MASARYKOVA UNIVERZITA

V BRNĚ
FILOZOFICKÁ F A K U L T A
Seminář estetiky

Symbolismus reálných zvířat ve

středověku

Diplomová bakalářská práce

Autor práce: Daniela Andréová

Vedoucí práce: Mgr. Lenka Lee, Ph.D.

Brno 2019
Bibliografický záznam

ANDREOVÁ, Daniela. Symbolismus reálných zvířat ve středověku. Brno:

Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2019. 55 s.
Vedoucí diplomové práce Mgr. Lenka Lee, Ph.D.

Anotace
Bakalářská práce na téma Symbolika reálných zvířat ve středověku se zabývá
symbolismem zvířat ve výtvarném umění a v sochařství ve středověku. Práce je
rozdělena do několika částí. Nejdříve představuje symbol obecně, poté jeho
vnímání ve středověku a dále se zabývá symbolismem psů a koček. Jak se
změnilo vyobrazování nebo vnímání těchto symbolů.

Annotation
Bachelor's work „Symbolika reálných zvířat ve středověku" describes animal
symbolism in fine art and in sculpture in medieval times. Bachelor's work is
divide into a several parts. First of all presents symbol in generally, then
perception of symbol in medieval times and in the end symbolism of dogs and
cats. How was changed displaying and the perception of these symbols.

Klíčová slova

Symbol, zvíře, středověk, pes, kočka.

Keywords
Symbol, animal, medieval times, dog, cat.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen
uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato
diplomový práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF M U a používána ke
studijním účelům.

V Brně 29. 04. 2019 Daniela Andréová

Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí této diplomové práce Mgr. Lence
Lee, Ph.D., za ochotu a věcné komentáře v průběhu psaní.
Obsah
1. Úvod 6
2. Středověk 7
3. Estetický prožitek 9
3.1 Krása 10
4. Středověké umění 11
4.1 Sochařství a malířství 13
5. Symbol 16
5.1 Symbolika barev 19
5.2 Zvířecí svět a symbolismus 19
5.3 Zánik symbolu 23
5.4 Luk 24
5.5 Les 25
5.6 Pes 26
5.6.1 Lov a psi 32
5.6.2 Sochy 33
5.7. Kočka 34
5.8. Pes a kočka 38
Komentáře k vybraným dílům 39
Závěr 46
Resumé 48
Summary 50
Zdroje 52
Obrazová příloha 55
 1. Úvod
Tato bakalářská práce se zabývá symbolismem reálných zvířat ve
středověku. Důvodem volby tohoto tématu je symbolismus, který provázel celý
dlouhý středověk a měl na tehdejší populaci velký vliv. Cílem práce je
prozkoumat, jak se lidé ve středověku chovali ke zvířatům ve smyslu
symbolismu a jaký pro ně měly symboly obecně význam. Zda si jich cenili, nebo
naopak, jestli se jich báli, či jimi dokonce pohrdali.
Metodikou práce je porovnávání získaných informací, metoda dedukce, tedy
zkoumání skutečností od obecných ke konkrétním a zkoumání faktů získaných
z literatury.
Mezi nej důležitější použité prameny pro tuto práci můžeme jmenovat například
Jacquese Le Goffa s knihou Encyklopedie středověku nebo Středověký člověk a
jeho svět. Další důležitý autor, ze kterého práce vychází, je Johan Huizinga a
kniha Podzim středověku nebo Umberto Eco a Umění a krása ve středověké
estetice.
V první části se práce zabývá vymezením středověku, které je různé
v několika zdrojích. Pro účely této práce je použito vymezení středověku od
poloviny 5. století až do 15. století, začátku renesance. Snažíme se vysvětlit, co
j e pro středověk a j eho obyvatele typické, j aký měli lidé názor na umění a umělce
a jak se tento vztah vyvíjel. Bylo pro ně typické, že věřili, že veškeré umění
nepochází od umělce, ale přímo od Boha, a umělec je pouze prostředníkem
k vyjádření nějakého poselství. Pro pochopení středověkého nazírání na krásu
vycházíme z názoru svatého Augustina, který o kráse říká, že krásné předměty
se nám líbí, protože jsou krásné. Ve všem umění nacházíme skryté symboly,
které jsou určitým způsobem vztahovány k Bohu. Právě symbolismus je další
kapitolou této práce. Lidé viděli znaky všude ave všem. Symbolismusjejedním
ze tří hlavních myšlenkových proudů této epochy. Spolu s ním se jedná o
realismus a alegorismus. Popisujeme, co to symbolismus je obecně a jaký byl ve
středověku, jaké druhy znaků známe, a dále práce popisuje zvířecí symbolismus.

6
Konktrétně se zaměřujeme na psa a kočku, o nichž jsme informace získávali
z Etymologiae XII od Isidora ze Sevilly, který se zabýval neověřovanými
informacemi o zvířatech, rostlinách a minerálech. V souvislosti se psem
a kočkou mluvíme i o symbolice lesa, luku a lovu. Budeme zkoumat obrazy, na
kterých jsou tyto motivy vyobrazeny, a jak mohly být vnímány z hlediska
kultury a náboženství. Jedná se o obrazy psů, kteří jsou zobrazováni v lese
a v přírodě v kontrastu jiných druhů psů, kteří jsou součástí domácností a jsou
vnímáni jako domácí mazlíčci. Také se budeme zabývat samotnou historií
významu těchto zvířat.

2. Středověk
Termín středověk byl poprvé použit pravděpodobně v roce 1469
papežovým knihovníkem Giovannim Adreem. Vymezil tak rozdíl mezi „starým
člověkem" a „současným moderním člověkem", tedy člověkem renesance. 1

Středověk můžeme rozdělit do tří období. Je to raný středověk charakterizovaný

karolínskou renesancí, bazilikami a stavbami, které byly většinou přestavěny.
Jedná se o dobu od roku 476 do 11. století. Pak následoval vrcholný středověk,
který trval od 12. do 14. století, a nakonec pozdní středověk a přechod
k novověku v 15. - 16. století. Středověk sahá od zániku Římské říše roku 476
až zhruba do roku 1500. Není snadné určit přesnou hranici, kdy středověk končí
a kdy začíná renesance, jelikož byla různá hnutí a umělecké žánry, které
postupně přecházely z jednoho období do druhého. Středověk je řízen především
zápasem odehrávajícím se vnitru člověka a v jeho okolí mezi dvěma téměř
vyrovnanými silami - Satanem a Bohem. U Boha není nic prázdného nebo bez
2

znaků. „Jakmile byl Bůh v obraze ztvárněn, muselo i všechno, co z něj vycházelo

1
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace. Praha: Agro, 1998, s. 32.
2
Ibid., 36.

7
a v něm se nacházelo, mít svůj smysl, vykreslovat do zřetelně patrných
myšlenek." 3

Tato doba je charakterizována množstvím chrámů vyzdobených sochami,

mozaikami a barevnými skly oken, jiskřivými díly zlatnickými, pestrobarevnými
knižními iluminacemi, řezbami ze slonoviny, obrovskými bronzovými vraty,
emaily, nástěnnými malbami, gobelíny, meňavými látkami a tkaninami
s podivuhodnými ornamenty i deskovými malbami na zlatém podkladě. 4

Le Goff říká, že středověk je v dnešním chápání cosi primitivního, ač

přitažlivého, ale v podstatě barbarského, něco jako černošské umění, něco, co
působí zvrácenou rozkoš z návratu k počátkům. „Středověkje 5
civilizace, v níž
se veřejnosti předkládá podívaná na krutost, chlípnost a bezbožnost, a zároveň
se žije podle rituálu soucitu v pevné víře v Boha, v jeho odměny i tresty, a na
základě mravních ideálů, proti nimž se hřeší s naprostou lehkostí a nevinností.
Estetika se tomuto principu přizpůsobuje. Neustále nám říká, co je to ideální
krása či jakým ideálem je třeba se řídit. " 6

Středověk je plný obdivných výrazů, a právě ony garantují příklad estetického

cítění k doktrinálnímu diskurzu. Středověký člověk přenáší estetickou radost na
7

radost ze života nebo na mystickou radost. Středověký katolický člověk totiž ví,
co je dobro, přijímá skutečnost a žije život v naději, že na konci života jim všem
Bůh vše odpustí. 8

Lidé žili ve světě, který byl plný významů, odkazů a dvoj smyslů. Nacházeli boží
projevy téměř vždy a všude, ve věcech i v přírodě. Abychom mohli správě číst
význam symbolů, musíme znát vztah mezi označovaným a označujícím. Symbol

3
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, 2. vydání; Praha: Paseka, 2010, s. 224.
4
L E GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 183.
5
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace. Praha: Agro, 1998, s. 35.
6
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice. Praha: Argo, 1998, s. 177.
7
Ibid., s. 37.
8
Ibid., s. 177.

8
vyvolává pojem, který se vztahuje k předmětu mimojazykové reality a který je
zastupován symbolem. Je to umělý znak, jehož význam se musíme naučit. Proto
například když vidíme kříž, vidíme v něm i znamení ochrany, v době před
křesťanstvím keltský kříž představoval strom života.

3. Estetický prožitek
Středověký člověk ještě neznal jazykové vyjádření estetického požitku
ani pojem umělecké krásy, ale každý zážitek vycházející z umění proměňuje
v prožitek Boha nebo prožitek radosti ze života. Převádí pojem krásy na pojmy
jako je například dokonalost, proporce nebo třpyt. 9
Estetický prožitek
středověkého člověka netkví vtom, že by se upíral výlučně na autonomii
uměleckého výtvoru či na přirozenou skutečnost, nýbrž vtom, že dokáže
veškeré nadpřirozené vztahy mezi objektem a kosmem a v konkrétní věci najít
ontologický odraz ctnosti participují na Boží virtus. Středověký člověk rozšířil
10

svůj estetický zájem na oblast smyslově nevnímatelné krásy.

Estetický prožitek pramení ve skutečnosti z toho, že duch v látce rozpoznává
harmonii, která je totožná s jeho vlastní strukturou. 11
Vnímá a zaznamenává
charakteristické proporce věcí, jejich celistvost a jasnost. Proto krásnými
nazýváme obrazy a zvuky, a ne chutě nebo vůně. 12

Je snazší milovat „předměty krásného vzhledu, sladkou chuť, líbezné zvuky"

apod. než Boha. Pokud však tyto věci vychutnáváme s cílem lépe milovat Boha,
pak je možné podpořit i tento sklon k „amor ornamenti", k okázalým chrámům
a ke krásnému zpěvu a hudbě. Na druhou stranu ale vládl názor, že přílišná
13

ozdoba v chrámech a kostelích odvádí věřící od soustředění se na bohoslužby

9
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 457-458.
10
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 32.
11
Ibid., s. 26.
12
Ibid., s. 121.
13
Ibid., s. 18.

9
a modlitby. Místo věnování se své duši zkoumali výzdobu, množství soch
a zákoutí.
Estetika křesťanského středověku je ovlivněna náboženstvím a
scholastikou. Scholastiku můžeme definovat jako filozofii, která se vyučovala
na středověkých církevních školách a která se opírala o učení církevních Otců.
Obhajuje víru a církevní dogmata proti pohanskému pojetí umění, které je
nápodobou přírody. 14
Estetická tradice středověku rozvíjí témata jako je
například matematické pojetí krásna a další. 15

3.1 Krása
Biskup z Lincolnu definoval krásné věci tak, že: „Krása j e shoda a soulad
určitého předmětu se sebou samým a harmonie všech jeho částí s nimi
samotnými a každé z nich se všemi ostatními i s celkem a celku s každou z nich."
Znamená to, že krása je shodou proporcí. 16

Svatý Augustin o kráse říká toto: „Krásné je to, čemu samému o sobě
dáváme přednost a co je chvályhodné, anebo to, co je dobré, je také příjemné,
neboť je dobré." 17
Jinými slovy si klade otázku, zde se nám věci zdají krásné,
protože se nám líbí, nebo zda se nám líbí, protože jsou krásné. Augustin volí
možnost, že se nám líbí, protože jsou krásné.
Krása nějaké věci se posuzuje podle tří věcí, a to podle druhu, čísla a
řádu. Z těchto tří hodnot se podle Augustina skládá dobrota. To znamená, že
máme milovat jen to, co se spolu s námi nějak vztahuje k Bohu, jako je tomu
s člověkem nebo s andělem. Vnitřní krása je to, co budí zalíbení v duši toho, kdo
ji vytuší a je ochoten j i milovat. Hedonistická estetika odvozuje vkusový soud

14
ODEHNALOVÁ, Alena. Vybrané kapitoly z dějin kultury (Odpravěku do počátku 19.
století). Brno: Akademické nakladatelství C E M R , s.r.o., 2005, s. 24.
15
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 48.
16
Ibid., s. 71.
17
Ibid., s. 42.

10
z pocitu slasti, který vyvolává v recipientově smyslovém vnímání určitých
předmětů. Augustin ve své knize De ordine vytyčil problém smyslů, když
estetickou hodnotu připisoval pouze zrakovým dojmům a mravním hodnotám.
Rozlišoval totiž smysly na nižší a vyšší, přičemž v případě sluchu se jedná o
nižší smysl. 18
Svatý Augustin je také považován za praotce sémantiky, znaky
třídí na přirozené a smluvené. Základy sémantiky ale položil už Aristoteles
s jeho definicí znaku v Organonu. Augustin v určitém směru odmítá pohanský
svět i jeho kulturu, protože má jakýsi odpor k antickému mnohobožství.
Křesťanská kultura ale vychází z Antiky a je na ni vázána. Dědictví kultury
středověkého Západu vychází ze čtyř kultur. První je židovsko-křesťanská,
druhá je řecko-římská, třetí je barbarská, která je vstřebaná a následně rozvíjená
římskou říší a státy, které j i následovaly. Dále vychází z tradičního dědictví
starých lokálních kultur, které jsou zakořeněné již v době neolitu. 19

4. Středověké umění
Středověké umění podléhá zákonu takzvaného rámce. Znázorňovanou
postavu musí umělec přizpůsobit prostoru a tvaru lunety, sloupu v portálu nebo
sloupové hlavici. Postavy je třeba zvětšit nebo zmenšit, podle toho, jaký je použit
rámec. Znázorněná postava někdy může získat nečekaný původ právě díky
použitému formátu nebo zarámování. Dodává to dílu nečekanou expresivitu. 20

Kdyby umělci zachovali skutečné poměry postav a znázorňovaných věcí, mohly

by některé části vypadat příliš malé, nebo naopak příliš velké. Záleží na tom, zda
se na ně díváme zblízka, nebo zdálky. Proto umělci přizpůsobují proporce
znázorňovaných věcí tak, aby se zdály krásné. Příliš malá nebo krátká část se
může z blízka zdát přirozeně velká a naopak. Krása se nám objeví, až když je

18
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 112.
19
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace, s. 199.
2 0
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 62.

11
přizpůsobená oku. Znamená to, že požadavky objektivní proporce jsou
podřízeny optickým požadavkům. 2 1
Záleží zde na vzdálenosti, blízkosti a úhlu
pohledu, protože stejně tak jako každý předmět vypadá jinak z dálky nebo
z blízka, vypadá jinak i při různých osách pohledu.
„Proporční estetika však vždy byla estetikou kvantitativní a nikdy
nedokázala plně zdůvodnit kvalitativní zálibu vtom, co je bezprostředně
příjemné, kterou středověk projevoval ve vztahu k barvě a světlu." 22
Středověk
projevoval zálibu ve smyslových aspektech reality. Umění používalo barevné
efekty, díky kterým se zdálo, že světlo jako by vycházelo přímo ze znázorněných
předmětů, je živé a proniká obrazem. Cit pro barvy je pro středověk
charakteristický, společně s bezprostředností a prostotou. Ve středověku bylo
23

světlo představou Boha. „Světlo je principem každé krásy, a právě na něm je

založeno rozlišování barev, světelnosti, země a nebes. " 2 4

Během vytváření umění zacházejí umělci s fyzickým materiálem, jako je

tomu například v sochařství, nebo s nějakou duševní látkou, jako je třeba logika.

Středověk rozlišoval sedmero svobodných umění, jejichž znalost lidé

získávali v klášterních a katedrálních školách, a byly základem teologického
vzdělání. Mezi tato umění patří gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika,
geometrie, hudba a astronomie. Do těchto umění není zahrnuto výtvarné umění
25

a sochařství, ale právě díky výtvarnému umění se o nich lidé dovídali. „Znalost
umění je znalost pravidel, díky nimž mohou být vytvářeny věci. Jde o znalost
daných, objektivních pravidel - vtom je celý středověk za jedno. Umění je

2 1
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 111.
2 2
Ibid., s. 64.
2 3
Ibid., s. 66.
2 4
Ibid., s. 77.
2 5
O D E H N A L O V A , Alena. Vybrané kapitoly z dějin kultury (Odpravěku do počátku 19.
století), s. 25.

12
ctnost, schopnost něco dělat, a tedy i ctnost praktického intelektu." Ars je
široký pojem, který zahrnuje i řemeslo nebo techniku, a teorie umění je hlavně
teorií zručnosti. 2 7
Pojem „artifices" označoval všechny řemeslníky a umělce,
zatímco „artista" je pojem označující osobu, která studuje nebo praktikuje
svobodná umění. Až ve 13. století byl tento termín použit ve spojitosti
s člověkem, který byl obdařen výjimečnými technickými schopnostmi. 28

4.1 Sochařství a malířství

Činnost malířů se rozvíjí a šíří hlavně ve městech toskánských.
Významnými uměleckými centry se stává například Pisa, Florence, Siena nebo
Lucca.
Symbolické ztotožnění na základě společných znaků má smysl jen tehdy,
když tyto znaky jsou na věcech tím podstatným, když společné vlastnosti
symbolu a toho, co je symbolizováno, jsou chápány skutečně jako podstaty. 2 9

Huizinga toto ztotožnění vysvětluje na příkladu vnímání bílých a červených růží

mezi trny. Středověké myšlení v tom vidí symbolický význam panen a
mučedníků mezi jejich pronásledovateli. Tento výjev lze najít například na
obraze Duše trpící v očistci, z konce 14. století, v kostele svaté Markéty.
Symbolismus vytvořil obraz světa vyznačujícího se nesrovnatelně
přísnější jednotou a vnitřní souvislostí, než jaký dokázalo podat kauzálně-
přírodovědné myšlení. 30

Centrem středověké vzdělanosti byla církev, proto má umění této doby

náboženský charakter, vzácně i náměty historické. Křesťanství bylo nej silnější

ECO, Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 142.

Ibid., s. 143.
L E GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět, s. 185.
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 339.
Ibid., s. 342.

13
sjednocující silou během vývoje evropské kultury, a křesťanská architektura
a symbolika se stala hlavními body pro rozvoj západní civilizace po pádu Říše
římské. 31
V románské době v malířství převažovaly fresky a knižní malba
atypické pro ně byla strnulost a lineární pojetí. Gotická malba naopak usiluje
o modelování tvaru světlem a stínem. Rozvíjí se sklomalba, nástěnné malířství,
mozaiky a desková malba. Až v renesanci se pozornost obrací na člověka, na
jeho proporce a anatomii. V malířství se objevuje perspektiva, iluzionismus
a zachycení psychiky, stavu duše a emocí.
Figurativní umění se ve středověku ve stále větší míře ocitalo ve službách
církve, aby jí pomáhalo s jejím posláním, v realizaci programu vykoupení a
spásy. Dokonce sloužilo jako náhražka četby u těch, kdo neuměli číst ani psát.
V roce 600 píše papež Řehoř I. Veliký marseillskému biskupovi: „... čím je
písmo pro ty, kdo umějí číst a psát, tím je malířské dílo pro ty, kdo číst a psát
neumějí, a dívají se na ně, protože si je mohou číst, aniž by znali písmo, protože
malířství slouží hlavně k poučení." Umění tedy sloužilo prostým lidem nejen
32

k potěše z obrazu, ale také byli vzděláváni pomocí malířství. Stejně tak bylo
malířství spolu s poezií zdrojem poučení.

V raném středověku se vytratily podpisy umělců, jejich práce byla často

anonymní, přesto o nich můžeme získat údaje z klášterních a biskupských
kronik, nápisů na náhrobních kamenech nebo v dopisech a na objednávkách,
které slouží jako doklady o platbách, nebo z různých svědectví. Informace, které
o malířích z této doby známe, nám říkají, že se jednalo převážně o lidi světské.
Vytracení podpisů na malbách by mohlo být způsobeno tím, že ve středověku
byla manuální práce považována za podřadnou a malování bylo považováno za
manuální práci. Teprve na přelomu 13. a 14. století jsou na francouzském dvoře

31
W A L L A C E - M U R P H Y , Tim. Odhalený kód symbolů, skryté poselství věku katedrál a
renesance. Praha: Eminent, 2006, s. 91.
3 2
L E GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět, s. 185.

14
umělci povyšování do šlechtického stavu. Služebné umění je spojováno
s hmotou a jistou fyzickou námahou, jakou obnáší manuální práce. Na druhé
straně existují svobodná umění, která jsou nadřazena služebním uměním a
nejsou podřízena tělu. 34
Toto rozdělení uvádí již Aristoteles ve svém spisu
Poetika a středověku ji zprostředkovává Galénos ve spise Peré téchnes. 35

Středověký umělec si nežádal j iné odměny než té, j iž uděluj e Bůh, a který
nekladl důraz na své jméno, ale pokorně a spokojeně přijímal anonymitu
a netoužil po ničem jiném než po účasti na velkolepém kolektivním úsilí
o povznesení víry. Středověký člověk totiž věří, že umění nepochází od umělce
36

samotného, aleje darem přímo od Boha. Umělec musí být pokorný ke službě
komunitě a víře. V tom se liší od pozděj šího renezančního umělce, který byl hrdý
na vlastní individualitu. 37
Změnila se i záliba v práci se zlatem a drahokamy,
které byly dříve považovány za výraz válečníkovi odvahy, ale tyto stejné
materiály se začaly používat k oslavě slávy Boží. Volné prostory na obrazech
38

jsou vyplňovány různými historickými výjevy, květinami, listy, hmyzem, nebo

drobnými postavami. 39

„Sochařství a výtvarné umění vytváří alegorie jako odvozeniny a

napodobuje tak personifikaci umění literárního. Umění je chápáno především
jako konstrukce přenesených smyslů." 40
Hodnotou umění již nebyla shoda

3 3
L E GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět, s. 204.
3 4
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 148.
3 5
Ibid., s. 147.
3 6
Ibid., s. 184.
3 7
Ibid., s. 167.
3 8
W A L L A C E - M U R P H Y , Tim. Odhalený kód symbolu, skryté poselství věku katedrál a
renesance, s. 108.
3 9
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 150.
4 0
Ibid., s. 101.

15
s přírodou, ale byla jí shoda s ideou dokonalé, nadsmyslové a duchovní krásy,
jelikož zákon přírody již nevládne světu, ale vládne mu naopak zákon Boží.

Mluví-li středověký filozof o kráse, nemá na mysli pouze abstraktní

pojem, ale odvolává se na konkrétní zkušenost. Mluví-li scholastika o kráse,
myslí tím atribut Boha. 41
„Scholastická estetika zobrazuje takový svět, který
vůbec neodpovídá každodenní realitě, v níž byly tyto poučky sdělovány." 42

Má-li být krásno skutečnou hodnotou, pak se musí shodovat s dobrem,

s pravdou a se všemi dalšími atributy bytí a božství. Proto si středověk nedovedl
představit krásu Satana.

5. Symbol
Symbol je druh poznávacího znamení, značky nebo znaku. Aby byla
zaručena srozumitelnost používaných znaků, je třeba zachytit shody, rozpoznat
znaky a emblémy a převést si tak vzniklé obrazy do jejich duchovního
protějšku. 43
Například proroky a světce můžeme poznat podle znázornění
postavy, události, ve které se vyskytují, podle toho, co mají na sobě a atributů,
které je charakterizují. Vraném období křesťanství bylo mnoho symbolů
společných či podobných pro křesťanství i pro pohanství, a to proto, aby se
národy pohanské tradice lépe svázaly s křesťanstvím 4 4
Základním zdrojem pro
vytvoření křesťanské symboliky byla Bible a bylo nutné, aby se příběhy z ní
začaly také zobrazovat ve vizuální formě. Veškerá další symbolika se odvíjela
od příběhů, které tvořily její jádro. Jednalo se především o výjevy zrození,

4 1
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 17.
4 2
Ibid., s. 176.
4 3
Ibid., s. 102.
4 4
W A L L A C E - M U R P H Y , Tim. Odhalený kód symbolu, skryté poselství věku katedrál a
renesance, s. 108.

16
vtělení a vzkříšení 5
Umělci znázorňovali i pasáže z jiných děl, které nepatřily
do biblického kánonu, jako je například Kniha Jakubova, nebo čerpali
i z nebiblických zdrojů, jako byly bestiáře nebo příběhy o životech svatých. 46

Dále umělci zpodobňovali každodenní lidské činnosti výjevy z jejich života.

Svatí byli vzory pro tehdejší obyvatele, dokazovali jim svědectví o božích
zázracích a o boží milosti, která je prokazována hříšníkům.
Estetický slovník charakterizuje symbol jako všechno, co je v obecném
smyslu stanoveno nebo chápáno jako znak. Existuje tak symbolika barev, forem
čísel, drahých kamenů, rostlin, zvířat nebo hvězd. Pro estetiku nabývá středověk
na významu teprve s novověkým uvolněním myšlení od zavedených světových
řádů. Umění má prostředkovat samu skutečnost a pravdu, ne-li je přímo tvořit.
Umělec se stává prostředníkem mezi božským a lidským, mezi idejí a jevem. 47

Přesto nevíme, jak by Bůh mohl vypadat, kdyby se nám zjevil. Znaků je třeba
užívat, abychom se dostali k potěšení z věcí samotných. To znamená, že všechny
skutečnosti tohoto světa, i jeho „věci", jsou pouhými znaky, ukazujícími
knejvyšší skutečnosti, k božské Trojici, která je pravou a nejvyšší „věcí",
summa res. Úlohu znaků zastávají nejčastěji slova. 48

Stejný symbol může symbolizovat různé věci, například lev je znakem

pro Krista a zároveň i pro ďábla. Augustin říká, že: „...Protože mezi různými
věcmi může být více druhů podobnosti, nesmíme jednoduše předpokládat, že pro
určitou věc musí výt vždy a všude znakem něco, co pro ni na základě podobnosti

4 5
W A L L A C E - M U R P H Y , Tim. Odhalený kód symbolů, skryté poselství věku katedrál a
renesance, s. 109.
4 6
Ibid., s. 110-111.
4 7
W O L F H A R T , Karl Kock. Symbol. In: W O L F H A R T , Henckmann. Estetický slovník, nakl.
Svoboda: Praha, 1995, s. 172-173.
4 8
A U G U S T I N U S , Aurelius. Křesťanská vzdělanost, De doctrina Christiana, Vyšehrad: Praha,
2004, s. 12-13.

17
už na jednom místě znakem bylo" Pomocí symboliky k nám tvůrce promlouvá
a předává nám sdělení o nadpřirozených věcech a o řádu světa, přičemž věc není
jen tím, co znázorňuje, ale je i znakem pro něco jiného.
V symbolickém označení je důležitá určitá shoda, schematická analogie
a podstatný vztah mezi označujícím a označovaným. Huizinga vysvětluje tento
proces symbolického označování tak, že: „ve skutečnosti se ze dvou jsoucen
abstrahují příbuzné vlastnosti a ty jsou pak porovnávány". Tento proces
vysvětluje na příkladu s růžemi, kde růže se má k trní jako mučedník ke svým
pronáší edovatelům. 50

Texty můžeme zkoumat ve čtyřech různých významech, které znal už

Augustin. Ve spise Křesťanská vzdělanost se zabývá způsoby porozumění textu
a říká, že obrázkové výroky bychom neměli chápat doslovně. Měli bychom 51

obraz vnímat v různých významech, jedná se význam doslovný, alegorický,

morální a anagogický. Doslovný význam poučuje o událostech, o tom, co se
stalo. Alegorický říká, v co věřit, morální říká, co máme dělat, a anagogický říká,
v co máme doufat. Tyto čtyři významy textu j sou teorii porozumění o smyslu
textu, je to způsob vykládání textu, Bible. Vysvětlení těchto významů můžeme
vysvětlit na příkladu Jeruzaléma. V doslovném smyslu je to skutečné město tedy
smysl zamýšlený autorem, v alegorické znamená církev, v morálním smyslu
znamená duši a v anagogickém je Jeruzalém Boží město. Interpretace od nás
vyžaduje určitě úsilí, jelikož text nebo obraz může vypovídat o něčem jiném, než
co se nám ukazuje. Tak jako se mohou číst texty, mohou se číst i obrazy a další
umění.

4 9
A U G U S T I N U S , Aurelius. Křesťanská vzdělanost, De doctrina Christiana, Vyšehrad: Praha,
2004, s. 152.
5 0
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 79.
5 1
Ibid., s.137.

18
 5.1 Symbolika barev
Hugo od sv. Viktora chválí zelenou barvu jako ze všech nej krásnější.
Zelená barva je pro něj symbol jara, znovuzrození, v kterém mystický odkaz
neruší smyslový prožitek. Zelená také symbolizovala zamilovanost a modrá
52

věrnost. Obě tyto barvy j sou barvami lásky. Proto potulnému rytíři náleží, aby
se oblékal do šatů zelené barvy. Žlutá a hnědá jsou naopak považovány za barvy
ošklivé, které se necení a je jím přikládán nepříznivý význam. Žlutá znamenala
nepřátelství. Hnědá a šedá barva vyjadřuje smutek. Sedá měla pravděpodobně
smutnější odstín než hnědá. Ve středověku bylo možné poznat kastu, do které
53

člověk patřil i jen podle barvy oblečení. Například venkované nosili oděv modré
barvy, stejně jako mladé dívky. Žlutou nosili převážně válečníci, pážata
a sluhové. Červená patřila oděvům panovníků a slavnostním oděvům. Bílá se
hodila pro děti do 7 let a pro prosťáčky, zároveň to byla slavnostní barva. 5 4

5.2 Zvířecí svět a symbolismus

Zvířecí symbolismus byl popsán již v druhém až pátém století ve
Physiologu, v díle neznámého autora, pocházejícího z období mezi 2. až 5.
století. Tento spis shromažďuje všechny poznatky o přírodě a stvořeních, o
zvířatech, bylinách, kamenech a exotických krajinách, jejich pravdivost ale
neověřuje. Každý živočich je ve své formě i ve svém chování pokládán za
symbol vyšší reality. Z Physiologu vycházejí všechny středověké bestiáře i
encyklopedie. Je to spis sepsaný v řečtině a postupně byl překládán do latiny. 55

Každá věc má svůj druhý, přenesený význam. Myšlení v symbolech je

rovnocenné genetickému myšlení. Psychologie symbolismus spojuje s pouhou
myšlenkovou asociací. Ve středověku si tím lidé vysvětlovali věci, kterým úplně

5 2
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 68.
5 3
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 464-467.
5 4
Ibid., s. 463.
5 5
Eco, Umberto. Umění ve středověké estetice, s. 93.

19
nerozuměli. Byly to například různé přírodní katastrofy, morové rány nebo úmrtí
lidí. Pomocí přírody promlouvá Bůh k lidem a snaží se je dovést na správnou
cestu ke království nebeskému. Vidíme-li všechny věci v Bohu a všechno
vztahujeme k němu, čteme v obyčejných předmětech vyšší významové
obsahy. Například lilie označuje ctnost nebo čistotu. Vlašský ořech má tři
56

roviny: sladké jádro znamená božskou podstatu, vnější skořápka lidskou

podstatu a drevnatá skořápka uprostřed symbolizuje kříž. Obtížnost symbolu
spočívá v jeho všudypřítomnosti, neurčitosti a nepostižitelnosti. Vzhledem ke
své tělesné konstrukci a ke svému hmotnému organismu se člověk sám stává
symbolickým odkazem. Lidské tělo je metaforou společnosti, jejíž hlavou je král
nebo papež a jejíž údy tvoří řemeslníci a venkované. 57

Středověk je dobou tajemná, které je řízeno zázraky. Zázraky jsou

spojovány s křesťanstvím, zatímco tajemno se spíše soustředí na pohanství.
Zázraky tajemno kontrolují, posuzují a někdy se jej dokonce snaží vymýtit. Mají
také tendenci tajemno racionalizovat, a především zbavit jeho nej základnějších
vlastností - nepředvídatelnosti. Zázraky vykonávají zástupci Boha na zemi,
světci. 58
Světci mají svoje atributy, které se symbolizují nebo které mají
symbolický význam. Jsou to různé předměty či zvířata. Například atributy
svatého Augustina jsou hořící srdce, psací brk, kniha a biskupské roucho.
Symboly se setkávaly s osobními psychickými prožitky a s fantazií.

Symbolismus je, viděno z hlediska kauzálního myšlení, druhem

duchovního zkratu. Huizinga popisuje proces symbolického označování jako
jakýsi zkrat ducha. Zkrat ducha se zakládá na vzájemném souladu myšlenek:
„... myšlení, které nepojímá vztah mezi dvěma věcmi tak, že by sledovalo spirály

HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 337.

L E GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět, s. 15-16.
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace, s. 43-44.

20
příčinných spojení, ale odhaluje jej pomocí odvážného skoku jako významu a
účelu. Tento zkrat např. způsobí, že bílá, červená a zelená budou barvami dobra,
zatímco žlutá a červená znamenají bolest a pokání. Bílá je dále symbolem světla
a věčnosti, čistoty a panenství." 5 9
Proces symbolického označování probíhá tak,
že ze dvou jsoucen jsou vyvozovány příbuzné vlastnosti a jsou pak následně
porovnávány.
Myšlenka nehledá spojitost mezi dvěma věcmi podél skrytých zákrutů
jejich kauzálních souvislostí, nýbrž j i nachází náhlým přeskočením, nikoli jako
zřetelné příčiny a účinku, nýbrž smyslu a účelu. Přesvědčení o takové souvislosti
může vzniknout, jakmile mají dvě věci společnou jednu podstatnou vlastnost,
která se vztahuje k nějaké obecné hodnotě. Nebo jinými slovy: každá asociace,
vzniklá na základě podobnosti, se může bezprostředně transponovat do vědomí
podstatné a mystické souvislosti. Každá podoba, každý obraz měly své místo
60

ve velkém, všezahrnujícím myšlenkovém systému symbolismu. 6 1

Známe symboliku čísel. Například číslo tři symbolizuje trojjedinost boží.

Číslo čtyři symbolizuje počet světadílů, čtyři hlavní větry, světové strany,
lunární fáze, roční období a ze čtyř písmen se skládá jméno Adam. Číslo pět je
kruhovým číslem, značí pět esencí věcí, počet živočišných druhů. Číslo sedm je
počet dnů, za které byl stvořen svět. Dvanáctka se symbolem dvanácti
evangelistů a tak dále. Celý rok symbolizuje Krista.

Zvířecí svět a jednotlivá zvířata byla pro středověkého člověka symboly,

metaforami božských osob a jejich jednání s lidmi, přenesenými významy
křesťanských dogmat, světců a jejich zbožného života. Vzory žádoucích
křesťanských morálních postojů a obrazy zavrženíhodného chování,

5 9
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s.79.
6 0
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 225.
6 1
Ibid., s. 336.

21
metaforickým znázorněním věcí člověka a světa. Například ježek je symbolem
zlého ducha beroucího dobré plody, liška symbolizuje lstivost, prohnanost
(mazaný jako liška). Kristus je často zpodobňován ve zvířecí podobě, je
spojován se lvem, beránkem, pávem, holubicí, ale také s palmou a vinným
hroznem, zatímco trny symbolizují mučedníkovi pronásledovatele.
Ze středověku je známa legenda o holubici, která znázorňovala Ducha svatého.
Podle této legendy Holubice přinesla na konci 6. století tykev s božským olejem,
jímž sv. Remigius pokřtil Chlodvíka, a v remešském kostele, kde byla svatá
tykev uložena, je tento olej užíván k pomazání králů Francie. 62

S příchodem a rozvojem gotiky se zvířecí svět přibližuje lidskému

a ve výtvarném umění lze pozorovat i harmonii mezi člověkem a zvířaty, která
s ním žijí a doprovázejí jej. Již v pozdní antice byla zvířata nositeli lidských
vlastností a ve středověku se toto spojování lidí a zvířat dále rozvíjelo. Ne vždy
šlo ale o existující zvířata. Člověk se přibližuje světu zvířat a považuje se za
jejich pána. Tím je vyjádřen jakýsi vztah identifikace se zvířaty a zároveň lidské
dominance nad ostatním tvorstvem.

Kniha, která se zabývá zvířaty, se nazývá bestiář. Čtenář či posluchač

v něm získává poučení o zvířatech samotných i tom, co jimi Stvořitel míní.
Středověcí autoři čerpají také z antických bajek, které jsou doprovázeny
moralizací, a dále čerpají z Physiologu, kde nalézali popisy zvířat, ptáků, rostlin
a drahých kamenů včetně alegorické symboliky. 63

Pro středověkou znalost světa zvířat mají význam Aristotelova díla, která se do
Evropy začínají dostávat od 12. století. Jedná se o Živočichopis (História

6 2
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 34.
6 3
NECHUŤOVÁ, Jana. Lidé a svět zvířat. In Etymologiae XII.; Isidor ze Sevilly, Oikoymenh:
Praha, 2004, s. 27.

22
animalium), čtyři knihy O částech živočichů (De partibus animalium) a pět knih
O rození živočichů (De generatione animalinum).
K získávání vědomostí také sloužil spis Georgica od Publia Vergilia Marona,
který vznikl spíše z potřeb reformní vnitřní politiky císaře Augusta. A proto měl
větší vliv komentář, který ke Georgikám vytvořil v 5. století gramatik Servius.
Dalším dílem je spis císaře Fridricha II. De arte venandi cum avibus
(Sokolnictví).
V 50. letech 12. století Hildegarda z Bingenu sepsala Knihu o různých zvláštních
vlastnostech stvoření přírody (Liber subtilitatum diversarum naturarum
creaturarum). Na začátku 13. století na dvoře Fridricha II. vznikl spis Zkrácený
Avicennův výklad o zvířatech (Abbreviatio Avicennae de animalibus). Je to výtah
z Aristotela, který je doplněn o arabskou medicínu. 64

V době, kdy Isidor psal Etymologii, bylo těžké pracovat s řeckými prameny
kvůli jazykové bariéře. Proto zprostředkovateli textů byli Plinius Starší a jeho
Přírodopis a Gaius Iulius Solinus se Sbírkou pamětihodností, z kterých Isidor
čerpal. Isidor používá i citáty antických autorů jako byl například Ciceró, Platon
nebo Lucanus. Tyto spisy vznikaly ze zvídavosti o zvířecí svět, ze zájmu o
kuriozity a hledání místa pro člověka v řádu přírody.

5.3 Zánik symbolu

Lidé objevovali symboly všude a za každou cenu. Středověk je dobou,
které vládly tři druhy myšlení. Byl to realismus, symbolismus a personifikace.
Symbolizující myšlení bylo vyčerpáno. Veškeré středověké smýšlení ihned
poukazuje k nebesům a ztrácí se v případech z Písma a v obecných morálních
pravidlech. 65

6 4
NECHUŤOVÁ, Jana. Lidé a svět zvířat. In Etymologiae XII.; Isidor ze Sevilly, Oikoymenh:
Praha, 2004, s.28-29.
6 5
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 358.

23
 Chce-li se myšlenka, která přiznala ideji samostatnou podstatu,
zviditelnit, není to možné jinak než personifikací. Zde přechází symbolismus a
realismus v alegorii. 66
Alegorie slouží jako výrazový prostředek tragického
pocitu. Alegorie s personifikací spolu působily živě ještě i v době končícího
středověku. 67

Moderní západní tradice je již zvyklá odlišovat alegorismus od

symbolismu. Toto rozdělení se ale objevilo ale až v 18. století. Rozdělení začíná
s romantismem a aforismy Goetha. Do té doby, jak v antice, tak i ve středověku
zůstávají tyto dva termíny synonymy. Goethe o alegorii a symbolismu říká:
„Alegorie mění jev v pojem a pojem v obraz, ale tak, že pojem v obraze je třeba
považovat i nadále za něco, co obraz vymezuje a co je v něm obsaženo celé. Dále
mu musí být umožněno, aby se skrze obraz vyjadřoval. Symbolismus mění jev
v ideu a ideu v obraz, a to tak, aby si idea v obraze vždy zachovala svoji
nezměrnou účinnost a nepřístupnost a zůstala nevyjádříte lnou, i kdyby byla
vyslovena ve všech jazycích. " 6S
Alegorie má tu funkci, že vzájemně spoutává
obraz a myšlenky, což způsobí, že obraz nelze zobrazovat svobodně.

5.4 Luk
V následujících kapitolách budeme zkoumat symboliku jednotlivých
konkrétních symbolů, které dokreslují význam psů a koček. Jedná se o luk a les.
Luk je zbraň lovců, se kterou jsou lovci zobrazováni na obrazech, společně
s loveckými psy. Stejně tak les je součástí mnoha maleb vyobrazujících lov se
psy nebo samotnou přípravu na lov, či odpočinek po něm.
Luk je symbol lovce, ne rytíře účastnícího se válečných klání nebo
turnajů. Od 5. století, od doby Homéra, je luk zbraní bastardů, zrádců, cizinců a
nízkých válečníků, protože vyjadřuje strach zboje tváří v tvář. Tento strach

6 6
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 341.
6 7
Ibid., s. 351.
6 8
E C O , Umberto. Umění a krása ve středověké estetice, s. 81.

24
vyjadřuje král Argu v Euripidove hře, když zpochybňuje schopnosti lukostřelce
Hérakla: „ On sám nebyl nic a pověst srdnatého získal jen v bojích se zvěří -
jinak byl nestatečný a nikdy nesevřel štít v levici a nešel sám zblízka kopím vstříc,
ne, vždy měl jenom luk, zbabělou, bídnou zbraň, a vždy byl hotov prchnout! " 69

O luku bylo během druhého lateránského koncilu v roce 1139 řečeno, že umění
střelby z luků a samostřílů je Bohu znelíbené a je zakázáno je používat proti
křesťanům a katolíkům. Luk symbolizuje dvojznačnost - pád i let vzhůru. Ve
70

Walesu byl považován za ušlechtilou zbraň. 71

U zbraní či jiných výrobků ze dřeva se posuzuje i vlastnost, jakou dřevo

má. Některý druh dřeva je trestající, jiný válečnícký, hudební nebo například
vykonávající spravedlnost. Dřevina může být mužská nebo ženská, urozené či
neurozené povahy. Dub či jilm jsou dřeviny vykonávající spravedlnost, bříza j e
trestající, jasan je válečnícké dřevo a lípa je hudebnícká. Volba materiálu je
prvotním a základním kompozičním aktem. 72

5.5 Les
Les byl pro člověka od neolitu do konce středověku potřebným územím,
které rozšiřovalo a doplňovalo jeho pole, ale také místem, kde prožíval pověstný
strach. Na tomto posvátném, vše ochraňujícím prahu, musel ten, kdo klučil lesy,
jednou provždy ustat ve svém světském konání. Les, latinsky silva je divoký,
73

protože v něm sídlí zvířata, která se pak loví, ale také se zde pohybují uhlíři
a pasáci vepřů. 74

6 9
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace, s. 140.
7 0
Ibid., s. 142.
7 1
Ibid., s. 142.
7 2
KOPEČNÁ, Eva. Zvířecí symbol ve středověku. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická
fakulta, Seminář estetiky, 2009, s. 18.
7 3
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace, s. 65.
7 4
Ibid., s. 144.

25
 Les byl lovným revírem a za les všech lesů můžeme považovat Ardenský
les. Všichni přicházeli do lesa proto, aby nalezli ústranní, aby zde žili životem
přírodních lidí prchajících před světem kultury v plném smyslu tohoto slova. 75

Les je cenným zdrojem zvěře a lesních plodů, pastvištěm i pro domácí zvířata
a královským územím díky surovinám, které poskytuje. Ve středověku měl les
stejný význam jako poušť nebo pustina. Les se stává místem zkoušky a útočiště,
je plný démonů i poustevníků. Pro les je typická proradnost a zrádnost, později
ale ustupuje vznikajícímu řádu, jehož symbolem je stezka. Podobně je na tom
sad, který také vyjadřuje určitou svobodu. Sad je ohraničené místo, které je
odděleno od ostatního světa, a tak jsou zpřetrhány všechny vazby na venkovní
všední a každodenní život, ve kterém má člověk svoje povinnosti a odpovědnost
ke společnosti. 76

O symbolickém významu lesa se můžeme přesvědčit například v dílech

jako je román Chretiena de Troyes o Yvainovi a Percevalovi, příběh O rytíři
s labutí nebo Cligés.

5.6 Pes
Psi se řadí do řádu šelem společně se lvy, leopardy, tygry, vlky, liškami,
opicemi a s výjimkou hadů se všemi ostatními zvířaty, která mají ukrutnou tlamu
nebo drápy. Šelmy jsou pojmenovány podle síly (vis) své zuřivosti. Jejich 77

mláďata se nazývají štěňata. Stejným způsobem, ale mylně, se ale často označují
i mláďata jiných zvířat. Tyto informace o psu nám podává Isidor ze Sevilly. Ten
ale čerpá z různých zdrojů a neověřuje pravdivost získaných informací, proto od
něj získané informace nejsou vždy zcela pravdivé. Ve svých spisech mluví také
o nereálných zvířatech a jejich magických vlastnostech.

7 5
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace, s. 66.
7 6
Ibid., s.147-148.
7 7
ISIDOR Z E S E V I L L Y , Etymologie XII; Oikoymenh: Praha, 2004, s. 67.

26
 „Latinský název pro psa (canis) zřejmě pochází z řečtiny, řecky se mu
totiž říká kyón. Někteří se domnívají, že je tak nazýván podle zvuku štěkotu,
který se nese do dálky. Odtud je odvozeno také slovo „zpívat" (canere)." Tato
definice ale není zcela správná, jelikož latinský výraz pro psa „canis" není
odvozen přímo z řeckého (kyón, kynos) „pes", ale obě tato slova mají společný
indoevropský základ. 78
Touto definicí se zabývá autorka komentáře výtisku
Etymologii Isidora ze Sevilly. Isidor sám získávané informace neověřoval a ve
svých spisech necitoval původní zdroj, ale informace přebíral ze spisů autorů,
z nichž čerpal.
Symboliku psa známe již z doby starověkého Egypta. V této době byl
zobrazován bůh Anúp se šakalí nebo s psí hlavou, a právě tato dvě zvířata
symbolizoval smrt a zároveň paměť a znovuzrození. 79

Během středověku se měnil vztah člověka ke zvířatům. Jinak se lidé

chovali k lesní a polní zvěři během raného středověku, kdy na většině povrchu
Evropy byl temný prales, a jinak v situacích, kdy lov nebyl pro vyšší
společenskou třídu životní nutností, ale pouze povyražením. Tento vztah se
vyvíj el oběma směry, j ak od negativního k pozitivnímu, tak naopak. Tento vývoj
lze nalézt v dobové literatuře od autorů, kteří se věnovali středověké hagiografii.
Tito autoři se nezaměřují pouze na psa, ale jak je uvedeno ve 27. verši
starozákonního Levitiku, na všechna zvířata, která chodí po čtyřech: „Co ze
všech zvířat, která se pohybují po čtyřech, chodí po packách, bude nečisto; kdo
se dotkne jejich zdechlin, bude poskvrněn až do večera. A kdo ponese takové
umrliny, vypere si šat a bude nečist až do večera, neboť to vše jest nám
nečisto. " Ve Starém zákoně se o psu mluví jako o požírači zdechlin a mrtvol.
8 0

Podle starozákonní metafory byl pes považován za ztělesnění ohrožujícího zla,

7 8
ISIDOR Z E S E V I L L Y , Etymologie XII., s. 84-85.
7 9
W O L O Y , Eleanora. Pes a lidská duše. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2005, s. 50.
8 0
Lv 11,27.

27
jemuž je třeba se vyhýbat. Pouze v 6. kapitole deuterokanonické knihy Tobiáš je
pes zmíněn jako průvodce člověka. 8 1

Psi byli již v antice oblíbenými zvířaty. Umělci té doby jmenují několik
psích ras, například pes molosský nebo maltézský psík. Často se zmiňovali
lovečtí psi. Řečtí moreplavci měli ve zvyku si s sebou brát na dlouhé mořské
plavby maltézské psíky, kteří jim pomáhali ukrátit dlouhou chvíli. Gaston Fébus
ve své Knize o lovu, sepsané ve 14. století, dělil psy na dogy, chrty, honící psy,
psy určené k lovu ptáků a psy řeznické. Honící psi museli mít statné a vysoké
tělo, dlouhý čumák a převislé pysky. Vycvičené dogy patřily k nejvíce ceněným
loveckým psům. Hodily se pro lov kanců a medvědů, chrti se naopak hodili pro
lov malých zvířat. Křepeláci se používali při lovu ptáků, zejména koroptví a
křepelek.

Isidor popisuje psa tak, že není bystřejšího zvířete, než je pes, protože psi
mají více smyslů než ostatní zvířata. Jako jediní slyší na svá jména a milují své
pány. Brání příbytky svých majitelů a pro svého pána jsou ochotni i zemřít.
Dobrovolně se s pánem vydávají na lov a neopustí jeho tělo ani po smrti. Jejich
povaze je vůbec vlastní, že nemohou žít bez člověka. Pes má dvě vlastnosti: buď
odvahu, nebo rychlost. 8 2
Hrabanus Maurus o psu dále říká, že má různé
významy. Může znamenat ďábla, Žida, nebo také pohanský národ. Ve své
modlitbě k Hospodinu říká: Vysvoboď mou duši od meče, chraň jediné, co mám,
před psí tlapou. V židovské tradici je pes označován za nečisté zvíře.
83

81
NECHUŤOVÁ, Jana. Lidé a svět zvířat. InEtymologiae XII.; Isidor ze Sevilly, Oikoymenh:
Praha, 2004, s. 18.
8 2
ISIDOR Z E S E V I L L Y , Etymologie XII; Oikoymenh: Praha, 2004, s. 85.
8 3
NECHUŤOVÁ, Jana. Lidé a svět zvířat. In Etymologiae XII.; Isidor ze Sevilly, Oikoymenh:
Praha, 2004, s. 18.

28
 „Pes byl domestikován, když se před více než deseti tisíci lety připojil k lidem.
Byl užíván při lovu. Démonické rysy psa se potvrzují tam, kde je lov v intencích
hodnotové orientace odmítán, a naopak je příznivě vnímán těmi, kdo si lovu
cenili jako ušlechtilé rytířské a vůbec dvorské kratochvíle. Na druhou stranu psi
divocí, potulující se, psi, kteří jsou zdivočelí, jsou symbolem nečistoty,
krvelačnosti a nízkosti^ 84

Velice oblíbenými loveckými psy byli ve středověku chrti, latinsky

vertagus, což bylo obecné označení pro psy vhodné k lovu. Vlastnictví těchto
psů bylo výsadou bohatých vrstev a znakem zámožnosti. Dále byli ve středověku
známi honící psi, označovaní středolatinským termínem braccus nebo bracco,
což je označení pro jezevčíka. Jedná se o jméno germánského původu, které
85

do Říma přinesli vojáci bojující proti Germánům.

Chrt byl při středověkém lovu velkým pomocníkem. Byl považován za

nejušlechtilejšího a nej elegantnějšího ze všech a také byl považován za
nej rychlejšího běžce, díky čemuž byl schopen ulovit i velmi rychlou zvěř. Díky
těmto jejich vlastnostem a schopnostem byli velmi ceněni a každé šlechtické
sídlo jich muselo mít celou smečku. Jelikož jejich cena byla vysoká, ukazovala
velikost smečky, jak bohatý je jejich pán. O tom, jak byl chrt velmi ceněn,
vypovídá i pověst o kozojedském zvonu. Podle ní měl na tvrzi v Kozojedech
sídlit rytíř, který se rád oddával své lovecké vášni. Mezi jeho psy obzvlášť
vynikal jeden ušlechtilý chrt. Rytíř jej svěřil do opatrování svému panoši Janovi.
Jednou si vyšel Jan s chrtem na procházku do polí, ale pes se pustil za zajícem

8 4
NECHUŤOVÁ, Jana. Lidé a svět zvířat. In Etymologiae XII.; Isidor ze Sevilly, Oikoymenh:
Praha, 2004, s. 18.
8 5
CISAŘOVSKY, Michal. Zapomenutá plemena loveckých psů. In: Myslivost.cz [online].
Leden 2015 [cit. 7.2.2019]. Dostupné z: http://www.myslivost.cz/Casopis-
Myslivost/Myslivost/2015/Leden-2015/Zapomenuta-plemena-loveckych-psu.

29
a ztratil se v lese. Druhý den se rytíř se svou družinou vydal psa hledat a potkal
starou čarodějnici. Ta mu nabídla krutý obchod - chrta mu prý vrátí pouze
výměnou za panoše Jana (chtěla se koupat v jeho krvi, aby omládla). Rytíř
souhlasil a Jana jí vydal, ale pak svého činu litoval. Na důkaz svého pokání
nechal v Kozojedech vystavět dřevěný kostelík se zvonem na věžičce. Sotva
však prý poprvé začal zvon zvonit, rozléhalo se krajem: „Jan za chrta dán! Jan
za chrta dán!" Jak to rytíř uslyšel, skácel se mrtvý k zemi. Zvon pak po dlouhou
dobu připomínal jeho těžký zločin. 86

Anglo-anjouský král Jindřich II. vyzýval v roce 1184, aby lidé měli v lese při
sobě luky, šípy nebo psy alespoň pro jistotu. 87

O chrtovi je známa ještě jedna legenda, jmenuje se Svatý pes Guinefort.

Štěpán Bourbonský ve svém exemplu popisuje, co mu sdělili vesničané:
Poblíž vsi Neuville prý kdysi stával hrad, jehož majitelem byl jakýsi rytíř. Jeho
ženě se narodil chlapec, a když byl ještě v kojeneckém věku, odešli jednou jeho
rodiče pryč z domu. Když se z místnosti s miminkem v kolébce vzdálila i chůva,
hlídal dítě jen rytířův pes. V tu chvíli však do místnosti vlezl obrovský had a
plazil se ke kolébce. Co se dělo dál, líčí Štěpán Bourbonský takto: „Když to
uviděl chrt, který tam zůstal, pustil se za hadem a napadl ho pod kolébkou,
přičemž j i převrhl a kousal hada, který se bránil a také ho kousal. Pes nakonec
hada zabil a odhodil daleko od kolébky. Kolébka a rovněž zem i psova morda a
hlava byly celé zrudlé hadovou krví. Zle zřízen hadem, držel se u kolébky. Když
přišla chůva, při tomto pohledu myslela, že pes dítě sežral a velice silně vykřikla
žalem. Když to uslyšela matka, ihned přiběhla, uviděla totéž a uvěřila stejné věci
a také vykřikla. Stejně tak rytíř, který přiběhl poté, uvěřil témuž, vytasil meč a
psa zabil. Pak přistoupili k dítěti a našli je zdravé a v pořádku, jak sladce spí.

8 6
T E K L A . Svatý pes Guinefort. In: E-středověk [online]. 18. 4.2010 [cit. 10.1. 2019]. Dostupné
z: http://e-stredovek.cz/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2010040001.
8 7
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace, s. 139.

30
Hledali vysvětlení a našli hada roztrhaného a zabitého psím kousáním." Když
majitel psa poznal, jak hrozně se zmýlil, a že nevinného psa vlastně potrestal za
něco, za co ho měl naopak pochválit, hořce svého činu litoval. Pohřbil chrta do
studny před hradní branou a na památku této nešťastné události nechal kolem
jeho hrobu vysadit stromy. Tak se zrodil kultovní les psa Guineforta. O něco
později byl hrad dobyt, ale pověst o ušlechtilém chování psa se roznesla mezi
venkovským lidem do širokého okolí. Chodili k místu jeho posledního
odpočinku a modlili se k němu za své zdraví a za zdraví svých dětí. Nedaleko
tohoto místa prý žila stařena, jež je zasvěcovala do čarodějných praktik a rituálů,
které tu pak společně provozovali.
Tento svatý Guinefort se pak stal pro místní obyvatelstvo ochráncem dětí
a pro jejich matky symbolem, ke kterému se chodily modlit a uctívaly jej
různými předměty, jako byly například dětské botičky nebo oblečení. 88

Pes je atributem i některých světců. Jedním z nich je svatý Roch

z Montpellieru, který žil na počátku 14. století. Sv. Roch je patronem zajatců,
invalidů, mládenců, nemocných a nemocnic, lékařů, sedláků, obchodníků
s uměleckými předměty, zahradníků, truhlářů, dlaždičů, patron proti moru,
vzteklině, choleře, kožní vyrážce, proti bolesti kolen a je také patronem psů,
dobytka a skotu. Často je zobrazován se psem, když kráčí jako poutník s holí
a často jej můžeme vidět s morovou ránou na noze a někdy mu pes olizuje vřed
na noze. (viz. obr. č. 1)
Dominikánští bratři byli někdy symbolizováni černobílým psem
a slovem „Domini Canes", to znamená Boží psi nebo Psi Páně. Tento řád
pronásledoval hříšníky a nebál se napadnout i bohatou šlechtu. Naplnil se tak
sen matky sv. Dominika, která prý měla sen, ve kterém jí z jejího lůna vyskočil
pes s hořící pochodní a zapaloval celý svět. Právě již výše zmíněný černobílý

8 8
T E K L A . Svatý pes Guinefort. In: E-středověk [online]. 18. 4.2010 [cit. 10. 1. 2019]. Dostupné
z: http://e-stredovek.cz/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2010040001.

31
pes je jedním z atributů sv. Dominika. Dalšími atributy jsou lilie, kniha, kříž
nebo růženec.

Jeho nereálným příbuzným je tříhlavý pes Kerberos, který hlídal vstup do

podsvětí. Reálný pes je průvodcem duší do podsvětí. Nebo Orth, dvouhlavý pes.

Můžeme jmenovat některé obrazy, na kterých je pes zobrazen jako symbol

ochránce nebo dobrého lovce. Jedná se například o Štvanici na jelena podle
francouzské iluminace na konci 14. století. Jan van Eych a rodinný obraz
s psíkem s názvem Rodina Arnolfinů, kterému se budeme věnovat později.
Vyobrazení techniky lovu i tehdejších loveckých plemen psů nalezneme
například v ilustracích ke Knize o lovu Gastona Fibuse ze 14. století. Lov na
kance vyobrazený v iluminovaném kalendáři zpočátku 15. století. Lovecká
kniha krále Moduse z poloviny 15. století s textovým i obrázkovým popisem
druhů lovu.
Pes byl motivem i v literatuře. Například v básni o Karlu Velikém je popsáno,
jak probíhal lov.

5.6.1 Lov a psi

Lov je symbolem marnosti člověka. Je přehlídkou loveckých schopností
na úkor jiného tvora. Císař Fridrich II., autor spisu Lovecké umění (De arte
venandi cum avibus), říkal, že člověka odjakživa lákají dvě věci, a to prospěch a
zábava. Hlavním prospěchem bylo původně zajištění potravy. Chudí lidé si navíc
lovem mohli vydělat peníze na svou obživu. Ve 14. století byla velmi oblíbená
štvanice. Během ní šlechtic určil, kteří lovci a kteří lovečtí psi se zúčastní lovu a
kteří budou určeni do zálohy. Štvanice měla určenou formu a pravidla, která se
musela dodržovat. Jednalo se o právo na kořist, právo zaútočit a dodržet čestné

32
slovo. Bylo to podobné jako při rytířských turnajích . Lovečtí psi museli být
89

velice zdatní, protože během lovu odváděli nejvíce práce. Během štvanice
psovodi vypustili psy, ti se vydali do lesa, nalezli zvěř a hlasitěji štvali. Lovci je
sledovali na koních a vyčkávali, až se zvíře zastaví a psi ho obstoupí. Pak bylo
možné se přiblížit a zvěř střelit šípem z luku nebo zasáhnout vrženým oštěpem.
Po skončení štvanice byli psi opět uvázáni na vodítko a odvedeni někam, kde se
dosud nelovilo, tedy na jinou stopu zvířete.

Jean Verdon ve své knize Volný čas ve středověku cituje ze starých

bavorských zákonů. Tam se o psovi, který lovil v norách, říkalo „bibahunt".
K lovu ptáků byl určen „ hapuhhunt", který navíc ovládal umění plašit zvěř nebo
hledat ulovenou zvěř na nepřístupných místech. A „suuarzuuild" dokázal lovit
tu největší zvěř.
Psi bývají na obrazech často vyobrazováni se svými psovody, jiným jménem
například psáři nebo holotové. Ti je doprovázeli i při lovu. Během lovu se
troubilo na roh a lovilo se na koních, pěšky, s dravými ptáky i se psy.

5.6.2 Sochy
Psi se často objevovali na památné hrobce na počest zesnulého. Sochy
zhotovovány z alabastru a mramoru. Psi jsou zobrazováni na náhrobcích rytířů.
Pokud byl v nohách rytíře schoulený pes, symbolizoval tak přirozenou smrt.
Naopak lev symbolizoval smrt v boji. Náhrobní skulptury mají ze všech druhů
umění nejvíce služební charakter. Sochaři měli za úkol vytvářet náhrobky
vévodů, což nebyla svobodná tvorba krásy, ale vytvářeli umění ke zkrášlení
knížecí vznešenosti. Tehdejší sochaři pravděpodobně netvořili mnoho soch
mimo jejich zakázky a na rozdíl od malířů byly jimi zpracovávané motivy

L E GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět, s. 395.

33
omezené a vázané na přísnou tradici. Malíři také měli větší radost z tvorby a lépe
se uplatňovali. 9 0

5.7. Kočka
Kniha Genesis naznačuje, že zvířata byla stvořena, aby sloužila a
pomohla lidstvu, ale kočka bez ohledu na to, jak moc se snažíme, nikdy nebude
tak poslušná jako pes, kůň nebo kráva. (Metzerová)
„Kočka, „musio", dostala své jméno podle toho, že se chová nepřátelsky
k myším „mus". Její lidový název zní „cattus" podle lovení „captura". Jiní
říkají, že má jemné odvozené od slovesa „cattare", to znamená vidět. Má tak
pronikavý zrak, že zářícíma očima proniká temnotou noci. Ze stejného základu,
tj. od řeckého slovesa „kaiestahai", je odvozeno i slovo „catus", což znamená
bystrý." 91
Ve středověku se používalo označení „musio". Kočka má pružné a
svalnaté tělo dokonale přizpůsobené k lovu, ostré drápy a zuby, vynikající zrak,
sluch a čich. Je to prstochodec, našlapuje na spodní plochy prstů, na kterých má
polštářky se zatažitelnými drápky. Na předních končetinách má pět prstů a na
zadních čtyři. Jejich koťata se rodí slepá a hluchá, ale se srstí.
Pro Reky a Římany představovala kočka hlavně dobrého lovce myší, v Egyptě
byla zvířetem posvátným. Dvakrát se o ní zmiňuje Aristoteles v souvislosti
s pohlavním aktem. Plinius starší obdivuje její mrštnost a obratnost. Za
domácího mazlíčka zřejmě považována nebyla. To můžeme poznat ze Statiova
vyjmenování zvířat. Statius vyjmenovává zvířata, která měl člověk v nej větší
oblibě, kočka však ve výčtu chybí.
Symbolika kočky je dvojmyslná. Označuje jak dobro, tak i zlo, zejména
pokud jde o černou kočku, která j e spojována s mágy a čarodějnicemi. Smýšlení
středověkých lidí o kočkách je ovlivněno pověrami, zejména k čarodějnictví.
Tento postoj byl ale v každé zemi jiný. Například oblasti Švýcarska, Lotinska

9 0
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 437.
9 1
ISIDOR Z E S E V I L L Y , Etymologie XII., s. 93.

34
a Skotska byly posedlé kouzelníctvím, které se kolem roku 1400 přeneslo i na
francouzský dvůr . Strach z čarodějnictví dokonce ovlivňoval i obchod.
92

Například město Arras bylo natolik spojováno s čarodějnictvím, že se lidé báli

obchodovat s kupci z toho města neboje dokonce ubytovat, aby sami pak nebyli
spojováni s kouzelní ctvím. 93
Středověcí obyvatelé obviňovali ze satanismu
i nejbližšího člověka, ať už to byla žena, pasák, Žid či cizinec. 94
Díky jejich
poverčivosti tomu každý hned uvěřil, proto bylo snadné z takovéto věci obvinit
i nevinného člověka a ten pak byl potrestán.
Dvoj smyslnost kočky vidíme i v tom, že je na jedné straně považována
za zvíře přítulné a milé, ale také za agresivní a divoké. V řecko-římské mytologii
se neobjevuje a v křesťanské ikonografii nemá žádný zvláštní význam. V bibli
se kočka nevyskytuje vůbec. Z Egypta známe kočku plavou, jakousi
předchůdkyni dnešní kočky, která byla posvátná, a teprve na počátku našeho
letopočtu se rozšířila do jižní Evropy, kde se stala obrazem věštkyně. 95
Člověk
postupně kočku rozšířil na téměř všechny kontinenty.

Na začátku středověku a počátku křesťanství měli lidé ke kočkám spíše

kladný vztah. Podle jedné legendy totiž kočka zahřívala a chránila Ježíška
v jesličkách, a typická kresba na hlavě mourovatých koček byla pokládána za
stopu tří prstů Panny Marie, která j i z vděčnosti pohladila. Nařízení Karla96

Velikého z 9. století uvádí kočku mezi zvířata, která mají být chována v každém
selském či klášterním dvoře. V i l . století ve Walesu měl ten, kdo by zabil či

9 2
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 408.
9 3
Ibid., s. 411.
9 4
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace, s. 147.
9 5
Ibid., s. 92.
9 6
L U C K A . Historie kočky domácí II. - od středověku po současnost. In: Mazlíčci v pohybu
[online]. 29. 5. 2017 [cit. 14. 2. 2019]. Dostupné z: http://mazliccivpohybu.cz/blog/article/1686-
historie-kocky-domaci-ii—od-stredoveku-po-soucasnost.

35
ukradl kočku z knížecích sýpek, zaplatit tolik obilí, kolik je třeba k zasypání
jedné kočky, která visí za ocas a čenichem se dotýká země.
Ve středověku byly kočky vnímány spíše negativně, protože byly
spojovány s čarodějnicemi a magií. Zejména černá kočka byla považována za
spojení s ďáblem, protože se v té době věřilo, že ďábel se může proměnit
v černou kočku. Kočka byla jakýmsi poznávacím znamením čarodějnice a
během čarodejníckych procesů byla upalována nebo věšena společně se svojí
majitelkou. Během těchto procesů se nikdo příliš nezabýval tím, zdaje údajný
viník skutečně vinný a trest si zasloužil, či nikoli. Vedly se velké kampaně jak
proti čarodějnicím a kouzelníkům, tak i proti loupežníkům a sodomii. Procesy
se vyznačovaly velkou soudcovskou krutostí a rozkvětem útrpného práva a lidé
měli požitek z poprav. 9 7

Ve 13. století, v době inkvizice, se věřilo, že kočky mají schopnost

ovládnout mrtvé tělo člověka a udělat z něj upíra. Objevovalo se také jejich
shazování ze zvonic nebo jejich přibíjení na kostelní vrata. 98
Mohlo to být
způsobeno tím, že kočka měla a má svoji jedinečnou povahu a vznešenost,
nepřilne k člověku jako pes, který se svého pána drží a je mu věrný. Psa je možné
vycvičit, ale kočku ne. I když je domestikována, nemůže být vlastněna. Její oči
jsou příliš tajemné a zračí se v nich ďábel, zároveň má vlastnosti velmi dobrého
lovce. Člověk, přestože je nepatrný v očích Hospodinových, řadí se na první
místo v řádu stvoření, a proto se považuje za pána všech zvířat. Nadřazenost
člověka je známa už ze scény, na níž Adam, na Boží pokyn, dává jména
zvířatům. Jako by pro ikonografické výklady vyplývalo, že si člověk stále
výrazněji uvědomuje svou nadřazenost ostatnímu stvoření.

9 7
HUIZINGA, Johan. Podzim středověku, s. 34.
9 8
L U C K A . Historie kočky domácí II. - od středověku po současnost. In: Mazlíčci v pohybu
[online]. 29. 5. 2017 [cit. 14. 2. 2019]. Dostupné z: http://mazliccivpohybu.cz/blog/article/1686-
historie-kocky-domaci-ii—od-stredoveku-po-soucasnost.

36
 Edward, vévoda z Yorku, z 15. století o kočkách říkal, že jejich falešnost
a zloba jsou dobře známé a že je to šelma, která v sobě má ďáblova ducha.
Nezáleželo na tom, jestli je to kočka divoká nebo krotká. "Tento negativní
přístup ke kočkám se změnil až s nástupem osvícenství, a v době baroka a rokoka
se kočky staly mazlíčkem šlechty a ozdobou salonů. Byly chovány i jako
mazlíčci u jeptišek, a i středověcí muslimové měli kočky rádi. Středověk kočce
přiznává zásluhu na záchraně Noemovy archy, když na palubě lodi chytila myš,
která prokousávala dřevo lodě.
Ve středověku kočky plnily důležitou roli. Chytaly myši, které by jinak
mohly být pro lidi škodlivé. Myši roznášejí nemoci, proto je také možná spojitost
mezi systematickém hubením koček a šířením morů. Myši také ničily úrodu,
která člověka měla uživit po celou zimu. Způsob, jakým kočky lovily myši,
srovnávali tehdejší lidé se způsobem, jakým ďábel chytal duše. Stejně tak jako
si kočka hraje s myší předtím, než j i zabije, stejně tak si hraje ďábel s hříšníkem.
To pro ně znamenalo, že kočka je kruté zvíře, které si užívá bolesti druhých.
O spojení kočky se satanem se zmiňuje i Walter Map, který popisoval
satanské rituály: „Ďábel sestupuje jako černá kočka před svými oddanými.
Uctívači viděli světlo a přiblížili se k místu, kde viděli svého pána. Pídí se po
něm, a když ho najdou, políbí ho pod ocas." 1 0 0
Kacíři j sou v přeneseném smyslu
jako kočky. Kacíři jsou pro středověkého člověka lidé, ke kterým církev pociťuje
nenávist. Přestože jsou součástí církve, stojí mimo mi a ohrožují tak ideologické,
institucionální a sociální základy náboženství a víry, narušují autoritu církve. 101

Napadají ortodoxní myšlenky a volně se pohybují ve své interpretaci náboženské

99
W A L K E R - M E I K L E , Kathleen. Why Cats were hated in Medieval Europe. In: Medieval lists
[online]. 2.10.2013 [cit. 13.3.2019]. Dostupné z: Medievalists.net.
http://www.medievalists.net/2015/08/cat-pics-from-the-middle-ages/.
1 0 0
DOLEJŠ, Jiří. Pověry a naše chlupaté přítelkyně. In: Parlamentní listy [online]. 31. 12. 2012
[cit. 14. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.parlamentnilisty.cz/profily/Ing-Jiri-Dolejs-
130/clanek/Povery-a-nase-chlupate-pritelkyne-14931.
101
L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace, s. 21.

37
víry. Katarové a Waldensové byli obviněni katolickými církevníky, že se
sdružují, a dokonce uctívají kočky. Stejně tak byli obviněni i heretici.
Informaci o tom, že kočka nebyla považována za dobré zvíře, lze získat
i z bajky o kočce a kohoutovi: „Kočka chytila kohouta a hledali si šikovnou
záminku, aby ho mohla sežrat. A tak obvinila kohouta, že je lidem jen na obtíž,
protože je v noci budí kokrháním a nenechá je v klidu spát. Kohout se bránil,
říkal, že to dělá jen v jejich zájmu, aby je brzy ráno vzbudil do každodenní práce.
Nato kočka vymyslela druhý důvod, že je nestydatý, protože proti přírodě obcuje
se svojí matkou a se sestrami. Kohut se bránil, že i to dělá v zájmu svých pánů,
protože právě proto, že tak činí, mají mnoho vajec. No to mu kočka odpověděla:
„Měj si třeba tisíc pěkných výmluv, já i tak bez oběda nezůstanu" - a kohouta
sežrala." Bajka ukazuje, že člověk, který si umínil páchat zlo tak bude činit vždy.
A pokud se mu nepodaří najít vhodnou záminku, bude zlo konat otevřeně. 102

Jedná se sice o ezopskou bajku, jejíž autor žil již v 6. století před naším
letopočtem, ale jeho bajky byly zaznamenány až ve 3. století před naším
letopočtem a byly dále různě zpracovány a inspirovaly i pozdější středověké
autory, kteří byli, jak již bylo výše zmíněno, ovlivněni antickou tradicí.

5.8. Pes a kočka

Pes a kočka se společně objevují na Staroměstském orloji. Jsou zde
vyobrazeni v protikladu. Pes na horní straně, kočka na spodní. Pes zde má
význam strážného a pravděpodobně prvního domestikovaného zvířete, symbol
bdělosti, ochrany, věrnosti, který v pověstech hlídá poklady. Kočka také občas
hlídá poklady, ale není spolehlivá. Je symbolem nezávislosti, vypočítavosti a
falešné lísavosti aúskočnosti. Staroměstský orloj jsou středové astronomické
hodiny v Praze, o nichž první písemnou zmínku nalezneme v listině z roku 1410.
Na orloji jsou vyobrazena reálná i nereálná zvířata, jako je například panter, had,
netopýr, žába, ježek, figurka s hadím tělem, drak, ďábel nebo kostlivec.

ŠIMOVIČOVÁ, Etela. Ezopské bájky. Bratislava: Tatran, 1966, s. 13.-14.

38
 Komentáře k vybraným dílům
V této kapitole se budeme zabývat konkrétními obrazy a sochami, které
nám pomohou si lépe uvědomit, jak lidé ve středověku vnímali symboly psů a
koček. Na prvních dvou obrazech je vyobrazen vztah lidí k psům. Jedná se o
obrazy z knih, tedy iluminace, či přímo obrazy, které nám navíc ukazují, jak
vypadalo například tehdejší vybavení pokoje, jako je tomu na obraze Rodiny
Arnolfmiových.

Na tomto obraze vidíme smečku psů. Několik z namalovaných psů jsou

pravděpodobně chrti, o které je velmi dobře postaráno. Některým psům je
dopřávána péče v podobě ústní hygieny, koupele, ošetřování ran, které mohly
vzniknout při lovu a několika psům se o unavené tlapy starají služebníci. Podle
oblečení postav by se dalo soudit, že postavy s turbanem na hlavě jsou šlechtici,
tedy majitelé psů, a ostatní postavy jsou pravděpodobně služebnictvo nebo
honci, kteří se starají o psy po lovu. Zde je vyjádřen dobrý vztah mezi psy a lidmi
a pes zde symbolizuje dobrého lovce, proto je mu za jeho skvělé schopnosti
vyjadřována úcta a náležitá péče. Podobný motiv můžeme vidět i na dalších
obrazech.

39
Francouzská miniatura s motivem lovu se psy z 15. století.
Tento obraz je další ukázkou výjevu z lovu. Postava uprostřed miniatury
by podle jejího situování a barvy ošacení mohla být panovníkem. Panovník je
obklopen psy a lovci. Psy nepohrdá, naopak to vypadá, jako by si prohlížel svou
psí smečku, která pro něj symbolizuje možnost dobrého a úspěšného lovu.

To, že byl pes symbolem dobrého bojovníka nebo lovce, můžeme vidět
na dalším obraze. Zde na psovi, který by podle štíhlého těla mohl být již zmíněný
chrt, jede zajíc. Zajíc byl většinou lovená zvěř, zde ale jede na psovi a na ruce
má sokolnickou rukavici, na níž sedí zřejmě sokol. Tedy pták, který se při lovech
také často používal.

40
Svatba manželů Arnolfiniových
Obraz vzniklí v roce 1434 zobrazuje svatbu manželů Arnolfiniových.
Existují však teorie o tom, že na obraze je zobrazen samotný autor obrazu se
svojí manželkou. Autorem je Jan van Eyck. Na tomto obraze najdeme hned
několik symbolů, jedná nejen o symbol psa, který postává manželům u nohou,
ale i o předměty v místnosti. Gesto, jakým si podávají ruce, symbolizuje
uzavírání manželství. Manželka má zelené šaty, které symbolizují štěstí a bílý
čepec se závojem značí čistotu předmanželskou a následně i manželskou.
Zde zobrazený pes je bruselský grifonek, který já známý svým širokým
srdcem a představuje zde věrnost k pánovi, i statečnost se kterou bojuje proti
škůdcům. V souvislosti s manželstvím je pes symbolem věrnosti, pravé víry a je
hojičem tělesných i hojivých ran. Je prostředníkem mezi posvěcením duší
manželů a cestou k jejich věčné spáse. 103

103 ^

ČEJKA, Martin. Manželská šifra mista van Eycka. In: TeDeum [online]. 2011 [cit.

15.3.2019]. Dostupné z: http://www.tedeum.cz/3_2011/sifra_van_eyck_0311.htm.

41
Chrt - symbol Tudorovské vlády. King's College Chapel 1446

Arundeská hrobka v Chichesterské katedrále

Hrobka se nachází v malém městě na jihovýchodě Anglie. Můžeme
vidět, že zde leží manželský pár, který doprovází dvě zvířata. U dámy leží pes,
u muže lev. Tato zvířata vyjadřovala, jakým způsobem člověk zemřel. Pes na
náhrobních kamenech symbolizoval smrt přirozenou a lev znamenal smrt v boji
v případě rytířů. Psa také často nalezneme na náhrobcích žen nebo dětí, zde je
zobrazen jako průvodce do říše mrtvých. Symbolizuje věrnost jak ke království,
tak i k víře. Pokud znázorněný pes drží mezi tlapami kost, znamená to, že tělo
zesnulého člověka je pohřbeno pod náhrobkem. Stejný motiv vidíme i na
obrázku vpravo. Jedná se o epitaf hraběte Ulricha von Helgensteina a jeho matky
Agnes von Württemberg v kapitulní síni benediktinského kláštera
v Blaubeurenu z roku 1460. 104

WEIN, Michal. Azore trhej. Font. Praha: Kafka design, 2011, 4, 52-55 s.

42
Na tomto obrážeje znázorněna kočka a myš. Kočka jako symbol dobrého lovce
myší a jiných škůdců, které přenášejí nemoci a mor. Je zde tedy vyobrazena i
jako náš ochránce.

ttfcfhlfr
ixtftuo
tar-ť iu
vet© uc
nic far _

n nomm cfc. qwuquto

fit • 3lu tUcunt tnuteô
wO^ftm ttuxft tam <&1|iuutfMfi& w
*atirawtíl Aiiíxmmr. tme uníu* w uwř

43
Na obraze ze 14. století vidíme ženu, kde se sklání k hrnci nad ohněm, ve kterém
připravuje nějaký pokrm či lektvar. Kočka sedící na lavici zde můžeme být
symbolem magie, pokud by žena v místnosti byla čarodějnicí. Nebo může
znázorňovat kočku, která právě odpočívá a kterou si lidé chovali v domácnosti
jako lovce myší a jiných škůdců, které jim ničili zásoby na zimu.

Kočku můžeme nalézt i na fresce v Sixtinské kapli zobrazující náboženský

motiv, jedná se o obraz Poslední večeře. V popředí fresky vidíme dvě kočky,
které si spolu hrají před stolem a jedna, která je vzdálená kousek od nich, stojí
na zadních a vypadá to, že by si chtěla hrát s účastníky hostiny. Vidíme, že koček
se zde nikoho nebojí, naopak to vypadá, že kočky ani nikoho neruší při
probíhající hostině. To znamená, že kočka zde není symbolem ďábla ani zla.

44
45
 Zaver

Tématem práce byl symbolismus reálných zvířat ve středověku.

Zkoumali jsme, jaký význam měl symbolismus pro tehdejší obyvatele, v čem
všem viděli možnost nějaké symboliky a jak vnímali symboliku zvířat nebo
například i symboliku barev ve středověku. Konkrétně jsme se v této práci
zaměřovali na symbol psů a koček.
Zjistili jsme, že středověk byl dobou, kdy lidé viděli symboly opravdu
všude. Byl to způsob, jakým si vysvětlovali různé přírodní nebo životní
katastrofy, anebo nemoci, které si v té době ještě neuměli vysvětlit a zároveň si
pomocí symbolismu vykládali význam Bible, kde je mnoho odkazů na určité
mystično a alegorii. Jejich život byl do určité míry řízen symboly, které jim podle
nich předurčovaly štěstí či neštěstí a přikládali jim určitou důležitost. Právě tato
všudypřítomnost přenesených významů způsobila, že na konci středověku byl
symbolismus vyčerpán. K tomu, abychom správně pochopili, co který znak
znamená, j sme využívali etymologii, která nám pomáhá se dostat k původu slova
a k jeho původnímu významu. Některé symboly mají dlouho tradici a jsou nám
známé už z období antiky, ze které celý středověk vychází.
V této práci jsme se zabývali symbolem psa a kočky. Jejich význam je
rozdílný. Zatímco význam psa je převážně pozitivní, u kočky je to složitější,
jelikož její význam v průběhu staletí dramaticky měnil. Postavení zvířat bylo
ovlivněno náboženstvím, proto se ke zvířatům jinak chovali lidé z počátku
středověku, kdy byli ještě silně ovlivnění pohanstvím a jinak v době pozdního
středověku, kdy byl prosazován vliv katolicismu. Pes byl středověkými lidmi
vnímán obecně jako symbol dobrého lovce, stopaře, pastevce, ochránce člověka
a jeho rodiny a dobrého společníka na cestách. V době raného středověku byl
běžnou součástí každodenního života vyšších i nižších vrstev. Lidé si psů cenili
a například velikost bohatství šlechticů se měřila i podle velikosti a kvality psí
smečky, kterou daný člověk vlastnil. Obvykle měli i svého psáře, který se o ně

46
staral v psinci a cvičil je k lovu či k válčení. Na druhé straně lovecký pes mohl
mýt i symbolem pytláctví, které provozoval jeho majitel. V době katolické
církve se ale tento kladný vztah k psovi a zvířatům celkově změnil. Bylo
prohlášeno, že zvířata nemají duši a člověk by si jich neměl tolik vážit. Přesto
obliba psů trvala a přetrvala do dnes. Kočky také zažily dobu slávy a pádu. Byly
považovány za symbol čarodějnictví, kouzelníctví a neštěstí. Proto byly v době
čarodejníckych procesů upalovány společně s jejich majiteli nebo přibíjeny na
dveře a tlapy jim byly proraženy hřeby. Tato doba systematického vyhlazování
koček přestala až v době po čarodejníckych procesech a v době morů, když si
lidé uvědomili, že právě kočky loví myši, které roznáší různé nemoci a vlastně
je tím chrání. Některé z těchto výjevů ze života zvířat můžeme vidět na obrazech
přiložených v obrázkové příloze.
Informace o těchto zvířatech jsme čerpali nejvíce z 12. knihy
Isidorovi Etymologiae, který se zabýval poznatky o živočiších a etymologií
názvů zvířat. Získané informace si ale autor nijak neověřoval, proto se v knize
dovídáme spolu se skutečnostmi i nepravdivé informace a je nutné tyto
informace rozlišovat.
Námětem pro další zkoumání by mohlo být například zaměření se na
další domácí zvířata a zkoumání, zda je jejich význam měnil podobným
způsobem jako u uvedených psů a koček, či nikoli.

47
 Resumé

Předmětem práce je symbolismus reálných zvířat ve středověku,

konkrétně symbolismus psů a koček ve středověku v malířství a v sochařství.
Prví část práce se zabývá historickým vymezením středověku, které není
jednotné. Někdy se konec středověku uvádí ve spojitosti se začátkem renezance,
podle jiných zdrojů trvá až po průmyslovou revoluci. Pro účely této práce je
použito datování středověku od zániku Římské říše do začátku renezance.
Druhá část práce se zaměřuje na středověké umění a na to, jak se lidé v té
době chovali k umělcům a jaký měli tehdejší lidé vztah k umění. Ve středověku
se umělcům nepriznávala zásluha na vytvoření umění, vše byla práce Boha a jen
díky němu vznikalo umění. Umělec byl pouze prostředníkem. Proto také na
množství obrazů není umělec podepsán a informace o tom, kým byl obraz
zhotoven, lze zjistit podle účetních knih nebo jiných písemných záznamů.
Středověké umění je velmi symbolické. Symboly nacházíme na obrazech,
malbách, v použitých barvách i v literatuře. Veškerá symbolika se vztahuje
k Bibli a k náboženství. Jednalo se o symboliku zvířat, rostlin i minerálů.
Informace o zvířatech čerpalo středověké obyvatelstvo převážně z antického
spisu Naturalis história, česky Přírodopis, sepsaného Pliniem starším. Pozdější
autoři čerpali z Physiologu a středověké encyklopedie Etymologie Isidora ze
Sevilly. Problémem těchto encyklopedií bylo, že jejich autoři ani čtenáři si
informace neověřovali, a tak se stávalo, že v encyklopediích byly uvedeny různé
nepravdivé informace, které se šířily dále.
Třetí část této práce se věnuje symbolismu ve zvířecím světě. Tato část
je rozdělena do několika kapitol. První se zabývá zvířecím symbolismem
obecně. Dále se práce věnuje symbolismu luku, lesa a lovu, které pomáhají lépe
pochopit význam zvířat ve středověku a myšlení středověkého obyvatelstva.
V další kapitole se práce zabývá symbolismem psů a koček ve středověku.
Vysvětluj e, co tato dvě zvířata pro tehdej ší obyvatelstvo znamenala, j ak se k nich

48
chovali a jak se jejich vztah proměňoval v průběhu mnoha let. Pes byl vnímán
jako symbol věrnosti. Byl ceněn a chován na panstvích pro své skvělé lovecké a
ochranářské vlastnosti. Bohatství šlechticů bylo dokonce měřeno i podle
velikosti psí smečky. Na druhé straně kočky byly spojovány s nepříjemnými
vlastnostmi. Ve středověku byly kočky považovány za nečistá, nevěrná
a neposlušná zvířata, která jsou symbolem pro čarodějnictví a kacířství. Ke
smíření s kočkami došlo až mnohem později, až po čarodejníckych procesech,
kdy si lidé začali uvědomovat jejich užitečnost.
Závěrečná část práce se zabývá znázorněním psů a koček na středověkém
umění a je doplněna ilustrací obrazů a soch, které je znázorňují. Jedná se
například o obraz Charlese Le Bruna - Svatá rodina s adorací dítěte, Jan van
Eych a rodinný obraz s psíkem, jehož název je Rodina Arnolfinů. A dále sochy
psů na pamětních deskách urozených pánů nebo socha psa a kočky na
staroměstském orloji v Praze.

49
 Summary

The subject of this work is the symbolism of real animal in the Middle
Ages, namely the symbolism of dogs and cats in the Middle Ages in painting
and sculpture.
The first part deals with the historical definition of the Middle Ages,
which is not uniform. Sometimes the end of the Middle Ages is mentioned in
connection with the beginning of Renaissance, according to other sources it
continues to the Industiral revolution. For purpose of this work, the dating of the
Middle Ages from end of the Roman Empire to the beginning of Renaissance is
used.
The second part of the thesis focuses on medieval art and how people at
that time behaved to artists and what people at that time had a relationship to art.
In the Middle Ages, artists did not acknowledge the merits of certaing art,
everything was God's work and it was only because of it that art was created.
The artist was merely a mediator. Therefore, the artist is not signed on the
number of images and information about who the image was made can be
obtained from books or other written records. Medieval art is very symbolic. We
find symbols in painting and literature. A l l symbolism refers to the Bible and to
religion. It was the symbolism of animals, plants and minerals. The information
about animals was drawn by the medieval population mainly from the ancient
book Naturalis historia, written by Plinius the Elder. Later they drew on
Physiologus and Medieval Encyclopedia Etymologiae of Isidor of Seville. The
problem with these encyclopaedias was that their authors and readers did not
verify the information, and so it was that encyclopaedias presented various false
information that spread further.
The third part deals with symbolism in the animal world. This section is
divided into several chapters. The first deals with animal symbolism in general.
Furthermore, the bachelor thesis deals with the symbolism of bow, forest and

50
hunting, which help to better understand the importance of animals in the Middle
Ages and the thinking of the medieval population. The next chapter deals with
symbolism of dogs and cats in the Middle Ages. What these two animals meant
to the population at that time, how they behaved to them and how their
relationship changed over the years. The dog was seen as a symbol of loyalty.
He was valued and bred on estates for their great hunting and guarding qualities.
The wealth of the nobles was even measured by the size of the dog pack. On the
other hand, cats were associated with unpleasant properties. In the Middle Ages,
cats were considered to be unclean, unfaithful and disobedient animals that
symbolize witchcraft and heresy. Reconciliation with cats took place much later,
after witch trials, when people began to realize their usefulness.
The final part of the work deals with the representation of dogs and cats
in medieval art and is accompained by illustrations of paintings and sculptures
that depict them. For example, the painting by Charles le Bruno - Holy Family
with Child Adoration, Jan van Eych, and a family picture with a dog named
Arnolfin Family. And also the statues of dogs on memorial plaques of noble
masters or sculpture of dog and cat on the Old Town Astronomical Clock in
Prague.

51
 Zdroje
Primární literatura:
A U R E L I U S , Augustinus. Křesťanská vzdělanost. Praha: Vyšehrad, 2004. 230 s.
ISBN 80-7021-740-5.

Bible česká: lidové vydání. Díl první, knihy Starého zákona. Praha: nákladem
dědictví sv. Jana Nepomuckého se schválením arcibiskupského ordinátu
v Praze, 1930. 562 s.

EZOP. Ezopské bajky. Bratislava: Tatran, 1966. 129 s.

ISIDOR Z E S E V I L L Y . Etymologie XII. Praha: Oikoymenh, 2004. 252 s. ISBN

80-7298-099-8.

Sekundární literatura:
ECO, Umberto. Umění a krása ve středověké estetice. Praha: Argo, 1998. 239 s.
ISBN 80-7203-098-1.

H E N C K M A N N , Wolfhart. Estetický slovník. Praha: Svoboda, 1995. 229 s.

ISBN 80-205-0478-8.

L E GOFE, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003. 319
s. ISBN 80-7021-682-4.

L E GOFF, Jacques. Středověká imaginace. Praha: Argo, 1998. 329 s. ISBN 80-
7203-074-4.

52
ODEHNALOVÁ, Alena. Vybrané kapitoly z dějin kultury (Od pravěku do
počátku 19. století). 2. vydání. Brno: Akademické nakladatelství CEMR, s.r.o.,
2005. 228 s. ISBN 80-7204-391-9.

HULZTNGA, Johan. Podzim středověku. Jihočany: H & H , 1999. 675 s. ISBN

80-86022-26-9.

W A L L A C E - M U R P H Y , Tim. Odhalený kód symbolu, skryté poselství věku

katedrál a renesance. Praha: Eminent, 2007. 354 s. ISBN 80-7281-262-9.

W O L F H A R T , Karl Kock. Symbol. In: W O L F H A R T , Henckmann. Estetický

slovník, nakl. Svoboda: Praha, 1995. s. 172-173.

W O L O Y , Eleanora. Pes a lidská duše. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka,

2005. 94 s. ISBN 80-85880-42-3.

Internetové zdroje:
C I S A R O V S K Y , Michal. Zapomenutá plemena loveckých psů. In: Myslivost.cz
[online]. Leden 2015 [cit. 7.2.2019]. Dostupné z:
http://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2015/Leden-
2015/Zapomenuta-plemena-loveckych-psu.

ČEJKA, Martin. Manželská šifra mista van Eycka. In: TeDeum [online]. 2011
[cit. 15.3.2019]. Dostupné z:
http://www.tedeum.cz/3_201 l/sifra_van_eyck_031 l.htm.

L U C K A . Historie kočky domácí II. - od středověku po současnost. In: Mazlíčci

v pohybu [online]. 29. 5. 2017 [cit. 14. 2. 2019]. Dostupné z:
http://mazliccivpohybu.cz/blog/article/1686-historie-kocky-domaci-ii-od-
stredoveku-po-soucasnost.

53
T E K L A . Svatý pes Guinefort. In: E-středověk [online]. 18. 4. 2010 [cit. 10. 1.
2019]. Dostupné z: http://e-
stredovek.cz/rservice.php ?akce=tisk&cisloclanku=2010040001.

Seznam vyobrazení:
ČEJKA, Martin. Manželská šifra mistra van Eycka. In: TeDeum [online]. 2011
[cit. 15.3.2019]. Dostupné z:
http://www.tedeum.cz/3_201 l/sifra_van_eyck_031 l.htm.

W A L K E R - M E I K L E , Kathleen. Cat Pics from the Middle Ages. In: Medieval

lists [online]. 2.10.2013 [cit. 13.3.2019]. Dostupné z: Medievalists.net.
http://www.medievalists.net/2015/08/cat-pics-from-the-middle-ages/.

WEIN, Michal. Azore trhej. Font. Praha: Kafka design, 2011, 4, 52-55 s.

54
Obrazová příloha

Obrázek č. 1.

55