15. Vývoj filosofie vědy ve 20.

století a cesta od kubismu k abstrakci

- neopozitivismus (dále jen np.)

 posun předpokladů vědeckého poznání směrem k logice (třetí generace pozitivistického myšlení,
pozn. klasický pozitivismus vyznával pouze fakta a souvislosti mezi nimi, v empriokriticistní etapě
jak jsou fakta zakotvena v našich smyslech či celková souvztažnost vůči subjektu)
 np. se soustřeďoval na to, jak se ona fakta, smyslově daná, vyjadřují v jazykové formě
 neopozitivisté v prvé řadě studovali logickou analýzu vědeckého jazyka, myšlenkový proud byl
velmi široký, vnitřně rozmanitý, některé jeho okruhy – logika běžného jazyka přirozeného
 představitelé: Lord Bertrand Russell – anglický filosof, logik, matematik, publicista
- zadal np. program, spolu s  dalším angl. filosofem
Alfredem Northropem vydal spis Principa mathematica (pokus postihnout logické základy
matematiky)
- „logický atomismus“ – formulace principu analýzy –
má-li být výrok srozumitelný, musí být složen z prvků, o nichž máme bezprostřední
zkušenost → po letech spis Zkoumání o smyslu a pravdivosti – „při dostatečné opatrnosti
nám mohou vlastnosti jazyka pomoci pochopit strukturu světa.“

Ludwig Wittgenstein – rakouský filosof

- šel zkoušet své existencionální meze do zákopů první světové
války, zde sepsal své první dílo určující povahu np. Tractatus logico-philosophicus
– myšlenka, že existuje paralelismus, souběžnost mezi světem
faktů a logika jazyka „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“ Spis psán
aforistickým způsobem, k podstatným určením náleží: „Svět je celkem faktů nikoli věcí.“
„Logický obraz faktu je myšlenka.“
„Věta je obrazem skutečnosti.“
„O čem nelze mluvit o tom se musí mlčet.“
„Celá filosofie je ‚kritikou jazyka‘.“
- ve druhém období tuto koncepci zavrhl a nahradil pojetím jazyka jako jazykových her
vycházejících nikoliv z logiky faktů, ale z životní činnosti lidí (Filosofická zkoumání) –
zapůsobily na současný filosofický pojem diskurzu

Vídeňský okruh – hlavní představitel Rudolf Carnap (Logická výstavba světa – idea
sdružení)
- podstatná myšlenka: verifikace pravdivosti prostřednictvím tzv.
protokolárních vět; model poznání fyzikalismus – podřízení přírodních a společenských
věd
- „metafyzické“, tj. obecně filosofické otázky prohlášeny za
pseudoproblémy X faktologické, induktivistické pojetí vědeckého poznání neodpovídalo
skutečným pracovním postupům ve vědě → slevování
 přínos np. – rozvíjení matematické logiky a sémantiky, teorie významů
- kritický racionalismus: sir Charles Popper
 vývoj pozitivistických tendencí založen na prvenství indukce, vycházející ze znalostí
věcných faktů
 sir Charles Popper – obdržel šlechtický titul za své dílo
- zabýval se jak teorií vědeckého poznání, tak pojetím společnosti ( Logika
vědeckého bádání, Otevřená společnost a její nepřátelé, Bída historicismu, Objektivní
poznání); kritika uzavřené společnosti (spěje k totalitarismu)
- rozhodující úlohu přisuzuje dedukci; procedura spojena s představou, že
np. nárok na verifikaci je nezbytné nahradit požadavkem tzv. falzifikace – nejde o to
hypotézu potvrdit, ale vyvrátit (falzifikovat!); teprve když se nepovede, můžeme říci, že
hypotéza nebyla vyvrácena, ale nikdy nelze tvrdit, že byla potvrzena (známe-li indukcí bílé
labutě, nemůžeme vědět, zda jednou nebude objevena černá)
- teorie tří světů: 1. svět fyzikálních objektů či fyzických stavů
2. svět stavů vědomí – lidská subjektivita
3. svět objektivního (objektivizovaného) poznání (hlavně
věda)
↓
předmětem epistemologie (nauka o vědě)
- Popperovy názory jsou přechodem na nové metodologické pozice, ty
rozpracovali tzv. postpozitivisté

- tzv. postpozitivistická historická škola: Kuhn, Lakatos, Feyeraband

 vědecké myšlení jako historický fenomén
 Thomas Samuel Kuhn (1923-1996) – Struktura vědeckých revolucí – vychází v ní z dějin
přírodních věd, v jejich vývoji lze rozpoznat střídání období tzv. normální vědy a zlomu,
přecházejícího do nové „normality“, který označuje za „vědeckou revoluci“
- pojem paradigma – suma předpokladů, která platí do chvíle,
kdy tímto zavedeným přístupem nelze nějaký jev vysvětlit (anomálie)
- nespojitost vědeckých teorií – převažujícím přesvědčením tzv.
kumulativní hledisko: zásadně nové koncepce vysvětlují širší okruh jevů, než ty staré, přičemž
ony dřívější se stávají dílčí součástí těch nových → Kuhn vyvrací, vysvětluje na Einsteinově
teorii relativity; Kuhn kritizován
- nejprogresivnější přínos je historický přístup k  vědě a sním
spojený heuristický pojem paradigmatu – tzv. disciplinární matice, složená ze čtyř
uspořádaných prvků
- spolu s pojmem paradigmatu hraje ve vědě podstatnou úlohu
„vědecké společenství“, „metafyzika“ (pozitivisté ve vědě nepřipouštěli) bylo uznáno jako
nezbytný předpoklad – přijatý metafyzický názor je reflektorem, který mi něco osvětli jako
fakta; mimo dosah jeho kužele mohou být jiná fakta, která však nevidím.
- Kuhnovou koncepcí je položen důraz na subjektovou stránku
vědeckého poznávání

Imre Lakatos – původem Maďar

- další nová představa o dějinách vědy, uložena v  knihách Důkazy a vyvrácení a
Kriticismus a metodologie vědeckých výzkumných programů – rozlišuje se „tvrdé jádro“, tj.
 určitá „metafyzická“ (filosofická) tvrzení o skutečnosti a vědecké zákony, neboli „konvenčně
přijatý“ základ, a „měkký obal“, rozvíjení „ochranného pásu“, spočívající v „negativní“ a
„pozitivní“ heuristice (negativní: pravidla, která mají chránit „tvrdé jádro“ před vyvrácením;
pozitivní: pravidla, sloužící rozvoji výzkumného programu
- pokrok vědy je zajišťován střídáním konkurenčních vědeckovýzkumných programů

Paul Feyerabend (1924-1994) – požadavek neomezeného pluralismu, spisy Proti metodě.

Nárys anarchistické teorie poznání, Věda ve svobodné společnosti, Věda jako umění, Tři
dialogy o vědění
- „Jediný princip, který nebrání pokroku, zní: cokoli jde – anything
goes.“
- zastával názor, že při přechodu z  jedné teorie do druhé se mění
celá ontologie (pojetí skutečnosti) a s ní významy termínů; doporučoval podporovat
„proliferaci teorií“ (lékařský termín proliferace znamená bujení novotvarů).
- úvahy o demokratizaci vědeckého poznání ve společnosti –
vystupuje proti preferenci vědy vůči jiným oblastem duchovní kultury; nutnost odluky
vědeckých institucí od státu
- diktatura expertů X kontrola vědy společností (odborně
nekompetentní, přesto preferuje)

- neoracionalismus: Gaston Bachelard

 Gaston Bachelard – francouzský filosof, spisy Nový duch vědy, Dialektika trvání, Dialektika
negace, Aplikovaný racionalismus, Racionální materialismus
- soudí, že ve vývoji vědy vzrůstá racionalismus, lze jej však stále méně
oddělovat od experimentální roviny vědeckého bádání
- „Nový vědecký duch“ tedy nesdílí původní pojetí empirie a objektivity, jeho
racionalita je intersubjektivní: vytvářejí ji vědecké subjekty (skupiny) v laboratořích
- spolu se švýcarským filosofem, matematikem a fyzikem F. Gonsethem a
psychologem Jean Piagetem iniciovali založení mezinárodní revue Dialectica

- vědecké poznání jako součást světového vývoje: Teilhard de Chardin, Skolimowski

 objevení se barokně rozmáchlé evoluční náboženské koncepce, jež vyznačila lidské poznání jako
součást kosmického procesu – Pierre Teilhard de Chardin – zkomponoval velkorysý koncept
vývoje vesmíru, jehož obrazem je vřetenovitý model – obecné navíjení kosmické látky, v níž je
člověk součástí vesmírné evoluce – noosféra
Henryk Skolimowski – Účastná mysl. Nová teorie poznání a vesmír – pojímá ducha jako součást
kosmické evoluce, v níž rozhodující roli spatřuje právě v růstu složitosti a rozvíjení duchovního
potenciálu hmoty. Lidská mysl je součástí světa, na němž se svým obsahem (poznáváním)
aktivně, tvůrčím způsobem podílí → fenomenologický postoj

NOVOTOMISMUS je rozvíjením učením Tomáše Akvinského v kontextu moderní doby a jejích

poznatků. Vyznává křesťanský humanismus, jenž kotví v theocentrismu, proto odmítá
antropologismus, kladoucí člověka za střed vesmíru. Božím úkolem pro člověka je zlidšťovat
svět. K předním novotomistům náleželi francouzští filosofové a theologové Jacques Maritain
a Etienne Gilson.
- analýza a konstrukce v umění: kubismus a abstrakce
 Pablo Picasso, Georges Braque, Juan Gris – analytický duch v umění - kubismus, pobočný podnět
vzešel z mimoevropské tvaroslovné zóny, z afrického umění masek; Pablo Picasso – Avignonské
slečny – namísto iluze trojrozměrnosti je objem rozložen do plochy
 následně analytický kubismus, v němž objemy rozložené do plochy jsou nahlížené současně
z různých pohledů; obraz je samotnou konstrukcí v níž spočívá jeho hodnota, ovšem zakoušená
stejně smyslově jako intelektuálně → nový přístup
 syntetický kubismus – celistvější plošné zobrazení
 současně utváření abstraktního umění – kubismus stále odkazoval k předmětné realitě,
abstrakce nikoliv – zkoumá elementy obecného tvarosloví
 Vasilij Kandinskij – jde především o linie, tvary a barvy, „nepředmětná“, „nefigurativní“ malba
František Kupka – orfismus, malba musí být abstraktní jako hudba
Robert Delaunay – orfismus
Kazimir Malevič – suprematismus – programově omezující výtvarný projev na základní prvky:
čtverec, úhel, kruh, obdélník, kříž – úloha očištění dosavadního člověka
Piet Mondrian – vůdčí osobnost hnutí De Stijl, uznával jen horizontály, vertikály a pravoúhlé
plochy, základní barvy (hlavně červená, modrá, žlutá)
 abstraktní expresionismus – splývání tvorby s kosmickými zákony, umělcovy pohyby = vesmírné
rytmy
 Jackson Pollock – tzv. gestická malba, v Evropě tento styl nazván tachismus (z franc. tache =
skvrna) nebo informel – umělci oslavováni pro individualitu, autenticitu, původnost,
spontánnost a citové i fyzické nasazení v tvorbě
Hans Hartung
Wols – ilustrace pro Jeana-Paula Sartra a Simone Beauvoir (v jeho díle shledávali výron utkvělých
nevědomých představ)

- konstruktivismus a funkcionalismus
 vývin abstrakce vracející se k praktické účelovosti – architektura, design, tisk
 funkcionalismus – záměrně se omezující na geometrickou úspornost a ryzí funkční řešení
projektů → paralela logika myšlenkových a jazykových funkcí
 ruský konstruktivismus – Vladimír Tatlin, Alexander Rodčenko
 Bauhaus – funkcionalistická škola v Německu (Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe, Le
Corbusier)
 v Čechách – Bohuslav Fuchs, Josef Havlíček, Josef Gočár (kubismus v architektuře a designu;
unikát ve světě, Dům U Černé Matky Boží), Pavel Janák