Politologie

Vědecká disciplína zabývající se studiem politiky. Slovo politologie má původ v řečtině (polis –
řecký městský stát; logos – věda, rozum). Studium politiky má počátky již v antickém Řecku a
prohloubilo se v renesanci. Jako samostatná věda vzniká na přelomu 19. a 20. stol. V USA
(celosvětově až po druhé světové válce). Předmětem politologie je moc jako nástroj
prosazování politických zájmů, fungování státu, pol. teorie a ideologie, politické systémy a
instituce, pol. strany, pol. chování lidí, ale rovněž nátlakové skupiny a mezinárodní vztahy.
Politologie se orientuje 3 směry:
o Normativní – aplikuje na politickou realitu metody filozofie  stanovuje, co
by mělo být politickým zájmem (např. na čem by měla být založena
společnost)
o Deskriptivní – popisuje politické jevy, události, procesy a struktury 
umožňuje říct, jaká je politická situace
o Predikativní – umožňuje předpokládat, jaká bude politická realita, jak se
budou vyvíjet politické procesy a jak to, popř. ovlivnit
Vědy, se kterými politologie souvisí:
o Filozofie – politologie se z filozofie vyloučila a převzala její metody
o Státověda – studium státu se u obou disciplín překrývá
o Sociologie – zkoumá sociální faktory politického života; obě disciplíny se
zabývají mocí, volebním chováním atd.
o Historie – politické myšlenky a události jsou podmíněny historickými
souvislostmi
o Ekonomie – politická rozhodnutí ovlivňují ekonomickou situaci, a naopak
ekonomická úroveň podmiňuje preference voličů i jednání politiků
o Právní věda – právo jako soubor norem garantuje pomocí sankcí politické
vztahy
o Psychologie – napomáhá při analýze politického chování lidí, osobnosti politika
(jeho postojů, podnětů a motivací v různých politických aktivitách). Vývoj
politického myšlení
Vývoj politického myšlení:

 Antické politické myšlení

o Považováno za základ evropského myšlení. Rozvíjelo se jako součást filozofie
v důsledku změn v řecké společnosti v souvislosti s ústupem rodového zřízení
a prosazováním modelu řeckého městského státu (polis). První antičtí
myslitelé reagovali především na vznik a problémy polis, která byla založena
na aktivní politické účasti svobodné části městského obyvatelstva
 Sofisté (5.stol. př.n.l.)- Začali se jako první zabývat otázkami chodu
společnosti a správy obce. Za peníze učili zájemce
 Sokrates (469–399 př.n.l.). První antický filozof, který zdůrazňoval
nezbytnost vědomostí pro účast v pol. životě
  Platon (427-347 př.n.l.)- Pokusil se ve spise Ústava systematicky vyložit
politickou teorii. Jeho vize ideálního státu spočívala ve striktním
oddělení jednotlivých společenských tříd (správci, strážci a řemeslníci).
Podle něj byla ideální státní formou monarchie nebo aristokracie, v níž
vládnou ti, kteří znají pravdu a vědí, co je pro společnost nejlepší.
Platon kladl vědění a schopnost vládnout nad ostatní vědy, dokonce i
nad zákony.
 Aristoteles (384-322 př.n.l.)- Nesouhlasil s Platonem a proti jeho
ideálnímu státu postavil stát založený na ústavě a zákonech. Jeho spis
politika znamenal první velký mezník ve vývoji politické vědy –
shromáždil v něm fakta o většině tehdy známých států, popsal jejich
uspořádání a roztřídil podle typů ústav. Podle Aristotela je správné
takové uspořádání, v němž se rozhoduje v zájmu celku.
 Stoikové (3.stol. př.n.l. – 5.stol. n.l.)- Přišli s ideou všeobecné rovnosti.
Za občany státu považovali i otroky, cizince či barbary.
 Středověké politické myšlení
o Ve středověku bylo politické myšlení plně pod vlivem křesťanství a teologie –
výrazněji se nerozvíjelo. Důvodem byla i existence feudální monarchie, která
vylučovala většinu společnosti z účasti na politickém životě. Hlavním
problémem byla otázka křesťanské monarchie, příp. soulad mezi církevní a
světskou mocí
 Svatý Augustin (354-430)- Ve svém díle O boží obci vyjadřuje myšlenku
o existenci dvou obcí a jejich vzájemném zápasu. Pozemská obec je
zdrojem zla a hříchu, zatímco boží obec je symbolem dobra –
dokonalého a věčného státu. Církevní moc považoval za nadřazenou
moci světské.
 Tomáš Akvinský (1225-1274) – není povinný znát. Uvedl Aristotelův
racionální pohled na svět v souladu s křesťanstvím. Chápal společnost
jako seskupení lidí, jehož cílem je společné a rozumné jednání. Dle něj
je úkolem státu vést obyvatele k cnostnému a spravedlivému životu.
 Renesanční politické myšlení (přidat Thomase Morea?)
o S rozvojem renesance (13.-15.stol.) se jedinci znovu přisuzuje důležitější úloha
v politickém životě. Významnou roli sehrál i ústup feudalismu. Klesla také
závislost politického myšlení na církvi a jejím učení.
 Niccolo Machiavelli (1469-1527)- Nejvýznamnější renesanční filozof
zabývající se politickou vědou. Pocházel z Florencie. V jeho spise Vladař
se věnuje ospravedlnění moci a vztahu mezi úspěšnou politikou a
křesťanskou morálkou  politika by se neměla příliš zatěžovat
morálkou. Vladař dává rady vládnutí pro panovníka, Machiavelli říká,
že panovník by měl mít vlastnosti lva a lišky (silný a vychytralý). „když
něco chci, nesmím se dívat, co bude, ale co z toho dostanu a hlavně
jak“ - Lidé byli jeho myšlenkami trochu zděšení.
 Osvícenství / novověké politické myšlení
o Rostla role světského státu. Posilovala se role jedince v politickém životě 
podpora individualismu. Teorie přirozených lidských práv  stala se důležitou
myšlenkou v období osvícenství a velké fr. Revoluce. Koncem 18.stol. se
prosazovala idea politické suverenity lidu  začal být chápán jako zdroj
veškeré politické moci.
 Thomas Hobbes (1558-1679) a John Locke (1632-1704)- Rozvinuli
společně tzv. smluvní teorii státu – stát vznikl na základě společné a
dobrovolné dohodě lidí. Ve svém díle Leviathan uvádí Hobbes
myšlenku, že stát sice vzniká na základě společné domluvy lidí, ti se ale
musejí podřídit absolutní moci panovníka  výsledkem uzavření
smlouvy je absolutní stát. Ve svém díle Dvě pojednání o vládě
představuje Locke smluvní stát – občané mají přirozená práva jak před
vznikem státu, tak i po vzniku; navíc mají možnost odvolat svého
panovníka  výsledkem je konstituční monarchie. John Locke také
poprvé představil zásady dělení moci.
 Charles de Montesquieu (1689-1755)- Ve spise Duch zákonů rozvedl
Lockovu teorii dělby moci.
 Jean-Jacques Rousseau
 Immanuel Kant
 Politické myšlení 19.–20.stol.
o Velká modernizace a průmyslové revoluce vyvolávají spoustu výzev a otázek
pro politické myslitele. Objevují se radikální teorie socialismu a komunismu,
které se snažili vyřešit špatné ekonomické postavení nižších vrstev společnosti.
Prosazovalo se všeobecné volící právo a moderní podoba demokracie. Rostla
ale také hrozba nedemokratických režimů, které zneužívaly masovou politiku
 John Stuart Mill
 Karl Marx (1818-1883)- Významná osobnost politického myšlení. Měl
materialistické pojetí dějin a ideu proletářské revoluce, která je
předpokladem svržení kapitalismu a budování beztřídní společnosti (ta
je založena na diktatuře proletariátu). Své myšlenky shrnul v knize
Kapitál.
 Max Weber, Karl Raimund Popper
 Hannah Arendtová (1906-1975)- Věnovala se teorii totalitarismu a
prováděla srovnání různých totalitních režimů. Nejznámější díla: původ
totalitarismu, Eichmann v Jeruzalémě.
 John Rawls, Robert Nozick, Samuel Phillips Huntigton, Francis
Fukuyama
Stát

 V primitivních společnostech s rodovým zařízením se lidé řídili morálkou a zvyklostmi,

jakmile se ale společnost rozrostla, bylo nutné založit nový propracovanější systém 
stát. Forma politické organizace lidské společnosti, která sdružuje obyvatele určitého
území v právní celek. Státní moc je nezávislá, neodvozená od žádné jiné – stát je tedy
suverénní (tj. svrchovaný). Vnitřní i vnější záležitosti si řeší každý stát sám.
Znaky státu:
o Území a obyvatelstvo- Území, kde stát realizuje státní moc a vyskytuje se tam
obyvatelstvo.
o Organizace státu- Soustava státních orgánů spjatá se státním aparátem.
o Právo- Nejdůležitější prostředek pro stanovení obecně závazných politických ´,
hospodářských a kulturních úkolů dané společnosti a stanovení pravidel a
mezí chování lidí, které jsou s těmito zájmy v souladu.
o Státní suverenita- Státní moc je neomezená a nezávislá na jiné vnitřní nebo
vnější moci.
Teorie vzniku státu:
o Smluvní- Stát vznikl smlouvou mezi lidmi, na základě níž lidé zrušili přirozený
stav, zorganizovali se a založili stát. Každý občan se přitom zřekl části své
suverenity ve prospěch celku.
o Náboženská- Vychází z božského původu státu – stát vznikl a existuje z boží
vůle a odráží v sobě boží dokonalost.
o Patriarchální- Stát vznikl postupným rozšiřováním rodiny. Státní moc monarchy
se uplatňuje podobně jako moc otce nad rodinou.
o Mocenská- Chápe stát jako vládu silnějších nad slabými.
o Násilí- Vysvětluje vznik státu jako produkt uplatnění síly.

Základní funkce státu:

o Vnitřní funkce státu
 Bezpečnostní- Zajišťuje bezpečí občanů a jejich majetku a vnitřní
zabezpečení fungování státu, jeho orgánů atd.
 Právní- Zajištění svobod a práv občanů. Respektování právního řádu ve
všech oblastech činnosti dané společnosti.
 Ekonomické- Stanovení podmínek pro chod ekonomiky a garance
 Sociální- Zajištění občanů v nemoci, ve stáří a při ztrátě prostředků
obživy.
 Kulturní- Péče o kulturní dědictví. Vytváření podmínek pro rozvoj
hmotné a duchovní kultury. Rozvoj školství, vědy a výchovy.
o Vnější funkce státu
  Obranné- Zajištění obrany území před případným napadeném a
udržení mezinárodní bezpečnosti.
 Diplomatické - Zajištění podmínek pro mírové soužití, udržování vztahů
s dalšími státy (diplomacie), realizace integračních procesů atd.
 Hospodářské- Prosazování ekonomických zájmů státu v jiných státech.
Státní občanství

 Naše pojetí občanství bylo založeno již v období starořeckých států. Státní občanství je
plnoprávné členství jedince v daném státním útvaru na území státu. V demokratickém
státu zaručuje rovnost s ostatními občany státu a garantuje souhrn vzájemných práv a
povinností mezi státem a občanem. Stát poskytuje občanovi plnou ochranu uvnitř
celku a v rámci mezinárodních smluv i vně území státu.
Způsoby získání státní občanství:
o Narozením – dítě získá cz občanství, pokud je alespoň jeden rodič cz občanem
o Určením otcovství – nemanželské dítě (matka není cz občankou, ale otec ano)
se stává cz občanem
o Osvojením – dítě osvojené občany cz nabývá cz občanství
o Nalezením na území ČR – dítě do 3 let nalezené na území ČR, jehož totožnost
se nepodaří zjistit se stává cz občanem, není-li jeho identita doložena do 6
měsíců po jeho nalezení
o Udělením – občané cizího státu žijící na našem území trvale získávají cz
občanství při splnění určitých podmínek (prokážou znalost cz jazyka a nejsou
trestaní)
o Prohlášením – při rozdělení České a Slovenské republiky si mohl občan zvolit
o V souvislosti se svěřením do náhradní péče – dítě nabývá občanství se
svěřením do náhradní péče
Způsoby ztráty státního občanství:
o Prohlášením – člověk žijící v cizině, který má jiné občanství se může našeho
vzdát
Forma vlády:
o Je způsob organizace státní moci. Zahrnuje složení nejvyšších orgánů států a
jejich vztahy k nižším státním orgánům a občanům. Podle formy vlády
rozdělujeme státy na demokratické a autokratické

 Demokracie – na správě a řízení státu se podílejí všichni jeho občané

 Autokracie – vládne jen úzký okruh osob nebo dokonce jedinec
 Aristokracie – vláda privilegovaného stavu, šlechty
 Plutokracie – vláda úzké skupiny bohatých
 Oligarchie – vláda nejbohatších
 Monokracie – vláda jedince, diktátora, samovládce
Typy státu
o Monarchie – zaručuje dědičnou, doživotní vládu jednoho panovníka
 Absolutní (neomezené) – panovník má veškerou výkonnou moc, je
nejvyšším zákonodárcem i soudcem (Francie za Ludvíka XIV.)
 Konstituční (omezené) – panovník je omezen pravomocemi dalších
(ústavních) státních orgánů, se kterými se dělí o vládu. Panovník je
omezen ústavou (Jordánsko)
 Parlamentní (omezené) – výkonnou moc má v rukou vláda, která je
sestavována na základě výsledků voleb. Panovník má pouze
ceremoniální a formální pravomoc (Velká Británie)

o Republika (z lat. res republica – věc veřejná) je státní zřízení, ve kterém

neexistuje dědičný panovnický úřad a jehož představitelé jsou voleni pouze na
základě ústavy – znakem moderní republiky je oddělní základních 3 složek –
zákonodárné, výkonné a soudní
 Parlamentní – veškerá moc patří zvláštnímu zákonodárnému orgánu –
parlament. Hlava státu je volena přímo parlamentní většinou a
prezident země nemá významnou státní a právní váhu a je omezen na
zastupitelské funkce. Výkonnou moc má předseda vlády, ne prezident
(ČR)
 Poloprezidentská – rozdělení výkonné moci mezi prezidenta a vládu.
V čele republiky stojí prezident, který je volen přímo – má větší
pravomoce, než v parlamentní demokracii. Spolu s vládou spolupracují.
(Francie)
 Prezidentská – v čele prezident, který je volen přímo a je v čele
výkonné moci, vybírá si členy kabinetu, kteří mají spíše poradní funkci.
Výkonná moc je nezávislá na moci zákonodárné. (USA)

o Teokracie – je forma vlády, která se přímo odvolává na božskou moc a božské

právo (bohovláda) - světská (státní a soudní) i duchovní moc je soustředěna v
rukou kněží, kteří údajně plní vůli nejvyššího vládce, boha, což je opravňuje i k
řízení státních záležitostí
Územní struktura státu – ústřední a místní orgány vykonávají státní moc v příslušných částech
území, na které je stát členěn
o Unitární stát – jednotný stát s jedinou vládou, jedinými zákony a jediným
občanstvím na celém území státu. Jednomu centru moci jsou podřízeny nižší
správní jednotky (ČR, Slovensko)
o Federace – složený stát vzniklý spojením více států, které se vzdaly své
suverenity ve prospěch celku (Německo, USA)
o Konfederace – svaz států – volné smluvní sdružení samostatných států, které
úzce spolupracují v některých oblastech (Švýcarsko, Nizozemsko)