4.

Výklad podstaty světa z absolutna, přírodně filosofická teorie, pojetí krásy a antické umění

Platón
*dodatok :
BIBLIE ORALISÉE (polovica 13.stor, BUH JAKO ARCHITEK) fraktýly vyvinute počitačem, fraktály→ "nepravidelný,
fragmentovaný geometrický tvar, ktorý môže byť rozdelený na časti, z ktorých je každá aspoň približne
podobná, zmenšená kópia celého geometrického tvaru"

→Platonovo pojetí o jeskyni (rytina podle Cornelise van Haarlema, 1604)

→pozitivisticka historicka škola *červena učebnica
→státoveda- ústava : mudrci→ rozumna čast duše, moudrost
strážci→vznětliva(zapalna), statečnost
vyrobci→ smyslove žadostiva→ sebevlada
rovnovaha všech 3 cnosti→ spravedlnst
→

● 8 let Sokratovým žákem, založil školu Akademie

● 3 období jeho práce: Sókratovské (hájil Sókrata, proto kniha – Obrana Sókratova); Období bytí a jsoucna; na konci
života se zajímal kosmologií (vznik vesmíru)
● Jádrem jeho filosofie je existence světa idejí a reálný svět je pouze jeho odleskem (stínem, odrazem) tohoto světa
idejí. → Průkopník idealismu
● Obsah idey vyjadřuje základní vlastnosti jednotlivých druhů veškerých jsoucen (všeho, co existuje)
● Mýtus o jeskyni – reálný svět, který nás obklopuje, není světem opravdovým. Žijeme ve světě stínů a iluzí. Je to
matný odstín skutečného světa.
● Gnoseologie – teorie poznání
● Ontologie – zabývá se jsoucnem a bytím
● Zajímá se o podstatu věci – např. Je to stůl? Člověk? Hledáme základní vlastnosti → idea stolu je trvalá, ale
stůl samotný ne
● Poznání je dialektickým procesem (dialektika= cesta k cíli skrze zprostředkování, jež jsou opouštěna jako schůdky)
● anamnesis= rozpomínání na pravdu
● maieutická metoda: duše jako vozataj a dvojspřeží
● platonická láska= nejdříve musíme prožít smyslové projevy krásy, ty opustíme a jdeme dál, pak zjistíme ideu krásy
● Hierarchie obecných pojmů= idea dobra (tvůrčí božstvo celého světa), idea pravdy a idea krásy
● umenie pouhá nápodoba- mímésis

Neoplatonismus (objevuje se později i v  renesanci)

Plotínos (205-270 n.l.)
-Enneady (Devítky)
● Základ světa je JEDNO – nejvyšší bytost -Emanace– překypuje, a proto z ní emanují (vyplývají) jednotlivé vrstvy –
1. Božský duch
▪ 2. svět duševna, duše světa
▪ 3. jednotlivé duše
▪ 4. hmotný svět (ten je nejméně hodnotný)
POSUN V POJETI UMENI→ umeni nenapodobnuje to, co vidí (jednotliviny ), ale pusobibici formy (druhove poodoby)

Mystika – niterné prožívání absolutna; nespokojí se s racionálním zdůvodňováním náboženské víry. Mysticismus
užívá intuice.
 IV. Aristotelova teleologie, Lykeion peripatetická škola

*dodatok

→Platonov žiak (Platón Sofoklov žiak )

→ARISTOTELES (384-322)

život→ duše určeny pohybem (KINESIS) a vnímanim (AISTHESIS)

1 rastliny- pohyb Kinesis, poute žijici, vegetajíci

2 živočichy- zvierata, maju kinesis a aisthesis, dotykani se, ohmatavani, lov a pod

3 človek–. má navíc LOGOS , filosoficky zaklad kalokagatie, bios theretikos, ZOON POLITIKON FYSEI → člověk je
společenský tvor, společenská přírodní bytost, živočich žijící ve společnosti, společenský
živočich (Aristoteles)

Polykleitos, DORYFOROS ( 5.st pred Kristom )

ARISTOTELES (synteza předchozích řešení )

→logicky definovany pojem podstaty

→ klasifikacia vied, usporiadanie vědění, zakladom filosofie ako nauka o podstatach

→teleologie- látka, tvar a jejich jednota

Aristotelés
● Zakladatel systematického vědění a školy Lykeion
● 20 let byl Platónovým žákem; byl pozván na makedonský dům, kde vychovával Alexandra Velikého
● Empirická orientace na vědy (rozdílný způsob filosofování od Platóna)
● Klasifikoval vědy (např. příroda, metafyzika, etika, politika, rétorika, básnictví…)
● Napsal Organon
● Základní složkou jeho ontologie je nauka o látce a formě, která úzce souvisí s teleologií (koncepce účelnosti
v přírodě)
● Teleologie – pojetí pohybu a vývoje – to jak fungujeme, za to může příroda – ve středověku se teleologie mění
v theologii a její idealistická varianta,
● telos- cíl, účel
Aristoteles A Phyllis, severonemecka goticka bronzova nadoba, (kol.1400)
● Hierarchie přírody: 1. Rostliny – mají jen hybnost
2. Živočichové – mají hybnost a vnímání
3. Člověk – má vnímání, hybnost a rozum
● Typy vlád: Jedinec (monarchie, tyrannis)
Skupina (aristokracie, oligarchie)
Většina (demokracie)
POSTAVENÍ VEDY V ZIVOTE→ život vegetativni, ž politicky, ž teoreticky→bios theoretikos, kontemplativní pojetí
vědy
● Etika středu – nabídka orientovat se při našem chování umírněností
● ETIKA STŘEDU- zkladní pjem cnost, ARISTOTELOVA DEFINICE CNOSTI→ duševní zdatnost
● Lykeion, theofrastos, Povahopisy

Klasická kanonizace krásy a smysl antického umění

● Kalokagathía – antický názor, člověk dosahuje svých lidských možností, když je kálos kagathós (tj. krásný a dobrý).
Nejen krásné vzezření, ale i vnitřní krása – vše v harmonické podobě
● Tělesné kánony – vzorové proporce těla – (tahle minipodkapitola je o hlavně sochách a umění v antice…)
● Stoicismus – filosofický směr ve starém Řecku a Římě, pojmenovaný podle sloupořadí.
o Zakladatel Zénón z Kitia (další známý – Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius)
o Důležitá logika a etika
o základní poznání získáme smyslovou zkušeností
o Užívat rozum, ovládnout sebe a zřeknout se náruživostí
Pojetí umění, proměny v  postavení antického umělce a organizace umělecké tvorby
● „Umění není jen jednoduše pojatá nápodoba skutečnosti“ Aristotelés v Poetice umění
● Zástupci období: Polygnótos, nástěný malíř ;Zeuxis; Apellés; Parrhasius

5. kapitola - RANĚ KŘESŤANSKÁ FILOZOFIE A JEJÍ ZDROJE

vymezení kultury středověku

- možné roky počátku středověku: 313 (Milánský edikt), 476 (zánik říše západořímské), 529 (uzavření platónské
Akademie a založení prvního benediktinského klášteru)
- konec středověku: 1492

periodizace středověké filozofie

1) patristika 2.-5. st.
2) období encyklopedických souhrnů 6.-8. st.
3) arabská a židovská filozofie 8.-12. st.
4) raná scholastika 9.-12. st.
5) vrcholná scholastika 13. st.
6) pozdní scholastika 15.-16./17. st.

počátky patristiky
- Bible
- první křes’tanské teorie ohrožovány:- proud gnóse (mystika poznání dobra a zla) a manicheismem (dobro a zlo
rovnomocné, spasení je vykoupením tělesnosti)

1) PATRISTIKA
- tendence učit se, učit druhé, srovnat nesourodé prvky
- období církevních, svatých otců - prvními představiteli apologeté (východní a západní)

Tertullianus
- otec latinské theologie
- “Věřím, protože je to nesmyslné.”

Orígenés
- vůdčí osobnost v alexandrijské škole
- průkopník hermeneutiky - nauky o předpokladech a způsobech porozumění textu
- zavedl alegorizovaný výklad Starého zákona -určité výjevy jsou předznamenání konkrétních scén z Nového zákona
- proti alexandrijské škole - antiochijská škola

Sv. Jeroným
- překlad celého Starého zákona do hebrejštiny = Vulgáta, kanonický text (jediný církví uznávaný)

biskup Ambrož
− přispěl k utváření liturgie a hymnického zpěvu

Řehoř I. Veliký
− zvolen papežem
− autor gregoriánského chorálu

Sv. Augustin = Augustinus Aurelius

− v mládí se poddával nespoutanému životu
− kázání biskupa Anbrože ho přivedlo ke křesťanství
− pojetí vztahu rozumu a autority
− “Věř, abys porozuměl.”
− “Věříme, abychom poznávali, nepoznáváme, abychom věřili.”
− “Autorita předchází rozumu.” -> Augustin se přiklání k hlavní váze víry a autority
− sebezpytující pochybování je pro něj výchozí jistotou o vlastním myšlení a existenci - předchůdce Descartesa
(“Myslím, tedy jsem.”)
− první formulace křes’tanské filozofie dějin
− theodícea
− koncepce času - specifičnost prožívaného času
− dílo: “O Trojici” - jednota Boha Otce (bytí), Syna (myšlenky) a Ducha svatého (mravního činu)
“Vyznání” - pátrá po podstatě času - “čas je uplývání, jež měříme duchem”
“O obci boží” - projekt lineárního času místo dosavadního cyklického = eschatologie (učení o cílovém
stavu historie)
− existuje dvojí obec: pozemská (potřeby smrtelného života) a nebeská
− Stvořitel je dokonalé dobro - vzniká problém, odkud se bere zlo - theodícea
− Augustin ale nakonec tvrdí, že “vše, cokoli jest, je dobré” - jen dobro má svou podstatu, zlé je pouze nedostatkem
dobra a složkou relativní

Dionýsus Areopagita (Pseudodionysios)

− vychází z neoplatonismu a jeho emanační teorie
− vyznačil hierarchii nebeského a pozemského řádu podle míry dokonalosti (duchovnosti) - devíti andělskými chóry
počínaje, vezdejšími neživými předměty konče
− koncepce negativní theologie - Bůh je natolik výsostný a lidem nepochopitelný, že lze uvádět jen čím není ->
mystické nevědění (x Augustin - niterně prožité vědění)

Boethius
− označován jako poslední Říman a první scholastik
− překlady řeckých filozofů
− urychlil kulturní vývoj v Evropě latinským výkladem 4 vyšších vědních oborů (aritmetika, geometrie, astronomie,
múzika) a 3 nižších (gramatika, rétorika, dialektika) = sedm svobodných umění, systém středověké výuky
− dílo: “Filosofie utěšitelkou” - zvažování lidského údělu, smysl vlastního života
− Bůh předvídá lidské činy, vidí je však právě jako svobodné - člověk není jen naplňovatelem “osudu”
2) OBDOBÍ ENCYKLOPEDICKÝCH SOUHRNŮ A IRSKO-SKOTSKÁ MISE

Cassiodorus
- přijal program sedmera svobodných umění
- dílo: “Institutiones” - poznatky pro dva stupně theologického vzdělávání, vedl k opisování děl církevních otců

Isidor ze Sevilly
- dílo: “Etymologiae” - výklad termínů, má to pomoci k pochopení reálných věcí
báseň na řazení kodexů v knihovně

Irsko-skotská mise
- působení benediktinských klášterů na britských ostrovech
- řád benediktinů založen sv. Benediktem z Nursie v 6.stol. - “Modli se a pracuj!”
- 529 založen 1. benediktinský klášter na Monte Cassino
- skriptoria - opisování antických pramenů
- Kniha Kellská - kaligrafie se silnou stylizací
- Irové pak pronikají zpět do Evropy, zakládají kláštery v Sankt Gallen, na území dnešního Švýcarska, v Německu, v 9.
stol. se dostanou i na Velkou Moravu

Karolinská renesance
- Karel Veliký
- nechal povolat mnicha Alcuina z Yorku - zakládání škol, šíření antických literárních děl
- jeho žák: Hrabanus Maurus - “první učitel Německa”, encyklopedický souhrn sedmera svobodných umění
- odstupňování vyučovacího procesu do tří etap: elementární, artistická průprava, theologické studium

3) ARABSKÁ A ŽIDOVSKÁ FILOZOFIE

- čerpali především z Aristotela - kolem r. 400 vznikla aristotelská škola v Edesse s Sýrii, později přesun do Persie
- latinské středověké překlady vycházeli z arabských překladů
- komentáře arabských aristoteliků

Avicenna
- “Bůh formuje lásku světa, látka však je tu vedle Boha od věčnosti.”

Averroes
- v jeho interpretaci Aristotela jsou formy světa potenciálně obsaženy v látce samé
- popírá i nesmrtelnost jednotlivé duše
- filozofické poznání klade nad náboženskou víru

Maimonides
- dílo: “Průvodce nerozhodných” - sladění víry s rozumovým výkladem - rozum má být vodítkem k pochopení
věroučných představ