Roman Paulík - Krátký příběh o národním hrdinovi

Král si mne zavolal a povídá: "Hochu můj, vychovával jsem tě léta k poctivosti a
dobrotě, abys vždy byl ochoten pomoci. Proto jsi byl celou dobu své výchovy zavřený
tady na hradě. Venku slova poctivost a dobrota nikdo dlouhá léta nezná, a mohli by
tě považovat za blázna. Jsi sirotek a byl jsi předurčen, abys šlechetnými skutky
pozvedl zkaženou morálku mého lidu. Jak asi víš, chystáme válku. Tedy, ne že bychom
chtěli utočit, ale nejlepší obrana... to tě ostatně zajímat nemusí. Máme zprávy od
zvědů, že okolní království se spojila a chtějí anektovat a rozdělit si naše území.
Máme hojnost polí, hluboké hvozdy, spoustu rybníků a bezedné doly. Toho všeho se
našim chudým, leč bojovným sousedům nedostává. Byl jsem moc mírný král, daně byly
nízké a výběrčí milí a přívětiví - nikdo mě nerespektuje, příkazu mobilizace by
neuposlechli ani malí kluci. Bují tu zhoubná demokracie a jakkoliv jsem rád, že můj
lid je šťastný a bohatý, nechci se stát varovným příkladem pro příští generace
králů. My to musíme vyhrát, jenže jak? Věštba předpověděla, že pouze člověk ryzího
charakteru a dobroty srdce je ten, který nás může spasit. Takový člověk je jen
jeden. Máš se vydat na dlouhou cestu do říše bohů, abys vyprosil zázračné zbraně a
zaručené plány na vítězství. A ne, aby ses vrátil s morální podporou, ta nám bude
na hovno!"
"Ale králi, tak se přece...," chtěl jsem namítnout.
"Dost řečí," povídá král. "Jediná zaručená cesta do Panteonu je mučednická smrt.
Je to rychlé a vyzkoušené, i když ne bezbolestné. A hleď se vrátit, nebo se za
tebou vypravím a...," nedokončil, protože mu došlo, že zabít podruhé by mne jaksi
nemohl. "Stráže, odveďte ho do mučírny. Svolejte lid, připravte hranici smolného
dřeva a pochodeň - zapálím si ho sám. A ty promiň, víš, mučedník bez mučení, to by
nebylo ono...," děl král a propustil mne.
Co se mnou všechno vyváděli v mučírně, si nepamatuji. Vydržel jsem jedno otočení
španělského žebříku a pak jsem pro jistotu omdlel.
Když jsem se probral, byl jsem připoutaný ke kůlu snad stometrovým provazem,
takže jsem si připadal jako zámotek motýla. Kolem hranice byla spousta lidí,
vyřvávali sláva, hurá, ať žije náš zachránce - tohle mi připadalo vzhledem k
situaci poněkud nevhodné - atd. Však to znáte, průvodů a shromáždění zaplacených
králem bylo a bude dost. Přesto to bylo dojemné a slzy by mi určitě tekly proudem,
kdyby nebylo takové vedro. Plameny se kolem mne tyčily jako hradba a vypadaly
vesele, asi proto, že si myslely, jak si se mnou užijí legrace. Záviděl jsem jim
jejich smysl pro humor, mně už pomalu docházel. Pokusil jsem se znovu omdlít, ale
nějak se nedařilo. Vzpomněl jsem si na státní návštěvu někde v severních
královstvích, když nás po večeři zavřeli do malé suché místnosti a začali přitápět.
Když už se to nedalo vydržet, vykopl jsem dveře a oni na mě vychrstli kýbl ledové
vody...
Plameny se mi zatím dostaly až na tělo. Začal jsem doufat, že mi přehoří provazy,
abych si mohl zlomit vaz, ale byly evidentně nehořlavé. Poslední, co jsem ucítil,
bylo, že mi nohy přestaly smrdět a začaly vonět...
/zpráva z bojiště:/
Ó, můj králi,
nepřátelské hordy se na nás vrhly v počtu přesahujícím náš více než dvojnásob.
Tví dobrovolníci však, vedeni duchem božského posla, nezalekli se nepřátel a
hrdinné je na hlavu porazili. Tvá armáda tak dosáhla drtivého vítězství, i když
ztráty byly značné. Nepřítel s námi uzavřel smlouvu o válečných daních a poklad
tvůj vbrzku se rozroste.
vrchní velitel královských vojsk maršál hrabe z Kůlu
/zpráva tajné královské policie:/
Vznešený králi,
duch obyvatelstva po slavnostním umučení božského posla pookřál a nálada
prokrálovská se poznenáhlu obnovuje. Dobře, ze Vaše Veličenstvo zabilo dvě mouchy
jednou ranou. Potenciální vůdce revoluce byl upálen a ještě Vám tím pomohl vyhrát
válku.
vrchní tajný rada