Filozofie od druhé poloviny 19.

století po současnost
MARXISTICKÁ FILOZOFIE
- je součásti marxismu (systému ekonomických, filozofických a politických názorů)
- zakladateli jsou Karl Marx a Friedrich Engels – Marx byl hlavním tvůrcem samotné teorie, Engels se dobře
orientoval v konkrétních společenských problémech doby, byl vydavatelem Marxových spisů a hmotně
jej podporoval

Karl Marx (1818–1883)

- byl inspirován Hegelovou dialektickou metodou, ale odmítal mnohé jeho závěry
- kritizoval soudobou společenskou a politickou situaci, především však náboženství
- marxistická filozofie = materialistické učení ® nepřipouští jinou podstatu světa než hmotu
- dialektický materialismus (marxistické pojetí gnozeologie a ontologie)
 svět je jednotný ve své materiálnosti
 jediná materiální podstata se řídí dialektickou zákonitostí, postupem od nejjednodušších struktur
hmoty až po tu nejsložitější – myslícího člověka
 ® svět je poznatelný, ale naše poznání je nekonečný, vnitřně protikladný proces
- historický materialismus – použití myšlenek dialektického materialismu na oblast společnosti, ekonomie
a dějin
 považuje za nejvýznamnější jev lidského života schopnost uživit se ® lidskou práci (způsob
výroby statků)
 v moderní společnosti proti sobě stojí dvě protikladné společenské třídy – buržoazie (vlastníci
výrobních prostředků) a proletariát (dělnictvo, nemá výrobní prostředky, musí prodávat svou
pracovní sílu)
 součástí historického vývoje jsou revoluce ® nejbližší revoluce podle Marxe svrhne kapitalismus,
který je postaven na vykořisťování práce proletariátu a nastolí socialismus bez soukromého
vlastnictví
- díla: Kapitál, Komunistický manifest (sepsán s Friedrichem Engelsem)

POSITIVISMUS
- vlivný filozofický směr, který reagoval na spekulativní filozofii a rozvoj přírodních věd na přelomu 18. a
19. století
- je založen na vědeckosti
- vyvíjel se ve 3 fázích
1. základní východiska pozitivismu – Auguste Comte, John Stuart Mill, Herbert Spencer
2. empiriokriticismus – zaměřen na analýzu poznání – Richard Avenarius, Ernst Mach
3. novopozitivismus – logický empirismus – analýza jazyka sdělujícího poznatek – Moritz Schick,
Otto Neurath, Rudolf Carnap

Auguste Comte (1798–1857)

- francouzský filozof, zakladatel pozitivismu
- tvrdil, že poznání má být
1. pozitivní (je nutné si všímat pouze pozitivních skutečností)
2. založeno jen na naší smyslové zkušenosti
3. má spočívat na vědeckých základech a vzdát se hledání absolutna
- založil empirickou sociologii ® dvě zásady – sociální statika (studium podmínek existence společnosti
a řád v ní) a sociální dynamika (studium vývoje a změn společnosti)
- založil též „positivní náboženství“ – tvrdil, že soudržnost lidské společnosti musí být udržována vírou
- inspiroval mnoho dalších myslitelů, včetně T. G. Masaryka
- dílo: Kurz pozitivní filozofie

Ernst Mach (1838–1916)

- německý fyzik a filozof, který na konci 19. století sestavil 5 zásad positivismu:
1. Výlučným zdrojem poznání je to, co je dáno
 2. Dáno je pouze to, co vnímáme smysly
3. Všechno, co tvoří „svět“, ale není to smyslová zkušenost, nepatří mezi to, co je dáno
4. Oddělovat „já“ a na druhé straně „svět“ je chybné
5. Neexistuje žádné metafyzické poznání

VOLUNTARISMUS (z latinského voluntas = vůle)

- filozofický a psychologický směr nebo postoj, který ze tří klasických aristotelovských složek či schopností
duše (rozum, vůle, paměť) klade na první místo vůli
- rozlišování dobrého a zlého se podle voluntarismu řídí naší vůlí a naše poznání je ovlivněno vůlí tak, že o
pravdě a nepravdě rozhoduje vůle, nikoli poznávání

Arthur Schopenhauer (1788–1860)

- představitel krajního voluntarismu
- za základní životní princip považoval pud, neuspokojitelnou trýzeň, vůli k životu
- podstatou vůle k životu je stále něco chtít
- člověk neustále po něčem touží, trápí se, když to nemá, trápí se i po získání předmětu touhy, protože
už touží po něčem jiném ® trýzeň lze omezit jen uměleckou tvorbou
- dílo: Svět jako vůle a představa

Fridrich Nietzsche (1844–1900)

- do určité míry inspirován Schopenhauerem, zároveň byl jeho kritikem
- vůle je pozitivní silou, která se potřebuje neustále něčeho zmocňovat ® vůle k moci (je agresivní a
panovačná)
- snažil se rozbít staré hodnoty společnosti – tvrdil, že:
1. není pravdy, stará pravda, kterou přináší věda je mrtvá
2. není morálky – stará křesťanská morálka je mrtvá – zrušili jsme ji tím, že jsme podle ní nežili
3. není boha – zabili jsme ho tím, že jsme v něho nevěřili
- je třeba zavést novou panskou morálku, která stojí mimo dobro a zlo a stát se nadčlověkem – zříct se
všeho, co člověka brzdí, co ho činí slabochem
- díla: Mimo dobro a zlo, Tak pravil Zarathustra

PRAGMATISMUS
- filozofický směr vzniklý v USA ve 2. polovině 19. století, na počátku 20. století pronikl do Evropy
- chápe člověka jako jednajícího jedince
- je součástí politických teorií demokratické společnosti
- myšlenkami pragmatismu se zabýval i Karel Čapek
- 2 varianty:
1. populární pragmatismus – zjednodušeně vyjadřuje zájmy konzumní společnosti
2. filozofický pragmatismus – snaží se řešit tři problémy filozofie: význam, pravdy, poznání

Charles Sanders Pierce (1983–1914)

- americký vědec, filozof, zakladatel pragmatismu (slovo pragmatismus ale poprvé použil James)
- tvrdí, že představy, pojmy a soudy jsou pouhými pravidly jednání. Pravdivé jsou pouze tehdy, jsou-li
pro člověka užitečné bez ohledu na to, zda se shodují se skutečností → obecné pravdy neexistují,
protože to, co je pro jednoho užitečné, může jinému škodit (např. radiace)

William James (1842–1910)

- americký filozof a psycholog
- posunul pragmatismus směrem k utilitarismu
- chápal hodnotu vědění zejména ve vztahu k praktické užitečnosti
- díla: Druhy náboženské zkušenosti, Pragmatismus: Nové jméno pro některé staré způsoby myšlení

FILOZOFIE ŽIVOTA
- filozofický směr, který reagoval na pozitivismus a racionalismus
- poukazoval na jednostrannost rozumu
- do popředí stavěl život, jejž nelze postihnout rozumem, lze jej poznat jen prostřednictvím iracionální síly,
tzn intuicí

Henri Bergson (1859–1941)

- francouzský filozof
- základem jeho filozofie byl vztah prostoru a času
- prostor – je homogenní (stálý) – zkoumají jej přírodní vědy
- čas není homogenní – každý moment je neopakovatelný, čas je nedělitelné plynutí,
- prostor je, ale čas není, jelikož se neustále děje
- díla: Esej o bezprostředních datech vědomí, Hmota a paměť, Tvořivý vývoj

Moderní filozofie
- filozofii 20. století ovlivnila řada různorodých faktorů – vědecké objevy, Freudova psychoanalýza, rozvoj
přírodních věd, historické události (hlavně obě světové války)

FENOMENOLOGIE
- jedna z nejvlivnějších a nejvýznamnějších filozofických koncepcí 20. století
- jedná se obor, který se zabývá
- procesy vedoucími od jevu k faktu,
- podstatou jevu a jevení,
- podmínkami pravdivého poznání
Edmund Husserl (1859–1938)
- moderní věda se vzdaluje světu přirozené zkušenosti ® je nutné se vrátit před vědecké
konstrukce.
- na počátku každého poznání je jev ® podstatné ale je, co se s tímto jevem v průběhu naší
zkušenosti děje a jak naše mysl s jevy pracuje
- „k věcem samým“ se máme dostat skrze analýzu lidského prožívání
- naše vědomí vztahuje jevy ke svým záměrům a zkušenostem (na něco se těší, nebo se toho bojí
atd.) ® pokud chceme něco poznávat, musíme se těchto předsudků nejprve zbavit,
„vyzávorkovat“ je (epoché) a sledovat věc tak, jak se nám dává (= fenomenologická redukce)
- takto získáme samotný jev – fenomén = vše, co vnímáme
- např. chápeme co je židle, a máme různé představy variací židle, ale nějak je nám jasné, že pokud bychom
s představou židle manipulovali více, než je zdrávo, přestala by být židlí a stala by se křeslem, případně
stoličkou – stejně tak mají hranice i variace v rámci tvarů, barev a dalších jevů
- fenomén má své stabilní hranice ® eidetické invarianty (eidetické redukce) (dle Husserla)
- hledání eidetických invariant je z fenomenologického pohledu základním stavebním kamenem
fungování lidské komunikace
- věda tuto podstatu lidské komunikace přehlíží

Martin Heidegger (1889–1976)

- Husserlův žák, který zároveň kriticky navázal na Nietzscheho
- klade větší důraz na ontologii
- kritizuje téměř celou evropskou metafyzickou tradici – ignoruje rozdíl mezi jsoucnem a bytím,
bez pochopení, že bytí není na jsoucno nijak našpendleno, jako nějaká vlastnost
- způsob lidského bytí nazývá existencí a člověk je pro něj pobyt (je určován časem – konečností
lidského života)
- významné dílo: Bytí a čas

EXISTENCIALISMUS
- významný filozofický směr 20. století – ovlivněný filozofií bytí Martina Heideggera
- usiluje o zachycení lidského života ve světě – formou filozofických textů, románů, divadelních her, …
- řeší otázky svobody, nicoty a absurdnosti lidské existence
 Jean-Paul Sartre (1905–1980)
- klíčová myšlenka: u člověka existence předchází esenci (podstatu), ale u věcí je to naopak ®
člověk nejprve existuje, ale není ničím. Podstatu své existence vytváří v průběhu svého života
svým jednáním
- člověk je odsouzen ke svobodě ® je zodpovědný za svá rozhodnutí
- díla: Bytí a nicota, Existencialismus je humanismus
Albert Camus (1913–1960)
- zabýval se analýzou absurdity
- člověk hledá ve světě oporu, řád, jehož by byl součástí
- podle Camuse existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém – sebevražda –
k sebevraždě člověka svádí především pocit absurdity (daný touhou po jasnosti a vědomí smyslu
života) – sebevražda je kapitulace před absurditou
- Camus sebevraždu odmítá a tvrdí, že žít se musí navzdory všemu, co nám život přináší (ačkoli
vím, že vše je nesmyslné, žiji navzdory absurditě)
- druhou možností řešení absurdity je revoluce – Camus ji zavrhuje (revoluce vždy znamenala
zničení životů ve jménu myšlenky)

NOVOPOZITIVISMUS (logický pozitivismus, logický empirismus)

- inspirován myšlenkami Augusta Comta
- významně zúžili předmět filozofie → pokud chce být filozofie vědou, musí se omezit na analýzu
vyjadřování člověka, tj. na analýzu jazyka
- velký význam přikládá roli moderní logiky ve filozofii
- logičtí pozitivisté odmítají metafyziku jako nevědeckou (věří v přírodní vědy)
- problém filozofie jako vědy – tradiční metafyzika a spekulativní systémy jsou odmítnuty jako nevědecké,
protože jejich výroky nejsou empiricky ověřitelné ® filozofie nemůže být samostatnou vědeckou
disciplínou, může se však stát pomocnicí věd tím, že se bude zabývat analýzou jimi užívaného jazyka
- problém vědy vědeckého poznání obecně – pouze vědecké poznání je schopno poskytnout spolehlivý a
přesný popis světa
- Vídeňský kroužek (20. a 30. léta 20. století – Rudolf Carnap, Moritz Schlick, Otto Neurath) – rozvíjel
novopozitivismus, vývoj analytické filozofie
- představitelé: Rudolf Carnapa (1891–1970), Ludwig Wittgenstein (1889–1951)

KRITICKÝ RACIONALISMUS
- klade důraz na omezenost poznání, racionalitu a kritičnost

Karl Raimund Popper (1902–1994)

- racionalismus označil jako snahu překlenout propast mezi neuceleností novopozitivismu a
nezakotveností skutečnosti ve fenomenologii a existencialismu
- racionalismus je podle něj kladení zkušeností vedle sebe a jejich syntézu v závěry pomocí rozumu
- rozum je jediný nástroj, který máme k tvarování zkušenosti do nějaké metody
- věda je metoda a metoda se má stát pravdou → nikdo nemá tvrdit něco, co nemůže doložit
argumenty, jež by obstály v rozumové kritice
- má-li být věda co platná, musí udržet princip falzifikace (tj. hledání případů, kdy vytyčená teorie
neplatí)
- dílo: Otevřená společnost a její nepřátelé (kritizuje především Platóna)

HERMENEUTIKA

- obecně = nauka o objasňování, chápání, porozumění, vysvětlování a výkladu

- filozofická hermeneutika vychází z toho, že naše porozumění světu a člověku úzce souvisí s jazykem
- porozumění se pohybuje v hermeneutickém kruhu → každý dílčí poznatek může být pochopen jen
z celku souvislostí, těm však lze porozumět zase jen pochopením dílčích poznatků
- všechno naše poznání spočívá v předporozumění, které umožňuje pouze následnou volbu stanovisek, ne
však obsáhnutí celku

Hans-Georg Gadamer (1900–2002)

- žák Martina Heideggera
- naše porozumění je vždy ovlivněno dějinným obdobím, pro které jsou charakteristické určité
předsudky a přesvědčení
- člověk nemůže stát mimo dějiny a mimo kulturu (zdroje předporozumění) – nedosáhl by
objektivního poznání

POSTMODERNA (postmoderní filozofie)

- myšlenkový směr 2. poloviny 20. století
- jedná se o společný termín pro více škol 20. století – poststrukturalismus, dekonstruktivismus,
neopragmatismus, nový skepticismus
- úlohou filozofie je nalézt podmínky a prostředky vývoje vědění nebo komunikace ve společnosti a vědě

Jacques Derrida (1930–2004)

- přišel s myšlenkou, neexistuje nic mimo text, texty však obsahují tzv. aporie (trhliny, rozpory) →
tyto rozpory lze nalézt metodou dekonstrukce, která je založená na kritickém čtení textů
Jean-Francois Lyotard (1924–1998)
- postmoderní filozofie se kriticky vypořádává s nároky moderního myšlení – velká vyprávění
(neboli mýty) západního rozumu

ČESKÁ FILOZOFIE
Jan Amos Komenský (1592–1670)
- autor pansofie (vševědy), v níž chtěl sjednotit všechno vědění své doby na křesťanském základě a využít
to k reformě společnosti
- jako jeden z prvních filozofů v dějinách pochopil, jak významné místo v životě člověka má období dětství i
výchova

Tomáš Garrique Masaryk (1850–1937)

- pokoušel se o zdůraznění etického aspektu myšlení, demokracie a humanity
- zabýval se duchovní krizí moderní civilizace, která je dle něj způsobena vlivem sílící racionality (vědy a
filozofie)
- důsledkem této krize je rozpad původního názoru na svět, subjektivismus, skepse, polovzdělanost, ale i
vzrůstající sebevražednost

Jan Patočka (1907–1977)

- žák Husserla a Heideggera
- vzhledem k tomu že za vlády komunistů nebyla oficiálně povolena jiná filozofie než tzv. vědecký
marxismus, musel se uchýlit do disentu
- iniciátor Charty 77
- byl několikrát zatčen tehdejší státní bezpečností, při jednom z brutálních výslechů utrpěl mozkovou
příhodu a zemřel
- tvrdil, že při poznávání věcí nám vždy zůstává něco skryto – vytvořil tak pojem přirozeného světa jako
trvajícího rámce lidské existence
- nejvýznamnější díla: Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové; Úvod do fenomenologické filozofie;
Fenomenologické spisy

Současní filozofové: Egon Bondy, Erazim Kohák, Václav Bělohradský, Jan Sokol