Immanuel Kant: Kritika čistého rozumu

Úvod k problému

Prostřednictvím filosofie kritického období se Immanuel Kant snaží podat podrobný výklad o
lidském rozumu – teoretickém, praktickém a estetickém. O prvním z nich, teoretickém rozumu,
jehož prostřednictvím dochází k poznávání, pojednává Kritika čistého rozumu. V ní se Kant
vyrovnává se sporem racionalistů a empiriků. Také si klade otázku, zda je možná metafyzika
jako věda, a pokud ano, jakým způsobem je možná, a v rámci toho stanovuje hranice
teoretickému rozumu.
V Německu vládl leibnizovský racionalismus, který vycházel z předpokladu, že co rozum říká o
světu, je pravdivé. Racionalisté však nezkoumali, zda jejich filosofie stojí na opravdu pevných
základech, a z toho důvodu považovali metafyzické poznatky za platné. Metafyzika je pro ně tedy
nejen možná, ale také plodí závazné poznatky.
Kant sám byl původně příznivcem německého racionalismu, ale po seznámení s filosofií Davida
Huma se „probudil z dogmatického spánku“. Podle empiriků je jediným pramenem poznání
zkušenost a metafyziku (vědu o nadsmyslových jsoucnech) nelze provozovat, protože zkušenost
neposkytuje nic, co by metafyziku umožňovalo (například primární příčina pohybu se nedá nijak
odvodit ze zkušenosti stojící na pouhém pozorování).
Otázka, zda je metafyzika jako věda možná, je nesmírně důležitá pro vývoj západní filosofické
tradice. Zhruba do Kantovy doby se objevovala celá řada metafyzických teorií zabývajících se duší,
nesmrtelností, původem jsoucího a bohem (vzpomeňme například Aristotela nebo středověkou
filosofii). Kanta trápila myšlenka, jak je možné, že každá teorie přichází s úplně jinými závěry,
zatímco na závěrech vyplývajících z matematiky a přírodovědy (fyziky) se myslitelé zhruba
shodovali. Pokud má metafyzika jako věda fungovat, musí plodit obecně platné závěry. Již zde
vidíme, že Kantův přístup k takovým možnostem metafyziky bude velice skeptický, a pokud se dá
z metafyziky vykřesat alespoň jakás takás věda, rozhodně se bude lišit od toho, co přinesli
filosofové předchozích staletí.
Aby Kant opravdu důsledně prozkoumal možnosti lidského poznání, rozhodl se věnovat roky práce
vyjasnění vztahu mezi racionalismem a empirismem a rozboru lidských poznávacích schopností a
toho, kam by lidské myšlení a jednání mělo směřovat. V té souvislosti dokonce požádal ostatní
filosofy, aby se zdrželi práce na toto téma, dokud svými spisy nevnese do situace jasno.
Kantův kritický problém by se dal shrnout do základních tří otázek:
1. Co mohu vědět?
2. Co mám dělat?
3. V co mohu doufat?

Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft) je jednou z nejnáročnějších, ale také
nejdůležitějších knih západní myšlenkové tradice. Vyšla v roce 1781, přepracované vydání pak roku
1787. Kant si byl vědom vysokých nároků, které tento text představoval i pro zběhlé čtenáře, a tak
k němu jako pomůcku vydal spis Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát
vědou, který podává myšlenky KČR ve zjednodušené formě.
Struktura KČR je následující:
• Transcendentální nauka o elementech
◦ Transcendentální estetika – o vnímání
◦ Transcendentální logika – o myšlení
▪ Transcendentální analytika – o rozvažování
▪ Transcendentální dialektika – o rozumu
• Transcendentální nauka o metodě

Immanuel Kant – Kritika čistého rozumu, strana 1

Úvod ke Kritice čistého rozumu

Kant tvrdí, že každé poznání začíná se zkušeností, ale nemusí nutně pocházet ze zkušenosti.
Rozlišujeme dva druhy poznání:
• a posteriori – následné poznání, které plyne z pozorování (například barva předmětu),
• a priori – poznatky, které zkušenosti předcházejí, jsou všeobecné a nutné (kulatost koule).
Pojmy, které získáváme (viz níže), se řetězí do soudů, což jsou logická spojení subjektu (podmětu)
a predikátu (přísudku). Soudy mohou být:
• analytické – rozkladné soudy, definice, predikát říká jen to, co je již obsaženo v pojmu
subjektu (například věta „koule je kulatá“ – ke kouli nepřidávám žádný nový poznatek),
• syntetické – skládající soudy, k subjektu přidávám něco jiného (například popisuji vlastnosti
tělesa). Tyto soudy rozšiřují naše vědění.
Soudy by se daly rozdělit následujícím způsobem:

a priori a posteriori
„koule je kulatá“
analytický „těleso je rozprostraněné“ –
„zlato je žlutý kov“
„příčina má svůj následek“ „růže je červená“
syntetický
„7 + 5 = 12“ „já jsem ženatý“

Nejdůležitější jsou syntetické soudy a priori – jedná se o vědecké soudy platné v matematice a
fyzice1. Pokud se má metafyzika stát vědou, musí používat tyto syntetické soudy a priori. A
skutečně, v metafyzice kromě základních analytických definic2 takové soudy najdeme: „Vše, co
tvoří substanci věcí, je stálé.“ Problémem ale je, jaké si tyto soudy mohou činit nároky na platnost.
Je metafyzika jako věda vůbec možná, nebo se jedná jen o blouznění?

1. Transcendentální estetika

Na rozdíl od běžného užití pojmu „estetika“, kterým rozumíme nauku o krásnu, používá KČR tento
pojem ve smyslu odvození od řeckého výrazu aisthésis, tedy vnímání.
Smyslovost je schopnost přijímat informace zvnějšku. Pomocí smyslů se v našem vnímání vytvářejí
takzvané názory, tedy představy předmětů3. Názor se skládá z několika počitků (základní chuťové,
zrakové a jiné počitky), které se spojují.
Spojování počitků je možné z toho důvodu, že je člověk vybaven takzvanými apriorními formami
názoru – těmi myslíme prostor a čas. Vztah mezi smyslovými vjemy a apriorními formami názoru
by se dal zjednodušeně přirovnat ke vztahu mezi informací a médiem. Zprávy se dají číst tehdy,
pokud je například natisknu na papír jako noviny. Papír v tomto případě funguje jako apriorní forma
názoru.
1. Prostor je formou, ve které jsou nám dány všechny jevy. Prostor je však subjektivní
(přestože je dán všem lidem), je pouze naším „vnějším smyslem“ pro pořádání skutečnosti.
Nemůžeme říct, zda je svět sám o sobě uspořádán v prostoru! Existuje sice něco vnějšího, co

1 Například matematický soud „7 + 5 = 12“ je syntetický, protože pojem 12 není apriorně obsažen v součtu 7 + 5.
Lépe patrné je to u vyšších čísel, kdy při matematických operacích musíme pracně sčítat a je vidět, že se opravdu
jedná o syntézu.
2 Příkladem analytického soudu (definice) v metafyzice je věta „substance je to, co existuje jenom jako subjekt“. Zde
k pojmu „substance“ nepřipojujeme žádný další poznatek, pouze uvádíme to, co z něj samo vyplývá.
3 Pojem „názor“ zde nesmíme v žádném případě vnímat v běžně používaném slova smyslu („názor na politickou
situaci“), ale pouze jako „představu“!

Immanuel Kant – Kritika čistého rozumu, strana 2

 způsobuje naše smyslové počitky (Kant to nazývá Ding an sich, česky „věc o sobě“, řecky
númenon), ale o těchto věcech nejsme schopni říct téměř nic.4 Skutečnost jsme schopni
poznat pouze jako souhrn jevů (řecky fenoménů), nikoliv v její objektivní podstatě!
2. Čas je formou nazírání nás samotných. Čas je příčinou toho, že můžeme sledovat své vlastní
psychické stavy a procesy, je naším „vnitřním smyslem“, který je opět subjektivní, ale je
zároveň dán všem lidem. Všechny stavy pozorujeme v čase, ale opět nejsme schopni říct,
zda je i svět věcí o sobě uspořádán v čase.
Díky existenci apriorních forem názoru, tedy prostoru a času, je také možná čistá matematika.
Geometrie je možná proto, že jsme schopni čistého prostorového názoru (nemusíme čekat na
smyslové vjemy). Aritmetika je možná proto, že se matematické operace uskutečňují v čase. Takto
můžeme vytvářet syntetické soudy a priori.

2.1. Transcendentální analytika

Zatímco transcendentální estetika se zabývá vnímáním, transcendentální analytika se již zabývá

rozvažováním. Základním kamenem smyslového vnímání byl názor, v případě rozvažování je to
pojem. Pojmy ale vždy závisí na smyslovosti, rozvažování a smyslovost tedy musí spolupracovat:
„Myšlenky bez názorů jsou prázdné, smyslový názor bez pojmů je slepý.“ Úkolem rozvažování je
přetvářet smyslové vjemy v pojmy a vytvářet z nich soudy. Následující tabulka uvádí všechny
možné typy soudů podle Kanta s příklady:

všeobecné „Všichni studenti studují.“

kvantita soudů
zvláštní „Někteří studenti mají vyznamenání.“
(rozsah platnosti)
jedinečné „Pepa je maturant.“

kvalita soudů kladné „Pepa je dobrý student.“

(platnost nebo záporné „Pepa není dobrý student.“
neplatnost vztahu) nekonečné „Pepa je ne-blonďatý.“5
kategorické (nepodmíněné) „Tento student maturuje ze SV.“
hypotetické (podmíněné) „Jestliže se Pepa nebude učit,
relace
neodmaturuje.“
(druh vztahu)
disjunktivní (vylučující) „Pepa bude maturovat buď z cizího
jazyka, nebo z matematiky.“

modalita problematické (domnívající se) „Pepa možná odmaturuje.“

(druh platnosti asertorické (tvrdící) „Pepa odmaturuje.“
vztahu) apodiktické (nutné) „Pepa určitě odmaturuje.“

Pomocí rozdělení soudů se Kant dostává k takzvaným kategoriím (základním pojmům, čistým
rozvažovacím pojmům), a to tak, že ke každé formě soudu nalezneme příslušný pojem:
• kvantita: veškerost (celek), mnohost (velikost), jedinečnost (jednotka),
• kvalita: skutečnost, neskutečnost, omezení,
• relace: podstata a případek, příčina a účinek, vespolnost (vzájemné působení),

4 Pokud se například díváme na bílou tabuli, nemůžeme ve skutečnosti říct nic o skutečné tabuli, která tento vjem
vyvolala.
5 Existuje nekonečně mnoho možností, jaký by Pepa jinak mohl být, je-li ne-blonďatý. Proto se soud nazývá
nekonečný.

Immanuel Kant – Kritika čistého rozumu, strana 3

 • modalita: možnost a nemožnost, existence a nebytí, nutnost a nahodilost.
Tyto pojmy nepocházejí ze zkušenosti, jsou člověku vrozeny. A k čemu jsou dobré? Naše soudy
jsou při poznávání přírodních zákonitostí zpočátku smyslové – všimneme si například, že těleso
spadlo k zemi, ale zatím nemáme důvod myslet si, že se tak bude dít pokaždé. Pokud se však tyto
empirické soudy spojí s kategoriemi, získávají tím objektivní platnost6 a platí pro všechny
pozorovatele.7 Takto je možná čistá přírodověda, ovšem pouze v rámci světa jevů, ne věcí o sobě.
Člověk se tak vlastně stává zákonodárcem přírody – přírodní zákony mají svůj původ v nás. Tento
nezvyklý pohled na svět se někdy označuje jako „koperníkovský obrat“, protože Kant
z poznávajícího subjektu učinil poznávaný objekt, podobně jako Koperník ve svých teoriích roztočil
původně nehybnou Zemi kolem Slunce.

2.2. Transcendentální dialektika

Transcendentální analytika se zabývala rozvažovací schopností. Ta sama ještě nepředstavuje vrchol

lidských mentálních schopností – tím je až rozum, který z rozvažování čerpá a jehož úkolem je
řetězit soudy v úsudky.
Zatímco pro rozvažování byly zásadní kategorie, pro rozum jsou to ideje8, které nemají základ
v žádné zkušenosti – nemůžeme se k nim dopracovat rozšiřováním našich znalostí. Jedná se o tři
ideje: psychologickou (duše), kosmologickou (svět) a teologickou (bůh). Těmto idejím
neodpovídá žádná možná poznatelná věc, ale rozum s nimi nakládá, jako by se daly zapojit do
zkušenostního chápání. Je puzen k tomu, aby s jejich pomocí hledal jednotu ve světě.
• Duše je nepoznatelná – jsme schopni ji vnímat pouze pomocí vnitřní formy názoru (času),
ale ne jako věc o sobě. Stejně tak nemůžeme říct, zda je duše věčná, protože smrtí končí
veškerá naše zkušenost.
• Svět je sice něco, co jsme schopni zachytit v rámci našeho poznání, ovšem ne úplně a
v celosti. Pokud se rozum zabývá světem, dochází ke čtyřem antinomiím, protichůdným
tvrzením, která jsou ale logicky dokazatelná, protože nemohou být obsahem zkušenosti:
1. Svět má časový a prostorový počátek / svět je nekonečný v čase a prostoru.
2. Všechno se skládá z něčeho jednoduchého / všechno je z něčeho složené.
3. Existuje svobodná vůle / vše je podmíněno přírodou.
4. Existuje příčina v nutné bytosti / vše je nahodilé.
• Boha si představujeme proto, abychom nalezli řád ve smyslovém světě. Této ideji nicméně
také neodpovídá nic, co by bylo zachytitelné zkušeností. Neexistuje rozumový důkaz o boží
existenci, nemůže platit ani Anselmův ontologický argument, protože existence není
vlastností.
Lidský rozum je tedy ve svých snahách o poznání odkázán na možnou zkušenost, svět jako soubor
věcí o sobě nikdy poznat nedokáže. Tíhne přirozeně ke kladení a zodpovídání metafyzických
otázek, ale metafyziku jako vědu provozovat nelze. Metafyzika člověka klame a věda nemůže být
klamná. Navíc se od dob Aristotela nikam neposunula a nemůže stát na domněnkách o něčem, co se
nachází mimo naši možnou zkušenost.
Co tedy dál? Kant místo tradiční metafyziky nabízí svou vlastní verzi – metafyziku jako kritiku.
Je zapotřebí zkoumat možnosti teoretického rozumu, abychom vůbec mohli hovořit o
nadsmyslových jsoucnech – a to pouze v mezích rozumu samotného. To, čím je Kantova kritická
filosofie vůči tradiční metafyzice, přirovnává Kant sám ke vztahu chemie k alchymii nebo
astronomie k astrologii.

6 Objektivní samozřejmě v rámci námi poznatelného světa jevů, nikoliv přírody jako skutečných věcí o sobě.
7 Pokud například pozorujeme, jak kámen na slunci zvyšuje svou teplotu, jedná se o empirický (zkušenostní) soud,
který ještě nemusí znamenat, že mezi sluncem a kamenem existuje nějaká fyzikální souvislost. Pokud ale řekneme,
že „slunce zahřívá kámen“, přiřadili jsme vjemům kategorii příčiny, čímž se tento soud stává objektivně platným.
8 Pojmem „ideje“ zde v žádném případě nemyslíme ideje jako předobrazy v platónském smyslu!

Immanuel Kant – Kritika čistého rozumu, strana 4

Závěr

Vidíme, že metafyzika podle Kanta jako věda možná není, pokud ji nepojmeme jako kritiku čistého
rozumu. Kantova slova o nemožnosti metafyziky představují zásadní zlom v evropské myšlenkové
tradici – řada myslitelů se raději vzdala planého filosofování o duši, nesmrtelnosti a bohu a raději se
věnovala vědě nebo filosofii po praktičtější stránce. V následujících etapách západního myšlení
ustupuje metafyzika jiným oborům, například etice nebo filosofii jazyka. Přesto nemizí zcela.
Kantova Kritika čistého rozumu tak představuje nejen jeden z vrcholů západní filosofie, ale také
inspirační zdroj pro další generace filosofů, například německé idealisty, kteří vycházeli právě
z nepoznatelnosti světa o sobě.

Otázky k opakování

1. Které prvky Kantovy filosofie by jej řadily k racionalismu a které k empirismu?

2. Jaký je vztah lidského vědomí k věcem o sobě?
3. Jakou pozici zaujímají v Kantově filosofii prostor a čas?
4. Jak jsou možné matematika a přírodověda?
5. Čím se liší Aristotelovy a Kantovy kategorie?
6. K čemu tíhne teoretický rozum a do jakých nesnází tím zabředává?
7. Je možná metafyzika jako věda? Proč? Pokud ano, jak?
8. Čím je Kantova kritická filosofie důležitá pro západní myšlenkovou tradici?

Literatura

Kant, I. Kritika čistého rozumu. Praha: 2001.

Kant, I. Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou. Praha: 1992.
Störig, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: 2007.

Immanuel Kant – Kritika čistého rozumu, strana 5