vrátil do
reality.
„Nech mě, abych ti to obvázala, než ztratíš moc krve.“ Vytáhla
kousek látky a obvázala mu pevně ruku.
Vděčně se usmál, když se k němu sklonila a políbila ho na tvář. Teď
měli mezi sebou nevyřčené pouto.
„Chvilku tady počkej. Potřebuju čas, abych se nepozorovaně vrátila.“
Vettius přikývl.
„Až přijdeš, dělej hluk,“ přikázala mu. „Budu moct vstát z postele a
poslechnout si, až budeš Jovině vyprávět, co se stalo chudákovi
Pompeie.“
„Ano, paní.“
Až později si Fabiola vzpomněla, jak ji dveřník oslovil.
Byl teď na její straně spíš než na Jovinině.
 ***

Jovina neměla moc co říct, když se Vettius připotácel do nevěstince,

celý od krve. Jeho historka byla velice přesvědčivá a madam, která se
obávala dalších problémů, okamžitě zakázala všem prostitutkám se až
do odvolání vzdalovat.
Fabiolino uspokojení, že se zbavila Pompeiy a hrozeb z její strany,
netrvalo dlouho. Zrzčina kousavá poznámka, že je Romulus mrtvý, se
v ní zahnízdila hlouběji, než si uvědomovala, a obavy ji
pronásledovaly ve dne v noci. Stále častěji se modlila k Jupiterovi.
Dosud byly zprávy z východu docela povzbudivé. Po městě se šířily
zvěsti o menších šarvátkách a bohatství, které získali ve městech,
kudy Crassova armáda procházela. Fabiola se snažila svůj strach o
Romula zaplašit. Když se nekonaly žádné rozsáhlé bitvy, nehrozilo, že
ztráty na životech římských vojáků budou nějak velké. Všichni v
Římě však věděli, že Crassus se nespokojí jenom se zastrašováním.
Usiloval o jedinou věc – o vojenský úspěch.
A bylo všeobecně známo, že jeho cílem je Parthie.
Fabiole se udělalo špatně, když na to pomyslela.
Všechno se ještě zhoršilo, když se do Říma dostaly zprávy o drtivé
porážce u Karrh. Longinus odvedl osmou legii přes Eufrat do bezpečí.
Byl natolik hodnověrný, že se jeho zprávám dalo věřit. Publius a
dvacet tisíc vojáků bylo zabito, deset tisíc zajato a přišli o sedm
standart s orlem. Z Crassa byl navíc bezmocný zajatec v Seleukii.
Triumvirát se smrskl na dvě osoby.
Zatímco tato zpráva by potěšila Pompeia a Caesara, Fabiola z toho
byla zničená. Mezi padlými byl určitě i Romulus. I kdyby ne, už ho
nikdy neuvidí, protože by byl ztracený na východě plném barbarů. Od
příchodu do Lupanaru skrývala své emoce, ale ta děsivá jistota o
bratrově osudu jí v nitru něco zlomila.
 Týdny se jí dařilo tajit smutek přede všemi, dokonce i před Brutem.
Smála se a usmívala, s obvyklou vervou bavila klienty, přestože žal v
jejím nitru neznal mezí. Místo aby se s postupem času zmenšoval,
narůstal. Cítila hlubokou neutišitelnou beznaděj. Jejich matka byla
mrtvá už dávno jako bezejmenná oběť solných dolů. A teď se k ní
přidal Romulus. Pro Fabiolu bylo čím dál těžší zůstat klidná. Tato
chytrá mladá žena ztrácela vůli žít dál.
Jaký smysl má život? Jsem nula. Nikdo. Jenom prostitutka,
pomyslela si trpce. Otrokyně bez rodiny, kromě toho ničemy, který
nás zplodil. A i když v sobě stále živila vyhlídku na pomstu
aristokratovi, jenž matku znásilnil, věděla, že pátrání je beznadějné.
Jediné, co se jí podařilo vypátrat, byla socha Caesara, kterou viděla v
Maximově domě. Živila svou touhu po odplatě, dál otupěle pracovala
a neustále ji pronásledovaly myšlenky na Romula. Na to, jak ho
Gemellus odvlekl do ludu. Jak málo chybělo, aby se setkali té noci,
kdy se semlela rvačka před Lupanarem. Jak ho mohla najít rychleji,
kdyby získala Memora za klienta dřív. Fabiolou zmítal pocit viny od
rána do večera.
Když do nevěstince přišla nová dívka z Judska, připadalo jí to jako
vhodná příležitost dovědět se něco o místě, kde Romulus zemřel. Tak
by se mohla zbavit svého smutku. Ale historky z východních pouští
byly děsivé. Obrovské vedro, nedostatek vody, domorodci se
smrtonosnými luky. Fabiola si představovala živé obrazy, jeden
hrůznější než druhý. Špatně spala a pronásledovaly ji noční můry.
Brzy začala brát mandragoru, aby si aspoň trochu odpočinula.

***

Jednou pozdě ráno ležela Fabiola ještě v posteli a nevnímala svět.

Poslední dva zoufalé měsíce strávila tímto způsobem. Přestože jí
Jovina nabídla lepší pokoj, zůstala v původní malé komůrce, kterou
dostala první den v nevěstinci. Uklidňovalo ji to tam. Její oblíbené
šaty visely na železných věšácích na stěnách. Na nízkém stolku pod
nimi měla lahvičky s líčidly a parfémy. V jenom rohu teď stál oltář, na
něm socha Jupitera a kolem ní spousta děkovných svíček. Během let
před ním Fabiola proklečela mnoho hodin a modlila se za svou rodinu.
Také nosila štědré dary do velkého chrámu na Kapitolu.
Veškeré její úsilí bylo marné.
Romulus i matka zemřeli.
Pokud si Fabiola uvědomovala, až do večera na ni nečekal žádný
pravidelný zákazník. Byla malá útěcha, že se mohla trochu vyspat,
protože se jí zdálo, jak Romula vykuchal parthský meč. Pořád
nemohla tu představu vyhnat z hlavy.
„Romule.“ Hlava jí klesla a ukápla jí slza. Za ní následovala další a
další, až z nich byl celý potok. Přemohl ji žal a začala vzlykat. Bolest
jí prýštila z hloubi duše. Neplakala od prvního dne v nevěstinci. Teď
nedokázala přestat.
Plakala pro matku. Pro Romula. Pro ztracenou nevinnost. Dokonce
pro Jubu, který se k ní vždycky choval přátelsky.
Vyrušilo ji lehké zaklepání na dveře.
„Fabiolo?“ Byla do Docilosa.
Polkla a utřela si krajem deky oči. „Co je?“
„Je tady Brutus. Chce tě vidět.“
Její milenec za ní měl přijít za dva dny. Jak se dokáže tvářit šťastně?
„Teď?“
Docilosa otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Rozhlédla se a zavřela za
sebou.
Během čtyř uplynulých let jí starší žena při mnoha příležitostech
dokázala, že je na ni spolehnutí. Obstarávala posílky, nakupovala pro
ni a zásobovala jí drby o Jovině. Fabiola Docilose důvěřovala víc než
prostitutkám. Vzhledem k vzájemnému soupeření se na nikoho nedalo
úplně spolehnout. Zvlášť po té záležitosti s Pompeiou.
 „Co se stalo?“ Docilosa si sedla na postel a vzala Fabiolu za ruku.
Ta vzlykala ještě víc.
„Řekni mi to,“ vybídla ji laskavě, ale naléhavě.
Všechno muselo ven. Každý detail. Od Velvinnina znásilnění po
Gemellovy noční návštěvy. Romulovo trénování s Jubou a to, jak
bratra prodali do ludu. Její příchod do Lupanaru.
Docilosa mlčky poslouchala. Když Fabiola domluvila, naklonila se k
ní a políbila ji lehce na čelo. To gesto znamenalo pro mladou ženu víc
než cokoli jiného v celém jejím životě.
„Mé ubohé dítě. Tolik jsi toho vytrpěla.“ Docilosa bolestně vzdychla.
„Život je někdy těžký. Ale pokračuje dál.“
„Jaký to má smysl?“ zeptala se Fabiola zasmušile.
Docilosa ji objala. „Ten hezký urozený pán venku má smysl. Brutus
by pro tebe udělal všechno na světě.“ Pohladila Fabiole lesklé vlasy.
„Udělal, víš to.“
Fabiola věděla, že má pravdu. Brutus byl skutečně laskavý a slušný
muž a měla ho opravdu ráda. Bylo by velice hloupé ohrozit něčím
svou jedinečnou šanci na život mimo Lupanar.
„Osuš si oči a oblékni se,“ řekla Docilosa. „Nesmíš ho nechat čekat.“
Fabiola si připadala klidnější, kývla a udělala, co jí bylo řečeno. To,
že si mohla vylít srdce soucitnému uchu, z ní sejmulo část tíhy.
Docilosa jí pomohla vybrat hedvábné šaty s velkým výstřihem, učesat
se a navonět. Díky hezké pleti nemusela používat líčidla.
„Děkuju ti,“ řekla vřele.
Docilosa kývla. „Připomínáš mi, jak by mohla vypadat moje dcera.“
Fabiola se zastyděla. Nikdy se nezeptala. „Co se s ní stalo?“
„Sabinu mi vzali, když jí bylo šest,“ odpověděla Docilosa smutně.
„Prodali ji do jednoho chrámu jako pomocnici.“
„Vidělas ji od té doby?“
Docilosa zavrtěla hlavou. Do očí se jí nahrnuly slzy.
Fabiola ji objala. „Ať ti žehnají bohové,“ zašeptala.
 Docilosa se usmála a ovládla se. „Tak jdi,“ řekla vesele. „Je na
obvyklém místě.“
Fabiola odešla.
Milenec čekal v ložnici, kde spolu spali poprvé. Brutus pobýval
jenom tady a Jovina mu ráda tuhle výsadu umožnila. Zákazníci tak
bohatí nebo častí jako štábní důstojník byli vzácní.
„To je ale překvapení!“ Fabiola vešla a přesvědčila se, že je jí dobře
vidět žlábek mezi prsy.
Byla tam cítit silná vůně kadidla a svítily jenom dvě olejové lampy.
Přehoz zakrývaly růžové okvětní lístky. Docilose se podařilo připravit
pokoj, i když to bylo narychlo.
Brutus vstal, což ji překvapilo. Obvykle si rovnou vlezli do postele.
Tvářil se nezvykle vážně.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se s obavami. „Neměla jsem se tak
dlouho chystat, ale dneska jsem tě nečekala.“
Usmíval se, když ho políbila. „O to nejde.“
„Tak o co tedy?“ řekla Fabiola a přivřela oči. Doufala, že si
nevšimne, jak je má zarudlé.
„Mluvil jsem s Jovinou.“
Pozorně ho poslouchala. Brutův rozhovor s tou starou bábou
většinou netrval déle, než stačil zaplatit. Madam se mu nezamlouvala.
„O čem?“
Nedokázal se déle ovládat. Natáhl pravou ruku, kterou měl za zády.
Fabiola zírala na roličku pergamenu, kterou držel. Potom zbledla. „Je
to…?“
Přikývl. Tvoje manumissio.“
Fabiola si ho od něj vzala s bušícím srdcem. Nic dnes nečekala méně
než dokument, dělající z ní svobodnou ženu. Při pomyšlení, že opustí
Lupanar navždycky, se jí nálada pozvedla z bodu mrazu. Se vším
nablýskaným přepychem a majestátností to pořád byl jenom
nevěstinec plný drahých děvek. Možná Docilosa něco tušila, napadlo
ji. Život pokračuje dál.
Zhluboka se nadechla a zvedla oči. „Proč teď?“
Brutus byl v rozpacích. „Mělo to být už dávno,“ zabručel. „Ale měl
jsem moc práce. Víš, jak to je. Situace mezi Caesarem a Pompeiem se
mění každý zatracený den.“
Fabiola mu položila ruku na paži a zářivě se usmála. Věděla, že tento
úsměv zbožňuje. „Co se změnilo, má lásko?“
„Věci ve městě se zhoršují rychleji než dřív.“ Zamračil se. „Claudius
se už dávno utrhl Caesarovi z vodítka a Milo nikdy nikoho
neposlouchal. Jejich bandy teď mají pod kontrolou skoro celé město.
Volby se odkládají, protože úředníci, kteří jim předsedají, jsou v
ohrožení života. Řím začíná být příliš nebezpečný.“
Fabiola přikývla. Po zprávách o Crassově porážce a jeho zajetí
násilnosti mezi lidmi prudce vzrostly. Vraždy na ulicích byly teď na
denním pořádku. Neustále se odehrávaly nějaké výtržnosti a hořely
veřejné budovy. Když tvrdí politici jako Claudius Pulcher a Titus
Milo vstoupili do boje o moc, budoucnost Říma vypadala čím dál
černější. Caesar uvízl v Galii a Pompeius zachovával neutralitu a
čekal, až ho senát poprosí o pomoc.
„Chci, abys byla v bezpečí,“ řekl Brutus. „Mimo město, dokud se
situace neuklidní. Podle mě je vhodná doba koupit ti svobodu.“
Fabiole při tom pomyšlení zahřálo u srdce. „Ať ti bohové nadosmrti
žehnají,“ řekla a znovu ho políbila.
Bruta potěšila její odpověď a okamžitě začal mluvit o novém sídle v
Pompejích a o opravách, které se tam můžou udělat. Jak ho Fabiola
poslouchala, znovu se jí vrátil pocit viny. Tím, že byla tak rychle
svobodná, zapomínala na Romula. Do očí se jí draly slzy a odvrátila
tvář.
Brutus se zarazil uprostřed věty. „Fabiolo?“
„To nic. Já…,“ vypravila ze sebe a brada se jí třásla.
 Pohladil ji po tváři. „Musíš mi říct, co se děje. Můžu ti pomoct.“
Jako vždycky ji jeho zájem dojal. „Jde o mého bratra dvojče,“ řekla
smutně.
„Ty máš bratra? Otroka?“ zasmál se. „Taky ho osvobodím.“
„To nemůžeš.“
Něžně se usmál. „Nemůže stát víc než ty.“
Chtěla se zeptat, ale přiložil jí prst na rty.
„Jovina je dobrá obchodnice,“ řekl pouze. „Vyprávěj mi o bratrovi.“
„Romulus byl voják v Crassově armádě.“
Brutus vypadal zmateně.
Aniž by odhalila své zdroje, vyložila mu, co se dověděla od Memora
a Vettia o Romulově útěku z ludu a jeho pravděpodobné účasti na
vpádu do Parthie.
Brutus viděl v Galii spoustu bojů a měl osobní zkušenosti s tím, jak
strašný úděl má obyčejný voják. Slyšel vyprávět o bitvě u Karrh a
věděl, že je vysoce nepravděpodobné, že Romulus přežil. Přemýšlel,
co má říct, a rozpačitě ji poplácal po ruce.
Chvíli ani jeden nepromluvil.
Najednou se Brutus rozzářil. „Mohl padnout do zajetí,“ zalhal. „Nech
to nějakou dobu být a potom zařídíme, aby na východ odjel nějaký
posel. Možná by ho mohl vykoupit.“
I když to byly jen silácké řeči, bylo svůdné uvěřit jeho uklidňujícím
slovům. Fabiola zoufale toužila mít se čeho držet kromě pomsty, a tak
uvěřila. Myslela na deset tisíc vojáků, které Parthové zajali. Nikdo
nevěděl, jaký je čeká osud. Kromě bohů. Zavřela oči a modlila se jako
nikdy předtím.
Jupitere, ochraňuj mého bratra, ať se mu nic nestane.

***
Jakmile prvotní euforie ze získané svobody opadla, Fabiola požádala
Bruta o další laskavost. S potěšením jí vyhověl, cena za obyčejnou
otrokyni z kuchyně jeho hotovost moc nezatížila. Díky tažení do Galie
s Caesarem byl Brutus bohatší než kdy předtím. Osvobození Docilosy
znamenalo, že Fabiola měla spojence, kterého si odvede do milencova
domu. Nebude sama, až bude mít Brutus povinnosti v Římě. Fabiola
také Bruta poprosila, aby koupil oba dveřníky, ale Jovina to odmítla.
Měli pro ni příliš velkou cenu.
Na svůj odjezd z Lupanaru Fabiola nezapomene po zbytek života.
Jovina lichotila, vzdychala a litovala, že její nejlepší prostitutka
odchází. Ostatní ženy se smály a plakaly. Claudia se překvapivě
mračila, protože své kamarádce záviděla štěstí. Fabiolu dojali
Benignus a Vettius, kteří byli nejsmutnější. „Nezapomeň na nás,“
mumlal Vettius a díval se do země. Nezapomene. Tak spolehlivé
muže, jako jsou tihle dva obrovští otroci, jen tak nenajde.
Den po jejím osvobození milenci odjeli do Ostia, římského přístavu.
Tam byl přivázaný Ajax, Brutova nízká liburna. Tahle loď, menší než
trojveslice, se dvěma řadami vesel, byla jeho pýcha a radost. Kapitán
Ajaxu držel čnějící příď přímo proti vlnám a zůstal blízko pobřeží, aby
ho bouře nezahnala na moře. Stovka otroků u vesel, které
povzbuzovalo nepřetržité bubnování, tvrdě pracovala, aby dopravila
Bruta a Fabiolu podél pobřeží. Mířili do Pompejí v oblíbeném
Neapolském zálivu. Bylo to asi šest dní cesty na jih.
Fabiole se cestování na lodi nelíbilo. Jak seděla chráněná před
deštěm a větrem pod baldachýnem ze silné látky, v přepychu u
žhnoucího ohřívadla, najednou si při pohledu na vodu odrážející se od
trupu lodě uvědomila, jak je život křehký. Zato Brutus byl ve svém
živlu a trávil plavbu vyprávěním o tažení do Galie.
Fabiolu fascinovaly detaily o Caesarových bitvách. I kdyby polovina
z toho, co jí Brutus vyprávěl, byla pravda, jeho generál je skutečně
úžasný velitel a taktik. Pompeius by měl práce nad hlavu, aby vyhrál
boj o moc. Už se plavili šestý den a Brutus zatím nemluvil o benátské
vzpouře před třemi lety, která byla potlačena díky jeho odborným
znalostem a schopnostem. Když mu to opatrně připomněla, ze
zdvořilosti se začervenal. Slušné a skromné chování se Fabiole na
něm líbilo ze všeho nejvíc.
„Benátčané se nám vzdali před dvanácti měsíci,“ začal. „Ale během
dlouhé zimy druidové přesvědčili jejich náčelníky, aby zajali skupinu
našich důstojníků, kteří sháněli zásoby. Ti psi si mysleli, že za ně
můžou dostat tučné výkupné, a stáhli se do pevností. Ty však stály na
ostrovech v zátokách, které zaplavoval příliv. Nemohli jsme se tam
dostat po pevnině, pouze za odlivu.“
Fabiola ještě nikdy neslyšela ten příběh celý. Povzbudivě
přikyvovala.
Jakmile začal vyprávět, nedalo moc práce, aby pokračoval. „Když
nastalo jaro, postavili jsme na řece Liger flotilu trojveslic a vypluli
jsme k pobřeží. A Benátčany jsme překvapili.“
Fabiola se na chvilku podepřela, když se Ajax naklonil na hřebenu
vlny, po které sklouzl dolů. „Je to ještě daleko?“ zeptala se.
Brutus okamžitě zavolal na kapitána, větrem ošlehaného Řeka s
bosýma nohama, který trávil čas střídavě u kormidla a na palubě, kde
křičel na otroky. Bedlivě poslouchal odpověď. „Už moc ne, lásko.
Před chvilkou jsme minuli Misenum a ústí zálivu.“
Fabiola se usmála. „Neměli Benátčani vlastní námořní lodě?“
„Měli. Velká, hluboká plavidla s širokými plachtami, daleko lepší
než naše,“ řekl Brutus a vítězoslavně se usmál. „Ale Mars nám dopřál
klidné počasí a vpluli jsme tam odpoledne a obklíčili jsme je u hrází a
útesů pod vesnicemi. Pro jistotu jsem přikázal, aby přivázali desítky
kos na dlouhá bidla a námořníci jim mohli rozsekat lanoví na kusy.“
Zajíkl se radostí.
„Naše posádka se vyhrnula ven a obsadili jsme ty osady dvakrát
rychleji. A taky jsme osvobodili důstojníky.“ Brutus vzdychl. „Caesar
chtěl udělit Benátčanům lekci. Nechal popravit všechny velitele a
prodal celý kmen do otroctví.“
Fabiola si urovnala zlatou sponu s perlami, která jí držela vlasy, a
snažila se zahnat tu scénu – křik raněných a umírajících bojovníků na
lodích. Moře rudé od krve plné nadnášejících se mrtvol. Doškové
střechy v plamenech, křik žen a dětí, když je bili a svazovali provazy,
nové otroky, díky nimž byl Řím ještě bohatší. Bylo těžké omluvit
všechno, co dělal Caesar ve jménu jejich města. Mělo by být něco víc
než válčení a otroctví.
Brutus si všiml, jak je nervózní, a vzal ji za ruku. „Válka je krutá, má
drahá. Ale až bude vládnout Caesar sám, nebude potřebovat zabírat
žádná další území. V republice bude zase klid.“
Tvůj generál vyvraždil a vyplenil celý národ, aby splatil své dluhy
Crassovi a zbohatl, pomyslela si Fabiola trpce. Byl určitě dost
chladnokrevný, když před osmnácti lety znásilnil osamělou otrokyni.
Potřebuju se s ním setkat. Zjistit, jestli je to opravdu on.
„Kdy mě konečně představíš Caesarovi?“ Svůdně zamrkala. „Chci
pochopit důvod pro všechen ten obdiv.“
Jak se v poslední době stalo jeho zvykem, Caesar trávil zimu v
Ravenně, dvě stě mil na sever od Říma. Jakmile se Fabiola zabydlí v
jeho sídle, štábní důstojník odpluje na sever k svému pánovi na
poradu.
„I on říkal, že se s tebou rád setká,“ řekl Brutus potěšeně. Jeho výraz
se najednou změnil. „Ale nebude to nijak brzy. Ti proklatí optimáti v
senátu silně tlačí na Pompeia, aby porušil dané slovo a povolal ho do
města. Chtějí, aby Caesar stanul před soudem za to, že překročil své
kompetence jako prokonzul Galie.“
„Cato a jeho stoupenci?“
Brutus se zamračil.
Fabiola věděla spoustu věcí o mladém senátorovi, který považoval za
životní poslání bránit republiku před chamtivými oportunisty. On a
další politici, kteří cítili totéž, si říkali optimáti, nejlepší lidé. Caesar
byl jejich nepřítel číslo jedna. Bývalý kvestor Cato byl výborný řečník
a stejně jako jeho hlavní nepřítel žil asketicky. Často oblékal černou,
protože ctižádostiví politici nosili nachově červenou. Dokonce jednou
navštívil s přáteli Lupanar. Bylo neobvyklé, že jako příslušník
aristokracie odmítl dívky i chlapce, které mu Jovina nabídla, a raději
odpočíval v lázních. Fabiolu jeho rozhodnutí potěšilo, protože ze
svého tajného místa vyslechla jeho povzbuzující rozhovor.
„A jeho kamarád Dominius.“ Ušklíbl se. „Caesar se pomalu dostává
do kouta.“
„Ale on se nevzdá velení nad svými legiemi.“
„Proč by měl?“ vykřikl Brutus. „Po všem, co udělal pro Řím?“
Fabiola přikývla, když si vzpomněla na nedávné drby. S Caesarem
zatočí hůř než se psem, jestli se vrátí do města jako civilista. „Co když
ho Pompeius demobilizuje?“
„Ty záludný zkurvysyni to po něm nebudou chtít.“ Brutus si udeřil
pěstí do dlaně. „Mají dvojí metr.“
Vzdychla. Dva mocní aristokrati zápasí o moc, oba s početnými
armádami a oslabeným senátem mezi nimi. Vypadalo to, jako kdyby
republika mířila neúprosně k občanské válce.
Krátce nato loď doplula k Pompejím. Narazila do kůlů v doku a
vyčerpaní otroci se zhroutili nad vesly. Práce skončila. Několik
námořníků přidržovalo lodními háky Ajaxe na místě, zatímco ostatní
vylezli na molo s lany, kterými bezpečně připevnili loď k velkým
kamenným sloupkům. Brutus pošeptal kapitánovi několik slov, aby se
ujistil, že jeho loď bude zanedlouho připravena k odplutí. Fabiola si
jednou rukou pečlivě přidržovala šaty a dovolila štábnímu
důstojníkovi, aby jí pomohl vystoupit. Docilosa šla těsně za ní.
Pompejský přístav ležel kousek na sever od města a byl mnohem
menší než přístav v Ostii. Na vodě se houpaly rybářské čluny vedle
větších námořních trojveslic. Těžce naložené bárky plnily ústí řeky
Sarnus, kolem něhož se tyčily hradby. Pompeje byly rušný obchodní
přístav. Prám plný cestujících, který plul za nimi, svinul plachty. Na
cestě z Misena do Sorrenta stavěl na druhém konci zálivu.
Nad městem a přístavem se tyčil Vesuv. Fabiola hleděla na
obrovskou horu a všimla si šedivých mraků, které zakrývaly vrcholek
zelených lesů nahoře na svazích, statků a prázdných polí dole. Byl to
impozantní pohled.
„Prý tam nahoře žije sám Vulkán, bůh ohně,“ řekl Brutus. „Já si tím
nejsem tak jistý,“ zasmál se. „Kráter na vrcholu je ohavné proklaté
místo. V létě je tam strašné vedro a v tuto roční dobu tam leží sníh.
Nikde ani stopy po bohovi. Ale i přesto se místní snaží usmířit si ho o
Vulkanáliích. V tom týdnu naházejí do ohňů víc ryb, než kolik se jich
sní za rok. Jsou to pověrčiví venkovani.“
Urození lidé se moc nestarali o bohy kromě Jupitera, boha války.
Fabiola se zachvěla a přitáhla si vlněnou pláštěnku těsněji k tělu. V
chladném vzduchu ucítila silný zápach tlejících ryb a fekálií. Podívala
se dolů do tmavé vody a ošklíbla se.
„Splašky z města,“ prohlásil Brutus. „Neboj se. V mém domě to tak
nevypadá. Tam je pořádná kanalizace, půl míle dlouhá.“
Osm nešťastných otroků čekalo v nechráněném doku na jejich
příjezd. Vedle nich velká nosítka. Fabiola a Brenus nechali čerstvě
osvobozenou Docilosu, aby dohlédla na vykládku zavazadel,
nastoupili do nosítek a vyrazili k domu.
Ulice Pompejí byly skoro prázdné. Ti, co byli venku, spěchali do
lázní nebo na tržiště, zachumlaní před ostrým větrem. Potácel se tam
starý augur a držel si pevně klobouk s nízkým dýnkem, aby mu
neuletěl. Otrhané děti běžely a výskaly radostí, že se jim podařilo
ukrást chleba. Provázel je zlostný křik.
Forum bylo poměrně velké na to, že šlo o venkovské město, ačkoli
bylo nedokončené. Význačné místo na náměstí zaujímal rozestavěný
chrám Jupitera. V sousedství stálo divadlo, veřejná knihovna a další
svatyně. Před mnoha budovami byly vidět sochy bohů. Na většině
volného prostranství se rozkládalo kryté tržiště, ale v chladném počasí
pokřik stánkařů utichl.
Nosítka nějakou dobu kodrcala a kymácela se cestou na sever z
města. Brutus si zřejmě neuvědomoval, že je Fabiola po cestě
unavená, a tak vyprávěl o svém sídle, k němuž se blížili.
„Původně je nechala postavit rodina aristokratů. Ale koupil to tam
bohatý plebej, když se skoro před třiceti lety dostali do problémů,“
řekl Brutus. Mrkl na ni. „Vybrali si špatnou stranu, když se přidali k
Sullovi.“
Poslušně se zasmála jeho šibeničnímu humoru. Tisíce lidí zemřeli za
vlády tohoto diktátora.
„Auguři říkají, že smůla pronásleduje špatné lidi. Nebo možná je to
proto, že ten obchodník žil na Aventinu.“ Brutus pokrčil rameny.
„Musel dům prodat přede dvěma zimami, když o něj nebyl velký
zájem.“ Usmál se. „Koupil jsem ho lacino.“
„Obchodník?“ řekla Fabiola a naklonila se k němu s nečekaným
zájmem. „Z Aventinu?“
Překvapilo ho to. „Ano. Starý, smradlavý a tlustý. Proč?“
„Jak se jmenoval?“
Brutus si prohrábl hnědé, nakrátko střižené vlasy a zamyslel se.
Čekala a srdce jí bušilo.
„Gemellus?“ Odmlčel se. „Ano, byl to Gemellus.“
Fabiola se přestala ovládat a vyjekla radostí. Pomyšlení, že je nová
paní v domě svého bývalého majitele, bylo jako sen, který se stal
skutečností.
„Ty ho znáš?“ zeptal se Brutus zvědavě.
Vzala ho za ruku a stiskla mu ji. „On mě prodal do Lupanaru.“
„Ten lotr!“ Takový hněv byl u Bruta vzácný a šokující jev.
„Jinak bych tě nikdy nepotkala,“ řekla ostýchavě.
 „To je pravda.“ Uklidnil se a vyhlédl z nosítek. „Jestli tě to potěší,
slyšel jsem, že jeho obchod skončil naprostým fiaskem. Přišel o
veškerý majetek, když se náklad zvířat, která koupil pro zápasy v
aréně, cestou z Egypta potopil.“
Fabiola posmutněla. Pamatovala si, jak ji i Romula fascinovalo, když
bestiarius loví zvířata. Připadalo jí, že od té doby uplynula celá
věčnost.
„Lichváři ho nakonec naháněli od rána do večera. Musel prodat svůj
dům na Aventinu.“
Úlevu vystřídala bolest. A když se konečně objevila vysoká zeď,
obklopující její nový domov, Fabiola věděla, že ji Jupiter nějakým
nevysvětlitelným způsobem chrání.
Dočkala se odplaty. Z Gemella se stal nuzák, který chodí po
římských ulicích a žebrá u bohatých o almužnu. Jako tomu, kdo si
cenil peněz nejvíc ze všeho, se obchodníkovi zhroutil svět dokonaleji
než by to zvládl ostrý nůž mezi žebra někde v průchodu. Je to
zasloužený trest, pomyslela si, ačkoli by bylo příjemnější zaklepat
Gemellovi na dveře a sdělit mu, že ona, Fabiola, vlastní jeho
milovanou vilu. Litovala jedině toho, že Romulus a jejich matka se
nemůžou radovat s ní. Ale dívají se na ni z druhé strany.
Teď by se Fabiola, jako milenka mocného aristokrata, mohla
soustředit plně na odhalení identity svého otce. Brutus, ať to ví, nebo
ne, je klíčem. Ulehčil jí vstup mezi římskou smetánku, jejíž příslušníci
se jí kdysi posmívali. Někde budou záchytné body. Mohly by být
velice blízko.
Zabere to nějaký čas, ale Fabiola si nedá pokoj, dokud matku
nepomstí.
KAPITOLA XXIX
 Pochod

Na východ od Seleukie, podzim roku 53 před Kristem

Kam oko dohlédlo, všude bezútěšná krajina.

Za vojáky se od severu táhl obrovský hřeben hor a jeho zasněžené
vrcholky kontrastovaly s písečnou planinou hluboko dole. Trvalo
týdny, než zdolali bezpočet úzkých průsmyků, zamrzlých potoků a
klikatých stezek na hranách útesů. Stovky legionářů zahynuly v
lavinách nebo zemřeli chladem. Na holých svazích nebylo možné
rozdělat oheň a koza, kterou občas ulovili, nedokázala nakrmit
všechny. Zbývající zajatci překonali rozeklané vrcholy jenom díky
sušenému masu, nekvašenému chlebu a své odhodlanosti.
A také okamžité popravě, která čekala každého, kdo odmítl jít dál.
Parthské výchovné prostředky byly ještě přísnější než římské.
Toho rána sestupoval po klikaté stezce útvar více než devíti tisíc
natěšených vojáků. Už jenom to, že se dostali na rovinu, považovali
za úspěch. Po obou stranách je vítala další poušť nízkými dunami. Na
obloze bez mráčku byli vidět jenom všudypřítomní supi.
Pustina však nebyla tak hrozivá jako před bitvou u Karrh. Tito muži
zakusili neuvěřitelné utrpení a viděli nepředstavitelné věci. Tohle byla
jenom další zkouška, kterou měli přestát. Přežít.
Romulus si urovnal látku, kterou si chránil hlavu, a utřel si pot.
Stejně jako všem ostatním mu přilbice visela na pásku přes rameno.
Nebylo třeba ji nasazovat, když ve vzdálenosti stovek mil nebyl žádný
nepřítel.
Vedle něj kráčeli sebejistě Brennus a Tarquinius. Při přechodu hor
pomáhaly jejich schopnosti udržet naživu zbývající muže ze šesté
legie. Kůže vlků, které Tarquinius ulovil, posloužily jako pokrývky a
Brennus pravidelně střílel lukem, který získal od jednoho strážce,
kozy a antilopy.
Všichni vyšší důstojníci byli mrtví a zůstalo po nich prázdné místo.
Vojáci potřebovali nějakého velitele, a protože pocházeli z různých
legií, bylo obtížné římské zajatce organizovat. Parthští důstojníci
pověření velením udělali rozumnou věc, když dali dohromady muže
ze stejné jednotky. Zajatci však nebyli od chvíle, kdy před dvěma
měsíci odešli z hlavního města, ochotní poslouchat víc než základní
rozkazy.
Mnoho legionářů teď považovalo za neoficiálního vůdce Tarquinia.
Celé měsíce pečoval o raněné a všeobecně se vědělo, že umí
předpovídat budoucnost. Jeho znalost parthštiny přirozeně upoutala
pozornost jejich věznitelů. Respekt mu získaly i mystické schopnosti.
Tarquinius se díky tomu stal něčím jako centurionem, což odpovídá
důstojníkovi velícímu jedné z reformovaných kohort. Přestože
haruspex nebyl profesionál, pro vojáky bylo snazší uposlechnout
rozkazy jednoho z nich.
Etruskova kohorta byla jako jediná znovu vyzbrojena, na což byli
Romulus i Brennus náležitě pyšní. Jedině Tarquinius však věděl proč.
Ostatní byli rádi, že mají lehčí zátěž. Kolona mul za nimi vezla
zbývající zbraně, jídlo a vodu.
„Kdy se dostaneme do Margiany?“ zeptal se Romulus.
„Za pět šest týdnů,“ odpověděl Etrusk.
Romulus zasténal. Tím, že byli přiděleni na severovýchodní hranici
parthské říše, měli pocit, že tam snad nikdy nedojdou.
„Aspoň že ty mizerové musí jít taky,“ ukázal Brennus na bojovníky
po obou stranách zástupu.
Zajatců mohlo být tak dvacetkrát víc než Parthů, ale to nic
neznamenalo. Teď byli víc než tisíc mil severovýchodně od Seleukie a
neměli kam jít. Nebyl důvod k odporu. Jenom snědí domorodci věděli,
kde přesně se v té obrovské písečné pustině nacházejí životně důležité
zdroje vody, a Římanům nezbývalo, než je následovat. Bez vody se
nedalo přežít.
„Proč neposlali katafrakty, aby nás hlídali?“ zeptal se Romulus.
„Řím se nesmiřuje s porážkou nijak snadno,“ řekl Brennus. „Oródés
je možná šetří pro případ dalšího útoku.“
Tarquinius se zasmál. „Král to možná neví, ale nikdo se nechce
mstít. Caesar nebude rád, že přišel o sponzora, ale je příliš
zaneprázdněný jinými záležitostmi. A Pompeia potěší, že je Crassus
ze hry. Tak se bude moct zaměřit na Caesara.“
Romulus vzdychl. Italští politici tady mnoho neznamenají. „Jestli
Řím nesáhne k odvetě, jak dostaneme příležitost vrátit se domů?“
postěžoval si. „Jsme uprostřed prázdnoty a míříme na konec světa.“
„Najdeme si způsob, jak se vrátit,“ pošeptal mu Tarquinius.
Gal tu poznámku neslyšel. „Všichni na nás zapomenou. Jsme
zapomenutá legie,“ zvolal cynicky a ukázal dopředu.
Jeho nataženou ruku sledovaly všechny zraky.
Parthský velící důstojník Pacorus si chytře odnesl jednoho stříbrného
orla z kořisti po bitvě u Karrh. Ostatní zdobili Oródův palác, ale
tenhle šel neustále v čele zástupu.
Brennus znovu ukázal prstem na kovového dravce, aby zdůraznil
jeho důležitost. Tato korouhev byla pro nové parthské velení životně
důležitá a stala se tím nejvýznamnějším majetkem legie. Z hrdel mužů
se nesl hrdý pokřik. Od bojů u Karrh neměli co slavit – zatím.
Strážci zvědavě poslouchali, ale nijak nereagovali. Když opustili
město, nedodržovala se tak přísná disciplína. Tolik popravených
přivedlo ostatní k rozumu. Dokud nebyl v dohledu nepřítel, nově
nabytá důvěra jim vydržela.
Tarquinius se usmál. „Výstižné jméno.“
„Pěkně to zní,“ uznal Romulus.
 „Tak dobrá!“ Brennus se po kratším zaváhání obrátil k šikům za
sebou a zvolal. „Zapomenutá legie!“
Galův pokřik se rychle šířil horkým bezvětřím.
Jak skandování pokračovalo, nejeden Parth se lekl a sáhl po zbrani.
Tohle se stalo poprvé.
Pacorus, který jel poblíž, se sklonil v sedle a něco si s Tarquiniem
řekli. Když velitel dostal odpověď, usmál se a cosi vykřikl. Bojovníky
jeho slova uklidnila. Pacorus pobídl koně a odjel dopředu, aby
zkontroloval, zda se někdo neblíží. Nepatřil k těm, co velí zezadu.
„Co chtěl?“ zeptal se Romulus.
„Zajímalo ho, proč křičíme. Řekl jsem mu, že jsme zapomenutá
legie, a on odpověděl, že se od nás hodně čekalo.“
Brennus se zasmál, protože ho reakce ostatních potěšila.
„Taky řekl, že nás opustili bohové.“
„Otočili se k nám zády, když jsme přešli tu řeku,“ poznamenal Felix.
Pohotový malý Gal se přidal k trojici přátel, když opustili Seleukii.
„K některým možná,“ odpověděl Brennus vážně. „Ale ne k
zapomenutý legii.“
„Snad máš pravdu.“ Felix se pokřižoval. „Zatím jsme naživu.“
Romulus souhlasil a v duchu poděkoval Jupiterovi za ochranu. Něco
ho přimělo podívat se na Etruska, jemuž pohrával na rtech slabý
úsměv. Na cestě východním směrem ho nic neznepokojovalo, což se
Romulovi zdálo zvláštní. Brennus byl zřejmě se svým novým osudem
spokojený, ale všichni ostatní se odchodu ze známého světa obávali.
Ale Tarquinius si to rozhodně užíval. Průběžně si dělal poznámky do
staré mapy, kde popisoval, co viděl, a když se Romulus zeptal,
všechno mu vysvětloval. Díky tomu si i mladý voják začal užívat
cestu a cítit respekt k rozpáleným pouštím a drsným vrcholům, které
přecházeli. Najednou pro něj postava Alexandra získala takřka
mystické rozměry. Lev z Makedonie musel být výjimečný vojevůdce,
pomyslel si. Možná že Tarquinius kráčí v jeho šlépějích.
 „Alexandr byl jeden z nejgeniálnějších vojevůdců na světě,“ řekl
Etrusk.
Romulus souhlasil. „Crassus se nás vůbec nesnažil povzbudit, viď?“
„Ne, byl to hlupák,“ odpověděl. „A špatná znamení muže těžce
postihla. Kdyby měli svého velitele rádi stejně jako Alexandrovi
vojáci, možná by překonali strach.“
Romulovi to najednou došlo. „Vedení příkladem. Jak to děláš ty,
když ošetřuješ nemocné a raněné.“
Tarquinius se pousmál a mžoural do jasné modré oblohy. „A
znamení pro zbytek cesty máme dobrá. Celou cestu do Margiany a
Skýtie.“
I když byl Brennus hodně rozrušený, netroufl si zeptat se, jestli
zachrání své přátele tam. Nechtěl vědět s určitostí, kdy jejich
problémy skončí. Nakonec tu myšlenku zahnal a pochodoval dál.
Romulus ho sledoval koutkem oka. Připadalo mu nápadné, že
Brennus nikdy nemluvil o tom, kam jdou. Byl přesvědčený, že
Tarquinius o Galově osudu něco ví, ale nechává si to pro sebe. Život
mezi stovkami dalších lidí nedával příliš možností promluvit si v
soukromí. A když už se nějaká naskytla, Romulus si nebyl jistý, jestli
se na to chce kamaráda zeptat. Udivovalo ho, že toho Etrusk tolik ví.
Romulus znal Tarquinia dva roky, ale až teď si začal zvykat na jeho
výjimečné schopnosti. K přesnému určení minulých i budoucích
událostí průběžně využíval oblohu, ptáky a vítr. Občas mu Tarquinius
vysvětlil, co dělá, a Romulus díky tomu dokázal předpovědět
jednoduché věci jako déšť. Bylo to fascinující. Pokaždé se plně
soustředil, když mu haruspex vysvětloval něco nového. Tarquinius si
však nechával hodně věcí pro sebe. „Spousta toho, co vím, je
posvátné,“ říkával s lítostí. „A mělo by se to prozradit jenom
zkušenému věštci.“
 Romulus se tím většinou spokojil. Život je jednodušší, když člověk
neví všechno, co se stane. Stačilo mu, že přežije parthskou armádu.
Mohl tak snít o návratu do Říma.
Nalezení své rodiny.
Během dlouhého pochodu Romulus v určitém období obviňoval za
všechny své nesnáze matku. Mohla zabít Gemella, když byl u ní v
posteli. Ale neudělala to. Proč? Měl vztek, když si pomyslel, jak
snadno šlo obchodníka umlčet navždycky. Nakonec její pohnutky
pochopil. Nebyla trénovaný bojovník jako on. Velvinna byla matka se
dvěma malými dětmi. Udělala všechno, co mohla, aby je ochránila.
Dovolila Gemellovi, aby ji opakovaně znásilňoval, kvůli bezpečí
dvojčat. Romulus se zastyděl. Jak to, že matčinu oběť nedocenil dřív?
Ještě víc ho to utvrdilo v rozhodnutí Gemella zabít. Bylo však těžké
neztrácet naději. Na rozdíl od Brenna on Tarquiniovým dalším
neuvěřitelným předpovědím nevěřil bezmezně. Vzhledem k reálné
situaci teď nepovažoval za možné, že se vrátí domů.
„Margiana?“ řekl Felix. „Nikdy jsem o ní neslyšel.“
„Věř mi,“ odpověděl Tarquinius vychytrale. „Existuje.“
„Jak vypadá?“
„Zelená krajina. Široké řeky a úrodná půda.“
Felix ukázal do pouště. „Všechno by bylo lepší než tohle peklo.“
Romulus se zasmál. Felix, který jako jeden z mála z Bassiovy
kohorty přežil, byl dobrý společník.
„A kdo tam žije?“ zeptal se Brennus.
„Potomci Řeků, což znamená, že jsou to civilizovaní lidé. A nomádi.
Mají žlutou pleť, černé vlasy a šikmé oči.“
„To mi připomíná démony,“ zabručel Felix.
„Krvácejí jako každý jiný.“
„Jak bojujou?“ zeptal se jako vždycky pragmatický Brennus. Za
každých okolností bojovník.
„Luky. Z koní.“
 Všichni zaúpěli.
„A nemají se rádi s Parthy?“
Tarquinius zavrtěl hlavou.
„Došli jsme na kraj světa, aby nás zmasakrovali,“ řekl Felix ironicky.
„Znova.“
„Jestli u toho budu já, tak ne,“ odpověděl Tarquinius. „Potřebujeme
potáhnout všechny štíty hedvábím.“
„Cože? Tím, z čeho mají Parthové prapory?“ zeptal se Gal. Ty veliké
pestrobarevné vlajky pomáhaly zastrašit Crassovy vojáky před bitvou
u Karrh.
„Přesně. Zastaví je.“ Etrusk ukázal na šípy v Brennově toulci.
Muže, kteří byli v doslechu, povzbudila vyhlídka na přežití smrště
šípů, která zabila jejich druhy u Karrh.
Romulus občas v aréně viděl urozené dámy v jemných lesklých
róbách. „Je to moc drahý, ne?“ poznamenal.
„Ne když to získáme od karavany, která tohle zboží poveze.“
Brennus a Romulus neskrývali zvědavost.
„Za dvanáct dní překřížíme cestu obchodníkům z Judska, kteří se
vracejí z Indie,“ prohlásil Tarquinius.
Parthie byla prakticky neobydlená, žily tam jenom nepočetné kmeny
nomádů. Od chvíle, kdy odešli ze Seleukie, nepotkali v té pustině
skoro nikoho. Doteď nikdo nepochyboval o Etruskově šestém smyslu.
Pokud Tarquinius řekl, že se něco stane, taky se to stalo.
„Je to dlouhá cesta,“ řekl překvapeně Romulus. Věděl ze staré mapy,
že Indie je ještě dál než Margiana. Zjištění, že lidé se vydají tak
daleko dobrovolně, ho zaskočilo. „Musí to stát za to.“
Tarquinius se záhadně usmíval.
Brennus byl netrpělivý a Etruska to obměkčilo.
„Povezou hlavně koření. A spoustu hedvábí.“
 „Pro nás na naše štíty,“ řekl Brennus zamyšleně. „Asi bude potřeba
nějak přesvědčit Pacora. A ani Oróda nepotěší, že jeho kapitáni
začnou okrádat obchodníky.“
Tarquinia to zaskočilo. „Kdo řekl, že někoho okrademe?“
„A jak jinak můžeš sebrat těm obchodníkům z Judska zboží?“
„Tu látku koupím.“
„Na to potřebuješ víc než tuhle zlatou hlavici,“ odpověděl Gal a
ukázal na lituus, který visel Tarquiniovi na opasku.
Jakmile Pacorus zjistil, jak je pro něj Etrusk důležitý, přestal
Tarquinius symbol moci skrývat. Ostatní vojáci, kteří si pamatovali
příběhy haruspiků z dětství, pohlíželi na jeho hůl s úctou. Zajišťovala
jejich kohortě v zapomenuté legii zvláštní postavení.
Nejistý byl i Romulus. Hedvábí patřilo k nejvzácnějšímu zboží. Na
římský trh se ho dostalo jenom malé množství a dováželo se z
takových dálek, které si sotva někdo uměl představit. A množství
potřebné na potažení devíti tisíc štítů by stálo majlant.
„Tak jak ho koupíš?“ zeptal se Gal.
Tarquinius neodpověděl. „Musím si promluvit s Pacorem,“ prohlásil.
Brennus obrátil oči v sloup.
„Ten nám neporadí,“ namítl Romulus. „To bys už měl vědět.“
Gal se zasmál.
Romulus byl zvyklý, že Tarquinius dělá se vším tajnosti, a tak se na
nic neptal. Přežili boje u Karrh, doputovali tisíc mil na východ jen s
několika nehodami. Bez ohledu na nedostatek peněz ho ta předpověď
uklidnila. Tenhle moudrý haruspex přesvědčí Pacora a získá pro ně
hedvábí, aby mohli bojovat proti novým nepřátelům. Návrat do Říma
mu možný nepřipadal, ale tohle ano. Sebevědomě kráčel dál a horký
písek mu křupal pod podrážkami sandálů.

***
Tarquinius dostál svému slovu. Té noci opustil ostatní, kteří se
choulili kolem malého ohně a jedli chleba a sušené kozí maso.
Jakmile legionáři odpřisáhli věrnost Parthii, jejich věznitelé se k nim
začali chovat líp. Dostávali každý den přiměřenou dávku jídla. Nebyl
důvod mučit hlady muže, kteří měli bojovat za jejich říši.
Etrusk šel potichu tmou a rozhlížel se po odpočívajících vojácích.
Ačkoli byli zajatci, pořád v sobě měli smysl pro disciplínu a pořádek.
Látkové stany stály v úhledných řadách, centurie vedle centurie.
Dokonce vybudovali provizorní valy, které obcházely ostražité
dvojčlenné stráže. Vypadalo to jako typický vojenský tábor, až na to,
že tenhle byl od Říma nejdál, kam se kdy legionáři odvážili.
Když si zajatci uvědomili, že jim nehrozí bezprostřední smrt,
pozvedlo je to na duchu. Bojovali by dobře, zvlášť když jim
Tarquinius prozradil novou ochranu proti smrtonosným šípům
nájezdníků.
„Stát!“ Urostlí bojovníci namířili na Etruska kopí. Pacorus nechával
v noci svůj stan hlídat. „Kdo je tam?“
„Haruspex.“
V očích měli strach. „Co chceš?“ zeptal se jeden.
„Promluvit s Pacorem.“
Chvilku se radili.
„Počkej tady,“ vyzval ho jeden úsečně. Nechal své druhy, aby
Tarquinia hlídali, a vešel do velkého stanu kousek od nich. Nebyl pryč
dlouho. Rozevřel stan a kývl hlavou, ať jde dovnitř.
Tarquinius popošel a trochu se sklonil, aby mohl vejít. Bojovník
zůstal u vchodu a nervózně svíral zbraň.
Vnitřek Pacorova stanu byl, na rozdíl od římských zvyklostí, bohatě
zdobený. Na zemi ležely tlusté vlněné koberce a v jednom rohu hřála
přenosná kamínka. Olejem napuštěné louče stály v hlubokých mísách
a vrhaly dlouhé stíny. Všude ležely poházené polštáře, ale zbraně na
dřevěném věšáku připomněly pravý účel cesty. Otroci vařili na ohni a
stáli s mísami jídla a pití. Stan byl plný lákavé vůně pečeného masa.
Etruskovi se sbíhaly sliny. Už to bylo dávno, kdy si naposledy
pochutnal na čerstvém jehněčí. Vybavila se mu vzpomínka na Olena v
jeskyni a v duchu odříkal děkovnou modlitbu za moudrost, kterou mu
stařec předal. Díky svým schopnostem haruspex věděl, co se stane.
Pacorus seděl se zkříženýma nohama u ohřívadla. Mávl na Tarquinia
napůl okousanou kostí, ať se posadí. Partha zřejmě nepřekvapilo, že
ho vidí. „Pojď si dát se mnou,“ řekl a kývl na nejbližšího sluhu.
Pacorus, vousy umaštěné od jídla, se na něj díval se zájmem. Odložil
obvyklou volnou vestu a oblékl si drahý šat a volné bílé plátěné
kalhoty. Na svalnatých nohách měl pantofle z měkké kůže se
zvednutými špičkami. Zlatý opasek byl jemný, ale visely na něm dvě
zahnuté dýky. Pacorus byl především bojovník.
Tarquinius si sedl, přijal nabízené maso a dřevěný pohár s dobrým
vínem. Zatímco jedl a pil, bylo ticho. Když Etrusk zvedl oči, Pacorus
si ho bedlivě prohlížel.
„Jak se vede mým novým jednotkám?“ řekl Parth. „Jsou připravené
poslechnout svého pána?“
„Nemají jinou možnost.“
Pacorus se naklonil dopředu. „Řekni mi. Budou pro mě legionáři
bojovat? Nebo utečou jako u Karrh?“
„Můžu mluvit jenom za svou kohortu,“ odpověděl Tarquinius
sebevědomě. Potom co Pacorus vyhověl jeho žádosti, aby legionáře
jeho jednotky vyzbrojil, nesmírně je to pozvedlo na duchu. Partha
přesvědčil tím, že přesně předpověděl, které průsmyky jsou kvůli
sněhu neschůdné. Tato cenná informace pravděpodobně zachránila
mnohé životy a rozhodně jim ušetřila několik dní cesty. „Budou
bojovat do posledního muže, než aby znovu zažili porážku.“
Pacorus se pohodlně opřel a tvářil se spokojeně. Jako dva nepřátelé,
kteří se chovají zdvořile, spolu krátce pohovořili o cestě a
pohraničních oblastech. Tarquinius rychle zjistil, že v celé východní
oblasti panuje neklid a že zapomenutá legie bude mít spoustu práce,
aby tam nastolila mír.
„Proč jsi přišel?“ zeptal se nakonec Pacorus.
Etrusk odpověděl bez vytáček. „Mám pro vás návrh.“
Pacorus zvedl ruku a otrok mu okamžitě přinesl mísu teplé vody.
Umyl si prsty a obličej a usmál se. „Zajatec má návrh pro svého
věznitele?“
Tarquinius sklonil hlavu.
Partha popudil nedostatek úcty a začal se chovat méně přátelsky.
„Takže?“
„Brzy se setkáme s karavanou kupců z Judska.“
„Budou se vracet z Indie.“ Pacorus si vzal ze stříbrného tácu
pomeranč a začal ho loupat. „Co to má společného s námi?“
„Velkou část jejich nákladu bude tvořit hedvábí.“
„To určitě bude.“
Tarquinius na to šel jinak. „Jaká je hlavní povinnost zapomenuté
legie?“
Usmál se tomu názvu. „Bránit říši před nepřátelskými kmeny. Z
Baktrie, Sogdie a Skýtie.“
„Jejichž bojovníci užívají vrstvené luky jako Parthové.“
Pacora rozčilovala Tarquiniova nekonkrétnost.
„Vaše šípy zmasakrovaly naše muže u Karrh. A stejně tak to udělají
šípy nomádů, jestli se na ně nepřipravíme,“ řekl Tarquinius.
„Pokračuj,“ vyzval ho velitel chladně.
„Oródés nebude rád, když jeho nová posádka na hranicích bude
zničena hned po svém příchodu. To by umožnilo nové nájezdy na
území Parthie.“
Pacorus si uloupl kousek pomeranče a zamyšleně ho jedl. „Co
navrhuješ?“
„Hedvábí je velice pevné.“
 Partha to zmátlo.
„Potáhněte štíty mužů několika vrstvami hedvábí,“ pokračoval
Tarquinius. „A žádný šíp jimi nepronikne.“
„Jak to můžeš vědět tak jistě?“ zeptal se Pacorus.
„Vím spoustu věcí.“
Pacorus pochopil, kam míří. „Kupci platí clo, když vstoupí do
Antiochie a Seleukie,“ řekl. „A král netoleruje okrádání poctivých
cestovatelů.“ Většina bohatství Parthie pocházela z poplatků
uvalených na ty, kdo se vraceli z východu.
„Nikoho nebudeme okrádat,“ odpověděl Tarquinius.
„Jak tedy zaplatíme?“ osopil se Parth.
Tarquinius si sáhl do tuniky a vyndal kožený váček. Rozvázal ho a
na dlaň mu vypadl obrovský rubín. Nosil ho blízko srdce od té doby,
kdy ho vyjmul z jílce Tarquinova meče. Po sedmnácti letech konečně
nastal čas použít Olenův drahocenný dar. „Za něj koupíme tolik
hedvábí, kolik potřebujeme.“
Pacorus našpulil rty. „Vidím, že lituus není všechno, co se ti podařilo
uchovat.“
Tarquinius na to nic neřekl.
Parth si drahokam chtivě prohlížel a pravou rukou sáhl po dýce.
„Můžu ti ho velice snadno vzít.“
„Ale neuděláte to.“
„Jsi sám a neozbrojený.“ Podíval se po svých strážcích. „Venku jich
je dalších deset.“
„Proklel bych vás.“ Tarquiniovy tmavé oči zářily ve světle loučí,
když malý váček schoval.
Pacorus polkl. Světlovlasý voják pomohl koloně projít bezpečně
horami. Dokázal předpovědět laviny a bouřku, než se objevila na
obloze. Proslýchalo se, že dokonce předpověděl porážku vlastní
armády u Karrh.
 Etrusk s úsměvem došel k jednomu hedvábnému závěsu, který
rozděloval stan na dvě části. „Můžu to předvést?“
Pacorus přikývl.
Tarquinius sundal kousek barevné látky a několikrát ji omotal kolem
čtvercového polštáře. Udělal padesát kroků na konec dlouhého stanu,
což je vzdálenost, z níž byly legie rozsekány na kusy. Položil polštář
na zem a vrátil se. Z dřevěného věšáku vzal prohnutý luk a toulec.
Bojovník u vchodu okamžitě vyrazil dopředu, kopí připravené.
Pacorus vyštěkl nějaký rozkaz a voják couvl.
Haruspex došel k hostiteli a zkoumal pečlivě zbraň. „Je velice
kvalitně vyrobená,“ poznamenal a zkoušel, jak pruží. „Taky účinná.“
„Dobrý luk se vyrábí týdny,“ řekl Pacorus. „Rohovina a šlachy musí
mít správnou tloušťku a dřevo musí být správně vyzrálé.“
Tarquinius se otočil k cíli, vyndal šíp a zasunul ho do tětivy. Zvedl
ruku, počkal a natočil se.
Parth se nadechl.
Tarquinius natáhl tětivu, zavřel oko a pečlivě zamířil do šera. S
heknutím vystřelil. Šíp prosvištěl vzduchem a s žuchnutím přistál.
„Přineste to sem!“ křikl Pacorus.
Strážce zvedl polštář a tvářil se udiveně. Zamířil k veliteli, uklonil se
a podal mu ho.
Pacorus na něj fascinovaně hleděl. Šíp pronikl jenom na dva prsty do
hloubky. Lehce zatáhl a šíp byl venku. Ostnatá špička byla obalená
látkou.
Hedvábí zůstalo skoro netknuté.
Parth vytřeštil oči.
„Obalte každý štít šesti vrstvami hedvábí a vaše armáda odolá všem
šípům.“
Pacorus pocítil k haruspexovi ještě větší respekt.
 „Viděl jste římskou disciplínu v bitvě u Karrh, než zaútočili
katafrakti. Legionáři jsou nejlepší pěšáci na světě,“ řekl Tarquinius.
„S hedvábím na štítech bude zapomenutá legie neporazitelná.“
„Ty kmeny nás převyšují počtem.“
„Nedostanou šanci,“ zopakoval Tarquinius.
„Proč mi to říkáš?“
„Mí přátelé a já nechceme umřít. Měli jsme štěstí, že jsme poslední
bitvu přežili.“ Tarquinius povytáhl významně obočí. „Stát před těmito
luky podruhé…“
Pacora to zaujalo. Aniž by to Etrusk věděl, nový rozkaz od Oróda byl
dvojsečný. Dřív dokázali lučištníci na koních a katafrakti udržet stepní
nomády v šachu. Ale válka s Římem oslabila pohraniční síly na
nebezpečně nízkou úroveň a v poslední době dostávali zprávy o
nájezdech hluboko na území říše. Pacorovi dělalo starost, že bude stát
proti loupeživým kmenům s malým počtem vlastních lučištníků od
chvíle, kdy opustil Seleukii.
Parth nalil další víno.

***

„Tamhle máš tu karavanu,“ řekl Brennus a zastínil si oči před

sluncem.
Romulus se usmíval. Od Tarquiniovy noční návštěvy u Pacora oba
netrpělivě sledovali obzor.
Uplynulo přesně dvanáct dní.
V horkém vzduchu, asi na poloviční vzdálenosti od obzoru, se
vznášel prach. Na rovné planině, která nahradila písečné duny, byl
vidět každý pohyb. Už rozeznali dlouhou řadu velbloudů, která mizela
v mlze.
Zvířata neunikla ani Pacorovi. Zavelel zastavit. Bubny předávaly
další rozkazy. Většina vojáků se už naučila základní parthské povely a
okamžitě poslechli. Mazaný důstojník, který poznal, že nové jednotky
budou bojovat nejlépe tak, jak jsou vycvičeny, už se od Tarquinia
naučil mnoho římských manévrů. Den předtím podnikl další krok k
vyzbrojení všech zajatců. A zase jediný Etrusk věděl proč. I když se
legionáři původně radovali z toho, že jdou nalehko, teď byli hrdí, že
zase mají oštěpy, meče a štíty.
Kohorty se rozvinuly do obranné linie – šest napříč, tři do hloubky a
dvě chránily družinu s nákladem vzadu. Všichni si položili zbraně a
štíty na zem, napili se vody a čekali. Římští vojáci, štíhlí a v kondici,
si přivykli na pochod v horku a už je netrápila únava. Hluboko na
parthském území se málokdo bál, co ho čeká.
Uplynula nějaká doba. Postupně se družina natolik přiblížila, že
rozeznávali podrobnosti. Bylo tam asi třicet jednohrbých zvířat,
pohybujících se typickým houpavým pohybem. Po stranách jim visely
látkové vaky.
„Pozoruhodná zvířata. Dokážou jít celé dny bez vody,“ poznamenal
Tarquinius.
Romulus si je bedlivě prohlížel. U Karrh byli velbloudi moc daleko,
takže je pořádně neviděl.
Zvířata s nákladem doprovázela skupina asi padesáti mužů. Většina
vypadala jako osobní strážci, které najali k ochraně kupců a jejich
zboží. Měli dlouhé hábity a pokrývky hlavy, které je chránily před
sluncem, a většinou nesli kopí a luk. Pár z nich mělo meče. Nešli nijak
disciplinovaně. Jelo s nimi několik zvědů. Už přítomnost Římanů
ohlásili.
Tarquinius se na ně rychle podíval. „Jsou mezi nimi Indové, Řekové
a Parthové. Dostatečná ochrana před lupiči.“
„Stačila by na ně půlka centurie,“ řekl Romulus.
„To nebude potřeba,“ usmál se Brennus. „Podívej se na ně.“
Karavana se zastavila nedaleko od nich a prach si začal sedat.
Velbloudi hlasitě ryčeli, protože byli rádi, že si můžou odpočinout.
 Nově příchozí byli viditelně nervózní. Pevně svírali zbraně, nohy
zabořené v horkém písku. Tmavýma očima neklidně přejížděli po
zpocených tvářích. Proti takové přesile neměli kupci šanci. Široko
daleko jenom rovná planina.
„Myslím, že něco takového neviděli,“ poznamenal Romulus
ironicky.
Všichni se dali do smíchu. Skoro deset tisíc legionářů uprostřed
Parthie je neobvyklý pohled.
Nakonec směrem k nim vyrazil malý muž v ušpiněných bílých
šatech, s rukama nad hlavou, aby bylo jasné, že jede v míru. Za ním se
ploužili tři strážci. Na půl cestě k legiím se ta postava zastavila a
čekala na odezvu.
Pacorus pohlédl na Tarquinia. „Deset mužů!“ křikl. „Seřaďte se a
pojďte za mnou.“
Etrusk rázně zasalutoval a odvedl Brenna, Romula, Felixe a sedm
dalších, aby se seřadili za Parthem. Pacorus, s legionáři za sebou, jel
na koni pomalu po písku a zastavil se dvacet kroků před skupinou.
Tarquinius vykřikl rozkaz a útvar se znovu rozestavil, hleděl dopředu,
štíty připravené.
Stařec ve špinavých šatech se opíral o otlučenou hůl a prohlížel si
blížící se vojáky. Rozcuchané bílé vlasy mu rámovaly vrásčitou tvář s
velkým zahnutým nosem. Měl temně hnědou pleť, což byl výsledek
let strávených na slunci. Viditelně se mu ulevilo, když zjistil, že
velitelem je Parth.
„Kdo jste?“ zeptal se Pacorus. „A kam míříte?“
„Jsem Isaac,“ odpověděl cizinec pohotově. „Jsem kupec a cestuju do
Sýrie přes Seleukii.“ Na chvilku se odmlčel, než se odvážil zeptat. „A
kdo jste vy, Excelence?“
Pacorus se usmál pod vousy. „Důstojník armády krále Oróda.“ Otočil
se v sedle a ukázal na kohorty. „A tady jsou jeho nejnovější
odvedenci.“
 Isaac otevřel ústa a zase je zavřel. „Vypadají jako legionáři.“
„Staré oči nelžou,“ řekl Pacorus. „Před několika měsíci jsme rozdrtili
římskou armádu na západ od hlavního města. Tihle přežili. Je to
zapomenutá legie.“
Obchodník nedal najevo šok ze zprávy o takové invazi. „To je dobrá
zpráva,“ odpověděl úlisně. „Takže můžeme bezpečně pokračovat v
cestě?“
„Samozřejmě.“ Pacorus kývl hlavou. „Až přijmete mé pozvání. Král
by si to přál, tím jsem si jistý.“
Isaac se usmál a ukázaly se zkažené zuby. Parthům se nedalo věřit,
ale tuto nabídku nemohl odmítnout.
„Den odpočinku je vítaný,“ řekl judský kupec, otočil se a křikl
vysokým hlasem na muže u velbloudů.

***

Přestože bylo teprve poledne, Pacorus přikázal postavit tábor. Většina

vojáků silně protestovala, že musí kopat mnohem dřív než jindy. Bylo
velice těžké stavět val a příkop na plném slunci, ale ti v Romulově
kohortě moc nemluvili. Tušili, že haruspex něco chystá.
Pár set kroků před nimi velbloudy přivázali ke kolíkům v zemi.
Ozvalo se rozzuřené hýkání, protože vyžadovali něco k snědku.
Římané, kteří nebyli zvyklí na podivně vypadající tvory, na ně hleděli
jako u vytržení. Velbloudi s vystouplýma očima, dlouhými řasami a
širokými pysky jim připadali inteligentní, ale zvířata s hrbem byla
taky vzteklá, kopala a plivala na každého, kdo se přiblížil.
Strážci a kupci společně stavěli velké prostorné stany. Do největšího
nosili zásoby jídla. Isaac se snažil ze situace vytěžit co nejvíc, a tak
taky nechal postavit tábor.
Romulus sotva dokázal potlačit své vzrušení. Od Seleukie nezažili
nic zajímavého a kromě trénování se zbraněmi a Tarquiniova
pokračujícího učení se zvídavý mladík často nudil. Dlouhé dny chůze
byly nezáživné. Poušť střídaly hory a brzy zase následovaly písečné
pustiny. Skoro nic se neměnilo. Myšlenka na to, že uslyší nějaké
historky z dalekého východu a uvidí exotické zboží, byla opojná.
Hodiny ubíhaly a zemní práce pokračovaly jako už mnohokrát
předtím. Stany stály a unavení vojáci se vrhli dovnitř, aby se schovali
do stínu. Pár kapkami vody spláchli prach z vyprahlých hrdel. Byla to
těžká zkouška, ale všichni věděli, jak uchovávat tuto tekutinu, jako by
to bylo zlato. Každý muž v zapomenuté legii už znal Tarquiniův trik s
cucáním oblázků.
Pacorus počkal do večera a potom pozval judského kupce do svého
prostorného stanu. Vedro už zvolna ustupovalo, jak slunce zapadalo a
začal pofukovat slabý vítr. Velitel doplnil svou parthskou stráž o deset
legionářů, zatímco další centurie čekala nedaleko jako ukázka síly,
která měla zastrašit.
Dvě skupiny strážců na sebe hleděly se špatně skrývanou nedůvěrou.
Dokud nebudou bojovat proti společnému nepříteli, moc se nezmění.
Na obou stranách bylo prolito příliš mnoho krve.
Krátce nato Tarquinia přizvali dovnitř, zatímco Brennus a Romulus
stáli blízko stanu a snažili se zaslechnout, co se říká uvnitř. Bohužel
Pacorus a haruspex hovořili tlumenými hlasy.
„Jak to udělá?“ zabručel Felix.
I Romulus přemýšlel na plné obrátky.
„Věřte mu.“ Brennovou důvěrou od Seleukie neotřáslo nic.
Malý Gal reptal a pak ztichl. Brennus natahoval krk a snažil se
zaslechnout aspoň něco.
Nějakou dobu čekali, odháněli mouchy a pozorovali Parthy.
„Už je tady.“
Blížil se kupec se třemi druhy, zatímco jeden strážce zůstal vzadu. U
vchodu Isaac krátce pohovořil s parthskými strážemi a potom i se
svou družinou vešel.
 ***

Pacorus se judskému kupci elegantně uklonil. „Parthie vítá počestné

obchodníky.“
„Díky, Excelence,“ odpověděl Isaac pomalu. Nepřišel sem
dobrovolně, ale musel zachovat dekorum.
Přistoupili sluhové a podávali víno, ovoce a maso. Stařec vypil do
dna dva poháry a pak snědl malý talíř jídla. Žvýkal kousek jehněčího a
zvědavě si prohlížel Tarquinia.
Etrusk ho ostentativně přehlížel.
„Jak dlouho vám trvá cesta?“ zeptal se Pacorus, když se zdálo, že se
jeho host najedl dosyta.
„Celkem?“ zasmál se skřehotavě kupec. „Zatím dva roky, Excelence.
Indie, Skýtie, Margiana.“
„Vaši velbloudi vezou těžký náklad.“
„Byla to dobrá výprava,“ přiznal Isaac váhavě. „A mohla by přinést
malý zisk. Jestli se vrátím v pořádku do Damašku.“
„Co vezete?“ vložil se do hovoru Tarquinius.
Kupec se zamračil. Nebyl si jistý, jaké má blonďatý voják postavení,
a tak povytáhl tázavě obočí na Pacora, který přikývl.
„Myrhu, alibarum a hedvábí. Trochu slonové kosti a indigo.“ Tohle
zboží stálo v Římě obrovské peníze, ale Isaac o něm mluvil tak, jako
by nemělo žádnou cenu.
„Nic jiného?“
Isaaka to polekalo.
„Nuže?“ pokračoval Pacorus méně přívětivě. „Všechno zboží musí
být přiznáno královským úředníkům.“
„Nějaké drahé kameny, Excelence,“ řekl váhavě. „Lazurit, achát. Pár
diamantů.“
„Vyznáš se v drahokamech?“ vypálil Tarquinius.
Kupci zablesklo v očích. „Mám jisté znalosti.“
 „Kolik indiga?“
„Tři mody.“ Isaac ohrnul rty nad tím výslechem a hledal podporu u
Pacora. „Všechny potřebné daně byly zaplaceny, Excelence. V
Antiochii.“
Parth se usmál.
„Jeden modius indiga stačí na obarvení tisíce tóg.“ Tarquinius se
krátce zamyslel. „Bude z vás bohatý člověk.“
„Nejdřív musím zaplatit barvíře v Tyru,“ bránil se Isaac. „Odřou mě
z kůže.“
„Pořád ti zbyde spousta peněz, starý muži,“ řekl Pacorus suše.
„Riskuju život putováním přes půlku světa, Excelence,“ mumlal
Isaac. „To si nemůžu vydělat trochu peněz?“
„Samozřejmě,“ zasmál se Tarquinius a zvedl smířlivě ruce. „Kolik
máte hedvábí?“
Kupec vycítil příležitost a ihned své chování změnil. „Víc než sto
žoků té nejlepší kvality,“ řekl vychytrale. „Chcete se podívat?“
Etrusk pohlédl na Pacora, aby naznačil, že důstojník je tady velitel.
„Ukaž nám ho.“
Isaac promluvil horlivě se svými krajany. Muži spěchali ven a rychle
se vrátili s velkými balíky zabalenými do látky. Jak se k nim blížili,
zkušeně balíky rozbalili. Když odstranili těžký obal, zvedl se z něj
oblak prachu, ale smetanově bílé hedvábí uvnitř bylo čisté. I v šeru
bylo vidět, jak se látka krásně leskne.
„Jeho cena se dá vyvážit zlatem,“ zašeptal Tarquinius a šel blíž.
Promnul látku mezi prsty. „Všechny kusy jsou takhle silné?“
Isaac začal vychvalovat kvalitu svého zboží.
Tarquinius promluvil na rovinu. „Chceme ho spoustu.“
Kupce to zaskočilo. „Všechno?“
Přikývl.
„To hedvábí stojí majlant,“ bránil se Isaac a uklonil se před Pacorem.
„A velice pochybuju, že to dokážete… zaplatit.“
 Tarquinius sáhl do tuniky. „Podívejte se na tohle,“ řekl a otevřel
kožený váček.
Isaac opatrně natáhl špinavou ruku.
Do dlaně mu spadl rubín.
„To by mělo zaplatit za všechno,“ řekl Etrusk.
Kupec se chvilku nezmohl na slovo. Drahý kámen byl větší než
slepičí vejce.
Tarquinius se spokojeně usmíval.
„Nejsem si jistý, jestli je nejvyšší kvality,“ zkoušel to Isaac, zvedl
drahokam ke světlu a zavřel jedno oko. „Vidím nějaké
nedokonalosti.“
„Má větší cenu než celá vaše karavana,“ odsekl Tarquinius. „A vy to
víte.“
„Vezmi si rubín,“ řekl Pacorus ledově. „Hedvábí je naše.“
„A myrha,“ dodal Tarquinius.
Isaac věděl, kdy má uzavřít obchod. „Samozřejmě, Excelence,“
radoval se. Kámen už mu zmizel v oděvu. „Je to vaše. Jenom musíme
přenést zboží z mého tábora.“
Chystal se odejít.
„Počkej tady,“ zarazil ho Tarquinius rozhodným hlasem. „Dokud
neuvidíme to hedvábí.“
Starý kupec se okamžitě zastavil. „Jistě, jistě.“ Vyštěkl nějaký rozkaz
na své muže a ti vyběhli ze stanu.
Tarquinius se obrátil k Pacorovi. „Je pevné a silné. A tyhle balíky by
měly postačit na pět tisíc štítů.“
„To je jenom půlka.“
„Bude to víc než dost.“ Etrusk se zahleděl pronikavě na velitele.
„Vidím skvělé vítězství nad Sogdií.“
„Prý jsi předpověděl porážku Římanů před boji u Karrh.“
„Týdny předtím.“
Pacorus se usmíval.
KAPITOLA XXX
 Margiana

Margiana, podzim roku 53 před Kristem

Ze Seleukie urazili patnáct set mil nejrůznějším terénem za každého

počasí. Pro legionáře, kteří si při Crassově výpravě neosvojili příliš
dovedností, jak v takových podmínkách přežít, to byl neuvěřitelný
zážitek. Za Tarquiniovy podpory se zajatci, kteří vydrželi dril optiů a
drsnou parthskou disciplínu, neuvěřitelně otužili. Po třech měsících se
tito svalnatí, opálení muži v nejlepší kondici dali rozeznat jenom
podle rozedraných uniforem. Každá centurie dostala novou bojovou
zástavu a pět tisíc štítů bylo potaženo hedvábím. Tarquinius měl
každou noc spoustu práce, protože dohlížel na vojáky, kteří na ně
přišívali vrstvy látky. Přilbice a špičky kopí se na slunci blýskaly.
Úhledné řady ušly denně dvacet mil. Pořád se používali trubači, ale
Pacorus také cvičil muže, aby rozeznali nové rozkazy podle
bubnování.
Zapomenutá legie teď působila hrůzostrašně, ale na dlouhém
pochodu se nic nedělo. Jak vojáci brzy zjistili, v rozlehlých oblastech
střední Parthie žilo minimum lidí. Nikdo si nestěžoval. Vzpomínka na
bitvu u Karrh byla pořád živá.
Několik týdnů po setkání s Isaakem na rovné vyprahlé pláně
navázaly kopce porostlé zakrslými keři a stromy. Když tudy legionáři
prošli, dostali se na zelené roviny Margiany. Potěšilo je, že je všude
hojnost vodních toků, které se napájely z hor tyčících se na všech
stranách. Tohle byla obyvatelná země, naprostý protiklad pustin, které
nechali za sebou. Romulovi to připomínalo venkov, který viděl cestou
z Říma do Brindisi.
 Teď měli vaky na vodu plné každý den, všude byla spousta zvěře a
příznivá byla i teplota. Každý večer se dosyta najedli masa. Parthské
stráže byly v klidu. Život byl mnohem radostnější. Dokonce i hejna
supů, která je provázela celou cestu ze Seleukie, řídla, až zmizela.
Bohové si přestali zapomenuté legie všímat.
„Měls pravdu.“ Felix si nadšeně obhlížel zelenou krajinu. „Řeky.
Úrodná půda. Statky.“
„Říkal jsem to,“ zasmál se Brennus. „Věřte Tarquiniovi.“
Felix zavrtěl užasle hlavou.
Obdělaná pole a skupiny hliněných chýší tady byly běžné. Zahlédli
několik vesnic, ale Pacorus do nich nevešel. Záměrně chtěl zůstat
nenápadný. Udělali si jenom jednu několikadenní zastávku poblíž
malého města, chráněného hradbami, které neslo řecké prvky.
Tarquinius a velitel Parthů tam zajeli sami a objednali si práci u
všech tamějších kovářů. Margianské železo bylo v Parthii vyhlášené
svou kvalitou a kovalo se z něj brnění pro katafrakty. Odpoledne
třetího dne se vrátili s mulami naloženými tisíci dlouhých kopí.
Zbraně okamžitě rozdělili polovině mužů a druhý den začal výcvik.
Učili se nové věci a vojáci reptali, když je rozmisťovali do divných
formací.
Nikdo jim neřekl proč. Jen Brennus a Romulus to tušili. Jako
obvykle jim Etrusk nic neprozradil.
Pacorus chtěl dojít rychle na hranice, a tak vedl zapomenutou legii na
severovýchod přes Margianu, až se dostali na pastviny. Panenská
zelená krajina se spoustou divoké zvěře se táhla, kam až oko dohlédlo.
Každý den viděli antilopy, což skupinám lovců umožnilo obstarat pro
armádu ještě víc čerstvého masa. Romulus a Brennus chytali v
potocích ryby, aby si zpestřili jídelníček.
Občas zahlédli ležení s velkými oblými stany a špičatými střechami.
Stáda koní, ovcí a koz se pásla na šťavnaté trávě kolem osad. Na
zvířata dohlíželi muži a chlapci na koních. Přesně jak to popsal
Tarquinius, příslušníci kmenů byli zavalití lidé se žlutou pletí,
černými vlasy a šikmýma očima.
„Vypadají zvláštně,“ poznamenal Brennus, když míjeli velkou
skupinu stanů. „Ale mírumilovně.“
Jezdci přijeli blízko k nim a klidně procházející kolonu sledovali.
Hrubé látkové vesty a kalhoty byly špinavé od podzimního bláta a
měli jenom nepostradatelné luky a lovecké nože. Málokterý legionář
se obtěžoval se na ně podívat. Místní neměli žádný význam.
Tarquinius přikývl. „V podstatě žijí na jednom místě. Ale nomádští
Sogdové, kteří tuto oblast přepadají, vypadají velice podobně.“
Brennus si zvědavě prohlížel placaté nosy jezdců a vystouplé lícní
kosti. „Vsadím se, že nikdy neviděli tolik lidí, jako jsme my.“
„Nebo chlapa tvý velikosti,“ doplnil Romulus.
Oba se zasmáli.
„Jejich předkové ano.“ Tarquinius měl vždycky víc informací.
„Alexandr založil město Antiochie nedaleko odsud a je to pořád
hlavní město Margiany. Většina obchodu z východu prochází jeho
bránou.“
„Místní legendy vyprávějí o silných bojovnících s bledou pletí a
světlými vlasy, kteří všechny porazili.“ Pacorus zaslechl tu poznámku,
když jel kolem.
Ti, kdo trochu rozuměli parthsky, se rozhlédli se zájmem kolem.
„Řekové,“ řekl Romulus a představil si armádu, která před necelými
třemi sty lety došla tak daleko od domova. Jako vždycky toto
pomyšlení povzbudilo jeho představivost.
Pro Tarquinia to nebylo nic nového.
„Tuto oblast ovládáme teprve jednu generaci,“ pokračoval parthský
důstojník. „Obyvatelé nás nemají rádi a často se bouří. Kmeny ze
severu si myslí, že můžou na pastvinách pást svá zvířata a drancovat
města. Zapomenutá legie je má naučit, že to tak není.“
„Bude se hodně bojovat, pane?“ zeptal se Brennus s nadějí.
 „Dost pravděpodobně,“ odpověděl Pacorus. „A hodně brzy.“
Romulus pocítil hrdost, když uslyšel, že se název ujal, a podle reakcí
ostatních soudil, že mají stejné pocity. Pořád byli římští vojáci. A
vpředu je stále vedl orel. Udržet si svou identitu pro ně bylo životně
důležité. Bez ní nebyli nic. Jen zajatci bez budoucnosti, zahnaní na
konec světa.
„Na hranicích nás potřebují,“ řekl Tarquinius nečekaně.
Pacorus otevřel údivem ústa. „Poslové přinesli zprávu dnes ráno,“
přiznal zasmušile. „Vtrhly tam tisíce Sogdů. Tisíce těch hajzlů.
Napadli několik osad severně od hlavního města. Vypálili je.“
„Muži jsou připraveni, pane.“ Etrusk ukázal na hedvábí na všech
štítech a na dlouhá kopí. „Kdybych si s vámi mohl promluvit…“
„Proč?“ zeptal se Parth podezíravě.
„Jak nepřítele překvapit.“
Pacorus mu pokynul, ať jde za ním.
Všichni sledovali se zatajeným dechem, že Etrusk chce radit jejich
velícímu důstojníkovi. Tarquinius mluvil naléhavě a gestikuloval
rukama, zatímco ostatní poslouchali. Rozhovor netrval dlouho.
Pacorus vyštěkl nějaký rozkaz na trubače, kteří okamžitě předali
mužům se štíty potaženými hedvábím signál zastavit.
„Doufám, že ten plán vyjde, jasnovidče.“
„Určitě,“ řekl Tarquinius klidně.
Za chvilku odvedl zástupce velitele druhou polovinu legie na západ
směrem k Antiochii. Když si muži s Tarquiniem uvědomili, že jejich
druhové nemíří do boje, začaly vzduchem létat nadávky. Vojáci
pochodující pryč jim odpovídali smíchem a úšklebky.
„Kam jdou?“ zeptal se Felix.
„Bránit hlavní město.“ Etrusk se usmíval. „A postavit tábor. Až se
vrátíme, nebudeme muset budovat žádné zákopy.“
„Odkud?“ řekl Felix váhavě.
„Od řeky, která tvoří hranici.“
 Muži ho zasypali otázkami, protože chtěli vědět co nejvíc.
Ale Tarquinius neodpovídal a zařadil se mezi ostatní, oči upřené na
obzor.
Ozývalo se pronikavé troubení a dunění bubnů. Důstojníci
poslouchali a pak vykřikovali povely. Vojáci se vydali na cestu, tisíce
okovaných sandálů dupaly po trávě.

***

„Ty zkurvysyni nejspíš utekli,“ řekl Pacorus a zíral do mlhy. „Přišli

jsme moc pozdě.“
Vysoká tráva se prostírala na jih k obzoru. V dálce se zleva doprava
táhl hřeben nízkých kopců. Panoráma osvěžovaly jenom skupinky
stromů. Nad hlavami jim zpívali ptáci a soupeřili s bzukotem hojného
hmyzu. V bezvětří byl slyšet každý zvuk. Kousek dál sledovalo
vojáky stádo antilop. Za chvilku se začaly vzdalovat a cestou se pásly.
Jasné slunce svítilo na úrodnou půdu, ale po lidech nebylo ani
památky. Byli příliš blízko Sogdie.
Zapomenutá legie čekala na divoké domorodce z prázdných stepí.
„Nikde není ani stopy, že tudy prošli,“ ujistil ho Tarquinius.
Za řadami legie stáli parthští strážci, trubači a bubeníci. Za zády jim
protékala široká rychlá řeka. Blátivé stezky nedaleko vedly po břehu
do vody, což bylo znamení, že se tu dá přejít. Otisky kopyt většinou
vedly z řeky, do Margiany. Bylo jasné, že na sever prošlo v poslední
době málo koní.
Parth pohlédl ještě jednou k brodu.
„Ty sám jsi říkal, že se sem dostanou za tři dny.“
Pacorus vztekle hartusil.
„A uběhly jen dva.“ Navzdory podstatě jejich vztahu si Tarquinius
dával pozor, aby Partha oslovoval zdvořile.
 Pacorus změnil téma. „Muži si vedli dobře.“ Ujít víc než padesát mil
byla tvrdá zkouška. „Jsou pořád odhodláni bojovat?“
„Samozřejmě, pane.“ Tarquinius znovu ukázal na dlouhá kopí, která
legionáři nesli. Byla dvakrát delší než běžná pila a měla ostnaté
železné hroty.
Snědý bojovník souhlasně přikývl.
„Je tohle určitě jediný bezpečný brod?“ upřesňoval si Etrusk.
„Tak třicet mil oběma směry.“ Pacorus se zamračil. „Musí přejít
tudy.“
Tarquinius mlčel. Dlouho se nehýbal, až Parth začal nervózně
poposedávat. Nakonec se haruspex usmál.
„Budou tady časně odpoledne.“ Zůstalo to nevyřčeno, ale nebylo
pochyb, kdo je teď mocnější. „Ne později.“
„Víš to jistě?“
„Ano.“
Pacorus se zadíval do nejbližšího lesíka. „A co ti schovaní?“
„Přesunou se, až uslyší zvuk trubky, pane.“
Ticho. Nedalo se dělat nic jiného než čekat.
Jako vždycky měl Tarquinius pravdu. Slunce právě začalo klesat,
když přicválali první zvědové. Krátce nato se v dálce objevil veliký
mrak prachu. Sogdové se spoustou kořisti se vraceli do své domoviny.
Chovali se neopatrně, opojeni úspěchem. Z rozhovoru s Pacorem
Etrusk věděl, že proti jejich nájezdu se pravděpodobně nikdo nebránil.
Parthských ozbrojených sil v Margianě bylo nebezpečně málo a města
na jihu draze platila za nedostatečnou obranu. Nájezdníci sotva čekali,
že jim cestu na sever přehradí tisíce legionářů.
Devět kohort bylo uspořádáno do bojové formace, dost daleko od
řeky. Pět uprostřed a po dvou na křídlech. Vojáci byli seřazeni do
útvarů šedesát krát osm mužů. Ti v předních čtyřech řadách drželi
dlouhá kopí, ti za nimi měli oštěpy a každý štít krylo hedvábí. Malé
mezery mezi jednotkami poskytovaly dost místa, aby mohly
manévrovat, až začne boj. Parthští bojovníci, fungující jako záloha,
stáli vzadu a desátá kohorta se schovávala mezi stromy pět set kroků
před nimi, trochu stranou.
Ozval se zvuk bucinae a zapomenutá legie se přesunula na určenou
pozici. Kohorty na křídlech postoupily o něco dopředu a vytvořily v
obranné linii oblouk.
Byly připraveny.

***

„Přijíždějí!“ Romulus vzrušeně hleděl hustým letním listím. „Ale nic

nevidím.“
„Klid.“ Brennus si brousil obouruční meč. Etruskovi se podařilo
získat od Pacora meč jako suvenýr od Karrh. Gal ho teď nosil v
pochvě na širokých zádech, zatímco gladius mu visel na opasku. Byl
velice důležitý pro boj zblízka. „Ještě je spousta času. Přijdeme na
řadu až naposled.“
Romulus vzdychl. Ještě nikdy se nedíval na boj jako divák. Lesík
vedl na jih a byl dost prostorný, aby se v něm schovalo pět set mužů.
Mohli zůstat ukrytí, než se Sogdové utkají s ostatními kohortami.
Vojáci za nimi byli připraveni k boji. Tvářili se soustředěně. Už
dlouhé měsíce se nic moc nedělo a většina z nich se nemohla dočkat,
až se to změní. Muži spolu bojovali pod Crassem, protože to byla
jejich povinnost, ale boje u Karrh a patnáct set mil dlouhý pochod
ukoval mezi všemi zajatci pevná pouta. Teď by rádi bojovali a zemřeli
jeden pro druhého. Nikoho jiného neměli.
Jejich velitel Darius byl jeden z těch sympatičtějších Parthů. I on
slyšel troubení. Přijel, seskočil a uvázal otěže k nízké větvi. „Dneska
dáme těm psům lekci,“ řekl špatnou latinou. „Za vniknutí na parthské
území.“
 Romulus se zasmál. Moc důstojníků se neobtěžovalo učením jazyka
svých vojáků. Darius byl výjimka.
Brennus švihl mečem dozadu a dopředu. „Jen nás na ty parchanty
pusťte!“ prohlásil a přemýšlel, jestli už se dostali na konec světa.
Nikdo nemůže vyhrát takovou bitvu. Kromě Brenna. Tarquiniova slova
mu zněla v uších. Jestli už ten čas nastal, Brennus byl připravený.
Darius trochu ustoupil. Viditelně se bál Galových velkých svalů a
divné zbraně. „Ty jsi Říman?“
„Ne!“ Brennus pohodil rozzlobeně svými copánky. „Jsem Allobrog,
pane.“
Parth se na něj podíval rozpačitě.
„Gal. Jiný kmen, pane.“
„Proč bojuješ za Řím? Pro peníze?“
„To je na dlouhé vyprávění. Byli jsme otroci.“ Brennus se zasmál a
mrkl na Romula. „Gladiátoři.“
Dariovi se z toho neznámého slova zapletl jazyk. „Gladi… átoři?“
„Platili nám za to, že bojujeme proti sobě, a lidi se na to dívali. V
Římě je to takový sport.“
„Profesionální bojovníci! A teď parthští vojáci.“
Brennus a Romulus se na sebe podívali.
Sogdové přijeli chvíli po zvědech. Ze svého úkrytu měli Romulus a
ostatní dobrý výhled na to, co se děje.
Jak se předpokládalo, objevilo se několik tisíc Sogdů ve veliké
bojové družině. Zástup byl široký patnáct až dvanáct mužů a táhl se
dozadu. Za nimi šli pastevci ženoucí stáda ukradených ovcí a koz,
potravu pro nadcházející zimu. Malí bojovníci se žlutou pletí a
černými vlasy zastavili malé čiperné koníky kousek od lesíka. Většina
z nich měla kožešinové čepice, kožené vesty a kalhoty, vrstvené luky,
kulaté štíty a meče. Každý kůň byl plně naložený vaky s kořistí.
Když se nájezdníci přiblížili k zapomenuté legii, zavládlo mezi nimi
zděšení. Sogdové zatáhli prudce za otěže a zastavili. Hlasitě se
domlouvali. Ten rámus slyšela i schovaná kohorta. Mávali rozzlobeně
rukama, vyhrožovali s tasenými zbraněmi. Bojovníci byli ustaraní. Až
do chvíle, než přicválala skupina jezdců zezadu a uklidnila situaci.
Jeden z nich, snědý, podsaditý s plnovousem, byl zřejmě velitel.
Hádající se muži uctivě ustoupili. Velitel klidně seděl, díval se na
devět kohort a radil se s důstojníky.
„Neočekával odpor tak blízko hranic,“ radoval se Darius. „Nebyly
tady žádné jednotky od chvíle, co se Oródés dověděl, že se Crassus
chystá k invazi.“
Sogdský velitel nebyl žádný zbabělec. Nastala krátká pauza a pak
udělal vlnivý pohyb směrem k řece. Skupina dvou set bojovníků v
kovových přilbicích a drátěných košilích čekala s velitelem, zatímco
zbytek okamžitě vyrazil dopředu obloukem k přední linii Římanů.
Do vzduchu vyletělo hejno ptáků, které vyplašilo dunění kopyt.
Sogdové s napůl nataženými luky zaútočili na zapomenutou legii.
Zazněl povel. Muži v přední řadě si klekli, aby si chránili spodní část
nohou. Tisíce štítů se s řinčením spojily dohromady, když každá
kohorta utvořila želvu. Nevypadalo to nijak hrozivě.
Jezdci se spokojeně usmívali, tětivy napnuté. Když se dostali na
dostřel, s heknutím vystřelili. Romulus zaslechl svist šípů, které v
celých rojích mířily ke štítům potaženým hedvábím. Byl to děsivý
zvuk a živě si vybavil krveprolití u Karrh. Tarquinius však své muže
vycvičil dobře. Ve stěně z látky, obrácené k lučištníkům, se neukázala
ani štěrbinka.
Šípy přistály jako jeden velký roj.
Romulus zavřel oči, protože se na to nedokázal dívat.
Brennus se smál a burcoval ho. „U Belena, koukej se!“ zašeptal.
„Funguje to.“
Z římských řad se zvedl tlumený pokřik. Sogdské šípy se odrážely od
jejich štítů a ani jeden neprošel skrz.
 Romulus se radoval. Etrusk jim vyprávěl o Isaakovu hedvábí a
rubínu. Jak vidno, obchod se bohatě vyplatil.
Ozvalo se vzrušené šeptání, když legionáři pochopili neuvěřitelné.
„Ticho!“ zlobil se Darius. „Ještě není konec.“
Neochotně poslechli.
Nepřátelskému veliteli se to nelíbilo. Řval zlostí a poslal ihned další
útok. Se stejným výsledkem. Jeho jezdci se stáhli, aniž by ublížili
jedinému Římanovi, a navíc přišli o většinu šípů. Když ustoupili,
Římané bušili jílci mečů do štítů a vysmáli se tak nepříteli.
Přístup k brodu byl pořád zahrazený a velbloudi nebyli v dohledu,
aby si Sogdové vzali nové šípy.
Nastal čas pro těžkou jízdu. Velitel Sogdů vykřikoval rozkazy na
bojovníky v drátěných košilích a potom na lučištníky. Spustili si hledí,
tasili zahnuté meče a štíty pozvedli do výšky.
Daria to vylekalo. Tohle už jednou Crassovy vojáky zlomilo. Ale
Romulus ani Brennus nepochybovali. Náročný výcvik mužů pod
vedením Etruska se zúročí.
Jezdci v brnění měli v úmyslu protlačit se přímo do řeky. Vytvořili
proto velký klín, vyrazili dopředu a všichni ostatní za nimi.
Tarquinius a Pacorus byli připraveni.
Romulus viděl, že každá želva se plynule rozdělila, obě křídla
vyrazila dopředu a utvořila ještě větší oblouk. Z každé kohorty
vyčnívaly čtyři řady dlouhých kopí a utvořily ježatý kovový plot.
Muži za ním si na uvítanou nájezdníkům nachystali oštěpy. Bylo to
úplně něco jiného než obvyklá římská taktika.
Sogdové nikdy nebojovali proti obráncům v tak sevřené a
disciplinované formaci. Zatím všichni nepřátelé, kteří neutekli po
jedné nebo dvou salvách, se vždycky zlomili ještě před útokem.
Nevšímali si římské odezvy a s bojovým pokřikem se hnali na
obrněné obdélníky. Zvedala se oblaka prachu, koním se námahou
rozšiřovaly nozdry, zem se třásla.
 „Koně se do toho nevrhnou,“ řekl Brennus a ukázal na hustou síť
kovu a dřeva. „Na to jsou moc chytrý.“
„Ten haruspex je génius,“ prohlásil Darius, když pochopil, co bude
následovat. „Bitva u Karrh by skončila úplně jinak, kdyby ho váš
generál poslouchal.“
„Nebyla příležitost, pane,“ odpověděl Romulus lítostivě. „Tarquinius
byl jenom řadový voják.“
„A teď bojuje za nás. Musíme poděkovat bohům.“
Ozval se děsivý rámus, když stovky koní dorazily k římským
pozicím. Zoufale se snažili vyhnout se smrtonosným železným
hrotům, a tak prudce zastavovali, couvali a spoustu jezdců shodili na
zem. Ty v předním voji natlačili na kopí jejich druhové zezadu.
Sogdové naráželi na neprostupnou zeď a všude zněl křik. Jejich koně
nedopadli lépe. Na některých místech legionáře sunuli dozadu a
římské linie se pod tím tlakem bortily. Dlouhých kopí, vyčnívajících
dopředu, však bylo tolik, že zeď společnou tíhu mužů a zvířat
vydržela. Útok nečekaně ustal. Desítky bojovníků byly zabity nebo
zraněny, zatímco zbytek kolem sebe bezhlavě mlátil a nedokázal se
dostat k nepříteli.
„Je čas vyslat salvu,“ sykl Brennus. „Drátěný košile mají jenom ty
vepředu.“
Sotva to dořekl, vojáci s oštěpy se napřáhli a hodili. Tmavý mrak
oštěpů vylétl v nízkém oblouku a dopadl na Sogdy, kteří byli
namačkáni těsně k sobě.
Na tak malou vzdálenost a proti mužům bez brnění měly římské
oštěpy smrtící účinek. Sogdové padali hromadně ze sedel a končili
pod kopyty koní. Poranění koně kroužili kolem a vyhazovali jako
šílení. Někteří se zoufale snažili uniknout, obraceli se a prchali. To už
bylo na nájezdníky, zvyklé na snadná vítězství nad špatně
vyzbrojenými obyvateli měst, příliš. Ti, co přežili, utíkali do bezpečí.
 Pro padlé neexistovalo slitování. Jakmile se Sogdové vzdálili,
legionáři se vrhli na haldy těl a dobíjeli raněné. Když tenhle příšerný
úkol splnili, řady se rychle přeskupily a znovu předvedly
neproniknutelnou stěnu ze štítů.
Romulus už se sotva dokázal ovládat. Taktika, kterou vymyslel
Tarquinius, byla převratná. Kohortou projelo vzrušení, jak se šířila
nová zpráva.
„Ten blázen se znovu pokusí zaútočit,“ předpověděl Brennus.
Náčelník Sogdů shromáždil svou válečnou družinu a chystal se na
nový útok.
„Nejbližší brod je den cesty odtud,“ vysvětloval Darius. „A na
unavených koních ještě dýl. Zkusí to znovu, než se tam vydají. Přesně
jak chceme.“ Otočil se k nejbližším důstojníkům. „Připravte se na
postup!“
Když se nepřátelští jezdci přiblížili na půl cesty k legionářům,
zazněly Pacorovy trubky. Na tento signál čekali.
„Vpřed!“ křikl statný Parth a pobídl koně. „Poklus!“ Projel lesíkem
na otevřené prostranství.
Romulus, Brennus a pět set dychtivých mužů za ním.
Sogdové, naprosto soustředění na útok, se nedívali za sebe. Všichni
jezdci se tlačili dopředu, ti vepředu se snažili probít si cestu kolem
dlouhých kopí. Jak se desátá kohorta hnala za Dariem, římská křídla
se přiblížila a vojáci útočili na nájezdníky ze tří stran. Brzy se přidalo
do boje celé vojsko. Nepřítel neměl kudy utéct.
Jenom na jih.
Meče narážely do štítů a tlačily na ně. Ten zvuk doprovázel křik,
troubení, rozkazy. Jako při prvním útoku se většina koní zastavila.
Báli se, že se nabodnou. Setrvačností útoku několik bojovníků
prorazilo obranný val ze štítů a ocitlo se tváří v tvář Římanům. Koně
utrpěli zranění, jezdci padali na zem a umírali. Sogdové se začali
ohlížet a snažili se najít únik od smrtících kopí. V očích se jim zračil
strach, když pochopili, co je čeká.
Darius své legionáře povzbuzoval. „Rychle! Musíme tu mezeru
zavřít.“
Vojáci, celí rudí z té námahy, jak utíkali v plné zbroji a nesli těžké
štíty, ještě přidali do kroku. Už zabrali víc než polovinu prostranství.
„Rozestoupit! Stovka mužů na šířku. Pět do hloubky.“
Kohorta plynule změnila tvar. Někteří muži zpomalili, zatímco jiní
zrychlili. Tenhle manévr legionáři nacvičovali mnohokrát, když
bojovali v Římě.
Po chvilce se první řady dostaly na úroveň okraje pravého křídla.
Většina Sogdů, zaměstnána zoufalým bojem, si pořád neuvědomovala
to nebezpečí. Jejich velitel se rval vepředu a pokoušel se probít se k
řece.
Past sklapla.
Dariovi muži jim zcela odřízli cestu. Romulus se smál, protože si
vzpomněl na to, co ho učil Cotta. Tarquinius použil taktiku Hannibala
u Kann, kde přišlo o život víc než padesát tisíc Římanů.
On i Brennus zadýchaně mávali na nejbližší vojáky.
Široce se usmívali a zvedli zbraně k pozdravu.
Sogdové byli mrtví muži. V boji zblízka nebyl nikdo na světě
nebezpečnější než legionáři. To věděl každý Říman.
Po ponížení u Karrh přišla vzpruha.
„Semkněte se!“ Nižší důstojníci tlačili vojáky blíž k sobě. „Dopředu.
Poklusem klus!“
Štíty se zvedly, mezery se zmenšovaly, až vyčnívala jenom ostří
mečů. Dlouhá kopí byla hodně nemotorná, takže se s nimi nedalo
utíkat. Nad štíty byly vidět řady urputných tváří, chráněných
bronzovými přilbicemi s hřebenem. Romulus a jeho druhové rychle
postupovali na nepřítele, který si začínal uvědomovat, že není cesty
ven.
 Zapomenutou legii uvítaly hrozivé výkřiky.
Uprostřed Římanů se leskly Tarquiniovy oči.
Někteří Sogdové otočili koně a zaútočili na Dariovy vojáky. Rychlá
salva oštěpů ukončila pokus o únik a zanedlouho měli koně tak málo
prostoru, že se pouze dokázali otočit na místě. Kohorta se semkla ještě
víc, římské meče vyhledávaly sogdské maso.
Byla to krvavá a vyčerpávající práce. Když byli muži v Dariově
úseku unavení, neprodyšně uzavřeli štítovou stěnu. Nepřátelé nemohli
nic dělat, protože je drželi v šachu tlakem těl a oštěpy na ostatních
třech stranách. Sogdové se však jen tak nevzdávali. Spousta z nich si
pořád přála bojovat. Seskočili z koní a tlačili se dopředu pěšky, aby
legionáře rozsekali na kusy.
Romulus bojoval s Brennem z jedné strany a Felixem z druhé.
Každého chránil muž po levici. Meč v ruce mladého vojáka vypadal
jako živý, jak pod ním padal jeden bojovník za druhým. Jejich linie
postupovaly neustále dopředu, tlačíce Sogdy ještě urputněji. Meče se
každou ranou dostávaly hlouběji do řad nepřátel. Ruce jim pokrývala
krev. Nebylo možné minout. Rozkazy a troubení křik málem
přehlušil. Nevadilo to. Nekončící pohyb zbraní byl fascinující, jeho
výsledek naprosto vražedný.
Někteří Sogdové stále přežívali. Jejich veliteli se nakonec podařilo
shromáždit padesát bojovníků s drátěnými košilemi. Využil prostor,
který zanechali jejich mrtví. Otočili koně k jihu a vyjeli směrem k
Dariovým mužům. Jediná možnost, jak uniknout, bylo zaútočit na
legionáře, kteří neměli dlouhá kopí.
Romulovi se rozšířily oči, když se splašení koně řítili přímo na ně.
Náraz bude obrovský.
„Semknout!“ zařval Darius. „Zadní řady sevřít!“
Štíty se s rachotem spojily a muži se objali. Nikdo však neustoupil.
Stejně by to nemělo velký význam. Výsledek boje už byl jasný.
 Nepřítel se ocitl před nimi. Koně vrazili do římské stěny ze štítů a
tlačili ji od sebe. Romulus odletěl na stranu a udeřil se do hlavy.
Napůl omráčený dopadl na Felixe. Chvilku ležel a nevěděl, co se děje
kolem. Potom si uvědomil, že mu malý Gal třese ramenem a křičí na
něj.
„Brennus!“ Felix se tvářil divoce. „Jde o Brenna!“
Romulovi se zvedl žaludek a škrábal se na nohy. Snažil se pochopit
to víření lesklých mečů, bojujících mužů a zpocených koní všude
kolem něj. Postupně pochopil, že zadní řady z nějakého důvodu
neustoupily útoku Sogdů. Tohle úžasné úsilí uvěznilo skupinu
nepřátelských bojovníků v řadách kohorty a vytvořilo zmatenou masu
zvířat a lidí. Mezi legionáři už nebyly rozeznatelné řady, žádné bojové
linie. Teď už šlo jenom o boj s nejbližším nepřítelem.
„Tam!“ křičel Felix a zuřivě ukazoval.
Romulus okamžitě pochopil. Brenna srazil kůň, a když se postavil,
obklíčili ho Sogdové, kteří se pořád pokoušeli probít se na svobodu.
Nakonec Gala obstoupilo deset jezdců a sekalo po něm dlouhými
meči. Viděl, že Brennus bojuje pomaleji než obvykle.
„No tak!“ křičel Romulus a všiml si hluboké rány na kamarádově
pravé paži. Tou držel meč. „Nemáme čas!“
Felix vážně přikývl a společně se vrhli na bojovníky. Okamžitě dva
srazili ze sedla. Jezdce vyřídili rychlými výpady meči. Koně se
obrátili a utekli, čímž otevřeli průchod do té mely. Romulus popadl
kopí padlého bojovníka a zabodl ho hluboko do boku nejbližšímu
jezdci. Vytáhl ho, když mu ječící muž zmizel z očí. Mladý voják s
ním zabil dalšího bojovníka, než na něj zaútočil vysoký nepřítel. Mezi
výpady mečem Romulus zoufale sledoval Brenna. Gal měl situaci pod
kontrolou. Momentálně. Měl několik nových šrámů na pažích a na
tváři, ale bylo zvláštní, že se vůbec nebojí.
Romulus rychle ochromil protivníkova koně a usekl muži levou
ruku. Kůň utíkal a vyhazoval. Kvůli tomuhle byl Tarquinius během
ústupu od Karrh smutný? Brennus umírající sám, obklopený svými
druhy? Strachem se mu sevřelo hrdlo. Tohle nemohlo být ono. Ne
Brennus. Ne teď.
Zatím Felix zmrzačil jednoho Sogda a tři další zabili legionáři vedle
něj. Zbýval už jenom velitel a jeden strážce. Když velitel viděl, že k
němu míří Romulus a Felix, vyštěkl na svého bojovníka rozkaz. Škubl
hlavou jejich směrem. To znamenalo, že chce Brenna zabít.
Když se Sogdův vycvičený kůň vzepnul a vyhodil, velký Gal se
usmíval, protože věřil, že je mimo dosah. Jenže byl moc blízko a
jedno kopyto ho zasáhlo do přilbice. Brennus okamžitě padl na kolena
a oči se mu leskly. Velitel s krutým úsměvem napřáhl kopí. Romulus
v duchu viděl, co se stane. Mezi nimi však byl strážce. Bez rozmýšlení
se vrhl dopředu a protáhl se koni mezi nohama. Doufal, že Felix
pochopí, co dělá, a bojovníka zaměstná. Romulus rychle vstal a vytáhl
dýku.
Brennovi se neuvěřitelným způsobem podařilo odrazit ránu kopím,
ale jeho reakce byla bolestně pomalá. Příští rána by byla poslední.
Romulus nečekal. Napřáhl pravou ruku a vrhl veliteli dýku do malého
prostoru nechráněného těla nad drátěnou košilí a pod přilbicí. Byl to
neuvěřitelný hod, vezme-li se v úvahu, že zasáhla muže jedoucího na
koni ve vřavě lítého boje.
Romulus dýku vrhl vší silou a využil veškerou svou šikovnost. Vedla
ji jeho láska k Brennovi. A zabodla se veliteli hluboko do krku. Svalil
se ze sedla, na místě mrtvý.
Romulus si zhluboka vydechl. Srdce mu divoce bušilo, ale Brennus
byl naživu.
„Romule?“ zamumlal Brennus. Široce se usmíval a padl v
bezvědomí na zem.
Mladý voják vstal a postavil se nad kamaráda, odhodlaný bránit ho
proti všem. Naštěstí se boj přesunul jinam a zbývající nájezdníci jeden
po druhém padali mrtví. Rychle se k němu přidal Felix, který nechal
strážce na krvácející hromadě opodál.
„Dobrá rána,“ pochválil ho malý Gal uznale. „Hádám, žes mu
zachránil život.“
Romulus polkl a představoval si, jak by mu bylo, kdyby dýka
minula. Ale neminula. Zasmál se úlevou. Nakonec to byl dneska
dobrý den.
Když slunce začalo zapadat, bylo po všem. Malému počtu bojovníků
se podařilo proniknout k řece. Ale valná většina už nebude Margianě
škodit. Mrtvoly Sogdů ležely na kupách mezi mrtvými koňmi.
Rukojeti kopí a oštěpů trčely z krvavého masa zvířat i lidí. Spousta
otevřených úst, oči vytřeštěné, kličky střev vyhřezly z otevřených
břich. Mraky much zakrývaly těla, zem byla plná bláta a na mnoha
místech rudá. Nad nimi se slétali supi a orli.
Když boj končil, Romulus byl z tolika mrtvých nešťastný.
Koneckonců neměl se Sogdy žádný spor. Nedalo se nic dělat. Než on
a jeho přátelé získají svobodu, jsou vojáci v parthské armádě a musí
bojovat proti jejím nepřátelům. Zase mu to připomnělo Brennovu radu
před mnoha lety. Zabij, nebo budeš zabit.
Mlčel, když se legionáři shromáždili u břehu řeky. Brennovi a dalším
raněným ošetřili rány, zatímco ostatní šli k vodě, aby si umyli krev a
uhasili děsivou žízeň. Boj zblízka je vyčerpávající dřina.
Pacorus byl nadšený. Zatímco jeho strážci sbírali věci ukradené
mrtvým, on seděl na koni a prohlížel si radostně ten masakr. „Ztráty?“
„Třicet nebo čtyřicet zabitých,“ odpověděl Tarquinius. „Několik
desítek raněných, ale většina přežije.“
„Vynikající vítězství,“ prohlásil Parth se starou nadutostí. „Oródés
bude s mou taktikou spokojený.“
Etrusk se usmál pod vousy.
„Ostatní kmeny se o tom dovědí.“ Pacorus mával vzrušeně rukama.
„Rozmyslí si, než zase ohrozí Parthii.“
 Chvilku bylo ticho a potom se ozval Tarquinius: „Král Skýtie je
odhodlaný muž. Zprávy o našem úspěchu nezastaví jeho plány na
invazi příští rok.“
Pacorus se přestal usmívat. „To jsi viděl?“
„A brzy potom bude následovat útok Indů.“
„Se slony?“
„Ano.“
Velitel zbledl. „Obvykle zaženeme ta zvířata salvami šípů.“ Zarazil
se. Jenom pár desítek parthských strážců byli lučištníci.
Tarquinius se díval k východu a čekal.
„Máš nějaký plán, jasnovidče?“ zeptal se naléhavě.
„Samozřejmě.“ Tarquinius do něj zabořil tmavé oči. „Ale bude třeba
za něj zaplatit.“
Bylo ticho a Pacorus se znovu podíval na hromady mrtvol. Bez
haruspexe by neměl proti nové vlně nájezdníků šanci.
„Povídej,“ řekl vážně.

***

Toho dne pozdě večer se stovky oslavujících legionářů shromáždily

na cvičišti hned za severní bránou tábora. Jakmile byly hotové valy a
obranné příkopy, Pacorus odměnil své muže místním alkoholem.
Zmizel rychle, protože vítězní vojáci plnými doušky vyplavovali
napětí z boje. Aby si naplnily prázdné žaludky, rožnily se na velkých
ohních na jednom konci otevřeného prostranství celé ovce. Zmatení
strážci stáli a jen se dívali. Byli spokojení, že zajatci bojovali za
Parthii tak statečně.
Ozývaly se výbuchy smíchu, hlasitý hovor a zpěv. Někteří opilci
padali nepozorovaně na zem, zatímco jejich střízlivější druhové
zápasili nebo hráli kostky. Římané měli poprvé za spoustu měsíců
skutečný důvod k radosti a chtěli si ho co nejvíc užít.
 Muži ze zapomenuté legie netušili, co jim přinese budoucnost.
Možná smrt, ale tu noc se o to nestarali.
Lékař zašil Brennovi ránu a ten teď měl na pravém předloktí silný
obvaz. Znovu bojovat bude moct až za několik týdnů, to mu však
nezabránilo, aby si užil noc s několika poháry kořalky. Vedle něj pil
šťastný Romulus své přidělené množství a vzpomínal na večer v
Publiově hostinci. A na Julii. Ani jeden ještě nevypil moc, když se
objevil Tarquinius. Zamával na ně a odvedl je k východní bráně.
Zvědavě ho následovali. Stráže jim zasalutovaly a se širokým
úsměvem je pustily ven. Nikdo by si nedovolil vyslýchat haruspexe po
tak skvělém vítězství. Všichni věděli, že ho dosáhli díky němu.
Tři kamarádi šli mlčky po břehu řeky, až byli dostatečně daleko od
provizorního tábora a všeho hýření. Mírný vítr jim chladil zpocené
tváře a čeřil tekoucí vodu. Byla to nádherná noc s jasnou zářící
oblohou. Daleko na východě ležel hřeben zasněžených vrcholů hor,
který teď byl vidět, protože zmizel opar z horka.
„To jsou hory Čchi-lien,“ řekl Tarquinius a zastavil se u travnatého
návrší. Sedl si na zem a ukázal na místo vedle sebe. Bylo jim spolu
příjemně – věštec, bojovník a mladý voják se posadili a dívali se na
hvězdy křižující oblohu. Tuto denní dobu Romulus trávíval se svými
učiteli a měl to moc rád.
„Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl, že bude trvat roky, než z tebe
bude velký bojovník?“ ozval se najednou Brennus.
Romulus přikývl a vybavil si nutkavou touhu být nejlepší v ludu.
Aby mohl zabít Gemella. Už tehdy dávno v Římě.
Gal ho objal kolem ramen. „Sledoval jsem tě, jak jsi dneska
bojoval,“ usmál se. „Už jsi skoro takový. Ještě rok dva a budeš lepší
než já.“
Romula to překvapilo. „Nikdy nebudu tak silný jako ty.“
„Možná ne tak silný. Ale šikovnější.“ Brennus na něj hleděl s
opravdovou úctou.
 Romulus se na něj podíval zpříma. „Je to hodně tvoje zásluha.“
Brennus ho sevřel ještě pevněji. „Jsi jako můj syn,“ zabručel.
Romula přemohly emoce a prudce Gala objal.
Ve tmě neviděli Tarquiniovi do tváře. Romulovi to nevadilo. Cítil
obrovskou úlevu, že je Brennus pořád naživu. Pořád vedle něj.
Chvíli nikdo nepromluvil a šťastně sledovali netopýry, kteří se
míhali nad řekou. Všude vládl mír a bylo to díky odvaze zapomenuté
legie.
Poté co Romulus viděl, jak Brennus přežil veškerá protivenství,
představoval si, že se jednoho dne vrátí do Říma a najde svou rodinu.
Teď mu to připadalo možné.
Brennus byl spokojený, jak se předpovědi Ultana a Tarquinia
podobají. Jeho vina a bolest se hodně zmírnily, protože to byl důkaz,
že ho bohové jednoho dne spasí. Ne tady. Na konci světa.
Tarquinius vzpomínal na Olena a v duchu prosil, aby jeho touha
objevit víc o původu Etrusků byla naplněna. Bylo zvláštní, že se jeho
kdysi neustálý hlad po vědění na určitou dobu zmírnil. Haruspex
věděl, že to bylo proto, že se postupně sbližoval s novými přáteli. Po
Olenovi neměl nikoho rád. Aniž by si to Tarquinius uvědomoval,
statečný a šlechetný Gal a dychtivý mladík mu byli velice drazí.
Romulus pro něj byl jako… co? Jako syn. Zasmál se. Bylo to tak
lidské, tak… normální. V každém případě to bylo velice příjemné.
Tázavě se na něj podívali, ale byl hluboce zamyšlený.
Jak by mohl zapomenout na Olenova slova? Předáš dál spoustu
vědomostí. Romula měl přímo před nosem. Jemu mohl začít předávat
starověké dovednosti. Spokojeně si vzdychl a začal konečně mluvit.
„Naše cesta bude pokračovat roky.“ Obrátil oči k obzoru a oni se
podívali stejným směrem.
Na východ.
„Přijdou další bitvy. A smrtelná nebezpečí.“
 Naježily se jim chlupy na krku, ale ani Romulus, ani Brennus se na
nic nezeptali.
Byli naživu. V tu chvíli to stačilo.
 POZNÁMKA AUTORA

Někteří čtenáři možná vědí, že většina exotických skupin gladiátorů, o

nichž píšu (dimachaerus, laquearius a scissor), se objevila v době
císařství, a ne republiky. Já jsem je použil v tomto románu čistě proto,
aby byly scény v aréně barvitější. Přestože se všeobecně soudilo, že
každý gladiátorský zápas skončil smrtí, nyní převládá názor, že tomu
tak nebylo. V mnoha případech měli bojovníci příliš velkou cenu, než
aby se jimi takto plýtvalo. Běžnější bylo, že zápas na život a na smrt
se pořádal při zvláštních příležitostech nebo jako poslední událost dne.
Etruskové byli záhadný národ, který vládl velkým částem střední
Itálie přibližně od roku 700 před Kristem. V polovině padesátých let
čtvrtého století před Kristem je porazili Římané. Za mnohé vděčili
řeckému vlivu, ale mnoho zvyků převzali odjinud. Pocházeli ještě víc
z východu. Dochovalo se mnoho teorií o místě původu Etrusků – v
oblasti Lýdie na západě Malé Asie, v Egyptě nebo dokonce ve
vzdálenější Mezopotámii. Lidé z národa Rasenna, kteří měli rádi
hudbu, tanec a oslavy, také věštili z jater obětních zvířat. Velice
oblíbené byly různé hry jako koňské dostihy, zápasy a gladiátorské
souboje. Přestože byli porobeni, nezapomnělo se na ně. Mnoho
etruských zvyků převzala římská civilizace.
Je historicky doloženo, že Crassus vedl obrovskou armádu z Itálie až
do Parthie, kde byla rozdrcena. Řím jen zřídka utrpěl tak totální
porážku a tato lekce neovlivnila jenom velitele. Brzy se stala
nejdůležitější součástí všech římských armád kavalerie. Výraz parting
shot (jedovatá poznámka na rozloučenou) je odvozena od taktiky
označované jako Parthian shot (používali ji parthští lučištníci; když v
plné jízdě odjížděli od nepřítele, otočili se v sedle a vypálili salvu
šípů), která zničila Crassovy vojáky u Karrh.
 V mnoha materiálech se tvrdí, že tento nafoukaný generál byl zabit
během pravděpodobného vyjednávání s Parthy, ale já jsem ho nechal
zajmout. Způsob jeho popravy se hodí k jeho chamtivosti a podobá se
tomu, co jeden neoblíbený římský vládce prováděl v Malé Asii
několik let předtím.
Z dobových záznamů také víme, že deset tisíc legionářů pochodovalo
do Margiany, aby sloužili jako strážci hranice. Člověk si může jenom
představovat, jaké to muselo být, sloužit tak daleko od domova v
době, kdy taková vzdálenost byla naprosto nepřekonatelná. O osudech
římských zajatců se dochovalo jen málo informací, ačkoli některé
tvrdí, že sloužili jako žoldnéři Hunů.
 SLOVNÍČEK

acetum – kyselé víno, které se nejčastěji podávalo římským vojákům

aedile (pl. aediles) – důstojník zodpovědný za pořádek na římských
ulicích; dohlížel na náboženské záležitosti, na veřejný pořádek; staral
se o zásoby obilí a zabezpečoval veřejné hry a zábavu
Asklépios – syn boha Apollóna, bůh zdraví a ochránce lékařů
amphora (pl. amphorae) – velká hliněná nádoba se dvěma uchy a
úzkým hrdlem, v níž se skladovalo víno, olivový olej a další
produkty; také sloužila jako jednotka míry – rovnala se osmdesáti
librám vína
andabatae – těžkooděnci na koních, kteří nosili přilbice s hledím bez
otvorů pro oči; tito gladiátoři byli těžce znevýhodněni a používali se
hlavně pro pobavení
as (pl. asses) – malá měděná mince, původně v hodnotě jedné pětiny
sestercia
atrium – velká místnost těsně za vstupní halou v římském domě;
často bývalo velkých rozměrů; společenské a náboženské středisko
domu; mělo otvírací střechu a nádrž – impluvium – kam se chytala
dešťová voda
auletos – oblíbený nástroj Etrusků; tato dvojitá flétna je často
zobrazována na stěnách hrobek
aureus (pl. aurei) – malá zlatá mince v hodnotě dvacet pět denárů; do
doby raného císařství se razily jenom nepravidelně
ballista (pl. ballistae) – dvouramenný římský katapult, který vypadal
jako samostříl na podstavci; fungoval na různých principech,
využíval sílu pevně zkrouceného lana, které drželo ramena; ballistae
se lišily velikostí – od přenosných verzí pro jednoho muže po
obrovské stroje, které se přemisťovaly pomocí vozů tažených
 mulami; vystřelovaly se z nich buď šrouby, nebo kameny s velkou
silou a přesností; oblíbené typy dostaly přezdívku „onager“ (asijský
osel), protože při výstřelu „kopne“, nebo „štír“, protože jeho zpětný
úder připomínal bodnutí
basilicae – rozlehlá krytá tržiště na Foru Romanu; také se tam řešily
otázky právnické, obchodní i státní; konala se tam veřejná soudní
přelíčení; právníci, písaři a lichváři pracovali bok po boku u malých
stánků; často tam zaznívaly oficiální projevy
Belenus – galský bůh světla, dobytka a ovcí
bestiarius (pl. bestiarii) – muži, kteří lovili a odchytávali zvířata pro
boj v římské aréně; vysoce nebezpečné zaměstnání, ale také hodně
lukrativní; čím exotičtější zvířata – například sloni, hroši, žirafy a
nosorožci – tím vyšší odměnu požadovali; tato práce byla velice
náročná a převézt taková zvířata z jejich přirozeného prostředí do
Říma představovalo velké riziko; později se tímto termínem
označovali také lovci
bucellatum – tvrdé sušenky, které dostávali římští vojáci na válečném
tažení; z mouky, soli, olivového oleje a co nejmenšího množství
vody; pekly se na plotně
bucina (pl. bucinae) – vojenská trubka; Římané používali spoustu
typů nástrojů, mezi nimi tubu, roh a bucina; používaly se k různým
účelům – každé ráno budily jednotky, oznamovaly útok, zastavení i
ústup; neví se jistě, jak se různé nástroje užívaly – zda najednou nebo
postupně; abych to zjednodušil, použil jsem jenom jeden z nich, a to
bucina
bulla (pl. bullae) – přívěsek, skládající se z kulaté schránky s
amuletem; zřejmě chránil novorozené dítě před zlými duchy; dávaly
se darem a chlapci je nosili, dokud nedospěli; dívky dokud se
neprovdaly; chudší lidé užívali přívěsky vyrobené z kůže a látky,
zatímco bohatší rodiče dávali dětem zlaté
caldarium (pl. caldaria) – velice horká místnost v římských lázních;
něco jako moderní sauna; většinou tam byl bazén s horkou vodou;
vyhřívala se horkým vzduchem, který procházel dutými cihlami ve
stěnách a pod zvýšenou podlahou; zdrojem tepla vedeného potrubím
bylo ohniště, kde otroci neustále udržovali oheň
caligae – těžké kožené sandály římských vojáků; skládaly se ze tří
vrstev – podrážky, stélky a svršku – a připomínaly botu s otevřenou
špičkou; zavazovaly se na tkanice, aby dobře držely; díky desítkám
kovových cvočků na podrážce neklouzaly; cvočky se v případě
potřeby daly vyměnit; v chladnějším podnebí, například v Británii, se
do nich také často obouvaly ponožky
casus belli – důvod k vyhlášení války
cella (pl. cellae) – trojúhelníková místnost bez oken uprostřed chrámu
zasvěcená bohům; obvykle tam stála socha konkrétního boha a často
tam byl oltář pro obětiny
Cerberus – obrovský trojhlavý pes, který strážil vchod do podsvětí;
pouštěl duše mrtvých dovnitř, ale ne ven
collegia – původní skupiny obchodníků, které historicky existovaly na
každé křižovatce v Římě; byly překvapivě rovnostářské, otevřené
obyvatelům města, osvobozeným otrokům a stejně tak otrokům;
kvůli jejich údajným stykům s organizovaným zločinem byla
collegia roku 64 před Kristem zakázána, ale v roce 58 před Kristem
je znovu povolil tribun lidu Claudius Pulcher a jako jejich patron
získal obrovskou moc nad římskými ulicemi
congiaria – volná distribuce obilí a peněz chudým
contubernium – skupina osmi legionářů, kteří sdíleli stan a společně
jedli
cursus honorum – kariérní postup aristokracie; teoreticky nebylo
možné pořadí jednotlivých úřadů přeskočit; římský muž z vyšších
tříd často začal kariéru v armádě jako štábní důstojník; v dobách
Sully se věková hranice zvýšila, aby se zpomalil příliv ctižádostivých
 mladíků do cursu po vojenské službě; na místo kvestorů nebylo
možné se dostat před třicítkou; prétorem se mohl člověk stát ve
třiceti devíti a o tři roky později potom pár šťastných mohlo získat
úřad konzula; funkce aedile a tribuna v životopise dobře vypadala,
nebyla však povinná při postupu vzhůru
decurion – důstojník kavalerie zodpovědný za deset mužů; později
decurion velel jednotce o přibližně třiceti mužích (turma)
denarius (pl. denarii) – základní mince římské republiky; je stříbrná
a má hodnotu čtyř sesterciů nebo deseti asses (později šestnácti);
méně běžný zlatý aureus měl hodnotu dvacet pět denárů
dimachaerus – gladiátor pozdní doby císařství, který bojoval bez štítu
a používal dva meče nebo nože; o těchto bojovnících toho mnoho
nevíme
Disciplina Etrusca – dávné etruské knihy obsahující učení o
haruspicii; existovaly tři díly: Libri haruspicini – týkající se věštění
ze zvířecích orgánů, Libri fulgurates – umožňující výklad hromu a
blesku a Libri rituales – o etruských rituálech a žehnání chrámům,
městům a vojskům; Římané výtisky těchto knih ukradli z etruských
měst, která dobyli, a velice si jich cenili; uschovali je pod zámkem v
Jupiterově chrámu v Římě; nahlíželi do nich jenom v nejvyšší nouzi;
každého, kdo byl přistižen, že si v nich čte nebo je užívá bez
dovolení, zašili do pytle a hodili do Tibery
editor (pl. editores) – sponzor gladiátorských utkání; kdysi součást
povinných rituálů na počest mrtvých, na konci republiky způsob, jak
si získat přízeň římského lidu; marnotratnost tohoto představení
odrážela velikost editorovy touhy zalíbit se
equites – „rytíři“ neboli třída jezdců byli původně obyvatelé, kteří si
mohli dovolit pořídit si výbavu jezdce v římské armádě; v pozdním
období republiky tento titul zanikl, ale převzali ho příslušníci třídy
těsně pod úrovní senátorů; některé rodiny senátorů tento titul užívali
dál
faléra – vyznamenání za statečnost připomínající disk, které se nosilo
na popruhu přes římské brnění; obvykle bylo z bronzu, ale také
mohlo být z dražších kovů
familia– složením přísahy gladiátora se bojovník stal součástí familia
gladiatoria, těsně spjaté skupiny, která byla jeho jedinou rodinou
často až do smrti
fasces – svazek prutů svázaných kolem sekyry; tento symbol
spravedlnosti nosil lictor, skupina lictorů chodila před všemi vyššími
úředníky; symbol dost pravděpodobně pocházel od Etrusků a
představoval právo úřadů potrestat a popravit toho, kdo porušil zákon
Fortuna – bohyně štěstí a dobrého osudu; jako všichni bohové byla
notoricky nestálá
frigidarium (pl. frigidaria) – místnost v římských lázních s bazénem
se studenou vodou; často to byla poslední místnost v celých lázních
gladius (pl. gladii) – o „španělském“ meči gladius hispaniensis
římské armády se nedochovalo mnoho informací; proto jsem použil
„pompejskou“ variantu gladia, protože jeho tvar většina lidí zná; byl
to rovný meč se špičkou ve tvaru písmena V, dlouhý 42 až 50 cm a
asi 42 až 55 mm široký; byla to velice dobře vyvážená zbraň hodící
se na sekání i bodání; profilovaný jílec byl z kosti a chránila ho
hlavice a záštita ze dřeva; gladius se nosil napravo, kromě centurionů
a dalších vyšších důstojníků, kteří ho nosili nalevo; bylo velmi
snadné tasit ho pravou rukou a pravděpodobně se takhle nosil proto,
aby se při tasení nezachytil za scutum
haruspex (pl. haruspices) – věštec; člověk, který dokázal
předpovídat budoucnost mnoha způsoby – zkoumáním zvířecích
vnitřností nebo tvarů oblaků a způsobu letu ptáků; zvlášť důležitá
byla játra jako zdroj krve a tedy života samotného; k vykládání
přítomnosti, minulosti i budoucnosti se navíc dalo využít mnoho
přírodních jevů – hromu, blesku či větru; bronzová játra zmíněná v
 této knize opravdu existují – byla nalezena na poli v italské Piacenze
roku 1877
hora quarta – čtvrtá hodina; hora undecima – jedenáctá hodina;
římský čas se dělil na dvě části po dvanácti hodinách – na denní a
noční; první ve dne byla hora prima a začínala při východu slunce; v
římských metodách měření času existovaly velké nepřesnosti; hlavní
nástroj byly sluneční hodiny, což znamenalo, že délku dne určovala
zeměpisná šířka; takže čas v Římě byl úplně jiný než na Sicílii,
daleko na jihu; navíc kolísající délka dne během roku znamenala, že
denní hodiny v zimě byly kratší než v létě; musíme proto vzít v
úvahu, že čas byl ve starověku pružnější; Římané též používali
klepsydra neboli vodní hodiny; za použití průhledné vodní nádrže s
pravidelným přítokem bylo možné označit hladinu vody každé denní
hodiny a potom ji použít v noci nebo za mlhy
hypocaustum – topení vyhřívané z venkovního topeniště; cihlové
kanálky pod podlahou nebo cihlové sloupky, na nichž stála zvýšená
podlaha, zajišťovaly, že horký vzduch z topeniště ohříval pokoje; na
stěnách mohly být umístěny duté kachle a další teplo přicházelo
vodorovně
insulae (sg. insula) – vícepodlažní (tří-, čtyř- nebo dokonce
pětipatrové) domy, v nichž žila většina obyvatel Říma; už v roce 218
před Kristem zapsal Livius příběh o volovi, který utekl z trhu a
vystoupal po schodech takového domu a pak spáchal sebevraždu
skokem ze třetího patra; v přízemí těchto domů většinou býval
obchod, odkud se vycházelo přímo na ulici velkým klenutým
vchodem; kupec a jeho rodina žili a spali v pokoji nad ním; nad tímto
bylo několik poschodí s cenaculae, byty plebejců; v těchto
stísněných, špatně osvětlených bytech se topilo jenom v primitivních
ohřívadlech a často byly nepořádně postaveny; nebyla v nich tekoucí
voda ani kanalizace; vcházelo se tam po schodech vedoucích zvenku
Jupiter – často se označuje jako Optimus Maximus – největší a
nejlepší; nejmocnější římský bůh, odpovědný za počasí, hlavně za
bouřky; Jupiter byl bratr a také manžel bohyně Juno
Juno – sestra a manželka Jupitera; bohyně manželství a žen
konzul – jeden ze dvou každoročně volených hlavních magistrátů,
jehož volili lidé a schvaloval senát; skuteční vládci Říma na dvanáct
měsíců měli na starosti civilní i vojenské záležitosti a vedli vojska
republiky do války; jeden mohl zrušit rozhodnutí druhého a oba měli
dbát na přání senátu; nikdo neměl sloužit jako konzul více než
jednou, ale na konci druhého století před Kristem mocní aristokrati
jako Marius, Cinna a Sulla zůstali na tomto místě roky, což
nebezpečně oslabilo římskou demokracii
kvestor – asistenti vyšších magistrátů; volil je senát a jejich hlavní
úkol se týkal financí státu; jeden z postů, přes který bylo možné
dostat se do cursu honorum a z něhož se aristokrat mohl stát
senátorem
lacerna (pl. lacernae) – původně vojenská pláštěnka, obvykle tmavé
barvy; z barvené vlny, lehká, s kapucí
lanista (pl. lanistae) – trenér gladiátorů, často majitel ludu,
gladiátorské školy
laquearius (pl. laquearii) – málo známá podskupina rybářů; byl
oblečený stejně jako retiarius a pravděpodobně bojoval s trojzubcem,
ale místo sítě používal laso
latifundium (pl. latifundia) – velké panství, majitelem byl většinou
příslušník římské aristokracie; pracovalo tam množství otroků; jejich
vznik sahá do druhého století před Kristem, kdy Římané zabrali
obrovské plochy půdy italským národům, které porazili, například
Samnitům
liburna – lod rychlejší a menší než trojveslice; Římané je převzali od
Liburnů žijících v Ilýrii (dnešní Chorvatsko); měly dvě řady vesel;
poháněly je plachty, vesla nebo obojí
licium – plátěná bederní rouška, kterou nosili příslušníci aristokracie;
různé varianty pravděpodobně nosili příslušníci všech společenských
tříd; na rozdíl od Řeků Římané nevyznávali nahotu na veřejnosti
lictor (pl. lictores) – veřejný sluha magistrátů; tuto práci mohli
vykonávat jenom silní jedinci, v podstatě osobní strážci konzulů,
prétorů a dalších vyšších římských úředníků; tyto úředníky vždy
doprovázelo na veřejnosti mnoho lictorů (počet závisel na jejich
postavení); každý lictor nosil fasces – symbol spravedlnosti – svazek
dvanácti prutů obepínajících sekyru; mezi další povinnosti patřilo
zatýkání a trestání provinilců
lituus – malá zakřivená hůlka, kterou nosili haruspikové; byl to
symbol jejich úřadu a užíval se při různých rituálech
ludus (pl. ludi) – gladiátorská škola
manica (pl. manicae) – chránič ruky gladiátorů; obvykle z
vrstvených materiálů, jako je odolné plátno, kůže nebo kov
manumissio – v období republiky byl akt osvobození otroka složitý
proces; obvykle probíhal třemi způsoby: prohlášením prétora, při
obětování během pětiletého období nebo díky klauzuli v závěti; otrok
nemohl získat svobodu před třicítkou a i potom dál plnil formální
povinnosti vůči bývalému pánovi; v období císařství byl tento proces
mnohem jednodušší; bylo možné osvobodit otroka na některé
slavnosti, kdy hosté sloužili jako svědci; tím, že jsem umožnil
Brutovi udělit svobodu Fabiole v soukromí, jsem se tedy dopustil
malé nepřesnosti
Mare nostrum – doslova „naše moře“; římský hovorový výraz pro
Středozemní moře
Mars – bůh války; byly mu připisovány veškeré válečné neúspěchy a
žádný římský velitel by se nevydal na tažení, aniž by předtím
navštívil Martův chrám a požádal tohoto boha o ochranu a požehnání
Minerva – bohyně války a moudrosti
modius (pl. modii) – oficiální římská míra odpovídající přibližně 8,6
litru; aby se předešlo nekalým praktikám, veškeré míry v Římě byly
standardizované
modus operandi – způsob práce nebo činnosti
munus (pl. munera) – gladiátorský souboj, který se odehrával
původně v rámci tryzen za mrtvé; jejich obliba způsobila, že v
pozdním období římské republiky munera organizovali pravidelně
političtí soupeři, aby si získali přízeň veřejnosti na úkor těch druhých
murmillo (pl. murmillones) – jeden z nejznámějších typů gladiátorů;
výrazným znakem byla přilbice s hřebenem, širokým lemem,
vystouplou maskou přes obličej a mřížkovanými otvory pro oči;
hřeben byl často spojený s chocholem s pery a mohl být ve tvaru
ryby; murmillo nosil na pravé ruce maniku a na levém stehně brnění;
stejně jako legionář měl těžký obdélníkový štít a gladius; jediné
prádlo byla subligaria, složitě poskládané plátno, a balteus, široký
ochranný pás; v době republiky byl nejčastějším protivníkem
murmilla secutor, i když později se jím stal retiarius
olibanum– kadidlo, aromatická pryskyřice, která se používala jako
vonné tyčinky nebo parfém; vysoce ceněné ve starověku, nejlepší
olibanum údajně rostlo v dnešním Ománu, Jemenu a Somálsku
optio (pl. optiones) – důstojník, který stál těsně pod centurionem;
zástupce velitele centurie
palus – dřevěný kůl vysoký 1,82 m zakopaný do země; gladiátorští a
legionářští adepti se učili šermovat tak, že na něj útočili
Periplus (Eritrejského moře) – vzácný historický dokument
přibližně z prvního století před Kristem; autorem je zřejmě někdo,
kdo tuto oblast dobře znal; Periplus popisoval navigaci a možnosti
obchodu po celém pobřeží Rudého moře na východ Afriky až po
Indii; zmiňuje se o bezpečných přístavech, nebezpečných oblastech a
nejlepších místech, kde se dá koupit hodnotné zboží jako želvovina,
slonovina a koření; lehce jsem ho pozměnil, aby se hodil k příběhu
petteia – mimo jiné označuje oblázky; tato starověká řecká stolní hra
se hrála na různě velkých deskách, používaly se černé a bílé figurky,
které začínaly hru na opačných stranách; soutěž velké šikovnosti,
smyslem bylo obklíčit protivníkovy figurky dvěma dalšími
pilum (pl. pila) – římský oštěp; skládal se z dřevěné rukojeti přibližně
1,2 m dlouhé, připevněné k tenkému železnému ostří přibližně 0,6 m
dlouhému s pyramidovým hrotem; oštěp byl těžký a při odhození se
veškerá síla soustředila za hlavu, což umožnilo vyvinout obrovskou
průbojnou sílu; dokázal prorazit štít a zranit protivníka, ale když ve
štítu uvízl, nedal se použít; dolet byl kolem 30 m, i když účinný dolet
byl pravděpodobně poloviční
prétor – vyšší úředník, který vykonával spravedlnost v Římě a v
zámořských koloniích, jako byla Sardinie, Sicílie a Španělsko; také
velel armádě a inicioval zákony; jako hlavní zástupce konzulů
svolával v jeho nepřítomnosti senát
retiarius (pl. retiarii) – rybář neboli bojovník s trojzubcem a sítí se
jmenoval po rete neboli síti; snadno rozeznatelná třída gladiátorů,
protože retiarius nosil jenom subligaria; jedinou ochranu tvořil
galerus, kovový chránič ramena, který byl připevněný k manice na
levé ruce; jeho zbraně tvořila zatížená síť, trojzubec a dýka; tím, že
ho nezatěžovala přílišná výstroj, byl mnohem pohyblivější než
mnoho jiných gladiátorů a bez přilbice byl okamžitě rozeznatelný;
možná proto byl považovaný za nižší třídu bojovníků
rudis – dřevěná hůl; symbolizovala svobodu, již mohl dostat
gladiátor, který výjimečně potěšil organizátora zápasu nebo měl na
svém kontě dostatek vítězství v aréně; ne všichni gladiátoři byli
odsouzeni k smrti v boji; váleční zajatci a zločinci většinou ano, ale
otroci, kteří spáchali zločin, dostali rudis, pokud přežili tři roky jako
gladiátoři; po dalších dvou letech mohli dostat svobodu
Samnité – třída bojovníků, kteří obývali střední část Apeninského
poloostrova, ale nakonec je porazil Řím ve třetím století před
 Kristem; v některých dokumentech se píše, že nosili kovové pancíře
se třemi kruhovými pláty, ale další popisy uvádějí, že si hruď
nechránili; běžné byly přilbice s pery a brnění na stehně, stejně jako
typický široký gladiátorský opasek; používali kulaté nebo hranaté
štíty a obvykle bojovali s kopími
scissor – záhadný typ gladiátora ve Východní říši, pravděpodobně
varianta murmilla; neexistuje shoda ohledně zbraní, které používali,
proto abych se vyhnul sporům, dovolil jsem si dát Sextovi a jeho
druhům sekyry
scutum (pl. scuta) – podlouhlý oválný římský vojenský štít, asi 1,2 m
vysoký a 0,75 m široký; ze dvou vrstev dřeva, umístěných kolmo na
sebe; potažené plátnem nebo kůží; bylo těžké, vážilo 6 až 10 kg;
uprostřed velký kovový reliéf a za ním vodorovný úchyt; vpředu je
často zdobily různé vzory a kožený potah měl za úkol chránit štít,
když se neužíval, například při chůzi
secutor (pl. secutores) – skupina lovců mezi gladiátory; také se jim
říkalo contraretiarius, lovec, který bojuje proti rybářům neboli
retiariům; prakticky jediný rozdíl mezi secutorem a murmillem byla
hladká přilbice bez lemu a s malým hladkým hřebenem, nejspíš
proto, aby se za ni rybářova síť hůř zachytila; na rozdíl od jiných
typů gladiátorů secutorova přilbice měla malé průzory, kudy bylo
špatně vidět; možná to mělo zabránit tomu, aby těžkooděný bojovník
rychle přemohl retiaria
sestercius – měděná mince v hodnotě čtyři asy nebo čtvrtiny denáru;
nebo jedna setina aurea; jeho název „dvě celé a jedna třetina“
pochází z původní hodnoty dva a půl asů; v období pozdní římské
republiky se začal užívat ve větším měřítku
stola – dlouhá volná tunika s rukávy nebo bez nich, již nosily ženy
strigil – malý zahnutý nástroj, jímž se čistila kůže po koupeli; nejdřív
se vetřel vonný olej a potom se strigilem oškrábala směs potu, špíny
a oleje
tablinum – kancelář nebo přijímací místnost za atriem; obvykle vedlo
do kryté zahrady se sloupovím
tepidarium – největší část římských lázní, kde se často scházeli
návštěvníci a povídali si tam; byl tam velký bazén s teplou vodou a
dobře se tam odpočívalo
tesserae – hra v kostky; velice oblíbená mezi všemi vrstvami obyvatel
Říma
tesserarius – jeden z nižších důstojníků v centurii, jehož povinností
bylo velet strážím; název pochází ze slova tessera (kostka mozaiky),
na kterou se psala denní hesla
testudo – známé římské čtvercové formace legionářů; ti uprostřed
zvedli scuta nad hlavu, zatímco ti po stranách vytvořili štítovou
hradbu; testudo neboli želva mělo odolat nepřátelským střelám a
chránit vojáky, když narušovali během obléhání hradby; pevnost
tohoto uspořádání se údajně zkoušela při vojenském výcviku tak, že
přes ně přejel vůz tažený mulami
Thrákové – jako většina gladiátorů tato skupina pocházela od
nepřátel Říma – Thráků (nyní Bulharsko); užívali malý hranatý štít s
vypouklým povrchem a na obou stehnech nosili brnění; pravou ruku
jim chránila manica; nosili přilbice helénského typu se širokým
zakřiveným okrajem a chráničem krku
tribun – vyšší štábní důstojník v legiích; také jeden z deseti
politických postů v Římě, kde sloužili jako „tribuni lidu“ – bránili
práva plebejců; tribuni také mohli vetovat opatření přijatá senátem
nebo konzuly, ale jenom v době míru; útok na tribuna byl zločin
nejvyššího stupně
triréma – klasická římská válečná loď, poháněná jednou plachtou a
třemi řadami vesel nad sebou na každé straně; u každého vesla seděl
jeden muž, který se narodil jako svobodný, nikoli otrok; trojveslice
se velice dobře ovládala a dokázala vyvinout rychlost osm uzlů s
plachtou nebo na kratší vzdálenost s vesly a na přídi měla pod čarou
 ponoru bronzové beranidlo (kloun), které dokázalo poškodit nebo
dokonce potopit nepřátelské lodě; na palubě byly i malé katapulty; na
palubě každé trojveslice bylo maximálně třicet členů posádky a dvě
stě veslařů; také vezla až šedesát námořníků (ve zmenšené centurii),
což znamenalo velkou posádku v porovnání k velikosti lodě; to však
omezovalo její dosah a hlavním účelem těchto plavidel se stala
přeprava vojenských jednotek a ochrana pobřeží
unctor – masér, často otrok
velarium – látková markýza v aréně nad místy pro bohaté; chránila je
před největším horkem a umožňovala římským ženám, aby si
uchovaly světlou pleť, která pro ně byla velice důležitá
venator (pl. venatores) – vycvičení bojovníci se zvířaty; lovili zvířata
jako antilopy, divoké kozy a žirafy a také nebezpečnější lvy, tygry,
medvědy a slony; tato nejnižší třída gladiátorů zajišťovala zahřívací
výstupy dopoledne, před hlavními souboji muže proti muži, které
následovaly později
vexillum (pl. vexilla) – charakteristický, obvykle rudý prapor, který
označoval postavení velitele v táboře nebo v bitvě; také je užívaly
detašované oddíly
vilicus – předák otroků nebo vedoucí na statku; většinou to byl otrok a
někdy dostával mzdu; náplní jeho práce bylo zajistit, aby výnosy
statku byly co největší; toho se nejčastěji dosahovalo krutým
zacházením s otroky