Kapitola 3

Podivuhodné poklady

Jednoho dne roku 1431, několik let předtím, než se setkal s Vespa­
sianem, sepsal Niccolò Niccoli svým elegantním, nakloněným ruko­
pisem seznam hledaných knih, který zaslal kardinálu Cesarinimu.
Papež Martin V. vyslal kardinála coby legáta na diplomatickou misi,
která jej měla zavést do Německa, Čech, Maďarska a Polska. Niccoli
sám nikdy necestoval. Dlouho plánoval výlet do Konstantinopole,
ale Poggio, který naopak cestoval často, Niccoliho varoval, že je pří­
liš náročný a nepružný na to, aby snášel nepohodlí a nepříjemnosti
cestování. Niccoli úzkostlivě dbal na to, co jedl, a snadno se rozru­
šil, stačilo, aby zapískala myš nebo zahýkal osel. Jeden z jeho přátel,
mnich, si vždy musel vyklepat a vykartáčovat hábit, než ho Niccoli
přijal. „Vyvádělo ho z míry, když viděl nebo slyšel něco nepříjem­
ného,“ napsal jeden jeho přítel.1 Proto Niccoli nikdy nevy­táhl paty
ze svého okázalého florentského sídla. Zato když se některý z jeho
přátel chystal na nějakou cestu, zvláště takovou, která vedla přes
Alpy, Niccoli hned horečně udílel rady, kam by měl jít a co dělat –
byl totiž přesvědčen, že v  zatuchlých pevnostech francouzských
a německých klášterů čeká na objevení řada starověkých rukopisů.
Kardinál Cesarini se proto vydal na papežskou misi vyzbrojen
seznamem knih, o nichž se Niccoli domníval, že by se je mohlo po­
dařit nalézt. Na seznamu uváděl názvy Ciceronových, Tacitových
nebo Suetoniových děl společně s místy, kde se v nedávných le­
tech podařilo učinit nějaký vzrušující objev, jako v benediktinském
klášteře v Hersfeldu ve středním Německu.2 Během dvou desetile­
tí před Vespasianovým narozením znovu spatřilo světlo světa mno­
ho starověkých rukopisů, velká část z nich ve Francii, Německu
a ve švýcarských kantonech. Jak v roce 1416 výstižně poznamenal

Knihkupec z Florencie cz.indd 44 20.10.21 17:03

 Knihkupec z Florencie 45

jeden z  Niccoliho mladých

chráněnců: „V  Německu
je mnoho klášterů a v nich
knihovny plné latinských
knih.“3 Skutečně existova­
la vysoká pravděpodobnost,
že ztracené klasické autory
bude možné nalézt v těchto
severních klášterech, v  ze­
mích, na  něž Italové často
pohlíželi spatra jako na bar­
barské. Niccoli měl proto
dobrý důvod hýčkat si na­
ději, že jeho přítel po  pře­
kročení Alp nalezne nějaké
nové tlustospisy. Avšak jeho Lovec rukopisů Poggio Bracciolini
přání, aby Cesarini pátral (1380–1459).
po  ztracených veledílech,
nepadlo na  úrodnou půdu. Kardinál sice během následujícího
roku nebo dvou procestoval řadu míst, nicméně byl příliš zane­
prázdněn na to, aby dělal náročné zajížďky do německého vnitro­
zemí a pátral tam po plesnivých, zapomenutých knihách. O mno­
ho let dříve se však Niccoli mohl radovat z nesmírně úspěšného
objevu, který se podařil učinit Poggiovi.
O mnoho let později Poggio vyprávěl o svém podivuhodném
dobrodružství Vespasianovi a ten pak jeho příběh převyprávěl v ži­
votopise, který o tomto neohroženém lovci rukopisů napsal. Ve­
spasiano snad jeho příběh poprvé slyšel u večeře v Niccoliho domě
nebo na rohu ulice venku před knihkupectvím – byl to příběh, nad
kterým se tajil dech.
Na podzim roku 1414 přijel Poggio se svým zaměstnavatelem
papežem Janem XXIII. do města Kostnice v jižním Německu, kde
se k nim o pár týdnů později přidal Leonardo Bruni. Jan, původně
pirát a nechvalně proslulý svůdce Baldassare Cossa, byl roku 1410
zvolen papežem a byl jedním ze tří soupeřících uchazečů o svatope­
trskou stolici. Aby tuto nepříjemnou situaci vyřešil, na břehu kostnic­
kého jezera uspořádal koncil, na němž se chtěl zároveň vypořádat

Knihkupec z Florencie cz.indd 45 20.10.21 17:03

 46 Ross King

s kacíři, jako byli husité, stoupenci českého teologa Jana Husa usilu­
jícího o reformu církve. Problém s husity papež vyřešil nelítostně –
nejprve nechal spálit Husovy knihy, a  poté dal pro jistotu upálit
i samotného Husa. Méně už byl Jan spokojený s tím, jak se vyřešil
problém několika soupeřících papežů, neboť mezitím zjistil, že jej
sesadili. Po slepém záchvatu zuřivosti, během nějž se Jan podle Ve­
spasiana pokusil jednoho kněze vyhodit z okna, musel nyní již bývalý
papež v přestrojení z Kostnice uprchnout. S Brunim se ukryli v jed­
nom opatství, kde podle Vespasiana přežívali na shnilých hruškách.4
Poggio zůstal v Kostnici, ale když jeho zaměstnavatele tak ne­
obřadně zbavili funkce, našel si čas zajet si do lázní v Badenu, aby
si tam léčil revmatismus. Jak Niccoliho informoval v dopise, zde
ho těšilo pozorovat mladé i staré ženy, jak vstupují do vody a při­
tom „odhalují přihlížejícím svoje přirození i zadnice“.5 Niccoli měl
však v souvislosti s cestou svého přítele mnohem vážnější aspirace.
Jak napsal Vespasiano: „Niccoli i mnoho dalších učenců na něj na­
léhalo, ať v klášterech pátrá po mnoha ztracených latinských kni­
hách.“6 Poggio tedy odjel z bádenských lázní do benediktinského
kláštera Sankt Gallen, asi čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Kost­
nice, založeného přibližně před sedmi sty lety na  místě svatyně
s ostatky jednoho irského mnicha. Právě na tomto místě měl uči­
nit svůj významný objev.

Jestliže knihou křesťanů byl pergamenový kodex, místem jeho opi­

sování a šíření byly kláštery jako Sankt Gallen. Po pádu římské říše
se baštou knih a vzdělanosti stala církev. Po mnoho staletí byly knihy
téměř výhradní součástí církevního světa. Proces výroby a uchovává­
ní rukopisů měli v rukou mniši, kteří seděli sehnutí nad pergame­
nem a svědomitě opisovali texty (často vypůjčené z jiných klášterů)
do svých knihoven. Někdy klášter svým písařům vyhradil zvláštní míst­
nost zvanou skriptorium, mnohem častěji ale mniši jednoduše opiso­
vali ve svých celách nebo venku pod širým nebem v areálu kláštera.
Klasická civilizace Středozemí se nejvěrněji nezachovala
ve slunné Itálii – kterou mezi pátým a osmým stoletím zpustoši­
ly nájezdy barbarů – nýbrž ve vzdálených končinách severu, mezi
irskými mlhami, rašeliništi Northumbrie a germánskými hvozdy.

Knihkupec z Florencie cz.indd 46 20.10.21 17:03

 Knihkupec z Florencie 47

„Všichni učenci na této straně moře uprchli,“ napsal jeden pozoro­

vatel v Galii během barbarských nájezdů, „a i v krajích za mořem,
tedy v Irsku.“7 Latinská učenost se s nadšením pěstovala v irských
monastických institucích a zájem o ni dosáhl vrcholu v pozoruhod­
né osobě Kolumbána, narozeného v provincii Leinster kolem roku
560. Legenda vypráví, že jeho matka, když byla těhotná, měla jed­
nou sen, v němž viděla, jak jí z hrudi vystupuje jasné slunce, aby
osvítilo temnotu světa. Když se jí narodilo dítě, dohlédla na to, aby
jej na tento úkol připravila. Proto se Kolumbánovi dostalo zevrub­
ného vzdělání nejen v  gramatice, rétorice a  geometrii, ale také
v Písmu svatém. Kolem roku 590 se Kolumbán společně s dvanác­
ti přívrženci přeplavili přes kanál La Manche na pobřeží Bretaně
a odtud se vydali dál zakládat kláštery se skriptorii nedaleko měs­
ta Luxeuil v Burgundsku a v Bobbiu v severní Itálii. Další, dceřiné
kláštery pak vznikly ve Fontaines a Corbie. Klášter Sankt Gallen –
cíl Poggiovy výpravy – byl založen na místě svatyně s ostatky jedno­
ho z Kolumbánových dvanácti společníků.
Další, kdo se vydal přes Lamanšský průliv zakládat kláštery,
byli anglosaští misionáři jako Willibrord (který od devadesátých let
7. století začal působit mezi Frísy) a Bonifác (jenž roku 716 dorazil
do Utrechtu). Druhý jmenovaný napsal, že přišel „osvítit temná zá­
koutí germánských národů“.8 Misionáři přijeli vyzbrojeni zásobou
knih a stejně jako Kolumbán a jeho druzi také charakteristickým
písmem, kterému se později začalo říkat „ostrovní“ podle jeho pů­
vodu v Irsku, Skotsku a Anglii. Anglosaští misionáři však s sebou
přivezli ještě něco: totiž přesvědčení, že pro církevní studium je ne­
zbytně nutná dobře vybavená knihovna. Podle Bonifáce byla dob­
rá zásoba knih nezbytným prostředkem pro vštěpování zbožnosti
a úcty Germánům, kteří „dbali především o tělo“. 9
O mnoho desetiletí později se na scéně objevil Alcuin z Yorku.
Kolem roku 780, když mu bylo asi čtyřicet let a měl pověst vzdě­
laného a schopného učitele, se setkal s Karlem Velikým, králem
Franků a dobyvatelem obávaných Lombardů. Tak začala „karolin­
ská reforma“, kdy Karel Veliký horlivě podporoval literární studia
a Alcuin zastával roli podobnou ministru školství. Karel Veliký byl
sice sám negramotný (ačkoli pod polštářem přechovával tabulku
v marné naději, že se naučí abecedu), ale vzdělanost a moudrost

Knihkupec z Florencie cz.indd 47 20.10.21 17:03

 48 Ross King

měl ve veliké úctě. Vybudoval královskou knihovnu, do niž sháněl

nové přírůstky, přičemž dohlížel na výrobu rukopisů zahrnujících
celou řadu témat od teologie a historie až po přírodní vědy. Zá­
roveň k nákupu knih vybízel jak kláštery, tak i jednotlivce. Svým
úsilím tak on sám i jeho písaři zachovali pro budoucí staletí mno­
ho děl, která by jinak jistě zničil zub času. Z karolinského věku,
který trval od konce osmého století do konce století devátého, se
dochovalo kolem sedmi set rukopisů.10 Mnoho z těchto rukopi­
sů bylo opsáno z verzí již několik stovek let starých – těch, které
vznikly ve čtvrtém a pátém století při přechodu z papyru na per­
gamen. Karlovi písaři tyto stohy vědomostí opsali svým elegant­
ním písmem, a tím je rozmnožili a zachovali pro budoucnost. Díky
klášterním knihovnám ale spisy také získaly nové útočiště v údajně
„barbarských“ zemích severní Evropy.
Najednou, pět set let předtím, než Petrarca v polovině 14. sto­
letí začal pátrat po starověkých rukopisech, bylo možné snít o zno­
vuzrození starověkého světa. Jak jeden básník kolem roku 805 nad­
šeně napsal: „Náš věk se přerodil do civilizace antiky. / Zlatý Řím se
znovu narodil a je vzkříšen světu!“11 Již o několik let dříve však tvrze­
ní o znovuzrození „zlatého Říma“ odvážně zdůraznil papež Lev III.,
když o Štědrém dni roku 800 v bazilice svatého Petra v Římě veřej­
ně oznámil nový titul Karla Velikého: „Karel Augustus, korunovaný
Bohem, veliký a mocný císař Římanů“.
Kříšení starověké vzdělanosti pokračovalo i po smrti Alcuina
roku 804 a Karla Velikého roku 814, šířilo se na území známém jako
Svatá říše římská a dařilo se mu v klášterech a školách v místech
jako Liège, Corbie, Hersfeld, Fulda, a přirozeně také Sankt Gallen.
Jen v posledním jmenovaném klášteře se v roce 830 nacházelo sto
mnichů, kteří tam pilně opisovali rukopisy. Mezi poklady místní
knihovny se nacházely knihy natolik starobylé, že byly zapsány ne
na pergamenu nebo dokonce papyru, nýbrž na kůře stromu.12
Sláva této obrozené říše však neměla mít dlouhého trvání.
Po  smrti Karla Velikého se jeho velkolepá knihovna rozptýlila,
jak jeho dědicové padali za  oběť vzájemným rozbrojům, nesho­
dám v rámci státu a útokům barbarů. Během několika desetiletí
opat kláštera v Corbie, kde vzniklo krásné a čitelné písmo, oplaká­
val ztrátu „říše takového věhlasu“ kvůli „ohavným, zlým skutkům,

Knihkupec z Florencie cz.indd 48 20.10.21 17:03

 Knihkupec z Florencie 49

které páchají divoši“ a „nelítostným válkám, které proti sobě vedou

naši vlastní lidé, mezi rabováním a pleněním, buřičstvím a podvo­
dy“. Jak rozmrzele poznamenal vnuk Karla Velikého Nithard: „Byly
doby, kdy všude vládl přebytek a štěstí, nyní je všude nedostatek
a žal.“13 Rukopisy klasiků, před nedávnem opsané a vysoce ceněné,
pomalu plesnivěly na policích knihoven a čekaly, až za nimi o ně­
kolik staletí později přijdou nadšenci, jako byli Petrarca a Poggio.

Poggio dorazil do opatství Sankt Gallen v létě roku 1416. Doprová­

zeli jej dva mladí přátelé, oba vynikající učenci zabývající se řeckou
vzdělaností a kolegové z papežské kurie, Cencio Rustici a Bartolo­
meo Aragazzi. Oba cestovali plni nedočkavého očekávání, neboť
slyšeli, že zdejší knihovna přetéká velkým množstvím knih. Jak poz­
ději napsal Rustici, doufali, že se jim dostanou do rukou texty Cice­
rona, Varra nebo Livia „i dalších velkých učenců, kteří podle všeho
zmizeli v nenávratnu“.14
Knihovna v Sankt Gallen sice byla neuspořádaná, ale záhy vy­
dala několik zajímavých knih. Poggio později líčil Vespasianovi, jak
„v hromadě útržků papíru určeného na vyhození“ nalezl svazek ob­
sahující šest Ciceronových řečí. Na policích také objevili taková díla
jako Vitruviových Deset knih o architektuře a rukopis nedokončeného
eposu římského básníka Valeria Flacca Argonautica – což podle Ve­
spasiana byla „všechno díla největšího významu“.15 Jakkoli významné
nebo zajímavé to byly texty, žádný z nich nebyl mladým učencům
neznámý. Nejméně dva opisy Vitruvia byly k mání ve Florencii, včet­
ně jednoho, který patřil Giovannimu Boccacciovi. Tento rukopis,
stejně jako všechny Boccacciovy rukopisy (jeho sbírka čítala kolem
160 kodexů), byl přechováván v knihovně kláštera Santo Spirito.
Svůj velkolepý objev však tři muži učinili teprve poté, když ode­
šli z knihovny a vstoupili do věže kostela opatství, kde byly usklad­
něny další knihy, či jak poznamenal Poggio, kde je drželi jako ru­
kojmí v temné kobce. Nejprve se jim naskytl děsivý pohled: knihy
byly nesmírně zanedbané a věž zamořená hmyzem, plná prachu,
plísně a sazí. Co uviděli, jim všem třem vehnalo slzy do očí a hoř­
ce si stýskali, jakému barbarskému zacházení byli klasičtí autoři
vydáni napospas. Rustici hřímal, že opat a mniši jsou „zatracená

Knihkupec z Florencie cz.indd 49 20.10.21 17:03

 50 Ross King

spodina lidstva“ – ačkoli musel přiznat, že Italové se svým velkole­

pým dědictvím také zacházeli ostudně. Smutek však brzy vystřídalo
překvapení a nezřízená radost, když mezi všemi žalostnými troska­
mi nalezli knihu, po níž se pátralo více než pět staletí: úplný opis
Quintilianovy příručky Institutio oratoria.
Poggio se snažil získat tento vzácný spis od mnichů, jelikož si
jasně uvědomoval, že Quintilianus „již déle nemohl snášet špínu
onoho vězení, hnus toho místa a bestiální krutost jeho žalářníků“.
Když opat odmítl, Poggio strávil následujících třicet dva dní horeč­
ným opisováním celého textu. O mnoho let později tento rukopis
ukázal Vespasianovi, tehdy již znalci ve svém oboru, který obdivo­
val jeho „krásná písmena“.16
Poggiův objev Quintilianova textu v klášteře Sankt Gallen byl
všemi oslavován jako epochální. Když se o něm dozvěděli Bruni
a Niccoli, zapřísahali Poggia, ať všeho nechá a zašle kopii rukopi­
su do Florencie. „Ó, přenádherný poklade!“ rozplýval se Bruni.
„Ó, jak nečekané štěstí! Opravdu tě, Marku Fabie, uvidím celého
a neporušeného? Jak moc pro mne nyní budeš znamenat?“17 Roku
1417 dostal Poggio dopis od jednoho přítele, zámožného benát­
ského vzdělance jménem Francesco Barbaro, který jej chválil za to,
že tak moudrého muže přivedl zpět k životu. Díky Poggiovým obje­
vům, jásal Barbaro, „budou naši potomci žít dobrým a ctnostným
životem“. Jakmile se moudrost starověkých autorů podrobí studiu
a  použije v  každodenním  životě, „přinese to lidskému pokolení
mnohem více užitku“, neboť takové vzdělání přinese prospěch „ne­
jen jednotlivcům v soukromí, ale také městům, národům, a koneč­
ně také celému lidstvu“. Naivně si představoval, že jednoho dne
někdo „z nejvyšších vládnoucích sfér“ bude těmito klasickými díly
natolik prosycen, že z toho lidstvu bude kynout užitek. Podle Bar­
bara Poggio prokázal velikou službu vládě i společnosti obecně:
jeho objevy měly ještě více přispět k „veřejnému dobru“.18

Rok poté, co objevil Quintiliana, se Poggio vypravil do takových

míst jako Langres ve Francii, Kolín v Německu a Einsiedeln ve švý­
carských kantonech. Zavítal také do slavného opatství Fulda, kde
před šesti staletími skupina čtyřiceti mnichů opsala kodexy, které

Knihkupec z Florencie cz.indd 50 20.10.21 17:03

 Knihkupec z Florencie 51

sem z Anglie přinesli anglosaští misionáři. Zajel také do Reiche­

nau, kde o století později jiná skupina mnichů opsala kodexy pře­
psané mnichy z Fuldy. V této knihovně i v knihovnách ostatních
učinil další objevy, včetně částečného opisu Lucretiova spisu O pří­
rodě – který učenci neviděli více než sto let – a osm dosud nezná­
mých řečí Cicerona.
Všechny tyto texty Poggio opsal a poslal Brunimu a Niccoli­
mu do Florencie. Město si proto, více než kterékoli jiné, získáva­
lo proslulost jako místo, kde se shromažďovaly starověké rukopisy
a kde se texty klasických autorů studovaly, opatrovaly a ctily. Proto
v době, kdy se roku 1422 narodil Vespasiano, všechna tato starově­
ká vzdělanost, po všem svém putování po Evropě, po všem stěho­
vání se sem a tam přes Lamanšský průliv a Alpy, po nalezení útoči­
ště v klášterech, kde vznikly nové kodexy, a po staletích zapomnění
a nezájmu, konečně dorazila do Florencie.
Vespasiano později o Poggiovi a jeho přátelích napsal: „Ko­
lik jen vzdělanci naší doby dluží těmto mužům, kteří toho tolik
odhalili.“19 Proto když nastoupil do práce v knihkupectví Michela
Guarducciho, díky mužům, jako byli Niccoli a Poggio, bylo možné
znovu snít o znovuzrození starověkého světa, tentokrát na březích
řeky Arno.

Knihkupec z Florencie cz.indd 51 20.10.21 17:03