Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v 

Brně
Ústav české literatury a knihovnictví

Idyličnost v díle Fráni Šrámka

Bakalářská práce

Vypracovala: Marta Kalábová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc.

4
 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně za použití
uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 12. 7. 2005

5
 Děkuji vedoucímu bakalářské práce panu docentu Jiřímu Kudrnáčovi
za odborné vedení, cenné rady a připomínky a za laskavý a vstřícný přístup.

6
7
8
9
10
 Obsah

1. Úvod - charakteristika pojmu idyličnost…………………………………… 5

2. Šrámkův Splav
2. 1. Rysy idyličnosti……………………………………………………….... 7
2. 2. Výrazné básnické prostředky…………………………………………... 19

3. Charakteristika Splavu…………………………………………………......... 26

4. Celkový projev idyličnosti ve Splavu

4. 1. Realistická idyla……………………………………………………….... 29
4. 2. Otázka bezkonfliktnosti……………………………………………….... 31
4. 3. Projev literárních směrů souvisejících s idyličností…………………….. 33
4. 4. Prvky nostalgie………………………………………………………….. 36
4. 5. Shrnutí…………………………………………………………………… 37

5. Recepce Šrámkova díla………………………………………………………. 38

6. Závěr………………………………………………………………………...... 45

Poznámky........................................................................................................... 46

Literatura………………………………………………………………………. 48

4
 1. Úvod - charakteristika pojmu idyličnost

Charakterizujeme-li pojem idyličnost, můžeme konstatovat, že je přítomna tam, kde je

esteticky vyjádřena dokonalá harmonie v uspořádání hodnoceného objektu z hlediska
požadavků hodnotícího subjektu na dokonalý soulad. V literatuře je idylický takový motiv,
který stylizuje vztahy člověka k druhému, ke společnosti nebo přírodě jako naprosto
nerozporné, v souladu, v němž je ukazován estetický ideál dokonalosti nedosažitelný v
reálném životě. Idyla tedy v mnoha případech není odrazem skutečného světa, ale subjektivní
představou básníka o něm. Je stavem vnitřní i vnější vyrovnanosti, umírněnosti a často také
ticha a klidu. Svět idyly bývá prost dramatických událostí a přebývání v něm jako by trvalo
věčně, bez začátku a konce. Objevují se pocity míru a naplnění, důraz je kladen na citovost a
elementární rovinu lidské existence. Najdeme prvky neobyčejného a krásného, v zobrazeném
světě není místo pro konflikty a problémy. Často se jedná o obraz poklidného života ve
stabilním světě založeném na tradičních hodnotách rodiny, práce a lásky. V mnoha případech
zde existuje vázanost ke konkrétnímu místu, sdílenému po mnoho generací. Nad lineárním
časem převládá cyklický čas každodennosti s pravidelným střídáním všedních dnů
naplněných prací a periodicky se opakujícími svátky. Právě tato nadvláda cyklického principu
vede až k pocitu zastaveného či dokonce zrušeného času. Všední a sváteční pól každodennosti
splývají v jednotný obraz prostého harmonického života. I nejobyčejnější úkony bývají
poetizovány nebo ritualizovány a přerůstají v obřad stvrzování řádu. Idyličnost můžeme
spojovat také s životem v soukromí či ve skrytosti nebo ústraní a útěkem z civilizace. Město
tedy pro idylu představuje často nepřátelský prostor.
Idyličnost se objevuje již v antice v literárním žánru idyla. Ta má svůj původ v bukolické
poezii (z řec. „búkolos“ = pastýř skotu, „búkolikos“ = pastýřský), která zobrazovala klidný a
pokojný život venkovského nebo pastýřského prostředí. U počátku její tradice stál Stésichoros
(7. stol. př. Kr.). Ve 3. stol. př. Kr. se bukolickou poezií inspiruje Theokritos (asi 310 - 250 př.
Kr.) a vytváří nový žánr - idylu (z řec. „eidylion búkolikon“ = menší báseň z pastýřského
života). Prvky bukolické poezie jsou dále rozvíjeny. Kromě života pastýřů se objevuje i
prostředí rolnické nebo rybářské. Najdeme motivy lásky, zpěvu, krajinomalebné popisy.
Z velké části zde stále vystupují postavy pastýřů, život uprostřed přírody je kontrastován
s rozvratným shonem ve městech. Z básníků píšících latinsky je Theokritem ovlivněn

5
především Vergilius. Ve své poezii se vedle řeckých vzorů řídí také epikurejským příkazem
„Prožij život ve skrytu, v ústraní“.
Na idylu antickou navazují autoři v dalších obdobích. V obecné rovině jsou přejaty
představy o neporušené harmonii, kráse přírody, zájem o život prostého lidu a citový svět.
Idyla vyžaduje přehlednost, a proto ji často charakterizuje uzavřený okruh motivů, výsek
určité skutečnosti, úzce vymezený prostor. Jedná se zde tedy o jakési představení štěstí
v ohraničenosti; výsledkem je bezpečný, přehledný a dobře fungující svět tradičních hodnot.
Idyla se soustředí na opis příjemných stránek života, může se objevit i tendence věci
přikrášlovat. Radostné idylické ladění pramení z opěvování naplněného ideálu a jeho
bezprostřední blízkosti. Do protikladu jsou stavěny příroda a civilizace. Také v umění
najdeme podobné prvky idyličnosti jako v literatuře. V malířství se většinou jedná o obraz
tichého života. Důraz je kladen na klidnou pohodu, soukromí, bezproblémovost v námětu a
líbeznost, tvary bývají pokud možno miniaturní. Převažuje blízkost modelu v jeho ideálním
stavu. V umění i v literatuře může někdy zobrazení idyličnosti inklinovat až k naivitě.
V renesanci se idylou inspiruje například Dante, G. Boccaccio, P. Ronsard, E. Spenser
nebo J. Kochanowski, v baroku F. von Spee, F. Kadlinský, v rokoku J. Gessner, v klasicismu
A. Pope. V české literatuře ovlivňuje představitele tzv. první novočeské básnické školy,
publikující v Thámových a Puchmajerových almanaších, dále pak V. Hálka, A. Heyduka, S.
Čecha a další, později má její prvky například básnická skladba V. Nezvala „Z domoviny“.
Idyličnost je přítomna v preromantismu - především v obrozujícím vztahu člověka
k přírodě - a sentimentalismu - v citovosti a soustředěnosti na individuální prožitky jedince.
Také biedermeier adoruje rodinnou idylu, pohodu, uzavřené rodinné prostředí a harmonii.
Společné rysy najdeme i v impresionismu - například v preferování smyslových vjemů a
prožitků před intelektuálním přístupem ke skutečnosti, zobrazení přítomného okamžiku a
klidné atmosféry. S pojmem idyličnost však zřejmě nejvíce souvisí vitalismus - ten klade
důraz na přirozenost, tělesnost, smyslovost člověka, prostotu života v jeho biologickém
principu a radost z takto chápaného bytí. Obdivuje nejprostší denní věci. Domov zde
představuje bezpečí, objevuje se důvěrný vztah k jeho prostředí. Časté jsou obrazy volné
přírody (louka nebo les) jako prostor přirozeného života. Najdeme motivy lásky, citovosti,
mládí a jeho naivity. Vitalismus charakterizuje i nadšení nad krásou prosté existence a
podobně jako v impresionismu je zde odsunována jakákoliv intelektuální problematika.
Ve světě zasaženém moderní civilizací, kde již nelze plně dodržet princip uzavřeného
„malého“ světa, bývá idyla ohraničena na sféru soukromého života a trávení volného času.

6
V novodobém světě rovněž jeví sklon ke vzpomínkové perspektivě, která jí umožňuje přiblížit
se ideálu celistvého nezmechanizovaného života. 1/

2. Šrámkův Splav

2.1. Rysy idyličnosti

Nyní přejděme k hledání prvků idyličnosti v básnickém díle Fráni Šrámka. Věnujme se

nejprve jeho sbírce nejvíce charakterizované těmito rysy - sbírce Splav. 2/ Zde je místem, kde
panuje idylická atmosféra v největší míře příroda. Člověk spočívá v jejím klíně a nachází zde
klid a mír: V lukách je vlání / na všechny strany, pokorné odevzdání. (Splav) Příroda se stává
někým, kdo přijímá do své náruče; stromy jako by měly paže, kterými mohou obejmout:
Přetiché ruce modřínů / a tišší ještě tvář, / v těch tichých rukách spočinu / a zahledím se
v tvář. (Večer) I jinde se příroda objeví jako prostředí, jehož lůnu se zcela lze oddat: (...) a
dešti šlehán, sluncem hýčkaný, / dal uspávat se loutnou hvězd. (Jarní poutník) Dokáže
poskytnout dokonalý pocit štěstí: Mně dáš-li jen osamělému / skalní a sněhovou výš / a kříži
mých ramen rozpřaženému / neklesnout dáš-li, a schýliv-li se k němu, / naň harfu zavěsíš: /
den bude modřejší nocí a tišší, / vše bude přemodrý stan (…) Odchází jakákoliv bolest: (…)
není a nebude ran… (Rány) Příroda může zchladit žár a být lékem: Večere, z luk a sadů vejdi
v duši mou, / mé sny nechť ovečkami z pastvy jdou, / na čelo horké vlož mi jitrocel... (Má
kovárna)
Příroda je dávána do kontrastu s městem s civilizací, přestože najdeme také básně, kde se
idylično objeví i mimo přírodu. Opuštění nedotčeného prostředí předpokládá, že ve městě je
možné žít stejně jako v přírodě, že bude nalezen stejný mír a pokoj. Zřetelně to představuje
báseň Ulice: My přišli k ní, když nejvíc divočila, / by na bronzu ňader svých nás krotké skryla.
Dále je pak ještě více zdůrazněno, jaký byl předchozí život: v prostotě, tichu a skrytosti. Jako
by přechod do města neměl vůbec narušit to, co existovalo před ním: (…) my opustili
pastýřský svůj tichý stan, / by nás rozpustila, by nás zahalila / v svůj vrkoč divý s modrou
krásou elektrických ran. Vzápětí se ale projeví zrádnost civilizace, i přes nepopření jejího
půvabu je přirovnána k jedovatému hadu: (…) k bezdechu nás ovinula, / hroznýšem krásným,
který žhnul a mrazivěl. Nakonec vše pohlcuje a svět se mění v jeden velký zmatek, kde si lidé
navzájem již nejsou schopni rozumět: (…) my všichni lačně její léky pili, jed, / a každý jinou
řečí, babylónskou řečí, / do vřavy mumlaje, své věnce, biče plet… Najdeme také protiklad
zvuků města a lesa; město zde představuje oproti přírodě povrchnost: (…) v městech jsou na

7
věžích hodiny, zvony, / v lese však hlubší hlas hovoří shůry, (…) (Romance) Dalším
prostředkem k vyjádření kontrastu mezi oběma prostředími je přirovnání každého z nich
k jedné ženě; v básni Mezi Prahou a venkovskou domovinou je město ta nenáviděná, příroda
ta milovaná. Milovaná očišťuje od nenáviděné: A když mě nejvíc máš, / zavírám oči a již tu
nejsem, / s tou druhou se pod smrky vodím / a z dotyků tvých k ní se jdu omýt / na rosné
potočné břehy. Nenáviděná nikdy nemůže poskytnout to, co milovaná, je srovnána míra jejich
společných vlastností: Tišeji, tišeji přehrává v třeslicích vítr / a více poví. A temněji točí, / točí
se voda u splavů venku / a krásnější rusalkou zazpívá mi. Přesto však není nakonec
nenáviděná zcela zavržena a také ona přesvědčí o svých půvabech: Vzalas mne, máš mne, / i
s tebou tedy. S akáty v dlažbě, / a s kosem, jenž s komínu zpívá, (…)
Příroda je zde většinou spojena s popisem krásy a líbeznosti. Setkáme se s dojetím nad
spatřeným půvabem, se slzami radosti: (…) až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, (…)
(Splav) Plná úžasu nad okolní krásou je báseň Cesta z Rombonu. Jediné citoslovce ve verši
v sobě ukrývá nadšení nad setkáním s přírodou: (…) svět je též palouček mechu a měkká
stezka, / a kdo mi po ní z údolí přichází vstříc, / to už je květen, ach květen! Jako by bylo
těžké uvěřit v to, že prožívaná skutečnost je reálná: U cesty šípkový rozkvétal keř, / což takové
věci se ještě dějí? Líbeznost prostředí podtrhují deminutiva: A zázrakům věř, / ty růžičky na
keři vyzvánějí, / zvoní mi stříbrně, vesele, / zvoní z nich běloučká neděle, / staneš a pobělíš
také, pak jdeš, / jdou s tebou růžičky jak bílé družičky, / kdež bys měl v košili jedinou veš.
Krása je až zraňující: Velikou, nadmutou vůní / chřípí je raněno. „Krásně zranit“ může i jarní
příroda básníka vstupujícího do ní. V básni Čilimník jako by se ocitl uprostřed nebezpečného
požáru: (…) to bude ran dnes a písní, / bůh nám jej, básníka, provázej / v plamennou seč.
Jinde krása dokonce působí až bezvědomí: (…) syrovou krásu, která tě přepadne, k bezdechu
stiskne, / k nejstaršímu vyzdvihne bohu, (…) (Romance) Může však být i nebezpečnou
nástrahou, skrývající se v jarním lese, kterým prochází „hříšník“: Smiluj se, bože, příliš
neopatrně / jarním šel lesem. V básni Zrádce je člověku, který chystal lest, a proto měl být
zavražděn, nakonec darován život: Já povelel třem z kopiníků - leč, / usmáv se pak, jsem je
zadržel… Zrádce s sebou přinesl ozvěnu a odraz krás přírody: Pak zazněl jeho hlas: / to byla
píseň důvěrného splavu. / Když přilbu sňal, trysk jeho čela jas. I dále se objevuje přirovnání
k přírodním půvabům: Měl čelo prosté, jak je polní cesta, / nad polní cestou zpívá skřivánek.
Ranní slunce ozařuje krásu i nebezpečí, které v sobě ukrývá: Svit jitřní brousil jej jak krásnou
dýku.
V básních se setkáme i se zřetelným pocitem radosti. V básni Les je pojat jako oslava
života a je provázen veselým smíchem, zobrazeným metaforou, představující jej jako nápoj:

8
Kyj v pravé ruce, v levé mladou krásnou ženu, / jež vínem smíchu třísní jalovčí a mech, (…)
Radost se dále stupňuje intenzivním prožitkem, který navozuje slavnostní dojem: (…) kyj
křikem pozdravím (…); (…) a kyjem vzduch udeříš jak v slavný zvon (…) Jinde doprovází
píseň radostný spěch: Pak už jen spěchej. Zpívej si cestou. / Snad se i schýlíš, políbíš zemi. /
Po březích půjdeš, vinicemi, / ze tebou sever, před tebou jih. (Podzimního deštivého dne)
V lese je radost cítit z jeho pohybů, zvuků a života lesních živočichů: Neboť tu jsi již, tu jsi, /
bradatý lese, / do vousů mekaje kozlím svým smíchem, / samečky vedeš již k samičkám,
všechno / je na cestě blažené někam (…) (Cesta z Rombonu) Někdy se objeví až přetékající
pocit radosti, jako by ani nebylo možné unést štěstí, které člověk prožívá: (…) směji se, slzím,
srdce až u zubů, vše / chutná láskou, jedl bych / lásku. (Cesta z Rombonu) Radostný vděk za
cestu přírodou značí poutník na své holi, ze které se stává hudební nástroj: Tu znovu vstal, hůl
uchopil / a kráčel proti prameni, / až k zřídlu došed, dlouho pil / a na svých díků znamení / po
vrubech hole potom hrál, / a každý vrub se písní zelenal, / a každá byla dík. (Poutník)
Radost zde často přechází v blaženost. Radostnému znavení uleví klín lesa: Utančen vámi,
až v rokyt pak se k spánku schýlím, (…) (Les) V básni Cesta z Rombonu se opět setkáváme
s těžkostí vyjádřit svůj pocit. Člověk plný blaženosti vdechuje krásu okolní přírody: (…) a
nikdo to neřekne, nikdo z vás po mne, / jak tohle širé, dmoucí se, zelené, / srdcem si podám
vysoko do úst / a dechnu: Louka! I další verše rozvíjí popis blažených prožitků. Louka je
místem, které působí na lidské city a řídí je svým pohybem. Velmi živě to projeví obraz
uchopeného srdce: Miluji louku. / Snad jsi ty, světe, veliký zvon, / tus mi však vždycky nejlépe
zníval, / tus mi bral srdce, abys jím houpal, / přiblížil, vzdálil, podal a utrh, / houpal a houpal,
/ a vždy to znělo. Znovu zde objevíme dojem nepravděpodobnosti zažívaného, jako by člověk
nemohl uvěřit ve štěstí, které objevil: Miluji louku. / A teď tam byla. Čekala / na mne. Chlap /
sejmul čepici. Ještě ji v ruce nes a vrtěl hlavou, (…) Cesta dále pokračuje po silnici, kde
nekončí pocit blaha - již začátek verše jej svým citoslovcem zdůrazní, dále pak atributy
připisované silnici: Ach, byla tu jednou zas rovná a bílá / silnice. / Položíš nohu, už ji
uchopila, / vrhá tě rovně jako zvuk z polnice, / civilní, lahodná, silná, / kliďas veliký, / jsi
všecek náhle pokojná dílna, / máš z nohou zpívající hoblíky. Blaženost je až nevyhnutelná,
nelze se jí zbavit: (…) lepilo se na mne pavučí / jarního náručí, / už se je odlepit nepovedlo.
Smysly jsou natolik omámené, že člověk ani nevnímá trasu své cesty: Proto též málo vím, jak
jsem pak došel až / k Brettu. Den nemůže končit jinak, než usínáním s pohledem na místo plné
klidu a míru: (…) noclehoval jsem v seně v městečku Brettu, / vikýřem viděl jsem hřbitůvek, /
celý byl v bezovém květu… V básni Les znamená blaženost také sladkost: (…) v med lesní
sládnouc, uzrávajíc v plamen, / šíp vyšle nejsladší, své touhy zpěv a ston. Básník hovící si

9
v jarní přírodě je představen jako blažené, bezstarostné dítě v básni Čilimník. Expresivní
výrazy podtrhují zobrazení stavu jeho duše, blaženost zde souvisí se sytostí: (…) blažený
pucek, jedlík na plnou pusu, / bumbrlíček, / jenž divže by nesnědl mámu, / tak si tam labužil
básník náš, bohatýr, / v květnový den, (…)
Příroda je přirovnána k matce. V básni Čilimník se ve verších odráží dojem její laskavosti,
štědrosti a bohatosti, je tou, ze které tryská sladká potrava: Čilimníku, čilimníku, / tys
překrásná mladičká máma, / máš čtyři sta prsů a jeden, / všechny jsou zlaté, / ze všech to crčí.
Je tou, která nejen živí, ale ukrývá ve svém lůně život, který přináší štěstí a vše, co je k němu
potřeba. Dokáže navíc naslouchat a porozumět: Pil mléko dívčích bříz a v olšinách / se
k svatbám zlatých vážek pozvat dal, / zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách, / a dýchal na
ně, něžná slůvka tkal, / stem něžných slůvek pírko obetkal, / jak po srdci by dlouze smyčcem
táh. (Jarní poutník) Je zobrazena i v podobě jakési snoubenky: Pak lesů host, jich stezek přijal
stín, / jak oblékl by nový, snubní šat, (…) (Jarní poutník)
S přírodou jako živou bytostí se setkáme i v dalších verších. Má schopnost mluvit a již
není potřeba pro sdělení použít lidských slov. V básni Čtrnáctiletý je to sad růží: (…) tam
z oněch slov je růží sad. Tato „řeč růží“ je krásnější než kterákoliv jiná: Není, ach, není / slov
krásnějších, než našeptá vám z růží sad. Jinde mohou svým hlasem předávat zprávy les, skála
a voda: A té ze všech nejkrásnější, / která tudy půjde, / pověz jí to, černý lese, / skálo, mluv a
šeptej, vodo, (…) (Pleskoty) V básni Cesta z Rombonu připomínají břízy mladé dívky, které
probouzejí úctu a něhu: Až níže u bříz opět se ztiším, / myslím, že mluvím s dívkami. / Jsem už
jen něžný před jejich malými lístky, (…) Dále je ještě více kladen důraz na pocit, že stromy
jsou opravdu živé a komunikují s člověkem: (…) před lístky živými, jak jazyk v ústech, / mohu
si myslet, že jedna z dívek / mléka mi podala v hliněném džbánu, (…) Nakonec se projeví vřelý
vztah k břízám, které jsou „zraňující svou něhou“: (…) zástupe břízek, slunce ti žehnej, /
proměněn v dívky, něhou nás zraň, / z vlčích když končin scházíme dolů, (…) Jinde se setkáme
s jediným statným stromem, který nabízí kolemjdoucím svou vlídnost a krásu a nese v sobě
mír: (…) já mírem teprv zavoním, / když usládla jsem v bouři, / pak, když tu kol po bílé jdete
cestě, / z letního mého srdce jezte, / pak mír jsem jen a úsměv štěstím mdlý, / rozdávat srdce
nebolí. (Semtínská lípa)
Příroda se zde často objevuje v období jara. Jeho první indicie touží mít poutník za své
průvodce: Když jaro přišlo, stromy podél cest / za druhy zvolil si a skřivany, (…) (Jarní
poutník) Jaro může přicházet halasně, jakoby za úderů bubnu, spolu s „vlasatým větrem“:
Když jaro přijde, zní to jako buben, / zní to jako nové verbování. / Vlasatý větře, běž od domu
k domu, (…) (Jen ještě letos)

10
 Ve verších najdeme také motiv tepla a pozitivní vztah k slunečním paprskům, které zde
působí krásu: Osmahneš, zkrásníš. A to je dobře. / Neb ta, k níž kráčíš, pro bledé není.
(Podzimního deštivého dne) Cesta jižními zeměmi naznačuje přítomnost zářícího slunce:
V dalekém jihu potkáš ji kdesi, / chodívá za ní mladý bůh s flétnou. (Podzimního deštivého
dne) Letní krajina je zobrazena ve svých rozmanitých barvách: Zelená, zelená / v dolině pod
vrbami, / ryšavý plápol po návrších / a černý vzadu, / mýdlové bublinky oblak / vypouští les.
(Letní krajina)
Často se zde setkáme s hudbou uprostřed přírodních krás. V básni Les je „zpěvem uctěna
žena“ nebo se na hře spoluúčastní lesní živočichové: (…) dva kosy zavoláš, bys s nimi tiše
hrál. Hudba je opět spojena s jarní přírodou, ve které zní ze všech stran: Tisíc jsem slyšela
houslí a fléten, / a to byl květen, / byla jsem krásná, (…) (Žena) Jinde nacházíme hudbu jako
doprovod atmosféry klidu a míru letní krajiny: Jak ruce v klíně / umdlely cesty, / skřivánek
písničku leští / do svítících hran, (…) (Letní krajina)
S přírodou jsou spojeny i prožitky dospívající dívky, která sleduje svoje měnící se tělo.
Dívka zažívá jakési až dramatické pocity, objevuje se přirovnání k divokým přírodním
živlům:
Včera mne cos udivilo, byly to mé ruce, / letěly mi k srdci, padly k němu prudce, / vlny dvě
tam o břeh bily, / ty mne taky udivily. Vzápětí ale pohled na vlastní tělo působí dojem krásy,
který se zračí opět ve srovnání s přírodou: Byla jsem jak rosná louka ranní, / bílý kůň se pásl
na ní, / odvčíra jsem, bože, celá jiná, / rostou na mně hrozny vína. / Ráda bych se sester, ráda
bych se ptala, / proč jsem jako louka rozkvétala, (…) (Dívka)
Rysy idyličnosti se však projevují i v dalších motivech. Obdiv k prostotě najdeme v básni
Dítě si hraje. Pohled na zátiší složené z obyčejných věcí působí blaženost a opět až dojetí:
Blaženě strne. Až k pláči je mu, / co krásy tu stvořeno, tak zcela maní, / a vzdychne: Ach!
Jediné, blažené: Ach! Krása je spatřována ve venkovském životě, štěstí představuje „zalít
květiny v oknech“ a být „pastýřem a rolníkem“: Pak vstanu, / zaliji květiny v oknech. Naleznu
pod jejich lístky / zelený, blažený život. Budu jak rolník a pastýř. (Voják v poli) Chudoba je
představena jako prostředek k jednoduššímu a šťastnějšímu životu: Tím je lépe, čím jsi chudší,
/ tím se snáže peláší. / Vem ovečku do náručí, / k betlémské spěj salaši. (Oslátko) V básni
Romance je s motivem prostoty, poctivé práce a zde také přírody spojen popis ženy: (…)
pokojně, slavně proudil z ní život / jak z česna úlu, / pokojně na stole ležely osmahlé lokty / jak
druhý chleba / a zuby dobře svou konaly práci, / jako by v ústech tam měla / polední louku a
sekáče na ní, (…)

11
 Idyličnost se může vztahovat také ke křehkosti, nevinnosti a k dětství. Očekávání narození
dítěte je znakem adventu. Ve verši se objevují deminutiva a expresivní výraz jako zdůraznění
něhy: Potichu! Tichoučko! V noci dnes / usmál se na mě, já to vím, / ručičky kamsi vzhůru
vznes, / prosil mne, ptal se, zdali vím, / že je tam dole a že tam hajá / - potichu, tichoučko!
Hajá! (Advent) Křehkost dětství vyjadřuje i metafora v básni Oslátko. Navíc se zde objeví
opět propojení s přírodou: Viděli jste v bílém sněhu / růženeček dětských stop? / Vedly, vedly
ku betlému / a nad nimi hvězdný strop. Děti jsou schopny vnímat krásu, pro kterou dospělí už
nemají tak velký smysl: Jenom děti ještě dojdou, / my si už jen vzpomenem. (Oslátko) Objeví
se i vzpomínky na vlastní dětství, zde spojené opět se zobrazením prostoty; malý chlapec pase
ovce blízko „krásného zámku“: Ovčáček, ten stádo pase, / tím ovčáčkem já jsem byl, (…)
(Znám já jeden krásný zámek) Krásné zde může být i to, co nepředstavuje jindy příliš
pozitivní skutečnost. Spousta půvabu je popsána v básni Jen ještě letos, která zobrazuje
verbování na vojnu: Hledají se chlapi urostlí a pěkní, / tolik jsi neviděl barev, když na slunci
zazáří, / takovou neslyšels píseň, když ostruhou zazvoní, (…) Mladý hoch odchází na vojnu
rád: (…) vlasatý vítr už k sousedům vpad, / mají tam hocha jako topol. / Uslyším, až vyjde
z vrátek, podkůvkou zvoně, / sedlejte mu koně. / Bude mít kytku. Opustí všecko. Bude de smát.
Je dokonce projeveno přání být naverbován: Jen ještě letos, naposled letos, / šel bych také
rád, / ještě tu nebyli tak krásní rejtaři, (…)
Často se setkáme i se zobrazením krásy ve smrti. Hřbitovní prostředí nebrání spatřovat
půvab: Uprostřed hrob, / a po stopách-li od něho pak jdeš, / z těch perel krásnou hvězdu
nalezneš, / jež na hrob nasypali ptáci… (Pohřby) Smrtí se růže mohou změnit v hvězdy:
Umru rád, / sad růží mých se v louky hvězdné změní. (Čtrnáctiletý) Smrt je představována
jako spočinutí v harmonii, i přes těžké rány, které působí, nabízí věčný klid a mír: On, on, /
kdyby na mne padl jako strom, / celou mne pokryl a drtil, / velkou ranou otevřel tělo, /
myslím, že bych nekřičela, / řekla bych tiše, jediný strome, / to tedy krásný je konec a dlouhý
spánek, / dobrou noc, strome,… (Neopatrný) I v dalších básních nacházíme smrt spojenou
s motivem sladkého spánku a prostředím plným krás: Usni, můj hochu. Padl jsi s růží, /
ponesu lehce. / Pápeřím hvězdným letíme, vláme, / z hvězd nejkrásnější vybíráme, / ta bude
tvoje. (Smrt) Jinde je motiv hlubokého spánku propojen s lidovostí a vyzní jako téměř prosté
konstatování: (…) a dědeček řekne: Ta naše bába, / má ona spaní! (Sobotecký hřbitov)
V básni Pohřby je projeven smutek nad smrtí blízkých přátel, zároveň je však obhajována
radost ze života: (…) a což je to hřích, což je to hřích, / že nad námi ve větvích / zpívají ptáci?
Smrt v souvislosti s krásou se objevuje dokonce i vedle motivů vraždy. Tu může skrýt
hloubka a šero lesa: (…) a je tam kdesi v hlubokém lese, / takové místo, / stoupati můžeš buď

12
veselým smrčím, / neb klouzati dolů v jedlinu temnou, / na onom rozhraní světla a temna / já
lovce zabil. (Romance) Následuje dojem jakéhosi posvátného okamžiku: Myslím, že zahrály
v lese / varhany. (Romance) Zvláštním způsobem prožívá pocity něhy ke své oběti vrah
v básni Milenec; před uskutečněním svého záměru se modlí za spásu její duše a přeje si, aby
zářila ve své líbeznosti: Dušičku její, bože, přivítej mile, / navoň jí vlásky, ustroj v halenky
bílé, / na rty jí píseň vlož, perličku jasnou, / učiň ji skřivánkem, poslicí spasnou, / by těšila
zabloudilé,… Vražda se má uskutečnit uprostřed klidu a míru přírody, jejíž krása je zřetelně
vnímána. Dramatičnost je spojena s půvabem: Tichoučkou rukou, / rozhrnu houští, v němž
slavíci tlukou, / uvidím, vzkřiknu, uvidím , vyběhnu, / na sedm krásných mečů nalehnu - / pak
touhle zabiju rukou…
V některých verších je vyjádřeno přání, aby idylická atmosféra nebyla ničím narušena.
Například růže jsou „zbaveny trnů“: Já trnů zbavil je. By nezranily snad. (Čtrnáctiletý)
Myšlenky a řeč mají být obráceny jen k tomu krásnému a radostnému: O zlých dnech nemluv.
/ Také ne o mně. Překrásná jména / dej jí jen a řekni: Velebena! (Podzimního deštivého dne)
Mír přírody nesmí narušit ani strašidelný smích u lávky: Chraň bůh, by to ublížilo, / jen to
teskně zavlá. / Dolem běží lesní potok, / v louce kvete hadí kořen, / shora mlčí skála.
(Pleskoty)
To, co vstupuje jako nechtěný prvek do prostředí míru, je nanejvýš hlas kukačky: A neměla
nyní, / neměla zavolat z lesa / kukačka zlomyslná: / skřivánek slavil a chválil, / kukačka počítá
teskně, / za kolik, kolikrát ještě… (Letní krajina) Nad místem, které je čisté, mohou létat
svatojánské mušky: A světlušky jsem poprosil o přispění. / I dnes je poprosím, až půjdu spát.
(Čtrnáctiletý) V souvislosti s neporušeností pokoje se objevuje i smířlivý tón. Jako by se mělo
zapomenout na negativní a opouštět v míru místa budící obavy: Za mladičkého jitra vyjdi tiše
z domu, / opustiv ženu krásnou, krásnou ještě spící. / Nevzpomeň feny. Sni o holubici. / A
nezapomeň říci: Pokoj domu tomu -- (Černé dny) I smutek je nazván „nerozlučitelným
bratrem“. Dokonce se zdá, že se stal životním průvodcem, vedle kterého je možné zažívat
mír:
(…) dal mi pak usednout na břehu řeky, / po proudu šavličku pustit a sníti, / zatímco z olšoví,
vrbin a sítí, / hlas tvůj mě uspával, hedvábně měkký… (Bratr smutek)
Ve verších najdeme i motiv ničím nerušeného ticha. V noci se odráží v kašně měsíc, jehož
bělost je přirovnávána k hřívě koní: Tam v Sobotce na náměstí / pruští koně z kašny pili, / teď
z té kašny v noci pije / bělohřívý měsíc,… (Měsíc na náměstí) Kašna se stává tichou
společnicí: Teď jsme spolu, kašno, sami, / ty mi můžeš tiše zpívat, / já to vymaluju. (Měsíc na
náměstí)

13
 Se světem plným klidu, míru a krásy si zde člověk přeje splynout, mít na něm účast.
Pokojná atmosféra se může zahalit do dýmu, ve kterém se vše šťastně rozplývá: Nějaké tváře,
už jen z par, / pak odvanutý dým. / Ten dým má schnoucí slzy tvar / a rozplynem se s ním.
(Večer) Ženská silueta splývá s klonícím se večerem a lesními vůněmi: (…) byla teď večerní
žena / a příslib noci, / temná a vonná, keř na kraji lesa, / z nějž světlušky vzletí -- (Romance)
Básníkovi Václavu Šolcovi zabránila smrt, aby oslavoval ve svém díle přírodu a sám se v ni
jakýmsi způsobem vtělil: Snad mělo jinak být. V života strž / kořen tvrdý a selský / pevně měl
vzrůst. Košatě rozpřáhnout větve, / bouřemi hlaholit, / včelami sládnout. / V červenci
nejprudší zabouřit lyrou, / v podzimku tiše shazovat listy, (…) (Básníkův hrob) V básni
Čtrnáctiletý vyvstává dokonce obava, aby ostatní také měli smysl pro krásu sadu růží: Jen
máte-li, ach, v růžích zalíbení?
Idyličnost zde také znamená svobodu, volnost a bezstarostnost. V básni Les se s těmito
pocity kráčí světem: (…) tak potkám já tě zas, hruď rozhalenu, (…) Člověk cítí i jakousi
velkou lehkost: (…) a s vámi třetí dám se v lehkonohý běh. (Les) Někdy se objevuje i jistá
lehkomyslnost, to když pastýř pronáší dívce svoje sliby, které jsou jen rozmarnou hrou: A
kozonohý, drzý, flétna, smích, / byl jeho hlas, na sad když potom vyběhlas, / a co dá zítra, cože
slíbil v jabloních / s flétnou smích? (Sobotní večer)
Dvě básně Splavu popisují idylickou atmosféru Vánoc. V básni Prosinec je zobrazen sen o
cestě do Betléma. Dojem krásy a štěstí podtrhuje motiv „čistého bílého sněhu“ a tiché radosti
v srdci: Po sněhu půjdu čistém, bílém, / hru v srdci zvonkovou. / Vánoční země je mým cílem.
Tmu lesa ozařují hvězdy, je stále zdůrazňováno přibližování se k cíli cesty: Až hvězdy
vyplovou, / tu budu blízko již. A budu ještě blíž, / až lesní půjdu tmou. Opět se setkáme
s dětskou nevinností, jako by Vánoce působily návrat k ní. Tento okamžik v sobě nese jakési
kouzlo a cíl je stále blíž: (…) a malý náhle, dětinný, / a v rukou žmole beranici, / včarován
v ticho mýtiny, / tu budu blízko již. Stále se stupňuje touha stanout na prahu betlémského
chléva, ze kterého dýchá pokoj ze všech stran: Mír ovane mne, jakby z chléva, / v němž vůl a
oslík klímají, / světýlka stříknou z prava, leva, / noc modrá vzlykne šalmají, / tu budu blízko
již.
V závěru básně je tato touha zdůrazněna zároveň s přáním, aby byl člověk do tohoto světa
klidu a míru vlídně přijat: Ach, jsem tak blízko již, / snad pastýři mne poznají… Podobnou
tematiku najdeme v básni Oslátko. Zde je opět kladen důraz na křehkost a nevinnost dětství.
Chlév v Betlémě je znovu představen jako příbytek plný líbeznosti, která je tak hojná, že jako
by oči nevěděly, na co se dívat dříve: Málem jsme však nespatřili / v plenkách jeslí robátka. /
My jsme oči nespustili / z přemilého oslátka...

14
 Idyličnost vyjadřuje také láska k domovu a rodnému kraji. V básni Libošovice je
popisováno procházení často navštěvovanou vesnicí, jejíž obydlí vyzařují půvab. Opět se
objeví deminutiva jako znak vřelého vztahu ke zdejšímu prostředí: Co jsem se tu nachodil, /
v ruce hůl a klobouk v týl, / s plůtky, dvorky, okénečky / vždycky jsem se pozdravil. V básni
Voják v poli sní voják o návratu domů z války a vidí ve svých představách ničím
neporušenou, idylickou krásu domova. Představuje si, jak by se shledal se vším, co má rád.
Považoval by to za slavnostní okamžik, který by byl podtržen absencí slov: Vrátím-li se domů
-- půjdu naší ulicí, / půjdu naší ulicí, pomalu a tiše, / shledám se s chodníkem, se všemi okny, /
promluví někdo, neodpovím. Příchod k rodnému domu by znamenal velké dojetí nad setkáním
s místem, kam člověk patří, kde je jeho útočiště: Seschnu se touhou, / až já ji uvidím, až já ji
uvidím, / a já jí řeknu: Domečku, krbe můj, hnízdo… Všechno by bylo nádherné, voják by
padal blahem „do hluboké trávy“: (…) vstříc mi půjde krásná paní, / do hluboké trávy padnu,
do hluboké trávy. Dlouhou dobu by stačilo jen se dívat na krásu: Vrátím-li se domů, / usednu
k ženě, tři dny z ní nespustím oči. Pak by voják odlehčil tíži své duše, aby už nic nebránilo
prožívání míru: Povím jim všechno. A budu čist. Jinde se do veršů také odráží vzpomínky na
rodný kraj: (…) vždyť / je to tu kdesi a snad vždycky už bylo, / skřivánkem zperleno jasně,
kulichem zalká to náhle, / luční se rozběhne stezkou a v lesní zapadá tmáni, (…) (Básníkův
hrob) Velmi živé pocity propojení s rodným krajem a všemi jeho obyvateli, živými i mrtvými,
se objevují v básni Sobotecký hřbitov. Ten zde není místem smutku, ale jen klidného
spočinutí. Opět se tedy projevuje smrt jako pokojný spánek a také nálada není teskná, ale
naopak sváteční: Hluboce zašum, stromová harfo, / tu leží dědeček s bábou, / strýcové tři,
v svátečních kabátech jistě, (…) Ještě větší dojem slavnostního okamžiku získáme v dalších
verších; je popsáno, jak se „bába“ svátečně vystrojila „ na tu cestu“: (…) však naše bába, / ta
na tu cestu / vzala si s pentlemi čepec a do kola sukni, / která už sama za tebe / tančí, / a když
si vyšla už, vyšla jak na pouť, / a vy všichni musíte být při tom, / když si už vyšla, (…) Ty, kteří
žijí i kteří zde odpočívají, spojuje jeden domov: (…) a všichni už jaksi patříte k tomu, / neb
tímto krajem, jenž přes zídku nahlíží, / všichni jsme stejně poznamenáni, / všechny nás svázal
v jedinou kytku, / již, zpívaje, trhal / po lesích vůkol, po mezích, v lukách, / i v zahrádkách
městečka dole, / všichni jsme na jednu laděni píseň, / jak slýchanou od téže chůvy, (…) Jako
by zde snad mrtvých ani nebylo, existuje jen jediný rod, svázaný silným poutem soudržnosti:
(…) a rci mi pak, rci mi pak, mrtvý, / kde počíná, kde přestává živý, / nemáme konce / a jediný
jsme jen melodický hlas, (…) Objevují se vzpomínky na konkrétní osoby, jejichž
charakteristika v sobě nese půvab: (…) a tebe, mladičký kováři z Kosti, / neboť nic, bože, a nic
/ není tak silné a železné, / aby to náhle jen ptáčetem nemohlo pípnout, / jež letí k žehrovským

15
lesům / a zapadá do nich; (…) (…) vás, paní soudcová, - a nebe spanilé / podobno bylo přec
všem krásným šatům; (…) (…) a tebe, rolníku z Března, - pod prvním skřivanem / hospodář
oře, s klekáním / čepici sejme a křižuje čelo, (…) Je vyjádřen blízký vztah rolníka a země,
opět se setkáme s motivem snoubenců: (…) krásná jsi nevěsta, hnědá má země, / a to jsi už
tenkrát, rolníku z Března, / byl její ženich, (…) I další obyvatelé rodného města jsou ve
vzpomínkách vykresleni uprostřed atmosféry klidu a míru: (…) a vás všechny, z podloubí,
ouřadů, krámků, / vás měšťany všechny, / jako by zpíval vás oblý a poklidný hlas / ven z okna,
v němž fuksie kvetou, (…)
Setkáme se také s básněmi, ve kterých se objevuje snový nebo pohádkový svět. Například
kouzelná vánoční země je kdesi ukrytá a vede k ní dlouhá cesta: Za sedmerou horou, vodou /
dřímá ona modrá zem. / Za černými jedličkami. / Za stříbrnou pastvinou. (Oslátko) Sen o
prostém životě „pastevce koní“ je spojen v básni Kdybych byl pastevcem koní s motivem
„krásného bílého koníčka“, který se náhle objeví před pastýřem a mluví lidským hlasem:
Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem / stal by se jednou snad divoucí div: / až,
hvízdna, koně bych svolal z ovlhlých niv, / koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div, / stál by tu
náhle a lidským mne oslovil hlasem. Opět najdeme představy krásy, spolu s přirovnáním
k půvabům přírody: Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl, (…) V závěrečných
verších se navrací vědomí životní reality, ale okolí je plné teskně krásné nálady, prostoupené
touhou po světe ze snu: (…) smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl, / koníčku bílý…
Také v básni Vězeň nalezneme pohádkový motiv; zde ve snách přichází vězni naproti jakýsi
kouzelný stařec, který jej vysvobozuje z temnoty cely: (…) veliký stařec krásný, slávou stáří
ostříbřen, / od hor mi půjde vstříc, co krok, to tisíc mil: / Tak dlouho nejdeš, kde jsi byl?
Vězeň nezapomíná na svou přítomnou situaci: Noc byla zas. A strážce tichoučko se krad, /
slídě a slídě, zdali spím. Je však ve svých myšlenkách vzdálen, nachází se uprostřed krásné
přírody: Však já byl daleko. Kol šoumal sad, / já šoumal též. A všechno bylo mým. / Mé srdce
shořelo. Vlál vonný dým… V básni Milenec v dubnu představuje milenku jakási éterická
bytost, „dar bouřky“: Já si tě vyprosil na první bouřce. Dar / krásný jsi, utkaný z par. Jako by
stále někam unikala, měla neurčitý tvar, nedala se uchopit a splývala s oblohou: Živá, neživá,
netrpělivá, / s novou zas bouřkou jako bys odletět měla, / tisíc rouch svléknu, neshledám
těla, / a tvůj sen nevímkde přebývá. Sen o milence je plný slov, která jsou „krásným ulitým
kovem na prsten“. Znovu se přesvědčíme o prchlivosti milenčiny postavy: (…) a když mi
děkuješ, není to hlas, jen jeho stín. Milenec touží poznat, kým je jeho vysněná bytost a jaké
jsou její city. Přeje si být stejným, jako je ona: (…) přiložím zrcadlo k cizím tvým, dalekým
rtům, / poznám snad, tvého v něm dechu hledaje tvar, / toho, jejž miluješ, jenž také utkán je

16
z par. Jinde je fantazie něčím, co v sobě nelze zadržet: (…) neb sen můj se utrh, / hřebeček
v cvalu, neb touha má smolná / mi za školu běhá v letošním jaru, / hledá svět osmahlých,
dmoucích se tvarů, (…) V básni Tajemství lesa může lesní šero ukrývat cosi zázračného,
jakési „tajemství“, které je třeba zde hledat: V ostruží pasek oslábni, / v smrkové tmáni uvěř
znovu, / že jednou, jednou dojdeš k ní / po nejkrásnějším slovu. Setkání s vysněnou krásou by
bylo okamžikem, který lze zažít jen vzácně: Jen jednou, jednou. A jen v snách. / Utoužen,
zdřím jsi v lese. / Sosnami slabý vítr táh. / Se snem jen ve snu sejdeme se… Motiv zázraku
skrytého uprostřed lesa se objevuje i v básni Neopatrný: Kdos dobrý, věř / kosu a podléštkám,
srně, / tichounce rozhrnuj keř, snad uvidíš zázrak, snad - Na lesního chodce však nakonec
čeká na tomto místě nebezpečí - zde v podobě lesních víl, do jejichž nástrah se „neopatrný“
chytí: (…) tu náhle však v kolena pad, / první mu žínka vlasem po očích šlehla, / druhá mu
konopím podtrhla nohu, / třetí už ústy na ústa vběhla, / čtvrtá poutala věnečkem z hlohu / a
ten měl trny. Leží tam v lese. Hryže mech / neopatrný. Bolest ze zranění, které způsobily víly,
splývá s krásou přírody a stává se krásně bolestnou, „neopatrného“ přijímá země: Ach,
nezasténám, jenom vkoušu v mech / noc krásnou svého oslepení, / do čtyř ran živých vliji
čtvero něh, / jsem protržený vinný měch, / vsakuji v zem a hoři tomu jména není, na ránu země
tisknu ránu svou, (…) Je také vílami přirovnáván k přírodě nebo k dobrotivému zvířeti: Je
myslím podoben plačící skále, / snad jednou vytryskne tady ze skály pramen, (…); (…) ach,
sestry, už vím. Oslíku ze vsi / je podoben.; Sestřičky, vizte, / má duši z borůvek. Také v básni
Jarní poutník probouzí atmosféra lesa pohádkové sny o víle, která je jakýmsi pokladem,
skrytým na kouzelném místě: (…) toužil a toužil, an se večer krad, / zda bozi dovol mu uhlídat
/ tančící žínku v stříbru kapradin…
Idyličnost spojená s milostnými motivy spolu s přírodou se objevuje již v úvodní básni
sbírky Splav: (…) jako bych splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas… V básni
Znám já jeden krásný zámek prožívá malý chlapec svoje první milostné snění; zámek a paní,
která v něm sídlí, jsou předmětem jeho tužeb: (…) ovčáček se k zámku dívá, přes zámek až do
nebes: / jděte přes les, přes sosnový, / dojdete až k  ovčáčkovi, toho zámku krásná paní / že
vás pro něj posílá. Stále se neplnící sen probouzí v „ovčáčkovi“ smutek, který se rozptýlí
v okolní přírodě: Nikdo nejde pro ovčáčka / přes sosnový, temný les, / vydíval si srdce z těla, /
jak se díval do nebes. / Dlouho mlčel. Jednou ale / vyplakal to na píšťale. / Teď to po něm
naše sosny / v navečerech hrávají. Pastýřskou tematiku přináší také báseň Sobotní večer, kde
se mladá dívka na sklonku dne setkává s chlapcem ženoucím domů stádo krav: Šel s kravami,
v posledním stádu, dudy, zvon / byl jeho hlas, ty, dívko, u studny ho slyšelas, (…) Pastýřovy
sliby dívce jsou opředeny okolním půvabem: Pak mátou navoňen, slib a sen / byl jeho hlas,

17
chodníček když bílý kropilas, / padaly hvězdy na zítřejší den, / slib a sen. Také v básni
Neopatrný se rej víl nakonec zklidní milostným citem. Jedna z lesních žínek zažívá pocit
studu při představě, že by se setkala s „neopatrným“ znovu tváří v tvář: (…) kdybys ty na mne
však pohlédl nyní, / neopatrný, / tu bych se styděla teprve, / byla bych z toho nemocná jistě…
Vzápětí se projeví nevyhnutelnost lásky, její nesmazatelná stopa: Potřísnil / mi ústa, už to
z nich nesetru. Snad bych mu mohla běhati v duši jako / po lese. V závěru se citový prožitek
stupňuje, je opět propojen s motivem přírody, zde jako prostředím, které má skrýt milostné
vzplanutí: (…) ale tu byla náhle červeň a plamen, / v nejvyšší zaběhla trávu, aby ji skryla, /
však i tam v nejvyšší trávě / tlouklo jí srdce, / a tu se optala ptáků, ptáci, / je to snad nemoc?
Jinde přináší spočinutí v lese sen o lásce, který trvá i dále po probuzení: Šeptne v sny mé,
nazve mne svým milým. / A obláčkem pak zajde letním, bílým, / až vzbudím se, bych na ni
krásně vzpomínal… (Les)
Obdiv k venkovskému životu přináší báseň Vesnice. Klid a mír, který obklopuje celé
prostředí, naznačují již hlasy zvířat a zvuky, ozývající se ve vsi: Nejvýše, nejvýše kohoutí
hlas / a dole pod ním / stodůlka přede, hlaholí úl, / jalůvka teskní a zinčí kovář, (…) Ničím
nenarušenou pokojnou atmosféru ještě více podtrhují lehké a pomalé pohyby zvířat: Cesta je
z měkkoučkých šlápot / po zvířatech, / kocábky kachní a husí / po mochnách plují, (…) Vládne
zde takový mír, že stačí, aby celou vesnici hlídal malý chlapec: (…) a pak je tu ještě paleček
v ústech / a ve druhé ruce svěšený prut, / snad celou ves hlídá jen tahle varta, / jen tenhle
jediný košiláček (…) Následuje jasné zhodnocení: (…) a to je mír. Také lípy a zvonička patří
neodmyslitelně k celému prostředí a nesou zde vlastnosti živých bytostí: Však čtvero
pamětnic, / čtvero lip kronikářek, / to také je varta. / V dnech dobrých i ve zlých / bývaly
s námi. / A zvonička opodál, třeba ji obrost / lopuchů, šťovíků lesík, / to také bdící je oko (…)
Pozitivní se někdy objevuje v kontrastu s negativním, aby tím více byl zdůrazněn obdiv ke
kráse a míru. V básni Cesta z Rombonu proti sobě stojí chlad skal a vlídnost údolí: Řeč
tvrdou,
třaskavou, skalní / sykavky něžné pronikly, nesené větříkem / novým. Aby člověk dokázal
vnímat krásu, je k přírodě pronesena prosba o jakousi očistu: (…) omyj nám oči, divoké,
smutné, / omyj nám oči, než jimi vzhlédnem k milenkám lidským, (…) Jinde najdeme strach
z napadení nevinnosti cizí a nebezpečnou silou: (…) a chvějný strach, že jednou v okruh
nočních ohňů vkročí / cizinec podivný, jenž bradou v límec pláště klesna, / a nemluvný, jak
hrotem meče slídě okem jen, / hrot meče schýlí pak nad hrdla spících žen / a ženy šťastně,
šťastně usmějí se ze sna / - tím úsměvem se vzdavše, (…) (Rod) Tesknota pramení z obav nad
ztrátou lásky: (…) tón každý ránu měl, tón každý jako by se díval / za nenávratným letem

18
milovaných holubic… (Rod) Silně je pozitivní oproti negativnímu vyjádřeno v básních
s válečnou tematikou. Vzpomínky na den plný smutku, kdy v boji zemřela spousta vojáků, se
prolíná s popisem půvabu okolní přírody: A toho dne, toho dne / zle bylo. Bylo to v neděli. / A
den byl dlouhý. Večer mnozí z nás chyběli. / Toho dne viděl jsem dva ryzce na lesní louce, /
také jsem slyšel skřivánka. (30.srpen 1914) Objevuje se i úleva z uniknutí smrti a radost
z toho, že se člověk může dále těšit pohledem na plynoucí řeku: Šrapnelu obláček bílý / na
chvilku zvábil tvé oči: / Ne, tebe nezabili. / Na březích Soči / hrá ještě živou tvou tkání /
stříbrný pramen. (Na březích Soči) V básni Cesta z bojiště básník láskyplně vzpomíná na
prostého radostného muže, „Poláčka zpěvavého“, který jej vezl z bojiště, a na jeho drobného,
hubeného koníka. Muž v sobě dokázal uchovat pokoj i uprostřed válečných hrůz: Noc byla
rudá, hořela ves. / On, Pane, zpíval. Hleděl do nebes, / tichounce zpíval. S něhou se ve
vzpomínkách vrací i k mužovu koníkovi: Za jeho koníčka též, Pane, prosím. / Byl malý,
hubený. Pohledem něžným a kosým / objal mne tenkrát, zařehtal nyvě. / Dej se mu, Pane, pást
v nebeské nivě…

2. 2. Výrazné básnické prostředky

Podívejme se nyní, jaké výrazné básnické prostředky používá Fráňa Šrámek k vyjádření
témat a motivů souvisejících s idyličností. Lásku k přírodě může charakterizovat v básni
Splav například atribut „důvěrný“ ve spojení „důvěrný splav“. Motiv přátelství s přírodou
vyjádří personifikace v básni Jarní poutník: (…) stromy podél cest / za druhy zvolil si a
skřivany (…) Podobně je tomu v téže básni i v případě atributu ve spojení „lesů host“.
Přirovnání „lístky živé jak jazyk v ústech“ v básni Cesta z Rombonu v sobě obsahuje jednak
vztah k přírodě jako živé bytosti - zde to naznačuje atribut „živý“ - a dále přirovnání „jak
jazyk v ústech“ odkazuje k lidské řeči. Zajímavé je i spojení „duše z borůvek“, kde atribut „z
borůvek“ značí život propojený s přírodou.
Motiv krásy je znázorněn v básni Les například příslovečným určením způsobu u slovesa
- „krásně vzpomínat“. Krása představující nebezpečí je naznačena atributem - „krásná dýka“.
Půvab přírody se také odráží například v básni v básni Jarní poutník v metafoře „stříbro
kapradin“. Křehkost a krásu přírody zobrazuje v básni Černé dny atribut v podobě
deminutivního adjektiva, které ještě více zdůrazní neporušený vzhled - „mladičké jitro“.
V básni Romance se objeví spojení množství atributů - „svět osmahlých, dmoucích se tvarů“
a „svět syrové, úderné krásy“. Kontrast městské civilizace a krásy přírody naznačuje
metafora, která v sobě obsahuje zároveň personifikaci - „voda zpívá krásnější rusalkou“.

19
 Motiv míru vyjadřují například metafory v básni Prosinec - „mír ovane mě“ a „světýlka
stříknou“. Neporušenost pokojné atmosféry se ve stejné básni odráží v atributech: Po sněhu
půjdu čistém, bílém (…) V básni Advent se setkáme s exklamacemi jako výrazem vroucího
přání, aby mír nic nenarušilo: (…) potichu! Tichoučko! Hajá! I jinde se objevuje přání pokoje;
v básni Černé dny najdeme parafrázi: Pokoj domu tomu -- V básni Cesta z Rombonu se
setkáme s metaforou: (…) jsi všecek náhle pokojná dílna (…) V básni Semtínská lípa najdeme
tento motiv opět v podobě příslovečného určení u slovesa - „zavonět mírem“. Metafora
„kachní a husí kocábky“ v básni Vesnice znovu odkazuje k atmosféře pokoje.
Pocit blaženosti vyjadřuje v básni Dítě si hraje opět příslovečné určení - „blaženě
strnout“. Tento motiv najdeme i v metafoře „nebeská niva“ v básni Cesta z bojiště. Zřetelně je
také vyjádřen ve výčtu metafor, kterými je naznačen blažený pocit básníka v květnový den -
„blažený pucek, jedlík na plnou pusu, bumbrlíček, jenž divže by nesnědl mámu“.
Prostota je zobrazena ve vztahu k domovu - v básni Splav je v metafoře jeho symbolem
„stůl“ - „nejprostší života stůl“ - a „chlebu“ jako základní obživě člověka - „chléb voní zemí“.
V básni Ulice je zdůrazněn metaforou prostý život ve skrytu - „pastýřský svůj tichý stan“.
Motiv prostoty zdůrazňuje v básni Má kovárna i personifikace „snů“, které mají „jít ovečkami
z pastvy“. Dále se setkáme v básni Zrádce například s přirovnáním „prostého čela“ k „polní
cestě“.
Slavnostní atmosféru odráží v básni Les metafora „udeřit vzduch“ ve spojení
s přirovnáním „jak v slavný zvon“. V básni Cesta z Rombonu se setkáme s atributy
naznačujícími velkolepost - „veliká, nadmutá vůně“. Motiv krásy spojený s motivem
slavnostního okamžiku najdeme v množství atributů připisovaných „starci“ v básni Vězeň -
„veliký stařec krásný, slávou stáří ostříbřen“.
Motiv domova opět ve vztahu k němu jako živé bytosti zobrazuje v básni Sobotecký
hřbitov atribut v podobě metafory - „kraj, jenž nahlíží přes zídku“. Dále je zde tento motiv
doplněný o personifikaci, zde spojenou znovu s metaforou - „kraj, jenž všechny svázal
v jedinou kytku“. Toto substantivum je pak spojeno s dalším atributem, kde výčet všech míst,
kde „kraj trhal kytku“ odkazuje k sounáležitosti obyvatel jednoho kraje: (…) již, zpívaje, trhal
/ po lesích vůkol, po mezích, v lukách / i zahrádkách městečka dole, (…) Pocit svázanosti
s domovem značí v této básni i metonymie - (…) všichni jsem na jednu laděni píseň, / jak
slýchanou od téže chůvy, (…) nebo metafora - (…) a jediný jsme jen melodický hlas (…)
Motiv lásky k rodné zemi se zde dále odráží v oslovení a přirovnání: (…) krásná jsi nevěsta,
hnědá má země, (…) Půvab domovského kraje zobrazuje charakteristika, ve které najdeme
nepřímo pojmenovaný subjekt: (…) vždyť / je to tu kdesi a snad vždycky už bylo, / skřivánkem

20
zperleno jasně, kulichem zalká to náhle, / luční se rozběhne stezkou a v lesní zapadá tmáni,
(…)
Motiv citovosti a sentimentality se objevuje ve dvou případech - v básni Splav a Dítě si
hraje - ve výrazu „až k pláči“. V básni Cesta z bojiště se setkáme s metaforou - „obejmout
něžným a kosým pohledem“. Intenzivní citový prožitek najdeme také v dalších metaforách
v básni Cesta z Rombonu. Zde je motiv lásky zobrazen jednak „srdcem“, které se nemůže
vejít do těla - „srdce až u zubů“ - jednak potravou - „jedl bych lásku“. V básni Semtínská lípa
nalézáme epiteton ornans - „letní srdce“. Další metafora, která opět naznačuje nemožnost, aby
se do člověka vešly všechny jeho city se objeví v básni Znám já jeden krásný zámek -
„vydívat si srdce z těla“. V básni Oslátko je ve výrazu „nespustit očí z přemilého oslátka“
spojen frazém s deminutivním substantivem, které opět naznačuje citovost a je navíc
doplněno o atribut v superlativu absolutním. S deminutivy se setkáme i na dalších místech;
v básni Vesnice například ve výrazech „stodůlka přede“ a „jalůvka teskní“. V básni Cesta
z Rombonu je motiv „louky“ spojený s charakteristikou vyjádřenou metaforou, ve které opět
najdeme množství atributů, a na konci se objeví exklamace: (…) širé, dmoucí se, zelené /
srdcem si podám vysoko do úst / a dechnu: Louka! Jinde se zde naopak setkáme s prostým
konstatováním, kterým však vyjádří básník celé vyznání lásky k přírodě: Miluji louku. V této
básni je dále zajímavá metafora spojená znovu s motivem „srdce“, ve které se objeví výčet
slovesy naznačujícími dynamičnost: (…) tus mi bral srdce, abys jím houpal, / přiblížil, vzdálil,
podal a utrh, / houpal a houpal, / a vždy to znělo. Osobní vztahy ke známým místům
naznačuje v básni Libošovice metonymie, ve které jsou substantiva opět v deminutivní
podobě - „pozdravit se s plůtky, dvorky, okénečky.“
Často se také setkáme s motivy, kde se objekty nacházejí ve velké míře nebo množství.
Například v básni Žena je tak vyjádřen motiv krásy a radosti: Tisíc jsem slyšela houslí a
fléten, / a to byl květen, / byla jsem krásná (…) V básni Jarní poutník je velké množství
spojeno s motivem něhy - „obetkat stem něžných slůvek pírko“. V básni Čilimník naznačuje
velké množství spolu s adjektivem označujícím drahý kov motiv bohatosti přírody:
Čilimníku, čilimníku, / tys překrásná mladičká máma, / máš čtyři sta prsů a jeden, / všechny
jsou zlaté, / ze všech to crčí. Zvukomalebné sloveso „crčet“ zde úzce souvisí s výše
zmíněnými motivy.
Celá sbírka se vyznačuje poměrně velkým počtem deminutiv. V mnoha případech zde
naznačují líbeznost - v básni Milenec je to například sloka, ve které mluví vrah o své oběti.
Deminutivní výrazy jsou v této básni intenzivně soustředěny - najdeme zde substantivum
„dušička“, výraz „navonět vlásky“, spojení „jasná perlička“ nebo substantivum „skřivánek“.

21
V básni Cesta z Rombonu se v jednom přirovnání objeví hned dvě deminutiva - „růžičky jak
bílé družičky“; tento výraz nám opět značí líbeznost, půvab a krásu. Deminutivní může být
také atribut u substantiva - v básni Kdybych byl pastevcem koní se setkáme se spojením
„smutňoučké ržání“. V básni Neopatrný tento případ najdeme u příslovečného určení u
slovesa - „tichounce rozhrnout keř“. V básni Na březích Soči se deminutivní substantivum
objevuje i ve výrazu odkazujícímu k nebezpečí - „šrapnelu obláček“.
Najdeme také mnoho jazykového materiálu odkazujícího nás k motivu hudby, který zde
většinou souvisí s motivem radosti. V básni Vězeň je to například přirovnání „zvuku klíče“ ke
„zpěvu“. Báseň Prosinec obsahuje tento motiv ve výrazu „zvonková hra v srdci“. Lidský hlas
je v básni Sobotní večer v souvislosti s volností, bezstarostností a až lehkomyslností
metaforicky přirovnán k hudebním nástrojům - (…) dudy, zvon / byl jeho hlas, (…) ; také
předměty mohou znít melodií: (…) a okov crčící ti zpíval jako on, / dudy, zvon. V následující
charakteristice se předchozí přirovnání lidského hlasu k hudebním nástrojům spojuje s dalšími
přirovnáními, která opět souvisí s motivy radostné atmosféry: A kozonohý, drzý, flétna,
smích / byl jeho hlas, (…) Jinde se setkáme s personifikací - v básni Znám já jeden krásný
zámek je to výraz „sosny hrávají“. V básni Cesta z Rombonu jsou s tímto motivem spojeny již
zmíněné pasáže, kde se mluví o „růžičkách“; v dalších případech se objeví deminutivní atribut
a hudební motiv naznačují příslovečná určení u sloves: (…) ty růžičky na keři vyzvánějí, /
zvoní mi stříbrně, vesele, / zvoní z nich běloučká neděle, (…) Ve stejné básni se objeví
propojení motivu hudby se slavnostním rázem v oslovení: Snad jsi ty, světe, veliký zvon, (…)
Na jiném místě zde najdeme metaforické přirovnání: (…) máš z nohou zpívající hoblíky. Také
v básni Letní krajina se tento motiv objevuje ve spojení s metaforou: (…) skřivánek písničku
leští / do svítících hran, (…)
Motiv pohádkovosti naznačuje například seskupení tří atributů v básni Kdybych byl
pastevcem koní - „koníček cizí, bílý a krásný“. Dojem kouzelného okamžiku uprostřed ticha
přírody navozuje v básni Prosinec spojení jmenného adjektiva „včarován“ s výrazem „ticho
mýtiny“. Ve básni Oslátko najdeme i přímou aluzi na formální prostředky pohádek: Za
sedmerou horou, vodou / dřímá ona modrá zem.
Velmi často se setkáme s motivem hvězdy. V básni Jarní poutník je například spojen
s metaforou - „loutna hvězd“. V básni Pohřby tento motiv najdeme s rozvinutým atributem -
„z perel krásná hvězda“. V jiných případech je z tohoto slovního základu utvořen atribut;
v básni Čtrnáctiletý je to u epiteton ornans - „hvězdné louky“ - v básni Oslátko u metafory -
„hvězdný strop“. Také v básni Hlas marnosti najdeme spojení epiteton ornans a metafory -
„natkat rouch z hvězdných slov“.

22
 Objevuje se i motiv vůně - například v básni Vězeň ve spojení „vonný dým“. V básni
Sobotní večer je lidský hlas kromě již zmíněného přirovnání k hudbě připodobněn k „vůni
máty“. Dále se setkáme s motivem sladkosti; v básni Les je to v doplňku - „v med lesní
sládnouc“ - nebo v atributu - nejsladší šíp“. Najdeme také motiv měkkosti. V básni Bratr
smutek se projeví zdůrazněním adverbiem - „hlas hedvábně měkký“. V básni Cesta
z Rombonu se objeví vedle sebe hned dva výrazy naznačující měkkost, navíc je zde opět
deminutivní substantivum - „palouček mechu a měkká stezka“. V básni Vesnice tento motiv
najdeme v charakteristice „cesty“; v tomto případě je deminutivní atribut: Cesta je
z měkkoučkých šlápot / po zvířatech, (…)
Motiv křehkosti a nevinnosti dětství se v básni Oslátko projevuje metaforou, ve které se
opět objeví deminutivum - „růženeček dětských stop“. Podobný případ najdeme v básni
Vesnice; zde je to nepřímá charakteristika malého chlapce - „paleček v ústech a ve druhé ruce
svěšený prut“ - a dále ve výrazu „košiláček“. V básni Čilimník je to charakteristika „básníka
v květnový den“; „básník“ může být „menšího něco, něco tak malého, že si to v peřince
představíš lehko“.
Poměrně často se objevuje i citoslovce „ach“ jako vyjádření motivu blaženosti; tento
případ najdeme například v básni Prosinec: Ach, jsem tak blízko již, (…) V básni Dítě si hraje
je toto citoslovce exklamací a zároveň je charakterizováno pomocí atributů: Jediné, blažené:
Ach! Exklamace se jinde objeví i v jiné formě - může znovu značit slavnostní atmosféru;
v básni Podzimního deštivého dne je to zvolání: Velebena!
Motiv opojnosti se projevuje v přirovnání metaforou v básni Neopatrný - zde je spojen
s motivem „vína“: (…) jsem protržený vinný měch, / vsakuji v zem, (…) Motiv radostného a
šťastného znavení se odráží v básni Les ve slovese „utančit“ nebo v doplňku ve výrazu
„utoužen zdřímnout v lese“; v básni Letní krajina najdeme spojení personifikace
s přirovnáním: Jak ruce v klíně / umdlely cesty, (…)
Zobrazení ticha se objevuje v básni Cesta z bojiště například v podobě adverbia u
deminutiva - „tichounce zpívat“. V souvislosti s tímto motivem najdeme i epiteton ornans -
v básni Měsíc na náměstí ve spojení „bělohřívý měsíc“. V básni Večer se setkáme s atributy,
z nichž jeden je v superlativu absolutním, druhý srovnává; zároveň se zde jedná o
personifikaci: Přetiché ruce modřínů / a tišší ještě tvář, (…)
Motiv volnosti a bezstarostnosti se v básni Les odráží v doplňku: (…) tak potkám já tě
zas, hruď rozhalenu, (…) Dále zde na něj odkazuje atribut - ve spojení „lehkonohý běh“.
Zřetelně se tento motiv objevuje také v básni Oslátko - zde máme názor na prostý život

23
vyjádřen explicitně a dále nás k němu odkáže sloveso s příznakem expresivity: Tím je lépe,
čím jsi chudší, / tím se snáže peláší.
V básni Dívka mohou být přiřknuty v souvislosti s motivem dospívání rukám vlastnosti
zvířat - „ruce letěly k srdci“. Tělo mladé dívky je zobrazeno metaforou, která naznačuje
dramatičnost: (…) vlny dvě tam o břeh bily, (…) Další metafora zobrazuje tělo jako přírodu
dávající úrodu: (…) rostou na mně hrozny vína. Podobný význam má zde i přirovnání: (…)
proč jsem jako louka rozkvétala, (…)
Motiv snění najdeme v básni Milenec v dubnu v atributech „cizí“ a „daleký“ u
substantiva „rty“. Obrazem snu o kráse je také spojení „sen o holubici“ v básni Černé dny.
V básni Romance se setkáme opět s metaforou a deminutivem: (…) sen můj se utrh, /
hřebeček v cvalu, (…)
Často se setkáme i s atributy označujícími barvy. Jako výraz čistoty a nevinnosti to může
být bílá - v básni Les najdeme spojení „obláček letní, bílý“. Objevuje se i modrá; v básni
Rány je spojena opět se srovnáním a superlativem absolutním - (…) den bude modřejší nocí
(…) a (…) vše bude přemodrý stan (…) V básni Letní krajina najdeme výčet barev v metafoře:
Zelená, zelená / v dolině pod vrbami, / ryšavý plápol / po návrších / a černý vzadu, / mýdlové
bublinky oblak / vypouští les.
Najdeme vedle sebe i slova vyjadřující kontrast. Motiv ztráty lásky vyjadřuje v básni
Rod protiklad dvou atributů - „nenávratný let milovaných holubic“. Odkaz k přírodě je vedle
popisu válečných hrůz postaven v básni 30.srpen 1914 jako prosté konstatování: Toho dne
viděl jsem dva ryzce na lesní louce, / také jsem slyšel skřivánka. V básni Cesta z Rombonu
stojí vedle sebe charakteristiky dvou odlišných prostředí v podobě metafor: Řeč tvrdou,
třaskavou skalní, / sykavky něžné pronikly, nesené větříkem / novým.
V souvislosti s motivem jara se několikrát setkáme se substantivem „květen“. Dále
najdeme například metaforu v básni Cesta z Rombonu - „pavučí jarního náručí“. Tento motiv
spojený dále s motivem nebezpečné krásy se v básni Neopatrný projevuje v použití dvou
adverbií u příslovečného způsobu slovesa - „příliš neopatrně jít jarním lesem“.
Často se také setkáme s invokací a v souvislosti s tím zároveň s oslovením přírody a
přírodních jevů, ale i dalších předmětů a objektů. Je zde tak vyjádřeno již zmíněné přání
splynout s harmonickým světem přírody a blízký vztah ke známého prostředí. Invokaci
najdeme například v básni Má kovárna: Večere, z luk a sadů vejdi v duši mou, (…) Podobně je
tomu i v básni Cesta z Rombonu, kde se objeví zároveň spojení s doplňkem a metaforou: (…)
zástupe břízek, slunce Ti žehnej, / proměněn v dívky, něhou nás zraň, (…) V básni Sobotecký
hřbitov opět najdeme spojení oslovení s metaforou: Hluboce zašum, stromová harfo, (…)

24
V básni Jen ještě letos stojí u oslovovaného „větru“ epiteton ornans: Vlasatý větře, běž od
domu k domu, (…) Vřelá láska k domovu se projevuje v oslovení vlastního domu, spojeném
s metaforami: Domečku, krbe můj, hnízdo, …
Poměrně často se setkáme s již výše několikrát zmíněnou personifikací; některé další
najdeme například v básni Čtrnáctiletý - zde „šeptá z růží sad“ - nebo v básni Romance, kde
„smolná touha běhá v jaru za školu“.
Šrámek hojně používá, jak již bylo ukázáno v jednom případě, prosté konstatování, ve
kterém je však vyjádřena pro básníka nesmírně velká a důležitá skutečnost. Většinou zde volí
krátké věty. Například v básni Na březích Soči je takto zobrazena šťastná úleva z uniknutí
smrti: Ne, tebe nezabili. V básni Cesta z Rombonu tento prostředek značí motiv lásky
k přírodě. Tři krátké věty jsou postaveny plynule za sebou: Miluji louku. / A teď tam byla.
Čekala / na mne. V básni Voják v poli se setkáme s motivem touhy po domově a míru. Opět
dvě krátké věty naznačují přání setřást ze sebe hrůzy války: Povím jim všechno. A budu čist.
Dále je tento motiv rozvinut do představ o pokojném životě: Budu jak rolník a pastýř. /
Nebudu voják. To bude krásné.
Velmi častým prostředkem je také opakování stejných slovních, případně větných celků.
Zde má tento prostředek funkci zdůrazňovací - vyjadřuje intenzitu prožitků. Tímto způsobem
může být zobrazen motiv blaženosti a radosti. Je tomu tak například v básni Voják v poli;
jako výraz touhy po návratu domů se dvakrát opakuje stejná věta: (…) půjdu naší ulicí, /
půjdu naší ulicí, (…) Podobně je tomu zde i dále, a to v zobrazení setkání s rodným domem:
(…) až já ji uvidím, až já ji uvidím, (…) Dále se v téže básni objevují představy blaha: (…) do
hluboké trávy padnu, do hluboké trávy. V básni Cesta z Rombonu se setkáme s opakovaným
oslovením: Neboť tu jsi již, tu jsi, / bradatý lese, (…) Objevuje se zde také invokace: (…) omyj
nám oči, divoké, smutné, / omyj nám oči (…) V básni Sobotecký hřbitov se setkáme
s opakováním dále doplněným o nové výrazy a na konci s návratem stejného větného celku:
(…) a když si vyšla už, vyšla jak na pouť, / a vy všichni musíte být při tom, / všichni naši
muzikanti musíte být při tom, / když si už vyšla, (…) I v básni Cesta z Rombonu najdeme
zopakované oslovení přírodního objektu: Nebyl jsi, nebyl, šípkový keři, / toho dne posledním
darem.
Setkáme se i s aluzí na lidovou píseň. Také tento fakt nás odkazuje k idyličnosti, protože
se zde zároveň jedná o orientaci k lidovému prostředí. Konkrétně najdeme tento případ
v názvu básně Znám já jeden krásný zámek, který je parafrází na název písně Znám já jeden
krásný zámek nedaleko Jičína. V této souvislosti najdeme verše, které mohou svou
pravidelností ráz lidové písně připomínat. Je tomu tak v básních Prosinec, Oslátko nebo

25
v básni Libošovice, kde verše zní radostnou melodií: Co jsem se tu nachodil, / v ruce hůl a
klobouk v týl, / s plůtky, dvorky, okénečky / vždycky jsem se pozdravil. Zároveň sem můžeme
zařadit i jakousi formu říkadla v jednom z veršů básně Letní krajina: (…) kukačka počítá
teskně za kolik, / kolikrát ještě…
Shrneme-li celkově výrazné básnické prostředky ve sbírce Splav, můžeme pozorovat
několik základních rysů, kterými se vyznačují a které se zde často opakují. Jak už bylo řečeno
výše, setkáme se s velkým počtem deminutiv. Ta zde naznačují křehkost, citový vztah,
líbeznost nebo blaženost. Z tropů se objevuje nejčastěji metafora, personifikace, dále pak
epiteton ornans. Básně s pravidelným veršem odkazují k motivu prostoty a mají také
souvislost s lidovou písní. K té se zde může vztahovat i další formální prostředek - opakování
stejných větných a slovních celků. Krátké věty a prostá konstatování vyjadřují pro básníka
podstatné skutečnosti. Setkáme se s exklamacemi a s citoslovcem „ach“ opět jako výrazem
blaženosti. Objevuje se také oslovení a invokace, většinou spojené s motivem přírody.
Najdeme i dvě protikladné myšlenky postavené těsně vedle sebe, aby tím více vynikla ta
z nich, která odkazuje ke kladným skutečnostem. Substantiva označující předměty vyskytující
se zde ve velkém množství značí opět motiv radosti, dále pak bohatosti a štědrosti přírody.
Podobný motiv mohou vyjadřovat i atributy v superlativech absolutních.

3. Charakteristika Splavu

Sbírka Splav je uvedena stejnojmennou básní, která je současně uvedením do její poetiky.
Naznačuje totiž jakousi romaneskní stylizaci lyrické výpovědi v zlomky příběhů zabydlených
postavami tajemných „cizinců“ (Rod), „vězňů“ (Vězěň), „vrahů“ (Milenec), s názvuky
pohanských bájí (Les) a častým motivem fauna (Sobotní večer), lesních víl (Jarní poutník)
apod. Lidské je spojeno s „přírodním“, po zákonech mýtu je zrušen předěl mezi člověkem a
přírodou, lidská bytost se stává splavem, loukou (Dívka), stromem (Advent). S tímto
přírodním a přirozeným světem je konfrontován v básni Ulice svět lidské civilizace, který je
zde považován za umělý, nepřirozený a zcizující; zcela v tradici dosavadního Šrámkova
vývoje je proti přírodě postavena i scenérie války. Jak už bylo výše, v básni Voják v poli je
jakýmsi výchozím bodem snu o návratu domů. Jindy se setkáme s téměř deníkovou
autenticitou (Cesta z bojiště).

26
 Další vydání Splavu nepřineslo významné tematické změny; přibyly básně Romance a
především delší, na závěr umístěné skladby spjaté se Šrámkovým rodištěm, Sobotkou, teď již
přímo jmenovaným. Jednalo se o básně Básníkův hrob, která byla věnovaná soboteckému
rodákovi Václavu Šolcovi, a Sobotecký hřbitov, v níž je vědomí budoucí smrti současně
vědomím splynutí s „krajanským kmenem“. Definitivní podobu dostala sbírka v roce 1926 ve
vydání Básní, kde nově přibylé básně tvořily rozsáhlý třetí oddíl. Ten byl však až v roce 1951
přičleněn ke Splavu jako jeho druhá část. V něm nabyla převahy poezie rodného kraje často
s výrazným epickým tónem (Balada rodácká, Semtínská lípa, Znám já jeden krásný zámek).
Skutečnost zde tematizovaná je na první pohled zcela jiná, než tomu bylo u Šrámka
dosud. Existuje mimo reálné prostorové a časové souřadnice, jakoby za horizontem všedních
dnů, dané společnosti a vůbec celé moderní civilizační kultury. Normalita současnosti je
chápána jako nelidská, někdy až protilidská, a to nejen ve svých krvavých projevech, jako je
válka, ale i ve své banální všednodennosti, která je zde charakterizována městským životním
stylem. Lyrický hrdina nebo další postavy se však s tímto prostředím už nestřetávají. Nepatří
k němu, nepřicházejí s ním do styku, protože se vřazují do skutečnosti jiné, která zde
vystupuje nejen v útržkovitých obrazech revolty smyslovosti a autentického života, ale je
pojímána i jako jediná nepřetržitá skutečnost pravá. Protestující „buřiči“ a zoufalí
„rozervanci“ jsou nahrazeni hrdiny v podstatě vyrovnanými a plně se podrobujícími řádu,
který považují za ten pravý. Tím řádem je zde příroda, ovšem ne pojatá krajinářsky jako
součást lidské zkušenosti, ale jako svět řízený věčným rytmem zrodu, plození a smrti.
Hrdinové básní jsou často až archetypálními figurami symbolizujícími základní vztahy
člověka k přírodě; pastevci nebo lovci, jejichž lidská existence je zde často dokonce plně
nevyhraněná, se stávají po zákonech báje součástí přírody. Jejich aktivita není ve vzpouře, ale
ve splynutí s rytmem života. Neznamená to však jejich zpasívnění; naopak ztotožnění
s přírodním řádem je jedinou možností nalezení velkých citů a činů. Zlomky dějů, které
tíhnou nejen k mýtu, ale i k lidové epice, romanci nebo baladě, se dotýkají samého kořenu
existence - jde v nich o lásku, skon i zabíjení. Příroda se zde erotizuje - láska, tj. vlastně
tělesnost zjemněná distancí a snem, je v této perspektivě základní živel, vlastní smysl lidského
bytí, ale také pravá podstata samopohybu přírodních dějů. Ono tíhnutí k přírodě a
elementárním hodnotám předhistorické lidské zkušenosti se sice opírá o určité formy mýtu,
ale přitom nezná hodnotovou doučenost mytické výpovědi. Proti naprosté jednoznačnosti
banální reality je skutečnost přírodní nezřetelná, nejasná, nedopovězená a také
nedopověditelná, prezentovaná řečí plnou zámlk a čeření významů. Je zde sice jedinou
autentickou realitou, která v logice básníkova postoje přichází v úvahu, ale současně je přímo

27
či nepřímo uvědomována jako sen a také se svým tvarem, tedy svou nedopovězeností a svým
erotismem snu přibližuje. Sbírka byla ve svém prvním plánu charakterizována tónem pohody,
pocitu životní plnosti a opojení smyslů; další podtržení přírodního a archetypálního v člověku
do ní vneslo melancholické zbarvení. Znamenalo to odmítnutí jevové reality, kterou nabízela
přítomnost jako zcizující člověka pravé vlastní podstatě a tedy falešné. Lyrický hrdina básně
tak pomíjí společenství sociální a hledá společenství biologické, ve kterém spatřuje tajemné
pouto se zcizenou podstatou své existence - rodovou posloupnost lidských bytostí, vedoucí
nazpět směrem k tušené jednotě lidského a přírodního. Znamením této jednoty se stává i
lyrika sepětí s rodným krajem; zde splývá konkrétní příroda se stejně konkrétním rodem,
básníkovou vlastní genealogií, s pospolitostí danou vazbami krve a země.
Splav, jehož jednotlivé básně se objevovaly časopisecky od roku 1911, spolu s Knihou
lesů, vod a strání Stanislava Kostky Neumanna, Tomanovými Slunečními hodinami a Měsíci,
Duhou Jiřího Mahena, Novými verši Františka Gellnera a dalšími, znamenal zklidnění revolty
anarchistické generace buřičů nalezením životního kladu. Dobová kritika ne vždy onen klad,
ke kterému se třetí Šrámkova sbírka přihlásila, přijala. V její jednoduchosti místy viděla
neautentickou, chtěnou redukci skutečnosti. U čtenářské veřejnosti však sbírka ustálila
představu o pravém hlasu básníka a poměrně rychle se stala klasickou. Svou výrazovou
prostotou a senzitivitou v mnohém předznamenala mladou poezii v počátcích 20.let (zvlášť
silný vliv měla na mladého Wolkera). Druhý, později připojený oddíl Splavu už předjímal
svou tesknou polohou pozdější Šrámkovu poezii stáří - Nové básně (1928) a Ještě zní (1933).
V evropském kontextu souvisel Splav typově se severoevropským romantismem, a to zvláště
svými figurami tuláků a běženců a poetikou velkých činů, které jsou konfrontovány
s přízemní realitou. 3/
V duchu své první sbírky Života bído, přec tě mám rád dospíval Fráňa Šrámek přes
křižovatky revolučních nadějí, zklamání, šťastné lásky i bojovné nenávisti k stále silnějšímu a
intenzivnějšímu pocitu kladných hodnot života. Láska a radost zvítězily nad vzdorem a
smutkem. Šrámek nalézá základní zdroj pocitu štěstí a životních hodnot v sobě samém, ve své
přírodní podstatě, ve svých smyslech, ve svém milostném vzruchu, v harmonickém souladu
člověka s přírodou. Generace tvořící paralelně se Šrámkem se vymaňovala z prvopočátečních
zmatků a deziluzí pohybem směřujícím k zjevným jistotám života, země, přírody a lidského
štěstí. Sbírka Splav představuje přesun ze společenské sféry do subjektivní, z intelektuální do
smyslové. Jak již bylo řečeno výše, do tematického materiálu vstoupila svou rušivou
disonancí válka a tento motiv se pak odrazil v několika básních; počáteční základ a jádro však

28
tvoří poezie plného a radostného souznění básníka s přírodou, se smyslovým a citovým
rozkvětem člověka, s vlnami milostné touhy, milostného štěstí i stesku. Je to také poezie
erotického vzruchu a umdlévání, útočných i pokorných gest a obrazů, je plná hmotné, tělesné
skutečnosti i nehmotných a neurčitých snů. 4/
Čistota lyrické představivosti zde vždy zároveň znamená ryzost formy. Ve Splavu ji
Šrámek dosáhl, a to bez slevení z bezprostřednosti vnímání a bez návratu k tvarové
dokonalosti akademického smyslu. Sbírka přináší, s výjimkou výše zmíněných básní
s pravidelnou formou, často verš syrově glosující, rytmicky neuhlazený a tím schopnější
vnuknout představu podloženou obnoveným životním pocitem. Šrámka je zde možné
pokládat za přímého předchůdce poetistů, kteří dovršili odvrat veršové řeči od stylistické
místy až násilnosti a v mnoha případech jí vrátili skladebnou přirozenost. 5/

4. Celkový projev idyličnosti ve Splavu

4. 1. Realistická idyla

Nyní se podívejme, do jaké míry je idyličnost v Šrámkově Splavu realistická. Na začátek

můžeme obecně říci, že čím normativnější přístup k teorii literatury, tím rezolutněji se idyla
vykazuje do dávnější minulosti; pověst jejího pěstitele si v širším povědomí drží Salomon
Gessner. Pro literaturu v druhé polovině 19. století se idyla připouští už ne v čisté, ale pouze
ve smíšené podobě; v písemnictví 20.století jako by se idyly nepěstovaly vůbec. Pouze
obzíravá znalost moderního básnictví je i ve výkladu idyly nenormativní. V tom případě na
základní vymezení pojmu, že idyla je „básnický žánr z antického prostředí“, navazují úvahy,
které si uvědomují životnost žánru podmíněnou změnami. 6/ Například ve Větším poetickém
slovníku Josefa Bruknera a Jiřího Filipa najdeme tyto charakteristiky: „Idyla, ekloga,
pastorela, selanka - kolik názvů, tolik dobových odstínů pro žánr, drobný výjev, obrázek
poněkud titěrný a značně zidealizovaný. Idyla nebere život a jeho realitu příliš vážně, (…)
(…) Podivuhodnou shodou okolností je však pastýřská (bukolická) poezie i při své křehkosti
značně životná a dokázala už odolat nejtvrdším převratům dějin. (…) (…) Kdoví, jestli není
převlečenou lidskou touhou sebrat se a uprchnout z vřavy světa do vysněného edenu, do ráje,
který existuje jen v představách a jemuž kostým venkovana, kulisa luk a lesů a dialog
propůjčují zdání skutečna. (…) (…) V moderní poezii nelze však už beztrestně předstírat

29
idylické iluze. A tak dnes idyla žije jen jako nostalgická nebo ironická parafráze, jako
vzdálená ozvěna slyšená z odstupu věku, který nezná smilování.“ 7/
Ještě na sklonku 19. století se však idyla bohatě projevuje i v tzv. realistickém románu. U
nás tenkrát došla i teoretického zdůvodnění. Otakar Hostinský přiznával ve své studii O
realismu uměleckém také literatuře své doby právo na idealizaci a přímo na idylu. Podle
pojetí Hostinského si skutečný realismus vynucoval přítomnostní látku, všude jinde se mohl
uplatňovat pouze v symbióze s tzv. idealismem nebo mu ustupovat. Jestliže při vyjádření
přítomného života přisuzoval Hostinský prvenství realismu, pak současně přiznával umělci
právo ztělesňovat ideály a své subjektivní pocity. Zastává názor, že umělci nemá být
zabráněno dát výraz svým ideálním představám o lidské společnosti, ale je třeba volit
vhodnou formu. Podle něj musí být například v realistickém románu správný poměr mezi
ideální osobností a ostatním světem. A pokud se básník nespokojí se zastoupením idealismu
v reálném světě a chce nám představit objektivní obraz ideálního života, i tohle je možno
podle Hostinského uskutečnit. Tvrdí, že i utopie se může podat v dokonalé umělecké formě a
není třeba ji vždy klást do neznámé budoucnosti, ale naopak přenést do neurčité minulosti
jako pohádku, nebo do odlehlého zákoutí jako idylu. Hostinský tedy idealizaci a idylu
v literatuře 19. století nejen připouští, ale dokládá zde navíc, že idealismus v dobách svého
rozkvětu čerpá ze stálých pokroků realismu a užívá uměleckých prostředků, těžících právě
z těchto pokroků. Získává tak schopnost při co nejmenších odchylkách od skutečnosti vyjádřit
své ideje s největší možnou důrazností. 8/
Pokud se v této souvislosti podíváme na postoj Fráni Šrámka k idyličnosti v jeho sbírce
Splav, obecně je možno říci, že Šrámek se k tomuto pojetí rozhodně nestaví jako k zobrazení
světa plného štěstí, klidu a míru, který by však byl vzdálený na nějakém odlehlém místě a v
podstatě nepřístupný pro člověka. To, co se zde projevuje nejvíce je Šrámkův vřelý vztah
k přírodě, domovu, rodnému kraji a dále pojetí milostného citu jako přirozené součásti
přírody.
A tento pohled zde zastřešuje každé téma nebo každý motiv básní. Idylu podanou čistě
realisticky najdeme v největší míře v básni Cesta z Rombonu, dále také v básních Letní
krajina, Sobotecký hřbitov, Libošovice, Jen ještě letos, Dítě si hraje nebo Vesnice. Zde se
setkáme s popisem prostředí, ve kterém se zároveň projeví básníkův láskyplný vztah k němu.
Jak už však bylo řečeno, ve Splavu jsou často prezentovány prostředí nebo děje, které se
nacházejí a probíhají mimo skutečnost. Sem se řadí básně Kdybych byl pastevcem koní,
Podzimního deštivého dne, Prosinec, Milenec v dubnu, Romance, Neopatrný, Oslátko, Hlas

30
marnosti, Vězeň nebo Tajemství lesa. Zde se tedy v motivech setkáme s určitou
neskutečností, místy a událostmi mimo básníkovu realitu nebo prostředím, kam se lyričtí
hrdinové touží přesunout. Ale i přesto zde toto pojetí neznamená nějaký útěk do idylického
světa, který je však nemožné najít. Do motivů a témat snu a často až pohádkového světa se
v tomto případě znovu odráží Šrámkův vztah k přírodě. Dalo by se tedy říci, že
prostřednictvím obrazů prostředí neskutečného Šrámek vyjadřuje svoje chápání přírody jako
světa skutečného míru a štěstí. Podobně je tomu i v básních Voják v poli, Na březích Soči
nebo 30.srpen 1914. V první z nich se opět lyrický hrdina přenáší do jiného prostředí - svého
domova - a i když se jedná o prostředí pro něj v té chvíli vzdálené, přece objevíme téma
vřelého vztahu k domovu. I kontrast dvou prostředí v básních Na březích Soči a 30.srpen
1914 je výrazem příklonu ke světu míru. Analogické případy představují se svým
preferováním přírody před civilizací básně Ulice a Mezi Prahou a venkovskou domovinou.
Pokud jde o vyjádření milostného citu v básních Milenec v dubnu, Neopatrný nebo Znám já
jeden krásný zámek, zde se setkáme, zvláště v první a druhé z jmenovaných básní, opět se
světem mimo realitu. Šrámkovi však uvedené motivy znovu slouží ne k popisu prostředí,
které není umístěno ve skutečném světě, ale prostřednictvím symbolů, které užívá
v souvislosti s přírodou, vyjádří pojetí milostného citu jako součásti přírodního prostředí.

4. 2. Otázka bezkonfliktnosti

Zaměřme se na tu část charakteristiky idyly nebo idyličnosti, která mluví o vztazích

člověka ke společnosti nebo přírodě jako nerozporných, bezkonfliktních a v souladu. Můžeme
zde říci, že Šrámkův Splav je tomto smyslu opět spojen s jeho pojetím vztahu k základním
hodnotám zde zobrazovaným - tedy k přírodě, domovu, míru, lásce a kráse. Například
v básních, kde je postaveno město proti přírodnímu prostředí, se nedá přímo tvrdit, že by zde
Šrámek výhradně odmítal civilizaci. V básni Ulice stojí sice příroda oproti „ulici“ jako svět
klidu a míru, na druhou stranu je však i v civilizaci hledána určitá krása, a proto tedy zde s ní
není Šrámek v přímém konfliktu. Nakonec ovšem následuje útěk k přírodě. Poněkud jiný
případ se objevuje v básni Mezi Prahou a venkovskou domovinou. Zde se sice dozvídáme o
„krásnější rusalce, kterou zpívá voda“ v prostředí přírodním, na druhou stranu je však ale
město nakonec přijato i se svými „akáty v dlažbě a s kosem, jenž s komínu zpívá“. V těchto
básních se tedy setkáme se smířlivým vztahem k oběma prostředím; můžeme říci, že se jedná
o snahu o harmonické soužití také s městem. Civilizace zde není odmítána, ale přesto je
vyzdvihována příroda jako svět, ve kterém je možné najít vetší klid a mír.

31
 Jak už bylo řečeno, najdeme také básně, ve kterých jsou negativní věci představeny
v souvislosti s krásou nebo šťastným pocitem. I zde se setkáme s velmi smířlivým tónem a
snahou přiblížit skutečnosti někdy až tragické lidskému srdci a jeho vnímání krásy. Velmi
markantní je toto pojetí v básni Milenec - vrah se vyjadřuje o své oběti s až neuvěřitelnou
náklonností a dokonce můžeme mít pocit, jako by svůj záměr ani nehodlal uskutečnit. Modlí
se totiž za „dušičku“ oběti a prosí, aby měla „navoněné vlásky“. Zde se tedy objevuje jakýsi
paradox a o to více cítíme obrovskou snahu o smířlivost. Téma vraždy najdeme i v básni
Romance. Zde je nám tento čin představen podobným způsobem, jako v básni předcházející.
Přestože se jedná o zabití člověka, nemáme naprosto vůbec pocit, jako by šlo o nějaký
konflikt. Čin je opět spojen s přírodou a jejím klínem plným ticha a míru. Dozvíme se jen
prostou skutečnost, že lyrický hrdina „zabil lovce v hlubokém lese na místě, které je
rozhraním světla a temna“. Ještě více upozaďuje vraždu konkrétnější popis prostředí, kde
„můžeš stoupati veselím smrčím, nebo klouzati dolů v jedlinu temnou“. A do tohoto prostředí
je zasazena vražda, jejíž hrůznost je přírodou jakoby neutralizována. Budeme mít tento dojem,
přečteme-li si výše uvedenou citaci z básně Romance, kde je velký prostor věnován nejprve
přírodě a až na konci se objeví zmínka o vraždě. V básni Čtrnáctiletý se setkáme s trochu
jiným pojetím. Opět sice najdeme touhu po míru a štěstí, ale „trny na růži“ jsou chápány jako
skutečnost negativní, proto je „čtrnáctiletý zbavuje trnů, aby nezranily snad“. Podobný případ
se objevuje v básni Černé dny. Zde je také přítomno vědomí, že existují věci a vztahy, které
harmonii narušují. Ale lyrický hrdina je nabádán, aby „nevzpomněl feny a snil o holubici“.
V básni Pohřby se lyrický hrdina rozhodně nevyhýbá konfliktu se smrtí. Ztrátu blízkých osob
nespojuje se štěstím a utíká se opět ke světu přírody a krásy. Život v tomto světě
ospravedlňuje v kontrastním vztahu ke smrti a nepovažuje za „hřích, že nad ním ve větvích
zpívají ptáci“. Potřebuje, aby do světa smutku vstoupila radost, a tak se snaží najít po cestě od
hrobu „z perel krásnou hvězdu“. I v básni s příznačným názvem z hlediska tohoto motivu -
Smrt - se objevuje v první části v podstatě nepřijetí smrti a odtažitý vztah k ní. Vzápětí ale
opět následuje přechod k pocitu míru a krásy a tím vyvážení negativních prožitků. Smrt se zde
stane vlastně krásným snem. Naopak smrt naprosto odloučená od pocitu smutku nebo bolesti
je představena v básni Neopatrný, kde lyrický hrdina ani „nezasténá“ a „vsakuje v zem“.
Stejným způsobem se zde projevuje vztah lesních víl ke smrti - jedna z nich říká, že by při
příchodu smrti „nekřičela“ a i přes pociťovanou bolest by vnímala svůj „konec“ jako
„krásný“. Také s pocitem smutku je lyrický hrdina v bezkonfliktním vztahu; to vlastně
napovídá již název básně - Bratr smutek. „Hlas smutku“ je charakterizován dokonce jako
„hedvábně měkký“. V básni Rány se setkáme s touhou po ukončení utrpení. I zde je

32
uzdravujícím elementem příroda. V závěru básně se objevuje přání štěstí a víra v ně - „není a
nebude ran“.
Najdeme však i básně, kde se lyričtí hrdinové dostávají do konfliktu se skutečnostmi
kolem sebe. Zde se sice opět setkáme s motivy idyličnosti a krásy, ale vyústění situace bývá
negativní, a to buď zcela, nebo alespoň zčásti. Takový případ představuje báseň Rod, kde se
setkáme s „chvějným strachem z podivného cizince“. „Cizinec“ je vnímán jako nepřátelský
element, s „mečem, jehož hrot schýlí nad hrdla spících žen“. Objeví se strach a smutek
z možnosti ztráty milovaných bytostí, která je vyjádřena jako „nenávratný let milovaných
holubic“. Střet s realitou vyvstane i na jednom místě básně Oslátko, kde „jenom děti ještě
dojdou“ do pohádkové země, ale dospělí si „už jen vzpomenou“. V básni Sobotní večer, kde
se setkáváme s motivy radosti, bezstarostnosti a volnosti, tyto skutečnosti zároveň představují
sliby pronesené bez vážných úmyslů. Pastýřův hlas je plný „smíchu“, je „flétna a zvon“, ale
pastýř je zároveň „kozonohý a drzý“. V básni Hlas marnosti je „marnost“ tou, která sice
člověku představí svět plný štěstí, ale ten se nakonec ukáže jako falešný. A „marnost“ sama
říká, že by „lépe lhát neuměla“. V básni Kdybych byl pastevcem koní opět najdeme vědomí
reálné skutečnosti, ve které je „koníček bílý“ pouze snem a „vzduch“ pouze „jako by zněl
smutňoučkým ržáním“. Závěr básně ještě znásobí pocit smutku lyrického hrdiny, když znovu
v duchu volá „koníčku bílý“.
Jasný konflikt se světem války představují samozřejmě básně s válečnou tematikou. Zde
je opět odmítnuto prostředí bojů a smrti. V básni Voják v poli se tento vztah projeví o to více,
čím je vyjádřeno vroucné přání vrátit se domů. Evidentně o tom vypovídá závěr básně, kdy
„nebýt vojákem bude krásné“. I v básni 30.srpen 1914 se dozvíme, že „toho dne bylo zle“ a
opět okamžitá zmínka o „dvou ryzcích na lesní louce a skřivánkovi“ umocňuje přání odvrátit
se od války k míru a pokoji. Dramatická situace je popsána i v básni Cesta z bojiště a znovu
jako kontrast je zde postaven vřelý vztah k „Poláčku zpěvavému“ a jeho „koníčkovi“. Báseň
Na březích Soči zobrazuje, jak už bylo řečeno, obrovskou úlevu z uniknutí smrti.
Můžeme tedy říci, že svět lyrických hrdinů Splavu není zdaleka vždy bezkonfliktní. Básně
se v této souvislosti dají rozdělit do tří skupin. Do první se řadí ty, které zobrazují skutečnosti
sice negativní, ale v pozitivním světle. Jedná se například o výše zmíněné básně Milenec,
Romance, Smrt, Neopatrný nebo Bratr smutek. Další skupinu představují ty básně, ve kterých
objeví negativum, které je však vzápětí vyváženo pozitivem. To jsou například básně
Čtrnáctiletý, Pohřby, Rány a všechny čtyři „válečné“ básně. Do poslední skupiny patří básně,
ve kterých se sice objeví zobrazení idyličnosti nebo krásy, ale realita není zcela idylická, nebo

33
dokonce není vůbec šťastná. Zde se jedná o básně Rod, Hlas marnosti Sobotní večer, Oslátko
a Kdybych byl pastevcem koní.

4. 3. Projev literárních směrů souvisejících s idyličností

Podívejme se nyní, jakými způsoby se ve Splavu projevuje idyličnost v souvislosti

s literárními směry, které se k ní určitým způsobem vztahují. Jak už bylo řečeno, pojetí
idylické můžeme najít v preromantismu, zde konkrétně v obrozujícím vztahu člověka
k přírodě. Splav takové motivy obsahuje samozřejmě na mnoha místech, protože, jak už jsme
mnohokrát konstatovali, celá tato sbírka vypovídá z velké části o Šrámkově vztahu k přírodě.
Pokud bychom chtěli být konkrétní, můžeme uvést například úvodní báseň Splav. V ní je
srovnána příroda s městem a vyzdvihnut útěk do klína přírody - „v lukách“ je „pokorné
odevzdání“ a je zde „nejprostší života stůl“. Podobně je tomu i u několikrát zmíněných básní
s tematikou protikladu civilizace a přírody. V básni Má kovárna je příroda vnímána jako lék -
zde „jitrocel“ chladí „horké čelo“. V básni Jarní poutník je lyrický hrdina v přírodě „sluncem
hýčkaný“ a „uspává jej loutna hvězd“. Ve velké míře se samozřejmě toto pojetí projevuje
v básni Cesta z Rombonu, která je vlastně celá jakýmsi vyznáním lásky rozkvetlé květnové
přírodě; ta je balzámem na duši po sestupu z nevlídného prostředí plného skal s „řečí tvrdou a
třaskavou“. V básni Večer se setkáme se „spočinutím v přetichých rukách modřínů“.
Najdeme také spoustu básní s tématy a motivy, které mají mnoho společných rysů
s pojetím sentimentalistickým. Zde je zdůrazňována citovost a individuální prožitky jedince.
Ve dvou básních - v úvodním Splavu a v básni Dítě si hraje - se s takovým motivem setkáme
explicitně přímo ve výrazu „až k pláči“. Dala by se sem opět zařadit báseň Cesta z Rombonu,
a to pro své vyjádření citovosti ve vztahu k přírodě, a vlastně i ostatní básně, ve kterých je
jakýmkoliv způsobem zobrazeno toto téma. Také v básních obsahujících popis líbeznosti
nebo křehkosti najdeme souvislost se sentimentalismem. Jedná se například o básně Milenec,
Advent, Cesta z bojiště, Prosinec nebo Oslátko. Projevuje se i zájem o citové prožitky jedince.
Taková témata najdeme v básních Neopatrný a Znám já jeden krásný zámek, dále pak
v básních s tematikou dospívání - tedy Dívka a Čtrnáctiletý.
Prvky společné s biedermeierem bychom našli samozřejmě v básních s tematikou
domova. V souvislosti s adorací domovského prostředí sem tedy patří báseň Voják v poli, kde
je domov spojen s „blaženým životem“, který je možné „nalézt pod lístky květin v oknech“.
Také báseň Libošovice vyjadřuje vřelý vztah ke známému prostředí s „plůtky, dvorky a
okénečky“. Motiv klidu a pohody zaznívá z básně Vesnice, kde je opět domov představen

34
jako místo plné klidu a bezpečí. Také již několikrát zmiňované téma sounáležitosti s rodným
krajem a jeho obyvateli v básni Sobotecký hřbitov bychom mohli uvést v souvislosti s prvky
podobnými biedermeieru. Dále se sem řadí báseň Dítě si hraje, kde je opět kladen důraz na
pohodu domova a navíc vyzdvižena hodnota prostých věcí, zde předmětů domácnosti.
Ve velké míře zde najdeme i prvky společné s impresionismem. Pokud se zaměříme na tu
jeho část, která představuje zobrazení přítomného okamžiku, můžeme uvést ty básně, které
jakýmsi reportážním způsobem zaznamenávají krásu přírody nebo mír okolního prostředí.
Řadí se sem tedy opět báseň Cesta z Rombonu, Letní krajina, Vesnice, Libošovice, Semtínská
lípa, Jen ještě letos nebo Měsíc na náměstí. Ohraničená část skutečnosti uvnitř skutečnosti jiné
- tedy část krásné přírody uprostřed válečných bojů - se objevuje v básních 30.srpen 1914 a
Na březích Soči. I zde můžeme toto zobrazení chápat jako dojem okamžiku, kdy je zachyceno
obrácení pohledu k přírodnímu prostředí. Pokud se v této souvislosti zaměříme na
impresionismus výtvarný, kde tento směr často představuje v malbě rozostřené obrysy postav
nebo objektů, našli bychom i ve sbírce Splav básně, ve kterých se prostředí jakýmsi způsobem
rozplývá. Je tomu tak v básni Večer - zde jsou „tváře už jen z par“ a pak se vše „rozplývá
s odvanutým dýmem“. Také v básni Milenec v dubnu má vysněná bytost i ten, který o ní sní,
„tvar, jenž je utkán z par“.
Posledním uvedeným směrem v souvislosti s idyličností byl vitalismus, který se také
projevuje v mnoha básních. Pokud se podíváme na stránku vitalismu zaměřující se na
smyslovost člověka a zdůrazňující radost ze života v jeho biologickém principu, můžeme
uvést například báseň Les. Zde je zdůrazňován radostný pocit a také jakási „šťastná únava“.
„Touha“ je spojena s „nejsladším zpěvem a stonem“. Lyrický hrdina je radostí nakonec
„utančen“. V básni Podzimního deštivého dne se najdeme motiv krásy těla v souvislosti
s opálením sluncem. Lyrický hrdina v básni Jarní poutník „pije mléko dívčích bříz“. V básni
Dívka se setkáme s vnímáním vlastního těla jako krásné přírody. V básni Čilimník je
zobrazena blaženost básníka v jarní přírodě; ten se zde stává blaženým dítětem, štědře
živeným svou matkou - přírodou. V básni Neopatrný je radost z vlastního těla a lásky opět
uvedena do souvislosti se splynutím s přírodou. Pokud bychom se zde zaměřili na motivy
lásky, citovosti a mládí a jeho naivity, mohli bychom znovu uvést básně již zmíněné
v souvislosti se sentimentalismem - tedy Neopatrný, Dívka, Čtrnáctiletý a báseň Znám já
jeden krásný zámek, která svoji tematikou odpovídá zmínce o motivu mládí; zde prožívá
„ovčáček“ své první milostné city a toužení. Podíváme-li se na ten prvek vitalismu, který
odsunuje intelektuální problematiku, můžeme sem zařadit především ty básně, kde je
v motivech kladen důraz na bezstarostnost a život bez jakýchkoliv problémů. Patří sem báseň

35
Les - zde se například lyrický hrdina „dá v lehkonohý běh“. Dále je to báseň Sobotní večer,
kde se objevuje motiv bezstarostného a lehkomyslného pastýře, o jehož „smíchu s flétnou“
neví dívka „co slíbil v jabloních“. Zmínili-li jsme se v souvislosti s vitalismem o obrazech
volné přírody - konkrétně o louce a lesu - jako prostoru přirozeného života, pak zde
samozřejmě najdeme spoustu básní souvisejících s těmito motivy - Splav, Les, Jarní poutník,
Milenec, 30.srpen 1914, Cesta z Rombonu, Romance, Neopatrný, Prosinec, Tajemství lesa,
Vesnice, Letní krajina a Večer. Zčásti se objevují tyto motivy také v dalších básních s přírodní
tematikou.

4. 4. Prvky nostalgie

Ke zmíněným projevům idyličnosti ve sbírce Splav v můžeme přiřadit ještě také prvky
nostalgie. Ta zde většinou souvisí opět s představami o idylickém a krásném světě. Jak jsme
se již zmínili, plná teskné touhy je báseň Kdybych byl pastevcem koní. Projev nostalgie se v
ní objevuje především v závěrečných verších - „jak by vzduch kol zněl smutňoučkým ržáním“
a oslovení „koníčku bílý“ ještě více podtrhuje přání nacházet se uprostřed vysněného
prostředí. Nostalgicky laděna je i báseň Voják v poli; zde se s tímto pojetím setkáme ve
spojitosti s tematikou návratu domů z války. Vidíme, že voják v celé básni vzpomíná s láskou
na svůj domov a mluví o objektech s ním spojených, jako by to byly blízké bytosti. Hned
dvakrát za sebou opakuje „půjdu naší ulicí“ a svůj dům oslovuje „domečku, krbe můj,
hnízdo“. Již ve verši, kde uvažuje, zda se vrátí domů, můžeme najít touhu po domově
v grafické stránce textu - slova „Vrátím-li se domů“ jsou oddělena od dalších slov dvěma
pomlčkami. Ty nám zde naznačují vroucné přání, ale zároveň i smutek z toho, že existuje také
možnost z války se nevrátit. S nostalgií můžeme spojovat i báseň Znám já jeden krásný
zámek. Opět se jedná o vzpomínku, nesoucí v tomto případě v sobě tesknotu milostné touhy.
Dozvíme se, že „nikdo nejde pro ovčáčka“, že si již „vydíval srdce z těla“, a nakonec svou
touhu „vyplakal na píšťale“. I okolní prostředí je naplněno teskným sněním, protože
ovčáčkovu melodii „hrávají v navečerech sosny“. Za nostalgicky laděné mohou být
považovány i básně s vánoční tematikou - tedy Prosinec a Oslátko. Zde je to především z toho
důvodu, že se v obou případech jedná o jisté zobrazení návratu do dětského světa. V básni
Prosinec je lyrický hrdina „malý náhle, dětinný“, v básni Oslátko „jenom děti ještě dojdou“. I
v těchto básních tedy najdeme vzpomínku, a to na dětství, které je podle básníka schopno
vnímat svět více z hlediska jeho krásy, a tím se přibližovat světu idylickému.

36
 Prvky nostalgie v Šrámkově Splavu se tedy týkají několika tematických oblastí - představ
o krásném světě, touhy po domově, touhy milostné a vzpomínek na dětství. Můžeme však
říci, že se vždy jedná o již výše zmíněné celkové pojetí poezie Splavu - o básníkovy představy
idylického světa. Zde je ovšem v souvislosti s nostalgií přítomen další odstín této koncepce;
básník v tomto případě vlastně vyjadřuje zároveň s touhou po určitém prostředí také smutek
nad tím, že je v daném okamžiku toto prostředí pouhým snem. Objevuje se i střet s životní
realitou a v případě básně Znám já jeden krásný zámek je tato realita navíc spojena s city
mladého člověka. Projev nostalgie ve sbírce Splav tedy souvisí s oběma předchozími
otázkami, které jsme si položili - s otázkou realistické idyly a bezkonfliktnosti. Z uvedených
případů básní s prvky nostalgie se opět přesvědčíme, že více než o zobrazení skutečného
idylického světa se zde jedná spíše o vyjádření touhy po něm.

4. 5. Shrnutí

Pokusme se tedy shrnout celkový projev idyličnosti ve Šrámkově Splavu. Zaměřme se

především na to, v jaké míře a jakých odstínech se zde objevuje tematika čistě idylická. Idylu
spojovanou s nerozpornými vztahy člověka ke společnosti nebo přírodě a dosažením ideálu
nereálného ve skutečném životě ve Sbírce Splav na některých místech najdeme, jinde se liší.
Mezi básně, které zobrazují čistě jen svět krásy a míru, a mohou se dát do souvislosti s čistou
idylou, se řadí především ty, které popisují okolní prostředí a představují je jako krásné nebo
plné míru a radosti. Sem patří úvodní báseň sbírky Splav, dále Les, Žena, Jarní poutník, Dítě
si hraje, Cesta z Rombonu, Čilimník, Jen ještě letos, Sobotecký hřbitov, Semtínská lípa,
Tajemství lesa, Poutník, Měsíc na náměstí, Vesnice, Letní krajina, Libošovice a Večer. U
těchto básní můžeme konstatovat, že je před námi pouze postavena skutečnost, která je
opravdu představena jako svět, jejž nenarušuje jakýkoliv nepřátelský element. Daly by se sem
přiřadit i básně, ve kterých se objevuje pouze touha po idylickém světě; ten zde v daném
okamžiku lyrického hrdinu sice neobklopuje, avšak můžeme říci, že se v těchto případech
opět jedná o zobrazení ničím neporušeného prostředí. Sem tedy patří básně Podzimního
deštivého dne, Vězeň, Prosinec, Voják v poli a Oslátko. Výše uvedené případy tedy zahrnují
pojetí čistě idylické, které se shoduje se zmíněnou charakteristikou idyly. Ostatní básně se
svým charakterem od zobrazení idyly jako světa dokonalého souladu liší, i přestože vždy
obsahují motivy spojené s idyličností. Můžeme zde říci, že se již jedná o nastínění určité
problematiky. V básni Ulice je například představeno nenalezení pokoje a míru v městské
civilizaci. V básni Rod se objevuje evidentně téma strachu ze ztráty lásky. Báseň Kdybych

37
byl pastevcem koní je naplněna tématem teskné touhy po něčem krásném, ale velmi
vzdáleném. V básni Dívka a Čtrnáctiletý se setkáme s nahlédnutím do nitra dospívajícího
člověka a pokusem pochopit jeho pocity a prožitky. Báseň Sobotní večer zobrazuje
bezstarostnost a lehkomyslnost jako zraňující pro jiného člověka. V básni Znám já jeden
krásný zámek najdeme téma jakési melancholicky zasněné milostné touhy. Báseň Hlas
marnosti představuje možnost zklamání ze skutečnosti krásné, která má však půvab jen
navenek. Zde tedy najdeme motivy související s idyličností, avšak zároveň jsou spojeny
s tématy, které se vztahují k jiným odstínům idyličnosti, a to ve směrech jako jsou především
sentimentalismus a vitalismus. Přechod mezi těmito dvěma zmíněnými skupinami tvoří ty
básně, ve kterých je sice nastíněna jistá problematika, ale je tu zároveň vždy rozptýlena do
zobrazení světa více méně idylického. Zde se jedná o básně Má kovárna, Zrádce, Bratr
smutek, Pohřby, Milenec, Černé dny, 30.srpen 1914, Cesta z bojiště, Na březích Soči,
Romance, Neopatrný a mezi Prahou a venkovskou domovinou.

5. Recepce Šrámkova díla

Podívejme se nyní na recepci Šrámkova díla z hlediska idyličnosti. Na začátek můžeme

konstatovat, že se zde rozhodně nesetkáme vždy s hodnocením Šrámka jako autora tohoto
druhu. Jednotlivé názory se často velmi liší; vyberme alespoň několik různých ohlasů na
Šrámkovo dílo. K Šrámkovi jako básníkovi téměř čistě idylickém se přiklání ve svých
hodnoceních například již výše uvedený František Buriánek. Podobně je tomu u Josefa Hory
ve sborníku Sever a východ; Hora však Šrámkovu idyličnost chápe spíše jako obranu před
reálným světem plným zla. V této souvislosti je například zmiňována první Šrámkova sbírka
Života bído, přec tě mám rád: „(…) Už v tom názvu první knížky svých veršů je celý Šrámek.
Odlesk konce století, opovrhujícího, revoltujícího, uvědomujícího si bezpráví světa, ale
toužícího současně uniknout z pout skepticismu, spoléhnouti se na zdraví smyslů, tak dlouho
opovrhovaných. To je antimilitarista Šrámek, antimilitarista snad ani ne z ideového odporu
k vojně, ale z lásky ke kvetoucímu mládí, jež militarism zrazuje. (…)“ 9/ Hora také srovnává
Šrámka s Bezručem: „(…) Šrámek byl také ze všech básníků své generace nejzpěvnější,
nejméně umělý a řekl bych, jakýsi příbuzenský pól pathetického, ale stejně bezprostředního
lidovým povědomím stejně prosyceného Petra Bezruče. (…)“ 10
/ Objevuje se i zmínka o
formě Šrámkovy poezie, jejíž hodnocení se zde shoduje s pojetím idylickým: „(…) Šrámek

38
dovedl si pro tuto zadýchanou, teplou snovost opatřiti přiléhavou formu, jež více než
z moderní poezie má ze starých českých balladiků a z písní, zpívaných venkovem. (…)“ 11/
Šrámkův Splav Hora považuje za sbírku plnou „smyslovosti“ a „hmatatelných obrazů“: „(…)
Ve Splavu, kde už je uzrálý, všemi protivenstvími světa prošlý muž, nezměnilo se po deseti
létech nic, jen že smyslovost se ještě zhustila, jen že obrazy, jež jste dřív cítili jako vůně, teď
zrovna hmatáte a ochutnáváte. Je to kniha války, ale kde je tu válka jako objektivní jev? Kde
je tu revolta? Nic z toho. Máte z básníkových slov o vojáku a jeho vnitřním životě dojem
květu, obracejícího se prostě ze stínu k slunci a teplu. Zrovna tak, jako Šrámkovy ženy čekají
stále na teplou, krev v pohyb uvádějící dlaň. Až přijdu domů, já Šrámkův voják, zaliji květiny
v oknech, naleznu pod jejich lístky zelený, blažený život. (…)“ 12/ Dále je zde pak Šrámek
přímo označen jako „básník idylik“: „(…) Je to touha po kráse nebojovné, vše harmonisující,
jež naplňuje Šrámka. Je to touha básníka idyllika, zdůvěrňujícího si svět a všechny jeho sváry
v milenecký spor, jenž mizí jako dým mezi dvěma polibky a stisky po blaženství
rozdychtěného páru. Je to poesie přímo stvořená, aby nás opájela, když život nebolí a stoupá
nám do krve sladkým voláním jara. (…)“ 13/ Ani Hora nepopírá jistou míru neskutečnosti
světa Šrámkových básní a zmiňuje se i o nesouhlase s takto pojatou poezií; v závěru však
zmiňuje v protikladu s tímto nesouhlasem jakési „svěření se básníkovi“: „(…) To je Fráňa
Šrámek, básník, jenž „jako by jen splavem byl“, splavem temného okouzlení krve a pleti, jež
padá mu na srdce z celého světa. Ze světa míru, ze světa dokončeného, jenž již nebojuje. (…)
Jsme mnozí, kteří nesouhlasíme s takovýmto pojetím světa, s takovouto svébytnou, vše ostatní
ze sebe vyřazující organisaci smyslové krásy. Chce se nám jinam, slyšíme jinak, tento ostrov
snů je někdy příliš sladký. (…) Ale někdy se svěříme básníkovi, s nímž mnohdy nesouhlasíme
a svěříme-li se mu již, ovládá nás. Protože je básník.“ 14/
Podobným způsobem jako Josef Hora se na Šrámka dívá i Eva Strohsová ve svém doslovu
ke knize Splav a jiné básně; zde je však zobrazovaný svět považován za ještě více nereálný a
tedy tím více patří do básníkových představ o světě ideálním. Stroshová označuje Šrámka za
„básníka smyslovosti a citovosti“ a na tuto skutečnost se dívá zároveň jako na kladnou i
zápornou. Záporem je pro ni odsunutí intelektuální problematiky, za klad považuje to, že
Šrámek v jistém smyslu udal české literatuře nový směr a také měl vliv na následující
básnickou generaci: „ (…) Postavení Fráni Šrámka v české literatuře je dáno už tím, že zasáhl
do všech jejích oblastí - do poezie, prózy, dramatu i publicistiky - a do všech podnětně.
Nebylo to pro mnohostrannost tematickou nebo stylovou, naopak: při všem bohatství žánru je
Šrámkovo dílo soustředěno převážně jen k jedné oblasti života, totiž k jeho smyslové a citové

39
stránce. Tato jednostrannost je silným i slabým momentem Šrámkova díla; její slabost se
ukázala ve chvíli, kdy byla povýšena na životní filosofii, na „kult smyslů“, který životní
aktivitu člověka (a tou je v neposlední řadě i jeho aktivita intelektuální a zejména jeho
společenská praxe) zúžil na smyslový život jednotlivce. Ale toto soustředění k jedné oblasti
vedlo zároveň i k významným uměleckým objevům; Šrámek odkryl české literatuře cestu
k světu citlivě vnímajících smyslů a intenzivního citu, v nich nalezl podobu přirozeného a
nedeformovaného lidství, života plně prožívaného, odhalil jejich hlubokou životní hodnotu.
Tento objev byl podmíněn tím, že Šrámek pro umělecké postižení tohoto světa hledal a
vytvářel nový, osobitý lyrický styl, který vyznačuje a sjednocuje všechny oblasti jeho tvorby.
Byl to objev tak významný, že vytvořil celou jednu etapu v české literatuře; výrazně působil
na následující generaci, na generaci Wolkerovu a Nezvalovu. (…)“ 15/ Strohsová například
počátky Šrámkovy tvorby spojuje se symbolismem a v tomto smyslu zároveň i s básníkovými
představami o jiném světě: „(…) Podobně jako jeho generační druzi - Toman, Dyk, Gellner -
je i Šrámek na počátku své literární dráhy ovlivněn symbolistně dekadentní školou, jejím
vztahem ke světu i jejími uměleckými prostředky. Tento vliv doznívá ještě v první Šrámkově
básnické knížce Života bído, přec tě mám rád (1905). Na první pohled na něj upomínají
motivy erotické deziluze a životního ztroskotání, nálada „v předvečer konce“, tak příznačná
pro „fin de siecle“. Upomíná na něj i leccos ze Šrámkova básnického slovníku, i nejeden
charakteristický obraz, především náznak scenérie, snové noční krajiny („jezírka pláčou,
v snách měsíc visí“), krajiny „smutných skal“, močálů a bažin, větrné i deštivé tmy,
ztracených cest a pustých míst. Jako u symbolistů neběží ani zde o obraz skutečné krajiny, ale
o „krajinu duše“, o dějiště vnitřních dramat, o symbol, který však zůstává už jen naznačen
dvěma třemi slovy v kontextu zcela odlišném; ta jsou právě proto silně významově zatížena,
dramatický obsah je tu vtěsnán na minimální plochu a přitom tlumočen s dráždivou
neurčitostí, emocionálně neobyčejně působivou. Obrazný náznak, nápověď je výrazným
uměleckým prostředkem, jímž Šrámkova generace přetvářela symbolistickou metodu; do jeho
významové neurčitosti a zároveň emotivnosti se výmluvně promítl její generační životní pocit
a postoj. (…)“ 16/ Sbírka Splav je ve shodě s tím, co říká Stroshová o Šrámkových představách
ničím nenarušeného světa, takto interpretována: „(…) Ve Splavu je nejednou vedena přímá
paralela mezi životem člověka a přírody (Dívka, Advent); není to však konvenční „básnické
přirovnání“, jak je známe z reflexívní lyriky staršího data, v níž bývá lidský život přirovnán
třeba k životu stromu nebo k běhu ročních období; je to nejvlastnější výraz Šrámkovy
představy životní plnosti, která se uskutečňuje právě ve chvílích, kdy se dostává k slovu

40
prapůvodní, přírodní a pudový základ lidské bytosti. Proto Šrámek k postižení elementárních
životních situací - vášně, touhy, opojení, smutku - vytváří obrazy upomínající na mytologický
dávnověk lidstva, na život nenarušený civilizací a nekomplikovaný kulturou; (…) (…) Vlastní
rovinou Splavu je sen, sen o lásce a kráse, jemuž sugestivní obraznost dává téměř hmotnou
iluzi skutečnosti; sen, nikoliv jeho naplnění. Proto - třeba v pozadí a utlumeno - zůstává tu i
někdejší napětí mezi snem a skutečností, jež do Šrámkova světa „kvetoucího v pohodě
smyslů“ mísí disharmonické tóny, motivy zrady, bolesti a smrti, a obestírá Šrámkovu
vitalistickou lyriku neurčitým steskem a melancholií. (…)“ 17/ Závěrečný posudek celého díla
se blíží interpretaci Šrámka jako autora „dvou protipólů“, jehož poslední sbírka naznačuje
vyrovnanost osobnosti: „(…) Celým Šrámkovým lyrickým dílem zní typický dvojzvuk,
„sladký a bolestný hlas života“, krutého ve své kráse a krásného v krutosti, svádějícího nikdy
neukončený zápas s tlením a odumíráním, s odmocněným a zmechanizovaným živořením.
Zůstává Šrámkovou nejsilnější stránkou i tam, kde z někdejších bojových fanfár básníkova
mládí zůstala jen ztichlá poděkování za všechny dary života. (…) (…) Poslední básnická
sbírka Šrámkova, vzniklá pod dojmem okupace a svědčící o autorově živé účasti na národním
osudu, neproměnila už Šrámkův básnický profil novými rysy. Je však podivuhodně logickým
dovršením jeho básnické cesty hned v dvojím smyslu: předně právě oním mužným gestem,
s nímž básník tolik přisátý k životu „platí svůj cech“, i konečným zakotvením v jistotě
domova a nezničitelných pout, jimiž je básník svázán s životem svého lidu, - v jediné
definitivní jistotě, kterou nalezl na svých neklidných výpravách za plností a krásou života.“ 18/
Ve stejném čísle Severu a východu jako Josef Hora píše o Fráňovi Šrámkovi také
Bohumil Polan; zaměřuje se zde především na Šrámkovu prózu. Dílo je Polanem hodnoceno
jako zobrazení smyslovosti a pudovosti, je zdůrazňována hlavně orientace v největší míře
s prvky vitalismu. Polan si také nejvíce cení právě Šrámkovy prózy, kde jsou podle něj
nejlépe vyjádřeny smyslové prožitky člověka: „(…) Důsledněji než v jiných oborech
slovesného umění, nejkratším směrem básnického dosahu zrakového a s nejšíře a nejtěsněji
objímavým rozpětím psychologické invence obrací se Fráňa Šrámek k motivu pohlavní
polarity v svém díle prozaickém. Ani rytmická zkratka nadechnutého verše, ani lehká a
rozkošně prozatímná konstrukce dramatického útvaru neposkytuje jeho něžné a horoucí
obrazotvornosti žádoucího prostoru. Bylo by nesnadno obhájit prohlášení, že se Šrámek lépe
vyzná v práci nevázaným slovem než v skládání veršů. Křehká výrazová čistoty některých
jeho dramatických dějství nezadržitelně uniká hodnotícímu srovnání tohoto druhu. Přece však
třeba přiznati Šrámkově prose jakousi těžko definovatelnou přednost před jeho veršem a

41
divadlem. Řeklo by se, že do prosy mohl Šrámek vstoupiti celý, tělem i duší, se svým masem
a kostmi, s celistvou pletí i s důležitým ústrojí vnitřností, svalů, nervů, žláz, krve a mozku.
(…)“ 19/ Polan Šrámka považuje za autora, který jako první v české literatuře dokázal vyjádřit
smyslovost: „(…) Nepoví se sice nic zvláštního, když se zjistí, že se Šrámek skoro výhradně
zaměstnává zjevem eroticky podvojné životní skutečnosti. Jde však o zcela jedinečný způsob
básníkova osobního poměru k věčnému a možno říci veřejnému prameni inspirace. Až do
Šrámkova příchodu bylo v české literatuře zůstaveno pokoutním pisatelům neurčitého řádu,
aby v ústraní zneužívali účinků tělesného odhalování v oblasti milostného magnetismu. (…)“
20
/ Tato povaha Šrámkova díla je však hodnocena i záporně; podle Polana se do ní odráží také
Šrámkův antimilitaristický postoj a navíc často ona smyslovost nesouvisí s citovým
prožitkem, ale je spojená pouze s jakousi živočišností: „(…) Zdá se, že by se pro výzkum
psychologické podstaty Šrámkova erotismu leccos průkazného dalo vyvodit z básníkovy
příznačné záliby ve vojenském typu. Není snad jeho prosaické knížky, v níž by se aspoň
detailním motivickým ohlasem neozval ten silný sklon, zpříma rostoucí z jarně zkypřené prsti
pohlavního cítění. (…) (…) Nedovede-li si prostomyslné lidové mínění představit vojáka bez
obhrouble milostného styku s jednoduchým děvčetem, ani Šrámka nezajímá muž, který by
sterými svazky osudné magnetické přitažlivosti nesrůstal s ženou. (…)“ 21/ Polan absolutně
nevnímá Šrámkovy prózy jako idylické: „(…) Vášnivá, řekl bych tělesně vášnivá láska
k životu neurovnala Šrámkovi cestu, by po ní putoval se smířenou duší a s faunskou píšťalou
jenom pro uchlácholení nezmarně bujivé smyslnosti. Jeho knížky prosy přese vše čtou se
spíše jako letopisy utrpení, než jako milostná selanka. Praví-li kdesi Šrámek, že „život je
přece příšerně krásný“, je to jako by uvnitř spálená hruď zase volně vydechovala k zářivému
nebeskému klenutí, ssajíc hojivý chlad horského vánku. (…)“ 22/ I dále se objevuje a ještě více
je rozveden pohled na smyslovost v Šrámkově díle jako na zobrazení místy až nejnižších
pudů; opět je zde tato skutečnost uvedena do souvislosti s buřičstvím: „(…) Učinil se rytířem
hladových tuláků, zpustlých nevěstek, smyslně neukojených panen a opovržených mrzáků.
(…) (…) Křečovitě vypjaté gesto buřičského bojovníka za svobodu instinktů, za volný
rozkvět smyslné lidské osobnosti, se neobešlo bez protikladu temné hmotářské brutality a
neúprosné zvířeckosti v člověku. (…)“ 23/ Pro Polana má tedy v tomto smyslu Šrámkovo dílo
velké nedostatky, přesto je však hodnotí jako jedinečné v české literatuře: „(…) Všechny tyto
city a myšlenkové vzněty rouboval Šrámek na zázračně živoucí kmen čistě obrazotvorné
inspirace. Není vždycky stilově velké ono umění fyziologické a senzitivní monografie a často
jen statického výjevu dějového. Nenajde se však v české prose výtvoru předčícího nad ně co

42
do proudivosti životné mízy, co do navršené plnosti vjemů a postřehů zvlněných duchem
plynulé souvislosti mezi věcmi a přírodními organismy. (…)“ 24/
Hodnocení Šrámkova díla najdeme také v knize A. M. Píšy Soudy, boje a výzvy. I zde se
objevuje posudek prozaického díla, konkrétně románu Tělo. Také Píša zastává názor, že se
zde jedná především o zobrazení smyslových prožitků. To však v tomto případě považuje za
nedostatek, protože Šrámek podle něj proto zapomíná na hloubku věcí a také neřeší ve svém
románu žádné závažné otázky: „(…) Překonanému tvůrčímu pojetí odpovídá tvárný postup
Šrámkův. Přístup k látce je týž, jaký zná a jakého požívá realism; potkávanou skutečnost
povýšiti k tvůrčí platnosti. Dále ovšem Šrámek nemůže k svému účelu potřebovati suché a
přísně odvislé deskripce, realistovi vlastní a nutné, stejně jako se obejde bez architektonické
vyváženosti, neimprovizovaných rysů, pevných a nosných, účelného rozvrhu a pravidelné
stavby románové. Nepotřebuje jich prostě, ježto nechce stavěti něco z nepojatelna. Píše svůj
román pro stačitelnost přítomné skutečnosti a více: pro její chválu dobro, pro obdiv k ní. (…)
(…) básníku Těla je cizí zkratkovost syntesy, každý jev si rozkládá a ke každému přihrne
tolik života, tolik milých a nevídaných podrobností, že jimi někdy až ruší nepřetržitost
výpravného toku. Nevidí bytostí, vidí detaily, jejich barvitou a blýskavou tříšť. V jeho
vnímání není duchové podstatnosti; (…)“ 25/ Píša zde také kritizuje Šrámkovu hru Měsíc nad
řekou; je podle něj daleko od předchozích děl, kde hrdinové věřili svým romantickým snům a
bojovali za ně: „(…) Neboť tu není bolesti, romantické rozeklanosti mezi snem a skutečností,
která všem náladovým přísvitům byla podkladem a odůvodněním. Na bolestné struně napjaté,
mezi oblaky a kamením, dovedl hráti Šrámek nejkouzelněji. A o tu se nyní ochuzuje.
Zmoudřel. Tak jako ten Hlubina ve hře. Měl kdysi orlí sny, ale nyní se smiřuje se svou mírou,
jak říká, pošetilé a snivé mládí je mu býčkem, jejž dovedl popadnout za rohy a zkrotiti. (…)“
26
/ Šrámek je nakonec v této hře hodnocen jako sympatizant s maloměšťáckým životem:
„(…) Překonáváme-li my dnes romantickou rozpolcenost, činíme tak, aby člověk vnitřně silný
a jednotný byl schopen k nadosobním úkolům; nesmí se nám propadávati do strže mezi snem
a skutečností, ale dělností svého života ji musí vyrovnávati. Ničím takovým není k smíru
vedena hrdinka Šrámkovy komedie. Jde jí jen o to, aby mohla vplouti v zátoku maloměstské
idyly, v níž si tolik libuje její otec, (…) (…) Šrámek, jenž kdysi uzavíral Stříbrný vítr
bojovnou fanfárou, má dnes všechny předpoklady státi se básníkem maloměšťáctví par
excellence.“ 27/
Jednoznačně nejvíce kritická z uvedených recepcí Šrámkova díla je však recepce F. X.
Šaldy v Šaldově zápisníku. Pokud zde Šalda hodnotí Šrámka kladně, je to především

43
v souvislosti se Šrámkovým značným přispěním k vlně vitalismu: „(…) Vpád vitalismu do
české kultury! Zde podal Šrámek kult tělesnosti, zaostřený do protestu protiválečného; přinesl
básnickou potravu smyslům válkou vyhladovělým nebo ochořelým. Svůj lyrický
impresionism rozvinul zde do šťavnaté sytosti pleinairové, jako nikde před tím; (…)“ 28/ Také
podle Šaldy však Šrámkova díla často nepostihují hloubku věcí: „(…) jeho kypivá,
rozpoutaná paleta tělesných pocitů zpívá zde své fortissimo, ale dotýká se také už meze a
hranice tohoto směru, který nestačí ani na vystižení celého života, ani na záměrnou stavbu
karakterů a osudů lidských. (…)“ 29/ V celku kladně hodnotí Šalda Šrámkův Splav; najdeme
zde i srovnání s jinými básníky: „(…) Smyslnost Šrámkova, proti Neumannově jásavě útočné
notě spíše melancholická, vtělila se nejšťastněji do sbírky básní „Splav“, která měla, třebas
byl jednoznačně přeceňován, vliv na mladého Wolkera a Nezvala. Český impresionism
předválečný vyvrcholuje se v několika teplých melodických skvrnách této sbírky, v nichž
mnohem primitivnější Šrámek uskutečnil jednoznačně to, co se muselo vymknouti
složitějšímu Sovovi: smyslový počitek soběstačný, jako zaokrouhlený svět pro sebe. (…)“ 30/
Šrámkovu prózu však Šalda již celkem ostře kritizuje: „(…) Co vystačí na báseň lyrickou,
nestačí ovšem na román, nebo delší povídku. Šrámkovo „Tělo“, ve své době tak vysoko
ceněné, zeje na tebe dnes spoustou hluchých míst; a celou svou pracně zešívanou a
slepovanou konstrukci jako ruina nemethodické programovosti dovedlo by jemnější svědomí
básnické strašiti i ve snu. (…)“ 31
/ Další tvrdou kritiku najdeme v Šaldově hodnocení
Šrámkových Nových básní. Zde je ze začátku opět jakýsi v podstatě kladný posudek Splavu,
ale přesto vidíme, že pro Šaldu tato sbírka nepředstavuje žádnou vysoce hodnotnou poezii:
„Ten tenký stříbrný pramének lyrický, to snové, dřímotné, vegetativné, naivní, neobratné a
neretušované, co zpívalo ve „Splavu“ a co působilo tolik na mladé lidi před desíti roky,
vyschlo v této knížce skoro úplně. Zato získal Šrámek náhrady po mém soudu hodně
pochybné: jakési virtuosity příliš nerozpačité, jakéhosi příliš bezpečného hmatu, s kterým se
zmocňuje typických situací, básnicky již dotvořených a donošených, a překresluje je ještě do
samozřejmosti, která není ani nutná, ani žádoucí. Je to nyní velmi často nějak nakadeřené a
apreturované; a mívá to často jakousi ušlehanou pěnu dosti zvětralou jako zboží za
cukrářovou výkladní skříní. (…)“ 32/ Jak už bylo řečeno, Šalda také srovnává Šrámka s jinými
básníky. Podle něj například Wolkerova poezie zapadá mnohem více do pojetí idylického, než
poezie Šrámkova v prvním vydání Splavu: „(…) Právě ta jásavá radostnost a důvěřivost
životní je něco, co je nejvlastnějším vlastnictvím básnického naturelu Wolkerova a co je
v podstatě cizí naturelu Šrámkovu, melancholicky zakalenému, snově mlženému a eroticky

44
dýmnému. (…)“ 33/ Dále se znovu objevuje srovnání s S. K. Neumannem: „(…) Šrámek
líbivější, bližší běžnému poetickému cliché a barvotisku, zastiňoval velmi neprávem tohoto
mnohem silnějšího a tvárně bohatšího hledatele a průbojníka básnického. (…)“ 34/ Velmi
negativní hodnocení se objevuje i u kritiky Šrámkovy sbírky Ještě zní: „(…) Fráňa Šrámek se
přihlásil s lyrickou knihou „Ještě zní“. Snad zní, ale rozhodně nezpívá. (…) (…) Kypivý a
pěnivý naturism Šrámkův, plný šťáv krve, toku míz a oblačného rozletu, odnesly opravdu
větry, nebo lépe léta. (…) (…) Kdykoliv básník nebo umělec začne provozovat takovéto
svéráznictví, je patrné, že mu došel olej. S tím souvisí u Šrámka výroba balad bez vnitřní
nutnosti, bez pravého vnitřního lyrického nebo mytického jádra. (…) (…) Rozumí se, že se
v téhleté knížce najde taky sem tam strofa lepší. Jakási reminiscence na první období
Šrámkovo. Ale i ona působí na tebe jako jiskra hasnoucí pod návějí popela. Básnický
naturism není již dnešek, básnický naturism je něco, co bylo; a co není možno křísit ani jeho
někdejším spolutvůrcům. (…)“ 35/

6. Závěr

Na závěr si položme otázku, do jaké míry je Fráňa Šrámek autorem idylickým. Věnovali
jsme se Šrámkovu Splavu, jednomu z jeho básnických děl, které se s koncepcí idyličnosti
shodovalo nejvíce. V souvislosti s úvodní charakteristikou idyly zde najdeme mnoho jejích
prvků - vřelý vztah k přírodě a zároveň odklon od civilizace, motivy krásy, líbeznosti, radosti
a blaženosti, obdiv k prostotě, nevinnosti a dětství, zobrazení ticha, klidu, míru, svobody a
bezstarostnosti, lásku k domovu a rodnému kraji a milostnou tematiku. V souvislosti
s literárními směry s prvky idyličnosti se setkáme s utíkáním se k přírodě (preromantismus),
zájmem o citové prožitky člověka (sentimentalismus), oslavou domova (biedermeier),
zobrazením kouzla okamžiku (impresionismus) a oslavou života v jeho smyslových prožitcích
(vitalismus). Jednotlivým prvkům idyličnosti je přizpůsoben i jazykový materiál Splavu; na
první pohled si zde všimneme především velkého počtu deminutiv.
Když jsme se však zamýšleli nad realismem idyly Šrámkových básní, konstatovali jsme,
že se často nejedná jen o reportážní zobrazení skutečnosti. Jak už bylo řečeno, to zde
v několika případech najdeme, ale ve velké míře se objevuje svět vysněný nebo vzpomínaný.
Pojetí idylické vyjadřuje ve Splavu vlastně touhu po jiném prostředí. To nám potvrzuje i

45
skutečnost, že lyričtí hrdinové jsou často v konfliktu s realitou a dále zmíněná pozice
nostalgie v některých básních. V mnoha případech se tedy jedná o představení určité
problematiky.
Recepce Šrámka jako autora idylického je však často velmi rozporuplná. Z uvedených
ohlasů vidíme, že je nejvíce ceněno Šrámkovo přispění k vitalismu a zobrazování smyslových
vjemů člověka. Přesto není tento fakt v mnoha případech přijímán zcela kladně - Šrámkovi je
vytýkána jakási povrchnost v jeho díle (Polan, Píša, Šalda, částečně i Strohsová). Najdeme ale
i kladné posudky na Šrámkem zobrazovaný svět; ten však zde také není považován za
skutečný a je chápaný spíše jako vysněný (Hora, Strohsová). Objevuje se ale zároveň i
souhlas s tímto pojetím a jeho ocenění (Hora). V kontrastu s tím je Šrámkovo dílo z hlediska
prvků idyličnosti hodnoceno jako málo přesvědčivé (Šalda). Pozdější díla jsou již ostře
kritizována; je v nich spatřována jakási rezignace a ustoupení od romantických snů děl
dřívějších (Píša, Šalda).
Můžeme říci, že Fráňa Šrámek představuje ve svém Splavu autora idylického, avšak
v několika smyslech. V menší míře se jedná o idylu skutečnou, ale v míře větší o idylu jako
představu. A především v souvislosti s představami o idylickém světě můžeme sbírku Splav
kladně ohodnotit. Šrámkovi se zde podařilo vyjádřit, jakou skutečnost by si přál, ale zároveň
nezapomenout na reálný svět. Pozitivní je i smířlivý tón sbírky; v mnoha případech najdeme
snahu vyrovnat se co nejlépe s těžkostmi a dokonce v nich hledat krásu. V tomto smyslu zde
tedy idyličnost znamená i smíření.

___________________________________________________________________________

Poznámky

1
/ Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Praha, Československý spisovatel 1984, s. 47, 147-149,
297, 347, 408.
Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literárních směrů a skupin. Praha, Orbis 1976, s. 23-24, 95-97,
228-230, 274-275, 314.
Lederbuchová, Ladislava: Průvodce literárním dílem. Praha, Nakladatelství HH 2002, s. 41-42,
120, 122, 252, 342.
Timofejev, Leonid Ivanovič: Slovník literárněvědných termínů. Moskva, Prosveščenie 1974,
s. 85-86, 179, 212-213.

46
 Žilka, Tibor: Poetický slovník. Bratislava, Tatran 1984, s. 212.
Mocná, Dagmar - Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha, Paseka 2004,
s. 275-276.
Findra, Ján - Gombala, Eduard - Plintovič, Ivan: Slovník literárnovedných termínov. Bratislava,
Slovenské pedagogické nakladatelstvo 1987, s. 149-150.
Losenický, Bronislav: Vizuální idyla - měkká droga nebo mírné sedativum? In: K. Kaiserová,
Idyla a idyličnost v kultuře 19. století. Ústí nad Labem, Albis International 1999, s. 115.
2
/ Následují citace ze Šrámkova Splavu; kvůli zjednodušení orientace v textu nejsou jednotlivě
označeny indexy.
3
/ Červenka, Miroslav - Macura, Vladimír - Med, Jaroslav - Pešl, Peregrin: Slovník básnických
knih: díla české poezie od obrození do roku 1945. Praha, Československý spisovatel 1990,
s. 288-301.
4
/ Buriánek, František: Fráňa Šrámek. Praha, Melantrich 1981, s. 97-98.
5
/ Polan, Bohumil: Básník mládí a domova. Praha, Nakladatelství Svoboda 1947, s. 39-40.
6
/ Janáčková, Jaroslava: Román mezi modernami. Praha, Československý spisovatel 1989, s. 64.
7
/ Brukner, Josef - Filip, Jiří: Větší poetický slovník. Praha, Československý spisovatel 1968,
s. 143-144.
8
/ Janáčková, Jaroslava: Román mezi modernami. Praha, Československý spisovatel 1989, s. 65-66.
9
/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 282.
10
/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 282.
11
/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 283.
12
/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 283.
13
/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 283.
14
/ Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5, s. 283.
15
/ Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství krásné
literatury a umění, n. p. 1963, s. 289.
16
/ Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství krásné
literatury a umění, n. p. 1963, s. 289-290.
17
/ Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství krásné
literatury a umění, n. p. 1963, s. 294.
18
/ Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství krásné
literatury a umění, n. p. 1963, s. 295-296.

47
19
/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,
s. 284.
20
/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,
s. 284-285.
21
/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,
s. 285-286.
22
/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,
s. 287.
23
/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,
s. 287-288.
24
/ Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5,
s. 288.
25
/ Píša, A. M.: Soudy, boje a výzvy. Praha, Tiskové a nakladatelské družstvo Československých
legionářů 1922, s. 41-42.
26
/ Píša, A. M.: Soudy, boje a výzvy. Praha, Tiskové a nakladatelské družstvo Československých
legionářů 1922, s. 52.
27
/ Píša, A. M.: Soudy, boje a výzvy. Praha, Tiskové a nakladatelské družstvo Československých
legionářů 1922, s. 53-54.
28
/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 7, Praha, Otto Girgal 1934-1935, s. 122.
29
/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 7, Praha, Otto Girgal 1934-1935, s. 122.
30
/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 2, Praha, Otto Girgal 1929-1930, s. 132.
31
/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 2, Praha, Otto Girgal 1929-1930, s.132.
32
/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 1, Praha, Otto Girgal 1928-1929, s. 70.
33
/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 1, Praha, Otto Girgal 1928-1929, s. 274.
34
/ Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 1, Praha, Otto Girgal 1928-1929, s. 326.
35
/ Šalda, F. X. Šaldův zápisník. Sv. 6, Praha, Otto Girgal 1933-1934, s. 9-12.

__________________________________________________________________________________

Literatura

Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Praha, Československý spisovatel 1984.

48
Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literárních směrů a skupin. Praha, Orbis 1976.
Lederbuchová, Ladislava: Průvodce literárním dílem. Praha, Nakladatelství HH 2002.
Timofejev, Leonid Ivanovič: Slovník literárněvědných termínů. Moskva, Prosveščenie 1974.
Žilka, Tibor: Poetický slovník. Bratislava, Tatran 1984.
Mocná, Dagmar - Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha, Paseka 2004.
Findra, Ján - Gombala, Eduard - Plintovič, Ivan: Slovník literárnovedných termínov.
Bratislava, Slovenské pedagogické nakladatelstvo 1987.
Losenický, Bronislav: Vizuální idyla - měkká droga nebo mírné sedativum? In: K Kaiserová,
Idyla a idyličnost v kultuře 19. století. Ústí nad Labem, Albis International 1999.
Šrámek, Fráňa: Splav. In: F. Šrámek, Básně. Praha, Československý spisovatel 1951.
Červenka, Miroslav - Macura, Vladimír - Med, Jaroslav - Pešl, Peregrin: Slovník básnických
knih: díla české poezie od obrození do roku 1945. Praha, Československý spisovatel 1990.
Buriánek, František: Fráňa Šrámek. Praha, Melantrich 1981.
Polan, Bohumil: Básník mládí a domova. Praha, Nakladatelství Svoboda 1947.
Janáčková, Jaroslava: Román mezi modernami. Praha, Československý spisovatel 1989.
Brukner, Josef - Filip, Jiří: Větší poetický slovník. Praha, Československý spisovatel 1968.
Hora, Josef: Šrámkova lyrika. Sever a východ (Turnov) 2, 1926, č. 5.
Strohsová, Eva: Doslov in Fráňa Šrámek: Splav a jiné básně. Praha, Státní nakladatelství
krásné literatury a umění, n. p. 1963.
Polan, Bohumil: Na okraj prosaického díla Fráni Šrámka. Sever a východ (Turnov) 2, 1926,
č. 5.
Píša, A. M.: Soudy, boje a výzvy. Praha, Tiskové a nakladatelské družstvo Československých
legionářů 1922.
Šalda, F. X.: Šaldův zápisník. Sv. 1, 2, 6, 7, Praha, Otto Girgal 1928-1935.

49
50
51
52