Brzdění na sněhu

Pokud nejsme jištěni lanem, je brzdění jediný způsob, jak zastavit pád na sněhu. Ale i při jištění lanem se brždění
provádí, aby se aspoň zmenšil následný záchytný náraz do lana. Brzdění tedy sleduje dva cíle: 1) pokud možno
zastavení pádu, 2) zpomalení pádu. Vlastní brzdění se provádí buď rukama a nohama, případně některým předmětem.
Standardní pomůckou pro brzdění na sněhu je cepín, ale pokud ho nemáme k dispozici, může se s nižší účinností
použít například teleskopická turistická hůlka, v nouzi lze šáhnout i po topůrku lavinové lopaty, sněhové kolíkové
kotvě, delší skalní skobě, a v úplně nejvyšší nouzi je lepší než nic i vhodně tvarovaný ostrý kámen.

Brzdění bez cepínu

S prázdmýma rukama není zastavení zvláště na firnovém svahu žádná legrace, a může se také stát, že se zastavit
nepodaří. Proto je na místě nejprve varovat, že pohyb na sněhových svazích bez cepínu nebo jakékoliv brzdící
pomůcky není vhodný, a vždy je potřeba dobře uvážit, zda jsou podmínky (sklon svahu, jeho délka, charakter
zakončení svahu a dojezdu po něm) takové, aby bylo dané počínání ospraveditelné. Bez cepínu bychom se měli
pohybovat jen po mírných svazích s potencionálním bezpečným dojezdem.

Vlastní zastavení se provede zarytím rukou a chodidel do sněhu. Aby se tyto zaryly dostatečně silně, musí působit ve
směru mířícím dovnitř sněhové vrstvy, a toho docílíme zdvižením těla nad povrch sněhu (jakobychom dělali cvik
zvaný klik). Tip: Vemte si rukavice, tedy i v létě je mít připravené a při vstupu na firnový svah je nasadit.

Brzdění na firnovém svahu bez cepínu a maček

Naopak chybou by bylo zůstat tělem položený na zemi, protože pak ruce a chodidla jsou v pohybu namířená
rovnoběžně s povrchem, a tedy po něm sklouzávají a jejich zarytí do sněhu je nedostatečné.

Brzdění s cepínem
K brzdění stačí klasický turistický cepín (délka cca 70 cm) se zobákem a lopatkou. Dobře lze brzdit i krátkým
cepínem, který se naopak při brzdění lépe drží a ovládá. Na tvrdém firnovém sněhu se brzdí zobákem cepínu, v
měkkém sypkém sněhu se brzdí lopatkou. Ovšem pokud je pod měkkou vrstvou sněhu spodní vrstva tvrdého, na který
se při brzdění prohrábneme, tak je nutno brzdit zobákem cepínu. Při pohybu na sněhu mít vždy na rukou nasazené
rukavice! Zvláště velmi tvrdý firnový sníh je jak „šmirglpapír“ a dokáže holé ruce při snaze o zabrzdění rozdrásat do
krve, až na kost.

Po upadnutí na sněhu začneme sklouzávat dolů. Rychlost pádu samozřejmě závisí na sklonu svahu, vlastnostech
sněhu, a na našem oblečení a výstroji. Na svahu s tvrdým sněhem (firn) o sklonu víc jak 40° už po pár metrech je
rychlost pádu pořádná, téměř se blíží rychlosti volného pádu. Pokud máme hladké oblečení z umělých vláken
(šusťákové kalhoty a větrovku), tření mezi oblečením a sněhem bude menší, rychlost pádu bude větší. Někteří výrobci
oblečení dělají povrch svrchních oděvů jemně vroubkovaný, právě za účelem zvýšení tření o sníh při pádu na
sněhovém svahu. Brzdící efekt ale není nijak obrovský… Daleko více dokáže pád zpomalit, pokud na sobě máme
postroj úvazu (sedák, prsák, popř. celotělový). Popruhy úvazu se drhnou o sníh poměrně znatelně, ale samy o sobě pád
také nezastaví. Ale i tak je jen doporučení hodné na postup po sněhovém svahu mít na sobě úvaz, na něm i pár karabin
či expresek. Aspoň pád v mírnějších situacích zpomalí. Jen je nutné, aby expresky, apod., jenž na sobě budeme mít
zavěšené, byly krátké a nepletly se pod nohy, zvláště pozor při chůzi na zachycení bodců maček za materiál pověšený
na úvazu!

Pokud bychom rezignovali a nebrzdili, tak například už při pouhém pádu po svahu o sklonu 45°, dlouhém toliko 20 m
a na tvrdém sněhu, dosáhneme rychlosti něco kolem 70 km/h. Jestliže dole pod svahem narazíme na nějakou překážku
(balvan, sérak, skalnatý útes), tak je to, jako bychom seděli na kapotě auta jedoucího „sedmdesátkou“, a to narazilo na
zeď. Jak nám v tu chvíli asi bude?

Důležité pro efektivní brždění na sněhu je správné držení cepínu. Cepín se musí držet za hlavici, a tím hrotem, kterým
chceme případně brzdit, nastaveným v opačném směru, než je náš pohled. A to jak při výstupu, traverzu, tak i sestupu.
Cepín mít k ruce připojen i poutkem! Správné držení cepínu nám umožňuje jednou rukou stále držet cepín za hlavici
(jak před pádem, tak i během pádu), a druhou rukou musíme jen uchopit dole topůrko cepínu. Je to bezkonkurenčně
nejrychlejší způsob, jak uchopit oběma rukama cepín za hlavici a i za dolní bodec, a mít při tom námi požadovaný
hrot cepínu nastaven k zemi. Někteří lidé to považují na nepřirozené, a instinktivně tíhnou k tomu rukama
přehmatávat, tedy rukou z hlavice přesáhnout na topůrko, a volnou rukou chytat hlavici. Nejspíše proto, že chtějí mít
svou zručnou ruku (např. praváci pravačku) na dolním konci topůrka u bodce a lépe tak ovládat cepín. Je to však
chyba: při přehmatávání cepín můžeme ztratit tím, že se nám vytrhne z ruky při jeho chvilkovém zadrhnutí se o sníh,
navíc tím ztrácíme čas, pád rychle nabírá na rychlosti a každá vteřina je dobrá.

Správný úchop cepínu za hlavici

Pokud na nohách nemáme mačky, brzdíme při pádu kromě cepínu i nohama. Jakmile pocítíme, že jsme ztratili
rovnováhu a není šance to vybrat, je ze začátku jedno, jak tělem na svah dopadneme, první je jakkoliv reflexivně se
pokusit po dopadu na povrch se zastavit. Prostě jakkoliv, v tuto chvíli (jedná se tak o vteřinu!) nehledět na nějakou
předepsanou pózu těla… zkrátka zastavit to! Když to nevyjde a začneme sjíždět po sněhu dolů, je nutno zachovat klid,
chladnou hlavu, nepanikařit, a pohotově konat.

Základní pozice pro brzdění cepínem

Pád na čelo bez maček
To jsme dopadli docela dobře. Protože nemáme mačky, můžeme svěsit nohy na zem, mírně nohy roztáhnout a
špičkami bot rýt do sněhu. Dosud volnou rukou chytit topůrko cepínu za dolní část, cepín si oběma rukama přitáhnout
pod tělo, topůrko bude zhruba úhlopříčně pod trupem, hlavici cepínu mít vedle ramena, a nalehnout na cepín. Zobák
cepínu tlačit do sněhu, bodec cepínu nazdvihovat nad povrch sněhu. Nadzdvižení bodce je moc důležité. Bodec se
nesmí zabodnout, jinak by se cepín dostal do rotace, hlavice cepínu by se zvrátila dozadu!

Pád na záda bez maček

Musíme konat rychle. Zůstaneme na zádech, v rukou si připravíme cepín. Jednou rukou ho už držíme za hlavici, takže
jen druhou rukou uchopit topůrko dole, během toho budeme sjíždět dolů, padat. Jakmile jsme připraveni, švihem
celým tělem se přetočíme na břicho – a dál se postupuje jako při pádu na čelo.

Pád s mačkami na čelo

Mačky se nesmí dostat do záběru ve sněhu! Jakmile by se mačky zadrhly, tělo by se dostalo do rotace, těžší trup by
pokračoval v pádu, předletěl by nohy, následovala by salta, kotrmelce. To je nejhorší, co nás může potkat. Takže po
spadnutí na povrch sněhu nutno nohy nadzvednout – jedná se však o pohyb, který je proti přirozeným reflexům.
Člověk instinktivně tíhne k tomu nohama brzdit, ale musí se na to dávat pozor a neudělat to. Je tedy opravdu nezbytné
mít ténto úkon nacvičený.

Pád s mačkami na záda

Když jsme na zádech, přitáhnout kolena k břichu, a jakmile provedeme otočení na břicho a začneme nalehávat na
cepín, nohy se musí zvednout ohnutím nohou v kolenou tak, aby mačky byly zvednuty nad povrch sněhu. A vydržet
tak až do zastavení. I v tomto případě platí, že se jedná o nepřirozený manévr, a tudíž je třeba jej mít nacvičený.
Pád hlavou dolů
Není to příjemné. Zvláště hlavou dolů a na zádech je nejhorší možná varianta. Avšak klidným konáním vše
zachráníme. Rychle uchopíme cepín do obou rukou. Pokud jsme nejprve na zádech, tak se pomocí cepínu zaseknutého
bokem od těla překulíme na břicho.

Pokud padáme hlavou dolů na břiše, tak zobákem cepínu začneme znatelně bokem před sebou slabě brzdit, topůrko
držíme nadzdvihnuté. Tím, jak zobák cepínu zarážíme bokem, začne se naše tělo otáčet, neboť předek brzdí, ale nohy
vzadu jsou rychlejší. Nutno dbát na to, abychom nezarazili zobák cepínu před sebe a nenarazili do něj, což by
způsobilo kotrmelce, jak bychom přes cepín přelétli. Pokud brzdíme bokem od osy těla, tak se postupně přetočíme tak,
že jsme hlavou nahoru, a nohama padáme napřed. Pak už pokračujeme jako při pádu na čelo. Pokud máme mačky,
dbáme na to, abychom jimi nezaryli do sněhu.

Rady pro brzdění cepínem

Napoprvé nemusí zabrzdění cepínem vyjít. Příklad: naleháváme na cepín, zobák cepínu se zarývá do sněhu, pád se už
zpomaluje, už se zdá, že se zastaví, ale pak najenou se zobák cepínu vytrhne ze sněhu (doprovázeno cuknutím). V ten
moment je důležité nepustit se cepínu, ani nepřipustit, aby se nám natáhly ruce nahoru. Nutno stále držet cepín u trupu
těla, znova na něj nalehnout a brzdit.

Když už se do rotace dostaneme, a děláme kotrmelce, snažit se při dopadu na zadek rozplácnout rukama nohama od
těla, aby rotování těla ustalo. Pak už sjíždíme (padáme) po zádech, a dál postupovat, jak bylo uvedeno výše v textu.

Nikdy na brzdění cepínem nerezignujte. Když se pád nepodaří zastavit, tak se aspoň zpomalí, takže pod svahem
nenarazíte na překážku takovou silou, jako kdyby jste nebrzdili.

Jako většinu úkonů v horolezectví i brzdění při pádu na zasněžených svazích je nutné opakovaně cvičit. Věnovat
nácviku čas někde u chaty, když podmínky nejsou ideální pro „vážnout túru“, rozdhoně není čas ztracený.
Rychlost pádu na sněhu
Rychlost pádu na sněhu je dána několika faktory. Především je to sklon svahu, pak míra tření mezi padající osobou a
povrchem sněhu. Ostatní vlivy jsou už méně podstatné. Samozřejmě platí, že čím je sníh měkčí a tělo padajícího se do
něj boří, je pád pomalejší, zatímco na tvrdém sněhu je rychlost pádu větší. Obvykle mají začátečníci tendenci rychlost
pádu na sněhovém svahu podceňovat. Roli v tom hrají jednak zkreslené představy získané při různém zábavném
sjíždění sněhových svahů, kdy si člověk zpětně neuvědomí, jak mírné a krátké ve skutečnosti svahy pro kdysi dávné
sáňkování byly. Kdežto v horolezeckém terénu je vše jinak, svah je daleko více strmý a hlavně tato strmost ve většině
případů v průběhu svahu není přerušená rovinkou, nepřechází brzy v poklidný dojezd, ale mnohdy končí propastí,
trhlinou nebo nějakou kamennou překážkou.

Je nutné si být vědom toho, že v průběhu pádu na sněhovém svahu v obvyklém horolezeckém terénu většinou brzy
dosáhneme rychlosti, která se blíží rychlosti volného pádu (jako bychom letěli vzduchem). Zvláště markantní je to při
pádu na svahu tvořeném tvrdým firnovým sněhem, kde je minimální tření a rychlost při zvyšujícím se sklonem
dramaticky roste.

Při pádu na firnovém sněhu se rychlost velmi rychle blíží rychlosti volného pádu. Zvláště na tvrdém firnovém sněhu,
kde je tření zanedbatelné. (Měření hodnot: DAV)