Gottfried Wilhem Leibnitz (1645 -1716)

Život
- v mladém věku studium práv (ve dvaceti nedostal doktorát kvůli věku) – graduoval
dezertací O obtížných případech v právu
- vliv Komenského, Johana Aldsteda (herbonská škola)
- poradce a knihovník arcibiskupského kurfuřta v Mohuči
- setkává se s Newtonem, Spinozou, Arnauldem, Oldenburgem, Huygensem
- v roce 1673 vstupuje do služeb vévody Jana Frederika (Hannover)
- svou filosofii nikdy nevydal jako systém pouze kratší pojednání
Hlavní myšlenky
i. Jednotlivých substancí je nekonečný počet.
ii. Nepřevoditelná, nedělitelná, nezničitelná substanciální jednotka je monáda.
iii. Bůh je nejzazší, nutná bytost, která je postačujícím důvodem pro existenci všeho
ostatního a která stvořila a uspořádala všechny monády
iv. Každá monáda je ve vztahu k ostatním odlišná a samostatná. Zároveň je ale se
všemi ostatními monádami spojena do univerzálního a harmonického systému
v. Bůh je dobrý. Bude proto vždy činit – při stvoření i v prozřetelnosti – to nejlepší.
vi. Takto uspořádaný svět je tedy „nejlepší z možných světů,“ čehož je dokladem je
řád systému jako celku.
Monadologie a Metafyzické pojednání
- rozlišení mezi duchem a hmotou: nehybné (myšlení) a nutně se pohybující → tedy
monáda (prvek věcí): kvádr univerza
- Bůh je nutná bytost neboli prvotní jednota monád(původní jednoduchá substance,
schopna působit silou na monády
- Neexistuje absolutní klid
- Princip filosofie: vše má svůj důvod (Descartes) – neboli princip dostatečného
důvodu: „ je platné.. ale není jediné svého druhu“, je mnoho primitivních pravd“ – na
první pohled výroky ne zcela logické ale přesto pravdivé
- Nekonečná řada v stupňování substanci, k tezi o souvislosti
„V uspořádání vesmíru nejsou žádné přeryvy: každá substance může být a někdy je
zastoupicen více příklady, ale žádné dvě substance nejsou totožné. Není pravda, že je jen
rozlehlost, jak tvrdí karteziáni; ve světě existují v pravdě různé věcí, mezi nimi jsou rozdíly
substance. To je nutné k kvůli principu dostatečného důvodu: dvě substance v každém
ohledu totožné by v Bohem určeném řádu neměli dostatečný důvod pro svou odlišnost.“

- rozlehlost je jen agregátem – tedy skutečný není agregát ale jeho složky
- monáda je sídlem síly za věcmi – tedy vnitřního zákona, který vymezuje podmínky změny
- duše = monáda
- ze skutečnosti vlastního vztahu k jiné existenci poznáváme další monády spočívající za jevy
- jevy pramení z monád
- jednotlivé věci jsou jednotlivé ale skutečnost je nesmírná, vnitřně propojená soustava
skutečných jednotlivin, které nelze redukovat na karteziánský dualismus ani na spinozovský
monismus
-