Sören Kierkegaard – Nemoc k Smrti

Jaroslav Bouda

KFI/NSNF

Zimní semestr 2021/2022

Soren Kierkegaard
Původem Dánský filozof 19. století, který za svůj život napsal
22 děl z nichž třemi se zapsal do historie Filosofie. Jsou jimi
Buď/Nebo, Bázeň a Chvění a v neposlední řadě Nemoc k smrti, na
kterou se můj referát zaměřuje. Ačkoliv byl silně věřící křesťan, tak
byl známý svojí silnou kritikou Dánské církve.
Kierkegaard byl posedlý smrtí a skrze jeho díla vidíme, že je to
jeho hlavní či dokonce jediný motiv. Proč tomu tak bylo? Kierkegaard
se narodil do velmi majetné rodiny jako sedmý a nejmladší potomek.
Než dosáhl svého 22 roku života, tak mu zemřelo 5 sourozenců a
zůstal sám s bratrem. Toto obklopení se smrtí celý jeho dospívající
život ho vedlo k ohromné produkci děl, která nepsal kvůli vidině
peněz, ale spíše jako prostředek, jak zachránit sebe a sám doufal, že i
lidstvo. Nejenom ztráta rodinných příslušníků byla jeho zdrojem pro
filosofická díla. I on sám měl velké fyzické potíže. Byl chabý a
zemřel v úporných bolestech které mu způsobila nemoc páteře, a to
pravděpodobně tuberkulóza. Dožil se 42 let což v té době byl
průměrný věk dožití.

Nemoc k smrti
Předmluva
Jedna z věcí, které si můžeme povšimnout z jeho stylu psaní je
ta, že využívá ironii (v tomto ohledu je projeven jeho zájem o
Sokrata). Používá dvojsmysly až ve skoro komicky hravém způsobu.
Nemoc k smrti je vlastně tak trochu situována jako příručka, jak
pomoct sobě samému, což v té době bylo vcelku neobvyklé a často
sklízelo negativní reakce od akademiků. Jeho dílo je zaměřeno na bytí
sebe sama. Kierkegaard prostě chce, abychom byli sami sebou.
Úvod
Na začátku knihy Kierkegaard vysvětluje samotný název Nemoc
k Smrti. Nemoc identifikuje jako zoufalství. Zoufalství nad hlubokou
duševní ubohostí. Zoufalství je představováno jako nemoc a člověk je
zodpovědný za „chycení“ této nemoci, protože je to jeho osobní
volba. Nemoc se překlene v krizi ve formě volby mezi stavem zdravé
identity skrze spasení a plně vědomím zamítnutím Křesťanství.
Lékem na toto zoufalství je smrt. Tedy říká, že když umřeme, tak se
vysvobodíme ze Zoufalství. Což nám může připadat, že nás navádí
k tomu abychom si přáli vlastní smrt, což tedy není úplně pravda.
Spíše poukazuje na to, že vzhledem k tomu, že zoufalství je
všudypřítomné a vždycky ho vláčíme sebou, tak jediným
vysvobozením je smrt jakožto definitivní konec všeho. Ovšem
následně je nám ukázán příklad Lazara. Lazar z Betánie je nemocen a
umírá, ale je následně obživen Ježíšem Kristem. V tomto ohledu
Lazar neprožil Nemoc k Smrti, zkrátka protože je smrt nebyla finální
vzhledem k jeho obživení a návratu na zem. Ovšem pojďme si
představit, že Lazar má tedy nějakou nemoc například Lepru a umírá.
Ježíš ho neobživí. Prožil Nemoc k Smrti? Nikoliv, protože podle
Křesťanské doktríny naše smrt na tomto světě není definitivní konec,
ale začátek života v nebi. Tudíž nedochází k Nemoci ke Smrti v tom
smyslu Smrti jakožto finální tečky, ale jako dělícího bod dalšího
pokračování. Křesťan proto neprožívá ateistickou formu Nemoci ke
Smrti, protože má věčnost, ke které je zemské utrpení jen dočasnou
nepříjemností před věčným životem. Ovšem Křesťani prožívají jiný
druh Nemoci ke Smrti, a to ve formě strachu, že jejich víra nebude
dostatečná, aby zaručila vstupenku do nebe tudíž otvírající cestu pro
zoufalství neboli Nemoc.
Zoufalství je Nemoc ke Smrti

Pro Kierkegaarda není sebe sama abstraktní pojem, ale lépe

pochopeno ve formě poměru mezi člověkem a bohem. Není to
poměrem sebe sama, protože to by znamenalo, že jsme nezávislí na
bohu. Ale člověk musí být podle Kierkegaarda v takovém poměru
s bohem, že před ním budeme stát beze lži. Pouze tehdy můžeme
dosáhnout nekonečného sebe sama. Toto je základ Kierkegaardova
myšlení, a sice, že představa boha je příliš absurdní a paradoxní na to,
aby byla obhajována racionálními argumenty. Je to jen záležitost víry.
Toto myšlení představuje nejvyspělejší formu lidského života, která
nás osvobodí od zoufalství. Není naším cílem být si vědomi sebe
sama, ale spíše stát otevřeně před bohem. Jediné já, které existuje je
tedy bohovo já, tedy to já, které přeroste naše já. Čím blíže je člověk
k bohu tím blíže je k tomu já. Ovšem, člověk může mít pojetí boha a
zároveň být zády k bohu, ale pojetí boha je mimořádně silnou
podmínkou uvědomění si sebe sama. Čím více se budeme snažit
uchopit naše já tím více budeme nezávislí na bohu. Kierkegaardova
myšlenka o definování „já“ je jedna z jeho dalších ironií, protože se
rozchází s jeho obecnou filozofií. Tato ironie je nejspíše zamýšlena se
záměrem vytvořit frustraci v člověku který si myslí, že dokáže
vyvodit jeho sebe sama sám.
 Jeden z předních rysů Kierkegaardova pojetí zoufalství je
nemožnost člověka vytvořit si jeho vlastní identitu. Něco podstatného
chybí. Něco, co by zabránilo člověku ke zničení jeho ideálů a nového
začátku s novými ideály. Takový člověk postrádá něco „věčně
pevného“. Poselství knihy tkví v tom, že všichni jsou více či méně
v zoufalství. Tím, že se člověk snaží stát jeho sebe sama se stává
napodobeninou. I kdyby se mu povedlo stát se jeho novým já, tak by
selhal ve snaze stát se jeho opravdovým já a upadl do zoufalství. Byl
by něco jako král bez království. A pokud by zůstal svým původním
já, tak bude také zoufat, protože se bude chtít stát svým novým já a
nebude moct.
Kierkegaard vymezuje několik druhů zoufalství. Prvním je
zoufalství, jenž neví, že si zoufá čili zoufalá nevědomost o tom,
máme-li já, věčné já. Toto je neopravdové zoufalství, protože je
zrozeno z neznalosti. Člověk si neuvědomuje, že jeho já je odděleno
od jeho konečné reality. A pak tu máme opravdová zoufalství: zoufat
si, protože nechceme být sami sebou a zoufalství, jež znamená
zoufale chtít být sám sebou.
Kierkegaardova představa zoufalství má 2 kardinální
komponenty. První je soubor polarit: nekonečno a konečno, svoboda a
nutnost, věčné a dočasné. Kniha začíná tím, že říká o člověku, že je
syntéza těchto faktorů a musí zůstat v rovnováze. Člověk, který se
bude topit v nekonečnu bez úchytu v konečnu je předhozen napospas
představivosti, zatímco člověk, který nemá nic z nekonečna musí žít
každodenní život bez jakékoliv představivosti. Představivost musí být
implementovaná na něco specifického – neboli se každodenní život
musí stát dílnou představivosti. Podobně, mít svobodu bez úchytu
v nutnosti je brát všechny naše projekty jako kdyby byly
dosáhnuté/naplněné již od začátku na druhém pólu budeme stát
přivázáni řetězem k průchozím událostem a nemít možnost zapojit
vlastní iniciativu. S třetí polaritou – věčnosti a dočasnosti je nutné
zacházet odděleně. Získat povědomí o svém já představuje získat
povědomí o něčem věčném. Věčnost představuje lidský cíl dosáhnout
vědomí sebe sama. Nebýt v zoufalosti představuje smíření se s těmito
faktory. Existovat v povědomí našeho sebe sama. Ale co je sebe
sama? Toto je druhý hlavní komponent zoufalosti. Představa „sebe
sama“ ne jako něčeho čeho se člověk stane ale jako vztah který se
vztahuje k sobě samému. Tato sebe-vztahová syntéza je to co
Kierkegaard nazývá „duše“. Věčnost a dočasnost nám dovoluje vidět,
jak se stáváme progresivně sále více vědomi nerovnováhy tohoto
vztahu a konkrétněji nerovnováhy prvních dvou polarit. Čím více má
člověk přístup k aspektu věčnosti tím je pro něj blíže cíl opravdového
sebe sama. Tedy přeměňujíc nevyrovnané sebe sama do vyrovnaného
sebe sama. Tato zoufalost není ovšem něco, co by mělo být
vykořeněné. Z pohledu duševního vývoje zde můžeme najít něco
prospěšného. Duševní rozvoj je vázán k postupu skrz stav nemoci.
Jediný způsob, jak uniknout zoufalosti je tím pádem nechat jí volný
průběh.