KNIHY ODVAHY

A DOBRODRUŽSTVÍ

SV AZEK 23/I

Alexandre Dumas

TŘI
MUŠKETÝŘI
Tři mušketýři, nejslavnější a také
nejlepší dílo Alexandra Dumase,
vznikli v roce 1844 a měli úspěch tak
veliký, ţe Dumas napsal ještě
několikasvazkové pokračování. I k
Mušketýrům jako k tolika jiným jeho
románům ― vyhledal Dumasovi
látku jeho spolupracovník Maquet,
profesor historie; podkladem
slavného románu byl historický spis
„Paměti pana d’Artagnana―, jak o
tom Dumas také sám mluví v
předmluvě k prvnímu dílu
Mušketýrů. Athos, Porthos, Aramis i
jejich mladý přítel d’Artagnan jsou
tedy skutečnými historickými
postavami, které v minulosti ţily ―
ale teprve mistrná ruka Dumasova z
nich vytvořila ty čtyři
nezapomenutelné hrdiny, nadané
tolika skvělými vlastnostmi, teprve
Dumas svou úţasnou obdivuhodnou
fantazií přetvořil historické události v
řetěz podivuhodných neuvěřitelných
dobrodruţství, úkladů a vítězství.
Dumas nechce ve svých románech, ač
je zasazuje do historického prostředí,
podat přesný obraz doby a také se
historických pramenů úzkostlivě
nedrţí. Chce vytvořit ţivotné
postavy, dějem nabité vyprávění,
chce svého čtenáře pobavit, rozveselit
či dojmout, zcela ho zaujmout a
přenést do úplně jiného světa. A to se
mu podařilo. Tři mušketýři musí
nadchnout kaţdého, i kdyţ je třeba
bere do ruky uţ po několikáté. Přečte
si je s radostí, se zaujetím, s chutí.
Cena obou vázaných výtisků 65, ― Kč
13-076-67 14/64
Z VY ŠLÝ CH SV AZ K Ů :
R. L. Stevenson: Černý šíp ― K. May:
Duch Llana Estacada ― A. Ransome: Boj
o ostrov ― J. F. Cooper: Lovec jelenů ―
A. Grin: Cesta nikam ― V. Kocourek:
Vzpoura na lodi Bounty ― A. Ransome:
Trosečníci z Vlaštovky ― F. Mowat:
Stopy ve sněhu ― J. Hronek: Zlato na
Espaňole ― A. Ransome: Petr Kachna ―
R. TeldyNaim: Sedm sluncí na sněhu ― J.
R. Vávra: Tvrdá pěst Tuaregů ― R.
Sabatini: Odysea kapitána Blooda ― J. O.
Curwood: Kočovníci severu ― E. T.
Seton: Dva divoši ― A. Laurie: Dědic
Robinsonův ― E. Knight: Lassie se vrací
― A. Ransome: Klub Lysek ― J. Gunn:
Chatrč v horách ― J. F. Cooper: Stopař
― V. Vladko: Potomci Skytů ― O.
Mattson: Briga Tři lilie ― S. M.
Chauffierová: Ten druhý jsem já ― Sir
Arthur Conan Doyle: Pes baskervillský ―
M. Pašek: Ostrov tisíce drahokamů ― J.
F. Cooper: Průkopníci ― M. Bielicki:
Lacho z rodu Ha ― A. Lindgrenová: Kalle
Blomkvist zasahuje ― P. Gamarra:
Dobrodruţství Opeřeného hada ― A.
Ransome: Holubí pošta ― H. H. Swiftová:
Dráha na svobodu ― S. Tatay: Pušky a
holubi ― M. Pašek: Lovci perel ― A.
Branald: Tisíc a jedno dobrodruţství ―
A. P. Pearceová: Poklad v jediné růţi ―
L. Renn: Trini ― Y. Mauffret: Krásná
Amaranta ― S. O’Dell: Ostrov modrých
delfínů ― L. Kiršner: Šifrovaná zpráva ―
F. Pilař: Dýmka strýce Bonifáce ― K.
May: Vinnetou I.–III. díl ― A. Dumas:
Tři mušketýři I.–II. Díl
PŘIPR AVUJEM E:
J. F. Cooper: Prérie
H. Melville: První plavba
J. Volček: Po stopě
M. Soriano: Nezvěstný plukovník
 Al ex an d re Du ma s

TŘI MUŠKETÝŘI

1967
STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ
DĚTSKÉ KNIHY
PRAHA
Translations © Jaroslav Janů 1958, 1967
Milí čtenáři,

otvíráte knihu, které se v poutavosti vyrovná málokterá jiná v celé

světové literatuře. Těší se z ní mládeţ (ale ujišťujeme vás, ţe stejně i
dospělí) uţ více neţ sto let. Uvidíte sami, ţe ji psal mistr vládnoucí
perem tak dovedně a hbitě jako jeho hrdinové kordem, který se jim
blýskal v jisté ruce. Neţ se však stránku za stránkou zahloubáte do
podivuhodných dobrodruţství odváţného větroplacha d’Artagnana,
vznešeného Athose, sličného Aramise a chvástavého obra Porthose,
přijde vám snad vhod několik informací o dějišti knihy, o tom, co a
jak se v ní splétá a rozplétá; nebudete snad litovat ani toho,
seznámíte-li se předem i s autorem tohoto jedinečného románu a
objasníme-li vám alespoň letmo historické okolnosti, za nichţ vznikl.
Nesledujeme tím jiný záměr neţ přesněji zaměřit vaši přirozenou
zvídavost k tomu, co následuje, dát vaší fantazii určité faktické
podklady, které by vám ještě zvýšily poţitek z četby.
Příběh Tří mušketýrů se začíná rozvíjet roku 1625 v jednom
středofrancouzském městečku; pak se přenáší do svého hlavního
dějiště Paříţe, přeskakuje do řady jiných měst a vesnic Francie a
dvakrát i do soudobé Anglie, rozloţen časově asi do tří let. Hned na
první stránce se dovíme, ţe byla tehdy ve Francii léta rušná a
neklidná, plná válčení, šarvátek a nepokojů, kdy byly na denním
pořádku poplachy a výtrţnosti všeho druhu a lidský ţivot měl cenu
velmi nejistou.
Tehdy, v sedmnáctém století, jinde v Evropě nebylo o nic lépe:
třebas u nás v Čechách právě v těch letech hořela nesčetnými plameny
a plamínky třicetiletá válka, a nejlepší čeští lidé odcházeli do
vyhnanství, vypověděni z vlasti pro své evangelické náboţenství
bělohorským vítězem, Habsburkem Ferdinandem II. Také ve Francii v
dobách, do nichţ spadá děj Tří mušketýrů, ještě doznívaly
bratrovraţedné náboţenské války mezi katolíky a protestanty, jimţ se
ve Francii říkalo hugenoti. Jindřich IV., otec krále Ludvíka XIII.,
vrchního velitele mušketýrů, se moudře a spravedlivě snaţil ukončit
vzájemné zabíjení Francouzů pro rozdílnou náboţenskou víru. Byl

5
však roku 1610 zavraţděn nesnášenlivými katolíky, a v zemi se opět
na řadu let všechno rozrojilo jako v podráţděném vosím hnízdě. Ještě
naši mušketýři se například zúčastní, jak uvidíme, obléhání tvrze La
Rochelle. Je to hlavní historická událost zachycená v románu. La
Rochelle byla poslední silnější bašta hugenotů, a poněvadţ se s
Rochellany spojovala protestantská Anglie, s níţ stále hrozil
vypuknout válečný konflikt, bylo město královským vojskem zničeno.
Dobrodruţnost a pikle všeho druhu byly zkrátka tenkrát, jak se říká,
ve vzduchu, a spisovatel Alexandre Dumas neudělal vlastně nic
jiného, neţ ţe v tomto ovzduší rozehrál rušnou spleť poutavých
příhod. Aby se mu děj skloubil dohromady, potřeboval jen nějakého
„hlavního intrikána―, který by vším hýbal jako na tajných drátkách a
soustřeďoval ve svých rukou sloţité zápletky. K takové roli vyuţil
Dumas největší osobnosti té doby, kardinála Richelieua, prvního
ministra slabého a nerozhodného krále Ludvíka XIII. Od roku 1624
byl chytrý a energický Richelieu jakýmsi diktátorem Francie. Avšak
dluţno přiznat, ţe mu při tom nešlo pouze o moc osobní; to, co
podnikal (a neštítil se opravdu ţádných prostředků), mělo za cíl
pozvednout moc a pokleslou autoritu královského rodu, posílit a
upevnit francouzský stát.
V předcházejících dobách země velmi trpěla zvůlí vysoké šlechty,
která leckdy drţela v šachu i krále. Richelieu proto sráţel všemi
způsoby šlechtě hřebínek, troufal si čas od času popravovat i
nejčelnější její představitele, bořil šlechtické hrady, zakázal souboje,
aby se feudální panstvo učilo bojovat jen za krále, atd. Za těchto
poměrů pak zároveň rychle rostlo a bohatlo měšťanstvo, a toho chtěl
Richelieu dosáhnout: měšťáci drţeli víc při králi, byli pokojnější,
pracovitější, a hlavně spolehlivěji jej hospodářsky podporovali neţ
rozmařilá a nestálá šlechta. Kardinál Richelieu tedy byl ve své době
člověk pokrokový, pomáhal rozvoji budoucnosti. Jak to, ţe má přesto
v románě tak nesympatickou roli, ţe zde tak často vystupuje jako
zloduch, který má ve všem své temné a často velmi neušlechtilé prsty?
Vypadá to tak proto, ţe si Dumas všímal víc podrobností neţ celku a
ţe neměl před očima ani tak Richelieuovy cíle, jako spíš jeho
prostředky: ty pak byly vskutku nevybíravé, bezohledné a kruté. A
pak líčí tehdejší svět tak, jak se asi opravdu musil jevit drobným
zchudlým šlechticům-vojákům, kteří ţili ze svého meče, byli osobně
poctiví, jak tomu rozuměli v duchu starých „rytířských― ideálů,
potrpěli si na svou „šlechtickou čest―, byli věrní a oddaní tělem duší

6
své sluţbě a o mnoho víc se nestarali, jen kdyţ se pořád dělo kolem
nich něco zajímavého, do čeho mohli vloţit svou překypující
mladistvou sílu, vtip a dychtivost po neohroţených činech.
Alexandre Dumas byl spisovatel romantický; nešlo mu, stejně jako
jeho hrdinům, tolik o to, aby se například zahloubal do skutečného
jednání královny Anny Rakouské, cizinky na francouzském trůně,
která si opravdu někdy nebezpečně zahrávala s osudy své nové vlasti,
třebas ve svých vztazích k anglickému kancléři lordu Buckinghamovi.
Dumas viděl především velkou romantickou lásku mezi těmito dvěma
lidmi, viděl „nejkrásnějšího kavalíra― a líbeznou ţenu. Viděl všechny
události především ve vztahu s lidskými city a vášněmi ― vnímal je
jako napínavý proţitek. Věrně, nebo jak říkáme objektivně přesně se
drţet historie autor zkrátka vůbec nechtěl. „Co jsou to dějiny?―
vyjádřil se prý jednou. „Je to jen hřebík, na který zavěšuji své
romány.― A vlivem svého podmanivého líčení přenáší tento pohled na
věci i na své čtenáře. V Třech mušketýrech opravdu nezáleţí tolik na
tom, co se tu děje, jako na tom, co v tom kterém okamţiku myslí a cítí
hrdinové příběhů, jak pohotově a ţivě, chytře a vynalézavě jednají. V
ději je například hojně bitek a zabíjení, co chvíli tu padá někdo mrtev
či raněn. Ale je to spíš jako na divadle nebo v detektivce, nepůsobí to
drásavě ― smrt je tu jen cosi jako literární motiv, na jehoţ pozadí tím
více vyniká radostný, barvitý a vítězný ţivot. Nikoliv na mravní soud,
ale na rozkoš z konkrétního vyprávění je zaměřeno celé toto
mistrovské dílo.
Nakaţlivé semínko romantiky mají mušketýři rovnou od svého
autora ― jsou opravdu jako rodné děti spisovatele, jehoţ vlastní ţivot
byl také románem nad pomyšlení bohatým a pestrým.
Jmenoval se, jak jsme si uţ pověděli, Alexandre Dumas a říká se mu
také v dějinách literatury Dumas-otec, neboť měl i slavného syna, také
Alexandra, který po něm zdědil spisovatelské nadání. A za zmínku stojí
dokonce ještě Dumas-děd, za Napoleona Bonaparta generál mladé
Francouzské republiky; tenhle Dumas se totiţ vyznal v umění válečném
neméně neţ jeho potomci v umění pera. Tři generace rodu, který se
zapsal jako nevyčerpatelný ţivel do dějin své země. Nepokojná a
ctiţádostivá krev Dumasů vznikla míšením. Pramáť našeho autora byla
černošská otrokyně ze San Dominga, jejíţ děcko, malého kučeravého
mulata, si francouzský šlechtic Davy de la Pailleterie přivezl roku 1780
do Evropy. Pod jménem své matky (aby jeho pleť nedělala ostudu
„modré krvi―) vstoupil potom mladý negerský obr, kdyţ vycházela

7
Napoleonova hvězda, do armády, vyslouţil si legendární udatností
generálské epolety, zaloţil si rodinu s francouzskou měšťankou a r.
1803 se mu narodilo další čertovo kvítko, Alexandre.
Chlapec se zprvu nezdál k ničemu. Nebylo mu moţno vpravit do
hlavy téměř ţádné vzdělání. Zato kdyţ dorostl a uchytil se jako prostý
notářský písař, vzdychal bez přestání po Paříţi a po velkém světě. A
prosadil svou. Zapouštěl první kořínky v hlavním městě stejně bez
groše jako d’Artagnan, ale velmi brzy se okoukal a uţuţ vyzýval bídu
na souboj. Zhltal jakés takés literární znalosti a začal psát divadelní
hry. Měl srdce na dlani, byl kuráţný mluvka, dovedl se protlačit k
známým lidem a získat si je ţivelnou přirozeností, a pomalu se mu
začalo dařit. Létají první jiskry z jeho talentu, a milý Alexandre
Dumas se rozdychtil za slávou jako za samozřejmostí, která ho
nemůţe minout.
Devětadvacetiletý je uţ po úspěchu dvou her, jimiţ dovedl vnést
na scénu horký kvas současného ţivota, literární osobnost, miláček
obecenstva, a staví se mezi čelné představitele romantického hnutí
„Mladé Francie―. Zúčastňuje se revolučních nepokojů let 1830―32, je
všude, ţije a pracuje k neroztrhání. Vysype z rukávu další sérii dramat
a znenáhla se obrací k próze, v níţ se rozepsal, jak snad ještě nikdy
nebylo vídáno. Probudila se v něm strhující síla fantazie, úplný
přírodní vulkán dovednosti zaplétat a rozuzlovat na stránkách knih
lidské osudy. Nořil se do práce, jako se vrhá plavec, překypující
svěţími nevybitými silami, do radostné koupele. Vydrţel od časného
rána do noci sedět za psacím stolem, ţít jako asketa a psát a psát.
Někdy mu stačil týden, aby se mu pod rukama vyloupla celá nová
kniha. A nikterak se při té dřině nenudil. Vypravuje se, ţe k němu
přišel na návštěvu jakýsi Angličan a v předsíni ho zarazil hromový
Dumasův smích. Cizinec projevil obavy, ţe přichází nevhod do
společnosti, ale bylo mu vysvětleno, ţe pan Dumas je v psavé ráţi a
směje se příběhu, který tvoří. Večer prý si někdy šťastně mnul ruce a
spokojeně uléhal, těše se na zítřek, co asi zas jeho hrdinové
zajímavého provedou. Nevěděl to napřed, dával se sám překvapit
svými nápady. Stačilo mu povědět v hrubých rysech o nějakém
námětu, a uţ byl jako elektrizován; v hlavě se mu rodila scéna za
scénou a za chvíli to bylo na papíře. Takového slídiče po námětech si
vychoval zejména v profesoru historie Maquetovi, který mu
vyhrabával z dějepisné literatury a ze starých pamětí zajímavé drobty,
z nichţ mistr pak připravoval šťavnaté vyprávěčské hostiny.

8
 Roku 1844 tak vznikli nesmrtelní Tři mušketýři, Dumasovo
vrcholné dílo, jehoţ obliby uţ nedosáhlo ani další románové
pokračování Tři mušketýři po dvaceti letech a Vicomte de
Bragelonne, knihy, v nichţ jsou osudy našich hrdinů dovedeny aţ do
jejich smrti. Tři mušketýry nepředstihl slávou ani pozdější, také velmi
známý několikasvazkový román Hrabě Monte Christo. Svou
kouzelnou obrazností Dumas doslovné tvořil dějiny, jeho smyšlené
postavy působily senzačněji, neţ kdyby byly opravdu ţily. Umístil-li
někam děj svých příběhů, znamenalo to, ţe v kraji stoupne turistický
ruch a ţe tam lidé budou opravdu vidět památky po Dumasových
hrdinech.
Jenom v jediném dvacetiletí 1870―90 se prodalo toliko ve Francii
na tři milióny výtisků Dumasových knih. Všechno, co napsal, by prý
obsáhlo alespoň pět set svazků. Samozřejmě ţe vyzískal na své
literární produkci nesčetné sumy franků, ovšem dovedl je také
rozházet. Koupil si krásný zámek, roku 1860 finančně podporoval
Garibaldiho povstání v Itálii, jehoţ se sám v malebném kroji zúčastnil,
vrhl se se zápalem i do organizování protitureckého odboje v Albánii.
Kdyţ začátkem roku 1872 zhasínal na severofrancouzském venkově u
svého syna, končil se jeden podivuhodný ţivotní běh, ale nikoliv beze
stopy. Důkazem je, ţe se ještě po tolika letech dáváme uchvacovat
plody Dumasova uměleckého nadání a čteme s neochabujícím zájmem
řadu jeho knih.
Jaroslav Janů

9
 PŘEDMLUVA,

v níž se zjišťuje,
že na hrdinech děje,
který budeme mít čest čtenářům vypravovat,
není nic mytologického,
třebaže jejich jména končí
na ―os a ―is

Asi před rokem jsem hledal v královské bibliotéce prameny pro

své dějiny Ludvíka XIV. a tu jsem náhodou přišel na paměti pana
d’Artagnana, vytištěné v Amsterodamě u Petra Rouge ― vyšly tam
jako většina děl své doby, v nichţ spisovatelé chtěli říci pravdu, ale
nechtěli si proto kratší nebo delší dobu posedět v Bastile. Název knihy
mě zlákal: donesl jsem si ji domů ― rozumí se, ţe s dovolením pana
knihovníka ― a dychtivě jsem se do ní pustil.
Není mým úmyslem rozbírat zde ono zajímavé dílo a spokojím se
tím, ţe ty z mých čtenářů, kteří si cení podrobného zobrazení doby, na
ně upozorním. Naleznou tam podobizny vykreslené mistrovskou
rukou; a ačkoliv byly většinou črtány někde u dveří kasáren a na
zdech hospod, pozná v nich zběhlý čtenář velmi dobře obrazy Ludvíka
XIII., Anny Rakouské, Richelieua, Mazarina a většiny dvořanů té
doby; a všechny jsou stejně výstiţné jako v dějinách pana Anquetila.
Ale jak známo, na vrtkavého ducha básníka nepůsobí vţdy totéţ,
co shledávají poutavým široké vrstvy čtenářstva. A tak při všem
obdivu ke zmíněným podrobnostem (těm jsem se podivoval jako
všichni ostatní) působila na mne největším dojmem jedna věc, jíţ si
přede mnou určitě nikdo ani nevšiml.
D’Artagnan vypravuje, ţe se při své první návštěvě u pana de
Tréville, kapitána královských mušketýrů, setkal v předsíni s třemi
mladými muţi, kteří slouţili v témţ slavném sboru, kam i on se chtěl
dostat; jmenovali se Athos, Porthos a Aramis.
Přiznám se, ţe mě ta tři podivná jména zarazila, a hned mne
napadlo, nejsou-li to jen pseudonymy, jimiţ d’Artagnan zakrývá nějaká
slavná jména, není-li tomu ovšem tak, ţe si jejich nositelé vypůjčili sami

11
ta jména v den, kdy snad z rozmaru, snad z nespokojenosti nebo z
nedostatku peněz oblékli prostý mušketýrský kabátec.
Od té doby mi nedalo spát, dokud jsem v soudobé literatuře
nenašel alespoň nějakou stopu oněch zvláštních jmen, jeţ tolik
rozjitřila mou zvědavost.
Pouhý výčet knih, které jsem proto přečetl, by vyplnil jednu celou
kapitolu; snad by to bylo pro čtenáře velmi poučné, ale jistě pramálo
zábavné. A tak se spokojím tím, ţe čtenáři povím aţ výsledek: kdyţ
jsem se, unaven marným hledáním, uţuţ chtěl všeho vzdát, našel jsem
konečně, veden radami svého slavného učeného přítele Paulina Parise,
foliový rukopis pod číslem 4772 nebo 4773 (na to číslo se uţ dobře
nepamatuji). Jeho nadpis byl: „Paměti pana hraběte de La Fère,
týkající se některých událostí, jeţ se zběhly ve Francii koncem vlády
krále Ludvíka XIII. a počátkem panování krále Ludvíka XIV.―
Můţete si myslit, jakou jsem měl radost, kdyţ jsem v tomto
rukopise, poslední své naději, uţ na dvacáté stránce našel jméno
Athos, na dvacáté sedmé jméno Porthos a na třicáté prvé jméno
Aramis.
Objev takového naprosto neznámého rukopisu v době vysokého
rozkvětu historické vědy mi připadal skoro zázračný. Pospíšil jsem si
proto a vyţádal si dovolení vydat jej tiskem doufaje, ţe se jednoho
dne přihlásím do Akademie aspoň s cizím peřím, jestliţe se mi
nepodaří, coţ je velmi pravděpodobné, dostat se do Francouzské
akademie se svou vlastní troškou do mlýna. Musím uznat, ţe mi bylo
povolení k tisku uděleno velmi ochotně; uvádím to zde proto, abych
vyvrátil lţivá tvrzení zlomyslníků, ţe prý ţijeme pod vládou, která je
spisovatelům nakloněna jen vlaţně.
Dnes tedy čtenářům předkládám pod vhodným názvem první část
tohoto cenného rukopisu a zavazuji se, ţe bude-li mít tato první část,
jak o tom nepochybuji, zaslouţený úspěch, uveřejním ihned část
druhou. Kmotr je vlastně druhým otcem; a tak vyčkávaje věcí příštích,
vyzývám čtenáře, aby ať uţ se mu bude kniha líbit nebo ho bude
nudit, připisoval vše na můj účet, a nikoliv na vrub hraběte de La Fère.
Pověděl jsem, co jsem měl na srdci, a nyní přistupme k vyprávění.

12
 TŘI DARY PANA D’ARTAGNANA-OTCE

První pondělí měsíce dubna r. 1625 vypadalo městečko Meung,

kde se narodil autor Románu o růţi, jako vosí hnízdo; jako by byli
přišli hugenoti zaloţit v něm novou tvrz Rochelle. Mnozí občané,
kdyţ viděli utíkat ţeny směrem k Velké ulici a slyšeli povykovat děti
na prahu dveří, oblékali se spěšně do kyrysů, a upevňujíce svou trochu
nejistou odvahu mušketou či halapartnou, pospíchali k hospodě U
svobodného mlynáře, kde se tísnil vůčihledě rostoucí dav, plný hluku
a zvědavosti.
V oněch dobách býval podobný poplach častým jevem a nebylo
snad dne, aby to či ono město nezaznamenalo do své kroniky nějakou
takovou událost. Tu bojovali proti sobě páni, tu zas válčil král s
kardinálem nebo povstal Španěl proti králi. A vedle těchto skrytých či
veřejných, tajných nebo zjevných tahanic tu byli ještě zloději, ţebráci,
hugenoti, pobertové a neřádná čeleď, kteří se svářili kde s kým. Pokud
jde o měšťany, ti se chápali zbraně vţdycky proti zlodějům, pobertům,
čeledi, často proti pánům a hugenotům, a někdy i proti králi; proti
kardinálovi a proti Španělům však nikdy. A tak bylo zcela v rámci
zvyklostí, ţe měšťané, slyšíce řečeného prvního pondělí v měsíci dubnu
r. 1625 povyk a nevidouce ani ţlutý, ani červený prapor, ani livreje lidí
vévody Richelieua, seběhli se k hostinci U svobodného mlynáře.
Kdyţ tam přišli, byla příčina rámusu celkem nabíledni. Jakýsi
mladý muţ… načrtněme jedním tahem jeho obraz: představte si Dona
Quijota v osmnácti letech, Dona Quijota vyloupnutého ze svého
středověkého krunýře, Dona Quijota vězícího ve vlněné kazajce, jejíţ
modrá barva se jiţ vylouhovala v nevystiţitelnou směs blankytné
modři a špinavé vinné sedliny. Obličej podlouhlý, snědý; lícní kosti
vysedlé, znak lstivosti; nadměrně vyvinuté čelistní svaly, neklamný
znak, podle něhoţ poznáte Gaskoňce, i kdyţ nemá gaskoňskou čapku
(náš jinoch čapku měl, a byla ozdobena jakýmsi perem); široce
rozevřené a chytré oči; nos zahnutý, ale jemně modelovaný. Řekl bys,
ţe je trochu velký na jinocha, trochu malý na dospělého muţe. Méně
cvičené oko by chlapíka bylo mohlo pokládat za nějakého

13
statkářského synka na cestách. Ale měl dlouhý meč, který visel na
koţeném opasku a tloukl ho do lýtek, kdyţ šel pěšky, a seděl-li na
koni, bil do jeho rozjeţené srsti.
Ano, náš mladý muţ měl koně a tento kůň byl tak pozoruhodný, ţe
si ho kaţdý všiml: byla to béarnská herka aspoň dvanáct nebo čtrnáct let
stará, ţluté barvy, s vypelichaným ocasem a s boláky na nohou. Ale i
kdyţ věšela hlavu aţ mezi kolena, takţe nepotřebovala náprsní řemen,
urazila ještě svých osm mil denně. Naneštěstí byly její dobré vlastnosti
tak dobře skryty pod její podivnou srstí a nepravidelnou chůzí, ţe v
době, kdy se kdekdo vyznal v koních, musil příjezd této herky do
Meungu (vešla asi tak před čtvrt hodinou Beaugencyskou bránou)
vyvolat velký rozruch. A špatný dojem z koně padl i na jezdce.
Rozruch byl pro mladého d’Artagnana (tak se jmenoval Don

14
Quijote této druhé Rosinanty) tím trapnější, ţe sám, ačkoliv byl velmi
dobrý jezdec, dobře věděl, jaké směšnosti mu ten kůň dodává; však
také notně vzdychal, kdyţ mu pan d’Artagnan-otec tenhle dar
odevzdával. Věděl dobře, ţe zvíře má cenu aspoň dvacet liber; a nutno
dodat, ţe slova, jimiţ byl dar provázen, měla cenu nezměrnou.
„Milý synu,― pravil tenkrát gaskoňský šlechtic oním rázovitým
béarnským nářečím, v němţ si tolik liboval, jak známo, král Jindřich
IV., „milý synu, tento kůň se narodil v domě tvého otce, uţ je tomu
bezmála třináct let, a nikdy nepřešel do jiných sluţeb, coţ mu dává
právo, abys ho měl rád. Nikdy ho neprodej a nech ho klidně a čestně
umřít stářím. A půjdeš-li s ním někdy do boje, šetři ho, jako bys šetřil
starého sluhu. Budeš-li pak mít čest dostat se ke dvoru, k čemuţ ti
ostatně tvůj starobylý rod dává právo,― pokračoval pan d’Artagnan-
otec, „zachovej důstojnost svého šlechtického jména, jeţ bez poskvrny
nosili tví předkové po více neţ pět set let, a nezadej cti své ani pověsti
svých příbuzných a přátel. Nestrp nic od nikoho neţ od pana kardinála
a od krále. A měj stále na mysli, ţe drobný šlechtic jako ty neprorazí
dnes ničím jiným neţ svou kuráţí. Ten, kdo třebas jen na vteřinu
podlehne zachvění strachu, ztrácí moţná právě v té vteřině vnadidlo,
jeţ mu podávala štěstěna. Jsi mlád a ze dvou důvodů je na tobě, abys
byl srdnatý: jednak, ţe jsi Gaskoněc, a za druhé, ţe jsi můj syn. Neboj
se příleţitosti a neuhýbej dobrodruţstvím. Dal jsem tě vyučit, jak se
vládne mečem; tvé koleno je ze ţeleza a pěst z ocele: bij se tedy, kde
můţeš. Bij se tím více, ţe souboje jsou zakázány, a je tedy k tomu
třeba dvojnásobné odvahy. Já sám ti, milý synu, nemohu dát víc neţ
patnáct tolarů, svého koně a rady, které jsi právě slyšel. Tvá matka ti k
tomu ještě přidá recept na balzám od jedné cikánky; má tu zázračnou
vlastnost, ţe zhojí kaţdou ránu, která nezasáhne srdce. Vyuţij toho
všeho jak náleţí a ţij šťastně a dlouho. ― A ještě jedno bych ti chtěl
říci. Je to příklad, ne z mého vlastního ţivota, neboť já sám jsem nikdy
nebyl u dvora a zúčastnil jsem se jen jako dobrovolník náboţenských
válek; chci se ti zmínit o panu de Tréville, který byl kdysi mým
sousedem a jako dítě si hrával s naším králem Ludvíkem XIII., jehoţ
Bůh zachovej! Někdy se z jejich her stávaly bitvy a tu král neměl
vţdycky vrch. Ale právě rány, jeţ dostal, v něm vzbudily úctu a
přátelství k panu de Tréville. Později se pan de Tréville bil ještě s
jinými, a to na své první cestě do Paříţe hned pětkrát; od smrti
neboţtíka krále aţ do zletilosti mladého sedmkrát, nepočítaje v to války
a obléhání; a od zletilosti Ludvíka XIII. aţ dodneška snad stokrát! A

15
přes všechny zákazy, soudní výnosy a zapovědí je dnes kapitánem
mušketýrů, to znamená hlavou legie samých césarů, na něţ král nedá
dopustit a jichţ se i pan kardinál obává (a ten, jak známo, má pro strach
uděláno). Nadto má pan de Tréville deset tisíc tolarů ročně a je tedy
pořádně velkým pánem. ― A přece začal stejně jako ty. Tady máš pro
něho dopis. Jdi k němu a řiď se jeho příkladem, abys to jednou dotáhl
tak daleko jako on.―
Poté opásal d’Artagnan-otec syna svým vlastním mečem, objal ho,
políbil na obě tváře a dal mu své poţehnání. Kdyţ vycházel z otcovy
komnaty, šla jinochu v ústrety matka, jeţ naň čekala s oním slavným
receptem; rady, které jsme před chvílí slyšeli, mohly zajisté vést k
jeho častému uţívání. Tady bylo loučení delší a něţnější neţ s otcem,
ne snad proto, ţe by byl pan d’Artagnan nemiloval svého syna, který
byl jeho jediným potomkem, ale pan d’Artagnan byl muţ a byl by
pokládal za nedůstojné muţe povolit svému pohnutí, kdeţto paní
d’Artagnanová byla ţena, a k tomu matka. ― Plakala, chudinka,
hodně, a k chvále mladého pana d’Artagnana budiţ řečeno, ţe ačkoliv
se snaţil seč byl, aby zůstal pevný, jak se slušelo na příštího
mušketýra, přirozený cit jej přemohl. Z očí mu padaly slzy jako
hrachy a stěţí polovinu jich dokázal skrýt.
Téhoţ dne se mladý muţ vydal na cestu, vybaven třemi
otcovskými dary, to jest, jak jsme uţ řekli, patnácti tolary, koněm a
listem pro pana de Tréville; nádavkem tu byla, rozumí se, ještě
otcovská naučení.
Takto vybaven byl d’Artagnan věru po stránce tělesné i duševní
věrnou kopií Cervantesova hrdiny, k němuţ jsem ho šťastným
vnuknutím přirovnal, kdyţ jsem jako historik musil nakreslit jeho
portrét. Don Quijote pokládal větrné mlýny za obry a stáda ovcí za
vojska, d’Artagnan bral kaţdý úsměv za uráţku a kaţdý pohled za
vyzvání. Vyplynulo z toho, ţe jel s pěstí zaťatou z Tarbes aţ do Meungu
a ţe nejméně desetkrát sevřel jilec svého meče; nicméně pěst nedopadla
na ţádnou čelist a meč z pochvy vůbec nevyklouzl. Ne snad ţe by byl
pohled na zbídačelou ţlutou herku nebyl vykouzlil mnohý úsměv na
tváři kolemjdoucích, ale nad herkou pozvoníval meč úctyhodné délky a
nad mečem blýskaly oči spíše divoké neţ hrdé, takţe chodci raději
potlačovali svou veselost. A kdyţ uţ to nešlo a veselost nabývala vrchu
nad varováním rozumu, snaţili se alespoň smát se jen jednou polovinou
tváře jako antické masky. Při vší nedůtklivosti zůstal tedy d’Artagnan
vznešený a nedotčený aţ do toho nešťastného města Meungu.

16
 Avšak zde, kdyţ před vraty U svobodného mlynáře sestupoval s
koně (aniţ mu kdo, buďsi hostinský, sklepník nebo podomek, přišel
podrţet třmen), spatřil d’Artagnan u pootevřeného okna v přízemí
jakéhosi šlechtice. Byl vznosné postavy a ušlechtilého vzezření,
ačkoliv se díval poněkud zamračeně; hovořil s dvěma osobami, které
mu zřejmě uctivě naslouchaly. Podle svého zvyku si d’Artagnan
myslil, ţe předmětem hovoru je on sám, a nastavil uši. Tentokrát se
d’Artagnan mýlil jen zpola: nemluvili o něm, ale o jeho koni. Jak se
zdálo, šlechtic vypočítával svým posluchačům všechny jeho
vlastnosti, a poněvadţ, jak jsem právě řekl, tito posluchači měli
mluvčího ve velké váţnosti, propukali kaţdým okamţikem v smích.
Jestliţe uţ pouhé pousmání stačilo probudit prchlivost mladého muţe,
lze si představit, jak na něho působilo tohle hlučné veselí.
Nicméně d’Artagnan se chtěl napřed tomu opováţlivci, který si z
něho tropil smích, podívat do tváře. Upřel tedy na cizince svůj hrdý
pohled a uviděl muţe mezi čtyřiceti aţ pětačtyřiceti lety,
pronikavých černých očí, bledé pleti, se silně výrazným nosem, s
bezvadně přistřiţeným černým knírem; na sobě měl kabátec a
fialové kalhoty se šňůrami téţe barvy, bez jakýchkoliv ozdob kromě
obvyklých otvorů u kabátce, jimiţ prosvítala košile. Kalhoty i
kabátec byly nové, ale pomačkané jako cestovní šaty uzavřené
dlouho v tlumoku. Všechny tyto postřehy zaznamenal d’Artagnan s
bystrostí pečlivého pozorovatele; bezpochyby mu jeho instinkt
našeptával, ţe tento neznámý bude mít velký vliv na jeho příští
ţivot.
Ale právě v okamţiku, kdy na něho d’Artagnan upřel svůj pohled,
utrousil šlechtic ve fialovém kabátci jednu ze svých nejvýstiţnějších a
nejjadrnějších poznámek na adresu béarnské herky, a jeho posluchači
vybuchli znovu ve smích. I on sám se dokonce zcela proti svému
zvyku nepatrně pousmál. Teď uţ nebylo nejmenší pochyby:
d’Artagnan byl doopravdy uráţen. Přesvědčen o své uráţce, narazil si
čapku aţ na oči, nasadil výraz tváře, jaký vídal v Gaskoňsku u
cestujících velmoţů, a s jednou rukou na jilci meče a s druhou
opřenou v bok vykročil kupředu. Naneštěstí čím víc se blíţil, tím víc
ho oslepoval hněv, a tak místo váţných a důstojných slov, jimiţ mínil
dát výraz svému rozhořčení, mu přišel na jazyk jen drsně podráţděný
výpad, doprovázený zuřivým posunkem.
„Hej, pane,― vykřikl, „co se tam schováváte za okenici? Ano, vy,
řekněte mi, čemu se smějete, a budeme se smát spolu!―

18
 Šlechtic zdvihal pomalu oči z koně na jezdce, jako by byl
potřeboval jistý čas, aby pochopil, ţe ta podivná výtka patří skutečně
jemu. Poté, kdyţ uţ nemohl mít ţádné pochybnosti, svraštil lehce
obočí a po dosti dlouhé přestávce odpověděl d’Artagnanovi s
nevýslovně ironickým a uráţlivým přízvukem:
„Nemluvím s vámi, pane!―
„Ale já s vámi mluvím, já!― vykřikl mladý muţ, rozhořčen tou
směsicí nadutosti a vznešených způsobů, slušnosti a pohrdání.
Neznámý se na něho ještě okamţik s lehkým úsměškem díval, nato
odstoupil od okna a pomalým krokem vyšel z hostince. Dva kroky
před d’Artagnanem, zrovna proti jeho koni, se zastavil. Jeho klid a
posměvačný výraz zdvojnásobily veselost lidí v okně, s nimiţ dříve
hovořil.
Vida jej přicházet, d’Artagnan povytáhl meč o stopu z pochvy.
„Tento kůň dojista je nebo spíše ve svém mládí byl
pryskyřníkem,― pokračoval neznámý ve svých poznámkách, napůl
obrácen ke svým posluchačům v okně. Ačkoliv se d’Artagnan hrozivě
tyčil mezi ním a jimi, zdálo se, ţe ho vůbec neberou na vědomí.
„Tahle barva je výborně známá v botanice, ale u koní byla jistě aţ
dodneška velmi vzácná.―
„Koni se směje jen ten, kdo se neodvaţuje smát se pánu!― vykřikl
rozzuřen učelivý ţák pana de Tréville.
„Já se věru nesměji často, pane,― opáčil neznámý, „jak můţete sám
vidět na mém obličeji; ale vyhrazuji si naprosto právo smát se, kdykoli
se mi zachce.―
„A já zas,― vykřikl d’Artagnan, „nestrpím, aby se kdokoliv smál,
kdyţ se to nelíbí mně!―
„Opravdu, pane?― pokračoval neznámý s ledovým klidem. „To je
od vás moc pěkné.― Otočil se na podpatku a chystal se vejít opět do
hostince velkými vraty, u nichţ d’Artagnan při svém příjezdu zahlédl
osedlaného koně.
Avšak nebylo v d’Artagnanově povaze, aby takhle propustil
člověka, který měl drzost se mu posmívat. Vytáhl meč nadobro z
pochvy a pustil se za ním.
„Hleďte se obrátit, pane posměváčku,― křičel, „abych vás nenapadl
zezadu.―
„Mne napadnout!― opáčil šlechtic, otočil se zase čelem k jinochovi
a zadíval se na něho s údivem a pohrdáním. „Ale, ale, chlapečku, vy
jste se zbláznil!―

19
 Potom pravil polohlasně a jakoby sám k sobě:
„Člověka to aţ mrzí! Jaký by tohle byl úlovek pro Jeho
Veličenstvo, které hledá na všech stranách statečné muţe mezi své
mušketýry!―
Měl však sotva kdy dokončit, neboť d’Artagnan po něm ťal s
takovou zuřivou silou, ţe by to pravděpodobně býval jeho poslední
ţert, kdyby byl pruţně neuskočil nazad. Teď neznámý poznal, ţe jde
do tuhého, tasil meč, pozdravil protivníka a postavil se váţně do

20
střehu. Ale v témţ okamţiku se vyřítili na d’Artagnana dva, co
přihlíţeli nejblíţ, a spolu s hostinským ho začali mlátit klacky,
lopatami a kleštěmi. Byl to náhlý a tak naprostý obrat, ţe jinoch se
otočil, aby čelil tomu krupobití ran, a d’Artagnanův sok, vida to, s
bohorovným klidem zase zastrčil meč do pochvy. Obratem ruky stal
se tak pouhým divákem boje, coţ se úplně srovnávalo s jeho obvyklou
lhostejností. Ale přece se neudrţel, aby nezabručel:
„K čertu s těmi Gaskoňci! Hoďte ho zas na tu jeho oranţovou
herku, a ať si táhne po svých!―
„Ne dřív, dokud tě nezabiju, ty zbabělce!― řičel d’Artagnan, snaţe
se čelit, jak nejlépe mohl, ranám svých tří nepřátel.
„Zas jeden gaskoňský vytahovač,― mručel šlechtic. „Na mou duši,
tihle Gaskoňci jsou nenapravitelní! Tak jen si ho podejte, kdyţ to
mermomocí chce. Aţ toho bude mít dost, však on si řekne.―
Ale neznámý zřejmě ještě stále nevěděl, s jakým tvrdohlavcem se
to pustil do kříţku ― d’Artagnan by byl za nic nepoprosil o milost.
Souboj tedy ještě trval několik vteřin; vyčerpán, upustil konečně
d’Artagnan svůj meč, který rána holí přerazila vejpůl. Jiná rána, která
současně zasáhla jeho čelo, způsobila, ţe se celý zkrvavený a takřka
bez ducha skácel k zemi.
Zrovna v tom okamţiku sbíhali se jiţ k místu šarvátky ze všech
stran lidé. Hostinský, obávaje se skandálu, odnesl s pomocí svých
podomků raněného do kuchyně, kde ho trochu ošetřili.
Šlechtic se zase vrátil na své místo u okna a s jistou netrpělivostí
hleděl na zástup, který se neměl k odchodu; zdálo se, ţe mu ten shluk
lidí vadí.
„Tak copak dělá ten zuřivec,― řekl, kdyţ vrzly dveře a do jeho
pokoje vstoupil hospodský, aby se zeptal po zdraví.
„Vaše Excelence tedy vyvázla bez pohromy?― ptal se starostlivě.
„Jak vidíte, milý pane, naprosto. Ale jakpak je s naším
mladíkem?―
„Uţ je mu líp,― odvětil hostinský, „omdlel.―
„Opravdu?― řekl šlechtic.
„Ale ještě neţ omdlel, sebral všechnu svou sílu, aby vás přivolal a
vyzval vás znova na souboj.―
„Ten chlapík je vtělený ďábel!― neudrţel se neznámý.
„I ne, Vaše Excelence, kdepak ďábel,― opáčil hospodský s
pohrdavým úsměškem, „kdyţ omdlel, prohledali jsme mu kapsy. V
tlumoku má jen jednu košili a v kapse jedenáct tolarů. Ale to mu

21
nevadilo, aby uţ téměř v bezvědomí ještě ze sebe nechrlil vyhrůţky,
ţe kdyby se podobná věc stala v Paříţi, byl byste to odpykal hned;
takhle prý budete litovat aţ později.―
„Naposled je to nějaký přestrojený princ,― pravil chladně
neznámý.
„Říkám vám to proto, velmoţný pane,― odvětil hostinský, „abyste
se měl před ním na pozoru.―
„A nejmenoval nikoho v té zlosti?―
„I to ano. Tloukl si na kapsu a říkal: »Uvidíme, co této uráţce
svého chráněnce řekne pan de Tréville!«―
„Pan de Tréville?― opakoval neznámý a zbystřil pozornost. „Ţe si
poklepával na kapsu a jmenoval přitom pana de Tréville? ― Poslyšte,
přítelíčku, vzal bych na to jed, ţe kdyţ mladík omdlel, obrátil jste mu
naruby i druhou kapsu. Copak v ní bylo?―
„Dopis adresovaný panu de Tréville, kapitánovi mušketýrů.―
„Opravdu?―
„Je to tak, jak říkám, Excelence.―
Hostinský, který nebyl nadán velkým důvtipem, si ani nevšiml,
jakým dojmem jeho slova na cizince zapůsobila. Náhle odstoupil od
okna, o něţ se do té chvíle stále loktem opíral, a svraštil neklidně obočí.
„U všech všudy,― zamumlal mezi zuby, „ţe by mi byl Tréville
poslal na krk tohohle Gaskoňce? Vţdyť je to úplné dítě. Ale pravda,
rána mečem je rána mečem, na věku toho, kdo ji dá, zbla nezáleţí a od
chlapce se jí člověk naděje méně neţ od kohokoliv jiného, často stačí
malá překáţka, aby zkříţila velký záměr.―
A neznámý se na několik minut zamyslil.
„Poslyšte, hostinský,― pravil konečně, „copak mne nezbavíte toho
šílence? Upřímně řečeno, zabít ho nemohu. Ale,― dodal s mrazivou
vyhrůţkou, „překáţí mi silně. Kde je?―
„Ve světnici mé ţeny, v prvním patře. Obvazují ho tam.―
„A svých pět švestek má u sebe? To jste mu ani nesvlékli kabát?―
„Ale to se rozumí. Všechno má dole v kuchyni. A jestli vám ten
zelenáč váţně překáţí…―
„Beze vší pochyby. Způsobil ve vašem podniku skandál, jemuţ se
počestní lidé nemohou vystavovat. Jděte do svého pokoje, napište mi
účet a upozorněte mého sluhu.―
„Jakpak? Pán uţ nás opouští?―
„Však to víte, vţdyť jsem vám nařídil osedlat koně. Neuposlechl
jste snad?―

22
 „Jakpak bych si dovolil ― jak Vaše Excelence mohla vidět, kůň
stojí připraven ve vratech.―
„Dobrá, tak udělejte, co jsem vám teď řekl.―
„Ajajaj,― uklouzlo hostinskému, „ţe by se pán toho chlapečka
bál?―
Ale velitelský pohled neznámého mu zatrhl típek. Uctivě pozdravil
a odešel.
„Toho ťulpase tu rozhodně nesmí mylady*) zahlédnout,―
pokračoval cizinec. „Beztoho se uţ dost opozdila. Bude rozhodně
lépe, kdyţ skočím na koně a pojedu jí naproti… kdybych aspoň věděl,
co vězí v tom listě pro pana de Tréville!―
A mumlaje ještě cosi, odcházel neznámý do kuchyně.
Hostinský, který uţ nikterak nepochyboval, ţe přítomnost toho
mladého chlapce vyštvala cizince z hospody, zatím vystoupil o patro
výš a vešel do pokoje své ţeny, kde nalezl d’Artagnana uţ při
smyslech. A tak nelenil a dal mu na srozuměnou, ţe si začal šarvátku s
velkým pánem (neboť podle jeho mínění byl cizinec jistě nějaký
velmoţ); mohl by prý z toho mít opletačky s policií. Nutil jinocha, aby
vstal a přes svoji slabost pokračoval v cestě. D’Artagnan, ačkoliv ještě
napůl omámený, tedy vstal a tak, jak byl, bez kabátce a hlavu celou v
obvazech, sestupoval se schodů; hostinský ho strkal před sebou.
Avšak jakmile vkročil do kuchyně, první, co oknem zahlédl, byl jeho
sok, který klidně s někým hovořil u stupátka těţkého kočáru, do něhoţ
byli zapraţeni dva silní normandští koně.
Hovořil s dámou, která měla hlavu v okénku kočáru. Byla to ţena
asi dvacetiletá nebo nejvýš o dva roky starší. Zmínili jsme se uţ o
tom, jak bystře dovedl d’Artagnan postihnout výraz tváře; viděl tedy
na první pohled, ţe dáma je krásná a mladá. Její krása mu padla do
oka tím spíše, ţe byla v jiţních krajích Francie, kde d’Artagnan
doposud ţil, naprosto neobvyklého druhu. Byla to bledolící
světlovláska s velkýma modrýma očima unylého výrazu, měla dlouhé
vlasy, které jí spadaly v hustých kadeřích aţ na ramena, růţové rty a
alabastrově bílé ruce. Hovořila velmi ţivě s neznámým muţem.
„Jeho Eminence mi tedy poroučí…,― říkala právě.
„Abyste se okamţitě vrátila do Anglie a ihned po přímém poslu
dala vědět, kdyby vévoda opustil Londýn.―

*) Vím, ţe se výrazu mylady uţívá jen tehdy, následuje-li za ním rodové

jméno, ale našel jsem to tak v rukopise a nechci v něm nic měnit.

23
 „A co se týče mých ostatních instrukcí?― tázala se krásná
cestovatelka.
„Ty jsou v této zamčené skříňce. Otevřete ji, prosím, aţ na druhé
straně kanálu La Manche.―
„Dobře. A co teď budete dělat vy?―
„Já se vrátím do Paříţe.―
„A toho mladého drzouna ani nepotrestáte?― ptala se dáma.
Cizinec jí chtěl odpovědět, ale v okamţiku, kdy otvíral ústa, skočil
d’Artagnan, který všecko slyšel, na práh dveří.
„Ten drzoun potrestá vás,― vykřikl, „a doufám, ţe tentokrát
neuniknete jeho zaslouţenému trestu, pane!―
„Já ţe neuniknu?― opáčil neznámý a svraštil obočí.
„Domnívám se aspoň, ţe před ţenou se neodváţíte utéci.―
„Probůh,― vykřikla mylady vidouc, ţe šlechtic sahá po meči,
„mějte na paměti, ţe nejmenší zdrţení můţe všechno zmařit!―
„Máte pravdu,― zvolal šlechtic, „jeďte tedy a já vyrazím hned s
vámi.―
Pozdravil dámu úklonem hlavy a vyšvihl se na koně, zatímco kočí
pobídl spřeţení prásknutím biče. Oba se nato tryskem rozjeli, kaţdý
jiným směrem.
„Hej, váš účet,― vyhrkl hostinský, jehoţ úcta k cizinci se mţikem
změnila v hluboké pohrdání, kdyţ viděl, ţe odjíţdí bez zaplacení.
„Zaplať, trulante,― vykřikl cestující na svého sluhu uţ v jízdě. Ten
hodil hostinskému k nohám dvě nebo tři stříbrné mince a rozjel se
tryskem za pánem.
„Ty zbabělce! Bídníku! Falešný šlechtici!― řval d’Artagnan a
rozběhl se za lokajem.
Ale byl raněn a příliš sláb na to, aby snesl podobné vzrušení. Sotva
učinil deset kroků, zatočila se mu hlava, udělalo se mu mdlo a padl jak
široký tak dlouhý uprostřed silnice volaje:
„Zbabělče! Zbabělče! Zbabělče!―
„Opravdu je to zbabělec,― mručel hostinský, přistoupil k
d’Artagnanovi a lichocením se snaţil sblíţit se s ubohým mladíkem,
jako v bajce volavka lichotí hlemýţdi.
„Ano, zpropadený zbabělec,― blábolil d’Artagnan. „Ale ona je
krásná!―
„Kdo ona?― ptal se hostinský.
„Mylady,― hlesl ještě d’Artagnan.
A omdlel podruhé.

24
 „Uţ je to jedno,― broukl si hostinský, „dva ztrácím, ale tenhle mi
zůstává a na pár dní ho mám jistého. To mám pořád ještě výdělek
jedenáct tolarů.―
Čtenář ví, ţe jedenáct tolarů byla právě suma, která zbývala
d’Artagnanovi v kapse.
Hostinský počítal s jedenácti dny nemoci po tolaru denně, avšak
nepočítal s tím, co udělá jeho pocestný. Nazítří v pět hodin ráno
d’Artagnan vstal, sestoupil sám do kuchyně a poţádal (kromě
několika jiných přísad, jejichţ seznam se nám nedochoval) o víno, olej
a rozmarýnu. S matčiným receptem před sebou si rozmíchal balzám a
potřel jím své četné rány; přiloţil si sám nové obvazy a nezavolal ani
ţádného ranhojiče. A díky účinnosti tohoto cikánského balzámu a
nejspíše také proto, ţe se do toho nemíchal ţádný lékař, byl
d’Artagnan ještě ten večer na nohou a nazítří byl uţ skoro zdráv. Neţ
v okamţiku, kdyţ chtěl platit onu rozmarýnu, olej a víno ― jedinou
svou útratu, neboť celý ten čas nic nejedl (zatímco ţlutý kůň, aspoň
jak hostinský tvrdil, toho seţral třikrát tolik, neţ by člověk soudil

25
podle jeho vzhledu) ― nenašel d’Artagnan v kapse nic neţ malý
odřený sametový váček s jedenácti tolary. List adresovaný panu de
Tréville zmizel.
Mladý muţ dopis nejdříve velmi trpělivě hledal, zobracel
dvacetkrát naruby všechny kapsy a kapsičky, zpřehrabal celý tlumok,
otvíral a znovu zavíral svůj váček. Ale jakmile se přesvědčil, ţe list
není k nalezení, dostal potřetí takový záchvat zuřivosti, ţe by byl
málem potřeboval novou dávku vína a vonného oleje. Kdyţ hostinský
viděl, ţe uţ se zase dostává do varu a ţe je schopen všechno rozmlátit,
nenajde-li se jeho list, chopil se roţně, jeho ţena se ozbrojila koštětem
a podomci týmiţ klacky, které jim poslouţily den předtím.
„Můj doporučující list,― rozlícené křičel d’Artagnan, „můj
doporučující list. Hromy a blesky! Nebo vás všechny nabodám jako
strnady.―
Naneštěstí však tomu, aby mohl splnit svou hrozbu, vadila jedna
okolnost; jak jsem se uţ zmínil, jeho meč byl v první půtce zlomen na
dva kusy, na coţ d’Artagnan docela zapomněl. V okamţiku, kdy chtěl
tasit, shledal, ţe má v ruce jen pahýl meče zdéli asi osmi či deseti palců,
který hostinský pečlivě zasunul do pochvy. Pokud jde o zbytek čepele,
dobrý muţ mu jej šikovně uzmul a udělal si z něho špikovačku.
Ale ani toto zklamání by bylo našeho prchlivého jinocha
pravděpodobně nezadrţelo, kdyby byl hostinský nenahlédl, ţe ţádost
jeho hosta je vlastně naprosto oprávněná.
Sklonil roţeň a pravil:
„Vskutku, kde jenom je ten dopis?―
„Ano, kde je?― křičel d’Artagnan. „Pravím vám, ţe je to dopis pro
pana de Tréville a ţe se musí najít. A jestli se nenajde, vloţí se do
toho sám pan de Tréville a ten ho najde.―
Tato vyhrůţka vyděsila hospodského docela. Po králi a panu
kardinálovi byl to pan de Tréville, jehoţ jméno bylo snad nejčastěji
opakováno jak lidmi od vojska, tak měšťany. Byl tu, pravda, ještě
Páter Josef, ale jméno tohoto muţe bylo vţdycky pronášeno jen hodně
potichu; taková byla hrůza, kterou vnukala lidem „šedá Eminence―,
jak nazývali kardinálova důvěrníka.
A tak milý hostinský odhodil roţeň, nakázal ţeně, aby učinila totéţ
s koštětem, a pacholkům, aby se klidili se svými klacky; nato šel
příkladem napřed a jal se první hledat ztracený dopis.
„Bylo v tom listě něco cenného?― ptal se, neustávaje v marném
pátrání.

26
 „A jak, pane!― vykřikl Gaskoněc, který spoléhal, ţe mu tento list
otevře cestu ke dvoru. „Celé mé bohatství tam bylo.―
„Poukázky na Španělsko?― ptal se znepokojený hostinský.
„Poukázky na soukromý poklad Jeho Veličenstva,― odvětil
d’Artagnan. Myslil si totiţ, ţe se díky svému doporučení dostane do
královských sluţeb, a domníval se, ţe touto trochu smělou odpovědí
ani příliš nezalţe.
„Ouvej, tohle je šlamastika,― zvolal hostinský celý zoufalý.
„Konečně vzal to ďas,― pokračoval d’Artagnan s pravou gaskoňskou
chvástavostí, „na tom nezáleţí, peníze pro mne nejsou nic ― kdeţto ten
dopis byl všecko. Radši bych ztratil tisíc pistolí neţ ten list.―
Bylo to uţ jedno: mohl říci třebas dvacet tisíc, ale jakýsi mladický
ostych mu přece jen zavřel ústa.

27
 V hostinském uţ byla malá dušička, neboť pořád nic nenalézal.
Vtom však mu svitlo v hlavě.
„Ten dopis se vůbec neztratil,― vykřikl.
„Ach,― ulevil si d’Artagnan.
„Ne, neztratil se; byl vám ukraden.―
„Ukraden? A kým?―
„Tím šlechticem ze včerejška. Sešel do kuchyně, kde byl váš
kabátec. Byl tam chvíli sám. Vsadil bych se, ţe to ukradl on.―
„Myslíte?― řekl d’Artagnan ne dost přesvědčen; věděl totiţ nejlíp
sám, ţe ten dopis nemá cenu pro nikoho jiného neţ pro něj, a
nedovedl si představit, proč by kdo touţil se ho zmocnit. Však by
ţádný podomek nebo cestující nic nezískal, kdyby ho měl.
„Tak vy říkáte,― řekl po chvíli, „ţe máte podezření na toho drzého
šlechtice?―
„Já vám říkám, ţe jsem si tím jist,― pokračoval hostinský. „Jakmile
jsem mu dal najevo, ţe ráčíte být chráněncem pana de Tréville a ţe
pro tohoto slovutného šlechtice máte dokonce dopis, celý zneklidněl,
ptal se mne, kde ten dopis je, a hned nato vešel do kuchyně, kde jste
měl, jak věděl, kabát.―
„Tak hleďme, je to zloděj,― řekl d’Artagnan. „Budu si na něho
stěţovat panu de Tréville a ten povede stíţnost u dvora.― Poté vyndal z
kapsy vznešeně dva tolary, podal je hostinskému, který ho s kloboukem
v ruce vyprovázel aţ ke dveřím, a vyšvihl se na svého ţlutého koně, na
němţ se bez dalších nehod dostal aţ k bráně Saint-Antoine v Paříţi.
Tam ho prodal za tři tolary, coţ nebylo zle zaplaceno, uváţíme-li, ţe ho
d’Artagnan v tomto posledním úseku cesty notně uhnal. Koňař, který
mu ty peníze dával, se mladému muţi také netajil tím, ţe tak velký
obnos mu dává jen a jen pro tu zvláštní barvu.
Do Paříţe tedy vkročil d’Artagnan pěšky, nesa v podpaţdí svůj
malý vak, a chodil tak dlouho, dokud nenašel a nenajal světnici
přiměřenou své kapse. Byla to jakási podkrovní světnička v ulici des
Fossoyeurs blízko Lucemburského paláce.
Dal si hned zálohu, nastěhoval se do svého bytu a strávil zbytek
dne tím, ţe si našíval na kabát a na kalhoty prýmky, které matka
odpárala z téměř nového kabátce pana d’Artagnana-otce a potají
synovi dala. Potom šel na nábřeţí de la Ferraille a dal si přidělat k
meči novou čepel. Nato se vrátil do Louvru a prvního mušketýra,
jehoţ potkal, se vyptal, kde je palác pana de Tréville; náhodou vyšlo
najevo, ţe je to v ulici du Vieux-Colombier, tedy docela nablízko

28
bytu, který si najal. Tato okolnost se mu zdála znamením, ţe jeho
putování skončí úspěšně.
A tak se po tom všem uloţil do postele a usnul spánkem
spravedlivých, spokojen s tím, jak se zachoval v Meungu, bez výčitek
pro minulost, s důvěrou v přítomnost a pln nadějí do budoucnosti.
Spal zdravým spánkem venkovana aţ do rána do devíti hodin.
Nato vstal a šel navštívit slavného pana de Tréville, podle ocenění
jeho otce třetí osobnost v království.

V PŘEDSÍNI PANA DE TRÉVILLE

Pan de Troisville, jak se ještě nazýval jeho rod v Gaskoňsku, či

pan de Tréville, jak se v Paříţi konečně pojmenoval on sám, začal
doopravdy jako d’Artagnan, totiţ bez haléře, ale s vrozenou odvahou,
bystrostí a schopností, která způsobuje, ţe i synek toho nejchudšího
gaskoňského šlechtice často dostane ve svých plánech a ctiţádosti víc,
neţ nejbohatší šlechtic v Périgordu a Berry zdědí v penězích. Jeho
neostyšná odvaha a ještě neostyšnější štěstí v dobách, kdy rány kolem
lidí jen pršely, postavily ho aţ na vrchol onoho krkolomného ţebříčku,
jemuţ se říká dvorská přízeň a jehoţ příčky bral rovnou po čtyřech.
Byl přítelem královým, neboť král, jak kaţdý ví, si velmi váţil
památky svého otce Jindřicha IV. A otec pana de Tréville mu kdysi
tak oddaně slouţil proti Lize, ţe z nedostatku hotových peněz (těch
neměl Béarňan nikdy nazbyt a platíval své dluhy vesměs jedinou věcí,
kterou si nepotřeboval nikdy vypůjčovat, totiţ vtipem) Jindřich IV.
udělil panu de Tréville po dobytí Paříţe právo, aby si vzal do znaku
zlatého lva v rudém poli s heslem Fidelis et fortis (Věrný a statečný).
Pro čest to bylo mnoho, ale pro blahobyt tolik jako nic.
A kdyţ znamenitý společník velkého Jindřicha zemřel, nezanechal
svému panu synovi nic neţ svůj meč a řečené heslo. Ovšem dík tomu
dvojímu daru a jménu bez poskvrny byl pan de Tréville přijat do
domu mladého prince a tam uţíval svého meče tak dobře a byl tak
věren svému heslu, ţe Ludvík XIII., sám jeden z nejstatečnějších lidí v
království, s oblibou říkával: kdybych měl přítele, který by se chtěl

29
bít, poradil bych mu, aby si vzal za svědka nejprve mne a pak Trévilla,
a moţná ţe dokonce Trévilla přede mnou.
Proto Ludvík XIII. byl také Trévillovi skutečně nakloněn,
nakloněn královsky: byla to přízeň moţná sobecká, ale přece jen
přízeň. V těch nešťastných dobách se totiţ kaţdý hleděl obklopovat
muţi rázu Trévillova. Takových, kteří si mohli vzít do štítu přívlastek
statečný, jak stálo v druhé části Trévillova hesla, bylo dost; ale
málokterý šlechtic si zaslouţil onoho přívlastku věrný, které se čtlo na
začátku. Tréville byl z toho mála. Byl to člověk vzácného charakteru,
bdělý a poslušný jako pes, slepé odvahy, bystrého oka a pohotové
ruky. Měl oči jen proto, aby si všímal, je-li král s někým nespokojen, a
ruku jen proto, aby se vypořádala s tím někým, kdo upadl v nemilost:
ať to byl Besme, Maurevers, Poltrot de Méré či Vitry. Trévillovi
doposud chyběla jen příleţitost. Ale číhal na ni a svatosvatě si slíbil,
ţe ji chytne za pačesy, jakmile se mu přiblíţí na dosah. Však také
Ludvík XIII. učinil de Trévilla kapitánem svých mušketýrů, kteří svou
oddaností, či spíše svým fanatismem, byli pro něho tím, čím byla
tělesná stráţ Jindřichovi III. a skotská garda Ludvíkovi XI.
Kardinál ovšem nezůstával pozadu za králem. Kdyţ viděl, jakým
obávaným a vybraným sborem se obklopil Ludvík XIII., zachtělo se i
tomuto druhému, či spíše prvnímu králi Francie mít svou gardu.
Opatřil si tedy také své mušketýry jako Ludvík XIII. a bylo známo, ţe
si oba mocní soupeři vybírají pro svou sluţbu nejproslulejší bitce ze
všech krajů Francie, a dokonce z ciziny. A kdyţ spolu hráli večer
šachy, hádávali se Richelieu a Ludvík XIII. často, čí vojáci jsou lepší.
Kaţdý vynášel chování a odvahu těch svých; a ačkoliv se veřejně
vyslovovali proti soubojům a rvačkám, mezi čtyřma očima své lidi
podněcovali proti sobě a projevovali opravdový zármutek nebo
nelíčenou radost nad poráţkou či vítězstvím nositelů svých barev. Tak
o tom aspoň vypravují Paměti jednoho muţe, který sám proţil několik
takových poráţek a mnoho takových vítězství.
Tréville vystihl slabou stránku svého pána a dovedl jí vyjít vstříc;
tomu děkoval za dlouhou a trvalou přízeň krále, který právě neslynul
přílišnou věrností ke svým přátelům. Rád předváděl kardinálovi
Armandu Duplessisovi své mušketýry v plné parádě a s tak potměšilým
úsměškem, aţ se šedý vous Jeho Eminence jeţíval hněvem. Tréville
rozuměl dobře válčení své doby, kdy vojska buď ţila na útraty svých
krajanů, nebo je vydrţoval nepřítel: jeho vojáci tvořili legii vtělených
ďáblů, kterým nedovedl vnuknout kázeň nikdo kromě něho.

30
 Neupravení, zpití vínem a odření roztahovali se královští
mušketýři, vlastně spíš mušketýři pana de Tréville, po krčmách,
promenádách a při veřejných hrách, pokřikovali a kroutili si kníry,
řinčeli meči a s rozkoší uráţeli gardisty pana kardinála. Hlaholíce
tisíci ţerty, tasívali pro nic za nic třebas na veřejné ulici. Někdy byl
některý zabit, ale všichni si byli jisti, ţe budou oplakáváni a pomstěni.
Často zabili sami, ale tu si byli neméně jisti, ţe neshnijí ve vězení,
neboť pan de Tréville uţ je odtud nějak dostal ven. Však si také
mušketýři pana de Tréville nemohli vynachválit, ba zboţňovali ho
přímo, a třebaţe to byli samí šibeničníci, třásli se před ním jako
školáci před učitelem, poslouchali na mrknutí oka a byli kdykoli
hotovi jít na smrt, aby smyli jeho nejmenší výčitku.
Pan de Tréville uţíval této mocné páky v prvé řadě pro krále a
královy přátele, a potom ve prospěch svůj a svých přátel. Ostatně
v ţádných pamětech té doby (a zachovalo se jich hodně) není tento
důstojný šlechtic nikde obviněn z něčeho nečestného ani svými
nepřáteli, ačkoliv jich měl dost jak mezi spisovateli, tak mezi šlechtici.
Nikde se nenajde zmínka, opakujeme, která by nařkla toho ctného
šlechtice, ţe si za pomoc svých věrných dal platit. Ačkoliv měl vzácné
nadání pro to, kout pikle a intriky, a největší pleticháři k němu mohli
chodit do školy, zůstal čestným muţem. A ještě něco nadto: přes
všechny ochromující rány, které kdy utrţil, a těţká, únavná vojenská
cvičení zůstal jedním z nejgalantnějších šviháků, dovedl se vybraně
dvořit elegantním ţenám a oslňovat je květnatými řečmi. Trévillovo
štěstí u ţen bylo tak příslovečné jako před dvaceti lety
Bassompierrovo, a to nebylo jen tak něco. Kapitán mušketýrů byl tedy
obdivován, obáván i milován, coţ je nejvyšším stupněm lidského
štěstí.
Ludvík XIV. zastínil svou širokou září všechny menší hvězdy
svého dvora; avšak jeho otec, sám slunce nerovně velké mezi
mnohými, nechával kaţdému svému oblíbenci jeho osobní lesk,
kaţdému dvořanu jeho osobitou cenu. Vedle ranní audience královy a
kardinálovy bylo v Paříţi v té době více neţ dvě stě různých ranních
dostaveníček a z těch bylo pobesedování u pana de Tréville jedno z
nejvyhledávanějších.
Dvůr jeho paláce v ulici du Vieux-Colombier se podobal táboru, a
to v létě uţ od šesti hodin ráno, v zimě tak od osmi. Věčně se tam
procházelo padesát aţ šedesát mušketýrů v plné válečné zbroji a ke
všemu pohotových; vypadalo to, jako by se tam střídali, aby stavěli na

31
odiv svůj úctyhodný počet. Po mohutném schodišti, na jehoţ místě by
se dnes vystavěl celý dům, přecházeli nahoru a dolů prosebníci z celé
Paříţe, venkovští šlechtici, dychtiví, aby byli přijati do řad mušketýrů,
a vyšňoření slouţící ve všech barvách, kteří přinášeli panu de Tréville
poselství od svých pánů. Na polokruhových lavicích v předsíni
vysedávali vyvolení, to jest ti, kteří sem byli povoláni. Zde bylo od
rána do večera jako v úle, zatímco pan de Tréville v přilehlém
kabinetě přijímal návštěvy, vyslýchal stíţnosti a uděloval rozkazy; a
jako se král ubírával na balkón v Louvru, chtěl-li vykonat přehlídku
svých muţů a zbraní, stačilo panu de Tréville k témuţ účelu vyklonit
se z okna.
Toho dne, kdy sem přišel d’Artagnan, byla sešlost zvlášť četná,
zejména pro člověka přicházejícího z venkova. Je ovšem pravda, ţe
tenhle venkovan byl Gaskoněc, a zvlášť v této době se jeho krajané
těšili pověsti, ţe se nedají hned tak zastrašit. Ale rozhodně to nebylo
jen tak: kdyţ člověk prošel těţkými vraty, pobitými velkými
čtyřhrannými hřeby, padl rovnou do středu halasného zástupu
vojáků, kteří přecházeli sem a tam po dvoře, pokřikovali na sebe,
hádali se nebo byli zabráni do her. Prorazit si cestu tímto lidským
hemţením, k tomu bylo třeba být důstojníkem, velmoţem nebo
hezkou ţenou.
Doprostřed té vřavy a nepořádku zamířil tedy náš mladý muţ s
bušícím srdcem. Svůj dlouhý rapír přitiskl k hubeným nohám, rukou
přidrţoval okraj svého širáku a usmíval se oním rozpačitým
poloúsměvem venkovana, který se snaţí nepozbýt mysli. Kdykoliv
přešel nějakou skupinu, vydechl si volněji; ale věděl dobře, ţe se za
ním ohlíţejí, a poprvé ve svém ţivotě si připadal směšný, on, který
měl aţ dosud značné sebevědomí.
Kdyţ si proklestil cestu ke schodišti, bylo to ještě horší. Na
prvních stupních stáli čtyři mušketýři; hned řekneme, čím se bavili.
Asi deset nebo dvanáct jejich druhů čekalo zatím před schodištěm, aţ
na ně dojde ve hře řada.
Jeden z těch čtyř stál nejvýš, s taseným mečem v ruce, a bránil, či
aspoň se snaţil bránit třem ostatním ve výstupu.
A ti tři s ním tedy šermovali, jen se jim kordy míhaly. D’Artagnan
zpočátku myslil, ţe to mají šermířské rapíry, na špicích chráněné, ale
podle notných šrámů poznal brzy, ţe kaţdá zbraň je ostře nabroušená.
Při kaţdém škrábnutí se nejen diváci, ale i přímí účastníci řehtali jako
blázni.

32
 Chlapík, který stál nahoře, drţel své protivníky znamenitě v šachu.
Kolem uţ se kupilo plno diváků: podmínkou hry totiţ bylo, ţe ten, kdo
bude zasaţen, postoupí vítězi své pořadí v audienci. V pěti minutách
měli všichni tři po škrábu: jeden v zápěstí, druhý na bradě a třetí na
uchu; obhájce schodiště se ještě kord ani netkl. Tato obratnost mu
vynesla, ţe se dostal k slyšení o tři dříve. Tenhle způsob vyraţení
d’Artagnana překvapil, ačkoliv se jinak divil jen nerad a zřídka. V
rodném kraji, kde jsou rozpálené hlavy na denním pořádku, viděl
nejednou víc neţ pouhé náběhy k souboji, ale gaskoňský kousek těchto
čtyř hráčů se mu zdál nejsilnější ze všech bravur, o nichţ kdy do té doby
slyšel, a to i v Gaskoňsku. Připadalo mu, ţe se dostal do oné slavné říše
obrů, kam se kdysi vydal Gulliver a kde zaţil tolik strachu. A to ještě
dávno nebylo všemu konec: zbývala chodba a předpokoj.
Na chodbě se uţ nebojovalo, tam se vykládaly historky o ţenách, a v
předpokoji zase historky ze dvora. Na chodbě se d’Artagnan červenal, v
předpokoji se třásl. Ale byla-li na chodbě dotčena jeho láska k dobrým
mravům, v předpokoji byla zase nanejvýš uraţena jeho úcta ke
kardinálovi. Tady slyšel d’Artagnan k svému velikému údivu docela
veřejně kritizovat politiku, před níţ se třásla celá Evropa, a stejně i
soukromý ţivot kardinálův, ačkoliv tyhle kritiky uţ zaplatilo tolik
mocných a vznešených pánů! Ten veliký muţ, hluboce uctívaný panem
d’Artagnanem-otcem, byl mušketýrům pana de Tréville obyčejným
terčem posměchu: smáli se jakoby nic jeho křivým nohám a ohnutým
zádům. Jiní zase zpívali satirické písně o jeho milence paní d’Aiguillon
a o paní Combaletové, jeho neteři, zatímco opět jiní kuli pikle a
smlouvali se proti páţatům a gardistům kardinála-vévody. To všechno
byly věci, jeţ se do té doby d’Artagnanovi zdály obludnou nemoţností.
Padlo-li nicméně uprostřed těch pustých šprýmů o kardinálovi
namátkou i jméno královo, bylo to, jako by nějaký neviditelný roubík
na okamţik ucpal posměvačná ústa. Ohlíţeli se nejistě kolem sebe,
jako by nedůvěřovali ani uzavřeným dveřím kabinetu pana de
Tréville. Ale brzy přesunula opět nějaká naráţka řeč na Jeho Eminenci
a zase vířily výbuchy smíchu a vesele se pralo jeho špinavé prádlo.
Tihle lidé jistě půjdou do Bastily nebo neujdou šibenici, pomyslil
si d’Artagnan s hrůzou, a já se beze vší pochyby svezu s nimi, neboť
od toho okamţiku, kdy jsem jim naslouchal a vnímal jejich řeči, budu
povaţován za jejich spoluviníka. Co by asi řekl můj otec, který se mi
tolik nakázal o úctě ke kardinálovi, kdyby věděl, mezi jakými pohany
jsem se octl!

34
 Čtenář jistě tuší a netřeba ani říkat, ţe se d’Artagnan slůvkem
neodváţil vmísit se do hovoru. Oči mu jezdily sem tam, natahoval uši
a napínal všech pět smyslů, aby mu nic neušlo, a přes svou důvěru v
otcovské rady cítil, jak je svým vlastním vkusem a osobními sklony
strhován a lákán k tomu, aby chválil, spíše neţ haněl, ty neslýchané
věci, jeţ se tu dály.
Jeţto však byl úplným cizincem v druţině dvořanů pana de
Tréville a bylo to poprvé, co ho tu spatřili, došlo brzy k tomu, ţe se
začali zajímat, co si přeje. Na tu otázku vyslovil d’Artagnan ostýchavě
své jméno, zdůraznil nesměle, ţe je Trévillův krajan, a prosil
komorníka, který se ho přišel vyptat, aby pro něho poţádal pana de
Tréville o krátké slyšení. Komorník protektorským tónem přislíbil, ţe
ţádost na příslušném místě přednese. Zatím se d’Artagnan trochu
vzpamatoval ze svého původního překvapení a měl chvíli čas studovat
kroje a tváře kolem sebe.
Středem nejţivějšího houfu byl mušketýr mohutné postavy a pyšné
tváře, oblečený tak výstředně, ţe k sobě poutal všeobecnou pozornost.
Neměl na sobě ani kabátec stejnokroje, který ostatně v této době
menší svobody, ale větší nezávislosti nebyl nikterak přísně závazný.
Byl oblečen v dlouhý přiléhavý kabát blankytně modré barvy, trochu
jiţ ošumělý a odřený, a přes něj měl skvostný, zlatem vyšívaný pás,
který se leskl jako šupiny, jimiţ se třpytí voda v plném slunci. Přes
ramena měl elegantně přehozený plášť z tmavě červeného sametu,
takţe onen skvělý pás bylo vidět jen zpředu; houpal se na něm dlouhý
tenký kord, rapír.
Tento mušketýr se právě vrátil ze stráţe, stěţoval si, ţe je
nachlazen, a čas od času afektovaně pokašlával. Proto prý si také vzal
plášť, jak říkal těm, kdo stáli kolem. Mluvil zvysoka a kroutil si
opovrţlivě kníry. Všichni kolem zatím nadšeně obdivovali jeho pás, a
d’Artagnan víc neţ kdo jiný!
„Co chcete, teď je to v módě,― říkal mušketýr, „je to bláznovství,
to vím, ale móda je móda. Ostatně člověk musí nějak uţít peníze ze
svého zákonného podílu.―
„I jdi, Porthosi,― zvolal jeden z přítomných, „jen se nám
nepokoušej namlouvat, ţe ti ten pás vynesla otcovská laskavost. Vzal
bych na to jed, ţe ti jej dala ta dáma v závoji, co jsem tě s ní potkal
minulou neděli u brány Saint-Honoré.―
„Ne, na mou čest a šlechtické slovo, koupil jsem si ho sám a za
vlastní peníze,― odpovídal ten, kterého právě pojmenovali Porthosem.

35
 „Ano, asi tak, jako já jsem si koupil tenhle nový váček za peníze,
které mi má milenka dala do starého,― řekl jiný mušketýr.
„Koupil jsem ten pás,― pravil Porthos, „důkazem je, ţe jsem za něj
dal dvanáct pistolí.―
Obdiv se zdvojnásobil, ačkoliv pochybnosti neutuchly.
„No, nemluvím pravdu, Aramisi?― prohodil Porthos a obrátil se na
jiného mušketýra.
Oslovený byl pravým opakem toho, který ho právě pojmenoval
Aramisem. Byl to jinoch asi mezi dvaadvaceti a třiadvaceti lety, čisté
a půvabné tváře, s černýma sladkýma očima a s tvářemi růţovými a
hladkými jako ojíněná broskev. Na jeho hořením rtu se rýsoval
dokonale pravidelnou čárou jemný knír. Jeho ruce jako by se bály
viset dolů, aby mu v nich nenaběhly ţíly. Čas od času se štípal do
ucha, aby zůstalo narůţovělé a průsvitné. Obvykle mluvil málo a
pomalu, často se ukláněl, nehlučně se smál a ukazoval přitom krásné
zuby, o něţ, zdálo se, pečoval stejně úzkostlivě jako o celou svou
osobu. Na výzvu svého přítele odpověděl lehkým souhlasným
úklonem hlavy.
To přikývnutí zřejmě stačilo, aby zahnalo všechny pochybnosti o
pásu. Podivovali se mu dále, ale uţ se o něm nemluvilo. Náhlým
zvratem myšlenek přešel hovor na jiný předmět.
„Co soudíte o tom, co vypravuje Chalaisův podkoní?― ptal se jiný
mušketýr, aniţ koho přímo oslovil; nadhodil tu otázku zřejmě pro
všechny.
„A copak vypravuje?― otázal se Porthos svým obvyklým tónem.
„Vypravuje, ţe se v Bruselu setkal s Rochefortem, kardinálovým
náhončím, přestrojeným za kapucína. Dík tomu přestrojení se tam ten
proklatec vydával za pana de Laigues. Je to ale hlupák.―
„Ba, je to hňup,― pravil Porthos. „A je ta věc jistá?―
„Mám to od Aramise,― opáčil mušketýr.
„Opravdu?―
„I však to sám víte, Porthosi,― pravil Aramis, „vţdyť jsem vám to
včera vyprávěl; uţ o tom nemluvme.―
„Uţ o tom nemluvme, to se vám řekne,― odpověděl mu Porthos.
„Nemluvit uţ o tom, hrome, vy jste brzo hotov. Jakţe? Kardinál dá
špehovat šlechtice, dá ukrást nějakým zrádcem, šibeničníkem, jeho
dopisy, a na základě takových proradností dá stít Chalaise pod
hloupou záminkou, ţe chtěl zabít krále a královnu provdat za
mladšího králova bratra! Nikdo o té záhadě slovo nevěděl, vy nám to

36
včera k všeobecnému zadostiučinění řeknete, a kdyţ jsme z té novinky
ještě celí zkoprnělí, tak hned zas uţ o tom nemáme mluvit!―
„Nu, tak o tom mluvme; prosím, kdyţ si přejete!― odvětil Aramis
trpělivě.
„Kdybych já byl tím Chalaisovým podkoním,― vybuchl Porthos,
„nepřejte si tu škaredou chvilku, co by se mnou ten Rochefort zaţil!―
„A vy byste zase zaţil trapnou chvilku s červeným vévodou,―
odvětil Aramis.
„Červený vévoda,― volal Porthos, tleskaje do dlaní a pochvalně
pokyvuje hlavou. „Výborně, Červený vévoda, to se vám povedlo.
Buďte bez starosti, to jméno rozšířím. Má ten Aramis vtip! Jaká
škoda, můj milý, ţe jste opustil započatou dráhu; jaký rozkošný abbé
by z vás byl!―
„Ach, však je to jen dočasné zdrţení,― opáčil Aramis, „jednoho
dne jím stejně budu. Vţdyť víte, Porthosi, ţe za tím cílem stále
pokračuji ve studiu bohosloví.―
„A on splní, co říká,― pravil Porthos. „Dříve či později tím abbém
bude.―

37
 „Dříve,― řekl Aramis.
„Čeká jen na jednu událost, pak se rozhodne nadobro a oblékne
zase sutanu, která visí ve skříni za jeho uniformou,― prohodil jeden z
mušketýrů.
„A na copak to čeká?― optal se jiný.
„Čeká, aţ dá královna francouzské koruně dědice.―
„O tomhle neţertujte, pánové,― pravil Porthos. „Díky bohu,
královna je ještě dost mladá, aby ho mohla dát.―
„Říká se, ţe pan de Buckingham je ve Francii,― prohodil Aramis s
potměšilým úsměvem, který této zdánlivě nevinné větě dodal notně
skandálního zabarvení.
„Aramisi, příteli, tentokrát jste trefil vedle,― přerušil ho Porthos.
„Ztrácíte v tom vtipkaření dost často míru; a kdyby vás slyšel pan de
Tréville, špatně byste pochodil s takovou řečí!―
„Jenom ţádné kázání, Porthosi!― rozkohoutil se Aramis a jeho
mírným okem přelétl blesk.
„Můj milý, buďte si uţ mušketýrem nebo abbém, ale buďte
jedním, nebo druhým, a ne jedním i druhým,― odvětil Porthos.
„Vidíte, Athos vám to onehdy také řekl: jíte z mnoha polívek
najednou. Nic ve zlém, prosím vás, to by bylo zbytečné; víte, na čem
jsme se vy, já a Athos shodli. Vy docházíte k paní d’Aiguillon a
dvoříte se jí; chodíte k paní de Bois-Tracy, sestřenici paní de
Chevreuse, a říká se, ţe jste u této dámy v neobyčejné milosti. Boţe,
vţdyť se k svému štěstí nemusíte přiznávat, neptáme se vás po vašem
tajemství a známe vaši diskrétnost. Ale kdyţ uţ máte tuto ctnost,
buďte, k čertu, šetrný i k Jejímu Veličenstvu. Ať se zabývá kdo chce
jak chce králem a kardinálem, ale královna je posvátná, a kdyţ se o ní
mluví, nechť je to jen v dobrém.―
„Porthosi, jste domýšlivý jako Narcis, upozorňuji vás na to,―
odpověděl Aramis. „Víte, ţe nesnáším řeči o morálce, vyjma od
Athose. Co se týče vás, můj drahý, máte příliš skvělý pás, neţ abyste
si mohl hrát na moralistu. Aţ se mi zlíbí, budu abbém; do té doby
jsem mušketýrem a jako mušketýr si říkám, co se mi líbí. A právě teď
se mi chce říci, ţe mi jdete na nervy.―
„Aramisi!―
„Porthosi!―
„Ale pánové, pánové,― volalo se ze všech stran. „Pan de Tréville
očekává pana d’Artagnana,― přerušil lokaj scénu a otevřel dveře do
kabinetu.

38
 Při tomto hlášení zůstaly dveře otevřeny a všichni umlkli. Za
všeobecného mlčení prošel mladý Gaskoněc předpokojem po celé
jeho délce a vstoupil ke kapitánovi mušketýrů, blahopřeje si z celého
srdce, ţe ušel právě včas konci té podivné hádky.

AUDIENCE

Pan de Tréville byl zrovna ve velmi špatné náladě; nicméně

pozdravil zdvořile mladého muţe, který se uklonil aţ k zemi, a musil
se usmát, kdyţ uslyšel jeho pozdrav: béarnský přízvuk mu připomněl
jeho kraj i jeho vlastní mládí ― dvojí vzpomínka, která vykouzlí
úsměv na tváři člověka v kaţdém věku. Ale hned nato pokročil k
předpokoji a rukou dával d’Artagnanovi znamení, jakoby na omluvu,
ţe musí nejdříve vyřídit ostatní, neţ začne s ním. Poté třikrát zavolal,
zesiluje pokaţdé hlas, takţe proběhl celou stupnicí od rozkazujícího k
pohněvanému tónu:
„Athosi! Porthosi! Aramisi!―
Dva mušketýři, s nimiţ jsme se jiţ seznámili a jimţ patřila dvě
poslední z těch tří jmen, opustili okamţitě hloučky, v nichţ stáli, a
vykročili ke kabinetu; jakmile přestoupili práh, dveře se za nimi
zavřely. Jejich chování, ačkoliv nebylo docela klidné, vzbudilo u
d’Artagnana přece jen podiv svou nenuceností, plnou důstojnosti i
oddanosti. Viděl v těchto muţích polobohy a v jejich náčelníku
olympského boha Jupitera, ozbrojeného všemi jeho blesky.
Kdyţ oba mušketýři vstoupili a dveře se za nimi zavřely, rozšuměl
se v předpokoji znovu hlučný hovor, jemuţ zavolání pana de Tréville
poskytlo nový námět. Mlčky a se svraštěným obočím přešel náčelník
mušketýrů třikrát nebo čtyřikrát pokojem po celé délce, pokaţdé těsně
před Porthosem a Aramisem, kteří stáli v pozoru a němí jako při
přehlídce. Náhle se tváří v tvář oběma zastavil a přejel je od hlavy k
patě podráţděným pohledem.
„Víte, co mi včera večer řekl král?― zvolal. „Víte to, pánové?―
„Ne,― odpověděli po chvilce mlčení oba mušketýři. „Ne, pane, to
nevíme.―

39
 „Ale doufám, ţe nám teď prokáţete tu čest a řeknete nám to,― dodal
Aramis svým nejzdvořilejším hlasem a s nejvybranější poklonou.
„Řekl mi, ţe si bude napříště vybírat své mušketýry jen mezi
gardisty pana kardinála.―
„Mezi gardisty pana kardinála! A proč to?― zeptal se ţivě Porthos.
„Poněvadţ prý vidí, ţe svoje špatné víno potřebuje zlepšit
přidáním vína dobrého.―
Oba mušketýři se zarděli aţ po kořínky vlasů. D’Artagnan
nevěděl, kam dát oči, a nejraději by se byl viděl sto sáhů pod zemí.
„I ano, ano,― pokračoval pan de Tréville rozehřívaje se, „a Jeho
Veličenstvo má pravdu, neboť, na mou čest, nelze popřít, ţe mušketýři
hrají u dvora smutnou úlohu. Pan kardinál mi včera při hře s králem
vyprávěl ― a tvářil se přitom tak soustrastně, ţe jsem byl jako na
jehlách ― ţe se předevčírem ti prokletí mušketýři, ti vtělení ďáblové
― a poloţil na ta slova ironický důraz, který se mi líbil ještě méně ―
zkrátka ti hromotluci, dodal, dívaje se po mně tím svým kočičím
pohledem, zdrţeli v ulici Férou v jedné putyce a jeho stráţ byla
nucena ty rušitele pořádku zatknout, čekal jsem kaţdým okamţikem,
ţe se mi vysměje do očí. Vy o tom přece musíte něco vědět, k čertu!
Zatknout mušketýry! A vy jste byli při tom, zrovna vy, nic se
nebraňte, poznali vás a kardinál vás jmenoval. Je to má chyba, já vím,
má chyba, vţdyť já sám si vybírám své lidi. Poslyšte, Aramisi, proč vy
jste na mně mermomocí chtěl mušketýrský kabát, kdyţ byste se tak
pěkně vyjímal v sutaně? A coţ vy, Porthosi, vy asi máte ten svůj
krásný zlatý pás jen proto, abyste si na něj pověsil slaměný meč, ne?
A ten Athos! Nevidím Athose. Kde je?―
„Pane,― řekl smutně Aramis, „je nemocen, těţce nemocen.―
„Nemocen, těţce nemocen, pravíte! A jakoupak má nemoc?―
„Je obava, aby to nebyly neštovice, pane!― odpověděl Porthos,
který se chtěl také vmísit do hovoru. „Bylo by to velmi mrzuté,
zhyzdilo by mu to tvář.―
„Neštovice! Zdá se, ţe mi věšíte pěkného bulíka na nos, Porthosi!
Neštovice v jeho věku? To mi nepovídejte!… Ale asi bude raněn,
nebo moţná zabit. ― Ach, kdybych byl tohle věděl! K ďasu, páni
mušketýři, nestrpím, abyste chodili do vykřičených putyk, abyste se
rvali po ulicích a pohrávali si s meči po všech nároţích. Konečně
nechci, abyste se vydávali v posměch gardistům pana kardinála, kteří
jsou stateční muţi, spořádaní a obratní; těm se nestane, aby je někdo
zatkl, a ostatně, ti by se nedali zatknout, kdepak, to jsem si jist. Raději

40
by na místě zemřeli, neţ by o krok couvli. ― To jen královi mušketýři
berou do zaječích a radši pláchnou!―
Porthos i Aramis se třásli vztekem. Byli by nejraději pana de
Tréville zardousili, kdyby byli na dně všech těch slov nevyciťovali
vlastně velikou lásku. Dupali po koberci, rozkousali si rty aţ do krve a
vší silou tiskli jilce svých mečů. Venku také slyšeli padnout jméno
Athose, Porthose a Aramise a podle přízvuku hlasu pana de Tréville
tušili, ţe se opravdu zlobí. Deset zvědavých hlav se tisklo na dveře a
bledlo zuřivostí, neboť jediná slabika z toho, co se uvnitř mluvilo,
neušla jejich sluchu. Postupně opakovali kapitánova uráţlivá slova

41
zástupu v předsíni. V mţiku byl celý palác ode dveří audienčního
pokoje aţ k domovním vratům, jako by píchl do vos.
„K čertu, královi mušketýři, a dají se zatknout od gardistů pana
kardinála,― pokračoval pan de Tréville a v nitru zuřil stejně jako jeho
vojáci. Vyráţel vztekle slovo za slovem a jeho posluchačům bylo,
jako by jim s kaţdým slovem vráţel do prsou dýku. „Hrom a blesky,
šest gardistů Jeho Eminence zatkne šest mušketýrů Jeho Veličenstva!
To uţ je příliš! Ale uţ jsem se rozhodl. Jdu rovnou do Louvru; sloţím
svou hodnost kapitána mušketýrů a poţádám kardinála, aby mne vzal
za poručíka do své stráţe. A jestli mě odmítne, ať visím, kdyţ se
nedám na kněze!―
Při těchto slovech mručení venku narůstalo v pustou vřavu. Bylo
slyšet odevšad jen nadávky a klení. Od samých těch hromů, blesků a
ďáblů zrovna zhoustl vzduch. D’Artagnan hledal záclonu, za niţ by se
skryl, a měl co dělat, aby nepodlehl neodolatelnému nutkání vlézt pod
stůl.
„Dobrá, kapitáne,― vybuchl vtom Porthos celý bez sebe zlostí, „je
pravda, ţe nás bylo šest proti šesti, ale napadli nás zrádně, a neţ jsme
měli čas tasit meče, dva z nás padli mrtvi a Athos byl těţce zraněn,
takţe jeho pomoc nestála za řeč. Však znáte Athose; a říkám vám,
kapitáne: dvakrát se pokusil zvednout a dvakrát klesl k zemi. Přesto
jsme se nevzdali, to ne. Odvlekli nás násilím. Cestou jsme se
zachránili. Co se týká Athose, myslili, ţe je mrtev, a nechali ho klidně
leţet na místě boje. Domnívali se asi, ţe nestojí za námahu vléci ho
pryč. Tak to je celá historie. U ďasa, kapitáne, není přece moţné
vyhrát kaţdou bitvu. I velký Pompeius prohrál u Farsaly a král
František I., který, pokud vím, si hned tak s někým nezadal v
statečnosti, přece jen prohrál bitvu u Pavie.―
„A já mám čest vás ujistit, ţe jsem jednoho zabil jeho vlastním
mečem,― pravil Aramis, „neboť můj se zlomil při prvním utkání.
Mečem nebo dýkou, pane, jak se vám zlíbí.―
„Tohle jsem nevěděl,― řekl pan de Tréville trochu mírnějším
tónem. „Pan kardinál poněkud přeháněl, jak se zdá!―
„Ale o jedno prosíme, pane,― pokračoval Aramis, a kdyţ viděl, ţe
se jeho kapitán uklidňuje, odváţil se prosby: „Neříkejte, ţe je Athos
raněn, byl by nešťastný, kdyby se to doneslo k sluchu králi. Jeho rána
je velmi těţká, zbraň vnikla ramenem do plic a je tedy obava…―
V témţ okamţiku se nadzdvihla záclona a pod třásněmi se objevila
krásná a ušlechtilá hlava, nyní úděsně bledá.

42
 „Athos!― vzkřikli oba mušketýři.
„Athos!― vyhrkl i sám pan de Tréville.
„Dal jste mne předvolat, pane,― pravil Athos hlasem sice
zesláblým, ale dokonale klidným, „ţádal jste si se mnou mluvit, jak mi
řekli přátelé, a já chvátám, abych vám byl k sluţbám. Nuţe, co si
přejete, pane?―
Při těch slovech vstoupil mušketýr pevným krokem do pokoje,
bezvadně vzpřímen a jako vţdy opásán zbraní. Pan de Tréville, do
hloubi srdce dojat tímto důkazem udatenství, mu pospíšil vstříc.
„Právě jsem těm pánům zde říkal,― pravil, „ţe svým mušketýrům
zakazuji vydávat se v nebezpečí, není-li to nutné, neboť stateční
muţové jsou králi vzácní a on dobře ví, ţe jeho mušketýři jsou
nejstatečnější lidé na světě. Vaši ruku, Athosi.―
A nečekaje, aţ nový příchozí sám odpoví na tento důkaz přátelství,
pan de Tréville uchopil jeho pravici a stiskl ji ze všech sil. Nevšiml si,
ţe se Athos přes své dokonalé sebeovládání zachvěl bolestí a přímo
smrtelně zbledl. Dveře zůstaly pootevřeny; takové pozdviţení
způsobil Athosův příchod, neboť ačkoliv to mělo zůstat tajemstvím,
bylo jeho zranění všeobecně známo. Poslední slova kapitánova byla
přijata s radostným halasem a mezi záclonami se objevily dvě nebo tři
hlavy těch, které nadšení příliš strhlo. Pan de Tréville by je byl beze
vší pochyby rázně pokáral za tento prohřešek proti dobrým mravům,
ale tu znenadání pocítil, jak se Athosova ruka v jeho dlani křečovitě
svírá. Pohlédl mu do tváře a zjistil, ţe na něho jdou mdloby. V témţ
okamţiku byl Athos, který ze všech sil přemáhal bolest, konečně
přemoţen tělesnou slabostí a skácel se jako mrtvý na podlahu.
„Lékaře,― vykřikl pan de Tréville. „Mého nebo králova, toho
nejlepšího! Honem lékaře, nebo můj statečný Athos zemře!―
Na pokřik pana de Tréville se všichni nahrnuli do přijímacího
pokoje. Nikoho ani nenapadlo zavřít dveře a všichni se tlačili kolem
raněného. Ale všechen ten účastný chvat by byl málo prospěl, kdyby
byl hledaný lékař nebyl býval zrovna přítomen v paláci. Protlačil se
zástupem, sklonil se k Athosovi, který leţel stále ve mdlobách, a
protoţe mu všechen ten hluk a rozruch silně překáţely, poručil jako
první a nejpotřebnější věc, aby byl mušketýr přenesen do vedlejšího
pokoje. Pan de Tréville ihned sám otevřel dveře a ukazoval cestu
Porthosovi a Aramisovi, kteří přítele nesli v náručí. Za nimi kráčel
lékař a za lékařem se dveře opět zavřely.
Kabinet pana de Tréville, toto místo obvykle tak posvátné, stalo se

43
na chvíli jakýmsi druhým předpokojem. Všichni hovořili, křičeli a
rozkládali jeden přes druhého, klelo se a hromovalo a kardinál i jeho
garda byli posíláni do horoucích pekel.
Za okamţik nato se vrátili Porthos a Aramis. U raněného zůstal jen
lékař a pan de Tréville.
Konečně se pan de Tréville vrátil. Nemocný uţ opět nabyl vědomí;
lékař tvrdil, ţe mušketýrův stav nevzbuzuje ţádných obav, ţe jeho
přátelé mohou být klidni a ţe jeho slabost byla způsobena toliko
ztrátou krve.
Poté pan de Tréville pokynul rukou a všichni se vzdálili vyjma
d’Artagnana, který přes všecko nezapomínal, ţe má slyšení, a s
gaskoňskou vytrvalostí zůstával na místě. Kdyţ všichni odešli a dveře
se za nimi zavřely, pan de Tréville se obrátil a shledal, ţe je s mladým
muţem sám. Předchozí události ho poněkud vytrhly z jeho myšlenek,
a zeptal se proto vytrvalého prosebníka, co si přeje. D’Artagnan
vyslovil své jméno a pan de Tréville se rázem upamatoval na vše
minulé i přítomné a pochopil, oč jde.
„Promiňte, milý krajane,― pravil s úsměvem, „docela jsem na vás
zapomněl. Není divu! Kapitán je vlastně otcem rodiny, jenţe toho má
víc na starosti neţ otec rodiny obyčejné. Vojáci jsou velké děti. A
poněvadţ já dbám na to, aby rozkazy královy, a zvlášť páně
kardinálovy byly náleţitě vykonávány…―
Tu d’Artagnan nemohl potlačit úsměv. Podle toho úsměvu pan de
Tréville usoudil, ţe jistě nemá co dělat s nějakým hlupákem, změnil
předmět rozhovoru a zamířil rovnou k cíli:
„Měl jsem vašeho pana otce velmi rád. Co mohu udělat pro jeho
syna? Ale pospěšte si, prosím, nejsem pánem svého času!―
„Pane,― pravil d’Artagnan, „kdyţ jsem odjíţděl z Tarbes a ještě
kdyţ jsem přišel sem, měl jsem v úmyslu poţádat vás pro památku, na
niţ jste dosud nezapomněl, o mušketýrský kabát. Avšak po všem tom,
co jsem za poslední dvě hodiny viděl, chápu, ţe by takové
vyznamenání bylo příliš velké, a obávám se, ţe si je nezaslouţím.―
„Vyznamenání to vskutku je, mladý muţi,― odvětil pan de
Tréville, „ale zase tak nedostupné pro vás, jak si myslíte, ať
doopravdy nebo zdánlivě, přece jen není. Ovšem je pravda, ţe tu je
jisté omezení Jeho Veličenstva; musím vám s politováním oznámit, ţe
se mezi mušketýry nepřijme nikdo nový, dokud se předem neosvědčil
v nějakém polním taţení či jiným hrdinským skutkem, nebo aspoň po
dvě léta neslouţil v nějakém méně slavném pluku, neţ je náš.―

44
 D’Artagnan se němě uklonil. Od okamţiku, kdy věděl, jak je
nesnadné získat mušketýrskou uniformu, baţil po ní tím více.
Pan de Tréville nato upřel na svého krajana pohled tak pronikavý,
jako by mu chtěl číst aţ na dně srdce, a pak pokračoval:
„Ale kvůli vašemu otci, svému starému druhu, chci pro vás přece
něco udělat. Naši béarnští kadeti nebývají obyčejně bohatí, na tom se,
tuším, od mého odjezdu z domova nic nezměnilo. Myslím, ţe uhodnu,
usoudím-li, ţe jste si s sebou nepřinesl příliš mnoho peněz.―
D’Artagnan se hrdě napřímil, jako by chtěl říci, ţe nechce od
nikoho almuţnu.
„Nu dobrá, dobrá, mladý muţi,― pokračoval Tréville, „však to
znám. Přišel jsem do Paříţe se čtyřmi tolary v kapse, ale byl bych se
bil s kaţdým, kdo by mi řekl, ţe nejsem s to koupit celý Louvre.―
D’Artagnan se napřimoval stále více; díky tomu, ţe prodal svého
koně, měl na začátku své dráhy o čtyři tolary víc neţ kdysi pan de
Tréville.
„Ať uţ máte kolik chcete, ty peníze si šetřte pro sebe, jak jsem
pravil. Ale musíte se také zdokonalit ve všem, co potřebuje znát pravý
šlechtic. Ještě dnes napíšu dopis řediteli Královské akademie a jiţ
zítra vás bezplatně přijme mezi své ţáky. Neodmítejte tuto malou
sluţbu. Ucházejí se o to naši nejbohatší šlechtici z nejlepších rodů
často marně. Naučíte se tam jezdit na koni, šermovat a tančit.
Naváţete tam dobré styky a občas mě přijdete navštívit a řeknete mi,
jak jste daleko a mohu-li pro vás ještě něco udělat.―
Ačkoliv mu byly dvorské mravy docela cizí, poznal d’Artagnan
hned, ţe byl vlastně přijat dost chladně.
„Škoda, pane,― povzdychl si, „teprve dnes vidím, jak mi chybí
doporučující list, který mi dal pro vás můj otec.―
„Vskutku se divím,― odvětil pan de Tréville, „ţe jste se vydal na
tak dalekou cestu bez obvyklého doporučujícího listu na nás,
Béarňany.―
„Však jsem ten list měl, pane, a pěkný, díky bohu,― vzkřikl
d’Artagnan, „ale byl mi hanebně ukraden.―
A vyprávěl celou příhodu z Meungu a vykreslil neznámého
šlechtice do nejmenších podrobností; mluvil s takovým zápalem a tak
ţivě, ţe mimoděk okouzlil pana de Tréville.
„To je opravdu podivné,― pravil nato zamyšleně. „A to jste o mně
hlasitě mluvil?―
„Ano, pane, provedl jsem tu hloupost. Ale co chcete, vaše jméno

46
mi mělo být na cestu štítem. Chápejte, ţe jsem se jím oháněl na
kaţdém kroku!―
Lichocení bylo tenkrát v nemalé oblibě a pan de Tréville miloval
kadidlo stejně jako král nebo pan kardinál.
I teď mu přes tvář letmo přelétl úsměv patrného zadostiučinění, ale
vzápětí se pan de Tréville sám vrátil k dobrodruţství v Meungu.
„Řekněte mi ještě,― pokračoval, „neměl ten šlechtic na tváři malou
jizvu?―
„Ano, jako po škrábnutí kulkou.―
„Nebyl nápadně hezký?―
„Ano.―
„Vysoký?―
„Ano.―
„Bledé pleti a hnědých vlasů a vousů?―
„Ano, ano. Jak je to jen moţné, pane, ţe toho muţe znáte? Ach,
jestli já ho někdy najdu, a já ho najdu, tak vám přísahám, ať si je to
třebas v pekle…―
„Čekal na nějakou ţenu?― pokračoval Tréville.
„Chvíli hovořil s ţenou, na niţ čekal, a teprve pak odjel.―
„Neslyšel jste, o čem hovořili?―
„Odevzdal jí nějakou krabičku a řekl, ţe v ní jsou další instrukce, a
aby ji neotvírala aţ v Londýně.―
„Ta ţena byla Angličanka?―
„Jmenoval ji mylady.―
„Tak je to on,― zašeptal Tréville, „je to on! Myslil jsem, ţe je ještě
v Bruselu.―
„Pane, víte-li, kdo byl ten muţ,― zvolal d’Artagnan, „řekněte, kdo
je a odkud, a já uţ netrvám vůbec na ničem, ani na vašem slibu, ţe mi
dopomůţete k vstupu mezi mušketýry; neboť především se chci
pomstít.―
„Střeţte se ho, mladý muţi,― zvolal Tréville, „a uvidíte-li ho na
jedné straně ulice, přejděte na druhou! Nechtějte narazit na takovou
skálu, rozbil byste se o ni jako sklo!―
„To mi nezabrání,― vybuchl d’Artagnan, „abych, jestliţe ho kdy
najdu…―
„Ale neţ k tomu dojde,― opáčil Tréville, „nehledejte ho, mohu-li
vám radit.―
Náhle se Tréville zarazil. Hlavou se mu mihlo podezření. Není ta
velká nenávist, kterou ten mladý pocestný dává tak nápadně najevo,

47
maskovanou zradou? Není celá ta příhoda s člověkem, jenţ prý mu
ukradl otcův list, vlastně málo pravděpodobná? Neposlala k němu
tohoto člověka Jeho Eminence s nějakou léčkou? Není tento domnělý
d’Artagnan kardinálovým zvědem, který se chce vetřít do jeho domu,
aby si získal jeho důvěru a později ho zničil, jak uţ se o to tisíckrát
mnozí pokoušeli? Podíval se na d’Artagnana ještě pronikavěji neţ
dříve a tento pohled jej poměrně málo uspokojil: tato fyziognomie
jevila sice bystrého ducha, ale i strojenou poníţenost.
Vím dobře, ţe je to Gaskoněc, pomyslil si. Ale můţe být stejně
snadno přívrţencem kardinálovým jako mým. Podrobím ho zkoušce.
„Milý příteli,― pravil pomalu, „věřím té příhodě se ztraceným
dopisem, a jako synu svého starého přítele, a abych napravil chladné
přijetí, na něţ jste si postěţoval, vám chci prozradit něco z tajů naší
politiky. Král a kardinál jsou nejlepšími přáteli; jejich rozmíšky jsou
jen naoko a na klamání hlupáků. Nechci, abyste vy, můj krajan, tak
pěkný a statečný hoch, který to jistě můţe daleko přivést, stal se někdy
zbytečnou obětí té klamavé hry a byl chycen v sítě, v nichţ jiţ tak
mnozí zahynuli. Věřte, ţe já jsem oddán oběma těmto všemocným
pánům, a ţe cokoliv váţného podnikám, nemá jiný cíl kromě sluţby
králi a panu kardinálovi, který je největší z géniů, jeţ zrodila Francie.
Zařiďte se tedy podle toho, mladý muţi, a chováte-li vůči kardinálovi
ať z rodinných důvodů či pro přátelské svazky nebo konečně z
vlastního názoru nějaké zavilé nepřátelství, jak to nyní u šlechty často
vidíme, dejte mi sbohem a rozejděme se. Budu vám k sluţbám,
kdekoliv bude moţno, ale nepřipoutám si vás ke své osobě. Doufám,
ţe mi má upřímnost získá vaše přátelství; věřte, ţe jste první člověk,
jemuţ něco takového říkám.―
Tréville uvaţoval sám pro sebe takto:
Poslal-li mi kardinál na krk toho mladého lišáka, neopomněl svého
špióna jistě poučit, aby chce-li se mi zavděčit, vedl o něm přede mnou
co nejšibeničnější řeči. Jistě nedá nic na mé protesty a tím víc bude,
chytrák, tvrdit, ţe Jeho Eminenci zuřivě nenávidí.
Ale stalo se docela jinak, neţ Tréville očekával. D’Artagnan
odvětil prostě a přirozeně:
„Pane, já přicházím do Paříţe s úmysly úplně stejnými. I můj otec
mi přikázal, abych nestrpěl od nikoho nic neţ od krále, pana kardinála
a vás, kteří jste třemi největšími muţi Francie.―
Jak je vidět, přidal d’Artagnan pana de Tréville k oněm dvěma na
svůj vrub; ale myslil si, ţe tím nemůţe nic zkazit.

48
 „Chovám tedy k panu kardinálovi tu největší váţnost,― pokračoval,
„a svrchovanou úctu k jeho činům. Tím lépe pro mne pane, mluvíte-li
se mnou, jak říkáte, upřímně, neboť pak mi bude u vás tento příbuzný
vkus jen ke cti. Jestli jste ovšem choval ke mně nedůvěru, coţ by bylo
zcela přirozené, cítím, ţe si svou přímostí škodím. Ale jen kdyţ si mě
budete váţit, to je pro mne ze všeho nejdůleţitější.―
Pan de Tréville byl nanejvýš překvapen. Mladíkova inteligence a
neobyčejná upřímnost vzbuzovaly jeho obdiv, ale nezahnaly docela
jeho pochybnosti: čím více vynikal nad jiné mladé lidi, tím více se ho
bylo obávat, jestliţe se pan de Tréville klame. Přesto však stiskl
d’Artagnanovi ruku a řekl:

49
 „Jste čestný hoch. Ale v této chvíli pro vás nemohu udělat víc, neţ
co jsem vám právě nabídl. Můj dům vám bude vţdy otevřen. Později
se můţete na mne kdykoliv obrátit a vyuţít kaţdé příleţitosti a
doufám, ţe jednou jistě dojdete k cíli, po kterém touţíte.―
„To jest, pane,― odvětil d’Artagnan, „ţe čekáte, aţ se toho stanu
hoden. Dobrá, buďte kliden,― dodal s pravou gaskoňskou důvěrností,
„nebudete čekat dlouho.―
Nato pozdravil a měl se k odchodu, jako by napříště vše ostatní
záleţelo jen na něm.
„Počkejte přece,― zadrţel ho pan de Tréville, „slíbil jsem vám
dopis pro ředitele Akademie. Jste tak hrdý, ţe ho nechcete přijmout,
mladý šlechtici?―
„Přijmu jej, pane,― odpověděl d’Artagnan. „A ujišťuji vás, ţe se s
ním nestane to, co s prvním. Budu jej opatrovat tak dobře, ţe dojde,
přisámbůh, na pravou adresu, a běda tomu, kdo by se pokusil mi jej
uzmout!―
Pan de Tréville se pousmál tomuto vychloubání. Nechal svého
mladého krajana stát u okna, kde spolu hovořili, zasedl ke stolu a jal
se psát slíbený doporučující list. D’Artagnan, který neměl nic na práci,
vyklepával zatím na okno jakýsi pochod, díval se po mušketýrech,
kteří jeden po druhém odcházeli, a sledoval je očima, aţ zašli za roh
ulice.
Pan de Tréville dopsal, zapečetil dopis, vstal, přistoupil k mladému
muţi a chtěl mu dopis odevzdat. Ale v témţ okamţiku, kdy po něm
d’Artagnan vztáhl ruku, prudce sebou škubl, zrudl hněvem a k
velikému údivu pana de Tréville se vyřítil ven se slovy:
„Ach, tentokrát mi neuteče!―
„Kdopak?― ptal se pan de Tréville.
„Můj zloděj!― stačil odpovědět d’Artagnan. „Ten zrádný chlap!― A
zmizel.
„Je to kus blázna!― zabručel pan de Tréville. „Nehodil-li se mu
ovšem ten šikovný způsob, jak upláchnout, kdyţ viděl, ţe
nepochodil.―

50
 ATHOSOVO RAMENO, PORTHOSŮV PÁS
A ARAMISŮV KAPESNÍK

Vztek poháněl d’Artagnana tak, ţe třemi skoky proběhl

předpokojem a řítil se ke schodům, aby po čtyřech najednou seběhl
dolů. Ale jak tak pádil se sklopenou hlavou, vrazil do ramene
mušketýra, který vycházel postranními dveřmi od pana de Tréville.
Ten vykřikl, či spíše zařval.
„Promiňte,― řekl d’Artagnan a chystal se utíkat dál, „promiňte mi,
mám naspěch.―
Ale neudělal ještě krok s prvního schodu, kdyţ ho uchopila
ţelezná ruka a přinutila ho stanout.
„Tak vy pospícháte?― zvolal mušketýr, bledý jako stěna, „a pod
tou záminkou do mne vrazíte, řeknete »promiňte« a myslíte, ţe to
stačí? Ani nápad, holenku! Myslíte, kdyţ jste dnes zaslechl pana de
Tréville mluvit s námi trochu spatra, ţe se k nám můţe kdekdo podle
toho chovat? To se nemylte, kamarádíčku, vy nejste pan de Tréville!―
„Neudělal jsem to schválně, na mou čest,― odpověděl d’Artagnan;
poznal Athose, který se po ošetření lékařem vracel domů. „A protoţe
jsem to neudělal schválně, řekl jsem »promiňte«. Zdá se mi tedy, ţe to
stačí. A opakuji vám znova: Spěchám, strašně spěchám. Pusťte mne,
prosím, a nechte mne jít za mou záleţitostí.―
„Pane,― pravil na to Athos a pustil ho, „nejste moc zdvořilý. Je
vidět, ţe přicházíte zdaleka.―
D’Artagnan jiţ seběhl se tří nebo čtyř schodů, ale při Athosově
poznámce se zastavil jako přikovaný.
„Drahý pane,― vyjel, „ať si přicházím jak chci zdaleka, vy mne
způsobům učit nebudete, to vás upozorňuji!―
„Moţná ţe ano,― řekl Athos.
„Kdybych jen neměl tak naspěch,― vykřikl d’Artagnan, „a
kdybych neběţel za tím chlapem…―
„Vy upospíchaný pane, mne najdete bez honění, rozumíte?―
„Kde to, prosím?―
„U Carmes-Deschaux.―
„V kolik hodin?―
„K poledni.―
„Dobrá, k polednímu jsem tam.―

51
 „A hleďte, abych nečekal, nebo vám ve čtvrt na jednu uřeţu uši!―
„Dobrá,― křikl za ním ještě d’Artagnan, „budu tam deset minut
před dvanáctou.―
A dal se zase do běhu, jako by za ním hořelo, doufaje, ţe ještě
stihne svého neznámého, který šel tak pomalu, ţe nemohl být příliš
daleko.

52
 Ale u domovních vrat hovořil Porthos se stráţí. Mezi oběma
rozmlouvajícími bylo místa zrovna tak pro jednoho muţe. D’Artagnan
se domníval, ţe proklouzne, a chtěl jako šíp proběhnout mezerou. Ale
nepočítal s větrem. Zrovna kdyţ procházel, nadul vítr Porthosův plášť
a d’Artagnan se do něho zapletl. Porthos měl bezpochyby své důvody,
proč se nechtěl vzdát této podstatné části svého oděvu; místo aby
pustil cíp, který drţel, přitáhl jej prudce k sobě, takţe se d’Artagnan
zamotal do sametu jako čamrda.
Slyšel, jak mušketýr kleje, a hleděl se dostat zpod pláště, tápaje v
jeho záhybech. Obával se zejména, aby nějak nepoškodil skvostný
pás, který známe. Avšak kdyţ bázlivě otevřel oči, shledal, ţe má nos
přimáčknutý mezi Porthosovými lopatkami, to jest právě na pásu.
A ouvej ― jako většina věcí tohoto světa, krásných jen na
povrchu, i tento pás byl zlatý pouze vpředu; vzadu byl z obyčejné
teletiny. Vychloubavý Porthos nemohl mít celý pás zlatý, a tak ho měl
aspoň polovinu: teď uţ rozumíme, proč musil mít rýmu a plášť.
„U sta hromů,― křičel teď a namáhal se seč byl, aby se zbavil
d’Artagnana, který mu ryl nosem do zad, „vy jste, člověče, úplný
blázen! Co se tak vrháte na lidi?―
„Odpusťte,― pravil d’Artagnan, vykukuje pod obrovským
ramenem, „ale velmi spěchám, běţím za kýmsi a…―
„A kde necháváte oči, kdyţ běţíte, co?― ptal se Porthos.
„I nikde,― odpověděl d’Artagnan pobouřeně, „a díky svým očím
vidím dokonce i to, co druzí nevidí.―
Porthos porozuměl nebo snad ani ne, ale jisté je, ţe se pořádně
rozhněval.
„Pane,― vyjel, „dostanete na hřbet, budete-li se takto otírat o
mušketýry, to vás upozorňuji!―
„Ţe dostanu na hřbet? To je trochu silné slovo!― vyhrkl
d’Artagnan.
„Ale je na místě u člověka, který je zvyklý dívat se tváří v tvář
nepříteli.―
„Však vím, proč se k lidem neobracíte zády, vy jeden!― A nadšen
svým vtipem, d’Artagnan odběhl, směje se z plna hrdla. Porthos soptil
zuřivostí a uţ se chtěl za d’Artagnanem pustit. „Později, později,―
zvolal na něj d’Artagnan, „aţ nebudete mít svůj plášť!―
„Tedy v jednu hodinu za Lucemburským palácem!―
„Dobrá, v jednu hodinu,― houkl d’Artagnan a zahnul za roh ulice.
Ale ani v ulici, kterou právě proběhl, ani v té, do níţ teď nahlíţel,

53
neviděl človíčka. Ať kráčel neznámý jakkoli pomalu, měl velký
náskok a snad vůbec uţ vstoupil do některého domu. D’Artagnan se
po něm ptal všech lidí, které potkal, sešel aţ k přívozu, vrátil se zase
ulicí Seinskou a Croix-Rouge, ale nikde nic. Přece mu však tento běh
byl na prospěch: čím větší krůpěje potu mu vyráţely na těle, tím
chladnější byla jeho hlava.
Zamyslil se nad příhodami, jeţ se právě sběhly. Bylo jich hodně a
byly neblahé. Ač nebylo ještě ani jedenáct hodin, stačilo mu uţ dnešní
ráno přinést nemilost pana de Tréville, jemuţ se jistě zdál pramálo
slušný způsob, jak ho d’Artagnan opustil.
Mimoto měl na krku dva souboje s muţi, z nichţ kaţdý byl s to
zabít tři d’Artagnany. A byli to mušketýři, osoby, jichţ si tolik váţil,
ţe je v myšlenkách i v srdci stavěl nade všechny ostatní lidi.
Součet všech těch událostí byl věru smutný. D’Artagnan si byl tak
jist, ţe bude zabit Athosem, ţe si s Porthosem nedělal vůbec ţádné
starosti. Ale naděje v lidském srdci nikdy docela nevyhasne, a tak
konečně přece jen zadoufal, ţe snad přeţije oba souboje, třebas se
strašlivými ranami. A pro ten případ si pro budoucnost udělil sám tuto
důtku:
„Jaký jsem to mezek a troup! Ten nešťastný udatný Athos byl
raněn právě na rameně, do něhoţ jsem mu vrazil hlavou jako skopec.
Jediná věc, jíţ se divím, je, ţe mne na místě nezabil ― měl k tomu
plné právo a způsobil jsem mu asi hroznou bolest. Co se týče
Porthose, nu, s tím uţ je to veselejší, na mou věru.―
A chtě nechtě se mladý muţ dal do smíchu, opatrně se ovšem
ohlíţeje, aby snad tento zdánlivě bezdůvodný smích neurazil nikoho z
chodců.
„S tím Porthosem je to uţ věru veselejší. Ale i to jsem pěkně
zpackal. Copak se takhle vráţí do lidí a neřekne se ani »promiňte«? A
je to slušné dívat se lidem pod plášť a objevovat, co tam není? Jistě by
mi byl prominul; jistě by mi byl odpustil, kdyby mi byla neujela huba
o tom prokletém pásu. Mluvil jsem sice obaleně, ale prostořeké to
bylo aţ dost. Ach já nevymáchaný Gaskoněc, já budu dělat vtipy ještě
v rubáši! Tak teď si pamatuj, d’Artagnánku,― hovořil sám k sobě s
bodrou přívětivostí, „jestli se z tohohle vymotáš, coţ není zrovna příliš
pravděpodobné, musíš to v budoucnosti načít jinak a být dokonale
zdvořilý. Napříště se ti musí kaţdý obdivovat a mít tě za vzor. Být
úsluţný a zdvořilý, to přece neznamená být zbabělý. Podívej se na
Aramise: Aramis je mírnost a slušnost sama. A vida! Napadne někdy

54
někoho pokládat Aramise za zbabělce? Jistě ne, a napříště se jím tedy
chci řídit jako vzorem. A hleďme, tady zrovna je.―
Při této samomluvě došel d’Artagnan skoro k paláci Aiguillon a
spatřil tam stát Aramise, jak vesele rozpráví s třemi šlechtici královské
stráţe. Aramis si d’Artagnana také povšiml; ale nezapomněl, ţe právě
před tímto mladíkem se ráno pan de Tréville dal unést hněvem, a
svědek výtek, jeţ mušketýři shrábli, mu nemohl být zvlášť příjemný.
Dělal tedy, jako by ho neviděl. D’Artagnan však měl plnou hlavu
plánů o smířlivosti a zdvořilosti. Přiblíţil se ke čtyřem mladíkům a
vysekl jim hlubokou poklonu, provázenou nejpůvabnějším úsměvem.
Aramis se lehce uklonil, ale neusmál se. Všichni čtyři naráz ustali v
hovoru.
D’Artagnan nebyl tak hloupý, aby nezpozoroval, ţe překáţí. Ale
nebyl ještě zase tak zběhlý ve způsobech vznešeného světa, aby se
dovedl hladce dostat z trapné situace člověka, který se přišel plést
mezi lidi, jeţ sotva zná, a do hovoru, po němţ mu pranic není. Hledal
tedy nějaký způsob, jak by co nejobratněji kryl svůj ústup, kdyţ tu
zpozoroval, ţe Aramis upustil kapesník a asi nedopatřením na něj
šlápl. Zdálo se mu, ţe to je vhodná příleţitost, aby napravil svou
neslušnost: shýbl se a s nejzdvořilejší tváří, jakou dovedl naladit,
vytáhl kapesník zpod mušketýrovy nohy, ačkoliv ten se tomu bránil ze
všech sil, podal mu jej a řekl:
„Tu je, pane, kapesník, který byste asi nerad ztratil.―
Kapesník byl vskutku bohatě vyšívaný a v jednom rohu na něm
byl znak s korunkou. Aramis zrudl jako krocan a spíše neţ vzal,
vyrval kapesník Gaskoňci z ruky.
„Tak vida,― zvolal jeden ze stráţe, „ještě nám budeš tvrdit, ty
diskrétní Aramisi, ţe nejsi zadobře s paní de Bois-Tracy, kdyţ ti ta
půvabná dáma půjčuje své kapesníky?―
V pohledu, který na něj Aramis vrhl, mohl si d’Artagnan přečíst,
ţe si právě získal smrtelného nepřítele. Poté řekl s nezměněnou
vlídností:
„Mýlíte se, pánové, ten kapesník není můj a nevím, proč si ten pán
usmyslil podat ho právě mně, a ne někomu z vás. Hleďte, já mám svůj
v kapse.―
Při těch slovech vyňal svůj kapesník; byl také elegantní, z jemného
batistu, ačkoliv to byla tehdy látka velmi drahá. Nebyl však vyšívaný
a neměl na sobě znak, nýbrţ byl zdoben iniciálou svého majitele.
Teď uţ d’Artagnan ani nehlesl, viděl, ţe provedl hloupost. Ale

55
Aramisovi přátelé se nedali přesvědčit jeho zapíráním a jeden z nich
řekl mladému mušketýru s předstíranou váţností: „Je-li tomu tak, jak
pravíš, pak tě musím, drahý Aramisi, poţádat, abys mi ten kapesník
vydal. Víš, ţe Bois-Tracy patří k mým důvěrným přátelům, a nechci,
aby si někdo sbíral trofeje z věcí jeho ţeny.―
„Ţádáš o to nevhodným způsobem,― odvětil Aramis, „a ačkoliv v
zásadě uznávám správnost tvého poţadavku, jeho formu odmítám.―
„Fakt je,― odváţil se nesměle ozvat d’Artagnan, „ţe jsem neviděl
ten kapesník padat z kapsy pana Aramise. Měl prostě na něm nohu a
já myslil, ţe kdyţ má na něm nohu, je jeho.―

56
 „A zmýlil jste se, drahý pane,― odvětil chladně Aramis, neoceňuje
příliš tento pokus o nápravu.
Poté se obrátil k muţi ze stráţe, který prohlásil, ţe je přítelem pana
de Bois-Tracy, a pravil:
„Ostatně právě mě napadlo, milý důvěrný příteli pana de
Bois-Tracy, ţe jsem mu přítelem neméně blízkým neţ ty; čili přísně
vzato mohl ten kapesník vypadnout z kapsy zrovna tak mně jako
tobě.―
„Ne, čestné slovo, ţe ne!― zvolal gardista Jeho Veličenstva.
„Ty přísaháš na svou čest a já zase na své slovo, a zřejmě jeden z
nás dvou lţe. Víš co, Montarane, uděláme myslím nejlépe, kdyţ si
kaţdý vezme půlku.―
„Toho kapesníku?―
„Ano.―
„Správně,― vzkřikli druzí dva gardisté, „to je šalomounský
rozsudek. Opravdu, Aramisi, ty jsi moudrost sama!―
Mladí lidé vybuchli v smích a věc se tím odbyla. Za okamţik
hovor ustal a tři gardisté si s mušketýrem srdečně potřásli rukama.
Nato se rozešli kaţdý jiným směrem.
Teď je vhodný okamţik, abych se smířil s tím zdvořilým muţem,
řekl si d’Artagnan, který se ke konci hovoru drţel záměrně stranou.
Uposlechl svého vnuknutí a zavolal za Aramisem, který odcházel,
aniţ si ho dál všímal:
„Pane, doufám, ţe mi prominete.―
„Ach co,― přerušil ho Aramis, „dovolte mi, pane, abych vás
upozornil, ţe jste se v té záleţitosti nezachoval tak, jak se sluší na
opravdu zdvořilého muţe.―
„Jakţe, pane,― vykřikl d’Artagnan, „vy předpokládáte…―
„Předpokládám, pane, ţe nejste hlupák, a ţe ačkoliv jste aţ z
Gaskoňska, můţete si pomyslit, ţe se po kapesnících nešlape jen tak
bez příčiny. Paříţ přece není dláţděna batistem!―
„Neprávem se mne snaţíte poníţit, pane,― pravil d’Artagnan, u
něhoţ přirozená hádavost zase uţ začala nabývat vrchu nad
smířlivými předsevzetími. „Jsem z Gaskoňska, to je pravda. Ale kdyţ
to víte, nebudu vám jistě musit říkat, ţe jsou Gaskoňci také málo
trpěliví; to jest, kdyţ se jednou omluvili, třebas pro nějakou hloupost,
jsou přesvědčeni, ţe uţ udělali vlastně daleko víc, neţ musili.―
„Milý pane,― odvětil Aramis, „tím, co vám o tom říkám, nechci
nikterak vyhledávat hádky. Bůh uchovej! Nejsem ţádný rváč, a jeţto

57
jsem vůbec mušketýrem jen prozatímně, biji se, jen kdyţ jsem k tomu
opravdu nucen, a stejně vţdy s odporem. Ale tato záleţitost je váţná,
neboť vy jste vlastně kompromitoval dámu.―
„Aţ po vás, pane, chcete říci!― vzkřikl d’Artagnan.
„Pročpak jste byl vlastně tak nešikovný a vracel mi ten kapesník?―
„Pročpak jste vy byl tak nešikovný a pouštěl ho na zem?―
„Uţ jsem řekl a znovu opakuji, ţe z mé kapsy nevypadl.―
„Dobrá! Tak to jste tedy dvakrát lhal, neboť já viděl, jak vám z té
kapsy padá!―
„Tak vy začínáte takhle, pane Gaskoňče! Dobře, naučím vás
způsobům!―
„A já vás pošlu zpátky na vaši mši, pane abbé! Taste, prosím, a to
hned!―
„Ne, přítelíčku, aspoň tady ne. Nevidíte, ţe jsme zrovna před
palácem Aiguillon, kde je plno kardinálových stvůr? Kdo mi zaručí,
ţe to není Jeho Eminence, která vás pověřila, abyste mu opatřil mou
hlavu? Víte, já směšně lpím na své hlavě, neboť se mi zdá, ţe je
celkem dobře rostlá k mým ramenům. Zkrátka chci vás zabít, to se
nebojte, ale pěkně potichoučku, hezky někde za humny, kde byste se
před nikým nemohl chlubit tím, ţe jsem vás zapíchl.―
„Naprosto souhlasím. Ale nespoléhejte na to tolik a nezapomeňte
si přinést ten kapesník, ať uţ vám patří nebo ne. Budete ho moţná
potřebovat.―
„Pán je Gaskoněc?― optal se Aramis.
„To jsem. A pán zas z opatrnosti odkládá souboj?―
„Opatrnost, drahý pane, je věc trochu zbytečná u mušketýrů, to
vím, ale u kněţí naprosto nutná; a protoţe jsem mušketýrem jenom
dočasně, záleţí mi na tom, abych byl opatrný. Ve dvě hodiny vás
očekávám u paláce pana de Tréville. Tam vám povím o příhodném
místě.―
Oba mladí muţi se pozdravili. Poté se Aramis vzdálil ulicí, která
vedla nahoru k Lucemburskému paláci. D’Artagnan vida, ţe čas uţ
pokročil, dal se směrem ke Carmes-Deschaux a mručel si pod vousy:
„Z téhle kaše ţiv nevyjdu, to je jisté. Ale budu-li zabit, aspoň to
bude rukou myšketýrskou!―

58
 KRÁLOVŠTÍ MUŠKETÝŘI
A GARDA PANA KARDINÁLA

D’Artagnan neznal v Paříţi človíčka. Šel tedy na schůzku bez

svědka, rozhodnut spokojit se s těmi, které si vybral jeho sok. Přitom
bylo jeho úmyslem předem se slušně, ne ovšem slabošsky statečnému
mušketýrovi omluvit. Obával se totiţ, aby mu tento souboj nevynesl
nepříjemnosti, k nimţ obyčejně dochází, bije-li se zdravý a statný muţ
se zesláblým a raněným soupeřem: je-li přemoţen, zdvojnásobí jen
slávu svého soka, zůstane-li vítězem, neujde osočení z nečestného
jednání a laciné odvahy.
Ostatně čtenář si uţ všiml (to bychom byli musili hodně špatně
vykreslit povahu našeho hledače dobrodruţství!), ţe d’Artagnan nebyl
jen tak nějaký všední člověk. A tak ač si stále opakoval, ţe jeho smrt
je nevyhnutelná, jeho vůle k ţivotu proto nikterak neochabovala ―
jak by se bylo asi stalo u člověka méně odváţného a umírněnějšího.
Přemýšlel o různých povahách těch, s nimiţ se měl bít, a sem tam
přece jen padlo trochu světla do jeho postavení. Doufal, ţe si
upřímnou omluvou, kterou si předem připraví, získá Athose, jehoţ
ušlechtilé vzezření velmoţe a upjatý výraz se mu velmi líbily.
Namlouval si dále, ţe Porthose můţe zastrašit příhodou s pásem;
kdyby nebyl zabit na místě, mohl by ji kdekomu vyprávět, a zbude-li
mu jen špetka vtipu, zesměšní Porthose navţdycky. Konečně co se
týká pokryteckého Aramise, z toho neměl zvlášť velký strach. Však
toho uţ nějak vyřídí, dojde-li ţiv aţ k němu, nebo ho aspoň šmikne do
tváře, jak Caesar radil činit Pompeiovým vojákům, a zohyzdí mu tak
navţdy krásu, na niţ je tak hrd.
V d’Artagnanovi pevně tkvěly neotřesitelné zásady, které mu do
srdce vštípily rady jeho otce a jejichţ podstatou bylo: „Nestrpět nic od
nikoho kromě krále, kromě kardinála a pana de Tréville.― Letěl tedy,
spíše neţ běţel, ke klášteru bosých karmelitánů, nebo, jak se jim tehdy
obvykle říkalo, „bosáků―. Byla to velká budova bez oken a kolem ní
byla vyprahlá lada, něco podobného jako v Pré-aux-Clercs. Tam se
obyčejně scházeli k soubojům lidé, kteří neměli času nazbyt.
Kdyţ přišel d’Artagnan na dohled k zpustlému prostranství kláštera,
Athos tam uţ pět minut čekal; právě zvonilo poledne. Byl opravdu
dochvilný; i nejpřísnější soubojový kasuista mu nemohl nic vytknout.

59
 Athos, který stále trpěl krutými bolestmi, ačkoliv lékař pana de
Tréville nově převázal jeho ránu, seděl na patníku a čekal na svého
soka s oním klidem a důstojností, jeţ ho nikdy neopouštěly. Vida
d’Artagnana přicházet, povstal a zdvořile mu popošel několik kroků
vstříc. D’Artagnan pozdravil svého protivníka s hluboce smeknutým
kloboukem.
„Pane,― pravil Athos, „vyrozuměl jsem dva své přátele, kteří mi
poslouţí jako svědkové, ale ještě nepřišli. Divím se, kde se omeškali;
nebývá to jejich zvykem.―
„Já, pane, vůbec nemám svědků,― pravil d’Artagnan, „neboť jsem
teprve včera přijel do Paříţe a neznám tu ještě nikoho kromě pana de
Tréville, k němuţ jsem byl doporučen svým otcem, který měl čest být
trochu jeho přítelem.―
Athos chvíli přemýšlel.
„Vy tu neznáte nikoho neţ pana de Tréville?―
„Ne, pane, jiných známých tu nemám.―
„Zatroleně, to mne budou povaţovat zrovna za lidojeda, kdyţ vás
zabiju,― pokračoval Athos, mluvě napůl pro sebe a napůl k
d’Artagnanovi.
„Ne tak docela, pane,― opáčil d’Artagnan a znovu se s důstojným
gestem uklonil. „Ne tak docela, však mi děláte čest a chcete se se
mnou bít, ačkoliv jste raněn a rána vám jistě velmi překáţí.―
„Ano, to je pravda, a vy jste mi dodal. Ale budu šermovat
levičkou, jak to v takovém případě dělávám. Nemyslete si, ţe vám
prokazuji nějakou milost, šermuji oběma rukama stejně dobře; bude to
dokonce pro vás nevýhoda. Lidem, kteří na to nejsou zvyklí, můţe
levák pořádně zatopit. Lituji, ţe jsem vám tuto okolnost nemohl sdělit
dříve.―
„Vy jste, pane, opravdu tak zdvořilý, ţe vám za to nemohu být ani
dost vděčen,― odpověděl d’Artagnan s novou úklonou.
„Uvádíte mne do rozpaků,― pravil na to Athos se svým urozeným
výrazem, „mluvme uţ raději o něčem jiném, jestli proti tomu nic
nenamítáte. Ale dal jste mi, k ďasu, rameno mi jen hoří.―
„Kdybyste laskavě dovolil…,― hlesl d’Artagnan bázlivě.
„Copak, pane?―
„Mám zázračný balzám na rány od své matky, víte, a uţ jsem jej
vyzkoušel sám na sobě.―
„Nu a?―
„Hleďte, pane, jsem jist, ţe by vás ten balzám dříve neţ ve třech

60
dnech vyhojil. A za tři dny, aţ budete zdráv, mi bude stále velkou ctí
být vám k sluţbám.―
D’Artagnan to pověděl tak prostě, ţe to dělalo čest jeho
zdvořilosti, aniţ to bylo na újmu jeho statečnosti.
„Věru, pane,― pravil Athos, „tenhle návrh se mi velmi líbí; ne snad,
ţe bych jej přijal, ale je cítit na míli cesty opravdovým šlechticem. Tak
mluvili a jednali rekové z dob Karla Velikého, jeţ si má kaţdý skutečný
šlechtic brát za vzor. Naneštěstí uţ nejsme v době toho velikého
panovníka. Ţijeme v době pana kardinála, a ode dneška za tři dny by uţ
kdekdo věděl, ať bychom to jakkoliv tajili, ţe se chceme bít, a zabránili
by nám v tom. ― Zatroleně, co ti loudavci nejdou?―
„Máte-li naspěch, pane,― pravil d’Artagnan Athosovi s touţ
prostotou, s níţ mu před okamţikem navrhl odloţit souboj o tři dny,

61
„máte-li naspěch a libo-li vám vyřídit mne hned, nikterak se
neostýchejte, prosím vás.―
„I tahle řeč se mi líbí,― řekl Athos a vlídně pokývl hlavou. „Není
nerozumná a je v ní jistě zmuţilost. Pane, mám rád lidi vašeho rázu a
uţ vidím, ţe jestli se navzájem nezabijeme, bude mi později
potěšením míti vás za přítele. Ale vyčkejte těch pánů, prosím vás, času
máme dost, a bude to tak správnější. A hleďme, jeden uţ je, myslím,
tu.―
A opravdu, na rohu ulice de Vaugirard se objevila postava
Porthosova.
„Jakţe?― vzkřikl d’Artagnan, „vaším prvým svědkem je pan
Porthos?―
„Ano, je vám to snad nemilé?―
„Ale kde, naprosto ne!―
„A tady je druhý.―
D’Artagnan se obrátil naznačeným směrem a poznal Aramise.
„Coţe?― zvolal ještě o stupeň udiveněji neţ prve, „a vaším druhým
svědkem je pan Aramis?―
„Zajisté. Coţpak nevíte, ţe my nepodnikáme nic jeden bez
druhého a ţe nám mezi mušketýry i v gardě, u dvora i ve městě říkají
Athos, Porthos a Aramis čili tři nerozluční? Ovšem, vţdyť vy
přicházíte z Dax nebo z Pau…―
„Z Tarbes!― pravil d’Artagnan.
„Je vám tedy dovoleno, abyste tu maličkost nevěděl,― dodal Athos.
„Na mou víru,― neudrţel se d’Artagnan, „máte to krásná jména,
pánové. A jestli se tahle naše příhoda rozkřikne, bude alespoň vidno,
ţe vaše přátelství není zaloţeno na rozdílných zálibách.―
Mezitím došel Porthos k nim a pozdravil stiskem ruky Athose;
poté se obrátil k d’Artagnanovi a zůstal celý udivený.
Musíme mimochodem poznamenat, ţe si vzal jiný pás a plášť
nechal vůbec doma.
„Aj, aj,― vyhrkl, „copak je tohle?―
„To je ten pán, s kterým se biju,― pravil Athos a ukázal na
d’Artagnana.
„Vţdyť já se s ním taky biju,― řekl Porthos. „Ale aţ v jednu,―
odvětil d’Artagnan.
„A já se s pánem rovněţ biju,― vmísil se Aramis, docházeje na
planinku.
„Ale aţ ve dvě,― připomenul d’Artagnan stále stejně klidně.

62
 „A pročpak se ty biješ, Athosi?― zeptal se Aramis.
„Ale vlastně ani nevím, vrazil mi do ramene. A coţ ty, Porthosi?―
„Biju se, protoţe se biju,― odpověděl Porthos a začervenal se.
Athos, jemuţ nic neušlo, zahlédl, jak přes Gaskoňcovy rty přelétl
jemný úsměv.
„Ale pohádali jsme se o šatech,― pravil jinoch.
„A ty, Aramisi?― ptal se Athos.
„Já se biju pro teologický spor,― odvětil Aramis, prose znamením
d’Artagnana, aby nevyzrazoval příčinu souboje.
Athos zahlédl, jak přes d’Artagnanovy rty přelétl druhý úsměv.
„Opravdu?― ptal se Athos.
„Ano, pro jedno místo ze sv. Augustina; nejsme v něm zajedno,―
pravil Gaskoněc.
„Ten chlapík má rozhodně ducha,― zamručel Athos pro sebe.
„A nyní, kdyţ jste se všichni sešli,― pravil d’Artagnan, „dovolte,
abych vám přednesl své omluvy.―
Při slově „omluvy― se Athos podmračil, Porthosovi se mihl na
rtech povýšený úsměv a Aramis odpověděl zamítavým posunkem.
„Nerozumíte mi, pánové,― pravil d’Artagnan a zdvihl hlavu, na niţ
právě dopadl hravý paprsek slunce a vytepal zlatě její jemné a
odváţné rysy, „ţádám vás za omluvu v případě, ţe nebudu moci učinit
zadost vám všem třem, neboť pan Athos má právo zabít mne první,
coţ vás, pane Porthosi, zkracuje ve vašem nároku a váš činí téměř
rovným nule, pane Aramisi. A tak, pánové, opakuji, omluvte mne, ale
jenom za to. A nyní tasme!―
Při těch slovech d’Artagnan tasil meč gestem tak kavalírským, jak
jen moţno vidět.
Krev mu stoupla do hlavy a v tomto okamţiku by byl tasil svůj
meč proti všem mušketýrům v království, tak jako činil právě tváří v
tvář Athosovi, Porthosovi a Aramisovi.
Bylo čtvrt na jednu. Slunce stálo přímo nad hlavami a místo, jeţ
bylo vybráno za jeviště souboje, bylo vystaveno nejţhavějším
paprskům.
„Je zatroleně horko,― pravil Athos tase meč, „a ani si nemohu
sundat kabát, jeţto, jak právě cítím, rána mi krvácí a bojím se, ţe by
bylo pánovi nepříjemné vidět krev, kterou sám neprolil.―
„To je pravda, pane,― odpověděl d’Artagnan, „ale ať je prolita
jiným nebo mnou, ujišťuji vás, ţe mne bude vţdy bolet pohled na krev
tak statečného šlechtice. Budu se bít v kabátci jako vy.―

63
 „Tak poslouchejte, uţ dost těch poklon,― pravil Porthos. „Myslete
na to, ţe čekáme taky na svůj účet.―
„Mluvte sám za sebe, Porthosi, kdyţ vedete takové nevhodné
řeči,― přerušil ho Aramis. „Já shledávám, ţe to, co si oba pánové
říkají, je nadmíru pěkné a opravdu hodné dvou šlechticů.―
„Tak prosím, pane,― řekl Athos a postavil se do střehu.
„Čekám na vaše rozkazy,― odpověděl d’Artagnan a zkříţil svou
zbraň.
Ale jen o sebe oba rapíry zazvonily, objevila se na rohu kláštera
hlídka gardy Jeho Eminence, vedená panem de Jussac.
„Kardinálovi vojáci!― vzkřikli jedním hlasem Porthos a Aramis.
„Meče do pochvy, pánové! Meče do pochvy!―
Ale bylo jiţ příliš pozdě. Oba sokové byli spatřeni v pozici, která
nepřipouštěla pochybnosti o jejich úmyslech.
„Hola,― křikl Jussac a rozběhl se k nim, dávaje svým lidem
znamení, aby ho následovali. „Hola, mušketýři, vy se zde bijete? A co
zákazy, ty pro vás neplatí?―
„Jste hrozně šlechetní, páni gardisté,― pravil Athos pln nenávisti,
neboť Jussac byl jedním z útočníků z předvčerejška. „Kdybychom my
vás viděli, jak se chcete bít, ujišťuji vás, ţe bychom se chránili vám v
tom překáţet. Nechte nás tedy být a pobavíte se aspoň bez valné
námahy.―
„Pánové,― opáčil Jussac, „velmi lituji, ale to je nemoţné.
Povinnost je nade vše. Zastrčte meče, prosím, a pojďte s námi.―
„Pane,― napodoboval Aramis posměšně Jussaka, „s velkou radostí
bychom uposlechli vašeho milého pozvání, kdyby to záviselo jen na
nás. Avšak naneštěstí je to nemoţné: pan de Tréville nám to zakázal.
Uděláte proto nejlépe, kdyţ půjdete po svých!―
Tento posměšek rozlítil Jussaka.
„Neuposlechnete-li, pustíme se do vás,― pravil.
„Je jich pět,― dodal Athos polohlasně, „a my jsme tři. Budeme opět
poraţeni a musíme zemřít, neboť prohlašuji, ţe přemoţen se uţ před
kapitánem neobjevím.―
Athos, Porthos a Aramis postoupili k sobě, zatímco Jussac řadil
své vojáky.
Tento jediný okamţik stačil, aby se d’Artagnan rozhodl. Byla to
vteřina, která rozhoduje o lidském ţivotě: Bylo nutno volit mezi
králem a kardinálem a rozhodnutí jednou pojaté dodrţet. Bít se
znamenalo neposlechnout zákonů, to znamenalo riskovat hlavu, to

64
znamenalo získat rázem nepřítele mocnějšího neţ sám král. Hle, co
všechno proběhlo mladému muţi hlavou ve zlomku vteřiny, a
řekněme k jeho chvále, ţe neváhal ani do jejího konce. Obrátiv se k
Athosovi a jeho přátelům, pravil:
„Pánové, opravím, dovolíte-li, něco na vašich slovech. Řekli jste,
ţe jste jen tři, ale zdá se mi, ţe jsme čtyři.―
„Vy k nám přece nepatříte,― pravil Porthos.

65
 „To je pravda,― odvětil d’Artagnan, „nenosím váš kabát, ale
srdcem jsem váš. Moje srdce je mušketýrské, cítím to dobře, pane, a to
mne vede.―
„Odejděte, mladíku,― křikl Jussac, který podle d’Artagnanových
gest a výrazu patrně poznal, jaké má úmysly. „Můţete odejít, dáváme
vám svůj souhlas. Zachraňte svou kůţi a palte!―
D’Artagnan se ani nepohnul.
„Jste vskutku správný hoch,― pravil Athos a stiskl mu ruku.
„Tak rychle, rozhodněte se,― naléhal Jussac.
„Udělejte tedy něco,― pravili Porthos i Aramis.
„Pán je velmi šlechetný,― řekl Athos.
Avšak všichni tři myslili na d’Artagnanovo mládí a obávali se jeho
nezkušenosti.
„Budeme stejně jen tři, z toho jeden raněný, a pak tohle dítě,―
pravil zase Athos, „a bude se tvrdit, ţe jsme byli čtyři muţi.―
„Nu ano, ale ustoupit!― hlesl Porthos.
„To je těţké,― odpověděl Athos.
D’Artagnan porozuměl jejich váhání.
„Jen to se mnou zkuste, pánové,― pravil, „a přísahám na svou čest,
ţe odtud nechci odejít, budeme-li poraţeni.―
„Jak se jmenujete, srdnatý chlapče?― ptal se Athos.
„D’Artagnan, pane.―
„Dobrá! Athosi, Porthosi, Aramisi a d’Artagnane, kupředu!―
„Tak co, pánové? Uţ jste se rozhodli?― křikl potřetí Jussac.
„Hotovo, pánové,― pravil Athos.
„A co zamýšlíte dělat?― ptal se Jussac.
„Budeme mít čest se s vámi bít,― odvětil Aramis, jednou rukou
smekl klobouk a druhou tasil meč.
„Tak se stavíte na odpor!― rozkřikl se Jussac.
„U všech všudy ― a vy se tomu divíte?―
A všech devět zápasníků se pustilo podle pravidel šermířského
umění do zuřivého zápasu. Athos si vzal na mušku jistého Cahusaka,
kardinálova oblíbence, Porthos se utkal s Bicaratem a Aramis stál
tváří v tvář dvěma sokům.
Co se týká d’Artagnana, toho vrhl prudký spád boje proti
samotnému Jussakovi.
Srdce mladému Gaskoňci tlouklo, div se mu hruď nerozskočila.
Ale ne strachem, bůh uchovej, ani stín strachu nepocítil, nýbrţ z
horlivosti.

66
 Bil se jako rozlícený tygr, desetkrát se otočil kolem svého soka,
dvacetkrát změnil výpad a místo. Jussac byl, jak se tehdy říkalo,
šermířským labuţníkem a měl v šermu mnoho zkušeností. Měl však
co dělat, aby se ubránil svému mrštnému a pohyblivému soku, který
se co chvíli uchyloval od běţných pravidel, útočil současně ze všech
stran a odráţel přitom rány jako člověk, který si velmi cení své kůţe.
Konečně začal Jussac v zápalu boje ztrácet trpělivost. Rozzuřil se,
ţe je drţen v šachu takovým zelenáčem, ztratil hlavu a začal dělat
chyby. D’Artagnan, který sice neměl mnoho cviku, ale vyznal se
dokonale v teorii, zdvojnásobil svou útočnost. Jussac chtěl boj rychle
skoncovat, a skloniv se, vyrazil proti svému protivníku strašlivou
ranou. Avšak d’Artagnan ji odrazil, a zatímco se Jussac napřimoval,
proklouzl jako had pod jeho mečem a proklál ho středem těla. Jussac
se svalil jako pytel.
Tu d’Artagnan rychle přelétl očima bojiště.
Aramis jiţ zabil jednoho ze svých protivníků, ale druhý ho
pořádně tísnil. Nicméně byl Aramis stále v dobrém postavení a mohl
se ještě bránit.
Bicarat a Porthos se zranili navzájem; Porthos dostal ránu do ruky,
Bicarat do stehna. Ale ani jedno z těch zranění nebylo váţné a oba
sokové pokračovali v boji stále stejně úporně.
Athos byl znovu poraněn Cahusakem a očividně bledl. Neustoupil
však ani o krok. Přehodil si toliko meč do druhé ruky a bil se levičkou.
Podle tehdejších zákonů souboje směl d’Artagnan někomu
pomoci; zatímco se rozhlíţel, kdo z jeho druhů pomoci nejvíce
potřebuje, zachytil pohled Athosův. Byl to pohled nanejvýš
výmluvný. Athos by byl zajisté raději zemřel, neţ aby byl volal o
pomoc. Ale mohl se dívat a pohledem ţádat o přispění.
D’Artagnan to postřehl, přiskočil, vpadl Cahusakovi v bok a
vzkřikl:
„Teď se mnou, pane gardisto, a zabiju vás!―
Cahusac se obrátil k němu a bylo načase. Athos, který se drţel na
nohou jen nejvyšším vypětím vůle a statečnosti, klesl na koleno.
„Hej, jinochu,― volal na d’Artagnana, „nezabíjejte ho, prosím vás.
Musím si s ním vypořádat jednu starou věc, aţ budu zdráv a při síle.
Jenom ho odzbrojte, vyrazte mu meč. To je ono! Dobře, výborně!―
Tento poslední výkřik Athosovi uklouzl, kdyţ uţ Cahusakův meč
letěl obloukem na dvacet kroků od něho. D’Artagnan i Cahusac se po
něm současně vrhli: jeden, aby se ho zmocnil, druhý, aby se ho zase

68
chopil. Ale sviţnější d’Artagnan byl u meče první a postavil naň nohu.
Cahusac běţel ke gardistovi, jehoţ zabil Aramis, zmocnil se jeho
rapíru a chtěl se vrátit k d’Artagnanovi. Ale na cestě se střetl s
Athosem, který během té kratičké přestávky zase nabyl dechu a chtěl
znovu pokračovat v boji, obávaje se, aby mu d’Artagnan soka nezabil.
D’Artagnan pochopil, ţe by nyní Athose urazil, kdyby se do toho
pletl. A vskutku, za několik vteřin Cahusac klesl, neboť Athosův meč
mu proklál hrdlo.
V témţ okamţiku upadl i sok Aramisův a Aramis mu přitiskl meč
na prsa a přinutil ho ţádat o milost.
Zbývali Porthos a Bicarat. Porthos zkoušel jednu pošetilost za
druhou, ptal se Bicarata, kolik je asi hodin, blahopřál mu, ţe jeho bratr
dostal setninu v navarskérn pluku, ale přes všechny posměšky nemohl
ničeho dosáhnout. Bicarat byl jedním z těch ţelezných muţů, kteří
klesnou toliko mrtvi.

69
 Nicméně bylo nutno skončit. Mohla přijít hlídka a zatknout
všechny zápasníky, raněné i neraněné, lidi královy i kardinálovy.
Athos, Aramis a d’Artagnan obstoupili Bicarata a vyzvali ho, aby se
vzdal. Ale Bicarat, ačkoliv byl sám proti čtyřem a byl raněn do stehna,
chtěl v boji vytrvat. Tu se Jussac pozdvihl na loket a volal na něho,
aby se vzdal. Bicarat byl Gaskoněc jako d’Artagnan; tvářil se, ţe
neslyší, a odpovídal jen smíchem. Mezi dvěma výpady stačil hrotem
meče označit bod na zemi a pravil, paroduje biblický verš:
„Tady zemře Bicarat, poslední z těch, kteří jsou s ním.―
„Ale jsou čtyři proti tobě. Nech toho, nařizuji ti to!―
„Rozkazuješ-li, je to jiné,― pravil Bicarat, „jsi můj velitel a já
musím poslechnout.―
Uskočil nazad, zlomil o koleno svůj meč, aby jej nemusil vydat,
hodil oba kusy přes klášterní zeď a zkříţil ruce na prsou, hvízdaje si
kardinálskou písničku.
Odvaha budí všude úctu, i u nepřítele. Mušketýři vzdali Bicaratovi
zbraní čest a zastrčili meče do pochvy. D’Artagnan učinil rovněţ tak.
Pak spolu s Bicaratem, který jediný zůstal nezraněn, odnesli ke
klášterním vratům Jussaka, Cahusaka a toho z Aramisových soků,
který byl toliko raněn. Potom zazvonili, a odnášejíce si čtyři meče z
pěti jako kořist, zamířili k paláci pana de Tréville, opojeni radostí.
Chytli se za ruce a zabírali celou ulici, zastavujíce kaţdého
mušketýra, kterého potkali, takţe to nakonec vypadalo jako triumfální
pochod. D’Artagnanovi překypovalo srdce nadšením: kráčel mezi
Athosem a Porthosem a s láskou svíral jejich paţe.
„Nejsem-li ještě mušketýrem,― pravil svým novým přátelům, kdyţ
vcházeli do Trévillova paláce, „aspoň za učně jste mě uţ přijali,
viďte?―

JEHO VELIČENSTVO
KRÁL LUDVÍK XIII.

Záleţitost způsobila velký rozruch. Pan de Tréville nahlas huboval

dost a dost na své mušketýry, ale potají jim blahopřál.

70
 Jelikoţ pak bylo třeba co nejdříve uvědomit o věci krále, spěchal
pan de Tréville na audienci do Louvru. Ale bylo uţ pozdě; král se
uzavřel s kardinálem a panu de Tréville bylo řečeno, ţe král pracuje a
v této chvíli ho nemůţe přijmout. Navečer přišel pan de Tréville znova
ke dvoru; král byl zabrán do hry. Vyhrával, a poněvadţ bylo Jeho
Veličenstvo velmi lakomé, bylo v znamenité náladě. A tak uţ zdáli,
sotva ho spatřil, král na Trévilla volal:
„Tak jen pojďte, pane kapitáne, pojďte, ať vám vyčiním. Víte, ţe
si Jeho Eminence přišla stěţovat na vaše mušketýry a tak ji to
rozrušilo, ţe se dnes večer rozstonala? Ale jsou to ďáblové, ti vaši
mušketýři! Ti chlapi patří na šibenici!―
„Nikoliv, Veličenstvo,― odpověděl Tréville, který na první pohled
viděl, jak se věci asi vyvinou, „naopak, jsou to dobráci, mírní jako
ovečky, a za to ručím, ţe mají jediné přání: tasit meč jen ve sluţbě
Vašeho Veličenstva. Ale co chcete, gardisté pana kardinála se jim
ustavičně lepí na paty a vyhledávají s nimi hádky, a aby uhájili čest
pluku, musí se přece ti ubozí hoši bránit!―
„Poslechněte si toho pana de Tréville,― pravil král, „jen si ho
poslechněte! Neřekl by člověk, ţe to mluví o nějakém náboţném
bratrstvu? Opravdu, můj drahý kapitáne, mám chuť zbavit vás vašeho
úřadu a dát jej slečně de Chemerault, jíţ jsem slíbil místo abatyše. Ale
nemyslete si, ţe vám budu takhle na slovo věřit. Nazývají mne
Ludvíkem Spravedlivým a ujišťuji vás, ţe se za chvilečku podívám
věci na kloub!―
„Veličenstvo, právě proto, ţe mám plnou důvěru v tuto
spravedlnost, vyčkám klidně a trpělivě vašeho rozhodnutí.―
„Nu, jen počkejte, pane, vyčkejte času,― pravil král, „dlouho vás
čekat nenechám.―
A vskutku, štěstí ve hře se obracelo, a jak král začínal prohrávat, co
vyhrál, přišla mu jako na zavolanou záminka, aby mohl vyklouznout ze
hry. Za chvíli se tedy zvedl, vstrčil do kapsy peníze, které měl před
sebou a jichţ většina pocházela z prvotní výhry, a pravil:
„Zaujměte mé místo, La Vieuville, musím v důleţité záleţitosti
mluviti tady s panem de Tréville. Hleďte, měl jsem před sebou
osmdesát louisdorů, dejte do hry také tolik, aby si ti, kteří prohráli,
nemohli stěţovat. Spravedlnost nade vše.―
Potom se obrátil k panu de Tréville a popošel s ním k oknu.
„Tak co, pane,― pokračoval, „vy pravíte, ţe gardisté Jeho
Eminence začali ten spor s vašimi mušketýry?―

72
 „Ano, Veličenstvo, jako vţdy.―
„Hleďme, a jakpak se ta věc zběhla, co? ― Neboť, to víte, drahý
kapitáne, soudce musí vyslechnout obě strany!―
„Docela prostě a přirozeně. Tři z mých nejlepších vojáků, jeţ Vaše
Veličenstvo zná jménem a jejichţ oddanost jiţ nejedenkrát ocenilo ―
sluţba králi jim leţí velmi na srdci ― tedy tři z mých nejlepších
vojáků, pánové Athos, Porthos a Aramis, si vyšli na procházku s
jedním mladým Gaskoňcem, kterého jsem jim ten den ráno doporučil.
Chtěli si tuším zajít do Saint-Germainu a dali si schůzku u
Carmes-Deschaux. Tu však byli vyrušeni panem de Jussac a pány

73
Cahusakem, Bicaratem a dvěma jinými gardisty, kteří sem v tak
velkém počtu přišli zajisté s nekalým úmyslem jednat proti ediktům.―
„Ale, ale, to je na pováţenou,― pravil král, „tak oni tam asi přišli,
aby se sami bili.―
„Já je neobviňuji, Veličenstvo; ale nechť Vaše Veličenstvo samo
uváţí, co můţe pohledávat pět ozbrojených muţů na místě tak
opuštěném, jako je okolí karmelitského kláštera.―
„Ano, to máte pravdu, Tréville, to máte pravdu.―
„Ale kdyţ uviděli mé mušketýry, změnili plán a zapomněli na své
nenávisti soukromé pro nenávist společnou. Však Vašemu
Veličenstvu není neznámo, ţe mušketýři, kteří jsou oddáni jedině králi
a nikomu neţ králi, jsou přirozenými nepřáteli gardistů, kteří patří
panu kardinálovi.―
„Ano, Tréville, ano,― pravil král melancholicky, „a je to věru
smutné, věřte mi, kdyţ člověk vidí, ţe jsou ve Francii dvě strany a
království ţe má dvě hlavy. Ale to přestane, Tréville, to přestane. Tak
vy tedy pravíte, ţe gardisté se dali s mušketýry do hádky?―
„Říkám, ţe je pravděpodobné, ţe se věci zběhly takto, ovšem
přísahat na to nemohu, Veličenstvo. Však víte, jak nesnadné je zjistit
pravdu, není-li člověk přinejmenším nadán oním podivuhodným
instinktem, který dal Ludvíkovi XIII. příjmí Spravedlivý…―
„A máte pravdu, Tréville. Ale říkáte, ţe nebyli sami, ti vaši
mušketýři, byl s nimi nějaký chlapec?―
„Ano, Veličenstvo, a jeden raněný, takţe tři královští mušketýři, z
nichţ jeden byl raněn, a čtvrtý chlapec nejenţe dokázali čelit pěti
nejobávanějším gardistům pana kardinála, ale čtyři z nich dokonce
skláli na zem.―
„Ale vţdyť tohle je vlastně vítězství,― zvolal král celý rozzářen,
„úplné vítězství!―
„Ano, Veličenstvo, takové jako na Pont-de-Cé.―
„Čtyři muţi, z nichţ jeden byl raněn a čtvrtý dítě, říkáte?―
„Chlapec na prahu jinošských let; a vedl si v té záleţitostí tak
krásně, ţe bych si skoro dovolil doporučit ho Vašemu Veličenstvu.―
„Jakpak se jmenuje?―
„D’Artagnan, Veličenstvo. Je to syn jednoho z mých nejstarších
přátel, syn muţe, který po boku s vaším královským otcem slavné
paměti bojoval proti Lize.―
„A vy říkáte, ţe si ten mladík velmi dobře vedl? Vypravujte mi o
tom, Tréville! Víte, jak mám rád líčení bojů a šarvátek!―

74
 A král Ludvík XIII. si podepřel ruku v bok a pyšně si hladil kníry.
„Veličenstvo,― jal se vyprávět pan de Tréville, „jak jsem vám jiţ
řekl, pan d’Artagnan je takřka ještě dítě, a jeţto nemá dosud čest být
mušketýrem, byl v měšťanském obleku; kdyţ gardisté pana kardinála
viděli jeho mládí, a ţe nepatří k pluku, vyzvali ho, aby se vzdálil,
dříve neţ začnou boj.―
„Tady vidíte, Tréville,― přerušil ho král, „ţe to byli oni, kdo
začali.―
„Zajisté, Veličenstvo, zde mizejí veškeré pochybnosti. Tedy
zkrátka vyzvali ho, aby se vzdálil. Ale on odpověděl, ţe se v srdci cítí
mušketýrem a cele králův a ţe zůstane po boku pánů mušketýrů.―
„Statečný jinoch!― prohodil král.
„A skutečně s nimi vytrval. A Vaše Veličenstvo v něm má
udatného bojovníka: on to byl, kdo dal tu strašnou ránu Jussakovi, pro
niţ se pan kardinál tolik rozzlobil.―
„To on poranil Jussaka?― vzkřikl král. „On, takový hošík! To je k
nevíře, Tréville!―
„Je to tak, jak mám čest Vašemu Veličenstvu vyprávět.―
„Jussaka, jednoho z prvých šermířů v království!―
„Vidíte, Veličenstvo, a našel svého mistra!―
„Chci toho jinocha vidět, Tréville, chci ho vidět, a je-li moţno pro
něho něco udělat, postaráme se o to.―
„Kdy ho Vaše Veličenstvo ráčí přijmout?―
„Zítra v poledne, Tréville.―
„Mám ho přivést sám?―
„Ne, přiveďte mi je všechny čtyři. Chci jim všem najednou
poděkovat. Oddaní lidé jsou vzácní, Tréville, a je třeba odměňovat
oddanost.―
„V poledne, Veličenstvo, budeme v Louvru.―
„Ale přijďte malým schodištěm, Tréville, malým schodištěm ―
není třeba, aby kardinál věděl…―
„Ano, Veličenstvo.―
„Vy rozumíte, Tréville, zákaz je zákaz; koneckonců souboje jsou
přece jen zakázány.―
„Ale toto utkání, Veličenstvo, se vlastně vůbec vymyká z normálních
podmínek souboje, to byla pračka. Důkazem toho je, ţe pět kardinálových
gardistů stálo proti třem mušketýrům a panu ďArtagnanovi.―
„Máte pravdu, Tréville,― pravil král, „ale na tom nezáleţí, jen
přijďte malým schodištěm.―

75
 Tréville se pousmál. Poněvadţ se mu však zdálo, ţe uţ je dost na
tom, dokázal-li, ţe se toto dítě vzbouřilo proti svému pánu, zdvořile
krále pozdravil a s jeho dovolením se odporoučel.
Ještě téhoţ večera se mušketýři dověděli o cti, které se jim dostalo.
Poněvadţ ovšem znali krále uţ dávno, nebyli nijak zvlášť nadšeni: jen
d’Artagnan ve své gaskoňské obraznosti uţuţ viděl, jak se k němu
sklání štěstí, a celou noc měl růţové sny. Také uţ v osm hodin ráno
byl u Athose.
Nalezl mušketýra jiţ zcela oblečeného a přichystaného k odchodu.

76
Jeţto však schůzka u krále byla stanovena aţ na poledne, smluvili se s
Porthosem a Aramisem, ţe si vyjdou do jedné míčovny u
lucemburských koníren. Athos vyzval d’Artagnana, aby šel s nimi.
D’Artagnan sice neměl o hře ponětí, protoţe dosud nikdy nehrál, ale
nebylo ještě ani devět hodin a on nevěděl, co s časem aţ do poledne; a
tak vyzvání přijal.
Druzí dva mušketýři tam jiţ byli a pohrávali si s míčem. Athos,
který byl velmi obratný ve všech sportovních cvičeních, šel s
d’Artagnanem na druhou stranu a vyzval je k partii míčové hry. Ale
uţ při prvním hodu zkusmo poznal, ačkoliv hrál levičkou, ţe je jeho
rána ještě příliš čerstvá, aby mu dovolila provádět takové pohyby.
D’Artagnan tedy zůstal sám, a jeţto prohlásil, ţe si na ţádnou hru
podle pravidel netroufá, pohazovali si jen tak sem tam míčem. Avšak
jeden z míčů, vrţený herkulovskou pěstí Porthosovou, přelétl tak těsně
kolem d’Artagnanova obličeje, ţe si jinoch pomyslil, ţe by měl asi po
audienci, kdyby ho byla rána zasáhla naplno, neboť s pohmoţděnou
tváří by se přece před králem nemohl ukázat. A poněvadţ se ve své
gaskoňské obrazotvornosti domníval, ţe na této audienci závisí celá
jeho budoucnost, omluvil se zdvořile Porthosovi i Aramisovi a
prohlásil, ţe uţ nebude hrát, není-li s to být jim rovnocenným
soupeřem. Nato odešel z hřiště a posadil se za bariérou na galerii.
Naneštěstí pro d’Artagnana byl však mezi diváky jeden gardista
Jeho Eminence, ještě celý rozlícený včerejší poráţkou svých druhů.
Slíbil si, ţe se chopí první příleţitosti k pomstě.
Nyní se domníval, ţe tato příleţitost nadešla, a obrátiv se k svému
sousedovi, pravil:
„Není divu, ţe se ten mladík bojí míče. Je to bezpochyby nějaký
mušketýrský učeň.―
D’Artagnan se otočil, jako by ho uštkl, a podíval se pevně na
gardistu, který pronesl tato uráţlivá slova.
„No, no,― opáčil gardista a kroutil si vyzývavě kníry, „dívejte se
jak chcete, panáčku, co jsem řekl, to jsem řekl.―
„A poněvadţ to, co jste řekl, je příliš jasné, neţ aby to potřebovalo
vysvětlení,― odpověděl d’Artagnan potichu, „pojďte, prosím, se
mnou.―
„A kdy to?― ptal se gardista stále stejně posměvačně.
„Hned, je-li vám libo.―
„Víte vůbec, kdo jsem?―
„Nemám zdání, ale čerta se o to starám.―

77
 „To chybujete, neboť kdybyste znal mé jméno, vůbec byste
nepospíchal!―
„A jakpak se tedy, prosím vás, jmenujete?―
„Bernajoux, k vašim sluţbám.―
„Dobrá! Tak pane Bernajouxi,― pravil klidně d’Artagnan, „počkám
na vás u brány.―
„Jděte, pane, přijdu za vámi.―
„Jen příliš nepospíchejte, aby si lidé nevšimli, ţe odcházíme
společně. Pochopíte, ţe při tom, co chceme dělat, by nám příliš mnoho
diváků bylo na obtíţ.―
„Dobře, dobře,― odvětil gardista, udiven, ţe jeho jméno nemělo na
mladého muţe větší účinek.
Jméno Bernajouxovo znal opravdu kdekdo, jedině snad
d’Artagnan ne; byl to totiţ jeden z těch, kteří se nejčastěji účastnili
kaţdodenních rvaček, jimţ ani všechny zákazy královy a kardinálovy
nebyly s to zamezit.
Porthos a Aramis byli tak zaujati hrou a Athos přihlíţel s takovým
zájmem, ţe si nevšimli odchodu svého mladého druha. Jak slíbil
gardistovi Jeho Eminence, počkal d’Artagnan u vrat; za okamţik
přišel Bernajoux. Vzhledem k audienci u krále, stanovené na poledne,
neměl d’Artagnan času nazbyt. Proto se rozhlédl kolem sebe a vida, ţe
je ulice pustá, řekl svému sokovi:
„Na mou víru, ať jste třebas Bernajoux, ale máte štěstí, ţe máte co
dělat jen s mušketýrským učněm; buďte však klidný, udělám, co budu
moci. Do střehu!―
„Mně se jen zdá, ţe je místo dost špatně voleno,― řekl vyzvaný.
„Bylo by to lepší za saintgermainským opatstvím nebo
v Pré-aux-Clercs.―
„Co říkáte, je rozhodně pravda,― odvětil d’Artagnan. „Ale já mám
naneštěstí velmi málo času, neboť mám přesně v poledne schůzku.
Tak se mějte k věci, pane, a do střehu!―
Bernajoux nebyl z těch, kdo by se dali dvakrát vybízet. V mţiku
blýskl meč v jeho ruce a gardista vyrazil na svého protivníka; doufal,
ţe ho při jeho mládí snadno zastraší.
Avšak d’Artagnan si z minulého dne odnesl cenná ponaučení. Byl
ještě čerstvě rozehřát svým vítězstvím a sebevědomý přízní, jeţ ho
čeká, a tak byl pevně rozhodnut necouvnout ani o krok. Oba meče se
zkříţily aţ po rukojeť, a jeţto d’Artagnan stál pevně na svém místě,
musil jeho sok učinit úkrok zpět.

78
 D’Artagnan ihned vyuţil okamţiku, kdy se Bernajouxův meč
sesmekl s jeho, učinil výpad a bodl soupeře do ramene. Nyní udělal
d’Artagnan sám rychlý úkrok a zvedl meč. Ale Bernajoux zvolal, ţe to
nic není, a slepě vyrazil proti němu, takţe se sám nabodl. Neklesl však
ani se nevzdal, jen se pokoušel uniknout směrem k paláci pana de La
Trémouille, v jehoţ sluţbách měl příbuzného. D’Artagnan sám
nevěděl, jak je poslední zranění jeho soupeře váţné; proto ho stále
tísnil mečem a byl by ho býval bezpochyby dorazil třetí ranou, kdyţ tu
hluk z ulice vnikl aţ do míčovny a dva gardistovi přátelé, kteří
zaslechli, jak mezi d’Artagnanem a jím padlo předtím několik
ostřejších slov, vyřítili se s nahými meči v rukou ven a vrhli se na
vítěze. Ale vtom se objevili i Athos, Porthos a Aramis a za okamţik
poté, kdy oba gardisté zaútočili na jejich mladého druha, je přinutili k
ústupu. V té chvíli Bernajoux padl; a poněvadţ gardisté byli jen dva
proti čtyřem, dali se do křiku: „Haló, vy tam z paláce de La
Trémouille, pomoc!― Na toto volání se celé osazenstvo paláce vyřítilo
ven a vrhlo se hlava nehlava na naše čtyři přátele. Ti zase volali: „K
nám, mušketýři!―
Takové volání obvykle nezůstalo oslyšeno. Neboť vesměs se
vědělo, ţe jsou mušketýři nepřáteli Jeho Eminence, a mnoho lidí je
právě pro tuto nenávist mělo rádo. A tak se vojáci z jiných pluků, neţ
byl pluk červeného vévody, jak Aramis nazval kardinála, stavěli v
šarvátkách obyčejně na stranu králových mušketýrů. Kolem šli zrovna
tři gardisté z pluku pana des Essarts a dva z nich přiskočili hned
čtyřem přátelům na pomoc. Třetí běţel k paláci pana de Tréville a
křičel: „Na pomoc, mušketýři, na pomoc!― Jako obyčejně byl palác
pana de Tréville plný vojska a vše se ihned seběhlo na pomoc
kamarádům. Vypukla všeobecná rvačka, ale vrchu nabyli mušketýři.
Kardinálovi gardisté a lidé pana de La Trémouille ustoupili do paláce.
Jen taktak ţe za sebou stačili zavřít vrata a zabránit, aby nepřátelé,
kteří jim byli v patách, nevnikli za nimi. Odnesli tam především
raněného, jehoţ stav byl, jak jsme jiţ řekli, velmi pováţlivý.
Mezi mušketýry a jejich spojenci to vřelo jako v kotli před
výbuchem. Byli nejvýš pobouřeni, ţe si Trémouillovo sluţebnictvo
troufalo vyrazit na mušketýry, a uvaţovalo se docela o tom, nemají-li
potrestat jejich drzost tím, ţe zapálí palác. Návrh byl s nadšením přijat,
kdyţ tu naštěstí bilo jedenáct. D’Artagnan i jeho přátelé se rozpomněli
na audienci, ale bylo jim líto, ţe by se takový krásný kousek odbyl bez
nich; uklidňovali proto horké hlavy tak dlouho, aţ povolily. Nakonec se

80
vojáci spokojili tím, ţe do vrat vrhli několik kamenů; avšak vrata
odolala a útočnost brzy opadla. Ostatně ti, jeţ bylo nutno povaţovat za
vůdce podniku, právě opustili zástup a ubírali se k paláci pana de
Tréville. Ten jiţ byl také zpraven o celé šarvátce a čekal na ně.
„Rychle do Louvru,― pravil, „neztrácejme ani okamţik a snaţme se
mluvit s králem, dřív neţ bude informován kardinálem. Vyloţíme mu tu
věc jako pokračování včerejší šarvátky a jedna se sveze s druhou.―
A tak se pan de Tréville, provázen čtyřmi mladými přáteli, vydal
do Louvru. Avšak jak byl kapitán mušketýrů udiven, kdyţ mu
oznámili, ţe se král vydal na hon jelenů v saintgermainském lese. Pan
de Tréville si dal tuto zprávu dvakrát opakovat a jeho společníci
pokaţdé viděli, jak mu brunátní tvář.
„Mělo Jeho Veličenstvo uţ včera v úmyslu podniknout ten hon?―
ptal se.
„Nikoliv, Vaše Excelence,― odpověděl komorník. „Nejvyšší lovčí
mu však ráno oznámil, ţe dnes v noci vystopovali jelena. Nejdříve
král řekl, ţe nepůjde, ale potom neodolal zábavě, kterou lov sliboval, a
po obědě odjel.―
„A mluvil s kardinálem?― otázal se pan de Tréville.
„Podle všech známek ano,― odpověděl komorník, „neboť jsem
dnes ráno viděl koně u kočáru Jeho Eminence; ptal jsem se, kam jede,
a bylo mi řečeno, ţe do Saint-Germainu.―
„Tak uţ aspoň víme, na čem jsme,― pravil pan de Tréville.
„Pánové, já vyhledám krále večer, avšak pokud jde o vás, radím vám,
abyste se o to nepokoušeli.―
To byla rada velmi moudrá, a nadto pocházela od muţe, který znal
krále příliš dobře; naši čtyři mladí lidé se tedy nesnaţili mu odporovat.
Pan de Tréville je pak vyzval, aby se vrátili domů a čekali na jeho
zprávy.
Kdyţ se kapitán vrátil do svého paláce, uvaţoval, jak to zařídit,
aby si stěţoval první.
Poslal sluhu k panu de La Trémouille s dopisem, v němţ ho prosil,
aby kardinálova gardistu vykázal z domu a svému sluţebnictvu udělil
důtku, ţe si troufali vypadnout na mušketýry. Avšak pan de La
Trémouille byl jiţ zpraven svým podkoním, jenţ byl, jak známo,
Bernajouxovým příbuzným, a vzkázal v odpověď, ţe naprosto není na
místě, aby si stěţoval pan de Tréville či jeho mušketýři, nýbrţ stíţnost
ţe povede on, neboť mušketýři tasili zbraň proti jeho sluţebnictvu a
chtěli zapálit jeho palác. Poněvadţ hrozilo, ţe by spor na dálku mezi

81
oběma pány mohl trvat příliš dlouho ― vţdyť oba mohli neústupně
trvat na svém stanovisku ― odhodlal se pan de Tréville k ráznému
kroku, který by tuto trapnou záleţitost skoncoval co nejrychleji: sebral
se a šel sám k panu de La Trémouille.

82
 Dal se u něho ihned ohlásit. Oba pánové se zdvořile pozdravili,
neboť nebylo-li mezi nimi přátelství, měli se aspoň vzájemně ve
váţnosti. Oba byli stateční a čestní muţi. Pan de La Trémouille se
jako protestant stýkal zřídka s králem, a nepatřil tedy k ţádné straně;
proto ve svých společenských stycích jednal bez předsudků.
Tentokrát však bylo jeho přivítání, ač zdvořilé, přece jen
chladnější neţ obvykle.
„Pane,― pravil pan de Tréville, „domníváme se oba, ţe máme proč
jeden na druhého si stěţovat, a tak jsem přišel osobně k vám, abychom
do té nešťastné události spolu vnesli světlo.―
„Jsem velmi rád,― odvětil pan de La Trémouille, „ale upozorňuji
vás, ţe jsem dobře zpraven a ţe všechna vina je na straně vašich
mušketýrů.―
„Jste příliš spravedlivý a rozumný muţ, pane,― pokračoval pan de
Tréville, „neţ abyste nepřijal návrh, který vám chci učinit.―
„Učiňte jej, pane, poslouchám.―
„Jak se vede panu Bernajouxovi, příbuznému vašeho podkoního?―
„Zle, pane, velmi zle. Kromě bodné rány do ramene, jeţ není
zvlášť nebezpečná, dostal ještě druhou do plic a nad tou lékař kroutí
hlavou.―
„Je raněný při vědomí?―
„Naprosto.―
„A můţe mluvit?―
„Můţe, ovšem s obtíţemi.―
„Dobrá, pane, pojďme k němu; zapřísáhněme ho ve jménu Boha, k
němuţ bude moţná jiţ brzy povolán, aby řekl pravdu. Beru ho v jeho
vlastní při za rozhodčího, a co řekne, tomu uvěřím.―
Pan de La Trémouille okamţik přemýšlel; poté přijal návrh, neboť
bylo těţko vymyslet něco rozumnějšího.
Oba odešli do pokoje, kde leţel raněný. Kdyţ viděl vstupovat dva
tak vznešené pány, pokusil se nemocný vztyčit na loţi, ale byl příliš
sláb, a vyčerpán svým úsilím padl takřka v bezvědomí nazpět.
Pan de La Trémouille k němu přistoupil a dal mu čichnout k
vonným solím, takţe přišel k sobě. Pan de Tréville nechtěl, aby byl
kdy obviněn, ţe na nemocného působil, a vyzval proto pana de La
Trémouille, aby sám kladl otázky.
Stalo se, co pan de Tréville předvídal. Bernajoux cítil, ţe je mezi
ţivotem a smrtí, a ani ho nenapadlo tajit pravdu. Vypravoval oběma
pánům přesně, jak se věci zběhly.

83
 To bylo vše, co pan de Tréville chtěl. Přál Bernajouxovi brzké
uzdravení, rozloučil se s panem de La Trémouille, vrátil se do svého
paláce a uvědomil ihned naše čtyři přátele, ţe je očekává k obědu.
Pan de Tréville přijímal velmi dobrou společnost, rozumí se, ţe
vesměs protikardinálskou. Pochopíme tedy, ţe se po celý oběd hovor
točil kolem obou poráţek, jeţ stihly gardisty Jeho Eminence. A
poněvadţ d’Artagnan byl hrdinou obou dní, blahopřání na jeho adresu
se jen hrnula a Athos, Porthos i Aramis mu toho rádi dopřáli, nejen
jako dobří kamarádi, nýbrţ i jako lidé, kteří trochu té slávy jiţ často
uţili a nebyli na ni ţárliví.
K šesté hodině oznámil pan de Tréville, ţe je nutno jít do Louvru.
A poněvadţ hodina určená Jeho Veličenstvem k audienci jiţ minula,
nedoţadoval se vstupu postranním schodištěm, nýbrţ usadil se se
všemi čtyřmi mladíky v předpokoji. Král nebyl z lovu ještě doma.
Avšak čekali sotva půl hodiny mezi shromáţděným dvořanstvem,
kdyţ se všechny dveře otevřely a bylo oznámeno, ţe Jeho Veličenstvo
přichází.
Při tomto hlášení se d’Artagnan zachvěl aţ do morku kostí. Chvíle,
která nastávala, patrně rozhodne o celém jeho ţivotě. Úzkostně upřel
zraky na dveře, jimiţ měl král vstoupit.
Ludvík XIII. se objevil v čele svého průvodu. Byl v loveckém
obleku, ještě celý zaprášený, ve vysokých botách, a v ruce drţel bičík.
D’Artagnan na první pohled usoudil, ţe je král velmi rozhněván.
I dvořané vystihli rozpoloţení královy mysli, ale přesto se stavěli do
špalíru podle jeho cesty: v královských předsíních platí zásada, ţe je
lépe být viděn okem rozzlobeným, neţ nebýt viděn vůbec. Ani tři
mušketýři neváhali a pokročili dopředu, zatímco d’Artagnan zůstal skryt
za nimi. Avšak ačkoliv král osobně znal Athose, Porthose i Aramise,
přešel kolem nich, aniţ na ně pohlédl či promluvil, jako by je byl nikdy
neviděl. Co se týká pana de Tréville, na tom se králův zrak na chvíli
zastavil, ale on vydrţel tento pohled s takovou pevností, ţe se sám král
odvrátil. Nato odešel král do svých komnat, něco si pro sebe bruče.
„Máme to špatné,― pravil Athos s úsměvem, „dnes ještě na řádové
rytíře povýšeni nebudeme.―
„Čekejte tu deset minut,― pravil pan de Tréville, „a jestliţe nepřijdu,
vraťte se do mého paláce; čekat na mne déle by nemělo smysl.―
Čtyři mladí přátelé čekali deset minut, čtvrt hodiny, dvacet minut,
a kdyţ pan de Tréville stále nepřicházel, odešli plni neklidu, co se asi
děje.

84
 Pan de Tréville odváţně vstoupil do králova pokoje a nalezl Jeho
Veličenstvo ve velmi špatné náladě. Král seděl v lenošce a rukojetí
bičíku si tloukl do bot. Pan de Tréville se však nedal odradit a zeptal
se krále se svrchovaným klidem, jak se mu daří.
„Špatně, pane, špatně,― odpověděl král, „nudím se.― Tohle byla
opravdu nejhorší nemoc Ludvíka XIII. Často si brával stranou
některého ze svých dvořanů, odvedl jej k oknu a říkával: „Pane drahý,
pojďme se spolu nudit.―
„Jakţe? Vaše Veličenstvo se nudí?― zvolal pan de Tréville. „Coţ
se dnes neráčilo pobavit na honě?―
„To byla pěkná zábava! Všechno upadá, na mou duši, a věru
nevím, jestli uţ ta zvěř nezanechává ţádných stop nebo snad psi
nemají nos. Vyplašíme jelena desateráka, honíme se za ním šest
hodin, a kdyţ uţ ho málem máme a Saint-Simon dává roh k ústům,
aby zatroubil halali, bác ho ― celá smečka se uhne a vrhne se za
špičákem. Uvidíte, ţe se budu musit zříci honby na vysokou, jako
jsem se zřekl sokolnictví. Ach, jsem já to nešťastný král, pane de
Tréville! Uţ jsem měl jen jednoho islandského sokola a ten mi včera
pošel!―
„Opravdu, Veličenstvo, chápu vaše rozladění; je to velké neštěstí.
Ale zbývá vám přece ještě, pokud vím, mnoho cvičených sokolů,
krahujců a jestřábů.―
„Jenţe ani jeden člověk k výcviku nových. Sokolníci vymírají, uţ
jen já se vyznám v tom loveckém umění. Aţ já odejdu, bude se vším
konec a lidé budou chytat zvěř jen do pastí a do ok. Aspoň kdybych
měl čas vyučit si nějaké ţáky ― ale ouvej! To je tu pořád pan kardinál
a nenechá mne chvilku na pokoji. Pořád mi mluví o Španělsku, o
Rakousku, o Anglii! Ale abych nezapomněl, kdyţ uţ mluvíme o panu
kardinálovi: jsem s vámi nespokojen, pane de Tréville!―
Pan de Tréville čekal, kdy ten výpad přijde. Znal krále příliš dobře,
aby nevěděl, ţe ty nářky jsou jen úvodem; to jen tak sám sebe
rozněcoval, aby si dodal odvahy, a teď se konečně dostal tam, kde
chtěl být.
„A v čem jsem měl to neštěstí znelíbit se Vašemu Veličenstvu?―
ptal se pan de Tréville a předstíral nejhlubší údiv.
„Tak vy takhle konáte svou povinnost, pane?― pokračoval král,
neodpovídaje přímo na otázku pana de Tréville. „Jmenoval jsem vás
proto kapitánem svých mušketýrů, aby mušketýři ubíjeli lidi, vzbouřili
celou čtvrť a chtěli vypálit Paříţ? A vy to všechno necháte tak? Ale

85
ne, beze vší pochyby se unáhluji s tímto obviněním: výtrţníci jsou uţ
asi ve vězení a vy mi jdete oznámit, ţe bylo učiněno spravedlnosti
zadost.―
„Veličenstvo,― odvětil klidně pan de Tréville, „já naopak
přicházím se jí u vás doţadovat.―
„A proti komu?― vzkřikl král. „Proti nactiutrhačům,― pravil pan de
Tréville.
„Hleďme, to je zas novinka,― opáčil král. „Snad mi nechcete opět
vykládat, ţe ti tři vaši proklatí mušketýři, Athos, Porthos a Aramis, s
tím vaším mladíkem z Béarnu se nevrhli jako vzteklí na ubohého
Bernajouxe a nezřídili ho tak, ţe čeká svou poslední hodinku! Snad mi
nechcete namlouvat, ţe potom neobléhali palác vévody de La
Trémouille a ţe ho nechtěli vypálit! Ve válce by to snad nebylo tak
zlé, však je to hugenotské hnízdo, ale teď v míru je to velmi
pohoršlivý příklad. Tak co ― řekněte, snad nechcete tohle všechno
popírat?―
„A kdo vám to všechno tak krásně vylíčil, Veličenstvo?― ptal se
klidně pan de Tréville.
„Kdo mi to tak vylíčil? Kdo to mohl být jiný neţ ten, kdo bdí,
kdyţ já spím, kdo pracuje, kdyţ já se bavím, kdo řídí vše vně i uvnitř
království, ve Francii jako v Evropě? Míním oporu státu, svého
jediného sluţebníka, jediného svého přítele, pana kardinála.―
„Jeho Eminence není Jeho Svatost, Veličenstvo!―
„Co tím chcete říci, pane?―
„Ţe toliko papeţ je neomylný, a ţe se tato neomylnost nevztahuje
na kardinály.―
„Vy chcete říci, ţe mne klame, ţe mne zrazuje? Vy ho obviňujete?
Mluvte, mluvte! Řekněte rovnou, ţe ho obviňujete!―
„To ne, Veličenstvo, ale pravím, ţe se klame; pravím, ţe byl
špatně informován, pravím, ţe si přispíšil s obviněním mušketýrů
Vašeho Veličenstva, k nimţ je nespravedlivý. A ţe své zprávy
nečerpal ze spolehlivého pramene.―
„Obvinění pochází od samého vévody de La Trémouille. Co
odpovíte na to?―
„Mohl bych odpovědět, Veličenstvo, ţe se ta pře týká vévody
příliš úzce, aby v ní mohl být nestranným svědkem. Ale jsem toho
dalek, Veličenstvo, neboť znám vévodu jako pravého šlechtice a
podvolím se jeho svědectví, ovšem pod jednou podmínkou.―
„Pod kteroupak?―

86
 „Ţe ho Vaše Veličenstvo obešle sem, vyptá se ho, ale samo, mezi
čtyřma očima, beze svědků, a ţe budu smět přijít ihned po vévodově
slyšení já.―
„Hleďme,― podivil se král, „tak vy se podvolíte tomu, co řekne pan
de La Trémouille?―
„Ano, Veličenstvo.―
„A přijmete jeho rozsudek?―
„Zajisté.―
„A podvolíte se vyrovnání, jehoţ si vyţádá?―
„Naprosto.―
„La Chesnayei!― zavolal král. „La Chesnayei!―
Vešel důvěrný komorník Ludvíka XIII., který se zdrţoval stále
poblíţ dveří.
„La Chesnayei,― pravil král, „ať někdo okamţitě dojde pro pana de
La Trémouille. Chci s ním ještě dnes večer mluvit.―
„Dá mi Vaše Veličenstvo slovo, ţe mezi panem de La Trémouille
a mnou nikoho nepřijme?―
„Nikoho, mé slovo.―
„Tedy zítra na shledanou, Veličenstvo!―
„V kolik hodin, libo-li Veličenstvu?―
„Kdy budete chtít.―
„Bojím se, ţe Vaše Veličenstvo vzbudím, přijdu-li příliš časně.―
„Mne vzbudit? Coţpak vůbec spím? Ne, já uţ ani nespím, drahý
pane! Občas sním, to je vše. Jen přijďte tak záhy, jak chcete, třebas v
sedm. Ale běda vám, jsou-li vaši mušketýři vinni!―
„Jsou-li mí mušketýři vinni, Veličenstvo, budou provinilci
odevzdáni do rukou Vašeho Veličenstva a naloţíte s nimi podle
libosti. Ţádá Vaše Veličenstvo ještě něco víc? Nechť se vysloví, jsem
ochoten k sluţbám.―
„Ne, pane, nic víc, a vidíte, ţe mne nadarmo nejmenují Ludvíkem
Spravedlivým. Na shledanou zítra, milý pane!―
„Nechť Bůh opatruje do té doby Vaše Veličenstvo!―
Ať jiţ král spal sebeméně, pan de Tréville spal ještě hůř. Hned
večer uvědomil své tři mušketýry a jejich druha, aby se v půl sedmé
ráno dostavili k němu, a vzal je nyní s sebou, aniţ jim co sliboval
nebo jim zatajoval, ţe přízeň nejen jejich, ale i jeho samého visí na
nitce.
Kdyţ došli k malému schodišti, řekl jim, aby počkali. Kdyby byl
král náhodou proti nim pohněván, mohou se odtud neviděni vzdálit;

87
jestliţe je naopak svolí přijmout, nebude nic snazšího neţ je zavolat
nahoru.
Ve zvláštním králově předpokoji setkal se pan de Tréville s La
Chesnayem, který ho zpravil o tom, ţe vévodu de La Trémouille včera
večer nestihli v jeho paláci a ţe se vrátil příliš pozdě večer, neţ aby se
byl ještě mohl dostavit do Louvru. Přišel prý aţ teď před chvílí a je
právě u krále.
Pan de Tréville byl této okolnosti velmi rád. Měl tak totiţ jistotu,
ţe se mezi výklad pana de La Trémouille a jeho slyšení nevetře ţádný
cizí vliv.
A opravdu neuplynulo ještě ani deset minut, kdyţ se dveře královy
komnaty otevřely a pan de Tréville spatřil vycházet vévodu de La
Trémouille. Vévoda přistoupil k němu a pravil:
„Pane de Tréville, Jeho Veličenstvo mne sem povolalo, abych
vypověděl, co se včera ráno zběhlo u mého paláce. Pověděl jsem po
pravdě, ţe vina byla na straně mých lidí a ţe jsem ochoten se vám
omluvit. Poněvadţ vás zde potkávám, přijměte na místě mou omluvu
a povaţujte mne i nadále za svého přítele.―
„Pane vévodo,― pravil pan de Tréville, „měl jsem takovou důvěru
ve vaši spravedlnost, ţe jsem nechtěl mít u krále jiného obhájce neţ
vás. Vidím, ţe jsem se nezklamal, a děkuji vám za to, ţe je ve Francii
ještě muţ, o němţ lze bez mýlky říci to, co jsem řekl já o vás.―
„Nu dobrá, dobrá!― pravil král, který všechny tyto vzájemné
poklony mezi dveřmi vyslechl. „A jen mu ještě řekněte, Tréville, kdyţ
vás počítá k svým přátelům, ţe i já bych k nim chtěl patřit, ale ţe mne
zanedbává. Je to uţ téměř tři léta, co jsem ho neviděl, a i nyní ho
vidím jen proto, ţe jsem pro něj poslal. Řekněte mu to všechno za
mne, jsou to věci, jeţ král sám říkat nemůţe.―
„Díky, Veličenstvo, díky!― zvolal radostně vévoda. „Ale ať se
Vaše Veličenstvo nedomnívá, ţe ti, které u sebe vidí v kaţdou denní
hodinu, jsou právě proto ti nejoddanější ― nemluvím ovšem o panu
de Tréville.―
„Ach, tak vy jste zaslechl, co jsem povídal! Tím lépe, milý
vévodo, tím lépe,― pravil král a pokročil aţ ke dveřím. „A tady jste,
Tréville! Kdepak máte své mušketýry? Říkal jsem vám předevčírem,
abyste je přivedl; pročpak jste to neudělal?―
„Jsou dole, Veličenstvo, a dovolíte-li, La Chesnaye je pozve sem
nahoru.―
„Ano, ano, ať hned přijdou. Bude uţ osm a v devět hodin

88
očekávám návštěvu. Sbohem, vévodo, a zase se ukaţte! A vy pojďte
dál, Tréville!―
Vévoda pozdravil a odcházel. V okamţiku, kdy otvíral dveře,
objevili se nahoře na schodišti tři mušketýři a d’Artagnan, vedeni
komorníkem La Chesnayem.
„Pojďte, moji stateční vojáci, pojďte!― pravil král srdečně, „musím
vám vyhubovat.―

89
 Mušketýři přistoupili blíţe a ukláněli se; d’Artagnan postával za
nimi.
„Jakţe,― pokračoval král, „tak vy čtyři jste ve dvou dnech vyřídili
sedm gardistů Jeho Eminence! To je příliš, pánové, to je příliš! Kdyby
to tak šlo dál, musela by Jeho Eminence za tři neděle obnovit celou
setninu a já bych byl nucen se vší přísností trvat na dodrţování zákazu
soubojů. Jednoho ― to neříkám nic, ale sedm ve dvou dnech, to je
příliš, opakuji, to je příliš.―
„Však také Vaše Veličenstvo vidí, jak se celí zkroušení a kající
přicházejí omluvit.―
„Celí zkroušení a kající! Hm… Nevěřím mnoho jejich
pokryteckým tvářím,― pravil král. „Zejména tam vzadu vidím nějaký
gaskoňský obličej. Předstupte sem, pane!―
D’Artagnan, který pochopil, ţe tato poklona patří jemu,
předstoupil a tvářil se kajícně, jak jen uměl.
„Ach co! Co jste mi to říkal, pane de Tréville, ţe to je mladík ―
vţdyť je to dítě, učiněné dítě! A to on zasadil Jussakovi tu strašnou
ránu?―
„A dvě pěkné Bernajouxovi!―
„Je to moţné?―
„Nemluvě ani o tom,― vmísil se Athos, „ţe kdyby mne byl
nevyrval z drápů toho Bicarata, neměl bych asi tu čest skládat vám v
tuto chvíli svou hlubokou poklonu, Vaše Veličenstvo.―
„Ale to je opravdový ďábel, tenhle Béarňan, u všech rohatých, jak
by byl řekl můj královský otec, ţe, pane de Tréville? Při takovém
řemesle se roztrhá hezkých pár kabátců a zláme hezkých pár mečů!
Nu a přitom jsou Gaskoňci chudí jako dřív, co?―
„Ba, Veličenstvo, musím doznat, ţe se v jejich horách dosud
nenašly zlaté doly, ačkoliv by jim pánbůh snad měl ten zázrak dopřát,
ţe tak věrně podporovali snahy vašeho královského otce.―
„Coţ znamená, ţe já sám jsem se stal králem zásluhou Gaskoňců,
jako syn svého otce? Nu dobrá, dejme tomu, neříkám, ţe ne. La
Chesnayei, prohledejte mi kapsy, jestli tam najdete čtyřicet pistolí. A
jestli je najdete, tak mi je přineste. A teď ruku na srdce, mladý muţi,
povězte mi, jakpak se to všechno zběhlo?―
D’Artagnan vypravoval podrobně celou včerejší příhodu: jak,
nemoha spát radostí, ţe uvidí Jeho Veličenstvo, zašel tři hodiny před
audiencí ke svým přátelům; jak šli společně do míčovny; jak se mu
Bernajoux vysmál, ţe se bojí rány míčem do obličeje, a jak málo

90
chybělo, aby ten ţert zaplatil svým ţivotem a pan de La Trémouille
zničením svého paláce, ačkoliv byl v celé věci zcela nevinně.
„Ano, zrovna tak mi tu záleţitost vypravoval vévoda,― zamručel
král. „Chudák kardinál! Sedm lidí ve dvou dnech, a samí jeho
nejmilejší! Ale uţ je toho dost, pánové, dejte si říci, uţ je toho dost!
Pořádně jste se pomstili za tu věc v ulici Férou, vrchovatě! Můţete být
spokojeni!―
„Je-li Vaše Veličenstvo spokojeno,― pravil Tréville, „jsme my téţ.―
„Ano, já jsem,― pravil král; vzal z ruky La Chesnayeovy hrst
zlaťáků a vsunul je d’Artagnanovi do dlaně. „Na důkaz mé
spokojenosti,― dodal.
V té době nebyly ještě v módě takové pojmy o hrdosti jako dnes.
Šlechtic přijímal peníze z ruky královy a necítil se tím nijak poníţen.
D’Artagnan tedy vstrčil svých čtyřicet pistolí bez upejpání do kapsy a
naopak ještě Jeho Veličenstvu horlivě děkoval.
„Tak,― pravil král, dívaje se na hodiny, „a poněvadţ uţ je půl
deváté, musím vás propustit; jak jsem vám řekl, v devět kohosi čekám.
Děkuji vám za vaši oddanost, pánové! Mohu se na ni spoléhat, ţe?―
„Ach Veličenstvo,― vzkřikli jako jeden muţ čtyři přátelé, „na kusy
bychom se dali pro vás rozkrájet!―
„Dobrá, dobrá, jen radši zůstaňte celí, to stojí za víc a budete mi
tak prospěšní. Tréville!― dodal král polohlasně, zatímco ti čtyři
odcházeli, „poněvadţ v mušketýrském pluku není volné místo, a
ostatně jsme také stanovili průpravnou lhůtu pro kaţdého uchazeče,
umístěte toho mladého muţe v setnině gardistů pana des Essarts,
vašeho švagra. Hrome, Tréville, uţ se věru těším, jaký bude pan
kardinál dělat obličej: bude zuřit, ale je mi to lhostejno; jsem v právu.―
A král pokynul Trévillovi rukou na pozdrav. Ten odešel a
pospíchal za mušketýry. Nalezl je, jak si mezi sebou rozdělují těch
čtyřicet pistolí.
Jak Jeho Veličenstvo předvídalo, kardinál opravdu zuřil; zuřil tak,
ţe si celý týden nepřišel s králem zahrát. Ale to králi nevadilo, aby mu
nestavěl na odiv tu nejpřívětivější tvář, a pokaţdé, kdyţ se s ním
setkal, se ho nejlíbeznějším hlasem vyptával:
„Jakpak se, pane kardinále, vede tomu vašemu ubohému
Bernajouxovi a tomu chudáku Jussakovi?―

91
 MUŠKETÝŘI U DOMÁCÍHO KRBU

Kdyţ vyšli z Louvru, radil se d’Artagnan se svými přáteli, jak by

měl naloţit se svým podílem ze čtyřiceti pistolí, jeţ dostali od krále.
Athos soudil, aby si objednal dobrý oběd U borové šišky, Porthos
doporučoval, aby si najal sluhu, a Aramis mínil, ţe by se patřilo, aby
si našel milenku.
Oběd byl vystrojen ještě týţ den a sluha uţ při něm posluhoval.
Jídla byla objednána Athosem, sluhu dodal Porthos. Byl to Pikarďan a
slavný mušketýr ho najal hned ráno na mostě de la Tournelle. Milý
Pikarďan tam stál, plival do vody a pozoroval, jak se dělají kola.
Porthos usoudil, ţe to svědčí o vyrovnané a přemýšlivé povaze, a
bez jakéhokoliv dalšího doporučení ho vzal s sebou. Plancheta ― tak
se Pikarďan jmenoval ― svedlo vznešené šlechtické vzezření
Porthosovo; domníval se, ţe je najímán do jeho sluţeb a byl trochu
zklamán, kdyţ viděl, ţe to místo je uţ zabráno jiným sluhou jménem
Mousqueton. Neţ Porthos mu dal najevo, ţe vede sice velký dům, ale
dva sluhy potřebovat nemůţe, a proto musí Planchet vstoupit do
sluţeb k d’Artagnanovi.
Kdyţ pak po obědě viděl, jak jeho pán při placení vytahuje z kapsy
hrst zlata, uvěřil, ţe udělal štěstí, a děkoval nebi, ţe se dostal do
sluţeb k takovému Krésovi. V tomto mínění vytrval i po hostině, kdyţ
si jejími zbytky vynahradil dlouhý půst. Aţ večer, kdyţ připravoval
svému pánu lůţko, se jeho vidiny rozplynuly. V bytě, který sestával z
předpokoje a loţnice, byla toliko jedna postel. Planchet si musil ustlat
v přední místnosti na pokrývce, jíţ se jeho pán zřekl, vytáhnuv ji z
vlastního loţe.
Také Athos měl sluhu, kterému říkali Grimaud; vychoval si ho
zcela zvláštně. Vznešený šlechtic byl velmi mlčenlivý. Mluvíme o
Athosovi, rozumí se. Po pět nebo šest let, co ţil v nejdůvěrnějším
přátelství s Porthosem a Aramisem, pamatovali jeho druzi sice často,
ţe se usmál, ale doopravdy se smát ho neviděli nikdy. Jeho řeč byla
strohá a výrazná a vyjadřovala vţdycky jen to, co chtěl říci věcného,
nic víc: ţádné okrasy, ozdůbky a parády. Jeho vyprávění sledovalo jen
věcný děj a neznalo vedlejších epizod.
Ačkoliv bylo Athosovi sotva třicet let a měl krásné tělo i ducha,
nebylo nikomu známo, ţe by měl milenku. Nikdy nemluvil o ţenách.

92
Snesl ovšem, aby se před ním o ţenách mluvilo; sám se však takového
hovoru zúčastníval jen trpkými poznámkami a škarohlídskými
postřehy a bylo vidět, ţe je mu tento námět nanejvýš nepříjemný. Jeho
zdrţenlivost, plachost a zamlklost z něho činily takřka starce.
Přizpůsobil si Grimauda těmto svým zvykům a naučil ho poslouchat
na pouhá pokynutí nebo lehký pohyb rtů. Řeči uţíval ve styku s ním
jen za mimořádných okolností.
Grimaud se svého pána bál jako ohně, ačkoliv k němu jevil velkou
příchylnost a velmi si ho váţil. Ale někdy se domníval, ţe dokonale
chápe, co jeho pán chce, chvátal rozkaz vykonat, a udělal zrovna něco
nadobro opačného. Tu Athos pokrčil rameny, nijak se nerozzlobil, ale
pěkně Grimaudovi nařezal. V těch dnech byl pak trochu hovornější.

93
 Porthos, jak jsme jiţ viděli, byl zcela jiné povahy neţ Athos.
Mluvil nejen mnoho, ale hodně nahlas. Přitom třeba po právu uznat,
ţe mu málo záleţelo na tom, poslouchá-li někdo či ne. Mluvil proto,
ţe mu mluvení působilo potěšení a ţe se rád poslouchal. Mluvil o
všem, jenom ne o vědách; odvolával se v tom ohledu na to, ţe má od
dětství nevykořenitelnou nenávist k učencům. Nevypadal tak
ušlechtile jako Athos a nedostihoval jeho vybranosti; zpočátku jejich
známosti byl k tomuto šlechtici často nespravedlivý, neboť dobře
pociťoval jeho převahu. Snaţil se ho proto předčit svým ústrojem. Ale
i ve své prosté mušketýrské kazajce a ničím jiným neţ lehkým
úklonem hlavy nazad a pouhým postojem získal si Athos ihned místo,
které mu patřilo, a chlubivého Porthose odkázal na místo druhé.
Porthos se utěšoval tím, ţe v předpokoji pana de Tréville a všude u
pluku královských gardistů hlučně rozhlašoval své úspěchy, o nichţ
Athos vţdy pomlčel. Od šlechty majetkové přešel k šlechtě rodové, od
ţeny advokátovy k baronce; a teď mu právě nešlo o nic méně neţ o
nějakou cizí princeznu, která prý mu ohromně přeje.
Staré přísloví praví: Jaký pán, takový krám. Přejděme tedy od
sluhy Athosova na Porthosova, z Grimauda na Mousquetona.
Mousqueton byl Normanďan a jeho pán mu změnil mírumilovné
jméno Bonifác na Mousqueton, coţ znělo neskonale zvučněji.
Vstoupil k Porthosovi do sluţby s jedinou podmínkou, ţe bude mít byt
a šaty ― ovšem obojí první jakosti. Vymínil si toliko dvě hodiny
denně, kdy se věnoval řemeslu, jímţ si opatřoval vše ostatní k
ţivobytí. Porthos tu podmínku přijal; výborně se mu hodila.
Mousquetonovi dával přešívat šaty ze svých starých kabátců a plášťů
a díky velmi obratnému krejčímu, který šaty obracel tak, ţe vypadaly
úplně jako nové, vypadal Mousqueton, kdyţ šel za svým pánem,
velice elegantně.
Pokud jde o Aramise, jehoţ povahu jsme také snad jiţ dostatečně
vykreslili (budeme ostatně moci v dalším vyprávění sledovat celý její
vývoj a poznáme ještě blíţe povahy jeho druhů), měl sluhu, který se
jmenoval Bazin. Jeţto jeho pán doufal, ţe se jednou stane knězem,
šatil ho uţ nyní stále jen černě, jak se sluší na sluţebníka duchovní
osoby. Bazin pocházel z Berry a bylo mu asi pětatřicet aţ čtyřicet let;
byl mírný, přitloustlý, a ve volných chvílích, jeţ mu jeho pán
nechával, se zaměstnával četbou náboţenských knih. Bylo-li nutno,
uměl připravit pro ně dva z mála výborný oběd. Jinak byl němý, slepý,
hluchý a naprosto spolehlivě věrný.

94
 Nyní známe ― aspoň povrchně ― pány i jejich sluhy. Přejděme
tedy k jejich obydlím.
Athos bydlil v ulici Férou, pár kroků od Lucemburského paláce.
Jeho byt se skládal ze dvou malých, pěkně zařízených pokojů v
penziónu, jehoţ majitelka, dosud mladá a doopravdy hezká, marně po
Athosovi házela očima. Po stěnách tohoto skromného bytu se skvělo
několik zbytků staré zašlé slávy: například tu byl meč, bohatě
vykládaný zlatem a stříbrem; soudě podle tvaru, pocházel z doby
Františka I. a jen jeho rukojeť, vykládaná drahými kameny, mohla stát
dvě stě pistolí. Avšak ani ve chvílích největší peněţní tísně Athos
nesvolil, aby byl meč zastaven nebo prodán. Uţ dlouho na něj měl
zálusk Porthos; byl by dal deset let svého ţivota, aby jej získal.
Kdyţ měl jednou dostaveníčko s nějakou vévodkyní, chtěl si meč
od Athose vypůjčit. Athos neřekl ani slova, prohledal všechny kapsy,
shledal všechny své šperky, jehlice, zlaté řetězy a nabídl to všechno
Porthosovi. Ale ten meč, pravil, je přikován na svém místě a nebude
sňat, leč kdyby sám jeho pán opustil obydlí. Kromě vzácného meče tu
byl ještě portrét jakéhosi velmoţe z doby Jindřicha III. Byl vybraně
oblečen a na prsou měl řád sv. Ducha. Athos s ním měl jisté společné
rysy a ta rodová podoba nasvědčovala, ţe velmoţ, rytíř královského
řádu, je Athosovým předkem.
Na krbu pak stála skříňka překrásné zlatnické práce se stejným
znakem jako meč a portrét. Lišila se nadmíru nápadně od všeho
ostatního zařízení. Klíč od té skříňky nosil Athos stále při sobě.
Jednoho dne ji však před Porthosem přece jen otevřel a Porthos se
mohl přesvědčit, ţe truhlice neobsahuje nic neţ dopisy a jiné papíry:
bezpochyby milostná psaní a rodinné dokumenty.
Porthos obýval veliký, zvenčí honosný byt v ulici du
Vieux-Colombier. Pokaţdé, kdyţ šel s nějakým přítelem kolem oken (v
jednom z nich stál vţdy Mousqueton v livreji), zvedal Porthos hlavu, a
ukazuje rukou nahoru, říkal: „To je mé sídlo.― Ale nikdy ho nikdo
nezastihl doma, nikdy nikoho nepozval dovnitř a nikdo si nedovedl
představit, jaká bohatství ve skutečnosti skrývá tento nádherný vnějšek.
Aramis bydlil v malém bytě v přízemí, který se skládal ze salónku,
z jídelny a loţnice, vedoucí do svěţí zelené zahrádky, stinné a
neproniknutelné zrakům ze sousedstva.
Jak bydlil d’Artagnan, jiţ víme, a seznámili jsme se i s jeho
sluhou, panem Planchetem.
D’Artagnan byl od přírody velmi zvědavý, jako jsou ostatně

96
všichni lidé, kteří mají nadání k intrikám; a tak se všemoţně namáhal
vyzvědět, kdo vlastně Athos, Porthos a Aramis jsou, neboť to byla jen
válečná jména, pod nimiţ skrývali svá pravá jména šlechtická.
Zejména Athos byl na míli cítit velmoţem. Obrátil se tedy na
Porthose, aby něco vyzvěděl o Athosovi a Aramisovi, a naopak zas na
Aramise, aby mu řekl něco o Porthosovi.
Naneštěstí Porthos sám nevěděl o ţivotě svého mlčenlivého druha
nic víc, neţ co proniklo jeho maskou. Měl prý velké nehody v lásce a
celý ţivot tohoto ušlechtilého člověka prý otrávila ohavná zrada. Jaká
zrada to byla? O tom nikdo nic nevěděl.
Pravé jméno Porthosovo, stejně jako jména jeho dvou přátel, znal
jen pan de Tréville. Ale jinak bylo moţno Porthosův ţivot snadno
prohlédnout. Byl to domýšlivý mluvka a všechno u něho leţelo
rovnou na dlani. Jediné, co mohlo splést zvědavce, bylo, kdyby byl
věřil všemu, co Porthos o sobě namluvil.
Aramis vypadal, jako by neměl ţádné tajemství, ale ve skutečnosti
byl samá záhada; na otázky o jiných odpovídal málo, a byl-li tázán na
něco, co se týkalo přímo jeho, uklouzl vůbec. Jednoho dne se ho
d’Artagnan dlouho vyptával na Porthose a na pověsti, které kolují o
jeho úspěších u jakési kněţny; přitom se chtěl také dovědět, jaké
milostné pletky má Aramis sám.
„A co vy, drahý příteli?― pravil. „Pořád mluvíte jen o baronkách,
hraběnkách a kněţnách, které chodí s jinými!―
„Pardon,― přerušil ho Aramis, „mluvil jsem o tom, protoţe o tom
Porthos sám mluvívá a protoţe celou tu nádheru věší kaţdému na nos.
Ale věřte mi, milý pane d’Artagnane, kdybych to měl z jiného
pramene nebo kdyby mi to byl důvěrně svěřil, neměl by diskrétnějšího
zpovědníka nade mne.―
„O tom nepochybuji,― opáčil d’Artagnan, „však se mi stejně zdá,
ţe jste sám dost důvěrně znám s erby. Toho svědectvím je jistý
vyšívaný kapesník, jemuţ vděčím za seznámení s vámi.―
Tentokrát se Aramis nerozzlobil, ale zatvářil se co nejskromněji a
odvětil strojeně:
„Můj drahý, nezapomeňte, ţe se chci stát knězem a ţe se vyhýbám
všem světským pokušením. Kapesník, který jste zahlédl, nebyl vůbec
svěřen mně, nýbrţ zapomněl jej u mne jeden můj přítel. Musel jsem
jej sebrat, abych je nekompromitoval, jeho a tu dámu, kterou miluje.
Já sám však nemám a ani nechci mít milenku; následuji v tom
moudrého příkladu Athosova, který nemá milenky stejně jako já.―

97
 „Ale nejste přece knězem, kdyţ jste mušketýrem!―
„Mušketýrem toliko dočasně, můj milý, mušketýrem proti své vůli,
ale v srdci kněz, věřte mi. Athos a Porthos mne do toho zatáhli, aby
mě nějak zaměstnali. Zrovna kdyţ jsem měl být uţ vysvěcen, měl
jsem totiţ jistou nepříjemnou záleţitost s… To vás však jistě nezajímá
a okrádám vás o drahocenný čas.―
„Ani dost málo, naopak, hrozně mne to zajímá,― vzkřikl
d’Artagnan, „nemám v tuto chvíli zhola nic na práci.―
„Ale já musím číst svůj breviář,― odvětil Aramis, „a potom mám
sloţit nějaké verše, které si ode mne vyţádala paní d’Aiguillon. Nato
musím ještě zajít do ulice Saint-Honoré a koupit líčidlo pro paní de
Chevreuse. Vidíte tedy, ţe nemáte-li naspěch vy, já aspoň mám plné
ruce práce.―
A Aramis podal d’Artagnanovi vlídně ruku a rozloučil se s ním.
Tak se d’Artagnan nedozvěděl o svých třech nových přátelích nic,
ať se namáhal sebevíc. Rozhodl se proto, ţe bude zatím věřit tomu, co
se o jejich minulosti šeptalo, a doufal, ţe v budoucnu učiní
bezpečnější a rozsáhlejší odhalení. Zatím tedy vyčkával a pokládal
Athose za Achilla, Porthose za Ajaxe a Aramise za Josefa.
Vcelku si naši čtyři mladí lidé ţili vesele. Athos hodně hrál, ale
vţdycky nešťastně. Od svých přátel si nicméně nikdy nevypůjčil ani
haléř, ačkoliv jim byl jeho váček vţdycky k dispozici. Hrál-li na
čestné slovo, dával svého věřitele budit uţ v šest hodin ráno, aby mu
splatil včerejší dluh.
Porthos měl záchvaty hráčské vášně: vyhrál-li, nosil se zpupně
jako páv, prohrál-li, zmizel na několik dní nadobro; pak se zase
vynořil bledý a s protáhlým obličejem, ale s penězi v kapse.
Aramis nehrál vůbec. Byl to vůbec ten nejhorší mušketýr a
společník, jakého si moţno představit. Pořád musil něco pracovat.
Stávalo se uprostřed oběda, kdyţ hovor zrovna nejplynněji tekl a víno
příjemně rozehřívalo mysli, takţe se kaţdý těšil ještě na dvě tři
hodinky posedění, ţe se Aramis najednou začal dívat na hodinky,
zvedl se s nejpřívětivějším úsměvem od stolu a rozloučil se se
společností vymlouvaje se, ţe jde k nějakému učenci, s nímţ má
smluvenou schůzku. Jindy zase musel jít domů psát nějaké
náboţenské pojednání, a prosil přátele, aby ho nerozptylovali.
Athos se tomu usmíval svým půvabně melancholickým úsměvem,
který tak dobře slušel jeho ušlechtilé tváři, a Porthos pil tím víc a klel,
ţe z Aramise nebude nikdy nic neţ venkovský farář.

98
 Planchetovi, d’Artagnanovu sluhovi, šlo dobré bydlo k duhu.
Kaţdý den dostal na dlaň třicet sous a celý první měsíc se vracel domů
veselý jako švitorka a vlídňoučký k svému pánu. Ale kdyţ do
domácnosti v ulici des Fossoyeurs začínal foukat drsnější vítr ― to
jest kdyţ pistole od krále Ludvíka XIII. se začínaly scvrkávat ― počal
si naříkat. Athos tvrdil, ţe je to hnusné, Porthos, ţe je to neslušné, a
Aramis to pokládal za směšné. Athos radil d’Artagnanovi, aby toho
hlupáka propustil, Porthos naléhal, aby ho napřed zpráskal, a Aramis
prohlásil, ţe pán má mít uši, jen kdyţ mu sluha dělá poklony.

99
 „To se vám lehko řekne,― odpověděl d’Artagnan. „Vy, Athosi,
ţijete s Grimaudem jako němý, zakazujete mu mluvit a nemusíte se s
jeho řečmi vůbec špinit. Vy, Porthosi, vedete velký dům a jste pro
svého sluhu Mousquetona nedotknutelným boţstvem. A konečně vy,
Aramisi, jste stále pohříţen do svých teologických studií a váš sluha
Bazin, mírný a zboţný, k vám cítí hlubokou úctu. Ale co já, já nemám
ani postavení, ani peníze, nejsem ani mušketýr, ani gardista. Jak mám
vnuknout svému Planchetovi lásku, hrůzu nebo úctu?―
„Věc je váţná,― odvětili tři přátelé, „je to, jak se říká, ryze domácí
záleţitost. Se sluhy je to jako s ţenami; nutno je vycvičit co nejdřív
tak, jak si člověk sám přeje. Přemýšlejte o tom!―
D’Artagnan přemýšlel a rozhodl se, ţe nejdříve Plancheta pořádně
ztluče, coţ vykonal tak svědomitě, jak byl zvyklý dělat všecko. A
kdyţ ho pořádně zvalchoval, nakázal mu, ţe bez jeho svolení nesmí
odejít ze sluţby. „Neboť budoucnost,― dodal, „mi ještě přinese štěstí:
rozhodně čekám vbrzku lepší časy. Zůstaneš-li u mne, štěstí tě
nemine, a já jsem příliš dobrý pán, abych tě propustil ze sluţby, jak
ode mne ţádáš, a připravil tě tak o krásnou budoucnost.―
Tento způsob jednání vzbudil u mušketýrů značný respekt k
d’Artagnanovu politickému nadání. Také Planchet byl jat obdivem a
přestal mluvit o odchodu.
Všichni čtyři přátelé ţili v důvěrné pospolitosti. D’Artagnan, který
neměl ţádné návyky, poněvadţ přišel z venkova a octl se ve světě pro
něho docela novém, osvojil si rychle zvyky svých druhů.
Vstávalo se v zimě v osm, v létě v šest a nato se šlo k panu de
Tréville pro rozkazy a heslo. D’Artagnan konal sluţbu s dojemnou
přesností, ačkoliv dosud nebyl mušketýrem. Byl vlastně pořád ve
stráţi, neboť dělal vţdy společnost tomu ze svých přátel, který měl
právě sluţbu. V paláci mušketýrů ho všichni znali a se všemi byl
zadobře. Pan de Tréville, který uţ na první pohled vyhmátl, co v něm
je, a měl ho opravdu rád, nepřestal ho králi doporučovat.
Tři mušketýři sami svého mladého druha velmi milovali. Poutalo
je takové přátelství, ţe měli potřebu se vídat třikrát nebo čtyřikrát
denně, buď aby si zašermovali, nebo se poradili, či jen tak pro zábavu.
Chodili za sebou jako stíny a pořád je bylo vidět, jak jeden druhého
hledá od Lucemburského paláce aţ na náměstí Saint-Sulpice či od
ulice du Vieux-Colombier aţ po Lucemburský palác, jako by bez sebe
chvíli nemohli vydrţet.
Sliby pana de Tréville byly zatím na dobré cestě. Jednoho

100
krásného dne král nařídil panu des Essarts, aby přijal d’Artagnana
jako kadeta do svého gardového pluku. S povzdechem oblékl
d’Artagnan nový stejnokroj; byl by dal deset let ţivota, kdyby jej
mohl vyměnit za mušketýrský kabátec. Pan de Tréville mu to ostatně
slíbil po zkušební lhůtě dvou let, jeţ mohla být i zkrácena, kdyby se
d’Artagnanovi naskytla příleţitost prokázat nějakou cennou sluţbu
králi nebo jinak se vyznamenat. Po tomto slibu se d’Artagnan
rozloučil s mušketýry a hned nazítří nastoupil sluţbu.
Nyní zas provázíval Athos, Porthos či Aramis na stráţ
d’Artagnana. Tak vlastně získala setnina pana des Essarts dnem, kdy
přijala d’Artagnana, čtyři muţe.

DVORSKÁ INTRIKA

Tak jako všechno na tomto světě, i čtyřicet pistolí od Ludvíka XTII.

mělo svůj počátek a konec, a kdyţ ten konec nastal, upadli naši čtyři
přátelé do bídy. Nejprve drţel Athos celou společnost nějaký čas na
nohou vlastními penězi. Pak došlo na Porthose; po jednom z oněch
tajemných zmizení, na něţ uţ byli zvyklí, vydrţoval je dokonce všechny
celých čtrnáct dní. Posléze došlo i na Aramise, který se rád obětoval a
sehnal, jak pravil, prodejem svých teologických knih několik pistolí.
Nakonec se jako obvykle obrátili na pana de Tréville, aby jim dal
nějakou zálohu na ţold, ale ta nemohla příliš vytrhnout tři mušketýry,
kteří uţ měli plat vybrán nadlouho dopředu, ani gardistu, který ţádný
plat ještě nedostal.
Konečně viděli, ţe jsou docela na mizině, shledali s posledním
úsilím osm či deset pistolí a vyslali s nimi Porthose hrát. Naneštěstí
měl Porthos špatný den: prohrál vše a víc neţ dvacet pět pistolí zůstal
ještě na čestné slovo dluţen.
A tak se nedostatek změnil v opravdovou nouzi. Bylo vídat naše
chlapíky, jak i se svými sluhy běhají hladoví po nábřeţích a kasárnách
a shledávají u známých kdejaké pozvání k obědu. Neboť podle chytré
rady Aramisovy v době blahobytu sami zvali na všecky strany, aby v
době nouze sklidili sem tam něco na oplátku.

101
 Athos byl pozván čtyřikrát a vţdycky přivedl své přátele i se
sluhy. Porthosovi se naskytla taková příleţitost šestkrát, a také přitom
pohostil své přátele. Aramisovi dokonce osmkrát. Jak jsme si uţ mohli
povšimnout, byl to muţ, který nadělal sice málo hluku, ale hodně
práce.
D’Artagnan sám ještě v hlavním městě nikoho neznal, a tak
získal jen jedno pozvání na čokoládu k jistému knězi ze svého kraje
a jeden oběd u praporečníka stráţe. Přivedl ke knězi celou armádu a
zhltli mu zásoby na dva měsíce. I u praporečníka byli všichni, ale
jak prohlásil Planchet, ať uţ člověk sní kolik chce, z jednoho jídla
nejsou dvě.
D’Artagnan se cítil dost zahanben, ţe získal jen půldruhého oběda
(neboť snídaně u kněze platila jen za půl pořádného jídla) za všechny
ty hostiny, jeţ opatřili Athos, Porthos a Aramis. Trápil se, ţe je
společnosti na obtíţ, zapomínaje ve své mladické dobrotě, ţe všechny
ţivil po celý měsíc. Jeho vynalézavý duch se jal horlivě přemýšlet.
Usoudil, ţe sdruţení čtyř takových statečných a podnikavých mladých
muţů má mít jiné cíle neţ bloumat po procházkách, šermovat a bavit
se více méně duchaplnými šprýmy.
Však to byla také pravda: takoví čtyři chlapíci jako oni, čtyři muţi,
ochotní obětovat jeden pro druhého peníze i ţivot, kteří dovedli vţdy
stát při sobě, vykonávat jednotlivě či společně jakákoliv rozhodnutí,
společně pojatá ― kdyby se takových osmero paţí, napřených
odváţně do čtyř světových stran, soustředilo k jedinému bodu, musilo
by si otevřít cestu k vyhlédnutému cíli, pod zemí nebo nad zemí,
podkopem nebo příkopem, lstí či silou, ať byl tento cíl sebelépe
bráněn a sebevzdálenější. Jediné, co d’Artagnanovi připadalo podivné,
bylo, ţe to jeho druhy ještě nenapadlo.
On sám na to myslil stále a úporně si lámal hlavu, jak najít směr té
jednolité čtyřnásobné síle, o níţ nepochyboval, ţe by dovedla hnout
světem, kdyby našla vhodný opěrný bod, jaký hledal Archimédes pro
svou páku. Vtom někdo zlehka zaklepal na dveře. D’Artagnan vzbudil
Plancheta a rozkázal mu, aby šel otevřít.
Nechť se podle té věty, ţe d’Artagnan vzbudil Plancheta, čtenář
nedomnívá, ţe se scéna odehrává v noci nebo někdy za raného jitra.
Nikoliv! Právě odbily čtyři odpoledne. Dvě hodiny předtím se
Planchet ptal svého pána, jak bude s obědem, a ten mu odpověděl
příslovím: Kdo spí, jako by jedl. A tak Planchet místo oběda spal.
Vstoupil muţ dosti prosté tváře, který vypadal jako měšťák.

102
 Planchet by si byl místo zákusku rád vyslechl nadcházející
rozmluvu, ale měšťák prohlásil, ţe to, co chce sdělit, je důleţité a
důvěrné a ţe si přeje mluvit s pánem mezi čtyřma očima.
D’Artagnan tedy poslal sluhu ven a pokynul návštěvníkovi, aby
usedl.
Okamţik bylo ticho a oba muţi se navzájem prohlíţeli, jako by se
chtěli napřed trochu poznat. Nato se d’Artagnan uklonil na znamení,
ţe poslouchá.
„Slyšel jsem, ţe pan d’Artagnan je velmi odváţný mladý muţ,―
pravil měšťák, „a tato pověst, jíţ se jistě těšíte vším právem, mne
pohnula k tomu, abych vám svěřil jisté tajemství.―
„Tak jen mluvte, pane, mluvte,― zvolal d’Artagnan, který tušil
něco výhodného.
Měšťák se znovu odmlčel a pak pokračoval: „Mám ţenu, pane,
která je švadlenou prádla u královny a je velmi moudrá a hezká. Před
třemi lety mne s ní oţenili, ačkoliv měla jen malé věno. Pan de La
Porte, královnin komorník, je totiţ jejím kmotrem a drţí nad ní
ochrannou ruku…―
„Nu a co dál, pane?― zeptal se d’Artagnan.
„Co dál? Představte si, pane, ţe včera ráno, kdyţ vycházela z
místnosti, kde pracuje, byla má ţena unesena.―
„A kdo ji unesl?―
„Bezpečně nevím nic, pane, ale na kohosi mám podezření.―
„A kdo je ta osoba, kterou podezříváte?―
„Jistý muţ, který ji uţ dlouho pronásledoval.―
„Hrome!―
„Ale věřte mi, pane,― pokračoval měšťák, „jsem přesvědčen, ţe je
v té věci spíš politika neţ láska.―
„Spíš politika neţ láska,― opáčil d’Artagnan zamyšleně, „a
kohopak to vlastně podezříváte?―
„Nevím, mám-li vám říci, jaká stopa mi vychází…―
„Milý pane, musím vás upozornit, ţe já jsem od vás nechtěl vůbec
nic. Vy jste přišel ke mně. Vy jste řekl, ţe mi chcete svěřit tajemství.
Dělejte si, jak chcete. Máte pořád ještě čas couvnout.―
„Ne, ne, pane, vypadáte jako čestný mladík, budu k vám tedy mít
důvěru. Já si zkrátka myslím, ţe má ţena byla unesena v nějaké
milostné záleţitosti, která se netýkala osobně jí, ale jedné mnohem
vznešenější dámy.―
„Ale, ale, ţe by to bylo pro milostné pletky paní de Bois-Tracy?―

104
řekl zkusmo d’Artagnan, který před měšťákem dělal, jako by byl
zasvěcen do všech dvorských afér.
„Ach, tohle jde výš, pane!―
„Tak pro pletky paní d’Aiguillon?―
„Ještě výš.―
„Paní de Chevreuse?―
„Ještě výš, mnohem výš!―
„Snad tedy samé…,― zarazil se d’Artagnan.
„Ano, pane,― pronesl měšťan tak tiše, ţe to bylo sotva slyšet.
„A s kým?―
„S kýmpak jiným neţ s vévodou z…―

105
 „S vévodou z…―
„Ano, pane,― hlesl měšťan ještě tlumeněji.
„Ale jak to všechno víte?―
„Jakţe to vím?―
„Ano, jak to víte? Buď se mi svěříte s celou pravdou, anebo…
však rozumíte.―
„Vím to od své ţeny, pane, od ní samé.―
„A od koho to ví ona?―
„Od pana de La Porte. Řekl jsem vám přece, ţe je moje ţena
kmotřenkou pana de La Porte, královnina důvěrníka? Nu, a pan de La
Porte ji umístil do blízkosti Jejího Veličenstva, aby naše ubohá
královna měla aspoň ţivou duši, k níţ by mohla mít důvěru, kdyţ ji uţ
král opustil, kardinál ji špehuje a všemi se cítí zrazována.―
„Ale, podívejme se, jak se to vybarvuje,― pravil d’Artagnan.
„Tedy má ţena přišla před čtyřmi dny, pane. Vymínila si totiţ ve
sluţbě, ţe mě smí dvakrát v týdnu navštívit. Neboť jak jsem měl jiţ
čest vám říci, moje ţena mne velice miluje; tentokrát přišla a svěřila
mi, ţe královna právě ţije ve velkých obavách.―
„Opravdu?―
„Ano, pan kardinál, jak se zdá, ji špehuje a pronásleduje více neţ
kdy jindy. Nemůţe jí asi zapomenout tu příhodu, jak tančili
sarabandu. Znáte přece tu historku?―
„Abych ji neznal!― zvolal d’Artagnan; nevěděl ovšem pranic, ale
chtěl budit zdání, ţe je dokonale zasvěcen.
„Takţe, krátce a dobře, nyní uţ to není jen nenávist, nýbrţ přímo
msta.―
„Opravdu?―
„A královna se domnívá…―
„Copak se domnívá?―
„Domnívá se, ţe jejím jménem bylo psáno vévodovi z
Buckinghamu.―
„Jménem královny?―
„Ano, aby byl přilákán do Paříţe, a aţ tu bude, aby byl chycen do
nějaké léčky.―
„U všech všudy! Ale co má, prosím vás, vaše ţena s tím vším co
dělat?―
„Víte, její oddanost královně je známá, a buď ji chtějí odloučit od
královny, nebo ji zastrašit, aby z ní vymámili tajemství Jejího
Veličenstva, či konečně svést ji k tomu, aby se stala jejich špehounkou.―

106
 „To je pravděpodobné,― pravil d’Artagnan. „Ale znáte toho muţe,
co ji unesl?―
„Jak jsem vám uţ řekl, domnívám se, ţe ho znám.―
„Kdo to je?―
„Jeho jméno neznám; jediné, co vím, je, ţe to je kardinálův člověk,
jeden z jeho zaprodanců.―
„Ale uţ jste ho aspoň viděl?―
„Ano, ţena mi ho jednou ukázala.―
„Má nějaké znamení, podle něhoţ ho lze poznat?―
„Zajisté. Vypadá jako velmoţ, vznešeně se tváří, má černé vlasy,
tmavou pleť, pronikavé oči, bílé zuby a na skráni jizvu.―
„Na skráni jizvu!― vzkřikl d’Artagnan, „a k tomu bílé zuby,
pronikavé oči, temnou pleť, černé vlasy a vznešené chování? To je
můj člověk z Meungu!―
„Váš člověk, pravíte?―
„Ano, ano, ale to na věci nic nemění. Vlastně chyba lávky, mýlím
se, to věc velmi zjednodušuje; je-li to zároveň váš člověk i můj ―
zabiju aspoň dvě mouchy jednou ranou. Ale kde toho chlapíka
najdu?―
„To nevím.―
„Nemáte potuchy, kde bydlí?―
„Ani zdání; kdyţ jsem jednou doprovázel ţenu do Louvru, zrovna
odtud vycházel, a tak mi ho ukázala.―
„Zatroleně,― mručel si d’Artagnan pod vousy, „to všechno je dost
neurčité. Od kohopak jste se dověděl o únosu své ţeny?―
„Od pana de La Porte.―
„Řekl vám nějaké podrobnosti?―
„Ţádné nevěděl.―
„A z jiné strany jste se ničeho nedopátral?―
„To je pravda, dostal jsem…―
„Copak?―
„Jen jestli se nedopouštím veliké neopatrnosti…?―
„Zase s tím začínáte; ale tentokrát vás upozorňuji, ţe na ústup je uţ
trochu pozdě.―
„A taky ţe nechci couvnout, proklatě,― vykřikl měšťan a zaklel,
aby si dodal odvahy. „Ostatně, jako ţe se jmenuji Bonacieux…―
„Vy se jmenujete Bonacieux?― přerušil ho d’Artagnan.
„Ano, prosím.―
„Zdá se mi, ţe mi to jméno není neznámé.―

107
 „To je docela moţné, pane. Jsem totiţ váš domácí.―
„Ach ano,― hlesl d’Artagnan, napůl se zvedl a pozdravil. „Tak vy
jste můj domácí?―
„Ano, pane. Však tu uţ bydlíte tři měsíce, ale jste patrně příliš
zaměstnán a zapomněl jste mi dosud zaplatit nájemné. Jeţto jsem vás
pro to nikterak neznepokojoval, doufám, ţe mi teď nezapomenete mé
šetrné chování.―
„Zajisté, drahý pane Bonacieuxi,― opáčil d’Artagnan, „věřte, ţe
jsem pln vděčnosti za takové jednání, a jak jsem uţ řekl, mohu-li vám
být v něčem nápomocen …―
„Věřím vám, pane, věřím, a jak jsem vám uţ řekl: jako ţe se
jmenuji Bonacieux, mám ve vás důvěru!―

108
 „Tedy, prosím, dokončete, co jste napověděl.―
Měšťák vytáhl z kapsy jakýsi papír a podal jej d’Artagnanovi.
„Nějaký dopis,― pravil mladý muţ.
„Dostal jsem ho dnes ráno.―
D’Artagnan jej otevřel, a protoţe se uţ začínalo stmívat, přistoupil
k oknu. Měšťan šel za ním.
„Nehledejte svou ţenu,― četl d’Artagnan, „bude vám vrácena, jakmile
jí nebude třeba. Učiníte-li jen jediný pokus ji vyhledat, jste ztracen.―
„To je aspoň jasná řeč,― pokračoval d’Artagnan. „Ale koneckonců
to přece jen není víc neţ hrozba.―
„Ano, a právě ta hrozba mě leká; nejsem člověk meče a mám
strach z Bastily.―
„Hm, o Bastilu já nestojím o nic víc neţ vy,― řekl d’Artagnan.
„Kdyby šlo jen o ránu mečem, tak ještě…―
„Ale pane, já jsem v té záleţitosti spoléhal silně na vás.―
„Opravdu?―
„Vidím, ţe máte pořád kolem sebe mušketýry hrdého vzezření.
Poznal jsem, ţe to jsou mušketýři pana de Tréville, tudíţ nepřátelé
kardinálovi. Pomyslil jsem si tedy, ţe byste vy i vaši přátelé s radostí
uvítali příleţitost, kdybyste mohli provést nějaký kousek Jeho
Eminenci, zvlášť kdybyste přitom pomohli naší ubohé královně.―
„To jistě.―
„A pak jsem si myslil, ţe kdyţ mi dluţíte tříměsíční nájemné a já o
tom nikdy nemluvil…―
„Ano, ano, tento důvod jste mi jiţ uvedl a je výborný.―
„Dále jsem počítal s tím, ţe mi uděláte tu čest a zůstanete u mne a
já se vám o nájemném uţ nikdy nezmíním…―
„Velmi dobře.―
„A dále jsem zamýšlel nabídnout vám, potřebujete-li je zrovna
náhodou ― padesát pistolí.―
„Výborně! Vy jste tedy bohat, můj drahý pane Bonacieuxi!―
„Daří se mi dobře, pane, to je celé. Našetřil jsem si něco peněz v
obchodu se střiţním zboţím, takţe mám asi tři tisíce tolarů důchodu;
pak jsem něco vydělal na poslední cestě slavného plavce Jeana
Mocqueta. Nu a tak, však rozumíte… Ale co vidím…?― vzkřikl měšťan.
„Co je?― optal se d’Artagnan.
„Hrome, koho to vidím?―
„Kdepak?―
„V ulici proti vašim oknům, tamhle v těch dveřích: stojí tam muţ

109
zahalený v plášť.―
„To je on!― vykřikli oba jedním hlasem, neboť oba současně
poznali svého člověka.
„Tentokrát mi neujde,― zvolal d’Artagnan a skočil po meči.
Rychle tasil a vyřítil se z bytu.
Na schodišti potkal Athose a Porthose, kteří ho šli navštívit. Jen
taktak ţe uskočili: d’Artagnan mezi nimi proběhl jako šíp.
„Kam to letíš, člověče?― křikli za ním současně oba mušketýři.
„Muţ z Meungu!― odpověděl d’Artagnan a zmizel.
D’Artagnan svým přátelům jiţ jednou vypravoval o dobrodruţství
s neznámým a o krásné cestovatelce, které onen muţ asi svěřil nějaké
důleţité poslání.
Athos byl toho mínění, ţe d’Artagnan svůj list v té potyčce ztratil.
Byl to přece šlechtic, aspoň jak d’Artagnan neznámého vylíčil, a
šlechtic nemohl být schopen takové nízkosti jako ukrást dopis.
Porthos v celé věci neviděl nic neţ milostné dostaveníčko dámy s
kavalírem či kavalíra s dámou, jeţ d’Artagnan se svou ţlutou kobylou
vyrušil.
Aramis mínil, ţe věci toho druhu jsou tajemné a je lépe o nich
nehloubat.
Postihli tedy z těch několika slov, jeţ d’Artagnanovi nyní
uklouzla, oč jde, a poněvadţ si myslili, ţe ať uţ d’Artagnan svého
muţe dohoní, nebo ztratí z dohledu, v kaţdém případě se vrátí domů,
šli dále do jeho bytu.
Kdyţ vstoupili, byl pokoj prázdný. Domácí se zcela v duchu
vlastního vylíčení své povahy bál následků setkání mladého muţe s
neznámým a uznal za dobré vyklidit pole.

D’ARTAGNAN SE VYBARVUJE

Za půl hodiny se d’Artagnan vrátil, jak Athos a Porthos

předpokládali.
Zase svého muţe nedostihl; zmizel, jako by se pod ním zem slehla.
D’Artagnan proběhl s mečem v ruce všechny okolní ulice, ale nenašel

110
nikoho, kdo by se podobal tomu, koho hledal. Aţ nakonec si
vzpomněl na věc, kterou měl vlastně začít: Šel zaklepat na dveře, o
něţ byl neznámý opřen. Ale marně tloukl aspoň desetkrát klepadlem;
nikdo se neozval a sousedé, kteří se přilákáni hlukem sběhli ke dveřím
nebo vyhlédli z oken, ho ujistili, ţe ten dům je uţ půl roku naprosto
neobydlen a všechny vchody jsou zamčeny.
Zatímco d’Artagnan běhal po ulicích a tloukl na dveře, dostavil se
za svými přáteli i Aramis, takţe d’Artagnan při svém návratu nalezl
shromáţdění v plném počtu.
„Tak co?― ptali se současně všichni tři mušketýři, vidouce vstupovat
d’Artagnana celého zpoceného a s obličejem zkřiveným zlostí.
„Co?― zvolal jinoch a hodil vztekle meč na postel. „Ten člověk
musí být učiněný ďábel; zmizel jako duch, jako stín, jako přízrak.―
„Věříte vy v přízraky?― ptal se Athos Porthose.
„Já? Věřím jen tomu, co vidím, a poněvadţ jsem ještě ţádné
přízraky neviděl, nevěřím v ně.―
„Bible nám přikazuje v ně věřit,― vmísil se Aramis. „Saulovi se
například objevil stín Samuelův. Je to článek víry a mrzelo by mě,
kdybych slyšel, ţe o něm pochybujete, Porthosi.―
„Buď jak buď, ať je to člověk nebo ďábel, tělo nebo stín, přelud či
skutečnost, ten muţ se zrodil pro mou zkázu. Jeho útěk nám pokazil
báječnou věc, pánové, na níţ jsme mohli vydělat sto pistolí a moţná i
víc.―
„Jak to?― řekli jako jedněmi ústy Porthos i Aramis.
Pokud jde o Athose, ten zůstal věren své mlčenlivosti a otázal se
d’Artagnana jen pohledem.
„Planchete,― zavolal d’Artagnan na svého sluhu, jenţ právě strkal
hlavu do pootevřených dveří, aby pochytil aspoň drobty rozhovoru,
„dojdi k mému domácímu, panu Bonacieuxovi, a řekni mu, aby sem
poslal šest lahví beaugencyského vína; to piji nejraději.―
„Hleďme, vy máte u svého domácího otevřený účet?― optal se
Porthos.
„Ano,― odvětil d’Artagnan, „ode dneška. A buďte bez starosti,
bude-li jeho víno špatné, pošleme si ho pro jiné.―
„Má se uţívat, ale ne zneuţívat,― prohodil mravoučně Aramis.
„Vţdycky jsem říkal, ţe je d’Artagnan z nás čtyř nejchytřejší
hlava,― pronesl Athos, a vysloviv toto mínění, na něţ d’Artagnan
odpověděl úklonou, upadl opět do svého obvyklého mlčení.
„Tak uţ konečně povězte, oč jde,― naléhal Porthos.

111
 „Ano, svěřte se nám s tím, drahý příteli,― pravil Aramis, „není-li
ovšem touto důvěrností dotčena čest nějaké dámy; v tom případě
učiníte lépe, necháte-li si tajemství pro sebe.―
„Buďte klidni,― odpověděl d’Artagnan, „v tom, co vám chci říci,
nejde nikomu o čest.―
Poté vyprávěl svým přátelům slovo za slovem, co se právě událo
mezi ním a jeho domácím, a ţe muţ, který unesl ţenu důstojného
měšťana, je totoţný s neznámým, s nímţ měl půtku v hostinci U
svobodného mlynáře.
„To není špatné,― pravil Athos. Ochutnal znalecky víno a naznačil
pokynem hlavy, ţe je chutné. „Z toho dobrého muţe bude moţno
vyţdímat padesát šedesát pistolí. Je třeba si jen rozmyslit, stojí-li
šedesát pistolí za to, vydat v sázku čtyři ţivoty.―
„Ale uvaţte, prosím,― zvolal d’Artagnan, „ţe jde o ţenu, o
unesenou ţenu, které bezpochyby vyhroţují, kterou snad i trýzní, a to
všechno proto, ţe je věrná své paní.―
„Pozor, d’Artagnane, pozor,― pravil Aramis, „soudím, ţe se trochu
příliš rozčilujete osudem paní Bonacieuxové. Ţena byla stvořena pro
naši záhubu a od ní pocházejí všechny naše strasti.―
Při Aramisových slovech svraštil Athos obočí a stiskl rty.
„Neznepokojuji se osudem paní Bonacieuxové, ale osudem
královniným,― zvolal d’Artagnan, „král ji opouští, kardinál ji
pronásleduje a hlavy jejích přátel padají jedna za druhou.―
„A pročpak miluje zrovna Španěly a Angličany, které my nejvíc
nenávidíme?―
„Španělsko je její vlastí,― odvětil d’Artagnan, „a je docela
přirozené, ţe miluje Španěly, kteří jsou dětmi téţe země jako ona. A
co se týče druhé výtky, kterou jí činíte, slyšel jsem, ţe miluje ne
Angličany, ale jednoho Angličana.―
„A na mou věru,― pravil Athos, „nutno uznat, ţe tento Angličan je
opravdu hoden lásky. Neviděl jsem nikdy vznešenější tvář neţ jeho.―
„Nehledě k tomu, ţe se mu ani v oblečení nikdo nevyrovná,―
pravil Porthos. „Byl jsem zrovna v Louvru v den, kdy se mu rozsypaly
perly, a sebral jsem dvě; prodal jsem kus po deseti pistolích. A co vy,
Aramisi, znáte ho také?―
„Tak dobře jako vy, pánové, neboť jsem byl mezi těmi, kdo ho
zatkli v Amienské zahradě. Uvedl mne tam pan de Putange, královnin
podkoní. V té době jsem byl v semináři. Pro krále byla ta příhoda asi
velmi krutá.―

112
 „To všechno by mi nevadilo,― pravil d’Artagnan, „kdybych věděl,
kde je, vzal bych vévodu z Buckinghamu za ruku a dovedl bych ho ke
královně ― a kdyby to bylo jen proto, abych rozzuřil pana kardinála.
Neboť naším opravdovým, jediným a věčným nepřítelem je kardinál,
pánové, a přiznám se, ţe rád dám v sázku svou hlavu, kdyţ jde o to
spískat mu nějakou pořádnou nepříjemnost.―
„A podle toho, co vám řekl ten kupčík, d’Artagnane,― ptal se
Athos, „se královna domnívá, ţe byl Buckingham pozván falešnou
zprávou?―
„Ano, toho prý se obává.―
„Počkejte tedy,― pravil Aramis.
„Nač?― zeptal se Porthos.
„I nic, jen se snaţím rozpomenout na určité okolnosti.―
„Já jsem zkrátka přesvědčen,― pravil d’Artagnan, „ţe únos té ţeny
z královnina okolí je v souvislosti s událostmi, o nichţ mluvíme, a
moţná i s přítomností pana Buckinghama v Paříţi.―
„Gaskoněc je pln nápadů,― pravil Porthos s obdivem.

113
 „Opravdu rád ho poslouchám,― řekl Athos. „Jeho nářečí je
zábavné.―
„Pánové,― ujal se zas slova Aramis, „poslyšte, co vám řeknu.―
„Vyslechněme Aramise,― pravili všichni tři přátelé.
„Včera jsem byl u jednoho učeného doktora bohosloví, k němuţ
chodím čas od času na poradu ve věci svých studií…―
Athos se pousmál.
„Bydlí v odlehlé čtvrti,― pokračoval Aramis, „je to v duchu jeho
vkusu i povolání. A tu kdyţ jsem vycházel z domu…―
Vtom se Aramis zarazil.
„Tak co?― pobízeli ho posluchači. „Kdyţ jste vycházel od něho z
domu…?―
Aramis byl zřejmě v silných rozpacích jako člověk, který zamotán
do lţi narazí na nepředvídanou překáţku. Ale oči jeho tří věrných
druhů byly na něho upřeny s tak napjatým očekáváním, ţe nebylo lze
couvnout.
„Ten doktor má totiţ neteř,― pokračoval tedy Aramis.
„A hleďme, má neteř!― přerušil ho Porthos.
„Je to velmi úctyhodná dáma,― pravil Aramis.
Všichni tři přátelé se dali do smíchu.
„Budete-li se smát nebo nechcete-li věřit,― prohlásil Aramis,
„neřeknu vám uţ nic.―
„Jsme němí jako hrob a věřící jako mohamedáni,― pravil Athos.
„No dobrá, budu pokračovat,― pravil zas Aramis. „Ta neteř chodí
občas navštěvovat svého strýčka. Náhodou tam včera byla současně se
mnou a musel jsem se jí nabídnout, ţe ji doprovodím ke kočáru.―
„Tak ona má kočár, ta doktorova neteř?― přerušil ho Porthos; jeden
z jeho zlozvyků byl, ţe nedovedl drţet jazyk za zuby. „To je nějaká
pěkná známost, přítelíčku.―
„Porthosi,― odvětil Aramis, „uţ víckrát jsem vás upozorňoval, ţe
jste velmi nediskrétní; škodí vám to u ţen.―
„Ale pánové, pánové!― zvolal d’Artagnan, jenţ tušil, ţe se blíţí
jádru věci, „snaţme se uţ nechat ţertů, pokud moţno. Pokračujte,
Aramisi, pokračujte!―
„Tu najednou veliký, tmavovlasý člověk šlechtických způsobů ―
tak něco jako ten váš člověk, d’Artagnane…―
„Moţná ţe on sám…,― hlesl d’Artagnan.
„Je to moţné,― pokračoval Aramis. „Tedy ten člověk přistoupil ke
mně, provázen asi šesti muţi, kteří šli na deset kroků za ním, a co

114
nejzdvořilejším hlasem mi řekl: »Pane vévodo a vy, paní« ― to řekl
dámě, kterou jsem vedl pod paţí…,― dodal Aramis.
„Jako té doktorově neteři?―
„Tak mlčte uţ, Porthosi!― zakřikl ho Athos. „Jste opravdu
nesnesitelný.―
„Račte vstoupit do tohoto kočáru a nepokoušejte se klást nejmenší
odpor nebo způsobit sebemenší povyk!―
„Povaţoval vás za Buckinghama!― zvolal d’Artagnan.
„Myslím aspoň,― odvětil Aramis.
„Ale co ta dáma?― ptal se Porthos.
„Tu povaţoval za královnu!― pravil d’Artagnan.
„Správně,― odvětil Aramis.
„Náš Gaskoněc je učiněný ďábel!― vykřikl Athos. „Nikdy mu nic
neujde.―
„Pravda je,― pravil Porthos, „ţe Aramis je stejné postavy jako
krásný vévoda a má i některé pohyby jako on; nicméně se mi zdá, ţe
mušketýrský oblek…―
„Měl jsem velmi široký plášť.―
„V červenci? K sakru!― přičinil zase Porthos. „To se ten doktor
bojí, aby tě nikdo nepoznal?―
„Chápu ještě, ţe se špehoun dal zmást pěkným oděvem,― řekl
Athos, „ale obličej…―
„Měl jsem široký klobouk,― pravil Aramis.
„Můj ty boţe,― zvolal Porthos, „kolik opatrnosti je třeba ke studiu
teologie!―
„Pánové, pánové,― pravil d’Artagnan, „nemařme čas marnými
ţerty! Rozejděme se a jděme hledat kupcovu ţenu, to je klíč k celé
zápletce!―
„Ţena tak nízkého stavu, a vy si přece myslíte, d’Artagnane?― řekl
Porthos a našpulil opovrţlivě rty.
„Je to kmotřenka pana de La Porte, královnina osobního
komorníka. Neřekl jsem vám to, pánové? A Její Veličenstvo si ostatně
moţná schválně hledalo tentokrát svou oporu tak nízko. Vysoké hlavy
je zdaleka vidět a kardinál má výborný zrak.―
„Dobrá,― pravil Porthos, „ale nejprve sjednejte s kupčíkem cenu, a
dobrou cenu.―
„To je zbytečné,― odvětil d’Artagnan, „neboť jsem přesvědčen, ţe
nezaplatí-li nám on, nemine nás odměna z jiné strany.―
V tom okamţiku zazněl ze schodiště překotný dupot, dveře se

115
hřmotně otevřely a nešťastný kramář se vřítil do pokoje, kde se konala
porada.
„Pánové,― křičel, „zachraňte mne při jménu boţím, zachraňte mne!
Jdou pro mne čtyři muţi a chtějí mne zatknout, zachraňte mne!―
Porthos a Aramis se zvedli.
„Okamţik!― zvolal d’Artagnan a dal jim znamení, aby napůl
tasené meče zastrčili do pochev. „Okamţik! Zde je třeba chytrosti, a
ne odvahy.―
„Aťsi,― zvolal Porthos, „ale přece nedovolíme…―
„Jen nechte jednat d’Artagnana,― pravil Athos, „je, znova to
opakuji, z nás všech nejchytřejší, a co se mne týče, prohlašuji, ţe ho
poslechnu. Dělej, co uznáš za dobré, d’Artagnane.―
V té chvíli se ve dveřích předsíně objevili čtyři stráţní, ale kdyţ
spatřili v místnosti stát čtyři mušketýry s mečem po boku, zaváhali,
mají-li jít dále.
„Jen vstupte, pánové, vstupte,― zvolal d’Artagnan, „zde jste v mém
bytě a my všichni jsme tu věrní poddaní krále i pana kardinála.―
„Tedy vy nám, pánové, nebudete překáţet, abychom vykonali
rozkaz, který jsme obdrţeli?― zeptal se muţ, který, jak se zdálo, měl
velení té hlídky.
„Naopak, pánové, a bude-li třeba, ještě vám pomůţeme!―
„Co to říká?― zabručel Porthos.
„Tys hlupák, Porthosi, mlč!― zakřikl ho Athos.
„Vţdyť jste mi slíbili…,― šeptl ubohý kupčík.
„Nemůţeme vás zachránit, leč zůstaneme-li sami na svobodě,―
řekl mu rychle d’Artagnan. „Dáme-li najevo, ţe vás chceme chránit,
zatknou i nás.―
„Ale přece jen se mi zdá…―
„Jen pojďte, pánové, pojďte,― pravil nahlas d’Artagnan. „Nemám
ţádného důvodu, proč bych toho pána hájil. Viděl jsem ho dnes
poprvé, a ať vám sám poví, za jakých okolností: přišel mě upomínat o
placení nájemného. Není-liţ pravda, pane Bonacieuxi? Řekněte sám!―
„Je to čistá pravda,― vykřikl kramář, „ale pán vám neříká…―
„Ani slova o mně, o mých přátelích a zvlášť o královně, nebo
všechny zničíte a sebe nezachráníte! ― Pojďte, pánové, a odveďte si
toho muţe!―
D’Artagnan postrčil kupce celého vyděšeného stráţi rovnou do
rukou a volal za ním:

116
 „Vy jste mi čistý ptáček, milý pane! Mně jde říkat o peníze, mně,
mušketýrovi! Jen s ním do chládku! Pravím vám ještě jednou, pánové,
jen ho odveďte do vězení a dejte ho pěkně na hodně dlouho pod
zámek, aspoň budu mít čas na placení.―
Biřici se rozplývali v děkování a odvedli si svou kořist.
V okamţiku, kdy se chystali sestupovat se schodů, poklepal
d’Artagnan veliteli na rameno.
„Aspoň si přece připijeme na zdraví, ne?― řekl a naplnil dvě
sklenice beaugencyským vínem, blahovolným Bonacieuxovým darem.
„Velká čest pro mne,― pravil velitel biřiců, „vděčně přijímám.―
„Tedy na vaše zdraví, pane… ― jaké je vaše jméno?―
„Boisrenard.―
„Pane Boisrenarde!―
„Na vaše zdraví, šlechtici! A vaše jméno, smím-li se ptát?―
„D’Artagnan.―
„Tak na vaše zdraví, pane!―
„A hlavně a nade všechno na zdraví královo a kardinálovo,― zvolal
d’Artagnan, jakoby unesen nadšením.
Velitel biřiců by byl asi pochyboval o d’Artagnanově upřímnosti,
kdyby bylo víno bývalo špatné; ale bylo dobré a to ho přesvědčovalo.
„Co jste to udělal za zlořečenou ohavnost?― ozval se Porthos, kdyţ
náčelník hlídky dohonil své lidi a naši čtyři přátelé osaměli.
„Fuj! Čtyři mušketýři nechají zatknout ve svém středu uboţáka,
který křičí o pomoc! A šlechtic si připíjí s drábem!―
„Porthosi,― přidal se Aramis, „Athos uţ ti řekl, ţe jsi hlupák, a já
se připojuji k jeho mínění. Tys velký muţ, d’Artagnane, a aţ budeš na
místě pana de Tréville, poprosím tě, abys mi zaopatřil opatství.―
„No tohle! Já uţ se v tom nevyznám. Tak vy schvalujete, co
d’Artagnan právě učinil?― divil se Porthos.
„Rozhodně,― pravil Athos; „nejenţe schvaluji, co učinil, dokonce
mu k tomu blahopřeji.―
„A nyní, pánové,― pravil d’Artagnan, nenamáhaje se, aby
Porthosovi vyloţil své jednání, „naším heslem je: jeden za všechny a
všichni za jednoho ― souhlasíte?―
„Ale…,― namítl Porthos.
„Zdvihni ruku a přísahej!― zvolali zároveň Athos a Aramis.
Porthos sice ještě broukal, ale přemoţen příkladem zdvihl ruku.
Všichni čtyři přátelé nato opakovali jedním hlasem heslo, jeţ právě
udal d’Artagnan.

118
 „Jeden za všechny, všichni za jednoho!―
„Tak, a teď půjde kaţdý domů,― pravil d’Artagnan, jako by byl
celý ţivot nedělal nic jiného, neţ poroučel, „a dejte dobrý pozor!
Neboť od tohoto okamţiku jsme vyhlásili boj kardinálovi!―

PAST ZE SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ

Vynález pasti nepochází z naší doby. Jakmile si tvořící se

společnosti vynalezly policii, policie zase vynalezla pasti. Poněvadţ
naši čtenáři moţná dosud neznají hantýrku Jeruzalémské ulice a
poněvadţ také od té doby, co spisovatel této knihy začal psát (je to tak
patnáct let), ponejprv uţívá řečeného slova v tomto významu,
vysvětleme nejprve, co ta past vlastně je.
Kdyţ se v nějakém domě zatkne osoba podezřelá z jakéhokoliv
zločinu, podrţí se zatčení v tajnosti. V první místnosti se postaví do
zálohy čtyři nebo pět lidí, otevřou se dveře všem, kdo na ně zaklepou,
zavřou se za nimi a ti lidé se zatknou. Za dva tři dny jsou tímto
způsobem zajištěni takřka všichni lidé, kteří byli s onou domácností v
nějakém spojení.
To je tedy ta past. Takovou past udělali z bytu mistra Bonacieuxe, a
kdokoliv tu zaklepal, byl chycen a vyslýchán lidmi pana kardinála.
Nutno však říci, ţe návštěvníci prvního patra, kde bydlil d’Artagnan,
byli těchto nepříjemností ušetřeni, poněvadţ tam vedla zvláštní chodba.
Ostatně nahoru nechodil nikdo neţ tři mušketýři. Dali se do
pátrání, kaţdý na svůj vrub, ale nic nenašli, nic neobjevili. Athos se
dokonce odhodlal jít se vyptat pana de Tréville, coţ vzhledem k
pověstné mlčenlivosti ctihodného mušketýra kapitána velmi udivilo.
Ani pan de Tréville nevěděl nic, aţ na to, ţe při posledním setkání s
kardinálem, králem a královnou vypadal prý kardinál velmi
starostlivě, král byl nějak neklidný a královna měla červené oči, jako
by byla předtím dlouho bděla či plakala. To mu však nebylo nijak
zvlášť nápadné, neboť královna se od své svatby nabděla a naplakala
velmi mnoho.
Pro všechny případy doporučil pan de Tréville Athosovi, aby

119
zachoval královi a zvláště královně oddanost, a poţádal ho, aby totéţ
vloţil na srdce i svým kamarádům.
D’Artagnan se z bytu ani nehnul. Proměnil svůj pokoj v
pozorovatelnu. Okny viděl přicházet ty, kteří se dali chytit. Kdyţ
potom odstranil z podlahy několik dlaţdic a vydlabal prkna, takţe jej
od spodní světnice dělil jen tenký strop, odposlouchával vše, co se
dělo mezi vyšetřujícími a obviněnými.
Výslechy předcházela vţdycky velmi pečlivá prohlídka zatčené
osoby; otázky byly pak vţdy skoro tytéţ:
„Dala vám paní Bonacieuxová něco pro svého muţe nebo pro
nějakou jinou osobu?―
„Dal vám pan Bonacieux něco pro svou ţenu či jinou osobu?―
„Svěřil vám ten či onen nějaký ústní vzkaz?―
Kdyby něco věděli, jistě by se takto nevyptávali, usuzoval sám pro
sebe d’Artagnan. Co asi chtějí vědět? Pravděpodobně, není-li vévoda
z Buckinghamu v Paříţi a měl-li či má-li schůzku s královnou.
U toho předpokladu se d’Artagnan zastavil; podle všeho, co
vyslechl, byl jeho úsudek značně pravděpodobný.
Mezitím byla past neustále v činnosti, stejně jako d’Artagnanova
ostraţitost.
Druhého dne po zatčení ubohého Bonacieuxe, právě kdyţ Athos
opustil d’Artagnana a šel k panu de Tréville, tlouklo devět hodin a
Planchet začínal stlát postel, bylo slyšet opět zaklepání na domovní
dveře. V mţiku se otevřely a zase zavřely: někdo se chytil do pasti.
D’Artagnan rychle přiskočil k místu, odkud vyndal dlaţdice, lehl
si na zem a naslouchal.
Brzy nato se rozlehl křik, poté sténání, jeţ chtěl někdo utlumit. O
pouhém výslechu tu zřejmě nemohlo být řeči.
„K ďasu,― řekl si d’Artagnan, „zdá se, ţe to je ţena. Prohledávají
ji, ona se brání, a ti padouši uţívají násilí!―
Přes svou obezřelost se musil d’Artagnan ţivou mocí drţet, aby se
nevloţil do toho, co se dole odehrávalo.
„Ale vţdyť vám říkám, ţe jsem tu doma, pánové; říkám vám, ţe
jsem paní Bonacieuxová; říkám vám, ţe jsem v královniných
sluţbách,― volala nešťastná ţena.
„Paní Bonacieuxová!― zašeptal d’Artagnan. „Ţe bych měl štěstí a
našel tu, kterou všichni hledají?―
„Na vás právě čekáme,― řekli vyšetřovatelé.
Hlas byl stále dušenější. Dřevěné paţení se otřáslo hlomozem

120
zápasu. Oběť se bránila, jak se můţe jediná ţena bránit čtyřem muţům.
„Smilování, pánové, smilo…,― blábolil hlas, který přecházel v
neartikulované zvuky.
„Strkají ji roubík do úst, chystají se ji odvléci,― vzkřikl d’Artagnan
a vyskočil, jako by ho vymrštil. „Kde je můj meč? Aha, mám jej po
boku. Planchete!―
„Pán si přeje?―
„Běţ pro Athose, Porthose a Aramise. Jeden z nich bude jistě
doma, moţná ţe uţ se vrátili všichni tři. Ať si vezmou zbraně a hned
přijdou, ale kvapem. Vzpomínám si, ţe je Athos u pana de Tréville.―
„A kam vy to jdete, pane?―
„Já slezu oknem,― křikl rychle d’Artagnan, „abych tam byl dřív.
Ty zandej dlaţdice, zameť podlahu, pak odejdi dveřmi a běţ, kam ti
říkám.―
„Ach pane, drahý pane, vy si jdete pro smrt,― křičel Planchet.
„Mlč, trulante,― okřikl ho d’Artagnan. A zavěsiv se rukou za
okraje okna, spustil se z prvního patra, jeţ naštěstí nebylo příliš
vysoké. Neudělal si ani oděrky.
Hned nato pospíchal ke dveřím a zaklepal, bruče si:
„Dám se sám chytit do té pasti, ale běda kočkám, které se dotknou
myši!―
Sotva dozněl zvuk klepadla, shon v domě ustal, přiblíţily se kroky,
dveře se otevřely a d’Artagnan se vřítil s nahým mečem do bytu páně
Bonacieuxová. Dveře, pravděpodobně působením pruţného pera, za
ním samy zapadly.
Hned nato zaslechli obyvatelé nešťastného Bonacieuxova domu a
nejbliţší sousedé velký křik, dupot, řinčení meče a duté nárazy
nábytku.
Ti pak, kteří se překvapeni hlukem vrhli k oknu, spatřili, jak se
dveře rozletěly a z nich doslova vyletěli jako vyplašené vrány čtyři
černě odění muţi. Sem tam po zemi a na rozích stolu poztráceli peří ze
svých křídel, to jest cáry šatů a útrţky plášťů.
Nutno říci, ţe d’Artagnan se stal vítězem bez valné námahy, neboť
pouze jeden z biřiců byl ozbrojen a i ten se bránil jen naoko. Je pravda,
ţe tři ostatní se snaţili mladého muţe utlouci ţidlemi, stolicemi a hrnci,
ale několik škrábů Gaskoňcova kordu je vyděsilo. Deset minut stačilo k
jejich poráţce a d’Artagnan zůstal pánem bojiště.
Sousedé, kteří pozotvírali svá okna s chladnokrevností běţnou u
obyvatel Paříţe v oněch dobách stálých potyček a rvaček, je zase

121
ihned zavírali, jakmile shlédli úprk čtyř černých muţů. Zkušenost jim
říkala, ţe věc je prozatím skončena.
Ostatně uţ se stmívalo a tehdy jako dnes se v Lucemburské čtvrti
chodilo časně spát.
Kdyţ d’Artagnan zůstal s paní Bonacieuxovou sám, ohlédl se po
ní. Ubohá ţena seděla zvrácena v křesle a byla napůl bez sebe.
D’Artagnan si ji rychlým pohledem prohlédl.
Byla to půvabná asi šestadvacetiletá ţena, modrooká bruneta s
lehce ohrnutým nosíkem, skvělými zuby a bělostnou zarůţovělou
pletí. To byly všechno známky, které mohly vést k záměně s velkou
dámou. Ale uţ ruce byly sice bílé, avšak bez křehké jemnosti. Také
nohy nesvědčily o ţeně urozeného rodu. Naštěstí d’Artagnan nebyl
ještě tak daleko, aby mu vadily takové maličkosti.
D’Artagnanův pohled sklouzl tedy aţ k nohám paní Bonacieuxové
a tu spatřil na zemi jemný batistový kapesník. Podle svého zvyku jej
ihned sebral a v růţku našel tentýţ znak jako na onom kapesníčku,
který by ho byl v souboji s Aramisem málem stál krk.
Od těch dob d’Artagnan kapesníčkům s erby nedůvěřoval; proto
nyní neřekl ani slovo a vloţil zvednutý kapesník paní Bonacieuxové
do kapsy.
Paní Bonacieuxová právě přicházela k sobě. Otevřela oči, podívala
se postrašeně kolem sebe, všimla si, ţe je byt prázdný a ţe je sama se
svým osvoboditelem. S úsměvem mu podala ruku. Paní Bonacieuxová
měla nejpůvabnější úsměv na světě.
„Zachránil jste mi ţivot, pane,― pravila nato. „Dovolte, abych vám
poděkovala.―
„Neudělal jsem nic, neţ co by na mém místě učinil kaţdý
šlechtic,― odvětil d’Artagnan, „nejste mi povinna ţádnými díky.―
„I jsem, pane, jsem a doufám, ţe vám budu moci jednou dokázat,
ţe jste neprokázal sluţbu nevděčnici. Ale co, prosím vás, chtěli ti lidé?
Měla jsem je nejprve za zloděje. A proč tu není pan Bonacieux?―
„Milá paní, ti lidé byli nebezpečnější, neţ mohou být zloději: jsou
to agenti pana kardinála. A co se týče vašeho manţela, ten zde není,
poněvadţ včera ho přišli zatknout a odvedli ho do Bastily.―
„Můj manţel v Bastile!― vykřikla paní Bonacieuxová. „Můj ty
boţe! Copak provedl? Chudáček! Vţdyť je nevinnost sama!―
A cosi jako úsměv kmitlo stále ještě vyděšenou tváří mladé ţeny.
„Co provedl, paní?― pravil d’Artagnan. „Myslím, ţe jeho jediným
zločinem je, ţe má zároveň štěstí i neštěstí být vaším manţelem.―

122
 „Ale vţdyť víte, pane…―
„Vím, ţe jste byla unesena.―
„A kým? To také víte? Řekněte mi, prosím, víte-li to!―
„Asi pětačtyřicetiletým muţem černých vlasů, tmavé pleti, s jizvou
na levém spánku.―
„Ano, ano; ale jak se jmenuje?―
„Jak se jmenuje? To je právě to, co ještě nevím.―
„A můj manţel věděl, ţe jsem byla unesena?―
„Byl o tom zpraven listem, který mu poslal sám únosce.―
„A tuší příčinu celé té události?― zeptala se paní Bonacieuxová s
jistými rozpaky.
„Myslím, ţe věc přičítá politickým intrikám.―
„Vidíte, já o tom nejprve pochybovala, ale nyní smýšlím jako on.
Tedy drahý pan Bonacieux mne neměl ani chvilku v podezření…―
„Kdepak! Ani v nejmenším! Byl velmi hrdý na vaši moudrost a
hlavně na vaši lásku.―
Růţové rtíky mladé krásky přelétl malý, takřka nepostiţitelný
úsměv.
„Ale jak jste utekla?― pokračoval d’Artagnan.
„Vyuţila jsem chvíle, kdy mne nechali samotnou, a poněvadţ jsem
od dnešního rána věděla, jak to s mým únosem vlastně je, spustila
jsem se po prostěradle z okna. Myslila jsem, ţe můj manţel je doma, a
proto jsem přiběhla sem.―
„Abyste se utekla pod jeho ochranu?―
„Ach, to ne! Věděla jsem, ţe chudáček není schopen mne ochránit;
ale mohl nám být nápomocen v jiné věci a chtěla jsem ho o tom
uvědomit.―
„O čempak?―
„To není jen moje tajemství a nemohu vám to tedy říci.―
„Ostatně ― odpusťte, paní, ţe vás jako voják napomínám k
opatrnosti,― pravil d’Artagnan, „ale domnívám se, ţe tohle místo není
vhodné k tomu, aby se tu svěřovaly důvěrnosti. Lidé, jeţ jsem zahnal,
se vrátí s posilou nazpět. Najdou-li nás zde, jsme ztraceni. Dal jsem
ovšem uvědomit své tři přátele, ale kdo ví, najdou-li je doma!―
„Máte pravdu,― vzkřikla polekaně paní Bonacieuxová, „prchněme,
zachraňme se!―
Při těch slovech se zavěsila do d’Artagnana a vlekla ho spěšně
pryč. „Ale kam máme utéci,― pravil d’Artagnan, „kde se zachráníme?―
„Vzdalme se nejprve z tohoto domu a pak uvidíme.―

124
 Oba mladí lidé vyšli z domu, nezdrţujíce se ani natolik, aby za
sebou zavřeli dveře, seběhli rychle ulicí des Fossoyeurs, dali se ulicí
des Fossés-Monsieur-le-Prince a zastavili se aţ na náměstí
Saint-Sulpice.
„Co teď?― ptal se d’Artagnan. „Kam chcete, abych vás dovedl?―
„Přiznávám se, ţe jsem v rozpacích, co vám odpovědět,― pravila
paní Bonacieuxová. „Měla jsem v úmyslu uvědomit prostřednictvím
svého manţela pana de La Porte, aby mi přesně řekl, co se za poslední
tři dny v Louvru dělo a mohu-li se tam bez nebezpečí objevit.―
„Vţdyť já mohu jít uvědomit pana de La Porte!― pravil
d’Artagnan.
„O tom není pochyby, ale je v tom jeden háček: pana Bonacieuxe
totiţ v Louvru znají a nechají ho projít, kdeţto vy jste tam neznám,
před vámi zavřou dveře.―
„Však máte jistě u některé branky vrátného, který vám je oddán a
který na nějaké heslo…―
Paní Bonacieuxová se mladému muţi podívala upřeně do očí.
„A kdybych vám dala takové heslo,― pravila, „zapomenete je
ihned, jakmile ho pouţijete?―
„Na mou šlechtickou čest,― řekl d’Artagnan tak opravdově, ţe
nemohlo být pochyby.
„Dobrá, věřím vám. Vypadáte velmi spolehlivě; ostatně tato
oddanost vám moţná přinese štěstí.―
„Udělám bez slibů a na své svědomí všechno, čím budu moci
poslouţit králi a zavděčit se královně,― pravil d’Artagnan, „spolehněte
se tedy na mne jako na přítele.―
„Ale co já? Kam mne zatím schováte?―
„Coţ nemáte nikoho, ke komu by si pan de La Porte mohl pro vás
přijít?―
„Ne, nemohu se natolik svěřit nikomu.―
„Počkejte,― pravil d’Artagnan, „jsme zrovna u Athosova bytu.
Ano, tak to uděláme.―
„Kdo je to Athos?―
„Jeden z mých přátel.―
„Ale je-li doma a uvidí mne?―
„Není doma, a aţ vás tam dovedu, odnesu s sebou klíč.―
„A co kdyţ se vrátí?―
„Nevrátí se, ostatně se mu řekne, ţe jsem přivedl do jeho bytu
ţenu a ţe tam zůstane.―

126
 „Ale to poškodí mou pověst!―
„Co vám na tom záleţí? Nikdo vás tu nezná; stejně jsme v takové
situaci, ţe není moţno ohlíţet se na nějakou společenskou konvenci!―
„Tak pojďme k vašemu příteli. Kdeţe bydlí?―
„V ulici Férou, pár kroků odtud.―
„Pojďme.―
A oba se dali znovu do běhu. Jak d’Artagnan předvídal, Athos
nebyl doma; vyzvedl si tedy klíč, který mu jako nájemníkovu příteli
vydali, vystoupil s paní Bonacieuxovou po schodech nahoru a uvedl ji
do malého bytu, jehoţ popis jsem jiţ podal.
„Jste tu jako doma,― pravil. „Zavřete dveře zevnitř a neotvírejte
nikomu, dokud neuslyšíte třikrát takhle zaklepat,― a d’Artagnan třikrát
zaťukal, dvakrát za sebou silně a potřetí po malé pauze slaběji.
„Dobře,― pravila paní Bonacieuxová, „a teď je na mně, abych vám
dala své instrukce.―
„Poslouchám.―
„Jděte do Louvru, k bráně z ulice Échelle, a ptejte se po
Germainovi.―
„Dobře. A potom?―
„Zeptá se vás, co chcete, a vy mu odpovíte těmito dvěma slovy:
Tours a Brusel. Ihned vám bude k sluţbám.―
„A co mu rozkáţu?―
„Aby vyhledal pana de La Porte, královnina komorníka.―
„A aţ ho najde a pan de La Porte přijde?―
„Pošlete mi ho sem.―
„To je všechno pěkné; ale kde a jak vás opět uvidím?―
„Záleţí vám velmi na tom, abyste mne zase uviděl?―
„Zajisté.―
„Dobrá! Přenechte to mně a buďte klidný.―
„Spoléhám na vaše slova.―
„Spolehněte se.―
D’Artagnan pozdravil paní Bonacieuxovou a vrhl na ni ten
nejzamilovanější pohled, jakým dovedl obejmout její půvabnou
osobičku. Kdyţ sestupoval po schodech, zaslechl, jak se dveře za ním
zamykají na dva západy. Neţ by deset napočítal, byl v Louvru. Kdyţ
vcházel do brány v ulici Échelle, bilo deset hodin.
Všechny příhody, které jsem právě vypsal, se zběhly v půlhodince.
Všechno šlo tak, jak řekla paní Bonacieuxová. Jakmile Germain
uslyšel heslo, uklonil se.

127
 Deset minut poté byl pan de La Porte ve vrátnici; několika slovy
mu d’Artagnan vyloţil, oč jde, a oznámil mu, kde je paní
Bonacieuxová. La Porte se dvakrát ujistil o přesnosti adresy a kvapně
odešel. Avšak po několika krocích se vrátil nazpět.
„Mladý muţi,― řekl d’Artagnanovi, „dám vám radu.―
„Jakou?―

128
 „Mohl byste mít snadno nepříjemnosti pro to, co se právě
přihodilo.―
„Myslíte?―
„Ano.―
„Máte nějakého přítele, jemuţ se zpoţďují hodinky?―
„Proč to?―
„Jděte rovnou k němu, aby vám mohl dosvědčit, ţe jste byl v půl
desáté u něho. V soudní řeči se tomu říká alibi.―
D’Artagnan shledal tu radu rozumnou: vzal nohy na ramena a chvátal
k panu de Tréville. Avšak místo aby vešel do salónu jako všichni ostatní,
poţádal, aby mohl vstoupit rovnou do pracovny. Poněvadţ zde byl
častým návštěvníkem, nikdo mu v tom nebránil. Pan de Tréville byl
zpraven o tom, ţe jeho mladý krajan má důleţité sdělení a ţádá o
zvláštní audienci. Pět minut poté se tázal pan de Tréville d’Artagnana,
čím mu můţe poslouţit a co ho sem přivádí v tak pozdní hodinu.
„Promiňte, pane!― pravil d’Artagnan, který vyuţil okamţiku, kdy
zůstal sám v místnosti, a posunul hodinové ručičky o tři čtvrti hodiny
nazpět. „Myslil jsem, ţe za pět minut půl desáté není ještě tak pozdě,
abych vás nemohl navštívit.―
„Ţe je teprve za pět minut půl desáté?― zvolal pan de Tréville a
podíval se na hodiny. „To přece není moţné!―
„Jen se podívejte, pane,― pravil d’Artagnan.
„Opravdu!― doznal pan de Tréville. „Byl bych myslil, ţe uţ je víc
hodin. Tak ven s tím, copak chcete?―
Tu d’Artagnan vypravoval panu de Tréville dlouhou historii o
královně. Vyloţil mu, čeho se pro Její Veličenstvo obává; vyprávěl mu
všechno, co slyšel o kardinálových úmyslech ohledně vévody z
Buckinghamu, a všechno s takovým klidem a důrazem, ţe pana de
Tréville vyvedl z míry tím spíše, ţe on sám, jak jsme jiţ řekli, pozoroval
cosi nového a podivného mezi králem, královnou a kardinálem.
Kdyţ bilo na hodinách deset, opustil d’Artagnan pana de Tréville,
který mu poděkoval za jeho zprávy a doporučil mu, aby měl stále na
srdci sluţbu králi a královně. Poté se vrátil do salónu.
D’Artagnan si dole na schodech vzpomněl, ţe nechal nahoře svou
hůl. Chvatně se vrátil do pracovny, jediným hmatem posunul ručičku
na správný čas, aby si nazítří nikdo nevšiml, ţe s hodinami bylo
hnuto, a jsa si nyní jist, ţe má svědka, který můţe dokázat jeho alibi,
seběhl se schodů a vyšel na ulici.

129
 ZÁPLETKA SE ZAMOTÁVÁ

Po návštěvě u pana de Tréville pustil se d’Artagnan co nejdelší

cestou domů.
Na co asi myslil, kdyţ si tak zacházel a co chvíli obracel hlavu k
hvězdám, brzy vzdychaje, brzy se usmívaje?
Myslil na paní Bonacieuxovou. Pro mušketýrského učně byla mladá
ţena pravým ideálem. Hezká a záhadná paní byla zasvěcena skoro do
všech tajemství dvora, coţ vtiskalo tolik podmanivé váţnosti jejím
půvabným rysům, a nadto se zdálo, ţe není zcela nepřístupná; a to tvoří
neodolatelný půvab pro nováčky v lásce. Mimoto ji d’Artagnan
vysvobodil z rukou těch zloduchů, kteří ji chtěli pošpinit prohlídkou a
činit jí příkoří, a tato významná sluţba mezi nimi probudila jeden z těch
citů vděčnosti, který se snadno měnívá v cit něţnější.
Sny letí rychle na křídlech obrazotvornosti a d’Artagnan se uţuţ viděl,
jak ho zastavuje posel mladé ţeny a odevzdává mu lístek s udáním
schůzky a nějaký zlatý řetízek nebo diamant. Řekli jsme uţ, ţe mladí
kavalíři bez ostychu přijímali dary od svého krále i od svých milenek.
D’Artagnan neměl nic. Váhavost venkovana, ten lehký nátěr,
pomíjivý květ, pel broskve setřely z něho málo morální rady, jeţ tři
mušketýři udělovali svému příteli. Podle podivného mravu doby
pohlíţel brzy i d’Artagnan na svůj ţivot v Paříţi jako na válečnou
výpravu, stejně jako někde ve Flandřích: tam to byl Španěl, zde ţeny.
Zde i tam nepřítel, s nímţ se bojovalo a jemuţ se ukládaly poplatky.
Ale dluţno říci, ţe pro tuto chvíli byl d’Artagnan jat citem
ušlechtilejším a nezištnějším.
Kupčík mu, pravda, řekl, ţe je bohat, a mladý muţ mohl tušit, ţe v
domácnosti takového hlupáka, jako byl pan Bonacieux, je to ţena, kdo
má klíče od pokladny. Ale to vše neovlivnilo v ničem cit vyvolaný
setkáním s paní Bonacieuxovou, a hmotný zájem se téměř nedotkl
klíčící lásky, v niţ se prvotní zájem rozrůstal. Pravím „téměř―, neboť
pomyšlení, ţe mladá, krásná, rozkošná a chytrá ţena je také bohatá,
neubírá nic rodící se lásce, ba naopak ji podporuje.
V blahobytu se znamenitě daří velkopanským choutkám a tuţbám,
a jdou i kráse k duhu. Jemná bílá punčoška, hedvábné šaty, krajkový
šáteček, elegantní střevíček na noţce, svěţí stuha ve vlasech nedělají
sice ošklivou ţenu hezkou, ale hezké přidají na kráse ― nemluvě o

130
rukou, jeţ bohatstvím také velmi získávají; mají-li ruce, zvláště
ţeniny, zůstat krásné, nesmějí mnoho dělat.
D’Artagnan měl v sobě skryto nadání být něţným milencem, zatím
však byl oddaným přítelem. Při svých milostných plánech s paní
Bonacieuxovou nezapomínal ani na přátele. Bylo by hezké procházet
se s pěknou paní Bonacieuxovou na pláni Saint-Denis nebo na trţišti
Saint-Germain v průvodu Athosově, Porthosově a Aramisově. S
hrdostí a rád by jim ukázal, jaké ţeny si dobyl. A kdyţ by se tak pěkně
vyprocházeli, dostali by hlad. Ten d’Artagnan uţ delší dobu skutečně
pociťoval. A to by se pak dala dohromady pěkná důvěrná večeře, kde
člověk z jedné strany tiskne ruku přítelovu a z druhé se něţně dotýká
ruky milenčiny. Konečně, aţ by čas zavolal, stal by se d’Artagnan v
nejhorší nouzi zachráncem svých přátel…
Ale co pan Bonacieux, jehoţ d’Artagnan vlastníma rukama
postrčil do rukou biřiců a nahlas ho zapřel, ačkoliv mu potichu slíbil,
ţe ho zachrání? Musíme se čtenářům přiznat, ţe na něho d’Artagnan
vůbec nemyslil, a vzpomněl-li si přece, tedy si říkal, ţe ať je kde chce,
je dobře, ţe je pryč. Láska je nejsobečtější ze všech vášní.
Naši čtenáři však mohou být klidni: zapomíná-li d’Artagnan na
svého pana domácího (či jen dělá, jako by zapomínal, pod záminkou,
ţe neví, kam ho odvedli), my na něho nezapomínáme a víme, kde je.
Ale pro tuto chvíli čiňme stejně jako zamilovaný Gaskoněc. K
ctihodnému kupčíkovi se vrátíme později.
V myšlenkách na svou budoucí lásku, v rozmluvě s nocí, s úsměvem
k hvězdám stoupal d’Artagnan ulicí Cherche-Midi nebo Chasse-Midi,
jak se tehdy říkalo. Poněvadţ zde byl ve čtvrti Aramisově, napadlo ho
navštívit přítele a trochu mu vysvětlit pohnutky, proč k němu poslal
Plancheta s vyzváním, aby se ihned dostavil k známé pasti. Neboť byl-li
Aramis doma, kdyţ Planchet přišel, běţel bezpochyby do ulice des
Fossoyeurs. Tam moţná nalezl jen své dva druhy a nikdo z nich
nevěděl, co to vše znamená. „Ten zmatek zasluhuje řádné vysvětlení,―
řekl si nahlas d’Artagnan. A pak ještě docela sám pro sebe si pomyslil,
ţe to bude příleţitost mluvit o hezké a roztomilé paní Bonacieuxové;
ne-li ještě srdce, aspoň jeho duch byl jí pln. Od první lásky nelze ţádat
diskrétnost. První láska je provázena tak velkou blaţeností, ţe ji nutno
sdělit, jinak by vás zadusila.
Uţ dvě hodiny byla Paříţ ve tmě a ulice počínaly být pusté. Na
všech věţních hodinách saintgermainského předměstí bilo právě
jedenáct hodin.

131
 Byla vlahá noc. D’Artagnan kráčel ulicí, jeţ vedla asi v místech
dnešní ulice d’Assas, vdechuje libou vůni, kterou vítr přinášel z ulice
de Vaugirard; vanula sem ze zahrad, občerstvených večerní rosou a
chladivým nočním vánkem. Zdušeny okenicemi, zaléhaly k němu z
dálky popěvky pijáků z hospod roztroušených po pláni. Na konci
uličky zahnul d’Artagnan vlevo. Dům, kde bydlil Aramis, stál mezi
ulicí Cassette a ulicí Servandoni.
D’Artagnan přešel právě ulici Cassette a rozeznával jiţ dveře
domu svého přítele, ukryté ve větvoví smokvoní a v úponcích
břečťanu, jeţ nad nimi klenuly široké loubí. Vtom spatřil směrem z
ulice Servandoni mihnout se cosi jako stín. Postava byla zahalena v
plášť a d’Artagnan usuzoval zpočátku na muţe. Ale podle drobné
postavy, váhavých a rozpačitých krůčků poznal brzy, ţe je to ţena.
Nadto ještě tato ţena jako by nevěděla přesně, kde je dům, který
hledá; dívala se vzhůru, zastavovala se, ohlíţela, vracela se nazpět a
zase šla dál. To vše podnítilo d’Artagnanův zájem.
Coţ kdybych jí nabídl své sluţby? pomyslil si. Podle chůze je vidět,
ţe je mladá; snad je i hezká. Ach, jistě je! Ale ţena, která si v tuto
hodinu troufá sama do ulic, jistě nejde jinam neţ k milenci. Hrome!
Pokazit schůzku s jiným, to by bylo špatné navázání známosti!
Mladá ţena zatím šla stále vpřed, počítajíc domy a okna. To
nebylo ostatně nic nesnadného a ani to netrvalo dlouho. V této části
ulice byly jen tři domy a dvě okna vedoucí do ulice. Jedno bylo v
pavilónu souběţném s domem, v němţ bydlil Aramis, druhé pak bylo
právě okno Aramisovo.
„Hleďme!― pravil si d’Artagnan, který se rozpomněl na
bohoslovcovu neteř. „Hleďme, hleďme! To by bylo ţertovné, kdyby
tahle opoţděná holubička hledala zrovna dům našeho přítele! Ale na
mou duši, uţ to tak vypadá! Drahý Aramisi, tentokrát tomu přijdu jistě
na kloub!―
D’Artagnan se přikrčil, jak nejvíce mohl, a přitiskl se v
nejtemnější části uličky za kamennou lavici v jakémsi výklenku.
Ţena ještě stále kráčela vpřed; její mládí nyní prozradilo vedle
lehkosti chůze i slabé zakašlání, jeţ svědčilo o svěţím hlase.
D’Artagnan si okamţitě pomyslil, ţe toto zakašlání je asi smluveným
znamením.
Vtom však ― ať uţ bylo na zakašlání odpověděno podobným
znamením, jeţ rozptýlilo pochybnosti noční poutnice, ať uţ bez cizí
pomoci poznala, ţe je u cíle své cesty ― přistoupila ţena rozhodně k

132
Aramisově okenici a třikrát za sebou v stejném intervalu na ni
zaťukala prstem.
„Tak přece je to u Aramise,― zamumlal d’Artagnan. „Hleďme pana
pokrytce! Načapal jsem vás i s vaší teologií!―
Sotva doznělo trojí zaťukání, pootevřelo se vnitřní okno a skrze
škvíry v okenici prokmitlo světlo.
„Vida, tak návštěva byla očekávána!― řekl si číhající d’Artagnan.
„Teď se pěkně okenice otevře a dáma zleze hradby. To je
povedené!―
Ale k velkému jeho úţasu okenice zůstala zavřená. Ba světlo, které
na okamţik zasvitlo, zase zmizelo a vše se opět obestřelo temnotou.
D’Artagnan se domýšlel, ţe to takhle nemůţe zůstat, a napínal
zrak i sluch.
Měl pravdu: za několik vteřin se ozvaly zevnitř dva úsečné údery.
Mladá ţena na ně z ulice odpověděla jedním úderem a okenice se
pootevřela.
Lze si představit, ţe d’Artagnan dychtivě pozoroval a naslouchal.

133
 Naneštěstí přenesli světlo do jiné místnosti. Avšak oči mladého
muţe jiţ uvykly tmě. Ostatně oči Gaskoňců, jak se aspoň tvrdívá, mají
jako oči koček schopnost vidět i v noci.
D’Artagnan tedy zahlédl, jak mladá ţena vytáhla z kapsy jakýsi
bílý předmět; kdyţ jej rozbalila, bylo vidět, ţe je to nějaký kapesník.
Osobě, s níţ mluvila, ukázala pak na jeho cíp.
V d’Artagnanově paměti to vyvolalo vzpomínku na onen šáteček,
který nalezl u nohou paní Bonacieuxové a jenţ mu zase tehdy
připomněl obdobný kapesník nalezený u nohou Aramisových.
Co asi ten kapesník znamená?
Z místa, kde byl, nemohl d’Artagnan vidět Aramisovu tvář ―
mladý muţ totiţ nepochyboval, ţe je to jeho přítel, kdo zvnitřku
rozmlouvá s dámou stojící venku u okna. Zvědavost však konečně
přemohla jeho obezřelost; vyuţil okamţiku, kdy obě osoby pozorně
prohlíţely cíp kapesníku, jako blesk vyrazil ze své skrýše, snaţe se
tlumit co nejvíce své kroky, a přitiskl se na nároţí ke zdi. Odtud mohl
dobře vidět aţ dovnitř Aramisova bytu.
A tu d’Artagnan stěţí zadrţel výkřik překvapení: ten, kdo
hovořil s noční návštěvnicí, nebyl Aramis ― byla to ţena.
D’Artagnan viděl ovšem jen natolik, ţe rozeznal šat; rysy obličeje
rozeznat nemohl.
V témţ okamţiku ţena v bytě vytáhla z kapsy druhý kapesník a
vyměnila jej za ten, který jí byl ukázán. Ţeny pak spolu promluvily
několik slov. Posléze se okenice zavřela. Ţena, která stála venku, se
obrátila a prošla asi na čtyři kroky kolem d’Artagnana. Stáhla si do
obličeje kapuci pláště, ale opatrnost přišla pozdě; d’Artagnan poznal v
noční návštěvnici paní Bonacieuxovou.
Paní Bonacieuxová!
Jiţ prve, kdyţ vytáhla z kapsy šáteček, mu toto podezření blesklo
hlavou. Ale do jaké míry mohlo být pravděpodobné, ţe by paní
Bonacieuxová, která si poslala pro pana de La Porte, aby ji uvedl zpět
do Louvru, běhala sama paříţskými ulicemi v půl dvanácté v noci,
riskujíc, ţe bude podruhé unesena?
Došlo-li k tomu přece, pak to bylo zajisté v záleţitosti velmi
důleţité. A co je nejdůleţitější záleţitostí pro pětadvacetiletou ţenu?
Láska.
A další otázka: vydávala se v takové nebezpečí pro sebe nebo pro
někoho jiného? Tak se tázal sám sebe mladý muţ, kterého jiţ hryzl v
srdci démon ţárlivosti jako opravdového milence.

134
 Ostatně byl po ruce jednoduchý prostředek, jak se přesvědčit, kam
šla paní Bonacieuxová: jít za ní. Byl to prostředek tak jednoduchý, ţe
ho d’Artagnan docela přirozeně a pudově pouţil.
Jakmile však paní Bonacieuxová zahlédla postavu mladého muţe,
stojícího u zdi jako socha ve výklenku, a zaslechla za sebou zvuk jeho
kroků, vykřikla a dala se na útěk.
D’Artagnan se rozběhl za ní. Dohonit ţenu, které ke všemu ještě
plášť překáţel v běhu, nebylo pro něj nic těţkého. Dohonil ji tedy jiţ v
třetině ulice, do níţ zabočila.
Nešťastnice byla vyčerpána ani ne tak únavou, jako strachem, a
kdyţ ji d’Artagnan poloţil ruku na rameno, poklekla a sevřeným
hlasem zvolala:
„Zabte mne třebas, chcete-li, ale nedozvíte se nic.―
D’Artagnan ji chytil kolem pasu a pozvedl ji se země; ale podle
toho, jak byla těţká, cítil, ţe co nevidět omdlí, a proto ji spěšně
ujišťoval o své oddanosti. Ovšem taková ujišťování neměla pro paní
Bonacieuxovou cenu; ten, kdo jich uţil, mohl mít přitom ty nejhorší
úmysly. Avšak hlas rozhodl. Mladá ţena se domnívala, ţe poznává
jeho zvuk: otevřela oči, vrhla pohled na muţe, který jí nahnal tolik
strachu, a kdyţ poznala d’Artagnana, vykřikla radostí.
„Ach, to jste vy!― pravila. „Díky bohu!―
„Ano, jsem to já,― odvětil d’Artagnan. „Bůh mě poslal, abych nad
vámi bděl.―
„A jen proto jste šel za mnou?― zeptala se mladá ţena s koketním
úsměvem, jehoţ šibalský odstín nabýval rychle vrchu nad dřívější
ustrašeností; v okamţiku, kdy poznala přítele v tom, jehoţ pokládala
za nepřítele, spadla z ní všechna bázeň.
„To ne,― doznal d’Artagnan, „lhal bych, kdybych to říkal. Přivedla
mne za vámi čirá náhoda. Viděl jsem prostě neznámou ţenu zaklepat
na okno svého přítele…―
„Vašeho přítele?― přerušila ho paní Bonacieuxová.
„Zajisté! Aramis je jedním z mých nejlepších přátel.―
„Aramis! Kdo to je?―
„Ale jděte! Nebudete mi přece namlouvat, ţe neznáte Aramise.―
„Slyším jeho jméno poprvé.―
„A poprvé jste šla k tomuto domu?―
„Jistěţe.―
„A nevěděla jste, ţe tam bydlí mladý muţ?―
„Ne.―

135
 „Mušketýr?―
„Ani zdání.―
„Nehledala jste tedy jeho?―
„Ale kdeţ! Ostatně jste sám viděl, ţe osoba, s níţ jsem mluvila,
byla ţena.―
„To je pravda. Ale ta ţena je asi Aramisovou přítelkyní?―
„O tom nic nevím.―
„Nu, kdyţ u něho bydlí!―
„Mně do toho nic není.―
„A kdo je ta ţena?―
„Nemohu říci. Není to moje tajemství.―
„Drahá paní Bonacieuxová, jste velmi roztomilá, ale přitom jste
samá záhada…―
„Je mi to ke škodě?―
„Ne, naopak, jste k pomilování.―
„Tak mi podejte rámě.―
„Rád. A co teď?―
„Teď mne doprovodíte.―
„Kampak?―
„Tam, kam jdu.―
„Ale kam to je?―
„Uvidíte, poněvadţ půjdete aţ ke dveřím.―
„A budu smět na vás počkat?―
„To by bylo zbytečné.―
„Nevrátíte se sama?―
„Moţná ano, moţná ne.―
„A bude to muţ nebo ţena, kdo vás pak bude doprovázet?―
„O tom ještě nic nevím.―
„Ale já se to dozvím!―
„Jak to?―
„Počkám, aţ budete vycházet.―
„V tom případě sbohem!―
„Jak to?―
„Pak vás nepotřebuji.―
„Ale ţádala jste přece…―
„Pomoc šlechtice, ne dozor špehouna.―
„To je trochu silné slovo!―
„A jak se tedy říká těm, kteří chodí za lidmi proti jejich vůli?―
„Dotěravci.―

136
 „To je příliš mírné slovo.―
„Madame, vidím, ţe musím udělat všechno, co chcete.―
„Proč jste se zbavil zásluhy, ţe jste to neučinil hned?―
„Coţ se nelze dát na pokání?―
„A chcete se opravdu kát?―
„Nevím to sám, skutečně. Ale poctivě vám slibuji, ţe učiním vše,
co budete chtít, dovolíte-li mi, abych vás doprovodil aţ tam, kam
jdete.―
„A opustíte mne potom?―
„Ano.―
„A nebudete mne špehovat, aţ vyjdu?―
„Ne.―
„Čestné slovo?―
„Na mou čest!―
„Tedy mi podejte rámě a jděme.―
D’Artagnan nabídl paní Bonacieuxové rámě; ona napůl ještě se
chvějíc, napůl se smíchem se do něho zavěsila a oba stoupali ulicí de
La Harpe. Kdyţ došli aţ nahoru, mladá ţena trochu zaváhala jako prve
v ulici de Vaugirard. Podle jistých známek poznala však jedny dveře.
Přistoupila k nim a pravila:
„Tady, pane, mám vyřídit své záleţitosti. Mnohokrát vám děkuji
za milý doprovod, který mne ochránil před nebezpečími, jimţ bych
byla vystavena, kdybych šla sama. Ale přišel okamţik, kdy je na vás,
abyste dostál svému slovu: jsem u cíle své cesty.―
„A nebudete se mít čeho obávat, aţ se budete vracet?―
„Jen zlodějů.―
„A to nic není?―
„Co by mi mohli vzít? Nemám u sebe ani haléř.―
„Zapomněla jste na ten krásný vyšívaný kapesník se znakem.―
„Který?―
„Ten, který jsem vám našel u nohou a vstrčil vám do kapsy.―
„Mlčte, nešťastný člověče, mlčte!― vykřikla mladá ţena. „Chcete
mne zničit?―
„Tak vidíte, ţe jste v nebezpečí, kdyţ stačí jediné slovo, abyste se
chvěla, a sama doznáváte, ţe kdyby je někdo uslyšel, byla byste
ztracena. Ach, madame, buďte ke mně laskavější a svěřte se mi se
vším!― zvolal d’Artagnan, vzal pani Bonacieuxovou za ruku a změřil
ji vřelým pohledem. „Coţ jste nečetla v mých očích, ţe mé srdce je
plno oddanosti a lásky k vám?―

137
 „Ano, vím to,― pravila paní Bonacieuxová. „Chtějte vědět všechna
má tajemství a řeknu vám je. Ale cizí tajemství, to je něco úplně
jiného.―
„Dobrá, však já je odhalím,― řekl d’Artagnan. „Mají vliv na váš
ţivot, a proto chci, aby se stala i mými tajemstvími.―
„Střeţte se toho!― vzkřikla mladá ţena tak váţně, ţe se d’Artagnan
mimoděk zachvěl. „Nepleťte se do mých věcí, nechtějte mi pomáhat.
Prosím vás o to ve jménu zájmu, který o mne máte, ve jménu sluţeb,
jeţ jste mi prokázal a jeţ do smrti nezapomenu. Věřte tomu, co vám
říkám. Neobírejte se mnou, neexistuji uţ pro vás ― ať je to tak, jako
byste mě nebyl nikdy viděl.―
„Aramis to má udělat také tak?― zvolal trpce d’Artagnan.
„Uţ dvakrát či třikrát jste přede mnou vyslovil to jméno, pane;
řekla jsem vám uţ, ţe je neznám.―
„Ţe byste neznala muţe, na jehoţ okenici jste zaklepala? Jděte,
madame! Máte mne za příliš lehkověrného!―
„Přiznejte se, ţe jste si vymyslil celou tu historku a stvořil tu osobu
proto, abyste mi rozvázal jazyk.―
„Nic si nevymýšlím, nic nevytvářím, říkám čistou pravdu.―
„A tvrdíte, ţe v tom domě bydlí jeden z vašich přátel?―
„Tvrdím a opakuji potřetí: je to dům, kde bydlí můj přítel, a
jmenuje se Aramis.―
„To se všechno později objasní,― zašeptala mladá ţena. „Teď však
vás prosím, mlčte!―
„Kdybyste se mi mohla podívat aţ na dno srdce,― pravil
d’Artagnan, „četla byste tam tolik zvědavosti, ţe byste se mnou měla
útrpnost, a tolik lásky, ţe byste mou zvědavost ihned utišila. Není se
přece třeba bát těch, kdo vás milují.―
„Mluvíte nějak rychle o lásce, pane,― odpověděla mladá ţena a
potřásla hlavou.
„To proto, ţe rychle přišla a je to má první láska; a pak proto, ţe
mi není ještě ani dvacet let.―
Mladá ţena se na něho pokradmu podívala.
„Ostatně poslyšte, uţ jsem na stopě,― pravil d’Artagnan. „Před
třemi měsíci jsem jen taktak neměl souboj s Aramisem pro podobný
kapesník, jaký jste vy ukazovala té ţeně, co byla u něho. Jsem si jist,
ţe to byl kapesník stejně označený.―
„Pane, zapřísahám vás, abyste toho ihned nechal. Ty vaše otázky
mě silně nudí.―

138
 „Vida, madame! A jestlipak jste při vší své opatrnosti pomyslila na
to, co by se stalo, kdyby vás zadrţeli s tím kapesníkem a našli jej;
nebyla byste kompromitována?―
„Pročpak, vţdyť má moje iniciálky: C. B., Constance
Bonacieuxová.―
„Nebo paní de Bois-Tracy.―
„Ticho, pane, proboha ticho! A nezadrţí-li vás nebezpečí, jeţ hrozí
mně, myslete aspoň na nebezpečí, jeţ by mohlo hrozit vám!―
„Mně?―
„Ano, vám. Kdo mě zná, tomu hrozí vězení, ba jde mu i o hlavu.―
„Tak to vás zrovna neopustím.―
Tu mladá ţena sepjala ruce a prosebně pravila: „Pane, prosím vás
ve jménu boţím, ve jménu vaší vojenské cti a šlechtické dvornosti,
odejděte! Hleďte, právě bije půlnoc a v tuto hodinu mne očekávají.―
„Madame,― pravil mladý muţ a uklonil se. „Kdo mne takto ţádá,
tomu neumím nic odepřít. Upokojte se, prosím, jiţ odcházím.―
„Ale nepůjdete za mnou, nebudete mne špehovat?―
„Vrátím se ihned domů.―
„Věděla jsem, ţe jste dobrý hoch!― zvolala paní Bonacieuxová.
Podala d’Artagnanovi ruku a druhou se chopila klepadla u dvířek ve zdi.
„Kéţ bych vás raději nebyl nikdy spatřil,― zvolal d’Artagnan s
naivní drsností.
Nutno však poznamenat, ţe ţeny ji mají raději neţ uhlazenou
zdvořilost, neboť odkrývá mimoděk pravé smýšlení a je důkazem, ţe
cit převládl nad rozumem.
„To bych o sobě říci nemohla,― odvětila paní Bonacieuxová takřka
něţně a stiskla d’Artagnanovi ruku, „co není dnes, můţe být zítra.
Kdo ví, neukojím-li jednou, aţ budu zbavena svého slibu, vaši
zvědavost.―
„A slibujete totéţ i mé lásce?― vykřikl d’Artagnan v překotné
radosti.
„Pokud o to jde, nechci nic slibovat; to závisí na tom, jaké city ve
mně probudíte.―
„Tedy dnes, madame…―
„Dnes, pane, jsem vám pouze vděčna.―
„Jste příliš okouzlující,― povzdychl si d’Artagnan smutně, „a
zneuţíváte mé lásky.―
„Nikoliv, vyuţívám jen vaší šlechetnosti, toť vše. Ale věřte mi,
mezi jistými lidmi se jednou všechno shledá.―

140
 „Činíte mne nejšťastnějším člověkem na světě. Nezapomeňte,
prosím, na tento večer a na svůj slib.―
„Buďte klidný, přijde čas, kdy si na všechno vzpomenu. A teď uţ
jděte, jděte uţ, proboha. Čekali mne přesně o půlnoci, uţ jsem se
opozdila.―
„O pět minut.―
„Ano, ale jsou okolnosti, kdy pět minut je tolik jako pět století.―
„Kdyţ člověk miluje.―
„Nu, a kdo vám říká, ţe zde nejde o zamilovaného?―
„Tedy vás přece očekává muţ?― vzkřikl d’Artagnan.
„I jděte, zase začneme starou písničku?― odpověděla paní
Bonacieuxová a pousmála se, ačkoliv jejím úsměvem jiţ prokmitl stín
netrpělivosti.
„Ne, ne, uţ jdu, uţ zmizím. Věřím vám a chci si vás zaslouţit svou
úplnou oddaností, ba, chci být oddaný aţ do úplné hlouposti. Sbohem,
madame, sbohem!―
A jako by cítil, ţe nemá síly pustit jinak její ruku, vytrhl svou z její
dlaně a odběhl.
Zatím paní Bonacieuxová třikrát pomalu a zlehka zaťukala na
dveře jako předtím na okenici. Na rohu ulice se d’Artagnan ohlédl;
dveře se otevřely a zavřely a hezká kramářka vklouzla dovnitř.
D’Artagnan pokračoval v cestě domů. Dal své slovo, ţe paní
Bonacieuxovou nebude špehovat, a byl by šel dál, i kdyby v místech,
kam zašla, byl její ţivot v nebezpečí; slíbil to. Za pět minut byl v ulici
des Fossoyeurs.
„Chudák Athos,― hovořil sám k sobě, „nebude vůbec vědět, co to
všechno znamená. Asi ze samého čekání usnul, nebo se vrátil domů a
dověděl se, ţe u něho byla ţena. Ţena u Athose! Coţ o to, ale u
Aramise byla jistě taky ţena. Je to všechno podivné a rád bych se
dozvěděl, jak to skončí.―
„Špatně, pane, špatně!― ozval se jakýsi hlas, v němţ mladý muţ
rozeznal hlas Planchetův. D’Artagnan totiţ hovořil sám k sobě nahlas,
jak dělávají lidé ve velkém rozrušení, a přišel zatím do chodby, na
jejímţ konci byly schody k jeho pokoji.
„Jak to, špatně? Co tím chceš říci, troupe,― ptal se d’Artagnan, „co
se stalo?―
„Samé neštěstí.―
„Jaké?―
„Tak za prvé, pan Athos je zatčen.―

141
 „Athos zatčen! A proč?―
„Našli ho u vás. Myslili, ţe jste to vy.―
„A kdo ho zatkl?―
„Stráţ, kterou přivedli černí muţi, jeţ jste zahnal.―
„A proč neřekl své jméno? Proč neřekl, ţe s tou věcí nemá nic
společného?―
„To ho ani nenapadlo, pane. Naopak, přistoupil ke mně a řekl mi:
»V této chvíli potřebuje svobodu tvůj pán, a ne já, protoţe on ví vše a
já nic. Budou myslit, ţe je zatčen, a tím získá čas. Za tři dny řeknu,
kdo jsem, a budou mě musit pustit.«―
„Bravo, Athosi! Ty ušlechtilé srdce, v tom tě poznávám!―
zamumlal d’Artagnan. „A co učinili biřici?―
„Čtyři ho odvedli, nevím kam, snad do Bastily či do For-l’Évêque.
Dva tu zůstali s těmi černými muţi, kteří všechno prohrabali a sebrali
kdejaký papírek. Dva černí přitom hlídali u dveří. Kdyţ byla prohlídka
skončena, odešli a nechali dům prázdný a všechno zotvírané.―
„A co Porthos a Aramis?―
„Ty jsem nenašel a sami také nepřišli.―
„Ale mohou snad přijít kaţdou chvíli ― přece jsi jim vzkázal, ţe
je očekávám?―
„Ano, pane.―
„Dobrá. Tedy se nehni odsud. Přijdou-li sem, zprav je o tom, co se
mi přihodilo, a ať na mne čekají v hospodě U smrkové šišky. Zde by
nebylo bezpečno, dům je moţná hlídán. Já běţím k panu de Tréville,
abych mu vše oznámil, a přijdu tam za nimi.―
„Dobře, pane,― řekl Planchet.
„Ale ty tu zůstaneš! Ať tě nenapadne mít strach!― řekl d’Artagnan
a ještě jednou se vrátil, aby dodal sluhovi odvahy.
„Buďte bez starosti, pane,― pravil Planchet. „To mne ještě neznáte.
Kdyţ se do toho dám, nebojím se ani čerta. Musím jen přijít do varu.
Však jsem z Pikardie.―
„Dobrá, tedy ujednáno,― řekl d’Artagnan, „dáš se raději zabít, neţ
bys opustil své místo.―
„Ano, pane; udělám všechno, jen abych pánovi dokázal, jak jsem
mu oddán.―
Hleďme, zdá se, ţe jsem rozhodně uţil dobré metody u toho
chlapíka; musím si to propodruhé zapamatovat! pomyslil si d’Artagnan.
Nato vzal nohy na ramena ― ačkoliv uţ byl trochu unaven
celodenním běháním ― a pospíchal seč byl do ulice du Colombier.

142
 Pan de Tréville však nebyl ve svém paláci. Jeho četa měla sluţbu v
Louvru a byl s ní tam.
Nebylo zbytí, musil ho najít; stůj co stůj bylo třeba zpravit ho o
všem, co se dělo.
D’Artagnan se rozhodl, ţe se pokusí dostat do Louvru. Jeho
stejnokroj gardisty ze setniny pana des Essarts mu snad k tomu
dopomůţe.
Sešel tedy dolů ulicí des Petits Augustins a vrátil se po nábřeţí aţ
k Novému mostu. Napadlo ho, ţe se dá převézt; ale na břehu sáhl
mechanicky do kapsy a zjistil, ţe nemá na převozníka peníze. Kdyţ
byl zrovna proti ulici Guénégaud, spatřil, jak z ulice Dauphine vyšli
dva lidé, jejichţ vzhled vzbudil jeho pozornost. Byl to muţ a ţena.
Ţena měla postavu paní Bonacieuxové, muţ se k nerozeznání
podobal Aramisovi.
Mimoto měla ţena tentýţ černý plášť, jehoţ si uţ všiml v ulici de
La Harpe.
Muţ pak měl mušketýrskou uniformu.
Ţena měla staţenou kapuci, muţ si drţel na obličeji kapesník. Tato
dvojí opatrnost naznačovala věru zřetelně, ţe oba mají zájem na tom,
aby nebyli poznáni.
Vešli na most.
D’Artagnan měl stejnou cestu, neboť šel do Louvru. Pustil se tedy
za nimi.
Neučinil ještě ani dvacet kroků a uţ byl přesvědčen, ţe ţena je
paní Bonacieuxová a muţ Aramis.
Srdce se mu rozbušilo podezřením a ţárlivostí.
Cítil se dvakrát zrazen: přítelem a tou, jiţ uţ miloval, jako by byla
jeho milenkou. Paní Bonacieuxová se mu zapřísahala, ţe nezná
Aramise, a čtvrt hodiny poté ji přistihl zavěšenou do něho.
D’Artagnan přitom neuváţil, ţe sám nezná hezkou kramářku déle
neţ tři hodiny, ţe mu není povinna ničím neţ trochou vděčnosti za to,
ţe ji zachránil před černými muţi, kteří ji chtěli unést, a ţe mu nic
neslíbila. Připadal si jako uraţený, zrazený, zhanobený milenec; krev
se mu zlostí nahrnula do tváře a rozhodl se, ţe si zjedná jasno.
Mladá ţena a její průvodce si povšimli, ţe jsou sledováni, a
zrychlili krok. Ale d’Artagnan se dal do běhu, předhonil je a vracel se
zase přímo proti nim. Bylo to zrovna v okamţiku, kdy procházeli před
la Samaritaine, kde bylo celé okolí osvětleno lampou.
D’Artagnan se před nimi zastavil; oni téţ stanuli.

143
 „Co chcete, pane?― otázal se mušketýr a ustoupil o krok. Jeho řeč
měla cizí přízvuk a v tu chvíli d’Artagnan poznal, ţe se zmýlil.
„To není Aramis!― zvolal.
„Ne, pane, to není Aramis. Vidím na vašem zvolání, ţe jste se
zmýlil v osobě, a odpouštím vám.―
„Vy mi odpouštíte!― vzkřikl d’Artagnan.
„Ano,― odvětil cizinec. „Nechte mne tedy jít svou cestou, kdyţ
hledáte někoho jiného.―
„Máte pravdu, pane,― pravil d’Artagnan, „s vámi nemám opravdu
co činit, zato s touto dámou.―
„S touto dámou? Vţdyť ji neznáte,― opáčil cizinec.
„Mýlíte se, pane, znám ji.―
„Pane,― zvolala paní Bonacieuxová vyčítavě, „dal jste mi čestné
slovo vojáka a šlechtice; doufala jsem, ţe na ně mohu spoléhat!―
„A vy, madame, jste mi slíbila…,― řekl zaraţeně d’Artagnan.
„Opřete se o mé rámě, madame, a pojďme dále,― pravil cizinec.
Ale d’Artagnan, omámen, zdeptán a udiven vším, co se tu právě
odehrávalo, stál nadále před mušketýrem a paní Bonacieuxovou.
Mušketýr popošel o dva kroky a rukou ho odstrčil.
D’Artagnan uskočil nazad a tasil meč.
V téţe vteřině tasil rychlostí blesku i cizinec.
„Proboha, mylorde!― vykřikla paní Bonacieuxová. Vrhla se mezi
ně a zachytila jejich meče holýma rukama.
„Mylorde!― zvolal d’Artagnan, osvícen náhlou myšlenkou.
„Mylorde! Odpusťte, pane, snad nejste…―
„Vévoda z Buckinghamu,― dořekla polohlasně paní Bonacieuxová.
„A nyní nás můţete všechny zničit.―
„Mylorde, madame, odpusťte, tisíckrát prosím za odpuštění; miluji
a strhla mě ţárlivost. Vy víte, co je milovat, mylorde; odpusťte mi a
řekněte, jak bych se mohl dát pro Vaši Milost zabít.―
„Jste statečný mladík,― řekl Buckingham a podal d’Artagnanovi ruku,
kterou ten uctivě stiskl. „Nabídl jste mi své sluţby, přijímám je. Jděte
dvacet kroků za námi aţ k Louvru, a bude-li nás někdo stopovat, zabte ho!―
D’Artagnan paţí přikryl obnaţený meč, nechal jít paní
Bonacieuxovou a vévodu dvacet kroků napřed a vydal se za nimi, hotov
doslova vyplnit rozkaz vznešeného a elegantního ministra Karla I.
Naštěstí neměl mladý hrdina příleţitost dokázat vévodovi svou
oddanost a mladá ţena a krásný mušketýr vstoupili do Louvru
Échellskou bránou, aniţ je kdo zastavil.

144
 Nato se d’Artagnan odebral do hospody U smrkové šišky, kde uţ
na něho čekali Porthos a Aramis.
Ačkoliv jim způsobil dost trampot, neřekl jim nic o tom, proč je
dal svolat. Vysvětlil jim jen, ţe tu záleţitost urovnal sám, ač se
domníval, ţe bude potřebovat jejich pomoci.
A teď, kdy se naše vyprávění pěkně rozehrálo, nechme jít naše tři
přátele klidně domů a sledujme, co se v klikatých chodbách Louvru
děje s vévodou z Buckinghamu a jeho průvodkyní.

JIŘÍ VILLIERS,
VÉVODA Z BUCKINGHAMU

Paní Bonacieuxová a vévoda vešli do Louvru bez nejmenších

obtíţí. O paní Bonacieuxové věděli, ţe je z královnina sluţebnictva;
vévoda měl na sobě mušketýrskou uniformu pana de Tréville, jehoţ
lidé měli, jak uţ řečeno, právě tuto noc v Louvru sluţbu. Germain byl
ostatně královně oddán, a kdyby se něco stalo, paní Bonacieuxová by
zkrátka vzala na sebe, ţe si s sebou do Louvru vzala milence, a věc by
byla odbyta. Ztratila by své dobré jméno, pravda, ale jakou cenu má
na světě dobré jméno nepatrné kramářky?
Kdyţ vstoupili do dvora, šli vévoda a mladá ţena nejprve asi
dvacet pět kroků podél zdi. Poté paní Bonacieuxová stiskla kliku u
dvířek pro sluţebnictvo, jeţ bývaly ve dne otevřené, na noc se však
obvykle zavíraly. Dveře povolily a oba vešli. Byli v úplné tmě, ale
paní Bonacieuxová znala v této části Louvru, vyhrazené pro
sluţebnictvo, kaţdou chodbičku. Zavřela za sebou, vzala vévodu za
ruku, tápala několik kroků vpřed, chytila se zábradlí, našla nohou
první schod a jala se stoupat nahoru po schodišti. Vévoda napočítal
dvě poschodí. Poté se dala napravo, prošla dlouhou chodbou,
sestoupila o patro níţe, vstrčila klíč do zámku, odemkla a uvedla
vévodu do pokoje osvětleného toliko noční lampou. Nato řekla:
„Zůstaňte zde, mylorde, královna přijde,― a odešla týmiţ dveřmi.
Zamkla za sebou na klíč, takţe vévoda zůstal doslova uvězněn.
Nutno však říci, ţe třebas byl tak sám, nepocítil vévoda z

146
Buckinghamu ani na okamţik strach. Význačnou vlastností jeho
charakteru byla záliba v romantických dobrodruţstvích. Smělý,
statečný a podnikavý, nedával poprvé všanc svůj ţivot při podobném
podnikání. Dověděl se, ţe domnělý vzkaz Anny Rakouské, kterým byl
přivolán z Paříţe, je jen léčkou. Ale místo aby se vrátil do Anglie,
vyuţil příleţitosti a prohlásil královně, ţe neodejde, dokud ji nespatří.
Královna nejprve rozhodně odmítla, ale pak se obávala, aby vévoda v
rozhořčení neučinil nějakou pošetilost. Uţ se rozhodla, ţe ho přijme a
poprosí jej, aby odjel, kdyţ tu paní Bonacieuxovou unesli téhoţ
večera, kdy ho měla vyhledat a dovést do Louvru. Po celé dva dny
nikdo nevěděl, co se s ní stalo, a celá věc uvázla. Jakmile se však paní
Bonacieuxová octla na svobodě a navázala spojení s La Portem, vše se
opět dalo do pohybu a teď právě dokončila svůj nebezpečný podnik,
který, kdyby ji nebyli zatkli, měl být vykonán uţ před třemi dny.
Ponechán o samotě, přistoupil Buckingham k zrcadlu.
Mušketýrský šat mu věru znamenitě slušel. Ve svých pětatřiceti letech
byl právem pokládán za nejkrásnějšího a nejelegantnějšího kavalíra
Francie i Anglie. Oblíbenec dvou králů, závratně bohat, všemocný v
království, jeţ po své zvůli pobuřoval a z rozmaru zase uklidňoval,
vedl Jiří Villiers, vévoda z Buckinghamu, jeden z těch pohádkových
ţivotů, jeţ ještě po staletích uvádějí potomstvo v úţas.
A byl si do té míry jist sám sebou, tak přesvědčen o své moci a o
tom, ţe zákony, jimiţ se řídí jiní lidé, se nevztahují na něho, ţe byl
zvyklý jít hlava nehlava přímo za svým cílem, ať byl sebevzdálenější
a sebeoslnivější, ať to byl cíl, na nějţ jen pomyslit by pro jiného bylo
šílenstvím. Tak se několikrát dovedl přiblíţit krásné a hrdé Anně
Rakouské a natolik ji oslnil, ţe vzbudil její lásku. Jiří Villiers si nyní
stoupl před zrcadlo, načechral si své krásné vlasy, nakroutil si knír a
srdce se mu zvedlo radostí, štěstím a pýchou, ţe se přiblíţil okamţik,
po němţ tak dlouho touţil. Usmál se sám na sebe pln pýchy a naděje.
V tom okamţiku se otevřela dvířka skrytá v čalounované stěně a
objevila se v nich ţena. Buckingham spatřil její zjev v zrcadle a
vykřikl: byla to královna!
Anně Rakouské bylo tehdy asi dvacet šest či dvacet sedm let, byla
tedy právě na vrcholu své krásy.
Její chůze a pohyby byly královské či spíše boţsky vznešené. Její
oči, jeţ vrhaly smaragdové odlesky, byly dokonale krásné a zračila se
v nich zároveň něha i majestátnost.
Její ústa byla malá a rudá, a ačkoliv spodní ret jako u všech kníţat

147
rodu rakouského trochu přečníval, byla to ústa krásná v půvabném
úsměvu i v hlubokém opovrţení.
Její pleť byla pověstná svou jemností a hebkostí, její ruce i celé
paţe byly podivuhodně dokonalé a všichni básníci pěli o jejich
jedinečném půvabu.
V mládí byla plavá; nyní její vlasy, silně zkadeřené a napudrované,
nabyly kaštanového odstínu a nádherně vroubily její obličej. I
nejpřísnější posuzovatel by byl mohl této tváři vytknout snad jen
nadbytek červeně, nejnáročnější sochař pak snad mohl ţádat trochu
jemnější linie nosu.
Buckingham zůstal na okamţik okouzlen. Nikdy se mu Anna
Rakouská nezdála tak krásná, ani na plesech a na slavnostech, při
rytířských jízdách, jako v této chvíli, kdy byla oblečena v prostý šat z
bílého hedvábí. Provázela ji toliko dona Estefana, jediná Španělka,
kterou nezahnala králova ţárlivost a Richelieuovo pronásledování.
Anna Rakouská pokročila dva kroky dopředu; Buckingham jí klesl
k nohám, a dříve neţ tomu královna mohla zabránit, políbil lem jejího
šatu.
„Vévodo, víte jiţ, ţe vzkaz, který jste dostal, nebyl ode mne?―
„Vím to, vím, Vaše Veličenstvo,― zvolal vévoda. „Vím, ţe jsem
šílený a bláhový, kdyţ věřím, ţe můţe sníh oţivnout a mramor se
rozehřát, ale jaká pomoc; kdyţ člověk miluje, věří tak snadno v lásku.
Ostatně má cesta nebyla docela nadarmo, smím-li vás spatřit.―
„Ano,― odpověděla Anna Rakouská, „ale vy víte, proč vás
přijímám a za jakých okolností. Necitelný ke všem mým útrapám,
umínil jste si zůstat v městě, byť šlo o váš ţivot a o mou čest. Přijala
jsem vás jen proto, abych vám řekla, co vše nás dělí: hlubokost moře,
nepřátelství dvou zemí, posvátnost slibů. Je to svatokrádeţné bojovat
proti tolika věcem, mylorde. A konečně jsem vás přijala proto, ţe uţ
se nesmíme setkat.―
„Mluvte, madame, mluvte, královno,― pravil Buckingham.
„Sladkost vašeho hlasu mírní tvrdost vašich slov. Mluvíte o
svatokrádeţi! Ale svatokrádeţné je odlučovat od sebe srdce, jeţ Bůh
stvořil jedno pro druhé.―
„Mylorde,― řekla královna, „zapomínáte, ţe jsem vám nikdy
neřekla, ţe vás miluji.―
„Ale neřekla jste mi ani, ţe mne nemilujete; a kdybyste mi taková
slova skutečně řekla, byl by to od Vašeho Veličenstva přílišný nevděk.
Povězte jen, kde naleznete takovou lásku, jiţ nemůţe uhasit ani čas,

148
ani nepřítomnost, ani zoufalství, lásku, jeţ se spokojí pohozeným
šátkem, tajným pohledem, uniklým slůvkem?
Je tomu tři roky, madame, co jsem vás viděl ponejprv, a je tomu tři
roky, co vás takto miluji.
Chcete, abych vám řekl, jak jste byla tenkrát poprvé oblečena?

149
Chcete, abych podrobně vylíčil kaţdou ozdůbku vašich šatů? Hleďte,
ještě teď vás vidím jako ţivou: seděla jste podle španělské módy na
polštářích; měla jste šaty ze zeleného hedvábí, vyšívané zlatem a
stříbrem, a dlouhé, ohrnuté rukávy jste měla spjaty na svých
překrásných paţích sponami s velkými diamanty. Měla jste krajkové
okruţí, na hlavě klobouček téţe barvy jako šaty a na něm volavčí pero.
Postůjte okamţik! Zavírám oči a vidím vás před sebou takovou,
jakou jste byla tehdy; otevřu je zase a vidím vás takovou, jaká jste
nyní, to jest ještě stokrát krásnější.―
„Jaká bláhovost,― zašeptala Anna Rakouská, která neměla srdce
horšit se na vévodu proto, ţe si uchoval v paměti tak přesně její obraz.
„Jaká bláhovost, ţivit svou beznadějnou vášeň takovými vzpomínkami!―
„A čím tedy chcete, abych ţil? Mám jen vzpomínky! To je mé
štěstí, můj poklad, má naděje. Kaţdé setkání s vámi je jako démant,
který ukládám do pokladnice svého srdce. Toto je čtvrtý, který padá z
vašich rukou a který zvedám. Neboť za celé tři roky, madame, jsem
vás neviděl více neţ čtyřikrát. Poprvé za okolností, jeţ jsem vám
popsal, podruhé u paní de Chevreuse, potřetí v zahradách
amienských.―
„Vévodo,― řekla královna a začervenala se, „o tom večeru
nemluvte.―
„Naopak, mluvme o něm, hodně o něm mluvme, madame! Je to
nejkrásnější večer mého ţivota. Vzpomínáte si, jak krásná byla noc?
Jak vlahý a vonný byl vzduch, nebe modré a jako vyšperkované
hvězdami? Ach madame, tenkrát jsem směl být okamţik s vámi sám;
tenkrát jste byla sdílná, svěřila jste mi osamělost svého ţivota, smutek
svého srdce. Opírala jste se o mé rámě, o tohle, hleďte! Naklonil jsem
k vám hlavu a cítil jsem, jak vaše hedvábné vlasy hladí mou tvář, a při
kaţdém jejich doteku jsem se zachvíval od hlavy k patě. Ach
královno, královno, vy nevíte, kolik nebeské blaţenosti a rajské
radosti se skrývá v tomto okamţiku! Boţe, všechno své jmění, slávu,
všechny dny, které mi zbývají, bych dal za takovou noc! Neboť v té
noci, madame, v té noci jste mne milovala, vím to!―
„Mylorde, je moţné, ţe krásné okolí, kouzelná noc, váš vřelý
pohled a všechny ty okolnosti, jeţ se někdy spiknou, aby zničily ţenu,
se onoho osudného večera seskupily kolem mne a zmátly mne. Ale jak
jste sám viděl, mylorde, královna přišla na pomoc ţeně, která slábla:
na první slovo, které jste se odváţil vyslovit, na první smělost, na niţ
mi bylo odpovědět, jsem zavolala o pomoc.―

150
 „Ano, ano, je to pravda a kaţdá jiná láska neţ má by byla podlehla v
této zkoušce, ale má láska z ní vyšla vroucnější a nesmrtelná. Myslila
jste, ţe přede mnou prchnete, vrátíte-li se do Paříţe, domnívala jste se,
ţe se neodváţím opustit poklad, nad nímţ jsem měl na rozkaz svého
pána bdít. Co mně však záleţí na všech pokladech světa a na všech
panovnících světa! Za týden jsem tu byl zpátky, madame. A tenkrát jste
mi neměla co říci. Riskoval jsem přízeň svého krále, svůj ţivot, jen
abych vás na okamţik spatřil. Nedotkl jsem se ani vaší ruky, ale vy jste
mi odpustila, vidouc mne tak pokorného a kajícího.―
„Ano, avšak víte také, mylorde, ţe pomluva se zmocnila všech
těchto pošetilostí, jichţ jsem já nebyla nijak účastna. Pan kardinál
proti mně popudil krále a ten se hrozně rozzuřil: paní de Vernet byla
vyhnána, Putange poslán do vyhnanství, paní de Chevreuse upadla v
nemilost. A kdyţ vy jste se chtěl vrátit do Francie jako vyslanec, sám
král, jen si vzpomeňte, sám král se tomu opřel!―
„Ano, a Francie zaplatí tento odpor svého krále válkou. Nemohu
vás jiţ vidět, madame. Dobrá! Chci aspoň, abyste o mně den co den
slyšela mluvit.
Jaký, myslíte, má cíl výprava na ostrov Ré a spojenectví s
rochellskými protestanty, o něţ usiluji? Na konci toho všeho je touha
vás vidět.
Vím dobře, ţe není naděje, abych s ozbrojenou mocí pronikl aţ do
Paříţe. Ale válka povede snad k míru, mír si vynutí vyjednávače, a
tímto vyjednávačem budu já. Potom uţ se nikdo neodváţí mne
odmítnout a já se vrátím do Paříţe, uvidím vás a budu na okamţik
zase šťasten. Tisíce lidí zaplatí, pravda, svým ţivotem moje štěstí.
Avšak co mi na tom záleţí, uvidím-li vás opravdu! Snad je to všechno
hrozně bláhové, snad šílené ― ale řekněte: která ţena je víc
milována? Která královna kdy měla sluhu vroucněji oddaného?―
„Mylorde, mylorde, doznáváte svou obranou věci, které vás ještě
více obviňují. Všechny ty důkazy lásky, jeţ mi chcete dát, jsou vlastně
zločiny.―
„Protoţe mne nemilujete, madame. Kdybyste mne milovala, viděla
byste to vše jinak. Kdybyste mne milovala, ach, kdybyste mne
milovala, bylo by to pro mne příliš velké štěstí a já bych z něho
zešílel. Paní de Chevreuse, o níţ jste právě mluvila, byla méně krutá
neţ vy. Holland ji miloval a ona jeho lásku opětovala.―
„Paní de Chevreuse nebyla královnou,― zašeptala Anna Rakouská,
přemoţena vyznáním tak hluboké lásky.

151
 „Vy byste mne tedy milovala, kdybyste jí nebyla, řekněte,
madame, vy byste mne milovala? Smím věřit, ţe to jen důstojnost
vašeho postavení vás činí tak krutou ke mně? Smím věřit, ţe kdybyste
byla paní de Chevreuse, ubohý Buckingham by mohl doufat? Díky za
ta sladká slova, líbezná královno, tisíceré díky!―
„Ach ne, mylorde, to jste špatně rozuměl, to si nesprávně
vykládáte; nechtěla jsem tím říci…―
„Mlčte, pro všechno na světě mlčte! Jsem-li šťasten klamem,
nebuďte tak krutá a neberte mi aspoň ten,― zvolal vévoda. „Však jste
sama řekla, ţe mne vlákali do léčky, a já tu moţná nechám svůj ţivot.
Neboť vězte, je to podivné, ale od nějaké doby mám předtuchu, ţe
brzy zemřu.― A vévoda se usmál teskným a kouzelným úsměvem
zároveň.
„Můj boţe!― vykřikla Anna Rakouská s přízvukem hrůzy, v němţ
se mimoděk zračil její veliký zájem o vévodu, ač se to dosud snaţila
skrýt.
„Neříkám vám to proto, abych vás poděsil, madame, to ne; je to
snad směšné, ţe vám to říkám, neboť ví bůh, ţe nedbám na podobné
předtuchy. Ale slovo, jeţ jste vyřkla, naděje, kterou jste mi dala,
vyváţí vše, i můj ţivot.―
„Tedy vězte, vévodo, ţe i já mám předtuchy, i já mám sny,―
pravila Anna Rakouská. „Zdálo se mi, ţe jste leţel a krvácel z rány.―
„Na levém boku, viďte, a bylo to bodnutí noţem?― přerušil ji
Buckingham.
„Ano, ano, mylorde, na levém boku a bodnutí noţem. Kdo vám
mohl vyzradit, ţe jsem měla takový sen? Svěřila jsem se jen Bohu ve
svých modlitbách.―
„Teď uţ nepotřebuji víc vědět, madame: vy mne milujete.―
„Já ţe vás miluji?―
„Ano, vy. Posílal by vám Bůh tytéţ sny jako mně, kdybyste mne
nemilovala? Měli bychom tytéţ předtuchy, kdyby naše bytosti nebyly
spojeny srdcem? Milujete mne, královno! Budete mne oplakávat?―
„Nemučte mne!― vzkřikla Anna Rakouská. „To je víc, neţ dovedu
snést! Zapřísahám vás, vévodo, odejděte, vzdalte se! Nevím, miluji-li
vás či ne. Ale co vím, je, ţe nezruším přísahu. Slitujte se tedy nade
mnou a odejděte. Budete-li zraněn ve Francii, zemřete-li ve Francii a
já se budu domnívat, ţe láska ke mně byla příčinou vaší smrti, nikdy
nedojdu útěchy, zešílím z toho. Odejděte, odejděte, prosím vás o to.―
„Jak jste takto krásná! Jak vás miluji!― řekl Buckingham.

152
 „Pryč! Pryč! Prosím vás o to; a navraťte se později. Navraťte se
jako vyslanec, navraťte se jako ministr, navraťte se obklopen stráţemi,
jeţ vás ochrání, sluţebníky, kteří budou nad vámi bdít. A pak uţ se
nebudu bát o váš ţivot a budu šťastna, kdyţ vás opět uzřím.―
„A je pravda, co mi říkáte?―
„Ano…―
„Prosím tedy o zástavu vaší laskavosti, o nějakou památku, která
mi bude dotvrzovat, ţe jsem nyní nesnil. Nějaký předmět, který vy jste
nosila a který i já bych mohl mít u sebe: prsten, náhrdelník, řetízek.―
„A odejdete, odejdete, dám-li vám, co ţádáte?―

153
 „Hned?―
„Ano.―
„Opustíte Francii, vrátíte se do Anglie?―
„Ano, přísahám.―
„Počkejte tedy zde.―
Anna Rakouská odešla do svých pokojů; ihned se však zase
vrátila, nesouc v ruce malou skříňku z růţového dřeva se svým
monogramem, vykládaným zlatem.
„Zde vezměte, vévodo,― pravila, „jako památku na mne.―
Buckingham vzal skříňku a padl podruhé na kolena.
„Slíbil jste mi, ţe odejdete,― pravila královna.
„A dodrţím slovo. Ještě vaši ruku, madame, a pak odejdu.―
Anna Rakouská mu podala ruku a zavřela oči. Musila se opřít o
Estefanu; cítila, ţe jejích sil je jiţ namále.
Buckingham přitiskl své rty vášnivě na její krásnou ruku. Pak vstal
a řekl:
„Nebudu-li mrtev, uvidím vás, dříve neţ uplyne půl roku, madame,
kdybych měl proto převrátit celý svět.― A věren slibu, který dal,
vyběhl z pokoje.
Na chodbě potkal paní Bonacieuxovou, která na něho čekala; se
stejnou obezřetností a stejně šťastně ho vyvedla z Louvru.

PAN BONACIEUX

Do všech těchto příhod, jak mohl čtenář pozorovat, byla zapletena

osoba, o kterou se přes její choulostivé postavení dosud nikdo valně
nestaral. Touto osobou je pan Bonacieux, ctihodný trpitel za politické
i milostné intriky, jeţ se v oné době zároveň tak rytířské i dvorné
nerozlučně proplétaly.
Naštěstí ― ať uţ si na to čtenář vzpomíná nebo ne ― jsme slíbili,
ţe ho neztratíme z dohledu.
Stráţ, která ho zatkla, odvedla ho rovnou do Bastily, kde celý
roztřesený musil projít kolem čety vojáků, kteří právě nabíjeli své
muškety.

154
 Pak ho zavedli do dlouhé podzemní síně, kde se stal terčem
nejhrubších uráţek a nejopovrţlivějšího zacházení svých průvodců.
Biřici viděli, ţe není šlechtic, a chovali se k němu jako k
opravdovému lumpovi.
Teprve po půl hodině učinil tomuto trýznění konec jakýsi písař.
Bonacieuxovy obavy však nezaplašil, neboť dal rozkaz, aby byl vězeň
odveden k výslechu. Obyčejně byli vězni vyslýcháni ve svých celách,
ale s panem Bonacieuxem takových cavyků nenadělali.
Kramáře se chopili dva stráţníci a vedli ho přes dvůr do chodby,
kde byla trojí hlídka. Pak otevřeli dveře a vstrčili ho do nízké světnice,
kde byl jen stůl, ţidle a vyšetřující komisař. Komisař seděl na ţidli za
stolem a něco psal.
Stráţní zavedli vězně před stůl a na komisařův pokyn poodstoupili
z doslechu.
Aţ dotud měl komisař hlavu skloněnou nad svými papíry; nyní ji
zvedl, aby viděl, s kým má co dělat. Nevypadal nijak příjemně. Měl
špičatý nos, vysedlé ţluté čelisti, malá, ale pátravá a ţivá očka, a celou
tváří připomínal zároveň kunu a lišáka. Hlava vězela na dlouhém a
pohyblivém krku, který vyčníval z širokého černého taláru a
připomínal ţelvu, vystrkující hlavu z krunýře.
Začal tím, ţe se zeptal pana Bonacieuxe na jméno a příjmení, na
věk, stav a bydliště.
Obţalovaný odpověděl, ţe se jmenuje Jakub Michal Bonacieux, ţe
je jedenapadesát let stár, obchodník na odpočinku, a ţe bydlí v ulici
des Fossoyeurs číslo 11.
Místo aby pokračoval ve výslechu, spustil komisař dlouhé kázání o
tom, jak je záhubné, plete-li se nepatrný občánek do veřejných
záleţitostí.
Do své přednášky zaplétal výklady o moci a činech pana kardinála,
nevyrovnatelného ministra, který všechny předchozí ministry poráţí
na hlavu a je příkladem i všem budoucím. Jeho činům a jeho moci se
nikdo beztrestně nesmí vzepřít.
Po této druhé části své přednášky se podíval na ubohého pana
Bonacieuxe svýma krahujčíma očima a vyzval ho, aby uvaţoval o
váţnosti své situace.
Kupčík byl se svými úvahami brzy hotov: posílal k čertu chvíli,
kdy pana La Porta napadlo oţenit ho se svou kmotřenkou, a zejména
okamţik, kdy tato kmotřenka byla přijata jako švadlena do
královniných sluţeb.

155
 Základním rysem povahy páně Bonacieuxovy byl hluboký
egoismus smíšený se špinavou lakotností, celek pak byl okořeněn
bezmeznou zbabělostí. Láska, kterou v něm vzbuzovala jeho mladá
ţena, byl cit zcela druhotný a nemohl soutěţit se základními city, jeţ
jsme právě vypočetli.
Bonacieux skutečně přemýšlel o tom, co mu bylo řečeno.
„Věřte, pane komisaři,― řekl chladně, „ţe znám a oceňuji více neţ
kdo jiný zásluhy Jeho Eminence, pod jejíţ vládou máme čest ţít.―
„Opravdu?― zeptal se komisař pochybovačně. „Ale proč byste tedy
byl v Bastile, kdyby tomu tak skutečně bylo?―
„Jak to, ţe tu jsem, nebo spíše proč tu jsem,― odvětil pan
Bonacieux, „to vám skutečně při nejlepší vůli nemohu říci, poněvadţ
to sám nevím. Ale docela jistě to není proto, ţe bych byl, aspoň
vědomě, neuposlechl pana kardinála.―
„Musil jste přece spáchat nějaký zločin, kdyţ jste obţalován z
velezrady.―
„Z velezrady!― vykřikl pan Bonacieux ohromeně. „Z velezrady! A
jak můţe být, prosím vás, obviněn z velezrady ubohý kupčík, který
nenávidí hugenoty a oškliví si Španěly? Jen si pomyslete, pane, vţdyť
je to docela nemoţná věc!―
„Ale vy máte ţenu, pane Bonacieuxi, viďte?― pravil komisař a
probodával obţalovaného pohledem, kterým jako by mu četl aţ v
hloubi duše.
„Ano, pane, to mám,― odvětil kupčík všecek se chvěje; vyciťoval
správně, ţe tady je kořen celé zápletky. „To jest měl jsem ji.―
„Jak to, měl jste ji? Co jste s ní udělal, jestli uţ ji nemáte?―
„Unesli mi ji, pane.―
„Unesli vám ji?― pravil komisař. „A to se podívejme!―
Z toho „a to se podívejme!― Bonacieux vycítil, ţe věc se stále
zaplétá.
„Tak tedy vám ji unesli!― začal zase komisař. „A víte, kdo ji unesl?―
„Domnívám se, ţe toho muţe znám.―
„Kdo je to?―
„Ale uvaţte, pane komisaři, ţe nic netvrdím; mám jen podezření.―
„Na koho? Tak ven s tím, a hezky upřímně!―
Pan Bonacieux byl na vrcholu rozpaků; měl vše popřít, nebo vše
vyjevit? Popře-li všechno, mohli by myslet, ţe ví příliš mnoho a
nechce mluvit; řekne-li všechno, bude to aspoň dokladem jeho dobré
vůle. Rozhodl se tedy povědět vše.

156
 „Mám podezření na vysokého tmavovlasého muţe,― pravil, „který
dělá dojem vznešené osobnosti. Kdyţ jsem čekával u branky v Louvru
na ţenu, abych si ji odvedl domů, šel, jak se mi aspoň zdá, několikrát
za námi.―
Komisař projevil jakýsi neklid.
„A znáte jeho jméno?― pravil.
„Ne, o jméně nemám potuchy, ale kdybych ho ještě jednou potkal,
poznal bych ho naráz i mezi tisíci osobami, za to ručím.―
Komisař svraštil čelo.
„Mezi tisíci ţe byste ho poznal, pravíte?― pokračoval.
„To jest,― opáčil pan Bonacieux, vida, ţe asi šlápl vedle, „chci
říci…―
„Odpověděl jste, ţe byste ho poznal,― řekl komisař, „dobrá, to pro
dnešek stačí. Neţ budeme pokračovat, je nutno, aby kdosi byl zpraven
o tom, ţe znáte únosce své ţeny.―
„Ale vţdyť já jsem neřekl, ţe ho znám!― zvolal Bonacieux pln
zoufalství. „Řekl jsem vám naopak…―

157
 „Odveďte vězně,― poručil komisař oběma stráţným.
„Kam ho máme dát?― ptal se písař.
„Do nějaké kobky.―
„Do které?―
„Nu, do první, která bude volná a dá se dobře zavřít!― odvětil
komisař s lhostejností, jeţ ubohému Bonacieuxovi nahnala ještě větší
hrůzu.
„Ach, běda mi, běda!― naříkal sám pro sebe. „Valí se na mne
neštěstí; moje ţena asi spáchala nějaký strašný zločin. Domnívají se,
ţe jsem jejím spoluviníkem, a potrestají mne s ní. Asi přiznala, ţe mi
o všem vyprávěla; ţena je tak křehká nádoba! Tak do první volné
kobky! Ono se řekne, noc uteče rychle. A zítra kolo, šibenice! Ach
boţe, slituj se nade mnou!―
Oba stráţci ovšem v nejmenším nedbali nářků pana Bonacieuxe;
jistě uţ na podobné byli dávno zvyklí. Vzali vězně za rameno a
odváděli ho pryč, zatímco komisař chvatně psal dopis, na nějţ uţ písař
čekal.
Bonacieux nemohl zamhouřit oka, ačkoliv kobka nebyla nejhorší;
jeho znepokojení mu nedalo spát. Zůstal celou noc sedět na sedátku a
při nejmenším šramotu se vyděsil. A kdyţ do místnosti vnikly první
paprsky dne, zdálo se mu, ţe se jitřenka oděla v smuteční barvy.
Náhle uslyšel klapnout závory a ulekaně vyskočil. Domníval se, ţe
uţ pro něho jdou, aby ho odvedli na popravu. A kdyţ viděl, ţe místo
kata, jehoţ se nadál, přichází jen komisař ze včerejška a jeho písař, byl
by jim málem padl kolem krku.
„Váš případ se od včerejška velmi zkomplikoval, milý pane,―
pravil mu komisař, „a radím vám, abyste řekl čistou pravdu; neboť
jedině vaše lítost můţe zmírnit hněv kardinálův.―
„Ale vţdyť já jsem ochoten říci vše,― vykřikl Bonacieux, „aspoň
všechno, co vím. Ptejte se, prosím vás.―
„Tak nejprve: kde je vaše ţena?―
„Vţdyť jsem vám uţ řekl, ţe mi ji unesli.―
„Ano, ale včera v pět hodin odpoledne uprchla, asi s vaší pomocí.―
„Má ţena uprchla! Ach ta nešťastnice! Pane, jestli uprchla, není to
má vina, přísahám vám.―
„Co jste tedy dělal u svého souseda, pana d’Artagnana, s nímţ jste
měl ten den dlouhou poradu?―
„Ach tak, pane komisaři, ano, to je pravda; uznávám, ţe jsem
chybil. U pana d’Artagnana jsem opravdu byl.―

158
 „Jaký byl účel vaší návštěvy?―
„Prosil jsem ho, aby mi pomohl nalézt mou ţenu. Myslil jsem, ţe
mám právo po ní pátrat; mýlil jsem se, jak se zdá, a prosím vás za to o
prominutí.―
„A co vám odpověděl pan d’Artagnan?―
„Pan d’Artagnan mi přislíbil pomoc. Ale povšiml jsem si velmi
brzy, ţe mne zrazuje.―
„Vy chcete oklamat spravedlnost! Pan d’Artagnan se s vámi přece
smluvil a v důsledku této smlouvy zahnal policisty, kteří zadrţeli vaši
ţenu, a zmařil veškeré pátrání po ní.―
„Pan d’Artagnan tedy zas unesl mou ţenu? Co mi to tu povídáte?―

159
 „Naštěstí je pan d’Artagnan v našich rukou a budete s ním
konfrontován.―
„Neţádám si věru nic jiného,― zvolal Bonacieux. „Nebude mne
nijak mrzet, uvidím-li známou tvář.―
„Přiveďte pana d’Artagnana,― pravil komisař oběma stráţným.
Stráţe přivedly Athose.
„Pane d’Artagnane, vypovězte, co se přihodilo mezi vámi a tímto
pánem,― řekl komisař a obrátil se k Athosovi.
„Ale tohle není pan d’Artagnan!― vykřikl Bonacieux.
„Co? To ţe není pan d’Artagnan?― rozkřikl se komisař.
„Kdepak!― odpověděl Bonacieux.
„Jak se tedy jmenuje ten pán?― ptal se komisař.
„To vám nemohu říci, neznám ho.―
„Jakţe? Vy ho neznáte?―
„Ne.―
„Nikdy jste ho neviděl?―
„To ano, ale jak se jmenuje, nevím.―
„Vaše jméno?― zeptal se komisař.
„Athos,― odvětil mušketýr.
„To přece není ţádné lidské jméno, tak se jmenuje hora,― zvolal
komisař zmaten; začínal uţ ztrácet hlavu.
„Já se tak jmenuji,― řekl klidně Athos.
„Ale vţdyť jste říkal, ţe se jmenujete d’Artagnan.―
„Já?―
„Ano, vy.―
„To jest bylo mi řečeno: »Jste pan d’Artagnan?« Já jsem
odpověděl: »Myslíte?« Nu a biřici začali křičet, ţe jsou si tím jisti.
Nechtělo se mi vyvracet jim to. Ostatně jsem se mohl mýlit.―
„Pane, vy uráţíte majestát soudu!―
„Naprosto ne,― odtušil klidně Athos.
„Vy jste pan d’Artagnan.―
„Vidíte, zas mi tak říkáte.―
„Ale tady není nejmenší pochyby, pane komisaři,― ozval se zase
pan Bonacieux. „Pan d’Artagnan je mým nájemníkem a musím ho
přece znát, ačkoliv mi neplatí nájemné, nebo snad tím spíš, ţe neplatí.
Pan d’Artagnan je také docela mladý, sotva dvacetiletý, a tomuhle
pánovi je přinejmenším třicet. A konečně je pan d’Artagnan v
gardovém pluku pana des Essarts, a tenhle pán je mušketýr ze setniny
pana de Tréville. Jen se podívejte na uniformu, pane komisaři.―

160
 „Proklatě, to je pravda,― zamumlal komisař.
V témţ okamţiku se dveře zprudka otevřely a jeden z vrátných
Bastily uvedl posla, který odevzdal komisaři dopis.
„Ach, ta nešťastnice!― vykřikl komisař.
„Co zas? Co říkáte? Doufám, ţe nemluvíte o mé ţeně!―
„Baţe o ní. Jste v tom pěkně, drahý pane.―
„No tohle!― vzkřikl kupčík zoufale. „Povězte mi, prosím vás, jak
můţe zhoršit mou situaci to, co dělá má ţena, kdyţ já jsem ve
vězení!―
„Nu, poněvadţ to, co dělá, je důsledkem ďábelského plánu, který
jste si mezi sebou ujednali!―
„Přísahám vám, pane komisaři, ţe se hluboce mýlíte. Nevím ani
zbla o tom, jaké plány měla moje ţena, a nemám potuchy, co učinila.
A jestli dělá hlouposti, tak se jí zříkám a proklínám ji.―
„Poslyšte, jestli mne jiţ nepotřebujete, pošlete mne někam,― řekl
Athos komisaři. „Ten váš pan Bonacieux je strašně nudný.―
„Odveďte oba vězně do jejich kobek,― pravil na to komisař,
ukazuje jedním pokynem na Athose i Bonacieuxe, „a nechť jsou
střeţeni přísněji neţ dříve.―
„Ale poslyšte,― pokračoval Athos se svým obvyklým klidem,
„máte-li zájem o pana d’Artagnana, není mi jasno, v čem vám ho
mohu nahradit.―
„Učiňte, co jsem nařídil!― rozkřikl se komisař. „A naprostou
mlčenlivost! Rozumíte?―
Athos pokrčil rameny a dal se odvést stráţí; pan Bonacieux spustil
zase nářky, ţe by to hnulo tygrem.
Odvedli ho do téţe kobky, kde jiţ strávil noc, a nechali ho tam
celý den. Po celý ten den pan Bonacieux plakal jako pravý kramář;
nebyl zkrátka ţádný hrdina, jak nám to sám řekl. K deváté hodině
večer, zrovna kdyţ uţ chtěl ulehnout, zaslechl na chodbě kroky.
Kroky se blíţily k jeho kobce, dveře se otevřely a objevili se stráţní.
„Pojďte se mnou,― pravil policejní úředník, který vešel za
stráţemi.
„Mám jít s vámi!― vykřikl Bonacieux. „Tak pozdě a jít s vámi! A
kam, proboha?―
„Tam, kam máme rozkaz vás dovést.―
„To přece není odpověď!―
„Je to jediná odpověď, kterou vám můţeme dát.―
„Ach boţe, boţe,― mumlal ubohý kupčík, „teď uţ jsem ztracen.―

161
 A šel mechanicky a bez odporu za stráţí, která pro něj přišla.
Vedli ho touţ chodbou, kterou sem přišel, přešli dvůr a dali se
podél druhé budovy; konečně se dostali k vstupní bráně a pan
Bonacieux zjistil, ţe tam stojí povoz obklopený čtyřmi jízdními
stráţemi. Pokynuli mu, aby vstoupil do vozu, úředník si sedl vedle
něho, dvířka zavřeli na klíč a oba se octli v pohyblivém vězení.
Vůz se rozjel, zvolna jako na pohřeb. Zavřenou mříţí zahlédl
vězeň domy a dláţdění. To bylo vše. Ale jako pravý Paříţan poznával
Bonacieux kaţdou ulici podle patníků, vývěsních štítů, svítilen. Kdyţ
dojíţděli k Sv. Pavlu, k místu, kde popravovali odsouzence z Bastily,
byl blízek omdlení a dvakrát se pokřiţoval. Domníval se, ţe tam vůz
zastaví. Ale jelo se dále.
Novou hrůzu zaţil, kdyţ míjeli hřbitov U sv. Jana. Tam se totiţ
pochovávali zločinci proti státu. Jen jedna věc ho uklidnila: ţe jim
totiţ obyčejně usekli hlavu, neţ je pochovali, a jemu ještě hlava seděla
na ramenou. Jakmile však postřehl, ţe vůz jede směrem k náměstí de
la Grève, rozeznal špičatou střechu radnice a vůz zahnul pod podloubí,
zase si pomyslil, ţe je s ním konec. Chtěl se honem úředníkovi
vyzpovídat, a kdyţ ten odmítl, dal se do ţalostného nářku, takţe
policista prohlásil, ţe nepřestane-li mu ječet do ucha, dá mu roubík.

162
 Ta pohrůţka Bonacieuxe poněkud uklidnila; kdyby ho byli chtěli
popravit na náměstí de la Grève, nestálo by za to dávat mu roubík,
poněvadţ uţ byli skoro na místě. A skutečně, vůz projel osudným
místem, aniţ zastavil. Nebylo se tedy uţ obávat neţ popraviště
Croix-du-Trahoir: vůz se dal právě tím směrem.
Tentokrát uţ nebylo pochyby, na Croix-du-Trahoir byli
popravováni podruţní zločinci. Bonacieux si příliš lichotil, domnívaje
se, ţe je hoden Sv. Pavla nebo náměstí de la Grève. Na popravišti
Croix-du-Trahoir měla skončit jeho cesta i jeho ţivotní pouť!
Nemohl ještě vidět to nešťastné místo s vysokým kříţem, ale tušil
jaksi, ţe mu jde vstříc. Kdyţ uţ od něho byl sotva na dvacet kroků,
zaslechl hlučení davu a vůz se zastavil. To bylo více, neţ mohl ubohý
Bonacieux, vyčerpaný nadobro tolika silnými dojmy, snést. Vyrazil
slabý sten, jako by umíral, a omdlel.

MUŢ Z MEUNGU

Ten sběh lidu nebyl však proto, ţe by tu čekali na popravu;

okukovali tu uţ oběšence.
Vůz, který musil na okamţik zastavit, se dal zase do pohybu,
projel zástupem a pokračoval v jízdě. Zabočil do ulice Saint-Honoré,
vjel do ulice des Bons-Enfants a zastavil před nízkými dveřmi.
Dveře se otevřely a dva stráţní zachytili do náručí Bonacieuxe,
podpíraného úředníkem. Postrkovali ho jakousi chodbou, vyvedli ho
nahoru po schodech a sloţili ho konečně do předsíně.
Všechny pohyby dělal Bonacieux jako stroj, nevěda o sobě. Šel,
jako kráčíme ve snu, předměty kolem sebe viděl jakoby v mlze; jeho
uši vnímaly zvuky, ale neuvědomoval si, co znamenají. V této chvíli
by ho byli mohli třeba popravovat, a nebyl by učinil jediný pohyb na
obranu, jediným výkřikem by nebyl poprosil o smilování.
Zůstal tedy sedět na lavici v poloze, jak ho tam stráţ posadila.
Opřel se zády o zeď a ruce mu malátně visely podél těla.
Nicméně poznenáhlu se začal rozhlíţet kolem sebe. Neviděl však
nic, co by budilo hrůzu, nic nenaznačovalo, ţe by byl v nebezpečí

163
ţivota: lavice byla pohodlně vycpána, stěny byly obloţeny krásnou
kozinkou, velké záclony z červeného damašku, visící na zlatých
krouţcích, povívaly před okny. Pozvolna pochopil, ţe jeho úděs byl
přehnaný, a odváţil se pohnout hlavou doprava a doleva, nahoru a
dolů.
Nikdo tomu pohybu nebránil a to mu dodalo natolik odvahy, ţe si
troufl přitáhnout k sobě jednu nohu, potom druhou. Konečně,
pomáhaje si rukama, zvedl se z lavice a postavil se na nohy.

164
 Jakýsi důstojník vlídného vzezření otevřel v té chvíli dveře,
dohovořil ještě několik slov s osobou, která byla ve vedlejší místnosti,
a nato se obrátil k vězni.
„Vy jste pan Bonacieux?― pravil.
„Ano, pane důstojníku, k vašim sluţbám,― zakoktal kramář, více
mrtvý neţ ţivý.
„Vstupte!― řekl důstojník.
A ustoupil, aby mohl kupčík projít. Ten bez odmluvy uposlechl a
vešel do pokoje, kde byl, jak se zdálo, očekáván.
Byla to velká pracovna; po stěnách byly rozvěšeny zbraně všeho
druhu. Páchlo tu zatuchlou uzavřeností a v krbu se uţ topilo, ačkoliv
byl teprve konec září. Uprostřed místnosti stál čtverhranný stůl, na
němţ byly rozloţeny knihy a papíry, a na tom všem leţel ohromný
rozevřený plán města La Rochelle.
Před krbem stál muţ prostřední výšky, vznešeného a hrdého
vzezření, pronikavých očí. Měl široké čelo a jeho hubenou tvář ještě
prodluţovala kozí bradka, nad níţ se rýsovaly kníry. Třebas bylo
tomuto muţi stěţí nějakých třicet sedm let, vlasy, bradka i kníry mu
uţ začínaly šedivět. Neměl sice meč, ale celým vzezřením připomínal
válečníka. Jeho vysoké boty, pokryté lehce prachem, nasvědčovaly, ţe
jel nedávno na koni.
Tento muţ byl Armand Jean Duplessis, kardinál de Richelieu. Ne
ještě takový, jak nám ho líčívají, to jest shrbený jako stařec, zmučeného
a vyschlého těla, pohaslého hlasu, pohřbený ve své veliké lenošce jako
v předčasném hrobě; stařec, ţijící uţ jen silou svého génia a udrţující
boj proti Evropě uţ jenom nezdolnou ţivotností svých myšlenek.
Shledáváme se s ním v podobě, jakou v té době skutečně měl: obratný a
dvorný kavalír, těla sice jiţ slabého, ale podpíraného onou mohutnou
mravní silou, která z něho učinila jednoho z nejpodivuhodnějších muţů,
kteří kdy ţili. Tehdy uţ poskytl pomoc navarskému vévodovi v jeho
vévodství, dobyl Nimes, Castres a Uzès a chystal se zahnat Angličany z
ostrova Ré a oblehnout La Rochelle.
Na první pohled v něm nic nedávalo tušit kardinála a těm, kdo
neznali jeho tvář, bylo nemoţné uhodnout, koho mají před sebou.
Chudák kupčík zůstal stát u dveří. Osoba, kterou jsme právě
popsali, na něho upřela své oči, jako by chtěla proniknout aţ na dno
všeho, co se aţ do této chvíle zběhlo.
„To je ten Bonacieux?― zeptal se kardinál po chvíli mlčení.
„Ano, monsignore,― odvětil důstojník.

165
 „Dobrá, podejte mi ty papíry a nechte nás o samotě.―
Důstojník vzal zmíněné papíry se stolu, podal je kardinálovi,
hluboce se uklonil a odešel.
Bonacieux v těch papírech poznal své protokoly z Bastily. Čas od
času zvedl muţ u krbu z popsaných listů oči a vbodl je jako dvě dýky
do ubohého kramáře.
Po deseti minutách četby a deseti vteřinách rozvaţování věděl
kardinál jasně, na čem je.
„Tahle hlava nikdy nekula ţádné pikle,― zamumlal pro sebe, „ale
aťsi, vezmeme ho přece na paškál.―
„Jste obţalován z velezrady,― promluvil kardinál pomalu.
„To mi uţ, monsignore, řekli,― vyhrkl Bonacieux, dávaje muţi,
jenţ ho vyslýchal, titul, který zaslechl od důstojníka. „Ale přísahám
vám, ţe vůbec o ničem nevím.―
Kardinál potlačil úsměv.
„Kul jste pikle se svou ţenou, s paní de Chevreuse a s mylordem
vévodou z Buckinghamu.―
„Tahle jména jsem opravdu všechna slyšel vyslovit,― odpověděl
kupčík.
„Při jaké příleţitosti?―
„Ţena říkala, ţe kardinál Richelieu přilákal vévodu z
Buckinghamu do Paříţe, aby ho zničil a královnu s ním.―
„Tohle ţe říkala?― vzkřikl zlostně kardinál.
„Ano, monsignore, ale já jí odpověděl, ţe takové řeči nemá vůbec
vypustit z úst a ţe Jeho Eminence by nebyla s to…―
„Mlčte, jste hlupák,― odtušil kardinál.
„Právě tak mi odpověděla i má ţena, monsignore.―
„Víte, kdo unesl vaši ţenu?―
„Ne, monsignore.―
„Máte však nějaké podezření, ne?―
„Ano, monsignore. Ale ta má podezření se zdála nemilá komisaři,
tak jsem je pustil z hlavy.―
„Vaše ţena uprchla, věděl jste to?―
„Ne, monsignore, dověděl jsem se to aţ ve vězení od pana
komisaře. Je to moc vlídný pán.―
Kardinál podruhé potlačil úsměv.
„Tak vy tedy nevíte, co se s vaší ţenou od jejího útěku dělo?―
„Nemám ani zdání, monsignore; asi se vrátila do Louvru.―
„V jednu hodinu v noci tam ještě nebyla.―

166
 „Můj ty boţe! Co se s ní jen stalo?―
„Vyzvíme to, buďte kliden. Před kardinálem se nic neutají,
kardinál ví vše.―
„A myslíte, monsignore, ţe bude kardinál souhlasit s tím, aby se
mi řeklo, co se stalo s mou ţenou?―

167
 „Snad ano; ale nejdříve musíte vy po pravdě říci, co víte o stycích
své ţeny s paní de Chevreuse.―
„O tom nevím pranic, monsignore, v ţivotě jsem ji neviděl.―
„Kdyţ jste chodil své ţeně naproti do Louvru, vţdycky jste šli
rovnou domů?―
„Skoro nikdy. Mívala obyčejně co dělat u obchodníků s plátnem a
já jsem ji doprovázel.―
„Kolik bylo těch obchodníků?―
„Dva, monsignore.―
„Kde bydlí?―
„Jeden v ulici de Vaugirard, druhý v ulici de La Harpe.―
„Chodíval jste s ní dovnitř?―
„Nikdy, monsignore; čekal jsem u dveří.―
„A pod jakou záminkou tam chodila sama?―
„Pod ţádnou. Řekla, abych čekal, a já jsem čekal.―
„Jste věru manţel k pohledání, milý pane Bonacieuxi!― pravil
kardinál.
Říká mi „milý pane―; zdá se, ţe je to se mnou na dobré cestě,
pomyslel si kramář.
„Poznal byste ty dveře?―
„Ano.―
„Znáte čísla domů?―
„Ano.―
„Která to jsou?―
„V ulici de Vaugirard číslo 25 a v ulici de La Harpe číslo 75.―
„Dobře,― řekl kardinál.
Zároveň vzal do ruky stříbrný zvonek a zazvonil; vstoupil důstojník.
„Dojděte mi pro Rocheforta,― pravil polohlasně kardinál. „Vrátil-li
se uţ, ať okamţitě přijde.―
„Hrabě je zde,― odvětil důstojník, „a ţádá si ihned mluvit s Vaší
Eminencí!―
„Ať tedy vejde, ať vejde!― řekl rychle Richelieu.
Důstojník vyběhl z pokoje s rychlostí příznačnou pro všechny
kardinálovy sluţebníky.
„S Vaší Eminencí!― mumlal Bonacieux a vyvaloval údivem oči,
div mu nevypadly.
Neuplynulo ani pět vteřin, kdyţ se otevřely dveře a vstoupila nová
osoba.
„To je on!― zvolal Bonacieux.

168
 „Kdo?― optal se kardinál.
„Ten, co unesl mou ţenu.―
Kardinál zazvonil podruhé. Důstojník znovu vešel.
„Odevzdejte toho muţe zase stráţím. Ať počká, aţ ho opět
předvolám.―
„Ne, monsignore, ne, to není on,― dal se do křiku Bonacieux,
„zmýlil jsem se. Tohle je někdo jiný a vůbec mu není podoben. Tento
pán je počestný člověk.―
„Odveďte toho troupa!― pravil kardinál.
Důstojník vzal Bonacieuxe pod paţí a odvedl ho do předsíně, kde
čekaly stráţe.
Muţ, který právě vstoupil, sledoval netrpělivě očima Bonacieuxův
odchod, a kdyţ se za ním zavřely dveře, pravil:
„Přece se setkali!―

169
 „Kdo?― optal se kardinál.
„Ona a on.―
„Královna s vévodou!― zvolal Richelieu.
„Ano.―
„A kde?―
„V Louvru.―
„Jste si tím jist?―
„Zcela určitě.―
„Kdo vám to řekl?―
„Paní de Lannoy, která je zcela oddána Vaší Eminenci, jak jistě
víte.―
„Proč to neřekla dříve?―
„Snad náhodou, snad z nedůvěry královna poručila paní de Surgis,
aby s ní spala v pokoji a celý den ji hlídala.―
„Dobře, prohráli jsme. Dluţno tedy přemýšlet o odvetě.―
„Budu vám z celé duše nápomocen, monsignore, buďte ubezpečen.―
„A jak se to všechno zběhlo?―
„V půl jedné v noci. Královna byla se svými dámami…―
„Kde?―
„Ve své loţnici…―
„Tu jí přinesli kapesníček od její komorné, švadleny…―
„A co dál?―
„Královna projevila velké pohnutí, a ačkoliv byla silně nalíčena,
zbledla.―
„Dál! Dál!―
„Pak se zvedla a nejistým hlasem řekla: »Počkejte na mne deset
minut, dámy, hned se vrátím.« Otevřela dveře do přístěnku a vyšla z
pokoje.―
„Proč vás paní de Lannoy nepřišla ihned o tom zpravit?―
„Nic ještě nebylo jistého; ostatně královna řekla: »Čekejte na mne,
dámy,« a paní de Lannoy se neodváţila neuposlechnout.―
„A jak dlouho se královna zdrţela mimo komnatu?―
„Tři čtvrti hodiny.―
„Ţádná z jejích ţen ji nedoprovázela?―
„Jedině dona Estefana.―
„A pak se královna vrátila?―
„Ano, ale to přišla jen pro malou skříňku z růţového dřeva se
svým monogramem, a ihned zase odešla.―
„A kdyţ se vrátila, přinesla skříňku zpět?―

170
 „Ne.―
„Ví paní de Lannoy, co bylo v té skříňce?―
„Ano, diamantové závěsky, dar Jeho Veličenstva královně.―
„A říkáte, ţe se vrátila bez skříňky?―
„Ano.―
„Paní de Lannoy se domnívá, ţe královna dala skříňku
Buckinghamovi?―
„Je si tím jista.―
„Jak to?―
„Paní de Lannoy má na starosti královniny šperky; vyuţila toho a
stále tu skříňku hledala, tváříc se, jako by byla znepokojena jejím
zmizením. Konečně se odváţila zeptat královny.―
„A královna…?―
„Královna silně zčervenala a odpověděla, ţe večer zlomila jeden
závěsek a poslala šperk do správky k svému zlatníkovi.―
„Je třeba tam dojít a přesvědčit se, je-li to pravda či ne.―
„Uţ jsem u něho byl.―
„Dobře. A co zlatník?―
„Zlatník o ničem neví.―
„Báječné! Rocheforte, ještě není všechno ztraceno, ba moţná ţe je
to takhle lepší.―
„Nepochybuji, ţe vynalézavost Vaší Eminence…―
„Dovede napravit hlouposti svého agenta, viďte?―
„Právě tak jsem to chtěl říci, kdyby mne byla Vaše Eminence
nechala dokončit větu.―
„Víte, kde se nyní skrývá vévodkyně de Chevreuse a vévoda z
Buckinghamu?―
„Ne, monsignore, o tom mi moji lidé nemohli podat zprávu.―
„Ale já to vím.―
„Vy, monsignore?―
„Ano, nebo aspoň se to dohaduji. Jeden z nich se skrýval v ulici de
Vaugirard číslo 25, druhý v ulici de La Harpe číslo 75.―
„Přeje si Vaše Eminence, abych je dal oba zatknout?―
„Bude uţ asi pozdě, jistě jiţ odjeli.―
„Ale je moţné se o tom přesto přesvědčit.―
„Vezměte deset muţů mé stráţe a prohledejte oba domy.―
„Uţ jdu, monsignore.―
A Rochefort vyběhl z pokoje.
Kardinál zůstal o samotě, chvíli přemýšlel a pak zazvonil potřetí.

171
 Vstoupil týţ důstojník.
„Přiveďte vězně,― pravil kardinál.
Bonacieux byl opět uveden do pokoje a důstojník se na kardinálův
pokyn vzdálil.
„Oklamal jste mne,― řekl přísně kardinál.
„Já, a klamat Vaši Eminenci?― vzkřikl Bonacieux.
„Vaše ţena při těch pochůzkách do ulice de Vaugirard a de La
Harpe nechodila k obchodníkům s plátnem.―
„A kam chodila, proboha?―
„K vévodkyni de Chevreuse a k vévodovi z Buckinghamu.―
„Ano, je to tak,― pravil Bonacieux rozpomínaje se. „Vaše
Eminence má pravdu. Já jsem své ţeně několikrát řekl, ţe je divné, ţe
ti pláteníci bydlí v takových domech a nemají ani ţádnou firmu, ale
ona se vţdycky jen rozesmála. Ach monsignore,― zvolal Bonacieux a

172
vrhl se k nohám Jeho Eminence, „vidím, ţe jste najisto pan kardinál,
velký kardinál, génius, kterého má celý svět v úctě!―
Ačkoliv vítězství, jehoţ tu kardinál získal nad muţem tak
praobyčejným, jako byl Bonacieux, bylo velmi skrovné ceny, přece z
něho měla Jeho Eminence na okamţik radost. Ale takřka ihned zvlnil jeho
rty úsměv, jako by ho napadlo něco nového, a podal kramáři ruku se slovy:
„Vstaňte, příteli, jste poctivý muţ.―
„Kardinál mi podal ruku! Dotkl jsem se ruky velkého muţe!―
zvolal Bonacieux. „Velký kardinál mne nazval přítelem!―
„Ano, příteli, ano!― pronesl kardinál oním otcovským tónem, kterého
někdy uţíval; ale oklamal tak jen toho, kdo ho neznal. „A protoţe jsme
vás nespravedlivě podezřívali, je třeba, abyste byl odškodněn. Zde máte
váček se sto pistolemi, vezměte si jej a odpusťte mi.―
„Já abych vám odpustil, monsignore!― pravil Bonacieux váhaje,
má-li si váček vzít, neboť se bezpochyby bál, není-li to jen ţert. „Vy
jste přece měl plné právo mě zatknout, vy mě můţete dát mučit, vy mě
můţete dát popravit, je-li vám libo. Vy jste pán a já proti tomu
nemohu namítnout ani slovíčko. A já ţe vám mám odpustit? To přece
nemyslíte váţně, monsignore?―
„Milý pane Bonacieuxi, vidím, ţe tu věc řešíte šlechetností, a děkuji
vám za to. Vezmete si tedy ten váček a neodejdete příliš nespokojen?―
„Odcházím nadšen, monsignore.―
„Sbohem tedy, či spíše na shledanou, neboť doufám, ţe se ještě
uvidíme.―
„Kdykoliv si bude Vaše Eminence přát; jsem vţdycky k sluţbám.―
„Buďte ubezpečen, ţe to bude často, neboť mi bylo zvlášť milé s
vámi hovořit.―
„Ach Vaše Milosti!―
„Na shledanou, pane Bonacieuxi, na shledanou.―
A kardinál mu pokynul rukou, coţ Bonacieux opětoval tím, ţe se
uklonil aţ k zemi. Poté se vypoklonkoval ven, a kdyţ byl v předsíni,
zaslechl ho kardinál křičet samým nadšením z plna hrdla: „Ať ţije
monsignore! Ať ţije Jeho Eminence! Ať ţije velký kardinál!― S
úsměvem naslouchal kardinál těmto výlevům nadšených citů mistra
Bonacieuxe; kdyţ se pak jeho volání ztrácelo v dálce, řekl si:
„Vida, zas jeden člověk, který by se dal pro mne od minuty zabít.―
A kardinál počal s největší pozorností prohlíţet mapu pevnosti La
Rochelle, která, jak jsme jiţ řekli, byla rozloţena na psacím stole.
Tuţkou rýsoval linii, kudy měla jít slavná hráz, jeţ o půldruhého

173
roku později uzavřela přístav obleţeného města.
Zrovna kdyţ byl nejhlouběji ponořen do svých strategických úvah,
dveře se znovu otevřely a vstoupil Rochefort.
„Tak co?― řekl ţivě kardinál a rychle vstal, coţ dokazovalo, jak
velkou důleţitost přikládal poslání hraběte.
„Je to tak,― pravil hrabě, „v domech, označených Vaší Eminencí,
skutečně bydlili asi osmadvacetiletá ţena a muţ mezi pětatřiceti aţ
čtyřiceti lety. Ţena po čtyři, muţ po pět dnů, ale ţena odcestovala
minulou noc a muţ dnes ráno.―
„To byli oni!― vykřikl kardinál. Pohlédl na hodiny a pokračoval:
„Na pronásledování uţ je pozdě, vévodkyně je v Toursu a vévoda v
Boulogni. Musíme je dohonit v Londýně.―
„Jaké rozkazy tedy dává Vaše Eminence?―
„Ani slova o tom, co se stalo; ať je královna ukolébána naprostou
jistotou; ať nemá ani tušení, ţe známe její tajemství; ať se domnívá, ţe
vyšetřujeme nějaké spiknutí. Pošlete mi stráţce pečeti Séguiera.―
„A co učinila Vaše Eminence s tím člověkem?―
„S kterým člověkem?― otázal se kardinál.
„S tím Bonacieuxem.―
„Udělal jsem z něho vše, co z něho bylo moţno udělat. Učinil jsem
z něho špeha jeho vlastní ţeny.―
Hrabě Rochefort se uklonil na znamení úcty k převaze svého mistra
a odešel. Kdyţ kardinál osaměl, opět se posadil a napsal dopis, který
zapečetil svou osobní pečetí. Pak zazvonil. Důstojník vstoupil počtvrté.
„Zavolejte mi Vitraye a řekněte mu, aby se připravil na cestu.―
Za chvíli nato stál jiţ před ním muţ, jehoţ obeslal; měl vysoké
boty s ostruhami.
„Vitrayi,― pravil kardinál, „odjedete co nejrychleji do Londýna.
Cestou neztratíte ani vteřinu. Tento list odevzdáte mylady. Zde je
poukázka na dvě stě pistolí, zajděte k mému pokladníkovi, ať vám je
ihned vyplatí. Vrátíte-li se do šesti dnů a vyřídíte-li dobře své
poselství, dostanete ještě jednou tolik.―
Posel neodpověděl ani slovo, vzal dopis, poukázku na dvě stě
pistolí a odešel. V dopisu stálo:
Mylady, jděte na prvý ples, na němž bude i vévoda z Buckinghamu.
Bude mít na kabátě dvanáct diamantových závěsků. Hleďte se k němu
přitočit a dva z nich mu odstřihněte. Jakmile budete mít ty závěsky v
ruce, oznamte mi to!

174
 MUŢI TALÁRU A MUŢI MEČE

Kdyţ se Athos neukázal ani druhého dne po tom, kdy se zběhly

tyto události, uvědomili d’Artagnan a Porthos o jeho zmizení pana de
Tréville. Pokud jde o Aramise, vyţádal si pětidenní dovolenou a odjel
prý do Rouenu v rodinné záleţitosti.
Pan de Tréville byl otcem svých vojáků. I ten poslední a nejméně
známý z nich, jakmile jednou oblékl stejnokroj jeho setniny, mohl být
jist jeho pomocí a podporou tak, jako by byl jeho bratrem.
Pan de Tréville se tedy ihned odebral k soudnímu úředníkovi.
Zavolali důstojníka, který velel u Croix-Rouge, a pátrali tak dlouho, aţ
se dověděli, ţe v této chvíli je Athos právě ve vazbě ve For-l’Évêque.
Athos prošel týmţ vyšetřovacím procesem, který jsme sledovali u
Bonacieuxe.
Byli jsme přítomni scéně, kdy byli oba vězni spolu konfrontováni.
Athos do té chvíle nepromluvil, poněvadţ se obával, ţe by d’Artagnan
třebas neměl tolik času, kolik potřebuje pro svou věc. Nyní však
prohlásil, ţe se jmenuje Athos, a ne d’Artagnan.
Podotkl také, ţe nezná ani pana Bonacieuxe, ani jeho ţenu.
Prohlásil, ţe ani s jedním, ani s druhým z nich nikdy nemluvil; ţe k
desáté hodině večer přišel na návštěvu k panu d’Artagnanovi a do té
doby prý byl u pana de Tréville, kde večeřel. Dvacet svědků, dodal,
můţe potvrdit pravdivost údaje. Nato jmenoval řadu vybraných
šlechticů, mezi jinými vévodu de La Trémouille.
Druhý komisař byl prostou a pevnou mušketýrovou výpovědí
stejně zmaten jako první. Byl by si rád na něm smlsl, jak uţ tak
soudcové mají spadeno na vojáky, ale jméno pana de Tréville a
vévody de La Trémouille ho nabádalo, aby si to rozmyslil.
Také Athos byl poslán ke kardinálovi. Ale naneštěstí byl kardinál
právě v Louvru u krále.
Zrovna v téţe době přišel k Jeho Veličenstvu také pan de Tréville.
Vrátil se zrovna od soudního úředníka a od velitele ve For-l’Évêque,
aniţ Athose našel.
Jako kapitán mušketýrů mohl pan de Tréville kdykoliv vejít ke králi.
Víme uţ, jakou nedůvěru ke královně král choval. Tuto nedůvěru
kardinál obratně podporoval, poněvadţ se v intrikách bál daleko více
ţen neţ muţů. Jednou z největších příčin královy nedůvěry byl

175
přátelský poměr Anny Rakouské k paní de Chevreuse. Ty dvě ţeny ho
znepokojovaly více neţ válka se Španělskem, rozepře s Anglií a
finanční potíţe. V jeho očích a podle jeho přesvědčení byla paní de
Chevreuse královninou důvěrnicí nejen v politických intrikách, nýbrţ
― a to ho trápilo ještě více ― i v jejích pletkách milostných.
Sotva kardinál naznačil, ţe paní de Chevreuse, jeţ byla vypověděna
do Toursu a o níţ se myslilo, ţe tam skutečně dlí, byla celých pět dní v
Paříţi a oklamala policii, král se hrozně rozzuřil. Tento náladový a
nevěrný král chtěl být mermomocí nazýván Ludvíkem Spravedlivým a
Ludvíkem Cudným. Pozdější pokolení stěţí chápou tuto povahu, neboť
historie zná jen její činy, a ne úvahy, z nichţ vycházely.
Kardinál pak pokračoval v ţalobách: paní de Chevreuse nejenţe
přišla do Paříţe, ale navázala prý dokonce s královnou styky pomocí
tajné korespondence, jíţ se tehdy říkalo kabala. Nato kardinál dodal,
ţe chtěl přijít na kloub té záhadné intrice; avšak právě v okamţiku,
kdy byl skoro jiţ u cíle a přistihl při činu královnina důvěrníka,
odváţil se prý jakýsi mušketýr násilně přerušit běh spravedlnosti: s
mečem v ruce přepadl počestné muţe zákona, pověřené nestranně
vyšetřit celou záleţitost, aby mohla být přednesena králi. V tom
okamţiku se Ludvík XIII. jiţ neudrţel a celý bledý a oněmělý
rozhořčením, jeţ u něho v prvním návalu hraničilo aţ s chladnou
krutostí, zamířil ke královniným pokojům.
A to ještě kardinál neřekl ani slova o vévodovi z Buckinghamu!
Právě v té chvíli vešel pan de Tréville, chladný, zdvořilý a korektní.
Z přítomnosti kardinálovy a z toho, co se zračilo v králově tváři,
bleskem poznal, co se tu právě děje, a připadal si silný jako biblický
Samson před Filištínskými. Ludvík XIII. bral jiţ za kliku, ale při
vstupu pana de Tréville se obrátil, a poněvadţ se ve chvílích rozrušení
nedovedl vůbec přetvařovat, rovnou řekl: „Přicházíte právě včas,
pane! Dovídám se tu pěkné věci o vašich mušketýrech.―
„A já,― odvětil chladně pan de Tréville, „musím zase Vašemu
Veličenstvu povědět pěkné věci o soudcích.―
„Prosím?― řekl král zvysoka.
„Mám čest zpravit Vaše Veličenstvo o tom,― pokračoval pan de
Tréville týmţ tónem, „ţe několik spolu spřáhnutých prokurátorů,
komisařů a policejních úředníků ― jinak jistě úctyhodní lidé, ale jak
se zdá, notně sočící na vojenský stejnokroj ― dovolilo si zatknout v
jednom domě, odvést a uvrhnout do vězení For-l’Évêque jednoho z
mých, či spíše vašich mušketýrů.

176
 Vše to se stalo na rozkaz, o němţ mi odepřeli cokoliv bliţšího říci.
Mušketýr, o něhoţ jde, byl vţdy bezúhonného chování a poţíval
takřka slavné pověsti. Je to pan Athos; Vaše Veličenstvo ho zná a má
ho ve své přízni.―
„Athos,― opakoval král mechanicky, „vskutku, to jméno znám.―
„Nechť se Vaše Veličenstvo rozpomene,― pokračoval pan de
Tréville, „pan Athos je ten mušketýr, který v onom nepříjemném
souboji měl to neštěstí, ţe těţce zranil pana de Cahusac. ― Promiňte,
ţe se ptám, monsignore,― obrátil se nato Tréville ke kardinálovi,
„panu de Cahusac se uţ daří zcela dobře, ţe ano?―
„Děkuji,― pravil kardinál a kousal se zlostí do rtů.
„Pan Athos šel na návštěvu k jednomu ze svých přátel, který zrovna
nebyl doma,― pokračoval pan de Tréville. „Je to mladý Béarňan, kadet
gardy Jeho Veličenstva ze setniny des Essartsovy. Sotva se však pan
Athos usadil a chtěl si ukrátit čekání četbou, přiřítil se hlouček jakýchsi
pacholků a vojáků, obklíčili dům, vyrazili několikery dveře…―
Kardinál vrhl na krále pohled, který chtěl říci: „To je ta věc, o níţ
jsem vám vyprávěl.―
„O tom všem dobře víme,― odpověděl král, „neboť vše se stalo v
našich sluţbách.―
„Tedy i to je ve sluţbách Vašeho Veličenstva,― pravil Tréville,
„byl-li nevinně zatčen jeden z mých mušketýrů, vsazen mezi stráţe
jako zločinec a veden středem drzé luzy, člověk vybrané povahy,
který desetkrát prolil krev v sluţbách Vašeho Veličenstva a je hotov i
nadále ji prolévat?―
„A coţ se věci opravdu takto zběhly?― pravil král zviklán.
„Pan de Tréville zapomíná říci,― promluvil kardinál co
nejlhostejnějším hlasem, „ţe tento nevinný mušketýr, ten člověk
vybrané povahy, zahnal hodinu předtím mečem čtyři komisaře, jeţ já
jsem poslal vyšetřit nanejvýš důleţitou záleţitost.―
„Pochybuji, ţe by to Vaše Eminence mohla dokázat,― zvolal pan
de Tréville se svou ryzí gaskoňskou přímostí a vojenskou pádností.
„Vţdyť hodinu předtím pan Athos, kterého znovu doporučuji přízni
Vašeho Veličenstva, neboť je to šlechtic nejlepšího rodu, u mne
večeřel a poté v salónu mého paláce hovořil s panem vévodou de La
Trémouille a s hrabětem de Châlus, kteří byli u mne zrovna
návštěvou.―
„Protokol ukáţe, co je pravda,― pravil kardinál, odpovídaje takto
nahlas na němý dotaz Jeho Veličenstva. „Je mi ctí, ţe mohu tento

178
protokol, sepsaný lidmi, jeţ dotyčný ztloukl a zahnal, předloţit
Vašemu Veličenstvu.―
„Vyrovná se protokol úředníků čestnému slovu šlechticů?―
odpověděl hrdě Tréville.
„I jděte, Tréville, snad se nebudete rozčilovat?― pravil král.
„Má-li Jeho Eminence v podezření některého z mých mušketýrů,
pak je spravedlnost pana kardinála tak známa, ţe ho mohu sám ţádat
za vyšetření.―
„V domě, v němţ byl ten zákrok spravedlnosti vykonán, bydlí,
tuším, jakýsi Béarňan, mušketýrův známý,― pokračoval kardinál stejně
chladně.
„Vaše Eminence patrně mluví o panu d’Artagnanovi.―
„Mluvím o mladíkovi, který je vaším chráněncem, pane de
Tréville.―
„Ano, to odpovídá skutečnosti.―
„Nemáte podezření, ţe ten mladík sváděl špatnými radami…―
„Pana Athose, člověka dvakrát tak starého jako on?― vskočil mu
do řeči pan de Tréville. „To ne, monsignore. Ostatně pan d’Artagnan
byl večer také u mne.―
„Ale! Kdekdo byl večer u vás!― pravil kardinál.
„Vaše Eminence chce snad pochybovat o pravdivosti mých slov?―
řekl Tréville a čelo mu zrudlo zlostí.
„To ne, chraň bůh!― opáčil kardinál. „Ale v kolik hodin to asi
bylo?―
„To vám mohu říci docela přesně, Vaše Eminence, neboť právě
kdyţ vešel, jsem si všiml, ţe hodiny ukazují půl desáté, ačkoliv bych
byl soudil, ţe uţ je víc.―
„A v kolik hodin odešel z vašeho paláce?―
„V půl jedenácté; hodinu po té příhodě.―
„Ale koneckonců hlavní věc je,― odvětil kardinál, který ani na
okamţik nepochyboval o pravdivosti Trévillových slov a cítil, ţe mu
vítězství uniká, „ţe byl Athos zatčen právě v tom domě v ulici des
Fossoyeurs.―
„Coţ nesmí navštívit přítel přítele? Coţ je zakázáno, aby se
mušketýr mého pluku přátelsky stýkal s gardistou setniny pana des
Essarts?―
„Ano, ale je-li dům, kde se s tímto přítelem stýká, podezřelý?―
„Vy jste nevěděl, Tréville, ţe je ten dům podezřelý?― pravil král.
„Vskutku, Sire, to jsem nevěděl. Ostatně můţe být podezřelý, ale

179
já popírám, ţe by jím byl v té části, kterou obývá pan d’Artagnan.
Neboť vás mohu ujistit, Sire, ţe podle toho, co jsem od něho slyšel,
neznám oddanějšího sluţebníka Vašeho Veličenstva a zanícenějšího
obdivovatele pana kardinála.―
„Není to ten d’Artagnan, co tenkrát v té nešťastné šarvátce u
karmelitánského kláštera zranil Jussaka?― ptal se král, obraceje se na
kardinála, který zrudl hněvem.
„A den nato Bernajouxe. Ano, Sire, ano, to je on, Vaše
Veličenstvo má dobrou paměť.―
„Dobrá, tak jak to rozhodneme?― pravil král.
„Vašeho Veličenstva se ta věc týká více neţli mne,― odtušil
kardinál. „Já bych trval na vině.―
„A já ji popírám,― pravil Tréville. „Ale Jeho Veličenstvo má
soudce a ti rozhodnou.―
„Máte pravdu,― přisvědčil král, „odevzdejme věc soudcům.
Nebudeme se jim do toho plést, ať rozhodnou.―
„Je ovšem velmi smutné,― dodal Tréville, „ţe v nešťastných
dobách, v nichţ ţijeme, ani nejčistší ţivot a nejnepopíratelnější ctnost
neuchrání člověka před pomluvou a pronásledováním. Armáda bude
ostatně také jistě málo spokojena, za to ručím, ţe se takto přísně
nakládá s jejími členy v policejních záleţitostech.―
Bylo to neprozřetelné slovo, ale pan de Tréville měl důvod, proč
ho uţil. Chtěl přivodit výbuch, neboť přitom šlehne i plamen, a
plamen osvěcuje.
„Policejní záleţitosti!― chytil se král zlostně Trévillových slov.
„Policejní záleţitosti! Co vy o tom víte, pane? Starejte se o své
mušketýry a nedělejte mi hlavu. Kdyţ vás člověk poslouchá, myslil
by, ţe je Francie v nebezpečí, zatknou-li jediného mušketýra. Jděte!
To je krámů pro jednoho mušketýra! Dám jich zatknout deset, sto, k
čertu! Nebo celou setninu! A nikdo nesmí ani hlesnout.―
„Od okamţiku, kdy je má Vaše Veličenstvo v podezření, jsou
mušketýři vinni,― pravil Tréville. „Vězte tedy, Sire, ţe i já jsem
ochoten vydat vám svůj meč. Neboť dovedl-li jednou pan kardinál
obvinit mé vojáky, obviní jednou jistě i mne. Tedy je lépe, dám-li se
zavřít hned s panem Athosem, který uţ je ve vězení, a s panem
d’Artagnanem, který bezpochyby uvězněn bude.―
„Vy gaskoňský tvrdohlavče, nechte toho uţ!― pravil král.
„Sire,― odvětil Tréville, aniţ sebeméně sníţil hlas, „nařiďte, ať mi
vydají mého mušketýra, nebo ať ho postaví před soud.―

180
 „Půjde před soud,― řekl kardinál.
„Dobrá. Tím lépe. Neboť v tom případě ţádám Vaše Veličenstvo o
dovolení dělat mu obhájce.―
Král se zalekl skandálu a řekl:
„Kdyby Jeho Eminence neměla na věci osobní zájem…―
Kardinál viděl, ţe král couvá, a vyšel mu vstříc.
„Prosím o prominutí,― pravil, „avšak tím okamţikem, kdy Vaše
Veličenstvo ve mně spatřuje zaujatého soudce, ustupuji.―

181
 „Tak tedy,― promluvil král, „můţete mi při památce mého otce
přísahat, ţe byl pan Athos během té příhody u vás a nemohl se tudíţ
ničeho zúčastnit?―
„Při památce vašeho slavného otce a při vás, jehoţ miluji a jehoţ si
váţím nejvíce ze všeho na světě, přísahám, ţe je tomu tak!―
„Račte si věc rozváţit, Sire,― vmísil se kardinál. „Propustíme-li
takto vězně, nebude uţ moţno zjistit pravdu.―
„Pan Athos je přece tu a bude ochoten vypovídat, kdykoliv se
soudcům zlíbí se ho ptát,― odpověděl pan de Tréville. „Ten neuteče,
pane kardinále, buďte klidný, ručím vám za něho svou osobou.―
„To je jistě pravda, ten neuteče,― řekl král, „a můţeme ho kdykoli
nalézt, jak praví pan de Tréville. Ostatně dejme jim pocit bezpečí, to
je dobrá politika,― dodal tišším hlasem, vrhnuv zároveň prosebný
pohled na Jeho Eminenci.
Richelieuovi vynutila ta „dobrá politika― Ludvíka XIII. úsměv.
„Rozkaţte, Sire,― pravil, „máte právo udílet milost.―
„Právo milosti se vztahuje jen na viníky,― řekl Tréville, který chtěl
mít poslední slovo, „a můj mušketýr je nevinen. Neudílíte tedy milost,
Sire, nýbrţ konáte spravedlnost.―
„A říkáte, ţe je ve For-l’Évêque?― zeptal se král.
„Ano, Sire; a důvěrně řečeno: je zavřen v kobce jako nejhorší
zločinec.―
„Hrome, hrome!― zabručel král. „A co mám dělat?―
„Podepište rozkaz, aby byl propuštěn na svobodu, a věc je
vyřízena,― řekl kardinál. „Domnívám se stejně jako Vaše Veličenstvo,
ţe záruka pana de Tréville je více neţ postačující.―
Tréville se uctivě uklonil, ale v jeho radost se mísila i obava. Byl
by raději viděl tvrdošíjný kardinálův odpor neţ tuto náhlou ústupnost.
Král podepsal propouštěcí rozkaz a Tréville jej bez odkladu vzal s
sebou.
Kdyţ se loučil, kardinál se na něho usmál a pravil králi:
„U vašich mušketýrů vládne, jak vidět, dobrá shoda mezi veliteli a
vojáky, Sire, je to jistě velmi na prospěch věci a slouţí to všem ke
cti.―
Ten mi zas jistě něco pěkného nadrobí, řekl si Tréville, u takového
člověka nelze mít nikdy poslední slovo. Musím si pospíšit, neboť král
můţe změnit názor, neţ se kdo nadá. Koneckonců je přece jen těţší
vsadit znova do Bastily nebo do For-l’Évêque člověka, který uţ byl
jednou propuštěn, neţ toliko hlídat vězně, který tam je.

182
 A pan de Tréville se s velkou slávou odebral do For-l’Évêque a
vyvedl na svobodu mušketýra, jehoţ do poslední chvíle neopustil jeho
klid.
Kdyţ pak poprvé uviděl d’Artagnana, řekl mu:
„Jedno máte za sebou: oplátku za ránu mečem Jussakovi; teď ještě
zbývá vyrovnání za Bernajouxe. Nebylo by radno příliš se spoléhat, ţe
vám i to projde lehce.―
Pan de Tréville měl pravdu, nechtěl-li kardinálovi věřit a

183
domýšlel-li se, ţe ještě není všemu konec; neboť sotva kapitán
mušketýrů za sebou zavřel dveře, pravila Jeho Eminence králi:
„Teď, kdyţ jsme sami, budeme hovořit váţně, dovolí-li Vaše
Veličenstvo. Sire, vévoda z Buckinghamu byl pět dní v Paříţi a teprve
dnes ráno odjel.―

STRÁŢCE PEČETI PAN SÉGUIER HLEDÁ

VÍCE NEŢ JEDNOU ZVON, ABY ZAZVONIL,
JAK TO DŘÍVE ČINÍVAL

Těţko si učinit představu o dojmu, který těchto několik slov u

Ludvíka XIII. vyvolalo. Střídavě bledl a opět červenal a kardinál hned
viděl, ţe získal zase všechnu ztracenou půdu.
„Pan de Buckingham v Paříţi?― zvolal. „A co tu dělal?―
„Asi kul pikle s vašimi nepřáteli, s hugenoty a se Španěly.―
„Ne, ne, to nevěřím! Spíše tu kul pikle proti mé cti s paní de
Chevreuse, s paní de Longueville a s dámami Condé.―
„Jaký nápad, Sire! Královna je příliš moudrá a hlavně miluje příliš
Vaše Veličenstvo.―
„Ţena je křehké stvoření, pane kardinále,― řekl král. „A co se týče
té lásky ke mně, o tom uţ mám své pevné mínění.―
„Nicméně neustanu tvrdit, ţe vévoda z Buckinghamu přišel do
Paříţe jen a jen z důvodů politických,― pravil kardinál.
„A já zas jsem si jist, ţe přišel kvůli docela jiné věci, pane
kardinále; ale je-li královna vinna, ať se třese!―
„Vskutku,― pokračoval kardinál, „ač mohu jen s odporem připustit
lakovou zradu, Vaše Veličenstvo mne nutí na to myslit: paní de Lannoy,
které jsem se podle rozkazu Vašeho Veličenstva vícekrát vyptával, mi
dnes ráno řekla, ţe předešlé noci Její Veličenstvo velmi dlouho bdělo;
dnes ráno pak prý královna mnoho plakala a po celý den psala.―
„Asi jemu, to bude tak,― pravil král. „Kardinále, musím nutně mít
královniny papíry.―
„Ale jak se k nim dostat, Sire? Zdá se mi, ţe ani já, ani Vaše

184
Veličenstvo nemůţe na sebe vzít takovou věc.―
„A jakpak se to udělalo s maršálovou d’Ancre?― vzkřikl král,
strţen zase výbuchem hněvu. „Prohledaly se její skříně a nakonec i
ona sama.―
„Maršálova d’Ancre byla jen maršálova d’Ancre, florentská
dobrodruţka a nic víc, kdeţto vznešená manţelka Vašeho Veličenstva
je Anna Rakouská, královna Francie, to jest jedna z nejvznešenějších
kněţen světa.―
„Tím je její vina jen větší, pane vévodo! Čím víc zapomněla na své
vysoké postavení, tím hlouběji klesla. Ostatně jsem uţ dávno
rozhodnut učinit konec všem těm politickým i milostným pletkám.
Královna má také u sebe jistého La Porta…―
„Který má v tom všem hlavní prsty, také tak soudím,― pravil kardinál.
„Vy se tedy domníváte stejně jako já, ţe mne klame?― zeptal se král.
„Já ovšem opakuji znovu Vašemu Veličenstvu, ţe se domnívám,
ţe královna kuje pikle proti vaší moci, a ne proti vaší cti.―
„A já vám říkám, ţe proti obému; já vám říkám, ţe královna mne
nemiluje; já vám říkám, ţe miluje toho proklatého Buckinghama.
Pročpak jste ho nedal zatknout, kdyţ byl v Paříţi?―
„Zatknout vévodu! Zatknout prvního ministra krále Karla I.!
Představte si, jaký by to byl poprask! A co kdyby přece jen podezření
Vašeho Veličenstva ― já o tom stále pochybuji ― mělo nějaký
podklad, jaká by to byla senzace! Jaký hrozný skandál!―
„Ale kdyţ se sem vetřel jako poběhlík, jako nějaký pobuda, mohli
jste ho přece…―
Tu se Ludvík XIII. sám zarazil, poděšen tím, co chtěl vyřknout,
zatímco Richelieu naplano natahoval krk, čekaje netrpělivě na slovo,
jeţ králi uvázlo na rtech.
„Mohli jsme ho přece?―
„Nic,― pravil král, „nic. Ale nespustili jste ho aspoň z dohledu po
celou tu dobu, co byl v Paříţi?―
„Ne, Sire.―
„Kde bydlil?―
„V ulici de La Harpe, v čísle 75.―
„Kde to je?―
„Blízko Lucemburského paláce.―
„A jste si jist, ţe se královna a on nespatřili?―
„Domnívám se, ţe královna dbá příliš svých povinností, Sire.―
„Ale psali si. Jistě to dnes královna celý den psala jemu. Pane

185
vévodo, musím mít ten dopis!―
„Nicméně, Sire…―
„Pane vévodo, ať je cena toho jakákoliv, chci jej!―
„Dovoluji si znovu připomenout Vašemu Veličenstvu…―
„Coţ i vy mne zrazujete, pane kardinále, ţe se takto stavíte na
odpor mé vůli? Táhnete také za jeden provaz se Španěly a s
Angličany, s paní de Chevreuse a s královnou?―
Kardinál si vzdychl a řekl: „Domníval jsem se, ţe jsem mimo
takové podezření, Sire.―
„Pane kardinále, slyšel jste mne tedy: chci ten list.―
„Byla by tu jen jedna cesta.―
„Která?―
„Pověřit tím posláním pana správce pečeti Séguiera. Věc naprosto
spadá do oboru jeho činnosti.―
„Ať pro něho okamţitě pošlou!―
„Bude asi u mne, Sire. Poprosil jsem ho, aby ke mně zašel, a kdyţ
jsem odcházel do Louvru, zanechal jsem rozkaz, aby ho zdrţeli,
přijde-li mezitím.―
„Ať ho ihned přivedou!―
„Rozkazy Vašeho Veličenstva budou vykonány, ale…―
„Jaké ale?―
„Ale královna se bude moţná zdráhat uposlechnout.―
„Mých rozkazů?―
„Ano, nebude-li vědět, ţe jsou to vaše rozkazy.―
„Dobrá, aby nebyla v pochybnostech, sám jí to oznámím.―
„Vaše Veličenstvo přitom zajisté nezapomene, ţe jsem udělal, co
jsem mohl, abych zabránil jakékoliv roztrţce.―
„Zajisté, vévodo, vím, ţe jste velmi shovívavý vůči královně, snad
aţ příliš. O tom si ostatně spolu ještě promluvíme.―
„Kdykoliv bude Vašemu Veličenstvu libo; avšak budu šťasten jen
tehdy, bude-li vyplněno mé jediné přání, aby panovala úplná shoda
mezi vámi a královnou.―
„Dobře, kardinále, vím. Ale teď pošlete pro pana stráţce pečeti; já
zajdu ke královně.―
A Ludvík XIII. otevřel spojovací dveře a vešel do chodby, jeţ
vedla z jeho pokojů k Anně Rakouské.
Královna byla v kruhu svých ţen, paní de Guitaut, paní de Sablé,
paní de Montbazon a pani de Guéménée. V koutku stála ona španělská
dvorní dáma dona Estefana, jeţ přišla s královnou z Madridu.

186
 Madame de Guéménée předčítala a všechny dámy pozorně
naslouchaly, jenom královna zájem toliko předstírala. Schválně
navrhla četbu, aby se tak mohla oddat vlastním myšlenkám. Její
myšlenky byly sice ještě ozlaceny posledním odleskem lásky, ale
nebyly proto méně smutné. Anna Rakouská neměla ustláno na růţích:
král jí vlastně nikdy nevěřil; kardinál ji pronásledoval zavilou
nenávistí, nemohl jí zapomenout, ţe odmítla jeho něţnější city; měla
totiţ stále před očima příklad královny-matky, kterou ta nenávist
trýznila celý ţivot (ačkoliv, lze-li věřit dobovým pamětem, Marie
Medicejská zpočátku nenechávala kardinálův cit bez odezvy, kdeţto
Anna Rakouská jej odmítala důsledně). Anna viděla kolem sebe padat
hlavy svých nejoddanějších sluţebníků, nejdůvěrnějších přátel,
nejdraţších lidí. Měla v sobě jakýsi zhoubný dar: přinášela neštěstí
všemu, čeho se dotkla. Její přátelství bylo osudné a svolávalo na hlavy
lidí pronásledování. Paní de Chevreuse a paní de Vernet byly poslány
do vyhnanství; La Porte se v poslední době své paní netajil obavami,
ţe čeká kaţdým dnem zatčení.
A tu právě ve chvíli, kdy královna vychutnávala nejtrpčí rmut
svých úvah, otevřely se dveře a vstoupil král.
Předčitatelka se ihned odmlčela, všechny dámy uctivě povstaly a
nastalo hluboké ticho.
Král sám neučinil ani nejmenší zdvořilostní gesto, nýbrţ zastavil
se před královnou a hlasem, který přeskakoval zlostí, pravil:
„Madame, dostanete za chvíli návštěvu pana kancléře, který vám
sdělí jistá opatření, jimiţ jsem ho pověřil.―
Nešťastná královna, jíţ ustavičně hrozili rozvodem, vyhnanstvím,
ba i soudem, zbledla pod nalíčením a řekla:
„A proč ta návštěva, Sire? Co mi má sdělit pan kancléř, ţe mi to
Vaše Veličenstvo nemůţe říci samo?―
Král se otočil na podpatcích a neodpověděl ani slovo. Takřka v
témţ okamţiku vstoupil kapitán stráţí, pan de Guitaut, a oznámil, ţe
pan kancléř je zde.
Kdyţ se kancléř objevil, odcházel jiţ král druhými dveřmi.
Kancléř vstoupil napůl s úsměvem, napůl se červenaje. Poněvadţ
se s ním během vypravování ještě asi setkáme, nebude nemístné,
jestliţe se s ním naši čtenáři uţ teď seznámí trochu blíţe.
Byl to zajímavý člověk. Des Roches le Masle, kanovník u Matky
boţí, který býval kardinálovým osobním komorníkem, ho doporučil
Eminenci jako velmi spolehlivého člověka. Kardinál ho obdařil svou

188
důvěrou a nelitoval toho.
Vyprávěly se o něm všelijaké historky, mezi jinými tato: Po
bouřlivém mládí se uchýlil do kláštera, aby alespoň nějaký čas činil
pokání za hříchy své mladosti.
Ale vstupuje v posvátná místa, nestačil za sebou ubohý kajícník
přece jen tak rychle zavřít dveře, aby tam nevnikly s ním i vášně, před
nimiţ prchal. Posedaly ho stále znovu. Převor, jemuţ se s tím svěřil,
mu chtěl pomoci a poradil mu, aby kdykoliv ho přepadne démon
pokušení, běţel ihned k provazu od zvonu a pořádně zazvonil.
Hlukem budou prý mniši upozorněni, ţe jednoho bratra jímá
pokušení, a celá klášterní obec se počne za něho ihned modlit.
Rada se budoucímu kancléři zdála dobrá. S vydatnou pomocí
modliteb všech mnichů jal se zaklínat potměšilého zloducha. Ale
ďábel se nedá tak lehce svrhnout z trůnu, na němţ se usadil. Čím
pádnější bylo jeho zahánění, tím obmyslnější byly jeho úklady.
Výsledkem bylo, ţe zvon neustával vyzvánět ve dne v noci,
rozhlašuje, jak velikou hříšností je kajícník sţírán.
Mniši neměli posléze ani chvilky pokoje. Ve dne běhali jen nahoru
a dolů po schodech vedoucích do kaple a v noci pak kromě na
hodinky a na jitřní musili ještě tak dvacetkrát vstávat z postele a padat
na kolena na holé dlaţbě svých cel.
Není známo, jestli se znavili dřív mniši nebo ďábel, ale za tři
měsíce se kajícník objevil opět mezi lidmi a přinášel si s sebou pověst,
ţe je hrozně posedlý ďáblem.
Opustiv klášter, dal se na úřednickou dráhu, stal se po svém strýci
předsedou soudu a přešel ke straně kardinálově, coţ svědčilo nemálo o
jeho chytrosti. Poté se stal kancléřem a horlivě přisluhoval Jeho
Eminenci v nenávisti vůči královně-matce a v pomstychtivosti vůči
Anně Rakouské.
Konečně, těše se neomezené kardinálově přízni, byl pověřen i
oním choulostivým posláním, s nímţ se nyní objevil u královny.
Kdyţ vstoupil, královna ještě stála, ale sotva ho spatřila, usedla do
křesla a dala i svým dámám znamení, aby se posadily na své polštáře a
lenošky. Pak hlasem plným pohrdání zvysoka řekla:
„Co si přejete, pane? Za jakým účelem jste přišel?―
„Abych zde, madame, jménem královým a se vším respektem,
jímţ jsem Vašemu Veličenstvu povinen, vykonal přísnou prohlídku
vašich papírů.―
„Jakţe, pane! Prohlídku mých papírů? To je poniţující!―

189
 „Račte mi prominout, madame, ale nejsem v tomto případě leč
nástroj, jehoţ král uţívá. Coţ Jeho Veličenstvo neodchází právě odtud
a nevyzvalo vás samo, abyste se připravila na tuto návštěvu?―
„Prohledávejte tedy, pane. Jsem tu uţ zřejmě jako zločinec.
Estefano, vydejte klíče od mých stolků i od sekretáře.―
Kancléř pro formu prohlédl nábytek, ale věděl dobře, ţe by
královna neukryla tak důleţitý dopis, jaký ten den psala, do nějakého
stolku.
A kdyţ tedy dvacetkrát zotvíral a zase zavřel všechny zásuvky
sekretáře, musel se, třebas s váháním, konečně odhodlat k poslednímu
kroku, totiţ k osobní prohlídce samotné královny. Milý kancléř
popošel k Anně Rakouské a řekl hlasem, na němţ bylo znát zmatek a
značné rozpaky:
„A nyní mi nezbývá neţ vykonat prohlídku nejdůleţitější.―
„Jakou?― zeptala se královna, jeţ nerozuměla, či spíše nechtěla
rozumět.
„Jeho Veličenstvo pokládá za jisté, ţe jste dnes psala jakýsi dopis;
ví také, ţe ještě nebyl odeslán. A onen dopis není ani ve stolku, ani v
sekretáři, nicméně někde být musí.―
„Coţ byste se odváţil dotknout se své královny?― řekla Anna.
Vztyčila se v celé své důstojnosti a upřela na kancléře pohled, jehoţ
výraz byl takřka výhruţný.
„Jsem věrný poddaný králův, madame, a vykonám vše, co Jeho
Veličenstvo nařídí.―
„Dobře, tedy vězte, ţe je to pravda!― pravila Anna Rakouská, „a
špehové pana kardinála nelhali. Napsala jsem dnes opravdu dopis a
ten dopis nebyl odeslán. Je zde.―
A královna sáhla svou krásnou rukou do záňadří.
„Dejte mi prosím ten dopis, madame,― pravil kancléř.
„Nevydám jej nikomu neţ králi,― odvětila Anna.
„Kdyby byl král chtěl, aby dopis byl odevzdán jemu, madame, byl
by si jej zajisté od vás sám vyţádal. Ale opakuji, já jsem byl pověřen
jej zabavit, a nevydáte-li ten list…―
„Nevydám-li jej?―
„Byl jsem pověřen vám jej odebrat.―
„Jakţe? Co říkáte?―
„Ţe mám velkou pravomoc, madame, a ţe jsem oprávněn hledat
ten podezřelý list i u samotné osoby Vašeho Veličenstva.―
„To je hrozné!― vzkřikla královna.

190
 „Račte tedy být, madame, povolnější.―
„Stavíte mne před hnusné násilí; víte to, pane?―
„Král tak poručil. Mně odpusťte, madame.―
„Ne, ne, to nestrpím; raději zemřu!― zvolala královna. Bouřila se v
ní vladařská krev jejího španělského a rakouského rodového dědictví.

191
 Kancléř se hluboce uklonil, ale jeho úmysl neustoupit ani o píď od
provedení úkolu jemu svěřeného byl zřejmý. Jako katův pacholek v
mučírně popošel výhruţně ke královně, jíţ v tomto okamţiku vyhrkly
slzy bezmocného vzteku.
Královna byla, jak jsme jiţ řekli, neobyčejně krásná.
Kancléřovo poslání mohlo tedy být povaţováno za značně
choulostivé. Králova ţárlivost na Buckinghama však zašla tak daleko,
ţe uţ neţárlil na nikoho jiného.
Kancléř Séguier bezpochyby v té chvíli hledal očima provaz
pověstného zvonce; ale nenalézaje ho, rozhodl se a vztáhl ruku v
místa, kde královna podle svého přiznání dopis schovala.
Anna Rakouská ustoupila o krok, bledá jako smrt. Nato opírajíc se
levou rukou o stolek, aby nepadla, vyndala pravicí ze záňadří jakýsi
papír a podala jej stráţci pečeti.
„Zde máte dopis, pane,― zvolala přerývaným a rozechvělým
hlasem. „Vezměte si jej a zbavte mne své strašné přítomnosti.―
Kancléř, který se třásl na celém těle, vzal dopis, uklonil se aţ k
zemi a odešel.
Sotva se za ním zavřely dveře, klesla královna napůl omdlelá do
náručí svých ţen.
Kancléř donesl list králi, aniţ z něho přečetl jediné slovo. Král jej
přijal třesoucí se rukou, hledal adresu, jíţ však list nebyl opatřen, silně
zbledl, otevřel pomalu obálku a poté, poznávaje z prvních slov, ţe je
dopis určen španělskému králi, rychle přelétl řádky.
Byl to všechno promyšlený plán útoku proti kardinálovi. Královna
vybízela svého bratra a rakouského císaře, aby se tvářili uraţeni
politikou Richelieua, jenţ ustavičně jen usiloval o zeslabení
rakouského rodu. Vybízela, aby vyhlásili Francii válku a za podmínku
míru stanovili propuštění kardinála. Ale o lásce nebylo v celém dopise
ani slova.
Král zářil radostí a ihned se ptal, je-li kardinál ještě v Louvru. Bylo
mu řečeno, ţe Jeho Eminence čeká v pracovně na rozkazy Jeho
Veličenstva.
„Hleďte, vévodo, měl jste pravdu a já jsem se mýlil,― pravil,
„intrika je politického rázu, v celém listě není ani slova o lásce. Ale
zato je tam hodně řečí o vás.―
Kardinál vzal dopis a velmi pozorně jej přečetl. Kdyţ došel ke
konci, četl ještě jednou.
„Vidíte, Vaše Veličenstvo,― řekl, „kam aţ jdou moji nepřátelé:

192
vyhroţuje se vám dvěma válkami, nepropustíte-li mne. Na vašem místě
bych opravdu ustoupil tak silnému naléhání. Pro mne pak by bylo
opravdovým štěstím, kdybych ze sebe mohl sloţit břímě vedení vlády.―
„Co pravíte, vévodo?―
„Říkám, Sire, ţe ty vysilující zápasy a neustálá namáhavá práce
podrývají mé zdraví. Říkám, ţe uţ pravděpodobně nesnesu únavné
velitelství při obléhání La Rochelle a ţe bude lépe, stanovíte-li pro ten
úkol někoho jiného, buď Condého nebo Bassompierra či jiného
statečného muţe, jehoţ povolání je vést válku. Já jsem kněz a
nehodím se pro to; stále mne jen odvádíte od mého pravého povolání a
uţíváte mne k věcem, pro něţ nemám ţádné schopnosti. Budete tak
šťastnější ve své rodině, Sire, a nepochybuji, ţe stoupne vaše sláva i
navenek, v zahraniční politice.―

193
 „Pane vévodo, rozumím,― pravil král. „Buďte klidný; všichni, kdo
jsou v tomto dopise jmenováni, neujdou zaslouţenému trestu,
královnu nevyjímajíc.―
„Co to pravíte, Sire? Bůh chraň, aby kvůli mně královna zakoušela
sebemenšího příkoří! Pokládala mne stejně vţdy za svého nepřítele,
ačkoliv Vaše Veličenstvo můţe dosvědčit, ţe jsem se jí vţdy vřele
zastával, dokonce i proti vám. Jiná věc by ovšem byla, kdyby
zrazovala Vaše Veličenstvo v ohledu cti; tu bych byl první, kdo by
řekl: »Jen nemilosrdně, Sire, ţádnou milost vinici!« Naštěstí však nic
takového není a Vaše Veličenstvo má o tom nový důkaz.―
„Je tomu opravdu tak, pane kardinále,― pravil král. „A měl jste
pravdu jako vţdycky. Ale královna proto nezaslouţí méně mého
hněvu.―
„Myslím, ţe si spíše zaslouţíte vy, aby se hněvala ona, Sire.
Nebylo by opravdu nic divného, kdyby se na vás váţně rozzlobila:
Vaše Veličenstvo s ní nakládalo příliš přísně!―
„Tak budu vţdy nakládat se všemi svými i vašimi nepřáteli,
vévodo, ať jsou jakkoliv vysoko postaveni a jakkoliv nebezpeční.―
„Královna je, pravda, mou nepřítelkyní, ale ne vaší, Sire; naopak,
je vám laskavou, oddanou a bezúhonnou manţelkou. Dovolte proto,
Sire, abych za ni u Vašeho Veličenstva orodoval!―
„Ať se tedy pokoří a přijde první.―
„Ne, Sire, vy dejte příklad, vy jste první nebyl v právu, kdyţ jste
královnu podezíral.―
„Já ţe mám přijít první?― zpěčoval se král. „Nikdy!―
„Sire, prosím vás o to!―
„A jak bych to měl udělat?―
„Uspořádejte ples; královna velmi miluje tanec. Ručím vám za to,
ţe její rozmrzelost povolí před takovou pozorností.―
„Vy víte, pane kardinále, ţe nemiluji světských radovánek,― namítl
král.
„Tím vděčnější vám královna bude, protoţe zná váš odpor ke všem
zábavám, a pak ― bude mít aspoň příleţitost ukázat se s těmi
krásnými diamantovými závěsky, které jste jí dal nedávno k svátku a
jeţ ještě vůbec neměla na sobě.―
„Nu, uvidíme, pane kardinále, uvidíme,― pravil král. V radosti, ţe
se královna provinila jen v oblasti, na níţ mu málo záleţelo, a není
vinna nevěrou, jíţ se tolik obával, byl zcela ochoten se s ní smířit.
„Uvidíme. Ale na mou čest, jste k ní aţ příliš shovívavý!―

194
 „Sire,― řekl kardinál, „přísnost ponechte ministrům, shovívavost je
ctností královskou; uţijte jí a uvidíte, ţe uděláte dobře.―
Bilo právě jedenáct hodin. Kardinál si uvědomil pozdní čas,
hluboce se uklonil, poprosil krále, aby se směl vzdálit, a znovu mu
důtklivě doporučil, aby se s královnou smířil.
Anna Rakouská, jeţ se po zachycení listu nadála od krále trpkých
předhůzek, byla nejvýš překvapena, kdyţ se král následujícího dne
pokoušel o smíření. Nejprve byla odmítavá. Ţenská hrdost a
důstojnost královny byly tak krutě uraţeny, ţe se její city nemohly
naráz změnit. Ale jejím dámám se konečně podařilo ji přemluvit, aby
se aspoň tvářila, ţe uţ na to zapomněla. Tohoto prvého náznaku
obratu vyuţil král k tomu, aby jí oznámil, ţe hodlá co nejdříve
uspořádat dvorní ples.
A opravdu, den jak den se poté král kardinála ptával, kdy asi by se
měla slavnost konat. Ale kardinál den po dni pod všelijakými
záminkami odkládal stanovit určité datum. Uběhlo tak deset dní.
Osmého dne po scéně, kterou jsme právě vylíčili, dostal kardinál
dopis s londýnským razítkem. Obsahoval jen těchto několik řádků:
Mám je. Nemohu však odjet z Londýna, poněvadž nemám peníze.
Pošlete mi pět set pistolí a za čtyři nebo nejvýš pět dní potom budu v
Paříži.
V den, kdy kardinál obdrţel dopis, dal mu král obvyklou otázku.
Richelieu počítal na prstech a potichu si řekl:
Píše, ţe přijede za čtyři nebo pět dní po obdrţení peněz, čtyři nebo
pět dní potrvá, neţ peníze dojdou, na cestu potřebuje také asi pět dní,
to je dohromady deset dní. Počítejme k tomu ještě moţnost
nepříznivého větru, všelijaké nehody, ţenskou slabost ― řekněme
tedy dvanáct dní.
„Tak jak jste to vypočítal, pane vévodo?― ptal se král.
„K sluţbám, Sire. Dnes je 20. září; 3. října pořádají městští radní
ples. To by se krásně hodilo. Nebude to vůbec vypadat, jako byste
slavnost pořádal jen kvůli královně.―
Poté kardinál dodal:
„A nezapomeňte, Sire, říci před slavností Jejímu Veličenstvu, ţe si
přejete vidět, jak jí sluší ty diamantové závěsky.―

195
 DOMÁCNOST U BONACIEUXŮ

Bylo to podruhé, co se kardinál králi zmínil o diamantových

závěscích. Ludvík XIII. si toho všiml a pomyslil si, ţe se za tím
vytrvalým doporučováním asi skrývá nějaké tajemství.
Uţ více neţ jednou se král cítil poníţen tím, ţe kardinál, který měl
výbornou policii (ačkoliv se ještě nevyrovnala naší moderní), byl lépe
neţ on zpraven o všem, co se dělo v jeho manţelství. Doufal proto, ţe z
rozhovoru s Annou Rakouskou něco vyzví a ţe se s odhaleným
tajemstvím vrátí k Jeho Eminenci. Ať uţ kardinál něco opravdu ví, nebo
jen tuší, v obou případech král v očích svého ministra ohromně získá.
Vyhledal tedy královnu a podle svého zvyku ji nejdříve zasypal
novými vyhrůţkami jejím nejbliţším dvořanům. Anna Rakouská
sklonila hlavu a mlčky čekala, aţ se bouře přeţene; doufala, ţe
nakonec král přece jen ustane. Ale tak si to Ludvík XIII. nepřál. Chtěl
ji zaplést do hovoru, aby přišel věci na kloub. Byl totiţ přesvědčen, ţe
kardinál má jakousi postranní myšlenku a ţe mu připravuje nějaké
strašidelné překvapení, jak to jenom Jeho Eminence dovedla. A
opravdu došel svými tvrdošíjnými obţalobami k cíli.
Annu Rakouskou konečně znavily tyto neurčité nájezdy a zvolala:
„Sire, vy mi určitě neříkáte vše, co máte na srdci. Co jsem udělala?
Povězte mi, jaký zločin jsem spáchala? Je přece nemoţné, aby Vaše
Veličenstvo dělalo takový hluk pro dopis, který jsem napsala svému
bratru.―
Král, cítě se sám takto přímo napaden, nevěděl hned, co
odpovědět. Pomyslil si však, ţe přišel vhodný okamţik, aby pronesl
ono přání, jeţ měl vyslovit aţ večer před slavností, a pravil se vší svou
důstojností:
„Madame, co nevidět se bude na radnici pořádat ples; očekávám,
ţe si na počest našich milých radních obléknete slavnostní šat, a
zvláště ţe tam přijdete s těmi diamantovými závěsky, které jsem vám
dal k svátku. To je má odpověď.―
Byla to odpověď hrozná. Anně Rakouské blesklo hlavou, ţe
Ludvík XIII. ví všechno a ţe kardinál na něm vymohl ten dlouhý
týden přetvářky, jak odpovídalo ostatně jeho povaze. Strašlivě zbledla,
opřela se svou překrásnou rukou, která nyní vypadala jako z vosku, o
stolek a zděšeně se podívala na krále. Řeč jí uvázla v hrdle.

196
 „Rozumíte, madame,― opakoval král, který se kochal těmi
ohromnými rozpaky, aniţ tušil jejich příčinu, „rozumíte, doufám?―
„Ano, Sire, rozumím,― vykoktala ze sebe královna.
„Přijdete na ten ples?―
„Ano.―
„Se závěsky?―
„Ano.―
Královnina bledost, moţno-li, ještě vzrostla. Král si toho povšiml a
těšil se z toho s onou chladnou krutostí, která byla jedním ze špatných
rysů jeho povahy.

197
 „Tedy ujednáno,― skončil král. „To je vše, co jsem vám chtěl říci.―
„Kterého dne ten ples bude?― zmohla se ještě Anna Rakouská na
otázku.
Ludvík XIII. pudově vycítil, ţe by na ni jaksi neměl odpovědět,
neboť královna ji vyslovila hlasem takřka zmírajícím.
„Uţ velmi brzy, madame,― odtušil. „Ale na den si uţ přesně
nevzpomínám, zeptám se na to kardinála.―
„To kardinál tedy připravil tu slavnost?― vzkřikla královna.
„Ano, madame,― odvětil král udiveně. „Proč se ptáte?―
„On vám řekl, abyste mne vyzval, ţe si mám vzít ty závěsky?―
„Totiţ on…―
„Je to on, Sire, je to on!―
„Dobrá! Co záleţí na tom, je-li to on či já. Coţ je v tom přání něco
zločinného?―
„Ne, Sire.―
„Tedy přijdete?―
„Ano, Sire!―
„Dobře,― pravil král a zvedl se k odchodu. „Spoléhám na to.―
Královna se hluboce uklonila, ani ne tak z důvodu etikety jako
proto, ţe pod ní klesla kolena.
Král nanejvýš uspokojen odešel.
„Jsem zničena,― zašeptala královna, „nadobro zničena. Kardinál ví
všechno; to on ponouká krále, který neví ještě nic, ale brzy zví vše.
Jsem ztracena! Ach boţe, boţe!―
Poklekla na polštář a jala se modlit, hlavu vkleslou mezi chvějící
se paţe.
Situace byla vskutku děsivá. Buckingham se vrátil do Londýna,
paní de Chevreuse byla v Toursu. Uvědomujíc si, ţe je hlídána víc neţ
kdy jindy, královna nejasně tušila, ţe jedna z jejích ţen, neznámo
která, ji zrazuje. La Porte nemohl opustit Louvre; neměla tedy jediné
dušičky na světě, které by se mohla svěřit.
Tváří v tvář nebezpečí, jeţ jí hrozilo, proniklo jí vědomí její
osamělosti a propukla v pláč.
„Nemohla bych být něčím nápomocna Vašemu Veličenstvu?―
ozval se vtom sladký, laskavý hlas.
Královna se rychle otočila, neboť výraz tohoto hlasu nemohl
klamat: tak mohla promluvit jen přítelkyně.
A opravdu, v jedněch dveřích královniny komnaty se objevila
půvabná paní Bonacieuxová. Byla ve vedlejším pokojíku zaměstnána

198
skládáním šatů a prádla, kdyţ král vstoupil; nemohla odejít a
vyslechla celý rozhovor.
Královna vykřikla překvapením, neboť ve svém zmatku nepoznala
ihned ţenu, kterou jí doporučil La Porte.
„Nebojte se ničeho, madame,― promluvila mladá ţena, spínajíc
ruce a sama plačíc nad královniným zármutkem. „Jsem tělem i duší
oddána Vašemu Veličenstvu, a ač stojím nízko pod vámi a mé
postavení je velmi podřízené, domnívám se, ţe jsem našla prostředek,
jak pomoci Vašemu Veličenstvu z nesnází.―
„Nebesa, to jste vy!― vzkřikla královna. „Ale podívejte se mi do
očí. Ze všech stran na mne číhá zrada; mohu vám věřit?―
„Ach madame,― zvolala mladá ţena a padla na kolena, „při všem,
co je mi svaté, jsem hotova umřít pro Vaše Veličenstvo!―
Tento výkřik se vydral opravdu z hloubi srdce a tak jako první
projev nemohl být šalbou.
„Ano, jsou tu zrádci,― pokračovala paní Bonacieuxová; „ale při
svatém jméně Panny vám přísahám, ţe není na světě člověka
oddanějšího Vašemu Veličenstvu neţ já. Ty závěsky, jeţ si král ţádá
vidět, jste dala vévodovi z Buckinghamu, viďte? Byly v oné malé
skříňce z růţového dřeva, kterou si odnášel pod paţí? Nebo se mýlím?
Je to tak?―
„Ach boţe, boţe!― šeptala královna a hrůzou jí drkotaly zuby.
„Nuţe, ty závěsky musíme dostat zpět,― řekla se zápalem paní
Bonacieuxová.
„Ano, jistě,― vzkřikla královna. „Ale jak to udělat, jak se k nim
dostat?―
„Je nutno někoho vyslat k vévodovi.―
„Ale koho?… Koho jen?… Komu mohu věřit?―
„Důvěřujte ve mne, madame; prokaţte mi tu čest, má královno, a
uvidíte, ţe najdu posla.―
„Ale bude nutno napsat dopis.―
„To je nevyhnutelné. Dvě slova rukou Vašeho Veličenstva a vaše
osobní pečeť.―
„Ta dvě slova však mohou být zkázou, mohou znamenat rozvod,
vyhnanství!―
„Ano, padnou-li do špatných rukou. Ale ručím za to, ţe ta slova
dojdou na správnou adresu.―
„Boţe, musím tedy celý svůj ţivot, svou čest, své jméno vloţit do
vašich rukou!―

199
 „Jistě, madame; ovšem já vám to vše zachráním.―
„Ale řekněte mi aspoň jak!―
„Můj muţ byl asi před třemi dny propuštěn na svobodu; neměla
jsem dosud čas ani se s ním přivítat. Je to hodný a počestný muţ, který
nemá k nikomu záští ani zvláštní náklonnosti. Udělá, co budu chtít.
Odjede na můj rozkaz, aniţ bude vědět, co nese, a odevzdá dopis
Vašeho Veličenstva na udanou adresu. Nebude mít potuchy, ţe je od
vás.―
Královna vášnivě stiskla obě ruce mladé ţeny, pohlédla na ni, jako
by jí chtěla číst aţ na dně srdce, a vidouc v jejích krásných očích jen
upřímnost, něţně ji objala.
„Učiň to,― zvolala, „a zachráníš mi ţivot, zachráníš mi čest.―
„Bůh chraň! Nezveličujte sluţbu, kterou je mi štěstím pro vás
vykonat. Nemám skutečně co zachránit Vašemu Veličenstvu, jeţ je
toliko obětí proradných piklů.―
„Ano, tak je to, mé dítě,― řekla královna, „máš pravdu.―
„Dejte mi tedy to psaní, madame, čas chvátá.―
Královna rychle usedla k malému stolku, kde byl papír, inkoust a
pera. Napsala dva řádky, zapečetila dopis a odevzdala jej paní
Bonacieuxové.
„Ale zapomněly jsme ještě na jednu důleţitou věc,― pravila
královna.
„Na kterou?―
„Na peníze.―
Paní Bonacieuxová se začervenala.
„To je pravda. Musím se přiznat Vašemu Veličenstvu, ţe můj
muţ…―
„Chceš říci, ţe tvůj muţ nemá peněz?―
„I ano, má jich dost, ale je hrozně lakomý; je to jeho jediná chyba.
Nicméně nechť se Vaše Veličenstvo proto neznepokojuje, však uţ se
najde nějaký prostředek…―
„Totiţ já sama také nemám peněz,― pravila královna ― ti, kdo si
přečtou paměti paní de Motteville, nebudou se divit této odpovědi ―
„ale počkej.―
Anna Rakouská běţela pro své pouzdro na šperky.
„Pohleď, zde je prsten veliké ceny, jak všichni tvrdí. Je od mého
bratra, španělského krále, a mohu s ním dělat, co chci. Vezmi si ten
prsten, prodej ho a ať za ty peníze tvůj muţ odjede.―
„Za hodinu bude vše zařízeno.―

200
 „Vidíš, zde je adresa,― dodala královna tak tiše, ţe bylo stěţí
rozumět, co říká: „Mylordu vévodovi z Buckinghamu v Londýně.―
„Dopis bude odevzdán do jeho rukou.―
„Ty má ušlechtilá duše!― zvolala Anna Rakouská.
Paní Bonacieuxová políbila královně ruku, skryla list za ňadry a
lehce jako ptáče odběhla.
Za deset minut byla doma; jak královně řekla, ještě se s muţem, co
byl propuštěn na svobodu, ani nepřivítala. Neměla tušení, jaká se s

201
ním stala změna v jeho názorech na kardinála, kterou posílilo ještě
několik návštěv Rochefortových. Rochefort se stal Bonacieuxovým
nejlepším přítelem a přesvědčil ho skorem bez námahy, ţe unesl jeho
ţenu jenom z důvodů politických a ţe ho nevedly ţádné hříšné city.
Našla pana Bonacieuxe samotného. Dával, chudák, s velkou
námahou zase do pořádku dům. Spravedlnost totiţ nepatří k oněm
věcem, o nichţ moudrý Šalomoun řekl, ţe přejdou a nezanechají po
sobě stopy, a tak Bonacieux našel nábytek rozbitý a skříně skoro
prázdné. Sluţka utekla hned po zatčení svého pána. Ubohé děvče se
tak vyděsilo, ţe nepřestalo utíkat z Paříţe aţ do Bourgogne, svého
rodného kraje.
Ctihodný kramář dal ţeně vzkázat hned po svém příchodu, ţe se
šťastně vrátil domů. Manţelka mu odpověděla, ţe má z toho radost, a
ţe jakmile bude mít volnou chvilku, přijde se na něho podívat.
Ta první volná chvilka na sebe dala čekat pět dní, coţ by se bylo v
jiných poměrech jistě panu Bonacieuxovi zdálo dlouhé. Ale měl hojně
látky k úvahám z návštěvy u kardinála a z návštěv Rochefortových a
víme, ţe při ničem tak neutíká čas jako při přemýšlení.
Bonacieuxovi utíkal čas tím rychleji, ţe jeho myšlenky byly
vesměs růţové. Rochefort ho nazýval svým přítelem, svým drahým
Bonacieuxem, a neustával mu tvrdit, ţe si ho kardinál velmi váţí.
Milý kramář se uţ viděl na cestě poct a slávy.
Paní Bonacieuxová také přemýšlela, ale nutno říci, ţe o všem
jiném neţ o ctiţádosti. Maně se jí myšlenky stále točily kolem onoho
hezkého mladého muţe, který byl tak statečný a vypadal tak
zamilovaně. Paní Bonacieuxová se v osmnácti letech provdala a ţila
stále v okruhu známých svého muţe, coţ byla společnost málo
schopná vnuknout jakýkoliv hlubší cit mladé ţeně, jejíţ srdce a duše
vynikaly nad její společenské postavení. Proto také zůstala paní
Bonacieuxová necitelná k nízkým svodům. Ale zvláště v oné době
měl šlechtický titul na měšťanstvo velký vliv a d’Artagnan byl
šlechtic; nadto nosil uniformu gardistů, jeţ se těšila u dam největší
přízni hned po mušketýrské. Byl, opakujeme, krásný, mladý,
dobrodruţný. Hovořil o lásce jako člověk, který opravdu miluje a
ţízní po opětovaném citu. Pro třiadvacetiletou hlavičku toho bylo více
neţ třeba a paní Bonacieuxová byla právě v tom věku.
Ačkoliv se tedy oba manţelé přes týden neviděli a ačkoliv se v
tom týdnu zběhlo mnoho váţných událostí, bylo jejich setkání dosti
nucené. Pan Bonacieux sice projevil ţivou radost a vyšel své ţeně

202
vstříc s otevřenou náručí, ale paní Bonacieuxová mu nastavila k
políbení jen čelo a pravila:
„Pohovořme si trochu.―
„Jak to?― hlesl Bonacieux udiveně.
„Musím ti sdělit nesmírně důleţitou věc.―
„Hleďme, to já mám pro tebe také dost důleţité otázky. Vyloţ mi,
prosím tě, trochu ten svůj únos.―
„O to teď vůbec nejde,― řekla paní Bonacieuxová.
„A oč tedy? O mé uvěznění?―
„O tom jsem se dozvěděla ještě týţ den; ale protoţe jsi nic
špatného nespáchal, neměl jsi na svědomí ţádnou intriku a nevěděl jsi
o ničem, co by tebe nebo jiného mohlo kompromitovat, nepřikládala
jsem té události ţádný valný význam.―
„Vám to připadá náramně pohodlné, paní,― řekl Bonacieux, uraţen
malým zájmem, který jeho ţena projevovala. „Víš, ţe jsem celý jeden
den a noc strávil v Bastile?―
„Jeden den a noc rychle uběhnou; nechme tvoje vězení a
promluvme si raději o tom, proč jsem vlastně přišla.―
„Jak? Proč jsi vlastně ke mně přišla? Coţ tě sem nevedla touha
spatřit zase manţela, od něhoţ jsi byla týden odloučena?― ptal se
kupčík dotčeně.
„Jistě to byla první pohnutka, ale potom ještě něco jiného.―
„Tak mluv.―
„Je to věc nanejvýš váţná a závisí na ní moţná celý náš budoucí
osud.―
„Náš osud se stejně změnil od té doby, co jsem vás neviděl, paní
Bonacieuxová, a nic bych se nedivil, kdyby se za několik měsíců stal
předmětem závisti mnohých lidí.―
„Ano, a zvlášť kdyţ uposlechneš pokynů, které ti chci dát.―
„Ty mně?―
„Ano, tobě. Je na nás, abychom vykonali dobrou a svatou věc. A
zároveň lze přitom získat mnoho peněz.―
Paní Bonacieuxová věděla, ţe zmínkou o penězích udeří na
manţelovu slabou stránku.
Ale člověk ― byť to byl kramář ― který jednou deset minut
mluvil s kardinálem Richelieuem, není uţ týmţ člověkem.
„Tedy hodně peněz lze přitom získat!― pravil Bonacieux a protáhl
rty.
„Ano, mnoho.―

203
 „Kolik asi?―
„Asi tak tisíc pistolí.―
„Pak to, co ode mne chceš, je asi velmi závaţné.―
„Ano.―
„Co mám dělat?―
„Hned odjedeš s listem, který nesmí za ţádných okolností padnout
do cizích rukou, a odevzdáš jej určité osobě.―
„A kam ţe mám odjet?―
„Do Londýna.―
„Já do Londýna! Ty ţertuješ, já v Londýně nemám co dělat.―
„Ale jiní lidé nutně potřebují, abys tam jel.―
„Jací jiní lidé? Upozorňuji tě, ţe uţ nic nebudu dělat naslepo a ţe
chci vědět nejen, co dělám, ale i pro koho to dělám.―
„Vznešená osobnost tě posílá, vznešená osobnost tě očekává;
odměna pak přesáhne všechno tvé očekávání. To je vše, co ti mohu
říci.―
„Zase intriky! Samé intriky! Pěkně děkuji, uţ se mám před
takovými věcmi na pozoru; pan kardinál mi otevřel oči.―
„Kardinál?― vzkřikla paní Bonacieuxová. „Tys byl u kardinála?―
„Sám si mě dal zavolat,― odvětil pyšně kramář.
„A ty jsi ve svém nerozumu skutečně k němu šel.―
„Musím říci, ţe jsem vlastně neměl na vybranou jít či nejít, neboť
jsem měl po kaţdém boku drába. A také je pravda, ţe dokud jsem
neznal Jeho Eminenci, byl bych se velmi rád vyhnul té návštěvě,
kdyby to šlo.―
„On s tebou špatně nakládal, viď? Vyhroţoval ti?―
„Podal mi ruku a nazval mne svým přítelem ― svým přítelem!
Rozumíte, paní? Jsem přítelem velikého kardinála!―
„Velikého kardinála?―
„Upíráš mu snad ten titul?―
„Nic mu neupírám, ale říkám vám tolik, ţe přízeň ministra je věc
pomíjivá a jen blázen na ni spoléhá. Jsou však moci vyšší, jeţ nezávisí
na náladě jednotlivcově nebo na výsledku nějaké události ― a s
takovými se máme spojovat.―
„Mrzí mě to, paní, ale neznám jiné moci, neţ je moc velikého
muţe, jemuţ mám čest slouţit.―
„Ty slouţíš kardinálovi?―
„Ano, paní, a jako jeho věrný sluţebník nedovolím, abyste se
zaplétala do piklů proti bezpečnosti státu a abyste slouţila intrikám

204
ţeny, jeţ není Francouzkou a srdcem tíhne k Španělsku. Naštěstí je tu
velký kardinál, jeho bdělý pohled je na stráţi a pronikne kaţdému aţ
do ledví.―
Bonacieux tu opakoval slovo za slovem větu, kterou slyšel od
Rocheforta. Ubohá ţena, která určitě spoléhala na svého manţela a v
té naději se za něho zaručila královně, se nyní zachvěla pomyšlením,
do jakého nebezpečí by se byla málem uvrhla. Zatočila se jí hlava z
toho zklamání. Nicméně se ještě stále nevzdala naděje, ţe muţe získá
pro své cíle, neboť znala jeho slabost a hlavně ziskuchtivost.
„Tak vy jste tedy přívrţencem kardinálovým, pane!― pokračovala.
„Slouţíte lidem, kteří špatně nakládají s vaší ţenou a uráţejí vaši
královnu!―
„Zájmy soukromé nejsou ničím před zájmy celku. Já jdu s těmi,
kdo zachraňují stát,― řekl Bonacieux s nabubřelým důrazem.
To byla druhá věta hraběte Rocheforta, jiţ si zapamatoval a jeţ se
mu nyní hodila.
„A víš ty vůbec, co je to stát, o němţ mluvíš?― odbyla ho paní
Bonacieuxová a pokrčila rameny. „Radím ti, abys raději zůstal prostým
občánkem a drţel se té strany, která ti nabízí nejvíc prospěchu.―
„No, no,― pravil Bonacieux a poklepal si na bachratý váček, který
zazvonil stříbrem. „A co říkáte tomuhle, paní kazatelko?―
„Odkud máš ty peníze?―
„To tě nenapadá?―
„Od kardinála?―
„Od něho a od svého přítele hraběte Rocheforta.―
„Hrabě Rochefort! Ale to je přece ten, co mne unesl!―
„To je moţné, paní.―
„A ty přijmeš od takového člověka peníze?―
„Coţ jsi mi sama neřekla, ţe ten únos byl ryze politickou
záleţitostí?―
„Ano, ale jeho cílem bylo donutit mne k zradě mé velitelky,
mučením chtěli ze mne vyrvat doznání, jeţ by ohrozilo čest a moţná i
ţivot vznešené paní.―
„Vaše vznešená paní je zrádná Španělka, a co kardinál dělá, dobře
dělá,― odtušil Bonacieux.
„Pane, věděla jsem, ţe jste zbabělý, lakomý a hloupý, ale nevěděla
jsem, ţe jste schopen podlosti.―
„Co to říkáte, paní?― udivil se Bonacieux; vyhýbal se manţelským
rozbrojům a neviděl ještě nikdy svou ţenu tak rozhněvanou.

205
 „Říkám, ţe jsi bídník!― pokračovala paní Bonacieuxová, jeţ ihned
postihla, ţe nabývá znovu vrchu. „Ty tedy děláš politiku! A k tomu
ještě kardinálskou! Člověče, vţdyť se tělem duší prodáváš za peníze
ďáblu!―
„Oho, kardinálovi!―
„To je totéţ!― vzkřikla mladá ţena. „Kdo říká Richelieu, říká
satan.―
„Mlč, proboha, mlč, mohl by tě někdo slyšet!―
„Ano, máš pravdu, a musila bych se stydět za tvou hanebnost.―
„Tak co tedy vlastně ode mne chceš?―

206
 „Uţ jsem ti řekla: abys ihned odjel a věrně a poctivě vykonal
čestné poslání, jeţ ti svěřuji. Pod tou podmínkou zapomenu na
všechno a odpustím ti. Ba co víc ― vrátím ti své přátelství,― a mladá
ţena mu podávala ruku.
Bonacieux byl zbabělec a lakomec, ale měl svou ţenu rád;
neubránil se dojetí. Padesátiletý muţ se nedovede dlouho hněvat na
svou třiadvacetiletou ţenu. Paní Bonacieuxová viděla, ţe váhá.
„Nu tak, rozhodl ses?― pravila.
„A myslila jsi vůbec trochu na to, drahoušku, co ode mne ţádáš?
Londýn je daleko od Paříţe, velmi daleko, a to poslání, které mi
ukládáš, není jistě jen tak bez nebezpečí.―
„Co na tom, tedy se mu vyhneš!―
„Poslyšte, paní Bonacieuxová,― pravil kupčík, „teď ale váţně:
odmítám to, naprosto to odmítám. Mám z intrik strach. Já uţ viděl
Bastilu. Brrr! To je strašná věc, Bastila! Stačí na to pomyslet a
člověku naskakuje husí kůţe. Vţdyť mi hrozili i mučením! Víš ty, co
je mučení? Mezi nohy ti vráţejí dřevěné klíny, aţ prasknou kosti. Ne,
rozhodně ne, já nejedu. Proč si tam nejedeš sama? Však si stejně
myslím, ţe jsem se aţ doteďka v tobě mýlil; ty jsi muţský, a k tomu
divoch!―
„A ty jsi zase ţena, vlastně baba, nejuboţejší, pitomá a podlá baba!
Dobrá! Ty tedy máš strach? Tak si to rozvaţ: jestli ihned neodjedeš,
dám tě zatknout jménem královniným a vsadit do Bastily, které se tak
bojíš.―
Bonacieux se hluboce zamyslil; střízlivě uvaţoval, čí hněv je horší,
královnin nebo kardinálův. Kardinál to ovšem jasně vyhrál.
„Dejte mne zatknout z královnina rozkazu,― řekl, „a já se odvolám
k Jeho Eminenci.―
Pani Bonacieuxová naráz viděla, ţe zašla trochu příliš daleko, a
sama sobě se podivila, ţe si tolik troufala. Pohlédla s odporem na
muţovu tupou tvář, v níţ se zračilo neústupné rozhodnutí, jak tomu
bývá u hlupáků, kteří se pomátli děsem.
„Budiţ tedy,― pravila potom. „Máš snad koneckonců přece jen
pravdu; muţ má v politice lepší rozum neţ ţeny a zejména ty, který jsi
mluvil se samotným kardinálem. Nicméně je kruté, ţe ty, můj manţel,
na jehoţ lásku jsem se spoléhala, se mnou jednáš tak nevlídně a
nechceš splnit, co bych si byla přála, abys vykonal.―
„To proto, ţe ta tvá přání mohou mít nedozírné následky a já k nim
nemám důvěru,― řekl Bonacieux vítězoslavně.

207
 „Tak se toho radši vzdám,― pravila mladá ţena s povzdechem, „a
uţ o tom nebudeme mluvit.―
„Kdybys mi aspoň řekla, co mám v tom Londýně dělat,― navázal
opět Bonacieux řeč; vzpomněl si, trochu pozdě ovšem, ţe mu
Rochefort kladl na srdce, aby se pokusil na své ţeně vyzvídat.
„To uţ nemusíš vědět,― pravila mladá ţena, které nyní vrozená
obezřetnost vnukala opatrnost. „Šlo jenom o takovou ţenskou tretku;
měls tam něco koupit, na čem se dalo hodně vydělat.―
Avšak čím víc mladá ţena uhýbala, tím více byl Bonacieux
přesvědčen o závaţnosti tajemství, jeţ mu odpírala svěřit. Rozhodl se
tedy, ţe neprodleně dojde k hraběti Rochefortovi a sdělí mu, ţe
královna hledá posla do Londýna.
„Odpusť mi, ţe teď odejdu, drahá ţenuško,― řekl. „Nevěděl jsem,
ţe přijdeš, a ujednal jsem si schůzku s jedním známým. Jsem tu za
okamţik zpátky, a můţeš-li na mne minutku počkat, vrátím se hned,
jak si to vyřídím, a dovedu tě do Louvru, neboť uţ je pozdě.―
„Děkuji vám, pane,― odpověděla paní Bonacieuxová, „nejste stejně
tak statečný, abyste mi mohl být co platen; vrátím se do Louvru sama.―
„Jak si přejete, paní,― odvětil bývalý kramář. „A kdy vás zas
uvidím?―
„Doufám, ţe příští týden. To snad budu mít více volna a přijdu si
uklidit domácnost. Je to tu rozházené aţ běda.―
„Dobrá, budu tě očekávat. Nehněváš se snad na mne?―
„Já? Ani v nejmenším.―
„Tedy na shledanou!―
„Na shledanou.―
Bonacieux políbil ţeně ruku a rychle odešel.
„Tomu hlupákovi ještě tak zrovna scházelo, aby se stal
kardinálovým patolízalem!― řekla si paní Bonacieuxová, jakmile za
sebou její muţ zavřel dveře. „A já bláhová se za něho zaručila
královně, já své ubohé velitelce slíbila… Boţe, boţe! Teď mne bude
povaţovat za jednu z těch bídnic, jimiţ se palác jen hemţí a jeţ jí
pověsili na paty, aby ji špehovaly! Milý pane Bonacieuxi, nikdy jsem
vás zvlášť nemilovala, a nyní je to mnohem horší: teď vás nenávidím,
a na mou duši, tohle mi zaplatíte!―
Právě kdyţ pronášela tato slova, uslyšela zaťukání na strop.
Zdvihla hlavu a shora skrz podlahu na ni kdosi zavolal: „Drahá paní
Bonacieuxová, otevřte mi dvířka z chodby, sejdu k vám.―

208
 MILENEC A MANŢEL

„Madame,― pravil d’Artagnan vstoupiv dveřmi, jeţ mu mladá ţena

otevřela, „dovolte nejprve, abych vám řekl, ţe máte ţalostného
manţela.―
„Vy jste vyslechl náš rozhovor?― zeptala se rychle paní
Bonacieuxová a znepokojeně pohlédla na d’Artagnana.
„Od a aţ do zet.―
„Ale jak je to moţné?―
„Způsobem, který znám jen já sám. Právě tak jsem vyslechl i onen
vzrušenější rozhovor, který jste nedávno měla s kardinálovými biřici.―
„A co jste z naší řeči vyrozuměl?―
„Tisíce věcí; předně, ţe je váš manţel hlupák, naštěstí k ničemu
neschopný. Potom, ţe jste v nesnázích, z čehoţ mohu mít jen radost,
neboť mi to dává příleţitost nabídnout vám své sluţby. Bůh ví, ţe jsem
ochoten skočit pro vás do ohně. Konečně jsem vyrozuměl, ţe královna
hledá statečného, chytrého a oddaného člověka pro cestu do Londýna.
Mám jistě aspoň dvě z těch potřebných vlastností, a tak jsem zde.―
Paní Bonacieuxová hned neodpovídala, ale srdce se jí rozbušilo
radostí a v jejích očích zazářila skrytá naděje.
„A jakou záruku mi dáte, svěřím-li vám toto poslání?―
„Svou lásku k vám. Honem, povídejte uţ, nařizujte: co mám
dělat?―
„Můj ty boţe!― šeptala mladá ţena. „Mohu vám svěřit tak závaţné
tajemství? Vţdyť jste skoro ještě dítě!―
„Aha! Uţ vidím, ţe potřebujete někoho, kdo se vám za mne
zaručí.―
„Doznávám, ţe by mne to hodně upokojilo.―
„Znáte Athose?―
„Ne.―
„Porthose?―
„Ne.―
„Aramise?―
„Ne. Kdo jsou ti páni?―
„Královští mušketýři. Znáte pana de Tréville, jejich kapitána?―
„Ano, ano, toho znám, ne sice osobně, ale slyšela jsem o něm
nejednou královnu mluvit jako o statečném a věrném šlechtici.―

209
 „U toho nemáte strach, ţe by vás zradil pro kardinála, ţe ne?―
„To rozhodně ne.―
„Dobrá. Sdělte tedy jemu své tajemství a zeptejte se ho, můţete-li
mi svěřit ten úkol, ať je jakkoliv obtíţný a nebezpečný.―
„Ale to tajemství není moje a nemohu je takto odhalovat před
lidmi.―
„A přece jste je chtěla odhalit panu Bonacieuxovi,― řekl
d’Artagnan.
„Tak jako se svěřuje list dutině stromu, křídlu holuba, psímu
obojku.―
„Víte však, ţe vás miluji.―
„Říkáte to.―
„Vím, co se sluší vůči ţeně.―
„Ráda věřím.―
„Jsem statečný.―
„Tím jsem si jista.―
„Tedy to se mnou zkuste.―
Paní Bonacieuxová ještě naposled trochu zaváhala. Podívala se na
mladého muţe a viděla v jeho očích takový upřímný ţár, z jeho hlasu
sálalo takové přesvědčení, ţe cítila, ţe mu uţ musí uvěřit. Byla ostatně
v takové situaci, kdy je nutno se všeho odváţit, chce-li se vše získat.
Královna mohla být ztracena stejně přílišnou zdrţenlivostí jako
přílišnou důvěrou. Konečně ― proč to neříci ― rozhodla i láska, jeţ v
ní počala klíčit k mladému ochránci, a tak přece jen promluvila.
„Poslyšte,― pravila, „věřím vašim slibům a ustupuji před vaším
ujišťováním. Ale přísahám vám před Bohem, který nás slyší, ţe
zradíte-li mne a moji nepřátelé mne ušetří, zabiji se a vás obviním ze
své smrti.―
„A já zas přísahám před Bohem, madame,― odvětil d’Artagnan,
„ţe budu-li chycen při vykonávání vašich rozkazů, raději zemřu, neţ
abych řekl nebo učinil cokoliv, co by mohlo někoho kompromitovat.―
Tu mu mladá ţena svěřila ono přísné tajemství, jeţ mu náhoda
zčásti poodhalila uţ tenkrát naproti la Samaritaine.
Bylo to zároveň jejich němé vyznání lásky.
D’Artagnan zářil radostí a pýchou. To svěřené tajemství, milovaná
ţena, důvěra a láska dávaly mu, cítil to, sílu obra.
„Vydám se bez odkladu na cestu,― pravil.
„Jak? Vy odjedete?― vzkřikla paní Bonacieuxová. „A co váš pluk,
váš kapitán?―

210
 „Na mou duši, na to všechno jsem pro vás zapomněl, drahá
Constance! Máte pravdu, musím poţádat o dovolenou.―
„Zase překáţka,― zašeptala paní Bonacieuxová bolestně.
„Ach, coţpak to!― zvolal d’Artagnan po chvilce přemýšlení. „To
se zařídí, buďte klidná.―
„Jak?―
„Dojdu si ještě dnes večer k panu de Tréville a poţádám ho, aby
mi u svého švagra, pana des Essarts, zařídil dovolenou.―
„A teď je tu ještě jedna věc.―
„Co?― ptal se d’Artagnan, vida, ţe paní Bonacieuxová zaváhala
pokračovat.
„Vy moţná nemáte peníze, viďte?―
„Moţná? To je příliš velká příkrasa!―
Paní Bonacieuxová otevřela skříň, vyndala váček, který před půl
hodinou laskal tak zamilovaně její manţel, a pravila: „Vezměte si
tento váček.―
„Kardinálovy peníze,― zvolal d’Artagnan a rozesmál se na celé
kolo. Jak čtenář ví, vyslechl pomocí těch vybraných dlaţdiček
rozmluvu kupčíka a jeho ţeny do poslední písmenky.
„Ano, kardinálovy peníze,― odvětila paní Bonacieuxová. „Vidíte,
ţe se pořádně uhodil přes kapsu.―
„Baţe!― zvolal d’Artagnan. „A bude to dvojnásob ţertovné,
zachránit královnu penězi Jeho Eminence!―
„Jste opravdu hodný, roztomilý jinoch,― pravila paní
Bonacieuxová, „a věřte, Její Veličenstvo nebude skrblit vděčností.―
„Vţdyť jsem velkolepě odměněn!― zvolal d’Artagnan. „Miluji vás,
dovolte mi, abych vám to říkal; to je více štěstí, neţ jsem kdy doufal.―
„Ticho!― řekla náhle paní Bonacieuxová a zachvěla se. „Copak?―
„Na ulici je slyšet mluvit.―
„A je to hlas…―
„Mého muţe. Ano, poznávám jej.―
D’Artagnan běţel ke dveřím a zastrčil závoru.
„Nebude tu dřív, dokud neodejdu,― řekl. „A aţ budu pryč, můţete
mu otevřít.―
„Ale já sama jsem měla být uţ také pryč. A pak to zmizení peněz;
jak je vysvětlím, kdyţ tu jsem?―
„Máte pravdu, musíme odejít oba.―
„Odejít? Ale jak? Uvidí nás, kdyţ vyjdeme.―
„Tedy půjdeme ke mně.―

211
 „Ach!― zvolala paní Bonacieuxová. „Říkáte to tónem, který mi
nahání strach.―
Paní Bonacieuxová to řekla skoro plačky. D’Artagnan zahlédl slzu
v jejích očích a zmaten, dojat vrhl se jí k nohám.
„Budete u mne bezpečna jako v kostele, dávám vám své šlechtické
slovo,― pravil.
„Tak pojďte,― řekla, „důvěřuji vám, drahý.―
D’Artagnan otevřel zase opatrně závoru a oba proklouzli lehce
jako stíny vnitřními dveřmi do chodby, vystoupili nehlučně po
schodech nahoru a vešli do d’Artagnanova pokoje.
Aby byli ještě bezpečnější, zabarikádoval mladý muţ dveře. Poté
přistoupili oba k oknu a škvírou v okenici zahlédli pana Bonacieuxe,
jak hovoří s jakýmsi muţem v plášti.
Jakmile však d’Artagnan toho muţe v plášti spatřil, povytáhl z
pochvy svůj meč a řítil se ke dveřím. Byl to muţ z Meungu.
„Co chcete dělat?― vykřikla tlumeně paní Bonacieuxová. „Vţdyť
nás zahubíte.―
„Přísahal jsem, ţe toho člověka zabiji!― vyhrkl d’Artagnan.
„Zadrţte! Váš ţivot vám uţ nepatří, zaslíbil jste ho jiné věci.
Jménem královny vám zapovídám, abyste se kromě své cesty vrhal do
jakéhokoliv jiného nebezpečí.―
„A svým jménem mi nenařizujete nic?―
„Svým jménem vás o to prosím,― pravila paní Bonacieuxová s
ţivým pohnutím. „Ale poslyšte, zdá se mi, ţe mluví o mně.―
D’Artagnan opět přistoupil k oknu a nastavil ucho.
Pan Bonacieux otevřel ještě jednou dveře a vida, ţe je byt prázdný,
vrátil se k muţi v plášti, kterého na chvíli opustil.
„Odešla,― řekl. „Asi se vrátila do Louvru.―
„Jste si jist, ţe netuší, s jakým úmyslem jste odešel?― optal se
cizinec.
„Ne,― řekl Bonacieux domýšlivě. „Na to je příliš povrchní.―
„A ten kadet od gardistů je doma?―
„Myslím, ţe ne. Jak vidíte, okenice u něho jsou zavřeny a
skulinami neprobleskuje ţádné světlo.―
„To je jedno, bude třeba se o tom přesvědčit.―
„Jak?―
„Jít zaklepat na dveře.―
„Zeptám se jeho sluhy.―
„Jděte.―

212
 Bonacieux vešel do domu, prošel týmiţ dveřmi, jimiţ právě
proběhli oba uprchlíci, vystoupil do patra, kde bydlil d’Artagnan, a
zaklepal.
Nikdo neodpovídal.
Porthos si chtěl ten večer zahrát na velkého pána a vypůjčil si
Plancheta. A co se týče d’Artagnana, ten se měl, rozumí se, na pozoru,
aby se nic nehnulo.
V okamţiku, kdy Bonacieuxův prst harašil na dveřích, cítili oba
mladí lidé, jak jim tluče srdce.
„Nikdo není doma,― zavolal dolů Bonacieux.
„Aťsi, vejděme přece jen k vám, budeme tam bezpečnější neţ
venku na prahu.―
„Škoda,― zašeptala paní Bonacieuxová, „teď uţ nic neuslyšíme.―
„Naopak, teď uslyšíme ještě lépe,― pravil d’Artagnan. Vyňal z
podlahy asi čtyři dlaţdice, které činily z jeho světnice druhé
Dionysiovo ucho, prostřel na zem koberec, klekl si naň a dal paní
Bonacieuxové znamení, aby se jako on sklonila nad otvorem.
„Jste si jist, ţe tu nikdo není?― pravil neznámý.

213
 „Ručím za to,― odvětil Bonacieux.
„A vaše ţena, soudíte…?―
„Vrátila se do Louvru.―
„Aniţ s kým jiným mluvila?―
„Jsem si tím jist.―
„To je důleţitá okolnost, rozumíte?―
„Tedy zpráva, kterou jsem vám přinesl, je cenná?―
„Velmi cenná, můj drahý Bonacieuxi, nechci se vám s tím
skrývat.―
„Tedy kardinál bude se mnou spokojen?―
„O tom nepochybuji.―
„Velký kardinál!―
„Víte určitě, ţe vaše ţena nemluvila o nikom jmenovitě?―
„Ne.―
„Nejmenovala ani paní de Chevreuse, ani pana de Buckinghama,
ani paní de Vernet?―
„Ne, řekla mi pouze, ţe mě chce poslat do Londýna ve sluţbách
jedné vznešené osobnosti.―
„Zrádce!― zašeptala paní Bonacieuxová.
„Tiše!― řekl d’Artagnan a vzal ji za ruku, jiţ mu bezděky
ponechala.
„Ale stejně jste to udělal hloupě; měl jste předstírat, ţe se ujmete
toho poslání, a mohl jste mít nyní ten list v ruce. Ohroţený zájem státu
by byl zachráněn a vy…―
„A já?―
„Nuţe, kardinál by vás jistě povýšil do šlechtického stavu.―
„Řekl vám to?―
„Ano, vím, ţe vás chtěl takto překvapit.―
„Buďte klidný,― řekl Bonacieux, „má ţena mě zboţňuje, je ještě
čas.―
„Jak to myslíte, ţe je ještě čas?― optal se muţ v plášti.
„Půjdu do Louvru, dám si zavolat paní Bonacieuxovou, řeknu, ţe
jsem si to rozmyslil, začneme znovu jednat, dostanu to psaní a
poběţím rovnou ke kardinálovi.―
„Dobrá, tak si pospěšte; vrátím se za chvíli, abych věděl, jak jste
pochodil.―
Cizinec odešel.
„Ten ničema!― neudrţela se opět paní Bonacieuxová, aby
nezahubovala na svého muţe.

214
 „Tiše!― opakoval znovu d’Artagnan a ještě silněji jí tiskl ruku.
Hrozné zavytí vyrušilo vtom d’Artagnana a paní Bonacieuxovou z
myšlenek. Byl to její manţel, který právě zjistil ztrátu svého váčku s
penězi a křičel: „Zloděj! Zloděj!―
„Můj boţe!― šeptla paní Bonacieuxová. „Vzbouří celou čtvrť!―
Bonacieux tropil dlouho povyk. Ale poněvadţ tu takové křiky
nebyly ţádnou vzácností, v milé ulici des Fossoyeurs nikoho
nepřilákaly. Kupčíkův dům měl od nějaké doby nevalnou pověst, a tak
se nikdo ani nehnul. Bonacieux tedy vyšel ven, a neustávaje křičet,
odběhl směrem k ulici du Bac. Jeho hlas pomalu skomíral v dálce.
„A teď, kdyţ je pryč, je na vás, abyste se vydal na svou pouť,―
pravila paní Bonacieuxová. „Jen s odvahou a hlavně rozmyslně, a
myslete stále na to, čím jste povinen královně!―

215
 „Jí i vám!― zvolal d’Artagnan. „Buďte klidná, krásná Constance,
vrátím se hoden její vděčnosti; ale vrátím se i hodný vaší lásky?―
Mladá ţena odpověděla jen tím, ţe se do krve začervenala. Za několik
okamţiků nato vyšel d’Artagnan z domu, zahalen téţ dlouhým pláštěm,
jejţ kavalírsky vzadu nadzdvihoval pochvou svého dlouhého meče.
Paní Bonacieuxová ho sledovala oním dlouhým pohledem lásky,
kterým ţena provází milovaného muţe. Kdyţ však zmizel za rohem
ulice, klesla na kolena, sepjala ruce a úzkostně zaprosila:
„Pane boţe, chraň královnu a chraň i mne!―

PLÁN VÝPRAVY

D’Artagnan se pustil rovnou k panu de Tréville. Pomyslil si, ţe

onen proklatý neznámý, asi kardinálův agent, dá ihned svému pánovi
zprávu, a tu nebylo podle rozumné úvahy věru času nazbyt.
Srdce mladého muţe překypovalo radostí. Naskytovala se mu
příleţitost získat slávu i peníze, a nadto byla tu i moţnost, jak se
přiblíţit milované ţeně. Náhoda mu tedy jedním rázem otevřela cesty,
o nichţ se mu do té chvíle ani nesnilo.
Pan de Tréville byl ve svém salónu s obvyklou šlechtickou
společností. D’Artagnan, kterého tu znali jako důvěrného přítele, šel
rovnou do jeho pracovny a vzkázal Trévillovi, ţe prosí ve velmi
důleţité věci o slyšení.
Čekal pouze pět minut a pan de Tréville vstoupil. Vida hluboké
vzrušení na jinochově tváři, poznal ušlechtilý kapitán na první pohled,
ţe se vskutku děje něco významného.
Po celou cestu sem d’Artagnan přemýšlel, má-li panu de Tréville
všechno svěřit či má-li ho prostě poprosit o volnou ruku pro záleţitost
uchovanou v tajnosti. Ale pan de Tréville se k němu vţdy tak krásně
choval, byl tak hluboce oddán králi a královně a tak ze srdce nenáviděl
kardinála, ţe se mladý muţ rozhodl říci mu všechno.
„Chtěl jste se mnou mluvit, příteli?― optal se pan de Tréville.
„Ano, pane,― pravil d’Artagnan, „a aţ poznáte, o jak důleţitou věc
jde, prominete mi, doufám, ţe jsem vás vyrušil.―

216
 „Mluvte tedy, poslouchám.―
„Nejde o nic méně,― pravil d’Artagnan a ztlumil hlas, „neţ o čest a
moţná i o ţivot královny.―
„Coţe pravíte?― optal se vzrušeně pan de Tréville a bezděky se
ohlédl kolem sebe, jsou-li opravdu sami; nato se podíval tázavě na
d’Artagnana.
„Pravím, pane, ţe mi náhoda vydala do rukou tajemství…―
„Jeţ zajisté zachováte po celý ţivot v tajnosti, mladý muţi.―
„Ale vám je musím svěřit, pane, neboť jenom vy sám mi můţete
pomoci vykonat poslání, jeţ jsem právě obdrţel od Jejího
Veličenstva.―
„To tajemství se týká jen vaší osoby?―
„Ne, pane, týká se královny.―
„A dala královna své svolení, abyste mi je svěřil?―
„Nikoliv, pane, naopak, byla mi doporučena nejpřísnější
mlčenlivost.―
„A proč je tedy chcete přede mnou vyzradit?―
„Protoţe, opakuji znovu, nezmohu nic bez vás, a pak mám strach,
abyste mi neodepřel, oč chci poţádat, kdybyste nevěděl, za jakým
účelem to chci.―
„Ponechte si své tajemství, mladý muţi, a řekněte mi, co ţádáte.―
„Prosím vás, abyste mi vymohl u pana des Essarts na čtrnáct dní
dovolenou.―
„Odkdy?―
„Počínaje dnešní nocí.―
„Vy odjíţdíte z Paříţe?―
„Ano, mám jisté poslání.―
„Můţete mi říci, kam vás vede?―
„Do Londýna.―
„Má někdo zájem na tom, abyste nedorazil k svému cíli?―
„Kardinál by dal, myslím, nevímco, aby mi v tom zabránil.―
„A to pojedete sám?―
„Ano, sám.―
„V tom případě se nedostanete dál neţ do Bondy, na to sázím svou
čest.―
„Proč to?―
„Dají vás zabít.―
„Zemřu tedy, konaje svou povinnost.―
„Ale nedokončíte své poslání.―

217
 „To je pravda,― pravil d’Artagnan.
„Věřte mně,― pokračoval Tréville, „při takovém podniku je třeba
čtyř, aby jeden dorazil.―
„Máte pravdu, pane,― pravil d’Artagnan. „Ale znáte Athose,
Porthose a Aramise a víte tudíţ, mohu-li je vzít s sebou.―
„Aniţ jim svěříte tajemství, jeţ jsem já nechtěl zvědět?―
„Přísahali jsme si jednou provţdy slepou důvěru a oddanost za
všech okolností; ostatně jim můţete říci i vy, ţe mi naprosto
důvěřujete, a jistě nebudou méně nevěřící neţ vy.―
„Mohu jim všem udělit na čtrnáct dní dovolenou, toť vše. Athose
stále bolí jeho rána, takţe můţe jet do lázní ve Forges; Porthos a
Aramis pak mohou jakoby doprovázet svého přítele, poněvadţ je
nasnadě, ţe ho nechtějí v takové situaci pustit samotného na cestu.
Udělím-li jim dovolenou, bude to důkaz, ţe jim dovoluji jet s vámi.―
„Děkuji vám, pane, jste nadmíru laskav.―
„Vyhledejte je ihned a vykonejte vše ještě této noci. A teď si
rychle napište ţádost pro pana des Essarts. Moţná ţe uţ vám je v
patách nějaký špehoun, a ví-li kardinál o této vaší návštěvě u mne,
bude aspoň odůvodněna.―
D’Artagnan načrtl ţádost a pan de Tréville ho ujistil, ţe nejdéle do
dvou hodin ráno budou mít všichni čtyři doma své dovolenky.
„Buďte tak laskav a pošlete moji k Athosovi,― pravil d’Artagnan.
„Bojím se, ţe by mne doma čekalo špatné uvítání.―
„Buďte klidný. Na shledanou a šťastnou cestu! A poslyšte!―
zavolal pan de Tréville d’Artagnana zpět. „Máte peníze?―
D’Artagnan zazvonil v kapse váčkem.
„Dost?― ptal se pan de Tréville.
„Tři sta pistolí.―
„Nu, s tím se dá dojít aţ na konec světa. Tedy sbohem!―
D’Artagnan pozdravil a pan de Tréville mu podal ruku;
d’Artagnan ji uctivě a zároveň vděčně stiskl. Od první chvíle, co přišel
do Paříţe, měl tisíc důvodů být panu de Tréville vděčný; tento výtečný
muţ se k němu opravdu choval vţdy velkoryse, čestně a upřímně.
Jeho první návštěva platila Aramisovi. Nebyl u svého přítele od
onoho pověstného večera, kdy stopoval paní Bonacieuxovou. Ba více:
skoro ho od té doby neviděl a pokaţdé, kdyţ se s ním shledají, se mu
zdálo, ţe se na jeho tváři zračí nějaký hluboký zármutek.
I tento večer Aramis bděl a byl opět zasmušilý a zasněný.
D’Artagnan se ho zeptal po příčinách té melancholické nálady, ale

218
Aramis se vymluvil na komentář k osmnácté kapitole sv. Augustina,
který prý musí do příštího týdne latinsky napsat a který mu stále leţí v
hlavě.
Kdyţ tak oba přátelé chviličku hovořili, vešel sluha pana de
Tréville a přinesl zapečetěný list.
„Co to je?― ptal se Aramis.
„Dovolenka, kterou si pán vyţádal,― odpověděl lokaj.
„Ale já jsem neţádal o ţádnou dovolenku!―
„Mlčte a berte,― pravil d’Artagnan. „Zde máte tolar za námahu,
příteli. A vyřiďte panu de Tréville, ţe pan Aramis srdečně děkuje.
Sbohem!―
Lokaj se poklonil aţ k zemi a odešel.
„Co tohle znamená?― zeptal se Aramis.
„Vemte si s sebou všechno, co potřebujete na čtrnáctidenní cestu, a
pojďte se mnou.―
„Ale já nemohu v této chvíli opustit Paříţ, nevím-li ani…― Aramis
se zarazil.
„Co se s ní stalo, ţe?― pokračoval d’Artagnan.
„S kým?― zeptal se Aramis.
„S ţenou, která tu byla, s dámou s vyšívaným kapesníčkem.―
„Kdo vám řekl, ţe tu byla nějaká ţena?― odvětil Aramis a zbledl
jako křída.
„Já jsem ji viděl.―
„A víte, kdo to je?―
„Alespoň to tuším.―
„Poslyšte,― pravil Aramis, „víte-li tolik věcí, víte také, co se s ní
stalo?―
„Předpokládám, ţe se vrátila do Toursu.―
„Do Toursu? Ano, to je moţné. Znáte ji tedy. Ale proč se vrátila
do Toursu, aniţ mi co řekla?―
„Bála se asi, aby ji tu nezatkli.―
„Ale jak to, ţe mi ani nic nenapsala?―
„Poněvadţ se bála, aby vám neuškodila.―
„D’Artagnane, vy mi navracíte ţivot,― zvolal Aramis. „Myslil jsem,
ţe mnou pohrdá, ţe mne zradila. Byl jsem tak šťasten, ţe ji zase uvidím!
Nechtěl jsem ani věřit, ţe by kvůli mně vydala v nebezpečí svou
svobodu ― ale z jakého jiného důvodu by byla přišla do Paříţe?―
„Z téhoţ důvodu, pro který my dnes musíme odjet do Anglie.―
„A jaký je to důvod?― ptal se Aramis.

219
 „Zvíte to jednoho dne, Aramisi; ale pro tuto chvíli budu
napodobovat zdrţenlivost lékařovy neteře.―
Aramis se usmál, neboť si vzpomněl na báchorku, kterou jednou
večer přátelům vyprávěl.
„Dobrá. Jestliţe odjela z Paříţe, jak vy najisto tvrdíte, nic mne tu
nedrţí a jsem připraven jít s vámi. Kamţe půjdeme?―
„Nejdříve k Athosovi, a chcete-li jít se mnou, prosím vás, abyste si
pospíšil, ztratili jsme uţ mnoho času. A abych nezapomněl,
vyrozumějte o věci také Bazina.―
„Bazin pojede s námi?― optal se Aramis.
„Moţná. V kaţdém případě bude dobře, půjde-li teď k Athosovi s
námi.―
Aramis zavolal Bazina, a nařídiv mu, aby za ním přišel k
Athosovi, řekl: „Tak tedy pojďme.―
Vzal si plášť, meč, své tři bambitky a letmo ještě zotvíral několik
zásuvek, aby se podíval, nezakutálely-li se tam někde nějaké peníze.
Jakmile se přesvědčil, ţe je hledání zbytečné, šel za
d’Artagnanem, přemýšleje v duchu, jak je moţné, ţe se ten mladý
gardista mohl dozvědět, kdo je ta dáma, jíţ on, Aramis, poskytl
pohostinství, a jak teď můţe vědět lépe neţ on, kam se poděla.
Kdyţ vycházeli z domu, poloţil však Aramis ruku na
ďArtagnanovo rameno, upřeně se na něho podíval a pravil:
„Neřekl jste, doufám, nikomu o té dámě?―
„Nikomu na světě.―
„Ani Athosovi či Porthosovi?―
„Ani slovíčka.―
„Nu dobrá.―
Uspokojen v tomto důleţitém ohledu, šel Aramis za d’Artagnanem
a brzy dorazili oba k Athosovi.
Našli ho, jak drţí v jedné ruce dovolenku a ve druhé dopis od pana
de Tréville.
„Můţete mi vysvětlit, co znamená ta dovolenka a dopis, který jsem
právě obdrţel?― řekl Athos celý udivený. Dopis zněl:
Můj milý Athosi, poněvadž toho Vaše zdraví nutně vyžaduje, chci,
abyste si čtrnáct dní odpočinul. Jeďte si tedy do lázní ve Forges či
jinam, kam se vám zlíbí, a rychle se zotavte. Váš oddaný Tréville.
„Ten dopis a ta dovolenka znamenají, ţe musíte jet se mnou.―
„Do lázní ve Forges?―
„Tam nebo jinam.―

220
 „Ve sluţbách krále?―
„Krále či královny. Copak nejsme oddáni oběma Veličenstvům?―
Vtom vstoupil Porthos.
„U všech kozlů,― pravil, „tohle je divná věc. Odkdy se dává
mušketýrům dovolená, aniţ o ni ţádali?―
„Od té doby,― odpověděl d’Artagnan, „co místo nich o ni ţádají
jejich přátelé.―
„Ach tak, něco se tu stalo, ţe?― ptal se Porthos.
„Nevím o tom sám na mou duši ani zbla,― pravil Athos. „Zeptejte
se na to d’Artagnana.―
„Jedeme do Londýna, pánové,― řekl d’Artagnan.

221
 „Do Londýna!― zvolal Porthos. „A co budeme dělat v Londýně?―
„To vám nemohu říci, pánové; musíte mi zkrátka věřit.―
„Ale máme-li jet do Londýna, potřebujeme peníze, a já ţádné
nemám,― dodal Porthos.
„Já také ne,― řekl Aramis.
„A já jakbysmet,― řekl Athos.
„Ale já mám,― odvětil d’Artagnan, vytáhl z kapsy svůj poklad a
poloţil jej na stůl. „V tom váčku je tři sta pistolí. Kaţdý si vezmeme
pětasedmdesát. To nám jistě stačí na cestu do Londýna a zpět. Ostatně
buďte klidni, všichni stejně do Londýna nedojedeme.―
„Pročpak?―
„Protoţe velmi pravděpodobně někteří z nás zůstanou na cestě.―
„Copak podnikáme nějakou válečnou výpravu?―
„Ano, a velice nebezpečnou, upozorňuji vás.―
„To je mi pěkné! Ale kdyţ nastavuji svou kůţi,― pravil Porthos,
„chtěl bych aspoň vědět proč?―
„Měl bys z toho něco?― ptal se Athos.
„Já jsem téhoţ mínění jako Porthos,― vmísil se Aramis.
„Tak hleďte: skládá vám král snad někdy účty, ţádá-li si vašich
sluţeb? Ne; řekne vám zkrátka: pánové, je válka v Gaskoňsku, ve
Flandřích, jděte se bít. A vy jdete. Proč? Po tom se ani neptáte.―
„D’Artagnan má pravdu,― řekl Athos. „Máme tu pro všechny tři
dovolenou od pana de Tréville a máme tři sta pistolí, nevím odkud.
Jděme se tedy dát zabít, kam nás posílají. Coţ stojí ţivot za tolik
otázek? D’Artagnane, jsem ochoten jít s tebou.―
„Já také,― řekl Porthos.
„Já téţ,― připojil se Aramis. „Jsem vůbec rád, ţe na chvíli zmizím
z Paříţe. Potřebuji rozptýlení.―
„Dobrá, rozptýlení se vám dostane aţaţ, pánové, buďte klidni!―
pravil d’Artagnan.
„A nyní: kdy vyrazíme?― zeptal se Athos.
„Hned,― odvětil d’Artagnan. „Nesmíme ztrácet ani vteřinu.―
„Hola! Grimaude, Planchete, Mousquetone, Bazine!― vzkřikli
všichni čtyři mladí lidé, aby přivolali své sluhy.
„Namaţte nám boty a přiveďte z paláce koně!―
Kaţdý mušketýr totiţ nechával v hlavním paláci podobně jako v
kasárnách svého i sluhova koně.
Planchet, Grimaud, Mousqueton a Bazin odkvapili.
„A nyní si musíme vypracovat plán výpravy,― pravil Porthos.

222
 „Kam jedeme nejdřív?―
„Do Calais,― řekl d’Artagnan. „To je nejkratší cesta do Londýna.―
„Dobrá,― řekl Porthos, „něco vám tedy poradím.―
„Mluv.―
„Čtyři lidé, cestující pohromadě, by byli nápadní: d’Artagnan dá
kaţdému své instrukce, a já vyjedu o něco dříve bouloňskou cestou
jako průzkumná hlídka. Za dvě hodiny nato vyjede Athos Amienskou
bránou a za ním Aramis bránou Noyonskou. D’Artagnan můţe vyjet
kudy chce, ale ať si vezme Planchetovy šaty. Planchet vyjede za námi
v uniformě gardisty a bude se vydávat za d’Artagnana.―
„Pánové,― vmísil se Athos, „moje mínění je, abychom sluhy do
takové věci nezaplétali. I šlechtic můţe někdy náhodou prozradit
tajemství, ale lokajové je prodají takřka vţdycky.―

223
 „Porthosův plán se mi zdá neproveditelný,― pravil d’Artagnan,
„neboť sám nevím, jaké bych vám mohl dát instrukce. Nesu zkrátka
dopis, to je vše. Nemohu jej třikrát opsat, poněvadţ je zapečetěn.
Musíme tedy, podle mého názoru, cestovat společně. Dopis mám v
téhle kapse,― a ukázal na kapsu, kde bylo psaní. „Budu-li zabit, jeden
z vás mi jej vezme a pojede dále. Nutné je jedině to, aby jeden dojel.―
„Výborně, d’Artagnane, myslím docela jako ty,― pravil Athos. „A
pak, musíme být důslední. Já jedu do lázní a vy mne doprovázíte.
Místo do Forges jedu k moři; mohu si přece vybrat. Bude-li nás chtít
někdo zatknout, ukáţu list od pana de Tréville a vy ukáţete své
dovolenky. Napadne-li nás někdo, budeme se bránit. Kdyby nás
soudili, budeme stát neochvějně na tom, ţe jsme neměli jiného úmyslu
neţ smočit se několikrát v moři. Se čtyřmi jednotlivci by měli lehkou
práci, kdeţto čtyři pohromadě je celá četa. Ozbrojíme i své čtyři sluhy
pistolemi a mušketami. Pošlou-li na nás vojsko, svedeme bitvu a ten,
kdo ji přeţije, odevzdá dopis.―
„Dobře řečeno,― zvolal Aramis. „Ty nemluvíš často, Athosi, ale
kdyţ promluvíš, jsi jako svatý Jan Zlatoústý. Já přijímám návrh
Athosův. A ty, Porthosi?―
„Já také, hodí-li se plán ovšem d’Artagnanovi. On nese dopis a je
přirozeným náčelníkem výpravy. Nechť rozhodne, my poslechneme a
vykonáme.―
„Dobře, já tedy rozhoduji, abychom přijali Athosův plán; a za půl
hodiny odjedeme.―
„Platí!― zvolali sborem všichni tři mušketýři.
Podali si dokola váček s penězi, kaţdý si vzal svých sedmdesát pět
pistolí a připravili se, aby ve smluvený čas vyjeli.

CESTA

Ve dvě hodiny ráno vyjeli naši čtyři dobrodruţní přátelé bránou

Saint-Denis z Paříţe. Pokud trvala noc, jeli jako zařezaní; podléhali
mimoděk vlivu temnoty a všude viděli nějakou léčku.
Ale s prvními paprsky dne se jim rozvázaly jazyky. Se sluncem se

224
jim vrátila radost. Bylo jim jako v předvečer bitvy: srdce tlouklo, oči
se rozjařeně leskly. Teď, kdy šlo do tuhého, cítili všemi póry, jaká
pěkná věc je ţít.
Pohled na karavanu byl ostatně hrozivý: černí mušketýrští koně,
jejich vojenský krok v jednolitém šiku, jak na to byli tito věrní
druhové vojínů zvyklí z manévrů ve švadroně, to vše by bylo
prozradilo i nejpřísnější inkognito.
Vzadu jeli sluhové, ozbrojení aţ po zuby.
Aţ do Chantilly šlo všechno dobře; dorazili tam asi v osm hodin
ráno. Bylo nutno posnídat, a proto se zastavili v hospůdce, na jejímţ
vývěsním štítě byl zobrazen sv. Martin, jak dává ţebrákovi polovinu
svého pláště. Sluhům nařídili, aby koně neodsedlávali a byli pohotově
k okamţitému odjezdu.
Vešli do hostinské místnosti a zasedli ke stolu. U téhoţ stolu seděl
uţ šlechtic, který právě přijel z Dammartinu a taktéţ snídal. Navázal
řeč o počasí; naši pocestní odpovídali. Kdyţ jim připil na zdraví,
oplatili mu touţ zdvořilostí.
Ale ve chvíli, kdy přišel Mousqueton oznámit, ţe jsou koně
připraveni, a kdyţ se všichni zvedali od stolu, vyzval cizinec Porthose,
aby si s ním připil na kardinálovo zdraví. Porthos odpověděl, ţe tak
velmi rád učiní, připije-li cizinec i na zdraví královo. Cizinec vykřikl,
ţe nemá jiného krále neţ Jeho Eminenci. Porthos ho nazval opilcem a
cizinec tasil meč.
„Provedl jste hloupost,― pravil Athos. „Ale couvnout uţ teď
nemůţete; zabte toho chlapíka a dohoňte nás, jak nejrychleji budete
moci.―
A všichni tři vsedli na koně a tryskem odjeli, zatímco Porthos
sliboval svému soku, ţe ho provrtá jako síto.
„Tak jeden uţ je v tom,― řekl Athos, kdyţ ujeli asi pět set kroků.
„Ale proč se ten člověk asi upíchl zrovna na Porthose, a ne na
jiného?― optal se Aramis.
„Protoţe Porthos mluvil z nás nejhlasitěji a ten člověk ho měl za
vůdce,― odvětil d’Artagnan.
„Pořád říkám, ţe je ten gaskoňský kadet učiněná moudrost,―
broukl Athos.
A naši pocestní pokračovali v cestě.
V Beauvais se na dvě hodiny zastavili, jednak aby si koně
oddychli, jednak aby počkali na Porthose. Ale kdyţ se ani po dvou
hodinách Porthos neobjevil, vydali se na další cestu.

225
 Přibliţně na míli cesty od Beauvais narazili v místě, kde byla cesta
sevřena mezi dvěma stráněmi, na houfec lidí. Cesta tam byla v
nepořádku a neznámí toho vyuţívali, tváříce se, jako by cosi dělali;
ryli nějaké díry a prokopávali v blátě koleje.
Aramis dostal strach, ţe si v tom záměrně nakupeném marastu

226
zašpiní boty, a příkře se na ně obořil. Athos ho chtěl zadrţet, ale bylo
uţ pozdě. Dělníci počali pocestným spílat a chovali se tak uráţlivě, ţe
i sám chladný Athos ztratil hlavu a rozehnal se po jednom z nich se
svým koněm.
Tu všichni ti lidé rychle couvli k příkopu a kaţdý odtud vytáhl po
mušketě. Neţ se naši cestující nadáli, projíţděli pravým deštěm kulí.
Aramis dostal ránu do ramene, jiná kulka se zaryla Mousquetonovi do
masitých částí beder. Ale jen Mousqueton klesl s koně, ne snad ţe by
byl býval tak těţce raněn, nýbrţ bezpochyby proto, ţe neviděl svou
ránu a asi si myslil, ţe je to s ním horší, neţ ve skutečnosti bylo.
„To je léčka. Nesmíme ani vypálit, a jen ujíţdějme pořád dál,―
zvolal d’Artagnan.
Aramis se přes své zranění drţel hřívy koně a zvíře ho vyneslo z
nebezpečí. Také Mousquetonův kůň je dohonil a klusal sám v řadě.
„Budeme mít aspoň koně na výměnu,― pravil Athos.
„Raději bych měl svůj klobouk,― ozval se d’Artagnan. „Kulka mi
ho srazila. Ještě štěstí, ţe v něm nebyl dopis, který nesu.―
„Coţ to ― ale aţ tamtudy pojede chudák Porthos, zabijí ho,― mínil
Aramis.
„Kdyby byl Porthos zdráv, byl by nás uţ jistě dohonil,― řekl Athos.
„Ono se asi při souboji kdovíco vyklubalo z toho opilce.―
Jeli klusem ještě celé dvě hodiny, ačkoliv byli koně tak unaveni, ţe
byla obava, aby brzy neklesli vůbec.
Dali se postranní cestou, doufajíce, ţe tak uniknou spíš úkladům.
Ale v Crèvecoeuru Aramis prohlásil, ţe uţ dál nemůţe; vskutku bylo
třeba veliké odvahy, aby si navenek zachoval svou eleganci a tak
slušně dojel aţ sem. Kaţdou chvíli bledl a bylo nutno přidrţovat ho v
sedle.
U vrat jedné hospody ho snesli s koně a nechali mu tam Bazina,
který byl v šarvátkách stejně víc na obtíţ neţ na prospěch. Nato odjeli
a doufali, ţe na nocleh dojedou aţ do Amiensu.
„Ať se propadnu,― pravil Athos cestou ― byli uţ jen dva páni a
Grimaud a Planchet ― „na mou věru, ať se propadnu, jestli ještě
jednou nalítnu. Ručím za to, ţe aţ do Calais mě nikdo nedostane k
tomu, abych otevřel ústa, natoţ abych tasil meč. Přísahám…―
„Nepřísahejme a raději jeďme,― řekl d’Artagnan. „Ovšem jestli to
naši koně ještě vydrţí.―
Pobídli koně ostruhami a ti se znovu rozběhli. Kolem půlnoci
dojeli do Amiensu a ubytovali se v hospodě U zlaté lilie.

227
 Hostinský dělal dojem nejpoctivějšího člověka na světě. Přijal
pocestné se svícnem v jedné ruce a s pletenou čepičkou v druhé. Chtěl
oba hosty ubytovat ve velmi pěkných pokojích, ale naneštěstí byl
kaţdý pokoj na jiném konci budovy. D’Artagnan i Athos takový
nocleh odmítli. Hospodský sice namítal, ţe nemá jiných loţnic
hodných Jejich Excelencí, ale oni prohlásili, ţe budou spát spolu v
jedné světnici, ať uţ je to třebas na slamníku na holé zemi. Hostinský
je přemlouval, ale cestující stáli na svém; konečně jim musil vyhovět.
Sotva si upravili lůţka a zabarikádovali zevnitř dveře, klepal
někdo ze dvora na okenici. Zeptali se, kdo je, poznali hlas svých sluhů
a otevřeli okno.
Byli to vskutku Planchet a Grimaud.
„K hlídání koní stačí Grimaud,― pravil Planchet. „Jestli pánové
chtějí, lehnu si k jejich dveřím a budou mít aspoň jistotu, ţe se k nim
nikdo nedostane.―
„A na čem budeš spát?― ptal se d’Artagnan.
„Zde si nesu lůţko,― odvětil Planchet a ukázal na otep slámy.
„Tak pojď, máš pravdu,― pravil d’Artagnan. „Ten hostinský se mi
opravdu nelíbí, je přespříliš laskavý.―
„Mně se také nelíbí,― mínil Athos.
Planchet vlezl oknem dovnitř a uvelebil se před dveřmi; Grimaud
se zamkl v konírně, zaručiv se, ţe v pět hodin ráno bude on a všichni
čtyři koně připraveni k odjezdu.
Noc minula dosti klidně. Jen asi ve dvě hodiny chtěl někdo otevřít
dveře. Kdyţ však Planchet rovnýma nohama vyskočil a křikl: „Kdo
je?―, neznámý odpověděl, ţe se zmýlil, a odešel.
Ve čtyři hodiny ráno bylo slyšet z konírny veliký hluk. Grimaud
chtěl vzbudit podomky a podomci ho zbili. Kdyţ otevřeli okno,
spatřili ubohého hocha leţet v bezvědomí ― někdo ho zranil na hlavě
vidlemi.
Planchet sešel do dvora a chtěl osedlat koně; koně však byli ještě
zchváceni. Jedině Mousquetonův kůň, který klusal minulý den asi šest
hodin bez pána, byl schopen další jízdy. Ale nějakým
nevysvětlitelným způsobem zmýlil se zvěrolékař, pro něhoţ poslali,
aby pustil ţilou jednomu koni hostinského, a pustil ţilou zrovna jemu.
Začínalo to vypadat znepokojivě. Všechny tyto příhody mohly sice
být náhodné, ale stejně dobře to mohla být i řada strojených úkladů.
Athos a d’Artagnan vyšli ven, zatímco Planchet se šel poptat, nejsou-li
někde v okolí na prodej tři koně. Před vraty stáli dva svěţí koně v plné

228
cestovní výzbroji. To se mohlo hodit. Planchet se ptal, kde jsou jejich
páni; bylo mu řečeno, ţe přespali v hospodě a právě nyní platí
hostinskému účet.

229
 Athos šel taktéţ zaplatit útratu a d’Artagnan s Planchetem zatím
hlídkovali u vrat. Hostinský byl v jednom zadním pokojíku v přízemí
a poţádal Athose, aby vešel k němu.
Athos, netuše nic zlého, vstoupil a chtěl platit dvěma pistolemi.
Hostinský byl sám a seděl u stolu, jehoţ jedna zásuvka byla
pootevřena. Vzal mince, jeţ mu Athos podal, obracel je sem a tam v
rukou a náhle se rozkřikl, ţe peníze jsou falešné a ţe dá Athose a jeho
druha zatknout jako penězokazy.
„Ty lumpe, za tohle ti uřeţu uši,― zvolal Athos a přistoupil těsně k
němu.
V tom okamţiku vešli postranními dveřmi čtyři po zuby ozbrojení
muţi a vrhli se na Athose.
„Jsem v pasti,― vykřikl Athos co nejhlasitěji mohl. „Rychle,
d’Artagnane, ujíţděj!― a vypálil dvě rány z bambitky.
D’Artagnan a Planchet se nedali dvakrát pobízet, odvázali koně,
kteří čekali u vrat, skočili na ně, zabodli jim ostruhy do slabin a
tryskem ujeli.
„Víš, co se stalo s Athosem?― optal se d’Artagnan za jízdy
Plancheta.
„Ach pane, viděl jsem, jak po těch dvou ranách dva padli,― pravil
Planchet. „Skleněnými dveřmi jsem pak ještě zahlédl, jak s druhými
dvěma šermoval.―
„Statečný Athos!― zašeptal d’Artagnan. „A kdyţ si pomyslím, ţe
ho musím nechat na holičkách! Ostatně pár kroků odtud to moţná
čeká nás. Tak jen vpřed, Planchete, vpřed. Jsi statečný chlapík!―
„Říkal jsem vám, pane, ţe Pikarďané se poznají, aţ kdyţ jde do
tuhého,― pravil Planchet. „Ostatně jsem tu ve svém kraji, to mi dodává
kuráţe.―
A v jednom trysku dojeli aţ do Saint-Omeru. V Saint-Omeru
nechali koně oddechnout, ale nepouštěli uzdy z rukou, ve strachu před
nějakou další nehodou zhltli jen vstoje nějaké jídlo a pak hned jeli
dále.
Asi sto kroků před Calaiskou bránou klesl pod d’Artagnanem kůň
a nemohli ho ţivou mocí dostat na nohy. Z nozder a očí mu vytryskla
krev.
Zbýval jen kůň Planchetův, ale ten se zastavil a celý ztoporněl,
takţe jím nemohli hnout z místa.
Naštěstí, jak jsme řekli, byli na sto kroků od města. Nechali tedy
oba koně na silnici a běţeli do přístavu. Planchet upozornil svého pána

230
na šlechtice, který šel se svým sluhou asi padesát kroků před nimi
týmţ směrem.
Zrychlili krok, aby se k němu přiblíţili; šlechtic měl, jak se zdálo,
velmi naspěch. Boty měl celé zaprášené a vyptával se, můţe-li se
okamţitě přepravit do Anglie.
„Nic není snazšího,― odpověděl mu velitel jedné lodi, která byla
připravena rozvinout plachty. „Ale dnes ráno přišel rozkaz nepřeváţet
nikoho bez výslovného povolení pana kardinála.―
„Mám takové povolení,― řekl šlechtic a vytáhl z kapsy papír.
„Tady je.―
„Dejte si je ověřit správci přístavu a volte pak k převozu moji loď.―
„Kde správce najdu?―
„V jeho letním sídle.―
„Kde to je?―
„Asi čtvrt míle za městem. Hleďte, mohu vám to odtud ukázat.
Vidíte tam na úpatí malého pahorku břidlicovou střechu?―
„Zajisté,― pravil šlechtic, a následován svým sluhou, vydal se
směrem k správcovu sídlu.
D’Artagnan a Planchet šli padesát kroků za ním.
Jakmile byl za městem, d’Artagnan zrychlil krok a dohonil
šlechtice, zrovna kdyţ vcházel do malého lesíka.
„Zdá se, pane, ţe máte velmi naspěch,― pravil.
„Máte pravdu. Nikdo nemůţe víc spěchat, pane.―
„To mne mrzí,― pravil d’Artagnan, „neboť také velice spěchám a
chtěl jsem vás poţádat o jednu sluţbu.―
„O jakou?―
„Abyste mne pustil napřed.―
„To je nemoţné,― odvětil šlechtic. „Urazil jsem ve čtyřiačtyřiceti
hodinách šedesát mil a zítra v poledne musím být v Londýně.―
„Já jsem urazil stejnou cestu za čtyřicet hodin a musím být v
Londýně zítra v deset hodin ráno.―
„Je mi líto, pane, ale přišel jsem první a nepůjdu nikam jako
druhý.―
„Je mi líto, pane, ale ačkoliv jsem přišel jako druhý, půjdu teď
jako první.―
„Ve sluţbách krále?― ptal se šlechtic.
„Ve sluţbách svých!― odvětil d’Artagnan.
„Zdá se mi, ţe chcete stůj co stůj vyvolat hádku.―
„A co jiného jste myslel, k čertu?―

231
 „Co si vlastně přejete?―
„Chcete to vědět?―
„Zajisté.―
„Dobrá tedy. Chci to povolení, jeţ máte, neboť sám je nemám a
nutně je potřebuji.―
„Ţertujete, zdá se mi.―
„Neţertuji nikdy.―
„Nechte mne jít!―
„Říkám vám, ţe nepůjdete dál.―
„Mladý odváţlivče, rozbiji vám hlavu. Hola, Lubine! Podej mi
bambitky!―
„Planchete,― křikl d’Artagnan. „Vezmi si na starost sluhu, já se
vypořádám s pánem.―
Planchet, rozkuráţený prvním dobrodruţstvím, skočil na Lubina,
povalil ho na záda a klekl mu na prsa.
„Já uţ jsem hotov, pane,― zvolal, „teď se do toho dejte vy.―
Kdyţ šlechtic viděl, co se stalo, tasil meč a vrhl se na d’Artagnana;
ale přepočítal se ve svém odpůrci.
Ve třech vteřinách mu d’Artagnan zasadil tři rány, říkaje při kaţdé:
„Ta je za Athose, ta za Porthose, ta za Aramise.―
Po třetí ráně se šlechtic svalil jako špalek. D’Artagnan myslil, ţe je
mrtev nebo aspoň ţe omdlel, a shýbl se k němu, aby mu odňal cenný list.
Ale v okamţiku, kdy natahoval ruku, aby mu sáhl do kapsy, šlechtic, jenţ
drţel stále meč, jej bodl do prsou se slovy: „A ta je pro vás.―
„A ta je za mne. Poslední je nejlepší,― zvolal d’Artagnan rozzuřen
a přibodl ho k zemi čtvrtou ranou.
Tentokrát šlechtic zavřel oči a opravdu omdlel.
D’Artagnan mu prohledal kapsu, do níţ, jak viděl, schoval
povolení k cestě, a odebral mu je. Znělo na jméno hraběte de Wardes.
Pak se naposled zadíval na krásného mladíka před sebou. Bylo mu
stěţí dvacet pět let a leţel tu v bezvědomí, snad jiţ mrtev. Povzdechl
si nad podivným osudem, který nutí lidi, aby se navzájem ničili pro
zájmy cizích, kteří často ani nevědí, ţe oni existují.
Byl však ze svých úvah brzy vyrušen Lubinem, který řval jako tur
a volal ze vší síly o pomoc.
Planchet mu stiskl rukou hrdlo.
„Dokud ho budu takhle drţet, pane, jsem si jist, ţe nebude křičet,―
pravil. „Ale jakmile ho pustím, začne nanovo. Bude to asi
Normanďan, ti jsou tvrdošíjní!―

232
 A vskutku, i v tomto stavu se Lubin pokoušel vypravit ze sebe
nějaký zvuk.
„Počkej!― pravil d’Artagnan.
Vzal kapesník, udělal roubík a ucpal mu jím ústa.
„A teď ho přivaţme ke stromu,― řekl Planchet.
Vykonali to a potom přitáhli hraběte de Wardes poblíţ sluhy. A
jeţto se uţ stmívalo a svázaný a raněný byli v hustém lese, bylo
nasnadě, ţe tam tak zůstanou aţ do druhého dne.
„A teď ke správci přístavu!― pravil d’Artagnan.
„Ale vy jste, myslím, raněn?― řekl Planchet.
„To je maličkost, napřed důleţitější věci. Pak teprve dojde na mou
ránu; ostatně se mi nezdá zvlášť nebezpečná.―
Oba rychle zamířili k úředníkově vile.
Dali ohlásit hraběte de Wardes.
D’Artagnan byl uveden.
„Máte povolení podepsané kardinálem?― ptal se správce.
„Ano, pane, zde je,― odvětil d’Artagnan.
„Je v pořádku; jste dobře doporučen,― pravil správce.
„To je jednoduché ― jsem z jeho nejvěrnějších lidí,― odvětil
d’Artagnan.
„Vypadá to, jako by Jeho Eminence chtěla někomu zabránit v
cestě do Anglie.―
„Ano, jakémusi d’Artagnanovi, béarnskému šlechtici, který se
vydal s třemi přáteli do Londýna.―
„Znáte ho osobně?― ptal se správce.
„Koho to?―
„Toho d’Artagnana.―
„Velmi dobře.―
„Popište mi tedy, jak vypadá!―
„Nic není snazšího.―
A d’Artagnan popsal podrobně hraběte de Wardes.
„Má někoho s sebou?― ptal se správce.
„Ano, sluhu jménem Lubin.―
„Budeme po nich pást, a dopadneme-li je, můţe být Jeho
Eminence klidná; dopravíme je v bezpečném průvodu zpět do Paříţe.―
„Učiníte-li tak, pane správce, zavděčíte se velmi panu
kardinálovi,― pravil d’Artagnan.
„Uvidíte ho, aţ se vrátíte, pane hrabě?―
„Beze vší pochyby.―

234
 „Řekněte mu, prosím vás, ţe jsem mu věrně oddán.―
„Neopomenu to učinit.―
Rozradostněn tímto ujištěním, potvrdil správce průvodní list a
vrátil jej d’Artagnanovi.
D’Artagnan neztrácel čas zbytečným poklonkováním, pozdravil

235
správce, poděkoval mu a odešel.
Jakmile byl venku, dal se i s Planchetem do běhu. Dlouhým
obloukem se vyhnuli lesíku a vstoupili jinou bránou. Loď byla
připravena k odplutí, velitel čekal v přístavu.
„Tak hotovo?― ptal se, jakmile spatřil d’Artagnana.
„Tady je můj potvrzený průvodní list,― pravil d’Artagnan.
„A co ten druhý šlechtic?―
„Ten dnes nepojede. Ale buďte klidný, zaplatím převoz za nás
oba.―
„Je-li tomu tak, jeďme,― pravil velitel.
„Jeďme!― opakoval d’Artagnan.
A skočil s Planchetem do člunu. Za pět minut byli na palubě.
Byl nejvyšší čas; nebyli víc neţ půl míle od břehu, kdyţ
d’Artagnan uviděl blesknout světlo. Ozval se výstřel. Byla to dělová
rána, jeţ oznamovala uzavření přístavu. Nyní se mohl d’Artagnan
věnovat svému zranění. Naštěstí, jak jiţ prve soudil, nebylo nejtěţší;
hrot meče narazil na ţebro a sjel po kosti. Nadto se košile ihned
přilepila na ránu a zamezila krvácení.
D’Artagnan klesal únavou. Dali na palubu slamník. Lehl si a ihned
usnul. Druhý den za úsvitu byla loď jen asi čtyři míle od anglických
břehů. Avšak vanul slabý vítr, pluli pomalu.
V deset hodin spouštěla loď kotvy v doverském přístavu.
V půl jedenácté vstupoval d’Artagnan na anglickou půdu.
„Konečně jsem tu,― zvolal.
Ale nebylo ještě vše hotovo: bylo třeba dostat se do Londýna. V
Anglii bylo dosti dobře postaráno o poštovní dopravu. D’Artagnan i
Planchet si najali poštovní koně, postilión jel před nimi. Za čtyři
hodiny byli u bran hlavního města.
D’Artagnan neznal Londýn, neuměl ani slovo anglicky, avšak
napsal na papír jméno Buckingham a snadno se dostal k vévodovu
paláci.
Vévoda byl s králem na honu ve Windsoru.
D’Artagnan si vyţádal vévodova osobního komorníka, který svého
pána doprovázíval na všech cestách a uměl dokonale francouzsky; řekl
mu, ţe přichází z Paříţe v záleţitosti, v níţ jde o ţivot či o smrt, a ţe
je nezbytně nutno, aby mohl s jeho pánem ihned mluvit.
Váţná naléhavost, s níţ d’Artagnan hovořil, přesvědčila Patricka
(tak se tento ministrův komorník jmenoval). Dal osedlat dva koně a
uvolil se sám mladého muţe doprovodit. Pokud jde o Plancheta, toho

236
musili zatím snést s koně, ztuhlého jako prut; ubohý chlapík byl u
konce svých sil. D’Artagnan však jako by byl ze ţeleza.
Přijeli k zámku, ptali se po vévodovi. Král a Buckingham lovili
ptáky v baţinách vzdálených odtud asi tři míle.
Za dvacet minut byli na místě. Zanedlouho zaslechl Patrick hlas
svého pána; volal na sokola.
„Koho mám vévodovi ohlásit?― zeptal se Patrick.
„Mladého muţe, který s ním chtěl jednou večer na Novém mostě
naproti la Samaritaine vyvolat hádku.―
„Podivné doporučení!―

237
 „Uvidíte, ţe se vyrovná kaţdému jinému.―
Patrick pobodl svého koně, dohonil vévodu a oznámil mu doslova,
jak mu bylo řečeno, ţe ho očekává posel.
Buckingham se okamţitě rozpomněl na d’Artagnana, a dohaduje
se, ţe se asi stalo ve Francii něco váţného, o čem se mu posílá rychlá
zpráva, zeptal se jen, kde posel je. Z dálky jiţ rozeznal gardistův
stejnokroj, pobodl koně a jel přímo k d’Artagnanovi. Patrick se
diskrétně vzdálil.
„Snad se nepřihodilo královně nějaké neštěstí?― vykřikl
Buckingham a v té jediné otázce se chvěla celá jeho skrytá láska.
„To nemyslím, nicméně se domnívám, ţe je ve velikém nebezpečí,
z něhoţ ji můţe zachránit toliko Vaše Milost.―
„Já?― zvolal Buckingham. „Pokládal bych si jen za štěstí, kdybych
jí mohl v něčem pomoci. Mluvte tedy, mluvte!―
„Mám dopis,― pravil d’Artagnan.
„Dopis! Od koho?―
„Myslím, ţe od Jejího Veličenstva.―
„Od Jejího Veličenstva!― hlesl Buckingham a zbledl tak silně, ţe
se d’Artagnan lekl, ţe omdlí. Rozlomil pečeť.
„Odkud je toto poškození?― ptal se, ukazuje d’Artagnanovi místo,
kde byla pečeť prolomena a odprýsklá.
„Ach, toho jsem si nepovšiml. To bude asi od meče hraběte de
Wardes, jak mne bodl do prsou.―
„Vy jste raněn?― tázal se Buckingham a rozlomil pečeť docela.
„Maličkost! Pouhé škrábnutí!― pravil d’Artagnan.
„Nebesa! Co zde čtu?― zvolal vévoda. „Patricku, zůstaň tu, nebo
raději najdi krále, ať je kdekoliv, a řekni Jeho Veličenstvu, ţe ho
uctivě prosím, aby mne omluvil, neboť mne jistá nejvýš důleţitá
záleţitost volá do Londýna. A vy, pane, pojďte.―
A oba odcválali směrem k hlavnímu městu.

238
 HRABĚNKA DE WINTER

Během cesty si dal vévoda od d’Artagnana vyprávět, ne snad o

tom, co se zběhlo, ale co d’Artagnan věděl. Srovnávaje pak, co slyšel
z úst mladého muţe, s vlastními vzpomínkami, mohl si učinit dosti
přesnou představu o váţnosti situace, jak to ostatně zřetelně napovídal
i stručný královnin dopis. Ale zejména ho udivovalo, ţe kardinál,
který měl zřejmě velký zájem na tom, aby se mladý muţ do Anglie
nedostal, nedokázal ho cestou zadrţet. Kdyţ vévoda vyslovil tento
podiv, vypravoval mu d’Artagnan, jaká bezpečnostní opatření učinil a
jak se oddanou pomocí svých přátel, jeţ krvácející zanechal porůznu
na cestě, konečně přece jen prosekal; vyvázl jen s jedinou bodnou
ranou, jeţ proklála i královnin dopis. Však ji také panu de Wardes
strašlivě oplatil. Vévoda pozorně naslouchal tomuto vyprávění,
přednášenému s podivuhodnou skromností, a neudrţel se, aby co
chvíli nepohlédl na mladého muţe s opravdovým respektem; nemohl
pochopit, jak uvést v soulad tolik obezřelosti, odvahy a oddanosti s
tváří, jeţ neukazovala ještě ani na dvacet let.
Koně letěli jako vítr a za několik minut byli v bránách Londýna.
D’Artagnan se domníval, ţe vévoda nyní v městě zvolní trysk koně,
ale nestalo se tak: jel dále stejně rychle a zřejmě valně nedbal toho,
jestli někoho povalí. Kdyţ projíţděli středem města, vskutku došlo asi
ke třem nehodám toho druhu. Avšak Buckingham se ani neohlédl, aby
se podíval, co se stalo s těmi, jeţ porazil. D’Artagnan se drţel za ním
uprostřed halasu, který se velmi často podobal zlořečení.
Sotva vjel do dvora svého paláce, seskočil Buckingham s koně, a
nestaraje se o to, co se se zvířetem stane, hodil mu uzdu na krk a
vyběhl do schodů. D’Artagnan učinil stejně, ovšem s trochu větší
obavou o ušlechtilá zvířata, jejichţ ceně dobře rozuměl. Ale brzy se
upokojil, neboť spatřil, jak z kuchyní a z koníren vyběhlo několik
podomků a ihned se koní ujali.
Vévoda kráčel tak rychle, ţe mu d’Artagnan sotva stačil. Prošel
několika nádherně zařízenými pokoji a vstoupil konečně do loţnice,
jeţ byla zároveň divem vkusu a bohatství. V přístěnku tohoto pokoje
byla čalouněná dvířka, jeţ vévoda otevřel malým zlatým klíčkem;
nosil jej zavěšený na krku na řetízku z téhoţ kovu. D’Artagnan zůstal
diskrétně vzadu, ale kdyţ Buckingham přestoupil práh, otočil se, a

239
vida, ţe mladý muţ váhá jít za ním, pravil:
„Jen pojďte dál, a budete-li mít to štěstí, ţe budete přijat Jejím
Veličenstvem, řekněte královně, co jste viděl.―
Povzbuzen tímto vyzváním, vykročil d’Artagnan za vévodou,
který za ním zavřel dveře.
Octli se jakoby v kapli, celé vyčalounované perským hedvábím,
zlatě protkávaným. Byla oslnivě osvětlena velkým počtem svící. Nad
jakýmsi oltářem pod baldachýnem z modrého sametu, nad nímţ
povívala bílá a červená pera, byl umístěn obraz Anny Rakouské v
ţivotní velikosti a tak dokonalé podobnosti, ţe d’Artagnan vykřikl
překvapením: člověk by myslil, ţe královna promluví.
Na oltáři před portrétem stála skříňka s diamantovými závěsky.
Vévoda přistoupil k oltáři a otevřel ji.
„Hleďte,― pravil, vytahuje ze skříňky modrou stuhu jiskřící
diamanty, „to jsou ty drahocenné závěsky. Přísahal jsem, ţe se s nimi
dám pohřbít. Ale královna mi je dala, královna mi je odnímá. Její vůle
musí být v kaţdém případě vykonána.―
Poté se jal všechny závěsky, od nichţ se měl odloučit, jeden po
druhém líbat. Náhle vykřikl.
„Co se stalo?― zeptal se polekaně d’Artagnan. „Co je vám, mylorde?―
„Všechno je ztraceno,― zvolal Buckingham a zbledl jako stěna.
„Dva z těch závěsků chybějí, je jich tu jen deset.―
„Mylord je ztratil, či mu byly ukradeny?―
„Byly mi ukradeny,― odvětil vévoda, „a jistě to má na svědomí
kardinál. Pohleďte, stuţky, na nichţ visely, jsou přestřiţeny nůţkami.―
„Kdyby jen mylord aspoň tušil, kdo mohl krádeţ spáchat… Snad
je ta osoba ještě má v ruce.―
„Uţ to mám!― vykřikl vévoda. „Měl jsem ty závěsky jen jednou na
královském plese před týdnem ve Windsoru. Hraběnka de Winter, s
níţ jsem se pohněval, přišla během plesu sama ke mně. To sblíţení
bylo asi jen pomstou ţárlivé ţeny. Od toho dne jsem ji neviděl. Ta
ţena je kardinálovým špehem.―
„To tedy má špehy po celém světě!― zvolal d’Artagnan.
„Ano, ano,― pravil Buckingham, zatínaje zlostí zuby.
„Je to hrozný soupeř. Ale ― kdy se má konat ten ples?―
„Příští pondělí.―
„Příští pondělí. To máme ještě více času, neţ je třeba. Patricku!―
zavolal vévoda a otevřel dveře ke kapli.
Jeho osobní komorník vstoupil.

240
 „Mého klenotníka a mého sekretáře.―
Komorník spěšně a beze slova odkvapil, neboť byl zvyklý slepě
poslouchat.
Ačkoliv první mezi volanými byl klenotník, dostavil se dříve
sekretář. Bydlil totiţ přímo v paláci. Našel Buckinghama v loţnici u
stolku, kde psal vlastnoručně několik rozkazů.
„Pane Jacksone,― řekl sekretáři, „půjdete hned k lordu-kancléři a
řeknete mu, ţe ho pověřuji provedením těchto rozkazů. Přeji si, aby se
tak stalo ihned.―
„Ale zeptá-li se mne lord-kancléř, jaké důvody vedly Vaši Milost k
tak mimořádným opatřením, co mu, prosím, řeknu?―
„Ţe se mi zlíbilo tak učinit a ţe ze svých činů nejsem nikomu
povinen skládat účty.―
„Můţe takovou odpověď dát i Jeho Veličenstvu,― odvětil s
úsměvem sekretář, „kdyby Jeho Veličenstvo náhodou projevilo
zvědavost a chtělo vědět, proč nesmí ţádná loď vyplout z přístavů
Velké Británie?―
„Máte pravdu, pane,― pravil Buckingham; „v tom případě ať řekne
králi, ţe jsem se rozhodl pro válku a ţe toto opatření je první akt
nepřátelství vůči Francii.―
Sekretář se uklonil a odešel.
„Teď můţeme být klidni,― řekl Buckingham a obrátil se k
d’Artagnanovi. „Nejsou-li závěsky jiţ na cestě do Francie, dojdou tam
nyní aţ po vašem příjezdu.―
„Jak to?―
„Právě jsem vydal zákaz, ţe nesmí vyplout ţádná loď, která je této
chvíle v přístavech Jeho Veličenstva, a nebude-li mít zvláštního
povolení, ani jediná se neodváţí zvednout kotvy.―
D’Artagnan vzhlédl s úţasem k muţi, který neomezenou moc, jíţ
vládl z důvěry krále, dával do sluţeb svých milostných pletich.
Buckingham poznal podle jeho výrazu, nač myslí, usmál se a řekl:
„Ano, Anna Rakouská je mou pravou královnou, na její jedinké
slovo bych zradil svou zem, svého krále, svého Boha. Ţádala mne,
abych evangelíkům v La Rochelle neposílal pomoc, kterou jsem jim
slíbil, a já jsem to učinil. Nedostál jsem svému slovu, ale co na tom,
uposlechl jsem jejího přání. A řekněte: nebyl jsem štědře obdarován
za svou poslušnost? Neboť jí děkuji za ten obraz.―
D’Artagnan uţasl, na jakých křehkých a neznámých nitkách někdy
visí osudy národů a ţivoty lidí.

242
 Ještě kdyţ tak dumal, vstoupil klenotník. Byl to Irčan a výborně
ovládal své umění. Sám přiznával, ţe od Buckinghama ročně vydělá
na sto tisíc liber.
„Pane O’Reilly,― řekl mu vévoda, uváděje ho do kaple. „Podívejte
se na tyto diamantové závěsky a povězte mi, jakou má asi jeden
cenu.―
Klenotník se podíval na způsob jejich provedení, odhadl hodnotu
jednotlivých drahokamů a řekl bez jakéhokoliv váhání:
„Kaţdý závěsek má cenu patnáct set pistolí, mylorde.―
„Za jakou dobu by bylo moţno zhotovit dva takové závěsky?
Vidíte, ţe právě dva scházejí.―
„Za týden, mylorde.―
„Zaplatím tři tisíce pistolí za kus, ale potřebují je mít nazítří
hotovy.―
„Mylord je bude mít.―
„Jste člověk k nezaplacení, pane O’Reilly, ale to ještě není vše;
tyto závěsky nemohou být nikomu svěřeny, je nutno zhotovit je zde v
paláci.―
„To je nemoţné, mylorde, jenom já je dokáţi udělat tak, aby byly
k nerozeznání od těch starých.―
„Právě proto jste také, můj drahý pane O’Reilly, mým vězněm.
Kdybyste chtěl odejít z mého paláce, uţ se vám to nezdaří.
Rozhodněte se tedy. Jmenujte mi své dělníky, které k práci
potřebujete, a označte nástroje, jeţ vám mají přinést.―
Klenotník znal vévodu a věděl, ţe veškeré námitky by byly
zbytečné; rozhodl se okamţitě. Jenom se zeptal:
„Bude mi dovoleno oznámit to ţeně?―
„Ale budete se s ní moci i sejít, můj milý pane O’Reilly. Vaše
vězení bude příjemné, buďte ubezpečen. A poněvadţ si kaţdá
nepříjemnost ţádá odškodnění, zde máte kromě peněz na oba závěsky
ještě poukázku na tisíc pistolí, abyste zapomněl na nesnáze, jeţ vám
způsobuji.―
D’Artagnan nevycházel z překvapení, jeţ v něm vzbuzoval tento
ministr, který po své chuti hýbal lidmi a plnýma rukama rozhazoval
milióny.
Klenotník zatím psal své ţeně dopis, posílal jí poukázku na oněch
tisíc pistolí a pověřoval ji, aby mu poslala jeho nejobratnějšího
tovaryše, kolekci diamantů, jejichţ váhu a druh udal, jakoţ i seznam
potřebných nástrojů.

243
 Buckingham dovedl klenotníka do místnosti, která mu byla
vyhrazena; za půl hodiny byla proměněna v dílnu. Poté postavil ke
kaţdým dveřím stráţ s rozkazem nevpouštět dovnitř nikoho kromě
jeho osobního komorníka Patricka. Není ani třeba dodávat, ţe

244
klenotníku O’Reillymu a jeho pomocníku bylo zakázáno opustit
místnost pod jakoukoliv záminkou.
Kdyţ i tato věc byla zařízena, vrátil se vévoda zase k
d’Artagnanovi.
„A nyní, mladý příteli, patří Anglie nám dvěma,― pravil. „Co
chcete, jaké máte přání?―
„Postel,― odvětil d’Artagnan. „Přiznám se, ţe to je pro tuto chvíli
věc, kterou nejvíc potřebuji.―
Buckingham vykázal d’Artagnanovi pokoj, který sousedil s jeho
loţnicí. Chtěl mít mladého muţe při ruce, ne snad proto, ţe by mu
nedůvěřoval, ale aby měl někoho, s kým by mohl hovořit o královně.
Za hodinu nato byl v Londýně vyhlášen rozkaz, ţe nesmí ţádná
loď do Francie vyplout z přístavu, nevyjímaje ani poštovní lodi. V
očích všech se to rovnalo vyhlášení války mezi oběma královstvími.
Nazítří v jedenáct hodin byly oba diamantové závěsky hotovy a
tak bezvadně napodobeny, ţe sám Buckingham nedovedl rozeznat
staré od nových. I nejzkušenější posuzovatelé by se byli zmýlili. Hned
nato dal vévoda zavolat d’Artagnana.
„Zde máte diamantové závěsky, pro něţ jste přijel, a buďte mi
svědkem, ţe jsem učinil vše, co bylo v lidské moci.―
„Buďte ubezpečen, mylorde, řeknu, co jsem viděl. Ale Vaše
Milost mi chce odevzdat závěsky bez skříňky?―
„Skříňka by vám jen překáţela. Pro mne je ostatně tím cennější,
kdyţ mám nyní jen ji. Řekněte královně, ţe jsem si ji ponechal.―
„Vyřídím všechno doslova, mylorde.―
„A nyní, jak se kdy vyrovnám s vámi?― pravil Buckingham a
zadíval se mladému muţi pevně do očí.
D’Artagnan se celý začervenal. Viděl, ţe vévoda hledá způsob, jak
by mu vnutil nějaký dar, a myšlenka, ţe by krev jeho a jeho druhů
měla být zaplacena anglickým zlatem, mu byla podivně odporná.
„Račte mi rozumět, mylorde,― odpověděl d’Artagnan, „a uvaţme
předem podstatu věci, aby nevzniklo nedorozumění. Jsem ve sluţbách
francouzského krále a královny a jsem členem setniny gardistů pana
des Essarts, který je stejně jako jeho švagr pan de Tréville obzvlášť
oddán Jejich Veličenstvům. Kromě toho bych byl patrně tu věc vůbec
nepodnikl, kdybych se nechtěl zavděčit jisté krásné bytosti, která je
stejně paní mého srdce jako královna vašeho,―
„Ano, a já ji dokonce, myslím, znám,― pravil vévoda s úsměvem.
„Je to…―

245
 „Mylorde, já ji nejmenoval,― přerušil ho rychle mladý muţ.
„To je zcela správné,― pravil vévoda. „Tedy oné dámě vděčím za
vaši oddanost?―
„Jak jste řekl, mylorde. Přiznávám se také, ţe v této chvíli, kdy je
na váţkách mír a válka, vidím ve Vaší Milosti jen Angličana, to
znamená nepřítele, s nímţ bych se raději setkal na bojišti neţ ve
windsorském parku či v Louvru. To mi ovšem nezabrání, abych bod
za bodem přesně nevyplnil své poslání a dal se pro ně třebas zabít,
bude-li třeba. Ale znova opakuji, Milosti, ţe mi nejste za to, co jsem
pro vás vykonal při tomto našem druhém setkání, osobně vůbec ničím
zavázán neţ za to, co jsem učinil, kdyţ jsme se viděli poprvé.―
„U nás říkáme »hrdý jako Skot«,― uklouzlo Buckinghamovi.
„A my zase pravíme: »Hrdý jako Gaskoněc«,― odvětil d’Artagnan.
„Gaskoňci jsou Skotové Francie.―
A d’Artagnan pozdravil vévodu a chtěl odejít.
„Tedy vy si jen tak odcházíte? Kudy? A jak?―
„To je pravda.―
„Boţe, tihle Francouzi ale na nic nemyslí.―
„Pravda, docela jsem zapomněl, ţe je Anglie ostrov a vy na něm
králem.―
„Jděte do přístavu a ptejte se po dvojstěţníku Sund. Tento dopis
odevzdejte kapitánovi. Doveze vás k malé zátoce, kde vás jistě nikdo
nečeká a kde obyčejně přistávají jen rybářské čluny.―
„Jak se ta zátoka jmenuje?―
„Saint-Valery. Ale poslyšte ještě: aţ tam přijdete, vyhledejte jednu
malou krčmu bez nápisu a štítu, takovou opravdovou námořnickou
putyku. Mýlit se nemůţete, je tam taková jen jedna. Zavoláte si
hostinského a řeknete mu forward.―
„Co to znamená?―
„Kupředu; je to heslo. Dá vám osedlaného koně a ukáţe vám
cestu, kterou se máte dát. Najdete tak na cestě ještě čtvero čerstvých
koní. Chcete-li, dejte všem hostinským svou adresu do Paříţe a
všichni čtyři koně půjdou za vámi; dva z nich uţ znáte a zdálo se mi,
ţe je jako znalec dobře oceňujete: jsou to ti, na nichţ jsme sem přijeli.
Spolehněte se na mne, ţe druzí dva nejsou o nic horší. Všichni tito
koně jsou vyzbrojeni do pole. Třebaţe jste tak hrdý, jistě neodmítnete
přijmout jednoho z nich pro sebe a ostatní tři pro své přátele. Ostatně
pojedete na nich do války proti nám. A účel světí prostředky, jak vy
Francouzi říkáte, není-liţ pravda?―

246
 „Mylorde, přijímám je,― pravil d’Artagnan. „A dá Bůh, ţe vašich
darů dobře uţijeme.―
„A nyní mi podejte ruku, mladý muţi; moţná ţe se brzy sejdeme
na bojišti. Ale zatím se, doufám, rozcházíme jako dobří přátelé.―
„Ano, mylorde, ovšem s nadějí, ţe se brzo staneme nepřáteli.―
„To vám slibuji, buďte klidný.―
„Spoléhám na vaše slova, mylorde.―
D’Artagnan pozdravil vévodu a odešel rychle do přístavu. Proti

247
Londýnské věţi našel označenou loď a odevzdal kapitánovi dopis; ten
dal list potvrdit správci přístavu a ihned se s ním vrátil.
Padesát lodí připravených k vyplutí tu čekalo na dovolení k
odjezdu.
Kdyţ proplouvali těsně kolem jedné z nich, zdálo se
d’Artagnanovi, ţe zahlédl onu dámu z Meungu, kterou neznámý
šlechtic nazýval mylady a jeţ se jemu, d’Artagnanovi, tak líbila; ale
díky říčnímu proudu a dobrému větru plula loď tak rychle, ţe za
několik vteřin byli z dohledu.
Nazítří v devět hodin ráno přistáli v Saint-Valery. D’Artagnan se
okamţitě odebral do označené hospůdky; poznal ji podle křiku, který
se odtamtud ozýval. Mluvilo se o válce mezi Francií a Anglií jako o
blízké a neodvratné události, a námořníci byli veselí a pořádně si
přihýbali. D’Artagnan se protlačil davem, obrátil se na hostinského a
vyslovil slovo forward. Hostinský mu dal okamţitě znamení, aby ho
následoval, vyšel s ním do dvora, dovedl ho do konírny, kde čekal
osedlaný kůň, a zeptal se, nepotřebuje-li ještě něco.
„Potřeboval bych znát cestu, kterou se mám dát,― pravil
d’Artagnan.
„Jeďte odsud do Blangy a z Blangy do Neufchâtelu. V
Neufchâtelu zajděte do hospody U zlaté mříţe, řekněte hostinskému
heslo a najdete tam jako zde připraveného koně.―
„Jsem něco dluţen?― zeptal se D’Artagnan.
„Všechno je zaplaceno,― pravil hostinský. „Jeďte, a Bůh vás provázej!―
„Amen,― dodal jinoch a tryskem odjel. Za čtyři hodiny nato byl v
Neufchâtelu. Jednal přesně podle udaného návodu: jako
v Saint-Valery, našel i zde osedlaného koně, který na něj jiţ čekal.
Chtěl přendat bambitky ze sedla, jeţ právě opustil, do sedla nového
koně, ale stejné bambitky byly i tam.
„Vaše paříţská adresa?―
„Palác gardistů, setnina pana des Essarts.―
„Dobrá,― odvětil hostinský.
„Jak mám jet teď?― ptal se opět d’Artagnan.
„Cestou do Rouenu; ale město samo necháte po pravici. Ve
vesničce Ecouis se zastavíte. Je tam jediná hospoda U francouzského
tolaru. Nesuďte o ní podle toho, jak navenek vypadá, bude mít v
konírně stejně dobrého koně, jako je tenhle.―
„Totéţ heslo?―
„Ano.―

248
 „Sbohem, pane hostinský!―
„Šťastnou cestu, šlechtici! Potřebujete ještě něco?―
D’Artagnan zavrtěl hlavou, ţe ne, a rychle vyjel. V Ecouisu se
opakovala tatáţ scéna: nalezl tam stejně ochotného hostinského, jakoţ
i čerstvého odpočatého koně. I zde zanechal svou adresu a odcválal
směrem k Pontoisu. V Pontoise vyměnil koně naposled a v devět
hodin vjíţděl tryskem do dvora paláce pana de Tréville. Ujel za
dvanáct hodin skoro šedesát mil.
Pan de Tréville ho přijal tak, jako by ho byl uţ ten den ráno viděl.
Stiskl mu jen ruku trochu silněji neţ obyčejně a oznámil mu, ţe
setnina pana des Essarts má právě sluţbu v Louvru a ţe se tam tedy
můţe ihned odebrat.

TANEC MERLAISON

Nazítří se v celé Paříţi nemluvilo o ničem jiném neţ o plesu, který

pořádají páni konšelé na počest krále a královny a při němţ mají Jejich
Veličenstva tančit proslulý kolový tanec merlaison, oblíbený tanec králův.
Jiţ od osmi hodin se na radnici všechno připravovalo k tomuto
slavnostnímu večeru. Městský tesař postavil tribuny, na nichţ se měly
shromáţdit pozvané dámy. Městský kupec opatřil sály dvěma sty svíček
z bílého vosku, coţ bylo v té době neslýchaným přepychem. Konečně
bylo objednáno dvacet houslistů a byla jim přislíbena dvojnásobná
odměna, budou-li ovšem, jak praví zpráva, hrát po celou noc.
V deset hodin ráno přišel pan de La Coste, korouhevník
královských stráţí, spolu s dvěma úředníky a s několika lučištníky
svého sboru k městskému písaři Clémentovi a vyţádal si všechny
klíče od radničních pokojů a úřadoven. Klíče mu byly ihned vydány;
na kaţdém byl lístek, aby se poznalo, odkud je, a od té chvíle měl pan
de La Coste na starosti hlídat všechny dveře a vchody.
V jedenáct hodin přišel Duhallier, kapitán stráţí, a přivedl padesát
lučištníků, kteří se ihned rozestavili na radnici ke dveřím, jeţ jim byly
přiděleny.
Ve tři hodiny připochodovaly dvě setniny gardistů, jedna

249
francouzská, druhá švýcarská. Setnina francouzských gardistů se
skládala napolovic z gardistů Duhalliarových, napolovic z gardistů
Essartsových.
V šest hodin večer se začali scházet pozvaní hosté. Postupně, jak
přicházeli, byli umísťováni ve velkém sále na tribuny.
V devět hodin vešla manţelka prvního presidenta. Poněvadţ to
byla po královně nejváţenější osobnost slavnosti, přivítali ji páni radní
a uvedli ji do lóţe naproti lóţi královnině.
V deset hodin připravili v malém sále palácového křídla u kostela
sv. Jana pro krále vybraný bufet naproti stříbrnému městskému stolu,
střeţenému čtyřmi lučištníky.
O půlnoci se rozlehly výkřiky a četná volání slávy: slavnostně
osvětlenými ulicemi, vedoucími od Louvru k radnici, přijíţděl král.
Ihned vyšli králi vstříc páni konšelé, oblečení ve svá soukenná
roucha; před nimi kráčelo šest městských drábů s pochodněmi v
rukou. Potkali krále na schodišti. Představený cechu kupeckého mu
sloţil poklonu a poděkoval za příchod. Jeho Veličenstvo se omluvilo,
ţe přichází tak pozdě, a svedlo vinu na kardinála, který prý krále
zdrţel aţ do jedenácti hodin hovorem o státních záleţitostech.
Jeho Veličenstvo bylo ve slavnostním šatě. Provázela ho Jeho
královská Výsost*), dále hrabě de Soissons, velkopřevor, vévoda de
Longueville, vévoda d’Elbeuf, hrabě d’Harcourt, hrabě de La Roche-
Guyon, pan de Liancourt, pan de Baradas, hrabě de Cramail a šlechtic
de Souveray.
Kdekdo viděl, ţe se král tváří smutně a zamyšleně.
Pro krále byla připravena jedna šatna a pro Jeho královskou
Výsost druhá. V kaţdé byly uloţeny jejich maskovací obleky. Totéţ
bylo uchystáno pro královnu a pro paní presidentovou. Pánové a dámy
z průvodu Jejich Veličenstev se měli také oblékat vţdy po dvou v
místnostech připravených k tomuto účelu.
Dříve neţ král vstoupil do šatny, poţádal, aby mu ihned oznámili,
aţ přijde kardinál.
Za půl hodiny po králově příchodu zaznělo nové volání slávy:
ohlašovalo příjezd královny. Tak jako prve králi, vyšli i nyní konšelé,
provázení dráby, vstříc novému vznešenému hostu. Královna
vstoupila do sálu; bylo moţno pozorovat, ţe tak jako král, i ona
vypadá smutně a velmi unaveně.

*) Bratr nebo syn králův.

250
 Ve chvíli, kdy vstupovala, poodhrnula se clona na malé tribuně, do
té doby spuštěná. Bylo vidět bledou hlavu kardinála, oblečeného za
španělského šlechtice. Jeho pohled se střetl se zrakem královniným a
na jeho rtech se mihl strašný vítězný úsměv ― královna neměla své
diamantové závěsky.
Po nějakou chvíli přijímala královna hold pánů radních a
odpovídala na pozdravy dam.
Náhle se v jedněch dveřích do sálu objevil král s kardinálem.
Kardinál mu cosi potichu sděloval a král byl velmi bledý.
Pak prošel zástupem a tak jak byl, ještě bez masky a v kabátci s
polorozvázanými stuhami, přistoupil ke královně a prchlivým hlasem
pravil:
„Proč jste si, prosím, nevzala ty diamantové závěsky, kdyţ víte, ţe
bych je byl tak rád viděl?―
Královna se podívala kolem sebe a zahlédla vzadu kardinála, který
se usmíval svým ďábelským úsměvem.
„Sire,― odpověděla rozčileně, „bála jsem se, aby se s nimi v tom
návalu něco nestalo.―
„Ale to jste nejednala správně, madame! Daroval jsem vám je
přece proto, abyste se jimi ozdobila. Opravdu, nejednala jste správně.―
Králův hlas se třásl hněvem. Kdekdo přihlíţel a naslouchal s
úţasem této scéně, ale nikdo nechápal, co se děje.
„Sire,― řekla královna, „mohu pro ně poslat do Louvru a tak bude
přání Vašeho Veličenstva vyhověno.―
„Učiňte tak, madame, učiňte, a to co nejdříve; za hodinu začne
tanec.―
Královna pozdravila na znamení poslušnosti a odešla za dámami,
jeţ ji měly dovést do její šatny. Také král se odebral do své šatny. Na
okamţik byl sál pln zmatku a podivu.
Přítomní si povšimli, ţe se mezi králem a královnou něco
přihodilo. Oba však mluvili tak tiše, ţe během rozmluvy všichni
uctivě poodešli stranou, a tak nikdo nic neslyšel.
Houslisté hráli ze všech sil, ale neměli posluchačů.
Král vyšel ze své šatny první. Byl v loveckém obleku, který mu
skvěle padl, a královská Výsost a ostatní pánové byli oděni také tak.
Tento oblek nosil král nejraději a vypadal v něm opravdu jako
první šlechtic v království.
Vtom přistoupil ke králi kardinál a podal mu jakési pouzdro. Král
je otevřel a našel v něm dva diamantové závěsky.

252
 „Co to znamená?― ptal se kardinála.
„Nic,― zněla odpověď. „Jenom tolik: bude-li mít královna
závěsky, o čemţ pochybuji, spočítejte je, Sire. Uvidíte-li, ţe jich je
jen deset, zeptejte se Jejího Veličenstva, kdo jí tyhle dva závěsky asi
vzal.―
Král se tázavě podíval na kardinála. Ale neměl jiţ čas ptát se dál:
ze všech úst se totiţ ozval výkřik obdivu. Vypadal-li král jako první
šlechtic v království, byla královna jistě nejkrásnější ţenou ve
Francii.
Lovecký šat jí nádherně slušel. Měla plstěný klobouk s modrými
pery, šedavý sametový kabátec, spjatý diamantovými sponami, a
modrou hedvábnou sukni, celou vyšívanou stříbrem. Na levém rameni
se jí třpytily diamantové závěsky na modré stuţce téţe barvy jako pera
a sukně.
Král se zachvěl radostí a kardinál hněvem. Nicméně byli od
královny tak daleko, ţe nemohli závěsky spočítat. Královna je měla,
ale bylo jich deset či dvanáct?
V tom okamţiku zahrály housle nástup k tanci. Král zamířil k paní
presidentové, s níţ měl tančit, a Jeho královská Výsost ke královně.
Rozestavili se a tanec započal.
Král dělal královně protějšek a pokaţdé, kdyţ procházel kolem ní,
hltal pohledem závěsky, jejichţ počet mu byl záhadou. Kardinálovi
vyvstával na čele studený pot. Tanec trval celou hodinu; obsahoval
šestnáct figur.
Konečně za hlučného potlesku celého sálu skončil a tanečníci
odváděli své dámy na místo. Král vyuţil svého privilegia, nechal stát
svou dámu, kde byla, a ţivě popošel ke královně.
„Děkuji vám, madame, za ochotu, s níţ jste vyhověla mému
přání,― pravil, „ale mám za to, ţe vám chybějí dva závěsky, a zde vám
je přináším.―
Při těch slovech podal královně dva závěsky, které měl od
kardinála.
„Jak to, Sire!― zvolala mladá královna, hrajíc si na překvapenou.
„Vy mi darujete ještě dva další? To jich tedy budu mít čtrnáct.―
A vskutku: král počítal a shledal, ţe královna má na rameni všech
dvanáct závěsků. Zavolal kardinála a přísně se ho zeptal:
„Co tohle znamená, pane kardinále?―
„To znamená, Sire,― odpověděl kardinál, „ţe jsem chtěl Jejímu
Veličenstvu ty dva nové závěsky darovat. Ale poněvadţ jsem si sám

253
netroufal jí je nabídnout, uţil jsem tohoto způsobu.―
„A já jsem za to Vaší Eminenci tím vděčnější,― odvětila Anna
Rakouská s úsměvem, na němţ bylo patrné, ţe rozumí této důmyslně
shledané galantnosti, „protoţe určitě vím, ţe vás ty dva závěsky stály
nejméně tolik, jako Jeho Veličenstvo všech ostatních dvanáct
dohromady.―
Poté královna pozdravila krále i kardinála a šla se opět převléknout
do své šatny.
Pozornost, kterou jsme byli na začátku této kapitoly nuceni
soustředit na vznešené osobnosti, uvedené na scénu, odvedla na
okamţik náš zájem od muţe, jemuţ Anna Rakouská vděčila za svůj
neslýchaný triumf nad kardinálem. Skryt a neznám, ztracen
uprostřed zástupu, díval se od jedněch dveří na výjev srozumitelný
jen čtyřem osobám: králi, královně, Jeho Eminenci a jemu
samému.
Královna vešla právě do své šatny a d’Artagnan se jiţ také chystal
odejít, kdyţ tu cítil, ţe se někdo lehce dotkl jeho ramene. Obrátil se a
spatřil mladou ţenu, jeţ mu dávala znamení, aby ji následoval. Měla
tvář zakrytou černou sametovou škraboškou, ale přes toto zakuklení,
jeţ zřejmě platilo spíš ostatním neţ d’Artagnanovi, poznal mladý muţ
ihned svou obvyklou vůdkyni, lehkonohou a chytrou paní
Bonacieuxovou.
Večer předtím se jen letmo uviděli u vrátného Germaina, kam ji
d’Artagnan dal zavolat. Pro chvat, s jakým mladá ţena spěchala
oznámit královně radostnou zprávu o šťastném návratu svého
posla, mohli spolu oba milenci vyměnit jen několik slov.
D’Artagnan šel nyní za paní Bonacieuxovou vzrušen jednak
láskou, jednak zvědavostí. Po celou cestu chodbami stále
opuštěnějšími posedala d’Artagnana touha mladou ţenu zastavit,
chytit ji a podívat se na ni, byť na okamţik; ale ona jako lehké
ptáče uklouzla vţdy jeho rukám, a kdyţ chtěl promluvit, poloţila si
prstík na ústa a při všem půvabu byl tento pohyb velitelským
gestem a d’Artagnan si musil uvědomit, ţe je pod její všemohoucí
nadvládou, ţe musí slepě poslouchat a ţe je mu zakázáno i
sebeméně si postěţovat. Konečně asi tak po dvou minutách
otevřela paní Bonacieuxová jakési dveře a uvedla jinocha do zcela
temného pokojíku. Nato mu dala nové znamení, aby byl zticha, a
otevřela druhá dvířka, skrytá v čalounované stěně; otvorem
proniklo prudké světlo. Pak zmizela.

254
 D’Artagnan zůstal chvíli bez hnutí stát a v duchu se ptal, kde
vlastně je. Ale světlo, jeţ proniklo do jeho komůrky, teplý a
parfumovaný vzduch, který k němu zavanul, rozhovor několika ţen,
uctivý a zároveň vybraný způsob jejich vyjadřování a konečně
několikrát pronesené slovo Veličenstvo mu brzy prozradily, ţe je v
pokojíku sousedícím s komnatou královninou.
Mladý muţ si stoupl do stínu a čekal.
Královna vypadala šťastná a veselá, coţ zřejmě udivovalo osoby,
které byly kolem ní, neboť ji byly zvyklé vídat skoro vţdy smutnou a
ustaranou. Královna vysvětlovala svou veselost tím, ţe se jí slavnost
líbila, a pobavením, jeţ jí poskytl tanec. A poněvadţ nelze odporovat
královně, ať uţ se směje nebo pláče, i její ţeny se rozplývaly chválou
nad galantností paříţských pánů konšelů.
Ačkoliv d’Artagnan královnu nikdy neviděl, rozeznal brzy její hlas
od ostatních, a to nejprve podle poněkud cizího přízvuku a potom
podle povýšeného odstínu řeči, jenţ se přirozeně vtiskuje kaţdému
projevu panovníků. Slyšel, jak se její hlas přibliţuje a zase vzdaluje, a
několikrát padl do světla i stín její postavy.
Konečně se znenadání vsunula do dveří překrásná bílá paţe;
d’Artagnan pochopil, ţe je to jeho odměna. Poklekl, chopil se ruky a
přitiskl na ni uctivě své rty. Poté ruka zmizela a zanechala v jeho dlani
jakýsi předmět, v němţ poznal prsten. Hned nato se dveře zavřely a
d’Artagnan se opět octl v úplné tmě.
Navlékl si prsten na prst a znovu čekal. Bylo zřejmé, ţe ještě není
vše skončeno. Po odměně za oddanost měla přijít odměna za jeho
lásku. Ostatně bylo sice jiţ po tanci, ale slavnost se vlastně teprve
začala. Ve tři hodiny se mělo večeřet a na svatojanské věţi právě
odbilo tři čtvrti na tři.
V sousedním pokoji opravdu pomalu ustával hluk hlasů; poté bylo
slyšet vzdalující se kroky. Nato se otevřely dveře do pokojíku, kde byl
d’Artagnan, a přispěchala paní Bonacieuxová.
„Konečně jste tu!― vykřikl d’Artagnan.
„Tiše!― řekla mladá ţena a poloţila mu ruku na ústa. „Tiše! A
odejděte tudy, kudy jsme přišli.―
„Ale kde a kdy vás uvidím?― zvolal d’Artagnan.
„Poví vám to lístek, který najdete, aţ se vrátíte domů. Jenom teď
uţ jděte!― řekla, otevřela dveře na chodbu a vystrčila d’Artagnana ven.
D’Artagnan poslechl jako děcko. Neprojevil ţádný odpor, ba ani
slůvkem nehlesl, coţ dokazuje, ţe byl doopravdy zamilován.

256
 MILOSTNÁ SCHŮZKA

Po celou cestu domů d’Artagnan běţel, a ačkoliv bylo po třetí

hodině zrána a musel projít nejvykřičenějšími paříţskými čtvrtěmi, nic
nepříjemného se mu nepřihodilo. Však víme, ţe opilci a zamilovaní
mají své stráţné anděly.
Našel dveře z chodby pootevřené, vyběhl po schodech a zaklepal
smluveným způsobem na svého sluhu. Planchet, kterého před dvěma
hodinami poslal z radnice domů, nařídiv mu, aby na něho počkal,
přišel mu otevřít.
„Přinesl pro mne někdo nějaký dopis?― ptal se rychle d’Artagnan.
„Ţádný dopis nikdo nepřinesl, pane,― odvětil Planchet. „Ale je tu
jeden a ten přišel docela sám.―
„Co to povídáš, hlupáku?―
„Říkám, ţe ačkoliv mám klíče od bytu v kapse a vůbec jsem je
nevyndal, našel jsem teď po svém návratu na zelené pokrývce na stole
ve vaší loţnici dopis.―
„A kde je?―
„Nechal jsem ho tam, kde byl, pane. Není přece přirozené, aby
takhle dopisy přicházely k lidem. Kdyby bylo bývalo aspoň otevřené
nebo pootevřené okno, neříkám nic; ale ne, všechno bylo pevně
zavřeno. Mějte se na pozoru, pane, za tím jsou jistě nějaké čáry.―
Jinoch však zatím uţ vběhl do pokoje a otevřel dopis. Byl od paní
Bonacieuxové a stálo v něm toto:

Jsem Vám dlužna za sebe i za jiné vroucí díky. Přijďte zítra večer k
desáté hodině do Saint-Cloudu a čekejte u pavilónku na nároží domu
pana d’Estrées. C. B.

Pročítaje tento lístek, cítil d’Artagnan, jak se mu svírá srdce onou

sladkou křečí, která trýzní i blahem naplňuje srdce milenců.
Bylo to první milostné psaníčko, které dostal, a první schůzka,
která ho čekala. Jeho srdce bylo opojeno radostí.
„Vidíte, pane,― pravil Planchet, kdyţ zpozoroval, jak jeho velitel
střídavě bledne a zase rudne, „nehádal jsem dobře, ţe to bude nějaká
nepříjemná záleţitost?―
„Mýlíš se, Planchete,― odvětil d’Artagnan, „a na důkaz toho zde

257
máš dukát a napij se na mé zdraví.―
„Vřelé díky za ten dukát, milostpane, a slibuji, ţe se zachovám
přesně podle vašeho návodu. Nicméně trvám na tom, ţe dopisy, které
přijdou takto zavřenými dveřmi…―
„Padají z nebe, kamaráde, padají z nebe.―
„Tedy milostpán je spokojen?― ptal se Planchet.
„Můj milý Planchete, jsem nejšťastnější člověk na světě!―
„Mohu vyuţít pánova štěstí a jít si lehnout?―
„Jen jdi.―
„Ať všechna poţehnání nebes padnou na vaši hlavu, pane; ale
přece, takový dopis…―
A Planchet odešel, potřásaje hlavou na znamení pochybnosti, jiţ
nedokázala zahnat ani d’Artagnanova štědrost.
Kdyţ osaměl, pročítal d’Artagnan psaní stále znovu. Pak aspoň
dvacetkrát políbil řádky, psané rukou jeho krásné milé. Konečně si
lehl, usnul a měl růţové sny.
V sedm hodin ráno vstal a zavolal na Plancheta, který otevřel dveře aţ
na druhé zavolání; pořád měl ještě na tváři stopy neklidu z včerejška.
„Planchete,― pravil mu d’Artagnan, „odcházím moţná na celý den
z domu, a máš proto aţ do sedmi večer volno. Ale v sedm hodin tu
buď pohotově a připrav také oba koně.―
„Jejda, zdá se, ţe si dáme ještě na pár místech provrtat kůţi,―
pravil Planchet.
„Vezmeš si svou mušketu a bambitky.―
„Vida, co jsem povídal?― zvolal Planchet. „Však jsem si byl jist: to
zlořečené psaní!―
„Neboj se, hlupáku, jde jen o obyčejnou vyjíţďku pro zábavu.―
„Aha! Asi jako tamta zábavná procházka, kde pršely kulky a léčky
nám narůstaly přes hlavu!―
„Ostatně máte-li strach, pane Planchete,― odtušil d’Artagnan,
„půjdu sám. Jezdím raději sám neţ se společníkem, který se klepe
strachem.―
„Pán mi křivdí,― nedal se Planchet, „zdá se mi, ţe uţ mne viděl při
práci.―
„Ano, ale vypadá to, ţe jsi hned napoprvé spotřeboval celou svou
odvahu.―
„Pán uvidí, ţe mi jí ještě zbylo dost, aţ ji budu potřebovat. Jenom
bych prosil, aby jí pán přece jen příliš neplýtval, má-li mi dlouho
vydrţet.―

258
 „A myslíš, ţe jí máš na dnešní večer ještě trochu pohromadě?―
„To doufám.―
„Dobrá! Počítám tedy s tebou.―
„V hodinu, kterou jste udal, budu připraven; jenomţe jsem se aţ
dosud domníval, ţe má pán v konírnách gardy jen jednoho koně.―
„V té chvíli tam asi opravdu ještě bude jen jeden, ale večer uţ tam
budou čtyři.―

259
 „Zdá se, ţe naše cesta měla za účel nákup koní.―
„Jistěţe,― pravil d’Artagnan.
Dal Planchetovi ještě několik posledních pokynů a odešel.
Pan Bonacieux stál zrovna u dveří. D’Artagnan nejprve zamýšlel
projít kolem něho a nepouštět se s kramářem do řeči; kupčík mu však
vysekl tak laskavou poklonu, ţe jeho nájemník byl nucen nejenom
pozdrav opětovat, ale i navázat řeč.
Rozhovor zabočil docela přirozeně na Bonacieuxovo ţalářování.
Ctihodný muţ, který nevěděl, ţe d’Artagnan vyslechl jeho rozmluvu s
neznámým z Meungu, vyprávěl svému mladému nájemníkovi obšírně
o všech ukrutnostech té obludy de Laffemas. Nazýval ho důsledně
kardinálovým katem a vykládal dlouze o Bastile, o závorách, padacích
dveřích, mříţích a nástrojích na mučení.
D’Artagnan ho poslouchal s příkladnou pozorností, a kdyţ skončil,
poloţil mu nečekanou otázku:
„A co se stalo s paní Bonacieuxovou? Víte uţ, kdo ji unesl? Však
jsem nezapomněl, ţe jsem právě při této nepříjemné záleţitosti měl
čest se s vámi seznámit.―
„To víte, ţe se chránili, aby mi tohle řekli,― pravil pan Bonacieux.
„A také má ţena se zapřísahá, ţe o tom nemá tušení. Ale kdepak jste
byl vy celý ten čas?― pokračoval Bonacieux svým nejbodřejším
tónem: „Neviděl jsem tu ani vás, ani vaše přátele, a ten prach, který
včera Planchet kartáčoval z vašich bot, jste jistě nesebral na paříţském
dláţdění.―
„Máte pravdu, vykonal jsem s přáteli malou cestu.―
„Daleko?―
„I kdepak, jen tak nějakých čtyřicet mil. Doprovázeli jsme pana
Athose do lázní ve Forges a moji přátelé tam zůstali.―
„A vy jste se vrátil, není-liţ pravda?― opáčil pan Bonacieux se
zlomyslným výrazem. „Takový hezký hoch jako vy nedostane od své
milenky dlouhou dovolenou. Jistě jste uţ byl v Paříţi netrpělivě
očekáván, ţe?―
„To věru ano,― zasmál se mladý muţ. „S tím se vám přiznávám,
drahý pane Bonacieuxi, tím spíše, ţe vidím, ţe před vámi nelze nic
skrývat. Ano, byl jsem očekáván, a to velmi netrpělivě, ručím za to.―
Lehký mráček přeletěl Bonacieuxovi po čele, ale bylo to něco tak
letmého, ţe si toho d’Artagnan vůbec nevšiml.
„A teď budete jistě odměněn za svou rychlost?― pokračoval
kramář poněkud vzrušenějším hlasem. Avšak d’Artagnan si ani toho

260
nepovšiml, stejně jako předtím nezpozoroval tu lehkou proměnu v
jeho tváři.
„Kéţ byste byl dobrým prorokem!― zasmál se d’Artagnan.
„To nic,― opáčil Bonacieux, „chci jenom vědět, přijdete-li večer
pozdě domů.―
„A proč se na to ptáte, můj drahý pane domácí?― otázal se
d’Artagnan. „Chcete snad na mne čekat?―
„Ne, ale od svého zatčení a od té krádeţe se hned vylekám,
slyším-li otvírat dveře, a zvlášť v noci. Co chcete? Nejsem ţádný
voják!―
„Dobrá! Tak se tedy nelekejte, vrátím-li se ve dvě nebo aţ ve tři
ráno. A nelekejte se ani, nepřijdu-li vůbec.―
Tentokrát zbledl Bonacieux viditelně, ţe si toho d’Artagnan chtě
nechtě povšiml a optal se, co mu je.
„Nic, nic,― odpověděl kramář. „Od toho neštěstí mě někdy přepadá
náhlá slabost a zrovna mě to tak vzalo. Toho si vůbec nevšímejte a
věnujte se jen svému štěstí.―
„To budu, protoţe šťasten opravdu jsem.―
„Snad ještě docela ne, řekl jste přece, ţe aţ tento večer.―
„Nu, snad se večera dočkám. Bohudíky! A moţná ţe vy čekáte
zrovna tak netrpělivě jako já. Snad dnes i paní Bonacieuxová zavítá do
manţelského hnízdečka.―
„Paní Bonacieuxová dnes večer nemá volno,― odvětil váţně její
manţel. „Dnes je vázána sluţbou v Louvru.―
„Tím hůře pro vás, drahý pane domácí. Víte, kdyţ jsem šťasten,
přeji si, aby byl šťasten celý svět, ale zdá se, ţe je to nemoţné.―
A mladý muţ odešel, směje se na celé kolo vtipu, který, jak se mu
zdálo, mohl být srozumitelný jen jemu samému.
„Dobře se bavte,― zavolal za ním ještě Bonacieux hrobovým hlasem.
Ale d’Artagnan uţ byl příliš daleko, aby to slyšel. A i kdyby to byl
zaslechl, byl v takové náladě, ţe by si byl ničeho nevšiml.
Zamířil k paláci pana de Tréville. Jeho včerejší návštěva byla
velmi krátká a nemohl ani nic vysvětlit.
Nalezl pana de Tréville celého rozradostněného. Král i královna
byli na něho na plese velmi přívětiví. A současně je pravda, ţe
kardinál byl v míře tím horší.
V jednu hodinu ráno se pan kardinál omluvil pod záminkou, ţe mu
není dobře. Jejich Veličenstva se vrátila do Louvru aţ v šest hodin
ráno.

261
 „A teď mluvte o sobě, milý příteli,― pravil pan de Tréville, kdyţ se
byl podíval do všech koutů pokoje, jsou-li sami; ztlumeným hlasem
pak dodal: „Však je váš šťastný návrat jistě v souvislosti s královskou
radostí, s královniným triumfem a kardinálovým poníţením. Teď se
ale musíte dobře drţet.―
„Čeho bych se měl bát,― ptal se d’Artagnan, „kdyţ mi budou Jejich
Veličenstva nakloněna?―
„Všeho, věřte mi. Kardinál nezapomene na to, ţe byl obelstěn,
dokud si nevyrovná účty s tím, kdo mu ten kousek provedl. A myslím,
ţe ten šikovný chlapík je jeden Gaskoněc, kterého dobře znám.―
„Vy myslíte, ţe je kardinál tak dobře zpraven jako vy a ţe ví, ţe
jsem já byl v Londýně?―
„Podívejme! Vy jste byl tedy v Londýně! A to jste si odtamtud
přinesl ten krásný briliant, který vám září na prstě? Mějte se na

262
pozoru, milý d’Artagnane, dar nepřítelův není člověku k dobrému. O
tom je v latině jistý veršík, počkejte…―
„Ano, bezpochyby tam něco takového bude,― pravil d’Artagnan;
sám nemohl jakţiv dostat do hlavy ani to nejjednodušší pravidlo a
jeho nevědomost uvádívala v zoufalství jeho učitele.
„Dojista,― řekl pan de Tréville, který měl dosti dobré literární
vzdělání. „Ondy mi pan de Benserade cosi takového citoval. Počkejte,
uţ to mám:
…Timeo Danaos et dona ferentes.

To znamená: Nedůvěřujte nepřátelům, i kdyţ vám dávají dary.―

„Tento diamant však není od nepřítele, pane,― namítl d’Artagnan,
„ten mám od královny.―
„Od královny! Aj, aj!― podivil se pan de Tréville. „Je to vskutku
královský šperk, který stojí aspoň za tisíc pistolí. Po kompak vám
královna ten dar poslala?―
„Ona sama mi ho odevzdala.―
„Kde, prosím vás?―
„V pokojíku sousedícím se šatnou, kde se převlékala.―
„A jakým způsobem?―
„Tím, ţe mi podala ruku k políbení.―
„Vy jste políbil královninu ruku?― zvolal pan de Tréville a podíval
se na d’Artagnana.
„Její Veličenstvo mi prokázalo čest této milosti.―
„A v přítomnosti svědků? Nerozumná, třikrát nerozumná ţena!―
„To ne, pane, buďte klidný, nikdo ji neviděl,― odvětil d’Artagnan.
A vyprávěl panu de Tréville, jak se věci zběhly.
„Ach ty ţeny, ty ţeny!― zvolal starý voják. „Poznávám je vţdy
znova podle jejich romantických nápadů; všechno tajemné je okouzluje.
Vy jste tedy uviděl ruku ― to je vše. Kdybyste královnu potkal,
nepoznal byste ji, a kdyby potkala ona vás, nevěděla by, kdo jste.―
„Ano, ale díky tomuto diamantu…,― odtušil mladý muţ.
„Poslyšte,― pravil pan de Tréville, „chcete, abych vám dal dobrou
radu, jaká se dává příteli?―
„Prokáţete mi jen čest, pane,― pravil d’Artagnan.
„Jděte k prvnímu klenotníkovi, kterého najdete, a prodejte mu ten
diamant za kaţdou cenu, kterou vám za něj dá; osm set pistolí
dostanete u kaţdého ţida. Pistole jsou bezejmenné, mladý muţi,
kdeţto tenhle prsten má strašné jméno a můţe zradit svého nositele.―

263
 „Prodat ten prsten! Prsten od královny! Nikdy,― vyhrkl d’Artagnan.
„Obraťte aspoň ten prsten kamenem do dlaně, blázínku. Kaţdý
přece ví, ţe gaskoňský kadet nedostává takové šperky od své matky.―
„A vy si opravdu myslíte, ţe se mám čeho bát?― ptal se
d’Artagnan.
„Ten, kdo usnul na mině, jejíţ doutnák je zapálen, můţe se ve
srovnání s vámi ještě cítit v bezpečí, mladý muţi.―
„Zatroleně,― vyhrkl d’Artagnan, protoţe Trévillovo ujišťování ho
začalo uţ zneklidňovat. „Co mám tedy udělat?―
„Především a stále se mít na pozoru. Kardinál má houţevnatou
paměť a dlouhou ruku. Věřte mi: jistě vám něco spíská.―
„Co by mohl?―
„Coţ já vím! Nemá po ruce všechny moţné ďábelské léčky? To
nejmenší, co se vám můţe stát, je, ţe vás dá zatknout.―
„Ţe by se odváţil zatknout muţe, který slouţí Jejímu Veličenstvu?―
„Boţe! Dělali nějaké cavyky s Athosem? Človíčku, věřte mi přece,
jsem třicet let u dvora. Nenechte se ukolébat pocitem bezpečí, nebo
jste ztracen. Naopak, znovu vám říkám: v kaţdém člověku větřete
nepřítele. Bude-li někdo s vámi vyhledávat hádku, vyhněte se mu,
třeba by to bylo desetileté dítě. Napadne-li vás někdo ve dne či v noci,
bez ostychu ustupte. Půjdete-li přes most, ohmatejte napřed prkna, aby
se vám nějaké nepropadlo pod nohama. Půjdete-li kolem staveniště,
nezapomeňte se podívat nahoru, aby vám nepadla cihla na hlavu.
Vracíte-li se pozdě domů, ať jde za vámi sluha a ať je ozbrojen ―
můţete-li se ovšem na něho spolehnout. Nevěřte nikomu na světě,
nevěřte svému příteli, svému bratru, své milence, zvláště milence ne.―
D’Artagnan se začervenal.
„Své milence?― opakoval mechanicky. „Proč jí více neţ ostatním?―
„Protoţe milenka je jedním z oblíbených kardinálových
prostředků, nad nějţ nemá účinnějšího: ţena vás prodá za deset pistolí,
člověče, svědkem je Dalila. Znáte přece Písmo, ne?―
D’Artagnan si pomyslil na schůzku, kterou měl mít večer s paní
Bonacieuxovou; a k chvále našeho hrdiny musíme říci, ţe špatné
mínění, jeţ měl pan de Tréville o ţenách, v něm nevzbudilo nejmenší
podezření proti jeho krásné domácí paní.
„Ale abych nezapomněl: co se stalo s vašimi třemi druhy?― optal
se pan de Tréville.
„Chtěl jsem se zeptat vás, nemáte-li o nich nějaké zprávy.―
„Ţádné, pane.―

264
 „Zanechal jsem je na cestě. Porthose se soubojem na krku v
Chantilly, Aramise s kulkou v rameni v Crèvecoeuru, Athose v
Amiensu s nařčením z penězokazectví.―
„Vidíte!― řekl pan de Tréville. „A jak jste vyvázl vy?―
„Opravdu zázrakem, pane, to musím říci. Sám s ranou mečem v
prsou, kdyţ jsem v Calais připíchl na zem pana hraběte de Wardes
jako motýlka na zeď.―
„Vidíte, človíčku! De Wardes, to je kardinálův agent, bratranec
Rochefortův. Poslyšte, příteli, mám nápad.―
„Vyslovte jej, pane.―
„Na vašem místě bych udělal jednu věc.―
„Jakou?―
„Zatímco by mne Jeho Eminence dala hledat v Paříţi, vydal bych
se pěkně bez velkých fanfár zpátky do Pikardie a hledal bych své
přátele. Však si věru zaslouţí vaší pozornosti!―
„Rada je dobrá, pane, a zítra odjedu.―
„Zítra? A proč ne dnes?―
„Dnes večer musím nezbytně zůstat v Paříţi pro nutnou
záleţitost.―
„Mladíku, mladíku! Asi nějaká milostná pletka? Mějte se na
pozoru, opakuji: ţena nás přivedla všechny tam, kde jsme, a přivede
nás jednou ještě do horší bryndy. Věřte mi a odjeďte ještě dnes večer.―
„Vyloučeno, pane.―
„Dal jste snad své slovo?―
„Ano.―
„To je ovšem jiná. Ale slibte mi, ţe nebudete-li dnes v noci zabit,
ihned odjedete.―
„Slibuji.―
„Potřebujete peníze?―
„Mám ještě padesát pistolí. Myslím, ţe víc nepotřebuji.―
„Ale co vaši přátelé?―
„Myslím, ţe budou také ještě něco mít. Kdyţ jsme vyjeli z Paříţe,
měli jsme kaţdý v kapse sedmdesát pět pistolí.―
„Uvidím vás ještě, neţ odjedete?―
„Asi uţ ne, pane, nepřihodí-li se něco nového.―
„Tedy šťastnou cestu!―
„Děkuji, pane.―
A d’Artagnan se rozloučil s panem de Tréville, jenţ byl více neţ
kdy jindy naplněn starostmi o své mušketýry.

265
 Šel postupně k Athosovi, Porthosovi a Aramisovi. Ani jeden z nich
se dosud nevrátil. Také jejich sluhové tu ještě nebyli a nebylo o nich
ani slechu.
Kdyţ šel kolem paláce gardistů, zaběhl na skok do konírny; tři
koně ze čtyř byli jiţ na místě. Planchet, celý ohromený, je právě
hřebelcoval a dva z nich uţ měl čisté.
„To jsem rád, ţe jste tu, pane!― řekl, vida d’Artagnana.
„Pročpak, Planchete?― ptal se mladý muţ.
„Věříte panu Bonacieuxovi, našemu domácímu?―
„Já? Ani dost málo.―
„To děláte dobře, pane.―

266
 „A jak jsi přišel na tu otázku?―
„Kdyţ jste spolu mluvili, tak jsem sice neposlouchal, ale díval
jsem se na něho; pane, ten člověk přitom aspoň třikrát změnil barvu.―
„Nu a co?―
„Vy jste si toho nevšiml, byl jste celý zabrán do listu, který jste
dostal. Ale mně právě ten podivný způsob doručení nedal pokoj, byl
jsem pořád ve střehu a nespustil jsem z něho oči.―
„A cos viděl na jeho tváři?―
„Ţe je to tvář zrádce.―
„Opravdu?―
„A dokonce, jakmile jste od něho odešel a zmizel za rohem, hned se
sám sebral, vzal klobouk, zamkl dveře a uháněl opačným směrem pryč.―
„Vskutku, je to všechno velmi podivné, milý Planchete, máš
pravdu, ale buď klidný: nezaplatíme mu nájemné, dokud nám to
všechno pořádně nevysvětlí.―
„Vy ţertujete, pane, ale dojde na má slova.―
„Co chceš, Planchete, co je člověku souzeno, to ho nemine!―
„Pán se tedy nezřekne té večerní procházky?―
„Naopak, človíčku, čím protivnější mi je Bonacieux, tím spíše
půjdu na schůzku, kterou mi slibuje dopis, co se ho tak bojíš.―
„Nu, kdyţ pán jinak nedá…―
A Planchet vida, ţe uţ není naděje odvrátit pána od jeho záměru,
zhluboka vzdychl a jal se hřebelcovat třetího koně.
D’Artagnan jako z gruntu opatrný člověk se uţ nevrátil domů,
nýbrţ šel na oběd k onomu gaskoňskému knězi, který tenkrát v čase
nouze pohostil čtyři přátele čokoládou.

PAVILÓN

V devět hodin byl d’Artagnan u kasáren gardistů; našel Plancheta

ve zbrani. Dorazil i čtvrtý kůň.
Planchet měl svou mušketu a bambitku.
D’Artagnan sám měl meč a za pás si zastrčil dvě bambitky. Nato
se oba vyhoupli na koně a potichu vyjeli.

267
 Byla tmavá noc a nikdo je neviděl odjíţdět. Planchet se drţel asi
deset kroků za pánem.
D’Artagnan projel nábřeţím, vyjel bránou de la Conférence z
města a pustil se cestou k Saint-Cloudu; byla tehdy mnohem krásnější
neţ dnes.
Dokud byli ve městě, zachovával Planchet stále mezi sebou a
pánem uctivou vzdálenost. Ale jak cesta pustla a temněla, ponenáhlu
se přibliţoval, takţe kdyţ vjeli do Bouloňského lesíka, nacházeli se
docela přirozeně oba koně bok po boku. Nebudeme zastírat, ţe
chvění stromů a odlesky měsíce v temném křoví Planchetovi
naháněly strach. D’Artagnan si povšiml, ţe se s jeho sluhou děje
něco neobyčejného.
„Co je s vámi, pane Planchete?― optal se ho.
„Nezdá se vám, pane, ţe les je jako kostel?―
„Proč myslíš, Planchete?―
„Protoţe si člověk tu ani tam netroufá mluvit nahlas.―
„A proč si netroufáš mluvit nahlas, Planchete? Máš snad strach?―
„Strach, aby mě nikdo neslyšel, to ano, pane.―
„Ty se bojíš, aby nás někdo neslyšel! Ale vţdyť vedeme takový
mravný hovor, drahý Planchete ― nikdo by mu nic nemohl vytknout.―
„Ach milostpane!― opáčil Planchet, vraceje se ke své utkvělé
myšlence, „ten Bonacieux má něco tak potměšilého v očích a tak
nepříjemně mu to hraje kolem úst!―
„Co u čerta pořád myslíš na Bonacieuxe?―
„Člověk myslí na to, nač musí, a ne na to, nač by se mu chtělo.―
„Protoţe jsi zbabělý, Planchete.―
„Nepleťme opatrnost se zbabělostí, pane. Opatrnost je ctnost.―
„A ty jsi ctnostný, viď, Planchete?―
„Milostpane ― netřpytí se to tamhle hlaveň pušky? Nemáme
sehnout hlavu?―
„Opravdu, ten troup ještě nakonec naţene strach i mně,― zamručel
si d’Artagnan pro sebe a bezděky si vzpomněl na varování pana de
Tréville.
A pobodl svého koně.
Planchet učinil týţ pohyb, jako by byl stínem svého pána, takţe
zase klusali bok po boku.
„To takhle pojedeme celou noc, pane?― optal se. „Ne, Planchete, ty
uţ jsi u cíle.―
„Jak to? Já jsem u cíle? A co pán?―

268
 „Já půjdu ještě kousek dál.―
„A mne tu necháte samotného?―
„Máš strach, Planchete?―
„Ne, pane, ale chci jen upozornit, ţe noc bude velmi chladná a v
chladnu si člověk snadno uţene revmatismus, a sluha, který má
revmatismus, je pro kočku, zejména má-li tak sviţného pána, jako jste
vy, milostpane.―
„Dobrá! Je-li ti zima, Planchete, jdi si do některé z tamhletěch
hospod a zítra ráno v šest hodin na mne počkáš přede dveřmi.―
„Milostpane, ale ten dukát, co jste mi ráno dal, jsem uţ poctivě
projedl a propil, takţe pro ten případ, ţe by mi bylo zima, nemám uţ
ani halíř.―
„Tu máš půl pistole. Na shledanou zítra!―
D’Artagnan seskočil s koně, hodil uzdu Planchetovi do ruky,
zahalil se do pláště a rychle odešel.
Boţe, to je zima! řekl si Planchet vida, jak se jeho pán vzdaluje. A
protoţe měl nakvap, aby se ohřál, zaklepal honem na dveře jednoho
domu, okrášleného vším, co patří k výzdobě předměstské hospody.
D’Artagnan se zatím dal postranní cestou a došel aţ do
Saint-Cloudu. Ale nešel po silnici, nýbrţ zahnul za zámek, pustil se
jakousi hodně zastrčenou uličkou a brzy stanul u označeného
pavilónu. Byl v docela pustém místě. Jednu stranu této uličky tvořila
vysoká zeď, v jejímţ rohu se pavilón tyčil. Z druhé strany byl plot,
který chránil před chodci malou zahrádku, kde stála polozpustlá
chatrč.
Došel tedy na místo schůzky, a protoţe nebylo smluveno, aby dal
svou přítomnost najevo nějakým znamením, čekal.
Nezaléhal sem vůbec ţádný zvuk, člověk by byl řekl, ţe je na sto
mil daleko od hlavního města. D’Artagnan se rozhlédl za sebe a opřel
se o plot. Za plotem a za zahradou s chatrčí se rozkládal temný shluk
mlhy, který neurčitě pohlcoval nesmírný prostor, kde spala Paříţ;
prázdný, zející nesmírný prostor, v němţ se míhalo jen několik
světelných bodů, smutných hvězd pekelného jícnu.
Ale d’Artagnanovi připadalo, ţe všechny věci mají nejkrásnější
podobu, jakou mohou mít, kaţdá myšlenka ústila v úsměv, kaţdá tma
se zdála průhlednou.
Hodina schůzky nadcházela. Za několik okamţiků skutečně padlo
deset temných úderů zvonu v Saint-Cloudu. Bylo to jako pořvávání
široké zvířecí tlamy.

269
 Cosi pochmurného bylo v tom bronzovém hlase, který jako by si
naříkal na samotu uprostřed noci.
D’Artagnan upíral oči na malý pavilón v rohu zdi; všechna okna
kromě jednoho v prvním patře měla zavřené okenice.
Tímto oknem pronikal zářivý svit měkkého světla a to stříbřilo
listoví několika lip, jejichţ skupina jako by byla posledním výběţkem
parku. Za tímto mile osvětleným oknem naň jistě uţ čeká hezká paní
Bonacieuxová!
Ukolébán touto sladkou myšlenkou, čekal d’Artagnan ještě půl
hodiny, neztráceje nikterak trpělivost a upíraje zrak na ten rozkošný

270
příbytek, z něhoţ zahlédl kousek stropu, ozdobeného zlatými římsami.
I stačilo mu to, aby si dokreslil eleganci celého bytu. Zvon
v Saint-Cloudu odbil půl jedenácté.
Tentokrát projelo d’Artagnanovým tělem zvláštní zamrazení, aniţ
si uvědomil proč. Ostatně moţná, ţe mu začínalo být opravdu zima a
on zaměňoval duševní náladu s pocitem čistě tělesným.
Poté ho napadlo, ţe špatně četl a ţe se měli sejít aţ v jedenáct.
Popošel k oknu, postavil se tak, ţe na něj padal paprsek světla, vytáhl
z kapsy dopis a znova jej přečetl. Zjistil, ţe se nemýlil: schůzka měla
být v deset.
Postavil se zase na staré místo a z ticha a ze samoty se ho jiţ
začínal zmocňovat neklid.
Odbilo jedenáct. D’Artagnan se uţ počal opravdu bát, zda se snad
paní Bonacieuxové něco nepřihodilo.
Zatleskal třikrát do dlaní, obvyklý to signál zamilovaných. Ale
nikdo neodpověděl, ba ani ozvěna.
Tu si pomyslil, ţe snad mladá ţena usnula, kdyţ na něho čekala, a
trochu ho to zamrzelo.
Přistoupil znovu ke zdi a zkoušel na ni vylézt; ale zeď byla nově
ohozena a zbytečně si zohýbal nehty.
V té chvíli si všiml stromů, jejichţ listoví stále ještě stříbřilo
světlo, a poněvadţ jeden z nich vyčníval do cesty, pomyslil si, ţe by z
jeho koruny mohl dohlédnout do pavilónku.
Vyšplhat na strom bylo snadné. Ostatně d’Artagnanovi bylo
sotva dvacet let a školácké kousky měl ještě v malíčku. V okamţiku
byl nahoře ve větvích a okenními tabulemi se upřeně zadíval do
pavilónu.
Spatřil něco tak neobyčejného, ţe se zachvěl od hlavy aţ k patě:
ono sladké, mírné světlo lampy osvětlovalo výjev hrozné spouště.
Jedna z okenních tabulí byla rozbitá, dveře do pokoje byly vypáčeny a
napolo rozštípány visely ve veřejích. Stůl, na němţ byla asi jiţ
připravena vybraná večeře, leţel převrácen; po zemi se válely rozbité
láhve a rozmačkané ovoce. Všechno nasvědčovalo tomu, ţe tu byl
sveden prudký, zoufalý zápas. D’Artagnanovi se docela zdálo, ţe v
tom zmateném neladu rozeznává i cáry šatů a krvavé skvrny na ubruse
a na záclonách. Spěšně slezl zase do ulice. Srdce mu strašně bušilo;
touţil se přesvědčit, nenajde-li ještě jiné stopy po násilí.
Malé něţné světlo zářilo ještě pořád do tiché noci. D’Artagnan si
teprve nyní povšiml něčeho, co dříve ušlo jeho pozornosti: půda

271
kolem byla samá šlápota, byly tam stopy muţských bot a koňských
kopyt. Mimoto byla měkká hlína rozryta koly povozu, který, jak se
zdálo, přijel z Paříţe. Koleje sahaly jen k pavilónku a pak se stáčely
zpět.
Pokračuje ve svém pátrání, d’Artagnan posléze u zdi nalezl
roztrţenou dámskou rukavičku. Všude, kde nebyla potřísněna blátem,
byla bezvadně svěţí a čistá.
Čím dále d’Artagnan pokračoval ve svém pátrání, tím hojněji mu
vyvstával na čele studený pot; srdce se mu svíralo hroznou úzkostí a
sotva popadal dech, přestoţe si pro uklidnění říkal, ţe třeba ten
pavilón nemá s paní Bonacieuxovou vůbec nic společného. Mladá
ţena si s ním přece dala schůzku před pavilónem, a ne v pavilónu. A
třebas byla zdrţena v Paříţi sluţbou nebo ji nepustil ţárlivý manţel.
Ale všechny tyto úvahy se nakonec zhroutily, zavaleny oním
niterným pocitem bolestného smutku, který se v jistých situacích
zmocňuje celé naší bytosti, neodbytně v nás přehlušuje všechny jiné
hlasy a věští, ţe neštěstí máme nad hlavou.
D’Artagnana posedlo úplné šílenství. Dal se do běhu po silnici,
pustil se cestou, kterou přišel, doběhl aţ k přívozu a vyptával se
převozníka.
K sedmé hodině večer převáţel prý převozník přes řeku ţenu
zahalenou v černý plášť. Zdálo se mu, ţe má velký zájem na tom, aby
nebyla poznána; ale právě proto prý si jí zvlášť povšiml a zjistil, ţe je
mladá a hezká.
Tehdy jako dnes ovšem přicházela do Saint-Cloudu spousta
mladých, hezkých ţen, jeţ měly zájem na tom, aby je nikdo neviděl
― nicméně d’Artagnan ani na okamţik nepochyboval, ţe ona ţena,
kterou mu převozník popsal, byla paní Bonacieuxová.
V převozníkově boudě při světle lampy si d’Artagnan znovu
přečetl lístek od paní Bonacieuxové, aby se ujistil, ţe se nezmýlil a ţe
schůzka měla být opravdu v Saint-Cloudu, a ne jinde, před pavilónem
pana d’Estrées, a ne v nějaké jiné ulici.
Všechny okolnosti nasvědčovaly, ţe jeho předtuchy ho nezklamaly
a ţe se přihodilo nějaké veliké neštěstí.
Rozběhl se zase zpět k zámečku; hnala ho obava, ţe se za jeho
nepřítomnosti třebas přihodilo něco nového a ţe ho čeká další
překvapení.
Ulička byla však stále stejně pustá a z okna se šířilo totéţ mírné a
něţné světlo.

272
 Tu si d’Artagnan vzpomněl na onu němou a slepou chatrč, která
nicméně asi vše viděla a mohla by moţná mluvit.
Branka do zahrady byla zamčena, a tak d’Artagnan přeskočil plot,
a ačkoliv se pes na řetězu hlučně rozštěkal, došel k chýši.
Na první zaklepání nic neodpovídalo. V chatrči vládlo totéţ
nerušené ticho jako v pavilónku. Ale bylo to jeho poslední útočiště a
klepal vytrvale dál.
Po chvilce se mu zdálo, ţe slyší zevnitř jakýsi bázlivý šelest, který
se sám skrývá ze strachu, aby nebyl uslyšen.
D’Artagnan tedy přestal klepat a zaprosil hlasem, v němţ se
obráţelo tolik neklidu, děsu a lichotného ţadonění, ţe by byl upokojil
i největšího bázlivce. Konečně se otevřela, či spíše pootevřela stará
ztrouchnivělá okenice; ale jakmile světlo bídné lampičky, jeţ čadilo u
zdi, ozářilo d’Artagnanův kabátec, meč a bambitky, okenice se zase
přirazily. Nicméně měl d’Artagnan i v tom kratičkém okamţiku tolik
času, ţe rozeznal hlavu starce.
„Proboha, vyslyšte mne!― zaprosil znovu. „Čekal jsem tu na
kohosi, kdo nepřichází, a umírám obavami. Nestalo se tu v okolí
nějaké neštěstí? Promluvte!―
Okno se pomalu zase otevřelo a objevila se v něm tatáţ tvář,
jenom ještě bledší neţ prve.
D’Artagnan se jal bez okolků vypravovat svůj příběh, všechno aţ
na jména osob. Vykládal, ţe měl před pavilónem schůzku s mladou
ţenou, a kdyţ se jí nemohl dočkat, vylezl na lípu a při světle lampy
objevil uvnitř obraz zkázy.
Stařec pozorně naslouchal a pokyvoval na znamení, ţe se líčení
shoduje. Kdyţ pak d’Artagnan skončil, potřásl hlavou s výrazem, jenţ
nevěstil nic dobrého.
„Co mi na to řeknete?― zvolal d’Artagnan. „Proboha, mluvte,
povězte mi všechno!―
„Ach pane, na nic se mne neptejte,― pravil stařec. „Kdybych vám
pověděl, co jsem viděl, přivedlo by mě to jistě do neštěstí.―
„Vy jste tedy něco viděl?― chopil se stébla naděje d’Artagnan.
„Je-li tomu tak, prosím vás proboha, mluvte, mluvte, co jste viděl,
dávám vám své šlechtické slovo, ţe nic z toho nevyzradím.― A hodil
starci pistoli.
Stařec četl v d’Artagnanově tváři tolik upřímnosti a bolesti, ţe
naznačil, aby tedy poslouchal, a jal se tiše vyprávět:
„Asi v devět hodin večer jsem zaslechl v ulici jakýsi hluk a chtěl

273
jsem se přesvědčit, co se děje. Ale kdyţ jsem došel ke dveřím,
zpozoroval jsem, ţe chce zvenčí právě někdo vstoupit. Poněvadţ jsem
chudý a nebojím se zlodějů, ihned jsem otevřel a tu jsem spatřil
několik kroků odtud tři muţe. Ve stínu stál kočár se zapraţenými
koňmi a kromě toho koně jezdečtí. Ti asi patřili těm třem muţům,
kteří měli jezdecký šat.
»Čeho si ţádáte, pánové?« optal jsem se hlasitě.
»Jistě máš nějaký ţebřík?« řekl mi ten, který byl asi jejich vůdcem.
»Ano, pane, na česání ovoce.«
»Půjč nám ho a pak jdi domů. Tady máš dukát za obtěţování. Ale
pamatuj si, ţe jakmile řekneš slovo o tom, co uvidíš a uslyšíš (neboť se
jistě budeš dívat, třebas bychom ti vyhroţovali sebevíc), jsi ztracen.«
Po těch slovech mi hodil dukát, já ho sebral a on si vzal můj
ţebřík.
Kdyţ jsem pak za nimi zavřel dvířka v plotě, dělal jsem, jako bych
se vracel domů; ale zadem jsem vyšel zase hned ven a plíţil jsem se
ve tmě aţ k tomu bezovému houští, odkud jsem se mohl dobře dívat
kolem, a sám jsem byl ukryt.
Zatím ti tři muţi popojeli tiše k pavilónu a vytáhli z kočáru
nějakého malého chlapíka, tlustého a uţ prošedivělého, který měl na
sobě dost nuzné tmavé šaty. Ten vylezl opatrně po ţebříku nahoru,
podíval se do pokoje, zase tiše jako kočka slezl a šeptl těm ostatním:
»Je to ona!«
Chlapík, který se mnou hovořil, potom přistoupil ke dveřím do
pavilónku, odemkl je klíčem, který měl u sebe, zavřel za sebou a zmizel.
Současně vystoupili druzí dva po ţebříku k oknu. Malý stařík zůstal u
dvířek kočáru, kočí drţel spřeţení a jeden sluha jezdecké koně.
Najednou se z nitra pavilónku rozlehl strašný křik, nějaká ţena
přiběhla k oknu, otevřela je a chtěla se vrhnout ven. Ale jakmile zhlédla
ty dva na ţebříku, odskočila nazad. Oni vpadli za ní do světnice.
Pak uţ jsem neviděl nic, jen jsem slyšel hluk, jak poráţeli nábytek.
Ţena stále křičela a volala o pomoc. Brzy byl ten křik udušen. Nato
všichni tři přistoupili k oknu, nesouce ţenu v náručí.
Dva s ní sestoupili po ţebříku dolů a odnesli ji do kočáru, kam stařík
vstoupil za ní. Ten, který zůstal v pavilónku, zavřel okno, za okamţik
vyšel dveřmi ven a přesvědčil se, ţe je ţena opravdu v kočáře. Jeho
druhové na něho čekali uţ v sedlech a i on sám skočil na koně. Sluha si
sedl vedle kočího, vůz se tryskem rozjel, doprovázen třemi jezdci, a
bylo po všem. Od toho okamţiku jsem uţ nic neviděl ani neslyšel.―

274
 D’Artagnan, zdrcen touto příšernou zprávou, zůstal chvíli nehybný
a němý a v srdci mu divoce hlodaly hněv a ţárlivost.
„Nezoufejte tolik, šlechtici, nezabili vám ji a to je hlavní,― těšil ho
stařec, na něhoţ ten němý ţal působil více, neţ by zmohly slzy a
nářky.
„Nevíte aspoň přibliţně, kdo byl ten muţ, který vedl tu ďábelskou
výpravu?― ptal se d’Artagnan.
„Neznám ho.―
„Ale aspoň jste ho viděl, kdyţ s vámi mluvil.―
„Ach tak! Chtěl byste vědět, jak vypadá?―
„Ano.―
„Velký, suchý chlapík tmavé pleti, černých vlasů, černých očí,
dělá dojem šlechtice.―
„To je on!― zvolal d’Artagnan. „Zase on a stále on! To je můj
démon, jak se zdá! A co ten druhý?―
„Který?―
„Ten malý.―
„Ten jistě nebyl šlechtic, za to ručím. Ostatně ani neměl meč a ti
druzí s ním jednali bez jakékoliv váţnosti.―
„Asi nějaký lokaj,― zašeptal d’Artagnan. „Ta ubohá ţena! Co s ní
jen udělali?―
„Slíbil jste mi, ţe zachováte tajemství,― řekl stařec.
„A obnovuji svůj slib, buďte klidný, jsem šlechtic. Šlechtic nemá
nic draţšího nad své čestné slovo, a to jsem vám dal.―
Se zničeným srdcem vydal se d’Artagnan znovu k přívozu.
Chvílemi nemohl ani věřit, ţe by šlo opravdu o paní Bonacieuxovou, a
doufal, ţe ji zítra najde v Louvru. A vzápětí zase ho napadlo,
neměla-li snad nějaké pletky s jiným muţem a nepřekvapil-li ji ten
druhý a v návalu ţárlivosti ji neunesl. Pochyboval, tesknil, zoufal.
„Kdybych jen tu měl své přátele!― ulevil si. „Měl bych alespoň
naději, ţe ji zase najdu. Ale kdoţ ví, co se s nimi stalo.―
Bylo kolem půlnoci; šlo nyní o to, najít Plancheta. D’Artagnan si
dal otevřít postupně všechny hospody, kde zahlédl stopu světla. Ale v
ţádné z nich Plancheta nenašel.
Kdyţ byl u šesté hospody, kmitlo mu hlavou, ţe to hledání je asi
zbytečné. Vţdyť si s ním dal schůzku aţ na šest hodin ráno, a ať byl
Planchet kde chtěl, byl v právu.
Pak ho ještě napadlo, ţe zůstane-li nablízku místa, kde se celá
věc zběhla, získá snad přece jen nějaké vysvětlení tajemné příhody.

276
U šesté hospody se tudíţ zastavil, vešel dovnitř, objednal si láhev
vína nejlepší jakosti, usadil se v nejtemnějším koutě a byl rozhodnut
čekat tam aţ do rána. Ale i tentokrát se ve svých nadějích zklamal,
neboť ať napínal uši jak chtěl, nezaslechl v tom přívalu klení,
sprostých vtipů a nadávek, jimiţ se častovali dělníci, sluhové a
tuláci, kteří tu s ním tvořili společnost pozdních hostů, ani jediného
slova, jeţ by ho bylo mohlo uvést na stopu unesené ţeny. Kdyţ pak
vypil svou láhev, nezbývalo mu z nedostatku jiného zaměstnání, a
také proto, aby nevzbudil podezření, nic jiného, neţ si ve svém
koutku vyhledat nejvhodnější polohu a jakţtakţ se uloţit ke spánku.
D’Artagnanovi bylo dvacet let a v tom věku má spánek svá
nezadatelná práva, jichţ se důrazně doţaduje i na srdci
nejzoufalejším.
Ráno k šesté se d’Artagnan probudil s nepříjemným pocitem, který
obyčejně provází procitnutí po špatné noci. Se svou toaletou byl hotov
velmi brzy. Ohmatal se, nevyuţil-li někdo jeho spánku k tomu, aby ho
okradl, a kdyţ našel svůj diamant na prstě, váček v kapse a bambitky
za pasem, vstal, zaplatil svou láhev vína a vyšel ven, doufaje, ţe snad
nyní ráno najde svého sluhu snadněji neţ v noci. A vskutku, první, co
ve vlhké šedavé mlze spatřil, byl poctivý Planchet. Drţel oba koně za
uzdu a čekal naň u dveří pokoutní hospůdky, kolem níţ v noci
d’Artagnan prošel, nemaje tušení, ţe tu vůbec je.

PORTHOS

Místo aby se vrátil rovnou domů, seskočil d’Artagnan před

palácem pana de Tréville s koně a rychle vyběhl po schodišti. Byl
rozhodnut, ţe mu opět vypoví vše, co se přihodilo. Pan de Tréville mu
jistě v celé té záleţitosti dá nejlepší radu. A potom, vídal skoro denně
královnu a mohl se od ní něco dovědět o ubohé ţeně, která
bezpochyby pykala za oddanost ke své velitelce.
Pan de Tréville vyslechl vyprávění mladého muţe s váţností, jeţ
svědčila o tom, ţe v příhodě vidí rozhodně víc neţ milostné pletky.
Kdyţ d’Artagnan skončil, pravil:

277
 „Z toho je na míli cítit Jeho Eminenci.―
„Ale co teď dělat?― zeptal se d’Artagnan.
„Nic, absolutně nic, aspoň pro tuto chvíli. Jen honem odjeďte z
Paříţe, jak uţ jsem vám říkal, a to co nejrychleji. Aţ uvidím královnu,
vypovím jí dopodrobna všechno o zmizení té ubohé ţeny. Usnadní jí
to pátrání, a aţ se vrátíte, budu snad jiţ mít pro vás nějakou dobrou
zprávu. Spolehněte se na mne.―
D’Artagnan věděl, ţe ačkoliv je pan de Tréville Gaskoněc, nerad
něco slibuje; ale slíbil-li jednou, vykonal více, neţ slíbil. Pozdravil ho
tedy pln vděčnosti za všechno minulé i budoucí dobro a ctihodný
kapitán, který měl o statečného a rozhodného mladíka opravdový
zájem, mu srdečně stiskl ruku a popřál mu šťastnou cestu.
D’Artagnan se rozhodl, ţe rady pana de Tréville ihned uposlechne,
a zamířil do ulice des Fossoyeurs, aby dohlédl na přípravu svých
zavazadel. Kdyţ přišel k domu, kde bydlil, spatřil stát na prahu v
ranním šatě pana Bonacieuxe. Vybavilo se mu náhle v mysli všechno
to, co včera rozváţný Planchet říkal o potměšilé povaze jeho
domácího, a mimoděk se na něho podíval pozorněji neţ obyčejně. A
skutečně, mimo chorobnou ţlutavou bělost, která svědčí o ţluči rozlité
v krvi a mohla být ostatně přechodná, postřehl d’Artagnan ve
vráskách jeho tváře cosi potměšile prohnaného. Darebák se nesměje
stejně jako počestný člověk, pokrytec nepláče stejné slzy jako
bezelstný důvěřivec. Kaţdý jeho klam je maskou, a ať je maska
sebelépe upravená, při troše pozornosti se přece jen rozezná od pravé
tváře.
D’Artagnanovi se tedy zdálo, ţe pan Bonacieux má masku, a to
nejodpornější, jakou lze vidět.
Přemoţen pocitem hnusu, zamýšlel tudíţ projít mimo a
nepromluvit s ním; ale jako včera, pan Bonacieux ho sám oslovil.
„Vida, mladý pane,― pravil, „vy jste mi nějaký pěkný noční pták!
Sedm hodin ráno, a on jde teprve domů, podívejme se! Tak se mi zdá,
ţe to vedete obráceně, neţ jak bývá zvykem; vracíte se, kdyţ jiní
vycházejí.―
„Nu, vám se taková věc jistě nemůţe vytýkat, mistře Bonacieuxi,―
řekl mladý muţ. „Vy jste sám vzor spořádanosti. Je ovšem pravda, ţe
kdyţ má člověk tak mladou a hezkou ţenu jako vy, nepotřebuje běhat
jinde za štěstím. Za vámi jde štěstí samo, viďte, pane Bonacieuxi?―
Bonacieux zbledl jako smrt a přinutil se k úsměvnému pošklebku.
„I jděte, vy posměváčku,― pravil. „Ale kde jste to, mladíku, celou noc

278
běhal? Zdá se, ţe ty postranní cesty nebyly zrovna dobré.―
D’Artagnan pohlédl na své boty; byly opravdu samé bláto. Ale
zároveň stočil mimoděk zrak na punčochy a střevíce kupčíkovy, a tu
by byl přísahal, ţe byly smočeny v témţ bahně. Jedny i druhé byly
plné docela stejných skvrn.

279
 Naráz svitlo d’Artagnanovi v hlavě. Ten malý tlustý chlapík
prošedivělých vlasů, který tam dělal něco jako lokaje v tmavých
šatech, to byl zřejmě Bonacieux. Manţel vedl sám únos své ţeny.
D’Artagnana jala strašná touha vrhnout se na kupčíka a zardousit
ho. Ale byl to, jak víme, rozváţný chlapec a ovládl se. Nicméně toto
vnitřní hnutí se mu projevilo na tváři tak zřetelně, ţe se pan Bonacieux
poděsil a pokusil se o krok couvnout. Stál však právě u zavřených
dveří a překáţka, na niţ narazil, ho přinutila zůstat na místě.
„Tak si myslím, ţe ţertujete spíš vy, drahý pane,― pravil ledově
d’Artagnan. „Potřebují-li moje boty houbu, zdá se, ţe by vašim
punčochám a střevícům zase neškodil kartáč. Snad jste se, mistře
Bonacieuxi, také v noci netoulal? To by bylo věru neodpustitelné u
muţe vašeho věku, který má nadto tak pěknou mladou ţenu jako vy.―
„Ach ne,― vzpamatoval se Bonacieux. „Byl jsem včera
v Saint-Mandé přeptat se tam na sluţku ― nemohu se bez ní obejít ―
a poněvadţ byly cesty špatné, přinesl jsem si odtamtud všechno tohle
bláto a ještě jsem neměl čas je vyčistit.―
Místo, které Bonacieux označil za cíl své cesty, ještě víc posílilo
d’Artagnanovo podezření. Bonacieux jmenoval Saint-Mandé, místo,
které je právě na opačném konci Paříţe neţ Saint-Cloud.
Zvýšená pravděpodobnost ho vlastně trochu potěšila. Ví-li
Bonacieux, kde je jeho ţena, bude vţdycky moţno přinutit ho třebas
násilím k tomu, aby rozvázal jazyk a vyzradil své tajemství. Šlo jen o
to, změnit pravděpodobnost v jistotu.
„Odpusťte, milý pane Bonacieuxi, ţe jsem tak smělý,― pravil
d’Artagnan. „Nic člověka tak neunaví, jako kdyţ nespí, a já jsem
dostal strašnou ţízeň; dovolte mi vzít si u vás skleničku vody, to mi
přece jako soused neodepřete.―
A nečekaje na dovolení svého domácího, vešel d’Artagnan rychle
do jeho bytu a vrhl spěšný pohled na lůţko. Bylo nerozestlané. To
znamená, ţe Bonacieux vůbec nespal. Jistě se vrátil teprve před
hodinou nebo nejvýš přede dvěma. Doprovázel svou ţenu asi aţ na
místo, kam byla zavlečena, nebo aspoň aţ k prvnímu přepřahání.
Vypil skleničku vody a řekl: „Děkuji vám, mistře Bonacieuxi, to je
všechno, co jsem od vás chtěl. Teď jdu domů a dám Planchetovi vyčistit
boty. Pak vám ho, chcete-li, pošlu, aby vyčistil i vaše střevíce.―
A opustil kupčíka celého udiveného nad tím zvláštním rozloučením.
Ale nebyl si přitom docela jist, nechytil-li se do pasti sám.
Nahoře na schodech našel Plancheta vyděšeného aţ běda.

280
 „Ach milostpane,― zvolal Planchet, jakmile spatřil svého pána. „To
je dohře, ţe jste tady. Uţ jsem se vás nemohl dočkat.―
„Copak je?― ptal se d’Artagnan.
„Vsaďte se se mnou o nevím co, milostpane, ţe neuhodnete, jaká
tu byla návštěva za vaší nepřítomnosti!―
„Kdy?―
„Před půl hodinou, kdyţ jste byl u pana de Tréville.―
„A kdo tu byl? Mluv!―
„Pan de Cavois.―
„Pan de Cavois?―
„Ano, on sám.―
„Kapitán gardistů Jeho Eminence?―
„Ano, ten.―
„Přišel mne zatknout?―
„Myslil jsem si to, třebas se tvářil jako bazilišek.―
„To znamená, ţe byl přívětivý?―
„To znamená, ţe byl jako med, pane.―
„Opravdu?―
„Říkal, ţe přišel se vzkazem od Jeho Eminence, jeţ prý je vám
velmi nakloněna, a abyste s ním šel do královského paláce.―
„A co jsi mu odpověděl?―
„Ţe je to nemoţné, poněvadţ nejste doma, jak sám vidí.―
„A co na to řekl?―
„Abyste nezapomněl k němu během dne zajít. Pak mi pošeptal:
»Řekni svému pánovi, ţe je mu Jeho Eminence opravdu velice
nakloněna a ţe jeho štěstí moţná závisí na tomto setkání.«―
„Na kardinála je to léčka dost neobratná,― usmál se jinoch.
„Však jsem v tom také léčku viděl a odpověděl jsem, ţe vás bude
jistě velmi mrzet, ţe jste se nestihli. Pan de Cavois se pak zeptal:
»Kam vlastně odešel?«
»Odjel do Troyes v Champagni,« řekl jsem.
»A kdy odjel?«
»Včera večer.«―
„Planchete, kamaráde,― přerušil ho d’Artagnan, „ty jsi k
nezaplacení.―
„Víte, pane, myslil jsem si, ţe kdybyste si snad opravdu přál s
panem de Cavois mluvit, budete mít vţdycky dost času říci, ţe jsem
lhal a ţe jste nikam nejel. A o mně můţe vyjít najevo, ţe jsem lhal, já
nejsem šlechtic.―

281
 „Uklidni se, Planchete, zachováš si pověst pravdomluvného: ve
čtvrthodině odjíţdíme pryč.―
„Zrovna to jsem chtěl pánovi poradit. A kampak se pojede,
smím-li se ptát?―
„Právě v opačnou stranu, neţ jsi udal. A ostatně ― coţpak ty uţ
taky nechvátáš, abys měl nějaké zprávy o Grimaudovi,
Mousquetonovi a Bazinovi, tak jako já uţ dychtím vědět, co je s
Athosem, Porthosem a Aramisem?―
„Ba jistě, milostpane,― odvětil Planchet, „odjedu, kdy budete chtít.
Myslím vůbec, ţe nám bude v této chvíli venkovský vzduch zdravější
neţ paříţský. Tak tedy…―
„Tak tedy připrav zavazadla, Planchete, a jedeme. Já půjdu napřed
jen tak s prázdnýma rukama, aby nikdo nic nevětřil. Dohoníš mne u
kasáren. A co se týče toho našeho domácího, máš pravdu, je to pěkný
lump.―
„No vidíte ― mně věřte, pane, kdyţ vám něco povídám, já se
vyznám v lidech, panečku!―
D’Artagnan odešel první, jak bylo smluveno. Aby si nemohl nic
vyčítat, obešel ještě jednou příbytky svých přátel; nebylo však o nich
dosud ţádných zpráv. Jenom pro Aramise došel dopis, celý navoněný
a psaný elegantním drobným písmem. D’Artagnan jej vzal s sebou. Za
deset minut nato ho dostihl Planchet v konírnách kasáren. Aby
neztrácel čas, sedlal si uţ zatím d’Artagnan svého koně sám.
„Dobrá,― řekl Planchetovi, kdyţ sluha upevnil zavazadlo k sedlu,
„a teď osedlej i ostatní tři koně a jedeme.―
„Myslíte, ţe pojedeme rychleji, kdyţ budeme mít kaţdý dva
koně?― optal se Planchet poťouchle.
„To jistě ne, pane posměváčku,― odvětil d’Artagnan, „ale s čtyřmi
koňmi můţeme svézt tři přátele, najdeme-li je ovšem naţivu.―
„To by bylo opravdu veliké štěstí,― pravil Planchet. „No konečně,
nikdy se nesmí zoufat nad milosrdenstvím boţím.―
„Amen,― řekl d’Artagnan a vsedl na koně.
Nato oba vyjeli z kasáren, ale kaţdý jiným směrem; jeden měl
opustit Paříţ bránou de la Villette, druhý bránou Montmartreskou.
Sejít se měli aţ za Saint-Denis, coţ byl strategický manévr. Provedli
ho přesně a byl korunován šťastným výsledkem. Společně pak dojeli
d’Artagnan a Planchet do Pierrefitte.
Nutno říci, ţe ve dne měl Planchet víc kuráţe neţ v noci. Nicméně
i teď ho neopouštěla jeho přirozená opatrnost ani na okamţik.

282
Nezapomněl ani na jednu příhodu z první cesty a všechny lidi, které
potkávali, pokládal za nepřátele. Měl proto klobouk stále v ruce a byl
za to od pána přísně peskován. D’Artagnan se totiţ bál, aby ho lidé
pro tuto nadměrnou sluhovu zdvořilost nepokládali za příliš nepatrnou
osobnost.
Avšak ať uţ byli lidé opravdu dojati Planchetovou zdvořilostí,
nebo ţe snad tentokrát nebyl d’Artagnanovi nikdo nastaven do cesty,
naši dva cestovatelé dojeli do Chantilly šťastně a bez nehody a
ubytovali se v hostinci U velkého svatého Martina, kde se zastavili uţ
tenkrát poprvé.
Hostinský, spatřiv mladého muţe se sluhou a ještě dvěma
jezdeckými koňmi, vyšel uctivě vstříc na práh dveří. Jelikoţ uţ ujeli
jedenáct mil, usoudil d’Artagnan, ţe bude rozumné se tu zdrţet, ať uţ
je Porthos v hostinci nebo ne. Stejně by nebylo záhodno ptát se
rovnou, co se s mušketýrem stalo. A tak se na nic neptal, seskočil s
koně, dal ho do péče svému sluhovi, vešel do světnice vyhrazené
hostům, kteří chtějí být sami, a poručil si láhev nejlepšího vína a co
nejvybranější snídani; to ještě zvýšilo dobré mínění, které si o něm
hostinský na první pohled udělal.
Byl také obslouţen s podivuhodnou rychlostí.
Pluk gardistů byl vybírán z nejlepších šlechticů v království a
d’Artagnan, provázený sluhou a cestující se čtyřmi jezdeckými koňmi,
musel vzbudit pozornost. Hostinský ho chtěl obsluhovat sám a tu
d’Artagnan dal hned přinést dvě skleničky a začal takovýto rozhovor:
„Vidíte, drahý pane hostinský,― řekl, nalévaje obě skleničky, „chtěl
jsem od vás vaše nejlepší víno, a jestliţe jste mne oklamal, budete
potrestán svým vlastním hříchem, neboť bych rád, abyste pil se mnou;
nerad piju sám. Přijměte tedy skleničku a pijme. Nač si připijeme,
abychom nikoho neurazili? Pijme tedy na rozkvět vašeho hostince!―
„Vzácný pán mi prokazuje velkou čest,― pravil hostinský, „a
skládám mu vřelé díky za jeho přání.―
„Ale nemylte se, v mém přípitku je moţná víc sobeckého zájmu,
neţ myslíte,― řekl d’Artagnan. „Jen v dobře jdoucích podnicích je totiţ
člověk dobře obslouţen. V hostincích, které se jen tak drţí nad vodou,
jde všechno od desíti k pěti a cestující jsou obětí hospodářských
nesnází. A poněvadţ já hodně cestuji, a hlavně tímto směrem, přál
bych si, aby se všem hostinským hodně dobře vedlo.―
„Opravdu,― pravil hostinský, „zdá se mi, ţe mám čest vidět vás
nikoli poprvé.―

283
 „Co říkáte? Uţ jsem jel aspoň desetkrát přes Chantilly a z těch
deseti cest jsem se tu u vás zastavil třikrát nebo čtyřikrát. Vzpomeňte
si, vţdyť jsem tu byl ani ne před dvanácti dny; doprovázel jsem
přátele, mušketýry. Snad se vám to vybaví: jeden z nich se zapletl do
hádky s nějakým cizincem, který ho, nevím uţ pro co, napadl.―
„Ach boţe, aby ne, dobře si vzpomínám!― pravil hostinský.
„Nemíní vzácný pán pana Porthose?―
„Ano, to je jméno mého spolucestujícího. Nestalo se mu snad
nějaké neštěstí?―
„Nu, vzácný pán zajisté ví, ţe nemohl pokračovat v cestě.―
„To jistě ― slíbil nám, ţe nás dohoní, a uţ jsme ho nespatřili.―
„Prokázal nám čest zůstat zde.―
„Jakţe? On zůstal zde?―
„Ano, pane, v mém hostinci, ale uţ jsme značně znepokojeni.―
„Čímpak?―
„Jistými jeho výdaji.―
„Prosím vás! Co utratil, to zaplatí.―
„To mi vléváte opravdu balzám do srdce, pane. Měli jsme velké
vydání a zrovna dnes lékař prohlásil, ţe nezaplatí-li mu pan Porthos,
bude se hojit na mně, neboť já jsem pro něho poslal.―
„Porthos je tedy raněn?―
„To vám nemohu říci, pane.―
„Jak to, ţe mi to nemůţete říci? Vy jste přece jistě lépe informován
neţ kdo jiný.―
„Ano, ale my v našem povolání neříkáme všechno, co víme, pane,
zvláště kdyţ nám bylo dáno najevo, ţe naše uši budou vytrestány za
náš jazyk.―
„Dobrá! Mohu Porthose vidět?―
„Zajisté, pane. Jděte po schodech do prvního patra a zaklepejte v
čísle 1. Ale nezapomeňte se ohlásit, kdo jste.―
„Proč to nemám zapomenout?―
„Jinak by se vám mohlo přihodit neštěstí.―
„A co by se mi, prosím vás, mohlo stát?―
„Pan Porthos by vás mohl pokládat za někoho z domu a v návalu
hněvu by vás mohl prošpikovat mečem nebo vám vpálit kulku do
hlavy.―
„Co jste mu udělali?―
„Chtěli jsme na něm, aby zaplatil.―
„Aha, tomu uţ rozumím. Takovou ţádost přijímá Porthos vţdy

284
velmi nevraţivě, kdyţ není při penězích. Ale jinak myslím, ţe jich teď
má dost.―
„Také jsme to mysleli, pane. Víte, vedeme dům velmi pořádně a
kaţdý týden děláme účty, a tak jsme mu za sedm dní podali
vyúčtování. Zdá se, ţe jsme si vybrali nepravou chvíli, neboť při prvé
zmínce o té věci nás poslal ke všem čertům. Ovšem je pravda, ţe den
předtím hrál.―
„Ţe hrál? A s kým?―
„Copak já vím! S nějakým šlechticem, který tudy právě projíţděl.
Pan Porthos mu sám nabídl partii karet.―
„Tak to asi ten nešťastník všechno prohrál.―
„I s koněm, pane, neboť kdyţ se cizinec vypravoval k odjezdu,
všimli jsme si, ţe jeho sluha sedlá koně pana Porthose. Upozornili
jsme ho na to, ale on odpověděl, abychom se nepletli, do čeho nám nic
není, a ţe ten kůň patří jemu. Dali jsme ihned vědět panu Porthosovi,
co se děje, a on nám vzkázal, ţe jsme ničemové, pochybujeme-li o
slově šlechtice. Kdyţ ten šlechtic řekl, ţe je kůň jeho, je to jistě
pravda.―
„V tom ho poznávám,― zamručel d’Artagnan.
„Nato jsem mu tedy vzkázal,― pokračoval hostinský, „ţe máme-li
uţ jednou neshody v placení, alespoň bych rád viděl, kdyby zase
poctil návštěvou a trochu potýral mého cechovního druha, majitele
hostince U zlatého orla. Ale pan Porthos prohlásil, ţe můj hostinec je
nejlepší a ţe si přeje zde zůstat.
Byla to pro mne příliš lichotivá odpověď, neţ abych déle naléhal
na jeho odchod. Omezil jsem se jen na to, ţe jsem ho poprosil, aby
mi alespoň uvolnil svůj pokoj (je to nejlepší pokoj v hostinci) a aby
se spokojil s hezkým malým pokojíkem v třetím patře. Na to mi pan
Porthos odpověděl, ţe očekává kaţdou chvíli návštěvu své milenky,
která je jednou z prvých dam u dvora, a ţe i ten pokoj, v němţ mi
prokazuje čest bydlet, je dost prostřední jakosti pro takovou
osobnost.
Uznával jsem jistě, ţe má pravdu, ale přece jsem ještě zkusil
naléhat. Nenamáhal se však o tom se mnou hovořit: vzal bambitku,
poloţil si ji na noční stolek a prohlásil, ţe při prvním slově o nějakém
stěhování z hostince nebo jen z pokoje do pokoje proţene kulku
hlavou kaţdému, kdo bude tak neopatrný a bude se plést do věcí, jeţ
se týkají jen jeho. Od té doby nikdo mimo jeho sluhy k němu do
pokoje nevkročí.―

285
 „Mousqueton je tedy zde?―
„Ano, pane, za pět dní po svém odjezdu se ve velmi špatné náladě
vrátil; asi měl po cestě také nějakou nepříjemnost. Naneštěstí je
mrštnější neţ jeho pán a převrátil by pro něho kdeco vzhůru nohama.
Stále se domnívá, ţe mu chceme odepřít, co by rád, a tak si jednoduše
všechno, co pán ţádá, bere sám.―
„Já jsem u Mousquetona vţdycky pozoroval neobyčejnou
oddanost a velkou inteligenci,― pravil d’Artagnan.
„To je moţné, pane, ale uvaţte, ţe kdybych jen čtyřikrát do roka
přišel do styku s podobnou oddaností a inteligencí, byl bych na
mizině.―
„Nebyl, neboť Porthos vám zaplatí.―
„Hm,― řekl hostinský pochybovačně.
„Je oblíbencem vznešené dámy, a ta ho nenechá na holičkách pro
takový pakatel, jaký je vám dluţen.―
„Kdybych směl říci, co si o tom myslím…―
„Co si myslíte?―
„Totiţ, já to vím.―
„Co víte?―
„A dokonce jsem si tím jist.―
„Nu tak ven s tím, čím jste si jist.―
„Zkrátka já tu velkou dámu znám.―
„Vy?―
„Ano, já.―
„A jak ji můţete znát?―
„Kdybych se směl spolehnout na vaši mlčenlivost…―
„Jen mluvte ― slovo šlechtice, ţe té důvěry nebudete litovat.―
„Dobrá. Zkrátka, pane, jistě uznáte, ţe nejistota svede člověka
leckdy hodně daleko.―
„Co jste udělal?―
„Nic, pane, co by se nesrovnávalo s právem věřitele.―
„A co tedy?―
„Pan Porthos nám odevzdal lístek pro tu svou vévodkyni s
rozkazem, abychom jej dali na poštu. Jeho sluha tu tenkrát ještě nebyl.
A poněvadţ pan Porthos nemohl opustit pokoj, bylo třeba, abychom
mu takové sluţby obstarávali my.―
„A co dál?―
„Místo abych svěřil dopis poště, coţ není nikdy dost spolehlivé,
vyuţil jsem příleţitosti, ţe jeden můj podomek jel do Paříţe, a pověřil

286
jsem ho, aby list odevzdal té vévodkyni přímo. To bylo konečně
docela podle přání pana Porthose, který nám jeho doručení kladl
důrazně na srdce, není-liţ pravda?―
„Nu, celkem ano.―
„Dobrá, pane! A víte, kdo je ta velká dáma?―
„Ne. Vím jen, ţe o ní Porthos mluvíval.―
„Víte, kdo je ta domnělá vévodkyně?―
„Opakuji vám, ţe ji neznám.―
„Je to jedna stará prokurátorova ţena v Châteletu, pane, jménem
paní Coquenardová. Je jí uţ přinejmenším padesát let a ještě si hraje
na ţárlivou. Připadalo mi to stejně divné ― prosím vás, princezna,
která bydlí v ulici aux Ours!―

287
 „Jak tohle všechno víte?―
„Poněvadţ se po doručení toho listu strašně rozkatila a láteřila, ţe
je pan Porthos záletník a ţe si tu ránu mečem beztak vyslouţil pro
nějakou ţenu.―
„Tak on je raněn?―
„Můj boţe! Co jsem to prořekl!―
„Řekl jste, ţe Porthos dostal ránu mečem.―
„Ano. Ale on mi přísně nakázal, ţe to nesmím říkat!―
„A proč?―
„Protoţe se, pane, holedbal, ţe toho cizince, co jste ho s ním tehdy
zanechal v hádce, prošpikuje jako zajíce. A pak ho ten člověk přes
všechno vychloubání sloţil na zem. Nu, a protoţe si pan Porthos
potrpí na slávu ― vyjímaje tu vévodkyni, u níţ chtěl asi vyprávěním o
svém dobrodruţství zapůsobit na cit ― nechce teď nikomu přiznat, ţe
utrţil ránu.―
„Poutá ho tedy na lůţko zranění?―
„A od mistrovské rány, to vám říkám. Váš přítel musí mít duši
zrovna přibitou k tělu, ţe to vydrţel.―
„Vy jste byl při tom?―
„Ze zvědavosti jsem je sledoval, pane, aniţ jsem byl spatřen.―
„A jak se to zběhlo?―
„Ujišťuji vás, ţe celá věc netrvala dlouho. Postavili se do střehu;
cizinec se lstivě uhnul a učinil výpad, a to tak rychle, ţe neţ se panu
Porthosovi podařilo krýt, měl uţ ostří meče na tři palce v prsou. Klesl
naznak na zem. Cizinec mu hned nato poloţil meč na hrdlo a pan
Porthos vida, ţe je svému soku vydán na milost a nemilost, doznal
svou poráţku. Potom se ho cizinec zeptal na jméno, a kdyţ slyšel, ţe
se jmenuje Porthos, a ne d’Artagnan, pomohl mu na nohy, dovedl ho
do hostince, vsedl na koně a zmizel.―
„Tedy vlastně ten cizinec měl cosi jen proti panu d’Artagnanovi?―
„Zdá se, ţe ano.―
„A víte, co se s ním stalo?―
„Ne. Nikdy jsem ho předtím ani potom neviděl.―
„Výborně. Nyní vím, co jsem chtěl vědět. Říkáte, ţe Porthosův
pokoj je v prvním patře číslo 1?―
„Ano, pane, je to nejkrásnější pokoj y hostinci, pokoj, který uţ
jsem měl desetkrát příleţitost pronajmout.―
„Nu, s tím si nelamte hlavu,― zasmál se d’Artagnan, „Porthos vám
jistě zaplatí z peněz vévodkyně Coquenardové.―

288
 „Ach pane, ať je to prokurátorka nebo vévodkyně, vem to nešť, jen
kdyţ rozváţe tkanice u tobolky. Ale ona prohlásila, ţe uţ má
poţadavků a nevěrností pana Porthose aţ po krk a ţe mu uţ nepošle
ani haléř.―
„A vyřídil jste svému hostu tuto odpověď?―
„Toho jsme se věru chránili. Byl by přišel na to, jak jsme to s tím
listem provedli.―
„On tedy vlastně pořád čeká, ţe dostane peníze?―
„Baţe! Zrovna dnes zase psal. Ale tentokrát dal jeho sluha sám
psaní na poštu.―
„A vy říkáte, ţe je ta prokurátorka stará a ošklivá?―
„Aspoň padesát jí je a hezká není ani trochu, aspoň pokud říkal
Pathaud.―
„No tak buďte klidný, ta se dá obměkčit. Ostatně vám přece
Porthos nemůţe být dluţen tak mnoho?―
„Jakpak ne! Uţ na dvacet pistolí, nepočítaje v to lékaře. On si nic
neodepře. Je vidět, ţe je zvyklý dobře ţít.―
„Dobrá. Opustí-li ho milenka, má ještě přátele, buďte jist. Proto

289
nemějte ţádných obav, drahý pane hostinský, a pečujte o něho nadále
tak, jak to jeho stav vyţaduje.―
„Ale pán mi slíbil, ţe se nezmíní o prokurátorce a o zranění.―
„To se rozumí, máte přece mé slovo.―
„On by mne zabil!―
„Nemějte strach. Není tak hrozný, jak vypadá.―
Po těch slovech se d’Artagnan pustil po schodech nahoru,
zanechávaje v místnosti hostinského, který nabyl trochu klidu a
nestrachoval se uţ tak o své peníze a ţivot ― dvě věci, na nichţ mu
zřejmě nejvíc záleţelo.
Nad schody v chodbě byla na nejnápadnějších dveřích černým
inkoustem nakreslena ohromná jednička. D’Artagnan zaklepal, a kdyţ
byl zevnitř vyzván, aby šel dál, vstoupil.
Porthos leţel, a aby nevyšel ze cviku, hrál s Mousquetonem karty.
Na ohni se otáčel roţeň s koroptvemi; na obou koncích velikého krbu
se na dvou ohřívadlech v kastrolech pekla zvěřina a ryby, jejichţ libá
vůně příjemně dráţdila čich. Celý jeden stůl a mramorová deska jedné
skříně byly mimoto pokryty prázdnými lahvemi.
Vida svého přítele, vykřikl Porthos radostí. Mousqueton se hned
uctivě zvedl, popustil d’Artagnanovi své místo a šel dohlédnout na
oba kastroly, o něţ měl asi obzvláštní péči.
„Krindapána, to jste vy!― zvolal Porthos. „Buďte vítán a promiňte,
ţe vám nejdu vstříc. Víte, co se mi stalo?― dodal, dívaje se trochu
nejistě po d’Artagnanovi.
„Ne.―
„Hostinský vám nic neříkal?―
„Ptal jsem se po vás a šel jsem rovnou sem nahoru.―
Porthosovi se zřejmě ulevilo.
„A co se vám vlastně stalo, drahý Porthosi?― pokračoval
d’Artagnan.
„Povaţte! Chtěl jsem vyrazit na svého protivníka, kterému jsem uţ
zasadil tři rány, abych ho čtvrtou dorazil, ale zakopl jsem přitom o
kámen a pohmoţdil jsem si koleno.―
„Opravdu?―
„Jak vám říkám. Chlap měl štěstí ― byla by po něm zůstala jen
mrtvola, za to ručím.―
„A co se s ním stalo?―
„To věru nevím. Asi měl dost a odjel. Ale jak se dařilo vám, drahý
d’Artagnane?―

290
 „Tedy to pohmoţdění vás zkrátka poutá na lůţko, drahý Porthosi?―
„Tak, tak, čert aby to vzal! Ostatně za pár dní uţ budu zase na
nohou.―
„Pročpak jste se nedal převézt do Paříţe? Vţdyť se tu jistě nudíte?―
„Chtěl jsem to udělat, ale musím se vám, drahý příteli, s něčím:
svěřit.―
„S čímpak?―
„Strašně jsem se nudil, jak jste uhodl, a poněvadţ jsem měl v kapse
těch sedmdesát pět pistolí svého podílu, pozval jsem si, abych se
povyrazil, sem nahoru jednoho šlechtice, který tudy projíţděl, aby si se
mnou zahrál karty. Přijal mé pozvání a já měl takovou smůlu, ţe mých
pětasedmdesát pistolí přešlo do jeho kapsy, nepočítaje v to mého koně,
kterého si také odvedl. Ale co bylo s vámi, milý d’Artagnane?―
„Co chcete, drahý Porthosi, člověk nemůţe mít štěstí ve všem
najednou,― pravil d’Artagnan. „Znáte přece přísloví: Neštěstí ve hře,
štěstí v lásce. Máte příliš mnoho štěstí v lásce, a tak se vám to vymstí
ve hře. Ale coţpak vám záleţí na nějakém obratu štěstěny. Nemáte, vy
šťastný taškáři, svou vévodkyni? Ta vás přece jistě nenechá na
holičkách!―
„A vidíte, milý d’Artagnane, pak ţe nemám smůlu,― řekl Porthos,
jako by se nechumelilo. „Psal jsem jí, aby mi poslala tak padesát
louisdorů, které nutně potřebuji…―
„Nu a?―
„Asi je na svých venkovských statcích, neboť mi dosud
neodpověděla.―
„Opravdu?―
„Ne. Však jsem jí psal uţ podruhé, ještě naléhavěji neţ prve. Ale
teď je hlavní, ţe jste tu vy, můj milý, mluvme raději o vás. Musím se
přiznat, ţe uţ jsem se začal o vás strachovat.―
„A váš hostinský se k vám chová docela pěkně, jak se zdá, viďte,
drahý Porthosi?― řekl d’Artagnan a ukázal na plné kastroly a prázdné
láhve.
„Ale čerta starého,― odsekl Porthos. „Asi před čtyřmi dny mi ten
drzoun přinesl účet; samozřejmě jsem ho vyhodil i s účtem a teď jsem
tu jaksi vítězem, dobyvatelem. Také vidíte, jak jsem pro případ boje, k
němuţ by mohlo kaţdou chvíli dojít, stále ozbrojen aţ po zuby.―
„Nicméně se zdá, ţe čas od času přece jen činíte výpady ze své
pevnosti!― smál se d’Artagnan. A ukázal na láhve a kastroly.
„Já ne, naneštěstí,― pravil Porthos. „To pohmoţdění mě drţí v

291
posteli; ale Mousqueton vychází někdy na výzvědy a shání potravu.
Příteli Mousquetone,― pokračoval Porthos, „došla nám posila, bude
třeba více jídla.―
„Mousquetone, asi vás poţádám o jednu sluţbu,― pravil
d’Artagnan.
„O jakou, pane?―
„Abyste dal Planchetovi recept. Mohl bych se jednou také octnout
v takovém obleţení a nijak bych se nehněval, kdybych měl z něho
takový prospěch, jaký vy přinášíte svému pánu.―
„Nevídáno, pane,― odvětil skromně Mousqueton. „Nic není
snazšího. Člověk musí být šikovný, to je celé. Víte, já jsem vychován
na venkově a můj otec ve volných chvílích trochu pytlačil.―
„A co dělal ve zbývajícím čase?―
„Pěstoval řemeslo, které shledávám dosti výhodným.―
„Jaképak?―
„Bylo to v době válek mezi katolíky a hugenoty a otec viděl, jak pod
záminkou víry hubí katolíci hugenoty a hugenoti katolíky. Sloţil si
proto takové jakési smíšené vyznání, jeţ mu dovolovalo být hned
katolíkem a hned zase hugenotem. Potom si zvykl procházet se s ručnicí
v ruce za houštím cest, a kdyţ viděl přicházet nějakého osamělého
katolíka, ihned se ho zmocnilo náboţenské vzrušení protestantské.
Namířil ručnici na pocestného, a kdyţ byl na deset kroků, načal
rozhovor, který skoro vţdy skončil tím, ţe mu cestující honem vydal
svůj váček s penězi, aby si zachránil ţivot. Rozumí se, ţe kdyţ pak měl
zase potkat hugenota, vzplála v něm horlivost katolíka, takţe mu bylo
opravdu nepochopitelné, ţe mohl ještě před čtvrthodinou pochybovat o
přednostech našeho svatého náboţenství. Já jsem totiţ katolík,
milostpane. Měli jsme to v rodině napůl ― z mého staršího bratra
vychoval otec, věren svým zásadám, zase hugenota.―
„A jak skončil ten ctihodný muţ?― zeptal se d’Artagnan.
„Velmi nešťastně, pane. Jednou narazil v úvoze na katolíka i na
hugenota, s nimiţ se uţ jednou setkal. Oba ho poznali, spojili se proti
němu a pověsili ho na strom. Pak se tím skvělým kouskem šli
pochlubit do hospody v nejbliţší vsí, kde jsem já s bratrem zrovna
popíjel.―
„A co jste udělali?―
„Nechali jsme je mluvit,― pokračoval Mousqueton. „Kdyţ pak
odešli, kaţdý jinou cestou, počíhal si můj bratr na katolíka a já na
protestanta. Za dvě hodiny bylo po všem, vypořádali jsme se s oběma,

292
podivujíce se předvídavosti svého ubohého otce, který nás obezřetné
vychoval kaţdého v jiné víře.―
„Opravdu, Mousquetone, musí se říci, ţe váš otec byl pálený
chlapík. A říkáte, ţe ve volných chvílích trochu pytlačil?―
„Ano, pane. Sám mě naučil dělat oka a klást udičky. Kdyţ jsem
tedy viděl, ţe nás ten mizera hostinský krmí řídkým masem, které
naprosto nejde k duhu oslabeným ţaludkům, jako jsou naše, chopil
jsem se zase starého řemesla. Procházel jsem se v kníţecích lesích a
přitom jsem kladl ve stopách zvěře oka; povaloval jsem se u rybníků
Jeho Výsosti a sem tam jsem hodil udici. A tak teď, jak pán sám vidí,
máme díky bohu dosti koroptví a zajíců, kaprů a úhořů, lehká a zdravá
jídla, jeţ se výborně hodí pro nemocné.―
„Ale co víno?― pravil udiveně d’Artagnan. „Kdo vám dodává
víno? Váš hostinský?―
„Ano i ne.―
„Jak to: ano i ne?―
„On je dodává, pravda, ale neví o té cti.―
„Vyloţte mi to jasněji, Mousquetone, hovor s vámi je opravdu
velmi poučný.―
„To je tak, milostpane. Setkal jsem se náhodou na svých toulkách s
jedním Španělem, který znal mnoho zemí a mezi jiným byl i v
Americe.―
„Ale co má co dělat Amerika s lahvemi, které leţí tady na stole a
na skříni?―
„Strpení, pane, dojde na všechno pěkně po pořádku.―
„Máte pravdu, Mousquetone, podrobuji se a poslouchám.―
„Nuţe, ten Španěl měl u sebe sluhu, který ho provázel na cestě do
Mexika. Ten sluha byl můj krajan, takţe jsme se sblíţili tím rychleji,
ţe byly naše povahy hodně podobné. Oba jsme nade všechno milovali
honbu a on mi často vyprávěl, jak domorodci v pampách loví býky
prostou smyčkou, kterou jim hodí kolem krku. Nechtěl jsem zpočátku
věřit, ţe by bylo moţno dosáhnout takové obratnosti a hodit ze
vzdálenosti dvaceti třiceti kroků konec provazu tam, kam člověk chce.
Ale kdyţ jsem viděl důkaz, musil jsem uznat pravdivost vyprávění.
Můj přítel postavil na třicet kroků láhev a pokaţdé chytil její hrdlo do
smyčky. Věnoval jsem se trochu tomuto cviku, a poněvadţ mám od
přírody na takové věci nadání, umím dnes házet lasem jako ten
světoběţník. Rozumíte uţ? Náš hostinský má velmi dobře zásobený
sklep, jehoţ klíč nedá z ruky. A ten sklep má okénko, a tudy já házím

293
laso. Dnes uţ dokonce vím, kde je nejlepší místo, a vydatně z něho
čerpám. Tak tedy souvisí Amerika s lahvemi na našem stole a na skříni.
Račte nyní ochutnat naše víno a nezaujatě nám řekněte, jaké je.―
„Děkuji, příteli, děkuji. Naneštěstí jsem právě svačil.―
„Tak prostři pro nás, Mousquetone,― poručil Porthos. „Zatímco my
budeme svačit, bude nám d’Artagnan vyprávět, jak se mu vedlo po
těch deset dní, co jsme se neviděli.―
„Velmi rád,― řekl d’Artagnan.
Porthos a Mousqueton se hned pustili s řádnou chutí a v bratrské
shodě, jeţ sbliţuje lidi v neštěstí, do jídla, a d’Artagnan se jal
vyprávět, jak zraněný Aramis musil zastavit v Crèvecoeuru, jak musil
Athose nechat v Amiensu, kde měl na krku čtyři muţe, kteří ho
obvinili z penězokazectví, a jak konečně on sám musil připíchnout k
zemi hraběte de Wardes, aby se dostal aţ do Anglie.

294
 Ale zde se jeho sdílná důvěrnost zarazila. Naznačil toliko, ţe při
svém návratu z Velké Británie přivedl s sebou čtyři skvělé koně,
jednoho pro sebe a po jednom pro své přátele. Zakončil sdělením, ţe
Porthosův kůň uţ je ubytován v konírně hostince.
V té chvíli vstoupil Planchet; oznamoval svému pánovi, ţe koně jsou
jiţ dostatečně odpočati a ţe by bylo moţno dojet na noc do Clermontu.
Jelikoţ byl d’Artagnan uţ klidný, pokud jde o Porthosův osud, a
chvátal, aby se dozvěděl něco i o svých druhých dvou přátelích, podal
nemocnému ruku a řekl mu, ţe se hodlá vydat na další cestu a
pokračovat ve svém pátrání. Ostatně zamýšlí vrátit se stejnou cestou, a
bude-li za týden Porthos ještě v hostinci U velkého svatého Martina,
vezme ho prý pak s sebou.
Porthos odpověděl, ţe mu jeho pohmoţděná noha se vší
pravděpodobností nedovolí do té doby odjet. A stejně prý musí v
Chantilly zůstat a vyčkat odpovědi od vévodkyně.
D’Artagnan mu přál, aby ta odpověď přišla brzy a byla příznivá.
Nato poručil Porthose znovu do Mousquetonovy péče, zaplatil
hostinskému útratu a vydal se s Planchetem, který měl nyní na starosti
uţ o jednoho koně méně, na další cestu.

ARAMISOVA TEZE

D’Artagnan neřekl Porthosovi nic o tom, ţe ví o jeho zranění a o

prokurátorce. Třebas tak mladý, byl náš Béarňan moudrý chlapík.
Dovedl to sehrát tak, jako by věřil všemu, co mu slavný mušketýr
vyprávěl, neboť byl přesvědčen, ţe v přátelství není dobře odhalovat
tajemství druhého, zvláště kdyţ je tím tajemstvím dotčena hrdost. A
pak ― člověk má vţdycky jakousi morální převahu nad druhem,
jemuţ vidí do ţivota jako do karet. D’Artagnan, který se ve svých
plánech do budoucna rozhodl, ţe vyuţije svých tří přátel jako nástrojů
štěstěny, se tedy nikterak nemrzel, ţe uţ teď spřádá ve svých rukou
neviditelné nitky, pomocí nichţ je později bude řídit.
Jinak však mu svíral po celou cestu srdce hluboký smutek. Stále
musil myslit na mladou, krásnou paní Bonacieuxovou, ale

295
nezapomeňme dodat, ţe jinochův smutek neprýštil tak z lítosti nad
ztraceným štěstím, jako ze strachu, aby se ubohé ţeně nepřihodilo
neštěstí. Nepochyboval ani na chvíli, ţe se stala obětí kardinálovy
pomsty, a jak známo, uměl se kardinál mstít strašlivě. Jak to, ţe on
sám nalezl v ministrových očích milost, bylo mu záhadou. Patrně by
mu byl toto tajemství vysvětlil jedině pan de Cavois, kapitán
kardinálových gardistů, kdyby byl tenkrát d’Artagnana zastihl doma.
Nikdy tak čas neutíká a nic tak nezkracuje cestu, jako kdyţ sedí v
mozku nějaká utkvělá myšlenka. Tu se celý vnější ţivot zdá spánkem
a ona myšlenka je v něm jakoby snem. Pod jeho vlivem ztrácí čas
svou míru, prostor své rozměry. Člověk prostě odněkud vyjel a někam
dorazí, víc neví. Vlastní doba cesty ve vás nezanechá ţádných
vzpomínek, jen jakousi neurčitou mlhu, v níţ se navzájem stírá změť
tisícerých obrazů stromů, hor a krajin. V takovém duševním stavu
projel d’Artagnan, popustiv koni uzdu, asi šest nebo osm mil ze
Chantilly do Crèvecoeuru, a kdyţ vjíţděl do vesnice, nevzpomínal si
uţ ani na jedinou věc, kterou cestou minul.
Teprve v Crèvecoeuru se mu vrátila paměť, a sotva ze sebe setřásl
své zasnění, zpozoroval hospodu, kde zanechal Aramise, pobídl koně
a zastavil u vrat.
Tentokrát ho nepřivítal hostinský, ale hospodská. D’Artagnan se
vyznal v obličejích a stačil mu pohled na veselou baculatou tvář paní
domu, aby pochopil, ţe před ní se nemusí přetvařovat a ţe se nemá
čeho bát.
„Nemohla byste mi říci, milá paní,― zeptal se jí d’Artagnan, „co se
stalo s mým přítelem, kterého jsme tu musili asi před dvanácti dny
zanechat?―
„Ach, to byl ten krásný jinoch asi tak čtyřiadvacetiletý, ne?
Takový něţný, milý, urostlý jako jedle?―
„A ještě k tomu měl zranění na rameni.―
„Ano, ano!―
„Tak to je jistě on.―
„Nuţe, pane, ten je stále u nás.―
D’Artagnan seskočil s koně, hodil uzdu Planchetovi a řekl: „To mi
věru vracíte ţivot, milá paní. Kde je můj drahý Aramis, ať ho obejmu?
Opravdu se uţ nemohu dočkat, abych ho zas uviděl.―
„Promiňte, pane, ale pochybuji, ţe by vás mohl v této chvíli
přijmout.―
„Pročpak? Má snad u sebe nějakou ţenu?―

296
 „Jéminku, co to povídáte? Chudinka! Kdepak, pane, ten a ţeny!―
„A kdo tam tedy, proboha, je?―
„Pan farář z Montdidieru a představený amienských jezuitů.―
„Můj ty smutku!― zvolal d’Artagnan, „snad s ním není zle?―
„I ne, pane, naopak. Ale v té nemoci se ho dotkla milost boţí a
rozhodl se vstoupit do řádu.―
„Vida, já zapomněl, ţe byl mušketýrem jen dočasně,― pravil
d’Artagnan.
„Trvá pán přesto na svém, ţe ho chce vidět?―
„To se rozumí, víc neţ předtím.―
„Tak jděte po schodech vpravo ze dvora do druhého poschodí,
dveře číslo 5.―
D’Artagnan vykročil tím směrem a našel vnější schodiště, jaká
ještě dnes vídáme ve dvorech starých hospod. Ale k budoucímu knězi
nebylo moţno se jen tak dostat. Vchod do Aramisova pokoje byl bděle
hlídán. V chodbě stál na stráţi Bazin a zastoupil d’Artagnanovi cestu s
tím větší neohroţeností, ţe po letech zkoušek konečně doufal, ţe je na
prahu vytouţeného cíle.
Ubohý Bazin vskutku ustavičně ţil snem být kněţským sluhou, a
netrpělivě čekal na kýţenou chvíli, aţ Aramis shodí mušketýrský šat
a oblékne kněţskou sutanu. V sluţbě u mušketýra ho udrţoval jenom
slib, který Aramis denně obnovoval, ţe k té proměně dojde co
nejdřív. Však stálé naříkal, ţe v tomto stavu jistojistě ztratí spásu své
duše.
Bazin byl tedy na vrcholu štěstí. Podle vší pravděpodobnosti
tentokrát jiţ snad pán svůj záměr nezmění. Bolest fyzická ve spojení s
bolestí mravní dokonaly změnu tak dlouho očekávanou. Pod vlivem
tělesného i duševního utrpení upjal Aramis zrak i duši k náboţenství a
vysvětlil si dvojí nehodu, jeţ ho stihla, totiţ ztrátu milenky a zranění
na rameni, jako varování nebes.
Pochopíme, ţe v tomto rozpoloţení mysli nemohlo být Bazinovi
nic nepříjemnějšího neţ d’Artagnanův příchod, který mohl jeho pána
znovu uvrhnout ve vír světa, v němţ se tak dlouho zmítal. Rozhodl se
tedy, ţe bude dveře statečně hájit. Poněvadţ uţ hostinská všechno
vyzradila, nemohl říci, ţe Aramis není doma; pokusil se proto
nenadálému hostu dokazovat, ţe by bylo svrchovaně neslušné
vyrušovat jeho pána ze zboţné porady, jeţ se počala jiţ ráno a podle
Bazinova mínění bude jistě trvat aţ do večera.
Ale d’Artagnan si valně nevšímal Bazinovy výmluvnosti, a

297
poněvadţ se mu nechtělo pouštět se se sluhou svého přítele do nějaké
hádky, odstrčil ho prostě jednou rukou a druhou stiskl kliku dveří.
Dveře se otevřely a d’Artagnan vstoupil do pokoje.
Aramis seděl u podlouhlého stolu, pokrytého svitky papíru a
ohromnými folianty; byl celý v černém a na hlavě měl malou kulatou
čapku, ne nepodobnou kněţské čepici. Napravo od něho seděl
představený jezuitů, nalevo farář z Montdidieru. Záclony byly napolo
spuštěny a propouštěly jen matný přísvit dne, takţe v pokoji vznikalo
jakési tajuplné ovzduší, příznivé nadpozemskému snění. Všechny
předměty, jeţ obvykle padnou do oka, vstoupíme-li do pokoje
mladého muţe ― zvláště, je-li tento mladý muţ mušketýrem ―
zmizely jako kouzlem. Bazin, který se bál, aby pohled na takové věci
neodváděl jeho pána znovu k světským myšlenkám, odstranil meč,
bambitky, klobouk s perem, odpáral odevšad výšivky a krajky.
Namísto toho všeho se d’Artagnanovi zdálo, ţe rozeznává v
temném koutě jakési důtky, visící na hřebu se stěny.
Jakmile vrzly dveře, zvedl Aramis hlavu a poznal přítele. Ale k
velikému d’Artagnanovu údivu nepůsobilo jeho objevení na
mušketýra zřejmě ţádným zvláštním dojmem; tak jiţ byl jeho duch
odpoután od tohoto světa.
„Dobrý den, drahý d’Artagnane,― pravil Aramis, „věřte, jsem
šťasten, ţe vás opět vidím.―
„Já téţ,― odvětil d’Artagnan, „třebaţe si dosud nejsem úplně jist,
mluvím-li opravdu s Aramisem.―
„Nesporně, příteli, nesporně. Co vás přivádí k tomu, abyste
pochyboval?―
„Nejprve jsem myslil, ţe jsem si spletl pokoj a ţe jsem vešel do
pokoje nějakého kněze. Kdyţ jsem vás pak spatřil ve společnosti
těchto pánů, bleskla mi opět hlavou obava, ţe jste váţně nemocen.―
Oba černí muţi vrhli na d’Artagnana pohled takřka hrozivý, ale
d’Artagnan se tím nedal nijak zmást.
„Moţná ţe vás vyrušuji,― pokračoval, „neboť to, co vidím, mne
nutí k domněnce, ţe se pánům právě zpovídáte.―
Aramis se neznatelně začervenal.
„Vy, a mne vyrušovat? Naopak, drahý příteli, ujišťuji vás. A na
důkaz toho, co říkám, mi dovolte, abych se upřímně zaradoval, ţe jste
ţiv a zdráv.―
Konečně se mu vrací krev do ţil! pomyslil si d’Artagnan. Nebude
to s ním snad ještě tak zlé.

298
 „Můj přítel totiţ právě vyvázl z velikého nebezpečí,― pravil
Aramis s důrazem oběma kněţím a ukázal na d’Artagnana.
„Chvalte Boha, pane,― odvětili oba a navlas stejně se uklonili.
„Neopomenul jsem to učinit, ctihodní pánové,― řekl mladý muţ
opětuje pozdrav.
„Přicházíte právě velmi vhod, drahý d’Artagnane,― pravil Aramis,
„zúčastněte se, prosím, diskuse a přispějte svým bystrozrakem k
osvětlení věci. Pan představený z Amiensu, pan farář z Montdidieru a
já řešíme totiţ jisté teologické otázky, které jiţ dlouho poutají náš
zájem. Velmi rád bych znal i vaše mínění.―
„Mínění vojáka nemá asi v těchto věcech valnou cenu,― odvětil
d’Artagnan, kterému se takový vývoj věcí vůbec nechtěl líbit.
„Myslím, ţe vám postačí učený náhled těchto pánů.―
Oba černí muţi se opět uklonili.
„Naopak,― opáčil Aramis, „vaše mínění nám bude velmi vzácné.
Poslyšte, oč jde: pan představený se domnívá, ţe mé pojednání ―
moje teze ― má být především dogmatické a didaktické.―
„Vaše teze? Vy pracujete na nějaké tezi?―
„Zajisté!― pravil jezuita. „Při zkoušce před vysvěcením na kněze je
nutné předloţit vypracovanou tezi.―
„Před vysvěcením na kněze!― zvolal d’Artagnan, který do té chvíle
stále ještě nechtěl docela věřit tomu, co mu vykládali hostinská a
Bazin.
A celý zkoprnělý bloudil očima z jednoho na druhého.
Aramis zaujal v křesle pózu stejně půvabnou, jako by byl v
nějakém dámském salóně, zadíval se s uspokojením na svou bílou
ruku, plnou, jako mívají ţeny (drţíval ji vzhůru, aby z ní odtekla
krev), a řekl:
„Jak pravím, d’Artagnane, pan představený by si přál, aby byla má
teze dogmatická. Ale já bych rád tezi ideovou. Proto mi pan
představený navrhl námět, který ještě nikdo nezpracovával, a já vidím,
ţe je v něm látka k mnoha velkolepým vývodům:
Utraque manus in benedicendo clericis inferioribus necessaria est.“
D’Artagnanovo latinské vzdělání jiţ známe; nehnul při tomto
citátu ani brvou stejně jako ondy u pana de Tréville, kdyţ byla řeč o
darech, jeţ d’Artagnan domněle obdrţel od vévody z Buckinghamu.
„To znamená,― promluvil opět Aramis, aby jeho přítel snadněji
pochopil, oč jde: „Kněţí niţších svěcení musejí při ţehnání vzkládat
obě ruce.―

299
 „Podivuhodný námět!― zvolal jezuita.
„Podivuhodný a dogmatický,― opakoval po něm farář, který byl v
latině asi stejně silný jako d’Artagnan a úzkostlivě proto střehl
jezuitu, aby s ním postupoval shodně. Opakoval vţdy jeho slova
jako ozvěna.
D’Artagnan zůstával k nadšení obou černých muţů stále naprosto
netečný.
„Ano, je podivuhodný! Prorsus admirabile!― pokračoval Aramis.
„Ale vyţaduje prohloubeného studia Otců a Písma. Já jsem se ovšem
ve vší pokoře vyznal těmto učeným teologům, ţe stráţe u gardy a
vůbec královská sluţba mne natolik zaneprázdnily, ţe jsem trochu
zanedbal studium. Cítil bych se víc doma, facilius natans, v
snadnějším námětu, jejţ bych si byl zvolil sám.―
D’Artagnan se hluboce nudil, farář taktéţ.
„Uvaţme, co by se z toho výroku dalo vyvodit.―
„Mojţíš, sluţebník boţí… není neţ sluţebníkem, rozumějte dobře!
Tedy Mojţíš ţehná rukama; dává si drţet ruce ve výši, zatímco
Hebrejci pobíjejí nepřátele; tudíţ ţehná oběma rukama. Ostatně i
evangelium praví: Imponite manus, a ne manum. Vzkládejte ruce, a ne
ruku.―
„Vzkládejte ruce,― opakoval farář, napodobuje posunek.
„O svatém Petru, jehoţ nástupci jsou papeţové, stojí však naproti
tomu psáno: Porrige digitos, vztáhni prsty,― pokračoval jezuita. „Teď
uţ tomu rozumíte?―
„Zajisté,― odvětil Aramis, který se zřejmě bavil, „ale věc je velmi
jemná.―
„Prsty!― promlouval dále jezuita. „Svatý Petr ţehnal prsty. Papeţ
tedy také ţehná prsty. A kolika prsty ţehná? Třemi prsty, jedním za
Otce, jedním za Syna a jedním za Ducha svatého.―
Všichni se pokřiţovali. D’Artagnan povaţoval za svou povinnost
učinit totéţ.
„Papeţ je nástupcem svatého Petra a představitelem trojí boţské
moci. Ostatní kněţstvo ţehná jen ve jménu svatých archandělů a
andělů. Nejniţší duchovní osoby, jako jáhnové a podjáhnové, ţehnají
kropenkou, jeţ je symbolem nekonečného počtu ţehnajících prstů.
Tím je námět zjednodušen.―
„Jistě,― řekl Aramis. „Uznávám, ţe je ta teze opravdu krásná, ale
současně vidím, ţe je pro mne hrozně obtíţná. Vybral jsem si tohle.
Řekněte, drahý d’Artagnane, není-li to spíš podle našeho gusta: Non

300
inutile est desiderium in oblatione, nebo ještě lépe: Není na škodu,
pociťujeme-li lítost, obětujíce se Pánu.―
„Zadrţte!― vzkřikl jezuita, „neboť tato teze zavání kacířstvím.―
„Ale ctihodný otče…,― namítl Aramis trochu ohlušen argumentem,
jenţ se snášel na jeho hlavu.
„Jak dokáţete,― pokračoval jezuita, nedávaje mu domluvit, „ţe
člověk smí litovat světa, obětuje-li se Bohu? Nutno si vybrat: Bůh je
Bůh, a svět je ďábel. Litovati světa, toť tolik jako litovati ďábla,
takový je můj závěr.―
„Stejně i můj,― pravil farář.
„Ale dovolte mi…,― zkoušel zase Aramis.
„Desideras diabolum, nešťastníče!― zvolal jezuita.
„On lituje ďábla! Ach příteli,― promluvil farář a sténavě vzdychl,
„nelitujte ďábla, snaţně vás prosím.―
D’Artagnan cítil, jak z toho načisto pitomí. Připadalo mu, ţe je v

301
blázinci a ţe se musí zbláznit jako ti, které má před sebou. Nicméně
byl nucen mlčet, protoţe zhola nic nechápal.
„Vyslechněte mě přece,― řekl Aramis sice ještě dokonale zdvořile,
ale uţ se stínem neklidu a netrpělivosti. „Já přece neříkám, ţe lituji.
Ne. Nikdy bych nevyslovil větu, jeţ by nebyla pravověrná…―
Jezuita sepjal ruce a zvedl je k nebi, farář učinil totéţ.
„Ne, ale uznejte aspoň, ţe má člověk malou zásluhu, obětuje-li
Bohu jen to, co mu je načisto odporné. Mám pravdu, d’Artagnane?―
„To si věru myslím,― zvolal d’Artagnan.
Farář i jezuita poskočili na svých ţidlích.
„To je myšlenka, z níţ vycházím: svět nepostrádá půvabu, já svět
opouštím, tedy činím oběť. A Písmo praví výslovně: učiňte oběť Pánu.―
„To je pravda,― pravili oba odpůrci.
Aramis se štípl do ucha, chtěje, aby mu zčervenalo, zrovna tak
jako vytřásal z rukou krev, aby mu zbělely. Poté pokračoval:
„Sloţil jsem o tom ostatně jistou báseň ― rondeau ― kterou jsem
loni četl panu Voiturovi, a ten velký muţ mi k ní upřímně blahopřál.―
„Rondeau!― řekl pohrdlivě jezuita. „Rondeau!― opakoval
mechanicky farář.
„Řekněte nám je,― vpadl do debaty d’Artagnan. „Aspoň nás to
trochu pobaví.―
„To ne, je to báseň náboţenská, teologie ve verších.―
„Škoda!― ulevil si d’Artagnan.
„Zde je,― pravil Aramis skromně (ale v té skromnosti bylo znát
trochu pokrytectví):

Vy, kteří pláčete pro ztracený věk krás,

A vlečete se neblahým tím světem,
Vám trýzeň skončí se v tom bytí kletém,
Když slzy svoje dáte v oběť Bohu věčných spás,
Vy, kteří pláčete.

D’Artagnanovi a faráři se to zřejmě líbilo. Jezuita však setrval v

opozici.
„Chraňte se světského vkusu v teologickém stylu. Co o tom dí sv.
Augustin? Severus sit clericorum sermo. Řeč kněţí má být přísná.―
„Ano, řeč kněţí má být jasná,― pravil farář.
Jezuita vídal, ţe si jeho druh odkrývá slabinu, a proto ho honem
přerušil:

302
 „Vaše teze by se zkrátka líbila dámám, toť vše.―
„Kéţ by tak Bůh dal!― zvolal Aramis nadšeně.
„Vizte sám,― vzkřikl jezuita, „z vás mluví ještě docela nahlas
mrzký svět. Tíhnete ještě k světu, mladý příteli, a já se bojím, aby
milost, jeţ se vás dotkla, nebyla neúčinná.―
„Uklidněte se, důstojnosti, ručím za sebe.―
„Světská domýšlivost!―
„Znám se dobře, otče, mé rozhodnutí je neodvolatelné.―
„Tedy vy trváte na svém ohledně té teze?―
„Cítím se povolán, abych zpracoval tuto a ţádnou jinou; budu nyní
pokračovat ve svých vývodech a doufám, ţe zítra budete spokojeni s
opravami, jeţ podle vašich rad provedu.―
„Pracujte zvolna,― pravil farář, „zanecháváme vás v rozpoloţení
velmi vhodném pro věc.―
„Ano, role je bohatě oseta,― pravil jezuita, „a není třeba se obávat,
ţe část zrní padla na kámen, jiná na cestu a ţe ptáci nebeští sezobali
zbytek, aves coeli comederunt illam.―
Aby tě uţ mor udávil s tou tvou latinou, pomyslil si d’Artagnan;
měl toho uţ opravdu po krk.
„Sbohem, milý synu, a na shledanou zítra,― pravil farář.
„Na shledanou, mladý odváţlivce,― dodal jezuita. „Slibujete státi
se jedním ze světel církve. Kéţ dá nebe, aby toto světlo nebylo
stravujícím ohněm!―
D’Artagnan, který si celou tu dobu kousal netrpělivostí nehty,
pouštěl se uţ málem do ţivého masa.
Oba černí muţi se zvedli, pozdravili Aramise i d’Artagnana a
vykročili ke dveřím. Bazin, který u nich stál, naslouchaje se zboţnou
radostí učené při, vrhl se jim vstříc, chopil se farářova breviáře a
jezuitova misálu a kráčel důstojně před oběma kněţími, aby jim razil
cestu.
Aramis je doprovodil ke schodišti a vrátil se k d’Artagnanovi,
který byl ještě ponořen v zamyšlení.
Přátelé osaměli a zpočátku rozpačitě mlčeli. Nicméně bylo nutno,
aby jeden z nich konečně promluvil, a poněvadţ byl d’Artagnan, jak
se zdálo, rozhodnut ponechat tuto čest příteli, začal první Aramis.
„Vidíte,― pravil, „vrátil jsem se ke svým původním plánům.―
„Ano, dotkla se vás milost posvěcující, jak právě řekl ten pán.―
„Ty plány zanechat světa mne uţ přece zaměstnávají dlouho a jistě
jsem i před vámi o nich mluvil, ţe?―

303
 „Zajisté, ale přiznávám se, ţe jsem to vţdycky povaţoval jen za
ţertování.―
„S takovými věcmi a ţertovat! Ale d’Artagnane!―
„Však se ţertuje i se smrtí.―
„A neprávem, d’Artagnane, neboť smrt je bránou, jeţ vede k
zatracení či ke spáse.―
„Souhlasím; ale smím-li vás prosit, Aramisi, přestaňte uţ s těmi
náboţnými řečmi. Uţ toho musíte mít pro dnešek věru dost. A pak, já
uţ načisto zapomněl tu svou trochu latiny, kterou jsem nikdy pořádně
neuměl. Konečně se vám přiznám, ţe jsem od rána nic nejedl a mám
hlad jako vlk.―
„Hned bude oběd, drahý příteli. Jenomţe, snad si vzpomínáte, je
dnes pátek a v takový den já nemohu maso ani vidět, natoţ jíst.
Chcete-li se spokojit s mým prostým obědem, milerád vás pohostím
zeleninou a ovocem.―
„Co, prosím vás, myslíte tou zeleninou?― ptal se d’Artagnan
znepokojen.
„Je to špenát,― odvětil Aramis. „Ale vám přidám pár vajíček. Je to
ovšem velký přestupek, neboť vejce jsou vlastně maso, protoţe z nich
vyroste kuře.―
„Hostina nebude příliš výţivná, ale budiţ; abych mohl být s vámi,
obětuji se.―
„Děkuji vám za vaši oběť,― pravil Aramis. „Nepůjde-li k duhu
tělu, bude jistě na prospěch duši.―
„Vy se tedy, Aramisi, opravdu zaslíbíte stavu kněţskému? Co
řeknou vaši přátelé, co řekne pan de Tréville? Budou se na vás dívat
jako na zběha, upozorňuji vás!―
„Já se nezaslibuji stavu kněţskému, já se v něj toliko vracím.
Opustil jsem církev pro svět; však víte, ţe jsem si sám učinil násilí,
kdyţ jsem oblékl mušketýrský kabátec.―
„O tom nevím nic.―
„Vy nevíte, jak jsem opustil seminář?―
„Naprosto ne.―
„Povím vám tu historii. Ostatně Písmo praví: Zpovídejte se
navzájem. Vyzpovídám se vám tedy, d’Artagnane.―
„A já vám dávám uţ předem rozhřešení; vidíte, jaké jsem
dobrotisko.―
„Neţertujte s posvátnými věcmi, příteli.―
„Tak uţ vypravujte, poslouchám.―

304
 „Byl jsem v semináři jiţ od devíti let, a kdyţ mi bylo bez tří dnů
dvacet, byla ruka v rukávě, měl jsem se stát knězem. Jednou večer
jsem byl jako obvykle v jednom domě, kam jsem s oblibou docházel
― to víte, člověk je mladý, podlehne snadno slabosti. A tu mě tam
natrefil jakýsi důstojník, který mě uţ dříve ţárlivě pozoroval, jak
čítám paní domu Ţivoty svatých. Vstoupil náhle bez ohlášení k nám

305
do pokoje. Ten večer jsem zrovna taky přeloţil příběh o Juditě a právě
jsem přečetl té dámě své verše. Velmi se jí líbily, a skloněna nad mým
ramenem, přečítala je znova se mnou. Byla to trochu důvěrná póza,
přiznávám, a důstojníka to pohoršilo. Neřekl nic, ale kdyţ jsem
odcházel, šel za mnou. Dohonil mne a řekl mi:
»Pane abbé, máte rád rány holí?«
»To vám nemohu říci, pane,« odvětil jsem, »protoţe se ještě nikdo
neodváţil nějaké mi dát.«
»Dobrá! Tak poslyšte, pane abbé: objevíte-li se ještě jednou v tom
domě, kde jsem vás dnes večer zastihl, já se toho odváţím.«
Myslím, ţe jsem dostal strach. Silně jsem zbledl, nohy se pode
mnou zachvěly, lapal jsem po odpovědi, ale ţádnou jsem ze sebe
nedostal.
Důstojník čekal, ţe něco odpovím, a vida, ţe ze sebe nemohu
vypravit slova, dal se do smíchu, otočil se ke mně zády a vrátil se do
domu. Já jsem odešel do semináře.
Jsem dobrý šlechtic a mám horkou krev, jak jste si uţ jistě všiml,
drahý d’Artagnane. Byla to pro mne strašná uráţka. Ačkoliv o ní
nikdo nevěděl, cítil jsem, jak mi uţírá srdce. Prohlásil jsem svým
představeným, ţe se k vysvěcení necítím ještě dost připraven, a na
mou naléhavou ţádost byl obřad o rok odloţen.
Vyhledal jsem v Paříţi nejlepšího učitele šermu, ujednal jsem si s
ním denně hodiny a po celý rok jsem pilně cvičil šermování. O
výročním dnu své uráţky jsem pak pověsil sutanu na hřebík, oblékl
jsem se jako dokonalý kavalír a šel jsem na ples, který pořádala jedna
dáma z mých známých. Věděl jsem, ţe tam jistě ten člověk bude. Bylo
to v ulici Francs-Bourgeois, nedaleko Force.
Můj důstojník tam vskutku byl. Přistoupil jsem k němu, právě
kdyţ zpíval milostnou píseň a něţně pokukoval na jednu dámu.
Přerušil jsem ho zrovna uprostřed druhé sloky a řekl jsem:
»Ještě je vám proti mysli, pane, ţe chodívám do jistého domu v
ulici Payenne, a ještě mi budete hrozit ranami holí, kdyţ se mi zlíbí
vás neposlechnout?«
Důstojník se na mne uţasle podíval a řekl:
»Co mi chcete, pane? Neznám vás.«
»Jsem ten nicotný abbé, který četl Ţivoty svatých a přeloţil
veršem Juditu,« řekl jsem.
»Aha! Uţ si vzpomínám,« řekl posměvačně důstojník. »Tak co mi
chcete?«

306
 »Chtěl bych, pane, abyste si udělal chvíli volno a šel se se mnou
projít.«
»Zítra ráno, je-li libo, s největší radostí.«
»Nikoliv zítra ráno, ihned.«
»Chcete-li mermomocí…«
»Ano, chci.«
»Tedy pojďme,« řekl důstojník. »Nevyrušujte se, dámy, vrátím se,
jen co zabiji tohoto pána, a dokončím poslední strofu.«
Vyšli jsme.
Vedl jsem ho do ulice Payenne zrovna na ono místo, kde mi před
rokem udělal tu poklonu, o níţ jsem vám vyprávěl. Měsíc nádherně
svítil. Tasili jsme meče a při první sráţce jsem ho zabil.―
„Hrome!― uklouzlo d’Artagnanovi.
„A poněvadţ se dámy nedočkaly svého pěvce,― pokračoval Aramis,
„a našly ho v ulici Payenne s probodeným tělem, domyslily si, ţe jsem
to byl já, kdo ho tak zřídil, a byl z toho skandál. Byl jsem tedy na nějaký
čas nucen zříci se sutany. Athos, s nímţ jsem se v té době seznámil, a
Porthos, od něhoţ jsem se přiučil mimo své hodiny šermu několika
pěkným výpadům, mne pak přemluvili, abych si zaţádal o mušketýrský
kabátec. Král velmi miloval mého otce, který padl při obléhání Arrasu, a
má ţádost byla vyslyšena. Chápete však, ţe teď nadešel pro mne
okamţik, kdy se mohu zase vrátit do lůna církve.―
„A proč to má být dnes spíše neţ zítra nebo včera? Co se vám, u
všech všudy, přihodilo, ţe máte takové nešťastné myšlenky?―
„Mé zranění mi připadá jako varování seslané z nebe, drahý
d’Artagnane.―
„Ta rána? Vţdyť uţ je skoro zahojená. Jsem si jist, ţe trpíte
mnohem víc pro něco jiného.―
„A pro copak?― zeptal se Aramis a začervenal se.
„Máte ještě jednu ránu v srdci, Aramisi, a ta víc bolí a víc krvácí,
ránu, kterou vám zasadila ţena.―
Aramisovi mimoděk zaplálo v očích.
Zakryl však své pohnutí předstíranou lhostejností a pravil příteli:
„Ale kdeţpak, na to ani nemyslím. Já ţe bych se trápil láskou?
Vanitas vanitatum ― marnost nad marnost. Myslíte, ţe já jsem ještě s
to takhle ztratit rozum? A pro koho vlastně? Snad pro nějakou
komornou, které bych se někde v posádce dvořil, ne?―
„Promiňte, drahý Aramisi, ale myslil jsem, ţe jste míříval výše.―
„Výše? Kdo jsem, abych měl tolik ctiţádosti? Ubohý mušketýr,

307
dočista nuzný a neznámý, jenţ nenávidí sluţebnost a cítí se
vyhnancem jiného světa!―
„Aramisi, Aramisi!― zvolal d’Artagnan a pohlédl na přítele s
netajeným výrazem pochybovačnosti.
„Prach jsem a v prach se obrátím. Ţivot je pln poniţování a
bolesti,― pokračoval Aramis stále pochmurněji. „Všechny nitky, které
jej připoutávají k štěstí, trhají se jedna po druhé v ruce člověka,
zvláště nitky zlata. Drahý d’Artagnane,― pokračoval mladý muţ s
lehkým odstínem hořkosti v hlase, „věřte mi, skryjte dobře své rány,
stihnou-li vás nějaké. Mlčení je poslední radostí nešťastných. Chraňte
se toho, abyste kohokoliv uvedl na stopu svých bolestí, zvědavci sají
naše slzy jako mouchy krev raněného daňka.―
„Běda, drahý Aramisi,― pravil d’Artagnan a také si zhluboka
povzdychl. „Malujete mi tu před očima můj vlastní osud.―
„Jak to?―
„Ano. Ţena, kterou jsem miloval, ba zboţňoval, byla mi právě
násilím unesena. Nevím, kde je, kam ji odvedli; moţná ţe je vězněna,
moţná ţe mrtva.―
„Ale máte aspoň tu útěchu, ţe vás neopustila dobrovolně.
Nemáte-li od ní zpráv, je jí zakázáno vám je podat, kdeţto já…―
„Kdeţto vy…―
„Nic, nic,― řekl Aramis.
„Vy se tedy jiţ navţdy zříkáte světa; je to vaše pevné rozhodnutí?―
„Navţdy. Dnes jste mým přítelem, zítra budete pro mne uţ jen
stínem. Nebo spíše přestanete pro mne být vůbec. Však svět je toliko
hrobem a ničím víc.―
„Říkáte mi tu velmi smutné věci.―
„Co chcete? Mé poslání mne přitahuje, unáší pryč.―
D’Artagnan se pousmál a neodpověděl. Aramis pokračoval:
„Ale pokud ještě tento svět pro mne něco znamená, chtěl bych,
abychom mluvili o vás, o našich přátelích.―
„A já,― pravil d’Artagnan, „bych zase chtěl mluvit o vás. Ale vy
jste uţ ode všeho tak odpoután; pohrdáte láskou, přátelé jsou pro vás
uţ jen stíny, svět je hrobem.―
„Ba, uvidíte to jednou sám,― vzdychl si Aramis.
„Tedy jiţ o tom nemluvme,― pravil d’Artagnan, „a spalme dopis, v
němţ je beztoho jen zpráva o nějaké nové nevěře vaší komorné.―
„Jaký dopis?― vykřikl ţivě Aramis.
„Dopis, který přišel na vaši adresu a který mi dali pro vás.―

308
 „A od koho je?―
„Asi od nějaké uplakané sluţky. Snad je to komorná paní de
Chevreuse, která se asi musila vrátit se svou paní do Toursu, a aby si
dodala lesku, vzala navoněný papír a zapečetila list vévodčinou
korunkou.―
„Co to mluvíte?―

309
 „A hleďme, já ten dopis ztratil,― pravil potměšile jinoch a dělal,
jako by se prohledával. „Naštěstí svět je hrobem, lidé, a také ţeny,
jsou jen stínem a láska citem, jímţ pohrdáte.―
„Probůh, d’Artagnane, ty mne napínáš na skřipec,― vzkřikl Aramis.
„Konečně! Přece tu je!― řekl d’Artagnan. A vytáhl dopis z kapsy.
Aramis k němu skočil, popadl psaní, roztrhl obálku a chvatně četl,
či spíše hltal, jeho řádky. Obličej mu jen zářil.
„Zdá se, ţe ta sluţtička má pěkný styl,― pravil ledabyle doručitel.
„Díky, d’Artagnane!― zvolal Aramis. „Musila se vrátit do Toursu.
Není mi nevěrná, miluje mne stále. Pojď sem, kamaráde, ať tě obejmu.
Dusím se štěstím!―
A oba přátelé se jali tančit kolem ctihodného Jana Zlatoústého,
šlapajíce po listech teze, jeţ se válely na podlaze.
V té chvíli vstoupil Bazin se špenátem a omeletou.
„Zmiz, nešťastníce,― zvolal Aramis a hodil mu svou čapku do
tváře. „Utíkej, odkud jsi přišel, a odnes tu hroznou zeleninu a ty
protivné svítky. Přines špikovaného zajíce, tlustého kapouna,
skopovou na česneku a čtyři láhve starého burgundského!―
Bazin vypoulil na svého pána oči, nechápaje ani zbla, co se děje, a
melancholicky upustil omeletu do špenátu a špenát na podlahu.
„Hle, teď nastal okamţik, kdy můţete zasvětit svůj skutečný ţivot
Králi králů,― pravil d’Artagnan. „Chcete-li mu prokázat zdvořilost:
Non inutile desiderium in oblatione.―
„Jděte k šípku s latinou. Pijme, drahý d’Artagnane, a vy mi pěkně
vypravujte, co se děje ve světě.―

ATHOSOVA ŢENA

„Teď ještě zbývá vyzvědět, co je s Athosem,― pravil d’Artagnan

rozveselenému Aramisovi. Uţ mu pověděl všechno, co se zběhlo v
hlavním městě od jejich odjezdu, a výborný oběd dal zapomenout
jednomu na tezi, druhému na jeho únavu.
„Myslíte, ţe se mu přihodilo nějaké neštěstí?― ptal se Aramis. „Athos
je tak chladnokrevný, tak statečný, a v šermu nenajde hned tak mistra.―

310
 „Zajisté, a nikdo nemá takový respekt k Athosově statečnosti a
obratnosti jako já. Ale odráţím svým mečem raději rány čepelí neţ
rány holí. Bojím se zkrátka, jestli Athose nezřídili lokajové; sluhové
jsou lidé, kteří bijí důkladně a hned tak nepřestanou. Proto bych chtěl
opravdu vyrazit co nejdřív za ním.―
„Pokusím se vás doprovodit,― pravil Aramis, „i kdyţ se ještě
necítím dost silný sednout na koně. Včera jsem zkoušel důtky, jeţ
vidíte tamhle na stěně, ale bolest mi zabránila pokračovat v tom
zboţném cvičení.―
„Však také ještě nikdo neviděl, drahý příteli, aby se rána z
hákovnice léčila ranou kladivem. Ale byl jste nemocen a to malátní i
hlava, a tak vám odpouštím.―
„A kdy odjedete?―
„Zítra časně ráno. Hleďte se dnes v noci co nejlépe vyspat, a
bude-li vám zítra lépe, vyjedeme společně.―
„Tedy na shledanou zítra,― pravil Aramis. „Jste sice jako ze ţeleza,
ale jistě uţ máte i vy zapotřebí odpočinku.―
Kdyţ nazítří přišel d’Artagnan k Aramisovi, našel ho, jak se dívá z
okna.
„Na co se to díváte?― ptal se d’Artagnan.
„Obdivuji se těm nádherným koním, jeţ tamhle čeledínové drţí za
uzdu. Musí to být královský poţitek, jet na takových zvířatech.―
„Toho si můţete snadno dopřát, neboť jeden z těch koní patří
vám.―
„Jděte! A který?―
„Kterého budete chtít. Dám vám vybrat.―
„A ten bohatý postroj na něm je také můj?―
„Jistěţe.―
„Vy se posmíváte, d’Artagnane.―
„Od té chvíle, co mluvíte francouzsky, jsem přestal ţertovat.―
„Ta pozlacená pouzdra, aksamitová čabraka a stříbrem kované
sedlo jsou opravdu moje?―
„Ano, vaše, tak jako ten kůň, co se vzpíná, je můj, a ten, co
poskakuje, Athosův.―
„Hrome, jsou to věru nádherná zvířata.―
„Mám radost, ţe jsou podle vašeho gusta.―
„To je dar od krále?―
„Aspoň docela určitě ne od kardinála; ale nelámejte si hlavu, od
koho jsou, a myslete jen na to, ţe jeden z těch tří je váš.―

311
 „Vezmu si toho, kterého drţí ten zrzavý podomek.―
„Výborně.―
„Blesky boţí,― vykřikl Aramis, „tohle mi naráz zaţene všechnu
bolest. Na takového koně bych se vyšvihl, i kdybych měl třicet kulí v
těle. Jsou to krásné třmeny! Hola! Bazine, poběţ sem honem!―
Na prahu se objevil Bazin, zasmušilý a celý ztrápený.
„Vyciď mi meč, dej mi do pořádku klobouk, vykartáčuj mi plášť a
nabij bambitky!― poroučel Aramis.
„Poslední rozkaz je zbytečný,― vmísil se d’Artagnan, „v pouzdrech
jsou nabité bambitky.―
Bazin si povzdychl.
„Mistře Bazine, utište se,― řekl d’Artagnan, „království nebeského
moţno dojít v kaţdém povolání.―
„Pán uţ byl tak dobrý teolog,― pravil Bazin skoro plačky; „byl by
se moţná stal biskupem a snad i kardinálem.―
„Podívej se, Bazine, přemýšlej trochu! Co ti pomůţe, kdybych byl
knězem? Proto se přece válce ani vojákování neujde. Víš dobře, ţe
kardinál teď půjde první do boje s přilbou na hlavě a s mečem v ruce.
A pan de Nogaret de La Valette je přece také kardinálem, ne? A zeptej
se jeho sluhy, kolikrát uţ mu musel dělat cupaninu na rány.―
„Bohuţel,― vzdychl si nanovo Bazin. „Já vím, pane, všechno je
dnes na světě převrácené.―
Zatím oba mladí lidé a ztrápený sluha sestoupili se schodů. „Podrţ
mi třmen, Bazine,― pravil Aramis.
A vyšvihl se lehce a elegantně jako vţdy do sedla. Ale kdyţ se pod
ním ušlechtilé zvíře několikrát otočilo a poskočilo si, pocítil jezdec tak
nesnesitelnou bolest, ţe zbledl a zavrávoral. D’Artagnan předvídal, ţe
to tak dopadne, nespustil přítele z očí, zachytil ho do náruče a dovedl
zpět do jeho pokoje.
„Nezbývá, neţ abyste se ještě šetřil, drahý Aramisi,― pravil, „půjdu
hledat Athose sám.―
„Vy jste, člověče, ze ţeleza,― podivil se Aramis.
„Ne, mám jenom štěstí, to je vše. Ale co budete dělat, neţ se
vrátím? Doufám, ţe uţ nebudete mudrovat o prstech a o tom, jak se
dává poţehnání?―
Aramis se pousmál.
„Budu psát verše,― pravil.
„Ano, pište verše, navoněné jako ten list od komorné paní de
Chevreuse. A Bazina přiučte prozodickým pravidlům, to ho utěší. A

312
kaţdý den se trochu projeďte na koni, pomalu si zvyknete.―
„Ţádné starosti. Aţ se vrátíte, najdete mě zdravého jako řípa.―
Dali si sbohem a za deset minut nato d’Artagnan klusal směrem k
Amiensu, doporučiv dříve svého přítele péči Bazinově a paní
hostinské.
V jakém stavu asi najde Athose? A najde ho vůbec?
Postavení, v němţ ho zanechal, bylo věru kritické! Mohl docela
dobře podlehnout přesile. Při tomto pomyšlení d’Artagnan nasupil
čelo, několikrát si těţce vzdychl a potají skládal přísahy, ţe Athose
pomstí.
Athos byl nejstarší z jeho přátel a navenek nejméně blízký jeho
vkusu a jeho sympatiím.
Nicméně si toho šlechtice váţil právě nejvíc ze všech. Jeho
ušlechtilé a uhlazené vzezření, záblesky velikosti, které vyšlehovaly
čas od času ze stínu, v němţ se obyčejně rád skrýval, vyrovnaná
nálada, která z něho činila neobyčejně příjemného společníka, jeho
veselost, někdy ovšem násilná a kousavá, statečnost, kterou by snad
bylo moţno leckdy nazvat slepou, kdyby nebyla důsledkem
nejvzácnější chladnokrevnosti, to všechno byly vlastnosti, jeţ budily v
d’Artagnanovi víc neţ úctu, ba víc neţ přátelství: vábily jeho obdiv.
A vskutku mohl Athos ve dnech svého dobrého rozmaru
podstoupit s výhodou srovnání i s tak vybraným a ušlechtilým
dvořanem, jako byl pan de Tréville. Byl prostřední velikosti, ale tak
úměrné a dobře rostlé postavy, ţe více neţ jednou poloţil v zápase na
lopatky i obra Porthose, jehoţ tělesná síla byla u mušketýrů
příslovečná. Athosova hlava s pronikavýma očima, rovným nosem,
bradou modelovanou jako u Bruta nesla jakési nevýslovné znamení
velikosti a půvabu. Jeho ruce, ač o ně vůbec nepečoval, budily
zoufalství u Aramise, který svoje pěstil mandlovým těstem a vonným
olejem; zvuk jeho hlasu byl vemlouvavý a melodický zároveň. Ale co
bylo na Athosovi nejzáhadnější, byla jeho znalost světa a
nejvybranějších společenských způsobů, ačkoliv se vţdy drţel v
skromném ústraní, a jeho vytříbené chování, jeţ se projevovalo při
kaţdé sebemenší příleţitosti.
Šlo-li o nějakou hostinu, nikdo nedovedl lépe vše zařídit neţ
Athos; rozvrhl a usadil stolovníky podle hodnosti, kterou jim zůstavili
jejich předkové nebo jiţ si sami vydobyli. Šlo-li o heraldiku, Athos
znal všechny vznešené rody v království, jejich rodopisy, příbuzenské
svazky, jejich znaky a původ jejich erbů. V pravidlech správného

313
chování nebylo podrobností, jichţ by neznal, ovládal práva velkých
vlastníků půdy, vyznal se v myslivosti a sokolnictví a jednoho dne,
rozhovořiv se o tomto umění, vzbudil podiv samého Ludvíka XIII.,
který byl přece v tom oboru mistrem.
Jako všichni vznešení pánové té doby, jezdil i on bezvadně na koni a
dokonale ovládal všechny zbraně. A co víc, jeho vzdělání bylo ucelené i
z hlediska školských studií, jeţ byly tehdy v šlechtických kruzích
velkou vzácností, takţe se mohl usmívat drobtům latiny, jimiţ se
honosil Aramis a při nichţ se Porthos tvářil, jako by rozuměl.
Několikrát se k velkému údivu přátel dokonce přihodilo, ţe opravil
hrubou chybu, která Aramisovi uklouzla: slovesu dal správný čas a
podstatnému jménu správný pád. Kromě toho byl naprosto poctivý v
době, kdy vojáci měnívali s lehkým srdcem náboţenství i svědomí,
milenci brávali na lehčí váhu přísné mravy a chudáci bez ostychu
hřešívali proti sedmému přikázání. Athos byl zkrátka muţ k pohledání.
A přece bylo vidět, jak se tato vytříbená povaha, tato krásná
osobnost a jemná bytost bezděky kloní k ţivotu jen hmotnému, jako
propadají starci tělesné i duševní ochablosti. Ve chvílích, kdy se
zahloubával do sebe, a ty chvíle byly časté, všechny jasné stránky
Athosovy povahy pohasínaly a lesk jeho oduševnělosti jako by se
ztrácel v temné noci.
Kdyţ tak z něho vyvanul polobůh, zbýval pak stěţí člověk. S
hlavou v ramenou, těţce přemílaje slova v ústech, hledíval pak Athos
po celé hodiny kalným zrakem na svou láhev a sklenici či na
Grimauda, který, jsa zvyklý poslouchat na znamení, dovedl vyčíst v
mdlém pánově zraku sebenepatrnější ţádost a ihned ji vyplnil. Byli-li
v takové chvíli přátelé pospolu, bývalo ojedinělé slovo, tu a tam s
námahou pronesené, jediným Athosovým přínosem k zábavě. Zato
však píval tehdy Athos za čtyři, třebaţe na něm nebylo znát nic neţ
výraznější vráska na čele a hlubší smutek.
D’Artagnan, jehoţ zkoumavého a bystrého ducha jiţ známe,
nedovedl dosud vypátrat příčinu toho odumírání a přijít na kloub
původu té skleslosti, byť sebevíce namáhal svůj zvídavý zájem. Athos
ani nedostával dopisy, ani nepodnikal nic, co by všem jeho přátelům
nebylo známo.
Nedalo se tvrdit, ţe by víno způsobovalo ten smutek, neboť pil
zřejmě naopak jen proto, aby smutek zahnal. A ten lék ho pak, jak
jsme uţ řekli, rozesmutnil ještě víc. Ani hře nebylo moţno přisuzovat
temné výstřelky jeho nálad. Na rozdíl od Porthose, který zpíval, kdyţ

314
vyhrával, a klel, kdyţ prohrával, zůstával Athos k proměnám štěstěny
naprosto lhostejný. Jednou ho viděli v mušketýrském krouţku, jak
vyhrál tisíc pistolí, nato je hned zase prohrál a ještě k tomu pozlacený
opasek od sváteční uniformy, pak znovu všechno vyhrál a nadto ještě
víc neţ sto louisdorů ― a přitom se jeho krásné černé brvy ani
nezakmitly rozčilením, jeho ruce neztratily svůj perlový nádech a jeho
hovor, toho večera velmi laskavý, neztratil nic na svém klidu a
přívětivosti.
A nebyl to snad ani vliv atmosférických poměrů, co stupňovalo
jeho zasmušilost, jak tomu bývá u Angličanů, neboť čím blíţe
krásným dnům léta, tím více houstl Athosův nevysvětlitelný smutek,
červen a červenec byly jeho nejstrašnější měsíce.
O přítomnost se nestaral, krčil rameny, kdyţ se mluvilo o
budoucnosti.
Osudná záhada tedy leţela někde v minulosti, jak o tom také
d’Artagnan zaslechl neurčitou zmínku.
Nádech tajemství, obestírající celou Athosovu bytost, činil ho tím
zajímavějším, a jeho oči a ústa ani v sebevětší opilosti nic
neprozradily, ať se ho kdokoliv sebeobratněji vyptával.
„A ten ubohý Athos je v této chvíli moţná uţ mrtev,― neubránil se
d’Artagnan hlasité myšlence, „a mrtev mou vinou, neboť já jsem ho
zavlekl do dobrodruţství, jehoţ důvod neznal, jehoţ výsledek mu
zůstane skryt a z něhoţ ani neměl mít ţádný zisk.―
„A nepočítaje v to, milostpane, ţe mu pravděpodobně vděčíme za
svůj ţivot,― pravil Planchet. „Vzpomínáte si, jak vykřikl: »Rychle
zmiz, d’Artagnane, jsem v pasti!« Vypálil obě bambitky a pak se do
těch lidí pustil mečem! Člověk by byl podle hluku soudil, ţe se to bije
dvacet lidí nebo spíš dvacet zuřivých ďáblů!―
Ta slova zdvojnásobila d’Artagnanův chvat; pobodl netrpělivě
koně, ačkoliv toho ani nebylo potřebí, neboť letěli stejně jako vítr. K
jedenácté hodině před polednem zhlédli před sebou Amiens a v půl
dvanácté zastavili před vraty nešťastné hospody. D’Artagnan často
přemýšlel, jak by se nejlépe pomstil na tom zrádném hostinském, a uţ
v myšlenkách mu to dělalo dobře. Vstoupil tudíţ do hostince s
kloboukem vraţeným aţ na oči, levici drţel na jilci meče a pravicí se
oháněl bičíkem, aţ to svištělo.
„Poznáváte mne?― oslovil hostinského, který ho přišel přivítat.
„Nemám tu čest, velectěný pane,― odvětil hospodský, který měl
oči ještě celé oslněné skvělou výzbrojí, jíţ se d’Artagnan honosil.

315
 „Tak vy mne neznáte?―
„Ne, velectěný pane.―
„Dobrá! Snad vám postačí dvě slova na osvěţení paměti. Co jste
udělal s tím šlechticem, kterého jste si troufal asi před čtrnácti dny
obvinit z penězokazectví?―
Hostinský zbledl, neboť d’Artagnan zaujal nejvýš hrozivý postoj a
Planchet nezůstal pozadu za pánem.
„Ach velectěný pane, nemluvte mi o něm,― zvolal hostinský
nejplačtivějším hlasem, jakého byl schopen. „Paneboţe, jak draze
jsem odpykal svou vinu! Ach já nešťastník!―
„Co se stalo s tím šlechticem, pravím?―
„Račte mne vyslechnout, milostivý pane, a buďte shovívavý. A
prosím, posaďte se!―
D’Artagnan, němý hněvem a neklidem, usedl s výrazem hrozivého
soudce. Planchet se hrdě opřel o jeho křeslo.

316
 „Vyslechnete si ten příběh, velectěný pane,― promluvil opět
hostinský třesoucí se na celém těle. „Uţ vás poznávám, vy jste ten, co
odjel, právě kdyţ jsem měl to nešťastné nedorozumění se šlechticem,
o němţ mluvíte.―
„Ano, to jsem já. Vidíte, ţe se ode mne nemůţete nadít milosti,
neřeknete-li mi čistou pravdu.―
„Račte mne tedy vyslechnout, zvíte všechno do posledního
puntíku.―
„Poslouchám.―
„Byl jsem upozorněn vyššími úřady, ţe do mé hospody patrně
přijede známý penězokaz s několika přáteli. Všichni prý budou
přestrojeni za gardisty nebo za mušketýry. Vaši koně, vaši sluhové,
vaše tváře, všechno mi bylo popsáno.―
„Dále, dále,― pobízel d’Artagnan. Tušil dobře, odkud pochází ten
přesný popis.
„Nadřízená místa mi poslala také posilu šesti muţů a podle jejich
rozkazů jsem učinil taková opatření, abych se zmocnil těch domnělých
penězokazů.―
„Dále!― procedil d’Artagnan skrz zuby; to slovo penězokaz mu
dráţdilo nesnesitelně uši.
„Odpusťte mi, velectěný pane, říkám-li takovéhle věci, neboť
právě ty okolnosti jsou mou omluvou. Vrchnost mi nahnala strach a
vy víte, ţe našinec musí vrchnost poslouchat.―
„Tak uţ aspoň ke všem čertům řekněte, co je s tím šlechticem!
Kde je? Co se s ním stalo? Je mrtev? Je ţiv?―
„Strpení, velectěný pane, uţ jsem u toho. Stalo se tedy, co sám
víte, a váš překotný odjezd zdánlivě podezření ještě utvrdil.― Tohle
dodal chytrý hostinský zřejmě záměrně a d’Artagnanovi to neušlo.
„Šlechtic, váš přítel, se zoufale bránil. Jeho sluha, který se nešťastnou
náhodou zapletl do hádky s úředními osobami, převlečenými za
podomky…―
„Bídníku!― rozkřikl se d’Artagnan, „vidím, ţe jste byli všichni
smluveni. Věru nevím, proč ještě váhám a všechny vás tu
nepomlátím.―
„Běda, velectěný pane, právě ţe jsme nebyli všichni smluveni, jak
sám hned uvidíte. Váš pan přítel (odpusťte, ţe ho nejmenuji jeho
pravým ctihodným jménem, které neznáme), váš pan přítel vyřadil
nejprve z boje dva muţe dvěma ranami z bambitek a poté si začal
klestit ústup, bráně se mečem, jímţ zmrzačil jednoho z mých lidí a

317
mne omráčil plochou ranou.―
„Skončíš-li pak uţ, kate?― bouřil d’Artagnan. „Chci vědět, co se
stalo s Athosem!―
„Ustupoval, jak jsem právě řekl, a to aţ ke schodům do sklepa.
Dveře byly otevřeny, skočil tam, zamkl a zevnitř se zatarasil.
Poněvadţ jsme si byli jisti, ţe ho tam najdeme, nechali jsme ho tam.―
„Aha, nezáleţelo vám tak na tom, abyste ho zabili,― řekl
d’Artagnan, „chtěli jste ho především uvěznit.―
„My ţe ho chtěli uvěznit? Prokristapána, velectěný pane, vţdyť se
uvěznil sám, přísahám! Napřed tu udělal pořádnou paseku: jednoho
člověka zabil na místě, jiné dva těţce poranil. Mrtvého a ty dva raněné
odnesli jejich druhové a ani o jedněch, ani o druhých jsme uţ slova
neslyšeli. Já sám, jakmile jsem přišel k sobě, jsem šel k panu
guvernérovi, pověděl jsem mu, co se stalo, a tázal jsem se ho, co mám
dělat s vězněm. Ale pan guvernér vypadal, jako by z nebe spadl; řekl
mi, ţe nerozumí ani zbla tomu, co mu povídám, ţe rozkazy, které jsem
dostal, nepocházejí vůbec od něho, a ţe ceknu-li někde, ţe on má s tou
motanicí cokoliv společného, dá mě pověsit. Mám dojem, ţe jsem se
zmýlil; chytil jsem někoho jiného a ten, který měl být zatčen, utekl.―
„Ale Athos!― křikl d’Artagnan; lhostejnost úřadů k celé té věci ho
ještě více podráţdila. „Co se stalo s Athosem?―
„Chtěl jsem honem napravit křivdu, kterou jsem na vězni spáchal,―
pokračoval hospodský, „a vydal jsem se hned do sklepa, abych ho
pustil na svobodu. Ale to nebyl člověk, drahý pane, to byl ďábel!
Kdyţ jsem mu nabídl svobodu, prohlásil, ţe na něho šijeme léčku a ţe
nevyjde ven, dokud nesplníme jeho podmínky. Řekl jsem mu
poníţeně, ţe jsem si plně vědom ošidného postavení, v němţ jsem se
octl tím, ţe jsem vztáhl ruku na mušketýra Jeho Veličenstva, a
prohlásil jsem, ţe jsem ochoten podrobit se jeho podmínkám.
»Nejprve chci, abyste mi vrátili mého sluhu tak, jak byl
vyzbrojen.«
Rychle jsme uposlechli tohoto rozkazu. Jistě pochopíte, pane, ţe
jsme byli plni ochoty vyplnit všechna jeho přání. Pan Grimaud (řekl
nám své jméno, třebas mnoho nemluví) byl tedy, ačkoliv byl raněn,
spuštěn dolů do sklepa. Jakmile byli pohromadě, zabarikádoval jeho
pán znova dveře a poručil nám, abychom zůstali v té naší putyce.―
„Ale kde tedy k sakru je?― utrhl se znovu d’Artagnan. „Kde je
Athos?―
„Ve sklepě, pane.―

318
 „Jakţe, bídníku, vy jste ho nechal celou tu dobu zavřeného ve
sklepě?―
„Ty má boţská dobroto! Kdepak já bych ho zavíral, pane. To ještě
nevíte, co tam dole dělá! Achich, kdybyste ho tak odtamtud dostal! Do
smrti bych vám byl vděčen, jako svého patrona bych vás uctíval!―
„Tak on je tedy ve sklepě? Jistě ho tam najdu?―
„Docela určitě, pane. Postavil si hlavu, ţe tam zůstane. Den co
den mu podáváme okénkem na vidlích chleba a kus masa, poţádá-li
o ně. Ale coţ o chleba a o maso by nebylo, toho tolik nespotřebuje!
Jednou jsem se pokusil sestoupit se dvěma pacholky dolů k němu,
ale nepřejte si, jak vyváděl! V tu ránu jsme slyšeli, jak nabíjí
bambitky, a jeho sluha se jal nabíjet mušketu. Kdyţ jsme se jich
zeptali, co míní dělat, odpověděl, ţe on a jeho sluha mají dohromady
čtyřicet ran a ţe je vystřílejí aţ do poslední, odváţí-li se jediný z nás
udělat jen krok dolů do sklepa. Šel jsem si tedy, pane, stěţovat ke
guvernérovi, ale ten mi odpověděl, ţe mám jen to, co jsem si
zaslouţil, a ţe mi to aspoň bude naučením, jak mám zacházet s
panstvem, které se u mne usídlí.―
„A od té doby…?― řekl d’Artagnan a nemohl se udrţet smíchy nad
tím, jak nešťastně se hostinský tváří.
„Ba věru, od té doby, pane, vedeme tu nadmíru truchlivý ţivot.
Máme totiţ ve sklepě všechny své zásoby; je tam víno v lahvích a v
sudech, pivo, olej, koření, je tam slanina a salám. A poněvadţ tam
nesmíme vstoupit, jsme nuceni odmítat cestující, kteří se k nám přišli
najíst a napít, takţe můj hostinec den ze dne hyne. Ještě jeden takový
týden s vaším přítelem ve sklepě, a jsem na mizině.―
„A bude to docela spravedlivé, vy pošetilče. Coţ nebylo na nás
vidět, ţe jsme poctiví lidé, a ne podvodníci?―
„Ano, pane, jistě máte pravdu. ― Ale hleďme, slyšíte, jak zas
vyvádí?―
„Asi ho někdo vyrušuje,― pravil d’Artagnan.
„Nelze jinak neţ ho vyrušovat, proboha,― vzkřikl hostinský. „Přišli
sem právě dva angličtí šlechtici.―
„Nu a?―
„Angličané si potrpí na dobré víno, jak pán jistě dobře ví, a tihle si
dokonce poručili to nejlepší, co mám. Má ţena tedy asi prosí pana
Athose o dovolení, aby směla vejít do sklepa a obslouţit ty pány; a on
asi jako obyčejně odmítl. Proboha, ten rámus je pořád větší!―
D’Artagnan opravdu slyšel od sklepa ohromný hluk. Vstal a kráčel

319
k místu poplachu; hostinský před ním lomil rukama a poslední šel
Planchet s mušketou připravenou k výstřelu.
Ti dva šlechtici byli celí zoufalí. Měli za sebou dlouhou cestu a
přímo umírali hladem a ţízní.
„To je tyranství!― křičeli dobrou francouzštinou, ačkoliv bylo znát
její cizí přízvuk. „Taková neslýchaná věc: jakýsi blázen nedovolí, aby
si ti dobří lidé dělali se svým vínem, co chtějí. Vypáčíme dveře, a
bude-li příliš zuřit, zkrátka ho odpravíme.―
„Pomalu s tou flintou, pánové!― křikl na ně d’Artagnan a vyňal z
opasku dvě pistole. „S tím odpravením si dejte zajít chuť.―
„Dobrá, ať sem jen vejdou,― ozval se za dveřmi klidný hlas
Athosův. „Nechte je jít dál, ty hrůzostrašné hrdiny, a uvidíme.―
Oba angličtí šlechtici, ačkoliv se zdáli velmi stateční, přece jen
zaváhali a podívali se na sebe. Člověk by byl málem řekl, ţe je tam ve
sklepě nějaký vlkodlak, nestvůrný hrdina lidových zkazek, do jehoţ
jeskyně nikdo beztrestně nevstoupí.
Na okamţik bylo ticho. Nakonec se však oba Angličané zastyděli,
ţe tak couvli, bojovnější z nich sešel asi šest schodů dolů a kopl do
dveří, aţ se zeď otřásla.
„Planchete,― řekl nato d’Artagnan a nabil pistole, „já si beru na
starost toho nahoře, ty si vezmi na mušku toho dole. Tak vy tedy
chcete boj, pánové! Dobrá, dáme vám čichnout, zač je toho loket!―
„Můj ty boţe, zdá se mi, ţe slyším d’Artagnana,― ozval se zezdola
silný hlas Athosův.
„Jistě, drahý příteli, jsem to opravdu já,― odpověděl d’Artagnan
taktéţ hlasitěji.
„Dobrá, dáme jim spolu na pamětnou!―
Šlechtici tasili meč, ale viděli, ţe jsou mezi dvěma ohni. Na
okamţik zaváhali: avšak jako prve, zvítězila i nyní jejich hrdost a
ozvalo se druhé kopnutí, aţ dveře zapraskaly.
„Dej pozor, d’Artagnane, a připrav se!― zvolal Athos. „Připrav se,
já střelím.―
„Pánové, rozvaţte situaci,― pravil d’Artagnan, jehoţ nikdy
neopouštěla rozvaha, „a vy Athosi, mějte ještě okamţik strpení.
Pouštíte se tu, pánové, do nerovné půtky a budete zle zřízeni. Já a můj
sluha máme na vás tři rány, a právě tolik jich dostanete i ze sklepa. A
pak ještě máme meče a ujišťuji vás, ţe já a můj přítel s nimi umíme
obstojně zacházet. Nechte mne, abych celou záleţitost vyřídil v klidu.
Za chvilku budete mít co pít, dávám vám své slovo.―

320
 „Jen jestli něco zbylo,― zamručel výsměšně Athos.
Hostinskému vyvstal po těle studený pot.
„Jakţe, jestli něco zbylo?― vykoktal ze sebe.
„Ale jak by nezbylo,― chlácholil ho d’Artagnan. „Nemějte ţádný
strach, dva lidé přece nevypijí celý sklep. Pánové, račte dát meče do
pochev.―
„Ano, ale vy zastrčte bambitky.―
„Velmi rád.―
A d’Artagnan šel příkladem napřed. Nato se obrátil k Planchetovi
a dal mu znamení, aby odloţil zbraň.
Angličané se dali přesvědčit, něco zabručeli a zastrčili meče.
D’Artagnan jim pak krátce pověděl historii Athosova uvěznění.
Poněvadţ byli oba dobří šlechtici, uznali, ţe hostinský jednal nesprávně.
„A teď, pánové, jděte zase do svých pokojů,― pravil d’Artagnan, „a
ručím vám za to, ţe vám do deseti minut přinesou všechno, co si
budete přát.―
Angličané pozdravili a odešli.
„Uţ jsem sám, drahý Athosi, otevřte mi, prosím vás, dveře,― pravil
d’Artagnan.
„Okamţitě,― řekl Athos.
Vzápětí bylo slyšet hluk odhazovaných dřev a praštících trámů:
byly to Athosovy hradby a bašty, jeţ teď obleţený sám bořil.
Za chvilku dveře povolily a objevila se v nich bledá tvář Athosova.
Oči přejely pátravě okolí.
D’Artagnan se mu vrhl kolem krku a něţně ho objal. Poté ho chtěl
odvléci z jeho vlhkého příbytku, kdyţ tu si všiml, ţe Athos vrávorá.
„Vy jste raněn?― optal se.
„Ach ne, ani zdání. Jsem namol opilý, a nikdo toho nedokázal tolik
vypít jako já. Zdařbůh, pane hostinský! Musím vám prozradit, ţe jsem
vám sám vypil aspoň sto padesát lahví.―
„Pro smilování boţí!― vyjekl hostinský. „Vypil-li sluha jen
polovinu toho, co pán, jsem na mizině.―
„Grimaud je sluha s dobrým vychováním a nedovolil by si dělat to,
co já. Ten pil rovnou ze sudu. Podívejte se, zapomněl myslím zarazit
zátku. Slyšíte? To teče víno.―
D’Artagnan vyprskl smíchem a hostinskému bylo ze všeho
mrazení zase horko.
V té chvíli se vynořil za svým pánem Grimaud s mušketou na
rameni. Hlava se mu kývala ze strany na stranu jako opilým satyrům

322
na Rubensových obrazech. Byl celý potřísněn hustou tekutinou, v níţ
hostinský poznal svůj nejlepší olivový olej.
Průvod prošel hostinskou místností a ubytoval se v nejlepším
pokoji, který d’Artagnan bez dalšího říkání pro sebe zabral.
Zatím se hostinský a jeho ţena s lampami v rukou vřítili do sklepa,
kam tak dlouho nesměli; čekala je tam hrozná podívaná.

323
 Barikáda, kterou Athos prolomil, aby mohl vyjít, se skládala z
otepi slámy, z prken a z prázdných sudů, seskupených podle všech
pravidel strategického umění. Za ní se válely v kaluţích oleje a vína
kosti ze snědených šunek, kdeţto levý kout sklepa byl pokryt
hromadou střepů z rozbitých lahví. Jeden sud, jehoţ kohoutek zůstal
otevřen, ztrácel tímto otvorem poslední kapky své krve. Byl to obraz
zkázy a zpustošení jako na bojišti.
Z padesáti uzenek, zavěšených u stropu na trámech, zbývalo sotva
deset.
Zpod sklepního klenutí vyrazil nářek hostinského a hospodské a
samotného d’Artagnana to trochu dojalo. Athos se ani neobrátil.
Ale bolest vystřídala zuřivost. Hostinský se ozbrojil roţněm a
rozběhl se ve svém zoufalství do pokoje, v němţ se oba přátelé usadili.
„Víno!― poručil si Athos, kdyţ spatřil hostinského.
„Víno!― zvolal zkoprnělý hostinský. „Zas víno! Vţdyť jste ho
vypil aspoň za sto pistolí. Jsem na mizině, jsem zničený člověk!―
„Co je nám po tom?― řekl Athos. „Proto nemáme menší ţízeň.―
„Kdybyste se byli aspoň spokojili jen pitím! Ale vy jste mi rozbili
i všechny láhve!―
„Strčil jste do mne a já jsem vletěl do narovnaných lahví, které se
sesuly. To je vaše chyba.―
„A všechen olej je pryč!―
„Olej je nejlepší lék na hojení ran. Musil jsem přece ošetřovat
chudáku Grimaudovi rány, které jste mu zasadili.―
„Všechny mé uzenky jsou v pekle!―
„Ve sklepě je hrozně myší.―
„Tohle mi všechno zaplatíte,― volal zoufale hospodský.
„Jsi trojnásobný hlupák,― řekl Athos a chtěl vstát. Ale vzápětí klesl
nazpět; byl u konce svých sil. D’Artagnan mu postoupil po bok a
zvedl svůj bičík. Hospodský ucouvl a začal ronit slzy jako hrachy.
„Aspoň vás to naučí chovat se zdvořileji k hostům, jeţ vám
pánbůh pošle,― řekl d’Artagnan.
„Pánbůh? Řekněte ďábel!―
„Přítelíčku, budete-li nám tady takhle vyzvánět do uší, zavřeme se
vám do sklepa ještě jednou všichni čtyři a uvidíme, je-li ta škoda
opravdu tak velká, jak říkáte.―
„Pánové, vím, ţe jsem v neprávu,― pravil hostinský, „ale kaţdý
hřích má právo na milosrdenství. Vy jste vznešení páni a já pouhý
krčmář; jistě se nade mnou smilujete.―

324
 „Nu, budeš-li mluvit takhle,― pravil Athos, „budu hned naměkko a
rozbrečím se, jako ty tvé sudy pouštěly víno. Však já nejsem takový
netvor, jak snad vypadám. Pojď blíţ a pohovořme si.―
Hostinský se nedůvěřivě přiblíţil.
„Pojď, povídám, a neboj se,― pokračoval Athos. „Kdyţ jsem ti
chtěl tehdy zaplatit, poloţil jsem na stůl svou tobolku.―
„Ano, velectěný pane.―
„V té tobolce bylo šedesát pistolí. Kde je?―

325
 „Leţí u soudu, milostpane. Říkali, ţe to jsou falešné peníze.―
„Dobrá. Ať ti je dají zpátky a peníze si nech.―
„Ale milostpán dobře ví, ţe co jednou soud má, to nepustí. Aspoň
kdyby to byly falešné peníze, to by byla ještě nějaká naděje.
Naneštěstí jsou ty peníze pravé.―
„To uţ si, můj milý, nějak sprav, to se mne netýká. Jinak já uţ
nemám ani vindru.―
„Nu a co Athosův starý kůň?― pravil d’Artagnan. „Kde je?―
„V konírně.―
„Jakou má cenu?―
„Tak nejvýš padesát pistolí.―
„Nepovídej, stojí za osmdesát. Vezmi si ho a je vyrovnáno.―
„Ty prodáváš mého koně? Mého Bajazeta?― pravil Athos. „A na
čem pojedu do pole, na Grimaudovi?―
„Přivedl jsem ti jiného,― řekl d’Artagnan.
„Jiného?―
„A jak krásného!― zvolal hostinský.
„Nu, kdyţ mám jiného a je krásnější a mladší, vezmi si toho
starého a přines nám něco pít.―
„Jaké víno mám přinést?― ptal se hostinský jiţ docela uklidněn.
„Tam zezadu od latí. Zbylo ho ještě pětadvacet lahví. Ostatní se
rozbily, kdyţ jsem upadl. Přines jich šest!―
„Je to ale nezmar,― zabručel si hostinský pod vousy. „Zůstane-li tu
ještě čtrnáct dní a zaplatí-li, co vypije, postavím se zase na nohy.―
„Nezapomeň donést čtyři láhve téhoţ vína těm dvěma anglickým
šlechticům,― volal za ním d’Artagnan.
„A teď, neţ bude víno, vypravuj, d’Artagnane, co se stalo s
ostatními,― poţádal Athos.
D’Artagnan tedy vyprávěl, jak našel Porthose v posteli s
pohmoţděninou a Aramise u stolu mezi dvěma teology. Právě končil,
kdyţ vstoupil hostinský s lahvemi a se šunkou, která naštěstí nebyla
ve sklepě.
„Dobrá,― řekl Athos, nalévaje sklínku sobě a d’Artagnanovi, „tak
to bylo o Porthosovi a Aramisovi. Ale jak se vedlo vám, příteli, a co
vy jste zaţil? Vypadáte nějak smutně.―
„Ba věru, já jsem z nás všech nejnešťastnější!―
„Ty a nešťasten, d’Artagnane! A proč jsi nešťastný? Pověz mi to.―
„Aţ později,― odvětil d’Artagnan.
„Později! Proč aţ později? Poněvadţ myslíš, ţe jsem opilý,

326
d’Artagnane? Pamatuj si: nikdy nemám jasnější myšlenky, neţ kdyţ
mám v hlavě víno. Jen mluv, napjatě poslouchám.―
D’Artagnan vyprávěl celou příhodu s paní Bonacieuxovou. Athos
poslouchal, aniţ hnul brvou. Kdyţ jeho přítel domluvil, řekl jen:
„Všechno je bída, samá bída.―
To byl Athosův oblíbený výrok.
„Vy říkáte na všechno bída, drahý Athosi!― pravil d’Artagnan, „ale
nemáte na to právo, kdyţ jste nikdy nemiloval.―
Athosovo kalné oko náhle vzplanulo. Byl to však jen pomíjivý
záblesk a rychle zas pohasl.

327
 „To je pravda,― řekl klidně, „já jsem nikdy nemiloval.―
„Vidíte tedy, vy kamenné srdce, ţe nemáte právo být tak přísný k
nám druhým, kteří známe něhu lásky.―
„Něhu lásky, ţalu vrásky!― podotkl Athos.
„Co to říkáte?―
„Říkám, ţe láska je loterie, v níţ ten, kdo vyhraje, vyhrává smrt.
Máte štěstí, ţe jste prohrál, věřte mi, drahý d’Artagnane. A mohu-li
vám dát radu, snaţte se pořád jen prohrávat.―
„Ale vţdyť se mi zdálo, ţe mne miluje!―
„To se vám jen zdálo.―
„Ne! Opravdu mne milovala.―
„Dětino! Není muţe, který by nevěřil, ţe ho jeho milenka miluje, a
není muţe, kterého by jeho milenka neklamala.―
„Kromě vás, Athosi, který jste nikdy ţádnou neměl.―
„To je pravda,― řekl Athos po chvilce mlčení, „já nikdy ţádnou
neměl, já ne.―
„Ale pak mne tedy, vy filosofe, aspoň poučte a pomozte mi.
Potřebuji poučení a útěchy.―
„Útěchy? V čem?―
„Ve svém neštěstí.―
„Vaše neštěstí je k smíchu,― pravil Athos a pokrčil rameny. „Rád
bych věděl, co byste řekl, kdybych vám tak já vyprávěl jednu
milostnou historii.―
„Která se stala vám?―
„Nebo mému příteli, co na tom záleţí?―
„Tak vypravujte, Athosi, vypravujte!―
„Uděláme líp, budeme-li pít.―
„Pijte a vypravujte při tom!―
„Vskutku, to je moţné,― řekl Athos. Vypil sklenku a nalil si novou.
„Ty dvě věci jdou znamenitě dohromady.―
„Poslouchám,― řekl d’Artagnan.
Athos se zamyslil a čím hlouběji se nořil do svých myšlenek, tím
byla jeho tvář bledší.
Byl v tom stadiu opilosti, kdy obyčejní pijáci padnou a usnou. On
však blouznil nahlas a nespal. Tato náměsíčná opilost měla v sobě
něco děsivého.
„Trváte na tom, abych vypravoval?― ptal se.
„Prosím vás o to,― odvětil d’Artagnan.
„Budiţ tedy, jak chcete. Jeden z mých přátel, rozumíte, jeden z

328
mých přátel, ne já,― přerušil Athos své vypravování s truchlivým
úsměvem, „jeden z hrabat mého kraje, to je z Berry, se v pětadvaceti
letech zamiloval do šestnáctileté dívky, krásné jako sama láska.
Naivností jejího věku pronikal vznícený duch, ne duch ţeny, nýbrţ
duch básníka. Nelíbila se jen ― přímo opájela. Ţila na malé tvrzi u
svého bratra, který tam byl farářem. Přišli neznámo odkud. Ale kaţdý
viděl, jak je krásná a její bratr zboţný, a nikdo se neptal po tom,
odkud jsou. Ostatně se tvrdilo, ţe jsou z dobré rodiny. Můj přítel byl
pánem kraje; mohl si ji vzít násilím, docela po libosti, měl tam
svrchovaná práva. Kdo by byl přišel na pomoc dvěma cizím,
neznámým lidem? Naneštěstí to byl počestný člověk a oţenil se s ní.
Hlupák byl, blázen, šílenec!―
„Ale proč, kdyţ ji miloval?― ptal se d’Artagnan.
„Jen poslouchejte,― pravil Athos. „Uvedl ji do svého zámku a
učinil z ní první dámu kraje. A dluţno uznat, uměla v tom výborně
chodit.―
„A co dál?― ptal se d’Artagnan.
„Jednou byla se svým manţelem na lovu,― pokračoval Athos,
ztišuje a zrychluje hlas. „Spadla s koně a omdlela; hrabě jí spěchal na
pomoc, a poněvadţ se dusila v těsných šatech, rozpáral je dýkou a
obnaţil jí rameno. Hádejte, co měla na rameni, d’Artagnane?― pravil
Athos a křečovitě se zasmál.
„Jak to mohu vědět?― řekl d’Artagnan.
„Květ lilie. Byla znamenaná,― pravil Athos. A jediným douškem
vyprázdnil sklenici, kterou drţel v ruce.
„Hrůza!― zvolal d’Artagnan. „Co to povídáte?―
„Čistou pravdu. Můj milý, anděl byl ve skutečnosti démonem.
Chudák holka byla zlodějka.―
„A co učinil hrabě?―
„Hrabě byl mocným pánem, měl na svém panství právo nad
ţivotem a smrtí. Roztrhl jí šat aţ dolů, svázal jí ruce dozadu a pověsil
ji na strom.―
„Nebesa! Athosi, ale to byla vraţda!― vzkřikl d’Artagnan.
„Ano, vraţda, nic víc,― pravil Athos bledý jako smrt.
D’Artagnan zůstal přimraţen hrůzou a díval se na něho.
„To mě vyhojilo z krásných, poetických a zamilovaných ţen,―
pravil Athos, pozvednuv hlavu. Zřejmě uţ nemyslil na to, ţe vypadá z
role obhájce svého hraběte. „Kéţ i vy takto prohlédnete!―
„Je tedy mrtva?― zašeptal d’Artagnan.

329
 „Jak jinak?― odpověděl Athos.
„A co její bratr?― ptal se bojácně d’Artagnan.
„Její bratr?― opakoval Athos.
„Ano, ten kněz.―
„Ptal jsem se po něm, abych ho dal pověsit. Ale předešel mne,
utekl z fary.―
„A dozvěděl jste se aspoň, kdo byl ten bídník?―
„Asi to byl první milenec a spoluviník té krasavice, důstojný muţ,
který si zahrál na faráře, aby provdal svou milenku a zajistil jí
budoucnost. Doufám, ţe také skončil na šibenici.―
„Boţe, boţe!― vzdychal d’Artagnan, celý zmámený tou historií.
„Jezte šunku, d’Artagnane, je výborná,― pravil Athos, ukrojil z ní
řízek a poloţil jej jinochovi na talíř. „Škoda ţe nebyly ve sklepě aspoň
čtyři takové kýty! Byl bych vypil o padesát lahví více.―
D’Artagnan uţ Athose nemohl déle poslouchat, byl by se z toho
zbláznil. Poloţil si hlavu do dlaní a dělal, ţe spí.
„Ti mladí lidé uţ nic nesnesou,― řekl Athos a soustrastně se na
něho podíval. „A to je ještě jeden z nejlepších.―

NÁVRAT

Po hrozném Athosově vyprávění zůstal d’Artagnan celý zmámený.

Mnoho věcí mu ovšem po tom polovičním odhalení ještě připadalo
nejasných; především je učinil nadobro opilý druhému, který byl také
notně podroušen. Ale přes tupý pocit prázdna, které zbývá v hlavě,
kdyţ do ní stouply výpary ze dvou či tří lahví burgundského, měl
d’Artagnan, kdyţ se ráno probudil, kaţdé Athosovo slovo v tak ţivé a
čerstvé paměti, jako by se mu vtisklo rovnou do duše. A tak v něm
všechny pochybnosti vzbudily ještě větší chuť dobrat se jistoty, šel
tedy k svému příteli s pevným odhodláním navázat na včerejší
rozhovor. Ale našel Athose úplně střízlivého; jeho mysl se vyrovnala
a byl to zase ten starý obezřetně duchaplný a naprosto
neproniknutelný muţ. Ostatně mušketýr vyšel sám vstříc
d’Artagnanovým myšlenkám. Podal mu ruku a pravil:

330
 „Včera jsem byl pořádně opilý, drahý d’Artagnane, cítil jsem to
ještě dnes ráno na svém neohebném jazyce a na tom, jak prudce mi šel
tep. Vsadím se, ţe jsem vám napovídal spoustu hloupostí.―
Díval se přitom na přítele tak pátravě, ţe ho uvedl do rozpaků.
„Ale kdeţ,― řekl d’Artagnan. „Vzpomínám-li si dobře, neříkal jste
nic zvláštního.―
„To se divím! Domníval jsem se, ţe jsem vám vyprávěl jednu
strašně smutnou historii.―
„Na mou víru!― odtušil d’Artagnan, „to jsem asi byl opilejší neţ
vy, neboť se na nic nepamatuji.―
Athos se však touto vytáčkou nedal odbýt a pokračoval:
„Jistě jste si uţ všiml, můj drahý, ţe kaţdý má jinou opičku; někdo
veselou, někdo smutnou. Já mám smutnou opici, a kdyţ mne to
chytne, soukám ze sebe všechny ponuré historky, jeţ mi má hloupá
chůva zahnízdila do lebky. To je má vada, velká vada, uznávám. Ale
krom toho všeho pít umím dobře.―
Athos to řekl všechno tak přirozeně, ţe d’Artagnana opravdu
trochu zmátl.
Přece jen se však ještě snaţil zachytit pravdu, která mu unikala, a
pravil:
„Opravdu, vzpomínám si uţ, ovšem jen tak jako ve snu, mluvili
jsme o nějakých oběšencích.―
„Já to věděl, vidíte,― pravil Athos; zbledl, ale přesto se snaţil se
usmát. „Oběšenci, to je má můra.―
„Ano, ano,― rozvíjel d’Artagnan dál svou léčku, „uţ se mi to
rozjasňuje; šlo tam… počkejte… šlo tam o nějakou ţenu.―
„Vidíte,― pravil Athos a celý zesinal, „to je moje parádní historka o
plavovlasé ţeně. Kdyţ tohle začnu povídat, jsem namol opilý.―
„Máte pravdu,― řekl d’Artagnan, „byl to příběh o plavovlasé, velké
a krásné ţeně s modrýma očima.―
„Ano, a oběšené k tomu.―
„Její manţel ji oběsil. Byl to jeden váš známý velmoţ,― pokračoval
d’Artagnan, dívaje se pevně na Athose.
„Vidíte, jak by člověk lehko kompromitoval druhého, kdyţ neví,
co mluví,― řekl Athos a pokrčil rameny, jako by mu bylo sama sebe
líto. „Rozhodně se uţ nebudu opíjet, d’Artagnane, je to šeredný zvyk.―
D’Artagnan zůstal tiše jako pěna.
Athos pojednou změnil hovor.
„Abych nezapomněl,― řekl, „musím vám poděkovat za koně,

332
kterého jste mi přivedl.―
„Je podle vašeho vkusu?― ptal se d’Artagnan.
„Ano, ale není to kůň na dlouhé jízdy.―
„Mýlíte se. Ujel jsem na něm deset mil ani ne za půldruhé hodiny
a nezdálo se, ţe je unaven více, neţ kdyby byl objel náměstí
Saint-Sulpice.―
„Hleďme! To mě opravdu mrzí.―
„Co vás mrzí?―
„Já uţ jsem se ho totiţ zbavil.―
„Jak to?―
„Takhle: vzbudil jsem se uţ v šest hodin, vy jste ještě spal jako
zabitý a já nevěděl, co dělat. Byl jsem ještě celý pitomý z té včerejší
pitky. Sešel jsem tedy dolů do sálu a zahlédl jsem tam jednoho z
našich Angličanů, jak smlouvá s koňařem koupi koně, neboť jeho
vlastní mu včera pošel; praskla mu tepna. Přistoupil jsem k němu, a
kdyţ jsem viděl, ţe nabízí sto pistolí za tmavého ryzáka, řekl jsem mu:
»Milý pane, měl bych pro vás také na prodej koně.«
»A velmi krásného,« pravil on, »viděl jsem ho včera, sluha vašeho
přítele ho zrovna drţel.«
»Myslíte, ţe stojí za sto pistolí?«
»Jistě; vy byste mi ho dal za tu cenu?«
»Ne, ale zahraji si s vámi o něj.«
»Vy chcete o něj hrát?«
»Ano.«
»A jak?«
»V kostky.«
Slovo dalo slovo, a milého koně jsem prohrál. Ale čabraku jsem
zase vyhrál nazpátek,― dodal Athos.
D’Artagnan se zamračil.
„Vás to mrzí?― ptal se Athos.
„Přiznám se, ţe ano,― odvětil d’Artagnan. „Podle toho koně jsme se
měli jednou v boji poznat; byla to památka. Neměl jste to dělat, Athosi.―
„Drahý příteli, vmyslete se do mého postavení,― pravil mušketýr.
„Smrtelně jsem se nudil. A pak, na mou duši, já nemám rád anglické
koně, víte. Kdyţ nejde o nic jiného, neţ aby nás někdo poznal, na to
stačí sedlo, je nápadné aţ dost. Co se týče koně, jeho zmizení uţ nějak
vymluvíme. Dejme tomu, ţe ten můj kůň dostal vozhřivku nebo
prašivinu.―
D’Artagnanova tvář se stále nerozjasňovala.

333
 „To mne mrzí,― pokračoval Athos, „ţe vám na těch zvířatech tolik
záleţí, neboť nejsem se svou historií ještě u konce.―
„Copak jste ještě provedl?―
„Kdyţ jsem prohrál svého koně, devět proti deseti (jen si povaţte,
jaký to byl vrh), napadlo mě hrát o vašeho.―
„Ale zůstalo, doufám, jen při nápadu?―
„Ne, ne, ihned jsem jej obrátil ve skutek.―
„Ale jděte!― zvolal d’Artagnan pln neklidu. „Hrál jsem a prohrál
jsem.―
„Mého koně?―
„Vašeho koně: sedm proti osmi; zas jen o oko… znáte to
pořekadlo.―
„Athosi, vy nejste opravdu ještě při smyslech, na mou duši!―
„Můj milý, to jste mi měl říci včera, kdyţ jsem vám vyprávěl ty
hloupé historky, a ne dnes. Zkrátka jsem ho prohrál se vší výzbrojí a s
celým postrojem.―
„Ale to je hrozné!―
„Počkejte, ještě nejsme u konce. Já bych byl znamenitý hráč,
kdybych nebyl tak tvrdohlavý, to já vím. Já si postavím hlavu, zrovna
jako kdyţ piju; tedy postavil jsem si hlavu…―
„Ale oč jste mohl ještě hrát, vţdyť uţ jste nic neměl?―
„I ano, příteli, i ano; ještě nám zbýval ten diamant, co se vám
třpytí na prstě. Včera jsem si ho všiml.―
„Tenhle diamant!― vykřikl d’Artagnan a sáhl si bezděky na prsten.
„A poněvadţ jsem znalec ― míval jsem totiţ sám také několik
takových ― odhadl jsem jej na tisíc pistolí.―
„Doufám však,― řekl váţně d’Artagnan, jsa napůl mrtev úzkostí,
„ţe jste se nezmínil o mém diamantu.―
„Naopak, drahý příteli. Vţdyť ten diamant byl naše jediná spása,
rozumějte. Mohl jsem získat zpět naše postroje a naše koně, a ještě
přijít k penězům na cestu.―
„Athosi, z vás jde hrůza!― zvolal d’Artagnan.
„Zmínil jsem se tedy svému spoluhráči o vašem diamantu; také si
ho povšiml. Co chcete, přítelíčku! Nosíte na prstě takovou zářivou
hvězdu a je vám nemilé, kdyţ si toho lidé všimnou. To je přece
nemoţné!―
„Dokončete, příteli, dokončete!― naléhal d’Artagnan. „Vraţdíte
mne svou chladnokrevností.―
„Rozdělili jsme ten diamant na deset partií po sto pistolích.―

334
 „Vy ţertujete nebo mne jen tak zkoušíte!― řekl d’Artagnan,
kterého se začínal zmocňovat hněv.
„Na mou duši, ţe neţertuji. Však bych vás rád viděl na svém
místě! Čtrnáct dní jsem nespatřil lidskou tvář! Asi jsem tam mezi těmi
lahvemi zpitoměl.―
„Ale to všechno není důvod, abyste hrál o můj diamant!― odvětil
d’Artagnan a tiskl ruku křečovitě v pěst.
„Tak si poslechněte, jak to nakonec dopadlo: deset partií po sto
pistolích, kaţdá na deset vrhů bez moţnosti další hry. Nu, a ve třinácti
vrzích jsem všechno prohrál, ve třinácti vrzích ― třináctka je mé
nešťastné číslo, zrovna třináctého července…―
„Hrom do toho!― vzkřikl d’Artagnan a vyskočil od stolu. Pro tu
dnešní příhodu uţ nadobro zapomněl na včerejší historii.
„Jen trpělivost,― pravil Athos. „Měl jsem ještě jeden plán. Ten
Angličan je zvláštní člověk: viděl jsem ho ráno, jak hovořil s
Grimaudem, a Grimaud mě upozornil, ţe mu dělal nabídky, aby k
němu vstoupil do sluţby. A tak jsem si s ním zahrál o Grimauda, o
mlčenlivého Grimauda, rozděleného na deset částek.―
„Tohle je ale mela!― zvolal d’Artagnan a neudrţel se, aby
nevyprskl smíchem.
„Tedy Grimauda, jak ho vidíte i s kůţí, jsem vsadil. A podívejte
se! S deseti vrhy toho Grimauda, který nestojí celičký ani za dukát,
jsem vyhrál zpátky váš diamant. A pak řekněte, ţe vytrvalost není
ctnost!―
„To je opravdu k popukání,― zvolal d’Artagnan jiţ klidněji a
rozesmál se, aţ se za břicho popadal.
„Chápete však jistě, ţe kdyţ se mi tak začalo dařit, pustil jsem se
znovu do hry o diamant.―
„Kristapána,― vyhrkl d’Artagnan a znovu se mu zatmělo před
očima.
„Vyhrál jsem váš postroj, potom vašeho koně, potom svůj postroj,
potom svého koně, a pak jsem ty koně zas prohrál. Zkrátka a dobře,
jsme teď na tom takhle: uhájil jsem váš postroj a potom ještě svůj. To
je přece skvělý výsledek po tom všem. A tak uţ jsem dál nehrál.―
D’Artagnan si oddechl, jako by mu spadla z prsou celá hospoda.
„Tedy diamant mi zůstává?― ptal se nesměle.
„V celé parádě, můj milý. A k tomu ještě postroj vašeho a mého
Bucefala.―
„Ale co budeme dělat s postroji bez koní?―

335
 „Mám s nimi jistý úmysl.―
„Neděste mne zas, Athosi.―
„Poslyšte, d’Artagnane, vy jste uţ dlouho nehrál, ţe?―
„Nemám ani chuť.―
„Jen se neodříkejte. Uţ jste dlouho nehrál, pravím, a to budete mít
jistě šťastnou ruku.―
„Nu a?―
„Hleďte, Angličan a jeho společník tu ještě jsou. Všiml jsem si, ţe
ten chlapík litoval, ţe nedostal i postroje. Vám na tom koni tak záleţí.
Na vašem místě bych vsadil postroj proti koni.―
„Jediný postroj na to přece nestačí.―
„Vsaďte oba, hrome! Já nejsem takový sobec jako vy!―
„Tohle byste udělal?― pravil d’Artagnan nerozhodně; Athosova
víra začínala strhovat i jeho.
„Čestné slovo, bez rozmyšlení.―
„Ale mně tolik záleţí na těch postrojích, kdyţ uţ jsem ztratil koně.―
„Tak hrajte o diamant.―
„To nikdy!―
„K ďasu!― pravil Athos, „navrhl bych vám hrát o Plancheta, ale to
uţ tady bylo a Angličan by asi nechtěl.―
„Rozhodně, drahý Athosi,― pravil d’Artagnan. „Raději nebudu nic
riskovat.―
„Škoda,― řekl chladně Athos. „Angličan má peněz jako ţelez,
člověče, zkuste to aspoň jednou, jedna hra nestojí ani za řeč.―
„A prohraji-li?―
„Vyhrajete.―
„Ale kdyţ přece prohraji?―
„Nu, tak dáte postroje.―
„Budiţ, zkusím jednu hru,― pravil d’Artagnan.
Athos vyhledal Angličana: našel ho v konírně, kde si ţádostivým
okem prohlíţel postroje. Příleţitost byla jako stvořená pro jeho záměr.
Poloţil podmínku: oba postroje za koně nebo sto pistolí, podle volby.
Angličan rychle počítal: postroje měly cenu nejméně tři sta pistolí.
Plácl si tedy.
D’Artagnan vrhl chvějící se kostky a hodil tři. Athos se poděsil
jeho bledosti, ale řekl jenom:
„To je smutný vrh, kamaráde. Budete mít koně i s postrojem,
pane.―
Angličan si byl jist vítězstvím a nenamáhal se ani, aby s kostkami

336
zatřepal; hodil je prostě na stůl a ani se na ně nepodíval. D’Artagnan
se odvrátil, aby skryl své rozladění.
„Ale, ale, podívejme se,― řekl vtom Athos svým klidným hlasem.
„To je vrh! Jen čtyřikrát v ţivotě jsem jej viděl: dvě jedničky!―
Angličan přihlédl také a zkoprněl údivem, d’Artagnan otočil hlavu
a zaradoval se.
„Ano,― pokračoval Athos, „jen čtyřikrát v ţivotě. Jednou u pana de
Créquy, jednou u mne venku na zámku… Kdyţ jsem měl zámek.
Potřetí u pana de Tréville, kde nás jím všechny překvapil. Posléze
počtvrté jednou v hospodě, kde se to přihodilo mně samému, prohrál
jsem tenkrát sto louisdorů a večeři.―
„Tedy pán si vezme nazpět svého koně,― pravil Angličan.
„Ano,― odvětil d’Artagnan.
„Nezahrajeme si ještě?―
„Dali jsme si podmínky, ţe se hraje jen jednou, pamatujete se?―
„To je pravda, kůň tedy bude vydán vašemu sluhovi, pane.―

337
 „Okamţik,― pravil Athos. „Chtěl bych jen slovíčko říci příteli.―
„Prosím.―
Athos odtáhl d’Artagnana stranou.
„Co mi ještě chceš, pokušiteli?― bránil se d’Artagnan. „Chceš,
abych hrál dál, viď?―
„Ne, chci, abys trochu přemýšlel.―
„O čempak?―
„Chceš si vzít koně, ţe?―
„Zajisté.―
„Neuděláš dobře, milý hochu. Já bych si vzal raději těch sto
pistolí. Víš přece, ţe jsi vsadil postroje proti koni nebo proti sto
pistolím, ne?―
„Ano.―
„Nuţe, já bych vzal těch sto pistolí.―
„Dobrá, ale já si vezmu koně.―
„A to neuděláš dobře, opakuji. Co si počneme dva s jedním
koněm? Přece si nemohu sednout na zadek, vypadali bychom jako dva
synové Aymonovi, kteří někde ztratili třetího. A mne přece nemůţeš
tak poníţit, abys jel vedle mne na tom nádherném koni! Říkám, já
bych neváhal ani vteřinu a sáhl bych po těch sto pistolích.
Potřebujeme peníze, abychom se dostali do Paříţe.―
„Ale já tolik lpím na tom koni, Athosi.―
„A nemáš pravdu, příteli, kůň udělá špatný skok, klopýtne a
nabourá si koleno; kůň ţere ze ţlabu, kde ţral kůň, který měl
vozhřivku, a dostane ji. Je tedy lepší kůň neţ sto pistolí? Koně musí
jeho pán ţivit, kdeţto sto pistolí ţiví svého pána!―
„Ale jak se dostaneme domů?―
„Na koních našich sluhů, nevídáno! Však bude pořád na nás vidět,
ţe jsme lidé z lepšího těsta.―
„To budeme vypadat, aţ poklušeme na těch herkách, zatímco
Porthos a Aramis se budou nadnášet na svých koních!―
„Aramis! Porthos!― zvolal Athos a vyprskl smíchem.
„Copak?― ptal se d’Artagnan, nechápaje ani zbla z přítelovy
veselosti.
„Dobrá, dobrá, mluvme dál,― odvětil Athos. „Tedy vaše mínění
je?―
„Abyste vzal těch sto pistolí, d’Artagnane. Za těch sto pistolí si
budeme pěkně ţít aţ do konce měsíce. Slízli jsme hodně dřiny, hleďte,
a bude dobře trochu si odpočinout!―

338
 „Já a odpočívat! Ne, Athosi, hned jak přijdu do Paříţe, dám se do
pátrání po té ubohé ţeně.―
„Nu dobrá! A myslíte snad, ţe vám při tom bude líp k uţitku váš
kůň neţ zlaťáky? Vezměte si těch sto pistolí, příteli, jen je vezměte!―
D’Artagnan potřeboval aspoň nějaký důvod, aby se mohl vzdát.
Tento důvod se mu zdál znamenitý. Ostatně se obával, ţe by ho Athos
povaţoval za sobce, kdyby ještě déle odporoval. Svolil tedy a vybral
si sto pistolí, jeţ mu Angličan ihned vysázel.
Poté uţ nemysleli na nic neţ na odjezd. Podepsání míru s
hostinským stálo kromě starého Athosova koně ještě šest pistolí.
D’Artagnan a Athos vsedli na Planchetova a Grimaudova koně a
oba sluhové se vydali na cestu pěšky, nesouce na hlavách kaţdý jeden
postroj.
Přestoţe měli špatné koně, předhonili oba přátelé brzy své sluhy a
dorazili do Crèvecoeuru. Uţ z dálky spatřili Aramise, jak se
melancholicky vyklání z okna a dívá se na obzor, ztrácející se v prachu.
„Hola, Aramisi, co to, k čertu, děláte?― křikli na něho oba přátelé.
„Ach, to jste vy, d’Artagnane, a vy, Athosi!― promluvil mladý
muţ. „Přemýšlel jsem právě, jak rychle pomíjejí statky pozemské, a
můj anglický kůň, který právě vyjíţdí a mizí v kotoučích prachu, mi
připadal jako ţivé podobenství křehkosti pozemských věcí. Ba, ba!
Ţivot se dá vyjádřit třemi slovy: Erat, est, fuit ― bylo, jest, minulo.―
„Chcete tím snad říci…?― ptal se d’Artagnan, který uţ počínal
tušit, jak se věci mají.
„Chci říci, ţe jsem uzavřel obchod, při němţ jsem se notně napálil:
šedesát louisdorů za koně, který, soudě podle toho, jak jde, urazí
pohodlně krokem pět mil za hodinu.―
D’Artagnan i Athos vybuchli v smích.
„Drahý d’Artagnane,― řekl Aramis, „nehněvejte se příliš na mne,
prosím vás, dohnala mě k tomu nutnost. Ostatně jsem nejvíc potrestán
já sám, neboť mne ten koňař okradl nejméně o padesát louisdorů. To
jste vy jiní hospodáři, jak vidím! Jedete na koních svých sluhů a své
vlastní přepychové oře si dáváte vést za sebou, pěkně zvolna a v
malých denních pochodech, aby se neuštvali, viďte?―
V tom okamţiku se zastavil povoz, který uţ bylo nějakou chvíli
vidět, jak se kodrcá po silnici z Amiensu, a z něho vystoupili Grimaud
a Planchet s postroji na hlavách. Vůz se vracel prázdný do Paříţe a
oba sluhové toho vyuţili a nabídli se kočímu, ţe ho budou celou cestu
bavit, sveze-li je.

339
 „Co to?― pravil Aramis vida, co se děje… „Nic neţ postroje?―
„Rozumíte uţ?― řekl Athos.
„Tak jste to udělali přesně jako já, přátelé. Já jsem si také nechal
postroj, jako bych to byl tušil. Hej, Bazine, přines můj nový postroj k
postrojům pánů!―
„A co jste udělal se svými faráři?― ptal se d’Artagnan.
„Pozval jsem je na druhý den k obědu,― pravil Aramis. „Mají tu
výborné víno, mimochodem řečeno. A pak jsem je opil pod obraz,
načeţ mi farář zakázal svléknout stejnokroj a jezuita mne prosil, abych
ho dostal k mušketýrům.―
„Ale bez teze!― zvolal d’Artagnan, „rozhodně bez teze. Trvám na
tom, aby se to odbylo bez teze!―
„Od té doby si ţiji příjemně,― pokračoval Aramis. „Začal jsem psát
báseň o jednoslabičných verších. Je to dosti nesnadné, ale kaţdá
zásluha záleţí v nesnadnosti. Námět je milostný. Přečtu vám první
zpěv; má čtyři sta veršů a trvá minutu.―
„Na mou věru, drahý Aramisi,― pravil d’Artagnan, který nenáviděl
verše skoro tak jako latinu, „připočtěte k té nesnadnosti ještě zásluhu
krátkosti a budete si jist, ţe má vaše báseň dvojí přednost.―
„A ještě musím dodat, ţe dýše počestnou vášní,― pravil Aramis.
„Toţ vy se tedy, přátelé, vrátíte do Paříţe? Výborně, jsem připraven.
Uvidíme aspoň zase milého Porthose, to je dobře. Věříte, ţe mi ten
prostoduchý hromotluk schází? Ten by jistě neprodal svého koně ani
za celé království! Uţ bych ho chtěl vidět na koni a v sedle. Bude jistě
vypadat jako Velký Mogul.―
Udělali hodinovou zastávku, aby si koně trochu odpočinuli.
Aramis zapravil svůj účet, Bazina posadil do vozu k jeho kamarádům
a všichni se vydali na cestu vstříc Porthosovi.
Našli ho uţ na nohou a méně bledého neţ při prvé d’Artagnanově
návštěvě. Oběd se skládal z lahodně připraveného masa, vybraných
vín a výborného ovoce.
„Přicházíte jako na zavolanou, pánové,― pravil, vstávaje od stolu,
„jsem zrovna u polévky, budete obědvat se mnou!―
„Tohle víno asi jistě nevytáhl Mousqueton lasem,― řekl
d’Artagnan. „A zde je dušené telecí se slaninou a svíčková…―
„Co chcete, hledím se spravit,― pravil Porthos. „Nic člověka tak
nezdolá jako takové zranění. Uţ jste se někdy takhle pohmoţdil,
Athosi?―
„Ne, nikdy. Jen si vzpomínám, ţe v té naší šarvátce v ulici Férou

340
jsem dostal ránu mečem, která mne nějakých čtrnáct dní trápila.―
„Ale ten oběd snad nebyl jen pro vás, Porthosi?― optal se Aramis.
„Ne. Čekal jsem několik šlechticů ze sousedství, a zrovna mi
vzkázali, ţe nepřijdou. Vy je nahradíte a já tou změnou jen získám.
Hola, Mousquetone; ţidle sem, a ať přinesou dvakrát tolik lahví.―
„Víte, co jíme?― pravil Athos asi za deset minut.
„Já jím telecí s morkem a artyčoky,― odvětil d’Artagnan.
„A já jehněčí řízky,― hlásil Porthos.

341
 „A já zadělávanou drůbeţ,― řekl Aramis.
„Všichni se mýlíte, pánové,― pravil váţné Athos, „jíte koně.―
„I jděte!― zapochyboval d’Artagnan.
„Koně!― řekl Aramis a zašklebil se odporem.
Jediný Porthos mlčel jako ryba.
„Ano, koně. Ţe jíme koně, Porthosi? A moţná i s postrojem!―
„To ne, pánové, postroj jsem si nechal,― bránil se Porthos.
„Na mou věru, my jsme všichni stejní,― pravil Aramis. „Někdo
by řekl, ţe jsme se smluvili.―
„Co chcete,― řekl Porthos. „Ten kůň příliš ohromoval mé
návštěvníky, nechtěl jsem je tolik poniţovat!―
„A pak, vaše vévodkyně je pořád ještě v lázních, ţe?― opáčil
d’Artagnan.
„Pořád,― odvětil Porthos. „Zkrátka a dobře, guvernér tohoto
kraje, jeden ze šlechticů, jeţ jsem čekal dnes k obědu, si tak přál jej
mít, ţe jsem mu ho dal.―
„Dal!― vykřikl d’Artagnan.
„Baţe dal! Jiné slovo se na to nehodí,― pravil Porthos. „Však ten
kůň stál jistě za sto padesát louisdorů a ten špína mi za něj nechtěl
zaplatit víc neţ osmdesát.―
„Bez sedla?― ptal se Aramis.
„Ano, bez sedla.―
„Pozorujete, pánové, ţe Porthos udělal z nás všech ještě nejlepší
obchod,― pravil Athos.
Nato všichni vypukli v hurónský smích, jímţ byl chudák Porthos
celý zmaten. Ale vysvětlili mu příčinu veselosti a on se jí podle
svého zvyku hlučně zúčastnil.
„To tedy znamená, ţe jsme všichni při penězích?― pravil
d’Artagnan.
„Já to říci nemohu,― poznamenal Athos. „To španělské víno u
Aramise mi tak zachutnalo, ţe jsem ho dal naloţit šedesát lahví do
vozu k sluhům. To mi hodně splasklo kapsu.―
„A co já,― pravil Aramis. „Představte si, ţe jsem dal poslední
groš kostelu v Montdidieru a jezuitům v Amiensu. Pak jsem ještě
musil dostát jiným závazkům, totiţ dal jsem číst mše za sebe i za
vás, pánové. Nepochybuji, ţe z toho budeme mít velký prospěch.―
„A vy myslíte, ţe mne moje pohmoţděná noha nestála nic?―
pravil Porthos. „A to nepočítám ani zranění Mousquetonovo, kvůli
němuţ jsem musil někdy i dvakrát denně volat ranhojiče. Ještě ke

342
všemu si počítal návštěvy dvojnásob, pod záminkou, ţe prý se ten
hlupák Mousqueton dal postřelit na místě, které se obyčejně ukazuje
jen apatykářům. Však jsem mu také poručil, aby se tam uţ nikdy
nedal zranit.―
„Ale, ale,― řekl Athos a vyměnil s d’Artagnanem a Aramisem
pokradmu úsměv, „to jste se věru zachoval velmi šlechetně k
ubohému chlapci, tomu říkám být dobrý pán.―
„Zkrátka, aţ zaplatím všechny útraty, zbude mi asi třicet dukátů,―
pokračoval Porthos.
„A mně deset pistolí,― pravil Aramis.
„Vida, vida, tak se zdá, ţe my jsme Krésové celého spolku,― řekl
Athos. „Kolik vám zbývá z vašich sto pistolí, d’Artagnane?―
„Z mých sto pistolí? Především jsem vám z nich padesát dal!―
„Opravdu?―
„Nu přece…―
„Aha, pravda! Uţ si vzpomínám.―
„Pak jsem zaplatil šest pistolí hostinskému.―
„To byl ale otrapa! Proč jste mu dával šest pistolí?―
„Vţdyť jste mi sám řekl, abych mu je dal!―
„Pravda, já mám příliš dobré srdce. Tak kolik vám tedy zbývá?―
„Dvacet pět pistolí,― odpověděl d’Artagnan.
„Já mám,― řekl Athos a vytáhl z kapsy něco drobných, „já
mám…―
„Vy nemáte nic!―
„Na mou duši! Nebo aspoň tak málo, ţe to nestojí ani za to,
abych to přidával na hromádku.―
„Tak spočítejme, kolik máme všichni dohromady!―
„Porthos?―
„Třicet dukátů.―
„Aramis?―
„Deset pistolí.―
„A vy, d’Artagnane?―
„Pětadvacet.―
„Kolik je to dohromady?― ptal se Athos.
„Čtyři sta sedmdesát pět liber,― odpověděl pohotově d’Artagnan,
který počítal jako Archimédes.
„Aţ přijedeme do Paříţe, budeme mít ještě čtyři sta, a k tomu
postroje,― řekl Porthos.
„Ale co naši vojenští koně?― pravil Aramis.

343
 „Za čtyři koně našich sluhů stlučeme dva pořádné pro pány, a o
ty budeme losovat. Za těch čtyři sta liber zaplatíme půlku koně
jednomu ze zbývajících dvou. Pak dáme to, co vyškrabeme z kapes,
d’Artagnanovi. Má šťastnou ruku a půjde s nimi hrát do první herny,
kterou najdeme. A bude to.―
„A teď se dejme do jídla, neţ vystydne,― poznamenal Porthos.
Čtveřice našich přátel, uklidněna poněkud o svou budoucnost,
pustila se s plnou chutí do jídla. Zbytků se pak dostalo pánům
Mousquetonovi, Bazinovi, Planchetovi a Grimaudovi.
Kdyţ přijeli do Paříţe, našel d’Artagnan doma dopis od pana de
Tréville, který mu oznamoval, ţe mu na jeho ţádost dává král
milostivé svolení, aby vstoupil do mušketýrských řad.
To bylo vše, po čem d’Artagnan zde na světě touţil (rozumí se
kromě přání nalézt paní Bonacieuxovou). Běţel okamţitě celý
rozzářený k přátelům, jeţ před půlhodinou opustil; ale našel je
sklíčené a velmi ustarané. Sešli se na poradu u Athose, coţ vţdy
svědčilo o tom, ţe jde o váţnou věc.
Pan de Tréville jim totiţ oznámil, ţe Jeho Veličenstvo najisto
zamýšlí vytrhnout 1. května do pole, a ţe je na nich, aby si
neprodleně zchystali výzbroj.
Milí čtyři filosofové pohlíţeli celí zaraţení jeden na druhého.
Šlo-li o kázeň, pan de Tréville neţertoval.
„A na kolik přijde taková výzbroj?― ptal se d’Artagnan.
„To se dá těţko říci,― odvětil Aramis. „Ale vychází nám, kdyţ to
všechno počítáme se spartánským skrblictvím, ţe kaţdý potřebujeme
nejmíň patnáct set liber.―
„Čtyřikrát patnáct je šedesát, čili dohromady šest tisíc liber,―
pravil Athos.
„Nu, s tisícem pro kaţdého bychom to snad taky svedli,― namítl
d’Artagnan. „Já totiţ teď nemluvím jako Sparťan, ale jako
prokurátor.―
Slovo prokurátor probudilo Porthose. „Hrome, mám nápad!― pravil.
„To uţ je něco. Já mám v hlavě jako po vymetení,― řekl Athos.
„Ale d’Artagnan se asi pomátl štěstím, ţe uţ teď patří k nám. Tisíc
liber! Prohlašuji, ţe jen já sám pro sebe potřebuji dva.―
„Čtyřikrát dvě je osm,― podotkl závěrem Aramis. „Potřebujeme
tedy osm tisíc na výzbroj; sedla uţ, pravda, máme.―
Athos počkal, aţ d’Artagnan, který šel poděkovat panu de
Tréville, za sebou zavřel dveře, a pak pravil:

344
 „K tomu připočtěme ještě ten krásný briliant, který se třpytí na
prstě našeho přítele. D’Artagnan je příliš dobrý kamarád, neţ aby
nechal přátele v bryndě, nosí-li na prstě bohatství hodné královské
závisti!―

HONBA ZA VÝZBROJÍ

Nejvíc ze všech přátel si ty starosti bral k srdci d’Artagnan,

ačkoliv jako dosavadní gardista si nemusil s výzbrojí tolik lámat hlavu
jako páni mušketýři, kteří měli poţadavky jako velmoţi. Náš
gaskoňský kadet byl, jak uţ čtenář mohl poznat, povaha opatrná, ba
takřka skoupá; přesto však byl zároveň ― vysvětlete si ty protiklady
jak chcete ― marnivý skoro jako sám Porthos. A kromě marnivosti
pobádal d’Artagnana ještě jeden nepokoj méně sobecký: Získal sice
jakési zprávy o paní Bonacieuxové, ale v podstatě to nebylo nic
zvláštního. Pan de Tréville o ní mluvil s královnou. Královna
nevěděla, kde mladá kramářka je, avšak slíbila, ţe po ní dá pátrat. To
byl ovšem slib hodně neurčitý a d’Artagnana valně neuspokojil.
Athos nevycházel vůbec z domu. Byl rozhodnut, ţe kvůli výzbroji
nepodnikne ani jediný krok.
„Zbývá nám čtrnáct dní,― říkal přátelům. „Nenajdu-li do té doby
něco, či spíše nenajde-li něco do té doby mne, neproţenu si sice hlavu
kulí ― na to jsem příliš dobrý křesťan ― ale pohádám se se čtyřmi
gardisty Jeho Eminence nebo si začnu šarvátku s osmi Angličany a
budu se bít tak dlouho, aţ mne jeden z nich zabije. Při takové přesile
mě to nemůţe minout, a lidé pak aspoň řeknou, ţe jsem padl pro krále,
takţe dostojím své povinnosti a nebudu musit shánět tu protivnou
výzbroj.―
Porthos se pořád jen procházel s rukama na zádech, věšel hlavu a říkal:
„Mám svůj plán.―
Ustaraný Aramis zanedbával i svůj účes a neříkal nic.
Sluhové sdíleli trápení svých pánů. Mousqueton si dělal zásoby z
kůrek; Bazin, který si vţdy tolik potrpěl na zboţnost, nevycházel uţ
téměř z kostela; Planchet chytal lelky a Grimaud, jehoţ ani tato

346
všeobecná pohroma nepokazila natolik, aby se odváţil přerušit mlčení
uloţené mu pánem, vyráţel vzdechy, ţe by kámen obměkčil.
Naši tři přátelé (neboť, jak řečeno, Athos přísahal, ţe neučiní kvůli
výzbroji ani krok) odcházeli tedy časně zrána z domu a vraceli se aţ
po západu slunce. Bloudili ulicemi a hltali očima dlaţbu, neztratil-li
snad někdo z chodců, kteří šli před nimi, náhodou peněţenku, člověk
by byl řekl, ţe jdou po něčí stopě; s tak utkvělou pozorností se
pohybovali. Kdyţ se potkávali, vyměňovali si pohledy, v nichţ bylo
psáno: „Našels něco?―

347
 Porthos první dostal nápad, a poněvadţ se ho houţevnatě drţel,
první také jednal. Váţený Porthos byl věru muţem činu. Jednoho dne
d’Artagnan zahlédl, jak míří ke kostelu Saint-Leu, a nedalo mu, aby
ho nesledoval. Porthos vstoupil do chrámu, ale napřed si nakroutil
kníry a uhladil bradku, coţ obvykle nasvědčovalo, ţe má dobyvatelské
úmysly. D’Artagnan se měl na pozoru, aby nebyl spatřen, a tak se
Porthos domníval, ţe ho nikdo nevidí. D’Artagnan vešel za ním;
Porthos se opřel bokem o sloup, d’Artagnan, stále skryt, vyhledal si
jiný.
Bylo právě kázání, takţe v kostele bylo plno lidí. Porthos vyuţil
této okolnosti a začal si prohlíţet ţeny. Díky Mousquetonově péči
neprozrazoval jeho zevnějšek ještě nikterak rozháranost nitra. Jeho
širák byl uţ sice poněkud omšelý, pera na něm trochu vyrudlá,
výšivky vybledlé a krajky dosti potrhané, ale v šeru kostela se tyto
maličkosti ztrácely a Porthos byl stále krásným Porthosem.
V lavici, která byla nejblíţ pilíři, k němuţ si stoupl Porthos,
postřehl d’Artagnan jakousi zralou krasavici, trochu sice ţlutou a
suchou, ale ztuha vzpřímenou a pyšně vyhlíţející zpod černého čepce.
Porthosovy oči se pokradmu upřely na tuto dámu, pak se zase
přelétavé rozběhly kostelní lodí.
Dáma se co chvíli začervenala, vrhala na těkavého Porthose
kradmé blesky zpod víček a vzápětí nato Porthos vţdy zase zuřivě
slídil očima po celém chrámu. Bylo jisto, ţe tato hra svrchovaně
dráţdí dámu v černém čepci, neboť se kousala do rtů aţ do krve,
škrábala se na špičce nosu a zoufale se vrtěla na sedadle.
Porthos, vida to, nakroutil si znovu kníry, přihladil nanovo bradku
a začal koketovat s krásnou dámou, která klečela pod kůrem. Byla to
dáma nejen krásná, ale beze vší pochyby i vznešená, neboť za ní stál
černoušek, který jí přinesl polštář, na nějţ poklekla, a komorná, která
drţela pouzdro s vyšitým znakem na schování modlitební knihy, z níţ
dáma četla.
Dáma v černém čepci napjatě sledovala Porthosovy pohledy a
povšimla si, ţe se zastavují u dámy, klečící na sametovém polštáři a
provázené černouškem a komornou.
Porthos zatím sázel všechno do hry: mrkal očima, kladl významně
prsty na rty a rozplýval se smrtícími úsměvy, jimiţ doslova vraţdil
zhrdanou krásku.
Však také vyrazila při pozdvihování, bijíc se v prsa, tak
srdceryvný povzdech, ţe mnoho lidí, mezi nimi i dáma s rudým

348
polštářem, se ohlédlo směrem k ní. Ale Porthos vytrval; rozumí se, ţe
vše pochopil, ale hrál si na hluchého.
Dáma s rudým polštářkem udělala na dámu v černém čepci velký
dojem, neboť byla opravdu krásná, a ona v ní musila vidět
nebezpečnou sokyni. Ale silný dojem udělala i na Porthose, který ji
shledal o mnoho hezčí neţ dámu v černém čepci. Zapůsobila i na
d’Artagnana, který v ní poznal dámu z Meungu, jiţ jeho
pronásledovatel, muţ s jizvou, pozdravil jménem mylady.
D’Artagnan nespouštěl dámu s rudým polštářem z očí, ale přitom
stále sledoval i Porthosovu hru a znamenitě se tím bavil. Domýšlel se,
ţe dáma v černém čepci je prokurátorka z ulice aux Ours, neboť kostel
Saint-Leu byl nedaleko toho místa.
Domýšlel se dál a došel k úsudku, ţe se Porthos chce pomstít za
svou poráţku v Chantilly, kdy se projevila prokurátorčina neochota
pustit groš.
Zároveň si ovšem d’Artagnan také dobře povšiml, ţe ani jedna tvář
neodpovídá na Porthosovo dvorné koketování. Byly to jen chiméry a
přeludy; ale coţ pro lásku a ţivou ţárlivost existuje jiná skutečnost
neţ přeludy a mámení?
Kázání skončilo. Prokurátorka zamířila ke kropence. Porthos ji
předešel a místo prstu tam ponořil celou dlaň. Prokurátorka se usmála;
domnívala se, ţe to Porthos dělá kvůli ní. Avšak doţila se vbrzku
krutého zklamání: kdyţ byla jen asi tři kroky od něho, odvrátil hlavu a
zadíval se upřeně na dámu s rudým polštářkem, která právě povstala a
chystala se se svým černouškem a komornou odejít.
Kdyţ procházela vedle Porthose, vyndal obr ruku celou mokrou z
kropenky a zboţná krasavice se dotkla svou útlou ručkou velké
Porthosovy dlaně, s úsměvem se pokřiţovala a vyšla z kostela.
To bylo pro prokurátorku uţ příliš. Nepochybovala teď, ţe Porthos
a ona dáma spolu flirtují. Kdyby byla bývala vznešenou paní, byla by
omdlela, ale protoţe byla jen obyčejnou prokurátorkou, spokojila se
tím, ţe řekla mušketýrovi, dusíc se vztekem: „A mně nenabídnete
svěcenou vodu, pane Porthosi?―
Při zvuku tohoto hlasu sebou Porthos škubl, jako by se probudil ze
staletého spánku.
„Ma… madame! To jste vy?― vykřikl. „Jak se daří vašemu choti,
drahému panu Coquenardovi? Je pořád ještě tak lakomý, jako byl?
Kam jsem dal oči, ţe jsem vás nezpozoroval po celé ty dvě hodiny, co
trvalo kázání?―

349
 „Vţdyť jsem byla na dva kroky od vás, pane,― odvětila
prokurátorka. „Ale vy jste si mne ovšem nevšiml, protoţe jste měl oči
jen pro tu krásnou dámu, které jste právě podal svěcenou vodu.―
Porthos předstíral rozpaky.
„Ach, vám to neušlo?―
„Musela bych být slepá, abych to neviděla.―
„Nu ano,― pravil nedbale Porthos, „byla to jedna vévodkyně z
mých známých, s níţ se jen s velkou obtíţí mohu scházet, protoţe má
ţárlivého manţela. Vzkázala mi, ţe dnes přijde do tohoto chudého
kostelíka v zapadlé čtvrti jen proto, aby mne viděla.―
„Pane Porthosi,― pravila prokurátorka, „nabídl byste mi laskavě na
pět minut rámě? Ráda bych si s vámi promluvila.―
„Jakţe, madame?― zeptal se Porthos a lišácky mhouřil oči jako
hráč, který se připravuje k podvodnému tahu.
V té chvíli ho minul d’Artagnan, který sledoval mylady, podíval se
úkosem na Porthose a postihl jeho vítězný pohled.
Vida! řekl si, rozumuje ve smyslu lehké morálky onoho věku, ten
uţ má asi výzbroj v kapse a bude ji mít včas.
Porthos, který ustupoval tlaku prokurátorčiny paţe, dostal se ke
klášteru Saint-Magloire. Byla to málo navštěvovaná končina,
uzavřená po obou stranách zábradlím. Ve dne tu bylo vidět jen
ţebráky, kteří zde obědvali, a hrající si děti.
Prokurátorka se ujistila, ţe je kromě této obvyklé společnosti
nikdo nemůţe slyšet ani vidět, a pak zvolala:
„Ach, pane Porthosi, vy jste asi dobyvatel ţen, viďte?―
„Já, madame?― pravil Porthos vypínaje hruď. „Proč myslíte?―
„A co to znamení v kostele a ta svěcená voda? To je jistě nejmíň
princezna, ta dáma s černouškem a s komornou!―
„Mýlíte se!― odpověděl Porthos. „Je to toliko vévodkyně.―
„A ten běhoun, který pro ni byl u dveří, a kočár s kočím ve velké
livreji, který seděl na kozlíku?―
Porthos si nevšiml ani běhounu, ani kočáru, ale paní
Coquenardová viděla okem ţárlivé ţeny všechno.
Porthos zalitoval, ţe z dámy s rudým polštářkem neudělal raději
hned princeznu.
„Vy jste zkrátka miláček krásných ţen, pane Porthosi!―
pokračovala s povzdechem prokurátorka.
„Nu toť víte, postavu na to mám, tak mi štěstěna snadno hraje do
ruky,― odvětil Porthos.

350
 „Boţe, boţe! Jak ti muţi rychle zapomínají!― vykřikla
prokurátorka a zvedla oči k nebi.
„Ale zdá se mi, ţe přece jen méně rychleji neţ ţeny,― namítl
Porthos. „Neboť koneckonců mohu říci, madame, ţe jsem byl opravdu
vaší obětí, kdyţ jste mne raněného a umírajícího nechala v rukou
lékařů. Já, potomek slavné rodiny, jsem se spolehl na vaše přátelství a
málem jsem zemřel na své rány a pak hladem v té mizerné hospodě v
Chantilly, aniţ jste ráčila jedenkrát odpovědět na úpěnlivé dopisy,
které jsem vám psal.―

351
 „Ale pane Porthosi!― zašeptala prokurátorka. Kdyţ porovnala své
jednání se zvyky vznešených dam své doby, cítila, ţe je Porthos v
právu.
„Já, který jsem pro vás opustil baronku de…―
„Vím.―
„Hraběnku de…―
„Pane Porthosi, nemučte mne.―
„Vévodkyni de…―
„Buďte šlechetný, pane Porthosi.―
„Máte pravdu, madame, raději to nedopovím.―
„To můj manţel nechce ani slyšet, o nějaké půjčce.―
„Paní Coquenardová,― pravil Porthos, „vzpomeňte si na prvý
dopis, který jste mi poslala; vtiskl se mi hluboko do paměti.―
Prokurátorka povzdechla.
„Jenomţe obnos, který jste si chtěl vypůjčit, byl opravdu trochu
vysoký.―
„Paní Coquenardová, dal jsem vám přednost. Mohl jsem jen napsat
vévodkyni de… Nechci ji jmenovat, protoţe je mi nesnesitelné
kompromitovat ţenu. Ale vím, ţe jí stačilo jedinkrát napsat a byla by
mi poslala třebas patnáct set.―
Prokurátorka uronila slzičku.
„Pane Porthosi,― pravila. „Přísahám vám, ţe jste mne za to
důkladně vytrestal a ţe byste se napříště v podobném případě mohl
vţdycky s důvěrou na mne obrátit.―
„Dost uţ, madame!― zvolal Porthos, který si hrál na pobouřeného.
„Nemluvte o penězích, prosím vás, je to poniţující.―
„Tedy vy mne uţ nemilujete?― hlesla pomalu a smutně
prokurátorka.
Porthos zachoval vznešené mlčení.
„Tak mi odpovídáte? Bohuţel rozumím.―
„Vzpomeňte si, jak jste mne urazila, madame. Ta uráţka zůstala
tady,― pravil Porthos, poloţil si ruku na srdce a silně ji tam přitiskl.
„Já ji odčiním, opravdu, drahý pane Porthosi.―
„Ostatně, oč jsem vás ţádal?― řekl Porthos a potřásl smířlivě
rameny. „O půjčku, nic víc. Vţdyť mám rozum. Vím, ţe nejste ţádná
bohačka, paní Coquenardová, a ţe váš manţel musí pouštět notně
ţilou svým ubohým klientům, aby z nich vymačkal nějaký ten dukát.
Kdybyste byla hraběnkou, markýzou nebo vévodkyní, bylo by to něco
jiného a vaše jednání by bylo neodpustitelné.―

352
 Prokurátorka vyjela, jako kdyţ ji píchne.
„Pamatujte si, pane Porthosi,― vyhrkla, „ţe má pokladna je sice jen
pokladnou obyčejné prokurátorky, ale je moţná plnější neţ pokladny
všech těch vašich zkrachovaných křehotinek.―
„To mne tedy uráţíte dvojnásob,― pravil Porthos a vyvinul svou
ruku z podpaţí paní prokurátorové. „Neboť jste-li bohatá, paní
Coquenardová, pak není pro vás omluvy.―
Prokurátorka viděla, ţe zašla trochu daleko. „Nu, říkám-li, ţe jsem
bohatá,― pravila, „nesmí se to brát tak úplně doslova. Bohačka ţádná
nejsem, ale daří se mi dobře.―
„Poslyšte, madame,― řekl Porthos, „uţ o tom, prosím vás, nemluvme.
Doţil jsem se u vás zklamání a všechna láska mezi námi vyhasla.―

353
 „Nevděčníku!―
„Vy si máte co stěţovat!― řekl Porthos.
„Jděte si tedy ke své krásné vévodkyni! Nedrţím vás.―
„Však ona také jistě nebude na mizině!―
„Poslyšte, pane Porthosi, naposledy: milujete mne ještě?―
„Ach madame!― pravil Porthos nejmelancholičtějším hlasem,
jakého byl schopen, „jdeme do boje a moje předtuchy mi praví, ţe se
nevrátím…―
„Proboha, to neříkejte!― rozvzlykala se prokurátorka.
„Ba, mám smutné tušení,― pokračoval Porthos s patosem ještě
ponuřejším.
„Řekněte raději, ţe máte nějakou novou lásku.―
„Ne, ne, mluvím upřímně. Nic nového se mne netkne, jen v hloubi
srdce cítím přece jen ještě jakýsi cit k vám. Ale za čtrnáct dní, jak víte
či nevíte, začne osudná válka a já mám strašné starosti s výzbrojí. A
potom si ještě musím zajet k své rodině, daleko do Bretagne. Musím si
vyzvednout peníze, které potřebuji na tu výpravu.―
Porthos postřehl, ţe prokurátorka svádí poslední boj mezi láskou a
lakotou.
„A poněvadţ má ta vévodkyně, kterou jste viděla v kostele, své
statky nedaleko mých, pojedeme společně. Cesta ve dvou líp ubíhá.―
„Coţ vy nemáte v Paříţi ţádné přátele, pane Porthosi?― optala se
prokurátorka.
„Myslil jsem, ţe mám,― pravil Porthos, nabíraje zase ten
melancholický tón, „a teď vidím, ţe jsem se mýlil.―
„Ale máte je, pane Porthosi, máte,― vyhrkla náhle prokurátorka tak
nadšeně, aţ se sama sobě podivila. „Přijďte zítra k nám. Budete synem
mé tety, tedy mým bratrancem. Přicházíte z Noyonu v Pikardii, máte v
Paříţi několik procesů a potřebujete obhájce. Budete si to všechno
pamatovat?―
„Dokonale, madame.―
„Přijďte k obědu.―
„Výborně!―
„A drţte se před mým manţelem! Je velmi mazaný, přestoţe mu je
uţ šestasedmdesát!―
„Šestasedmdesát let! Poţehnej pánbůh, to je krásný věk!―
poznamenal Porthos.
„Vysoký věk, chcete říci, pane Porthosi. Však ze mne také můţe
být kaţdou chvíli vdova, toť víte,― pokračovala prokurátorka a vrhla

354
na Porthose významný pohled. „Naštěstí připadá podle svatební
smlouvy všechno tomu, kdo z nás druhého přeţije.―
„Všechno?― pravil Porthos.
„Všechno.―
„Vidím, drahá paní Coquenardová, ţe jste obezřetná ţena,― pravil
Porthos a stiskl prokurátorce něţně ruku.
„Jsme tedy smířeni, drahý pane Porthosi?― řekla sladce.
„Na celý ţivot,― odvětil Porthos stejným tónem. „Na shledanou
tedy, vy zrádný človíčku!―
„Na shledanou, vy zapomnětlivá dušinko!―
„Zítra na viděnou, můj anděli!―
„Na viděnou, plameni mého ţivota!―

MYLADY

D’Artagnan sledoval mylady, aniţ ho ona sama spatřila. Viděl, jak

vstoupila do kočáru, a slyšel, ţe dala kočímu rozkaz, aby jel do
Saint-Germainu.
Nemělo smyslu chtít stačit pěšky vozu, taţenému dvěma statnými
klusajícími koňmi. D’Artagnan se tedy vrátil do ulice Férou.
V Seinské ulici potkal Plancheta, který se právě zastavil u jednoho
pekařského krámu a celý u vytrţení pokukoval na koláč, nad nímţ se
mu sbíhaly sliny.
Rozkázal sluhovi, aby osedlal v stájích pana de Tréville dva koně,
jednoho pro něho, druhého pro sebe, a aby pak pro něho zajel k
Athosovi. Pan de Tréville totiţ jednou provţdy d’Artagnanovi dovolil,
aby pouţíval, kdykoli chce, koní z jeho stájí.
Planchet zamířil do ulice du Colombier a d’Artagnan k ulici Férou.
Athos byl doma a vyprazdňoval v ponuré náladě jednu z lahví
proslulého španělského vína, jeţ si přivezl ze své cesty do Pikardie.
Dal Grimaudovi znamení, aby přinesl sklenku i pro d’Artagnana, a
Grimaud jako obyčejně hned pochopil.
D’Artagnan nato vyprávěl Athosovi vše, co se událo v kostele
mezi Porthosem a prokurátorkou, a uzavřel, ţe jejich přítel uţ asi

355
našel cestu, jak se vyzbrojit.
„Co se mne týče,― podotkl Athos k celému tomu vyprávění, „na to
mohu vzít jed, ţe mně ţeny výzbroj určitě kupovat nebudou.―
„A přece jste tak statný, uhlazený, vznešený, drahý Athosi; vám by
jistě neodolaly ani kněţny, ba ani královny.―
„Je to mládě, ten d’Artagnan!― odvětil Athos a lehce pokrčil rameny.
Nato dal Grimaudovi znamení, aby přinesl novou láhev. V té
chvíli vstrčil Planchet skromně hlavu do pootevřených dveří a
oznamoval svému pánu, ţe oba koně jsou tu.
„Jaké koně?― optal se Athos.
„Dva koně, které jsem si vypůjčil od pana de Tréville na
projíţďku. Jedu s nimi na výlet do Saint-Germainu.―
„A co budete dělat v Saint-Germainu?― optal se znovu Athos.
D’Artagnan mu vyprávěl, jak se setkal v kostele se ţenou, která se
mu zároveň s muţem v černém plášti a s jizvou na čele ustavičně plete
do cesty.
„Chcete říci, ţe jste do ní zamilován, jako jste byl zamilován do
paní Bonacieuxové,― pravil Athos a opovrţlivě pokrčil rameny, jako
by chtěl politovat lidskou slabost.
„Já? Naprosto ne!― zvolal d’Artagnan. „Pudí mne jen zvědavost;
rád bych vypátral její tajemství. Nevím proč, ale nějak si pořád
představuji, ţe tahle ţena, byť se navzájem vůbec neznáme, hraje v
mém ţivotě určitou roli.―
„Nu aspoň kdyţ je to tak,― pravil Athos. „Já sám ovšem neznám
ţenu, jiţ by stálo za to hledat, kdyţ se nám jednou ztratila. Paní
Bonacieuxová se ztratila, tím hůře pro ni. Ať se najde.―
„Ne, ne, Athosi, vy se mýlíte, miluji ubohou Constance více neţ
kdy jindy,― pravil d’Artagnan, „a kdybych věděl, kde je, vydal bych se
za ní třebas na konec světa, abych ji vyprostil z rukou nepřátel. Ale
nevím nic, a člověk se musí nějak rozptýlit.―
„Tak se tedy rozptylte s tou vaší mylady, milý d’Artagnane. Vám
to přeji ze srdce, kdyţ vás to těší.―
„Poslyšte, Athosi,― pravil d’Artagnan, „jste tu pořád zavřený jako
v kleci, nechtěl byste místo toho sednout na koně a vyjet si se mnou
do Saint-Germainu?―
„Můj milý,― broukl Athos, „já jezdím na koni, jen kdyţ ho mám,
nemám-li ho, chodím pěšky.―
Od jiného by ho byla taková odpověď snad urazila, ale Athosovu
bručounství se d’Artagnan jen usmál a pravil:

356
 „Vidíte, já zas jsem méně pyšný neţ vy a jezdím na koni, který se
mi právě namane. Na shledanou tedy, drahý Athosi.―
D’Artagnan a Planchet se vyšvihli do sedel a pustili se směrem k
Saint-Germainu.
D’Artagnanovi nešla po celou cestu z mysli slova, jeţ Athos
pronesl o paní Bonacieuxové. Ačkoliv nebyl nijak zvlášť přecitlivělý,
hezká kramářka se mu vryla hluboko do srdce. Byl by ji šel opravdu
hledat aţ na konec světa, jak řekl. Ale svět má mnoho konců, uţ proto,
ţe je kulatý. A tak milý d’Artagnan nevěděl, kam se obrátit.
Zatím si umínil, ţe aspoň vyzví, kdo je mylady. Mluvila s muţem
v černém plášti, takţe ho zná. V d’Artagnanových kombinacích unesl
pravděpodobně paní Bonacieuxovou i tentokrát, tak jako poprvé,
právě onen muţ v černém plášti. Lhal tedy d’Artagnan nanejvýš jen
napůl (a to uţ skoro není ani leţ), kdyţ říkal, ţe stopuje-li mylady,
pátrá tím po Constance.
V takových myšlenkách si ani neuvědomoval, jak často pobodával
koně, a najednou byl v Saint-Germainu. Právě projel kolem pavilónu,
kde se měl za deset let narodit Ludvík XIV. Nyní klusal pustou ulicí,
dívaje se vpravo i vlevo, neobjeví-li někde stopu po krásné
Angličance. Najednou uviděl v přízemí pěkného domu, jehoţ ţádné
okno podle tehdejšího zvyku nevedlo na ulici, známou tvář. Muţ s tou
tváří se tam procházel na jakési terase, ozdobené květinami. Planchet
ho poznal první.
„Nezdá se váni tamhleten člověk, co tak strašně zívá, nějak
povědomý, pane?― řekl obraceje se k d’Artagnanovi.
„Ne příliš,― odvětil d’Artagnan. „Ale přesto jsem si jist, ţe tu tvář
nevidím poprvé.―
„To si myslím,― řekl Planchet. „Vţdyť je to chudák Lubin, sluha
hraběte de Wardes, kterého jste tak pěkně zřídil asi před měsícem v
Calais na cestě ke guvernérově vile.―
„Pravda! Uţ ho poznávám. Co myslíš, poznal by tě on?― ptal se
d’Artagnan.
„Pochybuji, pane, ţe by se na mne upamatoval, byl tenkrát notně
vyplašený.―
„Dobrá! Jdi tedy a dej se s ním do řeči,― pravil d’Artagnan. „A
přeptej se ho taky, je-li jeho pán mrtev.―
Planchet slezl s koně a šel rovnou k Lubinovi. Ten ho nepoznal a
oba sluhové se začali v nejlepší shodě bavit. D’Artagnan zatím pobídl
koně do postranní uličky, obejel dům a vrátil se, aby ukryt za hustým

357
lískovým plotem naslouchal jejich rozhovoru. Netrvalo dlouho a
zaslechl rachot vozu; skoro proti němu zastavil kočár mylady. Nemohl
se mýlit, mylady seděla uvnitř. D’Artagnan se poloţil koni aţ na krk,
aby sám nepozorován mohl všechno vidět.
Mylady vysunula z dvířek svou půvabnou světlovlasou hlavu a
dala nějaké rozkazy své komorné.

358
 Komorná, hezká, asi dvaadvacetiletá dívka, sviţná a ţivá, pravá
komorná velké dámy, seskočila ze stupátka, kde podle tehdejšího
zvyku seděla, a zamířila k terase, na níţ d’Artagnan zahlédl Lubina.
D’Artagnan sledoval komornou očima a viděl, kam míří. Ale
náhodou byl zrovna Lubin nějakým rozkazem odvolán do domu, takţe
Planchet zůstal sám. Rozhlíţel se na všechny strany, kam mu asi
d’Artagnan zmizel.
Komorná došla k Planchetovi, a domnívajíc se, ţe je to Lubin,
podala mu jakýsi lístek a řekla:
„Pro vašeho pána.―
„Pro mého pána?― zadivil se Planchet.
„Ano, a velmi to spěchá. Honem si to vemte.―
Poté odběhla zpět ke kočáru, který se zatím otočil směrem,
odkud přijel. Vyskočila na stupátko a kočár se dal do pohybu.
Planchet obracel lístek v ruce sem a tam, ale poněvadţ byl zvyklý
trpné poslušnosti, seskočil z terasy, proběhl uličkou a po dvaceti
krocích se střetl se svým pánem. D’Artagnan všechno pozoroval a
šel mu vstříc.
„Lístek pro vás, pane,― pravil Planchet a podal mladému muţi
psaníčko.
„Pro mne?― ptal se d’Artagnan. „Jsi si tím jist?―
„Rozhodně! Komorná řekla: »Pro tvého pána.« A já přece nemám
jiného pána neţ vás. Ale bylo to děvče jako lusk, jen co je pravda!―
„Osoba, která se o vás zajímá více, než může říci, chtěla by vědět,
kdy už si budete moci vyjet na procházku do lesa. Zítra bude v hostinci
U zlatého praporu čekat červenočerně oděný sluha na odpověď.
Ale, ale! To je zajímavé,― řekl si d’Artagnan. „Zdá se, ţe mylady i
mně leţí v hlavě zdraví jedné a téţe osoby. Tak jak se, Planchete, daří
tomu milému panu de Wardes? Neumřel snad?―
„Ne, pane; daří se mu ovšem tak, jak se můţe vést člověku se
čtyřmi ranami mečem v těle. Nic ve zlém, ale dal jste mu pořádně na
frak, tomu hrabátku! Je prý ještě velmi slabý, neboť ztratil hrozně moc
krve. Jak jsem předvídal, Lubin mě nepoznal a vypravoval mi celou tu
příhodu.―
„Výborně, Planchete, tys král všech lokajů. Ale teď vyskoč na
koně a pustíme se za kočárem.―
Nemuseli jet dlouho. Po pěti minutách zhlédli kočár, který se
zastavil v ohybu cesty. U dvířek stál skvěle oděný jezdec.
Rozhovor mezi mylady a kavalírem byl tak ţivý, ţe se d’Artagnan

359
mohl z druhé strany zastavit a nikdo kromě komorné si ho nepovšiml.
Hovořili anglicky, jazykem, jemuţ d’Artagnan nerozuměl. Ale
podle přízvuku a tónu hlasu vytušil, ţe je krásná Angličanka asi velmi
rozhněvaná. Zakončila řeč gestem, jeţ nemohlo nechat nikoho na
pochybách: udeřila tak silně vějířem, ţe se tretka rozlétla na tisíc
kousků.
Kavalír se tomu dal hlasitě do smíchu, coţ mylady rozhněvalo
ještě víc.
D’Artagnan si pomyslil, ţe nyní nadešel vhodný okamţik, aby se
vmísil do věci. Přiblíţil se z druhé strany ke dvířkám, uctivě smekl a
pravil:
„Madame, dovolíte, abych vám nabídl své sluţby? Zdá se mi, ţe
vás ten šlechtic rozhněval. Řekněte jediné slovo a ztrestám jeho
nezdvořilost.―
Při prvých slovech se mylady udiveně obrátila a zadívala se na
d’Artagnana. Kdyţ domluvil, řekla velmi dobrou francouzštinou:
„Velmi ráda bych se utekla pod vaši ochranu, pane, ale muţ, s
nímţ jsem se právě pohádala, je můj bratr.―
„Pak ovšem promiňte,― pravil d’Artagnan; „uznáte, madame, ţe
jsem to nemohl vědět.―
„Do čeho se to plete ten ztřeštěnec a proč nejde svou cestou?―
zvolal kavalír, jehoţ mylady nazvala bratrem, a nahnul se do dvířek
kočáru.
„Ztřeštěnec jste vy sám,― pravil d’Artagnan; pak se schýlil s koně
a odpověděl také do dvířek: „A svou cestou nepůjdu, protoţe se mi
zlíbilo se tu zastavit.―
Šlechtic řekl své sestře anglicky několik slov.
„Mluvím s vámi francouzsky, pane,― řekl d’Artagnan. „Buďte
tedy, prosím, tak laskav a odpovídejte mi v téţe řeči. Jste bratrem této
dámy, dobrá, ale naštěstí ne mým.―
Člověk se mohl nadít, ţe se nyní mylady zalekne, a jak to obyčejně
ţeny dělají, bude se snaţit uchlácholit vyzývavou hádku, aby se ještě
nepřiostřila. Avšak mylady se naopak klidně zvrátila zpět do sedadla a
křikla chladně na kočího:
„Jeď do paláce!―
Hezká komorná se starostlivě zadívala na d’Artagnana, který si ji
asi svou bodrou tváří získal.
Kočár odjel a oba muţi si zůstali tváří v tvář. Uţ je nic od sebe
nedělilo.

360
 Šlechtic učinil nejprve pohyb, jako by se chtěl rozjet za kočárem.
V d’Artagnanovi jiţ vřel hněv; vtom dokonce poznal v šlechtici
Angličana, který na něm v Amiensu vyhrál jeho koně a málem vyhrál
na Athosovi jeho diamant. Rozzlobil se ještě více, hmátl cizímu koni
po uzdě a zastavil ho.
„Zdá se mi, pane, ţe jste ještě větší ztřeštěnec neţ já. Vypadá to,
jako byste zapomněl, ţe si máme spolu ještě cosi vyřídit.―

361
 „Aha, to jste vy, panáčku!― pravil Angličan. „Vy tedy musíte stále
o něco hrát?―
„Dobře jste mi připomněl; ještě máte u mne vroubek. Nu, uvidíme,
drahý pane, umíte-li vládnout stejně obratně mečem jako kostkami!―
„Však vidíte, ţe nemám meč,― pravil Angličan. „Chcete si hrát na
statečného proti bezbrannému člověku?―
„Doufám, ţe doma nějakou zbraň máte,― odvětil d’Artagnan. „Já
mám ostatně sám dva meče, a chcete-li, zahrajeme si spolu o jeden.―
„Není třeba, o zbraně u mne není nouze,― pravil Angličan.
„Dobrá, vznešený pane, tak si z nich vyberte nejdelší meč, který
máte, a přijďte mi jej dnes večer ukázat.―

362
 „A kam, prosím?―
„Za Lucemburský palác, to je místo jako stvořené pro takovou
procházku, na jakou vás zvu.―
„Dobře, budu tam.―
„V kolik hodin?―
„V šest.―
„A abych nezapomněl, máte tu nějaké přátele?―
„Ano, mám tři přátele, kteří se milerádi zúčastní téţe hry.―
„Tři? Výborně! To se velmi dobře hodí! Já mám zrovna také tři,―
odpověděl d’Artagnan.
„A nyní: Kdo jste, prosím?― optal se Angličan.
„Jsem d’Artagnan, gaskoňský šlechtic, a slouţím jako gardista v
setnině pana des Essarts. A vy?―
„Já jsem lord de Winter, baron ze Sheffieldu.―
„Děkuji. Jsem vám k sluţbám, pane barone, ačkoliv se vaše jména
špatně pamatují,― pravil d’Artagnan.
A pobodnuv koně, vrátil se tryskem do Paříţe.
Jak to obyčejně v takové situaci dělal, zašel nejdříve k Athosovi.
Našel ho leţet na pohovce; milý Athos podle svého vlastního
výroku čekal, aţ tam za ním přijde jeho výzbroj.
D’Artagnan vyprávěl, co se mu právě přihodilo; jen o listu panu de
Wardes se nezmínil.
Kdyţ se Athos dozvěděl, ţe se bude bít s Angličany, byl celý
nadšený. Byl to jeho sen, jak uţ bylo řečeno.
Ihned poslali sluhy pro Porthose a Aramise a vylíčili jim situaci.
Porthos tasil meč a jal se šermovat proti stěně. Střídal výpady,
odskoky a obraty a nohy mu hrály jako nějakému tanečníkovi. Aramis
stále ještě pracoval na své básni; zavřel se do Athosovy pracovny a
prosil, aby ho nikdo nevyrušoval a aby ho nechali na pokoji, dokud
nebude čas vyrazit. Athos dal Grimaudovi znamením na srozuměnou,
aby mu přinesl novou láhev.
Co se týče d’Artagnana, ten si osnoval v hlavě plán, který mu
sliboval vtipné dobrodruţství; později uvidíme, jak jej provedl. Byl
celý zabrán do snění a po tváři mu občas přelétl úsměv plný jasu.

363
 POZNÁMKY

Strana
11 L u d v í k XIV. ― francouzský král, syn Ludvíka XIII. a Anny
Rakouské. Králem se stal uţ pětiletý, r. 1643. Sám skutečně vládl od
roku 1661 do roku 1715. Vytvořil tzv. absolutní monarchii, tj.
povaţoval se za vlastního majitele státu v duchu svého výroku „stát
jsem já―. Protoţe vládl mnoho let, říká se ve Francii sedmnáctému
století „století Ludvíka XIV.―
B a s t i l a ― pevnost v Paříţi, kde francouzští králové věznívali své
poddané. Postupem doby se stala Bastila výhruţným znakem kruté
královské moci; útokem lidu na Bastilu a jejím dobytím 14. července
1789 začala také francouzská burţoazní revoluce
M a z a r i n , J u l e s (1602―1661) ― kardinál a státník; po smrti
kardinála Richelieua (1641) byl prvním ministrem a rádcem Anny
Rakouské a nezletilého Ludvíka XIV.
A n q u e t i l , L o u i s P i e r r e ― francouzský historik osmnáctého
století
13 M e u n g ― městečko na řece Loiře ve střední Francii; pocházel odtud
Jan z Meungu, spoluautor Románu o růţi, obsáhlé středověké výpravné
básně z 13. a 14. století
14 B é a r n , b é a r n s k ý ― historický název francouzského kraje pod
Pyrenejemi, který patříval ke království Navarskému
R o s i n a n t a ― komický kůň Dona Quijota, vyzáblý jako jeho pán.
Říká se tak obrazně kaţdé staré sešlé herce
16 T a r b e s ― město v béarnském kraji v jiţní Francii pod Pyrenejemi
27 p i s t o l e ― stará francouzská zlatá mince
28 L u c e m b u r s k ý p a l á c ― palác v Paříţi, který byl postaven pro
matku Ludvíka XIII. Marii Medicejskou
L o u v r e ― sídlo francouzských králů v Paříţi. Dnes je v něm
muzeum vzácných uměleckých památek
29 L i g a ― sdruţení francouzských katolíků, zaloţené v 16. století
vévodou De Guise, udánlivě na ochranu proti hugenotům. Pravým
účelem Ligy však bylo svrhnout francouzského krále Jindřicha III. a
nastolit na trůn rod Guisů
B é a r ň a n ― tak se říkalo králi Jindřichu IV., poněvadţ vyrostl v
béarnském kraji
30 B e s m e , M a u r e v e r s ― význační účastníci v bojích mezi katolíky a
hugenoty, zejména v tzv. Bartolomějské noci (1572), kdy bylo
povraţděno na 30 000 hugenotů

364
 P o l t r o t d e M é r é ― bojovný hugenot šestnáctého století
V i t r y ― vévoda, který bojoval proti hugenotům
A r m a n d D u p l e s s i s ― celé jméno kardinálovo znělo Armand
Jean Duplessis, kardinál de Richelieu
36 C h a l a i s ― francouzský šlechtic, oblíbenec Ludvíka XIII. Richelieu
ho však obvinil z piklů proti své osobě a docílil, ţe byl Chalais r. 1626
sťat
37 Č e r v e n ý v é v o d a ― Aramis naráţí na vévodský titul a na rudý
kardinálský šat Richelieův
38 B u c k i n g h a m ― vévoda, mocný anglický politik, oblíbenec
anglických králů Jakuba I. a Karla I. Byl zavraţděn náboţenským
fanatikem Feltonem r. 1628
N a r c i s ― v řeckém bájesloví jinoch, který se zamiloval do vlastního
obrazu, jak se zrcadlil v hladině studánky
42 P o m p e i u s ― římský politik a vojevůdce. Roku 48 před naším
letopočtem byl poraţen Caesarem u Farsaly v severním Řecku
F r a n t i š e k I. (1494―1547) ― francouzský král
59 k a s u i s t a ― v právnictví znalec řešení jednotlivých právních případů
podle všeobecně platných pravidel
72 e d i k t y ― vyhlášky zveřejňující rozhodnutí panovníkovo. Zde jde o
vyhlášku zakazující šlechtické souboje
90 K r é s u s ― král dávné země v Malé Asii, proslulý svým bohatstvím.
Ţil asi 500 let před naším letopočtem
96 A c h i l l e s ― jeden z nejslavnějších hrdinů starořeckých bájí. V
legendární trojské válce padl zasaţen otráveným šípem do paty; jinak
byl na celém těle nezranitelný
A j a x ― jiný statečný řecký hrdina trojské války
J o s e f ― ve Starém zákoně (první části bible) se vypráví o Josefovi
Egyptském, synu Jakubově, který byl neobyčejně moudrý a cudný
109 S a u l , S a m u e l ― osoby ze Starého zákona. Samuel byl známý
izraelský prorok, který sjednotil Izraelity a dal jmenovat Saula králem
všech kmenů
142 K a r e l I. (1625―1649) ― anglický král. V občanské válce s
parlamentem, který vedl Olivier Cromwell, byl poraţen a popraven.
Tato událost vešla do dějin jako anglická burţoazní revoluce
149 o s t r o v R é ― malý ostrůvek při samém břehu Atlantského oceánu
naproti pevnosti La Rochelle
158 A t h o s ― hora v severovýchodním Řecku. Je na ní dvacet
pravoslavných klášterů
163 n a v a r s k ý v é v o d a ― pozdější král Jindřich IV.
211 D i o n y s i o v o u c h o ― Dionysios, dávný vládce v Syrakusách na
Sicílii, měl prý ve svých vězeních klenby postavené tak, ţe slyšel vše,

365
 co vězňové mluvili
261 T i m e o D a n a o s e t d o n a f e r e n t e s ― slova, která ve Vergilově
básni Aeneidě pronesl kněz Laokoon. Varoval jimi Trojské v době, kdy
Trója byla obléhána Řeky (Danay), aby nevpouštěli do svých bran
velikého dřevěného koně, v němţ, jak se pak ukázalo, byli skryti řečtí
válečníci
262 D a l i l a ― filištínská dívka, která zradila ţidovského hrdinu Samsona:
ustřihla mu dlouhé vlasy a tím ho zbavila jeho síly
298 M o j ţ í š ― postava Starého zákona, hebrejský zákonodárce, historik a
státník
311 B r u t u s ― jeden z vrahů římského císaře Gaia Julia Caesara
321 R u b e n s , P e t r P a v e l ― slavný nizozemský malíř, ţil v l.
1577―1640
333 B u c e f a l ― legendární kůň krále Alexandra Velikého
336 s y n o v é A y m o n o v i ― postavy z hrdinských eposů o Karlu
Velikém. Představují se často sedící na jednom koni

366
 OBSAH

Předmluva překladatele ..................................................................... 5

Předmluva, v níţ se zjišťuje, ţe na hrdinech děje, který
budeme mít čest čtenářům vypravovat, není nic
mytologického, třebas jejich jména končí na ―os a ―is ......... 11
Tři dary pana d’Artagnana-otce ....................................................... 13
V předsíni pana de Tréville.............................................................. 29
Audience .......................................................................................... 39
Athosovo rameno, Porthosův pás a Aramisův kapesník .................. 51
Královští mušketýři a garda pana kardinála .................................... 59
Jeho Veličenstvo král Ludvík XIII .................................................. 70
Mušketýři u domácího krbu ............................................................. 92
Dvorská intrika .............................................................................. 101
D’Artagnan se vybarvuje ............................................................... 110
Past ze sedmnáctého století ........................................................... 119
Zápletka se zamotává ..................................................................... 130
Jiří Villiers, vévoda z Buckinghamu.............................................. 146
Pan Bonacieux ............................................................................... 154
Muţ z Meungu ............................................................................... 163
Muţi taláru a muţi meče................................................................ 175
Stráţce pečeti pan Séguier hledá více neţ jednou zvon, aby
zazvonil, jak to dříve činíval ...................................................... 184
Domácnost u Bonacieuxů .............................................................. 196
Milenec a manţel ........................................................................... 209
Plán výpravy .................................................................................. 216
Cesta .............................................................................................. 224

367
Hraběnka de Winter ....................................................................... 239
Tanec merlaison ............................................................................. 249
Milostná schůzka ........................................................................... 257
Pavilon ........................................................................................... 267
Porthos ........................................................................................... 277
Aramisova teze .............................................................................. 295
Athosova ţena ............................................................................... 310
Návrat ............................................................................................ 330
Honba za výzbrojí.......................................................................... 346
Mylady........................................................................................... 355

368
 KNIHY ODVAHY A
DOBRODRUŢSTVÍ
Říd í E v a Do lej šo v á
Svazek 23/I

Alexandre Dumas
TŘI MUŠKETÝŘI
DÍL I.

Z francouzského původního vydání Les Trois

Mousquetaires, vydaného nakladatelstvím Nelson,
Calman-Lévy v Paříţi, přeloţil, předmluvu napsal a
poznámkami opatřil Jaroslav Janů. Původní ilustrace
Maurice Leloira. Vydalo jako svou 3115. publikaci
Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v Praze roku
1967. Druhé vydání v SNDK. Odpovědná redaktorka
dr. Arnoštka Kubelková. Výtvarný redaktor Jan
Ţbánek

Z nové sazby Baskerville vysadil a s 92 ilustracemi v

textu
vytiskl Tisk, kniţní výroba, n. p., Brno, závod 1.
24,13 AA (text 19,18, ilustrace 4,95), 24,80 VA.
Náklad 100 000 výtisků. D-10*70152

13-076-67 14/64

369
Cena za oba vázané svazky 65,― Kčs

305/22/8,6―5

KNIHY ODVAHY

A DOBRODRUŽSTVÍ

SV AZEK 23/ II

Alexandre Dumas

TŘI
MUŠKETÝŘI

370
 Autor Tří mušketýrů Alexandre
Dumas (ţil v letech 1803–1870) je
jednou z nejzajímavějších
osobností francouzské literatury.
Jeho dílo je nesmírně rozsáhlé a
obsahuje snad všechny literární
druhy – dramata a komedie, jimiţ
začínal svou literární dráhu,
romány, cestopisy, povídky. Sotva
začal psát, uţ měl ohromný
úspěch. Dumas prostě své
francouzské čtenáře strhl, uchvátil
svou zázračnou fantazií a vervou,
směsí nejpřekvapivějších nápadů a
scén, oslnivě vykreslenými
postavami svých hrdinů,
duchaplnými dialogy a celou
romantickou scenérií svých
románů. Jeho díla vycházela
nejprve kniţně, pak ještě v denních
listech pod čarou a kaţdému
nakladateli přivábila nesčetně
čtenářů. V padesátých letech
zaloţil Dumas dokonce pro své
romány dva vlastní časopisy a pro
své hry měl i vlastní divadlo.
Náměty ke svým románům těţil z
historie XVI. a XVII. století;
spolupracoval v tom s profesorem
historie Maquetem, který mu
hledal zajímavá období a postavy,
dodal mu látku, kterou pak Dumas
zpracoval. Celé Dumasovo dílo
představuje asi tři sta svazků, ne
všechny ovšem přitahují čtenáře
dodnes; ale Tři mušketýři získali
svému autorovi obdiv tak velký, ţe
z něho učinili autora světové
proslulosti.
371
13-076-67 14/64
Cena obou vázaných výtisků 65, ― Kč
Z VY ŠLÝ CH SV AZ K Ů :
R. L. Stevenson: Černý šíp ― K. May:
Duch Llana Estacada ― A. Ransome: Boj
o ostrov ― J. F. Cooper: Lovec jelenů ―
A. Grin: Cesta nikam ― V. Kocourek:
Vzpoura na lodi Bounty ― A. Ransome:
Trosečníci z Vlaštovky ― F. Mowat:
Stopy ve sněhu ― J. Hronek: Zlato na
Espaňole ― A. Ransome: Petr Kachna ―
R. Teldy Naim: Sedm sluncí na sněhu ―
J. R. Vávra: Tvrdá pěst Tuaregů ― R.
Sabatini: Odysea kapitána Blooda ― J. O.
Curwood: Kočovníci severu ― E. T.
Seton: Dva divoši ― A. Laurie: Dědic
Robinsonův ― E. Knight: Lassie se vrací
― A. Ransome: Klub Lysek ― J. Gunn:
Chatrč v horách ― J. F. Cooper: Stopař
― V. Vladko: Potomci Skytů ― O.
Mattson: Briga Tři lilie ― S. M.
Chauffierová: Ten druhý jsem já ― Sir
Arthur Conan Doyle: Pes baskervillský ―
M. Pašek: Ostrov tisíce drahokamů ― J.
F. Cooper: Průkopníci ― M. Bielicki:
Lacho z rodu Ha ― A. Lindgrenová: Kalle
Blomkvist zasahuje ― P. Gamarra:
Dobrodruţství Opeřeného hada ― A.
Ransome: Holubí pošta ― H. H. Swiftová:
Dráha na svobodu ― S. Tatay: Pušky a
holubi ― M. Pašek: Lovci perel ― A.
Branald: Tisíc a jedno dobrodruţství ―
A. P. Pearceová: Poklad v jediné růţi ―
L. Renn: Trini ― Y. Mauffret: Krásná
Amaranta ― S. O’Dell: Ostrov modrých
delfínů ― L. Kiršner: Šifrovaná zpráva ―
F. Pilař: Dýmka strýce Bonifáce ― K.
May: Vinnetou I.-III. díl ― A. Dumas: Tři
mušketýři I.-II. Díl
PŘIPR AVUJEM E:
J. F. Cooper: Prérie
H. Melville: První plavba
J. Volček: Po stopě
M. Soriano: Nezvěstný plukovník

372
 Al ex an d re Du ma s

TŘI MUŠKETÝŘI

II

1967
STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ
DĚTSKÉ KNIHY
PRAHA

373
Translations © Jaroslav Janů 1958, 1967

374
 ANGLIČANÉ A FRANCOUZI

V stanovený čas se mušketýři se všemi čtyřmi sluhy odebrali za

Lucemburský palác do jakési ohrady, zanechané napospas kozám.
Athos dal pasákovi drobný peníz, aby se se svými zvířaty vzdálil.
Sluhům bylo uloţeno hlídat.
Brzy nato se přiblíţila k ohradě mlčelivá skupina lidí; vešla
dovnitř a přidala se k mušketýrům; podle anglických zvyků došlo
potom k vzájemnému představování.
Angličané byli samí vysoce urození šlechtici a podivná jména
jejich soupeřů v nich vyvolala údiv, ba znepokojení.
Kdyţ tedy tři přátelé řekli svá jména, pravil lord de Winter:
„Z toho nejsme moudří a nevíme, kdo vlastně jste. S lidmi
takových jmen se bít nebudeme, to jsou jména pastýřů.―
„Máte dobrý postřeh, mylorde,― odvětil Athos. „Však jsou to také
jména nepravá.―
„Tím dychtivěji si přejeme zvědět pravá,― pravil Angličan.
„Kdyţ jste s námi hráli v kostky, nepídili jste se po našich jménech
a hrálo se vám dobře,― namítl Athos. „Důkazem je, ţe jste na nás
vyhráli dva koně.―
„To je pravda, ale tehdy byly v sázce jen naše peníze; tentokrát jde
o krev. Hrát se můţe s kaţdým, ovšem do souboje se pouští našinec
jen se sobě rovným.―
„Správně,― pravil Athos. Nato si vzal stranou toho Angličana, s
nímţ se měl bít, a řekl mu šeptem své jméno. Porthos a Aramis učinili
taktéţ.
„Stačí vám to?― řekl Athos svému sokovi. „Jsem vám dost
vznešený, abyste se mnou zkříţil meč?―
„Ano, pane,― pravil Angličan ukláněje se.
„Dobrá, a chcete teď, abych vám něco řekl?― opáčil chladně
Athos.
„Copak?― ptal se Angličan.
„Ţe byste byl učinil lépe, kdybyste byl nenaléhal na prozrazení
mého jména.―

375
 „Proč to?―
„Protoţe se myslí, ţe jsem mrtev, a já mám důvody, aby se
nevědělo, ţe jsem naţivu, takţe teď budu nucen vás zabít, aby se moje
tajemství nerozneslo po světě.―
Angličan se podíval na Athose a domníval se, ţe ţertuje. Ale
Athos nebyl ničeho tak dalek jako ţertování.
„Pánové,― řekl nato Athos, obraceje se k svým druhům i k jejich
sokům, „jste uţ připraveni?―
„Ano,― odvětili Francouzi i Angličané.
„Nuţe do střehu!― pravil Athos.
V mţiku se zablesklo v paprscích zapadajícího slunce osm mečů a
započal úporný boj, jak se dalo mezi lidmi dvojnásob znepřátelenými
snadno předvídat.
Athos šermoval tak klidně a metodicky, jako by byl někde v
šermířském sále.
Porthos, který byl dobrodruţstvím v Chantilly patrně vyléčen ze
své přílišné sebedůvěry, rozehrál partii šermu plnou jemných obratů a
obezřetných úniků.
Aramis měl rozdělaný třetí zpěv své básně a chvátal jako člověk,
který nemá času nazbyt.
Athos první zabil svého soka. Zasadil mu toliko jednu ránu, ale jak
ho upozornil, rána byla smrtelná: meč pronikl srdcem.
Porthos sloţil svého protivníka do trávy jako druhý; probodl mu
stehno. A jeţto se Angličan přestal bránit a vydal mu meč, Porthos ho
vzal do náručí a odnesl do jeho kočáru.
Aramis doráţel na svého soupeře tak houţevnatě, ţe ho donutil
couvat asi padesát kroků; nato vzal Angličan do zaječích a zmizel,
doprovázen hulákáním sluhů.
D’Artagnan volil docela prostě obrannou hru. Kdyţ pak viděl, ţe
uţ soupeře unavil, vyrazil mu mocnou bočnou ranou meč z ruky.
Baron vida, ţe je odzbrojen, couvl asi tři kroky nazad, ale vtom
uklouzl a padl naznak.
D’Artagnan byl jedním skokem nad ním, přiloţil mu meč na hrdlo
a pravil:
„Mohl bych vás zabít, pane, jste zcela v mých rukou, ale pro lásku
vaší sestry vám daruji ţivot.―
D’Artagnan by byl výskal radostí; podařilo se mu právě uskutečnit
záměr, který si předsevzal.
Angličan byl šťasten, ţe má co dělat se šlechticem, s nímţ lze tak

376
lehko vyjít, sevřel d’Artagnana do náručí a zahrnul mušketýry
lichotkami. Poněvadţ pak Porthosův protivník uţ byl usazen ve voze a
Aramisův sok pelášil někam pryč, zbývalo jen postarat se o mrtvého.

377
 Kdyţ ho Porthos a Aramis svlékali doufajíce, ţe jeho rána přece
není smrtelná, vypadl mu z opasku napěchovaný měšec.
D’Artagnan jej sebral a podával jej lordu Winterovi.
„Co s tím mám, prosím vás, dělat?― ptal se Angličan.
„Dáte ty peníze jeho rodině,― pravil d’Artagnan.
„Jeho rodina o těch pár grošů nestojí; vţdyť po něm zdědí patnáct
tisíc louisdorů ročního důchodu. Ponechte si měšec pro své sluhy.―
D’Artagnan tedy vstrčil peníze do kapsy.
„A teď, můj mladý příteli – doufám, ţe mi dovolíte, abych vám tak
říkal –― pravil lord de Winter, „vás představím ještě dnes večer,
budete-li chtít, své sestře, lady Clarickové. Chci, aby vás i ona pojala
do kruhu svých přátel; je velmi dobře zapsána u dvora a její známost
vám moţná nebude někdy na škodu.―
D’Artagnan se začervenal radostí a uklonil se na znamení souhlasu.
Mezitím se Athos přiblíţil k d’Artagnanovi a pošeptal mu do ucha:
„Co hodláte učinit s tím měšcem?―
„Chtěl jsem jej odevzdat vám, drahý Athosi.―
„Mně? A pročpak?―
„Vy jste ho přece zabil. Je to vaše válečná kořist.―
„Dědit po nepříteli?― pravil Athos. „Za koho mne máte?―
„Ve válce je to přece zvykem,― odvětil d’Artagnan. „Proč by se
tedy nemohl uplatnit i při souboji?―
„Já jsem to nikdy nedělal ani na bojišti,― pravil Athos.
Porthos pokrčil rameny. Aramis schválil Athosovo jednání letmým
posunkem rtů.
„Tak dejme peníze lokajům, jak to navrhl lord de Winter,― pravil
d’Artagnan.
„Ano,― pravil Athos, „ale ne našim, nýbrţ sluhům Angličanů.―
Vzal měšec a hodil ho kočímu se slovy: „Pro vás a pro vaše
kamarády!―
Taková velkomyslnost u člověka naprosto chudého přivedla i
Porthose z konceptu; na lorda de Winter a jeho přítele, kteří o této
příhodě později často vyprávěli, působila pak tato francouzská
velkodušnost velkým dojmem. Jenom pánové Grimaud, Mousqueton,
Planchet a Bazin dělali kyselé obličeje.
Při loučení dal lord de Winter d’Artagnanovi adresu své sestry;
bydlila na náměstí Royale, coţ byla tehdy módní čtvrť boháčů, v čísle
6. Ostatně mu slíbil, ţe pro něj zajde. D’Artagnan si s ním smluvil
schůzku v osm hodin u Athose.

378
 Nadcházející návštěva u mylady nešla našemu Gaskoňci z hlavy.
Měl v ţivé paměti, jak podivně je ta ţena zapletena v jeho osud. Byl
přesvědčen, ţe je kardinálovou stvůrou, a přece cítil, ţe ho to k ní
nepřekonatelně vábí zvláštním citem, takovým, který si ani sami
neumíme vysvětlit. Měl jen jedinou obavu: aby v něm mylady
nepoznala muţe z Meungu a z Doveru. Jistě by jí svitlo, ţe má
přátelské vztahy k panu de Tréville, a je proto tělem duší oddán králi;
tím by pozbyl části svých výhod. Kdyby ho totiţ mylady znala jen tak
jako on ji, byli by si ve hře rovni. S tím, ţe si mylady začíná asi
milostné pletky s hrabětem de Wardes, si náš domýšlivec valně
nelámal hlavu, ačkoliv byl hrabě mladý, krásný a bohatý chlapík a ve
velké přízni kardinálově. Dvacet let vidí všechno v růţovém obláčku,
zvláště je-li takové mládě zrozeno v Tarbes. D’Artagnan tedy začal
tím, ţe šel domů a oblékl se do svých nejparádnějších šatů. Poté se
odebral k Athosovi a podle svého zvyku mu všechno vyprávěl. Athos
vyslechl celý jeho plán; nato potřásl hlavou a trochu trpce mu poradil,
aby byl opatrný.
„Jakţe!― pravil, „sotva jste ztratil ţenu, o níţ jste říkal, ţe je dobrá,
laskavá a půvabná, a uţ jdete za jinou!―
D’Artagnan cítil, ţe jeho výtka je oprávněná.
„Paní Bonacieuxovou jsem si zamiloval srdcem, kdeţto mylady
miluji hlavou,― řekl. „Chci se k ní dát uvést hlavně proto, abych se
dozvěděl, jakou úlohu hraje u dvora.―
„Jakou úlohu? Po všem, co jste mi řekl, není nic těţkého si ji
domyslit. Dělá kardinálovi vyzvědačku. Vláká vás někam do léčky a
přijdete tak nakrásně o krk.―
„I jděte, drahý Athosi, vy vidíte všechno zatraceně černě.―
„Jen se chráním ţen, můj milý; však mne pořádně vyplatily, a
zvlášť plavovlásky. Říkal jste, ţe je mylady plavovlasá, ţe?―
„Má nejkrásnější plavé vlasy, jaké lze spatřit.―
„Ach můj ubohý d’Artagnane!― zalitoval Athos.
„Chci mít jen jasno; potom hned zmizím.―
„Nu tak si hledejte své jasno,― řekl Athos uţ lhostejně.
Lord de Winter přišel v smluvený čas; Athos, který byl o tom
zpraven, přešel uţ dřív do vedlejší místnosti. Angličan tedy nalezl
d’Artagnana samotného, a protoţe uţ bylo skoro osm hodin, odvedl
ho po krátké chvíli s sebou.
Dole čekal elegantní kočár. Spřeţení se skládalo ze dvou
výtečných koní a za okamţik byli na náměstí Royale.

379
 Mylady Claricková přijala d’Artagnana se vší váţností. Vedla dům
s nápadnou nádherou. Ačkoliv jiţ hrozící válka zahnala většinu
Angličanů z Francie a jiní se aspoň chystali ji opustit, mylady právě s
velkým nákladem nově zřídila svůj byt; z toho bylo zřejmé, ţe obecné
nařízení, aby Angličané opustili zem, se jí netýká.

380
 „Přivádím vám mladého šlechtice,― řekl lord de Winter,
představuje d’Artagnana své sestře, „který měl můj ţivot doslova ve
svých rukou, a přece nevyuţil své výhody, ačkoliv jsme byli
dvojnásob nepřáteli, neboť za prvé jsem ho urazil a za druhé jsem
Angličan. Poděkujte mu tedy, madame, chováte-li ke mně aspoň
trochu přátelství.―
Mylady lehce svraštila obočí, po tváři se jí mihl sotva znatelný stín
a na rtech se objevil tak podivný úsměv, ţe jinoch, vida tento trojí
výraz, se aţ zachvěl.
Bratr si nevšiml ničeho; oblíbená opička jeho sestry ho totiţ
zatáhla za kabát a on se k ní otočil a škádlil ji.
„Buďte vítán, pane,― pravila mylady hlasem, jehoţ sladkost byla
podivně v rozporu s příznaky špatné nálady, jichţ si d’Artagnan právě
všiml. „Získal jste si dnes nehynoucí právo na mou vděčnost.―
Vtom se Angličan opět otočil k nim a jal se vyprávět podrobně o
souboji. Mylady ho velmi pozorně poslouchala, ale bylo vidět, ţe se jí
vyprávění pranic nelíbí, ačkoliv se to snaţila všemoţně zakrýt. Krev
se jí vehnala do tváře a malá noţka pod jejím šatem se nervózně
zachvívala.
Lord de Winter si ani teď ničeho nevšiml. Kdyţ skončil, popošel
ke stolku, kde stála na podnosu láhev španělského vína a skleničky.
Nalil dvě plné a posunkem vyzval d’Artagnana, aby se šel napít.
D’Artagnan věděl, ţe by Angličana hrubě urazil, kdyby odmítl si s
ním připít. Přistoupil tedy ke stolku a sáhl po druhé sklence. Nespustil
nicméně mylady z očí, pozoroval její tvář nyní v zrcadle. Teď, kdy si
myslila, ţe se na ni nikdo nedívá, objevil se v jejích rysech jakýsi
výraz aţ sveřepý. Krásnými zoubky hryzla kapesník.
Vtom vstoupila hezká komorná, jíţ si d’Artagnan povšiml jiţ prve.
Řekla několik anglických slov lordu Winterovi, jenţ hned nato
poţádal d’Artagnana o dovolení, aby se směl vzdálit, omlouvaje se
jemu i své sestře naléhavou záleţitostí, která ho odvolává z jejich
společnosti.
D’Artagnan si s ním stiskl ruku a vrátil se k mylady. S
překvapující rychlostí nabyla její tvář opět původního roztomilého
výrazu; jen několik malých rudých skvrn na jejím kapesníku
prozrazovalo, ţe si rozkousala rty aţ do krve.
Měla rozkošné rty, jako z rudého korálu.
Rozhovor se hladce rozvíjel. Zdálo se, ţe se mylady docela
vzpamatovala. Vyprávěla, ţe lord de Winter není jejím bratrem, nýbrţ

381
toliko švagrem. Vdala se prý za jeho staršího bratra, ale ovdověla a má
po něm jen děcko. Neoţení-li se lord de Winter, bude po něm její dítě
jediným dědicem. Z toho ze všeho d’Artagnan vyciťoval, ţe jisté věci
jsou tu zahaleny rouškou, ale neviděl pod ni. Po půlhodinovém
rozhovoru nabyl ostatně přesvědčení, ţe je mylady jeho krajanka;
mluvila tak čistou a vybranou franštinou, ţe nebylo moţno o tom
pochybovat.
D’Artagnan se rozplýval v dvorných řečech a v projevech oddané
zdvořilosti. Všem těm pošetilůstkám, jeţ našemu Gaskoňci uklouzly,
se mylady blahosklonně usmívala. Nadešel čas k odchodu.
D’Artagnan se poroučel a opustil salón rozzářen štěstím.
Na schodišti se potkal s pěknou komornou. Kdyţ se míjeli, lehce o
něj zavadila; začervenala se aţ po uši a zaprosila tak sladkým
hláskem, aby prominul, ţe se jí div sám neomluvil.
Nazítří přišel d’Artagnan opět a byl přijat ještě vlídněji neţ poprvé.
Lord de Winter nebyl přítomen a hostitelkou byla sama mylady.
Dávala najevo velký zájem o jeho osobu, vyptávala se, odkud pochází,
kdo jsou jeho přátelé a nezamýšlí-li dát se do sluţeb pana kardinála.
D’Artagnan byl, jak víme, na svých dvacet let velmi rozváţný a
ihned si vzpomněl, z čeho mylady podezříval. Spustil tedy pohotově
velký chvalozpěv na Jeho Eminenci a řekl jí, ţe by byl beze vší
pochyby vstoupil do gardy kardinálovy místo do sluţeb králi, kdyby
byl například místo pana de Tréville poznal pana de Cavois.
Mylady pak nenuceně změnila námět hovoru a optala se
nejlhostejnějším tónem d’Artagnana, byl-li uţ někdy v Anglii.
D’Artagnan odpověděl, ţe tam byl jednou poslán panem de
Tréville sjednat koupi koní a ţe odtamtud čtyři na ukázku přivezl.
Mylady se za rozhovoru několikrát kousla do rtů: tenhle Gaskoněc
se zřejmě hned tak nedá.
V touţ hodinu jako včera se d’Artagnan opět rozloučil. Na chodbě
zase potkal hezkou Ketty; to bylo jméno komorné. Obdařila ho opět
přívětivým pohledem, který byl naprosto výmluvný, ale d’Artagnan měl
tak plnou hlavu její velitelky, ţe neměl oči pro nikoho jiného neţ pro ni.
Zašel k mylady i zítra a pozítří a mylady ho přijímala kaţdého
večera líbezněji.
A kaţdý večer potkával v předsíni, na chodbě či na schodech
hezounkou komornou. Avšak d’Artagnan, jak jsme jiţ řekli,
nevěnoval vytrvalosti ubohé Ketty praţádnou pozornost.

382
 OBĚD U PROKURÁTORA

Pro souboj, v němţ sehrál tak skvělou úlohu, nezapomněl Porthos

nikterak na oběd u své prokurátorky. Druhého dne k jedné hodině s
poledne sebral Mousqueton poslední smítku z jeho slavnostního úboru
a vyšňořený mušketýr zamířil do ulice aux Ours jako člověk, který
kráčí za dvojím výbojem.
Srdce mu tlouklo, ale ne jako d’Artagnanovi mladou a netrpělivou
láskou. Ne, zájem mnohem hmotnější mu vzrušoval krev; konečně
přestoupí tajemný práh a zleze neznámé schodiště, po němţ cupkaly
nahoru zlaťáčky pana Coquenarda.
Bude mu dáno spatřit na vlastní oči truhlici, jejíţ přelud uţ
dvacetkrát viděl ve svých snech: truhlici podlouhlou a hlubokou,
zapuštěnou do země a zamčenou závorami a visacím zámkem;
truhlici, o níţ tak často slyšel vyprávět a kterou nyní měly před jeho
obdivným zrakem otevřít trochu jiţ sice suché, ale přece jen ještě ne
docela nepůvabné prokurátorčiny ruce.
A pak on, chlapík věčně bloudící po světě, člověk bez majetku,
bez rodiny, voják navyklý hospodám, krčmám a pokoutním putykám,
labuţník, nucený spokojit se většinou jen s nahodilým soustem, okusí
domácího pohodlí a oněch drobných pozornosti, jeţ blaţí tím víc, čím
máme tvrdší kůţi, jak říkají staří vojáci.
Uţ se v duchu zálibně usmíval: bude si chodit v hodnosti bratrance
kaţdý den na dobrý oběd, rozhánět chmury z ţlutého a vrásčitého čela
starého prokurátora. Oškube trochu zelenáče písaříky, aţ je bude učit
karetním trikům a vrhcábům a dá si kaţdou hodinovou lekci zaplatit
jejich celoměsíčními úsporami. Bude to zábavný ţivot!
Občas sice mušketýrovi zazněly varovně v sluch zlé pomluvy, jeţ
v tom čase kolovaly tu a tam o prokurátorech a přeţily jejich slávu: o
jejich lakotě, skrblictví i na jídle. No konečně! Prokurátorka přece
bývala obvykle dost štědrá, i kdyţ, pravda, mívala časem záchvaty
spořivosti, jeţ se Porthosovi zdály svrchovaně nevhodné. Ale na
prokurátorku byla rozhodně štědrá dost, a proto doufal, ţe přece jen
najde dům vedený s trochou přepychu.
Avšak uţ u dveří se opět neubránil pochybám, neboť vstup nebyl
nikterak takový, aby vzbudil v příchozím laskominy: páchnoucí černá
chodba a schodiště osvětlené jen sporým světlem, jeţ sem padalo

383
mříţovím ze sousedního dvora, nepůsobily povzbudivě, stejně jako v
prvním patře dveře do bytu, nízké a obité ohromnými hřeby jako vrata
do pevnůstky Grand-Châtelet.
Porthos zaklepal; přišel mu otevřít dlouhý bledý písař s najeţeným
obličejem, vykukujícím z pralesa vlasů. Pozdravil s výrazem člověka,
který pociťuje respekt před statným vzrůstem, prozrazujícím sílu, před
vojenským kabátcem, z něhoţ je patrný stav, i před červenými
tvářemi, které ukazují na návštěvníkovo dobré bydlo.
Za prvním písařem se vynořil druhý menší, za ním ještě jeden větší
a za třetím dvanáctiletý poslíček. Vcelku tři a půl písaříka. Tehdy to
znamenalo kancelář velmi dobře zavedenou.
Ačkoliv mušketýr měl přijít aţ v jednu hodinu, byla prokurátorka
jiţ od dvanácti na čekané a počítala s tím, ţe ne-li srdce, tedy aspoň
ţaludek přinutí jejího miláčka, aby si pospíšil a dostavil se poněkud
dříve.

384
 Paní Coquenardová tedy vyšla z bytu skoro v témţ okamţiku, kdy
její host vstoupil dveřmi ze schodiště, a dluţno říci, ţe ho zjev
ctihodné dámy vytrhl ze značných rozpaků. Písaři na něho zvědavě
pokukovali a Porthos stál jako přimrazen nevěda, co těm stoupajícím a
klesajícím píšťalám od varhan říci.
„Tu je můj bratranec!― vypískla prokurátorka. „Tak pojďte dál,
pojďte, pane Porthosi.―
Jméno Porthos zapůsobilo na písaře tak, ţe vyprskli smíchem. Ale
stačilo, aby se Porthos obrátil, a smích jim ztuhl na rtech.
Neţ vstoupili do prokurátorovy pracovny, musili projít předsíní,
kde byli písaři, a kanceláří, kde by byli měli být. Tato druhá místnost
byl temný pokoj, plný starých papírů. Prošli kanceláří, po pravé straně
minuli kuchyň a vstoupili do přijímacího pokoje.
Ani jedna místnost neučinila na Porthose dobrý dojem. Všechny
dveře byly otevřeny, takţe bylo jistě slyšet kaţdé slovo v celém bytě.
Kromě toho vrhl, jda mimo, bleskurychlý pátravý pohled do kuchyně,
a k své veliké lítosti a k prokurátorčině hanbě si musil přiznat, ţe tam
nebylo ani vidu ani slechu po roztopených kamnech a po onom chvatu
a shonu, který obyčejně před nadcházejícím dobrým pojedením vládne
v svatyni labuţníků.
Prokurátor byl bezpochyby o návštěvě zpraven, neboť nedával
najevo ţádné překvapení, kdyţ k němu Porthos dosti nenuceně
přistoupil a zdvořile ho pozdravoval.
„Jak se zdá, pane Porthosi, jsme bratranci,― pravil, a nadzvedaje se
rukama, těţce povstal ze svého rákosového křesla.
Starcovo vyzáblé tělo se doslova ztrácelo ve velkém černém kabátě,
do něhoţ byl zahalen. I v tváři byl zelený a suchý, jen malá šedá očka
zářila jako dva ohníčky a spolu se sešklebenými ústy se zdála jedinou
částí obličeje, v níţ zůstal ţivot. Naneštěstí vypověděly tomuto stroji z
kostí sluţbu nohy, a tak se prokurátor za těch pět či šest měsíců, co
trvalo jeho oslábnutí, stal bezmocným otrokem své ţeny.
Nezbývalo mu tedy nic jiného, musel bratrance přijmout. Být při
síle jako kdysi, byl by nicméně pan Coquenard dojista jakékoliv
příbuzenské svazky s Porthosem odmítl.
„Ano, pane, jsme bratranci,― pravil Porthos, nedávaje se zmást;
ostatně nikdy nepočítal s tím, ţe by ho manţel přijal nějak zvlášť
nadšeně.
„Z ţeniny strany, zdá se,― řekl zlomyslně prokurátor.
Ale Porthos nevycítil vůbec tuto naráţku, vzal ji za prostoduchost

385
a usmál se pod svými mohutnými kníry. Paní Coquenardová, která
věděla, ţe prostoduchost nebývá znakem prokurátorů, dokázala se
pousmát jen docela málo, avšak silně se začervenala.
Od okamţiku, kdy mušketýr vešel, vrhal pan Coquenard občas
znepokojený pohled na velikou skříň, stojící naproti jeho dubovému
psacímu stolu. Porthos vytušil, ţe ta skříň je asi pověstnou truhlicí –
ačkoliv, pravda, tvarem se vůbec nepodobala jeho vysněné představě
– a blahopřál si, ţe skutečnost je o šest stop vyšší neţ sen.
Pan Coquenard zanechal dalších výzvědů o rodokmenu; jeho
neklidný pohled zatěkal ze skříně na Porthose a prokurátor se spokojil
tím, ţe řekl:
„Pan bratranec nám zajisté prokáţe tu čest a jednou, neţ odjede do
pole, s námi poobědvá, ţe, paní Coquenardová?―
Tentokrát dostal Porthos dobře mířenou ránu do ţaludku, a také ji
ucítil. Zdálo se, ţe ani paní Coquenardová nezůstala nedotčena, neboť
odpověděla:
„Shledá-li můj bratránek, ţe s ním špatně zacházíme, jistě víckrát
nepřijde; v opačném případě však má na Paříţ a na nás tak málo času,
ţe ho musíme prosit, aby nám věnoval všechny své volné chvíle aţ do
odjezdu.―
Ach, mé nohy, mé ubohé nohy, co to s vámi je? zasténal si pro
sebe Coquenard. Ale navenek se pokoušel usmát. Pomoc, jíţ se
dostalo Porthosovi ve chvíli, kdy byl podniknut útok na jeho
labuţnické laskominy, přišla našemu mušketýru velmi vhod a byl za
ni prokurátorce srdečně vděčen.
Blíţila se doba oběda. Všichni přešli do jídelny, velkého černého
pokoje naproti kuchyni.
Písaři asi zvětřili v domě neobvyklé vůně a byli přesní jako vojáci.
Drţeli si v rukou ţidličky a sotva odolávali, aby si uţ nesedli. Bylo
vidět, jak se jejich čelisti uţ napřed pohybují a ţe jsou na jídlo jako
diví.
I hrom do toho, pomyslil si Porthos, dívaje se po očku na ty tři
hladovce; poslíček, jak je moţno si domyslit, nebyl uznán za hodna
zúčastnit se panské tabule. Kdybych byl na místě pana bratrance, věru
ţe bych neţivil ty hltouny. Člověk by řekl, ţe jsou to trosečníci, kteří
neměli šest neděl v ústech.
Naposled vjel do jídelny i pan Coquenard, postrkovaný svou
manţelkou na kolečkovém křesle; Porthos přiloţil také ruku a
přišoupli starce ke stolu.

386
 Sotva s ním přejeli práh, zavětřil také nosem a přemlel naprázdno
čelistmi jako písaři.
„Hm jo!― pravil, „polívčička je nějaká slibná!―
Co k čertu mohou všichni tak zvláštního cítit na té polévce? řekl si
Porthos, kdyţ viděl řídký nemastný závar, v němţ plovalo několik
kůrek jako rozhozené ostrůvky.
Paní Coquenardová se usmála a na její pokyn všichni chvatně
usedli.
První byl obslouţen pan Coquenard, pak Porthos, načeţ paní
Coquenardová naplnila talíř sobě a písařům rozdělila kůrky bez
polévky.
V tom okamţiku se skřípavě pootevřely samy od sebe dveře
jídelny a Porthos jimi zahlédl malého písaříka, který, nemoha se
zúčastnit hostiny, pojídal chléb v dvojí vůni kuchyně a jídelny.
Po polévce přinesla sluţka vařenou slepici, opravdový přepych,

387
nad nímţ písaři vyvalili tak uţasle oči, ţe byl strach, aby jim
nevypadly z důlků.
„Je vidět, ţe milujete svou rodinu, paní Coquenardová,― pravil
prokurátor s úsměvem takřka tragickým. „Tohle jste připravila jistě
proto, abyste se zavděčila svému bratránkovi.―
Ubohá slepice byla hubená, potaţená tuhou jeţatou kůţí, a byl div,
ţe z ní nelezly kosti. Jistě trvalo hezky dlouho, neţ ji našli na hřadě,
kam se skryla umřít sešlostí věkem.
Ţe ho huba nebolí, pomyslil si Porthos, já to ani nepozřu; váţím si
stáří, ale ne vařeného nebo pečeného.
A podíval se kolem sebe, aby se přesvědčil, sdílejí-li i ostatní jeho
názor. Ale viděl naopak jen rozdychtěné oči, které uţ předem hltaly tu
báječnou slepici, předmět jeho opovrţení.
Paní Coquenardová přitáhla mísu k sobě, obratně oddělila dvě
dlouhé černé nohy a poloţila je na talíř svému manţelovi. Nato uřízla
krk s hlavou, dala jej stranou pro sebe a ukrojila ještě křídlo pro
Porthose. Potom vrátila ptáka takřka netknutého sluţce, která s ním
zmizela dřív, neţ měl mušketýr čas prostudovat škálu změn, jeţ podle
povah vyvolalo zklamání na obličejích písařů.
Namísto slepice slavila nato vjezd ohromná mísa s boby, z nichţ
vykukovalo několik skopových kostí; na první pohled mohl být člověk
sveden domněním, ţe je na nich také maso.
Ale písaři se tímto zdáním nedali oklamat a jejich truchlivé tváře
nabyly odevzdaného výrazu.
Paní Coquenardová rozdělila ten pokrm mezi mladé lidi velmi
obezřetně jako dobrá hospodyně.
Došlo na víno. Pan Coquenard ulil z malé kameninové lahvice a
přisunul láhev k Porthosovi a paní Coquenardové.
Mladíci si dolili třetinku vína vodou, a kdyţ upili do polovice,
doplnili sklenku nanovo, takţe na konci oběda polykali nápoj, jehoţ
barva zatím z rubínové červeně vybledla na pálený topas.
Porthos skromně ohryzoval své slepici křídlo a zachvěl se, kdyţ
ucítil, ţe se koleno prokurátorčino tiskne k jeho noze. Upil i půl
sklenky řídkého vína, v němţ poznal břečku z montreuilských vinic,
postrach zmlsaných jazýčků.
Pan Coquenard ho zahlédl, jak polyká čisté víno, a povzdechl.
„Ochutnáte také boby, milý bratránku Porthosi?― pravila vtom
paní Coquenardová tónem, z něhoţ bylo lze vyčíst: „Radím vám,
nejezte je.―

388
 Ať mě hrom, jestli se jich dotknu, zamručel si Porthos pod
vousy… Nato nahlas řekl: „Děkuji, sestřenko, nemám uţ hlad.―
Chvíli bylo ticho. Porthos nevěděl, jak se tvářit. Prokurátor
několikrát opakoval:
„Boţe, to jsem se najedl! Dovolte, milá paní Coquenardová, abych
vám blahopřál. Váš oběd byl opravdovou hostinou.―
A přitom pan Coquenard snědl polévku, ohryzal dvě černé slepičí
nohy a jednu skopovou kost, na níţ byly sotva stopy masa!
Porthose stále napadalo, ţe si z něho snad jen tropí ţerty, a začínal
si popotahovat kníry a vraštit obočí. Ale koleno paní Coquenardové
ho jemně vybídlo k trpělivosti.
Nastalo ticho a oběd byl zřejmě u konce; pro Porthose to bylo sice
nepochopitelné, písařům to však bylo hrozivě jasné.
Na prokurátorův pohled, provázený pousmáním paní
Coquenardové, se pomalu zvedli od stolu, sloţili ještě pomaleji své
ubrousky, pozdravili a odcházeli.

389
 „Jdete, mládenci, a zaţívejte pěkně při práci,― pravil váţně
prokurátor.
Jakmile písaři odešli, vstala paní Coquenardová a přinesla z
kredence kousek sýra, kdoulovou zavařeninu a koláč vlastní výroby z
mandlí a medu.
Pan Coquenard se zamračil, vida tolik chodů; Porthos hryzl rty,
kdyţ neviděl nic, čím by se nasytil. Pátral aspoň po míse s boby, ale
mísa uţ zmizela.
„Hostina, na mou věru,― zvolal pan Coquenard a vrtěl se na ţidli.
„Pravá hostina, hostina všech hostin – epulae epularum; Lucullus
hoduje u Luculla.―
Porthos se zahleděl na láhev, jeţ stála u něho, a zadoufal, ţe
vínem, chlebem a sýrem by se snad naobědval. Ale víno uţ nebylo,
láhev stála prázdná a pán ani paní Coquenardová nevypadali na to, ţe
by si toho chtěli všimnout.
Dobrá, řekl si Porthos, aspoň vím, na čem jsem.
Olízl jazykem lţičku se zavařeninou a slepil si zuby tahavým
koláčem paní Coquenardové.
Po poţitcích hostiny, jiţ nazval tak znamenitou, pocítil pan
Coquenard potřebu trochu si odpočinout. Porthos doufal, ţe se věc
odbude na místě v pokoji, kde byli, ale zlořečený prokurátor nechtěl
rozumět; musili ho dovézt do jeho pokoje a povykoval tak dlouho,
dokud nestál před svou skříní, a ještě z opatrnosti opřel nohy o její
okraj.
Prokurátorka odvedla Porthose do vedlejší místnosti a začaly
smiřovačky.
„Můţete k nám chodit třikrát týdně na oběd,― pravila paní
Coquenardová.
„Děkuji,― odvětil Porthos. „Nerad naduţívám laskavosti; ostatně
mám co dělat, abych sehnal tu výzbroj.―
„Pravda,― pravila prokurátorka s povzdechem… „Ta nešťastná
výzbroj!―
„Bohuţel není zbytí,― dodal Porthos.
„A z čeho se, prosím vás, skládá výzbroj vašeho pluku, pane
Porthosi?―
„Ze spousty věcí,― pravil Porthos. „Mušketýři, jak víte, jsou elitní
vojsko a musejí mít mnoho výbavy, bez níţ se třebas obejdou Švýcaři
nebo gardisté.―
„Vyslovte se podrobněji.―

390
 „Nu, mohlo by to dělat tak asi…,― řekl Porthos, který raději
hovořil v celkových sumách neţ v podrobnostech. Prokurátorka
rozechvěně čekala.
„Tak kolik?― pravila. „Doufám, ţe to nepřesáhne…―
Zarazila se, nedostávalo se jí slov.
„Ale ani zdání,― dokončil za ni Porthos. „Nebude to víc neţ dva
tisíce pět set liber. Ba myslím, ţe při skromnosti na to stačí dva tisíce.―
„Dobrý boţe, dva tisíce liber!― vzkřikla prokurátorka. „Vţdyť to je
celé jmění!―
Porthos se ušklíbl tak významně, ţe paní Coquenardová pochopila.
„Ptala jsem se na podrobnosti,― pravila, „protoţe máme mnoho
příbuzných a zákazníků v obchodnických kruzích, a jsem si skoro
jista, ţe bych ty věci dostala o sto procent laciněji, neţ kdybyste je
platil vy sám.―
„Ach tak!― řekl Porthos. „Jestli jste mi chtěla říci tohle, rozumím.―
„Ano, pane Porthosi. Tak po pořádku: potřebujete koně?―
„Jistěţe ano.―
„Nu tedy: mám jednoho pro vás.―
„Ach!― zvolal Porthos a tvář se mu rozzářila, „tak s koněm by to
bylo dobré. Pak musím mít úplný postroj, který se ovšem skládá z
předmětů, jeţ můţe nakoupit jen mušketýr sám. Ale to všechno
nebude dělat jistě víc neţ tři sta liber.―
„Tři sta liber. Dobrá, tak počítejme s třemi sty,― pravila
prokurátorka s povzdechem.
Porthos se usmál. Víme, ţe měl sedlo od Buckinghama, a tak lišák
počítal, ţe těch tři sta strčí do kapsy.
„Dále potřebuji koně pro svého sluhu a pro zavazadlo; co se týče
zbraní, o ty se starat nemusíte, ty mám.―
„Koně pro sluhu?― opáčila váhavě prokurátorka. „Ale, ale, to je mi
nějaký pán, milý příteli!―
„Madame!― pravil hrdě Porthos. „Coţpak jsem nějaký drnohryz?―
„Ne, ne; chtěla jsem jen říci, ţe kdybych pro Mousquetona opatřila
pěkného mezka…―
„Dobrá, souhlasím s tím mezkem,― řekl Porthos. „Máte pravdu,
viděl jsem uţ velkomoţné španělské grandy, jejichţ celý průvod jel na
mezcích. Ale rozumějte, paní Coquenardová, mezek musí mít chochol
a rolničky.―
„Buďte bez starosti,― pravila prokurátorka.
„Zbývá ještě zavazadlo,― řekl Porthos.

391
 „S tím si nedělejte hlavu,― zvolala paní Coquenardová. „Můj muţ
má asi pět nebo šest kufrů. Vyberete si z nich ten nejlepší. Je tam
jeden, který si brával na cesty, do toho se vejde půl světa.―
„Je tedy prázdný?― ptal se prostomyslně Porthos.
„Jistěţe je prázdný,― odvětila stejně prostomyslně prokurátorka.
„Chyba! Já totiţ potřebuji kufr s celou výbavou, má drahá,― zvolal
Porthos.
Paní Coquenardová znovu zavzdychala. Molière ještě tenkrát
nenapsal svou proslulou scénu z Lakomce. Paní Coquenardová tedy
předešla Harpagona.
Konečně byla takto postupně prohovořena i ostatní výzbroj.
Výsledek porady byl, ţe prokurátorka slíbila dát osm set liber v
penězích a opatřit koně a mezka, jimţ měl připadnout čestný úkol nést
Porthose a Mousquetona na pole slávy.
Kdyţ bylo vše dojednáno, rozloučil se Porthos s paní
Coquenardovou a odešel. Chtěla ho zdrţet sladkými pohledy, ale
Porthos předstíral naléhavou sluţbu, a tak musila prokurátorka
nakonec ustoupit králi.
Mušketýr se vrátil domů ve špatné náladě, neboť mu kručelo v
ţaludku nehorázným hladem.

KOMORNÁ A VELITELKA

Přes moudré Athosovy rady a navzdor výčitkám svědomí byl

d’Artagnan, jak jsme jiţ řekli, den ze dne do mylady víc zamilován; náš
odváţný Gaskoněc také nevynechal jediného večera, aby se jí nepřišel
dvořit, a byl přesvědčen, ţe se mu musí dříve či později dostat odpovědi.
Kdyţ jednou večer vcházel do domu s hlavou v oblacích a
šťastným úsměvem na rtech, potkal v průjezdě komornou; tentokrát se
však hezounká Ketty nespokojila s tím, ţe se ho dotkla, kdyţ šla
kolem něho, nýbrţ vzala jej zlehka za ruku.
Výborně, řekl si d’Artagnan, má asi od své velitelky vyřídit nějaké
poselství, naznačí mi patrně nějakou schůzku, kterou si mi paní sama
netroufá nabídnout.

392
 A podíval se na krásnou dívčinu nejvítězoslavnějším pohledem,
jehoţ byl schopen.
„Ráda bych vám řekla několik slov, pane rytíři…,― vykoktala ze
sebe komorná.
„Mluv, holčičko, jen mluv,― pravil d’Artagnan, „poslouchám.―
„Zde to není moţné; to, co vám chci říci, je příliš dlouhé, a hlavně
příliš důvěrné.―
„Dobře, ale jak to uděláme?―
„Kdyby chtěl pan rytíř jít se mnou…,― pravila ostýchavě Ketty.
„Kamkoli budeš chtít, krasotinko.―
„Tak pojďte.―
A Ketty, nepouštějíc d’Artagnanovu ruku, vlekla jinocha za sebou
úzkým a temným točitým schodištěm, a kdyţ vystoupili asi po
patnácti schodech, otevřela jakési dveře.
„Vstupte, pane rytíři,― pravila, „zde budeme sami a budeme si
moci nerušeně pohovořit.―
„A co je to za pokoj, děvenko?― zeptal se d’Artagnan.
„To je má světnička, pane rytíři; těmito dveřmi sousedí s pokojem
mé velitelky. Ale buďte klidný, nemůţe slyšet, co budeme mluvit,
nikdy nechodí spát před půlnocí.―
D’Artagnan se rozhlédl kolem sebe. Malá komnata byla zařízena s
půvabným vkusem a čistotou se jen leskla. Ale pak mimoděk
přivábily jeho oči dveře, jeţ podle Kettina udání vedly do pokoje
myladina.
Ketty vytušila, co se děje v duši mladého muţe, a povzdychla si.
„Vy tedy máte mou paní hodně rád, pane rytíři?― pravila.
„Ach, více neţ dovedu říci! Jsem do ní celý blázen, milá Ketty!―
Ketty vzdychla podruhé.
„Běda, pane!― pravila. „To je velmi nemilé.―
„A co v tom, prosím tě, vidíš hrozného?― ptal se d’Artagnan.
„To, pane, ţe vás moje velitelka nemá ráda ani za nehet,― odvětila
Ketty.
„Jakţe!― vzkřikl d’Artagnan. „A ona ti poručila, abys mi tohle
vyřídila?―
„Kdepak, pane; ale já sama jsem se ze zájmu o vás rozhodla vám
to říci.―
„Děkuji ti, milá Ketty; rozumí se, ţe jen za dobrý úmysl, sdělení
samo, jak uznáš, není zvlášť příjemné.―
„Chcete říci, ţe mi nevěříte, není-liţ pravda?―

393
 „Děvenko, to víš, ţe se nerado věří takovým věcem.―
„Tedy zkrátka vy nevěříte?―
„Nu, přiznávám se, ţe dokud mi nepodáš nějaké důkazy toho, co
říkáš …―
„A co říkáte tomuhle?―

394
 A Ketty vyňala ze záňadří lístek.
„Pro mne?― vyhrkl d’Artagnan a chtivě se zmocnil psaníčka.
„Ne, pro jiného.―
„Pro jiného?―
„Ano.―
„Jeho jméno, jeho jméno!― vykřikl d’Artagnan.
„Podívejte se na adresu.―
„Pan hrabě de Wardes.―
V mţiku se našemu domýšlivému Gaskoňci vybavila vzpomínka
na výjev v Saint-Germainu. Pohybem rychlým jako myšlenka roztrhl
obálku, nedbaje výkřiku, jímţ mu v tom Ketty chtěla zabránit; stejně
uţ bylo po činu, ještě neţ výkřik dozněl.
„Prokrista, pane rytíři, co to děláte?― vyhrkla.
„Já? Nic!― řekl d’Artagnan a četl:

Neodpověděl jste na můj první lístek, jste snad nemocen, či jste už

zapomněl, jak jste se na mne díval na plese paní de Guise? Nuže,
nabízí se Vám příležitost, hrabě! Nedejte si ji ujít.

D’Artagnan zbledl; byl uraţen ve své sebelásce, ač asi spíše věřil,

ţe je raněna láska.
„Ubohý pane d’Artagnane!― řekla Ketty hlasem plným soucitu a
stiskla mladému muţi znovu ruku.
„Ty mne lituješ, holubičko?― pravil d’Artagnan.
„Ach ano, z upřímného srdce! Však já vím, co je láska,
nemyslete!―
„Ty ţe víš, co je láska?― řekl d’Artagnan a poprvé se na ni zadíval
s jistým zájmem.
„Ano, bohuţel!―
„Dobrá! Pomoz mi tedy, místo co bys mne litovala, abych se mohl
tvé velitelce pomstít.―
„A jaký způsob pomsty byste chtěl volit?―
„Chtěl bych ji dobýt, vyhodit ze sedla svého soupeře!―
„V tom vám nebudu nikdy pomáhat, pane rytíři,― řekla Ketty prudce.
„Pročpak?― ptal se d’Artagnan.
„Ze dvou důvodů.―
„Z jakých?―
„První je, ţe vás moje paní nikdy ráda mít nebude.―
„Jak to můţeš vědět?―

395
 „Zranil jste její srdce.―
„Já? Jak bych je byl mohl zranit, kdyţ od chvíle, co jsem ji poznal,
leţím u jejích nohou jako otrok. Mluv, prosím tě!―
„To bych dovedla svěřit jen muţi, který by uměl číst aţ na dně
mého srdce.―
D’Artagnan se zadíval na Ketty podruhé. Dívčina byla tak svěţí a
krásná, ţe by byla nejedna vévodkyně ráda zaplatila za její půvaby
svou korunou.
„Ketty,― pravil, „budeš-li chtít, dokáţu nahlédnout aţ na dno tvého
srdce; to záleţí jen na tobě, holčičko.―
A vtiskl jí takové políbení, ţe ubohé děvče zrudlo jako růţe.
„Ach ne,― zvolala, „to není z lásky. Milujete mou velitelku, před
chvilkou jste mi to sám řekl.―
„A to ti překáţí, abys mi prozradila druhý důvod?―
„Druhý důvod, pane rytíři, je ten,― opáčila Ketty, osmělena jednak
polibkem a jednak výrazem jinochových očí, „ţe v lásce myslí kaţdý
jen na sebe.―
Teď teprve si d’Artagnan připomněl Kettiny touţebné pohledy,
kdyţ ji potkával v předsíni, na schodišti, v chodbě, její letmé doteky
rukou pokaţdé, kdyţ šla kolem něho, a její potlačované vzdechy.
Stravován touhou zalíbit se velké dámě, pohrdal dosud komornou; kdo
honí orla, nestará se o vrabce.
Nyní však náš Gaskoněc v mţiknutí oka viděl všechny výhody, jeţ
by mohl těţit z této lásky, k níţ se Ketty právě přiznala způsobem tak
prostomyslným či smělým: mohl by podchycovat listy adresované
hraběti de Wardes, měl by spojence v místě, volný vstup v kteroukoliv
hodinu do Kettiny komůrky, sousedící s pokojem její velitelky. Jak
vidno, obětoval ten proradník jiţ nyní v myšlenkách ubohou dívku,
jen aby dobyl svou mylady po dobrém či po zlém.
„Dobrá,― řekl dívčině, „chceš, drahá Ketty, abych ti podal důkaz
lásky, o níţ pochybuješ?―
„Jaké lásky?―
„Té, jíţ jsem hotov k tobě vzplanout.―
„A jaký je ten důkaz?―
„Chceš, abych dnes večer strávil čas, kdy bývám u tvé velitelky, s
tebou?―
„Ano, ano, to bych ráda!― pravila Ketty tleskajíc rukama.
„Nu tak, drahoušku,― řekl d’Artagnan a usadil se v křesle, „pojď ke
mně, ať ti mohu říci, ţe jsi nejhezčí komorná, jakou jsem kdy viděl.―

396
 A pověděl jí to tak pěkně, ţe ubohé děvče, které si nepřálo nic neţ
uvěřit, skutečně přesvědčil.
V takových chvílích utíká čas nad pomyšlení rychle. Odbila
půlnoc a skoro současně se ozval v myladině pokoji zvonek.
„Boţe!― vzkřikla Ketty, „paní mě volá. Odejdi, rychle odejdi!―
D’Artagnan se zvedl a vzal klobouk, jako by měl v úmyslu
poslechnout, ale pak otevřel místo dveří vedoucích ven dveře od
velikého šatníku a skrčil se dovnitř mezi myladiny šaty a pláště.
„Co to děláte?― šeptala Ketty.
D’Artagnan, který předem obezřetně vytáhl klíč, se však zamkl
dovnitř, aniţ odpověděl.
„Tak bude to?― křikla mylady ostrým hlasem. „Spíte tam nebo co,
ţe nejdete, kdyţ na vás zvoním.―
A d’Artagnan zaslechl, jak někdo prudce otevřel spojovací dveře.
„Uţ jdu, mylady, uţ jdu,― zvolala Ketty a vrhla se vstříc své
velitelce.
Obě vstoupily do loţnice, a protoţe spojovací dveře zůstaly
otevřeny, d’Artagnan ještě chvilku slyšel, jak mylady plísní svou
komornou. Konečně se uklidnila, a zatímco ji Ketty odstrojovala,
stočil se hovor na něho.
„Kam se dnes večer poděl náš Gaskoněc?― pravila mylady.
„Opravdu nepřišel, madame?― ptala se Ketty. „Snad by nepřelétl
jinam, dřív neţ dosáhl štěstí?―
„Ach ne! To ho jistě zdrţel pan de Tréville nebo pan des Essarts.
Nejsem dnešní, Ketty, a mám ho pevně v hrsti.―
„A co s ním madame udělá?―
„Co s ním udělám!… Buď bez starosti, Ketty. Mezi tím muţem a
mnou je jedna věc, o které on neví… mohl mě skoro připravit o
důvěru Jeho Eminence… Však já se mu pomstím!―
„Myslila jsem, ţe ho má madame ráda?―
„Já, a mít ho ráda! Nenávidím ho! Je to hlupák: měl ţivot lorda de
Winter ve svých rukou a nezabil ho! Mne tím připravil o tři sta tisíc
liber důchodu.―
„To je pravda,― pravila Ketty, „váš syn je jediným dědicem svého
strýce, a aţ do jeho plnoletosti byste byla mohla uţívat jeho jmění.―
D’Artagnan se zachvěl aţ do morku kostí, kdyţ slyšel, jak tomu
něţnému stvoření přeskakuje rezavý hlas, který se vţdy při hovoru s
takovým úsilím snaţila zastřít. Ona mu tedy vyčítá, ţe nezabil
člověka, který ji, jak sám viděl, zahrnoval takovým přátelstvím!

397
 „A vůbec bych se mu jiţ byla pomstila,― pokračovala mylady,
„kdyby mi kardinál, nevím proč, stále nedoporučoval, abych ho
šetřila.―
„Ano, ale přitom jste neušetřila té ţenštiny, kterou miloval.―
„Ach, té kramářky z ulice des Fossoyeurs: myslíš, ţe uţ dávno
nezapomněl, ţe je na světě? To by pak byla pěkná pomsta, na mou
věru!―
D’Artagnanovi stékal po čele studený pot. Ta ţena je učiněný
netvor. Chystal se znovu naslouchat, ale naneštěstí toaleta byla u
konce.
„Vraťte se do svého pokoje,― řekla ještě mylady, „a zítra se snaţte
dostat odpověď na dopis, který jsem vám svěřila.―
„Pro pana de Wardes?― pravila Ketty. „Nu jistě, pro pana de
Wardes.―
„Tak se mi zdá,― uklouzlo Ketty, „ţe k tomu pánu máte opačné
city neţ k ubohému panu d’Artagnanovi.―
„Jděte uţ, slečno,― pravila mylady, „nemám ráda prostořekost.―
D’Artagnan zaslechl, jak se zavírají dveře, poté skříply dvě
závory, jak se mylady zamykala ve svém pokoji, a i Ketty otočila na
své straně co nejtišeji klíčem v zámku. V tom okamţiku d’Artagnan
rozevřel dveře skříně.
„Můj boţe,― šeptla Ketty, „co je vám? Jak jste bledý!―
„Fuj, ta ohava!― odlehčil si tlumeně d’Artagnan.
„Tiše, tiše! A honem odejděte,― zašeptala Ketty. „Mezi pokojem
mým a mylady je jen tenká přepáţka a z jedné světnice do druhé je
slyšet kaţdé slovo.―
„A právě proto zrovna neodejdu,― pravil d’Artagnan.
„Jakţe!― hlesla Ketty a začervenala se.
„Nebo aspoň odejdu … aţ později.―
Ketty tedy povolila. Bylo to hnutí pomsty vůči mylady. I
d’Artagnan pocítil, jakou pravdu má úsloví, ţe se člověku lehko zalíbí
v pomstě.
Připsat k dobru mu lze jen to, ţe první věc, na niţ myslil, získav vliv
na Ketty, byl plán, jak jejím prostřednictvím vyzvědět, co se stalo s paní
Bonacieuxovou. Ubohé děvče se mu zapřísáhlo, ţe samo o tom vůbec
nic neví, neboť její velitelka před ní odhaluje svá tajemství jen napůl.
Jediné, co prý mu můţe říci, je to, ţe podle jejího mínění není mrtva.
Co se týče oné záleţitosti, pro niţ by byla mylady málem pozbyla
důvěry kardinálovy, o tom Ketty nevěděla rovněţ nic. Ale tady si

398
d’Artagnan bliţší domyslil: jeţto zahlédl mylady na lodi připravené k
odjezdu, kdyţ sám chvátal z Anglie, bylo nasnadě, ţe jde bezpochyby
o diamantové závěsky. Nad slunce jasná byla v tom všem, pravda, jen
jediná věc: ţe skutečná hluboká nenávist mylady k němu má kořeny v
tom, ţe nezabil jejího švagra.
Na druhý den zašel d’Artagnan k mylady opět. Byla ve velmi
špatné náladě a d’Artagnan se domýšlel, ţe příčinou jejího podráţdění
je asi mlčení pana de Wardes. Kdyţ náhodou vešla Ketty, mylady se
na ni zhurta obořila. Dívka se na něho pokradmu podívala, jako by
chtěla říci: Vidíte, co pro vás zkouším.
Ke konci večera rozkošná lvice přece jen trochu zjihla: s úsměvem
poslouchala d’Artagnanovy sladké řeči a podala mu dokonce i ruku k
políbení.
D’Artagnan odešel nevěda, co si má myslit. Ale byl chlapík, který
hned tak neztrácel hlavu; mezitím co se mylady dvořil, uţ mu rostl v
hlavě vtipný plán.
Milou Ketty nalezl u dveří a jako předešlého večera zašel k ní. Její
paní prý ji celý den plísnila, vytýkala jí i nedbalost. Mylady nedovedla
pochopit, proč hrabě de Wardes stále mlčí, a nařídila jí, aby k ní v
devět ráno přišla pro třetí psaní.
D’Artagnan přinutil Ketty k slibu, ţe mu i toto psaní přinese zítra
ráno do bytu. Ubohé děvče slíbilo všechno, co její milenec poţadoval;
bylo láskou úplně zmámené.
Dál se zběhlo všechno jako včera: d’Artagnan se zavřel do skříně,
mylady zavolala komornou, dala se odstrojit, poslala Ketty pryč a
zamkla své dveře. D’Artagnan se vrátil domů aţ v pět hodin ráno jako
včera.
V jedenáct hodin přišla Ketty; v ruce drţela nové psaní od mylady.
Tentokrát se děvče ani nepokusilo d’Artagnanovi odporovat; nechala
ho dělat, co chtěl. Patřila uţ svému krásnému vojákovi tělem duší.
D’Artagnan otevřel psaní a četl:

Již potřetí Vám píši, abych Vám řekla, že Vás miluji. Mějte se na
pozoru, abych Vám nemusila psát počtvrté; to bych Vám řekla, že Vás
nenávidím.
Chcete-li se dát na pokání a litujete svého chování ke mně, řekne
Vám děvče, které přinese tento lístek, jakým způsobem může dvorný
muž dojít odpuštění.

399
 D’Artagnan při čtení několikrát zčervenal a zbledl.
„Ach, vy ji ještě stále milujete!― řekla ţalostně Ketty, která ani na
okamţik nespustila z obličeje mladého muţe oči.
„Ne, Ketty, mýlíš se, uţ ji nemám rád; ale chci se jí pomstít za její
povýšenost.―
„Znám vaši pomstu, řekl jste mi, co tím myslíte.―
„Co ti na tom záleţí, Ketty? Víš dobře, ţe mám rád jenom tebe.―
„Jak bych to mohla vědět?―
„Poznáš to z toho, jak ji poníţím.―
D’Artagnan vzal pero a napsal:

Madame, až dosud jsem byl na pochybách, byly-li první dva lístky

určeny opravdu mně; tak dalece jsem se považoval za nehodna takové
cti. Ostatně byl jsem ještě tak nemocen, že bych byl rozhodně i tak
váhal s odpovědí. Ale dnes již musím věřit Vaší nezměrné přízni, neboť
nejen Vaše psaní, nýbrž i Vaše komorná mě ujišťuje, že mám štěstí být
Vámi milován.
Není třeba, aby mi říkala, jakým způsobem může dvorný muž dojít
odpuštění. Přijdu proto dnes v jedenáct hodin k Vám o ně požádat.
Kdybych se nyní omeškal jen o jediný den, připadalo by mi, že Vás
znovu urážím.
Ten, kterého jste učinila nejšťastnějším z lidí,
hrabě de Wardes

Lístek byl především podvrh a dále hrubá nešetrnost; ba ze

stanoviska našich dnešních mravů to bylo cosi jako drzá hanebnost.
Ale tenkrát nebrali lidé takové věci tak úzkostlivě. Ostatně d’Artagnan
věděl z myladina vlastního přiznání, ţe zradila významnější osobnosti,
neţ byl on, a neváţil si jí ani za nehet.
Přitom však cítil, ţe ho stravuje šílená vášeň k této ţeně. Byla to
vášeň znamenaná pohrdáním; vášeň nebo ţízeň msty, jak kdo chce.
D’Artagnanův záměr byl zcela prostý: Kettiným pokojem vnikne
do loţnice její velitelky, vyuţije prvního okamţiku překvapení, studu,
hrůzy, a zvítězí nad ní. Moţná ovšem také, ţe prohraje, ale bylo uţ
nutno něco riskovat. Za týden začíná polní taţení a stejně musí odejít.
Zapřádat nějakou pomalou lásku podle všech pravidel, na to
d’Artagnan neměl čas.
„Tu máš,― pravil mladý muţ a podal Ketty zalepený dopis, „tento
list odevzdej mylady. Je to odpověď pana de Wardes.―

400
 Ubohá Ketty zbledla jako smrt; tušila, co asi v listě je.
„Poslyš, holubičko,― řekl jí d’Artagnan, „však stejně víš, ţe to
tak či onak jednou vyjde najevo. Mylady se můţe dovědět, ţe jsi
dala první lístek mému sluhovi místo sluhovi hraběte, nebo ţe jsem
já otevřel ty ostatní místo pana de Wardes. Pak tě mylady stejně
vyţene, a tak dalece ji znáš, ţe svou pomstychtivost nebude drţet na
uzdě.―
„Běda,― zaúpěla Ketty, „pro koho jsem to všechno udělala?―
„Pro mne, však to dobře víš, děvenko,― odvětil mladík, „a já jsem
ti za to nesmírně vděčen, to ti přísahám.―
„Aspoň mi tedy povězte, co v tom dopise je.―
„Mylady ti to řekne.―

401
 „Ach, vy mne nemilujete!― zvolala Ketty, „a já jsem hrozně
nešťastná!―
Na tuto výčitku je jediná odpověď, kterou se dají ţeny vţdycky
oklamat; a d’Artagnan ji dovedl dát takovým způsobem, ţe byla Ketty
nadobro zmatena.
Přesto ještě dlouho plakala, neţ se rozhodla opravdu dopis mylady
odevzdat. Nakonec přece jen povolila, a to bylo vše, co d’Artagnan
chtěl. Ostatně jí slíbil, ţe večer brzy od její velitelky odejde a zaskočí
ještě k ní. Tento příslib uklidnil ubohou Ketty nadobro.

ZDE JE ŘEČ O VÝZBROJI

ARAMISOVĚ A PORTHOSOVĚ

Od té doby, co naši čtyři přátelé sháněli kaţdý na svůj vrub tu

nešťastnou výzbroj, přestaly jejich pravidelné schůzky. Kaţdý obědval
sám, kde právě byl, či spíše, kde se hodilo. I sluţba zabírala část
drahocenného času, který, ţel, ubíhal tak rychle.
Umluvili si jedině to, ţe se jednou týdně po poledni budou scházet
v Athosově bytě, neboť podle svého slibu Athos nehodlal vyjít ven.
Den, kdy byla Ketty u d’Artagnana, byl právě dnem schůzky.
Sotva odešla, odebral se tedy d’Artagnan do ulice Férou. Našel Athose
s Aramisem ve filosofickém rozhovoru. Aramis měl zase starosti se
sutanou. Athos ho podle svého zvyku ani nezrazoval, ani
nepovzbuzoval. Byl toho názoru, aby byla kaţdému ponechána
svobodná vůle. Nedával nikdy rad, o něţ nebyl ţádán. A i tu bylo
třeba poţádat ho dvakrát.
„Obyčejně chtějí lidé radu proto, aby se pak podle ní neřídili,―
říkával. „A kdyţ se podle ní zachovají, tak jen aby měli na koho svést,
kdyţ se jim nepovede, co zamýšleli.―
Za chvilku po d’Artagnanovi přišel Porthos. Všichni přátelé tedy
byli pohromadě.
Čtyři tváře vyjadřovaly čtyři rozličné nálady; Porthos byl vtělený
klid, d’Artagnan plný naděje, Aramis byl zmítán nepokojem, Athos
vypadal jako bezstarostnost sama.

402
 Hovořilo se, a právě kdyţ Porthos naznačoval, ţe jakási vysoce
postavená osobnost projevila ochotu postarat se o jeho výzbroj a
vytrhnout ho z nesnází, vstoupil Mousqueton.
Přišel Porthose poprosit, aby se vrátil do svého bytu, kde, jak s
výrazem velmi ţalostným vykládal, je naléhavě potřebí jeho přítomnosti.
„Došla snad má výzbroj?― ptal se Porthos.
„Ano a ne,― odvětil Mousqueton.
„Co to koktáš?―
„Prosím vás, pojďte, pane.―
Porthos tedy vstal, rozloučil se s přáteli a odešel s Mousquetonem.
Za okamţik nato se ve dveřích objevil Bazin.
„Co mi chcete, příteli?― otázal se Aramis s oním sladkým
přízvukem v hlase, který se u něho dostavoval vţdycky, kdyţ se jeho
mysl obírala církví.
„Nějaký člověk čeká doma na pána,― odvětil Bazin.
„Nějaký člověk! Jaký člověk?―
„Snad ţebrák.―
„No tak mu dejte almuţnu, Bazine, a řekněte mu, aby se pomodlil
za ubohého hříšníka.―
„Ale ten ţebrák chce za kaţdou cenu s vámi mluvit a tvrdí, ţe ho
velmi rád uvidíte.―
„Vzkázal mi snad něco zvláštního?―
„Ano. »Bude-li pan Aramis váhat,« řekl, »oznamte mu, ţe
přicházím z Toursu.«―
„Z Toursu?― vykřikl Aramis. „Pánové, promiňte, ale jak se zdá,
přináší mi ten člověk zprávy, na něţ čekám.―
Vyskočil a rychle odešel.
Zbyli jen Athos a d’Artagnan.
„Tak mi připadá, ţe ti chlapíci uţ mají vyhráno. Nesoudíte také
tak, d’Artagnane?― pravil Athos.
„Vím, ţe Porthos uţ šťastně zalovil,― řekl d’Artagnan. „A pokud
jde o Aramise, o toho jsem, abych řekl pravdu, nikdy neměl váţných
obav. Ale co si počnete vy, drahý Athosi, jenţ jste tak velkomyslně
rozdával pistole toho Angličana, které vám vším právem patřily?―
„Jsem velmi spokojen, ţe jsem zabil toho hlupáka, chlapče; zabít
nepřítele je věc zásluţná. Ale kdybych byl strčil do kapsy jeho pistole,
tíţily by mne jako výčitky svědomí.―
„Jděte, Athosi, vy máte věru nepochopitelné myšlenky!―
„Tak toho nechme a začněme z jiného konce! – Víte, co mi říkal

403
pan de Tréville, který mi včera prokázal čest a navštívil mne? Prý
navštěvujete podezřelé Angličany, jeţ podporuje pan kardinál.―
„To jest navštěvuji jednu Angličanku, o níţ jsem vám uţ
vyprávěl.―
„Ach tak, tu blondýnku! Dával jsem vám o ní tehdy rady, kterých
jste se přirozeně chránil uposlechnout.―
„Řekl jsem vám své důvody.―
„Ano. Větříte v tom zkrátka svou výzbroj, zdá se mi.―
„Naprosto ne! Ale nabyl jsem jistoty, ţe ta ţena má prsty v únosu
paní Bonacieuxové.―
„Hm, rozumím; abyste našel jednu ţenu, dvoříte se druhé. Je to
sice cesta nejdelší, ale zato nejzábavnější.―
D’Artagnan uţ chtěl všechno před Athosem vyklopit, avšak
zarazila ho jedna okolnost: Athos byl šlechtic s přísnými pojmy o cti,
a ve vtipném plánu našeho zamilovaného ztřeštěnce proti mylady byly
jisté věci, nad nimiţ by se puritánský Athos jistě pozastavil, tím si byl
d’Artagnan jist. Drţel tedy raději jazyk za zuby, a poněvadţ byl Athos
nejméně zvědavý člověk na světě, musil si d’Artagnan své důvěrnosti
ponechat pro sebe.
Opustíme nyní oba přátele, jejichţ hovor se octl jaksi na suchu, a
podíváme se za Aramisem.
Viděli jsme, s jakým spěchem se Aramis vydal za Bazinem, kdyţ
uslyšel, ţe člověk, který s ním chce mluvit, přichází z Toursu. Letěl
jako na křídlech a mţiknutím oka byl z ulice Férou v ulici de
Vaugirard.
Ve svém bytě nalezl vskutku drobného muţíka s chytrýma
očkama, ale oblečeného v hadry.
„Vy mi něco chcete?― optal se mušketýr.
„To jest hledám pana Aramise. Jste to vy?―
„Jsem. Máte mi něco odevzdat?―
„Ano, ukáţete-li mi jistý vyšívaný kapesníček.―
„Zde je,― pravil Aramis; vyňal ze záňadří klíček a otevřel malou
skříňku z ebenového dřeva, vykládanou perletí. „Vizte!―
„Dobrá,― řekl ţebrák. „Pošlete pryč svého sluhu.―
Bazin totiţ byl zvědav, co ten ţebrák chce jeho pánovi, pospíšil si
a přišel skoro současně. Ale valně mu ten chvat nepomohl. Na
ţebrákovo vyzvání mu dal pán znamení, aby se vzdálil, a Bazinovi
nezbylo neţ uposlechnout.
Kdyţ byl sluha pryč, ţebrák vrhl kolem sebe rychlý pohled, aby se

404
ujistil, ţe ho nemůţe nikdo vidět ani slyšet, a rozhalil svůj rozedraný
šat, špatně staţený koţeným pásem. Nato se jal párat hořejší část
svého kabátce a vyňal odtud dopis.
Vida pečeť, Aramis vykřikl radostí, políbil psaní a s úctou téměř
náboţnou rozevřel list, jenţ obsahoval toto sdělení:

Příteli, osud tomu chce, abychom byli ještě nějaký čas odloučeni;
avšak krásné dny naší mladosti nejsou ještě nenávratně ztraceny.
Konejte na bojišti svou povinnost; já dostojím své jinou cestou.
Přijměte to, co Vám posel odevzdává. Jděte do války jako pravý
šlechtic a vzpomínejte na mne, jež líbám vřele Vaše černé oči.
Sbohem, či spíše na shledanou!

Ţebrák ještě stále páral. Vyndával ze špinavých cárů kus po kuse

sto padesát dvojitých španělských pistolí a rovnal je do řádků na stůl.
Poté otevřel dveře, pozdravil, a neţ se uţaslý mladý muţ odváţil říci
jediné slovo, odešel.
Aramis přečetl dopis ještě jednou a všiml si, ţe má doušku:

P. S. – Doručitel zaslouží, aby byl zdvořile přijat. Je to hrabě a

španělský grand.

„Můj líbezný sne!― vzkřikl Aramis. „Oh, jak krásný je ţivot a

mládí! Ano, čekají nás ještě šťastné dny! Tobě, jen tobě, má lásko,
patří má krev, můj ţivot! Všechno, všechno, všechno, má krásná
milá!―
A zlíbal vášnivě dopis, nepohlédnuv vůbec na zlato, jeţ se třpytilo
na stole.
Bazin zaškrábal na dveře; Aramis uţ neměl důvodů, aby ho
zdrţoval venku, a dovolil mu vstoupit.
Vida tolik zlata, zůstal Bazin celý ohromený a zapomněl, ţe
vlastně chtěl ohlásit d’Artagnana; ten byl zvědav, co s tím ţebrákem
vlastně je, a přicházel se na to poptat.
D’Artagnan si povšiml, ţe ho Bazin zapomíná ohlásit, a poněvadţ
u Aramise nemusil dělat okolky, ohlásil se sám.
„U všech všudy, drahý Aramisi,― zvolal, kdyţ spatřil nadílku na
stole, „jsou-li tohle ty švestky, jeţ vám posílají z Toursu, vyřiďte,
prosím, zahradníkovi mou poklonu.―
„Mýlíte se, můj milý,― pravil Aramis, který nehodlal prozradit své

405
tajemství. „To mi poslal právě můj nakladatel honorář za báseň o
jednoslabičných verších, kterou jsem začal tehdy venku psát.―
„Opravdu?― řekl d’Artagnan. „Váš nakladatel je tedy velmi štědrý;
to je vše, co vám mohu říci.―
„Jakţe, pane!― vykřikl Bazin. „Ţe by se báseň dala prodat tak

406
draho? To je k neuvěření! Ach milostpane, vy umíte všechno, vy to
jistě dotáhnete tak daleko jako pan de Voiture a pan de Benserade.
Tohle je něco pro mne. Básník, to je skoro jako kněz. Pane Aramisi,
dejte se na básníka, prosím vás o to.―
„Bazine, příteli,― pravil Aramis, „zdá se, ţe se mícháte do
rozhovoru.―
Bazin pochopil, ţe chybil, sklopil hlavu a odešel.
„Podívejme se,― pravil d’Artagnan s úsměvem, „tak vy prodáváte
své výplody za zlato? To jste věru šťasten, příteli. Ale pozor, vypadne
vám psaní, které vám čouhá z kabátu a pochází nepochybně také od
vašeho nakladatele.―
Aramis se začervenal aţ po kořínky vlasů, zastrčil psaní a dopjal si
kabátec.
„Drahý d’Artagnane,― pravil, „máte-li chuť, půjdeme za kamarády,
a poněvadţ jsem teď bohat, začneme opět společně obědvat, dokud
nezbohatnete zase vy.―
„Na mou víru, to budu velmi rád,― řekl d’Artagnan. „Uţ je to
hezky dlouho, co jsme naposled pořádně obědvali. A poněvadţ já sám
mám dnes večer před sebou trochu hazardní výpravu, nemrzelo by
mne nikterak, přiznávám se, kdybych si nadlehčil myšlenky nějakou
lahví starého burgundského.―
„Dobrá, dáme si tedy staré burgundské, nejsem také jeho nepřítel,―
pravil Aramis; pohled na zlato mu jako kouzlem odvanul myšlenky na
klášter.
Vstrčil si hned do kapsy několik dvojitých pistolí, aby měl pro
první chvíli čím platit, a zavřel ostatní k známému šátečku, který byl
jeho talismanem, do ebenové skříňky vykládané perletí.
Oba přátelé se pak vydali nejdříve k Athosovi, jenţ věren své
přísaze, ţe nevytáhne paty z domu, vzal na sebe starost objednat oběd
k sobě do bytu. Poněvadţ měl ze všech nejvybranější jazýček,
přenechali mu d’Artagnan i Aramis rádi tuto důleţitou úlohu.
Nato se vypravili k Porthosovi, a tu potkali na nároţí ulice du Bac
Mousquetona, který hnal před sebou mezka a koně a tvářil se, jako by
se napil octa.
D’Artagnan vyrazil výkřik překvapení, v němţ bylo znát i příměs
radosti.
„Hele, můj ţlutý kůň!― zvolal. „Aramisi, podívejte se na toho
koně!―
„Fuj, to je šeredný valach!― pravil Aramis.

407
 „Drahý příteli,― odvětil d’Artagnan, „to je kůň, na němţ jsem přijel
do Paříţe.―
„Jakţe, milostpán zná toho koně?― ptal se Mousqueton.
„Barvu má originální,― poznamenal Aramis. „Takovou srst jsem
dosud neviděl.―
„To si myslím,― opáčil d’Artagnan. „Však jsem ho proto prodal za
tři dukáty a jistě jen kvůli té srsti, protoţe jinak ten kostlivec nestojí
ani za osmnáct liber. Ale jak jsi ty přišel k tomu koni, Mousquetone?―
„Ach pane, raději mi o tom ani nemluvte,― pravil sluha. „To nám
nadrobil manţel naší vévodkyně.―
„Jak to, Mousquetone?―
„Nu, těšíme se přízni jedné vznešené dámy, vévodkyně de… ale
ne! Pán mi přikázal, ţe nesmím nic vyplesknout. Zkrátka ta dáma nás
přinutila přijmout malou upomínku, nádherného španělského oře a
andaluského mezka, no, krása pohledět. Ale manţel se o tom dověděl,
ta dvě skvostná zvířata dal cestou zabavit a vyměnil je za tyhle dvě
ohyzdy!―
„A ty mu je jdeš vrátit?― pravil d’Artagnan.
„Rozhodně!― odvětil Mousqueton. „Jistě uznáte, ţe nemůţeme
přijmout takovéhle herky místo zvířat, která nám byla slíbena.―
„To ne, ačkoliv bych jednou rád viděl Porthose na svém ţluťáku;
aspoň bych si pak trochu dovedl představit sám sebe, jak jsem
vypadal, kdyţ jsem přijel do Paříţe. Ale abychom tě nezdrţovali,
Mousquetone, jdi a zařiď, za čím tě pán posílá. Jestlipak je doma?―
„Je, pane, ale mrzoutí aţ běda,― pravil Mousqueton.
A pokračoval v cestě k nábřeţí des Grands-Augustins. Oba přátelé
zatím šli zazvonit k nešťastnému Porthosovi. Viděl je sice, jak
přicházejí přes dvůr, ale nechtělo se mu otevřít. Zvonili nadarmo.
Zatím Mousqueton putoval dál, poháněje před sebou obě herky;
přešel Nový most a dostal se do ulice aux Ours. Kdyţ dorazil na
místo, přivázal podle pánova rozkazu koně i mezka ke klepadlu u
prokurátorových dveří. Poté, nestaraje se o jejich další osud, vrátil se
za Porthosem a oznámil mu, ţe úkol je vykonán. Obě nešťastná
zvířata, jeţ od rána nedostala nic ţrát, ztropila po chvíli, jak lomcovala
klepadlem u dveří, takový hluk, ţe prokurátor nařídil poslíčkovi, aby
se šel zeptat po sousedstvu, komu ten kůň a mezek patří.
Paní Coquenardová poznala svůj dar a nechápala zpočátku nic; ale
návštěva Porthosova jí to brzy objasnila. Něţná milenka se zhrozila
prchlého hněvu, který blýskal z mušketýrových očí, ačkoliv se jej

408
všemoţně snaţil potlačit. Mousqueton totiţ nezatajil svému pánu, ţe
potkal d’Artagnana a Aramise a ţe d’Artagnan poznal v ţlutém koni
béarnského klusáka, na němţ přijel do Paříţe a kterého prodal za tři
tolary.
Porthos si smluvil s prokurátorkou schůzku v klášteře
Saint-Magloire a ihned odešel. Prokurátor vida, ţe se loučí, pozval ho
na oběd, ale mušketýr se vznešeným gestem poděkoval.
Paní Coquenardová se odebrala do kláštera Saint-Magloire celá
ustrašená, neboť tušila, jaké výčitky ji tam očekávají. Ale celkem byla
velkopanským chováním Porthosovým spíš okouzlena. Všechny
kletby a výčitky, jaké je schopen uraţený muţ vychrlit na hlavu ţeny,
vmetl vskutku Porthos prokurátorce do tváře, pokorně schýlené.
„Ach boţe!― naříkala, „chtěla jsem to zařídit co nejlépe. Jeden z
našich klientů je koňař, byl nám dluţen peníze a liknavě splácel.
Vzala jsem tedy od něho toho koně a mezka na účet dluhu; slíbil mi
dvě královská zvířata.―
„Dobrá, madame,― řekl Porthos; „byl-li vám ten váš koňař dluţen
víc neţ pět tolarů, je to zloděj.―
„Není přece zakázáno hledat lacinější prameny nákupu, pane
Porthosi,― namítala prokurátorka na svou omluvu.
„Není, madame, ale ti, kteří hledají takové laciné prameny, musí
dovolit svým známým, aby si našli štědřejší přátele.―
A Porthos, otočiv se na podpatku, měl se k odchodu.
„Pane Porthosi!― vypískla prokurátorka, „chybila jsem, uznávám
to; neměla jsem skrblit grošem, kdyţ šlo o to, vyzbrojit takového
kavalíra, jako jste vy!― Porthos odcházel bez odpovědi.
Prokurátorka ho v té chvíli uţ viděla v zářném oblaku,
obklopeného vévodkyněmi, jeţ mu vrhají k nohám ţoky zlata.
„Pro ţivého boha, pane Porthosi, počkejte!― vykřikla. „Počkejte a
pohovoříme si.―
„Hovořit s vámi mi přináší neštěstí,― pravil Porthos.
„Co tedy ţádáte, řekněte mi?―
„Nic, neboť výsledek bude týţ, jako kdybych vás o něco ţádal.―
Prokurátorka se zavěsila do Porthosovy paţe a v návalu bolesti
zvolala:
„Pane Porthosi, já tomu přece nemohu rozumět. Copak já vím, co
je pořádný kůň? Vím, co je to postroj?―
„Měla jste se obrátit na mne; já tomu rozumím, madame. Ale vy
jste chtěla šetřit, a hůř, lichvařit.―

409
 „Křivdíte mi, pane Porthosi, a já všechno napravím, mé čestné
slovo.―
„Ale jak?― ptal se mušketýr.
„Poslyšte, dnes večer má jít pan Coquenard k vévodovi de
Chaulnes, který si ho objednal. Jejich porada potrvá nejméně dvě
hodiny; přijďte, budeme sami a vyrovnáme se.―
„Dobrá! To je jiná řeč, má drahá!―
„Odpouštíte mi?―
„Uvidíme,― řekl vznešeně Porthos.
A oba se rozloučili se slovy: Večer na shledanou!
„Hrome,― těšil se Porthos odcházeje, „snad se přece jen dostanu na
kobylku truhlici pana Coquenarda.―

V NOCI JSOU VŠECHNY KOČKY ČERNÉ

Konečně nadešel večer, Porthosem i d’Artagnanem tak netrpělivě

očekávaný.
Jako obvykle dostavil se d’Artagnan kolem deváté hodiny k
mylady. Našel ji ve výborné náladě; ještě nikdy ho tak líbezně
nepřijala. Náš Gaskoněc usoudil na prvý pohled, ţe byl lístek správně
odevzdán a ţe dosáhl ţádaného účinku.
Vešla Ketty a přinesla osvěţující nápoj. Její velitelka na ni laskavě
pohlédla a obdařila ji svým nejroztomilejším úsměvem, ale běda!
Ubohá dívčina byla tak smutná, ţe si těch projevů přízně ani nevšimla.
D’Artagnan pozoroval obě ţeny, a srovnávaje je v duchu, musil
přiznat, ţe se tu příroda zmýlila: velké dámě dala duši prodejnou a
zlotřilou, komorné pak srdce hodné vévodkyně.
V deset hodin začala mylady projevovat nepokoj. D’Artagnan
chápal, co to znamená; dívala se na hodiny, vstávala, opět
poposedávala a usmívala se na d’Artagnana s výrazem, v němţ stálo:
Jste roztomilý, ale byl byste ještě roztomilejší, kdybyste se uţ klidil!
D’Artagnan se tedy zvedl a vzal klobouk. Mylady mu podala ruku
k políbení; mladý muţ ucítil stisk jejích prstů a pochopil, ţe to není z
koketnosti, ale z vděčnosti, ţe odchází.

410
 „Miluje ho ďábelsky,― bručel si. Nato odešel.
Tentokrát ho Ketty nikde nečekala, ani v předsíni, ani na chodbě,
ani v průjezdě. D’Artagnan si musil sám najít schodiště a komůrku.
Ketty seděla s hlavou zabořenou v dlaních a plakala.
Slyšela d’Artagnana vcházet, ale ani nezvedla hlavu. Kdyţ k ní
jinoch přistoupil a vzal ji za ruce, propukla v pláč.

411
 Stalo se, jak d’Artagnan předvídal. Jakmile mylady obdrţela dopis,
v záchvatu radosti komorné všechno vypověděla a za to, ţe svůj úkol
tentokrát tak dobře vyřídila, dala jí dokonce odměnou váček s penězi.
Sotva se Ketty vrátila do svého pokojíku, mrštila váčkem do kouta,
kde dosud leţel; tři nebo čtyři zlaťáky se z něho vykutálely na
koberec.
Teprve kdyţ ji d’Artagnan polaskal, zvedla ubohá dívka hlavu.
D’Artagnan se zhrozil její popleněné tváře. Sepjala prosebně ruce, ale
neodváţila se promluvit ani slovo.
Ač bylo d’Artagnanovo srdce málo citlivé, ta němá bolest ho
dojala. Avšak lpěl příliš na svých plánech, neţ aby něco měnil na tom,
co si předsevzal. Neponechal Ketty dlouho naději, ţe by ho
obměkčila; vyloţil jí jenom, ţe to, co podniká, je pouhopouhá msta.
Té pomstě ostatně všechno hrálo do ruky, neboť mylady, snad aby
před milencem ukryla svůj ruměnec, nakázala Ketty, aby v celém
domě, ba i ve svém pokojíku zhasla světla. Pan de Wardes měl odejít
před svítáním, ještě za tmy.
Za chvilku slyšeli, jak mylady vchází do loţnice. D’Artagnan se
okamţitě ukryl do své skříně a sotva se tam uvelebil, zazněl zvonek.
Ketty vstoupila k své velitelce, ale nenechala dveře otevřené.
Přepáţka však byla tak tenká, ţe bylo rozumět takřka všemu, co obě
ţeny spolu hovořily.
Mylady byla jako opilá. Ketty jí musila do nejmenších podrobností
znovu vykládat o svém setkání s de Wardesem, líčit, jak přijal psaní,
jak odpovídal, jak se přitom tvářil, vypadal-li jako hodně zamilovaný.
Ubohé děvče odpovídalo, nevidouc vyhnutí, na všechny ty otázky
přidušeným hlasem; jeho bolestný přízvuk však paní zřejmě vůbec
nevnímala. Tak je štěstí sobecké.
Kdyţ se konečně blíţila hodina schůzky s hrabětem, dala mylady
skutečně zhasnout všechna světla v pokoji a nařídila Ketty, aby se
vrátila do své komůrky a uvedla k ní de Wardesa, jakmile přijde.
Dlouho Ketty čekat nemusila. Sotvaţe d’Artagnan klíčovou dírkou
od své skříně viděl, ţe se pokoj ztemnil, vyřítil se ze své skrýše právě
v okamţiku, kdy Ketty zavírala spojovací dveře.
„Co je to za hluk?― ptala se mylady.
„To jsem já,― pravil d’Artagnan ztlumeným hlasem, „já, hrabě de
Wardes.―
„Ach boţe, boţe,― vzdychla si Ketty, „nevydrţel čekat ani do
hodiny, kterou si smluvil.―

412
 „Nuţe, proč nejde dál?― pravila mylady chvějícím se hlasem.
„Milý hrabě,― dodala, „pojďte, vţdyť víte, jak vás očekávám.―
Na tuto výzvu d’Artagnan jemně odstrčil Ketty a rychle vstoupil
do loţnice.
Mohou-li kdy šílená ţárlivost a bolest drtit duši, je to tehdy, kdyţ
milenec přijímá pod jménem, jeţ mu nenáleţí, důkazy lásky, určené
jeho šťastnějšímu soku.
D’Artagnan se octl v postavení tak bolestném, ţe to ani
nepředvídal. Ţárlivost mu ryla v srdci a trpěl téměř tolik jako ubohá
Ketty, která v té chvíli plakala ve vedlejším pokoji.
„Ano, hrabě,― pravila mylady svým nejsladším hlasem, tisknouc
něţně jeho ruku v svých. „Ano, jsem šťastna láskou, kterou mi vaše
pohledy a slova vyslovovaly vţdy, kdykoliv jsme se setkali. I já vás
miluji. Zítra, zítra budu chtít od vás nějakou zástavu na důkaz toho, ţe
na mne myslíte. A protoţe byste mohl zapomenout, vezměte si toto.―
Sňala prsten se své ruky a navlékla jej na prst d’Artagnanovi.
D’Artagnan si vzpomněl, ţe ten prsten vídal mylady na ruce: byl
to nádherný safír, obklopený diamanty.
V prvním hnutí jí ho chtěl d’Artagnan vrátit, ale mylady hovořila
dále:
„Ne, ne; ponechte si ten prsten z lásky ke mně. Ostatně, přijmete-li
jej, prokáţete mi větší sluţbu, neţ si dovedete představit.―
Tato ţena je plná tajemství, řekl si v skrytu srdce d’Artagnan. V té
chvíli cítil, ţe by byl s to strhnout všechny roušky. Uţuţ otvíral ústa,
aby mylady vyzradil, kdo je a za jakým mstivým účelem přišel. Ale
mylady ho předešla a pravila:
„Můj ubohý anděli, a ten gaskoňský netvor by vás byl málem
zabil!―
Ten netvor byl on sám.
„Ach,― pokračovala mylady, „ještě vás ty rány od něho bolí?―
„Ba, ještě,― pravil d’Artagnan, který dobře nevěděl, co odpovědět.
„Buďte bez starosti,― šeptala mylady vášnivě, „však já vás
pomstím, a strašně!―
Hrome! pomyslil si d’Artagnan, to bych si byl vybral pěkný
okamţik, teď se prozradit!
Bylo třeba nějaké doby, neţ se d’Artagnan vzpamatoval z krátké
rozmluvy, ale všechny myšlenky na pomstu, s nimiţ sem přišel, se
vlastně úplně rozplynuly, tato ţena nad ním měla neuvěřitelnou moc,
nenáviděl ji a miloval zároveň. Nikdy by si byl nebyl pomyslil, ţe

413
dva city tak opačné se mohou směstnat v jedné hrudi, navzájem se
proniknout a vytvořit tak podivnou vášeň, lásku s ďábelskou
příchutí.
Zatím však uţ odbila jedna hodina. Bylo nutno se rozejít; v
okamţiku, kdy měl mylady opustit, necítil d’Artagnan nic neţ ţivou
lítost, ţe se musí vzdálit, a při rozloučení si navzájem smluvili
schůzku na příští týden. Ubohá Ketty doufala, ţe bude moci promluvit
pár slov s d’Artagnanem, aţ půjde jejím pokojem, ale mylady jej sama
provedla temnotou a opustila ho aţ na schodišti.
Nazítří ráno chvátal d’Artagnan k Athosovi. Cítil se zapředen do
tak podivného dobrodruţství, ţe ho chtěl poţádat o radu. Vypověděl
mu všechno. Athos se několikrát zamračil.
„Ta vaše mylady je nějaké hanebné stvoření, zdá se mi,― pravil,
„ale ani to vám nedalo právo takto ji klamat. Ať tak či onak, máte na
krku hrozného nepřítele.―
Při těchto slovech se Athos náhle zadíval pozorně na safír,
vroubený diamanty; zaujal na d’Artagnanově prstu místo prstenu od
královny, uloţeného pečlivě do schránky.
„Díváte se na ten prsten?― řekl Gaskoněc, pyšný na to, ţe se můţe
svým přátelům pochlubit tak bohatým darem.
„Ano,― pravil Athos, „připomíná mi jeden rodinný skvost.―
„Je krásný, ţe?― řekl d’Artagnan.
„Nádherný!― odvětil Athos. „Nebyl bych věřil, ţe jsou na světě
dva safíry tak čistého lesku. To jste jej vyměnil za svůj diamant?―
„Ne,― odpověděl d’Artagnan, „to je dárek od mé půvabné
Angličanky, či spíše od mé půvabné Francouzky – neboť ačkoliv jsem
se jí na to neptal, jsem přesvědčen, ţe je narozena ve Francii.―
„Ten prsten tedy máte od mylady?― vzkřikl Athos a na jeho hlase
bylo znát veliké pohnutí.
„Ano, od ní; dnes v noci mi jej dala.―
„Ukaţte mi ten prsten,― pravil Athos.
„Tu je,― odpověděl d’Artagnan a stáhl si jej s prstu.
Athos prsten důkladně prohlíţel, silně zbledl a poté jej zkoušel
navléknout na prsteník své levé ruky; seděl mu jako ulitý. Mrak hněvu
a pomsty přelétl šlechticovo čelo, jindy tak klidné.
„Je nemoţné, aby to byl on,― pravil. „Jak by se ten prsten dostal do
ruky lady Clarickové? Ale přitom je věru neuvěřitelné, ţe by byly na
světě dva šperky tak nápadně si podobné.―
„Vy ten prsten znáte?― ptal se d’Artagnan.

414
 „Připadlo mi, ţe jej znám,― řekl Athos, „ale snad se mýlím.―
A vrátil jej d’Artagnanovi, nepřestávaje se na něj dívat.
„Poslyšte, d’Artagnane,― pravil po chvilce, „buďte tak hodný a
sundejte ten prsten nebo jej obraťte kamenem do dlaně; vyvolává ve
mně tak kruté vzpomínky, ţe bych nebyl s to s vámi hovořit. Coţ jste
mne nepřišel poţádat o jakousi radu a neříkal jste, ţe jste na
rozpacích, co máte dělat?… Ale počkejte… půjčte mi ještě váš safír.
Ten, o němţ jsem vám povídal, měl na jedné hraně škrábnutí od jakési
nehody.―
D’Artagnan stáhl prsten znovu s prstu a podal jej opět Athosovi.
Athos se zachvěl.
„Hleďte,― pravil, „není to zvláštní?―
A ukázal d’Artagnanovi rýhu, na niţ se rozpomněl.

415
 „Athosi, od koho jste vy měl ten safír?―
„Od své matky a ta jej dostala opět od matky. Jak vám říkám, je to
starý rodinný šperk… který neměl nikdy přijít z rodiny.―
„A vy jste jej… prodal?― optal se váhavě d’Artagnan.
„Ne,― odvětil Athos s podivným úsměvem, „daroval jsem ho v
jedné noci lásky, tak jako vy jste jej v jiné dostal.―
Teď se i d’Artagnan zamyslil; připadalo mu, ţe v myladině duši
zahlédá propasti temných a neznámých hlubin.
Nenavlékl si prsten jiţ zpátky na prst, nýbrţ vstrčil ho do
kapsy.
„Poslyšte,― řekl Athos a vzal ho za ruku, „vy víte, ţe vás mám rád,
d’Artagnane. Kdybych měl syna, neměl bych ho víc rád neţ vás. A já
vám radím, zanechte té ţeny. Neznám ji, ale něco uvnitř mi říká, ţe je
to zavrţené stvoření a ţe je na ní něco osudného.―
„V tom vám dávám za pravdu,― pravil d’Artagnan. „Opravdu k ní
uţ nebudu chodit; přiznávám se, ţe mne samého ta ţena děsí!―
„Budete k tomu mít odvahu?― optal se Athos.
„Budu,― odvětil d’Artagnan, „a to hned.―
„Tak je to dobře, můj hochu, učiníte správně,― pravil šlechtic a
tiskl Gaskoňci ruku s vřelostí takřka otcovskou. „Dejţ Bůh, aby ta
ţena nezanechala nějakou strašnou stopu ve vašem osudu, sotvaţe
zkříţila vaši dráhu!―
A Athos pokynul d’Artagnanovi hlavou, jako by mu chtěl dát na
srozuměnou, ţe by ho nemrzelo, kdyby ho teď nechal samotného s
jeho myšlenkami.
Kdyţ se d’Artagnan vrátil domů, našel tam Ketty, která na něho
čekala. Ani měsíc horeček by nebyl ubohé děvče tak změnil jako tato
noc bezesné bolesti.
Byla svou velitelkou poslána k domnělému de Wardesovi. Mylady
byla šílená láskou a opojena radostí; chtěla vědět, kdy její milý opět
přijde.
Ubohá Ketty tedy čekala s rozdrásaným srdcem na d’Artagnanovu
odpověď.
Athos měl na mladého muţe velký vliv: přítelovy rady a varovný
hlas jeho vlastního srdce utvrdil d’Artagnana v rozhodnutí, ţe se s
mylady navţdy rozejde; ostatně jeho pýcha byla jiţ zachráněna a i
pomstě bylo učiněno zadost. Vzal pero a místo všeho odpovídání
napsal tento dopis:

416
 Madame,
pro příští smluvenou schůzku se mnou nepočítejte. Od té doby, co
jsem se pozdravil, mám tolik zástojů podobného druhu, že v nich
musím dodržovat jistý pořádek. Až na Vás zase dojde, dovolím si Vám
to oznámit.
Ruce Vám líbá
hrabě de Wardes

O safíru ani slova; chtěl si snad milý Gaskoněc ponechat nějakou

zbraň proti mylady? Anebo – ruku na srdce – nešetřil si ten safír jako
poslední pramen k získání výzbroje?
Ostatně byli bychom v neprávu, kdybychom posuzovali motivy
jednání v jedné době z hlediska doby jiné. To, co by dnes vrhalo hanu
na čestného muţe, platilo tehdy za docela prosté a přirozené.
D’Artagnan podal Ketty list otevřený; přečetla jej, ale nechápala ani
slova. Teprve při druhém čtení porozuměla a mohla se zbláznit radostí.
Nechtěla ani věřit takovému štěstí: d’Artagnan byl nucen znovu jí
hlasitě opakovat ujištění, jeţ vyplývala z dopisu. A ačkoliv ubohé
děvče vědělo, jakému nebezpečí se vystavuje, troufá-li si odevzdat své
prchlivé velitelce takový list, přece se rozběhlo na náměstí Royale, co
jí nohy stačily.
Srdce nejlepší ţeny je bez citu k útrapám sokyně.
Mylady otevřela dopis s podobným chvatem, s jakým jej Ketty
doručila, ale při prvém slově zesinala; nato papír zmačkala a obrátila
se s očima sršícíma vztekem ke komorné.
„Odkud je ten dopis?― řekla.
„Ale vţdyť je to odpověď na vaše psaní, milostpaní,― odvětila
Ketty a roztřásla se strachem.
„To je nemoţné!― vzkřikla mylady. „Nemoţné, aby šlechtic napsal
ţeně takové psaní!―
Poté se náhle zachvěla a vyhrkla:
„Můj boţe! Ţe by věděl…?― A zarazila se.
Skřípala zuby a celá zpopelavěla. Chtěla pokročit k oknu, aby se
nadýchala čerstvého vzduchu, ale vztáhla jen ruce; nohy pod ní
poklesly a padla do křesla.
Ketty se domnívala, ţe se jí udělalo nevolno, a přiskočila k ní, aby
jí rozepjala korzet. Ale mylady se rychle vzchopila a pravila:
„Co mi chcete? A proč na mne saháte?―
„Myslila jsem, ţe je milostpaní nevolno, a chtěla jsem jí pomoci,―

417
odpověděla komorná, celá vyděšená hrůzným výrazem ve tváři své
velitelky.
„Nevolno, mně! Myslíte, ţe jsem nějaká třasořitka! Nepadám do
mdlob, kdyţ mě někdo urazí, nýbrţ mstím se, rozumíte?― A dala Ketty
rukou znamení, ţe chce být sama.

418
 SEN O POMSTĚ

Večer dala mylady rozkaz, aby k ní d’Artagnana, jakmile v

obvyklou dobu přijde, ihned uvedli. Ale on nepřišel. Nazítří zaskočila
Ketty opět k mladému muţi a vyprávěla vše, co se minulý večer zběhlo.
D’Artagnan se usmíval; ten ţárlivý myladin hněv byl jeho pomstou.
Večer byla mylady ještě netrpělivější neţ včera a obnovila svůj
rozkaz týkající se d’Artagnana. Avšak jako včera čekala marně.
Druhého dne nato se Ketty opět objevila u d’Artagnana, ale uţ ne
tak veselá a čilá jako po minulé dva dny; naopak, byla hrobově
smutná.
D’Artagnan se ubohého děvčete zeptal, co se mu stalo. Avšak
místo odpovědi vytáhla Ketty z kapsičky dopis a podala mu jej.
Písmo ukazovalo rukopis mylady, ale list byl adresován tentokrát
vskutku d’Artagnanovi, nikoliv panu de Wardes.
D’Artagnan otevřel dopis a četl:

Drahý pane d’Artagnane, není hezké zanedbávat takto své přátele,

zvlášť ve chvíli, kdy se s nimi bude třeba na tak dlouho rozloučit. Můj
švagr a já jsme Vás včera a předevčírem marně očekávali. Bude tomu
tak i dnes?
Lady Claricková

„To je docela prosté,― pravil d’Artagnan, „nadál jsem se, ţe mi

pošle takový dopis. Můj úvěr stoupá úměrně s poklesem ceny hraběte
de Wardes.―
„Půjdete?― ptala se Ketty.
„Poslyš, milá holubičko,― pravil Gaskoněc, který ve svých
vlastních očích hledal omluvu pro to, ţe se chce zpronevěřit slibům
daným Athosovi, „uznáš, ţe by bylo nepolitické nevyhovět tak
výslovnému pozvání. Kdybych nepřišel, mylady by nechápala, proč
jsem přerušil své návštěvy, začala by se lecčeho dohadovat, a kdo
můţe říci, jakou pomstu by dovedla rozvířit ţena, jako je ona?―
„Můj ty boţe,― vzdychla Ketty, „vy dovedete vyloţit kaţdou věc
tak, ţe máte pravdu. Ale vy se jí asi budete zase dvořit; a budete-li se
jí teď líbit pod svým pravým jménem a se svým pravým obličejem,
bude to ještě horší neţ prve!―

419
 Ubohá dívka opravdu bezděčně vytušila velkou část toho, co se
mělo přihodit. D’Artagnan ji však upokojil, jak jen dovedl, a slíbil jí,
ţe zůstane necitelný ke všem myladiným půvabům.
Vzkázal ji, ţe je jí nanejvýš povděčen za její velikou laskavost a
ţe vyplní, co si přeje. Avšak psát se jí neodváţil ze strachu, ţe by
pro tak cvičené oko, jakým byl zrak mylady, nedovedl dost změnit
rukopis.
Úderem deváté byl d’Artagnan na náměstí Royale. Sluhové, kteří
čekali v předsíni, byli zřejmě o všem zpraveni, neboť jakmile se
d’Artagnan objevil, běţel ho jeden z nich ohlásit, aniţ se mladý muţ
vůbec zeptal, můţe-li s lady Clarickovou mluvit.
„Ať vstoupí,― řekla mylady úsečně, ale tak pronikavým hlasem, ţe
to d’Artagnan zaslechl aţ do předsíně.
Uvedli ho do pokoje.
„Teď nejsem pro nikoho doma,― řekla mylady, „rozumíte, pro
nikoho.―
D’Artagnan vrhl na mylady zvídavý pohled; byla bledá a měla
unavené oči, ať uţ od slz, či od bezesné noci. Počet světel byl úmyslně
zmenšen, ale mladá ţena přesto nedokázala zastřít stopy horečky,
která ji po dva dny spalovala.
D’Artagnan se k ní přiblíţil s obvyklou dvorností; přemáhala se
nadlidsky, aby ho přijala roztomile, avšak nikdy netuhl líbezný úsměv
na zpustošenější tváři.
Kdyţ se jí d’Artagnan ptal na její zdraví, odvětila:
„Špatné, velmi špatné.―
„Ale pak je ode mne nešetrné, ţe vás ruším,― řekl d’Artagnan.
„Potřebujete si bezpochyby odpočinout, a já tedy odejdu.―
„Ne, ne,― vskočila mu mylady do řeči, „naopak, jen zůstaňte, pane
d’Artagnane, vaše milá společnost mi bude rozptýlením.―
Hele! pomyslil si d’Artagnan, takhle roztomilá ještě nebyla.
Musíme se mít na pozoru!
Mylady se tvářila nejlaskavěji, jak dovedla, a hovořila s
nejvybranějším vtipem. Horečka, jeţ ji na chvíli opustila, zanítila opět
lesk jejích očí, červeň jejich tváří a karmín jejích rtů. D’Artagnan v ní
nalezl opět onu starověkou kouzelnici Kirké, jeţ ho zapřádala v svá
kouzla. Láska, kterou povaţoval za vyhaslou a která byla jen
zasypána, hnula se opět v jeho srdci. Mylady se usmívala a
d’Artagnan cítil, ţe by za ten úsměv dal i spásu své duše. Na okamţik
pocítil i jakési výčitky svědomí.

420
 Mylady poznenáhlu roztávala a stávala se sdílnější. Ptala se
d’Artagnana, nemá-li milenku.
„Běda mi!― pravil d’Artagnan s nejtklivějším výrazem, jaký
dokázal naladit, „jak můţete být tak krutá a dávat mi podobné
otázky, mně, který od první chvíle, co vás zná, vzdychá jen po
vás!―
Mylady se podivně usmála.
„Vy mne tedy milujete?― ptala se.
„Coţ je třeba, abych vám to říkal? Vy jste si toho sama vůbec
nepovšimla?―
„Ale ano. Jenţe vy jistě také víte, ţe čím je srdce hrdější, tím
nesnadnější je ho dobýt.―
„Ach, obtíţí se nelekám,― pravil d’Artagnan, „hrozím se jenom
nemoţností.―
„Pravé lásce není nic nemoţného,― pravila mylady.
„Nic, madame?―
„Nic,― opáčila mylady.
Hrome, řekl si d’Artagnan pro sebe, karty se obracejí. Zamilovala
se tato náladová ţena na obrátku opravdu do mne a byla by s to
obšťastnit zase pro změnu mne osobně podobným safírem, jaký mi
dala, kdyţ mě pokládala za hraběte de Wardes?
D’Artagnan přisunul své křeslo chvatným pohybem k myladinu
křeslu.
„Nu tak,― pravila, „co byste tedy učinil na důkaz lásky, o níţ
mluvíte?―
„Všechno, oč bych byl poţádán. Rozkaţte, a já jsem připraven.―
„Na všechno?―
„Na všechno!― zvolal vášnivě d’Artagnan, který věděl napřed, ţe
takovými závazky nic zvláštního neriskuje.
„Dobře, pohovoříme si trochu,― řekla mylady a přisunula teď sama
své křeslo ještě blíţ k d’Artagnanovu.
„Poslouchám, madame,― řekl jinoch.
Mylady ještě okamţik v sobě bojovala a pak, jako by se konečně
rozhodla, řekla: „Mám nepřítele.―
„Vy, madame?― vykřikl d’Artagnan, hraje si na udiveného. „Je to
moţné, můj boţe! Vy, tak krásná a dobrá?―
„Smrtelného nepřítele.―
„Opravdu?―
„Nepřítele, který mne tak těţce urazil, ţe je mezi námi boj na ţivot

421
a na smrt. Mohu spoléhat na vás jako na svého spojence?―
D’Artagnan v mţiku pochopil, kam lstivá ţena míří.
„Můţete, madame,― řekl slavnostně, „mé rámě i můj ţivot vám
náleţejí stejně jako má láska.―
„Jste-li tedy tak šlechetný jako zamilovaný…―
Zarazila se.
„Co tedy?― naléhal d’Artagnan.
„Tedy můţete ode dneška přestat mluvit o nemoţnostech,― dodala
mylady po chvilce mlčení.
„Vy mě zahrnujete štěstím,― vzkřikl d’Artagnan, padl na kolena a
její ruce pokryl horoucími polibky.
Pomsti mě na tom proklatém Wardesovi, drtila v duchu mylady
mezi zuby, a pak uţ se tě budu umět zbavit, ty dvojnásobný troupe, ty
ţivý nástroji mých rukou!
Jen mi padni dobrovolně do náručí, ty pokrytecká ošemetnice,
která ses mi tak drze vysmívala, říkal si zase pro sebe d’Artagnan, a
pak se vysměji já tobě i s tím, kterého chceš mou rukou zabít.
Nato zdvihl mladík hlavu a řekl:
„Jsem připraven.―
„Ach, vy jste mi porozuměl, pane d’Artagnane?― řekla mylady.
„Dovedl bych číst z jediného pohledu vašich očí.―
„Dáte tedy své rámě, jeţ se uţ tolik proslavilo, do mých sluţeb?―
„Bez výhrad!―
„Ale jak vám oplatím tu sluţbu?― pravila mylady. „Znám
zamilované, jsou to lidé, kteří neudělají nic zadarmo.―
„Však vy znáte jedinou odpověď, jakou si od vás přeji,― řekl
d’Artagnan, „jedinou, která by byla hodna vás i mne.―
A přivinul ji něţně k sobě.
Odporovala jen skoro neznatelně.
„Vy zištníku!― řekla s úsměvem.
„Ach!― vzkřikl d’Artagnan, uchvácen doopravdy láskou, kterou
tato ţena dovedla vznítit v jeho srdci. „To proto, ţe mi mé štěstí
připadalo nemoţným, a ještě nyní mám strach, aby neodletělo jako
sen; proto tak spěchám, abych je proměnil v skutečnost.―
„Nuţe, zasluţte si to domnělé štěstí!―
„Jsem vám k sluţbám,― řekl d’Artagnan.
„Jistě?― ptala se mylady s posledními stopami pochybnosti.
„Jmenujte mi ničemu, který byl tak drzý, ţe rozplakal vaše krásné
oči.―

422
 „Kdo vám řekl, ţe jsem plakala?―
„Myslil jsem jen…―
„Ţeny jako já nepláčou,― pravila mylady.
„Tím lépe! A teď uţ mi řekněte jeho jméno.―
„Pomněte, ţe v tom jméně je celé mé tajemství.―
„Ale to jméno přece znát musím.―
„Ano, to je nezbytné; vidíte, jakou mám k vám důvěru.―
„Jsem bez sebe radostí. Jak se tedy jmenuje?―
„Vy ho znáte.―
„Opravdu?―
„Ano.―
„Není to snad jeden z mých přátel?― opáčil d’Artagnan, předstíraje
váhavost, aby utvrdil její víru, ţe nic neví.
„Vy byste váhal, kdyby to byl někdo z vašich přátel?― vzkřikla
mylady a v očích jí zaplál hrozivý záblesk.

423
 „Ne, ani kdyby to byl můj bratr!― zvolal d’Artagnan jakoby v
záchvatu nadšení.
Náš Gaskoněc si troufal tak daleko, protoţe věděl, kam jde.
„Vaše oddanost je mi nejvýš sympatická,― pravila mylady.
„Běda, jen to na mně milujete?― vyhrkl d’Artagnan.
„Vás celého miluji,― řekla a vzala ho za ruku.
A pod tím horkým stiskem se d’Artagnan rozechvěl, jako by se
dotykem vzňala i v něm horečka, která spalovala mylady.
„Vy mne tedy milujete?― vykřikl. „Ach, kdyby to byla pravda,
pozbyl bych snad rozumu.―
Věřil jiţ téměř lásce myladině, věřil jiţ skoro v de Wardesův
zločin. Kdyby byl teď měl de Wardesa v dosahu meče, byl by ho
zabil. Mylady vystihla vhodnou chvíli.
„Jmenuje se…,― pravila.
„De Wardes, vím to,― zvolal d’Artagnan.
„A jak to víte?― ptala se mylady; chytila ho za obě ruce a vpíjela se
mu očima aţ na dno srdce.
D’Artagnan cítil, ţe se dal unést a ţe učinil chybu.
„Mluvte, mluvte přece!― opakovala mylady. „Jak to víte?―
„Jakţe to vím?― pravil d’Artagnan.
„Ano.―
„Vím to, protoţe včera ukazoval de Wardes v jedné společnosti,
kde jsem byl, prsten, o němţ říkal, ţe je od vás.―
„Ten bídník!― vzkřikla mylady.
Domyslíme si, ţe z toho slova zamrazilo d’Artagnana aţ v srdci.
„Nuţe?― ptala se mylady.
„Pomstím vás na tom bídníku,― odvětil d’Artagnan a zatvářil se
strašně výhruţně.
„Díky, můj udatný příteli!― zvolala mylady. „A kdy budu
pomstěna?―
„Zítra či ihned, kdykoliv budete chtít.―
Mylady uţuţ chtěla vykřiknout „ihned―, ale vzápětí si pomyslila,
ţe by takový spěch byl pro d’Artagnana málo vítaný.
Ostatně musila být sama nanejvýš opatrná; bylo třeba udělit
mnoţství rad svému obhájci, aby se dovedl vyhnout před svědky
hraběte jakémukoliv vysvětlování. Všechno to vystihl a rozuzlil
d’Artagnan jedinou větou.
„Zítra budete pomstěna,― pravil, „nebo budu já mrtev.―
„Ne,― odvětila, „já budu pomstěna, a vy nezemřete. Je to zbabělec.―

424
 „Ve styku s ţenami moţná, ale mezi muţi… O tom bych mohl
povídat.―
„Zdá se mi, ţe jste si v zápase s ním nemusil stěţovat na nepřízeň
osudu.―
„Coţ, štěstí je vrtkavé: dnes máte jeho přízeň, zítra se k vám obrátí
zády.―
„Chcete tím snad říci, ţe váháte?―
„Neváhám, bůh uchovej; ale bylo by spravedlivé, abyste mne
nechala jít moţná na smrt a nedala mi aspoň trochu víc neţ jen
naději?―
Mylady odpověděla pohledem, který říkal:
„Nechcete-li víc neţ to, mluvte!―
Poté, vysvětlujíc svůj pohled, dodala něţně:
„Jistě, to je velmi spravedlivé.―
„Ach, vy jste anděl!― pravil jinoch.
„Tedy vše je ujednáno?― otázala se.
„Aţ na to, oč vás ţádám, drahá.―
„Ale vţdyť vám říkám, ţe se můţete spoléhat na můj něţný cit.―
„Nemám zítřka na čekání.―
„Tiše, slyším bratra. Nemusí nás tu zrovna zastihnout spolu.―
Zazvonila; vstoupila Ketty.
„Odejděte těmito dveřmi,― pravila mylady, otvírajíc malá skrytá
dvířka, „a vraťte se v jedenáct hodin; dokončíme svou záleţitost.
Ketty vás ke mně zavede.―
Ubohé děvče myslilo, ţe na místě omdlí, kdyţ slyšelo ta slova.
„Nu tak! Co je vám, slečno, vţdyť tu stojíte jako solný sloup!
Vyveďte pána ven; a večer v jedenáct, rozuměla jste?―
Jak se zdá, jsou ty schůzky vţdycky v jedenáct, pomyslil si
d’Artagnan. To uţ je asi její ustálený zvyk.
Mylady mu podala ruku, kterou něţně políbil.
Milý brachu, říkal si na odchodu, neodpovídaje takřka na Kettiny
výčitky, jen se nepoblázni; tahle ţenská je jistě prohnaný zločinec.
Měj se na pozoru!

425
 MYLADINO TAJEMSTVÍ

D’Artagnan odešel z paláce a nezůstal u Ketty, ačkoliv ho o to

děvče naléhavě prosilo. Učinil to ze dvou důvodů: za prvé aby se
vyhnul výčitkám, obţalobám, prosbám, za druhé protoţe touţil
probrat si trochu myšlenky a vţít se i do myšlenek myladiných.
Jediné, co bylo na celé věci jasné, bylo to, ţe on je do mylady
zamilován, aţ po uši zblázněn, a ona je k němu úplně chladná. V jedné
chvíli si d’Artagnan uvědomil, ţe by udělal nejlíp, kdyby se vrátil
domů a napsal mylady dlouhý dopis, v němţ by vyznal, ţe on a de
Wardes byli aţ doteď jedna a táţ osoba a ţe se následkem toho
nemůţe zavazovat, ţe Wardesa zabije, nechce-li spáchat sebevraţdu.
Ale i on byl štván divokým přáním pomsty; chtěl, aby mu ta ţena
patřila i pod jeho vlastním jménem, a poněvadţ ho pomsta lákala
zvláštní sladkostí, nechtěl se jí vzdát.
Obešel pětkrát či šestkrát náměstí Royale a po kaţdých deseti
krocích se otáčel a hlídal v oknech myladina bytu světlo, jeţ pronikalo
ţaluziemi. Bylo zřejmo, ţe tentokrát mladá ţena tak nechvátá do své
loţnice jako poprvé.
Konečně světla zmizela.
S jejich svitem pohasla také poslední nerozhodnost v
d’Artagnanově srdci. Se srdcem aţ v hrdle, s hlavou v ohni pospíšil do
Kettina pokojíku.
Děvče na smrt bledé se třáslo na celém těle a chtělo ho zadrţet;
avšak mylady měla jemné uši a zaslechla hluk, který d’Artagnan
vcházeje způsobil. Otevřela dveře a zavolala:
„Vstupte!―
V celém tom počínání se jevila tak neuvěřitelná nestoudnost, tak
ohavná drzost, ţe d’Artagnan stěţí věřil svým očím a uším. Připadalo
mu, ţe je vtahován do nějaké fantastické zápletky, jaké se naplňují jen
ve snu.
Nicméně vrhl se mylady vstříc s horečným chvatem, podléhaje
přitaţlivosti, jakou magnet působí na ţelezo. Dveře se za ním zavřely.
Ketty stanula jako přibitá těsně u nich.
Ţárlivost, vztek, uraţená hrdost, všechny vášně, jeţ se potýkají v
srdci milující ţeny, ji poháněly k tomu, aby vykřičela odhalení. Ale
byla by ztracena, kdyby doznala, ţe se propůjčila takovým pletichám,

426
a nadto i d’Artagnan by byl pro ni ztracen. Poslední myšlenka,
myšlenka na lásku, ji donutila unést ještě tuto poslední oběť.
Zato d’Artagnanovi se dostalo splnění všech jeho přání; to uţ v
něm nebyl milován jeho sok, to podle všeho zdání byl opravdu
milován on sám. Tajný hlas v hloubi srdce mu sice našeptával, ţe je
pouhým nástrojem pomsty, ţe je objímán a laskán v naději, ţe bude
rozdávat smrt. Avšak pýcha, sebeláska, rozvášněný cit umlčovaly
tento hlas, dusily jeho reptání. A pak se náš Gaskoněc, který měl, jak
víme, v povaze značnou dávku sebedůvěry, v duchu srovnával s
Wardesem a ptal se sám sebe, proč by si zrovna on také nemohl
zaslouţit lásky svou vlastní osobou.
Tak uběhly téměř dvě hodiny. Mylady, u níţ pohnutky zapomnění
nebyly tak silné jako u d’Artagnana, vrátila se první do skutečnosti a
optala se mladého muţe, zda si dobře promyslil, jak zítra nastrojí
sráţku s hrabětem de Wardes.
Ale d’Artagnanovy myšlenky se ubíraly docela jiným směrem, a
proto se zapomněl a v pošetilé dvornosti plácl, ţe nyní přece není čas
zabývat se soubojem na meče.
Tento chlad k záleţitosti, jeţ byla středem jejího zájmu, poděsil
mylady. Vyptávala se d’Artagnana ještě naléhavěji.
D’Artagnan, který nikdy váţně nepomyslil na ten nemoţný souboj,
chtěl stočit řeč na jiný předmět, ale neměl jiţ k tomu sil. Mylady
dovedla svou nezdolnou inteligencí a ţeleznou vůlí udrţet rozmluvu v
mezích, které si předsevzala.
D’Artagnan myslil, ţe je bůhvíjak duchaplný, kdyţ nyní začal
mylady radit, aby se vzdala svých krutých záměrů a de Wardesovi
prominula.
Ale při prvých jeho slovech se mylady zachvěla a odtáhla se od
něho.
„Snad nemáte strach, milý d’Artagnane?― pronesla ostrým a
výsměšným hlasem, který se divně rozlehl tmou.
„To si jistě ani vy nemyslíte, má drahá!― odvětil d’Artagnan. „Ale
coţ kdyby například chudák hrabě de Wardes nebyl ani tak zle vinen,
jak vy se domýšlíte?―
„Buďsi,― řekla nato váţně mylady, „jisté je, ţe mě oklamal, a od
okamţiku, kdy mě podvedl, zaslouţil si smrt.―
„Jestliţe vy ho odsuzujete, zemře!― pravil d’Artagnan tak pevným
hlasem, ţe mylady nabyla opět víry v jeho neochvějnou oddanost.
Ihned se k němu zase přivinula.

427
 Nemůţeme říci, jak dlouhou se ta noc zdála mylady; avšak
d’Artagnan se domníval, ţe neuplynulo víc neţ dvě hodiny, kdyţ pronikl
ţaluziemi první záblesk a brzy nato zaplavil celý pokoj bledým šerem.
Mylady vidouc, ţe d’Artagnan uţ musí odejít, připomněla mu
znovu slib, který dal, ţe ji pomstí na de Wardesovi.
„Jsem připraven,― pravil d’Artagnan, „ale dříve bych si chtěl být
jist jednou věcí.―
„Jakou?― ptala se mylady.
„Ţe mě máte ráda.―
„Zdá se mi, ţe jsem vám to dokázala.―
„Ano, a já vám téţ náleţím tělem duší.―
„Děkuji vám, můj statečný příteli; dokáţete mi nyní svou lásku
tak, jako jsem já vám dokázala svoji, viďte?―
„Zajisté. Ale milujete-li mě tak, jak říkáte,― opáčil d’Artagnan,
„nebojíte se trochu o mne?―
„Čeho bych se mohla bát?―
„Nu, vţdyť mohu být váţně zraněn, snad i zabit!―
„To není moţné,― pravila mylady, „jste tak statečný a vládnete tak
skvěle mečem.―
„Vy byste tedy nedala přednost nějakému jinému prostředku, který
by vás pomstil, aniţ by bylo třeba toho souboje?― opáčil d’Artagnan.
Mylady se na milence mlčky zadívala; bledý přísvit prvních
paprsků dne dodával jejím očím výrazu podivné osudovosti.
„Opravdu,― řekla, „zdá se mi, ţe teď skutečně váháte.―
„Ne, neváhám, ale od chvíle, kdy uţ ho nemilujete, je mi toho
ubohého hraběte de Wardes na mou duši líto, a tak se mi zdá, ţe muţ,
který byl potrestán ztrátou vaší lásky, nemá jiţ dalšího trestu ani
zapotřebí.―
„Kdo vám říká, ţe jsem ho milovala?―
„Doufám, ţe bez velké domýšlivosti smím aspoň teď věřit, ţe
milujete jiného,― pravil mladý muţ lichotným hlasem, „a opakuji vám:
mám na hraběti zájem.―
„Vy?― ptala se mylady.
„Ano, já.―
„A proč zrovna vy?―
„Protoţe já jediný vím …―
„Co?―
„Ţe jeho vina na vás není nebo spíše nebyla zdaleka taková, jak se
zdá.―

428
 „Hleďme,― pravila mylady znepokojeně. „Vyslovte se jasněji,
opravdu nerozumím, co chcete říci.―
A zadívala se na d’Artagnana očima, v nichţ se zapalovaly stále
prudší ohýnky.
„Víte, já jsem dvorný muţ,― pravil d’Artagnan, odhodlán, ţe uţ
konečně kápne boţskou, „a od chvíle, co vaše láska náleţí mně a co
jsem jist, ţe jste mou – neboť mám přece vaši lásku, ţe ano?―
„Jistě, naprosto; ale pokračujte!―
„Nuţe, cítím se celý jako proměněn a tíţí mě jisté doznání.―
„Doznání!―
„Kdybych pochyboval o vaší lásce, netroufal bych si vám to říci;
ale vy mne milujete, má čarovná milenko, není-liţ pravda, milujete
mne?―
„Ovšemţe.―
„Kdybych se tedy byl například z přílišné lásky na vás provinil,
odpustila byste mi?―
„Snad!―
D’Artagnan se pokusil s nejněţnějším úsměvem, jakého byl
schopen, přiblíţit své rty ke rtům myladiným, ale ta ho odstrčila.
„Nuţe, vaše vyznání,― pravila blednouc, „co to má být?―
„Minulý čtvrtek jste v tomto pokoji dala dostaveníčko hraběti de
Wardes, viďte?―
„Já? Ne, to není pravda,― odvětila mylady hlasem tak pevným a s
tak nehybnou tváří, ţe by byl d’Artagnan, nemít tak dokonalé jistoty,
asi sám zapochyboval.
„Nelţete, můj anděli,― pravil s úsměvem, „bylo by to zbytečné.―
„Jak to? Mluvte přece! Umučíte mě!―
„Uklidněte se, vy přece nejste vůči mně nijak vinna a já jsem vám
uţ stejně odpustil!―
„Dál, dál!―
„De Wardes se nemůţe chlubit vůbec ničím.―
„Proč? Vţdyť jste sám říkal, ţe ten prsten…―
„Ten prsten, drahoušku, mám já. Hrabě de Wardes ze čtvrtka a
d’Artagnan z dneška jsou jedna a táţ osoba.―
Nerozváţlivec očekával úţas smíšený se studem, malou bouři,
která se rozplyne v slzách. Ale prapodivně se zmýlil a nebyl dlouho
ponechán v bludu.
Mylady zbledla, hrozivě se vztyčila, udeřila d’Artagnana vztekle
do prsou a odskočila od něho.

429
 Byl uţ skoro jasný den.
D’Artagnan ji chytil za rukáv ţupanu z jemného indického plátna,
aby ji odprosil, ale ona se mu chtěla vymanit a prudkým pohybem se
vyškubla. Tu se batistové roucho roztrhlo, vyklouzla z něho nahá
ramena a na jednom z těch krásných, plných a bílých ramenou spatřil
d’Artagnan k svému nevýslovnému ustrnutí květ lilie, nezničitelné
znamení, které vpaluje potupná ruka katova.
„Velký boţe!― vykřikl d’Artagnan a pustil cár šatu z ruky.
Zůstal němý, nehybný a jako přimraţený na lůţku.
Avšak mylady vycítila uţ z d’Artagnanova úděsu, ţe je
prozrazena. Bezpochyby viděl vše; mladý muţ nyní znal její
tajemství, strašlivé tajemství, jeţ nevěděl na světě nikdo kromě něho.
Obrátila se, ne uţ jako rozlícená ţena, ale jako raněná tygřice.
„Bídníku,― zasykla, „podle jsi mě zradil a ke všemu ještě znáš mé
tajemství! Zemřeš!―
Běţela k vykládané skříňce, jeţ leţela na toaletním stolku, otevřela
ji třesoucí se rukou, vyňala z ní malou dýku se zlatou rukojetí a štíhlou
ostrou čepelí a jedním skokem se vrhla na d’Artagnana.
Ačkoliv byl mladý muţ, jak dobře víme, srdnaté povahy, zalekl se
zkřivených rysů tohoto obličeje, strašlivě rozšířených zřítelnic,
bledých tváří a rtů naběhlých krví; ucouvl aţ k pelesti, jako by byl
proti němu vyrazil nějaký had, nahmátl rukou, zkropenou potem, svůj
meč a vytrhl jej z pochvy.
Ale mylady, nestarajíc se o meč, snaţila se vylézt na postel, aby ho
bodla, a neustala, dokud neucítila na svém krku ostrý hrot.
Tu se snaţila chytit meč do rukou, avšak d’Artagnan jím obratně
uhýbal, šermoval jí brzy před očima, brzy jí drţel hrot na prsou.
Přitom sklouzl z lůţka a snaţil se ucouvnout ke dveřím do Kettiny
komůrky.
Po celou tu dobu se mylady vrhala proti němu jako šílená, chroptíc
pomstychtivým vztekem.
Nicméně z prvotního útoku na bezbranného stával se souboj a to
poznenáhlu d’Artagnana vzpamatovalo.
„Výborně, krasotinko, výborně,― ulevil si ironicky, „ale proboha
uţ se uklidněte, nebo vám vykreslím na vaše sličné tváře ještě druhý
liliový květ.―
„Bídníku! Bídníku!― řičela mylady.
Ale d’Artagnan, který se stále jen bránil, ustupoval krok za
krokem ke dveřím.

430
431
 Mylady poráţela zběsile nábytek, aby se k němu dostala, d’Artagnan
naopak vyuţíval nábytku jako krytu. Tropili zkrátka takový hluk, ţe Ketty
otevřela dveře a nahlédla dovnitř, co se děje. V té chvíli se d’Artagnan
domanévroval na tři kroky od nich a jediným skokem se vyřítil z pokoje
mylady do pokoje komorné. Bleskurychle za sebou přirazil dveře a opřel
se celou vahou o ně, zatímco Ketty zasouvala závory.
Nápory, které daleko přesahovaly běţnou sílu ţeny, pokoušela se
mylady vyrazit přepáţku mezi oběma místnostmi, a kdyţ si uvědomila,
ţe to není moţné, jala se zoufale bodat do dveří svou dýkou, a to s
takovou prudkostí, ţe některé rány prošly vskutku dřevem.
Kaţdá rána byla provázena strašlivými kletbami.
„Rychle, Ketty, rychle,― houkl d’Artagnan polohlasně, kdyţ byly
závory zastrčeny, „vyveď mě ven; necháme-li jí čas, aby se obrátila k
oknu, dá mě zabít svými lokaji.―
„Ale vţdyť nemůţete takto odejít,― pravila Ketty, „podívejte se na
sebe!―
„To je pravda,― přiznal d’Artagnan, který si teprve teď všiml svého
nedostatečného šatu. „Obleč mě tedy, jak můţeš, ale pospěšme si;
rozumíš, jde o ţivot!―
Tomu rozuměla Ketty aţ příliš dobře. Obratem ruky na něj
naházela květované šaty, široký čepec a pláštěnku, hodila mu pantofle,
do nichţ vklouzl bosýma nohama, a odvedla ho po schodech dolů.
Bylo načase; mylady uţ vzbouřila svým zvoněním celý dům. Vrátný
zatáhl za šňůru právě v okamţiku, kdy mylady křičela z okna:
„Neotvírejte!―

JAK ATHOS DOCELA BEZ NÁMAHY

PŘIŠEL K VÝZBROJI

Zatímco za ním mylady bezmocně hrozila, prchal mladý muţ pryč.

Jakmile ho ztratila z dohledu, zhroutila se mylady ve svém pokoji ve
mdlobách k zemi.
D’Artagnan byl tak rozrušen, ţe nestaraje se vůbec o to, co se
stane s Ketty, proběhl půl Paříţe a zastavil se aţ u Athosových dveří.

432
Zmatek v duši, děs, který mu seděl v týle, křik hlídek na pochůzce, jeţ
se pustily za ním, a výsměšný ryk několika chodců, kteří se uţ v
těchto časných hodinách ubírali za svým zaměstnáním, to vše jej
štvalo k běhu stále rychlejšímu.

433
 Prolétl dvůr, vyběhl rychle do druhého patra a zabušil na dveře
Athosova bytu, div je nerozbil.
Grimaud, oči ještě slepené spánkem, přichvátal otevřít.
D’Artagnan vpadl takovou silou do pokoje, ţe ho málem povalil.
Ubohý chlapík zapomněl na svou málomluvnost a vyhrkl:
„No, no, no! Co tu chceš, couro? Kam tě sem čerti nesou,
děvko?―
D’Artagnan nadzvedl svůj čepec a vystrčil ruce zpod pláštěnky.
Zhlédnuv vousy a nahý meč, seznal ubohý chlapík, ţe má co dělat s
muţem.
Nemyslil jinak, neţ ţe je to nějaký vrah.
„Pomoc! pomoc!― vykřikl.
„Mlč, nešťastníče!― pravil jinoch. „Jsem přece d’Artagnan, coţ mě
nepoznáváš? Kde je tvůj pán?―
„Vy, pane d’Artagnane?― vykřikl Grimaud. „Není moţná!―
„Grimaude,― ozval se hned nato hlas Athose, který vycházel v
ţupanu z pokoje, „zdá se mi, ţe si dovolujete mluvit.―
„Ach pane, kdyţ…―
„Ticho!―
Tu se uţ Grimaud spokojil jen tím, ţe ukázal svému pánu prstem
na d’Artagnana.
Athos poznal přítele, a ačkoliv byl, jak víme, dost lhostejný,
nezdrţel se, a vida před sebou tu podivnou maškaru, propukl v hlasitý
smích: měla čepec na uchu, sukně zapletené aţ do střevíců, vyhrnuté
rukávy a kníry zjeţené rozčilením.
„Nesmějte se, kamaráde,― zvolal d’Artagnan. „Proboha, nesmějte
se, neboť, na mou čest, není na tom zbla k smíchu.― A pronesl ta slova
s tak slavnostní váţností a s tak opravdovou hrůzou v očích, ţe ho
Athos ihned uchopil za ruce a zvolal:
„Nejste snad raněn, příteli? Jste tak bledý!―
„Nikoliv, ale stala se mi hrozná věc. Jste sám, Athosi?―
„Prosím vás, kdopak by u mne byl v tuto hodinu?―
„Dobře tedy.―
A d’Artagnan vklouzl spěšně do Athosova pokoje.
„Co je, mluvte!― pravil Athos, kdyţ zavřel dveře a zastrčil závory,
aby nebyli nikým rušeni. „Je snad král mrtev? Či jste zabil pana
kardinála? Jste nějak celý pomatený. Mluvte, mluvte, umírám
netrpělivostí.―
„Athosi,― pravil d’Artagnan, zbavuje se svého ţenského šatu, takţe

434
stál za okamţik před přítelem v košili, „připravte se, ţe uslyšíte
neslýchaný, neuvěřitelný příběh.―
„Vezměte si napřed tenhle ţupan,― podotkl mušketýr.
D’Artagnan si navlékl domácí oděv a spletl si přitom pravý a levý
rukáv; tak byl ještě rozčilen.
„Tak začněte!― ponoukl ho znovu Athos.
„Poslyšte tu hrůzu!― začal d’Artagnan, naklonil se k přítelovu uchu
a ztlumil hlas. „Mylady je poznamenána na rameni liliovým květem!―
„Ach!― vzkřikl mušketýr, jako by byl dostal kulku do srdce.
„Poslechněte,― pokračoval d’Artagnan, „jste si jist, ţe je ta druhá
určitě mrtvá?―
„Ta druhá?― pravil Athos tak tiše, ţe ho d’Artagnan stěţí slyšel.
„Ano, ta, o níţ jste mi vyprávěl kdysi v Amiensu.―

435
 Athos zasténal a hlava mu klesla do dlaní.
„Té zde,― pokračoval d’Artagnan, „je asi dvacet šest aţ dvacet osm
let.―
„Světlovlasá,― pravil Athos, „není-liţ pravda?―
„Ano.―
„Má jasně modré oči podivné záře, s černým obočím a brvami?―
„Ano.―
„Veliká, urostlá? Chybí jí zub u levého špičáku?―
„Ano.―
„Ten liliový květ je malý, rezavé barvy a uţ skoro setřelý stálým
nanášením krému?―
„Ano.―
„Vţdyť říkáte, ţe je to Angličanka.―
„Říkají ji mylady, ale moţná, ţe je Francouzka. Lord de Winter je
toliko její švagr.―
„Chci ji vidět, d’Artagnane!―
„Mějte se na pozoru, Athosi, a nepokoušejte Pánaboha: chtěl jste ji
přece zabít a je to ţena, jeţ by vám dovedla splatit stejnou mincí a
nechybila by vás.―
„Neodváţí se ničeho. Odhalila by tím jen sama sebe.―
„Je všeho schopná! Viděl jste ji někdy rozzuřenou?―
„Ne,― pravil Athos.
„Je to učiněná tygřice, lvice! Ach drahý Athosi! Mám strach, ţe
jsem na nás dva uvalil hroznou pomstu!―
Nyní teprv d’Artagnan vyprávěl všechno dopodrobna, o myladině
šílené zlobě, o jejích vyhrůţkách smrtí.
„Máte pravdu, a na mou duši, vydával bych svůj ţivot nicotně
všanc,― pravil Athos. „Naštěstí vyrazíme pozítří z Paříţe; podle vší
pravděpodobnosti potáhneme na La Rochelle, a jakmile budeme
jednou pryč…―
„Ta vás bude pronásledovat aţ na konec světa, pozná-li vás,
Athosi; nechte ji tedy, ať si zchladí svou nenávist na mně.―
„Co záleţí na tom, zabije-li mě!― pravil Athos. „Myslíte snad, ţe
nějak lpím na ţivotě?―
„Pod tím vším je nějaké strašlivé tajemství, Athosi! Ta ţena je
kardinálovou vyzvědačkou, jsem si jist.―
„V tom případě se mějte na pozoru vy. Necítí-li k vám kardinál
náhodou respekt pro tu londýnskou záleţitost, má vás jistě ve velké
nenávisti. Ale protoţe vám koneckonců nemůţe nic zjevného vyčítat a

436
kaţdá nenávist se musí jednou přeţít, zvlášť je-li to nenávist
kardinálova, mějte se zvlášť v nejbliţší době na pozoru! Jdete-li ven,
nechoďte sám; jíte-li, buďte obezřetný; nedůvěřujte zkrátka ničemu,
ba nevěřte ani svému vlastnímu stínu!―
„Naštěstí budu chodit bez ochrany jen do pozítřka,― pravil
d’Artagnan. „Aţ budeme u armády, budeme se muset bát jen muţů,
doufejme.―
„Já se zatím zřeknu svého klášterničení a budu chodit všude s
vámi. Musíte se teď například vrátit do ulice des Fossoyeurs, a já vás
doprovodím.―
„Ale takhle tam přece jen nemohu, ačkoliv je to skoro za rohem,―
opáčil d’Artagnan.
„To je pravda,― pravil Athos a zazvonil. Vstoupil Grimaud.
Athos mu posunky naznačil, ţe je třeba zajít k d’Artagnanovi a
přinést mu šaty.
Grimaud odpověděl také posunkem, ţe porozuměl, a odešel.
„Ale musím říci, ţe to dobrodruţství nijak neprospělo vaší
výzbroji, můj milý,― pokračoval Athos; „neboť nemýlím-li se, nechal
jste u mylady svůj nejparádnější šat, a jistě se bude stříci, aby vám jej
poslala zpátky. Ještě štěstí, ţe máte ten safír.―
„Safír patří vám, Athosi! Je to přece váš rodinný klenot?―
„Ano, můj otec jej koupil za dva tisíce dukátů, jak mi sám
jednou vyprávěl. Byl to jeden ze svatebních darů mé matce; a je to
kámen k pohledání. Já dostal prsten od matky, a jaký jsem
pošetilec, daroval jsem ho té bídnici, místo abych si ho váţil jako
posvátné památky.―
„Proto si, můj milý, ten prsten zase vezměte; chápu, ţe vám na
něm musí záleţet.―
„Já a vzít si zpět prsten, který prošel rukama té hanebnice! Nikdy!
Ten prsten je poskvrněn, d’Artagnane.―
„Tedy ho prodejte.―
„Prodat klenot, který mi odkázala matka? Přiznávám se, ţe by mi
to připadlo jako znesvěcení.―
„Tak jej zastavte! Půjčí vám na něj jistě hodně nad tisíc dukátů. Ty
peníze vás vytrhnou ze všech nesnází, a jakmile dostanete první
peníze, můţete jej zase vyplatit a k tomu očištěný od bývalé poskvrny,
neboť projde rukama lichvářů.―
Athos se usmál.
„Vy jste věru kamarád k pohledání, drahý d’Artagnane,― pravil,

437
„dovedete svou nezničitelnou veselou myslí znamenitě zahánět
chmury ze sklíčených duší. Dobrá, zastavme ten prsten, ale pod
jednou podmínkou!―
„Jakou?―
„Ţe si pět set dukátů necháte vy a pět set já.―
„Co si myslíte, Athosi? Já, gardista, nepotřebuji ani čtvrtinu takové
sumy a obstarám si ji lehce prodejem sedla. Kůň pro Plancheta, to je
vše, co mi chybí. A pak zapomínáte, ţe mám ještě jeden prsten.―
„Na němţ však lpíte víc neţ já na tom svém. Aspoň tak z jistých
zkušeností usuzuji.―
„Ano, protoţe nás můţe v nejzazší nouzi vytrhnout nejen z
velkých nesnází, nýbrţ i z váţného nebezpečí; to není jen drahocenný
klenot, ale i kouzelný talisman.―
„Nerozumím vám, ale věřím, co říkáte. Vraťme se tedy k mému, či
spíše k vašemu prstenu. Buď si vezmete polovičku peněz, které nám
za něj vyplatí, nebo ho hodím do Seiny a pochybuji, ţe bude nějaká
ryba tak zdvořilá a přinese nám jej nazpátek jako blahé paměti
Polykratovi.―
„Dobrá! Přijímám!― řekl d’Artagnan.
Vtom vešel Grimaud provázený Planchetem. Planchet byl pln
strachu o svého pána a zvědav, co se přihodilo. Vyuţil teď příleţitosti
a přinesl šaty sám.
D’Artagnan se oblékl, Athos také, a kdyţ byli oba připraveni k
odchodu, udělal Athos na Grimauda posunek, jako by zalicoval pušku;
Grimaud okamţitě sňal svou mušketu, odhodlán pána doprovodit.
Bez nehody došli do ulice des Fossoyeurs. Ve dveřích stál
Bonacieux a posměšně na d’Artagnana zamrkal.
„Můj vzácný pane tajemníku!― řekl. „Pospěšte si honem, čeká na
vás v bytě krásná dívka a ţeny, jak víte, nemají rády, necháváme-li je
čekat!―
„To je Ketty!― vykřikl d’Artagnan a utíkal nahoru.
A skutečně. Na chodbě, vedoucí k pokoji, stálo ubohé děvče
opřeno o dveře a celé se třáslo. Jakmile ho Ketty spatřila, vyhrkla:
„Slíbil jste mi ochranu, slíbil jste mi, ţe mne zachráníte před jejím
hněvem. Vzpomeňte si, ţe jen vy jste mne zničil!―
„Jistěţe, jen buď klidná, Ketty,― řekl d’Artagnan. „Copak se stalo
po mém útěku?―
„Coţ já vím?― odvětila. „Na její pokřik se sběhli sluhové a našli ji
šílenou vztekem; všechny kletby, co jich snad je, vychrlila na vaši

438
hlavu. Mně blesklo hlavou, ţe jste k ní vnikl mým pokojem a mohla
by si pomyslit, ţe jsem vaší spoluvinicí. Sebrala jsem peníze, které
jsem měla, své nejcennější šatstvo, a utekla jsem také.―
„Ubohé dítě! Ale co si s tebou počnu? Pozítří odjíţdím.―
„Cokoliv budete chtít, pane rytíři. Jen mne dostaňte pryč z Paříţe,
z Francie.―

439
 „Nemohu tě přece vzít s sebou k obléhání La Rochelle,― pravil
d’Artagnan.
„To ne, ale můţete mi najít místo u nějaké známé dámy, třebas ve
vašem kraji.―
„Drahoušku, dámy mého rodného kraje nemají ţádné komorné.
Ale počkej, uţ to mám. Planchete, jdi najít Aramise; ať sem ihned
přijde. Ţe mám pro něho něco velmi důleţitého.―
„Rozumím,― pravil Athos. „Ale pročpak vynecháváte Porthose?
Myslím, ţe jeho markýza…―
„Porthosova markýza se dává oblékat písaři svého manţela,―
odvětil d’Artagnan se smíchem. „Ostatně Ketty by jistě nechtěla bydlit
v ulici aux Ours, ţe ne?―
„Budu bydlit, kde budete chtít,― pravila Ketty, „jen kdyţ budu
dobře schována a nikdo se nedozví, kde jsem.―
„A teď, Ketty, kdyţ se rozloučíme a kdyţ uţ na mne nemusíš
ţárlit…―
„Ať budete blízko či daleko, pane rytíři, já vás budu mít stále
stejně ráda,― skočila mu Ketty do řeči.
„Kdypak se u toho chlapíka zahnízdí trochu stálosti?― bručel si pro
sebe Athos.
„Já tě budu mít také vţdycky rád, věř mi,― pravil d’Artagnan. „Ale
teď mi pěkně odpověz; přisuzuji té otázce velkou důleţitost: Neslyšela
jsi nikdy mluvit o jisté mladé ţeně, která byla jedné noci unesena?―
„Počkejte… Ale proboha! Pane rytíři, vy tu ţenu ještě milujete?―
„Ne. Jeden z mých přátel ji miluje. Podívej se, zrovna tenhle,
Athos.―
„Já?― vzkřikl Athos s přízvukem člověka, který zjišťuje, ţe málem
šlápl na hada.
„Ovšemţe ty!― přisvědčil d’Artagnan a stiskl potají Athosovu
ruku. „A víš dobře, jak nás všechny dojímá osud ubohé paní
Bonacieuxové. Ostatně Ketty nic neprozradí, viď, ţe ne? Abys
rozuměla, drahé dítě,― pokračoval d’Artagnan, „je to manţelka toho
hnusného opičáka, kterého jsi viděla na prahu dveří, kdyţ jsi sem
šla.―
„Uţ mi zase naháníte strach,― zakvílela Ketty. „Jen aby mne,
kristapána, nepoznal!―
„Coţe? Aby tě nepoznal? Ty uţ jsi viděla toho člověka?―
„Byl dvakrát u mylady.―
„Podívejme se. Kdypak asi?―

440
 „Je to asi tak dva týdny nebo něco přes.―
„To souhlasí.―
„A včera večer přišel zas.―
„Včera večer?―
„Ano, chvilku předtím neţ vy.―
„Athosi, my jsme opředeni celou sítí špiónů! A ty myslíš, ţe tě
poznal, Ketty?―
„Stáhla jsem si čepec do čela, kdyţ jsem ho zahlédla, ale moţná,
ţe uţ bylo pozdě.―
„Prosím vás, Athosi, sejděte dolů, vás tak nepodezírá, a podívejte
se, jestli ještě stojí u vrat.―
Athos seběhl dolů a hned se zas vrátil. „Odešel,― pravil, „a dům je
zavřen.―
„Pospíchal asi podat zprávu a oznámit, ţe jsou všichni holubi v
holubníku.―
„To tak! Tedy ulétněme,― pravil Athos, „a nechme tu jen
Plancheta, aby nám nosil zprávy.―
„Okamţik! A Aramis, pro něhoţ jsme poslali?―
„To je pravda, Athosi, vyčkejme Aramise.―
Vtom uţ Aramis vcházel.
Vyloţili mu záleţitost a zdůraznili, jak naléhavě je třeba, aby našel
mezi svými vysokými známostmi pro Ketty nějaké místo. Aramis
chvilku přemýšlel a pak celý červený řekl: „Opravdu vám na tom
záleţí, d’Artagnane?―
„Budu vám za to celý ţivot vděčný.―
„No dobrá; paní de Bois-Tracy mne poţádala, abych obstaral pro
jednu její přítelkyni – z venkova, tuším – spolehlivou komornou;
můţete-li se mi, drahý d’Artagnane, zaručit za slečnu…―
„Ach pane!― zvolala Ketty, „budu oddaně slouţit komukoliv, kdo
mne vysvobodí z Paříţe, buďte ujištěn.―
„Půjde tedy všechno znamenitě,― pravil Aramis.
Sedl ke stolu, napsal několik slov, zapečetil psaní prstenem a
odevzdal je Ketty.
„A nyní, holubičko,― řekl d’Artagnan, „vidíš sama, ţe se nám nevede
lépe neţ tobě, a rozlučme se tedy. Sejdeme se zase v lepších časech.―
„Ať se sejdeme kdykoliv a kdekoliv,― vzlykala Ketty, „budu vás
mít tak ráda, jako vás miluji dnes.―
„Sliby – chyby,― mručel Athos, zatímco šel d’Artagnan vyprovodit
Ketty na schodiště.

441
 Za okamţik nato se všichni tři mladí lidé rozešli a smluvili si na
čtyři hodiny novou schůzku opět u Athose; Plancheta nechali hlídat
dům. Aramis se vrátil domů a Athos s d’Artagnanem se začali starat,
kde by udali svůj safír.
Jak náš Gaskoněc předpovídal, dostali na prsten lehce tři sta
pistolí. Ba ţid jim dal dokonce najevo, ţe kdyby ho chtěli prodat, dal
by za něj i pět set, neboť by se mu prý výborně hodil jako doplněk k
náušnicím.
Jako dva podnikaví vojáci a odborníci ve své věci koupili nato
Athos s d’Artagnanem za necelé tři hodiny celou mušketýrskou
výzbroj. Ostatně Athos byl věru kupec k pohledání a velmoţ kaţdým
coulem. Kdyţ se mu nějaká věc zalíbila, zaplatil za ni ihned ţádanou
cenu a nepokoušel se vůbec smlouvat. D’Artagnan by byl leckdy rád
něco namítal, avšak Athos mu vţdycky poloţil ruku na rameno a
usmál se, a d’Artagnan pochopil, ţe smlouvat není sice nic špatného
pro něho, gaskoňského zemánka, ale ţe je to pod úroveň člověka,
který dělá takový kníţecí dojem jako Athos.
Mušketýr si našel nádherného andaluského koně, černého jako
uhel, s ohnivými chřípěmi a jemnýma, štíhlýma nohama; šlo mu na
šestý rok. Důkladně ho prohlédl a shledal ho bez vady. Byl vyceněn
na tisíc liber.
Snad by ho byl dostal za míň, ale zatímco d’Artagnan smlouval s
koňařem o ceně, vysázel uţ Athos sto pistolí na stůl. Grimaud dostal
silného pikardského koně, který stál tři sta liber.
Kdyţ pak koupili ještě sedlo pro tohoto koně a zbraně pro
Grimauda, nezbýval uţ Athosovi z jeho sto padesáti pistolí ani sou.
D’Artagnan příteli nabídl, aby si ukousl sousto z jeho podílu; však by
mu později vrátil, co by si vypůjčil. Ale Athos o tom nechtěl slyšet a
krčil jen rameny.
„Kolik nám nabízel ten ţid, prodáme-li mu safír docela?― ptal se.
„Pět set pistolí.―
„To jest o dvě stě pistolí více – sto pistolí pro vás, sto pro mne. Ale
to je z pekla štěstí, kamaráde! Vraťte se k tomu ţidovi.―
„Jak, vy opravdu chcete…―
„Víte, ten prsten by mi vyvolával příliš smutné vzpomínky. A pak,
vţdyť bychom stejně nikdy nesehnali těch tři sta pistolí na vyplacení,
takţe na tom obchodu vlastně ztrácíme dva tisíce liber, Jděte mu říci,
ţe je prsten jeho, d’Artagnane, a vraťte se se dvěma sty pistolemi.―
„Rozmyslete si to, Athosi!―

442
 „Hotové peníze jsou dnes vzácné a je potřebí umět něco obětovat. Jen
jděte, d’Artagnane, jděte! Grimaud se svou mušketou vás doprovodí.―
Za půl hodiny byl d’Artagnan zpátky se dvěma tisíci librami, aniţ
se mu přihodila sebemenší nehoda.
Tak našel Athos jaksi ve vlastní domácnosti pomoc, jíţ by se byl
jistě do smrti nenadál.

ZJEVENÍ

Ve čtyři hodiny se tedy přátelé sešli u Athose. Starost o výzbroj

měli z krku a na všech tvářích se jiţ jevil jen výraz neklidu a tajného
očekávání, neboť za kaţdým přítomným štěstím se hned skrývá obava
o budoucnost.
Pojednou vstoupil Planchet a přinášel dvě psaní, adresovaná
d’Artagnanovi. Jedno byl malý, úhledně nadél sloţený lístek s pěknou
zelenou pečetí, do níţ byl vtlačen obraz holoubka nesoucího ratolest.
Druhé byl velký čtyřhranný list a skvěl se strašlivým znakem Jeho
Eminence kardinála vévody.
Při pohledu na prvé psaníčko poskočilo d’Artagnanovi srdce v
hrudi, neboť se domníval, ţe poznává písmo; ačkoliv tento rukopis
viděl jen jednou v ţivotě, uvízla mu vzpomínka na něj hluboko v
paměti.
Sáhl tedy po psaníčku a spěšně je rozpečetil. Stálo tam:

Procházejte se tuto středu mezi šestou a sedmou hodinou večer na

chaillotské cestě a všímejte si pozorně, kdo pojede v kočárech, jež Vás
budou míjet. Ale je-li Vám drahý život Váš i život lidí, kteří Vás milují,
nepromluvte slova, neprozraďte ani posunkem, že snad poznáváte tu, jež
se odvažuje všeho, aby Vás aspoň na mžik oka spatřila.

List byl bez podpisu.

„Je to léčka,― prohodil Athos, „nechoďte tam, d’Artagnane.―
„Ale mně se zdá, ţe to písmo znám.―
„Dopis je moţná padělán,― odvětil Athos. „Mezi šestou a sedmou

443
hodinou je v tomto čase chaillotská cesta úplné pustá. To byste se
mohl jít rovnou procházet do bondského lesa.―
„A co kdybychom tam šli všichni!― pravil d’Artagnan. „Všechny
nás nespolykají; a k tomu máme ještě čtyři lokaje, koně a zbraně.―
„Byla by to dobrá příleţitost ukázat naši výzbroj,― přidal se Porthos.
„Ale píše-li to ţena,― řekl Aramis, „a nepřeje si být viděna,
pomyslete, ţe ji budete kompromitovat, d’Artagnane: to by se na
šlechtice neslušelo.―
„Zůstaneme vzadu,― vmísil se opět Porthos, „on sám pojede na
výzvědy.―
„Ano, ale rána z pistole se z kočáru snadno vypálí.―
„I co!― vyhrkl d’Artagnan, „však mne netrefí. A pak kočár dohoním,
a kdo bude uvnitř, neuteče ţivý. Aspoň bude o pár nepřátel míň.―
„Má pravdu,― pravil Porthos, „nějaká šarvátka není k zahození,
musíme si přece vyzkoušet své zbraně.―
„No buďsi, dopřejme si toho vyraţení,― svolil Aramis svým
mírným a bezstarostným způsobem.
„Jak je vám libo,― přidal se Athos.
„Je půl páté, pánové,― pravil d’Artagnan, „chceme-li být v šest
hodin na chaillotské cestě, máme načase.―
„A kdybychom vyrazili příliš pozdě,― pravil Porthos, „neuviděli by
nás a to by bylo škoda. Rychle se tedy připravme, pánové.―
„Ale ještě je tu druhý dopis,― připomněl Athos, „a zdá se mi, ţe si
po čertech zaslouţí, abychom jej otevřeli. Pokud jde o mne, drahý
d’Artagnane, přiznávám se, ţe mi leţí víc na srdci neţ ta tretka, kterou
jste právě vsunul tak něţně do záňadří.―
D’Artagnan se začervenal.
„Dobrá, podívejme se teď, pánové, co po mně chce Jeho
Eminence.―
D’Artagnan rozpečetil dopis a četl:

Pan d’Artagnan, královský gardista ze setniny des Essarts, je dnes

večer v osm hodin očekáván v kardinálové paláci.
La Houdinière, kapitán osobní stráže

„Pěkné nadělení,― utrousil Athos, „tohle dostaveníčko je trochu

peprnější neţ to první.―
„Půjdu na druhé, aţ si odbudu první,― pravil d’Artagnan. „Jedno je
v sedm, druhé v osm hodin; to se dá stačit.―

444
 „Hm! Já bych nešel,― řekl Aramis. „Dvorný kavalír se nemůţe
nedostavit na schůzku, kterou mu poskytla dáma; ale opatrný šlechtic
se můţe omluvit a nepřijít k Jeho Eminenci, zvlášť má-li důvod k
domněnce, ţe ho nezvou ke gratulaci.―
„Jsem téhoţ názoru jako Aramis,― řekl Porthos.
„Pánové,― odvětil d’Artagnan, „uţ jednou jsem prostřednictvím
pana de Cavois dostal takové pozvání od Jeho Eminence, nedbal jsem
na ně a druhého dne se mi přihodilo velké neštěstí! Constance
zmizela; ať se stane cokoliv, tentokrát půjdu.―
„Jste-li pevně rozhodnut, udělejte to,― pravil Athos.
„Ale co Bastila?― namítl Aramis.
„K smíchu! Však mne odtamtud dostanete,― opáčil d’Artagnan.
„To se rozumí,― pravili Aramis a Porthos jednohlasně s hrdým
sebevědomím, jako by šlo o nejprostší věc na světě. „Jistěţe bychom
vás odtamtud dostali, ale uděláte přece jen lépe, vyhnete-li se Bastile,
protoţe pozítří odjíţdíme.―
„Uděláme to ještě lépe,― rozhodl Athos, „dnes večer půjdeme
zkrátka s ním a kaţdý z nás na něho budeme čekat s třemi mušketýry
u jedněch vrat paláce. Zahlédneme-li, ţe vyjíţdí nějaký krytý či jinak
podezřelý povoz, přepadneme jej. Však uţ jsme si dávno nebyli ve
vlasech s gardisty pana kardinála a pan de Tréville jistě myslí, ţe jsme
mrtví.―
„Athosi,― pravil Aramis, „vy jste rozený generál. Co říkáte tomu
plánu, pánové?―
„Znamenitý,― odpověděli sborem mladí muţi.
„Dobrá,― řekl Porthos, „běţím teď do kasáren a uvědomím
kamarády, aby byli v osm hodin připraveni; sejdeme se na náměstí
před kardinálovým palácem. Vy zatím dejte lokajům osedlat koně.―
„Já sice nemám na čem jet,― pravil d’Artagnan, „ale seţenu si snad
koně u pana de Tréville.―
„To je zbytečné,― poznamenal Aramis, „vezmete si jednoho koně
ode mne.―
„Kolikpak jich, prosím vás, máte?― zeptal se d’Artagnan.
„Tři,― odpověděl Aramis s úsměvem.
„Můj milý,― podotkl Athos, „vy jste jistě nejlépe placený básník z
celé Francie i Navarska.―
„Poslyšte, Aramisi, zřejmě nevíte, co udělat se třemi koňmi;
nechápu, proč jste si jich tolik kupoval!―
„Nekupoval jsem je všechny; třetího mi přivedl dnes ráno jakýsi

445
podomek bez livreje. Nechtěl říci, ke komu patří, jen mě ujistil, ţe
dostal rozkaz od svého pána…―
„Či od své paní,― přerušil ho d’Artagnan.
„Na tom nezáleţí,― pravil Aramis, ale začervenal se… „Zkrátka
mě ujistil, ţe od své paní dostal rozkaz postavit toho koně do mé stáje
a neprozrazovat, od koho je.―
„Tohle se můţe přihodit jen básníkům,― pravil váţně Athos.
„Nuţe, všechno půjde lehce,― řekl d’Artagnan. „Kterého z těch
dvou koní si vezmete vy sám? Toho, kterého jste si koupil, či toho,
kterého jste dostal?―
„Toť víte, ţe toho darovaného; takové uráţky bych se přece
nemohl dopustit, to uznáte, d’Artagnane…―
„…Na tom neznámém dárci,― dodal d’Artagnan.
„Nebo na té tajemné dárkyni,― řekl Athos.
„Tedy ten, kterého jste si koupil, je teď pro vás zbytečný?―
„Málem.―
„A sám jste si ho vybral?―
„Ano, a velmi pečlivě, však víte, ţe bezpečnost jezdce závisí
takřka vţdy na jeho koni.―
„Dobrá! Přenechte mi jej za cenu, kterou jste za něj sám zaplatil.―
„Zrovna jsem vám ho chtěl nabídnout, drahý d’Artagnane, a tu
maličkost mi můţete zaplatit, kdy budete moci.―
„A kolik jste za něj dal?―
„Osm set liber.―
„Tady je čtyřicet dvoupistolí, drahý příteli,― pravil d’Artagnan;
„vím, ţe asi tolik dostáváte za své básně.―
„Vy jste tedy teď bohat?― ptal se Aramis.
„Peněz jako ţelez, můj milý!―
A d’Artagnan zacinkal v kapse zbylými pistolemi.
„Pošlete své sedlo do kasáren mušketýrů a přivedou vám sem toho
koně spolu s našimi.―
„Výborně; ale uţ je skoro pět hodin, pospěšme si.―
Čtvrt hodiny poté se objevil na jednom konci ulice Férou Porthos
na přepychovém oři. Na pěkném auverňském koníku klusal za ním
Mousqueton. Porthos zářil radostí a pýchou.
V téţe chvíli se na druhém konci ulice objevil Aramis na
nádherném anglickém klusáku; za ním jel Bazin na grošáku, veda za
sebou na uzdě statného meklenburského hřebce: to byl kůň pro
d’Artagnana.

446
447
 Oba mušketýři se setkali u domovních dveří. Athos a d’Artagnan
je pozorovali z okna.
„Hrome!― řekl Aramis, „máte skvělého koně, drahý Porthosi!―
„Ujde,― přiznával Porthos. „To je ten, kterého mi měli poslat
nejdřív. Manţel si dovolil špatný vtip a vyměnil jej za jiného; odpykal
si to však a mně se dostalo plného zadostiučinění.―
Vzápětí dorazili i Planchet a Grimaud, vedouce za uzdu jezdecká
zvířata svých pánů. D’Artagnan s Athosem sešli dolů, vyšvihli se po
bok svých druhů do sedel a všichni čtyři vyrazili: Athos na koni,
nepřímém daru od své ţeny, Aramis na koni od své milenky, Porthos
na koni od prokurátorky a d’Artagnan na koni od Štěstěny, coţ je
nejlepší milenka ze všech.
Sluhové klusali za nimi.
Jak si Porthos sliboval, kavalkáda budila dobrý dojem; a kdyby je
byla potkala paní Coquenardová a viděla, jak vznešeně vypadá
Porthos na svém španělském krasavci, jistě by byla nelitovala, ţe tak
pustila ţilou pokladnici svého chotě.
Poblíţ Louvru potkali naši čtyři přátelé pana de Tréville, který se
vracel ze Saint-Germainu. Zastavil je a blahopřál jim k jejich výzbroji,
coţ mělo za následek, ţe byli v okamţení obklopeni několika sty
zevlounů.
D’Artagnan vyuţil příleţitosti a řekl panu de Tréville o dopise s
velkou rudou pečetí a vévodským znakem; rozumí se, ţe o druhém
psaníčku se nezmínil ani slovem. Pan de Tréville schválil jeho
rozhodnutí a ujistil ho, ţe neobjeví-li se zítra, vyhledá ho, nechť bude
kdokoli.
Vtom odbila na orloji de la Samaritaine šestá; naši čtyři přátelé se
omluvili, ţe chvátají na schůzku, a rozloučili se s panem de Tréville.
Cvalem dojeli na chaillotskou cestu; pomalu se začínalo šeřit,
oběma směry je minulo několik povozů. D’Artagnan, střeţen
zpovzdálí svými druhy, pátravě nahlíţel do kaţdého vozu, ale nikde
neobjevil známou tvář.
Po čtvrthodině, kdyţ uţ bylo skoro tma, vynořil se konečně na
cestě od Sèvres tryskem jedoucí kočár. Předtucha řekla d’Artagnanovi
předem, ţe v tomto kočáře je osoba, jeţ si ho pozvala k dostaveníčku,
a aţ se sám podivil, jak se mu rozbušilo srdce. V témţ okamţiku uţ
vyhlédla z okénka hlava ţeny s dvěma prsty na ústech, jako by
vybízela k mlčení či snad jako by posílala kradmý polibek.
D’Artagnan lehce vykřikl radostí: ta ţena nebo spíše to zjevení (neboť

448
kočár se přehnal kolem opravdu jako zjevení) byla paní
Bonacieuxová.
Z bezděčného hnutí pobídl d’Artagnan, ač varován, koně v cval a
několika skoky dohonil kočár. Avšak okénko uţ bylo neprodyšně
zavřeno; zjevení zmizelo.
Ve zlomku vteřiny si d’Artagnan vzpomněl na onu doloţku z
dopisu:

Je-li Vám drahý život Váš i život lidí, kteří Vás milují, nepromluvte
slova, neprozraďte ani posunkem, že snad poznáváte tu, jež se
odvažuje všeho, aby Vás aspoň na mžik oka spatřila.

Strhl tedy koně zpět, strachuje se ne o sebe, ale o ubohou ţenu,

která se vystavila jiţ dost velkému nebezpečí, udělujíc mu tuto
schůzku. Vůz ujíţděl tryskem dále směrem k Paříţi a zmizel mezi
domy. D’Artagnan zůstal nejistě stát na místě, kde zarazil koně, a
nevěděl, co si má myslit. Byla-li to paní Bonacieuxová a vracela se do

449
Paříţe, proč ta letmá schůzka, proč ten jedinký pohled, proč ten
kradmo poslaný polibek? A nebyla-li to ona, coţ bylo také moţné,
neboť za takového soumraku byl omyl snadný, nebyl to spíše začátek
nějaké intriky osnované proti němu s vnadidlem ţeny, o níţ se vědělo,
ţe ji miluje?
Tři přátelé dojeli k němu. Všichni zřejmě viděli v okénku hlavu
ţeny, ale nikdo vyjma Athose paní Bonacieuxovou neznal. Athos byl
ovšem přesvědčen, ţe to byla ona; ale jelikoţ jeho pozornost nebyla
tak soustředěna k pěknému obličejíku jako pozornost d’Artagnanova,
tvrdil, ţe zahlédl v nitru kočáru ještě jednu hlavu.
„Je-li tomu tak,― pravil d’Artagnan, „převáţejí ji patrně z jednoho
vězení do druhého. Ale co s tím ubohým stvořením asi zamýšlejí a jak
ji opět spatřím?―
„Příteli,― řekl váţně Athos, „pomněte, ţe jedině mrtvé není jiţ
moţno potkat na této zemi. O tom přece cosi víte stejně jako já,
není-liţ pravda? A jestli vaše milenka není mrtva a je opravdu onou
ţenou, kterou jsme právě zhlédli, dříve či později ji zase najdete. A
moţná, člověče,― připojil škarohlídsky, „ţe to bude dřív, neţ budete
sám chtít.―
Odbilo půl osmé, vůz přijel asi o dvacet minut později, neţ bylo
řečeno v dopise. Přátelé upozornili d’Artagnana, ţe je čas k návštěvě,
nechce-li ji ovšem ještě v posledním okamţiku odříci.
Ale d’Artagnan byl současně svéhlavý i zvědavý. Vzal si do hlavy,
ţe půjde do kardinálova paláce a ţe vyzví, co mu chce říci Jeho
Eminence. Nic nemohlo změnit jeho rozhodnutí.
Dojeli do ulice Saint-Honoré a na náměstí před kardinálovým
palácem nalezli dvanáct přizvaných mušketýrů, jak se tam procházejí
a čekají na kamarády.
Teprve nyní jim vysvětlili, oč jde.
D’Artagnan byl u slavného sboru královských mušketýrů velmi
dobře znám, vědělo se, ţe bude jednoho dne stejně patřit k nim, a
pokládali ho tedy jiţ předem za druha. Bylo přirozené, ţe přijali s
nadšením úkol, k němuţ byli přizváni. Ostatně šlo o to, vyvést nějaký
peprný kousek panu kardinálovi a jeho lidem, a k takovým podnikům
byli tito chlapíci vţdy ihned ochotni.
Athos je rozdělil na tři skupiny, ujal se vedení jedné z nich, druhou
svěřil Aramisovi a třetí Porthosovi. Poté se kaţdá skupina postavila do
zálohy proti jednomu vchodu do paláce.
D’Artagnan pak vešel hlavním vchodem dovnitř.

450
 Ačkoliv věděl, ţe má za zády statečné ochránce, nemohl se přece
jen ubránit jakémusi neklidu, kdyţ krok za krokem vystupoval po
hlavním schodišti. Jeho jednání s mylady se hodně podobalo zradě a
dohadoval se, ţe mezi touto ţenou a kardinálem jsou zřejmě politické
styky. A nadto ten de Wardes, kterého tak zle zřídil, byl jedním z
věrných Jeho Eminence a d’Artagnan věděl, ţe je Jeho Eminence
právě tak krutá k svým nepřátelům, jako je vřele nakloněna přátelům.
Jestli ten de Wardes vypravoval naši příhodu kardinálovi – a jistě
ji vypravoval –, mohu se pokládat takřka za odsouzence, říkal si
d’Artagnan potřásaje hlavou. Ale proč čekal aţ dodneška? Je to asi
jednoduché: mylady patrně na mne ţalovala s tou pokrytecky
bolestnou tváří, která jí tak sluší, a tím posledním přečinem přetekla
míra trpělivosti. Naštěstí, dodal sám k sobě, jsou dole moji dobří
přátelé a ti mne nenechají odvléci bez boje. Pravda ovšem je, ţe celá
mušketýrská setnina pana de Tréville nemůţe sama začít válku s
kardinálem, který vládne veškerou mocí Francie a proti němuţ je i
královna bezbranná a král bez vůle. D’Artagnane, milý chlapče, jsi
statečný, máš znamenité vlastnosti, ale ty ţenské tě zničí!
K tomuto smutnému závěru dospěl, zrovna kdyţ uţ vstupoval do
předsíně. Odevzdal dopis komorníkovi a ten ho uvedl do čekárny a
sám zmizel v paláci.
V čekárně bylo asi pět či šest gardistů pana kardinála, kteří poznali
d’Artagnana, a vědouce, ţe to byl on, kdo zranil Jussaka, podívali se
na něho a podivně se usmáli.
D’Artagnan si vyloţil ty úsměvy jako špatné znamení. Jenţe náš
Gaskoněc měl pro strach uděláno, či spíše – dík pyšné sebedůvěře,
vrozené lidem jeho kraje – nedával hned tak najevo, co se děje v jeho
duši, zvláště kdyţ to, co se tam dálo, se podobalo strachu. Proto se
před pány gardisty hrdě napřímil a s rukou opřenou o bok zaujal
postoj, který nepostrádal vznešenosti.
Komorník se nyní vrátil a pokynul d’Artagnanovi, aby šel za ním.
D’Artagnanovi připadlo, ţe si gardisté, vidouce ho odcházet, něco
mezi sebou šuškají.
Byl veden chodbou, prošel velikým sálem, vstoupil do knihovny a
octl se tváří v tvář muţi, který seděl u psacího stolu a psal.
Komorník ho uvedl do místnosti a beze slova se vzdálil.
D’Artagnan zůstal stát a prohlíţel si sedícího.
Zpočátku se mu zdálo, ţe má co dělat s nějakým soudcem, který se
probírá ve svých listinách, ale pak zpozoroval, ţe ten muţ u psacího

451
stolu píše, či spíše opravuje nestejně dlouhé řádky, rytmuje si na
prstech nějaká slova. Poznal z toho, ţe stojí tváří v tvář básníku. Za
chvilku sklapl básník rukopis, na jehoţ obálce bylo napsáno: Mirame,
tragédie o pěti jednáních, a zdvihl hlavu.
D’Artagnan poznal kardinála.

HROZIVÉ ZJEVENÍ

Kardinál si opřel loket o rukopis, sklonil tvář do dlaní a okamţik

mladého muţe pozoroval. Nikdo neměl tak pronikavě pátravý pohled
jako kardinál de Richelieu a d’Artagnan cítil, ţe mu ten pohled prolétl
všemi ţilami jako horečný záţeh.
Nicméně nepozbyl mysli a s kloboukem v ruce vyčkával přání
Jeho Eminence. Nebylo na něm znát ani přílišnou pýchu, ani
zbytečnou pokoru.
„Pane,― promluvil kardinál, „jste z béarnských d’Artagnanů?―
„Ano, monsignore,― odvětil mladý muţ.
„V Tarbes a okolí je několik větví d’Artagnanů,― pravil kardinál;
„z které větve pocházíte?―
„Jsem synem toho, který bojoval v náboţenských válkách po boku
velikého krále Jindřicha, otce Jeho nejmilostivějšího Veličenstva.―
„Dobře. Tedy vy jste odešel asi před sedmi či osmi měsíci do
hlavního města, hledat zde štěstí?―
„Ano, monsignore.―
„Přijel jste přes Meung, kde se vám cosi přihodilo, nevím uţ, co to
bylo, ale zkrátka nějaká příhoda.―
„Monsignore,― pravil d’Artagnan, „stalo se mi tohle…―
„Není třeba, není třeba,― opáčil kardinál s úsměvem, který
naznačoval, ţe tu historku zná tak dobře jako ten, který ji chtěl
vypravovat. „Byl jste doporučen panu de Tréville, ţe?―
„Ano, monsignore; ale právě při té nešťastné záleţitosti v Meungu…―
„…se dopis ztratil,― doplnila Eminence. „Ano, to vím. Ale pan de
Tréville je obratný znalec lidí, který prohlédne člověka na první
pohled, a umístil vás v setnině svého švagra, pana des Essarts,

452
ponechávaje vám naději, ţe dříve či později vstoupíte mezi
mušketýry.―
„Monsignore je dokonale informován,― pravil d’Artagnan.
„Od té doby se vám všelicos přihodilo: tak jste se jednoho dne
procházel za Chartreux, ačkoliv by bylo bývalo tenkrát lépe, abyste
byl jinde. Pak jste se svými přáteli podnikl cestu do lázní Forges; oni
zůstali na cestě, vy jste jel dále. Měl jste zkrátka co dělat aţ v Anglii.―
„Monsignore,― pravil d’Artagnan všecek zaraţen, „jel jsem…―
„Na hon, do Windsoru či kam jinam, však do toho nikomu nic
není. Já to ovšem vím, neboť můj úřad ţádá, abych věděl vše. Po svém
návratu jste byl přijat vznešenou osobou a vidím s radostí, ţe jste si
ponechal památku, kterou vám dala.―
D’Artagnan si sáhl bezděčně na královnin diamant a rychle obrátil
prsten kamenem do dlaně: bylo však jiţ pozdě.
„Druhý den nato vás navštívil Cavois a vyzval vás, abyste přišel

453
do mého paláce. Ale vy jste mu návštěvu neoplatil a to od vás nebylo
rozumné.―
„Monsignore, obával jsem se, ţe jsem upadl v nemilost Vaší
Eminence.―
„Jak? Pročpak, pane? Za to, ţe jste vykonal rozkazy svých
nadřízených chytřeji a srdnatěji, neţ by to učinil kdokoliv jiný? Vţdyť
jste zasluhoval jen chválu! Jsem nemilostiv jen k těm, kteří
neposlouchají, ne k těm, kdo poslouchají, jako vy… aţ příliš dobře…
A abyste měl důkaz: upamatujte se, který den to bylo, kdyţ jsem pro
vás vzkázal, a vzpomeňte si, co se zrovna ten večer stalo.―
Byl to ten večer, kdy došlo k únosu paní Bonacieuxové.
D’Artagnan se zachvěl; blesklo mu hlavou, ţe se před půl hodinou
jeho cesty znovu zkříţily s ubohou ţenou, unášenou opět touţ mocí,
jeţ tehdy způsobila její zmizení.
„Abych dopověděl,― pokračoval kardinál, „jeţto jsem o vás jiţ
delší dobu neslyšel mluvit, chtěl jsem vědět, co děláte. Ostatně jste mi
povinován jakýmisi díky; jistě jste sám pozoroval, jak šetrně s vámi
bylo za všech okolností nakládáno.―
D’Artagnan se uctivě uklonil.
„Příčinou toho,― pokračoval kardinál, „byl nejen cit pro přirozenou
spravedlnost, ale i jistý záměr, který s vámi mám.―
D’Artagnanův úţas stoupal stále víc.
„Chtěl jsem vám ten záměr vyloţit onoho dne, kdy jste obdrţel mé
první pozvání, ale vy jste nepřišel. Naštěstí není tím odkladem nic
ztraceno a vyslechnete si můj návrh dnes. Sedněte si tamhle naproti
mně, pane d’Artagnane; jste tak dobrý šlechtic, ţe nemusíte
poslouchat vstoje.―
A kardinál ukázal prstem na ţidli. Mladý muţ byl však tak udiven
vším, co se dělo, ţe uposlechl aţ na druhý pokyn.
„Jste statečný, pane d’Artagnane,― pokračovala Eminence, „jste
také rozváţný, a to třeba cenit ještě výš. Mám rád lidi, kteří mají hlavu
i srdce na pravém místě. Nijak se nelekejte,― řekl kardinál s úsměvem,
„těmi lidmi srdce myslím lidi srdnaté. Ale třebaţe jste mladý a
vstoupil jste sotva do ţivota, máte mocné nepřátele: nedáte-li si pozor,
zničí vás!―
„Bohuţel, monsignore!― odvětil mladý muţ. „Mohou to učinit
snadno, o tom není pochyby, neboť jsou silní a mají oporu, zatímco já
jsem sám.―
„Ano, to je pravda; ale ač jste sám, vykonal jste jiţ dosti a uděláte

454
ještě víc, o tom nepochybuji. Nicméně je vám třeba ochrany na
dobrodruţné dráze, kterou jste nastoupil; neboť nemýlím-li se, přišel
jste do Paříţe se ctiţádostivým rozhodnutím udělat tu štěstí.―
„Jsem ve věku ztřeštěných nadějí, monsignore,― řekl d’Artagnan.
„Ztřeštěné naděje jsou jen pro hlupáky, pane, a vy jste muţ ducha.
Co byste řekl tomu, kdybych vám nabídl hodnost poručíka v mé gardě
a po válečném taţení vám přidělil setninu?―
„Ach monsignore!―
„Přijímáte, není-liţ pravda?―
„Monsignore,― opakoval d’Artagnan rozpačitě.
„Jak, vy odmítáte?― zvolal udiveně kardinál.
„Jsem v gardě Jeho Veličenstva, monsignore, a nemám nejmenší
příčiny být nespokojen.―
„Ale mně se zdá,― řekla Eminence, „ţe moje garda je také gardou
Jeho Veličenstva, a slouţí-li kdo ve francouzském sboru, slouţí přece
vţdy králi.―
„Monsignore, Vaše Eminence rozuměla špatně mým slovům.―
„Chcete záminku, není-liţ pravda? Rozumím. Dobrá, záminka je
po ruce. Povýšení, válečné taţení na obzoru, příleţitost, kterou vám
nabízím – to bude pro svět; pro vás – potřeba spolehlivého ochránce,
neboť je dobře, abyste věděl, pane d’Artagnane, ţe mi na vás došly
těţké stíţnosti: nezasvěcujete své dny a noci výhradně sluţbě
královské!―
D’Artagnan se začervenal.
„Ostatně,― pokračoval kardinál a poloţil ruku na hromadu listin,
„mám zde celý svazek listin, které se týkají vás. Ale neţ je budu číst,
chtěl jsem s vámi promluvit. Znám vás jako muţe, který se umí
rozhodnout, a bude-li někdo dobře řídit vaše sluţby, nepovedou vás do
záhuby, nýbrţ k vašemu prospěchu. Rozmyslete si to a rozhodněte se.―
„Vaše dobrotivost mne uvádí do rozpaků, monsignore,― odvětil
d’Artagnan, „a připadám si před vaší velkodušností jako ubohý červ.
Ale dovoluje-li mi Vaše Milost promluvit upřímně…―
D’Artagnan se zarazil.
„Zajisté, mluvte.―
„Děkuji. Musím tedy říci Vaší Eminenci, ţe všichni mí přátelé
jsou mezi mušketýry a u královské gardy a všichni mí nepřátelé
nepochopitelným řízením osudu ve sluţbách Vaší Eminence. Sem
bych přišel nevhod a tam by se na mne dívali skrz prsty, kdybych
přijal to, co mi Vaše Milost nabízí.―

455
 „Snad uţ nejste natolik zaslepen pýchou, abyste se domníval, ţe
vám nenabízím, zač stojíte?― řekl kardinál s pohrdlivým úsměškem.
„Naopak, monsignore, Vaše Eminence je ke mně aţ přespříliš
laskavá a já si myslím, ţe jsem ještě dávno nevykonal tolik, aby mě to
činilo hodným vaší dobroty. Milosti, co nevidět začne obléhání La
Rochelle. Budu slouţit na očích Vaší Eminence, a budu-li mít to štěstí,
ţe se v boji osvědčím tak, abych na sebe obrátil vaši pozornost, nuţe,
potom budu mít za sebou aspoň nějaký vynikající čin, který bude moci
ospravedlnit přízeň, jíţ mne chce Vaše Milost poctít. Kaţdá věc
potřebuje čas, monsignore; snad budu mít později právo dát se
dobrovolně do vašich sluţeb – v této chvíli bych vypadal, jako bych se
prodával.―
„To jest odmítáte zkrátka přejít do mých sluţeb, pane,― pravil
kardinál podráţděně; nicméně pronikla z jeho hlasu i jakási úcta k
tomuto pevnému postoji. „Zůstaňte tedy volný a ponechte si své
nenávisti i své sympatie.―
„Monsignore…―
„Dobře, dobře,― řekl kardinál. „Nehorším se na vás, ale pochopíte
zajisté, ţe mám uţ tak dost starostí, abych ochránil a odměnil své
přátele. Své nepřátele musím ponechat osudu; přesto však vám ještě
dám dobrou radu: chovejte se dobře, pane d’Artagnane, neboť
odtáhnu-li jednou ruku, kterou nad vámi drţím, nedám za váš ţivot
ani zlámanou grešli.―
„Vynasnaţím se, monsignore,― odvětil Gaskoněc s ušlechtilou
sebedůvěrou.
„A bude-li vám jednou viset nebezpečí přímo nad hlavou,― pravil
Richelieu se zřejmým úmyslem, „vzpomeňte si, ţe jsem vás vyhledal
a učinil, co mohl, abych od vás to neštěstí odvrátil.―
„Ať se stane cokoliv,― odvětil d’Artagnan, ukláněje se s rukou na
srdci, „budu na věky vděčen Vaší Milosti za to, jak laskavě se mnou
jednala.―
„Dobře tedy; jak jste řekl, pane d’Artagnane, uvidíme se po válce.
Budu vás mít na očích, neboť budu také při tom,― řekl ještě kardinál a
ukázal prstem na nádherné brnění, které měl připraveno. „A po
návratu spolu zúčtujeme.―
„Monsignore,― zvolal d’Artagnan, „neničte mne tíhou své nemilosti.
Zůstaňte nestranný, shledáte-li, ţe jsem jednal jako řádný muţ.―
„Mladíčku,― pravil Richelieu, „budu-li vám vůbec moci říci ještě
jednou to, co jsem řekl dnes, slibuji, ţe to bude řečeno.―

456
 Poslední Richelieuova slova obsahovala hroznou nejistotu.
D’Artagnana poděsila ještě více neţ přímá hrozba, neboť skrývala
výstrahu. Kardinál jej tedy hodlal uchránit jistého nebezpečí, jeţ mu
zřejmě hrozí. Otvíral jiţ ústa, aby odpověděl, ale kardinál ho
velitelským posunkem propustil.
D’Artagnan vyšel ven, avšak u východu se mu podivně sevřelo srdce
a jen taktak ţe se nevrátil zpátky. Ale tu uviděl v duchu váţnou a přísnou
tvář Athosovu: kdyby byl přistoupil na návrh, který mu Richelieu učinil,

457
Athos by mu jiţ nikdy nepodal ruku. Athos by se ho zřekl.
To pomyšlení jej zadrţelo; tak mocný je vliv, jímţ povaha opravdu
veliká působí na své okolí.
Sestoupil rychle po témţ schodišti, kterým přišel, a před bránou
nalezl Athose a čtyři mušketýry, kteří čekali na jeho návrat a
počali se jiţ znepokojovat, co s ním je. D’Artagnan je jedním
slovem upokojil a Planchet běţel zpravit ostatní hlídky, ţe není
třeba stát déle na stráţi, protoţe jeho pán právě ţiv a zdráv opustil
kardinálův palác.
Odebrali se všichni k Athosovi a tam se Aramis a Porthos
vyptávali po příčině podivné schůzky; avšak d’Artagnan se omezil na
vysvětlení, ţe si ho dal pan de Richelieu zavolat, aby mu nabídl vstup
do jeho gard s hodností poručíka, a on ţe odmítl.
„Jednal jste správně,― vykřikli jedním hlasem Porthos i Aramis.
Athos upadl do hlubokého zasnění a neřekl nic. Ale jakmile osaměli,
pravil: „Udělal jste to, co jste měl, ale moţná, ţe jste tím chybil.―
D’Artagnan si povzdychl; tato slova souzněla se skrytým hlasem v
jeho duši a ten hlas mu napovídal, ţe jde vstříc trpkým dobám.
Nazítří uběhlo v přípravách k odjezdu; d’Artagnan se šel rozloučit
s panem de Tréville. To se ještě soudilo, ţe rozluka gardistů s
mušketýry bude jen kratičká. Král konal toho dne válečnou radu a
příští den se mělo vyrazit. Pan de Tréville se tedy pouze d’Artagnana
otázal, nepotřebuje-li od něho něco, avšak d’Artagnan hrdě odvětil, ţe
má vše, co potřebuje.
Noc svedla dohromady všechny přátele z gard pana des Essarts a z
mušketýrské setniny pana de Tréville, kteří byli zvyklí se spolu stýkat.
Loučili se, aby se zase sešli, aţ dá Bůh a dá-li vůbec. Noc byla tudíţ
nadmíru hlučná, jak si lze představit, neboť v podobném případě se
vyhánějí nejtěţší starosti okázalou bezstarostností.
Druhého dne se za prvních zvuků trubky přátelé rozešli: mušketýři
chvátali do paláce pana de Tréville, gardisté do paláce pana des
Essarts. Oba velitelé odvedli svou setninu ihned nato do Louvru a král
vykonal jejich přehlídku.
Král byl smutný a vypadal nemocen, takţe poněkud pozbyl svého
vznešeného vzezření. Včera ho zachvátila horečka uprostřed sezení
soudní rady. Neotřáslo to však nikterak jeho rozhodnutím vytáhnout
do pole, a ačkoliv ho lékaři varovali, vykonal přehlídku, neboť doufal,
ţe rázností nejspíš přemůţe chorobu, jeţ se ho počínala zmocňovat.
Po přehlídce vytáhli do pole ihned toliko gardisté; mušketýři měli

458
vyjet z Paříţe aţ zároveň s králem. Tak se mohl Porthos ve své
nádherné výzbroji ještě jít ukázat do ulice aux Ours.
Prokurátorka viděla z okna, jak se nese ve své krásné uniformě a
na krásném koni. Milovala Porthose příliš, aby ho nechala takto odejít;
zakývala na něj, aby slezl s koně a přišel nahoru. Porthos byl báječný;
řinčel ostruhami, jeho kyrys zářil, meč bil hrdě o nohy. Tentokrát
nebylo písařům do smíchu, šla z něho hrůza. Mušketýr byl uveden k
panu Coquenardovi, jehoţ malá šedivá očka zasvítila hněvem, kdyţ
svého bratrance spatřil nového od hlavy k patě. Jedna věc jej však
utěšovala, a to obecné tvrzení, ţe taţení bude tvrdé: doufal v skrytu
srdce, ţe bude Porthos na výpravě zabit.
Porthos sloţil panu Coquenardovi poklonu a rozloučil se s ním.
Mistr Coquenard mu přál mnoho štěstí.
Pokud jde o paní Coquenardovou, nedovedla zadrţet slzy, ale tuto
bolest jí nikdo neměl za zlé; znali její příchylnost k příbuzným, pro
niţ mívala často s manţelem prudké spory.
Pravé rozloučení se ovšem odbylo v pokoji paní Coquenardové a
bylo srdcervoucí.
Prokurátorka mávala šátečkem svému milenci, pokud ho mohla
sledovat očima, a nahýbala se přitom z okna tak vášnivě, jako by se
chtěla vrhnout dolů. Porthos přijímal ty důkazy lásky jako člověk
zvyklý podobným projevům. Teprve kdyţ zahýbal za roh ulice, sňal
klobouk a zamával jím na rozloučenou.
Aramis zatím psal dlouhý dopis. Komu? Nikdo nevěděl. V sousedním
pokoji čekala Ketty, která měla ještě týţ den odjet do Toursu.
Athos pil pomalými doušky poslední láhev svého španělského
vína. V té chvíli uţ byl d’Artagnan se svou setninou na pochodu.
Kdyţ dorazili na předměstí Saint-Antoine, ohlédl se a zvesela si
prohlíţel Bastilu. Pohrouţil se tak do svého pohledu, ţe si nevšiml
mylady, která jela kolem na ţlutohnědém koni a ukázala naň prstem
dvěma zarputile vyhlíţejícím muţům, kteří se ihned nato přiblíţili k
jedoucí četě, aby si ho lépe prohlédli. Na jejich dotaz němým
pohledem odpověděla mylady pokynem, ţe právě to je on.
Kdyţ se ujistila, ţe její rozkazy budou vykonány a nedojde k
omylu, pobídla koně a zmizela.
Oba muţi nato sledovali setninu a u výjezdu z předměstí
Saint-Antoine vsedli na osedlané koně, s nimiţ uţ na ně čekal
podomek bez livreje.

459
 OBLÉHÁNÍ LA ROCHELLE

Obléhání La Rochelle bylo jednou z velikých politických událostí

panování Ludvíka XIII. a jedním z hlavních vojenských podniků
kardinálových. Je tedy vhodné, a dokonce nutné říci o něm několik slov.
Řada podrobností tohoto obléhání se ostatně dosti úzce váţe s příběhy,
jejichţ vyprávění jsme se podjali, takţe je stejně nemůţeme přejít mlčením.
Politické důvody, pro něţ kardinál započal obléhání, byly váţné.
Vyloţme nejprve je a přejděme poté na hlediska zvláštní, jeţ měla na
Jeho Eminenci jistě vliv nemenší.
Z důleţitých měst, která poskytl Jindřich IV. jako útočiště
hugenotům, zbývala uţ jen La Rochelle. Šlo nyní o to, zničit tuto
poslední pevnost kalvinismu, zhoubný kvas, odkud se neustále
podněcovaly zárodky občanské vzpoury nebo války se zahraničím.
Stačila jediná výzva a nespokojení Španělé, Angličané, Italové,
dobrodruzi všech národů, ţoldnéři všech sekt se sbíhali pod prapory
protestantů a tvořili jakési rozlehlé sdruţení, jehoţ údy se rozbíhaly do
všech koutů Evropy.
Pevnost La Rochelle, jejíţ důleţitost vyrostla na troskách jiných
kalvínských měst, byla tedy ohniskem různic a rozkolných ctiţádostí.
Ba více, její přístav byl ve francouzském království poslední bránou,
jeţ zůstala otevřena Angličanům. Tím, ţe tento přístav uzavřel Anglii,
dokončil kardinál dílo Jany z Arku a vévody de Guise.
Však také Bassompierre, který byl zároveň protestant i katolík,
protestant z přesvědčení a katolík jakoţto komtur řádu sv. Ducha, ten
Bassompierre, který byl rodem Němec a srdcem Francouz, a měl
konečně zvláštní velení při obléhání La Rochelle, pravil při útoku v
čele několika pánů, rovněţ protestantů:
„Uvidíte, pánové, ţe budeme tak hloupí a tu La Rochelle opravdu
dobudeme!―
A Bassompierre měl pravdu, dělová palba z ostrova Ré
předpovídala dragonády v Cevennách: dobytí La Rochelle bylo
předmluvou k Ediktu nantskému.
Ale jak uţ jsme řekli, vedle těchto politických záměrů
ministrových, jeţ měly za cíl jednotu a zjednodušení, musí se kronikář
zmínit i o jeho vlastních osobních pohnutkách člověka zamilovaného
a ţárlivého soupeře.

460
 Jak je obecně známo, byl Richelieu zamilován do královny;
těţko ovšem říci, zda u něho měla ta láska pouze cíl politický nebo
byla-li to opravdu jedna z těch hlubokých vášní, jeţ Anna Rakouská
vzněcovala ve všech muţích kolem sebe. Ale buď jak buď, víme
podle vývoje, který předcházel tomuto příběhu, ţe Buckingham nad

461
ním zvítězil a ve dvou či třech případech, zvlášť v známé historce se
závěsky, ho díky oddanosti tří mušketýrů a odvaze d’Artagnanově
krutě přelstil.
Richelieuovi tedy šlo nejen o to, zbavit Francii nepřítele, nýbrţ i o
pomstu nad sokem. A msta měla být ve svém celkovém účinu
velkolepá a skvělá a důstojná muţe, který třímá ve své ruce síly
celého království.
Richelieu věděl, ţe potíraje Anglii potírá Buckinghama a ţe triumf
nad Anglií je triumfem nad Buckinghamem; věděl konečně také, ţe
pokoří-li Anglii v očích Evropy, pokoří Buckinghama v očích
královniných.
Avšak i Buckingham, ačkoliv mu šlo na prvním místě o čest
Anglie, byl ze své strany poháněn naprosto stejnými zájmy jako
kardinál. Také Buckingham šel za svou osobní pomstou: nemohl-li se
vrátit do Francie jako vyslanec, chtěl se tam vrátit jako dobyvatel.
Vysvítá z toho, ţe významnou sázkou partie, kterou rozehrávala
dvě nejmocnější království z vůle dvou zamilovaných muţů, byl
pohled krásných očí Anny Rakouské.
První výhodu získal vévoda z Buckinghamu: připluv znenadání k
ostrovu Ré s devadesáti loďmi a asi dvaceti tisíci muţi, překvapil
hraběte de Toirac, který měl na ostrově velení královských sil, a po
krvavém boji dosáhl, ţe hrabě odplul.
Připomeňme mimochodem, ţe v té bitce zahynul baron de Chantal,
který zanechal sirotka, půldruhého roku starou holčičku.
Z té holčičky se potom stala paní de Sévigné. Hrabě de Toirac
ustoupil s posádkou do tvrze Saint-Martin a stovkou muţů obsadil
pevnůstku nazvanou La Prée.
Tato událost uspíšila kardinálovo rozhodnutí; zatím neţ se on a
král mohli ujmout velení nad obléháním La Rochelle, poslal napřed
vévodu Orleánského, aby zahájil prvé operace, a odeslal na válečné
jeviště všechno vojsko, jeţ měl po ruce.
K takovému oddílu, vyslanému jako přední hlídka, náleţel náš
přítel d’Artagnan.
Jak jsme pravili, král měl vytrhnout za nimi ihned po skončení
soudní rady. Ale kdyţ odtud odcházel – bylo to 23. června – cítil, ţe
se ho zmocňuje horečka. Vydal se však přesto na cestu, ale jeho stav
se zhoršil a ve Villeroi byl nucen zastavit.
Tam, kde zůstal král, musili přerušit pochod i mušketýři. Tak se
stalo, ţe gardista d’Artagnan se vzdálil, byť dočasně, od svých

462
dobrých přátel Athose, Porthose a Aramise. To odloučení zatím
pokládal jen za drobnou nehodu; byl by soudil jinak a váţně se
znepokojil, kdyby byl mohl tušit, jakými tajemnými a zhoubnými
nástrahami je obklopen.
Nicméně však dorazil bez nehody do tábora, zřízeného před La
Rochelle, asi 10. září roku 1627.
Nic se zatím ještě nezměnilo: vévoda Buckingham se svými
Angličany, pány ostrova Ré, pokračoval bez úspěchu v obléhání tvrze
Saint-Martin a pevnůstky La Prée, a otevřené nepřátelství s La
Rochelle trvalo teprv asi dva nebo tři dny; propuklo kvůli tvrzi, kterou
dal vévoda z Angoulême postavit naproti městu.
Gardisté, kteří slouţili pod panem des Essarts, byli ubytováni v
Minimes.
Jak víme, byl d’Artagnan tak zaujat ctiţádostí dostat se do
mušketýrské setniny, ţe zřídkakdy uzavíral přátelství se svými
současnými druhy. Byl tedy celkem sám a mohl se nerušeně obírat
vlastními úvahami.
Nebyly nikterak růţové: od chvíle, kdy přišel do Paříţe, se mu
pletly do cesty veřejné intriky; jeho soukromé zájmy, láska a štěstí,
příliš nepokročily.
Mluveno o lásce: jediná ţena, jiţ miloval, byla paní Bonacieuxová,
a paní Bonacieuxová zmizela a on dosud nebyl s to vyzvědět, co se s
ní stalo.
A pokud jde o štěstí: on, chudák, si znepřátelil kardinála, člověka,
před nímţ se třásly i nejvýše postavené osoby v království, králem
samým počínaje.
Tento člověk ho mohl rozdrtit, a přece to neučinil. Pro ducha tak
důvtipného jako d’Artagnan byla ta shovívavost průzorem, jímţ
zahlédal lepší budoucnost.
Znepřátelil si ještě jednoho člověka; domníval se, ţe se ho nemusí
tolik obávat, ale podvědomě přitom cítil, ţe ho nelze přezírat: byla to
mylady.
V náhradu za to si získal ochranu a přízeň královninu. Ale v té
době byla královnina přízeň důvodem k nejurputnějšímu
pronásledování a její ochranná ruka, jak víme, ochraňovala velmi
špatně: svědectvím byly případy Chalaisův a paní Bonacieuxové.
Nejurčitější hodnotou z toho, co získal, byl diamant na jeho prstě v
ceně asi pěti či šesti tisíc liber. A vlastně ani ten diamant pro něho
neměl okamţitě větší cenu neţ oblázky, po kterých šlapal, neboť jeho

463
ctiţádostivé záměry vyţadovaly, aby si jej ponechal a mohl se jím
jednou před královnou prokázat; nemohl se ho tedy stejně zbavit.
Říkáme oblázky, po kterých šlapal, neboť zabývaje se těmito
úvahami, procházel se d’Artagnan sám a sám po jedné pěkné cestičce,
která vedla z tábora do vesnice Angoutin; jeho myšlenky ho zavedly
dále, neţ si myslil, a schylovalo se uţ k večeru, kdyţ se mu zazdálo,
jako by se v posledních paprscích zapadajícího slunce zablyštělo za
křoviskem ústí muškety.
D’Artagnan měl bystré oko a nebyl na hlavu padlý; pochopil, ţe
mušketa sem nepřišla sama a ţe ten, kdo ji přinesl, se neskryl za
plotem v přátelském úmyslu.
Rozhodl se tedy vzít do zaječích, kdyţ tu za skaliskem na druhé
straně cesty zahlédl ústí druhé muškety.
Byla to zřejmě nastraţená past.
Mladý muţ vrhl rychlý pohled na mušketu a srdce mu zabušilo,
kdyţ viděl, ţe se sklání směrem k němu; avšak jakmile ústí hlavně
znehybnělo, vrhl se na břicho k zemi. V témţ okamţiku vyšla rána a
d’Artagnan slyšel, jak mu kulka zasyčela nad hlavou.
Nemohl ztrácet ani chvilku. Vymrštil se jako struna, uskočil a v
témţ okamţiku rozmetala kulka z druhé muškety oblázky v místě, kde
prve leţel tváří k zemi.
D’Artagnan nebyl z muţů zbytečně statečných, kteří pokoušejí
smrt, jen aby se o nich mohlo říci, ţe necouvli ani o krok. Ostatně
zde nešlo vůbec o odvahu – d’Artagnan zkrátka upadl do zákeřné
léčky.
Mají-li ještě třetí ránu, řekl si sám k sobě, jsem ztracen. A ihned
vzal nohy na ramena a utíkal směrem k táboru tak mrštně, jak to
dovedou jen lidé jeho kraje, proslulí svou hbitostí. Avšak ačkoliv
utíkal jako jelen, první střelec měl ještě čas znova nabít a poslat za
ním druhou ránu tak dobře mířenou, ţe kulka srazila d’Artagnanův
širák, který odletěl na deset kroků stranou.
Nemaje jiný klobouk, shýbl se d’Artagnan v plném běhu pro něj a
udýchán a bledý dorazil konečně do svého bytu. Neřekl nikomu ani
slova, sedl si za stůl a počal přemýšlet.
To, co se právě stalo, mohlo mít tři příčiny.
První a nejpřirozenější: mohl to být zákeřný úskok Rochellanů,
kterým by přišlo jak náleţí vhod, kdyby zabili jednoho z gardistů Jeho
Veličenstva, předně proto, ţe by měli o jednoho nepřítele méně, a za
druhé, ţe tento nepřítel mohl mít v kapse napěchovaný měšec.

464
 D’Artagnan vzal do ruky svůj klobouk, prohlíţel díru od kulky a
potřásl hlavou. Kulka nebyla z muškety, nýbrţ z hákovnice; však uţ
jistota rány mu prve vnukla myšlenku, ţe bylo vystřeleno z nějaké
zvláštní zbraně. Nebyla to tedy léčka vojenská, neboť kulka nebyla
uţívané ráţe.
Mohla to být milá vzpomínka od pana kardinála. Vzpomínáme si,
ţe ve chvíli, kdy spatřil – dík šťastnému dopadu slunečního paprsku –
zablesknout se ústí hlavně, podivoval se právě v duchu, jak je Jeho
Eminence k němu shovívavá. Neţ d’Artagnan opět potřásl hlavou.
Proti lidem, po nichţ stačilo jen vztáhnout ruku, uchylovala se Jeho
Eminence zřídka k podobným prostředkům.
Tohle mohla být jen pomsta mylady. Ano, to bylo
nejpravděpodobnější.
Marně se snaţil upamatovat se na rysy či na oblek vrahů; vzdálil
se od nich tak rychle, ţe neměl čas ničeho si všimnout.

465
 „Ach drazí přátelé!― povzdychl si d’Artagnan, „kde jen jste? Jak
mi chybíte!―
Strávil velmi špatnou noc. Třikrát nebo čtyřikrát se vytrhl ze sna,
vyděšen představou, ţe se někdo plíţí k jeho lůţku a chce ho bodnout
dýkou. Ale přece jen se rozednilo, aniţ se co přihodilo.
D’Artagnan však tušil správně, ţe co je odloţeno, není ještě proto
zapomenuto.
Zůstal po celý den ve svém bytě. Omlouval se sám před sebou, ţe
je špatné počasí.
Pozítří v devět hodin byl vybubnován nástup. Vévoda Orleánský
přehlíţel stráţe. Gardisté se stavěli do zbraně a d’Artagnan se zařadil
mezi své druhy.

466
 Vévoda předstoupil před bojový šik. Všichni vyšší důstojníci se
dostavili k němu, aby mu vzdali poctu, mezi nimi i pan des Essarts,
kapitán gardistů.
Po chvilce se d’Artagnanovi zazdálo, jako by pan des Essarts na
něho kýval, aby k němu přišel; čekal ještě na jedno gesto svého
představeného, aby se ujistil, ţe se nemýlí. Pak však vystoupil z řady a
zamířil k důstojníkovi, aby přijal rozkaz.
„Vévoda hledá několik dobrovolníků pro nebezpečné poslání, jeţ
bude velmi čestné pro ty, kteří je vykonají, a tak jsem vám dal
znamení, abyste byl připraven.―
„Díky, kapitáne,― odvětil d’Artagnan, který si nepřál nic lepšího
neţ se vyznamenat před generálovýma očima.
Rochellané totiţ podnikli v noci výpad a dobyli zpět jedné bašty,
jíţ se královská armáda před dvěma dny zmocnila. Bylo třeba provést
obhlídku, aby se zjistilo, jakými silami nová posádka baštu chrání.
Po nějaké chvíli skutečně vévoda hodně nahlas řekl: „Potřeboval
bych pro ten úkol tři nebo čtyři dobrovolníky, vedené spolehlivým
muţem.―
„Pokud jde o spolehlivého muţe, takového mám na dosah ruky,―
pravil pan des Essarts a ukázal na d’Artagnana, „a co se týče těch tří či
čtyř dobrovolníků, stačí, kdyţ Vaše Milost blíţe vyloţí svůj záměr, a
hned bude mít na vybranou lidí, co bude libo.―
„Čtyři dobrovolníci, kteří jsou ochotni dát se se mnou zabít,―
zvolal d’Artagnan a zvedl svůj meč.
Dva z jeho kamarádů gardistů přiskočili ihned a k nim se přidruţili
dva vojáci; důstojníci shledali, ţe je to dostatečný počet, a d’Artagnan
tedy odmítl všechny ostatní, nechtěje připravit o zásluhy ty, kteří se
přihlásili první.
Nevědělo se, zda Rochellané dobytou pevnůstku opravdu obsadili
a ponechali tam posádku, a proto bylo třeba prozkoumat označené
místo dostatečně zblízka a celou věc ověřit.
D’Artagnan a jeho čtyři druhové se vydali ihned na cestu. Pustili
se příkopem: oba gardisté kráčeli v řadě s velitelem a vojáci šli za
nimi.
Dostali se tak, chráněni přední zdí, aţ asi na sto kroků k baště.
Tam se d’Artagnan ohlédl a zjistil, ţe oba vojáci zmizeli. Usoudil, ţe
dostali strach a zůstali vzadu, a pokračoval tedy v postupu.
Na ohybu hradeb byli uţ jen asi šedesát kroků od bašty.
Nebylo nikoho vidět, bašta vypadala opuštěná. Naši tři ztracenci

467
chviličku uvaţovali, mají-li jít dále ještě dopředu, kdyţ tu náhle
zakrouţily kolem kamenného obra obláčky dýmu a d’Artagnanovi a
jeho druhům zasvištělo kolem hlavy asi tucet střel. Věděli, co chtěli
vědět: bašta byla obsazena. Pobývat déle na místě tak nebezpečném
bylo by bývalo zbytečnou neopatrností. D’Artagnan a oba gardisté se
otočili a dali se na ústup, který se podobal útěku.
Kdyţ dorazili k ohybu příkopu, který jim měl slouţit jako záštita,
jeden z gardistů padl: koule mu prostřelila prsa. Druhý, který zůstal
ţiv a zdráv, utíkal dále směrem k táboru.
D’Artagnan nechtěl takto opustit svého druha a sklonil se k němu,
aby ho pozdvihl a pomohl mu dostat se ke svým. Ale v tom okamţiku
třeskly dvě rány: jedna koule roztříštila hlavu raněnému gardistovi,
druhá proletěla na dva palce od d’Artagnana a rozplácla se na
skalisku.
Mladý muţ se mţikem obrátil, neboť tento útok nemohl pocházet z
bašty, jeţ byla skryta za ohybem příkopu. V mysli se mu pojednou
mihla vzpomínka na dva vojáky, kteří ho opustili, a připomněla mu
vrahy z předvčerejška; tentokrát se rozhodl přijít věci na kloub a padl
na tělo svého druha, jako by byl také mrtev.
V témţ okamţiku zahlédl dvě hlavy, jeţ se objevily nad
opuštěným předním opevněním asi třicet kroků od něho: byly to
opravdu hlavy oněch dvou vojáků. D’Artagnan se nemýlil: tito dva
chlapíci s ním šli jen proto, aby ho zavraţdili, doufajíce, ţe smrt
mladého muţe bude přičtena na vrub nepříteli.
Jelikoţ však mohl být jen poraněn a vyzradit jejich zločin,
přiblíţili se, aby své dílo dokonali; naštěstí je d’Artagnanova lest tak
oklamala, ţe opomněli znovu nabít své zbraně.
Jakmile byli na deset kroků od něho, vymrštil se d’Artagnan, který
ani při pádu nepustil z ruky meč, a dvěma skoky byl u nich.
Vrahové pochopili, ţe nemohou utéci zpět do tábora, neboť
nezabijí-li tohoto muţe, budou jím obviněni; bylo tedy jejich prvním
pomyšlením přeběhnout k nepříteli. Jeden z nich uchopil svou pušku
za hlaveň a uţil jí jako kyje. Chtěl d’Artagnanovi zasadit strašnou
ránu, ale mladík uskočil stranou, a tak se jí uhnul. Tímto pohybem
však uvolnil cestu druhému zákeřníku, který se ihned pustil úprkem k
baště. Rochellané ovšem nevěděli, s jakým úmyslem k nim ten člověk
běţí; proto naň vypálili a chlapík klesl zasaţen kulí, jeţ mu roztříštila
rameno.
D’Artagnan se mezitím vrhl na druhého vojáka a doráţel na něj

468
mečem; zápas nebyl dlouhý, bídník měl na svou obranu jen nenabitou
ručnici. Gardistův meč sklouzl po hlavni zbraně nyní nepotřebné a
proklál vrahovo stehno. Muţ upadl. D’Artagnan mu mţikem nasadil
hrot svého meče na hrdlo.
„Proboha, nezabíjejte mne!― křičel bandita. „Milost, milost, pane
důstojníku! Řeknu vám všechno.―
„Jestlipak to tvoje tajemství stojí aspoň za to, abych ti daroval
ţivot?― otázal se ho mladík a zadrţel ránu.
„Ba jistě; však vy sám také uznáte, ţe je ţivot pěkná věc, kdyţ je
člověku dvaadvacet let jako vám a můţe všeho dosáhnout, kdyţ je tak
krásný a statečný jako vy.―
„Bídníku!― pravil d’Artagnan, „mluv tedy rychle: kdo tě pověřil,
abys mne zavraţdil?―
„Ţena, kterou neznám, ale jiţ nazývají mylady.―

469
 „Neznáš-li tuto ţenu, jak to, ţe víš její jméno?―
„Můj kamarád ji znal a jmenoval ji tak. Jednala také s ním, a ne se
mnou. On má dokonce v kapse psaní od té osoby; má asi pro vás
nějakou zvláštní důleţitost, jak jsem poznal z řeči.―
„A jaký ty máš podíl na tom úkladu?―
„Navrhl mi, abychom ten kousek provedli spolu, a já jsem přijal.―
„A kolikpak vám dala za tu počestnou výpravu?―
„Sto louisdorů.―
„Na mou věru,― prohodil jinoch se smíchem, „to si mne cení
opravdu vysoko: sto louisdorů! To je pro takové bídáky jako vy celé
jmění, teď chápu, ţe jsi tu nabídku přijal, a dám ti milost, ale pod
jednou podmínkou!―
„Pod jakou?― vyhrkl voják znepokojeně, neboť viděl, ţe všechno
ještě není skončeno.
„Ţe mi dojdeš pro ten dopis, co má tvůj kamarád v kapse.―
„Ale to je jen jiný způsob, jak mne zabít!― vykřikl voják. „Jakpak
mohu dojít v dešti kulí z bašty pro dopis?―
„Přesto se musíš rozhodnout, ţe půjdeš, nebo se ti zaručuji, ţe tě
vlastní rukou zabiji.―
„Milost, pane, slitování! Ve jménu té mladé dámy, kterou milujete
a o níţ snad myslíte, ţe je mrtva, ačkoliv mrtva není!― vzkřikl bandita.
Padl na kolena, ale musil se jiţ opřít o ruce, neboť mu s krví ubývalo
sil.
„Odkud víš, ţe já miluji nějakou mladou ţenu a ţe jsem myslil, ţe
je mrtva?― ptal se d’Artagnan
„Z psaní, jeţ má kamarád v kapse.―
„Nu, aspoň vidíš, ţe potřebuji to psaní dostat,― pravil d’Artagnan.
„Nech uţ tedy odkladů a váhání, nebo ti přísahám jako čestný muţ, ţe
ačkoliv se štítím aţ dost smočit svůj meč ještě jednou v krvi takového
bídáka jako ty…―
A při těch slovech učinil d’Artagnan tak hrozivý pohyb, ţe se
raněný zvedl.
„Zadrţte, zadrţte!― zasténal. „Hrůza mi dodala odvahy; uţ jdu…―
D’Artagnan sebral se země vojákovu hákovnici, poručil mu, aby
šel před ním, a postrkoval ho směrem, kde leţel jeho druh, bodaje ho
hrotem svého meče do beder.
Na nešťastníka, který se snaţil dovléci pokud moţno neviděn těch
dvacet kroků k tělu svého spoluviníka, zanechávaje za sebou krvavou
stopu a zbledlý ještě více blízkostí smrti, byl hrozný pohled.

470
 Na jeho tváři, pokryté studeným potem, zračila se taková hrůza, ţe
byl d’Artagnan jat soucitem a řekl s opovrţlivým pohledem:
„Dobrá, ukáţu ti, jaký je rozdíl mezi statečným muţem a takovým
zbabělcem, jako jsi ty. Zůstaň si tu, půjdu sám.―
A ostraţitě sleduje, co dělá nepřítel, sviţně vyskočil. Vyuţíval
nerovnosti půdy, a tak se doplíţil aţ k druhému vojáku.
Svého cíle mohl dosáhnout dvěma způsoby: buď prohledá chlapíka
na místě, nebo ho odnese, chráně se jeho tělem jako štítem, aţ do
příkopu a prohledá ho tam.
D’Artagnan se rozhodl pro to druhé a naloţil si vraha na záda v
témţ okamţiku, kdy nepřítel vypálil.

471
 Slabý otřes, lehké zafičení tří kulek, poslední sten a zachvění v
agónii dokazovaly d’Artagnanovi, ţe ten, který ho chtěl zavraţdit, mu
právě zachránil ţivot.
D’Artagnan dostihl příkopu a sloţil mrtvolu se sebe k nohám
raněného, který byl málem stejně bledý jako jeho mrtvý druh.
Nato začal prohledávat jeho majetek: koţené pouzdro, tobolka, v
níţ byla zřejmě část peněz, které jiţ bandita obdrţel, míšek a kostky –
to bylo celé dědictví po mrtvém. Míšek a kostky nechal leţet, kam
padly, tobolku hodil raněnému a dychtivě otevřel koţené pouzdro.
Mezi papíry zřejmě nedůleţitými nalezl toto psaní, pro jehoţ
získání nasadil ţivot:

Protože jste ztratil stopu té ženy, jež je nyní v bezpečí v jednom

klášteře, kam jste ji nikdy neměl nechat skrýt, vynasnažte se aspoň,
aby Vám neunikl muž. Ne-li, víte, že mám dlouhé ruce a že byste mi
draze zaplatil těch sto louisdorů, které jsem Vám dala.

Podpis chyběl. Bylo však zřejmé, ţe dopis psala mylady.

D’Artagnan si jej tedy ponechal jako doličný předmět, a jsa za
ohybem příkopu nadále v bezpečí, jal se vyslýchat raněného. Ten
doznal, ţe společně se zabitým druhem měli uloţeno unést jakousi
mladou ţenu, která opouštěla Paříţ bránou de la Villette; avšak
zastavili se prý na skleničku v jedné krčmě a kočár o deset minut
propásli.
„A co jste měli dělat s tou ţenou?― zeptal se d’Artagnan s úzkostí.
„Měli jsme ji dopravit do jednoho paláce na náměstí Royale,―
pravil raněný.
„Tak, tak,― zašeptal d’Artagnan, „tedy rovnou k ní, rovnou k
mylady.―
A tu jinoch pochopil, jaká hrozná ţízeň pomsty pohání tu ţenu,
aby zničila jeho i ty, kteří ho milují, a zachvěl se pod vědomím, jak je
zasvěcena do všeho, co se děje u dvora, kdyţ tolik odhalila.
Bezpochyby mívá své zprávy rovnou od kardinála.
Ale uprostřed všech těchto úvah mu zároveň svitlo, ţe královna konečně
našla vězení, kde ubohá paní Bonacieuxová pykala za svou věrnou
oddanost, a ţe ji z toho ţaláře vysvobodila. Pocítil nad tím nelíčenou
radost. Takový smysl tedy mělo ono psaní, které obdrţel od mladé ţeny,
a její průjezd chaillotskou silnicí, jenţ se tolik podobal zjevení.
Od této chvíle je vskutku v mezích moţnosti, co předpověděl

472
Athos: snad se opravdu shledá s paní Bonacieuxovou, klášter není
ţádným nedobytným místem.
To pomyšlení vneslo do jeho srdce opět bývalou laskavost. Obrátil
se k raněnému, který úzkostlivě sledoval měnící se výraz jeho
obličeje. Podal mu ruku a řekl:
„Seber se, opři se o mne a vrátíme se do tábora. Nenechám tě tu
takhle zahynout.―
„Ano,― vyhrkl raněný, který nechtěl věřit svému sluchu nad takovou
velkodušností, „ale není to snad proto, abyste mne dal pověsit?―
„Zaručuji se ti svým slovem,― pravil d’Artagnan, „ţe ti dnes
podruhé dávám ţivot.―
Raněný se smekl na kolena a políbil znovu nohy svého zachránce;
avšak d’Artagnan uţ neměl praţádného důvodu zůstávat tak blízko
nepříteli a sám zkrátil tyto důkazy vděčnosti.
Gardista, který se po prvém hromadném výstřelu vrátil, oznámil,
ţe jeho čtyři druhové jsou mrtvi. Tím větší byl nyní údiv a také radost
u pluku, kdyţ spatřili mladého muţe, jak se ţiv a zdráv navrací.
Bodnou ránu svého průvodce vysvětlil d’Artagnan
improvizovanou pohádkou o nepřítelově výpadu. Vylíčil smrt druhého
vojína a nebezpečí, v němţ se nacházeli. Vyprávění mu vyneslo pravý
triumf. V armádě se celý den nemluvilo o ničem jiném neţ o jeho
výpravě, a sám vévoda mu dal vyslovit své blahopřání.
Ostatně jako kaţdý dobrý skutek s sebou přináší svou odměnu, i
krásný čin d’Artagnanův přinesl své ovoce: vrátil mu ztracený klid.
D’Artagnan skutečně počal opět věřit, ţe uţ můţe být klidný, kdyţ
jeden jeho nepřítel je zabit a druhý obrácen a oddán jeho zájmům.
Ten klid však jen dokazoval, ţe náš milý d’Artagnan ještě stále
mylady nezná.

ANJOUSKÉ VÍNO

Po zprávách o takřka beznadějném stavu králově začaly táborem

pozvolna kolovat pověsti, ţe se uzdravuje. A poněvadţ se vědělo, ţe
na obleţení velmi spěchá a chce mu být osobně přítomen, rozhlásilo

473
se, ţe bude pokračovat v cestě, jakmile bude moci sednout na koně.
Po celý ten čas nepodnikal vévoda Orleánský téměř nic, neboť
věděl, ţe bude tak jako tak brzy vystřídán ve své velitelské hodnosti,
ať uţ vévodou d’Angoulême či Bassompierrem nebo Schombergem,
kteří se hádali o vůdcovství.
Utrácel se tedy jeden den za druhým na průzkumy výzvědných
hlídek; vévoda se nechtěl pouštět do ţádného většího podniku a neměl
se ani k tomu, aby zahnal Angličany z ostrova Ré, kde stále obléhali
tvrz Saint-Martin a pevnůstku La Prée, jako Francouzi obléhali La
Rochelle.
Jak jsme jiţ řekli, nabyl d’Artagnan opět svého bývalého klidu,
coţ se obvykle stává po zdařile přestálém nebezpečí. Zůstával mu v
duši jen jediný neklid, a to, ţe nedostával ţádné zprávy o svých
přátelích.
Avšak jednoho rána, na počátku listopadu, se mu dostalo i v této
věci vysvětlení dopisem, datovaným z Villeroi. Zněl takto:

Pane d’Artagnane,
pánové Athos, Porthos a Aramis se u mne dobře poměli a znamenitě
poveselili, a byl to věru takový halas, že zámecký dozorce, muž velice
přísný, jim uložil na několik dní domácí vězení.
Nicméně plním jejich rozkaz a posílám Vám dvanáct lahví svého
anjouského vína, jež je tak rozjařilo; chtějí, abyste to víno vypil na
jejich zdraví.
Učinil jsem tak, pane, a zůstávám s veškerou úctou Váš
nejoddanější a nejposlušnější služebník
Godeau,
hostinský pánů mušketýrů

„V pořádku!― zvolal d’Artagnan, „myslí na mne při svých

radovánkách, tak jako jsem myslil já na ně při svých strastech. Toť
se rozumí, ţe budu pít na jejich zdraví, a s radostí, ale nebudu pít
sám.―
A d’Artagnan pospíšil k dvěma gardistům, s nimiţ byl více
spřátelen neţ s ostatními, a pozval je, aby si přišli k němu popít
rozkošného anjouského vínečka, jeţ právě dostal z Villeroi. Jeden z
gardistů byl však jiţ zadán na dnešní večer, druhý na zítřejší, schůzka
tedy byla smluvena na pozítří.
Po svém návratu domů poslal d’Artagnan oněch dvanáct lahví do

474
jídelny gardistů a nařídil, aby je dobře opatrovali. Kdyţ pak nastal
slavnostní den, poslal d’Artagnan uţ v devět hodin Plancheta, aby
všechno připravil; oběd byl stanoven na poledne.
Planchet, který zářil pýchou, ţe byl povýšen na správce tabule,
přemýšlel, jak všechno zařídit. Přibral si proto sluhu jednoho ze
spolustolovníků svého pána, jménem Fourreaua, a onoho falešného
vojáka, který chtěl d’Artagnana zabít, a nemaje po svém zachránění
kam se vrtnout, vstoupil do sluţeb d’Artagnanových či spíše
Planchetových.
Doba hostiny nadešla, oba hosté se uţ dostavili, zasedli na svá
místa a na stole se objevila řada mís s jídlem. Planchet s ubrouskem
pod paţí přisluhoval, Fourreau otvíral láhve a Brisemont, tak se
jmenoval uzdravený, přeléval víno do skleněných karaf, neboť, jak se
zdálo, otřesy po cestě se poněkud srazilo. První láhev byla při spodu
trochu zakalena; Brisemont nalil tento rmut do skleničky a d’Artagnan
mu dovolil, aby jej vypil, neboť ubohý chlapík nebyl ještě zcela při
síle.
Stolovníci snědli polévku a právě nesli k ústům první sklenku,
kdyţ tu z pevnosti Louis a z pevnosti Neuf zahřměly dělové rány.
Gardisté myslili nejinak, neţ ţe jde o nějaký neočekávaný útok, buď
ze strany obleţených, či Angličanů, a skočili k svým mečům.

475
D’Artagnan nebyl pomalejší neţ oni a všichni tři vyběhli z jídelny,
aby co nejrychleji zaujali svá místa.
Avšak sotvaţe vyšli ven, dozvěděli se o příčině té kanonády. Ze
všech stran zaznívalo: „Ať ţije král! Ať ţije pan kardinál!― a bubeníci
bubnovali do všech úhlů světa.
Byla to pravda. Král, jak jsme řekli, byl jiţ velmi netrpělivý,
pospíšil si, urazil dvoudenní cestu za den a právě v této chvíli dorazil s
celým svým dvorem a s posilou deseti tisíc muţů na místo. Před ním a
za ním jeli mušketýři. D’Artagnan stál se svou setninou ve špalíru a
pozdravil radostným gestem své přátele, kteří se na něho dívali, a pana
de Tréville, jenţ ho rovněţ poznal.
Kdyţ byl uvítací obřad skončen, letěli si čtyři přátelé do náručí.
„Hrome,― křičel d’Artagnan, „v lepší čas jste věru nemohli přijít a
jídla nebudou mít ani čas vystydnout! Není-liţ pravda, pánové?―
dodal, obraceje se k oběma gardistům, jeţ představil svým přátelům.
„Hleďme,― podotkl Porthos, „tak se mi zdá, ţe se zde vesele ţilo.―
„Doufám, ţe se toho vašeho oběda nezúčastní ţeny,― pravil Aramis.
„A máte v tom hnízdě nějaké slušné víno?― ptal se Athos.
„Aby ne! Přece máme vaše víno, drahý příteli,― odvětil d’Artagnan.
„Naše víno?― řekl udiveně Athos.
„Jistěţe, to, co jste mi poslali.―
„My ţe jsme vám poslali víno?―
„Vzpomeňte si přece, to libé vínečko z anjouských strání.―
„Ano, rozumím, které víno míníte.―
„Je to vaše oblíbené.―
„Určitě, nemám-li zrovna šampaňské či chambertinské.―
„Dobrá tedy, a protoţe není ani šampaňského, ani
chambertinského, spokojíte se snad s tímhle.―
„Tak říkáte, ţe my – jací jsme labuţníci – jsme si sem dali poslat
anjouské víno?― ptal se Porthos.
„To ne, ale je to víno, jeţ mi bylo posláno vaším jménem.―
„Naším jménem?― řekli všichni tři mušketýři jedním hlasem.
„Ţe byste byl vy, Aramisi, poslal to víno?― pravil Athos.
„Ne, a vy, Porthosi?―
„Či snad vy, Athosi?―
„Ani zdání.―
„Kdyţ jste to nebyli vy,― vmísil se d’Artagnan, „tak to byl váš
hostinský.―
„Náš hostinský?―

476
 „Ano, váš hostinský Godeau, hostinský mušketýrů.―
„Pro mne za mne, ať je to víno odkud chce,― řekl Porthos,
„ochutnáme je, a je-li dobré, o vypití se postaráme.―
„Ba ne,― zakročil Athos, „nepijme víno, o němţ nevíme, odkud
je.―
„Máte pravdu, Athosi,― pravil d’Artagnan. „Nikdo z vás tedy

477
nepověřil hostinského Godeaua, aby mi poslal víno?―
„Ne! A on vám je přesto naším jménem poslal, říkáte?―
„Zde je psaní,― odvětil d’Artagnan. A podal dopis přátelům.
„To není jeho písmo!― řekl Athos, „znám jeho rukopis, zrovna
před odjezdem jsem platil účet naší společnosti.―
„Je to podvrţené psaní,― pravil Porthos, „vůbec ţádné domácí
vězení jsme přece neměli.―
„D’Artagnane,― řekl vyčítavě Aramis, „jak jste mohl uvěřit, ţe
bychom my byli dělali nějakou výtrţnost?―
D’Artagnan zbledl a zachvěl se po celém těle.
„Ty mne lekáš,― řekl Athos, který mu tykal jen při obzvláštních
příleţitostech. „Co se vlastně stalo?―
„Nohy na ramena, přátelé, nohy na ramena a běţme!― vyhrkl
d’Artagnan. „Klíčí mi v duši strašlivé podezření. Coţ kdyby to byla
zase nová pomsta té ţeny?―
V té chvíli zbledl i sám Athos.
D’Artagnan se vrhl do jídelny, tři mušketýři i oba gardisté za ním.
První, co padlo d’Artagnanovi do oka, byl Brisemont, leţící na zemi a
svíjející se v hrozných křečích.
Planchet a Fourreau, bledí jako smrt, snaţili se mu pomoci, ale
bylo zřejmé, ţe jakákoliv pomoc je marná – rysy umírajícího byly jiţ
staţeny agónií.
„Hrůza!― vykřikl třeštivě, kdyţ zhlédl d’Artagnana. „Hrůza! Dělal
jste, ţe mi prokazujete milost, a otrávil jste mě!―
„Já?― zvolal d’Artagnan zoufale, „já, ty nešťastníče? Ţe to můţeš
vyslovit!―
„Vy jste mi dal to víno, vy jste mě vybídl, abych se napil, vy jste
se na mně chtěl pomstít!―
„Nevěřte tomu, Brisemonte,― pravil naléhavě d’Artagnan, „nevěřte
tomu; přísahám vám, protestuji…―
„Ale je ještě Bůh na nebi! Bůh vás ztrestá! Paneboţe, ať trpí
jednou tak jako teď já!―
„Při všem, co je mi svaté!― vykřikl d’Artagnan a přiskočil aţ k
umírajícímu, „přísahám vám, nevěděl jsem, ţe to víno je otrávené, a
hodlal jsem je pít jako vy.―
„Nevěřím vám,― zasténal znovu voják.
A v strašlivém záchvatu muk vydechl naposled.
„Hrůza hrůzoucí,― mručel si pro sebe Athos, zatímco Porthos
rozbíjel láhve a Aramis volal opoţděně po zpovědníku.

478
 „Ach přátelé drazí,― promluvil konečně souvisle d’Artagnan,
„přišli jste mi tedy zase jednou zachránit ţivot, a nejen mně, ale i
těmto pánům zde. A vás, páni, snaţně ţádám,― pokračoval, obraceje se
ke gardistům, „abyste o té příhodě pomlčeli. Je dobře moţné, ţe v

479
tom, co jste viděli, mají prsty hodně velcí páni, a zlo by tak padlo na
naše hlavy.―
„Milostpane,― vykoktal vtom Planchet víc mrtvý neţ ţivý,
„milostpane, já z toho vyvázl jen o vlásek.―
„Jak, ty mezku,― vykřikl d’Artagnan, „snad ses taky nenapil toho
vína?―
„Ba, milostpane, chtěl jsem zrovna vypít skleničku na zdraví
našeho krále, ale zaskočil mne Fourreau, ţe mě volají.―
„Běda!― vyjekl Fourreau, drkotaje zuby hrůzou, „a já se ho chtěl
zbavit, abych se mohl napít sám.―
„Pánové,― řekl d’Artagnan a obrátil se znovu ke gardistům, „jistě
uznáte, ţe po všem, co se zběhlo, bylo by velmi smutné teď hodovat.
Račte mne tedy pro dnes omluvit a odloţme, libo-li, hostinu na jiný
den.―
Oba gardisté byli zdvořilí lidé a přijali d’Artagnanovy omluvy
uznávajíce, ţe by čtyři přátelé byli nyní rádi o samotě; rozloučili se a
odešli.
Jakmile byli mladý gardista a tři mušketýři beze svědků, podívali
se na sebe pohledem, který nezastíral, ţe všichni jasně chápou váţnost
chvíle.
„Především jděme pryč odtud,― pravil Athos, „mrtvý, který
zahynul násilnou smrtí, není příjemná společnost.―
„Planchete,― řekl d’Artagnan, „svěřuji vaší péči mrtvolu toho
uboţáka. Dejte ho pochovat v posvěcené zemi. Spáchal, pravda,
zločin, ale konal pokání.―
Nato opustili čtyři přátelé místnost a zanechali tam jen Plancheta a
Fourreaua, aby se postarali o ubohého Brisemonta.
Hostinský jim vykázal jiný pokoj a donesl jim vejce naměkko; pili
k nim vodu, kterou si Athos nelenoval vlastnoručně načerpat ze
studny. Několika slovy byli poté Porthos a Aramis zasvěceni do
situace.
„Neříkal jsem to?― pravil d’Artagnan Athosovi. „Vidíte sám, drahý
příteli, je to boj na ţivot a na smrt.―
Athos pokývl.
„Bohuţel, vidím to aţ příliš dobře,― pravil. „Jste si však jist, ţe to
byla ona?―
„Ano, jsem si tím jist.―
„Nicméně se vám přiznám, ţe mám ještě své pochyby.―
„A co ten znak lilie na rameni?―

480
 „Je to třebas Angličanka, která spáchala ve Francii nějaký zločin, a
za to ji tu poznamenali.―
„Athosi, je to vaše ţena, říkám vám,― pravil d’Artagnan.
„Nevzpomínáte si, jak se na ni hodil můj popis?―
„Věřil jsem tak najisto, ţe je mrtvá – pověsil jsem ji velmi
důkladně.―
Nyní opět potřásl hlavou d’Artagnan. „Hlavní věc je, co teď
dělat,― pravil.
„Nepochybně nemůţeme natrvalo ţít takhle s mečem nad hlavou,―
řekl Athos, „a je nutno z toho stavu nějak vyváznout.―
„Ale jak?―
„Poslyšte, snaţte se s ní nějak setkat a domluvit; řekněte jí: Mír,
nebo válku! Dávám vám čestné slovo, ţe mi vaše jméno nepřejde přes
rty a ţe proti vám nikdy nic nepodniknu, a vy mi zase slavnostně
slibte, ţe uţ se nikdy nebudete plést do mých věcí. Ne-li, vyhledám
kancléře, půjdu ke králi, seţenu sám kata, vzbouřím proti vám celý
dvůr, označím vás veřejně jako znamenanou, odevzdám vás soudu, a
jestliţe vás osvobodí, pak, na mou čest, zabiju vás někde na rohu jako
vzteklého psa.―
„Takový způsob by se mi líbil, ale kde se jí dostat na kobylku?―
pravil d’Artagnan.
„Čas, příteli, čas uţ si vynajde příleţitost a příleţitost
zdvojnásobuje výhru; čím víc jsme vsadili, tím víc se dá vyhrát, umí-li
člověk čekat.―
„Ale čekat obklopen vrahy a traviči…―
„Třesky plesky, vyvázli jsme aţ podnes, vyvázneme i nadále.―
„O nás tak nejde; však jsme muţi a koneckonců patří k našemu
povolání riskovat ţivot. Ale ona!― doloţil d’Artagnan polohlasem.
„Kdo ona?― neporozuměl Athos.
„Constance.―
„Paní Bonacieuxová! Ach pravda!― řekl Athos. „Ubohý příteli,
zapomněl jsem, ţe jste zamilován.―
„Ale coţpak nevíte z psaní, jeţ jste našel u toho mrtvého lumpa, ţe
je v nějakém klášteře? V klášteře je člověk jako v peřince, a co se mne
týče, slibuji vám, ţe jakmile obléhání La Rochelle bude skončeno…―
„Bravo!― pravil Athos, „ano, můj milý Aramisi, však víme, ţe vaše
touhy tíhnou k církvi.―
„Jsem mušketýrem jen prozatímně,― řekl pokorně Aramis.
„Zdá se, ţe uţ zas dlouho nemá zpráv o své milence,― dodal

481
potichu Athos. „Ale ţádné strachy, s tímhle si uţ na nás nepřijde.―
„Dobrá,― vmísil se Porthos, „stačil by tedy, myslím, jednoduchý
prostředek.―
„Jaký?― optal se d’Artagnan.
„Pravil jste, ţe je v nějakém klášteře, viďte?― mluvil dále Porthos.
„Ano.―
„Nu tak, jakmile bude po obléhání, z toho kláštera ji uneseme.―
„Ale musíme vědět, v kterém klášteře je.―
„To je pravda,― řekl Porthos.
„Jak na to myslím,― pravil Athos, „nesoudíte také, drahý
d’Artagnane, ţe ve volbě toho kláštera má prsty královna?―
„Ano, té domněnce přikládám dost víry.―
„Nuţe, to vám Porthos znamenitě pomůţe.―
„Jakpak, prosím vás?―
„Nu, vaše vévodkyně přece, vaše markýza, vaše princezna; ta má
panečku jistě dlouhé ruce!―
„Pst!― zasyčel Porthos, poloţiv si prst na ústa. „Jestli se moc
nemýlím, je na straně kardinálově, a nesmí tudíţ nic vědět.―
„Tedy já beru na sebe pátrání v té věci,― řekl Aramis.
„Vy, Aramisi?― vykřikli všichni tři přátelé. „Vy, jakpak?―
„Prostřednictvím královnina almuţníka, jsem s ním velmi
zadobře,― řekl Aramis a začervenal se.
Po tom ujištění skončili naši čtyři přátelé svůj skromný oběd a
rozloučili se se slibem, ţe se ještě téhoţ večera opět sejdou;
d’Artagnan se vrátil do Minimes a tři mušketýři odkvapili do králova
leţení, kde si musili obstarat nějaké ubytování.

KRČMA U ČERVENÉHO HOLUBNÍKU

Zatím konal král s největším urychlením přípravy, aby mohl

nasadit vojsko proti nepříteli; sdílel totiţ – a jistě ještě větším právem
– kardinálovu nenávist vůči Buckinghamovi. Nejprve šlo o to, zahnat
Angličany z ostrova Ré, potom urychlit obleţení La Rochelle. Avšak
proti své vůli byl zdrţen rozepřemi, které vypukly mezi pány de

482
Bassompierrem a Schombergem kvůli vévodovi d’Angoulême.
Pánové de Bassompierre a Schomberg byli francouzskými maršály
a dovolávali se svého práva velet armádě pod královými rozkazy. Ale
kardinál se obával, ţe Bassompierre, tajný hugenot, bude schválně jen
slabě doráţet na Angličany a Rochellany, své náboţenské bratry, a
usiloval proto dostat do popředí vévodu d’Angoulême, jehoţ král na
kardinálův popud vskutku jmenoval generálem. Věc nakonec dopadla
tak, ţe nechtělo-li se, aby Bassompierre a Schomberg vůbec opustili
armádu, musili jim kaţdému svěřit velení zvláštní: Bassompierre
obdrţel úsek na sever od města, od La Leu aţ k Dompierru; vévoda
d’Angoulême si vzal velení na východ od Dompierru aţ k Périgny a
pan de Schomberg na jih od Périgny aţ k Angoutinu. Stan vévody
Orleánského byl v Dompierru.
Král sídlil brzy v Étré, brzy v La Jarrie.
Kardinál konečně rozbil svůj stan na přesypech, na mostě La
Pierre, v prostém domě, nijak zvlášť nechráněném.
Tak hlídal vévoda Orleánský Bassompierra, král vévodu
d’Angoulême a kardinál Schomberga.
Jakmile bylo vše takto zařízeno, počala se řešit otázka, jak vyhnat
Angličany z ostrova.
Okolnosti byly příznivé. Aby byli Angličané dobrými vojáky,
potřebují se především dobře najíst; měli však k jídlu jen solené maso
a špatné suchary, a proto v jejich táboře řádilo mnoho nemocí. Nadto
pak moře, v té roční době na celém oceánu silně rozbouřené, den co
den zničilo nějakou jejich loď. Pobřeţí od mysu Aiguillon aţ k
zákopům bylo při kaţdém odlivu doslova poseto troskami šalup, lodic
a lehkých člunů; bylo tedy moţno soudit, ţe i kdyţ se královská
posádka nezdvihne ze svých leţení, bude patrně Buckingham, který
setrvával na ostrově Ré jen z umíněnosti, dnes či zítra stejně donucen
od obléhání upustit.
Nicméně pan de Toirac vzkázal, ţe se v nepřátelském táboře podle
všeho zdání chystají k novému útoku. Král se tudíţ rozhodl, ţe celou
věc skoncuje, a dal potřebné rozkazy k rozhodnému činu.
Naším úmyslem však nebylo psát deník o obleţení, nýbrţ jen
zaznamenávat události, pokud mají nějaký vztah k ději námi
vypravovanému; proto jen stručně řekneme, ţe se podnik zdařil k
velkému údivu královu a k veliké slávě páně kardinálově. Angličané,
zatlačováni krok za krokem zpět, poraţeni kdekoliv se strhla bitka,
rozdrceni na přechodu z ostrova Loix, byli konečně donuceni nalodit

483
se k odjezdu. Na bojišti nechali dva tisíce muţů, mezi nimiţ bylo pět
plukovníků, tři podplukovníci, dvě stě padesát kapitánů a dvacet
vyšších šlechticů, čtyři děla a šedesát praporů, jeţ byly přeneseny do
Paříţe Claudem de Saint-Simon a s velkou okázalostí vyvěšeny pod
klenbou chrámu Notre-Dame.
Uţ na bojišti se zpívalo Te Deum a poté zaznívalo v celé Francii.
Kardinál byl pánem situace a mohl pokračovat v obléhání, aniţ se
musil – aspoň v dohledné době – ze strany Angličanů čehokoliv obávat.
Avšak, jak jsme řekli, klid byl jen dočasný. Byl chycen
Buckinghamův vyslanec, jménem Montaigu, a u něho nalezen důkaz o
spojenectví mezi císařstvím, Španělskem, Anglií a Lotrinskem. Liga
byla namířena proti Francii.
V Buckinghamově obydlí – byl patrně nucen opustit je rychleji,
neţ se nadál – našly se nadto další listiny, prokazující existenci Ligy;
jak alespoň tvrdí pan kardinál ve svých Pamětech, velmi silně
kompromitovaly paní de Chevreuse a tím i samu královnu.
A tak na něm leţela veškerá odpovědnost, neboť nelze být
svrchovaným ministrem bez odpovědnosti. Všechen důvtip jeho
politického génia byl proto ve dne v noci napjat a zaměstnán
sledováním všeho, co se kde ve velkých evropských zemích hnulo.
Kardinál znal Buckinghamovu podnikavost a zvláště jeho
nenávist; zvítězí-li Liga, ohroţující Francii, mocné kardinálovo
postavení bude ztraceno: však má španělská a rakouská politika v
paříţském kabinetě doposud své zástupce z dob, kdy byl kabinet
sloţen takřka výlučně z jejich přívrţenců. Jemu, Richelieuovi,
francouzskému ministru, ministru národnímu, hrozí zkáza. Král, který
ho poslouchá jako dítě a zároveň ho nenávidí jako děcko nenávidí
svého učitele, by ho vydal klidně napospas pomstě vévody
Orleánského i pomstě královnině. Pak by byl ztracen a s ním snad i
Francie. Tomu bylo třeba čelit.
Ve skromném domku u mostu La Pierre, kde si kardinál zařídil
sídlo, podával si tak dnem i nocí dveře stále hustší proud kurýrů.
Byli mezi nimi mniši, kterým sutana seděla tak špatně, ţe bylo
snadné poznat, ţe patří daleko spíše k církvi bojující. Ţeny trochu
nesvé ve svých páţecích úborech, jejichţ široké kalhoty nemohly
docela zakrýt oblé tvary, a konečně i venkované se začerněnýma
rukama, ale s jemnýma nohama, z nichţ bylo na míli cítit šlechtice.
Vyskytly se i návštěvy méně příjemné, neboť se dvakrát či třikrát
roznesla pověst, ţe málo chybělo a kardinál by byl býval zavraţděn.

484
Nepřátelé Jeho Eminence, pravda, rozhlašovali, ţe on sám si to najímá
a přivádí do tábora nešikovné vrahy, aby pak měl záminku k
represáliím; avšak doporučuje se nevěřit ani tomu, co říkají ministři,
ani tomu, co vyjde z úst jejich nepřátel.
To vše ovšem nebránilo kardinálovi, jemuţ ani nejzavilejší
pomlouvači nikdy nemohli upřít osobní statečnost, aby nepodnikal
časté noční vyjíţďky, ať k vévodovi d’Angoulême, jemuţ sděloval
potřebné rozkazy, ať na důvěrné porady ke králi či za posly a vyslanci,
jeţ by byl nerad přijímal doma ve svém sídle.
Pokud jde o mušketýry, neměli při obléhání zrovna mnoho co
dělat, nedrţeli je nijak zvlášť přísně, a proto milí kumpáni vedli veselý
ţivot. Zvlášť naši tři druhové si lehce mohli zařádit, neboť jako osobní
přátelé pana de Tréville dostávali snadno zvláštní povolení zdrţet se a
zůstat venku i po uzavření tábora.
Jednou večer, kdyţ měl d’Artagnan právě stráţ v zákopu a nemohl
je doprovázet, vraceli se Athos, Porthos a Aramis z jedné hospůdky,
kterou Athos před dvěma dny objevil na cestě do La Jarrie –
jmenovala se U červeného holubníku. Jeli na svých válečných koních,
zahalení do vojenských plášťů, ruku na kohoutku pistolí, po cestě
vedoucí do tábora. Bylo nutno se mít na pozoru, jak jsme řekli, neboť
nebylo vyloučeno zákeřné přepadení. Kdyţ byli asi tak na čtvrt míle
od vesnice Boinar, zazdálo se jim pojednou, ţe slyší dusot blíţících se
koní; ihned všichni tři zastavili, a stojíce těsně u sebe uprostřed cesty,
čekali, co se bude dít. Za chvíli nato, zrovna kdyţ se měsíc na
okamţik vynořil z mraků, zahlédli v záhybu cesty dva jezdce, kteří,
sotva je zhlédli, rovněţ zastavili koně a uvaţovali, jak se zdálo, mají-li
jet dále nebo se vrátit. Tyto rozpaky vnukly našim třem přátelům
podezření; Athos popojel několik kroků a zavolal jasným hlasem:
„Kdo tam?―
„Kdo jste vy?― odpověděl jeden z jezdců.
„To není ţádná odpověď! Kdo tam? Odpovězte, nebo střelíme!―
„Mějte se na pozoru s těmi hrozbami, pánové!― řekl nato chvějící
se hlas, který, jak bylo patrno, byl zvyklý poroučet.
„Je to asi nějaký vysoký důstojník na noční obhlídce,― pravil
Athos. „Co budeme dělat, pánové?―
„Kdo jste?― naléhal dál týţ hlas rozkazujícím tónem. „Odpovězte,
nebo si zle odpykáte svou neposlušnost.―
„Královští mušketýři,― odpověděl Athos, který byl stále více
přesvědčen, ţe tazatel má právo, jeţ si osobuje.

485
 „Z které setniny?―
„Z Trévillovy.―
„Přibliţte se podle mého rozkazu a odpovězte, co zde v tuto dobu
děláte.―
Naši tři přátelé tedy pobídli koně a popojeli trochu schlíple, neboť
všichni tři nyní nabyli přesvědčení, ţe mají co dělat s někým, kdo je
mnohem mocnější neţ oni; úlohu mluvčího hodlali ostatně i nadále
přenechat Athosovi.
Jeden z obou jezdců, a to ten, který promluvil později, předjel o
deset kroků svého druha. Také Athos popojel dopředu a pokynul
Porthosovi i Aramisovi, aby zůstali vzadu.
„Odpusťte, pane!― pravil Athos, „ale nevěděli jsme, s kým máme
čest, a jak jste viděl, konáme hlídku dobře.―
„Vaše jméno?― opáčil důstojník, který si stále zakrýval část
obličeje pláštěm.
„Ale vy, pane,― pravil Athos, jemuţ se začínala uţ zase vařit krev
při tom vyzvídání, „dejte mi nejdříve důkaz, ţe máte právo mě
vyslýchat.―
„Vaše jméno?― opakoval podruhé jezdec a pustil cíp svého pláště,
takţe měl nyní obličej odkrytý.
„Pan kardinál!― zvolal mušketýr ohromen.
„Vaše jméno?― opakovala potřetí Jeho Eminence.
„Athos,― pravil mušketýr.
Kardinál pokynul podkonímu, aby se přiblíţil.
„Tito tři mušketýři pojedou s námi,― pošeptal mu tiše, „nechci, aby
se vědělo, ţe jsem opustil tábor, a pojedou-li s námi, budeme mít
jistotu, ţe to nikomu neřeknou.―
„Jsme šlechtici, monsignore,― namítal Athos, „vyţádejte si naše
slovo a nemějte nejmenších obav. Umíme bohudíky zachovat
tajemství.―
Kardinál upřel své pronikavé zraky na smělého mluvčího.
„Máte tenké uši, pane Athosi,― řekl kardinál, „ale nyní poslyšte,
není to z nedůvěry k vám, proč vás prosím, abyste jeli se mnou; chci
to pro svou bezpečnost. Vaši druhové jsou bezpochyby pánové
Porthos a Aramis?―
„Ano, Vaše Eminence,― řekl Athos, mezitímco oba mušketýři se
smeknutými klobouky dojíţděli k nim.
„Znám vás, pánové,― pravil kardinál, „znám vás: vím, ţe nejste tak
docela mí přátelé a mrzí mě to, ale vím, ţe jste stateční a na slovo

486
vzatí šlechtici a ţe je moţno se na vás spolehnout. Pane Athosi,
prokaţte mi tedy tu čest a doprovoďte mne se svými dvěma přáteli;
budu mít doprovod, který by mi závidělo i Jeho Veličenstvo, kdyby
nás potkalo.―
Tři mušketýři se poklonili aţ k šíjím svých koní.
„Na mou čest!― pravil Athos, „Vaše Eminence činí věru dobře, ţe
nás bere s sebou. Potkali jsme cestou hrozná individua a se čtyřmi
takovými chlapy jsme měli dokonce potyčku v Červeném holubníku.―

487
 „Potyčku, a proč?― pravil kardinál. „Víte, ţe nemám rád rvačky.―
„Právě proto si dovoluji Vaši Eminenci předem uvědomit o tom,
co se stalo: mohla by se to dovědět od jiných a myslet si po nějaké
falešné výpovědi, ţe je vina na naší straně.―
„A jaké byly důsledky té šarvátky?― ptal se kardinál a svraštil
obočí.
„Ale jen tady Aramis byl trochu bodnut mečem do paţe. Nic to
jinak není; poručí-li zítra Vaše Eminence ztéci hradby, nezabrání mu
to ani za mák v útoku.―
„Avšak vy přece nejste dojista z těch, kteří by se nechali jen tak
bodnout mečem,― pokračoval kardinál. „Poslyšte, buďte upřímní,
pánové, vy jste jistě nějakou tu ránu taky vrátili; vyznejte se, víte
dobře, ţe mám právo dát vám rozhřešení.―
„Já, Milosti, jsem meč ani nevzal do ruky,― pravil Athos. „Vzal
jsem toho, který se na mne kasal, pěkně do náručí a vyhodil jsem ho
oknem. Ovšem, zdá se mi,― pokračoval Athos s jistým zaváháním, „ţe
si při pádu zlomil nohu ve stehně.―
„Ach, ach!― zvolal kardinál, „a vy, pane Porthosi?―
„Já, Milosti, vím, ţe je souboj zakázán, a proto jsem popadl lavici
a po tom lumpovi jsem se ohnal, takţe jsem mu, tuším, rozbil
rameno.―
„Dobrá,― pravil kardinál, „a co vy, pane Aramisi?―
„Já jsem, Milosti, velmi mírné povahy, a poněvadţ jsem – coţ
snad monsignore ví – stále stejně jednou nohou na odchodu do
kláštera, chtěl jsem prostě odvést své druhy pryč, kdyţ tu mi jeden z
těch ničemů zasadil zákeřnou ránu do ruky. To mi ovšem došla
trpělivost a já jsem tasil meč. Kdyţ se pak na mne znovu sápal,
prohnal si, myslím, můj meč sám tělem, jak na mne naběhl. Vím
určitě jen tolik, ţe padl a odnesli ho, tuším, s oběma jeho druhy pryč.―
„U čerta, pánové!― pravil kardinál, „tři muţi nezpůsobilí k boji pro
jedinou hospodskou hádku, to jste věru nejednali v rukavičkách. A
proč vlastně ta rozepře povstala?―
„Ti lumpové byli opilí,― pravil Athos, „dověděli se, ţe do hospody
přišla teď večer ţena, a chtěli vypáčit dveře.―
„Vypáčit dveře? A proč?― otázal se kardinál.
„Asi aby ji znásilnili,― odpověděl Athos. „Měl jsem uţ čest říci
Vaší Eminenci, ţe byli opilí.―
„A ta ţena byla mladá a hezká?― optal se kardinál trochu
zneklidněn.

488
 „Neviděli jsme ji, Milosti,― pravil Athos.
„Vy jste ji tedy neviděli; nu dobrá!― řekl nato ţivě kardinál.
„Učinili jste jistě správně, ţe jste bránili čest ţeny. Ostatně mířím
právě do hospody U červeného holubníku a sám se přesvědčím, zda je
to pravda.―
„Milosti,― pravil hrdě Athos, „jsme šlechtici a nesníţili bychom se
ke lţi, i kdyby nám šlo o hlavu.―
„Já také nikterak nepochybuji o tom, co mi říkáte, pane Athosi, ani
na okamţik jsem nepochyboval. A ta dáma,― dodal, aby změnil
předmět hovoru, „byla sama?―
„S tou dámou se v pokoji zavřel nějaký kavalír,― pravil Athos, „ale
protoţe se ani neukázal, kdyţ se strhl ten povyk, lze soudit, ţe to je
nějaký zbabělec.―
„Nesuďte nerozváţně, praví evangelium,― odrazil ho kardinál.
Athos se uklonil.
„A nyní, pánové, je vše v pořádku,― pokračovala Jeho Eminence.
„Vím, co jsem chtěl vědět. Pojeďme nyní dále.―
Tři mušketýři se zařadili za kardinála, který si opět zahalil tvář do
pláště a pobídl koně do kroku, udrţuje jej asi osm nebo deset kroků
před svými průvodci.
Záhy dojeli k tiché a osamělé hospůdce; hostinský bezpochyby
věděl, jakého vzácného hosta se má nadít, a poslal proto všecky
dotěravce pryč.
Kdyţ dojeli na deset kroků k vratům, dal kardinál svému
podkonímu a třem mušketýrům znamení, aby zastavili. K okenici byl
přivázán osedlaný kůň; kardinál třikrát zvláštním způsobem zaklepal.
Nato vyšel ven nějaký muţ, zahalený v plášť, a vyměnil s kardinálem
několik spěšných slov. Poté vyskočil na koně a odjel směrem k
Surgères, coţ je směr k Paříţi.
„Pojďte dál, pánové,― pravil kardinál.
„Mluvili jste pravdu, páni šlechtici,― řekl, obraceje se k třem
mušketýrům, „a bude záleţet jen na vás, zda vám toto naše dnešní
setkání přinese prospěch; zatím mě následujte.― Nato kardinál seskočil
s koně a tři mušketýři učinili podobně. Kardinál hodil uzdu koně
podkonímu, tři mušketýři uvázali své k okenicím.
Hospodský stál na prahu dveří; pro něho byl kardinál neznámým
důstojníkem, který přichází navštívit dámu.
„Máte v přízemí nějakou světnici, kde by na mne mohli tito
pánové u teplého krbu počkat?― pravil kardinál.

489
 Hostinský otevřel dveře k velké síni, kde právě nahradili špatná
kamna velikým krbem.
„Mám tuhle síň,― pravil.
„Dobrá,― řekl kardinál; „vstupte, pánové, a počkejte tu laskavě na
mne. Nezdrţím se déle neţ půl hodiny.―
A zatímco tři mušketýři vcházeli do síně v přízemí, kardinál,
nedávaje se nikým vést, stoupal po schodech nahoru jako někdo, kdo
zná dobře cestu.

490
 O UŢITEČNOSTI TROUBY OD KAMEN

Bylo zřejmé, ţe naši tři přátelé zcela bezděčně a jen v důsledku

dobrodruţné a rytířské povahy prokázali před chvílí sluţbu někomu,
jejţ kardinál choval v obzvláštní přízni.
Kdo asi ten někdo byl? To byla první otázka, kterou si tři
mušketýři dávali; kdyţ však viděli, ţe marně pokoušejí důvtip a
nemohou najít uspokojivou odpověď, zavolal Porthos hospodského a
poţádal o kostky. Porthos a Aramis se posadili za stůl a dali se do hry.
Athos přecházel po síni a přemýšlel.
Jak tak chodil a uvaţoval, povšiml si, ţe přechází stále kolem
trouby od kamen, která byla v polovici přeraţena a jejíţ druhý konec
patrně vedl do hořejší světnice; a kdykoliv šel kolem, zaslechl ohlas
hovoru, který konečně upoutal jeho pozornost. Athos přistoupil blíţ a
rozeznal několik slov, jeţ se mu beze vši pochyby zdála natolik hodna
pozoru a zájmu, ţe pokynul svým druhům, aby se ztišili, a sám zůstal
stát, naslouchaje u ústí trouby.
„Poslyšte, mylady,― říkal právě kardinál, „ta věc je velmi důleţitá.
Posaďte se sem a pohovoříme si o tom.―
„Mylady!― zašeptal Athos.
„Poslouchám Vaši Eminenci s největší pozorností,― odpověděl
ţenský hlas, při jehoţ zvuku se mušketýr zachvěl.
„U ústí Charente poblíţ pevnosti La Pointe vás očekává malá lodice s
anglickým kapitánem, který je mi oddán; zítra ráno rozvine plachty.―
„Musím se tam tedy odebrat ještě dnes v noci?―
„Hned, to jest jakmile vám oznámím své rozkazy. Dva muţi, kteří
na vás čekají u vrat, vás doprovodí. Necháte mě odejít prvního a
opustíte tento dům půl hodiny po mně.―
„Ano, monsignore. A nyní se vraťme k poslání, jímţ mě ráčíte
pověřit. A protoţe mi velmi záleţí na tom, abych si i nadále zaslouţila
důvěry Vaší Eminence, račte mi vše vyloţit jasně a přesně, abych se
nedopustila nějaké chyby.―
Nato se mezi oběma rozmlouvajícími rozhostil okamţik hlubokého
ticha. Kardinál si patrně rozvaţoval výrazy, jichţ hodlal v rozmluvě
uţít, a mylady opět zřejmě soustřeďovala veškerou svou chápavost,
aby porozuměla všemu, co bude řečeno, a aby si kaţdé slovo vtiskla
náleţitě do paměti.

491
 Athos vyuţil této chvilky a řekl svým druhům, aby zamkli dveře;
pak jim dal znamení, aby šli poslouchat s ním. Oba mušketýři si
potrpěli na pohodlí a donesli ke stěně pro sebe i pro Athose ţidle.
Nato se všichni tři posadili, přiklonili hlavy k troubě a nastavili uši.
„Pojedete do Londýna,― promluvil opět kardinál. „Aţ tam
přijedete, vyhledáte Buckinghama.―
„Dovoluji si však Vaší Eminenci připomenout,― pravila mylady,
„ţe od té příhody s diamantovými závěsky mě má Jeho Jasnost v
podezření a nedůvěřuje mi.―

492
 „Tentokrát nejde o to, vetřít se v jeho důvěru,― řekl kardinál,
„nýbrţ představit se mu upřímně a poctivě jako vyjednávačka.―
„Upřímně a poctivě,― opakovala mylady s nenapodobitelně
dvojsmyslným přízvukem.
„Ano, upřímně a poctivě,― řekl kardinál týmţ tónem. „Celé toto
vyjednávání musí býti vedeno otevřeně.―
„Budu se doslova řídit instrukcemi Vaší Eminence a čekám na ně.―
„Vyhledáte Buckinghama mým jménem a řeknete mu, ţe jsou mi
známy všechny jeho počiny, ale ţe se jich pranic nelekám, neboť při
prvním skutku, jehoţ se proti mně odváţí, zničím královnu.―
„Bude věřit, ţe je Vaše Eminence s to splnit svou hrozbu?―
„Ano, neboť mám důkazy.―
„Je třeba, abych mohla uvést tyto důkazy a on mohl posoudit jejich
váhu.―
„To se rozumí; řeknete mu, ţe zveřejním zprávu, jiţ mi dali
Bois-Robert a markýz de Beautru o schůzce, kterou měl vévoda u
první dvorní dámy s královnou ten večer, kdy první dvorní dáma
pořádala maškarní ples. A aby uţ nebyl nikterak v pochybnostech,
řeknete mu, ţe tam přišel v masce Velikého Mogula, kterou měl mít
na sobě rytíř de Guise, a ţe ji od něho odkoupil za tři tisíce pistolí.―
„Dobře, Milosti.―
„Vyjevíte podrobnosti o jeho příchodu a odchodu za noci, kdy se
vloudil do paláce v přestrojení italského potulného hadače; a kdyby
ještě pochyboval o věrohodnosti těchto zpráv, řeknete mu, ţe měl pod
svým pláštěm dlouhý bílý oděv posetý černými slzami, umrlčími
lebkami a zkříţenými hnáty. Kdyby byl býval přistiţen, měl totiţ v
úmyslu proměnit se v přízrak bílé paní, která, jak kdekdo ví, se
objevuje v Louvru pokaţdé, kdy se má stát něco důleţitého.―
„Je to vše, Milosti?―
„Řekněte mu, ţe znám všechny podrobnosti amienské příhody, ţe
z toho dám udělat pikantní románek s plánem zahrady a s
podobiznami hlavních herců toho nočního výjevu.―
„Řeknu mu to.―
„Řekněte mu také, ţe mám pod zámkem jeho vyslance Montaiguho,
ţe je v Bastile, ţe u něho sice ţádný dopis nenašli, pravda, ale ţe je
moţno donutit ho mučením, aby řekl, co ví… ba i to, co neví.―
„Rozumím.―
„Konečně dodejte, ţe Jeho Jasnost zapomněla ve svém obydlí,
kdyţ tak spěšně opouštěla ostrov Ré, jistý dopis od paní de Chevreuse,

493
který jedinečně kompromituje královnu, neboť dokazuje, ţe Její
Veličenstvo nejen dovede milovat královy nepřátele, ale ţe se
dokonce i spolčuje s nepřáteli Francie. Zapamatovala jste si to
všechno dobře, ţe ano?―
„Nechť Vaše Eminence sama posoudí: ples první dvorní dámy;
noc v Louvru, večer v Amiensu; zatčení Montaiguho; list paní de
Chevreuse.―
„Tak, tak,― řekl kardinál, „máte poţehnanou paměť, mylady.―
Ta, jíţ kardinál právě vysekl tak lichotivou poklonu, nato řekla:
„Ale co kdyţ se vévoda přes všechny ty důvody nevzdá a bude
nadále ohroţovat Francii?―
„Vévoda je zamilován jako šílený nebo spíše jako hlupák,― odvětil
Richelieu s hlubokou hořkostí; „tuto válku podnikl jako dávní
paladinové, jen aby se mu dostalo jediného pohledu jeho krásky.
Doví-li se, ţe válka můţe stát čest a moţná i svobodu paní jeho
myšlenek, jak on říká, ručím vám za to, ţe si to pořádně rozmyslí.―
„Kdyby však přece odolal?― namítla znovu mylady s vytrvalostí,
jeţ svědčila o tom, ţe chce vidět jasně aţ k posledním důsledkům v
poslání, jeţ jí bylo svěřováno.
„Kdyby odolal,― pravil kardinál, „…to není pravděpodobné.―
„Je to moţné,― řekla mylady.
„Jestliţe odolá…,― Jeho Eminence se na vteřinu odmlčela a
dodala: „Nuţe, jestliţe odolá, pak budu doufat v jednu z těch událostí,
jeţ mění tvářnost států.―
„Kdyby mi Vaše Eminence chtěla uvést z historie nějaké takové
události,― pravila mylady, „snad bych pak sdílela touţ důvěru v
budoucnost.―
„Nu, tak poslyšte příklad,― odpověděl Richelieu. „Kdyţ roku 1610
král Jindřich IV. slavné paměti spěchal náhle z důvodu skoro stejného,
jako je ten, který pohání vévodu, do Flander a do Itálie, aby napadl
Rakousko současně ze dvou stran, nepřihodila se tehdy událost, která
zachránila Rakousko? Pročpak by nemohl mít francouzský král takové
štěstí jako tehdy císař?―
„Vaše Eminence myslí bodnutí noţem v ulici de la Ferronnerie?―
„Jistěţe,― pravil kardinál.
„Neobává se Vaše Eminence, ţe muka Ravaillakovy popravy
odstraší ty, kdo by snad přišli na myšlenku ho napodobit?―
„V kaţdé době a v kaţdé zemi, zvlášť je-li ta zem rozdělena
dvojím náboţenstvím, najdou se fanatici, kteří si nebudou přát nic tak

494
horoucně jako stát se mučedníky. A poslyšte, právě mi napadá, ţe
puritáni jsou zle rozlíceni na vévodu z Buckinghamu a jejich kazatelé
ho označuji za Antikrista.―
„Jakou myšlenku sledujete?― pravila mylady.
„Nu,― pokračoval kardinál strojeně lhostejným tónem, „šlo by
například jen o to, nalézt třebas ţenu, mladou, krásnou, chytrou, která
by měla osobní důvod mstít se na vévodovi. Takovou ţenu lze patrně
najít: vévoda je záletný muţ, a rozsel-li hodně lásek svými sliby o
věčné věrnosti, rozsel asi i hodně nenávisti svou věčnou nevěrností.―
„Není pochyby,― pravila chladně mylady, „takovou ţenu lze asi
najít.―
„Nuţe, kdyby taková ţena vtiskla dýku Jacquese Clémenta nebo
Ravaillaka do ruky nějakého zanícence, zachránila by Francii.―
„Ano, ale byla by spoluviníci vraţdy.―
„Coţpak kdy vyšli najevo spoluviníci Ravaillakovi nebo
Clémentovi?―
„Ne, protoţe snad měli příliš vysoké postavení, aby se soudcové
odváţili hledat je tam, kde byli: palác Spravedlnosti se nezapaluje pro
kdekoho, monsignore.―
„A vy věříte, ţe se palác Spravedlnosti zapaluje z jiné příčiny neţ
náhodou?― otázal se Richelieu takovým tónem, jako by právě vyřkl tu
nejobyčejnější otázku.
„Já, Milosti,― odvětila mylady, „nevěřím nic, nýbrţ uvádím fakt,
toť vše; chci říci jen tolik, ţe kdybych se jmenovala slečna de
Montpensier nebo královna Marie Medicejská, nemusila bych být tak
opatrná, jako kdyţ se jmenuji pouze lady Claricková.―
„To je správné,― řekl Richelieu. „Co byste tedy chtěla?―
„Chtěla bych rozkaz, který by předem schválil vše, cokoliv uznám
za vhodné vykonat pro dobro a čest Francie.―
„Ale nejdříve by přece bylo nutno najít takovou ţenu, o níţ jsem
mluvil a jeţ by si chtěla vyřídit s vévodou svůj účet.―
„Ta je nalezena,― pravila mylady.
„Pak by bylo třeba najít toho nešťastného fanatika, jehoţ by mohlo
být uţito jako nástroje boţské spravedlnosti.―
„Nalezne se.―
„Dobrá,― řekl vévoda, „ale aţ tehdy bude příhodná chvíle vyţádat
si rozkaz, který jste právě ode mne chtěla.―
„Vaše Eminence má pravdu,― pravila mylady, „a mylně jsem se
dohadovala, ţe v poslání, jímţ mě ráčíte pověřit, je ještě něco

495
jiného; mám zkrátka oznámit Jeho Milosti vzkazy Vaší Eminence:
Ţe znáte rozličná přestrojení, pomocí nichţ se mu podařilo přiblíţit
se královně při slavnosti pořádané první dvorní dámou. Ţe máte
důkazy o schůzce udělené královnou v Louvru jistému italskému
astrologovi, jenţ nebyl nikým jiným neţ vévodou z Buckinghamu.
Ţe jste objednal velmi vtipný románek o dobrodruţství v Amiensu s
plánem zahrady, kde se ta událost zběhla, a s portréty herců, kteří při
ní účinkovali. Ţe je Montaigu v Bastile a ţe ho můţe mučení přimět,
aby vypověděl vše, na co si vzpomíná, ne-li dokonce na věci, které
uţ snad zapomněl. Konečně, ţe máte v rukou jistý dopis paní de
Chevreuse, který se našel v obydlí Jeho Jasnosti a který silně
kompromituje nejen tu, jeţ jej psala, ale ještě více tu, jejímţ jménem
je psán. A bude-li po tom všem, co jsem teď řekla a co je jediným
obsahem mého poslání, přece jen trvat na svém, pak mi nezbývá neţ
prosit Boha, aby nějakým zázrakem zachránil Francii. Pochopila
jsem správně svou věc, Milosti, není-liţ pravda, a nemám vykonat
nic jiného?―
„Ano, je to tak,― odvětil suše kardinál.
„A nyní,― pravila mylady, jako by si byla ani nevšimla, ţe vévoda
změnil vůči ní tón, „nyní, kdyţ jsem od Vaší Eminence obdrţela
rozkazy, týkající se vašich nepřátel, dovolí mi monsignore, abych mu
řekla několik slov i o nepřátelích svých?―
„Coţ vy máte nepřátele?― ptal se Richelieu.
„Ano, monsignore; mám nepřátele, proti nimţ mě musíte chránit,
neboť jsem si je udělala ve sluţbách Vaší Eminence.―
„A kdo je to?― tázal se vévoda.
„Je to především jedna malá intrikánka, jistá Bonacieuxová.―
„Je ve vězení v Nantes.―
„To jest, byla tam,― odvětila mylady, „ale královna si vymohla od
krále rozkaz, který jí umoţnil dát ji převézt do kláštera.―
„Do kláštera?― řekl vévoda. „Ano, do kláštera.―
„A do kterého?―
„Nevím, to tajemství se mi nepodařilo vyzvědět.―
„Já je vyzvím.―
„A Vaše Eminence mi řekne, v kterém klášteře ta ţena je?!―
„Nemám důvodů, proč bych vám to neřekl,― pravil kardinál.
„Děkuji; mám však ještě jednoho nepřítele, jehoţ se musím obávat
mnohem více neţ té nepatrné paní Bonacieuxové.―
„Kdopak to je?―

496
 „Její milenec.―
„Jak se jmenuje?―
„Oh, Vaše Eminence ho dobře zná,― vykřikla mylady a hlas se jí
chvěl zlostí, „je to zloduch nás obou. Je to ten, který kdysi při šarvátce
gardistů Vaší Eminence rozhodl o vítězství ve prospěch královských
mušketýrů. Je to člověk, který dal tři rány mečem de Wardesovi,
vašemu vyslanci, a jenţ způsobil, ţe záleţitost se závěsky dopadla
špatně. Je to konečně ten, který mi přísahal smrt, kdyţ se dověděl, ţe
já jsem dala unést paní Bonacieuxovou.―
„Vím, o kom chcete mluvit,― řekl kardinál.
„Chci mluvit o tom bídáku d’Artagnanovi.―
„Je to smělý chlapík,― pravil kardinál.
„Tím víc se ho musíme obávat, ţe je tak smělý.―
„Bylo by třeba mít nějaký důkaz o jeho stycích s Buckinghamem,―
pravil kardinál.
„Nějaký důkaz!― vykřikla mylady, „deset jich budu mít.―
„Nu, pak je věc velmi prostá. Podejte důkaz a já ho pošlu do Bastily.―
„Dobře, Milosti; ale co pak?―
„Kdyţ je někdo jednou v Bastile, není uţ ţádného pak,― řekl
kardinál hluše. „Můj ty boţe,― pokračoval, „kdybych já se mohl tak
lehce zbavit svého nepřítele jako těch vašich a kdyby mi stačilo
bojovat jen s takovými lidmi, jejichţ potrestání se doţadujete!―
„Milosti,― odvětila mylady, „sluţba za sluţbu, ţivot za ţivot, muţ
za muţe; dejte mi toho zde a já vám dám toho druhého.―
„Nevím, co chcete říci,― odtušil kardinál, „a ani to nechci vědět;
ale je mým přáním zavděčit se vám a nevidím důvodu, proč bych vám
neměl vyhovět v případě tak nepatrného človíčka, zvlášť kdyţ, jak
říkáte, je ten d’Artagnan zhýralec, rváč, zrádce.―
„Bídák, monsignore, bídák!―
„Dejte mi tedy papír, pero a inkoust,― pravil kardinál.
„Zde to je, monsignore.―
Nastalo na okamţik ticho; kardinál hledal patrně výrazy, jak
stylizovat svůj list, nebo jej snad uţ psal. Athos, jemuţ neušlo jedinké
slovo z rozhovoru, vzal oba své druhy za ruce a odvedl je na druhý
konec světnice.
„Co chceš?― pravil Porthos. „A proč nás nenecháš vyslechnout tu
rozmluvu do konce?―
„Ticho,― řekl Athos tlumeně, „slyšeli jsme z ní vše, co bylo třeba
vyslechnout. Ostatně nijak vám nezabraňuji, abyste si neposlechli i

497
zbytek, ale já musím odejít.―
„Ty ţe musíš odejít?― namítl Porthos. „Ale co řekneme, bude-li se
kardinál po tobě ptát?―
„Nebudete čekat, aţ se vás zeptá, nýbrţ řeknete mu sami, ţe jsem
odjel jako výzvědná hlídka napřed, neboť hostinský nadhazoval něco,
z čeho jsem soudil, ţe cesta není bezpečná. Utrousím o tom pár slov
kardinálovu podkonímu. Ostatek se týká mne, o to se nestarej.―
„Buďte opatrný, Athosi!― pravil Aramis.
„Buďte klidni,― odvětil Athos, „víte přece, ţe mám chladnou krev.―
Porthos a Aramis zaujali opět svá místa u trouby od kamen. Athos
nato se vší rozvahou opustil místnost, šel si vzít koně, který byl s
koňmi jeho přátel uvázán k okenici, přesvědčil několika slovy
podkoního, ţe je třeba obhlédnout zpáteční cestu, okázale prohlédl
doutnák své pistole, dal si meč mezi zuby a pustil se samojediný
cestou, jeţ vedla nazpět k táboru.

498
 MANŢELSKÝ VÝJEV

Athos předvídal správně. Netrvalo dlouho a kardinál otevřel dveře

do místnosti, kam vešli předtím mušketýři; uzřel Porthose a Aramise,
vášnivě zabrané do hry v kostky. Jediným rychlým pohledem
prohledal všechny kouty sálu a viděl, ţe mu jeden z muţů chybí.
„Co se stalo s panem Athosem?― zeptal se.
„Monsignore,― odvětil Porthos, „vyjel napřed na výzvědy,
poněvadţ mu hostinský nějakým ţvaněním vnukl podezření, ţe cesta
není bezpečná.―
„A co jste dělal vy, pane Porthosi?―
„Já jsem vyhrál pět pistolí na Aramisovi.―
„A nyní se můţete se mnou vrátit.―
„Jsem k sluţbám Vaší Eminenci.―
„Tedy na koně, pánové, čas kvapí.―
Podkoní stál u dveří a drţel za uzdu kardinálova koně. Trochu dále ve
stínu se zjevila skupina dvou muţů a tří koní; byli to muţi, kteří měli
doprovodit mylady do pevnosti La Pointe a bdít nad jejím naloděním.
Podkoní potvrdil kardinálovi to, co mu jiţ řekli o Athosovi oba
mušketýři. Kardinál pokynul, ţe souhlasí, a vyjel na zpáteční cestu se
stejnou obezřetností jako při cestě sem.
Nechme ho klusat k táboru pod ochranou jeho podkoního a dvou
mušketýrů a vraťme se k Athosovi.
Asi sto kroků jel touţ cestou; avšak jakmile byl z dohledu, stočil
svého koně doprava, udělal zatáčku a vrátil se na dvacet kroků k cestě,
aby z houštiny sledoval odjezd kardinálova průvodu. Poznal lemované
klobouky svých druhů a zlaté třepení pláště pana kardinála. Vyčkal, aţ
jezdci zmizeli v oblouku cesty, a kdyţ je ztratil z očí, vrátil se tryskem
k hospodě, kde mu beze všech obtíţí otevřeli.
Hostinský jej poznal.
„Můj důstojník,― pravil Athos, „zapomněl říci dámě v prvním
poschodí cosi důleţitého a posílá mě, abych to napravil.―
„Pojďte nahoru,― řekl hostinský, „je dosud ve svém pokoji.―
Athos vyuţil dovolení, vyběhl svým lehkým krokem nahoru po
schodišti, dosáhl chodby a skrze pootevřené dveře zahlédl mylady, jak
si právě nasazuje klobouk.
Vstoupil do pokoje a zavřel za sebou dveře.

499
 Závora klapla a mylady, upozorněna hlukem, se ohlédla. Athos
stál vztyčen u dveří, zahalen pláštěm a s kloboukem naraţeným
hluboko do očí.
Vidouc němou a nehybnou postavu, jeţ tu stála jako socha, dostala
mylady strach.
„Kdo jste a co si přejete?― zvolala.
„Boţe, je to přece ona,― zašeptal Athos.
Spustil plášť, pozvedl svůj širák a popošel aţ k mylady.
„Poznáváte mne, madame?― pravil.
Mylady učinila krok dopředu, poté však ucouvla, jako by spatřila
hada.
„Dobrá,― pravil Athos, „vidím, ţe mne poznáváte.―
„Hrabě de La Fère!― zašeptala mylady, blednouc a ustupujíc stále
aţ těsně k protější zdi.
„Ano, mylady,― odvětil Athos, „hrabě de La Fère, který přichází
osobně z onoho světa pro potěšení ještě jednou vás uvidět. Usedněte
tedy a pohovořme si, jak řekl před chvílí pan kardinál.―

500
 Mylady ovládla nevyslovitelná hrůza; usedla, aniţ promluvila slovo.
„Vy jste přece jen ďábel vyslaný na tento svět!― pravil Athos.
„Vaše moc je velká, vím. Ovšem i vám je jistě známo, ţe s pomocí
boţí lidé často zvítězili i nad nejstrašlivějšími démony. Přišla jste mi
jiţ jednou do cesty a domníval jsem se, ţe jsem vás zneškodnil,
madame, ale je patrno, ţe jsem se mýlil, nebo vás snad peklo opět
vzkřísilo k ţivotu.―
Po těchto slovech, jeţ v ní oţivila děsivé vzpomínky, mylady
sklopila hlavu a tiše zakvílela.
„Ano, peklo vás vzkřísilo,― pravil Athos, „peklo vám dalo bohatství,
peklo vám dalo nové jméno, peklo vám dalo skoro i jinou tvář; ale
nesmazalo skvrn z vaší duše ani poznamenání, které nosíte na těle.―
Mylady vyskočila, jako by ji vymrštil, a její oči metaly blesky.
Athos zůstal sedět.
„Vy jste tedy myslila, ţe jsem mrtev, pravda, tak jako jsem
pokládal za mrtvou já vás? A jméno Athos skrylo hraběte de La Fère,
jako jméno mylady Clarickové ukrylo Annu de Bueil! Ţe jste se tak
jmenovala, kdyţ nás váš váţený bratr oddával? Naše postavení je
opravdu prazvláštní,― pokračoval Athos se smíchem. „Jeden i druhý
jsme ţili do nynějška vlastně jen proto, ţe jsme se navzájem pokládali
za mrtvé a ţe vzpomínka hryţe méně neţ ţivý člověk, ačkoliv i ta
někdy umí pořádně potrýznit!―
„Řekněte však konečně,― pravila mylady hluchým hlasem, „co vás
ke mně přivádí? Co mi chcete?―
„Chci vám říci, ţe jsem vás nespustil z dohledu, zůstávaje sám
úplně skryt vašim zrakům.―
„Vy víte, co jsem dělala?―
„Mohu vám vylíčit vaše činy den ze dne od chvíle, kdy jste
vstoupila do kardinálových sluţeb, aţ po dnešní večer.― Bledé rty
mylady přešel nevěřící úsměšek.
„Poslyšte tedy: vy jste to byla, kdo ustřihl diamantové závěsky s
ramenou vévody z Buckinghamu; vy jste dala unést paní
Bonacieuxovou; vy jste byla zamilována do Wardesa, a domnívajíc se,
ţe trávíte noc s ním, otevřela jste dveře panu d’Artagnanovi; vy jste
myslila, ţe vás de Wardes oklamal, a chtěla jste ho dát zabít jeho
sokem; toho soka, kdyţ odhalil vaše hanebné tajemství, jste pak chtěla
dát zabít dvěma vrahy. Kdyţ však kulky minuly cíl, poslala jste
otrávené víno s falešným dopisem, abyste svou oběť obloudila, ţe
víno pochází od jeho přátel. Jste to konečně vy, jeţ jste se zde, na této

501
ţidli, zavázala kardinálu Richelieuovi, ţe dáte zavraţdit vévodu z
Buckinghamu výměnou za slib, ţe vám obětuje d’Artagnana.―
Mylady byla zsinalá, ţe by se v ní krve nedořezal.
„Vy jste jistě sám satan?― vzmohla se toliko říci.
„Snad,― řekl Athos, „avšak buď jak buď, poslyšte tolik: zavraţděte
nebo dejte zavraţdit vévodu Buckinghama, na tom mi nezáleţí!

502
Neznám ho a ostatně je to Angličan. Ale nedotkněte se mi ani
konečkem prstu jediného vlasu d’Artagnanova; je to můj věrný přítel,
jehoţ mám rád a jejţ chráním. Jinak vám přísahám při hlavě svého
otce, ţe zločin, který spácháte, bude vaším zločinem posledním.―
„Pan d’Artagnan mě krutě urazil,― řekla mylady bezbarvým
hlasem, „pan d’Artagnan zemře.―
„Jděte mi, coţpak je moţno, aby vás někdo urazil, madame?―
pravil Athos se smíchem. „Urazil vás, tedy zemře!―
„Zemře,― opakovala mylady. „Ona nejdřív a pak on.―
Na Athose šla závrať; pohled na tuto bytost, která v sobě neměla
nic ţenského, v něm probouzel hrůzyplné vzpomínky. Stravovalo ho
pomyšlení, ţe jiţ jednou, a to v postavení méně nebezpečném neţ
dnes, byl hotov ji obětovat pro svou čest. Touha po vraţdě se v něm
opět ţhavě vzbudila a zavalila ho jako prudká horečka: zvedl se, sáhl
si za pas, vytáhl pistoli a nabil ji.
Mylady, bledá jako smrt, chtěla křičet, ale její zdřevěnělý jazyk
dokázal vypustit z úst toliko chraplavý zvuk, který neměl nic
společného s lidskou řečí a podobal se spíše zaskučení divokého
zvířete. Tak jak se tiskla k tmavě čalounované stěně, s divoce
rozházenými plavými vlasy, vypadala jako vtělený obraz děsu.
Athos pomalu zvedal hlaveň pistole, natáhl paţi tak, ţe se zbraň
téměř dotýkala myladina čela, a poté promluvil hlasem, který byl tím
strašnější, ţe v něm zněl ledový klid neúprosného rozhodnutí:
„Madame, vrátíte mi okamţitě listinu, kterou kardinál podepsal,
nebo vám, přisámbůh, roztříštím mozek.―
Tváří v tvář jinému muţi byla by snad mohla mylady
zapochybovat o váze těch slov, ale Athose znala příliš dobře; přesto
zůstala nehybná.
„Máte vteřinu na rozmyšlenou,― pravil ještě Athos.
Mylady poznala z jeho napjatého obličeje, ţe rána opravdu v
nejbliţší vteřině vyjde; sáhla rychle do záňadří, vyndala listinu a
podala ji Athosovi.
„Tady je,― řekla, „a buďte proklet!―
Athos vzal papír, zastrčil pistoli za opasek a popošel k lampě, aby
se přesvědčil o pravosti listu, rozbalil jej a četl:

To, co nositel tohoto listu učinil a učiní, děje se na můj rozkaz a

pro blaho země.
5. srpna 1628. Richelieu

503
 „A nyní,― pravil Athos, sbíraje plášť a nasazuje si širák, „nyní,
kdyţ jsem ti vyrval jedovatý zub, kousej, zmije, můţeš-li ještě.―
Neohlédl se uţ a vyšel ze světnice.
U vrat našel oba muţe, kteří drţeli připravené koně.
„Pánové,― řekl, „rozkaz Jeho Milosti, jak víte, zní: doprovodit bez
otálení tuto ţenu do pevnosti La Pointe a neopouštět ji, dokud nebude
na palubě.―
Protoţe se to skutečně shodovalo s rozkazem, který jim byl dán,
muţi se uklonili na znamení souhlasu.
Pak se Athos vyšvihl lehce do sedla a klusem odjel. Avšak místo
aby jel rovnou po cestě, pustil se přes pole, pobodávaje prudce koně;
jen občas zastavoval jeho běh, aby naslouchal. Při jednom takovém
zastavení zaslechl směrem od cesty dusot několika koní. Nebylo
pochyby, ţe to je kardinál se svým průvodem. Hned nato vyrazil zase
vpřed, otřel svého koně vřesem a listím a nějakých dvě stě kroků od
tábora se s ním postavil doprostřed cesty.
„Kdo tam?― křikl z dálky, jakmile spatřil jezdce.
„Myslím, ţe je to náš statečný mušketýr,― pravil kardinál.
„Ano, monsignore,― odvětil Athos, „on sám.―
„Pane Athosi,― pravil Richelieu, „přijměte mé díky za dobrou
stráţ, kterou jste konal; pánové, jsme na místě. Vejděte levým
vchodem, heslo je: Král a Ré.―
Po těchto slovech pozdravil kardinál úklonem hlavy tři přátele, a
následován svým podkoním, dal se vpravo; neboť tuto noc i on sám
spal v táboře.
„Poslyš,― vyhrkli jedním hlasem Porthos i Aramis, jakmile byl
kardinál z dohledu, „on tu listinu, kterou od něho ţádala, podepsal!―
„Všechno vím,― pravil klidně Athos, „mám ji zde.―
A tři přátelé jiţ nepromluvili celou cestu ani slova kromě hesla, jeţ
řekli stráţím.
Jen Mousquetona poslali k Planchetovi se vzkazem, ţe prosí jeho
pána, aby ihned, jakmile bude vystřídán ve sluţbě, přišel k
mušketýrům.
Zatím mylady nalezla u vrat muţe, kteří ji očekávali, a bez
jakéhokoliv zpěčování, jak Athos předvídal, s nimi odjela. Jednu
chvíli měla chuť dát se dovést ke kardinálovi a všechno mu
vypovědět. Ale odhalení z její strany by bylo zajisté přivodilo
odhalení Athosovo: řekla by sice, ţe ji Athos chtěl oběsit, ale Athos
by vyzradil, ţe je znamenaná. Pomyslila si tedy, ţe bude lépe být

504
zticha, nenápadně odjet a vykonat s obvyklou obratností obtíţné
poslání, jímţ byla pověřena. Pak, aţ bude všechno hotovo ke
kardinálově spokojenosti, bude dost času přijít a doţadovat se pomsty.
A tak dorazila po celonoční jízdě v sedm hodin ráno k pevnosti La
Pointe; v osm byla jiţ na lodi a v devět zvedl koráb, který měl listiny s
razítkem kardinálovým a o němţ se myslilo, ţe jede do Bayonne,
kotvy a odplul do Anglie.

BAŠTA SVATÉHO GERVAISA

Kdyţ d’Artagnan přichvátal k přátelům, našel je všechny pospolu

v jedné světnici: Athos přemýšlel, Porthos si kroutil kníry, Aramis si
říkal hodinky z půvabné kníţky, vázané v modrém sametu.
„Zatroleně, pánové,― byla d’Artagnanova první slova, „doufám, ţe
to, co mi chcete říci, stojí za to; jinak bych vám neodpustil, ţe mne
sem táhnete, místo abyste mě nechali odpočinout po noci, v níţ jsme
dobývali a čistili baštu. Ach, ţe jste tam nebyli. Tam bylo horko!―
„Byli jsme jinde a také tam nebylo zrovna zima,― odvětil Porthos a
zatočil kníry zvláštním způsobem, jak to dělal jen on.
„Ticho!― pravil Athos.
„Aha!― uklouzlo d’Artagnanovi, který porozuměl lehce
svraštělému mušketýrovu obočí. „Tak to vypadá, ţe máte nějakou
náramnou novinu.―
„Aramisi,― pravil Athos, „vy jste, tuším, předevčírem snídal v
hostinci u Parpaillota, viďte?―
„Ano.―
„Jaké to tam je?―
„Ale jedl jsem velmi špatně: předevčírem byl postní den a oni měli
jen maso.―
„Jakţe,― zvolal Athos, „v mořském přístavu, a nemají ryby?―
„Říkají,― odvětil Aramis, nedávaje se vytrhnout ze své zboţné
četby, „ţe hráz, kterou dal vystavět pan kardinál, je zahání do širého
moře.―
„Ale na to jsem se vás vlastně ani nechtěl ptát, Aramisi,―

505
promluvil Athos. „Myslil jsem, zda jste tam měli pokoj a zda vás
nikdo nerušil?―
„Nu, příliš nás tam neobtěţovali; v tom ohledu to bylo u
Parpaillota dost dobré, Athosi.―
„Pojďme tedy k Parpaillotovi,― pravil Athos, „tady jsou zdi tenké
jako z papíru.―
D’Artagnan, který byl zvyklý na způsob jednání svého přítele a
podle řeči, nenápadného gesta a znamení, které mu dali, ihned poznal,
ţe jsou okolnosti závaţné, vzal Athose pod paţdím a vyšel s ním beze
slova ven; Porthos a Aramis je v druţném hovoru následovali.
Cestou potkali Grimauda a Athos mu pokynul, aby šel s nimi.
Grimaud, jak uţ byl zvyklý, poslechl; ubohý chlapec se uţ skoro
odnaučil mluvit.
Za chvíli byli v krčmě. Bylo sedm hodin ráno, teprve svítalo. Tři
přátelé si objednali snídani a vstoupili do síně, kde prý podle ujištění
hostinského nebudou nijak rušeni.
Naneštěstí to byla hodina špatně volená pro spikleneckou schůzku;
zrovna odtroubili vojenský budíček a kdekdo ze sebe setřásal noční
spánek, a aby přemohl chlad ranního vzduchu, tlačil se do krčmy na
skleničku: rychle za sebou se tu vystřídali dragouni, Švýcaři, gardisté,
mušketýři, lehká jízda. Pro krčmářovy obchody to bylo jistě vítané,
ale naši přátelé se na to nerudně mračili. Odpovídali také čím dál tím
mrzutěji na pozdravy, přípitky a vtipy svých druhů.
„Zpropadeně!― pravil Athos, „uvidíte, ţe si tu ještě uţeneme
nějakou hádku, a to teď naprosto nepotřebujeme. D’Artagnane,
vypravujte nám o své noci; my vám budeme vyprávět o své aţ
potom.―
„Pravda,― omočil si jeden voják od lehké jízdy, který přešlapoval
na místě se skleničkou kořalky v ruce a pomalu upíjel, „páni gardisté
byli dnes v noci v zákopech a zdá se, ţe se trochu popadli za vlasy s
Rochellany.―
D’Artagnan se podíval na Athose, aby věděl, má-li odpovědět
vetřelci, který se vmísil do hovoru.
„Nu tak,― pravil Athos, „neslyšíš, ţe ti pan de Busigny prokázal
čest a chce s tebou hovořit? Vypravuj, co se zběhlo dnes v noci, kdyţ
to pánové touţí vědět.―
„Netopili ste nějakou paštu?― zeptal se jeden Švýcar, který popíjel
rum z pivní sklenice.
„Ano, pane,― odvětil d’Artagnan a uklonil se, „potkala nás ta čest.

506
Jak jste mohl slyšet, dopravili jsme dokonce pod jeden roh soudek
prachu, který vybuchl a udělal pěknou paseku. A poněvadţ bašta
nestojí od včerejška, pocuchalo to vlastně celou stavbu.―
„A jaká bašta to byla?― optal se jakýsi dragoun, který si nesl na
meči nabodnutou husu, aby si ji opekl.
„Bašta svatého Gervaisa,― odvětil d’Artagnan; „pod její ochranou
Rochellané pořád znepokojovali naše dělníky.―
„A šlo do tuha?―
„To si myslím; ztratili jsme při tom pět lidí, Rochellané asi osm
nebo deset.―
„Hrom do skopku,― ujelo Švýcarovi, který si zvykl klít po
francouzsku, přestoţe měl ve své němčině bohatou sbírku nadávek.

507
 „Ale je moţné,― pravil ten od lehké jízdy, „ţe tam teď ráno pošlou
pionýry, aby baštu zase spravili.―
„Ano, to je pravděpodobné,― pravil d’Artagnan. „Pánové,― vmísil
se Athos, „vsaďme se o to.―
„Jo, jo, sadme se!― přitakal hned Švýcar.
„A oč?― ptal se muţ od lehké jízdy.
„Počkejte,― řekl dragoun, pokládaje svou šavli jako roţeň na dva
velké ţelezné stojany, které tvořily okraj krbu. „Souhlasím. Hospodo!
Honem sem dej větší pekáč, abych neztratil ani kapku sádla z toho
vzácného ptáka.―
„Ma praftu,― breptal Švýcar, „chusí sátlo je moc tobrý se
savašeninou.―
„Tak, to by bylo,― pravil dragoun, „tak honem sem s tou sázkou.
Uţ posloucháme, pane Athosi!―
„Ano, jaká bude sázka?― ptal se muţ od lehké jízdy.
„Dobrá! Sázím se s vámi, pane de Busigny,― pravil Athos, „ţe já a
mí druhové, pánové Porthos, Aramis a d’Artagnan, půjdeme snídat do
bašty svatého Gervaisa, a ţe se tam udrţíme celou hodinu, ať dělá
nepřítel co chce.―
Porthos a Aramis na sebe mrkli, uţ jim začínalo svítat.
„Ale,― šeptl d’Artagnan, nakláněje se Athosovi k uchu, „to nás
vlastně vedeš bez milosrdenství na smrt.―
„Nepůjdeme-li tam, budeme zabiti tím spíš,― odvětil Athos.
„Na mou věru, pánové,― řekl Porthos, „sázka je to krásná.― Zvrátil
se přitom na ţidli a nakrucoval si okázale knír.
„Však já ji také přijímám,― pravil pan de Busigny. „Teď jde o to,
stanovit cenu.―
„To je jednoduché, pánové,― řekl Athos, „vy jste čtyři, my jsme také
čtyři: tedy oběd podle libosti pro osm osob; jste s tím srozuměni?―
„Zajisté,― odvětil pan de Busigny.
„Dokonale,― pravil dragoun.
„Snamenyte,― řekl Švýcar.
Čtvrtý z posluchačů, který po celou tu dobu hrál němou roli, kývl
hlavou na znamení, ţe s návrhem také souhlasí.
„Snídaně pro pány je připravena,― řekl vtom hostinský.
„Dobrá, přineste ji,― pravil Athos.
Hostinský uposlechl. Athos zavolal Grimauda, ukázal mu veliký
koš, který leţel v koutě, a naznačil mu posunkem, aby pečeni zabalil
do ubrousků.

508
 Grimaud ihned pochopil, ţe jde o snídani v přírodě, sebral koš,
vloţil do něho maso, přidal k tomu láhve a pověsil si plný koš na ruku.
„Kampak jdete s mou snídaní?― ptal se hostinský.
„Co je vám po tom,― řekl Athos, „kdyţ vám zaplatíme?―
A hodil okázale na stůl dvě pistole.
„Mám dát nazpět, pane důstojníku?― pravil hostinský.
„Ne, přidej tam pouze dvě láhve šampaňského a zbytek bude za
ubrousky.―
Hostinský nepochodil tak dobře, jak si zprvu myslil, ale odškodnil
se tím, ţe podstrčil místo šampaňského dvě láhve anjouského.
„Pane de Busigny,― pravil Athos, „chcete si nařídit své hodinky
podle mých, nebo mi dovolíte, abych si já nařídil svoje podle vašich?―
„S radostí, pane!― odpověděl lehký kavalerista a vytáhl z kapsičky
krásné hodinky, vykládané diamanty. „Já mám půl osmé,― dodal.
„Půl osmé a pět minut,― pravil Athos. „Budete tedy vědět, ţe moje
hodinky jdou proti vašim o pět minut napřed.―
Nato čtyři mladí lidé pozdravili uţaslé hosty a odešli cestou k
baště svatého Gervaisa, doprovázen Grimaudem, který nesl koš,
nevěda kam. Ale na to, aby se zeptal, ve své trpné poslušnosti ani
nepomyslel.
Dokud byli v obvodu tábora, nepromluvili čtyři přátelé ani slova;
ostatně byli doprovázeni zvědavci, kteří zvěděli o sázce a byli napjati,
jak se naši čtyři mladí odváţlivci zhostí svého úkolu.
Jakmile však překročili opevňovací čáru a octli se ve volné
přírodě, domníval se d’Artagnan, který naprosto nechápal, oč jde, ţe
je načase, aby poţádal o vysvětlení.
Obrátil se k příteli:
„A nyní, drahý Athosi, buďte tak laskav a řekněte mi, kam
jdeme?―
„Jak vidíte,― odvětil Athos, „jdeme na baštu.―
„Ale co tam budeme dělat?―
„Však víte, budeme tam snídat.―
„Ale pročpak jsme vlastně nesnídali u Parpaillota?―
„Protoţe si musíme říci velmi důleţité věci a protoţe bylo
nemoţné pohovořit si třebas jen pět minut mezi těmi zvědavci, kteří
pořád přicházejí, odcházejí, zdraví, oslovují. Tady nás alespoň,―
pokračoval Athos a ukázal na baštu, „nebude nikdo vyrušovat.―
„Mně se však zdá,― řekl d’Artagnan s onou rozváţlivostí, jeţ se
docela přirozeně pojila s jeho neobyčejnou statečností, „mně se zdá,

509
ţe jsme si za tím účelem mohli najít nějaké zastrčené místo mezi
přesypy na mořském břehu.―
„Kde by nás uviděli, jak se domlouváme, a kardinál by se za čtvrt
hodiny od svých špehů dozvěděl, ţe jsme se o něčem radili.―
„Ano,― pravil Aramis. „Athos má pravdu: Animadvertuntur in
desertis (slídí se po nich v pustinách).―
„Coţpak, poušť by nebyla tak špatná,― pravil Porthos, „ale jak ji
nalézt?―
„Není takové pouště, kde by nám aspoň pták nepřeletěl nad
hlavou, kde by se aspoň ryba nemohla vymrsknout nad hladinu, kde
by ani králík nemohl vyběhnout z doupěte, a nutno počítat s tím, ţe i
pták, ryba, králík se mohou stát kardinálovými špehy. Bude tedy lépe,
nepustíme-li se svého předsevzetí, neboť stejně uţ nemůţeme
couvnout, sic bychom si utrţili hanbu. Uzavřeli jsme sázku, kterou
bylo nemoţno předvídat a jejíţ pravou příčinu ztěţka kdo uhodne.
Abychom ji vyhráli, půjdeme teď na hodinu do bašty. Moţná ţe na
nás nepřítel zaútočí, moţná ţe ne. Kdyţ ne, budeme moci celý ten čas
hovořit a nikdo nás neuslyší, neboť ručím za to, ţe zdi v baště uši
nemají. Dostaneme-li se do ohně, promluvíme si spolu přesto, a co
více, dobudeme si bojem slávy. Vidíte, ţe ať to dopadne jak chce,
vţdycky tu je pro nás výhoda.―
„Ano,― pravil d’Artagnan, „ale slízneme nepochybně nějakou tu
kulku.―
„Ach můj drahý,― řekl na to Athos, „však víte, ţe nejobávanější
kule nejsou ty, které střílí nepřítel.―
„Ale zdá se mi, ţe jsme si na tu výpravu měli vzít aspoň muškety,―
pravil Porthos.
„Vy jste blázínek, příteli Porthosi; proč bychom si s sebou brali tak
zbytečné břímě?―
„Myslím, ţe dobrá těţká mušketa s dvanácti náboji a prachem není
nic zbytečného, kdyţ se jde k nepříteli.―
„Ale,― pravil Athos, „coţpak jste neslyšel, co říkal d’Artagnan?―
„Co říkal d’Artagnan?― ptal se Porthos.
„D’Artagnan povídal, ţe bylo dnešní noci zabito při útoku asi osm
či deset Francouzů a zrovna tolik Rochellanů.―
„Nu a co dál?―
„Nebylo ani kdy sebrat jim zbraně, ţe ano? Byly v té chvíli jiné
důleţitější věci na práci.―
„Nu a?―

510
 „Nu, patrně najdeme jejich muškety, míšky na prach a náboje, a
místo čtyř mušket a dvanácti kulí budeme mít patnáct pušek a sto ran.―
„Athosi,― vyhrkl Aramis, „ty jsi opravdu veliký muţ!―
Porthos přikývl na souhlas.
Toliko d’Artagnan se nezdál přesvědčen.
Grimaud patrně sdílel pochybnosti mladého muţe; kdyţ totiţ
viděl, ţe se jde stále směrem k baště – aţ dosud o tom pochyboval –
zatahal svého pána za šos kabátu.
„Kam jdeme?― optal se posunkem.
Athos ukázal na baštu.
„Ale vţdyť tam necháme kůţi,― namítl mlčelivý Grimaud
názornou posunčinou.
Athos zvedl oči a prst k nebi.
Grimaud sloţil košík na zem a usedl, vrtě hlavou.
Athos vytáhl z opasku bambitku, podíval se, je-li dobře nasazena

511
zápalka, natáhl kohoutek a přiloţil ústí Grimaudovi k uchu.
Grimauda jako by vymrštilo pruţné pero; ihned byl na nohou.
Athos mu dal znamení, aby vzal košík a šel před ním.
Grimaud poslechl.
A tak vše, co Grimaud touto němohrou získal, bylo, ţe postoupil
ze zadního voje na předvoj.
Kdyţ došli k baště, čtyři přátelé se ohlédli.
U vchodu do tábora se shromáţdilo více neţ tři sta vojáků všech
zbraní a v hloučku, který stál stranou, bylo moţno rozeznat pana de
Busigny, dragouna, Švýcara a čtvrtého sázkaře.
Athos sňal klobouk, nastrčil jej na špičku meče a zamával jím ve
vzduchu.
Všichni diváci mu odpověděli na pozdrav a připojili k této
zdvořilosti hromové hurá, jeţ dolétlo aţ k nim.
Poté zmizeli všichni čtyři přátelé v baště, kam je jiţ předešel Grimaud.

MUŠKETÝRSKÁ PORADA

Athos předvídal dobře; bašta byla obsazena jen asi tuctem mrtvých
Francouzů a Rochellanů.
„Pánové,― pravil Athos, který se ujal velení výpravy, „neţ
Grimaud prostře stůl, seberme všechny pušky a náboje; při té práci se
dá ostatně stále hovořit. Tihle pánové,― dodal a ukázal na mrtvé, „nás
poslouchat nebudou.―
„Ale mohli bychom je snad hodit do příkopu,― pravil Porthos,
„ovšem, aţ bychom se přesvědčili, nemají-li nic v kapsách.―
„Ano,― odvětil Athos, „to je Grimaudova věc.―
„Dobrá,― pravil d’Artagnan, „ať je Grimaud prohledá a hodí je
přes hradby.―
„Nedělejme to,― podotkl vtom Athos, „mohou nám být k uţitku.―
„Ti mrtví ţe nám mohou být k uţitku?― opáčil Porthos. „Poslechni,
přítelíčku, začínáš nějak bláznit.―
„Nesuďte nerozváţlivě, jak praví evangelium a pan kardinál,―
odpověděl Athos; „kolik je pušek, pánové?―

512
513
 „Dvanáct,― hlásil Aramis. „Kolik nábojů?―
„Asi sto.―
„Zrovna tolik potřebujeme; nabijme zbraně!―
Čtyři mušketýři se dali do práce. Kdyţ nabíjeli poslední pušku, dal
Grimaud znamení, ţe je snídaně připravena.
Athos mu dal zase jen posunkem najevo, ţe je dobře, a ukázal
Grimaudovi na jakousi víţku, z čehoţ on pochopil, ţe tam má stát na
stráţi. Aby mu osladil nudný úkol, dovolil mu Athos vzít si s sebou
chléb, dvě kotletky a láhev vína.
„A teď ke stolu,― pravil Athos.
Čtyři přátelé usedli na zem, zkříţivše nohy jako Turci nebo jako
krejčíři.
„A nyní, kdyţ se uţ nemusíš bát, ţe tě někdo uslyší, řekneš nám,
doufám, své tajemství,― pravil d’Artagnan.
„Myslím, pánové, ţe vám poskytnu zároveň povyraţení i
slávu,― začal Athos. „Vylákal jsem vás na pěknou procházku;
pojídáte zde nejchutnější přesnídávku a tamhle odtud, jak můţete
vidět střílnami, na nás civí pět set lidí, kteří nás mají buď za
blázny, nebo za hrdiny – v jádře jsou si ostatně tyto dva druhy
hlupáků značně podobny.―
„Ale to tajemství?― pravil d’Artagnan.
„Tím tajemstvím je, ţe jsem včera večer mluvil s mylady,― odtušil
Athos.
D’Artagnan právě zvedal ke rtům sklenku; avšak při jméně
mylady se mu ruka tak silně zachvěla, ţe víno honem postavil, aby
je nerozlil.
„Tys viděl svou ţe…―
„Pst!― přerušil ho Athos. „Zapomínáte, drahý, ţe tito pánové nejsou
zasvěceni jako vy do tajemství mé domácnosti; mluvil jsem s mylady.―
„A kde?― zeptal se d’Artagnan.
„Asi tak dvě míle odtud, v hostinci U červeného holubníku.―
„To jsem tedy ztracen,― pravil d’Artagnan.
„Ne ještě tak docela,― odvětil Athos, „neboť v tuto chvíli jiţ patrně
opustila francouzské břehy.―
D’Artagnan vydechl.
„Ale kdo u všech všudy ta mylady je?― zeptal se Porthos.
„Velmi půvabná ţena,― pravil Athos, ochutnávaje skleničku
pěnivého vína. „To je přece lotr, ten hostinský,― zvolal, „dá nám
anjouské víno místo šampaňského a myslí, ţe se dáme napálit! Ano, je

514
to nadmíru půvabná ţena,― pokračoval, „zahrnula přízní přítele
d’Artagnana, ale ten jí provedl nevím uţ jakou špatnost; před měsícem
se na něm pokusila pomstít a chtěla ho dát zabít střelbou z mušket;
před týdnem ho chtěla otrávit a včera ţádala kardinála o jeho hlavu.―
„Kardinála poţádala o mou hlavu?― vykřikl d’Artagnan.
„Tohle je pravdivé jako evangelium,― pravil Porthos, „slyšel jsem
to na vlastní uši.―
„Já také,― pravil Aramis.
„Pak tedy,― řekl d’Artagnan a paţe mu malomyslně poklesly, „je
zbytečno dále zápasit: bude to zrovna tak, proţenu-li si kulku hlavou.―
„Na tuhle poslední hloupost je vţdycky dost času,― řekl Athos,
„neboť to je jediná, na niţ uţ doopravdy není léků.―
„Ale vţdyť se takovým nepřátelům nikdy z drápů nedostanu,―
pravil d’Artagnan. „Nejdříve můj neznámý z Meungu; pak de Wardes,
jemuţ jsem zasadil tři rány mečem; poté mylady, jejíţ tajemství jsem
odhalil; a konečně kardinál, jemuţ jsem překazil pomstu.―
„Tak co?― pravil Athos. „Pořád to nedělá víc neţ čtyři lidi a my
jsme také čtyři, čili je to muţ proti muţi. Ale hrome! Máme-li věřit
znamení, která nám dává tamhle Grimaud, budeme mít, zdá se, co
dělat s jinší kupkou lidí. Copak je, Grimaude?― tázal se Athos.
„Vzhledem k závaţnosti situace vám dovoluji, příteli, abyste mluvil.
Ale buďte, prosím, co nejstručnější! Co vidíte?―
„Četu muţů.―
„Kolik asi?―
„Dvacet.―
„Co je to zač?―
„Šestnáct zákopníků, čtyři vojáci.―
„Jak jsou daleko?―
„Pět set kroků.―
„Tak to ještě zrovna dojíme tohle kuřátko a vypijeme skleničku na
tvoje zdraví, d’Artagnane!―
„Na tvé zdraví!― opakovali Porthos a Aramis.
„Budiţ tedy, na mé zdraví! Ačkoliv si věru myslím, ţe mi vaše
přání moc nepomohou.―
„I co!― pravil Athos. „Bůh je veliký, jak říkají vyznavači
Mohamedovi, a budoucnost je v jeho rukou.―
Pak vyzunkl obsah sklenky, postavil ji vedle sebe, zvolna se zvedl,
vzal namátkou první pušku a pokročil ke střílně.
Porthos, Aramis a d’Artagnan ho následovali. Pokud jde o

515
Grimauda, dostal rozkaz stoupnout si za čtyři přátele a vyměňovat jim
zbraně.
Za malou chvilku se četa vynořila v dohledu; postupovala jakýmsi
postranním zákopem, který spojoval baštu s městem.
„Zatracená práce!― zvolal Athos. „Tohle ţe stálo za to, abychom se
vyrušovali? Pro dvacet hlupáků, ozbrojených motykami, špičáky a
lopatami! Asi by bylo stačilo, kdyby jim dal Grimaud znamení, aby
odešli, a jsem si jist, ţe by nás byli nechali na pokoji.―

516
 „Pochybuji,― pravil d’Artagnan, „postupují velmi rázně. Jdou s
nimi čtyři vojáci a poddůstojník a ti mají muškety.―
„To si tak vykračují, poněvadţ nás nevidí,― podotkl Athos.
„Na mou věru,― řekl Aramis, „přiznávám se, ţe se mi příčí střílet
na ty ubohé civilisty.―
„Špatný kněz, který má soucit s kacíři!― štípl ho Porthos.
„Ale je to pravda,― pravil Athos, „souhlasím s Aramisem; dám jim
vědět, na čem jsou.―
„Co to chcete dělat?― namítal d’Artagnan. „Vţdyť se necháte
zastřelit, člověče!―
Ale Athos si nevšímal varování a vystoupil na cimbuří, v jedné
ruce pušku a v druhé klobouk.
„Pánové,― zvolal na blíţící se vojáky a dělníky; ti byli jeho zjevem
tak udiveni, ţe zůstali asi na padesát kroků od bašty stát. Athos je
zdvořile pozdravil a pokračoval:
„Pánové, já a několik mých přátel tu právě v baště snídáme. Zajisté
víte, ţe není nic nepříjemnějšího, neţ kdyţ je člověk vyrušen od jídla,
a prosíme vás tedy, máte-li tu uţ mermomocí co dělat, abyste počkali,
aţ dojíme, nebo vůbec přišli později. Ledaţe byste ovšem měli spásné
nutkání opustit vzbouřeneckou stranu a jít si s námi připít na zdraví
francouzského krále.―
„Dej si pozor, Athosi,― zvolal d’Artagnan, „nevidíš, ţe uţ zalícili
zbraně?―
„Jen ať,― odtušil Athos, „jsou to měšťáci, sváteční střelci, ti mne
netrefí.―
V tom okamţiku vskutku vyšly čtyři rány a kulky se rozplácly
kolem Athose, aniţ ho některá zasáhla.
Takřka zároveň jim odpověděly taktéţ čtyři rány, ale ty byly
mířeny lépe: tři vojáci se skáceli mrtvi, jeden dělník byl raněn.
„Grimaude, druhou pušku!― zvolal Athos, který stál stále na
cimbuří.
Grimaud ihned uposlechl. Také tři přátelé znovu nabili. Za první
salvou následovala druhá; poddůstojník a dva zákopníci klesli mrtvi,
zbytek čety se dal na útěk.
„A teď, pánové, vypadneme na ně!― zvolal Athos.
A čtyři přátelé se vyřítili z pevnůstky, doběhli aţ k místu boje a
sebrali čtyři muškety vojáků a krátkou píku poddůstojníkovu. Pak se
vrátili k baště, přesvědčeni, ţe se prchající nezastaví aţ v městě.
Trofeje vítězství vzali s sebou.

517
 „Nabij znovu zbraně, Grimaude,― řekl Athos, „a my, pánové, se
pusťme znovu do jídla a pokračujme v rozhovoru. Kdepak jsme
vlastně přestali?―
„Já si vzpomínám,― pravil d’Artagnan, jemuţ leţel velmi na srdci
myladin cestovní plán.
„Jede do Anglie,― odvětil Athos, jenţ uhádl jeho myšlenky.
„A za jakým účelem?―
„Má zavraţdit nebo dát zavraţdit Buckinghama.―
D’Artagnanovi se vydral výkřik překvapení a rozhořčení.
„To je ale podlost,― zvolal.
„Ach, co se toho týče,― pravil Athos, „s tím si věru hlavu nedělám.
Jste-li uţ hotov, Grimaude,― pokračoval, „vemte tu poddůstojníkovu
píku, napíchněte na ni ubrousek a připevněte ji nahoru na baštu, ať ti
rebelové z Rochelle vědí, ţe mají co dělat s udatnými a poctivými
královskými vojáky.―
Grimaud ani nehlesl a uposlechl. Za okamţik poté se třepotal nad
hlavami čtyř přátel bílý praporec. Bouře potlesku pozdravila jeho
objevení; půl tábora bylo u bran.
„Jak to,― navázal zase d’Artagnan řeč, „tobě je lhostejné, zabije-li
Buckinghama? Vévoda je přece naším přítelem.―
„Vévoda je Angličan a bojuje proti nám; s ním ať si ona udělá, co
se jí zlíbí, na tom mi záleţí tak málo jako na téhle prázdné láhvi.―
A Athos odhodil na patnáct kroků od sebe láhev, z níţ právě vylil
poslední krůpěj do své sklenky.
„Tak to tedy ne,― pravil d’Artagnan, „já takhle Buckinghama
neopustím, dal nám krásné koně.―
„A zvláště krásná sedla,― podotkl Porthos, jenţ i teď měl na plášti
prýmek ze svého sedla.
„A potom,― pravil Aramis, „Bůh chce, aby se hříšník obrátil a činil
pokání, a ne aby zemřel.―
„Amen,― zakončil Athos. „K tomu se vrátíme později, bude-li vám
libo. Mou největší starostí pro první chvíli bylo – a jsem jist,
d’Artagnane, ţe mi to schválíš – zmocnit se listiny, kterou ta ţena
vymámila na kardinálovi. Pomocí té listiny se měla beztrestně zbavit
tebe a snad i nás všech.―
„Ale ta ţena je skutečně vtělený démon!― pravil Porthos, podávaje
svůj talíř Aramisovi, jenţ rozkrajoval kuře.
„A ta listina s podpisem zůstala v jejích rukou?― řekl zase
d’Artagnan.

518
 „Ne, ta se dostala do mého majetku; nemohu ovšem tvrdit, ţe bez
námahy, to bych lhal.―
„Drahý Athosi,― pravil d’Artagnan, „nepočítám uţ ani, kolikrát
jste mi zachránil ţivot.―
„Tak tys nás opustil, aby ses dostal k ní?― optal se Aramis.
„Zcela správně.―
„A máš ten kardinálův list?― optal se d’Artagnan.
„Zde je,― pravil Athos a vytáhl drahocenný papír z kapsy svého
kabátce.
D’Artagnan jej rozbalil, nesnaţe se ani zakrýt, jak se mu ruka
chvěje, a četl:

To, co nositel tohoto listu učinil a učiní, děje se na můj rozkaz a

pro blaho země.
5. srpna 1628. Richelieu

„To je opravdu rozhřešení podle všech pravidel,― podotkl Aramis.

„Ten papír se musí roztrhat,― řekl d’Artagnan; připadalo mu, ţe čte
svůj rozsudek smrti.
„Ale právě naopak,― namítl Athos, „je nutno si ho schovat jako
vzácnost a já bych jej nevydal, ani kdyby mi jej někdo posázel zlatem.―
„A co ona asi teď udělá?― tázal se mladý muţ.
„Nu, co by,― řekl nedbale Athos. „Bude asi psát kardinálovi, ţe
jakýsi proklatý mušketýr jménem Athos jí násilím odebral průvodní
list. A v témţ dopise mu moţná poradí, aby se současně zbavil i jeho
dvou druhů, Porthose a Aramise. Kardinál se rozpomene, ţe to jsou
titíţ lidé, kteří se mu stále pletou do cesty, a tak dá jednoho krásného
dne zatknout d’Artagnana, a aby se nenudil sám, pošle nás do Bastily
za ním, abychom mu dělali společnost.―
„No no!― broukl Porthos, „zdá se, ţe děláš šibeniční vtipy,
kamaráde.―
„Ani mne nenapadlo ţertovat,― řekl Athos.
„Víš ty,― pravil Porthos, „ţe zakroutit krk té prokleté mylady by
bylo menším hříchem neţ tu škrtit ty uboţáky hugenoty, kteří nikdy
nespáchali jiný zločin, neţ ţe zpívají francouzsky ţalmy, jeţ my
zpíváme latinsky?―
„Co tomu říká abbé?― ptal se klidně Athos.
„Pravím, ţe jsem téhoţ názoru jako Porthos,― odvětil Aramis.
„A natoţ já!― pravil d’Artagnan.

519
 „Štěstí ţe je tak daleko,― řekl Porthos. „Přiznám se, ţe mít ji tady
by mi šlo silně na nervy.―
„Mně je nepříjemná v Anglii stejně jako ve Francii,― pravil Athos.
„Mně jde na nervy, ať je kdekoliv,― přiloţil polínko d’Artagnan.
„Ale ţes ji neutopil, nezaškrtil, nepověsil, kdyţ jsi ji měl v hrsti,―
pravil Porthos. „Jen mrtví se nevracejí.―
„Myslíte, Porthosi?― odvětil Athos s temným úsměvem, jemuţ
toliko d’Artagnan porozuměl.
„Mám nápad,― vyjel vtom d’Artagnan.
„Sem s ním!― zahlaholili mušketýři.
„Do zbraně!― křikl do toho Grimaud.
Mladí lidé se hbitě zvedli a utíkali k puškám.
Tentokrát se blíţila opět malá četa, skládající se z dvaceti aţ
pětadvaceti muţů; ale nebyli to uţ ţádní dělníci, nýbrţ vojáci z posádky.
„Neměli bychom se vrátit do tábora?― nadhodil Porthos. „Tak se
mi zdá, ţe je to pěkná přesila.―
„Nemoţné ze tří důvodů,― řekl Athos. „Za prvé nejsme hotovi se
snídaní, za druhé jsme se ještě nedohovořili o důleţitých věcech a za
třetí ještě chybí celých dvacet minut do hodiny.―
„Dobrá, ale je třeba sestavit bitevní plán,― pravil Aramis.
„Ten bude velmi prostý,― řekl Athos. „Jakmile bude nepřítel na
dostřel mušket, zahájíme palbu. Půjde-li stále vpřed, budeme pálit dál,
dokud budeme mít nabité pušky. Bude-li si zbytek čety ještě troufat
útočit, necháme obléhatele vstoupit aţ do příkopu a shodíme na ně
tenhle kus zdi, který tu doposud jen zázrakem drţí rovnováhu.―
„Výborně,― zvolal Porthos. „Athosi, tys rozený generál a pan
kardinál, který si o sobě myslí, ţe je bůhvíjak velký válečník, je proti
tobě ubříděný kaprál.―
„Pánové,― pravil Athos, „nechme zbytečných řečí, prosím vás;
kaţdý ať si vezme na mušku jednoho muţe.―
„Uţ mám svého na mušce,― řekl d’Artagnan.
„Já mám také svého,― pravil Porthos.
„A já také,― přihlásil se Aramis.
„Tedy palte!― zavelel Athos.
Čtyři rány z pušek zazněly jako jeden výstřel a čtyři muţi padli. Ale
bubeník zavířil na buben a hlouček postupoval útočným krokem dále.
Nato padaly nepravidelně znovu rány a pokaţdé zasáhly stejně
přesně. Avšak Rochellané běţeli dále kupředu, jako by znali číselnou
slabost našich přátel.

520
521
 Tři rány z pušek skosily dva muţe, ale přesto se postup
zbývajících nezpomalil.
Kdyţ nepřátelé dorazili k baště, bylo jich ještě dvanáct nebo
čtrnáct. Přivítala je poslední salva, ale nezarazila je; skočili do příkopu
a chystali se zlézt hradbu.
„A teď do toho, přátelé,― zvolal Athos, „zatrhněme jim típek
jednou ranou. Rychle ke zdi!―
A čtyři přátelé s Grimaudem se opřeli paţbami pušek o ohromný
kus zdi, který se naklonil, jako by jej smetl vítr, odtrhl se od svého
základu a s ohromným rachotem spadl do příkopu. Hned nato zazněl
strašný výkřik, k nebi se zvedl mrak prachu a bylo všemu konec.
„Coţ jsme je opravdu všechny do jednoho rozdrtili?― zeptal se
Athos.
„Na mou věru, skoro to tak vypadá,― řekl d’Artagnan.
„Ne, podívejte se, tamhle utíkají tři pryč celí potlučení,― pravil
Porthos.
Vskutku, úvozem k městu prchalo několik těch nešťastníků,
pokrytých blátem a krví; to bylo vše, co zbylo z celé čety. Athos se
podíval na hodinky.
„Pánové,― pravil, „hodina uplynula a sázka je jiţ vyhrána. Ale
nutno hrát velkomyslně; ostatně nám d’Artagnan dosud nevyloţil svůj
nápad.―
A mušketýr si šel s obvyklou chladnokrevností znovu sednout k
zbytkům snídaně.
„Můj nápad?― řekl d’Artagnan.
„Ano, říkal jste, ţe máte nějaký nápad,― pravil Athos.
„Aha, uţ to mám,― vzpomněl si d’Artagnan. „Pojedu podruhé do
Anglie a vyhledám opět pana Buckinghama.―
„To neuděláte, d’Artagnane,― řekl chladně Athos.
„A proč ne, coţ jsem to uţ jednou neudělal?―
„Ano, ale tenkrát jsme nebyli ve válce, pan Buckingham byl tehdy
spojencem, a ne nepřítelem! To, co chcete udělat nyní, bylo by nutno
pokládat za zradu.―
D’Artagnan pochopil, ţe je to důvod skutečně pádný, a odmlčel se.
„Počkejte,― vmísil se Porthos, „tak se mi zdá, ţe se mi v hlavě
vylíhl taky nápad.―
„Ticho, ať slyšíme nápad pana Porthose!― pravil Aramis.
„Vyţádám si od pana de Tréville pod nějakou záminkou, kterou mi
vymyslíte, dovolenou – sám bych na nějakou záminku těţko přišel –

522
mylady mne nezná, dostanu se k ní, aniţ vzbudím její podezření, a aţ
tu krasotinku budu mít v rukou, zaškrtím ji.―
„Hleďme,― pravil Athos, „nejsem zrovna dalek toho, abych tenhle
Porthosův návrh přijal.―
„Fuj,― řekl Aramis, „zabít ţenu! Ne, poslyšte, teď mě napadlo to
pravé.―
„Napínáme uši, Aramisi,― pravil Athos, který měl mladého
mušketýra v značné váţnosti.
„Je třeba uvědomit královnu.―
„Ano, ano, to je pravda,― řekli jako jedním hlasem Porthos a
d’Artagnan; „teď jsi trefil do černého.―
„Uvědomit královnu!― namítl Athos, „ale jak? Máme nějaké styky
s dvorem? Můţeme poslat někoho do Paříţe, aby to v táboře
nezvěděli? Odtud je do Paříţe sto čtyřicet mil. Náš list nebude ještě
ani v Angersu, a my budeme sedět v chládku.―
„Jde-li o to, odevzdat bezpečně nějaký list do rukou Jejího
Veličenstva,― pravil Aramis červenaje se, „to si beru na starost; znám
v Toursu obratnou osobu…―
Aramis se zarazil, vida, jak se Athos pousmál.
„Vy, Athosi, neschvalujete tento návrh?― optal se d’Artagnan.
„Nezamítám jej docela,― pravil Athos, „avšak chtěl bych jen
upozornit Aramise na to, ţe se nemůţe vzdálit z tábora; ţe nikdo
mimo nás není spolehlivý; ţe za dvě hodiny po poslově odchodu
budou znát náš dopis nazpaměť všichni kapucíni a ţe vás a vaši
obratnou osobu zatknou.―
„Nehledě k tomu,― vmísil se do řeči Porthos, „ţe královna zachrání
pana Buckinghama, ale o nás ostatní se přirozeně starat nebude.―
„Pánové,― podotkl d’Artagnan, „v Porthosových slovech je zdravý
rozum.―
„Ale, copak se to děje ve městě?― optal se vtom Athos.
„Bubnují na poplach.―
Čtyři přátelé nastavili uši a vskutku, hluk bylo slyšet aţ k nim.
„Uvidíte, ţe na nás pošlou celý pluk,― řekl Athos.
„Myslíte, ţe neudrţíme v šachu celý pluk?― pravil Porthos
sebevědomě.
„Proč ne,― odpověděl mušketýr, „já jsem v takové náladě, ţe bych
vydrţel před celou armádou. Škoda ţe jsme si nevzali s sebou o tucet
lahví víc.―
„Na mou čest, bubeník se blíţí,― pravil d’Artagnan.

523
 „Nechte ho, ať jde,― řekl Athos. „Odtud do města je čtvrt hodiny
cesty a z města sem tedy také tak. To je aţ příliš času na to, abychom
si sestavili plán. Odejdeme-li odtud, nenajdeme uţ ţádné tak příhodné
místo. Aha, uţ to mám, jak to uděláme. Hned vám to řeknu.―
„Mluvte rychle!―
„Dovolte, abych dal Grimaudovi několik nevyhnutelných
rozkazů.― Athos dal znamení svému sluhovi, aby přistoupil blíţe.
„Grimaude,― pravil a ukázal na mrtvé, kteří leţeli v baště, „seberte
tyto pány, opřete je o zeď, dejte jim na hlavy jejich klobouky a do
ruky pušky.―
„Ó, veliký muţi!― zvolal d’Artagnan, „uţ ti rozumím.―
„Vy tomu rozumíte?― ptal se Porthos.
„A ty, Grimaude, rozumíš?― pravil Aramis.
Grimaud přikývl na znamení, ţe ano.
„To je vše, čeho je třeba,― řekl Athos, „a vraťme se k mé
myšlence.―
„Přece jen bych rád, aby i mně bylo jasno,― podotkl Porthos.
„Je to zbytečné.―
„Ano, ano, teď ten Athosův nápad,― zvolali jednohlasně Aramis a
d’Artagnan.
„Ta mylady, ta stvůra, ten démon má švagra, ţe ano, d’Artagnane?―
„Ano, dokonce ho sám dobře znám, a pokud vím, nemá svou
švegruši právě v lásce.―
„To nikterak neškodí,― odvětil Athos, „a hodilo by se nám ještě
líp, kdyby ji nenáviděl.―
„Co se toho týče, můţeme být spokojeni.―
„Nicméně bych velmi rád rozuměl tomu, co dělá Grimaud,― pravil
opět Porthos.
„Ticho, Porthosi,― okřikl ho Aramis.
„Jak se jmenuje ten švagr?―
„Lord de Winter.―
„Kde teď asi je?―
„Při prvních náznacích války se vrátil do Londýna.―
„Nuţe, právě toho člověka potřebujeme,― pravil Athos.
„Musíme ho upozornit na to, co se chystá; dáme mu vědět, ţe jeho
švagrová hodlá kohosi zavraţdit, a poprosíme ho, aby ji nespouštěl z
očí. Myslím, ţe je v Londýně jistě nějaký ústav jako u nás
Magdalenky nebo Kající sestry; dá tam svou švagrovou zavřít a my
budeme mít pokoj.―

524
525
 „Ano,― řekl d’Artagnan, „aţ do té chvíle, dokud se odtamtud
nedostane.―
„Na mou věru, d’Artagnane, ţádáte trochu příliš; dal jsem vám uţ
všechno, co mám, a oznamuji vám, ţe jsem na dně se svou
moudrostí.―
„Já si stále myslím, ţe by bylo nejlepší upozornit jak královnu, tak
lorda de Winter,― pravil Aramis.
„Ano, ale koho pošleme s listem do Toursu a koho do Londýna?―
„Já ručím za Bazina,― pravil Aramis.
„A já za Plancheta,― dodal d’Artagnan.
„To je pravda,― vmísil se Porthos, „nemůţeme-li se my vzdálit z
tábora, mohou to udělat naši sluhové.―
„Jistěţe,― pravil Aramis. „Hned dnes tedy napíšeme dopisy, dáme
jim peníze a vydají se na cestu.―
„Dáme jim peníze?― optal se Athos. „Vy máte peníze?―
Čtyři přátelé na sebe pohlédli a po čelech, která se na okamţik
rozjasnila, jim přelétl stín.
„Rychle,― vykřikl vtom d’Artagnan, „uţ se to dole jen hemţí
černými a červenými body; kdepak pluk, Athosi! To je celá armáda!―
„Nu tak, uţ jsou zde,― pravil Athos. „Vida ty potměšilce: přišli bez
bubnů a trumpet. Tak jsi uţ hotov, Grimaude?―
Grimaud přikývl, ţe ano, a ukázal na dvanáct mrtvých vojáků, jeţ
rozestavil v nejmalebnějších polohách: jedny s ručnicí na rameni, jiné
tak, jako by přikládali pušku k líci, jiné zas s mečem v ruce.
„Výborně!― zvolal Athos, „hleďme, jakou máš fantazii!―
„Vem to nešť,― ozval se zase Porthos, „ale přece jen bych tomu rád
rozuměl.―
„Nejdřív se odtud rychle ztraťme,― pravil d’Artagnan, „potom
porozumíš.―
„Okamţik, pánové, okamţik! Ponechme ještě Grimaudovi čas, aby
sklidil se stolu!―
„Hrome,― pravil Aramis, „podívejte se, jak ty černé a červené body
pováţlivě rostou! Jsem téhoţ mínění jako d’Artagnan: nejvyšší čas,
abychom se vrátili do tábora.―
„No budiţ,― přidal se i Athos, „nemám uţ zhola nic proti tomu,
abychom se dali na ústup; vsadili jsme se na hodinu a jsme tu uţ
půldruhé. Všechno je dohovořeno, tedy vyrazme, pánové, vyrazme.―
Grimaud byl uţ s košíkem a se zbytky jídel kus napřed.
Čtyři přátelé vyšli za ním a udělali chvatně asi deset kroků.

526
 „Ach pánové,― zvolal vtom Athos, „co jsme to, k sakru, zase
vyvedli?―
„Zapomněl jsi něco?― optal se Aramis.
„Prapor! Prapor se nemá nikdy nechat v rukou nepřítele, kdyby jím
byl třebas jen ubrousek!―
A Athos se vrhl zpět do bašty, vyšvihl se na plošinu a strhl prapor.
Jenomţe Rochellané uţ byli na dostřel a zahájili na muţe, který se
jako ze ţertu vystavoval jejich kulím, strašlivou palbu.
Avšak Athose jako by chránilo nějaké kouzlo: kule hvízdaly kolem
něho, ale ani jedna ho nezasáhla.
Athos se ještě obrátil zády k městským vojům a zamával
praporcem směrem k táboru. Z obou stran se zvedl veliký křik, z jedné
strany hněvivý, z druhé nadšený.
Druhá salva následovala za první a tři kulky, které proděravěly
ubrousek, jej opravdu posvětily na prapor. Tu bylo slyšet, jak celé
leţení volá:
„Slezte dolů! Slezte dolů!―
Athos seběhl z bašty; jeho druzi jiţ s napětím čekali a radostně ho
přivítali.
„Honem, Athosi, honem,― pravil d’Artagnan, „přidejme do kroku!
Teď, kdyţ jsme se aţ na ty peníze o všem pěkně dohodli, bylo by
hloupé, kdyby nás zabili.―
Ale Athos se nedal přivést z míry a vykračoval si dál svým
majestátně klidným krokem; vidouce nezbytí, přizpůsobili se jeho
druhové posléze jeho tempu.
Grimaud s košem byl uţ zatím daleko napřed, mimo dosah
střelných zbraní.
Za chviličku se ozvala strašlivá palba.
„Co to?― ptal se Porthos. „Na co střílejí? Neslyším hvízdat kulky a
nikoho nevidím.―
„Střílejí na naše mrtvé,― odvětil Athos. „Ale mrtví jim
neodpovědí.―
„Jistě; ale tím víc si budou lámat hlavu, nejde-li o nějakou léčku.
Pošlou parlamentáře, a neţ přijdou tomu ţertu na kloub, budeme my z
dostřelu. Proto je taky zbytečné chvátat a uhnat si zápal plic.―
„Aha, uţ rozumím,― zvolal Porthos nadšeně.
„To je dost,― odvětil Athos a pokrčil rameny.
Také Francouzi, vidouce, ţe se čtyři přátelé vracejí, a volným
krokem k tomu, je vítali nadšenými výkřiky.

527
 Vtom se rozlehla nová střelba; tentokrát se rozpláclo několik kulek
o kameny těsně vedle našich čtyř přátel a jiné jim hvízdaly naříkavě
kolem uší. Rochellané se konečně zmocnili bašty.
„Jsou to ale nemotorové!― pravil Athos. „Kolikpak jsme jich
zabili? Dvanáct?―
„Spíš patnáct.―
„A kolik jsme jich rozdrtili?―
„Osm nebo deset.―
„A za to za všechno nejsme ani škrábnuti. Ale co vy to máte,
d’Artagnane, na ruce? Krev, zdá se!―
„To nestojí za řeč,― pravil d’Artagnan.
„Zbloudilá kulka?―
„Ani to ne.―
„Tak co je to?―
Uţ jsme řekli, ţe Athos miloval d’Artagnana jako syna a jeho
zachmuřená, jakoby okoralá duše občas jihla otcovskou péčí o jinocha:
„Pouhá oděrka,― odvětil d’Artagnan. „Prsty se mi dostaly mezi
kámen ze zdi a kámen prstenu a trochu to odřelo kůţi.―
„Vidíte, to je z toho, kdyţ člověk nosí diamanty, milý pane,― řekl
opovrţlivě Athos.
„Namoutě, opravdu je to diamant,― zvolal uţasle Porthos. „Ale
proč si tedy u všech všudy stěţujeme, ţe nemáme peněz, máme-li
diamant?―
„Hleďme, to je pravda,― pravil Aramis.
„Nu vida, Porthosi, tentokrát máš zas ty dobrý nápad.―
„To si myslím,― pravil Porthos a nafoukl se pro Athosovu poklonu.
„Máme-li diamant, toţ jej prodejme.―
„Ale to je diamant od královny,― namítl d’Artagnan.
„O důvod více,― pokračoval Athos. „Královna jím zachrání svého
milence, pana Buckinghama – nic není správnější; královna jím nadto
zachrání nás, své přátele – nic není morálnější. Jen ten diamant
prodejme. Co o tom soudí pan abbé? Porthose se neptám na mínění,
neboť ten uţ svoje řekl.―
„Já myslím,― řekl Aramis červenaje se, „ţe to není prsten od
milenky, není tedy zástavou lásky, a proto jej můţe d’Artagnan prodat.―
„Příteli, vy mluvíte jako vtělená teologie. Tedy vaše mínění je?―
„Prodat diamant,― odvětil Aramis.
„Dobrá,― zvolal bodře d’Artagnan, „prodejme diamant a uţ o tom
nemluvme.―

528
 Palba pokračovala, ale přátelé jiţ byli z dostřelu a Rochellané uţ
zřejmě pálili jen pro uklidnění svědomí.
„Na mou věru, bylo načase, ţe Porthos dostal ten nápad; uţ jsme u
tábora. Teď, pánové, uţ ani slova o naší záleţitosti. Jsme středem
pozornosti, jdou nás vítat, ponesou nás asi triumfálně do tábora.―
Jak jsme jiţ řekli, byl vskutku celý tábor na nohou; na dva tisíce
lidí přihlíţelo jako na nějakém divadle zdařenému bravurnímu kousku
čtyř přátel, jehoţ skutečný důvod nikdo ani zdaleka netušil. Všechno

529
se rozléhalo výkřiky: „Ať ţijí gardisté! Ať ţijí mušketýři!― Pan de
Busigny první přispěchal stisknout Athosovi ruku a uznal, ţe sázka je
prohrána. Hned za ním přišli dragoun a Švýcar a pak všichni jejich
přátelé. Blahopřání, stisky rukou, objímání nemělo konce, stejně jako
nezadrţitelné výbuchy smíchu na vrub Rochellanů. Byl z toho krátce a
dobře takový poprask, ţe pan kardinál myslil, ţe vypukla vzpoura, a
poslal Houdinièra, aby se zeptal, co se děje.
Celou věc mu vyloţili s patřičným zápalem a nadšením.
„Nuţe?― ptal se kardinál, kdyţ se La Houdinière vrátil.
„Monsignore,― odpověděl kapitán, „tři mušketýři a jeden gardista
uzavřeli sázku s panem de Busigny, ţe posnídají na baště svatého
Gervaisa; a opravdu tam hodovali, vydrţeli celé dvě hodiny proti
nepříteli a zabili nevím ani kolik Rochellanů.―
„Zeptal jste se, jak se jmenují ti tři mušketýři?―
„Ano, monsignore.―
„Jakpak se jmenují?―
„Jsou to pánové Athos, Porthos a Aramis.―
„Pořád ti moji tři chlapíci!― zabručel kardinál. „A ten gardista?―
„Pan d’Artagnan.―
„Pořád ten můj mladý ztřeštěnec! Tyhle čtyři musím stůj co stůj
získat pro sebe!―
Ještě týţ večer mluvil kardinál s panem de Tréville o slavném činu
dnešního rána, který byl senzací celého tábora. Pan de Tréville znal to
dobrodruţství z úst samých hrdinů, a tak o něm vyprávěl Jeho
Eminenci se všemi podrobnostmi a nezapomněl ani na příhodu s
ubrouskem.
„Výborně, pane de Tréville,― pravil kardinál, „dejte mi ten
ubrousek, prosím vás. Dám naň vyšít tři zlaté lilie a odevzdám jej vaší
setnině jako čestný praporec.―
„Monsignore,― odvětil pan de Tréville, „bylo by to nespravedlivé
vůči gardistům; pan d’Artagnan nepatří ke mně, nýbrţ k panu des
Essarts.―
„Dobrá, vezměte si ho tedy,― pravil kardinál. „Ti čtyři stateční
chlapíci se mají tak rádi, ţe by bylo nespravedlivé, aby neslouţili v
jedné setnině.―
Ještě večer oznámil pan de Tréville třem mušketýrům a
d’Artagnanovi radostnou zprávu a pozval všechny čtyři nazítří na
oběd.
D’Artagnan byl radostí celý bez sebe. Však víme, ţe stát se

530
mušketýrem bylo snem jeho ţivota.
I ostatní tři přátelé byli velmi rozradostněni.
„Měl jsi opravdu nádhernou myšlenku,― pravil d’Artagnan
Athosovi, „a jak jsi řekl, dobyli jsme si slávy a prohovořili jsme
zároveň věci svrchované důleţitosti.―
„A v rozhovoru teď můţeme pokračovat bez jakéhokoliv
podezření, neboť s pomocí boţí budeme ode dneška platit za
stoupence kardinálovy.―
Téhoţ večera zašel ještě d’Artagnan k panu des Essarts, sloţil mu
svou poklonu a oznámil své povýšení.
Pan des Essarts, který si d’Artagnana velmi oblíbil, mu nabídl
výpomoc: přestoupením k jinému útvaru prý vzniknou d’Artagnanovi
jistě výdaje na výstroj.
D’Artagnan odmítl, avšak vyuţil příleţitosti, odevzdal mu diamant
a poprosil, aby jej dal odhadnout, ţe ho chce prodat.
Nazítří v osm hodin ráno vyhledal d’Artagnana sluha pana des
Essarts a odevzdal mu váček se zlatem, který obsahoval sedm tisíc
liber.
Byla to cena za královnin diamant.

RODINNÁ ZÁLEŢITOST

Athos připadl na pravé pojmenování: rodinná záleţitost. Rodinná

záleţitost nepodléhala kardinálovu slídění; po rodinné záleţitosti
nikomu nic nebylo; rodinnou záleţitostí bylo moţno se zabývat
veřejně a před kdekým.
Athos tedy nalezl to pravé slovo: jde o rodinnou záleţitost.
Aramis přišel na nápad: sluhové.
Porthos vymyslil prostředek: diamant.
Jenom d’Artagnan nevymyslil nic, ačkoliv byl obyčejně ze všech
čtyř nejvynalézavější; nutno ovšem říci, ţe uţ samotné jméno mylady
ho ochromovalo.
Ale přece něco! Mýlíme se: našel kupce na diamant.
Oběd u pana de Tréville byl ve znamení bujarého veselí.

531
532
 D’Artagnan uţ měl na sobě novou uniformu; měl totiţ skoro
stejnou postavu jako Aramis, a jeţto, jak si vzpomínáme, byl Aramis
bohatě zaloţen penězi od nakladatele, který koupil jeho báseň, dával si
na sebe všechno ušít dvojmo. Teď tedy zkrátka postoupil svému příteli
celou jednu kompletní výzbroj.
D’Artagnan by byl býval na vrcholu štěstí, kdyby mu bylo v duši
pořád neviselo jako temný mrak pomyšlení, co mylady.
Po obědě se dohodli, ţe se večer sejdou v Athosově bytě a
dohovoří tam podrobnosti.
D’Artagnan strávil pak celý den tím, ţe ukazoval po všech koutech
tábora svůj nový mušketýrský stejnokroj.
V umluvenou hodinu se všichni čtyři přátelé sešli; zbývalo jiţ jen
dohodnout se o třech věcech:
co napíší švagru mylady;
co napíší obratné osobě z Toursu;
a kteří poslové ten který dopis ponesou.
Kaţdý nabízel svého. Athos chválil Grimaudovu diskrétnost.
Promluví prý jen tehdy, kdyţ mu jeho pán odemkne ústa. Porthos
vynášel Mousquetonovu sílu, jeţ prý je taková, ţe on sám je s to
nařezat čtyřem muţům průměrného vzrůstu. Aramis opět měl důvěru
v Bazinovu vykutálenost a pěl chválu na svého uchazeče. D’Artagnan
konečně neomezeně věřil v Planchetovu srdnatost a připomínal, jak se
statečně choval v oné nebezpečné příhodě v Boulogni.
Tyto čtyři ctnosti byly dlouho přehazovány sem a tam na váţkách
a vznikla z toho velkolepá soutěţ; nebudeme se však o ní příliš šířit,
neboť se bojíme, ţe by to unavovalo.
„Naneštěstí bychom potřebovali, aby ten, koho pošleme, v sobě
spojoval ty čtyři ctnosti najednou,― podotkl Athos.
„Ale kde najít takového sluhu?―
„Takového nenajdeme,― pravil Athos, „to vím najisto! Vezměte
tedy Grimauda!―
„Vezměte Mousquetona!―
„Vezměte Bazina!―
„Vezměte Plancheta; Planchet je statečný a obratný, to uţ jsou
aspoň dvě dobré vlastnosti z těch čtyř pohromadě.―
„Pánové,― vmísil se Aramis, „vlastně ani není hlavní věc vědět,
který z našich sluhů je nejdiskrétnější, nejsilnější, nejchytřejší nebo
nejstatečnější – hlavní je vědět, který z nich má nejraději peníze.―
„To, co říká Aramis, je velmi moudré,― pravil Athos; „nutno

533
spekulovat s lidskými chybami, ne s jejich přednostmi. Ve vás dříme
velký moralista, pane abbé!―
„Zcela jistě,― odvětil Aramis. „My vlastně nepotřebujeme dobrých
sluţeb jenom proto, aby se náš záměr zdařil, ale proto, aby vůbec
neztroskotal; neboť v případě nezdaru jde o hlavu, a nejenom našich
lokajů…―
„Tišeji, Aramisi,― pravil Athos.
„Nu coţ, pravda pravdoucí je, ţe nejde jen o sluhy, ale i o pána,
neřku-li o pány! A jsou nám naši sluhové natolik oddáni, aby pro nás
dali všanc ţivot? Ne.―
„Na mou věru,― pravil d’Artagnan, „já i v tomhle za Plancheta
skoro ručím.―
„Dobrá tedy, příteli: přidejte k jeho přirozené oddanosti ještě
nějakou tu hromádku peněz, aby si osladil ţivobytí, a můţete pak za
něho ručit dvojnásob tak jistě.―
„Boţínku, i pak vás oklame,― řekl Athos, jenţ byl optimista, pokud
běţelo o věci, ale pesimista, jakmile šlo o lidi. „Slíbí vám modré z nebe,
aby dostali ty peníze, ale cestou jim strach sváţe údy a zapomenou jednat.
Jakmile je chytí, přijdou do vězení a tam uţ kápnou boţskou. Přece
nejsme děti. K tomu, aby se někdo dostal do Anglie (Athos ztišil hlas),
musí projít celou Francií, prolezlou zvědy a kardinálovými stvůrami; aby
se dostal na loď, musí mít průvodní list; aby se dostal do Londýna, musí
umět anglicky. Zkrátka, mně se zdá celá ta věc velmi nesnadná.―
„Ale vůbec ne,― odporoval d’Artagnan, jemuţ velmi záleţelo na
tom, aby se záměr uskutečnil. „Mně se to zdá naopak velmi lehké.
Rozumí se ovšem samo sebou, ţe kdybychom psali lordu de Winter
příliš okatě o kardinálových ukrutnostech…―
„Tišeji,― napomenul Athos.
„O intrikách a státních tajemstvích,― pokračoval d’Artagnan
tlumeněji, „tu bychom, rozumí se, byli všichni, jak tu jsme, zaţiva
vpleteni v kolo. Nezapomeňte proboha, ţe mu budeme psát, jak jste uţ
sám, Athosi, řekl, vlastně v rodinné věci. Napíšeme mu zkrátka jen za
tím cílem, aby mylady, jakmile přibude do Londýna, nějak odstranil,
aby nám nemohla škodit. Sloţím pro něho dopis asi takového znění.―
„Slyšme,― pravil Aramis a zatvářil se uţ napřed pochybovačně.
„Pane a drahý příteli…―
„Ach ano; drahý příteli – a je to Angličanovi,― přerušil ho Athos.
„To krásně začínáte! Stačí jen tohle slovo a budete místo toho
vpletení do kola rozčtvrcen.―

534
 „Dobrá! Řeknu tedy krátce a stručně: Pane.―
„Můţete dokonce uţíti oslovení »mylorde«,― pravil Athos, který si
velmi potrpěl na obřadný styk.
„Mylorde, vzpomínáte si ještě na to malé kozí pastvisko u
Lucemburského paláce?―
„To byste tomu dal! Teď, a psát o Lucemburském paláci. V tom by
se hned čila naráţka na královnu matku. To je nápad!― pravil Athos.
„Nuţe, napíšeme prostě:
Vzpomíná si ještě mylord na jisté malé pastvisko, kde mu byl
zachráněn ţivot?―
„Drahý d’Artagnane,― neudrţel se opět Athos, „budete vţdy jen
velmi špatným spisovatelem. »Kde vám byl zachráněn ţivot!« Fuj! To
přece není důstojné. Urozenému člověku se takové zásluhy
nepřipomínají. Vypichovat své dobrodiní, to je učiněná uráţka.―
„Příteli, jste nesnesitelný,― pravil d’Artagnan; „mám-li psát pod
vaší cenzurou, raději toho nechám.―
„A učiníte dobře. Drţte se své pušky a svého meče, můj milý, to je
vaše řemeslo, v tom se vyznáte. Ale pero přenechte tady panu
abbému; uvidíte, jak vám vytře zrak.―
„Baţe! To je ono,― vmísil se Porthos, „dejte pero Aramisovi, však
píše celé latinské traktáty.―
„Tak tedy budiţ,― řekl d’Artagnan, „sloţte tu diplomatickou notu,
Aramisi, ale při Svatém otci, drţte se zkrátka, nebo vám to sepsuji
zase já, předem vás upozorňuji!―
„Nepřeji si nic jiného,― řekl Aramis s onou naivní sebedůvěrou, jiţ
má v sobě kaţdý básník. „Ale napřed mne pořádně do všeho zasvěťte;
slyšel jsem jen takové útrţky, jako ţe je ta švagrová nějaká vykutálená
osoba. Sám jsem se o tom přesvědčil, kdyţ jsme vyslechli její
rozmluvu s kardinálem.―
„Tišeji, u všech všudy!― napomenul je zase Athos.
„Ale podrobnosti mi unikají,― pokračoval Aramis.
„Mně také,― pravil Porthos.
D’Artagnan a Athos na sebe nějakou dobu beze slova hleděli.
Konečně se Athos vzchopil, a zblednuv ještě o poznání více neţ
obvykle, přikývl d’Artagnanovi na znamení souhlasu, aby mluvil.
„Nuţe, třeba říci asi toto,― navázal opět d’Artagnan. „Mylorde,
vaše švagrová je zločinná osoba; chtěla vás dát zabít, aby po vás
dědila. Ale vašeho bratra si vzít nemohla, protoţe uţ je jednou
provdána ve Francii a protoţe byla…―

535
 D’Artagnan se zarazil, jako by hledal vhodné slovo, a podíval se
na Athose.
„Vyhnána svým manţelem,― pravil Athos.
„A poněvadţ má na těle potupné znamení,― pokračoval
d’Artagnan.
„Dejte pokoj,― zvolal Porthos. „Nemoţné! Ţe chtěla dát zabít
svého švagra?―
„Ano.―
„Ţe byla provdána?― optal se Aramis.
„Ano.―
„A ţe manţel přišel na to, ţe má na rameni liliový květ?― zvolal
Porthos.
„Ano.―
Ta tři „ano― pronesl Athos, pokaţdé hlasem o odstín ponuřejším.
„A kdo ten liliový květ viděl?― ptal se Aramis.
„D’Artagnan a já, či spíše, abychom zachovali časový sled, já a
d’Artagnan,― odvětil Athos.
„A manţel toho strašného stvoření ještě ţije?― řekl Aramis.
„Ano, ještě ţije.―
„Jste si tím jist?―
„Jsem jím já sám.―
Na okamţik se rozhostilo hrobové ticho; kaţdý se podle své
povahy vypořádával s ohromujícím dojmem. Athos první přerušil
mlčení a řekl:
„Teď nám konečně dal d’Artagnan znamenitou látku a to třeba
tedy napsat nejdříve.―
„Máte pravdu, Athosi,― opáčil Aramis, „ale je ošidný úkol to
skládat. Myslím, ţe by sám pan kancléř byl v rozpacích, jak
sesumírovat v krátkosti tak šťavnaté věci, a pan kancléř přece dovede i
protokol o hrdelní při sepsat velmi elegantně. Ale nic nevadí! Buďte
chvíli tiše, uţ píšu.― Aramis vzal skutečně do ruky pero, několik vteřin
přemýšlel a pak napsal asi osm nebo deset řádek půvabným drobným
ţenským písmem. Poté přečetl melodickým hlasem a tak zvolna, jako
by kaţdé slovo, které napsal, úzkostlivě odvaţoval:

Mylorde,
osoba, která Vám píše těchto několik řádek, měla čest zkřížit s
Vámi meč v malé ohradě v ulici d’Enjer. Poněvadž jste byl tak laskav
a prohlásil se od té doby několikrát za přítele té osoby, jest povinna

536
ocenit toto přátelství dobrou radou. Dvakrát byste se byl stal málem
obětí jedné své blízké příbuzné, kterou pokládáte za svou dědičku,
neboť nevíte, že dříve než uzavřela manželství v Anglii, byla již
provdána ve Francii. Ale potřetí, to jest tentokrát, byste již mohl
podlehnout. Vaše příbuzná odjela v noci z La Rochelle do Anglie.
Střežte její příjezd, neboť má dalekosáhlé a hrozné záměry. Chcete-li
bezpečně vědět, čeho je schopna, přečtěte si její minulost na jejím
levém rameni.

„To je znamenité,― pravil Athos, „jen co je pravda, máte pero jako

státní sekretář, milý Aramisi. Teď si dá lord de Winter dobrý pozor,
dostane-li se mu ovšem ta rada do ruky. A i kdyby padla do rukou
samotné Jeho Eminenci, není moţno, abychom byli nějak
kompromitováni. Ale protoţe by nám sluha, který list ponese, mohl
namluvit, ţe byl v Londýně, a zůstal by zatím třebas jen v
Châtelleraultu, dejme mu s listem jen polovičku peněz a druhou mu
slibme za odpověď. Máte ještě diamant?― pokračoval Athos.
„Mám něco lepšího, mám uţ za něj peníze.―
A d’Artagnan hodil na stůl váček. Jak zazvonilo zlato, pozvedl
Aramis oči, Porthos se zachvěl. Jediný Athos zůstal nepohnut.

537
 „Kolik je v tom váčku?― optal se.
„Sedm tisíc liber v dukátech po dvanácti francích.―
„Sedm tisíc liber!― zvolal Porthos. „Ten mizerný malý diamant
měl cenu sedmi tisíc liber?―
„Zdá se,― řekl Athos, „protoţe tady jsou; nemyslím, ţe by byl náš
přítel d’Artagnan do toho přidal něco ze svého.―
„Ale při tom všem, pánové, nemyslíme vůbec na královnu,― pravil
d’Artagnan. „Pečujme trochu také o blaho jejího drahého
Buckinghama. Nějakou tou troškou jsme mu také povinni.―
„Máte pravdu,― pravil Athos, „ale to je věc Aramisova.―
„Nu, a co mám dělat?― odvětil mladý muţ s uzarděním.
„To je náramně jednoduché,― pokračoval Athos; „napište ještě
druhý dopis té obratné osobě v Toursu.―
Aramis se chopil znovu pera, chviličku opět přemýšlel a napsal
pak tyto řádky, jeţ dal ihned přezkoumat svým přátelům:

Drahá sestřenko…

„Ach, hleďme, ta obratná osoba je vaše příbuzná!― řekl Athos.

„Sestřenice,― pravil Aramis.
„Nu buďsi, tak sestřenka.―
Aramis četl dále:

Drahá sestřenko, jeho Eminence pan kardinál, jehož Bůh nechť

zachová pro blaho Francie a pro postrach všem nepřátelům
království, brzy již asi skoncuje tažení proti kacířským rebelům z La
Rochelle. Je pravděpodobné, že anglické vojsko, plující jim na pomoc,
ani nedorazí na místo; ba odvážím se tvrdit, že panu z Buckinghamu
bude závažnými událostmi zabráněno vůbec vyjet. Jeho Eminence je
nejslavnější politik všech časů minulých, přítomných, a
pravděpodobné i budoucnosti. Uhasil by i slunce, kdyby mu překáželo.
Sdělte tyto radostné zprávy své sestře, drahá sestřenko. Měl jsem sen,
že je ten prokletý Angličan mrtev. Nemohu si již vzpomenout, stalo-li
se to dýkou nebo jedem, jen jsem jist, že se mi zdálo, že je mrtev, a jak
víte, sny mne nikdy neklamou. Ujišťuji Vás proto, že se již brzy vrátím.

„Výborně!― zvolal Athos, „vy jste král všech básníků, drahý

Aramisi, mluvíte jako Apokalypsa a jste přitom pravdivý jako
evangelium. Nezbývá uţ nic, neţ abyste napsal na dopis adresu.―

538
 „To je velmi prosté,― pravil Aramis.
Přeloţil úhledně psaní a napsal na ně:

Slečně Michonové, plátenici v Toursu.

Tři přátelé se na sebe se smíchem podívali: byli pěkně odbyti.

„Teď snad, pánové, chápete,― pravil znovu Aramis, „ţe dopis
můţe vzít do Toursu jen Bazin. Má sestřenka zná toliko jeho a jen
jemu důvěřuje: kaţdý jiný by celou věc jen zpackal. Ostatně Bazin má
ctiţádost a je i učený. Bazin četl dějiny, pánové, ví, ţe Sixtus V., prve
neţ se stal papeţem, pásával vepře. Nuţe, jelikoţ chce vstoupit do
kláštera zároveň se mnou, nevzdává se současně naděje, ţe by se
jednou mohl stát papeţem nebo aspoň kardinálem. A pochopíte
zajisté, ţe muţ, který má takové plány, se nedá jen tak lehce chytit, a
bude-li uţ chycen, raději se dá umučit, neţ aby mluvil.―
„Dobrá, dobrá,― řekl d’Artagnan, „povolím vám velkomyslně
Bazina, ale povolte zas vy mně Plancheta. Mylady ho dala jednou
vypráskat holí ze dveří; v tomhle má Planchet dobrou paměť a ručím
vám za to, ţe hodí-li se mu příleţitost k pomstě, dá se raději zabít, neţ
by si ji dal ujít. Máte-li vy své osobní vztahy k Toursu, mám zas já
svoje k Londýnu. Prosím tedy, alby byl vybrán Planchet, jenţ byl uţ
konečně jednou se mnou v Londýně a umí velmi správně říci:
»London, sir, if you please? (Kudy se, prosím, pane, dostanu do
Londýna?)« a »my master lord d’Artagnan (můj pán lord
d’Artagnan)«. S tím on se tam uţ protluče, buďte bez starosti, a
dokáţe se i vrátit.―
„Kdyţ je to takhle,― pravil Athos, „musí Planchet dostat sedm set
liber na cestu tam a sedm set na zpáteční cestu, a Bazin tři sta liber na
cestu tam a pro nazpátek zas tři sta. To zmenší naši hotovost na pět
tisíc; my si kaţdý vezmeme tisíc liber, jichţ pouţijeme, jak bude
kaţdému libo, a tisíc zbylých liber ponecháme jako zálohu. Abbé ji
uschová pro nepředvídané případy nebo pro společnou potřebu.
Souhlasíte?―
„Drahý Athosi,― řekl Aramis, „promluvil jste jako Nestor, který
byl, jak kaţdý ví, nejmoudřejší z Řeků.―
„Tak ujednáno,― pokračoval Athos. „Planchet a Bazin odcestují.
Abych se přiznal, ani mne nemrzí, ţe mi Grimaud zůstane, je zvyklý
mým způsobům a já jsem zvyklý jemu. Včerejšek uţ mu stejně dal co
proto a tahle cesta by ho zničila docela.―

539
 Nato vzkázali pro Plancheta a dali mu instrukce; ostatně uţ ho
napřed o všem zpravil d’Artagnan, jenţ mu pěkně po pořádku
vypočítal, jaká mu kyne sláva, kolik peněz a jaké nebezpečí.
„Ponesu dopis pod výloţkami kabátu,― pravil Planchet, „a kdyţ mě
chytnou, spolknu jej.―
„Ale to bys pak nemohl vyřídit své poselství,― namítal d’Artagnan.
„Dáte mi dnes večer opis toho listu a do zítřka se mu naučím
nazpaměť.―
D’Artagnan se podíval na přátele, jako by jim chtěl říci:
„Nu tak, neříkal jsem to?―
Pak se obrátil k Planchetovi a řekl mu: „Máš osm dní na cestu k
lordu de Winter a osm dní na návrat sem, tedy celkem šestnáct dní.
Nebudeš-li tu šestnáctého dne do osmi hodin večer, je s penězi amen, i
kdybys přišel v osm hodin a pět minut.―
„Tak mi, pane, kupte hodinky,― pravil Planchet.
„Vezmi si tyhle,― řekl Athos, podávaje mu s bezstarostnou
velkomyslností svoje, „a buď statečný. Měj na paměti, ţe budeš-li
mluvit, ţvanit, toulat se, je to, jako bys strkal svému pánu hlavu do
oprátky. A on má v tebe takovou důvěru, ţe se nám za tebe zaručil.
Ale měj na paměti také to, ţe stane-li se tvou chybou d’Artagnanovi
neštěstí, najdu tě všude a rozpárám ti břicho.―
„Ach pane!― vypravil ze sebe Planchet, poníţený podezřením a
poděšen nade vše mušketýrovým klidným vzezřením.
„A já bych z tebe zaţiva sedřel kůţi, zapiš si to za uši,― dodal
Porthos a strašně přitom koulel očima.
„Ach pane!―
„A já,― pravil Aramis svým měkkým melodickým hlasem,
„nezapomeň, ţe já bych tě upekl na malém ohni, jak to dělají divoši.―
„Ach pane!―
A Planchet se dal do pláče; neodváţím se říci, bylo-li to z hrůzy
před pohrůţkami, jeţ vyslechl, nebo z dojetí, jak k sobě čtyři přátelé
lnou. D’Artagnan ho vzal za ruku a objal ho.
„Víš, Planchete,― řekl mu, „ti pánové ti to povídají z přátelství ke
mně, ale vlastně mají rádi i tebe.―
„Pane!― pravil Planchet, „buď se mi to podaří, nebo ať mě třebas
rozčtvrtí; ale věřte, ţe i kdyţ mě budou čtvrtit, ani jeden ten kousek
nepromluví.―
Bylo rozhodnuto, ţe Planchet odjede zítra v osm hodin ráno, aby
se mohl ještě v noci, jak říkal, naučit dopisu nazpaměť.

540
 Získal na tom právě dvanáct hodin; měl se vrátit šestnáctého dne v
osm hodin večer.
Kdyţ ráno vsedal na koně, vzal si ho d’Artagnan, který v hloubi
srdce soucítil s vévodou, stranou a řekl mu:
„Poslyš, aţ odevzdáš lordu de Winter ten list a on si jej přečte, řekni
mu ještě: Bděte nad Jeho Milostí lordem Buckinghamem, neboť ho
chtějí zavraţdit. Ale víš, Planchete, tohle je věc velmi váţná a důleţitá,
ani jsem nechtěl říci svým přátelům, ţe ti svěřím tohle tajemství, a
nenapsal bych ti to, ani kdyby mne za to udělali kapitánem.―
„Buďte klidný, pane,― odvětil Planchet, „uvidíte, je-li na mne
spolehnutí či nic.―
A Planchet vsedl na znamenitého koně, jehoţ měl vyměnit po
dvaceti mílích za poštovní vůz; odjel tryskem, se srdcem trochu
sevřeným oním trojím slibem, jímţ mu pohrozili mušketýři, ale jinak
v nejlepší kondici.
Nazítří časně ráno odjel Bazin do Toursu a dostal na své poselství
osm dní.
Jak snadno pochopíme, byli čtyři přátelé po celou dobu
nepřítomnosti obou sluhů víc neţ kdy jindy všemi smysly ve střehu.
Po celé dny se snaţili slyšet všechno, co se kde povídalo, stopovat, co
dělá kardinál, a jak se kde mihl nějaký kurýr, hned špicovali uši.
Nejednou se jich zmocnilo nepřekonatelné rozechvění, kdyţ je náhle
zavolali k výkonu nějaké sluţby. Musili být ostatně na stráţi i pro
svou vlastní bezpečnost, neboť mylady byla jako strašný přízrak:
komu se jednou objevila, ten uţ nedokázal klidně usínat.
Ráno osmého dne, právě kdyţ naši přátelé obědvali, objevil se na
prahu hospody u Parpaillota Bazin, svěţí jako jablíčko a usměvavý
jako vţdy, a řekl, jak bylo ujednáno:
„Pane Aramisi, zde je odpověď vaší sestřenky.―
Čtyři přátelé po sobě radostně blýskli očima: polovina úkolu byla
splněna, ovšem ta snazší a kratší.
Červenaje se proti své vůli, přijal Aramis dopis, psaný
nevzhledným písmem a s pravopisnými chybami, a zvolal se
smíchem:
„Na mou věru, ta ubohá Michonová nebude nikdy psát jako pan de
Voiture.―
„Zo do má znamenat, da ubochá Miţonova?― optal se Švýcar,
který tu byl také a v té chvíli právě rozprávěl se čtyřmi přáteli.
„Ale dohromady nic,― pravil Aramis, „je to jedna malá rozkošná

541
švadlenka, která se mi moc líbila, a poţádal jsem ji o několik řádek na
památku.―
„Chromská véc!― vyprskl Švýcar, „jestli to být srovná tak velgá
dáma jako její písmo, máde sčestý, gamaráde!―
Aramis přečetl psaní a podal je Athosovi.
„Podívejte se jen, co píše, Athosi,― pravil.
Athos přelétl list očima, a aby rozptýlil všechno podezření, jeţ by
snad mohlo vzniknout, četl nahlas:

Milý bratránku,
sestra a já umíme moc dobře hádat sny a máme z nich dokonce
hrozný strach; ale o tom Vašem by se, doufám, dalo říci: sen – čert ho
vem; není v něm pravdy za nehet. Na shledanou! Mějte se dobře a
dejte nám zase o sobě vědět.
Marie Michonová

542
 „A o jakém snu to mluví?― ptal se dragoun, který k nim při četbě
dopisu přistoupil.
„Prafta, o jaký sen?― pravil Švýcar.
„Inu, to je jednoduché,― vysvětlil Aramis, „měl jsem sen a
vypravoval jsem jí ho.―
„Mordié, do je opraftu prima vybrafovat sén, jenţe já nemám
nikdy zny.―
„To jste moc šťasten,― pravil Athos, „a byl bych velmi rád,
kdybych mohl o sobě říci totéţ.―
„Já nichdy, na mou veru nichdy!― ujišťoval znovu Švýcar,
rozradován, ţe takový člověk jako Athos mu něco závidí.
Vida, ţe Athos vstává, zvedl se i d’Artagnan, vzal přítele pod paţí
a vyšli ven.
Porthos s Aramisem zůstali, aby čelili dále Švýcarovu a
dragounovu povídání.
Co se týče Bazina, šel si lehnout na otep slámy; a poněvadţ měl
více obrazotvornosti neţ Švýcar, zdálo se mu, ţe pan Aramis se stal
papeţem a vsazoval mu na hlavu kardinálský klobouk.
Avšak jak jsme jiţ řekli, Bazinův šťastný návrat zbavil naše čtyři
přátele jen částečně neklidu, který je trýznil. Dny čekání jsou
předlouhé, a zejména d’Artagnan by se byl sázel, ţe den má čtyřicet
osm hodin. Zapomínal, jak dlouho trvá taková plavba, a myslel jen na
to, jak obludně velkou moc má mylady. Přičítal té ţeně, jeţ mu
připadala jako zlý démon, nadpřirozené pomocníky. Při kaţdém
zaharašení uţuţ viděl, ţe jdou pro něho, aby ho zatkli, a ţe přivádějí
Plancheta, aby ho konfrontovali s ním a s jeho přáteli. Ba více: důvěra
v poctivého Pikarďana, dříve tak silná, slábla nyní den ze dne. Jeho
neklid byl tak velký, ţe přeskakoval i na Porthose a Aramise. Toliko
Athos zůstal chladnokrevný, jako by se kolem něho nemíhal přízrak
ţádného nebezpečí a jako by dýchal docela normální vzduch.
Šestnáctého dne byly známky neklidu u d’Artagnana a jeho dvou
přátel jiţ tak patrné, ţe nedovedli vydrţet na jednom místě a bloudili
jako mátohy po cestě, kudy se měl vrátit Planchet.
„Opravdu,― dobíral si je Athos, „jako byste ani nebyli muţi, ale
děcka; jedna ţena vám dovede nahnat tolik strachu! A oč koneckonců
jde? Ţe nás zavřou? Dobrá, však nás někdo z toho vězení vytáhne,
jako z něho vytáhli paní Bonacieuxovou. Ţe nám setnou hlavu? Ale
vţdyť se den jak den v zákopech s docela veselou myslí vystavujeme
horším věcem, neboť kulka nám můţe roztříštit nohu, a zkusili

543
bychom víc od ranhojiče, kdyby nám řezal stehno, neţ od kata, kdyby
nám stínal hlavu. Čekejte klidněji! Za dvě, za čtyři, nejpozději za šest
hodin je tu Planchet jako na koni: slíbil, ţe tu bude, a já mám v jeho
sliby plnou důvěru.―
„Ale co nepřijde-li?― řekl d’Artagnan.
„Nu, nepřijde-li, asi ţe se někde zpozdil, to je toho! Mohl třebas
spadnout s koně, mohl někde na mostě udělat kotrmelec, moţná ţe tak
chvátal, aţ si uhnal zápal plic. Vmysleme se trochu do takových
náhod, pánové! Ţivot je jako růţenec a kaţdé zrnko je samá bída – ale
filosof je pouští s úsměvem mezi prsty. Buďte filosofy jako já,
pánové, zasedněte za stůl a pijme; nikdy se vám neobjeví budoucnost
tak růţová, jako kdyţ se na ni díváme skrz jiskřivou sklenku
chambertinského.―
„To je správné,― odvětil d’Artagnan, „ale uţ jsem syt té ustavičné
bázně, aby víno, které piji, nepocházelo ze sklepů mylady.―
„S vámi je věru kříţ,― řekl Athos. „Taková krásná ţena!―
„Ale poznamenaná!― pravil Porthos a ryčně se zasmál.
Athos se zachvěl, sáhl si rukou na čelo, aby si setřel pot, a vstal;
ani on nemohl potlačit nervózní hnutí.
Přes to všechno chýlil se den ke konci; večer nadcházel sice
pomalu, ale konečně přece jen přišel. Athos, který měl v kapse svůj díl
z diamantu, nehnul se vůbec z hospody u Parpaillota. Našel si v panu
de Busigny, jenţ jim dal tenkrát připravit skutečně skvělou večeři,
rovnocenného soupeře, a hráli spolu jako obvykle, dokud neodbilo
sedm hodin: bylo slyšet, jak přešly hlídky k zesílení stráţí. V půl osmé
zazněla večerka.
„Jsme ztraceni,― pošeptal d’Artagnan Athosovi do ucha.
„Chcete říci, ţe jsme prohráli,― řekl klidně Athos a vytáhl z kapsy
čtyři pistole, které pak hodil na stůl. „Pánové, troubí se večerka,―
pokračoval, „pojďme spat.―
A Athos vyšel z krčmy, d’Artagnan za ním. Poslední kráčel
Aramis, drţe se Porthose v podpaţí. Aramis přeţvykoval jakési verše
a Porthos si na znamení zoufalství co chvíli vyrval několik vousů.
Avšak hle! Najednou se z temna vynořil stín, jehoţ obrysy byly
d’Artagnanovi známy, a hlas skrz naskrz povědomý ho oslovil: „Pane,
přináším vám plášť, dneska je velmi chladný večer.―
„Planchet!― zvolal d’Artagnan celý divý radostí.
„Planchet!― opakovali Porthos a Aramis.
„Na mou věru, ano, Planchet,― řekl Athos. „Konečně, co je na tom

544
divného? Slíbil, ţe tu bude do osmi hodin, a zrovna osm bije. Bravo,
Planchete, jste muţ slova, a odejdete-li někdy od svého pána, vezmu
vás do sluţby já.―
„Ach ne, nikdy!― odmítl Planchet, „pana d’Artagnana já nikdy
neopustím.―
Vtom d’Artagnan ucítil, ţe mu Planchet vsunul do ruky lístek. Měl
sto chutí Plancheta obejmout za jeho návrat, tak jako ho objal při
loučení. Ale bál se, ţe by se tento projev citu vůči sluhovi na veřejné
ulici mohl zdát nějakému chodci nápadný, a ovládl se.

545
 „Mám psaní,― pravil Athosovi a ostatním přátelům.
„Dobrá,― řekl Athos, „pojďme domů a přečtěme si je.―
Lístek pálil d’Artagnana v ruce; trhalo to s ním, jak chtěl zrychlit
krok. Ale Athos mu vsunul ruku pod loket a donutil mladíka, aby
vyrovnal krok podle něho. Konečně vešli do stanu, zaţehli lampu, a
zatímco Planchet stál u dveří, aby naši přátelé nebyli překvapeni,
zlomil d’Artagnan třesoucí se rukou pečeť a rozevřel dopis, tak dlouho
očekávaný.
Obsahoval jen půl řádky, napsané typickým anglickým písmem se
spartánskou strohostí.

Thank you, be easy.

Coţ znamenalo: „Děkuji, buďte klidný.―

Athos vzal nato dopis d’Artagnanovi z rukou, přiblíţil jej k lampě,
aţ chytl, a nepustil jej, dokud neshořel celý na popel. Pak zavolal
Plancheta a řekl mu:
„Nyní, chlapče, můţeš poţádat o svých sedm set liber, ale je
pravda, ţe s takovýmhle lístkem jsi nebyl zrovna ve zvláštním
nebezpečí.―
„A přesto jsem se něco navymýšlel, abych jej ukryl,― pravil
Planchet.
„Nu tak, vypravuj nám o tom,― řekl d’Artagnan.
„Je to moc dlouhé, pane.―
„Máš pravdu, Planchete,― pravil Athos. „Ostatně uţ odtroubili
večerku a mohli bychom být nápadní, kdybychom svítili déle neţ
ostatní.―
„Budiţ,― svoloval d’Artagnan. „Jděme tedy spat. Vyspi se dobře,
Planchete!―
„Na mou duši, pane, bude to zase poprvé za šestnáct dní.―
„Však u mne také!― řekl d’Artagnan.
„A u mne také,― dodal Porthos.
„Já jsem na tom stejně!― řekl Aramis.
„Nu, a chcete, abych vám i já řekl pravdu? Já rovněţ!― doloţil
Athos.

546
 OSUD

Zatím měla mylady, nepříčetná vztekem, sto chutí vrhnout se do

moře, aby se zase dostala na břeh; zuřila na palubě lodi jako lvice,
kterou strkají do klece. Nemohla se spřátelit s myšlenkou, ţe musila
snést takové potupení od d’Artagnana a takové vyhrůţky od Athose, a
přesto se nedokázala pomstít. Brzy se jí ta představa stala tak
nesnesitelnou, ţe bez ohledu na nebezpečí, jeţ by jí samé mohlo hrozit,
ţadonila na kapitánovi, aby ji zase vysadil na břeh. Ale kapitán měl
naspěch, aby se dostal ze svého choulostivého postavení mezi
francouzskými a anglickými křiţníky; připadal si jako netopýr, který
neví, je-li myš nebo pták, a chvátal, aby uţ byl v Anglii. Odmítl tedy
uposlechnout proseb, jeţ měl za ţenské vrtochy; slíbil své pasaţérce,
která mu byla ostatně zvlášť doporučena kardinálem, ţe dovolí-li to
moře a Francouzi, vysadí ji v některém z bretoňských přístavů, buď v
Lorientu, nebo v Brestu. Ale zatím se obrátil vítr, moře se vzdulo a loď
klouzala sem a tam, vzdalujíc se stále břehů. Devátý den, co vypluli z
Charenty, zahlédla mylady, bledá zlostí a ţalem, toliko modravé břehy
mysu Finistère. Počítala, ţe na cestu z tohoto koutu Francie zpět ke
kardinálovi by potřebovala nejméně tři dny; přidejte ještě jeden den na
přistávání, a jsou to čtyři; a připočtěte; je k dalším devíti a máte
dohromady třináct ztracených dní, třináct dní, během nichţ se mohlo
stát v Londýně tolik důleţitých událostí! Pomyslila dále na to, jak by se
kardinál jejím návratem rozzuřil a ţe by pak asi spíše popřál sluchu
stíţnostem proti ní neţ obviněním, jeţ ona sama vysloví. Nechala tudíţ
minout Lorient i Brest a na kapitána jiţ nenaléhala; ten se zase střeţil,
aby jí to připomínal. A tak mylady pokračovala v cestě a téhoţ dne, kdy
Planchet vstoupil na loď, aby odjel z Portsmouthu do Francie, vjela
poselkyně Jeho Eminence vítězoslavně do přístavu.
Celé město bylo vzrušeno neobyčejnou událostí: právě byly
spuštěny na moře čtyři veliké koráby, nedávno dostavěné. Uprostřed
svého štábu, který se skvěl jako on, stál na hrázi Buckingham,
vyšňořený zlatem a zářící podle svého zvyku diamanty a drahými
kameny, na hlavě klobouk, zdobený bílým perem, jeţ mu spadalo aţ
na rameno.
Byl jeden z těch krásných a vzácných dnů, kdy se Anglie
rozpomíná, ţe je na světě také slunce.

547
548
 Blednoucí, ale přece ještě zářivá hvězda skláněla se k západu,
barvíc do nachova ohnivými pruhy nebe i moře a vrhajíc na věţe i
staré domy města poslední zlatý paprsek, který zahořel v oknech jako
odlesk poţáru. Kdyţ vdechovala mořský vzduch, v blízkosti pevniny
svěţejší a vonnější, a viděla všechnu tu moc, připravující se k úderu,
jejţ měla překazit, tu mohutnou armádu, proti níţ měla ona, samotinká
ţena, bojovat s několika váčky zlata, připadala si mylady v duchu jako
biblická Judita, kdyţ se dostala do asyrského leţení a viděla ty
ohromné spousty vozů, koní, lidí a zbraní, jeţ měla jediným gestem
rozptýlit jako obláček dýmu.
Loď vjela do rejdy; avšak právě kdyţ se chystala spustit kotvy,
přiblíţila se k obchodnímu korábu silně ozbrojená stráţní loď,
pravděpodobně hlídkující podél pobřeţí, a spustila na moře člun, který
zamířil k lodním schůdkům. V člunu seděl důstojník, lodivod a osm
veslařů; na palubu vstoupil jen důstojník sám a byl přijat se vší úctou,
jiţ vnuká uniforma.
Důstojník chvíli hovořil s kapitánem, dal mu přečíst několik
papírů, jeţ měl s sebou, a na rozkaz kapitána byla nato celá lodní
posádka, lodníci i cestující, svolána na palubu.
Kdyţ byli všichni pohromadě, začal se důstojník nahlas vyptávat, z
kterého místa loď vyplula, jakou cestou plula, kde všude přistala.
Všechny tyto otázky kapitán zodpověděl bez váhání a jakýchkoliv
nesnází. Poté si důstojník po řadě prohlédl všechny osoby jednu po
druhé, a zastaviv se u mylady, prohlíţel si ji drahnou chvíli velmi
pozorně, avšak nepromluvil s ní ani slova. Potom se vrátil ke kapitánovi
a řekl mu ještě několik slov. A jako by od té chvíle byl přejal velení na
korábu, dal povel, jehoţ posádka ihned uposlechla. Koráb se dal opět do
pohybu, eskortován stráţní lodí, která plula těsně vedle něho a
ohroţovala jeho bok ústími svých šesti děl. Člunek jel zatím zčeřenou
brázdou za korábem a vypadal vedle té ohromné hmoty jako bod.
Snadno pochopíme, ţe ve chvíli, kdy si důstojník mylady
prohlíţel, hltala ho i ona svými pohledy. Třebaţe však tato ţena s
plamennýma očima dovedla hádat v srdcích lidí kaţdé tajemství, jeţ
potřebovala vědět, setkala se tentokrát s tváří tak neproniknutelně
chladnou, ţe její pátrání nemělo ţádného úspěchu. Důstojníku, jenţ se
před ní zastavil a tak pozorně a zkoumavě si ji prohlédl, bylo asi tak
pětadvacet či šestadvacet let, měl bledou tvář a trochu vpadlé světle
modré oči; jemně kreslená ústa, korektně sevřená, nepohnula se
nejmenším zachvěním; výrazná hranatá brada prozrazovala pevnou

549
vůli, jeţ není u prostého Brita obyčejně ničím jiným neţ umíněností.
Čelo poněkud sraţené, jak se sluší básníkům, snílkům a vojákům, bylo
stěţí zakryto řídkými a krátkými vlasy, jeţ měly stejně jako vous,
který kryl spodní část obličeje, krásnou, tmavě kaštanovou barvu.
Kdyţ dopluli do přístavu, byla jiţ noc. Mlha činila tmu ještě
neprostupnější a tvořila kolem majáků a pobřeţních světel kruh, který
se podobal pásu kolem měsíce, kdyţ hrozí deštivé počasí. Vzduch byl
ponurý, vlhký a chladný.
Mylady, ta silná ţena, cítila, ţe se proti své vůli chvěje. Důstojník
si dal ukázat její zavazadla a dal je odnést do člunu. Jakmile se to
stalo, vyzval ji, aby také vystoupila z lodi, a nabídl jí ihned rámě.
Mylady se na něho podívala a zaváhala.
„Kdo jste, pane,― zeptala se, „a proč mě vyznamenáváte takovou
obzvláštní pozorností?―
„Kdo jsem, vidíte přece na mé uniformě, madame: důstojník
anglického námořnictva,― odpověděl mladý muţ.
„Nu ano, ale coţ je zvykem, aby se důstojníci anglického
námořnictva měli tak ochotně k sluţbám svých krajanek, přijíţdějících
do přístavů Velké Británie, a stupňovali svou dvornost dokonce tak
daleko, ţe je dovedou aţ na pevninu?―
„Ano, mylady, takový je zvyk, a diktuje jej nikoliv dvornost, ale
opatrnost. V době války musí být cizinci odváděni do předem
stanovených bydlišť, aby byli pod dohledem vlády, dokud o nich
nedojdou přesné informace.―
Tato slova byla pronesena s vybranou zdvořilostí a s dokonalým klidem.
Přesto však nezapůsobila na mylady zcela přesvědčivě.
„Ale já přece nejsem ţádná cizinka, pane,― řekla s nejčistším
přízvukem, který kdy bylo slyšet mezi Portsmouthem a Manchestrem,
„jmenuji se lady Claricková a toto opatření…―
„Toto opatření je všeobecné, mylady, a marně se pokoušíte mu
vyhnout.―
„Půjdu tedy s vámi, pane.―
Přijala důstojníkovo rámě a sestupovala po schůdkách, pod nimiţ
čekal člun. Důstojník šel za ní; na přídi byl prostřen velký plášť,
důstojník ji na něj posadil a usedl sám vedle ní.
„Veslujte,― zavelel nato posádce.
Osm vesel se pohrouţilo jediným úderem do moře a zabralo tak
pádně, ţe člun po hladině jen letěl.
Za pět minut přistali u břehu.

550
 Důstojník vyskočil na nábřeţí a podal mylady ruku.
Čekal tu jiţ kočár.
„Ten povoz je pro nás?― optala se mylady.
„Ano, madame,― odvětil důstojník.
„To mne tedy chcete ubytovat daleko?―
„Na druhém konci města.―
„Tak jeďme,― pravila mylady.
A odhodlaně usedla do kočáru.
Důstojník dozíral, aby všechna zavazadla byla pečlivě přivázána
na zadek kočáru, a jakmile byla tato práce skončena, přisedl k mylady
a zavřel dvířka.

551
 Hned nato se kočí bez jakéhokoliv rozkazu a bez udání cíle
tryskem rozjel a vůz zmizel v ulicích města.
Přijetí tak podivné poskytlo mylady hojně látky k přemýšlení;
vidouc, ţe důstojník nejeví nijaké chuti navázat hovor, schoulila se do
kouta kočáru a nechala si procházet hlavou všechny moţné dohady,
jeţ jí právě přišly na mysl.
Aţ za čtvrt hodiny, kdyţ se v ní zvedl podiv nad tím, ţe jedou tak
dlouho, vyklonila se z okénka, aby viděla, kam ji vezou. Nikde uţ
nebylo vidět ţádné domy, jenom stromy nořily se jeden za druhým z
temnoty jako přízraky.
Mylady se zachvěla.
„Vţdyť uţ nejsme ve městě, pane,― pravila. Mladý muţ setrval v
mlčení.
„Nepojedu dále, neřeknete-li mi, kam mě vezete; upozorňuji vás
na to, pane!―
Avšak i tato vyhrůţka zůstala bez odpovědi.
„To uţ je příliš!― vykřikla mylady. „Pomóc! Pomóc!―
Ale ani hlásek se neozval na její volání a povoz drkotal stejně
rychle dále; důstojník seděl pořád jako socha.
Mylady vrhla na důstojníka jeden z těch strašlivých pohledů,
charakteristických pro její tvář, které se málokdy míjely účinkem. V
temnotě jí oči zajiskřily hněvem.
Mladý muţ zůstal necitelný.
Mylady chtěla otevřít dvířka a vrhnout se ven.
„Pozor, paní,― řekl chladně důstojník, „vyskočíte-li, zabijete se.―
Mylady se opět posadila, zuříc vztekem. Důstojník se k ní sklonil,
podíval se na ni a zdál se překvapen, ţe její tvář, dříve tak krásná,
zlostí tak zošklivěla. Vychytralá ţenština poznala, ţe si škodí, dává-li
takto nahlíţet do své duše. Vyjasnila tedy tvář a pravila plačtivým
hlasem:
„Proboha vás prosím, pane, řekněte mi, komu mám přisuzovat
násilí, jeţ se na mně páše? Jste to vy, vaše vláda či nějaký můj
nepřítel?―
„Neděje se vám ţádné násilí, madame, a to, co se s vámi přihodilo,
je prostý důsledek opatření, jehoţ jsme nuceni uţívat u kaţdého
cizince, který přibude do Anglie.―
„Vy mne tedy, pane, neznáte?―
„Mám čest vás vidět poprvé.―
„A nemáte na své čestné slovo ţádné osobní příčiny mě nenávidět?―

552
 „Ţádné, přísahám vám.―
Hlas mladého muţe měl v sobě tolik jistoty, tolik
chladnokrevnosti, a dokonce i vřelosti, ţe byla mylady uklidněna.
Konečně po skoro hodinové jízdě zastavil vůz u ţelezné mříţe, jíţ
končil úvoz vedoucí k mohutnému zámku, který vypadal velmi stroze
a opuštěně.
A jak se kola tlumeněji zatočila na jemném písku, zaslechla
mylady mocný šum, v němţ poznala hukot moře, naráţejícího na
nedaleký strmý břeh.
Kočár projel pod dvěma oblouky a zastavil konečně v temném
čtyřhranném dvoře. Téměř současně se otevřela dvířka, mladý muţ
seskočil lehce na zem a podal ruku mylady; ona se o ni opřela a dosti
klidně vystoupila z vozu.
„Tak to vypadá,― řekla, upírajíc s nejpůvabnějším úsměvem zraky
na důstojníka, „jako bych byla vězněna. Avšak nebude to snad
nadlouho,― dodala, „mé svědomí a vaše zdvořilost, pane, jsou mi toho
zárukou.―
Avšak ať byla tato poklona sebelichotivější, důstojník na ni
neodpověděl ani slůvkem; vytáhl z opasku stříbrnou píšťalku, jaké
uţívají lodivodové na válečných korábech, a zapískal na ni třikrát v
různých tóninách. Hned nato se objevilo několik muţů, vypřáhli koně,
z nichţ se kouřilo, a odtáhli kočár do kůlny.
Poté vybídl důstojník stále s touţ klidnou zdvořilostí svou
zajatkyni, aby ho následovala do domu. Usmívajíc se, podepřela se
mylady o jeho rámě a prošla s ním nízkou klenutou místností ke
kamennému schodišti, jeţ se točilo kolem kamenného sloupku. Pak se
zastavili před těţkými dveřmi; mladý muţ vstrčil do zámku klíč, který
vyňal z kapsy, dveře se těţce otočily ve veřejích a otevřely cestu do
pokoje určeného pro mylady. Zajatkyně ho jediným pohledem
prozkoumala do nejmenších podrobností.
Byla to místnost, jejíţ zařízení se hodilo zrovna tak dobře i na
ţalář i na obydlí volného člověka; mříţe na oknech a závory vně dveří
mluvily ovšem spíše pro vězení.
Ať byla mylady jakkoliv neohroţená, na okamţik ji opustily
všechny síly. Klesla do lenošky, zkříţila ruce, svěsila hlavu a nadála
se, ţe kaţdé chvíle vstoupí soudce, aby s ní zavedl výslech.
Avšak nepřišel nikdo kromě námořníků přinášejících zavazadla a
kufry; postavili své břímě do kouta a beze slova se opět vzdálili.
Důstojník tomu všemu přihlíţel s týmţ klidem, jejţ na něm

553
mylady pozorovala od počátku. Nepronesl ani slova a své rozkazy
udílel jen pohybem ruky či zapísknutím na píšťalku.
Vypadalo to tak, jako by mezi tímto muţem a jeho podřízenými
neexistovala ţádná mluvená řeč, nebo jako by tu aspoň byla jakákoliv
mluva zcela zbytečná.
Konečně uţ to mylady nemohla déle vydrţet a přerušila sama
mlčení.
„Proboha, pane,― zvolala, „co to všecko znamená? Zbavte mě
nejistoty; mám odvahu nést všemoţná nebezpečí, jeţ dovedu vytušit, a
všechna neštěstí, jimţ jen trochu rozumím. Kde to jsem a v jakém
postavení? Jsem-li svobodná, proč ty mříţe a závory? Jsem-li
vězněna, jaký zločin jsem spáchala?―
„Jste zde v obydlí, které je vám určeno, madame. Dostal jsem
rozkaz, abych vás na moři zajal a dovedl do tohoto zámku. Myslím, ţe
jsem rozkaz vyplnil se vší vojenskou strohostí, ale také s veškerou
dvorností, důstojnou šlechtice. Tím končí, aspoň prozatím, úkol, který
jsem měl vykonat; ostatní je věcí kohosi jiného.―
„A kdo je ten druhý?― zeptala se mylady. „Nemůţete mi říci jeho
jméno?―
V téţe chvíli se schodištěm rozlehlo silné zvonění ostruh. Několik
hlasů se ozvalo a zase zaniklo a dveřím se blíţil ohlas jednotlivých
kroků.
„Ten druhý je zde, madame,― řekl důstojník, odstoupil od dveří a
zaujal uctivý, zdvořilý postoj.
Současně se otevřely dveře a na prahu se objevil muţ.
Byl bez klobouku, po boku měl meč a v prstech si pohrával
kapesníkem.
Mylady pozvolna poznávala, kdo je tím šerým stínem; opřela se
rukou o lenoch křesla a naklonila hlavu dopředu, jako by chtěla vyjít
vstříc jistotě.
Neznámý kráčel pomalu k ní, a tou měrou, jak se blíţil k
světelnému kruhu, který vrhala lampa, mylady instinktivně couvala
zpět. Kdyţ pak uţ neměla ţádné pochybnosti, zvolala s krajním
údivem: „Vy? Můj švagr? Jste to vskutku vy?―
„Ano, krásná paní!― odvětil lord de Winter, pozdraviv polo
dvorně, polo ironicky. „Já sám.―
„A co ten zámek?―
„Je můj.―
„A tenhle pokoj?―

554
 „Je váš.―
„Jsem tedy vaší zajatkyní?―
„Tak trochu.―
„Ale to je strašlivé zneuţití moci.―
„Nechme velkých slov; posaďme se a klidně si pohovoříme, jak se
sluší mezi příbuznými.―
Poté se lord obrátil ke dveřím, a vida, ţe mladý muţ čeká na jeho
poslední rozkazy, pravil:
„Dobrá, děkuji vám, pane Feltone; a nyní nás, prosím, nechte o
samotě.―

555
 PŘÍBUZENSKÁ ROZPRÁVKA

Zatímco lord de Winter zavíral dveře, zasouval okenici a přitáhl si

křeslo blíţe ke své švagrové, měla mylady čas na okamţik se zasnít a
pohříţila se do dohadů o skutečném stavu věcí: přišly jí na mysl nové
pravděpodobné souvislosti, jichţ se ani nenadála, dokud nevěděla,
komu padla do rukou. Znala svého švagra jako dobrého šlechtice,
výborného lovce, odváţného hráče a dobyvatele ţen, ale pokud jde o
intriky, neschopného osnovat jedinou pletichu. Jak jen mohl odhalit
její příjezd a dát ji polapit? Proč ji tu drţí?
Athos jí, pravda, řekl několik slov, jeţ dokazovala, ţe její rozhovor
s kardinálem vyslechly nepovolané uši, ale nechtěla připustit, ţe by
mohl podkopat její poslání tak rychle.
Obávala se spíše, nebyly-li snad odhaleny její dřívější pletichářské
podniky v Anglii. Moţná ţe Buckingham uhodl, ţe to byla ona, kdo
mu ustřihl oba diamantové závěsky, a ţe se mstí za tuto drobnou
zradu. Ale Buckingham vlastně nebyl schopen postupovat tak tvrdě
vůči ţeně, zvlášť kdyţ si přece musil říci, ţe ta ţena byla dohnána k
svému činu ţárlivostí.
Přesto však se jí ten dohad zdál nejpravděpodobnější; chtějí se jí
asi pomstít za minulost, a ne předejít budoucnosti. A tu si blahopřála,
ţe upadla do rukou svého švagra; spoléhala se, ţe s ním bude mít
lehkou práci a vyvázne laciněji neţ z tenat vychytralého a
bezprostředního nepřítele.
„Ano, pohovořme si, švagre,― řekla hraně rozmarným hlasem.
Umínila si, ţe si tímto rozhovorem zjedná jasno ve všem, co
potřebovala vědět pro své budoucí jednání, ať uţ se lord de Winter
bude vykrucovat jak chce.
„Vy jste se tedy rozhodla vrátit do Anglie,― pravil lord de Winter,
„přesto, ţe jste mi tak často dávala najevo pevné odhodlání nevstoupit
jiţ nikdy na půdu Velké Británie?―
Mylady odpověděla na tuto otázku taktéţ otázkou.
„Především mi vysvětlete,― pravila, „jak je moţné, ţe jste mě dal tak
přísně hlídat, abyste se mohl nejen předem dopátrat toho, ţe přijedu, ale
abyste zjistil i den a hodinu a přístav, v němţ vystoupím z lodi.―
Lord de Winter se ihned chopil téţe taktiky, soudě, ţe uţívá-li jí
jeho švagrová, bude jistě dobrá.

556
 „Jen mi dřív řekněte vy sama, milá švagrová,― řekl vyhýbavě, „co
jste chtěla v Anglii dělat?―
„Nu, přišla jsem vás navštívit,― odvětila mylady, netušíc, ţe touto
odpovědí potvrdí podezření, jeţ zasil do duše jejího švagra
d’Artagnanův list. Myslila, ţe si tou lţí švagra nakloní.
„Jakţe, mne navštívit?― řekl potměšile lord de Winter.
„Jistě, vás navštívit. Co je na tom divného?―
„A pro nic jiného jste nepřišla do Anglie neţ proto, abyste mě
uviděla?―
„Ne.―
„Tedy jen kvůli mně jste se vydala všem moţným útrapám cesty
přes Kanál?―
„Jen kvůli vám.―
„Hrome, to je láska, sestřičko!―
„Coţpak nejsem vaší nejbliţší příbuznou?― optala se mylady
tónem dojemně prostým.
„A dokonce mou jedinou dědičkou, ţe?― řekl zase lord de Winter a
zadíval se mylady ostře do očí.
Ačkoliv se mylady dovedla znamenitě ovládat, nemohla nyní
přemoci zachvění; a protoţe jí lord de Winter při posledních slovech
poloţil ruku na rameno, to zachvění mu neušlo.
A opravdu, zásah šel přímo a hluboko. První, co mylady napadlo,
bylo, ţe ji zradila Ketty a ţe snad baronovi něco vyzvonila o zištné
nenávisti, do níţ dala své sluţebné neprozřetelně nahlédnout.
Rozpomněla se téţ na svůj zuřivý a nerozmyslný výpad vůči
d’Artagnanovi za to, ţe zachránil jejímu švagrovi ţivot.
„Nerozumím vám, mylorde,― odpověděla, aby získala čas a
přiměla svého protivníka k hovoru. „Co tím chcete říci? Ve vašich
slovech je pro mne skryt nějaký neznámý smysl.―
„Ale ne, proboha, ne,― pravil lord de Winter se zdánlivou
prostosrdečností; „vím, touţíte mne jen spatřit, a proto přicházíte do
Anglie. Nu, a já jsem se dozvěděl o vaší touze, či spíše jsem ji vytušil,
a abych vám ušetřil všechny nepříjemnosti nočního příjezdu do
přístavu a obtíţe spojené s vyloděním na břeh, poslal jsem vám v
ústrety jednoho ze svých důstojníků. Dal jsem mu k dispozici povoz a
on vás zavezl do tohoto zámku, který je pod mou správou a kam
denně přicházím. A abych uspokojil naše vzájemná přání se vidět, dal
jsem tu pěkně pro vás připravit útulnou světnici. Copak je v tom všem,
co jsem vám řekl, podivnějšího neţ v tom, co jste mi vyprávěla vy?―

557
 „Nic, ale co mně se zdá divné, je, ţe jste byl zpraven o mém
příjezdu.―
„A přece není nic prostšího, má milá. Coţ jste neviděla, ţe kapitán
vaší lodi vyslal, ještě neţ vjel do rejdy, napřed malý člun se svými
průkazy a seznamem posádky a cestujících, aby dostal povolení vplout
do přístavu? Nu, a já jsem velitelem přístavu, dostal jsem ten seznam
do ruky a našel jsem tam vaše jméno. Mé srdce mi řeklo totéţ, co jsem
právě slyšel z vašich úst, to jest vytušil jsem, proč jste se asi vystavila
nebezpečím proradného moře a vyčerpávající plavby, a tak jsem vám
poslal naproti stráţní člun. Ostatní uţ víte.―
Mylady vystihla, ţe lord de Winter lţe, a byla tím ještě více zlekána.
„Nebyl to, švagre, mylord Buckingham, jehoţ jsem zahlédla včera
večer při příjezdu na hrázi?― optala se.
„Ano, on sám. Chápu, ţe jste byla překvapena, kdyţ jste ho
spatřila,― pokračoval lord de Winter. „Přicházíte ze země, kde se asi
mnoho starají o to, co dělá, a je mi známo, ţe jeho zbrojení proti
Francii působí velmi váţné obavy vašemu příteli kardinálovi.―
„Mému příteli kardinálovi?― zvolala mylady, vidouc, ţe jak v
první, tak v druhé věci je lord de Winter patrně o všem zpraven.
„A není vaším přítelem?― pokračoval lhostejně baron. „Není-li,
promiňte, byl jsem toho názoru. Ale k mylordu vévodovi se vrátíme
později, neodchylujme se ještě od toho cituplného tónu, jaký dostal
náš rozhovor; pravila jste tedy, ţe jste se přišla na mne podívat?―
„Ano.―
„Nuţe, já jsem vám na to řekl, ţe tu budete obslouţena podle přání
a ţe se budeme vídat kaţdý den.―
„Coţ budu musit pořád bydlit tady?― ptala se mylady s jistým
úděsem.
„A vám se zdá, ţe tu budete špatně ubytována, milá švagrová?
Řekněte jen, co vám chybí, a já ihned splním vaše přání.―
„Ale nemám tu ani svou komornou, ani sluţebnictvo…―
„Všechno to budete mít, madame; řekněte mi jen, jak vám zařídil
dům váš první manţel, a ačkoliv jsem jen váš švagr, zařídím vám jej
podobně.―
„Můj první manţel!― vykřikla mylady, dívajíc se na lorda
vyděšenýma očima.
„Ano, váš francouzský manţel; o svém bratru nemluvím. Ostatně
jestli jste to jiţ zapomněla, váš muţ ještě ţije a mohl bych mu napsat,
jistě by mi v té věci poradil.―

558
 Mylady vyrazil na čele studený pot.
„Ţertujete,― řekla hluchým hlasem.
„Vypadám snad na to?― optal se baron, povstal a ustoupil o krok.
„Nebo spíš mě uráţíte,― pokračovala mylady a drtila zaťatými
pěstmi opěradlo křesla; pak se vzepřela křečovitě o zápěstí a celá se
nadzvedla.
„Vás urazit!― řekl lord de Winter pohrdavě. „Myslíte opravdu,
madame, ţe by to bylo moţné?―
„Opravdu, pane,― pravila mylady, „buď jste opilý, nebo nejste při
smyslech; odejděte a pošlete mi sem nějakou ţenu.―
„Ţeny jsou příliš indiskrétní, milá švagrová. Nemohl bych vám já
poslouţit za komornou? Pak by aspoň všechna tajemství zůstala v
rodině.―
„Nestoudníku,― vykřikla mylady, a jako by byla vymrštěna
nějakým perem, vrhla se na barona; ten čekal se zkříţenýma rukama,
drţe však přesto jednu ruku na jilci svého meče.

559
 „Ach, vím, ţe máte rutinu ve vraţdění lidí,― pravil, „ale budu se
bránit, věřte, a nedám se tak lehko.―
„Máte pravdu,― řekla mylady, „vypadáte věru na takového
zbabělce, ţe byste dovedl vztáhnout ruku i na ţenu.―
„Moţná ţe ano; ostatně měl bych při tom omluvu: má ruka by,
tuším, nebyla prvou muţskou rukou, jeţ se vás dotkla.―
A baron ukázal pomalým obviňujícím pohybem na levé rameno
mylady, dotknuv se ho skoro svým prstem.
Mylady temně vykřikla a ucouvla aţ do kouta pokoje jako pardál,
který se chystá ke skoku.
„Ječte jen podle libosti,― zvolal lord de Winter, „ale neopovaţujte
se kousnout, nebo se vám to nevyplatí. Zde není prokurátor, aby vás
předem určil za dědice, a není tu ani potulného rytíře, který by mě
vyzval na souboj pro krásnou ţenu, jiţ vězním. Mám tu však pohotově
soudce, kteří vynesou rozsudek nad nestoudnou ţenou, jeţ se neštítila
dvojmuţství, aby se vloudila do loţe lorda de Winter, mého staršího
bratra, a říkám vám, ţe vás tito soudcové budou umět poslat ke katovi,
aby obě vaše ramena dostala stejný odznak.―
Z očí myladiných šlehaly takové blesky, ţe lord, ačkoliv stál jako
ozbrojený muţ proti bezbranné ţeně, cítil, jak jím aţ do hloubi duše
zachvívá mrazivý strach; ale přemohl se a pokračoval se vzrůstajícím
hněvem:
„Ano, rozumím, dědila jste po mém bratrovi a teď by vám bylo
zajisté příjemné dědit i po mně; avšak vězte předem: můţete mě zabít,
nebo dát mě zabít – učinil jsem jiţ nutná opatření: ani jediné penny z
mého majetku nedostane se vám do rukou. Coţ uţ nejste dosti bohatá,
vy, která máte skoro milión, a nemohla byste se uţ zastavit na své
zhoubné cestě? Ale vy konáte zlo jen pro jakousi závratnou rozkoš z
něho samého. Poslyšte, co vám říkám: kdyby mi památka mého bratra
nebyla svatá, shnila byste někde ve státním vězení nebo bych vás dal
napospas námořníkům v Indii. Budu mlčet, ale pod podmínkou, ţe
aspoň klidně snesete svoje zajetí. Za čtrnáct dní či za tři neděle odjedu
s vojskem k La Rochelle; avšak v předvečer mého odjezdu vás nalodí
na koráb, který já ještě uvidím vyplout, a ten vás zaveze do našich
jiţních kolonií. A buďte klidná; dám vám s sebou opatrovníka, který
vám při prvním pokusu vrátit se do Anglie či na pevninu proţene
lebku kulí.―
Mylady poslouchala tak napjatě, ţe se jí aţ rozšiřovaly ţhoucí
zorničky.

560
 „Ano,― pokračoval lord de Winter, „a do té doby zůstanete zde v
zámku. Zdi má dosti tlusté, dveře dosti pevné, mříţe solidní; ostatně
vaše okno vede přímo do moře; lidé z mé posádky jsou mi oddáni na
ţivot a na smrt, hlídají celý váš byt a střeţí všechny cesty do nádvoří;
a i kdybyste se dostala aţ na nádvoří, musila byste projít ještě trojí
mříţí. Rozkaz je přesný: jediný krok, jediný pohyb, jediné slovo,
prozrazující úmysl utéci, a jste terčem palby; zabijí-li vás, myslím, ţe
mi bude anglická justice jen vděčna, ţe jsem jí ušetřil práci. Nu vida!
Vaší tváři se navrací klid, vaše rysy nabývají opět jistoty. »Čtrnáct
dní, dvacet dní,« říkáte si, »to uteče jako voda; nejsem na hlavu padlá
a do té doby má vynalézavost uţ na něco přijde. Mám ďábelského
ducha a ten uţ si vyhlédne nějakou oběť. Ode dneška za čtrnáct dní,«
říkáte si, »budu uţ odsud pryč!« Nuţe, jen to zkuste.―
Mylady viděla, ţe ji prohlédli, a zaryla si proto nehty do kůţe, aby
potlačila hnutí, jeţ by bylo mohlo dát její tváři jiný výraz neţ výraz
úzkosti.
Lord de Winter pokračoval:
„Důstojníka, který za mé nepřítomnosti má neomezené velení,
jste viděla, tedy ho jiţ znáte. Jak víte, umí plnit rozkazy, neboť jistě
jste se cestou z Portsmouthu pokoušela přimět ho k řeči. Co mu
říkáte? Můţe být mramorová socha chladnější a němější? Zkusila
jste jiţ moc svých svodů na mnoha muţích a naneštěstí jste měla
vţdy úspěch; pokuste se i o tohoto! Podaří-li se vám to, uznám vás
za vtěleného ďábla!―
Poté šel ke dveřím a hlučně je otevřel.
„Ať zavolají pana Feltona,― pravil. „Mějte ještě okamţik strpení,
doporučím vás rovnou jemu.―
Ve zvláštním tichu, jeţ se mezi oběma rozhostilo, bylo slyšet blíţit
se dunění pomalého pravidelného kroku; brzy nato se v stínu chodby
objevila lidská postava a na prahu stanul mladý poručík, s nímţ jsme
se jiţ seznámili, a očekával baronovy rozkazy.
„Vejděte, milý Johne,― vyzval ho lord de Winter. „Vejděte a
zavřete za sebou dveře.―
Mladý důstojník vstoupil.
„Podívejte se teď na tuto ţenu,― pravil baron, „je mladá, krásná,
má všechny moţné půvaby. A přece je to stvůra, jeţ se do svých
pětadvaceti let dopustila tolika zločinů, kolik se jich jen do roka
nashromáţdí v archívech našich soudů. Její hlas dovede obluzovat, její
krása slouţí jako vnadidlo obětem, a umí i platit svým tělem, co

561
slíbila, to jí dluţno přiznat. Pokusí se vás svést, snad se pokusí vás i
zabít. Vytáhl jsem vás z bídy, Feltone, dal jsem vás povýšit na poručíka,
zachránil jsem vám jednou ţivot, víte, při jaké příleţitosti; jsem nejen
vaším ochráncem, ale i přítelem; nejen dobrodincem, ale i otcem. Ta
ţena se vrátila do Anglie, aby mi ukládala o ţivot, a mám teď toho hada
ve svých rukou. Nuţe, dal jsem vás zavolat a pravím vám: Příteli
Feltone, Johne, mé dítě, střeţ mne a především střeţ sebe před touto
ţenou. Přísahej při své spáse, ţe mi ji uhlídáš, abych ji mohl potrestat,
jak zaslouţí. Johne Feltone, spoléhám na tebe; Johne Feltone, věřím ti.―
„Mylorde,― pravil mladý důstojník a jeho čistý zrak zaplanul vší
nenávistí, jíţ bylo jeho srdce schopno, „mylorde, přísahám vám, ţe se
stane, jak si přejete.―
Mylady snesla tento pohled jako odevzdaná oběť; bylo nemoţno

562
představit si poddanější a měkčí výraz, neţ jaký se rozhostil po její
krásné tváři.
Sám lord de Winter stěţí poznával tygřici, s níţ musil před chvílí
tak těţko zápasit.
„Nevyjde nikdy z tohoto pokoje, rozumíte, Johne!― pokračoval
baron. „Nebude si s nikým psát a bude mluvit jen s vámi, prokáţete-li
jí ovšem tu čest a oslovíte ji.―
„Stačí, mylorde, přísahal jsem.―
„A nyní, madame,― pravil lord de Winter, „hleďte se smířit s
Bohem, neboť lidmi jste jiţ odsouzena.―
Mylady sklopila hlavu, jako by se cítila zdrcena tímto rozsudkem.
Lord de Winter pak odešel, pokynuv Feltonovi, aby vyšel za ním a
zavřel za sebou dveře.
Za okamţik nato rozléhal se uţ chodbou těţký krok námořníka,
který tu stál se sekerou za pasem a s mušketou v ruce stráţ.
Mylady zůstala několik minut nehybně v téţe poloze, neboť
soudila, ţe ji třebas pozorují klíčovou dírkou. Poté pomalu zvedla
hlavu a bylo vidět, ţe zase nabývá svého výhruţného a pohrdlivého
výrazu. Přiskočila ke dveřím a okamţik naslouchala, podívala se z
okna; pak usedla do křesla a zamyslela se.

DŮSTOJNÍK

Kardinál zatím čekal na zprávy z Anglie, ale ţádná nepřicházela,

leda jen neblahé a hrozivé zvěsti.
Ačkoliv tedy La Rochelle byla obklíčena a úspěch se zdál jistý,
díky různým opatřením a díky hrázi, jeţ nedovolila jiţ ani jediné bárce
proniknout do obleţeného města, mohlo přece jen obléhání trvat ještě
dlouho. To bylo velkou uráţkou pro královy zbraně a pan kardinál z
toho měl těţkou hlavu; kromě toho nemusil jiţ sice rozsévat svár mezi
Ludvíka XIII. a Annu Rakouskou, ten uţ byl zaset, ale musil zase
smiřovat pana de Bassompierre s vévodou d’Angoulême.
Co se týče vévody, který obléhání započal, ponechával nyní
kardinálovi na starosti, aby je dokončil.

563
 Přes neuvěřitelnou houţevnatost svého starosty pokusilo se město
o jakousi vzpouru; obyvatelé se chtěli vzdát, ale starosta dal
vzbouřence oběsit. Poprava uklidnila i ty nejvzpurnější hlavy, takţe se
obyvatelé rozhodli zemřít hladem. Taková smrt jim připadala přece
jen vzdálenější a méně jistá neţ uškrcení, čas od času pochytali
obléhající posly, které Rochellané vysílali k Buckinghamovi, či
Buckinghamovy zvědy vyslané k Rochellanům. V obou případech se s
nimi dělal krátký proces. Pan kardinál pronášel jen jediné slovo:
„Pověsit!― Pozvali krále, aby se šel podívat na popravu. Král přicházel
unaven a vyhlédl si dobré místo, aby mohl sledovat všechny
podrobnosti; to ho aspoň trochu rozptylovalo a odškodňovalo za
dlouhou dobu obléhání, ale jeho nudu to přece nezahnalo, ani to
nezastavilo jeho ustavičné řeči o tom, ţe se vrátí do Paříţe. A tak
nebýt těch poslů a zvědů, byla by se Jeho Eminence přes svou
vynalézavost octla ve velkých nesnázích.
Nicméně čas ubíhal a Rochellané se stále nevzdávali. Poslední
zvěd, jehoţ chytili, nesl dopis. V tom dopisu se Buckinghamovi
sdělovalo, ţe město je jiţ u konce svých sil. Avšak místo závěru:
„Nepřijde-li vaše pomoc do čtrnácti dnů, vzdáme se,― stálo tam
jenom: „Nepřijde-li vaše pomoc do čtrnácti dnů, budeme, aţ přijdete,
všichni mrtví hladem.―
Rochellští tedy jiţ doufali jen v Buckinghama. Buckingham byl
jejich mesiášem. Bylo zřejmé, ţe dozvědí-li se jednoho dne docela
najisto, ţe uţ nemohou spoléhat na Buckinghama, klesne s nadějí i
jejich odvaha.
Kardinál proto s velkou netrpělivostí čekal na zprávy z Anglie, jeţ
mu měly oznámit, ţe Buckingham nepřijde.
V královské radě byla stále znovu přetřásána a stále oddalována
otázka, nemají-li zkusit vzít město útokem. Váhali, neboť jednak se
zdála La Rochelle nedobytnou, a za druhé kardinál, ať mluvil cokoliv,
věděl sám nejlépe, ţe hrůza z krve, jeţ by se prolila v tomto boji
Francouzů proti Francouzům, by měla velice nepopulární politické
důsledky. Vţdyť by šlo o zpátečnický čin, na jaký se uţ jednou
doplatilo před šedesáti lety, a kardinál byl v té době jakýmsi muţem
pokroku. Opravdu, drancování La Rochelle a vyvraţdění nějakých tří
čtyř tisíc hugenotů, kteří by se byli dali zabít, bylo by se v roce 1628
příliš podobalo masakru bartolomějské noci z r. 1572. Ale přes to
všecko by se byl král, ač dobrý katolík, tomuto prostředku nijak
nevzpíral, jen kdyby byl neodporoval mínění generálů, ţe La Rochelle

564
je nedobytná a dá se zlomit jen hladem. Kardinál se v duši stále
nemohl zbavit obav, jeţ mu vnukla jeho strašná vyslankyně, neboť i
on postihl její proměnlivé vlastnosti: brzy byla jako had, brzy jako
lvice. Zradila ho? Je mrtva? Znal ji však přece jen dost, aby věděl, ţe
ať uţ pracuje pro něho či proti němu, jako přítel či nepřítel, nedává o
sobě vědět jen proto, ţe se jí postavily v cestu závaţné překáţky.
Avšak odkud ty překáţky pocházejí? To byla věc, jíţ se nemohl
dopátrat.
Ostatně pořád ještě na mylady spoléhal, a právem. Uhodl, ţe jsou
v minulosti té ţeny strašlivé věci, které mohl přikrýt jen jeho rudý
plášť; a cítil, ţe ať z té či z oné příčiny si tu ţenu získal, neboť
nemohla najít vyšší opory neţ jeho v nebezpečí, jeţ ji ohroţovala.
Rozhodl se tedy vést válku zcela sám a na cizí přispění čekat jen
natolik, nakolik očekáváme zásah šťastné náhody. Dal pokračovat v
stavbě proslulé hráze, jeţ měla La Rochelle vyhladovět, a kdykoliv se
zadíval na nešťastné město, které ve svých zdech chovalo tolik
propastné bídy a tolik hrdinských ctností, připomínal si heslo Ludvíka
XI., svého politického předchůdce, jako byl on sám předchůdcem
Robespierrovým: „Rozděl a panuj!―
Kdyţ Jindřich IV. obléhal Paříţ, dával házet přes hradby chléb a
potraviny; kardinál dával házet psaníčka, v nichţ stavěl Rochellanům
před oči, jak je chování jejich vůdců neodpovědné, sobecké a
barbarské. Tito vůdcové mají prý hojnost obilí, ale nerozdílejí je;
přijali prý zásadu, ţe je lhostejno, pomřou-li ţeny, děti a starci, jen
kdyţ zůstanou při síle obránci hradeb. Aţ do té chvíle byla ona zásada
opravdu praktikována, ať uţ z oddanosti věci či proto, ţe se nedalo
jednat jinak; avšak ta psaníčka ji začala ohroţovat. Lístky připomněly
muţům, ţe ty děti, ţeny a starci, co umírali, jsou jejich syny,
manţelkami a otci; ţe by bylo spravedlivější, kdyby kaţdý strádal
stejně společnou bídou, aby týţ osud přivodil jednomyslně stejné
rozhodnutí. Lístky tedy dosáhly plně účelu, který sledovaly, totiţ
ponoukly mnoho obyvatel, aby vstoupili s královským vojskem v
soukromé vyjednávání.
Avšak v okamţiku, kdy kardinál uţuţ viděl, jak jeho prostředek
přináší ovoce, a blahopřál si, ţe ho pouţil, dostal se do města jeden
Rochellan, jemuţ se bůhvíjakým způsobem podařilo proklouznout
královským vojskem, ačkoliv byl průchod tak přísně hlídán
Bassompierrem, de Schombergem a vévodou d’Angoulême, a nad
nimi ještě kardinálem. Jeden občan z La Rochelle zkrátka přišel

565
z Portsmouthu do města a vyprávěl, ţe tam viděl skvělé loďstvo,
připravené do týdne zvednout kotvy. Kromě toho ještě Buckingham
vzkazoval starostovi, ţe se konečně ustavuje velká liga proti Francii a
ţe do království zanedlouho současně vnikne vojsko anglické,
císařské a španělské. Tento list byl veřejně čten na všech náměstích,
jeho opisy byly vyvěšeny na nároţích ulic, a tak dokonce i ti, kteří uţ
začali vyjednávat, přerušili styky a rozhodli se, ţe vyčkají pomoci, tak
slavnostně přislíbené.
Tato neočekávaná okolnost vzbudila v kardinálově duši opět starý
neklid a přinutila ho, ţe proti své vůli obracel zraky znovu za moře.
V té době si královské vojsko, jeţ nesouţily starosti jeho jediného
a opravdového vůdce, ţilo vesele; v táboře nechyběly ani potraviny,
ani peníze. Chytat zvědy a věšet je, konat odváţné výpravy na hráz či
na moře, vymýšlet si bláznovské kousky a chladnokrevně je páchat –
taková byla vyraţení, jimiţ si vojsko krátilo dlouhé dny, které nebyly
nekonečné jen pro Rochellany, trýzněné hladem a úzkostmi, ale i pro
kardinála, který tak urputně město obléhal.
Občas se kardinál projíţděl leţením, maje ve zvyku slídit jako
poslední četník, a tu si zamyšleně prohlíţíval dílo, postupující
mnohem pomaleji, neţ jak by si byl přál. Pod jeho rozkazy na něm
pracovali inţenýři, které svolal ze všech koutů francouzského
království. Potkal-li při těchto objíţďkách nějakého mušketýra ze
setniny pana de Tréville, přibliţoval se aţ k němu a nápadně si ho
prohlíţel; teprve kdyţ v něm nepoznal některého z našich čtyř druhů,
svezl se jeho pátravý pohled a zamyšlený duch k jinému předmětu.
Jednoho dne, kdyţ ho sţírala smrtelná nuda, kdyţ ztrácel všechnu
naději na vyjednávání s městem a neměl jediné zprávičky z Anglie,
vyjel si kardinál zcela bez cíle jen tak na procházku. Doprovázeli ho
jen Cahusac a La Houdinière. Jeli podél pobřeţí a kardinálovy
odváţné sny se mísily s nesmírností oceánu. Mírným klusem dojeli na
pahorek a z jeho vrcholu spatřil kardinál, jak za ţivým plotem leţí na
písku uprostřed prázdných lahví sedm muţů a uţívá lázně slunečních
paprsků v té době dost skrovných, čtyři z oněch muţů byli naši
mušketýři a ti se zrovna chystali vyslechnout obsah dopisu, který
jeden z nich právě obdrţel. Tento list byl zjevně tak důleţitý, ţe pro
něj zapomněli na karty a kostky a nechali je leţet opodál na jakémsi
bubnu.
Druzí tři byli zaměstnáni otvíráním ohromné, slámou opletené
láhve colliourského vína; byli to sluhové oněch pánů. Kardinál, jak

566
jsme jiţ řekli, byl ve velmi ponuré náladě, a byl-li v takovém
rozpoloţení ducha, nic ho tak nedráţdilo a nepopouzelo, jako viděl-li
jiné se veselit. Kromě toho trpěl utkvělou představou, ţe se druzí
radují právě z toho, co je příčinou jeho smutku. Dal znamení La
Houdinièrovi a Cahusakovi, aby zastavili, seskočil sám s koně a
přiblíţil se k podezřelým smíškům, doufaje, ţe pod ochranou písku,
který tlumil jeho kroky, a ţivého plotu, zastírajícího jeho postavu,
bude moci vyslechnout aspoň několik slov z rozhovoru, který se mu
zdál tak zajímavý. Na deset kroků od plotu rozeznal gaskoňské nářečí,
a protoţe jiţ věděl, ţe ti lidé jsou mušketýři, nebyl déle na pochybách,
ţe tři druzí jsou ti, jeţ nazývají „nerozlučnými―, to jest Athos, Porthos
a Aramis.
Je nasnadě, ţe jeho touha vyslechnout rozhovor po tomto odhalení
ještě stoupla; v očích mu blýskl podivný výraz a jako kočka se plíţil k
plotu. Ale nebyl ještě s to zachytit nic jiného neţ nejasné slabiky bez
určitého smyslu, kdyţ jím otřásl zvučný a krátký výkřik, jenţ vzbudil
pozornost mušketýrů.
„Důstojník!― zavolal Grimaud.
„Zdá se, ţe mluvíte, hlupáku,― pravil Athos; vzepřel se na loket a
přeměřil Grimauda svým jiskřivým pohledem.
Grimaud uţ ani nehlesl a spokojil se tím, ţe namířil ukazováčkem
směrem k plotu a odhalil tím pohybem kardinála a jeho průvod.

567
 Skokem byli čtyři mušketýři na nohou a uctivě pozdravili.
Kardinál vypadal velmi rozzuřeně.
„Zdá se, ţe se páni mušketýři dávají hlídat!― zasyčel. „Coţpak
lezou kolem po zemi Angličané, nebo je to snad proto, ţe se mušketýři
pokládají za vyšší důstojníky?―
„Monsignore,― odvětil Athos, neboť on jediný si za všeobecného
zděšení zachoval klid a chladnokrevnost velmoţe, která ho nikdy
neopouštěla, „monsignore, nejsou-li mušketýři ve sluţbě nebo ji
zrovna skončili, rádi si popijí a zahrají v kostky – a pro své sluhy jsou
pak opravdu velmi vysokými důstojníky.―
„Sluhové!― bručel kardinál. „Sluhové, kteří mají rozkaz upozornit
své pány, jde-li někdo kolem, nejsou sluhové, nýbrţ stráţe.―
„Vaše Eminence nicméně vidí, ţe kdybychom byli neučinili toto
opatření, byli bychom se vystavili nebezpečí, ţe vás necháme přejít,
aniţ bychom vám sloţili poklonu a poděkovali vám za milost, jiţ jste
nám prokázal tím, ţe jsme tak pohromadě. D’Artagnane,― pokračoval
Athos, „přál jste si právě před chvílí najít příleţitost, abyste vyjádřil
monsignorovi své díky, nuţe, vyuţijte jí.―
Tato slova byla pronesena s oním neotřesitelným klidem, jímţ
vynikal Athos ve chvílích nebezpečí, a s onou krajní zdvořilostí, jeţ
mu v určitých chvílích dodávala více královského majestátu, neţ ho
mívají králové rození.
D’Artagnan přistoupil a vykoktal ze sebe několik děkovných slov,
jejichţ proud pod zachmuřenými kardinálovými pohledy brzy vyschl.
„Na tom nezáleţí, pánové,― pokračoval kardinál a nezdálo se ani
za mák, ţe by ho scéna, kterou tak pohotově zosnoval Athos, byla
nějak odvedla od jeho prvotního záměru. „Na tom nezáleţí, pánové,
nemám prostě rád, dělají-li prostí vojáci jen proto, ţe mají výhodu
slouţit v privilegovaném pluku, velké pány; a kázeň platí pro ně stejně
jako pro kaţdého jiného.―
Athos nechal kardinála domluvit, uklonil se na znamení souhlasu a
ujal se opět slova.
„Doufám, monsignore,― pravil, „ţe jsme na kázeň nikterak
nezapomněli. Nejsme ve sluţbě a domnívali jsme se proto, ţe můţeme
se svým časem nakládat, jak je nám libo. Máme-li to štěstí, ţe nám Vaše
Eminence chce udělit zvláštní rozkaz, jsme připraveni uposlechnout.
Monsignore vidí,― pokračoval Athos, vraště obočí, neboť ten výslech ho
začínal znepokojovat, „ţe jsme si vyšli se zbraněmi, abychom byli při
sebemenším poplachu připraveni konat svou povinnost.―

568
 A ukázal kardinálovi prstem na čtyři muškety v jehlanci poblíţ
bubnu, na němţ leţely kostky a karty.
„Vaše Eminence nechť věří,― vmísil se d’Artagnan, „ţe bychom jí
byli zajisté vyšli vstříc, kdybychom byli mohli tušit, ţe k nám přichází
s tak malým průvodem.―
Kardinál si hryzl knír a trochu i rty.
„Víte, jak vypadáte, stále tak pohromadě jako teď, stále ozbrojeni
jako nyní a střeţeni svými sluhy?― pravil kardinál. „Vypadáte jako
čtyři spiklenci.―
„Co se toho týče, monsignore, máte pravdu,― promluvil zase

569
Athos, „a kujeme opravdu pikle, jak mohla Vaše Eminence onehdy
ráno vidět, ale jen proti Rochellanům.―
„Eh, páni politici!― opáčil kardinál a zamračil se. „Moţná ţe by se
ve vašich hlavách dal najít klíč k mnohým neznámým věcem, jen
kdyby se v nich dalo číst tak, jako jste vy četli dopis, který jste skryli,
kdyţ jste mne viděli přicházet.―
Athosovi se mihl tváří rudý stín, postoupil o krok ke kardinálovi a
pravil:
„Člověk by řekl, ţe nás máte opravdu v podezření, monsignore, a
ţe tu podstupujeme skutečně výslech; je-li tomu tak, nechť se Vaše
Eminence ráčí vyslovit. Budeme aspoň vědět, na čem jsme.―
„A i kdyby to byl výslech,― odvětil kardinál, „však se mu podrobili
jiní neţ vy, a nezůstali dluţni odpověď.―
„Proto jsem Vaší Eminenci řekl, ţe se můţe jen tázat a ţe jsme
připraveni odpovídat.―
„Jaký to byl dopis, který jste se chystal číst, pane Aramisi, a který
jste ukryl?―
„Dopis od ţeny, monsignore.―
„Ó, rozumím,― pravil kardinál, „k dopisům toho druhu nutno být
shovívavý; nicméně lze jej ukázat zpovědníku, a já, jak víte, jsem
osoba duchovní.―
„Monsignore,― řekl vtom Athos s klidem tím strašlivějším, ţe
svými slovy dával v sázku hlavu. „Je to dopis od ţeny, ale není
podepsán ani jménem Marion de Lorme, ani madame d’Aiguillon.―
Kardinál zbledl jako smrt a z očí mu šlehl divoký blesk. Uţuţ se
obracel, aby dal rozkaz Cahusakovi a La Houdinièrovi. Athos ten
pohyb zpozoroval; udělal úkrok směrem k mušketám, na něţ se
upíraly i zraky jeho přátel. Nevypadali nikterak jako lidé, kteří by se
dali jen tak zatknout. Kardinál měl jen dva průvodce; mušketýrů,
počítaje v to sluhy, bylo sedm. Usoudil tedy, ţe by to bylo utkání tím
nerovnější, ţe Athos a jeho druhové kuli pikle doopravdy. Provedl
tudíţ střelhbitý ústup, který měl vţdy pohotově, a celý jeho hněv
roztál v úsměv.
„Ale, ale!― pravil. „Jste stateční mladí lidé, hrdí na světle, věrní v
temnu. Však není nic zlého na tom, bdí-li člověk nad sebou a umí-li
bdít i nad jinými. Nezapomněl jsem, pánové, nikterak na onu noc, kdy
jste mi poskytli doprovod k Červenému holubníku. Kdybych zase jel
na nějakou nebezpečnou cestu, poţádal bych vás opět, abyste mě
doprovodili; ale protoţe tomu tak není, zůstaňte, kde jste, dopijte víno,

570
dokončete klidně hru a dočtěte si dopis. Sbohem, pánové!―
A vyšvihl se na koně, jehoţ mu Cahusac přivedl, pokynul jim na
pozdrav a odjel.
Čtyři mladí lidé stáli bez hnutí a sledovali jej mlčky očima, dokud
nezmizel.
Poté se podívali jeden na druhého.
Byli celí vyděšení, neboť si uvědomovali, ţe ačkoliv se kardinál
tak přátelsky rozloučil, odjel se vztekem v duši.
Jediný Athos se usmíval nepřemoţitelným, pohrdlivým úsměvem.
Kdyţ uţ byl kardinál z doslechu a dohledu, zvolal Porthos, který
měl chuť vylít si na někom špatnou náladu:
„Grimaud nám dal zkrátka pozdě výstrahu!―
Grimaud se chystal ospravedlnit, ale Athos zvedl prst a Grimaud
spolkl, co měl na jazyku.
„Byl byste vydal ten dopis, Aramisi?― otázal se d’Artagnan.
„Já,― pravil Aramis svým nejtenčím hlasem, „jsem byl rozhodnut;
kdyby byl poţádal, abych mu list vydal, byl bych mu jej jednou rukou
podal a druhou bych ho byl proklál svým mečem.―
„Toho jsem se obával,― řekl Athos. „Proto jsem se vrhl mezi něho
a vás. Opravdu, ten člověk je nerozumný, mluví-li takhle s muţi; jako
by byl nikdy neměl co dělat neţ se ţenami a s dětmi.―
„Drahý Athosi,― pravil d’Artagnan, „obdivuji se vám, ale byli jsme
koneckonců přece jen v neprávu.―
„Jak to, v neprávu?― zvolal Athos. „Čí je vzduch, který dýcháme?
Čí je tento oceán, po němţ bloudí naše zraky? Čí je písek, na němţ
jsme leţeli? Čí je ten dopis od vaší milenky? Patří to snad všechno
kardinálovi? Na mou čest, ten člověk se tváří, jako by bylo všechno
jeho. A vy tu před ním koktáte a krve by se ve vás nedořezal. Člověk
by řekl, ţe uţ se před vámi vztyčovala Bastila a ţe vás nějaká obrovitá
medúza změnila v kámen. Coţpak být zamilován znamená totéţ jako
kout pikle? Jste zamilován do ţeny, kterou dal kardinál zavřít, a
chcete ji vyprostit z jeho rukou. Je to hra, kterou hrajete s Jeho
Eminencí; ten dopis, to je váš trumf; pročpak byste ukazoval svému
protivníkovi karty? Uhodne-li je, dobrá! Však my se jeho karet také
domakáme!―
„Opravdu,― řekl d’Artagnan, „co říkáte, je rozumné, Athosi.―
„Tak uţ přestaňte mluvit o tom, co se stalo, a ať Aramis
pokračuje v četbě dopisu od své sestřenky tam, kde ho pan kardinál
přerušil.―

571
 Aramis vytáhl dopis z kapsy, tři přátelé se shlukli kolem něho a tři
sluhové se opět sesedli kolem demiţonu s vínem.
„Přečetl jste teprve sotva jednu či dvě řádky,― pravil d’Artagnan,
„vezměte to tedy ještě jednou od začátku.―
„Milerád,― řekl Aramis.

Drahý bratranče,
myslím, že se rozhodnu odjet do Stenay, kde má sestra dala naši
malou služebnou do kláštera karmelitánek. To ubohé dítě se
odevzdaně podrobilo, ví, že nemůže žít nikde jinde, chce-li, aby
spása jeho duše nebyla v nebezpečí. Utváří-li se však nicméně
záležitost naší rodiny tak, jak si přejeme, myslím, že se přece jen
vydá v nebezpečí zatracení a vrátí se k těm, po nichž se jí stýská, tím
spíše, že ví, jak i oni na ni stále vzpomínají. Zatím není příliš
nešťastná; vše, po čem touží, je dopis od jejího milého. Vím, že
takové koření těžko prochází klášterními mřížemi, ale koneckonců
jsem Vám již, milý bratranče, podala důkazy, že nejsem tak
neobratná, a vezmu na sebe tento úkol. Sestra Vám děkuje za to, že
na ni stále myslíte. Nějaký čas žila ve velikém znepokojení, teď však
už je poněkud uklidněna, neboť tam poslala svého poručence, aby se
nestalo nic nepředvídaného.
Sbohem, milý bratránku, a pište nám, jak nejčastěji budete moci,
to jest vždy, kdy soudíte, že to můžete učinit bezpečně.
Líbá Vás Vaše
Marie Michonová

„Ach, za co vše vám vděčím, Aramisi,― zvolal d’Artagnan. „Drahá

Constance! Konečně mám o ní zprávu, ţije, je v bezpečí v klášteře, je
ve Stenay. Kde, prosím vás, to Stenay asi tak je, Athosi?―
„Několik mil od alsaských hranic, v Lotrinsku. Aţ bude obléhání
skončeno, můţeme si v tu stranu udělat výlet.―
„A nebude to uţ dlouho trvat, doufám,― pravil Porthos. „Dnes ráno
pověsili špióna, který prohlásil, ţe Rochellané uţ jedí kůţi z bot.
Předpokládám, ţe aţ snědí kůţi, pustí se do podráţek. Co jim pak
ještě zůstane: snad se budou jíst navzájem.―
„Ubozí blázni!― pravil Athos a vyprázdnil sklenici výborného
bordeauxského vína, jeţ sice v té době nemělo takovou pověst jako
nyní, ale uţ tenkrát si ji zaslouţilo. „Ubozí blázni! Jako by nebylo
katolické náboţenství ze všech nejvýhodnější a nejpříjemnější!

572
Nicméně,― pokračoval, mlasknuv jazykem o patro, „lidé jsou to stateční.
Ale co to, k čertu, děláte, Aramisi? Vy si ten dopis strkáte do kapsy?―
„Ano,― pravil d’Artagnan, „Athos má pravdu, musíme jej spálit. A
i kdyţ bude spálen, kdo ví, nezná-li ještě pan kardinál tajemství, jak
zpytovat popel.―
„Jistěţe nějaké zná,― řekl Athos.
„Tak co chcete s tím dopisem udělat?― otázal se Porthos.
„Pojďte sem, Grimaude,― pravil Athos.
Grimaud vstal a uposlechl.
„Za trest, ţe jste, příteli, mluvil bez dovolení, ten kousek papíru
sníte. Abych vás pak odměnil za sluţbu, kterou nám tím prokáţete,
vypijete potom tuhle sklenici vína; tady je nejdříve dopis, kousejte
statečně.―
Grimaud se usmál a s očima upřenýma na sklenici, kterou Athos
naplnil aţ po okraj, seţvýkal papír a spolkl jej.
„Výborně, mistře Grimaude,― zvolal Athos, „a nyní přijměte tohle;
dobře, nemusíte mi ani děkovat, zprošťuji vás toho.―

573
 Grimaud mlčky srkal sklenici bordeauxského; po celou dobu, co
trvalo toto milé zaměstnání, mluvily jeho oči řečí sice němou, ale
neméně výraznou.
„A teď,― pravil Athos, „můţeme být, myslím, skoro klidní,
nepřipadne-li ovšem pan kardinál na duchaplnou myšlenku dát
Grimaudovi rozpárat břicho.―
V téţe chvíli pokračovala Jeho Eminence ve své melancholické
procházce a hučela si do vousů:
„Tyhle čtyři lidi musím rozhodně získat na svou stranu.―

PRVNÍ DEN ZAJETÍ

Po letmém pohledu na francouzský břeh vraťme se opět k mylady,

kterou jsme na okamţik pustili z očí.
Najdeme ji v témţ zoufalém postavení, v němţ jsme ji zanechali,
jak se noří do propasti temných myšlenek a maluje si ponuré peklo, u
jehoţ vrat ji opouštěla skoro všechna naděje: neboť poprvé v ţivotě
pochybuje, poprvé cítí strach.
Ve dvou váţných chvílích jí selhalo štěstí, podvakrát se viděla
odhalena a zrazena. V obou těch situacích podlehla asi proto, ţe osud
proti ní vyslal ducha povolaného, aby ji přemohl; d’Artagnan zvítězil
nad ní, nepřemoţitelnou mocností zla.
Zneuţil ji pro svou lásku, pokořil její pýchu, poničil její ctiţádost a
hle, nyní hubí i její štěstí, sahá na její svobodu, ba ohroţuje její ţivot.
A co víc, nadzvedl dokonce i její masku, ten ochranný štít, za nějţ se
ukrývá a který ji činí tak silnou.
D’Artagnan odvrátil od Buckinghama, jehoţ ona nenávidí tak,
jako nenávidí všechno, co kdy měla ráda, bouři, jíţ mu hrozil
Richelieu v osobě královnině. D’Artagnan se vydával za de Wardesa,
k němuţ vzplanula vášní. D’Artagnan zná její strašné tajemství a ona
přísahala, ţe kdo je pozná, zemře. A kdyţ pak konečně dostala do
ruky listinu, pomocí níţ by se byla uţuţ pomstila na svém nepříteli,
byl jí cenný papír opět vyrván a znovu je to d’Artagnan, jenţ ji drţí v
zajetí a pošle ji do nějaké špinavé Botany-Bay nebo do nějakého

574
hanebného Tyburnu v Indickém oceánu.
Neboť beze vší pochybnosti to všechno pochází od d’Artagnana.
Kdo jiný by byl na její hlavu navalil tolik hanby, ne-li on? Jedině on
mohl de Winterovi vyzradit všechna ta strašná tajemství, jeţ se mu
podařilo řízením osudu odhalit. Zná jejího švagra a asi mu poslal psaní.
Kolik nenávisti v ní ţíří! Znehybněla jako solný sloup; ţhavé oči
třeští do pustého pokoje; výbuchy temného skučení, jeţ se jí občas
vyderou z prsou zároveň s dechem, doprovázejí náladově hukot moře,
jehoţ řev sem občas stoupá. Oceán tu burácí jako bezmocné a věčné
zoufalství, praštící o skály, na nichţ stojí ponurý a pyšný hrad. A v
záři blesků rozpoutané bouře svého nitra kuje pikle proti paní
Bonacieuxové, proti Buckinghamovi, a zvláště proti d’Artagnanovi,
velkolepé pomstychtivé vidiny, ztrácející se v dálavách budoucnosti!
Ano, ale aby se mohla mstít, musí být svobodná; a chce-li se vězněný
člověk dostat na svobodu, musí prolomit zeď, vypáčit mříţe, prokopat
se podlahou. To jsou samé věci, jeţ se mohou podařit trpělivému a
silnému muţi, avšak zimničná podráţděnost ţeny s nimi nic nesvede.
Ostatně, na to všecko je třeba času, měsíců, let, a ona… ona má jen
deset či dvanáct dní, soudě podle toho, co řekl lord de Winter, její
blízký příbuzný, a přece tak hrozný ţalářník.
Nicméně by se o to všechno pokusila, jen být muţem! A snad by
se jí to zdařilo; proč se jen příroda tak zmýlila, ţe vloţila muţskou
duši do tak křehkého a něţného těla!
A tak byly prvé hodiny v zajetí věru strašné. Několika záchvaty
zuřivosti, které nedovedla utlumit, splatila daň své křehké ţenské
přirozenosti. Avšak poznenáhlu ovládla výbuchy své šílené zlosti,
nervózní chvění, jeţ jí probíhalo tělem, pominulo, a nyní se svinula do
sebe jako znavená, odpočívající zmije.
„Jak jsem byla zpozdilá, ţe jsem se tak dala unést,― pravila sama k
sobě, zhlíţejíc se v zrcadle, které odráţelo ţhavý pohled jejích zraků, s
nimiţ jako by se sama radila. „Jen ne ţádné násilí, násilí je projev
slabého ducha. A já jsem také tímto prostředkem nikdy nezvítězila:
snad ještě kdybych ho uţila proti ţenám, měla bych naději, ţe budou
ještě slabší neţ já, a moţná ţe bych je přemohla; avšak čeká mne boj
proti muţům a v jejich očích jsem jen ţenou. Musím tedy bojovat jako
ţena a má síla je v mé slabosti!―
A jako by chtěla sama sebe vyzkoušet, do jaké míry dovede
pozměňovat rysy tváře, tak výrazné a pohyblivé, vykouzlila na ní po
řadě všechny moţné výrazy, od hněvu, který křivil její rysy, aţ po

575
nejsladší, nejlaskavější a nejsvůdnější úsměv. Poté si upravila
obratnýma rukama účes tak, aby podle jejího mínění co nejlépe
napomáhal zdůraznit kouzlo tváře. Konečně zašeptala, spokojena
sama sebou:
„Nic ještě není ztraceno. Jsem pořád krásná.―
Bylo asi osm hodin večer. Mylady si všimla, ţe je tu postel, a
pomyslila si, ţe několik hodin spánku občerství nejen její hlavu a její
myšlenky, ale i její pleť. Avšak dříve neţ si lehla, šlehl jí hlavou lepší
nápad. Slyšela, ţe se mluvilo o večeři. Byla uţ přes hodinu v pokoji,
jistě uţ nebude dlouho trvat a přinesou jí jídlo. Zajatkyně nechtěla
ztrácet čas a rozhodla se, ţe se ještě dnes večer pokusí rozhodit své
sítě a vyzkoumat povahu lidí, jejichţ bdělosti byla svěřena.
Pod dveřmi se objevilo světlo, ohlašující příchod jejích ţalářníků.
Mylady, která do té doby stála, rychle se zase vrhla do křesla, zvrátila
hlavu nazad, aby vynikly její krásné rozpuštěné vlasy, obnaţila napůl
hrdlo pod zmačkanými krajkami a jednu ruku si poloţila na srdce,
zatímco druhá visela volně dolů.
Závory se otevřely, dveře zaskřípaly v čepech, komnatou se
rozlehly blíţící se kroky.
„Postavte ten stůl sem,― pravil nějaký hlas, v němţ zajatkyně
poznala hlas Feltonův.
Rozkaz byl vykonán.
„Přineste světla a dejte vystřídat stráţ,― pokračoval Felton.
Tento dvojí rozkaz, udělený Feltonem týmţ lidem, mylady
potvrdil, ţe její slouţící jsou totoţní s jejími hlídači, to jest, ţe jsou
vojáci. Feltonovy rozkazy byly ostatně vykonány s mlčenlivou
rychlostí, jeţ dokazovala, ţe mladý důstojník má dobrou kázeň.
Felton se doposud na mylady ani nepodíval; nyní se k ní obrátil.
„Hleďme,― pravil, „ona spí. Nu dobrá, navečeří se, aţ se vzbudí.―
A učinil několik kroků, chtěje odejít.
„Ale ne, pane poručíku,― řekl vtom jeden voják, patrně méně
stoicky zaloţený neţ jeho velitel, a popošel k mylady. „Ta ţena
nespí,― odvětil.
„Jakţe, nespí?― pravil Felton, „a co tedy dělá?―
„Asi omdlela; její tvář je hrozně bledá a marně jsem naslouchal,
neslyším ji vůbec dýchat.―
„Máte pravdu,― řekl Felton, a nepřiblíţiv se ani o krok, podíval se
na mylady z místa, kde stál. „Jděte oznámit lordu de Winter, ţe
zajatkyně omdlela; nevím, co mám dělat, ten případ nebyl předvídán.―

576
 Voják odešel vykonat rozkaz svého důstojníka. Felton si zatím
sedl do křesla, jeţ stálo náhodou u dveří, a bez jediného slova
nepohnutě čekal. Mylady se vyznala ve velkém umění, jeţ ţeny rády
cvičívají, totiţ dívat se skrze dlouhé řasy tak, aby nebylo znát, ţe
pootvírají víčka: viděla tedy Feltona, jak sedí zády k ní; pozorovala ho
tak asi deset minut a za celých těch deset minut se chladný stráţce ani
jednou neotočil.
Tu si uvědomila, ţe má přijít lord de Winter a ţe svou přítomností
dodá jejímu ţalářníku nové síly. Její první pokus ztroskotal, ale ona ho
oţelela jako ţena, která ví, co má ještě v záloze. Zvedla hlavu,
otevřela oči a slabě vzdychla. Při tom povzdechu se Felton konečně
obrátil.
„Tak uţ jste se vzbudila, madame!― pravil. „Nemám tu uţ tedy co
dělat. Budete-li něco potřebovat, zazvoňte.―
„Ach boţe, boţe! Co jsem jen vytrpěla!― zašeptala mylady
lahodným hlasem, který podoben hlasu starověkých kouzelnic opojil
dosud kaţdého, koho chtěla zničit.
A vztyčivši se v křesle, zaujala ještě půvabnější a odevzdanější
postoj, neţ kdyţ leţela.
Felton povstal a řekl:
„Budete takto obslouţena třikrát denně, madame: v devět ráno, v
jednu odpoledne a v osm večer. Není-li vám to vhod, můţete označit
jiné hodiny neţ čas, který navrhuji, a přizpůsobíme se v tom ohledu
vašim přáním.―
„A coţ mám zůstávat stále sama v této velké a ponuré komnatě?―
ptala se mylady.
„Zavolali jsme jednu ţenu z okolí; zítra bude v zámku a přijde k
vám vţdycky, budete-li si její přítomnosti přát.―
„Děkuji vám, pane,― odpověděla zajatkyně pokorně.
Felton se lehce uklonil a zamířil ke dveřím. V okamţiku, kdy chtěl
přejít práh, objevil se v chodbě lord de Winter, sledován vojákem,
který mu šel oznámit, ţe mylady omdlela. Drţel v ruce lahvičku s
roztokem soli.
„Nu copak je? Co se tu děje?― pravil posměšným hlasem vida, ţe
zajatkyně stojí a Felton je na odchodu. „Tak ta mrtvá uţ zase procitla?
Hrome, Feltone, ty děcko, coţ jsi nepostihl, ţe tě pokládá za nováčka
a hraje ti tu první jednání komedie, na jejíţ průběh se máme patrně co
těšit?―
„Myslil jsem si to, mylorde,― odvětil Felton, „ale zajatkyně je

577
koneckonců přece jen ţena a chtěl jsem k ní zachovat všechny ohledy,
jimiţ je dobře vychovaný člověk k ţeně zavázán, kdyţ uţ ne kvůli ní,
aspoň kvůli sobě.―
Mylady se zachvěla po celém těle. Feltonova slova ji mrazila ve
všech ţilách jako led.
„Tedy,― pokračoval lord de Winter se smíchem, „ještě tě nesvedly
ty umně rozpuštěné vlasy, ta bílá pleť a ten nyvý pohled, ty srdce z
kamene?―
„Ne, mylorde,― odpověděl chladně mladý muţ, „a věřte mi, je
třeba víc neţ ţenských úskoků a koketnosti, aby to mnou hnulo.―
„Nuţe, nechme tedy, statečný poručíku, ať si vynajde mylady něco
jiného, a pojďme večeřet. Ostatně buď klidný, ta má bohatou
vynalézavost a druhé jednání komedie nedá na sebe dlouho čekat.―
Při těch slovech vsunul de Winter rámě pod mladíkovu paţi a se
smíchem ho odvedl.
„Ó, však já uţ najdu, co na tebe platí,― šeptala si mylady mezi
zuby. „Jen počkej, ty ubohý zběhlý mníšku, ty obrácený vojáčku,
který sis střihl uniformu podle kutny.―
„Abych nezapomněl, mylady,― obrátil se lord de Winter ještě ve
dveřích, „nedejte si tím nezdarem zkazit chuť. Okuste jen kuře a ryby,
nedal jsem je otrávit, na mou čest. Drţím dost na svého kuchaře, a
poněvadţ po mně nemá dědit, mám v něho naprostou důvěru. Učiňte
tedy jako já. Sbohem, drahá švegruše! Na shledanou při příštím
omdlení!―
To bylo tak zrovna tolik, kolik dovedla mylady ještě snést; zaťala
ruce do křesla, zaskřípala tiše zuby a sledovala očima dveře, jeţ se
zavíraly za lordem a za Feltonem. Jakmile pak viděla, ţe je sama,
zmocnil se jí nový nával zoufalství. Přelétla očima stůl a spatřila na
něm leţet lesknoucí se nůţ; vrhla se ke stolu a chopila se ho, ale zaţila
kruté zklamání: měl kulatou čepel a byl z měkkého stříbra.
Výbuch smíchu zazněl za nedovřenými dveřmi, jeţ se opět prudce
rozlétly.
„Pojď se podívat, milý Feltone,― volal lord de Winter, „tady vidíš,
co jsem ti řekl; ten nůţ měl být pro tebe, tím by tě byla zabila, milý
hochu. Vidíš, to je jedna z jejích léček, tak nebo onak se zbavit lidí,
kteří jí jsou v cestě. Kdybych tě byl poslechl, byl by ten nůţ býval
ostrý a z ocele; a uţ by bylo po Feltonovi, jako kuře by tě podřízla a
po tobě kdekoho. Jen se dívej, Johne, jak ten nůţ umí drţet.―
Opravdu, mylady dosud drţela zákeřnou zbraň v zaťaté ruce, ale

578
při těchto posledních slovech, při té největší uráţce, jí ochably ruce,
ochabla veškerá síla vůle. Nůţ padl na zem.
„Máte pravdu, mylorde,― pravil Felton s přízvukem hlubokého
hnusu, který pronikl mylady aţ do hloubi srdce. „Máte pravdu a já
jsem se mýlil.―
A oba vyšli znovu z pokoje.
Tentokrát však mylady naslouchala pozorněji neţ poprvé a skutečně
zaslechla, jak se jejich kroky vzdalují a doznívají v hloubce chodby.
„Jsem ztracena,― zašeptala, „padla jsem do drápů lidem, na něţ
nebudu mít víc vlivu neţ na sochy z bronzu a ţuly. Znají mě zpaměti a
mají pancíř proti všem mým zbraním. Ale přece jen nemůţe být, aby
to skončilo, jak oni rozhodli.―
Poslední myšlenka naznačovala uţ jen návrat k naději; bylo
zřejmé, ţe v této propastné duši nedovedly bázeň a city slabosti

579
podrţet dlouho vrch. Mylady usedla ke stolu, pojedla několik soust,
vypila trochu španělského vína a cítila, ţe se jí opět vrací odvaha.
Neţ ulehla, rozebrala uţ zase důkladně ze všech stran, rozpitvala v
mysli a bedlivě uváţila všechna slova, kroky, gesta, kaţdičké
znamení, ba i mlčení svých návštěvníků; a z těchto bystrých a
zkušených úvah vyplynulo, ţe z obou jejích pronásledovatelů je
Felton koneckonců přece jen zranitelnější.
Zvlášť jedna věta se zajatkyni stále znovu vracela na mysl:
„Kdybych tě byl poslechl,― pravil lord de Winter Feltonovi.
Felton tedy mluvil v její prospěch, nechtěl-li ho lord de Winter
poslechnout.
Ať je silný nebo slabý, opakovala si mylady, ten muţ má v srdci
záblesk soucitu a z toho záblesku já vyvolám poţár, který ho spálí. Co
se týče toho druhého, ten mne zná, bojí se mne a ví, čeho by se mohl
ode mne nadít, kdybych jednou unikla z jeho rukou; je tedy marné
cokoli proti němu zkoušet. Ale Felton, to je jiná věc; je to naivní
mladík a zdá se ctnostný, toho bude snad moţno dostat.
A mylady ulehla a usnula s úsměvem na rtech. Kdyby ji byl někdo
viděl, jak spí, byl by řekl, ţe je to mladá dívka, která sní o vínku z
květin, jímţ si o nejbliţším svátku ověnčí čelo.

DRUHÝ DEN ZAJETÍ

Mylady měla sen, ţe má d’Artagnana konečně ve své moci a ţe je

přítomna jeho popravě; a pohled na jeho nenáviděnou krev, stékající
pod katovou sekyrou, ji vykouzlil na rtech ten půvabný úsměv.
Spala jako vězeň ukolébaný prvými záblesky naděje.
Kdyţ vstoupili ráno do jejího pokoje, byla ještě na lůţku. Felton
zůstal na chodbě; přiváděl ţenu, o níţ včera mluvil a která právě
přišla. Ta ţena teď vešla do komnaty, přistoupila k lůţku a nabídla
mylady své sluţby.
Mylady byla obyčejně bledá a její pleť mohla tedy snadno oklamat
někoho, kdo ji viděl poprvé.
„Mám horečku,― pravila, „po celou dlouhou noc jsem

580
nezamhouřila ani oka a velmi trpím; budete vy ke mně lidštější neţ ti
včera? Ostatně vše, co ţádám, je, abych směla zůstat leţet.―
„Chcete, abych dala zavolat lékaře?― zeptala se ţena.
Felton vyslechl hovor, aniţ pronesl jediné slovo.
Mylady přemítala: čím více lidí bude kolem ní, tím těţší bude
vzbudit u nich soucit a tím větší bude ostraţitost de Wintera. Ostatně
lékař by mohl prohlásit, ţe nemoc je pouhou přetvářkou, a mylady
prohrála uţ jednu hru; nechtěla prohrát i druhou.
„Lékaře?― pravila proto. „K čemu to? Ti pánové včera řekli, ţe je
má nemoc pouhá komedie, a dnes by tomu bylo asi stejně; neboť od
včerejška uţ mohli lékaře zavolat.―
„Řekněte tedy sama, madame,― pravil Felton znepokojen, „jak se
chcete léčit?―
„Ach, coţ já vím, můj boţe! Cítím jen, ţe jsem nemocná, to je vše;
dejte mi, co chcete, mně na tom nezáleţí.―
„Dojděte pro lorda,― poručil Felton, unaven těmi věčnými nářky.
„O, ne, ne!― vykřikla mylady. „Ne, pane, nevolejte ho, zapřísahám
vás, je mi uţ dobře a nic nepotřebuji, jen ho nevolejte.―
Vloţila do výkřiku tolik vášnivé prudkosti a strhující výmluvnosti,
ţe Felton, zaujat, postoupil o několik kroků do pokoje.
Přišel, pomyslila si mylady.
„Jste-li, madame, opravdu nemocná,― pravil Felton, „pošleme vám
pro lékaře; a klamete-li nás, nu, tím hůře pro vás, ale my si aspoň
nebudeme musit nic vyčítat.―
Mylady neodpověděla; zvrátila jen svou krásnou hlavu na podušku
a propukla ve vzlykavý pláč.
Felton se na ni chvíli díval se svým obvyklým chladem, a kdyţ
viděl, ţe krize bude asi delší, odešel. Ţena vyšla za ním. Lord de
Winter se neobjevil.
„Myslím, ţe začínám vidět jasně,― zašeptala mylady s tichou
radostí a schoulila se víc do peřin, aby skryla před slídiči, kteří by ji
mohli pozorovat, tento výbuch vnitřního uspokojení.
Uplynuly dvě hodiny.
„Teď je čas, aby nemoc přestala,― řekla si potichu. „Vstanu a budu
hledět dosáhnout uţ dnes nějakého úspěchu. Mám jen deset dní a dnes
večer budou dva uţ pryč.―
Kdyţ k ní ráno vešli do pokoje, přinesli jí snídani; pomyslila si
tedy, ţe jistě někdo přijde sklidit se stolu a ţe přitom uvidí Feltona.
Mylady se nemýlila: Felton se znovu objevil, a nevšímaje si, zda

581
se mylady dotkla jídla či ne, pokynul, aby z pokoje odnesli stůl, který
tam obyčejně přinášeli uţ prostřený.
Sám zůstal poslední, v ruce drţel nějakou knihu.
Mylady leţela v lenošce u krbu. Tak jak byla, krásná, bledá a
odevzdaná, připomínala světici, která čeká na mučení.
Felton k ní přistoupil a řekl:
„Lord de Winter, který je katolík jako vy, madame, se domnívá, ţe
byste mohla trpět újmu, kdybyste nemohla činit zadost svým
náboţenským zvyklostem; svoluje proto, abyste se denně modlila
modlitby vaší mše, a posílá vám knihu, jeţ obsahuje jejich pořad.―
Vidouc, s jakým výrazem poloţil Felton knihu na stolek, u něhoţ
odpočívala, jakým tónem pronesl ta dvě slova „vaší mše― a jak
opovrţlivým úsměškem je doprovázel, zvedla mylady hlavu a
pohlédla na důstojníka pozorněji.
A tu podle přísného účesu, podle přemrštěně prostého obleku,
podle hladkého a jako mramorového čela, tvrdého a
neproniknutelného jak tento kámen, poznala v něm jednoho z těch
ponurých puritánů, které tak často vídala buď u dvora krále Jakuba, či
na dvoře krále francouzského, kde přes hrůzné vzpomínky na
bartolomějskou noc někdy hledávali útočiště.
Mţikem jí blesklo hlavou jedno z těch náhlých vnuknutí, jaká se
dostavují zvlášť nadaným lidem ve chvílích nejhlubších krizí a ve
vteřinách, které mají rozhodující vliv na celý osud či ţivot. Ona dvě
slova „vaší mše― a jediný pohled, jímţ si změřila Feltona, jí vskutku
odhalily, jak důleţitá je odpověď, kterou nyní pronese.
Avšak střelhbitá inteligence, jeţ jí byla vlastní, vloţila jí tu
odpověď uţ zcela hotovou na rty.
„Já!― řekla s přízvukem opovrţení, dovedně sladěného s odstínem
hlasu mladého důstojníka, „já, pane, a mé mše? Lord de Winter,
zkaţený katolík, ví dobře, ţe nejsem jeho víry, a chce mne jen vlákat
do léčky!―
„A jaké náboţenství tedy vyznáváte, madame?― zeptal se Felton s
údivem, který přes své sebeovládání nemohl zcela potlačit.
„Řeknu to,― zvolala mylady s předstíraným zápalem, „aţ v ten den,
kdy bude míra mého utrpení pro víru naplněna.―
Feltonův pohled odhalil mylady celou nesmírnou hloubku
prostoru, který se v něm tou jedinou větou rozevřel.
Přesto však setrval mladý důstojník ve svém nehybném mlčení;
mluvil toliko jeho pohled.

582
 „Jsem v rukou svých nepřátel,― pokračovala blouznivým hlasem,
který odpozorovala od puritánů. „Nuţe, ať mne můj Bůh zachrání,
nebo ať já zahynu pro něho! To je moje odpověď a prosím, abyste ji
vyřídil lordu de Winter. A co se týče této knihy,― dodala, ukazujíc na
modlitby prstem, ale nedotýkajíc se jich, jako by se mohla tím

583
dotykem pošpinit, „můţete ji zase odnést a pouţít jí sám, neboť jste
bezpochyby dvojnásobným spoluviníkem lordovým, spoluviníkem v
pronásledování a spoluviníkem v kacířství.―
Felton neodpověděl opět nic, vzal knihu s týmţ štítivým hnutím
jako předtím a zamyšleně odešel.
K páté hodině večer přišel lord de Winter. Mylady měla přes celý
den čas načrtnout si plán, jak se chovat; přijala ho jako ţena, která si
jiţ je plně vědoma svých výhod.
„Podívejme se, podívejme se,― řekl baron, usedl do křesla naproti
mylady a nenuceně natáhl nohy ke krbu, „zdá se, ţe jsme se dopustili
malého odpadlictví!―
„Co tím chcete říci, pane?―
„Chci říci, ţe jste od doby, kdy jsme se naposled viděli, změnila
vyznání; nevzala jste si snad třetího manţela protestanta?―
„Vyslovte se, prosím, přesně, mylorde,― pokračovala zajatkyně
důstojně, „neboť musím stát na svém, ţe sice slyším vaše slova, ale
nerozumím, co mají znamenat.―
„Ach tak! Vy tedy nemáte vůbec ţádné náboţenství; to je mi jen
tím milejší,― řekl lord de Winter a ušklíbl se.
„Zajisté se to jen tím lépe srovnává s vašimi zásadami,― podotkla
významně mylady.
„Bůh uchovej! Přiznávám se, ţe je mi to dokonale lhostejné.―
„I kdybyste, mylorde, nepřiznal tuto náboţenskou lhostejnost, vaše
prostopášnost a vaše zločiny by to dosvědčovaly samy sebou.―
„Coţe? Vy mluvíte o prostopášnosti, paní Messalino, lady
Macbethová? Buď jsem opravdu špatně slyšel, nebo jste důkladně
nestoudná!―
„Mluvíte se mnou takhle, protoţe víte, ţe nás poslouchají, pane,―
odvětila chladně mylady, „a protoţe chcete své ţalářníky a katy proti
mně popudit.―
„Mé ţalářníky! Mé katy! Hleďme, hleďme, madame, začínáte
nějak příliš po básnicku a komedie ze včerejška se dnes večer mění v
tragédii. Ale konečně co? Za týden budete tam, kam patříte, a můj
úkol bude skončen.―
„Surový úkol! Bezboţný úkol!― pokračovala mylady se zápalem
oběti, která jen chce podráţdit svého soudce.
„Na mou čest,― pravil lord de Winter a vstal, „zdá se mi, ţe uţ vám
opravdu přeskakuje. Nu, uklidněte se, paní puritánko, nebo vás dám
vsadit za mříţe. To vám tak asi stoupá do hlavy moje španělské víno,

584
ţe? Ale ţádný strach! Tohle opojení není nebezpečné a nebude mít
následků.―
A lord de Winter odcházel a ještě cestou láteřil na plná ústa, coţ v
té době bylo obyčejem u šlechticů docela běţným.
Felton byl opravdu za dveřmi, pozorně poslouchal a z celého
výjevu mu neušlo jediné slovo.
Mylady hádala správně.
„Jen jdi, jdi si,― zašeptala za svým švagrem, „následky se uţ
naopak dostavují, ale ty je, bloude, uvidíš aţ tehdy, kdy uţ bude pozdě
se jim vyhnout.―
Nastalo zase ticho, uplynuly dvě hodiny. Přinesli večeři a našli
mylady, jak se nahlas modlí modlitby, jimţ se naučila od jednoho
starého sluhy svého druhého manţela, nejpřísnějšího puritána. Zdála
se v blouznivém vytrţení a jako by ani nepozorovala, co se kolem ní
děje. Felton dal znamení, aby ji nevytrhovali, a jakmile bylo
prostřeno, tiše odešel.
Mylady věděla, ţe by ji mohli pozorovat, a proto se domodlila své
modlitby aţ do konce; opravdu se jí zdálo, ţe voják, který měl hlídku
u jejích dveří, nepřechází chodbou, nýbrţ poslouchá.
Pro tu chvíli si nepřála nic víc, vstala, zasedla ke stolu, pojedla
něco málo a napila se jen vody.
Za hodinu přišli odklidit stůl, ale mylady si všimla, ţe Felton
tentokrát vojáky nedoprovází.
Bál se tedy vidět ji příliš často.
Obrátila se ke zdi, aby se mohla usmát, neboť v tom úsměvu bylo
tolik vítězoslávy, ţe by ji byl prozradil.
Poté nechala uplynout ještě půl hodiny, a kdyţ se v starém hradě
rozhostilo úplné ticho a ozýval se jen odvěký šum příboje, obrovité
oddechování oceánu, začala svým čistým, harmonickým a chvějivým
hlasem zpívat prvou sloku ţalmu, tehdy u puritánů velmi oblíbeného:

Ó pane, Ty nás opouštíš,

bys v strázni poznal naši sílu,
však brzy podá palmu již
nám ruka Tvoje, vidouc naši víru.

Nebyly to ţádné dokonalé verše, do toho jim hodně chybělo; avšak

jak známo, puritáni mnoho na poezii nedrţeli.
Ale ani při zpěvu nezapomněla mylady poslouchat: voják, který

585
stál na stráţi u jejích dveří, se zastavil, jako by se proměnil v kámen.
Podle toho mohla mylady posoudit dojem, který svou písní vyvolala.
Pokračovala tedy s nevýslovnou vroucností a citem ve zpěvu;
připadalo jí, ţe tóny zvučí všemi klenbami a jako kouzlem obměkčují
srdce jejích věznitelů.

586
 Tu se přece jen zdálo, jako by byl voják na stráţi, patrně horlivý
katolík, setřásl ono kouzlo, neboť zavolal skulinou dveří:
„Buďte uţ zticha, madame, vaše píseň je smutná jako De
profundis. Člověk toho má uţ tak po krk, musí-li tu být posádkou, a
kdyby měl poslouchat ještě takové věci, nevydrţel by to ani pes.―
„Ticho!― pronesl vtom nějaký váţný hlas, v němţ mylady poznala
hlas Feltonův. „Do čeho se to pletete, člověče! Dostal jste rozkaz,
abyste té ţeně bránil zpívat? Ne. Bylo vám řečeno, abyste ji hlídal a
střelil po ní, kdyby se pokusila o útěk. Hlídejte ji tedy; pokusí-li se o
útěk, zabte ji; ale nepřidávejte si nic k rozkazu, který máte.―
Myladinu tvář ozářil výraz nevýslovné radosti, avšak tento výraz
se toliko mihl jako odraz blesku.
Aby nedala nijak znát, ţe vyslechla rozhovor, z něhoţ jí neušlo ani
slůvko, zpívala dál, vkládajíc do svého hlasu všechen půvab, všechnu
hloubku a svůdnost, jimiţ ji obdařil ďábel:

Za svoje slzy, za svou bědnost,

za vyhnanství a za okovů strázeň
já mladost mám a k Bohu věrnost
a modlitbu, jíž jihne světa bázeň.

Hlas nevídané šíře a plný vznešeného úchvatu dodával tvrdé a

nevybroušené poezii těchto ţalmů podmanivý účin, s jakým se puritáni
jen zřídkakdy setkávali při zpěvu svých bratří, jejţ si obvykle musili
přizdobovat všemi prostředky své obrazotvornosti; Feltonovi se tudíţ
zdálo, ţe slyší zpívat anděla, utěšujícího tři mládence v peci ohnivé:

Však jednou přijde nám den spásné svobody,

ó, vizte, již se dní, Ty slavný, mocný Bože;
a i když marně naděj touhu provodí,
vždy vposled smrt a muka nás zbaví všeho hoře.

Tato sloka, do níţ se svůdná kouzelnice vynasnaţila vloţit celou

svou duši, dokončila rozvrat v srdci mladého důstojníka. Otevřel
prudce dveře a objevil se před mylady na prahu, bledý jako obyčejně,
avšak s očima ţhnoucíma takřka pomateně.
„Proč tak zpíváte,― pravil, „a takovým hlasem?―
„Odpusťte, pane,― odvětila mylady měkce, „zapomněla jsem, ţe se
můj zpěv nehodí do tohoto domu. Snad jsem zranila vaše náboţenské

587
city, ale nebylo to úmyslně, přísahám vám. Promiňte mi tedy můj
přečin, který je snad velký, ale zhola neúmyslný.―
Mylady byla v té chvíli tak krásná, náboţenské vytrţení, jeţ
předstírala, dodávalo jejím rysům tak úchvatného výrazu, ţe Felton,
oslněn, věřil, ţe má nyní před sebou skutečně anděla, kterého, jak se
domníval, slyšel před chvílí zpívat.
„Ano, ano,― odvětil, „ano; rušíte, rozrušujete lidi, kteří obývají
tento zámek.―
A ubohý pošetilec si ani nepovšiml, jak nesouvisle blábolí, zatímco
mylady stápěla svůj pohled aţ do nejskrytějších hlubin jeho srdce.
„Budu uţ mlčet,― řekla mylady, klopíc oči a vkládajíc do svého
hlasu všechnu jímavost a zároveň odevzdanost, jíţ byla schopna.
„Ne, madame,― řekl Felton, „jen nezpívejte tak nahlas, zvlášť v
noci ne.―
Po těchto slovech opustil Felton spěšně komnatu; cítil, ţe by uţ
dlouho nevydrţel zachovat vůči své zajatkyni strohou přísnost.
„Dobře jste udělal, pane poručíku,― pravil voják, „ty zpěvy otřásají
duší, ale nakonec si na ně člověk navykne, má tak krásný hlas!―

TŘETÍ DEN ZAJETÍ

Felton tedy přišel; ale bylo nutno dosáhnout ještě dalšího kroku: bylo
třeba ho udrţet, či spíše bylo třeba, aby tu zůstal sám. A mylady viděla
dosud jen zcela mlhavě prostředek, který ji měl dovést k tomu cíli.
A bylo třeba ještě více: bylo třeba ho přimět k hovoru, aby i ona
mohla mluvit. Neboť mylady věděla dobře, ţe největší svůdnost tkví v
jejím hlase, který dovedl tak obratně probíhat škálou tónů od hlasu
lidského aţ ke zvukům andělským.
Přesto však mohla mylady i s celým svým svůdnickým uměním
utrpět poráţku, poněvadţ Felton byl varován a mohl předvídat kaţdou
drobnůstku v její hře. Od té chvíle podrobila ostraţitému zkoumání
celé své jednání, kdejaké slůvko aţ k nejprostšímu pohledu očí,
kaţdičký sebemenší pohyb, ba i dech, který by se snad mohl vyloţit
jako povzdech. Studovala všechno jako obratný herec, který právě

588
dostal novou roli v oboru, v němţ do té doby nebyl zvyklý se
pohybovat.
Její chování k de Winterovi bylo snadnější, a také se jiţ od
posledního večera rozhodla, ţe zůstane v jeho přítomnosti němá a
důstojná a jen občas ho podráţdí předstíraným opovrţením,
pohrdlivým slovem, doţene ho k vyhrůţkám a násilným činům, jeţ by
tvořily kontrast k její odevzdanosti – takový byl její plán. Felton to
uvidí; snad na to neřekne nic, ale uvidí to.
Ráno přišel Felton jako obyčejně, avšak mylady ho nechala
připravit snídani a ani na něj nepromluvila. V okamţiku, kdy se
chystal odejít, projel jí zásvit naděje; připadalo jí totiţ, jako by byl
chtěl promluvit, ale rty se mu pohnuly naprázdno a ovládnuv se
potlačil v srdci slova, jeţ chtěl vyslovit, a odešel.
K poledni vstoupil lord de Winter.
Byl dosti krásný zimní den a mříţovím vězení pronikl paprsek
bledého anglického slunce, jeţ svítí, ale nehřeje.
Mylady se dívala z okna a dělala, jako by neslyšela, ţe se otevřely
dveře.
„Ó, ó!― pravil lord, „nejdřív byla komedie, pak tragédie, a teď
pěstujeme melancholii?―
Vězeňkyně neodpověděla.
„Ano, rozumím,― pokračoval lord de Winter, „chtěla byste být
tamhle na tom břehu a na svobodě; chtěla byste na dobré lodi rozráţet
vlny moře, zeleného jako smaragd; ráda byste mi ať na zemi, ať na
oceánu strojila své drobné léčky, které umíte tak dobře vymýšlet.
Trpělivost! Jen trpělivost! Za čtyři dny budete smět na břeh a moře
vám bude otevřeno, více otevřeno, neţ snad touţíte, neboť za čtyři
dny vás bude Anglie zbavena.―
Mylady sepjala ruce a pozdvihla své krásné oči k nebi.
„Hospodine, Boţe můj!― pronesla s andělskou líbezností v hlase i
v gestu, „odpusť tomu člověku, tak jako já mu odpouštím.―
„Jen se modli, prokletá,― vzkřikl baron, „ale tvá modlitba je tím
velkodušnější, ţe jsi, to ti přísahám, v moci člověka, který ti
neodpustí.―
A odešel.
V okamţiku, kdy odcházel, zaplál v pootevřených dveřích
pronikavý pohled a ona zahlédla Feltona, který se rychle uhnul
stranou, aby ho neviděla.
Tu padla na kolena a začala se modlit.

589
 „Můj Boţe! Ty víš, pro jakou svatou věc trpím, dej mi sílu, ať
vydrţím svá muka!―
Dveře se zlehka otevřely; krásná prosebnice dělala, jako by
neslyšela jejich zaharašení, a hlasem, který se rozplýval v slzách,
pokračovala:
„Boţe mstiteli, Boţe dobrotivý! Dopustíš, aby došly splnění
hrozné záměry toho muţe?―
Teprve nyní předstírala, ţe zaslechla zvuk Feltonových kroků;
střelhbitě vstala a zarděla se, jako by se styděla, ţe ji překvapil klečící.
„Nerad vyrušuji někoho, kdyţ se modlí, madame,― řekl váţně
Felton, „nedejte se mnou tedy rušit, snaţně vás prosím.―
„Jak víte, ţe jsem se modlila, pane?― pravila mylady hlasem
přerývaným vzlyky. „Zmýlil jste se, pane, nemodlila jsem se.―
„Coţ myslíte, madame,― odvětil Felton týmţ váţným, ale poněkud
zjihlým hlasem, „ţe si osobuji právo bránit člověku, aby se kořil svému
Tvůrci? Bůh uchovej! Ostatně pokání velmi sluší hříšníkům; hříšník
klečící před Bohem je mi nedotknutelný, ať spáchal jakýkoliv zločin.―

590
 „Já, hříšnice!― pravila mylady hlasem, který by byl odzbrojil i
anděla posledního soudu. „Hříšnice! Můj Boţe, ty víš, jsem-li jí!
Řekněte, ţe jsem odsouzena, to ano; však vy víte, ţe Bůh, který miluje
mučedníky, občas dovoluje, aby byli odsouzeni i nevinní.―
„A kdybyste byla odsouzena, kdybyste byla mučednice,―
promluvil dále Felton, „máte o důvod více k modlitbě a já sám vám
chci být nápomocen svými prosbami.―
„Ó, vy jste člověk spravedlivý, vy ano,― vykřikla mylady a vrhla
se mu k nohám. „Slyšte mě, nemohu to uţ déle snést, bojím se, ţe mi
selţou síly v okamţiku, kdy mi bude podstoupit boj a kdy budu musit
vydat svědectví své víry; vyslechněte pokornou prosbu zoufalé ţeny.
Zneuţívají vás, pane, ale o to teď nejde, ţádám vás jen o jednu milost,
a udělíte-li mi ji, budu vám ţehnat zde i na onom světě.―
„Promluvte si s mým pánem, madame,― pravil Felton, „naštěstí
nejsem pověřen ani trestat, ani odpouštět; tuto odpovědnost svěřil Bůh
vyšším, neţ jsem já.―
„Ne, jen vám, jen vám. Vyslyšte mě, dříve neţ přispějete k mé
záhubě, dříve neţ se zúčastníte mé potupy!―
„Jestliţe jste si zaslouţila tuto hanbu, madame, jestliţe jste si
uvrhla na svou hlavu tuto potupu, musíte ji trpělivě snášet a poručit se
do vůle boţí.―
„Co říkáte? Ach, vy mi nerozumíte! Mluvím-li o potupě, myslíte,
ţe mluvím o nějakém trestu, o vězení či o smrti! Kéţ by tomu Bůh
chtěl! Co mně záleţí na smrti či na věznění!―
„Teď vám uţ opravdu nerozumím, madame.―
„Anebo děláte, ţe uţ mi nerozumíte, pane,― odvětila zajatkyně s
pochybovačným úsměvem.
„Nikoliv, madame, při své vojenské cti, při mé víře křesťana!―
„Jakţe, vy neznáte záměry, které se mnou má lord de Winter?―
„Ne, neznám.―
„Nemoţno, jste přece jeho důvěrníkem.―
„Nikdy nelţu, madame.―
„Ale vţdyť se neumí tak přetvařovat, aby se nedaly uhodnout.―
„Nenamáhám se nikdy, abych něco hádal, madame, čekám, aţ co
mi sám svěří. A mimo to, co mi řekl před vámi, nikdy mi lord de
Winter nic nesvěřoval.―
„Tak vy tedy nejste jeho spoluviníkem?― zvolala mylady s
neuvěřitelným přízvukem pravdivosti. „Vy nevíte, ţe mi chystá
pohanění, jemuţ se nevyrovná hrůzou ţádný trest tohoto světa?―

591
 „Mýlíte se asi, madame,― pravil Felton zardívaje se, „lord de
Winter není schopen takového zločinu.―
Výborně, řekla si mylady sama k sobě, neví ještě ani, co to je, a uţ
to nazývá zločinem!
Potom pravila nahlas:
„Přítel člověka hanebného je schopen všeho.―
„Koho nazýváte tím hanebným člověkem?― otázal se Felton.
„Coţ jsou v Anglii dva muţi hodní toho jména?―
„Chcete snad mluvit o Jiřím Villiersovi?― pravil Felton a v očích
mu zaplálo.
„Jehoţ pohané a lidé nevěřící nazývají vévodou z Buckinghamu,―
pokračovala mylady. „Nebyla bych myslila, ţe se v celé Anglii najde
Angličan, který by měl potřebí tak dlouhého vysvětlování, aby poznal,
o kom jsem chtěla mluvit.―
„Ruka Hospodinova je jiţ vztaţena na něho,― pravil Felton.
„Neujde trestu, který si zaslouţí.―
Felton tím vskutku vyjádřil vůči vévodovi jen opovrţení, které
chovalo tolik Angličanů k muţi, jehoţ i sami katolíci nazývali
vyděračem, vydřiduchem, prostopášníkem, a jehoţ puritáni bez obalu
nazývali satanem.
„O Boţe,― zvolala opět mylady, „vzývám-li tě, abys seslal na toho
člověka trest, který si zaslouţí, víš, ţe tím nesleduji svou vlastní mstu,
ale vysvobození celého národa!―
„Coţ vy ho znáte?― otázal se Felton.
Konečně se mě sám vyptává, řekla si pro sebe mylady, jsouc na
vrcholu radosti, ţe se jí tak brzo podařilo dojít cíle.
„Jestli ho znám? Ano, ano! K svému neštěstí, k svému věčnému
neštěstí!― A mylady začala lomit rukama, jako by ji jímala nejkrutější
bolest. Felton asi bezpochyby sám ve svém nitru cítil, ţe ho opouštějí
síly, a učinil několik kroků zpět ke dveřím; zajatkyně, jeţ ho
nespouštěla z očí, vrhla se však za ním a zadrţela ho.
„Pane!― zvolala, „buďte tak dobrý, buďte milosrdný, vyslyšte
mou prosbu; ten nůţ, který mi baron z osudné opatrnosti odnesl,
protoţe ví, k čemu ho chci pouţít – ach! vyslechněte mě do konce! –
ten nůţ… vraťte mi jej jen na minutku, z milosti, ze soucitu!
Objímám vám kolena. Hleďte, zamkněte dveře, nechci, abyste měl
nepříjemnost! Boţe, coţ bych chtěla ublíţit vám, vám, jediné
spravedlivé, dobré a soucitné duši, kterou jsem potkala! Vám, snad
svému zachránci! Na minutku, na jedinou minutku ten nůţ a vrátím

592
vám jej okénkem ve dveřích; jedinkou minutku, pane Feltone, a
zachráníte mi čest!―
„Vy se chcete zabít!― vykřikl Felton, zapomínaje, ţe má ruce
vězeňkyně ve svých. „Vy se chcete zabít!―
„Vyřkla jsem to, pane,― šeptala mylady tlumeným hlasem a klesla
mdle na podlahu, „vyřkla jsem své tajemství. Ach, uţ ví vše! Boţe,
jsem ztracena!―
Felton stál bez hnutí, mlčelivý a nerozhodný.
Ještě pochybuje, myslila si, ještě jsem nepůsobila dosti pravdivě.
Vtom bylo na chodbě slyšet kroky; mylady poznala chůzi de Wintera.
Felton ho poznal také a učinil krok směrem ke dveřím. Mylady se
vzpřímila.
„Ani slůvka před tím člověkem,― šeptla soustředěně, „ani slůvka z
toho, co jsem vám řekla, nebo jsem ztracena a vy, vy byste…―
Poté, jelikoţ se kroky blíţily, se odmlčela ze strachu, aby nebylo
slyšet její hlas, a s gestem nekonečné hrůzy poloţila svou krásnou
ruku Feltonovi na ústa. Felton ji měkce odstrčil a mylady klesla do
lenošky.
Lord de Winter přešel kolem dveří, aniţ se zastavil, a bylo slyšet
zvuk jeho vzdalujících se kroků.
Felton, zbledlý na smrt, zůstal několik vteřin stát a napjatě
poslouchal. Potom, kdyţ hluk kroků dozněl, vydechl jako člověk,
který se probouzí ze sna, a vyřítil se z pokoje.
Konečně jsi můj! řekla si mylady, naslouchajíc ohlasu jeho kroků,
které se vzdalovaly opačným směrem, neţ odešel lord de Winter.
Pak se jí čelo opět zachmuřilo.
„Řekne-li o tom baronovi jen slovo, jsem ztracena,― pravila tiše.
„Neboť baron ví dobře, ţe se nezabiju; dá mi před ním do ruky nůţ a
tak vyjde najevo, ţe celý ten můj výlev zoufalství byl jenom hra.―
Stoupla si před zrcadlo a chvíli se pozorně prohlíţela; nikdy
předtím nebyla tak krásná.
„Ale ne!― zašeptala si s úsměvem. „On nepromluví.―
Večer se dostavil lord de Winter, zrovna kdyţ jí přinesli večeři.
„Pane,― řekla mu mylady, „je vaše přítomnost nezbytným
přídavkem mého zajetí a nemohl byste mě ušetřit toho přírůstku muk,
jeţ mi způsobují vaše návštěvy?―
„Jakţe, drahá švegruše?― pravil lord de Winter. „Coţ mi vaše
krásná ústa, dnes tak krutá, cituplně neprohlásila, ţe jste přijela do
Anglie jen proto, abyste mě mohla dosyta vídat? Cítila jste, jak jste mi

593
řekla, tak ţivě újmu toho poţitku, ţe jste pro něj dala vše v sázku:
mořskou nemoc, bouři, zajetí! Nuţe, jsem zde, můţete být spokojena.
Ostatně, tentokrát má moje návštěva svou příčinu.―
Mylady se zachvěla a pomyslila si, ţe Felton asi promluvil. Ještě
nikdy v ţivotě necítila snad tato ţena, zvyklá na nejmocnější a
nejrůznorodější dojmy, bít své srdce tak prudce.
Seděla; lord de Winter si přitáhl křeslo a usedl vedle ní. Poté
vytáhl z kapsy jakýsi papír, pomalu jej rozloţil a řekl:
„Pohleďte, chtěl jsem vám ukázat průvodní list, který jsem sám
pro vás sloţil; bude vám napříště doprovodnou listinou v ţivotě, jejţ
jsem se rozhodl vám připravit.―

594
 Pak odvrátil oči od mylady na papír a četl:
„Nařizuji, aby byla dopravena do … jméno jsem zatím nechal
nevyplněné,― přerušil se de Winter; „máte-li nějaké přání, řekněte mi je.
Bude-li to aspoň tisíc mil od Londýna, budu vaši ţádost respektovat.
Tedy opakuji: Nařizuji, aby byla dopravena do … jmenovaná Charlotte
Backsonová, znamenaná francouzskou spravedlností, ale po trestu
propuštěná. Zůstane trvale v tomto místě a nevzdálí se z něho více neţ
na tři míle. Kdyby se snad pokusila o útěk, budiţ potrestána smrtí.
Denně bude dostávat pět šilinků na byt a stravu.―
„Ten rozkaz se mne netýká,― řekla chladně mylady, „neboť je tam
uvedeno jiné jméno neţ moje.―
„Jméno! Coţpak nějaké máte?―
„Mám jméno vašeho bratra.―
„Mýlíte se, můj bratr je toliko vaším druhým manţelem a váš
první muţ ještě ţije. Řekněte mi jeho jméno a já je napíšu místo
Charlotte Backsonové. Ne?… Nechcete?… Mlčíte?… Dobrá, budete
zapsána do seznamu vězňů pod jménem Charlotte Backsonová.―
Mylady stále mlčela; tentokráte to však nebylo z přetvářky, nýbrţ
z úděsu: domnívala se, ţe má být rozkaz ihned vyplněn. Bleskla jí
hlavou myšlenka, ţe lord de Winter uspíšil její odjezd. Uţuţ myslila,
ţe byla odsouzena odjet ještě tento večer.
Na okamţik se jí v duši všechno zhroutilo, kdyţ tu si povšimla, ţe
rozkaz není opatřen ţádným podpisem.
Radost, kterou z toho objevu pocítila, byla tak veliká, ţe ji
nedovedla před švagrem zakrýt.
„Aha,― pravil lord de Winter, který si všiml, co se v ní dělo, „ano,
hledáte podpis a říkáte si: není ještě všecko ztraceno, neboť ta listina
dosud není podepsána; ukazují mi ji, aby mě postrašili. Ale mýlíte se:
zítra ten rozkaz pošlu lordu Buckinghamovi, pozítří se vrátí
podepsaný jeho rukou a opatřený jeho pečetí a čtyřiadvacet hodin
potom bude uveden ve skutek, za to vám ručím. A teď sbohem,
madame, to je vše, co jsem vám chtěl říci.―
„A já vám odpovím, pane, ţe to zneuţití moci, to vyhnanství pod
vymyšleným jménem je hanebnost.―
„Chtěla byste být raději pověšena pod svým pravým jménem,
mylady? Však víte, ţe jsou anglické zákony neúprosné, co se týče
podvodů v manţelství! Vyjádřete se tedy otevřeně: ačkoliv je do toho
zapleteno mé jméno, či spíše jméno mého bratra, odváţím se i skandálu
veřejného procesu, abych nabyl jistoty, ţe se vás jedním rázem zbavím.―

595
 Mylady neodpověděla, ale zbledla jako mrtvola.
„Vidím, ţe máte přece jen raději tu pouť do dalekých zemí.
Výborně, madame, jedno staré přísloví praví, ţe cestování udrţuje
mládí. Koneckonců budete na tom dobře, a ţivot je krásný. Proto také
nestojím o to, abyste mi jej ukrátila. Zbývá ještě upravit tu záleţitost s
pěti šilinky. Trochu na vás škrtím, ţe? To proto, ţe mám obavu,
abyste nepodplatila své ţalářníky. Ostatně pořád vám ještě zůstanou
vaše půvaby, abyste je svedla. Uţijte jich, jestli vám ovšem váš nezdar
s Feltonem uţ nadobro nezprotivil pokusy toho druhu.―
Felton neřekl nic, řekla si mylady, nic není tedy ztraceno.
„A nyní, madame, opravdu na shledanou. Zítra vám přijdu oznámit
odjezd svého posla.―
Lord de Winter vstal, ironicky pozdravil a odešel.
Mylady vydechla: má před sebou ještě čtyři dny; a čtyři dny jí
postačí, aby Feltona svedla.
Tu ji napadla strašlivá myšlenka, a to nepošle-li lord de Winter
právě Feltona, aby dal Buckinghamovi podepsat rozkaz. Tak by jí
Felton unikl, a aby se její kouzlo zdařilo, je bezpodmínečně třeba, aby
působilo nepřetrţitě.
Ale aspoň jedna věc ji uklidňovala – Felton nic neřekl.
Nechtěla, aby se zdálo, ţe jí hrozby de Wintera nějak pohnuly;
sedla si tedy ke stolu a dala se do jídla.
Potom, stejně jako včera večer, poklekla a pomodlila se nahlas
všechny své modlitby.
Jako včera, stráţný přestal přecházet, zastavil se a poslouchal ji.
Brzy nato zaslechla ohlas lehčích kroků, neţ byly kroky hlídky;
přicházely z hloubi chodby a zastavily se u dveří.
„To je on,― zašeptala.
A začala zpívat touţ náboţnou píseň, která včera Feltona tak
rozjitřila.
Ale přestoţe se jí hlas chvěl melodičtěji a srdceryvněji neţ kdy
jindy, dveře zůstaly zavřeny. Zazdálo se jí sice, kdyţ vrhla kradmý
pohled na malé okénko ve dveřích, ţe tam za hustou mříţi vidí
planoucí oči mladého muţe, ale ať to byla pravda či přízrak, jisto je,
ţe se tentokrát dovedl Felton tak ovládnout, ţe do pokoje nevstoupil.
Jenom kdyţ skončila svůj náboţný zpěv, připadlo mylady, ţe
zaslechla hluboký vzdech. Pak se tytéţ kroky, jeţ zaslechla předtím,
opět pomalu a jaksi lítostivě vzdálily.

596
 ČTVRTÝ DEN ZAJETÍ

Kdyţ vešel nazítří Felton k mylady, našel ji stát na lenošce; v ruce

drţela provaz, spletený z několika batistových šátečků roztrhaných v
pruhy a navázaných na sebe. Jak Felton zaharašil dveřmi, seskočila
mylady lehce z lenošky na zem a snaţila se skrýt za zády narychlo
sestrojený provaz, který drţela v ruce.
Mladý muţ byl ještě bledší neţ obyčejně a jeho oči, zarudlé
nevyspáním, svědčily, ţe probděl horečnou noc.
Jeho čelo bylo nicméně vyzbrojeno tvrdší přísností neţ jindy.
Popošel zvolna k mylady, která usedla, a uchopiv konec vraţedné
tkaniny, jejţ snad náhodou, snad úmyslně nechala trčet stranou, zeptal
se chladně:
„Co je to, madame?―
„Tohle? Nic,― pravila mylady s bolestným výrazem, jímţ dovedla
tak mistrně doplnit svůj úsměv. „Nuda je smrtelným nepřítelem vězňů,
nudila jsem se a krátila jsem si tedy čas splétáním tohoto provazu.―
Felton se podíval na zeď, na místo, před nímţ zastihl stát mylady
na lenošce, kde nyní seděla: nad její hlavou spatřil pozlacenou skobu,
na niţ se patrně věšely zbraně.
Zachvěl se a zajatkyně tento záchvěv zpozorovala, neboť ačkoliv
měla oči sklopené, nic jí neušlo.
„A proč jste stála na křesle?― zeptal se Felton.
„Co vám na tom záleţí?― opáčila mylady.
„Přeji si to vědět,― pravil Felton.
„Nevyptávejte se mne,― pokračovala mylady. „Víte sám, ţe nám
opravdovým křesťanům je zakázáno lhát.―
„Nuţe, řeknu vám sám,― pravil Felton, „co jste dělala, či spíše co
jste chtěla udělat: chtěla jste dovršit dílo záhuby, jeţ ţivíte v duši. Ale
uvaţte si to dobře, madame: zakazuje-li nám Bůh leţ, ještě přísněji
zakazuje sebevraţdu.―
„Vidí-li Bůh nespravedlivě pronásledované stvoření, zmítané mezi
sebevraţdou a zneuctěním,― odvětila mylady hluboce přesvědčivým
hlasem, „tu věřte mi, pane, odpustí mu Bůh sebevraţdu, neboť v tomto
případě stává se sebevraţda mučednictvím.―
„Tím mi říkáte buď příliš mnoho, nebo příliš málo; mluvte,
madame, proboha, vyslovte se přesněji.―

597
 „Proč vám mám vypravovat o svých neštěstích? Pokládal byste je
za bajky. A proč bych vám vykládala své záměry? Šel byste je udat
mému pronásledovateli. Ne, pane; ostatně co vám záleţí na ţivotě či
smrti jedné nešťastné odsouzené ţeny? Jste přece odpověden jen za
mé tělo, není-liţ pravda? A vykáţete-li se mou mrtvolou, v níţ mne

598
poznají, nebudou na vás chtít nic víc, a moţná ţe dokonce dostanete
dvojnásobnou odměnu.―
„Já, madame, já?― vykřikl Felton. „Vy se o mně domníváte, ţe
bych přijal odměnu za váš ţivot? Ó, jistě nemyslíte to, co říkáte.―
„Jen mě nechte být, Feltone, nechte mě být,― pravila mylady,
stupňujíc horoucnost svého hlasu. „Kaţdý voják má být ctiţádostivý,
ţe? Jste poručík, nuţe, za mou rakví byste šel jako setník.―
„Boţe, co jsem vám jen udělal?― pravil Felton rozechvěle, „ţe
chcete obtíţit mou duši takovou odpovědností před Bohem a před
lidmi? Vţdyť za několik dní budete odtud pryč, madame, váš ţivot uţ
nebude pod mým dohledem a pak,― dodal Felton s povzdechem, „pak
s ním naloţíte, jak budete chtít.―
„Ach tak,― vykřikla mylady, jako by nedovedla potlačit svaté
rozhořčení, „tedy vy, zboţný člověk, o němţ se říká, ţe je spravedlivý,
ţádáte jen jedno: aby vás nikdo nemohl vinit, vyčítat vám mou smrt!―
„Bylo mi uloţeno bdít nad vaším ţivotem, madame, a já nad ním
budu bdít.―
„Ale chápete, jaké poslání to vykonáváte? Bylo by kruté, i
kdybych byla vinna – ale jak je pojmenujete, jaké jméno mu dá Bůh,
jsem-li nevinna?―
„Jsem voják, madame, a vykonávám rozkazy, které jsem dostal.―
„Myslíte, ţe v den posledního soudu bude Bůh oddělovat slepé
katany od nespravedlivých soudců? Nechcete, abych zabila své tělo, a
činíte se náhončím toho, kdo chce zabít mou duši!―
„Ale opakuji vám, madame,― pokračoval Felton opět rozechvěn,
„vţdyť vám nehrozí ţádné nebezpečí a za lorda ručím jako sám za
sebe.―
„Pošetilče!― zvolala mylady, „ubohý pošetilče, který se odvaţujete
ručit za druhého člověka, kdyţ ti nejmoudřejší, Bohu nejoddanější
váhají, smějí-li odpovídat vůbec jen sami za sebe! Pošetilče, který se
přidáváte k straně nejsilnějších a nejšťastnějších, abyste zahubil
nejslabší a nejnešťastnější ţenu!―
„To není moţné, madame, to není moţné,― koktal Felton, který v
hloubi srdce cítil oprávněnost tohoto argumentu. „Nejsem-li s to,
abych vám jako zajatkyni vrátil svobodu, nesahá moje působení ani
tak daleko, abyste vy ţivá skrze mne ztratila ţivot.―
„Ano,― zasténala mylady, „ale ztratím to, co je mi draţší neţ ţivot,
ztratím čest, Feltone; a vás, vás učiním před Bohem a před lidmi
odpovědným za svou hanbu a za svou potupu.―

599
 Tentokrát nedokázal Felton při vší své necitnosti (moţná ovšem,
ţe svůj chlad jen předstíral) odolat tajemnému vlivu, který se ho jiţ
zmocnil. Vidět tu krásnou ţenu, bílou jako nejčistší zjevení, vidět ji
chvílemi se rozplývat v slzách, chvílemi zase hrozebně vztyčenou, být
zavalen stupňovaným účinem hned její bolesti, hned krásy, to bylo
trochu příliš mnoho pro toho snílka, to bylo trochu příliš pro mozek
rozvrácený ţhoucími sny mystické víry, trochu příliš mnoho pro srdce
nahlodané zároveň palčivou láskou k nebi a sţíravou nenávistí k
lidem.
Mylady postihla jeho zmatek, podvědomě vycítila ţár
protikladných vášní, jeţ vzněcovaly krev mladého fanatika; a jako
obratný generál, jenţ vidí-li, ţe nepřítel jiţjiţ couvá, velí vrhnout se s
vítězným křikem na něho, vzchopila se krásná jako antická kněţka a
oduševnělá jako čistá křesťanská panna. S rozpjatými paţemi, s
obnaţeným hrdlem, s rozpuštěnými vlasy, přidrţujíc si jednou rukou
šat stydlivě k ňadrům, s okem planoucím týmţ ohněm, který jiţ vnesl
zmatek ve smysly mladého puritána, kráčela k němu a dala se svým
sladkým hlasem, jemuţ dovedla, bylo-li třeba, vdechnout strašlivý
výraz, do zpěvu vášnivé písně:

Již Baalu vzdej tu oběť svou

a předhoď mučedníka lvům:
však Bůh tě sklá svou potupou!…
A mně dá vejít před svůj trůn!

Při tom podivném oslovení zůstal Felton na místě jako zkamenělý.

„Kdo jste, kdo jste?― vykřikl a sepjal ruce. „Jste vyslankyní nebes
či sluţebnicí ďáblovou, jste anděl či satan – je vaše jméno Eloah či
Astarté?―
„Coţ jsi mě, Feltone, nepoznal? Nejsem ani anděl, ani démon,
jsem dcerou této země, jsem tvá sestra ve víře, toť vše.―
„Ano, ano!― zvolal Felton, „pochyboval jsem, ale teď uţ věřím.―
„Věříš, a přesto se spolčuješ s tím ďábelským zplozencem, jehoţ
jmenují de Winterem! Věříš, a přece mě necháváš v rukou mých
nepřátel, nepřátel Anglie, nepřátel boţích! Věříš, a přece mě dáváš
všanc tomu, jenţ poskvrňuje a plní svět svým kacířstvím a svými
zhýralostmi, tomu hanebnému Sardanapalovi, jehoţ slepí nazývají
vévodou z Buckinghamu a věřící Antikristem!―
„Já a vydávat vás Buckinghamovi? Já? Co to říkáte?―

600
 „Mají oči a nevidí,― zvolala mylady, „mají uši a neslyší!―
„Ano, ano, ano,― řekl Felton, přejíţděje si rukama po čele,
pokrytém potem, jako by z něho chtěl smést poslední pochybnost.
„Ano, jiţ poznávám hlas, který ke mně mluví v mých snech; ano,
poznávám rysy anděla, jenţ se mi zjevuje noc co noc a volá na mou
duši, která nemůţe usnout: Udeř! Zachraň Anglii, zachraň sama sebe,
nebo zemřeš, aniţ jsi odzbrojil hněv boţí proti sobě! Mluvte, mluvte!―
volal dále, „nyní jiţ jsem schopen vám rozumět.―
Záblesk šílené radosti kmitl se myladinýma očima.
Avšak přesto, ţe byl tak prchavý, Felton jej postřehl a zachvěl se,
jako by mu teprve ona rozdivočená tvář osvítila hlubiny srdce této
ţeny.
Vzpomněl si náhle na lordovo varování, na myladiny svody, na její
první pokusy, hned kdyţ přijela; ucouvl o krok a sklopil hlavu, ale
nepřestával se na ni dívat, a jakoby očarován tím podivným stvořením,
nemohl odtrhnout svůj zrak od jejích očí.
Mylady však nebyla ţenou, která by nepoznala, odkud vytrysklo
Feltonovo zaváhání. I kdyţ byla zdánlivě sebevíc vzrušena, v nitru ji
neopouštěla ledová chladnokrevnost. A tak dříve neţ mohl Felton
odpovědět a donutit ji svou odpovědí, aby znovu navázala hovor,
který bylo uţ nesnadné udrţovat v témţ vzletném tónu, nechala
klesnout své ruce, a jako by opět ţenská slabost nabývala vrchu nad
zanícením vizionářky, pravila:
„Ale ne, mně není dáno být Juditou, která osvobodí Bethulii od
toho Holoferna. Meč Hospodinův je příliš těţký pro moje rámě.
Nechte mě tedy prchnout smrtí před mou pohanou, nechte mě utéci se
do mučednictví. Neţádám vás ani o svobodu, jak by učinila ţena
provinilá, ani o pomstu, jak by učinila pohanka. Nechte mě zemřít, to
je vše, co chci. Prosím vás snaţně, úpím před vámi na kolenou, nechte
mě zemřít a ještě můj poslední vzdech vám bude blahořečit.―
Dojat jejím sladkým a prosebným hlasem, pohnut jejím bázlivým a
zničeným pohledem, Felton se k ní zase přiblíţil. Poznenáhlu brala na
sebe kouzelnice opět ony podmanivé přízdoby, jeţ dovedla ztrácet a
opět získávat podle své vůle: krásu, líbeznost, slzy a především
neodolatelný půvab vášnivého uchvácení, nejvznětlivější ze všech
rozkoší.
„Běda!― pravil Felton, „nemohu bohuţel učinit nic neţ vás
litovat, dokáţete-li mi, ţe jste nevinnou obětí! Lord de Winter má
proti vám strašlivé obţaloby. Jste křesťanka, jste má sestra ve víře;

601
cítím se k vám opravdu přitahován, já, který jsem nikdy nemiloval
nikoho jiného neţ svého dobrodince, já, který jsem se v ţivotě setkal
jen se zrádci a hanebníky. Jaké jste asi spáchala nepravosti, vy, tak
krásná, vy, tak čistá napohled, ţe vás lord de Winter stále tolik
pronásleduje?―
„Mají oči k vidění,― opakovala mylady s přízvukem nevyslovitelné
bolesti, „a nevidí; mají uši k slyšení a neslyší.―
„Nuţe, mluvte,― vzkřikl mladý důstojník, „mluvte uţ proboha!―
„Coţ vám mám svěřit svou hanbu?― zvolala mylady s ruměncem
studu v tváři. „Často bývá zločin jednoho k hanbě druhému; já, ţena,
mám svěřit svou hanbu vám, muţi? Ach!― pokračovala a zakryla si
své krásné oči stydlivě rukama, „nikdy, nikdy to nedokáţu!―
„Mně, svému bratru?― zvolal Felton.
Mylady se naň dlouze zadívala s výrazem, jejţ mladý důstojník
pokládal za váhání, ale který ve skutečnosti znamenal zostřené
pozorování a hlavně chtěl ještě víc očarovat.
Felton sepjal ruce s úpěnlivou prosbou.
„Dobře,― pravila mylady, „svěřím se svému bratru, odváţím se
toho.―
V tom okamţení bylo slyšet kroky de Wintera; tentokrát však se
obávaný myladin švagr nespokojil jen tím, ţe přešel kolem dveří jako
včera a vzdálil se, nýbrţ zastavil se, vyměnil několik slov se stráţným,
otevřel dveře a vstoupil.
Jakmile uslyšel, ţe se venku mluví, Felton rychle ustoupil, a kdyţ
lord de Winter vcházel, stál jiţ několik kroků od zajatkyně.
Baron zvolna popošel dovnitř místnosti a měřil si zkoumavým
pohledem ţenu i mladého důstojníka.
Potom pravil: „Jste tu uţ příliš dlouho, Johne; vyprávěla vám snad
ta ţena něco o svých zločinech? Pak ovšem chápu, ţe se vaše
rozmluva tak protáhla.―
Felton se zachvěl a mylady cítila, ţe je ztracena, nepřispěje-li
puritánovi, vyvedenému z rovnováhy, okamţitě na pomoc.
„Ach, vy se bojíte, aby vám vaše zajatkyně neutekla!― pravila.
„Nuţe, zeptejte se svého důstojného ţalářníka, o jakou milost jsem ho
před chvílí prosila.―
„Vy jste prosila o nějakou milost?― ptal se baron udiveně a s
podezřením ve hlase.
„Ano, mylorde,― odvětil zmatený jinoch.
„A o jakou milost, podívejme se?― optal se lord de Winter.

602
 „Chtěla nůţ, který by mi za minutku vrátila zpět okénkem,―
odpověděl Felton.
„Coţ je tu snad ukryt nějaký člověk, jehoţ chce ta něţná bytost
podřezat?― pokračoval lord de Winter svým posměšným a pohrdavým
hlasem.
„Jsem tu já,― opáčila mylady.
„Dal jsem vám na vybranou mezi Amerikou a Tyburnem,― řekl
lord de Winter. „Nuţe, vyberte si Tyburn, mylady: věřte mi, provaz je
ještě jistější neţ nůţ.―
Felton zbledl a popošel o krok kupředu, neboť se mu mihlo
hlavou, ţe v okamţiku, kdy sem vstoupil, drţela mylady v ruce
provaz.
„Máte pravdu,― slyšel ji promluvit, „a uţ jsem na to myslila.―
Poté dodala ponuře: „A budu na to myslit ještě víc.―

603
 Felton cítil, jak jím aţ do morku kostí probíhá mrazení; lord de
Winter pravděpodobně zpozoroval to zachvění a řekl:
„Měj se na pozoru, Johne! Spolehl jsem se na tebe, příteli, dej si
pozor! Varoval jsem tě! Ostatně jen odvahu, hochu! Ve třech dnech se
zbavíme toho bídného stvoření a tam, kam ji pošlu, uţ nikomu
neublíţí.―
„Slyšíte ho!― zvolala pronikavě mylady tak, aby baron myslil, ţe
se obrací k nebi, a aby Felton pochopil, ţe myslí jeho. Felton sklopil
hlavu a zamyslil se.
Baron vzal důstojníka za ruku, obrátil se a díval se mu přes
rameno, aby neztrácel mylady z očí, dokud nebudou venku z pokoje.
Hleďme, hleďme, řekla si zajatkyně, jakmile se zavřely dveře,
pořád ještě nejsem tak daleko, jak jsem si myslila. Winter, obvykle
tak hloupý, podivuhodně zmoudřel. To dělá touha po pomstě, ta umí
zázračně přetvářet lidi! Co se týče Feltona, je teď na vahách! To
není takový člověk jako ten prokletý d’Artagnan. Puritán jen
zboţňuje a vzdychá. Mušketýr je muţ činů a jeho rozhodnutí je
dílem okamţiku.
Nicméně čekala mylady netrpělivě, co bude, neboť právem tušila,
ţe dnes Feltona spatří ještě jednou.
Konečně asi hodinu po scéně, kterou jsme právě vylíčili, zaslechla,
jak někdo u dveří tiše mluví; poté se dveře otevřely a poznala Feltona.
Mladý muţ rychle vkročil do pokoje, zanechav za sebou dveře
otevřeny, a dával mylady znamení, aby se chovala tiše; tvář měl
podivně vyděšenou.
„Co mi nesete?― zeptala se ho.
„Poslouchejte,― odvětil Felton přitlumeným hlasem, „právě jsem
poslal stráţ pryč, abych tu mohl zůstat s vámi sám. Chci s vámi
mluvit, aby nikdo nemohl slyšet, co vám řeknu. Baron mi vyprávěl
hrůznou historku.―
Mylady se usmála svým úsměvem odevzdané oběti a potřásla
rozpačitě hlavou.
„Buď jste vy ďábel,― pokračoval Felton, „nebo je baron, můj otec,
můj dobrodinec, nějaká stvůra. Vás znám teprve čtyři dny, jeho miluji
dobré dva roky. Smím tedy mezi vámi dvěma váhat. Neděste se toho,
co vám říkám, potřebuji být přesvědčen. Dnes v noci, aţ odbije
půlnoc, přijdu k vám a přesvědčíte mne.―
„Ne, Feltone, ne, milý bratře,― pravila tichým hlasem, „vaše oběť
je příliš velká a cítím, co vás stojí. Ne, hleďte, já jsem ztracena,

604
nevrhejte se v záhubu se mnou ještě i vy. Má smrt bude působit
mnohem výmluvněji neţ můj ţivot, a mlčení mrtvé vás přesvědčí
mnohem lépe neţ slova ubohé vězněné ţeny.―
„Mlčte, madame,― zvolal Felton, „a nemluvte tak; přišel jsem,
abyste mi slíbila na svou čest, abyste se mi zapřísáhla vším, co je vám
nejsvětějšího, ţe si nesáhnete na ţivot.―
„Nerada bych vám něco slibovala,― odpověděla mylady, „neboť
nikdo nemá větší úctu k přísaze neţ já, a kdybych slíbila, musila bych
svůj slib dodrţet.―
„Dobře, zavaţte se tedy jen do té chvíle, kdy se opět shledáme.
Budete-li, aţ přijdu, i nadále trvat na svém, jste svobodná a já sám
vám podám zbraň, o niţ jste ţádala.―
„Budiţ!― řekla mylady, „vám kvůli počkám.―
„Přísahejte!―
„Přísahám při jménu boţím. Stačí vám to?―
„Dobrá,― řekl Felton, „na shledanou dnes v noci.―
A vyběhl z pokoje, zavřel za sebou dveře a čekal venku, vojákovu
píku v ruce, jako by sám drţel stráţ.
Kdyţ se voják vrátil, Felton mu zbraň odevzdal.
Mylady zatím popošla k okénku a zahlédla, jak se mladý muţ s
blouznivou horoucností pokřiţoval a poté s radostným ulehčením
odešel.
I vrátila se na své místo a na rtech se jí objevil úsměšek divokého
pohrdání; rouhavě opakovala to strašné jméno „Bůh―, při němţ přísahala.
„Můj Bůh!― šeptala si, „ty pošetilý blouznivce! Bohem jsem si já,
já, a já uţ si dopomohu k pomstě.―

PÁTÝ DEN ZAJETÍ

Mylady dosáhla sice zatím teprve polovičního vítězství, avšak uţ

dobytý úspěch zdvojnásobil její síly.
Dosud byla zvyklá na samá vítězství; muţi se dávali lehko svést a
záletná dvorská výchova je vháněla rychle do léčky.
Mylady byla tak krásná, ţe si její tělesný půvab rychle

605
podmaňoval smysly, a natolik bystrá, ţe dovedla vítězit i nad
překáţkami, jeţ jí stavěl do cesty duch.
Ale tentokrát jí bylo bojovat proti divoké, uzavřené povaze, u níţ
asketická přísnost ztlumila citlivost. Náboţenství a pokání učinily z
Feltona člověka nepřístupného obyčejným svodům. V jeho blouznivé
hlavě byly změteny plány tak dalekosáhlé, předsevzetí tak protichůdně
bouřlivá, ţe tam nezůstalo místa pro ţádnou lásku, rozmarnou či
smyslnou, onen cit, který se ţiví zahálkou a roste mravními kazy.
Svou líčenou ctností učinila však mylady přece jen průlom do názorů
muţe, jenţ byl tak důtklivě před ní varován, a svou krásou vnikla do
srdce a smyslů čistého a cudného člověka. Konečně nalezla míru, jak
zacházet s prostředky, jeţ měla po ruce, ačkoliv do té doby jí samé
byly neznámé; tak cenná pro ni byla zkušenost s touto nejvzdornější
duší, jakou příroda mohla poskytnout jejímu studiu.
Byla teď dobře připravena na Feltonovu návštěvu a mohla
rozestavit své baterie pro zítřek. Věděla, ţe uţ jí zbývají jen dva dny, a
ţe jakmile bude rozkaz podepsán Buckinghamem (a Buckingham jej
podepíše tím snáze, ţe listina nese falešné jméno, v němţ nemůţe
poznat ţenu, o kterou jde), lord ji dá ihned odvézt. A věděla také, ţe u
ţen odsouzených k vyhnanství klesá svůdnost na zbraň mnohem méně
účinnou neţ u takzvaných ctnostných dam, jejichţ krásu ozařuje
slunce velkého světa, jejichţ ducha vynáší hlas módy a jimţ
aristokratický lesk dodává okouzlujícího pozlátka. Ţeně odsouzené k
potupnému, poniţujícímu trestu nelze sice zabránit, aby zůstala
krásná, ale je to překáţka, aby kdy znovu nabyla své podmanivé moci.
Jako všichni opravdu nadaní lidé, věděla mylady dobře, jaké prostředí
se hodí k její povaze a k jejím schopnostem. Chudoba jí byla vţdycky
odporná a opovrţení by srazilo dvě třetiny z její velikosti. Mylady
dovedla být královnou jen mezi královnami; její vládychtivost si
ţádala rozkoše z ukojené pýchy. Poroučet bytostem niţším neţ ona
bylo jí spíše poníţením neţ radostí.
Ovšem, určitě by se vrátila ze svého vyhnanství, o tom
nepochybovala ani okamţik; avšak jak dlouho by to třebas trvalo? Pro
činorodou a ctiţádostivou povahu, jako byla mylady, jsou uţ dny, v
nichţ není vzestupu, dny nešťastnými; jaké jméno by tedy asi dávala
dnům tak srázného pádu? Ztratit rok, dva roky, tři roky, toť jako ztratit
celou věčnost; vrátit se, aţ by d’Artagnan, šťastný a triumfující, dostal
se svými přáteli od královny odměnu, kterou si právem zaslouţil
svými sluţbami? Takové sţíravé pomyšlení nedovedla ţena jako

606
mylady snést. A tak bouře, jeţ v ní zuřila, zdvojnásobovala její sílu, a
kdyby bylo její tělo jen na jediný okamţik mohlo nabýt rozměrů jejího
ducha, byla by snad rozmetala stěny svého vězení.
A co jí nadto krutě popichovalo, bylo pomyšlení na kardinála.
Co si asi pomyslí, co si říká o jejím mlčení ten nedůvěřivý,
neklidný, podezřívavý kardinál? Kardinál, který byl nejen její
jedinou oporou, jedinou záštitou, jediným ochráncem v
přítomnosti, ale také hlavním nástrojem jejího štěstí a její příští
pomsty? Znala ho, věděla, ţe se po návratu z bezvýsledné cesty
marně bude vymlouvat na vězení, marně bude líčit přestálá utrpení
– kardinál by jí vţdycky odpověděl s posměvačným klidem
skeptika, velikého zároveň mocí i duchem:
„Neměla jste se dát chytit.―
Tak sbírala mylady všechnu energii a šeptala si v hloubi duše
jméno Feltonovo jako jediné světlo, které pronikalo aţ na dno pekla,
do něhoţ se propadla; a jako had, který stáčí a roztáčí pletence svého
těla, obtáčela Feltona jiţ předem tisícerými závity vynalézavé
obrazotvornosti, aby se přesvědčila o své síle.
Zatím ubíhal čas, hodiny rozezvučely jedna po druhé zvon a kaţdý
úder bronzového srdce dozníval palčivě v srdci uvězněné ţeny.
V devět hodin vykonal lord de Winter svou obvyklou návštěvu,
prohlédl si bedlivě okno a mříţe, prozkoumal podlahu a zdi, ohmatal
krb a dveře. Během celé dlouhé a pečlivé prohlídky neřekl však ani
on, ani mylady jediného slova.
Oba bezpochyby cítili, ţe situace je příliš váţná, neţ aby ztráceli
čas zbytečnými slovy a neplodným hněvem.
„Nu tak,― pravil pak baron odcházeje, „dnes v noci tedy ještě
neutečete.―
Bilo deset. Felton přišel střídat stráţ – mylady poznala jeho krok.
Poznávala jej nyní uţ tak, jako poznává milenka krok miláčka svého
srdce; a přece mylady spíš nenáviděla toho slabošského fanatika a
opovrhovala jím zároveň.
Nebyla ještě smluvená hodina, Felton do pokoje nevstoupil.
Za dvě hodiny poté, kdyţ odbíjela půlnoc, byla opět výměna stráţí.
To jiţ nastával smluvený čas; od té chvíle také mylady netrpělivě
čekala.
Nový stráţný počal přecházet sem a tam chodbou. Za deset minut
poté přišel Felton. Mylady nastavila uši.
„Poslyš,― řekl mladý muţ stráţnému, „pod ţádnou záminkou se

607
nevzdaluj od těchto dveří, neboť víš, ţe byl minulé noci jeden voják
mylordem potrestán, ţe na chvíli opustil své stanoviště, a přece jsem
za něho po celou dobu jeho nepřítomnosti hlídal já sám.―
„O tom vím,― odvětil voják.
„Doporučuji ti tedy co největší ostraţitost. Já,― dodal, „zajdu ještě
jednou udělat prohlídku do pokoje té ţeny; obírá se totiţ podezřelými
záměry proti svému ţivotu a dostal jsem rozkaz dát na ni dobrý
pozor.―
„Znamenitě,― zašeptala pro sebe mylady, „hleďme na přísného
puritána, jak umí lhát!―
Oslovený voják se toliko usmál a řekl:
„Hrome, pane poručíku, to není věru ţádná smůla, dostat takový
úkol. Taky bych si dal říci, hlídat mezi čtyřma očima tak krásnou
ţenu.―
Felton se začervenal; za jiných okolnosti by byl vojákovi vyčinil,
ţe si dovoluje takové ţerty, ale jeho svědomí se ozývalo příliš silně,
neţ aby se ústa odváţila mluvit.
„Zavolám-li,― pravil Felton, „ihned přijď. Stejně zavolej ty mne,
kdyby někdo šel.―
„Ano, pane poručíku,― řekl voják.
Poté vstoupil Felton k mylady do pokoje. Mylady vstala.
„Jste tu?― pravila mu.
„Slíbil jsem vám, ţe přijdu,― řekl Felton, „a přišel jsem.―
„Slíbil jste mi ještě něco jiného.―
„Co, proboha?― zvolal mladý muţ, který přesto, ţe se snaţil
ovládnout, cítil, jak se mu chvějí kolena a jak mu vyvstává na čele pot.
„Slíbil jste, ţe mi přinesete nůţ a ţe mi jej tu po naší rozmluvě
necháte.―
„Nemluvte o tom, madame,― pravil Felton. „Není tak hrozného
postavení v ţivotě, aby měl tvor boţí právo se usmrtit. Rozváţil jsem
si to a nikdy bych se nedovedl dopustit takového hříchu.―
„Ach, vy jste o tom přemýšlel!― řekla vězeňkyně a usedla s
pohrdavým úsměvem do křesla. „I já jsem přemýšlela.―
„O čem?―
„Ţe nemám co mluvit s člověkem, který nestojí v daném slově.―
„Ach boţe!― zašeptal Felton.
„Můţete odejít,― pokračovala mylady, „nebudu s vámi mluvit.―
„Zde je ten nůţ,― řekl Felton a vytáhl zbraň z kapsy; přinesl ji, jak
slíbil, ale zaváhal ji vězeňkyni vydat.

608
 „Dejte mi jej,― řekla mylady.
„Pročpak?―
„Na mou čest, ihned vám jej zase vrátím; poloţíte nůţ sem na stůl
a zůstanete mezi mnou a jím.―
Felton podal mylady zbraň; prohlédla pozorně ostří a koncem prstů
zkusila, jak je špičatý.
„Dobrá,― pravila a vrátila nůţ mladému důstojníkovi. „Tenhle je z
dobré a tvrdé oceli. Jste věrný přítel, Feltone.―
Felton vzal zbraň a poloţil ji na stůl, jak bylo umluveno.
Mylady ho sledovala očima a pokývla na znamení, ţe je spokojena.
„A nyní,― pravila, „poslouchejte!―
Ta výzva byla zbytečná; mladý důstojník stál před ní, připraven
doslova hltat, co řekne.
„Feltone,― řekla mylady se slavnostností plnou melancholie,
„kdyby vám vaše sestra, dcera vašeho otce, řekla: »Byla jsem mladá,
naneštěstí i dosti hezká, a nastraţili mi léčku, avšak já odolala;
zmnohonásobili nástrahy kolem mne, uţili i násilí, avšak já odolala;
proklínali náboţenství, jemuţ jsem oddána, Boha, kterého vzývám,
poněvadţ jsem volala na pomoc toho Boha a to náboţenství – avšak já
odolala. Tehdy mne zahrnuli uráţkami, a kdyţ nemohli zničit mou
duši, chtěli aspoň navţdy pošpinit mé tělo. Konečně…«―
Mylady se zarazila, rty jí přelétl hořký úsměv.
„Konečně? Co konečně udělali?―
„Jednou večer se konečně rozhodli oslabit ten odpor, který
nemohli přemoci; jednou večer mi namíchali do vody silný uspávací
prostředek. Sotva jsem poţila večeři, cítila jsem, ţe zvolna upadám v
neznámou strnulost. Ačkoliv jsem se ničeho nenadála, zmocnil se mne
nejasný strach a namáhala jsem se bojovat proti spánku. Vstala jsem,
chtěla jsem běţet k oknu, volat o pomoc, ale nohy mi vypověděly
sluţbu. Bylo mi, jako by mi padal strop na hlavu a drtil mě svou tíţí;
rozpřáhla jsem ruce, pokoušela jsem se mluvit, ale byla jsem s to
vyrazit jen nesouvislé zvuky. Údy mi bezmocně zdřevěněly, zachytila
jsem se křesla, cítíc, ţe vzápětí klesnu, avšak brzy byla i tato opora
nedostatečná pro mé slabé ruce a já klesla nejprve na jedno koleno,
pak na obě. Chtěla jsem se modlit, ale jazyk mi neslouţil. Bůh mě asi
neviděl a neslyšel, a já se svezla na podlahu, přemoţena spánkem,
který se podobal smrti.
Z toho, co se dělo během mého spánku, nepamatuji si vůbec nic.
Jediná věc, na niţ si vzpomínám, je, ţe jsem se probudila na lůţku v

609
kulaté síni, jeţ byla zařízena skvostným nábytkem a do níţ vnikalo
světlo toliko otvorem ve stropě. Ostatně tu nebyly ani dveře – bylo to
jakési přepychové vězení.
Dlouho jsem se snaţila se vzpamatovat a uvědomit si, kde to jsem,
ale můj duch se marně namáhal setřást temnoty spánku, z něhoţ jsem
se nemohla probrat.
Vyvstávaly ve mně jakési nejasné vzpomínky, ţe jsem někudy
jela, v uchu mi znělo hučení nějakého vozu a míhaly se mi obrazy
jakéhosi strašlivého snu, jenţ vyčerpal všechny mé síly. Ale vše to
bylo tak nejasné a neurčité, ţe všechny ty záţitky jako by patřily k
jinému dění a k jiné osobě, jejíţ ţivot se nějak podivuhodně smísil s
mým. Po nějaký čas mi připadal můj stav tak podivný, ţe jsem se
domnívala, ţe sním. Vrávoravě jsem vstala; šaty jsem měla vedle na
ţidli. Nepamatovala jsem se však, ţe bych se byla svlékla nebo ulehla
na lůţko. A tu se mi poznenáhlu vybavila celá skutečnost, plná studu a
hrůzy: nejsem uţ ve svém domově.
Pokud jsem mohla soudit podle slunečního světla, den jiţ ze dvou
třetin minul. A usnula jsem včera večer! Můj spánek tedy trval téměř
čtyřiadvacet hodin. Co se stalo během toho dlouhého spánku?
Oblékla jsem se tak rychle, jak jsem jen mohla. Moje pomalé a
těţkopádné pohyby nasvědčovaly tomu, ţe vliv uspávacího prostředku
ještě zcela nevyprchal. Ta síň byla zařízena zřejmě pro ţenu. Ani
sebemarnivější koketa by si nemohla vymyslit přání, jeţ, jak se mohla
pohledem přesvědčit, by tu jiţ předem nebylo bývalo splněno.
Jistě jsem nebyla první zajatkyní v tom nádherném vězení. Ale
chápete, Feltone, ţe čím bylo to vězení krásnější, tím víc jsem se ho
děsila.
A bylo to vězení, neboť jsem se marně pokoušela dostat se z něho
ven. Ohmatávala jsem všechny zdi, abych našla nějaké dveře, avšak
všechny stěny měly plný a matný zvuk.
Snad dvacetkrát jsem obešla pokoj, hledajíc nějaký východ, ale
ţádný tam nebyl.
Klesla jsem zničená únavou a hrůzou opět do křesla.
Zatím se rychle blíţila noc a s rostoucí temnotou stupňoval se můj
děs: nevěděla jsem, mám-li zůstat takto sedět; zdálo se mi, ţe na mne
všude číhají neznámá nebezpečí, do nichţ mohu kaţdým krokem
upadnout. Ačkoliv jsem od včerejška neměla v ústech, pro strach jsem
ani necítila hlad.
Zvenčí sem nepronikal ani hlásek a nebyla jsem vůbec s to měřit,

610
jak plyne čas, dohadovala jsem se jen, ţe by mohlo být asi sedm či
osm hodin. Byl totiţ říjen a byla uţ úplná tma.
Náhle zaskřípěly jakési dveře v čepech a já se zachvěla; nad
zaskleným otvorem ve stropě se objevila ohnivá koule, jeţ ozářila
ostrým světlem mou světnici, a s hrůzou jsem si všimla, ţe několik
kroků ode mne stojí nějaký muţ.
Jako kouzlem objevil se uprostřed pokoje stůl s dvěma příbory a
na něm přichystaná večeře.
Ten muţ byl člověk, který mě uţ rok pronásledoval a který
přísahal, ţe mě zneuctí. A jiţ podle prvních slov, jeţ pronesl, jsem
poznala, ţe tak učinil minulé noci.―

611
 „Bídník,― zašeptal Felton.
„Ano, bídník!― vzkřikla mylady, vidouc zájem, s nímţ mladý
důstojník sledoval podivné vyprávění; celou duší jí visel na rtech.
„Ano, bídník! Myslil si, ţe postačí, přemohl-li mě ve spánku, a
nyní přišel, doufaje, ţe spolknu svou hanbu, kdyţ uţ byla dokonána.
Přišel mi nabídnout své bohatství za mou lásku.
Zahrnula jsem ho nejkrutějším pohrdáním a nejopovrţlivějšími
slovy, jeţ zná srdce ţeny. Bezpochyby však byl zvyklý na takové
výčitky, neboť mě klidně a s úsměškem poslouchal, ruce maje
zkříţeny na prsou. Kdyţ si pak myslil, ţe jsem řekla všechno, co jsem
chtěla, popošel ke mně.
Přiskočila jsem hbitě ke stolu, uchopila jsem nůţ, přitiskla jsem jej
odhodlaně na hruď.
»Uděláte-li ještě jediný krok,« vykřikla jsem, »budete mít na
svědomí nejen mou čest, ale i mou smrt.«
V mém pohledu, v hlase a v celé mé osobě bylo asi něco tak
opravdového, ţe to musilo přesvědčit i nejzvrácenější duši; zarazil se.
»Vaši smrt?« pravil. »Ach ne, jste příliš rozkošnou milenkou, neţ
abych vás chtěl takto ztratit, kdyţ jsem měl toliko jednou štěstí vás
mít. Sbohem, má boţská krasavice! Počkám a přijdu vás navštívit, aţ
budete v lepší náladě.«
Po těch slovech silně pískl a plamenná koule, která osvětlovala
mou světnici, zdvihla se do výšky a zmizela; octla jsem se opět ve
tmě. Za okamţik poté jsem zaslechla týţ hluk dveří, zářivá koule se
opět snesla a já byla sama.
Byla to strašlivá chvíle. Měla-li jsem ještě nějaké pochyby o svém
osudu, rozplynuly se nyní v zoufalé skutečnosti: byla jsem v moci
muţe, jehoţ jsem nejen nenáviděla, ale jímţ jsem i bezmezně
pohrdala; v moci muţe, který byl schopen všeho a podal mi jiţ
zdrcující důkaz toho, co všechno můţe udělat.―
„Ale kdo byl ten muţ?― otázal se Felton.
„Strávila jsem noc v křesle, chvějíc se při nejmenším šramotu. Asi
kolem půlnoci lampa zhasla a octla jsem se opět ve tmě. Avšak noc
minula a můj pronásledovatel se uţ o nic nepokoušel.
Rozednilo se. Stůl zmizel, ale nůţ jsem dosud stále drţela v rukou.
Ten nůţ byl mou jedinou nadějí.
Byla jsem nadobro vysílena únavou, oči mě pálily nevyspáním;
netroufala jsem si totiţ ani na chvíli usnout. Příchod dne mě trochu
upokojil. Vrhla jsem se na lůţko, ale nůţ, který byl mou jedinou

612
spásou, jsem nedala od sebe! Skryla jsem jej pod podušku. Kdyţ jsem
se probudila, stál v pokoji opět čerstvě prostřený stůl. Tentokrát jsem
přes všechnu hrůzu a úzkost pocítila nesmírný hlad. Osmačtyřicet
hodin jsem uţ neměla v ústech; snědla jsem tedy kus chleba a něco
ovoce. Vody na stole jsem se ani nedotkla, neboť jsem si vzpomněla
na uspávací prostředek, který mi namíchali do vody, jiţ jsem pila.
Nabrala jsem si vodu v malé mramorové nádrţce, zapuštěné do stěny
pod toaletním stolkem. Ale i přes tuto opatrnost jsem proţila nějaký
čas v hrozné úzkosti; tentokrát však byla moje bázeň zcela
bezdůvodná. Den míjel klidně a nepocítila jsem nic, čeho jsem se
obávala.
Z opatrnosti jsem ještě ulila vody z láhve na stole, aby si nevšimli
mé nedůvěry.
Přišel večer, nastala tma. Avšak mé oči si na ni jiţ trochu zvykly.
Zahlédla jsem v šeru, jak stůl mizí v podlaze, a za čtvrt hodiny se opět
objevil s přichystanou večeří.
Za okamţik nato se rozsvítila zase lampa ve stropě.
Rozhodla jsem se, ţe nebudu jíst nic, v čem by mohl být přimíchán
uspávací prášek; poţila jsem tedy jen dvě vajíčka a trochu ovoce. Pak
jsem si opět nabrala vody z nádrţky, jíţ jsem důvěřovala, a napila jsem se.
Hned při prvém napití se mi zdálo, ţe voda nemá touţ chuť jako
ráno, blesklo mi hlavou podezření a přestala jsem pít. Přesto jsem uţ
stejně měla vypito půl sklenice.
Zbytek jsem s hrůzou vylila a čekala jsem. Zděšením mi vyvstal
pot na čele.
Nepochybně zhlédl nějaký neviditelný svědek, ţe si nabírám vodu v
oné nádrţce, a vyuţil mé důvěřivosti, aby mě rychleji uvrhl do zkázy,
tak chladně promyšlené a krutě prováděné. Neuplynulo ještě ani půl
hodiny a dostavily se tytéţ příznaky. Ale poněvadţ jsem tentokrát
vypila jenom půl skleničky, zápasila jsem déle, a místo abych tvrdě
usnula, upadla jsem jen do strnulého polospánku, v němţ jsem sice
vnímala vše, co se kolem mne dělo, ale neměla jsem síly se bránit.
Vlekla jsem se k loţi, abych tam našla jedinou ochranu, jeţ mi
zbývala, svůj nůţ. Ale nebyla jsem s to dovléci se aţ k podhlavníku;
svezla jsem se na kolena a křečovitě jsem se zachytila sloupku u
postele. V té chvíli jsem poznala, ţe je po mně veta.―
Felton strašlivě zbledl a jeho tělem přeběhlo křečovité chvění.
„A co na tom bylo nejstrašnějšího,― pokračovala mylady
stísněným hlasem, jako by ještě teď zakoušela touţ úzkost jako v

613
onom hrozném okamţiku, „bylo to, ţe jsem tentokrát byla při plném
vědomí a znala nebezpečí, jeţ mi hrozí; neboť v mém uspaném těle,
smím-li se tak vyjádřit, bděl jasný duch. Viděla jsem, slyšela jsem to
všechno, pravda, jako ve snu, avšak tím to bylo ještě hrůznější.
Viděla jsem, jak lampa opět stoupá, a pozvolna kolem mne houstla
temnota. Poté jsem zaslechla známý skřípot dveří, ačkoliv se v mé
přítomnosti otevřely teprve dvakrát.
Instinktivně jsem cítila, ţe se ke mně někdo blíţí: takto snad cítí
nešťastník v amerických pustinách, kdyţ se k němu plazí had.
Snaţila jsem se vzchopit, pokusila jsem se křičet; neuvěřitelným
úsilím vůle jsem se dokonce opravdu pozvedla, ale ihned nato jsem
opět klesla zpět – do náručí svého pronásledovatele.―
„Tak uţ mi konečně řekněte, kdo byl ten člověk!― vykřikl zoufale
mladý důstojník.
Mylady postihla jediným pohledem, kolik muk vzbudila ve
Feltonovi tím, ţe ve vypravování rozvíjela kaţdou podrobnost.
Felton poslouchal a jen občas temně zasípal; po mramorovém čele
se mu řinul pot, ruka, skrytá pod oděvem, zarývala se do hrudi.
„Kdyţ jsem přišla k sobě, bylo mé první hnutí hledat pod
polštářem nůţ, jehoţ jsem prve nemohla dosáhnout. Neposlouţil-li mi
k obraně, mohl mi aspoň pomoci k smrti.
Ale kdyţ jsem vzala ten nůţ do ruky, Feltone, napadla mě strašná
myšlenka. Přísahala jsem, ţe vám řeknu vše, a splním svůj slib; slíbila
jsem vám říci pravdu, a řeknu vám ji, i kdyby mě to mělo zničit.―
„Zmocnila se vás myšlenka, abyste se tomu muţi pomstila, ţe
ano?― vykřikl Felton.
„Ano, ano,― odpověděla mylady. „Nebyla to myšlenka křesťanská,
vím. Naleptal mi ji bezpochyby do srdce ten věčný nepřítel našich
duší, který obchází jako řvoucí lev kolem nás. Ale co vám mám,
Feltone, říci?― pokračovala mylady tónem ţeny doznávající svůj hřích.
„Ta myšlenka mě vskutku napadla a jiţ mě neopustila. A dnes
odpykávám za tu vraţednou myšlenku svůj trest.―
„Pokračujte, pokračujte,― pravil Felton, „rád bych jiţ slyšel o vaší
pomstě.―
„Rozhodla jsem se, ţe k ní dojde co nejdříve, neboť jsem
nepochybovala, ţe příští noc přijde zase. Ve dne jsem se neměla čeho
bát. Kdyţ nadešla hodina snídaně, neváhala jsem proto hodně se najíst
a napít; byla jsem však rozhodnuta, ţe večer budu jen předstírat, ţe
večeřím, ale ve skutečnosti nepojím nic. Tato ranní potrava musila mi

614
vynahradit celodenní půst.
Schovala jsem si však od snídaně skleničku vody; ţízeň mě totiţ,
kdyţ jsem byla předtím osmačtyřicet hodin bez jídla a pití, trápila ze
všeho nejvíc.
Den minul a moje rozhodnutí se stále utuţovalo. Obávala jsem se
jen toho, aby moje tvář neprozradila mé myšlenky, neboť jsem věděla,
ţe jsem pozorována. Několikrát jsem proti své vůli cítila na svých
rtech i úsměv. Neodvaţuji se vám ani říci, Feltone, při jaké představě
jsem se usmívala, zhrozil byste se mne…―
„Pokračujte, pokračujte,― naléhal Felton, „vidíte, jak poslouchám a
jak dychtím všechno vědět.―
„Nastal večer, všechno probíhalo jako obvykle. Uţ za tmy mi byla
podána večeře, poté se zaţehla lampa a já usedla za stůl.
Snědla jsem jen trochu ovoce; dělala jsem, jako bych si nalévala z
láhve vodu, ale pila jsem jen tu, kterou jsem si schovala ve skleničce.
Záměnu jsem, doufám, provedla dosti obratně, aby moji špehové,
byli-li nějací, nepojali ţádné podezření.
Po večeři jsem předstírala ospalost jako předešlého dne. Ale jako
bych podléhala únavě nebo se uţ smiřovala s nebezpečím, dovlekla
jsem se tentokrát k lůţku, shodila se sebe šaty a ulehla.
Hmátla jsem po noţi pod poduškou, a zatímco jsem předstírala
spánek, svírala má ruka křečovitě jeho střenku.
Uběhly dvě hodiny, aniţ se co hnulo.
Tentokrát – můj boţe, kdo by to byl den předtím řekl! – tentokrát
jsem se uţ začínala bát, ţe nikdo nepřijde.
Konečně jsem spatřila, jak lampa polehoučku stoupá a mizí ve
stropních prostorách; komnata se naplnila černou tmou, ale já jsem
otvírala široce oči, abych pohledem pronikla temnotu.
Minulo zase asi deset minut. Neslyšela jsem stále nic neţ tlukot
svého vlastního srdce.
Prosila jsem Boha, aby můj svůdce uţ přišel.
Konečně jsem zaslechla známé vrznutí dveří, jeţ se otevřely a opět
zavřely. Slyšela jsem i kroky, tlumené tlustým kobercem, a zapraskání
podlahy, zahlédla jsem v šeru stín, který se opatrně blíţil k mému lůţku.―
„Pospěšte si, pospěšte!― zvolal Felton. „Nevidíte, ţe mě kaţdé
vaše slovo pálí jako rozţhavené olovo?―
„V tu chvíli jsem sebrala všechny své síly,― pokračovala mylady,
„a stále jsem myslila jen na to, ţe okamţik pomsty, či spíše
spravedlivé odplaty, nadchází.

615
616
 Dívala jsem se na sebe jako na druhou Juditu. Vztyčila jsem se s
napjatými svaly, sevřela nůţ pevně v ruce, a kdyţ jsem viděla, ţe je uţ
u mne a ţe natahuje ruku, aby našel svou oběť, vrazila jsem mu s
výkřikem bolesti a zoufalství nůţ přímo do prsou.
Ale ten bídák to předvídal! Měl na prsou ocelovou košili. Nůţ se
po ní smekl.
»Hleďme, hleďme,« vykřikl, chytil mě za ruku a vykroutil mi z ní
zbraň, jeţ mi tak špatně poslouţila. »Tak vy mi usilujete o ţivot, má
krásná puritánko! Ale to je víc neţ nenávist, to je nevděk! Nu, jen se
uklidněte, krasavice! Myslil jsem, ţe jste se uţ obměkčila. Nejsem
takový tyran, abych drţel u sebe ţenu mocí.
Nemilujete mě; tušil jsem to ve své domýšlivosti, nyní jsem o tom
přesvědčen. Zítra budete volná.«
Pociťovala jsem jedinou touhu: aby mě zabil.
»Mějte se na pozoru,« řekla jsem mu, »neboť moje svoboda bude
vaší hanbou.«
»Vyloţte, co tím myslíte, krásná Sibylo.«
»Ano,« pravila jsem, »neboť jakmile odtud vyjdu, řeknu vše,
jakého násilí jste vůči mně uţil, řeknu, jak jste mě tu věznil. Odhalím
tento pelech neřesti. Máte vysoké postavení, mylorde, ale třeste se!
Nad vámi je ještě král a nad králem Bůh.«
Ačkoliv se znamenitě ovládal, nedovedl můj trapič potlačit hněv.
Nemohla jsem mu sice vidět do tváře, ale cítila jsem, jak jeho rámě,
jeţ jsem od sebe odstrkovala, se zachvělo.
»Tedy odtud neodejdete,« pravil.
»Dobře!« zvolala jsem. »Místo mých muk bude i mým hrobem.
Zemřu zde a vy poznáte, není-li ţalující stín mrtvého ještě hroznější
neţ ţivý člověk, který má jen výhrůţky.«
»Nenechám vám tu ţádnou zbraň.«
»Mám jednu, jeţ je stále na dosah zoufajícímu tvoru, který má
odvahu jí uţít: zemřu hladem.«
»Poslyšte,« pravil bídník, »nebylo by lépe, kdybychom se místo
takových hádek smířili? Vrátím vám ihned svobodu, prohlásím vás za
vzor ctnosti, nazvu vás anglickou Lukrécií.«
»A já vás nazvu Sextem, odhalím vás lidem, jako jsem vás jiţ
odhalila Bohu. A bude-li nutno, abych své odhalení zpečetila jako
Lukrécie krví, zpečetím je!«
»Nu, nu,« řekl mi můj nepřítel výsměšně, »je-li tomu tak, je to
jiná věc. Koneckonců se vám tu vede dobře, nic vám nebude

617
chybět, a kdyţ chcete mermomocí zemřít na hladovku, bude to
vaše chyba.«
Po těch slovech odešel, slyšela jsem, jak se dveře otvírají a opět
zavírají; zůstala jsem pohrouţena ve svou bolest, a ještě více,
přiznávám se, skličovala mě hanba, ţe se moje pomsta nezdařila.
Drţel slovo. Celý den, celá příští noc minuly, aniţ jsem ho spatřila.
Ale také já jsem drţela slovo a nejedla jsem ani nepila. Rozhodla jsem
se, jak jsem mu řekla, ţe zemřu hladem.
Strávila jsem celý ten den a celou noc na modlitbách, doufajíc, ţe
mi Bůh odpustí mou sebevraţdu.
Druhou noc se dveře otevřely; leţela jsem na podlaze, síly mě jiţ
počínaly opouštět.
Sotva jsem zaslechla hluk, vztyčila jsem se, opírajíc se o jednu
ruku.
»Nuţe,« řekl mi hlas, který jiţ nahnal mému sluchu příliš mnoho
děsu, neţ abych jej nepoznala, »nuţe, umoudřila jste se jiţ trochu a
chcete zaplatit svou svobodu pouhým slibem, ţe budete mlčet?
Poslyšte, jsem dobrý člověk,« dodal, »a ačkoliv nemiluji puritány,
dávám jim, co jim patří, stejně jako puritánkám, zvlášť jsou-li hezké.
Sloţte mi tedy přísahu na kříţ – více od vás neţádám.«
»Na kříţ!« vykřikla jsem a vstala, neboť mi tento nenáviděný hlas
vrátil všechny síly. »Na kříţ! Přísahám, ţe ţádný slib, ţádná hrozba,
ţádná ruka mi nezavřou ústa. Boţe, na kříţ! Přísahám, ţe vás všude
rozhlásím jako vraha, jako lupiče ctnosti, jako zbabělce! Na kříţ!
Přísahám, ţe vyjdu-li kdy odtud ţiva, svolám na vás pomstu celého
lidského rodu!«
»Mějte se na pozoru!« sykl hlas tak hrozebně, jak jsem to ještě od
něho neslyšela, »mám ještě krajní prostředek, jak vám zavřít ústa,
nebo aspoň zamezit, aby vám věřili jediné slovo z toho, co řeknete.«
Sebrala jsem všechny své síly a vysmála jsem se mu do tváře.
Viděl, ţe od té chvíle je mezi námi věčný boj na ţivot a na smrt.
»Poslyšte,« pravil mi, »dávám vám na rozmyšlenou ještě zbytek
této noci a příští den. Uvaţte ještě jednou: slibte, ţe budete mlčet, a
obklopím vás bohatstvím, váţností a ctí; budete-li hrozit vyzrazením,
odsoudím vás k hanbě!«
»Vy?« zvolala jsem, »vy?«
»K věčné, nesmazatelné hanbě!«
»Vy!« opakovala jsem. Ach, říkám vám, Feltone, myslila jsem, ţe
zešílel.

618
 »Ano, já,« odvětil.
»Nechte mne teď,« pravila jsem, »a odejděte, nechcete-li, abych si
před vašima očima roztříštila hlavu o zeď.«
»Nu dobře,« řekl, »chcete tomu sama, tedy zítra večer!«
»Zítra večer,« odpověděla jsem a rvala jsem zuby koberec, na nějţ
jsem klesla…―
Felton se opíral o kus nábytku a mylady s ďábelskou radostí
pozorovala, ţe mu vypovědí síly snad ještě před koncem vypravování.

619
 JAKO V KLASICKÉ TRAGÉDII

Nastal okamţik ticha; mylady ho vyuţila k tomu, aby si mladého

muţe, ponořeného v naslouchání, znovu zkoumavě prohlédla. Pak
pokračovala: „Uţ jsem nejedla a nepila skoro tři dny a snášela jsem
kruté bolesti. Čelo mi svíraly mrákoty, oči jsem měla zastřené,
lomcovala mnou horečka.
Přišel večer a byla jsem tak slabá, ţe jsem co chvíli ztrácela
vědomí. A při kaţdém omdlení jsem děkovala Bohu, neboť jsem
doufala, ţe uţ umírám.
Jednou, kdyţ jsem právě klesala do mdlob, zaslechla jsem, jak se
otvírají dveře; hrůza mě přivedla k ţivotu.
Vešel ke mně, sledován jakýmsi muţem; oba měli na tváři masku.
Poznala jsem však bezpečně jeho krok, jeho hlas, vznešený zjev, který
mu propůjčilo peklo k zatracení lidstva.
»Nuţe,« pravil, »rozhodla jste se sloţit slib, o nějţ jsem ţádal?«
»Sám jste pravil, ţe puritáni znají jen jedno slovo. A mé slovo jste
jiţ slyšel: zde na zemi vás chci pohnat před soud lidí, v nebi se
odvolám k tribunálu boţímu.«
»Vy tedy trváte na svém?«
»Přísahám to při Bohu, který mě slyší; celý svět beru za svědka
vašeho zločinu, a to aţ do té chvíle, dokud nenaleznu mstitele.«
»Jste nevěstka,« zahřměl, »a stihne vás trest nevěstek! A aţ budete
znamenaná znakem, který je v očích světa znakem hanby, dokazujte si
mu, ţe jste bez viny a ţe nejste šílená!«
Pak řekl muţi, který přišel s ním:
»Kate, konej svou povinnost!«―
„Jeho jméno, jeho jméno mi řekněte!― vykřikl Felton. „Jeho jméno!―
„Bránila jsem se, křičela, neboť jsem začínala chápat, ţe jde pro
mne o něco horšího, neţ je sama smrt. Kat mě však uchopil, povalil
mě na podlahu a surově mnou zmítal. Dusila jsem se pláčem, ztrácela
jsem vědomí, vzývala jsem Boha, který mě neslyšel, a náhle jsem
strašlivě vykřikla bolestí a hanbou: na mé rameno se přitisklo rudé,
ţhavé ţelezo, ţelezo katovo.―
Felton zařičel.
Mylady povstala velebně jako královna a pravila:
„Vizte, Feltone, vizte, jaké nové mučednictví si vymyslili pro

620
mladé, čisté děvče, jeţ se stalo obětí brutálního zločince. Naučte se
znát lidská srdce a věřte, ţe vás pak tak snadno nezneuţijí za nástroj
své nespravedlivé mstivosti.―
Nato si mylady rozepjala rychlým pohybem šat, a zardívajíc se
líčeným hněvem a falešným studem, ukázala mladému muţi

621
nesmazatelné znamení, jeţ hyzdilo její krásné rameno.
„Boţe, vidím liliový květ!― vykřikl Felton.
„A v tom je právě vrchol té hanebnosti,― odvětila mylady. „Kdyby
byli pouţili anglického znamení hanby, byli by musili dokázat, který
soud mi je přiřkl, a já bych se byla odvolala k nejvyššímu v království;
ale znakem francouzským jsem byla poznamenána bez odvolání.―
To uţ bylo pro Feltona příliš.
Zesinal, strnul, ohromen strašlivými zvěstmi, avšak zároveň i oslněn
nadlidskou krásou té ţeny, jeţ se před ním odhalila s nestoudností,
kterou shledával vznešenou. Konečně před ní klesl na kolena, jako
činívali první křesťané před svatými a čistými mučednicemi, jeţ byly za
pronásledování císařů vydávány v cirku krveţíznivé chtivosti lůzy.
Potupné znamení zmizelo, zbyla jen krása sama.
„Odpusťte mi, odpusťte!― vykřikl.
Mylady mu čtla v očích: „Lásko, má lásko!―
„Odpustit, a co?―
„Ţe jsem se spojil s vašimi pronásledovateli.―
Mylady mu podala ruku.
„Tak krásnou, tak mladou!― úpěl Felton, pokrývaje jí ruku polibky.
Mylady ho sţehla pohledem, který činí z otroka krále. Felton byl
puritán; pustil ţeninu ruku, aby jí zlíbal nohy. Nemiloval ji jen, uţ ji
zboţňoval.
Chvíle opojení minula a mylady jako by znovu nabyla
chladnokrevnosti, kterou ve skutečnosti vůbec neztratila. Kdyţ pak
Felton viděl, jak opět cudně zahalila své rameno, řekl nedočkavě:
„Teď uţ se ptám jen na jedno, a to, kdo je vaším pravým katem;
neboť pro mne je toliko jeden, druhý je pouhým nástrojem.―
„Jakţe, bratře, coţ ti ho ještě musím jmenovat?― zvolala mylady.
„Tys neuhodl jeho jméno?―
„Jak? Tedy on!― opáčil Felton. „On!… Stále on!… Jakţe? Tím
pravým viníkem…―
„Tím pravým viníkem,― doplnila mylady, „je vykořisťovatel
Anglie, pronásledovatel pravých věřících, zbabělý lupič cti tolika ţen,
ten, který z rozmaru svého zkaţeného srdce chystá se právě prolít tolik
anglické krve, ten, který dnes pomáhá protestantům, aby je zítra
zradil…―
„Buckingham! Je to Buckingham!― vykřikl zoufale Felton. Mylady
si zakryla rukama tvář, jako by nemohla snést hanbu, kterou jí toto
jméno připomínalo.

622
 „Buckingham je katem této andělské bytosti!― zvolal Felton. „A
tys ho nezdrtil svým bleskem, Boţe! Ty dopouštíš, aby byl stále ctěn a
váţen, aby byl mocný ke zkáze nám všem!―
„Bůh opouští jen toho, kdo se sám opouští,― řekla mylady.
„Ale zajisté chce na jeho hlavu přivolat trest vyhrazený
zlořečeným!― horlil dále Felton se vzrůstajícím rozechvěním, „zajisté
chce, aby lidská pomsta předešla nebeskou odplatu.―
„Lidé se ho bojí a šetří ho.―
„Oh, já se ho nebojím, já ho neušetřím!― sykl Felton. Mylady
poskočilo srdce ďábelskou radostí.
„Ale jak se dostal do celé věci lord de Winter, můj ochránce, můj
otec?― zeptal se Felton.
„Poslyšte, Feltone,― odvětila mylady, „vedle lidí podlých, kteří
zasluhují jen pohrdání, jsou ještě na světě lidé vzácní a ušlechtilí.
Měla jsem snoubence, milovala jsem ho a on miloval mne. Měl
šlechetné srdce jako vy, Feltone, byl to muţ vašeho druhu. Šla jsem k
němu a všechno jsem mu řekla. Znal mě dobře a ani okamţik
nezapochyboval. Byl to člověk z urozeného rodu, ve všem
Buckinghamovi rovný. Neřekl ani slova, opásal se mečem, oblékl si
plášť a šel rovnou do Buckinghamova paláce.―
„Rozumím,― řekl Felton. „Ačkoliv na takové lidi platí líp dýka
neţli meč.―
„Buckingham den předtím odjel; byl poslán jako vyslanec do
Španěl poţádat o ruku infantky pro krále Karla I., který byl tehdy
teprve korunním princem. A tak se můj snoubenec vrátil.
»Poslyšte,« řekl mi, »ten člověk odjel a unikl prozatím mé pomstě.
Avšak neţ se vrátí, spojme se sňatkem, jak uţ bylo umluveno; buďte
ubezpečena, ţe lord de Winter bude umět hájit čest svou i čest své
choti.«―
„Lord de Winter!― vykřikl Felton.
„Ano,― pravila mylady, „lord de Winter. Nyní jiţ jistě všemu
rozumíte, není-liţ pravda? Buckingham zůstal v cizině skoro celý rok.
Týden před jeho návratem lord de Winter náhle zemřel, zůstaviv mě
svou jedinou dědičkou. Odkud přišla ta rána? Bůh, který ví vše, to
nepochybně ví, já nikoho neviním…―
„Ach, jaké jsou to propasti, jaké propasti!― vykřikl Felton.
„Lord de Winter zemřel, aniţ svému bratru co řekl. Děsné
tajemství mělo být všem skryto, aţ by jako blesk dopadlo na hlavu
viníkovu. Váš ochránce viděl nerad manţelství svého staršího bratra s

623
nemajetnou dívkou. Cítila jsem také, ţe od muţe, zklamaného ve
svých nadějích na dědictví, nemohu pro sebe čekat ţádnou oporu.
Odjela jsem do Francie a rozhodla se, ţe tam strávím zbytek svého
ţivota. Avšak celé jmění je v Anglii; jakmile válka přerušila spojení
mezi oběma zeměmi, byla jsem na mizině. To mě donutilo se vrátit, a
tak jsem před šesti dny přistala v Portsmouthu.―
„A dále?― ptal se Felton.
„Nu, Buckingham se patrně nějak dověděl o mém návratu,
promluvil o mně s de Winterem, který mě beztoho uţ neměl v přílišné
lásce, a řekl mu, ţe jeho švagrová je nevěstka, znamenaná potupným
znamením, čistý a ušlechtilý hlas mého chotě nemohl mě jiţ hájit a
lord de Winter uvěřil všemu, co mu napovídali, tím spíše, ţe měl sám
zájem na tom, aby uvěřil. Dal mě zatknout, dopravit sem, a odevzdal
mě vašemu dozoru. Zbytek uţ víte: pozítří mě dá odvézt do
vyhnanství, pozítří mě vřadí mezi zločince. Ba, dobře to všechno
zosnovali! Spiknutí je věru zdařilé a má čest jednou provţdy utracena.
Vidíte sám, ţe je nutno, abych zemřela; dejte mi ten nůţ, Feltone!―
Při těchto slovech klesla mylady, jako by byla uţ nadobro u konce
svých sil, mdlá a zlomená do náruče mladého důstojníka. Ten,
opojený láskou, hněvem a neznámou rozkoší, nadšeně ji uchvátil a
přitiskl k svému srdci.
„Ne, ne,― zvolal. „Budeš ţít váţená a očištěná! Budeš ţít, abys
triumfovala nad svými nepřáteli!―
Mylady ho lehce odstrčila rukou, avšak její pohled ho vábil ještě
blíţ; a tu ji strhl k sobě, jásaje, jako by objímal bohyni.
„Ach, smrt! Smrt!― řekla zastřeným hlasem, přivírajíc víčka.
„Raději smrt neţ hanbu! Feltone, bratře, příteli, zapřísahám tě!―
„Ne,― zavyl Felton, „ne, ty budeš ţít, a ţít pomstěna!―
„Feltone, přináším všemu kolem sebe neštěstí! Feltone, opusť
mne! Nech mne zemřít!―
„Dobrá, zemřeme tedy spolu!― vykřikl a přitiskl jí rty na ústa.
Vtom bylo několikrát zabušeno na dveře.
Tentokrát mylady odstrčila Feltona doopravdy.
„Boţe, slyšeli nás, přicházejí! Je konec, jsme ztraceni!―
„Nikoliv,― pravil Felton konejšivě, „to je hlídka, která mi
oznamuje, ţe se blíţí stráţ.―
„Běţte honem ke dveřím a sám otevřete!―
Felton mlčky uposlechl; ta ţena byla jiţ jeho jedinou myšlenkou,
celou jeho duší.

624
 Octl se tváří v tvář poddůstojníku v doprovodu hlídky.
„Co je?― ptal se mladý poručík.
„Řekl jste, abych otevřel dveře, kdybych slyšel volat,― hlásil
stráţný, „ale zapomněl jste mi tu nechat klíč. Slyšel jsem vás cosi
křičet, ale nerozuměl jsem, co říkáte. Chtěl jsem tedy otevřít dveře;
byly zevnitř zamčeny, a tak jsem běţel pro poddůstojníka.―
„A já jsem zde,― řekl poddůstojník.
Felton byl zmaten, rozum mu úplně došel; stál jen a mlčel. Mylady
pochopila, ţe musí situaci zachránit sama. Běţela ke stolu, vzala nůţ,
který tam Felton poloţil, a zvolala:
„Jakým právem mi chcete zabránit, kdyţ chci zemřít?―
„Velký Boţe,― vykřikl Felton vida, jak se jí v ruce blyští nůţ.
Vtom zazněl na chodbě výbuch ironického smíchu. Baron,
přiváben hlukem, stál na prahu, svůj meč pod paţdí.
„Oho,― pravil, „tak uţ jsme u posledního jednání tragédie! Vidíte,
Feltone, drama proběhlo všemi fázemi, jeţ jsem vám označil; ale
buďte klidný, krev nepoteče.―
Mylady pochopila, ţe bude ztracena, nepodá-li Feltonovi ihned
působivý důkaz své odvahy.
„Mýlíte se, mylorde, krev poteče,― vykřikla, „a kéţ padne na hlavy
těch, kdo zavinili její prolití!―
Felton vykřikl a vrhl se k ní.
Bylo uţ pozdě; mylady se bodla.
Avšak šťastnou náhodou (nemáme-li spíše říci šťastnou obratností)
narazil nůţ na kovovou šněrovačku, kterou v tehdejší době ţeny
chránily svá ňadra jako brněním, svezl se po ní, roztrhl šaty a vnikl
šikmo mezi svaly a ţebra.
Nicméně ve vteřině byl myladin šat potřísněn krví.
Felton vytrhl nůţ z rány.
„Vizte, mylorde,― řekl ponuře, „ta ţena byla pod mým dozorem a
zabila se.―
„Uklidněte se, Feltone, uklidněte se,― pravil lord de Winter, „ta
není mrtva, ďáblové neumírají tak lehce; nemějte starosti a počkejte
na mne v mém pokoji.―
„Ale mylorde …―
„Jděte, poroučím vám!―
Po této výzvě svého nadřízeného Felton uposlechl. Ale odcházeje
skryl nůţ na prsou.
Lord de Winter se spokojil tím, ţe dal zavolat ţenu, která mylady

625
obsluhovala, a jakmile přišla, odevzdal jí mylady, stále ještě
omdlelou, do opatrování a odešel.
Poněvadţ však přes jeho pochyby mohlo být zranění přece jen
váţné, poslal ihned jízdního posla pro lékaře.

ÚNIK

Lord de Winter hádal správně; myladina rána nebyla nebezpečná.

Však také hned, jakmile se octla sama se ţenou, kterou dal baron
zavolat a jeţ ji rychle svlékla, otevřela oči.
Ovšem, bylo třeba předstírat slabost a bolest, ale to nebylo pro

626
takovou komediantku jako mylady nic těţkého. Zmátla ubohou ţenu
tak dokonale, ţe přes všechny námitky zajatkyně se pevně rozhodla
bdít u ní celou noc.
Přítomnost této ţeny ovšem mylady nikterak nebránila, aby se opět
oddala svým myšlenkám.
Nebylo třeba uţ pochybovat: Felton byl přesvědčen, Felton byl
její. Kdyby nyní přišel sám anděl a zkusil mu mylady očernit, byl by
ho ve svém nynějším rozpoloţení jistě povaţoval za vyslance pekel.
Mylady se při té představě aţ usmála, neboť Felton byl teď její
jedinou nadějí, jediným nástrojem její spásy.
Ale lord de Winter mohl k němu pojmout podezření, mohl teď i
jeho samého dát hlídat.
Ke čtvrté hodině ranní přišel lékař; avšak od chvíle, kdy se mylady
bodla, rána se jiţ zavřela. Lékař tedy nemohl zjistit, ani jak byla
vedena, ani jak hluboko sahá. Toliko podle tepu nemocné usoudil, ţe
případ není nikterak váţný.
Ráno poslala mylady ţenu, která u ni v noci bděla, pryč pod
záminkou, ţe se v noci nevyspala a ţe má potřebí klidu.
Doufala, ţe Felton přijde při snídani; nepřišel však.
Uskutečnily se snad její obavy? Upadl Felton u barona opravdu v
podezření a selţe v posledním rozhodném okamţiku? Měla uţ jen
jediný den; lord de Winter jí oznámil, ţe třiadvacátého bude odvezena,
a bylo uţ dvaadvacátého ráno!
Nicméně čekala ještě dosti klidně aţ do oběda.
Ačkoliv ráno nic nejedla, oběd byl prostřen v obvyklou hodinu; a
tu si mylady s hrůzou všimla, ţe vojáci, kteří ji hlídají, mají jinou
uniformu.
Odváţila se tedy otázky, co se stalo s Feltonem. Bylo jí řečeno, ţe
před hodinou odjel někam na koni.
Zeptala se ještě, je-li baron stále v zámku; voják odpověděl, ţe ano
a ţe má rozkaz ho uvědomit, kdyby s ním zajatkyně chtěla mluvit.
Mylady odvětila, ţe je teď příliš zesláblá a ţe jejím jediným
přáním je zůstat sama.
Voják nechal oběd na stole a odešel.
Felton byl odstraněn, vojáci námořnictva byli vyměněni; asi uţ
Feltonovi nedůvěřují. To byla pro zajatkyni poslední rána.
Kdyţ osaměla, vstala; lůţko, kde z opatrnosti leţela, aby myslili,
ţe je těţce raněná, ji pálilo jako rozţhavené uhlí. Vrhla rychlý pohled
na dveře – baron dal zatlouci okénko prknem. Bál se bezpochyby, ţe

627
by ještě i tudy mohla nějakým ďábelským prostředkem vojáky zlákat.
Mylady vyloudilo to opatření radostný úsměv. Mohla teď aspoň
bez obav, ţe ji někdo pozoruje, projevit své vzrušení. Běhala po
světnici jako zuřivý blázen či jako tygřice, uvězněná v ţelezné kleci.
Kdyby jí byli nechali nůţ, jistě by byla přemýšlela, ne jak by zabila
sebe, ale jak by skolila barona.
Rázem šesté vešel lord de Winter. Byl po zuby ozbrojen. Tento
muţ, jehoţ mylady aţ dosud pokládala celkem za prosťáčka, stal se
podivuhodným ţalářníkem; zdálo se, ţe všechno předvídá, všechno
tuší, všechno předem zařizuje.
Stačil mu jediný pohled a uţ věděl, co se v její duši děje.
„Nu budiţ,― řekl, „ale dnes mne ještě jistě nezabijete; nemáte uţ
ţádnou zbraň a já si dávám ostatně velmi pozor. Chtěla jste zmámit
mého ubohého Feltona; podléhal uţuţ vašemu ďábelskému vlivu,
ale já ho chci zachránit. Uţ vás neuvidí. Připravte se, zítra odjedete.
Určil jsem vaše nalodění na dvacátého čtvrtého, ale myslím, ţe čím
dřív bude ta věc odbyta, tím lépe. Zítra v poledne budu mít rozkaz o
vašem vyhnanství, podepsaný Buckinghamem. Řeknete-li někomu
jen slovíčko, dokud nebudete na lodi, roztříští vám poddůstojník
lebku, nařídil jsem mu to. Řeknete-li na lodi jediné slovo bez
kapitánova dovolení, hodí vás do moře; tak je umluveno. To je vše,
co jsem vám chtěl dnes říci. Na shledanou! Zítra k vám zajdu se
rozloučit!―
Po těch slovech baron odešel.
Mylady vyslechla výhruţnou řeč s opovrţlivým úsměvem na rtech,
ale v srdci jí zuřil hněv.
Prostřeli k večeři.
Mylady cítila, ţe se potřebuje posilnit, neboť nevěděla, co jí tato
noc můţe přinést. Blíţila se hrozivě, po nebi se válely těţké mraky a
vzdálené blesky ohlašovaly bouřku.
Asi v deset hodin večer se bouře rozpoutala. Mylady cítila, s
úlevou, ţe v přírodě je totéţ rozvášněné napětí jako v jejím srdci;
hrom duněl ve vzdušných prostorách jako hněv, který se převaloval v
její duši. Připadalo jí, ţe vichr, který zmítal větvemi stromů a rval z
nich listí, čuchá vlasy i na jejím čele. Připojovala se k řevu vichřice a
její křik se ztrácel v lomození přírody, jeţ také jako by zoufale sténala.
Náhle zaslechla zaťukat na okno a v září blesku zahlédla za
mříţemi lidskou tvář.
Běţela k oknu a otevřela je.

628
 „Felton!― vykřikla. „Jsem zachráněna!―
„Ano,― řekl Felton. „Ale ticho! Potřebuji trochu času, abych
přepiloval mříţ. Hlídejte, aby nás neviděli okénkem ve dveřích.―
„Ach, vizte důkaz, ţe Bůh je s námi, Feltone! Sami zandali otvor
prknem,― odvětila mylady.

629
 „Dobře, Bůh jim zmátl mozky,― řekl Felton.
„Ale co mám dělat já?― ptala se mylady.
„Nic, nic, zavřete jen zase okno. Lehněte si, nebo aspoň vlezte v
šatech do postele. Aţ budu hotov, zaklepu na okno. Ale budete moci
se mnou?―
„Jistěţe ano.―
„A vaše rána?―
„Bolí, ale nevadí mi v chůzi.―
„Buďte tedy připravena na prvé znamení.―
Mylady zavřela okno, zhasla lampu, a jak jí doporučil Felton, šla si
lehnout. V hukotu bouře zaslechla občas zavrzat pilník, při kaţdém
zablesknutí zahlédla za oknem Feltonův stín.
Proţila strašnou hodinu. Prudce oddychovala, na čele jí vyvstával
studený pot, srdce se jí rozbušilo hroznou úzkostí, kdykoliv zaslechla
v chodbě nějaký šramot.
Jsou hodiny, které trvají celé roky.
Za hodinu Felton znovu zaklepal. Mylady seskočila z postele a
běţela otevřít. Dva pruty mříţe byly upilovány a vznikl otvor, jímţ se
mohl protlačit člověk.
„Jste připravena?― pravil Felton.
„Ano. Mám vzít něco s sebou?―
„Zlato, máte-li nějaké.―
„Ano, naštěstí mi nechali vše, co mám.―
„Tím lépe, neboť já jsem vydal všechny své peníze za pronájem
loďky.―
„Zde máte,― pravila mylady a podala Feltonovi váček plný
louisdorů. Felton vzal váček a hodil jej dolů k patě zdi. „A nyní jste
připravena se mi svěřit?―
„Ano, uţ jdu.―
Mylady si stoupla na křeslo a protáhla se hořejší částí těla oknem:
spatřila mladého důstojníka, zavěšeného nad propastí na provazovém
ţebříku.
Záchvěv hrůzy jí poprvé připomněl, ţe je ţena.
Závratná hloubka ji děsila.
„Toho jsem se obával,― pravil Felton.
„To nic není,― řekla odhodlaně mylady. „Polezu dolů se
zavřenýma očima.―
„Důvěřujete mi?―
„Vy se ještě ptáte?―

630
631
 „Podejte mi obě ruce; dejte je kříţem – tak!―
Svázal jí ruce v zápěstí svým kapesníkem a přes kapesník je
omotal provazem.
„Co to děláte?― optala se překvapeně mylady.
„Dejte mi ruce kolem krku a nic se nebojte.―
„Převáţím vás, ztratíte rovnováhu a oba se zabijeme.―
„Nebojte se, jsem námořník.―
Nesměli ztrácet ani vteřinu. Mylady se zavěsila Feltonovi na krk a
nechala se jím vytáhnout z okna.
Felton se jal pomalu sestupovat po příčlích. Přes tíhu obou těl
zmítala jimi vichřice ve vzduchu sem a tam.
Pojednou se Felton zarazil.
„Co je?― šeptla mylady.
„Ticho! Slyším kroky,― pravil Felton.
„Jsme prozrazeni!―
Několik okamţiků bylo ticho.
„Ne,― řekl Felton, „nic to není.―
„A co to bylo za hluk?―
„Byla to stráţ na obhlídce.―
„A kudy vede její pochůzka?―
„Právě pod námi.―
„To nás uvidí.―
„Ne. Ovšem nezableskne-li se.―
„Narazí dole na ţebřík.―
„Naštěstí končí šest stop nad zemí.―
„Můj boţe, uţ jsou tu!―
„Tiše!―
Oba strnuli bez dechu dvacet stop nad zemí. Pod nimi přešli zatím
vojáci; hovořili a smáli se.
Pro uprchlíky to byla strašlivá chvilka.
Hlídka přešla.
Bylo slyšet vzdalující se kroky a slábnoucí ozvuk hlasů.
„Teď uţ jsme zachráněni,― pravil Felton.
Mylady vydychla a omdlela.
Felton slézal dále. Kdyţ se dostal aţ na konec ţebříku a necítil jiţ
pod nohama opory, zavěsil se rukama. Jakmile se spustil na poslední
příčel, zachytil se za zápěstí a seskočil na zem. Shýbl se, sebral váček
s penězi a dal si jej mezi zuby.
Poté vzal mylady do náručí a kráčel rychle opačným směrem, neţ

632
se vzdálila hlídka. Sešel záhy z pěšinky, seběhl mezi skalisky dolů a
octl se na břehu moře.
Nato krátce zapískl. Odpověděl mu podobný signál a po pěti
minutách se vynořila bárka, v níţ seděli čtyři muţi.
Bárka připlula co nejblíţe ke břehu, pro malou hloubku však
nemohla úplně přistat. Felton, nechtěje nikomu svěřit své drahocenné
břímě, sestoupil aţ po pás do vody.
Naštěstí se bouře jiţ uklidňovala; ovšem moře bylo ještě značně
vzduté a malá lodice skákala po vlnách jako ořechová skořápka.
„K šalupě,― rozkázal Felton, „a plujte rychle.―
Čtyři muţi se opřeli do vesel. Ale proti vysokým vlnám vesla
mnoho nezmohla.
Nicméně se vzdalovali zámku. To bylo nejhlavnější. Noc byla
úplně temná a uţ teď bylo nemoţno rozeznat z bárky břeh; tím méně
bylo asi vidět do člunu z břehu.

633
 Na moři se houpal černý bod.
Byla to šalupa.
Zatímco k ní člun směřoval, poháněn ze vší síly čtyřmi veslaři,
rozvázal Felton provaz a poté kapesník, který poutal k sobě myladiny
ruce.
Kdyţ měla ruce volné, nabral z moře vodu a pokropil jí tvář.
Mylady vydychla a otevřela oči.
„Kde to jsem?― pravila.
„Na svobodě,― odvětil mladý důstojník.
„Ach, na svobodě, na svobodě!― zvolala. „Ano, tu je nebe a tu
moře. Vzduch, který vdechuji, je vzduch volnosti. Ach, děkuji vám,
Feltone, děkuji vám!―
Mladý muţ ji přivinul na srdce.
„Ale co to mám na rukou?― ptala se mylady. „Jako by mi někdo
sevřel zápěstí kleštěmi.―
A mylady zvedla ruce; zápěstí byla opravdu pohmoţděna.
„Na mou věru,― vzdychl Felton a zadíval se jí na krásné ručky; pak
soustrastně zakýval hlavou.
„Ach, to nic není, to nic není!― zvolala mylady. „Uţ si na všechno
vzpomínám.―
Poté se pátravě podívala kolem sebe.
„Je tu,― pravil Felton a kopl do váčku s penězi.
Blíţili se jiţ k šalupě.
Stráţní lodník zavolal, z člunu mu odpověděli.
„Jaká je to loď?― ptala se mylady.
„Ta, kterou jsem pro vás najal.―
„Kam mě doveze?―
„Aţ mne vylodíte v Portsmouthu, kam budete chtít.―
„Co budete dělat v Portsmouthu?― řekla mylady.
„Musím vykonat rozkaz lorda de Winter,― pravil Felton s ponurým
úsměvem.
„Jaký rozkaz?― ptala se mylady.
„Coţ nerozumíte?― řekl Felton.
„Ne; vyloţte mi to, prosím vás.―
„Protoţe mi nedůvěřoval, chtěl vás hlídat sám a poslal mne za sebe
k Buckinghamovi dát podepsat rozkaz o vašem vyhnanství.―
„Ale jak to, ţe vám svěřil ten rozkaz, nedůvěřoval-li vám?―
„Coţ se dalo soudit, ţe vím, co nesu?―
„To je pravda. A vy tedy jedete do Portsmouthu.―

634
 „Nemohu ztrácet čas. Zítra je třiadvacátého a Buckingham odjíţdí
s loďstvem pryč.―
„Zítra odjíţdí? A kam?―
„K La Rochelle.―
„Nesmí odjet!― vykřikla mylady, kterou na chvíli opustila obvyklá
duchapřítomnost.
„Buďte bez starosti,― pravil Felton, „neodjede.―
Mylady se zachvěla radostí; čtla mladému muţi v hloubi srdce a
tam byla jasně vyryta Buckinghamova smrt.
„Feltone…,― zajásala, „jste veliký jako Juda Makabejský.
Zemřete-li, zemřu s vámi. Víc vám nemám co říci.―
„Tiše!― řekl Felton. „Jsme na místě.―
Opravdu, přirazili právě k šalupě.
Felton vylezl první na ţebřík a podal mylady ruku; námořníci ji
podpírali, neboť moře bylo dosud silně vzduté. Za okamţik nato byli
na palubě.
„Kapitáne,― řekl Felton, „zde je osoba, o níţ jsem s vámi mluvil.
Musí dojet bez pohromy do Francie.―
„Za tisíc pistolí,― pravil kapitán.
„Pět set jsem vám uţ dal.―
„Souhlasí,― odpověděl kapitán.
„Zde je druhých pět set,― dodala mylady a sahala po váčku.
„Ne,― pravil kapitán, „jsem vázán slovem, které jsem dal tomuto
mladému muţi; těch druhých pět set mi dáte podle úmluvy aţ v Boulogni.―
„A dostaneme se tam?―
„Bez nejmenší újmy, madame,― pravil kapitán, „jako ţe se jmenuji
Jack Buttler.―
„Dobrá,― řekla mylady, „dostojíte-li v slovu, dám vám ne pět set,
ale tisíc pistolí.―
„Sláva vám, krásná dámo,― zvolal kapitán, „a kéţ mi Bůh pošle víc
takových zákazníků jako Vaše Jasnost.―
„Zatím nás dovezete do malé zátoky… tam nás máte podle úmluvy
dopravit nejdřív.―
Kapitán odpověděl tím, ţe udělil lodníkům příslušné rozkazy, a k
sedmé hodině ráno loď zakotvila.
Během plavby Felton mylady všechno vypověděl: jak místo aby
jel do Londýna, najal loď, jak se vrátil, jak šplhal po zdi, jak zatloukal
do výstupků mezi kameny skoby, aby se tam udrţel, a jak konečně,
dostav se aţ k mříţím, připevnil ţebřík. Zbytek uţ mylady znala.

635
636
 Vzápětí se znovu snaţila Feltona povzbudit v jeho plánech. Ale jiţ
při prvních slovech poznala, ţe mladý fanatik potřebuje spíše uzdy
neţ bodce. Umluvili se, ţe mylady na něho počká aţ do deseti hodin, a
nevrátí-li se do té doby, odpluje.
A zůstane-li Felton na svobodě, dohoní ji pak ve Francii, v klášteře
karmelitánek v Béthune.

CO SE DĚLO V PORTSMOUTHU
23. SRPNA 1628

Felton se rozloučil s mylady, jako se loučí bratr se sestrou, jde-li

na obyčejnou procházku: políbil jí ruku.
Celá jeho bytost vyzařovala opět, jak se zdálo, svůj obvyklý klid.
Jenom v očích mu hořely podivné záblesky, jako by měl horečku.
Čelo měl bledší neţ kdy jindy, zuby stále zaťaty a z jeho kusých a
trhaných slov bylo znát, ţe jím zmítají pochmurné myšlenky.
Dokud byl v člunu, který ho vezl ke břehu, měl tvář obrácenou k
mylady, jeţ stála na palubě a sledovala ho očima. Co se týče
pronásledování, byli dosti klidni. K mylady do pokoje nevcházel
nikdo před devátou hodinou; a ze zámku do Londýna byly tři hodiny.
Felton vystoupil z loďky, přešel rychlým krokem malý hřeben,
táhnoucí se podél srázného břehu, pokynul naposled mylady na
pozdrav a rozběhl se směrem k městu.
Po sto krocích viděl uţ jen stoţáry šalupy, neboť terén se svaţoval.
Dal se ihned směrem k Portsmouthu, jehoţ věţe a domy se rýsovaly v
ranní mlze přímo pod ním asi ve vzdálenosti půl míle.
Za Portsmouthem bylo moře pokryto koráby, jejichţ stěţně se
podobaly lesu topolů, zbavených v zimě listí a zmítaných větrem.
Felton šel rychle a myslí mu táhly všechny spravedlivé i klamné
obţaloby, jeţ si za dvě léta dřívějšího rozjímání a za dlouhého pobytu
mezi puritány nahromadil proti milci Jakuba VI. a Karla I. Srovnával
veřejné zločiny ministrovy, známé, do očí bijící, mohlo by se říci
evropské zločiny, se zločiny jeho soukromí, zločiny neznámými, o
nichţ se dověděl od mylady. A tu Felton shledával, ţe ze dvou viníků

637
je mnohem horší ten Buckingham, jehoţ ţivot byl skryt veřejnosti.
Jeho podivná, nová a vášnivá láska dávala totiţ hanebným a
smyšleným obţalobám lady de Winter takové rozměry jako lupa, která
zvětšuje v obrovskou příšeru třebas nepatrné tílko mravenčí.
Běh rozpaloval jeho krev ještě více. Pomyšlení, ţe ponechal o
samotě a vystavenu hrozné pomstě ţenu, jiţ miloval, či spíše
zboţňoval jako světici, proţité rozčilení, přítomná únava, to vše
vydraţďovalo jeho duši daleko nad normální lidské cítění.
Asi v osm hodin ráno vstupoval do Portsmouthu. Všechno
obyvatelstvo bylo na nohou.
Na ulicích i v přístavu vířily bubny. Oddíly vojska, připravené k
nalodění, pochodovaly k moři.
Pokryt prachem a potem došel Felton k paláci admirality. Jeho
tvář, obvykle tak bledá, zbrunátněla horkem a hněvem. Stráţ ho chtěla
odmítnout, ale Felton zavolal velitele a vytáhl z kapsy list, který nesl.
„Nutné poselství od lorda de Winter,― pravil.
Kdyţ velitel stráţe uslyšel jméno lord de Winter, o němţ se
vědělo, ţe je z nejdůvěrnějších přátel Jeho Milosti, rozkázal, aby
Feltona pustili. Měl na sobě ostatně sám uniformu námořního
důstojníka.
Felton vběhl do paláce.
Ve chvíli, kdy vcházel do předsíně, vešel dovnitř jiný muţ,
zaprášený a udýchaný. U brány poklesl na kolena jeho zchvácený kůň.
Felton i onen muţ oslovili zároveň Patricka, osobního vévodova
komorníka, a doţadovali se vpuštění. Felton uvedl jméno barona de
Winter, neznámý nechtěl jmenovat nikoho, kdo ho posílá. Smí prý se
prohlásit aţ samotnému vévodovi. Oba trvali na tom, aby byli přijati
první.
Patrick věděl, ţe lord de Winter je s vévodou v přímém sluţebním
spojení a v úzkých přátelských stycích, a proto dal přednost tomu,
jenţ přicházel v jeho jménu.
Druhý byl nucen počkat a bylo na něm vidět, jak proklíná nemilé
opoţdění.
Komorník provedl Feltona velkou síní, kde čekalo poselstvo z La
Rochelle, vedené princem de Soubise, a uvedl ho do pracovny, kde se
Buckingham právě po lázni oblékal. Věnoval svému ústroji obzvláštní
péči jako vţdy.
„Poručík Felton,― řekl Patrick. „Přichází od lorda de Winter.―
„Od lorda de Winter!― opakoval Buckingham. „Ať vstoupí.―

638
 Felton vešel. Buckingham právě odhodil na pohovku domácí šat,
bohatě vyšívaný zlatem, a oblékal kabátec z modrého sametu, celý
lemovaný perlami.
„Proč nepřišel baron osobně?― ptal se Buckingham. „Čekal jsem
ho dnes ráno.―
„Pověřil mne, abych Vaší Milosti vyřídil, ţe velmi lituje,
nemůţe-li osobně učinit zadost této cti. Musí však konat v zámku
stráţ,― odpověděl Felton.
„Ano, ano, vím,― odvětil Buckingham zamyšleně, „má tam jakousi
zajatkyni.―
„Právě o ní jsem chtěl mluvit s Vaší Milostí,― dodal Felton.
„Mluvte tedy!―
„To, co vám chci říci, můţe slyšet jen Vaše Milost.―
„Nechte nás o samotě, Patricku,― řekl Buckingham, „ale buďte
nablízku, abyste slyšel zvonek; zavolám vás co nevidět.―
Patrick odešel.
„Jsme sami, pane,― pravil Buckingham, „nuţe, mluvte.―
„Mylorde,― začal Felton, „baron de Winter vám nedávno psal, ţe
vás prosí, abyste podepsal ortel vyhnanství, vztahující se k jisté mladé
ţeně jménem Charlotte Backsonová.―
„Ano, pane, a já mu odpověděl, aby mi ten ortel přinesl či poslal a
ţe jej podepíši.―
„Zde je, mylorde.―
„Dejte mi jej,― pravil vévoda.
Vzal papír a rychle naň pohlédl. Kdyţ viděl, ţe je to opravdu
ohlášená listina, vzal pero a chystal se podepsat.
„Promiňte, mylorde,― zadrţel ho Felton, „ale ví Vaše Milost, ţe
jméno Charlotte Backsonová není pravé jméno té mladé ţeny?―
„Ano, pane, to vím,― odvětil vévoda a namočil pero.
„Tedy Vaše milost zná její pravé jméno?― zeptal se Felton
úsečným hlasem.
„Znám.―
Vévoda přiloţil pero k papíru.
Felton zbledl.
„A Vaše Milost podepíše, třebaţe zná to pravé jméno?―
„Rozhodně,― odvětil Buckingham, „ba tím spíše.―
„Nemohu uvěřit,― pokračoval Felton suchým, odměřeným hlasem,
„ţe Vaše Milost ví, ţe jde o lady de Winter.―
„Vím to velmi dobře. Ale divím se, ţe to víte vy.―

639
 „A Vaše Milost chce přesto podepsat ten ortel bez jakýchkoliv
výčitek svědomí?―
Buckingham pohlédl z výšky na mladého muţe.
„Ach tak! Víte, pane,― pravil, „ţe mi dáváte divné otázky a ţe
bych vám na ně mohl velmi jednoduše odpovědět?―
„Odpovězte na ně, Milosti,― opáčil Felton, „záleţitost je patrně
váţnější, neţ myslíte.―
Buckinghama napadlo, ţe ten mladý muţ, poslaný de Winterem,
snad mluví jeho jménem, a začal laskavěji.
„Podepíši bez jakýchkoliv výčitek,― pravil. „Baron ví stejně jako
já, ţe je mylady de Winter zločinec velkého stylu a ţe jí vlastně
prokazujeme milost, omezíme-li se na její pouhé vypovědění.―
A vévoda poloţil pero opět na papír.
„Vy ten rozkaz nepodepíšete, mylorde!― řekl vtom Felton a
pokročil o krok k vévodovi.
„Já ţe jej nepodepíši?― podivil se Buckingham. „A proč?―
„Protoţe si vše uváţíte a zachováte se k mylady spravedlivě.―
„Zachováme se k ní po právu, pošleme ji do Tyburnu,― odpověděl
Buckingham; „mylady je hanebnice.―
„Milosti, mylady je anděl, vy to dobře víte, a já ţádám její
svobodu.―
„Coţe?― zvolal překvapeně Buckingham, „zbláznil jste se, ţe se
mnou takto mluvíte?―
„Odpusťte, mylorde, mluvím, jak mám právo; ovládám se naprosto.
Pomyslete však, co chcete učinit, a střeţte se překročit míru!―
„Jakţe?… Zdá se, ţe mi ten chlapík vyhroţuje?― vykřikl
Buckingham.
„Nikoliv, mylorde, ještě prosím a říkám vám: někdy stačí jedna
kapka, aby nádoba přetekla, a malá chybička stačí přivolat trest na
hlavu, kterou dosud přes všechny zločiny míjela odplata!―
„Pane Feltone,― pravil Buckingham, „odejděte ihned odsud a dejte
se zatknout!―
„Vyslechněte mne aţ do konce, mylorde. Svedl jste tu dívku,
urazil, zhanobil; napravte zločiny, jeţ jste na ní spáchal, nechte ji
svobodně odejít, a já od vás nebudu víc ţádat.―
„Vy ţe nebudete víc ţádat,― opakoval Buckingham důrazně
slabiku po slabice a pohlédl uţasle na Feltona.
„Mylorde,― pokračoval Felton, rozohňuje se stále víc vlastními
slovy, „mylorde, mějte se na pozoru! Celá Anglie je jiţ syta vašich

640
nepravostí. Zneuţíval jste královské moci, jíţ jste se takřka násilím
zmocnil. Jste trnem v oku lidem i Bohu. Bůh vás určitě ztrestá
později, ale já, já vás ztrestám dnes!―
„Tohle je uţ přespříliš!― vykřikl Buckingham rozzlobeně a učinil
krok směrem ke dveřím.
Felton mu zastoupil cestu.
„Pokorně vás prosím,― řekl, „podepište rozkaz, ţe se mylady
propouští na svobodu. Uvaţte, ţe je to ţena, kterou jste zneuctil.―
„Vzdalte se, pane,― pravil Buckingham, „nebo zavolám a dám vás
uvrhnout do ţelez.―
„Nezavoláte,― řekl Felton a skočil mezi vévodu a zvonek, který
stál na stolku vykládaném stříbrem. „A kajte se, mylorde, neboť jste
nyní v rukou boţích.―
„Chcete říci v rukou ďábla,― vykřikl Buckingham, zesiluje hlas;
přímo však dosud nikoho nezavolal.
„Podepište, mylorde, podepište, ţe je lady de Winter volná,― řekl
Felton a přistrkoval k vévodovi papír.

641
642
 „Násilím? Tropíte si ţert? Hej, Patricku!―
„Podepište, mylorde!―
„Nikdy!―
„Nikdy?―
„Pomoc!― křikl vévoda a sáhl po meči.
Ale Felton mu nedal čas, aby tasil.
Jednou rukou drţel za ňadry nahý nůţ, jímţ se bodla mylady.
Skokem byl u vévody.
V tom okamţiku vešel do síně Patrick a volal:
„Mylorde, dopis z Francie!―
„Z Francie!― vzkřikl Buckingham a zapomněl na všecko. Myslil
jen na tu, od níţ přišel dopis.
Felton vyuţil toho okamţiku a prudce mu vrazil do boku nůţ aţ po
rukojeť.
„Ach zrádče!― zasténal Buckingham, „tys mne zabil…―
„Vraţda, vraţda,― křičel Patrick.
Felton přelétl zrakem síň, můţe-li někudy prchnout, a kdyţ viděl,
ţe u dveří nikdo nestojí, vběhl do sousední komnaty, kde, jak jsme jiţ
řekli, čekalo poselstvo z La Rochelle. Proběhl jí a řítil se ke schodišti.
Na prvním stupni však se znenadání střetl s lordem de Winter, který
vida ho tak zsinalého, rozrušeného a potřísněného krví na rukou i v
tváři, chytil ho za hrdlo a vykřikl:
„Věděl jsem to, uhodl jsem to, ale o minutu jsem se zpozdil. Ó, já
nešťastník!―
Felton nekladl ţádný odpor; lord de Winter ho odevzdal stráţím,
které ho zatím zavedly na terasu nad mořem, a spěchal do
Buckinghamovy pracovny.
Zaslechnuv vévodův sten a Patrickovo volání, vběhl do pracovny
muţ, s nímţ se Felton v předsíni setkal.
Vévoda leţel na pohovce a svíral si křečovitě rukou ránu.
„La Porte,― zasténal vévoda zmírajícím hlasem, „La Porte, pověz,
posílá tě ona?―
„Ano, Milosti,― odvětil věrný komorník Anny Rakouské, „ale uţ
bude asi pozdě.―
„Tiše, La Porte! Mohl by vás někdo slyšet; Patricku, nevpusťte
nikoho dovnitř. Ach, uţ se nedozvím, co mi vzkazuje! Boţe, umírám!―
A vévoda klesl do mdlob.
Zatím vnikli do síně lord de Winter, poselstvo, vůdcové výpravy a
důstojníci domácí stráţe. Všude se rozléhaly zoufalé výkřiky.

643
 Zpráva, jeţ naplnila palác nářkem a bědováním, rozlétla se brzo po
celém městě.
Dělová rána oznámila, ţe se stalo cosi neobyčejného. Lord de
Winter si rval vlasy.
„O minutu pozdě!― volal, „o minutu! Ach boţe, jaké neštěstí!―
V sedm hodin ráno mu totiţ řekli, ţe z jednoho zámeckého okna visí
provazový ţebřík. Chvátal okamţitě do myladiny komnaty, našel ji
prázdnou, okno otevřené a přepilované mříţe. Hned si vzpomněl na
d’Artagnanův ústní vzkaz, který mu vyřídil jeho posel, dostal strach o
vévodu, běţel do stáje, skočil na prvého koně, nezdrţuje se jeho sedláním,
v plném trysku přijel, seskočil na dvoře s koně a řítil se po schodech
nahoru. Na prvním stupni, jak jsme jiţ řekli, se střetl s Feltonem.
Vévoda však ještě nebyl mrtev. Přišel k sobě, otevřel oči. Ve všech
srdcích oţila nová naděje.
„Pánové,― pravil, „nechte mne o samotě s Patrickem a La Portem.
Ach, to jste vy, de Wintere! Poslal jste mi to dnes ráno podivného
blázna, pohleďte, jak mne zřídil!―
„Ach mylorde, nikdy se z toho nevzpamatuji!― zvolal baron.
„To bys nejednal dobře, můj drahý,― řekl Buckingham a podal mu
ruku. „Neznám člověka, který stojí za to, aby po něm někdo truchlil
celý ţivot; ale nech nás o samotě, prosím tě.―
Baron vzlykaje odešel.
V pracovně zůstal jen raněný vévoda, La Porte a Patrick.
Druzí sháněli lékaře, ale nemohli ţádného najít.
„Budete ţít, mylorde, budete ţít,― opakoval stále věrný sluha Anny
Rakouské, klečící na kolenou u pohovky, na níţ leţel vévoda.
„Co mi píše?― promluvil slabě Buckingham.
Byl celý zbrocen krví a s námahou přemáhal kruté bolesti, aby
mohl mluvit o té, kterou miloval.
„Co mi píše? Přečti mi dopis!―
„Ach mylorde,― zaváhal La Porte.
„Poslechni, La Porte: coţ nevidíš, ţe nemám času nazbyt?―
La Porte rozlomil třesoucí se rukou pečeť a poloţil vévodovi
pergamen aţ před oči.
Ale Buckingham se marně namáhal rozeznat písmena.
„Čti sám,― hlesl, „čti, já uţ nevidím; čti, moţná ţe uţ za chvíli ani
neuslyším, a umřel bych, aniţ zvím, co mi psala.―
La Porte se uţ dále nezdráhal a četl:

644
 Mylorde,
pro vše, co jsem skrze Vás a pro Vás vytrpěla od chvíle, kdy Vás znám,
zapřísahám Vás, záleží-li Vám na mém klidu, abyste zanechal zbrojení
proti Francii a ustal vést válku, o níž se sice veřejně říká, že je její
příčinou náboženství, ale o níž se tajně šeptá, že jejím skrytým
podnětem je Vaše láska ke mně. Ta válka by mohla nejen přivodit
velké pohromy Francii a Anglii, ale mohla by i Vám být osudnou, což
by mne rmoutilo až do smrti.
Bděte nad svým životem, jemuž hrozí nebezpečí a který mi bude
nanejvýš drahý od té chvíle, kdy nebudu nucena vidět ve Vás
nepřítele.
Vaše oddaná Anna

Buckingham sebral všechny síly svého unikajícího ţivota, aby

mohl vyslechnout dopis aţ do konce. Kdyţ pak La Porte dočetl, pravil
vévoda poněkud zklamaně: „A ústně mi nemáte vyřídit nic jiného?―
„Ano, Milosti: královna mi kladla na srdce, abych vám řekl, ţe
musíte být nanejvýš opatrný, neboť se dověděla, ţe vás chtějí
zavraţdit.―
„A to je vše? To je vše?― naléhal Buckingham netrpělivě.
„Uloţila mi téţ, abych vám řekl, ţe vás povţdy milovala.―
„Díky bohu!― zašeptal Buckingham. „Moje smrt nebude tedy pro
ni přece jen smrtí cizince!―
La Porte se rozplakal.
„Patricku,― pravil vévoda, „přineste mi skříňku, v níţ byly
diamantové závěsky.―
Patrick přinesl zmíněný předmět a La Porte ihned poznal, ţe
patříval královně.
„A nyní ještě přineste polštářek z bílého atlasu, kde je vyšit
perlami její monogram.
Hleďte, La Porte, to je jediné, co od ní mám,― řekl Buckingham.
„tahle stříbrná skříňka a ta dvě písmena. Vrátíte vše Jejímu
Veličenstvu; a jako poslední památku…,― hledal kolem sebe očima
nějaký drahocenný předmět, „dáte jí ještě…―
Hledal stále, ale jeho zrak, zkalený smrtí, nenašel uţ nic neţ nůţ,
který vypadl Feltonovi z ruky; jeho ostří bylo potřísněno teplou ještě
krví.
„A přidáte k tomu tento nůţ,― hlesl Buckingham a stiskl La
Portovi ruku.

645
 Vhodil ještě polštářek do stříbrné skříňky a pustil do ní i nůţ; pak
dal La Portovi znamení, ţe uţ nemůţe mluvit. Nato se v poslední
křeči, kterou uţ nemohl přemoci, svezl z pohovky na zem.
Patrick vyrazil strašný výkřik. Buckingham se chtěl ještě naposled
usmát, ale smrt přervala jeho myšlenku, jeţ mu utkvěla na čele jako
poslední polibek lásky.
V té chvíli přichvátal celý zděšený vévodův lékař; byl uţ na palubě
admirálské lodi a musili ho vyhledat aţ tam.
Přistoupil k vévodovi, vzal ho za ruku, podrţel ji okamţik ve své a
nechal ji opět klesnout.
„Všechno je marné,― pravil, „je mrtev.―
„Mrtev! Mrtev!― vzkřikl Patrick.
Na tento výkřik se všichni vhrnuli do pokoje. Zavládl všeobecný
zmatek a zděšení.
Jakmile lord de Winter viděl, ţe Buckingham vydechl naposled,
běţel za Feltonem, jehoţ stále ještě hlídali vojáci na terase paláce.
„Bídníku, cos to udělal?― zasípal na mladého muţe, který jiţ opět
nabyl svého klidu a chladnokrevnosti, jeţ ho pak jiţ do konce
neopustila.
„Pomstil jsem se,― odvětil oslovený.
„Ty!― vzkřikl baron. „Řekni raději, ţe ses stal nástrojem té zlořečené
ţenštiny. Ale přísahám ti: tenhle zločin bude jejím posledním!―
„Nevím, co chcete říci,― odtušil klidně Felton, „a nerozumím, o
čem mluvíte. Zabil jsem pana Buckinghama, poněvadţ vám uţ
dvakrát odepřel povýšit mě na kapitána; ztrestal jsem ho za jeho
nespravedlnost, toť vše.―
De Winter, celý strnulý, přihlíţel, jak stráţe Feltona svazují, a
nevěděl, co si má myslit o podobném šílenství.
Jediná věc však vrhala přece stín na Feltonovo čisté čelo. Při
sebemenším šramotu se naivní puritán domýšlel, ţe to jsou kroky či
hlas mylady, která přichází, aby se mu vrhla do náruče a zemřela
společně s ním.
Náhle se zachvěl.
Upřel pohled na černý bod v moři, jeţ bylo moţno z terasy široko
daleko přehlédnout. Orlím zrakem námořníka rozeznal tam, kde by
jiný sotva viděl racka, houpajícího se na vlnách, plachtu šalupy, jeţ
plula k francouzskému břehu.
Zbledl, sáhl si k srdci, jeţ pukalo, a pochopil celou zradu.
„Poslední milost, mylorde!― poprosil barona.

646
 „Jakou?― zeptal se de Winter.
„Kolik je hodin?―
Baron vytáhl hodinky.
„Za deset minut devět,― odvětil.
Mylady tedy uspíšila svůj odjezd o půldruhé hodiny.
Jakmile uslyšela dělovou ránu, oznamující osudnou zvěst, dala
rozkaz zvednout kotvy.
Loď klouzala pod modrým nebem bystře po vlnách a vzdalovala se
spěšně břehu.
„Bůh tomu tak chtěl,― řekl Felton s rezignací fanatika. Nemohl
však přesto odtrhnout oči od korábu, na jehoţ palubě viděl v duchu
vlát bílý přelud té, jíţ právě obětoval svůj ţivot.
De Winter sledoval jeho pohled, vytušil jeho utrpení a pochopil
vše.
„Nejdřív budeš potrestán ty sám, bídníku,― řekl Feltonovi, který se
nechal odvádět, hledě stále na moře. „Ale přísahám ti při památce

647
svého bratra, jehoţ jsem tolik miloval, ţe mi tvá spoluvinice neujde!―
Felton sklopil hlavu a nepromluvil uţ ani slova.
Lord de Winter seběhl rychle se schodů a chvátal do přístavu.

VE FRANCII

Kdyţ se anglický král Karel I. dozvěděl o Buckinghamově smrti,

byl jat především obavou, aby hrozná zvěst nezastrašila Rochellany.
Snaţil se proto, jak praví Richelieu ve svých Pamětech, co nejdéle
vévodovu smrt zatajit. Dal uzavřít všechny přístavy v království a
nařídil úzkostlivou bdělost, aby neodjela ani jediná loď, dokud
nevypluje loďstvo připravované Buckinghamem. Teď, kdyţ
Buckinghama nebylo, ujal se velení loďstva sám.
Svůj rozkaz prováděl tak přísně, ţe zadrţel v Anglii i dánské
vyslance, s nimiţ se jiţ formálně rozloučil, a zdrţel i stálého vyslance
holandského, který měl odvézt do nizozemského přístavu Vlissingenu
indické lodi, jeţ dal Karel I. vrátit Spojeným provinciím.
Avšak poněvadţ vydal ten rozkaz aţ pět hodin po události, to jest
ve dvě hodiny odpoledne, vypluly uţ zatím z přístavu dvě lodi. Jedna,
jak víme, odváţela mylady, která tušila, co se stalo, a byla ve své víře
utvrzena vidouc, jak na admirálské lodi rozvíjejí černou korouhev.
Co se týče druhé lodi, o jejím odjezdu a o tom, koho vezla,
promluvíme později.
Po celý ten čas se v táboře u La Rochelle nepřihodilo nic nového.
Toliko král se nudil (nudil se ostatně stále, ale v táboře snad ještě víc
neţ jinde) a rozhodl se, ţe pojede inkognito na slavnosti svatého
Ludvíka do Saint-Germainu; za tím účelem poţádal kardinála, aby mu
připravil eskortu asi dvaceti mušketýrů. Kardinál, jehoţ se časem
taktéţ zmocňovala králova nuda, s radostí povolil svému královskému
veliteli tuto dovolenou. Král slíbil, ţe se vrátí asi 15. září.
Pan de Tréville byl zpraven Jeho Eminencí, ţe má konat přípravy
k cestě, a jeţto věděl, aniţ znal pravý důvod, jak jeho přátelé touţí po
Paříţi, ba jak tam nevyhnutelně potřebují zajet, rozumí se samo sebou,
ţe je určil do králova doprovodu.

648
649
 Naši čtyři mladí muţi zvěděli novinu čtvrt hodiny po panu de
Tréville; jim to řekl nejdříve.
Teprve teď mohl d’Artagnan plně zváţit a ocenit velikou milost,
kterou mu kardinál, jak víme, prokázal tím, ţe ho přeloţil k
mušketýrům. Kdyby toho nebylo, byl by musil zůstat v táboře,
zatímco by jeho přátelé byli odjeli.
Nemusíme dlouho vykládat, proč mušketýři touţili po návratu do
Paříţe tak nedočkavě; obávali se nebezpečí, v němţ se asi nachází
paní Bonacieuxová, která se měla v béthunském klášteře setkat s
mylady, svou úhlavní nepřítelkyní. Jak jsme uţ řekli, dopsal o tom
Aramis ihned Marii Michonové, oné švadleně z Toursu, která měla tak
pěkné známosti, aby si od královny vyţádala pro paní Bonacieuxovou
povolení opustit klášter a usadit se buď v Lotrinsku, nebo v Belgii.
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat; brzy dostal Aramis dopis
tohoto obsahu:

Drahý bratránku,
posílám Vám povolení, aby naše služtička mohla odejít z
béthunského kláštera, kde jí, jak soudíte, nesvědčí. Sestra Vám posílá
povolení opravdu ráda, neboť tu hodnou dívku velmi miluje a zamýšlí
se jí později odvděčit.
Líbá Vás
Marie Michonová

K dopisu byl přiloţen text povolení:

Představená béthunského kláštera odevzdá doručiteli tohoto lístku

novicku, jež vstoupila do kláštera na moje doporučení a je pod mou
ochranou.
V Louvru 10. srpna 1628 Anna

Pochopíme, jak to příbuzenství mezi Aramisem a švadlenou, jeţ

nazývala královnu sestrou, polechtalo bránice našich přátel. Aramis se
musil asi třikrát aţ po uši začervenat, jak šťavnatě si o tom Porthos
zavtipkoval. Ale pak poprosil přátele, aby se uţ o věci nezmiňovali, a
prohlásil, ţe řeknou-li o tom ještě jediné slovo, nebude uţ svou
sestřenici nikdy ţádat o prostřednictví.
Mušketýři tedy nechali Marii Michonovou na pokoji. Ostatně měli,
co chtěli: povolení odvézt paní Bonacieuxovou z karmelitánského

650
kláštera v Béthune. Je pravda, ţe jim valně nepomáhalo, dokud byli v
táboře u La Rochelle, to jest na druhém konci Francie. D’Artagnan si
chtěl právě u pana de Tréville vyţádat dovolenou a rovnou mu říci,
jak nutně musí odjet, kdyţ se dozvěděl, stejně jako jeho tři druhové,
ţe král v průvodu dvaceti mušketýrů odcestuje do Paříţe a oni tvoří
část eskorty.
Měli ohromnou radost. Sluhy se zavazadly poslali napřed a sami
vyjeli s králem druhý den ráno.
Kardinál doprovodil Jeho Veličenstvo ze Surgères do Mauzé; tam
se král a ministr okázale přátelsky rozloučili.
Král sice cestoval co nejrychleji, poněvadţ chtěl být do 23. srpna v
Paříţi, ale přece se časem zastavoval, aby si dopřál zábavy lovu na
sluky. Té kratochvíli ho kdysi naučil pan de Luynes a král si na ni
velmi potrpěl. Kdykoliv došlo k zastávce, šestnáct mušketýrů z
dvaceti se upřímně radovalo, ale čtyři se chmuřili. Zvláště
d’Artagnanovi zvonilo stále v uších, coţ Porthos vysvětloval takto:
„Jedna velmi vznešená dáma mě poučila, co to znamená: to prý se
o vás někde mluví.―
Konečně 23. srpna v noci byli v Paříţi. Král poděkoval panu de
Tréville a dovolil mu, aby dal mušketýrům na čtyři dny dovolenou, ale
pod jednou podmínkou: nikdo z nich se nesmí objevit na veřejnosti,
nechce-li se octnout v Bastile.
První čtyři dovolené dostali, jak si snadno domyslíme, naši čtyři
přátelé. Athos si dokonce vymohl šest dnů místo čtyř a dal si do těch
šesti dnů ještě započítat o dvě noci navíc, neboť odjeli 24. v pět hodin
odpoledne a pan de Tréville datoval dovolenku aţ od 25. ráno.
„Zdá se mi, ţe děláme mnoho hluku pro velmi prostou věc,― řekl
d’Artagnan, který, jak víme, všechno viděl spíš bílé neţ černé.
„Uštvu-li dva nebo tři koně (a na tom málo záleţí, peněz mám dost),
budu za dva dny v Béthune. Dám představené lístek od královny a
odvezu svůj drahocenný poklad ne do Lotrinska či do Belgie, nýbrţ do
Paříţe, kde bude schován lépe, zvláště pokud bude kardinál u La
Rochelle. A aţ se jednou vrátíme z války, získáme od královny, co
budeme chtít, jednak přímluvou naší sestřenice, jednak za sluţby, jeţ
jsme jí osobně prokázali. Zůstaňte tedy zde a nevystavujte se zbytečné
únavě. Na takovou jednoduchou výpravu stačím docela dobře já sám s
Planchetem.―
Athos na to klidně řekl:
„Peníze máme my taky. Já jsem ještě ani nepropil celý svůj podíl z

651
diamantu a Porthos s Aramisem ho ještě neprojedli. Můţeme proto
uštvat stejně tak čtyři koně jako jednoho. Mějte na paměti,
d’Artagnane, ţe Béthune je město, kde si dal kardinál schůzku se
ţenou, která s sebou nese neštěstí, kam přijde,― dodal s tak
pochmurným přízvukem, ţe se mladý muţ mimoděk zachvěl.
„Kdybyste měl co dělat se čtyřmi muţi, nechal bych vás jet
samotného; ale utkáte se tam s tou ţenou, a proto jeďme čtyři. Dej
Bůh, aby nás i se čtyřmi sluhy bylo dost!―

652
 „Udivujete mne, Athosi,― zvolal d’Artagnan. „Čeho se, prosím
vás, bojíte?―
„Všeho!― opáčil Athos.
D’Artagnan se podíval zkoumavě po tvářích svých druhů. Na
všech se jevil stejně jako na tváři Athosově hluboký neklid; neřekl uţ
tedy ani slova a pokračovali tryskem v cestě.
Večer přijeli do Arrasu, a kdyţ si tu d’Artagnan odskočil do
hospody U zlatých bran, aby vypil sklenku vína, vycházel právě ze
dvora jiný jezdec, který vyměnil na poště koně a hodlal se zřejmě
vydat na čerstvém co nejrychleji směrem k Paříţi. Ve chvíli, kdy
procházel vraty na ulici, otevřel mu vítr plášť, jímţ byl zahalen,
ačkoliv byl srpen, a sebral mu málem klobouk. Cestující jej zachytil a
narazil si jej aţ na oči.
D’Artagnan se naň zadíval, zbledl a upustil skleničku.
„Co je vám, pane?― ptal se Planchet… „Hej, páni, poběţte sem,
milostpánovi je špatně!―
Tři přátelé se chvatně seběhli a shledali, ţe d’Artagnanovi vůbec
není špatně, ale ţe běţí k svému koni.
Zastavili ho na prahu dveří.
„Člověče, kam tě zas ďábel ţene?― křikl na něho Athos.
„To je on!― vychrlil ze sebe d’Artagnan, bledý vztekem. Pot mu
stékal po čele. „To je on. Nechte mne, musím ho dohonit.―
„Koho?―
„Jeho! Toho člověka!―
„Kterého člověka?―
„Toho proklatého chlapa, moje strašidlo, které jsem potkal vţdy,
kdyţ mi hrozilo nějaké nebezpečí! Doprovázel tu příšernou ţenštinu,
kdyţ jsem se s ním střetl poprvé, jeho jsem hledal, kdyţ jsem
vyprovokoval našeho drahého přítele Athose k souboji, jeho jsem
viděl ráno toho dne, co byla unesena paní Bonacieuxová! Teď jsem ho
viděl zas, je to on!―
„Hrom aby do toho!― řekl Athos zamyšleně. „Do sedel, pánové, do
sedel! Pustíme se za ním a dohoníme ho.―
„Můj milý,― namítl Aramis, „pomyslete, ţe jede na opačnou stranu
neţ my. A má čerstvého koně, zatímco naši jsou unaveni; uštveme je k
smrti, a přece ho nedohoníme. Nechme toho chlapa, d’Artagnane, a
zachraňme raději ţenu.―
„Hej, pane,― zavolal vtom podomek a pustil se do běhu za
neznámým. „Hej, pane, vyklouzl vám zpod klobouku nějaký papír! Hej!―

653
 „Příteli,― zavolal za ním rychle d’Artagnan, „dám ti půl pistole za
ten papír.―
„S největší radostí, pane. Tady ho máte.―
A nadšen nečekaným výdělkem, loudal se podomek zpátky do
dvora hostince. D’Artagnan rozevřel list.
„Co tam je?― ptali se přátelé a obstoupili ho.
„Nic neţ jedno slovo!― pravil d’Artagnan.
„Ano,― řekl Aramis, „ale je to jméno města či vesnice.―
„– Armentières,― četl Porthos, „Armentières, to neznám.―
„A to jméno města či vesnice je psáno její rukou!― vzkřikl Athos.
„Schovejme pečlivě ten lístek, chlapci,― řekl d’Artagnan, „tak to
vypadá, ţe jsem přece jen nadarmo nevydal své poslední peníze. A
teď na koně, přátelé, na koně!―
A čtyři druhové vyjeli tryskem po cestě do Béthune.

KARMELITÁNSKÝ KLÁŠTER
V BÉTHUNE

Velké zločince provází jistý druh šťastných náhod, jeţ jim

pomáhají zmoci všechny překáţky a uniknout všem nebezpečenstvím;
konečně však unaví i osud a naběhnou na úskalí, na němţ ztroskotá
jejich bezboţný ţivot. Tak tomu bylo i s mylady. Zatím však projela
středem válečných lodí obou říší a bez nehody dojela do Boulogne.
Kdyţ přistala v Portsmouthu, hrála si mylady na Angličanku,
kterou francouzské pronásledování vyhnalo z La Rochelle. Kdyţ teď
po dvoudenní plavbě opouštěla loď v Boulogni, vydávala se za
Francouzku, jiţ vyhnala z Portsmouthu nenávist Angličanů ke všemu
francouzskému.
Mylady měla ostatně nejúčinnější průvodní listy: svou krásu,
vznešené chování a štědrost, s níţ utrácela pistole. Dík vlídnému
úsměvu a dvornému chování starého pána, který byl guvernérem
přístavu, nemusila se ani podrobit obvyklým formalitám. Zdrţela se
také v Boulogni jen na tak dlouho, dokud nedala na poštu dopis tohoto
znění:

654
655
 Jeho Eminenci kardinálu de Richelieu
v táboře před La Rochelle

Nechť je Vaše Eminence klidná; Jeho Milost vévoda z

Buckinghamu n eo d p lu je vů b ec do Francie.
V Boulogni 25. srpna večer Mylady de …

P. S. – Podle přání Vaši Eminence se odeberu do karmelitánského

kláštera v Béthune, kde vyčkám Vašich rozkazů.

Ještě téhoţ večera se mylady vskutku vydala na cestu. Překvapila

ji noc: zastavila se tedy a přenocovala v hospodě. V pět hodin ráno
opět vyjela a za tři hodiny dorazila do Béthune.
Přeptala se, kde je klášter karmelitánek, a ihned se tam vydala.
Představená jí vyšla vstříc; mylady jí ukázala kardinálův přípis.
Abatyše jí určila pokoj k obývání a dala jí přinést snídani. Mylady jiţ
hodila minulost za hlavu a upínala se jen do budoucna; malovala si
závratné bohatství, jímţ ji kardinál zahrne. Však mu věru znamenitě
poslouţila, a v celé krvavé historii nebylo jeho jméno vůbec
vysloveno. Stravovaly ji uţ zas nové a nové vášně, jeţ vypadaly jako
mračna plující po nebi: tu jimi zářila modrá obloha, tu zas na nich
tkvěl odraz ohně, tu zas byly černé a těţké bouřkou a na zemi po nich
zbývala jen smrt a zpustošení.
Po snídani k ní zašla abatyše na návštěvu. V klášteře je málo
rozptýlení a dobrá představená si pospíšila navázat známost s novou
chovankou.
Mylady se chtěla abatyši zalíbit; pro ţenu, jeţ tak svrchovaně
ovládala všechny rejstříky chování, to bylo snadné. Tvářila se nadmíru
mile, byla okouzlující a uchvátila představenou duchaplným hovorem
i půvabem své osobnosti.
Abatyše pocházela ze šlechtického rodu a dychtivě milovala
historky od dvora, jeţ se tak zřídkakdy donesou aţ na hranice
království a jen velmi nesnadno vniknou aţ za klášterní zdi, na jejichţ
prahu umlká všechen hluk světa.
Mylady naopak znala velmi dobře aristokratické pletky, mezi
nimiţ uţ nějakých pět šest let stále ţila. Začala tedy abatyši bavit
světáckými příběhy z francouzského dvora, přimísila v to klípky o
přepjaté poboţnosti králově, vyprávěla o skandálních historkách pánů
a dam od dvora, jeţ abatyše znala jménem, a dotkla se lehce i

656
královniny lásky k Buckinghamovi. Mluvila mnoho, aby abatyši
trochu rozpovídala.
Abatyše jen poslouchala a usmívala se, ale na nic neodpovídala.
Nicméně mylady viděla, ţe ji ten hovor baví, a vykládala dál; zavedla
však řeč na kardinála.
Zde zabředla do rozpaků; nevěděla, je-li abatyše na straně králově
či na straně kardinálově, a mluvila proto opatrně. Abatyše byla ještě
opatrnější. Jen se vţdy hluboce uklonila, kdyţ mylady vyslovila
jméno Jeho Eminence.
Mylady se uţ začínala strachovat, ţe se bude v klášteře silně nudit.
Rozhodla se tedy, ţe stůj co stůj vyzví, na čem je. Šlo jí o to,
vyzkoumat, kam aţ sahá abatyšina mlčenlivost. Začala trochu
kardinála pomlouvat. Nejdřív zahaleně, pak uţ velmi podrobně.
Vypravovala o ministrových milostných poměrech s madame
d’Aiguillon, s Marion de Lorme a několika jinými galantními
dámami.
Abatyše naslouchala pozorněji, pomalounku roztávala a usmívala se.
Výborně, řekla si mylady, začíná přicházet mým řečem na chuť; i
kdyţ je kardinálovou přívrţenkyní, nijak fanaticky mu asi oddána
není.

657
 Pak změnila námět a vyprávěla, jak kardinál pronásleduje své
nepřátele. Abatyše se poznamenala kříţem, ale neřekla ani ano, ani ne.
Mylady to posílilo v názoru, ţe je jeptiška spíš králova neţ
kardinálova.
Přikládala stále víc polínek.
„Jsem v těch věcech velmi nevědomá,― řekla konečně abatyše.
„Ale ačkoliv jsme tak daleko ode dvora a stranou všech světských
zájmů, zaţili jsme uţ také smutné doklady toho, co nám tu
vypravujete. Jedna z našich chovanek totiţ velmi trpěla pomstou a
pronásledováním kardinálovým.―
„Jedna z vašich chovanek!― pravila mylady účastně. „Ubohá ţena,
to ji lituji!―
„A máte pravdu, je skutečně k politování: zakusila vězení,
vyhrůţek, zlého zacházení. Ale nakonec,― pokračovala abatyše, „měl
pan kardinál asi své důvody, proč se k ní tak choval; ačkoliv vypadá
jako anděl, člověk nemůţe soudit o lidech jen podle jejich krásné
tváře.―
Hleďme, hleďme, řekla si mylady, naposled se tu ještě něco
dozvím; uţ jsem na stopě!
A dala si záleţet, aby vypadala co nejnevinněji.
„Běda!― pravila, „říká se, pravda, ţe člověk nemá věřit tváři. Ale
čemu máme věřit, ne-li nejkrásnějšímu dílu přírody? Mne budou
příkladně lidé moţná celý ţivot klamat, a přesto vţdy budu asi
důvěřovat osobě, jejíţ obličej ve mně vzbudí sympatie.―
„Vy jste tedy nakloněna věřit, ţe je ta mladá ţena nevinná?― ptala
se abatyše.
„Pan kardinál nepronásleduje jenom zločiny; jsou jisté ctnosti, jeţ
potírá přísněji neţ špatný skutek.―
„Dovolte, madame, abych vyslovila své podivení!― řekla abatyše.
„Nad čím?― ptala se naivně mylady.
„Nad vašimi řečmi.―
„A co vidíte divného na mých slovech?― pokračovala mylady.
„Jste kardinálovou přítelkyní, posílá-li vás sem, a přece…―
„A přece o něm mluvím špatně, ţe?― dokončila mylady myšlenku
představené.
„Alespoň o něm nemluvíte pěkně.―
„Nejsem totiţ jeho přítelkyní,― vzdychla si mylady, „nýbrţ jeho
obětí.―
„Ale coţ ten dopis, kterým mi vás doporučuje?―

658
 „Je pro mne rozkazem zdrţovat se tu jako v jakémsi vězení, z
něhoţ mne pak dá vyvést nějakým svým spřeţencem.―
„A pročpak jste neutekla?―
„Kam bych šla? Myslíte, ţe je na světě místo, kam kardinálovy
ruce nedosáhnou, chce-li se namáhat a vztáhnout je po někom?
Kdybych byla muţem, snad by to ještě šlo. Ale ţena! Co má, prosím
vás, dělat ţena? A ta vaše mladá chovanka, ta se pokusila utéci?―
„Ne, to je pravda; ale u ní je to jiná věc, zdá se, ţe ji ve Francii
drţí nějaká láska.―
„Miluje-li, není zcela nešťastná,― řekla mylady s povzdechem.
„Tak zde tedy mám opravdu ještě jednu pronásledovanou
uboţačku?― ptala se abatyše a prohlíţela si mylady s rostoucím
zájmem.
„Bohuţel ano,― pravila mylady.
Abatyše vrhla na mylady neklidný pohled; proběhla jí hlavou nová
znepokojivá myšlenka.
„Ale nejste snad nepřítelkyní naší svaté víry?― zeptala se poté
nejisté.
„Já, a protestantka!― zvolala mylady. „Ach ne! Bůh je mi svědkem.
Jsem naopak horlivá katolička.―
„Pak buďte klidná, madame,― řekla abatyše s úsměvem. „Tento
dům nebude vám vězením nijak tvrdým a vynasnaţím se, abychom
vám vaši vazbu co nejvíce zpříjemnili. A najdete zde kromě toho onu
mladou ţenu, jeţ je pronásledována asi pro nějakou dvorskou intriku.
Je milá, půvabná.―
„Jak se jmenuje?―
„Byla mi doporučena jistou velmi vysoko postavenou osobností
pod jménem Ketty.―
„Ketty?― zvolala mylady. „Jakţe? Jste si tím jista?―
„Ţe se tak jmenuje? Ano, madame – coţ vy ji znáte?―
Mylady se musila usmát při myšlence, ţe by ta mladá ţena mohla
být její bývalou komornou. S dívčiným jménem byla však spjata i
hněvivá vzpomínka, a na malý okamţik zkřivila myladiny rysy vášeň
pomsty. Avšak takřka ihned se její tvář opět uhladila a nabyla dřívějšího
vlídného výrazu, jejţ tato ţena se stem obličejů na okamţik ztratila.
„A kdy spatřím tu mladou dámu, k níţ uţ nyní cítím opravdovou
náklonnost?― zeptala se.
„Třeba dnes večer, nebo i mezi dnem,― odvětila abatyše. „Ale jste
uţ čtyři dny na cestách, jak jste sama řekla. Dnes ráno jste vstávala v

659
pět hodin, máte jistě zapotřebí odpočinku. Lehněte si a spěte, k obědu
vás probudíme.―
Mylady by se byla ještě obešla bez spánku, vyhlídkou na nové
dobrodruţství dostalo její srdce, chtivé intrik, zase novou injekci. Ale
přesto nabídku představené přijala. Uţ aspoň čtrnáct dní ţila v tak
mocném rozčilení, ţe i kdyţ její tělo dosud vzdorovalo únavě, duch uţ
potřeboval nutně odpočinku.
Rozloučila se tedy s abatyší a ulehla, sladce zkolébána
myšlenkami na pomstu, jeţ v ní vzbudilo Kettino jméno. Vzpomněla
si na onen neomezený skoro slib, který jí dal kardinál, podaří-li se jí
zdárně provést uloţené dílo. A zdařilo se, coţ znamená, ţe d’Artagnan
je její!
Děsila ji jen jediná věc: pomyšlení na jejího manţela. S hrabětem
de la Fère, o němţ se domnívala, ţe je mrtev nebo alespoň někde v
cizině, setkala se opět pod jménem Athos a tento muţ je
d’Artagnanovým nejlepším přítelem! Avšak je-li d’Artagnanovým
přítelem, pak mu také jistě pomáhal ve všech podnicích, jimiţ
královna mařila kardinálovy léčky; je-li přítelem d’Artagnanovým, je
tedy nepřítelem kardinálovým, a jistě se jí podaří zavléci i jeho do sítí
pomsty, jimiţ hodlala obetkat mladého mušketýra.
Na všechny tyto naděje bylo pro mylady sladko myslet; ukolébána
svými vidinami, brzy usnula.
Probudil ji měkký hlas, který se ozval u jejího lůţka. Otevřela oči
a spatřila abatyši, s níţ přišla mladá plavovlasá ţena jemné pleti, která
se na ni laskavě a zároveň zvědavě dívala. Tvář té mladé ţeny jí byla
úplně neznámá. Při pozdravu se obě na sebe pátravě zadívaly. Obě
byly krásné, ale jejich krása byla velmi rozdílná. Mylady se usmála,
uvědomujíc si, ţe nad mladou ţenou značně vyniká kultivovaností a
aristokratickým chováním. Je ovšem pravda, ţe oblek novicky, který
měla ţena na sobě, nemohl v zápase o půvab dobře obstát.
Abatyše je vzájemně představila. Kdyţ je seznámila, odešla do
kostela, kam ji volaly její povinnosti, a nechala obě ţeny o samotě.
Novicka chtěla odejít s ní, kdyţ viděla, ţe mylady ještě leţí, ale
mylady ji zadrţela.
„Jak, vy chcete odejít, paní, sotva jsem vás spatřila? Tak brzy mne
chcete zbavit své milé přítomnosti? Měla jsem takovou radost, ţe mi
zpříjemníte zdejší pobyt.―
„Ne, madame, nechci odejít, ale bojím se, ţe jsem nevolila
vhodnou dobu; spala jste, jste jistě unavena.―

660
 „Prosím vás, co si mohou přát lidé, kteří spí? Pěkné probuzení. Vy
jste mi ho dopřála. Dovolte, ať se z něho těším, jak dlouho chci,―
pravila mylady, vzala ji za ruku a přitáhla ji ke křeslu, jeţ stálo u
lůţka.
Novicka usedla.
„Můj boţe,― pravila, „nemám tu mnoho štěstí. Uţ jsem zde tak
dlouho a nezavadila jsem dosud o nějaké rozptýlení. A teď přijedete
vy a mohla jsem mít milou přítelkyni, zrovna kdyţ asi co nejdříve
opustím klášter.―
„Jak?― pravila mylady, „vy brzy odejdete?―
„Doufám aspoň,― řekla novicka radostně. Nesnaţila se svou radost
ani zakrývat.
„Doslechla jsem se, tuším, ţe jste mnoho vytrpěla od kardinála,―

661
pokračovala mylady. „To by bylo o důvod více, abychom se měly
rády.―
„Je tedy pravda, co mi řekla ctihodná matka, ţe vy jste také obětí
toho zlého kněze?―
„Pst!― napomínala mylady. „Ani zde o něm nesmíme takhle
mluvit. Celé mé neštěstí vzniklo z toho, ţe jsem řekla asi to, co vy
teď, před jednou ţenou, kterou jsem povaţovala za svou přítelkyni, a
ona mě zradila. Nejste vy snad také obětí takové zrady?―
„Ne,― odvětila novicka. „Jsem obětí své oddanosti. Oddanosti k
ţeně, jiţ jsem milovala a za niţ bych byla dala ţivot, ba dala bych jej
za ni ještě teď.―
„A ona vás opustila, viďte?―
„Byla jsem tak nespravedlivá, ţe jsem si to také myslila. Ale od tří
dnů mám důkaz o opaku a děkuji za něj Bohu. Bylo by mě hrozně
bolelo pomyšlení, ţe na mne zapomněla. Ale vy, madame, jste, zdá se,
svobodná a mohla byste utéci.―
„Kampak mám jít bez přátel, bez peněz, v končinách Francie, jeţ
neznám a kde jsem nikdy nebyla?―
„Ach, vy přece najdete přátele všude, kde se objevíte,― zvolala
novicka, „zdáte se tak dobrá a jste tak krásná!―
„Přesto jsem na světě sama a vydána pronásledování,― řekla
mylady a zjemnila ještě víc svůj úsměv, aby si dodala andělsky
nevinného výrazu.
„Poslyšte,― pravila novicka, „musíte stále doufat v Boha. A vidíte,
moţná ţe je pro vás štěstí, ţe jsme se setkaly. Jsem chudá a bezmocná,
ale vyjdu-li odsud, najdu mocné přátele, kteří se moţná zasadí i o vás,
kdyţ dovedli vysvobodit mě.―
„Kdyţ jsem řekla, ţe jsem sama, neznamená to, ţe bych neměla
nahoře ţádných známostí,― odvětila mylady, doufajíc, ţe i novicce
rozváţe jazyk, bude-li mluvit hodně o sobě. „Ale i ti moji známí se
před kardinálem celí třesou. Vţdyť ani sama královna se neodváţí
jednat proti tomu hroznému ministrovi; mám důkazy, ţe Její
Veličenstvo, ačkoliv má předobré srdce, bylo nuceno vydat všanc
kardinálovu hněvu osoby, které jí oddaně slouţily.―
„Věřte mi, madame, někdy to jen tak vypadá, jako by královna
opustila ty osoby. Ale zdání nesmíte věřit, čím více jsou
pronásledovány, tím více ona na ně myslí. A často je překvapí svou
vzpomínkou, kdyţ se toho nejméně nadějí.―
„Tomu věřím,― pravila mylady, „královna je opravdu dobrá.―

662
 „Vy ji tedy znáte, tu dobrou, vznešenou královnu, ţe o ní tak
mluvíte!― zvolala novicka nadšeně.
„Totiţ osobně nemám čest ji znát,― odvětila mylady, přivedena
trochu do úzkých; „ale znám řadu jejích důvěrných přátel. Znám pana
de Putange, v Anglii jsem znala pana Dujarta, znám pana de
Tréville…―
„Pana de Tréville?― vykřikla novicka. „Vy znáte pana de
Tréville?―
„Ano, velmi dobře.―
„Kapitána královských mušketýrů?―
„Kapitána královských mušketýrů.―
„Tak vidíte, jak se naše známost utuţuje, za chvilku budeme
moţná nejlepšími přítelkyněmi. Znáte-li pana de Tréville, jistě jste
často u něho byla?―
„Často!― řekla mylady; kdyţ uţ se jednou pustila touto cestou a
viděla, ţe se jí lest daří, musila vydrţet aţ do konce.
„To jste u něho jistě vídala některé jeho mušketýry?―
„Ty, které často přijímá,― odvětila mylady, jiţ tato rozmluva
počínala vskutku bavit.
„Jmenujte mi některé z těch, jeţ znáte, a uvidíte, ţe mezi nimi
budou moji přátelé.―
„Nu,― pravila mylady trochu v rozpacích, „znám pana de
Souvigny, pana de Courtivron, pana de Férussac…―
Novicka ji nechala mluvit, a kdyţ viděla, ţe jí vázne paměť, řekla:
„A neznáte šlechtice, jemuţ říkají Athos?―
Mylady zbledla jako přikrývky, v nichţ leţela, a ačkoliv se uměla
znamenitě ovládat, neubránila se a vykřikla. Chopila mladou ţenu
nervózně za ruku a hltala ji pohledem.
„Co je vám, můj boţe? Řekla jsem něco, co vás ranilo?―
„Ne; jen to jméno mne tak překvapilo, neboť znám toho šlechtice
také a připadlo mi divné, ţe se tu setkávám s někým, kdo je mu
blízký.―
„Ach ano, dobře ho znám! A nejen jeho, i jeho přátele, pány
Porthose a Aramise!―
„Rovněţ já je znám!― odvětila mylady, která cítila, jak jí proniká
chlad aţ do srdce.
„Boţe, znáte-li je, jistě víte, ţe jsou to dobří a upřímní chlapci.
Proč se na ně neobrátíte, potřebujete-li pomoci?―
„To jest,― koktala mylady, „do té míry zase nejsem spřátelena s

663
ţádným z nich. Znám je proto, ţe o nich mnoho vyprávěl jejich přítel,
pan d’Artagnan.―
„Vy znáte pana d’Artagnana?― zvolala novicka. Teď zas ona
chytila mylady za ruku a hltala ji očima.
Všimla si však podivného výrazu myladina pohledu a pravila:

664
 „Odpusťte, madame, v jakém jste k němu poměru?―
„Je to můj přítel,― opáčila rozpačitě mylady.
„Vy mne klamete, madame, byla jste jeho milenkou,― zvolala
novicka.
„Vy jste jí byla, paní!― vykřikla mylady.
„Já?― řekla novicka.
„Ano, vy! Uţ vás poznávám: jste paní Bonacieuxová.―
Mladá ţena couvla překvapením a úděsem.
„Nu, jen nezapírejte, odpovězte!― naléhala znovu mylady.
„Nuţe ano, madame,― pravila novicka. „Jsme tedy sokyně?―
Mylady šlehl po tváři tak divoký plamen, ţe by byla paní
Bonacieuxová za jiných okolností zajisté poděšeně uprchla; ale teď
cítila jen ţárlivost a o ničem jiném nevěděla.
„Řekněte, madame,― promluvila opět paní Bonacieuxová tak
energicky, ţe by to v ní byl věru nikdo nehledal, „byla jste jeho
milenkou nebo jí ještě jste?―
„Ach ne!― zvolala mylady naprosto přesvědčivě, „nikdy! nikdy!―
„Věřím vám,― řekla paní Bonacieuxová upokojena, „ale proč jste
tak vykřikla?―
„Coţ mi nerozumíte?― pravila mylady, která se jiţ vzpamatovala
ze svého zmatku a nabyla opět duchapřítomnosti.
„Jak vám mám rozumět? Vţdyť nic nevím.―
„Nechápete, ţe mi pan d’Artagnan jako můj přítel všechno svěřil?―
„Opravdu?―
„Nechápete, ţe vím vše, o vašem únosu z domku v Saint-Cloudu,
o d’Artagnanově zoufalství, o tom, jak on i jeho přátelé vás od té doby
marně hledají? A vy se divíte, ţe ţasnu, kdyţ se nic netušíc náhle
setkávám s vámi tváří v tvář? Tak často jsme o vás mluvili, věřte,
miluje vás celou duší a i já jsem si vás z jeho líčení zamilovala. Drahá
Constance, jsem tak šťastna, konečně vás tedy poznávám, konečně vás
vidím!―
A mylady vztáhla k paní Bonacieuxové obě ruce.
Mladá ţena se dala přesvědčit tím, co slyšela, a viděla jiţ v
mylady, kterou ještě před chvílí povaţovala za svou sokyni, věrnou a
upřímnou přítelkyni.
„Odpusťte, odpusťte!― zvolala a klesla jí do náruče. „Tolik ho
miluji!―
Chvíli se obě ţeny drţely v objetí.
Kdyby byla měla mylady takovou sílu, jak veliká byla její

665
nenávist, byla by paní Bonacieuxová z její náruče jistě vyšla mrtva.
Ale nemohla ji zardousit, a proto se na ni usmívala.
„Ach, moje milá krásko, jak jsem šťastná, ţe vás vidím!― pravila
sladce. „Nechte mne, ať se na vás vynadívám.― A opravdu ji přitom
hltala očima. „Ano, jste to vy. Podle toho, co mi o vás říkal, vás zcela
a neklamně poznávám.―
Ubohá ţena nemohla ani tušit, co strašlivě krutého se snuje za
clonou čistého myladina čela, za těma zářícíma očima, v nichţ čtla jen
zájem a soucit.
„Vy tedy víte, co jsem vytrpěla,― řekla paní Bonacieuxová, „trpět
pro něho je však pro mne štěstí!―
Mylady opakovala mechanicky: „Ano, to je štěstí.― Myslila však
vpravdě na něco zcela jiného.
„A pak,― pokračovala paní Bonacieuxová, „moje trápení se snad
uţ končí. Zítra, nebo moţná uţ dnes večer ho uvidím, a pak uţ pro
mne nebude minulosti.―
„Dnes večer? Zítra?― vykřikla mylady, kterou tato slova vytrhla z
jejího zasnění. „Co to pravíte? Čekáte snad od něho nějaké zprávy?―
„Čekám jeho samého.―
„Jeho? D’Artagnan ţe sem přijde?―
„Ano, přijde.―
„Ale to je nemoţné. Vţdyť je s kardinálem při obléhání La
Rochelle; vrátí se aţ po dobytí města.―
„Je to tak, ale coţ je něco nemoţného mému d’Artagnanovi, tomu
věrnému a čestnému šlechtici?―
„Nemohu vám ani uvěřit!―
„Dobře! Čtěte tedy!― řekla neboţačka a v návalu pýchy a radosti
podala mylady dopis.
Písmo madame de Chevreuse! Věděla jsem, ţe tudy vede jejich
spojení, řekla si mylady.
A přelétla dychtivě těch několik řádků:

Drahé dítě,
buďte připravena; n á š p řít e l k Vám brzy přijde, a přijde jen proto,
aby Vás vysvobodil z vězení, kam jste se pro své bezpečí musila utéci.
Přichystejte se ihned k odjezdu a neztrácejte naději, že na Vás
myslíme.
Náš milý Gaskoněc opět osvědčil svou statečnost a věrnost jako
vždy. Vyřiďte mu, že je mu za jeho upozornění kdosi velmi vděčen.

666
 „Ano, ten list je jasný,― řekla mylady. „Nevíte, jaké to bylo
upozornění?―
„Ne. Domýšlím se jen, ţe upozornil královnu na nějaké nové
kardinálovy úklady.―
„Bezpochyby je to něco takového!― pravila mylady a vrátila paní
Bonacieuxové dopis. Sama sklonila hlavu zamyšleně na prsa.
Vtom bylo slyšet dusot koňských kopyt.
„Ţe by to byl uţ on?― vykřikla paní Bonacieuxová a přiskočila k oknu.
Mylady překvapením celá zkameněla.
Hrnulo se na ni ráz na ráz tolik nepředvídaných věcí, ţe poprvé
začala i ona ztrácet hlavu.
„On, on!― šeptala pro sebe, „ţe by to byl on?― A zůstala s
vytřeštěnýma očima v posteli.
„Ach ne!― pravila vtom paní Bonacieuxová, „je to nějaký muţ,
jehoţ vůbec neznám, ale vypadá přesto, jako by mířil sem. Ano, uţ
zastavuje koně, stojí u dveří, zvoní.―
Mylady seskočila z postele.
„Jste si jista, ţe to není on?―
„Nu ano, úplně jista.―
„Moţná ţe jste špatně viděla.―
„Poznala bych ho, kdybych viděla jen jediné pero z jeho klobouku,
jediný cíp jeho pláště!―
Mylady se mezitím rychle oblékala.
„Ale stejně jde ten člověk sem, jak říkáte?―
„Ano, uţ vešel.―
„To jde někdo buď pro mne, nebo pro vás.―
„Boţe, jak jste rozčilena!―
„Ano, přiznávám to. Nejsem tak důvěřivá jako vy, mám strach,
neboť kardinál je schopen všeho.―
„Tiše!― pravila paní Bonacieuxová, „uţ je tu.―
Opravdu, dveře se otevřely a vstoupila představená.
„To vy jste přijela z Boulogne?― zeptala se.
„Ano, já,― odvětila mylady a snaţila se nabýt klidu.
„Kdo se po mně ptá?―
„Muţ, který nechce říci své jméno, ale přichází prý od kardinála.―
„A chce se mnou mluvit?― ptala se mylady.
„Chce mluvit s dámou, která přijela z Boulogne.―
„Uveďte ho tedy, prosím, madame.―
„Boţe, boţe,― zalkala paní Bonacieuxová, „snad to není nějaká

667
špatná zpráva.―
„Mám z toho trochu strach.―
„Nechám vás s tím cizincem o samotě, ale jak odjede, přijdu,
dovolíte-li.―
„Jakpak? Prosím vás o to.―
Představená a paní Bonacieuxová odešly.
Mylady zůstala sama; oči upírala na dveře. Za okamţik uslyšela,
jak o schodiště zvoní ostruhy; pak se kroky přiblíţily, otevřely se
dveře a v nich se objevil muţ.
Mylady vykřikla radostí: ten muţ byl hrabě Rochefort, zaprodanec
Jeho Eminence.

DVA ĎÁBLOVÉ V RŮZNÉ PODOBĚ

„To jste vy!― zvolali současně Rochefort i mylady.

„Ano, to jsem já.―
„Odkud přicházíte?…― zeptala se mylady.
„Od La Rochelle. A vy?―
„Z Anglie.―
„A Buckingham?―
„Mrtev či smrtelně raněn; právě kdyţ jsem se vracela zpět s
nepořízenou, zavraţdil ho jeden fanatik.―
„To je opravdu velmi šťastná náhoda,― pravil Rochefort s
průhledným úsměvem.
„To bude mít Jeho Eminence radost! Uţ jste mu to oznámila?―
„Psala jsem mu z Boulogne. Ale jak vy sem přicházíte?― tázala se
zvědavě mylady.
„Jeho Eminence uţ je neklidná a poslala mě, abych vás vyhledal.―
„Přijela jsem teprve včera.―
„A co jste od té doby dělala?―
„To víte, ţe jsem neztrácela čas.―
„Rád věřím.―
„Víte, s kým jsem se tu setkala?―
„Ne.―

668
 „Hádejte.―
„Jak bych mohl…?―
„S tou mladou ţenou, kterou královna dostala z vězení.―
„Milenkou toho chlapečka d’Artagnana?―
„Ano, s paní Bonacieuxovou; ani kardinál neznal její útulek,―
odvětila s úsměvem mylady.
„Výborně!― pravil Rochefort, „to se opravdu velmi dobře hodí.
Pan kardinál je opravdu narozen na šťastné planetě.―
„Pochopte můj údiv,― pokračovala mylady, „kdyţ jsem se octla
tváří v tvář té ţeně.―
„Zná vás?―

669
 „Ne.―
„Má vás tedy za cizinku?―
Mylady se pousmála.
„Jsem její nejlepší přítelkyní!―
„Na mou čest, takové zázraky umíte dělat jen vy, drahá hraběnko!―
zvolal Rochefort.
„A měla jsem namále, rytíři; víte, co se tu děje?―
„Ne.―
„Zítra či pozítří pro ni přijdou s propustkou od královny.―
„Opravdu? A kdo?―
„D’Artagnan a jeho přátelé.―
„Hleďme, budou si tak dlouho zahrávat, aţ budeme nuceni strčit je
do Bastily.―
„A proč se to uţ vůbec nestalo?―
„Co chcete? Kardinál má pro ty lidi nějakou slabůstku, které já
nerozumím.―
„Jste si tím jist?―
„Ano.―
„Dobře! Řekněte mu tedy, milý Rocheforte, toto: ţe náš rozhovor
v hospodě U červeného holubníku ti čtyři muţi vyslechli, ţe po jeho
odjezdu jeden z nich přišel ke mně nahoru a hrubým násilím mi vyrval
průvodní list, který jsem od Jeho Eminence dostala. Řekněte mu dále,
ţe upozornili lorda de Winter na mou cestu do Anglie. Ţe i tentokrát
málem zhatili mé poslání, právě tak jako mi podtrhli nohy s těmi
diamantovými závěsky. A řekněte mu konečně, ţe z těch čtyř muţů
jen dva jsou nebezpeční, d’Artagnan a Athos. Třetí, Aramis, je
milencem madame de Chevreuse. Toho musíme nechat naţivu; známe
jeho tajemství, můţe být někdy uţitečný. Co se týče čtvrtého,
Porthose, to je hlupák a domýšlivec, o toho ať se nikdo nestará.―
„Ale ti čtyři chlapíci mají teď přece být při obléhání La Rochelle?―
podivoval se Rochefort.
„Soudila jsem zrovna jako vy, ale dopis, který paní Bonacieuxová
dostala od madame de Chevreuse (a byla tak neopatrná, ţe mi jej
ukázala), naopak nasvědčuje tomu, ţe jsou na cestě sem a chystají se
odvést paní Bonacieuxovou.―
„Proklatě! Co máme dělat?―
„A co vám řekl kardinál o mně?―
„Abych od vás přijal zprávy, psané či ústní, vrátil se poštou, a aţ
podám referát, co jste vykonala, dá vám další rozkazy.―

670
 „Mám tedy zůstat zde?―
„Zde nebo někde v okolí.―
„A s sebou mne vzít nemůţete?―
„Ne, rozkaz je výslovný. Se mnou jet nemůţete. V okolí tábora by
vás mohl někdo poznat a vaše přítomnost, jak chápete, by
kompromitovala Jeho Eminenci.―
„Tak mám čekat zde nebo někde nedaleko odtud?― tázala se
zklamaně mylady.
„Jen mi musíte předem říci, kde vyčkáte kardinálových rozkazů,
abych věděl, kde vás najít.―
„Řeknu vám rovnou: tady asi nebudu moci zůstat.―
„Pročpak?―
„Zapomínáte uţ, milý Rocheforte, ţe kaţdou chvíli mohou přijet
moji nepřátelé.―
„To je pravda. Ale to pak ta ţenská unikne Jeho Eminenci?―
„Kdepak!― řekla mylady s úsměvem, v němţ se obráţela celá její
bytost. „Zapomínáte, ţe jsem její nejlepší přítelkyně!―
„To jsem věru zapomněl. Mohu tedy panu kardinálovi říci, ţe co
se týče té ţeny…―
„Můţe být zcela klidný.―
„To je vše?―
„On uţ bude vědět, co to znamená.―
„Jistě to uhodne. A co teď mám dělat já?―
„Hned zas odjet. Zdá se mi, ţe zprávy, jeţ nesete, stojí za to,
abyste si přispíšil.―
„Kdyţ jsme vjíţděli do Lilliersu, porouchal se mi kočár.―
„Výborně.―
„Jak to výborně?―
„Ano, já budu váš povoz potřebovat.―
„A jak mám jet já?―
„Na koni.―
„Vám se to mluví, sto osmdesát mil!―
„Co to je!―
„Nu dobrá, dokáţu to. A co dále?―
„Aţ pojedete přes Lilliers, pošlete mi svůj povoz a nařídíte
sluhovi, aby mi byl k sluţbám.―
„Dobrá.―
„Máte při sobě zajisté nějaký kardinálův rozkaz?―
„Mám na sebe vystavenou plnou moc.―

671
 „Ukáţete ji abatyši a řeknete jí, ţe dnes či zítra pro mne přijdou a
ţe musím jít s osobou, která se vaším jménem ohlásí.―
„Velmi dobře.―
„A nezapomeňte o mně ztratit nějaké ošklivé slovo, aţ budete
mluvit s abatyší.―
„K čemu to?―
„Vystupuji jako kardinálova oběť. Musím v té chudince paní
Bonacieuxové přece vzbudit důvěru.―
„Správně. Chtěla byste mi teď napsat zprávu pro kardinála o všem,
co se zběhlo?―
„To hlavní jsem vám uţ vyprávěla a vy máte dobrou paměť.
Opakujte vše tak, jak jsem vám řekla. Papír se můţe lehko ztratit.―
„Máte pravdu. Musím jen vědět, kde vás najdu, abych zbytečně
neběhal po celém kraji.―
„Dobře. Počkejte.―
„Chcete mapu?―
„Ne, znám tento kraj velmi dobře.―
„Vy? Kdypak jste sem přišla?―
„Byla jsem tu vychována.―
„Opravdu?―
„Vidíte, přece je k něčemu dobré, kdyţ člověka někde vychovají,―
usmála se spokojeně mylady.
„A budete tedy čekat?…―
„Nechte mne na okamţik přemýšlet; ano, v Armentières.―
„Co je to Armentières?―
„Armentières je malé městečko nad řekou Lys; stačí přejít řeku a
jste v cizině.―
„Výborně. Ale rozumí se snad samo sebou, ţe tu řeku přejdete jen
v krajním nebezpečí.―
„To je jasné.―
„A jak se v tom případě dozvím, kde jste?―
„Nepotřebujete svého lokaje?―
„Ne.―
„Je to spolehlivý člověk?―
„Bezpečně.―
„Dejte mi ho, nikdo ho nezná, nechám ho na místě, jeţ opustím, a
on vás dovede za mnou.―
„Ale jinak, říkáte, mne budete čekat v Armentières?―
„V Armentières.―

672
 „Napište mi to jméno na kousek papíru, abych je nezapomněl.
Jméno města, to přece není nic kompromitujícího.―
„Kdoţ ví? Ale nevadí,― pravila mylady a napsala to jméno na
lístek papíru. „Vezmu to riziko na sebe.―
„Dobrá,― řekl Rochefort, vzal od mylady papírek, sloţil jej a
zastrčil do klobouku. „Ostatně buďte klidná, budu to dělat jako děti, a
ztratím-li ten papír, budu si to jméno celou cestu opakovat, abych je
nezapomněl. A teď uţ jsme hotovi?―
„Myslím, ţe ano.―
„Tak si to pěkně po pořádku zopakujme: Buckingham je mrtev či
těţce raněn; váš rozhovor s kardinálem vyslechli ti čtyři mušketýři; lord
de Winter byl zpraven o vašem příjezdu do Portsmouthu; d’Artagnan a
Athos mají přijít do Bastily; Aramis je milencem madame de
Chevreuse; Porthos je hlupák; našla jste paní Bonacieuxovou; mám vám
poslat co nejdřív svůj povoz a dát vám k dispozici svého sluhu; z vás
mám udělat kardinálovu oběť, aby abatyše nepojala ţádné podezření;
Armentières je městečko na řece Lys. Je to všechno?―
„Vskutku, můj milý kavalíre, máte zázračnou paměť. A abych
nezapomněla – přidejte ještě tohle…―
„Co?―
„Viděla jsem tu pěkné lesíky, které asi sousedí přímo s klášterní
zahradou. Řekněte, ať mi dovolí procházet se v těch lesích. Kdoví?
Moţná ţe budu musit vyklouznout nějakou zadní brankou.―
„Myslíte věru na všechno.―
„A vy pořád zapomínáte na jednu věc…―
„Na kteroupak?―
„Optat se mne, nepotřebuji-li peníze.―
„To je pravda, kolik chcete?―
„Všechno, co máte.―
„Mám asi pět set pistolí.―
„Já mám také tolik: s tisícem pistolí vyzrajeme na všechno.
Vyprázdněte kapsy!―
„Tu jsou.―
„Dobrá. A vy odjedete?―
„Za hodinu. Jen se trochu najím a pošlu pro poštovního koně,―
dodal Rochefort.
„Výborně! Sbohem tedy, můj rytíři!―
„Sbohem, hraběnko!―
„Vyřiďte mé poručení kardinálovi!―

673
 „A vy moje satanovi!―
Mylady a Rochefort se na sebe usmáli a rozloučili se. Za hodinu
poté Rochefort tryskem odjel. Za pět hodin projíţděl Arrasem.
Naši čtenáři jiţ vědí, jak ho tam d’Artagnan poznal, jak nahnal
všem čtyřem mušketýrům strachu a jak je pobídl k čilejší jízdě.

TROCHA VODY

Sotva se Rochefort odporoučel, vešla k mylady paní

Bonacieuxová. Našla ji celou rozesmátou.
„Stalo se tedy, čeho jste se bála, viďte?― řekla útrpně mladá ţena.
„Dnes či zítra pro vás kardinál dá poslat.―
„Kdo vám to řekl, drahé dítě?― optala se mylady.
„Slyšela jsem to z vlastních úst toho posla.―
„Pojďte si ke mně sednout,― řekla mylady.
„Tu jsem.―
„Počkejte, musím se přesvědčit, jestli nás nikdo neposlouchá.―
„A proč ta opatrnost?―
„Hned uvidíte.―
Mylady se zvedla a šla ke dveřím, otevřela, podívala se do chodby
a šla si zase sednout k paní Bonacieuxové.
„Nu tak,― pravila, „hrál dobře svou úlohu?―
„Kdo?―
„Ten muţ, který se abatyši vydával za kardinálova posla.―
„To byla tedy jen role, kterou hrál?―
„Ano, má drahá.―
„Ten muţ není…―
„Ten muţ,― pravila mylady, tlumíc hlas, „je můj bratr.―
„Váš bratr!― vzkřikla paní Bonacieuxová.
„Ale jen vám svěřuji to tajemství, mé dítě! Prozradíte-li je
někomu, uvrhnete do záhuby mne a moţná i sebe.―
„Můj boţe!―
„Poslyšte, oč jde. Můj bratr se mi vypravil na pomoc a chtěl mne
odtud unést třebas násilím. A tu se cestou sešel s kardinálovým

674
poslem, který jel pro mne. Sledoval ho, a kdyţ přišli do opuštěné
končiny, tasil meč a vyzval ho, aby mu vydal papíry, jeţ nese. Posel
se bránil a můj bratr ho zabil.―
„Ach!― ujelo paní Bonacieuxové a zachvěla se.
„Byl to jediný prostředek, jen to uvaţte. A můj bratr se pak
rozhodl, ţe nahradí sílu lstí; vzal ty papíry, představil se zde jako
kardinálův posel a asi za hodinu či za dvě přijede vůz, který mne
jakoby z rozkazu Jeho Eminence odveze.―
„Rozumím; a ten vůz vám pošle váš bratr.―
„Jistěţe, ale to není vše. Dopis, který jste dostala a o němţ myslíte,
ţe je od paní de Chevreuse…―
„Nu?―
„Je falešný.―
„Jak to?―
„Ano. Je to léčka, abyste nekladla odpor, aţ pro vás přijdou.―
„Ale pro mne přece přijede d’Artagnan.―
„Neklamte se, d’Artagnan i jeho přátelé jsou při obléhání La
Rochelle.―
„Jak to víte?―
„Bratr potkal kardinálovy posly převlečené za mušketýry. Byli by
vás zavolali k bráně, vy byste myslila, ţe jsou to přátelé, a byli by vás
unesli a odvezli do Paříţe.―
„Můj boţe! Motá se mi hlava z toho zmatku lidských nepravostí.
Cítím, ţe bude-li to déle trvat, zblázním se,― sténala paní
Bonacieuxová a sáhla si na čelo.
„Počkejte…―
„Co?―
„Slyším koňský dusot. To odjíţdí můj bratr. Musím se s ním ještě
naposled rozloučit, pojďte se mnou.―
Mylady otevřela okno a pokynula paní Bonacieuxové, aby
přistoupila k ní. Mladá ţena poslechla.
Rochefort jel cvalem kolem oken.
„Sbohem, bratře!― vykřikla za ním mylady.
Jezdec zvedl hlavu, spatřil obě mladé ţeny, a neustávaje v jízdě,
kynul mylady přátelsky rukou.
„Ten dobrý Jiří!― pravila, zavírajíc okno, a na obličeji se jí
rozhostil láskyplný, byť trochu posmutnělý výraz.
Nato si šla opět sednout na staré místo, jako by se hrouţila do úvah
o svém vlastním osudu.

675
 „Drahá paní, odpusťte, ţe vás vyrušuji!― omlouvala se paní
Bonacieuxová. „Co mi radíte, abych dělala? Boţe, máte víc zkušeností
neţ já, poraďte mi, poslechnu.―
„Tedy předem: moţná ţe se mýlím a ţe vám d’Artagnan a jeho
přátelé opravdu přicházejí na pomoc.―
„Ach, to by bylo příliš krásné!― zvolala paní Bonacieuxová.
„Takové štěstí já nemám.―
„Rozumějte, tady záleţí na času, je to jakýsi závod o to, kdo přijde
dřív. Přijdou-li rychleji vaši přátelé, jste zachráněna; přijdou-li dříve
kardinálovi pochopové, jste neodvratně ztracena.―
„Ano, ano, bez milosrdenství ztracena! Ach boţe, co si mám
počít? Co jen dělat?―
„Byl by tu jeden prostý prostředek, velmi jednoduchý…―
„Který? Řekněte!―
„Čekat někde v okolí a předem se přesvědčit, kdo jsou muţi, kteří
pro vás jedou.―
„Ale kde čekat?―
„Coţ, to není problém. Já sama se chci několik mil odtud zastavit,
skrýt se a čekat, aţ pro mne bratr přijede. Nuţe, vezmu vás s sebou,
skryjeme se a vyčkáme společně.―
„Ale vţdyť mne nenechají odejít, jsem tu skoro jako zajatkyně,―
zapochybovala paní Bonacieuxová.
„Budou se domýšlet, ţe já odjíţdím na kardinálův rozkaz, a jistě
nikdo nebude věřit, ţe byste nějak chvátala za mnou.―
„A jak to zařídíme?―
„Vůz bude stát u vrat, vy mi půjdete dát sbohem, vystoupíte na
stupátko, abyste mne naposled objala; sluha mého bratra, který pro
mne přijede, bude o všem vyrozuměn, dá postiliónovi znamení a
tryskem odjedeme.―
„A co d’Artagnan, co kdyţ přijde d’Artagnan?―
„To se dozvíme.―
„Ale jak?―
„Nic není snazšího. Pošleme sluhu mého bratra zpět do
Béthune. Uţ jsem vám řekla, ţe je naprosto spolehlivý. Přestrojí se
a bude se potulovat před klášterem. Přijdou-li kardinálovi poslové,
nehne se z místa. Přijde-li d’Artagnan se svými přáteli, dovede je
za námi.―
„Coţ je zná?―
„Jistěţe. Pana d’Artagnana přece vídal u mne.―

676
 „Ano, máte pravdu. To by se mohlo podařit. Ale daleko odtud
neodjíţdějme.―
„Nanejvýš osm mil. Budeme se drţet u hranic, a kdyby se jen něco
málo šustlo, prchneme z Francie.―
„A co budeme dělat teď?―
„Čekat.―
„A co kdyţ přijdou?―
„Vůz mého bratra tu bude dřív neţ oni.―
„A co kdyţ budu daleko od vás, aţ pro vás přijdou, třebas u
snídaně či u oběda?―
„Tak udělejte předem jednu věc.―
„Jakou?―
„Poproste naši dobrou matku představenou, aby nám dovolila
společně jíst. Ţe bychom chtěly být co nejvíc spolu.―
„A dovolí to?―
„Co je na tom špatného?―
„Ano, to je krásné! Tak se neopustíme ani na okamţik.―
„Nu dobrá! Teď jděte k ní a předneste jí svou ţádost. Mne trochu
bolí hlava, projdu se po zahradě.―
„Jděte si. A kde vás najdu?―
„Zase zde, asi za hodinu.―
„Tedy za hodinu opět na shledanou. Ach, jak jste dobrá a jak vám
děkuji!―
„Coţ bych se mohla o vás nezajímat? I kdybyste nebyla tak
líbezná a roztomilá, nejste milenkou jednoho z mých nejlepších
přátel?― hovořila měkce mylady.
„Ten drahý d’Artagnan! Jak vám bude vděčen!―
„Doufám. A teď pojďte! Všechno je smluveno, sejdu dolů.―
„Vy jdete do zahrady?―
„Ano.―
„Jděte tou chodbou, vede tam dolů malé schodiště.―
„Výborně, děkuji vám.―
A obě ţeny se na sebe líbezně usmály a rozloučily se.
Mylady mluvila pravdu: měla vskutku trochu těţkou hlavu.
Všechny její plány, dosud neutříděné, se jí zmateně převalovaly v
mozku. Potřebovala být sama, aby trochu uspořádala své myšlenky.
Teď viděla jen velmi neurčitě před sebe; ale stačila jí chvíle ticha a
klidu, aby do zmatených myšlenek vnesla určitou formu a přesný řád.
Nejvíc si musila pospíšit s únosem paní Bonacieuxové a skrýt ji

677
někde v bezpečí, aby jí mohla pouţít jako rukojmí, kdyby sama do
něčeho zabředla. Počínala se uţ totiţ obávat, jak dopadne strašný
souboj, do něhoţ její nepřátelé vkládali tolik houţevnatosti, kolik ona
zavilosti.
Cítila, jako se cítí ve vzduchu blízkost bouře, ţe rozuzlení je blízko
a bude jistě hrozné.
Hlavní věcí pro ni teď bylo, jak jsme uţ řekli, mít paní
Bonacieuxovou ve svých rukou. To bylo jako mít v nich
d’Artagnanův ţivot. Ba, byla mu víc neţ ţivot, byla to ţena, kterou
miloval. Kdyby ji, mylady, opustilo štěstí, měla by v ní prostředek,
jak zahájit vyjednávání a dosáhnout výhodných podmínek. To bylo
jádro věci: Paní Bonacieuxová půjde ve své důvěřivosti s ní, a
jakmile bude jednou skryta v Armentières, bude snadné jí namluvit,
ţe d’Artagnan do Béthune nepřijel. Nejdéle za čtrnáct dní se vrátí
Rochefort; během té doby bude moci myslit na to, jak by se čtyřem
přátelům pomstila.
Nudit se, díky bohu, nebude, neboť bude mít tu nejmilejší zábavu,
jakou můţe osud dopřát ţeně její povahy: nechá v sobě dozrávat
pomstu, aby se co nejlépe vydařila.
Ač byla pohrouţena v myšlenkách, nezapomínala přece rozhlíţet
se kolem sebe a ukládat si do paměti místopis zahrady.
Mylady byla jako dobrý generál, který vidí napřed zároveň
vítězství i poráţku a je kaţdou chvíli připraven podle vývoje situace
buď postupovat, či couvnout.
Za hodinu slyšela, jak ji nějaký příjemný hlas volá. Byl to hlas
paní Bonacieuxové. Dobrá abatyše přirozeně ke všemu svolila a měly
teď spolu večeřet.
Kdyţ však vešly do dvora, zaslechly rachot vozu, jenţ zastavoval
u klášterní brány.
Mylady napjala uši.
„Slyšíte?― pravila.
„Ano, přijel vůz.―
„To je povoz, který mi posílá bratr.―
„Ach boţe!―
„Odvahu, odvahu!―
U klášterní brány někdo zvonil, mylady se nemýlila.
„Jděte rychle do svého pokoje,― řekla paní Bonacieuxové. „Jistě
máte nějaké šperky jeţ byste si ráda vzala s sebou.―
„Mám jen dopisy.―

678
 „Nu tak. Zajděte si pro ně a přijďte pak ke mně do pokoje, rychle
se ještě navečeříme. Moţná ţe pojedeme dlouho do noci, musíme
načerpat sil…―
„Mám srdce aţ v hrdle, jak mi bije, ani nemohu jít!― pravila paní
Bonacieuxová a sáhla si na prsa.
„Ale jděte: za čtvrt hodiny budete zachráněna. Pomyslete na to, ţe
všechno, co děláte, děláte pro něho,― pobízela mylady paní
Bonacieuxovou.
„Ach ano, všechno pro něho. Tím jediným slovem jste mi vrátila
odvahu. Jděte, přijdu za vámi.―
Mylady se rychle vrátila do svého pokoje; našla tam Rochefortova
lokaje a dala mu rozkazy.
Měl čekat u brány.
Kdyby se snad náhodou objevili mušketýři, měl kočár ihned
zadem odjet a počkat na mylady v malém městečku na druhém konci
lesa. Mylady by v tom případě došla přes zahradu a přes les pěšky za
ním. Uţ jsme řekli, ţe mylady tuto část Francie velmi dobře znala.
Jestliţe mušketýři nepřijdou, půjde všechno, jak bylo umluveno.
Paní Bonacieuxová nastoupí do kočáru pod záminkou, ţe jí chce dát
sbohem, a ujedou spolu.
Vtom vešla paní Bonacieuxová.
Aby odstranila jakékoliv podezření, opakovala mylady před ní
lokajovi celou poslední část svých instrukcí. Poté se ještě vyptala na
vůz. Byl to kočár taţený třemi koňmi; řídil ho postilión. Rochefortův
sluha měl jet před ním.
Mylady měla zbytečné obavy, ţe jí paní Bonacieuxová ještě docela
nevěří. Ubohá mladá ţena byla příliš čistá a prostoduchá, neţ aby v
druhé ţeně hledala tolik zrady. Mimoto jí bylo jméno hraběnky de
Winter, jeţ slyšela náhodou abatyši vyslovit, úplně neznámé a neměla
ani nejmenší tušení, ţe mylady měla tak velký a osudný podíl na
všech nezdarech jejího ţivota.
„Vidíte, vše je připraveno,― pravila uklidňujícím tónem mylady,
jakmile lokaj odešel. „Abatyše nic netuší a věří, ţe pro mne poslal
kardinál. Ten člověk jenom ještě dá poslední rozkazy. Pojezte něco,
vypijte trošku vína a pojeďme.―
„Ano, pojeďme,― opakovala jako stroj paní Bonacieuxová.
Mylady jí pokynula, aby si sedla vedle ní, nalila jí sklenku
španělského vína a dala jí kousek kuřete.
„Vidíte, ţe nám jde všechno na ruku; uţ bude pomalu noc,― řekla.

679
„Za svítání budeme ve svém útulku a nikdo nebude mít ani potuchy,
kde jsme. Buďte tedy statečná a ještě něco snězte.―
Paní Bonacieuxová snědla mechanicky několik soust podaného
jídla a upila doušek vína.
„Ale, ale, buďte jako já,― řekla nenuceně mylady a pozvedla si
sklínku ke rtům.
Avšak ještě ji nedonesla a ruka jí strnula.
Zaslechla v dálce cosi jako blíţící se dusot kopyt; pak jí připadalo,
ţe slyší i rţání koní.

680
 Tento hluk ji vytrhl z radostné nálady, jako hřmění bouře budí ze
sladkého snu.
Zbledla a přiskočila k oknu; paní Bonacieuxová vstala, celá se
chvějíc, a musila se opřít o ţidli, aby neupadla.
Nebylo ještě nic vidět, toliko dusot bylo jiţ jasně slyšet a stále se
přibliţoval.
„Ach boţe, co je to za hluk?― řekla paní Bonacieuxová.
„Buď jsou to naši přátelé, nebo nepřátelé,― odvětila mylady se
svou strašlivou chladnokrevností. „Zůstaňte tu, vyšetřím, kdo to je, a
přijdu vám to povědět.―
Paní Bonacieuxová zůstala nehybně stát, bledá a němá, krve by se
v ní nedořezal.
Hluk zatím rostl, koně uţ nemohli být dále neţ sto padesát kroků;
nebylo-li je ještě vidět, to proto, ţe se tu cesta zatáčela. Avšak dusot
uţ byl tak zřetelný, ţe by bylo moţno podle tempa nárazu podkov
spočítat, kolik je koní.
Mylady soustředila všechnu svou pozornost; bylo ještě stále dost
jasno, aby mohla příchozí rozeznat.
Náhle zahlédla v záhybu cesty klobouky s prýmky a pery.
Napočítala dva, pak pět, poté osm jezdců. Jeden z nich byl o dvě
délky koně napřed.
Mylady stěţí přidusila sten hrůzy. V jezdci, který jel v čele,
rozeznala d’Artagnana.
„Boţe, boţe, co se děje?― zvolala paní Bonacieuxová.
„Jsou to stejnokroje kardinálových gardistů; nesmíme ztratit ani
okamţik!― vykřikla mylady. „Rychle pryč!―
„Ano, ano, rychle pryč!― opakovala paní Bonacieuxová, ale
nemohla udělat krok, hrůza ji přibila k zemi.
Jezdci projíţděli uţ pod okny.
„Pojďte, pojďte přece!― volala mylady a snaţila se odtáhnout
mladou ţenu za ruku.
„Můţeme ještě prchnout zahradou, mám od ní klíč. Ale pospěšte
si, v pěti minutách bude pozdě.―
Paní Bonacieuxová zkusila vykročit, udělala však dva kroky a
klesla na kolena.
Mylady ji chtěla zvednout a odnést, ale neměla tolik sil.
V té chvíli bylo slyšet rachot vozu; lokaj, zhlédnuv mušketýry,
tryskem odjíţděl.
Zazněly tři nebo čtyři rány z pušek.

681
 „Naposledy, chcete se mnou?― zvolala mylady.
„Boţe, boţe, vidíte přece, ţe nemám sil, vidíte, ţe nemohu jít,
prchněte sama!―
„Prchnout sama! Vás tu nechat! Ne, ne, nikdy!― vzkřikla mylady.
Náhle se zarazila, z očí jí šlehl divoký blesk; běţela ke stolu a
vysypala do sklenice paní Bonacieuxové obsah prstenu, jehoţ kámen s
neobyčejnou zručností otočila.
Bylo to červenavé zrnko, jeţ se ihned rozpustilo.
Poté vzala pevnou rukou sklenici a pravila:
„Honem se napijte, to víno vás posilní.―
A přiloţila sklenici sama ke rtům mladé ţeny, jeţ se jako stroj
napila.
„Ach, takhle jsem se nechtěla pomstít,― šeptla pro sebe mylady,
kdyţ pokládala s ďábelským úsměvem sklenku na stůl. „Na mou věru
ne, ale člověk dělá, co můţe.―
A vyřítila se z pokoje.
Paní Bonacieuxová ji viděla prchat, ale nemohla za ní.

682
 Bylo jí jako lidem, jimţ se zdá, ţe je někdo honí a oni se nemohou
hnout z místa.
Uplynulo několik minut.
Před domem se rozlehl strašný hluk.
Kaţdým okamţikem se paní Bonacieuxové zdálo, ţe se mylady
vrátí, ale nikdo nešel.
Několikrát jí vyvstal studený pot na čele, ţhnoucím horečkou;
snad to bylo hrůzou.
Konečně zaslechla, jak vrzla otvíraná mříţ, na schodišti se ozval
dupot těţkých bot a zvonění ostruh. Prostorami se rozlehl hlahol
zvučných hlasů, jeţ se stále blíţily, aţ se jí zdálo, ţe slyší volat své
jméno.
Pojednou vykřikla ohromnou radostí a skočila ke dveřím; poznala
hlas d’Artagnanův.
„D’Artagnane! D’Artagnane!― volala. „Jste to vy? Sem! Sem!―
„Constance, Constance!― odpověděl jí hlas mladého muţe.
V témţ okamţiku povolily dveře cely, rozlétly se a do místnosti se
vhrnulo několik muţů. Paní Bonacieuxová klesla do lenošky a
nemohla se ani hnout.
D’Artagnan odhodil bambitku, z níţ se ještě kouřilo, a klesl před
svou milenkou na kolena. Athos zastrčil bambitku za pás; Porthos a
Aramis zastrčili meče do pochev.
„Ach d’Artagnane! Můj milovaný d’Artagnane, přece jsi přišel,
neoklamal jsi mne! Jsi to ty!―
„Ano, ano, Constance! Konečně jsme spolu!―
„Ach, co jen to ona říkala, ţe nepřijdeš! Ale já stále v skrytu
doufala a nechtěla jsem prchnout! Ach, jak dobře jsem udělala, jak
jsem šťastná!―
Při slově o na Athos, který jiţ klidně usedl, náhle povstal.
„Ona? Jaká ona?― ptal se d’Artagnan.
„Ale má společnice, jeţ mne z přátelství chtěla ukrýt před mými
pronásledovateli. Domnívala se, ţe jste kardinálovi gardisté, a
uprchla.―
„Vaše společnice?― vzkřikl d’Artagnan a zbledl jako bílý závoj
jeho milenky. „O jaké společnici to mluvíte?―
„O té, jejíţ povoz čekal před bránou! Říkala, ţe je také vaší
přítelkyní; prý jste jí o všem vyprávěl.―
„Její jméno, její jméno!― křičel d’Artagnan. „Zapamatovala, jste si
její jméno?―

683
 „Ano, zaslechla jsem je, počkejte… Ale to je divné, nějak se mi
točí hlava… Boţe, před očima se mi dělá tma.―
„Ke mně, přátelé, ke mně! Má ledové ruce, dělá se jí špatně,― volal
d’Artagnan. „Ztrácí vědomí!―
Zatímco Porthos volal ze všech sil o pomoc, běţel Aramis ke
stolku pro sklenku vody. Ale zarazil se, vida vytřeštěnou tvář
Athosovu. Mušketýr stál u stolu a s očima vyjevenýma hrůzou se díval
v strašlivé předtuše na jednu sklenici.
„Ne, to je nemoţné! Takový zločin by Bůh nedopustil,― mumlal.
„Vodu, vodu!― křičel d’Artagnan, „vodu!―
„Ubohá, ubohá ţena!― šeptal Athos zlomeným hlasem. Pod
d’Artagnanovými polibky otevřela paní Bonacieuxová znovu oči.
„Přichází k sobě!― zvolal mladý muţ. „Chválabohu!―
„Madame,― řekl vtom Athos, „madame, při všem svatém, čí je ta
prázdná sklenička?―
„Moje, pane…,― odvětila mladá ţena zmírajícím hlasem.
„A kdo vám nalil vína do té skleničky?―
„Ona.―
„Kdo ona?―
„Ach, uţ si vzpomínám,― řekla paní Bonacieuxová, „hraběnka de
Winter.―
Čtyři přátelé vykřikli jako jedním hlasem, Athos nejpronikavěji. V
té chvíli paní Bonacieuxová všecka zsinala, zalomcovala jí tupá bolest
a lapajíc dech padla do náručí Porthosovi a Aramisovi. D’Artagnan,
pln nevýslovné úzkosti, chytil Athose za ruku.
„Jak? Ty myslíš…―
Nedořekl. Hlas se mu zlomil v pláč.
„Obávám se všeho,― odvětil Athos a kousal se do rtů, aby zatajil
povzdech.
„D’Artagnane, d’Artagnane! Kde jsi? Neopouštěj mne, vidíš, ţe
umírám!― sténala paní Bonacieuxová.
D’Artagnan pustil Athosovy ruce, jeţ křečovitě svíral, a běţel k ní.
Její krásná tvář byla staţena křečí, ve skelných očích jiţ nebylo
pohledu, celým tělem probíhalo trhavé chvění, pot stékal po čele.
„Proboha, křičte, volejte; Porthosi, Aramisi, přiveďte pomoc!―
„Marné,― pravil Athos, „všecko je marné; na jed, který ona nalije,
není léku.―
„Pomoc! Pomoc!― šeptala paní Bonacieuxová.
Poté sebrala všecky své síly, vzala jinochovu hlavu do svých dlaní,

684
hleděla na něho chvíli tak, jako by v ten pohled promítala celou svou
duši, a se srdceryvným výkřikem přitiskla své rty na jeho ústa.
„Constance, Constance!― zvolal d’Artagnan.
Z úst mladé ţeny se vydral vzdech a ovanul d’Artagnanovu tvář;
ten vzdech byla její čistá a milující duše, jeţ stoupala k nebesům.
D’Artagnan svíral uţ v náručí jen mrtvé tělo.
Jinoch zoufale zasténal a klesl vedle své milenky, bledý a studený
jako ona. Porthos se rozplakal, Aramis ukázal rukou k nebi, Athos se
pokřiţoval. V té chvíli se na prahu objevil muţ takřka stejně bledý
jako ti, kdo byli v místnosti; rozhlédl se kolem sebe a spatřil mrtvou
paní Bonacieuxovou a omdlelého d’Artagnana.

685
 Přišel právě v okamţiku největšího děsu, jaký následuje po
velkých neštěstích.
„Přece jsem se nemýlil,― pravil, „tamhle je pan d’Artagnan a vy
jste jeho přátelé, pánové Athos, Porthos a Aramis.―
Přítomní, jejichţ jména byla právě vyslovena, se na cizince s
údivem zadívali; zdálo se jim, ţe ho také odněkud znají.
„Pánové,― promluvil opět nově příchozí, „hledáte patrně stejně
jako já ţenu, která,― dodal se strašným úsměškem, „jistě byla zde,
neboť tu vidím mrtvolu!―
Tři přátelé stále ještě mlčeli. Cizincův hlas i jeho tvář jim někoho
připomínaly, ale nemohli si vzpomenout, kdy a za jakých okolností se
s ním sešli.
„Pánové,― pokračoval cizinec, „nemůţete poznat člověka, jemuţ
jste pravděpodobně dvakrát zachránili ţivot. Musím tedy říci své
jméno: jsem lord de Winter, švagr té ţeny.―
Tři přátelé vykřikli překvapením.
Athos šel k němu a podal mu ruku.
„Buďte nám vítán, mylorde,― pravil, „vy patříte k nám.―
„Vyjel jsem z Portsmouthu pět hodin po ní,― vysvětloval lord de
Winter. „O tři hodiny později neţ ona jsem přibyl do Boulogne. V
Saint-Omeru jsem byl uţ jen dvacet minut za ní, ale v Lilliersu jsem
ztratil její stopu. Jel jsem namátkou dále, ptal jsem se po ní, kde jsem
mohl, kdyţ tu jste mne tryskem předjeli. Poznal jsem pana
d’Artagnana. Volal jsem za vámi, ale vy jste mi neodpověděli. Chtěl
jsem dojet k vám, avšak můj kůň byl příliš unaven a nemohl jsem vám
stačit. Ale přes všechen svůj spěch jste zřejmě přijeli ještě příliš
pozdě!―
„Zde vidíte,― pravil Athos a ukázal de Winterovi mrtvolu paní
Bonacieuxové a omdlelého d’Artagnana; Porthos s Aramisem se ho
pokoušeli přivést k vědomí.
„Jsou snad oba mrtvi?― ptal se mrazivě lord de Winter.
„Naštěstí ne,― odvětil Athos, „pan d’Artagnan pouze omdlel.―
„Nu, tím lépe!― pravil lord de Winter.
V tom okamţiku otevřel d’Artagnan oči.
Vytrhl se Porthosovi a Aramisovi z rukou a vrhl se jako šílený na
tělo své milenky.
Athos se zvedl a kráčel pomalu a slavnostně k svému příteli, něţně
ho objal, a vida, ţe znovu propuká v pláč, řekl mu svým ušlechtilým a
přesvědčivým hlasem:

686
 „Buď muţ, příteli! Jen ţeny pláčou nad mrtvými, muţi se za ně
mstí.―
„Ano, ano!― pravil d’Artagnan. „A jdeme-li se pomstít, veď mne,
jsem připraven.―
Athos vyuţil chvíle uvolnění, jeţ jeho nešťastnému příteli vnukla
naděje na pomstu, a dal Porthosovi a Aramisovi znamení, aby šli
vyhledat představenou.
Oba přátelé ji potkali na chodbě, ještě celou zmatenou a vyděšenou
přívalem událostí.
Abatyše svolala ihned několik jeptišek, ač se tu proti všem
klášterním předpisům octly v přítomnosti pěti muţů.
„Ctihodná matko,― pravil Athos a přitáhl k sobě d’Artagnana,
„odevzdávám vaší zboţné péči tělo této nešťastné ţeny. Byla uţ na
zemi andělem, andělský úděl čeká ji i v nebi. Naloţte s ní jako s
jednou ze sester. Přijdeme se jednou pomodlit na její hrob.―
D’Artagnan skryl svou tvář na Athosovu hruď a přidušeně
zavzlykal.
„Plač jen,― pravil Athos, „vyplač se, ty srdce plné lásky, mládí a
ţivota. Kéţ bych dovedl plakat jako ty!―
A podpíraje s otcovskou laskavostí svého přítele, odváděl ho pryč.
Dovedl těšit jako kněz, ten milý Athos, a jeho útěcha měla v sobě
moudrost člověka, který mnoho vytrpěl.
Všech pět i se sluhy, kteří vedli za uzdu koně, vydalo se do města
Béthune, jehoţ předměstí uţ bylo na dohled.
U první hospody zastavili.
„Coţ nepůjdeme hned za tou ţenou?― optal se d’Artagnan.
„Později. Musím ještě něco zařídit,― odvětil Athos.
„Ale uteče nám,― opáčil jinoch, „uteče nám, Athosi, a bude to pak
tvá vina.―
„Ručím za ni,― řekl Athos.
D’Artagnan měl v přítelova slova takovou důvěru, ţe i teď svěsil
hlavu a vstoupil bez reptání do hospody.
Porthos s Aramisem se podívali na sebe; nešlo jim na rozum, jak
můţe Athos dávat takové ujištění. Lord de Winter myslil, ţe to říká,
jen aby utišil d’Artagnanovu bolest.
Kdyţ Athos zjistil, ţe je v hostinci pět volných pokojů, řekl:
„Rozejděme se do svých loţnic, d’Artagnan má potřebí samoty, aby se
mohl vyplakat a aby se vyspal. Klidně si odpočiňte, všechno za vás
obstarám.―

687
 „Myslím však, ţe vše, co nutno podniknout proti hraběnce, je mou
věcí; je to má švagrová,― řekl de Winter.
„A moje ţena!― dodal lakonicky Athos.
D’Artagnan se usmál; porozuměl, ţe si je Athos úplně jist svou
pomstou, odhaluje-li takto své tajemství.
Porthos a Aramis se na sebe podívali a zbledli. Lord de Winter si
pomyslil, ţe se Athos patrně zbláznil.
„Jděte jen kaţdý do svého pokoje,― pravil Athos, „a nechte mne
jednat. Vidíte sami, ţe mne se to jako manţela týká v prvé řadě.
Jenom od vás bych, d’Artagnane, něco chtěl: dejte mi, neztratil-li jste
jej, papírek, jenţ vypadl onomu muţi zpod klobouku. Bylo na něm
jméno vesnice…―
„Ach tak!― vybuchl d’Artagnan, „uţ rozumím; to jméno psané její
rukou…―
„Nu tak vidíš, ţe je Pánbůh na nebi,― řekl Athos.

MUŢ V ČERVENÉM PLÁŠTI

Athosovo zoufalství ustoupilo jakési soustředěné bolesti, jeţ

výtečným schopnostem jeho ducha dodala jasnozřivosti.
Oddal se cele jediné myšlence, myšlence na slib, který dal, a na
odpovědnost, jiţ tím vzal na sebe. Odešel aţ poslední do svého pokoje
a poprosil předtím hostinského, aby mu opatřil mapu kraje. Sklonil se
nad ní, prohlíţel značky a poznal, ţe z Béthune do Armentières vedou
čtyři různé cesty. Nato dal zavolat sluhy.
Planchet, Grimaud, Mousqueton a Bazin ihned přišli a dostalo se
jim od Athose váţných, jasných a přesných rozkazů.
Měli hned za svítání vyjít a dát se kaţdý jinou cestou směrem k
městečku Armentières.
Planchet, jako ze všech nejchytřejší, měl jít cestou, kterou zmizel
povoz, na nějţ přátelé stříleli a s nímţ zmizel, jak se pamatujeme,
Rochefortův sluha. Athos posílal na zvědy napřed sluhy, neboť po
dobu, co u něho a u jeho přátel slouţili, odhadl v kaţdém z nich různé
dobré vlastnosti.

688
 A pak budí méně podezření, vyptávají-li se sluhové, neţ
vyptávají-li se jejich páni, a najdou zpravidla více ochoty u lidí, na něţ
se obrátí. Konečně a za třetí mylady znala pány, ale neznala jejich
sluhy; sluhové však znali výborně mylady.
Všichni čtyři se měli nazítří nejpozději v jedenáct hodin zase vrátit.
Kdyby objevili, kde se mylady skrývá, tři ji měli hlídat na místě a
čtvrtý se měl vrátit do Béthune, aby uvědomil Athose a ukázal čtyřem
přátelům cestu.

689
 Kdyţ vše bylo zařízeno, sluhové se opět vzdálili. Nato Athos vstal,
opásal se mečem, zahalil se do pláště a odešel z hostince. Bylo asi
deset hodin.
V deset hodin je na venkově, jak známo, uţ jen velmi málo lidí na
ulici. Athos však zřejmě hledal někoho, koho by se mohl optat.
Konečně potkal jakéhosi opoţděného chodce, přistoupil k němu a
poloţil mu krátkou otázku.
Muţ, na něhoţ se obrátil, zděšeně couvl, ale pak ukázal
mušketýrovi aspoň směr, jímţ se má dát. Athos mu nabídl půl pistole
za doprovod, avšak muţ odmítl.
Athos vešel do ulice, kterou mu chodec prstem ukázal. Kdyţ došel
na rozcestí, byl zas v koncích a nevěděl, jak dále. Protoţe na rozcestí
mohl ještě nejspíše někoho potkat, zůstal tam chvíli stát.
Za okamţik přešel tudy opravdu nový pozdní chodec.
Athos se ho zeptal totéţ, co prvního. Noční chodec se zatvářil
stejně zděšeně jako prvý a odmítl opět Athose doprovodit; ukázal mu
toliko rukou cestu, kterou se má dát.
Athos kráčel označeným směrem a došel na předměstí na opačném
konci města, neţ kudy přijel se svými přáteli. Zde byl znovu na
rozpacích a opět, potřetí jiţ, se zastavil.
Naštěstí šel mimo ţebrák. Přistoupil k Athosovi a poţádal ho o
almuţnu. Athos mu nabídl dukát, doprovodí-li ho, kam chce jít.
Ţebrák chvíli váhal, ale třpytivá mince mu nedala a vykročil na
cestu před Athosem.
Kdyţ přišli na nároţí, ukázal Athosovi z dálky malý, smutný, o
samotě stojící domek. Athos tam zamířil, zatímco ţebrák utíkal se
svou odměnou, co mu nohy stačily, pryč.
Athos musil obejít celý domek, neţ našel v červeně natřené stěně
dvířka. Skulinami v okenicích nepronikal ani paprsek světla, ani
nejmenší šramot nenasvědčoval tomu, ţe je domek obydlen; byl
temný a němý jako hrob.
Třikrát Athos zaklepal, avšak nikde se nic nehnulo. Teprve za chvíli
po posledním zaklepání se uvnitř ozvaly kroky. Pak se dveře pootevřely
a objevil se v nich vysoký bledý muţ černých vlasů a vousů.
Athos mu tiše řekl několik slov a dlouhán mu naznačil, ţe můţe
vstoupit. Athos bez váhání pokročil a dveře se za nimi zavřely.
Muţ, jehoţ Athos tak dlouho a s takovou námahou hledal, uvedl
Athose do své dílny, kde právě spojoval drátky chrastivé kosti nějaké
kostry. Celé tělo bylo jiţ spojeno, jen lebka ještě leţela na stole.

690
 Všechno zařízení kolem nasvědčovalo tomu, ţe se ten, kdo zde
bydlí, zabývá přírodními vědami. Byly tu skleněné nádoby s plazy,
označené nálepkami podle druhů. Ve velkých rámech z černého dřeva
blyštěly se jako smaragdy vyschlé ještěrky. Ze stropu a ze všech koutů
místnosti visely chomáče divokých, pronikavě vonících rostlin, jeţ
měly asi divotvornou moc, neznámou prostým lidem.
Jinak tu nebylo stopy po rodině, natoţ po nějaké čeledi; dlouhán
obýval tento dům sám.
Athos se chladnokrevně a lhostejně rozhlédl po předmětech, které
jsme právě popsali, a na muţovo vyzvání se posadil.
Poté mu vysvětlil, proč přišel a co od něho ţádá. Ale sotva to
vyřkl, neznámý muţ couvl hrůzou a odmítl. Tu Athos vytáhl z kapsy
malý lístek, na němţ byly napsány dva řádky, opatřené podpisem a
pečetí, a ukázal jej muţi, který dal předtím najevo svůj odpor. Sotva
dlouhán přečetl napsané řádky, zhlédl podpis a poznal pečeť, uklonil
se na znamení, ţe uţ nic nenamítá a je ochoten ihned uposlechnout.
Athos víc nechtěl. Vstal, pozdravil a odešel, kudy přišel, vrátil se do
hostince a zavřel se ve svém pokoji.
Za svítání vstoupil d’Artagnan do jeho loţnice a ptal se, co budou
dělat.
„Čekat,― odvětil Athos.
Za chvíli nato dala představená mušketýrům vědět, ţe pohřeb bude
o poledni.
O travičce nikdo nic nevěděl. Utekla asi zahradou, kde byly v
písku nalezeny stopy jejích kroků; vrátka byla zavřena, klíč zmizel.
V stanovenou hodinu odebral se lord de Winter a jeho čtyři přátelé
do kláštera.
Vyzváněly všechny zvony, kaple byla otevřena, mříţ kůru zavřena.
Uprostřed kůru bylo vystaveno mrtvé tělo oběti v šatě novicky. Po
obou stranách kůru a za mříţemi se shromáţdil celý sbor jeptišek.
Naslouchaly odtud bohosluţbě a mísily svůj zpěv do zpěvu kněze,
neviděny laickým lidem a samy jej nemohouce spatřit.
U dveří kaple d’Artagnan znovu pocítil, jak ho opouštějí síly.
Obrátil se po Athosovi, ale Athos byl pryč.
Věren svému poslání mstitele, dal se Athos dovést do zahrady;
zde, na písku, sledoval lehký krok té ţeny, která všude, kudy prošla,
nechávala za sebou krvavou stopu.
Došel aţ k malým skrytým vrátkům, jeţ vedla do lesa, otevřel je a
zašel do houštin.

691
 Teď zmizely všechny jeho dřívější pochyby; silnice, po které ujel
povoz, vedla kolem lesa.
Athos šel kousek po ní s očima upřenýma k zemi.
Půdu pokrývaly malé krvavé skvrnky, pocházející buď z rány
sluhy, který běţel s vozem, nebo z rány některého koně. Tři čtvrti míle
odtud, asi padesát kroků od Festubertu, bylo zřetelně vidět větší
krvavou skvrnu; půda v okolí byla udupána koňmi.
Mezi lesem a tímto udupaným místem byly tytéţ drobné stopy
jako v zahradě. Vůz tu asi zastavil.
V těchto místech vyšla mylady z lesa a nastoupila do kočáru.
Spokojen s tímto výsledkem, jenţ potvrzoval všechny jeho dohady,
vrátil se Athos do hostince a našel tam Plancheta, který jiţ na něho
netrpělivě čekal. Vše se zběhlo tak, jak Athos předvídal.
Planchet šel po silnici. Jako Athos objevil stopy krve, jako Athos
poznal místo, kde se koně zastavili. Ale pustil se dále neţ Athos a ve
vesnici Festubert se zastavil v hospodě na skleničku. A tam se
dozvěděl, aniţ se musil vyptávat, ţe včera v půl deváté večer se tu
musil zastavit jakýsi raněný muţ, poněvadţ nemohl dál. Doprovázel
prý dámu, která cestovala v poštovním kočáru. Událost byla přičtena
na vrub zlodějům, kteří v lese kočár přepadli a zastavili. Muţ zůstal ve
vesnici, ţena dala přepřáhnout a pokračovala v jízdě.
Planchet hledal postilióna, který ji vezl, a našel ho. Dovezl dámu
do Fromelles a z Fromelles prý odjela do Armentières. Planchet se
vydal kratší cestou a v sedm hodin byl v Armentières. Byl tam jen
jediný hostinec, hostinec U pošty.
Planchet tam zašel a vydával se za lokaje bez zaměstnání, který
hledá místo. Nepotřeboval s lidmi v hostinci mluvit ani deset minut a
uţ věděl, ţe tu večer v jedenáct hodin vystoupila nějaká samotná
dáma, ţe si najala pokoj, zavolala hostinského a řekla mu, ţe se chce
nějaký čas zde v okolí zdrţet.
Planchetovi to stačilo. Běţel na místo smluvené schůzky a našel
tam všechny tři sluhy. Rozestavil je jako hlídky u všech vchodů do
hostince a šel pro Athose. Ten zrovna skončil s vyslýcháním
Plancheta, kdyţ vešli ostatní přátelé.
Tváře všech byly ponuré, i jemná tvář Aramisova.
„Co budeme dělat?― ptal se d’Artagnan.
„Čekat,― odpověděl Athos.
Všichni se znovu odebrali do svých pokojů.
V osm hodin večer dal Athos rozkaz osedlat koně a uvědomil de

692
Wintera i své druhy, aby se připravili k výpravě. V malé chvilce byli
všichni hotovi. Prohlédli své zbraně a přichystali je k boji. Athos sešel
poslední a nalezl d’Artagnana uţ na koni; mladý muţ hořel
nedočkavostí.

693
 „Jen trpělivost, ještě nám někdo chybí.―
Všichni se kolem sebe s údivem rozhlédli a marně shledávali v
paměti, kdo je asi ten „někdo―, který jim má chybět.
V té chvíli přivedl Planchet Athosova koně a mušketýr se vyšvihl
lehce do sedla.
„Počkejte na mne,― řekl, „hned jsem tu.―
A tryskem odjel.
Za čtvrt hodiny se vskutku vrátil; doprovázel ho muţ s maskou,
zahalený do červeného pláště.
Lord de Winter a tři mušketýři na sebe vrhli tázavé pohledy. Ale
nikdo nemohl druhým pranic vysvětlit, neboť nikdo toho muţe neznal.
Pomyslili si však, ţe to tak musí být, neboť se to dálo z rozkazu
Athosova.
V devět hodin se malá tlupa, vedená Planchetem, vydala na cestu,
po níţ ujel povoz.
Smutná byla podívaná na těch šest muţů; jeli tiše, pohrouţeni
kaţdý do svých myšlenek, zasmušilí jako zoufalství a ponuří jako
trest.

SOUD

Byla bouřlivá a temná noc. Velké mraky se honily po obloze,

přikrývajíce svou clonou hvězdný lesk. Měsíc měl vyjít aţ o půlnoci.
Čas od času bylo moţno v záři blesku zhlédnout cestu, jeţ se bílá a
opuštěná vinula před nimi. Jakmile blesk dohasl, ponořilo se opět
všechno v tmu.
Co chvíli volal Athos za d’Artagnanem, který stále ujíţděl napřed,
aby se zařadil do čety; ale v následujícím okamţiku byl uţ jinoch opět
v čele. Ovládala ho jediná myšlenka ujíţdět vpřed.
Ve vší tichosti projeli Festubertem, kde zůstal raněný sluha, a
pustili se podél richebourského lesa. Kdyţ přijeli do Herlieru, uhnul
Planchet, který stále vedl celou tlupu, doleva.
Několikrát se lord de Winter, Porthos i Aramis snaţili navázat řeč
s muţem v červeném plášti, ale ten na kaţdou jejich otázku odpovídal

694
jen úklonem. Konečně pochopili, ţe má asi nějaký důvod, proč mlčí, a
přestali na něho mluvit.
Bouře sílila stále víc, blesky se křiţovaly, začínalo i hřmít, a vítr,
ohlašující vichřici, čechral jezdcům vlasy i peří na kloboucích.
Kavalkáda se rozjela tryskem.
Kousek za Fromelles bouře propukla. Jezdci rozvinuli pláště.
Zbývalo urazit ještě tři míle; ujeli je za silného lijáku. D’Artagnan si
sundal klobouk a nevzal si ani plášť. Bylo mu příjemné nechat si crčet
vodu po horkém čele a po těle, jímţ přebíhalo horečné chvění.
Kdyţ projeli Goskalem a byli jiţ málem u cíle, vyskočil proti nim
pojednou muţ, skrytý dosud za stromem, kde ho nebylo vidět; vběhl
aţ doprostřed cesty a poloţil prst na ústa.
Athos poznal Grimauda.
„Co je? Snad neodjela z Armentières?― zvolal d’Artagnan.
Grimaud zakýval, ţe ano.
D’Artagnan zaskřípal zuby.
„Ticho, d’Artagnane!― zvolal Athos. „Já jsem vzal všechno na
sebe, já se tedy budu Grimauda vyptávat.―
„Kde je?― otázal se nato Athos. Grimaud natáhl ruku směrem k
řece Lys.
„Daleko odtud?― ptal se dále Athos.
Grimaud ukázal svému pánu ohnutý ukazováček.
„Sama?― ptal se Athos.
Grimaud přisvědčil.
„Pánové,― pravil Athos, „je sama, asi půl míle odtud směrem k řece.―
„Dobrá,― řekl d’Artagnan, „veď nás, Grimaude.―
Grimaud zabočil do polí a celá kavalkáda se dala za ním. Asi po
pěti stech krocích narazili na potok a přebrodili jej. Při svitu blesku
zahlédli vesnici Enguinghem.
„Je to zde, Grimaude?― otázal se Athos.
Grimaud zavrtěl záporně hlavou.
„Tiše tedy,― řekl Athos.
A tlupa pokračovala v cestě.
Znovu se oslnivě zablesklo. Grimaud natáhl paţi a v modravém
světle ohnivého hada bylo moţno rozeznat malý osamělý domek na
břehu řeky, asi sto kroků od přívozu.
V jednom okně se svítilo.
„Jsme na místě,― řekl Athos.
V té chvíli se před nimi zvedl nějaký muţ, skrytý dosud v příkopě;

695
byl to Mousqueton. Prstem ukázal na osvětlené okno.
„Je tam,― řekl.
„A Bazin?― ptal se Athos.
„Já hlídal okno, on hlídá dveře.―
„Dobrá, všichni jste věrní sluţebníci,― pravil Athos.

696
 Seskočil s koně, uzdu hodil Grimaudovi a zamířil k oknu.
Ostatním dal znamení, aby obsadili dveře.
Domek byl obehnán ţivým plotem, asi tři stopy zvýši. Athos ho
přeskočil a doplíţil se aţ k oknu, jeţ nemělo okenic, ale bylo zpola
zakryto staţenými záclonami.
Vylezl na kamennou římsu, aby viděl nad záclony. Při světle
lampy u zhasínajícího ohně uviděl sedět na stoličce ţenu, zahalenou v
tmavý plášť. Lokty měla opřeny o chatrný stůl, hlavu sloţenou v dlaně
rukou, bílých jako ze slonoviny.
Nebylo jí vidět do tváře, ale Athosovy rty přelétl pochmurný
úsměv; nebyla moţná mýlka, je to ta, kterou hledají.
Vtom zařehtal kůň; mylady zvedla hlavu a zahlédla Athosovu
bledou tvář, přitisknutou na okenní tabuli. Vykřikla.
Athos pochopil, ţe je poznán. Vyrazil kolenem a rukou okno, sklo
se s třeskem vysypalo.
Mylady běţela ke dveřím a otevřela je; na prahu stál d’Artagnan,
ještě bledší a ještě hrozivější neţ Athos.
Mylady vykřikla a ucouvla.
D’Artagnan myslil, ţe má ještě nějaký prostředek k útěku, a boje
se, aby jim neunikla, vytáhl z opasku bambitku.
Ale Athos zvedl ruku.
„Schovej tu zbraň, d’Artagnane,― pravil, „záleţí na tom, aby tato
ţena byla odsouzena, a ne zavraţděna. Měj ještě chvilku strpení,
d’Artagnane, a budeš spokojen. Pojďte sem, pánové!―
D’Artagnan poslechl, neboť Athos mluvil slavnostním hlasem a
vypadal jako soudce poslaný samým Bohem.
Za d’Artagnanem vstoupili Porthos, Aramis, lord de Winter a muţ
v červeném plášti.
Čtyři sluhové hlídali dveře a okno.
Mylady klesla na ţidli a vztáhla ruce před sebe, jako by chtěla
zaţehnat strašný přízrak. Kdyţ spatřila svého švagra, vykřikla hrůzou.
„Co ţádáte?― zvolala.
„Hledáme Charlotte Backsonovou, která nosila jméno nejprve
hraběnky de La Fère a pak lady de Winter, baronky ze Sheffieldu,―
řekl Athos.
„To jsem já, já,― zašeptala mylady na vrcholu hrůzy. „Co mi chcete?―
„Chceme vás soudit za vaše zločiny,― mluvil dále Athos.
„Můţete-li, ospravedlňte se, máte volnost se hájit. Pane d’Artagnane,
na vás je, abyste první přednesl obţalobu.―

697
 D’Artagnan vykročil.
„Před Bohem a před lidmi obviňuji tuto ţenu, ţe otrávila
Constance Bonacieuxovou, jeţ včera zemřela.―
Obrátil se k Porthosovi a Aramisovi.
„Dotvrzujeme svým slovem,― řekli jedním hlasem oba mušketýři.
D’Artagnan pokračoval:
„Před Bohem a před lidmi obviňuji tuto ţenu, ţe chtěla otrávit i
mne samotného vínem, které mi poslala z Villeroi s podvrţeným
dopisem, jako by to bylo víno od mých přátel; ale Bůh mne zachránil.
Místo mne zemřel však muţ jménem Brisemont.―
„Dotvrzujeme svým slovem,― řekli opět jednohlasně Porthos a
Aramis.
„Před Bohem a před lidmi obviňuji tuto ţenu, ţe mne přemlouvala,
abych zabil barona de Wardes; a poněvadţ pravdu této obţaloby
nemůţe dosvědčit nikdo jiný, dotvrzuji ji já sám svým slovem.
Skončil jsem.―
A d’Artagnan přešel s Porthosem a Aramisem na druhou stranu
světnice.
„Teď vy, mylorde!― řekl Athos. Baron předstoupil.
„Před Bohem a před lidmi,― pravil, „obviňuji tuto ţenu, ţe dala
zavraţdit vévodu z Buckinghamu.―
„Vévoda z Buckinghamu je zavraţděn?― vykřikli jedním hlasem
všichni přítomní.
„Ano,― odvětil baron, „je zavraţděn. Na vaše upozornění listem
jsem dal tuto ţenu zatknout a hlídat svému věrnému sluţebníku. Ona
však podryla věrnost toho muţe, vtiskla mu do ruky dýku a dosáhla,
ţe zabil vévodu. Moţná ţe právě v tuto chvíli platí Felton svou hlavou
za zločin této zběsilé ţeny.―
Odhalení neznámých jim zločinů vyvolalo mezi soudci hrůzu.
„To však ještě není vše,― promluvil opět lord de Winter. „Můj
bratr, který vás ustanovil svou dědičkou, zemřel ve třech hodinách
podivnou nemocí, jeţ zanechala po těle namodralé skvrny. Mylady,
jak zemřel váš manţel?―
„Hrůza!― zvolali Porthos a Aramis.
„Vraţednice Buckinghamova, vraţednice Feltonova, vraţednice
mého bratra, volám vás na soud a prohlašuji, ţe nedostane-li se mi
spravedlnosti, zjednám si ji sám.―
A lord de Winter se šel postavit vedle d’Artagnana, aby učinil
místo dalšímu ţalobci.

698
 Mylady nechala klesnout hlavu do dlaní a snaţila se sebrat své
zmatené myšlenky, jeţ se jí rozvířily v smrtelné závrati.
„A teď dochází na mne,― promluvil Athos zachvívaje se, jako se
třese lev, spatří-li hada. „Vzal jsem si tuto ţenu za choť přes odpor
celé své rodiny. Dal jsem jí své bohatství, dal jsem jí své jméno. A
jednoho dne jsem zpozoroval, ţe je znamenaná: na levém rameni má
vypálený liliový květ.―
Mylady povstala a zvolala: „Vyzývám vás, abyste nalezli soud,
který proti mně pravoplatně vyslovil toto pohanění! Vyzývám vás,
abyste našli toho, kdo je vykonal!―
„Strpení,― ozval se nato hlas. „Na to odpovím já!― A předstoupil
muţ v červeném plášti.
„Kdo je ten člověk? Kdo je ten člověk?― vzkřikla mylady,
zchvácena děsem; uvolněné vlasy se jí zjeţily na zsinalé hlavě, jako
by byly ţivé.
Oči všech se upřely na muţe, jenţ byl všem kromě Athose
neznám.
Avšak i Athos na něj patřil se stejným úţasem jako druzí, neboť
nevěděl, jak ten člověk je zapleten do strašného dramatu, jeţ se tu
právě rozuzlovalo.
Neznámý muţ popošel pomalým a slavnostním krokem k mylady,
takţe ho od ní dělil jen stůl, a sňal masku.
Mylady pozorovala několik vteřin s hrůzou jeho bledou tvář,
vroubenou vlasy a černými licousy; v tom obličeji se zračila ledová
nehybnost.
Náhle ucouvla aţ ke zdi a jala se chraplavým hlasem křičet:
„Ne, ne, to je ďábelské mámení! To není on! Pomoc! Pomoc!―
Vrhla se proti zdi, jako by si v ní chtěla rukama otevřít průchod.
„Kdo proboha jste?― volali jeden přes druhého.
„Otaţte se této ţeny,― pravil muţ v červeném plášti, „vidíte, ţe
mne správně poznala.―
„Kat z Lille! Kat z Lille!― křičela mylady, šílená děsem, a opírala
se křečovitě rukama o zeď, aby neupadla.
Všichni ustoupili stranou, jen muţ s červeným pláštěm zůstal stát
uprostřed světnice.
„Milost! Milost! Smilování!― křičela mylady a klesla na kolena.
Neznámý počkal, aţ bylo ticho.
„Říkal jsem vám, ţe mne poznala!― pravil poté. „Ano, jsem kat z
Lille, a takový je můj příběh.―

699
 Všichni na něho upřeli zraky a ohromeni čekali, aţ začne.
„Tato mladá ţena byla uţ od svého časného mládí dívkou tak
krásnou jako dnes. Byla jeptiškou v klášteře templářských
benediktinek. V klášterním kostelíku slouţíval mše mladý kněz
prostého věřícího srdce; usmyslila si, ţe ho svede, a povedlo se jí to.
Byla by svedla i světce.

700
 Oba jiţ sloţili svaté, neodvolatelné sliby. Jejich poměr nemohl
trvat déle, aniţ se uvrhli do záhuby. Přemluvila ho tedy, aby odešli z
kraje. Ale aby mohli společně utéci a uchýlit se do jiné části Francie,
kde by mohli neznámi nerušeně ţít, potřebovali peníze; ani jeden, ani
druhý jich však neměli. A tak kněz ukradl posvátné nádoby a prodal
je, ale kdyţ se jiţ chystali k útěku, byli oba zatčeni.
Týden nato svedla ona ţalářníkova syna a prchla. Mladý kněz byl
odsouzen na deset let do ţelez a vypáleno mu potupné znamení. Byl
jsem tehdy katem města Lille, jak vám ta ţena řekla. Musil jsem
odsouzenému vypálit znamení, a ten hříšník byl, pánové, můj bratr!
Přísahal jsem tehdy, ţe ţena, která ho zničila, která byla více neţ
jeho spoluvinicí, neboť ona ho svedla ke zločinu, musí s ním aspoň
sdílet jeho trest. Vypátral jsem místo, kde se skrývala, pronásledoval
jsem ji, dohonil, spoutal a vypálil jí totéţ znamení, které jsem předtím
musil vypálit svému bratru.
Nazítří po mém návratu do Lille podařilo se mému bratru také
uprchnout. Obvinili mne, ţe jsem mu při tom byl nápomocen, a za
trest jsem měl za něho zůstat ve vězení tak dlouho, dokud se sám
nevrátí. Můj ubohý bratr nevěděl o tom soudním výroku. Dostihl tu
ţenu a prchli společně do Berry. Tam se mu povedlo dostat malou
faru a tuto ţenštinu vydával za svou sestru.
Pán, jemuţ kraj s onou farností patřil, zhlédl domnělou sestru a
zamiloval se do ní, zamiloval se tak, ţe jí nabídl sňatek. A tu ona
opustila muţe, jehoţ zničila, pro toho, jejţ měla zničit, a stala se
hraběnkou de La Fère…―
Zraky všech se obrátily k Athosovi, neboť de La Fère bylo jeho
pravé jméno.
Athos kývl na znamení, ţe vše, co kat vyprávěl, je pravda.
„Šílený, zoufalý, rozhodnut zbavit se ţivota, jemuţ ona odňala vše,
zač stálo ţít, i čest i štěstí, vrátil se můj ubohý bratr do Lille, a
dověděv se o odsouzení, jeţ mne za něho postihlo, vrátil se do ţaláře a
téhoţ večera se oběsil na okénku své cely.
Já musím doznat, ţe ti, kdoţ mne odsoudili, drţeli slovo. Jakmile
byla zjištěna totoţnost mrtvoly, propustili mne na svobodu.
Takový je zločin, z něhoţ ji obviňuji, taková je příčina, proč byla
poznamenána.―
„Pane d’Artagnane,― promluvil opět Athos, „jakého trestu se
domáháte proti této ţeně?―
„Trestu smrti,― odpověděl d’Artagnan.

701
 „Mylorde de Winter,― pokračoval Athos, „jaký trest přisuzujete vy
této ţeně?―
„Trest smrti,― odpověděl lord de Winter.
„Pánové Porthosi a Aramisi, kteří jste jejími soudci,― mluvil dále
Athos, „jaký trest poţadujete vy pro tuto ţenu?―
„Trest smrti,― odvětili oba mušketýři temným hlasem.
Mylady příšerně vyjekla a vlekla se po kolenou ke svým soudcům.
Athos vztáhl ruku a ukázal na ni.
„Charlotte Backsonová, hraběnko de La Fère, mylady de Winter,
míra vašich zločinů jiţ přetekla. Umíte-li nějakou modlitbu,
pomodlete se, neboť došla jste odsouzení a zemřete.―

702
 Po těch slovech, jeţ jí odnímala poslední naději, mylady povstala,
vztyčila se naposled ve své pyšné štíhlosti a chtěla mluvit, ale síly jí
selhaly; pronikl jí pocit, jako by ji mocná a neúprosná ruka uchopila
za vlasy a neodvolatelně jako němý osud odvlékala pryč. Nepokusila
se ani o odpor a vyšla z domku.
Lord de Winter, d’Artagnan, Athos, Porthos a Aramis vyšli za ní.
Vzadu kráčeli sluhové.
Za nimi zůstala opuštěná světnice s rozbitým oknem a otevřenými
dveřmi; čadící lampa smutně osvětlovala stůl.

POPRAVA

Bylo kolem půlnoci. Za městečkem Armentières vycházel

ubývající vykrojený měsíc, zarudlý ještě do krvava posledními
stopami bouře.
V jeho kalném světle se matně rýsovaly tmavé obrysy domů a
kostra vysoké prolamované zvonice. Naproti valila říčka Lys své
vody, podobné roztavenému cínu; na druhém břehu bylo vidět temnou
hradbu stromů, rýsujících se na bouřlivém nebi, pokrytém měděnými
mraky, jeţ uprostřed noci budily zdání, jako by se teprve stmívalo.
Nalevo trčel do výše starý, opuštěný mlýn s nehybnými lopatkovými
křídly. V jeho sutinách vyráţela v pravidelných přestávkách ostré a
jednotvárné houkání sova. Tu a tam po pláni, vlevo i vpravo od cesty,
kterou se ubíral truchlivý průvod, čnělo do vzduchu několik nízkých
zakrslých stromů, jeţ se podobaly nevzhledným trpaslíkům, kteří v
této bludné hodině číhají skrčeni na kolemjdoucí.
Chvílemi rozklenul obzor v celé šíři větvitý blesk, hadovitě se
zatetelil nad černou houští stromů a jako hrozná turecká šavle rozřízl
nebe i vodu vedví. V ztěţklém vzduchu se nehnul ani větříček. Mrtvé
ticho dusilo celou přírodu, půda byla vlhká a kluzká po přestálém dešti
a osvěţené rostlinstvo se omamně rozvonělo.
Mylady odváděli dva sluhové; kaţdý ji drţel za jednu paţi. Za
nimi kráčel kat. Lord de Winter, d’Artagnan, Athos, Porthos a Aramis
uzavírali průvod, sledováni ještě Planchetem a Bazinem.

703
 Sluhové vedli mylady ke břehu řeky. Její ústa byla němá, ale oči
hovořily s nevýslovnou výmluvností, spalujíce prosbou kaţdého, na
koho pohlédly.
Kdyţ se trochu vzdálili od ostatních, řekla sluhům:
„Dám vám kaţdému tisíc pistolí, umoţníte-li mi utéci. Vydáte-li
mne však svým pánům, mám tu nablízku mstitele, těţce odpykáte mou
smrt.―
Grimaud zaváhal. Mousqueton se třásl po celém těle.
Athos, který zaslechl myladin hlas, rychle přichvátal. Lord de
Winter učinil totéţ.
„Pošlete pryč tyto sluhy,― pravil, „mluvila k nim, nejsou jiţ
spolehliví.―
Zavolali Plancheta a Bazina, kteří vystřídali Grimauda a
Mousquetona.
Kdyţ přišli na břeh, kat přistoupil k mylady a svázal jí ruce a nohy.
Tehdy přerušila své mlčení a vykřikla:
„Jste zbabělci, bídní vrahové! Deset se vás sběhlo, abyste
zardousili jedinou ţenu! Ale mějte se na pozoru; nepřijdou-li mi na
pomoc teď, najdou se jistě lidé, kteří mne pomstí!―
„Vy nejste ţena,― řekl chladně Athos, „a nepatříte vůbec k
lidskému plemeni. Jste démon, který unikl z pekel, a my ho tam jen
posíláme zpět.―
„Ach vy ctnostní pokrytci,― vyhrkla opět mylady, „pomněte, ţe
kaţdý, kdo se jen dotkne mého jediného vlasu, je stejně vrahem!―
„Kat můţe zabíjet, a není přitom vrah,― řekl muţ v červeném plášti
a třepl na jilec svého širokého meče. „Je to poslední soudce,
Nachrichter, jak říkají naši sousedé Němci.―
A promlouvaje takto, svazoval ji. Mylady vyrazila několik
divokých výkřiků, jejichţ ponurá ozvěna zalehla do noci a doznívala v
hlubinách lesa.
„Jsem-li vinna, spáchala-li jsem zločiny, z nichţ jste mne nařkli,―
chroptěla mylady, „veďte mne před soud; nejste soudci, abyste měli
právo mne odsoudit.―
„Navrhoval jsem vám Tyburn,― řekl lord de Winter, „proč jste
nepřijala?―
„Protoţe nechci zemřít!― vykřikla mylady, trhajíc, svými pouty,
„protoţe jsem ještě příliš mladá!―
„Ţena, kterou jste otrávila v Béthune, byla ještě mladší neţ vy,
paní, a přece je mrtva,― řekl d’Artagnan.

704
705
 „Vstoupím do kláštera, stanu se jeptiškou,― úpěla dále mylady.
„Byla jste v klášteře,― pravil kat, „utekla jste odtud, abyste zničila
mého bratra.―
Mylady vykřikla hrůzou a klesla na kolena.
Kat ji zvedl a chtěl ji odvléci k loďce.
„Ach boţe,― křičela mylady, „vy mne chcete utopit?―
Její výkřiky měly v sobě něco tak srdcervoucího, ţe d’Artagnan,
který ji zprvu nejzavileji pronásledoval, klesl na pařez, sklonil hlavu a
zakryl si uši dlaněmi; přesto však slyšel stále její křik a hrozby.
Byl nejmladší ze všech a nemohl se přemoci, aby mu srdce nejihlo.
„Ach, nemohu se uţ déle dívat na to strašlivé divadlo! Všechno se ve
mně vzpírá, aby ta ţena takto zemřela!―
Mylady zaslechla těch několik slov a záblesk naděje ji opět
vzpamatoval.
„D’Artagnane! D’Artagnane!― vykřikla, „rozpomeň se na to, ţe
jsem tě milovala!―
Jinoch vstal a popošel k ní.
Avšak Athos se zdvihl, tasil meč a zastavil mu cestu.
„Učiníš-li ještě krok, d’Artagnane,― řekl, „zkříţíme spolu zbraně.―
D’Artagnan klesl na kolena a začal se modlit.
„Kate, konej svou povinnost,― promluvil dále Athos.
„Rád, Vaše Milosti,― odpověděl kat. „Jako ţe jsem dobrý katolík,
věřím pevně, ţe jednám správně, zbavím-li tuto ţenu ţivota.―
„Ano.―
Athos popošel k mylady.
„Odpouštím vám,― pravil, „všechno zlo, jeţ jste na mně spáchala;
odpouštím vám svou zničenou budoucnost, zhanobenou čest,
pošpiněnou lásku; odpouštím vám, ţe jste navţdy ohrozila mou spásu
zoufalstvím, do něhoţ jste mne uvrhla. Zemřete v pokoji!―
Předstoupil lord de Winter.
„Odpouštím vám,― řekl, „ţe jste otrávila mého bratra, ţe jste
zavraţdila Jeho Milost lorda Buckinghama; odpouštím vám smrt
ubohého Feltona, odpouštím vám i úklady proti své vlastní osobě.
Zemřete v pokoji!―
„A mně,― řekl d’Artagnan, „mně odpusťte, paní, ţe jsem vydráţdil
váš hněv zlomyslným kouskem, který byl nehodný šlechtice; já vám
za to odpouštím, ţe jste zavraţdila mou ubohou přítelkyni a ţe jste se
na mně chtěla tak krutě mstít. Odpouštím vám a pláču nad vámi.
Zemřete v pokoji!―

706
 „I am lost! I must die! (Jsem ztracena! Musím zemřít!)― zašeptala
anglicky mylady.
Nato se prudce vzchopila a zadívala se kol dokola jedním z těch
pohledů, při nichţ jako by z její tváře šlehal divoký plamen.
Ale neviděla nic.
Naslouchala, ale neuslyšela nic.
Měla kolem sebe jen nepřátele.
„Kde mám umřít?― ptala se.
„Na druhém břehu,― odvětil kat.
A odváděl ji do člunu; neţ do něho vkročil, podal mu Athos něco
peněz.
„Zde je odměna za popravu,― řekl. „Ať se vidí, ţe jednáme jako
praví soudci.―
„Dobře,― odvětil kat. „A nyní ať ta ţena ví, ţe tu nekonám své
řemeslo, nýbrţ svou povinnost.―
A hodil peníze do řeky.
Nato člun odplul k levému břehu, odnášeje vinici i kata. Ostatní
zůstali na pravém břehu. Jeden po druhém poklekli na kolena.
Loď klouzala pomalu po přívozním laně v příšeří bledého mraku,
jehoţ odraz dopadal právě na vodu.
Bylo vidět, jak na druhém břehu přistali; lidské postavy se černě
rýsovaly na zarudlém obzoru.
Během převozu podařilo se mylady uvolnit si provaz na nohou;
kdyţ člun přiráţel ke břehu, vyskočila lehce na pevninu a dala se na
útěk.
Avšak půda byla vlhká; kdyţ uţuţ vybíhala na stráň, uklouzla a
upadla.
Tu jí bezpochyby projela pověrčivá myšlenka: pochopila, ţe jí
samo nebe odříká svou pomoc, a zůstala tak, jak klesla – s hlavou
skloněnou dopředu a se svázanýma rukama.
Nato z druhého břehu zahlédli, jak kat pomalu zvedá obě paţe,
paprsek měsíce se zablyštěl na ostří širokého meče, obě paţe dopadly
dolů; zaznělo zasvištění meče, oběť naposled vykřikla – a pod ranou
se zhroutil bezhlavý trup. Poté svlékl kat červený plášť, rozprostřel jej
na zem, zabalil do něho tělo i s hlavou, zavázal čtyři konce, přehodil si
břímě přes rameno a vstoupil s ním znovu do člunu.
Kdyţ připlul doprostřed řeky, zastavil běh člunu, přidrţel břímě
nad vodou a hlasitě zvolal:
„Nechť má průchod boţí spravedlnost!―

707
708
 A vhodil mrtvolu do nejhlubší tůně, jeţ se nad ní zavřela.
Tři dny nato vjíţděli čtyři mušketýři do Paříţe. Nepřekročili svou
dovolenou a ještě týţ večer se dostavili na obvyklou návštěvu k panu
de Tréville.
„Nuţe, pánové,― ptal se jich ctihodný kapitán, „bavili jste se dobře
na výletě?―
„Znamenitě!― odpověděl Athos za sebe i za své druhy.

ZÁVĚR

Král dodrţel slib, daný kardinálovi, ţe se z Paříţe vrátí k La

Rochelle, a šestého dne následujícího měsíce vyjel z hlavního města,
celý ještě ohlušen zprávou, ţe byl Buckingham zavraţděn. Královna,
ačkoliv byla upozorněna, ţe muţ, kterého tolik milovala, je v
nebezpečí, nechtěla věřit, kdyţ jí řekli, ţe je mrtev. Zvolala dokonce
nepředloţeně: „To není pravda! Vţdyť mi právě psal!―
Ale uţ nazítří musila osudné zprávě přece uvěřit. Přijel La Porte,
který byl jako všichni zdrţen v Anglii rozkazy Karla I., a přinesl
královně Buckinghamův poslední posmrtný dar.
Radost králova byla veliká.
Nesnaţil se ji ani v nejmenším nějak zatajovat a i před královnou ji
dával okázale najevo. Ludvík XIII., jako všichni slaboši, postrádal
velkodušnosti.
Avšak brzy padla na krále jeho stará trudnomyslnost. Byl z těch,
jejichţ čelo se nikdy nedovedlo vyjasnit nadlouho. Cítil, ţe jakmile se
vrátí do leţení u La Rochelle, vezme na sebe opět jho, před nímţ
prchl; a přece se vrátil.
Kardinál ho fascinoval jako had a on byl ptáčkem, který přeletuje z
větve na větev, aniţ je s to uniknout jeho očím.
Návrat k La Rochelle byl proto také velice smutný.
Zvlášť naši čtyři přátelé budili podiv svých druhů; jeli druţně bok po
boku, ale s hlavou skloněnou, s očima zasmušilýma. Jen Athos zvedal
občas své široké čelo, světlý záblesk zazářil mu v zraku, hořký úsměv
přelétl rty; poté upadal opět v stejné zamyšlení jako jeho druhové.

709
 Jakmile průvod dojel do nějakého města a doprovodil krále do
jeho obydlí, šli naši čtyři přátelé ihned domů nebo se uchýlili do
nějaké zastrčené hospůdky, ale nepopíjeli ani nehráli; hovořili jen
tiše hlava u hlavy a přitom opatrně pokukovali, zda je někdo
neposlouchá.
Jednoho dne se král zastavil, aby se pobavil honbou na straky.
Naši čtyři přátelé nedbali této kratochvíle a uchýlili se podle svého
zvyku do hospůdky při silnici.
Tu přijel tryskem od La Rochelle nějaký muţ, zastavil se ve
dveřích, aby vypil sklenku vína, a nahlédl dovnitř, kde seděli u stolu
pohromadě čtyři mušketýři.
„Hola, pane d’Artagnane!― zvolal náhle, „nešálí mne zrak a jste to
opravdu vy?―
D’Artagnan zvedl hlavu a vykřikl radostí. Byl to jeho neznámý
muţ z Meungu, z ulice des Fossoyeurs a z Arrasu, jehoţ nazýval svým
nešťastným stínem.
Tasil meč a vrhl se ke dveřím.
Avšak tentokrát neznámý neprchal, nýbrţ naopak seskočil s koně a
vyšel d’Artagnanovi vstříc.
„Konečně vás mám, pane!― zvolal jinoch vzrušeně. „Tentokrát mi
však neujdete.―
„Není to také nijak mým záměrem, pane, neboť tentokrát hledám
já vás. Jménem krále vás zatýkám. Jste povinen vydat mi meč, a to
bez jakéhokoliv odporu. Upozorňuji vás, ţe jde o hlavu.―
„Kdo jste?― zeptal se d’Artagnan.
Sklonil meč, ale z ruky ho nedal.
„Jsem hrabě Rochefort, podkoní pana kardinála de Richelieu,―
odpověděl neznámý. „Mám rozkaz předvést vás Jeho Eminenci.―
„Vracíme se k Jeho Eminenci, pane hrabě,― řekl Athos a pokročil
kupředu, „a přijmete jistě od pana d’Artagnana čestné slovo, ţe pojede
přímo k La Rochelle.―
„Mám jej vydat stráţím, které ho doprovodí do tábora.―
„Tou stráţí mu budeme my, pane, dáváme vám své šlechtické
slovo; a stejně se vám zaručujeme, ţe nás pan d’Artagnan neopustí,―
dodal Athos, vraště obočí.
Hrabě Rochefort se ohlédl a viděl, ţe se Porthos a Aramis postavili
mezi něho a dveře; pochopil, ţe je těmto čtyřem muţům vydán na
milost a nemilost.
„Pánové,― řekl, „odevzdá-li mi pan d’Artagnan svůj meč a zaváţe

710
se i svým čestným slovem, spokojím se vaším slibem, ţe ho sami
dovedete do tábora Jeho Milosti pana kardinála.―
„Máte mé slovo, pane,― odvětil d’Artagnan a pokročil k
Rochefortovi, „zde je můj meč.―
„Hodí se mi to tím lépe,― podotkl Rochefort, „ţe musím
pokračovat v cestě.―
„Jel-li jste náhodou za mylady, marně byste se trmácel,― řekl
chladně Athos. „Tu uţ nenajdete.―
„Co se s ní stalo?― ptal se rychle Rochefort.
„Vraťte se do tábora a dozvíte se to.―
Rochefort se na okamţik zamyslil, ale poněvadţ uţ byli jen den
cesty od Surgères, kam aţ měl kardinál vyjet králi naproti, rozhodl se,
ţe přistoupí na Athosovu radu a vrátí se s nimi.
Ostatně bude tak moci sám bdít nad zatčeným.
Jelo se dále.
Nazítří ve tři hodiny odpoledne dorazili do Surgères.
Kardinál tam jiţ Ludvíka XIII. vskutku očekával.
Ministr i král se nadmíru laskavě uvítali a blahopřáli si srdečně k
šťastné náhodě, jeţ zbavila Francii zarputilého nepřítele, který proti ní
popouzel celou Evropu.
Poté se kardinál, který jiţ zvěděl od Rocheforta, ţe je d’Artagnan
zatčen, a chtěl ho co nejdřív vidět, rozloučil s králem a pozval ho, aby
se nazítří přišel podívat na dokončení práce s hrází.
Kdyţ se kardinál vracel do svého příbytku u mostu La Pierre, našel
stát přede dveřmi domu, v němţ bydlil, odzbrojeného d’Artagnana a
tři mušketýry ve zbrani.
Tentokrát byl on silnější, a proto se na ně přísně podíval a očima i
rukou pokynul d’Artagnanovi, aby šel za ním. D’Artagnan poslechl.
„Čekáme na tebe, d’Artagnane!― volal za ním Athos dosti nahlas,
aby to slyšel i kardinál.
Jeho Eminence pan kardinál svraštil obočí, zastavil se na okamţik,
ale poté šel dále, nepromluviv ani slova.
D’Artagnan vešel za kardinálem a ke dveřím se postavila stráţ.
Kardinál se odebral do místnosti, jeţ mu slouţila za pracovnu, a
pokynul Rochefortovi, aby mladého mušketýra uvedl.
Rochefort uposlechl a sám se vzdálil.
D’Artagnan zůstal sám tváří v tvář kardinálovi.
Bylo to jejich druhé setkání a později se přiznal, ţe byl
přesvědčen, ţe je to setkání poslední.

711
 Richelieu zůstal stát, opřen o krb; mezi ním a d’Artagnanem byl stůl.
„Pane,― promluvil kardinál, „byl jste zatčen na můj rozkaz.―
„Řekli mi to tak, monsignore.―
„Víte proč?―
„Nikoli, monsignore, neboť jediná věc, pro niţ bych mohl být
zatčen, je Vaší Eminenci dosud neznámá.―
Richelieu upřel na mladého muţe svůj jestřábí pohled.

712
 „Co tohle znamená?― pravil.
„Nechť mi ráčí Vaše Milost dříve povědět, z jakých zločinů mne
obviňuje; já jí pak řeknu, co jsem učinil.―
„Přičítají se vám zločiny, pro něţ padly vyšší hlavy, neţ je vaše,
pane!― pravil kardinál.
„Které, monsignore?― zeptal se d’Artagnan tak klidně, ţe to
kardinála aţ udivilo.
„Jste obviněn, ţe jste si dopisoval s nepřáteli království, ţe jste
vyzvěděl státní tajemství, ţe jste se pokusil jednat proti plánům svého
generála a přivodil jejich nezdar.―
„A kdo mi to klade za vinu, monsignore?― pravil d’Artagnan, jenţ
tušil, ţe ta obvinění pocházejí od mylady. „Ţena, jeţ byla potupně
poznamenána francouzskou spravedlností, ţena, která se vdala za
jednoho muţe ve Francii a za druhého v Anglii, ţena, jeţ otrávila
svého druhého manţela a pokusila se otrávit i mne!―
„Co mi to vykládáte, pane?― zvolal kardinál uţasle, „a o jaké ţeně
to mluvíte?―
„O mylady de Winter,― odvětil d’Artagnan. „Ano, o mylady, neboť Vaše
Eminence bezpochyby neznala její zločiny, kdyţ ji poctila svou důvěrou.―
„Pane,― odpověděl kardinál, „jestliţe mylady de Winter vskutku
spáchala zločiny, jeţ jste mi vyjmenoval, bude potrestána.―
„Uţ je potrestána, monsignore.―
„A kdo ji potrestal?―
„My.―
„Je ve vězení?―
„Je mrtvá!―
„Mrtvá!― opakoval kardinál, nemoha uvěřit tomu, co slyšel.
„Mrtvá! Opravdu jste řekl, ţe je mrtvá?―
„Třikrát se pokusila mne zabít, a odpustil jsem jí. Ale zabila ţenu,
kterou jsem miloval. Tehdy já i moji přátelé jsme ji zajali, podrobili
soudu a odsoudili.―
A d’Artagnan vypravoval, jak mylady otrávila paní
Bonacieuxovou v klášteře karmelitek, jak se v opuštěném domku
konal nad ní soud a jak byla na břehu řeky Lys popravena.
Kardinál nemohl potlačit mrazivé zachvění; a nezachvěl se jen tak
snadno!
Avšak pojednou jako by podlehl vlivu jisté němé myšlenky: jeho
tvář dosud potemnělá se pozvolna vyjasňovala a za okamţik nabyla
opět dokonalého klidu.

713
 A řekl hlasem, jehoţ vlídnost byla v nápadném rozporu s jeho
dřívější přísností:
„Tak vy jste se samovolně povýšili na soudce! Nepomyslili jste na
to, ţe ten, kdo trestá, aniţ je k tomu povolán, je sám vrahem?―
„Monsignore, přísahám, ţe jsem ani na okamţik nepomyslil na to
hájit svou hlavu proti vám. Podstoupím kaţdý trest, který mi Vaše
Eminence přisoudí. Nelpím tolik na ţivotě, abych se bál smrti.―
„Vím, jste nebojácný muţ, pane,― pravil kardinál téměř laskavě;
„řeknu vám tedy předem, ţe budete opravdu souzen a odsouzen.―
„Jiný by moţná Vaší Eminenci odpověděl, ţe má milost v kapse.
Ale já se spokojím se slovy: Poroučejte, monsignore, jsem připraven.―
„Vy ţe máte milost?― pravil Richelieu překvapeně.
„Ano, monsignore,― odvětil d’Artagnan.
„Podepsanou kým? Králem?―
A kardinál pronesl ta slova se zřejmým pohrdáním.
„Ne, vámi, Eminence.―
„Mnou? Zbláznil jste se, pane?―
„Monsignore jistě pozná svůj rukopis.―
A d’Artagnan podal kardinálovi drahocenný list, který Athos odňal
mylady a dal d’Artagnanovi jako ochranný štít s sebou.
Jeho Eminence kardinál Richelieu vzal list a zvolna četl,
zdůrazňuje kaţdou slabiku.

To, co nositel tohoto listu učinil a učiní, děje se na můj rozkaz a

pro blaho země.
5. srpna 1628 Richelieu

Kardinál přečetl tyto řádky a hluboce se zamyslil; papír však

d’Artagnanovi nevrátil.
Přemýšlí asi, jakým způsobem mne dá popravit, řekl si pro sebe
d’Artagnan. Ale aťsi! Aspoň jednou uvidí, jak umírá šlechtic!
Mladý mušketýr byl právě v tom nejvhodnějším rozpoloţení
ducha, aby dovedl hrdinně zemřít.
Richelieu pořád ještě přemýšlel, svinoval a rozvinoval papír v
rukou. Konečně zvedl hlavu, upřel svůj orlí zrak na tu poctivou,
otevřenou a moudrou tvář, přečetl si v ní stopy slz a všech utrpení, jeţ
za poslední měsíc proţila, a poněkolikáté jiţ mu blesklo hlavou, jakou
budoucnost má před sebou tento dvacetiletý jinoch a jaké sluţby by
mohla prokázat obratnému pánu jeho činorodost, odvaha a bystrost.

714
715
 Na druhé straně ho jiţ častokrát poděsily zločiny, lačnost moci a
ďábelský duch mylady.
Pocítil cosi jako tajnou radost, ţe je navţdy zbaven tak nebezpečné
spoluvinice.
Richelieu zamyšlen pomalu roztrhal papír, který mu d’Artagnan
tak velkomyslně vydal. Jsem ztracen, pomyslil si d’Artagnan.
A hluboce se před kardinálem poklonil, jako by chtěl říci: „Staň se
vůle boţí.―
Kardinál popošel ke stolu, vstoje chopil se pera a připsal několik
řádek na pergamen, který byl uţ ze tří čtvrtin popsán; poté naň přitiskl
svou pečeť.
To je můj ortel, řekl si d’Artagnan. Ale aspoň mi ušetřil nudu
Bastily a zdlouhavého soudu. To je vlastně od něho hezké.
„Zde máte, pane,― pravil kardinál k jinochovi, „vzal jsem vám
jeden papír, dávám vám za něj jiný. Chybí na něm jen jméno – to si
vepíšete sám.―
D’Artagnan přijal váhavě papír a letmo si jej prohlédl.
Byl to dekret poručíka mušketýrů.
Klesl kardinálovi k nohám.
„Monsignore,― pravil, „ode dneška patří můj ţivot vám, učiňte s
ním, jak se vám zlíbí. Ale nezasluhuji si takové přízně: mám tři
přátele, kteří mají více zásluh a byli by hodnější té cti…―
„Jste statečný hoch, d’Artagnane,― přerušil ho kardinál a
poklepal mu přátelsky na rameno; byl rád, ţe se mu podařilo zvítězit
nad touto vzpurnou povahou. „Naloţte s tím dekretem, jak chcete;
ale připomeňte si, ţe ačkoliv tam není vyplněno jméno, dávám jej
vám.―
„Nikdy toho nezapomenu,― odvětil d’Artagnan, „tím můţe být
Vaše Eminence jista.―
Kardinál se obrátil a zvolal: „Rocheforte!―
Hrabě stál asi za dveřmi, neboť ihned vešel.
„Rocheforte,― řekl kardinál, „zde vidíte pana d’Artagnana;
přijímám ho mezi své přátele. Pěkně se spolu obejměte a umoudřete
se, chcete-li, aby vám hlava seděla pevně na krku.―
Rochefort a d’Artagnan se objali jako pes s kočkou. Ale nešlo
jinak, kardinál je bdělýma očima pozoroval.
Vyšli spolu z pokoje.
„Uvidíme se ještě, pane, viďte?―
„Kdykoliv vám bude libo,― odsekl d’Artagnan.

716
 „Příleţitost se uţ najde,― poznamenal Rochefort.
„Coţe?― ptal se Richelieu otvíraje dveře.
Oba muţové naladili tvář do úsměvu, stiskli si ruce a pozdravili
Jeho Eminenci.
„Uţ jsme začínali být netrpěliví,― pravil Athos.
„Však uţ jsem tu, přátelé!― odvětil d’Artagnan, „a nejen svoboden,
nýbrţ dokonce vyznamenán.―
„Povíte nám to všechno?―
„Hned dnes večer.―
A vskutku, hned večer zašel d’Artagnan k Athosovi. Našel ho, jak
zrovna prázdní láhev španělského vína. Věnoval se, jak víme, tomu
zboţnému zaměstnání večer co večer.
Vyprávěl příteli vše, co se zběhlo mezi ním a kardinálem; posléze
vytáhl z kapsy dekret a pravil:
„Patří nejpřirozeněji vám, drahý Athosi, vezměte si jej.―
Athos se usmál svým vlídným a půvabným úsměvem a odvětil:
„Příteli, pro Athose by to bylo příliš mnoho, pro hraběte de La
Fère zase příliš málo. Jen si ten dekret nechte, patří vám. Však jste jej,
Bohu budiţ ţalováno, hezky draze zaplatil.―
Od Athose zašel d’Artagnan k Porthosovi.
Našel ho v nádherných šatech, bohatě vyšívaných; prohlíţel se
zrovna v zrcadle.
„Ach, to jste vy, drahý příteli?― řekl Porthos. „Jak mi ty šaty sluší,
co říkáte?―
„Znamenitě,― pravil d’Artagnan, „ale chci vám nabídnout jiné,
které by vám slušely ještě líp.―
„Jaképak?― ptal se Porthos.
„Stejnokroj poručíka mušketýrů.―
Vyprávěl Porthosovi svou rozmluvu s kardinálem a vytáhl
nakonec z kapsy svůj dekret.
„Vezměte si jej, můj milý,― pravil, „vpište nahoru své jméno a
buďte mi dobrým představeným.―
Porthos se podíval na dekret, ale k velikému d’Artagnanovu
podivu mu jej vrátil.
„Ano,― pravil, „to by se mi nadmíru líbilo, jenţe bych toho
vyznamenání mnoho neuţil. Za naší výpravy k La Rochelle zemřel
manţel mé vévodkyně. Pokladnice po zemřelém mi otvírá náruč,
oţením se tedy s vdovou. Podívejte se, zrovna jsem si zkoušel
svatební šaty. Nechte si jen tu hodnost pro sebe, příteli.―

717
 A vrátil dekret d’Artagnanovi.
Pak se jinoch vydal k Aramisovi.
Nalezl ho, jak klečí na klekátku, s čelem zabořeným v modlitební knize.
Vyprávěl mu všechno a potřetí vytáhl z kapsy svůj dekret.
„Přijměte vy ten dekret, příteli náš, naše světlo, náš neviditelný
ochránče,― pravil. „Více neţ kdo jiný si ho zaslouţíte za svou
moudrost a za rady, jeţ byly vţdy korunovány šťastným výsledkem.―
„Ach běda, milý příteli!― pravil Aramis. „Naše poslední příhody
mi tolik zhnusily ţivot, zvláště ţivot meče. Tentokrát je mé rozhodnutí
jiţ neodvolatelné: jakmile bude obleţení skončeno, vstoupím do řádu
lazaristů. Nechte si ten dekret sám, d’Artagnane, pro vás se hodí
vojenské zaměstnání, bude z vás srdnatý a odváţný kapitán.―
D’Artagnanovi zvlhly oči vděčností a zazářily radostí. Vrátil se k
Athosovi, který ještě stále seděl za stolem a prohlíţel si proti světlu
poslední sklenku malaga.
„Oni mi také odmítli,― řekl jinoch.
„Protoţe nikdo, drahý příteli, si toho víc nezaslouţí neţ vy,― pravil
dobrosrdečně Athos.
A vzal pero, napsal na dekret d’Artagnanovo jméno a vrátil mu jej.
„Nebudu tedy uţ mít ani přátele,― povzdychl si jinoch, „uţ nic,
běda, neţ trpké vzpomínky…―
Sloţil si hlavu do dlaní a dvě těţké slzy mu skanuly po líci.
„Však jste ještě mlád,― odvětil Athos, „a vaše trpké vzpomínky
mají dost času, aby se změnily ve sladké!―

DOSLOV

La Rochelle, jíţ se nedostalo podpory anglického loďstva ani

vojska, slíbeného Buckinghamem, se po ročním obléhání vzdala.
Kapitulace byla podepsána 28. října 1628.
Dne 23. prosince téhoţ roku slavil král svůj vjezd do Paříţe.
Paříţané mu připravili triumf, jako by se vracel opravdu z výpravy
proti nepříteli, a ne proti Francouzům. Vjel do města předměstím
Saint-Jacques pod slavobránami.

718
719
 D’Artagnan nastoupil svou hodnost. Porthos vystoupil ze sluţby a
během příštího roku se oţenil s paní Coquenardovou; kýţená
pokladnice obsahovala osmkrát sto tisíc liber.
Mousqueton dostal nádhernou livrej a vyplnil se mu ctiţádostivý
sen, po němţ celý ţivot touţil: jezdit za pozlaceným kočárem.
Aramis podnikl cestu do Lotrinska, poté zmizel a přestal svým
přátelům vůbec psát. Později přišla zpráva od madame de Chevreuse,
jeţ to svěřila několika svým milcům, ţe vstoupil do jistého kláštera v
Nancy.
Bazin se stal řeholním bratrem.
Athos zůstal mušketýrem pod d’Artagnanovým velením aţ do
roku 1631. V té době podnikl cestu do Tourainu, jejímţ důsledkem
bylo, ţe také vystoupil ze sluţby pod záminkou, ţe zdědil v
Roussillonu nějaké malé dědictví.
Grimaud odešel s ním.
D’Artagnan se třikrát bil s Rochefortem a třikrát ho zranil.
„Počtvrté vás uţ snad zabiji,― pravil podávaje mu ruku, aby mu
pomohl vstát.
„Bude asi pro nás oba lépe, kdyţ toho uţ necháme,― odvětil
raněný. „Jsem vlastně vaším přítelem víc, neţ si myslíte, neboť
stačilo, abych byl řekl kardinálovi jen slůvko, hned jak jsme se prvně
setkali, a byl byste přišel o hlavu.― A objali se, tentokrát však
doopravdy a bez postranních myšlenek.
Planchet dostal od Rocheforta hodnost serţanta u gardistů. Pan
Bonacieux ţil klidně dál, nevěda ani v nejmenším, co se stalo s jeho
ţenou; také se o to pranic nestaral. Jednoho dne byl tak neopatrný, ţe
na sebe upamatoval kardinála. Kardinál mu dal vzkázat, ţe se postará,
aby mu uţ nikdy nic nechybělo.
A opravdu, na druhý den v sedm hodin večer vyšel pan Bonacieux
ze svého domu a odebral se do Louvru. Do ulice des Fossoyeurs se
však uţ nevrátil. Ti, kdo byli, jak se zdá, do věci nejlépe zasvěceni,
tvrdili, ţe je na byt a stravu v některém zámku na útraty Jeho
šlechetné Eminence.

720
 POZNÁMKY

Strana
20 L u c u l l u s — římský vojevůdce prvního století před naším
letopočtem; proslul tím, ţe pořádal nádherné hostiny — odtud se
dodnes někdy mluví o „lukulských hodech―.
22 M o l i è r e , J e a n B a p t i s t e P o q u e l i n (1622—1673) — slavný
francouzský spisovatel veseloher, dosud hojně hraných
L a k o m e c — jedna z Molièrových komedií, jejíţ hlavní postavou je
Harpagon
37 V o i t u r e , V i n c e n t — duchaplný člen Francouzské akademie; ţil v
17. století
B e n s e r a d e , I s a a c — francouzský básník 17. století
68 P o l y k r a t e s — vládce ostrova Samos v Egejském moři v 6. století
před naším letopočtem. Vypravuje se o něm báje, ţe mu ryba přinesla
prsten, který hodil do moře
90 J a n a z A r k u — zvaná Panna orleánská, bojovala v první polovině
15. století v čele francouzského vojska proti Angličanům. Byla jako
kacířka upálena Angličany, později ji však církev prohlásila za svatou
V é v o d a d e G u i s e — významný francouzský bojovník proti
Angličanům z 16. století
k o m t u r — hodnostář středověkého vojenského církevního řádu
E d i k t n a n t s k ý — státní listina, kterou král Jindřich IV. zaručil r.
1598 náboţenskou svobodu hugenotů. Po cevenneských dragonádách
byl Edikt nantský odvolán. Dobytí La Rochelle bylo prvním krokem k
novému pronásledování hugenotů a zdá se, ţe zde na to Dumas naráţí
124 p a l a d i n — člen rytířské druţiny krále Karla Velikého
R a v a i l l a c , F r a n c o i s — vrah Jindřicha IV.
125 C l é m e n t , J a c q u e s — vrah Jindřicha III.
v é v o d k y n ě d e M o n t p e n s i e r — politická pletichářka za krále
Jindřicha III. Na její popud prý Clément krále zavraţdil
M a r i e M e d i c e j s k á — ţena Jindřicha IV.
168 A p o k a l y p s a — část bible, kniha evangelisty Jana, plná temných a
symbolických proroctví; mluvit jako Apokalypsa znamená mluvit málo
srozumitelně
169 N e s t o r — nejstarší z řeckých králů, kteří obléhali Tróju, známý
svými moudrými proslovy
195 R o b e s p i e r r e — jeden z vůdců francouzské burţoazní revoluce
koncem 18. století

721
200 M a r i o n d e L o r m e — ţena proslulá četnými milostnými
historkami v době Ludvíka XIII.
v é v o d k y n ě d ’ A i g u i l l o n — Richelieuova neteř, kterou kardinál
velmi miloval
204 B o t a n y - B a y — zátoka ve východní Austrálii, kam byli posíláni
trestanci do vyhnanství
214 M e s s a l i n a — ţena římského císaře Claudia, proslulá prostopášností
a krutostí
l a d y M a c b e t h o v á — choť skotského krále na počátku našeho
tisíciletí, která podnítila svého chotě k vraţdě. Příběh inspiroval
anglického dramatika Shakespeara k slavné stejnojmenné tragédii
230 E l o a h — v bibli jméno „pravého― Boha
A s t a r t é — pohanská bohyně semitských národů, jíţ byly obětovány
lidské oběti
S a r d a n a p a l — asyrský král, který vládl asi 800 let před naším
letopočtem; legenda mu připisuje velkou rozmařilost
231 H o l o f e r n e s — podle bible byl generálem krále Nabuchodonozora;
při obléhání ţidovského města Bethulie byl ve spánku zabit Juditou
247 L u k r é c i e , S e x t u s — ţena z antického Říma, proslulá věrností a
cudností. Kdyţ ji král Sextus Tarquinius zneuctil, probodla se dýkou
265 J u d a M a k a b e j s k ý — ţidovský vojevůdce ze Starého zákona
278 S p o j e n é p r o v i n c i e — sedm nizozemských provincií, které se v
16. století spojily proti španělskému králi Filipovi II., jenţ vládl i nad
Nizozemím

722
 OBSAH

Angličané a Francouzi ....................................................................... 3

Oběd u prokurátora .......................................................................... 13
Komorná a velitelka ......................................................................... 22
Zde je řeč o výzbroji Aramisově a Porthosově ................................ 32
V noci jsou všechny kočky černé .................................................... 40
Sen o pomstě .................................................................................... 49
Myladino tajemství .......................................................................... 56
Jak Athos docela bez námahy přišel k výzbroji ............................... 62
Zjevení ............................................................................................. 73
Hrozivé zjevení ................................................................................ 82
Obléhání La Rochelle ...................................................................... 90
Anjouské víno ................................................................................ 103
Krčma U červeného holubníku ...................................................... 112
O uţitečnosti trouby od kamen ...................................................... 121
Manţelský výjev ............................................................................ 129
Bašta svatého Gervaisa .................................................................. 135
Mušketýrská porada ....................................................................... 142
Rodinná záleţitost .......................................................................... 161
Osud ............................................................................................... 177
Příbuzenská rozprávka ................................................................... 186
Důstojník ....................................................................................... 193
První den zajetí .............................................................................. 204
Druhý den zajetí ............................................................................. 210
Třetí den zajetí ............................................................................... 218
Čtvrtý den zajetí ............................................................................. 227
Pátý den zajetí ................................................................................ 235
Jako v klasické tragédii .................................................................. 250
Únik ............................................................................................... 256
Co se stalo v Portsmouthu 23. srpna 1628 .................................... 267
Ve Francii ...................................................................................... 278
Karmelitánský klášter v Béthune ................................................... 284
Dva ďáblové v různé podobě ......................................................... 298
Trocha vody ................................................................................... 304
Muţ v červeném plášti ................................................................... 318
Soud ............................................................................................... 324
Poprava .......................................................................................... 333
Závěr .............................................................................................. 339
Doslov............................................................................................ 348
KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŢSTVÍ
Říd í E v a Do lej šo v á
Svazek 23/II

Alexandre Dumas
TŘI MUŠKETÝŘI
DÍL II.

Z francouzského původního vydání Les Trois Mousquetaires,

vydaného nakladatelstvím Nelson, Calman-Lévy v Paříţi,
přeloţil, předmluvu napsal a poznámkami opatřil Jaroslav
Janů. Původní ilustrace Maurice Leloira. Vydalo jako svou
3115. publikaci Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v
Praze roku 1967. Druhé vydání v SNDK. Odpovědná
redaktorka dr. Arnoštka Kubelková. Výtvarný redaktor Jan
Ţbánek

Z nové sazby Baskerville vysadil a s 92 ilustracemi v textu

vytiskl Tisk, kniţní výroba, n. p., Brno, závod 1.
24,21 AA (text 19,45, ilustrace 4,76), 24,38 VA. Náklad
100 000 výtisků. D-10*70152

13-076-67 14/64
Cena za oba vázané svazky 65,― Kčs

305/22/8,6―5