19.

NĚMECKÁ KLASICKÁ FILOZOFIE, KANT, HEGEL, FEUERBACH

NĚMECKÉ OSVÍCENSTVÍ
- německé osvícenství stejně jako v Anglii a Francii odráželo specifické národní rysy a historickou situaci.
Bylo méně radikální než osvícenství francouzské, především ve vztahu k církvi, náboženství
- filozofická literatura německého osvícenství se oproti francouzské vyznačuje určitou „suchou“ střízlivostí,
pedantstvím, nezřídka je poznamenána nudou
- němčina jako nástroj vyjadřování filozofických myšlenek nebyla tak propracovaná jako francouzština; této
úrovně dosáhl německý jazyk teprve v době Goethově
- pruský král Fridrich Veliký ovlivnil německé osvícenství jednak tím, že na svém dvoře shromažďoval
německé i cizí vzdělance – angl. a fr. myšlenky takto zdomácněly v něm. myšlení mnohem více, než by to
bylo bez něho vůbec možné. Fridrich Veliký sám náležel k předním duchům německého osvícenství,
praktikoval osvícenský absolutismus, snažil se prosadit bezpodmínečné plnění povinností, velkodušnou
toleranci k náboženství i kulturní politice. Známý je jeho výrok, že vládce je prvním služebníkem svého státu
(klade důraz na slovo prvním a služebníkem – osvícený, ale stále absolutismus).
-silnou stránkou něm. osvícenství není vypracování nových, originálních filozofických systémů, jeho
historickou zásluhou je zdůrazňování přednosti praktického, mravního rozumu a hluboký vliv na myšlení a
praktický život, třebaže tento vliv nevedl k revolučním změnám

Vrchol německého osvícenství

IMMANUEL KANT (1724 – 1804)

-německý filozof vrcholného osvícenství; zakladatel německé klasické filozofie
-narodil se a celý život prožil v Královci, kde později studoval i vyučoval na univerzitě, vycházel z Huma,
profesor matematiky, logiky, fyziky, geografie, antropologie, práva aj.
-podle Kanta i člověk má své dějiny - jeho neustále se rozvíjející rozum; postupně překonává neuvědomělé
pudy a vytváří z člověka bytost vědomě vytvářející svůj lidský svět
- snažil se sblížit názory racionalistů a empiriků – tvrdil, že pro porozumění světa jsou nutné rozum i
zkušenosti
-jeho činnost je rozdělena do několika období - období předkritické, kritické a pokritické

1. Období předkritické (asi do r. 1770)

-Kant je blízký materialismu
--nejprve se věnoval přírodním vědám, poznatkům soudobé fyziky a astronomie
-z této doby pochází spis VŠEOBECNÉ DĚJINY PŘÍRODY, ve kterém formuloval svojí hypotézu o vzniku
sluneční soustavy z prvotní rozptýlené látky (Kant-Laplaceova teorie vzniku vesmíru)
- vyslovil hypotézu, že sluneční soustava vznikla z rozptýlených částic hmoty gravitačním zhuštěním
z původního mraku chladného prachu a plynu. Názor, že vesmír se neustále vyvíjí a mění (v něm něco
vzniká i zaniká, ale to, co vznikne, není to samé, co zaniklo).
Spis FYZICKÁ MONÁDOLOGIE
- navazuje na monády Leibnize: pohybem monád vzniká vesmír, podstatou monád je síla vyplňující prostor
- podstatou hmoty je tedy síla (=energie), ne žádná látka, hmota je tedy zvláštní formou energie (dnes
významné pro fyziku, věnuje se výzkumu temné energie), vyplňuje prostor vesmíru

2. Kritické období
Do tohoto období německá filozofie vychází z racionalismu, z filozofie rozumu, která tvrdí: To, co můj
rozum říká o světě, je pravdivé, z vrozených idejí je možné poznat svět bez pomoci zkušenosti.
Kant začal uvažovat o možnostech a mezích lidského poznání, o hranicích lidského rozumu a tím i vědy
-jeho předchůdci používali rozum, aby kritizovali – Kant podrobil kritice rozum sám
-jeho filozofie začíná „kopernikovským obratem“ tj. odmítnutím tradičního stanoviska, že předmětem
filozofie je objekt= skutečnost. Kant stanovil za předmět filozofie subjekt= činnost lidského rozumu→
aktivní v poznávání je přeci člověk, tedy subjekt; my se obracíme k věcem, subjekt je ten, kdo se táže a ten,
kdo získává od objektu informaci; subjekt je tím, kdo se musí ve vzájemném vztahu s objektem snažit
-ve vědomí máme pak právě tolik, na kolik se ptáme → objekt se nám dá natolik, nakolik jsme schopni ho
vidět – objekt se stává „věcí pro nás“ = „Ding für Sich“

1
-objekt sám je „věcí o sobě“ = „Ding an sich“ ; věc o sobě nemůžeme vnímat ani poznávat, poznat můžeme
jenom to, jak se nám věci jeví, svět jevů; podstatu věci, věc o sobě poznat nemůžeme = subjektivní
idealismus

-čl. je však nejen bytostí myslící, ale i chtějící a cítící → rozvrhl proto své učení na část teoretickou, etickou
a estetickou (KRITIKA ČISTÉHO ROZUMU, KRITIKA PRAKTICKÉHO ROZUMU, KRITIKA
SOUDNOSTI)

Dílo: KRITIKA ČISTÉHO ROZUMU

- výklad učení o poznání
-zkoumá předpoklady zkušenostního poznání
-na zkušenost působí vždy dvě stránky (poznání má dva kořeny – smysly a rozum):
smyslová - smysly dodávají materiál (informace) ke zpracování
rozumová – rozum tento materiál zpracovává
Všechno zásadní, co mohu říct o výsledku poznání (vnímání i rozumu), lze zjistit zkoumáním subjektu.
Subjekt je vybaven a priori (předzkušenostně) jistými schopnostmi (pojetí prostoru a času), které umožňují
poznání.
-tyto dvě stránky se různě projevují a rozdíl v jejich projevu je závislý na tom, co je „dáno předem“ =
„apriori“ (ne každé poznání pochází ze zkušenosti; kritérium je nutnost a všeobecnost) a co je vytvářeno
dodatečně = „aposteriori“ (zkušenost časově předbíhá poznání; jako že = myšlení)
Jedinec poznává pouze svět, jak se mu zjeví – svět pro nás. Svět o sobě – svět existující sám o sobě a
nezávisle- není poznatelný. Hranice lidského poznání je hranicí mezi světem pro nás (pouze v něm je
poznání možné) a světem o sobě (ten je smyslům a rozumu nepřístupný, tedy nepoznatelný).
-jeho termín: „věc sama o sobě“ („svět sám o sobě“) – podstata věci je na našich smyslech nezávislá – my
nemůžeme tu věc dokonale poznat – dualistická teorie (svět jevů, který vnímáme x pravý svět – svět sám o
sobě)

Dílo: KRITIKA PRAKTICKÉHO ROZUMU

-v této knize se zabývá etikou
-dva druhy rozumu:
praktický – směřuje k určení praktických zásad, a ty se skládají z:
 maxim (subjektivně platné zásady – morálka)
 praktických zákonů (obecně platné zásady – zákony)
»hypotetický imperativ – je to všeobecně platné, ale je to něčím podmíněno
»kategorický imperativ – není potřeba podmiňovat
teoretický
Mravní cit je schopnost člověka rozhodnout se podle určitých zásad. Mravní svobodu vyjadřuje kategorický
imperativ (=příkaz):
- jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem
- jednej tak, aby lidství ti bylo účelem nikoliv prostředkem – ničím nepodmíněné
Je to obecný příkaz chování.
Dílo: KRITIKA SOUDNOSTI
- je věnována problémům estetiky a metodologie přírodních věd

3. Pokritické období
- věnoval se náboženství a filozofii
Kant nepovažoval „kritické období“ za svoji celou filozofii, ale za nezbytnou předběžnou práci před
vystavením vlastní filozofické práce – bohužel se mu to nepodařilo; přesto dal filosofii novou látku ke
zpracování
-za nejvyšší mravní hodnotu považuje lidskou důstojnost
-etika u něj splývá s náboženstvím
-nevěří ve vykoupení duše z hříchů
-nepovažuje Ježíše Krista za božího syna (jen byl bohem povolán)
-zabývá se právem, problematikou svobody
-vymezuje předmět filozofie čtyřmi otázkami:
Co mohu vědět? – co je mimo naše vědomí nemůžeme poznat

2
 Co mám dělat? – co je dobré dělat
V co smím doufat?
Co je člověk?
-je odpůrcem revoluce
- „Jediné dvě věci budí můj obdiv: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

NĚMECKÝ ROMANTISMUS (NĚMECKÁ KLASICKÁ FILOZOFIE)

-80. léta 18. století – 30. léta 19. století

JOHANN GOTTFRIED HERDER (1744 – 1803) (herdr)

-filozof, historik
-výrazně ovlivnil naše národní obrození (Jungmann)
-zasloužil se o filozofické zkoumání dějin
-dějiny vidí jako točící se kolo, kdy na vrcholu vždy stojí jeden národ
-zabýval se úkolem jednotlivých národů v historii
-každý národ má odlišného ducha (= charakter), proto vývoj jednotlivých národů je odlišný
-lidstvo se stále vyvíjí k lepšímu (násilí ustupuje mírnosti)
-historický proces pracuje jen na utváření člověka - tzv. sebeutváření čl. – důležitá je humanita
-vývoj není nahodilý, ale je zákonitý
-tvrdil, že člověk je produktem přírody a po celý život je s ní spjatý

JOHANN WOLFGANG GOETHE (1749 – 1832)

-literát, politik, filozof, obrozenec
-zabýval se i přírodovědou
-filozofické dílo: FAUST

FRIEDRICH SCHILLER (1759 – 1805)

-básník, dramatik, filozof
-filozofické dílo: FILOZOFICKÉ LISTY

JOHANN GOTTLIEB FICHTE (1762 – 1814)

-přednášel na univerzitě v Jeně, pro nařčení z ateismu byl vyloučen  pracoval na univerzitě v Berlíně
-na prvním místě byla pro něj lidská důstojnost
-důležitá je pro člověka vůle
Dílo: ŘEČI K NĚMECKÉMU NÁRODU – doba napoleonských válek – úkol: měli něm. národ povzbudit
- byl Kantův žák a obdivoval jeho transcendentální (mimozkušenostní) filosofii
- zpočátku vycházel z Kantových principů, napsal „metafyziku náboženství“, kterou anonymně vydal, dílo se
jmenovalo VĚDOSLOVÍ → o zvládnutí celku světa od východisek Kanta k posledním důsledkům

V dalším období vystoupil s kritikou Kantovy teorie dvou světů:

- tvrdí, že filozofie nemůže vycházet ze dvou principů
- protože chce vytvořit filozofickou obhajobu svobody, odmítá Kantovu „věc o sobě“
Centrálním pojmem jeho fil. je pojem Já.
- v první fázi určuje samo sebe a je uvnitř sebe aktivní
- v druhé fázi vytváří Nejá (přírodu)
- ve třetí fázi se Já postaví proti svému výtvoru proti Nejá a uvědomí si svoji existenci
- uvědomí si, že je Já = subjekt, že není Nejá (příroda), ale uvědomí si, že ono samo vytvořilo přírodu, která
v něm vyvolává pocit nesvobody

Říká, že v dosavadní filosofii se postupovalo dvěma směry:

•dogmatická filosofie → postupuje od objektu, vždy něco o objektech tvrdí
•idealistická filosofie → vychází z aktivity subjektu
-Fichtemu se nelíbí ani jedna cesta – Jak je možné, že se stane něco subjektem nebo objektem?
-Je potřeba, abychom měli v sobě objekt a zároveň možnost stávat se subjektem

3
-„Ichheit“ = „jáství“ („já“ – je subjektivní, „ství“ – společná půda pro to, být také objektem)
-já pochopím, že jsem já, když narazím na něco, co ke mně nepatří a nechová se, jak chci – klade mi
odpor→tím odporem poznávám „já“ (já je ve své nejhlubší podstatě čistou nekonečnou činností, ale tomuto
určení může dostát jedině tehdy, naráží li na nějakou mez, odpor, na němž může osvědčovat svoji činnost)
-„já“ se klube na svět skrze frustraci – utváří se dva základní pocity → chci zvládnout svět a nemohu ho
zvládnout
-když se potýkáme se světem – dochází k „sebevytváření“ nás (jsme dotlačeni stávat se sami sebou)
„Člověk má být to, co je, protože tím je.“
„A má dělat to, co dělá, protože to dělat chce.“

-název jeho filozofie: filozofie činné stránky (klade důraz na praktický vztah člověka ke světu)
-termín Já je myslící subjekt = rozum – základ všeho
-Nejá je vnější svět = příroda – je tu pro to, aby se Já mohlo vyvíjet
-Já překonává Nejá

FRIEDRICH WILHELM JOSEPH SCHELLING (1775 – 1854)

-pocházel ze Švábska
-přednášel v Jeně, na Berlínské univerzitě
- Fichtův žák, jeho filozofie spojuje myšlenky Fichteho a Hegela
- představitel idealismu
- jeho filozofický systém je filozofie identity
1. tvůrčí období: naturfyzika
-vliv na J. E. Purkyně
- věnuje se poznání
Dílo: IDEJE K FILOZOFII PŘÍRODY – poznání není jen záležitostí člověka, spočívá v samotném základě
věcí (základ = absolutno)
-poznání nás má dovést k poznání světa a sama sebe
2. tvůrčí období: filozofie zjevení
-vykládá dějiny jako neustálý souboj boha a titánských sil (titánské síly byly dříve součástí boha, pak se od
něj oddělily)

-„idea polarity“ – jako magnet má dva póly, tak i svět má dva póly
•subjektivní svět – „svět ideový“ – duch a dějiny
•objektivní svět – „svět hmotný“
-podle toho, z kterého pólu vycházíme nebo jakým směrem jdeme, získáváme odpověď
-ve světě jsou vždy oba póly, které se převažují
-v prazákladu je obsažena absolutní jednota objektu a subjektu, přírody a ducha
-příroda je nevědomou činností ducha a duch je sebeuvědomováním přírody
Zcela obrací Fichtův vztah mezi Já a přírodou, ale shodně s ním vidí úkoly filozofie – vyložit vědění, tj.
shodu subjektu s objektem.
Podle jeho myšlenek:
- příroda není výtvorem ducha = Já, ale duch =Já je výtvorem přírody, proto je duch (Já) s přírodou identický
(=totožný). Duch je přírodou, příroda je duchem.
- porozumět duchu (Já) lze jen tehdy, pokládáme-li přírodu za nekonečnou činnost
- podstatou činnosti je živoucí prasíla (absolutno), ta se nám zjevuje ve všech jevech, je možné rozlišit dvě
řady:
1. – převažuje reálno a objektivno (duch a dějiny), na jejím konci je hmota = mrtvá látka
2. – převažuje ideálno, subjektivno, na konci je sebereprezentace ducha v umění a filozofii
V každém jevu jsou přítomny obě řady, ale v jiné míře kvantity, převažování jednoho nebo druhého.
Schelling začleňuje ducha do přírody. Příroda je nevědomá činnost ducha, duch je sebeuvědomování přírody.
Reálno a ideálno jsou stejného původu, tento stejný původ překonává rozdíl mezi subjektem a objektem.
Úkolem filozofie je vykládat tuto nekonečnou shodu.
Porozumět přírodě i lidskému duchu lze jen tehdy, když nebudeme chápat přírodu jako soubor předmětů, ale
jako výsledek živoucí síly. Ta je podstatou reality.
Vzniká vědění jako výsledek dějin, kde příroda byla zpětně zduchovněna (poznána duchem), duch splynul
svým poznáním s přírodou a pochopil, že oba jsou totéž.

4
-„filosofií identity“ navázal na Spinózův výklad panteismu (panteismus – Bůh všechno prostupuje);
panteismus je pro něj emotivní a intuitivní

GEORG WILHELM FRIEDRICH HEGEL (1770 – 1831) (hégl)

- německý filozof, pocházel ze Švábska
- poslední velký systematik německého idealismu, vrcholný myslitel německé klasické filozofie
- narodil se ve Stutgartu v rodině tajemníka berního úřadu, po gymnáziu vystudoval na univerzitě teologii
-vydělával si jako domácí učitel, pracoval v novinách, byl ředitelem gymnázia v Norimberku, přednáší na
univerzitách v Jeně, Heidelbergu, Berlíně
-ovlivnila ho Velká francouzská revoluce, Rousseau, obdivoval antiku, Řecko jako centrum vzdělanosti,
velmi si cení Hérakleitovu nauku o jednotě protikladů
- později mu otec odkázal nějaké peníze, tak se plně věnuje filozofii
-název jeho filozofie: absolutní idealismus, učení o seberozvoji absolutní ideje -ztotožňuje myšlení s bytím:

-vytvořil filozofii jednotného výkladu světa na základě tvrzení, že všechno bytí (přírodní i duševní) je
stadiem vývoje ducha – za podstatu všeho (jevů ve společnosti i v přírodě) považuje duchovní neosobní
princip = absolutní idea, všechno hmotné je druhotné, podstatou světa je idea (duch)
- idea je prvotní, aktivní tvůrčí síla, všechno ostatní je jen jejím projevem
- idea je v každé věci a činí ji tak rozumem pochopitelnou
- vytvořil filozofii jednotného výkladu světa na základě tvrzení, že všechno bytí (duchovní i přírodní) je
jistým stadiem vývoje ducha (ideje), svět je seberozvíjením absolutní ideje

-jeho filozofie se člení na tři části:

I. Logika
-nechtěl aby se logika zabývala jen formami myšlení, ale i duchem a ideou
-zakladatel dialektické logiky
Dílo: FENOMENOLOGIE DUCHA (jak se duch zjevuje sám sobě)
– v něm předkládá vývoj bytí, jehož zdrojem je boj protikladů, uvnitř dialektické triády ( = vývojové fáze
ducha): teze  antiteze  synteze (syntéza)
Teze – v této vývojové fázi existuje pouze absolutní čistá idea (duch, nadindividuální ideálno) mimo prostor
a čas, existuje sama o sobě, sama o sobě se vyvíjí, má abstraktní povahu, v sobě se vyvíjí v určeních, která
jsou protikladná (obsah x forma). Toto stadium ducha popisuje Hegelova logika.
Antiteze (negace) – absolutní idea existuje v jinobytí, ve své vlastní negaci v přírodě, v prostoru, (je sama
sobě odcizená). Druhým stupněm vývoje je příroda, vnější svět, hmotná skutečnost, duch existuje v jinobytí,
ve své vlastní negaci, v přírodě, v prostoru. Sám sobě odcizený duch se zjevuje v mechanickém světě,
fyzikálním světě a organicko-fyzikálním světě. Tyto stupně přicházejí jeden po druhém, nejsou na sobě
závislé, pojem vývoj nahradil pojem koloběh. Z čisté ideje mimo prostor a čas vznikla příroda v prostoru.
Synteze – negace antiteze, negace negace – antitezi znegujeme, přeměníme na syntezi, která se stává opět
výchozí tezí, už není ani čistým myšlením, ani přírodou, je dialektickou syntézou obou. Ve třetím stadiu
svého vývoje absolutní duch není ani čistým myšlením, ani přírodou, je dialektickou syntézou obou,
objektivizuje se v lidstvu. Vedle prostoru se objevuje čas, ten přivádí ducha do historického bytí a
skutečných dějin člověka.
V dějinách realizuje člověk svou svobodu, uvědomuje si svůj vývoj a poznává sebe sama. Z přírody se
vyděluje lidský svět, civilizace, kultura, společnost. Vzniká jednota prvotní ideje a přírody a tuto syntézu
chápe jako negaci negace.
V těchto fázích se duch stává nejdříve duchem subjektivním (teze), pak objektivním (antiteze, to představuje
právo, morálka, rodina, stát) a pak duchem absolutním (synteze, to je umění, náboženství, filozofie).
Absolutní duch prošel třemi vývojovými stadii, která jsou třemi stupni jeho sebepoznání. Teprve ve filozofii
pozná dokonalý duch dokonale sám sebe.

Hegel vypracoval ucelenou dialektickou metodu, stanovil její tři dialektické zákony (dialektika = změna):
zákon negace negace – kam se vývoj ubírá
zákon jednoty a boje protikladů – proč vývoj probíhá
zákon přechodu změn kvantitativních na kvalitativní – jak vývoj probíhá

5
Dialektika je podle Hegela způsob, jak se věci vnitřně vyvíjejí, mají v sobě vnitřní rozpor, který si vynucuje
změnu.
Vše, co existuje, označuje jako „čisté bytí“. Aby bylo pochopitelné, staví do protikladu „nebytí“ (=nicotu).
Tyto dva pojmy syntézou utvoří dění. Dění je podstatou světa, která se neustále mění, protiklady určité doby
proti sobě zápasí, tím dochází v dějinách k pokroku. Svět chápal jako proces vzestupného vývoje, v jeho
základě je boj protikladů, pohyb je pak samovolný vývoj, historie je postupný pohyb.
V dějinách si světový duch hledá cestu sám k sobě, směřuje k svému cíli prostřednictvím jednotlivců, kteří
jsou ztělesněním historické nutnosti (tzv. duch doby). Jím byl podle Hegela např. Napoleon, který svým
jednáním změnil feudální Francii (stavy) na občanskou společnost. Nejedná jednotlivec, ale jedná světový
duch skrze jednotlivce jako svůj nástroj, jeho prostřednictvím realizuje, co je historicky nutné.
Hegelovým hlavním přínosem je objev dějinnosti: svět není neměnné, stálé uspořádání, ale jedno nesmírné
dějství, v němž duch hledá cestu sám k sobě. To, co jest, je proces, změna, zápas. Tuto myšlenku v průběhu
19. stol. převzala nejen filozofie, ale i jednotlivé vědy.

II. Filozofie o přírodě

-příroda, kde idea popírá sama sebe, je odcizením sebe sama („jinobytí ducha“)
-příroda je jen trpnou formou rozvíjejícího se ducha, je bez vývoje
-tato část je považována za nejslabší v H. filosofii

III. Filozofie ducha

-idea, která neguje předchozí stádium a na vyšší úrovni se k sobě navrací prostřednictvím člověka
-návrat ideje se děje opět ve třech stupních:
subjektivní duch = individuální vědomí čl., duch si nejprve uvědomuje sebe sama; vzniká pojem
sebevědomí
-představuje jednotlivce (jeho psychiku – pocity, myšlenky atd.)
-učení o subjektivním duchu tvoří antropologie, fenomenologie, psychologie
objektivní duch = nadindividuální projevy, které tvoří prvotní „objektivní“ řád lidských dějin;
vzniká rodina, společnost, stát
-zde se duch přestěhoval z individuálního vědomí do vnějších projevů
-součástí učení o objektivním duchu tvoří právo, morálka, nauka o státu
absolutní duch = idea se vrací z „jinobytí“ na vrchol, poznává se v celku světa a dějin jako absolutní
duch; vzniká umění, náboženství a filosofie
-filozofie je absolutním sebepoznáním ideje, což znamená konečný cíl vývoje
-tvoří umění, náboženství, filozofii

-nejzajímavější částí H. systému je filosofie dějin → světový duch (objektivní) postupně realizuje to, co je
rozumné – rozum vládne dějinami
-světový duch = rozum (ne křesťanský bůh)
-vytváří a ovládá historii
-dějiny se vyvíjejí v čase a probíhají v určitých zákonitostí
-cílem vývoje světového ducha je uskutečnění svobody v tzv. občanské spol., čl. je nástrojem
k utváření této svobody (lidé tak vytvářejí sami sebe svou činností)

-další díla: LOGIKA JAKO VĚDA, ZÁKLADY FILOZOFIE PRÁVA, ESTETIKA, DĚJINY FILOZOFIE,
FILOZOFIE DĚJIN

LUDWIG FEUERBACH (1804 – 1872)

- narodil se v Bavorsku v rodině významného právníka
-otec chtěl, aby studoval teologii, studuje tedy teologii v Heidenbergu, po roce utekl do Berlína, kde studoval
filozofii a navštěvoval Hegelovy přednášky, stal se soukromým docentem, nedosáhl profesury  uchýlil se
na venkov, kde psal své filozofické práce
-nakonec se s Hegelovým učením rozešel – odmítl celý hegelovský idealismus;
Kritizoval náboženství:
-za základní pojmy své filozofie považoval přírodu a člověka

6
-základní myšlenka: nikoliv Bůh stvořil člověka, ale naopak člověk stvořil Boha, člověk promítl své
vlastnosti do existence boží bytosti
Antropologický materialismus:
-zdůrazňoval spojení filozofie s přírodními vědami, zejména s antropologií
-proto hlavním principem jeho filozofie je antropologický princip a jeho materialismus je označován jako
antropologický materialismus,
- základní myšlenkou je teze o člověku jako jednotné bytosti, jejímž základem je fyzická, materiální
podstata; díky jí je člověk schopen vnímat a myslet
- fyzické jevy jsou základem psychických jevů, myšlení je vlastností hmoty- mozku
Antropologický ateismus:
- aby se člověk mohl stát plně člověkem, musí nastoupit místo lásky k Bohu láska k člověku
- Ta je nejvyšším projevem humanity a skutečným náboženstvím
- v tomto náboženství bez boha viděl cestu, jak reformovat společnost

-dílo: PODSTATA KŘESŤANSTVÍ, KE KRITICE HEGELOVY FILOZOFIE, PODSTATA

NÁBOŽENSTVÍ, PŘEDNÁŠKY O PODSTATĚ NÁBOŽENSTVÍ

- vychází z něj K. Marx – marxismus (20. stol.)