Téma druhé: Herakleitovo hledání

sebe samého
 Hésiodův přístup k antickému mýtu aneb zvrat chaosu v řád.
 Dva světy (svět smyslů a svět rozumu) v podání Milétských a
Hérakleita.

Počátek intelektuální produkce antické společnosti, kterou můžeme označit za

filosofii ve smyslu uvedeném v prvním tématu Filosofie a filosofování,
nalezneme asi v 7. století př. n. l. První filosofové jistým způsobem reagují na
způsob pohledu na svět a jeho výklad, který nazýváme mytologií.

Mýtus však velmi silně omezuje šířku i hloubku lidského tázání, protože
„dovoluje“ klást si pouze takové otázky, na něž mýtus apriori (to znamená
ještě před jejich vyslovením) odpovídá skrze moudrý příběh, který je součástí
souboru mýtů, podle něhož mýtičtí lidé vysvětlují svět. Např. Řekové ve
starých řeckých bájích a pověstech nebo Židé ve Starém zákonu biblickém.

Filosofové, kteří se považovali za milovníky moudrosti a lovce pravdy, si

zpočátku pokládají stejné otázky, které stojí na prvním místě Hésiodovy
Theogonie (skupiny seřazených mýtů, které se zabývají původem bohů) -
otázky po původu a podstatě racionálního řádu světa, jenž řídí svět přírody,
eventuelně i svět lidí, ten, který je člověkem neovlivnitelný.

Mytologický alegorický výklad a odpověď jim však již nestačí. Proto se snaží
přinést sobě a někteří i jiným možnost odpovědi jiné, tu kterou nalézají v
nejkrajnější hlubině své duše, svého rozumu.

Milétští filosofové

Tento všestranně nadaný muž se zapsal do
dějin svými významnými objevy
v matematice (vzpomeňte si na Thaletovu
větu), astronomii, ale zejména ve filosofii.
Thalés při svém pozorování hvězdné oblohy
přišel k závěru, že na obloze mohou existovat
souhvězdí, která nikdy nikdo neviděl.
V době, kdy lidé mysleli, že existuje pouze to,
Thalés boří názor o tom, že každý
filosof je nepraktický a žije jakoby
mimo tento svět.
On sám dokázal využít výsledků svých
meteorologických pozorování ke
značnému zbohatnutí.
Vypozoroval, že se v pravidelných
intervalech střídají úrodné a neúrodné
roky, úrodu a neúrodu ohlašovaly
co vnímají svými smysly (vidí, slyší…), jeto
myšlenka vpravdě revoluční.
Druhý revoluční objev postavil do centra své
filosofie. Při pozorování světa (zrakem,
sluchem, hmatem, čichem a chutí) ho napadlo,
zda věci jsou opravdu takové, jak je vidíme.
Vidíme a chutnáme červené sladké jablko. Je
jeho podstatou sladkost nebo červenost? Když
nahnije, je hnědé, může též zhořknout. Tak
probírá Thalés postupně věci světa a nakonec
přichází k závěru, že smysly nás k
pravdivému poznání nepřivedou, nepřivedou
nás k odpovědi na otázku, čím skutečně věci
jsou. K tomu nás vede jedině rozum.
předem jisté přírodní změny. V době
neúrody oliv skoupil od svých
spoluobčanů všechny lisy a očekával
příchod úrodného roku. Když přišel dle
jeho výpočtů, odmítl lisy na olivový
olej spoluobčanům prodat a začal je se
značným ziskem pronajímat.
Uveďme citát: „Thalés pravil, že vše je
plné bohů“. Tento citát můžeme vyložit
takto: Vše je voda a zároveň vše je plné
bohů. Tedy voda (hydór) je naplněna
božstvím.

Ten Thaletovi odpovídá: Vše je voda (řecky

hydór)-vše vzniká z vody, existuje sice jako
např. červené jablko, ale ve své podstatě je
to pořád voda, až zanikne, stane se zase
vodou. Ale nepředstavujme si, že tou vodou
myslí nějakou vodu tohoto světa (např. vodu v
řece Svratce). Je to voda tak trochu božská či
oduševnělá.

Tak Thalés učinil první krok od mýtu k

Logu. Slovo Logos sice začal používat až
Hérakleitos (viz níže), ale již zde lze popsat
uvedenou cestu k Logu:

- Je to cesta, která nahrazuje výklad světa

pomocí mýtu (s ním je člověk svázán pouze
vírou) filosofií(preferuje poznání světa pomocí
rozumu).

- Je to cesta, která hledá a někdy i

nalézá princip, který uspořádává původní
chaos v řád (řecky Kosmos) a tento svět
sjednocuje.

- Je to cesta, která nalézá princip, podle něhož

se vše ve světě děje a kterému se nemohou
vyhnout ani bohové. Člověk ho však svým
rozumem může alespoň částečně pochopit.
Tímto principem je samotný Logos.

Hérakleitos z Efesu
Hérakleitos z Efesu ( 540 - 48O
př. n. l.)
Hérakleitos je považován za
jednoho z těch nejstarších a určitě
pro dějiny lidstva nejvlivnějších
filosofů.
Hérakleitos začíná svou filosofii
hledáním sebe samého, které je
však i prohledáváním sebe
samého.
Nalézá sebe sama ponořením se do
nejtemnější hlubiny své duše,
rozumu. Zde však pochopí i
základní principy světa, v němž
žijeme. V hlubině své duše
nalézá logos, tedy rozum, pomocí
něhož může poodhalit tajemství
světa. Jeho rozum chápe sebe sama
za součást světového rozumu,
nadindividuálního Logu (Rozumu),
který vládne světu.
Podle tohoto Logu se na světě
všechno řídí.
Logos ovládá naše životy, dokonce
i bohové jsou mu podřízeni.
Můžeme to chápat i v tom smyslu,
že Hérakleitos nahradil mýtický
osud, podle něhož se vše řídilo,
racionálním principem Logem
(Rozumem). Ten má v podstatě
stejnou účinnost. Rozdílů mezi
Logem a osudem je mnoho.
Nebudeme analyzovat všechny,
pouze vybereme jeden, který se
vztahuje k lidské výjimečnosti:
člověk je jediným tvorem, který
může (pokud se ovšem vzdělává ve
filosofii) poznat tu nejvyšší pravdu.
Jeho rozum je totiž součástí
světového Rozumu.
Důležité je slovo může.
Hérakleitos pocházel z rodu zakladatelského
rodu efeských basileů (králů), který jej
předurčoval k funkci velekněze ve slavném
Efeském chrámu. Svou královskou hodnost a
zároveň kariéru postoupil svému bratrovi z
důvodu znechucení politickým vývojem v
Efesu a svému údělu plně se věnovat filosofii.
Hérakleitos se považuje za autodidaktika,
který v podstatě nenavazuje na žádného
předchůdce. Bezprostřední návaznost
nalezneme u mladších fysiků. Největší vliv
měl na německého filosofa Hegela (1770-
1831), který obdivuje jeho dynamickou
koncepci jsoucna.
Z Hérakleitova díla se zachovaly pouze
zlomky, které jsou psány poněkud
nesrozumitelným jazykem. To platí nejen pro
jeho současníky, ale též pro historiky filosofie
až do současnosti.
Cit.: Všem společný je rozum.
Platón uvádí Hérakleidův výrok: Dvakrát
nevstoupíš do téže řeky.
Uveďme Hérakleitův citát: Boj je pánem i
králem všeho. Jedny učinil bohy, druhé lidmi,
jedny udělal otroky, druhé svobodnými.
Hérakleitos nesnášel lékaře. Vždy se léčil sám
a odmítal jejich rady. Uvedený přístup
pravděpodobně přispěl k jeho předčasnému
úmrtí, a to v naprosté osamělosti. Nedůvěru k
lékařům měl však velmi precizně odůvodněnu
ve své filosofii v části, která se týká
relativismu:
Cit.: Lékaři si nezaslouží mzdu, vždyť činí
totéž co nemoc.
Cit.: Lékaři nemoc přináší užitek, nemocnému
nepříjemnosti.
Většině lidí jejich rozum pracuje
naprosto chaoticky, protože jsou
nevzdělaní ve filosofii a v zajetí
smyslů. Neumějí používat
správným způsobem svůj rozum.
Jsou přesvědčeni, že je svět takový,
jaký se jim ukazuje skrze smysly (to
co vidí, slyší…).

Jedině filosof svým rozumem

pochopí pravdu. U Hérakleita je
problémem to, že za jediného
takového považuje sebe sama.

Proto Hérakleitos všem sděluje, na

co přišel při svém ponoření do sebe
sama: že Tento svět, týž pro
všechny, nestvořil žádný z bohů
ani z lidí, ale vždy byl, jest a vždy
bude věčným ohněm,
rozněcujícím se podle míry a
hasnoucím podle míry - tedy
podle všeobjímajícího Logu.

Podstatou změny je neustálý boj

protikladů, protikladných dvojic
je v každé věci i v člověku
nekonečně mnoho.

Bez nich a jejich boje lidé ani věci

nemohou existovat.

Pokud v boji jeden z protikladů

zvítězí, věc zanikne a okamžitě
vznikne nová věc, která má
charakter vítězného protikladu.

Ovšem i tato nová věc je nabita

bojujícími protiklady…A tak se
neustále vše pohybuje v kruhu
vznikání a zanikání.

Základní dvojicí protikladů je boj

života a smrti. Věc zároveň
existuje i neexistuje, člověk je
zároveň živý i mrtvý. Jedinou cestu,
kterou po svém narození
nastoupíme, je cesta ke smrti.
Pokud v boji života a smrti vítězí
život, žijeme, pokud zvítězí smrt,
zemřeme. Šupiny odumřelé kůže či
vypadané vlasy jsou vlastně „naše
mrtvoly“.

A tak lze vyložit údajný Hérakleitův

výrok, že „nevstoupíš dvakrát do
téže řeky“.

Řeka i ten, kdo znovu vstupuje,

jsou již dávno něčím jiným než
poprvé. Na tomto místě zkusme
společně vzpomenout, co bylo
řečeno na začátku: že naše smysly
nás klamou a nemohou nám
ukázat svět, jaký je.

Zdá se nám na základě zraku,

sluchu…, že věci jsou pořád stejné.
Dům, v němž bydlím, je celá léta
stejný. Je to omyl smyslů! I ten
zdánlivě totožný a neměnný dům se
pořád mění. Pokud to pochopíme, a
na to musíme jít pomocí rozumu,
nebudeme překvapeni, když jednou
po svém návratu objevíme, že nám
pukla zeď nebo se nám rozpadla
střecha. Doporučujeme s tím počítat
a odkládat si úspory za uvedeným
účelem. Jak praktické pro život
lidský!

S uvedenou dynamikou souvisí

další Hérakleitova pro život
prospěšná a aplikovatelná
myšlenka-relativismus.

Hérakleitos prohlašuje, že určitá věc

či situace může být chápána či
pociťována jinak u dvou lidí nebo u
téhož člověka v jiné životní situaci.
Lépe než rozbor poslouží citát z

Hérakleita:
 „Vepři se myjí bahnem a drůbež
popelem.“

I přes myšlenku neustálé

proměnlivosti světa však lze
nalézt něco, co podléhat změně
nemůže. Je to řád
světa, logos, základní „zákon“
nutnosti změn, a snad i v určitém
slova smyslu oheň - ten přes
všechny své nepřetržité změny
zůstává ohněm a nemění se v něco
jiného. Vždyť nic mimo ohně
neexistuje a existovat nemůže.
Hérakleitové filosofie
vyprovokovala četné další myslitele
k různým reakcím, od těch naprosto
pozitivních (např. Hegela na
začátku 19. století) až po odmítavé
(např. Elejší myslitelé).

Hérakleitův základní pojem

Logos jako princip, podle něhož se
vše řídí, se objevuje v jisté
transformaci v křesťanské filosofii
v osobě Ježíše Krista, dokonce v
novověké filosofii a vědě (cca od
17. století) jako zákonitost světa
opřená o objektivní přírodní
zákony (gravitační, pohybové…).

Eleaté

Významnou filosofickou školou, Elejští jsou jedněmi z představitelů

která přímo a záměrně reagovala
na Hérakleitovo myšlení, byla
škola elejská. Založil
ji Parmenidés,který je v
dějinách filosofie velmi ceněn.
Německý filosof Hegel dokonce
tvrdí, že až Parmenidés je
tím opravdovým prvním
filosofem, který se oprostil od
všech nefilosofických představ a
předsókratovského období antické
filosofie z 6.-5. století př. n. l. Škola
byla založena v jihoitalském městě
Eleá (dnes Velia).
První koncepce elejského myšlení je
známa z básně Parmenida z Eleje (540-
470 př.n.l.).
Parmenidés ve své básni líčí cestu, jak
dospěl k pravdě. Na rozdíl od téměř
všech svých kolegů-filosofů napříč
mínění. Jeho žáci jistým
způsobem na svého učitele
navazovali nebo vysvětlovali
jeho koncepci.
Nejvýznamněji tedy z elejských
přispěl do dějin evropského
myšlení Parmenidés (kolem
540-470 př.n.l.).
Parmenidés na své cestě za
pravdou opouští smyslové
poznání, které ho připoutává k
přírodě (ta podléhá změnám, tj.
může být i nebýt).
Parmenidova filosofie tak svým
způsobem neguje hérakleitovské
tvrzení, že vše, co existuje,
podléhá neustálým změnám,
které jsou zapříčiněny neustálým
bojem protikladů. Jak již bylo
řečeno v části této kapitoly
věnované Hérakleitovi,
základními protiklady v každé
věci i člověku jsou protiklady
život a smrt. Věc zároveň
existuje i neexistuje, člověk je
zároveň živý i mrtvý.
Parmenidés nás nabádá,
abychom k tvrzení, že věc
zároveň existuje a neexistuje
důsledně přistoupili z pohledu
rozumu.
Rozum nás poučuje o tom, že je
nelogické připustit existenci
bytí a nebytí zároveň, tedy aby
věc zároveň existovala a
neexistovala. Stejně tak striktně
přistupuje k tvrzení, že věci i
lidé vznikají a zanikají.
Vznikání můžeme
charakterizovat jako pohyb od
neexistence k existenci (věc
neexistuje a potom po vzniku
existuje). Zanikání můžeme
dějinami filosofie, není jeho cesta plná
odříkání, utrpení a sebezapírání.
Parmenidés ji líčí následovně:
Parmenidés sedí za krásné vlahé teplé
noci na zahradě. Najednou k němu
přijede vůz tažený nádhernými
vznešenými koňmi, které řídí nádherné
vznešené dívky. Dívky jej posadí do
vozu a nocí odvezou k bohyni. Tato mu
sdělí, že byl mezi všemi pozemšťany
vybrán sudbou, aby mu byla jejími ústy
sdělena pravda i domněnky lidské.
Bohyně mu sdělí, že bytí je a nebytí
není. Co to znamená a jak to
Parmenidés pochopil a nám obyčejným
a osudem nevyvoleným lidem sdělil, je
tématem kapitoly, kterou právě
studujete.
Vraťte se k boji života a smrti.
Zkusme si například definovat jednu z
forem pohybu (změny) pohyb z místa
na místo. Zkusme to následujícím
způsobem: Pohyb je být a nebýt
zároveň na jednom místě. Je to
naprosto nelogické, ale pokuste se
uvedenou charakteristiku zaměnit za
nějakou, která by vystihovala pohyb z
místa na místo a zároveň by
neodporovala jednoduché logice.
Eleaté poukazují na vztah mezi
pravým poznáním (výsledek práce
rozumu) a pouhým zdáním (výsledek
klamu smyslů, je to pouhé naše zdání).
charakterizovat jako pohyb od
existence k neexistenci (věc
existuje a potom po zániku
neexistuje). To je podle
Parmenida logicky sporné.
Závěr je tedy pouze jediný:
Skutečně (podle rozumu)
existuje jediné-bytí-s
vlastnostmi, které plynou z jeho
existence: je jediným,
neměnným, nedělitelným a
stejnorodým. Nikdy nevzniká
ani nezaniká, pouze je. Nelze
ho dělitna menší části,
protože je celé a nenarušitelé.
Nelze v něm rozeznat žádné
části, protože žádné nemá.
Parmenidés všechna svá tvrzení
staví na východisku, které mu
odhalila bohyně při jeho noční
návštěvě: že o čem nelze
bezrozporně myslet,
neexistuje. Je pravda, že právě
jakýkoliv pohyb neboli změna je
ve své podstatě založena na
logické rozpornosti.

Elejské učení
dovršil Zénón (490-430 př.n.l.),
který dokazuje pravdivost
Parmenidova tvrzení o existenci
jediného bytí a neexistenci
pohybu tzv. aporiemi
(nesnázemi, do nichž se člověk
dostane, předpokládá-li
reálnost
pohybu). Zénón dokázal ve
svých aporiích (paradoxech
týkajících se pohybu) nejen, že
měnící se svět nemá nic
společného se skutečností, ale
dokonce že sama koncepce
změny není možná.

Uveďme dva ze Zénónových

důkazů proti existenci pohybu,
v nichž je dokumentováno, do
jakých neřešitelných rozporů se
dostaneme, předpokládáme-li
existenci pohybu (v následných
příkladech jako translaci-tedy
pohybu z místa na místo). První
důkaz je nazván dichotomií,
druhý Achillés želvu nedohoní.