Hodnotové tradice – ctnosti

EvP (P-4)
Pavel Seknička
 Obsah přednášky
1. Hodnotová tradice ve starověku – Sokrates,
Platón, Aristoteles
2. Hodnotová tradice ve středověku –
křesťanské hodnotové koncepty (Aurelius
Augustinus, Tomáš Akvinský)
3. Novověké hodnotové (etické) koncepce –
Benedikt Spinoza, Immanuel Kant
 Sokrates ( 479 – 399 př. n. l.)
• Nastolení otázek „Jak má člověk žít?“ a „Jak má
člověk správně žít?“;
• Poukázal na vztah poznání a hodnocení;
• Moudrost je považována Sokratem za nejvyšší
ctnost a nejvyšší dobro, ale současně věděním;
• Další ctnosti – rozumnost, spravedlnost, statečnost,
zbožnost a dobra jako zdraví, krása, bohatství a
přátelství;
• Jaké jsou vztahy mezi dobrem a moudrostí, ale také
mezi skutečným věděním a ctností.
 Platón (428 – 347 př. n. l.)
• Platónův filozofický systém je idealistický – dobro jako
nejvyšší idea, je středobodem světového dění, ke
kterému všechno směřuje;
• Systém ctností: moudrost, statečnost, umírněnost,
spravedlnost;
• Lidská duše je složena ze tří částí: žádostivá duše
(pracující, řemeslníci), vznětlivá duše (vojáci a strážci),
rozumová (racionální) duše (filozofové vládci);
• Obec, tj. městský stát: vládce, strážce, řemeslníci,
obchodníci a zemědělci (pracující).
Platón – souvztažnosti systému ctností
• Moudrost – vládce- rozumová duše
• Skutečnost – strážci – vznětlivá duše
• Umírněnost – řemeslníci, obchodníci a
zemědělci – žádostivá duše
• Spravedlnost – zachování vztahů v obci –
zachování síly duše
 Aristoteles (384 – 322 př. n. l.)
• Etiku odvíjí od ctností, cílem etiky je dosažení dobra jako
účelu lidského jednání;
• Etika vychází z metodologie realismu, tj. z konkrétních
situací;
• Systém ctností zahrnuje 5 rozumových (dianoetických) a
11 morálních ctností (tuto skupinu dělí na obecné a
specifické);
• V praktickém jednání se člověku odhaluje možnost si
vybrat mezi dvěma alternativami, a proto je ctnost a
etika založena na rozumu a svobodě, přičemž výhodu
mají jednotlivci od přirozenosti k dobru disponovaní.
Aristoteles – specifické mravní ctnosti

Specifické mravní ctnosti jsou členěny:

• Ve vztahu k hospodaření s penězi a majetkem
(štědrost a velkorysost);
• Ve vztahu k vážnosti a cti (velkomyslnost,
zdravá ctižádostivost a mírnost);
• Ve vztahu s druhými lidmi (pravdivost, humor,
přívětivost);
• Ve vztahu ke společnosti (spravedlnost).
 Aurélius Augustinus (354 – 430)
Jeho etika má řadu specifických a originálních
prvků, ale zároveň obsahuje velmi zřetelné
stopy platónovsko-sókratovské a stoické
tradice.
Podle Augustina se jistota vědění zakládá na
sebejistotě vědění.
Augustin klade důraz na náboženské hodnoty
víru, naději a lásku, zároveň však zdůrazňuje
roli svědomí a milosti boží.
 Tomáš Akvinský (1225 – 1274)
Díky jeho hlubokému pochopení aristotelovské filozofie traktovat
křesťanskou etiku nikoliv pouze jako morální teologii, jak bylo do
této doby až na výjimky obvyklé (etika je součástí morální,
praktické filozofie, ale také úzce souvisí s morální teologií, do
centra zájmu staví ctnosti, jako vnitřní principy jednání).
Ctnosti jsou významným druhem habitů – zdokonalují schopnosti;
Akvinský rozlišuje intelektuální, morální, kardinální a teologické
ctnosti.
Akvinský vychází z toho, že člověk má rozum a svobodnou vůli, rozum
člověka (intelekt) vede k pravdě a a tíhnutí (vůle) vede k
dosahování dobra. Jelikož v ctnosti se mluví právě ve vztahu k
dobru jsou cnostmi ve vlastním smyslu pouze morální ctnosti jako
habity tíhnutí.
Tomáš Akvinský – rozdělení dobra
• Dobro vznešené, týká se ctnosti a přísluší plně
člověku. K realizaci tohoto dobra napomáhá
rozumnost, která je uskutečňována v
blaženosti jakožto smyslu života.
• Dobro užitné, např. majetek, příslušná
schopnost je vnímavost.
• Dobro potěšující, např. jídlo, projevem tohoto
dobra je schopnost růstu.
 Tomáš Akvinský – kardinální ctnosti a
křesťanské ctnosti
Kardinální ctnosti:
• Rozumnost, resp. praktická moudrost
• Statečnost, kultivuje vznětlivost
• Umírněnost, tlumí žádostivost
• Spravedlnost, která je ctností vůle
Křesťanské ctnosti:
• Víra,
• Naděje,
• Láska.
 Tomáš Akvinský - svědomí
Svědomí je formováno třemi faktory:
• První je vrozený, předem daný (synderesis)
• Druhý je moudrost, která obsahuje komplex
názorů na metafyzické a náboženské otázky
(sapientia)
• Třetí je vědění, které se opírá o osobní
zkušenosti a poznání (scientia)
Tomáš Akvinský – spravedlivá cena, lichva,
vlastnictví
• Spravedlivá cena – je stanovená vyšší autoritou,
stojící nad prodávajícími a kupujícími
• Lichva je obchodování s penězi, kde výnos (zisk) je
vztažen k času, který je statkem Božím a musí být
přístupný ekvivalentně všem
• Vlastnictví, myšleno soukromé vlastnictví, udržuje
společenský řád a stabilitu, nejistota vlastnictví
vede k hospodářskému úpadku, je zdrojem
politické nejistoty a společenských nepokojů
 Benedikt Spinoza (1632 – 1677)
• Etiku vykládá geometrickým způsobem
• Etiku představuje na základě metafyzického
konceptu, který ke svému zdůvodnění
nepotřebuje žádnou oporu v náboženské víře.
Je matematicky čirý, v každém okamžiku
kontrolovatelný a přehledný výkladem
jednotné souvislosti člověka, boha a přírody.
• Příroda nebo-li bůh je u Spinozi jedna
substance
 Benedikt Spinoza
Jedna substance je sama sobě příčinou a projevuje se ve dvou
aspektech:
• První aspekt je božská síla tvořící přírody,
• Druhý aspekt je příroda stvořená.
Duch a tělesnost se projevují jako atributy substance nikoliv
samotné podstaty.
Božská substance samu sebe řídí v tom je její svoboda. Svoboda je
Spinozou charakterizována jako poznaná nutnost.
Lidská přirozenost je svázána nutností a zákonitostmi příslušného
řádu. Život v souladu s těmito zákonitostmi vede člověka
přirozeně ke sebezdokonalování a to znamená ke stupňování
moci nad vášněmi a afekty.
 Benedikt Spinoza
Spinoza dělá rovnítko mezi tím, co je nutné a
boží vůlí, a proto každé rozumové jednání
souvisí s provázaností v přírodě je současně
projevem rozumové lásky k bohu. I tato láska
je afektům, ale natolik silou a formou
odlišným, že neguje všechny ostatní afekty a v
člověku zůstává nejvyšší ctnost v dosažení
pravého klidu duše.
 Immanuel Kant (1724 – 1805)
• Zaměřuje svoji pozornost na svět mravního řádu, který
je pouze myšlený, ale přesto k němu máme přístup
prostřednictvím našeho jednání, které nám určuje
praktický rozum.
• Základem jednání je autonomní (svobodný) člověk.
• Kant hledá obecně závazné podmínky našeho jednání.
• Praktický rozum souvisí se sférou „věcí o sobě“ a ta nás
zavazuje k jednání podle obecného zákona. Autonomie
obecného zákona v sobě obsahuje závaznost mravního
jednání osoby pro všechny ostatní členy společnosti.
 Immanuel Kant – Kategorický imperativ
Klíčový význam v Kantově nauce o morálce má kategorický
imperativ, jež je spojen s ovlivňováním vůle. Vůle bere
podle Kanta svou míru buď ze svého rozumu, nebo jsou
pravidla jednání dána z vnějšku. Kantovy filozofické
inspirace jsou většinou racionální povahy s cílem nalézt
místa, kde dochází k souvztažnosti svobody a praktického
rozumu.
Kategorický imperativ má platnost obecnou a nepodmíněnou.
To znamená, že jsme jím povinováni jednat podle mravního
zákona a to čistě kvůli němu samému, bez jakékoliv
náklonnosti nebo vzdoru. Kategorický imperativ nám neříká
co máme činit, ale jak to máme činit.
 Immanuel Kant – Kategorický imperativ

V díle Kritika praktického rozumu je kategorický

imperativ prezentován následovně:
„Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy
současně platit jako princip obecného
zákonodárství.“
Být svobodný (autonomní) znamená být sobě
samému zákonodárcem.
 Immanuel Kant – Kategorický imperativ

V základech metafyziky mravů charakterizuje

kategorický imperativ takto:
„Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání
měla na základě tvé vůle stát obecným
přírodním zákonem.“
„Jednej tak, abys používal lidství, jak ve své
osobě, tak i v osobě každého druhého vždy
zároveň jako účel a nikdy jako prostředek.“
Immanuel Kant – podmínky mravnosti

Kant považuje za podmínky mravnosti:

• Nesmrtelnost duše
• Svobodu vůle
• Existenci boží

Racionálně založená autonomní etika Kantova

svým formalismem, na němž si tak zakládá je
vzdálená skutečné lidské praxi.
 Použitá literatura
• Seknička, P. – Putnová, A.: Etika v podnikání a
hodnoty trhu. Praha: Grada Publishing, 2016,
str. 47 – 60.