NOVOVĚKÝ RACIONALISMUS V 

KONFRONTACI S BAROKNÍ EMOCIONALITOU

Vznik subjekt-objektového vztahu a transcendentální postoje (Descartes)
● racionalisté považovali za rozhodující složku poznání (vedoucí k pravdě i za kritérium pravdy)
rozumové prostředky (logika pojmů, dedukce)
● vysoká míra obecnosti poznatků
● DEDUKCE = myšlenkový postup, při němž závěry vyplývají z východisek (založených na principech
logiky), usuzování, posupující od obecnému k jednotlivému, úzce vázána k analýze a párově se
doplňuje s indukcí

René Descartes
● víra v rozum
● všichni mají stejné rozumové dispozice (za rozdíly mohou nesprávné cesty, jimiž se rozum u mnoha lidí
ubírá => záleží na správné metodě myšlení = Pravidla pro vedení rozumu, Rozprava o metodě)
● 1. požadavek racionální evidence, jistoty
● 2. požadavek metodické skepse (pochybovat o všem, co onu racionální evidenci nemá)
● skepse není cílem, ale prostředkem k odvržení všeho v myšlenkovém obsahu, co nevede k pravdě
● 3. nutnost postupovat z těchto předpokladů dedukcí 
● „Když o všem pochybuji, nemohu pochybovat o samotném pochybování, které je myšlenkovým
výkonem“ => „Cogito ergo sum“ = Myslím, tedy jsem.
● jedinou evidencí byla sebejistota poznávajícího subjektu (myslící já), zpochybněný zůstal celý svět (vč.
tělesnosti myslícího) => nastolen byl subjekt-objektový vztah (subjekt je z celku objektivního světa
vydělen, jediný nezpochybnitelný)
● transcendentální postoj = myšlenková rovina, která je předpokladem naší zkušenosti o světě a tuto
zkušenost teprve umožňuje
● transcendence (z lat. překračovat) = relační pojem (termín, jehož význam se mění podle vztahu,
v jakém je užit)
● v theologii = transcendentálie = základní hodnoty nadpozemského, absolutního světa jako je
dobro, krása, jež zakládají pozemský svět a přesahují jej
● ve filosofii = transcendentální = rovina myšlení, jež přesahuje z běžné zkušenosti k jejím
předpokladům, které teprve umožňují, abychom porozuměli souvislostem, které poskytují
empirické údaje
● Descartes se snaží dobrat pravdy o světě z obsahů sebe si jistého vědomí => pomocí ideje Boha (nalézá
ve své mysli => nemůže být plodem člověka = vložil jí do lidského vědomí sám Bůh)
● idea Boha = záruka Boží existence, záruka jistoty světa, jak nám o něm vypovídají naše ideje
● 2 podstaty všeho ostatního = Descartův DUALISMUS
● věc myslící (res cogitans) = lidské vědomí
● věc rozpoznatelná (res extensa) = objektivní svět, jehož součástí je lid. tělesnost
● v mysli existují vrozené ideje (základem těch získaných) = idea Boha, matematické, geometrické
axiomy
● cesta k pravdivému poznání = čtvero pravidel metody:
● 1. požadavek evidence (přijímat za pravdivé jen ty ideje, jež jsou jasné a zřetelné)
● 2. každou otázku rozdělit na několik částí (vymezení problémů, jejich převedení na co
nejjednodušší formu)
● 3. své myšlenky odvíjet od předmětů mysli nejjednodušší a nejsnáze poznatelných
(nejobecnější racionální princip)
● 4. činit ve všem úplné výčty (využít k definici zkoumané věci všechny dostupné údaje)

Návrat z dualismu k monismu (Spinoza)

● tradiční ontologie celistvého světa = svět lze rozumově poznávat, protože je rozumně uspořádán
Baruch Spinoza
● Principy Cartesiovy filosofie
● k pojmu podstaty (substance) náleží, že může být jen jedna (i svět může mít jen jednu substanci)
● Bůh jako nejdokonalejší a absolutně nekonečné jsoucno, je zdroje a východiskem všeho => „Bůh čili
příroda“ (Deus sive natura)
● panentheismus = příroda, celý svět, jsou v Bohu, jež je nekonečně přesahuje
● celek světa je v Bohu a představuje jeho známé vnitřní modifikace a projevy
● panteismus = názor, že Bůh je ve všem, v celé přírodě, je s ní totožný a je přítomný v každé její části

● Bůh => substance => atributy => mody

● substance = projevem Boha, jednota světa
● atributy = způsoby vyjádření: duchovní a hmotná stránka světa
● mody = jednotlivé tělesné nebo myšlenkové jsoucno
● vše je determinováno (podmíněno) = vše se děje nutně
● nají pro člověka, jak žít dobrý život a svobodnou existenci => dílo: Etika vyložená způsobem užívaným
v  geometrii
● výzva k člověku, aby pochopil svou svobodu jako absenci vnějšího donucení 
● nutnost jednat v souladu se svou přirozeností, se svou povahou
● jak rozumně organizovat sebe sama a vyrovnat se s afekty a vášněmi
Ontologický pluralismus monad (Leibniz)
Gottfried Wilhelm Leibniz
● substance = samostatnost svého bytí => soběstačná jednotka (MONADA) dále nerozložitelná
● monada = duchovní, metafyzická povaha
● z těchto různou měrou oduševnělých jednotek se sestává svět
● v každé z nich se odráží celý vesmír
● spis Monadologie 
● úplná identita ani uvnitř druhu není možná
● k Lockovu „nic není v  rozumu, co by předtím nebylo ve smyslech“ dodává „kromě rozumu samého“ =>
který je v našem poznání rozhodující, disponuje vrozenými ideami (= logický princip sporu, princip
dostatečného důvodu)
● důvodem pohybu monady je její vlastní vnitřní síla, daná samotnou existencí
● Bůh jim zadal předzjednanou harmonii
● tento svět je nejlepší ze všech možných => po tomto tvrzení napsal své ospravedlnění zla Úvaha o
theodícei
● zlo je nutností, vyplývající ze samotného faktu stvoření (svět stvořen jako nezbytně nedokonalý,
jinak by byl totožný se Stvořitelem)
● zlo metafyzické (konečnost světa), fyzické (trápení), mravní (možnost hřešit)
Jemný duch proti geometrickému (Pascal)
Blaise Pascal
● oponent Descartesa
● rozdíl mezi duchem geometrickým (exaktní věda) a jemným (životní souvislosti)
● dílo: Myšlenky (předznamenávání moderního existencionalismu) 
● téma vznešenosti a ubohosti člověka
● „sázka na Boha“ = buď Bůh existuje (volil jsem správně), neexistuje (též jsem volil dobře, protože tím
nic neztrácím a vsadil jsem na hodnoty, jež k pojmu Boha patří – budete věrný, čestný, skromný,
vděčný, dobročinný, upřímný, opravdový přítel)
● lidé žijí z pouhého zvyku v nudě a prázdném rozptylování, propadlí sebelásce

Pansofická jednota světa (Komenský)

Jan Amos Komenský
● vzdělání jako duchovní vzestup k božské jednotě 
 ● Labyrint světa a Ráj srdce 
● marnost veškerého hemžení lidských pošetilců, spočinutí ve vlastní ztišené víře v Bohu jako
hlubině bezpečnosti
● Všeobecné porady o nápravě lidských věcí 
● realizaci pansofické myšlenky = rozvinutí univerzální vědy
● s matematickou přesností podat znalost všeho, co lze vědět
● zákonitosti všeobecné harmonie
● Cesta světla
● plán univerzální knih a takto pojatých škol
● analogie mezi šířením světla fyzikálního a rozumového
● oproti Baconovi zdůrazňuje duchovní smysl lidského vzdělávání i praxe
Duchovní potenciál barokní kultury
● východisko z nejistoty a duchovní krize
● barokní sloh 
● cesta k Bohu skrze tento svět
● baroko se upíná k hodnotám tohoto světa, pokud v nich spatřuje chválu stvořitele skrze stvoření
● vědomí pomíjejícnosti všeho stvořeného
● BAROKO (1580/1600–1720/1730), pak ROKOKO (hravě dekorativní závěr baroka)
● Čechy 
● rané baroko (1611 – konec 17. st.)
● vrcholné (90. léta 17. st. – 1745)
● barokní gotika (krátce v 1. čtvrtině 18. st.)
● rokoko (1745–60.-80. léta 18. st.)
● emocionalita, dominující role pohybu, dramatičnost obrazů, konflikty protikladů, 
● napětí mezi světským a božským je vyjadřováno monumentalitou
● šerosvit (vystižení hloubky a tajemství života i jeho odvrácené strany – dílo Caravaggiovo,
Velázquezovo, Rembrandtovo, Škréty, Brandlovo)
● světský život v rozmanitých polohách (španělský pikareskní román - F. de Quevedo)
● Itálie – T. Tasso (lyrický rytířský epos Osvobozený Jeruzalém)
● Španělsko – Carpio Felix Lope de Vega (barokní komedie), Pedro Calderón de la Barca (drama Život je
sen)
● Anglie – John Milton (epos Ztracený ráj – boj dobra se zlem)
● ve Francii – barokní klasicismus (projev descartovského ducha požadujícího vše jasné a zřetelné =
architektura podle geometrie Versailles) 
● N. Poussin (malíř), J. Racine (tragická dramata), Moliére (komedie)
● Pierre Corneille (drama Cid)