Horolezectví - manuál

HO Sakal
Obsah

1 Jištění……………………………………………….……. 3
1.1 Styly jištění………………………………………….…….4
1.2 Jistící stanoviště…………………………………….……14
1.3 Propojovací smyčka na jistícím stanovišti……………….36
1.4 Jištění přes tělo……………………………………….…..44
1.6 Postupové jištění………………………………………….46
1.7 Jištění na sněhu …………………………………………..75
1.8 Jištění v ledu……………………………………………. .84
2. Uzly…………………………………………………...…...95
2.1 Uzly v horolezectví……………………………………….96
2.2 Horní a dolní osmičková smyčka………………………..116
2.3 Navazování na lano……………………………………...123
3. Slaňování……………………………………………..…145
3.1 Slaňování………………………………………………...146
3.2 Slaňování se sebejištěním………………………………..163
3.3 Spojování lan…………………………………………….168
4. Šplhání po laně……………………………………….....172
5. Sníh a led……………………………………………..….206
5.1 Cepín……………………………………………………...207
5.2 Brždění cepínem na sněhu………………………………..217
5.3 Ledovec…………………………………………………...221
6. Záchrana………………………………………………....245
7. Klettersteig…………………………………………….....260
8. Technické lezení………………………………………….270
9. Orientace s buzolou……………………………….……..282
10. Názvosloví…………………………………………...……287
11. Klasifikace výstupů………………………………………295
12. Nebezpečí horolezectví…………………………………...298
13. Kříšení…………………………………………………….317
14. Materiál…………………………………………………...321
14.1 Lano……………………………………………………….321
14.2 Karabiny………………………………………………… 338
14.3 Uvazy……………………………………………………..346
14.4 Smyčky………………………………………………….. 356
14.5 Jistítka……………………………………………………..361

2
1. Jištění
Styly jištění
Jistící stanoviště
Propojovací smyčka
na jistícím stanovišti
Jištění přes tělo
Postupové jištění
Jištění na sněhu
Jištění v ledu
Odkazy na cizí www stránky:
Horní jištění
Vytržení borháků
Jak se jistit lanem proti pádu. Co je to dolní jištění, horní jištění, boční
jištění, fixní jištění, jištění při souběžném postupu. Jak se jistit s
dvoupramennými lany.
Vytvoření jistícího stanoviště, optimální brzdná síla, jištění na stanovišti
jistící metodou UIAA, další metody jištění s různými jistícími pomůckami
a jejich záludnosti.
Jak propojit smyčkou vícero jistících bodů na štandu, aby docházelo k
rozkladu síly zatěžující štand a jednotlivé jistící body se vzájemně
zálohovaly, různé způsoby sestrojení, na co při tom dávat pozor.
Jištění pouze vahou těla jističe.
Síly působící na postupové jištění při zatížení, budování postupového
jištění v terénu, zakládání vklíněnců, smyček, skobování.
Jistící stanoviště na sněhu, metody jištění, sněhové kotvy a slaňovací
stanoviště na sněhu.
Jaké je jištění v ledu, jistící prostředky do ledu, jistící stanoviště v ledu,
a co to jsou Abalakovovy hodiny.
Jak zbudovat tzv. vratný bod při lezení s horním jištěním. Článek uveřejněný v rámci seriálu
"Metodické ústřižky 1.díl" na serveru Lezec.cz. Autoři Jiří Žižka a Karel Kříž.
Testy borháků osazených do pískovcové skály prováděné Bezpečnostní komisí ČHS.
Dokument uložen na www stránkách firmy Singingrock, jejíž zástupci se testování účastnili.
3
1.1 Styly jištění

Stylem jištění se nazývá způsob, jakým se zabezpečíme lanem proti pádu. Tím, jaký si
zvolíme styl jištění, ovlivňujeme míru naší bezpečnosti při lezení a sportovní hodnotu
uskutečněného výstupu. Rozeznává se pět základních stylů jištění: dolní jištění, horní jištění,
boční jištění, jištění za fixní lano a jištění při současném postupu.

Dolní jištění
(Zde je obrázek [1] dolního jištění.)

Klasický styl jištění, a téměř nutný, chce-li člověk, aby vykonaný výstup měl sportovní
hodnotu. Ideou tohoto stylu jištění je vnímání skály jako nedostupného terénu, ke kterému
člověk přijde, a z místa, odkud už nelze dál jít pěšky, začít lézt a dostat se na vrchol. A cestu k
němu takříkajíc "dobývat" metr za metrem. Tento styl jištění však sebou nese podstatné
riziko, a tím je možnost pádu.

Při dolním jištění lanem si lezec buduje postupová jištění odzdola nahoru. Vždy, když nějaké
postupové jištění založí, tak jej vzápětí opustí a nadleze nad něj, tedy se znova vystaví
možnosti pádu. Zkrátka, postupové jištění při tomto stylu pouze dočasně řeší nebezpečí pádu,
a to se s každým postupem vzhůru znova vrací, ba dokonce stává vážnějším. Logicky z toho
plyne, že při hustě rozsázeném postupovém jištění (např. v 1 m odstupech) je lezec ohrožen
jen krátkými pády, naopak při řídkém rozsázení postupových jištění je lezec v některých
okamžicích ohrožen dlouhým pádem.

Při zachycení pádu lezce působí na lano značné síly. Kvalitní, nové a normy splňující lano
pád v pohodě vydrží. Jediné, co jej může ohrozit, je jeho kontakt s ostrou skalní hranou v
momentě zatížení. Tehdy se lano může přeseknout. (Více o silách působících na lano při pádu
na stránce Lano.)

4
Lezec při tomto stylu jištění lano za sebou táhne, proto se slangově říká, že lezec cestu
"natahuje". Lezec natahující lano se nazývá prvolezec.

Poté co prvolezec dosáhne konce cesty (případně konce lanové délky a zbuduje nahoře jistící
stanoviště), si zřídí sebejištění, a pro další chvíle se stane jističem, neboť bude dobírat
druholezce. Druholezec je už jištěn shora (vlastně má "horní" jištění), a není tedy ohrožen
pádem, pouze si při neudržení se na skále odsedne.

Pokud se leze pouze na malých skalách, kde svou délkou stačí lano přeložené napůl, tak je
někdy praxe taková, že jistič prvolezce poté, co dosáhl posledního, nejhornějšího jištění
(nazývá se vratný bod), spustí dolů pomocí jistící pomůcky. V průběhu spouštění může, chce-
li, spouštěný lezec se skály vyjmout svůj horolezecký materiál, který použil na tvorbu
postupových jištění. (Spouštění není moc šetrné vůči lanu - o tom viz.níže v textu v odstavci
"Horní jištění").

Jestliže je vratný bod tvořen fixním kovovým jištěním (např. borhák, slaňovací kruh, řetěz), může lezec
provléknout lano přímo okem tohoto jištění (vratného bodu), ale pro to je nutno se odvázat z lana; zde je

obrázek [2],

jak to dělat, aby lano bylo při tomto manévru stále k lezci připojeno a nemohlo mu vypadnout z rukou. Toto
spouštění přímo přes vratný bod však není vůči němu příliš šetrné. Třením lana se totiž obrušuje oko vratného
jištění, a pokud se jedná o hojně navštěvovanou skalní oblast, kde o víkendech leze množství lidí, může již po
několika málo letech být oko vratného bodu zbytečně poškozené. Daleko šetrnější je tedy z vratného bodu
slaňovat.

Pozor - někdy je vratný bod tvořen takovým jištěním, které vůbec neumožňuje spouštění,
protože by při něm docházelo k ničení buď jištění (např. smyčka - při současném tření a tlaku
vzniká mezi lanem a smyčkou značné teplo, které může smyčku roztavit! – viz.obrázek [3])

5
, nebo ničení lana (např. povrchově velmi rezavý kruh). Pak jsou dvě možnosti: 1.do jištění
(vratného bodu) připnout svou karabinu (s pojistkou!) a přes ní se nechat spustit; ovšem
nemáme-li v plánu znova cestu lézt, tak karabina tam bude ponechána; 2.nespouštět se, ale
slanit; lezec si zřídí sebejištění, odváže se z lana, to instaluje pro slanění, a pak slaní.

Dolní jištění je typické pro lezení v horách, na pískovcových skalách (věžích), zkrátka všude
tam, kde jsou vrcholy skal jinak nedostupné pěší chůzí, nebo kde jsou skály velkých rozměrů,
a výstup na ně je dlouhý na několik lanových délek. Je to jistící styl horolezců-romantiků,
dobrodruhů, ambiciózních sportovců... Průvodním jevem při tomto stylu jištění bývá strach z
pádu.

Více délkové cesty

Pokud je výstup na horu, skálu, věž delší jak jedna lanová délka, je nutno během výstupu
zbudovat ve stěně jistící stanoviště (štand). Optimální vzdálenost mezi jednotlivými štandy by
měla zhruba odpovídat délce lana. Obvykle je to 50 m. Často však bývají úseky mezi štandy
kratší, neboť nás omezují možnosti skály pro zbudování štandu. Než abychom se po 50 m nad
předchozím štandem ocitli v úseku skály, kde nejde založit pevné jištění a zbudovat tak štand,
je lepší "zaštandovat" níže, kde pro to jsou podmínky dobré.

Pohyb lezeckého družstva na více délkových cestách je možno rozdělit na dvě formy, a to na
tzv."zásobník" a tzv."frontu" - zde je obrázek [4].

• Zásobník

Také se někdy nazývá "střídavě". Často praktikováno, šetří čas. Předpokládá, že lezecké
družstvo je tvořeno výkonnostně rovnocennými partnery. Druholezec, který přileze na štand,
může plynule pokračovat v lezení výše, teď už jako prvolezec. Pokud nemá nějaký důvod pro
to, zdržet se na štandu delší dobu, nemusí si při míjení štandu zbudovávat sebejištění, stačí,
když jej pořád jistí kolega. Sebrané jistící prostředky si přilezivší druholezec může ponechat u
sebe, neboť tím, že přeleze výš a bude další lanovou délku natahovat (to už bude prvolezcem),
je bude potřebovat pro své postupové jištění.

6
 • Fronta

Vhodné pro lezecké družstvo tvořené nestejně zdatnými lezci. Zkušenější leze stále jako
prvolezec, nezkušený je stále v pozici druholezce. Při setkání obou lezců na štandu musí
dolezivší druholezec vrátit sebrané jistící prostředky prvolezci. Také si lezci musí na štandu
prohodit role jističů. Tedy prvolezec, který dobíral druholezce, musí zrušit jištění (vyndat lano
z jistící pomůcky, a jistící pomůcku uklidit), načež do štandu zapne svou jistící pomůcku
druholezec a vloží do ní lano vedoucí od prvolezce. Tím jej začne jistit. V mezidobí, kdy
nejsou lezci jištěni přes jistící pomůcky, musí mít oba zřízené sebejištění!! (Ostatně jistič
musí mít zřízené sebejištění i při jištění spolulezce, zkrátka celou dobu, co je na štandu.)

Horní jištění
(Zde je obrázek [8a] horního jištění.)

Tento styl jištění zaručuje pohodové, až by se dalo říci rekreační, podmínky pro lezení.
Podstatou jištění je umístění lana do nějakého jištění nahoře na skále. Lano se do tohoto
jištění vkládá přeložené, tedy na zem vedou dva prameny lana. Na jeden se naváže lezec,
druhý pramen si upne jistič do jistící pomůcky. Jak lezec leze po skále nahoru, tak ho jistič
dobírá lanem, takže pokud se lezec neudrží na skále, nikam nepadá, neboť si ihned odsedne
do lana. Tomuto způsobu jištění se slangově říká "na rybu", pro podobnost s taháním ryby
rybářskou udicí.

Pokud ve skupině lidí, která se chystá lézt s horním jištěním, není nikdo, kdo by zamýšlenou
cestu dokázal slézt s dolním jištěním jako první, pak tento styl jištění jde uplatnit pouze tam,
kde je odněkud na skálu nějaký pěší nebo velmi snadný přístup. Jeden člověk z lezecké
skupiny si musí vzít sbalené lano, vyjít onou snazší cestou nahoru na skálu, a lano tam
instalovat do jištění (vratného bodu).

Poté co lezec doleze nahoru k jištění (nazývá se vratný bod), je několik možných postupů.
Buď jej jistič spustí dolů, nebo si lezec zhotoví sebejištění, odváže se z lana a to si připraví na
slanění, a slaní dolů.

Jistič při spouštění musí mít přehled o tom, kolik lana mu zbývá smotáno na zemi. Nesmí se
stát, aby mu jistící pomůckou prošel konec lana, a spouštěný lezec při tom byl ještě ve visu.

7
Následoval by pád spouštěného lezce na zem! Toto možné nebezpečí odstraníme, když se
jistič naváže na ten konec lana, který zůstává během lezení na zemi.

Při spouštění je žádoucí, aby bylo lano vedené ve vratném bodě karabinou. Jak už bylo výše v
textu řečené - spouštění přímo přes trvale umístěný jistící prostředek vratného bodu (např.
kruh, borhák) není vůči němu příliš šetrné. Třením lana se totiž obrušuje oko jistícího
prostředku - viz. obrázek [8b],

a pokud se jedná o hojně navštěvovanou skalní oblast, kde o víkendech leze množství lidí,
může již po několika málo letech být oko vratného bodu zbytečně poškozené. Jeho výměna
pak mnohdy znamená znovu sekat do skály nový otvor, což při častém opakování není šetrné
vůči přírodě.

Při spouštění lano nesmí být vedené přímo smyčkou!!! Při současném tření a tlaku vzniká
mezi lanem a smyčkou značné teplo, které může smyčku roztavit! - viz. obrázek [8c].

K roztavení dojde velmi brzo, a to i u tlustých smyček. Už po cca 2 m spouštění může být
smyčka protavena. Nepodceňovat! Množství nehod varuje.

Jištění (vratný bod) musí být tutové, kvalitní. I tak je dobré se nespoléhat jen na jeden jistící
bod, ale raději na vícero, jež se budou vzájemně zálohovat. A pokud lezení s horním jištění
provozujeme často, je dobré, aby jištění (vratný bod) měl v sobě cvaknuté dvě karabiny vedle
sebe - viz.obrázek [9a]

8
 - lano tak bude ohýbáno ve větším poloměru, což mu míň škodí. Rovněž je dobré, aby
karabiny vratného bodu byly nastaveny kolmo k povrchu skály. Bude se tak méně dřít lano o
skálu. Karabiny se musejí použít s pojistkou zámku!

Také karabiny vratného bodu musí být umístěné tak, aby lano od nich šlo již přímo dolů a
pokud možno se minimálně třelo o skálu. Je-li poloha vlastního ukotvení vratného bodu pro
toto nešikovná, je dobré od kotvení vratného bodu vést smyčku, která odsadí karabiny
vratného bodu dál nad svislou stěnu - viz. obrázek [9b].

Rozhodně by to nemělo vypadat takto - viz obrázek [9c].

Při špatně vedeném laně se a) odírá lano o skálu, b) na skalách z měkkých hornim (např.
pískovec) se obrušuje skála!!! Rovněž není dobré, aby na hranu skály byly položeny přímo
karabiny vratného bodu - viz. obrázek [9d].

9
Jednak to opět u měkkých hornin poškozuje skálu, ale také při tom dochází k příčnému
zatěžování karabin, kdy je jejich nosnost nižší.

Karabinám časté spouštění nesvědčí. Karabiny jsou vyrobeny z lehkých duralových slitin, a
jsou například oproti oceli relativně měkké. Tření lana se tak mohou brzy obrousit a ztenčit
se. Klesne tak jejich nosnost!

Ani lanu časté spouštění neprospívá. Lano je totiž ohnuto v karabině vratného bodu a
současně je zatíženo, a tímto ohnutím postupně, jak se lano posouvá, projde skoro celá
polovina lana. Toto ohýbání lanu moc nesvědčí, a lano, které jsme delší dobu často používali
na lezení s horním jištěním, bychom neměli pak používat na lezení např. v horách, či na
nějaké drsnější lezení s dolním jištění. Nemuselo by vydržet razantnější pády, zvláště když by
bylo zatížené přes ostrou skalní hranu.

Styl horního jištění se hodí jen na menší skály, na které stačí délka lana. Je vhodný na výuku
nováčků a dětí. Ideální pro lidi, kteří netouží po heroických výkonech, a spíše si chtějí užít
bezpečného pohybu po skále. Nutno však podotknout, že tomuto stylu je často vyčítána jistá
sterilnost a konzumní povaha.

(V přeneseném významu slova se horním jištěním nazývá jakákoliv situace, kdy lano od lezce vede nahoru, např.
jištění druholezce lanem, nebo když musí prvolezec při natahování v určitém úseku cesty lézt od posledního
postupového jištění dolů. Výstup realizovaný s jakkoliv udělaným horním jištěním je vždy hodnocen, co se stylu
lezení týče, jako TR /"top rope"/. Tedy má malou sportovní hodnotu).

Boční jištění
Už poněkud historický způsob jištění. Nejčastěji se provádí v kombinaci s dolním jištěním.
Podstatou bočního jištění je použití dalšího, druhého lana, které je od lezce vedeno někam do
boku k nějakému dalšímu, druhému jistícímu stanovišti. Člověk je tak jištěn dvěmi lany.
Případný pád má podobu většího či menšího kyvadla, zhoupnutí se. Toto jištění např.
používali dávní sasští pískovcoví lezci, kteří se při výstupu na nedostupnou věž jistili navíc z
vrcholu nějaké sousední, lehce dostupné věže. Sasští Němci toto boční jištění nazývají
"Schwebe". Dnes se už tento styl jištění používá jen výjimečně.

10
Fixní lano
Fixní lano je takové lano, které je minimálně za svůj horní konec pevně ukotveno k jistícímu
bodu v terénu (počet ukotvení ale může být i větší, než jen jeden). Fixní lano se tedy nijak
neposunuje, nedobírá, prostě je pouze natažené v terénu.

Jištění za fixní lano můžeme provádět několika způsoby:

1. Tzv. lanové zábradlí - viz.obrázek [10].

Lano se ke skále pevně ukotví za několik bodů. Především za oba konce, a pak několikrát i za
smyčky navázané na laně v jeho průběhu. Instalace lana v terénu však předpokládá, že ve
skupině lidí je alespoň jeden zdatný člen, který instalování lana zvládne provést. Ostatní lezci
se pak k takovému lanu připnou smyčkou opatřenou na konci karabinou, která se na fixní lano
cvakne. Lezec pak při postupu karabinu za sebou táhne - tzv. "lanovka". Tento postup je
prakticky totožný s postupem na klettersteigu, proto je dobré mít stejné vybavení, jako na
klettersteig (tlumič pádů, od úvazu mít vedeny dvě smyčky, aby se dalo zajistit i při
překonávání kotvení lana, karabiny na smyčkách mít s automatickými pojistkami, atd. - více
na stránce Klettersteig). Toto vybavení z klettersteigu, a především tlumič pádů, je nutné mít
zvláště v situaci, kdy je lano vedeno svisle. Naopak při traverzu není až tak nutné mít tlumič
pádů, neboť při skutečně vodorovném traverzu podél fixního lana není lezec bezprostředně
ohrožen pádem.

2. Šplhat po laně. Buď se postupuje opět podél lanového zábradlí, anebo podél svislého lana
ukotveného jen za horní konec. Jistí se pomocí šplhadel nebo prusíkovacích smyček. Lezec
přitom může částečně lézt po skále a v některých okamžicích využívat přítahů za lano pomocí
šplhadla či prusíkovací smyčky, anebo zcela rezignuje na volné lezení a pouze šplhá. Způsob
postupu hodně ovlivňuje reliéf terénu (zda se postupuje podél skály či sněhového svahu, nebo
ve volném prostoru /např. pod převisem/), a také to, zda je postup ve spádnici nebo v traverzu.
Přičemž zvláštním druhem postupu podél fixního lana v traverzu je tzv. "přemostění", pro
nějž se také někdy používá výraz "Tyrolský traverz". Více o postupu se šplhadly a prusíky na
stránce Šplhání po laně.

3. Volné (sportovní) lezení podél svislého fixního lana - viz.obrázek [11].

11
 Svisle zavěšené lano se ukotví za horní konec, a lezec se během volného lezení po skále jistí
za šplhadlo, které má připevněné k úvazu a během výstupu jej za sebou táhne po laně. V
případě neudržení se na skále lezec do tohoto šplhadla odsedává. Více o tom na stránce
Šplhání po laně.

Jištění při souběžném postupu

Jištění při souběžném pochodu spočívá ve spojení lezců lanem, přičemž tito oba nebo vícero
lezců zároveň vykonávají postup vpřed. Toto jištění má pak ještě varianty, a to podle toho,
zda je vykonáváno s postupovými mezijištěními, nebo zda je bez postupových mezijištění.

Typickým a běžně praktikovaným jištěním při souběžném postupu bez mezijištění je pochod
na ledovci, kdy jsou lezci spojeni lanem pro případ, že se některý z nich proboří do ledovcové
trhliny. (Více o postupu na ledovci na stránce Ledovec). Dalším příkladem je postup po
úzkém a vodorovném sněhovém hřebeni, kdy v případě pádu jednoho lezce na jednu stranu do
úbočí, musí druhý lezec skočit na opačnou stranu do úbočí. Horolezci také často provádějí
jištění při souběžném postupu na sněhových svazích, ale to je poměrně nebezpečné, protože
pádem jednoho člověka hrozí snadné stržení všech ostatních členů lanového družstva. (Více o
postupu na sněhovém hřebeni a na sněhovém svahu na stránce Jištění na sněhu).

Souběžný postup ve skalnatém terénu

Ve skalnatých lezeckých terénech (lehčích, tak do III.stupně obtížnosti) se praktikuje jištění

při souběžném postupu už jen s postupovými mezijištěními. Při tomto stylu jištění jsou lezci
spojeni lanem, optimální vzdálenost mezi nimi je tak 12 - 15 m lana. Lano mezi lezci musí při
lezení být mírně napnuté. Nesmí vznikat velké průvěsy lana! Jinak by při pádu jednoho z
lezců hrozilo příliš silné zatížení vzniklé dlouhým pádem. Prvolezec při lezení osazuje
postupová jištění, která musejí být co nejkvalitnější. Druholezec poté, co k postupovému
jištění doleze, jej sebere, ale jen tehdy, když už mezitím prvolezec osadil další postupové
jištění. (Pokud se to prvolezci nepodařilo, byl by pochopitelně další postup již bez
postupových jištění. V takovém případě je v náročnějším terénu lepší změnit jištění na

12
klasické jištění ze štandu.) Jinak postupových jištění může v úseku mezi lezci být i více, než
jen jedno. Trochu větší počet (cca 3) mezijištění je i lepší, protože jednotlivá postupová jištění
se vzájemně zálohují. V případě, že leze početnější lezecké družstvo, tak ti uprostřed lana
pramen lana před sebou z postupových jištění vyndávají, a pramen lana za sebou opět do
postupového jištění cvakají. V případě pádu se lezci mohou (a pravděpodobně se to i stane,
záleží na reliéfu terénu) vzájemně strhnout, a oba tak padají. Zůstanou viset právě v
založených postupových jištění, a to tak, že se svou tělesnou váhou vzájemně vyvažují. Tento
styl jištění není vhodný pro začátečníky!!! Lezci musejí mít na lezeckým terénem převahu,
musejí lézt s jistotou.

Nevýhody: 1.relativně nebezpečný styl jištění; 2.v určitý okamžik prvolezci dojde zásoba
jistících prostředků, musí zaštandovat a klasicky dobrat druholezce a vzít si od něj sebrané
jistící prostředky; 3.v případě pádu je velmi pravděpodobné, že lezci spadnou oba, popřípadě
u početnějšího družstva vícero lezců. Lezci se mohou poranit a nebudou schopni si vzájemně
poskytnou pomoc. Výhoda: 1.rychlost postupu; (běžně se takto postupuje například na
Matterhorn hřebenem Hörnli, nebo také Normální cestou na Dachstein, kde je takový polo-
klettersteig tvořený pouze železnými oky rozmístěnými v cca 5 m rozestupech).

Závěrem: Ve skalnatém terénu je jištění při souběžném postupu vhodné jen pro zkušené lezce,
a má smysl jej dělat jen v situaci, kdy je potřeba urychlit postup. Praktikuje se jen v lehčích
terénech.

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Horní jištění - Jak zbudovat tzv. vratný bod při lezení s horním jištěním. Článek uveřejněný v rámci seriálu
"Metodické ústřižky 1.díl" na serveru Lezec.cz. Autoři Jiří Žižka a Karel Kříž.

13
1.2 Jistící stanoviště
Ve slangu se jistící stanoviště nazývá “štand”.

Na štandu se jistí buď přímo, anebo nepřímo.

Přímé jištění znamená, že jistící pomůcka je připevněna přímo k pevným částem stanoviště.
Eventuální záchytný náraz tak bude působit přímo na stanoviště. To klade na jistící stanoviště
nároky. Musí být pevné (např. nýt, vrtaný kruh, masivní skalní hodiny, tutové vklíněnce,
apod.). Výhodou je to, že jistič není nijak vázán do jistícího řetězce, nic ho nestrhává, nehrozí
tolik, že se při jištění lekne a udělá chybu, a po zachycení pádu může bez problémů
zablokovat lano v jistící pomůcce a opustit štand, a vydat se např. poskytnout první pomoc.

Zde je obrázek [1]

přímého jištění (jeden z možných způsobů). Všechny karabiny, které se případně budou
podílet na zachycení pádové síly, ať jsou nejlépe s pojistkou zámku, s nosností minimálně 22
kN, a v dobrém stavu.

Nepřímé jištění znamená, že jistící pomůcka je zapnuta k úvazu jističe, a ten je dál fixní
smyčkou či krátkým kusem lana připevněn k pevným částem stanoviště. Eventuální záchytný
náraz tak bude nejdřív působit na tělo jističe, a až ten ztratí rovnováhu a bude stržen, tak pak i
na jistící stanoviště. Pozor - stržení někdy může být dost prudké, jistič je pak nahozen na
skálu, může se vylekat nebo zranit, a v důsledku toho nezvládne jištění. Také pozor na to, aby
fixní smyčka spojující jističe se štandem nebyla příliš krátká. Jistič musí mít možnost určitého
pohybu, aby mohl například uhýbat padajícím kamenům.

14
Zde je obrázek [2]

nepřímého jištění (jeden z možných způsobů). Všechny karabiny, které se případně budou
podílet na zachycení pádové síly, ať jsou nejlépe s pojistkou zámku, s nosností minimálně 22
kN, a v dobrém stavu.

Jistící stanoviště ve stěně

Častou situací je jištění ve stěnovém štandu. (Stěnovým štandem se chápe štand ve stěně, kde
pod štandem je volný prostor, čili je možný pád pod štand).

I ve stěnovém štandu je možno jistit buď přímo, anebo nepřímo.

Přímé jištění ve stěnovém štandu

Jistič se ke štandu připne pomocnou smyčkou (tzv. odsedávák). Navíc se však ještě připojí
lanem, na které je navázán, a to tak, že na něm udělá v potřebné vzdálenosti od sebe buď
lodní smyčku, anebo "krejčík", který pak karabinou s pojistkou připne ke štandu. To proto,
aby byl odsedávák zálohován.

Odsedávák je popruhová smyčka jedním koncem připevněná k úvazu, a na druhém konci opatřená karabinou s
pojistkou. Umožňuje pohodlné sezení v sedacím úvazu při visu v pevném jištění ve vyloženě svislé stěně, kde
není možnost stát na nohách. Aby bylo ono pohodlí zaručeno, musí být délka odsedáváku správně nastavena.

Jistící pomůcka se pomocí karabiny s pojistkou připne přímo do štandu (např. kruh). Zde je

15
obrázek [3a]

jistícího stanoviště s přímým jištěním. Všechny karabiny, které se případně budou podílet na
zachycení pádové síly, ať jsou s pojistkou zámku, s nosností minimálně 22 kN, a v dobrém
stavu. Je-li použita jako jistící pomůcka karabina HMS, je někdy problém s jejím cvaknutím k
jistícímu bodu štandu (např. kruh), protože se tam karabina HMS nepříjemně vzpřičuje. Pak je
dobré mezi kruh a karabinu HMS dát buď další karabinu, nebo smyčku. Na obrázku [3a] je
vložena karabina, situace s vloženou smyčkou - viz. obrázek [3b].

16
Smyčka ať je nejlépe popruhová, do okruhu spojená šitým švem a s nosností 22 kN.

Nepřímé jištění ve stěnovém štandu

Jistič se opět zavěsí do trochu delší pomocné smyčky (odsedáváku), a navíc se ještě připojí ke
štandu lanem, na kterém je navázán, aby byl odsedávák zálohován.

Jistící pomůcka se zapne do jistícího oka na sedacím úvazu. Všechny karabiny, které se
případně budou podílet na zachycení pádové síly, ať jsou s pojistkou zámku, s nosností
minimálně 22 kN, a v dobrém stavu.

Důležitou roli při nepřímém jištění ve stěnovém štandu hraje první postupové jištění. Tato
karabina či expreska prvního postupového jištění se zapne buď:

1) do postupového jištění co nejblíže nad štandem, je-li taková možnost - viz. obrázek [3c].

17
Detailnější pohled na připojení jistící pomůcky k sedáku viz. obrázek [3d].

Všechny karabiny, které se případně budou podílet na zachycení pádové síly, ať jsou s
pojistkou zámku, s nosností minimálně 22 kN, a v dobrém stavu.

2) do štandu - viz. obrázek [3e] a detailnější popis scény obrázek [3f].

18
Odsedávák nebo nastavený kus lana musí být dostatečně dlouhý, cca 2 m. Jistič tak bude viset
neobvykle nízko pod vlastními jistícími body štandu, ale to je v pořádku. Jistič totiž bude při
zachycení pádu silou nadzdvižen a pro tento pohyb potřebuje mít prostor. Krátký odsedávák
by jej držel příliš blízko u prvního postupového jištění. Protože člověk často nemá tak dlouhý
odsedávák, tak se většinou používá pouze zavěšení v laně.

Všechny karabiny, které se případně budou podílet na zachycení pádové síly, ať jsou s
pojistkou zámku, s nosností minimálně 22 kN, a v dobrém stavu.

Dále pozor! Jestliže při takto - za 2) - řešeném štandu prvolezec spadne ještě dříve, než si
založí nějaké postupové jištění zcela nezávislé na štandu, tak bude štand zatížen přibližně
dvojnásobnou silou (!), neboť bude docházet k vektorovému součtu sil /síla od spadlého
prvolezce + protisíla od jističe/ - více o této problematice nížeji v textu. Tedy pozor - tato
forma štandu pro nepřímé jištění není zase až tak výhodná do lámavé skály.

Každopádně v obou případech 1) i 2) musí jistič počítat s tím, že záchytný náraz po pádu
prvolezce bude na něj působit, bude "nahozen, namáčknut" ke skále, jistič se může nárazem
poranit, zvláště pozor na možný skalnatý převis nad hlavou. Toto "namáčknutí" na skálu
může při tvrdším pádu být docela silné. Pozor, lidé méně "drsní" (děti, ženy) mohou více cítit
bolest a panikařit.

19
Velkou důležitost při nepřímém jištění ve stěnovém štandu hraje ono první postupové jištění.
Toto první postupové jištění musí být maximálně pevné a musí být osazeno brzy. Jde o to,
aby nedošlo k bezprostřednímu zatížení jistící pomůcky, a tudíž i sedáku jističe, směrem dolů
- viz.obrázek [4].

(Pokud nad štandem nejde založit brzo dobré postupové jištění, je možné řešení podle bodu
č.2 výše v textu.)

Je-li nepřímé jištění kombinované s kvalitními a pevnými postupovými jištěními cvaknutými

mimo vlastní štand, má to jeden pozitivní jev. Při zachycení pádu prvolezce je jistič
nadzdvižen, a to částečně tlumí působení pádové síly na jistící body stanoviště. Proto se dává
nepřímému jištění přednost tam, kde je štand v labilním terénu (např. ve sněhu, v lámavé
skále), s tím, že jistič se opět musí pod štand zavěsit na trochu delším (cca 2 m) kusu lana.

---

Tzv. jištění přes tělo (jistič si jistící pomůcku zapne pouze k sedáku, a není spojen z žádným pevným bodem) se
provádí jen tehdy, nehrozí-li pád jističe stržením při zachycení pádu, a je-li jističova tělesná hmotnost a síla s to
zachytit pád spadlého lezce.

Propojovací smyčka

Problematika propojovací smyčky je trochu rozsáhlejší, více na stránce Propojovací smyčka

na jistícím stanovišti.

20
Je-li možnost, mělo by být jistící stanoviště zbudováno ze dvou pevných jistících bodů (nýty,
skoby, vklíněnce, smyčky, apod.; jak tyto jistící prostředky osazovat do skály viz. stránka
Postupové jištění). Tyto dva body se propojí smyčkou, nejlépe z plochého popruhu, a to
způsobem, jak je uvedeno na obrázku vlevo dole.

Zde uvedené upevnění zajišťuje rovnoměrné rozložení síly na

jednotlivé pevné jistící body (každý při zatížení smyčky nese jen
část celkové síly způsobenou pádem lezce, která by na stanoviště
působila). Pro případ destrukce jednoho z pevných jistících bodů
zůstává jistící karabina cvaknuta uvnitř ve smyčce (k tomu slouží
ono překroucením vzniklé oko na jednom prameni smyčky -
viz.obrázek vlevo), čímž je jistící karabina připevněna i k druhému
pevnému jistícímu bodu. Dvě pevné části jištění, na obrázku to jsou
nýty, se tak vzájemně zálohují. Karabina je při tom ve smyčce
pohyblivá (jakoby plovoucí), může se ve smyčce posunovat k
pravému nebo naopak k levému pevnému jistícímu bodu, a stále
jsou obě ramena smyčky napnutá a připravená rovnoměrně
rozložit sílu zatěžující štand.

Úhel, jenž vzájemně obě ramena smyčky svírají, by neměl být větší jak 60°, ještě těsně pod
90° je jakžtakž na hranici použitelnosti. Větší (tupý) úhel nemá smysl dělat, síly přenášené na
jednotlivé ramena smyčky by byly již téměř rovny celkové působící síle.

Při velmi tupém úhlu ramen smyček by síla působící po ramenech smyčky byla dokonce větší
než původní celková síla. Než mít u smyčky s plovoucí karabinou takto tupý úhel, to už je pak
lepší jistící pomůcku rovnou připnout k jednomu z pevných jistících bodů, a ten pouze prostě
spojit pomocí smyčky s druhým jistícím bodem, zálohovat - viz.obrázek [5].

Na obrázku dole je znázorněn vektorový rozklad sil různých směrů. Čím menší je úhel, který
svírají ramena smyček, tím menší je síla, kterou musí jednotlivé rameno smyčky nést. V
ideálním případě lze takto omezit možné zatížení jednotlivého jistícího bodu až na polovinu
toho, co by jinak musel vydržet, kdyby celkové síle byl vystaven sám.

21
Je-li smyčka použitá na spojení dvou pevných jistících bodů příliš dlouhá (= jistící pevné
body jsou od sebe trochu dál při zachování max. 60° úhlu mezi rameny smyčky), hrozí při
zatížení směrem nahoru, a následném překlopení smyčky vzhůru, prodloužení pádu o délku
právě tohoto překlopení (viz.obr.112). Pokud by se mělo jednat o překlopení v řádu 1/2 metru,
není to ještě nic vážného, ale delší překlopení je nepříjemné a může způsobit problémy.

22
Čelí se tomu tím, že se do štandu zabuduje třetí pevný bod (může jich být i více) někde níže
pod stávajícími dvěmi pevnými jistícími body, a ten se spojí pomocí další, druhé smyčky s
původní dvouramennou smyčkou s plovoucí karabinou, které tak bude bráněno v překlopení
směrem nahoru (viz.obrázek dole).

Podobně se řeší i nebezpečí, kdy dva hlavní jistící body, v nichž je upnuta dvouramenná
smyčka, jsou např. vklíněnce, nebo smyčky, kterým hrozí při zatížení směrem nahoru, že se
vysmeknou ven ze skály (čímž by byl zcela zničen štand!!).

Proč se rozeznává zatížení směrem nahoru a dolů? Je-li jištěno ze stěnového stanoviště, tak
prvolezec odlézající od tohoto stanoviště směrem nahoru bude do doby, než si zbuduje první
postupové jištění, padat až dolů pod ono jistící stanoviště, a toto jistící stanoviště bude
zatíženo směrem dolů. Stanoviště bude rovněž zatíženo směrem dolů, když se k němu dobírá
druholezec lezoucí zespodu k stanovišti. A naopak když prvolezec od stanoviště odlézá a
zbuduje si první postupové jištění a zapne do něj lano (nebo později do jakéhokoliv dalšího
výše položeného), bude po jeho pádu dolů lano nyní od stanoviště nejprve vedeno nahoru k
postupovému jištění, a až pak dolů k spadlému lezci. Jistící stanoviště tak bude zatíženo
směrem nahoru. Lépe vše vysvětlí obrázek č.109 [6].

23
Odsazení jistícího stanoviště

Poměrně častou situací je, že na vrcholu skály nebo skalní věže se jistící (kotevní) bod, jako je
např. kruh, kmen stromu, skalní hrot, apod., nachází nevhodně až daleko od okraje stěny.
Prvolezec tak dosáhne vrcholové plošiny, a k vlastnímu štandu musí ještě dokráčet pěšky po
rovině. Osadí na kotevní bod jistící pomůcku, a nyní se nachází v nešikovné pozici - je
uprostřed vrcholového plató, a za a) nevidí dolů do stěny na druholezce, b) silně mu drhne
lano vedoucí k druholezci o horní hranu stěny. Nu a právě tato situace se řeší tzv. odsazením
jistícího stanoviště.

Do karabiny s pojistkou na kotevním bodě se cvakne lano pomocí Lodního uzlu, a to tak, aby
vzdálenost od Lodního uzlu k navazovacímu uzlu prvolezce (jističe) byla stejně dlouhá jako
vzdálenost od Lodního uzlu k okraji stěny. Odměřit vzdálenost správně je věc zvyku, a na
poprvé to stejně většinou nevyjde úplně přesně. Nic nevadí - lano jde v Lodním uzlu snadno
posouvat, a to dokonce aniž by se lano muselo z karabiny vyndávat. To je veliká výhoda.
Uvědomme si, že je tam cvaknuté lano vedoucí od prvolezce (jističe) - jedná se totiž o jeho
sebejištění. Takže jistič, budující odsazení štandu, může regulovat délku tohoto sebejistícího
pramene lana, a při tom je stále jištěn. Když má optimální délku vyladěnou, Lodní uzel utáhne
a přesune se na okraj skály, a vyzkouší si, zda může pohodlně stát na okraji skály. Poté vezme
druhý pramen lana, který vede od Lodního uzlu (a vede dolů do stěny k druholezci), a na něm
naváže Vůdcovskou smyčku ("Krejčík"). Do této smyčky se připne karabinou s pojistkou
jistící pomůcka. Do jistící pomůcky se pak založí lano vedoucí k druholezci. Odsazení štandu
je hotové.

Pro lepší pochopení je zde obrázek [6b]. Detailnější pohled na spojení lana s jističem a jistící
pomůckou je zde na obrázku [6c].

24
Tip: Je dobré myslet na průtažnost lana! Je-li odsazení delší, bude protažení lana větší. Jistící
pomůcka by se na pramen lana neměla osazovat těsně k okraji stěny, protože když si
druholezec odsedne, může díky protažení lana být stažena dolů pod nohy jističe. Její obsluha
je pak krkolomná, v horším případě nemožná. Jistící pomůcku by tedy měl mít jistič osazenou
tak cca 1 m nahoře před sebou.

25
Odsazení jistícího stanoviště má tyto výhody: 1.Jistič vidí dolů do stěny na druholezce,
2.Dobírání lana je snazší, neboť nedrhne lano o horní okraj stěny, 3.Protože nedrhne lano o
okraj stěny, není lano tolik odíráno, což šetří oplet lana, 4.Na skalách z měkkých hornin (např.
pískovec) se nebrousí lanem okraj stěny, šetří se příroda!!!

Statické a dynamické jištění

Ta část lana, která je mezi jistící pomůckou a lezcem se nazývá "aktivní část lana", a ta část lana, která je mezi
jistící pomůckou a smotaným paklíkem lana, se nazývá "neaktivní část lana".

Statické jištění předpokládá po zatížení lana spadlým lezcem pevné uchopení neaktivní části
lana vycházející z jistící pomůcky a jeho udržení tak, aby lano jistící pomůckou
neprokluzovalo. Hodí se především pro jištění druholezců, pro jištění při lezení s horním
lanem, při snaze neprodloužit dráhu pádu (když je padající ohrožen dopadem na nějaký skalní
výčnělek, polici, či přímo zem).

Dynamické jištění předpokládá ponechání určité části lana k prokluzu v jistící pomůcce. Po
dobu prokluzu se pádová síla přeměňuje na práci lana při tření o jistící pomůcku. Zbylou část
pádové síly pak zadrží jistič rukou svírající neaktivní část lana vycházejícího z jistící
pomůcky. Hodí se pro zachycení pádu prvolezců, a ve všech situacích, kdy vzniká prudké,
silné zatížení jistícího stanoviště.

Dynamické jištění má však i svůj rub, a tím je prodloužení délky pádu. Při prodloužení délky
pádu se může padající zranit o různé skalní výčnělky, police a lávky, které se pod ním mohou
nacházet.

Optimální rozsah brzdné síly. Na obrázku dole jsou dva grafy (osa x je délka brzdné dráhy
lezce, tedy stavu, kdy už na lezce působí lano; osa y uvádí hodnoty pádové síly vyvinuté
padajícím lezcem, která působí v laně). Graf vlevo znázorňuje statické jištění. Při zachycení
pádu dochází k protahování lana, což je způsob deformace. Budeme-li jistit staticky, tak na
tlumení pádové síly se podílí právě jen toto protáhnutí lana (stlačení svalové hmoty těla lezce,
tření lana v karabinách a o povrch skály, apod. pro tentokrát ignorujme jako zanedbatelné).
Tato deformační práce lana je označena Ad, a její velikost odpovídá vyšrafované ploše. A
nyní ke grafu vpravo, který znázorňuje dynamické jištění. Při dynamickém jištění pádová síla
působí na lano deformačně jen do velikosti brzdné síly jistící pomůcky. Čili lano se protáhne
(zdeformuje) méně, a dál již jen probíhá prokluz lana v jistící pomůcce. Tento prokluz pak
zastaví jistič zatažením ruky za neaktivní část lana. Práce vykonaná prokluzem lana v jistící
pomůcce je označena Ap, a její velikost odpovídá vyšrafované ploše.

26
Z uvedených grafů jasně vyplývá, jak dynamické jištění snižuje možnost přenášení pádové
síly po laně na jistící body. Při statickém jištění pádová síla dosahovala 8 kN, při dynamickém
jen 4 kN. Při dynamickém jištění se tak na jistící body přenese menší síla. Bohužel za cenu
prodloužení pádu. Zatímco při statickém jištění byla brzdná dráha jen 3 m. Při dynamickém
jištění byla až 4 m. Ovšem práce musí být v obou případech vykonaná stejná. Vyšrafovaná
plocha (Ad) z grafu vlevo se rovná vyšrafovaným plochám (Ad + Ap) grafu vpravo.

Poznámka: Příklady z grafů nejsou absolutně přesné, co se fyzikálních dějů týče, jsou to jen trochu zjednodušené
příklady, tak, aby byla problematika snáze pochopitelná.

Shrneme-li si to, docházíme k poznání, že při dynamickém jištění můžeme jistit s malou
brzdnou silou (výhoda) s dlouhým prokluzem (nevýhoda), anebo s velkou brzdnou silou
(nevýhoda) s malým prokluzem (výhoda). Jak vidno, požadavky jsou protichůdné, řešit je to
nutné kompromisem. A ten se nazývá optimální rozsah brždění. Pokusy bylo zjištěno, že
optimální brzdná síla je v rozmezí 2,5 kN až 4,5 kN. Čili to je ta síla, kterou musí klást jistící
pomůcka během prokluzu.

Dobrá metoda dynamického jištění by měla splňovat tyto požadavky: 1.Spolehlivost při
kterémkoliv směru zatížení; 2.Optimální rozsah brždění; 3.Její funkčnost musí být v souladu s
reflexivními reakcemi člověka; 4.Jednoduchost a přehlednost (výstižný výraz je
"blbuvzdornost"); 5.Možnost jištění bez kožených rukavic; 6.Možnost ji používat jak pro
jištění prvolezce, tak i druholezce;

Jistící metoda UIAA

Bezpečná jistící metoda. Vhodná jak pro jištění prvolezce, tak druholezce. Poskytuje
dostatečný brzdný účinek, a to až tak, že jistič při zadržení i silného pádu nemusí mít kožené
rukavice. Funguje stejně jak v zatížení směrem nahoru, tak i dolů. Poloviční lodní uzel se při
změně směru zatížení pouze na karabině překlopí vzhůru nohama (je doprovázeno mírným
cuknutím), ale stále je pořád stejně účinný.

K jejímu používání je nutno mít karabinu HMS (karabina s víceméně pravidelným

hruškovitým tvarem) nejlépe s automatickou pojistkou nebo alespoň se šroubovací pojistkou.
Lano se na tuto HMS karabinu váže poloviční lodní smyčkou.

27
Polovičním lodní smyčkou lze provádět jak statické jištění, tak i dynamické jištění.

Odpadne-li spolulezec do jištění, a jistič potřebuje pro další činnost (např. práce na záchraně
spolulezce) volné obě ruce, provede se zablokování lana, jak je ukázáno na obrázku dole.

Aby se tento blokovací uzel nerozvázal, je dobré smyčku tohoto uzlu připnout karabinou k
jakékoliv pevné části štandu (např. k jistící karabině, kruhu, řetězu, apod.), anebo k
zatíženému prameni lana.

Toto zablokování lana je možno použít i při jištění s jinými jistícími pomůckami, jako např. s Osmou, Stichtovou
brzdou, košíčkem, atd.

Určitou nevýhodou jistící metody UIAA je kroucení lana, které při jejím používání vzniká, ale
to je jen vada na pohodlnosti, před kterou by bezpečnost měla mít přednost.

Při lezení více délkové trasy může kroucení lana být už nepříjemné, pak se na stanovišti jeden lezec z lana
odváže (poté, co si zbuduje jiné sebejištění), nastřádané kličky zkrouceného lana na konci lana odmotá buď
protisměrným kroucením, anebo konec lana vyvěsí dolů a nechá jej odkroutit se. Pak se znova naváže, a
pokračuje se v lezení.

Je-li metodou UIAA jištěn prvolezec, je nutno dávat pozor, zda není lano v kontaktu s
pojistkou zámku karabiny HMS. Třením lana může být pojistka odklopena (odšroubována), a

28
poté se lano může snadno přitlačením na zámek karabiny vysmeknout ven. Následně dojde k
rozvázání poloviční lodní smyčky a ztrátě jištění - viz.obrázek [7].

Aby se této nehodě bránilo, je nutné mít karabinu HMS nastavenou tak, aby její zámek byl
orientován na opačnou stranu, než je vedeno lano (přesněji neaktivní část lana) - viz.obr.106.
Praváci by měli mít zámek karabiny HMS nalevo (protože neaktivní část lana potřebují držet
v pravé, zručné ruce - tudíž lano tahají napravo), a obdobně leváci by měli mít zámek
karabiny HMS napravo, neboť svou levou, zručnou rukou tahají lano doleva.

Jistící metoda UIAA jde použít i na dvojité lano (dvojče), oba dva prameny lana je možno
navázat na jednu karabinu HMS společným polovičním lodním uzlem. Při lezení s poloviční
lanem (půlky) “metodou střídavého zapínání lana do postupového jištění” je nutno mít pro
každý pramen lana jednu karabinu HMS, v každé jen jeden pramen lana.

Brzdná poloha lana v jistící pomůcce

Častým problémem jistících metod s rozličnými jistícími pomůckami je ten, že tyto pomůcky
poskytují lanu dostatečný brzdný účinek jen v jednom, optimálním směru zatížení.

Nejprve: Čím je lano v jistící pomůcce víckrát protaženo, obtočeno, v čím ostřejším úhlu je
ohnuto, tím je více brzděno. Drtivá většina jistících pomůcek umožňuje různé polohy lana.
Pro určité zjednodušení se používá přirovnání k písmenu U a písmenu S. Při poloze U je lano

29
v jistící pomůcce vlastně jen jednou ohnuto, brzdný účinek je malý. Při poloze S je lano v
jistící pomůcce vícekrát ohnuté, a brzdný účinek je větší. Někdy se pro toto zvětšení brzdného
účinku používají výrazy: "uzamknout lano (v jistící pomůcce)", "zaklesnout lano", brzdná
poloha", apod. Viz.obrázek [8a].

Vše lépe ještě vysvětlí obrázek [8b], kde je použita k jištění Osma.

Za druhé: Tu část lana, která je mezi jistící pomůckou a lezcem, nazvěme "aktivní část lana",
a tu část lana, která je mezi jistící pomůckou a smotaným paklíkem lana, nazvěme "neaktivní
část lana".

Dále se vychází z poznatku, že lidskou přirozeností je při ohrožení (leknutí se) stáhnout ruce k
tělu, schoulit se, zatnout prsty. Toť podmíněný reflex. Jistič na štandu, který chytá
neočekávaný pád prvolezce není zrovna v klidu. Ten má důvod se pořádně leknout.

Příklad pro přímé jištění prvolezce ve stěnovém štandu: Pokud jistič svírá neaktivní část lana
vedoucího z jistící pomůcky v ruce, je vcelku pravděpodobné, že bude při zachycování pádu
za tuto část lana tahat k sobě - k tělu. Pokud je aktivní část lana od jistící pomůcky tažena
nahoru (k postupovému jištění), potud je vše v pořádku. Podmíněný reflex se shoduje se
správnou reakcí, lano je správně nastaveno do brzdné polohy. Jakmile však prvolezec padá
přímo do štandu (tedy nemá postupové jištění a padá pod štand), je jističovo přitažení ruky s

30
lanem k tělu chybné. Správně by měl v tento okamžik ruku s neaktivním lanem vycházejícím
z jistící pomůcky zvednout nahoru (nastavit do brzdné polohy). To je však proti reflexu, a
není jednoduché to zvládnout. (Pro lepší pochopení je dobré se znova podívat na obrázek
č.109 [9].

Možná řešení problému:

1. Jistič se musí soustředit, musí být chladnokrevný, a do té doby, než prvolezec zbuduje
první postupové jištění, musí jistič být připraven lano nastavit do brzdné polohy i proti svému
reflexu. Nepodceňovat! Jistič nesmí být ničím rozptylován, musí se soustředit.

Pozor! Pádem prvolezce může dojít k vytržení všech postupových jištění. Tedy zpočátku pádu bude jistič
správně a v souladu s reflexem tahat za neaktivní část lana k tělu, neboť jistící pomůcka bude zatížena směrem
nahoru k nejvýše dosaženému postupovému jištění. Ale poté, co se vytrhnou postupová jištění, dopadne
prvolezec přímo do štandu, a to už bude jistící pomůcka zatížena ve směru dolů. Během 2-3 vteřin vlastně
dochází k naprosté změně situace. A to za pořádného rachotu - prvolezec se řítí dolů, trhají se vklíněnce a skoby
ze skály, padá kamení… a jistič musí střelhbitě reagovat proti svému přirozenému reflexu. Opravdu, jistič musí
být chladnokrevný a zkušený.

2. Jistit nepřímo.

----

Pokud je jištěno ze země (či z místa odkud nejde nikam spadnout) problém se změnou směru zatížení odpadá,
neboť jaksi není možno, aby prvolezec spadl pod štand (respektivě pod zem ☺ ). Jediné, na co by měl jistič dbát,
je postavení se k jistící pomůcce při přímém jištění (tedy když je jistící pomůcka přímo připojena k pevným
částem štandu, např. ke kmenu stromu). Jistič by měl být tělem postaven tak, aby při reflexivním zatažení za
neaktivní část lana nastavil lano do brzdné polohy.

31
Jistící pomůcky, které optimálně jistí jen v jednom směru jsou /z těch nejpoužívanějších/:

• Osma - viz.obrázek [9a] při poloze "U" = malá brzdná síla

• rychlá Osma - viz.obrázek [9b] při poloze "U" = malá brzdná síla

• "Košíček" (někdy se používá pojmenování ATC) - viz.obrázek [9c] při poloze "U" =
malá brdná síla; Košíček je variací Stichtovy brzdy - ta často ve slangu zvaná "

32
 prasečí rypák"

Rychlá Osma - Někteří lidé se takto jistí, když mají pocit, že lano jde osmou posunovat
ztuha. Jedná se o nebezpečnou metodu jištění, lano takto provléklé osmou je jen málo
brzděno! A to ať už je lano vedeno ve tvaru "S" nebo nedejbože "U". Prostě to brzdí málo. Je
to metoda pohodlných lemplů, kteří si koledují o úraz.

Samosvorná jistící pomůcka Gri-gri od firmy Petzl - Pro obousměrné zatížení je sice
funkční, když se reflexivně zatáhne za neaktivní část lana vedoucího z pomůcky směrem k
tělu (jističe), ale je nutno podotknout, že tato jistící pomůcka má (poměrně oprávněně) řadu
kritiků. Na Gri-gri je totiž blokující páčka, a ta se uvolňuje přitažením k tělu. Drží-li jistič tuto
páčku v ruce, což bývá, může se opět obdobně leknout při neočekávaném pádu prvolezce, a
omylem ji k sobě přitáhnout - viz.obrázek [10].

33
 Pokud v tu chvíli nedrží neaktivní část lana v ruce, následuje pak volný pád prvolezce na
zem. Další možnou nehodou je z pohodlnosti stisknutí výkyvného palce Gri-gri při posouvání
lana vzhůru, např. při podávání lana nahoru prvolezci, který jej vytahuje pro zapnutí do
karabiny postupového jištění - viz.obrázek [11].

Pokud v tento moment jistič nedrží neaktivní

část lana, a prvolezec během zapínání postupového jištění spadne, jistič se lekne, nechá
stisknutý výkyvný palec Gri-gri, a lano bude volně prokluzovat. Prvolezec se zřítí.

---

Tabulka výhod a nevýhod přímého a nepřímého jištění

prvolezce ve stěnovém štandu:
Způsob Výhody Nevýhody a komplikace
jištění ve
stěnovém
štandu
Přímé jištění jistič není při zachycení pádu jistící body štandu jsou okamžitě a
strháván, nezraní se nárazem přímo zatěžovány, štand musí být
o skálu, nelekne se a nepustí pevný
lano z rukou

jistič může hned po zachycení při použití jistící pomůcky, která

pádu zablokovat lano a vydat optimálně brzdí jen v jednom
se poskytnout první pomoc směru zatížení (např. osma,
Stichtova brzda,...) hrozí
nebezpečí: pokud nepůjde blízko
nad štandem založit první
postupové jištění, bude prvolezec
padat přímo do štandu a jistič bude
muset jistící rukou manipulovat v
rozporu s podmíněným reflexem

34
Nepřímé záchytný náraz působí
jištění nejprve na tělo jističe, který je
nadzvednut (stržen), což
tlumí působení pádové síly na
jistící body stanoviště
první postupové jištění musí (!!!)
těsně nad štandem nebo přímo v
něm; jistič se musí pod štand
zavěsit v trochu delším
odsedáváku; ve výsledku musí být
jistící pomůcka připnutá k úvazu
jističe aspoň o 1 - 1,5 m níž, než
ono první postupové jištění

jistič při použití jistící při stržení (nahození na skálu) se

pomůcky, která optimálně
jistí jen v jednom směru
zatížení (např. osma,
Stichtova brzda,...), drží lano
ve správné brzdné poloze i při
reflexivním zatáhnutí jistící
rukou
jistič může nárazem na skálu zranit
a pustit lano, zvláště pozor na
skalnaté převisy nad hlavou jističe!
Také při nahození se někteří lidé
lekají a panikaří.
po zachycení pádu je jistič vázán
na jistící řetězec, nemůže jej
opustit (např. pro poskytnutí první
pomoci); musí se pomocí
překlenovací prusíkovací smyčky
vyvázat ven z jistícího řetězce

Jak je z uvedeného zřejmé, není jednoduché určit, která z možností je lepší. Dávat proto v
tomto směru rady je nevděčným úkolem. Pro rozhodnutí, kterou z uvedených možností jištění
ve stěnovém štandu použít je nutno vzít v úvahu kdo jistí (zda zkušený horolezec, či
začátečník, zda borec zvyklý na bolest, nebo útlocitný člověk, a jaká je schopnost jističe se
soustředit), dále jaká je skála a jištění v ní (zda pevná, kompaktní skála s pevným jištěním,
nebo lámavá skála), kdy půjde založit první postupové jištění a jak bude pevné, apod. Tváří v
tvář těmto otázkám nelze než doporučit: 1.zvláště začátečníkům, jistit se ve stěnovém štandu
poloviční smyčkou na karabině HMS; 2.to, zda použít přímé nebo nepříme jištění přizpůsobit
konkrétním podmínkám toho kterého výstupu.

Odkazy související s tématem:

Podrobnější informace o propojování vícero jistících bodů na stanovišti smyčkou na stránce

Propojovací smyčka na jistícím stanovišti.

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

O jistících pomůckách, jejich schopnosti poskytovat brzdný účinek a jejich zrádných vlastnostech vyšel
zajímavý článek v časopise Montana č.5/1998.

35
1.3 Propojovací smyčka na jistícím
stanovišti

Jistící stanoviště ("štand") je mnohdy žádoucí mít ukotvené na dvou nebo i více jistících
bodech. Jednotlivé jistící body se vzájemně propojí smyčkou, proto název propojovací
smyčka. V horolezeckém slangu se pak často užívá pojmenování "pavouk". Do propojovací
smyčky se cvaká jistící pomůcka.

Proč se to dělá?

Jsou především dva důvody: 1) zálohování jištění; když se jeden jistící bod vytrhne, tak se
štand nezřítí do propasti, ale ještě pád zachytí druhý jistící bod. 2) rozložení síly; pokud je
štand rozumně udělaný, tak každý jeden jistící bod nese méně síly, než kdyby byl použit
samotný; toto je velmi výhodná vlastnost do lámavé skály, snižuje se pravděpodobnost, že
bude celý štand ze skály vyrván.

Existují dva nejpoužívanější způsoby, jak propojovací smyčku osadit. Podle zemí, kde se
uvedené způsoby používají, lze je pojmenovat jako:

• anglosaský způsob
• německý způsob

Anglosaský způsob Německý způsob

Každý z těchto způsobů má své výhody i nevýhody. K uvědomění si výhod a nevýhod je

nutno opět říci podstatné - Proč se vlastně toto propojení dvou jistících bodů se dělá? 1)
zálohování; 2) rozložení síly.

Pozor! Při rozložení síly se pochopitelně uplatňuje vektorové skládání sil, tak jak jej známe z
mechanické fyziky. Ramena smyčky musí svírat nejlépe úhel menší než 60°, ještě 90°
jakžtakž ujde. Velmi tupý úhel mezi rameny smyčky může situaci zhoršit, jistící body budou
zatíženy více, než kdyby v tom byl kterýkoliv z nich sám!!!

36
Anglosaský způsob

Sestrojení: Předpokládejme dva jistící body. Do okruhu spojená (poměrně dlouhá!!) smyčka
se svými protilehlými konci cvakne do karabin v jistících bodech, dva souběžné prameny
smyčky jsou prověšeny v oblouku dolů. Vrchol dolního oblouku (ohyb) srovnáme do přímky,
vytvoříme tak vlastně snop čtyř pramenů smyčky. Nyní tímto celým snopem pramenů
navážeme vůdcovskou smyčku - viz. obrázek [1].

Prameny smyčky ať jsou v uzlu pěkně srovnané! Uzel musí být umístěn
tak, aby obě ramena smyčky byly při tahu za centrální oko vůdcovské smyčky napnuté!

Je možno též vázat osmičkový uzel, zvláště máme-li tušení, že bude propojovací smyčka
hodně zatížena a uzel se fest utáhne, ale pak je třeba si uvědomit, že navázání osmičkového
uzlu sebere ještě více smyčky, nutno mít dostatečně dlouhou smyčku.

Základní vlastností anglosaského způsobu je fakt, že centrální karabina, do které se umísťuje

jistící pomůcka, je fixovaná v oku smyčky. Podmínku rozložení síly tak anglosaský způsob

37
splňuje jen tehdy, když je centrální karabina zatížená jen v jednom určitém směru - viz.
obrázek [2]

- tehdy jsou obě ramena smyčky napnutá. Poté co se ale směr zatížení změní, posune se do
strany, přejde všechno zatížení jen na jedno rameno smyčky, druhé rameno bude zcela
nezatížené - viz. obrázek [3].

38
Jak se může změnit směr zatížení? Hlavně při jištění, dobírání druholezce. Horolezecký výstup nemusí vždy vést
rovně v linii spádnice. Pokud v cestě jsou traverzy (postup v horizontálním směru), tak se pochopitelně směr
vedení lana (a tím i směr zatížení) mění. Je to velmi časté zvláště v členitém terénu, kde je člověk nucen
kličkovat mezi jednotlivými skalními útvary.

Na druhou stranu ale anglosaský způsob má tu výhodu, že dojde-li k vytržení jednoho

jistícího bodu, tak druhý pramen smyčky převezme téměř ihned úlohu zadržení síly. Závisí to
na tom, jak rovnoměrně budou v momentě destrukce jistícího bodu zatíženy ramena smyčky.
Pokud by totiž jeden pramen byl volný - ona situace z obrázku [3] - tak by v případě
destrukce zatěžovaného pramene vznikl malinký pád, trvají po dobu, než se druhý pramen
napne. Z logiky věci však plyne, že by to bylo je malé cuknutí v řádu několika centimetrů.

Německý způsob

Sestrojení: Předpokládejme dva jistící body. Do okruhu spojená smyčka se svými

protilehlými konci cvakne do karabin v jistících bodech, dva souběžné prameny smyčky jsou
prověšeny v oblouku dolů. Na jednom prameni se udělá překroucením závit, čímž vznikne
oko závitu. Skrze něj se procvakne centrální karabina, do které se zároveň jako průběžný
vloží i druhý pramen smyčky - viz. obrázek [4].

Nespornou výhodou německého způsobu je fakt, že centrální karabina, do které se umísťuje

jistící pomůcka, je tzv. plovoucí. To znamená, že se může ve smyčce volně posunovat do
stran. Přitom jsou ale ramena smyčky stále napnuté a především rovnoměrně zatížené.
Německý způsob tak dobře zajišťuje rozložení síly.

Nevýhodou německého způsobu je fakt, že po vytržení jednoho z jistících bodů centrální

karabina spadne o cca polovinu délky smyčky, v praxi to bývá tak 1/2 až 3/4 metru. Byť to
bude pád relativně krátký, přesto při něm vznikne nepříjemný ráz (laicky řečeno vznikne
náraz, bude působit citelně větší síla, než jen pouhá tíha).

Aby se tato nevýhoda německého způsobu zmírnila, je možno na rameni smyčky navázat
vůdcovský uzel. Tím se rameno zkrátí - viz. obrázek [5]

39
- předpokládejme, že levé jištění je podezřelé, labilní, proto je na levém rameni propojovací
smyčky uzel. Když se levé jištění vtrhne (na obrázku jistící bod A), tak centrální karabina
nebude nikam hluboko padat, ale po cca 15 cm se zarazí o uzel.

Pochopitelně může nastat situace, kdy oba dva jistící body jsou podezřelé a panuje oprávněná
obava, že se může vytrhnout ze skály kterýkoliv z nich. Pak je možno vůdcovské uzly navázat
na obou ramenech smyčky - viz. obrázek [6].

40
Tím se ale samozřejmě zkrátí ramena smyčky, a omezí se tak prostor pro posunování
("plavání") karabiny. Jistič na štandu si musí ve fantazii vymodelovat situaci, jak bude
vypadat průběh jištění, a vůdcovské uzly navázat na smyčce v takových vzdálenostech, aby
byl systém funkční. Chce to cvik a praxi, časem získá člověk schopnost správného odhadu.

Co je lepší ?

Těžko říci, který ze způsobů je lepší, každý má své pro i proti. Obecně lze říci, že německý
způsob je lepší pro to, aby k vytržení jistícího bodu nedošlo, protože důsledněji zajišťuje
rozložení síly, každý jeden jistící bod je zatěžován menší silou. Má plovoucí karabinu, a tato
vlastnost je obrovskou výhodou. Tento způsob je, dalo by se říci preventivní, snaží se bránit
vzniku katastrofy. Nebezpečí propadnutí centrální karabiny po vytržení jednoho z jistících
bodu lze zmírnit navázáním uzlu na rameni smyčky.

Anglosaský způsob se tak uplatní ponejvíce tam, kde právě plovoucí karabinu nepotřebujeme,
respektivě jsme s to bezpečně určit, že tuto vlastnost nebudeme potřebovat. To jsme schopni
říci pouze v terénu, který dobře známe, již jsme v něm mnohokrát lezli, a víme tudíž, jak
výstup bude probíhat a jaký bude vždy směr zatížení.

Zálohovat, zálohovat, a zálohovat !

Štand musí být jistota. Jsou-li ve skále četné možnosti zajištění (pukliny pro zatlučení skoby,
založení vklíněnců, smyček, atd.), a máme-li na to dostatek materiálu, neměla by být lenost
tou příčinou, že neuděláme pořádný štand. I když jsme už založili propojovací smyčku,
můžeme do systému vložit další jištění, které bude na propojovací smyčce zcela nezávislé -
viz. obrázek [7].

41
Vícero jistících bodů

Smyčka nemusí propojovat vždy jen dva jistící body. Teoreticky jich může být i tři, čtyři,
pět,... Má to na první pohled jednu výhodu - zmenšuje se podíl zatížení, který připadá na
každý jeden jistící bod. Ale přesto se propojování tolika jistících bodů jednou smyčkou v
praxi příliš nedělá.

U anglosaského způsobu je potíž ve vázání centrální smyčky, která je tak tvořena snopem
mnoha pramenů smyček. Rovněž to klade požadavek na délku smyčky, která musí být až
obrovsky dlouhá. A to je zase na štíru s požadavkem na skladnosti při transportu během lezení
(lezec má kolem trupu strašné množství omotaných ok smyčky; případně na sedáku má obří
bambuli smotku smyčky, která překáží při lezení; pokud má smyčku v batohu, nemá ji hned
po ruce, atd.).

U německého způsobu nastává potíž s posunováním ("plaváním") karabiny. Je-li

překroucením vzniklých závitů mnoho, nastává mezi prameny smyčky příliš velké tření, a to
karabinu brzdí, zadrhuje se.

Z praktického hlediska je tak dobré propojit smyčkou nejvýše tři jistící body - viz. obrázek [8]

, kde je ukázka, jak sestrojit propojení německým způsobem na třech jistících bodech.

Zkrátka, je-li k dispozici více jistících bodů, je lepší spíše vytvořit několik menších propojení,
na sobě zprvu nezávislých, a ty pak pospojovat. Což je vlastně stejný princip, jak bylo řečeno
v části výše - zálohovat, zálohovat, zálohovat...

Jak je to špatně

Chyba při anglosaském způsobu propojení

1. Uzel centrální smyčky není navázán na takovém místě, aby byla obě ramena smyčky stejně
napnutá, je zatěžováno jen jedno rameno.

Chyby při německém způsobu propojení

42
1. Centrální karabina je cvaknutá na oba dva prameny smyčky, ale na žádném z pramenů není
překroucením utvořený závit. Oba dva prameny smyčku jsou centrální karabinou prostě
vedeny jen jako průběžné. V případě vytržení jednoho z jistících bodů se centrální karabina
sveze po smyčce dolů, vyklouzne ze smyčky ven. Následuje zřícení.

2. Centrální karabina je cvaknutá jen na jeden pramen smyčky. Druhý pramen je napnutý jen
mezi jistícími body. Smyčka vlastně tvoří do okruhu trojúhelník, v jehož vrcholech jsou
postupně první a druhý jistící bod, a centrální karabina - viz. obrázek [9].

Jsou nevhodně zatěžovány jistící body, směr zatížení je příliš vodorovný, čili nesouhlasný s
tím, že tah od spadlého lezce bude působit více po svislici. Například horizontální skoby ve
vodorovné puklině jsou ohroženy tím, že se vykroutí tahem do strany ven.

Několik rad závěrem...

Centrální karabina, jakož i karabiny spojující propojovací smyčku s jistícími body, ať jsou s
pojistkou zámku!

Je možno použít smyčku do okruhu spojenou uzlem, ale lepší je popruhová smyčka spojená
šitým švem. Ať však použijeme jakoukoliv, místo spoje (uzel, šev) nechť není - a) v místě
ohybu smyčky; b) v uzlu centrální smyčky při anglosaském způsobu; c) v prostoru, kde se
posunuje ("plave") karabina při německém způsobu.

Odkazy související s tématem:

Souhrnné informace o jistících stanovištích, o jištění na nich, jak tvořit jistící stanoviště - viz.
stránka Jistící stanoviště.

43
1.4 Jištění přes tělo

Jištěním přes tělo se nazývá takový způsob jištění, kdy jistící pomůcka (osma, karabina HMS,
Gri-gri,...) není zapnuta k nějakému pevnému jištění (kruh, nýt, kmen stromu,...), ale jistič ji
má připnutou ke svému sedacímu úvazu. Takové jištění se smí provádět pouze v místě, odkud
jistič nemůže nikam spadnout! I přesto tento způsob jištění v sobě skrývá několik zrádností.

Jištěním přes tělo se také nazývá způsob, kdy má jistič jen lano omotané kolem trupu těla. Je to poněkud
archaická metoda jištění, dnes se používá snad jen při jištění na lehčích sněhových svazích, kde nehrozí vážný
pád. Ale i tehdy musí mít jistič zbudované sebejištění, např. přes cepíny zaražené do sněhu.

Při jištění přes tělo se musí jistič nacházet těsně u skály ve spádnici prvního postupového
jištění prvolezce. Jde o to, aby při pádu prvolezce síla vyvinutá pádem působila na jističe
pouze směrem nahoru. Jistič tak bude pouze nadzdvihován, což eliminuje krátkým prokluzem
lana v jistící pomůcce. Naprosto nevhodné je, aby jistič stál daleko od skály (a ještě navíc
seděl), protože pak na něj nebude síla působit jen ve směru nahoru, ale i do strany. Jistič tak
většinou ztratí rovnováhu a nemaje se o co opřít je stržen a vláčen po zemi, v nejhorším při
větší rázové síle pádu je jistič proti skále přímo vymrštěn. O celou tu délku dráhy, kterou jistič
bude vláčen po zemi, se prodlouží dráha pádu prvolezce. Navíc hrozí, že stržením vylekaný
jistič se pustí lana, a pak prvolezec spadne volně až na zem.

Pozice jističe u skály ve spádnici prvního postupového jištění je důležitá ještě z dalšího
hlediska. Je-li jako první postupové jištění použit např. vklíněnec, smyčka s uzlem, apod.,
bývají tyto jistící pomůcky prvolezcem do skály (skalní pukliny) umístěny tak, aby vydržely
především zatížení ve směru podél skály svisle dolů. Pokud se ale jistič nalézá daleko od
skály, bude při zachycení pádu lano působit na toto první postupové jištění tvořené např.
vklíněncem nesmyslně kolmo pryč od skály. Záleží pak na tvaru skalní pukliny a tvaru jistící
pomůcky zda vydrží nebo ne. Pokud se nad tímto prvním postupovým jištěním nalézají další,
kvalitnější postupové jistící body, není vytržení prvního vklíněnce tak nebezpečné. Ale je-li
nad takovým prvním vklíněncem už jen jedno jištění, je to riziko. Pokud druhé, výše položené
postupové jištění se pádem prvolezce vytrhne, a první bude nesmyslně chybou jističe
znehodnoceno, tak prvolezec spadne až na zem.

44
Jistič musí dávat pozor na to, jak vypadá skála nad místem, odkud jistí. Pokud totiž jistí
správně ve spádnici prvního postupového jištění prvolezce, může být při zachycení silnějšího
pádu nadzvednut nad zem. Pokud se na skále nad ním nacházejí větší skalní výčnělky, může
při vytažení na ně narazit a zranit se o ně. Zvláště pozor na převisy, nutno mít přilbu!

Rovněž je nebezpečné provádí-li jištění osoba, která je výrazně lehčí než prvolezec. Například
jistí-li dítě dospělého, drobná žena silnějšího muže, apod. Při razantnějším pádu hmotnějšího
prvolezce může být jistič, zvláště nenechá-li trochu proklouznout lano jistící pomůckou,
vytažen nahoru, při čem se opět jistič může leknout a pustit lano z rukou. Prvolezec pak volně
spadne až na zem, kam za ním pak velmi rychle a nekontrolovaně sjede po jistící pomůcce i
otřesený jistič.

Řešením obou posledních případů je neprovádět jištění přes tělo, ale jistit přímo za nějaký
pevný bod v terénu (kruh, skoba, smyčka okolo kmenu stromu,...). Jistič pak není zapojen do
jistícího řetězce, a při pádu jej nebude žádá síla strhávat.

45
1.5 Postupové jištění

Postupové jištění má za účel zkrátit délku pádu. Při volném lezení se do něj pomocí karabiny
zapíná pouze lano. Při technickém lezení slouží navíc i k postupu vzhůru, chytá se za něj,
přitahuje se, či se na něj stoupá nohama. Postupové jištění se dělá pouze při lezení s "dolním"
jištěním, tedy když prvolezec za sebou lano natahuje. Postupové jištění může být ve skále
osazené jako fixní (např. nýty, trvale zatlučené skoby), nebo jako přechodné (např. vklíněnce,
smyčky, friendy, apod.).

Síly zatěžující postupové jištění při pádu

Spadlý lezec vyvine svým pádem na lano určitou sílu. Zároveň ale na lano
působí zdola jistič, který zadržel lano dole v jistící pomůcce (akce a
reakce). Následkem toho se lano napne, začne v něm působit rázová síla.
Ta se přenáší i na postupová jištění, kterými lano prochází.

Je však dobré si ještě jednou uvědomit poměrně důležitou věc - na

postupové jištění působí dvě síly. Jedna se přenáší po laně vedoucím od
spadlého lezce, druhá od jističe! A postupové jištění je zatěžováno
vektorovým součtem těchto dvou sil.

Ovšem záležitost se trochu komplikuje tím, že do děje vstupuje také tření

lana o karabinu (případně karabiny) postupového jištění. Lano, protože je
pružné, se následkem zatížení protahuje, a to pochopitelně vždy ve směru
ke spadlému lezci, neboť jeho volný pád je tou akcí, která dává celému
ději energii. Napnutí lana k jističi je jen reakcí. Tření lana o karabinu tak vlastně pomáhá
brzdit pád spadlého lezce. Nu a právě o tuto zadrženou sílu je menší síla v pramenu lana
vedoucímu k jističi.

Další faktor, který má vliv na celkové zatížení postupového jištění, je úhel, který svírají oba
prameny lana (k jističi, a ke spadlému lezci). Nastává zde taková závislost - čím je úhel mezi
prameny lana ostřejší, tím je celková síla působící na postupové jištění větší, ale současně je i
větší tření lana v ohybu na karabině, takže síla působící v pramenu lana vedoucího k jističi je
menší. A naopak - čím je úhel mezi prameny lana tupější, tím je celková síla působící na
postupové jištění menší, ale také klesá síla tření lana v ohybu na karabině, takže síla působící
v pramenu lana vedoucího k jističi je větší.

Zde jsou tři modelové situace přibližně vyjadřující tuto závislost:

• oba prameny lana jsou vedeny ve spádnici - viz. obrázek [1a]

46
• pramen lana vedoucího k jističi je veden mírně bokem - viz. obrázek [1b]

• prameny lana svírání úhel 90° - viz. obrázek [1c]

47
A jaké je přesné zatížení nejvýše dosaženého postupového jištění, které pád zachytilo,
vyjádřené v kN? To nejde dopředu říci, záleží totiž na hmotnosti spadlého lezce, pádovém
faktoru, počtu postupových jištění, jejich vzájemné poloze, způsobu jištění, apod. Nicméně
byly dělány různé pokusy a měření, a z nich vzešla tato zjednodušená poučka:

• krátký pád ve velmi blízkém okolí postupového jištění ... cca 3 kN

• obvyklý pád při sportovním jištění, pád cca 5 m ... cca 6 kN
• dlouhý volný pád ... cca 15 kN

A pro zajímavost je zde ještě obrázek [1d],

který na náhodném modelovém příkladu zachycuje celý děj se vztahy jednotlivých sil
působících na postupové jištění při zachycení pádu. Červeně jsou vyznačeny hodnoty zatížení
postupových jištění, oranžově jsou vyznačeny hodnoty rázové síly (pnutí lana).

Principy těchto fyzikálních vztahů platí též pro obyčejné odsednutí si do lana, jehož druhý konec drží jistič.
Pozor na to, často si lidé myslí, že když si jen odsednou, tak postupové jištění zatěžují jen svou vahou, např. 80
kg. Ale i při odsednutí dochází k vektorovému součtu sil! Takže postupové jištění zatížené odsednutím je
namáháno víc, než si myslíme, pokud lezec váží 80 kg, tak pak cca 1,6 kN. Při razantnějším odsednutí i více,
může být až 2 kN. Vyjádřeno v kilogramech to odpovídá cca 160 - 200 kg!

48
Na co dávat pozor...

V současnosti se při sportovním lezení často používá pro zapínání lana do postupového jištění
tzv. expreska. Tak se ve slangu nazývá popruhová smyčka

sešitá tak, že na dvou koncích vznikají malá oka pro provlečení karabin (viz.obr. 22 a-e).
Používá se proto, že smyčka se díky své ohebnosti dobře přizpůsobuje pohybům lana, a tyto
pohyby se tak jen minimálně přenášejí na vlastní jištění (např. vklíněnce, apod.).

Jedna karabina na expresce se cvaká do jištění

(nýt, skoba,...) a do druhé karabiny se cvaká
lano. Karabiny použité do expresky musí mít
nosnost min. 20 kN v podélném směru při
zavřeném zámku. Ve stavu s otevřeným zámkem
musí mít nosnost min. 7 kN. Vlastní smyčka
expresky musí mít nosnost min. 22 kN. Nejlépe
se do expresek hodí karabiny tvaru “D” -
viz.obrázek [2a].

Je dobré karabiny ke smyčce připevnit gumičkou, která brání snadnému samovolnému

sklouznutí smyčky na jednu z podélných stran karabiny, kdy může dojít k zatížení karabiny
napříč (obrázek [2b], takto zatížená karabina má menší nosnost).

Je-li v expresce karabina s prohnutým zámkem, a právě touto karabinou prochází lano, tak
pozor na jeho vypadnutí ven při pádu prvolezce. Lano se může při určitém nevhodném směru
zatížení vysmeknout ven. Aby se možnost tohoto vysmeknutí lana z karabiny s prohnutým
zámkem snížila, musí se lano vést skrz karabinu s rozmyslem.

49
1. Je-li jistící prostředek postupového jištění takového charakteru, že způsobuje položení
karabin exspresky na skálu na plocho (většinou je to u nýtů), tak v jištěních po zahájení
traverzu musíme zámek karabiny orientovat na opačnou stranu, než je směr našeho postupu.

2. V případě, že je jistící prostředek postupového jištění takového charakteru, že způsobuje

postavení karabin expresky kolmo k povrchu skály (např. u stěnového kruhu), nutno vést lano
skrz karabiny jištění v traverzu shodně se směrem našeho postupu.

Je-li expreska po zapnutí ke skále položená naplocho (např. u nýtu), musí lano být skrz dolní
karabinu na expresce vedeno od zdola zadem, a ven z karabiny musí vycházet dopředu
nahoru. To proto, aby po případném pádu se lano přes dolní karabinu jen “překlopilo”. Bude-
li lano vedeno špatně - viz. obrázek [2c],

50
dojde po pádu jednak a) ke spirálovitému překroucení smyčky expresky - viz. obrázek [2d],

což není dobré (spirálovitě zkroucená smyčka je nevhodně namáhána, trpí šité švy na
expresce), b) se zvětšuje pravděpodobnost vysmeknutí lana z karabiny, jak bylo uvedeno
výše.

51
Další z možností, jak zabránit onomu vysmeknutí lana z dolní karabiny v expresce -
viz.obrázek [2e]

- je použít tzv. "JAMES-fintu". Jedná se o to, že dolní karabina se po zapnutí do lana otočí v
oku expreskové smyčky o 180° vzhůru nohama, a to tak, aby osička zámku karabiny byla
dole a zobáček karabiny nahoře. Jenže aby toto šlo udělat, nesmí být karabina k expreskové
smyčce fixována gumičkou. Hrozí tak možné samovolné posunutí karabiny do polohy, kdy
bude příčně zatížena. Rovněž manévr otočení karabiny při lezení obtěžuje, zvláště leze-li se
těžký výstup, kdy člověk potřebuje expresku hbitě cvaknout a lézt dál. Pokud se leze lehčí
výstup a lezec je v klidu, je pak otázkou, zda není lepší použít karabinu s pojistkou zámku.

Karabina cvaknutá do nýtu či skoby musí být zatížena v podélném směru. Jakékoliv
zatěžování karabiny napříč přes oko nýtu je nebezpečné. Expreska se může vycvaknout ven z
nýtu!

52
Pozor na malé skalnaté výčnělky v okolí karabin postupového jištění. Po zatížení může být
karabina přitisknuta na skálu, a nepatrný výčnělek skály může způsobit malé otevření zámku.
Karabina je pak při pádu zatížena v otevřeném stavu, kdy má výrazně nižší nosnost!

Obdobně nebezpečné je otevření zámku karabiny po nárazu na skálu, anebo i ve volném

prostoru při zachycení pádu. Dochází k němu tak, že buď při zatížení pádem je expreska
prudce přiražena ke skále, a narazí-li na ni svou zadní stranou, zámek karabiny pokračuje
setrvačností v pohybu, tedy se otevře, anebo je možnost, že karabina je ve volném prostoru a
silným cuknutím lana při zachycení pádu se karabina nakrátko dostane do vibrací při nichž se
zámek karabiny otevře - hrozí tzv. efekt “whiplash”. Otevření trvá sice jen na zlomek vteřiny
(působením pružinky v zámku je opět brzy zavřen), ale tato krátká doba se víceméně shoduje
s momentem, kdy je karabina nejvíc zatížena rázovou sílou způsobenou pádem. Opět tak
dochází k zatížení karabiny ve stavu s otevřeným zámkem, kdy má karabina nižší nosnost.
Problém částečně řeší použití karabin s drátěným zámkem (drátěný zámek je lehčí a jeho
setrvačnost není tak velká), ale k otevření zámku karabiny dojde stejně, jen na kratší dobu.
Lepším řešením je, aby karabina měla nosnost ve stavu s otevřeným zámkem aspoň 10 kN.
Zcela problém řeší použití karabiny s pojistkou zámku, která zabrání jakémukoliv
nechtěnému otevření zámku. Manipulace s karabinou s pojistkou je však pracnější.

53
Jak už bylo řečeno, efekt "whiplash" částečně tlumí použití karabiny s drátěným zámkem
(obr.22e). Drátěný zámek je totiž lehčí, a tak méně náchylný k tomu, aby poté, co byl uveden
v pohyb, měl výraznější setrvačnost. Pružinou je tak drátěný zámek velmi rychle po otevření
opět přitisknut zpět. Nicméně i přes tuto a další výhody má karabina s drátěným zámkem i pár
nevýhod - o tom více na stránce Karabina s drátěným zámkem.

Dalším nebezpečným momentem je zatížení karabiny bočním lomem. Takto zatížená karabina
vydrží je velmi málo, někdy může prasknout už při razantnějším odsednutí. Problém se řeší
tak, že se do nýtu (skoby,...) naváže popruhová, nejlépe dutá smyčka, svázaná do oka, které
sahá nížeji přes onu hranu, o níž se karabina lámala, a teprve do ní se cvakne karabina
postupového jištění.

Dutá popruhová smyčka se používá především tehdy, vyskytuje-li se v místě kontaktu smyčky a postupového
jištění ostrá hrana (bývají to především planžety nýtů). Popruh totiž má větší hranovou odolnost, než smyčky
kulatého průřezu. Tam, kde se na postupovém jištění a na skále nevyskytují ostré hrany, je možno použít i
smyčky kulatého průřezu.

Taktika budování jistícího řetězce

Je-li řetězec postupových jištění rozmístěn od lana střídavě jednou vpravo, podruhé vlevo,
musí se k cvaknutí lana do postupového jištění použít dlouhé expresky, případně smyčky s
karabinami. Cílem je dosáhnout co nejpřímějšího vedení lana (viz.č.85). Jakmile je totiž lano
vedeno "cik-cak" od jednoho postupového jištění ke druhému, tak jednak vzrůstá tření lana o
tato jištění (prvolezec ztěžka za sebou lano táhne), za druhé hrozí nebezpečí, že silnější tah
lana způsobí vypadnutí vklíněnců, pokud byly použity, neboť tah bude na vklíněnce působit
nevhodným směrem.

54
Je-li postupové jištění umístěno pod převisem, je dobré jej s lanem propojit delší expreskou.
Krátká expreska lano pod převisem příliš tlačí na hranu převisu, a tím se zvětšuje tření mezi
lanem a skálou. Postup se tak pro lezce stává namáhavým. Naopak dlouhá expreska lano z
pod převisu odkloní, a lano je tak volně vedené a na skálu není nijak tlačeno - viz.obrázek [3].

(Avšak pozor - použitím delší expresky se trochu prodlouží možná délka pádu!)

Karabiny s pojistkami v postupovém jištění

Jak bylo výše uvedeno, jsou karabiny postupového jištění v určitých situacích ohroženy tím,
že se z nich lano - při souhře nešťastných náhod - může vycvaknout ven. Není tedy o věci do
řady postupových jištění občas vložit karabinu s pojistkou zámku. (S tím má řada lidí jakési
"citové" problémy, prostě se stydí, protože toto v barevných katolozích a časopisech není, a
tudíž to není "módní". Takový přístup je vskutku směšný...) Z racionálních výtek proti
karabinám s pojistkou je nejpádnější ta, že cvakání takové karabiny je pracné a titěrné, a ve
svém důsledku může být příčinou pádu. To je jistě pravda. Když už jsme na spadnutí a
potřebujeme hbitě cvaknou jištění, je lepší zvolit karabinu bez pojistky. Ale nic nám nebrání v

55
klidných místech cesty umísťovat po určitých intervalech, např. každé čtvrté postupové
jištění, karabiny s pojistkami. Samozřejmě že velký vliv hraje konkrétní terén, jeho reliéf, a
vůbec charakter konkrétní výstupové trasy. Karabiny s pojistkami je dobré zvláště dávat do
míst, kde jištění oblézáme např. zprava doleva těsně tělem, dochází k tření mezi tělem lezce a
expreskou, nebo kde se mění směr vedení lana (na začátku a konci traverzu), kde je karabina
v kontaktu s nerovným skalním povrchem, apod - viz.obrázek [4]

s jednoduchým modelovým příkladem. Je tedy praktické mít v sadě např. osmi expresek tak
dvě až tři opatřené karabinami s pojistkami zámku.

56
Postupové jištění v traverzu

Tím, jak se většinou leze ve spádnici, jsou lidé navyklí, že druholezci nehrozí nebezpečí pádu
(vždyť si nanejvýš odsedne, že...). Omyl. Nebezpečí číhá v traverzech. Pokud druholezec v
obtížném traverzu bez postupového jištění odpadne, hrozí mu zhoupnutí se do prostoru -
"kyvadlo". Toto kyvadlo jej však může nahodit na nějakou protilehlou skálu, a neštěstí je
hotovo. Proto je nutno traverzy průběžně zajišťovat, a to i v snadných úsecích.

Příklad (obr.84): Prvolezec leze v traverzu, před obtížným místem si dá postupové jištění, přeleze ono obtížné
místo a v následujícím lehkém úseku se už nezajistí, vždyť je to lehké, a doleze až na další štand. Nyní do cesty
vyrazí druholezec. Doleze k jištění před obtížným místem, zruší jej (vycvakne z něj lano, neb leze dál) a ouvej!
Nyní musí nalézt do obtížného místa, a jištění už žádné, a jen vyhlídka na kyvadlo a rozplácnutí se na
případných protilehlých skalních výčnělcích.

Ostrá skalní hrana

Pokud je lano vedeno přes ostrou skalní hranu (přes kterou by se v případě pádu lano
přehnulo a bylo v tomto stavu zatíženo), tak je nutno co nejdříve nad onou ostrou hranou
založit postupové jištění. Lano se pak ohne v karabině postupového jištění, a k ohybu na
hraně už nedojde - viz.obrázek [5],

57
kde je použito jednoduché a dvojité (dvojče) lano, a obrázek [7],

kde je použito poloviční lano.

Při lezení s polovičním lanem (s "půlkami"): Pokud se při volném lezení jistíme polovičním
lanem tak, že každý pramen lana cvakáme samotný do karabiny postupového jištění, je při
ponechání dlouhých úseků mezi postupovými jištěními (k čemuž jsme svedeni zvláště v
lehčích terénech, a kde se ke vší smůle většinou vyskytují různé lávky, police, hroty, na
jejichž tvarech se hojně vyskytují ostré skalní hrany) nutno dávat pozor na vedení lana v
terénu. Nenechat se ukolébat pocitem klidu, že máme dvoupramenné lano a nic se nemůže
stát. Může dojít k rafinované nehodě:

Příklad: Prvolezec spadne, a jako první zachytí jeho pád nejvýše zbudované postupové jištění
prvního pramene lana, ale k nejvýše zbudovanému postupovému jištění druhého pramene
ještě ”nedoletí”. Bude-li první pramen veden někde přes ostrou skalní hranu, samotný
nevydrží a přesekne se. Pád se obnoví, ale na jeho opětném zachycení se bude už podílet jen
samotný druhý pramen lana. Narazí-li i ten na ostrou skalní hranu, také se přesekne. Pád
lezce pak skončí až na zemi.

(Zde je obrázek [6] této možné kuriózní nehody.)

58
Aby se toto nebezpečí odstranilo, je dobré (při volném lezení s "půlkou") umísťovat všechny
dvojice postupových jištění, které se nacházejí nad hranou, co možná nevíce do stejné
horizontální úrovně.

Onoho umístění obou postupových jištění do stejné horizontální úrovně jde jen těžko docílit
přesně, a tak vždy jeden pramen bude pád chytat víc, než druhý, ale budou-li jistící body
alespoň na přibližně stejné horizontální úrovni, druhý pramen lana tak bude v případě
přeseknutí či částečného poškození prvního vystaven již jen jakému si ”razantnějšímu”
odsednutí nebo jen drobně nepatrnému pádu. Zde je obrázek [8] - modré lano bude víc
namáháno, červené už jen minimálně.

Zakládání jistících bodů

Vklíněnce a jejich použití jako postupového jištění

Jištění pomocí vklíněnců je učiněné kutilství. Ale kdo jej ovládá, má při horolezectví o starost
méně. Ná úspěšnost zakládání vlíněnců má samozřejmě velký vliv vhodný tvar skalního
reliéfu. Čím je skála členitější, plná různých spár, spárek, puklin, dutin, apod., tím je
zakládání vklíněnců snazší. Jako u všeho jištění je nutno si uvědomit, že pevnost osazeného
vklíněnce i závisí na pevnosti horniny. Dobře osazený vklíněnec v drolivé skále je na nic.
Vklíněnce jsou ve svém principu to, co e ve fyzice nazývá jednoduché stroje. To znamená, že
síla, kterou vklíněnce působí na skálu, je větší, než prvotní síla působící na samotný
vklíněnec. V krajním případě dokáže zatížený vklíněnec pohnout až několika tunovým
skalním blokem!

Pokud člověk leze cestu, která nemá fixní jištění (nýty, kruhy, skoby,...), a celou cestu si
zajišťuje vklíněnci, není radno s nimi moc šetřit. Tím, že je vklíněnec do skalní pukliny jen
vložen, a nijak utemován, je značně ohrožen tím, že bude pohybujícím se lanem vyhozen z

59
pukliny ven. Jištění je tak ztraceno. Dopředu je jen těžké určit, který z použitých vklíněnců
vypadne, ale čím víc se jich osadí, tím větší je pravděpodobnost, že aspoň některý vydrží.
Proto má-li člověk možnost vklíněnec osadit, měl by tak udělat.

Rovněž lezeme-li neznámou cestu, tak nevíme, jaké přesně vklíněnece budeme cestou
potřebovat (jaký typ, jaký tvar, jakou velikost, apod.). Proto je nutno mít širší spektrum
vklíněnců, aby měl člověk na výběr, a mohl použít k zajištění ten nejoptimálnější.

Klasické vklíněnce

(Viz. obrázek [11] sady klasických vklíněnců).

Též se používá název "stoppery", "rocky", na Moravě se místy používá výraz "čoky". Princip
zakládání do skály je jednoduchý. Jde o to, najít ve skále puklinu, která je v jedné své části
širší, než tělo vklíněnce, a v jiné své části užší, než tělo vklíněnce, přičemž se puklina musí
zužovat ve směru případného zatížení pádem.

Je-li spára příliš široká a nemáme vklíněnec potřebné velikosti, je

možnost provést složení dvou vklíněnců k sobě viz. obrázek [9].

60
Nutno ale, aby vklíněnce k sobě dobře pasovaly, a také aby skalní puklina byla dobře
tvarovaná vůči vklíněncům. Jinak může být takovéto jištění dost labilní.

Někdy se stane, že skalní puklina je vodorovná, ale má několik ideálních zúžení do boku. V
takovém případě je možné provést propojení dvou vklíněnců do protitahu - viz. obrázek č.108
[10].

Ovšem pozor (!), ramena smyček od vklíněnců nesmí svírat příliš tupý úhel. To by výrazně
přispělo ke zvětšení celkové působící síly na vklíněnce při zatížení. Navíc při tomto propojení
vklíněnců (obr.108) je vklíněnec vpravo zatěžován ještě nad to více, že na něj působí daleko
větší síla, než na vklíněnec levý. (Smyčka od levého vklíněnce neprobíhá v přímce, působí na
ní dvě síly různých směrů /tj. ke vklíněnci, a ke spadlému lezci/ a vektorovým součtem sil se
výsledná zvětšená sílá přenáší na vklíněnec vpravo). Tento způsob propojení vklíněnců se smí
dělat jen ve skalní puklině v pevné a kompaktní skále!

61
Abalaky

Abalaky (či jak se také říká tricamy, excentrické

vklíněnce) je možné usadit i do skalních puklin s
rovnoběžnými stranami, a to jak do horizontálních,
tak i do vertikálních. Abalak funguje na principu
rozpírajícího se klínu. Čím víc je zatěžován, tím víc
se vzpřičuje a lépe drží. Ale u abalků pozor, při
silném zatížení se dokáží ve skalní puklině pevně
zaklesnout, a jejich vyndání je pak pracné. Rovněž
není z tohoto důvodu dobré abalaky zakládat příliš
hluboko do skalních puklin, kam až by člověk jen
těžko dosáhl prsty rukou. Nemusely by jít vyndat
ven.

Abalaky bývají opatřeny buď smyčkou z umělého vlákna, anebo oblíbenějšími ocelovými
lanky, které i způsobují určité pružení, čímž se zlepšuje upevnění abalaků ve skalní puklině.

Hexentriky

Další typem vklíněnce je hexentrik, řečený "hex". Je možné jej uložit do skalní pukliny jako
klasický vklíněnec, jak je tomu na obrázku vlevo dole.

Často se hex vyrábí jako nepravidelný

šestiboký hranol. Díky tomuto
nepravidélnému tvaru je možné hex
umístit i do rovnoběžné pukliny. Puklina
mu však musí "padnout na tělo" -
viz.obrázek [12].

62
Aby se hex v rovnoběžné puklině kvalitně vzpřičoval, je dobré, aby smyčka v hexu byla z
umělého vlákna. Někdy používané ocelové lanka vkliňovatelnost hexu spíše kazí. Hex je v
současnoti na ústupu ze scény, a je nahrazován buď abalaky, anebo populárními friendy.

Friendy

Friendy (v anglosaské části světa je možné se setkat i s názvem SLCD) jsou mechanická
vkliňovadla, to znamená, že se skládají z několika dílů vůči sobě pohyblivých. Zatažením za
ovládací páčku se čelisti friendu zúží, poté se friend vloží do skalní pukliny, ovládací páčka se
povolí, čelisti friendu se roztáhnou a vklíní se v puklině - viz.obrázek [13].

63
 Přičemž poté čím více se tahá za nosnou radlici friendu - a tamtéž se i zapíná karabina
postupového jištění - tak tím se čelisti friendu více roztahují. Vlastně čím více se friend zatíží,
tím více drží.

Nutno (!) se však vyvarovat toho, aby se friend do pukliny narval v absolutně zúženém stavu
a vklínil se tam tak. Pak je problém jej vytáhnou. Aby šel vytáhnout z pukliny ven, musí být
zachována možnost jej pro manévr vyndání ještě trochu zúžit. Naproti tomu není možno
založit friend do skalní pukliny jen volně (jako vklíněnec) nad zúžené místo ve skalní puklině.
Čelisti friendu by se mohly prolomit nahoru! Friend zkrátka musí být do pukliny vložen v
alespoň částečně zúžené poloze.

Výjimkou jsou zvláštní typy friendů, jenž mají skrze obloukovité otvory v jednotlivých dílech čelistí vedeny
kovové tyčky, které slouží jako zarážka bránící prolomení čelistí nahoru. Tyto friendy se mohou použít i jako
obyčejné vklíněnce, dají se umístit nad zúžení skalní pukliny, kterou neprojdou.

Pozor! Některé friendy mají vnitřní radlici z pevného kusu kovu, tedy neohebnou. Pokud se
takový to friend zakládá do vodorovné skalní pukliny, nesmí ona radlice být nastavena na
hranu té pukliny. Hrozí, že při zatížení pádem se radlice zlomí. Friend se do vodorovné skalní
pukliny musí zasunout celý, a ven z pukliny přes její hranu se vede smyčka připojená na
friend - viz.obrázek [14].

Pokud se celý friend s pevnou radlicí do vodorovné skalní pukliny nevejde, je ještě šance řešit
problém tak, že ze do otvoru v radlici friendu co nejblíže k hlavě friendu naváže smyčka, a ta
se vyvede ven z pukliny přes její hrahu. Radlice tak zůstane trčet ven z pukliny sama, sice
položená přes hranu pukliny, ale "odstavená" mimo případné zatížení - viz. obrázek [14b].

64
Je-li však radlice friendu z ohebného ocelového lanka, je její položení přes vodorovnou hranu
možné - viz.obrázek [15].

Friend se ve skalní puklině nesmí nijak kroutit, čelisti friendu nesmí být v takové poloze, kdy
by hrozilo jejich nerovnoměrné zatěžování - viz.obrázek [16].

Do svislé sklaní pukliny se friend nesmí založit vodorovně - viz.obrázek [17].

65
(Takto by totiž friend držel jen sílu, která by působila kolmo od povrchu skálu - tedy jakoby
chtěl spadlý lezec odletět jak pták...J ). Ve skutečnosti však lezec padá svisle dolů, a tudíž se
friend musí nastavit svisle nebo alespoň šikmo okem pro cvakání karabin dolů tak, aby
podélná osa friendu byla alespoň co nejvíce totožná se směrem případného zatížení.

---

Vklíněnce všeho druhu je samozřejmě možno vzájemně spojovat do rozličných soustav,

umožňují-li to jejich tvary. Je-li vklíněnec uložen ve skále labilně (a je ohrožen vypadnutím
od pohybů lana), je možno jeho stabilitu zvýšit protitahem za jiný vklíněnec. Dělá se to tak, že
oba vklíněnce spojí gumovým provázkem (např. obyčejný "gumicuk", co se s ním upevňují
zavazdla na autě, dlouhý tak 30 cm s oky na koncích), a karabina postupového jištění se zapne
do horního vklíněnce, který je orientován na zatížení směrem dolů - viz.obrázek [18].

Na vytahování vklíněnců a friendů ze skalních puklin je dobré být vybaven "šťáradlem" na

vklíněnce - viz. obrázek [19].

66
Jedná se o lehkou kovovou tyčku s háčkem na jednom konci, kterou můžeme vklíněnec páčit,
tahat, bodat do něj, apod. Velmi to usnadní práci.

Zvláštní skupinou vklíněnců jsou takzvané cooperheady.

Jejich tělo vklíněnce je tvořeno měkkým kovem, z něhož je vyvedeno oko z tenkého ocelového lanka. Při
zakládání jištění se tělo vklíněnce do pukliny nevkládá, ale zatlouká kladivem, čímž se tělo vklíněnce
zdeformuje a přizpůsobí tvaru skalní pukliny. Jistí se tak především v mikro-puklinách. Tento způsob jištění ale
není šetrný k přírodě. Vklíněnec už nejde ze skály vyndat, a časem podlehne korozi.

Smyčky a jejich použití jako postupové jištění

Pomocí smyček můžeme budovat postupové jištění na:

• skalních hrotech (tzv. obvodová smyčka)

• vkládáním uzlu na smyčce do skalních puklin (tzv.spárová smyčka)
• provazováním skalních hodin

Na obtočení skalního hrotu je nejlépe použít popruhové smyčky, a to šité švem. Pokud je
smyčka tvořená spojením pomocí uzlu, měla by být na skalní hrot usazena tak, aby se uzel
vůbec nebo jen minimálně dotýkal povrchu skály. Jinak hrozí, že při případném střídavém
zatěžování a odlehčování smyčky se uzel třením o skálu rozváže.

Zde je obrázek [20] postupového jištění tvořeného popruhovou smyčkou na hrotu.

67
Smyčky kulatého průřezu nejsou tak vhodné, neboť pro svůj tvar mají schopnost valivého
pohybu, a hrozí u nich, že se z hrotu snadno sesmeknou. Pokud i popruhová smyčka na hrotu
špatně drží a je ohrožena sesmeknutím pohybujícím se lanem (pohyby lana způsobuje lezec
svým lezením), dá se stabilita smyčky na hrotu vylepšit zatížením - viz.obrázek [21].

Vkládání uzlu na smyčce do skalní pukliny je v trochu podobné zakládání vklíněnců. Princip
je totožný: najít ve skále puklinu, která je v jedné své části širší, než uzel smyčky, a v jiné své
části užší, než uzel smyčky, přičemž se puklina musí zužovat ve směru případného zatížení
pádem - viz.obrázek [22].

Uzel na smyčce by se měl do skalní pukliny vkládat v mírně povoleném stavu, až teprve po
založení jej tahem za oko smyčku utáhnout. Uzel se tak lépe přizbůsobí tvaru skalní pukliny.
Koncové cancoury trčící z uzlu musí být dostatečně dlouhé, jednak aby se nerozvázal uzel, a
dále to pak usnadní druholezci vyjmutí uzlu ven ze skály.

Pozor! Uzel smyčky není tvrdý, nelze s ním zacházet úplně jak s vklíněncem. Uzel je
relativně měkký a tvárný, při zatížení se může tlakem na skálu zúžit a vysmeknout se ven ze

68
skalní pukliny. Proto má-li být jištění uzlem na smyčce co platné, musí být zúžení skalní
pukliny výrazně větší, než objem uzlu - viz.obrázek [23].

Při vkládání uzlu smyčky do skalní pukliny se používají jak smyčky kulatého průřezu, tak i
popruhy.

Skalní hodiny je nejlépe provazovat popruhem, ale ne vždy je to možné. Pokud dutina za
sloupkem hodin je příliš malá, musí se smyčka otvorem dost pracně prošťournout, a to s
ohebným popruhem moc nejde. Tehdy se často musí použít smyčka kulatého průřezu, která je
méně ohebnější.

O skalních hodinách si nemá cenu dělat iluze, jejich pevnost odpovídá jejich velikosti a druhu
horniny, ze které jsou. V žule vzácně se vyskytující hodiny jsou pevné, i když jsou menší.
Rovněž hodiny ve vápenci jsou relativně pevné. Ovšem na pískovci, kde se hodiny vyskytují
nejvíce a jsou častým postupovým jištěním, se o účinné pevnosti dá hovořit až když je
sloupek hodin tlustší jak 10 cm. Tenčí pískovcové hodiny jsou už pofiderní, a svou případnou
destrukcí představují spíše "přírodní tlumič" pádové síly.

Skalní hodiny se provazují buď "jednopramenně" (možné jen u smyček spojených uzlem;
smyčka se rozváže na jeden pramen, prostrčí se hodinami, a pak se opět spojí uzlem), anebo
"na dvojato" (už do okruhu spojená smyčka se provlékne hodinami a do obou konců smyčky
se cvakne karabina). Pozor (!) - nikdy se nesmí sloupek hodin ovázat prusíkovací /liščí/
smyčkou. Tato smyčka má tendenci se stahovat do nejužšího místa, tedy tam, kde jsou skalní
hodiny nejslabší (viz. obrázek dole - vlevo správně, vpravo špatně).

69
Skoby a jejich použití jako postupové jištění, skobování

Skalní skoby jsou kovové čepele s oky pro cvakání karabiny, zatloukají se kladivem do
tenkých skalních puklin. Podle zvyků v té které oblasti se buď nechávají trvale osazené ve
skále, anebo je druholezec ze skály opět kladivem vytluče ven, a na štandu je převezme
prvolezec k dalšímu použití.

Skoby se rozdělují podle několika kritérií.

Jednak podle druhu materiálu ze kterého jsou vyrobeny. Rozeznávají se dva druhy:

• skoby tvrdé
• skoby měkké

Tvrdé skoby se vyrábějí z tvrdých, kalených ocelí. Mají výhodu, že déle vydrží,
neopotřebovávají se tolik. Naproti tomu jejich nevýhodou je fakt, že skalní puklina jim musí
"padnout na tělo". Naproti tomu měkké skoby se tvaru skalní pukliny přizpůsobí, čepel skoby
se při zatloukání do skalní pukliny zohýbá podle tvaru pukliny. Ovšem to měkkou skobu
částečně poškodí, a její opakované zatlučení už může být problematické.

O měkkých skobách se dá říci, že ustupují ze scény a už se příliš nepoužívají. Právě měkké

skoby byly často ponechávány ve skále, protože byly zohýbány ke tvaru dané pukliny ve
skále. Dnes se už ale pro trvale osazené jištění dává přednost vrtaným skobám, jako jsou nýty
(borháky).

Dalším rozdělením skob je podle tvaru. Rozeznávají se skoby:

70
 • horizontální
• vertikální
• zvláštní typy (rurp, bong, diagonální, profilovaná,…)

Zde je obrázek [24] rozdílu mezi vertikální a horizontální skobou - a) vertikální skoba b)
horizontální skoba.

Vertikální skoby jsou dnes už také na ústupu ze scény, neboť i do svislých puklin se používají
tvrdé horizontální skoby. Co se dosáhlo při výrobě výraznější kvality v pevnosti tvrdých skob,
začalo být výhodné osazovat do svislých puklin horizontální skoby, protože při jejich zatížení
za oko, jenž je v této poloze excentricky položené vůči podélné ose čepele, se čepel skoby
vzpřičuje do boku a lépe tak drží ve skalní puklině. - Zde je obrázek [25] horizontální skoby
ve svislé puklině.

Zvláštní typy skob

Rurp. Někdy se těmto skobám ve slangu říká "žiletky". Jedná se o velmi tenké skoby určené
do mikro-trhlinek, často se zatloukají jen do hloubi několika milimetrů. Nepředstavují příliš
pevné jištění. Používají se především při technickém lezení, kdy se do nich jen opatrně
odsedává, či stoupá do nich zavěšených žebříčků či smyček.

71
Bong. Je to vlastně jen tlustá čepel, v níž jsou vyvrtány otvory v řadě za sebou. Bong se
zatluče do skalní pukliny kam až to jde, a karabina postupového jištění se cvakne do toho
otvoru, který je nejblíže k povrchu skály. Tudíž na nedotlučený bong, který třeba z půlky ještě
trčí ze skály, se nemusí vázat smyčka, aby se zkrátila případná páka (o tom problému více v
textu níže). Ať se zkrátka zatluče jakkoliv hluboko, vždy bude nějaké z jeho ok blízko u
skály.

Diagonální skoba. Její oko je položeno diagonálně (úhlopříčně) vůči rovině její čepele. Ať se
zatluče do vodorovné či svislé spáry, vždy se bude skoba při zatížení ve skalní puklině
vzpřičovat do boku, čímž lépe drží.

Profilovaná skoba. Čepel skoby je tvarovaná do určitého profilu (nejčastěji do tvaru písmen
U, V, Z). Používá se do širších skalních puklin. V současnosti je však už částečně nahrazují
malé vklíněnce.

Jedničková skoba. Název odráží podobnost tvaru skoby cifře "1". Je konstruována tak, aby se
oko skoby ve své dolní části opřelo o povrch skály, čímž se zlepší celková stabilita skoby při
zatížení. Jejím konstruktérem je J.Šádek, významný československý horolezec 50.let, později
z komunistické říše emigroval na Západ. (Obsáhlý článek o jedničkové skobě byl uveřejněn v

72
časopise Turistika-horolezectví, ročník 4, číslo 2.-.3, rok 1952, autor J.Mazáček; přetisk
tohoto článku pak v časopise Montana, ročník 1997, číslo 4., str.27).

Zatloukání skob

Čím větší je po zatlučení skoby do skalní pukliny styčná plocha čepele skoby se skálou, tím
lépe skoba drží. Problémem je, že člověk jaksi na čepel zaraženou ve skále nevidí. Jak tedy
zjistit, jak skoba ve skále drží? Jedinou praktickou pomůckou je poslouchat zvuk, který skoba
vydává při zatloukání kladivem. Je-li zvuk při zatloukání skoby zvonivý, ve vysoké tónině
(takové "diňňňňk…"), je to dobré, puklina ve skále se zužuje, a čepel skoby je v kontaktu se
skálou - viz. obr.100a. Naopak ozývá-li se tupý, dutý zvuk (takové "tlk…, tlk…"), je to
špatné, puklina ve skále se rozšiřuje a čepel skoby není v kontaktu se skálou - viz. obr.100b -,
případně je skála v místě zatloukání nekompaktní, tedy je lámavá, rozpukaná, nesourodá,
prostě hrůzná "šotolina". Rozhodně se zde nejistit!

Někdy se stane, že skoba sice dobře drží, ale celá čepel nejde do skalní pukliny zatlouci.
Rozhodně se nesmí taková skoba cvaknout normálně do oka, neboť by ven trčící část skoby
působila větší pákou. Při zatížení by se skoba mohla snadno vytrhnout ven ze skály. Situace
se musí řešit tak, že se na čepel skoby co nejtěsněji ke skále prusíkovým uzlem naváže nejlépe
popruhová smyčka (s dostatečnou nosností!), a teprve do ní se cvakne karabina postupového
jištění - viz obrázek č.100c.

Zde je obrázek [26] - obr.č.100 a - c.

73
Je-li skalní puklina pro jednu skobu příliš široká, je samozřejmě možné skoby k sobě skládat
tak, aby společně vyplnily celou šířku skalní pukliny - viz. obrázek [27].

Vytloukání skob

Je dobré být vybaven nějakým tenkým a relativně pevným, odolným provázkem s navázaným
okem na jednom konci. Po vyjmutí karabiny ze skoby provázek pomocí prusíkovacího uzlu
přivázat k oku skoby, a druhý konec provázku si připevnit k úvazu. Údery kladivem při
vytloukání je nutno vést střídavě z boků, skobu ze skalní puliny jakoby "vykývat". Až se
skoba dostatečně uvolní, dá se pomocí háčku šťáradla na vklíněnce za skobu trhat ven kolmo
od skály, případně horolezecká kladiva mají na zobáku zespodu takový "zub, háček" pro
snadné vytahování skob. Dokonce kladivo Troll od firmy Grivel má v duté rukojeti
zabudován ocelový drát s výrazným háčkem, který slouží právě k vytahování skob. Zmíněný
tenký provázek zabezpečuje, že nám skoba po prudkém vytažení nespadne dolů. K provázku
nutno ještě dodat, že zásahy kladiva značně trpí, jeho životnost není dlouhá, vydrží tak jednu
túru.

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Osazování borháků - jak osazovat do skály nýty (borháky), vrtání díry do skály, rozpínací nýty, temování
lepidlem. Článek v časopise Jamesák č.3/2001, autor Alexander Palasthy.

74
1.7 Jištění na sněhu
Jištění na sněhu je objektivně horší, než jištění ve skále. Je to
dáno nepevností sněhové hmoty. Zkrátka od sypké, zmrzlé vody
toho nelze mnoho očekávat. Z toho plyne, že pokud se náš
veškerý jistící řetězec (štand + postupová jištění) nachází na
sněhu, měli bychom se vyvarovat jakýchkoliv pádů, zvláště těch
silných.

Jestliže někde poblíž naší výstupové trasy se vyskytují skály či

skalky vyčuhující ze sněhu, které skýtají dobré možnosti jištění,
je lepší, především jistící stanoviště, dělat tam.

Sněhový terén je ze své podstaty vždy ukloněný. Také bývá ve

většině jeho povrch relativně rovný. To umožňuje padajícímu
brzdit při pádu cepínem. Pokud to terén umožňuje, platí – brzdit,
brzdit, brzdit.... Jde o to, aby pak záchytný náraz, který se po
laně přenese na jistící stanoviště v momentě zachycení, byl co nejmenší. Zároveň jistič musí
jistit dynamicky, dát velký prokluz lana v jistící pomůcce. Pochopitelně v měkkém, bořivém
sněhu je pád pomalejší (ale pozor na vznik laviny!), a na tvrdém firnu je pád rychlý (a to
pořádně, téměř se blíží rychlosti volného pádu).

Jistících prostředků, které na sněhu můžeme použít, není mnoho. Na tvorbu jistícího
stanoviště může jistič použít své cepíny (cepín + kladivocepín), a pak už to jsou jen různé
druhy sněhových kotev. Zde je obrázek [1]

deskové kotvy “Deadman”, a zde je obrázek [2]

75
zatloukací sněhové kotvy, ale ta se hodí spíše do tvrdého, firnového sněhu. Účinnost těchto
jištění je lepší, pokud jsou do sněhu zahrabány hlouběji, kde jsou vrstvy sněhu více stlačené,
hutnější. Jištění na sněhu je tak spojeno i s kopáčskou prací, kdy musíme vyhloubit tvrdosti
sněhu přiměřeně hlubokou jámu, a do ní jistící prostředek instalovat, a pak jej zahrabat
sněhem a ten udusat. Logicky též platí, že do měkkého sněhu je lepší dávat delší cepíny (tak
70 cm a víc), a do tvrdšího sněhu mohou být dány i trochu kratší cepíny.

Jistící stanoviště (štand) na sněhu

Situace, které při jištění s lanem můžou na sněhu být, jdou rozdělit na čtyři skupiny:

• Jištění prvolezce bez postupových jištění

• Jištění druholezce
• Jištění prvolezce s postupovým jištěním
• Spojení lanem při současném postupu na svahu

---

Jištění prvolezce bez postupových jištění

Pokud si prvolezec nebuduje postupová jištění, tak v případě pádu samozřejmě sjede po sněhu
dolů nejprve na úroveň jističe, a posléze i pod něj. Jistící stanoviště tak bude zatíženo pouze
směrem dolů. Jako velmi dobré jištění se pro tuto situaci jeví "esíčkovitě - S" vedené lano
přes nárt boty a karabinu cvaklou v cepínu, jenž je zaražen ve sněhu a zadupnutý právě tou
nohou obtočenou lanem. Lépe vše vysvětlí obrázek [3]

76
této jistící metody. Fígl jištění spočívá v tom, že lano vedené přes nárt nohy tlačí nohu dolů, a
ta tím víc zadupavá cepín do sněhu. Karabina jen udržuje lano v "esíčkovité" poloze, aby bylo
co největší tření lana o botu, a také, aby lano bylo dál vyvedeno nahoru, kde jej pohodně
můžeme držet rukou. Karabina sice působí na cepín směrem nahoru, jakoby jej chtěla
vytrhnout, ale právě proti tomu působí tlak nohy přimáčknuté lanem. Celý systém je tak
v rovnováze a solidně drží, a to i v poměrně měkkém sněhu.

Zároveň jde lano velmi dobře a rychle posunovat, takže spatří-li jistič včas pád prvolezce,
může stihnout během jeho sklouzávání dolů něco lana rychle dobrat a trochu zkrátit pád.

Jistič musí mít zbudované sebejištění, buď za nějaký další cepín zaražený (či zahrabaný) ve
sněhu, nebo pomocí trochu delší smyčky být připojen k cepínu, na kterém stojí. Jen je třeba
dát pozor na to, aby sebejistící smyčka nepřekážela a nebyla v kontaktu s jistícím lanem.

Jako při každém jištění na sněhu je nutno i při této metodě jistit dynamicky, tedy dát prokluz lana. Při tom
dochází ke značnému tření mezi lanem a nártem boty. Plastikovým botám to moc nevadí, koženým taky ne, ale
např. tkaničky z umělých vláken, nebo prvky na botě z umělých vláken (např. Cordura) se mohou natavit. Taky
se dá tato metoda dělat tak, že se lano přehne místo nártu přes stehno pokrčené nohy (jinak vše ostatní zůstane
stejné), ale tehdy jsou značně ohroženy protavením kalhoty, které jsou ve většině vyrobeny z umělých vláken a
jsou také tenké, takže se propálí jedna dvě. Proto raději přes stehno touto metodou nejistit.

Jištění druholezce

Protože při jištění druholezce je jistící stanoviště také zatíženo jen směrem dolů, může se
použit "esíčková" metoda přes nárt boty, jak bylo uvedeno výše v textu - viz. opět obrázek [4]

77
, jen s tím rozdílem, že na obrázku znázorněný pád u jištění druholezce nebude.

V tvrdším sněhu je možno zbudovat ze dvou cepínů i takovéto jištění - viz. obrázek [5]

. Pozor - svislý cepín musí být použit jako ten zadní! Přední, vodorovně položený cepín se
musí zahrabat hlouběji do sněhu. Jeho funkcí je bránit "proříznutí" topůrka svislého cepínu
ven dolů.

Jištění prvolezce s postupovým jištěním

Prekérní situace. Jako při každém jištění s postupovými jištěními zde nelze zaručit směr,
kterým bude štand zatížen (když se postupová jištění nevytrhnou, bude štand zatížen směrem
nahoru, když se vytrhnou, bude štand zatížen směrem dolů). Zde se náramně uplatní tzv.
nepřímé jištění. (Jistič si připne jistící pomůcku k tělu, a od sebe si zřídí sebejištění k cepínům
/popř. ke kotvě/ zahrabaným ve sněhu). Záchytný náraz tak bude nejprve působit na něj,
zacloumá jističem (čímž se ztlumí; současně musí jistič dát prokluz lanu, jistit dynamicky), a
když to jistič neudrží tělem, tak už oslabený záchytný náraz se přenese na jistící stanoviště. I
tak ale může někdy být záchytný náraz tak silný, že to vytrhne jištění ze sněhu a štand bude
zničen. Proto by měl prvolezec dělat postupová jištění maximálně kvalitní, aby oba lezci
zůstali viset aspoň v nich (vzájemně se budou vyvažovat svou tělesnou vahou).

Jak instalovat jištění do sněhu je různé. Protože nelze zaručit jakým směrem bude štand
zatížen, musí cepíny, případně kotvy, být zahrabány a nastaveny tak, aby kladly odpor v obou
směrech. To vyžaduje mít dostatek jistících prostředků, což může být problém. Zvláště
s cepíny, ty má lezec maximálně jen dva. Proto je dobré být pro náročné lezení na sněhu
vybaven dostatkem sněhových kotev.

Pokud jsme na tom s výbavou bídně, je nejpřijatelnější zarazit cepín celým topůrkem kolmo
k povrchu sněhu (klidně i hlouběji do sněhu a zahrabat, udusat), od hlavice cepínu se trochu
delší smyčkou sebejistit, a jistit nepřímo, tedy si jistící pomůcku zapnout k tělu. Nutno však
dodat, že takový štand je dost zoufalý...

Spojení lanem při současném postupu na svahu, a na hřebeni

Na svahu je to riskantní způsob jištění. Nepoužívat. Při chůzi je stabilita člověk špatná, a
pokud jeho spolulezec spadne, je šance, že jej jdoucí lezec zachytí, malá. Z velkou
pravděpodobností bude také stržen dolů.

78
Na sněhu mají být účastníci túry natolik zkušení, že jdou buď sami (sólo), a když nejsou
zkušení, tak se mají jistit z jistících stanovišť.

Když už se pro současné jištění přeci jenom rozhodneme (např. z důvodů časové tísně -
dlouhá túra), tak platí tyto zásady:

• na lano se smějí navázat nejvýše tři osoby

• jeden z nich musí být velmi zkušený, ten při výstupu jde první, při sestupu poslední
• navázat se na krátké lano, rozestupy mezi lidmi tak 2 - 3 m (krátké rozestupy proto,
aby padající nestihl nabrat rychlost; pád = rovnoměrně zrychlený pohyb)
• kus nabraného lana držet v jedné ruce, aby při tahu za lano (od padajícího) nepůsobila
síla hned na tělo toho, kdo pád zachycuje, ale nejprve na ruku (možnost nabrané lano
v sevřené dlani popustit), čímž se získá drahocenná vteřinka na lepší postavení se a
vzepření
• všichni musí mít připravené cepíny pro brždění na sněhu

Zvláštním případem při jištění spojením lanem za současného postupu je postup po ostrém a
vodorovném sněhovém hřebeni. Zde je lepší, aby na laně byli navázáni pouze dva lezci, a
rozpětí lana mezi nimi aby byl trochu větší, tak cca 15 m. Jít ale by měli relativně těsně za
sebou (cca 2 - 3 m), lano mezi sebou mít smotané v rukou. Jako druhý jde zkušenější člen
družstva. Jakmile jeden z nich spadne na jednu stranu hřebene, musí ten druhý skočit
(sklouznout se) na druhou stranu. Pád si zachytí oba vzájemně tím, že se budou vyvažovat
svou tělesnou vahou, jeden visící vpravo v úbočí, druhý vlevo. Manévr je to o nervy, vyžaduje
pohotovost a chladnokrevnost. Nepadající lezec (ten, co zůstal na hřebeni) nesmí zkoprnět v
úleku.

Navíc může nastat nepříjemná situace, že by spadl ten jdoucí vzadu, čímž ho ten vpředu
neuvidí, neboť k němu je obrácen zády. Jde to preventivně řešit tak, že vždy se bude
pohybovat jen jeden lezec, a ten druhý bude během toho na místě, hledět na lezoucího, a
číhat, zda a na jakou stranu padá. Ale to už není současný postup, a je otázkou, zda není lepší
se jistit ze stanoviště. To ale musí být pevné, což je na velmi ostrém sněhovém hřebeni někdy
problém, protože masa sněhu je příliš úzká a neposkytuje moc oporu. V takovém případě je
skutečně nejlepší metoda "jeden jde, druhý na místě čeká, kam skočit".

Pokud vodorovný sněhový hřeben je ideálně rovný, a úbočí na obě strany od něj jdoucí dolů
jsou relativně pozvolná, je možno použít při současném postupu skvělé jištění krátkým lanem
vedeným napříč přes hřeben - lépe vše ukáže obrázek [6].

79
Sněhovým hřebenem je míněn terén, kde skutečně je jen sníh! Jakmile by z hřebene občas vyčuhovali části skal,
je samozřejmě lepší se jistit ze štandů zbudovaných v těchto skalách, rovněž si i budovat postupová jištění. Také
třeba dávat pozor na přeseknutí lana na ostré skalní hraně.

Sněhové kotvy (jistící body na sněhu)

Desková kotva ("Deadman") - viz.obrázek [7]

- nejpraktičtější sněhová kotva, zvláště proto, že jde použít i do měkkého sněhu. Deska se do
sněhu ukládá tak, aby svírala se sněhovým povrchem úhel 45°, a musí být zahrabána pod
alespoň půl metrovou vrstvou sněhu. Ten je dobré nad kotvou udusat, aby zhutněl. Ocelové
lanko vedené od kotvy musí být trochu delší (tak 1 m), aby ze sněhu vyúsťovalo znatelně
níže, než je kotva ve sněhu uložena. Díky tomu bude při zatížení deska kotvy tažena ve směru
rovnoběžnějším s povrchem, a tím i proti mocnější vrstvě sněhu. Zde je obrázek [8]

s bočním pohledem na založenou deskovou kotvu. Některé deskové kotvy mají podél svislých
okrajů takové úzké boční stěny, jakoby křidélka (viz.obr. Deadmana). Tyto boční křidélka
slouží ke zvýšení stability kotvy ve směru do boku, aby se kotva neprořízla sněhem ven. (Lidé
často instinktivně by rádi umístili kotvu s bočními křídly obráceně, tedy křídly dolů, to je ale
chybně.) Boční křídla musí směrovat nahoru, nebo lépe řečeno na opačnou stranu, než
předpokládaný směr zatížení. Pokud se totiž pak kotva při zatížení začne vychylovat do boku,
prořezávat se, tak úzká boční stěna (křídlo) tomuto manévru klade odpor - udržuje kotvu ve
správné poloze - viz. obrázek [9].

80
Dobře založený "Deadman" se dokonce umí při zatížení i zarýt hlouběji do sněhu, a takové
jištění je pak už pěkně pevné.

Do velmi tvrdého, firnového sněhu se dají použít zatloukací ("kolíkové") sněhové kotvy -
viz.obrázek [10].

Nejčastěji se vyrábějí v profilech písmen L a T. Do sněhu se zatloukají pod úhlem 45°

vzhledem k povrchu sněhu. Karabina se musí cvakat co nejblíže k povrchu sněhu. Zde je
obrázek [11] zatlučené kolíkové kotvy.

81
Jak bylo výše v textu vidět ve způsobech vytváření jistících stanovišť, je možno sněhovou
kotvu dělat i pomocí cepínu. Ve velmi tvrdém, hutném sněhu je možno cepín prostě
zabodnout topůrkem do sněhu. Ještě lepší možností (také pro tvrdší sníh) je zakopat cepín do
sněhu ve vodorovné poloze a na jeho topůrko připevnit prusíkem smyčku, kterou vyvedeme
ven ze sněhu - viz.obrázek [12].

(A nakonec třeba připomenout metodu složení dvou cepínů - viz. obrázek [13]

- jež byla zmíněna výše v textu.)

Slaňovací stanoviště na sněhu

Pokud je sníh tvrdý, firnový, nabízí se možnost zbudovat tzv. sněhovou hrušku - viz. obrázek
[14].

82
Jedná se umělý hrot vytvořený ve tvrdém sněhu až ledu. Tvoří se odkopáním sněhu takovým
způsobem, aby vznikl široký hrb, který se pak obtočí lanem. Základna hrbu má být ve tvaru
kruhu se zašpičatěním ve směru slaňování (tvarově to připomíná hrušku).

V měkkém sněhu se dá slaňovací stanoviště vytvořit složením dvou cepínů, rafinovaně

pospojovaných prusíkem a pomocnými smyčkami - viz. obrázek [15].

Po slanění tahem za jeden pramen lana způsobíme pomocí provlečené prusíkovací smyčky
(na obr. modře) vytažení svislého cepínu nahoru, čímž se celý štand rozpadne, a my jej lehce
lanem stáhneme dolů. Spojovací smyčka (na obr. zeleně) musí být trochu delší, aby nebránila
svislému cepínu ve vysunutí se nahoru. Svislý cepín musí být jako ten zadní, vodorovně
položený cepín za funkci bránit proříznutí topůrka svislého cepínu sněhem.

Nakonec můžeme slanit z jakékoliv sněhové kotvy, ale ta už pak zůstane v terénu, což není
moc šetrné vůči přírodě. A ani finančně to není příjemná záležitost. Takovéto řešení tedy
připadá v úvahu jen v nouzi.

83
1.8 Jištění v ledu
Jištění v ledu je méně pevné, než jištění ve skále, to je
základní fakt, který je nutno vzít na vědomí. Led je jen
zmrzlá voda. A jak známo, účinkem tepla se led na vodu
rozpouští. Zde je třeba si uvědomit, že jištění je zábranou
proti pádu. A pád, to není nic jiného, než přeměna
potencionální energie na energii kinetickou. Nu, a
zadržením kinetické energie (pádu) vzniká - přece teplo.
Takže s trochou nadsázky lze říci, že jištění v ledu "tak
trochu plave na vodě".

Taky je třeba si uvědomit, že je-li jištění v ledu tvořeno

kovovými předměty (a to téměř vždy je), tak k jejich
zahřívání přispívá i teplota vzduchu a hlavně slunečního
záření. Kov je tepelně dobře vodivý, na slunci se části
jištění vně ledu zahřejí, a teplo se kovem snadno roznese
i na části uvnitř v ledu. Kovový jistící prostředek tak po
určité době v ledu vytaje.

Je-li někde poblíž výstupové trasy ledem i skála, nabízející možnost zajištění, neopovrhovat
jí, a s radostí do skály jištění osadit.Výrazně to zkvalitní celý jistící řetězec.

I kvalita ledu samozřejmě ovlivňuje kvalitu jištění. Čím pevnější led, tím pevnější je jištění v
něm osazené. Pevnost ledu se však určuje těžko, vyžaduje to mít zkušenosti a praxi.

Čirý, průhledný led je pevnější, homogenní, tvrdý, ale je taky křehký.

Krystalický, bílý až šedomodrý a neprůsvitný led je měkčí, méně pevný, plastičtější. Obsahuje
vzduchové bublinky, které narušují jeho soudržnost.

Jistícími prostředky do ledu jsou ledovcové vývrtky, ledovcové šrouby, snargy a ledovcové
háčky (ice-hook). Zvláštním jištěním v ledu jsou tzv. Abalakovovy hodiny.

Ledovcová vývrtka

Zde je obrázek [1].

V současnosti se už moc nepoužívá a mizí ze scény. V ledu má menší nosnost, neboť čepel
vývrtky je příliš tenká, a snadno se při zatížení prořezává ledem. Za to jde dobře vrtat do
velmi tvrdého ledu.

84
Ledovcový šroub

Zde je obrázek [2].

Též se slangově nazývá "fréza". Nejčastěji používaný jistící prostředek do ledu. Masivní dutá
trubka z lehkého kovu, opatřená na jednom konci okem pro karabinu, a na druhém konci
ozubeným hrotem, od něhož se odvíjí poměrně výrazný závit. Do ledu se zavrtává kroucením.
Ledová odvrtaná tříšť se při vrtání natlačuje do vnitřku trubky a skrz ni se vytlačuje ven. Její
zavrtání do ledu je pracné, zvláště je li trubka širší. Vrtání je možno si ulehčit tím, že do oka
šroubu se nasune zobák cepínu, a cepín se využije jako páka usnadňující kroucení. (Také
existují šrouby s klikou - viz.obrázek [3] –

, což vrtání výrazně usnadňuje. Lepší je, když je klika ke šroubu přidávací a odendávací.
Naopak když je klika ke šroubu trvale připojena, tak ze zavrtaného šroubu klika trčí a trochu
překáží. Zvláště lano se při pádu okolo ní může omotat a poškodit se. Rovněž padající lezec
se může o trčící kliky poranit).

Osazení šroubu: Nejlépe je předem do ledu cepínem vyseknout menší dírku, a do té pak
nasadit ozubený hrot závitu. Následně se kroucením začne šroub zavrtávat, ze začátku je třeba
mu udávat směr, sklon šroubu musí být mírně šikmý s okem nahoru, od vodorovné polohy tak
cca 10° - viz.obrázek [4].

Jakmile se chytne závit, šroub začne zajíždět do ledu. Čím je hlouběji, tím víc to jde ztuha.
Zároveň je-li led tvrdý, může led začít praskat. V takovém případě se od šroubu rozeběhnou

85
bílé křivolaké čáry, praskliny (případně se led úplně rozpadne a kusy ledu opadají dolů).
Pokud je prasklin mnoho, a my máme možnost ještě v dosahu ruky vybrat jiné místo pro
zavrtání, je nutno šroub z nepovedeného zavrtání vyndat a osadit jej znova, jinde a lépe.

Pokud se nám nepodaří šroub zavrtat celý až po oko, musí se trubka šroubu ovázat smyčkou s
velkou nosností (nejlépe popruh) pomocí prusíku. Smyčku posunout co nejblíže k povrchu
ledu, aby se zkrátila páka. Karabina se cvaká do smyčky - viz. obrázek [5].

Pozor! - závit na šroubu musí být celý ponořen do ledu, smyčka se musí nasadit na hladkou
část šroubu. Kdyby byla v kontaktu s ostrými hranami závitu, mohla by se o něj naříznout.

Některé ledovcové šrouby mají konec trubky rafinovaně tvarovaný tak, aby kovové oko šlo
otáčet, nasadit jako klíč na matici (usnadňuje to kroucení při zavrtávání), a taky posunovat
oko po trubce nahoru-dolů - viz.obrázek [6].

Takový sofistikovaný šroub se pak při neúplném zavrtání smyčkou opatřovat nemusí, prostě
se kovové oko stáhne dolů k povrchu ledu a je to.

86
Existuje i takové méně elegantní řešení, a to, že šroub má dokonce dvě oka navlečená na
trubce, přičemž druhé oko je po hladké části šroubu volně posuvné, takže když je potřeba
zkrátit páku, tak se snadno stáhne dolů k povrchu ledu a je to - viz.obrázek [7].

Na konci 90.let se v USA dělaly pokusy s nosností šroubů zavrtaných v ledu. Došlo se k závěru, že za určitých
podmínek ledovcový šroub v ledu víc drží, když je zavrtán mírně šikmo okem dolů - viz. obrázek [8].

V prvém případě je úhel ß1 ostrý, čímž je mocnost ledu pod krčkem šroubu ztenčena, při zatížení šroubu se tato
část ledu odlomí, a následkem toho se zvětší páka, kterou bude šroub působit. Díky této větší páce opět dojde k
odlomení další části ledu pod krčkem šroubu, a o to zase bude větší páka. A tak až do úplné destrukce ledu a
vytržení šroubu. Šroub zavrtaný šikmo nahoru unese cca 9 - 10 kN.

V druhém případě je úhel ß2 tupý, mocnost ledu pod krčkem šroubu je větší, a led tak lépe klade odpor
zatíženému šroubu. Šroub zavrtaný šikmo dolů unese cca 22 kN.

Nutno však, aby:

• vroubení závitů bylo výrazné, členité

87
 • použít je v kvalitním "vodním" ledu (čirý, tvrdý led)
• nesmí na to svítit slunce, aby šroub v ledu nevytával

Tyto podmínky jsou ale tak těžko splnitelné na sto procent, že ve většině situací je stále lepší se jistit šrouby
zavrtanými klasicky, tedy šikmo okem nahoru. Výsledky amerických pokusů brát jen jako doplňující informaci,
že za určitých podmínek není šikmo dolů skloněný šroub špatný a lze se na něj při jištění spoléhat. (Podrobněji o
provedeném testu v časopise Montana.)

Snarg (ledovcová skoba)

Také je to dutá kovová trubka. Zde je obrázek [9].

Do ledu se osazuje zatloukáním, a ven z ledu se vytahuje kroucením. Jeho závit je hustší a
jemnější, trubka bývá tenčí, než je tomu u šroubu. Hrot snargu nemá žádné ozubení, je hladce
kruhový a zaostřen. Na trubce se nachází podélný otvor, který usnadňuje transport
odsekaných částeček ledu. Snarg se musí za všech okolností do ledu osadit mírně šikmo okem
vzhůru - viz.obrázek [10]. Některými lezci bývá snarg víc oblíben, než šroub.

Ledovcový háček (ice-hook)

Zde je obrázek [11].

88
Slouží především k technickému lezení v ledu (lezec do něj odsedává, stoupá nohou do něj
zavěšené smyčky, apod.). Ledovcový háček není tedy typické jištění využitelné jako
postupové při volném lezení.Osazuje se do cepínem předem vysekané dírky v ledu. Pokud
celý zobák háčku nejde do ledu vetknout, je dobré jej ovázat smyčkou, nejlépe plochým
popruhem - viz.obrázek [12]. Zlepší se tak stabilita a nosnost háčku v ledu.

Samozřejmě v nouzi se ledovcový háček taky dá využít jako postupové jištění, ale není to praktické, neboť pak
hrozí snadné vypadnutí háčku z ledu. Jednak "vyzvoněním" (vypadnutí ven způsobené pohyby lana), a pak taky
proříznutím se skrz led při silném zatížení pádem, protože háček je příliš úzký. Jediné trochu oprávněné
postupové jištění s ním při volném lezení, je zaháknout jej do ledu, který vyplňuje velmi úzkou skalnatou
puklinu, v situaci, kdy okolo v terénu nemáme lepší možnost k zajištění. Sice to nebude moc pevné, ale nic
jiného, než háček do té pukliny dát nejde.

Několik poznámek...

Jelikož je jištění v ledu méně pevné, je v místech, kde očekáváme obtíže při lezení (a tím i
pád) dobré postupové jištění zdvojit, a propojit smyčkou s plovoucím kotvením, aby
docházelo k rovnoměrnému rozkladu sil při zatížení - viz.obrázek [13].

89
Tenčí šrouby mají v ledu menší nosnost, naopak tlusté šrouby mají nosnost větší. Podobně i
při délce: krátké šrouby mají menší nosnost, dlouhé mají větší.

Místo, kam budeme šroub osazovat, by mělo být rovné, hned od povrchu tvořené kvalitním
ledem, a nacházet se v mocné vrstvě ledu. Není dobré šroub osadit do výdutě ("bambule")
ledu, neboť tam je menší pevnost ledu, a ani do příliš malé prohlubně, dolíku, protože v něm
nebude místo pro otáčení oka šroubu při kroucení, a šroub se nepodaří zavrtat celý.

Pokud je na povrchu ledu sníh či krusta nekvalitního ledu, je dobré tento povrchový sajrajt
odškrábat cepínem, a šroub osadit až do spodnějších, teď už obnažených, vrstev ledu.

Z důvodů menší pevnosti jištění v ledu bychom se měli snažit co nejvíc zmenšit pádový
faktor, a to tak, že první postupová jištění budeme osazovat hustěji za sebou (tak po 1 metru),
a teprve až tak od třetího jištění možno začít dělat větší rozestupy mezi postupovými
jištěními.

Led může někdy být tenký, a ještě navíc mezi ním a skalnatým podkladem může být
vzduchová dutina, někdy tam i může téci voda. Pozná se to tak, že ze začátku, jak bývá
obvyklé, jde šroub zavrtávat čím dál víc ztěžka, a pak najednou z ničeho nic jede dovnitř
úplně snadno, téměř s ním jde kroutit jedním prstem. Tak to je ten moment, kdy se šroub
provrtal do dutiny. Takové jištění není pevné, hrozí, že se při zatížení vytrhne.

Jestliže máme tušení, že vrstva ledu na skále je tenká, pak musíme vrtat opatrně, a jakmile
šroub nejde zavrtat hlouběji, ve vrtání už nepokračovat. Pokud bychom rvali šroub stále
hlouběji, tak se může stát, že zcela ztupíme a ohneme zuby hrotu šroubu o skálu. Šroub je pak
zničen.

Ty jistící prostředky do ledu, které jsou duté (šrouby, snargy), a do jejich dutin se při vrtání
dostává tříšť odvrtaného ledu, se musí ihned po vyndání z ledu vyklepat, tj. stlačenou ledovou
tříšť z dutiny trubky dostat ven. Běžně se to dělá klepáním kladivocepínu na horní konec
trubky, nebo postranním klepáním na hladkou část trubky. Někteří borci na ledové lezení se
vyzbrojují pevnou tyčkou, kterou led ze šroubu vyšťárávají. Pokud nejde už ani to, je možno
šroub nahřát zapalovačem (hodí se kahanový zapalovač, např. Zipo) a odtavený led pak z
vnitřku vyklepnout. Jinak zamrzlý šroub (nebo snarg) už nejde znova, podruhé zavrtat!

Jistící stanoviště (štand) v ledu

Musí být pevný, minimálně tvořen dvěmi jistícími body, ale klidně dělat i tři, čtyři, máme-li
dostatek jistících prostředků. Ty propojit smyčkou s plovoucím kotvením. Přednost dávat
dlouhým a tlustým šroubům. Pokud máme podezření, že jistící body stanoviště nejsou moc
tutové, je lepší pro zatížení směrem nahoru jistit tzv. nepřímo (tedy jistič se do šroubů zavěsí
na trochu delším odsedáváku, jistící pomůcku si zapne k úvazu na těle, a první postupové
jištění se osadí hned brzo nad štandem, nebo se cvakne do štandu). Při zachycení pádu tak
bude jistič nadzdvižen, což bude mít tlumící efekt.

Pro směr zatížení dolů je možno jistící stanoviště vylepšit cepíny zaseknutými do ledu poblíž
stanoviště. Cepíny je nutno propojit pomocí smyčky s jistícími body stanoviště. (Je to vlastně
zálohování, pokud stanoviště nevydrží, ještě mohou zřícení zachytit do ledu zaseklé cepíny).

90
Slaňovací stanoviště v ledu

Pokud jsme z ledu nuceni slaňovat, máme několik možností:

S ponecháním materiálu v (ledové) stěně

1. V ledu prostě necháme osazený šroub do ledu s cvaknutou karabinou, nebo vícero šroubů,
které propojíme smyčkou s plovoucí karabinou. Bezpečná forma slaňovacího stanoviště,
doporučeno do nouzových situací.

2. Instalovat do ledu kovovou tyč s kovovým kroužkem. Dělá se to tak, že ledovcovým

šroubem se vyvrtá do ledu díra (šroub se vyjme ven, slouží jen jako nástroj pro udělání díry),
a do ní se natluče tyč nejlépe profilu písmene L na jejímž vnějším konci je kroužek. Tyčka
musí po osazení být šikmo vzhůru kroužkem, aby se při zatížení nevytáhla ven! Během
přípravy na slaňování nesmíme za tyčku tahat v axiálním směru, tzn. kolmo od povrchu ledu!
(Nutno poznamenat, že tato metoda pochází z dílny "domácích kutilů", předpokládá, že si
člověk opatří onu tyč s kroužkem samovýrobou doma, k čemuž je potřeba se vyznat v kovech,
vědět, který kov je lehký, ale přitom pevný, apod. Tato metoda není vhodná pro začátečníky!)

3. Vyvrtat tzv. Abalakovovy hodiny a jimi protáhnout smyčku (o tom viz. níže v textu).

Tyto způsoby slanění s ponecháním materiálu ve stěně však nejsou příliš šetrné vůči přírodě, a
ani z finanční stránky to není příjemná záležitost.

Bez ponechání materiálu v (ledové) stěně

1. Je-li ledový terén příhodný, je možno v něm vysekat tzv. ledovou "hrušku", což je uměle
vytvořený hrot. Ten se obtočí lanem, takže dolů vedou vždy dva prameny lana a po nich se
obvyklým způsobem slaní. Oproti "hrušce" dělané ve firnovém sněhu (tam musí být v
průměru cca 0,5 m) může být ledová "hruška" menší, takových 20 - 30 cm jedná-li se o tvrdý,
vodní led. Pozor však na praskliny v ledu vzniklé při sekání, aby se hrot ("hruška") neulomil!
Také třeba dávat pozor na to, že led je oproti firnu tvrdý a kluzký, pokud by měl nevhodný
tvar, hrozí sesmeknutí lana dolů. (O slaňovací hrušce též na stránce Jištění na sněhu.)

2. Někdy se v ledové stěně vytvoří ledové hodiny, většinou tak, že nějaký rampouch naroste
tak dolů, až se spojí s ledem pod ním (vznikne jakási obdoba krápníku zvaného stalagnát).
Jsou-li takovéto ledové hodiny dostatečně masivní, sloupek široký alespoň 15 - 20 cm a celý
útvar je z průzračného vodního ledu, je to solidní a vděčné slaňovací stanoviště.

3. Slanění ze šroubu s následným vykroucením pomocí lana. Jedná se o takovou téměř

iluzionistickou fintu. Do ledu se zavrtá delší šroub, ale tak, aby ho cca 4 - 5 cm vyčuhovalo z
ledu ven. Do oka šroubu se cvakne karabina s pojistkou. Do této karabiny se také cvakne
smyčka a ta se pak ováže proti směru hodinových ručiček právě okolo vyčuhující části trubky
šroubu - viz.obrázek [14]

91
 - na konec smyčky se pak cvakne další karabina. Lano se pro slanění osadí tak, že bude
přeloženo natřikrát. Postupně povede od konce na zemi nahoru do karabiny v oku šroubu,
pak dolů opět k zemi, a zpět nahoru ke karabině cvaknuté na konci smyčky - viz.obrázek
[15]

. Slaňovat se musí po dvojici pramenů lana, která vede dolů z karabiny cvaknuté do oka
šroubu!!! Po slanění se nejprve stáhne ta část lana, která vede karabinou cvaknutou v oku
šroubu, tedy ta dvojice pramenů lana, po které se slaňovalo. Potom nahoru již povede jen
jeden pramen lana připojený na karabinu cvaknutou na smyčce. Nyní tahem za tento pramen
lana se začne smyčka namotaná na trubce šroubu odmotávat, přičemž bude zároveň
vykrucovat šroub ven z ledu, a až se ten vykroutí, vše (smyčka, karabiny i šroub) spadne k
nám dolů.

Nutné podmínky: 1.vyčuhující část trubky šroubu musí být hladká, ostré závity šroubu musí
být ze začátku ukryté v ledu. Jinak by mohly ostré závity šroubu poškodit smyčku naříznutím;

92
2.šroub musí být osazen kolmo k budoucímu směru tahu lana; 3.šroub nesmí být v ledu silně
utažen nebo přimrzlý. Nesmí však být ani příliš volně osazen, aby nevyjel z ledu během
slaňování. Zkrátka musí dobře držet, ale zároveň s ním musí být možno bez většího odporu
kroutit; 4.délka namotané smyčky musí být vyměřená, aby počet odvinutí stačil na
vyšroubování celého šroubu;

Tato metoda vyžaduje praxi, mít to nacvičené. Dělat toto slanění poprvé v životě někde v
náročné ledové stěně je šílenost. V případě nezdařilého vykroucení šroubu je člověk v pasti,
lano nemůže stáhnout dolů, a protože si nemůže být jistý tím, jak moc se šroub povytáhl ven,
nemůže ani po laně šplhat nahoru to opravit, neboť hrozí, že by se během šplhání šroub mohl
vytrhnout a člověk by se zřítil. Poznámka: lano přeložené natřikrát nás omezí v délce slanění
jen na třetinu celkové délky lana, např. máme-li 50 m lano tak slaníme jen cca 16 m. Systém
je možno sestrojit i tak, že na místo třetího pramene lana použijeme pomocnou šňůru, pak
budeme moci slanit po délce poloviny lana. Závěrem ještě jednou: pro aplikování této metody
je nutno mít praxi z nacvičování!

Abalakovovy hodiny

Jedná se o uměle vytvořené hodiny v ledu. Dělají se vyvrtáním dvou

otvorů (tunýlků) pomocí ledovcového šroubu (ten v ledu nezůstává,
slouží jen jako pracovní nástroj). Nejčastěji se Abalakovovy hodiny
dělají jako slaňovací stanoviště v situaci, kdy nemůžeme v terénu
zbudovat jiné, lepší jištění (a zároveň nejsme ochotni ponechat v terénu
šroub a karabinu). V krajní situaci můžeme u Abalakovových hodin
mít i jistící stanoviště, pak ale musíme použít masivnější smyčku. Jako
postupové jištění by se také daly využít, ale není to moc praktické,
neboť výroba hodin je příliš zdlouhavá.

Abalakovovy hodiny se musí dělat pouze v tvrdém, homogenním ledu,

aby byly dostatečně pevné. (Např. porézní, příliš krystalický led není vhodný.) Vyvrtané
tunýlky a povrch ledu musí vzájemně svírat úhel cca 60°. Tunýlky by měly být dlouhé
alespoň 15 cm. Následkem vrtání nesmí led v místě, kde hodiny vytváříme, popraskat
(především vzniklý sloupek hodin musí být v pořádku)! Což je někdy problém, zvláště za
silných mrazů je led velmi křehký a láme se. V kvalitním ledu unesou Abalakovovy hodiny až
11 kN.

Výroba Abalakovových hodin je titěrnou a piplavou prací.

Dokáže potrápit nervy. Už při vrtání druhého otvoru je uměním
dobře namířit šroub, aby se pak uvnitř ledu trefil do konce
prvního otvoru. A což teprve provlečení smyčky! Rozhodně je
výhodou, když je smyčka kulatého průřezu, a tužší. Lépe se pak
s ní šťárá. (Pokud je smyčka dobře tuhá a hlavně tvárná, je dobré
konec, který do otvoru zastrkáváme, ohnout do zatáčky, udělat
takový malý zobáček. Ten pak usnadní zavedení smyčky v
záhybu tunýlku.) Někteří horolezci se na výrobu Abalakovových
hodin speciálně vyzbrojují, jsou vybaveni různými drátky s háčkem na konci, tyčkami, apod.,
kterými smyčku do otvoru různě ládují, vyšťárávají, a vůbec spousty rukodělné práce si užijí.
Nespornou výhodou je, když v místě, kde hodiny vyrábíme, můžeme stát na nohách bez

93
držení se rukou. Vyrobit Abalakovovy hodiny jednou rukou je nemožné, nebo by to byl
výkon vhodný do cirkusového "šapitó". (Pokud stát na nohách nelze, je možnost si odsednout
do buď dalšího ledovcového šroubu, nebo do ledu zaseknutých cepínů).

Tyto umělé hodiny jsou pojmenovány podle zasloužilého mistra sportu Vitalije Michailoviče Abalakova,
průkopníka ruského (sovětského) horolezectví, šestinásobného mistra SSSR v horolezectví.

Odkazy související s tématem:

Postupové jištění - jak budovat postupové jištění ve skále při výstupu nahoru, na co dávat
pozor, jak jsou postupová jištění zatěžována, jištění vklíněnci, smyčkami, skobování.

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Lezení v ledu - jak lézt po ledu, jak se jistit v ledu. Článek v časopise Jamesák č.6/2000, autor Peter Salon.

Tipy a triky do ledu - rady pro lezení a jištění se v ledech. Článek v časopise Jamesák č.1/2000, autor Igor
Koller.

Slanění z ledu - slanění z ledu bez ponechání materiálu v terénu. Finta s vykroucením ledovcového šroubu z ledu
po slanění. Článek v časopise Jamesák č.6/2002, autor Peter Kostelanský.

94
2. Uzly

Uzly v horolezectví Stručná teorie uzlování, přehled uzlů používaných při horolezectví.

Horní a dolní Osmičková smyčka Která varianta Osmičkové smyčky je nosnější? Otazníky
nad dosud uveřejněnými fakty, a jedna hypotéza navíc.

Navazování Přivazování lana k horolezeckým úvazům.

95
2.1 Uzly v horolezectví

STRUČNÁ TEORIE UZLOVÁNÍ

Navázáním uzlu na lano se snižuje nosnost lana téměř o polovinu!!! Způsobují to tři základní
jevy:

• Mechanické a tepelné (třením) namáhání lana dané jeho násilným ohýbáním okolo
malých průměrů, což vede ke stlačování vláken uvnitř oblouků a natahování vláken na
vnější straně oblouků pramene lana
• Skládání napětí tahového a tlakového, jenž je způsobeno příčným stiskem sousedících
pramenů lana v uzlu
• Vzájemné posouvání jednotlivých stavebních prvků lana, od úrovně vláken až po
úroveň molekulární

S nosností uzlů a jejich porovnáváním byla učiněna řada pokusů, ale bohužel jejich autoři
používali vždy jinou metodiku, takže jejich výsledky se v některých poznatcích liší, a nemá
cenu se jimi příliš podrobně zabývat. Na jednom se však shodli - pevnější je ta varianta uzlu,
kdy zatížený pramen lana jde vrchem uzlu, tedy co nejblíže vytvořenému oku (jinými slovy
aby pramen lana, který budeme zatěžovat /viset na něm/, bezprostředně po vstupu do uzlu v
něm opisoval oblouk co největšího poloměru ohybu).

Také čím více je lano v uzlu ovíjeno v závitech, tím je uzel nosnější. Např. Jednoduchá
rybářská spojka s jedním závitem unese méně, než třeba Trojitá rybářská spojka, kde jsou
závity tři. Anebo Osmičkový uzel, kde je lano v oku vícekrát překřížené a ohnuté v obloucích
o větším poloměru, unese více, než třeba Vůdcovský uzel.

U smyček navíc nosnost uzlu ovlivňuje, jak je smyčka zatěžována, zda normálně nebo
anomálně (vysvětlení termínů viz.nížeji v textu v části Terminologie). Tabulka uvádí rozdíly
v nosnostech jednotlivých smyček při různém zatížení.

Nosnost smyčky (daN) v poloze

Druhy smyček
normální anomální

Osmičková 1020 675

Vůdcovská 930 825

Dvojitá
990 750
osmičková
Motýlek 950 1100

Devítková 1300 975

96
---------------------------------------------------------------------------------------

Terminologie

Různé fáze uzlu mají své názvy, jak

ukazuje obr.č.122.

Další časté pojmy související s

názvoslovím okolo uzlů jsou:

Smyčka vytvořená provázáním ("provázat

koncem lana“, "píchaný uzel") - uvázání
uzlu na konci lana tak, že jeden konec lana
vedeme napřed, jakoby příď, jejíž trajektorii (cestu) pak ostatní části lana následují. Po tomto
vázání z uzlu vede jen jeden užitečný pramen lana, druhý je jen krátkým zbytkovým kusem
lana.

Smyčka vytvořená navázáním ("navázat na laně“) - uvázání uzlu někde libovolně ve střední
části lana. Pomyslnou přídí se vlastně stává vrchol ohybu, a jeho trajektorii následují dva
prameny. Po tomto vázání z uzlu vedou dva relativně dlouhé prameny.

Smyčka - uzlem vytvořené oko, které při tahu za pramen lana vycházejícího z uzlu dokáže
pevně obchvátit předmět. Smyčky existují stahovací (např. Lodní smyčka) nebo nestahovací
(Osmičková, Dračí,...).

Dvojitý-trojitý-... uzel - vícenásobná aplikace závitů okolo pramene lana

Dvojitá-trojitá-...smyčka - smyčka tvořená uzlem, ze kterého vychází více ok (dvě-tři-...).

Pramen - část lana procházející uzlem nebo vycházející z uzlu a pokračující dál jako lano.
Také je možno se setkat s označením "pevný konec lana", "užitečný pramen lana".

Pramen smyčky - část lana, která z uzlu vychází, a opět se do něj vrací. Tvoří vlastní smyčku.

Zbytkový konec lana - jeden z pramenů lana, který vychází z uzlu. Také je možno se setkat s
označením "volný konec lana". Prakticky vzniká jen při provazování, a je vlastně onou přídí,
která při provazování určovala trajektorii lana. Zde v textu bude zbytkový konec lana nazýván
poněkud nespisovně, ale výstižně a mile: koncový cancour.

Anomální zatížení - je možné jen u smyčky, která je navázaná uprostřed lana, a z uzlu vedou
dva dlouhé prameny lana. Tah je realizován právě jen za tyto dva prameny, tedy uzel je
jakoby roztahován.

Obvodové zatížení - je možné jen u smyčky. Nedochází při něm k tahu za pramen nebo
prameny lana, které z uzlu smyčky vycházejí. Tah je realizován jen za dva nebo vícero
protilehlých bodů na prameni smyčky. Uzel, který smyčku tvoří, je při tom zatěžován více či
méně "anomálně zevnitř smyčky".

97
Uzly je možno dělit do různých skupin podle různých kritérií. Takové jednoduché a pro
horolezectví asi nejoptimálnější rozdělení je na uzly kotvící, spojovací, prusíkovací a
manipulační.

Kotvící uzly se používají k připevňování lana. V horolezectví nejčastěji k jistícímu bodu

(např. skoba, nýt, apod. opatřené karabinou), a nebo k úvazu na těle lezce při navazování se
na lano.

Spojovací uzly se nejčastěji v horolezectví používají ke spojování dvou lan k sobě, a ke

spojování dvou konců krátkých kusů lan a popruhů, tzv. smyček.

Prusíkovací uzly se v horolezectví využívají nejvíce ke šplhu po laně, a k fixování (upevnění)

na laně, ať už při sebejištění při slaňování, anebo při rozličných záchranných postupech, jako
je vytahování nemohoucího lezce na jistící stanoviště, vytahování z ledovcové trhliny,
spouštění se zraněným, apod.

Manipulační uzly jsou tak trochu zvláštní skupinou, slouží především k manipulaci s lanem, k
ovlivňování pohybu lana při rozličných činnostech s ním. Do této skupiny jde zařadit různé
uzly blokovací, tlumící, tzv. kluzná oka, apod.

KOTVÍCÍ UZLY

Osmičková smyčka - využití - pro lano: ANO; pro popruh: ANO

Základem pro vytvoření této smyčky (obr.53) je osmičkový

uzel. Možnosti využití smyčky jsou rozličné:

1.Nejčastěji se používá k navazování na lano, tj. k připojení

lana k úvazu. Uzel nejeví tendenci se rozvazovat, a při silném
utažení jde poměrně rozumně rozvázat (nutno tuto informaci
brát s rezervou, pokud se uzel fest utáhne po např. tvrdém pádu,
tak rozvázání bude pochopitelně pracnější). Jak uzel provazovat
koncem lana - viz.obrázek [1].

2.Samozřejmě je možno smyčku vázanou osmičkovým uzlem použít k jakémukoliv ukotvení

lana k jistícímu bodu. Například k ukotvení konce fixního lana.

98
3.Uzel je také možno dělat na krátkém kusu lana za účelem vytvoření smyčky coby jistícího
prostředku, tzv. spárové smyčky. Uzel se pak vkládá do skalní pukliny, která se zužuje, čímž
v ní založený uzel drží. K tomuto účelu se často používá Vůdcovský uzel (viz. níže v textu),
ale stává se, že objem Vůdcovského uzlu je někdy vzhledem k velikosti skalní pukliny malý, a
tehdy je možno využít právě osmičkový uzel, který je objemově oproti Vůdcovskému trochu
větší.

4.Uzel se relativně dobře váže jednou rukou na konci lana, které k člověku visí shora. Toho
jde dobře využít pro svazování dvou konců kusu lana či popruhu, který je protažený skalními
hodinami. Lezec tak může provázat skalní hodiny jen jednou rukou.

Na obrázku vlevo je návod na vázání Osmičkového uzlu jednou rukou. K obrázku je snad
nutno říci jen tři rady:

a) Rukou nebrat smyčku těsně u konců. Zbytkové konce smyčky pod rukou musí být dlouhé
aspoň 30 cm; b) Při prvním uchopení konců smyčky mít palec ruky vedený horem (!)
společně s ostatními prsty; c) Nenechat si smyčku příliš zaškrtit okolo zápěstí, nešla by pak
vytáhnout dlaň ruky.

Osmičkový uzel je řazen mezi velmi bezpečné uzly, běžně se jím navazují sportovní lezci
lezoucí v samotném sedacím úvazu. Prameny lana je třeba vést úhledně vedle sebe, a uzel po
dovázání dobře utáhnout. Uzel se snadno vizuálně kontroluje díky jeho pravidelnému tvaru,
čímž je vhodný pro začátečníky. Ovšem i přes jeho bezpečnost se doporučuje při navazování
lana na úvaz dělat na koncovém cancouru pojistný uzlík.

Pokud chceme Osmičkovou smyčku navázat uprostřed na laně, a předpokládáme i její

anomální zatížení (tj. za oba prameny lana vycházející z uzlu), je lepší vázat ji trochu
modifikovanou verzí osmičkového uzlu, a to tzv. "in-line Osmičkou" - viz.obrázek [2].

99
Zde je návod, jak tuto smyčku vázat - viz. obrázek[3].

Takto vázaná Osmičková smyčka má při anomálním zatížení lepší parametry, co se nosnosti
týče. Ovšem vzniklou smyčku (oko) je dobré zatěžovat jen v jednom optimálním směru - na
výše uvedeném obrázku by to bylo dolů. Při opačném, neoptimálním směru zatížení se uzel
přesmyká a různě kroutí. Takže do situací, kde nemůžeme zaručit, který konec lana bude při
anomálním zatížení horní a dolní, je lepší tento uzel nedělat a spolehnout se spíše na smyčku
Motýlek (o ní níže zde v textu).

Dvojitá osmičková smyčka - využití - pro lano: ANO; pro popruh: NIC MOC

Dvojitým
osmičkovým
uzlem
vytvoříme na
laně dvě
smyčky,
přičemž jedna
jde
povytahováním
pramene lana
zvětšovat na
úkor té druhé.
Praktické
využití je v
možnosti
zbudovat tzv.
"Plovoucí kotvení" (viz.obr.8 vpravo). Toto kotvení zaručuje rovnoměrné rozložení zatěžující
síly na všechny jistící body (na obrázku jsou to tři nýty, a tím je k tomu potřeba pět karabin,
nejvhodnější k tomuto účelu by byly oválné - tzv."O" karabiny s pojistkami zámků). Takovéto
"plovoucí kotvení" je dobré například pro kotvení fixního lana v lámavém terénu, kde je
žádoucí snížit zatížení každého jednotlivého jistícího bodu. Nutno však podotknout, že
vytvoření "plovoucího kotvení" ubere značnou část lana, takže délka fixního lana se o to
zkrátí.

100
Dvojitá protisměrná osmičková smyčka - využití - pro lano: ANO pro popruh: BEZ
VYUŽITÍ

Velmi dobrý uzel na vytvoření dvojité smyčky, vhodné k

navázání lana ke kombinovanému úvazu (sedací a prsní úvaz
současně). Uzel nemá tendenci se samovolně rozvazovat, a po
silném utažení jde poměrně dobře rozvázat. Uzel sice působí
poněkud objemně, protože lano je v uzlu vlastně protaženo
třikrát, ale jeho tvar je spíše zploštělý, a tak kupodivu moc při
lezení nepřekáží (nutno toto konstatování brát s rezervou, kdo je
zvyklý na objemově menší uzle, bude při prvním setkání s tímto
uzlem "ohromen", ale jde si na to zvyknout). Jako většina
modifikací osmičkového uzlu je i tento dobře vizuálně
kontrolovatelný, a tudíž vhodný pro nováčky.

Návod na vázání: Na laně se udělá první osmičkový uzel. Konec

lana se provlékne sedákem, a zpět se protisměrně provede už
udělaným osmičkovým uzlem. (V této chvíli je člověk navázán
normální osmičkovou smyčkou k sedáku). Zatím uzel
neutahovat. Nyní konec lana, který musí být dostatečně dlouhý,
se provlékne prsákem, a vede se zpět do uzlu. Protisměrně se
vede podél dvou pramenů již udělaného osmičkového uzlu.
Prameny lana v uzlu je dobré srovnat. Nyní se uzel utáhne.

Nic se nepokazí, nechá-li se koncový cancour lana delší pro

navázání pojistného uzlíku, ale není to vyloženě nutnost. Je téměř nemyslitelné, že by se
Dvojitá protisměrná osmičková smyčka celá samovolně rozvázala.

Uvázání uzlu sebere poměrně hodně lana. Pro dospělého člověka je k uvázání potřeba cca 2 m
lana. O tuto délku se nám tak zkrátí lano potřebné k natažení v terénu. (Např. z 50 m lana,
pokud se tímto uzlem navážou jak prvolezec, tak druholezec, zůstane pro akci cca 46 m.)

Vůdcovská smyčka ("Krejčík") - využití - pro lano: ANO; pro popruh: ANO

Vůdcovský uzel je nejjednodušší uzel pro vytvoření smyčky. Podobně jako

osmičkový uzel (jehož je takovým "menším" bratrem) má jím vytvořená
smyčka široké možnosti využití:

1.K jakémukoliv ukotvení lana k jistícímu bodu. Například k ukotvení

konce fixního lana.

2.Provázaná koncem lana - viz.obrázek [4].

101
Nejeví tendenci k samovolnému rozvazování, což ale nemusí platit u tuhých lan se špatnou
uzlovatelností. Co je však známým problémem vůdcovského uzlu, je jeho schopnost se při
silném zatížení při zachycení pádu "pekelně" utáhnout. Jeho rozvázání může být
problematické, v terénu (např. v zimě, kdy má člověk zkřehlé prsty rukou) někdy až nemožné.
Pokud máte podezření, že na vašem laně se špatně utahují uzly, navažte koncovým cancourem
pojistný uzlík, který obchvátí pevný pramen lana.

3.Navázání doprostřed lana. Často se k tomuto účelu používá, i když ne vždy je pro vázání
uprostřed lana optimální (viz. např. níže v textu o uzlu Motýlek). Situace, kdy je vázán
uprostřed lana dobrý jsou: a) brzdící uzel na laně při postupu po ledovci; b) navázání se na
lano pro vícero druholezců na jednom laně

4.Vytvoření smyčky s uzlem pro zakládání do skalní pukliny (coby jistící prostředek, tzv.
spárová smyčka). Uzel se vkládá do skalní pukliny, která se zužuje, čímž v ní založený uzel
drží, a ven ze skály trčí oko smyčky, do které se cvaká karabina postupového jištění. Často se
používá na pískovcových skalách.

Dvojitá protisměrná vůdcovská smyčka - lano: ANO; popruh: BEZ VYUŽITÍ

Používá se k navázání na kombinovaný úvaz (sedák + prsák současně). Na sedák se navážeme

Vůdcovskou smyčkou, a pokud koncový cancour lana uděláme delší, tak jeho provedením
prsákem a opětovným (třetím) provázáním v uzlu vytvoříme právě Dvojitou protisměrnou
vůdcovskou smyčku - viz. obrázek [5].

102
 Vzniklý uzel je ale příliš "kulovitě" objemný, a při lezení trochu překáží, zvláště v těsných
komínech, nebo při oblézání břich převisů. Zkrátka všude tam, kde se hrudí tiskneme ke
skále. Lepší je tedy použít Dvojitou protisměrnou osmičkovou smyčku (viz.výše v textu).

Devítková smyčka - využití - pro lano: ANO; pro popruh: BEZ VYUŽITÍ

Devítková smyčka má velkou nosnost, respektivě přesnější je říci -

devítkový uzel málo snižuje nosnost lana. To Devítkovou smyčku
předurčuje pro použití tam, kde dochází k velkému zatížení, nebo kde
jsme nuceni použít trochu slabší lano (ať už tím, že je tenké, nebo je
nějakým způsobem narušené, např. mokré polyamidové lano,
opotřebované lano, apod.).

Návod na vázání Devítkového uzlu - viz. obrázek [6].

Devítkový uzel je trochu složitější, při jeho vázání pozor na chybu. Po uvázání nutno
prameny v uzlu řádně srovnat. Rovněž je nutno počítat s tím, že jeho uvázáním spotřebujeme
větší část lana, než např. u Osmičkového nebo Vůdcovského uzlu. I objem uzlu je větší. Tyto
drobné komplikace způsobují, že Devítková smyčka není příliš populární, málokdo ji používá.

Nejčastější využití Devítkové smyčky: 1.Pro navazování na lano - připojení lana k úvazu, kdy
se smyčka váže provazováním konce lana - viz. obrázek[7].

Pokud máte podezření, že na vašem laně se špatně utahují uzly, navažte koncovým
cancourem pojistný uzlík, který obchvátí pevný pramen lana.; 2.Pro jakékoliv kotvení lana k
jistícímu bodu, např. ukotvení fixního lana v terénu.

103
Dračí smyčka - využití - pro lano: ANO; pro popruh: BEZ VYUŽITÍ

Rozporuplná smyčka, mající své

proti i pro. Používá se k navázání na
lano, lze ji použít i kotvení lana k
jistícímu bodu. Ale není to zrovna
nejbezpečnější. Proč? Dračí smyčka
totiž nedrží při obvodovém zatížení
(jednoduše řečeno - při roztahování
oka smyčky). Dračí uzel tak není
vůbec vhodný ke spojování dvou
konců lana do okruhu. Několik
smrtelných úrazů varuje!! Mimo to je
Dračí uzel náchylný k samovolnému rozvázání, zvláště na tuhých lanech se špatnou
uzlovatelností. Všem těmto nebezpečím s rozvázáním lze čelit navázáním pojistného uzlíku
koncovým cancourem. Platí zásada, že pokud Dračí smyčku používáme, tak vždy s
přidělaným pojistným uzlíkem. Ten se dělá buď jako vnější, anebo jako vnitřní. Vnější se
nejčastěji dělá jako obyčejné oko, lepší a bezpečnější variantou je však udělat jej jako Dvojitý
rybářský uzel. Vnitřní pojistný uzlík se váže tak, že koncový cancour je zpět veden do uzlu a
jím protažen - viz.obrázek [8].

Ovšem při zatížení pramene lana, který z uzlu vychází, je Dračí smyčka pevná, a i po silném
zatížení jde snadno rozvázat. To je snad jediný výrazný klad této smyčky.

104
Dračí smyčka se snadno váže jednou rukou okolo pasu těla - viz.obrázek [9].

Toho jde využít při nouzovém navázání lana na tělo v nějaké prekérní situaci, kdy se jednou
rukou musíme držet skály, a k navázání nám tak už zbývá jen jedna ruka.

Lodní smyčka - využití - pro lano: ANO; pro popruh: ANO

Smyčka, která se při zatížení stahuje.

Používá se ke kotvení lana. Je možno
ji vázat provazováním konce lana, ale
také je možno ji navázat uprostřed
lana. Právě toto navázání uprostřed
lana se provádí nejčastěji. Její
předností je, že prameny lana jde
posunovat v uzlu, aniž bychom
museli uzel úplně rozvázat, stačí jej
pouze nepatrně povolit, a můžeme
operativně měnit délky pramenů z ní
vedoucí. Přitom stále může být uzel zajištěn v karabině.

Smyčka se utahuje a drží i při zatížení jen jednoho pramene lana vycházejícího z uzlu. Má ale
několik problémů: 1.Pokud by jeden z pramenů byl krátký (viz. na obr.55 situace vpravo), tak
pozor, krátký cancour se může snadno vyvléknout ven z uzlu, hrozí tak úplné rozvázání uzlu.
Proto se Lodní smyčka nedoporučuje provazovat na konci lana tak, aby vznikl krátký
koncový cancour. 2.Naopak navázaná uprostřed lana, kdy oba prameny z ní vedoucí jsou
delší, je přijatelně funkční. Nutno však jí úhledně vázat! Chaoticky přes sebe vedené prameny
v uzlu můžou způsobit prokluzování lana ve smyčce během tahu za jen jeden pramen.
3.Zvláště na karabinách, které jsou tenké, Lodní smyčka při tahu za jeden pramen občas
nevyzpytatelně proklouzne. Proto při činnostech využívajících lodní smyčku na karabině, kdy
očekáváme tah jen za jeden pramen, a druhý pramen je přitom zcela odlehčen i od své vlastní
váhy, se použití Lodní smyčky vyhýbáme a neděláme ji. Hrozí, že odlehčený pramen uzlem
proklouzne.

Ovšem při tahu za oba prameny lana drží lodní smyčka na karabinách velmi dobře. Přitom se
síla tahu obou pramenů nemusí zdaleka sobě rovnat. Díky tření v uzlu stačí, že za druhý
pramen lana je jen nepatrně taženo, a k prokluzu už nedochází.

Nejčastější využití Lodní smyčky je při sebejištění jističe na štandu. Také se používá při
odsazení pozice horního jističe, který shora jistí druholezce, dál od jistícího bodu stanoviště

105
(např. situace: jistící kruh je na samém vrcholku věže, ale jistič potřebuje kvůli drhnutí lana o
skálu být na okraji stěny). Tehdy se jistič sebezajistí za první pramen vedoucí z Lodní
smyčky, a na druhý pramen pomocí "Krejčíku" připne jistící pomůcku. Tah tak bude působit
na oba prameny a prokluzování Lodní smyčky je tím znemožněno. O odsazení jistícího
stanoviště též na stránce Jistící stanoviště.

Motýlek - využití - pro lano: ANO; pro popruh: NIC MOC

Smyčka Motýlek se váže

jen uprostřed lana. Používá
se na kotvení lana, kdy
předpokládáme zatížení jak
za oko smyčky, tak i při
anomálním zatížení (tj. za
oba prameny lana
vycházející z uzlu), a
nejsme s to určit, kdy které
zatížení nastane. Váže se
jen uprostřed lana. To tuto
smyčku upřednostňuje pro
vícenásobné kotvení
fixního lana k jistícím
bodům (vytváření tzv.
lanového zábradlí). K podobnému účelu se často používá obyčejná Vůdcovská smyčka, ale
oproti ní má Motýlek lepší parametry. Jednak menší ztrátu nosnosti lana v uzlu, a tím i větší
šetrnost k lanu.

Uzel se trochu krkolomně váže, a tak je vždy po navázání uzel neuspořádaný a prameny v
něm nejsou úhledně vedeny. Po navázání je tak nutno vždy uzel srovnat. Po zatížení jde uzel
velmi dobře povolit.

Kinderkopf - využití - pro lano: ANO; pro popruh: BEZ VYUŽITÍ

V překladu z němčiny název znamená "Dětská hlavička". Také je

možno se setkat s názvy: Opičí pěst, Turbánek, Uzel přátelství. Uzel
má výrazně kulovitý tvar, taková bambule to je. Slouží výhradně pro
vytváření tzv. spárové smyčky, která se zakládá do skalní pukliny
(coby jistící prostředek). Uzel se vkládá do skalní pukliny, která se
pod uzlem zužuje, čímž v ní založený uzel drží, a ven ze skály trčí
oko smyčky, do které se cvaká karabina postupového jištění. K tomu
samému účelu se používá i Vůdcovský uzel, Osmičkový uzel, ale ty
mají menší objem, zajistí se jimi především úzké pukliny, spáry. Zatímco Kinderkopf, je-li
udělán z tlusté lanové smyčky, je velkých rozměrů a určen do širších spár. Kinderkopf
udělaný na kusu lana o průměru 10 mm má jako uzel průměr cca 7 cm.

Zde je návod, jak uzel vázat - viz.obrázek [10].

106
Uvnitř v uzlu vzniká nezanedbatelná dutina. Nejčastěji se vyplňuje: a) smotkem tenké šňůry,
b) gumovým míčkem, c) smotkem látky, apod. Dutinu se doporučuje vyplnit!!! Jinak je uzel
příliš tvárný, při zatížení se zmáčkne a zúží se. Tím hrozí nebezpečí, že bude protlačen skrze
zúžení skalní pukliny, a dojde k vytržení postupového jištění.

SPOJOVACÍ UZLY

Protisměrný osmičkový uzel - využití - pro lano: ANO; pro popruh: ANO

Často používaný spojovací uzel. Hodí se však jen pro spojení konců
lana stejného průměru, nebo popruhů stejné šíře. Uzel nejeví žádné
tendence k samovolnému rozvazování, snad jedině při extrémně
silném a v nevhodném směru vedeném tření o skálu je možné, že by se
rozvázal. Po silném zatížení jde relativně dobře rozvázat.

Spojení dvou lan se provádí například v situaci, kdy je dlouhá

slaňovací trasa slanění, a my potřebujeme delší lano, abychom slanění
zvládli na jeden zátah.

Uzel je rovněž je dobrý na spojování obou konců krátkého popruhu k

sobě, např. když chceme z popruhu vytvořit smyčku. A je přitom
bezpečnější, než podobný Skotský uzel. Tím, že je lano či popruh v
uzlu vícekrát obtočen, však musíme počítat s větší ztrátou délky v
uzlu, než je tomu u jednoduššího Skotského uzlu.

Koncové cancoury lana nebo popruhu se musejí dělat dostatečně dlouhé. U lan kulatého
průřezu tak min. 10 cm, u popruhů platí zásada, že koncový cancour musí být dlouhý alespoň

107
trojnásobek šířky popruhu. Aby jeho nosnost byla co nejlépe využita, je nutno prameny lana
nebo popruhu v něm vést pravidelně a co nejúhledněji.

Skotský uzel ("Očko") - využití - pro lano: ANO; pro popruh: ANO

Pro svou jednoduchost velmi

často používaný spojovací
uzel. Jedná se vlastně o
protisměrný Vůdcovský uzel.
Není však ve všech případech
zcela bezpečný. Tento uzel
při nevhodném kontaktu se
skálou se může poměrně
lehce třením rozvázat. Zvláště
opakované zatěžování a
odlehčování uzlu při kontaktu se skálou dokáže pravé divy. Uzel by se proto při zatížení
neměl ničeho moc dotýkat, měl by být ve volném prostoru. Několik smrtelných úrazů varuje!
Uzlu se kvůli tomu někdy říká "smrťák Očko".

Nejčastěji se používá pro spojení obou konců krátkého popruhu nebo krátkého lana do okruhu
(vytvoření smyčky). Lze ho vázat jak na popruhu - obrázek nahoře, tak i na laně kulatého
průřezu - obrázek dole. Podobně jako u protisměrného osmičkového uzlu, se i u Skotského
uzlu mohou jím spojovat jen lana stejného průměru, nebo popruhy stejné šířky.

Rovněž koncové cancoury musejí, podobně jako u protisměrného

osmičkového uzlu, být dostatečně dlouhé. A to u lan kulatého
průřezu o průměru 11 mm by měl být koncový cancour dlouhý
tak min. 10 cm, u šňůr průměru okolo 5 mm stačí tak 4 cm. U
popruhů platí zásada, že koncový cancour musí být dlouhý
alespoň trojnásobek šířky popruhu.

Hadicový uzel - využití: pro lano: NE; pro popruh: jen pro
dutý - ANO

Je možno ho dělat pouze na dutých popruzích. Jedná se o

modifikaci Skotského uzlu. Oproti němu má však o 20% vyšší
nosnost, což je způsobeno tím, že popruh je v této formě ohnut v oblouku o větším poloměru.
Uzel je však díky tomu o něco větší svým objemem. Nesmírnou výhodou tohoto uzlu je, že
nemá obnažené koncové cancoury. První koncový cancour je ukryt v tom druhém, a druhý
vnější je fixován k tomu prvnímu, tudíž nevlaje volně, a není možné jeho snadné posunování.
Samovolné rozvázání je tak podstatně ztíženo. Na druhou stranu se však Hadicový uzel oproti
Skotskému pracněji váže. U některých popruhů hrubšího povrchu je dobré být vybaven
tenkou tyčkou, kterou použijeme jako šťáradlo pro vpravení jednoho konce dutého popruhu
do druhého. Návod na vázání: Na popruhu ve vzdálenosti 12-násobku šířky popruhu od koce
navážeme Vůdcovský uzel. Zatím jej neutahujeme. Dovnitř části dutého popruhu mezi uzlem a
koncem navlékneme druhý konec popruhu. Poté udělaný uzel postupným přesmykáváním
posuneme na zdvojený úsek popruhu tak, aby uzel byl uprostřed zdvojené části. Nyní uzel
utáhneme.

Ambulanční uzel (“plochá spojka”) - využití- pro lano: ANO; pro popruh: ANO

108
 Používá se ke spojení dvou
kruhových smyček. V této "ploché"
podobě způsobuje uzel jen minimální
pevnostní ztráty. Mohou se tak
spojovat jak smyčky kulatého
průřezu, tak i popruhy. Ovšem i
samotné smyčky mohou obsahovat
své spojovací uzly, v případě
popruhů to pochopitelně mohou být i švy. Je třeba spojovací uzel nebo šev umísti tak, aby
nebyl v místě kontaktu obou smyček, tedy ve vlastním Ambulančním uzlu!

Pozor (!), při zpětném přesmyknutí jednoho pramene může na jedné na jedné ze smyček
vzniknout Prusík (o něm viz.níže), což způsobí zbytečně velkou ztrátu pevnosti tohoto spojení
dvou smyček.

Jednoduchá rybářská spojka (“malá autíčka”) - lano: ANO; popruh: NIC MOC

Rybářská spojka v jakékoliv své

variantě je nejlepší formou pro
spojení konců dvou lan nestejného
průměru.

Zde uvedená Jednoduchá rybářská

spojka je tou nejjednodušší variantou.
A právě přílišná jednoduchost může být příčinou problému. Jeden pramen lana je totiž ke
druhému připevněn pouze jednoduchým okem, a to je příliš z hlediska bezpečnosti málo.
Pokud by koncový cancour lana byl příliš krátký, mohl by se snadno vyvléci. Rovněž při tření
uzlu o skálu by mohlo dojít ke snadnému rozvázání. Proto se dává raději přednost Dvojitému
rybářskému uzlu, o němž je řeč níže v textu.

Dvojitá rybářská spojka (“dvojitá autíčka”) - lano: ANO; popruh: NIC MOC

109
 Velmi dobré spojení pro lana nestejně
velkého průměru. Například dvou
konců kusů lana, jednoho tenčího, a
druhého tlustšího, pro vytvoření
většího oka smyčky (míněna smyčka
coby jistící prostředek, např. na
obtočení skalního hrotu).

Ovšem nejčastějším využitím

Dvojitého rybářské spojky je spojení
dvou konců lan k sobě, když chceme
mít dlouhé dvojité lano pro dlouhé
slanění.

Uzel není náchylný k samovolnému

rozvázání, a tak se uplatňuje všude
tam, kde jde o naši bezpečnost.
Ovšem na druhou stranu uzel jde po
silném zatížení dost pracně
rozvazovat, někdy je to slušná dřina.
Jeho vázání je trochu krkolomné, často s jeho bezchybným vázáním mají lidé problémy,
zvláště u začátečníků horolezectví není tento uzel oblíben. Přesto je nutno se jej naučit, získat
jistotu v jeho vázání a poznání jej. Což je důležité. Hotová a utažená Dvojitá rybářská spojka
je sice přehledná, ale jen její vizuální kontrola nestačí. Rybářská spojka má totiž takovou svou
"nevlastní sestru", která je jí na pohled zcela podobná, ale ve skutečnosti je zcela jiná. Ona
chyba spočívá v tom, že rybářské uzle nejsou navázány "proti sobě", aby se srazili, ale "od
sebe", takže se při tahu za lana od sebe rozjedou a lana se rozpojí. A rozpoznat od sebe obě
varianty jen letmým pohledem je téměř nemožné. Proto je vždy nutné jakoukoliv rybářskou
spojku před zatížením podrobněji zkontrolovat (prohmatáním uzlu, drobným tahem ověřit, jak
jsou prameny lana uzlem vedeny), zvláště máme-li se spoléhat na uzel, který vázal někdo jiný.

PRUSÍKOVACÍ UZLY

Prusík - využití - pro lano: ANO; pro popruh: NE

Pojmenován podle rakouského horolezce Karla Prusika (1896 - 1961).

V běžné tábornické nebo skautské terminologii se nazývá Liščí
smyčka.

Jedná se o základní a nejjednodušší prusíkovací uzel. Lze jej vázat

jednou rukou. Podle počtu omotání smyčky kolem lana rozeznáváme
jednoduchý prusík, dvojitý prusík, trojitý prusík, atd. Tento prusíkovací
uzel je symetrický, a tak drží v obou dvou směrech stejně. Nevýhodou
tohoto uzlu je, že funguje jen se smyčkami výrazně tenčími, než je
lano. Například na laně o průměru 11 mm funguje nejvíce 5 mm
prusíkovací smyčka. Tenké smyčky mají menší nosnost, a jsou málo odolné proti destrukci.
Při použití tlustších smyček začne uzel prokluzovat. Používat se dají jen kulaté smyčky, u
plochých popruhových smyček uzel nefunguje spolehlivě a nelze ho proto pro popruhy
doporučit.

110
Prohaskův prusík s karabinou - využití - pro lano: ANO; pro popruh: ANO

Jedná se o asymetrický uzel, proto optimálně drží v jednom

směru!!! V opačném neoptimálním směru drží špatně, nebo
vůbec. Nejčastěji se používá s vloženou karabinou. Někdy
se vyskytuje varianta, kdy se použije kovového kroužku.
Pak je ale nutné znát nosnost takovéhoto kroužku!

Použije-li se karabina (obr.59), pak je nejlepší s nosností

min. 20 kN, a se šroubovací pojistkou zámku. Perfektně drží
i při použití tlustých kulatých smyček (9 mm) a širokých
dutých popruhů (25 mm). Uzel nejde posunovat po laně
tahem za karabinu, což snižuje pohodlnost použití, ale na
druhou stranu se tak musí uzel posunovat celý tahem ruky zespodu, a tak zůstává uzel při
posunování po laně utažen. V případě silného zatížení v nečekaném okamžiku tak ihned
zabírá. Tento prusík je vhodný na zajištění, předpokládá-li se postup po fixním laně terénem,
jenž je ohroženo padajícím kamením, anebo do situací, kdy je jisté zatížení prusíku jen v
optimálním směru, a je přitom žádána vysoká nosnost prusíkovací smyčky.

Machardův prusík - využití - pro lano: ANO; pro popruh: ANO

Velmi dobrý prusíkovací uzel, je jedním z nejlépe

fungujících. V Česku není horolezcům příliš znám, což je
rozhodně škoda.

Je asymetrický, ale svou konstrukcí je přijatelně dobrý i pro

zatížení v druhém, neoptimálním směru podél lana. Špatně se
však váže jen jednou rukou, a tak pro jeho uvázání musíme
mít obě ruce volné. Drží perfektně i na širokých dutých
popruzích (25 mm), a tlustých smyčkách kulatého průřezu (9
mm), ale taková tlustší smyčka musí být okolo lana ovinuta
alespoň čtyřikrát, jinak může uzel prokluzovat a pomale
sjíždět po laně dolů! Je-li ale počet ovinutí dostatečný, uzel se
při zatížení hodně utahuje, posunování vzhůru pak může být pracnější. O to však lépe drží při
zatížení v nečekaném okamžiku. Je vhodný na zajištění, předpokládá-li se postup po fixním
laně terénem, jenž je ohroženo padajícím kamením, a kde je tudíž žádána vysoká nosnost a
odolnost prusíkovací smyčky.

111
Vánočkový prusík - využití - pro lano: ANO; pro popruh: NE

Tento prusík má velké využití při různých záchranářských

manévrech. Je to díky tomu, že jde posunovat dolů i když je
zatížen břemenem. (Jde s ním vlastně plynule prusíkovat /šplhat/ i
dolů.)

Uzel se váže na smyčce uzavřené do okruhu. Spojovací uzel

vlastní smyčky musí být umístěn dole před karabinou, aby se
nepletl do vzájemných kříženích pramenů. Čím více je ovinutí
okolo lana, tím lépe drží i tlustší smyčky. Je dobré, aby se
jednotlivé prameny smyčky při ovinutí kolem lana střídaly jako
horní a dolní při svém vzájemném křížení. Zlepší se tak
zadrhovací schopnost uzlu.

Tento uzel je sice symetrický, ale při překlopení do opačného

směru zatížení se jednotlivé prameny většinou nevhodně přeloží, a uzel ztratí svou zadrhovací
schopnost. Uzel proto funguje jen v jednom směru. Vánočkový prusík vázáný popruhovou
smyčkou vůbec nefunguje.

MANIPULAČNÍ UZLY

Poloviční lodní smyčka - využití - pro lano: ANO; pro popruh: BEZ VYUŽITÍ

Používá se jen k
jištění (jistící metoda
doporučená UIAA),
nebo taky v nouzi ke
slaňování. Smyčka
nedrží (!), pouze
třením brzdí
posunování lana.
Nejlépe funguje na
karabině HMS.
Snadno se váže jednou
rukou.

Při jištění se může uzel v karabině překlápět, podle toho, zda dobíráme, nebo popouštíme.
Překlopení je doprovázeno menším cuknutím, ale není nijak škodlivé. Posunující lano se
nesmí dotýkat pojistné matice na karabině HMS. Mohlo by dojít při nevhodném směru
pohybu lana k jejímu uvolnění.

Zadrhovací uzel - využití - pro lano: ANO; pro popruh: BEZ VYUŽITÍ

112
 Zadrhovací uzel
(na obrázku vlevo
u poloviční lodní
smyčky na
karabině HMS; je
možno ho však
dělat i u jiných
jistících pomůcek)
způsobí
samočinné
zablokování lana,
čímž se lanu
znemožní pohyb v
jistící pomůcce.
To umožňuje
jističi pustit se
lana oběma rukama. To má velký význam zvláště v situaci po pádu prvolezce, který se
poranil. Zablokováním lana v jistící pomůcce se jistič zbaví povinnosti držet lano, a může se
plně věnovat záchraně.

Vázání Zadrhovacího uzlu je trochu krkolomné, a u začátečníků horolezectví vrcholně

nepopulární. Mnohdy i zkušený horolezec se hned napoprvé netrefí. Uzel je dobré častěji si
procvičovat. Při vázání se dolů vedoucí prameny lana do sebe vzájemně spirálovitě
zamotávají. To však není ničemu na škodu, stačí si toho nevšímat. Po navázání Zadrhovacího
uzlu je nutno jej zajistit proti rozvázání. Dělá se to tak, že jím vzniklé oko se karabinou
přicvakne buď k pevným částem štandu, nebo k dolů vedoucímu zatíženému pramenu lana.

Zkracovačka - využití - pro lano: ANO; pro popruh: NIC MOC

Používá se pro zkrácení lana,

přičemž pevnostní ztráty v
uzlu jsou co nejmenší. V
horolezectví však nemá tento
uzel příliš velké využití, a moc
často se nepoužívá.

Ve své podstatě je to vlastně

taková dvoustranná
modifikace Zadrhovacího
uzlu. Vznikají jím dvě oka.
Pokud lano chceme jen zkrátit,
nechávají se tato oka jen volně
samotná viset. Zkracovačku je
však možno využít i jako kotvící dvojitou smyčku, a to tak, že právě ony dvě oka společně
cvakneme do jistícího bodu. Takto vytvořená dvojitá smyčka má dobré parametry nosnosti jak
pro zatížení za oko smyčky, tak i při tzv. anomálním zatížení (tj. za oba prameny lana
vycházející z uzlu). Ale pro tyto účely je lepší uzel Motýlek (viz.výše v textu), a tak i na
tomto poli nemá Zkracovačka nijak časté využití. (Pozor - na obr.č.6 je uzel v neutažené
podobě, před zatížení je nutno jej utáhnout!)

113
Vánočka - využití - pro lano: ANO; pro popruh: ANO

Tento způsob vázání smyčky má uplatnění všude tam, kde

chceme, aby smyčka šla rozvázat i když je zatížena
břemenem. (Obyčejné spojovací uzle by rozvázat nešly,
protože by je tíha od břemene utahovala). Ve Vánočce
však toto utažení spojovacího uzlu nehrozí, protože síla
tahu se rozloží do tření mezi jednotlivé prameny lana.

Využívá se především při záchranářských nebo pracovních

manévrech (např. slaňování dolů se zraněným metodou
HOI, spouštění těžké bagáže, apod.).

Uzel, kterým se po obmotání svazují konce smyčky k

sobě, nemusí být nijak děsivě silně utažen, stačí jen tak
normálně, a může se na to použít jakýkoliv spojovací uzel.
Nepůsobí na něj už nijak velká síla. Jak už bylo řečeno, ta
se totiž z větší části ztratí v tření vzájemně omotaných
pramenů. Utažení spojovacího uzle tak musí být
dostatečné alespoň na to, abychom jej při manipulaci na
štandu nechtěně nějakým otřením ruky nebo těla nerozvázali. Míru vzájemného tření mezi
ovinutými prameny lana ovlivňuje průměr smyčky a počet ovinutí. Doporučuje se dělat
minimálně čtyři až pět ovinutí.

S tímto uzlem je třeba mít zkušenosti. Vázat tento uzel a spouštět z něj břemeno poprvé v
životě až při záchranné činnosti naostro, není zrovna košer. Chce to mít trochu cvik, aby
"vypuštění" břemene bylo plynulé a bez nárazu.

Uzel Garda - využití - pro lano: ANO; pro popruh: NE

Náhrada za kladku s blokantem. Za jeden konec lana lze

tahat (na obrázku označeno zelenou šipkou, tzv.tahací
lano), přičemž při tahu za druhý konec lana (označeno
červeným křížkem, tzv.nosné lano; sem se musí věšet
břemeno!) je lano sevřeno mezi karabinami a neposouvá
se. Je tak možno vytahovat spíše lehčí břemena, například
batoh, který váží 20 až 30 kg. Při vytahování je totiž
nutno nosné lano přitahovat jednou rukou, druhou rukou
jen dobírat tahací lano.

Pro záchranné vytahování člověka (80 kg) není uzel

Garda příliš praktický. Tíha člověka je už příliš velká, a
tah břemene způsobí trvalé stisknutí karabin k sobě, a
pouhá síla jedné ruky zachránce jen s obtížemi stačí k
tomu, aby bylo nosné lano přitahováno, což by byla nutná
podmínka proto, aby i tahací lano šlo dobírat druhou
rukou.

Je tu ale možnost doplnit celou soustavu o tzv.karabinový kladkostroj, čímž se výrazně

zredukuje tíha břemene a vytahování se usnadní.

114
Karabiny je nejlépe použít oválného tvaru, tzv."O" s pojistkami zámků. Pojistné matice však
mohou bránit žádoucímu přitisknutí karabin k sobě, čímž by lano bylo méně sevřeno. Proto je
dobré karabiny s pojistkami k sobě nastavit zrcadlově převráceně, aby pojistné matice nebyly
naproti sobě. Nakonec je pro lepší stisknutí karabin možno, ale pouze v případě, že
vytahujeme něco bezcenného, použít karabiny bez pojistek zámku. Každopádně, ať už
použijeme karabiny jakékoliv, obě musejí být stejné.

Během vytahování mají karabiny tendenci, zvláště při vytahování těžších břemen, se poměrně
dost vzájemně přesmykávat, posunovat se jedna vůči druhé. Je to nepříjemné, a může to
způsobit selhání celého systému. Proto je dobré posunovat lano pomale a plynule, vizuálně
kontrolovat polohu karabin, a především nepouštět zbrkle tahací lano z rukou.

Odkazy související se tématem:

Podrobnější informace o tom, jakými smyčkami spojovat lano s horolezeckými úvazy, jak se
navazovat, lze najít na stránce Navazování.

Množství dalších prusíkovacích uzlů je uvedeno na stránce Šplhání po laně.

Některé návody na vázání uzlů jsou nakresleny v uvolněné poloze. Při použití uzlů v praxi se musí všechny uzly
před zatížením řádně utáhnout! Pro úvodní odstavec "Stručná teorie uzlování" posloužila jako inspirace kniha
"Speleoalpinismus", R.Matýsek, Česká speleologická společnost.

115
2.2 Horní a dolní Osmičková smyčka

Než se kdokoliv začtete do následujících řádků, tak vězte: Chcete-li to opravdu pochopit, tak
si vezměte k ruce kus lana nebo smyčku, a uzel si skutečně uvažte a prohlížejte si jej z
různých stran!

Horní a dolní Osmičková smyčka - o co jde? V uzlu dochází ke ztrátě pevnosti lana. Smyčka
se vytváří na laně právě uzlem, v tomto případě Osmičkovým uzlem. Ten je možno vázat
několika způsoby, které ovlivňují rozložení jednotlivých pramenů lana v uzlu. A toto
rozmístění pramenů lana v uzlu má vliv na pevnost lana v uzlu.

A problém je v tom, který ze způsobů uvázání Osmičkového uzlu je ten pevnější, a který ten
slabší.

Tato problematika se do Česka dostala prostřednictvím speleologů, kteří vycházeli ze

zahraniční literatury. Přičemž stěžejním dílem mezi českými autory je publikace "Základní
uzly SZS" od A.Zelenky. Od něj informace a kresby převzali R.Matýsek (Speleoalpinismus) a
T.Frank (skripta pro instruktory ČHS), aniž by je nějak významněji pozměnili. Tito dva
posledně jmenovaní autoři obkreslený návod A.Zelenky doprovodili stručným konstatováním
přibližně tohoto znění: "... zatěžovaný pramen má bezprostředně po vstupu do uzlu v něm
opisovat horní oblouk, tj. co nejblíže k vlastnímu oku smyčky". A toť vše. Nic víc se neřešilo.

Proto je velmi překvapivé, že na serveru Lezec.cz v článku "Metodické ústřižky" od Johna

(Jiří Žižka) a Bolka (Karel Kříž) je na uvedené fotografii doporučena ta varianta uzlu, kde
zatěžovaný (nebo se také říká pevný) pramen je bezprostředně po vstupu do uzlu veden v
oblouku vzdálenějším od vlastního oka smyčky. A to i přesto, že se John & Bolek také
dovolávají publikace A.Zelenky. Máme tu zjevný rozpor.

Obrázkový návod A.Zelenky Foto. John & Bolek na Lezec.cz

Při prvním pohledu na obrázkový návod vázání Osmičkové smyčky od A.Zelenky je vidět, že
výsledný uzel ve fázi č.8 vypadá jinak, něž jak bylo uvedeno v článku na Lezci.cz. Ona
jinakost je markantně vidět v průběhu zatěžovaného pramene hned po vstupu do uzlu (na
Zelenkově kresbě vytmaveno).

116
Kde se tato rozlišnost vzala? Je nutno se ponořit do problému, a o tom jsou následující řádky.

(Vysvětlivka: 1.žlutý je zatěžovaný pramen, ten ve kterém se visí; 2.modrý je volný konec,
cancour; 3.výraz "učesaný" znamená, že souběžně jdoucí prameny se nekříží, uzel je úhledně
uvázaný).

Chce-li člověk Zelenkův kreslený návod opravdu přesně dodržet, nemůže si nevšimnou, že
prameny lana jsou ze začátku kresleny jakoby v rovině. A tak je to nutno provést i v reálu.
Níže uvedený obrázek odpovídá Zelenkově fázi č.5.

...nyní je třeba se podívat na Zelenkovu kresbu, a to na jeho fázi č.6 a 8. Interpretace této
kresby je jasná z níže uvedených obrázků...

Dodrželi jsme kreslený návod A.Zelenky, a vznikla tak tato Osmičková smyčka (viz. obrázek
níže, na fotografii je Osmičková smyčka stejná jako na Zelenkově kresbě). Nu a teď přijde
zajímavý poznatek. Když se uzel otočí...

117
...je vidět překřížení pramenů lana. Uzel není "učesaný". To je zajímavé poznání. Když se
bezpodmínečně dodrží Zelenkův návod, dojde se k "hajdalácky" navázanému uzlu.

Abychom se dostali z této bryndy ven, je nutno se vrátit o krok zpět. V horním ohybu lana
zatěžovaný pramen (žlutý) je třeba vysunout vpřed.

118
Tak se zatěžovaný (žlutý) pramen stane vzdálenějším od vlastního oka smyčky. A to už je to,
co uvedli John & Bolek na stránce na Lezci.cz. (i když tam je to z jiného úhlu a z jiné strany
pohledu). Takže nyní máme uzel "učesaný" jak z jedné stany, tak i z druhé, vše se zdá být
vzorné.

Ale kam se poděla Zelenkova fáze č.8? Vytvořený uzel vůbec nevypadá jako Zelenkova
kresba. Stačí si obrázky dát vedle sebe.

119
Aby to bylo jasnější, je naprosto nutné se zaměřit na přechod z fáze č.6 do fáze č.8!!!
Pokud se vyjde z fáze č.6, s vědomím, jak jsou tam jednotlivé prameny vedeny, není možno
se dopracovat k John & Bolek variantě (= zatěžovaný pramen dále od vlastní smyčky) tak,
aby výsledek vypadal stejně jako jako na Zelenkově fázi č.8.

Jenže jak už bylo ukázáno, Zelenkovým návodem se nedá dojít k vzorně "učesané" podobě
uzlu.

Takže když to shrneme: Buď postupujeme podle Zelenkova návodu, a máme nepořádný uzel,
nebo se to pokusíme spravit, ale pak nemáme Zelenkův výsledný uzel.

Hypotéza

Zelenkův návod je chybný, zvláště při přechodu z fáze č.6 do fáze č.8. Opustit jej. Tím se
uvolňuje prostor pro další úvahy.

Lanu škodí uzly. Proč? Protože v uzlu jsou výrazné ohyby o malých poloměrech. Co
způsobují ohyby lana? 1.Mechanické a tepelné (třením) namáhání lana dané jeho násilným
ohýbáním okolo malých průměrů, což vede ke stlačování vláken uvnitř oblouků a natahování
vláken na vnější straně oblouků pramene lana. 2.Skládání napětí tahového a tlakového, jenž je
způsobeno příčným stiskem sousedících pramenů lana v uzlu. 3.Vzájemné posouvání
jednotlivých stavebních prvků lana, od úrovně vláken až po úroveň molekulární.

Nabízím k posouzení tuto úvahu:

Podívejme se na tento obrázek...

120
Vlevo jsou body A a B. Z nich jsou dvě čáry, žlutá a modrá. Jaký je rozdíl v poloměru ohybu
mezi modrou a žlutou čárou? Inu žádný, poloměr ohybu je u obou stejný. Jen žlutá čára jde z
bodu A do bodu B delší trasou.

Vpravo jsou body A2, B2 a C. Která z čar má menší poloměr ohybu? Přeci modrá, ta je
"ostřeji ohnutá".

A teď se podívejme na obrázky uzlu...

Pohled kolmo na uzel, tvar uzlu připomíná Pohled z boku, žlutý pramen ohnut pozvolněji.
osmu.

Domnívám se, že tvrzení "zatěžovaný pramen má být bezprostředně po vstupu do uzlu

smyčky veden horním ohybem" (tedy co nejblíže k vlastnímu oku smyčky), je správné. Jenže
za ten rozhodující ohyb nepovažuji ten, na který se kolmo díváme, když nám uzel tak pěkně
připomíná cifru osm. Tehdy mi přijdou poloměry ohybu obou pramenů v horním oblouku
stejné (nutno vidět v reálu - fotografie opticky klame, a lépe je to vidět, když je smyčka
zatížená a uzel se utáhne). Naopak při pohledu z boku mi přijde, že pramen blíže k oku
smyčky (žlutý) je skloněn pozvolněji, a ten sklon, to je taky ohyb. Tudíž tady je pramen méně
namáhán a více vydrží.

Na posledních dvou obrázcích je Osmičková smyčka uvázána tak, že prameny jsou učesány, a
přitom je zatěžovaný pramen bezprostředně po vstupu do uzlu vedený co blíže k vlastnímu
oku smyčky. A jak se váže? Není to nijak složité, ani když se pro tvorbu smyčky zvolí
uvázání způsobem, kdy se konec lana provazuje, tj. na jednom prameni se vytvoří Osmičkový

121
uzel, a poté se koncem lana tento uzel prováže protisměrně - což je obvyklý způsob
navazování lana např. na sedák. Pokud si při vázání dáme pozor, bez větších potíží
dosáhneme požadovaného výsledku. Zkuste si to.

122
2.3 Navazování na lano

Základní rozdělení způsobů navazování

Navázání se na lano je spojení horolezeckého lana s horolezeckým úvazem, popřípadě s tělem

lezce. Navázání se může provést třemi základními způsoby:

• přímým spojením lana a úvazu

• nepřímým spojením lana a úvazu s vložením mezičlánku
• přímým navázáním lana na tělo lezce (nouzové)

Při nepřímém spojení se jako vložené mezičlánky používají buď karabiny, nebo pomocné
smyčky z krátkého kusu lana či popruhu. Mezičlánky představují v navazování další prvek, a
logicky tak mohou při své případné nekvalitnosti celé navázání znehodnotit. Proto je nutno
vloženým mezičlánkům v navázání věnovat pozornost a dbát na jejich kvalitu. Vůbec nejlepší
je kdykoliv, kdy to je možné, se navazovat přímo. Přímé navázání má přednost.

Přímé spojení
Pro použití samotného sedacího úvazu.

Při samotném použití sedacího úvazu je bod navázání pod těžištěm lidského těla, a při
nekontrolovaném pádu hrozí převrácení hlavou dolů!

Důležité upozornění: Lano se bezpodmínečně musí do sedáku vkládat tak, jak doporučuje
výrobce sedáku, je-li nám tento údaj znám.

U nejčastěji prodávaného typu sedáku v Česku je správné

provlečení lana znázorněno na obrázku vlevo (zde je
detail). Rozhodně by u tohoto typu sedáku bylo chybou
se navázat jen k jistícímu oku sedáku /to je to oko, které
je na přední straně sedáku a spojuje bederní pás a
nohavice/. V případě poškození švů jistícího oka a jeho
prasknutí by bylo lano okamžitě a nenávratně odděleno
od sedáku. Avšak je-li lano správně vedeno přes bederní
pás a spojovací pás nohavic sedáku, tak tyto se vzájemně
zálohují, a prasknou-li například nohavice, člověk
zůstane, byť krkolomně, viset aspoň v bederním pásu.

Poznámka: destrukce sedáku je nepravděpodobná,

nanejvýš se může vypárat několik švů; větší destrukce
pak už značí nekvalitnost výroby sedáku.

123
Lezení v samotném sedáku je asi nejčastější způsob navazování, který volí sportovní lezci na skalkách a umělých
stěnách. Používání samotného sedáku je pro některé lidi téměř módní záležitostí. Nutno opět varovat - při použití
samotného sedáku hrozí při zachycení pádu převrácení hlavou dolů, těžiště těla je nad bodem navázání!

Lezci používající jen sedák musí být zkušení, ovládat odskoky od skály, musí mít nad pádem kontrolu. Pády
musí být krátké, neboli postupové jištění musí být blízko sebe. Také musí být postupové jištění kvalitní. Více k
této problematice na stránce Úvazy.

Pro připevnění lana k úvazu je možno použít různé smyčky vázané na laně. Zde je přehled
některých z nich:

Osmičková smyčka

Bezpečným způsobem jak se navázat je použití Osmičkové smyčky vázané osmičkovým

uzlem. Tento uzel nejeví žádné tendence se rozvazovat, a naopak po silném utažení je celkem
dobře rozvazovatelný (nutno tuto informaci brát s rezervou, pokud se uzel fest utáhne po např.
tvrdém pádu, tak rozvázání bude pochopitelně pracnější). Koncový cancour nechť je dlouhý
cca 15 cm. Pokud máte podezření, že na vašem laně se špatně utahují uzly, navažte koncovým
cancourem pojistný uzlík, který obchvátí pevný pramen lana.

Zde je obrázek [1], jak navazovací Osmičkovou smyčku vázat.

Vůdcovská smyčka

Dalším způsobem je použití Vůdcovské smyčky. Také nejeví tendence se rozvazovat, ale po
silném utažení je povolení uzlu značně namáhavé. Koncový cancour nechť je dlouhý cca 15
cm. Pokud máte podezření, že na vašem laně se špatně utahují uzly, navažte koncovým
cancourem pojistný uzlík, který obchvátí pevný pramen lana.Zde je obrázek [2], jak
navazovací Vůdcovskou smyčku vázat.

124
Jednoduchá dračí smyčka

Dračí smyčka vázaná dračím uzlem naopak po silném utažení jde dobře rozvázat, ale má
několik jiných závažných nedostatků. Při obvodovém zatížení se rozvazuje, a také má
tendenci se při nezatíženém stavu samovolně rozvazovat. Je nutné ji vylepšovat pojistným
uzlíkem bránícím rozvázání. Tento pojistný uzlík je možno vázat buď jako: 1.vnější (mimo
vlastní dračí uzel), nebo jako: 2.vnitřní (koncový cancour lana je protažen vlastním dračím
uzlem).

Ad-1) Zde je obrázek [3], jak Jednoduchou dračí smyčku vázat s vnějším pojistným uzlíkem.
Pojistný uzlík se váže na pramen smyčky. Kdo chce mít větší kvalitu, může pojistný uzlík
vázat Dvojitým rybářským uzlem, lépe drží.

Ad-2) Zde je obrázek [4], jak Jednoduchou dračí smyčku vázat s vnitřním pojistným uzlíkem.

Jednoduchá dračí smyčka se dá v nouzi využít na přímé navázání lana na tělo lezce (viz níže v
textu "Nouzová navázání").

Jednoduchá dvoj-závitová dračí smyčka

(Často se lze setkat s spíše názvem Dvojitá dračí smyčka. To však není přesné. Dvojitá
smyčka je ta, jenž má dvě oka. A to v tomto případě není. Zde je pouze dvojitá aplikace
závitu, tedy dvojitý dračí uzel. Je totiž třeba rozlišovat pojem "smyčka" a "uzel".)

125
Jak bylo zmiňováno v předchozí části, Jednoduchá dračí smyčka se při obvodovém zatížení
rozvazuje. A proto byla vymyšlena tato dvoj-závitová varianta, která tomuto obvodovému
rozvazování zabraňuje. Navíc má dvoj-závitová forma smyčky vyšší nosnost oproti
jednoduché. Váže se obvyklým způsobem, jenom s tím rozdílem, že na začátku se udělají dvě
"jezírka" - viz.obrázek [5].

Bohužel, i když je tato dvoj-závitová varianta odolná proti rozvázání při obvodovém zatížení,
stále má další negativní vlastnost typickou pro dračí uzel, a to přílišnou náchylnost k
samovolnému rozvázání. Proto se stále doporučuje dělat pojistný uzlík. Znovu je možno jej
dělat buď jako vnější, nebo vnitřní.

Vázání vnějšího pojistného uzlíku je zcela totožné s postupem, jak bylo uvedeno výše v textu
v části pojednávající o Jednoduché dračí smyčce.

Rovněž i vázání vnitřního pojistného uzlíku je totožné s postupem jako u Jednoduché dračí,
ale pro lepší pochopení je zde obrázek [6a].

Ovšem nutno podotknout, že vzniklý uzel je značně nepřehledný (špatná vizuální kontrola), a
je i nepříjemně "kulovitě" vytvarovaný, a tak při lezení, zvláště když se tělem tiskneme na

126
skálu, trochu překáží. Navíc při této dvoj-závitové formě uzlu se vnitřní pojistný uzlík hůře
utahuje, a tak trošku hrozí jeho samovolné rozvázání.

Další způsoby...

Devítková smyčka - Existují ještě jiné druhy smyček, ale ty se v praxi příliš nepoužívají.
Například Devítková smyčka - viz. obrázek [6b].

Ta má skvělé parametry, co se nosnosti týče, ale je poměrně dost nepřehledná a tudíž je u ní

větší pravděpodobnost, že ji člověk uváže špatně a nevšimne si toho. Z toho důvodu není
Devítková smyčka mezi horolezci příliš oblíbena. Přesto je dobré se této smyčky zastat -
pokud totiž máme nějakým způsobem oslabené lano (tenké lano, mokré lano, opotřebované
lano), je použití Devítkové smyčky nanejvýš doporučeníhodné! Návod na provázání koncem
lana - viz. obrázek [6c].

Koncový cancour nechť je dlouhý cca 15 cm. Pokud máte podezření, že na vašem laně se
špatně utahují uzly, navažte koncovým cancourem pojistný uzlík, který obchvátí pevný
pramen lana.

Rybářská smyčka - Dále by se mohla k navázání na lano použít Jednoduchá rybářská

smyčka - viz. obrázek [6d],

127
 ta je ale zase příliš ohrožena snadným rozvázáním. Lepší je pak dělat Rybářskou smyčku s
dvojitým rybářským uzlem, ale v ní se zase onen Dvojitý rybářský uzel přespříliš utahuje, a
tak povolení bývá někdy velmi pracné. Rybářská smyčka je pro navázání se na lano buď příliš
nebezpečná, nebo nepraktická, zkrátka vůbec se nepoužívá.

Pro použití samotného prsního úvazu

Pro vázání smyček na konci lana platí ty samé uzly, co u sedacího úvazu, tj. nejlépe se hodí
Osmičková smyčka.

Pozor! Samotný prsní úvaz se nemá používat, navázání na něj přichází k úvahu jen v nouzi,
kdy není jiná možnost (např. po ztrátě ostatní výstroje). Při delším /časově/ visu v prsáku na
laně může nastat tzv. ortostatický šok, což je kolaps oběhové a následně nervové soustavy těla
v důsledku nerovnoměrné cirkulace krve v těle. Prsák se totiž při visu výrazně zařízne do
podpaždí a stlačí hrudník. Už po 2 min. má lezec paralyzovány ruce, a bez cizí pomoci se
nevyprostí. Do půl hodiny nastává bezvědomí. Tak do 1 až 2 hodin je jistá smrt.

Samotné navázání je nutné vylepšit stoupací prusíkovací smyčkou na dvojato dlouhou cca 1,5 m, která se naváže
na lano cca 30 cm nad navazovacím uzlem, kterým je lano připevněno k prsnímu úvazu, a protáhne se vnitřkem
prsního úvazu (prostorem mezi prsním úvazem a hrudí lezce - viz. obrázek [7a]).

128
 Dolní konec prusíkovací smyčky si lezec může během lezení, kdy prusík nepotřebuje, smotat a dát třeba do
kapsy, aby nepřekážel. Jakmile přejde do visu v laně, musí prusík vyndat a dolní konec svěsit k nohám, a jednou
nohou si do oka smyčky stoupnout. Tíha lezce se tak přenese na prusíkovací smyčku, prsní úvaz se odlehčí (již
nebude tak akutní nebezpečí náhlého rozvinutí ortostatického šoku), a prsní úvaz bude sloužit v tuto chvíli jen
k tomu, aby se trup lezcova těla nepřevrátil dozadu. Nutno však říci, že ani ve stoje v prusíkovací smyčce nikdo
věčně nevydrží, a urychlené vyproštění se z visu je žádoucí.

Pro použití kombinovaného úvazu

Při jakémkoliv navázání na kombinovaný úvaz je nutno dosáhnout toho, aby zatížení během
visu působilo na oba úvazy, sedací i prsní, a to tak, že jako první se má do záběru dostat
sedací úvaz. Dosáhne se toho tím, že se oko (smyčky na laně, nebo pomocné smyčky)
procházející sedákem udělá trochu menší, kratší. Prsák se má dostat do záběru (zatížení), až
když se trup těla mírně zakloní dozadu - viz.obrázek [7b].

129
Proto se oko smyčky procházející prsákem dělá slabounce volnější. Každopádně poté, co se
navážeme na kombinovaný úvaz, tak vždy provedeme kontrolu díla. Postavíme se rovně,
normálně vzpřímeně, rukou uchopíme lano, za které případně budeme viset, a zvedneme jej
nad hlavu, aby bylo svisle vedené nahoru a zatáhneme za něj. Musíme cítit, že lano nám tahá
za sedák, zatím co na prsáku se tah téměř nijak neprojevuje. Poté provedeme záklon trupu
dozadu, a při tom musíme pociťovat, že prsák se dostává do záběru. Zároveň bychom se měli
cítit poměrně volně, kombinovaný úvaz by nás neměl nějak zásadně omezovat v pohybu.

Dvojitá protisměrná osmičková smyčka

Opět bezpečným způsobem navázání se je užití Osmičkové smyčky. Vzniklý trojitý

protisměrný osmičkový

uzel je sice poněkud na pohled objemný, ale jeho tvar je spíše zploštělý, a tak kupodivu při
lezení moc nepřekáží (nutno toto konstatování brát s rezervou, kdo je zvyklý na objemově
menší uzle, bude při prvním setkání s tímto uzlem "ohromen", ale jde si na to zvyknout). Oko
vedené prsákem má být o malinko volnější, aby prvotní zatížení působilo na sedák. Prsák se
má dostat do záběru až když se trup těla trochu zakloní dozadu. Nejeví žádné tendence k
rozvazování, a po silném utažení jde celkem dobře rozvázat. Nic se nepokazí, nechá-li se
koncový cancour lana delší pro navázání pojistného uzlíku, ale není to vyloženě nutnost. Je
téměř nemyslitelné, že by se Dvojitá protisměrná osmičková smyčka celá samovolně
rozvázala. Uvázání uzlu sebere poměrně hodně lana. Pro dospělého člověka je k uvázání
potřeba cca 2 m lana. O tuto délku se nám tak zkrátí lano potřebné k natažení v terénu. (Např.
z 50 m lana, pokud se tímto uzlem navážou jak prvolezec, tak druholezec, zůstane pro akci
cca 46 m). Jako většina modifikací Osmičkového uzlu je i tento dobře vizuálně
kontrolovatelný, a tudíž vhodný pro nováčky. Tento způsob navázání lze hodnotit jako
velmi bezpečný. ☺

130
Návod na vázání: Na laně se udělá první osmičkový uzel. Konec lana se provlékne sedákem, a zpět se
protisměrně provede už udělaným osmičkovým uzlem. (V této chvíli je člověk navázán normální osmičkovou
smyčkou k sedáku). Zatím uzel neutahovat. Nyní konec lana, který musí být dostatečně dlouhý, se provlékne
prsákem, a vede se zpět do uzlu. Protisměrně se vede podél dvou pramenů již udělaného osmičkového uzlu.
Prameny lana v uzlu je dobré srovnat. Nyní se uzel utáhne.

Dvojitá protisměrná vůdcovská smyčka

Vůdcovská smyčka tvořená trojitým protisměrným vůdcovským uzlem - viz. obrázek [8a] –

také dobře drží, objem uzlu není na první pohled tak velký jako u dvojitého protisměrného
osmičkového uzlu, ale jeho kulovitý tvar je méně praktický. Při lezení v těsných komínech,
nebo přes hrany převisů trochu překáží. Opět oko vedené prsákem má být o malinko volnější,
aby prvotní zatížení působilo na sedák. Prsák se má dostat do záběru až když se trup těla
trochu zakloní dozadu. Jako všechny druhy vůdcovského uzlu jde o něco hůře rozvázat po
silném utažení.

Dvojitá vůdcovsko-rybářská smyčka

Jedná se vlastně o prokombinování dvou druhů smyček, a to Vůdcovské smyčky - viz.

obrázek [8b]

a Rybářské smyčky - viz. obrázek [8c].

131
 Nejprve se Vůdcovskou smyčkou prováže sedací úvaz, koncový cancour se nechá trochu
delší, tak cca 60 cm. Právě koncový cancour se provede skrze prsní úvaz, a dále se vede
středem Vůdcovského uzlu. Na závěr se koncovým cancourem uváže pojistný malý
vůdcovský uzlík tak, aby obchvacoval pramen Vůdcovské smyčky, který prochází sedacím
úvazem. Pro lepší názornost - viz. obrázek [8d].

Jako u všech navazování na kombinovaný úvaz - oko vedené prsákem má být o malinko
volnější, aby prvotní zatížení působilo na sedák. Prsák se má dostat do záběru až když se trup
těla trochu zakloní dozadu.

132
Dvojitá dračí smyčka

Dvojitá dračí smyčka má obvyklé výhody dračího uzlu. Jde dobře povolit po silném utažení,
uzel má malý objem a nepřekáží. I u ní je nutno dělat oko vedené prsákem o malinko volnější,
aby prvotní zatížení působilo na sedák. Prsák se má dostat do záběru až když se trup těla
trochu zakloní dozadu. Velkým nedostatkem Dvojité dračí smyčky je množství různých
variant uzlu, kdy některé varianty jsou bezpečné, jiné nebezpečné. Přičemž hlavním
nebezpečím je obvyklý neduh Dračí smyčky, a to nebezpečí rozvázání jedné ze smyček
obvodovým zatížením. Ale navíc se přidávají další problémy, které Jednoduchá dračí smyčka
například vůbec nemá, a to např. utahování jedné ze smyček při visu na laně. Aby toho nebylo
málo, tak jednotlivé varianty jsou si velmi podobné, a tak vizuální kontrola je poměrně
obtížná. Zvyšuje se tak pravděpodobnost chyby ze strany uživatele.

Zvláštní kapitolou je terminologie ohledně Dračích smyček. Vládne zde úplné zmatení jazyků. Problém je v tom,
že smyčka se nazývá "dvojitá", protože má dvě oka, což je správně. Ale tradičně se "dvojitá" nazývá také
jednoduchá dračí smyčka, která má ale dva závity, čili je tvořena dvojitým uzlem (Pozn. - Vícenásobná aplikace
závitů ovlivňuje názvosloví pro uzel, ne pro smyčku. Rozlišování mezi pojmy uzel a smyčka je důležité!). Nu a
neštěstí je, že i "dvojitá" (míněn počet ok) smyčka se dá dělat se dvěmi závity. Teoreticky by tak podle starších
názvů vznikla "Dvojitá dvojitá dračí smyčka", což jak vidno, je název na nic. Proto zde bude v textu použita
terminologie dosud neznámá, ale zato přesná, bránící se zmatku. Aby bylo vše jasné, zde je obrázek [9]

se schématem. Rovněž popisu velmi pomáhá ona skautská pohádková nápověda - "Drak vylézá s jezírka, atd.,
atd. ..." - která je univerzálně známým popisem uzlu.

• Dvojitá dvoj-závitová dračí smyčka (dvojjezírková varianta):

Dvojjezírková se nazývá proto, že ony dva závity jsou to, čemu se podle skautské nápovědy
říká "jezírko". Dvojjezírková varianta uzlu má takové své dvě pod-varianty. Pro jejich
rozlišení je určující, kam se lano váže jako první, zda do prsáku, nebo do sedáku. Je-li lano
jako první vázáno do prsáku, je to "prsáková varianta". Je-li jako první vázáno do sedáku, je
to "sedáková varianta".

Tzv. prsáková varianta: (viz.obrázek [10])

133
I tato prsáková varianta má své dvě další pod-varianty, a to dolní a horní. U dolní varianty
hrozí , že při visu dojde k utažení oka procházejícím prsním úvazem (případný vis tak zatíží
pouze prsní úvaz). Pokud je ale uzel navázán tou horní variantou, je uzel funkční a lano v něm
drží. Dokonce při této horní variantě je nebezpečí rozvázání při obvodovém zatížení
minimální, a to jak u smyčky v prsáku, tak u smyčky v sedáku. Ale pro jistotu se pojistný
uzlík doporučuje dělat! Pojistný uzlík se váže jako vnější, a okolo pramene lana, který z uzlu
vychází (tedy na ten, za který se bude viset).

A nyní podrobně: Jak se uzel (tzv. “dvojjezírková prsáková varianta”) váže, pro zjednodušení použito skautské
nápovědy pro vázání Dračího uzlu:

Na laně se udělá překřížením oko (tedy první jezírko a první princezna /"velká", neboť to je vlastně lano, které
člověk za sebou táhne při lezení/), pak se konec lana vede prsákem, a potom zespodu skrz (zatím ještě jedno)
jezírko nahoru (toť jako drak), obtočí se "velká" princezna zprava do leva, a drakem zpět do jezírka. Nyní se lano
vede skrz sedák zprava do leva, a z něj zpět k uzlu. Teď se začne dělat druhé jezírko, a NASTÁVÁ
NEBEZPEČÍ! Koncem lana se jakoby "kopíruje" již první jezírko. Pokud se lano vedoucí od sedáku vede DOLE
(tedy kopíruje se jezírko spodem, tj. prvního jezírka se dotýká zespodu), a provede se vzorně na okolo (vznikne
tak druhé jezírko) a pak i pod lanem přicházejícím ze sedáku, a vyvede se do sevření draka podél velké
princezny jako druhá, malá princezna (toť vlastně cancour, kterým se pak udělá pojistný uzlík), pak je zle.
Člověk si uzel urovná (druhé jezírko zůstane vespod, jako dolní). --- A teď se zatáhne za lano vycházející z uzlu
(za to, do kterého by se padalo, a ve kterém by se viselo). Smyčka vedoucí k prsáku se lehce utahuje!!! Přitom
pojistný uzlík ničemu nezabrání, je zcela mimo. Prsák je stažen okolo hrudníku, smyčka (oko) vedená prsákem
je zcela zkrácena. Vis tak přechází ze sedáku do prsáku, který se nepříjemně zařízne do podpaždí.

Má-li člověk větší prsák, tak to tak hrozné není, část tíhy pořád ještě bere i sedák (lanová
smyčka, oko od uzlu k sedáku se napne, byla-li vyrobena při navazování kratší!). Ale má-li
člověk prsák menší a sám o sobě těsný, je pak zaříznutí prsáku silné.

134
Je zajímavé, že když se druhé jezírko udělá jako horní, tak ten uzel funguje, a při zatížení se
zadrhne a drží. A to jsou právě ony dvě pod-varianty Dvojité (dvojjezírkové prsákové) dračí
smyčky - kopírování jezírka shora nebo zdola - kdy jedna varianta funguje, a druhá ne. A
přitom se od sebe tak málo liší, že vyvarovat se chyby třeba u začátečníků může být těžké.

Tzv. sedáková varianta: (viz.obrázek [11])

Při této variantě konečně Dvojitá dračí smyčka je v pořádku a funguje. Lano v uzlu drží, při
tahu za jakýkoliv pramen se v uzlu neposouvá, a ani se obě smyčky při obvodovém zatížení
nerozvazují. Přesto se pojistný uzlík doporučuje dělat. Pojistný uzlík se váže jako vnější, a
okolo pramene lana, který z uzlu vychází (tedy na ten, za který se bude viset).

Návod na vázání (tzv. dvojjezírková sedáková varianta): Na laně se udělá překřížením oko (první jezírko a první
princezna), pak se konec lana vede sedákem, a potom zespodu skrz (zatím ještě jedno) jezírko nahoru (toť jako
drak), obtočí se princezna zprava do leva, a drakem zpět do jezírka. Nyní se lano vede skrz prsák zleva doprava,
a z něj zpět k uzlu. Koncem lana se jakoby kopíruje první jezírko a pak se konec lana vyvede ven z uzlu coby
druhá princezna.

• Dvojitá dvou-ohybová dračí smyčka (dvoudračí varianta):

Dvoudračí se nazývá proto, že onen ohyb lana, který obchvacuje pramen lana, jenž z uzlu
vychází, se podle skautské nápovědy nazývá drak. Nu a protože v této formě uzlu jsou ony
ohyby dva, tak dvoudračí. I tato varianta má dvě pod-varianty, a to prsákovou a sedákovou,
podle toho, kam se lano váže jako první.

Tzv. prsáková varianta (viz.obrázek [12]):

135
U dvoudračí prsákové varianty se při obvodovém zatížení oka, které prochází sedákem, toto
oko úplně snadno rozváže. Proto je nutné tento uzel vylepšit použitím pojistného uzlíku
bránícího rozvázání, a to nejlépe dvojitým rybářským uzlem. Pojistný uzlík se váže jako
vnější, a na pramen smyčky. Nejlépe na tu, která prochází prsákem.

Návod na vázání (tzv. "dvoudračí prsákové varianty"): Na laně se udělá překřížením oko (první jezírko a první
princezna ), pak se konec lana vede prsákem, a potom zespodu skrz (zatím ještě jedno) jezírko nahoru (toť jako
drak), obtočí se princezna zprava do leva, a drakem zpět do jezírka. Nyní se lano vede skrz sedák zprava doleva,
a z něj zpět k uzlu. Koncem lana se pokračuje zespodu skrz jezírko (z jezírka vyleze druhý drak), zprava doleva
se podruhé obtočí jediná princezna, a koncem lana (druhým drakem) shora zpět do jediného jezírka. Cancourem
se udělá pojistný uzlík na oku (smyčce) lana zavedeném do prsáku. Pojistný uzlík raději dělat dvojitým
rybářským uzlem!!

Tzv. sedáková varianta

U dvoudračí sedákové variantě vše drží jak má. Lano se nijak neposunuje při zatížení v uzlu,
ani oka smyček se nerozvazují při obvodovém zatížení. Přesto se pojistný uzlík doporučuje
dělat, a to jako vnější, nejlépe na prameni smyčky, která prochází prsákem.

Návod na vázání (dvoudračí sedákové varianty): Na laně se udělá překřížením oko (první jezírko a první ), pak
se konec lana vede sedákem, a potom zespodu skrz (zatím ještě jedno) jezírko nahoru (toť jako drak), obtočí se
princezna zprava do leva, a drakem zpět do jezírka. Nyní se lano vede skrz prsák zleva doprava. Poté se konec
lana vede zespodu skrz jezírko (z jezírka vyleze druhý drak), zprava doleva se podruhé obtočí jediná princezna, a
koncem lana (druhým drakem) shora zpět do jediného jezírka.

Závěrem o Dvojitých dračích smyčkách: Mohlo by se zdát, že uvedený přehled všech variant
je už vyčerpávající, ale není tomu tak. V modifikování Dvojité dračí smyčky je možno ještě
pokračovat. Ony jezírka nebo draci se totiž nemusejí apriori dělat souběžné, ale také je možno
dělat je jako protisměrné (tedy jednou po směru hodinových ručiček, a podruhé při kopírování
proti směru hodinových ručiček). A hned máme další varianty. Ale to už nechávám v moci
čtenáře, ať si s tím pohraje, chce-li. Nicméně, jak je z uvedeného zřejmé, Dvojitá dračí
smyčka vyžaduje mnoho pozornosti při vázání. Tato smyčka se všemi svými variantami není
vhodná pro začátečníky. Její vizuální kontrola rovněž není jednoduchá.

136
Navázání v přímce

V Česku lze na prodávaných úvazcích (např. Hudy-sport, RockEmpire) často nalézt návody,
jak se na kombinované úvazy navazovat - viz.obrázek [13].

(Na obrázku vlevo je přímé spojení, vpravo s vloženou smyčkou jako mezičlánek mezi lanem
a sedákem, přičemž k prsáku je spojení přímé. Vložená smyčka musí být dostatečně nosná,
aspoň 22 kN.) Přičemž lano se k úvazu připevňuje Osmičkovou smyčkou.

Tyto a podobné verze navazování nejsou špatné, co se týče hlavní funkce kombinovaného
úvazu (chránit před přetočením hlavou dolů). Ale jsou zbytečně nepohodlné. Proč?
Navazovací oka sedáku a prsáku jsou totiž v jedné přímce, tu představuje svisle napnuté lano.
Hruď člověka je v takovém posedu nepřirozeně táhnuta vpřed, tělo je v takové toporné,
prkenné poloze. Přitom daleko pohodlnější je takový posed, kdy máme možnost se trupem
těla mírně zaklonit a o prsák se jakoby opřít, přibližně jako když sedíme na židli viz. obrázek
[14].

Právě proto, aby se toho dosáhlo, je lepší používat dvojité smyčky (viz.ostatní odstavce zde
textu), které se jakoby rozdvojují do vidlice.

137
Nepřímé spojení s vložením mezičlánku
Pro použití samotného sedacího úvazu

Před použitím vloženého mezičlánku je dobré se zamyslet, zda je vůbec potřeba. Pokud se
navazujeme na konec lana, tak většinou platí, že lano jde provléci sedákem stejně, jako
bychom provlékali mezičlánek (smyčku, karabinu). Tak proč to dělat. Přímé spojení lanem je
vždy bezpečnější a tak by se mu měla dávat přednost.

Přesto existuje jedna situace, kdy je vložení mezičlánku nejelegantnějším řešením. Je to v

situaci, kdy se potřebujeme navázat doprostřed lana. Na laně se udělá Vůdcovská smyčka
("Krejčík"), a ta se k sedáku připne karabinou k jistícímu oku sedáku viz. obrázek [14b].

Takto navázán smí člověk lézt pouze s horním jištěním, např. jako druholezec. Karabina k
tomu použitá musí mít pojistku zámku! Nosnost karabiny v podélném směru při zavřeném
zámku musí být min. 25 kN v podélné ose karabiny, a 7 kN napříč karabinou. Nemá-li člověk
u sebe karabinu s pojistkou, je nutno použít dvě karabiny zároveň, které se k sobě přiloží
zrcadlově obráceně, aby jejich zámky nebyly shodně orientované stejným směrem.

Tip: I když je karabina opatřena pojistkou zámku, není to vždy zárukou, že nedojde k
nechtěnému otevření zámku. U karabin s obyčejnou šroubovací pojistkou se stává, že člověk
často zapomene na její zatažení. Ani karabina s automatickou pojistkou není proti selhání
imunní - při vší smůle se může stát, že za pojistku karabiny se zachytí tenké vlákno opletu
lana a tahem se pojistka otevře. Při navázání se přes karabinu je nutno být opatrný a kvalitu
navázání, a především uzavření karabiny, průběžně kontrolovat. Jsme-li v situaci, kdy chceme
mít téměř absolutní jistotu, že k selhání nedojde, pak se doporučuje použít souběžně dvě
karabiny s pojistkami.

Pokud bychom přeci jenom chtěli jako mezičlánek použít pomocnou smyčku, je nejlépe, když
je to popruhová smyčka do okruhu sešitá švem (musí mít nosnost 22 kN), a sedákem
provlečená "na dvojato". Jinak se na spojení pomocné smyčky do okruhu se hodí protisměrný
osmičkový uzel. Uzlem spojený popruh by měl být dimenzován minimálně na 15 kN, avšak
to je opravdu nejzazší spodní hranice nosnosti. Raději pro navázání používat smyčky nosnější,
zvláště když na nich vážeme uzly, kde dochází ke ztrátě pevnosti. Pokud je vložená smyčka
opravdu dostatečně nosná, a je v sedáku protažená tak, jak výrobce doporučuje zatěžovat
sedák, může takto být navázán i prvolezec.

138
Pro použití samotného prsního úvazu

Také při případném (v nouzi) použití prsáku je lepší dát přednost přímému spojení. Pouze
pokud bychom se opět navazovali doprostřed lana, tak nastane situace, kdy je lepší použít
hned dva mezičlánky. Do prsáku se naváže pomocná smyčka spojená do okruhu
protisměrným osmičkovým uzlem - viz.obrázek [14c].

Uzlem spojená smyčka by měla být dimenzována minimálně na 15 kN, avšak to je opravdu
nejzazší spodní hranice nosnosti. Raději pro navázání používat smyčky nosnější, zvláště když
na nich vážeme uzly, kde dochází ke ztrátě pevnosti. Nejlépe je, když je to popruhová smyčka
sešitá do okruhu švem, pak ale musí mít nosnost 22 kN. Do oka této pomocné smyčky se
cvakne karabina s pojistkou zámku (karabina musí mít nosnost 25 kN), a tou se pak
připojujeme na Vůdcovskou smyčku ("Krejčík") vázanou na laně.

Pokud by se jako mezičlánek použila jen samotná karabina, není to ideální, většinou se
karabina dostane do podélné polohy mezi oky prsáku, a lano pak může karabinou působit
napříč, kdy má karabina menší nosnost. Úplnou hrůzou by bylo zatížení napříč směrem na
zámek - viz. obrázek [14d].

Opakování: Pozor! Samotný prsní úvaz se nemá používat, navázání na něj přichází k úvahu jen v nouzi, kdy
není jiná možnost (např. po ztrátě ostatní výstroje). Při delším /časově/ visu v prsáku na laně může nastat tzv.
ortostatický šok, což je kolaps oběhové a následně nervové soustavy těla v důsledku nerovnoměrné cirkulace

139
krve v těle. Prsák se totiž při visu výrazně zařízne do podpaždí a stlačí hrudník. Už po 2 min. má lezec
paralyzovány ruce, a bez cizí pomoci se nevyprostí. Do půl hodiny nastává bezvědomí. Tak do 1 až 2 hodin je
jistá smrt.

Samotné navázání je nutné vylepšit stoupací prusíkovací smyčkou na dvojato dlouhou cca 1,5 m, která se naváže
na lano cca 30 cm nad navazovacím uzlem, kterým je lano připevněno k prsnímu úvazu, a protáhne se vnitřkem
prsního úvazu (prostorem mezi prsním úvazem a hrudí lezce - viz. obrázek [7a]). Dolní konec prusíkovací
smyčky si lezec může během lezení, kdy prusík nepotřebuje, smotat a dát třeba do kapsy, aby nepřekážel.
Jakmile přejde do visu v laně, musí prusík vyndat a dolní konec svěsit k nohám, a jednou nohou si do oka
smyčky stoupnout. Tíha lezce se tak přenese na prusíkovací smyčku, prsní úvaz se odlehčí (již nebude tak akutní
nebezpečí náhlého rozvinutí ortostatického šoku), a prsní úvaz bude sloužit v tuto chvíli jen k tomu, aby se trup
lezcova těla nepřevrátil dozadu. Nutno však říci, že ani ve stoje v prusíkovací smyčce nikdo věčně nevydrží, a
urychlené vyproštění se z visu je žádoucí.

Pro použití kombinovaného úvazu

Někdy je možno se pro tento způsob navázání setkat s

pojmenováním "alpský způsob navázání", nebo
"německý způsob navázání".

Zde se uplatní jako vložený mezičlánek pouze

smyčka, nejlépe popruh. Jeho nosnost musí být
minimálně 15 kN, avšak to je opravdu nejzazší spodní
hranice nosnosti. Raději pro navázání používat
smyčky nosnější, zvláště když na nich vážeme uzly,
kde dochází ke ztrátě pevnosti. Nosnost popruhu se
zjišťuje podle tenkých proužků (tzv.kontrolní nit) na
jedné straně popruhu. Jeden proužek vždy značí
nosnost 5 kN. Nebo je také možno použít smyčku
kulatého průřezu, ale to minimálně o průměru 9 mm,
ideální je použít smyčku z kusu lana o průměru 10,5
mm. Použitá smyčka musí být kvalitní a zachovalá!
Nějaká "odrbaná stařešina" se k navázání použít
nesmí!

Na popruhu nebo lanové smyčce se vytvoří

vůdcovským uzlem první oko, ve kterém je sedací úvaz, a druhé oko, ve kterém je prsní úvaz,
se vytvoří už jen skotským uzlem. Lano se prováže skrz obě oka smyčky přes vůdcovský uzel,
který oka spojuje. Oko smyčky procházející prsním úvazem musí být o trochu volnější než
oko procházející sedákem. Při případném visu musí tíha jako první působit na sedák, prsák se
má do zatížení dostat až při záklonu trupu těla dozadu. Pro smyčky tvořené na laně platí to
samé, co pro přímé navazování se na samotný sedací úvaz, tzn. nejlépe se hodí Osmičková
smyčka. Tento způsob navázání lze hodnotit jako velmi bezpečný. ☺

Nosnost smyček použitých při navázání jako mezičlánek

Jak mají být smyčky, které člověk zakomponuje do navázání, nosné? Horolezecké úvazy
(sedací, celotělový), aby splňovaly normu EN 12277, jsou zkoušeny, a to tak, že se obléknou
na dřevěnou figurínu a posléze jsou vystaveny působení síly. Úvazy musí vydržet sílu 15 -
15,3 kN. Proto je dobré, aby jakákoliv smyčka, která se vkládá mezi úvaz a lano, měla aspoň

140
také minimálně takovou nosnost. Zkrátka aby nepředstavovala slabší článek. Pokud se však
na smyčce váže uzel, pozor na ztrátu pevnosti v uzlu! Rovněž je třeba počítat s určitou únavou
materiálu, smyčka časem stárne, odírá se a ztrácí pevnost. A při vší upřímnosti, málokdo si na
každé lezení bere vždy úplně novou smyčku. Z těchto všech důvodů je proto dobré používat
smyčky spíše předimenzované. Buď popruh se čtyřmi proužky (tzn. aspoň 20 kN), nebo kus
lana kulatého průřezu o průměru cca 9 - 11 mm.

Tip: Nosnost popruhů nemusíme zjišťovat jen podle tenkých proužků (kontrolních nití).
Pokud si popruh kupujeme v obchodě, musí být nosnost udána na cívce, na níž je popruh
uskladněn. Nemusíme tak vědět pouze předpokládanou maximální nosnost odstupňovaně po
násobcích pěti, ale můžeme znát přesnou nosnost popruhu.

Nouzové způsoby navázání

Dračí smyčka

Navazuje se okolo hrudníku, a jde uvázat jen na konci lana. I když to nelze považovat za
úplně bezpečný způsob navázání, lze opravdu v nouzi takto jistit i prvolezce při jeho pádu.
Navázání lze provést dokonce jen jednou rukou - viz.obrázek [15],

takže jsme schopni se na lano navázat i v případě, kdy se druhou rukou musíme držet za
skálu, abychom jinak nespadli. Aby smyčka nesklouzávala k pasu člověka, je dobré ji vylepšit
kšandičkami, které člověk snadno zhotoví, pokud udělá delší koncový cancour lana
vycházející z uzlu. Uzel na hrudi se posune trochu na stranu, a pramen koncového cancouru
vedeme přes rameno na záda, tam podebere pramen smyčky, a opět se přes druhé rameno
člověka vede zpět na hruď, kde se uzlíkem naváže na pramen smyčky - viz.obrázek [16].

141
Vis v Dračí smyčce není pohodný, výrazně řeže v podpaždí.

Vůdcovská smyčka

Zde je obrázek [17].

Váže-li se na konci lana, pak se koncový cancour musí nechat delší a zajistit ho pojistným
uzlíkem. Ale také se dá vázat i uprostřed lana, což je největší přínos tohoto způsobu
navazování. Uplatní se tak v situaci, kdy se na jedno lano musí navázat víc jak dva lidé.
Vůdcovský uzel je dobré vázat úhledně a pevně jej utáhnout. Také je nutno dodržet na
obrázku šipkou naznačené protažení konce oka "kšandičky" skrz uzel ve směru od těla pryč. I
tak třeba podotknout, že vis v tomto navázání není nijak pohodlný, pramen lana vedený přes
rameno ("kšandička") výrazně řeže do krku, stahuje se a téměř škrtí.

Proto je lepší navázání vylepšit tím, že na "kšandičkovém" oku (po jeho protažením hlavním uzlem) se udělá o
pomocný uzel, umístěný těsně za hlavním uzlem. Teprve pak se dá oko (kšandička) přes hlavu - viz.obrázek
[18].

Pomocný uzel bude při visu bránit vtahování kšandičky do hlavního uzlu.

142
Trojitá Dračí smyčka

Používá se pouze pro lezce s horním jištěním. Prvolezec by při pádu do tohoto posedu byl
příliš ohrožen převrácením hlavou dolů. Navazuje se okolo pasu člověka - viz.obrázek [19].

Vytvoření smyček je potřeba udělat mimo tělo, a teprve po jejich vytvoření se do ok smyček
nasoukat tělem. Nutno podotknout, že sezení v trojité dračí smyčce také rozhodně není
pohodlné.

Sedačka ze smyčky

Používá se pouze pro lezce s horním jištěním. Dělá se pomocí kruhové smyčky ovázané okolo
pasu těla, která tak primitivně nahrazuje sedací úvaz. Lano se k ní musí navázat buď přes
mezičlánek (karabinu s pojistkou), nebo přímo (pak nejlépe Osmičkovou smyčkou na laně).
Zde je obrázek [20].

143
Odkazy související s tématem:

Úvazy - jaký kdy použít úvaz, jaké jsou druhy úvazů.

Uzly - jak vázat které smyčky je také popsáno na této stránce.

Horní a dolní Osmičková smyčka - zamyšlení nad tím, jak vést prameny v uzlu při vázání
Osmičkové smyčky.

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Navazování - článek na serveru Lezec.cz, uveřejněný v rámci seriálu "Metodické ústřižky", autoři Jiří Žižka a
Karel Kříž.

Některé návody na vázání uzlů jsou nakresleny v uvolněné poloze. Při použití uzlů v praxi se musí všechny uzly
před zatížením řádně utáhnout!

144
3. Slaňování

Slaňování obecně Sestup dolů pomocí lana, různé způsoby slaňování, slanění pomocí
slaňovací osmy, budování slaňovacího stanoviště, stahování lana dolů po
slanění.
Sebejištění při slaňování Slaňování se sebejištěním pomocí prusíkovací smyčky. Jak a kam
umístit prusíkovací smyčku.
Spojování lana Spojování lan pomocí uzlů.

145
3.1 Slaňování
Slaňování je pohyb lezce po laně dolů. Používá se k sestupu
ve skalnatém či jiném neschůdném prostředí, kde není možno
sestoupit pěšky. Není to však obyčejné ručkování. Podstatou
slaňování je vždy probíhající nepřerušované posunování po
laně, při kterém vzniká větší tření mezi jednak lanem, a pak
buď tělem člověka, či slaňovací pomůckou.

Jištěnímu (smyčka, kruh, skoba, nýt,...), ze kterého se

slaňuje, říkáme “slaňovací stanoviště”, ve slangu "slaňák".

Slaňovat je možno po jednom prameni lana, např. fixní lano – viz. obrázek [1],

ale v naprosté většině se slaňuje po dvojitém laně, čehož se dosáhne tak, že se

jednopramenné lano přehne napůl, a jeden pramen se protáhne okem slaňovacího stanoviště.
Umožňuje to lano po slanění stáhnout dolů – viz. obrázek [2].

146
Po dvojitém laně se tedy slaňuje vždy, když chceme po slanění dole na zemi vzít lano někam
pryč k dalšímu použití. Pozor ale – max. délka slanění je pak jen poloviční k délce celého
lana. Je praktické mít na laně přesně označenou půlku (např. značkovacím fixem /od výrobce
lana!/, nebo lepící páskou, apod.). Pokud totiž pak máme onu označenou půlku lana
nastavenou v oku slaňovacího stanoviště, máme zaručeno, že oba konce lana jsou dole ve
stejné horizontální úrovni a tudíž je nám celá max.délka napůl přeloženého lana k dispozici. I
kdyby jen jeden pramen lana nesahal k zemi, hrozí při vyjetí slaňovací pomůcky ven z tohoto
pramene lana pád na zem! Lano by totiž v ten moment bylo zatíženo jen za jeden pramen a
vytáhlo by se ven ze slaňovacího stanoviště, podobně jako když lano stahujeme - viz.obrázek
[3].

Ke slaňení po dvojitém laně je možno též použít dvě lana, která se spojí uzlem. Potom je ale
nutno si pamatovat, jak je spojovací uzel umístěn vůči slaňovacímu stanovišti. Jde o to, že po
skončení slanění, a následném stažení lana dolů, půjde lano stáhnout jen za ten konec, který je
dolů veden hned z uzlu – viz. obrázek [4].

147
Uzel totiž nepůjde v opačném směru protáhnout skrz oko slaňovacího stanoviště, např. kruhu.
Samozřejmostí pak je, že slaňovací pomůcka se musí na lano umístit až pod spojovací uzel,
jinak by přes něj nepřejela.

Více o spojování lan k sobě na stránce Spojování lana.

K plynulému a snadnému slanění se používají rozličné slaňovací pomůcky. Tyto pomůcky, do

nichž se vkládá lano, se připínají k horolezeckému úvazu, a to jen karabinou s pojistkou. Tyto
slaňovací pomůcky jsou mnohdy totožné s jistícími pomůckami. Nejčastěji lidé používají
osmu. Velmi dobrá na slaňování a neprávem opomíjená je Stichtova brzda - viz.obrázek [5].

Slaňování s osmou

Nejčastější slaňovací pomůckou je Osma – viz. obrázek [6].

Lano je možno navlékat na

Osmu různými postupy.
Doporučený je však níže
uvedený způsob, výhodný
především tím, že nám Osma
téměř nemůže vypadnout z
ruky během manipulace.

Popis: 1.Osmu nosíme

připnutou ke karabině za velké
oko. Karabina musí mít
pojistku zámku. Před

148
slaňováním si karabinu připneme ke jistícímu oku na sedáku; 2.Skrz velké oko Osmy
provlékneme ohyb lana a obchvátíme jím malé oko Osmy; 3.Osmu odepneme z karabiny,
Osma drží navlečená na laně; 4.Karabinu na jistícím oku sedáku připneme na malé oko Osmy.
Zkontrolujeme, zda je zatažena pojistka zámku karabiny. Jsme připraveni slaňovat; -- Pokud
slaňujeme po dvojitém laně, je postup shodný, se zdvojenými prameny lana zacházíme jakoby
to byl jeden pramen lana.

Na obrázku vlevo je znázorněn finální stav,

takto lano musí procházet Osmou, aby bylo
slanění funkční. -- Opět připomenutí: Je-li
slaňováno po dvojitém laně, jsou oba prameny
vedeny Osmou stejně, se zdvojenými prameny
zacházíme jakoby to byl jeden pramen lana.

Sundání Osmy z lana pryč je možno provést

stejným způsobem, ale pozpátku. 1.Karabinu
vycvakneme z malého oka Osmy; 2.Karabinu
připneme na velké oko Osmy; 3.Lano
vyvlékneme z Osmy ven;

Tento manévr pro vyndání lana z Osmy má nad to, že nám Osma nemůže vypadnout z rukou,
ještě tu výhodu, že se Osmy jen minimálně dotýkáme rukama. Nespálíme se tak o Osmu
zahřátou třením vzniklém při slanění.

Průběh slaňování

Při slaňování je nutno dodržovat několik zásad.

• Slaňovat pomalu! Třením mezi lanem a slaňovací pomůckou vzniká teplo, a to

nesvědčí lanu. Po skončení slanění je zahřátou slaňovací pomůcku třeba co nejrychleji
sundat z lana.
• Před zahájení slaňování mít pečlivě zkontrolováno, zda oba konce lana (při slaňování
po dvojitém laně) sahají na zem či k dalšímu slaňovacímu stanovišti.
• Alespoň jednou rukou (nejlépe svou zručnou – praváci pravačkou, leváci levačkou)
držet lano pod slaňovací pomůckou. Při pevném úchopu za toto lano pod slaňovací
pomůckou se slaňování (pohyb) dolů zastaví, při popouštění této části lana probíhá
posun dolů. Rukou svírající lano pod slaňovací pomůckou se nikdy nepouštět! Pořád
je nutno tam ruku mít a korigovat rychlost slaňování.
• Pokud nohama dosahujeme při slaňování na skálu, opírat se nohama o skálu
rozkročeně mírně do stran. Zlepší se tak stabilita člověka proti výkyvům napravo či
nalevo. Dále: nebát se trochu zaklonit dozadu trup těla a nohama se vzepřít proti skále
– viz. obrázek [7] vzorně prováděného slaňování.

149
Pokud konce lana nesahají bezpečně na zem, je nutno konce lana k sobě spojit uzlem – viz
obrázek [8].

Uzel má zabránit vyslanění z lana (což je moment, kdy slaňovací pomůcka dojede ke koncům
lana a ty vyklouznou ven ze slaňovací pomůcky; následuje pád). Účinnost této finty hodně
závisí na typu slaňovací pomůcky, např. u Stichtovy brzdy to funguje spolehlivě, uzel jí
neprojde. Ale např. u populární osmy je to nejisté, zde uzel proklouznout může, neboť oko
osmy je dostatečně veliké. Pokud se slaňuje po jednom prameni lana, dělá se uzel
pochopitelně jen na tomto jednom prameni. Někdy je možno se setkat s praxí, kdy se i při
slaňování po dvojitém laně dělají koncové uzly každý zvlášť na jednom prameni lana. Dělá se
to proto, že lano se pak lépe zbavuje zkroucení (o něm viz. níže). Nutno však podotknou, že
uzly jsou pak objemově menší, a spíše jim hrozí proklouznutí skrz osmu.

Každopádně při jakémkoliv podezření, že konec lana (nebo oba konce lana při slaňování po
dvojitém laně) nesahá až na zem, je nutno se při slaňování sebejistit prusíkem – více o tom na
stránce Sebejištění při slaňování.

150
Platí, že čím je lano tlustší (většího průměru), tím větší je při slaňování tření mezi ním a
slaňovací pomůckou, a slanění je tak pomalejší. Naopak tenké lano má menší tření, slaňující
pohyb je po něm rychlejší a pro ruce člověka namáhavější. A z toho odvozeně: slanění po
dvojitém laně probíhá pomaleji, naopak po jednom prameni lana je rychlejší.

Vtažení předmětu do osmy

Při slaňování po osmě může lano dovnitř do osmy vtáhnout (navinout) různé předměty, které
máme u sebe. Nejčastěji to jsou: vlasy, plnovous, smyčky pověšené přes rameno, stahovací
provázek od kapuce větrovky, podbradní pásek od přilby, rukáv, cíp bundy, apod. Navinutí
některých z uvedených předmětů může být velmi nebezpečné (např. podbradní pásek od
přilby, stahovací provázek od kapuce, smyčky pověšené přes ramena; tyto předměty jsou
blízko krku, při jejich stažení nás to může uškrtit!) Během slaňování by na nás nemělo nic
vlát, neměli bychom být ověšeni zbytečnými předměty. Delší vlasy ukrýt pod kapuci, nebo
sepnout dozadu sponkou.

Uvolnění předmětů vtažených do osmy prostým tahem je téměř nemožné. Drží to jak ve
svěráku. Snaha pokračovat ve slaňování s naivní představou, že když se to poposune, tak se to
nějak uvolní, je marná. Jen se to utahuje.

Když už nám nějaký předmět do osmy vniknul, chce to především nepanikařit, a hlavně nepokračovat ve
slaňování! Rukou pevně uchopit lano pod slaňovací osmou a držet. Slaňování se v tu chvíli zastaví. Nyní máme
volnou už jen jednu ruku. Tou je nutno si vzít z matroše na sedáku prusíkovací smyčku, a tu jednou rukou
navázat na lano nad osmou (jednou rukou se nejlépe váže jednoduchý prusík, aby dobře držel musí být z tenké
smyčky /5 mm/; pak ale má menší nosnost a odolnost proti destrukci - pozor na padající kameny!). Dále pomocí
další smyčky se připneme k tomuto prusíku, a ten posuneme po laně co nevýše a zatáhneme ho. Teď už se
můžeme pustit druhou rukou lana pod osmou, protože budeme sedět v prusíku. Potáhneme lano zespoda do
osmy, tím se odlehčí osma. Nyní můžeme předmět do ní vtažený vyndat. Pak už jenom dotáhnout lano v osmě,
opět pevně uchopit lano pod osmou, nadzdvihnout se krátkým přítahem za ruku, víc dotáhnout lano v osmě
(čímž už budeme v osmě sedět, odsedávací prusík se uvolní), zrušit prusík. A opět jsme ve slaňovací pozici a
můžeme jet dolů.

Pokud se nám do osmy vtáhnul rukáv (tudíž tam máme ruku chycenou) a druhou se držíme lana pod osmou,
nemůžeme už nic dělat, než se pokusit rukáv vší silou vyrvat i za cenu že ho roztrháme. Když to nejde, nezbývá
než se rukou na laně pod osmou dál pevně držet a volat o pomoc.

Kroucení lana a tření o skálu, lano nejde stáhnout

Některé slaňovací pomůcky (např. právě populární Osma) při slanění způsobují výrazné
kroucení lana. Což, samo o sobě není toto kroucení nebezpečné, ale opravdu výrazné kroucení
má za následek spletení obou pramenů lana do spirály, a tím zvětšení tření mezi oběma
prameny lana - míněno pochopitelně při slaňování po dvojitém laně. A přidá-li se k tomu
někde i tření o skálu, může být výsledkem to, že nepůjde stáhnout lano. Někde uprostřed
stěny je taková situace problém... Částečně jde tomuto kroucení bránit tím, že na jeden
pramen lana nad osmou cvakneme karabinu, kterou pomocí smyčky připojíme k úvazku. Tuto
karabinu pak během slaňování za sebou táhneme - viz. obrázek [8b].

151
 Kroucení sice úplně neodstraníme, ale aspoň se každý pramen kroutí sám o sobě. Po
dokončení slanění musíme při vyndávání slaňovací pomůcky už jen obratně a rychle od sebe
oba prameny lana oddělit, aby se při svém "vykroucení" do sebe opět nezamotaly.

Jiné slaňovací pomůcky, především ty na principu Stichtovy brzdy, lano vůbec nekroutí.

Pokud se lano už zkroutilo a vzniklé tření je tak velké, že lano nejde stáhnout, tak nezbývá,
než zkusit je zespoda rozkroutit, což je velmi piplavá práce a nemusí se povést. Pak už je jen
řešením po něm jako po fixním laně vylézt nahoru a pokusit se slanit znova a lépe. Pozor! -
při výstupu po dvojitém laně jako po fixním je nutno zatěžovat zaráz oba prameny lana, aby
se lano při náhlém nečekaném povolení nemohlo vyvléknout ze slaňovacího stanoviště!

Další prekérností je situace, kdy lano jde stáhnout, už se úspěšně vyvléklo z oka slaňovacího
stanoviště, ale k zemi padající konec lana se někde zachytil ve skále (zapadl do skalní
pukliny, obtočil se okolo hrotu, atd.). A lano nejde dál stáhnout... Nu, nezbývá, než se navázat
na druhý konec lana, který je v naší moci, a pokusit se vylézt nahoru a při tom se normálně
postupově jistit jako při běžném lezení (vklíněnci, smyčkami, apod.). Nahoře pak lano uvolnit
a znova slanit, záleží pak na situaci, jestli z původního slaňáku, nebo z nového, nížeji
položeného. Lézt osvobodit lano nahoru je nejlépe po skále. Když to nejde, tak se dá i šplhat
po onom zaseklém lanu jako po fixním, ale pak je naprosto nutné(!!!) se doprovodně jistit,
jak bylo napsáno výše. To zaseklé lano se může nečekaně uvolnit, zvláště jestliže ho výše
zatížíme v nějakém jiném směru, v jiném úhlu, než byly naše marné snahy ho uvolnit dole.

152
Pokud dolní konec lana, který je v naší moci, je příliš krátký a nahoru k místu, kde je lano
zaseklé, nedosáhne, máme o problém navíc. Šancí je popolézt vždy o něco výše, zbudovat
nové jistící stanoviště (štand), opět něco popolézt a opět zbudovat nový vyšší štand...a tak
dále, až už lano vystačí k místu, kde se horní konec lana zaklesl ve skále.

Katastrofický scénář: Dolní část lana k místu zaseknutí nevystačí, skále je hladká, nelezitelná, výše ve skále se
nejde jistit, natož pomyslet na jistící stanoviště. Možná řešení: 1.jestliže jsme už na zemi (předpoklad, že se
jedná o pěšky nedostupnou věž), tak jít pryč a koupit si nové lano; 2.křičet o pomoc; 3.jsme v odlehlých horách -
pokud už je to na zem blízko, či skála pod námi už bude vděčnější na časté jištění, tak uřezat nožem z lana co
největší část, a po té dokončit slanění; 4.pokud jsme ještě vysoko ve stěně a pod námi je volný prostor kam
padat, tak dolní konec lana kvalitně, pevně zafixovat ke skále, máme-li tlumič pádů, tak ho mezi kotvení lana a
lano vložit, a risknout po zaseklém laně šplhat, jistit se několika prusíky z pevných smyček (nejlépe Machardův
prusík); Poslední uvedená možnost je už hodně zoufalá, provádět ji jen opravdu v kritické situaci někde v
odlehlých pohořích, kde není šance, že se dovoláme a dočkáme pomoci.

Slaňovací stanoviště

Pokud se jedná o fixní, tedy ve skále trvale osazené jištění, které slouží jako slaňovací
stanoviště, je nutno ho před zatížením bedlivě prohlédnout. Zjistit, zda nejsou kovové části
rezavé, smyčky prodřené či natavené, apod. Při pochybách o kvalitě slaňovacího stanoviště je
dobré, je-li to možné, jej vylepšit vlastním jištěním.

Toto fixní stanoviště pro slaňování je nejčastěji tzv. slaňovací kruh, což je velmi masivní nýt
osazený do otvoru vyvrtaném ve skále, na konci opatřen okem, kam se provléká lano. Ale
existují i jiné formy, např. tzv. prasečí ocásek, nebo pomocí nýtů ke skále připevněný řetěz.
Někdy to může být i jen obyčejná skalní skoba, která má ve svém oku navíc ještě kovový
kroužek. V horách často slaňovací stanoviště tvoří několik různých jištění poblíž sebe, která
jsou mnohdy "divoce" pospojována několika smyčkami, do jedné z nichž se nakonec vkládá
lano po kterém slaňujeme. Také někdy jako slaňovací stanoviště může sloužit i kmen stromu
(pokud na vrcholu skály roste).

Kovové oko slaňovacího stanoviště, kterým se provléká lano, nesmí mít žádné ostré hrany,
nebo ohýbat lano v ostrém úhlu. Poloměr ohybu lana by neměl být menší jak 5 mm. Ostré
hrany a ohnutí lanu nesvědčí a ničí ho.

Je-li slaňovací stanoviště tvořeno smyčkou, musí se po slanění lano stahovat dolů pomale!
Třením mezi lanem a smyčkou dochází k zahřívání, které může slaňovací smyčku natavit.
Kdokoliv další by pak byl při slaňování ohrožen sníženou nosností slaňovací smyčky.

Někdy se člověk dostane do situace, kdy musí slanit z nějakého jištění osazeného ve skále,
které není pro tento účel zřízeno. Např. vklíněnec s okem z ocelového lanka, nýt s planžetou z
tenkého plechu, skalní skoba bez kroužku, apod. V takovém případě se do tohoto jištění musí
buď vložit karabina, která tam už ale zůstane a člověk ji ztratí. Nebo se tam obdobně zanechá
smyčka. Nechce-li však člověk o horolezecký materiál přijít (ať už z důvodů finančních, či
estetických vůči přírodě), existuje několik metod, jak slanit a mít pak možnost slaňovací
stanoviště zrušit.

153
 1. Slanění s natřikrát přeloženým lanem

- viz. schéma na obrázku [9]

; při této metodě musí být smyčka (nejlépe plochý popruh) dostatečně úzká na to,
aby šla bez problému protáhnout okem jištění (např. okem nýtu, skalní skoby,...),
ale zároveň musí být dostatečně nosná, aby vydržela bezpečně tíhu člověka. Po
slanění se nejprve provede stažení těch částí lana, po kterých se slaňovalo, a pak se
stáhne i poslední část lana napojená na smyčku. Ta se tahem vyvlékne z oka
jistícího stanoviště ven. S touto metodou však lze slanit pouze třetinu délky lana,
tedy máme-li např. 50 m lano, tak takto slaníme jen cca 16 m.

2. Slanění s pomocnou šňůrou

- viz. obrázek [10]

154
; obdobná metoda jako výše uvedená, ale namísto třetí části lana vedené nahoru ke slaňovací
smyčce, je použito pomocné šňůry, za kterou se tahá (po skončení slanění a stažení hlavního
lana), aby člověk stáhl dolů i slaňovací smyčku.

Pokud je slaňovacím stanovištěm kruh naplocho poležený k ukloněné skále (např. stěnový
kruh na pískovcových skalách, nebo kruh upevněný na řetězech), mělo by se při stahování
lana dolů tahat za ten konec lana, který vychází z kruhu spodem – viz. obrázek [11].

To proto, že tah spodního konce lana má za následek odklápění kruhu od skály. Naopak tah za
lano vycházející z kruhu horem má za následek přitisknutí kruhu ke skále. Tímto přitisknutím
se může lano přimáčknout, a nepůjde stáhnout. Zvláště je na toto nutno dávat pozor při
slaňování po lanech spojených uzlem. Uzel nutno vhodně umístit vůči kruhu už před
započetím slaňování, neboť později už člověk nemá šanci to opravit. Může se stát, že lano
nepůjde vůbec stáhnout dolů! Za jeden konec lana (ten horní) to nepůjde proto, že to bude
působit přitisknutí lana ke skále, a za ten druhý (dolní) proto, že spojovací uzel nepůjde
protáhnout kruhem.

Nastávají taky situace, kdy chceme odněkud slanit, ale nikde v terénu není žádné slaňovací
stanoviště. Musíme si jej tedy zbudovat sami. Technika je naprosto shodná jako při osazování
postupového jištění do skály. Horolezecký materiál, který k tomu použijeme však budeme
muset v terénu ponechat a ztratíme jej. (Výjimkou je situace, kdy nalezneme v terénu vhodně
tvarovaný skalní hrot nebo hodiny, a obtočíme je do okruhu uzavřenou smyčkou. Pak
můžeme tuto slaňovací smyčku stáhnout podle metody v odstavcích 1. a 2. jak bylo uvedeno
výše.)

Komplikací může být, že v terénu nepůjde zbudovat žádné jedno solidní jištění pro slaňovací
stanoviště. Pokud jsme ochotni obětovat karabinu, řešení je poměrně snadné. Dvě méně
důvěryhodná jištění spojíme do okruhu uzavřenou smyčkou, jeden pramen na ni překroutíme,
a do vzniklého oka a i přes druhý pramen smyčky cvakneme karabinu - viz. obrázek [12].

155
Ta bude ve smyčce jakoby plovoucí (volně se pohybující), což zajistí rovnoměrné rozložení
tíhy. Každé jištění tak samo ponese jen část celkové tíhy. Ramena smyčky musí svírat úhel
menší jak 60°(!!!), jinak by k rozkladu sil nedošlo.

Lano se do této spojovací smyčky - opět viz.obrázek [13]

- nesmí dát samotné bez karabiny. Oko vzniklé překroucením na smyčce se totiž při zatížení stahuje, zaškrtilo
by se okolo lana, a to by pak nešlo stáhnout dolů!

Pokud karabinu nejsme ochotni obětovat můžeme rovnoměrného rozložení tíhy na dvě méně
důvěryhodná jištění dosáhnout tzv. Prohaskovou metodou - viz.obr.120. Při ní k žádnému
stahování a zaškrcování smyček okolo lana nedochází, a tudíž lano pak jde snadno stáhnout
dolů. A to jak v situaci, kdy obě pofiderní jištění vydržela, tak i v situaci, kdy jedno z nich se
vytrhlo. (Pokud by se vytrhly obě jištění, je starost o to, zda půjde stáhnout lano, zbytečná...☺
.)

156
Slaňování s poloviční lodní smyčkou

Při tomto způsobu slaňování je dobré mít karabinu HMS (karabina víceméně pravidelného
hruškovitého tvaru), a ta musí být vybavena pojistkou zámku. Během slaňování nutno dávat
pozor na to, aby se třením lana nepovolila pojistka a následně nedošlo k otevření zámku a
vypadnutí lana z karabiny - viz.obrázek [14]

. Karabina by měla být proto zámkem orientována na opačnou stranu, než jí prochází lano;
takto je to správně - viz.obrázek [15].

157
Synchronní slaňování

Jedná se o slaňování dvou lidí zároveň po dvojitém laně, kdy každý člověk zvlášť slaňuje po
jednom prameni lana - viz.obrázek [16].

Jistou výhodou je možné ušetření času při sestupu, ale tím plusy této metody končí. Pak už
převažují samé drobné komplikace: a) lezci musí mít možnost dobře komunikovat a vidět na
sebe, např. v horách za bouře je toto slaňování nemožné; b) lezec první na zemi se nesmí
pustit lana pod slaňovací pomůckou, když ten druhý ještě slaňuje (natož aby se odepnul úplně
od slaňovací pomůcky!); c) slaňovací stanoviště je více zatěžováno; d) aby na sebe
neshazovali kameny, musí být lezci ve stejné horizontální úrovni, a pokud se slaňuje v
členitém terénu, může tak ideální slaňovací trasu proslanit jen jeden z nich; e) pokud bude
jeden z nich při slaňování zraněn (např. padajícím kamenem) a upadne do bezvědomí, zřítí se
na místo jednoho oba; aby k tomu nedošlo musí mít oba zhotovené sebejištění prusíky!

Slanění z věže na které není slaňovací stanoviště

Někdy se stane, že po výstupu na skalní věž zjistíme, že na jejím vrcholu není žádný slaňák
(či je rezavý jak podmořský vrak). Co teď? Řešením je právě synchronní slaňování. Provede
se ale tak, že se lano přehodí přes celý vrchol skály - viz.obrázek [17]

158
- a lezci slaní každý na jinou stranu skály. Pak ale na sebe nevidí, mnohdy se ani neslyší.
Proto je nutno, aby se na vrcholu skály ještě před slaněním dohodli na nějakém časovém
termínu, po jehož uplynutí od momentu zahájení slaňování se z lana (už na zemi) odepnou.
Přesto, pokud jsou na zemi poblíž skály nějaké pevné fixní body (např.jištění ve skále u země,
balvany, stromy, apod.), je dobré před tím, než se z lana odepneme, tam toto lano zafixovat. A
pak jít zjišťovat, zda partner dokončil slaňení taky v pořádku. Bezpečnost celého manévru
výrazně zvýší použití sebejištění prusíky.

V případě, že lezecké družstvo má lichý počet členů, např. tři (členové A,B,C), dá se postupovat následujícím
způsobem: A a B slaní jako kdyby byli dva, C čeká na vrcholu a koordinuje jejich slaňování, křikem předává z
vrcholu pokyny mezi A a B. Po jejich doslanění na zem zůstane A připojen k lanu, B se může odpojit a někde v
terénu zaujme místo tak, aby jeho křik slyšel jak A, tak i C. C na vrcholu skály si založí slaňovací pomůcku na
pramen lana, které měl dřív B, a po něm slaní dolů. Drží jej A. Když je C na zemi, B jim dá pokyn, že se mohou
odepnout z lana.

Lano musí být přes vrchol skály vedeno tak, aby nehrozilo jeho sesmeknutí se z vrcholu, ale
zároveň tak, aby tření mezi ním a povrchem skály bylo co nejmenší. Pokud by bylo tření příliš
velké, lano by pak nešlo stáhnout dolů.

Historické a nouzové způsoby slaňování

Dnes se tyto slaňovací metody používají jen v nouzi, kdy po nějaké neuvěřitelné souhře
nešťastných náhod můžeme ztratit většinu horolezecké výbavy, a zůstane nám třeba jen lano.
V prvé řadě se dá slanit v tzv. Dülferově sedu – viz.obrázek [18].

159
Pokud nám zůstala alespoň nějaká výbava, můžeme si ze smyčky udělat improvizovaný sedák
a slanit po karabině s navázanou poloviční lodní smyčkou – viz. obrázek [19].

Lehčí a krátké skalnaté terény či spíše svahy je možno též slanit po laně ovinutém kolem paží
- viz. obrázek [20].

Ale spíše než slanění je to vylepšené ručkování po laně dolů. Používá se jen ve snadném,
méně rizikovém terénu.

160
Několik dobrých rad...

Při slaňování v horním úseku lana probíhá sklouzávání po laně pomocí slaňovací pomůcky
pomale. Je to způsobeno tím, že lano je napínáno svou vlastní vahou. Pod námi totiž v tu
chvíli ještě visí dlouhý úsek lana, a ten má svou vlastní váhu. Ta se přenáší na slaňovací
pomůcku, čímž dochází k většímu tření mezi lanem a pomůckou. Výsledek: slaňování probíhá
pomale. Naopak když už jsme dole, a úsek lana visícího pod námi je krátký, a tudíž lehký,
tření se zmenší, a sklouzávání po laně dolů získává na rychlosti. A o to větší sílu musíme
vynaložit rukou, kterou svíráme lano pod slaňovací pomůckou, abychom tuto rychlost
zbrzdili.

Jsme nahoře na skále, ze které chceme slanit, lano už máme provlečené ve slaňovacím
stanovišti (např. v kruhu) a chystáme se jej hodit dolů. Předtím je však nutno zavolat směrem
dolů pod skálu "Lano!", aby jiní lezci, kteří se zrovna nacházejí pod skálou, měli možnost se
schovat či odstoupit od skály. Pak počkat asi 5 vteřin a lano poté hodit dolů. Německy se lano
křičí "Seil!" /čti: zajl/, anglicky "Rope!" /čti: roup/, italsky "Corda" /čti: korda/.

Jelikož se v drtivé většině při horolezectví slaňuje po dvojitém laně, je tendence lano prostě
přeložit napůl, tedy nastavit lano do oka slaňovacího stanoviště svou přesnou polovinou, která
je na laně většinou značena lepící páskou. Tím je ale lano během své existence stále ohýbáno
a zatěžováno na jednom a tomtéž místě. Po určité době pak toto místo může být poškozeno.
Pokud tedy naše lano na dvojato v pohodě a s rezervou sahá na zem, a my to můžeme
pohledem kontrolovat, je dobré lano do oka slaňovacího stanoviště nastavovat i na jiných
úsecích, než jen na značené půlce.

Pozor na stíny. Jak bylo výše v textu uvedeno, pokud nesahají konce lana na zem a navíc
nejsou nastaveny oba konce lana do stejné horizontální úrovně, hrozí po vyslanění byť jen z
jednoho pramene lana pád - viz.obrázek [21].

Při jen letmé vizuální kontrole pohledem se může člověk dopustit omylu kvůli stínu vrženým
tím delším pramenem lana. Mylně se tak může domnívat, že má ještě pod sebou dostatek

161
dvojitého úseku lana, a ono ve skutečnosti ne. Při silném slunečním svitu je to opravdu efektní
klam, nutno to mít na zřeteli a dívat se pozorně.

Jak slaňovat po velmi tenké pomocné šňůře (např.7 mm)? No, když už jsme nuceni něco tak
zběsilého dělat, tak záleží především na tom, aby se zvýšilo tření mezi šňůrou a slaňovací
pomůckou. Tenká šňůra má ve slaňovací pomůcce příliš malé tření a slaňování je velmi
rychlé, navíc se tenká šňůra hůře drží v ruce, takže jde i těžko brzdit rukou. U slaňovací osmy
je možný tento způsob: šňůru do osmy vložíme standartním způsobem, a úsek šňůry
obepínající krček osmy ještě navíc protáhneme skrz velké oko osmy a podruhé obchvátíme
malé oko osmy. Krček osmy tak bude šňůrou obtočen dvakrát. Tím bude větší tření a
slaňování se zpomalí. Někdy i postačí (záleží na tuhosti šňůry) dát šňůru do osmy obráceně,
tedy klk šňůry prostrčit malým okem osmy a obchvátit velké oko osmy, a osmu si pak s
sedáku připnout za velké oko. U Stichtovy brzdy: nacpat do brzdy více karabin, jež lano
obchvacuje.

162
3.2 Slaňování se sebejištěním
© Horolezecký oddíl Sakal, - tk -; Stránka je optimalizována pro Internet Explorer.

Vytvořeno r.2000, aktualizováno 10.12.2002

Sebejištění při slaňování se provádí pomocí prusíkovací smyčky, kterou se lezec připojí k
lanu. Během slaňování si člověk musí sevřenou dlaní ruky stahovat prusík dolů ve stavu, kdy
je prusíkovací uzel neutažen. Slaňující lezec pak může kdykoliv slaňování zastavit tím, že
pustí z ruky prusík, a nechá jej se zadrhnout na laně. Poté se může oběma rukama pustit
slaňující pomůcky (nejčastěji slaňovací osma) i prusíku, aniž by dál sjížděl dolů. Rovněž
sebejištění prusíkem způsobí zastavení skluzu po laně dolů, je-li slaňující lezec např. zraněn
padajícím kamenem a upadne do bezvědomí. Konečně při určitém způsobu sestrojení
sebejištění (tj. prusík nad slaňovací pomůckou) může prusíkovací smyčka zadržet slaňujícího
na laně poté, co dojel na konec lana a nechtěně vyjel z něj slaňovací pomůckou ven.

Prusíkovacích uzlů, které lze při sebejištění při slaňování používat, je několik. Nejlepším je
Machardův prusík, dobrý je též Prohaskův prusík.

Na dvojité lano (po němž se nejčastěji slaňuje) je velmi výborný Dvojitý prusík upravený pro
dvojité lano. Anebo se také dá použít Vertikální dvojitý prusík. Machardův prusík a Dvojitý
prusík se snadno váže, Vertikální dvojitý prusík se váže trochu pracněji.

163
Je-li použit Machardův a Prohaskův prusík pro sebejištění při slaňování po dvojitém laně,
musí se dávat pozor na to, aby prameny lana byly úhledně vedeny, nebyly na nich kličky
způsobené kroucením lana, apod. Před započetím slaňování je nutno si ověřit, zda se zvolený
prusíkovací uzel na dvojitém laně zadrhává. Při jakýchkoliv pochybnostech je dobré použít
raději Dvojitý prusík upravený na dvojité lano.

Při slaňování pozor na značení středu lana lepící páskou. Je-li slaňování vedeno přes pásku,
nutno při přetahování prusíku přes ní uzel trochu povolit. Jinak by se prusík mohl zadrhnout,
nebo by také mohlo dojít ke stržení pásky.

Prusíkovací smyčku si lezec připne karabinou k sedáku, nebo si ji naváže přímo na sedák, a to
vždy tak, aby si mohl do prusíkovací smyčky odsednout.. Kam se umístí prusíkovací uzel je
různé. Jsou dvě možnosti. Pod slaňovací pomůcku, nebo nad ní.

164
Prusík umístěný pod slaňovací pomůckou

Tento způsob sebejištění při slaňování se hodí především na slaňování v lámavém terénu,
které je ohrožené padajícím kamením. Nesahá-li lano až na zem, je při tomto způsobu
sebejištění nutno mít konce lana svázané k sobě, nebo je mít připevněné k nějakému pevnému
jistícímu bodu.

Při tomto způsobu sebejištění je nejdůležitější, aby prusíkovací smyčka nedosahovala k

slaňovací pomůcce! Buď se slaňovací pomůcka k sedáku připevní na trochu delší odsedávací
smyčce (dlouhé tak, aby na ni člověk dosáhl rukou), anebo se prusíkovací smyčka naváže
jako velmi krátká (kratší jak 10 cm, aby nedosahovala k slaňovací pomůcce!). Jakmile by se
totiž prusíkovací smyčka zespodu přitiskla k slaňovací pomůcce, tak by se buď nezatáhl
prusíkovací uzel na smyčce (přestal by fungovat prusík, sebejištění by bylo ztraceno; tak se to
děje jen u některých slaňovacích pomůcek, např. u těch na principu Stichtovy brzdy), nebo by
byla prusíkovací smyčka zatáhnuta s lanem dovnitř slaňovací pomůcky (tak se děje např. u
nejčastěji používané slaňovací osmy), a pak by se slaňování zcela zastavilo, neboť by se
prusíkovací smyčka a slaňovací osma do sebe zamotaly a vzájemně zablokovaly. Vyproštění
se je velmi pracné.

Výhodou umístění prusíkovací smyčky pod slaňovací pomůcku je vyšší nosnost celého
zajištění ve chvíli, kdy rukou pustíme prusík a necháme jej zatáhnout se na laně, aby se
zastavilo slaňování. V tento moment lezec zatěžuje jak slaňovací pomůcku, tak i zároveň
prusík pod slaňovací pomůckou. Zatížení se tak rovnoměrně rozloží, a prusíkovací smyčka
není tolik napnutá. Prusík vlastně v tu chvíli nahrazuje ruku, kterou normálně držíme lano pod
slaňovací pomůckou. Navíc je prusík pod slaňovací pomůckou trochu ukryt před případnými
shora padajícími kameny. To je důležité. Při slaňování (zvláště v horách) mohou pohyby

165
lanem často ze skály uvolnit kameny, a ty padají dolů. Zasáhne-li takový kámen napnutou
(zatíženou) smyčku, může ji přeseknout. Čím je smyčka zatíženější (“našponovaná”), tím je
náchylnější na přeseknutí. Zde při umístění smyčky pod slaňovací pomůcku je prusíkovací
smyčka méně napnutá, a navíc trochu ukryta pod slaňovací pomůckou. Díky tomu se mohou
takto použít i tenké prusíkovací smyčky (např. 5 mm), v nouzi jde použít i “pevnější”
tkaničku od bot, apod.

Pozor ale na menší nosnost těchto tenkých prusíků - "tkaniček". Pokud nám selže slaňovaní,
tak všechna naše tíha bude působit jen na tento prusík. Proto ony tenké prusíky - "tkaničky"
raději moc nepoužívat, skutečně jen v nouzi. Prusík musí vydržet váhu člověka, a dále platí,
že čím je masivnější, tím lépe odolá destrukci, např. při zásahu kamenem.

Nevýhodou tohoto způsobu sebejištění (prusík pod slaňovací pomůckou) je nemožnost

prusíku zachytit lezce při vyslanění ven z konců lana. Nesahají-li oba konce dvojitého lana,
po němž se slaňuje, až na zem nebo nejsou-li konce lana připevněna k nějakému pevnému
bodu (např. jistící stanoviště z nýtů, skob, apod.), nebo nejsou-li konce lan k sobě svázány,
hrozí při doslanění na konec lana vypadnutí ven z lana. Sebejištění s prusíkem pod osmou
tomu nezabrání, neboť prusík vyjede z lana ještě dříve, než slaňovací pomůcka (protože je
pod ní).

Někdy je možno se setkat s praxí, kdy se slaňovací pomůcka připne rovnou do slaňovacího
oka sedáku, a prusíkovací smyčka, umístěná pod slaňovací pomůckou, se připevní pouze k
jedné z nohavic sedáku. Dělá se to proto, že od níže posazené nohavice sedáku prusíkovací
smyčka spíše nedosáhne ke slaňovací pomůcce, a nehrozí tak její vtažení dovnitř a následné
zablokování slaňování. A zároveň je to pohodlnější, než nastavování slaňovací pomůcky
smyčkou. Toto připevnění prusíku k nohavici sedáku je ale nebezpečné. Proč? Je to tak
logické. Prusík se při slaňování používá k čemu? Aby se člověk zajistil pro případ, kdy selže
slaňování. Když selže slaňování, tak co? Člověk zůstane viset v prusíku. Jak v něm ale bude
viset, když jej bude mít připnutý na nohavici!? Vždyť se člověk převrátí hlavou dolů a
zůstane viset za jednu nohu! Pokud někomu není jasné, jak může slaňovací pomůcka selhat,
jsou mimo jiné možné tyto případy: 1. Omylem nedozavřený zámek karabiny z důvodu
zatažení šroubovací pojistky ve stavu otevřeného zámku (pojistka brání uzavření zámku).
Během slaňování se může slaňovací osma vysmeknout ven z karabiny. 2. Slaňuje-li se po
karabině HMS s poloviční lodní smyčkou, může se oplet lana zachytit o pojistku zámku
karabiny (jak šroubovacích, tak automatických) a tah lana pak otevře zámek karabiny. Poté
dojde k rozpletení poloviční lodní smyčky (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…., str.114 -
115 v 1.čes.vydání). 3. Je-li použita na připevnění slaňovací pomůcky k sedáku karabina bez
pojistky, může se při chvilkovém nadlehčení lezce osma vysmeknout ven z karabiny při
bočním tahu lana (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…, str.112 v 1.čes.vydání). Tedy
závěrem: pojistný prusík vždy připevňovat k sedáku tak, aby do něj šlo odsednout!!!

Prusík umístěný nad slaňovací pomůckou

Tento způsob sebejištění při slaňování se hodí především pro situace, kdy se slaňuje po
dvojitém laně, u něhož si nejsme jisti, zda nám sahají oba konce lana až na zem, konce lana
nejsou k sobě spojeny, a hrozí vyjetí slaňovací pomůcky ven z lana.

Prusíkovací smyčka musí být masivní s velkou nosností. Buď kulatá smyčka o průměru
alespoň 9 mm, nebo z dutého popruhu širokého tak 20 - 25 mm.

166
Výhodou tohoto způsobu sebejištění při slaňování je, že prusíkovací smyčka má možnost
zachytit lezce poté, co slaňovací pomůcka již dojede ke koncům dvojitého lana, a vyjede z
lana ven. Je však dobré, aby byla prusíkovací smyčka trochu delší (od sedáku tak, aby na
prusíkovací uzel člověk dosáhl rukou), neboť po vyjetí (vyslanění) z lana ven může chvíli
trvat, než se prusíkovací uzel na laně zadrhne. Čím dále bude prusíkovací uzel od konce lana
v momentě, kdy z lana vypadne slaňovací pomůcka, tím lépe. Prusík bude mít víc času i
prostoru na to, aby se zadrhnul.

Nebezpečné situaci vyjetí z lana ven je nutno se vyvarovat!!! Není zcela zaručeno, že se
prusík na laně dostatečně rychle a pevně zadrhne. Při jakýchkoliv pochybách o tom, zda
konce lana sahají na zem, je nutno konce lana k sobě spojit už před započetím slaňování!

Nevýhodou tohoto způsobu sebejištění je, že při zastavení slaňování a následném visu na laně,
zůstává všechna váha lezce jen na prusíkovací smyčce, která je tak enormně zatěžována.
Smyčka je pak i náchylnější např. k přeseknutí padajícím kamenem. Proto nutno používat
masivní prusíkovací smyčky.

167
3.3 Spojování lan

Nejčastějším důvodem pro spojení dvou horolezeckých lan je potřeba dlouhého slanění dolů.
Zvláště se tak děje v horách, kde je horolezecký terén větších rozměrů a vzdáleností. Také se
v horách častěji leze s dvoupramennými lany (poloviční nebo dvojité /dvojče/ lano), která ke
spojení a využití větší délky ke slanění přímo vybízejí.

Spojení lan se provádí spojovacím uzlem. Těchto spojovacích uzlů existuje několik.

Následující přehled ukazuje ty nejpoužívanější spojovací uzly.

Jednoduchý rybářský uzel (“malá autíčka”)

Jednoduchý rybářský uzel je sice plně funkční, ale přeci jen není tak bezpečný, jak by se
hodilo. Jen jednoduchý uzlík na každém prameni je málo, u nových nebo tuhých lan se uzlík
nemusí zcela utáhnout, a při jakémkoliv nežádoucím namáhání, např.třením se o skálu, by se
mohl rozvázat. Proto se dává přednost dvojitému rybářskému uzlu, který lze považovat za
velmi bezpečný spojovací uzel.

Dvojitý rybářský uzel

Jinak také velmi dobré spojení pro lana nestejně velkého průměru. Uzel není náchylný k
samovolnému rozvázání, a tak se uplatňuje všude tam, kde jde o naši bezpečnost. Ovšem na
druhou stranu uzel jde po silném zatížení dost pracně rozvazovat, někdy je to slušná dřina.
Jeho vázání je trochu krkolomné, často s jeho bezchybným vázáním mají lidé problémy,
zvláště u začátečníků horolezectví není tento uzel oblíben. Přesto je nutno se jej naučit, získat
jistotu v jeho vázání a poznání jej. Což je důležité. Hotová a utažená Dvojitá rybářská spojka
je sice přehledná, ale jen její vizuální kontrola nestačí. Rybářská spojka má totiž takovou svou
"nevlastní sestru", která je jí na pohled zcela podobná, ale ve skutečnosti je zcela jiná. Ona
chyba spočívá v tom, že rybářské uzle nejsou navázány "proti sobě", aby se srazili, ale "od
sebe", takže se při tahu za lana od sebe rozjedou a lana se rozpojí. A rozpoznat od sebe obě
varianty jen letmým pohledem je téměř nemožné. Proto je vždy nutné jakoukoliv rybářskou
spojku před zatížením podrobněji zkontrolovat (prohmatáním uzlu, drobným tahem ověřit, jak
jsou prameny lana uzlem vedeny), zvláště máme-li se spoléhat na uzel, který vázal někdo jiný.

168
Obtočení lana v uzlu může být provedeno více, než jen dvě, pak hovoříme o trojitém,
čtyřnásobném, atd. rybářském uzlu. Tyto vícero násobně obtočené rybářské uzly se používají
tehdy, je-li lano v místě spoje silně zatíženo (např. při tyrolském traverzu /tzv.přemostění/).

Protisměrný osmičkový uzel

Protisměrný osičkový uzel sice nemá tendenci k samovolnému rozvazování, přesto je ale
dobré je vylepšit tak, že na zbytkových koncích lana uděláme pojistné uzlíky ovázané okolo
pramenů lana z uzlu vycházejících - viz. obrázek [1]. Aby svou funkci dobře plnily, je nutno
pojistné uzlíky vázat těsně u hlavního spojovacího uzle.

169
Excentricky umístěné uzly

Uzel je při tomto způsobu použití namáhán anomálně, tedy je jakoby z jedné strany
roztahován. Ač to působí neobvykle, je toto spojení lan k sobě poměrně pevné při prostém
tahu (zvláště Vůdcovský uzel - "Krejčík" má velkou nosnost). Přesto toto spojení není úplně
ideální z bezpečnostního hlediska, uzel se totiž může při nevhodném kontaktu se skálou
snadno rozvázat!

Ale na druhou stranu mají excentricky umístěné spojovací uzly tu výhodu, že umožňují
bezproblémové přetažení uzlu přes skalní hranu. Uzel se totiž při nárazu na překážku (skalní
hranu) odklopí stranou.

Při použití běžného protisměrně provázaného uzlu (např. Protisměrná osmičkový,

Protisměrný vůdcovský uzel) se uzel vždy otře o hranu skály. Což škodí opletu lana, při
častějším takovémto namáhání se může poškodit i jádro lana.

170
Používá se buď již zmíněný Vůdcovský uzel ("Krejčík"). Ten však je nejvíce ohrožen
samovolným rozvázáním. Zvláště při kontaktu uzlu se skálou a při opakovaném odlehčování a
zatěžování uzlu se mohou zbytkové cancoury lana z uzlu vyvléci ven, čímž dojde k rozvázání
uzlu.

Daleko lepší je použít Osmičkový uzel, který je bezpečnější, neboť je v něm lano vícekrát
propleteno, a jeho rozvázání není tak snadné, jako u Vůdcovského uzlu ("Krejčíku").

Při tomto excentrickém způsobu spojení lan je nutno uzel během zatěžování kontrolovat.
Prameny by měly být v uzlu úhledně vedeny, zbytkové cancoury trčící z uzlu by měly být
alespoň 15 - 20 cm dlouhé.

Závěrem k excentricky umístěným uzlům: Tento způsob spojení se používá jen v případě, že
se spojeným lanem bude posunováno (nejčastěji stahování lana po slanění), a při tomto
posunování bude lano vedeno přes skalní hrany! Jinak nemá smysl toto spojení lan používat.

171
4. Šplhání po laně
(prusíky, blokanty)

V různých situacích je při horolezectví výhodné či nutné pohybovat se vzhůru přímo po laně.
K tomu slouží různé pomůcky.

• smyčky vázané na lano některým z prusíkovacích uzlů

• blokanty různých typů

Tento šplh se provádí pouze po tzv. fixním laně, což je lano, které je minimálně svůj horní
konec pevně ukotveno k jistícímu bodu v terénu (počet ukotvení ale může být i větší, než jen
jeden). Fixní lano se tedy nijak neposunuje, nedobírá, prostě je pouze natažené v terénu.

Prusíky - prusíkování
Jedná se o lezení po laně za pomoci smyček, které se na lano navážou takovým zadrhovacím
uzlem, který způsobí zaklesnutí smyčky na laně. Do takových smyček si pak člověk může
odsednout, zůstat v nich viset. Střídavým posouváním smyček nahoru po laně, a odsedáváním
do nich, se člověk po laně posunuje vzhůru. Kvalita prusíkovacího uzlu a jeho pevnost je
samozřejmě nejdůležitější. Obecně platí, že čím je prusíkovací smyčka tenčí, tím na laně lépe
drží. Rubem tohoto je ale fakt, že tenké smyčky mají menší nosnost a jsou náchylnější k
destrukci. Vysokou nosnost prusíkovací smyčky musíme mít pro případ, že budeme do
smyčky padat. Nejpravděpodobnějšími destrukcemi, které můžou smyčky postihnout, je
přeseknutí padajícím kamenem, a přetržení (přepálení) při pádu z výšky.

Než dojde k utažení prusíkovacího uzlu po zatížení tělem lezce, může tento uzel po laně
určitou chvíli sklouzávat dolů. Jedná se o nebezpečný moment. Prokluz nesmí být příliš
dlouhý. Třením mezi lanem a smyčkou vzniká značné teplo, a může dojít k přepálení smyčky.
Zvláště toto platí pro situace, když by se do prusíku na laně padalo z výšky.

Např. 5 mm šňůra nevydrží ani 2 m pád (ten vznikne i při zdánlivě nepatrném průvěsu lana; stačí, že lezec si
neposune prusík nahoru, a nastoupá nad něj tak, že lano se mu prověsí jen někam ke kotníkům).

Celkově platí, že jakýkoliv pád z výšky do prusíkovací smyčky je vždy nebezpečný.

Prusíkuje-li se po laně, jehož horní kotvení není jisté, je nutno se jistit i jinými prostředky.

Např. být jištěn spolulezcem jiným, druhým lanem, a to buď shora, anebo od spodu, jako při
běžném lezení s budováním postupového jištění.

Účinnost některých druhů prusíkovacích uzlů je způsobena vložením karabiny (někdy i

kovového kroužku) do uzlu. Taková karabina nebo kroužek musí mít velkou nosnost. Pozor
zvláště na spojovací svár kovového kroužku.

172
Při posunování prusíkovací smyčky vzhůru po laně se prusíkovací uzly mohou roztahovat,
uvolňovat. Během prusíkování je tedy nutné mít uzel pod kontrolou, a dbát na to, aby byl před
momentem zatížení utažen!!

Pozor na podmíněný reflex. Odsedne-li člověk nečekaně do prusíkovací smyčky (např. po

ztrátě rovnováhy, nebo uklouznutí), může se leknout, a reflexivně chytnout rukou za lano v
místě, kde je prusíkovací uzel. Bude-li na uzel působit ze shora silou, uzel se nezadrhne a
bude padajícím stažen dolů. S ním spadne i lezec.

Prusíkovací uzly je možno rozdělit na dvě skupiny:

• symetrické
• asymetrické

Symetrické prusíkovací uzly drží stejně v obou směrech zatížení podél lana.

Asymetrické drží lépe jen v jednom směru.

(Toto rozdělení na symetrické a asymetrické není absolutní. Je řada prusíků, které jsou asymetrické, a přesto drží
vcelku dobře v obou směrech zatížení /např. Machardův prusík/, a naopak některé symetrické prusíky drží jen
jednom směru zatížení a v opačném směru zatížení nedrží vůbec /např. Vánočkový prusík/).

Proč je nutné rozlišovat dva směry zatížení? Mohou totiž nastat situace, kdy se směr zatížení
může změnit. Například při postupu po fixním laně v traverzu, kdy se lezec jistí prusíkem. Je-
li trasa traverzu členitá, chvílemi vzestupná, pak zase klesající, nelze dopředu odhadnout,
jakým směrem spadlý lezec prusík zatíží. Rovněž při přímém svislém postupu vzhůru se může
směr zatížení změnit. Je-li fixní lano ukotveno ke skále někde nahoře nad lezcem, a také i
dole pod lezcem, tak v případě prasknutí či nějaké jiné destrukce horního ukotvení, lezec padá
dolů až pod dolní kotvení, a jeho pád pak zachytí prusík připevněný na lano. Ten ale bude
namáhán právě opačným směrem, než byl při postupu vzhůru. Pro tyto vážné situace je dobré
mít na prusíkování smyčky s velkou nosností (minimálně 20 kN).

Pozor! Ani silná smyčka není naprosto odolná proti propálení, vzniklém třením při delším skluzu prusíkovací
smyčky po laně. Přirozeně vydrží déle, než nějaká tenká smyčka, ale nelze si myslet, že vydrží všechno.

Na to, jak dobře prusíkovací uzel drží na laně, a jaká musí být vzájemná relace průměrů
smyčky a lana, má vliv několik faktorů. Jednak momentální klima, jinak drží prusík za sucha,
jinak za mokra a úplně jinak na osněženém, zmrzlém laně. (Pro speleology dodejme ještě
zabláceném). Hůře bude prusík držet s novými smyčkami a lanem, kdy je oplet ještě hladký a
impregnovaný, lépe drží odrbané smyčky na chlupatém laně. Pozor ale - odrbané smyčky, to
se většinou rovná menší nosnost oproti novým! Hůře drží tuhé, tvrdé smyčky, lépe se do lana
“zakousnou” měkké smyčky.

V následující přehledu nejčastěji používaných prusíkovacích uzlů jsou uvedeny vlastnosti

uzlu ve vztahu k průměru smyčky (udáno v mm). Vzhledem k odstavci výše je nutno tyto
údaje brát jen jako přibližné. V rozmanité praxi je možno se setkat s částečně odlišnými
vlastnostmi. Údaje uvedené v následujícím přehledu byly zjišťovány tak, že do prusíkovacích
smyček odsedával člověk vážící cca 80 kg, a prusíkovací smyčky byly instalovány na
horolezeckém laně o průměru 11 mm. Oplet lana byl nový, hladký a čistý. Zkoušky probíhaly
za sucha v zastřešené místnosti.

173
Prusikův uzel (prusík)
Pojmenován podle rakouského horolezce Karla Prusika (1896 - 1961).

V běžné tábornické nebo skautské terminologii se nazývá Liščí smyčka. Jedná se o základní a
nejjednodušší prusíkovací uzel. Lze jej vázat jednou rukou. Podle počtu omotání smyčky
kolem lana rozeznáváme jednoduchý prusík, dvojitý prusík, trojitý prusík, atd. Tento
prusíkovací uzel je symetrický, a tak drží v obou dvou směrech stejně. Nevýhodou tohoto
uzlu je, že funguje jen se smyčkami výrazně tenčími, než je lano. Například na laně o průměru
11 mm funguje nejvíce 5 mm prusíkovací smyčka. Tenké smyčky však mají menší nosnost, a
jsou málo odolné proti destrukci. Při použití tlustších smyček začne uzel prokluzovat.
Používat se dají jen kulaté smyčky, u plochých popruhových smyček uzel nefunguje
spolehlivě a nelze ho proto pro popruhy doporučit.

Jednoduchý prusík

• 4 mm smyčka: funguje
• 5 mm smyčka: začíná prokluzovat, ale občas ještě zabere
• 6 mm (a více) smyčka: nefunguje

Dvojitý prusík (obr.62)

• 5 mm smyčka: funguje dobře

• 6 mm smyčka: funguje dobře
• 7 mm (a více) smyčka: nefunguje
•

174
Prohaskův prusík

Jedná se o asymetrický uzel, proto optimálně drží v jednom směru! V opačném neoptimálním
směru drží špatně, nebo vůbec. Nejčastěji se používá s vloženou karabinou. Někdy se
vyskytuje varianta, kdy se použije kovového kroužku. Pak je ale nutné znát nosnost
takovéhoto kroužku!

Použije-li se karabina, pak je nejlepší s nosností min. 20 kN, a se šroubovací pojistkou zámku.
Perfektně drží i při použití tlustých kulatých smyček (9 mm) a širokých dutých popruhů (25
mm). Takové smyčky mají velkou nosnost a jsou i lépe odolné proti destrukci (např. jsou-li
zasaženy padajícím kamenem). Uzel nejde posunovat po laně tahem za karabinu, což snižuje
pohodlnost použití, ale na druhou stranu se tak musí uzel posunovat celý tahem ruky zespodu,
a tak zůstává uzel při posunování po laně utažen. V případě silného zatížení v nečekaném
okamžiku tak ihned zabírá. Tento prusík je vhodný na zajištění, předpokládá-li se postup po
fixním laně terénem, jenž je ohroženo padajícím kamením, anebo do situací, kdy je jisté
zatížení prusíku jen v optimálním směru, a je přitom žádána vysoká nosnost prusíkovací
smyčky.

Karabinový ovinovací prusík

175
Tento prusík je asymetrický a optimálně drží jen v jednom směru zatížení. Smyčkou je nutno
lano a karabinu ovinou minimálně třikrát, nejlépe však čtyřikrát, aby prusík neprokluzoval
dolů !! V opačném směru zatížení prokluzuje, i když ne nijak výrazně, tak přesto pomale
sjíždí dolů.

• 5 mm smyčk

a: funguje

• 6 mm smyčka: nefunguje spolehlivě, občas prokluzuje

• 7 mm smyčka: nefunguje
• 9 mm smyčka: nefunguje

Při použití úzkého popruhu (15 mm) funguje, ale je nutno mít smyčku ovinutou okolo lana a
karabiny minimálně čtyřikrát. Při použití tlustých, dutých popruhových smyček (25 mm)
vůbec nefunguje.

Uzel lze vzhůru posunovat tahem za karabinu, což je pohodlné zvláště v zimě, když má
člověk zkřehlé prsty u rukou. Tahem za karabinu se však může prusíkovací uzel roztáhnout!
V případě silného zatížení v nečekaném okamžiku pak může tento prusík proklouznout dolů,
nezabrat. Proto je před zatížením nutno ho popotáhnutím za smyčku utáhnout. V průběhu
prusíkování je dobré uzel stále kontrolovat.

Tento prusík se hodí zvláště pro prusíkování v zimním, lehčím terénu (např. svah s měkkým
sněhem o sklonu 30-40°) při postupu po fixním laně, kdy se člověk do prusíku zapne jen pro
jistotu, ale ke stálému visení jej nepoužívá, a postupuje vlastními silami šlapaje ve sněhu a
spíše požaduje, aby šel prusík po laně snadno posunovat vzhůru).

176
Machardův prusík (obr.24)

Velmi dobrý prusíkovací uzel, je jedním z nejlépe fungujících. Je asymetrický, ale svou
konstrukcí je přijatelně dobrý i pro zatížení v druhém, neoptimálním směru podél lana. Drží
perfektně i na širokých dutých popruzích (25 mm), a tlustých kulatých smyčkách (9 mm), ale
taková tlustší smyčka musí být okolo lana ovinuta alespoň čtyřikrát, jinak může uzel pomale
prokluzovat! Takové smyčky mají velkou nosnost a jsou i odolné proti destrukci (např. jsou-li
zasaženy padajícím kamenem). Uzel se při zatížení hodně utahuje, posunování vzhůru pak
může být pracnější. O to však lépe drží při zatížení v nečekaném okamžiku. Je vhodný do
situací, kdy může nastat pád do prusíkovací smyčky (pro takovou situaci musí lezec použít
smyčku, která unese minimálně 20 kN). Taktéž je vhodný na zajištění, předpokládá-li se
postup po fixním laně terénem, jenž je ohroženo padajícím kamením.

Pozor! Ani silná smyčka není naprosto odolná proti propálení, vzniklém třením při delším skluzu prusíkovací
smyčky po laně. Přirozeně vydrží déle, než nějaká tenká smyčka, ale nelze si myslet, že vydrží všechno.

Křížový prusík

Je takovou vývojově nižší formou Machardova prusíku. Zde je návod na jeho vázání -
viz.obrázek [1].

177
Tento Křížový prusík funguje jen na smyčkách kulatého průřezu, a to pouze o průměru 5 mm
a tenčí.

Vánočkový prusík

Čím více je ovinutí okolo lana, tím lépe drží i tlustší smyčky. Je dobré, aby se jednotlivé
prameny smyčky při ovinutí kolem lana střídaly jako horní a dolní při svém vzájemném
křížení. Zlepší se tak zadrhovací schopnost uzlu. Vlastností tohoto prusíku je, že jde
posunovat dolů i když je zatížen břemenem. Tento uzel je sice symetrický, ale při překlopení
do opačného směru zatížení se jednotlivé prameny většinou nevhodně přeloží, a uzel ztratí
svou zadrhovací schopnost. Uzel proto funguje jen v jednom směru.

• 6 mm smyčka: funguje i při 4 ovinutích

• 7 mm smyčka: musí být minimálně 8 ovinutí, a přesto už je to na hranici spolehlivosti
• 9 mm smyčka: nefunguje spolehlivě, anebo už musí být tak velké množství ovinutí, že
uzel přestává být praktický.

Tento prusík vázáný popruhovou smyčkou nefunguje.

178
Dvojitý Vánočkový prusík

Má lepší zadrhovací vlastnosti, než jednoduchý Vánočkový prusík. Uzel se váže na smyčce
uzavřené do okruhu. Spojovací uzel vlastní smyčky musí být umístěn dole před karabinou,
aby se nepletl do vzájemných kříženích pramenů. Čím více je ovinutí okolo lana, tím lépe drží
i tlustší smyčky. Opět jako u jednoduchého - pro popruhové smyčky se absolutně nehodí.

Francouzský prusík

Ne zcela bezpečný prusík! Tento prusík (obr.29) jakoby byl náladový, někdy se na laně
zadrhne, jindy bez zjevné příčiny prokluzuje a sjíždí po laně dolů. Při jeho použití nutno
bedlivě dávat pozor zda se při zatěžování zadrhuje, zda opravdu drží. Přednost tohoto prusíku
je v tom, že jde posunovat dolů i když je zatížen břemenem (podobně jako ovinovací
vánočkový prusík). Využití této vlastnosti je především při různých záchranách, převěšování
břemene z jednoho jistícího bodu do druhého jistícího bodu, apod. Stále je však nutné jej
kontrolovat.

Dvojitý prusík na dvojitém laně

Váže se úplně stejně jako Dvojitý prusík, jenom ale na dva prameny lana zároveň. tento
prusík se výborně uplatní, je-li potřeba prusíkovat na dvojitém laně (např. při návratu po

179
slanění, které vedlo špatným směrem, nebo chceme-li se při slaňování sebejistit prusíkem,
apod.).

• 9 mm smyčka: funguje
• 25 mm široký popruh: funguje

Vertikální Prusikův uzel na dvojitém laně

Je-li potřeba prusíkovat na dvojitém laně (např. po slanění, které vedlo špatným směrem, nebo
chceme-li se při slaňování sebejistit prusíkem), uplatní se upravený Prusík, vázaný tak, že
smyčkou se příčně obtočí oba prameny lana, a konce smyček se pak vedou horem mezi
oběma prameny lana. Prusíkovací smyčka je tak vedena svisle (vertikálně) vůči lanu.

• 6 mm smyčka: funguje
• 7 mm smyčka: funguje
• 9 mm smyčka: funguje

Popruhové smyčky takto nefungují vůbec.

Ještě lepším řešením je použití Dvojitého vertikálního prusíku, který na dvojitém laně drží
velmi dobře. Opět se smyčkou obtočí oba prameny lana, ale pak se jedním koncem smyčky
obtočí ještě jednou jeden samotný pramen lana, a podobně na druhé straně se druhým koncem
smyčky obtočí druhý pramen lana, a poté se oba konce smyčky vedou mezi oběma prameny
lana.

180
 • 9 mm smyčka: funguje dobře
• dutá popruhová smyčka široká 25 mm funguje dobře

Tento prusík (jednoduchý i dvojitý) je sice symetrický, ale v opačném směru zatížení vůbec
nedrží!!

Blokanty
Také se používá název "šplhadla", nebo pro jedno zařízení "šplhadlo". Cizím slovem a ve
slangu se obecně jakýkoliv blokant často nazývá jümar (čti "jýmar"; často, ale nesprávně se
vyslovuje "džímar") podle úplně prvního blokantu, který se nazýval “Jümar”. Šplhání s
blokantem po laně se pak často nazývá jümarování.

Ohledně vzniku tohoto názvu vládne zmatek. Jedno vysvětlení tvrdí, že název vznikl z
počátečních písmen jména jeho švýcarského tvůrce Jürgena Martina (viz.Montana 2/2001).
Druhé vysvětlení vzniku názvu tvrdí, že jej zkonstruovali v roce 1958 horský vůdce Adolf
Jüsy a technik Walter Marti, opět název má vzniknout ze složení počátečních slabik jejich
příjmení (viz.publikace Speleoalpinismus II., autor R.Matýsek).

V obecné rovině o blokantech též v časopise Montana 4/2000 v článku Sebejištění pomocí
šplhadel, a v Motaně 2/2000 v článcích Nebezpečná šplhadla a Jaká šplhadla k sebejištění;
dále v knize "Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu" od P.Schuberta, a v knize
"Horolezectví" od V.Procházky st. Pro své blokanty má též firma Petzl ve svém internetovém
katalogu velmi poučné návody na použití.

Blokantů je mnoho druhů, obecně se dají rozdělit na dva druhy:

• pružinová
• svírací

181
Princip blokantů spočívá v tom, že vhodně tvarovaným, kovovým předmětem (tzv.tělo) je
vedeno lano, a to je stisknuto kovovým palcem právě v momentě zatížení blokantu tělem
lezce. Kovový palec je k tělu blokantu připevněn osičkou.

Pružinové blokanty jsou konstruována tak, že k zadrhnutí blokantu na laně dojde jen tehdy,
je-li palec blokantu tisknut na lano pružinou vloženou mezi tělo a palec blokantu. Je u nich
možno se rukou chytat za tělo blokantu během jejich zatížení (ať už za rukojeť k tomu
určenou, či jakkoliv jinak; pozor při tom ale na to, aby se neodklopila ovládací páčka palce
blokantu!!).

Pružinové blokanty se také někdy nazývají: mechanická, zadrhovací, blokanty systému

“jümar”, apod.

Svírací blokanty jsou ta, která se mohou zatížit jen jediným funkčním způsobem, a při
jakémkoliv jiném způsobu uchopení a zatížení (většinou chybně shora za tělo blokantu) ztratí
zadrhovací schopnost. Jsou konstruována tak, že přitisknutí palce blokantu na lano nějakým
způsobem aktivuje až tíha lezce při odsednutí.

Svírací blokanty se také někdy nazývají: páková, svírky, blokanty systému “gibbs”, apod.

Blokant se při akci posunuje po laně jen jedním směrem (nahoru), ale při zatížení a snaze jej
stáhnout dolu se palec blokantu přitiskne na lano a zabrání tak pohybu blokantu dolů. Některá
blokanty mají tělo rozšířeno i o rukojeť, která usnadňuje manipulaci se blokantem (lépe se za
ně tahá a přitahuje rukou). Většinou jsou blokanty konstruovány na lana o průměru v rozmezí
8 mm až 12 mm. Mnohá pak fungují i na lanech a šňůrách i menšího průměru, ale nelze to
doporučit. Může se stát, že u tenkého lana palec blokantu nezabere a blokant sklouzne po laně
dolů. Taky nemusí vydržet tenké lano či šňůra (má nižší nosnost). Rovněž je nutné znát
nosnost blokantu, a vystavovat jej jen takové síle, kterou je schopno unést! Každopádně platí,
že při používání blokantů se má dbát doporučení výrobce.

Blokanty s rukojetí se někdy nazývají horní nebo ruční, blokanty bez rukojeti dolní nebo
prsní.

Blokanty (většinou ruční pružinová) se rozlišují na pravé a

levé, určené pro pravou a levou ruku lezce. To proto, aby
lezec měl umožněn pohled na oblast blokantu v místě, kde
je do blokantu vloženo lano. Při lezení je totiž z ručních
blokantů vidět jen jedna strana, a kdyby si lezec prohodil
ruční blokant z jedné (správné) ruky do druhé ruky, viděl by
pak už jen hladkou stranu těla blokantu, a neměl vizuální
kontrolu nad tím, zda je lano blokantem během lezení
správně vedeno. Mimo to ještě u některých blokantů bývá
pro levou, nebo pravou, ruku anatomicky tvarovaná rukojeť,
a držení takovéhoto blokantu ve špatné ruce může být méně
pohodlné.

Obecně je jakékoliv jumarování náročné pro lano, a časté a intenzivní jumarování lanu
neprospívá.

182
U blokantů bývají uváděny dva údaje o nosnosti. Jednak vlastí pevnost blokantu (více méně to
znamená, jakou zátěž vydrží díly blokantu a jejich vzájemné spojení). Tento údaj mívá větší
hodnotu, většinou okolo 20 kN. Dalším údajem je nosnost na laně, což je pro použití blokantu
hodnota důležitější, která nás víc zajímá. Hodnota bývá nižší (což je pochopitelné), a
pohybuje se v rozmezí 4 kN - 7 kN podle typu blokantu. Norma ČSN EN předepisuje, aby
blokant na laně vydrželo zatížení min. 4 kN.

Blokanty a norma ČSN EN 567

Norma ČSN EN (česká norma harmonizovaná s normou EU) předepisuje blokantům (v normě
jsou nazývány lanové svěry) některé vlastnosti, bez nichž se nesměly v České republice a v
zemích EU prodávat.

Blokanty musí splňovat tyto bezpečnostní požadavky, a obstát při těchto zkouškách:

• blokant musí být opatřeno pojistkou, která brání samovolnému vypadnutí lana z
blokantu
• otvor pro vetknutí karabiny nebo smyčky musí být široký 13 mm nebo víc, hrany
otvoru musí být zaoblené
• všechny hrany (např. rukojeti), které se mohou dostat do styku s rukou lezce musí být
zaobleny
• zkoušky blokantů se provádějí při teplotě cca 23°C
• blokant vložené na lano se 5 × za sebou zatěžuje silou 4 kN (tolerance +/- 0,1 kN)
rychlostí cca 10 cm za 1 min.; mezi jednotlivými pokusy se blokant umísťuje na vždy
jinou, dosud nezatěžovanou část lana; tato zkouška se provádí jednak s lanem
největšího průměru, jenž je možné pro daný typ blokantu použít, a pak i s lanem či
šňůrou nejmenšího průměru, jenž je možné pro daný typ blokantu použít
• při zkouškách a po nich nesmí blokanty vykazovat poškození; nesmí se ani poškodit
lana, na kterých byly blokanty zkoušeny

Na letácích, v návodech na použití, visačkách, apod. dodávaných s prodávaným blokantem

musí být tyto údaje:

• název firmy
• číslo normy, kterou splňuje
• způsob použití blokantu
• význam všech označení, která jsou na blokantu
• způsob vložení a vyjmutí lana
• způsob zajištění lana v blokantu
• kde a jak se má blokant upevnit
• výběr dalších komponentů k blokantu
• jak provádět údržbu
• životnost blokantu
• vliv chemikálií a teploty na blokant

Na samotném blokantu musí být tyto údaje:

• název firmy

183
 • rozsah použitelných průměrů lan pro daný blokant, před číselným údajem o průměru
musí být značka ”úhlopříčně přeškrtnutý kroužek” (tzn.průměr), hodnoty se uvádějí v
mm
• piktogram, který udá správný směr pro funkční použití (většinou je to takový panáček
se zdviženou rukou, která má směřovat nahoru; mohou ale být i jin

é)

Pružinové blokanty
Jsou konstruována tak, že lezec přímo zatěžuje tělo blokantu. Pokud blokant není lezcem
zatížen, drží na laně také. Je to způsobené tím, že mezi palec a tělo blokantu je vloženo pérko
(pružinka), která způsobuje permanentní přitisknutí palce na lano. Při zatížení blokantu
lezcem se palec blokantu, jenž je vůči lanu nastaven ve výhodném úhlu, přitiskne na lano.
Aby se dosáhlo ještě většího zabránění skluzu blokantu dolů po laně, bývá palec blokantu v
místě styku palce s lanem opatřen malými zoubky či jehličkami, které se zachycují o oplet
lana. Ovšem zanesou-li se tyto jehličky či zoubky např. ledem, bahnem, tak můžou blokanty
začít prokluzovat dolů. U pružinových blokantů se občas stává, že po silném zatížení se
"kousnou" na lano, a jejich opětovné posunutí nahoru může být nepohodlné. V “kousnutém”
stavu se pak i hůře sundávají z lana. Výhodou pružinových blokantů však je, že se jich může
člověk při lezení rozličnými způsoby chytat, a přitahovat se za ně (pozor ale, aby se při tom
neodklopila ovládací páčka palce blokantu).

184
Pružinové blokanty jdou snadno ovládat jednou rukou. Typy s rukojetí se uplatní především
při šplhání dlouhých úseků, a v zimním období, kdy má člověk na rukou rukavice a je méně
zručný. Ovšem v zimě pozor na zanášení zoubků na styčné ploše palce ledem!

Na obrázku je vkládání lana do pružinového blokantu. Polohy: 1 - ovládací páčkou se odklopí

palec blokantu; 2 - ovládací páčka se zahákne za tělo blokantu tak, aby palec blokantu byl
držen v odklopené pozici, a pak se do jumaru vloží lano; 3 - ovládací páčka se uvolní od těla
blokantu, a palec blokantu se silou pružiny přitiskne na lano.

Ascension a Croll

Klasické blokanty od firmy Petzl. Částečně vycházejí z konstrukce prvotního Jümaru. Na

podobné bázi vyrábí blokanty i jiné firmy. Např. český Spent, italský Kong nebo Camp, atd.
Existují i ruské blokanty tohoto typu (což jsou většinou kopie velmi podobné Petzlu). Někdy
je možno se setkat se starším českým blokantem Spelet (vyrábělo Let Kunovice), které bylo
taktéž kopií Petzlu.

Kong

185
Zajímavý ruční blokant. Konstrukčně je řešen tak, že rukojeť je přes soustavu pohyblivých
pák napojena na palec blokantu, takže při přítahu rukou za rukojeť je palec k lanu tisknut větší
silou. Velmi vhodné na omrzlá, nebo zablácená lana. Není zde takový význam zoubků na
styčné ploše palce, jako u jiných pružinových blokantů. Na obrázku nahoře je šedě vyznačená
soustava propojených pák, zeleně jsou vyznačeny jejich otočné osičky.

Ropeman

Blokant od firmy Wild Country. Malý, záložní blokant. Vhodné na akce, kde sice není šplhání
v plánu, nicméně ale můžou vzniknout situace, kdy nějak blokant bude potřeba. Funguje na
lanech o průměru 10 - 11 mm, ale vcelku dobře jde použít i na lanech 8 - 9 mm, ale výrobce
to už nedoporučuje. Na tenčí lana už použít nejde. (Podrobný článek o blokantu Ropeman je v
časopise Montana 5/1997).

Pantin

186
Vyrábí jej firma Petzl. Pouze pomocné blokant na nohu. Samotný bez součinnosti s jinými
blokanty nesmí být zatížen!! Tíhu člověka nemusí udržet. Používá se pro napínání lana pod
lezcem, aby šli snadněji a pohodlněji posunovat hlavní blokanty umístěné výše. Je možno jej
použít při šplhacích metodách "Ded" a "Ruka - noha, ruka - sedačka". Při těchto metodách má
člověk jednu nohu volnou, a na ni může Pantina připnout.

Svírací blokanty
Většinou jsou konstruovány tak, že lezec přímo zatěžuje palec blokantu. Pokud blokant není
lezcem zatížen, volně sklouzává dolů. Ovšem je-li blokant zatížen, svírá palec lano velmi
silně. To se hodí, když je lano zanesené bahnem nebo ledem. U většiny typů svíracích
blokantů je nutná jeho demontáž, aby bylo možné do blokantu vložit lano. To je potom ale
zcela uzavřeno v blokantu, a není možné jeho vysmeknutí ven. Svírací blokanty jsou dobré
pro sólové lezení podél fixního lana. Při takovémto lezení blokant za sebou lezec táhne na
smyčce nebo karabině (jde to lehčeji, než u pružinových blokantů), a jakmile spadne, svou
rychlostí blokant “předběhne” v letu dolů, a hned na to přes smyčku (nebo karabinu) zatíží i
palec blokantu, a tak dojde k zadrhnutí a zastavení pádu. Pozor ale, aby lezec reflexivně
nechmátl při pádu po těle blokantu rukou!! Jakmile by totiž přenesl váhu na tělo blokantu, a
odlehčil palec, obnovil by se pád dolů. Tím, že přitisknutí palce způsobuje tíha lezce, je nutno
dávat pozor na to, jakým způsobem je svírací blokant zatěžován!

Shunt

Svírací blokant od francouzské firmy Petzl. Konstrukčně je blokant řešen tak, že se nemusí
rozebírat při vkládání lana do něj, a přesto je v něm lano zcela uzavřeno a nemůže se
vysmeknout ven. Ale pozor! Shunt nefunguje v převisech, kde nedochází k řádnému stisknutí
lana, a blokant tak může zcela proklouznout. Upozorňuje na to sama firma Petzl ve svém
katalogu.

187
Gibbs

Klasický svírací blokant stejnojmenné americké firmy. Konstrukčně je řešeno tak, že palec
blokantu se nachází mezi lanem a lezcem. Při vkládání lana do blokantu se musí blokant
rozebrat. Velmi podobný blokant je Rescucender od Petzlu. (Podrobný článek o blokantu
Gibbs je časopise Montana 4/2000).

Na obrázku dole jsou jednotlivé díly rozebraného Gibbsu. Takto je nutno Gibbs rozebrat před
každým vložením na lano, i před vyjmutím z lana.

Na obrázku dole je Gibbs ve složeném funkčním stavu. Šipka ukazuje na slabou gumičku,
kterou je možno ke Gibbsu přidělat, a připevnit si ji dál k buď prsáku, nebo kolem krku (pak
ale musí !!! být slabá, aby se při větším zatížení přetrhla), a její pomocí bránit Gibsu sjíždění
dolů po laně v nezatíženém stavu.

Zkrátí se tak ona nepříjemná chvíle, kdy člověk při odsednutí do blokantu nejprve s ním chvíli souběžně padá,
než jej předběhne a zatíží palec blokantu, což pak způsobí zadrhnutí, a zastavení pádu.

Tibloc

Konstrukčně nejjednodušší blokant, vyrábí jej firma Petzl. Vhodné jako záložní blokant pro
neočekávané situace. Je tvořeno jediným kusem kovu. Úlohu palce blokantu zde hraje
karabina, která se do blokantu vkládá, a kterou se i k blokantu připíná lezec, a jedině za tuto
karabinu je možno se chytat a přitahovat. Funguje na lanech o průměru 9 - 11 mm, vcelku
zabírá i na 8 mm laně, ale výrobce to už nedoporučuje. Na tenčích lanech už může
prokluzovat. (Podrobný článek o blokantu Tibloc je v časopise Montana 5/1999).

188
1 - Tibloc s karabinou na laně připraven na šplhání; 2 - pozice, ve které se Tibloc zadrhává; 3
- pozice, ve které je možno Tibloc posunovat dolů po laně; 4 - využití Tiblocu v karabinové
kladce, kdy lano jde jedním směrem táhnout, ale v opačném směru Tibloc lano blokuje

Rescucender

Klasický svírací blokant, dříve od americké firmy Rock Exotika, kterou koupil francouzský
Petzl. Nyní tedy vyráběný Petzlem. Konstrukčně vychází z Gibbsu. Při vkládání lana do
blokantu se musí blokant rozebrat. Vylepšením je propojení těla a palce blokantu ocelovým
lankem, které je prohnuté, a svou pružností způsobuje stálé přitisknutí palce blokantu na lano,
i když je blokant nezatížený. Blokant tak nesjíždí dolů v nezatíženém stavu.

Odpadá tak při lezení po skále podél fixního lana ona nepříjemná chvíle, kdy člověk při
odsednutí do blokantu nejprve s ním chvíli souběžně padá, než jej předběhne a zatíží palec
blokantu, což pak způsobí zadrhnutí, a zastavení pádu. S tímto napruženým ocelovým
lankem, které stále slabě tiskne palec blokantu na lano, se tento blokant, do momentu
zachycení pádu, chová jakoby pružinový, čili v nezatíženém stavu nesjíždí dolů a člověk do
něj téměř hned odsedne.

Ale pozor (!), stále platí základní vlastnost svíracího blokantu - nesmí se při zatížení chytat za
tělo blokantu, nebo sklouzne dolů! Stejné, jenom jiných velikostí se vyrábějí ještě blokanty

189
Microcender a Macrocender. (Podrobný článek o blokantu Rescucender je v časopise
Montana 3/1994).

Alvo Ural-Alp/Ushba

Ruské blokanty od firmy Alvo Titanium. V Rusku jsou distribuována pod názvem Ural-Alp, v
Americe pod názvem Ushba.

Basic 10.05

Viz. foto.[2].

Pozoruhodný blokant! Konstrukčně zajímavé řešení. Palec blokantu není mezi lezcem a
lanem, ale je až za lanem. Při zatížení se celý blokant jakoby zvrátí vzhůru nohama, čímž
dojde k výraznému esovitému prohnutí lana. V horní části blokantu lano odtlačuje palec
blokantu (na obr. zelená značka), ale tím se dolní konec palce (na obr. červená značka)
blokantu k lanu tiskne. A tak dojde k zadrhnutí. (Podrobný článek o blokantu Basic 10.05 je v
časopise Montana 3/1995).

190
Na obrázku je palec blokantu s barevnými značkami pohyblivý, výkyvný. Otáčí se okolo osy,
za níž je i připevněna odklopná postranice blokantu. Naproti tomu onen jakoby "půl" palec
blokantu je k druhé postranici připevněn, je nepohyblivý. Právě mezi ním a červeně značeným
koncem pohyblivého palce blokantu je lano svíráno.

Basic 10.31

Viz. foto.[3].

Obdobný blokant jako typ 10.05, jenom karabina je nahrazena pevnou rukojetí, která je
součástí jedné z postranic těla blokantu. Oproti klasickým blokantům však rukojeť trčí
nahoru, je nad hlavou blokantu. (Podrobný článek o blokantu Basic 10.31 je v časopise
Montana 2/1999).

191
Light

Jakási napodobenina Hieblerovy svírky. Lano není zcela stoprocentně zajistitelné v blokantu,
a může se během používání blokantu vysmeknout ven. Proto není doporučeno tento blokant
používat. (Podrobný článek o blokantu Light je v časopise Montana 3/1995).

Hieblerova svírka

Konstrukčně zastaralý typ svíracího blokantu. Lano do něj jde vkládat, aniž by bylo nutné
blokant rozebírat, ale pak není lano v blokantu uzavřeno, a může během používání z blokantu
vypadnout. Není proto doporučeno tento blokant používat.

Šplhací metody
Pro šplh ve víceméně volném prostoru

Víceméně volným prostorem je míněn šplh podél svislé stěny, anebo úplně ve volném
prostoru, např. pod převisem, skalní klenbou, a také při traverzu podél hladké stěny nebo z
věže na věž, přes rokli, apod.

Existuje několik způsobů, jak sestrojit šplhadlový systém pro šplh ve volném prostoru. Jsou
možné i jejich vzájemné kombinace. Vždy je však nutné mít alespoň dvě šplhací pomůcky.
To proto, aby se mohlo střídat odsedávání a posunování. Zatím co v jedné šplhací pomůcce
lezec visí, druhou posunuje výše, aby se do ní posléze pověsil, a pak tu prvně zatíženou také
posunul vzhůru. Po laně se může šplhat se dvěma blokanty, s kombinací blokant - prusík,
anebo s dvěma prusíky.

Sestrojení funkčního šplhacího systému může být pracné, a dokáže potrápit nervy. Zvláště
vyměření přesných délek smyček chce trpělivost. Vhodné délky smyček nelze určit, to je
individuální záležitost, a každý si je musí nastavit sám, aby mu vyhovovaly. Je vyloženě
dobré mít před vážnou akcí šplhání s blokanty nacvičené, a používat k tomu smyčky výhradně
k tomu určené, a mít už jejich rozměry nastavené.

192
Jejich správné nastavení musí být opravdu odzkoušené ve volném visu. Jakékoliv odměření
délek smyček jen někde doma v pokoji pouze podle odhadu je na nic. V praxi se pak při visu
člověk jednak trochu “zaboří” při odsednutí do sedáku, navazovací oka na sedáku se
povytáhnou, a výsledkem je, že člověk při odsednutí nedosáhne na horní blokant.

Následující metody jsou popsány pro situaci s dvěma pružinovými blokanty. Některé tyto
metody jdou samozřejmě dělat i se svíracími blokanty (nutno však částečně přihlédnout k
odlišnostem mezi pružinovými a svíracími blokanty), a některé z těchto metod jsou dobré i
pro šplhání jen s prusíky.

Pozor! Na obrázcích níže nejsou zobrazeny všechny detaily! Jedná se pouze o schématická zobrazení vedení
stoupacích a odsedávacích (jistících) smyček. Kruhy na konci smyček jsou zástupné symboly upevnění smyčky
uzlem (či karabinou a uzlem) k nějaké další části horolezeckého vybavení. Zeleně jsou zobrazeny stoupací
smyčky, červeně odsedávací smyčky. Karabina zobrazená na některých obrázcích u hrudi lezce musí být
připevněna k horolezeckému úvazu (pro přehlednost kresby není na obrázcích nakreslen, ale přirozeně se použít
musí), a to nejlépe ke kombinovanému úvazu.

Metoda Jumar (ruka - noha, ruka - noha)

Používají se dvě odsedávací smyčky, a dvě delší stoupací smyčky, z toho jedna ze stoupacích
smyček je o něco málo kratší. Ve volném visu se stoupací smyčky vedou skrz karabinu
připnutou na úvazu (nejlépe kombinovaném). Při šplhání je jedna noha jako horní, druhá vždy
zůstává pod ní jako dolní. Při postupu podél ukloněné skály lze mít stoupací smyčky mimo
tuto karabinu na úvazu. Lépe se pak nohama rozkročuje do stran při využívání stupů na skále.

Zde je obrázek [4] metody Jumar.

U metody "Jumar" je nejlépe karabinu připnout ke kombinovanému úvazu.

193
Metoda Mitchell (ruka - noha, ruka - krátká noha)

Podobná metoda jako Jumar, ale dolní blokant je výrazně nízko (pod pasem lezce). Používají
se dvě odsedávací smyčky, ta připnutá k nižšímu blokantu je prověšená dolů, slouží jej jako
záložní jištění. Stoupací smyčky se používají dvě, jedna je výrazně kratší. Karabina v úvazu
(nejlépe kombinovaném) je pak procvaknuta do lana mezi horní a dolní blokant. Nízko
posazený dolní blokant umožňuje “střídání kroku”. Obě nohy se pravidelně střídají jako horní
a dolní. Tato metoda vyžaduje, aby bylo lano pod lezcem zatíženo a napnuté.

Zde je obrázek [5] metody Mitchel.

U metody "Mitchell" je nejlépe karabinu připnout ke kombinovanému úvazu.

Metoda Sedačka “ruka - noha, ruka - sedačka”

Používají se dvě odsedávací smyčky, a jedna stoupací smyčka. Odsedávací smyčka vedená k
dolnímu blokantu musí být tak dlouhá, aby se dal tento dolní blokant posunout při nastoupání
do stoupací smyčky až těsně pod horní blokant. Jediná stoupací smyčka je přímo vedena od
horního blokantu k noze.

Zde je obrázek [6] metody "Sedačka".

194
U metody "Ruka-noha, ruka-sedačka" může být karabina připnuta jen k sedáku, ale
bezpečnější je používat kombinovaný úvaz.

Drhnou-li z nějakého důvodu blokanty (zanesená bahnem, anebo vhodné pro šplhání jen s
prusíky), je tato metoda výhodná, prohodí-li se blokanty, a vznikne tak systém “ruka -
sedačka, ruka - noha”. Od horního blokantu je vedena odsedávací smyčka k úvazu, dolní
blokant je stoupací smyčkou spojen s nohou. V sedu má lezec obě ruce volné k manipulaci s
dolním blokantem, horní se posunuje lépe, protože v momentě popotažení nahoru je lano
zatíženo nastoupnutím do dolního blokantu. Tato upravená metoda se ale už v určitých rysech
podobá metodě Jumar.

Metoda “Ded”

Je v podstatě systémem “ruka - noha, sedačka”. Používá se jedna odsedávací smyčka, a jedna
stoupací smyčka. Stoupací smyčka je od horního blokantu přímo spojena s nohou, odsedávací
smyčka je také od horního blokantu spojena s úvazem. Dolní blokant je upevněn mezi sedací
a prsní úvaz (připevnění musí být takové, aby se blokant mezi prsákem a sedákem udržoval
stále ve svislé poloze.), anebo je dolní blokant k úvazu připnut jen karabinou (za horní otvor v
těle blokantu). Tato metoda vyžaduje, aby bylo lano pod lezcem zatíženo a napnuté.

Zde je obrázek [7] metody Ded.

195
U metody "Ded" může být karabina připnuta jen k sedáku, ale bezpečnější je používat
kombinovaný úvaz.

Metoda “Žába”

Je rozvinutím metody Ded. Používají se dvě stoupací smyčky, a jedna odsedávací. Stoupací
smyčky jsou vedeny od horního blokantu přímo k nohám, jedna k pravé noze, druhá k levé
noze. Obě stoupací smyčky jsou stejně dlouhé. Odsedávací smyčka je vedena od horního
blokantu k úvazu. Výhodou této metody je, že pro překonávání gravitace můžeme zapojit sílu
obou nohou zároveň. Stoupání je tak méně namáhavé. Tato metoda se hodí především pro
šplhání ve volném visu, a vyžaduje, aby bylo lano pod lezcem zatíženo a napnuté.

Zde je obrázek [8] metody Žába.

196
U metody "Žába" může být karabina připnuta jen k sedáku, ale bezpečnější je používat
kombinovaný úvaz.

Pompe

(Podrobný článek o Pompe je v časopise Montana 2/1994).

Metoda Pompe je sestrojená firmou Petzl. Využívá kladek. Je v podstatě zdokonalením

metody Ded, jen je pro snadnější vyzdvihování se vzhůru použito kladkostroje. Jedna kladka
je připevněna přímo na blokantu s rukojetí, druhá kladka je na třmenu pro nohu (stoupací
smyčka). Od dolního otvoru blokantu s rukojetí je vedena šňůra dolů ke kladce ve třmenu, a
odtud nahoru ke kladce připevněné na blokantu s rukojetí, a dál pak opět dolů ke druhému
blokantu, který je karabinou připevněn k úvazu. Pochopitelně i horní blokant s rukojetí je
smyčkou spojen s úvazem, ale tato smyčka slouží jen jako zálohovací jištění nebo k
odsedávání. Při našlápnutí do třmenu stoupací smyčky je síla vyvinutá nohou přenesena po
kladkách na druhý blokant a také na člověka, který je tak snadněji vyzdvižen vzhůru, kde
může ihned odsednout do onoho druhého blokantu, které se s ním plynule posunuje. Smyčka
procházející kladkami je pouze pomocná, a nesmí být zatížena více jak 100 kg (1 kN).

Rubem této metody je, že sešlápnutím stoupací smyčky a jejím posunutí po kladkách nenabírá
lezec velkou výšku, tempa vzhůru jsou krátká. Tato metoda se hodí především pro dlouhé
šplhání ve volném visu, kdy je prioritou šetření síly lezce.

Zde je obrázek [9] se schématem metody Pompe.

197
Šplhání v traverzu

Postup po fixním laně v traverzu se někdy nazývá "Tyrolský traverz". Pokud lano vede např.
přes nějaké údolí nebo roklinu, případně z věže na věž, hovoří se také o tzv. "přemostění".

Posupuje-li se po laně s pružinovým blokantem ve víceméně vodorovném směru, je nutno

pomocí karabin zajistit blokant proti zvrácení do svislé polohy při případném zatížení -
viz.obrázek [10].

198
K tomu účelu je možno využít otvory v dolní části těla blokantu, kam se připnou karabiny -
viz.obrázek [11]

, anebo je-li šplháno s blokantem s rukojetí, je možno procvaknout karabinu přímo kolem
rukojeti (pozor ale na to, aby karabina nesklouzla směrem dopředu k hlavě blokantu!).

Na obrázku dole je jeden z možných způsobů pohybu s blokanty v traverzu.

Pro šplh po ukloněném svahu

Ukloněným svahem se zde chápe terén, kde jsme aspoň trochu schopni se pohybovat chůzí
nebo využívat častých skalních stupňů pro překonávání gravitace vlastní silou v nohách.

Postup po laně vedeném ve svislici: V tomto případě je nejpraktičtější mít horní pružinový
blokant s rukojetí. Lezec si jej připne za otvor pod rukojetí k úvazu trochu delší smyčkou, ale
tak, aby na blokant i při natažení smyčky dosáhl rukou. Pomocnou karabinou se pochopitelně
provede zajištění lana v blokantu (pomocná karabina se procvakne hlavou blokantu). Vzhůru

199
se lezec přitahuje rukou a zároveň stoupá nohama, ve fázi klidu posune rukou blokant opět o
něco výš po laně, a opět se pak přitáhne a povystoupí pěšky nohama. A tak stále dokola...

Několik dobrých rad...

Jelikož se pružinové blokanty po silném zatížení “kousají” do lana (tedy po zatížení nejde
pomocí ovládací páčky lehce odpojit palec blokantu od lana), je před vyjmutím blokantu z
lana nutno malinko posunout blokant nahoru (tímto pohybem je palec blokantu jakoby
odstrčen od lana a uvolněn). Z toho plyne hned další nutnost. Nezatěžovat pružinový blokant,
je-li k nějakému uzlu přisunut zdola až na doraz. Hrozí totiž, že se na laně kousne, aniž bude
možno ho posunutím vzhůru uvolnit (uzel bude tomuto posunutí bránit). Sundání pružinového
blokantu z lana pak bývá velmi pracné.

Na obrázku dole je uprostřed jedna z metod, jak kousnutý palec blokantu odblokovat. Lze
provádět jen u některých typů klasických pružinových blokantů, a dále je tato metoda velmi
nepříjemná v silných mrazech, protože si člověk musí často svléci rukavice.

Pozor na nebezpečí vysmeknutí se lana ven z pružinového blokantu. Jak se tam lano vkládá,
tak i může vypadnout. Při zatížení v nevhodném směru se ovládací páčka palce blokantu
odklopí a lano se pak jakoby vypáčí ven zpod palce blokantu.

200
Aby k tomu nedocházelo, bývají v horní části (hlavě) ručního blokantu naproti sobě dva větší
otvory. Ty se zároveň procvaknou jedinou karabinou tak, že příčka karabiny vytvoří s tělem
blokantu uzavřený okruh, ze kterého nemá lano šanci se vysmeknout - viz obrázek [12].

U prsních (dolních) blokantů je otvor často jen jeden, ale procvakávání karabiny se zde
provádí stejným způsobem - viz. obrázek [13].

201
Je vyloženě dobré, aby pružinový blokant byl opatřen zarážkou pro palec blokantu. Tato
zarážka způsobuje, že si palec nedosedne úplně až na vnitřní stěnu těla blokantu. To má
několik výhod. Jednak se nepoškozuje vnitřní stěna těla blokantu (u typů bez zarážky se na
vnitřní stěně tvoří vrýpance s ostrými hrankami, které nesvědčí opletu lana). Další výhodou
je, že zarážka brání úplnému přitisknutí palce k lanu, což při silném zatížení (např. při pádu
do blokantu) může být pro lano nepříjemné. Zarážka bývá nejčastěji z kovového kolíku, jenž
je rovnoběžný s osou palce blokantu, a je umístěn u horního okraje palce blokantu (tak to řeší
např. český Spent). Jinou konstrukční možností je profilovaný výčnělek rovněž umístěný před
horním okrajem palce blokantu (tak to řeší např. francouzský Petzl).

Viz. obrázek [14], červeně je vyznačeno přibližné místo, kde bývají zarážky umístěny.

Důsledkem těchto zarážek je ale omezení průměru lana, které pro blokant jde použít. Tím že
palec blokantu nedosedne na tělo, zůstává mezi palcem a tělem blokantu mezera. Jakékoliv
lano tenčí než je tato mezera, bude proklouzávat. Útěchou budiž, že u většiny výrobců
blokantů zůstává tato mezera jen asi 2 - 5 mm, a tudíž jumarování po takto tenké šňůře stejnak
patří do říše fantazie nebo šílenců.

Pro jumarování po zabláceném (nebo zaledněném) laně s pružinovým blokantem je dobré,

když na styčné ploše palce blokantu je mezi zoubky (jehličkami) malý svislý otvor, takový
průřez skrz na skrz styčnou plochou (jakoby rošt), kterým pak bahno může odpadávat (je tam
vtlačeno tlakem způsobeným přitisknutím palce blokantu na lano). Bahno je tak při
jumarování pravidelně odstraňováno a zoubky (jehličky) na styčné ploše se nezanášejí. Pak
nedochází k prokluzování blokantů dolů.

Pozor na kamínky, které se mohou dostat mezi tělo a palec blokantu, a zablokovat palec v
otevřené poloze. Větší kamínky mají šanci se dostat mezi styčnou plochu palce a tělo

202
blokantu. Menší kamínky (např. hrubozrnný písek) se mohou dostat až mezi boční stěnu palce
a tělo blokantu (zvláště u pružinových blokantů).

Jak už bylo řečeno výše v textu zabývajícím se prusíky, při šplhu po laně může nastat změna
směru zatížení. Lano je při šplhání někdy ukotveno ke skále za vícero bodů, ať už při svislém
postupu nebo při traverzu. Příklad: Lezec šplhá ve svislici, lano je ukotveno jednak pod ním, a
pak přirozeně nahoře nad ním. Pokud horní kotvení povolí, bude lezec padat až k dolnímu
kotvení a ještě stejnou délku pod něj - za předpokladu, že pod dolním kotvením je dost
volného prostoru kam padat. Po zachycení pádu však bude směr zatížení lana opačný, než
jaké bylo při šplhání.

Nu a problém je v tom, že většina šplhadel je funkční jen v jednom směru. Co dělat, když
máme podezření, že kotvení lana není tutové? Jaké je řešení? Buď použít blokanty, které jsou
funkční v obou směrech zatížení (např. ruský blokant Alvo Basic). Anebo do šplhacího
systému zapojit prusík, který drží obousměrně (např. dvojitý, popřípadě trojitý klasický
prusík, dále Machardův prusík). Tento prusík může blokant buď nahradit, nebo taky může být
přidán navíc, jako zálohovací. Nutno však, aby tyto prusíky byly uvázány na pevných
nosných smyčkách!

Sportovní volné lezení s blokanty

Začátečníci, anebo lidé, kteří mají tendenci panikařit, by měli
používat k sebejištění pružinové blokanty. Zkušení a chladnokrevní
lezci spíše ocení svírací blokanty, zvláště lezou-li těžší cestu a
chtějí, aby se blokanty po laně posunoval nahoru snadno a lehce.

Lano je nejlépe použít jednoduché (“singl”). Jeho horní ukotvení

musí být stoprocentní, tutové. Dolní konec lana je dobré mírně
zatížit, aby bylo lano trochu napnuté, a šlo lépe posunovat blokanty
vzhůru. Jako zátěž se může použít batoh, nepotřebný horolezecký
materiál, či jakýkoliv dostupný vhodný předmět. Také je možné
použít na zatížení do svazku smotaný konec samotného fixního
lana.

Před započetím lezení je nutno si odzkoušet odsednutí do blokantů

(nízko nad zemí!), aby si člověk ověřil funkčnost jistícího systému.

Při sólolezení podél fixního lana s pružinovými blokanty se blokant

k úvazku připojuje buď karabinou, nebo smyčkou s karabinou, a to
za otvory v hlavě blokantu. Blokant pak lezec za sebou táhne na
karabině (či smyčce s karabinou). Vůbec nemusí blokant ovládat
rukou, prostě jej za sebou táhne tím, jak leze výše. Karabina musí mít šroubovací pojistku, a
také je dobré, když její vnitřní rozměry jsou větší. Při případném pádu nebo odsednutí totiž
musí karabina obchvátit hlavu blokantu, a úzká karabina se při tom může o tělo blokantu

203
různě vzpřičovat. To se při určité smůle může stát i s karabinou mající větší vnitřní prostor.
Proto je dobré, aby použitá karabina byla robustní.

Na obrázku dole vpravo je nejlepší způsob připojení se k pružinovému blokantu při

sportovním volném lezení. Karabina, kterou je lezec připojen k blokantu, zároveň i jistí lano
proti vypadnutí z blokantu ven. Vlevo na obrázku jsou 2x ukázány špatné způsoby připojení
se k pružinovému blokantu, vpravo je správný způsob.

Rázová síla při odsednutí je nejmenší dole v laně (lano hodně pruží), a čím výše se lezec
dostane, tím více se zkrátí činná část lana, a zvětší se i hodnota Rázové síly (lano už nebude
tolik pružit). Až když lezec dospěje blízko pod horní kotvení lana (přibližně 1,5 m), lano
přestane téměř zcela pružit, a pád (míněno razantní odsednutí) v této chvíli by byl tvrdší.
Volným pádům (kdy člověk doslova letí vzduchem) je při sebejištění s blokanty radno se
vyhýbat. Jednak to ničí lano, a za druhé blokanty k tomu nejsou určená. Průměrně většina
blokantů vydrží připevněná na laně tak přibližně 4 kN (cca 400 kg), což je hodně pro
odsednutí, ale ne tak moc, aby do toho šlo skákat z výšek.

Pozor na podmíněný reflex. Odsedne-li člověk (nebo spadne) nečekaně do svíracího blokantu
(např. po ztrátě rovnováhy, uklouznutí, nebo ztrátě síly v obtížném lezeckém místě), může se
leknout, a reflexivně chytnout rukou za lano v místě, kde je svírací blokant. Chytne-li se lezec
za tělo svíracího blokantu a bude na něj působit ze shora silou, svírací blokant se nezadrhne
(svírací palec se odlehčí), a blokant bude stažen dolů. S ním spadne i lezec. Z tohoto hlediska
jsou lepší pružinové blokanty, která na laně drží, i když jsou zatížena shora rukou svírající v
dlani tělo blokantu (ale ani pružinové blokanty nelze chytat rukou bez rozmyslu, nutno dávat
pozor, aby nedošlo k odklopení ovládací páčky palce blokantu!).

Tip: Pokud používáme k sebejištění jen jeden blokant, tak v případě jeho selhání již nemáme
žádné jištění. Proto lze jen doporučit jistit se dvěma blokanty zároveň - viz.obrázek [15].

204
Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Sebejištění pomocí šplhadel - článek v časopise Montana 4/2000.

Jaká šplhadla k sebejištění - článek v časopise Montana 2/2000.

Nebezpečná šplhadla - článek v časopise Montana 2/2000.

205
5. Sníh a led
Cepín
Druhy cepínů, jejich popis, vlastnosti, a kdy který na co použít.

Brzdění cepínem při pádu

Jak brzdit pomocí cepínu při pádu na sněhovém svahu.

Jištění na sněhu Jistící stanoviště na sněhu, metody jištění, sněhové kotvy a

slaňovací stanoviště na sněhu.
Jištění v ledu Jaké je jištění v ledu, jistící prostředky do ledu, jistící
stanoviště v ledu, a co to jsou Abalakovovy hodiny.
Ledovec Morfologie horských ledovců, postup po ledovci a jištění na
ledovci.

206
5.1 Cepín

Cepín je nástroj, pomocí něhož se leze a udržuje se opora na sněhu a ledu. Lze s ním sekat
chyty a stupy, zasekávat a chytat se ho jako chytu, opírat se o něj, brzdit jím při pádu na
sněhovém svahu, a v neposlední řadě i sondovat, kopat, hrabat, apod.

Cepíny by se daly rozdělit na dvě velké skupiny:

• klasické - viz.obrázek [1]

• speciální - viz.obrázek [2]

Klasické cepíny
Klasický cepín slouží k lehčímu lezení, anebo jen k vysokohorské turistice. Má rovné
topůrko, je spíše delší, aby umožňoval pohodlné opření se.

Cepín se skládá z několika částí a prvků na nich, které mají své názvy - viz.obr. dole.

207
Zobák slouží k zasekávání do sněhu (ledu), lopatka slouží k vysekávání stupů, hrabání,
zasekávání do měkkého sněhu, bodec slouží k zapichování topůrka do sněhu, poutko brání
upadnutí cepínu poté, co jej pustíme rukou, a otvory v hlavici cepínu a v topůrku nám
umožňují k cepínu přicvaknout karabiny nebo přivázat smyčky.

Zobák - podle profilu se dají se rozlišit tři typy zobáku:

• obloukový
• inverzní
• rovný

Obloukový zobák je prohnutý směrem nahoru, a u klasických cepínů je nejčastěji se

vyskytujícím. Svým tvarem kopíruje oblouk švihu při zasekávání, je takovou přirozenou
kotvou, hákem, pro lehčí lezení na sněhu. (Zde je obrázek [3] klasického cepínu s
obloukovým zobákem).

208
Inverzní zobák je prohnutý směrem dolů, což má výhodu v tom, že se lépe vytahuje zaseknutý
z ledu. To ho upřednostňuje pro speciální cepíny určené na lezení v náročných, svislých
ledech. Ale výjimečně se používá i na klasických cepínech, zvláště jsou-li krátké. (Zde je
obrázek [4] krátkého cepínu s inverzním zobákem).

Rovný zobák (někdy se taky říká "jedničkový" nebo "terrodactyl") se už moc často
nevyskytuje, byl spíše takovým vývojovým mezistupněm od klasického obloukového cepínu
ke speciálnímu s inverzním zobákem. Dnes je rovný zobák spíše na nějakých jednodušších,
levných cepínech. (Zde je obrázek [5] speciálního cepínu s rovným zobákem).

Tvar hrotu zobáku – rozlišujeme tři tvary:

1. pozitivní
2. neutrální
3. negativní

209
(Zde je obrázek [6] s jednotlivými tvary hrotů zobáků).

Pozitivní hrot zobáku se díky své špičatosti hodí do tvrdého zledovatělého sněhu, nebo i do
snadných, lehčích lezeckých úseků na ledu. Hodí se především na zimní túry. Ovšem údery na
skálu se rychle tupí.

Naopak negativní je jaksi ze své podstaty tupý, takže se hodí na pěší vysokohorskou turistiku
v létě, kdy s cepínem bušíme do kamení a trsů trávy, a při túře překonáváme jen někdy a
občas malá sněhová pole, kde nehrozí delší pád na sněhu, a spíš se chceme o cepín opírat a
přidržovat se. Pokud bychom totiž s negativním hrotem cepínu chtěli brzdit na svahu s velmi
tvrdým, ledovým povrchem, tak je nutno si uvědomit, že při správně prováděném brždění
cepínem nadzvedáváme dolní konec topůrka nahoru, čímž je negativní hrot odkláněn od
povrchu a v principu funguje jako jakási brusle, nezarývá se, ale klouže. Tedy na tvrdý sníh a
led se tento typ hrotu zobáku příliš nehodí.

Neutrální hrot zobáku je jakýmsi kompromisem, takovým univerzálním hrotem zobáku pro
každé roční období. Zkrátka takový "ani výhody, ani nevýhody".

Na spodní hraně zobáku je za sebou několik zubů. Slouží k zvětšení tření zobáku při
zaháknutí za skálu, nebo když je zaseknut do ledu a sněhu. Na některých cepínech bývají
poměrně výrazné, ale není to vždy nutné. Zuby se zbytečně velkými zpětnými háčky pak jen
ztěžují vyndání zaseklého zobáku z ledu ven.

Pokud plánujeme s cepínem pohyb na ledu, měl by hrot zobáku být u starších a již ztupených
cepínů nabroušen. Brousit ho jen jemným pilníkem, po broušení nesmí zůstat žádné rýhy,
které by snižovaly pevnost. Zobák, i když je z tvrdé oceli, se dokáže zlomit!

Lopatka - její ostří bývá buď kruhově vypouklé (konvexní), nebo vykrojené (nekonvexní).
Konvexní je lepší do měkkého sněhu, nekonvexní do tvrdého až ledového sněhu. Někdy jsou
v lopatce otvory, ty slouží jednak ke cvakání karabin k cepínu, ale taky je někdy výrobce dělá
za účelem odlehčení hmotnosti cepínu.

Hlavice cepínu bývá u klasických typů cepínů jednolitá, tedy zobák a lopatka jsou svařením
spojeny v jeden kus. Bývají vyráběny dvěma způsoby. Jednak jako ploché, vyříznuté z
válcovaných ocelových plástů, a opracované broušením. Jednotlivé hroty (zobák, lopatka)
jsou sice tvrdé, ale ne maximálně. Časem se snadněji otupí. Zato jsou ale levnější. Druhý

210
způsob výroby je kování. Kované hlavice jsou na pohled pěkné, vskutku řemeslné dílo.
Kovaná ocel je i tvrdší. A cenově drahá.

Na hroty cepínů se používá tzv. pérová ocel, metalurgové ji označují jako "19452.4".

Poutko - je vyloženě dobré, aby na cepínu bylo. Cepín bez poutka jsou tak trochu vyhozené
peníze. Jeden způsob přidělání poutka k cepínu je napojení popruhu poutka na kovový (nebo
plastový – pozor, menší nosnost) kroužek, který je posuvný po horní části topůrka. To nám
umožňuje mít stále poutko kolem zápěstí ruky, ať už se držíme za hlavici cepínu, nebo za
rukojeť, a nebo i při přechmatávání. Druhý způsob přidělání poutka je mít ho pevně přidělané
do jednoho z otvorů v cepínu (buď otvor v hlavici, nebo v topůrku), a poutko mít delší tak,
aby vystačilo jak k hlavici, tak k rukojeti. U této druhé varianty přidělání je nutné, aby na
poutku byla přezka, umožňující si individuálně nastavit délku poutka. Mimo to by každé
poutko mělo být opatřeno aspoň jednoduchým zadrhovadlem (jezdcem), které zaručí trvalé
utažení poutka kolem zápěstí ruky. Pozor na nosnost poutka! Není vyráběno na zadržení pádu
člověka, u klasických cepínů ani na unesení jeho váhy. Proto se u klasických cepínů do
poutek nikdy nezavěšovat pokud nevíme, kolik poutko unese. Někdy precizní výrobce přišije
na poutko cedulku s údajem o nosnosti, ale u klasických cepínů tomu není často. Úplná
šílenost a hovadina by bylo za poutko jistit.

Otvory v cepínu slouží k cvakání karabin k cepínu, což se všestranně využívá při jištění.
Někdy je v hlavici cepínu otvorů vícero. Na jištění přes cepín topůrkem zabodnutý do sněhu
je nejlépe použít ten otvor, který je v ose topůrka, ale není to vyložená nutnost. Pokud do
hlavice cepínu zaseknutého v ledu chceme dát smyčku, abychom si přes ni do cepínu odsedli,
tu využijeme ten otvor, který je nejblíže k povrchu ledu - viz. obrázek [7]

(tehdy působíme silou co nejvíc podél ledu, a tendence vytažení zobáku kolmo ven z ledu je
nejmenší). Někdy také bývá otvor dole v topůrku u bodce, jeho využití bývá sporadické,
ponejvíce při budování slaňovacího stanoviště (o tom na stránce Jištění na sněhu, odstavec
"Slaňovací stanoviště").

To, jak bychom měli mít klasický cepín dlouhý, určíme zhruba tak, že když se postavíme
rovně, s rukou podél těla a se zaťatou pěstí, tak by se svisle postavený cepín měl vejít od pěsti
k podlaze. Jinak za určitou střední délku se považuje 70 cm, od níž se rozeznávají cepíny
krátké, nebo dlouhé.

211
Klasické cepíny běžně váží něco kolem 500 g, což je zhruba tak ideální, aby s nimi šlo dát
pořádnou ránu. Ale pro účely letní horské turistiky, kdy se člověk při túře vzácně dostane na
sníh (jinými slovy člověk většinou cepín nese na batohu), se vyrábějí tzv. odlehčené cepíny,
které váží jen přibližně 350 g. Na zimu a do tvrdého sněhu a ledu se tyto odlehčené cepíny
nehodí, neboť jsou moc lehké a při švihu nezískají takovou hybnost, tudíž jejich zaseknutí do
ledu je slabé.

Speciální cepíny
Používají se pro náročné lezení v ledech a na strmých sněhovo-
ledových svazích. Oproti klasickým cepínům jsou kratší, jejich délka
je přibližně okolo 50 cm. Jejich charakteristickým znakem je
prohnutím tvarované topůrko. To proto, aby si lezec při zasekávání
cepínu do svislého ledu neomlátil klouby prstů o led. (Krátké a rovné
topůrko by to umožňovalo snadno).

Hlavice speciálních cepínů je montovatelná, a skládá se z několika

dílů. Jednak zobák a lopatka

jsou od sebe odděleny. Mezi nimi je stření část hlavice, která je vlastně horním zakončením
topůrka. K této střední části hlavice je pomocí šroubů připevněn zobák, tak i lopatka. Šrouby
mají většinou imbusovou hlavičku, což je výhodou, neboť při mlácení cepínem nemůžeme
"vnitřně" umístěný imbusový profil nijak poškodit.

Nesmírnou výhodou montovatelné hlavice je možnost vyměňovat zobák, ať už poškozený za

nový, nebo nějaký za jiný vhodnější typ zobáku, který se nám bude lépe hodit pro námi
zamýšlený výstup. Rovněž i lopatka je výměnná, a místo ní můžeme dát jinak tvarovanou
lopatku, nebo i tlouk - viz.obrázek [8], čímž z cepínu uděláme kladivocepín.

212
Mimo jiné bývají v hlavici cepínu často namontovány poměrně velké šrouby, které často
nemají zjevný účel. Nic nedrží, nic nespojují...(?). Jsou to závaží, která mají za účel vyvažovat
cepín. Jejich přidáním nebo vyjmutím z hlavice si můžeme měnit hmotností vlastnosti cepínu,
což trochu ovlivní práci s ním.

Zobáky u speciálních cepínů jsou téměř výlučně inverzní, protože ty se nejsnáze vytahují po
zaseknutí z ledu. Aby bylo vytažení ještě víc ulehčeno, tak se horní hrana zobáku zaostřuje.
Jelikož se speciální cepíny především zasekávají do tvrdého ledu, jsou hroty jejich zobáků
dělány jako pozitivní, tedy zašpičatěné.

V naprosté většině dělá vždy výrobce k danému cepínu několik druhů zobáků. V obchodech
je možno si je dokoupit. Člověk si tak může pořídit např. náhradní zobák na cepín pro případ
zničení toho původního. Nebo se pořídit jiný zobák vhodný na jiný sklon svahu, či do jinak
tvrdého sněhu a ledu. To, který zobák do jakého ledu či sklonu svahu použít, se zjistí v
katalogu konkrétního výrobce cepínů. Jednotlivé díly cepínů od různých výrobců nejsou
vzájemně kompatibilní.

Podobně jako u klasických, tak i u speciálních cepínů se vyskytují ploché zobáky vyříznuté z
válcovaných ocelových plástů opracovaných broušením, a potom také tvrdší kované zobáky.
(Zde je obrázek [9] kovaného zobáku po odmontování od cepínu).

Poměrně důležité u zobáků speciálních cepínů je ozubení. Zuby by měly být ostré, precizně
vybroušené, ale na druhou stranu není dobré, aby zuby byly vytvarovány do výrazných
zpětných háčků. Zaseklý cepín pak jde velmi ztěžka vyndávat z ledu, a lezení s ním se mění
na úmornou činnost plnou vzteku.

Existují zvláštní typy zobáků, jako jsou trubkový (do velmi tvrdého, tříštivého ledu),
polotrubkový, mixový, atd. Jejich využívání není v praxi však nijak časté, a běžně na
prodávaných cepínech namontovány nejsou. Musejí se dokupovat zvlášť jako komponent.

Lopatky nejsou u speciálních cepínů tak důležité, neboť při lezení v ledech jen málokdy
vysekáváme stupy. Často se lopatky dělají jako trojúhelníkové s jedním vrcholem

213
trojúhelníku jako s hrotem. Využívá se pak jako jakýsi plochý hrot (kolmý k rovině zobáku)
pro zasekávání do velmi měkkého krystalického ledu, kterým se díky své šířce neprořízne.

Poutko je u speciálního cepínu co se významu pro lezení týče, celou polovinou cepínu. V
naprosté většině bývá upevněno k topůrku cepínu. Na popruhu poutka musí být přezka, která
umožní si individuálně podle potřeb lezce nastavit délku poutka. Také poutko musí mít
zadrhovadlo umožňující trvalé a pevné utažení poutka okolo zápěstí ruky. Popruh poutka v
úseku, který zápěstí ruky obepíná, by měl být rozšířen a vyztužen. Při lezení totiž často silně
rukama za poutka taháme, neboť nám rychle ochabují ruce a samotné držení rukou za rukojeť
cepínu nestačí. Proto také je nutné, aby poutko bylo pevné a bylo s to unést váhu člověka.

Jelikož při náročném lezení v ledech potřebujeme osazovat jištění (zavrtávat šrouby), ruku z
poutka cepínu musíme často během výstupu vyndávat. Přitom se ale musíme druhou rukou
držet za zaseklý druhý cepín. Proto je dobré, aby celý systém povolování a utahování poutka
okolo zápěstí ruky šel ovládat lehce, pokud možno jednou rukou. Nebo aby si aspoň šlo
vypomoci zuby v puse. Různí výrobci to řeší všelijak, pomocí suchých zipů, umělohmotných
blokovacích přezek, odepínáním celého poutka zavěšeného v karabince, apod.

Jako nejjednodušší a opravdu ovladatelný jednou rukou s navlečenou rukavicí se ukazuje systém
"dvojočkového" poutka, kde v jednom oku máme ruku (toto oko je až po regulovatelnou zarážku na popruhu
utahovací), a druhé oko je určené na zavěšení za lopatku (případně tlouk u kladivocepínu; toto druhé oko je
pevné, neutahovací), při kterémžto zavěšení a jemném tahu dolů dojde k roztažení prvního oka obepínajícího
ruku. Tu pak můžeme vyndat, osadit jištění. Poté opět ruku vrátíme do jejího původního oka, pohybem ruky
sundáme druhé oko z lopatky cepínu, a tahem ruky dolů opět první oko utáhneme okolo ruky. Snad vše objasní
obrázek [10].

Často bývá na poutku z boku ještě navíc takové malé očko, tvořené přišitým úzkým
popruhem. Je to tzv. odsedávací očko. K němu se připojuje karabinkou smyčka, která spojuje
cepín se sedákem, a tak si lezec během výstupu může do zaseknutých cepínů odsednout. Tím,
že je odsedávací očko našité trochu z boku, nezpůsobíme jeho zatížením zúžení hlavního oka
poutka, kde máme ruku, a tak i když v poutku sedíme, můžeme ruku do něj volně vkládat i
vytahovat.

214
Topůrko speciálních cepínů, jak už bylo řečeno, bývá různě tvarované prohnutími, z důvodů
šetrnosti k rukám a prstovým kloubům lezce. Jaký je však ideální tvar, není dáno. Je to
záležitost povícero individuální, každému člověku vyhovuje nějaký jiný tvar. Obecně se dá
říci, že pro lezení ledovo-sněhových svahů, pro horské výstupy, je lepší, když je topůrko spíše
rovnější, jen mírně prohnuté - viz.obrázek [11].

A pro výhradně ledové lezení svislých "obřích rampouchů" jsou lepší topůrka ohnutá v
ostřejších úhlech - viz.obrázek [12],

největší oblibě se těší jakoby "banánové" zahnutí topůrka - viz.obrázek [13].

Mimo to existují i futuristické a extravagantní tvary topůrek cepínů, ale jejich přínos pro
usnadnění lezení není znám.

Rukojeť musí být na povrchu pogumovaná a jemně profilovaná, aby držení cepínu stiskem
ruky bylo pevné. Pro ty speciální cepíny, které mají topůrko spíše rovnější, a jsou více určeny
na lezení v horách, zdolávání ledovo-sněhových svahů, je lepší, když rukojeť nijak moc
nepřevyšuje svým průměrem tloušťku topůrka. Cepín se pak snadněji zabodává topůrkem do
sněhu, lépe se tak budují jistící stanoviště na sněhu. Rovněž se lépe leze s cepíny na strmém

215
svahu metodou, kdy do sněhu zabodáváme topůrka, a cepínů se držíme shora za hlavici (tzv.
"na tlak"). Naopak pro lezení svislých ledů (obří rampouchy), kdy na cepínech visíme držíc je
za rukojeť, je lepší, když na dolním konci rukojetě je výrazné rozšíření, taková bambule -
viz.obrázek [14], která brání sjíždění sevřené dlaně po rukojeti dolů.

Speciální cepíny váží ideálně tak 600 g - 800 g. Určit, na co jak těžký cepín je lepší, je
obtížné, závisí to hodně na individuálních dispozicích lezce, a na tom, co vlastně polezeme.
Aspoň několik postřehů: Chceme-li se vydat na dlouhé, horské výstupy, které trvají mnohdy
celý den (nebo i několik dnů), musíme si uvědomit, že celý den budeme mávat cepíny nad
hlavou, a s příliš těžkými to moc velká radost nebude. Na kratším (např. 1 lan.délka), byť
extrémním výstupu to s těžším cepínem chvíli vydržíme, ale nesmí jejich váha zase být
přehnaná. Ovšem přespříliš lehké cepíny mají ve švihu menší razanci a jejich zaseknutí není
tak průrazné. Rovněž i charakter námi lezené cesty má vliv na pohodlnost lezení při různých
hmotnostech cepínů. Pokud je led tvořen převisle naskládanými rampouchy, a my lezeme v
mírném záklonu, je zápřah rukou dozadu za hlavu s těžším cepínem nepříjemný. A naopak na
ukloněném ledovém svahu nám trochu těžší cepín tolik nevadí.

216
5.2 Brždění cepínem na sněhu

Brždění cepínem se provádí za účelem zastavení, nebo aspoň zpomalení, pádu na sněhu.
Pokud nejsme jištěni lanem, je to jediný způsob, jak zatavit pád na sněhu. Ale i při jištění
lanem se brždění provádí, aby se aspoň zmenšil následný záchytný náraz do lana.

Nejlépe se k brždění hodí klasický turistický cepín (délka cca 70 cm) se zobákem a lopatkou,
samozřejmě když takový nemáme, lze brzdit i krátkým cepínem. Na tvrdém firnovém sněhu
se brzdí zobákem cepínu, v měkkém sypkém sněhu se brzdí lopatkou. Ovšem pokud je pod
měkkou vrstvou sněhu spodní vrstva tvrdého, na který se při brždění prohrábneme, tak je
nutno brzdit zobákem cepínu.

Při pohybu na sněhu mít vždy na rukou nasazené rukavice!!! Zvláště tvrdý firnový sníh je jak
"šmirglpapír" a dokáže holé ruce rozdrásat do krve, až na kost.

Po upadnutí na sněhu začneme sklouzávat dolů. Rychlost pádu samozřejmě závisí na sklonu
svahu, vlastnostech sněhu, a na našem oblečení a výstroji. Na svahu s tvrdým sněhem (firn) o
sklonu víc jak 40° už po pár metrech je rychlost pádu pořádná, téměř se blíží rychlosti
volného pádu. Pokud máme hladké oblečení z umělých vláken (šusťákové kalhoty a
větrovku), tření mezi oblečením a sněhem bude menší, rychlost pádu bude větší. Někteří
výrobci oblečení dělají povrch svrchních oděvů jemně vroubkovaný, právě za účelem zvýšení
tření o sníh při pádu na sněhovém svahu. Brzdící efekt ale není nijak obrovský... Daleko více
dokáže pád zpomalit, pokud na sobě máme postroj úvazu (sedák, prsák, popř. celotělový).
Popruhy úvazu se drhnou o sníh poměrně znatelně, ale samy o sobě pád taky nezastaví. Ale i
tak je jen doporučení hodné na postup po sněhovém svahu mít na sobě úvaz, na něm i pár
karabin či expresek. Ono to "haraburdí" aspoň pád zpomalí. (Jen je nutné, aby smyčky,
expresky, apod., jenž na sobě budeme mít zavěšené, byly krátké a nepletly se pod nohy!).

Když bychom nebrzdili, tak například už při pouhém pádu po svahu o sklonu 45°, dlouhém
toliko 20 m a na tvrdém sněhu, dosáhneme rychlosti něco k 70 km/h. Jestliže dole pod
svahem narazíme na nějakou překážku (balvan, sérak, skalnatý výčnělek), tak je to, jako
bychom seděli na kapotě auta jedoucího "sedmdesátkou", a to narazilo na zeď. Jak nám v tu
chvíli asi bude?

Důležité pro efektivní brždění na sněhu je správné držení cepínu. Cepín se musí držet za
hlavici, a tím hrotem, kterým chceme případně brzdit, nastaveným v opačném směru, než je
náš pohled. A to jak při výstupu, traverzu, tak i sestupu! Cepín mít k ruce připojen i poutkem!

Příklad: Jdeme po svahu nahoru, sníh je tvrdý, budeme brzdit zobákem cepínu. Svou zručnou
rukou držíme cepín lopatkou dopředu (směrem ke svahu, směrem našeho pohledu vpřed) -
viz.obrázek [1], tak je to správně.

217
Správné držení cepínu nám umožňuje jednou rukou stále držet cepín za hlavici (jak před
pádem, tak i během pádu), a druhou rukou musíme jen uchopit dole topůrko cepínu. Je to
bezkonkurenčně nejrychlejší způsob, jak uchopit oběma rukama cepín za hlavici a i za dolní
bodec, a mít při tom námi požadovaný hrot cepínu nastaven k zemi. (Někteří lidé to považují
na nepřirozené, a instinktivně tíhnou k tomu rukama přechmatávat, tedy rukou z hlavice
přesáhnout na topůrko, a volnou rukou chytat hlavici. Nejspíše proto, že chtějí mít svou
zručnou ruku /např. praváci pravačku/ na dolním konci topůrka u bodce a lépe tak ovládat
cepín. Je to však chyba: při přechmatávání cepín můžeme ztratit tím, že se nám vytrhne z ruky
při jeho chvilkovém zadrhnutí se o sníh, navíc tím ztrácíme čas, pád rychle nabírá na rychlosti
a každá vteřina je dobrá. // O držení cepínu při brždění bude řeč ještě níže v textu.)

Bez stoupacích želez

Pokud na nohách nemáme stoupací železa (mačky), brzdíme při pádu kromě cepínu právě i
nohama. Jakmile pocítíme, že jsme ztratili rovnováhu a není šance to vybrat, je ze začátku
jedno, jak tělem na svah dopadneme, první je jakkoliv reflexivně se pokusit po dopadu na
povrch se zastavit. Prostě jakkoliv, v tuto chvíli (jedná se tak o vteřinu!) nehledět na nějakou
předepsanou pózu těla... zkrátka zastavit to! Když to nevyjde a začneme sjíždět po sněhu
dolů, je nutno zachovat klid, chladnou hlavu, nepanikařit, a vzít rozum do hrsti.

Následující příklady přepokládají pád na tvrdém sněhu (firnu).

• Pád na čelo

To jsme dopadli docela dobře. Protože nemáme stoupací železa, můžeme svěsit nohy na zem,
mírně nohy roztáhnout a špičkami bot rýt do sněhu. Dosud volnou rukou chytit topůrko
cepínu za dolní část, cepín si oběma rukama přitáhnout pod tělo, topůrko bude zhruba
úhlopříčně pod trupem, hlavici cepínu mít vedle ramena, a nalehnout na cepín. Zobák cepínu
tlačit do sněhu, bodec cepínu nazdvihovat nad povrch sněhu. (To nadzdvižení bodce je moc
důležité. Bodec se nesmí zabodnout, jinak by se cepín dostal do rotace, hlavice cepínu by se
zvrátila dozadu!)

218
 • Pád na záda

Musíme konat rychle. Zůstaneme na zádech, v rukou si připravíme cepín (jednou rukou ho už
držíme za hlavici, takže jen druhou rukou uchopit topůrko dole), během toho budeme sjíždět
dolů, padat. Jakmile jsme připraveni, švihem celým tělem se přetočíme na břicho - a dál se
postupuje jako při pádu na čelo.

Se stoupacími železy

Stoupací železa se nesmí (!!!) dostat do záběru ve sněhu.

Jakmile by se stoupací železa zadrhly, tělo by se dostalo do
rotace (těžší trup by pokračoval v pádu, předletěl by nohy),
následovala by salta, kotmelce. To je nejhorší, co nás může
potkat. Takže po spadnutí na povrch sněhu nutno nohy
nadzvednout. Když jsme na zádech, přitáhnout kolena k břichu,
a jakmile provedeme otočení se na břicho a začneme nalehávat
na cepín, nohy se musí zvednout ohnutím nohou v kolenou tak,
aby stoupací železa byla zvednuta nad povrch sněhu. A vydržet tak až do zastavení, což je
trochu proti přirozenému reflexu, člověk instinktivně tíhne k tomu nohama brzdit, ale musí se
na to dávat pozor a neudělat to.

Drobné postřehy...

Napoprvé nemusí zabrždění cepínem vyjít. Příklad: naleháváme na cepín, zobák cepínu se
zarývá do sněhu, pád se už zpomaluje, už už se zdá, že se zastaví, ale pak najenou se zobák
cepínu vytrhne ze sněhu (doprovázeno cuknutím). V ten moment je důležité nepustit se
cepínu, ani nepřipustit, aby se nám natáhly ruce nahoru. Nutno stále držet cepín u trupu těla,
znova na něj nalehnout a brzdit.

Pokud padáme se stoupacími železy na nohách, a ty máme během brždění cepínem správně
zvednuté, tak v momentě, kdy ucítíme, že pád se po zpomalování zastavil (musíme si tím být
jistí, musí to být opravdu zastavení), tak okamžitě nohy svěsit dolů a zaseknout mačky do
sněhu. (Mnohdy je to při brždění s mačkami rozhodující moment, neboť samotný cepín na zastavení nemusí
trvale stačit, zvlášť na prudším svahu. Třeba si uvědomit, že když se brzdí bez maček, tak člověk cepínu nohama

219
vypomáhá, taky jimi brzdí. Když má ale mačky, tak, ne, cepín je v tom sám. Brždění má někdy průběh - chvíli
rychle, chvíli fáze zpomalení /to tehdy, když se nám daří zobák cepínu zarýt hlouběji do sněhu/, ale pak se zobák
cepínu třeba prořízne, a pád zase nabere rychlost. A v tomto neplynulém brždění mohou nastat "desetiny
vteřiny", kdy se nám na okamžik pád podaří zastavit, ale právě jen dočasně. Vystihnout tento okamžik, ono
krátké zastavení, než se zobák cepínu prořízne, to je umění... Každopádně pořád platí: nohy s mačkami svěsit
dolů a zaseknout je jen když se pád zastavil. Jinak hrozí kotrmelce a salta!)

Když už se do rotace dostaneme, a děláme kotrmelce, snažit se při dopadu na zadek

rozplácnout rukama nohama od těla, aby rotování těla ustalo. Pak už sjíždíme (padáme) po
zádech, a dál postupovat, jak bylo uvedeno výše v textu.

Nikdy na brždění cepínem nerezignujte. Když se pád nepodaří zastavit, tak se aspoň zpomalí,
takže pod svahem nenarazíte na překážku takovou silou, jako kdyby jste nebrzdili.

220
Ledovec
Ledovce se rozdělují na dvě skupiny:

• kontinentální (např. Antarktida, Grónsko)

• horský (např. v Alpách)

V horolezectví se nejčastěji setkáváme s ledovcem horským.

Horský ledovec se vyskytuje v několika typech.

Náhorní ledovec se nachází na nějaké horské plošině (plató), a splazy z něj vytékají do vícero
směrů. (Např. Hallstattský ledovec na Dachsteinu).

Karový ledovec se nachází v horském kotli a nemá, kam by odtékal. Je jak jezero sevřený
skalami, jen místo vody je led.

Visutý ledovec je takový, jenž dotekl na okraj velkého terénního srázu, a dalším pohybem
dolů se z jeho čela ulamují velké kusy ledu, které se pak řítí dolů horským úbočím. Mnohdy
tak vznikají celé ledopády plné séraků (ledovcové bloky, věže), které spojují visutý ledovec s
ledovcem údolním. Může ale taky být, že kusy ledu z visutého ledovce se zřítí dolů do
suchého údolí jen jako ledová lavina. A tam pak roztají.

Údolní ledovec protéká horským údolím a je podobný řece. Je to vlastně dlouhý ledovcový
splaz, pomale se sunoucí vpřed.

Ledovec se pohybuje rychlostí přibližně 20 – 300 m za 1 rok. Tloušťka ledovcové vrstvy bývá
různá, v některých místech ale může být až 300 m.

Ledovce vznikají sněžením. Ve vysokých polohách hor napadnou takové vrstvy sněhu, že se
spodní vrstvy sněhu se za stálého střídaní teplot a tlaku stlačí, sněhové vločky ztratí svou
krystalickou podobu, a vznikne nejprve ledovcový firn (velmi hrubozrnný sníh), a z něj pak
ledovcový led. Jeho masa pro svou obrovskou hmotnost začne ve směru nejmenšího odporu
silou gravitace stékat dolů. Led ledovce je hrubozrnný, a prostoupený množstvím malých
bublinek vzduchu. V místech chladnějšího klimatu se na povrchu ledovce vyskytuje sníh či
firn. V nižších polohách, kde je přes den tepleji, bývá povrch ledovce tvořen právě
hrubozrnným ledem.

Na ledovci můžeme pozorovat řadu tvarů a jevů. Pro horolezectví hrají z nich největší roli
ledovcové trhliny (obr.70).

221
Rozeznáváme několik druhů trhlin, a to jednak podle celkového umístění trhliny v ledovci
(např. podélné, odtrhové, atd.), a pak podle tvaru (profilu) trhliny (např. "A", "V").

V textu níže jsou trhliny "A", "V" popsány v odstavci Příčné trhliny, ale samozřejmě tyto tvary trhlin se
vyskytují i u všech ostatních trhlin (podélných, radiálních, …).

Trhlina odtrhová – nachází se při horním okraji ledovce (obr.65). Vzniká odtržením masy
ledovce od firnového svahu na kopci. Ve svahu se totiž netvoří velké vrstvy sněhu (díky
svahu nový sníh sklouzává dolů hned po napadnutí, toť různé sesuvy sněhu a lavinky), a tak
tenčí a lehčí firnový sníh nemá takovou tendenci se sunout dolů. Naproti tomu nížeji položený

222
mocný a těžký ledovec ano. Ledovec se tedy od firnového pole odtrhne a vznikne odtrhová
trhlina. Ta mnohdy představuje obtížné místo už při nástupu do horské stěny, kdy jak hradní
příkop brání přístupu pod stěnu.

Trhlina podélná – je rovnoběžná se směrem toku ledovce. Vzniká buď v místech, kde se
řečiště ledovce rozšiřuje, anebo nad terénními nerovnostmi podloží na dně ledovce, jejichž
průběh je rovnoběžný, souhlasný se směrem toku ledovce.Také se podélné trhliny tvoří na
vnitřní straně zatáčky údolního ledovce, kde ale nejsou tyto trhliny široké, spíše jen praskliny,
ale jednotlivé bloky ledů se vůči sobě posunují nahoru a dolů. Je to způsobeno větším tlakem
v ledu v těchto místech.

Trhlina příčná – vzniká v místech, kde podloží pod ledovcem buď klesá, anebo se stává
povlovnějším, vždy však tato terénní nerovnost je kolmá na směr toku ledovce. Právě příčné
trhliny se nejčastěji tvoří ve dvou tvarech:

Trhlina tvaru ”V”

Vzniká v místech terénní elevace (výdutích). Trhlina se směrem do hloubky zužuje.

Na obr. 71 je typická trhlina tvaru "V". Taková trhlina je už z dálky dobře viditelná, proto
většinou nepředstavuje velké nebezpečí. Pokud nám ale stojí v cestě, může být její překonání
velmi nepříjemné. Buď se musí obejít, nebo se najde příhodné místo pro sestup do ní, a
výstup z ní na druhé straně. V takovém případě se člověk lezení v ledu většinou nevyhne.

223
Trhlina tvaru ”A”

Vzniká v prohlubních a směrem do hloubky se rozšiřuje.

Na obr. 73 je typické území poseté trhlinami tvaru "A". Vidět jsou jen úzké štěrbiny trhlin,
které jsou často překryty sněhovými mosty. Ty sice umožňují přejití přes trhliny, ale zároveň
hrozí jejich proboření. Pohybovat se v takovém to terénu bez jištění je čirou sebevraždou.

Trhlina okrajová – vzniká v místě dotyku ledovce a skály (obr.69). Tím, jak na skálu svítí
přes den slunce, se skála zahřívá, a to daleko více, než masa ledu. Ledovec tak v blízkosti

224
skály taje, postupně odtává a vzniká tím právě okrajová trhlina. Může být mnohdy velmi
široká a hluboká!

Trhlina boční – vzniká díky rozdílné rychlosti toku ledovce. Má šikmý směr vzhledem k
směru toku ledovce. Ve středu ledovce teče led rychleji, kdežto u okrajů teče pomaleji,
protože jej brzdí tření o okolní skály. Rychlejší střed tak jakoby utíká okraji a mezi oběma
částmi ledovce vzniká pnutí a dochází k praskání ledu. Takto vzniklé trhliny jsou kolmé vůči
směru pnutí, tedy jsou převážně směrovány šikmo od okraje ledovce nahoru ("proti proudu")
ke středu ledovce, u okraje jsou širší a ve směru ke středu ledovce se zužují.

Trhlina radiální – nachází se na čele ledovce vyteklého z údolí, kde se ledovec rozlévá do
šíře. Je to vlastně trhlina podélná (protože probíhá ve směru toku ledovce), ale přitom více
radiálních trhlin je k sobě navzájem položeno paprsčitě šikmo.

Pod ledovcem se může nacházet nějaký velký skalnatý hrb, a ledovec nad ním je vypouklý
nahoru. Vznikne tak ledovcový hrb, jenž je často rozbrázděn trhlinami tvaru V, a které jsou k
sobě položeny buď ve tvaru kříže (tzv. křížová trhlina), nebo jsou paprsčitě rozvětvené ve

225
směru pryč od středu hrbu. V místech, kde ledovec má prudký sklon dolů vzniká ledopád.
Ledovec v takovém místě značně rozpraská na různé ledové bloky, věže, vznikne hotový
ledový labyrint. Tyto ledové bloky se nazývají séraky.

Ledovcové trhliny jsou někdy překryty napadaným a větrem navátým sněhem. Vznikají tak
sněhové mosty (obr.66).

Někdy se most přes trhlinu utvoří i tak, že se některý sérak zřítí a vzpříčí se v trhlině. Po
povrchu údolního ledovce za teplých letních dnů mnohdy tečou různé stružky či potoky vody.
V příhodných místech si voda (a kameny, které voda unáší) prorazí cestu do nitra ledovce.
Vznikne tak jakýsi jícen, v němž potok mizí, a ten se nazývá ledový mlýn. Voda pak vytéká z
čela ledovce tzv. ledovcovou branou. Ledovec svým pohybem výrazně modeluje své
skalnaté okolí. Před sebou tlačí množství skalisek a kamenů. Vzniká tak čelní moréna.
Kameny se hromadí, zvláště u údolních ledovců, i po stranách ledovce, vznikají tak boční
morény. Pokud se dva ledovce stékají, ze skalnatého ostrohu mezi nimi jsou odnášeny
kameny hromadící se ve středu nového, spojeného ledovce, a vzniká tak moréna střední.

Pohyb lidí na ledovci

Není většinou fyzicky namáhavý s porovnáním s jinými horolezeckými terény, jedná se
většinou o obyčejnou chůzi. Ale co se objektivního nebezpečí týká, je pohyb po ledovci jeden
z nejhorších. S trochou nadsázky jej lze přirovnat k ruské ruletě.

Jištění na ledovci

Při pohybu na ledovci je nutno se jistit, protože výrazně hrozí propadnutí se do ledovcové
trhliny ukryté pod návějí sněhu. Nepodceňovat! Ledovcových sólo-chodců na světě už pár
bylo, a nikdy tu nebyli moc dlouho.

K jištění na ledovci se používá jednoduché horolezecké lano dlouhé minimálně 50 m,

optimální je 60 m. Je ještě v mezích únosnosti použít jeden pramen polovičního lana, neboť

226
na ledovci jednak nehrozí zatížení lana přes ostrou skalní hranu, a za další nevznikají tvrdé
pády s velkou rázovou silou.

Jsou-li podmínky na ledovci velmi zlé, samé trhliny a sněhové mosty, či napadl-li nový sníh a
zakryl množství trhlin, je nutno se jistit z bezpečných štandů. Jistič pevně ukotví cepíny v
prověřeném, pevném místě, a odtud jistí prvního, jenž dál ve vytyčené směru pochodu
zbuduje další bezpečný štand, a dobere sem druholezce.

Na lehčích úsecích ledovce se jistí při současném pochodu. Dva lezci se spojí lanem tak, že
mezi nimi je cca 12 m středního úseku lana, koncové zbylé části lana dlouhé cca 19 m (při
použití lana o minimální délce 50 m) má každý z lezců smotané a připevněné nejlépe na
batohu. Tyto koncové části lana jsou důležité pro případnou záchranu a vytažení spadlého
lezce z ledovcové trhliny. Uvedené délky částí lan jsou důležité, to proto, aby lano na
záchranu stačilo svou délkou.

K lepšímu pochopení je třeba nahlédnout na obrázek [1]

227
 nejúčinnějšího způsobu, jak vytahovat spadlého lezce z trhliny. Nu, a 50 – 12 = 38, a 38 / 2 = 19, a za
předpokladu, že jistič zachytil pád ještě před projitím půlky úseku lana mezi nimi přes okraj trhliny (tedy spadlý
lezec visí nanejvýš 6 m pod okrajem trhliny), tak mu bude oněch 19 m přeložených napůl (tedy 19 / 2 = 8,5 m)
na vytažení spadlého lezce stačit. Pokud jistič pád zastavil až po projití půlky lanového úseku mezi nimi přes
okraj trhliny (což znamená, že jistič je poblíž nebo na samém okraji trhliny), tak mu můžeme pogratulovat, ale
jeho situace je prekérní, a bude muset použít jinou, méně pohodlnou metodu vytahování z trhliny - viz.obrázek
[2].

Pokud mu budou ve vytažení bránit brzdící uzlíky na laně (o nich níže v textu), může zachránce použít tu část
lana, kterou má smotanou v batohu.

Při jištění za současného pochodu je naprostou nutností, aby lano spojující lezce musí bylo
mírně napnuté!!! Lidé v lanovém družstvu musí vzájemně koordinovat svůj postup, ti zadní
nesmí příliš spěchat, aby se lano neprověsilo. Je to důležité proto, aby při propadnutí
některého z lezců lano pokud možno ihned působilo. Když by totiž lano bylo na zemi moc
prověšené (vyloženě ležící a vláčené v obloucích po zemi za kráčejícím člověkem), tak by po
propadnutí dotčený lezec nejdříve padal volným pádem, čímž by nabral rychlost, a pak
působil větším rázem.

Jaký použít úvaz ?

Jaký použít při současném pochodu navázaných lidí na ledovci horolezecký úvaz, toť
otázka… Pokud vezmeme situaci, že po ledovci se pohybuje dvoučlenné družstvo spojené

228
lanem praktikující současný pochod, a jeden z nich se proboří do ledovcové trhliny a druhý jej
bude jistit, tak by bylo ideální, kdyby do trhliny spadlý člověk měl kombinovaný úvaz, a jistič
nahoře měl jen sedací úvaz. Vyplývá to z toho, jak je místo navázání lana na úvaz umístěno
vzhledem k těžišti lidského těla. U kombinovaného úvazu je bod navázání nad těžištěm těla,
tedy člověk je udržován během volného visu v trhlině ve vzpřímené poloze. Naopak jistič
nahoře na ledovci je v neobvyklé situaci, zatížené lano jej táhne šikmo dolů k povrchu
ledovce. Samotný sedací úvaz je kuriózně výhodou, neboť bod navázání je pod těžištěm těla a
při tahu šikmo dolů je to lepší. Jistič lépe udržuje rovnováhu a vzpírá se tahu lana. A to i poté,
je-li povalen a vláčen po ledovci. Samovolně se stočí nohama napřed ve směru tahu lana, a v
této pozici daleko lépe může nalehnout na cepín a zastavit stržení. Lépe vše vysvětlí obrázek
[3].

Co je však neřešitelný problém, je určit, kdo z těch dvou do trhliny spadne. A tím ta báječná
teorie končí, protože každému potencionálně hrozí při pohybu po ledovci pád do trhliny a při
tom je bezpečnější mít kombinovaný úvaz. Navíc při túře po ledovci má člověk většinou na
zádech těžký batoh, a pak použití kombinovaného úvazu je nutností, nechce-li člověk riskovat
poranění páteře.

229
Síly působící při pádu do trhliny aneb proč raději kombinovaný úvaz

Úvaha vychází z výsledků měření provedeným Německým alpským spolkem - DAV, viz.
publikace "Alpin - Lehrplan band 5, Sicherheit am Berg", str.131.

Předpokládejme vodorovný terén a svislou trhlinu, váhu spadlého člověka cca 80 kg, členy
lanového družstva pojmenujme "spadlý", "druhý", "třetí", "čtvrtý". Nemají na laně brzdící
uzlíky ani tlumiče pádů.

Pokud se člověk propadne do trhliny, spadne přibližně 3 - 5 m pod okraj trhliny. Je to v

důsledku určité nenapnutosti lana (čemuž nelez trvale bránit, i při snaze o správný postup lano
mezi lezci chvilkově kolísá ze stavu napnutí do stavu určité povolenosti), a dále je to v
důsledku protažení pružného lana. Síla kterou spadlý lezec pádem vyvine na "druhého" je 1,5
- 2,0 kN (to odpovídá přibližně 150 - 200 kg). Takovou sílu nemůže druhý lezec-jistič na laně
udržet ve vzpřímeném postoji. Bude povalen. Poté bude síla stržení bržděna třením těla
"druhého" o povrch ledovce (deformace sněhového povrchu, nelehnutí na cepín a zabodávání
zobáku cepínu do povrchu ledovce, vzpírání se nohama, apod.). Následně se síla od spadlého
lezce zredukuje na cca 0,5 kN (to odpovídá přibližně 50 kg), protože "druhému" trochu
pomáhá tření lana na hraně trhliny.

Dále se pokusme o úvahu (poznámka - toto již DAV neměřil): Předpokládejme, že "druhý"
má problémy pád zastavit a je vláčen po zemi. Táhne jej síla 0,5 kN (cca 50 kg). "Druhý"
však drhne (tření) o povrch. Výrazně se napne lano ke "třetímu". Jaká síla bude působit na
třetího? Přeci 0,5 kN mínus to tření "druhého". Řekněme že ve výsledku zhruba 0,3 - 0,2 kN
(cca 30 - 20 kg). A takto můžeme pokračovat dále. Podstatné je, že každý další člen lanového
družstva už zachycuje menší sílu. A co víc, vzdálenější členové mají více času na to, se zapřít,
nebo zalehnout k zemi a zaseknout cepín. Když pak dojde k zastavení pádu, tak poté se tři
členové nahoře rovnoměrně podělí o tah od spadlého (tj. 0,5 kN, cca 50 kg), čili každý z nich
bude držet sílu 0,16 kN (cca 16 kg). Dostatečně početné družstvo má reálnou šanci zachytit
pád i v kombinovaných úvazcích.

230
Aby to takto ale fungovalo, je nezbytné, aby "druhý" nebyl vtažen do trhliny, nesmí tam
spadnout!!! Čili rozestupy mezi členy lanového družstva musí být dostatečně velké. Plyne z
toho nutnost mít pro celé družstvo dlouhé lano - opět nutno připomenout - 50 m minimálně,
lepší je 60 m. A ještě jedna podmínka - opět opakování výše již řečeného - nemít průvěsy lana
mezi jednotlivými členy družstva.

Poznámka: V horolezecké veřejnosti je část lidí, která zastává názor, že sedací úvaz je rozhodně lepším řešením.
Často se lze setkat s doporučením, brát si sedací úvaz i tehdy, když máme těžký batoh. Nakonec je věcí osobního
rozhodnutí, kdo si jaký úvaz vezme, ale znovu je třeba upozornit - při samotném sedacím úvazu se může poranit
bederní páteř, a při otočce hlavou dolů lebka nárazem na ledovou stěnu trhliny. Následně člověk v bezvědomí
zůstane viset hlavou dolů. Navíc při visu hlavou dolů hrozí sklouznutí batohu dolů a zachycení bederního
popruhu batohu okolo krku hlavy. Pokud máme cepín připnutý k ruce poutkem, může se padající batoh
ramenním popruhem zamotat s cepínem a jeho poutkem, takže dojde k zranění zápěstí ruky. Ostatně jak si tento
spor vyřešila Bezpečnostní komise DAV (Deutcher Alpenverein) je možno si přečíst v publikaci "Alpin -
Lehrplan band 5, Sicherheit am Berg", autoři Pit Schubert, Pepi Stückl, str.130 a 143. I v této publikaci je
doporučen kombinovaný úvaz.

Navázání na lano

Při současném pochodu se člověk nemůže navázat na lano přímo koncem lana (protože
koncovou část lana má smotanou v batohu pro případ záchrany). Musí se tak navázat s
vložením mezičlánku, a to karabiny. Na laně se naváže ”Krejčík” (Vůdcovská smyčka), která
se spojí s kombinovaným úvazem karabinou, která musí mít pojistku zámku! Kdo chce mít
jistotu, že karabina neselže, může použít paralelně dvě karabiny.

Lanové družstvo

Nejlepší je na ledovci chodit při současném pochodu navázaných lidí v čtyřčlenném až

pětičlenném družstvu. Jak už bylo řečeno, propadne-li se první, druhý je při jištění jeho pádu
povalen, ale brzdí nalehnutím na cepín, takže třetí, čtvrtý, atd. již má dostatek času se účinně
vzepřít. Není však dobré po ledovci chodit v mnohačlenném družstvu, neboť pak lidé o sobě
nemají přehled, ti na čele skupiny nevědí o tom, co se děje na konci skupiny. Nanejvýš je

231
dobré se na ledovci pohybovat při současném pochodu navázaných lidí v pětičlenném
družstvu. Víc lidí má už i problém se prakticky vejít na i 60 m lano.

Při větším počtu (např. 5 lidí na laně) je možno zredukovat vzdálenost rozestupů mezi lezci,
ale nesmí být menší než 10 m! Dále při větším počtu lidí je problém, jak uchovat zbytkové
části lana, které jsou jinak připraveny pro záchranu. Pokud jde například 5 lidí, tak se už na
zbytkové části lana rezignuje, první a poslední se navážou na úplné konce lana. Je to proto, že
větší počet lidí snáze provádí záchranu. Zachránci zbudují pevný štand, kde budou průběžně
dobírat lano, ale spadlého vytáhnou společnými silami jen prostým tahem nahoru.

Postup ve dvojici

Často horolezci vyrážejí na výstup v lezecké dvojici. Aby ne, je to pro skalní výstup
nejpraktičtější. A je tu problém - co když ke skalní stěně vede cesta přes ledovec. Často je
kladena otázka, jak se v takovém případě jistit, aby to bylo bezpečné. Bohužel, jedině od
jistícího stanoviště k jistícímu stanovišti, a být navázaný na kombinovaný úvaz. Což je však
pomalejší metoda, dochází k časovým ztrátám.

Současný pochod ve dvojici prostě na ledovci není bezpečný, lidé jej provádějí na vlastní
riziko.

Zkrátka může se stát, že dvojice bude mít kombinované úvazy, a dojde ke stržení do trhliny.
Ale taky se může stát, že budou mít jen sedací úvazy, a pád zadrží brzdící uzel, takže ani
nebude na jističe kladen nějaký zvlášť velký nárok, a spadlý se doživotně zmrzačí poraněním
páteře při dopadu do samotného sedáku. Bůh suď, koho potká jaký osud... Požadavky na
bezpečnost jsou v tomto případě protichůdné. Současný pochod ve dvojici na ledovci není
prostě bezpečný.

Smutný osud partnerských dvojic

Úplně nejhorší variantou lanového družstva je dvojice těžkého a lehkého člověka.

Nejčastějším případem je partnerská dvojice muž a žena, kdy muž je těžší a žena lehká. Navíc
muž jako gentleman nosí větší a těžší batoh. A aby byla zkáza dokonalá, tak často chodí i jako
první na laně a vybírá cestu, je tudíž víc ohrožen propadnutím. Představme si atletického
hromotluka samotného vážícího 90 kg. Nasadí si batoh, ve kterém je všechno na 14-ti denní
dovolenou pro něj a pro jeho drahou polovičku. Batoh vážící dobrých 30 kg. To už je
dohromady 120 kg. Naproti tomu módně štíhlá dívčina, co snídá pomeranče, vážící i s bundou
50 kg. Šance, že žena pád zachytí je minimální. S určitou mírou cynismu pak lze říci, že se
nadosmrti neopustili...

Jak tomu zabránit? Především váhu batohů upravit tak, aby členové lanového družstva vážili
pokud možno stejně. Pak aby ten trochu lehčí člen šel jako první. Tudíž ovšem musí mít
určité znalosti a zkušenosti, aby dokázal vybrat správnou cestu! A nejlepší rada - když to jde,
nechodit ve dvojici. Vyrazit na dovolenou na ledovce ještě s dalšími lidmi, a chodit v
například čtyřčlenném družstvu.

Brzdící uzly na laně

Proti stržení jističe do trhliny za spadlým lezcem je možno se bránit navázáním brzdících uzlů
na laně. Jak a kde je na laně uvázat ukazuje obrázek dole. Nejlepší je vázat obyčejné

232
Vůdcovské smyčky ("Krejčíky"). Oka smyček nemusí být nijak velké, zde nehrají žádnou
důležitou roli, podstatné jsou ty uzly.

Je to velmi účinná finta, rozhodně se vyplatí. Jsou známé případy, kdy pád zachytil právě jen
uzlík na laně. Delší úseky lana bez uzlů poblíž navázaných osob jsou důležité (na obrázku
jsou to ony 3 m úseky). Při zachycení pádu se lano zařízne do okraje trhliny a třením vytvoří
takový tenký a relativně hluboký zářez. A právě tímto úzkým zářezem neprojde širší uzel
navázaný na laně. Aby se však zářez třením stihl udělat, je třeba, aby lano mělo nejprve čas a
prostor se zaříznout. A tento prostor mu poskytují ony minimálně 3 m volného lana ještě bez
uzlů. Může se stát, že první uzel si prorazí cestu žlábkem, ale většinou druhý či třetí uzel pád
zachytí. Jistič se však nesmí na uzly nekriticky spoléhat, stále musí nalehávat na cepín a
brzdit.

Brzdících uzlů se dělá obvykle pět. Pozor!, je třeba si uvědomit, že na navázání uzlu
potřebujeme určitou část lana. Uzel tak ubírá délku lana. Jeden Vůdcovský uzel ("Krejčík")
ubere cca 60 cm lana. Takže máme-li mít mezi lezci 12 m vzdálenost, musíme ve skutečnosti
na to vyhradit víc lana, než jen prostých 12 m lana. Spíše takových cca 15 m lana. Tím se ale
zkracují i zbytkové konce lana, které mají lezci smotané na batozích (připravené pro
záchranu). Řešením je použít delší lano. Ztráta lana v uzlech je tím důvodem, proč je
optimální délka lana na ledovec 60 m.

Tlumiče pádů

Velmi se doporučují!!! Aby při současném pochodu navázaných lidí na jističe, který
zachycuje pád propadlého, nepůsobilo tak nečekané a silné trhnutí, je možno si k úvazu
připnout tlumič pádu. Ten nečekanost a sílu trhnutí aspoň trochu omezí. Jedním z takových
tlumičů je např. Jolly od firmy Kong (obr.74). Dva různě široké otvory (buď pro širší lano,
nebo pro užší lano), jedním se protáhne klk ohnutého lana, do vyčuhujícího oka lana a
druhého otvoru se zároveň procvakne karabina s pojistkou, která se pak připne k úvazu. Více
napoví obrázek [4].

233
 Mezi bodem navázání a tlumičem se ponechá 1 – 1,5 m volného lana, které bude při
zachycení pádu vtaženo do tlumiče.

Poznámka: Jolly je možno také použít jako náhradu za šplhadla či prusíky při vytahování spadlého člověka z
trhliny - viz.stránka Záchrana (odkaz na ni je na konci této stránky).

Tlumiče pádů nelze než vřele doporučit. Je třeba si uvědomit, že jištění při současném
pochodu na ledovci má některé negativní vlastnosti. Jak bylo výše zmíněno - kombinovaný
úvazek má bod navázání nad těžištěm těla, síla působící od spadlého lezce je v momentě
zachycení pádu poměrně silná... To vše tlumič zmírňuje!

Další výzbroj na ledovec

Na lehčích ledovcových túrách je nejvhodnější mít turistický cepín dlouhý tak, aby se šlo o
něj pohodlně opírat. Pokud však trasa přes ledovec vede náročným terénem, kde se
předpokládá lezení v ledu, jsou lepší krátké cepíny uzpůsobené právě pro lezení v ledu.

Obdobně na lehčích túrách po ledovci se lépe osvědčí kloubové mačky, neboť umožňují
pohodlnější chůzi. Jakmile však v ledovci předpokládáme lezení v ledu, jsou vhodnější pevné
rámové mačky.

Další doporučená výbava na ledovce:

• dvě prusíkovací smyčky o průměru 7 mm (dostatečně dlouhé i na uvázání

Vánočkového prusíku; lze pak i využít pro sebejištění zachránce při vytahování z
trhliny)
• tři smyčky s velkou nosností
• pět karabin s pojistkami, z toho alespoň jednu tvaru "O"
• kladku nebo alespoň rolku na karabinu (viz.obrázek [5] - obr.č.46)

234
 • slaňovací osmu a karabinu HMS
• dva ledové jistící šrouby, a to delší a tlustší
• doporučení hodné jsou dva blokanty Tibloc (ty je ale možno nahradit právě prusíky)
• čelovou svítilnu po ruce
• horolezecká přilba

Navržená výbava je koncipována i pro případ drobných komplikací při záchraně, obsahuje v
sobě tedy jistou bezpečnostní rezervu množství výzbroje. Samozřejmostí jsou pak obvyklé
věci potřebné pro bezpečný pobyt v horách, jako např. lékárnička, bivakovací výstroj,
píšťalku (křičet o pomoc nevydržíte věčně...), teplé oblečení, kvalitní obuv, atd.

Postřehy…
Při současném pochodu navázaných lidí na ledovci je nutno dávat pozor zvláště při postupu
na svahu. Lanem stržený jistič (případně jističi) se na sněhovém svahu nemusí zastavit, ani
bude-li brzdit cepínem. Na strženého jističe totiž bude kromě tahu lana působit v nevhodném
směru i zemská gravitace. Bude po svahu sjíždět dolů k trhlině za spadlým lezcem. Řešením
je jistit postup z pevných stanovišť (např. cepíny ukotvené ve sněhu).

Je-li široká ledovcová trhlina překrytá sněhovým mostem, bývá tento most mírně vydutý
nahoru, a zbarvení sněhu je šedivé jinak, než okolní sníh (samozřejmě v případě, že nenapadlo
množství úplně nového sněhu).

Úzké trhliny jsou často v létě vyplněny firnovým sněhem (který tam zbyl ze zimy), který tam
je jakoby špunt, připravený se probořit, jakmile na něj vstoupíme (viz.obr.48). Mnohdy
takových firnových pásů člověk přejde tucet bez úhony, ale někde tam čeká i ten nešťastný
třináctý. Je-li to možné, je lepší se těmto firnovým pásům vyhýbat, a rozhodně na nich
nebudovat jistící stanoviště.

235
Propadnutí lezce do sněhem zakryté trhliny nemusí vůbec způsobit nějaké velké sesuvy sněhu
a tím výrazné obnažení trhliny. Po propadlém lezci často zůstane na povrchu ledovce jen díra
ve sněhu a v ní temná černota (obr.72).

Slanění do ledovcové trhliny (např. za zraněným a nemohoucím lezcem) je zážitek spíše

speleologický, nutno mít sebou baterku!!! Tedy i když jdeme jen na krátkou polední
procházku na ledovec blízko u chaty, tak vždy s čelovou baterkou po ruce.

236
Jistící šrouby do ledu (”frézy”) v porézním ledu ledovce nedrží moc dobře, zvláště ty krátké
ne. Pokud už do ledovce vrtat šrouby z nějakého důvodu chceme, tak široké a dlouhé. Rovněž
je dobré před vrtáním odhrabat z povrchu ledovce sníh či rozbředlé vrstvy ledu, a šroub
zavrtávat až do spodnějšího, tvrdšího ledu.

Pokud při cestě přes ledovec uvidíme lidské stopy vedoucí k podezřelé díře ve sněhu, tak dřív,
než začneme plašit a volat horskou službu, je dobré se podívat, zda v stopě nejsou tytéž stopy
vedoucí i nazpět. Platí totiž, že pouze stopy vedoucí jen a jen k jámě, znamenají, že se tam
někdo zřítil.

Odkazy související s tématem:

POZOR! Podstatné podrobnosti k záchraně z ledovcové trhliny jsou na stránce Záchrana v

odstavci "Vytažení z ledovcové trhliny".

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Pohyb po ledovci - článek na serveru Climber.cz, autor M.Rottenborn.

237
Riziko spojené s postupem ledovcovým terénem
Část 1 - Ledovcové trhliny

V další instruktážní kapitole bych vás chtěl obeznámit s postupem lanového družstva
v ledovcovém terénu, neboť právě znalost této problematiky je jediným možným
způsobem, jak předejít velkým nepříjemnostem.

Ledovec

S tímto přírodním útvarem se setkáváme v podstatě všude ve vyšších horách. Jedná se o

pozůstatek z dávných, chladnějších dob v historii Země, kdy se jednotlivé roční sněhové
vrstvy ukládaly na sebe a pod vlastní tíhou docházelo k jejich vzájemnému propojování a
zpevňování. V dnešních dobách jsou ledovce výsadou údolí, jejich původní rozměry byly
mnohokrát větší. Z výše uvedeného vyplývá, že ledovce se stále mění a pohybují, není
tedy víceméně možné je přesně a dopodrobna zmapovat a nebezpečným místům se při
jejich překonávání vždy s jistotou vyhnout.

Ledovcové trhliny

Jsou to praskliny v ledovci, které mohou mít šířku od několika centimetrů až po

gigantické rozměry. Hloubka trhlin je také různá, ve Walliských Alpách jsou trhliny
hluboké až 150 metrů. Trhliny vznikají vždy v místech zlomu ledovce respektive jeho
podloží a také v místech rozdělení ledovce na dva, či spojení dvou ledovců v jeden.

Trhliny typu „U“

Trhliny v rovných úsecích mívají stěny vzdálené přibližně stejně od sebe, v horních
partiích jako u dna. Hovoříme zde o rovnoběžných stěnách.

Trhliny typu „V“

V případě ohybu ledovce takzvaně „přes něco“ např. homoli, vznikají trhliny otevřené,
tedy horní okraje jsou dále od sebe a stěny se směrem dolů vzájemně přibližují. Jde o
trhliny typu „V“.

Trhliny typu „A“

V opačném případě zlomu ledovce dovnitř, tedy jeho vmáčknutí do prohlubně, jde o
nejzákeřnější typ „A“, u kterého se stěny rozšiřují směrem dolů. Přičemž otvor nahoře
může být široký jen několik decimetrů a na dně je možno vystavět volejbalové hřiště.

Riziko pádu

Je nutné si uvědomit, že toto riziko podstupujeme vždy, když vstoupíme na ledovec.

Může se přitom jednat o bezpečně vyhlížející úsek s vyšlapanou širokou stopou, kde

238
mnohá léta chodili davy lidí.

Je nutno si uvědomit, že trhliny vznikají a zanikají a my můžeme být právě těmi, kteří
spadnou do trhliny úplně nové.

Riziko pádu se také zvyšuje s postupující denní dobou. To, co ráno uneslo přechod
mnoha lidí se v pozdním odpoledni může samo prolomit. Je to výsledek práce přímého
působení slunce a tím i neustále se zvyšujících teplot.

Dalším faktorem je i roční doba. V jarních měsících je riziko menší než na sklonku léta. Je
to dáno větším a dá se říci kvalitnějším příkrovem sněhu s předešlé zimy. Na konci léta je
tento již odtátý či poničený.
Způsob postupu v ledovcovém terénu

Je třeba dodržen několik následujících zásad.

Zásada č.1
Být obeznámen s danou problematikou a při nedostatku zkušeností být doprovázen vždy
zkušeným člověkem či vůdcem.

Zásada č.2
Při vstupu na ledovec je nutné se vždy navázat !!!!
V současné době se objevují dva různé názory na správný způsob navázání. Nebudu se
rozšiřovat o způsobech nesprávných, jako je repšňůra místo lana, či lano omotáno kolem
ruky a podobných nesmyslech zavánějicích smrtí. Popíši zde dva správné způsoby a
vyjmenuji jejich klady a zápory.
První způsob je za použití prsního a sedacího úvazku současně pro všechny členy
družstva. Tento způsob má výhodu v tom, že takto navázaný člověk je při pádu namáhán
tím nejpřijatelnějším způsobem. Sedací úvazek zajistí rozložení sil a prsní úvazek zajistí
vertikální a tedy správnou polohu těla hlavou vzhůru. Nedojde také k prolomení těla
v zádech i při zatížení těžkým batohem. Tělo padajícího je tedy maximálně ošetřeno. Je
třeba ale také kalkulovat s lidmi nahoře, kteří mají pád postiženého zachytit a poté ho
z trhliny vyprostit. Zde již způsob navázání pomocí prsního úvazku není ten optimální.
Ten, kdo zachycuje první trhnutí lana při pádu, je vystaven největší síle a většinou je
stržen na zem. Při použití prsního úvazku obvykle bývá stržen až na zem (tedy leží) a tak
má menší možnosti vlastní silou pád rychle zastavit. Zatímco při navázání v sedacím
úvazku dochází ke stržení pouze na kolena a to je nejoptimálnější poloha pro zachycení
pádu a práci s cepínem. Postižený tedy nepadá tak hluboko. A tím jsem zároveň osvětlil i
druhý způsob navázání se, tedy jen pomocí sedacího úvazku.
Obecně platí : Zachycující má větší šanci pouze v sedáku a padající je v „bezpečí“
v kombinaci s úvazkem prsním.
Můžete namítnout, že první by se měl navázat kombinovaně s prsním úvazkem a ostatní
jen sedák. Přeci první tam spadne vždy první. Není tomu tak, pravidlo v tom nenajdete.
Oba způsoby shledávám jako správné a osobně preferuji navázání pouze v sedacím
úvazku. Je možné to samozřejmě kombinovat, jak to komu vyhovuje.

Zásada č.3
Ponechat si volné konce lana k dispozici pro případnou záchranu ostatních členů. Nebo s
sebou mít ještě jedno lano nesené na batohu. Je důležité, aby tyto konce byli u prvního a
posledního. Jejich délka by měla být minimálně jako rozestup mezi členy družstva. Lepší
je aby tato délka byla dvojnásobná. Popíši níže.

Zásada č.4
Na laně mezi členy družstva zhotovit vůdcovské uzly ve vzdálenostech cca 1,5 m, které
zajistí při pádu rychlé zaříznutí lada do okraje trhliny a tím nepustí padajícího příliš
hluboko.

239
Zásada č.5
Úsek lana mezi členy družstva udržovat pokud možno napnutý. Rozuměj, nemusí to být
struna naladěná na vysoké Cé, ale nesmí docházet ke zbytečnému shromaždování lana
před nohama. Ani to není příliš pohodlné.

Zásada č.6
Mít připravené a hlavně snadně dosažitelné vyprošťovací pomůcky pro záchranu. To
znamená smyčky na prusíkování, případně malé šplhadélko (např. Tibloc) a volné
karabiny. Smyčky by měly být minimálně dvě, ale čtyři se neztratí. Jedna bude sloužit
pro nohu (dlouhá) a druhá pro odsednutí (krátká). Předpokládám, že techniku
průsíkování (šplhání, jumarování) a tedy postup po visícím laně vlastními silami ovládáte.
Kladka také výrazně pomůže. Tyto pomůcky musí mít každý člen družstva připevněny
v pohotovostní poloze na sedáku.

Zásada č.7
Mačky v kritické situaci vždy pomůžou. Při chůzi po ledovci je lepší nazout mačky vždy, i
když to někdy není k chůzi vždy potřeba. Buďte si ale jisti, že při zoufalém sápání se přes
okraj trhliny vám poskytnou neocenitelnou službu. Také jako opora při vytahování jsou
nezbytné.

Zásada č.8
Dodržovat obecná pravidla v horách jako např. oznámit na chatě cíl tůry, neriskovat, mít
u sebe mobilní telefon a taky v něm mít telefonní číslo chaty nebo horské služby
v oblasti. Uvědomte si že stačí někam zavolat a říci alespoň „ traj čechen problem hilfe a
název ledovce ajne štunde fon název chaty“. Když už si nedokážete pomoci sami, je lepší
čekat na spásnou záchranu, která udělá maximum pro vaše životy, než jen čekat na
smrt.
Co předchází pádu do trhliny?

Pokud vidíte na člověka před vámi jak se zapotácí, je to důvod ke zbystření. Padajícímu
se pod nohama začne hýbat sněhový příkrov a následně se propadá a mnohdy mizí
z vašeho obzoru. Je to dílo 1 sekundy. Vaše reakce musí být okamžitá : na kolena, cepín
do obou rukou a do sněnu za sebe.
Pokud se propadne někdo za vámi a vy jej nevidíte, budete nekompromisně otočeni a na
kolena strženi také. Zde je třeba se zkoordinovat a cepín opět zarazit do sněhu.

Předpokládejme tedy, že pád je zachycen.

Co dělat v případě pádu do trhliny ?

Jednoznačně zachovat klid. Po zachycení pádu je třeba nehybně zmonitorovat situaci.

Teprve pokud máte rozmyšleno, co bezprostředně uděláte, můžete se začít o něco snažit.
Nejprve je nutno navázat kontakt s ostatními členy na povrchu ledovce. To musí být
blesková akce typu „jste v pohodě“ a případně ostatní uklidnit a pokud bude potřeba i
klidně seřvat. Dále se pokuste navázat kontakt s postiženým visícím na laně. Pokud
neodpovídá, neznamená hned, že je zraněn. On vás třeba i slyší a odpovídá, ale vy
neslyšíte jeho.

Tělo uvězněné v trhlině nyní držíte vlastními silami a to vám znemožňuje jakoukoliv jinou
práci.

Na tomto místě je třeba uvést nejjednodušší a nejspolehlivější způsob řešení situace a to

je vyproštění postiženého pomocí tahu minimálně čtyř mužů. Takže, pokud je vás
v družstvu dostatek, nebo se nablízku pohybují další družstva, bude společnými silami
dotyčný z trhliny vytažen jako špunt z flašky. Zde pozor na okraj trhliny. Přehnaná
horlivost může způsobit postiženému zranění, která mu způsobíte nechtěně vy při
nekoordinovaném a neopatrném tahání přes okraj trhliny. U okraje by měl (pokud

240
možno) vždy někdo asistovat a postiženému pomoci tělo otočit, podržet batoh apod.

V případě, že tento způsob není možné praktikovat z důvodu nedostatku síly nebo
nepřítomnosti ostatních družstev, je třeba přistoupit k následujícímu.

Tělo tedy držíme vlastními silami a teď je nutno jej zafixovat, zajistit. Pokud je povrch
ledovce opravdu led či velmi tvrdá skořápka firnu, jedinou alternativou jsou ledovcové
šrouby. Optimum jsou 2 kusy ve vzdálenosti cca 50 cm od sebe. Opatřit karabinami se
zámkem a z každého z nich smyci. Obě smyce spojit HMS karabinou a do té vše kotvit.
Pokud tvoří povrch ledovce sníh různé kvality, štand zřídíme pomocí tzv. T-kotvy. Jedná
se o cepín nebo lopatku (v nejhorším případě i batoh) zakopat dostatečně hluboko a to
kolmo na směr lana vedoucího do trhliny. Cepín se opatří smycí a HMS karabinou a štand
je hotov. (viz. Obrázek)
Takto zřízený štand by měl být umístěn v bezpečné vzdálenosti od okraje, ale ne zase
příliš daleko, což znemožňuje komunikaci. Optimem se mi jeví vzdálenost cca 5 – 7
metrů. Po zřízení štandu přeneseme opatrně váhu visícího člověka na HMS karabinu
zapnutou ve štandu. Tím jsme získali volné ruce a nohy pro záchranu. Ke štandu by se
měli všichni nějakým vhodným způsobem zapnout.

Příklad :
Čtyřčlenné družstvo a první padá do trhliny. Ostatní tři zachycují pád. Poslední povoluje
svůj usek lana a buduje štand. V této chvíli drží vlastní silou postiženého jen prostřední
dva členové družstva. V případě družstva dvoučlenného, kdy jeden padá, druhý musí
zachytit pád a poté držet postiženého a současně budovat štand je krajně vysilující a
šance tohoto družstva je podstatně menší než družstva tříčlenného.

Vyproštění z trhliny metodou volné kladky

Při pádu nedošlo ke zranění padajícího a to je pro nás vždy velká výhoda. Může totož
s námi, zachraňujícími, spolupracovat. Základem je spuštění smyčky z lana, které jsme si
s sebou nesli na zádech (volný konec nebo druhé lano) k postiženému s karabinou a
kladkou. Kladka výrazně sníží tření a tím nám ušetří spoustu sil. Ale jde to i se samotnou
HMS karabinou. Tuto karabinu si postižený připne k sedáku. Lana nahoře se spojí 2
prusíky nebo šplhadélky. Možno též jen jedním a druhý konec do štandu. V tuto chvíli je
možno započít s vytahováním. Princip je v zatáhnutí, posunutí prusíku či šplhadla a
povolení. Akce se opakuje dokud na nás kamarád nevykoukne přes okraj. Při zatáhnutí je
pomoc kamaráda v trhlině též výrazně znát. Ten se pokouší přitahovat se za lano, na
kterém visel (pozor, ne za lano, za které tahá zachránce).

241
Tento způsob je spolehlivý a snižuje potřebnou sílu k vytažení na polovinu. Je možné
sestrojit i „pakostroj“ složitější který má i 3 kladky (2 volné má na sobě visící a 1 pevná
je ve štandu). Tento způsob snižuje sílu na čtvrtinu. Ale to je již vyšší škola.

Jiná situace je, pokud dojde při pádu ke zranění. Visící nám nemůže pomoci ani není
schopen zapnout na svůj sedák spásnou karabinu s lanem pro vytažení. V tom případě je
nutné spustit karabinu k postiženému, slanit k němu, zapnout mu ji na sedák a vyšplhat
na svých prusících zpět nahoru. Teprve poté započít s vytahováním.

Druhá varianta – postižený je schopen vylézt pomocí šplhadel nebo prusíků sám.
Zdatný jedinec za ideálních podmínek by to měl zvládnout. Je dobré mu pomoci
spuštěním druhého lana, aby nemusel například pracně překonávat uzly (pro zaříznutí)
prusíky a šplhadly. To by obnášelo u každého uzlu odsednout a přidávat min. jeden
prusík tak, aby byl vždy zajištěn a přece se mohl zvedat (celkem 3). Po hladkém,
nezaříznutém, volném laně je to podstatně rychlejší a méně namáhavé.

Obě vyprošťovací lana je vhodné podložit například cepínem nebo lopatkou. Zamezíte tak
zvýšení jejich tření a zaříznutí do okraje trhliny.

242
Instruktážní obrázek z knihy "Bezpečnost a riziko na skále a ledu"

Závěr

Uvědomte si, že pád do trhliny je vždy krajně nebezpečná situace, jde o život. Mohu a
chci vám doporučit trénink této situace kdekoliv a kdykoliv. Zkuste to napřed
s kamarádem doma, potom na cvičných skalách. Na plochém ledovci bez trhlin nacvičte
zřízení štandu pomocí T-kotvy. Je to jen fyzika, ale chce to cvik. Nespoléhejte na to, že
Vás zachrání horská služba s vrtulníkem. Je to věc přístupu.

Zapojte do toho všeho i aspekt nepříznivého počasí a sami vidíte, že se nejedná o legraci.

Málo pádů do trhlin přeje

(Azbest)

Zajímavé příspěvky z diskuse: 01.08.2002 16:01 - trhliny

243
Zdar Azbeste, tak jsem konečně zkouknul vaše stránky a musím říct, že si dobrej
nadšenec. Jen tak dál. Jen poznámka k vytahování s trhliny.Už jsem měl tu čest to kromě
kurzů dělat i na vostro v terénu a musím říct, že jsem rád, že už jsem to měl dobře
nacvičený.Pokud postižený komunikuje a může si zapnout karabinu je vytažení pomocí
volného lana otázkou asi 10-15 min. Stačí ti k tomu dva prusíky průměr 6 1,5 m na
zajištění lana k zahrabanému cepínu a 3m na vytahování a samojištění, 3 karabiny a
metrovej plocháč. Jinak myslím, že při vytahování je lepší stát mnohem blíž k okraji
trhliny asi 1 -2 m, ale musíš být samozřejmě zajištěn k zafixovanému fousu lana - líp se
tahá a můžeš pomoc přes okraj. Taky bych na cestu po ledovci doporučil mít s sebou
jeden ledovcový šroub, neboť deadmana do ledu nezahrabeš. Pokud je na ledovci měkký
sníh a včas zareaguješ není zachycení padajícího tak těžké a při zapření nohou do sněhu
proti směru tahu, udrží visícího jeden člověk docela dobře. Také se přikláním k navázání
pouze na sedák. Kombinovaný úvaz má myslím opodstatnění jen když jdeš s těžkou
hienou na zádech - to bych raději nedělal. Ciao a sílu tvému k snažení. Bolek

244
6. Záchrana

Záchrana v horolezeckém terénu není nic příjemného. Zraněný buď nadává (to je ještě dobré),
řve a sténá (to ještě taky jde), anebo je v bezvědomí a nehýbá se (to je zlé). Prvním krokem
zachránce by mělo být rychlé, ale přitom bezpečné dosažení zraněného a poskytnutí mu první
pomoci. Poté si musí zachránce rozmyslet, zda a jak záchrannou akci provést. Pokud se
zachránce rozhodne provést záchranu svépomocí, vyžaduje to notnou dávku fantazie a
předvídavosti.

Ať už zachránce zvolí jakoukoliv záchrannou metodu, vždy bude vystaven značnému zmatku
v jistícím systému, chaos bude trochu větší, než je člověk zvyklý. Zachránce se však musí ve
spleti smyček a karabin naprosto bezchybně orientovat! Stále musí přesně vědět co dělá, musí
vědět proč toto rozvazuje, proč toto zapíná sem, apod. Musí domýšlet důsledky svého konání.
To chce chladnou hlavu a trpělivost. Rovněž je nutné si uvědomit, že záchranná akce klade
nároky na množství horolezecké výzbroje. Mít hodně smyček různých druhů a vícero karabin
je rozhodně výhodou. Prostě s šesti expreskami a pytlíčkem maglajzu nejde nikoho moc
zachraňovat. Ovšem i při vlastnění dostatečného množství horolezeckého materiálu může být
záchranná akce velmi těžká. Záleží na tom jaký je terén, kde se nachází zraněný (zda ve
spádnici, v traverzu, pod převisem,…), jaké je počasí, za jak dlouho se bude stmívat, jak
dalece jsou účastníci akce vyčerpáni, apod. Při vzájemné kombinaci nepříznivých okolností se
i může stát, že je provedení záchranné akce nemožné. To už holt patří k riziku horolezectví. O
to více by si měli účastníci horolezecké akce před riskantním krokem uvědomit, zda mají
dostatek prostředků na záchranu, a snažit se ve fantazii si ”vymodelovat” situaci, jak bude
vypadat po případné nehodě, a zda ji budou schopni vyřešit.

Důležité varování a dobrá rada!: Zachránce by se měl pouštět pouze do takových záchranných
akcí, na které stačí. Není-li k tomu vyloženě tlačen okolnostmi (odlehlé místo, vážné zranění
u kterého hrozí prodlení, apod.), měl by spíše zavolat pomoc a vyčkat u zraněného příchodu
horské služby. Dobře vybavení profesionálové provedou záchranu tisíckrát bezpečněji.

Mezinárodní tísňové telefonní číslo je 112, lze jej volat i z mobilních telefonů, a to dokonce z
telefonů s vyčerpaným kreditem, nebo dokonce bez SIM karty. Dalším způsobem jak volat
pomoc je opakování jakéhokoliv signálu (světlo, zvuk) 6 × za minutu, tedy po 12 vteřinách.
Pak následuje minuta klidu, žádné vysílání signálů. A po ní opět minutu vysílat, a takto stále
střídavě dál, dokud neobdržíme odpověď ze které je zřejmé, že záchranná akce se rozběhla.

Odpovědí ve smyslu "víme o vás a pomůžeme" je opět jakýkoliv signál opakovaný 3 × za

minutu, tedy po 30 vteřinách. Pak následuje minuta klidu, žádné vysílání signálů. A pod ní
opět minutu vysílat, a takto stále střídavě dál...

Proč po 12-ti (signál 6×) a 30-ti (signál 3×) vteřinách? Když minuta má 60 vteřin... To proto, že první signál
děláme v "nultou" vteřinu. Zkrátka uděláme signál, a pak začneme odpočítávat. Máme li za minutu udělat 6
signálů, musí interval být mezi nimi 12 vteřin, aby poslední šestý signál vyšel na odpočítaných 60 vteřin.
Obdobně při odpovědi první signál zahájí odpočítávání, na 30 je druhý signál, a při 60 končíme třetím signálem.

Klasiky taky uspokojí jako volání o pomoc signál SOS (…/- - -/…).

245
Tyto signály, zvláště světelné, je nutno dělat pořádně a výrazně, aby nešly zaměnit s nějakým
nahodilým blikáním čelovky nějakého pozdě v noci se vracejícího turisty.

V mlze se jako nouzové volání používá červená rachejtle, nebo tzv. signální svíce (červená).

Pro vzdálené pozorovatele (např. osádka vrtulníku) se při touze být zachráněn ukazuje celými
pažemi písmeno V, tedy se obě ruce vzpaží nad hlavu (obrázek [1] silueta člověka pak má
tvar písmena Y - jako YES/ano, chceme zachránit).

Pomóc se anglicky křičí ”Help”, německy ”Hilfe”, francouzsky ”aide” (čti ”éd”), italsky
”aiuto” (čti ”ajůto”), rusky ”pamagýtě”.

Pokud záchranu nepotřebujeme (např. okolo nás letí vrtulník, nad námi se zastaví ve vzduchu
a osádka si nás zkoumavě prohlíží), tak odmítnutí se dává najevo jednou rukou vzpaženou, a
druhou připaženou mírně šikmo od těla (obrázek [2] silueta člověka trochu připomíná
písmeno N - jako NO/ne, nechceme zachránit).

---

Následující záchranné metody nejsou samozřejmě všechny existující, jedná se jen o ty

jednoduší, které vcelku bez problémů lze provádět s běžnou horolezeckou výbavou, kterou
člověk sebou na túře v horách má. Namísto často uvedených prusíku je samozřejmě možno
použít i různé druhy šplhadel, ale člověk by měl umět poskytnout záchranu i s co
nejjednodušší výzbrojí, a proto jsou prusíky v následujícím textu zmiňované. Některé finty
také lze použít i na skalkách při sportovním lezení, kdy se ani tak nejedná o záchranu, jako
spíše o pomoc slabšímu spolulezci, který má problémy s přelezením obtížného místa. Je dobré
pár fíglů umět, aby hned kvůli každé prkotině nemusela do terénu vyrážet horská služba.

Rychle ke zraněnému
Pokud se spadlý lezec při pádu vážněji zraní, musí k němu jistič (zachránce) rychle vyrazit,
aby mu poskytl první pomoc. Zachránce zafixuje lano na štandu - viz. obrázek [3],

246
 vezme sebou lékárničku, a pomocí šplhadel či prusíků vyšplhá ke zraněnému. Pokud se
spadlý lezec nalézá ve spádnici štandu, je to snadné. Pokud ale je spadlý lezec v traverzu nebo
pod převisem, je to už horší. Účinným a rychlým způsobem, jak se pak k němu po
zafixovaném laně dostat, je použít střídavě dva Vánočkové prusíky,

se kterými je možno ”rychle” a bezpečně šplhat nahoru, ale i dolů.

Záchrana směrem dolů

Slanění se zraněným

Zachránce na lano zapne dvě slaňovací pomůcky, a ty spojí pevnou spojovací smyčkou. Poté
se zachránce připojí pomocí pevné kratší smyčky k dolní slaňovací pomůcce, a od svého
úvazu navíc ještě vede na lano pod dolní slaňovací pomůckou sebejistící prusík! To mu
umožní viset na laně bez držení rukou, ruce má volné. Zachránce poté zraněného zavěsí
pevnou delší smyčkou k horní slaňovací pomůcce, a to tak, aby zraněný se nacházel za jeho
zády.

247
Na obrázku nahoře se schématem slanění ze zraněným jsou používány slaňovací pomůcky
"Robot" od firmy Kong. Není to nutností, mohou je zastoupit i jiné slaňovací pomůcky.
Princip propojení však vždy zůstává stejný.

Metoda HOI

Výhodou metody HOI je to, že během záchranné akce nemusí zachránce zraněného
nadzdvihovat, nijak nosit, což by jej jinak stálo množství sil. Tato metoda se hodí především
pro situaci, kdy je spadlý lezec vážněji zraněn (např. bezvědomí) a není s to nijak pomáhat při
sestupu. Nevýhodou je fakt, že lano se při záchranné akci posunuje, může se tedy dřít o ostré
skalní hrany nebo může shazovat volné kameny v terénu.

V následujícím popisu se předpokládá, že spadlý lezec se nachází pod jističem, a to ještě před
tím, než jističi prošla půlka lana jistící pomůckou. V případě, že by tomu tak není a půlka lana
již prošla, musí zachránce spadlého lezce k sobě buď vytáhnout výše Straussovou metodou ,
nebo jej spustit k sobě. Pokud ani na spuštění dolů není dost lana, musí zachránce zafixovat
lano, vyšplhat výše, a zřídit nový, vyšší štand. Pak sestoupit dolů a zrušit starý štand, a opět
vyšplhat nahoru na nový štand, a teprve poté zahájit vlastní záchranu metodou HOI.

1. Po zachycení pádu jistič zafixuje zatížené lano vedoucí ke spadlému lezci prusíkovací
smyčkou připnutou ke štandu smyčkou ”vánočkou”

248
 (to je smyčka spojené uzlem, který jde rozvázat i v zatíženém stavu; také je možno hned
jako fixující prusík použít Vánočkový prusík, pak se smyčka "vánočka" použít nemusí).
Pak se lano vyjme z jistící pomůcky, a jednoduše se založí do karabiny (ta se musí
obětovat, zůstane na štandu). Na volný pramen lana (ten co nevede k spadlému lezci) se
založí slaňovací pomůcka a prusík na sebejištění (na obr.33 červeně) při slaňování.

2. Zachránce se posadí do slanění a zatíží volný pramen lana. Jako protiváha mu působí
tíha spadlého lezce. Nyní se zruší smyčka ”vánočka” a na ní napojený prusík, který
doteď držel pramen lana vedoucí ke spadlému lezci. Zachránce zahájí slaňování ke
spadlému lezci. Poté, co k němu dorazí, mu poskytne první pomoc.
3. Zachránce na lano nad spadlým lezcem založí delší prusíkovací smyčku (nadvojato
dlouhou asi 1 – 1,5 m, na obr.33 zelenou barvou) a tu si (zachránce) připne ke svému
úvazu. Pomocí této smyčky sebou táhne spadlého lezce dál při pokračování slaňování.
4. Pokud slanění nevede až na zem, musí zachránce v terénu najít místo pro nový štand.
Nesmí se ale slanit až na samotný konec lana! Zachránce by si tak velmi zkomplikoval
situaci. Nejvíc slanit tak 2 –3 m nad konec lana.
5. Poté co zachránce najde dobré místo na zaštandování, zbuduje bezpečný a pevný
štand.
6. Zachránce přiváže k úvazu spadlého lezce delší (1,5 m) nosnou smyčku, a tu pak
nadvojato vede skrz karabinu ve štandu, a druhý konec této nosné smyčky si
zachránce připne ke svému úvazu pomocí

”vánočkové” smyčky.

249
 Pak doslaní trochu níž a převěsí svou a spadlého lezce tíhu právě do této nosné
smyčky. Vzájemně se svojí protiváhou vyvažují.

7. Nyní zachránce zruší své slanění (vyjme slaňovací pomůcku a sebejistící prusík), a
stáhne lano dolů. Pak lano opět vloží do další karabiny cvaklé do štandu (opět ji bude
muset obětovat a nechat na štandu), a volný konec lana (je dobré na něm udělat uzel
proti vyslanění) svěsí dolů. Dále na tento volný konec lano znova umístí slaňovací
pomůcku a sebejistící prusík.
8. Zachránce pomale rozváže ”vánočkovou” smyčku, čímž dojde k převěšení obou do
lana, přičemž se opět zachránce a spadlý lezec vzájemně vyvažují (dostanou se do
situace na obr.33). Nyní se pokračuje ve slaňování dolů, buď už na zem, anebo na
další štand, kde se celá operace opět zopakuje.

250
Zde je obrázek [4] znázorňující slaňování se zraněným metodou HOI.

Záchrana směrem nahoru

Straussova metoda

Tato metoda je dobrá např. pro situaci, kdy má druholezec problémy s přelezením obtížného
místa. Jistič nahoře jej vytáhne nahoru. Na obrázku modře vyznačená smyčka je vlastně
odsedávák zachránce, ale oproti obvyklému odsedáváku musí být trochu delší, aby dávala
zachránci prostor pro dostatečně táhlé odsednutí do prusíku napojeného na lano.

Zde je obrázek [5] vytahování Straussovou metodou.

251
Karabinový ”kladkostroj”

Vytažení z ledovcové trhliny

Zde je obrázek [6],

252
jak vytahovat spadlého lezce z ledovcové trhliny. Tento způsob předpokládá, že spadlý lezec
je schopen si sám upnout lano k úvazu. Pokud tomu tak není (spadlý lezec je zraněn), musí
zachránce k němu sám sestoupit, zapnout jej, a pak se vrátit nahoru a vytáhnout jej.

Další možností, jak vytáhnou z ledovcové trhliny zraněného a nemohoucího lezce, je využití
karabinového kladkostroje - viz. obrázek [7].

Pozor ale (!), jednak na laně pod okrajem trhliny nesmějí být brzdící uzly (bránily by posunu
lana nahoru), a za druhé lano se výrazně zařezává do okraje trhliny, a vzniklé tření může být
dost velké na to, že spadlého lezce nepůjde takto vůbec vytáhnout. Pokud jsou brzdící uzly jen
nad okrajem trhliny, ale ještě před karabinovým kladkostrojem, tak nezbývá, než pomocnou
delší smyčkou zafixovat lano pod brzdícími uzly u okraje trhliny, a na povoleném
odlehčeném laně ony uzly rozvázat. Dále: výraznému zařezávání lana na okraji trhliny lze
zabránit tím, že se lano na okraji trhliny podloží buď vodorovně položeným cepínem, nebo
prázdným batohem. Tyto předměty se však musí na okraji trhliny něčím zafixovat, aby držely
na místě, neposunovaly se, a nespadly dolů do trhliny - viz.obrázek [8].

Měl-li k sobě zachránce k sobě před pádem připnutý tlumič pádů Jolly, může kladkostroj na vytažení spadlého
lezce (jak je to na obr.č.[7]) vytvořit pomocí právě Jolly - viz.obrázek [9] z katalogu výrobce, firmy Kong.

253
Dalším problémem při vytahování nemohoucího může být nedostatečně dlouhé lano. Pokud
pro metodu na obr.[6] nemá zachránce dostatek lana, a brzdící uzly už prošly pod okraj trhliny
(tedy nelze hned použít ani metodu obr.[7]), musí zachránce spadlého lezce vytáhnout sice
metodou z obr.[7], ale na opačném konci lana - na tom, které měl smotané v batohu). K
tomuto prameni lana ale musí zachránce spadlého a nemohoucího zapnout sám. Tedy musí k
němu slanit, zapnout jej, vyšplhat, a teprve pak začít vytahovat.

Při každem slaňování do trhliny za spadlým lezcem se musí zachránce sebejistit prusíkem!
Umožní mu to uvolnit si v určitý okamžik obě ruce, např. při poskytování první pomoci,
zapínání spadlého lezce do lana, apod.

Jak postupovat a být vybaven při túře na ledovci je vysvětleno na stránce Ledovec.

254
Záchrana v traverzu
Zde je obrázek [10]

se schématem, jak přetáhnout přes traverz druholezce, který má problémy s přelezením

obtížného místa, a nebo lehce zraněného, který je schopen si sám zapnout lano k úvazu. Ve
schématu uvedený Vánočkový prusík je detailněji zobrazen zde - obrázek [11].

255
Pokud si není spadlý lezec kvůli zranění schopen sám zapnout podané lano (viz.obrázek),
musí zachránce lano zafixovat, a zavěšen na karabině cvaknuté v laně přeručkovat po
vodorovných úsecích lana, a po prusících (nejlépe střídavě se dvěma Vánočkovými prusíky)

slézt dolů ke spadlému lezci. Zapnout ho do lana, a pak se opět po prusících a karabině vrátit
na štand a teprve nyní provést přetažení přes traverz.

Přivolání vrtulníku
Zde je obrázek [12], jak přivolat vrtulník.

256
Místo pro přistání musí být rovné, položené v rovině nebo na vyvýšeném místě. Před
přistáním vrtulníku se v jeho dosahu nesmí nacházet žádné volné, lehké věci (spací pytel,
nesmotané lano, oblečení, pozor i na zabodnuté lyže vyčnívající příliš nahoru, apod.). Zvířené
předměty by mohly vlétnout do rotoru vrtulníku! Na přední straně vymezeného prostoru pro
přistání /20 × 20 m/ musí stát jen jeden člověk, ostatní ať se někam schovají či skrčí. Pilot
musí mít zcela jasno, kdo je ten, který dole označuje prostor pro přistání. Čumilové se okolo
motat nesmějí.

Místo pro přistání je možno též vyznačit 5 (pěti) předměty rozloženými na zemi ve tvaru
písmene T, s tím, že krátká vodorovná příčka T je nasměrována proti větru. Předměty se od
sebe rozmisťují ve vzdálenosti cca 10 kroků. Tyto předměty musí být barevné, aby byli vidět,
těžké nebo něčím zatížené.

V noci se tyto značky dělají ze svítilen (máme-li ovšem jich dostatek). Svítilny se namíří v
úhlu 30°- 40° proti přilétávajícímu vrtulníku. Svítilny nemusí být nějaké zběsilé reflektory, ty
by jen zbytečně oslňovaly pilota. Stačí lepší turistické baterky nebo čelovky.

Vrtulník pak přistává nalevo od svislé příčky T, proto je nutno celé T(éčko) posunout cca 2 -
3 m doprava od vlastního, ideálního místa pro přistání.

Je-li prostor pro přistání pokryt pískem, je dobré jej polít vodou, aby se při přistání písek
nevířil ve vzduchu. Podobně, je-li místo pro přistání pokryto prachovým sněhem, je nutno ho
před přistáním udupat. Zvířený sníh je zvláště nepříjemný, neboť se lepí na skla vrtulníku, a
pilot nic nevidí.

257
V okrajovém prostoru 100 × 100 m okolo místa přistání nesmí být objekty vyšší jak 15 m,
pozor na různé dráty telefonního vedení, elektrického proudu, kabely lanovek, apod.

Z dáli blížícímu se vrtulníku je dobré ukázat, jakým směrem vane vítr (buď se aktivuje malá
dýmovnice, nebo člověk dole dávající signál k přistání drží v jedné ruce nad hlavou výrazně
barevnou šálu, v nouzi kus rozmotané role záchodového papíru, apod.). Člověk dávající signál
k přistání musí mít obě ruce vzpažené do tvaru písmena V, a musí stát zády ke větru a čelem k
vrtulníku. Jakmile si jednou vybere místo, kam bude vrtulník navádět, musí na onom místě
vydržet až do přistání. Kdyby někam začal před blížícím se vrtulníkem ustupovat, pilot by si
myslel, že se mění místo pro přistání, a popolétával by stále za ním. V blízkosti vrtulníku se
musí všechny osoby pohybovat přikrčené, aby jim hlavu neusekla vrtule! Vůbec nejlépe je se
k vrtulníku přibližovat, až když je vrtule zastavená. Zvláště je třeba dávat pozor na zadní
vyrovnávací vrtuli, osádka vrtulníku na ni nevidí, tudíž nemůže reagovat na chybu někoho,
kdo do jejího prostoru vstoupí. Rovněž pozor ve svažitém terénu, hlavní vrtule může při
náhorní straně svahu nebezpečně blízko dosahovat k zemi. K vrtulníku se přibližujeme až na
pokyn pilota. Zdvižený palec ruky /OK/ znamená možno nastoupit, někdy pilot zabliká
pozičními světly vrtulníku. Naopak nastavená zdvižená dlaň znamená Stůj!

Pokud vrtulník nemůže přistát, zůstane viset v určité výšce nad zemí. Pokud jen nízko nad
zemí (cca 1 m), lze nastoupit přímo ze země. Pozor ale, do vrtulníku nenaskakovat zběsile!
Vrtulník by se mohl rozhoupat, naklonit se a škobrtnout vrtulí o zem!! Nástup je třeba provést
v klidu, pokud se nezdaří, padat od vrtulníku svisle dolů k zemi, a neodrážet se při odskoku
od vrtulníku.

Další možností jek může vrtulník naložit lidi na svou palubu, je vytáhnout je lanem.
Spouštěné lano z vrtulníku nechejte nejprve dotknout země. Vrtulníky se při letu na svém
povrchu nabíjejí statickou elektřinou, může to i poranit. Dotknutím země lanem se elektřina
vybije. Pokud se do lana zapínáme sami bez asistence zachránce, je nutno dávat pozor na to,
zda je úvaz od lana řádně zapnut a není nám volný, abychom z něj nevyklouzli. Je-li vše v
pořádku, dá se osádce znamení vztyčenými palci /OK/ na obou rukách.

Transport
Nejjednodušším způsobem jak vyrobit nosítka pro vícero zachránců (alespoň však dva), je
udělat na laně v řadě za sebou (po cca 20 cm) Vůdcovské smyčky s malými oky, a ty pak
vzájemně do protilehlých párů propojit expreskami - viz. obrázek [13].

Tyto nosítka se snadno vyrábějí i ve stísněných podmínkách (ve stanu, v bivakovacím vaku,
apod.). Nutno ale mít dostatek expresek.

Zde je obrázek [14], j

258
ak udělat nosítka pouze z lana, je-li vícero zachránců (alespoň však dva). Pro výrobu těchto
nosítek je lepší, je-li možno lano rozprostřít na rovné volné prostranství.

Zde je obrázek [15], jak udělat z lana nosítka pro jednoho zachránce.

Kreslená ilustrace v odstavci "Slanění se zraněným" je převzata z návodu na použití slaňovací pomůcky Robot,
kterou vyrábí firma Kong. V odstavci "Vytažení z ledovcové trhliny" je odkazovaný obrázek [9] ilustrace
převzatá z návodu na tlumič pádů Jolly, který vyrábí firma Kong.

259
7. Klettersteig
Klettersteig je umělými prostředky (ocelová lana, řetězy, železné kramle, žebříky, apod.)
zajištěná cesta ve vysokohorském skalnatém prostředí. Název klettersteig se užívá v německy
hovořících zemích, v Itálii se takováto cesta nazývá “Via ferrata”.

Klettersteigy jsou zpřístupněny všem návštěvníkům hor, a ve většině případů je trasa

klettersteigu značena barevnými značkami. (V Alpách červenou barvou).

Ačkoliv je klettersteig bohatě zajištěn umělými prostředky, a působí velmi bezpečným

dojmem, skrývá v sobě mnohá nebezpečí.

Zdroje nejčastějších nebezpečí na klettersteigu jsou:

• absence dynamického jištění

• množství cizích turistů na trase (všichni jsou potenciálními tvůrci chyb, a z nich
plynoucích problémů; mohou na vás spadnout přímo oni, nebo mohou uvolnit kamení,
které na vás spadne, apod.)
• ocelová lana, častý zajišťovací prostředek na klettersteigu, je v případě bouřky
ideálním bleskosvodem

Nejvážnějším z těchto nebezpečí je absence dynamického jištění.

Jištění
Nejčastějším jištěním na klettersteigech je ocelové lano, které je v intervalech přibližně 3 - 5
m pevně ukotveno ke skále. Kotvení je většinou provedeno tak, že do skály je osazena železná
tyč, opatřená na konci okem, jímž ocelové lano prochází. Aby se ocelové lano v ocích
neprotahovalo, bývá lano po stranách oka sevřeno dvěmi svorkami, které okem železné tyče
neprojdou.

260
Vlastní jištění se pak provádí tak, že turista má od svého úvazu vedeny dvě smyčky, na jejichž
konci jsou karabiny, jenž jsou cvaknuty do ocelového lana. Při postupu turisty vpřed se
karabiny tažené smyčkami posunují po ocelovém laně. Dorazí-li turista k pevnému kotvení
ocelového lana, odpojí jen jednu karabinu z ocelového lana, a zapne ji do nového úseku
ocelového lana nad pevným kotvením. Na okamžik je tak připnut jednou karabinou nad
kotvením, druhou pod kotvením. Teprve až poté provede přecvaknutí druhé karabiny z
dolního úseku ocelového lana pod kotvením na nový, horní úsek ocelového lana nad
kotvením. A opět postupuje dál s oběmi karabinami zapnutými na ocelovém laně. U dalšího
kotvení se celý manévr zopakuje. Tak je turista stále jištěn, i v okamžicích přecházení přes
kotvení, vždy je minimálně jednou smyčkou spojen s ocelovým lanem.

Výše popsaná metoda je tou nejčastěji používanou. Jsou i jiné způsoby s menšími
odchylkami, např. při jištění systémem “V” (viz.dále v textu).

Špatný příklad : Turista pohybující se po klettersteigu je vybaven jen sedacím úvazem. Od

úvazu má vedeny dvě smyčky, každou dlouhou cca 1 m, na konci opatřené karabinami.
Smyčky má natvrdo přivázané uzlem k úvazu. Karabiny na smyčkách cvaká na ocelové lano,
jímž je trasa klettersteigu zajištěna.

V případě pádu turista padá tak dlouho, dokud karabina, smyčkou spojená s úvazem turisty,
nesjede po ocelovém laně, a nezarazí se o pevné kotvení ocelového lana.

Zde se objevuje jádro problému. V jištění chybí dynamický (tlumící) prvek.

K pochopení problematiky je nutno chápat význam rázové síly a pádového faktoru.

Rázová síla

Též se někdy nazývá Pádová síla, Záchytný náraz.

Lezec při výstupu nahoru po skále (proti zemské gravitaci) získává polohovou (potenciální)
energii. Ta se při pádu mění na energii pohybovou (kinetickou). A ta se při zachycení pádu
lanem, případně smyčkou, mění na práci lana, případně smyčky (ale i těla, jistících bodů).

Lano, případně smyčka, se při zachycení pádu napíná, roste v něm síla, která je maximální při
zastavení pádu (nebo těsně před momentem přetržení lana...). A tato síla se nazývá Rázová
síla.

Čím je lano tužší (méně pružné), tím je rázová síla větší. Zachycení pádu je “tvrdé”, spadlý
lezec ucítí větší náraz. Čím je lano, případně smyčka, pružnější, tím je rázová síla menší, ale
lano se víc protáhne a prodlouží se tak délka pádu.

Při vícero pádech do jednoho lana se vlastnosti lana mění. Dochází k utahování vláken ze
kterých je lano upleteno, v místech většího tření vznikají vysoké teploty a jednotlivá
mikrovlákna lana se roztavují a “zpékají” k sobě, lano se stává tužší a tužší... a rázová síla
vzniklá pádem do takovéhoto lana vzrůstá.

Pozor na omyl ! Často bývá rázová síla chybně zaměňována s pouhou statickou nosností lana,
tedy jakou váhu v kilogramech by lano udrželo. To je úplně něco jiného.

261
Pádový faktor

Nemá žádné jednotky, není to fyzikální veličina ! Pádový faktor (f) je poměr mezi celkovou
délkou pádu, a užitou délkou lana, které pád zadrželo. Někdy se vyjadřuje zlomkem f = h / L ,
kde h je hloubka pádu, a L užitá délka lana, které pád zachytilo. Vyjadřuje míru tvrdosti, nebo
měkkosti, nárazu, který vznikne při zachycení pádu do lana. Větší pádový faktor znamená, že
na padajícího bude působit velká rázová síla, obráceně menší pádový faktor znamená
působení menší rázové síly.

Pozor ! Na hodnotu pádového faktoru nemá délka pádu jako taková vliv, neznamená tedy, že
dlouhý pád má zákonitě větší pádový faktor. Nutno si uvědomit, že pádový faktor je výsledek
poměru délky pádu, a užité délky lana, které pád zachycovalo!

Tabulka vyjadřuje hodnoty rázové síly při určitých pádových faktorech, tedy jakou sílu
vyvine pád vyjádřený určitým pádovým faktorem.

(Výsledky jsou vzaty ze zkoušek s horolezeckými lany, které prováděla firma Edelrit v
80.letech. Pro situace na klettersteigu jsou jen orientační, přibližné).

Pádový faktor ( f ) rázová síla v daN

(přibližně)
0,2 350
0,4 470
0,6 600
0,8 680
1 760
1,2 820
2 1020

1 daN ~ 1 kg; 1000 daN ~ 1 tuna

Z uvedeného jasně vyplývá, že je-li lano, které pád zachytí, delší, než délka pádu, je
zachycení “měkké”. Na spadlého lezce se vyvine menší síla.

Takovéto druhy pádů většinou postihují horolezce, kteří se při svých výstupech jistí
dynamickým (pružným) lanem a během výstupu do skály ukládají postupová jištění (skoby,
vklíněnce, apod.), které jim zkrátí délku pádu při zachování velké délky lana.

Naproti tomu turista na klettersteigu je na tom výrazně hůře!

Délka lana je v jeho případě délka smyčky s karabinou, kterou se přicvaknul na ocelové lano.
Délka této smyčky je cca 1 m. Je-li rozestup ukotvení ocelového lana okolo zmíněných 4 m,
bude turista padat 5 m (4 m je délka ocelového lana mezi kotveními, a k tomu je nutno přičíst
1 m dlouhou smyčku). Tedy až po odletění těchto 5 m se karabiny na smyčkách zarazí o dolní

262
kotvení ocelového lana. Jaký je pádový faktor takovéhoto pádu? Délka pádu 5 m děleno 1 m
délky smyčky, 5 / 1 = 5. Pádový faktor 5 !!! S přihlédnutím k výše uvedené tabulce lze
odhadem říci, že na turistu v momentě dopadnutí bude působit síla okolo 2500 daN (to
odpovídá asi 2,5 tunám). Myslet si, že takový pád neskončí zraněním, je naivní.

Navíc ještě krátké smyčky nejsou tolik pružné, jako třeba dlouhé horolezecké lano. A to i
kdyby smyčky byly ze stejného materiálu jako to lano. Je to proto, že závislost protažení
smyčky (lana) na celkové délce smyčky (lana) má nelineární průběh. Efekt pružení se účinně
projevuje až od určité délky smyčky (lana). Právě krátké smyčky používané na klettersteigech
téměř nepruží, i když jsou z dynamického lana.

Aby toho nebylo málo, následky pádu ještě zhorší použití samotného sedacího úvazu. V něm
má člověk těžiště těla nad ním, a při tak tvrdém dopadu se trup těla zvrátí dozadu. Nikdo
nemá tak silné břišní svaly, aby v okamžiku unesly 2,5 tuny! Člověk se pod dopadu obrátí
hlavou dolů, získá rotační pohyb a hlavou se s téměř jistotou udeří o skálu pod sebou. Většinu
síly vzniklé pádem schytá páteř v bederní oblasti.

Tomuto nebezpečí lze čelit nejlépe tak, že se do jistícího systému, používaném na

klettersteigu, vloží tlumič pádů (někdy nazýván brzdou). Existuje několik typů těchto tlumičů,
ale všechny v podstatě fungují na stejném principu, a to na protahování lanové smyčky otvory
v tlumiči.

V praxi to funguje následovně. Tlumič, většinou kovový výlisek, má v sobě různé otvory,
jimiž se proplete lanová smyčka, a ta se nechá v úseku mezi tlumičem a uzlem, kterým je
připevněna k úvazu, volně prověšená zhruba v délce 1 m. Tlumič se rovněž přidělá k úvazu.
Při pádu se pak lanová smyčka začne otvory tlumiče protahovat, dokud do sebe tlumič
nenatáhne celý onen 1 m prověšené části smyčky pod tlumičem. Tření lanové smyčky
vpletené do otvorů tlumiče tak absorbuje část pádové síly, ztlumí pád.

Na tomto jednom principu však existují dva různé systémy. První se nazývá “Y”, druhý se
nazývá “V”.

263
Systém “Y”

Nazývá se tak proto, že svou konstrukcí připomíná písmeno Y.

K úvazku je uzlem připevněna smyčka. První 1 m - 1,5 m smyčky je prověšeno, pak je

smyčka vpletena do tlumiče, který je připevněn k úvazku, a za tlumičem se rozdvojuje,
většinou tak, že na jeden, hlavní, pramen smyčky je uzlem připevněn druhý kratší pramen, a
oba jsou pak zakončeny karabinou.

Velikou výhodou tohoto systému je, že člověk s ním může spadnout i když má na ocelovém
laně karabinami zapnuté obě smyčky zároveň. Druhá smyčka s druhou karabinou tak zálohuje
tu první.

Systém “V”

Nazývá se tak proto, že svou konstrukcí připomíná písmeno V.

K úvazku je připevněn tlumič, jímž je protažena zhruba 2 m dlouhá lanová smyčka na

koncích opatřená karabinami. Tlumič se nachází uprostřed smyčky.

Na ocelové lano se musí (!) cvakat jen jedna smyčka, druhá se ponechá volně viset, nebo se
cvakne do poutka na sedáku či slaňovacího oka na sedáku. Při pádu se právě tato volná,
nepoužitá smyčka vtáhne do tlumiče.

264
U obou systémů je nutno po pádu z tlumiče vysoukat vtaženou část smyčky ven, aby při
dalším pádu byla znovu připravena část smyčky na vtažení do tlumiče !!

Způsob protažení smyčky tlumičem musí odpovídat návodu dodaném výrobcem tlumiče.

Tlumič je nejlepší přidělat ke kombinovanému úvazu, a to způsobem, jaký ukazuje obrázek

dole.

265
Smyčky
Musí mít velkou nosnost. Nejlepší jsou z dynamického lana o průměru 9 mm - 11 mm. Lano
použité na tyto smyčky musí být nové, kvalitní. Bylo-li do smyček často padáno, musí se
smyčky vyřadit, a nahradit novými. Je-li v návodu na tlumič uveden přesný údaj o tom,
jakého průměru má být lanová smyčka do tlumiče použita, musí se tento návod
bezpodmínečně dodržet !!

Pro vytvoření si jistícího systému typu “Y” je potřeba cca 6 m lana na smyčky. Tolik proto, že
při vázání se část délky spotřebuje v ohybech uzlů, a také na navázání se k úvazu.

Karabiny na klettersteigu
Také zdroj potíží. Karabiny jsou běžně konstruovány jako zámkem uzavřené háky, které mají
unést lano, jenž je karabinou protaženo, a které ji zatěžuje ve směru její podélné osy. Na
klettersteigu je problém, že k zatížení dojde po pádu, kdy se karabina zarazí o ukotvení
ocelového lana. Zde je karabina zcela atypicky namáhána. Je lámána bočním zatížením. Na to
není karabina konstruována a její nosnost v tomto směru není velká. Z toho vyplývá
preferovat jistící systém “Y”, neboť při něm je možno mít v ocelovém laně zapnuté obě
smyčky zároveň, kdy jedna druhou zálohuje.

Karabiny na konci smyček musí být od výrobce určené pro použití na klettersteig. Tyto
karabiny se značí písmenem K v kroužku. Musí mít nosnost v podélné ose min. 25 kN, musí
být opatřeny gumičkou či svorkou, která bude udržovat smyčku vždy v ohybu karabiny tak,
aby karabina byla zatěžována v podélné ose, musí mít automatické pojistky. Automatické
pojistky existují dvojího druhu. “Otočné”, které se otáčejí okolo zámku karabiny vpravo -
vlevo, a “bajonetové”, které se po zámku karabiny posouvají nahoru - dolů. V žádném případě
se nehodí karabiny se šroubovací pojistkou (závitem), jejich obsluha je zdlouhavá, a svádí k
tomu se na pojištění zámku “vykašlat”.

266
Úvazy
Naprostou šíleností je používat samotný prsní úvaz. Samotný sedací úvaz také není vhodný,
na klettersteigu vznikají až příliš tvrdé pády (viz. výše). V úvahu tak připadají jen
kombinované a celotělové úvazy. Podniká-li člověk túru s batohem, musí celotělový nebo
kombinovaný úvaz mít určitě!

Žebříky
Někdy je úsek trasy klettersteigu natolik obtížný, že je možno jej překonat jen po železném
žebříku ukotveném ve skále. Je-li podél tohoto žebříku vedené ocelové lano, cvakají se
karabiny do něj. Není-li tomu tak, a žebřík je samotný, pak se karabiny zásadně cvakají do
svislé, podélné tyče žebříku (umožňuje-li to rozvor zámku karabiny). Jde o to, že v případě
pádu karabina nejprve sklouzne po svislé tyči žebříku, a pak se zarazí o nejbližší vodorovnou
příčku žebříku. A pokud se tato vodorovná příčka po straně vytrhne, karabina jen sklouzne dál
po svislé tyči k následující vodorovné příčce. Při cvaknutí jen do vodorovné příčky by po
jejím vytržení karabina vyklouzla ven, a následoval by pád do propasti. Neumožňuje-li rozvor
zámku karabiny cvakat podélnou tyč žebříku, provádí se jištění tak, že se smyčkou obtočí
podélná tyč žebříku, a karabina se cvakne zpět do pramenu smyčky.

Pohyb na klettersteigu a další turisté

Platí zásada, že na ocelovém laně v úseku mezi ukotveními se smí pohybovat pouze jeden
člověk.

Je dobré sledovat trasu klettersteigu s výhledem dopředu, a jsme-li před nějakým místem,
které je ohroženo padajícím kamením od jiných turistů výše, počkat až tito poodejdou.
Rozhodně nevstupovat do míst, kam padá kamení. Tato místa a pohyb jiných turistů je nutno
předvídat.

267
Další výbava
Přilba

Je naprostou nezbytností. Na trase klettersteigu se většinou pohybuje více lidí, a ti způsobují

uvolňování kamenů ze skály, které mohou člověka zasáhnout. Dále je bez přilby nebezpečí,
že při pádu se člověk úderem hlavy o skálu zraní. Přilba na klettersteigy musí svou konstrukcí
být horolezecká. Různé vodácké, zednické nebo cyklistické přilby jsou svými konstrukcemi
nevhodné.

Rukavice

Je vyloženě výhodné je mít sebou! Ocelové lano, jímž bývají trasy klettersteigů nejčastěji
zajištěny, je tvořeno svazkem menších ocelových drátů. Někdy se tento snop drátů roztřepí, a
jednotlivé ostny drátů dokáží bolestivě zranit dlaně rukou. Mimo to je celodenní šplhání
rukama po ocelovém laně pro kůži rukou namáhavé samo o sobě. Člověk nezvyklý hrubé
manuální práci má po jednodenní túře bez rukavic klidně puchýře a mozoly na dlani.
Rukavice by měly být z pevného materiálu, kožené, dobré jsou kožené s pogumovanou dlaní.
Nevhodné jsou pletené rukavice, kloužou po ocelovém laně a rychle se roztrhají.

Lano

Není vždy nutné. Na klettersteigu se používá jen v nepředpokládaných situacích. Je ale

moudré sebou alespoň nějaké krátké lano mít (min. 20 - 30 m). Umožňuje si svépomocí
zajistit úsek trasy, který není trvale zajištěn. Výhodné zvláště při zvratu počasí, kdy i jindy
lehké úseky cesty se mění na obtížně průstupné terény. Vezme-li sebou družstvo turistů lano,
pak je nutno ještě přibrat pro každou osobu:

• slaňovací osmu s karabinou s pojistkou

• kratší prusíkovací smyčku
• dvě volné karabiny tvaru D
• delší popruhovou smyčku

Nejzkušenější ze skupiny by měl mít volných karabin více (okolo pěti, šesti), aby mohl
zbudovat lanové zábradlí (ukotvit fixní lano). Tento manévr již předpokládá zkušenosti s
pohybem v horolezeckém prostředí, a manipulací s horolezeckou výzbrojí.

Některé klettersteigy jsou budovány tak, že v určitých rozestupech jsou ve skále osazeny jen
železné kramle, a úseky mezi nimi jsou zcela nejištěny. Na takovýchto klettersteigech, chce-li
se člověk jistit, je lano nezbytností.

Další doporučená výstroj

Výlet na klettersteig lze chápat jako jakýsi usnadněný vstup do exponovaného

vysokohorského prostředí. Jak je to prostředí krásné, tak i dokáže být velmi nehostinné.
Každý, kdo se do něj vydá, by sebou měl mimo jiné mít :

• kvalitní obuv (pohorky s dobrým vibramem)

• základní lékárničku

268
 • čelovou svítilnu
• rezervní oblečení do špatného počasí (šusťákovou větrovku a kalhoty, čepici)
• žďárského vak na nouzový bivak
• mapu, buzolu a výškoměr

Finanční náklady na pořízení výstroje

přilba 1200 - 2200 Kč

tlumič 200 - 400 Kč
6 m lanové smyčky 350 - 400 Kč
2 × “K” karabiny cca 800 Kč
sedací úvaz cca 700 Kč
prsní úvaz 300 - 400 Kč
spojovací smyčka pro cca 60 Kč
vytvoření
kombinovaného úvazu
prusíkovací smyčka cca 40 Kč
delší popruhová cca 120 Kč
smyčka
1 × karabina “D” cca 200 Kč
horolezecké lano cca 3000 Kč
dlouhé 50 m (“singl”)
slaňovací osma 200 - 300 Kč
karabina s pojistkou 200 - 300 Kč

Někteří prodejci s horolezeckým vybavením prodávají dynamické lano v metráži. Lze se tak
pořídit i kratší lano, než v tabulce uvedených 50 m. Cena se zhruba pohybuje okolo 70,- Kč za
1 m. Při takovéto koupi lana “z cívky” je nutno mít ověřené, že se jedná o horolezecké,
dynamické, jednopramenné lano!

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Vysokohorská turistika a klettersteig - souhrnný článek o postupu a jištění na klettersteigu od V. Procházky ml.

Postup na klettersteigu - jak na klettersteig podle serveru Climber.cz, autor M.Rottenborn.

269
8. Technické lezení

Technické lezení bývá též někdy nazýváno lezením s umělými pomůckami. Už méně často,
jako například v Austrálii, se užívá názvu mechanické lezení. V češtině se slangově používá
výraz "hákovačka" (z německého Haken-technisch).

Občas se vyskytne označení "technologické lezení". Tak se nazývalo

technické lezení poté, co se zhruba v 70.letech 20.století nesportovně
zvrhlo v mohutné osazování nýtů do skály a lezení jejich pomocí. Každá
linie pak byla přelezitelná, cesty si začaly být podobné jedna druhé, víc
než obratnost a odvaha se potřebovala fortelnost při "zednické" práci s
osazováním nýtů.

Technické lezení je styl lezení, jehož podstatou je využívání

jistících prostředků (skoba, vklíněnec, nýt, sky-hook, apod.)
osazených do skály k překonávání gravitace, k postupu v
námi zamýšleném směru. Návazně pak může být do akce
zapojeno především lano, dále pak žebříčky, třmeny, smyčky
a další horolezecká výzbroj. Má-li mít technické lezení
smysl, musí být použito jen tehdy, kdy už není v možnostech
lezce přelézt daný úsek skály volně. V současné době bývají
ospravedlnitelným důvodem především klimatické podmínky, zima, mráz. Anebo velmi
obtížný úsek skály, který je při současné i té nejvyšší výkonnosti nelezitelný volným lezením,
přičemž vzniklá cesta je logickou, přirozenou linií v terénu.

!! Důležité upozornění: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Technické lezení se vší

manipulací s lany, žebříčky, šňůrkami, dokáže potrápit nervy. Nezkoušejte poprvé v životě
technické lezení někde v náročné stěně. Tato činnost vyžaduje cvik, a jím získanou rutinu!

Horolezecká výzbroj

Lano

Pro technické lezení se nejčastěji využívá poloviční lano (tzv. půlky). Nicméně je možné též
použít jednoduché lano (tzv. jedničku, singl), i dvojité lano (tzv. dvojče, twin), ale to je méně
obvyklé. A s dvojčetem pak je nutno zacházet jakoby to bylo jednoduché lano.

Žebříčky, třmeny a fifi-háčky

Při technickém lezení se často nohama stoupá na žebříčky - viz. obrázek [1]

270
- nebo do třmenů z popruhové smyčky - viz. obrázek [2]

- které se zavěšují do jistících prostředků osazených do skály. Na žebříčku lépe se stojí, avšak
je hůře skladný a víc váží. Naproti tomu třmen z popruhové smyčky je lehký. U třmenu je
rovněž dobré, aby oka pro zasunutí nohy byla vyztužena tužším popruhem, což způsobí
"odstávání" ok. Lépe se tam pak zasunuje chodidlo nohy. Žebříčky nebo třmeny je dobré k
jistícím prostředkům připevňovat pomocí fifi-háčků - viz. obrázek [3].

Fifi-háček umožňuje snadné sebrání žebříčku poté, co nadlezeme nad něj, a rukou by jsme již
dolů na něj jinak nedosáhli. Pomocí tenkého, ale pevného provázku, který je přivázaný za
horní ohyb háku - viz. obrázek [4] - jej celý snadno vytáhneme k sobě nahoru.

271
Žebříčky k fifi-háčku nejlépe připevňovat šňůrou o průměru cca 7mm, a to nejlépe
následujícím způsobem - viz. obrázek [5]

- při tahu dolů za žebříček se horní pramen šňůry přitiskne na dolní, a dojde k zablokování.
Chceme li však pro lepší postavení při lezení posunout žebříček výše, stačí lehce zatáhnout za
konec šňůry, a dojde k posunutí nahoru. (Chceme-li pak popustit žebříček dolů, jde to také,
ale musíme horní pramen šňůry držet při posunu mírně nadzdvihnutý.)

Třmen k fifi-háčku je nejlepší připevnit pomocí malé, ale dostatečně nosné karabinky - viz.
obrázek [6].

272
Jistící pomůcky

Při lezení s polovičním lanem se dobře uplatní jistící pomůcky fungující na principu Stichtovy
destičky - viz. obrázek [6b].

Jsou to mimo jiné např. košíček (někdy zvaný ATC) - viz. obrázek [6c],

273
Reverso - viz. obrázek [6d].

Tyto pomůcky totiž umožňují nezávislou práci s jednotlivými prameny polovičního lana.

Pokud používáme jen jedno lano (jednoduché lano, singl), je dobrá poloviční lodní smyčka na
karabině HMS. Jistič totiž nemusí lano při držení tak křečovitě svírat v dlani, poloviční lodní
smyčka má dostatečné tření. Také někteří lezci s oblibou při technickém lezení s
jednoduchým lanem používají jistící pomůcku Gri-gri.

Používáme-li dvě lana, a nemáme žádnou jistící pomůcku na principu Stichtovy brzdy,
musíme použít pro každý pramen lana zvlášť svou jistící pomůcku, např. dvě karabiny HMS s
poloviční lodní smyčkou, na každé HMS karabině jen jedno lano!

Metody technického lezení

Chytnutí se nebo stoupnutí na jistící bod

Nejjednodušší způsob technického lezení. Spíše připomíná jakýsi "stylový kaz" na výstupu
prováděném volným lezením. Při volném lezení se někdy vyskytne místo, kde chybí klíčový
chyt nebo stup. Ovšem jde v onom místě osadit jištění (např. skobu, vklíněnec, v nejhorším
případě nýt). Lezec pak na tento jistící prostředek buď šlápne nohou - může přímo na jistící
prostředek, např. ven ze skály trčící část skoby, nebo do něj zavěsí smyčku, a do ní šlápne
jako do třmenu. Obdobně to může provést s chytem, pro lepší uchopení rukou se však do
jistícího prostředku zavěšuje karabina. Po překonání tohoto místa lezec dál leze volným
lezením.

Poznámka: Lezecké místo překonané tímto "jednodotykovým" využitím umělého prostředku se hodnotí
nejnižším stupněm obtížnosti technického lezení "A0".

"Pater - noster" (lezení se střídavými přítahy dvou lan)

Základní manévr technického lezení s dvěma prameny lana. Zde uplatní se nejlépe právě
poloviční lana ("půlky"). Pro lepší pochopení určeme si, že jedno lano máme barvy červené,
druhé modré. Při lezení pak lezec osadí postupové jištění, do něj zapne karabinou modré lano.
Nechá se jističem přitáhnout co nejvýše, odsedne do lana (jistič jej drží), výše osadí další
druhé postupové jištění, do něj zapne karabinou červené lano, a nyní jistič lezce vytáhne co
nejvýše tímto červeným lanem. Modré se uvolní a je připraveno pro zapnutí do dalšího, již
třetího postupového jištění - viz. obrázek [7].

274
Lezec pomáhá jističi při tahání vzpíráním se rukama a nohama o skoupé skalní výčnělky.

Je-li skála již opravdu zcela bez i náznaků chytů a stupů, nebo je převislá, je záhodno již
použít žebříčků či třmenů. Princip "páter-nosteru" zůstává beze změny - viz. obrázek [8].

275
Jak překonávat pomocí "páter-nosteru" i jinak nelezitelné obří převisy - viz. obrázek [9].

276
V dlouhých úsecích technického lezení má jistič již značné problémy vytáhnout lezce
odsednutého do postupového jištění nahoru. V takovém případě je praktické, když lezec jističi
pomáhá tím, že sám sebe nadzdvihává smyčkou vedenou skrze karabinu zapnutou do
postupového jištění. Vše lépe objasní obrázek [10].

Smyčku je lépe přidělat si k sedacímu úvazu, lezec se tak vysune o pár centimetrů výše.

Pater-nosterem je možno postupovat i v traverzu (horizontální pohyb do strany) - viz. obrázek

[11].

Lezení s jedním lanem

Do této situace se můžeme dostat mimo jiné i tím, že jsme vyrazili na nějakou cestu s
úmyslem lézt ji volně, ale to se ukázalo nad naše síly, a klíčový obtížný úsek musíme přelézt
technicky. Zpravidla sebou pak nemáme žebříčky, ani originální třmeny. Můžeme si ale

277
třmeny vyrobit improvizovaně sami ze smyček (krátké kusy popruhů, nebo šňůr, které jinak
máme na vytváření postupového jištění a různé jiné manipulace...).

V Severní Americe je technické lezení jen s jedním lanem běžné při tzv. bigwall výstupech,
protože postupuje-li družstvo tzv. yosemitskou technikou, tak druholezec kvůli úspoře času
neleze po skále, ale jümaruje po laně, a pro tuto činnost je výhodnější mít tlustší singl lano.
(Lezecké družstvo používá při výstupu i druhé lano, ale to bývá jen manipulační, používá se
pro vzájemné podávání si horolezeckého materiálu. Nezapíná se do postupových jištění.)

Jediné lano zapneme do postupového jištění, lezec se přitáhneme rukama, jistič dobere a drží,
lezec si odsedne. Lezec si výše nad sebou založí další postupové jištění, nastoupá nohama do
vyšších ok třmenu, rukama se přidržuje skály jak to jde, a cvakne lano do onoho výše
osazeného postupového jištění. A opět, jistič jej přitáhne nahoru, lezec si odsedne, výše se
zbuduje další postupové jištění... a tak stále opakovaně, až je obtížné místo přelezeno - viz.
obrázek [12].

Kyvadlový traverz

Je více možností jak tento manévr provést. Zde bude vysvětlena jedna možnost, taková
základní, vše ostatní je pak více či méně variací na dané téma.

Aby byl kyvadlový traverz možný, musí být pozice námi dosažitelná výše, než cílová plošina,
kam se chceme dostat. Z oné výše dosažené pozice lezec na jednom laně (modré) slaní,
přičemž se nohama vzpírá do strany zamýšleného postupu, případně se přímo v laně na
kterém slaňuje rozhoupe, a snaží se "dozhoupnout", doskočit na cílovou plošinu. Tam se však
bude muset pustit rukama lana, po kterém slaňuje, a pokud mu manévr nevyjde, hrozí, že by
spadl. Proto je druhým lanem (červené) jištěn shora, jistič má sebejištění a stojí na bezpečném
štandu - viz. obrázek [13 nahoře].

278
Poté, co prvolezec dosáhne cílové plošiny, zbuduje štand a sebezajistí se. Lano (modré), po
kterém slaňoval, si jedním pramenem nechá u sebe, druhý pramen hodí do stěny viset.
Druholezec jištěn jedním lanem (červené) dosáhne slaňovacího stanoviště, a zmocní se zde
visícího pramene lana (modré), a naváže se na něj (prvolezec, teď už jistič jej začne jistit i
tímto modrým lanem). Druholezec si odsedne do lana (červené), a na pramen lana
(červeného) vedoucí od postupového jištění k jističi se připojí smyčkou opatřenou na konci
karabinou (např. odsedávák). Jistič jej začne spouštět dolů k sobě, druholezec při tomto
manévru mírně klesne pod štand (cílovou plošinu), ale jistič jej sem přitáhne pomocí prvního
lana (modrého). Vše výrazně objasní obrázek [13 dole].

Poznámka: Stačí-li délka lana, může být od začátku celého manévru druholezec stále navázán na jeden pramen
prvního lana (modré), používané pro slaňování prvolezce. Odpadne tak ona fáze navazování se po dosažení
slaňovacího stanoviště druholezcem.

Traverz s pomocí tahu lana do boku

Jedná se o takové "napůl" technické lezení. Lezec se pohybuje vpřed lezením po chytech a
stupech na skále, ale v udržování rovnováhy mu pomáhá tah lana v opačném směru, než je
jeho postup - viz. obrázek [14].

Klasifikační stupnice technického lezení

Nejčastěji se při klasifikaci obtížnosti cesty, která se celá nebo z části lezla technicky, používá
označení písmenem "A", což je převzaté z francouzštiny: artificiel - umělý. (Ve starší

279
literatuře je možno se někdy sektkat s označením písmenem "H", což je pro změnu z
němčiny: haken-technisch, haken - skoba, technisch - technicky.)

Za písmeno "A" se přidávají arabské cifry, čím je cifra větší, tím je úsek technického lezení
obtížnější. Rozeznává se většinou šest stupňů, počínaje nulou (A0, A1, A2, A3, A4,
výjimečně A5). Jak a podle kterých kritérií určit obtížnost technického lezení není bohužel
všude ve světě jednotné, vládne zde trochu chaos.

Tatranská stupnice

A0 - jeden dotyk skoby, šlápnutí nebo chytnutí se

A1 - krátký úsek po dobře držících skobách

A2 - delší úsek po dobře držících skobách

A3 - jakkoliv dlouhý úsek se špatně držícími skobami

A4 - úsek s použitím speciálních skob (v tatranském pojetí to znamená použití tzv. jedničkové
skoby, velmi tenké skoby do mikro-trhlinek ve skále, z podstaty věci nepředstavuje moc
pevné jištění)

Alpská stupnice

Hodnocení obtížnosti technického lezení je součástí klasifikační stupnice zvané Alpenskala,

projekt celoalpské stupnice obtížnosti schválený v Chamonix ve Francii v roce 1947. Nejprve
mělo technické lezení pouze tři stupně obtížnosti, brzy ale přibyl i čtvrtý stupeň. K rozšíření
této stupnice došlo především v průběhu 50.let 20.století, používá se především ve Švýcarsku,
Dolomitech, a v mírné úpravě je vlastně základem pro tatranskou stupnici. Pro zvolení stupně
obtížnosti se hodnotí kvalita skalních spár a do nich osazeného postupového jištění, a také
délka technicky lezeného úseku.

A1 - velmi těžké lezení pomocí skob

A2 - mimořádně těžké lezení pomocí skob

A3 - krajně těžké lezení pomocí skob

A4 - extrémně těžké lezení pomocí skob

Severoamerická stupnice

Úseky lezené technicky se hodnotí jednak podle toho, jak jsou dlouhé, jaké množství jistících
prostředků bylo použito, jak kvalitně držely v terénu, ale také se hodnotí, jak dlouhý a
riskantní pád bude následovat, když dojde k vytržení právě zatíženého postupového jištění
(neboli jak moc hrozí, že další nížeji položená postupová jištění se vytrhají ze skály ven, jako
jsou například závěsné háčky do skály zvané "sky-hook").

A1 - pád 0 metrů, objektivně bez nebezpečí

280
A2 - pád 6 m, velmi nepříjemné, ale technicky snadno překonatelné

A3 - pád 9 m, trochu lámavá skála

A3+ - pád 18 m, možný zlý dopad, volné bloky skály

A4 - pád 24 m, určitě zlý dopad, volné bloky skály

A4+ - pád 36 m, zlý, velmi vážný dopad, volné bloky skály

A5- - pád 45 m, zlý, velmi vážný až smrtelný dopad

A5 - pád 60 m, smrtelný dopad

Několik postřehů...

Protože se při technickém lezení často sedí v úvazu, používají někteří lezci raději pro uvázání
samotný sedací úvaz. Je to osobní volbou každého člověka. Je ale nutno říci, že za cenu
získaného lepšího posazení úměrně tomu ztrácíme na bezpečnosti. Více na stránce Úvazy.

Je výhodné při technickém lezení mít odsedávák opatřený na volném konci fifi-háčkem.
Lezec si do něj může pohotově odsedávat do zbudovaných postupových jištění, manipulace je
rychlá a snadná.

Lezci lanového družstva ať mají sebou nejlépe jümary! Pokud například prvolezec spadne
pod převisem, zůstane viset úplně ve vzduchu, a vyšplhání po laně je jeho jediná možnost, jak
se vrátit do cesty. Jümary můžou pochopitelně nahradit prusíky, ale to je hrozně pracné, např.
v zimě se zmrzlými prsty je obsluha prusíků doslova strašná.

281
9. Orientace s buzolou

A: Zorientování mapy k severu

Na mapu se položí buzola. Značka severu na otočném kotouči se nastaví proti ukazateli na
podélné ose buzoly. Pak se celou buzolou otáčí dokud se severní střelka nedostane do branky.
Poté se mapa pod buzolou natočí tak, aby mřížka mapy byla rovnoběžná s dlouhým okrajem
buzoly (ale i s ryskami otočného kotouče a střelkou), a sever mapy směřoval stejně jako
severní střelka.

Zkrácená metoda: Buzola se jakkoliv položí na mapu, otočným kotoučem se nastaví severní střelka do branky, a
mapa se pod buzolou natočí tak, aby se rysky na otočném kotouči shodovaly s mřížkou na mapě a severní střelka
ukazovala k severnímu okraji mapy.

B: Určení azimutu

V terénu vidíme nějaký bod, a chceme určit jeho azimut.

Buzolu nasměrujeme k cíli průzorem. Otočným kotoučem otočíme tak, aby severní střelka
byla v brance. Podélná osa buzoly ukazuje na stupnici otočného kotouče hodnotu azimutu.

C: Zjištění azimutu na mapě

Na mapě víme, kde je výchozí místo a cíl, a chceme zjistit jaký azimut vede z výchozího místa
do cíle. Mapa při tom nemusí být zorientována k severu !

Buzola se na mapu přiloží tak, aby dlouhý okraj spojoval výchozí místo s cílem. Otočný
kotouč na buzole se natočí tak, aby se rysky kotouče shodovaly s mřížkou na mapě, a sever na
otočném kotouči mířil na sever na mapě. Podélná osa buzoly ukazuje na stupnici otočného
kotouče azimut.

D: Pochod podle azimutu zjištěného z mapy

Poté, co se buzola nastavila dle pokynu C:, se v terénu určí cíl a cesta k němu.

Nastavená buzola se vezme do ruky. Otočným kotoučem se nehýbá ! Celou buzolou se otáčí
tak, aby se severní střelka dostala do branky v otočném kotouči. Jakmile se tam nastaví,
podélná osa buzoly a průzor ukazuje k cíli. Ve směru průzoru si najdeme tzv. dílčí cíl, a
dojdeme k němu. Od něj opět už nastavenou buzolou určíme další dílčí cíl. A tak až do
hlavního cíle.

Je-li hustá mlha a dílčí cíle nejsou vidět, můžeme kráčet a přitom neustále sledovat buzolu a
dbát na to, aby se severní střelka stále udržovala v brance.

E: Určení místa, kde jsme

Jsme někde v terénu, a nevíme kde přesně na mapě to je.

282
Mapu nejprve zorientujeme k severu dle pokynu A:. Z místa, kde stojíme, si vyhlédneme v
okolí nápadné krajinné body (hora, sedlo, vesnice, rozhledna), které jsou vyznačeny na mapě,
a nejdou zaměnit s jinými body. Nyní se buzola nasměruje průzorem k nápadnému bodu v
terénu. Otočný kotouč se natočí tak, aby severní střelka byla v brance. Pak se buzola položí na
mapu, rysky otočného kotouče se musejí krýt s mřížkou na mapě, a sever na otočném kotouči
musí směřovat k severu mapy, a dlouhý okraj buzoly musí protínat nápadný krajinný bod
zobrazený na mapě. Podél tohoto dlouhého okraje buzoly se tužkou narýsuje přímka. To samé
se provede s jiným nápadným bodem v terénu. Tam, kde se přímky protínají, je naše
stanoviště.

P.S.: Mapa nemusí povinně být zorientovaná k severu, ale je-li, je to přehlednější.

F: Pochod jedním směrem

V terénu si vyhlédneme nějaký cíl, a chceme k němu dojít, i když víme, že cestou jej ztratíme z
dohledu.

Buzolu nasměrujeme k hlavnímu cíli průzorem, a otočným kotoučem dáme severní střelku do
branky. Ve směru průzoru najdeme v terénu tzv. dílčí cíl. Vydáme se k němu a buzolu
necháme nastavenou. Po dojití k dílčímu cíli (hlavní cíl se nám mezitím ztratil z dohledu) opět
vezmeme už nastavenou buzolu, a celou ji natočíme tak, aby severní střelka byla v brance.
Průzor ukazuje směrem k hlavnímu cíli, i když jej nevidíme. V tomto směru si vyhlédneme
další dílčí cíl. A tak dál až od hlavního cíle.

283
284
Magnetická deklinace
Deklinací se nazývá úhel, který svírá směr určený magnetickou střelkou se zemským
poledníkem v určitém místě na zemském povrchu. Je to dáno tím, že magnetická střelka
buzoly ukazuje směr k magnetickému pólu, a tento magnetický pól se neshoduje se zemským
pólem, což je místo, kterým prochází pomyslná zemská osa otáčení a z něhož vycházejí
poledníky. Úroveň deklinace je na zemském povrchu různá, může mít jak nulovou (žádnou)
hodnotu, tak i přes 100°. Rovněž úroveň deklinace na zemském povrchu není rovnoměrně
rozvrstvená. Pokud bychom místa se stejnou hodnotou deklinace pospojovali na mapě čárami,
dostali bychom obrazce podobné jakýmsi chaotickým vrstevnicím. Deklinace není ani stálá
v čase, s průběhy let se velikost deklinace v určitém místě mění. Chce-li člověk vědět, jaká je
v oblasti, kde se nachází, velikost deklinace, měl by se to dozvědět z aktuální mapy. Kvalitní
mapy od poctivých výrobců mají v tiráži či legendě k mapě údaj o deklinaci uveden.

Deklinace se rozeznává západní a východní, podle toho, kterým směrem vychyluje

magnetický pól střelku buzoly od skutečného severu. Na otočném kotouči buzoly je pro
měření deklinace udělána podstupnice, a pokud chceme přesně zaměřit skutečný sever,
musíme hodnotu deklinace, kterou jsme si zjistili v mapě pro danou oblast, nastavit tak, aby
se kryla se střelkou buzoly, a sever na otočném kotouči nám pak ukazuje ke skutečnému
severu.

Sever mapové sítě a poledníková konvergence

Aby nebylo zmatků málo, tak i mřížka na mapě, respektivě její svislé čáry, nemíří ke
skutečnému severu. Mřížku na mapě totiž často netvoří zobrazené poledníky a rovnoběžky,
ale tzv. čtvercová kilometrová síť. A ta je od poledníků a rovnoběžek částečně odchylná. Tato
odchylka se nazývá konvergence. Podle toho jestli je čtvercová kilometrová síť (mřížka)
natočena od směru skutečného severu na západ či na východ, hovoříme o západní
konvergenci či o východní konvergenci. Hodnota konvergence by u kvalitních map měla být
uvedena v tiráži či legendě k mapě. Pokud tam není, lze aspoň přibližně ji stanovit podle
odklonu svislých čar mřížky od poledníku za předpokladu, že poledníky jsou na mapě také
zobrazeny. Pokud nejsou, je ještě možnost zjisti konvergenci podle odklonu svislých čar
mřížky od svislého okraje mapy. Solidní výrobci map vždy podélné okraje map vedou ve
směru ke skutečnému severu.

Budiž však útěchou, že odklon čtvercové kilometrové sítě od skutečného severu je často jen
minimální, a pokud člověk zrovna nepodniká dlouhé kontinentální pochody někde v pouštích
či na Antarktidě, tak může poledníkovou konvergenci ignorovat.

---

Rovněž ve střední Evropě (region Vysokých Tater nebo Alp) je magnetická deklinace téměř
zanedbatelná, a pokud člověk zrovna buzolou nezaměřuje desítky kilometrů vzdálené
vrcholky hor, tak se zde většinou deklinace nebere v potaz.

V jiných regionech je však k této ignoraci nutno mít adekvátní informace, mít ony hodnoty
zjištěné (buď z mapy nebo z jiných zdrojů), a vědět, že jsou malé a je tudíž možno je
ignorovat. /To platí i pro ignorování poledníkové konvergence./

285
Inklinace magnetické střelky
Inklinací střelky se nazývá její výkyvnost ve směru nahoru a dolů. Postihuje ty buzoly a
kompasy, které mají střelku vyrobenou ze zmagnetizovaného kovu či mají tento kov (magnet)
zabudovaný ve špičce ručičky střelky. Taková magnetická střelka se k magnetickému pólu
nejen natáčí doprava – doleva, ale i dolů. Např. kdybychom se nacházeli na zemském povrchu
přímo nad magnetickým pólem, k němuž je severní konec střelky přitahován, tak se tento
konec střelky úplně sklopí dolů, střelka se jakoby vyvrátí. Nezvykle se však toto v menší míře
děje i na celé opačné polokouli Země, než pro kterou je střelka zmagnetizována.

Příklad: Máme buzolu jejíž severní konec střelky ukazuje k severnímu magnetickému pólu.
S buzolou odjedeme do Jižní Ameriky do Patagonie v Chile. Střelka bude mít stále tendenci
ukazovat k severnímu magnetickému pólu, ale nebude rovnoběžně kopírovat zemský povrch!
Je třeba si uvědomit, že střelka neukazuje povrchovou cestu k magnetickému pólu, ale je
k němu přitahována, tudíž ukazuje nejkratší, nejpřímější směr. A ten je vlastně skrz planetu
Zemi. Střelka se tak vychýlí dolů.

A zde je jádro problému, konstrukce buzoly. U některých buzol není pro jakékoliv výchylky
střelky v horizontální úrovni místo, zkrátka prostor pro ručičku střelky v otočném kotouči je
malý, střelka při větší inklinaci se dostává do kontaktu s vnitřními stěnami otočného kotouče,
drhne o svou osičku, a nepohybuje se plynule. A co je horší, neměří přesně.

Buzola či kompas je totiž vyráběn pro určité zemské pásma či alespoň pro severní nebo jižní
polokouli Země. Výrobce tak podle toho, kde má buzola bezproblémově fungovat, provede
přesné vyvážení střelky, což musí být provedeno s hodinářskou přesností. V Evropě
prodávané buzoly jsou pochopitelně vyrobené tak, aby fungovaly v Evropě, a tudíž nemají ani
problémy v Severní Americe, Asii, protože tyto světadíly leží v přibližně stejném pásmu
rovnoběžek. Solidní výrobce buzoly by tedy měl s výrobkem dodávat informace, kde všude je
možno s jeho buzolou pracovat. Nebo zda je jeho buzola konstrukčně řešená tak, že umožňuje
eliminovat vliv inklinace. Toto konstrukční řešení je většinou založeno na tom, že samotná
ručička střelky není nijak magnetická, a je pomocí nějakých páček či výčnělků napojena na
výkyvný, dutý a především magnetický váleček, jenž je nasunut na osičku střelky, a který se
otáčí a vykyvuje k magnetickému pólu a své pohyby přenáší na střelku jen v horizontálním
směru "vpravo - vlevo". Střelka tak zůstává vždy vodorovná.

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Magnetická deklinace - co je to magnetická deklinace, vysvětlení, názorný obrázek. Článek na www stránkách
Svět outdooru, autor Vladimír Procházka ml.

286
10. Názvosloví

Tento slovník výrazů má sloužit k vysvětlení slangových výrazů v horolezectví, specifických

výrazů, a k upřesnění významů těch slov, která jinak mají v češtině jiný význam. Slova psaná
v textu kurzívou jsou ta, která jsou také zařazena ve slovníku a vysvětlena, tudíž kurzíva na ně
odkazuje.

Abalak - jistící prostředek; je to tzv. výstředníkový (nebo se také říká excentrický) vklíněnec.
Díky svému tvaru se při zatížení ve skalní puklině vzpřičuje, čímž drží. Mimo jiné jde použít i
do puklin s rovnoběžnými stěnami.

Antibota - gumová, hladká podešev, která se připíná zespoda ke stoupacím železům, a brání
lepení sněhu na stoupací železa. Přilepený sníh by totiž zanesl zuby stoupacích želez, a ty by
pak byly na sněhu nefunkční.

Blokant - nástroj pro šplhání po laně. Je tvořen tzv.tělem a palcem, palec je k tělu připevněn
osičkou, okolo které se palec natáčí. Lano se do blokantu vkládá mezi palec a tělo, a při
zatížení se palec na lano přitiskne. Tím blokant na laně drží.

Bong - jistící prostředek; tlustá skoba klínovitého tvaru, mající v čepeli několik otvorů v řadě
za sebou. Otvory jsou oky pro připnutí karabiny. Těch otvorů je několik proto, aby jakkoliv
hluboko zatlučený bong měl vždy nějaký z otvorů těsně u skály, do něhož se karabina připne.
Zmenší se tím případná páka, která by jinak při zapnutí karabiny do otvoru vzdáleného od
skály byla větší.

Borhák - jistící prostředek; slangový výraz pro nýt.

Celotělový úvaz - jedná se o úvaz, který víceméně obepíná stehna, boky, trup a ramena těla
člověka. Všechny jeho komponenty bývají často trvale pospojovány. Je-li celotělový úvaz
rozkládací, tak se většinou nedá žádná z jeho částí použít jako samostatná, nebo jen s velmi
mizernou funkčností. Často dochází omylem k záměně celotělového úvazu s kombinovaným.

Cvaknout - zapnout karabinu do něčeho (např. smyčky, oka jištění /jako jsou nýty, skoby,
vklíněnce/, k úvazu), zkrátka do čehokoliv.

Čelovka - baterka, kterou si člověk upevňuje na hlavu.

Dobrat - dotáhnout lano, přitáhnout lano někomu, kdo leze. Nejčastěji se lano dobírá
druholezci, který je navázán na lano tak, že je od něj lano vedeno nahoru. Účelem dobrání je
lano k lezoucímu druholezci napnout, aby ten při neudržení se na skále nikam nepadal, ale
zůstal hned viset v laně. Dobírání lana je také vlastně podstatou jištění (jakožto činnosti) při
lezení s horním jištěním (jištěním jakožto stavu).

287
Druholezec - lezec, který následuje ve výstupu nahoru prvolezce. Je jištěn lanem shora, tedy
není ohrožen pádem. V případě neudržení se na skále si do lana jen odsedne.

Expreska - komplet dvou karabin a smyčky se dvěma oky na jejích koncích. Karabiny se
připínají právě do oněch ok. Expreska slouží k propojení jistícího prostředku (nýt, skoba,
vklíněnec, apod.) s lanem. Jedna karabina expresky se připíná do oka jistícího prostředku, do
druhé karabiny expresky se vkládá lano.

Fifi-háček - malý kovový háček, na kterém je pověšen žebříček, který se zavěšuje do oka
postupového jištění (např. skoby, nýtu, atd.) při technickém lezení. Lezec je s háčkem spojen
tenkou, delší pomocnou šňůrkou, za kterou, poté co už skobu přelezl výše, háček ze skoby
vytáhne.

Fix, fixní - nepohyblivě upevněný. Např. fixní lano je lano, které je ke skále připevněno za
několik jistících bodů, a při tahu za něj drží, aniž by se někam posunovalo. Fixní lano se též
nazývá lanové zábradlí. Dále: někdy se používá výraz "zafixovat". Znamená to něco někam
upevnit či zajisti tak, aby se to někam neposunovalo, nesjíždělo, apod.

Fréza - viz. šroub.

Friend - je to jistící prostředek. Jedná se o mechanické vkliňovadlo složené z několika dílů,

vůči sobě pohyblivých. Tahem za páčku se zužuje, poté se vloží do skalní pukliny, pustí se
páčka, čímž dojde k roztažení a vzpříčení friendu v puklině. Při tahu za oko, kam se připíná
karabina, má friend tendenci se roztahovat, čímž ještě více drží.

Hákovačka - viz. technické lezení.

Hexentrik - jistící prostředek; vklíněnec nepravidelného šestibokého průřezu, je možno ho

založit do skalní pukliny s rovnoběžnými stěnami. Díky svému nepravidelnému tvaru se
hexentrik při zatížení v puklině vzpřičuje.

HMS karabina - karabina víceméně pravidelného "hruškovitého" tvaru; zkratka pochází z

německého "Halbmastwurfsicherung" /halb-poloviční, mastwurf-lodní uzel, sicherung-
jištění/. Nejčastěji se využívá jako jistící pomůcka k jištění s poloviční lodní smyčkou (jistící
metoda UIAA). Vhodná též jako kotvící karabina pro situace, kdy z karabiny potřebujeme
vést vícero zatížených pramenů paprsčitě do různých směrů. Karabina HMS se nesmí
používat jako postupové jištění, neboť má díky svému tvaru menší nosnost!

Hodiny - přírodní, skalní útvar. Takový sloupek, který je po stranách a vzadu obklopen
dutinou. Se skálou je spojen jen svými konci. Na pískovcových skalách má často podobu
typickou pro skleněnou baňku přesýpacích hodin - odtud název hodiny. Hodiny obtočené
smyčkou slouží jako jistící bod.

Hruška - někdy se říká "slaňovací hruška". Je to slaňovací stanoviště vytvořené v ledu nebo
tvrdém sněhu. Tvoří se odkopáním sněhu takovým způsobem, aby vznikl široký hrb, který se
pak obtočí lanem. Základna hrbu má být ve tvaru kruhu se zašpičatěním ve směru slaňování
(tvarově to připomíná hrušku).

288
Jistící bod - abstraktní výraz pro jištění v terénu, které je pevné a udrží pád člověka. Člověk
toto jištění v terénu vytváří pomocí jistících prostředků (např. skoby, vklíněnce, smyčky,
apod.).

Jistící pomůcka - nástroj pro jištění (jakožto činnost). Jsou to např.: Osma, Stichtova brzda,
Gri-gri, Reverso, apod. V přeneseném významu slova lze jako jistící pomůcku chápat také
karabinu HMS, nebo vícero pospojovaných karabin, do nichž je vpleteno lano. V zimě se jako
jistící pomůcka také používá cepín, případně kombinace cepín + karabina.

Jistící prostředek - jsou to předměty, věci, které složí k pevnému ukotvení ke skále. Např.
skoba, nýt, smyčka, vklíněnec, apod. Pomocí nich se dělají v terénu jistící body.

Jistící řetězec - soubor v řadě za sebou umístěných postupových jištění.

Jistící stanoviště - místo v terénu, kde se provádí jištění (jakožto činnost). Bývá tvořeno
buď jedním kvalitním, pevným jistícím bodem, nebo soustavou vzájemně propojených
jistících bodů.

Jistič - člověk, který provádí jištění (jakožto činnost).

Jištění - tento výraz má několik významů:

1. Jištění jakožto vyjádření stavu

, kdy je lezec lanem chráněn proti pádu. Lezec je navázán na lano a při pádu jej lano
zachytí. Například leze-li někdo bez lana, sám (sólo), tak o něm hovoříme, že leze bez
jištění, nezajištěn. Naopak leze-li někdo s lanem, hovoříme o něm, že se jistí.
Rozeznává se "dolní jištění", "horní jištění", "boční jištění", atd.

2. Jištění jakožto činnost

. Nejlépe to vysvětlí příklad lezecké dvojice - tehdy jeden z lezců leze, druhý ovládá
jistící pomůcku a v ní posunuje lano podle potřeby lezoucího. V případě pádu lezce ten
druhý lano v jistící pomůcce brzdí, čímž zachytí pád onoho lezoucího lezce. A tato
činnost toho druhého z dvojice lezců se nazývá jištění, a on byl jistič.

3. Jištění jakožto

jistící bod v terénu zbudovaný pomocí jistícího prostředku (skoba, nýt, smyčka,
vklíněnec, apod.). Pomocí těchto prostředků si lezec buduje pevná kotvení ke skále.
Např. zakládá-li prvolezec vklíněnec do skalní pukliny, používá se pro to výraz
"založil jištění".

Jümar - (čti: "jýmar"); slangový výraz pro blokant.

Kruh - jistící prostředek; většinou masivní nýt, nejčastěji používaný na pískovcových

skalách; v dříku nýtu je otvor, v němž je navíc ještě pohyblivý kovový kruh, do něhož se
připíná karabina.

289
Kombinovaný úvaz - jedná se o současné použití sedacího a prsního úvazu, které se propojí
buď přímo lanem, nebo pomocnou smyčkou.

Kyvadlo - zhoupnutí se do boku při visu na laně. Kyvadlo např. nastává při pádu lezce v
traverzu. Také existuje tzv. kyvadlový traverz, což je manévr, kdy lezec překoná jinak
nelezitelné místo zavěšen v laně zhoupnutím se do boku do míst, kde už je lezení opět možné.

Ledovcový hák - nástroj pro lezení v ledu. Kovový hák ve tvaru cifry "1", opatřený rukojetí.
Na hák se přivěšuje popruh se třmenem pro nohu. Hák se při lezení do ledu zabodává tíhou
lezce, který si našlápne do třmenu.

Ledovcový háček - jistící prostředek, také se někdy nazývá "ice-hook" (je takovou obdobou
skalního sky-hooku pro led); plochý kovový háček, jehož zobák je opatřen zuby. Slouží k
technickému lezení v ledu a v mixech. Do něj zavěšené smyčky se odsedává a stoupá nohama.
V menší míře, např. v zaledněných tenkých spárkách, slouží jako jistící prostředek.

Lokr - volný kus kamene částečně spojeného se skálou, který hrozí ulomením při zatížení. (Z
německého lockern = povolit, uvolnit).

Mačky - slangový výraz pro stoupací železa.

Madlo - velký pohodlný chyt na skále, uchopitelný celou dlaní.

Maglajz - magnézium; Prášek sloužící k vysoušení zpocených rukou.

Morál - odvaha; Mít morál, znamená mít psychickou odolnost podstupovat nebezpečné
výstupy.

Mužík - hromádka kamení poskládaná do tvaru špičatého kužele. Slouží ke značení cesty,
aby lidé nezabloudili.

Nástup - má dva významy:

1. Místo, kde začíná výstupová trasa ve skále. Vlastně takový start lezení.
2. V horách úsek cesty vedoucí terénem k místu (také nazývanému "nástup" - viz. nahoře
bod1.) přičemž terén je ještě schůdný, kde se chodí pěšky bez jištění. Např. jde-li se od
chaty údolím podél potoka, pak svahem nahoru po trávě a suti pod skalní stěnu, tak
celá ona trasa se nazývá "nástup" (

bylo by však lepší používat výraz "přístup".)

Natáhnout - činnost, výstup prvolezce, který je jištěn zdola. Prvolezec za sebou táhne lano.

Nýt - jistící prostředek; kovová skoba, která se osazuje do otvoru vyvrtaného ve skále;
upevňuje se ve skále buď rozpínáním dříku (jako hmožděnka), nebo se zalepuje lepidlem,
případně zalije betonem; zvláštním druhem je kruh na pískovcových skalách.

290
Odsedávák - smyčka ve které lze viset. Lezec si ji připojí jedním koncem k úvazku, druhý
konec se opatří karabinou, která se cvakne k jistícímu bodu. Její délka má být nastavena tak,
aby visení v ní bylo pohodlné. Využívá se především při pobytu na jistícím stanovišti, kde
terén neumožňuje stát na nohou a člověk musí viset v úvazku.

Osma - slaňovací pomůcka, též se používá i jako jistící pomůcka. Jednokusový kovový
odlitek, mající tvar cifry 8.

Pater-noster - slangový výraz pro technické lezení s využitím spodních přítahů lana. Lezec si
odsedne do jednoho pramene lana zapnutého do postupového jištění, a druhý pramen zapne
do následujícího vyššího postupového jištění. Pak jej jistič vytáhne za to druhé lano výš. Tím
se uvolní to první lano, a může tak být zapnuto do opět dalšího, výše položeného postupového
jištění. A tak stále dokola...

Postupové jištění - jistící bod či body (tvořené osazením jistících prostředků do skály, např.
skoby, vklíněnce, smyčky, apod.), které se nacházejí mezi jistícími stanovišti, případně mezi
začátkem a koncem výstupové trasy. Postupové jištění slouží ke zkrácení pádu prvolezce.

Prsák - prsní úvaz, taky se říká hrudní úvaz. Postroj z popruhů, který si člověk oblékne na
tělo v oblasti hrudníku.

Prusík - smyčka (coby kruhový útvar na laně), která se výrazně stahuje. (Např. klasickým
prusíkem je v horolezectví smyčka, kterou skauti nazývají Liščí smyčka). Prusík se nejvíce
používá k zavěšení smyčky (coby jistícího prostředku) na lano, okolo kterého se při zatížení
tak stáhne, že drží na místě.

Průvodce - kniha popisující horolezecký terén.

Prvolezec - lezec, který leze výstupovou trasou jako první z lezeckého družstva, osazuje ve
skále postupová jištění. Je jištěn lanem zdola, tedy je ohrožen tím, že bude v případě
neudržení se na skále padat.

Prvovýstupce - člověk, který nějakou výstupovou trasu slezl jako úplně první na světě.
Vlastně takový "autor" cesty.

Rajbas - plotna; Hladké a ukloněné místo na skále, skoupé na chyty a stupy, přes které vede
výstupová trasa.

Rurp - velmi tenká, "žiletkovitá" skoba do mini-trhlinek ve skále.

Sebejištění - má několik významů.

1. Sebejištění jakožto

fixování lezce k jistícímu bodu. Provádí se pomocí kratšího lana či masivní smyčky k
nějakému jistícímu bodu v situaci, kdy člověk není jištěn svým spolulezcem, a nalézá
se v místě, odkud lze někam spadnout. Sebejištění používá např. jistič na jistícím
stanovišti, když lanem jistí prvolezce. Jeho (jističe) už nemá kdo by jistil, a tak se musí
jistit sám tím, že se krátkým lanem připne právě k jistícímu bodu.

291
 2. Sebejištění

prusíkem (případně blokantem). Provádí se např. při slaňování, nebo i při šplhu po
laně, zkrátka při posuvném pohybu po laně nebo podél lana.

3. Sebejištění jakožto stav jištění

. Když člověk leze sám (sólo-výstup) a nějakým způsobem se sám jistí, má sebejištění.

Sedák - sedací úvaz. Postroj z několika popruhů, který si člověk oblékne na tělo v oblasti
pasu.

Skelety - zimní pohorky, jejichž povrch je z umělé hmoty, z plastu. Jsou robustního vzezření.
Často jsou konstruovány jako bota v botě. Svrchní plastiková bota chrání před pronikáním
vody, vnitřní botička je z tlustší a měkká, a má funkci tepelné vrstvy.

Skoba - jistící prostředek; kovová čepel různých tvarů, opatřená na jednom konci okem, do
kterého se zapíná karabina. Zatlouká se pomocí kladiva do skalních puklin. Slouží k jištění
jakožto jistící bod.

Sky-hook - jistící prostředek; pevný kovový háček, slouží jako jistící prostředek. Bývá
opatřen smyčkou z popruhu, která slouží jako oko pro připnutí karabiny. Zavěšuje se za
nerovnosti na skalnatém povrchu skály.

Slaňák - slangový výraz pro slaňovací stanoviště. Jedná se o jistící bod, za který se upevňuje
lano pro slanění.

Slanění - je to způsob sestupu. Jedná se o spouštění (posunování se) po laně, při kterém je
lezec buď tělem, nebo pomocí slaňovací pomůcky, ve stálém kontaktu s lanem, přičemž mezi
lanem a slaňovací pomůckou (či tělem) dochází k většímu tření, které brzdí rychlost
spouštění.

Slaňovací pomůcka - je to nástroj, pomocí kterého se slaňuje. Většinou je to i jistící

pomůcka, např. Osma, Stichtova brzda, Gri-gri, apod.

Slaňovací stanoviště - je to jistící bod, za nějž se upevňuje lano pro slanění.

Smyce - smyčka; Většinou je tímto slangovým výrazem míněna smyčka jakožto jistící
prostředek, tedy kus lana nebo popruhu uzavřeného do okruhu.

Smyčka - má několik významů:

1. Smyčka jakožto útvar na laně

. Dělá se pomocí uzlu. Smyčkou se zde chápe oko, uzavřený okruh. Smyčky jsou buď
nestahovací (např. Dračí smyčka, Vůdcovská smyčka, Osmičková smyčka, atd.), nebo
stahovací (např. Lodní smyčka, Poloviční lodní smyčka, Prusík, atd.).

2. Smyčka jakožto jistící prostředek

292
 . Smyčkou se obecně v horolezectví nazývá krátké lano či popruh spojený uzlem nebo
švem do uzavřeného okruhu. Často se využívá k vytvoření jistícího bodu tak, že se
ováže okolo skalního hrotu, skrz hodiny, apod. Také slouží ke spojování, připojování
různých objektů k sobě.

Snarg - jistící prostředek do ledu. Vzhledem je podobný ledovcovému šroubu, ale oproti
němu má jemný závit, a do ledu se zatlouká kladivem (proto se někdy používá název
ledovcová skoba). Ven z ledu se vyndává kroucením.

Sokolík - lezecký chvat nebo by se dalo říci poloha těla lezce při lezení. Principem udržení
se na skále je vodorovný přítah rukama k sobě, při současném vodorovném odtlačování
nohama od sebe. Často se tak lezou skalní spáry a hrany.

Solivý - drolivost skály na malé kousky. Nejčastěji na pískovci, kde se skála drolí na
jednotlivá zrnka písku.

Stoupací železa - ozubený kovový rám, ozubení je tvořeno výraznými čepelovitými bodci.
Slouží k chůzi a lezení po ledu a sněhu. K botě se připíná buď pomocí řemínků, nebo
rychloupínacími přezkami.

Styl jištění - stylem jištění se nazývá způsob, jakým se zabezpečíme lanem proti pádu. Tím,
jaký si zvolíme styl jištění, ovlivňujeme míru naší bezpečnosti při lezení a sportovní hodnotu
uskutečněného výstupu. Rozeznává se pět základních stylů jištění: dolní jištění, horní jištění,
boční jištění, fixní lano a jištění při souběžném postupu.

Styl lezení - způsob, jakým se překonává gravitace při lezení, a jak se při tom využívá
postupového jištění. Základní dělení je na dva styly: volné lezení a technické lezení. Přičemž
volné lezení má své "podstyly", které se nazývají často zkratkami: AF (alles frei, all free), RP
(red point), OS (on sight), PP, Flash, atd.

Schwebe - německý, přesněji řečeno saský, výraz pro boční jištění; Boční jištění je jedním
ze stylů jištění.

Šplhadlo - viz. blokant.

Šroub - přesněji ledovcový šroub, což je jistící prostředek do ledu; Dutá roura o průměru cca
2 cm, opatřená závitem, jeden konec je ozubený, druhý konec má oko pro připnutí karabiny.
Zavrtává se do ledu kroucením.

Štand - slangový výraz pro jistící stanoviště.

Šťáradlo - kovová tyčka, na jednom konci opatřená háčkem, která slouží k vyndávání
vklíněnců ze skály.

Technické lezení - taky se nazývá lezení s umělými prostředky; lezení, kdy lezec k
překonání gravitace využívá přítahů za jistící body (využívá je jako chyty a stupy). Nejčastěji
se používají malé závěsné žebříčky, které se zavěšují do postupových jištění a šlape se do
nich.

293
Traverz - lezení či postup v horizontálním směru.

Úvaz - postroj z několika popruhů, který si člověk oblékne, a ke kterému se připojuje lano; V
případě visu je člověk v úvazu relativně pohodlně zavěšen. Úvazy existují sedací, prsní, a
celotělový. Při použití sedacího a prsního společně se hovoří o kombinovaném úvazu. (Viz.
sedák a prsák).

Věž - skalní útvar relativně úzký vzhledem ke své výšce, ze všech stran pěšky nedostupný.

Volné lezení - lezení, kdy lezec překonává gravitaci pouze přítahy a stoupáním na přírodní
skalní útvary.

Vratný bod - je to jistící bod u něhož končí výstupová trasa, a lezec, který k němu dolezl, je
od něj spouštěn dolů na laně. Spouštění provádí jistič, který rychlost spouštění reguluje v
jistící pomůcce. Při lezení s horním jištěním je vratný bod často jediný jistící bod.

Výstroj (horolezecká) - osobní vybavení horolezce, které slouží k dosažení určitého

komfortu. Např. batoh, vařič, spací pytel, bunda, rukavice, přilba, obuv (pohorky, lezačky),
úvaz (sedák, prsák), buzola, výškoměr, stan, atd.

Výzbroj (horolezecká) - osobní vybavení horolezce, které slouží k vlastnímu lezení

(překonávání gravitace) a vytváření jištění. Např. karabiny, lano, vklíněnce, skoby, friendy,
cepín, stoupací železa, kladivo, blokant (jümar), smyčky, atd.

Vyzvonění - vypadnutí jištění (jistícího prostředku) ze skály, nejčastěji způsobené pohyby

lana.

Zrušit - odepnout, odpojit. Např. doleze-li prvolezec na konec výstupu, a už nechce být
jističem dál jištěn, zavolá na něj "Zruš!". Jistič pak vyndá lano z jistící pomůcky.

294
 11. Klasifikace výstupů

Následující tabulka srovnává jednotlivé klasifikaci UIAA a ostatní klasifikační stupnice. Dále
je také tabulka, která srovnáva saskou stupnici a stupnici UIAA (co odpovídá jedn stupňům
saské stupnice, tedy obráceně než zde). Jak známo, saská klasifikace docela odpovídá
klasifikaci na našich pískovcích. Další tabulka pro srovnání stupnice v USA a UIAA. Je třeba
si uvědomit, že toto srovnání je jen orientační, a že jaké jsou rozdíly v klasifikaci u nás,
takové jsou i ve světě.

UIAA Sasko USA Aus Fra Nor Swe UK UIAA Sasko USA Aus Fra Nor Swe UK
1 IXa 5.11a 22 7-
2 I 8- 5.11b F12 23 6c
2+ II IXb 7
3- 8 5.11c 24 7 6a
3 III 5.0 M IXc 5.11d F13 25 7a 7+
3+ 5.1 D 8+ 7+
4- IV 5.2 Xa 5.12a 7b 8-
4 5.3 VD 9- 5.12b F14 26 6b
4+ V 5.4 S 7b+ 8 8-
5- 5.5 HS 9 5.12d 27
5 VI 5.6 5- 5- 4b Xb 5.12d F15 7c 8
5+ VIIa 5.7 F7 14 5a 5 5 9+ 8+
15 5.13a 28 7c+ 6c
6- VIIb 5.8 F8 16 5b 5+ 5+ 4c Xc F16
6 VIIc 5.9 F9 17 5c 6- 6- 5a 10- 5.13b 29 8a 9- 8+
6+ 18 5.13c F17 30 8a+ 9-
VIIIa 5.10a 6 6 10 5.13d 31 8b 9 7a
7- 5.10b F10 19 6a 5b 5.14a 8b+ 9
VIIIb 6+ 6+ 32
7 5.10c 20 11- 5.14b 8c 9+
VIIIc 5.10d F11 21 6b 7- 5.14c 33 8c+
7+ 5c 11 5.14d 34 9a 7b

Zdroj: Christian Schröder

295
Saská klasifikace

Sasko UIAA Sasko UIAA

I 1, 2- VIIIa 7-

II 2+ VIIIb 7

III 3-, 3 VIIIc 7+

IV 3+, 4- IXa 8-

V 4, 4+ IXb 8

VI 5-, 5 IXc 8+

VIIa 5+, 6- Xa 9-

VIIb 6-, 6 Xb 9

VIIc 6+ Xc 9+

Obtížnost samostatných přeskoků, nebo přeskoků, které jsou součástí cesty je uvedena
arabskými číslicemi u klasifikace:

1. lehký
2. středně těžký
3. těžký
4. velmi těžký

Stupeň obtížnosti přeskoku vyjadřuje celkový odhad možnosti skoku s ohledem na směr
(nahoru/dolů), délku skoku a dráhu skoku.

Cesty lezené s tech. pomůckami budou hodnocené v stupnici UIAA stupni AO až A4. Bude-li
prvovýstup, který byl vylezen technicky, později přelezen volně, bude původní klasifikace
přehodnocena.

Americká klasifikace

Příklad:

třída
5.11b obtížnost
podstupeň obtížnosti

Nejprve se rozliší třída:

1. turistika

296
2. těžší túra, pro udržení rovnováhy se použijívají ruce
3. lezení s použitím rukou, mohou se vyskytovat exponovaná místa, kde je zejména pro
nezkušené lezce vhodné použití speciální výzbroje pro jištění
4. těžší lezení, kde je použití speciální výzbroje pro jištění nezbytné
5. volné lezení, obtížnost vyžaduje zajištění lezce a spolulezce, nutno zakládat ostupové
jištění
6. technické lezení, výzbroje není použito jen k jištění, ale také k postupu

americká stupnice UIAA americká stupnice UIAA

5.0 3 5.10c 7

5.1 3+ 5.10d 7

5.2 4- 5.11a 7+

5.3 4 5.11b 8-

5.4 4+ 5.11c 8

5.5 5- 5.11d 8+

5.6 5 5.12a 9-

5.7 5+ 5.12b 9

5.8 6- 5.12c 9+

5.9 6 5.12d

5.10a 6+ 5.13 10-

5.10b 7-
zdroj: layer@physi.uni-heidelberg.de (Klaus M. Layer)

297
12. Nebezpečí při horolezectví
(obecně)

Motto: Člověk se jako živočišný druh dostal tak daleko proto, že je narozdíl od zvířat
vybaven schopností myslet. Myšlení je jeho největší zbraní, kterou čelí nepřízni osudu. Nelze
při horolezectví očekávat bezpečí, a přitom nemyslet.

Nebezpečí a taktika proti němu

Nebezpečných jevů při horolezectví může být celá řada, a jejich konkrétní výčet by byl téměř
nekonečný. Při pečlivějším zamyšlení si však nelze nevšimnout, že řada nebezpečných jevů a
opatřeních proti nim jsou založeny na určitém společném principu. Díky tomu je možno
nebezpečné jevy a taktiku proti nim zobecnit a rozčlenit do několika různých tématických
skupin. Získaná pravidla a postřehy jsou pak použitelné při jakékoliv horolezecké akci. A
právě o toto zobecnění se tato stránka snaží.

Druhy nebezpečí
Jakousi zápornou polorovinou horolezectví je ten nepříjemný fakt, že je to činnost poměrně
nebezpečná. Však také drtivá většina horolezcových vědomostí a dovedností slouží právě k
potlačování nebezpečí. Abychom se mohli nebezpečí bránit, je třeba si uvědomit, jaké že
nebezpečí nás to obklopuje, jaké jsou jeho druhy. K určení můžeme použít několik koncepcí,
které sice mohou být na první pohled protichůdné, přesto však je záhodno se s nimi seznámit.
Koncepce se totiž spíše vzájemně doplňují jakoby v "kontrapunktu". Není důvod být v této
záležitosti dogmatický a tvrdit, že správně je to jen tak, a ne jinak. Správné je být přemýšlivý
a znát co nejvíce souvislostí.

Klasická koncepce

Klasická koncepce rozděluje nebezpečí na dva druhy. První druh nebezpečí má zdroj v nás (v
člověku), a druhý v našem okolí (ve světě). Ten první zdroj nebezpečí se nazývá subjektivní,
a ten druhý objektivní.

Toto koncepce vychází z tvrzení, která poprvé v rámci horolezectví uceleně publikoval a propagoval klasik
alpinismu Emil Zsigmondy (1861 - 1885), Rakušan, průkopník lezení v horách bez horského vůdce, známé
prvovýstupy na hory Zsigmondyspitze, Cima Piccola, Croda da Lago, přechod masívu Mt.Rosy, Matterhornu.
Autor knihy Die Gefahren der Alpen. Zahynul roku 1885 v jižní stěně Meije, kde se mu přetrhlo lano.

Subjektivní nebezpečí jsou taková, která mají původ v osobě horolezce. Horolezec má
možnost ovlivnit vznik a zánik těchto nebezpečí. Jsou to např. malá zkušenost a neznalost,
chyba, riskování, vyčerpání, nedostatečné vybavení, kondice, apod. Abychom subjektivní
nebezpečí odhalili, musíme se zamyslet sami nad sebou, a především být přitom sami k sobě
upřímní.

298
Příklad 1 (čistě subjektivní nebezpečí): Lezec jako odsedávák použije smyčku spojenou do
okruhu uzlem. Špatně naváže spojovací uzel. Uzel na smyčce se při zatížení rozváže. Lezec
spadne a zabije se.

Objektivní nebezpečí jsou taková, která mají původ mimo vlastní osobu horolezce. Není
možnost bezprostředně ovlivnit vznik a zánik těchto nebezpečí. Je to např. počasí, lámavost
skály, skrytá vada materiálu, padající kamení, laviny, chyby cizích lidí, apod. K odhalení
objektivního nebezpečí jsou zapotřebí informace z vnějšího světa, je tedy nutno provádět
jejich sběr. Nicméně nikdy není možno zcela odhalit všechny zdroje objektivního nebezpečí.
Z toho důvodu se proti objektivním nebezpečím zavádějí preventivní opatření (tzn. jednáme,
jakoby to nebezpečí mělo působit, i když ono možná působit nebude).

Příklad 2 (čistě objektivní nebezpečí): Horolezec vystupuje skalní stěnou. Kdesi nahoře nad
ním visí "na vlásku" uvolněný kámen. Zafouká vánek a kámen uvolní. Ten dopadne na větší
skalní blok a nárazem jej také uvolní. Spustí se kamenná lavina, která zabije dole lezoucího
horolezce.

Mnohé nehody v sobě kombinují oba zdroje nebezpečí.

Příklad 3 (kombinace): Horolezec vstoupí ve sněhu do zjevně lavinového terénu, a nepozná

jej. Po chvíli se s ním utrhne lavina a zasype ho. To, že horolezec vstoupil do lavinového
terénu a nevšimnul si toho, byla chyba horolezce plynoucí z jeho špatné znalosti problematiky
lavin (subjektivní nebezpečí). Lavina však vznikla působením klimatických poměrů, byla tedy
objektivním nebezpečím.

Příklad 4 (kombinace): Je pěkné počasí, svítí slunce. Horolezec leze bez přilby, protože mu v
ní bylo horko. Zafouká větřík a nad horolezcem se uvolní kámen. Padající kámen zasáhne
horolezce do hlavy a zabije ho. To, že horolezec neměl přilbu, byla jeho nedbalost (subjektivní
nebezpečí), ale padající kámen bylo objektivní nebezpečí.

Při kombinaci obou druhů nebezpečí je míra subjektivnosti dána tím, jak dalece měl účastník
akce možnost dopředu být informován o možném objektivním nebezpečí. Pokud měl dostatek
informací, nebo měl možnost informace si pořídit, mohl objektivní nebezpečí předvídat. Když
pak objektivní nebezpečí udeřilo formou nehody, tak je ve výsledku spíše vhodné mluvit o
chybě člověka, který špatně odhadl situaci, špatně vyhodnotil nebo sbíral informace. A chyba
člověka je subjektivní nebezpečí.

Moderní schopnosti člověka pracovat s informacemi (stanice pro monitorování lavinového

nebezpečí, meteorologické družice, internet, mobilní telefony, radiostanice, a v neposlední
řadě i schopnost lidí navzájem si sdělovat poznatky, zkušenosti) zmenšují šanci na výskyt
čistě objektivního nebezpečí.

Koncepce výhradně subjektivního nebezpečí

Člověk může být za a) špatný horolezec, mizerné znalosti a dovednosti, a toho si je

pochopitelně vědom, nebo b) zkušený a znalý, ale pak si je i vědom mnoha nebezpečí, které
se vždy při horolezectví vyskytují. Ať už je člověk z první nebo druhé skupiny, vždy se
nebezpečí vystavuje vědomě. Samotný akt vstupu do horolezeckého terénu je dán pouze
rozhodnutím člověka. A nebezpečí daná z rozhodnutí člověka jsou subjektivní! Ještě lépe to
ozřejmí zamyšlení se nad vlastním slovem "nebezpečí". Samo slovo ke svému významu

299
potřebuje výskyt člověka. Příklad: Lavina spadlá do pustého a prázdného údolí, čím byla
nebezpečná? Nikdo tam nebyl, aby ho zasypala. Odstraňte člověka ze situace, a přestane to
být nebezpečné. A naopak - člověk se někam vydá, a vznikne nebezpečí. Tudíž všechna
nebezpečí jsou v zárodku subjektivní.

Za zakladatele této koncepce je možno považovat rakouského horolezce E.G.Lammera (1863 - 1945).
Propagoval lezení v horách bez horského vůdce, podnikl několik významných sólovýstupů, mimo jiné na
Feldkopf, Weisshorn, Rothorn. Zahynul v únoru roku 1945 při bombardování Vídně. O E.G.Lammerovi vyšel
zajímavý článek na internetových stránkách Neviditelného psa.

Koncepce výhradně subjektivního nebezpečí při horolezectví má dvě zásady:

• všechna horolezecká nebezpečí jsou subjektivní, protože je to člověk, kdo se

rozhoduje tam lézt jsa vybaven svými schopnostmi a danou mírou informací
• pomocí informací (vědomostí), tréninkem, naučenými dovednostmi, schopnostmi se
daří nebezpečí pouze zmenšovat, nikdy se však zcela neodstraní, neboť člověk není
neomylný, ani všemohoucí, ba ani vševědoucí

Subjektivní nebezpečí je možno rozdělit na tři stupně, kdy podstatným kritériem pro rozdělení
je naše schopnost mít informace.

1. malé nebezpečí - "vím, že vím"; Nebezpečí o kterých jsme schopni zjistit si

informace - víme, že na nás číhá, informace nám pomáhají jej odstranit, jednáme tak,
aby nás nebezpečí neohrozilo. Informace, znalost, vědomost nám umožňuje provést
důsledné protiopatření. Ovšem pozor, nutno si uvědomit, že pouze "umožňuje". Sami
si svou nesoustředěností nebo zbrklostí můžeme tuto možnost zhatit. Nikdo není
neomylný. Proto i při tomto stupni zůstává dílčí nebezpečí.
2. střední nebezpečí - "vím, že nevím"; Nebezpečí o kterých máme částečné znalosti -
nejvíce co zmůžeme, je zavést proti nim určitá preventivní opatření. A pak vyrazíme
do akce, a doufáme, že nebezpečí buď neudeří, anebo v takové míře, že nás naše
preventivní opatření ochrání. Např. máme přilbu, a nikdy nebudeme vědět, kdy nás
jaký kámen trefí do hlavy. Máme lavinový pípák, ale jestli s námi lavina ujede, to
nevíme.
3. velké nebezpečí - "nevím, že nevím"; Nevíme o nebezpečí, nemáme informace,
nemáme vědomosti - riskujeme a ani o tom nevíme. Jsou dvě možnosti, jak se dostat
do tohoto stavu: a) neobvyklá zvláštnost vzniklé situace; b) naprostá neznalost
účastníků akce. ad-a) Nebezpečná situace vyžaduje pro odhalení nadstandardní
vědomosti, třeba až vědeckého charakteru, které nemůžeme všichni znát. Nikdo není
vševědoucí ve všech možných oborech lidské činnosti. Je tak tomuto nebezpečí občas
vystaven každý. ad-b) Ale na druhou stranu se také do této kategorie velkého
nebezpečí typicky dostávají začátečníci, nezkušení lidé, nemající ani základní znalosti
z horolezeckých dovedností. Zkrátka ti, kteří jsou úplně hloupí.

Informace a jejich hodnocení

Informace + rozum = správné rozhodnutí. Informace jsou bezesporu jedním z nejdůležitějších
faktorů, které mají na bezpečnost při horolezectví vliv. Zvolání: "To kdybych věděl!", si
horolezec klade každý den několikrát. Mít informace znamená mít o řadu problémů méně.

300
Ovšem jen tak přijímat informace a čekat, že pak bude vše probíhat bezproblémově nelze.
Svět je zrádný, a informace mohou být samozřejmě mylné, zkreslené. Na základě špatných
informací je sice možné udělat formálně správný myšlenkový postup, ovšem získané závěry
budou v realitě nefunkční. (Jen zcela výjimečně se podaří na základě špatných informací
udělat dobré rozhodnutí, ale to jen šťastná náhoda, jen velmi zřídka kdy se to stává). K
odhalení špatných informací nutně potřebujeme další, tentokrát už správné informace, které s
těmi špatnými budou v rozporu.

Člověk je tak nucen přicházející informace hodnotit, vyhledávat mezi nimi rozpory, a
rozdělovat je na správné a špatné. Špatné ignoruje, ze správných se snaží udělat myšlenku,
jejíž závěry budou v realitě funkční. Ovšem nesmíme ani zapomenout na situaci, že nějakou
informaci třeba vůbec nezachytíme. Celkově tady nastávají tři situace, které jsou velkým
zdrojem nebezpečí.

1. Prvním nebezpečím je tzv. nepoznaná informace, prostě to, že něco přehlédneme,

nezjistíme si, apod. 2. Druhým nebezpečím je chyba v selekci informací. Tedy například
správnou informaci omylem považujeme za špatnou, nebo obráceně. 3. Třetím nebezpečím je
nešťastná lidská vlastnost, a to schopnost udělat špatnou úvahu na základě správných
informací.

ad-1; Nepoznaná informace je jednoznačně následkem špatných znalostí, nedostatkem

zkušeností. Zvláště začátečníci by měli být na pozoru před touto chybou. Ale ani zkušení
horolezci nejsou proti tomu zcela imunní, je může postihnout prostá nesoustředěnost, stav,
kdy nejsou informace schopni zachytit.

ad-2; Co se týká chyby při selekci informací na správné a špatné, je zde mnoho příčin. Jednak
to mohou být špatné znalosti nějaké problematiky, pak také přehnaná důvěra/nedůvěra v
nějaký zdroj informací, chyba-zkreslení informace při přenosu, apod. Do jisté míry je obranou
proti této chybě dbaní na to, aby informace pocházely z vícero zdrojů na sobě nezávislých.

ad-3; Uvědomění, nebo lépe řečeno přiznání si tohoto nebezpečí, je velmi důležité pro
odhalení obrovského zdroje nebezpečí. Neplatí, že správná informace plodí automaticky
správnou myšlenku! Příčinu toho je třeba hledat v dalších lidských vlastnostech (city, touhy,
charakter, atd.). Při přemýšlení nad jen správnými informacemi se dá se hovořit o "slepotě"
vůči nechtěné informaci. Je až s podivem, jak toto lidé dokáží bravurně. Co člověk nechce
vidět, to dokáže opravdu nevidět, i kdyby to bylo "deset centimetrů" před jeho očima.

Příklad 1: Horolezec plánuje vytouženou túru. Předpokládejme správnou předpověď počasí:

Ráno jasno, v horských údolích mlha. Přes den od západu přibývání oblačnosti až
na polojasno a oblačno, ojediněle bouřky. -- Špatná úvaha: Hmm, bude hezky, možná se
to v 2/2 dne bude kazit. Nuže, nebezpečné jsou ty bouřky, ale ty budou jen ojediněle. Prostě
nebudou všude. Odpoledne se to trochu zatáhne, no a někde možná se mraků shlukne více a
bude bouřka. To je malá pravděpodobnost, že mě to trefí...; Chyba takové úvahy je ve
špatném výkladu slova "ojediněle". Svádí k tomu předpoklad, že výraz "ojediněle" nevyjadřuje
všude v prostoru. Neboli člověk očekává, že vážná bouřková situace je taková, kdy celý
prostor v krajině je naplněn jednou veleobří bouřkou. Pojem "ojediněle" pak vzbuzuje dojem,
jakoby té bouřkovosti bylo méně, a především, že snad bude někde jinde, než budu já. Jenže ta
představa - bouřkové počasí = celý prostor naplněný bouřkou - je omyl! Správná úvaha:
Bouřky jsou lokální jev, nenaplní naráz úplně celý prostor. Čili výraz "ojediněle bouřky"
znamená, že prostě budou bouřky, a basta.

301
Nebezpečný vliv pozitivního trendu

Přesnější je hovořit o falešném pocitu bezpečí vlivem pozitivního trendu. Jde o toto. Je-li
nějaký stav výsledkem změny, mohlo se tohoto stavu dosáhnout dvěma způsoby - a)
zhoršením, b) zlepšením. Ovšem ať už to bylo jedním nebo druhým způsobem, nic to nemění
na tom, jaký je objektivně výsledný stav. Ten je vždy stejný. Nicméně lidé v případě, kdy se
výsledného stavu dosáhlo zlepšením, tíhnou k optimismu a nepřesně hodnotí situaci jako spíše
dobrou. A to i přesto, že mají o situaci jinak správné informace.

Příklad 2: Lavinový stupeň 3. znamená: Úroveň nebezpečí - "značná", pohyb v terénu

vyžaduje zkušenosti s hodnocením sněhu, nutnost se vyhýbat ohroženým místům, věnovat
pozornost svahům s navátým sněhem, spontánní laviny z velmi strmých svahů jsou časté,
uvolnění laviny i jedním člověkem je možné, místy mohou laviny zasypat i plochá území na
dně doliny; Pokud tento stav nastane přes noc sněžením, kdy předchozí den byl 1.lavinový
stupeň, budou všichni ohromeni tou změnou k horšímu a budou si dávat pozor. Kdyby ovšem
horolezci čekali tři dny na chatě, když byl nejprve 5.lavinový stupeň (úroveň nebezpečí -
"velmi vysoká", zákaz vycházení, katastrofická situace), a pak do čtvrtého dne by již pokleslo
lavinové nebezpečí na 3.stupeň, to by byla radost a nadšení vyrazit ven. A přitom je to pořád
ten 3.stupeň nebezpečí - tedy nebezpečí "značné"...

Sběr informací

Informace se pochopitelně vyskytují v nějakém množství. Platí zde takový vztah: Čím více
správných informací máme k dispozici, tím spíše máme možnost udělat správné rozhodnutí.
Proto vždy před akcí provádíme tzv. sběr informací. Ten v sobě zahrnuje: 1.dotazy na jiné
lidi; 2.pozorování jiných lidí při řešení téhož problému; 3.pozorování terénu; 4.čerpání
informací z literatury a médií; Dalším výrazným zdrojem informace, kterou člověk bere v
potaz, je přenesená zkušenost.

Přenesená zkušenost je informace, kterou jsme získali nějakým zážitkem v minulosti, který je
částečně podobný tomu zážitku, na který se teprve chystáme. Jenže je to informace, která je
"profiltrovaná" naší myslí a pamětí, a přitom může být pokažena. Rovněž náš úsudek o tom,
že dva zážitky jsou si podobné, může být (a často bývá) mylný. Proto je zkušenost z minulosti
dvousečnou zbraní. Když se správně používá, je neocenitelnou pomocí. Bohužel však často
bývají lidé při hodnocení svých zkušeností příliš namyšlení, a špatně vyhodnocené zkušenosti
se jim stávají zatemňujícím prvkem, který spíše potlačuje opatrnost a kazí střízlivý úsudek.

V obecné rovině pak sběrem informací může chápat prosté "koukej se okolo sebe!". Sbírat
informace znamená být všímavý, pozorovat, sledovat, naslouchat. Informacemi jsou rovněž
naše vědomosti, to co jsme se naučili dříve a máme to v paměti.

Nesoustředěnost

Opravdu velký zdroj nebezpečí. Je to situace, kdy můžeme být třeba géniové, mít všechny
potřebné informace na zlatém podnosu před sebou, a přesto pak uděláme úplně kardinální
blbost. Nesoustředěnost mohou zapříčinit různé vlivy, a to jak příjemné, tak i nepříjemné.
Můžeme být nesoustředění kvůli zábavě, např. zabředneme do hovoru s kamarády, nebo se
věnujeme krásám okolní krajiny, častá je euforie po překonání dílčí překážky, apod. Našla by
se jistě i spousta dalších příjemných příčin. Z těch nepříjemných příčin vyjmenujme
především únavu, vyčerpání, strach, psychický otřes po nějaké havárii, zranění, apod.

302
Ať už je však důvod nesoustředěnosti příjemný, nebo nepříjemný, vždy je to vliv trvající v
čase. Nebezpečí je tím větší, čím déle tento vliv trvá. A pokud zároveň v téže době probíhá
nějaká akce, míra nebezpečí vzrůstá strmě vzhůru!

Příklad 3: Lezci se "zakecali" na jistícím stanovišti. Jsou sebejištění, tudíž v tu chvíli nelezou.
Nebezpečí je v tom, že ztrácejí čas, možná je zastihne soumrak dříve, než si plánovali. Pokud
se však zakecají během lezení, kdy jeden natahuje lanovou délku, zakládá postupové jištění,
druhý obsluhuje jistící pomůcku, tak přibývá jedno nebezpečí za druhým. Oproti zakecání na
štandu je zakecání při lezení mnohonásobně nebezpečnější.

Nesoustředěnost je stav, kdy přestaneme pracovat s podstatnými informacemi. Zapomeneme

na ty, které jsme nabyli ještě před akcí, a především přestaneme vnímat ty momentálně
přicházející z okolí při průběhu akce.

Obranou proti ztrátě soustředěnosti je přerušování vlivů, které nás odlákávají od přemýšlení
nad bezpečností. Jakmile máme pocit, že jakákoliv činnost, která nesouvisí s bezpečností, trvá
trochu delší chvíli, je nutno mobilizovat snad všechnu svou vůli, a jakoby se "probudit". Je to
vskutku podobné tomu, jako když se člověk brání spánku. Po "procitnutí" je záhodno se
kolem sebe pořádně rozhlédnout, a získat rychle informace z okolí, a hledat, co kde může
selhat. Chvíle nesoustředěnosti napravujeme opětovným sběrem informací - a vymýšlením
katastrofických scénářů. A o těch bude řeč v jedné z dalších částí.

Řády náročnosti
Klíčem k pochopení důležitosti tohoto problému je přijetí vnímání rozdílu mezi pojmy
"obtížnost" a "náročnost".

Obtížnost je vyjádření toho, že nějaký horolezecký výstup má ve svém průběhu místo, jehož
překonání činí potíže. Míru této obtížnosti je možné sdělit pomocí klasifikačních stupňů
obtížnosti. Asi nejznámější klasifikační stupnicí je stupnice UIAA. Řekněme že libovolná
cesta je oklasifikována jako VI+. To znamená, že v cestě je místo obtížné VI+. Ovšem stupeň
obtížnosti nijak nevyjadřuje, jak je cesta dlouhá, či jak je dlouhý právě onen úsek
oklasifikovaný VI+. Nesděluje nám ani nic o lokalitě, kde se cesta nalézá. Obtížnost tak
můžeme jednoduše chápat jako bod, místo, jehož překonání vyžaduje nějakou dovednost,
většinou pohybově-gymnastického charakteru.

Naproti tomu náročnost vyjadřuje to, že nějaký horolezecký výstup je celkově nepříjemný,
často vyčerpávající, ne-li přímo deptající. Zjednodušeně tak můžeme náročnost chápat jako
úsečku, jako vyjádření míry vzdorovitosti celé cesty vůči naší snaze ji překonat.

Můžeme tedy mít velmi krátkou cestu (např. jen 10 m), která je na skále v sousedství
parkoviště, jejíž obtížnost je IX+, ale náročnost je minimální. A opačně můžeme mít cestu, na
níž nejvíce obtížné místo je za pouhých II-, ale cesta je dlouhá 3 km, v průběhu cesty neustále
převažuje ona obtížnost II-, cesta se nalézá v pohoří ve velké nadmořské výšce, je orientačně
nepříjemná. Náročnost takové cesty je velká.

Jak známo, horolezectví se dělí na mnohé disciplíny (bouldering, skalní lezení, vysokohorské
lezení, atd.). V rámci každé disciplíny je možno pomocí klasifikace určit, který výstup je lehčí
a který obtížnější. Rovněž v rámci jedné disciplíny jsou výstupy méně a více náročné, což jde
relativně snadno porovnat.

303
A nyní se dostáváme k důležitému. Porovnání náročnosti výstupů z různých jednotlivých
disciplín. Abychom toho byli schopni, je třeba si určit nějakou metodu, kterou se bude
náročnost poměřovat napříč všemi disciplínami. Už ze slova "náročnost" lze usoudit, že je to
jakási vlastnost, díky níž jsou na nás kladeny nějaké nároky. Chceme-li tedy poměřit
náročnost nějakých dvou zcela si nepodobných výstupů, musíme si položit otázku: "Jaké
nároky tento výstup na mne klade?". Hodnotit je třeba potřebu fyzických sil, množství
nutného vybavení pro vykonání výstupu, časovou délku výstupu, klimatické poměry,
přístupnost vlastní lokality, kde se výstupová trasa nachází, apod.

Na základě těchto kritérií lze horolezeckou scénu rozdělit na jakési zóny, řády náročností.
Přičemž pak platí, že velký skokový přechod z nižšího řádu náročnosti do vyššího řádu je
nebezpečný.

Na první pohled se zdá, že uvedené musí být každému jasné, a jedná se o zbytečné řeči. Jistě -
některá porovnání jsou do očí bijící, např. srovnáme-li náročnost nějakého boulderingového
výstupu s výstupem na Mont Blanc, je snad všem lidem jasné, že výstup na Mt.Blanc je
náročnější. Taky nikdo, kdo míří na Mt.Blanc, se na výstup nepřipravuje tak, že intenzivně
boulderuje.

Bohužel však jsou některé "styčné plochy" mezi dvěma řády náročnosti, které jsou soustavně
podceňovány, a mnohé nehody jsou toho smutným dokladem. Jsou to:

• přechod z umělé stěny na přírodní skálu bez fixniho jištění, kde je třeba se jistit
vklíněnci nebo smyčkami (např. pískovce)
• ze skal či skalek do hor; přičemž, a to je důležité si uvědomit, se v horách nemusí
jednat přímo o horolezecké výstupy, ale o pouhou vysokohorskou turistiku
• přechod ze "suchého" prostředí do prostředí sněhu a ledu

Příklad: Někdo začne s lezením na skále za městem. Je talentovaný, jde mu to. Brzy začne lézt
cesty vysoké obtížnosti, někdy i té nejvyšší. Na skalách přichází do styku se sedacím úvazem,
lezačkami, lanem, magnéziem, expreskami a karabinou s osmou. Cesta na skále mu klade
odpor, na jehož překonání stačí mít tuto výzbroj, jen určité vědomosti, a pak svou obratnost a
sílu. Nyní tentýž člověk přejde do horského prostředí, kde má vykonat pěší pochod po úzkém
hřebeni, jsou tam časté ukloněné travnaté úseky, půda je navlhlá po nedávno roztátém sněhu.
Co z toho, co doteď na skalách používal a poznával bude potřebovat? Málo, až skoro nic.
Náhle je takový člověk konfrontován s jakýmsi bahnitým slizem, na který když šlápne nohou,
tak ujíždí dolů. Když se chce zachytit rukama, tak vše, co vypadá jako kus skály se ukáže být
volným kamením zasazeným do toho děsivého štěrkovitého bláta. Pohled na onoho člověka
nebude v tu chvíli ani trochu příjemný.

Tady se nabízí protiargument: A když přeneseme toho vysokohorského turistu pod sportovní
lezeckou stěnu a postavíme ho pod cestu VI+, co z toho, co zná v horách, bude tady
potřebovat? Vždyť nemá lezečky, ale pohorky, místo expresek jen holé karabiny, sice má
smyčky, ale ty na téhle skále ani nezaloží! Vždyť na to lezení není vybaven, jeho případný
výstup bude rizikem! Nepřechází on také z nižšího řádu do vyššího? - Taková argumentace
však ukazuje na nepochopení problému, respektivě na neznalost vysokohorské turistiky. Při
vysokohorské turistice se totiž také občas leze, ale opravdu jen občas, a krátké úseky a ve
snadných obtížnostech, tak maximálně do II+/III-. Na těchto úsecích si vysokohorský turista
uvědomí, jak je lezení pohybově-gymnasticky náročné. Mnohdy na nezdařených pokusech si
ověří, že jeho kondice neumožňuje lézt těžší úseky, a získá tak respekt a schopnost správného

304
odhadu. Když by pak byl "přenesen" pod sportovní lezeckou stěnu, bezpečně by poznal, že na
něco nemá, a naopak tu svou II+ by si na té sportovní stěně slezl klidně i v těch pohorkách.
Naproti tomu sportovní lezec je na hřebeni hor při pěší chůzi opravdu v terénu, který na
sportovních stěnách neměl, a nemohl si ho osvojit, a nemůže se mu vyhnout!

Nemá cenu být přehnaně korektní, někdy je třeba věci říkat otevřeně. Velkou potíží při
přechodu z nižšího řádu do vyššího je lidská pýcha, samolibost. Někteří lidé si rychle
navyknou, že někde patří mezi úspěšné (machry), a nedokáží se této glorioly na čas vzdát.
Nedokáží si přiznat, že se změnily vnější podmínky, a věci se mají jinak, něž byly dříve.
Motoristé by řekli: Neumějí před zatáčkou ubrat plyn.

Jak tedy postupovat správně? Předpokladem je, že člověk je soudný, a ví co dělal, a i ví, co
bude dělat. Musí si v mysli porovnat rozdíly mezi tím, co do teď provozoval (a co už umí), a
tím co bude dělat. Musí si uvědomit rozdíly, a to i ty malicherné. A pak použít všechnu svou
inteligenci, aby porovnal co z nové zóny, kam se chystá, klade jaké nároky. Porovnáním s
tím, co dělal dosud si odvodit, zda přechází do řádu vyšší náročnosti či ne. Jestliže se jedná o
přechod do vyšší náročnosti, tak okamžitě zmoudřet a přestat mít tzv. "velké oči". V nové
zóně je nutno začít s jednoduššími výstupy a postupně se seznamovat s novými záludnostmi.
Je-li člověk při vstupu do zóny vyššího řádu náročnosti bez doprovodu zkušené osoby, nelze
než doporučit, aby jako první výstup nebo túru podnikl opravdu tu nejjednodušší, která se
nabízí. Případná překvapení pak nebudou tak hrůzná.

Katastrofický scénář
Fantazie je úrodou myšlení. Chceme-li zažehnat nějaké nebezpečí, je prvotní nutností jej
odhalit. To je logické, a snadno se to řekne. Ale jak na to? Jednou z možností je neustále
vymýšlet katastrofické scénáře, v nichž se nám děje jedno selhání za druhým, a my
vymýšlíme účinná protiopatření.

Když pak opustíme svět naší fantazie a vstoupíme do reálu, tak vymyšlená protiopatření
realizujeme preventivně předem, a až určitá věc selže (jinými slovy - něco se nepovede, to se
stává), tak budeme v klidu - potřebné protiopatření už totiž bude hotové.

Příklad 1: Lezec již doleze nahoru na úzkou sklaní polici, kde je jedna skoba, od které chce
dobrat druholezce. Je dobré začít fantaskní představou "Teď omdlím a praštím sebou na zem.
Co se stane?". Odpověď je zřejmá. Spadnu ze skalní police dolů. Abych nespadl, musím se
přivázat ke skobě, čili zřídit si sebejištění. Provedeno, hotovo. No jo, ale až omdlím a zůstanu
viset v sebejištění, tak mi proklouzne lano ven z jistící pomůcky a druholezec se zřítí dolů. Aby
se to nestalo musím zde svůj horní konec lana nechat na sobě navázaný, aby k vyvléknutí z
jistící pomůcky nedošlo. Provedeno, hotovo. Může ještě něco selhat? Hm, ta skoba je ale
rezavá, a jak čouhá ven, jakoby byla povysunutá... Když druholezec odsedne, tak se skoba
vytrhne a mě to strhne dolů! A to se nestane, když vedle bude druhé jištění, které úlohu držení
převezme. Čili provést zálohování jistícího stanoviště. Provedeno, hotovo. A tak stále dál...

Ve vymýšlení možných nehod a selhání můžeme být až děsivě důslední, a pak člověk není
mnoho vzdálen od přesvědčení, že marná snaha, jednou se zřítit musí každý, neboť není
možno mít nekonečnou zásobu např. materiálu na to, aby se dala uskutečnit všechna potřebná
protiopatření.

305
Netřeba propadat zoufalství. Jednak vše je věcí pravděpodobnosti. Pokud jsme poctivě
vybaveni pořádným horolezeckým materiálem a provedeme zálohování nejexponovanějších
bezpečnostních opatření, tak je velmi nepravděpodobné fatální selhání. To za prvé, abychom
se utěšili.

Za druhé nás myšlenka na pád až na zem dovede k úvaze: "Kam to vlastně dopadnu?" I když
to zní už dost beznadějně, byla to pro řadu lidí spásná myšlenka, tak říkajíc na poslední chvíli.

Příklad 2: Lezci A a B sestupují volným lezením dolů snadnou, ale členitou stěnou. Dostanou
se nad skalní schod vysoký 4 m. Nabízejí se dvě trasy. Jedna vede po pevné, suché kompaktní
skále zleva. Pod levou částí skalního schodu je však propast. Druhá možná trasa vede vpravo
koutem, který je mokrý, povrch skály je slizký. Pod koutem je malý kotel vyplněný nasypaným
kamením a štěrkem. A jak to dopadlo? Zatím co lezli dolů, A vlevo a B vpravo, tak se ve stěně
nad nimi uvolnilo kamení a ojedinělé kameny je zasáhly. První lezec A lezoucí vlevo se zřítil
do propasti, zatímco druhý B spadl 3 m dolů do kamení a jen si narazil nohu a odřel ruce.

Nebezpečí odjinud
Všichni to známe - očekáváme ránu z téhle strany, a ono "Bum!", rána přiletěla úplně z
opačné strany. A o tomto principu je tato část.

Jednou z vlastností člověka je to, že je sebestředný. Jaksi automaticky předpokládáme, nebo si

aspoň namlouváme, že centrum toho dění, o které máme zájem, je okolo nás, a to podstatné se
děje v naší době.

Tuto představu si pak neopatrně bereme sebou i do malého prostředí jediné horolezecké akce.
Je poměrně dost lidí, kteří berou bezpečnost v horách vážně. Věnují ji pozornost. Mají
moderní a kvalitní výzbroj a výstroj. Když se navazují na lano, tak soustředěně a pečlivě. Jistí
vzorně. Ale v životě je nenapadne se podívat k obloze. Pak by si možná všimnuli, že na
obzoru se začínají kupit bouřkové mraky. Že se něco děje, si všimnou, až když je zahalí mlha.

Příklad 1: Dvojice horolezců postupuje po ledovci na dně doliny. Jsou vzorně navázáni na
lano, jistí se, na laně jsou udělány brzdící uzly, dokonce mají tlumiče pádů. Cepíny a mačky
mají od nejlepších firem. Zdatně se vyhýbají skrytým trhlinám, dobře se orientují. Je zataženo
nízko ležící oblačností. Již 100 m nad jejich hlavami je mlha. Vrstva mlhy je tlustá 300 m, tedy
víc jak čtvrt kilometru. Slunce dolů nepronikne, je šero a chladno. To zpevňuje povrch
ledovce, možné ledovcové mosty přes trhliny dobře drží. Okolní štíty se tyčí 800 m vysoko nad
dno doliny. Tedy od cca 400 m nad dnem doliny je jasno, inverze. Slunce se opírá do
sněhových svahů hor. Za chvíli se tudy zřítí obrovská lavina, která smete vše, co se jí postaví
do cesty.

Výše byl v textu uveden tento příklad. Vraťme se k němu.

Případ 2: Lezci A a B sestupují volným lezením dolů snadnou, ale členitou stěnou. Dostanou
se nad skalní schod vysoký 4 m. Nabízejí se dvě trasy. Jedna vede po pevné, suché kompaktní
skále zleva. Pod levou částí skalního schodu je však propast. Druhá možná trasa vede vpravo
koutem, který je mokrý, povrch skály je slizký. Pod koutem je malý kotel vyplněný nasypaným
kamením a štěrkem. A jak to dopadlo? Zatím co lezli dolů, A vlevo a B vpravo, tak se ve stěně
nad nimi uvolnilo kamení a ojedinělé kameny je zasáhly. První lezec A lezoucí vlevo se zřítil
do propasti, zatímco druhý B spadl 3 m dolů do kamení a jen si narazil nohu a odřel ruce.

306
Lezec A se až příliš zaměřil na nebezpečí plynoucí z neudržení se na skále. Očekával
subjektivní nebezpečí, a proto volil trasu po pevné skále, kde se dalo dobře postupovat.
Ovšem projevilo se objektivní nebezpečí - pád kamení. A v takové situaci už jeho pozice
nebyla výhodná.

Řešení těchto záludností je v rozšíření metody katastrofických scénářů. Musíme se zamyslet i

nad vzdálenými zdroji nebezpečí, především zdroji objektivního nebezpečí. Jelikož místa
vzniku těchto nebezpečí se mohou nalézat mimo náš obzor, musíme vyhledávat o nich
informace, je-li tato možnost (např. předpověď počasí). A poté opět si představit, co se stane,
až katastrofa začne působit. Následně vymyslet protiopatření, a to rovnou preventivně
zakomponovat do plánu své činnosti.

Pro a proti, a co za co
Jako každá činnost, je i horolezectví neustálým řešením problémů. Ke vší smůle, na jeden
problém máme vždy několik možných způsobů řešení, přičemž každý způsob řešení má
nějaké své výhody, ale i nevýhody. Tento spor se může týkat jak množství nějakého
materiálu, tak i různých metod konání. Zjistit, jaký způsob řešení v danou chvíli je ten
nejlepší, to je věčné trápení.

Příklad: Lezec se chystá na výstup skálou. Ve skále jsou občas skoby jako fixní jištění, ale
mezery mezi nimi jsou velké. K dojištění je potřeba vklíněnce. Lezec má dvě možnosti: 1.Vzít
si velké množství vklíněnců - výhoda: bude se moci často jistit a bude mít na výběr široké
spektrum různých typů vklíněnců, - nevýhoda: materiál je těžký a jemu se hůře poleze,
materiál mu bude překážet při pohybu, dříve se vyčerpá; 2.Vzít si málo vklíněnců - výhoda:
poleze se mu zlehka, - nevýhoda: bude mít málo postupových jištění.

Je jasné, že nejlepším řešením by bylo, aby si lezec vzal jen tolik vklíněnců, kolik je skutečně
potřeba - tzn. optimální množství. To však vyžaduje mít dopředu přesné znalosti o tom, jak
cesta vypadá, jaké jsou ve skále pukliny pro založení vklíněnců, kolik takových možností pro
založení ve skále se nabízí a kolik jich lezec vzhledem ke své výkonnosti bude potřebovat.
Pokud jsme ale cestu již dříve nelezli, nebo nám tyto informace nikdo neposkytne, tak se toto
nikdy dopředu nedozvíme.

Proto je nutno provést sběr informací. Jak už bylo výše v textu řečeno, čím více informací se
nám podaří zjistit k danému problému, tím větší je šance docílit správné myšlenky - zde
optimálnímu řešení problému. Pokud se nám nedaří informace získat, jsme v zapeklité situaci
a jsme nuceni jednat na základě přenesené zkušenosti (podobný zážitek z minulosti), nebo
více či méně nahodilého odhadu.

A jak při tom postupovat? Těžko dávat rady. A upřímně řečeno, ono to ani úplně přesně v
takové nepříjemné situaci stanovit nejde. Bez informací se mnoho dělat nedá. Zpravidla pak
při akci je něco zbytečné a něco jiného nám chybí, nebo se nevykonává. Jde jen o to, aby
těchto "nedorazů" nebylo moc, a aby nás to neohrozily. Zde je pár pravidel, které tomu
pomůžou:

Mírný nadbytek je menším zlem, než nedostatek. Hovoří se o tzv. bezpečnostní rezervě. Jde-li
o to, kolik vzít materiálu nebo zásob, tak po plánovací úvaze nad sebranými informacemi
přidáme ještě trochu navíc, než kolik se jeví optimální jen na základě informací. Nebo máme-

307
li zvolit nějaký postup, tak poté, co zhodnotíme dostupné informace, zvolíme ještě o
pomyslný stupeň opatrnější postup, i když bude trochu pracnější.

Paradoxní nebezpečí - Jestliže jsme měli nedostatek informací a tápali jsme v nejistotě, a
vzali jsme si preventivně více materiálu, nebo jsme zvolili bezpečnější (a tím i možná
pracnější) metody, je možné, že během akce začneme poznávat, že jsme to s opatřeními
neúměrně přehnali, a množství materiálu nebo složitost metodických postupů nás brzdí či
stěžuje postup. Paradoxně se tak díky snaze o bezpečí můžeme dostat do nebezpečí, např. tím,
že nás kvůli pomalému postupu ve stěně zastihne tma, nestihneme opustit náročný terén před
příchodem špatného počasí, apod. Ale nic nám přeci nebrání výstup přerušit. Nikde není
stanovena nutnost, že hned první pokus o výstup má vyjít. Některé výstupy nebo výpravy jsou
prostě průzkumného charakteru. Na nich se poučíme, a příště už budeme mít výbavu nebo
postupy zvolené optimálněji.

Zvláště při hodnocení nějakých dvou metod, které slouží k dosažení téhož cíle, je dobré si
pomoci při rozhodování tak, že si pro každou metodu představíme tabulku se dvěma sloupci.
Do jednoho sloupce dáváme "výhody", do druhého sloupce "nevýhody". Vyjde nám tak
vzájemná bilance výhod a nevýhod při jedné i druhé metodě. Poté ještě je nutno uvážit
vážnost jednotlivých argumentů. Vyloučíme všechny výhody, které nemají žádný vztah k
bezpečnosti. Tak vyloučíme argumenty, které jen podporují lenost. Nu a bilance zbylých
argumentů nám už snad trochu napoví, co je výhodnější pro bezpečnost a co ne. Sice to je
velmi jednoduchý způsob uvažování, ale lepší než jednat bezmyšlenkovitě a spoléhat na
šťastnou náhodu.

Cíl, cesta a čas

Vrchol není cíl

Často bezděčně říkáme, že naším cílem je vrchol hory, věže, apod. I když to každý ví, je
dobré znovu připomenout - vrchol je jen polovina cesty. Ještě zbývá návrat. Skutečným cílem
při akci tak je zem, chata, základní tábor, potažmo domov.

Vrchol, zvláště v horách, je ke vší smůle to nejvzdálenější místo od civilizace. Na vrcholu

jsme nejopuštěnější. Dokud je pěkné počasí, spousty sil, tak si to tolik neuvědomujeme. Ale
kdo zažil dosažení vrcholu za již špatných klimatických podmínek, vyčerpán a prochladnut,
ten už ví, jak skličující místo to dokáže být.

Není proto záhodno, aby horolezec po dosažení vrcholu byl na kraji sil. Jestliže je vrchol
pomyslnou polovinou cesty, tak i naše síly musejí být na vrcholu vyčerpány maximálně z
poloviny. Na to je nutno myslet již při plánování túry.

Túru můžeme rozdělit na dvě části - výstup a sestup. Jak výstup, tak sestup mají nějakou svou
obtížnost a náročnost. Podle toho si musíme sestavit časový plán, a udělat odhad úbytku sil
během cesty. K výsledku pak nutno přičíst určitou rezervu. Není dobré mít vše propočítané
tak, že po návratu do chaty jsme na padnutí. Musíme myslet na to, že se během cesty něco
zkomplikuje, a my budeme potřebovat více času a sil.

Proměna cesty v čase

308
To, že jdeme vytrvale k cíli, svědčí o naší cílevědomosti. Ale nezaručuje to, že jdeme po
správné cestě.

Cíl je jen jeden, a bývá předem daný a neměnný. Naproti tomu správná cesta k cíli se může v
některých situacích měnit v průběhu času. Toto je markantní zvláště v horách, kde díky
extrémním klimatickým podmínkám dochází v průběhu času k radikální přeměně prostředí.

Příklad 1: Chata v sedle. Nad sedlem se tyčí štít, jehož JZ úbočí protíná výrazný žleb vyplněný
ledem. Nad žlebem je kotel vyplněný ledem a kamením. K závěru noci a ráno je všechen led
zmrzlý, ještě dopoledne je toto úbočí ve stínu. Kolem poledne již začínají do žlebu dopadat
první sluneční paprsky. Led začíná slabě tát, první praménky vody začínají strhávat první
kamení. Odpoledne ve žlebu zurčí voda, padající kamení zde připomíná kanonádu. Horolezci,
kteří z chaty vyrazili ještě v noci a žlebem vystoupili k ránu, udělali dobře. Ti, jenž vyspávali
na chatě, a do žlebu nastoupili dopoledne (ještě za stínu), a později zde byli zastiženi
oteplením, zažili krušné chvíle.

Díky střídání dne a noci můžeme říci, že vždy a neustále dochází a bude docházek ke
klimatickým změnám. Když k tomu přidáme všechny atmosférické děje, máme zaděláno na
pěkný cirkus. Není možné v takovém prostředí očekávat, že vždy bude bezpečná cesta vest
jednou a toutéž trajektorií.

Příklad 2: Sklaní stěna štítu proťatá komínem, ve kterém vede populární výstup. Cesta je na
jistících stanovištích opatřena nýty, sem tam je nýt i jako postupové jištění. Vše se zdá být
bezpečné. Horolezci jsou při výstupu zastihnuti deštěm. Komín, který je terénní depresí
(prohlubní), do sebe začíná sbírat vodu stékající po skalních stěnách. Brzy tudy teče potůček,
pochvíli již malý vodopád. Horolezci musí urychleně z komínu vytraverzovat ven, a výstup
dokončit vně komínu v jiném, pro ně neočekávaném terénu.

Proměnlivý obzor

Člověk instinktivně tíhne k tomu, považovat detailnější pohled za přesnější, podrobnější.

Například máme-li si prohlédnout nějaký neznámý předmět, nejprve si ho prohlédneme jako
celek, zhodnotíme k čemu asi slouží, a teprve pak se zaměříme na detaily, např. nápisy
drobným písmem, apod. Máme tak z každodenního života zažité nejprve pochopit celkovou
souvislost, a pak od detailního pohledu očekávat upřesnění.

Tento zažitý postup však přestane fungovat, ztratíme-li možnost operativně střídat celkový a
detailní pohled. A tuto možnost ztrácíme všude tam, kde jsme nuceni posuzovat předměty
obrovských rozměrů, kde přemístění v prostoru, což je nutné pro střídání celkového a
detailního pohledu, trvá dlouhé časové údobí. Tehdy zanikne vztah mezi celkem a detailem, a
samotný detail je nám neurčitou jediností, která není ukotvená v souvislosti.

Vše pochopíte, když si uděláte pokus. Jistě máte na zdi pokoje nějaké obrazy nebo plakáty.
Stoupněte si s odstupem od zdi, a představte si trasu, která kličkuje v mezerách mezi různými
obrazy od podlahy až ke stropu. Z odstupu zároveň vidíte jak dolní obrazy, tak i ty nahoře u
stropu, vidíte celý průběh trasy, je vám jasné, kde se trasa stáčí doprava a doleva. Tak - a teď
jděte těsně ke zdi, přimáčkněte si obličej až na omítku a koulejte okem ve snaze dohlédnout
na horní obraz u stropu. Pokud vám to přijde marné, tak si buďte jistí, že stejně marné je
vyhlížet uprostřed obrovské stěny horského masívu, kudy vede cesta k vrcholu.

309
Při výstupu stěnou hory vidíme jen část stěny v našem okolí. Pokud zrovna nelezeme výrazný
komín nebo hřeben, velmi se ztrácí schopnost posoudit naší polohu v rámci celé stěny.
Abychom si udrželi schopnost se ve stěně orientovat, musíme se na to připravit již dopředu.
Již při příchodu pod stěnu, ještě když máme výhled z dálky, si zrakem projdeme naší
zamýšlenou trasu, a věnujeme pozornost nápadným útvarům ve stěně v okolí naší trasy (např.
markantní převisy, plochy odlišně zbarvené horniny, výrazné komíny a spáry, vrcholy pilířů,
terasy, apod.). Zapamatováváme si, u kterých útvarů budeme jak měnit směr apod. Kdo si
není jistý svou pamětí, ať si klidně udělá náčrtek tužkou! Poté, když se cestou k nástupu ke
stěně přibližujeme, pravidelně vzhlížíme vzhůru a znovu a znovu si procházíme zrakem
jednotlivé útvary ve stěně a zaznamenáváme si proměny jejich tvarů s tím, jak se mění náš
úhel pohledu proto, že se přibližujeme. Postupně nám ty horní mizí z dohledu, a když jsme u
nástupu, vidíme tak nanejvýše první lanovou délku. Od této chvíle se budeme orientovat
podle paměti, s tím, že k dispozici nám bude pohled vždy jen na některý útvar ve stěně, a my
budeme pouze v paměti moci určit, kde se to vlastně nacházíme a kudy máme pokračovat.

Samozřejmě mnohé se změní v náš prospěch, máme-li sebou knižního průvodce s náčrtem trasy nebo s
fotografií. Ale popravdě řečeno, ne vždy to pomůže, záleží na tom, jak šikovně je obrázek nebo fotografie
udělaná. Rozhodně je dobré orientaci po paměti dělat souběžně, aspoň pro kontrolu, zda nás informace z
průvodce vede správně.

Podobně nás proměna obzoru může překvapit v momentě, kdy nás zahalí mlha. Člověk
pohybující se v terénu podvědomě využívá k orientaci vzdálené objekty (hory, horská sedla,
apod.). Po zahalení mlhou však tyto již nevidíme. Dohlednost se zredukuje například jen na
40 m. Pokud nedisponujeme navigačními prostředky (buzola, GPS,...), tak nám nezbývá, než
se orientovat podle objektů pouze v 40 metrech okolo nás. Proto je pro případ nuceného
návratu záhodno si během ještě dobré viditelnosti všímat i objektů blízko naší cesty, jako
jsou větší kameny podél cesty, trhliny v ledovci, apod., abychom byli schopni při návratu je
poznat, vzpomenout si na ně a podle nich se zorientovat.

Kudy dál?

Častá otázka. Jako při každém pohybu v prostoru se i při horolezectví stane, že člověk
zabloudí. Není to příjemné, zvláště v rozlehlých stěnách horských štítů je to poměrně
zapeklitá situace. Ale netřeba propadat zoufalství. Zde je několik rad.

Tip 1: Jestliže nevíte, kudy lézt dál, knižní průvodce nic nenapovídá, v terénu nejsou žádné
stopy, a možnost ústupu je krkolomná, tak jste v podobné situaci, jako prvovýstupce. Ten
když cestu "dělal", taky nevěděl, jak dopadne, když se vydá tam a tam. A přesto tu cestu
nakonec vylezl. Je s podivem, jak často zabírá, když si ve stěně člověk řekne: "Kdybych tu
cestu dělal já, tak bych lezl tudy". Není to zaručená metoda, ale ve většině případů to vyjde.

Tip 2: Hledejte stopy předchozích výstupců. Nejprve hledejte kamenné mužíky. Pak skoby
nebo smyčky ve skále. Ošahanou nebo ohlazenou skálu v místech chytů a stupů. Ve skalních
puklinách a proláklinách naházené rezavé plechovky, na místech vhodných ke štandování
típnuté vajgly od cigaret. V létě si lze všimnout škrábanců na skále v místech stupů pro nohy.
To je pozůstatek po zimních průstupech, kdy lidi měli na nohách stoupací železa. V zimě lze
na sněhu spatřit v řadě za sebou několik sloupků či pahýlů vytvarovaných ze sněhu
vzdálených od sebe na délku kroku. Jsou to větrem vypreparované lidské stopy. Tlakem nohy
se totiž sníh stlačí, poté vítr okolní kyprý sníh odfoukne a na povrchu se objeví sloupky
stlačeného sněhu.

310
Tip 3: Pozor na dvakrát vychozené cesty. Někdy narazíme v terénu na nečekaně dobře
vychozenou pěšinku. Jdeme po ní, a po čase dojdeme k nepřekonatelné překážce. Musíme se
vrátit, a hledat správný směr cesty. A nechápeme, proč tam ta dobře vychozená pěšina byla.
Inu - je tam, protože ji každý dvakrát vyšlápne, jednou cestou tam, podruhé cestou zpět. Tak
jako my. Zatímco tu správnou variantu pak každý projde už jen jednou. Takže ta mylná stezka
je prošláplá více a lépe.

Tip 3: Občas se ohlédněte. Zvláště na místech, kde měníte směr trasy. To proto, aby až se
budete vracet, protože jste šli špatně, jste měli možnost terén poznat a vrátit se stejnou trasou.

V správný čas na správném místě

Staré pravidlo horalů praví: "V horách se spěchá tak, že se vyrazí na cestu brzy!" Nejde o nic
jiného, než o to, být na správném místě ve správný čas. Jak už bylo na začátku této části
řečeno, správná cesta k cíli je někdy při horolezectví proměnlivá v čase. Co je správné ráno,
může být odpoledne pitomostí. Bohužel si to mnozí lidé uvědomí až při pochodu, na který
vyrazili pozdě, a ve snaze stihnou správné místo a čas, začnou neúměrně spěchat.

Při horolezectví je nutné často kontrolovat situaci - sledovat vývoj počasí, orientovat se v
terénu, kontrolovat bezpečnostní opatření (stav uzlů, jištění osazeného ve skále, apod.). To
vše vyžaduje čas. Spěcháme-li, je zákonité, že čas vyhrazený kontrole zkracujeme. Přeci
každého musí napadnout, že se tím zvyšuje nebezpečí.

Rychlá nejistota nebo jisté nebezpečí?

Dodržování všech bezpečnostních opatření potřebuje svůj čas. Ovšem nesmíme však
zapomínat, že pobyt v horolezeckém terénu není ze své podstaty až tak bezpečný. Ono totiž
též protichůdně platí, že čím déle se v terénu nacházíme, tím více vzrůstá možnost působení
nějakého nebezpečí. Otázka tedy stojí, jak moc se věnovat bezpečnostním opatřením v situaci,
kdy setrvávání v terénu sebou přináší nebezpečí. Poznáváte to? Vracíme se k principu "pro a
proti, a co za co", kde ale je podstatným činitelem čas.

Příklad 3: Horolezci postupují stěnou, a musejí překonat dlouhé ukloněné sněhové pole.
Ovšem nad sněhovým polem vyúsťuje kotel, ze kterého relativně často padají kameny mající
velký rozptyl dopadu. Sněhové pole je tak velké, že při jištění lanem by bylo nutné zbudovat
uprostřed pole jistící stanoviště. Mají se horolezci jistit lanem a být na jistícím stanovišti
dlouhou dobu vystaveni možnosti zásahu kamenem, anebo se mají vydat přes pole postupně
každý sám bez jištění a rychle jej přelézt, čímž minimalizují pravděpodobnost zásahu?

Odpověď není jednoduchá, a je zřejmé, že každý podobný případ se bude muset řešit
individuálně. Pokud by v našem případě byli zúčastnění lezci spíše skalní experti, a s
pohybem po sněhu by nebyli tolik jistí, byl by hazard volit nejištěný postup. Správným
řešením v takovém případě je ústup! Jako se klín nedá vytlouci klínem, tak nemůžeme jedno
zjevné nebezpečí odstraňovat dalším nebezpečím.

Spojité nádoby - Celý problém je možno si představit jak tři spojité nádoby, válce naplněné
kapalinou. První válec obsahuje bezpečnostní opatření, druhý válec obsahuje čas, a třetí válec
činnost. Pokud stlačíme obsah prvního (omezení bezpečnostních opatření) a druhého
(zkrácení času) válce dolů, tak nám kapalina ve zbylém válci stoupne nahoru = vzroste nárok
na činnost (musíme být perfektně schopni činnosti, musíme to umět!). Všechna naše

311
bezpečnost se přelila do bezchybné činnosti. Pak, až ta situace nastane, položte si v duchu
otázku - "Jsem opravdu tak dobrý v téhle činnosti?" Nelžete sami sobě, jde o váš život.

Past - aneb není cesty zpět

Nejpřirozenější ústupovou cestou je prostý návrat tou samou cestou, jako jsme přišli. Protože
ale se cesta může v průběhu času změnit, může se stát, že se cesta za námi uzavře. Výše v
textu byl uveden jeden příklad, na kterém to lze dobře ilustrovat:

Příklad 1: Chata v sedle. Nad sedlem se tyčí štít, jehož JZ úbočí protíná výrazný žleb vyplněný
ledem. Nad žlebem je kotel vyplněný ledem a kamením. K závěru noci a ráno je všechen led
zmrzlý, ještě dopoledne je toto úbočí ve stínu. Kolem poledne již začínají do žlebu dopadat
první sluneční paprsky. Led začíná slabě tát, první praménky vody začínají strhávat první
kamení. Odpoledne ve žlebu zurčí voda, padající kamení zde připomíná kanonádu. Horolezci
správně vyrazili ještě v noci a během časného rána prostoupili žlebem nahoru. Pokud ale
později výše ve stěně narazí na obtíže, které nedokáží překonat, jsou chyceni v pasti.

Ovšem pasti nemusí být jen produktem změny prostředí v čase. Jsou i stálé pasti, které jsou v
terénu vždy.

Přiklad 2: Horolezci lezou stěnou zprava doleva ve vodorovném traverzu. Do cesty se jim
postavila jako překážka hladká skalní plotna. Po pravém okraji plotny vedou sklaní stupně
nahoru nad střed plotny. Po nich jeden z horolezců vystoupí nahoru a ukotví zde lano pro
kyvadlový traverz. Poté kyvadlovým traverzem překonají hladkou plotnu. Následně stáhnou
lano dolů (podobně jako se dělá po slaňování) a lezou dále. Výše ve stěně však jsou obtíže
nad jejich síly a oni se rozhodnou pro návrat. Sestoupí opět k plotně, při sestupu k jejímu
levému okraji. A ouvej. Zleva žádné stupně umožňující snadné dosažení horního okraje plotny
nejsou, lano pro kyvadlový traverz nelze osadit. Horolezci jsou v pasti.

Rovněž není důvod, aby se pasti vyskytovaly jen v démonickém prostředí hor. Setkat se s
nimi můžeme i na všední skalce, díky čemuž vlastně žádná skalka není všední.

Příklad 3: Lezec vystupuje skálou nahoru, je jištěn zdola. Cesta vede přes výrazný převis. Pod
převisem je osazen stěnový kruh. To je dobré jištění před těžkým místem. Lezec se zde
postupově zajistí. Poté lezec zdárně, i když s vypjetím všech sil, překoná převis. Nad převisem
však skála neumožňuje založit postupové jištění. A i obtížnost je výše už jen těžko
překonatelná. Lezec se chce vrátit dolů - ale obtížný převis nikdy nedokáže slézt. Je v pasti.

Jak tyto pasti předem objevit? Nejlépe opět použít metodu katastrofických scénářů. Již při
plánování výstupu si v jednotlivých úsecích zamýšlené cesty představit: "Tak a tady to
zakončím, a jak se odtamtud dostanu dolů?" A to už neděláme nic jiného, než že vymýšlíme
tzv. ústupovou cestu. Pasti objevujeme pečlivým promýšlením ústupových tras.

Ústupová cesta - Když se plánuje jakýkoliv výstup, musíme myslet vlastně na několik cest.
Jednak na tu výstupovou, dále na řádnou sestupovou, a pak i na ústupovou pro případ, že se
nám výstup nezdaří a budeme jej muset předčasně vzdát. Ústupová cesta může kopírovat
výstupovou trasu (prostý návrat), ale taky může být vedena zcela jiným směrem. Ústupových
cest je někdy potřeba vymyslet několik. Je-li výstup dlouhý, je zřejmé, že ústupová cesta
využitelná v dolní části výstupu nám bude na nic, když už budeme v horní části výstupu. Čili
v závislosti na reliéfu terénu musíme vymyslet několik variant ústupových tras.

312
Příklad 4: Lezec se chytá na výstup stěnou, jím zamýšlená cesta vede přes výrazný převis. Pod
převisem je stěnový kruh. Lezec si představí, že se rozhodne pro návrat ještě pod převisem -
tam je přeci kruh, odtud půjde slanit. Poté si představí, že se bude chtít vrátit z výpadu do
převisu. Je to těžké místo. Jestli to nepřeleze na první pokus, asi spadne. Ale pro ten případ je
tam přeci ten stěnový kruh jako kvalitní postupové jištění. A dokud bude lezec jen nalezlý v
převisu, bude kruh relativně blízko, pád nebude dlouhý. Další úsek je nad převisem - "A co
když skončím tady?" zeptá se lezec sám sebe. Zezdola nevidí ve skále žádné fixní jištění. Že by
tam šel založit vklíněnec? Hmm... nejsou tam pukliny ve skále. Lezec právě objevil možnou
past.

Jak pastem čelit? Tak nejdříve upřímnost - horolezectví není sport, při kterém můžeme říci:
"Končím, vystupuju z vlaku!" Jsou situace, kdy to prostě nejde, nebo to aspoň nejde provést
snadno. Člověk někam naleze, využije k tomu nějaké úsilí, a dostat se pak pryč, to stojí v
lepším případě stejné úsilí. Jistě, jsou cesty vynýtované po 2 m, tam se může prchnou od
jakéhokoliv nýtu. Ale jsou i cesty vážnější (a proto i hodnotnější a cennější), které fixní jištění
nemají. Člověk je v nich jaksi opuštěnější a musí se spoléhat jen na vlastní rozum, sílu a
výbavu. Pokud do takové cesty chceme nalézt, musíme si sami se sebou vyřešit, zda nám to
možné riziko pasti vadí nebo ne. Musíme si přiznat, že to tam možná skončí strašidelným
zážitkem, zraněním nebo smrtí. Vždy můžeme jít na jinou cestu, buď bezpečnější, nebo lehčí.
To není žádná ostuda, jít na lehčí cestu je to nejpřirozenější a nejlepší bezpečnostní opatření.
Odhadnout správně své síly je dobré vysvědčení. Naopak ostudu má ten, kdo se přecení a
naleze do něčeho, z čeho pak musí sundat Horská služba. V horším případě mu ono "ty
troubo" nemůžeme z pietních důvodu říci, protože o mrtvých se má mluvit jen dobře, že.

Přesto když do cesty, kde jsme při plánování odhalili možné pasti, vyrazíme, tak se musíme
dobře připravit.

Pokud se jedná o past, která může vzniknout změnou prostření v čase, tak se při plánování
musíme zaměřit na jevy, které tuto změnu způsobují (např. počasí, klima, vznik lavinového
nebezpečí, apod.). Nutno provést sběr informací, a usoudit, zda je velká nebo malá
pravděpodobnost změny cesty a uzavření pasti. Jestliže je velká pravděpodobnost, že se past v
termínu našeho výstupu uzavře, je lépe vyčkat na příhodnější podmínky. Pokud se past
periodicky uzavírá a otevírá, pak si sebou vzít výstroj na bivak (případně čekání), abychom
bez úhony dočkali opětného otevření cesty.

Pokud se jedná o stálou past, je možné dvojí řešení: 1.Zvýšení úsilí o překonání překážky; Na
skalách sem například patří to, že prostě riskneme vážný pád dolů. Visíme tam v pasti, a až
nám dojdou síly, tak spadnem. Odvážnější skočí, což je vlastně řízený pád. Tyto řešení však
mohou být nebezpečné a v některých situacích i smrtelně. Záleží na konkrétních podmínkách
(charakter pádu, skalnaté výčnělky v dráze letu, vytržení postupového jištění, apod.). Dalším
možným řešením je odhodlat se k výstupu ve stylu "hop anebo trop" (tzv. útěk nahoru). Opět
spíše nebezpečné řešení s velkou pravděpodobností možného pádu. - 2.Nasazením většího
objemu materiálu; Na to musíme myslet už při plánování. Vzít si dostatečný počet jistících
prostředků (skoby, vklíněnce, smyčky). Případně druhé lano, které na patřičných místech, kde
jsme možnou past odhalili, necháme osazené jako fixní pro případ návratu (časté řešení v
traverzech). Jako poněkud brutální metoda je možno si vzít nýty a vrták na jejich osazování
do skály (toto řešení se však uplatňuje spíše v exotických krajích, kde jsou horolezci zcela
opuštěni bez možnosti záchrany, a jde použít jen tam, kde je terén příhodný ke slaňování).

313
Strach z promarněné investice
Tato poslední část bude tak trochu jiná. Dosud jsme se věnovali nebezpečím bezprostředně
spjatých s horolezeckým terénem. Nyní se podíváme na nebezpečí, které nad námi visí jak
temný mrak a před jehož tlakem není úniku. Je to nebezpečí, jehož zdrojem jsme my sami.

Cokoliv v životě děláme, můžeme rozdělit na náklady a výnosy. Celý život se o něco
snažíme, a něčeho dosahujeme. V naší civilizaci se za úspěch, což je důvod ke spokojenosti,
považuje zisk, nebo méně drsně řečeno aspoň trochu kladný přebytek výnosů nad náklady. Za
náklady se považuje práce, dřina. Tu je možno přetvořit na peníze, takže pak náklady
uplatňujeme ve formě placení peněz. Za výnosy se pak považuje buď získání ještě většího
množství peněz, nebo získání předmětu, zajištění nějaké služby, prožití zážitku, splnění
nějakého přání.

Všichni to snad ze života znají - koupíte si v obchodě elektroniku, odnesete si zboží domů,
zapojíte do zásuvky, a ouha, ono to nefunguje. Koupili jste rozbitý křáp! Ten zklamání v tu
chvíli. To pomyšlení, že jste vyhodili kolik peněz a ono to nefunguje! A tak lidé vymysleli
záruční lhůty, opravny, pojišťovny. Snaží se zařídit si to tak, aby měli záruku, že za náklady
obdrží i nějaké výnosy. Není většího utrpení pro člověka dnešní doby, než když se dře a lopotí
s náklady, a pak nemá v podobě výnosů aspoň nějakou smysluplnou protihodnotu. Přiznejme
si, že je to pro nás nesnesitelné. Dlouhodoběji to nikdo nevydrží a začne být vzteklý. A od
vzteku už není daleko k nerozumnému chování.

I dovolená je zboží jako každé jiné. Všechno to cestování, ubytování, stravování stojí peníze.
A čas strávený o dovolené je časem nevyužitým k práci a vydělávání dalších peněz. Dovolená
je prostě také zboží, které nás stojí peníze (náklady). Ale jen proto, abychom peníze utratili, ji
neabsolvujeme. Při dovolené očekáváme zážitky, dojmy (výnosy). Do těch jsme své peníze
investovali.

A tohle snad také všichni znají ze života - Sedíte na horské chatě, po okně stékají kapky vody,
venku je mlha, celý vzduch je nasycen studenou vlhkostí, máte pocit že už i nátělník na vašem
těle je navlhlý. Je vám chladno. Moc lidí tu není, buď odjeli dříve (dobře udělali), anebo tento
týden vůbec s vámi nejeli (udělali ještě líp, dobrý odhad v počasí). Ti teď vydělávají peníze, a
šetří si dovolenou na lepší časy. Zatím co vy proděláváte. Jste na tom hůře než ostatní.

Člověk má mnohdy pěkné plány. Zamýšlí pěkné výstupy, některé i těžké a hodnotné. Ty
kdyby se podařily, páni, to by byl úspěch! Jednak dobrý pocit z vítězství, a ani ten
společenský obdiv není nepříjemný. Lidi v klubu, oddílu by záviděli, a litovali, že tu nebyli. V
zaměstnání by se člověk blýsknul před kolegy exotickými fotografiemi. A místo toho tohle!
Hnusné počasí, špatné podmínky. Ta sžíravá bolest v duši, ten vztek. A od vzteku už není
daleko k nerozumnému chování.

Po dvou dnech marného čekání na lepší počasí člověku začnou téct nervy. Čas dovolené se
krátí. Naděje na obrat k lepšímu zanikla. Co teď?

Nemá cenu pokračovat v popisování nějakého drastického utrpení libovolné bandy tupců,
která si nedokáže odpustit konzumní zážitek, a v touze po něm se zlikviduje. Tento text má
být o tom, co dělat, aby se to pokud možno nestalo.

314
Náhradní program

Když není možno vyrazit na zamýšlený výstup, je dobré dělat něco jiného, při čem se lidé
zabaví. Je třeba náhradní program.

Aby náhradní program plnil svou úlohu, musí být stanoven ještě před začátkem dovolené, a
účastníci akce s ním musejí být srozuměni a smířeni. Z psychologického hlediska je velký
rozdíl, zda je náhradní program určen pod tlakem okolností (tehdy na něj účastnici pohlížejí
jako na nechtěné dítko, jako na neúctyhodnou záplatu). Naopak je-li dopředu oznámen, je to
vlastně součást plánu, takže jeho realizací vlastně konáme to, co bylo zamýšleno (člověk pak
má pocit, že pořád ještě určuje běh událostí).

Náhradní program může být v závislosti na ročním období: lyžování, bouldering, a podle
zařízení chaty třeba turnaj v lezení po umělé stěně, v pink-pongu, kulečníku, stolním fotbalu,
apod. Cena pro vítěze: láhev skotské od poražených. Rozhodně je lepší se poslední den
dovolené probudit s hlavou jak střep, než se kdoví třeba udusit v lavině.

Pokud nejsme vázaní na jedno místo, můžeme se sebrat a opustit pohoří, a jet k moři, nebo do
nějakého atraktivního města.

Náhradní program však nemusí být záležitostí celé dovolené. Často se stane, že špatné
podmínky brání jen určitým túrám, ovšem ke vší smůle těm, které jsme si vyhlédli.

Příklad: Skialpinista stoupá krásně zasněženým svahem vzhůru, potí se, dře jak mezek. Dojde
do poloviny svahu a provede lavinovou sondu, pomocí karty Snowcard vyhodnotí riziko
laviny. Z hodnocení mu vyjde, že svah je mírně lavinézní. Položí si otázku: "Mám stoupat
dále?" Ale buďme si jistí, že si také položí otázku: "A co budu jiného dělat ve zbytku dne, když
se vrátím?" Nakonec začne zpochybňovat výsledky hodnocení lavinéznosti, začne hledat (a
zaručeně najde) argumenty zmírňující nebezpečí. A vyrazí dál...

Mít náhradní program znamená mít ústupovou cestu před svými nejhoršími vlastnostmi. Lhát
je špatné, a kdo lže sám sobě, je nejen špatnej, ale je taky blbej!

Šance na druhou šanci

Čím větší jsou náklady spojené s akcí (popř. dovolenou), tím větší je tlak na to, abychom za
špatných podmínek pro túru udělali ono blbé rozhodnutí a vyrazili vědomě do nečasu.

To se týká hlavně výprav do vzdálených exotických pohoří či oblastí. Se vrůstajícími náklady

na akci totiž je jejím účastníkům jasné, že se jim napříště již nemusí takovou finanční částku
podařit dát dohromady. Nebo na to budou muset delší čas spořit. Toto vědomí opět tlačí
účastníky do neuvážené akce, přesně podle hesla "teď anebo nikdy". Bohužel to často bývá to
nikdy...

Pokud výpravu organizuje nějaký větší horolezecký klub, který členům výpravy na cestu
přispívá finanční částkou, pak je dobré, aby vnitřní pravidla klubu zaručovala, že se část lezců
z výpravy neúspěšné kvůli počasí nominuje do nové výpravy příští rok. Lidi to ovlivní,
začnou spekulovat, že něž jít riskovat, je lepší se vrátit a snažit se znovu se nominovat na
příští výpravu.

315
Posilování trpělivosti

Nejen tělo a svaly je možno posilovat a cvičit. I psychické vlastnosti (např. právě trpělivost,
ale také soustředění, paměť, logické myšlení, atd.) je možno rozvíjet. A podobně jako nestačí
chodit do posilovny týden před akcí, ale je třeba posilovat a trénovat neustále v životě, chce-li
člověk být tělesně v kondici, musejí se i psychické síly cvičit celý život. Horolezec, chce-li
přežít, nemůže být slaboch. A to ani fyzicky, a ani psychicky.

Známá scéna z horské chaty: Venku chumelí, mlha, silný vítr. V předsíni chaty je rušno.
Skupina horolezců si obouvá těžké pohorky, upíná stoupací železa. Nasazují se rukavice,
kapuce bund se uzavírají jak helmice rytířů. Lidé se tváří vážně a hrdinsky. Jdou neohroženě
bojovat s vichřicí... A přitom je to jen divadélko, spousty mimikrů a falešné pózy. Ti lidé jsou
ve skutečnosti slaboši v trpělivosti. Chtějí vyhrát, a přitom už jeden boj sami v sobě prohráli.

Při čekání na lepší podmínky by si měl člověk vždy utužit svou vůli starým moudrem: "Hora
ti neuteče!"

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Taktika, rychlost ve stěně - článek P.Daniše na serveru Horydoly.cz.

316
13. Kříšení

Kříšení, cizím sloven resuscitace, má za cíl obnovit u zraněného základní životní funkce, a to
dýchání a srdeční činnost.

Je-li kříšení zahájeno 2 min. po zástavě dechu a srdeční činnosti, dojde k obnovení základních
životních funkcí u 90 %, po 4 min. u 50 %, po 5 min. u 20 % zraněných.

Stručný přehled posloupnosti základních úkonů při kříšení:

• zjistit zda zraněný dýchá a zda má hmatný tep; Když ne, potom...
• uložit zraněného na záda
• zprůchodnit dýchací cesty
• zaklonit hlavu, odsunout dolní čelist
• opět zkontrolovat zda zraněný již nedýchá (následek zprůchodnění dýchacích cest, a
naposledy zkontrolovat, zda nezačalo bít srdce)
• zahájit umělé dýchání z plic do plic, nejprve provést 4× rychlé vdechy, aniž bychom
nechali zraněného vydechnout, pak pokračovat 2× vdechy za sebou, následuje 15×
srdeční masáž stlačením hrudníku

Nezapomeňte:

• při vdechu do úst zraněného mu ucpat nos

• následkem našeho vdechnutí do plic zraněného se musí jeho hrudník nadzdvihnout
• srdeční masáž se provádí stlačením dolní části hrudní kosti, hrudní kost se musí stlačit
dolů o 4 - 5 cm
• stlačení hrudníku při srdeční masáži musí proběhnout během 1 vteřiny, nebo o něco
málo rychleji
• pokud zraněný má hmatný tep (srdce bije), ale nedýchá, tak se provádí jen umělé
dýchání
• pokud zraněný dýchá, ale nemá hmatný tep (srdce nebije), tak se provádí jak srdeční
masáž, tak i umělé dýchání z plic do plic
• nedostatek kyslíku v krvi zraněného se projevuje zmodráním kůže, zvláště rtů a
nehtových lůžek na prstech; naopak úspěšně prováděné umělé dýchání toto zmodrání
odstraňuje, kůže zraněného zrůžovatí
• při srdeční masáži po stlačení hrudníku musí být cítit hmatný tep na tepně zraněného;
tep je nejlépe zjišťovat na krční tepně
• po dvou minutách kříšení překontrolujeme, zda zraněný již samovolně nedýchá a zda
mu již nezačalo samo bít srdce

Pamatujte si:

Poměr mezi umělými vdechy a srdeční masáží je - 2 : 15

317
tj. provedou se dva vdechy za sebou a pak následuje 15 × stlačení hrudníku při srdeční
masáži. Stlačování hrudníku se provádí 1 × za vteřinu či spíše o něco rychleji.

Smrt z visu na laně

© Horolezecký oddíl Sakal, - tk -; Stránka je optimalizována pro Internet Explorer.

Aktualizováno 4.8.2002

Při volném visu na laně hrozí rozvinutí tzv. ortostatického šoku.

Visem je míněn stav volného zavěšení v prostoru, bez jakékoliv opory pro nohy nebo ruce. Je-
li člověk v této situaci navíc ještě v bezvědomí, je na tom hůře, neboť svalstvo těla se při
bezvědomí uvolní, a popruhy úvazu se do těla zaříznou hlouběji a způsobí větší zaškrcení cév.
Šok se pak rozvíjí rychleji.

Jak vzniká ortostatický šok při visu v samotném prsním úvazu

V důsledku zaškrcení cév a nervů v podpaždí dochází k poruchám citlivosti rukou,

mravenčení, brnění, až k úplnému znehybnění rukou - obrně. Následně postižený již není
schopen si nijak sám pomoci, stane se bezvládným. V tuto chvíli jsou průvodními jevy: otoky
paží, nehmatný tep, neměřitelný krevní tlak při šokovém stavu. Souběžně probíhá ochabnutí
svalstva břicha a nohou, kde se rozšíří žíly, v nichž se nahromadí až 60 % krve, která se
nalézá mimo hrudník. Tato krev se nevrací k srdci, následkem čehož se rozvine šok.

Poznámka: Při použití sedacího, kombinovaného nebo celotělového úvazu hrozí rozvinutí šoku při visu také, ale
nástup je daleko pomalejší, a především nejsou primárně zasaženy ruce, také břicho není tolik zatěžováno.

Časové intervaly nastupujících poškození

Při navázání jen na prsní úvaz

• několik málo minut po pádu dochází k obrně (může už po 2 min), a následně

k rozvinutí šoku (může už 20 min. po pádu)
• při vyproštění do 30 min. visu je šance na záchranu a uzdravení bez následků
• v době po 30 min. visu může nastat smrt, po 2 hodinách visu je smrt již velmi
pravděpodobná

Při navázání na sedací, kombinovaný nebo celotělový úvaz

• je-li postižený v bezvědomí, šok se rozvine po 2 - 3 hodinách visu

• po výrazně delší době visu při bezvědomí může nastat smrt

318
 • je-li člověk při vědomí, bez zranění, je možná doba visu bez následků těžko
odhadnutelná; z počátku visu se lze vzpírat rukama za lano, odlehčovat dolním
končetinám, a později střídavě více zatěžovat jednu, a pak druhou

nohu ve stehenních popruzích sedáku; to vše rozvinutí šoku oddaluje

První pomoc

Postiženého co nejdříve vyprostit z visu na laně, a spustit jej na zem. Nyní nastává zapeklitá
situace!!!

Předně si je třeba uvědomit: 1.běžná protišoková poloha (např. když při krvácení vznikne
hypovolemický šok) postiženého je leh na zádech s mírně zdvihnutýma nohama; 2.kříšení -
resuscitace - probíhá také při položení postiženého na záda.

Ovšem pozor (!), postižený ortostatickým šokem z visu na laně má v dolní polovině těla v
žílách množství krve, která se po položení postiženého do vodorovné polohy prudce a ve
velkém objemu nahrne do pravé části srdce. Srdce je tak zahlceno, následkem čehož dojde k
selhání srdce. Nastává smrt. Z doložených případů je známo stěžování si postižených krátce
před smrtí na dušnost, pocit úzkosti, bolesti na hrudníku.

Nutno dodržovat jednoznačné pravidlo: Postiženého po vyproštění z visu neukládat do

vodorovné polohy!!!

Nyní je na místě si uvědomit protichůdnost požadavků. Předpokládejme, že u postiženého již

došlo k zástavě dechu nebo i srdeční činnosti. Jak máme provést kříšení (umělé dýchání a
srdeční masáž), když postiženého nesmíme položit? Postižený má příznaky šoku, ale my jej
nesmíme položit do protišokové polohy...

Řešení:

• kříšení provádět v šikmé poloze, kdy postižený má hlavu nahoře, např. jej opřít o skálu
• provádět masáž bérců, tj. dolních částí nohou, holeně, lýtka
• je-li postižený při vědomí, nutíme jej pohybovat prsty u nohou, bérci a stehny
• po 10 min. si smí postižený dřepnout, později sednout; čím déle byl postižený ve visu,
tím pom

aleji postupovat

• transport provádět v sedě nebo ve schoulené poloze; za žádnou cenu nedovolit

postiženému chůzi!!!
• byl-li postižený ve visu déle jak 30 minut, musí být transportován do nemocnice
vybavené umělou ledvinou, neboť hrozí možnost selhání

ledvin

Na vysvětlenou...

Šok - je těžký, život ohrožující stav, při němž dochází k selhání krevního oběhu a těžké poruše prokrvení tkání a
orgánů. Tkáně trpí nedostatkem kyslíku, živin a nedostatečným odplavováním zplodin. Dochází k těžké poruše

319
funkcí prakticky všech životně důležitých orgánů (plic, ledvin, srdce, jater, mozku, atd.). Není-li energicky a
včas léčen, postižený umírá na selhání životně důležitých funkcí.

Mimo zde uvedený vis na laně je šokem ohrožen člověk s velkým krvácením, s těžkými průjmy při současném
nedostatku tekutin, s rozsáhlým infarktem myokardu, dále člověk silně alergický po hmyzím bodnutí, také
nemocný s těžkou infekcí, nebo silně popálený.

Příznaky šoku: Nápadná bledost kůže, studený lepkavý pot, tlak krve klesá při vzrůstání frekvence tepu, ale tep
je slabý, tzv. "nitkovitý", v pozdější fázi se objevují poruchy vědomí.

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Zdravověda pro horolezectví - patrně nejobsáhlejší dílo svého druhu v českém jazyce. Autor MUDr. Ivan
Rotman.

320
14. Materiál
14.1 Lano
Používáním a opotřebováváním lana se postupně snižuje jeho schopnost zachytit pád!

Základním materiálem, ze kterého jsou tvořena lanová vlákna horolezeckých lan, je polyamid
(zkratka PAD). Polyamid má vysokou pevnost v tahu a elastičnost. V tahu má pevnost až 0,6
GPa (1 GPa je cca 100 kp/mm2). Taje při teplotě vyšší jak 150° C.

Horolezecké lano je tvořeno jádrem a opletem. Jádro má hlavní

nosnou funkci, oplet slouží k ochraně jádra, ale i on se z menší
části podílí na celkové nosnosti lana. Jádro je tvořeno několika
snopy, z nichž jsou některá stáčena levotočivě, a stejný počet
jiných pravotočivě. Tím se zamezí samovolnému kroucení lana.
Oplet bývá často pestrobarevný, což je záležitost především
módní, ale někdy se to hodí i prakticky, například v zimě, kdy je
lano "ochumelené" sněhem, jej lépe vidíme. Ztráta sytosti barev
opletu nás upozorňuje na stárnutí lana (nebo jeho možné
poškození chemikálií). Změna barvy stárnutím není u všech lan pravidlem, některá lana v
průběhu času barvu neztrácí, a přesto jsou již stará a nutno je vyřadit. Většina výrobců
doporučuje lano vyřadit po 5 letech, i když nebylo používáno. Někteří výrobci lan zašívají do
jádra lana barevnou nit, jejíž barva se váže k nějakému konkrétnímu roku výroby. Díky tomu
je možné i u nám neznámého lana, o jehož stáří nic nevíme, zjistit rok výroby (k niti se
dostaneme naříznutím konce lana, poté nutno opět konec lana zatavit). Musíme ale znát
výrobce lana a vědět, kterou barvu nitě v kterém roce kdy použil. Lana stárnou tím, že v jejich
stavební struktuře na molekulární úrovni dochází k rozpadu řetězců polymerů, čím dochází ke
ztrátě pevnosti vazeb, a tedy i ke snižovaní pevnosti celého lana.

Povrch horolezeckých lana je upraven impregnací. Ta má za úkol chránit lano v menší míře
proti mechanickým vlivům, ale především však proti pronikání vody. Impregnaci se taky
někdy říká voduodpudivá úprava lana. Lana, která jsou určená pro zimní použití nebo do
deštivých krajů, jsou impregnována v celém svém objemu. Různí výrobci pak taková lana
označují na visačkách jako "Everdry", "Superdry", C.I.A.P - /kompletně impregnovaný
alpinistický produkt/, apod.

Pokud bychom chtěli zkrátit délku lana odříznutím, je nejlépe to provést přetavením nějakým
žhavým předmětem. Pokud jsme doma či někde v civilizaci, tak se nejlépe osvědčuje
elektrická pájka. Na cestách můžeme použít nůž nebo hřebík rozžhavený nad plynovým
vařičem či ohněm. Při manipulaci musíme být opatrní, lano kromě místa předělu se nesmí s
vysokou teplotou dostat do kontaktu!!!

Horolezecká lana jsou dynamická, tzn. při zatížení se protahují, pohlcují pádovou energii až
do pružného zastavení. (Mimo to existují lana pracovní a statická, která jsou buď jen málo
dynamická, nebo úplně slouží jen k zadržení váhy a tudíž skoro nepruží (to jsou především
lana speleologická). Tyto pracovní a statická lana se pro zachycení pádu v horolezectví nesmí
používat!!!

321
Horolezecké lano může lezec použít jedno, míněno doslova - mít jeden pramen lana. Pak
hovoříme o jednopramenném laně. Anebo může mít dvě lana, opět doslova míněno - od lezce
vedou dva prameny lana, pak hovoříme o dvoupramenném laně. Jednopramenné lana existují
jednoduchá (průměr nad 10 mm), a jednoduchá-odlehčená (průměr pod 10 mm).
Dvoupramenná lana jsou buď poloviční lana, nebo dvojitá lana. Z hlediska praxe tak máme 4
skupiny lan.

• jednoduché lano, tzv. “singl, jednička”

• jednoduché lano - odlehčené, tzv. "singl light, lehké lano, lehká jednička"
• poloviční lano, tzv. “půlky”
• dvojité lano, tzv. “dvojčata, twin”

(Pro přesnost je třeba dodat, že norma ČSN EN 892 zná jen 3 druhy horolezeckých lan, neboť
odlehčené jednoduché lano vnímá jen jako jednoduché, čili v normě významově splývá pojem
jednopramenné a jednoduché v totéž).

Jednoduché lano

Jednopramenné lano, nejčastěji o průměru 10 - 11 mm. Značí se symbolem jedničky v

kroužku. Vhodné na terény, kde nehrozí přeseknutí lana na ostré skalní hraně, jako jsou umělé
stěny, kultivované skály, nečlenité skály bez skalních hrotů, ostrých výčnělků, lávek, apod.

Poslední dobou se na trhu objevují tzv. jednoduchá odlehčená lana ("singl light"), mající
průměr tak okolo 9,5 mm, která splňují normy pro jednoduchá lana. Používají se na lezení na
umělých stěnách a velmi kultivovaných skalkách. U těchto lan pozor na tvrdší pády. S
několika lany různých výrobců byly dělány nezávislé testy, a zjistilo se, že některá lana
normou stanovený počet pádů nevydržela. Opravdu je používat jen na pohodové lezení v
dobře odjištěných terénech, kde hrozí pouze kraťoučké pády.

Jednoduchá lana se nesmějí používat zaráz dvě jako poloviční nebo "dvojčata", spojením sil
obou lan vrůstá rázová síla, a případné zachycení pádu by bylo příliš tvrdé.

Poloviční lano

322
Dvoupramenné lano, nejčastěji o průměru jednoho pramene 8,5 - 9 mm. Značí se symbolem
zlomku 1/2 v kroužku. Oba prameny lze vést odděleně, tak, že každý pramen prochází svými
karabinami postupového jištění. Vhodné do hor, kde se předpokládá technické lezení s
žebříčky metodou střídavých přítahů. Rovněž odděleně vedené prameny se dají lépe udržovat
v přímé linii, čímž lano méně drhne o skálu a karabiny postupových jištění. Další výhoda je v
terénech ohrožovaných padajícím kamením (možnost odděleného vedení obou pramenů lana
téměř vylučuje možnost současného přeseknutí obou pramenů lana jedním kamenem). Po
spojení obou pramenů lana uzlem, lze ke slanění využít celou délku lana, což je výhodné v
horách, kde bývá slaňování delší.

Poloviční lano se může použít i jako "dvojče", ale pak musí jednotlivé prameny mít malou
hodnotu rázové síly. (Současným zatížením obou pramenů vzrůstá rázová síla, čili hrozí, že
zachycení pádu by mohlo být příliš tvrdé). Toto "dvojčatové" použití polovičního lana však
musí uživatel provádět na vlastní riziko, neboť norma takové použití nepředpokládá. Je
velkou výhodou, když výrobce lan pro zajímavost provede s polovičními lany své produkce
testy, kdy s "půlkami" zachází jak s "dvojčaty". Např. Lanex Bolatice v r.2000 své půlky
otestovaly na "dvojčatovo", a lano v testu obstálo, rázová síla nepřekročila hodnotu
předepsanou normou pro regulérní "dvojčata" (viz. Montana - plus, podzim 2000, str.14).
Nicméně permanentní lezení s "půlkami" jako s "dvojčaty" není výhodné, protože poloviční
lana jsou přeci jen většího průměru a mají tedy větší hmotnost, a lezení s nimi pořád jenom
jako s "dvojčaty" je namáhavější. To už se vyplatí si pořídit "dvojčata".

Samotný pramen polovičního lana se k zachycení pádu na skále nesmí používat.

Jeden pramen polovičního lana /spíše ten tlustší 9 mm/ se může použít k jištění družstva jen
na údolních ledovcích, kde hrozí propadnutí se do ledovcové trhliny, neboť sníh a hrubozrnný
led ledovce zde netvoří ostré hrany, a nedochází zde k čistě volným pádům (je-li správně
prováděn postup lanového družstva po ledovci ).

Dvojité lano

Dvoupramenné lano, nejčastěji o průměru jednoho pramene 8,0 - 8,5 mm. Značí se symbolem
dvou prokřížených kroužků pod nimiž je nápis Twin. Oba prameny se musí do karabiny
postupového jištění cvakat společně! Vhodné do hor pro volné lezení. Je u něj nejmenší
pravděpodobnost přeseknutí na ostré skalní hraně. Po spojení obou pramenů lana uzlem, lze
ke slanění využít celou délku lana, což je výhodné v horách, kde bývá slaňování delší.

Samotný jeden pramen dvojčete se k zachycení jakéhokoliv pádu nesmí používat.

323
A - lezení s jednoduchým lanem ("singl")

B - lezení s dvojitým lanem ("dvojče")

C - lezení s polovičním lanem ("půlky")

Rozdíl v délce pramenů u dvoupramenných lan

U dvoupramenných lan (dvojčata, půlky) je kupodivu výhodné, když prameny nejsou úplně
stejně dlouhé. Ideální je, když jeden pramen je o cca 3 m delší. Proč? Kvůli lepší komunikaci
mezi lezci. Probíhá to takto: Vezměme si, že máme dvoupramenné lano, jeden pramen je
modrý a druhý je červený. Modrý je o 3 m delší. Když prvolezec doleze na konec své délky
(udělá nahoře štand), tak poté musí lano druholezci dobrat. Přitom svírá v dlaních oba
prameny a zároveň za ně tahá. Nu a pochopitelně první dobere to červené, protože je kratší. (u
druholezce dole se to projeví napnutím červeného, modré zůstává ty 3 m prověšené).
Prvolezec nahoře oba prameny dá do jistící pomůcky. A pak už dobere jen modrý pramen. (u
druholezce se to dole projeví donapnutím modrého pramene = signál "ten nahoře mě jistí,
může se lézt"). Výhoda: lezci na sebe nemusí vidět, ani se slyšet /v horách při špatném počasí
se to stává často/. --- A proč to nedělat takto se stejně dlouhými prameny? Protože občas v
horách nastává situace, že prvolezec se ocitne v terénu, kde nemůže najít vhodné místo pro
zbudování štandu, a při jeho marném hledání může dolézt až "nadoraz". A v tu chvíli by jistič
dole nevěděl, co napnutí obou pramenů zároveň znamená (jistí mě?, nebo naopak nahoře
zoufale hledá flek pro štand?). --- A teď zpět k situaci rozdílně dlouhých pramenů: pokud
prvolezec dolezl až "nadoraz", bude napnutý jen červený pramen (kratší). Teprve až po
dobrání modrého (delšího) je to jasný signál pro druholezce dole, že může vyrazit.

Bezvadně to funguje s "dvojčaty". U "půlek" může nastat zrada, když prameny vedeme
odděleně, a ten delší pramen bude veden víc klikatě (bude mít delší trasu). Proto chceme-li,
aby nám komunikace s oddělenými půlkami fungovala, musíme dbát na to, aby oba prameny
byly vedeny pokud možno v přímé trase, nebo aby se rovnoměrné míře klikatily ve svých
trasách. Z praxe nutno říci, že výrazně klikatě ("cik-cak") vedené lano není výhodné, neboť
jsou při tom nevhodně zatěžována postupová jištění, zvláště se to týká vklíněnců. Výrazně
klikaté trase lana se dá bránit umísťováním delších expresek do postupových jištění.

Poznámka: Tento způsob komunikace lanové dvojice lezců není obecně moc známý. Výrobci lan totiž spíše
dělají prameny stejně dlouhé. Na tento způsob komunikace mezi lezci při výstupu jsme v horolezeckém oddíle
přišli náhodou díky tomu, že Lanex Bolatice nedokáže odměřit při výrobě vždy stejnou délku. Takže se nám do

324
rukou dostalo dvoupramenné lano s nechtěným rozdílem v délkách pramenů. A pak už stačilo jej používat v
praxi, a ejhle... "nechtěný zmetek" se ukázal být výhodný.

Testy lan podle normy ČSN EN 892

Jednoduché lano a poloviční lano musí vydržet 5 normovaných pádů za sebou, dvojče musí
vydržet 12 pádů za sebou.

Jednoduché lano se testuje závažím 80 kg, musí vydržet 5 pádů, rázová síla při prvním pádu
nesmí být větší jak 1200 daN.

Poloviční lano se testuje závažím 55 kg na jen jeden pramen lana, musí vydržet 5 pádů,
rázová síla při prvním pádu nesmí být větší jak 800 daN.

Dvojité lano se testuje závažím 80 kg na oba prameny lana zároveň, musí vydržet 12 pádů,
rázová síla při prvním pádu nesmí být větší jak 1200 daN.

1 kN = 100 daN ~ 100 kg

10 kN = 1000 daN ~ 1000 kg (1 tuna)

Rázová síla se při testování zjišťuje tak, že se mezi lano a závaží vloží siloměr.

Normovaný pád - má hodnotu pádového faktoru f = 1,74.

Délka lana je 2,7 m, z čehož se 0,3 m nachází před karabinou o průměru 10 mm, která pád
zadrží. Závaží je spuštěno z výšky 2,3 m nad karabinou, a padá 4,7 m dolů. Zastaví se tedy
2,4 m (+ nějaké protažení lana) pod karabinou. Jedná se tedy o napodobení velmi tvrdého
pádu.

Průtah lana

Aby při zachycení pádu nebylo lano příliš protahováno, čímž by se prodloužila délka pádu a
zvětšila možnost poranění lezce o různé výčnělky skal, je normou stanoveno maximální
možné protažení lana.

Zkušební vzorek lana musí být dlouhý alespoň 0,5 m. U jednoduchého lana a dvojitého lana
(dvojčete) se užitá část lana při statickém zatížení 80 kg nesmí protáhnou o víc jak o 8%, u
polovičního lana o víc jak 10%.

Rázová síla
Anglicky Impact force, německy Fangstoß, česky se též někdy nazývá Pádová síla, Záchytný
náraz.

325
Lezec při výstupu nahoru po skále (proti zemské gravitaci) získává polohovou (potenciální)
energii. Ta se při pádu mění na energii pohybovou (kinetickou). A ta se při zachycení pádu
lanem mění na práci lana (ale i těla, jistících bodů).

• Práce vykonaná třením lana v karabině pohltí relativně zanedbatelné množství celkové
energie vyvinuté pádem.
• Deformační práce lidského těla, tj. zmáčknutí těla popruhy sedáku, pohltí zhruba
třetinu celkové energie vyvinuté pádem.
• Zbytek, tedy většinu práce (okolo 60 %), která pohltí energii vyvinutou pádem,
vykoná lano.

Lano se při zachycení pádu napíná, roste v něm síla, která je maximální při zastavení pádu
(nebo těsně před momentem přetržení lana...). A tato síla se nazývá rázová síla.

Čím je lano tužší (méně pružné), tím je rázová síla větší. Zachycení pádu je “tvrdé”, spadlý
lezec ucítí větší náraz, větší síla bude působit na jistění (nýt, skoba, vklíněnec, apod.).

Čím je lano pružnější, tím je rázová síla menší, ale lano se víc protáhne, zachycení pádu je
"měkké", pružné. Ale prodlouží se tím délka pádu, což zase zvětšuje nebezpečí úrazu těla o
skálu (o různé výčnělky skal, police, apod.).

Při vícero pádech do jednoho lana se vlastnosti lana mění. Dochází k utahování vláken ze
kterých je lano upleteno, v místech většího tření vznikají vysoké teploty a jednotlivá
mikrovlákna lana se roztavují a “zpékají” k sobě, lano se stává tužší a tužší... a rázová síla
vzniklá pádem do takovéhoto lana vzrůstá. Překročí-li normou stanovenou hranici 1200 daN,
může být toto “silné” zachycení pádu již nepříjemné a zdraví škodlivé.

Bylo zjištěno, že člověk je schopen vydržet bez úhony přetížení 15 G, tedy patnáctinásobek své hmotnosti. Za
běžnou, průměrnou hmotnost člověka se bere 80 kg. Tedy: 80 (kg) × 15 = 1200 (daN)

Pozor na omyl ! Často bývá rázová síla chybně zaměňována s pouhou statickou nosností lana,
tedy jakou váhu v kilogramech by lano udrželo. Takový údaj není od výrobců lan (na
visačkách, záručních listech) uváděn, protože je pro provozování horolezectví zbytečný. Ani
normy UIAA nebo CE nic takového od výrobců lan nepožadují. Odhadem lze vyvodit, že
horolezecké lano by uneslo až několik tun váhy.

Pádový faktor
Nemá žádné jednotky, není to fyzikální veličina !

Pádový faktor (f) je poměr mezi celkovou délkou pádu, a užitou délkou lana, které pád
zadrželo. Někdy se vyjadřuje zlomkem f = H / L , kde H je hloubka pádu, a L je užitá délka
lana, které pád zachytilo. Vyjadřuje míru tvrdosti, nebo měkkosti nárazu, který vznikne při
zachycení pádu do lana.

Příklad: Lezec odleze od štandu 5 m, cestou cvakne postupové jištění 4 m nad štandem, a on
se nyní nachází 1 m nad tímto posledním jištěním. Jestliže lezec nyní spadne, letí dolů celkem
2 m (1 m k jištění, a pak ještě 1 m pod něj). Délka pádu tedy byla 2 m, užitého lana v akci
bylo 5 m. Tedy: 2 / 5 = 0,4.

326
Pozor ! Na hodnotu pádového faktoru nemá délka pádu jako taková vliv, neznamená tedy, že
dlouhý pád má zákonitě větší pádový faktor. Nutno si uvědomit, že pádový faktor je výsledek
poměru délky pádu, a délky lana, které pád zachycovalo!

Příklad: Při pádu 2 m nad štandem s postupovým jištěním v 1 m nad štandem, následuje let 2
m dolů. Lana užitého v akci bylo 2 m. Tedy: 2 / 2 = 1

Při pádu 40 m nad štandem s postupovým jištěním v 20 m nad štandem následuje let 40 m
dolů. Lana užitého v akci bylo 40 m. Ač tedy pád dlouhý, tak 40 / 40 = 1. Stejný pádový
faktor.

Vztah rázové síly a pádového faktoru, a impuls síly

Kdy bude rázová síla větší? Při krátkém pádu, nebo při dlouhém pádu?

Zjednodušená konstrukce

Protože volný pád je rovnoměrně zrychlený pohyb, získává padající předmět možnost působit
větší silou. To tuší z života každý - když skočíme na zem ze židle, nic se nám nestane. Když
skočíme z 1.patra, zlámeme si nohy. Ovšem pozor - toto přirovnání je zavádějící, zde člověk
dopadá na vždy stejně tvrdou zem. Naproti tomu pád do pružného horolezeckého lana je něco
jiného.

Z druhého pohybového zákona F = m × a (síla = hmotnost krát zrychlení, přičemž zrychlení =

se změna rychlosti ∆ v děleno změnou času ∆ t), lze odvodit následující vztah:

Z tohoto vztahu již zřetelněji vysvítá, že jen na rychlosti nezáleží. Dokud těleso padá, ještě
nepůsobí silou (v našem horolezeckém případě na lano). Pouze s narůstající délkou pádu
získává možnost působit větší silou. A skutečně silou začne působit, až do něčeho narazí. A
narazí buď do něčeho měkkého (brzdícího, tlumícího), nebo do něčeho tvrdého (co způsobí
okamžité zastavení). A tehdy se teprve ukáže, jak velká ta síla opravdu bude.

A nyní k některým uvedeným údajům. Změna rychlosti ∆v: Jak lezec padá, řítí se dolů čím
dál rychleji. To však ještě vůbec nepůsobí na lano, to je zatím mimo. Pak ale nastane moment,
kdy lano zabere. Lano se protáhne, a nakonec lano pád i zastaví. To už bude rychlost nulová.
Tedy od momentu zabrání lana až po zastavení došlo ke změně rychlosti. Od počáteční
hodnoty rychlosti (to je vlastně nejvýše dosažená rychlost při volném pádu, těsně před
momentem, než začalo působit lano) odečteme nulu (moment zastavení) - což znamená, že se
hodnota nijak nezmění. Ovšem toto zastavení rychlosti neproběhne okamžitě. Jak už bylo
řečeno, lano se při zachycení pádu protáhne. A toto protažení od okamžiku zahájení působení
lana až po zastavení pádu bude nějakou dobu trvat. A tato doba je právě onou změnou času ∆t
z výše uvedeného fyzikálního vztahu. Jelikož je změna času ve jmenovateli zlomku, je jasné
že čím je tato změna času větší, tím menší je hodnota zlomku. Neboli i síla, kterou bude
padající lezec na lano působit, bude menší. A protože na padajícího lezce opačně působí lano
stejnou silou (akce a reakce), jsme zpět u naší rázové síly.

327
Z uvedeného je vidět, jak velmi důležité je pružení lana. A jak lano pruží? Z testů lana dle
normy víme, že např. jednoduché lano dlouhé minimálně 0,5 m se při statickém zatížení 80 kg
může protahovat o maximálně 8 %. Vezmeme-li příklad, že právě takové lano máme, tak
velmi zjednodušeně můžeme stanovit, že se 1 m lana při tomto statickém zatížení protáhne na
cca 108 cm, tedy o 8 cm více. A 2 m lana se protáhnou o 16 cm. A např. 20 m se protáhne o
1,6 m. Samozřejmě statická zátěž a zachycení volného pádu není totéž, ale pro nás je v této
chvíli hlavní zjednodušené poznání, že čím více lana je v akci, tím více se může protáhnout.
Neboli bude déle probíhat fáze tlumení. A co se bude tlumit? Přeci síla vyvinutá nějak
dlouhým pádem. Nepřipomíná to něco? No pochopitelně, je to jen trochu krkolomněji
vyjádřený pádový faktor. (f = délka pádu / délkou lana v akci).

Výše uvedené nám pomáhá přesněji pochopit vztah pádového faktoru a rázové síly. Pádový
faktor totiž vyjadřuje, jak je lano "nastaveno" pro tlumení. A právě míra tohoto tlumení
rozhodne o tom, jaká bude rázová síla působit v laně.

Jak už bylo nastíněno v odstavci Rázová síla, můžeme tento vztah vyjádřit také přes fyzikální veličiny energie a
práce. Tím, že lezec vyleze nahoru, získá potencionální energii. Poté čím padá z větší výšky, získává větší
kinetickou energii. Po zachycení lanem však dochází k pružení lana, neboli k práci lana. Čím větší úsek lana
bude pracovat, tím menší bude podíl energie připadající na 1 m délky lana.

Vrátíme-li se k původním otázkám, zda bude větší rázová síla při krátkém, nebo dlouhém
pádu, odpověď zní - záleží na tom, jak bude lano nastaveno pro tlumení, jaký bude pádový
faktor.

Ovšem síla může působit delší čas anebo kratší čas. Pěkný příklad uvádí Z.Demján v
publikaci Horolezectvo. Výstřel z pušky má za následek zpětný náraz, který střelec snadno na
rameni paže udrží, protože náraz trvá velmi krátkou dobu. Kdyby ale stejnou silou působil
např. buldozer, člověk by jej neměl šanci trvale udržet. Součin síly F a změny času ∆t se
nazývá impuls síly. Čím delší je pád (rovnoměrně zrychlený pohyb), tím déle (časově) trvá
pnutí lana při zachycení pádu, tedy rázová síla bude déle působit. Odvozuje se to také od
druhého pohybového zákona. Lze z něj odvodit tento vztah:

Pokud tedy vezmeme v potaz dva pády člověka stejné hmotnosti a se stejným pádovým
faktorem, kdy jeden pád bude krátký, a druhý bude dlouhý, tak síla F bude v obou případech
stejná (protože byl stejný pádový faktor). Ovšem v druhém případě byla větší rychlost pádu,
čili ∆v v čitateli zlomku vzroste, a tím i vzroste doba ∆t působení síly - viz.obrázek [1].

328
Při déle působící síle bude více času na deformace všeho druhu (přetržení nekvalitních částí
lana, vytržení skoby z trhliny, obroušení hrany vklíněnce, zlomení kosti lezce, apod.).

Potud zjednodušená teorie. A jak je to s praxí? V literatuře je uveden jeden pokus, který
záležitost komplikuje. V 80.letech prováděla firma Mammut zkoušku, kdy napodobila
normovaný pád UIAA, ale pád byl dlouhý 30 m, a rovnoměrně k němu byla i větší užitá část
lana tak, aby byl zachován pádový faktor 1,74. Pokud při normální pádové zkoušce lano vydří
minim. 5 pádů, byl předpoklad, že při sice delším pádu, ale stejném pádovém faktoru, lano
vydrží také minim. 5 pádů. A jak to dopadlo? Žádné z testovaných jednoduchých lan o
průměru 11 mm a 10,5 mm nevydrželo víc než jeden takto dlouhý pád.

Bohužel o průběhu a metodice tohoto pokusu neexistují žádné relevantní informace. V Česku o tomto
informoval V.Procházka st. ve své knize "Horolezectví", Olympia, 1990, str.52. Bohužel je tam jen konstatování,
jak pokus dopadl. Nic víc. Ani nevíme, jakou naměřili rázovou sílu. Nezbývá, než se pokusit o spekulaci. Výraz
"...nevydrželo víc než jeden pád..." vyjadřuje, že k přetržení došlo při druhém pokusném pádu. Předcházel mu
tedy jeden zachycený pád. Nabízí se tak vysvětlení, že vlivem výrazně většího impulsu síly (bylo časově delší
působení rázové síly) během tohoto prvního pokusného pádu muselo dojít k devastaci lana, k nějakým
nevratným deformacím v struktuře vláken, čímž lano částečně ztratilo pružnost (tlumící schopnost). Nu a při
druhém pokusném pádu už došlo k tvrdému dopadu závaží, tudíž rázová síla vzrostla. A navíc, protože se zase
jednalo o dlouhý pád, působila opět tato síla trochu delší časové údobí (impuls síly). A lano už to nevydrželo.
Snad nějak takto to mohlo být...

Útěchou budiž, že v horolezecké praxi se takto dlouhé pády, notabene s tak nepříznivým
pádovým faktorem, jaký je při normované zkoušce (1,75) skoro nevyskytují. Brání tomu
přirozený lidský strach. Ten člověka nutí stále osazovat další a další postupová jištění, což
blahodárně zkracuje případný pád, a přitom se stále prodlužuje lano v akci. Jinými slovy -
zmenšuje se pádový faktor, neboli lano se nastavuje pro měkké tlumení.

Síly při zachycení pádu také výrazně ovlivňuje tzv. dynamický způsob jištění, o tom více na stránce Jištění.

Přesnější a složitější konstrukce

Firma Petzl uvádí ve svém internetovém katalogu následující vzorec pro výpočet rázové síly
(text je převzat v anglickém originálu):

329
We assume that a force F applied to a rope of length l and of elastic coefficient k causes a
temporary elongation x according to the formula:
x=F.k.l
We use the law of conservation of energy in the system Rope + Climber from the time t = 0
just before the fall, to the time when the climber has a speed of zero (i.e. the fall has been
stopped). This is a point before a possible rebound (or bungee) effect can occur.
We will call:
FC the impact force in N to which the climber is subjected

k the elastic coefficient of the rope

m mass of the climber

g = 9,81
h length of the fall before the rope starts to stretch

l length of the rope

F1 is the maximum strength of the first running belay
F2 is the maximum strength of the second running belay
F3 is the maximum strength of the third running belay

The system has lost potential energy due to the fall of the climber equal to:
m . g . (h + xm)
The system has gained energy in the form of tension in the rope equal to:

Energy conservation:

Or (replacing xm by FC. k. l )

Solving this quadratic equation for FC :

330
If the third running belay fails, then the second, then the first, we must take into account the
energy absorption which is due to the work done in pulling out these running belays, by the
formula :

Pulley effect : 3/5 factor.

This calculation allows us to study the phenomenon of "unzipping" on gear-protected climbs.

Tabulka jen přibližně vyjadřuje, jaké hodnoty rázové síly vznikají při určitých pádech
vyjádřených pádovým faktorem. Tíha hypotetického lezce, aby došlo k těmto hodnotám, by
musela být 80 kg. Příklady jsou pro situaci, kdy je jištěno ze stěnového štandu, bez prokluzu
lana jistící pomůckou - tedy staticky.

Dle zkoušek firmy Edelrit z 80.let; Výsledky nelze brát jako absolutně platné vždy a všude, ale pouze jako
přibližné, vystihující závislost rázové síly na pádovém faktoru.

Pádový faktor Rázová síla (v daN)

0,2 350
0,4 470
0,6 600
0,8 680
1 760
1,2 820
2 1020

Ostrá skalní hrana

Současná polyamidová horolezecká lana jsou již tak pevná, že při běžném sportovním lezení
se zachovalým lanem, kdy dochází k pádům s menším pádovým faktorem, je prakticky
nemožné, aby došlo k jeho přetržení jen samotnou silou vyvinutou padajícím lezcem.

331
Naproti tomu i zcela nové lano není odolné proti působení ostré skalní hrany. Za ostrou sklaní
hranu se může považovat hrana, jejíž rádius je menší než 5 mm, a zvláště výrazně začíná být
skalní hrana škodlivá od rádiusu menšího než 2 mm. Čím menší rádius hrany, tím hůře pro
lano. Taková 90° hrana s rádiusem (poloměrem) 0,5 mm je pro lano úplnou břitvou.

Je-li lano v momentě zachycení pádu přitisknuto silou na ostrou skalní hranu, je možné jeho
relativně snadné přetržení (vše záleží na ostrosti hrany, ostrosti úhlu skalních stěn, které hranu
tvoří, velikosti rázové síly a kvalitě lana). K tahovému zatížení se totiž přidává zatížení
ohybem, tlakem a střihem. Aby k přetržení došlo, stačí i jen krátký, slabší pád prvolezce,
zvláště je-li spojen s výraznějším kyvadlovým pohybem. Ostrá skalní hrana tak představuje
pro lano největší nebezpečí, a při lezení je nutno dbát na správné vedení lana terénem. Zvláště
zranitelná na ostré skalní hraně jsou jednoduchá lana, lépe jsou na tom poloviční a dvojitá
lana, kdy jeden pramen zálohuje ten druhý.

Čím je lano více opotřebované, tím je náchylnější na přetržení na ostré skalní hraně. Je-li s
lanem už nalezeno a slaněno víc jak 5 km, klesá jeho schopnost zachytit pád na ostré skalní
hraně na 50%, při 10 km klesá již na 30%.

Na ostré sklaní hrany je třeba dávat pozor spíše v lehčích terénech, kde je ukloněná skála,
množství polic a lávek, skalních hrotů, apod. Na hladkých plotnách, nebo v převisech, kde
lano není v kontaktu se skálou, není nebezpečí přetržení lana na ostré skalní hraně tolik
akutní.

Několik poznámek...
• Při slaňování se slaňovací osma třením zahřívá, a lano je současně krouceno. To mu
škodí. Po 200 × slanění by již většinou lano nevydrželo 5 normovaných pádů, pádová
odolnost lana se může zmenšit až o 70%. Je dobré tedy šetrně slaňovat, po slanění
rozpálenou osmu nenechávat na laně. Polyamid (PAD) ztrácí svou pevnost při teplotě
nad 150°C. Této teploty různé slaňovací pomůcky při slaňová

ní nedosahují, nebo je jejich tepelná kapacita tak malá, že teplo v nich kumulované
nestačí na přetavení celého lana. Ale hodně zahřátá slaňovací pomůcka dokáže aspoň
přismahnout ("zažehlit") vlákna opletu. Zvláště pozor v létě na slunci, kdy slaňovací

332
 pomůcka může být zahřátá od slunečních paprsků ještě předtím, než se vůbec začne
slaňovat, a pak při rychlém slanění se zahřeje na maximum nečekaně rychle.

• Rovněž lanu škodí používání různých šplahdel (jümarů), blokantů, brzd, apod.
• Při ohnutí lana v karabině o průměru 10 mm ztrácí lano cca 30% pádové odolnosti.

To nijak nesnižuje údaj výrobce o počtu pádů jenž je lano schopno zachytit, neboť lano je při testování
pádů také ohýbáno přes kovovou tyč o průměru 10 mm.

• Oplet lana má 20% podílu na celkové nosnosti lana.

• Nepoužívá-li se lano, a je skladováno v suchu a stínu za pokojové teploty, pak se nijak
výrazně jeho vlastnosti nezhoršují přibližně 6 - 7 let. (Nutno ale dodat, že většina
výrobců doporučuje vyřadit lano už po 5 letech od výroby; tedy používání staršího
lana je na vlastní nebezpečí).
• Lano z polyamidu (PAD) silně poškozují kyseliny, louhy, organická rozpouštědla
(aceton), odbarvovače, a podobné chemické sajrajty. Benzín polyamidovým vláknům
přímo neškodí, ale ničí impregnaci lana, jenž

se pak snadno mechanicky odírá o povrch skály, promoká vodou, apod.

• Mokré lano má o cca 30% nižší pádovou odolnost, protože voda narušuje pevnost
vazeb stavebních částí lana na molekulární úrovni. Při testech bylo zjištěno, že této
ztrátě pevnosti se n

eubrání ani lano s vodoodpudivou úpravou.

Zmrzlé lano ztrácí pádovou odolnost zřejmě také. (Někdy se dá v literatuře setkat s názorem, že zmrzlé
lano má vyšší pevnost, neboť se pádová energie může spotřebovat při přeměně ledu ve vodu. Nabízí se
proti tomu argument, že i voda pevnost PAD snižuje - o těch 30%. Navíc zmrzlé lano ztrácí elasticitu,
průtažnost. Také může být venkovní mráz tak silný, že pádová energie nebude sto hned všechny ledové
částečky roztavit, a ledové krystalky tak mohou stihnout napnutá mikrovlákna v laně poškodit
mechanicky. /Pozn. - vlastnosti zmrzlých dynamických lan jsou čirými spekulacemi, neboť dosud
neproběhly v tomto směr žádné testy nebo pokusy./)

• Lanu také škodí sluneční a hlavně UV záření, lano tedy zbytečně nevystavovat
slunečnímu svitu. Nenechávat ho ležet v místnostech (např. někde ve fitness) kde je
solárium (umělé "horské slunce").
• Pokud si chceme sami na laně označit jeho střed, musí se to dělat pouze fixou, která je
od výrobce na značení horolezeckých lan určená. Nikdy nepoužívat fixy nebo barvy,
jejichž chemické složení neznáme, nebo nevíme, jak na lano budou působit. Rovněž je
třeba opatrnosti při používání různých lepících pásek, i jejich lepidlo může být
chemicky agresivní vůči lanu.
• V obchodě prodávané lano musí na visačce obsahovat tyto údaje:
o název výrobce (firmy)
o číslo normy, certifikát; (ČSN EN 892)
o délku lana
o průměr lana
o druh lana
o počet normovaných pádů, které lano vydrží
o hmotnost lana k určité délce
o prů

333
 tah lana

o rázovou sílu
o maximální posun opletu vůči jádru lana
o význam všech značek na výrobku
o způsob použití výrobku
o úroveň ochrany různých tříd výzbroje
o výběr dalších komponentů k použití systému
o udržování, servis, vliv chemikálií
o životnost, návod jak ji odhadnout, a informaci, že po tvrdém pádu má být lano
vyřazeno
o vliv vlhka a zledovatění
o nebezpečí ostré hrany
o vliv skladování a stárnutí podmíněné používáním

Kontrola a údržba lana

Lano je dobré čas od času nechat zavěšené /celé nebo aspoň napůl přeložené/, aby se
vykroutilo. Zvláště když pro daný den končíme s lezením. Lano se například nechá chvíli (5
min.) viset v slaňáku, než se stáhne dolů. Máme-li někde doma možnost lano vyvěsit (ze
střechy, ve schodišti v paneláku, apod.), lanu to prospěje, neboť se uvolní vnitřní pnutí v jeho
struktuře a lano se jakoby zvláční. Při použití se pak tolik nekroutí, jeho obsluha je
pohodlnější.

Po každém návratu z lezeckého výletu bychom měli doma provést kontrolu lana. Oplet lana
můžeme kontrolovat pohledem i hmatem, jádro lana pouze hmatem. Pokud došlo k pádu,
zvláště nějakému silnějšímu, musíme lano zkontrolovat ihned, ještě v terénu. Nutno
prohlédnout celou část lana, jenž byla aktivní v momentě pádu. Hmatovou kontrolu jádra lana
dělat jednak promnutím lana v prstech, a pro objevení nevýrazných vnitřních mechanických
poškození jádra je dobrá metoda posouvání lana do oblouku - viz.obrázek [2]

- je-li oblouk lana při posouvání stále vypnutý, je to dobré, avšak zalomení lana do úhlu
napovídá o poškození jádra lana natržením.

Při kontrole se především se zaměřit na:

• Prodřený oplet tak, že prosvítá jádro lana (mechanické poškození, nejspíš prodření o
skálu)

334
 • Natavené vlákna opletu, tzv. "zažehlení" (tepelné poškození, nejspíše třením o
karabinu nebo o skálu při zachycení pádu, nebo taky po rychlém slanění)
• Jakékoliv ztvrdnutí části lana (poškození jádra lana silným zkroucením jednoho ze
snopů vláken v jádru)
• Jakákoliv výduť, boule (na jednom ze snopů vláken jádra se kroucením vytvořila
klička, nebo průnik cizího tělesa do struktury vláken, např. zrnko písku, tříska, apod.)
• Jakékoliv ztenčení části lana (poškození jádra lana prasknutím jednoho ze snopů
vláken v jádru)
• Jakákoliv změna barvy opletu (pokud změna zabarvení nezmizí po vyprání lana, jedná
se nejspíš o poškození vlivem chemikálie)

! Jakkoliv poškozené lano se musí vyřadit, nebo aspoň poškozenou část odříznout a mít
kratší lano.

Lano se nemá nechávat špinavé. Např. po lezení na pískovcových skalách je dobré svazek
smotaného lana proklepat, aby se otřepaly zrnka písku. I při slaňování na pískovcích je dobré
rukou pod slaňovací pomůckou lano jakoby stírat, aby se zrnka písku odstranila a nebyla
tlakem slaňovací pomůcky zatlačena mezi vlákna lana. Zablácená místa hned aspoň hrubě
očistit. Jde o to, že do struktury vláken lana vnikají drobné mikroskopické částečky špíny,
které svou tvrdostí a ostrými hranami vlákna poškozují. Sice tomuto plíživému procesu
zabránit nelze, špína se do lana vždycky dostane, ale proč jí to usnadňovat.

Lano by se mělo prát v studené/vlažné vodě ručním mácháním a s pracími prostředky k tomu
určenými od výrobce. Časté praní však nesvědčí impregnaci lana, takže pokud chceme
původní impregnaci zachovat, neprat lano často. Když už lano impregnaci ztratí, je možno
koupit ve specializovaných obchodech s horolezeckým vybavením impregnaci určenou na
horolezecká lana. V žádném případě nepoužívat nějaké pochybné impregnace z drogerie!!!

Bez záruky, na vlastní riziko, ale horolezci běžně praktikováno: Lano je možno vyprat v
automatické pračce na cca 30°C (studená voda) bez předpírky, prostě v samotné vodě (do
zásobníku nedávat žádné prací prášky).

Bylo zjištěno, že mýdlo ani běžné prací prostředky lanu sice neškodí, ale nelze v tom mít navždy jistotu, neboť
firmy vyrábějící prací prostředky do nich mohou začít kdykoliv přidávat nějaké pro lano agresivní látky.
Rozhodně se nesmí používat různé aviváže a bělidla! Nepoužívat žádné chemikálie, když nevíme, jak na lano
budou působit.

Lano se musí sušit trochu rozprostřené ve stínu při pokojové teplotě. Během sušení (2 dny) ho
několikrát zpřeházet. Nikdy (!) nedávat sušit lano na slunce, ke kamnům, do blízkosti
sálavého zdroje tepla.

Balení lana

Je vyloženě dobré lano smotat do balíku tak, aby se při příštím použití dalo dobře rozmotat.
Největší potíží, která to kazí, je kroucení lana, tzv."kličkování". To vzniká takto - pokud lano
smotáme do obyčejného kruhu, tak vnější okraj pramene lana je více napnutý, zatímco vnitřní
okraj je stlačený. V laně tak vzniká pnutí. Následkem se lano samovolně kroutí do nějaké
rovnovážné polohy, což je nejčastěji překřížený okruh do tvaru cifry osm - 8. Jak z téhle
bryndy ven?

335
Nejlepší cestou je zakomponovat kroucení do metody balení tak, aby a) proti sobě působily
dva opačně zkroucené závity lana, které se tak budou vzájemně udržovat v rovnováze, b) při
příštím rozmotání balíku lana došlo snadno k rozkroucení lana; Existuje mnoho způsobů, zde
bude vysvětlen jeden, asi nejčastěji používaný.

Jedna ruka (držící) lano střádá do dlaně, druhá ruka (motající) lano přitahuje a skládá ohyb za
ohybem. Motání se provádí tak, že lano držíme za ohyb (hlavní), od něhož vedou vlevo a
vpravo dva vedlejší ohyby. Při přikládání jednotlivých vedlejších ohybů lana do držící ruky
střídáme vytočení předloktí motající ruky. Např. všechny sudé vedlejší ohyby vložíme do
držící dlaně tak, že motající dlaň je hřbetem pryč od nás (pravý ohyb) - viz.obrázek [3],

a liché vedlejší ohyby tak, že vnitřní strana dlaně je pryč od nás (levý ohyb) - viz.obrázek [4].

336
Když už nám zbývá posledních pár metrů lana, provede se několikeré obtočení celého svazku
lana, čímž se vytvoří "krček", který celý svazek zpevní. Na závěr se na posledních 2 m lana
udělá ohyb, který se prostrčí pod mohutným hlavním ohybem pramenů lana (tam, co se je
držící ruka), a do vzniklého oka prostrčeného ohybu se provlékne konec lana. Za tento konec
lana pak balík lana můžeme nosit, držet jej, apod.

Lano také můžeme sbalit tak, aby jsme ho mohli nosit na zádech. Metoda motání je stejná, až
na začátek. Lano nejprve přeložíme napůl, a začneme motat od ohybu v polovině lana.
Motáme dva prameny zároveň. V závěru pak necháme konce trochu delší, a ty vedeme přes
ramena a kolem pasu, kde je zajistíme uzlem. Lano máme na zádech podobně jako batoh.

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Kontrola lana - doporučení firmy Singingrock, výrobce horolezeckých lan.

Mokrá lana - článek na stránkách Metodické komise ČHS.

Statická lana - o vlivu vody na pevnost statických lan na stránkách firmy Singingrock.

Testování lana - o testu lan dle norem UIAA, především zaměřeno na test přes ostrou hranu.

Obrázek [1] je převzat z publikace "Horolezectvo - učebnica pre školenie cvičitilov", Marián Šajnoha a kolektív,
Šport, 1990.

337
14.2 Karabiny

Na této stránce je vše co se týká horolezeckých karabin. Hodnoty údajů jsou převzaty z normy
ČSN EN 12275. Tento materiál nemůže sloužit úplným začátečníkům! Stránka je ve výrobě.
Obsah:

• ÚVOD části karabiny

• ZNAČENÍ
• TYPY horolezeckých karabin, použití
• ZÁMEK
• POJISTKY
• pojistka pojistky ?
• LITERATURA, kterou jsem použil a která může být zároveň literaturou doporučenou
pro Vás

ÚVOD

Části karabiny, s obyčejným

zámkem, pojistkou , která
není vybavena systémem
KEY-LOCK

Základní část karabiny je její

TĚLO, neoddělitelnou součástí
těla je také NOS a ZOBÁK.
ZÁMEK slouží k tomu, aby
lano samo nevypadlo z
karabiny (uzavírá "okruh"), u
většiny typů karabin se musí
zavírat samočinně (neplatí pro
karabiny typu A a Q), otáčí se
okolo 1. osy. 2. osa (někdy je
odlita spolu se zámkem) slouží
k tomu, aby po uzavření
karabiny zapadla do ZOBÁKu.
To je nutné protože TĚLO
karabiny je pružné a při
zatížení se 2.osa opře do
zobáku. POJISTKA slouží k
tomu, aby bylo možno po
uzavření karabiny zabránit
jejímu samovolnému otevření.
Které typy karabin musí být
pojistkou opatřeny a jaké jsou
typy pojistek je napsáno níže.

Je-li karabina opatřena

338
systémem KEY-LOCK

, NOS karabiny vypadá jinak.

Karabina s drátěnným zámkem
nemá osy, neboť 1.osa je
součástí zámku a 2.osa není
třeba, nos se zahákne přímo za
drát.

Obecné požadavky na karabiny:

• dle typu musí karabina splňovat požadavky na pevnost dle tabulky

• musí být zřetelně, nesmývatelně opatřena závazným značením
• u každého typu jsou dále specifikovány další požadavky

ZNAČENÍ

Na každé karabině musí být vyznačeny základní údaje: pevnost v podélném a příčném směru
a pevnost s otevřeným zámkem. Podle poslední normy má být pevnost uvedená v kN, u
starších typů se můžeme setkat také s jinými jednotkami:
- kN, 1kN = 100kg
- kg
- daN, 1daN = 1kg
Číslo udávající pevnost je vlastně mez pevnosti, při které karabina praská (tedy nikoliv
hodnota běžného zatížení). Hodnota má být celočíselná (v kN) zaokrouhlená dolů. U karabin
typu H, K, a X by tento typ dle ČSN EN 12275 měl být označen písmenem v kroužku (to
jsem snad ještě ve skutečnosti neviděl, maximálně někdy tam je "HMS" nebo
"KLETTERSTEIG" a ne v kroužku).

339
 TYPY KARABIN

Typy karabin a jejich minimální požadovaná statická pevnost. V 1. sloupci typ tabulky je
uvedeno typové označení dle CSN EN 12275. Ve 2. sloupci je uvedeno označení používané v
horolezecké literatuře, které je však někdy odlišné (pozor na záměnu typů D a B). U údajú
označených hvězdičkou nejsou žádné požadavky, je-li karabina vybavena automatickou
pojistkou.

typ název nějaký příklad na obrázku

s rovným zámkem
B D základní karabina 20 7* 7
s prohnutým zámkem
H HMS karabina HMS 20 6* 7 HMS
K karabina na KLETTERSTEIG 25 - 7
A speciální karabina do skoby 20 7* - karabina Frog od KONGa
karabina se zajištěnou polohou s rovným a prohnutým drátěným
D 20 7* -
lana zámkem
karabina se šroubovacím
Q 25 - 10
zámkem
X O oválná karabina 18 5* 7

Základní karabina, typ B, označovaná také "D", "déčko", "symetrické/asymetrické D"

Je jakákoliv karabina, která nesplňuje požadavky na typy H, K, D. Rozvor musí být alespoň
15mm. V oblasti A musí být místo pro vložení 2 lan o průměru 11mm, aniž by drhla o zámek.
Použití
Vhodná: Je to nejuniverzálnější karabina vhodná například jako postupové jištění. Pro
sebejištění jen typ s pojistkou

HMS karabina
Karabina obvykle hruškovitého tvaru používaná k jištění poloviční lodní smyčkou
Použití
Vhodná: pro jištění poloviční lodní smyčkou, nouzové slanění po 2 pramenech poloviční
lodní smyčky. Z důvodů symetrie a velkého rozvoru se dá použít pro konstrukci kladkových,
přepravních a záchraných systémů, pro uzel "GARDA"
Nevhodná: Tvar není výhodný pro zapínání do pevného jištění, do užších skop apod.
Nesmí být použita: Z důvodů menší nosnosti nesmí být zaměněna s karabinou typu
KLETTERSTEIG!! Nepoužívat na zajištěných cestách typu KLETTERSTEIG a VIA
FERRATA

karabina KLETTERSTEIG, typ K

Karabina používaná pro jištění na zajištěných cestách. Karabina musí mít automatickou
pojstku a rozvor alespoň 21mm. V oblasti A musí být místo pro vložení 2 lan o průměru
11mm nebo 1 ocelového lana o průměro 21mm, aniž by drhla o zámek.
Použití
Vhodná: Pro jištění na cestách typu KLETTERSTEIG a VIA FERRATA. Také pro zajištění
spolulezce a pro sebejištění. Všude tam, kde potřebujeme "masívnější" karabinu

340
Nesmí být použita: Nesmí se použít pro jištění poloviční lodní smyčkou jako HMS, poloměr
ohybu je totiž menší a v jednom směru hrozí zablokování poloviční lodní smyčky

specielní karabina do skoby, typ A

Karabina takové speciální konstrukce která umožňuje zatížení pouze v podélném směru a
nedovoluje samovolné otevření. Není to karabina v pravém slova smyslu, spíše jakási
konstrukce. Třeba firma KONG tomu říká "konektor".
Použití
Vhodná: Jako postupové jištění do skob a nýtů, jejichž oka jsou orientovány kolmo k
povrchu skály, tak aby po zacvaknutí do oka byla karabina rovnoběžně s povrchem skály.
Tvar nýtu musí být takový, aby byla zajištěná vhodná poloha karabiny. Skoba/nýt musí mít
odpovídající rozměry
Nevhodná: Nosit sebou jinam než na skalky
Nesmí být použita: Na zajištění do pískovcového kruhu.

karabina se zajištěnou polohou lana

Karabina konstruovaná tak, aby zatížení mohlo působit pouze v jediném směru, a to
podélném. Rozvor musí být alespoň 15mm. V oblasti A musí být místo pro vložení 2 lan o
průměru 11mm, aniž by drhla o zámek.
Použití
Vhodná: Pro postupové jištění ve spojení s expres smyčkou "expreskou"
Nevhodná: Všude tam, kde se nevyužije toho, že na jedné straně lze polohu popruhu/lana
zajistit proti posunutí.

karabina se šroubovacím zámkem, typ Q

Karabina, zavírající se zašroubováním převlečné matice. Zašroubování z plně
zašboubovaného do plně otevřeného stavu musí být potřeba nejméně 4 otáček převlečné
matice. Na karabině musí být ukazatel který indikuje není-li matice úplně zašroubovaná
(barevnou značkou nebo viditelným závitem)
Použití
Vhodná: Všude tam, kde není potřeba karabinu často otevírat a zavírat. Někdy jsme také v
situaci, kde je žádoucí, aby s karabinou nemohl manipulovat kdokoliv.

oválná karabina
Karabina musí mít obrys přibližně symetrický kolem podélné osy, vnitřní poloměr zakřivení
na delším konci (naproti zámku) musí být nejméně 12mm. Rozvor musí být alespoň 15mm. V
oblasti A musí být místo pro vložení 2 lan o průměru 11mm, aniž by drhla o zámek. Tuto
karabinu je vhodné mít s pojistkou.
Použití
Vhodná: Pro sebejištění, pro spojení se šplhadly a pro konstrukci kladkových a záchranných
systémů tam kde stačí její nosnost. Její oválný tvar je vhodný zvláště tam, kde dochází
střídavě k zatěžování a odlechčování - neobsahuje ostré ohyby, málokde se zasekne v
průvlaku, jde dobře otočit (např. u šplhadla).
Nesmí být použita: Pro jištění prvolezce (malá nosnost).

ZÁMEK

ZÁMEK slouží k tomu, aby lano samo nevypadlo z karabiny (uzavírá "okruh"), u většiny
typů karabin se musí zavírat samočinně. Obecné požadavky na zámek karabiny

341
 • obecná funkce zámku: zámek v jakékoliv jiné než zavřené poloze se po uvolnění
musí do této polohy vrátit = zavírá se samočinně
• funkce zámku při zatížení karabiny: zámek musí být možno volně otevírat a zavírat
při zatížení karabiny silou 800N v podélném směru
• tuhost otevírání zámku: působíme-li silou 5N kolmo na zámek 1cm pod nosem
karabiny, karabina se nesmí otevřít více než tak, aby prošla smyčka průměru 3mm.

Zámky můžeme rozdělit podle:

• tvaru, obrázek

o rovný
o prohnutý : usnadňuje cvakání, nepatrně zvětší rozvor karabiny
• provedení
o klasický, jako odlitek se 2 (1) osou
o drátěný: i když vypadá nedůvěryhodně, má nesporné výhody:
1. zámek má nižší hmotnost, tedy i celá karabina
2. větší rozvor karabiny
3. potlačení efektu WHIPLASH

: karabina se při zachycení pádu může při nárazu o skálu krátce otevřít, a to
právě v okamžiku zachycení pádu (není to výmysl: praxe už zná mnoho
smrtelných úrazů, zapříčiněných WHIPLASHem). Drátěný zámek má
mnohem menší hmotnost a tedy i moment setrvačnosti a doba otevření je o
mnoho kratší

342
 mezi nevýhody patří hlavně to, že zatím nejsou typy s pojistkou ani
systémem KEY-LOCK

• způsobu, jakým se zámek "zahákne" do nosu karabiny. Netýká se to jen zámku, ale
samozrejmě také nosu karabiny
o na horním konci zámku osička, na karabině zobák
o na horním konci zámku zobák, na karabině osička
o systém KEY-LOCK, obrázek

POJISTKA

Pojistky můžeme rozdělit podle:

• obsluhy
o manuální: po uzavření zámku musíme sami pojistku zatáhnout
o automatické: po uzavření zámku se zajistí automaticky

• materiálu. Jakmile byly vyvinuty trochu odolnější plasty, začaly se některé druhy
automatických pojistek vyrábět plastové, nebyl totiž důvod k tomu, aby byly pojistky
nějak pevné. Slouží přece k tomu, aby nedošlo k samovolnému otevření zámku. V
poslední době se ale diskutuje o možnosti prolomení pojistky slaňovací osmou při
jištění (obrázek doplním, nebo viz Příloha MK a BK k Shubertovi). Vzhledem k tomu,
že kolik pojistka "vydrží" není upraveno žádnou normou a při pohledu na plastový
povrch pojistky není patrno, zda je plast například jen ne povrchu, nebo je to celé
plastové, doporučuji obezřetnost. Jediná výhoda použití plastu je přitom pouze nižší
hmotnost.
o kovové, větší pevnost
o plastové, nižší hmotnost
• druhu, viz obrázek,

343
 názvy uvedené níže nejsou (kromě šroubové) nijak závazné, každý výrobce tomu říká
jinak. Druhů a názvů automatických pojistek je nepřeberné množství, neberte chybu jestli
tu není uvedena "ta Vaše".Příklady:

o šroubovací
o bajonetová
o TWIST-LOCK

Pojistka pojistky ? proč ne

V poslední době někteří výrobci k některým pojistkám montují ještě "pojistku pojistky"

• na obrázku

je příklad automatické pojistky Ball Lock od PETZLa: pro otevření karabiny ja nutné
stlačit zelené tlačítko a otočit pojistkou, po uvolnění se zámek vrátí do zavřené polohy,
zajistí se pojistka i "pojistka pojistky". Zřejmé nevýhody: nutná jemná manipulace,
vlastníci ale tvrdí, že grif lze nacvičit a lehce zvládat.

• a na tomto obrázku

je zase DMM Belay Master. Plastová závora, která je přichycena k zádům karabiny se
zaklapne do zámku se šroubovou pojistkou. To lze jen v případě, že je pojistka úplně
zašroubovaná (kontrola!!). Vnitřní oblast karabiny se tak rozdělí vlastně na 2 prostory. To

344
 je další výhoda, neboť je vyloučeno zatížení v příčném směru. Zřejmé nevýhody: 1. při
manipulaci nelze vyloučit samovolné otevření plastové západky, 2. jak se cvakne to, co
chceme mít po zaklapnutí v té užší vnitřní části (naproti nosu karabiny)? to se musí
cvaknout normálně a pak přetáhnout přes zámek se šroubovou pojistkou.

Použitá literatura:
ČSN: "Norma ČSN EN 12275"
katalogy firem PETZL, KONG, SINGING ROCK
Procházka a kol.: "Horolezectví"
Procházka V.: "Příloha MK a BK ke knize P. Shuberta ..."
Shubert Pit: "Bezpečnost a riziko na skále sněhu a ledu"

345
14.3 Úvazy

Sedací úvaz (sedák)

Při samotném použití sedacího úvazu je bod navázání pod těžištěm lidského těla, a při
nekontrolovaném pádu hrozí převrácení těla hlavou dolů.

Nejčastěji se vyskytující typ sedáku je tento: Obepíná boky a stehna. Je složen z bederního
pásu a dvou pásů nohavic spojených popruhem. Tento popruh spojující nohavice je s
bederním pásem spojen napohled masivním popruhovým okem (tzv. slaňovací oko, někdy se
též nazývá odsedávací, jistící). Vzadu je bederní pás s nohavicemi spojen pružnými popruhy
(nemají nosnou funkci), které slouží k tomu, aby udržovaly nohavice při lezení vytažené
nahoru. Jinak by dole plandající nohavice omezovaly pohyb lezce.

Bederní pás je rozpojovatelný pomocí kovové přezky. U

některých sedáků jsou tyto přezky i na nohavicích. Přezky
by měly být vyrobeny z lehké, ale pevné slitiny, aby
nepředstavovaly zbytečnou zátěž. Také je dobré, když jsou
přezky natřeny nějakou izolační vrstvou (barvou), aby k
nim v zimě nepřimrzaly prsty rukou (poté, co je člověk
kvůli snadnější manipulaci vyndá z vlhkých rukavic).

Nejčastěji jsou přezky konstrukčně řešeny tak, že jsou z

jednoho kovového kusu, a popruh se jimi musí provléknout
třikrát. Nejprve zespodu nahoru, pak shora dolů, a po
obtočení postranní hrany opět prvním otvorem shora dolů
(viz.obrázek vpravo). Popruh musí být nakonec v přezce
řádně utáhnut.

Vyčuhující konec popruhu by měl být dlouhý minimálně

jako trojnásobek šířky popruhu, ale obvyklejší je cca 20 cm.
Je totiž dobré mít popruh delší, aspoň pak v zimě, kdy má
člověk na sobě tlusté oblečení, není problém s jeho dopnutím.

Na přezce bývá velmi často varovný nápis "DANGER" (anglic. Nebezpečí). Nápis je na
přezce umístěn tak, že při správném zapnutí je zakryt. Pokud je nápis vidět, znamená to, že
přezka nějakým způsobem není správně zapnuta a hrozí tak rozepnutí sedáku!!!

346
Na bocích bederního pásu se nalézají materiálová poutka, která slouží k nošení horolezecké
výzbroje. Nejčastěji jsou tvořena tenkým, relativně pevným provázkem, na který je navlečena
gumová hadička (“bužírka”). Je dobré, aby tato bužírka byla tlustší víc jak výkroj v zobáčcích
karabin (tedy tlustší víc jak cca 6 mm). Karabiny pak nemají tendenci se zahákovávat při
vyjímání z poutka ven. Existují i sedáky s materiálovými poutky tvořenými jen provázkem,
nebo také neohebným umělohmotným okem.

347
Materiálová poutka jsou někdy k bedernímu pásu jakoby přišita vzhůru nohama. Je to tak
schválně. Vzhůru nohama jsou totiž jen když jsou prázdná. Jakmile se do nich zapne byť
jediná karabina, poutko se zatížením ohne dolů. I po ohnutí však trochu “odstává” od
bederního pásu, a lépe se tak do něj cvakají (a vycvakávají z něj) karabiny.

Tip: Sedák s výrazným bederním

pásem okolo pasu má jednu
nevýhodu. Bederní pás sedáku si
překáží s bederním pásem od batohu,
máme-li jej při lezení. Je tedy dobré,
mít takový batoh, který má bederní
popruh posazený tak, aby co možno
nejméně se překrýval s bederním
pásem sedáku. Nutno si to ozkoušet
buď už v obchodě, minimálně aspoň
před túrou. Člověk si tak ušetří
nepohodlný zážitek.

Jak si sedák vybrat v obchodě

I ten nejlépe konstruovaný úvazek

nemusí být pohodlný a nemusí být
ani bezpečný, jestliže je příliš velký nebo naopak příliš malý.

Při zkoušení jak úvazek padne, je nutno být oblečen v takovém oblečení, které při lezení
budeme skutečně používat. Při zkoušení úvazku v obchodě si vyprázdněte kapsy, sundejte
opasek, apod. Většina specializovaných obchodů je vybavena systémem pro zavěšení, kde je
nutno viset v úvazku několik minut, aby jste si ověřili, že se v úvazku cítíte dobře, neškrtí ani
netlačí v citlivých partiích a vybraná velikost vám padne.

Úvazek musí sedět pohodlně v pase nad kyčlemi. Musí být vyloučeno jeho sesunutí na boky
pánve i při použití velké síly. Nesmí však v pase škrtit. Nemůžete-li najít sedací úvazek, který
by vám dobře seděl v pase nad kyčlemi, použijte raději celotělový úvazek, který drží celou
pánev. Pokud by nebyl sedací úvazek upevněný v pase nad kyčlemi, a byl by takto použit
samotný, tělo lezce by se v něm nemuselo udržet při otočení se hlavou dolů. Lezec by z něj
vyklouzl ven.

Různými pohyby se přesvědčete zda úvazek není tak těsný, aby vás omezoval v dýchání či ve
volném pohybu. Nohavičky musí padnout pohodlně a nesmějí škrtit.

Volný úvazek sklouzává a odírá tělo lezce, a v případě pádu může lezec z úvazku vypadnout.
Příliš volné nohavičky posazené nížeji na stehnech mohou způsobit špatný rozklad sil v
případě pádu, při jehož zachycení bude lezec zbytečně přetěžován v oblasti bederní páteře.
Bude-li bederní pás sedacího úvazku příliš volný, může při zatížení vyjet nahoru až na první
žebra, stlačit bránici a vyrazit lezci dech.

Kdy jaký sedák použít?

Pro letní lezení na skalkách, nebo na umělých stěnách, je dobré mít sedák lehký, stačí
jednoduchý. Pohyb v něm by měl být co nejuvolněnější. Nohavice nemusí mít přezky. Pro ty,

348
co lezou s magnéziem na vysušování rukou je praktické, má-li sedák vzadu na bederním pásu
malé poutko pro upevnění sáčku s magnéziem.

Pro ty, co většinou lezou jako druholezci, často jistí ve stěnových štandech, jumarují jako
druholezci při yosemitské taktice lezení, je dobrý sedák s širšími popruhy, nejlépe polstrované
měkkou hutnou látkou.

Přímo pro lezení velkých stěn (bigwall) se vyrábějí speciální úvazy, tzv. bigwallový úvaz.
Skládá se z velmi pohodlného sedacího úvazku s velkým množstvím poutek na materiál a z
komfortního prsního úvazku, který je rovněž opatřen poutky na materiál. Tato kombinace je
oblíbená zejména pro zdolávání velkých stěn - úvazek musí dobře padnout na různé vrstvy
oblečení, a při oblékání a svlékání, nebo konání potřeby je možno stále zůstat navázaný a
zajištěný. Prsní úvazek, který vypadá spíše jako vesta, si mohou lezci na štandu předávat
spolu s navěšeným materiálem.

Pro zimní lezení nebo túry v ledovcových oblastech je velmi dobré, aby měl sedák přezkami
rozpojovatelné nohavice. Taktéž je dobré má-li i bederní pás dvě přezky, a to jednu vpravo, a
druhou vlevo od slaňovacího oka. Sedák pak lze snadno přizpůsobit větší tloušťce postavy,
jenž je způsobená větším počtem vrstev oblečení, které člověk v zimě na sobě má.
Rozpojovatelné nohavice rovněž umožňují obléknutí (či svléknutíí) sedáku máme-li na
nohách stoupací železa (mačky) nebo lyže, aniž bychom museli tyto mačky či lyže z nohou
zouvat.

Důležité upozornění: Způsob provazování lana úvazem musí odpovídat způsobu

doporučeném výrobcem!!

Poznámka: Destrukce sedáku při zachycení pádu je nepravděpodobná, nanejvýš se může vypárat několik švů;
větší destrukce pak už značí nekvalitnost výroby sedáku.

Prsní úvaz (prsák)

Obepíná hrudník, proto se také někdy nazývá hrudní úvaz. Je buď klasického tvaru s jedním
popruhem okolo hrudi a ramínky, které popruh nesou, nebo tzv.křížový ve tvaru cifry 8, jenž
je z jednoho popruhu překříženého na zádech. Často jsou na popruzích prsáku přezky pro
nastavování rozměrů prsáku. Prsák by měl být naštelován tak, aby byl na těle vypnutý, žádné
jeho části neplandaly, a aby při nádechu jeho navazovací oka byly od sebe vzdáleny cca 2-3
cm.

349
Při samotném použití prsáku hrozí ve visu ortostatický šok, tj. zaškrcení okolo hrudníku a v
podpaždí s následným kolapsem oběhového systému. Samotné použití je proto nedoporučeno.

Kombinovaný úvaz
Jedná se současné použití samotného sedacího a samotného prsního úvazu. Nejlepší forma
úvazu pro navázání se na lano. Bod navázání se nachází nad těžištěm těla. Spojení sedáku a
prsáku se provádí spojovací smyčkou (musí mít velkou nosnost, minimálně 15 kN, ale raději
ještě více, neboť je nutno počítat s určitou ztrátou pevnosti v uzlu). Tato spojovací smyčka
může být jak kulatého průřezu, tak i popruh. Také existují způsoby navazování na lano, kdy
se spojení, provázání sedáku a prsáku provádí přímo lanem.

350
Celotělový úvaz
Je složen ze vzájemně propojených popruhů, které obepínají celý trup těla a stehna. Bod
navázání je nad těžištěm těla. Je nutný pro malé děti, neboť je z něho malá pravděpodobnost
vyklouznutí. Také se kvůli bezpečnosti hodí pro obézní lidi. Dále je vhodný pro vysokohorské
turisty při pohybu v terénu, kde nemůže dojít k visu ve volném prostoru. Jeho výhodou je, že
nemá bederní pás okolo pasu, a tak je s ním pohodlné nošení batohu (bedernímu popruhu od
batohu nic nepřekáží). Vis v celotělovém úvazu není pohodlný, poloha těla při visu je až příliš
vzpřímená a toporná.

Úvazy z pohledu normy ČSN EN 12 277

Následující odstavce jsou jen volnou interpretací normy, rozhodně se nejedná o přesné znění.
Text je zjednodušen a zkrácen. - Norma rozeznává čtyři druhy úvazů:

• Typ A: Celotělový pro dospělé osoby (ovíjí horní část trupu a stehna, udrží osobu v
bezvědomí ve vzpřímené poloze)
• Typ B: Celotělový pro malé osoby (jako A, ale do hmotnosti 40 kg uživatele -
"dětský")
• Typ C: Bederní (nebo také nazývaný sedací, skládá se z břišního pásu a stehenních
smyček, udrží osobu při vědomí v sedě)
• Typ D: Hrudní (nebo také nazývaný prsní, doporučen používat jen v kombinaci se
sedacím, při samotném použití do 1 minuty způsobí poranění)

Části popruhů, které se při visu tisknou na lidské tělo, musejí být široké nejméně 43 mm, jen
u úvazu typu B mohou být široké toliko 33 mm.

Kovové části, které jsou součástí úvazu, musejí mít sražené hrany, aby se o ně nikdo nemohl
pořezat.

Během zatěžovacích zkoušek nesmí popruh v přezce proklouznout o více než 20 mm.

351
Úvazy se zkoušejí tak, že se obléknou na dřevěnou figurínu, a na úvaz se připevní jednoduché
dynamické horolezecké lano, a to takovým způsobem, jaký udává výrobce v návodě. Zatížení
se provádějí jak směrem nahoru (čili jakoby člověk spadl nohama dolů), tak i směrem dolů
(čili jakoby člověk spadl hlavou dolů). Nejprve se zatíží úvaz slaběji, přičemž navazovací oka
musejí být při tom rozmístěna souměrně s podélnou osou figuríny.

Úvazy musejí vydržet toto zatížení:

Typ A: 15,0 kN (s tolerovanou odchylkou +0,3 kN) v poloze figuríny hlavou nahoru, a 10 kN
(+ 0,3) v poloze figuríny hlavou dolů

Typ B: 10,0 kN (+ 0,2 kN) v poloze figuríny hlavou nahoru, a 7 kN (+0,2 kN) v poloze
figuríny hlavou dolů

Typ C: 15 kN (+ 0,3 kN) v poloze figuríny hlavou nahoru. Poté se ještě zkouší břišní pás,
který se pomocí přezky či jiného uzavíracího systému, uzavře do okruhu a roztahuje se silou
10 kN (+0,1 kN), přičemž před zatížením a po zatížení se na pásu udělají značky, kam pás
dosahoval vůči přezce, a vzdálenost mezi značkami nesmí po zkoušce být větší jak 20 mm.

Typ D: 10 kN (+0,3 kN) v poloze figuríny hlavou dolů

Jsou-li na úvazcích oka, která se využívají při slaňování, musejí vydržet stejné zatížení při
stejně provedené zkoušce pro daný typ úvazu, jak je uvedeno výše zde v textu, ale pouze v
poleze figuríny hlavou vzhůru.

V obchodech prodávaný úvazek musí být opatřen etiketou, na které jsou zřetelně,
nesmyvatelně a trvale minimálně tyto informace:

• jméno výrobce, nebo dovozce, prodejce

• označení typu
• označení modelu, pokud výrobce dodává více modelů
• velikost, pokud je to nutné
• piktogram ukazující jak se přezky a regulační prvky zavírají a zajišťují
• největší hmotnost a rozsah uživatele (pouze u typu B)
• u typu D nášivka nebo piktogram, že se nesmí používat samostatně

Kdy použít který druh úvazu?

Rozporuplná otázka. Je nutné si totiž uvědomit, že úvaz plní především svou roli při
zachycení pádu, a pád neprobíhá vždy stejně. Může být pád kontrolovaný, nekontrolovaný,
pád nečekaný, a naopak záměrně podstoupený. Poloha těla při pádu může být svislá,
vodorovná či jakkoliv jinak vychýlená. Můžeme padat volným prostorem, ale taky se kutálet
po svahu, nebo padat kolem členité skály a narážet na skalnaté výčnělky. Co však je u všech
způsobů pádu stejné, je to, že při zachycení do lana dochází k velkému působení síly na tělo
člověka. Zde je nutno jasně říci - žádný pád nedělá tělu člověka dobře. Ještě nikdo se častým
padáním nestal zdravější a otužilejší. Ať se použije takový nebo onaký úvaz, vždy je možnost,
že pád bude probíhat tak, že zrovna zvolený druh úvazu nebude ten nejoptimálnější. To už je

352
holt osud. Zkrátka v případě tak nevyzpytatelného mechanismu, jako je pád lidského těla ze
skály, nelze absolutní bezpečnost zaručit.

Proto je výběr vhodného druhu úvazu záležitostí zhodnocení pravděpodobnosti a četnosti

možných úrazů. Což se dá také jednodušeji říci - vybrat ten nejméně špatný. Pokud se nad tím
takto zamyslíme, pak lze za relativně nejbezpečnější považovat jedině kombinovaný úvaz (s
výjimkou dětí, pro které je nejbezpečnější celotělový úvaz, protože z něho je menší možnost
se vyvléknout). Je-li někdo při horolezecké akci v pozici právně odpovědné osoby, měl by u
lidí, za které odpovídá, vyžadovat použití kombinovaného úvazu (u malých dětí celotělový
úvaz).

Nicméně lezci mnohdy na vlastní riziko volí jiné úvazy. Nejčastějším jevem v praxi je
používání samotného sedacího úvazu z důvodu lepšího pohybu. Pak je ale nutné, aby takto
navázaný lezec byl poměrně zkušený, ovládal odskoky od skály v momentě, kdy začíná padat
(tzv. řízený pád), zkrátka aby se při pádu choval chladnokrevně. Zároveň je nutností, aby
skála po které se leze jen v sedacím úvazu byla kultivovaná (tj. pevná skála, žádné volné
kameny; to proto, aby se s lezcem neulomil chyt, pak by následoval nečekaný, tedy
nekontrolovaný pád) a s dobrým jištěním (kruhy, nýty,...), a bez výraznějších terénních
výčnělků (police, hroty, lávky,...; o ně se padající může nárazem zranit a být omráčen, čímž
opět ztratí kontrolu nad pádem). Postupové jištění musí být blízko sebe, aby vznikaly krátké
pády s malým pádovým faktorem. Přesto ale i při splnění všech výše uvedených podmínek
platí, že lezení jen v samotném sedacím úvazu představuje určité riziko. Nepodceňovat! Při
navázání na samotný sedací úvaz je bod navázání lana k úvazu pod těžištěm lidského těla (čili
těžší část těla je nahoře), a při zachycení pádu hrozí převrácení těla hlavou dolů!

Samotný sedací úvaz je vcelku bezpečný při lezení s horním jištěním nebo při jumarování,
ovšem jen tehdy, jsou-li tyto činnosti správně prováděny.

Samotný sedák se nesmí použít při lezení s batohem!!! Batoh, nebo jakékoli břemeno na
zádech, zvětšuje hmotnost horní části těla (trupu), a při použití samotného sedáku se tendence
k převrácení těla hlavou dolů výrazně zvětšuje.

Při takové 15 kg váze batohu je člověk, byť jen v obyčejném sedu např. při slanění v samotném sedáku,
neuvěřitelně silně převracen dozadu, čelit tomu jde jen s velkým vypětím břišních svalů. Případný pád do lana s
takovým nebo i lehčím batohem, a v samotném sedáku, by skončil otočením lezce hlavou dolů, snadno by i
mohlo dojít k poškození páteře.

Kombinovaný úvaz tato nebezpečí eliminuje či alespoň zmírňuje, protože je u něj jednak bod
navázání nad těžištěm lidského těla (nedochází k převrácení hlavou dolů), a hlavně je páteř
jím podpírána ve dvou místech - okolo beder a okolo hrudníku. Kombinovaný úvaz se tedy
především používá v drsnějších lezeckých terénech, kde hrozí tvrdší nebo nekontrolovatelné
pády, a v horách, kde člověk většinou leze s batohem, neboť na celodenní túru potřebuje mít
sebou různé věci (např. pití, rezervní oblečení, čelovou svítilnu, apod.).

Rotace těla během zachycení pádu při použití sedacího nebo kombinovaného úvazu. Při
nekontrolovaném pádu bývá často tělo vychýleno do strany od svislé polohy. V momentě
zachycení takovéhoto pádu lanem dojde díky setrvačnosti padajícího těla k následné rotaci
těla. 1.Při použití samotného sedáku: bod navázání je pod těžištěm těla, těžší trup se převáží
dolů, člověk je obrácen hlavou dolů, hlava může být rotací nahozena na skálu. 2.Při použití
kombinovaného úvazu: bod navázání je nad těžištěm těla, těžší většina trupu a nohy se svěsí
dolů, člověk je obrácen hlavou nahoru, hlava může být rotací nahozena na skálu.

353
Jak vidno, pokud je tělo při pádu vychýleno do strany, tak nás před následnou rotací po
zachycení pádu žádný úvaz neuchrání. A nepříjemným důsledkem rotace těla je možné
nahození hlavy člověka na skálu. Před nepříznivými důsledky tohoto úderu do hlavy nás však
ochrání použití horolezecké přilby. A nakonec nezbývá, než zopakovat: při použití samotného
sedáku hrozí přetočení (rotace) i při svislé poloze těla (nevychýlené) během pádu.

Někdy je možno se setkat s názory, že když k rotaci těla při zachycení pádu většinou dochází
tak jako tak (při použití samotného sedáku, tak i při použití kombinovaného úvazu), je
používání nepohodlného kombinovaného úvazu zbytečné. Nelze, než před tímto názorem
varovat. Je totiž velký rozdíl být zachycen hlavou dolů (nepřirozené), a naopak hlavou nahoru
(přirozené). V případě zavěšení hlavou dolů jde totiž hlava nechráněně jako "beranidlo"
napřed, schopnost člověka podvědomě se zorientovat je snížená, reflexy jsou nepřirozené.
Naopak při zavěšení hlavou nahoru se instinktivně chráníme rukama předsunutýma před
hlavu, jak jsme navyklí díky přirozeným podmíněným reflexům. Dojde pak ke spíše zranění
rukou, nikoliv hlavy.

Vodorovná poloha těla při zachycení pádu. Pokud je tělo v momentě zachycení pádu zády
dolů a vodorovně, je to velmi nebezpečné. Jestliže máme jen sedák, hrozí nám zlomení
bederní páteře (trup s hlavou a nohy budou setrvačností pokračovat v pádu, a tělo se nám
okolo bederního popruhu sedáku zalomí - takových případů se již v praxi několik stalo!).
Jestliže máme kombinovaný úvaz, hrozí nám zlomení krční páteře (nohy se setrvačností svěsí
dolů, trup bude prudce narovnán vzhůru, ale hlava bude v protisměru setrvačností pokračovat
v pádu, takže dojde ke škubnutí hlavy dozadu - pouze teoretická úvaha, není znám dosud
žádný konkrétní případ).

Zvláštní kapitolou je použití úvazů při jištění na ledovci. Pokud vezmeme situaci, že po
ledovci se při současném pochodu pohybuje dvoučlenné družstvo, a jeden z nich se proboří do
ledovcové trhliny a druhý jej bude jistit, tak ideální by bylo, kdyby do trhliny spadlý člověk
měl kombinovaný úvaz, a jistič nahoře měl jen sedací úvaz. Vyplývá to z toho, jak je místo
navázání lana na úvaz umístěno vzhledem k těžišti lidského těla. U kombinovaného úvazu je
bod navázání nad těžištěm těla, tedy člověk je udržován během volného visu v trhlině ve
vzpřímené poloze. Naopak jistič nahoře na ledovci je v neobvyklé situaci, zatížené lano jej
táhne šikmo dolů k povrchu ledovce. Samotný sedací úvaz je kuriózně výhodou, neboť bod
navázání je pod těžištěm těla a při tahu šikmo dolů je to lepší. Jistič lépe udržuje rovnováhu a
vzpírá se tahu lana. A to i poté, je-li povalen a vláčen po ledovci. Samovolně se stočí nohama
napřed ve směru tahu lana, a v této pozici daleko lépe může nalehnout na cepín a zastavit
stržení. Co je však neřešitelný problém, je určit, kdo z těch dvou do trhliny spadne. A tím ta
báječná teorie končí, protože každému potencionálně hrozí při pohybu po ledovci pád do
trhliny a při tom je bezpečnější mít kombinovaný úvaz. Navíc při túře po ledovci má člověk
většinou na zádech batoh, a pak použití kombinovaného úvazu je nutností. (Více o jištění na
ledovci na stránce Ledovec.)

Prsní úvaz se samotný nesmí používat. Při jeho samotném použití hrozí ve visu ortostatický
šok, tj. zaškrcení okolo hrudníku a v podpaždí s následným kolapsem oběhového systému.
Jeho použití připadá v úvahu jen v nouzi. Pak je ale nutné jej vylepšit stoupací prusíkovací
smyčkou na dvojato dlouhou cca 1,5 m, která se naváže na lano cca 30 cm nad navazovacím
uzlem, kterým je lano připevněno k prsnímu úvazu, a protáhne se vnitřkem prsního úvazu
(prostorem mezi prsním úvazem a hrudí lezce). Dolní konec prusíkovací smyčky si lezec
může během lezení, kdy prusík nepotřebuje, smotat a dát třeba do kapsy, aby nepřekážel.
Jakmile přejde do visu v laně, musí prusík vyndat a dolní konec svěsit k nohám, a jednou

354
nohou si do oka smyčky stoupnout. Tíha lezce se tak přenese na prusíkovací smyčku, prsní
úvaz se odlehčí (již nebude tak akutní nebezpečí náhlého rozvinutí ortostatického šoku), a
prsní úvaz bude sloužit v tuto chvíli jen k tomu, aby se trup lezcova těla nepřevrátil dozadu.
Nutno však říci, že ani ve stoje v prusíkovací smyčce nikdo věčně nevydrží, a urychlené
vyproštění se z visu je žádoucí.

Celotělový úvaz se uplatní při vysokohorské turistice, kdy se člověk pohybuje v terénu chůzí,
ale v místech, odkud lze někam spadnout či se skutálet. Takovým terénem můžou být např.
Roháče v zimě, normální cesta na Mt.Blanc, apod.

Typ úvazu Kdy jej použít

• jen v kombinaci se sedacím úvazem
prsní úvaz • samotný pouze v nouzi, kdy není nic jiného

• při lezení s horním jištěním

• při sportovním lezení, kdy není nebezpečí dlouhých a tvrdých pádů =
ve skále je kvalitní, blízko sebe osazené jištění, skála je rovná nebo
sedací úvaz
převislá
• při jumarování

• při jakémkoliv lezení nebo slaňování s batohem na zádech

• při lezení v horách
• při pohybu na ledovci
kombinovaný
• v situaci, kdy lze předpokládat delší vis v bezvědomí
úvaz
• při hrozbě dlouhého a tvrdého pádu
• na klettersteigu (via ferrata)

• vysokohorská pěší turistika v exponovaném terénu

celotělový úvaz • malé děti

Odkazy související s tématem:

Navazování - jak navazovat lano k jednotlivým druhům úvazů.

Odkazy na cizí www stránky související s tématem:

Kontrola úvazů - možná poškození, na co dávat pozor; doporučení firmy Singingrock, výrobce úvazů.

Poloha sedacího úvazu na těle - ukázky správného a nesprávného umístění sedacího úvazu na těle lezce;
doporučení firmy Singingrock, výrobce úvazů.

Test přezek sedacích úvazů - firma Singingrock testovala přezky (spony) sedacích úvazů.

355
14.4 Smyčky

Smyčkou, coby jistícím prostředkem, se obecně v horolezectví nazývá krátké lano či popruh
spojený uzlem nebo švem do uzavřeného okruhu.

V přeneseném, vedlejším významu slova se tak ale nazývají všechny krátké lanové nebo
popruhové části horolezecké výzbroje (krátké 1 – 2 m kusy lana, popruhu či pomocné šňůry),
ať už jsou či nejsou svázané uzlem do okruhu.

Mimo to se smyčkou ještě nazývají pevná oka vytvořená uzlem na laně, ale to nemá nic společného s jistícím
prostředkem. O smyčkách vázaných uzlem na laně viz.stránka Uzly.

Různými rafinovanými způsoby provázání či prošití lze docílit jiných tvarů, než jen okruhu.
Smyčky mohou být spleteny do tvaru osmičky, či jen pramenu lana (popř. popruhu) se dvěma
uzavřenými oky na koncích (např. expreska).

Podle kritéria konstrukce rozdělujeme smyčky na tyto druhy:

• lanová (může být jak z části dynamického lana, tak i statického lana, pomocné šňůry)
• popruhová (jednoduchý popruh nebo dutý popruh) - viz.obrázek [1]

• expreska - viz.obrázek [2]

Dále rozdělujeme smyčky podle kritéria použití:

• smyčka obvodová - slouží na obchvácení předmětu (např. skalního hrotu), nebo

spojení libovolných dvou částí čehokoliv
• smyčka spárová - musí na ní být navázaný uzel, který se zakládá do skalních puklin,
spár; Takto se smyčka používá k tvorbě jistícího bodu v terénu. Puklina se musí pod
založeným uzlem ve směru předpokládaného zatížení zužovat tak, aby jí uzel neprošel.
Do oka smyčky trčícího ven z pukliny se pak cvaká karabina - více na stránce
Postupové jištění.

Jak jsou smyčky dlouhé?

356
Zdánlivě banální otázka. Ale v této záležitosti vládne zmatení jazyků. Délka smyčky se může
brát jako "délka pramene lana či popruhu" (tak se to běžně chápe v obchodech, kde si člověk
kupuje odměřený kus lana/popruhu z cívky - viz.obrázel [3]).

Také se ale může chápat délka smyčky "po spojení do okruhu při napnutí" (což člověka
zajímá především při akci, při tvoření jištění v terénu). Hovoří-li se tedy o délce smyčky, měl
by člověk ve své řeči jasně určit, zda má na mysli "jednopramennou délku", či "délku
uzavřené smyčky".

Konstrukce popruhů

Existují dva druhy popruhů - a) ploché, b) duté

Je-li popruh vyroben ze stejného materiálu, tak dutý je vždy pevnější, než plochý. U dutého
popruhu je lepší, když je konstruován tzv.spirálovitě. To jest, že pramen vláken plynule
přechází z jedné strany popruhu přes jeho hranu na druhou stranu popruhu. Jinou variantou
konstrukce dutého popruhu je postranním sešitím spojení dvou plochých popruhů. Takové
spojení je méně odolné, snadno se párá.

Materiál smyček

Smyčky pro horolezectví jsou většinou vyráběny ze stejného materiálu jako lana, tedy z
polyamidu (PAD). Nicméně mohou být i z jiných materiálů, a tak je v obchodě dobré si vždy
ověřit, z čeho jsou smyčky vyrobeny.

Tabulka - druhy umělých vláken:

název vlastnosti
Polyamid (PAD) Pevnost v tahu, elastičnost. Poměrně malé náklady na
výrobu, takže je levný. Voda způsobuje menší pokles
nosnosti. Rozpouští jej kyseliny. Škodí mu sluneční a
především UV záření. Taje při teplotě větší 150°C.
Polyester (PES) Pevnost v tahu, elastičnost. Voda jej neovlivňuje. Odolnější
proti odření o skálu. Škodí mu sluneční a UV záření.
Rozpouští jej alkalické roztoky. Taje při teplotě větší
150°C.
Polypropylen (PP) Pevný v tahu, elastický. Hmotnostně lehký, plave ve vodě.
Výrazně mu škodí sluneční a UV záření! Nižší odolnost
proti teplu, taje při teplotě menší 150°C.
Aromatické polyamidy - Vysoká pevnost v tahu, např. šňůra o průměru 5,5 mm

357
neboli Aramidy vydrží 18 kN (což by vydrželo lano z PAD o průměru 11
(KEVLAR; NOMEX, mm). Není elastický. Výrazně ztrácí pevnost při ohýbání (v
atd.) uzlech, při slaňování). Je cenově drahý. Vydrží teplotu i
přes 150°C.
Orientovaný polyetylén Maximálně pevný v tahu, např. šňůra o průměru 5,5 mm
(PE) vydrží cca 22 kN. Škodí mu teplo, taje už při teplotách o
něco vyšších jak 100°C.
SPECTRA Pouze pro popruhy. Vyšší pevnost v tahu. Odolný proti
chladnému oděru (např. o skálu). Nižší teplota tání, pozor
na přepálení třením!

Přepálení smyčky

Jistící smyčka se nikdy nesmí dostat do kontaktu s pohybujícím se zatíženým lanem, či jinou
pohybující se zatíženou smyčkou!!!

Třením mezi lanem a smyčkou se uvolňuje značné teplo. Je-li lano navíc zatíženo (lezcem),
tření se ještě více zvětšuje, a s ním i vzrůstá teplota. Takže na smyčku zároveň působí tlak i
teplo. Polyamid, což je materiál ze kterého jsou lana a smyčky vyrobeny, není nijak teplotně
odolný a poměrně lehce se přepálí.

Nejčastěji toto nebezpečí může nastat při lezení s horním jištěním, kdy je jako horní vratný
bod použita smyčka (obr.21). Pokud je lano vedeno přímo přes smyčku, tak po odsednutí
lezce do takovéhoto jištění a zahájení spouštění dolů jističem, se může smyčka po několika
vteřinách přepálit.

Aby se tomu zabránilo, musí se mezi lano a smyčku vložit karabina. A jelikož se pro výše
uvedený příklad má jednat o vratný bod (jištění) pro lezení s horním jištěním, je nutné, aby to
byla karabina s pojistkou.

Smyčky z hlediska normy ČSN EN 566

358
Norma smyčkou chápe pouze lano, popruh nebo pomocnou šňůru spojené do uzavřeného
kruhu (či jiného uzavřeného tvaru).

• nosnost musí být min. 22 kN

• stehy (jsou-li) musí být provedeny nití s kontrastní barvou k barvě smyčky

smyčky musí být označeny min. těmito informacemi:

• jméno výrobce
• nosnost
• s prodávanou smyč

kou musí být dodávány tyto informace:

• jméno výrobce
• číslo normy, kterou splňuje
• význam všech označení na smyčce
• nosnost
• způsob použití smyčky
• výběr dalších komponentů k použití v systému (např. karabiny u expresek)
• doporučenou údržbu
• životnost výro

bku

• vliv vlhkosti či zledovatění

• nebezpečí ostrých hran
• vliv skladování a stárnutí

Popruhy z hlediska normy ČNS EN 565

Popruhem se rozumí dlouhý a úzký plochý textilní pás, určený k zachycení síly, nikoliv k
pohlcení energie.

• pokud je popruh vyroben na bezčlunkovém stavu, musí jeho okraj být zajištěn nití
bránící párání
• nosnost musí být min. 5 kN
• nosnost musí být na popruhu vyznačena tenkým proužkem- tzv. kontrolní niť, každý
jeden proužek značí nosnost min. 5 kN, proužky musí být vyvedeny kontrastní barvou
k barvě smyčky, a musí probíhat v celé délce popruhu, odstup mezi proužky musí být
postřehnutelný zrakem; (Příklad: popruh označený třemi tenkými proužky unese
minimálně 15 kN - viz.

obrázek [4] )

359
s prodávaným popruhem musí být dodávány tyto informace:

• jméno výrobce
• číslo normy, kterou splňuje
• význam všech označení na popruhu
• hmotnost vztaženou k délce
• nosnost
• způsob použití výrobku
• výběr dalších komponentů k použití v systému
• doporučenou údržbu
• životnost
• vliv vlhkosti a zledovatění
• nebezpečí ostrých hran
• vliv skladování a stárnutí

na cívce nebo na obalu prodávaného popruhu musí být tyto údaje

• název výrobce
• slovo "popruh" a číslo normy, kterou splňuje
• nosnost

360
14.5 Jistítka
(Gi-gi)

Jistící destička je samoblokovací jistící pomůckou, určenou pro

jištění druholezců, a to jen do lehčích terénů. Jištění s ní
probíhá pouze staticky. Je tvořena z jediného kusu kovového
výlisku, a k funkčnosti je potřeba mít ještě karabinu, nejlépe
oválnou ("O") s pojistkou zámku. Firma Kong ji vyrábí pod
názvem Gi-gi (viz.obrázek vlevo), dále ji také vyrábí firma
Cassin - viz.obrázek [1].

Jistící destička se dá použít jak při jištění s jednoduchým lanem, tak i dvojpramenným. Lze s
ní jistit jak jednoho druholezce, tak i, a to je největší přínos, dva druholezce zároveň, kdy
každý z druholezců je navázán na jednom prameni lana. Je tak ideálním jistícím pomůckou
pro tříčlenné družstvo. Dva druholezci tak mohou lézt zároveň, čímž se výrazně ušetří čas.
Zde je obrázek [2] jistící destičky Gi-gi v akci (s dvoupramenným lanem).

Jištění probíhá tak, že otvorem destičky se prostrčí klk lana, a do vzniklého oka (lana) se
cvakne karabina. Je nutné, aby ten pramen lana, který vede dolů k druholezci, byl veden v
otvoru destičky jako ten horní. Při zatížení se musí tento horní pramen lana přitisknout na ten
dolní pramen. A to je vlastně princip jištění s destičkou - viz.obrázek [3].

361
Druholezec, který si odsedne, sám svou vlastní vahou způsobí zablokování lana v destičce.
Jistič na štandu tak nemusí permanentně držet "neaktivní" část lana, jediné, co musí dělat, je
dobírat lano nahoru ve fázi, kdy druholezec leze nahoru.

Samoblokování má však svou odvrácenou tvář. Pokud druholezec nepřeleze těžké místo a
zcela rezignuje na lezení, jistič na štandu ho nemůže pohotově spustit dolů. Jedinou možností,
jak uvolnit blokování zatíženého lana v destičce, je nadzvednout karabinu procvaklou v klku
lana. To jde udělat buď rukou (značně namáhavé, až nemožné), anebo pomocí smyčky. Dělá
se to takto: od karabiny cvaknuté v klku lana vedeme skrze další karabinu cvaknutou ve
štandu, čili nad jistící destičkou, smyčku, kterou si pak jistič připne druhým koncem k sedáku
a zatíží svou vahou. Tím dojde k nadzdvižení karabiny cvaknuté v klku lana a blokování lana
se tak vyruší. Pro svou komplikovanost je to však nepraktické. Proto je dobré touto
samoblokovací metodou jistit druholezce jen v lehčích terénech, kde se ve vztahu k jeho
výkonnosti nepředpokládá, že bude mít problémy z lezením.

Případně je možno nemohoucího lezce vytáhnout, a to buď karabinovým kladkostrojem, nebo “Straussováním”
(viz.stránka Záchrana, odstavec Záchrana směrem nahoru).

Pokud lano k druholezci není zatíženo, a jistič mu chce trochu lana popustit dolů, opět se toho
docílí tak, že se rukou nazvedne karabina cvaknutá do klku lana, a lano se v tomto případě už
lehce stáhne dolů.

Jištění s dvojpramenným lanem se provádí v principu stejně, pochopitelně s tím, že každý

pramen lana je vložen zvlášť do svého otvoru v destičce. Navíc je tu však možnost využít
funkci podélného výčnělku na jedné straně destičky (je-li jím opatřena už do výrobce). V
takovém případě je nutno prameny dvojpramenného lana do otvorů vložit tak, aby klky lana
(oka) byly vystrčeny právě na té straně, kde se nachází podélný výčnělek. Tím, že se oka lan

362
procvaknou karabinou, bude tato karabina po zatížení přimáčknuta právě na tento podélný
výčnělek, a bude přes něj “výkyvná” ze strany na stranu. Díky tomu pak při zatížení jednoho
pramene, zůstane druhý pramen volný a bude se dál moci posunovat – viz.obrázek (4).

To znamená, že pokud jistíme dva druholezce zároveň, a jeden z nich si odsedne, tak druhý
může dál lézt nahoru a být dobírán. Druholezci jsou tak, ač jištěni v jedné jistící pomůcce, na
sobě nezávislí.

S jistící destičkou je možno také slaňovat. Jak vložit lano do destičky na slaňování ukazuje
obrázek [5].

Příjemnou stránkou slaňování je fakt, že se vůbec nekroutí lano (jak je to obvyklé s osmou), a
to jde po slanění dobře stáhnout dolů. Nekroucení je rovněž šetrnější k lanu, které je tak méně
namáháno. Vytknou by se dalo snad jen to, že při slaňování po laně s běžným průměrem 10,5
mm je průběh slaňování trošičku rychlejší, zvláště když už jsme víc dole, kde tíha lana pod
námi je menší a tudíž je menší i tření lana a destičky navzájem. Je třeba tedy rukou pod
slaňovací pomůckou pevněji držet lano a brzdit rychlost slaňování.

363
Závěrem: Jistící destička (Gi-gi) se uplatní především v horách při lezení s polovičním lanem
(dvoupramenné), a to v tříčlenném družstvu, kdy výrazně ušetří čas. Používat ji nutno jen
v lehkém terénu, kde se vzhledem k výkonnosti členů družstva nepředpokládá, že někdo bude
mít problémy s lezením. Samoblokování jistič ocení především v zimě, kdy nemusí rukama se
zkřehlými prsty stále svírat lano.

Jistící destička je svým tvarem dost podobná klasické Stichtově brzdě, což svádí k tomu, ji použít i k jištění
prvolezce. Nutno proti tomu varovat! Otvory pro lano jsou příliš velké v podélném směru, lano je v nich jen
málo ohnuto, a brzdné tření je tudíž velmi malé. Lano by prokluzovalo moc rychle a snadno.

---

V souvislosti s jistící destičkou je třeba upozornit na jistící pomůcku Reverso, která umí to
samé, ale navíc má i další funkce, mimo jiné i možnost dynamického jištění prvolezce. Více
na stránce Reverso.

Reverso

Reverso (vyrábí francouzská firma Petzl) je všestranná jistící

pomůcka. A to doslova. Je možno s ní jistit jak
s jednoduchým lanem, tak i dvoupramenným, prvolezce
(dynamicky), druholezce (jak dynamicky, tak i staticky se
samoblokováním lana). Samozřejmě je možno s Reversem i
slaňovat, a dokonce i jistým způsobem “šplhat” po laně.
V principu vychází Reverso ze Stichtovy brzdy, ten původ
nelze zapřít, ale navíc má díky druhému oku pro cvakání
karabiny stejnou možnost použití jako jistící destička (Gi-gi),
totiž samoblokování lana při jištění druholezce. Výstižně tedy
lze říci, že Reverso je Stichtova brzda a Gi-gi v jednom.

K funkčnosti je nutno mít jednu karabinu s pojistkou zámku

(možno: HMS, oválná karabina "O", rozměrnější karabina
"D", taky by se dala použít klettersteigová karabina "K").
Navíc pro režim jištění samoblokováním je třeba mít navíc
ještě jednu karabinu, tehdy nejlépe karabinu HMS také s
pojistkou zámku.

Chceme-li s Reversem jistit prvolezce nebo druholezce dynamicky, vkládá se lano do něj
podobně jako do Stichtovy brzdy (jak jednoduché lano, tak i dvoupramenné). Na laně se
ohnutím vytvoří klk a ten se prostrčí skrz podélný otvor. Poté se karabinou (např.HMS s
pojistkou) procvakne jak vyčuhující lanové oko, tak i společně s ním i větší kovové oko na
Reversu - lépe vše vysvětlí obrázek [1].

364
Navíc jsou dvě možnosti jak Reverso nastavit. Jedna možnost je pro menší brzdnou sílu,
druhá je pro dosažení větší brzdné síly např. při použití lan s menším průměrem /dvojčata,
poloviční lana/ - viz.obrázek [2] (v druhém případě, na obrázku vpravo, je lano více v
Reversu ohnuté, víc se o něj brzdí).

Trochu záludné je značení pomocí piktogramů na boku Reversa. Je tam nakreslen takový
panáček a ruka svírající lano. Je tak naznačeno, kudy má do Reversa vstupovat neaktivní část
lana, která se musí držet rukou, a kam má vycházet aktivní část lana, vedoucí k lezci. Tím, že
se ale Reverso při některých režimech své činnosti převrací vzhůru nohama, může tento
piktogram být někdy neplatný, a to např. v této situaci - viz.obrázek [3] (což je pozice /už
jednou výše v textu uvedená/ pro dynamické jištění s tenčími lany, kdy chceme, aby Reverso
poskytovalo větší brzdný účinek).

365
Další možností, jak použít Reverso, je samoblokovací statické jištění druholezce. Tímto
způsobem je možno jistit jak jednoho druholezce, tak ale i dva druholezce zároveň -
viz.obrázek [4], zde je detail toho, jak je lano Reversem vedeno.

Například pro postup tříčlenného družstva představuje současný postup dvou druholezců
výrazné ušetření času. Samoblokování je způsobeno tím, že druholezec, který lano zatíží,
způsobí přitisknutí horního pramene vedeným Reversem na dolní pramen, a tím jeho
přimáčknutí. Odsednutý druholezec si vlastně sám zablokuje lano. Jistič tak na štandu nemusí
permanentně držet neaktivní část lana v ruce, stačí když je dobírá nahoru ve fázích, kdy
druholezec postupuje vzhůru. Jistič to ocení zvláště v zimě se zkřehlými prsty u rukou. Navíc
karabina, který je procvaklá přes klky (oka) lan, je při zatížení, byť jen jedním pramenem,
přitisknuta na vnitřní podélnou příčku Reversa, která vyčnívá výše, než boční postranice
Reversa. Karabina tak má možnost se vykyvovat na stranu toho lana, které ji zatížilo. Díky
tomu je druhý pramen lana ve volném prostoru, nijak nezatěžován. Tedy když si jeden z

366
druholezců odsedne, může ten druhý dál volně lézt vzhůru a být dobírán. Druholezci, ač
jištěni v jedné jistící pomůcce, jsou na sobě nezávislí.

Pozor ale (!), pokud touto samoblokovací metodou jištěný druholezec nedokáže přelézt těžké
místo a odsedne si do lana, nelze ho prostě spustit, protože svou vahou sám sebe blokuje.
Určitou možností jak ho spustit je nadzvednout karabinu procvaklou v klku lana. To jde
udělat buď rukou (značně namáhavé, až nemožné), anebo pomocí smyčky. Dělá se to takto:
od karabiny cvaknuté v klku lana vedeme skrze další karabinu cvaknutou ve štandu, čili nad
Reversem, smyčku, kterou si pak jistič připne druhým koncem k sedáku a zatíží svou vahou.
Tím dojde k nadzdvižení karabiny cvaknuté v klku lana a blokování lana se tak vyruší. Pro
svou komplikovanost je to však nepraktické. Proto je dobré touto samoblokovací metodou
jistit druholezce jen v lehčích terénech, kde se ve vztahu k jeho výkonnosti nepředpokládá,
že bude mít problémy z lezením.

Případně je možno nemohoucího lezce vytáhnout, a to buď karabinovým kladkostrojem, nebo ”Straussováním”
(viz.stránka Záchrana, odstavec Záchrana směrem nahoru).

Rovněž je možno jistit druholezce dynamickou metodou, obdobně jako když se jistí prvolezec (viz.výše v textu),
ale pak je nutné při jištění stále držet neaktivní část lana. Inu, stejně jako při jištění např. Stichtovou brzdou,
Osmou, apod. Ovšem samoblokování pak bude ztraceno.

Pokud je při statickém samoblokovacím jištění druholezce třeba lano dolů k druholezci
popustit, a lano je nezatíženo, stačí pouze, v tomto případě už lehce, nadzvednout rukou
karabinu cvaknutou do klku (oka) lana, a lano posunout dolů.

I pro slaňování je možno Reverso použít v několika režimech, podle toho, jak velkého
brzdného účinku chceme docílit - viz.obrázek [5]

(na obrázku jsou možnosti řazeny zleva doprava, vlevo nejméně brzdná poloha /vhodné na
tlustší lana/, vpravo nejvíce brzdná poloha /pro tenká lana/).

Jako všechny jistící pomůcky na principu Stichtovy brzdy platí i pro Reverso, že při slaňování
nekroutí lano, které se tak po slanění dobře stahuje dolů. Nekroucení je rovněž šetrné vůči
lanu, které je méně namáháno.

Zvláštní funkcí Reversa je použití jako jakéhosi "kvazišplhadla", se kterým jde šplhat po jinak
nezatíženém laně, a to jak nahoru, tak i dolů - viz.obrázek [6].

367
Musí se ovšem při tom člověk přitáhnout jednou rukou chycenou pouze za lano, čímž je tato
metoda značně namáhavá a nepohodlná. V horolezectví bezprostředně žádná činnost, která by
tuto metodu potřebovala, není, ale fantazii se meze nekladou, a může nastat situace, kdy se
tato metoda může při něčem uplatnit. Nejčastěji to bude při nějaké nepředpokládané potřebě
krátce někam po laně vyšplhat, když u sebe nebudeme mít k tomu lepší nástroj. (Sice to
předpokládá, že nebudeme mít ani smyčky vhodné na prusíkování, což si lze u horolezce jen
těžko představit, ale budiž....)

Na co dávat pozor

Vše lépe ukáže obrázek [7].

Při samoblokovacím jištění druholezce se může vložená nepravidelně tvarovaná karabina

(tvar "D") v Reversu nevhodně vzpřičovat. Jednak příčně, kdy karabina "D" je příliš úzká. Je-
li ale "D" karabina nastavena podélně, tak pak její nepravidelný tvar může způsobovat
nedostatečné zmáčknutí jednoho z pramenů lan, čímž tento pramen nebude samozablokován.
Jako nejlepší řešení se ukazuje do Reversa při samoblokovacím jištění druholezce vkládat
karabinu HMS v podélné poloze.

Kreslené ilustrace jsou převzaty z návodu na použití, který je k výrobku přikládán výrobcem, firmou Petzl.

368