Immanuel Kant (1724 – 1804)

Hlavní myšlenky

i. Veškeré poznání pochází ze zkušenosti, avšak nevzniká pouze ze zkušenosti.

ii. Poznání uspořádaného světa je umožňováno navzájem se doplňujícími úkony
smyslů a myšlení.
iii. Látka naší zkušenosti je poskytována smysly, její formu zajišťuje myšlení.
iv. Svět, jež známe, je svět jevů; o věcech o sobě nemáme žádné poznání.
v. Jediné, co je bez výhrad dobré, je dobrá vůle.
vi. Člověk má jednat pouze podle principu jednání, které jde zevšeobecnit.
vii. Člověk má přistupovat ke všem rozumným bytostem jako k samoúčelů, a nikdy
jako k pouhým prostředkům.
viii. Kategorický imperativ je nutno odlišit od hypotetických imperativů; příkazy
kategorického imperativu platí bez výjimky zatímco příkazy hypotetickým
imperativů výjimku připouštějí.
ix. Autonomie svéprávné vůle je základem lidské důstojnosti,
x. Víra v Boha je postulátem praktického rozumu.

Život a dílo
- inspirován Humem, původně vychází z Leibnitze → hledá kompromis mezi extrémy
- sám z chudé věřící rodiny, navštěvoval farní školu (vzniká antipatie k organizovanému
náboženství)
- absolvoval univerzitu v 22 letech, osm let domácím učitelem
- 1755 získává doktorát v přírodních vědách, zůstává na univerzitě a přednáší (36 –
profesor)
- Velmi přesný rutinní život (v pět vstával v deset uléhal, procházky, přátele, etc)
- Ztělesnění osvícenství
- Liberál, hájil americkou i francouzskou revoluci

Základní Kantovy otázky

Co mohu vědět? na niž odpovídá jeho teorie poznání

Co mám činit? na niž odpovídá jeho etika
V co mohu doufat? na niž by měla odpovědět

Teorie poznání a metafyzika

- sloučení empirismu a racionalismu
- vychází ze zkušenosti → svět je uspořádaný a mezi jednotlivými předměty jsou
kauzální vztahy
- smysly poskytují látku naší zkušenosti a myšlení určuje formu
- smysly nám poskytují látku (barvu, vůni nikoli formální strukturu) nikdy nezískáme ze
smyslů představu o času
- myšlení je tedy nutná síla, která dává kohertnost světu, neboli díky smyslům
získáváme „suroviny“ a myšlení jim dává jednotný rámec → překonání fatální
nedostatek empirismu a zároveň nechápe mysli v racionalismu
- transcendentální jednota apercepce – mysl není substance ale výkon
- činnost mysli není pozorovatelná a je nutnou podmínkou pro uspořádané zkušenosti
(proto transcendentální)
- Jednota . poukázání na naše myšlenková data – výkon je výkonem syntézy
- Apercepce – schopnost včlenit jednotlivou zkušenost do celku svých zkušeností, to
nemohu udělat skrze vjemu, protože ty mi poskytují pouze počitky
- Nementální stránka Kantovy metafyziky:
- Objektivní předmět – nezávislý předmět, který by zůstal jaký je, i kdyby ho nikdo
nepozoroval
- Kantovy objekty nemají žádnou existenci nezávislou na pozorovateli
- Svět fenomenální (svět jevů) x svět noumenální (svět věcí o sobě)
- My jsme schopni poznávat pouze svět fenomenální o noumenálním světě nemůžeme
mít žádné poznání
- Vše, co poznáváme je skrze smysly, tedy můžeme pracovat pouze s našimi smysly
nikoli se samotnými předměty
- Vnější svět je tedy transcendentní – spadá mimo naše poznání a zkušenost (x
transcendentální není přístupné našemu smyslovému vnímání ale je nutné pro naši
zkušenost)
- Tedy Kantův objektivní svět je vlastně světem subjektivním
- Kant sám nazývá svou nauku jako metafyzický idealismus
- Jak tedy můžeme vědět, že existuje noumenální svět? Kvůli datům, pokud by
neexistoval, nemohli bychom dostat žádné informace skrze vjemy

Kantova tabulka kategorií

jednotka

kvantita (kolik?)
množství
:

všechno

skutečnost (jest)

kvalita (jaký?): negace (není)

omezení (je s omezením)

podstata a případek

kauzalita (příčina a
relace (vztah):
následek)

vzájemné působení

možnost - nemožnost
modalita:
existence - neexistence
 nutné - nahodilé

Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, smyslový názor bez pojmů je slepý.

Etika
- racionalizovaná křesťanská etika
- pojem povinnosti
- naše vůle „stojí na křižovatce“ – rozum jí říka, abychom se chovali rozumně a touhy
nás podněcují k uspokojení tužeb
- požadavky rozumu se jeví jako tíživý tlak
- jednat mravně znamená jednat rozumě
- základy pro ustanovení rozumného jednání Kant nachází v „maximách neboli principy
jednání (motivy jednání)
- je-li maximum rozumné, musí mít všeobecnou platnost, neboť právě to vyžaduje
rozum – tento zákon je mravní zákon
- Jednej podle té maximy jednání, u níž můžeš zároveň chtít, aby platila jako všeobecný
zákon.
- Pokud učiníme ve svém případě výjimku, tak jednáme nemravně
- Ve vztahu k jednání uznáváme imperativy (příkazy) různého druhu
- Hypotetické – poznáváme, že máme vykonat určité jednání, abychom zvýšili naše
štěstí a dosáhli naší žádosti (kompromitují racionalitu)
- Kategorický imperativ: z hlediska rozumu se mu nelze vyhnout
- Vůle podléhá kategorickému imperativu, i když ne vždy se jim řídí
- Kategorický imperativ na sebe uvalujeme sami, neb jsme rozumové bytosti, vůle je
autonomní – tedy vůle si je schopna na sebe uvalit zákony (i kategorický imperativ)
→ jediné bez výhrad dobré je dobrá vůle
- potenciální dobrá vůle nám dává hodnotu , která „převyšuje veškerou cenu“ – je
zdrojem lidské důstojnosti
- formulace kategorického imperativu: Jednej tak, aby ses choval k lidství jak k osobě
své, tak k osobě druhého vždy jako k účelu a nikdy jako k pouhému prostředku
- z tohoto je rozvinuta Kantova teorie společnosti
- ideální společnost – každý jednotlice utváří své jednání podle kategorického
imperativu
- tato společnost je říše cílů a podobala by se v mnohém společnostem reálným
- lidé by využívali nadání a schopnosti ostatních k vyplnění svých cílu jako to dělají
teď, ale uznával by, že každý je samoúčelem a nikoli pouze prostředkem

„Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným
přírodním zákonem.
„Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy
zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.
Člověku, který si zlomil nohu, můžeme jeho neštěstí ulehčit tím, že ho přesvědčíme, jak snadno
si mohl zlámat vaz

Estetika
- Estetické vnímání je subjektivní poznávací proces, v němž soudnost nějakému
předmětu přisuzuje nebo upírá predikát „krásný“
- Úsudky vkusu se vyznačují tím, že v nich není přítomen žádný zájem soudícího,
nejsou podřízeny žádnému pojmu, ale nárokují si obecnou platnost a jsou nutné
Krásné je to, co se líbí v prostém posouzení. Z toho plyne, že se musí líbit bez jakéhokoli
zájmu. Vznešené je to, co se bezprostředně líbí proto, že klade odpor proti zájmu smyslů.

Umění se odlišuje od přírody jako tvoření od činnosti, a produkt nebo důsledek umění jakožto
dílo od produktu přírody jakožto účinku. Přísně vzato bychom měli nazývat uměním jen
vytváření ze svobody; tj. z libovůle, která vychází z rozumu. Neboť, ačkoliv produkt včel
nazýváme uměleckým dílem, děje se to jen kvůli analogii s ním; jakmile si totiž uvědomíme, že
svou práci nezakládají na žádné vlastní rozumové úvaze, řekneme hned, že je to produkt jejich
přirozenosti a jako umění je to připisováno jen jejímu tvůrci. Když při prohlídce bažiny, jak se
to tu a tam stane, narazíme na kus osekaného dřeva, neřekneme, že je to produkt přírody,
nýbrž umění; jeho vytvářející příčina si myslela nějaký účel, kterému tento kus dřeva vděčí za
svou formu. Jinak vidíme umění snad také ve všem, co je uzpůsobeno tak, že představa toho
musela v jeho příčině předcházet před jeho skutečností, aniž by však touto příčinou mohl být
její účinek myšlen; nazveme-li však něco vůbec uměleckým dílem, abychom je odlišili od
nějakého přírodního účinku, rozumíme tím vždy dílo člověka.

Náboženství
- Věci sami o sobě jsou nepoznatelné, tedy to platí i o Bohu (a pro Kanta dvakrát tolik)
- Shledává klasické důkazy Boha jako nefunkční
- K náboženství přistupuje skrze mravnost nikoli skrze metafyziku
- Každý může usilovat o ideální společnost – ta by totiž vedla k nejvyššímu štěstí
každého a proto musí přispět i příroda
- Přírodu ovšem člověk nemůže ovládat → tedy Bůh je jediná záruka, že má smysl
usilovat o ideální společnost
- Musíme věřit, že Bůh existuje, a že vládne přírodě a přiměje ji splnit cíle lidskosti
- Kant toto však nepokládá za „důkaz“ Boží existence – je to postulát praktického
rozumu
- Boha nemůžeme dokázat, ale lze v něj právem věřit, neboť je to doplněk mravního
zákona, tedy zákona, který jsem všichni jakožto rozumné bytosti povinni naplňovat

Lenost a zbabělost jsou příčiny, proč tolik lidí - ačkoli je příroda dávno uvolnila z cizího
vedení (naturaliter maiorennes) - přece zůstávají po celý život nedospělí, a proč se jiní tak
snadno stávají jejich vůdci. Je tak pohodlné být nedospělý.