Vypracované okruhy – Politologie – bakalářská zkouška

1.) Politická filosofie starověkého Řecka a Říma (Platon, Aristoteles, stoicismus, Cicero)

Předplatónská polit.filosofie
Solón (6.st.př.Kr.) = rozsáhlejší míra kodifikace
-omezil moc aristokratické třídy
-myšlenka sociální spravedlnosti
-4 třídy obyvatelstva:
->nejvyšší (nejbohatší) dvě podíl na vládě
-trestní právo přešlo na stát

společenský život
-rovná příležitost účasti na politice
-služba obci, dobrovolná spolupráce
-rozumná diskuse => vznik filosofie
-dobrovolné podřízení se pravidlům – protikladem tyranie
-umění přesvědčovat = sofisté (učitelé rétoriky)
-Protágoras (žádné objektivní pravdy se nelze dobrat – „Člověk je mírou všech věcí“,
Hypias (rozdělil zákony na přirozené a lidské)
-sofisté zdůrazňovali individualismus, racionalismus

Sokrates = věřil, že se lze dobrat pravého poznání

Platón – Ústava (9 knih)

-představa ideálního státu
-snaha dobrat se toho, co je spravedlnost => pokud lidé budou spravedliví, bude
spravedlivá i společnost
-vláda by měla sloužit obci, ne sama sobě
-> základním kritériem dobré vlády je spravedlnost
-Glaukón (Sokratův bratr)
-jakou kategorií dobra je spravedlnost?
->tou, jež nám je nějakým prostředníkem k něčemu nebo ji chceme pro ni samu?
-problém „černého pasažérství“
=> využívám spravedlnosti druhých k vlastnímu obohacení
-Sokrates
=spravedlnost chceme pro ni samu – může nám pomoci dosáhnout nejvyšší blaženosti
->eudaymonie
-popis spravedlivé obce je pro něj analogií pro popis spravedlivého občana
-co bylo příčinou vzniku obce? – vzniká z pocitu nedostatku
-v zájmu spravedlivé obce je možné i lhát
-nejdůležitější je třída strážců (cvičit tělo i ducha) => ti nejlepší z nich budou vládnout
-společné vlastnictví majetku, žen a dětí -> usilování o jednotu obce
-přísně hierarchická obec
-třída vládců = moudrost
-třída strážců = statečnost
-třída ekonomická = rozumnost, umírněnost
=> analogie s lidskou duší: 1.) rozum, 2.) vznětlivost, 3.) žádostivost
V.kniha
-ze své přirozenosti jsou si muži a ženy rovny (neplatí pro ekonom.třídu)
-takovou obec je možné stvořit, ale pouze pokud budou vládnout moudří, znalí světa idejí
-mínění je více než vědění, ale není to pravé poznání

VII.kniha
-jeskyně => filosof vyjde z jeskyně na světlo a poté opět sestoupí dolů ostatní použit o
skutečné realitě

VIII.kniha
-degenerace jeho ideálního zřízení
=>timokracie – v duši převládne vznětlivost, odvaha -> touha po majetku
=>oligarchie – vláda bohatých -> růst chudých
=>demokracie – všichni rovni, pestré -> místo svobody ale anarchie
=>tyranie – nebezpečí války, krutost
-tyran je nejnešťastnější ze všech vládců
Aristoteles
-342 př.Kr. učitel Alexandra Makedonského, po návratu zakládá Lykeión
-po smrti Alexandra (323 př.Kr.) obžalován (nevěří v bohy,..), ale utekl do exilu
-realista, monista = každé jsoucno je jedno, ale má dva aspekty: formu a látku
=> forma bez látky je Bůh
=> člověk disponuje duší
-systematický myslitel
-obhájce existujících státních uspořádání, vybíral z nich to nejlepší
-existující obce jsou přirozené, protože už naplnily účel existence
-„Etika Nikomachova“
-jeho nejvýznamnější dílo o etice
-proti sofistickému skepticismu (stejně jako Platón)
-perfekcionismus = snaha naplnit společnost mravní ideou
-> člověk by měl být od dětství veden k tomu, aby věděl jaký je jeho účel => ctnostný život
-„Politika“
-cílem člověka je vést ctnostný život v obci
-8 knih = 4 navazují na Platóna, popis ideálního státu, 3 empiričtější – pojednávají o
existujících ústavách
-> ideální část = vymezuje se vůči Platónovi (a jeho komunismu majetku, žen, dětí)
-soukromé vlastnictví stejně jako rodina je jedním ze základů státu
-kritika Platónovy jednotnosti obce, podle Aristotela jde proti
přirozenosti obce
-Aristoteles neuznává rovnost mužů a žen
-celek je víc než část => obec je útvar ze všech nejpřirozenější
-člověk je určen k životu v obci – „zoón politikon“
-vládci by měli být podřízeni zákonům
-otroctví: otroci jsou je oduševnělé nástroje
=> někteří lidé mají být ze své přirozenosti otroky
-ústava – stojí nad zákony, určuje kdo vládne, atd.
-moc poradní, úřední a soudní – částečně oddělené
-politická zřízení:
-vládne 1: dobré zřízení => monarchie
špatné zřízení => tyranie
-vládne skupina: dobré => aristokracie
špatné => oligarchie
-vládne většina: dobré => polythei (silní střední třída)
 špatné => demokracie
-neexistuje nejlepší ústava – záleží na okolních podmínkách
-nejlepší by byla kombinace oligarchie a demokracie
-snažil se načrtnout ideální stát -> 7 a 8 kniha

Stoicismus
-individualismus, kosmopolitismus
-univerzální neměnný řád přírody, je principiálně poznatelný každému člověku, platí pro
každého
->je víc než partikulární konvence
-lidé jsou si rovni (např. i pán a jeho otrok)

Cicero
-nejvýznamnější myslitel římské doby (i když nepřinesl žádnou originální myšlenku)
-ideálním státem byla římská republika
=> Řím měl smíšenou ústavu, proto vynechal cyklickou metodu (Polybius,
cyklické navracení polit. zřízení) a vydržel tak dlouho
-morální společnost jedinců, kteří jsou si rovni, a kteří jsou svázáni vzájemnou dohodou o
dodržování zákonů, „res publica“ = věc veřejná

-římská právní teorie

-rozlišili několik druhů práv:
-právo občanské (psané pozitiv.zákony)
-právo přirozené (přírodní zákony) – korektivita pro ostatní 2 (např. přirozené
právo je, že lidé jsou si rovni – stát, který má uzákoněné otroctví,
porušuje přirozené právo)
-právo národů (co je polit.jednotka oprávněna udělat)

od Císaře ze skript:
-městské státy se objevily po 1200př.n.l. jako výsledek oslabení královské moci
-v rámci kultury nebylo náboženství odděleno od umění a obě tyto sféry od politiky
-Solón-reformy směřující k větší sociální rovnosti, rozlišil mezi náboženstvím a politikou
-filosofie-v 6.st.př.n.l. – Thalés Milétský (Iónská škola)
-svoboda v sobě obsahuje respekt pro zákon, nositelem svrchované moci není jednotlivý
vládce, ale zákon
Sofisté
-v 5.st., Prótagorás z Abdéry –„člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že
nejsou“ – neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž jen pravda subjektivní
-přirozenost a zákony – buď můžeme jednat podle univerzálního zákona přírody, který je
neměnný a pro všechny lidi stejný, anebo jednáme podle proměnlivých partikulárních
konvencí a pravidel, která se v různých společnostech či kulturách liší
Sókratés
-žil v Athénách v době sofistů
-sdílel se sofisty racionalismus – jedinou cestou k dobru je rozum a řeč jako rozumový dialog
=dialektická metoda – metoda dobrání se skutečně rozumového poznání, které je nadřazeno
poznání pouze smyslovému
-etický intelektualismus – ten, kdo se dobra dobral podle něj také bude jednat – dobré jednání
tedy vyplývá z rozumového poznání dobra
-ctnostný je takový život, v němž člověk v konverzaci s druhými hledá smysl svého života
-obviněn, že nevěří v bohy a kazí mládež – odsouzen k trestu smrti
-občané se mají přestat starat o věci vnější a mají se starat o své duše – péče o duši se poznává
pouze v dialogu
-správně uspořádaná duše je podmínkou správně uspořádané obce

Platón
-jako mladík zažil „diktaturu třiceti“
-jedinou cestou k nastolení spravedlivého společenského řádu, aby vládli filosofové
cílem P obce není štěstí redukovatelné na slast či bezprostřední požitky, ale dobro - otázka
dobrého života je v předmoderní politické filosofii prezentována jako nejdůležitější otázka
týkající se společného soužití v obci - perfekcionistická filosofie (cílem politiky a politického
jednání má být mravní zdokonalování)
-Ústava:
-2.kniha – Glaukón: do kterého druhu spadá spravedlnost? – spravedlnost je účelem sama o
sobě i je prostředkem k dosažení něčeho dobrého
-rozumnost člověka způsobuje, že touží jednat podle pravidel, která rozumem poznává jako
správná sama o sobě, a nikoli jen jako prostředky k dosahování požitků – jednání podle
pravidel je podle něj cestou ke štěstí – spojuje dva morální principy: teleologický (zda jednání
je dobré či nikoliv rozhoduje, zda odpovídá svému stanovenému účelu) a deontologický
(rozhoduje, zda-li naplňuje určité pravidlo, bez ohledu na to, jaké důsledky toto jednání bude
mít)
-klíčovou kategorií společnosti jsou strážci
-3 sociální třídy: vládci, vojáci a ekonomická třída
-spravedlivé společenské uspořádání = hierarchicky organizovaný celek, v němž každá z jeho
tříd má svou sociální funkci a je sjednocena na základě naprosté identity zájmů všech tříd
-4 hlavní ctnosti obce: moudrost, statečnost, rozumnost (umírněnost) a spravedlnost -> každá
z první tří ztělesněna v jedné společenské třídě: vládcích, bojovnících, pracovnících
-spravedlnost – každý činí to, co mu náleží
-jednotlivá duše má také 3 složky: rozum (staví žádostem bariéry), vznětlivost a žádostivost
=>nespravedlivý a špatný člověk takový hierarchický řád ve své duši postrádá
-5.kniha: komunismus majetku, žen a dětí u strážců – podmínkou jednoty a souladu ideální
obce
-takovou obec je možno uskutečnit jen za vlády skutečných filosofů
-mínění (týká se smyslového světa) a pravé poznání (týká se světa idejí)
-ideje jsou nemateriální věčná jsoucna, jsou vzory všech věcí, vlastností a vztahů
=> platónský dualismus – 2 sféry, o jedné si můžeme vytvořit domněnku a jíž můžeme věřit,
druhá, kterou můžeme poznat myšlením a rozumovým poznáním
-6.kniha: vládnout by měl filosof, protože zná ideální pravdu a podle ní má řídit obec
-7.kniha: podobenství o jeskyni – smysly nám podávají zprávu o stínech, rozum však může
dospívat k idejím
-ideální stát bude vládou těch nejlepších – nejctnostnějších -> filosofů (ať už jednoho –
monarchie, nebo více – aristokracie)
-8.kniha: timokracie, oligarchie, demokracie, tyranida

Aristotelés
-20 let studentem Platónovy Akademie – kritikem platonismu
-politický realista (kritizuje komunismus strážců)
-špatnost je v každém člověku
-bude-li obec pokračovat k větší a větší jednotě, nebude nakonec obcí, ale stane se
domácností, a z domácnosti jedincem - totální identita Platonovy obce se tak rovná jejímu
zrušení
-obec je společenstvím rovných, v tom smyslu, že všichni v obci jsou podřízeni zákonům (to
však neplatí v domácnosti) – panství uvnitř domácnosti nad ženou, dětmi a otroky je jasně
odlišeno od politické vlády a domácnost je takto odlišena od obce
-účelem obce je dobrý život
=každý druh přirozeného jsoucna má určitý cíl – teleologický pohled
-neptá se, co bychom měli dělat, ale jaký život je nejlepší – nejblaženějšího života dosahuje
ctnostný člověk – ctnost musí být spojena s nějakým typem aktivity – ctnost leží v uměřenosti
-spravedlnost nazýváme ctností společenského života, jíž se všechny ostatní ctnosti musí
podřídit
-otázka nejlepší ústavy za daných podmínek (narozdíl od „ideální“ Platónovy ústavy)
-ústavy jsou definovány distribucí moci mezi společenskými třídami v obci
-rozlišuje 6 typů ústav (3 páry – dobré a špatné):

Kdo vládne Správné ústavy Nesprávné

ústavy
Jeden vládce Království Tyranida
Více než jeden vládce (bohatá Aristokracie Oligarchie
a urozená menšina v daném
státě)
Množství (chudá většina) Políteiá Demokracie1

-více typů vhodné vlády

-základní rozdělení obce je na zámožné a chudobné – proto se ústavy zřizují podle převahy
jedněch nebo druhých – zdá se, že jsou jen dvě ústavy –demokracie a oligrachie
=>nejlepší uskutečnitelnou ústavou je kombinace obou -> políteiá
-podmínkou existence nejlepší uskutečnitelné obce je rozvinutý „střední stav“ – konstituuje
sociální základnu stabilní obce (chybí jí neřesti nejbohatších vrstev a nedostatky vrstev
nejchudších)
-občanem je podle něj ten, který se může účastnit úřadu poradního nebo soudního a je to
někdo, kdo je prost všedních prací
-člověk je svou přirozeností tvorem politickým – určité specificky lidské potřeby proto
nemůže uspokojit jinak než participací v polit.obci
-> na to navazuje republikánská tradice polit.myšlení – polit.participace je realizací lidských
potencí

Helénismus
-začíná smrtí Alexandra Makedonského (323př.n.l.)
-řecký městský stát (polis) byl vystřídán říší AM a následnickými monarchiemi a nakonec
římskou republikou
-individualismus a kosmopolitanismus charakterizují nejnovější aspekty tehdejší pol.filosofie
=> idea jednotlivce s jeho čistě osobním životem a myšlenka univerzality – lidstva, v němž
jsou všichni nadáni společnou lidskou přirozeností (koncepce všem společného přirozeného
zákona)
=>později je rozvání křesťanství
-individuální osoba má svou vlastní hodnotu, kterou musí ostatní respektovat

Stoicismus
-objevilo se samostatné individuum participující na přirozeném zákoně
1
Vymezení radikální demokracie: lid se stává samovládcem jako jedinec složený z
mnohých…takový lid neuznává vládu zákona a stává se despotickým…(s.157).
-základním přesvědčením byla víra v jednotu a dokonalost přírody – existuje morální
harmonie mezi lidskou přirozeností a přírodou obecně
=člověk je racionální a bůh je racionální – zvířatům je dán instinkt, ale člověk má rozum
-lidé jsou občany světového státu či světové obce (kosmopolis), jejíž základním zákonem je
zákon rozumu, zákon rozumu je zákonem přírody
-univerzální zákon je nadřazen partikulárním konvencím
- příslušnost ke světovému státu potenciálně otevřena pro všechny, protože závisela na
rozumu, který byl považován za obecně lidskou charakteristiku – minimalizace významu
sociálních rozdílů mezi nimi
-stoicismus tak přišel s důležitým rozlišením dvou zákonů – konvenčního zákona
partikulárního společenství a dokonalého univerzálního přirozeného zákona (zákona přírody),
který je závazný pro všechny (pro občany světového státu)

-ke stěžejnímu kontaktu mezi řeckou kulturou a Římem došlo, když se Panaetius (částečně
revidoval stoiky jako reakci na kritiku) se svým přítelem Polybiem dostali do spojení se
skupinou aristokratických Římanů
-Polybius a teorie římské ústavy: existuje nevyhnutelný zákon růstu a úpadku – všechny
nesmíšené formy vlády degenerují určitým charakteristickým způsobem: monarchie ->
tyranie, tyranie -> aristokracie -> aristokracie -> oligrachie, atd.
- vychází z klasické šestimístné klasifikace ústav (srov. Aristotelovu Politiku) a doplňuje ji
teorií cyklu
-síla Říma – smíšená ústava – všechny elementy přizpůsobeny a v přesné rovnováze
(konsulové monarchistický prvek, senát aristokratická složka, lidová shromáždění
demokr.složka – tyto tři moci kontrolují jedna druhou) – rovnováha politických mocí

Marcus Tullius Cicero

-žádný originální příspěvek polit.filosofii
- byl představitelem konzervativního aristokratického republikanismu, jehož spisovatelské
úsilí se snažilo o znovuobnovení těch římských ctností, které se již za jeho života stávaly
anachronickými
- věřil ve smíšenou ústavu a v historický cyklus vývoje ústav
-ideální stát podle něj již existoval – římská republika
- dal stoické doktríně přirozeného zákona výraz, v němž byla od jeho doby univerzálně známa
-existuje univerzální zákon přírody, který povstává ve stejné míře z faktu vlády božské
prozřetelnosti světu a z racionální a sociální přirozenosti lidí, která je přibližuje bohu – toto je
jakási ústava světového státu
-není morálně správné ani přípustné, aby byl tento zákon omezován lidskými zákony a není
možné, aby byl cele anulován
-existuje jen jeden zákon, který je univerzálně platný
-co se týče rozumu, jsou si všichni lidé rovni
-oproti Aristotelovi přichází se závěrem, že právě proto, že všichni lidé jsou podřízeni
jednomu zákonu, musí si být v určitém smyslu rovni
- stát je morální komunita, skupina lidí, která společně vlastní stát a jeho zákon – res publica
-stát je věcí lidu, ale lidem není každá skupina lidí spojená jakýmkoliv způsobem – lidem je
spojení podstatného množství lidí, kteří jsou sjednoceni společnou dohodou o zákoně a právu
a vzájemnou výhodou
-protože stát a jeho právo jsou společným vlastnictvím lidí, jeho autorita vyrůstá z kolektivní
moci lidu – stát a jeho právo jsou však vždy podřízeny božímu či přirozenému zákonu
-tvz. „Digesty“ publikované císařem Justiniánem r.533 – rozlišení mezi „občanským právem“,
„právem národů“ (ius gentium) a přirozeným právem (ius naturale)
-přirozené právo proto představovalo důležitou kategorii, neboť představovalo vyšší morální
měřítko vůči němuž mohly být posuzovány partikulární zákony jednotlivých států (přirozené
právo bylo konečným měřítkem)

2.) Rané křesťanství a jeho politické myšlení, Augustin a Tomáš Akvinský

Křesťanské myšlení
-kolem r.120 apologeti =obhajoba křesťanství (ale stále nebyla zpochybňována loajalita k říši)
-poté patristika = učení církevních otců
-křesťané jsou lepšími občany než pohané, císař by dosazen Bohem
-císař Konstantin r.313 = edikt milánský
-sv.Ambrozius = císař ne jako Boží přítel, ale zprostředkovatel Boží vůle na zemi
-císař se musí podřídit křesťanské struktuře
-r.395 rozdělení Římské říše (Východořímská x Západořímská)
-r.476 rozpad Západořímské říše
-r. 410 vniknutí Vizigótů do Říma – obvinění křesťané

Augustin
-„O obci Boží“
-rozvíjí stoické učení o dvou obcích:
1.) univerzální = obec Boží
-rodina všech křesťanů, vládne Kristus, mír, duchovní zbožnost
2.) partikulární = obec pozemská
-zájmy světské
=> dějiny chápal jako svár těchto dvou obcí
-obec Boží neztotožňoval s církví!
-pád Říma byl pád říše, která fungovala jinak než by křesťanská říše měla
-pokud pozemská obec dokáže usilovat o mír, pak je její existence ospravedlněna
-je nutné poslouchat vládce – dávají nám možnost připravit se na cestu k Bohu

-doktrína „dvou mečů“ – papež uznal existenci moci světské a moci církevní
-r. 1073 papež Řehoř VII. = biskupy může jmenovat pouze církev, ne panovník
-tzv. „boj o investituru“

Mezi Augustinem a Tomášem Akvinským

-Böetius = snaha o spojení víry a antického vědění
-Anselm z Cantenbury = rozumové důkazy Boha – „Věřím abych pochopil.“
-Pierre Abelairde (12.st.) = osamostatnil etické myšlení od morální teologie
-vycházel z teorie poznání = noetiky
-kritizoval trestní právo
-hierarchické uspořádání vesmíru, společnosti -> ti, co jsou výš, nemají svého
postavení zneužívat
-ve 12. a 13.st. začaly pronikat Aristotelovy svazky

Tomáš Akvinský
-snažil se vytvořit nový myšlenkový systém, který by zahrnoval všechny proudy: scholastika,
aristotelismus, novoplatonismus, atd.
-usiloval o harmonii víry a rozumu
=hierarchické uspořádání poznání
-nejvyšší stupeň: přírodní vědy
 -2.stupeň: filosofie
-3.stupeň: teologie
-člověk je přirozeně určen k tomu žít v obci => obec má sledovat nejvyšší dobro
=>nejvyšší dobro viděl Aristoteles v učení ctnosti -> Akvinský přidává ctnost nadpřirozenou
-několik typů dober:
=dobro individuální = zachování života
=dobro vyšší = zachování rodiny
=dobro nejvyšší = poznání Boha
-stav jedince a společnosti vychází ze společného nejvyššího dobra
-uznával soukromý majetek => soukromý svým nabitím, ne užíváním
-nejlepší vláda podle něj je monarchie
-učení o zákonech
-> 4 typy zákonů:
1.) zákon věčný: božský rozum
2.) zákon přirozený: otisk věčného zákona v lidském rozumu (usilovat o dobro
a bránit zlu)
3.) zákon lidský (pozitivní): psané normy, mohou v něm být obsažena i
nejvyšší dobra
4.) zákon zjevení: Písmo svaté
-stojí mimo tuto hierarchii
-díky němu lze ostatní zákony (zejména lidský) pozvednout na vyšší
úroveň
-Lev XIII. doporučil Tomášovo učení jako hlavní učení církve

od Císaře ze skript:
-jednou z nejvýznamnějších inovací, kterou křesťanství západní tradici přineslo, bylo ustavení
církve, která se v západní části Římské říše postavila vedle instituce státu jako nezávislá
instituce
-obecně lze říci, že křesťanství v žádném případě nepopíralo respekt právoplatné politické
autoritě, avšak stejně tak důležité je zdůraznit, že křesťanství přináší zcela novou zkušenost –
každý křesťan byl totiž vázán povinností ke dvojí autoritě
- pro křesťanství neznamenal všelidský stát pouze rodinu sdílenou každým člověkem na zemi,
ale byl duchovním světem, pravým královstvím Božím, v němž člověk mohl dosáhnout
věčného života a spásy, která překonávala vše, co mu mohl nabídnout život jen pozemský
-první období křesťanského filosofického a politického myšlení – apologetika (filosofická a
politická obhajoba křesťanství)
- Ambrosius (340-397) chápal císaře jako zprostředkovatele Božího panství
- církev má mít ve věcech náboženství a morálky poslední slovo, avšak křesťané nemají na
druhé straně dávat najevo svůj odpor vůči politice, s níž nesouhlasí, násilnou cestou

Augustinus
-nejdůležitějším politickým dílem je „O obci boží“
- rozvíjí a transformuje nám již známou distinkci mezi univerzálním společenstvím všech lidí
jakožto lidí a partikulární obcí, do níž se člověk narodil
-„Založily tedy dvě obce dvě lásky, pozemskou totiž sebeláska až ke zhrzení Boha, nebeskou
pak láska k Bohu až ke zhrzení sebe.“
-dějiny jsou podle něj svárem dvou obcí – pozemské obce založené na sebezájmu a boží obce,
která je založena na lásce k Bohu a víře v duchovní spásu - historie je pak dramatickým
příběhem střetu těchto dvou obcí, který směřuje ke konečnému vítězství obce boží – jen v
nebeské obci může být dosaženo konečného míru
- nelze zaměňovat božskou obec s církví a pozemskou obec se státem či říší
=> boží obec existuje spíše jako rodina, jejíž hlavou je Kristus
=>nebeská obec je věčná a vládne v ní věčný mír
- jedním z aspektů jeho učení byla síla, kterou přisuzoval církevní organizaci
- k naplňování království božího docházelo na zemi v aktivitě církve
- pokud neakceptují Boha a jeho zákony a nařízení, jsou podle něj státy zlem, které není
možné odlišit od loupežnických band
-nesouhlasí s Ciceronovou definicí státu: tvrdí, že tam, „kde není pravé spravedlnosti, tam
nemůže být ani práva“ a „(t)am, kde není spravedlnosti, nemůže být lidské společenství
sdružené právním souhlasem a tudíž ani lidu“ - zdůrazňuje fakt deprivace člověka v
bezbožném státě (v pohanském Římě) – nejde mu o to, že Bůh nedostává, co jeho jest, ale jde
o to, že člověku by mělo být umožněno vztahovat se k pravému Bohu a stát, který toto
neumožňuje, není spravedlivým státem (není vlastně vůbec státem) – tím může být jen stát
křesťanský, stát sloužící jednomu Bohu
- Spravedlnost spočívá tedy u každého jednotlivce v tom, aby člověk poslouchal vlády Boží,
tělo vlády ducha, vášně pak vlády rozumu - spravedlnost může být realizována jen ve
společenství, kde existuje služba jedinému Bohu a kde je ustaveno pravé náboženství
-obecným rysem Augustinova myšlení je určitý všezahrnující náhled na řád přírody, jehož
klíčovým konceptem je „pokoj“, „mír“ – vše v přírodě usiluje a musí usilovat o pokoj
=> pokoj je univerzálním cílem existence
- je to právě proto, že je takovým garantem míru a pokoje, že pozemská obec v
Augustinových očích získává své ospravedlnění
-hlavním cílem nebeské obce je pravý Bůh a spása a jak už řečeno, příslušníci nebeské obce
poslouchají zákonů časného světa dokud žijí jako cizinci v tomto světě a pokud to nepřekáží
pravému náboženství
- zatímco cílem pozemské obce je pozemský mír, cílem Boží obce je věčný pokoj (skutečný
mír), zatímco pozemská obec je proměnlivá a nestabilní, podrobena vzniku a zániku, násilí a
konfliktu, nebeská obec je věčná a vládne v ní proto věčný mír, avšak než dojde k její
realizaci, je zde církev jako reprezentant boží obce, který k sobě volá občany všech národů
- ukazoval, že křesťanství může být s říší spojeno k oboustrannému užitku, na druhé straně
však jasně vyjádřil, že v posledku je křesťanská víra na existenci partikulárního státu
nezávislá

Tomáš Akvinský
- období tzv. scholastiky (podřízení se filosofie teologii – pravda je dána zjevenou pravdou
spásy a tato pravda má být prostřednictvím filosofie pouze zdůvodněna a vyložena)
- charakterizováno rozšířením aristotelovské filosofie, stykem křesťanského myšlení s
muslimy a rozvojem univerzit a církevních řádů
- pro další vývoj politické filosofie má velký význam překlad Politiky, který byl pořízen
někdy kolem roku 1260
-Tomáš se pokusil o univerzální syntézu, o vypracování všezahrnujícího systému, jehož
hlavním bodem byla harmonie a usmíření víry a rozumu – celek lidské znalosti podle něj tvoří
jednotu
-nejméně obecné jsou podle něj jednotlivé vědy, nad nimi je pak filosofie, racionální
disciplína, která se snaží formulovat univerzální principy všech věd, a nad rozumem a závislá
na Božím zjevení je křesťanská teologie - ačkoli je však zjevení nad rozumem, není v žádném
případě proti rozumu
-víra je naplněním rozumu
- svět formuje hierarchii, která sahá od Boha na jejím vrcholu až po nejnižší bytosti v její
základně - základem tohoto schématu je účel, podřízení účelu
-lidská přirozenost má v této struktuře unikátní místo mezi ostatními bytostmi, neboť člověk
má nejen tělesnou přirozenost, ale také racionální a spirituální duši díky níž je podoben Bohu
-společnost jako vzájemná výměna služeb za účelem dobrého života
-narozdíl od Augustina: člověk nežije v pozemské obci kvůli hříchu, ale patří obecnímu
životu přirozeně – lidské bytosti jsou přirozeně politické
-zákony obce nemají sloužit jen partikulárním zájmům, ale společnému dobru - post vládce je
ospravedlněn jen do té míry, dokud přispívá společnému dobru
-vládce má usměrňovat jednání každé složky společnosti tak, že tyto mohou žít ctnostný život,
což je účelem života člověka ve společnosti – v posledku však takový život musí vést k dobru
mimo pozemský život - k životu nebeskému – politický život by tak v poslední instanci měl
přispět ke konečnému cíli – spáse
-pro Tomáše byla nejlepší vládou monarchie
- lidské zákony pro něj byly součástí celého systému Boží vlády
-Tomáš uvádí čtyř-klasifikaci zákona:
=(1) věčný zákon, (2) přirozený zákon, (3) zjevený zákon a (4) lidský zákon
-> věčný zákon je prakticky identický s Božím rozumem
-> přirozený zákon popsán jako odraz Božího zákona ve stvořených bytostech – je vyjádřen
ve sklonu, který příroda vkládá do všech bytostí, totiž, snažit se o dobro a vyhýbat se zlu (v
případě člověka je to rozum, skrze nějž se Božské odráží v člověku)
-> zjeveným právem Tomáš myslel zjevení – příkladem by tu bylo svaté Písmo – dar Boží
milosti
-> lidský zákon: rozděluje jej na „právo národů“ (ius gentium) a „občanské právo“ (ius
civile), standardy lidského jednání musí být také stanoveny rozumem - lidský zákon, ať už je
zákonodárcem kdokoli, musí sloužit obecnému dobru – lidský zákon je vyjádřením zákona
přirozeného

3.) Politická filosofie renesance (N. Machiavelli – 1469-1527)

-v 16. století objevuje do budoucna nejmocnější společenská instituce, moderní suverénní stát
-úřednická a diplomatická kariéra v orgánech florentské republiky v letech 1498 až 1512 – v
roce 1512, kdy ve Florencii znovu uchopil moc rod Medici, M ztratil úřad a byl nucen
stáhnout se do soukromí
Vladař
- nejvíce klíčovou otázkou Vladaře však je jaké poučky a jaké recepty lze nabídnout novému
vladaři, aby, pokud se jimi bude obezřetně řídit, to vypadalo, jako by v dané zemi vládl již
dlouho
-v úvodní kapitole M začíná vyčleněním pojmu „panství“ a uvádí, že všechna panství jsou
„buď republiky nebo suverénní vladařství“
-dále M rozlišuje vladařství dědičná a nová
-> dědičný panovník se nemusí potýkat s tolika potížemi jako panovník nový a proto
nepotřebuje tolik jeho rady – zaměřuje se tak na nová vladařství
- po několika kapitolách se přímo zaměřuje na to, co ho zajímá nejvíce, totiž, zcela nová
vladařství
=> na tomto místě pak uvede jednu ze svých nejdůležitějších dichotomií – nová vladařství se
získávají a udržují buď „vlastními zbraněmi a osobní zdatností (virtú)“ nebo „cizími
zbraněmi a štěstím“
- zdá se, že M nevěří, že by se taková mimořádná zdatnost (virtú) dala v moderním světě
očekávat – proto se zaměřuje na vladařství získaná štěstím a pomocí cizích zbraní
- jeden ze stěžejních pojmů knihy – pojem Štěstěny (Š)
= ze všech darů, které může poskytnout, je největší čest a sláva
-> -jako bohyni ženského rodu ji údajně nejvíce přitahuje opravdu mužný muž – vir
=> soudí se tedy, že jedna z vlastností, které Š ráda odměňuje je mužná odvaha, avšak
vlastnost, kterou skutečně obdivuje je virtus – přívlastek opravdu mužného muže (vítězstvím
křesťanství byl tento klasický obraz Š vyvrácen, neboť křesťanský názor je založen na
popření klíčového předpokladu, že Š se dá ovlivnit)
=avšak s novým objevením antických hodnot za renesance se proti tomuto pojetí znovu staví
návrat ke starší představě – italští humanisté 15. století dokázali rekonstruovat celý antický
obraz úlohy Š v lidských záležitostech, který vyrůstá z přesvědčení o určitém prostoru pro
lidskou vůli a usilování
-M-ho chápání je inspirováno antikou, když zdůrazňuje, že Š je žena a že ji proto vábí mužné
vlastnosti - Š přeje statečným a rozvíjí myšlenku, že ji nejvíce vzrušuje virtus pravého vira
- základním cílem vladaře musí být udržení státu a jeho moci a vedle toho by se měl snažit o
získání těch nejvyšších darů, které mu Š může nabídnout, totiž „slávy a bohatství“
= takto M zcela přehlíží ortodoxní křesťanské nabádání, že by se dobrý vládce měl
vyhýbat pokušení světské slávy a bohatství, a tak si zajistit nebeskou odměnu (dosažení
světské slávy je pro M nejvyšším cílem stejně jako bylo v případě Cicerona)
- hlavním základem všech států jsou dobré zákony a dobré vojsko, přičemž dobré vojsko je
důležitější než dobré zákony – M dále specifikuje, že vojska jsou dvojího typu – námezdní
žoldnéři a občanská milice (tu obhajuje Mach.)
- vladař, který se chce stát slavným, musí mít nejen spolehlivou armádu, ale musí také
pěstovat správné vlastnosti vladaře a vůdce
-u M však v kapitole patnácté Vladaře dochází k radikálnímu zvratu (oproti humanistickým
ideálům): každý vladař se musí snažit udržet si svůj stát a dobýt si slávu, avšak namítá, že má-
li být těchto cílů vladařem dosaženo, „musí se především vyhýbat těm vlastnostem, které jeho
moc ohrožují, a nesmí dát na lidské řeči“
= vladař se musí naučit „ve vlastním zájmu zachovat se někdy třeba i ne zrovna ušlechtile
a přesně vědět, kdy si může dovolit dobrotu“
-> pro vladaře není vždy rozumné být mravným
-> cílem vladaře již není spása na onom světě, ale udržení státu a sláva na světě tomto
- podle M tak klíčem k úspěšnému státnictví je uznávat sílu okolností, přijímat, co diktuje
nutnost, a přizpůsobovat své chování době
= M-ho revoluční pojetí se zakládalo na změně definice klíčového pojmu virtú - odloučení
tohoto pojmu od vladařských ctností v klasickém smyslu a místo toho je dokázáno, že
určujícím rysem vladaře je udělat to, co vyžaduje nutnost -> M tedy odděluje mravnost a
ctnost od politické racionality
=> takto se M odlišuje od humanistické tradice, pro niž byla určující kvalitou pravého
muže mravní ctnost
-> M-ho slavná rada zní, že nejlépe se mu povede, vybere-li si za vzor lišku a lva a doplní
ideály mužné slušnosti nezbytným uměním násilí a podvodu
- podle devatenácté kapitoly by se měl vladař vyvarovat všeho, co by mohlo vznítit buď
nenávist nebo opovržení a v kapitole dvacet jedna pak M vyjmenovává to, co by panovník
dělat měl: vladař má se spojenci i nepřáteli vždy jednat otevřeně a přiklonit se srdnatě k jedné
straně – zároveň s tím se má snažit představit svým poddaným co nejmajestátněji, konat
pozoruhodné skutky a udržovat je v napětí, co udělá vzápětí
- panovník tedy nemusí být vždy nutně dobrý – na druhé straně však by neměl získat pověst
zlého člověka, protože by kvůli tomu mohl přijít o vládu
-> dilema je ještě vyostřenější, neboť pravým cílem vladaře není jen zajistit si vládu, ale také
dosáhnout slávu – ukrutnosti však mohou pomoci získat vládu, ale těžko mohou zajistit slávu
=> je dobré, je-li považován za štědrého, je rozumné, zdá-li se milosrdný, a ne krutý,
je podstatné, aby měl celkově dobrou pověst – řešením tak je být dobrý v přetvářce a
předstírání (pokrytectví je pro vladařství nezbytné)
- pokud se panovník vzdá své touhy jednat rozhazovačně, mohou jej poddaní napřed pokládat
za skrblíka, ale časem jej budou považovat za stále štědřejšího a ve skutečnosti tak bude
pěstovat pravou ctnost štědrosti
- stejný případ je shovívavost a lidskost - ne vždy je shovívavost prospěšná
-> v přímé opozici ke klasické morálce, podle M je pro vladaře mnohem bezpečnější, pokud
je obáván spíše než milován – v každém případě jde M-limu o to, aby novým panovníkům
připomněl, že jejich nejzákladnější povinnost je udržet si stát a moudrý vladař se nestará o to,
zda jej někdo pomlouvá za špatnosti, bez nichž by těžko obhájil moc

Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia

- hlavní otázkou, kterou se M ve svých Rozpravách zabývá, je co umožnilo římské republice,
aby dosáhla svého dominantního postavení
-existují jasné paralely mezi Vladařem, kde chce radit panovníkům, jak dosáhnout slávy
konáním velkých věcí a jeho aspirací v Rozpravách, kde chce objasnit, proč některá města
dospěla velikosti a proč zrovna Řím dosáhl svrchované velikosti
- předpoklad, že podaří-li se nám pochopit příčinu úspěchu Říma, budeme jej schopni
zopakovat
= městům nikdy nepřibývalo bohatství ani území, pokud nebyla svobodná - Athény i Řím
dosáhly velikosti poté, co se osvobodily z moci tyrana (v prvním případě) a moci králů (v
případě druhém)
= M tak klade důraz na svobodu města jako předpoklad jeho úspěchu a prosperity
=> když řekne o nějakém městě, že má svobodu, myslí tím, že je nezávislé na všech
autoritách kromě autority samotné obce – svoboda je samosprávou
- městům pomůže dosáhnout velikosti ne dobro jednotlivce, ale společné dobro - svoboda je
tak definována jako možnost prosazovat společné dobro
-> zatímco ve Vladaři spojil virtú jen s osobou panovníka, v Rozpravách výslovně tvrdí, že
má-li město dosáhnout velikosti, je nezbytné, aby se touto vlastností vyznačovalo občanstvo
jako celek – nicméně definice virtú se prakticky nijak nemění a je založena na M-ho zamítnutí
hodnot klasického pojetí ctnosti - politický čin je vždy omluven jeho výsledkem
=> tato ochota postavit dobro obce nad všechny ostatní osobní zájmy a každodenní ohledy se
považuje za nezbytnou také mezi řadovými občany - člověk musí dát vše stranou a jednat ve
jménu ohrožené obce
=> toto je znakem virtú u vladaře i občana – každý musí být ochoten podřídit vše zájmům
vlasti
-Rozpravy se všeobecně považují za jeden ze zdrojů moderní republikánské tradice -
republikáni zdůrazňují hodnotu politického společenství a aktivní participace na veřejných
záležitostech, zároveň s tím kladou důraz na odpovědnost jednotlivce ke svému společenství
- stojí-li sláva obce na virtú panovníka a jeho občanů, je pak otázkou, jak bychom měli obec
uspořádat, aby plodila ve svých příslušnících dostatek virtú, a aby nedošlo k jejímu
zákonitému úpadku (což pro M republikánskou představu samozřejmě znamená, že by
došlo k tomu, že by občané buď ztratili zájem o politiku nebo by začali prosazovat na úkor
veřejného zájmu vlastní ambice a stranické zájmy)
=> pokud podle M chceme pochopit, jak se to stalo, že se v Římě po tolik staletí uchovalo
tolik virtú, je třeba pochopit, jak byl organizován
=>M vyčleňuje dva základní způsoby organizace domácích záležitostí tak, aby byla občanům
vštípena virtú:
1.) správné používání náboženství (a byli to podle M právě Římané, kdo dokázal
správně využít náboženství pro blaho republiky)
 - M však vůbec nezajímají otázky náboženské pravdy – zajímá jej výlučně
úloha, kterou hraje náboženské cítění v otázkách udržování obce a výchovy občanů a hodnotu
jednotlivých náboženství pak posuzuje podle toho, jak plní tuto úlohu
=> podle těchto měřítek je římské náboženství mnohem lepší než křesťanství
2.) využít donucovací moci zákona tak, aby museli stavět dobro své obce nad vlastní
sobecké zájmy (největší zákonodárci dokázali pochopit, jak používat zákon k podpoře
občanské velikosti)
=> takto se M dostává k otázce nejlepší ústavy a tvrdí, že společný postřeh všech nejlepších
starověkých zákonodárců byl ten, že tři „čisté“ ústavní formy – monarchie, aristokracie,
demokracie – jsou bytostně nestabilní a cyklicky směřují ke zkáze a rozkladu a z toho
vyvodili, že klíčem ke vštípení virtú jsou smíšené ústavy
=>předpoklad, že v každé republice jsou dvě strany stojící proti sobě – strana lidu a strana
boháčů – pokud je republika zorganizována tak, že jedna z těchto složek získá navrch,
republika se snadno zkazí
=> podle M je pak řešením vytvoření takových zákonů, které by zajišťovaly přesně
vyváženou rovnováhu mezi těmito proti sobě stojícími společenskými silami (při níž se
všechny strany podílejí na správní činnosti a každá hlídá druhou, aby předešla aroganci
boháčů i zpupnosti lidu)
-> tyto vzniklé protitlaky povedou podle M k tomu, že projdou jen ty zákony a
instituce, které prospívají veřejné svobodě
=> takto vlastně M předjímá myšlenku neviditelné ruky trhu, neboť je to sebezájem,
který v daném systému v posledku vede k prosazování zájmu veřejného
- vedle smíšené ústavy pak M také uvádí další mechanismy, které jsou nutné k zajištění trvalé
svobody: ten, kdo nastolí svobodný stát a nezabije přívržence svrhnutého tyrana, se udrží jen
krátce
- nejvážnější nebezpečí pro vyváženost smíšené ústavy => nebezpečí, že se ctižádostivý
občan pokusí založit stranu založenou na oddanosti jemu samotnému místo společnému dobru
–> aby tomuto bylo zabráněno, M navrhuje, že velení vojsku by mělo být jen časově omezené
-velkou pozornost M věnuje také velkým majetkovým rozdílům, které nejsou z hlediska
republikánské vlády žádoucí, neboť bohatí si mohou kupovat přízeň svých spoluobčanů a ti
začnou být loajální ke svým dobrodincům místo k republice => občané budou udržováni
všeobecně chudí, zatímco státní pokladna bude plná – takto bude občanům bráněno v tom,
aby sami sebe i druhé kazili bohatstvím
- podle M jsou vztahy mezi státy vždy potenciálně nepřátelské, neboť lidé mají vždy sklon k
tomu ovládat druhé – jediné řešení je podle M pokládat za nejlepší obranu útok, zavést
politiku expanze => permanentní usilování o cizí území je tedy podmínkou domácí svobody

4.) Teoretikové společenské smlouvy (T. Hobbes, J. Locke)

Thomas Hobbes (1588-1679)
- dílo: Základy práva, O občanu, Leviathan…
- období náboženských válek -> „pro Hobbese nemohl existovat žádný jiný cíl, než zabránit
občanské válce, kterou viděl vznášet se nad Anglií, a poté, co propukla, dosáhnout jejího
ukončení“
=> stěžejní otázkou proto pro H je jak zajistit mírové soužití a bezpečnost obyvatel za situace,
kdy spolu soupeří nesmiřitelné náboženské doktríny, které chtějí řídit lidský život a nabízet
spásu
- H se ptá, co způsobuje občanskou válku, co je příčinou konfliktů mezi lidmi a k tomu, aby
se dostal k těmto příčinám konfliktů, H rozvíjí individualistickou antropologii
=> podle H člověk není přirozeně uzpůsobený pro život ve společnosti a každý člověk
je uzpůsobován pro život ve společnosti nikoli přirozeností, nýbrž výchovou
 => lidé nevyhledávají společnost druhých lidí proto, že je to přirozené, ale proto, že
chtějí dosáhnout cti a prospěchu
- v přímém protikladu k teoriím aristotelovským či ciceronsko-humanistickým, podle H
neexistuje dobro a zlo nezávisle na lidských jedincích
=> neexistuje žádné „objektivní“ měřítko toho, co je dobré a co nikoli – pro každého člověka
to může být něco jiného a je to pak právě tato motivace, sebezájmem tažená snaha po
dosažení vlastního prospěchu, která vede lidi do společenství
->avšak taková honba za slávou a prospěchem nemůže vytvořit žádnou početnou a
stabilní společnost, neboť i když sociální kooperace může rozmnožit příjemnosti tohoto
života, takového cíle by mohlo být mnohem lépe dosaženo ovládáním druhých než
vytvářením společnosti
-člověk je potenciálně nebezpečná bytost - v knize Leviathan v kapitole jedenácté H píše, že
obecným sklonem lidstva je nekonečná touha po moci, která přestává až s jeho smrtí
=> strach jednoho před druhým za podmínek neexistence veřejné moci – tj. v
přirozeném stavu (ve stavu, kdy je člověk člověku potenciálně nebezpečný)

Přirozený stav
-v přirozeném stavu (ve stavu mimo stát – občanskou společnost) jsou si lidé rovni a podle
základního ustanovení přirozeného zákona má každý jednotlivec právo na obranu svého
života a může použít všech prostředků k jeho obraně – za těchto podmínek panuje mezi lidmi
nedůvěra a strach o život
-podle přirozeného zákona pak má také každý právo na všechno – podle H-ova shrnutí jeho
základního argumentu má každý člověk právo na zachování sebe sama a má proto i právo
použít všech prostředků pro tento účel nutných
=> ve stavu přirozenosti je dovoleno mít a dělat všechno -> ve stavu přirozenosti je
měřítkem práva prospěch
-nicméně za takových podmínek to vypadá tak, jakoby žádné právo neexistovalo, neboť
neexistuje žádná nestranná autorita, která by mohla rozhodnout o tom, co je spravedlivé a co
ne a co patří komu – takový stav H charakterizuje jako stav „války všech proti všem“
=> v takovém stavu je člověk nepřítelem člověka (člověk člověku vlkem)
- koncept přirozeného stavu nemá sloužit historickému vysvětlení původu společnosti –H
jde o to ukázat, že „přirozený stav“ je s námi vždy, ačkoli v organizované občanské
společnosti je potlačen -> protože je to stav přirozený člověku, člověk jej nemůže nikdy
vymýtit
- přirozený stav je permanentní válkou všech proti všem a proto je ve svém důsledku
nevýhodný pro všechny – mír je v zájmu všech
-nachází způsob řešení oné konfliktní situace (války všech proti všem) zase v lidské
přirozenosti, totiž ve strachu ze smrti – smrti chce každý předejít a proto podle přirozeného
zákona bude usilovat o mír a bezpečí
-míru a bezpečí nemůže být dosaženo ani pouhým spojením lidí ve vzájemné dohodě, neboť v
posledku budou lidé vždy upřednostňovat zájem soukromý (soukromé dobro) před zájmem
společenství (dobrem společným) a to dotud, pokud nebude existovat nějaký mechanismus,
který by jim po uzavření dohody zabránil jednat proti ní – takovým mechanismem je pro H
ustavení veřejné moci, která bude vybavena k tomu, aby uzavřenou smlouvu vynutila

Společenská smlouva
-mír tak může být nastolen tehdy, zřeknou-li se lidé své přirozené svobody a práv a předají je
jednomu reprezentantu – státu, resp. panovníkovi – tento transfer pak H nazývá společenskou
smlouvou => míru nebude nastoleno „pokud každý člověk svou vůli nepodřídí vůli jiného
jednotlivce, totiž jediného člověka či jediného shromáždění“
 => autorita a moc státu tak u H v posledku vyrůstá z individuálního závazku, do něhož
jednotlivci vstoupili
-stát pak, vtělený v individuální osobě nebo shromáždění, je suverénní – má absolutní autoritu
ukládat zákony podle vlastního uvážení a moc, kterou k tomu užívá, je zcela legitimní mocí -
v tomto smyslu neexistuje proti Leviathanovi (smrtelný bůh, jemuž vděčíme za mír a
ochranu) odvolání
->tento popis by opět neměl být chápán jako popis nějakého historického procesu, ale popis
principu, který podle H vysvětluje občanský závazek - vůle suveréna je skutečným zákonem,
kterému se občané musí podřídit - suverén je poslední instancí a jeho každý akt je z definice
spravedlivý
=> nic se nevyrovná hrůzám a zbídačení stavu přirozeného – takto získává stát své
ospravedlnění jako prostředek zabránění „přirozenému stavu“ a zároveň nastolení míru a
bezpečí
-mír občanské společnosti je tak dán jednotou, která je nastolena ve státě, jehož základní
charakteristikou podle H je, že jedná skrze vůli jednoho člověka nebo skrze shodnou vůli více
lidí
=člověk nebo shromáždění (Leviathan) má ve státě svrchovanou moc a nemůže proto
existovat žádný jiný takový suverén – to také vysvětluje proč H argumentuje proti dělbě moci
–> moc státu je svrchovaná, když je jednotná
- vynutitelnost je to, co činí zákon zákonem
- H explicitně odmítá jakoukoli možnost zpochybnění státní autority – stát by měl držet pod
kontrolou ty nauky a názory, které by snad mohly občany přesvědčit o tom, že není potřeba
poslouchat zákony státu a H explicitně odmítá jakékoli zpochybnění státní autority ze strany
církve => v tomto smyslu nehrozí konflikt mezi lidským a božským zákonem, protože
náboženství je podřízeno státu
- ve chvíli, kdy dojde k rozkolu či odporu části obyvatel vůči státu, ten přestává existovat a
ocitá se zpět ve stavu přirozeném - H-ova koncepce stojí na dichotomii absolutistická vláda
(občanská společnost, mír) versus přirozený stav (anarchie, válka všech proti všem)
- takto je stát cele legitimován držbou moci, kterou když ztratí, přestává být státem
(suverénem)
-ospravedlnění moci provedeno v naprosto utilitaristickém duchu, kdy vláda panovníka není
ani ospravedlněna Bohem, ani není posvěcena tradicí, ale zcela vyrůstá ze schopnosti držet
moc a zajistit tak mír a bezpečí pro jednotlivce žijící pod jeho vládou
=> tento způsob sekulárního ospravedlnění založený na individuálním racionálním
kalkulu je zcela moderním elementem H-ovy filosofie
=> zde proto také dostává své vyjádření H-ova spřízněnost s liberalismem, která
spočívá v (1) jeho nekompromisním individualismu a důrazu na rovnost lidí v přirozeném
stavu a (2) v jeho odmítnutí dědičného nároku na politickou autoritu
- H upřednostňoval monarchii, i když obecně pro něj platí to, že každá forma vlády je lepší
než přirozený stav anarchie
- rozdíl mezi typy vlády leží pouze v tom, kde je umístěna suverenita (kdo vykonává
suverénní vládu) – neexistují špatné typy vlády

John Locke (1632-1704)

-dílo: Dvě pojednání o vládě (1690), Esej o toleranci…
- Lockeova (L) teorie je považována za jeden ze základních kamenů moderního liberalismu a
jeho nejdůležitější politicko-filosofický spis – Dvě pojednání o vládě – je často považován za
politicko-filosofickou obhajobu (či volání po) Slavné revoluce, jíž byla v Anglii v roce 1688
nastolena vláda Viléma Oranžského a ve svém důsledku (parlamentní) konstituční monarchie
Přirozená práva
-východiskem pro vysvětlení původu politické moci se L-ovi stává koncepce přirozeného
stavu a přirozených práv jednotlivců
-podle této (moderní) koncepce přirozených práv je to individuální svoboda, která je základní
charakteristikou člověka (a ne jeho sociabilita) – v tomto případě se tedy nejedná o přirozený
zákon, ale o přirozeně daná individuální práva
=> každý jedinec má přirozené právo na život, svobodu a spravedlivě nabyté vlastnictví
– v tomto smyslu se jedná o doktrínu deontologickou, protože neodvozuje práva a
povinnosti lidí a kriteria pro posuzování jejich jednání z účelu, jemuž mají sloužit (jako
teleologické koncepce – jako u Akvinského), ale z pravidla (zákona), kterému musí jednání
každé osoby dostát, aby bylo považováno za správné – správné jednání je pak to, které
respektuje hranice práv každého člověka
- o co jde, jsou individuální práva a ta musí být respektována
-podle L se lidé od přirozenosti nacházejí ve stavu dokonalé svobody „řídit svá jednání a
nakládat se svým majetkem a se svými osobami, jak považují za vhodné“ a to „v mezích
přirozeného zákona“– toto právo L chápe jako právo vlastnické a vlastnictvím pak nerozumí
jen vlastnictví statků v úzkém slova smyslu, ale také vlastnictví osoby a její svobody
- přirozený stav je pak stavem rovnosti: vlastnictví nikoho není podřízeno vlastnictví nikoho
jiného
-L zároveň vypracovává teorii legitimního původu majetku a nerovností – z práva a
povinnosti sebezáchovy, které jsou dány přirozeným zákonem, vyplývá, že člověk má právo
uspokojovat své potřeby z přírody
->Bůh dal lidem přírodu do společného užívání a každý má na ni stejným dílem právo –
protože však vlastníme svou osobu a její činnost, máme právo přivlastňovat si části přírody
svou činností – svou prací
-podle L je přisvojení si něčeho z přírody legitimní, pokud:
(1) s tím smísíme svou práci,
(2) pokud po tomto přisvojení zbude dost pro uspokojení potřeb i ostatních lidí, a
(3) pokud to, co si přisvojíme, jsme schopni spotřebovat (tj. to, co je přisvojené, se v
našem vlastnictví nesmí zkazit)
-za stanovených podmínek si nikdo nemůže přivlastnit podstatně více než jiný
- nerovnosti mezi lidmi podle L vznikají jen s příchodem peněz, které umožňují akumulaci
majetku, bez toho, že by došlo k jeho zkáze, a tak v tomto případě zůstává třetí L-ova
podmínka zachována (peníze se nekazí, proto jich můžu držet kolik chci)
->stav přirozené svobody není stavem zvůle – přirozený stav má přirozený zákon, podle nějž
nikdo nesmí poškozovat druhého
= přirozené právo, které svěřuje člověku vlastnické právo na sebe sama mu také
ukládá povinnost respektovat stejné vlastnické právo druhých
=> v tomto stavu je provádění tohoto přirozeného zákona vloženo do rukou každého
člověka
-ten kdo poruší přirozený zákon, sám dává najevo, že nežije podle zákonů rozumu a stává se
nepřítelem lidstva a porušuje mírový stav – dostává se do stavu válečného ve vztahu k těm,
jejichž práva porušil a musí očekávat oprávněný trest
=>takto osobní vynucování individuálních práv vede k nekonečným sériím odvety a pomsty –
z toho důvodu, aby jednotlivci předešli těmto nevýhodám přirozeného stavu a vyvarovali se
sklouznutí do stavu válečného, lidé vstupují do společnosti a vzdávají se přirozeného stavu
- L tak (mohlo by se říci, v protikladu k Hobbesovi) odlišuje stav přirozený od stavu
válečného, kdy do stavu válečného se jednotlivci dostávají v důsledku nedodržování
ustanovení přirozeného zákona
-nastolení politické společnosti stojí na předpokladu, že je nastolen nestranný soudce, který
rozhoduje o porušení práva, a jednotlivci se vzdávají svého přirozeného práva soudit a trestat
porušení přirozeného zákona => společenství se stává rozhodčím a rozhoduje podle
stanovených, stálých a nestranných pravidel ve věcech porušení stanoveného zákona
-> ustavením občanské společnosti tedy dochází ke kompletnímu přechodu ze stavu
přirozeného do stavu státu a L znovu zdůrazňuje, že nemá v žádném případě na mysli
nastolení absolutní monarchie (není formou občanské společnosti kvůli tomu, že absolutní
panovník stojí nad zákonem)
=>doktrína rozdělení mocí, která jediná může zabránit tomu, aby existoval ve státě
absolutní panovník ve „stavu přirozeném se všemi pod jeho panstvím jako s ostatním
lidstvem“, který není podřízen žádnému jinému soudci
-> podle L žádný člověk nemůže být vyňat ze zákonů občanské společnosti (vláda
práva)
-podle L může být občanská společnost (stát) legitimně založena jen smlouvou – tj. dohodou
všech, jejímž prostřednictvím se původně nezávislí, rovní, a svobodní jedinci spojí do jednoho
politického celku, v němž pak většina má právo jednat a zavázat ostatní
->podmínka pro ustavení legitimního politického panství (to nemůže získat své ospravedlnění
od Boha), které i po svém ustavení musí respektovat přirozený a spolu s tím podtrhuje
pravidlo většinového rozhodování uvnitř politického společenství
- L podtrhuje princip dobrovolné smlouvy rovných jedinců jako jediný princip, jímž může být
legitimní vláda ospravedlněna
- pro L tak fakt, že se člověk narodil pod etablovanou vládou neruší jeho svobodu rozhodnutí:
„...dítě se nerodí jako poddaný některé země nebo vlády. Je pod poručenstvím a pravomocí
svého otce, dokud nedospěje odpovědného věku, a pak je svobodným člověkem s volností
poddat se vládě, které samo chce, spojit se s politickým tělesem, s kterým samo chce.“
- ve chvíli, kdy jedinec dá souhlas, že je členem nějakého státu, je vázán jeho zákony a nikdy
už nemůže mít přirozenou svobodu přirozeného stavu (ledaže by se vláda rozpadla)

Politická společnost
- vláda je podle L zavedena kvůli nevýhodám přirozeného stavu:
(1) v přirozeném stavu neexistuje schválený a zavedený zákon, který by byl přijat s
obecným souhlasem jako měřítko práva a bezpráví a to vede k tomu, že vlastnictví jednotlivců
je velmi nejisté
(2) neexistuje známý a nestranný soudce „s pravomocí rozhodovat všechny spory
podle zavedeného zákona“ a
(3) v přirozeném stavu neexistuje autorita, která by dokázala zajistit vykonání
právoplatného rozsudku
=> tyto nevýhody pak vedou lidi k tomu, aby vyhledávali život pod zavedenými zákony –
jednotlivec se vzdává své individuální moci a takto dochází k ustanovení zákonodárné a
výkonné moci
- jediným účelem takto ustaveného společenství je zajistit, aby jednotlivci požívali míru a
bezpečí svého vlastnictví (ochrana života, svobody a majetku občanů je posledním
smyslem existence státu)
-prvním a základním pozitivním zákonem, který platí v ustavené politické společnosti je
zachování společnosti a každého jednotlivce v ní
- L zdůrazňuje to, že pozitivní zákony daného společenství musí být v souladu se zákonem
přirozeným, který podle něj stojí „jako věčné pravidlo pro všechny lidi“
=> zákon pozitivní je zaveden proto, aby ustanovení přirozeného zákona mohla být
vynucena
-podle ustanovení přirozeného zákona nemá nikdo neomezenou moc ani nad sebou samým
ani nad nikým jiným – podle ustanovení přirozeného zákona se tak člověk nesmí prodat do
otroctví, ani se zbavit života sebevraždou
- nejvyšší mocí ve státě je podle L moc zákonodárná, která svou moc odvozuje od lidu a
odtud plynou také její omezení, neboť legislativa (zákonodárná moc) nemá libovolnou moc
=> legislativa funguje v rámci omezení daných přirozeným zákonem a jejím účelem je
zajistit výkon individuálních vlastnických práv - její moc je dána souhrnem mocí
individuálních členů společnosti, kteří se jich vzdali a přenesli ji na ni (princip zastupitelské
vlády)
- takto L - na rozdíl od Hobbese - obhajuje tezi o omezené vládě, o vládě, která je podřízena
platným a vyhlášeným zákonům, které jsou zase v souladu se zákonem přirozeným
- nejvyšší moc ve státě nemá právo zbavit nikoho jeho vlastnictví, kterého právoplatně nabyl,
bez jeho souhlasu
- moc, kterou legislativa od lidu obdrží také nemůže být převedena do jiných rukou, protože je
to moc, která je vlastně jen propůjčená od lidu - lid si tak v posledku udržuje svrchovanost
- zákony vydávané legislativou musí sloužit lidu a výkonná moc, která je u L oddělena od
moci zákonodárné, operuje v rámci zákonů vydaných mocí zákonodárnou (doktrína oddělení
mocí)
-vedle moci zákonodárné a výkonné odlišuje L moc „federativní“, která spočívá v uzavírání
mezinárodních smluv a paktů a souvisí s funkcí státu ve vztazích mezi státy, které jsou
vzájemně v přirozeném stavu
-jakmile se moc odvrátí od svého poslání a od své odpovědnosti vůči lidu, znamená to podle L
vlastně porušení nastoleného občanského míru a návrat do přirozeného stavu
=lid má pak právo i násilím zjednat nápravu, tj. svrhnout nespravedlivou moc a
nastolit spravedlnost a mír
=> moc, která nevládne pro veřejné dobro, přestává být legitimní mocí a ztrácí svou
pravomoc nad lidem
- politické společenství je ustaveno ne jako řešení války všech proti všem, ale kvůli
nevýhodám, které plynou z toho, že v přirozeném stavu jsou lidé soudci ve vlastních věcech –
nedokonalost, která dává vzniknout občanské vládě u L je tak mnohem méně radikální než u
Hobbese

5.) Francouzské osvícenství, J. J. Rousseau

-francouzské osvícenství je období, které se rozprostírá zhruba mezi rokem 1715 (smrt
Ludvíka XIV.) a Francouzskou revolucí (1789) – toto období bylo časem ideologického a
intelektuálního vření, jehož nejviditelnějším projevem bylo vystoupení tehdejších filosofů
participujících na projektu Encyklopedie (ideovým i organizačním vůdcem tohoto díla byl
Diderot a spolu s ním na něm participovali další veličiny tehdejšího intelektuálního života
jako M, Voltaire, Rousseau, Holbach, Turgot, d’Alembert..)
=>rozvíjeli podněty a postupy velkých filosofů 17. století (v politické filosofii Hobbese a
Lockea) a stavěli jejich individualismus a přirozenoprávní teorie proti klerikalismu,
absolutismu, netoleranci a předsudkům tehdejší Francie
- francouzské politické myšlení bylo v 18. století napojeno na Lockeovu filosofii
- obdiv k anglickému systému vlády se stal klíčem k francouzskému liberalismu: přirozená
práva a schopnost používat všem vlastní rozum měly nabídnout adekvátní pravidla života bez
příměsi zjevených nebo nadpřirozených pravd
- díky kontextu absolutistické monarchie, myšlenky založené na rozumu a přirozených
právech byly postaveny do příkré opozice k obyčejům a zavedeným pravidlům – Rozum se
postavil proti zavedeným mravům a tradici jako prostředek emancipace individua z
omezujícího sevření náboženství a tradice vyrůstající z předsudků a absolutistické vlády
 -všichni osvícenci usilovali o humanistickou reformu společnosti a o její osvícení rozumem –
jeho použití mělo přinést nejen větší materiální blahobyt, ale také mravní zdokonalení
-politicky lze osvícence rozdělit do tří táborů: byli zde zastánci „osvícenského absolutismu“
(Voltaire), zastánci konstituční (parlamentní) monarchie (Montesquieu) a republikáni
(Rousseau)

Charles-Louis de Secondat Montesquieu (1689-1755)

-vedle Rousseaua je M nejvýznamnějším francouzským politickým filosofem 18. století –
jeho hlavním dílem bylo O duchu zákonů (1748) - M v něm zkoumá zákony lidského chování
tak, jak se projevují v různých společnostech
-obecné principy M-ovy politické filosofie se odvíjí od existence přirozeného zákona, avšak
M jej chápe mnohem neurčitěji a vágněji než například Locke – M řadí do přirozeného
zákona tak odlišné věci jako jsou znalost Boha, tělesné potřeby a přirozený sklon lidí utíkat se
jeden k druhému a žít ve společnosti
-co jej skutečně zajímalo, byl fakt, že přirozený zákon (obecná charakteristika člověka)
působí v rozdílných prostředích rozdílnými způsoby
=>lidstvo není jen přirozeným druhem, ale jeho formy sociálního soužití se liší na základě
odlišných geografických, historických a kulturních podmínek – každá společnost tak přetváří
přirozený zákon (obecně platné charakteristiky člověka) do zvláštních forem
=> tento vztah podmínek fyzikálních, mentálních a institucionálních pak formuje to,
co M nazývá „duchem zákonů“
-> tato obecná myšlenka srovnávací studie zaměřené na místní variace ve formách
společenského soužití pravděpodobně pocházela z Aristotelovy Politiky
-> stejně jako u Aristotela, podle M jsou rozdílné typy vlády pevně definovány – vedle
despocie, která je nelegitimní formou vlády, odlišuje M dvě legitimní formy – monarchii a
republiku - monarchie je charakterizována existencí zákona a je navíc založena na existenci
„zprostředkujících institucí“, které působí mezi panovníkem a lidem (takovými institucemi
jsou např. šlechta či duchovenstvo)
= každé této formě vlády pak odpovídá určitý princip, který je zapotřebí uobyvatelstva jako
„pružiny“, která každý mechanismus udržuje v chodu, a z něhož odvozuje svou moc a sílu:
-> despocie je založena na strachu podřízených,
-> monarchie je založena na cti a smyslu pro hodnost a postavení (smysl pro rank)
-> republika na občanské ctnosti, která občanům velí, aby podřídili své privátní zájmy
veřejnému zájmu
-v tomto smyslu je republika u M jakousi idealizací starověkých republik - taková ctnost by
vyžadovala konformismus a přísnou sociální kontrolu, která svým kolektivismem dusí
přirozené podněty každého člověka – takto tedy pro M starověká republika nemůže díky
svému komunitarismu a neexistenci místa pro individuální svobodu sloužit jako uspořádání
pro moderní společnost
-specificky moderní vzorec sociální kooperace nalezl M v obchodu, který přenáší těžiště
realizace lidské svobody z boje u uznání a moc (která charakterizuje monarchii) i z
participace na kolektivní politické moci (republika) na realizaci vlastnických práv a
akumulaci soukromého a rodinného blahobytu
=> v jeho zidealizovaném chápání představuje Anglie národ zasvěcený svobodě, která
je pojímána spíše jako bezpečnost každého jedince a mírumilovná cesta za majetkem –
„obchodní duch“ tak podle M vede k „vyléčení“ lidí z předsudků a řevnivosti
- podle M obchod „zjemňuje mravy“ a vede k míru a umírněné vládě
- rozšíření obchodu podle M klade limity panovnické libovůli a ti jsou nuceni jednat
umírněněji a vyvarovat se nepředvídatelných nerozvážností
-tato myšlenka umírněnosti a uměřenosti se objevila také v jeho nejslavnější ideji – v ideji
oddělení mocí - podle M má každá moc, která není bržděna, omezována, kontrolována a
vyvažována mocí jinou, sklon ke své absolutizaci a zneužívání
=>v Duchu zákonů M přisoudil rozdělení mocí (zákonodárné, výkonné a soudní) a jejich
vzájemnému vyvažování primární význam pro zachování politické svobody a takto obohatil
liberální tradici o pregnantně formulovanou myšlenku omezené vlády
-M dal této doktríně jasné vyjádření v systému brzd a rovnováh (checks and balances) mezi
jednotlivými větvemi politické moci – oddělení mocí bylo pro M jedinou pojistkou proti
nastolení despotické moci – zároveň s tím však nešlo o striktní oddělení tří nezávislých větví,
ale o definici jejich vzájemně rovnovážného vztahu

Jean-Jacques Rousseau (1712-1778)

-dílo: Rozprava o vědách a uměních neboli o tom, zda obnova věd a umění přispěla k očistě
mravů (dále jako první Rozprava), Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi (dále
jako druhá Rozprava), O společenské smlouvě
-podle R musíme nést řetězy občanské společnosti, protože nemůžeme uspokojovat svoje
potřeby bez vynucené spolupráce s druhými, ale pokrok v umění a literatuře vytváří kulturu,
která vede k tomu, že znevažujeme a zapomínáme na svobodu, kterou jsme ztratili - v této
společnosti dávají lidé obecně přednost tomu, co se líbí, před tím, co je dobré, zdvořilosti před
ctností a učení před moudrostí
- lidé chybně zaměňují jevovou stránku věcí za jejich skutečnou podstatu a tato záměna z nich
činí otroky názorů ostatních a zaslepuje je, takže nevidí svou vlastní porobu
->R podrobil nemilosrdné kritice osvícenskou kulturu a svůj kritický osten zaměřil také proti
osvícenské filosofii a filosofům své doby, kterým podle něj nešlo o to dosáhnout moudrosti,
ale stát se slavnými a uznávanými

Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi

-existence nerovnosti představovala pro R skutečný problém, protože byl přesvědčen o tom,
že jsou lidé od přirozenosti svobodní a sobě rovní
=> aby tento problém vyřešil, rozlišil dva druhy nerovností
- nerovnost fyzickou spočívající v tělesných rozdílech (síla, hbitost, velikost, věk,
vrozená inteligence a temperament)
- nerovnost morální či politickou, která spočívá v rozdílech v moci, bohatství a
uznání a takto se jedná o nerovnost, která může existovat jen ve společnosti (vyžaduje totiž
lidský souhlas)
-ve stavu přirozené rovnosti, tj. ve stavu, kdy by neexistovaly morální nerovnosti
(neexistovala by společnost) by se lidé podobali zvířatům a byli by ovládáni neegoistickou
sebeláskou (amour de soi), což je sebeláska, která vede lidi k tomu, aby uspokojovali své
přirozené potřeby (hlad, žízeň atd.), ale na druhé straně ponechává dostatek místa pro
přirozenou dobrotu a soucit - avšak v takovém stavu jsou lidé také nuceni bojovat o přežití a
tento boj vede k rozvinutí jejich intelektuálních schopností, které od přírody dostali - jejich
mysl se rozvíjí rychleji a brzy dosáhnou stupně divochů, tj. toho stupně, který Evropané
nalezli v Americe – tento stupeň pak představuje druhou fázi v R-ově přirozeném stavu (R se
tedy liší od předchozích teoretiků přirozeného stavu: proti Lockeovi namítá, že jednotlivci
nejsou v přirozeném stavu podřízeni přirozenému zákonu, proti Hobbesovi zase, že člověk
není přirozeně hrabivý a toužící po moci)
- když žijí lidé ve společnosti, začínají si být vědomi existence ostatních tak jako sebe sama a
začínají se s ostatními srovnávat - tuto kompetitivní touhu nazývá R „egoistickou
sebeláskou“ (amour propre) a tato sebeláska charakterizuje život lidí ve společnosti
- zavedení soukromého vlastnictví ruší ideální stav, kdy plody země patřily všem a ona sama
nikomu
=>R tak popírá, že vlastnictví je přirozené a to ze stejného důvodu, z něhož popírá
existenci přirozeného zákona: vlastnictví a zákon předpokládají existenci vzdělaných a
inteligentních lidí, ale lidé nemají od přirozenosti větší intelektuální schopnosti než třeba
opice – rozdíl mezi nimi a lidmi spočívá v tom, že lidé se učí více než ony
-smluvní právo – a vlastnické právo do této kategorie patří – existuje jen do té míry, do níž je
uznáno – takto má vlastnictví svůj původ v konsensu – avšak otázkou zůstává proč lidé se
soukromým vlastnictvím souhlasí, což je otázka obdobná otázce celé druhé Rozpravy, totiž
proč lidé souhlasí s nerovností
- podle R lidé se soukromým vlastnictvím nejprve nesouhlasí – tato doba, kdy vznášejí
vlastnické právo, které ještě není uznáno, konstituuje podle R třetí a poslední fázi jeho
„přirozeného stavu“
=>tím je tedy stav konfliktu a války (přirozený stav jak jej chápal Hobbes) – v této fázi jsou
již lidé vzdáleni své původní dobrotě – touha po vlastnictví v lidech pěstuje touhu získávat jej
na úkor druhých a podle R tento konflikt končí tehdy, když je ustavena společenskou
smlouvou politická autorita
-R tvrdí, že občanská společnost je produktem našich vášní a nikoli rozumu – občanská
společnost existuje, protože lidé chtějí vlastnit více než ostatní a v tomto smyslu nemají
žádnou jinou volbu než společnost ustavit -> podle R se jedná o špatný obchod: daleko více
lidí zemřelo ve válkách než v „přirozeném stavu“
-> poté, co jsme ustavili společnost se podle R k přirozenému stavu již vrátit
nemůžeme - co však můžeme, je snažit se najít legitimní politickou autoritu

O společenské smlouvě
-ačkoli se každý z nás rodí nevinný a svobodný, jsme všichni nuceni participovat v honbě za
majetkem a uznáním a jsme zotročeni našimi nezřízenými žádostmi – ten, kdo chce vládnout,
je ještě závislejší na ostatních než kdokoli jiný
-> R hodlá rozluštit to, co by mohlo tuto změnu (od stavu přirozené svobody do stavu
občanského) ospravedlnit
- politická autorita neexistuje přirozeně (R tak nesouhlasí s domněnkou, že by rodičovská
autorita poskytovala legitimitu despotické vládě absolutistických panovníků) – autoritu
zakládáme konvenčně
- ve spise O společenské smlouvě však R popisuje přechod od přirozeného do občanského
stavu poněkud jinak než ve druhé Rozpravě – R tvrdí, že tím, že se člověk vzdává přirozeného
stavu sice mnohé výhody ztrácí, ale jiné zase získává
- R opakuje některé motivy, které již známe od Hobbese a Lockea – v přirozeném stavu
máme povinnost sebezáchovy a právo volit prostředky k dosažení tohoto cíle, avšak na rozdíl
od Hobbese nemluví R o přirozeném stavu jako o stavu válečném, protože lidé, kteří žijí
v přirozeném stavu nemohou podle něj kvůli nedostatku vzájemných vztahů do konfliktu
nikdy vstoupit – lidé tedy nemohou být od přírody nepřátelé
-společenskou smlouvou vzniká obec a R hodlá nalézt takovou obec, jejíž nastolení by
ochraňovalo osobu a majetek každého člena společnosti, v němž by však jedinec „poslouchal
jenom sebe samého, i když se sloučí se všemi“ a zůstal by svobodným jako před uzavřením
smlouvy
- podle R musí jednotlivec dát všechna svá přirozená práva ve prospěch společenství – takto
se zabrání tomu, aby si někdo pro sebe ponechal svá práva a později učinil společenství
tyranským nebo zbytečným -> nikdo se nepodřizuje druhému, ale podřizuje se kolektivu
všech
-> takto je založeno kolektivní těleso a získává svou jednotnost
=> toto těleso se pak jmenuje státní těleso nebo republika a je nazýváno svými členy státem
(tehdy, když je pasivní), suverénem (když je aktivní) a mocností (když vstupuje do interakce
s obdobnými tělesy – státy)
- založené společenství má svou aktivní a pasivní stránku
- aktivní dimenzí je jeho suverenita – je tvořeno svobodnými občany participujícími
na společné suverenitě
- v pasivním rozměru je pak státem jako souhrnem poddaných
-každý jednotlivec se podílí na obou stranách – je zároveň aktivním (svobodným,
přikazujícím) a poddaným (poslušným, poslouchajícím) – vůči obci mají všichni povinnosti
jako poddaní, ale zároveň jsou nositeli její vůle jako svobodní občané
-společenská smlouva v sobě podle R obsahuje takový závazek, který státnímu celku dává
dostatečnou sílu k tomu, aby každého, kdo by odepřel poslouchat obecnou vůli, k tomu
donutil, což pak podle R znamená, že „každý je nucen být svobodný“ – totiž svobodný jako
občan participující na obecné vůli, jako jedinec, který může být svobodným jen jako
součást kolektivního tělesa
=> podle R dochází s přechodem od stavu přirozeného do stavu občanského k tomu, že
člověk ztrácí svou přirozenou svobodu a právo na všechno, avšak získává „občanskou
svobodu a vlastnické právo ke všemu, co má“
-svobodný občan je člověkem, který jedná podle pravidel stanovených obecnou vůlí
- společnost, která je ustavena společenskou smlouvou, je řízena obecnou vůlí a to za účelem
společného dobra
-> suverenita obecné vůle je pak podle R nedělitelná a nezcizitelná
= suverén (lid) ji nemůže přenést na žádného reprezentanta, protože je
nereprezentovatelná
= stejně tak je suverenita nedělitelná – „vůle je obecná nebo není“ a tato obecná vůle
je vždy správná a směřuje k obecnému dobru (zatímco vůle všech je souhrnem soukromých
zájmů, obecná vůle je založena jen na zájmu obecném)
-> obecná vůle se tvoří odečtením vzájemných individuálních rozdílů tak, že
zůstane jen vůle obecná
-k obecné vůli se proto nejlépe dobereme tak, když občané při
rozhodování nebudou mezi sebou vzájemně komunikovat – v tomto případě
bude sice existovat hodně individuálních rozdílů, ale tyto rozdíly budou malé a
výsledkem vždy bude obecná vůle
- když je však umožněno to, aby se lidé spojovali do spolků, rozdíly se
budou zvětšovat, protože se vůle každého spolku stává obecnou vůlí „ve vztahu
ke svým členům a zvláštní ve vztahu ke státu“ (navíc hrozí nebezpečí, že
nejsilnější spolek si podřídí slabší a obecná vůle bude nahrazena vůlí
partikulární)
- společenská smlouva podle R dává státu naprostou moc nad jeho občany a tato moc je
řízena obecnou vůlí
- závazek, který váže jednotlivého občana ke společenskému celku je platný jen proto, že se
jedná o závazek vzájemný – obecná vůle je proto všeobecně závazná, protože všichni
participují při její formulaci – každý je tak v obecných otázkách sám sobě zákonodárcem
- všichni rovně participují při formulaci obecné vůle a všichni jsou obecné vůli stejně
zavázáni
- zákon, který je obecnou vůlí státu dán, se podle R musí týkat jen obecných předmětů, které
mají vztah ke společenskému celku
-jen lid, který je zákonům podřízen, může být jejich původcem
- R provádí rozdělení zákonodárné a výkonné moci, což vlastně znamená oddělení suveréna
(lidu) od jeho vlády
- zatímco zákonodárná moc náleží lidu, výkonná moc náleží vládě, která je podle R sluhou
lidu – ve skutečnosti je vláda článkem skrze nějž se lid jako suverén vztahuje k sobě samému
jako celku poddaných
- u státního tělesa tak podle R rozlišujeme morální vůli jako zákonodárnou moc a sílu jako
moc výkonnou
=> lid je na jedné straně suverénem a na straně druhé poddaným a vláda má sloužit obecné
vůli
- problémem je, že se vláda stává zvláštním odděleným tělesem uvnitř tělesa lidu a sama je
tak nositelkou své vlastní vůle – převáží-li však tato vůle, znamená to nastolení vlády
zvláštního zájmu nad zájmem obecným a ve svém důsledku rozpad společenského sjednocení
- ze tří tradičních vládních typů (demokracie, aristokracie, monarchie) upřednostňuje R
demokracii – tj. stav, kdy suverén uloží vládu celému národu nebo jeho převážné části
- podmínkami existence demokracie podle R jsou:
(1) velmi malý stát, kde by se občané mohli snadno shromáždit a kde by každý občan
mohl znát všechny ostatní
(2) prostota mravů, která vylučuje, aby zvláštní zájmy byly početné a diskuse o
obecném dobru složité
(3) rovnost bohatství a hodností, neboť bez ní nemůže politická rovnost dlouho
přetrvat
(4) relativně malý přepych, neboť přepych kazí bohaté i chudé, „jedny majetkem,
druhé chtivostí“
=> R však připouští, že podmínky kladené na realizaci demokracie jsou tak náročné, že si
nelze představit, že by se tato forma vlády mohla ve své čisté formě realizovat
- ve skutečnosti je tak každá forma vlády formou smíšenou, neboť i v demokracii je třeba, by
byla státní správa založena na vztazích nadřízenosti a podřízenosti – kritériem dělení, členění
a rozdělování vlády však musí být zajištění realizace suverénní moci – tj. moci lidu v obecné
vůli
-do dějin politických idejí vešel R jako obhájce přímé demokracie – lidová suverenita, jak
už jsme řekli, je jediná a nedělitelná a její realizace probíhá tehdy, když v ní skutečně může
participovat celý lid
-podle R díky rozvoji obchodu, věd a umění vedoucímu ke stále většímu blahobytu dochází k
rozvoji privátních zájmů a rozkladu republik – lidé si platí z daní své zástupce, kteří za ně
rozhodují – to ovšem znamená ztrátu občanské svobody, neboť vláda lidu a jeho obecné vůle
se realizuje jen ve skutečných rozhodovacích aktech tohoto lidu – pokud tomu tak není, vláda
ztrácí svou legitimitu
- protože obecná vůle není reprezentovatelná, nejsou poslanci reprezentanty lidu, ale jen jeho
komisaři, pověřenci výkonu jeho vůle - jako zastupitelská proto u R funguje jen moc výkonná
– reprezentace je možná jen u výkonné moci – tam je nutné odlišit obecnost vůle od její
konkrétní realizace
- R souhlasí s Hobbesovým názorem, že jedinou možností je sjednocení moci politické a moci
náboženské v jediné moci
->každý stát musí být založen na náboženském základě, protože jen náboženství je schopno
poskytnout vazbě občanů, která byla nastolena společenskou smlouvou potřebnou vnitřní sílu,
která je nutná k udržení republiky – takto R argumentuje ve prospěch občanského
náboženství
 6. Kritika Francouzské revoluce a počátek konservatismu (E. Burke) – str.72
-zaměříme se zde na Burkeovu (B) knihu Úvahy o revoluci ve Francii2 (vydána 1790), která
představuje kritickou reakci na revoluci roku 1789 ve Francii a je obecně považována za zdroj
moderního konzervativního politického myšlení
-jedním z ohnisek knihy je srovnání Francouzské revoluce se Slavnou revolucí, kterou byla
v Anglii roku 1688 ustavena konstituční monarchie a s níž byla revoluce ve Francii svými
anglickými obdivovateli často srovnávána
-> avšak na rozdíl od těchto obdivovatelů revoluce ve Francii, B zdůrazňuje, že Slavná
revoluce nebyla - v přímém protikladu k revoluci roku 1789 - vedena snahou po rozbití všech
starých pořádků a vyvrácení tradičních principů společenského uspořádání, ale úsilím po
znovuobnovení původních politických principů omezené panovnické vlády, která Anglii
charakterizovala
-občanské svobody se proto v Anglii nenárokují na základě abstraktního principu „lidských
práv“, ale jako práva Angličanů vzhledem ke zděděnému odkazu předků -> na rozdíl od
Francie, která se oddala ničím neomezené svobodě na základě abstraktního metafyzického
principu lidských práv, svoboda anglického gentlemana je svobodou s dlouhým rodokmenem
- místo toho, aby se Angličané spolehli na ničím neomezený rozum, snažili se spíše napodobit
postupný (evoluční) vývoj v přírodě, který při zachování možnosti reformy zachovává to,
čeho bylo dosaženo
- anglická svobodomyslnost díky tomuto odkazu na tradici zachovává smysl pro tradiční
rodová privilegia, která zabraňují excesům charakterizujícím jednání prvních nabyvatelů
nových výsad
=> Angličané jsou svobodní díky tomu, že jsou Angličané (jako občané určitého
partikulárního společenství se svou dlouhou historií) a ne kvůli tomu, že jsou svobodnými
svou přirozeností -> práva jsou zděděná jako všechny ostatní společenské instituce a svoboda
neexistuje někde vně těchto institucí, ale jen v rámci nich a díky nim
-ve Francii však místo toho, aby navázali na svou vlastní historickou tradici, všechnu tradici
odvrhli a začali se vším odznova: místo toho, aby rozvíjeli přednosti stavovského uspořádání,
Francouzi se rozhodli jednat tak, jakoby nikdy před tím nežili v občanské společnosti a museli
tak všechny instituce vybudovat z ničeho
=>místo toho, aby se Francie obrátila ke zdrojům starého evropského zvykového
práva, uchýlila se k „monstrózní fikci“ morální rovnosti všech lidí (přirozených lidských
práv)
-podle B neexistuje svoboda rovná pro všechny lidi jako příslušníky lidského rodu, ale různé
svobody zajištěné pro různé skupiny lidí ve společnosti – přirozeným uspořádáním
společnosti je uspořádání hierarchické a rovnostáři proto podle B nedělají nic jiného než
obracejí přirozený řád věcí naruby
-v tomto hierarchickém uspořádání to pak mají být ti nejtalentovanější a nejctnostnější, kteří
mají stát v čele země – zároveň s tím by to měly být lidé se zkušeností a praktickým
smyslem pro politiku a nikoli filosofové a teoretici
- zároveň s tím je třeba, aby byla zajištěna ochrana vlastnictví, které kvůli tomu, že vyvolává
závist, musí být chráněno takovým systémem reprezentace, který zajistí, že bude bezpečné
před útoky nemajetných – to je přesně to, co ve Francii zajištěno nebylo
->vlastnictví přestalo ve Francii vůbec existovat v té formě, ve které existovalo před
revolucí, tj. ve formě dědičného pozemkového vlastnictví odpovídajícího hierarchicky
uspořádané společnosti – místo toho revoluce přinesla moc finančního kapitálu na úkor
pozemkových vlastníků

Pojetí občanské společnosti

2
Pokud není uvedeno jinak, všechny odkazy se týkají uvedené knihy.
- podle B je občanská společnost ustavena ku prospěchu člověka – podle B vláda není
ustavena na základě přirozených práv
- ustavení státu je věcí praktického smyslu a jednání na základě znalosti konkrétních
okolností a není možné, aby se o něm rozhodovalo podle nějakých předzkušenostních
principů
- vzhledem k tomu, že věda o vládě je takto závislá na praktické zkušenosti, není možné, aby
si tuto zkušenost osvojil během svého života jeden jediný člověk – proto není možné tuto
znalost shrnout do několika obecně platných pouček, které by byly univerzálně aplikovatelné
=>myšlení teoretiků, kteří se odvolávají na univerzální platnost neměnných principů
rozumu je myšlením extremistickým (buď všechno nebo nic), avšak pravá politická zdatnost
vyžaduje schopnost kompromisu a překonání absolutistických kategorií
-> Práva lidí žijících pod vládou státu jsou ustavena k jejich prospěchu, a prospěch
často spočívá ve vyvažování různých vizí dobra, v kompromisech mezi dobrem a zlem a
někdy také ve volbě mezi dvěma zly
-filosofové Francouzské revoluce byli pokrytci uzavřenými do svých abstraktních principů,
které jim byly dražší než samotné uspořádání společnosti– byli to lidé neschopni přemýšlet o
společenském řádu v jeho přirozené formě, ale jen jako o materiálu, který se natolik rozcházel
s jejich teoretickými konstrukcemi, že neexistovala žádná jiná možnost, než jej radikálně
proměnit a všechno, co bylo zděděné z minulosti, zrušit
->skutečný politik se nevyznačuje přitakáním některému z těchto krajních pólů (destrukce
nebo existence beze změny): „Sklon uchovávat a schopnost zdokonalovat nerozlučně spojeny
–> to je můj vzor státníka.“
-politika revoluce však rozbila všechny zděděné organické vazby a odstranila staré instituce,
které dávaly společnosti její přirozený řád – revoluce rozbila staré principy a vyprázdnila
obsah starých sociálních a politických vazeb a loajality
=> ideologie lidských práv rozbila přirozeně existující vtahy nadřízenosti a podřízenosti a
práva a povinnosti přináležející k těmto vztahům
=>totální atomizací společnosti byly vyrušeny všechny zdroje sociální soudržnosti, které
pojily společnost dohromady a zajišťovaly její chod – ve společnosti, v níž se tyto vazby
rozložily pak zbývá politické autoritě k tomu, aby zajistila řád, jen fyzická síla
=> podle B by každý národ měl mít systém obyčejů zděděný z minulosti a kladoucí
limity nespoutanému rozumu potenciálních revolucionářů – v tomto smyslu B podtrhuje
význam předsudku pro stabilitu a spravedlnost daného společenství
-víra v nahý lidský rozum, který může založit lidské společenství bez odkazu k tradici, se u B
pojí s odmítnutím náboženské autority, s ateismem – podle B je však člověk „svou
přirozeností náboženský tvor“ a B zdůrazňuje význam církevních institucí v politických
otázkách
=> církev v Anglii podle B přivádí pozemské vládce k tomu, aby nedbali pouze
osobního prospěchu a pomíjivé slávy, ale, aby zachovávali to, co zdědili od svých předků a co
mají předat dále
-ve Francii však došlo k frontálnímu útoku na církevní instituce a náboženství – došlo ke
konfiskaci církevního majetku, která nejenže oslabila církev jako takovou, ale podlomila
celkovou úctu k přirozenému uspořádání společnosti, které bylo církevní autoritou
sankcionováno – ve Francii se tak otevřela cesta k neomezené tyranii rozumu
- typickým projevem takovéto „geometrické“ arogance rozumu byla reforma veřejné správy,
která byla ve Francii provedena – původní a tradičně ustavené provincie byly zrušeny a
nahrazeny systémem geometricky pravidelných čtverců – osmdesáti tří departementů – ty se
pak opět s geometrickou pravidelností dělily na sedmnáct set dvacet okresů zvaných komuny
– a ty se dělily (zase čtvercově) na kantony, kterých bylo celkem šest tisíc čtyři sta
->demokratický výkon moci měl v tomto systému být zajištěn stupňovitým systémem voleb,
v nichž nižší články volily zástupce do vyšších až k Národnímu shromáždění – B se pak snaží
ukázat jak toto geometricky rovné rozčlenění země vede k naprosto nerovnému zastoupení a
spolu s tím poukazuje na to, že zprostředkovaná volba zástupců do Národním shromáždění
(skrze shromáždění kantonu, komuny a departementu) neumožňuje primárním voličům, kteří
volí jen v prvním stupni (kantonu), kontrolu jeho „zástupců“ na národní úrovni
=> v důsledku této reformy došlo podle B „k rozkouskování Francie na větší počet rozličných
republik, navzájem na sobě zcela nezávislých“
->vykořeňování a homogenizace jsou přímo spojeny s metafyzikou lidských práv, která
přehlíží různost mezi lidmi a fakt, že každý člověk je predisponován k tomu, aby ve
společnosti zaujímal určité sobě vlastní místo
=>zákonodárci ve Francii se pokusili, „jak jen to šlo, všechny druhy občanů smísit
v jednu homogenní masu a tento amalgam potom rozdělili na určitý počet k sobě nevázaných
republik. Zredukovali lidi na drobné žetony, aby se dali snadno spočítat, a opomněli, že jsou
to spíše figury, jejichž význam souvisí s postavením na šachovnici
->takto zničili vnitřní strukturu společnosti a její stavovské instituce, které působily
jako vnitřní kontrolní mechanismus panovnické moci, vytvořili atomizovanou masu bez
vnitřní organizace a tvaru, která se napříště nebude s to postavit výstřelkům centrální moci
-podle B se loajalita a přináležitost k nějakému nadosobnímu celku neodvozuje z abstraktních
principů ať už by se měly týkat obecné lidské přirozenosti nebo abstraktně vyseknutého
teritoriálního celku – loajalita a přináležitost vyrůstají zdola, ze zkušenosti, kterou člověk
získává v kruhu rodiny a odtud se rozšiřují na celky větší

Síly revoluce
-aktéři útoku na starou sociální strukturu společnosti jsou podle B osvícenští filosofové, kteří
se spojili s vrstvou kapitalistických podnikatelů – především finanční kapitál je B trnem
v oku – finanční kapitál je připraven ke každému typu dobrodružství a spekulace, které
nechce žádná omezení a žádný řád – proměnlivost je živlem spekulantů
=> majetek nabytý teprve nedávno přirozeně akceptuje všechny novoty. A právě proto
se k tomuto druhu bohatství budou uchylovat všichni, kdo si přejí změnu.
– vedle finančního kapitálu se pak podle B objevila nová společenská skupina, kterou
označuje jako „politické spisovatele“, což jsou literáti, kteří vytvořili něco jako „metodický
plán destrukce křesťanského náboženství“ a jejichž oddanost ničím neomezenému rozumu
vedla k tomu, že místo svrženého Boha postavili na svůj oltář modlu rozumu, kterou
poměřují všechny zavedené pořádky
- vzestup finančních kruhů, spekulantů a papírových peněz je tím, co nenávratně rozbíjí
strukturu francouzské společnosti
- duch burzy, obchodu a peněžního hospodářství vstupuje do doposud stabilního půdního
vlastnictví a jeho stabilitu rozpouští v nekonečném koloběhu spekulace
-B popisuje střet pozemkových vlastníků s nastupujícími kapitalisty téměř identickými
slovy jako o více než padesát let později Marx a Engels v Komunistickém manifestu, kde je
buržoazní revoluce chápána jako boj představitelů mobilního kapitálu, který rozpouští jistoty
feudální společnosti a pozemkového vlastnictví
-stejně jako Marx a Engels také B charakterizuje revoluci jako střet stability, stabilního
vlastnictví, přirozeného uspořádání společnosti a společenské rozmanitosti s mobilitou
kapitálu, hazardem, spekulací a převodem všech společenských vztahů na jediného
jmenovatele – peníze
-pány Francie se tak stává třída spekulantů, která se koncentruje ve městech a tvoří
měšťanskou třídu – konflikt se tak odehrává také v ose venkov versus město, přičemž je to
město, které reprezentuje novou třídu kapitalistů a venkov, který díky těmto změnám nutně
ztrácí
-bylo by proto nesprávné stavět B do přímé opozice k osvícenství – B spíše než by hájil
neměnnost, stavěl se skepticky k revolučním proměnám plánovaným ve jménu abstraktních
idejí a místo takových idejí stál za myšlenkou postupného vylepšování a udržování již
dosaženého
-> v tomto smyslu B-ův konservatismus nespočíval ve spatřování ideálu v minulosti,
k němuž je třeba se neustále vracet, ale v kontinuální a postupné obnově tradice – je
však prominentním představitelem filosofického konservatismu, tj. skeptického postoje
ke schopnostem individuálního lidského rozumu

7. Radikální kritika kapitalismu (K. Marx)

-Marx (M) je obecně považován za společenského teoretika, historika, revolučního kritika
kapitalismu a jednoho ze zakladatelů moderní sociologie – M se s dalšími významnými
intelektuálními zdroji moderního sociálního a politického myšlení (Simmel, Weber) shoduje
v jejich popisu příchodu moderní společnosti jako distinktivní formy sociální organizace
nesené epochální proměnou dosavadních společenských vztahů
-M, Simmel, Weber… definovali moderní dobu jako takovou sociální formu, v níž se vztahy
osobní závislosti, které charakterizovaly předmoderní společnost, proměnily ve vztahy
závislosti zprostředkované neosobním způsobem
- u M se toto zprostředkování děje skrze zboží a peníze, u Webera skrze formální
byrokratické vztahy
-Od okamžiku, kdy je zájem jednotlivého účastníka možné vyjádřit v penězích … vsunují se
peníze jako jakási izolační vrstva mezi objektivní celek daného sdružení a subjektivní celek
osobnosti – stejně jako se vsunuly mezi majetek a vlastníka – a oběma poskytují v jejich
vzájemném vztahu novou samostatnost a schopnost rozvoje (Simmel)
-toto odosobnění či zvěcnění vztahů mezi lidmi umožňuje individualizaci lidí, tj. vydělení
jednotlivého individua z celku komunity - u M je však tato individualizace zaplacena
„odcizením“ člověka od jiných lidí ve společnosti i od produktů jeho vlastní práce
=>právě proto je tato fáze vývoje společnosti pro M jen přechodným stádiem na cestě
ke společenskému uspořádání, které nebude založeno ani na vztazích osobní podřízenosti
(předmoderní společnost) ani na vztazích podřízenosti zprostředkované penězi, ale bude
uspořádáním, v němž bude každému člověku umožněno rozvíjet se individuálně ve spontánní
harmonii s rozvojem každého a všech
-díky organizaci industriální práce v kapitalistické společnosti je výrobce (dělník) odcizen od
produktu své práce, který je přivlastňován někým jiným a díky tomu je odcizen také své
pracovní aktivitě a své lidské podstatě (Práce produkuje pro boháče divy divoucí, ale pro
dělníka produkuje nedostatek. Produkuje paláce, ale pro dělníka brlohy)
-v Komunistickém manifestu M říká, že v kapitalistické společnosti se z dělníka stává přívěsek
stroje:
-> pojem „odcizená práce“ tak popisuje zároveň zmrzačující vliv industriální práce na
dělníkovy lidské síly a schopnosti a zároveň jeho podřízenost anonymním silám, které
nekontroluje – izolované individuum ztratilo jak možnost rozvoje ve smysluplné pracovní
činnosti a kontrolu nad podmínkami svého života, tak také bezprostřední vztah k jiným
jedincům – odcizení vzniká díky tomu, že vztahy mezi lidmi nabývají formu vztahů mezi
věcmi a produkty
- jako jediné řešení M navrhuje zrušení podmínek kapitalistické výroby, revoluční zničení
systému, který odcizuje dělníka sama sobě i svým druhům a nastolení systému, který by
umožnil práci neodcizenou, tj. všestranný rozvoj lidských potencí v různých činnostech tak,
aby dělníci nadále nevedli své zlomkovité životy, ale nalezli by v práci naplnění a integritu
své existence
->„umělecká aktivita“ by se v komunistické společnosti překrývala se sférou produkce
a stala by se oblastí realizace lidských možností (v pozdějším uvažování M toto spojení
mezi sférou ekonomickou a kulturní odvrhl a o práci uvažuje jen jako o sféře nutnosti)

Popis příchodu moderní společnosti v Komunistickém manifestu (KM)

- v KM podává M a Engels popis modernizace, globalizace a koncentrace kapitálu jako popis
procesů charakterizujících příchod moderní společnosti – M tak slučuje moderní společnost
s kapitalismem
- pro M je ekonomika základnou pro další kulturní a politické procesy, které jen odráží
změny v ekonomické základně (tj. ve sféře produkce) – změny ve sféře produkce pak
determinují celkovou společenskou změnu a proměny ve sféře kultury a politiky jen zrcadlí
posuny ve sféře výrobních sil
- podle M „Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní
životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak jejich vědomí je
určováno jejich společenským bytím.“
- když M vysvětluje sociální změnu, obrací se proto ke sféře materiální produkce a
materiálních (třídních) zájmů
- Na jistém stupni svého vývoje se materiální produktivní síly společnosti dostávají do
rozporu s existujícími výrobními poměry
- M nazývá svou teorii historickým materialismem, neboť jsou to materiální podmínky,
které determinují společenské vědomí
- popis společenské změny, jíž došlo k vyvrácení starých (feudálních) pořádků a nastolení
kapitalismu – rozvoj produktivních sil rozmetal starší výrobní poměry
-> buržoazní (kapitalistická) revoluce zničila stabilní uspořádání feudálního řádu
- moderní společnost je dobou neustálé změny a pohybu, expanze a rozšiřování trhů – na
rozdíl od nehybnosti společnosti tradiční, společnost moderní je charakterizována neustálými
zvraty a pohybem
-kapitalismus má u M ambivalentní hodnocení: na jedné straně rozbil zkostnatělé struktury
feudální společnosti, na straně druhé nahradil panství feudální panstvím směnné hodnoty, tj.
panstvím kapitálu nad lidmi – na jedné straně příchod kapitalismu vedl k osvobození původně
poddaných z feudálních okovů, na straně druhé přinesl okovy ekonomického vykořisťování
námezdně pracujících, kteří jsou kvůli zachování vlastní existence nuceni prodávat to jediné,
co mají, tj. jejich pracovní sílu
- kapitalismus je podle M charakterizován (1) primátem „směnné hodnoty“, tj. peněžní
hodnoty zboží, nad hodnotou užitnou, tj. nad konkrétní kvalitou, která z věci činí předmět
uspokojující nějakou lidskou potřebu a (2) zjednodušením třídní struktury společnosti, tj.
podle M se buržoazní společnost stále více štěpí na dva velké nepřátelské tábory (dvě velké
proti sobě stojící třídy) – buržoazii a proletariát
-zatímco v předkapitalistické společnosti je valná část produktu vyrobena a spotřebovávána
v soběstačných zemědělských komunitách, tj. produkty jsou vyrobeny pro bezprostřední
spotřebu a ne k prodeji, ve společnosti kapitalistické je většina produktu určena k tržní směně
–> cílem produkce pak není primárně uspokojení přirozených lidských potřeb, ale akumulace
peněžních prostředků skrze tržní směnu
=> produkce není podle M bezprostřední uspokojení potřeb, ale zmnožení směnného
prostředku, tj. akumulace kapitálu
-proto, aby kapitalistický systém mohl fungovat, vyžaduje, aby existovala třída námezdních
dělníků, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu, aby si zajistili prostředky k obživě –
tato třída je třídou proletariátu, jehož pracovní síla je nabízena na trhu jako zvláštní zboží,
které si kapitalista kupuje proto, že dokáže přinést nadhodnotu

Třídní struktura společnosti a proletářská revoluce

- buržoazní společnost však v souladu s M-ovou historicky-filosofickou perspektivou
vyvolala k životu takové síly, které ji ve svém důsledku smetou
=> buržoazní společnost bude sražena k zemi těmi zbraněmi, které ukula proti společnosti
feudální – a navíc, vedle toho, že ukula zbraně, zplodila také společenskou třídu, která těmito
zbraněmi bude vládnout, totiž proletariát
- díky rozvoji kapitalistické produkce došlo k vyvlastnění všech nezávislých producentů, ke
koncentraci kapitálu v rukou kapitalistů a k podřízení dělnické třídy kapitalistickým zájmům
-v průběhu rozvoje kapitalistické výroby dochází také k rozvoji třídy proletářů, kteří se
v odpovědi na koncentraci kapitálu spojují a uvědomují si své postavení a svůj třídní zájem
–> podle M dochází k progresivní polarizaci společnosti na kapitalisty a proletáře (dochází
k proletarizaci starých středních vrstev) a k postupnému vyhrocování situace směřující
nezvratně k proletářské revoluci, jejíž cílem je nastolení skutečně spravedlivé komunistické
společnosti, která by neznala soukromé vlastnictví
- proletariát je subjektem revoluce a emancipace člověka z ekonomického vykořisťování
=> tato třída pak podle M nebojuje jen proti panství buržoazie, ale proti panství jako
takovému – dočasné panství proletariátu má být namířeno jen k odstranění všeho panství
vůbec
- paradoxně je to tedy proletariát (zbarbarštěná třída), kdo je pro M subjektem univerzální
emancipace lidstva a nastolení komunistické společnosti
-komunistická společnost má být společností, která nebude charakterizována panstvím jedné
třída nad druhou, ale svobodným rozvojem všech jedinců, jejichž individuální rozvoj je
podmínkou rozvoje všech (v tomto smyslu prezentuje M individualistické pojetí rozvoje
jednotlivce v rámci sociálních vztahů, ve svobodné komunikaci s druhými)

10.) Konservatismus a obhajoba tradice ve 20. století (M. Oakeshott)

Michael Oakeshott (1901-1990)
-jeho polit.filosofie vychází z historie, zdravého rozumu a běžné intelektuální reflexe

„Experience and Its Modes“ (1933)

-všechna zkušenost, kromě zkušenosti filosofické, k nám přichází prostřednictvím určitého
„modu“
=> „modus“ – konkrétní, konzistentní náhled na svět
-nejvýznamnější mody: praxe, věda, historie
=> praxe: svět touhy a nechuti, radosti a bolesti, nejdůležitější modus
=> historie a věda jsou hodnotově neutrální, snaží se objektům svého zájmu
porozumět
-filosofie může modální zkušenost kritizovat a současně hlídat modální hranice
-> nemůže modální zkušenost nahradit
-ignoratio elenchi = logická chyba, neschopnost poznat povahu a limity diskursu

„Rationality in Politics and Other Essays“

-pro racionalistickou politiku je příznačné, že je náchylná ke kolektivismu: socialismu,
komunismu, fašismu
=> každý takový systém se nejprve ztotožní s jediným prvořadým politickým cílem, a ten se
pak pokouší občanům vnutit na úkor jejich individuálních cílů
-racionalismus je pohledem „plánovače“ (plánuje ostatním)
=> názor, že „plánování“ je vhodným způsobem organizace pro společnost je nesprávný
-celý racionalistický přístup je mylný, racionalistovy plány nutně musí selhat nebo „uspět“
pouze pomocí stálého užívání síly
-racionalismus je ignoratio elenchi
-Oakeshott je tradicionalista – nejpodstatnější znalosti pro úspěšné zvládání lidských
záležitostí jsou získávány pouze prostřednictvím zkušeností
-> tradice je pro něj nekonečně proměnlivá a dynamická
-tradiční znalosti nelze získat z knih, nelze je vtěsnat do souboru pravidel či pouček
-spojením abstraktní logiky a technických informací vzniká „technika“
= podle názoru racionalisty tato technika nahrazuje moudrost, vkus, úsudek, zkušenost
-ideologie = vždy odvozeny z určité praxe
-principy a doktríny, které jsou odtrženy od historických podmínek svého vzniku
-> nejpřijatelnější ideologie bývají odvozeny z téže praxe (či modu), jako je ta, na níž
mají být aplikovány = „zkraty“ (jsou nasyceny podmínkami, z nichž vznikají)
-> další, jejichž přístup není odvozen z politiky => ignoratio elenchi
-stát nemůže být skutečnou podnikatelskou společností, protože narozdíl od podnikatelské
společnosti je členství v něm svou povahou povinné
-ačkoli je pluralismus nepochybně jistým typem svobody, je příliš amorfní a nenáročný, než
aby sloužil jako ohnisko něčí loajality
-teorie politické činnosti jako něčeho, co vyrůstá a závisí na „občanské asociaci“
-> ta není ani produktem smlouvy, ani vzájemnosti účelů; spíše má být postavena na
modelu rozhovoru, jehož význam a princip rozvíjení je alespoň třeba částečně
považovat za cosi, co je mu imanentní

11.) Analýza totalitarismu, republikanismus a veřejná sféra (H. Arendtová)

- dílo: Původ totalitarismu, Vita Activa aneb o činném životě, O revoluci, Eichmann
v Jeruzalémě a další

Vita activa vs. vita contemplativa

- A začíná svůj výklad politického odlišením dvou životních způsobů - vita activa (činný
život, život jednání) a vita contemplativa (život teoretický, život kontemplace) a říká, že v
naší filosofické tradici to byl vždy život teoretický, který byl chápán jako nadřazený životu
jednajícímu, a také všechny pokusy o zachycení činného života byly vždy podány z pohledu
teoretického života
- díky tomuto přístupu, který viděl činný život jako popření klidu nutného pro myšlení a
kontemplaci byl život činný spodobněn jako zdroj neklidu a nebyla věnována pozornost jeho
vnitřní diferenciaci
-hierarchický řád, který nadřadil teoretický život životu aktivnímu, má, podle A svůj původ ve
starém Řecku, kde vita contemplativa byla objevena jako životní způsob filosofa, který byl
nadřazen životu aktivních občanů: vita activa tak byla druhotná k vita contemplativa (bios
theoretikos byl nadřazen životu politickému - bios politikos)
- A se snaží vytěžit přehodnocení této hierarchie z obratu k před-filosofické, před-platónské
řecké obci (polis), a zavádí triádu, v niž se činný život konceptuálně diferencuje: (1) labor
(práce) – (2) work (vytváření) – (3) action (jednání), kde za nejvyšší aktivitu je považováno
jednání, jako politické jednání rovných občanů
->1.) práce - prací člověk produkuje to, co je nutné k jeho přežití (zachování života) a
jako taková je práce nekonečně repetitivní, odpovídající na opakující se potřeby těla, práce
tedy vytváří spotřební statky (určené k okamžité spotřebě), práce a spotřeba jsou dvě fáze
téhož cyklu
 ->2.) vytváření - vytvářením se myslí produkce nekonečného množství věcí, která
přispívá k existenci umělého lidského světa (civilizace), světa věcí v němž žijeme, tyto
předměty nejsou okamžitě konzumovány, ale používány, jsou to objekty určené pro
dlouhodobé užití
- tyto objekty jsou produkty homo faber (člověka, který - s pomocí
nástrojů - vytváří svět), jehož instrumentální činnost vede ke zvěcňování světa, jeho práce
obrací přírodu ve věci, koná násilí nad přírodou a ovládá ji svýma rukama (svět člověka na
rozdíl od zvířete je umělým, vytvořeným prostředím)
- jako jediné má vytváření jasný počátek a jasný cíl (zatímco práce je
chycena v biologických cyklech a jednání, jak uvidíme, nemá předpověditelný cíl)
->3.) jednání - jednáním se člověk vztahuje k druhým lidem a podmínkou jednání je
tak lidská pluralita, mnohost: podle A „ne člověk, ale lidé obývají zemi“
- schopnost jednat, činit je u A vázána na schopnost řeči, jíž člověk
vstupuje do světa jiných lidí a buduje svou identitu, jen díky pluralitě můžeme definovat svou
identitu, neboť ta může být konstruována pouze ve vztahu k druhým tak, že se definuje tím,
co druzí nejsou
- jednat znamená pro A počít něco nového, začít něco, rozhýbat něco, a
jako takové je kategorií politickou, je vždy interpersonální a veřejné – jen ten, kdo jedná je
svoboden
- jednání je inherentně nepředvídatelné, protože jednáme vždy v síti
mezilidských vztahů na něž působíme, ale nad nimiž nemáme kontrolu
- to je také důvod, proč výsledky našeho jednání jsou ireversibilní,
jedinou možností, jak může být něco vzato zpět, např. něco špatného, je odpuštění, stejně tak
jedinou možností, jak se vypořádat s nepředvídatelností našeho jednání je dostát našim
slibům
=> politické jednání není vytvářením a dosahováním cílů, politické jednání je realizací lidské
svobody = republikánský moment (Republikáni zdůrazňují hodnotu politického společenství
a aktivní participace na veřejných záležitostech, zároveň s tím kladou důraz na odpovědnost
jednotlivce ke svému společenství. Podle této tradice může být pravé realizace lidských
schopností dosaženo jen v participaci v politické komunitě, politické jednání tak není chápáno
jako prostředek k dosažení nějakých cílů (liberalismus), ale má hodnotu samo v sobě)

(=>Obecně rozlišujeme dvě verze republikanismu:

->Aristotelovská tradice, která stojí na přesvědčení o tom, že politická aktivita má
hodnotu sama v sobě, a člověk se může realizovat jen v rámci politické participace
představuje první z nich.
-> instrumentální republikanismus nestojí na podobném přesvědčení, ale chápe
politickou participaci jako nástroj (instrument), který má zajistit naše základní svobody a
fungující demokracii. I když politická činnost sama o sobě hodnotu mít nemusí, existují
důležité důvody, proč se politického života aktivně účastnit
-> Aristotelovský republikanismus se pak snaží ukázat, že moderní politický život byl
v porovnání se starým Řeckem ochuzen, stal se příliš „rozsáhlým“, byl ovládnut experty,
byrokraty a penězi. Z toho plyne, že by bylo třeba vrátit politiku do menších fór, která by
dokázala vrátit veřejné činnosti její bezprostřední smysl tak, aby se skrze ni jednotlivci mohli
realizovat)

- ze tří činností je jednání na nejvyšším místě, A tedy na rozdíl např. od Webera, který chápe
politiku jako boj o moc, chápe politické jednání jako jednání ve veřejném prostoru, kde
participující jedinci artikulují a vyjasňují společné záležitosti, na něž však, za podmínek
mnohosti (lidské plurality), nahlíží z různých úhlů a perspektiv, tj. jedinečně
Veřejná versus soukromá sféra
- politika potřebuje mít určité místo, distinktivní prostor, kde může být vykonávána –
veřejný prostor, společný svět, který jednotlivce zároveň sdružuje i separuje od druhých
- Arendtová nepřijímá ztotožňování politického se sociálním (což je důležité, jak uvidíme
dále) a vychází z tradice antické polis, kde lidská schopnost politické organizace stála v
přímé opozici k přirozeným sociálním útvarům, jejichž centrem byla domácnost (oikos)
- vzestup městského státu (polis) podle A znamenal, že člověk získal mimo soukromého
života jakýsi druhý život, život politický (bios politikos): soukromá a veřejná sféra od sebe
byly striktně a jasně odděleny - zatímco domácnost byla hierarchicky organizovaným útvarem
v čele s hlavou rodiny a byla sférou ovládanou nutností (sférou práce), polis byla místem
jednání (praxis) a řeči (lexis) vzájemně rovných občanů (členů rodin)
- podle A je jednání úzce svázáno se schopností řeči a odlišuje politické jednání (a A pojetí
politiky a moci) od násilí
- soukromá sféra byla založena na modelu vlády a ovládání, ne však sféra veřejná
- A navazuje na Aristotelovo chápání člověka jako politické bytosti (zoon politikon), které
podle ní může být zcela pochopeno jen pokud dodáme jeho druhou definici člověka jako žijící
bytosti schopné mluvit a myslet (zoon logon ekhon)
-toto rozdělení sfér veřejné a soukromé je předpokladem politického jednání jako jednání,
které má svou vlastní logiku a pravidla, jednání jako realizace lidské svobody, realizace
rovných, což znamenalo lidí, kteří nebyli vládci ani ovládaní (v takovéto veřejné sféře vůbec
nebyli vládci ani ovládaní)
- veřejná sféra zakládá svět společné zkušenosti, který transcenduje individuálního
participanta, jednotlivec sdílí svět nejen se svými současníky, ale také s těmi, kteří jej
předcházeli, a kteří jej budou následovat, proto veřejný prostor zakládá v určitém smyslu
možnost dosažení nesmrtelnosti
-důležité je i to, že veřejná sféra zachovává individuální zvláštnost, veřejná sféra vyrůstá z
plurality různých perspektiv - ačkoli zde existuje svět společné zkušenosti, jednotlivci v něm
mají rozdílné pozice, to je podle A význam veřejného života, neboť, když jej srovnáme se
životem v rodině, vidíme, že jen veřejná sféra nabízí mnohost rozdílných perspektiv

Moderní deformace veřejné sféry a politického jednání

- antické rozdělení sfér bylo podle A zrušeno vzestupem „sociálna“ v moderní době,
objevením se sociálna, sociální sféry, kdy domácnost překročila své hranice a stala se
všeprostupující: domácnost prostoupila veřejnou sféru a politika byla transformována na
národní administrativu s cílem zajistit blahobyt mas
- se vzestupem sociálna dochází ve smyslu A typologie aktivit k tomu, že práce jako aktivita
určená k udržování života zaujímá prominentní místo ve veřejné sféře - podle A se moderní
politika stala prostředím, kde soukromý zájem získal veřejný význam
-> na druhé straně – připuštění práce do veřejné sféry změnilo také charakter práce samotné,
která byla vyvázána ze závislosti na repetitivních životních cyklech a transformována stále
postupujícím pokrokem, který během dvou století radikálně proměnil celý svět a vedl k
obrovské expanzi sociální sféry samotné, expanzi založené na rostoucí produktivitě práce
- moderní zespolečenštění s sebou přineslo totální konformizaci a homogenizaci, které se
napříště jednotlivci mohli bránit jen útěkem dovnitř do niternosti a intimity - není to proto
náhoda, že intimní sféra (sféra niterného prožitku) se objevila spolu se sociální sférou, a to
jako projev revolty proti objevení se sociální sféry s její jedinečnosti zbavující konformitou
(neboť společnost vždy vyžaduje, aby jedinci jednali jako členové jedné obrovské rodiny,
která má jen jeden názor)
-důležité je to, že podle A společnost zabraňuje jednání, společnost vyžaduje od svých členů
jistý způsob chování (všimni si: jednání versus chování), který na jednotlivce klade
nekonečný počet norem a pravidel, která se snaží člověka normalizovat, naprogramovat jej
na určité chování, zbavit ho vší spontaneity, veřejná sféra tak byla zglajchšaltovaná a
možnost snažit se o jedinečnost se přesunula do sféry soukromé
- moderní rovnost je rovnost homogenní masy stejně se chovajících lidí, zatímco antická
rovnost je rovností plurality jedinečných individuí
- už jen díky samotnému počtu lidí ztrácí jednání jednotlivce svůj jedinečný význam a
možnost začít něco nového, odstartovat něco se stává mizivou
- podle A tak dochází k určitému zrušení politiky, jak ona ji chápe: moderní doba je
charakterizována substitucí byrokratické vlády (vlády nikoho) za veřejnou sféru, vláda se tak
stává pouhou správou, administrací národní domácnosti
- zároveň s tím se politika stává sférou politických stran snažících se o získávání co
nejvyššího počtu hlasů: to vede ke schizmatu mezi reprezentanty a reprezentovanými, což
zase vede k politickému vyvlastnění většiny, která je zbavena možnosti aktivně participovat
ve veřejných záležitostech

Republikanismus v moderních podmínkách

- A v On Revolution staví proti moderní stranické politice a reprezentativní demokracii model
rad, který se podle ní vždy ustavil v průběhu moderních revolucí (francouzské 1789, pařížské
komuny 1870, ruské 1905 a 1917 a maďarského povstání 1956) spontánně a vytvořil prostor
svobody, prostor politické participace, který však vždy podlehl zájmové stranické politice a
nebo diktátu jedné strany
- takové lokální samosprávné orgány vytvářely prostor pro realizaci lidské svobody v
politické participaci a konstituovaly to, co A nazývá pokladna revoluční tradice (podle A.
byly rady přímou výzvou stranickopolitickému systému)
=> umožňovaly politickou participaci, realizaci ducha účasti na věcech veřejných, tj.
vytvářely prostor pro jednání, pro realizaci svobody
- podle A je reprezentativní forma demokracie založena na zvláštním oligarchickém principu,
je to forma vlády, kde nemnozí vládnou jménem mnoha - taková vláda se sice stará o veřejné
blaho a osobní štěstí, avšak uzurpuje veřejnou svobodu, tj. monopolizuje možnost podílet se
na vládě v rukou jen úzké elity
- je problémem moderní politiky, že došlo k její profesionalizaci a politická elita není
rekrutována na základě politických kriterií - jsou to právě rady, které umožňují rekrutaci elit
na základě politických kriterií a kde postavení politické elity stojí jen na důvěře jim rovných
- rady jsou veřejnými prostory otevřenými veřejné debatě

Moderní zkušenost masové společnosti a zkušenost totalitarismu

- díky destrukci veřejné sféry je moderní člověk zbaven možnosti být s druhými, být jimi
viděn a slyšen ve veřejné sféře - takto je podle A člověk zbaven objektivního vztahu
k druhým
- díky této deprivaci moderní člověk zakouší masově zkušenost OSAMĚLOSTI (loneliness)
a takto moderní masová společnost likviduje nejen veřejnou, ale také soukromou sféru
- poslední stránky Původu totalitarismu jsou zasvěceny analýze zkušenosti, na níž stojí
totalitarismus - takto lze vidět propojení A chápání totalitarismu, jako vyústění moderní
zkušenosti člověka, jako člověka rozpuštěného v mase, zbaveného možnosti konstruovat svou
vlastní identitu v interakci s druhými, člověka zahnaného do osamělosti
- zkušenost totalitarismu je zkušenost osamělosti (naprosté odtrženosti od ostatních mezi
nimi samými) - A diferencuje mezi osamělostí a samotou, osamělý člověk (mezi lidmi, ale
bez sociálních vazeb) má tendenci vždy všechno domýšlet k nejhoršímu, osamělost není
samota (solitude), do samoty se uchylujeme, abychom mohli komunikovat sami se sebou (či s
věcmi), abychom se zdvojili a to, abychom se mohli poté opět integrovat, vyžaduje
společenství druhých, kterého nás však moderní vývoj zbavuje, osamělý člověk je pak atom
odervaný od atomů ostatních i od sebe sama, neboť bez druhých nemůže integrovat svou
identitu, je totálně atomizovaný
-moderní člověk byl zbaven svého místa v soukromé sféře, které zakládalo jeho nárok na
participaci ve sféře veřejné, sféra veřejná se smrskla na administraci a ve sféře soukromé byl
člověk vyvlastněn ze svého místa
-> majetek, který byl původně chápán přesně jako vlastnictví určitého místa, místa
odděleného od veřejné sféry, byl akumulován (stal se kapitálem), masy byly vyvlastněny a na
úsvitu modernity se objevila třída bezmajetných
= A pochopení deformace veřejné sféry tak jde ruku v ruce s pochopením deformace sféry
soukromé - v obou byli jednotlivci vyvlastněni: ve sféře politické byli zbaveni schopnosti
participovat a ve sféře soukromé se stali bezdomovci
-člověk se ocitl osamocený v mase dalších osamocených, neschopen konstruovat svou
identitu a jedinečnou zkušenost, zbaven společného zkušenostního základu pro komunikaci s
druhými a takto nemilosrdně vydán totalitním silám teroru a ideologické manipulace
=> totalitarismus tak vyrůstá z moderní zkušenosti masové, nestrukturované, beztřídní
společnosti, v níž je jedinec atomizován v mase, neschopen jednat a konstituovat svou
identitu a jednotlivce přesahující společný svět zabydlený lidmi nahlížejícími na něj z
různých perspektiv - jen identity zbavený jedinec může být oddaný svému vůdci

15.) Spor komunitarismu s liberalismem

-všeobecně platí, že obecné výpovědi, které se mají týkat všech komunitaristů, většinou
nevystihují komplexity stanovisek, která jsou tímto jménem označována
-tak již pouhý výčet genealogie komunitarismu od Aristotela přes Rouesseaua až k Hegelovi a
Tocquevillovi ukazuje, že se tu nedá mluvit o jednotné pozici o nic méně než na straně
liberálů, vezmeme-li v úvahu tak rozdílné teoretiky, jakými jsou Rawls, Dworkin či Nozick
-čtyři úrovně, v nichž bude možné analyzovat a interpretovat stanoviska této diskuse
v přiměřených kontextech
1.) konstituce jáství – kritika atomistické pojmu osoby, jak se s ním setkáváme
v liberální teorii
2.) přednost individuálních práv před pospolitými koncepcemi dobra – tzn. problém
etické neutrality principů spravedlnosti
3.) předpoklady a podmínky politické integrace a legitimizace
4.) možnost a odůvodnění univerzalistické a formálně-proceduralistické teorie
spravedlnosti
-čtyři stadia, podle nichž je diskuse rekonstruována, tvoří systémovou následnost různých
problémových oblastí uvnitř širší otázky po možnosti filosofické teorie spravedlnosti, která
může dostát takto rozlišeným normativním kontextům

ad 1.) konstituce jáství

-jasným znamením vnitřního vývoje sporu mezi liberalismem a komunitarismem je proměna,
kterou prodělala diskuse o jáství, o konstituci kvalitativní, osobní identity
-Rawlsův pokus použít k určení principů spravedlnosti původní situaci racionální volby a
smluvně teoreticky tak nově formulovat kantovské stanovisko univerzalizace, kritizován kvůli
individualistickým východiskům
-> Sandelova kritika:
a) pokouší se ukázat, že základem Rawlsovy teorie je „filosofická antropologie“, kterou lze
vyčíst z popisu racionálně egoistických stran původní situace: „Musíme být s to žít
s představou, která je obsažena v původní situaci, s představou vzájemně nezainteresovaných
osob, v tom smyslu, že přijímáme její popis jako přesnou reflexi morálních souvislostí, jež je
v souladu s naším vlastním sebeporozuměním“
b) Rawlsův morální subjekt je „nezakotveným“ jástvím a jako takový odporuje morální
identitě osob – Sandel naproti tomu zdůrazňuje zakotvené jáství v „konstitutivních
pospolitostech“, identita jednotlivce je zde neoddělitelně spojena s identitou kolektivu – je
v ní „zrušena“
c) hlavním účelem deontologické přednosti individuálních práv pře pospolitým dobrem je
zajistit svobodu „nezakotveného“ jáství, aby mohlo libovolně volit svá pojetí dobra; Kantův
„transcendentální subjekt“ tak Snadel interpretuje jako metafyzického předchůdce Rawlsova
pojmu subjektu: v souladu s tím autonomie neznamená nic jiného než libovolnou volbu cílů a
dober, jíž nebrání žádná empirická a konstitutivní určení
-morální principy vytvářejí právní rámec, v němž subjekty, zbavené kontextů, mohou
neomezeně volit sebe sama
=> d) každá deontologická morální koncepce musí selhat: tak jako je pospolitě konstituováno
jáství, tak jsou také konstituovány hodnoty a normy dobra a toho, co je správné => nemohou
existovat žádné subjekty, které by byly bez kontextů, a proto také nemůže existovat
žádná morálka bez kontextu

-> kritika Sandela: Sandel sice rozlišuje mezi „situovaným“ a „radikálně situovaným
jástvím“, které by nemělo žádnou možnost participovat na konstituci své identity, reflexivně
se k ní vztahovat a případně ji revidovat – nejasné však zůstává, jak je tato distancující reflexe
možná a jaké jsou její kritéria -> Jak může jáství, které nachází svoji identitu uvnitř obsáhlého
pospolitého subjektu provádět tuto „prekérní“ distanci bez toho, že by svou identitu ztratilo??
-> Rawlsova vlastní odpověď na Sandelovy názory zpochybňuje již první Sandelův argument
= sice stále platí, že je v zásadách spravedlnosti obsažen ideál osoby, avšak tento
pojem osoby zaprvé nelze vyčíst z popisu osob v původní situaci a zadruhé nejde o
antropologicky či metafyzicky odůvodněný pojem osoby, nýbrž o pojem „morální“ (či
„politický“), který se týká zcela jiné úrovně, než je koncept jáství
-Rawlsův pojem „morální osoby“, který je určující pro koncepci původní situace a pro zásady
spravedlnosti, se vyznačuje dvěma základními morálními schopnostmi: schopnost mít
představu dobra (tj. vlastního životního plánu) a smysl pro spravedlnost
-v souladu s racionálními zájmy lidí být s to utvářet a sledovat životní plán a v souladu
s rozumnými zájmy (rozumnými v morálním smyslu), činit tak v nějaké spravedlivé struktuře
společnosti, jsou strany v původní situaci zobrazovány jako racionální osoby, které sledují své
vlastní zájmy, avšak omezení jimž podléhají v důsledku „závoje nevědění“, mají povahu
morálně-rozumovou a odpovídají svobodě a rovnosti morálních osob jakožto občanů dobře
uspořádané společnosti
-Rawlsův pojem morální osoby se tak týká původní situace jako celku – stran a omezení – a
kromě toho je to pojem osoby, který si nečiní nárok na vysvětlení konstituce jáství
-rozlišením úrovně eticko-pospolité konstituce jáství a úrovně rovnoprávných nároků a
svobod osob zavádí Rawls důležité metodologické rozlišení
-> oběma úrovním odpovídají rozdílné otázky a normativní kontexty: v prvním případě se
jedná o konstituci osoby v její etické identitě uvnitř pospolitostí a normativních vazeb, které
určují sebedefinici „osobnosti“; ve druhé případě se jedná o právně-normativní „základní
strukturu“ společnosti, která zahrnuje více (etických) pospolitostí
=> v důsledku toho Rawls rozlišuje mezi „státem“ a „pospolitostí“ – a pouze pospolitost je
„konstitutivní pospolitostí“ v silném, etickém smyslu
-z morálně teoretického hlediska to konečně implikuje rozlišení mezi etickými, právními a
morálními kontexty
 -> v etických kontextech jde o otázku dobrého života, v právních a morálních o otázku
správného jednání podle obecně platných norem
ad 2.) otázka etické neutrality a přednosti principů spravedlnosti před dobrem
-liberalismus byl reakcí na zhroucení jednotně normativně uspořádaného univerza, které bylo
způsobené oddělením církve a státu; proto jsou jeho jádrem politické (a nikoli etické)
hodnoty: osobní svoboda, společenský pluralismus a politický konstitucionalismus
-novější liberální teorie na tuto tradici navazují, při vyznačení morálního nároku na platnost
principů, které vyplývají z těchto hodnot, se však již nechtějí – s výjimkou Dworkina –
odvolávat na pojem přirozeného práva
-Dworkin ze zákl.lidského práva odvozuje dvě zásady spravedlnosti: formálně stejné
zacházení se všemi občany ze strany státu a spravedlivé rozdělování společenských zdrojů
-> základem ani jednoho z obou principů nejsou úvahy, jež by dávaly přednost určitému
pojetí dobrého života = individuální práva na autonomně určený život „vítězí nad“
utilitaristickými či komunitaristickými cíli
-zásady spravedlnosti jsou ospravedlněny tehdy, když odpovídají třem principům:
-principu racionality -> sociální a politické mocenské vztahy musejí být ospravedlněny
dobrými důvody
-principu konzistence -> uváděné důvody pro různé nároky si nesmějí odporovat
-principu neutrality -> žádný z důvodů není dobrým důvodem, když od držitelů moci
vyžaduje tvrzení: a) že jeho pojetí dobra je lepší než pojetí zastávané kýmkoli
z jeho spoluobčanů, či b) že s ohledem na jeho pojetí dobra je vnitřně nadřazen
jednomu či více svým spoluobčanům
-Larmore hájí liberální zásady stejných individuálních práv podobným způsobem, avšak bez
důsledků pro silný pojem sociální rovnosti -> platnost liberálních principů spíše spočívá na
dvou (univerzálních) normách, na normách racionálního dialogu a stejného respektu
-předmětem Nagelových úvah je, jak lze morálně teoreticky rozlišit normy, které mohou být
prosazeny právně závazně a etické hodnoty
-> právo žít svůj život podle vlastních přesvědčení (pokud tím netrpí druzí) má přednost před
pravdou určitých přesvědčení víry
=> normy, které nemohou být ospravedlněny obecně, tzn. nemohou být rozumným způsobem
obecně přijímány, mohou sice nadále platit jako osobní etická pravda, nemohou však platit
jako morální pravda, která zavazuje obecně
-etické hodnoty se mohou stát právními normami jen tehdy, když mohou být bráněny obecně
přijímanými argumenty
-diskuse,v nichž se vzájemně střetávají etické a morální argumenty (např. diskuse o
potratech), ukazují, jak obtížné může být „neutrální“ rozhodnutí o hranicích tolerance
-nejobsáhlejší pokus o liberální odpověď na otázku vztahu mezi dobrem a tím, co je
spravedlivé, představuje Rawlsova teorie
-> konstruktivistická „metoda vyhnutí se“ neopírá o zásady spravedlnosti o pojetí dobra či
metafyzických koncepcí osoby, nýbrž o předpoklad obou „morálních mohutností“ osob, o
předpoklady, které jsou v demokratické politické kultuře obecně uznávány a morálně
ospravedlněny
-etický pluralismus neznamená morální skepticismus
-„neutralita“ může být pochopena třemi různými způsoby:
1.) „neutralita důsledků“ – přenesení liberálních principů na všechny etické
pospolitosti žijící v politickém systému má tytéž účinky
2.) „neutralita cílů“ – liberální stát nesmí dávat z etických důvodů přednost žádnému
pojetí dobra před jiným pojetím (např. zavedením státního náboženství)
3.) „neutralita ospravedlnění“ – ospravedlnění principů spravedlnosti se nezakládá na
 substanciálních etických hodnotách, nýbrž na obecně přijímaných morálních
pojmech
-etická neutralita spočívá na „nestranných“ morálních principech
-> z tohoto bodu vychází komunitaristická kritika: zpochybňuje možnost jasného oddělení
principů spravedlnosti a etických koncepcí dobra – tvrzení o morálně-nestranné neutralitě
ospravedlnění není podle toho ničím jiným než zastřešením určité, individualistické teorie
dobra zdánlivě „neutrální“ rétorikou
=> MacIntyre: idea „neutrálního“ ospravedlnění je podle jeho názoru pouze pochybným
pokusem odůvodnit morálku bez odkazu na tři podstatné součásti morálky – na historické
tradice, etické praktiky a na teleologický obraz člověka – ve světě, kde je tento kontext
ztracen, již není možná žádná morálka; základem této kritiky je však teorie vztahu osoby,
pospolitosti a morálky, která již byla kritizována výše
-i když bychom připustili, že liberalismus nezastává morálně skeptické stanovisko a že pojem
právní osoby nesmí být chápán ve smyslu atomistické ontologie, přesto je základem jeho
principů určité pojetí dobra -> 1.) liberální teorie spočívá na určité individualistické představě
dobrého života a 2.) tato představa je problematická a nemůže si činit nárok na platnost
vyššího řádu
=> liberální odpovědi na tuto kritiku mohou být rozděleny do dvou skupin:
1.) odpovědi, které odmítají již první komunitaristické tvrzení, podle něhož
liberalismus spočívá na teorii dobra (Larmore, Ackerman, s výhradou Rawls)
2.)odpovědi, které připouštějí, že základem liberalismu je určitá koncepce dobrého
života, tvrdí však, že to nezpochybňuje platnost liberálních principů (Dworkin,
Raz)
-narozdíl od tvrzení komunitaristů koncepce racionálního životního plánu neobsahuje žádný
individualistický předsudek; hranice, které vymezuje dobru, jsou hranicemi morálními a
nikoli etickými
-zásady stejné úcty a ohledu, které jsou pro pluralistický právní stát nezbytné, nejsou jak
svým odůvodněním, tak svou podobou etickými hodnotami; subjektivní práva nekonstituují
subjektivní životní ideály
komunitaristické a feministické argumenty: liberální nárok pojímat osoby podle zásad
rovnosti není s to dostát identitám které neodpovídají „normě“ právních osob, jež vyplývá
z ideálu muže jakožto hlavy rodiny

ad 3.) politická integrace, legitimizace a státní občanství

-otázka, jak se politická pospolitost integruje normativně – pomocí dobra nebo práva -, jak je
možná politická legitimizace – pomocí dorozumění mezi občany nebo pomocí vyrovnávání
protikladných zájmů – a jak má být v souladu s tím chápán pojem „občana“ – eticky nebo
právně?
-zodpovězení těchto otázek je nakonec určující také pro chápání sociální spravedlnosti: jak je
možná solidarita mezi občany?
-na této úrovni se sice znovu vrací kritika atomismu a přednosti individuálních práv, avšak
v jiném kontextu: nejde zde o konstituci jáství či o otázku etické neutrality, nýbrž o klasický
problém „étosu“ politických pospolitostí
-komunitaristé se ptají na nutný etický „input“ společenství, které vyžaduje „output“
zaměřený na pospolité blaho – a zpochybňují, že liberalismus může přiměřeně vysvětlit to, co
je z etického hlediska občanům společné a co u nich musí převládat, dokonce se domnívají, že
liberalismus toto společné destruuje
-> liberální společnosti trpí ztrátou individuální a kolektivní orientace na společné blaho, což
znamená nebezpečí pro zachování demokracie
-v „dialektice liberalismu“ se zdá, že se z „nazkotveného“ jáství stává „bezmocný“ občan a že
liberální moderní stát pohlcuje subjekty, k jejichž ochraně kdysi vznikl
-4 modely, podle nichž jsou vytvářeny koncepty polit.integrace a legitimizace:
->liberální modely: model „modu vivendi“ a model „překrývajícího konsensu“
->komunitar.modely: model „substancialistický“ a „republikánský“
-zodpovídají různým způsobem otázku, jak mnoho společného musí existovat mezi občany,
aby mohla fungovat pospolitost
-> Larmore a model „modu vivendi“:
-etické otázky dobra nepatří do „politické agendy“ liberálního státu, odlišení politického a
soukromého
-legitimizace polit.institucí zůstává omezena na nejmenší společný jmenovatel, na němž se
mohou shodnout občané pluralitní společnosti
-> Rawls a překrývající konsensus:
-všechna „rozumná“ souhrnná etická učení se shodují v tom, že uznávají „politické“ hodnoty
rovných práva, svobod a šancí jako nejvyšší hodnoty – hodnoty, jejichž výrazem je „základní
obsah ústavy“ liberálního státu
-stát není instrumentálním dobrem, nýbrž „dobrem sociálním“, které je umožněno a
podporováno společným jednáním všech občanů
-politický život občanů tak není jediným uskutečněním dobrého života, přesto však i občané
liberálního státu musejí mít „politické ctnosti“ – jsou to ctnosti sociální kooperace, vzájemné
tolerance a smyslu pro spravedlnost
-pro komunitaristy je také tento model příliš slabý, než aby mohl vysvětlit sociální stabilitu,
politickou legitimitu a státní občanství
-> aristotelské „substanciální“ stanovisko:
-zdůrazňuje nutnost identifikace občanů a pospolitosti v předpolitickém celku
-MacIntyre: „polis“ je centrem ctnostného a dobrého života občanů, kteří jsou spojeni
svazkem civilního přátelství – polit.pospolitost má v tomto smyslu rodinný charakter: na své
členy klade určité požadavky, které tito nemohou na základě své morální identity odmítnout
-patriotismus, ručení jednotlivce za pospolitost, je tak nejvyšší ctností
-ztotožnění rodiny a polit.pospolitosti, které je pro substancialistické komunitaristy
charakteristické, lze nalézt také u Sandela a Taylora
-pospolitost chápána jako „mravní celek“, ve kterém jsou jednotlivci „zrušeni“
-Taylor zastává silnou tezi o identifikaci všech občanů, jež je „předpolitická“ potud, že se
zakládá na hodnotách, které jsou obsažnější než politické principy – tato identifikace
předchází každou politickou participaci, realizuje se však primárně v pozitivně politické
svobodě participace
-> republikánské stanovisko (inspirované Rousseauem a Tocquevillem):
-zdůrazňuje nutnost politické participace ze strany ctnostných občanů
-médiem politické integrace a legitimizace je společné demokratické vládnutí, které se
nezakládá na předpolitické jednotě

-Walzer: občané existují v různých vztazích uznání a jako členové různých sociálních
pospolitostí mají různé povinnosti, úkolem státního občanství je spojovat tyto povinnosti a
uskutečňovat společné demokratické vládnutí v politicko-argumentativních diskursech mezi
svobodnými a sobě rovnými a současně velmi odlišnými občany
-kritéria distributivní spravedlnosti nemohou být podle Walzera oddělena od rozdělovaných
dober a nemohou být určena bez kontextů, ve kterých se nalézají
-proti Rawlsově teorii „základních dober“ (práv, svobod, šancí, příjmu, majetku a sebeúcty),
která jsou rozdělována (nebo zajišťována) pomocí obou principů spraveldnosti, klade Walzer
teorii „komplexní rovnosti“, podle níž různé sociální sféry rozdělují určitá obra podle
vlastních kritérií – kritérií, která jsou vlastní „sdíleným přesvědčením“ politické pospolitosti
-„komplexní rovnost“ modelu vychází z ideálu plného členství v politické pospolitosti: nároky
na rozdělení určitých dober podle potřeby, podle talentu nebo zásluh jsou vždy vznášeny ve
jménu toho, co znamená být uznaným a sebe uznávajícím členem politické pospolitosti

ad 4.) universalismus a kontextualismus

-může existovat příkaz respektování, popř. Kritiky kontextů, který kontext překračuje? Jak lze
vzájemně smířit individuální a kolektivní sebeurčení? Zakládá se spravedlivé na dobrém či
dobré na spravedlivém?
-pokus vyznačit formální, univerzalistické normy (na nichž spočívají demokratické
procedury) jakožto obecně platné má stejný význam jako pokus vyznačit určité filosofické
pravdy jako „ideálně“ platné a nepodléhající demokratické diskusi
-tato kritika univerzalistických morálních koncepcí spočívá na dvou impulsech: postoj
„osamoceného“ vlastníka pravdy je z normativně demokratického hlediska kritizován jako
nedemokratický, a z kontextualistického hlediska je vůbec zpochybňována možnost
„nestranného“ stanoviska
-podle Walzera je chybou Rawlsova programu odůvodnění to, že ospravedlňuje principy
spravedlnosti podle modelu „hypotetického dialogu“ v „asociálním prostoru“
-> tuto „cestu morální filosofie“ Walzer označuje jako cestu „vynalézání“: ideální osoby se
setkávají na ideálním místě a vytvářejí ideální principy pro ideální společnost
-W proti tomu staví cestu „interpretace“: sociální kritik amorální filosof nezaujímají žádné
stanovisko, které se nachází vně praktik a ideálů určité politické pospolitosti, jejichž principy
jsou „z tohoto světa“ a jejich slovo nemá žádnou jinou autoritu, než je autorita argumentu
uvnitř těchto praktik
->dobrá sociální kritika hovoří vždy řečí určité pospolitosti, jejích praktik a tradic – a je
kritická tím, že jim předkládá jinou, lepší interpretaci
-Walzerova normativní východiska: skládají se z vnějšího a vnitřního morálního principu
->vnější princip označuje jako „minimal and unoversal moral code“, jako respekt vůči osobě
jakožto osobě, nebo, jinak řečeno jako obecné lidské právo osob určovat svůj život sám a
osobně
->vnitřní princip nabízí kritérium, podle něhož se dá určit, která interpretace pospolitého
sebeporozumění a praktik je „lepší“ – toto kritérium je kritériem demokratického konsensu ->
sociální kritik nedisponuje žádnou vyšší autoritou než každý jiný občan a jeho interpretace
může platit jako „lepší“ interpretace jen tehdy, když získá souhlas těch, kterých se týká

-Rawls zdůrazňuje, že jeho pojem „morální osoby“, jehož součásti „racionálního“ a

„rozumného“ tvoří základ původní situace, je „latent in common sense“ a že teorie je tehdy
„the most reasonable doctrine for us“ – tímto kontextualistickým obratem se pokouší
především distancovat od morálně-realistického hlediska
-jeho kantovský „konstruktivismus“ tak odůvodňuje přednost komponenty „rozumného“ ještě
stále s odkazem na „pure practical reason“
-ve své teorii „politického konstruktivismu“ Rawls dává jasně najevo, že ideje osoby a
sociální kooperace, racionálního a rozumného, nemají morální platnost proto, že jsou vlastní
demokratické společnosti, nýbrž proto, že tvoří podmínky toho, co znamená být morální
osobou – jako takové platí pro každou rozumnou osobu
-Walzer a Rawls si tedy nevyměnili role kontextualisty a univerzalisty, nýbrž mají spolu ve
dvou bodech mnoho společného
-> rozdílné důsledky: Walzer klade základní důraz na sebeurčení a integritu kolektivních
životních forem, Rawls na ohled vůči základním principům spravedlivé sociální kooperace
-tato možnost však byla radikálně zpochybněna MacIntyrem, podle něj nemůže existovat ani
„minimální morální kód“, který překračuje kontext, ani obecný pojem praktického rozumu;
existují pouze tradici imanentní morální pojmy, stejně jako individua mohou patřit jen do
určité a nikoli „transcendentální“ tradice
-nezpochybňuje sice, že mohou existovat univerzalistická morální pojetí, avšak takové pojetí
si činí nárok na obecnou platnost jen z pohledu určité tradice
-přesto je možné racionálním způsobem vzájemně srovnávat a hodnotit o sobě neslučitelné a
konkurující si morální koncepce
-> neexistují žádná jiná měřítka vyjma etického sebenalezení osob v normativních
kontextech; neexistují žádné „morální“ osoby, nýbrž jen osoby „etické“
-MacIntyrův model racionálního srovnávání tradic však selhává na omezeném pojetí jeho
koncepce osoby
-kdyby byl skok mezi tradicemi skutečně skokem mezi zcela rozdílnými světy, pak by tento
skok byl spojen s rizikem, že bude skokem do prázdna a kromě toho by nebyl ani dostatečně
motivován -> MacIntyre by musel připustit možnost, že tradice mohou být osobami „prožity“
a pochopeny, aniž by to paradoxně předpokládalo a současně vyvolávalo „konverzi“
-podle Taylora existují normy, které mají univerzální platnost a vyžadují rovný respekt ke
všem lidským bytostem, přesto však i ony vznikají z „morálních zdrojů“ „našich“ pojetí dobra
-klíčová jeho teze, že dobro má vždy přednost před spravedlivým

-máme-li přijmout komunitarismus v tom, že osoby se vždy nacházejí v pospolitostech a

vztazích uznání, pak je potřeba se ptát: jaká osoba? Jaká pospolitost?

16.) Teoretické koncepce ideologie

-z pohledu behavioralismu jsou lidé v podstatě jen jakési biologické stroje, jejichž akce (nebo
přesněji reakce) jsou vyvolávány vnějšími stimuly -> myslící subjekt se svými idejemi, pocity
a záměry je irelevantní
-> značně podobný názor hlásal také „dialektický materialismus“, krajně zjednodušený
marxismus (který ovládal oficiální intelektuální život v Sov.svazu) => politickým idejím lze
porozumět jedině ve světle ekonomických čili třídních zájmů těch, kdo s nimi přicházejí
=> ideje mají „materiální základnu“, samy o sobě jsou však bezvýznamné
-i opačná argumentace -> ve světě vládnou v podstatě jen ideje ekonomů a polit.filosofů
(J.M.Keynes)
-ve skutečnosti jsou oba tyto pohledy na politický život jednostranné a nedostatečné
-> politické ideje nejsou pouhým pasivním odrazem zájmů či osobních ambicí, ale dokáží
inspirovat a vést samo politické jednání, a tudíž utvářet materiální život, zároveň jsou všechny
sociální a dějinnou situací, ve které se formují, a politickými tužbami těch, kterým slouží
=> politická teorie a politická praxe jsou vzájemně neoddělitelně provázány
-ideje a ideologie ovlivňují polit.život mnoha způsoby:
1.) skýtají perspektivu, ve které lze svět chápat a vysvětlovat ho (vědomě či nevědomě se
každý člověk přihlašuje k určitému souboru politických názorů a hodnot, kterými se řídí ve
svém životě a které ovlivňují jeho chování)
-z tohoto hlediska jsou politikové vystaveni dvěma značně odlišným vlivům (pragmatičnost
vs. vlastní hodnoty a názory) -> poměr mezi pragmatičností a ideologickými ohledy se od
politika k politikovi liší
2.) pomáhají formovat i povahu polit.systémů (pro západní státy je příznačné, že respektují
ideje ústavní a omezené vlády,..)
3.) v neposlední řadě působí jako jakési sociální pojivo, jelikož skupinám a fakticky celým
společnostem skýtají určitý soubor sjednocujících názorů a hodnot – politické ideje se běžně
spojovaly s konkrétními společenskými třídami
-idejím a ideologiím se rovněž může dařit různé navzájem odlišné společenské skupiny a třídy
spojovat
-sjednocující soubor polit.idejí a hodnot se může v určité společnosti zformovat zcela
přirozeně, může však být i vnucován shora, a to ve snaze navodit poslušnost
-vládnoucí elity mohou využívat polit.idejí, aby udržely na uzdě opozici a ideologickou
manipulací omezily diskusi
co je to ideologie?
-rozdíl mezi „ideologie v singuláru“ a „ideologie v plurálu“
-studovat politickou „ideologii“ znamená analyzovat podstatu, úlohu a význam tohoto druhu
myšlení a uvažovat např. o takových otázkách jako které soubory polit.idejí a argumentů by
se měly hodnotit jako ideologie
-na druhé straně studovat „ideologie“ znamená zabývat se analýzou obsahu polit.myšlení,
zajímat se o ideje, doktríny a teorie, se kterými různé polit.proudy přicházely a které se
v jejich rámci vyskytují
-koncepce ideologie:
-neexistuje žádná ustálená či obecně přijatá definice ideologie
-dva důvody: 1.) jelikož se ve všech koncepcí ideologie uznává sepětí teorie s praxí, termín
ideologie v sobě zahrnuje i diskuse a roli idejí v politice a o vztahu mezi názory a teoriemi na
jedné straně a materiálním životem či polit.chováním na straně druhé
2.) pojem ideologie nedokázal stát stranou neustále probíhajícího boje mezi polit.ideologiemi
a v jejich rámci
-ideologii se dávaly mj.tyto významy:
-systém politických názorů
-ideje vládnoucí třídy
-světový názor určité společenské třídy nebo skupiny,...
-počátky termínu ideologie jsou však jasné – poprvé byl použit v r.1796 – Antoine Destutt de
Tracy -> ideologie jako jakási nová „věda o idejích“ (přesvědčen, že původ ideologií lze
objektivně určit)
-kariéra ideologie jako klíčového polit.termínu pochází od významu, který mu dal Karel Marx
-> v ideologii jde klamání a mystifikaci: šíří nepravdivé či pomýlené vidění světa – kontrast
mezi ideologií a vědou, mezi nepravdou a pravdou, má pro Marxovo užití slova ideologie
klíčový význam
-> ideologie je spjata se systémem tříd – překroucení reality, které s sebou ideologie nese,
vyvěrá ze skutečnosti, že se v ní odrážejí zájmy vládnoucí třídy a její vidění společnosti
-> ideologie je projevem moci – tím, že zakrývá rozpory, které jsou základem kapitalismu i
všech ostatních třídních společností, se ideologie snaží odvést vykořisťovaný proletariát od
toho, že je vykořisťován, a tak udržuje systém nerovné třídní moci
-> Marx přistupoval k ideologii jako k jevu dočasnému – proletariát jednoduše žádnou
ideologii nepotřebuje
-pozdější generace marxistů projevily o ideologii větší zájem než sám Marx -> soustředili se
na ideologii jako na jeden z faktorů objasňujících nečekanou odolnost kapitalistického
výrobního způsobu
-> za vlastníky nějaké ideologie se začaly považovat všechny třídy
-Leninovi a většině marxistů 20.st. ideologie znamená specifické ideje určité společenské
třídy, ideje, které, ať jde o jakoukoli třídu, podporují a prosazují její zájmy -> termín ideologie
byl zbaven negativních konotací
-Gramsci – třídní systém kapitalismu je také hegemonií buržoazních idejí a teorií = schopnost
buržoazních idejí vytlačovat konkurující názory a stávat se fakticky běžným a obecně
přijímaným názorem dané doby
-H.Marcuse – průmyslově vyspělá společnost získala „totalitní“ povahu pokud jde o
schopnost své ideologie manipulovat myšlením a bránit vyjadřování opozičních názorů
-jeden z prvních pokusů vytvořit nemarxistickou koncepci ideologie podnikl Karl Mannheim
-> vylíčil ideologie jako myšlenkové systémy, které slouží obhajobě určitého společenského
uspořádání a obecně vzato vyjadřují zájmy skupiny, která v dané společnosti dominuje či
vládne
=> „dílčí ideologie“ jsou myšlenky a názory konkrétních jednotlivců, „totální ideologie“
v sobě zahrnují „světový názor“ nějaké společenské třídy, společnosti či dokonce historické
etapy
-následnou kariéru pojmu ideologie výrazně ovlivnil nástup totalitních diktatur
v meziválečném období a vyhrocené ideologické napětí během studené války 50. a 60.let
-> ideologie jsou „zavřené“ myšlenkové systémy, které si nárokují monopol na pravdu a
odmítají tolerovat myšlenky a názory s nimi neslučitelné
-lze se setkat i s výrazně konzervativním pojetím ideologie – svět se chápe jako nekonečně
složitý a lidským myšlením do značné míry neuchopitelný (M.Oakeshott)
=> na ideologie se pohlíží jako na abstraktní myšlenkové systémy, které mají společenskou
realitu zjednodušit a překroutit, tvrdí totiž o sobě že vysvětlují něco, co vysvětlit jednoduše
nelze
-od 60.let se však termín ideologie začal užívat častěji, byl totiž nově definován
-> pojem ideologie dostal neutrální a objektivní obsah, jelikož byl zbaven polit.zátěže, která
se s ním kdysi spojovala
=> ideologie jako určitý soubor idejí, jímž si lidé vytyčují, objasňují a zdůvodňují cíle a
prostředky organizovaného politického postupu bez ohledu na to, zda se tento polit.postup
snaží dané společenské uspořádání uchovat, doplnit, zlikvidovat nebo přetvořit
= tato koncepce je všezahrnující, lze ji aplikovat na všechny –ismy
-ideologie, pravda a moc:
-všechny ideologie tudíž:
a) přicházejí s určitým zhodnocením stávajícího uspořádání
b) předkládají model nějaké žádoucí budoucnosti, nějakou vizi „dobré společnosti“
c) objasňují, jak by se politická změna mohl a měla přivodit
-ideologie přináší syntézu dvojího druhu: mezi porozuměním a angažovaností a mezi myšlení
a jednáním
-ideologie má výrazný charakter emocionální čili afektivní: je mechanismem vyjadřování
nadějí i obav, sympatií a nenávistí, a artikulování poznatků a názorů
-na ideologii lze pohlížet jako na určitý soubor principů, doktrín a teorií, které pomáhají
strukturovat proces intelektuálního zkoumání, ideologie tak vlastně vytváří jakýsi rámec,
v němž se pátrání po politickém poznání uskutečňuje, jakýsi jazyk politického diskursu
-tendenci popírat, že naše názory jsou ideologické, lze vysvětlit skutečností, že ideologie, jež
nám skýtá samy pojmy, prostřednictvím nichž se svět stává srozumitelným, je fakticky
neviditelná
-na základní úrovni se ideologie podobají politickým filosofiím, protože pracují s abstraktními
idejemi a teoriemi, na operativní úrovni však ideologie nabývají podoby širokých politických
hnutí, jimž jde o mobilizování lidí a boj o moc
-platí, že ideologie nemají jasnou podobu a vnitřní konzistenci polit.filosofií: vždy jsou
koherentní, logicky provázané jen více nebo méně
-> tato zdánlivá beztvarost vyplývá zčásti z toho, že ideologie nejsou hermeticky uzavřenými
myšlenkovými systémy, jsou to obvykle spíše proměnné, nestálé soubory myšlenek, které se
překrývají s jinými ideologiemi a mísí se s nimi
-inkoherence či beztvarost ideologií musí ovšem mít jisté meze
->každá ideologie se vyznačuje určitým seskupením klíčových, méně důležitých a okrajových
pojmů, které nemusí být všechny přítomny, aby se o určité teorii či doktríně dalo říci, že
k této ideologii patří
.různé názory na ideologii:
-liberálové: ideologie jako oficiálně sankcionovaný systém názorů, který si nárokuje monopol
na pravdu, často za pomoci pochybného tvrzení, že je vědecký – ideologie je samou svou
podstatou utlačovatelská
-konzervativci: v ideologii spatřovali projev arogance racionalismu, jsou to propracované
myšlenkové systémy, které jsou nebezpečné či nespolehlivé, jelikož jsou odtržené od reality
-socialisté: ideologie jako soubor myšlenek zakrývající rozpory třídní společnosti, klasickou
ideologií vládnoucí třídy je liberalismus
-fašisté: ideologie jako příliš systematizovaná, suchá a zintelektualizovaná forma chápání
politiky
-ekologové: všechny běžné polit.doktríny jako součást jakési superideologie industrialismu
-náboženští fundamentalisté: přistupují k hlavním náboženským textům jako k ideologii,
s odůvodněním, že jsou zjevným slovem božím, odmítají sekulární ideologie
=> neexistuje žádný objektivní standard pravdivosti, jímž by bylo možno ideologie poměřovat
(nikdo nemůže dokázat, že jedna teorie spravedlnosti je lepší než jiná,...)
-k ideologiím se lidé nehlásí proto, protože obstojí v nějaké prověrce či logické analýze, ale
protože jednotlivcům, skupinám a společnostem pomáhají vyznat se ve světě, ve kterém žijí
-přesto není pochyb, že součástí ideologií je jakýsi nárok na odhalení pravdy – ve světě
konkurujících si pravd, hodnot a teorií se ideologie snaží upřednostňovat určité hodnoty před
jinými a dodávat legitimitu určitým teoriím či souborům významů
-ideologie hrají klíčovou roli buď při udržování stávající struktury moci, a to tím, že ji líčí
jako korektní, přirozenou, oprávněnou, apod., nebo při jejím oslabování a zpochybňování
s poukazem na její nepravosti a nespravedlnosti a na přednosti alternativních struktur
levice, pravice a střed
-nejznámější způsob, jak roztřídit politické ideologie a ideje, je pomáhat si levopravým
spektrem – lineární spektrum, které politické názory lokalizuje do určitých bodů mezi oběma
extrémy (tj.krajní levicí a pravicí)
-spektrum: komunismus-socialismus-liberalismus-konzervatismus-fašismus
-termíny „levice“ a „pravice“ se datují od Franc.revoluce, vznikly podle toho, jak se různé
skupiny rozesadily při prvním zasedání Generálních stavů v r.1789
-v současné politice je však dělení na levici a pravici stále složitější a už se v něm neodráží
prostá volba mezi revolucí a reakcí
-pokud jde o hodnoty, někdy se říká, že se v tomto spektru projevují různé postoje k rovnosti
-> levičáci vyznávají rovnost a o možnosti jí dosáhnout se vyjadřují optimisticky
-> pravičáci běžně rovnost odmítají jako nežádoucí či nedosažitelnou
=> to úzce souvisí s různými postoji k ekonomice a zejména k vlastnictví
=> všechny tyto interpretace jsou však v něčem nedůsledné (např. fašistické režimy
praktikovaly ekonomické řízení a kontrolu ze strany státu – třebaže se nacházely na pravém
konci spektra)
-lineární spektrum má i tu slabinu že se politiku snaží redukovat na jeden jediný rozměr a že
naznačuje možnost řadit politické názory pouze na základě jednoho jediného kritéria, ať už je
jím postoj člověka ke změně, přístup k rovnosti nebo filosofie hospodářství
=> polit.ideologie jsou ve skutečnosti velice složité soubory názorů, hodnot a doktrín, které
každé spektrum nutně zjednodušuje
-alternativní spektrum může mít podobu podkovy a tím naznačovat, že krajnosti na levici a
pravici se sbližují
-H.Eysenck vzal běžné levopravé spektrum za horizontální osu a přidal k němu i osu
vertikální, na níž lze měřit polit.postoje, které jsou na jednom konci „zaryté“ čili autoritářské,
na druhém pak „měkké“ čili demokratické
-faktem je, že se objevuje stále více prací, kde se navrhuje dělení na levici a pravici nadobro
opustit -> nástup nových politických témat, se kterými přišly feminismus, hnutí za práva
zvířat a hnutí ochránců životního prostředí vedl k tomu, že běžné představy o levici a pravici
se do značné míry vyprázdnily a lze se bez nich obejít
politické ideologie v 21.století
-od konce 20.st. došlo k řadě politických, sociálních a kulturních zvratů, resp. Převratů, které
výrazně změnily svět, ve kterém žijeme a vyvolaly dojem, že dějiny se „zrychlují“
-některým autorům takový vývoj naznačuje konec „věku ideologií“ – tím chtějí říct, že hlavní
ideologie jsou dnes ve skutečnosti vzdáleny politickému světu, který kdysi vysvětlovaly a
pomáhaly utvářet
-hlavní ideologické proudy se dnes musí přizpůsobovat řadě nových a nezřídka vzájemně
propojených výzev, v některých případech jsou těmito výzvami nově definovány
-> z těchto nových výzev jsou nejdůležitější:
-měnící se světový pořádek
-postmoderna a „post-ismy“
-globalizace
-měnící se světový pořádek:
-světový pořádek se výrazně změnil v důsledku konce studené války a v posledních letech pak
s nástupem globálního terorismu
-„dlouhá“ studená válka (1914-1981) se vyznačovala ideologickým bojem mezi kapitalismem
a komunismem, který se značně zintenzívnil ve chvíli, kdy se -po skončení 2.sv.války –
vynořily USA a Sov.svaz jako konkurující si velmoci
-> ideologické důsledky pádu komunismu byly hluboké a dalekosáhlé
-důsledky konce studené války se však neomezily jen na socialistickou ideologii – zhroucení
komunismu vedlo k rozmachu celé škály ideologických sil (etnický nacionalismus,
náboženský fundamentalismus,..)
-postmoderna:
-proces modernizace měl dimenzi sociální, politickou a kulturní
-jestliže byly hlavní polit.ideologie produktem modernizace, je jasné, že přechod od moderní
společnosti k postmoderní musí mít nutně zásadní vliv na jejich roli a povahu
-postmoderna vyprodukovala nová ideologická hnutí a transformovala ideologická hnutí již
zavedená
-> rostoucí význam problematiky tzv. „životního stylu“ a „identity“, související s narůstající
vnímavostí k postmateriálním tématům, klesající schopnost tříd probouzet smysluplné vědomí
sociální identity
-vzestup nových společenských hnutí – mírové hnutí, ženské hnutí,... – a objevením se
nových ideologických proudů, zejména radikálního feminismu a ekologismu
-globalizace:
-hlavním tématem globalizace je vznik „světa bez hranic“, tradiční polit.hranice se stávají
propustnými
-globalizace mění, „přestavuje“ sociální prostor: stále méně záleží na území
-polit.ideologií se globalizace dotýká mnoha způsoby
-> má významné dopady na nacionalismus
-> moderní liberalismus a sociální demokracie byly zkompromitovány klesající schůdností
národních ekonomických strategií jako je např. keynesiánské řízení poptávky, zatímco
konzervatismus se musí vypořádávat s tendencí k oslabování hranic a národní identity, která
je globalizaci vlastní
-> globalizace šla ruku v ruce s neoliberalismem v tom smyslu, že na úkor státu posilovala trh
-> globalizace vedla ke vzniku celého spektra sil, které se staví proti ní

17.) Klasický a moderní liberalismus

Klasický liberalismus
-klasické liberální ideje se vyvíjely za přechodu od feudalismu ke kapitalismu a svého vrcholu
dosáhly v prvních fázích industrializace v 19.století
-kolébkou se stala VB, kde byla kapitalistická a průmyslová revoluce nejdál
-společným znakem je víra v negativní svobodu -> jedinec je svobodný natolik, nakolik jiní
nezasahují do jeho života = svoboda je absence vnějších omezení jedince
-> stát je utlačující subjekt, protože má pravomoc trestat své občany
-vytvoření státu, třebaže prostřednictvím společenské smlouvy, v sobě nezbytně nese i
obětování osobní svobody, protože jedinec už nemůže jednat tak, jak chce
-stát je přinejlepším nezbytné zlo -> nezbytné v tom smyslu, že když nic jiného, tak alespoň
zavede pořádek a bezpečnost a zajistí vynucování smluv,..
-pro klasický liberalismus je tedy charakteristické přesvědčení o potřebě minimálního státu,
který by vystupoval v roli „nočního hllídače“ – jeho úloha by se omezovala jen na ochranu
jedinců před jimi samotnými
-přirozená práva:
-velký vliv na liberální ideologii měli teoretici přirozených práv 17. a 18. století, John Locke a
Thomas Jefferson
-právo je nárok neboli oprávnění, že někdo nebo něco smí určitým způsobem jednat nebo
vyžadovat určité zacházení
-přirozeným právům se dnes všeobecně říká lidská práva
=> jsou to práva „nezcizitelná“, protože lidé na ně mají nárok z toho titulu, že jsou lidmi, a
v tomto smyslu jim je nelze odebrat
-přirozená práva se tedy považují za základní podmínku skutečné lidské existence
-Locke – 3 přirozená práva: právo na život, svobodu a majetek
-Jefferson – neshledal majetek přirozeným právem
-idea přirozených práv měla na liberální myšlení značný vliv
-> Hobbes klade potřebu pořádku nad touhu po svobodě, Locke se na druhé straně stavěl proti
svévolné neboli neomezené vládě – vláda byla zřízena v zájmu ochrany tří základních práv
-> když stát tato práva skutečně chrání, měli by občané státní moc respektovat a dodržovat
zákony – kdyby ovšem vláda práva svých občanů porušovala, mají občané právo na vzpouru
-Locke navíc považoval smlouvu mezi státem a občanem za specifickou a omezenou: jejím
smyslem byla totiž podle něj jen ochrana vymezeného souboru přirozených práv
-utilitarismus:
-jinou a velice vlivnou teorii lidské přirozenosti předložili počátkem 18.století utilitaristé,
J.Bentham a James Mill
-jedinci jsou motivováni osobním zájmem a tyto zájmy lze definovat jako touhu po rozkoši
nebo štěstí a přání vyhnout se bolesti
-tvrdili, že jedinci si při každém činu spočítají, kolik rozkoše a bolesti jim může přinést a
rozhodnou se pro takový postup, který slibuje co nejvíce rozkoše a co nejméně bolesti
-princip prospěšnosti je také morálním principem v tom smyslu, že předpokládá, že
„správnost“ jednání, rozhodnutí či dokonce vládní politiky lze zjistit podle toho, zda vedou ke
štěstí
-utilitární pojetí lidí jako racionálních bytostí jednajících ve vlastním osobním zájmu převzaly
i pozdější generace liberálních myslitelů
-jedinci jednají tak, aby dosáhli rozkoše nebo štěstí jakýmkoli dovoleným způsobem – nikdo
jiný nemůže posoudit kvalitu a míru jejich štěstí
-> jestliže je tedy jedinec jediným soudcem toho, co mu přinese rozkoš, pak jen jedince může
říci, co je morálně správné
-na druhé straně mohou být utilitární ideje i neliberální -> obava, že se neomezená vláda
většiny (dosažení rozkoše pro co nejvíce lidí) stane tyranií nad menšinou a jedincem
-ekonomický liberalismus:
-volný trh
-2.pol.18. a 1.pol.19.stol. byly svědky vzniku klasické ekonomické teorie v dílech A.Smithe a
D.Ricarda
-tak jako další směry raného liberalismu i klasická politická ekonomie vznikla nejdříve ve VB
-Smithova ekonomická díla útočila na merkantilismus a prosazovala princip, že ekonomika
funguje nejlépe tehdy,k když ji vláda nechá na pokoji
-Smith přemýšlel o ekonomice jako o několika vzájemně propojených trzích – domníval se,
že trh funguje podle přání a rozhodnutí svobodných jedinců
-svoboda v tržních podmínkách znamenala podle něj svobodu volby (možnost podnikatele si
zvolit, jaké zboží bude vyrábět, možnost dělníka si vybrat zaměstnavatele,...)
-klasičtí ekonomové předpokládali, že jedinci jsou vedeni materiálním zájmem a že jsou
motivováni přáním dosáhnout rozkoše nebo štěstí tím, že získají majetek a budou je využívat
-ideje „ekonomického člověka“ -> představa lidí jako maximalizátorů prospěšnosti
zaměřených na získávání materiálních statků
-na ekonomiku se pohlíželo tak, že funguje a pracuje podle určitého diktátu souboru
neosobních vlivů či tlaků – tržních sil, které mají přirozenou tendenci podporovat
ekonomickou prosperitu a blahobyt
-trh je samoregulační mechanismus a nepotřebuje vedení zvenčí
-trh by měl být oproštěn od zásahů státu, protože jej řídí „neviditelná ruka“
-každou firmu ukázňuje diktát zisku, který výrobce nutí k udržování nízkých nákladů –
rozhazovačnost a neefektivnost se netolerují, možnost vysokých zisků na druhé straně
znemožňuje konkurence – vysoké zisky přilákají ostatní výrobce -> zvýší se výroba, sníží se
ceny a zisky
-vrcholu dosáhlo učení o volném trhu v doktríně laissez-faire, doslova „nechat být“
=> stát by neměl plnit ekonomickou roli a měl by prostě nechat ekonomiku na pokoji a
umožnit podnikatelům, aby jednali tak, jak se jim zlíbí – tento ekonomický individualismus se
opíral o přesvědčení, že neomezená honba za ziskem vede k obecnému prospěchu
-volný obchod
-představa, že by do mezinárodního obchodu neměl stát zasahovat formou cel ukládaných na
dovážené zboží, importních kvót či dotací nespravedlivě zvýhodňujících zboží jedné země
před druhou
-volný obchod bude mít příznivé důsledky na mezinárodní obchodní výměnu a země z něj
budou mít vzájemný prospěch, protože se budou moci specializovat na výrobu takového zboží
a služeb, pro něž mají nejvhodnější podmínky -> teorie komparativní výhody
-obchodní výměna povede k vzájemné ekonomické závislosti, a to značně oddálí možnosti
vzniku mezinárodních konfliktů a válek
-sociální darwinismus:
-specifickým rysem klasického liberalismu je jeho přístup k bídě a sociální rovnosti
-individualistické politické předsvědčení vysvětluje sociální situaci lidí spíše z hlediska
nadání a usilovnosti jedinců
-volný trh umožňuje všem jedincům sledovat osobní zájmy, a je tedy garancí sociální
spravedlnosti
-schopní a usilovní se budou mít dobře, zatímco neschopní a líní ne
-Henry Spencer tvrdil, že proces přirozeného výběru probíhá i ve společnosti, pro niž je
charakteristický princip „přežití nejvhodnějších“- společnost líčil jako boj o přežití mezi
jedinci -> ti, kdo jsou od přírody nejlépe vybaveni k přežití, stoupají k vrcholu, a ti méně
vybavení padají ke dnu
-nerovnost majetková, sociálního postavení a politické moci je podle toho přirozená a
nevyhnutelná a stát by se neměl vůbec pokoušet do tohoto procesu zasahovat
-liberalismus vyznávající sociální darwinismus stojí v ostrém protikladu s ideou sociální péče
-> jestliže stát poskytuje penze, podpory, bezplatné vzdělání a bezplatnou zdravotní péči,
jedinec je povzbuzován k lenosti a je zbaven sebeúcty

moderní liberalismus
-ideje moderních liberalistů souvisí s dalším rozvojem industrializace
-sociální nerovnost už nebylo možné déle ignorovat, protože sílící průmyslová dělnická třída
byla příliš na očích i s jejími nízkými mzdami, nezaměstnaností a ponižujícími životními i
pracovními podmínkami
-v měnících se historických podmínkách liberálové stále silněji pociťovali, že se jim nedaří
obhájit názor, že s příchodem průmyslového kapitalismu přišel i všeobecný blahobyt a
svoboda pro všechny
-> proto se mnozí z nich pustili do revidování raně liberálních předpokladů, že neomezené
sledování osobního zájmu vytvoří sociálně spravedlivou společnost
-minimální stát z klasické teorie nebyl schopen napravit nespravedlnost a nerovnost uvnitř
občanské společnosti – moderní liberálové proto začali obhajovat ideu intervencionistického
státu
-John Stuart Mill:
-o jeho idejích se říká, že jsou „základem liberalismu“
-vytvořil most mezi klasickým a moderním liberalismem
-kniha „O svobodě“
-jedinec má suverenitu nad sebou, nad svým tělem i duší, což je v podstatě negativní pojetí
svobody, protože líčí svobodu jako absenci jakéhokoli omezování takového jednání člověka,
které se týká jen jeho samého
-Mill se domníval, že je to nezbytná podmínka svobody, která však sama o sobě nestačí
-pojímání lidí jako maximalizátorů prospěšnosti shledal plytkým a nepřesvědčivým
-podle Milla existují „vyšší“ a „nižší“ rozkoše
-Milla zajímala podpora těch rozkoší, které rozvíjejí intelektuální, mravní a estetickou
vnímavost jedince – zjevně se nezajímal o bezduchou honbu za rozkoší, nýbrž o rozvíjení
osobnosti
-svoboda se měřila tím, nakolik umožňovala jedincům rozvoj talentu, dovedností a znalostí a
zušlechťování jejich vnímavosti
-jeho teorie se stala základem pozitivní teorie svobody
-stát by měl zasáhnout a vést jedince k osobnímu růstu a k „vyšším rozkoším“
-na jedné straně sice podporoval šíření vzdělání jako snad nejlepšího způsobu naplnění života
jedinců, ale na druhé straně se obával, aby státní školy nevedly k tomu, že každý jedinec bude
mít stejné názory a přesvědčení
-pozitivní svoboda:
-podle T.H.Greena zplodila neomezená honba za ziskem, kterou obhajoval klasický
liberalismus, nové formy bídy a nespravedlnosti
-ekonomická svoboda malé skupiny lidí mařila životní šance mnoha dalších lidí
-lidé podle něj mají soucit jeden s druhým a jsou schopni chovat se altruisticky
-jedince má nejen osobní, ale i společenskou odpovědnost, a proto je s dalšími jedinci svázán
pouty starostlivost a empatie
-Greenovy ideje dostaly nálepku „socialistický liberalismus“
-Green zaútočil i proti klasicko-liberálnímu pojetí svobody
-negativní svoboda odstranila pouze vnější zábrany, které svazovaly jedince a vytvořila
osobní svobodu volby
-namísto negativní svobody předložil Green ideu pozitivní svobody
-> svoboda je podle něj možnost jedince rozvinout svou osobnost, tj. možnost jedince
realizovat svůj potenciál, získat dovednosti a znalosti a dosáhnout seberealizace
-negativní svoboda dává jedincům pouze „svobodu“ myslet a jednat tak, jak se jim zlíbí,
zatímco pozitivní svoboda znamená „osvobození“ od sociálních zlořádů, které mrzačí životy
lidí -> toto pojetí pozitivní svobody zaujímalo důležité místo v liberálním učení 20.století
-jestliže tedy tržní společnost nedává jedincům rovné možnosti růstu a rozvoje, lze toho podle
moderních liberálů dosáhnout pouze kolektivním postupem, kterého se ujme stát
-na rozdíl od raných liberálů pohlíželi moderní liberálové na stát pozitivně jako na stát, který
plní širokou škálu sociálních a ekonomických funkcí
-> moderní liberálové se přiblížili k socialismu, ale nestaví společnost nad jedince
-stát nemůže donutit lidi, aby byli dobří, může jen vytvořit podmínky, v nichž by lidé dělali
odpovědnější morální rozhodnutí – změnila se rovnováha státu a jednice, ale základní věrnost
potřebám a zájmům jedince zůstala -> změnil se zejména způsob, jakým lze podle liberálů
nejlépe dosáhnout osobní svobody
-welfarismus:
-jestliže byl pro 19.století typický minimální stát, v 20.st. byl moderní stát státem
pečovatelským neboli sociálním
-> byl to výsledek působení různých historických a ideologických faktorů
-v rámci liberalismu obhajovali sociální péči moderní liberálové, kteří se tak jasně odlišili od
klasických liberálů, kteří vyznávali výhody „svépomoci“ a osobní odpovědnosti
-moderní liberálové založili svou argumentaci ve prospěch welfarismu na stejných
možnostech nebo rovných příležitostech -> jestliže jsou někteří jedinci či skupiny
znevýhodněni svou sociální situací, pak má stát sociální odpovědnost čili povinnost tato
znevýhodnění odstranit nebo alespoň oslabit => tato odpovědnost se promítla do vzniku
sociálního státu
-rozšíření odpovědnosti vlády ovšem neukrajovalo z osobních práv jedinců, ale naopak je
rozšiřovalo -> občané získali sociální a ekonomická práva, jako je právo na práci, právo na
vzdělání a právo na slušné bydlení
-podle klasických liberálů si občan mohl nárokovat jen negativní práva, tj.taková, která
závisela na omezení pravomocí vlády (tato práva tvoří „soukromou sféru“, které se vláda
nemá dotýkat) => sociální práva jsou práva pozitivní, protože je mohou uspokojit jen
pozitivní kroky vlády poskytováním státních důchodů, podpor a třebas státem financovaných
zdravotnických a vzdělávacích služeb
-liberální strany a liberální vlády se v 20.století zasazovaly za věc sociální péče
-idea pozitivní diskriminace, jíž se v USA říká „afirmativní akce“, znamená, že někteří jedinci
a skupiny mají právo na speciální odškodnění za svou nepříznivou sociální situaci -> je také
výsledkem liberální oddanosti myšlence stejných a rovných příležitostí
-keynesianismus:
-kromě poskytování sociální péče usilovaly vlády západních zemí ve 20.st. o dosažení
prosperity i „řízením“ svých ekonomik -> znovu to znamenalo odmítnutí liberálního myšlení,
konkrétně pak jeho víry v samoregulační volný trh a doktríny laissez-faire
-Velká hospodářská krize ve 30.letech, kterou odstartoval krach na Wall Street v r.1929, vedla
k vysoké nezaměstnanosti v celém industriálním a většině rozvojového světa -> byla to
nejdramatičtější ukázka nedostatků volného trhu
-po 2.sv.válce zahájily v podstatě všechny západní země politiku ekonomického
intervencionismu ve snaze zabránit návratu k předválečné úrovni nezaměstnanosti
-intervencionistická politika se do značné míry řídila pracemi britského ekonoma a moderního
liberála Johna Maynarda Keynese
-klasičtí ekonomové tvrdili, že na problém nezaměstnanosti existuje „tržní řešení“
-podle Keynese by vlády mohly „řídit“ ekonomiku ovlivňováním úrovně úhrnné poptávky
-> vládní výdaje jsou vlastně poptávkovou injekcí do ekonomiky (když vláda staví školu,
vytváří prac.místa pro dělníky i poptávku po materiálech -> dělníci mají víc peněz k nákupu
zboží -> projeví se to v celé ekonomice => „multiplikační efekt“) – daně na druhé straně
„odčerpávají“ mízu z ekonomiky, snižují úhrnnou poptávku a tlumí ekonomickou aktivitu
-> v dobách nezaměstnanosti Keynes doporučoval, aby vláda zvýšila objem peněz a úvěrů
v ekonomice buď tak, že zvýší vládní výdaje, nebo sníží daně -> nezaměstnanost tedy lze řešit
nikoli neviditelnou rukou kapitalismu, ale vládními zásahy
-Keynes se nestavěl proti kapitalismu, v jistém smyslu byl jeho zachráncem -> jenom tvrdil,
že neomezené soukromé podnikání je nefunkční ve složitých industriálních společnostech
-v podstatě všechny země se při obnově poválečné ekonomiky a při plánování dalšího růstu
řídily idejemi ekonomického řízení

18.) Konservatismus
-jeho ideje se objevily jako reakce na zrychlující se tempo politických a ekonomických změn,
které v mnoha ohledech zahájila Francouzská revoluce v r.1789
-E.Burke „Úvahy o revoluci ve Francii“
-konservatismus bránil tradiční společenské zřízení
-touha odporovat změnám je možná nekonečným tématem uvnitř konservatismu, ovšem to, co
odlišuje konservativce od nositelů jiných politických názorů, jsou odlišné argumenty a
hodnoty, které používají ke zdůvodňování svých cílů
-konservativní učení procházelo velkými změnami tak, jak se přizpůsobovalo tradicím a
národním kulturám (rozdíl mezi britským, americkým či kontinentálním konservatismem,
atd.)
-konservativci zaznamenali významné politické úspěchy zejména v 70.letech, kdy politická
pravice znovu získala moc v celé řadě zemí (Německo, Kanada, VB,..)
-ve 20.století se západní konservativci rozdělili na paternalistické zastánce státních zásahů a
na libertariánské křídlo věrných stoupenců volného trhu

touha konzervovat
-ne všichni konservativci to považují za cíl, jehož je možné dosáhnout prostým odporem ke
změnám
-konservativci si tradičně osvojili pragmatičtější postoj ke změnám – i když je jen zřídka
vítají, přesto je akceptují, pokud dojdou k názoru, že jsou nevyhnutelné, nebo opatrné
-„touha konservovat“ sice není náboženským dogmatem, ale přesto je základním kamenem
konservativního přesvědčení, který je dále podložen specifickým souborem politických
hodnot a teorií
tradice:
-hlavním a neustále se opakujícím tématem konservatismu je obhajoba tradic a touha uchovat
zavedené zvyky a instituce
-z mnoha důvodů se konservativci domnívají, že zvyky a instituce je třeba zachovávat právě
proto, že se jim podařilo přestát všechny historické zkoušky
-> u některých konservativců se v tomto způsobu myšlení promítá jejich náboženská víra
=>jestliže je svět pojímán jako dílo Boha stvořitele, jsou tradiční zvyky a obyčeje
pojímány jako „Bohem dané“
-většina konservativců nicméně podporuje tradice, a přitom netvrdí, že mají božský původ
->podle G.K.Chestertona je tradice „demokracií zemřelých“, v níž ti, „kdo náhodou
procházejí kolem“, musejí respektovat „hlas“ svých předků
=> v tomto smyslu se tedy v tradici promítá moudrost nahromaděná v minulosti
-toto pojetí tradice odráží téměř darwinovský názor, že instituce a tradice přežily proto, že
byly funkční a že byly shledány cennými
-konservativci ctí tradice i proto, že jedincům poskytují pocit sounáležitosti a stability, dává
lidem pocit „kořenů“ – změna je na druhé straně výletem do neznáma, vytváří nejistotu a
neurčitost
-lidská nedokonalost:
-konservatismus je v mnoha směrech „filosofií lidské nedokonalosti“
-konservativci opírají své teorie o názor, že lidé jsou nedokonalí a nezdokonalitelní
-lidé se chápou jako psychologicky omezená a závislá stvoření, lidé se bojí izolace a
nestability, psychologicky jsou přitahováni k tomu, co je bezpečné a známé
-názor, že lidé touží po bezpečí a sounáležitosti, dovedl konservativce ke zdůrazňování
významu společenského řádu a k podezřívavému přístupu ke svobodě -> řád poskytuje jistoty
v nejistém světě – svoboda je s to vytvářet změny a nejistotu
-konservativci se shodují s Hobbesem v tom, že jsou připraveni obětovat svobodu v zájmu
sociálního řádu
-lidé jsou považováni za morálně nedokonalé bytosti
-zločin je spíše důsledkem přirozených instinktů a choutek
-lidi lze přesvědčit, aby se chovali civilizovaně jen tak, že se jim zabrání projevovat jejich
násilnické a protispolečenské instinkty -> jediným účinným odstrašujícím prostředkem je
zákon podpořený vědomím, že bude přísně uplatňován a vynucován (obhajoba absolutního
trestu)
-za omezené považují i rozumové schopnosti lidstva – svět je prostě příliš složitý, než aby jej
lidský rozum mohl pochopit
-konservativci proto raději opírají své ideje o zkušenost a realitu
-organická společnost:
-podle konservativců jsou lidé závislé bytosti hledající bezpečí, nežijí a ani nemohou žít mimo
společnost a zoufale potřebují někam patřit, mít ve společnosti „kořeny“
-jedince nelze od společnosti oddělit, protože je součástí sociálních skupin, které jej
vychovaly: rodina, přátelé, stavovská skupina,... -> tyto skupiny dávají životu jedince jistotu a
smysl
-tradiční konservativci proto odmítají chápat svobodu ve smyslu „negativní svobody“, tj. že se
jedince nechá na pokoji – svoboda je spíše podle nich dobrovolné přijetí společenských
povinností a vazeb jedinci, kteří si uvědomují jejich hodnotu – ke svobodě patří i „plnění
povinností“
-konservativci se domnívají, že by společnost, kde jedinci znají jen svá práva a neberou na
vědomí své povinnosti, byla atomistická a bez základů – právě povinnosti drží společnost
pohromadě
-na sociální skupiny se pohlíží tak, že se vytvářejí „přirozeně“ a ne prostřednictvím nějaké
vědomé či dobrovolné smlouvy – společnost vzniká z nouze
-základní a nejdůležitější sociální instituce – rodina – vzniká z prosté potřeby rodit a
vychovávat děti (děti neuzavřely žádnou smlouvu)
-společnost je důležitější než jedinec, protože pomáhá formovat jeho charakter a osobnost
-konservativci visí společnost jako živoucí věc, jako organismus, jehož části se doplňují a
spolupracují stejně jako mozek, srdce, plíce a játra v lidském organismu
-rodina je jak základní institucionální jednotkou společnosti, tak v mnoha směrech i vzorem
pro všechny ostatní společenské instituce
-konservatismus se od jiných politických ideologií odlišuje i svým zdůrazňováním sociální
hodnoty náboženství – náboženství je možní chápat nejen jako duchovní jev, ale i jako
důležitý „sociální tmel“ společnosti
-všechny společnosti musí držet pohromadě nějaký soubor sdílených hodnot a přesvědčení ->
právě náboženská víra poskytuje společnosti takovou morální konstrukci
-stane-li se morálka záležitostí osobní volby, zpochybní se morální stavba společnosti a s ní
koheze, na níž spočívá společenský řád -> morálka je tedy sociální otázkou a nejenom
záležitostí osobní preference
-společnost má tudíž právo chránit se tím, že bude podporovat určitý soubor sdílených hodnot
a názorů
-podle konservativců by nemělo právo jen udržovat veřejný pořádek, ale i bránit a podporovat
morální zásady
-dalším příkladem instituce, k níž chovají konservativci zvláštní úctu je národ
-> patriotismus neboli láska k vlasti je přirozeným i prospěšným instinktem
=> stejně tak je však možné považovat za přirozenou i podezřívavost a předpojatost vůči
cizincům
z-zatímco liberálové vítají ideu sociální plurality, konservativci mají pochybnosti o samotné
ideji mnohokulturní či mnohorasové společnosti
-autorita:
-dalším specifickým tématem konservatismu je jeho zdůrazňování významu autority
-konzervativci se domnívají, že autorita vzniká přirozeně, podobně jako společnost
-podle konservativní teorie má autorita všechny kořeny v samotné podstatě společnosti a ve
všech sociálních institucích
-konservativci si myslí, že autorita je potřebná, nezbytná a prospěšná, protože každý potřebuje
vedení, podporu a potřebuje jistě vědět, „kde je jeho místo“ a co se od něj očekává
-> zvláštní důraz na vůdcovství a disciplínu
-vůdcovství je základní prvek každé společnosti, protože je to schopnost určovat směr a dávat
ostatním inspiraci, disciplína se chápe jako prospěšný respekt k autoritě
-většina konservativců se nicméně domnívá, že by se autorita měla uplatňovat v jistých
mezích a že tyto meze nestanovuje nějaká umělá smlouva, ale přirozená odpovědnost, která
z autority vyplývá
-podle konservativců je přirozená struktura společnosti hierarchická, a proto odmítají sociální
rovnost
-podobně jako liberálové si myslí, že se lidé rodí nerovní v tom smyslu, že nadání a
schopnosti nejsou mezi nimi rozděleny rovnoměrně
-> nerovnost má hlubší kořeny a jedná se o zákonitý rys organické společnosti
-> existuje přirozená nerovnost majetková i nerovnost sociálního postavení, kterým odpovídá
nerovnost společenských funkcí
-občany je třeba naučit, aby si uvědomovali nejenom svá práva, ale i své povinnosti = idea
silného státu
-silný paternalistický myšlenkový proud, který líčí vládu jako otce ve společnosti
-> vládu je však třeba omezit v tom smyslu, aby se nesnažila měnit lidi
-majetek:
-hluboký a občas téměř mystický význam
-vlastnictví majetku má řadu psychologických i sociálních výhod: dává jistotu (mám něco, o
co se „můžu opřít“)
-> ten, kdo vlastní a užívá svůj majetek, bude pravděpodobně i respektovat majetek druhých
lidí, bude si též uvědomovat, že je majetek třeba zabezpečit proti nezákonnosti a zlořádu
-majetek chápou téměř jako prodloužení osobnosti jedince – lidé se „realizují“ a vidí v tom,
co vlastní, v majetku se promítá i něco z charakteru a osobnosti vlastníka
-zároveň si však nemyslí, že by měl každý jedinec mít absolutní právo na užívání svého
majetku, jak se mu zlíbí (neuznávají doktrínu laissez-faire)
-> všechna práva, mezi nimi i právo na majetek, s sebou nesou i povinnosti
-> dojde-li například konservativec k názoru, že zásahy vlády do ekonomiky poslouží
národnímu zájmu, pak musí nutně omezit svobodu podnikatelů

autoritativní konservatismus
-autorita je určitá forma moci, dává jedné osobě možnost ovlivňovat chování druhé osoby
z titulu osobnosti nebo funkce
-všechny vlády usilují o autoritu neboli legitimitu, protože bez ní mohou poslušnosti občanů
dosáhnout pouze silou nebo zastrašováním
-autoritativní vláda ovšem vyžaduje poslušnost, místo aby se snažila o získání souhlasu
-autoritativní vláda tedy existuje tam, kde se státní moc koncentruje do rukou jedné osoby
nebo malé skupin lidí a kde se státní moc uplatňuje takovým způsobem, že se nedá ani
zpochybnit, ani se proti ní nedá postavit
-i když jsou současná konservativci oddáni myšlence demokratické vlády, existuje uvnitř
konservatismu proud a tradice, které podporují autoritativní vládnutí a které jsou zvláště silné
v kontinentální Evropě (Nikolaj I. V Rusku, Bismarck, Ludvík Napoleon, Juan Peron,...)
-narozdíl od vojenských diktatur, které obvykle zakazují jakoukoli politickou činnost,
autoritativně populistické režimy se snaží mobilizovat aktivní podporu veřejnosti pomocí
voleb, plebiscitů či masových demonstrací a na masy obvykle působí hesly o nacionalismu a
modernizaci

paternalistický konservatismus
-pro Burkeho konservatismus je charakteristický opatrný, umírněný a pragmatický styl,
v němž se odráží nedůvěra k neměnným revolučním i reakčním principům
-pragmatičtí konservativci v zásadě nezdůrazňují ani jedince, ani stát, ale jsou ochotni
podpořit i jedince i stát, nebo, což ještě častěji, doporučit rovnováhu mezi občanem a státem
podle toho, co „bude fungovat“
-jeden národ:
-paternalistická konzervativní tradice se často spojuje se jménem Benjamina Disraeliho
-> psal proti tomu, co s sebou přinášela industrializace, tj. proti ekonomické nerovnosti a proti
revolučním převratů v kontinentální Evropě
-> je na místě reforma, jelikož se na ní jednak rozláme revoluční vlna a koneckonců bude
stejně v zájmu bohatých, na druhé straně se Disraeli dovolával i mravních hodnot
-společnost byla podle něj přirozeně hierarchická, ale zároveň tvrdil, že nerovnost v bohatství
a sociálních privilegiích plodí nerovnost povinností a odpovědnosti
=> bohatí a mocní musí nést břemeno sociální odpovědnosti, které je vlastně cenou za jejich
privilegia
-Disraeli jako premiér navrhl v r.1867 Zákon o druhé reformě, který ve Velké Británii poprvé
rozšířil hlasovací právo i na pracující vrstvy a uskutečňoval sociální reformy, které zlepšily
hygienu a podmínky bydlení
-Disraeliho ideje měly na konservatismus značný vliv a obohatily radikální a reformní tradici,
která se obrací jak na pragmatické instinkty konzervativců, tak i na jejich smysl pro
společenské povinnosti
-ve VB jsou tyto ideje základem tzv. „konservatismu jednoho národa“, jehož zastánci si někdy
říkají „toryové“, aby zdůraznili svou oddanost předindustriálním, hierarchickým a
paternalistickým hodnotám
-Disraeliho ideje převzal koncem 19.století Randolph Churchill a dal jim podobu „toryovské
demokracie“
-pragmatické a reformní ideje se zřetelně projevovaly i v Německu za Bismarcka
-> smyslem Bismarckova experimentování s tzv. „státním socialismem“ bylo odradit
dělnickou třídu od revoluce a současně to odráželo i neofeudální smysl pro rodičovské
povinnosti, jež byly hluboce vryty do povědomí junkerské pozemkové šlechty, z níž sám
pocházel
-v Bismarckově a Chamberlainově rozhodnutí prosazovat protekcionismus, a ne volný obchod
se promítá jejich v podstatě pragmatický přístup k ekonomické politice
-střední cesta:
-po válce byly konservativní vlády v různých částech světa ochotny připustit, že by stát měl
nejen poskytovat sociální péči, ale měl i „řídit“ ekonomiku
-konservativní strany se snažily postupovat tzv. neideologickou „střední cestou“, tj. mezi
liberalismem a laissez-faire na jedné straně a socialistickým plánováním na straně druhé
-konservatismus je tedy umírněná cesta, která se snaží najít rovnováhu mezi
nekontrolovatelným individualismem a převažujícím kolektivismem
-v knize „Střední cesta“ obhajoval Harold Macmillan tzv. „plánovaný kapitalismus“, který
charakterizoval jako „smíšený systém, v němž se kombinují státní vlastnictví, regulace nebolí
řízení některých stránek ekonomické aktivity a iniciativa soukromého podnikání
-v 50.letech ovládly paternalistické hodnoty vedení Konzervativní strany
-zásahy státu neusilovaly o zrušení hierarchie a autority a spíše podporovaly takové hodnoty
jako soucit a povinnosti, za něž se stavěl i konservativní proud „jeden národ“
-po jmenování Thatcherové premiérkou v r.1979 se britský toryovský paternalismus uvnitř
strany dostal pod sílící tlak stále modernějších idejí a hodnot volného trhu
-pád Thatcherové v r.1990 nicméně ukázal, že tradice „jednoho národa“ v britské
Konzervativní straně přežila, její nástupce John Major byl ochoten podpořit sociální principy
-politiku státního intervencionismu si po r.1945 osvojily i křesťanskodemokratické strany
kontinentální Evropy
-po válce kontinentální konservativci zavrhli své autoritářské názory – jejich nová podoba
konservatismu hlásala věrnost politické demokracii a současně byla ovlivněna
paternalistickými sociálními tradicemi katolicismu

libertariánský konservatismus
-liberální doktríny, zejména doktríny o volné trhu, nicméně rozpracovávali od konce 18.stol. i
konservativci a dnes o nich lze mluvit jako o tradici, která soupeří s konservativním
paternalismem
-jedná se o libertariánské ideje v tom smyslu, že obhajují co největší ekonomickou svobodu a
co nejmenší státní regulaci ekonomického života
-libertariánští konzervativci nekonvertovali k liberalismu, ale spíše dospěli k závěru, že
liberální ekonomická teorie je kompatibilní s tradiční konzervativní sociální filosofií na
základě takových hodnot, jako je autorita a povinnost
-libertariánská tradice je nejsilnější v těch zemích, kde se nejlépe vedlo idejím klasického
liberalismu, tj. opět ve VB a USA
-už v 18.stol. se Burke celou váhou postavil za volný obchod a za konkurenční a
samoregulační tržní ekonomiku – volný obchod byl efektivní a spravedlivý, ale podle
Burkeho současně i přirozený a zákonitý
->přirozený byl v tom, že odrážel touhu po bohatství, která je součástí lidské přirozenosti,
zákony volného trhu jsou tudíž „přírodními zákony“
-v reakci na stále silnější státní zásahy do sociálního a ekonomického života rostla na přelomu
století i obliba libertariánských názorů
-další expanze státu po 2.sv.válce opět podnítila libertariánskou ofenzívu uvnitř
konservatismu
-renesanci libertariánských idejí (idejí volného trhu) přinesla volby Thatcherové do vedení
Konzervativní strany v r.1975 a tentokráte byly do okrajových pozic vytěsněny tradice
„jednoho národa“
-libertariánští konzervativci ovšem nejsou důslední liberálové – věří v ekonomický
individualismus i v „sesazení vlády ze zad podnikatelů“, ale už méně ochotně uplatňují tento
princip osobní svobody na další stránky společenského života
-liberalismus lze rozeznat od konservatismu i od socialismu podle liberálního názoru, že
mravní rozhodování je třeba nechat na jedinci, pokud ovšem nepovede k takovému jednání,
které ohrožuje druhé lidi
-> konzervativci a dokonce i libertariánští konzervativci mají pesimističtější pohled na
lidskou přirozenost – silného státu je zapotřebí k udržování veřejného pořádku a k zajištění
respektování autority
-zatímco liberálové se domnívají, že tržní ekonomika chrání svobodu jedince a svobodu
volby, konzervativce občas trh láká jako nástroj sociální disciplíny
-tržní síly regulují, kontrolují a řídí ekonomickou a společenskou aktivitu

20.) Nová levice a Nová pravice

Nová pravice
-po válce ovládly ve většině západních zemí konzervativní myšlení pragmatické a
paternalistické ideje
-po r.1945 začali konzervativci koketovat s keynesiánskou a welfaristickou podobou sociální
demokracie
-u Nové pravice lze vypozorovat dvě hlavní témata:
1.) obrozená podpora klasické liberální ekonomické teorie a zejména idejí volného
trhu Adama Smithe – liberální Nová pravice, neoliberalismus
2.) čerpá z idejí tradičního konzervatismu, zejména z jeho obhajoby pořádku, autority
a disciplíny – konzervativní Nová pravice, neokonzervatismus
-ideje Nové pravice dostaly ve Velké Británii podobu „thatcherismu“ a v USA podobu
„reaganismu“
-ideje Nové pravice byly produktem působení různých historických faktorů
-> ekonomický vývoj – konec poválečné konjunktury v 70.letech, stoupající nezaměstnanost,
inflace
-> sociální faktory – rozšíření liberálně-sociální filosofie -> obava, že to povede až k extrémní
toleranci, která podkopává tradice a autoritu, a že to zplodí odkázanost širokých mas
na sociální péči státu
-> mezinárodní faktory – upevnily uvnitř konservatismu nacionalistické nálady a nafoukly
strach z komunismu

liberální Nová pravice

-čerpá své liberální aspekty více z klasického než moderního liberalismu – nová formulace
obhajoby minimálního státu
-liberální Nová pravice je proti státu (považuje ho za říši donucování a nesvobody)
-kolektivismus omezuje osobní iniciativu a podkopává sebeúctu
-trh se uznává jako mechanismus, jehož prostřednictvím může vektor individuálních
rozhodnutí vést k pokroku a obecnému prospěchu
-pokusila se v konzervativní ideologii vyměnit paternalistické ideje za libertariánské ideje
-ideologický zápal pro volný trh
-> vzkřísila klasickou ekonomickou teorii Smithe a Ricarda
-výhodou trhu je, že hraje v ekonomice roli centrální nervové soustavy a vyrovnává nabídku a
poptávku po zbožích a službách, zdroje přiděluje tam, kde najdou nejvýnosnější využití
-ve své mylné víře, že státní intervence jsou nezbytné vlády stále více ignorovaly tržní síly
-hlavním terčem kritiky se staly teorie J.M.Keynese, který tvrdil, že kapitalistická ekonomika
není samoregulační -> vlády by měly do ekonomiky „vstřikovat“ prostřednictvím vládních
výdajů více peněz, než „odčerpávají“ přes daně
-zatímco keynesiasmus vycházel z názoru, že nejzávažnějším ekonomickým problémem je
nezaměstnanost, ekonomové volného trhu se více zabývali problémem inflace
->pro zdravou tržní ekonomiku je velice důležité, aby peníze měly stabilní a
přiměřenou hodnotu
->hlavní ekonomickou funkcí státu je zajistit finanční stabilitu tržní ekonomiky
snížením nebo úplným odstraněním inflace
->monetarismus: cenová hladina je určována množství peněz v ekonomice
-ekonomové volného trhu se domnívají, že vysoké vládní výdaje poškozují výkonnost
ekonomiky, protože zvyšují daně (daně odrazovaly od podnikání)
-znárodněná odvětví byla kritizována za svou vnitřní neefektivnost, protože v nich narozdíl od
soukromých firem nepůsobil motiv zisku
-liberální Nová pravice není antietatistická pouze z důvodu ekonomické výkonnosti a
schopnosti rychle reagovat, ale je antietatistická principiálně, jmenovitě pak kvůli tomu, že
vyznává politický princip osobní svobody
-v očích Nové pravice welfarismus podkopává nezávislost, iniciativu a podnikavost a vytváří
„nové nevolnictví“ odkázanosti
->bere jedinci jeho důstojnost a sebeúctu, které lze získat jen tak, že jedinec bude odpovídat
za svůj vlastní život a blaho
=>sociální péče je tedy otázkou osobní odpovědnosti a není to sociální povinnost státu

konzervativní Nová pravice

-nárokování ekonomické svobody je třeba vybilancovat s potřebou společenského řádu
-volání po obnovení autority ve společenském životě
->svým způsobem reakce na „extrémně tolerantní šedesátá léta“
-extrémní tolerantnost, která dovoluje, aby si lidé sami zvolili, co je „dobré“, obsahuje dvojí
nebezpečí:
1.) svoboda volby vlastního morálního chování může vést k volbě nemorálních či
„zlých“ názorů (např. otázka potratů,..)
2.) lidé si mohou zvolit různá morální stanoviska, morální pluralismus podkopává
soudržnost společnosti, extrémně tolerantní společnosti chybí jednotící mravní
normy, extrémní tolerantnost podkopává kořeny autority, protože dovoluje
zpochybňování autority a dokonce k němu povzbuzuje
-konzervativní Nová pravice se vyslovuje pro obnovení autority -> volání po upevnění
„rodinných hodnot“ (rodina jako přirozeně hierarchický, patriarchální útvar)
-podpora přísných trestů, včetně trestu smrti
-pokud nejde o ekonomickou sféru, volá Nová pravice po silném státu
-vnímala i rostoucí hrozby ze strany „vnějšího nepřítele“ – Sovětský svaz jako „říše zla“
-> pro Novou pravici se stala charakteristickým antikomunismus
-kampaně za zvýšení vojenských výdajů
-kampaně proti oslabování národních svazků a národní identity

21.) Nacionalismus
-lépe na něj pohlížet jako na doktrínu nebo názor
-podstatou nacionalismu je doktrína, že národ nebo všechny národy si musejí vládnout samy
-doktrína nacionalismu má však schizofrenický politický charakter, protože prochází všemi
velkými ideologiemi
-v mnoha směrech byl nacionalismu patrně nejúspěšnějším politickým učením, které se podílí
na formování dějin na celém světě už 200 let, jeho energie a vliv nejsou zdaleka vyčerpány
-až v r.1789 použil termín „nacionalismus“ poprvé v tištěné publikaci protijakobínský
francouzský mnich Augustin Barruel
-samotná doktrína se zrodila v průběhu Francouzské revoluce – do té doby byli obyvatelé
„poddanými“ a jejich politickou identitu formovala spíše příslušnost k vládci nebo vládnoucí
dynastii než pocit národní identity či vlastenectví
-franc.revolucionáři však povstali v r.1789 proti Ludvíkovi XVI. ve jménu lidu a pod lidem
chápali „francouzský národ“
-> jejich ideje byli ovlivněny spisy J.J.Rousseaua, který je považován za „zakladatele
novodobého nacionalismu“ a který hájil myšlenku, že by vláda měla být založena na
suverenitě lidu, na „obecné vůli“
-nacionalismus tedy bylo revoluční a demokratické učení, v němž se promítala idea, že by se
„poddaní koruny“ měli stát „občany Francie“ – národ by měl být svým pánem
-v revolučních a napoleonských letech vtrhla francouzská armáda do kontinentální Evropy, a
tak podnítila jednak odpor k Francii a jednak touhu po nezávislosti
-vzedmutá vlna nacionalismu přepsala mapu Evropy v 19.století, kdy se pod liberálním a
nacionalistickým tlakem začaly drolit mnohonárodnostní říše v Turecku, Rakousku, Rusku
-> 19.století bylo stoletím vzniku národních států (sjednocení Itálie v r.1861, Německa
1871,...)
-i když maloburžoazní nacionalistická hnutí udržovala sen o národní jednotě a nezávislosti při
životě, nikde neměla dost síly k tomu, aby sama dokončila proces tvorby národního státu
-ke konci 19.stol. se však nacionalismus stal skutečně lidovým hnutím, stal se jazykem
masové politiky
->změnil se i charakter nacionalismu – předtím byl spojován s liberálním a pokrokovým
hnutím, ale později se jej zmocnili konzervativní a reakční politici -> nacionalismus začal
hájit sociální soudržnost, pořádek, stabilitu, zejména když čelil vzrůstající výzvě socialismu,
který ztělesňoval ideje sociální revoluce a mezinárodní solidarity dělnické třídy
->vlastenecké city už neživili perspektiva politické svobody či demokracie, nýbrž vzpomínky
na zašlou slávu národa a vojenská vítězství -> takový nacionalismus byl stále více
šovinistický a xenofobický (každý národ vyzdvihoval své jedinečné a vyšší kvality a jiné
národy považoval za cizí, nedůvěryhodné či dokonce ohrožující)
-1.sv.válka však nevyřešila hluboké napětí mezi národy, které bylo předzvěstí budoucích
konfliktů
-nacionalismus byl tedy silným faktorem, který vedl k oběma světovým válkám
-ve 20.století se doktrína nacionalismu rozšířila po celé zeměkouli a národy Afriky a Asie
povstaly proti koloniálnímu panství -> kolonizace neznamenala jen ustanovení polit.kontroly
a ekonomické nadvlády, ale i export západních idejí, včetně nacionalismu, který byl posléze
využit proti samotným kolonizátorům
-v protikolonialistickém hnutí se však neprojevoval jen nacionalismus západního typu, ale
vznikly zde specificky nové formy nacionalismu
-na první pohled nacionalismus svých cílů dosáhl: všechny soudobé státy jsou formálně
„národní“, na druhé straně existují důkazy nejen o přežívání nacionalismu, ale dokonce o jeho
obrodě (velšská a skotská hnutí ve VB, separatistická hnutí v Baskické provincii,..)
-nakonec i přeměna východní Evropy v letech 1989-1990 vedla k obrodě nacionalismu v této
oblasti
národní sebeurčení
-národ:
-„národ“ je kulturní entita, skupina lidí spojených společnými hodnotami a tradicemi, např.
jazykem, náboženstvím a dějinami, kteří obvykle žijí ve stejném zeměpisném prostoru
-„stát“ je politická instituce, která má suverenitu neboli nejvyšší a neomezenou moc v rámci
vymezených teritoriálních hranic
=> cílem nacionalismu je aby se národ a stát co nejvíce kryly, každý národ by měl mít
politické vyjádření a právo na sebeurčení
-definice „národa“ jako skupiny lidí spojených společnou kulturou a tradicemi však vyvolává
několik komplikovaných otázek -> neexistuje návod ani žádné objektivní kritérium, podle
něhož by se dalo zjistit, zda, kde a kdy národ existuje
-definice národnosti tkví v základech mnoha současných polit.konfliktů (Baskové ve Špan.,
Tamilové na Srí Lance,..)
-prvky, které vytvářejí pocit národní spolupatřičnosti jsou velmi rozmanité
=> jazyk se bere často za nejjednoznačnější symbol národnosti (jazyk ztělesňuje specifické
přístupy, hodnoty a vyjadřovací formy, které vytvářejí pocit příbuznosti a spolupatřičnosti)
=> současně existují lidé, kteří mluví stejným jazykem a nemají vědomí společné národní
identity (Američané, Australané, Novozélanďané,..)
=> jiné národy dosáhly vysoký stupeň národní jednoty, aniž by mluvily jedním jazykem
(např. Švýcarsko,..)
-dalším důležitým komponentem národa je náboženství – víra vyjadřuje společné mravní
hodnoty a duchovní přesvědčení (např. v Severním Irsku – stejný jazyk, ale protestanti a
katolíci, islám v Sev. Africe a na Stř.Východě,...) -> pocit sounáležitosti k islámu vyváří
silnější jednotu než pocit příslušnosti k národnímu státu
->náboženská víra se ovšem ne vždy kryje s pocitem národní příslušnosti (rozdíly mezi
katolíky a protestanty ve VB nevyvolávají konfliktní nacionalismus,..)
-národy spočívají i na pocitu rasové jednoty (Německo za nacismu,..)
-nacionalismus má však obvykle spíše kulturní než biologický základ – odráží totiž etnickou
jednotu, která se může zakládat na rase, ale častěji se týká společné kultury (nacionalismus
amerických černochů vychází například ani ne z barvy pokožky jako z jejich specifické
historie a kultury)
-národy mají obyčejně společné dějiny a tradice – národní identita se často udržuje
vzpomínáním na historickou slávu, oslavami dne nezávislosti,..
-na druhé straně může národní cítění vycházet i z budoucích očekávání stejně jako ze
společných vzpomínek na zašlou minulost

=>kulturní jednotu, která se promítá ve vědomí národní sounáležitosti lze tedy jen velice
obtížně definovat – je spíš odrazem měnící se souhry kulturních faktorů než přesným pojmem
-národy jsou koneckonců definovány subjektivně, tj. jejich příslušníky, a ne objektivně, tj.
nějakým souborem vnějších faktorů -> národ existuje jen tehdy, když skupina lidí nějakou
formou projevuje své národní vědomí nebo vlasteneckou sounáležitost a snaží se to vyjádřit i
politicky, tj. požadavkem samosprávy
-patriotismus:
-pojmy patriotismus a nacionalismus se často zaměňují, ale ve skutečnosti mají odlišný
význam
-v širším významu je patriotismus psychologická oddanost nebo pocit spolupatřičnosti
k určité sociální skupině, který se kdysi vztahoval na kmen nebo určité území, ale dnes má
obvykle podobu „národního patriotismu“
-patriotismus (vlastenectví) je tedy cítění, pocit věrnosti k zemi nebo k jejímu způsobu života,
doslova je to láska k „otčině“
->nacionalismus je naopak politickou doktrínou, tj. přesvědčením, že si národy mají vládnout
samy
-patriotismus neboli pocit národního vědomí lze považovat za podstatnou podmínku
nacionalismu – je velice nepravděpodobné, že by lidé požadovali právo na národní
sebeurčení, kdyby se u nich už nevyvinula silná národní hrdost -> patriotismus lze tedy
považovat za slabší formu nacionalismu (pocit věrnosti nebo úcty k národu však sám o sobě
nerodí nacionalismus)
-> jazykovém náboženské a etnické skupiny tedy mohou projevovat tzv. kulturní
nacionalismus, aniž by požadovali právo vládnout si samy, což je charakteristickým znakem
politického nacionalismu
-na důležitost specificky národního vědomí poprvé poukázali němečtí filosofové koncem
18.století -> úlohou nacionalismu bylo vytvoření vědomí a úcty ke kultuře národa a k jeho
tradicím
-ve 20.st. se kulturní nacionalismus neboli etnonacionalismus stal vlivnou silou vyjadřující
spíše touhu uchovat ohroženou národní kulturu něž požadovat národní samosprávu (např.
velšský nacionalismus ve VB byl v podstatě spíše kulturní něž politický)
-subjektivní pocit spolupatřičnosti k národu neboli patriotismus je bezpochyby vlivnou silou,
která je schopna zplodit sociální soudržnost a stabilitu – někdy ovšem není jasné, zda je
národní patriotismus přirozeným pocitem, nebo cítěním, které uměle zplodili političtí vůdci či
hnutí
-někteří teoretici tvrdí, že národy vznikají z lidské touhy po bezpečnosti a soudržnosti
-jiní považují patriotismus za umělý či falešný pocit, který lidem vštěpují vlády a političtí
vůdci, aby mohli masy manipulovat a udržovat si nad nimi politickou kulturu
-politický nacionalismus:
-patriotismus se stává nacionalismem v silnějším významu tohoto slova, jen když je vědomí
příslušnosti k národu doprovázeno touhou po samosprávě
-politický nacionalismus je tedy přesvědčení, že národ je jediný oprávněný a správný nositelů
moci a že „hranice státní moci by se měly v podstatě krýt s hranicemi národa“
-nacionalismus je tedy jednak polit.princip a jednak forma polit.organizace
->principem je právo na národní sebeurčení, které se v ideálním případě realizuje v podobě
polit.organizace, tj. v podobě národního státu -> v každém suverénním státě by měl žít jeden
národ
-tradičním cílem nacionalismu tudíž vždy byla „státotvorba“, tedy založení „národního státu“
-> buď sjednocením (např. Německo za Karla Velikého či Bismarcka,..)
-> úspěšně završený zápas o nezávislost
-nacionalisté se domnívají, že národní stát je nejvyšší a nejlepší formou politické organizace
-> lidstvo je přirozeně děleno na národy, z nichž každý má vlastní identitu, národnostní
svazky jsou silnější a politicky důležitější než jakékoli jiné sociální dělení například na
společenské třídy, rasy nebo vyznání, které mohou ostatně překračovat hranice národních
států -> národní stát je tedy jedinou stabilní a soudržnou formou polit.organizace, protože
občany drží pohromadě pocit politické a kulturní jednoty
-nacionalismus nakonec legitimizuje autoritu státní moci
-politická moc v národním státě je v rukou lidu neboli samotného národa
-> nacionalismus tudíž představuje ideu lidové samosprávy, tj.ideu, že státní moc uskutečňuje
lid pro lid v souladu s „národním zájmem“
-polit.nacionalismus je složitý jev:
-na jedné straně vypadá jako pokroková a osvobozující síla, která nabízí perspektivu
národní jednoty či nezávislosti
-na druhé straně může být iracionální a reakční a může umožňovat
polit.představitelům vést ve jménu národa politiku vojenské expanze a války
=>v tomto smyslu je nacionalismus schizofrenický a jeho polit.charakter formují různé
kulturní a historické faktory, představa národa je v jednotlivých zemích silně ovlivněna
kulturním dědictvím
-charakter nacionalismu je formován politickými cíli i okolnostmi, za nichž se objevují
národní aspirace (nacionalismus jako odpověď na cizí nadvládu – národněosvobozovací síla,
může však také zplodit mezinárodní konflikty,..)
-nacionalismus nakonec formovaly i polit.filosofie těch, kdo s k němu hlásili
-prokázal, že v současném světě je nejpřesvědčivější polit.silou, a proto vždy přitahoval
pozornost liberállů, konzervativců, socialistů, komunistů a fašistů
-> zároveň je dostatečně širokou politickou doktrínou, kterou lze začlenit do damterálně
odlišných ideologií

nacionalismus a politika
-liberální nacionalismus:
-je nejstarší formou nacionalismu pocházející z dob Francouzské revoluce a obsahující mnoho
z jejích hodnot (ovlivnily italské sjednocení, činy Simona Bolívara,..)
-ideje lib.nacionalismu vyšly z obhajoby svrchovanosti lidu od J.J.Rousseaua, kterou sepsal
ve své Společenské smlouvě (1762) -> moc by neměla spočívat na absolutní moci monarchy,
nýbrž na autoritě lidu vyjádřené v „obecné vůli“ neboli kolektivním zájmu společnosti (jeho
„obecná vůle“ jako taková se přibližuje soudobému pojmu veřejného zájmu či „národního
zájmu“)
-v průběhu samotné Francouzské revoluce se tyto názory promítly v tvrzení, že franc.lid tvoří
„občané“ a ne už pouze „poddaní trůnu“
-nacionalismus, který vznikl z Franc.revoluce tedy ztělesňoval vizi lidu nebo národa, který si
vládne sám, a vizi skoncování s privilegii, hierarchií a slepou úctou k autoritě
-v průběhu 19.st. tyto aspirace snadno splynuly s liberálními principy (mnohonárodnostní říše,
proti nimž nacionalisté bojovali, byly současně autokratické a utiskovatelské)
-> mnoho evropských revolucionářů poloviny 91.st. v podstatě nerozlišovalo mezi
liberalismem a nacionalisme -> své národovecké přesvědčení prosazovali pomocí uplatňování
liberálních idejí, které byly původně rozpracovány ve vztahu k jedincům, i na národy a na
mezinárodní řád
-liberální nacionalismus je tedy osvobozeneckou silou v dvojím smyslu
1.) staví se proti všem formám cizí nadvlády a útlaku
2.) staví se za ideál sebevlády, neboli ideu, že národ si má vládnout sám
-liberální nacionalisté kromě toho tvrdili, že národy jsou rovnoprávné stejně jako jedinci,
alespoň v tom smyslu, že mají stejné právo na sebeurčení
-konečným cílem liberálního nacionalisty je tedy svět nezávislých národních států a nejen
sjednocení či samostatnost jednotlivých národů
-dosažení národního sebeurčení je prostředkem k vytvoření mírového a stabilního
mezinárodního řádu, demokratické národní státy budou respektovat národní suverenitu svých
sousedů a nebudou mít pohnutky k vedení války nebo k podrobování si jiných národů
-nacionalismus v pojetí liberála nerozděluje národy a nepodporuje nedůvěru, nepřátelství a
války, naopak nacionalismus je síla schopná upevňovat jednotu uvnitř jednotlivých národů a
bratrství mezi národy na základě vzájemné úcty k právům a specifikám každého národa
=> liberálové v podstatě věří v internacionalismus
-lidstvo se může dělit na národy, ale tyto národy by neměly být jeden od druhého izolovány,
nýbrž by měly být vzájemně závislé a spojovat by je mělo vzájemné porozumění a spolupráce
-liberálové pohlížejí na nacionalismus jako na univerzální princip, ale už méně chápou
emocionální sílu nacionalismu, která je např. v době války s to přesvědčit jedince, aby zabíjeli
nebo umírali pro „svou zemi“ bez ohledu na to, zda bojují za spravedlivou nebo
nespravedlivou věc
=> liberální nacionalismus se mýlí, když tvrdí, že národní stát je klíčovým předpokladem
politické a mezinárodní harmonie
-ve všech takzvaných „národních státech“ žije řada jazykových, náboženských a etnických
skupin, z nichž některé se také mohou považovat za „národy“
-konzervativní nacionalismus:
-na poč.19.st. považovali konzervativci nacionalismus za radikální a nebezpečnou sílu,
ohrožující pořádek a politickou stabilitu
-později však konzervativní státníci našli zalíbení v nacionalismu, protože jim sloužil jako
spojenec při udržování sociálního zřízení a obraně tradičních institucí
-v moderním věku se nacionalismus stal jedním z desatera konzervativní víry
-konzervativní nacionalismus má tendenci se rozvíjet spíše ve stabilizovaných národních
státech než tam, kde ještě proces národního státu nebyl dokončen
-konzervativcům ani tak nezáleží na univerzálním principu sebeurčení jako na příslibu
sociální soudržnosti a politického řádu, který je v národněvlasteneckém cítění obsažen
-na lidí pohlíží jako na nedokonalé bytosti s omezenými schopnostmi, které hledají smysl a
jistotu života v rámci „národní komunity“
-základním cílem konzervativního nacionalisty je proto udržení národní jednoty
podporováním vlastenectví a „hrdosti na svou zemi“, zejména proti rozvratnické ideji třídní
solidarity, kterou hlásají socialisté
-konzervativní charakter nacionalismu se udržuje odvolávkami na tradice a dějiny a
nacionalismus se tak stává obranou tradičních institucí a tradičního způsobu života
-konzer.nacionalismus je v podstatě nostalgický, ohlíží se dozadu a vzpomíná na zašlou slávu
a vítězství národa (např. symboly anglického souvisejí s monarchií,...)
-konzervativní nacionalismus vstupuje do popředí zvláště tehdy, když se pociťuje ohrožení
národní identity (otázka přistěhovalectví udržuje tuto formu nacionalismu při životě v mnoha
soudobých státech, např. ve VB, USA,..)
-konzervativci mají zásadní pochyby o tom, zda mohou být mnohonárodnostní či
mnohokulturní státy stabilní, protože jim chybí sociální a kulturní soudržnost, kterou ovšem
může vytvořit jen silný pocit národní identity
-když konzervativci trvají na udržení kulturní čistoty a tradic, líčí někdy přistěhovalce či
cizince vůbec jako hrozbu, a tím povzbuzují, či alespoň legitimizují, rasistické a xenofobické
obavy
-nacionální šovinismus:
-nacionalismus má v mnoha zemích agresivní a militaristickou pověst, která se diametrálně
liší od principiálního učení o národním sebeurčení
-agresivní stránka nacionalismu se objevila v 2.pol.19.st., kdy se evropské mocnosti pustily
do „boje o Afriku“ ve jménu slávy národa a svého „místa na slunci“
-imperialismus 2.pol.19.st. byl jiný než koloniální expanze minulosti v tom, že měl za zády
atmosféru lidového nacionalismu -> prestiž národa se spojovala s velikostí říše a každé
vítězství v koloniálních výbojích se oslavovalo veřejnými demonstracemi
-agresivní a expanzionistický nacionalismus dosáhl svého vrcholu v meziválečném období,
kdy autoritářské a fašistické režimy v Japonsku, v Itálii a v Německu začaly uskutečňovat
politiku imperiální expanze a světovlády, která nakonec vedla až ke 2.sv.válce
-od dřívějšího liberálního nacionalismu se tato forma nacionalismu liší právě šovinismem,
tj.vírou v nadřazenost nebo převahu vlastního národa
-šovinismus nepovažuje národy za rovnoprávné v jejich právu na sebeurčení, protože některé
národy mají údajně takové kvality a rysy, které zdůvodňují jejich nadřazenost nad ostatními
(imperialismus a zvláště křesťanství údajně přinášely méně šťastným a méně vyspělým
národům světa plody civilizace)
-speciální formy nacionálního šovinismu se vyvinuly v Rusku a Německu
-v Rusku měly podobu panslavismu (slovanofilní nacionalismus) -> Rusové jsou
přirozenými vůdci slovanských národů -> panslavismus byl jak protizápadní, tak
protiliberální
-pangermanismus byl expanzionistickou a agresivní formou nacionalismu, která
koneckonců předpokládala vytvoření Evropy pod německou nadvládou
=> nacisté s nadšením převzali expanzionistické cíle pangermanismu, ale zdůvodnili je
jazykem biologie, ne politiky (nadřazená rasa,..)
-nacionální šovinismus se přiživuje na pocitu intenzivního až hysterického národního
fanatismu
-takovému intenzivnímu patriotismu se někdy říká integrální nacionalismus, kdy jedinci a
nezávislé skupiny ztrácejí svou identitu a rozpouštějí se ve všemocném „národě“, jehož
existence a smysl jsou více než život jedince
-takový militantní nacionalismus nezřídka doprovází militarismus -> civilní obyvatelstvo je
prakticky zmilitarizováno a nakaženo válečnými hodnotami absolutní věrnosti, úplné
oddanosti a vědomého sebeobětování
-nacionální šovinismus je zvláště přitažlivý pro osamocené a bezmocné lidi, jimž nabízí
bezpečnost, sebeúctu a hrdost
-militantní neboli integrální nacionalismus potřebuje silný pocit spolupatřičnosti k určité
národnostní skupině – toto intenzivní nacionalistické cítění často vyvolává „negativní
integraci“, tj. líčení jiného národa nebo rasy jako hrozby nebo jako nepřítele (tváří v tvář
nepříteli se národ semkne a získává silný pocit vlastní identity a důležitosti)
=> nacionální šovinismus se proto živí jasným dělením na „oni“ a „my“
-šovinistická politická učení jsou živnou půdou pro rasistické ideje
-antikolonialismus:
-kolonialismus přispěl k tomu, že se u afrických a asijských národů vyvinul pocit příslušnosti
k národu a touha po „národním osvobození“
-kolonialismus tak dal vzniknout specifické antikoloniální podobě nacionalismu
-definitivní zhroucení evropských koloniálních říší nastalo až po 2.sv.válce (Indie ´47, Čína
´49,...)
-nově nalezené sebevědomí afrických a asijských zemí se projevilo na Bandungské konferenci
v r.1955, na níž se sešli představitelé 29 zemí, společně odsoudili kolonialismus a přijali
zásady politiky nezúčastněnosti třetího světa
-od 50.let se dekolonializace Afriky začala zrychlovat
-v jistém smyslu s sebou evropští kolonizátoři přinášeli i zárodky vlastní porážky v podobě
doktríny nacionalismu
-antikolonialismus vyjadřuje touhu po „národním osvobození“ jak z hlediska politického, tak
z hlediska ekonomického, a to zanechalo svou stopu i na formě nacionalismu praktikovaného
ve třetím světě
-většina vůdců asijských a afrických protikoloniálních hnutí byla přitahována k té či oné
formě socialismu
-nacionalismus a socialismus jsou na pohled neslučitelná politická učení, socialismus měl
přesto pro nacionalisty ve třetím světě velkou přitažlivost
1.) socialismus ztělesňuje hodnoty pospolitosti a spolupráce, které jsou zakořeněné i
v tradičních předindustriálních společnostech
2.) socialismus a zejména marxismus poskytovaly analýzu nerovnosti a vykořisťování,
s jejíž pomocí bylo možné pochopit kolonialismus a kterou bylo možné použít jako zbraň
proti koloniálnímu panství, nacionalisté třetího světa aplikovali marxistickou analýzu na
vztahy mezi kolonialistickými mocnostmi a kolonizovanými národy -> z třídního boje se stal
protikoloniální voj proti vykořisťování a útlaku => svržení koloniální nadvlády tedy
znamenalo nejen politickou nezávislost, ale i sociální revoluci s perspektivou politické a
ekonomické emancipace
-některé režimy v třetím světě otevřeně převzaly marxisticko-leninské principy a přizpůsobily
je svým konkrétním potřebám
-antikolonialismus byl vzpourou proti moci a vlivu Zápasu, a proto mu ke svému vyjádření
nestačil jazyk liberalismu a socialismu půjčený od Západu, v některých případech byly
západní ideje přizpůsobeny a změněny k nepoznání
-africký socialismus nemá ani podobu státního socialismu sovětského typu, ani podobu
západní sociální demokracie, ale spíše je založen na hodnotách tradiční komunity a na snaze
podřídit rozbíječské kmenové spory vyšší potřebě ekonomického rozvoje
-v „ideologii“ třetího světa se promítá ostré odmítání imperialismu i společná touha zemí
s koloniální minulostí po hospodářském rozvoji
-jestliže se na Západ pohlíží jako na zdroj útlaku a vykořisťování, musí antikolonialismus
hledat protizápadní a nejenom nezápadní tón
-specifický charakter a novou sílu získal nacionalismus třetího světa z rostoucího významu
náboženství a zejména islámu

22.) Fašismus, nacismus

-zatímco liberalismus, konzervatismus a socialismus pocházejí z 19.st., fašismus je dítětem
20.st., konkrétně výplodem doby mezi dvěma světovými válkami
-nejvýrazněji se fašismus projevil v Itálii a Německu
-Československo zůstalo v r.1938 jediným demokratickým státem ve východní a střední
Evropě, protože Maďarsko a Rumunsko kráčely po cestě fašismu a spolupráce s nacistickým
Německem
-vznik fašismu zřejmě nelze přičíst na vrub jedinému faktoru, protože fašismus vyplynul ze
složité souhry historických sil v meziválečném období
1.) demokratické vlády byly ustaveny v mnoha částech Evropy jen docela nedávno a
demokratické politické hodnoty ještě nestačily zaujmout místo starých autokratických hodnot
-demokratické vlády byly navíc koalicemi různých kruhů a stran, a když narazily na
ekonomické či politické krize, ukázaly se slabými a nestabilními
2.) evropská společnost se v průběhu industrializace od základu změnila, v nejistotě se ocitla
zejména nižší střední třída, kteří byli z jedné strany pod tlakem rostoucí moci velkoburžoazie
a z druhé strany sílících odborů – z nich rekrutovala fašistická hnutí své členy a podporu
-v jistém smyslu byl fašismus „vzpourou maloburžoazie“, což vysvětluje i nepřátelství
fašismu ke kapitalismu i komunismu
3.) období po 1.sv.válce bylo silně ovlivněno Říjnovou revolucí a obavami majetných tříd, že
se sociální revoluce rozšíří do celé Evropy
4.) světová ekonomická krize v 30.letech zasadila již beztoho křehkým demokraciím ránu
z milosti, rostoucí nezaměstnanost a bankroty vytvořily atmosféru krize a pesimismu, kterou
dokázali využít političtí extremisté a demagogové
5.) 1.sv.válka nevyřešila mezinárodní spory a nepřátelství a nechala po sobě hořké dědictví
frustrovaného nacionalismu a touhy po odplatě

-fašistické režimy nesvrhlo lidové povstání ani protesty, nýbrž porážka ve 2.sv.válce
-po r.1945 dosahovala faš.hnutí jen marginálních úspěchů, což některé pozorovatele vedlo
k závěru, že fašismus byl jen specificky meziválečným jevem, který vznikl díky jedinečné
kombinaci historických podmínek, charakteristických jen pro toto období, jiní však považují
fašismus za všudypřítomné nebezpečí a jeho kořeny nacházejí v psychologii neboli „ve
strachu ze svobody“ (E.Fromm) – moderní civilizace přinesla větší osobní svobodu, ale
současně i riziko osamocenosti, izolace a nejistoty
-polit.nestabilita nebo ekonomická krize je tedy schopna vytvořit takové podmínky, v nichž
by se fašismus mohl obrodit

-fašismus vybočuje z řady ostatních politických učení a ideologií v tom smyslu, že to byla
vzpoura proti idejím a hodnotám, které dominovaly v politice od dob Franc.revoluce
-ve fašistické ideologii převažují negativní rysy nad pozitivními
-fašismus byl antiracionální, antiliberální, antikapitalistický, antiburžoazní a antikomunistický
-představuje stinnou stránku západního polit.myšlení, jehož ústřední a nepomíjející hodnoty
nebyly odhozeny, ale spíše změněny a postaveny na hlavu
-narozdíl od jiných ideologií se fašismu nedostává racionální a soudržní filosofie
-fašisté obecně si nelibovali v abstraktních idejích a raději vyznávali činy, akce -> fašismus
byl hnutím více než čímkoli jiným
-fašisté nehlásali sociální revoluci a nevěřili v ni a jejich názory na ekonomický život byly
vágní a často nedůsledné-> fašismus byl spíše revolucí ducha, revolucí lidského vědomí a
jeho cílem bylo vytvoření nového typu člověka, který byl označován zásadně v mužském
rodu jako „Nový muž“ a „Fašistický muž“
-jako takový byl fašismus antitezí liberalismu, protože zatímco liberálové hlásali primárnost
jednice, fašisté chtěli jedince úplně vymazat a zavést vládu komunity nebo sociální skupiny
-antiracionalismus:
-v 2.pol.19.st. začali myslitelé pochybovat o možnostech lidského rozumu a poukazovali na
další a snad ještě mocnější instinkty a pohnutky
-jedním z prvních kdo uplatnil antiracionalismus v politice byl syndikalista G.Sorel -> vzdvihl
význam „politických mýtů“, které nejsou jen pasivním popisem polit.reality, nýbrž „výrazem
vůle“, která vyvolává emoce a akce => fašismus představuje podobnou „politiku vůle“
-myšlenkovým životem se phrdá jako méněcenným, protože je chladný, suchý a nudný –
fašismus se obrací k duši, k emocím a instinktům
->jeho ideje jsou sice málo koherentní a precizní, ale snaží se předložit mýtickou výzvu
-boj:
-Darwinovy ideje měly silný vliv nejen na přírodní vědy, ale na konci 19.st. i na společenské a
politické vědy a myšlení
-> představa, že lidský život je založen na soutěži neboli boji byla zvláště přitažlivá v dobách
intenzivních mezinárodních sporů, které nakonec vedly v r.1914 až k válce
-sociální darwinismus měl na fašismus značný vliv především proto, že fašisté považovali boj
za přirozenou a nezbytnou podmínku společenského i mezinárodního života -> jen soutěž a
konflikt může zaručit vývoj lidstva a zajistit blahobyt lepším a silnějším
-jestliže je prubířským kamenem lidské existence soutěž a boj, pak je nejvyšší zkouškou válka
-> fašismus je zřejmě jedinou politickou ideologií, která považuje válku za dobro samo o sobě
-Darwinovo učení vybavilo fašismus i specifickým souborem polit.hodnot, které kladou na
jednu rovinu dobro a sílu i zlo a slabost
=> slabostí se opovrhuje a likvidace slabých a nepřipravených je vítána
-> fašismus se proto staví proti těm morálním hodnotám, které už tradičně vyznává
humanismus a náboženství, zejména proti soucitu a slitování -> slabost a neschopnost se
nesmějí tolerovat a musejí se eliminovat
-fašistická představa života jako „věčného boje“ nakonec vtiskla fašismu nedočkavý a
expanzivní charakter -> vlastnosti národa lze šlechtit jen v konfliktech a mohou se projevit jen
ve výbojích a vítězstvích
-vůdcovství a elitářství:
-fašismus se vyčleňuje z řady konvenčních polit.učení i svým nepřátelským postojem
k samotné ideji rovnosti
-zatímco Nietzsche chápal „nadčlověka“ jako jedince, který se povznesl nad úroveN
„stádového instinktu“ konvenční morálky a žil podle své vůle a přání, fašisty zaujala idea
nejvyššího a nezpochybnitelného vůdce
-ideu rovnosti kritizovali na poč.20.st. i autoři klasické teorie elit Mosca, Pareto a Michels
-fašismus byl jak elitářský, tak zuřivě patriarchální a jeho ideje byly založeny na názoru, že
vláda elity je přirozená a žádoucí
-podle fašistů se společnost skládá zhruba ze tří složek:
1.) nejvyšší a vše vidící vůdce s neotřesitelnou autoritou
2.) elita, která je výlučně mužská a která se od ostatních odlišuje svým heroismem,
představivostí a schopností sebeobětování
3.) masy, které touží po vedení a řízení a jejichž osudem je slepá poslušnost
-fašistické režimy kladly obrovský důraz na roli vůdce
-fašističtí vůdci se osvobodili od jakékoli ústavněprávně definované představy politického
vedení – vůdce byl symbolickým ztělesněním lidu
-autorita vůdce je absolutní a nezpochybnitelná, protože on a jen on zná „skutečnou“ vůli lidu
neboli obecnou vůli“
-„princip vůdce“ je základní hodnotou fašistického státu
=> vůdce má neomezenou státoprávní moc a nezpochybnitelnou ideologickou autoritu,
zprostředkovávací instituty, jako jsou volby, parlamenty a strany, se musejí buď zrušit, nebo
oslabit, aby nemohly zpochybňovat nebo zkreslovat roli Vůdce
=> podle fašistické teorie je tedy „skutečná“ demokracie absolutistickou diktaturou -> fašisté
tak sloučili koncepci absolutismu a suverenity lidu do podoby „totalitní demokracie“
-socialismus:
-socialistické tendence jako cynický pokus o získání podpory městských dělníků a na druhé
straně odraz hlubokého odporu ke kapitalismu v řadách fašistických aktivistů pocházejících
z nižší střední třídy
-fašismus a kapitalismus jsou v mnoha směrech ideologicky neslučitelné věci
-> fašismus vyzdvihuje komunitu nad jedince, kapitalismus je naopak založen na sledování
osobního zájmu, a proto hrozí, že podkope soudržnost národa nebo rasy
-> fašisté nenáviděli i materialismus, který naopak kapitalismus podporuje: touha po bohatství
či zisku je v protikladu s idealistickou vizí obrody národa či dobytí světa, která isnpirovala
fašisty
-fašistický socialismus byl protiindividualistický i protiburžoazní, snažil se podřídit
kapitalismus ideologickým cílům fašistického státu (v 30.letech, kdy se Německo
vyzbrojovalo a připravovalo na válku německý kapitalismus vzkvétal)
-fašistický socialismus byl i zuřivě antikomunistický – fašisté byli oddáni národní jednotě a
integrace a přáli si, aby loajalita rasy či národa byla silnější než loajalita společenské třídy
-militantní nacionalismus:
-fašismus zdědil tradici šovinistického a expanzionistického nacionalismu, který se vyvinul
v lete před 1.sv.válkou
-> národy se nepovažovaly za rovné a vzájemně závislé, nýbrž za přirozené soupeře v boji o
nadvládu
-faš.nacionalismus nehlásal úctu k specifickým kulturním či národním tradicím, ale naopak
prosazoval nadvládu jednoho národa či rasy nad ostatními, což se výrazně projevilo v jejich
árijství, tj. ve víře, že německý lid je „rasou pánů“
-fašismus usiloval nejen o pouhý patriotismus, chtěl vytvořit silný a militantní smysl pro
národní spolupatřičnost, čemuž se říkalo „integrální nacionalismus“
-fašismus ztělesňoval pocit mesiášského a fanatického poslání: perspektivu národní obrody a
znovuzrození národní hrdosti
-v praxi ovšem znovuzrození národa znamenalo prosazování moci nad jinými národy cestou
expanze, války a imperialismu
-v rozporu s liberálním názorem, že ekonomický pokrok je výsledkem mezinárodní obchodní
spolupráce, fašisté tvrdili, že ekonomická síla je založena na nezávislosti a soběstačnosti
fašismus a stát
-etatismus:
-narozdíl od Německa neměla Itálie jednotnou kulturu a dokonce ani společný jazyk
(nejpatrnější byl přežívající antagonismus mezi průmyslovým severem a agrárním
zaostalejším jihem)
-> Mussolini jako nacionalista chtěl vytvořit u italského národa národní povědomí a zvolil si
k tomu nástroj v podobě italského státu – jeho cílem byla politizace Italů
-podstatou ital.fašist.režimu byl totalitární ideál, tj. totální podřízení jedinců státu
->do politický (občanských) povinností jedince mělo patřit absolutně všechno, od občana se
vyžadovala bezpodmínečná poslušnost a stálá oddanost, život jedince měl sloužit zájmům
země
-často spojováno se jménem Hegela – stát byl podle něj schopen motivovat a inspirovat
jedince k tomu, aby jednali ve společném zájmu, a proto se domníval, že vyššího stupně
civilizace bude dosaženo poté, co se samotný stát rozšíří a rozvine
-Itálie nebyla industrializována jako mnozí její evropští sousedé a mnoho fašistů kladlo
národní obrození a ekonomickou modernizaci do jedné roviny
-všechny formy fašismu mají sklon ohlížet se dozadu a zdůrazňovat slávu zašlých věků
národní velikosti, italský fašismus se však díval i dopředu a velebil výhody moderní
technologie a průmyslu (např. futurismus,..)
-Mussolini doufal, že by všemocný stát mohl Itálii pomoci skoncovat s tradiční zaostalostí a
vybudovat vyspělou průmyslovou zemi
-korporativismus:
-specifickým rysem fašistické ekonomické teorie byla idea korporativismu, kterou M.
Prohlašoval za „třetí cestu“ mezi kapitalismem a socialismem
-korporativismus se stavěl jak proti volnému trhu, tak proti centrálnímu plánování, protože
volný trh vede k nezřízené honbě jedinců za ziskem a plánovaná ekonomika úzce souvisela
s rozvratnickou ideou třídní války
-korporativismus byl naopak založen na názoru, že podnikatelé a pracující jsou svázáni do
organického a duchovně jednotného celku – společenské třídy nejsou ve vzájemném
antagonismu, nýbrž harmonicky spolupracují pro obecné blaho a národní zájem
-v třídních vztazích musí však stát vystupovat jako prostředník, protože stát odpovídá za to, že
národní zájem dostane přednost před úzce skupinovými zájmy
-korporace byly pověřeny úkolem dbát o rozvoj všech velkých průmyslových odvětví v Itálii
-v praxi se fašistický korporativismus rovnal nástroji, s jehož pomocí se fašistický stát snažil
kontrolovat mocné hospodářské kruhy – organizace dělnické třídy byly rozprášeny a
soukromí podnikatelé zastrašováni
rasy a fašismus
-ne všechny formy fašismu obsahují rasismus a ne všichni rasisté jsou automaticky i fašisté
-italský fašismus byl schopen pojmout všechny lidi bez ohledu na jejich rasový původ, barvu
pleti nebo místo narození
-fašismus nicméně vyšel z rasistických idejí a často se s nimi kryje
-rasismus:
-pojem „rasa“ vyjadřuje víru v biologické či genetické rozdíly mezi lidmi
-symboly příslušnosti k určitému národu – státní příslušnost, pas, jazyk a snad i náboženství –
si lze zvolit dobrovolně, ale symboly rasy – barva pokožky, vlasů, fyziognomie a příbuzní –
jsou dány a nedají se měnit
-rasistické učení vychází ze dvou základních předpokladů:
1.) lidstvo lze rozdělit na základě biologických či genetických znaků na „rasy“, ve
skutečnosti se v rasových kategoriích promítají kulturní stereotypy a mají jen velmi slabý,
pokud vůbec nějaký, vědecký základ
2.) rasové rozdíly jsou v jistém ohledu politicky důležité a vlastně nejdůležitější ze
všech společenských dělítek
-doktríny rasové segregace vycházejí z různých argumentů a teorií (někdy jsou založeny na
konzervativních představách a společenském řádu a soudržnosti – protesty proti imigraci
„barevných“, jindy zase rasová segregace spočívá na náboženské víře nebo na biologickém
názoru)
-nacistická rasová teorie však s rasovými rozdíly zacházela jako s biologickými
-rasová nadřazenost předpokládá, že rasy mají odlišné a biologicky determinované kvality,
kvůli nimž nejen že musejí žít odděleně, ale které je předurčují k různým sociálním rolím
-nacismus:
-nacistická ideologie vznikla jako směsice rasového antisemitismu a sociálního darwinismu
-asociace Židů a zla není vynálezem nacistů, ale pochází ze středověku, kdy se poprvé
zavedla praxe zavírání Židů do ghett a jejich vyhánění ze ctihodné společnosti –
antisemitismus v 2.pol.19.st. výrazně zesílil
-v 19.st. se rovněž změnil charakter antisemitismu – vznik „vědy o rasách“ vedl k tomu, že se
o Židech začalo uvažovat ne jako o náboženské, ekonomické, či kulturní, ale jako o rasové
skupině
-> tak byl antisemitismus rozpracován až do rasové teorie, která Židům připisovala zhoubný a
potupný rasový stereotyp
-první pokus o rozpracování vědecké teorie rasismu učinil hrabě Gobineau -> tvrdil, že
existuje hierarchie ras, které mají velice odlišné kvality a charakteristické znaky
-doktrína rasového antisemitismu se do Německa dostala ve spisech Gobineaua a vzala na
sebe podobu árijství, tj. víry v biologickou nadřazenost árijského lidu
-nacistická ideologie kreslila svět v pseudoreligiózních a pseudovědeckých termínech jako boj
o nadvládu mezi Němci (dobro) a Židy (zlo)
-přesvědčení, že árijci jsou jediná tvořivá „rasa pánů“ diktovalo politiku expanzionismu a
války -> jestliže byli Němci rasově výše, měli právo vládnou ostatním rasám
-> nacistická ideologie tak diktovala agresivní zahraniční politiku v honbě za rasovou říší a
světovládou
-nacisté se domnívali, že Německo nebude nikdy bezpečné, pokud jejich arcinepřítel – Židé –
zůstanou v zahraničí -> Židé proto museli být pronásledováni
-velikost Německa nelze nikdy zajistit, dokud nebude židovská rasa úplně vyhlazena
-soudobý rasismus:
-navzdory holocaustu přežily rasistické ideje a hnutí do poválečného období – většinou však
byl rasismus vytlačen na okraj politiky (stále je nicméně dost rozšířený a přežívá)
-jako nejlepší lék na rasismus se ukázal ekonomický růst a politická stabilita
-vzestup nacionalismu a rasismu byl jedním z charakteristických znaků východoevropských
revolucí
totalitarismus
-fašistické režimy (Hitlerův v Německu, M-ův v Itálii,..) usilovaly o zavedení radikálně
nových forem politické vlády
-M. Mluvil o své touze budovat nikoli tradiční autoritativní režim, ale „totalitní stát“
-v základech jeho vize tkví představa totální moci nejen jako monopolu polit.moci, nýbrž
rozšíření polit.kontroly na všechny stránky společenského a osobního života, na hospodářství,
školství, mládežnické organizace, církev, umění,...
-totalitarismus sliboval, že úplně odstraní rozdíl mezi státem a občanskou společností a že
vystaví soukromý život komplexní polit.kontrole
-totalitní státy se snažili společnost politizovat mobilizací prorežimní lidové podpory (obvykle
cestou masových mítinků, pochodů,..)
-totalitarismus jako takový vyžaduje úplné podřízení jedince státu
-Friedrich a Brzezinski – totalitní státy lze zjistit podle „šesticípého syndromu“
1.) mají oficiální ideoogii
2.) obvykle vládně jedna strana vedená jedním člověkem
3.) policie vyhlazuje pomocí síly a zastrašování polit.disidenty
4.) monopol na sdělovací prostředky zajišťuje vyjadřování jen politicky „spolehlivých“ a
ideologicky „nezávadných“ názorů
5.) stát má monopol na zbraně – jako jediný může použít sílu
6.) charakteristická státní kontrola nad všemi aspekty hospodářského života
-totalitarismus se zalíbil fašismu, protože jeho základním cílem bylo vytvoření „fašistického
člověka“, tj. loajálního, oddaného a poslušného, který ochotně nadřadí blaho národa nebo své
rasy nad osobní zájem
-Německo se nepochybně dost přiblížilo k realizaci tohoto ideálu totální státní kontroly
-v Itálii však fašistický stát poněkud zaostával za Mussoliniho totalitní vizí
-> v určitém ohledu nebyl italský fašismus více než osobní diktaturou Mussoliniho

23.) Anarchismus
-počátek 19.století, 1.anarchista – W. Godwin
-v jistém smyslu je anarchismus průnikem obou diametrálně odlišných politických ideologií –
liberalismu a socialismu
-odpor vůči státu a jeho výkonným i soudním orgánům, negace principu autority
-anarchisté odmítají liberální představu, že politická autorita vyplývá z dobrovolného
souhlasu na základě určité formy „společenské smlouvy“
-anarchisté považují stát nejen za zlo, ale i za zbytečnost
->stát neplní funkce pro dobro lidí, ale pro své vlastní dobro
-v základech anarchismu leží neskrývaný utopismus, víra v přirozené dobro nebo alespoň
potenciální dobrotu lidstva (státní struktury v člověku potlačují to, co je v něm dobré)
-kritika také na adresu církve
-kolektivistická (ekonomika založená na spolupráci a společném vlastnictví materiálních
statků) a individualistická tradice anarchismu (soukromé vlastnictví)
-anarchisté preferují ekonomiku, v níž by svobodní jedinci spravovali své záležitosti a
nepotřebovali by k tomu státní vlastnictví či regulaci

individualistický anarchismus
-základem je liberální představa suverénního jedince
=> „negativní svoboda“ – jedinec nemůže být suverénní ve společnosti, kde vládne
státní moc
-„neviditelná ruka“ trhu
->anarchokapitalismus = stát lze nahradit neregulovanou tržní konkurencí
-trh může uspokojit všechny potřeby a přání lidí, je samoregulující se
-> ziskové ochranné agentury
-M.Stirner, H.D.Thoreau, Ayn Rand (žena)
kolektivistický anarchismus
-socialistický kolektivismus dovedený ke krajnosti
-lidská schopnost sociální solidarity
-lidská podstata je formována prostředím
-kolektivismus:
-M.Bakunin – stát byl podle něj bytostně spjat s náboženstvím -> mocenský a
ideologický nástroj
-> věda proti náboženství, revoluce proti státu
-v každém člověku je skryt instinkt revolty proti společnosti, má být probuzen
intelektuály (např. Bakunin) =>největší cit mají ti, co jsou na okraji společnosti
-Bakunin nebyl stoupencem komunismu
-> I.internacionála – vedl spor s marxisty
=> viděl nebezpečí v diktatuře proletariátu = může se stát utlačovatelem
-mutualismus:
-P.J.Proudhon = hledal takový systém vlastnických vztahů, který by neobsahoval
vykořisťování a podporoval by sociální harmonii
-systém spravedlivé směny, v němž by jedinci a skupiny mohly vzájemně smlouvat a
obchodovat se zbožím a službami, aniž by při tom spekulovali nebo
vykořisťovali – odmítání trhu
-rozvinul představu samoorganizujícího se procesu, v němž budou lidé ve stavu
vzájemného vyjednávání o ceně, výměně, atd.
-na pomezí mezi kolektivistickým a individualistickým anarchismem – nepožadoval
zrušení soukromého vlastnictví
-anarchokomunismus:
-nerovnost ve vlastnictví materiálních statků povzbuzuje závist
-P. Kropotkin, E. Malatesta
-dominantní proud kolektivního anarchismu
-aby byl komunismus uskutečnitelný, je třeba stát zrušit
-> život v komunitách – představa decentralizovaného průmyslu, soběstačných
komun, které budou uspokojovat poptávku pouze, aby nedošlo k nerovnosti,
která plodí konflikty
-rozpor s marxisty (diktatura proletariátu) v protichůdných koncepcích přechodu od
kapitalismu ke komunismu
-státu nelze umožnit aby odumíral – je třeba jej zlikvidovat
-anarchosyndikalismus:
-kolébka ve Francii, spojení anarchistického hnutí s hnutím syndikalistickým (odbory)
-> anarchisté toto hnutí ještě radikalizovali – násilné teroristické akce
-hlásá hrubou představu třídní války
-organizování odborů
-Georges Sorel = generální stávka
-ideou přímá akce - bojkoty, sabotáže, stávky
-anarchisté považují násilí za formu odplaty nebo pomsty
-pacifismus
-Lev Tolstoj, Mahátma Gándhí
=> nenásilný odpor, opak anarchosyndikalismu

25.) Politická věda

-politolog: kdo publikuje odborné texty, pracuje s politologickou metodologií
-politologie nemá vlastní metodologii
 -je samostatnou vědou
-> má vlastní okruh zkoumání: politický subsystém
-politická věda
-> souvisí s rozvojem společností „západního typu“
-církve nemají vliv na každodenní politiku
-kořeny:
1.) filosofické
-Platón, Aristoteles
=>zakladatelé politického myšlení
->patří k představitelům politické filosofie
-orientace na normativitu (hledání morálních a etických norem
politického i běžného života)
2.) dějino-filosofické
-nahlížejí na společnost z odlišných pozic
-marxistická, resp. neomarxistická škola
-> vědec je schopen odhalit ideální stav, ke kterému má společnost dospět
-„dějiny jsou rozumné“ (Hegel)
3.) kořeny sociologické
-A. Comte, M. Weber
-nejbližší vědecká souputnice politologie
4.) kořeny právní
-také velký vliv na politologii
-J.Bodin (právník) = termín polit.věda
-v rámci práva se vytvořila i státověda
-právníci byli chápání jako vykladatelé politiky
-ústavní právo = blízko k polit. diskursu
-K. Adamová, Křížkovský, V.Šimíček
-polit.věda čerpá i z dalších oborů: historie, ekonomie, geografie, soc.antropologie
-3 pojetí politologie
1.) průsečík společenských věd
-politika souvisí se všemi oblastmi společenského života
2.) politologie jako reziduální věda
-zabývá se tím, co na ní zbylo jako na nejmladší vědu
3.) politologie jako syntetická spol.věda
-nejpodstatnější pojetí
-politologie jako nadstavba všech ostatních spol.věd
-> má je shrnovat
-funkce politologie
1.)deskriptivní
2.)vysvětlující
3.)prognostická
4.)instrumentální (popisuje a nabízí metody, postupy, které vedou k různým polit.cílům)

-vnitřní členění politologie (subdisciplíny politologie)

-výsledky jednání 1.konference UNESCO (1948):
1.) polit.teorie
-jednak polit.teorie + dějiny polit.teorie
2.) komparativní politologie
-ústava, forma vlády (regionální, lokální), veřejná správa
-výzkum ekonom. i soc. funkcí vlády
 -komparace polit.institucí
3.) výzkum politických stran
-výzkum skupin a sdružení, polit.stran, výzkum veřejného mínění
4.) mezinárodní vztahy
-mezinárodní politika, organizace, právo
5.) metodologie politologie
6.) mediální studia – výzkum médií
-polit.věda je vědou multiparadigmatickou a multidisciplinární
-kolébkou polit.vědy: USA
-r. 1857 založena na Kolumbijské univerzitě první katedra.....(?)
-1880 Katedra politologie
-1903 asociace (americká) politických věd
-American political science tribune
-politolog.časopis
-ve 20.st. politologická velmoc
-doplňovány emigranty (Arendtová, Voegelin,...)
-napětí mezi americkou (více založena na matematických, statistických
metodách) a evropskou politologií (více na normativních,
nekvantitativních metodách)
-autonomní rozvoj polit.vědy je závislý na demokratické realitě
-v Evropě:
-škola svobodných polit.věd v Paříži (1881)
-A. de Tockqueville
-Britská
-mezi Evropou a USA
-London School of Economics and Political Science (1895)
-Laski, Scruton
-Německá
-výrazná normativita
-K.R.Popper, Hayek, Arendtová, Strauss, Voegelin,
D.Berg-Schlosser, T.Stammen
-dále Španělsko, Itálie, Belgie, Norsko
-Evropské konsorcium pro polit.výzkum
-sídlo ve Florencii, důležitá instituce
-v Čechách:
-do 2.sv.války: pouze metoda jak užitečně studovat ústavní právo
-F.Weyr, E.Beneš (sociolog)
-polit.filosofie (morální)
-T.G.Masaryk, E.Rádl
-po 2.sv.válce
-žádný rozvoj
-1948
-degradace všech společenských věd
-krátké období Pražského jara
-po r.1968 především právníci, sociologové
-1990/1991
-první katedry politologie
-učitelé: právníci, sociologové, historici, filosofové, nebo z emigrace
(např. Pehe)
-Brno: nejvýznamnější politologickým centrem
-Brno
-v současné době: 4 pracoviště
1.) Fakulta filosofie (1991)
-V.Čermák (soudce)
->založena katedra politologie
-Fiala, Strmiska
-> FSS (1997)
2.) Katedra mezinár.vztahů a evr.studií (2002)
-vydělila se z katedry politologie
3.) Mezinár politologický ústav Masarykovy univerzity
-nespadá pod fakultu
-publikační a konferenční činnost
-vydávání Politologického časopisu (zal.1994)
-www.cepsr.cz (online časopis)
4.) Institut pro srovnávací politologický výzkum
-obdoba MPÚ
-badatelský záměr
-nový časopis: Evropská volební studie
-Olomouc
-Katedra politologie a evr.studií (FF)
-především historici (P.Marek)
-Katedra politologie a spol.věd (PrF)
-vedoucí V.Fiala
-Plzeň (ZČU)
-Katedra politologie a mezinárodních vztahů (FF)
-doc. Cabada
-dynamické pracoviště
-Praha
-VŠE, UK, Sociologický ústav AV ČR
-VŠE (FMVZ)
-Katedra politologie
-Jan Škraloup, Michal Klíma
-UK (FSV)
-Katedra politologie
-Institut politologických studií (Bořivoj Hnízdo)
-Institut mezinárodních studií
-orientace na polit.filosofii
-doc. Blanka Říchová
-UK (FF)
-Katedra politologie
-polit.filosofie a polit.teorie
-Sociologický ústav AV ČR
-badatelská činnost
-Lubomír Rokl, Tomáš Lebeda
-Ústav mezinárodních vztahů
-složka ministerstva zahr.věcí
-dále Hradec Králové, Ústí nad Labem
-časopisy: Listy (blízko k soc.dem.), Střední Evropa, Revue politika

29.) Základní klasifikace politologických metod (idiografické metody/nomothetické metody)

3.3. Metody v politické vědě a jejich klasifikace

Problematika metod užívaných politickou vědou je úzce spjata s tím, co by bylo možné
označit za definici metody.
Podle D. Berg-Schlossera a T. Stammena je podstatné zaměřit se při studiu politologických
metod především na takové postupy, které se orientují na řešení teoretických (nikoli
praktických) úkolů => užití konkrétních metod je přímo závislé na teoretických východiscích.
-> ta pak určují problémy, na něž se má politologický výzkum zaměřit
–nelze jednoznačně přijmout názor, že metody (tj. postupy, jejichž prostřednictvím se hledají
odpovědi na otázky odpovídající svým charakterem určitému výchozímu postoji) jsou
jednoznačně závislé na teorii (tj. východiska výzkumu).
=> platí i opak: Teoretická východiska jsou – a musí být – prověřena. A k tomu slouží právě
metody. Je proto nezbytné vidět vztah mezi metodami a teorií jako vztah „relativní závislosti
metod na teoretických přístupech“, byť se nejedná o „striktní determinaci“.
-> podle D. Berg-Schlossera a T. Stammena tato závislost zároveň „implikuje jistou
svébytnost metod vůči teoriím“ a přestože „metody na jedné straně potřebují vždy určité
teoretické předpoklady (v neposlední řadě i kvůli své konstituci), nejsou na druhé straně
absolutně vázány na okruh platnosti jednoho teoretického přístupu … jsou tedy jistým
způsobem přenositelné“.
-druhým problémem, s nímž se metodologie politické vědy musí vypořádat, je vlastní
klasifikace metod (neexistence takové klasifikace v kontextu obecné metodologie věd3).
–přesto lze říci, že se většina autorů shoduje na jednom: Východisko metodologického zázemí
politologie je třeba hledat již u Aristotela. Z „moderních“ autorů pak má nesporně zásadní
význam dílo J. Habermase, mnohé plodné myšlenky bychom nalezli rovněž v pracích R.
Abelsona, jenž se zaměřil na problematiku rozhodování (decision making) a využití
psychologie v politické vědě, či u autorů jakými jsou R. Axelrod, W. Riker, A. Rapoport,
kteří se soustavně věnovali teorii her a jejímu využití v politické praxi. Z metodologického
hlediska jsou hodnotné i úvahy K. Deutsche vztahující se k využití teorie komunikace
v politologickém výzkumu či analýzy zaměřené na problematiku masové komunikace, jež
nabídl odborné i širší veřejnosti N. Chomsky.
-přes všechny – v obecném kontextu dílčí – úspěchy platí, že důsledkem neuspokojivého
stavu metodologie politické vědy je existence četných klasifikačních škál, na jejichž struktuře
se jen málo odborníků shodne. Typickým jevem je tak mnohost, která spíše přispívá ke
zmatení a nejasnostem, než k větší přehlednosti.
-nejjednodušší třídění, které se v současné době nabízí. Jeho autory jsou D. Berg-Schlosser a
T. Stamenn (2000, 117-135). Přiklánějí se, jak sami zdůrazňují, k „ne zcela uspokojivému
kompromisu“, který umožňuje rozčlenit metody na:

- idiografické, tj. metody, které popisují jevy (k nim se řadí fenomenologie, hermeneutika a
historická metoda)
- nomothetické (resp. nomologické), tj. metody, které mají za cíl vytvářet zákony (patří
sem tzv. axiomatické metody a empiricko-analytické metody).4

3
Výše citovaní němečtí autoři D. Berg-Schlosser a T. Stammen (2000, 116-117) podotýkají, že obecná
klasifikace metod, jakkoli vhodná a potřebná, je doposud především zbožným přáním a jen stěží bude v nebližší
době odborné veřejnosti nabídnuta.
4
Původní rozlišení obou klasifikačních skupin v sobě zahrnovalo rovněž přičlenění každé z nich ke
specifickému typu vědních disciplín. Idiografické metody zahrnovaly výlučně sféru věd zabývajících se
-by bylo možné ztotožnit idiografické metody s těmi vědeckými disciplínami, které chápou
předmět svého zkoumání jako „více méně rozprostraněné časoprostorové události, které je
třeba do jisté míry úplně vyložit“
->idiografické metody jsou proto vázány přednostně na studium historických a společenských
fenoménů, postihují příčiny a okolnosti jejich vzniku i proměnu v čase. Využívá se k tomu
metody synchronní, resp. diachronní analýzy (nejvýrazněji se obě prosadily v komparativní
metodě, jíž se podrobněji věnujeme v následující kapitole). => politická věda těchto metod
využívá ke studiu takových témat, jakými jsou demokratizace či emancipace, tedy jevy, které
mají nespornou historickou a prostorovou dimenzi, bez níž je nelze pochopit ani objasnit.
-typickým znakem nomothetických metod je snaha vymezit obecné zákony, které jsou
relativně neměnné (konstantní), resp. mají podobu základních pouček, které jsou na základě
dohody mezi těmi, kdo je používají, nezpochybnitelné a nevyvratitelné (tj. jsou axiomy).5
-v současné době však rozlišení na dvě základní kategorie metod – idiografické a
nomothetické – postrádá větší váhu a pro moderní politickou vědu platí, že z celkové nabídky
volí tu metodu, která se pro zkoumaný jev zdá být nejvhodnější.

Metodologické problémy politické vědy

- základní rozdělení metod na idiografické(popisující jevy) a nomothetické(vytvářející
zákony)

Idiografické metody
- zaměřeny na to, aby s rezignací na větší abstrakci, podaly vyčerpávající znázornění
jedinečného, více či méně rozsáhlého okruhu událostí nebo stavů
- v politické vědě se dnes používají jak idiografické tak nomothetické metody(původní
vymezení a přiřazení nomothetických metod pouze k přírodním vědám a idiografických
metod pouze k duchovním a kulturním vědám ztratilo svou platnost)
- tzv. idiografické vědy-sociální, kulturní, historické a antropologické –snadné spojení
s idiografickými metodami na základě jejich předmětu, kterým je člověk jemu vlastní
podvojnost objektivnosti a subjektivnosti
- zříkají se matematické systematiky a metajazykového vyjadřování, protože to jim umožňuje
podat konkrétní obsah nějaké události zřetelněji, přirozeně to s sebou nese ztrátu přesně
definovaných kritérií pro potvrzení nebo odmítnutí hypotéz a vysvětlení
- kritický přístup k idiografickým metodám říká, že jejich výpovědi představují často více
výsledek objevů k nimž došlo dodatečným promýšlením nebo tzv. arm-chair-philosophy, než
výsledek empirického bádání a komplikovaných technických postupů
-k idiografickým metodám patří fenomenologie, hermeneutika a historická metoda –
společné pojetí, že věda může zásadně zkoumat a pojednávat vše, co na světě existuje, věda je
chápána také jako prvek životní praxe a praktického životního procesu
- fenomenologická metoda spočívá v podstatě v duchovním nazírání předmětu, tj. zakládá se
na intuici. Ta se vztahuje k danosti, hlavní pravidlo fenomenologie zní: k věcem samým –to

problematikou kultury a ducha a zaměřovaly se tedy přednostně na „vyčerpávající znázornění jedinečného“,

naopak metody nomothetické byly výlučně spjaty s vědami přírodními a jako takové bývaly spojovány
především s definováním obecných zákonů souvisejících s určitými stavy (blíže viz Berg-Schlosser; Stammen
2000, 118).
5
Typickým příkladem axiomatické metody je dialekticko-materialistická metoda. Mezi ostatními metodami má
zcela specifické postavení, neboť je přímo odvozena z konkrétní marxistické teorie, resp. z dialektického
materialismu. Jako taková má charakter základní metody, bez níž se ostatní speciální metody neobejdou, ačkoli
sama o sobě není schopna tyto specifické metody nahradit. Není ji tedy možné pokládat v tomto ohledu za
metodou univerzální. Představuje „systematické a vědomé použití zákonů a principů dialektiky pro praktické a
teoretické osvojení si materiálního světa“ (Berg-Schlosser; Stammen 2000, 127).
vyžaduje trojí vyloučení, nebo redukci, nazývanou také epoché:za prvé všeho subjektivního,
za druhé všeho teoretického, jako jsou hypotézy, důkazy, jinde získané vědomosti, tak, aby se
ke slovu dostala pouze danost, za třetí veškeré tradice, tj., všeho co o předmětu učinili jiní
- požadavky nejde prakticky dodržet, pouze kritická kategorie pochybnosti
- hlavní zástupce metody, filozof Edmund Husserl
- fenomenologické analýzy politické skutečnosti vyvolávají různé problémy: problém
zevšeobecnění, závislost na individuální úrovni toho, kdo ji používá, a její odolnost vůči
standardizacím, otázka časoprostorového vymezení fenomenologických výpovědí(nutnost
určovat pojem, podle času a místa kde vznikl a používá se), otázka přednosti metody, bez
ohledu na to zda je adekvátní předmětu- použití určité metody je kritériem vědeckosti práce
- vědecká disciplína, která pracuje s idiografickými metodami, chápe své předměty jako více
či méně rozprostřené časoprostorové události, které je třeba do jisté míry úplně vyložit.
- hermeneutika- hermeneutickou metodu lze chápat jako učení o výkladu, vysvětlení a
porozumění, její smysl spočívá v úsilí správně vyložit vypovídající význam nějakého znaku –
tento postup může začít synchronně(zkoumá a vykládá se smysl znaku v určitém vymezeném
časoprostoru)nebo diachronně(v historické dimenzi)-nejvhodnější je smíšená interpretace.
Účelem hermeneutické metody je sebeporozumění člověka v jeho dějinnosti
- znak či symbol, který se interpretuje má dva aspekty: pouhý fakt a vztah k subjektu
- problém hermeneutického kruhového soudu – dvojité založení – materiálně smyslová
podoba + duchovní význam, pochopení jednotlivého artefaktu předpokládá chápání celku, ale
celek lze vyvodit jen z analýzy jednotlivých artefaktů
- typickým zástupcem hermeneutické metody je například Max Weber –v práci Hospodářství
a společnosti uvádí: sociologie by měla znamenat vědu, která chce jasně porozumět
sociálnímu jednání, a tím vysvětlit příčiny jeho průběhu a důsledků(Ačkoli Weber pomocnou
konstrukcí ideálního typu účelově-racionálního jednání podsouvá jednotlivému artefaktu
předem daný smysl, činí to jen proto, aby mohl lépe porozumět a vysvětlit reálné,
iracionalitami všeho druhu ovlivňované jednání.
- mnohé poznatky získané pomocí hermeneutické metody mají povahu rozvrhu – mají sklon
k tomu, aby se staly motivem jednání = dějinná působnost
- pokud jde o formy hermenutické práce platí pro politickou vědu: Abychom se něco
dozvěděli, musíme už něco vědět
- hypotézy ve vlastním slova smyslu budou konečným výsledkem vědeckých úvah teprve
tehdy, když už byly vyčerpány všechny ostatní poznávací přístupy(dříve mají povahu
domněnek)
- hermeneutický pracovní postup probíhá obecně ve třech stupních:1.jako přístup
k předmětu před-porozuměním, 2.jako úplné shromažďování a čtení veškeré dosavadní
literatury k předmětu a diskuse s odborníky atd. a 3.jako definitivní výklad a
interpretace problému
- hermeneutická metoda se v politologii používá především u těch předmětů, které působí na
politickou skutečnost strukturálně(hl. oblast pol. Filozofie a teorie)

Nomothetické metody
- moderní sociální vědy, společně s politickou, hledají spíše obecně platné zákonitosti nebo
pravidelnosti ve společenských jevech, jimiž se nejen dají vysvětlit současné případy, ale také
předpovědět budoucí
- činnost moderních sociálních věd se pohybuje od popisu ke klasifikaci jevů a objektů
v jednotlivých oblastech a pak se – na základě empirického materiálu-pokouší o generalizace
–vytváření hypotéz a jejich shrnování do ještě obecnějších teorií
- z tohoto důvodu mluvíme o nomothetických vědách(=zákony hledajících nebo
vytvářejících), pod nomothetickými(nebo také nomologickými)vědami tedy moderní teorie
vědy chápe – podle Teorie poznání věd o člověku od J. Piageta-takové disciplíny, které
hledají a odkrývají zákony v analogickém smyslu jako přírodní vědy
- Piaget počítá do rubriky disciplín, které hledají zákony:vědeckou psychologii, sociologii,
etnologii, lingvistiku, ekonomi a demografii
- pro účely vysvětlování lze v oblasti sociálních věd používat různé druhy nebo typy
zákonů(mají povahu spíše obecných hypotéz nebo jejich obsáhlých systémů=teorií), s jejichž
pomocí se společenské jevy dají předvídat, avšak které jsou samy v průběhu poznávání
neustále přezkoumávány a mohou být i falzifikovány
- zákony mohou mít povahu axiomů= obecně zásada, nebo základní poučka, která ve vědě
požívá vysokého ocenění, protože nemá být zpochybnitelná a tudíž ani vyvratitelná

a.) Axiomatické metody

- nejpřísnější a nejpřesnější vědecká metoda vůbec a nejpřísnější případ deduktivní metody
- elementy výpovědi jsou jednak axiomy, které se přetvářejí v teorémy
- mezi další principy patří, že se přesně rozlišuje mezi pravidly vyvozování závěrů, nebo
pravidly přetváření, definičními pravidly a formálními pravidly axiomatického systému
- axiomaticko-deduktivní systémy- jejich axiomy a teorémy lze interpretovat jako obecné
hypotézy
- zvláštním případem je dialekticko-materialistická metoda- odvozena z marxistické teorie
dialektického materialismu, metoda s tímto základem musí být nutně univerzálně použitelná,
potřebuje vždy podle svého konkrétního použití konkretizaci pomocí speciálních metod,
představuje systematické a vědomé použití zákonů a principů dialektiky pro praktické a
teoretické osvojení si materiálního světa
- ze zákonů a principů dialektického materialismu vyplývají pro tuto metodu zásadní
požadavky: pozorovat věci a jevy materiálního světa, ale také pojmy jako odraz skutečných
věcí, v jejich pohybu a změně, provádět všestrannou analýzu jevů, která respektuje jejich
mnohotvárné vzájemné souvislosti, poznávat jednotu v jejích protikladných částech
- zákony mají povahu nezpochybnitelných axiomů
- např. úvod Komunistického manifestu:dějiny veškeré dosavadní společnosti jsou dějinami
třídních bojů-má axiomatický význam-absolutní platnost, kterou není třeba ověřovat, stojí za
ní autority(Marx a další)+odvozený teorém=politický proces je závislou proměnnou třídního
boje
- problematická stránka axiomatické metody spočívá v restrikci možností zkušenosti

b.)Empiricko analytické metody

- teoretický přístup= obecný, meta –teoreticky založený vstup do určitého vědeckého bádání,
jež se vyznačuje určitými teoreticko-poznávacími cíly a jejich aktuálními omezeními
- teorie = systém předběžně potvrzených, obecně formulovaných hypotéz, které mohou být
použity k vysvětlení jednotlivých stavů a událostí
- metody= určitý plánovitý, s dodržováním stanovených pravidel spojený postup, zaměřený
na přezkoumání a potvrzení teorií
- výzkumné techniky=speciálně zaměřené pracovní způsoby v rámci obsáhlejšího
metodologického postupu
- pro politickou vědu v rámci empiricko-analytického teoretického přístupu přicházejí k úvahu
čtyři metodické postupy:

1. Experiment
- cílem zjistit vztah mezi dvěma nebo více proměnnými, všechny proměnné se v experimentu
nemění až na jednu, která se mění, měří se pak důsledek této změny na ostatní proměnné
2.Statistická metoda
- vypočítává korelace mezi různými proměnnými(bez experimentu)
3.Komparativní metoda
- v empiricko- analytické politické vědě asi nejslibnější metoda, největší pokroky v poznání,
srovnávací politika(comparative politics)dříve(comparative government)-dlouhá tradice
- nepodléhá různým technickým omezením laboratorních pokusů a vyhýbá se relativní
povrchnosti a vypovídací chudobě statistických korelací tím, že se pokouší blíže odhalit
důvody aktuálních kauzálních vztahů
- zvláštní potíž spočívá v tom, že generalizující výpovědi musí podávat na základě poměrně
malého počtu případů při velkém počtu pozorovaných proměnných-zkoumanou jednotkou je
např. stát, politický systém, národ-obtížná srovnatelnost – tuto potíž lze oslabit následujícími
možnostmi koncipování srovnávací analýzy:
a.) rozšířením případů – s pomocí diachronního a globálního zkoumání
b.) redukcí počtu srovnávaných případů – pomocí technik faktorové analýzy-shrnutí
podobných proměnných
c.) redukcí na srovnatelné případy – vyloučit identické proměnné, aby se daly blíže zkoumat
odchylné faktory
d.) redukcí na klíčové proměnné

4.Případové studie(case studies)

- mají určitý kontext například k nějaké zemi, obci nebo problému, počet proměnných je
obdobný jako u komparativní metody, lze jej obdobně snížit, na rozdíl od experimentu se
nezavádějí stimuly
- z hlediska funkce tvorby teorií lze rozlišit šest podskupin= čistě deskriptivní, interpretující,
vytvářející hypotézy, potvrzující teorie, vyvracející teorie, odchylné případy(deviant cases)
- dilema: dostát povaze zkoumaného individuálního předmětu, ale také systematicky
zachycovat analytické proměnné a tím umožňovat smysluplné srovnání s jinými případy

V sociálních vědách nestačí používat pouze analytické metody. Protože je zde člověk
sám sobě předmětem, je nezbytné, aby vnesl do bádání svůj osobní potenciál, což mu
dovoluje uchopit více, než je to možné se standardizovanými metodami.

30.) Behavioralistický přístup

Behavioralismus
- do pol. 20.stol převažoval důraz na roli a vymezení institucí (zvláště v USA)-tradiční přístup
- = nová pol. věda - klade důraz na roli člověka v politice
- orientace na empirický výzkum a získávání měřitelných dat
- instituce pojímány jako komplexní souhrn činnosti jednotlivců, kteří je tvoří, nejsou
rozhodujícím rámcem
- přenos zájmu politologů k socializaci, politické kultuře, vztahům mezi různými typy soc.
kategorií a jejich pol. dopadům, tedy prostředí , v němž dochází k pol. rozhodnutím
- se změnou zaměření i změny metod analýzy
- upřednostňováni exaktnosti před etickými výroky o politice
- sílící empirismus a positivismus vedl k odmítání jakýchkoli hodnotových soudů
- rozšířil se v 50. letech, zabýval se aktivitou subjektu pozorovatelnou zvenčí
- typický teoretický přístup americké politologie, v Evropě se neujal
- navazuje na psychologický behaviorismus zabývající se reakcí na podněty
- chování člověka je černá skříňka kterou lze zkoumat prostřednictvím jejich projevů
- politický behavioralismus je jen jednou složkou vědy o chování člověka
Politické chování - termín použit pro rozlišení toho co se stalo od toho co se stát mělo
- dynamický boj o veřejnou moc, který zahrnuje široký a vnitřně velmi
rozdílný soubor prvků, z nichž mnohé jsou jen okrajově vázány na
instituce spojené s procesem vládnutí
Behaviorální koncept politiky - podle chicagské školy se rozhodujícím aktérem politiky stal
jedinec či skupina a jeho chování
Nové metody - základem se stal požadavek najít metody vedoucí k spolehlivým a ověřitelným
výsledkům
- zaměřeny na problémy možné zkoumat kvantitativně
- zisk interdisplinárního charakteru
- běžnými se staly dotazníky, rozhovory, obsahová analýza
Behavioralismus v USA
- rozvoj považován za výraz protestu mladé poválečné generace proti tradiční vědě
- Charles Merriam: programové prohlášení Nová politická věda
- požadavek více čerpat z ostatních věd
- ovlivnění Evropany vyšlými ze sociologie (uprchlými před války)
- během války se mnozí politologové aktivně zapojili do politiky, což ovlivnilo jejich praxi
- rozvoj studia volebního chování
Behavioralistický způsob studia (dle Kirkpatricka) 1) odmítá jako základní jednotku výzkumu
pol. instituce a určuje jako základní jednotku chování jednotlivce v pol. institucích
2) ztotožňuje společenské vědy s behavioralistickými a zdůrazňuje jednotu pol. vědy s takto
definovanými společenskými vědami
3) obhajuje používání a vytvoření přesnějších technik pozorování, klasifikování a měření
údajů a vyžaduje použití statistických a kvantitativních analytických metod
4) považuje za cíl vytvoření systematické, empirické teorie

Modely behaviorálníního výzkumu

The People´s choice (Volba lidu)
- studie o problematice volebního chování
- pokus zmapovat faktory ovlivňující rozhodnutí o volbě (věk, vzdělání, víru,…)
- panelový výzkum (dotazování stále stejného souboru respondentů) zjišťující důvody a
okolnosti voleb
- nerozhodnutí voliči nechávají rozhodnutí na poslední chvíli
The American voter
- zahrnutí historických souvislostí, bez nich nelze získat celostní charakter vývoje společnosti
- srovnávání voleb ve více letech

Kritika behaviaralismu
- od počátku političtí filosofové
kritika z řad bývalých stoupenců
- souvislost s protestem studentů proti válce ve Vietnamu (válka rovněž přinesla témata
behavioralismem neuchopitelné)
- poukazování na odtažitost od praxe, opomíjení politických cílů a snaha vrátit hodnoty
- kritika domnělé neutrality
- ztráta komplexnosti pohledu na pol. dění, neschopnost rozumět datům v širším kontextu
- hodnota součtu zkoumaných jedinců se nerovná součtu celku
kritika odpůrců
- odmítání pozitivizmu a bezhodnotovosti

1. Behavioralismus a historie americké politické vědy

- v krátké historii americké politické vědy hrál behavioralismus důležitou roli, je produktem
americké politologie a musí být v tomto kontextu chápán, vliv b. mohl být stejně velký i
v jiných zemích
- současný stav disciplíny politické vědy je obvykle označován jako postbehaviorální éra
- po druhé světové válce dochází ke dvěma významným momentům akademické reformy
v USA:1. růst univerzitního výzkumu po studené válce,2.sociální vědy se stávají prestižními

2. Intelektuální matice politické vědy

- politická věda je snaha mezi vědou a společností, politická věda žije blízko sociálního a
především politického vývoje, disciplína je vždy součástí politiky – v trojím smyslu:sociální
vývoj nabízí problémy ke studiu, má socializační efekt, političtí vědci musí spolupracovat se
společností a sledovat její zájmy – vědci musí spolupracovat s vládami, nadacemi,
korporacemi a důležitými investory výzkumu
- výsledky výzkumu jsou součástí metadiskursu, ale také součást vědecké praxe(metodologie)
- teorie, organizovaní, konceptů, metodologie
- výzkumné tradice politické vědy(racionální volba, funkcionalismus, Marxismus)
- politologické organizace zahrnují univerzity, asociace
- sociální vědy se vyvíjejí blízko sebe, politologie přebírá mnoho impulsů s ostatních soc. věd.

3.) Definice behavioralismu

-problematická univerzální definice, vždy záleží na konkrétním autorovi

- jako koncept s datuje od poloviny 50.let 20.stol.(prvně použil Dwight Waldo)
- vývoj podle A. Somita a J. Tanenhause:1. od konce druhé sv. v. do 1949-pouze
náznaky2.)od 1950 do 1955 vývojová perioda3.)od 1955do1965 začíná být hegemonem
uvnitř disciplíny
- objektivně byl charakterizován spíše svými odpůrci než příslušníky, někteří jej definovali
jako pokus o aplikaci metod přírodních věd na lidské chování, mnoho dalších definic, těžká
shoda o vlastním předmětu
- od počátku byl behavioralismus politický, nikoli vědecký koncept – v 60 letech s jeho
hegemonickým růstem uvnitř americké politologie se stal více všeobecný
- jedna z „nejvlivnějších „ definic:David Easton(list o osmi charakteristikách)
- James Farr 3hlavní problémy: výzkum zaměřený na politické chování, metodologická žádost
o vědu, politická zpráva o liberálním pluralismu

4.) Vysvětlení pro vzestup behavioralismu

-je považován za mezinárodně heterogenní hnutí

Společnost

- hluboká sociální krize – přivádí politology k realismu,

- vliv Velké krize, Druhá světová válka – nový vztah mezi akademiky a politiky, celou éru
behavioralismu poznamenala Studená válka=tři hlavní krize vedly k nespokojenosti se stavem
disciplíny –behavioralismus=odpověd
- organizace – velký význam nadací, klíčová role: Ford Foundation, peníze z nadací umožnily
samogenerující proces behavioralistů –jejich projekty byly lépe financovány než tradiční
- politická věda byla hluboce závislá na stavu demokracie ve společnosti

Politická věda
- behavioralismus byl mnohem přirozenější pro americké vědce(aktivní profesoři zasahující
do dění) než pro britské(knihovní vědci, odtržení od světa)
- různé univerzity hrály různou roli ve vzestupu behavioralismu, zpravidla se hovoří o
největším vlivu a podpoře Univerzity of Chicago vedené Charlesem E. Merriamem
- další místa: Univerzity of Michigan, Institute for Social Research, Inter-University
Consortium for Politoval and Social Research….
- důležitou roli hrály i další organizace: Social Science Research Council - Comitte on
Political Behaviour, The American Political Science Association – spička disciplíny
- vliv Mccarthismu

5. Vysvětlení podstaty a vzestupu behavioralismu

- důležitými předchůdci byly národní konference o vědě politiky ve 20. letech

- behavioralismus byl jen nepevnou kolekcí různých výzkumných tradic, který se spojil ke
zvýhodnění vlastních zájmů
- na začátku 60. let pouze 10% politických vědců se identifikovalo jako behavioralisté
- behavioralismus se skládal se dvou výzkumných tradic: empirické teorie a všeobecné teorie
- Truman představoval představitele elity uvnitř disciplíny v době éry behavioralismu – elita
byla schopna zajistit behavioralismu legitimní a hegemonní pozici na začátku 60.let
- další členové elity-Pendelton, Herring, Odegard, Key, Truman, Cambell, Garceau, Herd,
Leiserson, Eldesveld
- většina byla empirickými teoretiky, mnoho studovalo nátlakové skupiny
- nevlivnější práce o behavioralismu napsali ti co stáli mimo toto tvrdé jádro: Robert A. Dahl,
David Easton a Heinz Eulau(odpůrci, nepraktikovali jej)

6. Odkaz Behavioralismu

- Ball: uspěl krátkodobě díky úspěšné propagaci, v dlouhoudobém horizontu neúspěch

protože nemohl splnit své sliby
- základem byl metodologický individualismus – rozvoj kvantitativních technik
- hlavním odkazem behavioralismu je integrace sociálních věd – politické, ekonomické a
sociální aspekty lidského chování jsou teoreticky propojeny
- individualismus, kvantifikace a fragmentace jsou hlavní problémy dnešních sociálních věd
- abychom rozuměli vlastní identitě potřebujeme pluralistickou teorii vědního vývoje…

Americká teoreticko-metodologická tradice (Behavioralismus)

Trojí závislost mezi politikou a politologií
 V souvislosti s nástupem masové společnosti počátkem dvacátého století došlo –mimo
jiné- k akceleraci procesu institucionalizace vědy. Vazby mezi vědou a zbytkem společnosti
se znásobují a ustavuje se vztah vzájemné závislosti.
 Při analýze vztahu politologie a sociálního (zejména politického) vývoje lze identifikovat
prohlubování minimálně tří druhů vzájemné závislosti:
 politický vývoj jako zdroj výzkumných otázek a problémů pro politologii
 socializační efekt politologie na politiku
 politologie jako oblast, do níž směřují z politiky požadavky a podpory.

Institucionální podoba (každé) vědy (vědecké disciplíny) musela reflektovat uvedenou trojí
závislost. Dochází ke koncentraci (think-tanky, výzkumné univerzity), zvyšuje se tlak na
ustavení vzorců komunikace mezi společností (státem) a vědou- kontrola vědění
(prostřednictvím postupného odbourávání akademických svobod, kontroly alokace
prostředků prostřednictvím grantů apod.). Tyto trendy se nejdříve projevily v USA (více
konstitutivních zdrojů- pragmatismus, individualismus).

Behavioralismus
 Po druhé světové válce se objevují snahy o zařazení politologie mezi „normální“ vědy (tj.
vědy s danými, rutinními, relativně neměnnými, pravidly pro všechny tři oblasti vzájemné
závislosti na společnosti- „byrokratizace vědy“ ). Pro tyto snahy se post festum vžil název
behavioralismus či „nová politická věda“ (new political science).
 Behavioralismus se v průběhu 50. a 60. let stal zejména v americké politologii
dominujícím směrem a vytlačil původní historickou a institucionalistickou perspektivu.
 Behavioralismus opouští zkoumání institucí, resp. upozorňuje, že instituce jsou pouze
„souhrnem činností jednotlivců a skupin, které je tvoří“. Ohnisko zájmu se přesouvá zejména
k oblastem zkoumání prostředí, v němž dochází k politickým rozhodnutím a chování
politických aktérů při těchto rozhodnutích. Akcentována jsou témata politické kultury,
socializace, participace, zprostředkování zájmů atd.

Behavoralismus v politologii a behaviorismus v psychologii

 Behaviorismus v psychologii a behavioralismus v politologii. Behaviorismus, směr
zkoumající reakce člověka na podněty, se stal v psychologii vlivným již na počátku 20. st.,
behavioralismus v politologii vnímá člověka jako černou schránku, kterou lze zkoumat
prostřednictvím jeho rozhodnutí. Podle některých politologů- D. Easton- neexistuje mezi
behaviorismem a behavioralismem zásadnější vazba (Říchová 2000).
 V době, do níž je vznik behavioralismu zasazován, (50. léta 20. st.) se termín v podstatě
vůbec nepoužíval, požíval se pouze termín political behavior (politické chování). Význam
slova byl jak hodnotově neutrální, tak i kritický, častěji ho používali kritici celé metody, resp.
ne-behavioralisté. Obsah slova byl tedy spíše „politický“ než vědecký- představoval střechu (i
s okapem ) pro určitou skupinu lidí.
Předpoklady behavioralismu
 V metodologickém hledisku se behavioralismus vymezil zejména vůči normativismu-
snažil se abstrahovat od etických výroků o politice a razil nehodnotící a hodnotově neutrální
přístup, zdůrazňoval nutnost používání či vypracování takových metod, které by umožňovaly
opakované používání. V praxi šlo zejména o kvantitativní sociologické nástroje (dotazníky,
rozhovory, panelová šetření, obsahová analýza), statistické nástroje a matematické
modelování. Významným znakem byl rovněž optimismus v otázce možného vytváření (a
vytvoření) systematické empirické teorie. (Kirkpatrick).

Základní znaky b. (Nohlen)

 Empirický výzkum za účelem vytváření teorie – cílem politologického výzkumu by
neměl být popis, nýbrž –v prvé řadě- i snaha o vysvětlení a prognózu. Deskripce tvoří v tomto
kontextu nutnou –ale nepostačující- podmínku.
 Hledání pravidelností – jakákoliv prognóza by měla vycházet z hledání pravidelností
v sociální realitě, snaha o přeměnu empirických generalizací v teoretické předpoklady.
 Snaha o objektivitu a zpětnou ověřitelnost – behavioralistická věda se vyznačuje tím,
že její závěry musí být zpětně ověřitelné (je možné posuzovat validitu a reliabilitu výzkumu,
případně i jeho objektivitu).
 Propracovanost výzkumných technik- speciální techniky sběru dat a jeho zpracování
jako prostředek k vytváření teorie způsob, který je možné zpětně evaluovat.
 Kvantifikace- kvantitativní přístup k sociální realitě, matematicko-statistické metody
 Soustředění na individuální chování – představuje nutnost, pokud má být umožněna
zpětná ověřitelnost a kvantifikace
 Rozvoj induktivismu- sledování pravidelností, jejich vysvětlení prostřednictvím
zobecňování a vytváření nové teorie (teoretické konstrukty). Problém úrovně obecnosti x
kulturního relativismu a etnocentrismu
 Hodnotový relativismus (Sein x Sollen)- empiricky testovatelné jsou pouze výpovědi o
skutečném stavu světa, nikoliv o ideálních stavech. Hodnotové soudy jako výsledek výzkumu
jsou rovněž nežádoucí a výzkumníci by se od nich měli snažit abstrahovat.
 Důraz na základní výzkum- behavioralismus spatřoval alespoň zpočátku svou hlavní
úlohu na poli základního, nikoliv aplikovaného výzkumu, v sedmdesátých letech XX. století
se v důsledku neobehavioralistické obměny původní perspektivy situace mění
 Snaha o integraci sociálních věd a interdisciplinárnost- při vybudovávání svého
portfolia vědění by měla politologie využívat i konceptů a závěrů jiných sociálních věd
(sociologie, sociální psychologie, ekonomie atd.)

Behavioralismus podle Eastona

 a) hledání pravidelností
 b) verifikace, testovatelné předpoklady
 c) pevné techniky
 d) kvantifikace, pokud je to možné
 e) oddělení hodnot vědce a analytických kategorií, pokud je to možné,
 f) systematizace teorie a výzkumu
 g) vědecká teorie, předcházející terénnímu výzkumu
 h) integrace sociálních věd.
 -Behavioralismus nelze ovšem vnímat jako jednotný „směr“, nýbrž jako soubor osob a
obsahových a metodologických postupů, které jako celek tvořily „protest“ (R. Dahl) vůči
tradiční politologii.
 empirický proud (Pendleton Herring, Peter Odegard, V.O.Key Jr., David Truman, Angus
Cambell, Oliver Garceau, Alexander Heard, Avery Leiserson, Samuel J. Eldersveld)- studium
zájmových skupin, socializace, participace- případové studie, kvantitativní metody.
 teoretický proud- (Robert A. Dahl, David Easton, Heinz Eulau)- vysoký stupeň obecnosti,
snaha o vytváření generalizovaných teorií, modelů a konceptů.
 Někteří politologové (G. Almond) stáli na pomezí obou směrů. V americké politologii
převládal empirický proud.
 Periodizace:
 protofáze: -WW2-1949
 období vzniku: 1950-1955
 teoretická revoluce, hegemonie, počátek „vědecké kontrarevoluce“- 1955-1965
Příklady behaviorálních výzkumů
 Příklady behaviorálních vyzkumů:
 The American Voter (1956, Lazarsfeld) zavádí do analýzy volebního chování historický
kontext (čas) jako zásadní proměnnou. Analyzovali proměnu postojů voličů, kandidátů i
politických stran v delším časovém období.
 Political Man (S.M. Lipset)- analýza změn preferencí voličů v delším časovém období.
Kritika behavioralismu
 Principy studia politiky, ke kterým se behavioralismus hlásil, byly velmi ostře napadány
zejména z řad příznivců normativního přístupu (R. Kirk, L. Strauss, E. Voegelin).
Behavioralismu byla vytýkána zejména nepřítomnost hodnotících soudů a morálních kritérií,
byl znakem „morálního selhání“ vědců. Podstata studia politiky (Strauss) „nesmí být
neutrální, fakta a hodnoty nesmí být odděleny, cílem má být objevení standardů,
kterých si bude člověk (vždy) vědom, pokud bude o politice vynášet soudy“.
 V Evropě kritizovali často behavioralismus i příznivci kriticko-dialektického přístupu,
neboť jeho výsledky zpochybňovaly některé tradiční marxistické koncepty (např. koncept
třídy).

von Beymeho kritika

 Vysoké náklady vzhledem k dosaženým výsledkům (v rámci politického systému je
obtížné zkoumat některé individuální privilegované aktéry- např. poslance, členy vlád ap.)
 Behavioralistické postupy odráží hodnoty dominantní kultury (např. v používání jazyka),
což zkresluje výsledky výzkumu.
 Kvantitativními metodami je obtížné zkoumat jednotky vyššího řádu (politické strany,
zájmové skupiny)
 Výzkum politických postojů a mínění je prováděn v určitém sociálním kontextu,
neumožňuje prognózu do budoucna, pokud se tento kontext změní.
 Reifikace dat (statistická x věcná významnost) – behavioralistické výzkumy jsou
vystaveny mnoha zkreslením. Statisticky významné výsledky proto nemusí být věcně
významné.
 Opomíjení morální dimenze politiky- samotný odpor vůči hodnotám má podle Beymeho
normativní základ. Přesun důrazu k výhradně metodologickým aspektům vědy je
„masturbačním“ stádiem politologie, ztrácející energii k řešení závažných otázek.
Sociální aspekty behavioralismu
 Tyto problémy vedly podle Beymeho ke specifickému vývoji americké politologické
komunity, která byla postupně behavioralisty v 60. letech XX. st. zcela ovládnuta. Výzkum
pak zrcadlil některé dominantní hodnoty anglosaského liberalismu (např. civic culture
Almonda a Verby, preference silné politické participace).
 Vzhledem k tomu, že se poměrně rychle etablovaly některé klasické koncepty
behavioralismu, začal být celý přístup empiricky značně konzervativní (zkoumal opakovaně
pouze určité oblasti sociální reality) a dokonce ztrácel kontakt s reálným politickým vývojem
(události 1968).
 Behavioralistická perspektiva navíc nebyla schopná předkládat srozumitelné syntetické
práce (v nich zcela vyklidila své pozice popularizátorům vědy). Tento vývoj byl podporován i
v mezinárodní perspektivě („konferenční esoterismus“, working papery, syntézy vznikají
z konferenčních příspěvků). Styl prací se pohyboval v linii deskripce- typologie (většinou
dvě bimodální proměnné), nedostatek dat byl nahrazován strategií „explain as you can“,
případně docházelo k obrovskému zúžení zkoumání (obsahovému či teritoriálnímu).

Neobehavioralismus
 Následující post-behaviorální období lze charakterizovat hlubší snahou o definování
vztahu politologie a politiky a dílčími modifikacemi původního behavioralistického přístupu.
 Úkolem politologie nadále není pouze popsat a vysvětlit, ale také předvídat a kontrolovat
(politické poradenství, policy analýza).
 Postbehavioralistické pojetí politologie vycházelo zejména z přesvědčení, že v práci
politologa jsou hodnoty přítomné a měly by být explicitně zmíněny. Případná normativní
hodnocení by pak měla následovat po fázi, v níž empirické poznatky prochází procesem
verifikace, resp. falzifikace. V tomto procesu by si měl vědec uvědomovat svou zodpovědnost
a zachovávat striktně etiku vědecké práce.

31.) Systémová teorie a strukturně-funkcionální analýza

Teorie politického systému
- vrcholem politický systém D. Eastona v komparativní analýze
- počátky v biologii a kybernetice
- pojmy jako vstup, výstup, centrum, smyčka, …. převzaty z kybernetiky
- systém se stal výrazem pro nelineární souvislost prvků, pro vnitřní jednotu
- začlenění vzájemného působení většího počtu proměnných
- model je založen na informacích, které potom určitým způsobem zpracovává
- kruhová samoregulace systému zpětnou vazbou
- u vyšších systémů regulace vzájemnou hrou sil
- dynamická interakce odlišuje uzavřené kybernetické systémy od otevřených společenských
- stav rovnováhy otevřených systémů vzniká různými cestami - vnější vlivy nezpůsobují
pokles či zvyšování vnitřní kvality systému
- okolí systému: všechny prvky svou změnou ovlivňující systém či měněné systémem
- problematické vymezování hranic systému (proto kritérium pragmatičnosti- subjektivní)
- podobný vztah jako okolí mají subsystémy - prvky daného systému, které samy o sobě
nemohou představovat celostní souhrn vztahů, lze je studovat stejně jako systém
- chování subsystémů nemusí odrážet chování systému
- systém je schopen pracovat i s kvalitativními proměnnými jako např. náhoda nebo svobodná
vůle
systémová teorie v politologii
obecná teorie akce (T. Pearsons)
- pro potřeby systému politika chápána jako strukturně funkcionální systém zaměřený na
rozdělování hodnot ve společnosti (funkční subsystém společnosti) - hlavní fce politiky jsou
vymezeny nutností zachovat systém, integrovat jeho členy pomocí adaptace měnícím se
podmínkám a musí prokazovat schopnost dosáhnout cíle
- z jiných subsystémů společnosti přichází do politiky vstupy (impulsy)
- pro zachování stability jsou vstupy přeměněny v pol. požadavky a vyslány dalším
subsystémům v podobě výstupů (např. moc)
- nejdůležitějším výstupem je efektivnost pol. systému jako celku
- vazby a vztahy jsou protikladem k nahodilosti a způsobují tendenci k sebezáchově, která se
projevuje v rovnováze

definice pol. systému (D. Easton)

- propojil obecnou teorii akce s poznatky behavioralistů
- důraz na vymezení pol. systému, použil rozlišení na členské a analytické systémy
členské a analytické systémy
- členský zahrnuje všechny vztahy a vazby mezi členy společnosti, které jsou v přímé
souvislosti k vědomému členství, vztahy jsou celostní
- analytický systém obsahuje jen vztahy do nichž vstupují jedinci v určitém okamžiku a tento
vztah pro ně není trvalým, kontextuální a vztahově širší systém
- koncept umožňuje rozeznat odlišný charakter vztahů mezi příslušníky společnosti
- klade velké nároky na přesné vymezení cíle studia
- umožňuje vydělit tu část lidské aktivity věnované politice
- základním prvkem není instituce ale jedinec (v kontextu na proces rozdělování hodnot)
obecné vymezení pol. systému
- východiskem je společnost jako všezahrnující celek (obsahuje jako analytické systémy
náboženské, ekonomické, kulturní apod. vztahy)
- člověk může být součástí pol. systému aniž by si toho byl vědom
- pol. systém ovlivňuje i neorganizované pol. chování
prvky pol. systému
politické vztahy
- systém nelze upořádat dle institucí, neboť ty se v konkrétních systémech mohou lišit
- rozhodující jsou vztahy mezi institucemi či jedinci společnosti
- vztahy vydělené z celku sociálního chování, jehož prostřednictvím jsou ve společnosti
autoritativně přidělovány hodnoty
- hodnoty stanovují člověku hranice
- to co je poskytováno (práva, zdroje) musí být přijatelné i na druhé straně (vládce může
omezovat poddané, pokud jsou omezené pokládána za legitimní - stejnou roli může hrát i
loajalita nebo strach )
- základní pol. aktivity jsou všude stejné ale strukturní formy se mohou lišit
hranice pol. systému
- rozlišují co do systému patří a co ne
- určení hranic znamená určení kritérií specifikujících vazby a kvalitu vztahů spojených
s rozdělováním hodnot
- vymezení a) odlišením pol. rolí od jiných společenských rolí či jejich jinou kvalitou v rámci
odlišných soc. vazeb, b) schopností těch, kdo plní pol. role vytvářet vlastní, od zbytku
společnosti oddělené skupiny, které jsou vnitřně soudržné a uznávají autoritu daného nositele
pol. role (např. pol. strany), c) odlišením specifické hierarchické struktury vázané výlučně na
plnění určitých pol. rolí od jiných modelů hierarchických vztahů v dané společnosti, d)
specifickými kritérii, která jsou spojena s výběrem těch, kdo jsou nositeli pol. rolí
- rozlišení okolí patřící dané společnosti (ekonomika, náboženství,…) a které je vně
společnosti – např. geopolitické hranice
okolí pol. systému
- má přímý vliv na systém, bez ohledu na to zda je samo stabilní či v pohybu
- stabilita je pouze zvláštní případ změny
- charakter okolí ovlivňuje pouze vstupy
- dvě kategorie mechanismů: vstupy a výstupy
Vstupy (inputs)
- nejdůležitější formou jsou vně systémové vstupy - požadavky a podpora (neoddělené kat.)
- rozhodujícími faktory pro formulování požadavků jsou přání utvářená preferencemi, názory
- požadavky vytváří tlak na systém - nepřijatelný nebo přijatelný
- v případě dlouhodobé nepřijatelnosti začne „neuspokojená“ skupina režim odmítat - snížení
podpory systému, pokud je požadavků příliš mnoho a žádný nezpochybňuje hodnoty režimu,
podpora neklesá – přetížení na vstupu (neschopnost reagovat na všechny požadavky)
- příčinou špatné usměrňování toku požadavků
- důležitou roli při regulaci hrají aktéři v uzlových bodech- gatekeepers
(zájmové skupiny, pol. strany,…)
- podporu lze na vstupu regulovat tak, aby nepoškozovala systém
- strukturní regulace - soc. systém s max. stupněm volnosti svého vnitřního řádu, jehož
prostřednictvím se může bránit tlaku - dochází k vnitřní transformaci
struktury soc. systému, která umožňuje návrat vhodných podmínek
pro rozdělování hodnot
- rozptýlená podpora - podpora není založena na odměnách, ale na zakořeněném pocitu
 legitimity systému, uchovává se pol. socializací
- vnitro systémové vstupy - vlivy zevnitř systému
Výstupy (outputs)
- stimulují vstupy vykazující podporu systému
- pocit uspokojení člena jehož požadavky byly přiznány
- akceptace alespoň minimálních požadavků pro zisk podpory
- specifický druh komunikace mezi systémem a okolím
- mohou sloužit jako prostředek samoregulace
Zpětná vazba (feedback)
- informační tok sdělující systému zprávy o tom, jak byly výstupy přijaty členy společnosti
- bez ní by systémy postrádaly logiku

Kritika teorie pol. systému

- podceňuje význam institucí, neodlišuje vztahy uvnitř instituce od těch vně
- ne každá instituce má stejný vliv
- příliš obecný postup, není jej možné využít při nízké abstrakci

Strukturně-funkcionální analýza
- navazuje na systémový přístup a rozvíjí ho
- zaměřuje se na studium vztahu struktury pol. systému a funkcí které systém plní
- struktura bez funkce nemá žádnou hodnotu
- identifikace pro všechny systémy totožných funkcí
- přispěla k rozvoji komparativní politologie
- čerpá z antropologie (mezi sociálním a organickým životem existují analogie, které
umožňují používat k poznání obou podobné postupy) a sociologie
vztah strukturně-funkcionální a systémové analýzy
- důraz na rozšíření komparativního studia o výzkumy z periferií (Afrika, Asie, aj.)
- nižší míra formalismu

Almondovo rozšíření systémové analýzy

- pol. systém je systémem interakcí, které lze nalézt ve všech nezávislých společnostech, jež
jsou propojeny funkcemi integrace a adaptace. Tyto fce jsou vázány na použití legitimního
fyzického donucení
- pol. systém je určen: a) rozsahem, který zahrnuje vstupy i výstupy a všechny struktury
v jejich pol.aspektech, b) vzájemnou závislostí subsystémů a hranicemi
- to co ovlivňuje politiku nemusí být trvalou součástí pol. systému
- upřesňuje myšlenku analytických a členských systému použitím empirických dat
- při určování hranic je potřeba brát v úvahu zvláštnosti prostředí
- čerpá pojmy ze sociologie: pol. role, pol. socializace, pol. kultura, naopak vylučoval tradiční
pojmy, např. stát

Funkce pol.systému
- důraz na funkční kritéria
- funkce vstupů: politická socializace
artikulace zájmů
agregace zájmů
politická komunikace
- funkce výstupů: tvorba pravidel-norem
aplikace --
posuzování --
- politická socializace: předpoklad tendence uchovávat kulturu a strukturu pol. systému
v čase prostřednictvím primárních a sekundárních struktur (učení se a
předpolitické formy socializace - spolky, kluby,…) a vliv celospolečenských
událostí (války, krize, …)
- začlenění jedince do pol. kultury
- v čase se socializace mění, ale v primární rodinně konservativismus
- artikulace zájmů: nejdůležitější funkce vstupů, překračuje hranice mezi společností a
politikou
- struktury podílející se na artikulaci zájmů
- institucionální zájmové skupiny (byrokracie, legislativa,…)
- mohou artikulovat vlastní zájmy i zájmy společnosti
- zaměstnanci ale pověřeni v rámci systému jinou funkcí
- nesdružené zájmové skupiny (příbuzenské svazky, etnika, náboženství,...)
- artikulují individuální jedinci ale zájmy celé skupiny
- působí neformálně a nahodile
- zájmové skupiny bez norem: proniknutí společnosti do pol. systému
- vzpoury demonstrace - struktura je nestálá, ale během trvání o
organizovaná
- mohou prosadit své zájmy a politizují i dosud apolitické jedince
- sdružené zájmové skupiny (specializované typy: odbory, zájmové skupin)
- prezentace svých specifických zájmů, podoba a forma zájmů se podílí
na vytváření hranic mezi společností a politikou
- agregace zájmů: konfrontace, kombinace a adaptace artikulovaných zájmů
- formování alternativních návrhů na řešení problémů (uspokojení zájmů)
- podílejí se na ní všechny skupiny ve společnosti, nejdůležitější pol. strany
- následnost a oddělení struktur agregace napomáhá realizaci
- autoritářské stranické systémy: totalitní a autoritativní
- strany pronikají do společnosti, na vyšších úrovních agregace potlačena
- dominantní neautoritářské stranické systémy
- ve společnostech se silným emancipačním hnutím
- vytváření ochranářské demokracie
- soutěživé dvoustranické systémy
- vyvážená cirkulace vstupů a výstupů, autonomní skupiny
- soutěživé vícestranické systémy (funkční – Skandinávie, imobilní- Francie)
 - ve funkčních existuje výrazná agregativní strana, konsensuální vztahy mezi
stranami, homogenní pol. kultura
- imobilní jsou fragmentované, slabá agregační funkce stran
- Almond dál ještě rozlišuje podle stylu (pragmatické, ideologické, partikulární s)
- politická komunikace: jejím prostřednictvím jsou vykonávány výše zmíněné vztahy
- aspekt všech ostatních pol. funkcí
- snaha o neutralitu vyčleňuje prostředky masové komunikace
- autonomie médií umožňuje volný tok informací
- vyživuje fce pol. systému, bez ní by pol. systém nebyl systémem
- v moderních společnostech specializované struktury
- důležitými rysy homogenita, mobilita, směr toku a rozsah informace
- funkce výstupů: nelze je spojovat jen s vládními funkcemi (tvorbou, aplikací norem)
- iniciační funkce: kdo formuluje téma, modifikační: kdo se podílí na rozpracování
tématu a vetovací
- Almond rehabilitoval instituce a zapojil i jejich ovlivňovatele
- strukturní analýza umožnila sledovat komplexnost
Obecné vlastnosti pol. systémů: jednota pol. systémů
- pol. struktura je obsažena ve všech pol. systémech, ale mohou vykonávat rozdílné fce
- ve všech pol. systémech jsou stejné pol. funkce
- všechny, i formálně specializované struktury, jsou multifunkční
- z hlediska kultury jsou všechny systémy smíšené
- Univerzálnost pol. struktury: struktura nemusí být zjevná, institucionální
- multifunkčnost pol. struktury (např. nátlakové skupiny, masmédia,… )
- v moderních demokraciích vysoký stupeň strukturní diferenciace, u tradičních
společností naopak nedostatek diferenciace struktur
- kulturně smíšený charakter pol. systémů: neformální vůdce lze najít i v moderních dem. a
Primitivní i moderní (primární a sekundární) typy struktur jsou opravdu všude
Kritika strukturně-funkcionální analýzy
- umožní zkoumat pol. instituce a po. Funkce jako nezávislé proměnné, porovnávat
systémy
- vysoce hodnocená analýza
- není ničím jiným než jen snůškou dosud známých dat a jen změnou terminologie
- kritika deduktivního postupu (empirie slouží jen na potvrzení názoru)
není schopna postihnout disfunkční ukazatele

32.) Teorie racionální volby, teorie komunikace, teorie her a teorie koalic
Teorie komunikace
- pokus o propojení s kybernetikou, průkopníkem K. Deutsch (Nervy vlády - 1963)
- každý systém má schopnost sebekontroly, je schopen učit se
- pro politologii okrajový zdroj poznatků
- pol systém chápán jako soubor organizací závislý na informacích
- Lasswell: musíme zkoumat kdo říká co, jak, komu a s jakým účinkem
- komunikace v pojetí Deutsche
- Kombinace systémové teorie a kybernetiky (studium komunikace a kontroly ve všech
typech organizací)
- Politiku nelze studovat výlučně jako problém moci - politika je proces
- Soustředění na rozbor energie nutné k učení se systému
- Politický systém definoval jako organizaci s nervovým systémem
- Pojem informace a informační kanál
 - Informace je vztah mezi událostmi, komunikační kanál je důležitý pro přenos
informace
- Informace přichází z vlastního okolí (společnost) i jejího okolí
- čím větší časový úsek mezi získáním informace a reakcí na ní (zpoždění), tím nižší
účinnost systému
- zkreslení je rozdíl mezi informací, kterou systém dostal a její podobou na kterou
reagoval
- zisk je změna systému jako reakce na výsledek zpoždění
- zpětná vazba - reakce na reakci - předstih - schopnost předvídat
- Vymezení a role střední úrovně komunikace a rozkazu
- Všichni jedinci, kteří jsou dost daleko od masy, aby se v ní nerozplývali a jsou tak
identifikovatelní, ale musí být mase blízko, aby s ní mohli být v kontaktu
- Bez těchto jedinců se dá ve společnosti jen málo udělat, jsou důležití pro kontakt mezi
masou a pol. elitami
- Každý z těchto jedinců má svého pána, s jehož pomocí může naplnit své představy, ale
sám je proti němu bezmocný
- Malý vesmír politických možností - lidi za scénou (poradci,…)
- Komunikační kanál a vůdcovství, funkce vnitřní rozvědky
- Pol. systém je závislý na funkčnosti komunikačních kanálů
- Vnitřní rozvědka umožňuje zjistit, která část kanálu odpovídá požadavkům systému a
která ne (v diktaturách čistky, v demokracii referenda)
- Vláda jako proces řízení: zpětná vazba v teorii komunikace
- Vláda se orientuje na očekávání výsledků
- Předpoklad pro zpětnou vazbu: systém je schopen získat poznatky o umístění cíle
- Teorie komunikace umožňuje sledovat vyrovnávání se systému se změnou cíle- reakce
- Odlišnost konceptu vyhledávání cíle od udržování rovnováhy spočívá v hledání mimo
pol. systém, trvalé interakci systému s okolím, cíl se může měnit a může jich být víc
- Typy zpětné vazby
- negativní: výraz snahy dosáhnout cíle, informace může zvýšit současný výkon
- pozitivní (zesilující): zesílení reakce ve stejném směru (závody ve zbrojení,…)
- nastartování těžko ovládatelného procesu
- Pro dosažení konečného cíle jsou prezentovány mezilehlé cíle
- Životaschopnost politického systému
- Systém musí mít citlivé receptory
- Systém nedokáže strávit všechny informace- selektivita
- Význam a funkce ideologií: určují význam vstupní informace
- Závisí na schopnosti přijímat a zpracovat informace, reagovat na ně a zhodnotit svou
reakci
Teorie komunikace a formování národa (Nacionalismus a sociální komunikace - 1953)
- čím menší ztráty informace v komunikačním kanálu, tím soudržnější komunita
- národ je uskupení lidí chápající (v důsledku historie, jazyka,…) informace stejně
Kritika teorie komunikace
- Obvykle stejní kritici jako u systémové a strukturně-funkcionální analýzy
- údajně není schopen objasnit důležité aspekty fungování pol.systémů

Teorie racionální volby

- k vysvětlení pol. chování využívá ekonomické a matematické metody
- navazuje na behaviorální přístup a koncept racionality (Hobbes, Hume)
- Progresivní ale problematický a často kritizovaný směr
- Úzce spjat se stoupenci nové pravice a tržního liberalismu
 - Dvě subsféry: Teorie společenské volby (problematika individuálních preferencí
v kolektivním rozhodování, otázka kolektivní prospěšnosti jejího zajištění) a teorie
veřejné volby (vztah státu a společnosti – zájmové skupiny, volební chování,…)
- Ekonomická teorie demokracie a rational choice (A. Downs - Ekonom. Teorie dem. 1957)
- Využití modelu racionálního výběru při studiu volebního chování
- Jedinci v politice jsou stejně racionální jako v ekonomice
- Společnost má řídící (cílem udržet se u moci) a řízenou část
- Racionální politik či volič hledá prostředky k dosažení svých cílů (aby maximalizoval
výstup z daného vstupu nebo naopak minimalizoval vstup odpovídající výstupu -
minimax teorém)
- Teorie retrospektivní volby (vliv nemá ideologie ale racionalita - zhodnocení
předchozího chování pol. strany)
- Kolektivní a individuální volba (K. Arrow)
- Každý jedinec sleduje hlavně své vlastní zájmy a snaží se dosáhnout co nejlepšího
výsledku s co nejmenšími náklady
- Lze nalézt nejlepší řešení, které by zajistilo společensky nejvýhodnější rozhodnutí
odpovídající racionálnímu chování?
- cyklické většiny (Condorcetův paradox - ABC, CAB, BCA)
- v kolektivu více jak 3 jedinců není dosahování rozhodnutí jednoduché ani
jednoznačné - kolektivní rozhodnutí je vždy nespravedlivé a současně se
vymyká logickému očekávání (Arrowův teorém)
- možnost využít či zneužít taktické hlasování
- Demokracie a racionální jednání
- Snaha redukovat pol. prostor je jen manipulací se společností
- Pol. strany při rozhodování obecnou vůli utvářejí a ne reflektují
- Kritika dvoustranictví a přímé demokracie
- Olsonova Logika kolektivní akce: ne všechny kolektivní akce přinášejí všem nejlepší
užitek
- V podmínkách nejistoty se oslabuje racionální jádro rozhodování, nejracionálnějším je
snížit na minimum riziko nejhorší varianty (minimaxové pravidlo)
- Kritika teorie racionální volby
- politici mohou destabilizovat voliče zařazením nečekaného tématu
- nejvíce kritizován ekonomický základ teorie - příliš zjednodušený a nerealistický
- racionalita je použitelná jen jako kontextuální koncept
- na členy společnosti nelze nahlížet jako na atomizované individua
Teorie her
- vychází z interpretace racionálního chování aktérů na trhu
- ekonomický model doplněný poznatky z teorie komunikace
- formalizovaný přístup využívající matematických modelů
- úzce spjat s americkou politologií
- Teorie her v politologii
- politika interpretována jako řemeslo, jehož náplní je správně určit, jak budou lidé
v konkrétních situacích chovat, vztah v němž jsou jasně definovaná pravidla, odměny
pro vítěze a ztráty poraženého, hru ovlivňuje i prostředí
- každá hra je jednáním o podmínkách výhry
- úspěšnost je závislá na vlastních rozhodnutích hráčů
- hráči musí často jednat v podmínkách nejistoty, kdy jim chybí dostatečné informace
pro správné rozhodnutí
- Základní pojmy
- Racionální chování hráčů a politika
 - racionalita prostředků (v politologii preferovaná) a racionalita cílů (filosofické)
- hráči jsou racionální, znají pravidla (které se během hry nemění) a znají hodnoty o
které se hraje
- Hráči (pol. aktéři) a strategie - postup pro zajištění požadovaného výsledku
- strategicky lze rozhodovat jen v relaci na rozhodnutí protihráče
- strategie předpokládá vzájemný vztah hráčů
- Kategorie tranzitivity a intranzitivity v teorii a praxi
- převzato z karetních her (určení hodnot a hierarchie karet) - obecně v politice
nefunguje
- Vztahy mezi hráči a charakter her
- vztah čistého konfliktu: hráči soupeří o stanovený zisk, výhra jednoho=prohra
druhého (hra s nulovým součtem), konflikt je jen v okamžiku hry
- smíšený vztah konfliktu a spolupráce: nenastoluje absolutního vítěze, částečně
získávají všichni hráči (hra s nenulovým součtem)
- vztah čisté spolupráce: hráči mají společný cíl (důležité jak to hráči zjistí)
- Typy her a jejich klasifikace (dle počtu hráčů a výsledků)
- Hra s nulovým součtem (zero-sum game) (W. Riker 1962)
- zisk se rovná ztrátě druhého (většinové jednokolové volby)
- vhodná pro studium antagonismu 2 aktérů
- příliš zjednodušující
- Hra s nenulovým součtem (nonzero-sum game)
- v jednodušší variantě 2 hráči: oba získávají (pozitivní hra) nebo ztrácejí
(negativní hra), ale nikdo ne všechno
- hra 3 a víc hráčů je komplikovaná (věnuje se jim teorie koalic)
- vždy smíšené hry
- Koncept tzv. herních sad (nested games) - v politice nejsou jednorázové, ale „více
kolové“ hry a jednorázové vnímání není schopné osvětlit důvody jednotlivých ne
úplně ideálních kroků při přijetí rozhodnutí - aktér může jednat iracionálně, splést se
nebo se může plést pozorovatel
- rozhodování je závislé na předchozích hrách
- momentálně hraná hra je ta hlavní
- Kritika teorie her
- O politice a vztazích mezi aktéry vypovídá příliš málo a musíme ji doplňovat jinými
poznatky
- Racionalita nezahrnuje kulturní zázemí hráče
- Vytváří racionální, ale nereálné koncepty
- Vypovídá víc o tvůrcích než o předmětu studia

Teorie koalic
- rozpracovává hry alespoň tří hráčů a zabývá se hlavně vládními koalicemi
- koalice je partnerství alespoň 2 hráčů
- spojenectví má zajistit hráčům většinu
- volby nejsou jedinou podmínkou pro vznik koalice (změna premiéra, stranického
složení, přeformulování koalice)
- Americká tradice
- zaměřená na prediktivní hodnotu koaličních vazeb
- racionální chování je snaha získat co největší podíl na výkonné moci
- zisk závisí na schopnosti hráče navázat spolupráci a komunikaci - strategické kroky
- hodnota každé koalice je určena její účinností (zajištění pozice svých členů) a velikostí
vlastního zisku (počtu vládních křesel) (odpovídá minimax strategii)
 - podle Rinkera hra s nulovým součtem - kdo není ve vládě, prohrál
- boj o posty ve vládě a ne o program
- Evropská tradice
- Důraz na empirický výzkum, zobecňování ze znalosti podmínek vzniku konkrétních
koalic, a význam společenského kontextu
- Význam politické kultury a politické tradice - schopnost vysvětlit odchylky od
racionálního jednání
- Orientace na vysvětlení velkých koalic a menšinových vlád
- Pojetí politických stran v teorii koalic
- Strany jsou unitární aktéři (při koaličních jednáních
- To co určuje podobu jednání jsou vzájemné vztahy stran
- V Evropě se strany zpravidla drží svých linií
- Koaliční jednání často vedou k rozpadu
- Vliv vnitrostranické struktury na koaliční jednání
- Straničtí vůdci se snaží uchovat si svou pozici
- Všechny kroky podle toho co to přinese v dalších volbách
- Snaha zachovat koalicí identifikační tvář strany - strany nespolupracují s ideologicky
nejbližšími partnery
- Stranu není nutné chápat jako koalici jednotlivců
- Hlediska účasti ve vládě-koalici
- Podíl na vládě jako hlavní cíl politické soutěže
- Klasický vliv teorie racionální volby: strany chtějí co nejvíce křesel na co nejdelší
dobu
- Teorie koalic a racionalita chování (W. Riker): vítězná koalice je tak velká, aby
odpovídala velikosti dané pravidly (všechny neblokované koalice)
- minimální vítězná koalice: pokud přijde o 1 člena, stává se blokovanou
- koalice všech nemá žádnou hodnotu
- člen koalice tlačený k minimalizaci
- Vnitřní struktura koalice - ne všechny vládní posty lze hodnotit jako rovnocenné
- neexistují malí koaliční partneři (mohou položit vládu)
- Prosazení pol. programu jako cíl pol. boje
- Evropské pol. strany vznikly na ideologickém základu - pol. náplň koalic
- Volební účast brána jako podpora programu
- Ministerská křesla nejsou cílem ale prostředkem
- Aktér se snaží být součástí koalice s nejbližšími politickými názory
- Vztah mezi legislativou a exekutivou
- Dělení na životaschopné a účinné kabinety
- Odlišování legislativních (může se lišit hlasování od hlasování) a exekutivních koalic
- Zdůrazňování pol. aspektů vysvětluje i úlohu opozice
- Typologie koaličních vlád
- Minimální vítězná koalice
- Koalice kontrolující nadpoloviční většinu parlamentu
- Neobsahuje žádné členy, jejichž hlasy by byly zbytečné
- Důvody vzniku vychází z racionální volby
- Všechny ostatní koalice (velké a menšinové) jsou podle teorie racionální volby
deviantní
- Pro teorie o významu programů okrajové - vystavují koalici riziku pádu při každé
neshodě
- Nelze předem usoudit, jaká vláda po volbách vznikne - přidává se kritérium velikosti
(z teorie racionální volby nejlépe co nejméně nad 1/2), kritérium počtu členů koalice
 (určuje životaschopnost a účinnost), kritérium programové vzdálenosti členů koalice a
kritérium kombinující počet členů a jejich ideologickou orientaci
- Nemusí se krýt s koalicí s nejmenším počtem křesel ani členů
- Velká koalice
- Má alespoň jednoho nadbytečného člena neposkytujícího ve vztahu k legislativě žádné
výhody
- Obtížnější vyjednávání při větším počtu stran
- Vznik při ideologické podobnosti nebo nízké stranické disciplíně či ad hoc kritéria
(vlády národní jednoty)
- Důležitý charakter vstupního stranického systému a společenský kontext
- Preventivní pro vydírání ze strany jedné malé strany
- Častý výskyt v konsociačních demokraciích
- Menšinové vlády
- Žádná strana či koalice nekontroluje nad ½ parlamentu
- Často vliv momentální neschopnosti politiků vytvořit většinovou koalici
- Vznik při nenaplněném očekávání že volby přinesou většinu, při mobilitě zabraňující
nalezení většiny, ostatní strany nechají menšinu vládnout nebo má pol strana jen o
málo méně pod1/2
- Deviantní v tom ohledu, že kterákoli opoziční strana může maximalizovat své zisky ve
vládě , ale nedělá to

33.) Komparativní metoda v politologii

-komparativní metoda má zásadní význam pro společenské vědy, mj. kvůli nemožnosti (resp.
značnému omezení možnosti) využití experimentální metody
- Komparativní metoda je přes určitá úskalí (vždy srovnáváme politické systémy či jejich
prvky, které jsou ve své podstatě jedinečné) velmi cenným nástrojem poznání, pokud budeme
dodržovat požadavek kvalitní metodologické přípravy.
->komparativní přístup by měl jít dále než jenom k dokládání určité teorie vybranými
příklady (což by vedlo k chybným generalizacím).
- Skutečným posláním komparativní metody není tvorba přehledových tabulek, ale hledání
odpovědí na problémové otázky.
- Blondel za základní pravidla komparativní metody prohlašuje: definici objektu
komparace, určení cíle komparace, stanovení kritérií pro vlastní analýzu zvolených
objektů a vymezení vztahu komparace k časové ose.
1. definice objektu komparace – jsou v zásadě 2 postupy definice objektu komparace:
a) komparovanými jednotkami jsou jednotlivé politické systémy (většinou ve
významu národního státu), v rámci komparace jsou srovnány jednotlivé prvky
systémů
b) srovnává se určitý fenomén v rámci dvou a více politických systémů (volební
systém, systém politických stran atd.), zde je často lépe viditelný prvek
analýzy
2. určení cíle komparace – je třeba vymezit okruh zemí, které budou sledovány (resp. ve
kterých budou sledovány vybrané prvky), výběr zemí ke komparaci musí být nějakým
způsobem racionálně zdůvodněn, neboť vhodným výběrem lze podpořit i nepravdivou
tezi. Do podobné kategorie můžeme zařadit i tzv. referenční případ, kdy podtrhujeme
pozitivní líčení určitého politického systému vkládáním negativních příkladů ze zemí,
ve kterých se daný prvek (instituce, postup atd.) nevyskytuje (či vyskytuje v jiné
formě) a které na to doplatily (byť by např. existovaly jiné země, kde to žádný
problém nepůsobilo (podrobněji viz výše). Z hlediska výběru zemí ke komparaci
existuje několik přístupů:
 a) behavioralistická linie primárně zdůrazňuje při výběru zemí kvantitativní
hlediska (velikost, počet obyvatel), sekundárně pak požadavek jisté podobnosti
kultury, stupně hospodářského rozvoje, geografické polohy, sociální struktury
apod. Vychází z přesvědčení, že velikost země do značné míry determinuje i
problémy, se kterými je tamní politický systém konfrontován, sekundární
rovina má pak ze zemí „doporučených“ ke komparaci eliminovat některá málo
logická propojení, kdy se na různých kontinentech můžeme setkat se státy
s podobnou charakteristikou v primárním ukazateli;
b) další variantou je podřízení výběru zemí cíli komparace, kdy je nutné si
nejprve jasně definovat cíl a následně vybrat reprezentativní země k dosažení
cíle; v tomto směru je vhodné vybírat země, které jsou si ve většině znaků
pokud možno co nejvíce podobné, ale existuje mezi nimi rozdíl ve sledovaném
znaku
3. stanovení kritérií pro vlastní analýzu zvolených objektů – při sledování určitého
problému je nutné se vyrovnat s velmi značným počtem proměnných (což je ještě dále
komplikováno tím, že i při globální analýze se dá počítat pouze v řádu stovek
politických systémů), které není možné v praxi všechny postihnout, proto nezbývá než
se zaměřit na určitý konkrétní okruh klíčových proměnných a ty podrobně sledovat,
popsat, analyzovat, srovnat atd.
4. vymezení komparace k časové ose – kratší politologické práce bývají většinou
zaměřeny na synchronní komparaci stavu ve dvou (či více) systémech, méně se již
sleduje historický vývoj zkoumaného předmětu. Kombinace synchronní a diachronní
roviny v komparaci pak představuje jakýsi vrchol, který je na jedné straně v řadě
případů nejcennější, na straně druhé není snadné takovou práci dovést ke zdárnému
výsledku.

Při výzkumu politických systémů jako celků lze rozlišit 3 úrovně:

1. globální analýzy – jedná se o komparace zaměřené na velký
počet N, operující velmi často především se statistickými údaji;
riziko podcenění či přehlédnutí nějaké významné proměnné;
2. analýzy omezeného počtu systémů (focused comparisons) –
operují s menším počtem zemí, obvykle omezené na určitý
region (area studies), typ systémů, analýza určitého procesu
v zemích různých regionů atp. Nutné je operovat s větší sumou
znalostí o jednotlivých systémech;
3. vnitrosystémové analýzy – leží již na hranicích klasické
komparace, jejich komparativní moment lze sledovat především
ve dvou směrech – (a) pokud podrobná znalost určitého
systému slouží jako základ pro vytváření obecnější typologie
systémů, nebo (b) pokud je prováděno srovnání konkrétního
příkladu s určitým ideálním typem
-základním problémem komparativní analýzy v politologii je relativně nevelký počet
politických systémů, které je možné sledovat a ve kterých zároveň existuje velmi velké
množství proměnných
-> kvůli tomuto (celkem zásadnímu) metodologickému problému doporučoval A. Lijphart
nutnost co největšího navýšení sledovaných příkladů. Navyšování ale přináší zase problém
s kvalitou získaných dat.
- jednoznačné řešení nepřináší ani rozšiřování příkladů tím, že (ať již sledujeme celé
systémy, nebo jejich vybrané prvky) k analýze připojíme nižší úrovně z jednotlivých zemí
- Vedle nevelkého počtu zemí lze identifikovat řadu dalších problémů (na základě R. Hague a
M. Harropa):
1. nutnost sběru většího množství dat – ideální pro kvalitní analýzu je, pokud autor
disponuje podrobnými znalostmi o sledovaném politickém systému, resp. vybraném
prvku v rámci daného systému. Specializace ale s rostoucím počtem případů (systémů)
klesá. Programová rezignace na rozšiřování okruhu zemí vede k nebezpečí, že autor
nebude v budoucnu schopen svou teorii adekvátním způsobem doplňovat a rozšiřovat
2. terminologie – (nejenom) v komparativní analýze se setkáváme se dvěma základními
terminologickými komplikacemi. (a) Jeden termín neznamená v každé zemi to stejné a
(b) pro jeden prvek v systému se používají různé termíny v závislosti na úhlu pohledu
autora a jeho zázemím (etnickým, kulturním…);
3. interdependence – fenomény v politickém systému nejsou originály samy o sobě,
často jsou ovlivněny jinou zemí – vývojem „u sousedů“, okupací, tlaky ze zahraničí
atp. V rámci komparativní analýzy je tak autor nucen přihlížet i k této okolnosti a
počítat s tím, že ani dokonalá znalost jednoho systému jej ještě „neuchrání“ před
potřebou rozšiřovat pozornost i na další systémy, hlubší historické souvislosti atd

35.) Liberální demokracie

liberální demokracie
- normativní ideál zastupitelské demokracie, základ všech západoevropských
demokracií (vyjma Švýcarska)
- občané nevykonávají moc přímo, ale prostřednictvím volených zástupců
(reprezentujících jejich zájmy)
- základní instituty: parlament, pol. strany, volný mandát poslance, všeobecné volební
právo
- kořeny v některých Aristotelových myšlenkách, zakladatelem J. Locke, spojováním
liberálních a dem. myšlenek vznikla v 19. stol koncepce liberální dem.
- protektivní dem: odpovědnost vlády za ochranu přirozených práv občanů,
individualistický charakter, myšlenka dělby moci, garance práv a svobod občanů
separace státu od společnosti, trh (Bentham, J. Mill)
- vývojová dem: důraz na rovnost občanů doplňující Lockův individualismus kladoucí
důraz na svobodu individua, předpoklad aktivnější role státu (J.S. Mill, de
Tocqueville)
- levicová kritika od marxistů a z druhé stany elitistů (upozornění že i v dem. drží moc
menšina – Mosca, Pareto, Michels)
- další vývoj vyústil v jisté „smíření“ elitismu s demokracií (J.Schumpeter) – klíčový
pro demokracii je prvek konkurence, který zajišťují soutěživé volby
- silně kritický neoliberální proud demokratické teorie – stoupenci tzv.legální
demokracie – spojen se vzestupem neoliberální politiky (Thatcherová , Reagan)
- => kritizují přílišnou expanzi sociálního státu v soudobých liberálních demokraciích,
základní ochranu občana má poskytovat vláda zákona (von Hayek, Nozick)

36.) Elitisté a demokracie (V. Pareto, G. Mosca, R. Michels aj.)

- trojice zakladatelů teorie elit – G. Mosca, V. Pareto, R. Michels – závěry, které ve svém
důsledku popíraly uskutečnitelnost demokracie
- teorie od 40. let 20. stol. Součástí politické vědy – osobnosti: K. Mannheim, R. Aron, R.
Dahl, A. Giddens
- klasikové teorie elit: G. Sartori, C. W. Mills, J. Higley
-konec 19. stol. Svébytný proud kritiků liberální demokracie, Thomas Carlyle:masy vždy
představovaly pouze pasivního aktéra
-Gustav Le Bon: psychika davu se liší od psychiky jeho jednotlivých aktérů, dav je
iracionální, řídí se emocemi, je dogmatický a netolerantní
-Georgese Sorel: idea mýtu=stimuluje a vede lidi, lze jím probudit masy k aktivitě, myšlenka
rozhodné politické akce, která by byla jasným aktem vůle

Gaetano Mosca a Vilfredo Pareto

-koherentní představa o neodstranitelnosti struktury společnosti rozdělené na elitu a masu
-u obou je klíčová premisa, že menšina bude vždy vládnout většině
-Mosca jako první zformuloval vlastní teorii elit

Gaetano Mosca
-politický sociolog a právník, dílo Vládnoucí třída – tímto pojmem, nebo také politickou
třídou rozuměl označení elity, ta je pro něj špičkovou skupinou moci a vlivu
-ve společnosti jsou vždy dvě třídy – menšina, která vykonává politické funkce a většina,
která je ovládána
-historickou metodu považuje za základní metodu politických věd – pomocí ní sleduje
proměny vládnoucích tříd v historii
-schopnost elity vládnout je vysvětlována politickou formulí =určitý soubor představ, který
dává ospravedlňující základ moci vládnoucích a je masou všeobecně přijímán
-politická formule může být charakteru náboženského, vědeckého(marxismus), může to být
demokracie, socialismus, nacionalismus
-důležitý je Moscův pohled na vztah elity a demokracie, elity se mohou měnit, ale nikdy
nebude fungovat vláda většiny(kritika Rousseauovy koncepce), lidská nerovnost je přirozenou
a nepřekonatelnou záležitostí – to nedokáže změnit ani demokracie
-v lidské historii se prosazují dvě hlavní tendence: aristokratická(vládnoucí třída je uzavřená)
a demokratická(vládnoucí třída se doplňuje kooptací nových členů)
-přes svou kritiku reprezentativní demokracie se udržel na neautoritářské rovině, v jeho díle
hrají značnou roli pojmy právní ochrany (tvorba a výkon moci jsou kontrolovány zákonem) a
rovnováhy sil(jednotlivé sociální síly jsou vyvažovány jinými sociálními silami), princip
vzájemné kontroly zabraňuje absolutní vládě
-ve 20.letech 20. století dochází u Moscy k obratu – ty učinil pod vlivem politických
událostí(bolševismus, fašismus…) provádí revizi své ostré kritiky reprezentativní demokracie
–> v případě jednotlivých diktatur totiž došlo k nastolení jediné absolutní politické formule,
která zničila rovnováhu sil a záruky právní ochrany – vyzdvihuje význam střední třídy jako
zdroji politické regenerace
-dále rozvádí kritiku marxismu, sovětských sociálních teorií a rasistických teorií

Vilfredo Pareto
-matematik a sociolog politiky, dílo: Pojednání o obecné sociologii
-ještě výraznější vliv N. Machiavelliho než u Mosca
-vychází také z nepřekonatelnosti nerovnosti lidí, klade důraz na psychologické pojímání
člověka a analýzu jeho osobnosti
-je autorem teorie iracionálního jednání – lidé si myslí, že jednají racionálně – vymezují si
cíle a usilují o jejich realizaci – za touto racionalitou se skrývá neracionalita, neboť většina
společenských činů není logická – skutečnými zdroji činů jsou city, impulsy, instinkty – tato
neracionalita vyplývá z lidské přirozenosti, racionální je pouze teoretické zdůvodnění
lidského jednání = derivace= to co člověk teoreticky stvořil(politická filozofie, metafyzika,
teologie…)
-> opravdovými motivy lidského jednání – instinkty, emoce = rezidua
=> derivace jsou povrchové a mění se, rezidua jsou stálá
-kvalita reziduí je u každého jedince jiná – to je zdrojem společenské diferenciace a vzniku
elity
-elita se u Pareta neomezuje jen na politickou oblast, jsou to lidé, kteří dosahují nejvyšších
ukazatelů v dané oblasti sociální činnosti
-v oblasti politické činnosti diferencuje elitu vládnoucí(rozhodující pozice) a
nevládnoucí(vyšší vrstva společnosti)
-klíčovým pojmem je cirkulace elit = střídání a posloupnost vládnoucích menšin
-když už nemá vládnoucí elita vlastnosti potřebné k vládnutí přichází stav společenské
nerovnováhy – potom přichází buď postupné doplňování vládnoucí elity schopnými
jedinci(postupná transformace elity) nebo svržení staré elity a jejím nahrazením elitou
novou(revoluce)
-Pareto rozděluje rezidua na šest tříd – kombinací, trvání, vnější manifestace pocitů,
skupinovosti, integrity individua, sexuality-lidé mají každý jinou směs
-Klíčová jsou rezidua kombinací a trvání, která jsou protikladná – lidé s převahou prvních
reziduí jsou liškami(kombinační schopnosti, chytrost, vynalézavost), s převahou druhých
jsou lvy(stabilní vazba, ochota k použití síly)
-Nejstabilnější podle Pareta jsou společnosti kde jsou rezidua druhé třídy hojně rozšířeny
v masách, elita pak má mít především rezidua první třídy

Rozdíly v Moscově a Paretově myšlení a kritika jejich teorie

-shodují se v nezměnitelnosti dělby společnosti na elitu a masu
-Moscovo a ještě více Paretovo pojetí zvýrazňuje význam psychologických faktorů
charakteru, vlastností, vrozených predispozic člověka
-Mosca – vládnoucí třída, Pareto-elita
-Mosca – jak vládnoucí třída legitimizuje svou moc, Pareto – precizace rysů nezbytných pro
zahrnutí do elity, proces vzniku, vývoje a rozpadu elity
-Kritika z různých pozic poměrně rozsáhlá – k nejčastějším výtkám patří to,že jejich koncepty
jsou příliš redukcionistické a nedostatečně zohledňují historické proměny vládnoucích menšin
+ kritika marxismu a pluralismu

Robert Michels
-nejslavnější prací Politické strany
-na rozdíl od Pareta a Moscy se zaměřil na analýzu moderní organizace – na základě
pozorování západoevropských sociálnědemokratických stran a odborů došel ke značně
pesimistické diagnóze vývoje politických stran – každá strana musí neodvratně podlehnout
oligarchizaci, moc se v ní dříve či později soustředí v rukou vůdců, podporovaných
byrokratickým aparátem strany
-klíčovou myšlenku své knihy nazval železným zákonem oligarchie- nepovažoval myšlenku
demokracie za reálnou, protože oligarchické organizace nejsou s demokracií slučitelné
-k zajištění chodu velké organizace jsou zapotřebí vůdci, projevují se také tendence
k byrokratizaci a formování stranické byrokracie – vzniká vrstva, která se od masy strany dělí
-vůdce byl původně pouze služebníkem členů, později se stává neodmyslitelnou autoritou,
funguje charisma vůdce, kult osobnosti
-velký význam při vytváření vrstvy vůdců a byrokracie má i pasivita členské základny-
většina je ráda, že se najdou aktivní jedinci ochotni řídit záležitosti strany
-postupně vzniká budova složité organizační struktury v níž hraje klíčovou roli stranická
byrokracie, jež se stává finančně závislou na straně jako svém zaměstnavateli, rodí se
kategorie placených vůdců, kteří se věnují primárně straně
-Michels původně pojímal oligarchizaci strany jako negativní jev, později u něj převládá
mínění o historické neodstranitelnosti oligarchizace – vůdcové nikdy nepředají vládu masám,
vždy jen jiným vůdcům – tím se blíží k Paretovi a Moscovi
-Michels rozlišuje dva typy faktorů, které vedou k oligarchizaci : technické a psychologické

Kritika železného zákona oligarchie a Michelsův přínos

-ne zcela jasná interpretace konceptu, chybí definice základních pojmů, Michels neodlišuje
důsledně technickou odbornost od politického vůdcovství – problém oligarchické stranické
elity
-relevance jeho výzkumu vzhledem k jiným typům organizací je problematická
-z toho, že politické strany jsou oligarchické nutně nevyplývá,že konkurenční politické strany
vytvářejí oligarchický politický systém – klíčový je prvek konkurence – ten Michels opomíjí

Elitistické teorie po druhé světové válce

-nejvýrazněji se rozvíjely v anglosaském prostředí, především v USA

Herold Dwight Lasswell

-iniciátor a duchovní otec rozsáhlého výzkumu zaměřeného na problematiku elit
-klíčové v politice je podle něj kdo dostane co, kdy a jak? – demonstroval tím svou snahu
zjistit, které postupy otevírají cestu k nejvyšším pozicím a jaké sociální a kulturní podmínky
je podmiňují a ovlivňují
-vnímá řadu typů elit – pokud je klíčovou hodnotou moc, jsou elitou ti, kteří jsou držiteli moci

Charles Wright Mills

-dílo – Mocenská elita
-podle jeho názoru se veškerá moc v USA nachází v rukou úzké skupiny, která se skládá
s šéfů korporací, armádních špiček a malé skupiny čelných politiků= tři typy elit v oblasti
ekonomické, vojenské a politické – mluví o nich jako o vojensko-průmyslovém komplexu,
který zcela eliminoval vliv jiných autonomních institucí
-představa o angažovaném poslání politické vědy
-kritiku proti jeho pojetí vznesl především Robert Dahl, který viděl soudobou skutečnost USA
jinak – jako oblast interakcí a střetů početných nezávislých skupin(moc je rozptýlena)
-Dahlova pluralistická argumentace dochází k tomu, že každý člen americké společnosti má
možnost ovlivňovat určitým způsobem moc a politické rozhodování

Giovani Sartori
-koncept elity jako kontrolní skupiny, která se vyznačuje tím,že disponuje politickou kontrolní
mocí
-kontrolní skupina se musí nacházet na vrcholu společnosti(kritérium výškové) a splňovat
kritérium zásluhovosti – ten kdo pro společnost něco udělal má právo patřit ke kontrolní
skupině
-demokracii definuje jako vedlejší produkt konkurenční metody náboru do vedení – výběru
vládnoucí elity prostřednictvím voleb, to doplňuje o koncept rovnosti zásluh, jež preferuje
schopnější jedince v soutěži o vedoucí posty

Typy politických elit

-aktuální komparační výzkum elit z hlediska jejich konkrétní struktury a významu
v soudobých demokraciích
-typologie politických elit Michaela Burtona, Richarda Gunthera a Johna Higley
-dva základní indikátory – stupeň strukturální integrace(unifikace)- vytvoření formálních i
neformálních komunikačních vazeb různých segmentů elity a schopnost elity dosahovat
konsensu – rozsah porozumění v základních politických hodnotách
-politické elity rozdělují na tři ideální typy: ideologicky integrované, konsensuálně
integrované nebo fragmentované
-ideologicky integrovaná elita je charakteristická naprostým souladem v prakticky všech
politických hodnotách, mimořádně vysokým stupněm integrace a centralizace, mezi členy
panuje názorová jednota o základních metodách a prostředcích politické činnosti – důsledkem
může být její monolitický charakter a její výlučnost a uzavřenost
-politické systémy v nichž působí sice mohou být označovány za integrované, ale zpravidla
jim chybí důležitý prvek politické konkurence založený na soutěživých volbách
-konsensuálně integrovaná elita- jednotlivé frakce politické elity vedou veřejně spory o
zásadních ideologických a politických otázkách a vytvářejí tak širokou možnost výběru
z hlediska voliče, základem politické soutěže zůstává konsensus o základních pravidlech hry,
politická soutěž předpokládá institucionalizovaný systém politických stran
-demokratické systém založené na konsensuálně integrovaných elitách jsou většinou stabilní
-fragmentovaná politická elita – má v sobě zabudován minimální stupeň strukturální
integrace a prakticky nulový rozsah hodnotového konsensu, konfrontační charakter se
projevuje v nemožnosti politického konsensu o základních hodnotách, ale i nástrojích , které
jednotlivé frakce elity využívají
-fragmentované elity se vyskytují především v nekonsolidovaných demokraciích, eventuelně
v demokraciích v krizi

37.) Procedurální a pluralitní koncepce demokracie, polyarchie (J. Schumpeter, R. A. Dahl)

Kontext Schumpeterova konceptu demokracie

- je v teoriích demokracie označován za zakladatele proudu, který bývá nazýván
demokratickým revizionismem, demokratickým elitářstvím či kompetitivním
elitismem – jedná se prostě o propojení elitismu s demokracií
- stejně jako teoretikové elit si uvědomoval klíčový vliv elit na fungování politického
systému, tento fakt však pro něj nevylučoval demokracii jako model vládnutí –
poukazoval hlavně na aspekt trvalé konkurence mezi různými skupinami elit
- chybí jednotné označení jeho teorie – demokratický či kompetitivní elitismus nebo
procedurální demokracie

Myšlenková východiska – kapitalismus, socialismus a jejich budoucnost

- koncept demokracie představuje u Schumpetera doplněk výkladu kapitalismu a
socialismu
- ohledně kapitalismu konstatuje, že směřuje k úpadku, a to z důvodu svého úspěchu
- základního hybatele dynamické industriální společnosti 19.stol. – podnikatele –
postupně nahrazují byrokratičtí administrátoři, individualistický étos nahrazuje
kolektivní spolupráce
- na uspokojení rostoucích konsumních potřeb ne vždy dokážou produkční technologie
reagovat – nestabilita životní úrovně vede ke kritice celého systému, vytváří se tak
atmosféra všeobecného nepřátelství vůči tomuto společenskému řádu
- mimořádně nebezpečná je především vrstva frustrovaných intelektuálů, kterou
kapitalismus sám produkuje – v podstatě kapitalismu je tak skryt silný
sebedestruktivní potenciál, který jej dovede k úpadku
 - mnoho z jeho teorie došlo částečného naplnění, to se netýká konečného závěru, že po
podnikatelském kapitalismu, který se změní ve zbyrokratizovaný kapitalismus
pravděpodobně nastoupí socialismus
- socialismus Schumpeter označuje jako institucionální strukturu, v níž kontrola
produkčních prostředků i samotné produkce spočívá v rukou centrální moci

Demokracie jako metoda nikoliv cíl: kritika „klasické“ demokracie

- Schumpeter vymezuje demokracii jako politickou metodu, jistý typ institučního
zabezpečení politických rozhodnutí(legislativních a správních), proto nemůže být
cílem sama o sobě
- Kritizuje klasické pojetí teorie demokracie utilitaristů i Rousseaua, představa o
obecném blahu, vůli lidu a racionalitě lidí je mylná
- Východisko klasické teorie demokracie, že všichni vědí co je dobré a co zlé
Schumpeter odmítá jako mýtus, podle něj
- 1. neexistuje nic jako jednoznačně určitelné obecné blaho (pro každého má obecné
blaho zcela jiný význam)
- 2. i kdyby došlo ke shodě o veřejném blahu, neumožnilo by to ještě vyřešit dílčí
problémy
- 3.důsledkem je, že obecné blaho nelze stanovit
- Schumpeter vyvrací představu o racionálním přístupu jedinců, lidské chování je
prokazatelně neodhadnutelné a iracionální

Jiná koncepce demokracie: kompetitivní elitismus

- Schumpeter tak vyloučil možnost vykonávání moci lidem v jeho zájmu, místo toho
nabízí realističtější demokratickou koncepci
- Podle něj je demokratická praxe prostorem střetu mezi konkurenčními
politickými lídry seskupenými ve stranách, o mandát voličů vládnout. Role lidu
(voličů) tak spočívá v poskytnutí mandátu výkonné moci.
- Základem není dosažení demokracie jako nějakého abstraktního ideálu, ale existence
soutěživého prostředí – volné konkurence – což je stav kdy má volič možnost
výběru mezi nejméně dvěma odlišnými politickými uskupeními
- Volby slouží nejen jako prostředek výběru elity, ale také jako nástroj legitimizace
jejího rozhodování – podle Schumpetera jsou klíčovým elementem demokracie
- Demokracie tak podle S. znamená ve skutečnosti vládu politiků, které mohou voliči
pouze akceptovat nebo odmítnout, v moderních demokraciích se politika nevyhnutelně
stává cestou kariéry = vláda s akceptací lidu
- Vláda by podle Schumpetera měla vycházet z podpory většiny, aby byla akceschopná
a měla silný vládní mandát – je zapotřebí, aby byla jednotná, proto preferuje většinový
princip výběru elity – aby se však předešlo přílišné expanzi jediné vládní elity je nutné
omezit aktivity a funkce státu na minimum(liberalismus)

Elity a soutěživá demokracie

- Schumpeterova teorie předpokládá existenci několika soupeřících elit – volby
sehrávají roli referenda
- Důležitým prvkem je demokratické politické vůdcovství
- Svým důrazem na procedury a jejich řádné dodržování fakticky odstranil pojímání
demokracie jako specifické cílové hodnoty
- Pravidelně konané volby + politická soutěž a menšinová seskupení politicky
aktivních – politické strany = klíčové pojmy Schumpeterova chápání demokracie
 Kritika Schumpeterova konceptu demokracie
- David Held: tři základní slabá místa=1. východisko jediné klasické teorie
demokracie2.žádný model nedokáže zahrnout všechny aspekty současného
komplikovaného politického života 3.model soutěživého elitářství je příliš rigidní,
protože nepřipouští jakékoliv jiné přístupy v demokratické teorii – z toho vyplývá že
nevzal v úvahu kombinace soutěživého modelu s participatornějšími přístupy
- Nová levice mu vytýká přílišný minimalismus, plnoprávnými účastníky jsou vlastně
pouze členové politických elit, idea otevřeného trhu je pouhým mýtem, nemůže reálně
fungovat – etablovaná elita ztrácí zájem reflektovat zájmy občanů, navíc
nespokojenost nelze mimo volby nijak vyjádřit
- Řada kritiků mu vytýká zanedbání ochrany politických menšin – příliš spoléhá na
aplikovatelnost modelu Velké Británie

Polyarchie R.A. Dahla

-pojem polyarchie je v politické teorii spjat se jménem amerického politologa R.A. Dahla
-v nejobecnějším významu znamená vládu mnoha
-Dalh jej použil pro označení soudobého stavu systémů, které jsou označovány jako západní
demokracie – v tomto smyslu je lze chápat jako označení reálného stavu, zatímco demokracie
je ideálem

Vymezení polyarchie
-v knize Demokracie a její kritici Dahl uvádí, že polyarchii lze chápat několika způsoby:
-jako historický výsledek úsilí o demokratizaci a liberalizaci politických institucí
národních států
-jako charakteristický typ politického řádu nebo režimu
-jako systém politické kontroly ve smyslu Schumpeterovy teorie
-jako soubor politických práv nebo jako soubor institucí nutných pro demokratický proces
ve velkém měřítku

- uvedené způsoby jsou sice rozdílné, ale nejsou podle Dahla v rozporu, nýbrž se vzájemně
doplňují
- dvě široké charakteristiky polyarchie = občanství je rozšířeno na poměrně velkou část
obyvatelstva a občanská práva zahrnují možnost být v opozici a hlasováním odvolat nejvyšší
úředníky vlády
- polyarchie jako forma politického režimu je výsledkem tzv. druhé demokratické
transformace(z městského na národní stát)
- aby se vláda označovala jako polyarchie, musí být přítomno sedm institucí:
1.Volení státní úředníci
2.Svobodné a spravedlivé volby
3.Všeobecné volební právo
4. Právo ucházet se o úřad
5. Svoboda projevu
6.Alternativní informace
7.Svoboda sdružování

-polyarchie podle Dahla však plně nedosahuje demokratického procesu, ten Dahl definuje
následovně:
1.Rovné hlasovací právo
2.Účinná participace(během rozhodovacího procesu)
3.Pochopení založené na informacích
4.Konečná kontrola programu démem
5.Univerzálnost(zahrnuti všichni relevantní občané)
Vývoj a předpoklady rozvoje polyarchie
- polyarchie je systémem 20.stol
- podle Dahla prošla třemi obdobími rozvoje:1776 – 1930,1950-1959,1980-1990(psáno
v r.1989)
- během prvního období se v Severní Americe a Evropě vyvinuly instituce charakteristické
pro polyarchii, většina zemí však dosáhla stavu polyarchie kolem roku 1920, 30. léta – období
krize polyarchie, druhé období – proces dekolonizace po druhé sv. válce – vzrůstá počet
polyarchií, zároveň některé zažily zhroucení a převraty, třetí období – vzrůstá počet polyarchií
díky vývoji v karibské a pacifické oblasti a v souvislosti s redemokratizací Latinské Ameriky
- v současnosti ne každá polyarchie naplňuje všechny předepsané instituce
- Dahl dále upozorňuje na některá pozitiva i negativa ve vztahu polyarchické demokracie a
kapitalismu:
-> polyarchická demokracie může fungovat pouze s tržně-kapitalistickou ekonomikou,
vzájemně se příznivě ovlivňují ale zároveň jsou spolu v neustálém konfliktu, který je mění a
omezuje

Kritika polyarchie
-kritika Giovanni Sartoriho – nelze místo o demokracii hovořit o polyarchii
Vladimír Čermák –dualismus v oblasti reálného a ideálního typu

38.) Nové vize demokracie a světa (S. P. Huntington, F. Fukuyama)

- konec studené války a pád východního bloku – přelom 80. a 90. let odstartoval
politické i politologické rozpravy a kontroverze, které trvají dodnes
- na budoucnost demokracie existují dva odlišné názory:
o 1. demokracie jako společenský řád zvítězila a stala se univerzální lidskou
hodnotou, která se dřív nebo později rozšíří po celé planetě
o 2. Druhý názor je výrazně skeptičtější, upozorňuje na rizika a hrozby,
kterým musí soudobé liberální demokracie čelit(nacionalismus, vznik či
revitalizace náboženských hnutí…)
- dva asi nejznámější koncepty budoucnosti demokracie, oba současně reprezentují
uvedené opozice – jedná se o univerzalistickou vizi Francise Fukuyamy a na ní
reagující partikularistickou představu Samuela Huntingtona

Konec dějin podle Francise Fukuyamy

- americký politolog, autor slavného eseje Konec dějin?(1989)
- predikoval v něm začátek nové bezdějinné éry, která se otevírá díky konečnému
vítězství liberální demokracie(k tomu došlo díky konečnému zániku komunismu)
- článek a později kniha vyvolali mnoho reakcí – ty lze rozdělit na pravicově
konzervativní(podcenění iracionálních a agresivních rysů lidské povahy) a levicově
liberální(podceňování globálních problémů lidstva)- z obou pozic kritika za přehnaný
optimismus
Bída 20.století a celosvětová liberální revoluce: aneb jak nastal konec dějin
- Fukuyama osvětluje historický vývoj + v roce 1974 padá autoritativní režim
v Portugalsku a následuje vlna nastolování demokratických režimů po celém světě,
v roce 1989 se hroutí komunismus ve východní Evropě= nedemokratické režimy
přišly o svou legitimitu a proto padly(na rozdíl od fašistických režimů se komunismy
zhroutily zevnitř)
 - Ne všude se diktátorské režimy zhroutily –Čína, Severní Korea, Vietnam…- i tyto
země však zasáhly ekonomické a politické změny- komunistické ideje sice přetrvaly,
ale ztratily dávnou atraktivnost
- Výsledkem tohoto procesu je světová liberální revoluce – Fukuyama nevylučuje
obnovení nedemokratických režimů, ale pohybuje se v perspektivě celé historie,
celkový trend jasně směřuje k celosvětovému vítězství ideje liberalismu

Filozoficko - historické zdůvodnění konce dějin

- v politickém myšlení existují dvě protikladné filozofie dějin – 1.zdůrazňuje cykličnost
směřování lidského vývoje(státy a režimy vznikají, rozmachují se a upadají)
- 2. trvalý pohyb lidstva směrem dopředu – lineární linie dějin
- Fukuyama se hlásí k lineárnímu směřování světa s jasným vyvrcholením
- Vývoj na konci 20.století podle Fukuyamy ukazuje, že idea vyvrcholení dějin
v podobě kantovské a hegelovské představy vítězství svobody a liberalismu se
nakonec ukázala správná
- Fukuyamova filozofická koncepce dějin však neznamená definitivní konec světových
událostí – konflikty mezi státy budou probíhat stále, zůstanou jevy jako terorismus či
národněosvobozenecké války(v globálním měřítku však nebudou hrát větší roli)
- Fukuyamův konec dějin je koncem ideového konfliktů, koncem sporu o základní
principy na nichž stojí lidská společnost
- Lidský vývoj tak dospěl ke konečnému bodu, v němž zvítězily ideje politického a
ekonomického liberalismu
- V této souvislosti není důležité co se děje v okrajových oblastech planety- ty
Fukuyama označuje za tzv. historický svět(poukaz na chudobu a náboženský
fanatismus ve Třetím světě není vítězství liberalismu na překážku)

Boj o uznání
- důležitým pojmem Fukuyamova výkladu o konci historie je boj o uznání = boj za
liberální práva a především základní liberální hodnotu – svobodu, který zasáhne
každý stát
- předobraz boje o uznání vidí u Hegela, Fukuyama používá od Platona převzatý výraz
thymos pro vyjádření lidské důstojnosti a hrdosti, thymos je základem boje o uznání –
podporuje hodnotové utváření člověka jako člověka, který si váží sám sebe
- thymos tedy vede k odsouzení apartheidu v JAR, touhy spojené s thymos
spolupůsobili při pádu komunistických režimů
- podle Fukuyamy ovšem existuje zvláštní paradox, který liberální demokracie plodí – u
kořenů ekonomického vzestupu západních demokracií nestála touha po uznání, ale
žádostivost lidí po uspokojení vlastních potřeb –proto silně konsumní zaměření
západních společností

Kritika „konce dějin“

- sociolog Ralf Dahrendorf:představa homogenního liberálně demokratického světa
neodpovídá realitě – jedná se ve skutečnosti o mimořádně heterogenní entitu, pojímat
liberální demokracii jako dogmatický politický řád a nahlížet na ni černobílou optikou
dobra a zla přinese pouze karikaturní zkreslení
- za iluzi považuje paradigma světa žijícího ve vzájemné harmonii dosažené nastolením
stejného systému vlády – liberální demokracie i Samuel Huntington

Střet civilizací Samuela Huntingtona

- čtyři roky po Fukuyamově článku publikoval Huntington text s názvem Střet civilizací
 - ten později rozpracoval do knihy Střet civilizací a přeměny světového řádu
- zobrazení budoucího světa jako potenciálního prostoru pro boj různých civilizací

Kultury a civilizace v éře po studené válce

- hlavní teze knihy tvrdí, že kultura je to, co má dnes pro identitu většiny lidí klíčový
význam, kultura se vztahuje k celkovému způsobu života určitého národa, kultura je
klíčovým prvkem každé civilizace, přičemž civilizace je vlastně kultura ve velkém
- civilizace podle Huntingtona jsou smrtelné – jejich povaha je dynamická – vznikají,
zanikají, mísí se a rozdělují, historie světa je podle něj dějinami civilizací
- většina soudobých civilizací je úzce spojena s nějakým náboženstvím( to lidi rozděluje
a přináší konflikt)
- ve světě po skončení studené války se vytváří vzory propojenosti, dezintegrace a
konfliktu – důležité jsou symbolicky dané kulturní entity = vlajky, kříže, pokrývka
hlavy
- Mezinárodní organizace jako Evropská unie založené na kulturní jednotě mají
mnohem větší šance na úspěch, než ty, které jsou kulturně heterogenní

Hlavní civilizace v dnešním světě podle Huntingtona :

Civilizace čínská
Civilizace japonská
Civilizace hinduistická
Civilizace islámská
Civilizace pravoslavná
Civilizace západní
Civilizace latinskoamerická
Civilizace africká

- dominantní postavení západní civilizace – společná kultura, kontakty, historická

expanze
- kritika Fukuyamy – rozšíření západního vzoru konzumu a masové kultury neznamená
vznik univerzální civilizace
- nutno rozlišovat mezi pojmy modernizace(ta zahrnuje urbanizaci, industrializaci,
rozšiřování gramotnosti, vzdělanosti a bohatství) a westernizace (dědictví klasické
starověké kultury, katolicismus, protestantismus, oddělení moci duchovní a světské,
vláda práva, společenský pluralismus, individualismus.)

Změna světového řádu

- dominance západní civilizace, která vyšla vítězně ze studené války je v budoucnu
ohrožena – příčinou je její zvolna klesající síla ve srovnání s některými jinými
civilizacemi – zmenšuje se demografický, ekonomický a vojenský náskok
- společenská mobilizace v nezápadních zemích často probíhá na bázi odporu vůči
tomu, co přichází ze Západu – jejich dynamický růst tak vyvolává možnost výrazné
změny mezinárodního řádu

Podoba nového světového řádu

- v závěru 20. století nalézá Huntingon řadu dokladů rostoucího významu společné
kulturní identity
- fungování mezinárodních organizací se stává skutečně efektivní pouze tam, kde se
spojují státy se společným systémem hodnot a společnou filozofií
 - Evropská unie je produktem společné evropské kultury, naproti tomu organizace typu
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – vzhledem k členství nejméně tří
civilizací s velkými rozdílnými hodnotami funguje jen velice těžce
- Kromě států, které patří k určité civilizaci existují ještě země osamocené(nemá
společné kulturní charakteristiky s některou civilizací), rozštěpené(prochází jimi
mezicivilizační předěl) a země na rozcestí(rozpolcené)(snaží se o změnu civilizační
příslušnosti)

Perspektiva střetu civilizací

- podle Huntingtona je iluzí čekat, že vztahy mezi civilizacemi budou bezkonfliktní
- vojenská spojenectví z doby studené války budou podle něj nahrazena spojenectvími
v rámci jednotlivých civilizací – to povede k růstu mezicivilizačního napětí
- vymezování civilizací vůči sobě dokládá vztahem USA a většiny islámských států, na
rostoucím americko –japonském, či rusko-čínském napětí
- nejkonfliktnější se podle něj stává vztah západní a islámské civilizace, poroste přitom
ohrožení Západu, proti němuž se mohou některé civilizace spojit
- mezicivilizační konflikty začínají probíhat na dvojí úrovni:
o 1. mikroúrovni- lokální hraniční konflikt
o 2.makroúrovni – konflikt mezi státy-centry různých civilizací
- globální politika se po studené válce stala jak multipolární (existuje několik
významných světových geopolitických hráčů), tak i multicivilizační, existuje sedm až
osm hlavních světových civilizací) + dochází ke změně mocenských sil jednotlivých
civilizací – Západ slábne a síly především čínské a islámské civilizace rostou
- přetrvání Západu je podle Huntingtona závislé na tom, jestli Američané znovu potvrdí
svou západní totožnost

Kritika „střetu civilizací“

- bouřlivá kritická reakce
- vlastní rozpor mezi názory v jeho knize Třetí vlna a Střet civilizací
- kritika se soustřeďuje na samotné východisko – na vymezení civilizace a na existenci
monolitických a vzájemně odlišných světových civilizací – civilizaci vymezuje jednou
na náboženství, podruhé na jazyku, hodnotách – pojem civilizace je pak nejasný

39.) Prahy demokratizace, politická kultura, vlny demokratizace, demokratická tranzice a

konsolidace
- čtyři fáze formování státu a národa Steina Rokkana
- formování státu (vrcholný středověk – velká francouzská revoluce)
- unifikace na úrovni pol. elity, ustálení pevných hranic a centra, vytváření armády –
nutnost zdrojů – posilování státu - penetrace (ovládnutí) daného území
- tvorba národa – počátek po VFR
- formování moderních národů uvnitř státu
- zapojování stále nových segmentů obyvatelstva do pol systému (nástroji pro zapojení
hlavně armáda, povinné školství, média - noviny)
- standardizace populace státu
- rozvoj masové politiky - zrovnoprávnění v participačních právech
- začátek s tvorbou národa
- obyvatelé začínají aktivně participovat (snaha získat pol práva)
- éra vzniku moderních pol. stran
- spojení národního státu s demokracií
- rozvoj sociálního státu (20. stol)
 - spojeno s redistribucí statků (dávek – penze, sociální zabezpečení)
- expanze administrativního aparátu státu
- sám Rokkan si uvědomoval, že schéma neplatí pro všechny státy
- ústřední bod - jeden národ, jedna kultura jeden stát vedla k eliminaci lokálních identit,
někde se tento proces setkal s odporem periferií – komplikace při jejich úspěchu
(Irsko, Finsko)
- celý proces je unikátní a proběhl jen díky tomu, že Evropa „měla čas“
- institucionální prahy demokracie
- kritické body v rozvoji a strukturaci masové kompetitivní politiky
- zachycují stupeň demokratizace
- legitimace
- uznání „politických“ práv (petice, kritika a demonstrace proti režimu) a zakotvení a
ochrana dalších základních občanských práv
- inkorporace (volební práh)
- potenciálním přívržencům opozice je poskytnuto volební právo (dlouho se vztahuje
jen na muže)
- odlišné tendence: britská evoluční (postupné rozšiřování vol. práva, např. Skandinávie,
Benelux) a francouzské náhlé zavedení (s opakovanými zvraty, např. Dánsko, Prusko)
- časové rozdíly mezi státy ovlivněny (dis)kontinuitou reprezentativních orgánů a
úspěšností teritoriální konsolidace (Anglie vs. Francie)
- dosažení 1. dvou prahů umožnilo soutěživou masovou politiku, další prahy utvářejí
pravidla hry soutěživosti
- reprezentace
- odvozen od bariéry bránící novým hnutím v dosažení zastoupení v zákonodárných
orgánech
- spojeno se změnou většinového systému v poměrný
- zavádění poměrných systémů omezilo možnou polarizaci a radikalizaci, zabránilo také
vymizení starých proudů (např. konec anglických liberálů po nástupu labouristů)
- pro dosažení tohoto prahu měl velký vliv tlak vyvolaný na rozšiřování vol. práva
- výkonná moc
- zavedení principu odpovědnosti vlády parlamentu
- parlamentní síla konkrétní strany se mohla promítnout přímo do exekutivy
- anglický model (parlamentní tradice) x německý model (odpovědnost vlády před
parlamentem zavedena až po pádu císařství 1918)
- podmínky stability demokratických režimů Seymoura Lipseta
- vysvětlení, za jakých podmínek se v 19. a 20. stol mohly etablovat demokratické
režimy a proč byla stabilita někde vyšší a jinde nižší
- moderní demokracie mohly vzniknout jen v podmínkách kapitalistické industrializace
- dělení demokracií na menší (nestabilní) a větší (stabilní a trvalé)
- základní podmínky ovlivňující stabilitu
-ekonomická rozvinutost a současně legitimita demokracie
- ekonomická rozvinutost
- čím je země bohatší, tím má větší šanci na trvalou demokracii, bohatství je kombinace
následujících indikátorů
- bohatství
- industrializace
- urbanizace
- vzdělání – samo o sobě není dostačující podmínkou pro zavedení demokracii, ale je
nezbytné pro její udržení
 - politika zrychleného hospodářského růstu a její důsledky – uspíšený hospodářský růst
nevede nutně k zavedení demokracie
- legitimita demokracie
- schopnost systému vytvořit a udržet přesvědčení, že existující pol. instituce jsou pro
společnost ty nejlepší
- úzký vztah s účinností pol systému založené na schopnosti systému plnit základní
úkoly z pohledu obyvatel i mocných skupin (armáda, finanční špičky)
- krize legitimity je krizí změny (přechod k nové společenské struktuře)
- nastává je-li status hlavních konzervativních skupin ohrožený v době strukturálních
změn nebo pokud ne všechny hlavní společenské skupiny mají přístup do pol systému
během přechodu
- pokud nový režim není schopen naplnit očekávání, dochází k nové krizi
- důležitým bodem stupeň rozvinutosti světské pol kultury (rituály, svátky, ceremonie)
- proč padly komunistické režimy
- slábnutí síly ideologie s ekonomickou krizí
- tlak zevnitř (nekomunistické elity)
- tlak z vnějšku (SSSR během perestrojky rezignoval na ovládání satelitních států)
- pro KSČ legitimovanou po roce 68 jen ze SSSR bylo stáhnutí se SSSR nebezpečné
- krize doplněná krizí účinnosti
- Podmínky příznivé pro demokracii podle R. Dahla a pojem občanské kultury
- 5 základních podmínek pro stabilitu demokracie:
- kontrola volených činitelů nad armádou a policií – pokud nefunguje, je hrozbou pro
demokracii
- demokratické přesvědčení a dem pol kultura zásadní podmínky
- absence nepřátelských zásahů zvenčí
- moderní tržní ekonomika a moderní společnost - neustálé hledání přijatelného vztahu
mezi tržními a netržními mechanismy – obhajoba smíšené ekonomiky
- slabý subkulturní pluralismus – jeho větší míru řeší asimilace nebo rozhodování
konsensem, nastavením volebního systému či oddělení kultur (autonomie)
- občanská kultura
- provázanost legitimity demokracie a demokratického přesvědčení se stabilitou dem
- parochiální: jednoduchá společenství, existence silné pojící autority vůdce
- poddanská: složitější pol systémy, respekt obyvatel k orgánům, ale žádná participace
- participační: členové společnosti ví jak systém funguje a zapojují se na všech úrovních
- reálná kultura je vždy mixem různých typů, občanská kultura nejvíce čerpá
z participační (loajální participační kultura)
- vlny demokratizace a demokratická tranzice (přechod k demokracii)
- tranzice: mezidobí mezi existencí nedemokratického režimu a konsolidací demokracie
- liberalizace – režim se otvírá reformám
- demokratizace – budování institucí
- konsolidace demokracie
- stabilizace demokratického režimu, navazuje na tranzici
- uznání legitimity institucí, aktéři akceptují pravidla , nikdo významný neusiluje o
návrat zpět (vytváření imunity proti návratu nedemokracie)
- vlny demokratizace
- skupina přechodů od nedem. k dem. pol. systémům, které nastaly v určitém čase a
které byly výrazně početnější na rozdíl od změn, jež proběhly v opačném směru
- dostačující demokratizací je zavedení svobodných soutěživých voleb
- 1. velká vlna demokratizace (1828-1926) – kořeny v americké a francouzské revoluci
- kritéria: alespoň ½ mužů má hlasovací právo a výkonná moc má podporu parlamentu
 - první zpětná vlna (1922 –1942) – od Mussoliniho pochodu na Řím, střední Evropa
- 2. krátká vlna demokratizace (1943-1962) – poválečná obnova
- druhá zpětná vlna (1958-1975) – dekolonizace a problémy v latinské Americe
- 3. vlna demokratizace (1974 -?) – začátek převratem v Portugalsku, pád komunismu,
pokračující dekolonizace
- příčiny: problém legitimity nedemokratických režimů, prudký hospodářský růst
(Pacifická Asie, J Amerika), změny doktríny a aktivit katolické církve – „liberalizace“
národních církví, změny vnějšího prostředí (vznik ES, perestrojka,…), efekt laviny
- Typy demokratické tranzice
- transformace: vládní elity samy rozhodly o ukončení nedem. režimu (Španělsko)
- nahrazení: moc je svržena sílící opozicí (Řecko)
- přesun: kooperace bývalé elity i opozice (Polsko)
- Československo po roce 89 nelze zařadit ani do jednoho z typů (nejbližší nahrazení)
- problém konsolidace nových demokracií
- klíčové je pravidelné opakování svobodných voleb a dvojí alternace pol sil
(minimalistické pojetí)
- širší pojetí: podmínky pro svobodnou občanskou společnost, autonomní a hodnotově
orientovaná pol. obec, právní stát, byrokracie schopná realizovat politiku formovanou
vládou, institucionalizace ekonomického společenství (+ soutěživé volby, absence
vylučování soc. skupin z mocenské soutěže, realizace pol. svobod, volný přístup
k informacím, dosažení konsensu o minulosti, hlavní osou je pravice-levice)
- triumfalistický postoj, že se demokracie nemůže vrátit k nedemokracii je nebezpečný
- existují i hybridní demokracie

40.) Totalitní, autoritativní a hybridní režimy

- autoritativní a totalitární režimy tvoří dvě hlavní kategorie režimů nedemokratických

Teorie a typologie totalitarismu

- koncept totalitarismu spojen s hodnocením nacismu a bolševismu
- základní spor o podmínky vzniku totalitárního režimu – dvě názorové skupiny: 1. Carr,
Čermák, Popper, Talmon => totalitarismus je rys imanentní lidské povaze od počátku
dějin(Sparta, středověká inkvizice, jakobínská Francie, nacistické Německo, fašistická Itálie,
bolševické Rusko)
2.(Arendtová, Sartori) => totalitarismus je výlučně projevem a výrazem moderní masové
atomizované, vnitřní třídní struktury postrádající společnosti

Friedrichova Brzezinského kritéria totalitarismu

Hlavní rysy totalitního systému dle Fridricha:

1.) Oficiální ideologie
2.) Jediná masová politická strana
3.) Absolutní monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci(armády)
4.) Úplná kontrola prostředků masové komunikace
5.) Systém fyzické a psychologické kontroly společnosti

- ve spolupráci s americkým politologem Brzezinským přidal ke katalogu šestý bod:

6.) Centrální řízení a kontrola ekonomiky

Pohled Sartoriho a Arendtové

- Sartori:
totální rozšíření a pronikání moci státu
ideologizace politiky
politické ovládnutí všeho, včetně mimopolitické oblasti

- Arendtová na rozdíl od Sartoriho klade klíčový důraz na otázku teroru

- Sartoriho model předpokládá vývoj – rozlišuje fázi prosazování a fázi stabilizace, dělícím
znakem je přitom rutina – bezohledný teror, permanentní čistky, koncentrační či vyhlazovací
tábory – i bez toho však lze režimy stále považovat za totalitární
- Sartori se dále přiklání k existenci určitého kontinua politických systémů – demokracie a
totalitarismus jsou krajními body, totalitarismus slouží jako ideál, ke kterému se země mohou
přibližovat, ale nelze jej plně dosáhnout

Linzova charakteristika totalitarismu

- tři podmínky, které musí systémy splňovat, aby mohly být označeny za totalitní:
1. Existence monistického centra moci
2. Existuje exklusivní intelektuálně podložená ideologie
3. Občanská participace je povzbuzována, vyžadována a usměrňována
prostřednictvím jediné strany

Teorie a typologie autoritativních a jiných nedemokratických režimů

R. Aron
- v protikladu k ústavně pluralitním rozlišuje tři typy režimů na základě negativního
vymezení:
1. zaměřený proti pluralitě stran (autoritativně konzervativní, snaha vytvořit
reprezentaci odlišnou od reprezentace parlamentní, př. Salazarovo Portugalsko)
2. preferuje jednu revoluční stranu, jež splývá se státem (fašistický, odmítá
demokratické ideje a praktiky parlamentního uspořádání, touží společnost
zpolitizovat)
3. uznává jednu revoluční stranu, jež má sjednotit společnost v jedinou třídu
(komunistický –vyřazuje soutěžení stran, k dosažení beztřídní společnosti je
nezbytným prostředkem absolutní moc strany)

Typologie na základě fenoménu modernizace

- Edward Shils: Politický rozvoj v nových státech, vyčleňuje následující kategorie:

Poručnická demokracie – po formální stránce odpovídá normám demokratické společnosti,

vzniká především v modernizujících se zemích, které se snaží o rychlý ekonomický, kulturní a
sociální vývoj, rozdíl oproti politické demokracii spočívá v tom, že obyvatelstvo musí být
k úkonům demokratického života donucováno. Moc bývá soustředěna převážně v rukou
exekutivy, parlament je jen demokratickou ozdobou, justice zde není nezávislá. Mohou
představovat předstupeň skutečné demokracie.

Modernizační oligarchie – demokratické instituce jsou silně potlačeny, nebo neexistují,

systém je plně pod kontrolou byrokracie či důstojnických junt, hlavním cílem je ekonomický
rozvoj

Totalitní oligarchie – od modernizační se liší mírou propojení politického a sociálního,

vysokým stupněm koncentrace moci v rukou vládnoucí elity a vysokým tempem sociální
mobilizace. Dělí se na dvě subkategorie: a.) bolševickou a b.) tradicionalistickou (Německo,
Itálie)

Tradiční oligarchie – především se jedná o monarchie a dynastické formy vlády založené na

zvykovém právu, rozhodující roli hrají příbuzenské či klientské vazby, centrální vláda buď
neexistuje nebo je velmi slabá – vždy bez možnosti kontrolovat místní vládnoucí struktury.
Fungující centrální instituce – armáda, policie-mají za úkol bránit modernizačním tendencím.

Podobně jako Shils vychází z fenoménu modernizace při typologii politických systémů i
Samuel Paul Huntington
- koncept pretoriánské společnosti – ta se vyznačuje úpadkem a rozpadem, charakterizuje ji
přímý vstup sociálních sil do politiky – není však institucionalizováno, časté armádní
převraty. Pretoriánské režimy se tedy ustavují ve společnostech, jimž trvale hrozí vstup
ozbrojených sil do politiky.
- dle míry participace obyvatel klasifikoval Huntington následující typy pretoriánských
společností:
a.) oligarchický(slabá míra participace)- slabost politických institucí, vytvoření modelu
syndikalistické a korporativní politiky
b.) radikální(střední míra participace)-slabé tradiční instituce, mají však dost síly
bránit se centrální vládě, klíčová role armády
c.) masový(vysoká míra participace)- důsledek přímého vojenského zásahu vůči
politickým institucím, armáda v roli okupanta politických institucí

Linzova teorie autoritativních režimů

- jeho typologie je převratem v klasifikaci nedemokratických režimů, vypracoval ji na základě
frankistické éry španělských dějin
- autoritativní režimy charakterizuje jako politické systémy:
1.) s limitovaným politickým pluralismem
2.) bez vybroušené a vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou
3.) bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace
4.) v nichž vůdce či výjimečně malá skupina uplatňuje moc uvnitř formálně špatně
definovaných, avšak předvídatelných hranic

- navržený koncept se soustřeďují spíše na výkon moci, než na její organizaci

- vysvětlení důležitých pojmů:

Limitovaný pluralismus- nejvýraznější rys autoritativních režimů, režim toleruje řadu

organizací, které dokonce mohou mít politický přesah, ty ovšem nesmí zpochybňovat
samotnou podstatu režimu a musí k němu být loajální. Pluralismus je mnohem patrnější
v nepolitických oblastech – ve sféře sociální či ekonomické.V autoritářských režimech
dochází k institucionalizaci politické participace(které organizace mohou působit, nutí občany
ke členství ve strukturách), stálý proces kooptace nových členů – ti pocházejí z vlivných
společenských skupin
- charakteristika elity autoritativních režimů:jistá heterogenita jejího zázemí,menší počet
profesionálních politiků, kteří by svoji kariéru vybudovali v čistě politických
institucích,vysoké množství lídrů z byrokratických, technokratických, armádních,
náboženských, či zájmových kruhů
- limitovaný pluralismus vede ke vzniku semiopozice(částečně kritická, ale spolupracuje
s režimem, nechce podstatnou změnu) a pseudoopozice
Rozpor ideologie a mentality- na vzniku a vývoji ideologie jako systému myšlení se dle Linze
podílejí intelektuálové či pseudointelektuálové
- mentality jsou naopak způsoby myšlení a cítění, spíše emocionální než racionální, které
poskytují nekodifikované způsoby reakcí na různé situace
- ideologické systémy víry jsou tak typické pro totalitní systémy
- naopak mentality užívané autoritativními režimy se na rozdíl od lákavých ideologií hůře šíří
mezi masami, jsou méně snadno využitelné, mentality charakterizuje malý rozsah témat, na
něž mohou poskytnout odpověď, malý stupeň přesnosti, rozporuplnost mezi nimi a
viditelnými politikami
- pro autoritativní režimy jsou tak typické: patriotismus, vlastenectví, ekonomický rozvoj,
sociální spravedlnost a pořádek..
- rozpor mezi mentalitami a ideologiemi je konflikt dvou extrémů

Politická mobilizace versus depolitizace – mobilizace a její opak depolitizace

- mobilizace je možno využít při ustavování režimu, někteří politikové jsou k tomu nuceni
svým ideologickým zázemím
- efektivní mobilizace je prováděna skrze stranu a její masové organizace
- depolitizace a z ní plynoucí apatie může být občany vnímána jako úleva od rozporů

Linzova klasifikace:
- Linz vyděluje následujících sedm typů režimů:
1. Byrokraticko –militaristické autoritativní režimy (Španělsko za Franka)
2. Organicko-etatistické (Portugalsko za Salazara)
3. mobilizační v postdemokratických společnostech (Fiume-Rijeka)
4. mobilizační ve společnostech, jež nově nabyly nezávislost (Pobřeží slonoviny)
5. rasové a etnické „demokracie“ (JAR)
6. defektní a předtotalitní (Československo 1945-48)
7. Posttotalitní (země střední a východní Evropy od poloviny padesátých let 20.stol)

Pět kategorií posttotalitních režimů:

a.) kvazi – totalitní stát
b.) konzultativní posttotalitarismus
c.) kvazi-pluralistický posttotalitarismus
d.) demokratizující se a pluralistický posttotalitarismus
e.) anarchistický posttoalitarismus

Tři osy, pomocí kterých je možné autoritativní režimy členit:

-osa limitovaného pluralismu

- osa stupně a typu politické participace(či mobilizace)
- osa mentality - ideologie

OSA LIMITOVANÉHO PLURALISMU

- nabízí typologii založenou na:charakteru a počtu institucí a skupin, jimž je umožněno
podílet se na moci, a na způsobu vylučování z procesu participace
- různé formy – dva krajní typy: 1. dominují byrokraticko-militaristicko-technokratické
elity, které existovaly už před ustavením režimu a 2. politická participace je výsadou
nemnohých a vstup mezi politickou elitu je možný pouze skrze členství v jediné či
dominantní straně
- 2. organická demokracie (korporativismus) – řada státem definovaných a garantovaných
skupin, které se podílejí na moci
- 3. mobilizační – vznik dominantní strany v boji za nezávislost, strana se postupně stává
důležitým komponentem struktury moci
- 4. druhý typ mobilizačních režimů lze nalézt v postdemokratických společnostech,
tento typ byl jedním z výsledků fašistických mobilizací v době krize demokratického
uspořádání v meziválečné Evropě
-5. rasová „demokracie“- značná část společnosti z rasových důvodů vyloučena
z organizované participace na moci
-6. defektní, zastavené či pretotalitní systémy – mobilizační autoritativní strany a hnutí
usilují o totalitní monopol moci, ale dosud nejsou úspěšné
- 7.posttotalitní –dominance autoritativní strany ještě zcela nezmizela

Sultanistické režimy

- Linz vyčleňuje na základě Maxe Webera další kategorii nedemokratických režimů, a sice
extrémní formu patrimonialismu, zvanou sultanismus
- v těchto režimech sice ekonomický a společenský pluralismus nezmizel, ale je
subjektem nepředvídatelných a despotických intervencí – „sultánova“ moc není
omezena ani funkčně ani prostorově, neexistuje vláda zákona, existuje nízká míra
institucionalizace se silnou fůzí privátního a veřejného, režim manipuluje se symboly,
extrémně glorifikuje vůdce, je vystavěn na despotickém personalismu – vysoce
personalizované a silně dynastické tendence

Stepanova a Linzova teorie postotalitarismu

- Linz spolu se Stepanem částečně revidoval svou typologii režimů –sedmý typ –
posttotalitarismus povýšil na čtvrtou kategorii možného uspořádání obce
- V posttotalitním režimu se uplatňuje mnohem větší stupeň společenského pluralismu
- Na rozdíl od autoritativního režimu však zde nelze nalézt žádné příznaky pluralismu
politického
- Vůdcové bývají více byrokratičtí a státně technokratičtí, než charismatičtí
- Převážná část populace chápe oficiální státní kánon jako povinný rituál

W. Merkel
- definuje šest kritérií autokratického systému:
- a.) legitimace politického panství není založena na principu suverenity lidu, ale na
všeobecné mentalitě, či světonázoru
- b.) volební právo je omezeno na základě etnických, náboženských, pohlavních či
mocensko-politických důvodů, potenciální opoziční politické strany nejsou
rozhodnutím exekutivy připuštěny ke kandidatuře
- c.) existuje mocenský monopol, neprobíhá kontrola politického panství
prostřednictvím demokraticky legitimovaných institucí
- d.) moc uplatňuje monistické centrum, které si podřizuje dosud nezávislé soudy, státní
správu
- e.) jsou porušována či vůbec neuznávána základní lidská a občanská práva
- f.) zákony nedopovídají principům právního státu, slouží libovůli státních struktur

- Merkel převzal a precizoval výsledky Linzovy práce a především rozdělil příliš

obsáhlou kategorii byrokraticko-militaristických režimů + rozlišil dvě formy
nedemokratických režimů:
 1. TOTALITNÍ
a.) komunistické totalitní režimy
b.) fašistické totalitní režimy
c.) teokratické totalitní režimy
2. AUTORITATIVNÍ
a.) komunistické autoritativní režimy
b.) fašistické autoritativní režimy
c.) militaristické režimy
d.) organicko-etatistické autoritativní režimy
e.) rasistické autoritativní režimy
f.) modernizační autoritativní režimy
g.) teokratické autoritativní režimy
h.) dynastické (královské, monarchistické) autoritativní režimy
i.) sultanistické autoritativní režimy

Hybridní demokracie
- reálný průběh demokratizace některých států přinesl četná zpochybnění klasického
západního ideálu spojujícího automaticky demokratické vládnutí s akceptací a garancí
liberálních politických a občanských hodnot

Neliberální demokracie a hybridní demokracie

- americký politický analytik Fareed Zakaria je autorem konceptu tzv. neliberálních
demokracií – tyto režimy se vyznačují použitím některých mechanismů demokratického
vládnutí(př. formální volby), častá je volba nacionalistických, rasistických či extrémistických
vůdců (volby jsou fakticky zmanipulovány, voliči donuceni)
- zcela schází respekt k občanským svobodám a právům – neliberální demokracie mají sklon
absolutizovat suverenitu lidu, ale neprovádí paralelní kontrolu a omezení moci. Na rozdíl od
liberalismu, který se absolutní moci bytostně obává , dochází v neliberálních demokraciích ke
koncentraci a centralizaci moci, tyto režimy mají také sklon k populistické politice
- na Zakariovy úvahy navázal částečně také W. Merkel – podle něj je dahlovské pojetí
demokracie jako polyarchie nedostatečné, staví na jediné dimenzi, kterou je legitimita vztahu
mezi vládci a ovládanými
- Merkel kritizuje většinu teorií tranzice pro příliš hrubé rozlišení a zavádí pojem defektní
demokracie- tři typy defektních demokracií:
1. Exklusivní demokracie – vylučuje část obyvatelstva z plnoprávného politického
postavení, vesměs z náboženských, rasových či etnických důvodů
2. Doménní demokracie- existuje právo veta na politická rozhodnutí demokraticky
zvolené vlády ze strany armády, guerilly apod.
3. Neliberální demokracie – demokraticky zvolená vláda porušuje princip vlády práva,
lidská práva a svobody, obchází parlamentní procedury, ovlivňuje soudy
+ tzv. delegativní demokracie

Elektrorátní (formální) demokracie a pseudodemokracie

- politolog Larry Diamond – výsledkem tranzičního a konsolidačního procesu může být jak
ustavení plnohodnotné liberální demokracie, tak pouhé polodemokracie =demokracie
elektrorátní (volební)
- do kategorie elektrorátní demokracií podle Diamonda typicky spadají země, jež nerespektují
lidská a občanská práva ve snaze chránit svou územní celistvost(Turecko, Rusko, Indie)
- pseudodemokracie- ještě méně demokratické, reálně v nich neprobíhá žádná politická
soutěž, politickou elitu nelze legitimně odstranit, důležitým rozdílem mezi autoritářskými
režimy a pseudodemokraciemi je podle Diamonda vyšší míra svobody u těch druhých

Delegativní demokracie
- autorem G. O ´ Donnel
- delegativní demokracie může být úspěšná v nových demokraciích, které jsou vystaveny
vážným sociálním a ekonomickým problémům, mají jen slabou nebo vůbec žádnou starší
demokratickou tradici – míra konsolidace demokracie je zde poměrně nízká – díky tomu se
v nich místo klasické demokracie začne rozbíhat politický klientelismus, patrimonialismus a
korupce
- delegativní demokracie je založena na tom, že lidem přímo zvolený vítěz prezidentských
voleb díky svému zvolení získává mimořádně silný mandát, takový prezident je po svém
zvolení omezen pouze systémem vazeb, které existují ve vztahu k ostatním mocím
(zákonodárné a soudní), jiná omezení nejsou-dané rozložení jej svádí ignorovat ústavní
omezení, nemůže se opřít o bázi v parlamentu – proto ho může ve svých rozhodnutích i
obcházet, jeho popularita polarizuje společnost, demokracie získává silně plebiscitární rysy,
silně se personalizuje- výsledkem je nestabilita demokracie, která může vyústit až v nastolení
nedemokratického režimu