7.

Renesanční humanismus a jeho projev v obnově vizuálního realismu 24.10.2022

Nový renesanční duch

● renesance = znovuzrození (antiky) -> výrazně pozemská, horizontální životní orientace
● „velká renesance“ (dříve např. tzv. Karolinská r. – 12. stol.)
● 12. – 17. stol. (14. – 16. stol.) italská x zaalpská renesance
o společenské změny – rozvoj měst (Itálie) 12. stol.
o literatura 14. – 17. stol.
o výtvarné umění
▪ raná italská 1425 – 1500
▪ vrcholná 1500 – 1525
▪ pozdní (s nástupem manýrismu) do konce 16. a 17. stol., vznik baroka

Neoplatonismus a humanismus
● Florencie, r. 1459 – Cosimo Medici zakládá akademii
o centrum humanistů
▪ člověk = ústřední hodnota
▪ plný rozvoj lidské osobnosti, lidská práva
▪ renesanční humanismus -> +antická vzdělanost
● Lorenzo Valla (1407 – 1457)
o O rozkoši – dialogické pojednání
▪ stoické x epikurejské pojetí
-> syntéza: duchovní život není v rozporu s pozemskými slastmi ! pokud v souladu s
důstojným životem !
● Christophoro Landino
o De vita activa et contemplativa – traktát (O činném a rozjímavém životě)
▪ dvě základní polohy lidského bytí - ideál
▪ renesanční osobnosti: silně aktivní až zběsile činorodé (individualismus)
X
▪ florentští neoplatonici: kontemplace = cesta k opravdovému štěstí
● Giovanni Pico della Mirandola (1463 – 1494)
o znal 10 jazyků vč. aramejštiny, hebrejštiny a arabštiny
o O důstojnosti člověka – podobu svého života si člověk svobodně volí
● Marsilio Ficino (1433 – 1499)
o stylizace, mytologizace lidského života
o lékařství: znamení zvěrokruhu jsou propojena s jednotlivými částmi těla
o ren. filosof má stále něco z dřívějšího mága (astronomie a alchymie)

-> vnitřní nejednoznačnost renesanční kultury

● Pietro Pomponazzi (1462 – 1522)

o nový renesanční aristotelismus (proti scholastickému)
● částečné ideové rozchody, ale celkový názorový smír -> Raffael Santi, Athénská škola – sněm
filosofů všech dob
o renesanční „utopie všeobecného souladu“
o Aristoteles s Platónem si nejsou rozpory, ale doplňují se
Renesanční přírodní filosofie
● úvahy o povaze přírody
● Mikuláš Kusánský (1401 – 1464)
o matematik, diplomat, kardinál (humanisté na na papežském dvoře)
o myšlením na pomezí středověku a renesance
o významný pro budoucí vývoj filosofie:
▪ strukturní totožnost mikrokosmu a makrokosmu
● nová podoba Anaxagorova vyjádření
● Bůh maximální universum, ale zároveň obsažen v každé jednotlivině
-> cokoliv je obsaženo v čemkoliv
● individuum uskutečnění obecného, ne jeho protiklad
● Bůh středem i obvodem vesmíru, který není nekonečný, nelze ho ani
pojmout jako konečný ->
▪ Bůh jako splývání protikladů
▪ dvě úrovně lidského rozumu
● ratio – rozum – uvažuje podle pravidel logiky
● intelectus – intelekt (přesah k absolutnu)
● na intelekt lidská racionální výbava nestačí, člověk dospěje nanejvýš
k učené nevědomosti (docta ignorantia)
● Giordano Bruno (1548 – 1600)
o panteismus – celé universum prostoupeno Boží přítomností, vše je božské
o vše ve světě oduševnělé jako živoucí organismus, z jednotek hmotného a současně
duchovního charakteru = monady
o nekonečnost vesmírů
-> ovlivnění Spinozy a Leibnize
● Robert Burton (1577 - 1640)
o analogie mikrokosmu a makrokosmu
x
o obecné úvahy z antické tradice
o -> Anatomie melancholie
▪ teorie živlů + čtyři temperamenty = analýza melanch. duševního rozpoložení
▪ melancholický stav jedince <=> stav celé společnosti

Renesanční přírodověda
● Mikuláš Koperník (1473 – 1543)
o O obězích nebeských těles
▪ X geocentrická soustava, střed soustavy je střed oběžné dráhy Země
(v podstatě heliocentrismus)
o zbavení Země privilegovaného postavení -> zviklání tradičních duševních opor ->
melancholie, v umění manýrismus – přepjatost, vratkost
o navazovali na něj G. Galilei, J. Kepler, I. Newton
● Leonardo da Vinci (1452 – 1519)
o lhostejnost k osudu jednotlivce v zájmu vědeckého poznání, „technická inteligence“
soustředěná v Miláně, nevyhovuje mu duchovní svět florentinského neoplatonismu

Sociální a utopické teorie

1. naturalistický koncept člověka
2. utopické vize technické způsoby myšlení v humanitních úvahách
3. humanistická moralita a objev osobnosti
 ● Niccolo Machiavelli (1469 – 1527) (1.)
o -> machiavelismus = způsob jednání, kdy jsou pro zamýšlené cíle v politice a řízení lidí
voleny jakékoliv prostředky X (sám Machiavelli jen poukazoval, jak lze zacházet
s lidmi nedbajícími dobrých mravů)
o Vladař - naturalistický model lidské bytosti
▪ zákonitosti, jimiž se řídí společnost -> vyvozuje pravidla jednání pro toho, kdo
ji řídí
▪ vládnutí pro obecný užitek
▪ představa ctnosti jako mravního základu osobnosti
X
▪ realitou je zkaženost lidské povahy
▪ vladař proto musí mít chování zvěře – vychytralost lišky a moc lva
o přírodovědně věcný pohled – člověk součástí přírody
o naturalismus – dobré i hojné špatné vlastnosti člověka
● Thomas More (1478 – 1535) (2.)
o lord chancellor Jindřicha VIII., nesouhlasil s osamostatněním anglikánské církve ->
popraven
o Utopie (1515 – 16)
▪ ostrá kritika poměrů v Anglii
▪ vize ideálního uspořádání společnosti
● naprosté podřízení individua sociálnímu celku (společné vlastnictví,
povinná práce, přesídlení přespočetných lidí ve městech, totální
podřízenost panovníkovi – povoluje cestování - i uvnitř státu)
● uzavřené „dokonalé“ společenství
● prototyp totalitarismu
● Tommaso Campanella (1568 – 1639) (2.)
o pomezí renesance a baroka
o Sluneční stát (1602)
▪ ještě extrémnější než u Morea –> řízené rozmnožování – šlechtění lidí
(=eugenika)
● Erasmus Rotterdamský (1467 – 1536) (3.)
o Chvála bláznivosti
▪ věnované T. Moreovi – psal to u něj na návštěvě, podnět k napsání Utopie
▪ život postrádající rozumnost, lidé jsou pošetilí
● Michel de Montaigne (1533 – 1592) (3.)
o Eseje – objev renesanční osobnosti

Reformace
● v době renesance, ale velice odlišné vnímání
● cíl = ozdravení náboženství - svědomí, mravní osobnost, ne příkaz církve
● opravdová zbožnost, sebezpytování, asketická každodennost
X
● požitkářský přístup k životu renesančního hnutí
● Jan Viklef (1320 – 1384)
o vlastní výklad teorie predestinace podle sv. Augustina
o lidé předurčení ke spáse = pravá „neviditelná“ církev, není totožná s
o oficiální římskokatolická církev je v úpadku, potřeba nápravy
● Jan Hus (1371 – 1415)
o požadavek chudoby, nemajetné církve
 o obnovení ryzí pravdy víry bez prodejného svědomí (odpustky)
o filosofické rozlišení trojí pravdy:
1. pravda Písma
2. pravda smyslová
3. pravda rozumová
● Petr Chelčický (1390 – 1460)
o Písmo = jediné životní vodítko pro člověka a jeho jednání
o odmítal násilí a jakoukoliv společenskou organizaci
● Martin Luther (1483 – 1546)
o německý reformátor
● švýcarští reformátoři:
● Ulrich Zwingli (1484 – 1531)
● Johannes Kalvín (1509 – 1564
o tvrdý teokratický režim, upaloval své odpůrce
o s dogmatismem se vytratila původní myšlenka opravdovosti osobní víry a svědomí

Renesanční literatura
Petrarca, Boccaccio, Rabelais, Cervantes, Shakespeare, …

Renesanční vizuální realismus

● návrat k antickým ideálům, návrat k přírodě
● zobrazování množství realistických detailů
● Gentile da Fabriano
o Klanění tří králů (1423)
● Giotto di Bondone (1266 – 1337)
o ještě gotika, ale renesanční přístupy
▪ obraz jako jednolitý výjev
▪ perspektiva
● Filippo Brunelleschi (1377 – 1446), Leon Battista Alberti (1404 – 1472)
o architekti a malíři
o matematická teorie perspektivy
● Donatello (1386 – 1466)
o David, bronzová socha
● filosofie přírody: představa nekonečnosti
X
● umělecké vyjádření: uzavřenost, konečnost, rovnovážná statická forma

Vrcholná renesance
● růst symbolického vyjádření
● Sandro Botticelli (1444 – 1510)
o Primavera - symbolika a přesnost (500 druhů kvítí na obraze)
● Leonardo da Vinci (1452 – 1519)
o tradice pythagorejská a kanonická: model ideální postavy
o sókratovská a platónská: duše vyjádřená nad rámec vnějších proporcí (Gioconda)
● Michelangelo Buonarotti (1475 – 1564)
o David – myšlenka přecházející v čin – nový obsah klasického tématu
● Raffael Santi (1483 – 1520)
o ideální tvary
● Giorgione, Tizian, Tintoretto, Veronese – benátčané - smyslovost barvy