Dějiny filosofie I

is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/ps14/phil/web/tisk4.html

Dějiny filosofie I: 4. Hérakleitos

A. Prameny a literatura

Hérakleitovy zlomky na Fysis.cz.

Díogenés Laërtios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. (DL.) Přel. A. Kolář. 2.
vyd. Pelhřimov 1995. (IX 1.)
Kratochvíl, Z. Délský potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann & synové, 2006.
On-line na Fysis.cz
Kirk, G. S. — Raven, J. E. — Schofield, M. Předsókratovští filosofové. (KRS.) Vyd. 1.
Praha: Oikoymenh, 2004.
 Stránský, M. Etika u předsokratiků. Bakalářská diplomová práce. Brno: MU, 2010.

B. Hérakleitovo myšlení

Hérakleitovo myšlení si nejlépe představíme několika jeho zlomky. „Jeho" je myšleno

doslovně, tentokrát máme k dispozici už dost B zlomků, takže můžeme vycházet
z (přinejmenším domněle) vlastních Hérakleitových slov. Využijeme překlad Z.
Kratochvíla (verze 21. 7. 2011), neboť žádný kompetentnější nenajdeme.

„{Je zřejmé, že podle Hérakleita}

i Slunce je nejen každý den nové,
ale {že je ustavičně} vždy nové.“
DK 22 B6 (Aristotelés, Meteorologica II, 2, p. 355a14)

„Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky,

{podle Hérakleita,
ani se nelze dvakrát dotknout smrtelné bytosti v témže stavu,
neboť ta se hbitou a rychlou proměnou}
rozptyluje a znovu shromažďuje.“
DK 22 B91 (Plútarchos, O delfském E 392B 7-10)

„Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme,

jsme i nejsme.“
DK 22 B49a (Hérakleitos Homérikos, Allegoriae (= Quaestiones) Homericae 24, 5)

„Chladné se zahřívá,
horké se ochlazuje,
vlhké se vysušuje,
seschlé se zvlhčuje.“
DK 22 B126 (Tzetzés, Scholia ad exeg. in Iliad. p. 126 Herman, 1-4)

„Protikladné se shoduje —
z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie,
a všechno vzniká sporem.“
DK 22 B8 (Aristotelés, Etika Níkomachova VII 1, 1155b4-6)

Tyto zlomky dokládají dvě základní přesvědčení, z nichž Hérakleitovo myšlení

vychází — věci kolem nás se proměňují a podstatou věcí i dění jsou protiklady. Mezi
zlomky je zařazen i nejznámější až zprofanované Hérakleitovo tvrzení o řece, takže
budeme postupovat správně didakticky od známého k neznámému.
Hérakleitos ověřuje, že při každém dalším vstupu je řeka poněkud jiná.

Zdůraznit však musíme ještě jinou věc: až na poslední zlomek se všude odkazuje
na empirické skutečnosti. Tyto pozorovatelné skutečnosti tedy můžeme pokládat
za podněty, jež Hérakleita přivedly k jeho abstraktní metafyzické (přinejmenším o logu
lze tento termín oprávněně použít) koncepci.

Opět musíme zmínit už doufám důvěrně známou samozřejmost: Hérakleitos kolem sebe
pozoroval tytéž jevy jako starší Pýthagorás a Míléťané. Avšak na empirických datech jej
zaujalo něco jiného než jeho předchůdce, jinak řečeno podstatným a určujícím rysem
skutečnosti podle něj není ani nějaká ἀρχή, ani čísla či abstraktní protiklad meze
a neomezeného. Podstatou skutečnosti je v Hérakleitových očích neustávající „boj“
konkrétních protikladných sil či tendencí, který se přitom odehrává v hranicích („míře“)
určených sjednocujícím principem — logem.

Tím je zároveň vystižena nejobecnější charakteristika Hérakleitova výkladu skutečnosti,

jen bychom ještě měli dodat, že tyto principy Hérakleitos systematicky využívá ve všech
oblastech, např. při výkladu o duši, o poznání, o správném životě. Prokážeme to
v příslušných oddílech ve druhé polovině našeho textu.

Výklad bude odpovídat těmto charakteristikám. Abychom hned navázali na zlomky

uvedené výše, budeme se nejprve věnovat nejobecnějším Hérakleitovým úvahám
o změně, protikladech a zákonitostech veškerého dění (C.), a teprve poté si představíme
autora těchto úvah osobně (D.). Poté přejdeme k dílčím tématům (E. — H.).

Nyní se ponořme opět do proudu dění a sledujme Hérakleitovo vysvětlení neustálé

změny!

C. Charakteristiky dění

Tyto charakteristiky byly do značné míry naznačeny či aspoň uvedeny v předchozím

oddíle, nyní výklad o nich prohloubíme a systematizujeme.

Vyjdeme od popisu změn, abychom si vyjasnili, co všechno asi měl Hérakleitos na mysli,
když hlásal proměnlivost skutečností (oddíl C. a.).

Druhým významným motivem Hérakleitova myšlení jsou protiklady (viz B8 a B126),

proto si následně (C. b.) ukážeme, o jaké protiklady Hérakleitovi šlo a jaká je jejich
souvislost s neustálou změnou.
Protiklady nutně představují opačné „síly“ či tendence, proto spolu „bojují“ nebo „zápasí“.
Ale to není vše, podstatou skutečnosti v Hérakleitově pochopení není jen protikladnost
a rozpolcenost, nýbrž naopak jednota. I protiklady jsou totiž nějak sjednoceny. V části C.
c. si ozřejmíme obě tyto charakteristiky protikladů.

V poslední části (C. d.) se pokusíme vysvětlit Hérakleitův pojem vyjadřující onu jednotu
protikladů — pojem λόγος, který představuje zřejmě nejvyšší princip skutečnosti. Protože
je to úkol obtížný (jak je u Hérakleita obvyklé), pomůžeme si výkladem o pojmu „míra“,
jenž s logem úzce souvisí.

a. Změna

Hérakleitos poukazuje na to, že věci kolem nás netrvají, nýbrž se v různém stupni mění,
a tím vlastně (neustále) zanikají. To platí:

Pro Slunce, jež je vždy nové (snad ve smyslu jiného ohně, který v něm hoří a musí
spalovat vždy jiné „palivo“).
Pro řeku, jejímž korytem „se valí jiné a jiné vody“ (B12).
Pro „živly“ či „elementy“ (Hérakleitos nepoužívá podobné technické termíny, proto
uvozovky) — viz B31 a také následující zlomek:
„Smrt země je stát se vodou
a smrt vody je stát se vzduchem,
a [smrtí] vzduchu, [stát se] ohněm,
a naopak.“
DK 22 B76 (Marcus Aurelius, Hovory k sobě IV, 46)

v tomto textu se sice nehovoří přímo o permanentní proměně, ale můžeme se domýšlet,
že např. vypařování vody, tj. „smrt vody“ nastává ve světě neustále a že to Hérakleitos
určitě věděl. Ostatně, je-li „vždy nové“ Slunce, jež zásadním způsobem zapříčiňuje snadno
vnímatelné procesy kolem nás (právě vypařování, zahřívání, vysoušení atd.), musí se
neustálá změna týkat i předmětů, na něž Slunce působí.
Pro každou živou bytost, jestliže připustíme, že Plútarchova slova ve složených
závorkách ve zlomku B91 vyjadřují Hérakleitovu myšlenku.
Z tohoto pokusu o výčet zjišťujeme, že proměnlivosti si Hérakleitos všímal u živých
organismů, u neživých jednotlivin (řeka, Slunce) i u látkového základu celé skutečnosti
(oheň, vzduch, země, voda). V tom případě je snad podloženo tvrzení, že podle Hérakleita
procházejí neustálou proměnou úplně všechny věci.

Z dosud uvedených zlomků i z nejasností ve výčtu změn a v předchozím shrnujícím

odstavci pomalu vysvítá, že Hérakleitovo vyjadřování a myšlení je specifické a jaksi
„temné“. Ostatně už v antice dostal Hérakleitos přezdívku „temný filosof“ a my si její
smysl blíže osvětlíme v části D. a. Teď nás asi napadne, že může být zavádějící
interpretovat Hérakleitovy myšlenky stejným způsobem jako myšlenky Míléťanů a klást
mu stejné otázky jako jim. Přesto tak budeme činit, abychom se drželi jedné linie našeho
výkladu. Hérakleitovi budiž učiněno zadost upozorněním na problematičnost našeho
tázání — a hned odvážně položme jednu takovu „nehérakleitovskou“ otázku: Jestliže se
neustále vše mění, vše podléhá určitým procesům, co bude počátkem nebo hnacím
principem všeho dění? Míléťané prostě řekli — k základním charakteristikám ἀρχή náleží
pohyblivost, ἀρχή je nadána dokonce věčným pohybem (viz 2. F.). Jaké vysvětlení nabízí
Hérakleitos?

Rozhodně ne vysvětlení explicitní vedené snahou o jasnost, nicméně přesto si můžeme

jistou odpověď ze zlomků extrahovat.

„Svět, stejný pro všechny,

neutvořil žádný z bohů ani z lidí
— ale byl vždy a je a bude —
vždyživý oheň,
vzněcující se s ohledem na [svoje] míry a pohasínající s ohledem na [svoje] míry.“
DK 22 B30 (Chrýsippos u Klémenta Alex., Stromata V, 104, 2, 1-5)

„Oheň svým příchodem

všechno vytříbí a zachvátí.“
DK 22 B66 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 7)

„Všechno se směňuje za oheň

a oheň za všechno,
jako zboží za zlato
a zlato za zboží.“
DK 22 B90 (Plútarchos, O delfském E 8, p. 388)

Tyto tři zlomky poukazují na zásadní význam ohně v přírodním dění. V prvních dvou je
oheň pojímán téměř jako personifikovaná a vědomá síla (to ovšem berme jako spíše
obrazné vyjádření), jíž je připsána zásadní aktivita v rámci celku světa (B30) i ve vztahu
ke všemu jednotlivému (to snad plyne z B66).

Zlomek B90 snad naznačuje, jak oheň působí — jednoduše věci spálí, čímž je např. dřevo
„směněno“ za oheň. Jestliže vidíme, že více dřeva znamená větší oheň, pak skutečně jako
by se dřevo přímo stávalo ohněm. Jelikož spalovat věci v dosahu patří k snadno
pozorovatelné přirozenosti ohně a jelikož oheň silně a okamžitě interaguje se vším,
k čemu se přiblíží, je Hérakleitovo přesvědčení, že právě oheň je počátkem veškeré
neustálé proměny, asi dobře pochopitelné.
Ve třetím zlomku však zároveň čteme, že musí docházet také k opačnému
procesu — z ohně by měly vznikat jiné věci, např. dřevo. To ale běžně nepozorujeme, jak
tedy máme této části zlomku rozumět? Pomohou nám další zlomky, především B31:

„Obraty ohně — nejprve moře; [obraty] moře — zpola země, zpola blýskavice.

{To říká v tom smyslu, že vlivem logu a boha, který všechno uspořádává, se oheň skrze
vzduch obrací ve vlhkost, a to jako v semeno uspořádání světa, které nazývá mořem.
Z něho [z ohně ?] pak znovu vzniká země a nebe a věci, které k nim přináležejí. Jak se
znovu navrací a vzněcuje, to zřetelně vyjadřuje těmito slovy:}
Moře se rozlévá a poměřuje se vůči témuž určení, jaké bylo dříve, než vznikla země.“
DK 22 B31 (Chrýsippos u Klémenta Alex., Stromata V, 104, 3-5)

Oheň se tedy podle Hérakleita může měnit na („převracet ve“) vodu, a to podle
Chrýsippova vysvětlení a také podle B76 (viz výše) skrze vzduch. Ovšem ani v těchto
zlomcích nenacházíme odkaz na empirický základ takového přesvědčení. Musíme
přihlédnout ještě k B67 a nechat průchod volnější asociaci: oheň, kadidlo, vůně,
dým — z ohně vzniká kouř, dým, který zůstává i po uhašení, tedy jako by se oheň „směnil“
za vzduch.

Pokud Hérakleitos pozoroval v přírodě oheň vzniklý např. úderem blesku, tedy
„samovolně“, bez lidského přičinění, který pak spálil kus lesa, a poté po sobě zanechal
dým, mohl dospět k obecné představě, že oheň působí změnu věcí v sebe a sám se zase
mění ve věci.

b. Protiklady

Opět budeme postupovat systematicky (tj. nehérakleitovsky) a nejprve si představíme

uváděné protiklady a vytvoříme jejich typologii.

Viz KRS s. 243-44.

Ve zlomcích se hovoří o protikladech velmi často a je zmíněno mnoho konkrétních

protikladných skutečností. Proto bude užitečné zjistit, jaké druhy či typy protikladů měl
Hérakleitos na mysli, abychom pak mohli posoudit jejich vztah k všeobecné změně.

a) Téže věci náležejí protikladné charakteristiky podle toho, k čemu se vztahuje:

„Muž je daimonem shledáván dětinským, tak jako dítě mužem.“

DK 22 B79 (Kelsos u Órigena, Contra Celsum VI, 12)
„Nejkrásnější z opic je šeredná ve srovnání s rodem lidí.“
DK 22 B82 (Platón, Hippiás Větší 289a)

„Nejmoudřejší z lidí se vůči bohu bude jevit jako opice {moudrostí, krásou i ve všem
ostatním.}“
DK 22 B83 (Platón, Hippiás Větší 289b)

„Moře:
voda nejčistší i nejposkvrněnější;
pro ryby pitná a životodárná,
pro lidi nepitná a zhoubná.“
DK 22 B61 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 5)

„Cesta nahoru–dolů, jedna a táž.“

DK 22 B60 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 4, 1-2)

„Nesmrtelní jsou smrtelní,

smrtelní jsou nesmrtelní:
jedni žijí smrt těch druhých,
druzí umírají život těch prvních.“
DK 22 B62 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 6)

c) Hodnota nějakého stavu (člověka) se pozná až ze zkušenosti se stavem protikladným:

„Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým,

hlad nasycení,
únava odpočinek.“
DK 22 B111 (Stobaios, Anthologium III, 1, 177)

„Totéž je uvnitř: živé i mrtvé, probuzené i spící, mladé i staré. Jedno je převrácením toho

druhého, a to druhé zas převrácením toho prvního.“
DK 22 B88 (Plútarchos, Consolatio ad Apollonium 10, p. 106e)

„Chladné se zahřívá,
horké se ochlazuje,
vlhké se vysušuje,
seschlé se zvlhčuje.“
DK 22 B126 (Tzetzés, Scholia ad exeg. in Iliad. p. 126 Herman, 1-4)

„Bůh:
den noc,
zima léto,
zápas mír,
nasycení hlad.
...“
DK 22 B67 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 8)

První tři typy protikladů nejsou spojeny se změnou, věc zůstává tatáž, pouze je jinak
nahlížena. Teprve typ d) odhaluje vztah protikladů a změny: Protiklady na určité škále
představují stavy či meze, jichž věc střídavě nabývá, protiklady jsou tedy rámcem změny,
věc se mění z protikladu v protiklad, viz např. protiklady: spánek — bdění, život — smrt,
ale také „fyzikální“ protiklad zima — léto.

Budeme souhlasit s Hérakleitem, že jmenované protiklady jsou objektivní a reálnou

součástí skutečnosti? Je i pro nás skutečnost naplněna protiklady, nebo ji vnímáme zcela
jinak než Hérakleitos?

Zlomek B126 snad naznačuje, že protiklady jsou i příčinou změny — teplé se přece

ochlazuje tím, že na ně působí studenější, a naopak. V tom případě porozumíme závěru
zlomku B8 (viz oddíl B.), že „... všechno vzniká sporem“. Střetávání či působení
protikladů, opačných tendencí by tak samo dostačovalo pro vysvětlení neustálého dění
(čímž by se snižoval význam ohně jako působícího činitele). Myslitel se zálibou
v symbolickém či metaforickém vyjadřování bude hovořit o „boji“ či „zápase“ protikladů.

c. Boj a jednota protikladů

„Je třeba vědět, že zápas (πόλεμος) je společný, a právo je sporem, a všechno vzniká
sporem a nutností.“
DK 22 B80 (Kelsos u Órigena, Contra Celsum VI, 42, 1-4)

„Zápas (πόλεμος) je všech otec, všech král: jedny předvádí jako bohy, jiné jako lidi; jedny
činí otroky, jiné svobodnými.“
DK 22 B53 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 9, 4, 1-3)

Zápas (boj) je univerzální charakteristikou skutečnosti, v zápase se ustavují všechny věci.

Např. když se střetne zdroj tepla s něčím chladným (jarní slunce se zbytky sněhu),
výsledek bude dán poměrem jejich „síly“, jejich kvantity — řečeno metaforicky jejich
bojem.

Hérakleitos zdůrazňuje, že tento boj je řádným stavem skutečnosti, nelze jej tedy
odsuzovat a upřednostňovat místo boje „mír“. Svět je bojem, nemá smysl to kritizovat
z nějakých morálních pozic.
V uvedených zlomcích se netvrdí, že se jedná o boj protikladů. Ale v B8 nacházíme stejné
tvrzení jako v B80 — „všechno vzniká sporem“, a přitom B8 hovoří o protikladech (viz
oddíl B.). Díky tomu jsme zřejmě oprávněni spojit zápas s protiklady. B53 pak přidává
ještě jednu informaci: Zápas protiklady vytváří (někoho činí svobodným, někoho
otrokem). Pak platí, že skutečnost je tvořena protiklady, jež se kvůli své protikladnosti
střetávají a bojují spolu, a tím jsou vytvářeny nové protiklady. Ty opět budou spolu
bojovat — a proces boje protikladů bude pokračovat bez ustání.

Viděli jsme, že Hérakleitos nachází protiklady všude, nejenom tam, kde reálně existují
protikladné stavy (jako teplé X studené nebo den X noc), nýbrž i u jedné a téže věci, jen
když ji vnímáme v různých ohledech: Jednou jdeme po cestě do kopce — nahoru, jindy
po téže cestě z kopce — dolů. Jednou označíme člověka za moudrého a krásného — např.
ve srovnání s opicí, jindy téhož člověka, jenž se vůbec nezměnil, za nevědomého
a ošklivého — ve srovnání s bohem. Protikladnost by pak byla ještě obecnějším rysem
skutečnosti než proměnlivost.

Poznámka:
Takový závěr by ovšem musel být ještě podložen důkazem, že změna se nemůže odehrávat
jinak než mezi protiklady. Ovšem jak u řeky, tak u stále nového Slunce není zcela jasné,
v rámci jakých protikladů se mění. Jestliže se tedy změna uskutečňuje i jinak než jen mezi
protiklady, pak bude vztah mezi změnou a protiklady podstatně složitější.

První tři typy protikladů, jež nejsou přímo spojeny s přechodem mezi různými stavy, nás
však mohou snadno navést k dalšímu důležitému motivu Hérakleitova výkladu.
Připomeňme si dva zlomky (druhý nyní uvedeme celý):

„Protikladné se shoduje — z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie, a všechno vzniká

sporem.“
DK 22 B8 (Aristotelés, Etika Níkomachova VII 1, 1155b4-6)

„Bůh: den noc, zima léto, zápas mír, nasycení hlad.

{Veškeré protiklady: Tato Mysl [zde] -}
Proměňuje se právě tak, jako když se smísí s kadidly, nazývá se podle vůně každého
z nich.“
DK 22 B67 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 8)

Co se dozvídáme? Protiklady se nějak shodují, jsou spojeny v jedno! U prvních tří typů je
to zřejmé — jedná se tutéž cestu (jednou nahoru, jindy dolů), o téhož (jednou moudrého,
jindy nevědomého) člověka. Ale Hérakleitos tvrdí něco podobného o všech protikladech,
tedy např. i o teplém a studeném, o dnu a noci nebo o hladu a nasycení (viz B65). Můžeme
se snadno domyslet, co chce naznačit: Teplé lze pojmout jako teplé jen ve srovnání se
studeným, podstatu dne lze uchopit jen ve vztahu k noci atd.
Hérakleitos ovšem tyto myšlenky nevyjádřil takto jasně, jednoznačně a suchopárně, nýbrž
vznešenějšími slovy, údernějšími větami a s pomocí charakteristických obrazů:

„Bohu je vše krásné, dobré a řádné; lidé však pokládají něco za neřádné, něco za řádné.“
DK 22 B102 (Porfyrios, Quaestionem homericarum ad Iliadem pertinentiam reliquaiae
ad IV, 4)

„Spojitosti: celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné, a ze všeho jedno,
a z jednoho vše.“
DK 22 B102 (Porfyrios, Quaestionem homericarum ad Iliadem pertinentiam reliquaiae
ad IV, 4)

„Nezjevné spojení je mocnější než zjevné.“

DK 22 B54 (Plútarchos, De animae procreatione in Timaeo 1026c)

„Nasycení a nedostatek, vše jako jedno a všechno v proměně.“

DK 22 B65 (Filón Alex., Legum allegoriarum libri III, 7)

„Nechápou, jak neshodné se sebou souhlasí: spojení, které se obrací zpátky, tak jako
u luku a lyry.“
DK 22 B51 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 9, 2, 1-4)

Přirovnání v posledním uvedeném zlomku použijeme pro názorné osvětlení Hérakleitovy

myšlenky.

Jistě si snadno dokážete představit luk, např. ten slavný Odysseův. Pokud si snad nejste
jisti, pomůže vám další obrázek M. Peichla:

Řečeno hérakleitovsky, tětiva napínaná pravou rukou se snaží zlomit lučiště, jež Odysseus
drží levačkou, a to se naopak pokouší roztrhnout tětivu. Jen pokud jsou v luku přítomny
obě tyto protikladné „síly“, oba protiklady, a pokud jsou v harmonii (ani jedné ze stran se
nepodaří dosáhnout svého cíle), bude luk fungovat a plnit svůj účel.

Stejně tak lyra bude vydávat harmonické tóny pouze tehdy, když budou dostatečně
napnuty její struny. Podobné napětí a podobný střet protikladů musí existuje v každé věci,
má-li se nacházet v dobrém stavu.

Přitom jistě tušíme, co se stane, když budeme struny na lyře (nebo kytaře — jiná doba,
jiné hudební nástroje) napínat příliš nebo když přílišnou silou natáhneme tětivu luku.
Protikladné síly a napětí ve věcech musí mít určitý limit, určitou míru, aby věc nezničily.
Zřejmě právě otázka po takové vhodné míře a vhodném poměru sil nás přivádí
k ústřednímu a nejvyššímu Hérakleitovu pojmu.
 d. Λόγος a míra

Onen nejvyšší pojem je vyjádřen krátkým výrazem: Λόγος. Co jím Hérakleitos rozumí? To
je ovšem velmi těžká otázka. V odpovědi musíme pochopitelně vyjít zase od zlomků,
tentokrát snad od úplného začátku Hérakleitova spisu:

„Vůči řeči (λόγος), která zavazuje — vždy — nechápající jsou lidé,

jak předtím, než ji slyšeli,
tak poté, co uslyší prvně.
Ačkoliv se všechno děje podle této řeči (λόγος),
podobají se nezkušeným,
když zakoušejí taková slova i díla,
jaká já vykládám,
když každé rozlišuji podle přirozenosti
a ukazuji, jak se to s nimi má.
Ostatním lidem však zůstává skryto, co dělají, když bdí,
tak jako zapomínají, [co dělají,] když spí.“
DK 22 B1 (Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VII, 132, 1-11 a jinde)

„{Pročež Hérakleitos výslovně poukazuje na to, že všechno konáme a myslíme díky účasti
na božské řeči (λόγος), když krátce poté ještě připojuje:}
Proto je třeba následovat to společné,
{[protože xynos znamená iónsky společné], xynos je tak [totéž, co] koinos}.
Ačkoliv je řeč (λόγος) společná, žijí mnozí tak, jako kdyby měli své vlastní vědomí.“
DK 22 B2 (Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VII, 133, 3-5)

„Jestliže vyslechli ne mě, nýbrž řeč (λόγος), je moudré, aby souhlasili, že všechno jest
jedno.“
DK 22 B50 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 9, 1)

Ještě si připomeneme zlomek B31 („... vlivem logu a boha, který všechno uspořádává, se
oheň skrze vzduch obrací ve vlhkost...“, viz oddíl C. a.) a učiníme první závěr: λόγος
vyjadřuje princip, zákonitost či „vzorec“, podle něhož spolu bojují protiklady a podle
něhož probíhá neustálá změna. Přesněji jej v tuto chvíli popsat nemůžeme, protože
Hérakleitos se jako obvykle nesnaží o jasné a jednoznačné vyjádření.

A snad byl jeho záměr přímo opačný a snažil se záměrně využít mnohoznačnosti slova
λόγος, aby jeho prostřednictvím zdůraznil jednotu různých témat. To zdá se platí o užití
tohoto slova pro popis duše (viz také B115):
„Ani ten, kdo prochází všechny cesty, nemůže svým krokem najít hranice duše: tak
hluboké má určení (λόγος).“
DK 22 B45 (DL IX, 7)

Mnohoznačnost termínu λόγος je zřejmá už z různých překladů — „řeč“, „určení“. Navíc

na konci zlomku B31 najdeme vyjádření: „Moře se rozlévá a poměřuje se vůči témuž
určení (λόγος), jaké bylo dříve, než vznikla země.“ Z. Kratochvíl opět používá termín
„určení“, avšak tentokrát spíše ve smyslu „poměr“, zatímco ve zlomcích o duši se jednalo
o význam „výměr“ či „definice“. Složitost překladu dokreslují jiní
překladatelé — K. Svoboda v ZPM překládá většinou (kromě B1) jako „rozum“, KRS (viz s.
240-41) nepřekládají vůbec.

Přesto učiníme ještě jeden krok k lepšímu porozumění pojmu λόγος.

Částečně si totiž můžeme vypomoci jiným termínem, jehož význam je pojmu λόγος zřejmě
blízký. Jedná se o termín „míra“ nebo častěji v plurálu „míry“ (μέτρα). Blízkost obou
termínů prokazuje opět zlomek B31, v tomto případě využijeme překlad P. Koleva v KRS,
abychom souvislost snadněji identifikovali: „... se rozptýlí jako moře a obdrží svou míru
(μετρέεται) v témž poměru (λόγος), jaký byl předtím, než se stala zemí.”

Poznámka:
Vidíme jeden z mnoha dokladů obtížnosti překladu Hérakleitových zlomků. Co KRS čtou
jako „země se roztpýlí“, to čte Kratochvíl jako „moře se rozlévá“. Nás však v tuto chvíli
nemusí trápit, co se vlastně rozptyluje či rozlévá, neboť nám záleží až na následující části
zlomku.

Při Hérakleitovu způsobu vyjadřování lze takovou souvislost obou termínů považovat
za významnou, a tedy předpoklad jejich významové příbuznosti je oprávněn. Podívejme se
tedy na další zlomky, v nichž se hovoří o míře nebo mírách:

„Svět, stejný pro všechny, neutvořil žádný z bohů ani z lidí — ale byl vždy a je
a bude — vždyživý oheň, vzněcující se s ohledem na [svoje] míry (μέτρα) a pohasínající
s ohledem na [svoje] míry (μέτρα).“
DK 22 B30 (Chrýsippos u Klémenta Alex., Stromata V, 104, 2, 1-5 a jinde)

„Slunce nepřekročí [své] míry (μέτρα), jinak by je vyhledaly Erínye, pomocnice Diké.“
DK 22 B94 (Plútarchos, De exilio 11, p. 604a)
 Zlomek B31 snad (jasného v Hérakleitových slovech není téměř nic, viz také podobná
nejistota v KRS s. 257-58) naznačuje, že vzájemné přeměny látek — ohně, vody (moře)
a země se dějí při zachování určitých mezí, možná dokonce při zachování konstantního
poměru všech tří. To by znamenalo, že když se část ohně přemění na vodu, někde jinde se
zároveň stejná část vody přemění na oheň. Celý kosmos by pak sestával z ohně, vody
a země, přičemž celková kvantita každé z těchto látek se s časem nemění.
Ve zlomku B30 je mírám přiřknut ještě obecnější význam — charakterizují nějakým
způsobem proměny celého kosmu nebo jinak řečeno mírami je ovládána aktivita ohně.
Alespoň poslední zlomek lze vysvětlit jednoznačně (pomineme-li mýticko-poetické
odůvodnění „chování“ Slunce...): Míry zde označují zdánlivé dráhy Slunce na obloze při
slunovratech, tedy dráhu nejkratší, kdy je Slunce pro pozorovatele na severní polokouli
(Efesos ležel přibližně na 38° s. š.) nejníže, a naopak dráhu nejdelší při letním slunovratu,
kdy je Slunce nejvýše a den trvá nejdéle. Přestože během roku se dráha Slunce každým
dnem mění, tyto hraniční dráhy — míry — zůstávají rok co rok stejné. (Viz také
explicitnější zlomek B3a.)
Míry tedy charakterizují a ovládají přeměny „živlů“, aktivity ohně v celokosmickém
měřítku a také pohyb Slunce jako jednoho procesu kosmického dění. Je-li oprávněno
sblížení termínu „míry“ s termínem λόγος, můžeme spekulovat, že λόγος by při
analytickém pohledu představoval soubor poměrů či vymezení, jež udržují všechny
neustálé děje v takových mezích a mírách, které zajistí jejich nepřetržitost. Pak je λόγος
celkem zákonitostí, jež zajišťují stabilitu světa spočívající v neustálém boji protikladů.
Řečeno zjednodušeně — změna daná zápasem protikladů je věčná.

Na závěr doplňme odlišnosti tohoto výkladu od předchozích: Na rozdíl od Míléťanů je

Hérakleitův kosmos věčný, bez vzniku a bez zániku. (To je ovšem další nejasná otázka, viz
oddíl E.) Protiklady se netrestají a neplatí si pokutu, jak tvrdil Anaximandros, jejich zápas
je naopak naprosto normálním a žádoucím stavem.

Na rozdíl od pýthagorejců se Hérakleitos nesnažil podat konkrétní číselné popisy procesů

a věcí, spokojil se (aspoň podle B zlomků) s obecným tvrzením, že se vše děje podle měr
a poměrů. Navíc samotné míry se vztahují zdá se spíše na procesy či děje, nikoli
na jednotlivé věci.

D. Hérakleitos — člověk

Ani o Hérakleitově životě nemáme příliš věrohodných informací, ale pro naše potřeby
naštěstí dostačuje i to málo, co se dochovalo. Zajímají nás totiž v prvé řadě ty životopisné
údaje, jež nám pomohou porozumět Hérakleitovým zlomkům a myšlenkám. Tyto údaje
budeme hledat na uvedeném webu Z. Kratochvíla.

Hérakleitos prožil celý život (přibližně v letech 540-480 př. n. l.) v Efesu, jenž se nacházel
nedaleko od Mílétu severním směrem (podívejte se na mapu v oddíle 1. C. a.).
Důležitějši pro nás je však až Hérakleitův odchod do chrámu bohyně Artemis, a posléze
do samoty do hor (DK 22 A1, viz DL IX 3). Odchod souvisel s jeho nevolí vůči efesským
spoluobčanům a pocitem vlastní nadřazenosti (DL IX 2 a DK 22 B121). Takové mínění
o sobě samém se pochopitelně projeví i v jeho spise a právě tento rys uvádí Díogenés už
ve třetí větě své zprávy, hned po základních biografických údajích:

„Hérakleitos z Efesu byl syn Blosónův — nebo podle některých Hérakontův. Mužného

věku dosáhl v 69. olympiádě [504 až 501 před n. l.]. Byl velmi povýšený jako málokdo
a přezíravý, jak je zřejmé i z jeho spisu...“
DK 22 A1 (DL IX 1)

U takového muže nás asi nepřekvapí, že nebude mít příliš uznání pro své předchůdce,
nýbrž spíše je bude kritizovat (viz B40, 42) a bude prohlašovat, že ke všem svým
vědomostem dospěl sám (DL IX 5). A protože je přesvědčen o své výjimečnosti a o tom, že
málokdo může poznat nejhlubší pravdu tak jako on sám, nebude ji ani ostatním sdělovat
se snahou, aby mu porozuměli. Z toho jej aspoň někteří antičtí autoři skutečně podezírali:

„Někteří tvrdí, že ji [tj. svou knihu] napsal úmyslně nejasně, aby ji mohli číst [jenom]
povolaní a ne kdekdo z obyčejných lidí, aby se nedala snadno tupit.“
DK 22 A1 (DL IX 6)

Zde nacházíme možnou příčinu potíží, na něž jsme narazili při interpretaci některých
zlomků. Přejděme nyní přímo k charakteristice Hérakleitova spisu, abychom tuto pro
Hérakleita nepříznivou zprávu posoudili.

a. Jeho Řeč

Hned prozradíme, že příčin, jež komplikují studium zlomků, je více. Hérakleitos tedy
budiž zproštěn obvinění, že počátkem nesnází je jeho neochota podělit se s námi o svou
moudrost (ovšem taková neochota mohla k nesnázím aspoň trochu přispět). První
z dalších problémů se týká celkové podoby Hérakleitova textu.

Nejprve je třeba říct, že Hérakleitos určitě napsal filosofický spis (u Pýthagory je to

nejisté), jenž byl znám pod tradičním názvem Περὶ φύσεως (O přírodě). Na rozdíl
od Míléťanů, ale také třeba Anaxagory se nám z tohoto spisu dochovalo mnoho
zlomků — kolem 140 „béček“. (Díky tomu se ve výkladu můžeme opírat téměř výhradně
o autentická Hérakleitova slova.)

Ve srovnání např. s Démokritem či Anaxagorou (u Míléťanů máme příliš málo B zlomků

pro nějaké relevantní srovnávání) vykazují Hérakleitovy zlomky několik specifických rysů:
Jsou většinou poměrně krátké, důkladně kompozičně promyšlené, spíše metaforické,
a proto nejednoznačné, a obsahují tvrzení, nikoli argumenty či vysvětlení. Většinou
vyjadřují celou myšlenku, která nepotřebuje nějaké doplnění, které nechybí následující
„řádek“ nebo další část textu (viz třeba B8, B49a, B80 v našem oddíle B.). To vedlo
některé badatele k závěru, že Hérakleitův spis byl jen souborem aforismů bez souvislého
výkladu. Z. Kratochvíl odmítá obě krajní stanoviska — jenom nesouvisející aforismy, nebo
zcela souvislý výklad — a zdůrazňuje vzájemnou provázanost jednotlivých zlomků,
význam každého z nichž se pomocí dalších zpřesňuje.

Další zvláštnost některých Hérakleitových zlomků představuje jejich formální podoba

a význam s ní spjatý. Tím se myslí, že text je formulován způsobem, který má mít
vypovídací hodnotu. Nejlépe to vysvětlíme na ukázkách.

„Chladné se zahřívá,
teplé se ochlazuje,
vlhké se vysušuje,
seschlé se zvlhčuje.“
DK 22 B126 (Tzetzés, Scholia ad exeg. in Iliad. p. 126 Herman, 1-4)

„Nesmrtelní jsou smrtelní,

smrtelní jsou nesmrtelní,
jedni žijí smrt těch druhých,
druzí umírají život těch prvních.“
DK 22 B62 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 6, 1-4)

Tytéž výrazy se vyskytují „do kříže“, tedy „do X“ — což je znak pro řecké „chí“ a odtud
„chiasmus“. Z významového hlediska měla tato forma zřejmě posílit tvrzení
o provázanosti protikladů — oba se střídají na týchž místech, tedy jsou zaměnitelné,
vzájemně se nahrazují.

„Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme,“

jsme i nejsme.
DK 22 B49a (Hérakleitos Homérikos, Allegoriae (= Quaestiones) Homericae 24, 5)

„Jméno luku je život,1

avšak jeho dílo je smrt.“
DK 22 B48 (Tzetzés, Exegesis in Iliadem, p. 101)

I tato výrazová forma — jež provokativně spojuje opaky a technicky vzato porušuje zákon
sporu (tak to chápe Aristotelés ve IV. knize Metafyziky) — má co do činění s protiklady,
tentokrát je zdá se zdůrazňována přímo jejich jednota nebo totožnost.
Podobné prostředky na jednu stranu posilují vyjadřovaný význam, na druhou stranu
důraz na formu může komplikovat vyjádření obsahu, což ztěžuje interpretaci (ještě
zjevnější to bude u Parmenidových a Empedokleových veršů).

Sami budete jednou psát filosofické texty (seminární a diplomové práce), proto
pouvažujte: Přináší Hérakleitův styl více předností či nedostatků pro písemné vyjádření
filosofických myšlenek?

Našli jsme tedy několik důvodů, které vysvětlují obtíže při snaze interpretovat
Hérakleitovy zlomky. Musíme však jeho dochovaným textům přiznat i jednu podstatnou
přednost.

érakleitův výklad skutečnosti je systematický díky tomu, že ve všech oblastech využívá

stejné výkladové principy, a proto je jasné, že se opravdu jedná o různé oblasti téže
skutečnosti. S podobným přístupem jsme se sice setkali u Míléťanů i pýthagorejců, ale
Hérakleitův záběr je širší (zvláště o problematiku samotného poznání), a tedy jeho
systematičnost má širší dosah.

Následující témata budeme vykládat právě tak, aby vynikla jejich návaznost na výše
představené principy.

1
Luk řecky — βιός (ovšem tento výraz je v řeckých textech použit jen velmi zřídka),
život — βίος, rozdíl je tedy pouze v přízvuku, který navíc tehdy nebyl v písmu vůbec
označován.

E. Kosmologie a astronomie

Přesto podobně jako u pýthagorejců i tentokrát zmíníme něco také na tomto místě  —
totiž upozorníme na jeden velký otazník v Hérakleitově výkladu kosmu: Vznikl kosmos,
nebo je věčný?

V oddíle C. d. jsme dospěli k tvrzení, že míry limitují neustálou změnu, jež je díky tomu
věčná. Když to domyslíme — má-li se vždy nové Slunce vždy pohybovat ve svých „mírách“,
vede nás to k představě, že to tak bude neustále, tedy věčně. Pak ovšem musí být celý
kosmos bez vzniku a bez zániku, jinak by přece někdy nebylo Slunce, a tedy ani jeho míry.
Tento závěr je navíc silně potvrzen zlomkem B30, který si pro jeho zásadní význam
uvedeme znovu:

„Svět, stejný pro všechny, neutvořil žádný z bohů ani z lidí — ale byl vždy a je
a bude — vždyživý oheň, vzněcující se s ohledem na [svoje] míry (μέτρα) a pohasínající
s ohledem na [svoje] míry (μέτρα).“
DK 22 B30 (Chrýsippos u Klémenta Alex., Stromata V, 104, 2, 1-5 a jinde)

Vše se zdá být jasné, což by u Hérakleita bylo divné — a proto nás nepřekvapí, že najdeme
jiné zlomky, jež tvrdí něco jiného.

„{Že jej však [svět] považoval také za vzniklý a za podléhající zkáze, to připomínají
následující slova:}
Obraty ohně — nejprve moře; [obraty] moře — zpola země, zpola blýskavice.
{To říká v tom smyslu, že vlivem logu a boha, který všechno uspořádává, se oheň skrze
vzduch obrací ve vlhkost, a to jako v semeno uspořádání světa, které nazývá mořem.
Z něho [z ohně ?] pak znovu vzniká země a nebe a věci, které k nim přináležejí. Jak se
znovu navrací a vzněcuje, to zřetelně vyjadřuje těmito slovy:}
Moře se rozlévá a poměřuje se vůči témuž určení, jaké bylo dříve, než vznikla země.“
DK 22 B31 (Chrýsippos u Klémenta Alex., Stromata V, 104, 3-5)

„Všechno se směňuje za oheň

a oheň za všechno,
jako zboží za zlato
a zlato za zboží.“
DK 22 B90 (Plútarchos, O delfském E 8, p. 388e)

„Oheň svým příchodem

všechno vytříbí a zachvátí.“
DK 22 B66 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 7)

„Všichni tedy říkají, že [svět] je vzniklý, avšak podle jedněch je věčný, poté, co vzniknul,
podle jiných je však pomíjivý jako cokoliv jiného, co bylo sestaveno; podle dalších se to
děje střídavě, jednou je a jindy zaniká, a že se toto střídání děje stále. Tak je to
u Empedoklea z Akragantu a Hérakleita z Efesu.“
DK 22 A10/2 (Aristotelés, O nebi I 10, 279b12-17)

„(...) Jako tvrdí Hérakleitos, že se vše jednou stane ohněm. (...) Všechno se totiž
proměňuje z opaku do opaku, tak jako z tepla v chlad.“
DK 22 A10/3 (Aristotelés, Fyzika III 5, 204b-205a7)

„Všechno je vymezeno a je jeden svět; rodí se z ohně a opět se spaluje v jistých cyklech
střídavě po veškerý věk; děje se to podle osudového určení.“
DK 22 A1 (DL IX 8)

Jak vidno, především zlomky A výslovně tvrdí, že podle Hérakleita je svět pravidelně
spálen ohněm a znovu z ohně vzniká (zlomek A13 dokonce udává délku trvání celého
cyklu). Jak těmto rozporným tvrzením rozumět?
Jeden výklad vychází ze stoické interpretace a představuje jej Z. Kratochvíl (Délský
potápěč, s. 202-210, viz část knihy na Fysis.cz, s. 80-90): Slovo „svět“ (κόσμος) má dva
významy. Jeden — aktuální v B30 — označuje jednotu všeho jsoucího, a ta je věčná.
V dalších zlomcích se však tímto slovem myslí jedno konkrétní uspořádání skutečnosti,
které podléhá vzplanutí, a tedy zaniká, aby pak nutně imanentní aktivitou ohně vzniklo
uspořádání nové. Kosmos je pak v určitém ohledu věčný, v jiném ohledu podléhá
opakovanému zániku.

Jiný výklad (např. KRS s. 255-258, zvláště pozn. 20 na s. 257) předpokládá zmatení
ve zlomcích A vlivem stoické představy o vzplanutí světa — ἐκπύρωσις.2 Hérakleitos měl
na rozdíl od stoiků tvrdit jen to, že „vše dříve či později se stane ohněm“, nikoli však, že
všechno zároveň se stane ohněm. Svět je v tom případě neustále spalován v jednotlivých
částech, a tím obnovován, ale celkové uspořádání se nemění, tedy např. Slunce bude
skutečně naplňovat míry své dráhy bez ustání.

Na stranu tvrzení „podle Hérakleita je kosmos nevzniklý“ se nově postavil i A.

Gregory3 — tato varianta mu vyšla jako nejsnáze slučitelná se všemi relevantními zlomky,
přestože se tím Hérakleitovi přiznává stanovisko odlišné od všech ostatních
předsókratiků.

Jak bylo uvedeno na začátku tohoto oddílu, našemu výkladu Hérakleita je bližší druhá
interpretace. Také více odpovídá našemu celkovému přístupu — vysvětluje totiž
skutečnost, již kolem sebe vnímáme, zatímco interpretace první pracuje s jakýmsi „tím
světem“ jako celkem, horizontem, do něhož je třeba „se probudit“, který však náleží více
k lidské orientaci ve skutečnosti než ke skutečnosti samotné.

2
Pro zajímavost — k tomuto stoickému termínu se hlásí také jedna alternativní moderní
teorie původu našeho vesmíru — „ekpyrotický model“.

F. Dění a duše

„Na ty, kdo vstupují do týchž řek, se valí jiné a jiné vody; duše se však z té vlhkosti
vypařují.“
DK 22 B12 (Kleanthés u Eusebia, Praeparatio evangelica XV 20, 2)

„Pro duše je smrt stát se vodou, pro vodu je smrt stát se zemí;
ze země pak vzniká voda a z vody duše.“
DK 22 B36 (Kléméns Alex., Stromata Vi 17, 2, 1-4 a jinde)

"Suchá záře — duše nejmoudřejší a nejlepší.“

DK 22 B118 (Stobaios, Anthologium III 5, 8)
Duše jako specifický druh jsoucna je tedy začleněna do látkové struktury světa. Přitom
duše má počátek ve vodě či vlhkosti, představuje něco jako neviditelný výpar. Jako taková
se nachází na cestě mezi vodou a ohněm (viz B118). Protože u Hérakleita jsou všechny
přechody mezi protiklady vratné, bude spočívat smrt či zánik duše v jejím opětovném
zvlhnutí (jak se tvrdí v některých čteních zlomku B77).

Dobrý stav duše je tedy podmíněn absencí vlhkosti, a proto může Hérakleitos varovat
před opilostí s odůvodněním, že opilost právě činí duši vlhkou (B117). Tím se blížíme
k etické problematice a začínáme tušit, že žádoucí život bude spočívat ve vyhýbání se
„vlhkosti“.

To už předpokládá, že duše je pokládána za podstatu člověka. Tak jasně to Hérakleitos

samozřejmě nesdělí, přesto je to zřejmé např. ze zlomku B107 („Špatnými svědky jsou
lidem oči a uši, když mají barbarské duše.“) nebo B96 („Mrtvoly jsou k vyhození spíše
nežli hnůj.“). Kvality duše jsou tedy důležitější než funkce tělesných orgánů a na člověku
nemá cenu tělo (mrtvola), nýbrž evidentně to, co je při smrti opustilo — duše.

V oddíle C. d. jsme už narazili na spojení duše a logu ve zlomku B45. Podobnou myšlenku
obsahuje také zlomek B115:

„K duši patří určení (λόγος), které roste samo sebou.“

DK 22 B115 (Stobaios, Anthologium III 1, 180)

Navzdory začlenění do běžných fyzikálních dějů je duše skutečně specifickým jsoucnem,

neboť jen o ní Hérakleitos tvrdí, že ji nelze vymezit, zcela poznat, určit, neboť snaha o to
zřejmě vede k odhalování či přímo vytváření dalších a dalších rovin duše, a proto
nemůžeme nikdy k cíli dospět.

Je-li duše natolik zvláštní skutečností, nabízí se otázka, zda přetrvá tělo i po jeho smrti,
tedy zda je nesmrtelná.

a. Je duše nesmrtelná?

Ani tentokrát nečekejme přímou a jednoznačnou odpověď. Co nám Hérakleitos nabízí?

„Zemřelým lidem nastávají věci, které nečekají, a které se ani nedomnívají.“

DK 22 B27 (Kléméns Alex., Stromata IV 144, 3)

„Vznešenější smrti dostávají vznešenější úděly.“

DK 22 B25 (Kléméns Alex., Stromata IV 49, 3)
Tyto zlomky naznačují, že aspoň některé duše (viz „vznešenější smrti“) by mohly
odloučení od těla přetrvat. Není však vůbec zřejmé, v jaké podobě by pak duše měly
existovat ani jak dlouho přežijí. Musíme totiž mít na mysli, že v Hérakleitově vizi kosmu
podléhá změně úplně všechno včetně ohně, proto ani kdyby duše byla ohnivou entitou,
nemohla by být „fyzicky“ opravdu nesmrtelná.

Jak ukazují zlomky B25 a B136 (viz následující oddíl), také Hérakleitos spojuje osud
člověka po smrti s morální kvalitou jeho předchozího života. Na rozdíl od pýthagorejců
však neklade na posmrtný osud takový důraz (žít žádoucím způsobem je totiž důležité už
pro samotný život) a vůbec nehovoří o cyklu převtělování. Nesmrtelnost duše tedy pro něj
zřejmě nebyla tak zásadním aspektem lidského života — a proto ani zásadním
myslitelským problémem.

G. Dění a morálka

Stejně jako pro pýthagorejce a na rozdíl od Míléťanů patřila otázka správného lidského
života k centrálním tématům Hérakleitova myšlení. Zatímco však se pýthagorejci rozdělili
na mathématiky a akúsmatiky, přičemž pro jedny bylo důležitější poznání, pro druhé
správný život, u Hérakleita obojí splývá — úkolem člověka (úkolem velmi nesnadným, jak
uvidíme v oddíle H.) je poznat, že skutečnost tvoří jednotu, a s tímto vědomím žít:

„Nemá se jednat a mluvit jako spící, vždyť i tehdy se nám zdá, že jednáme a mluvíme.“
DK 22 B73 (Marcus Aurelius, Hovory k sobě IV 46)

„S čím se zcela nepřetržitě stýkají, {s logem, který spravuje veškerenstvo,} s tím se

neshodují, a věci, se kterými se každý den potkávají, se jim jeví cizí.“
DK 22 B72 (Marcus Aurelius, Hovory k sobě IV 46)

Jako „spící“ označuje Hérakleitos lidi, kteří mají „vlastní“ svět (viz B89), tj. nevidí dále
než na vlastní zájmy, odlišné od zájmů jiných, nespatřují společný, reálný svět. Společný
svět je řízen logem, „řečí“ (viz také B1), tedy uvědomění si „společného světa“ znamená
pochopit logos, tj. jednotu světa (B50). Pochopit jednotu a následovat „společné“ je
imperativem života, jenž odpovídá skutečnosti (B2). Správný způsob života je tedy
vyvozen z podstaty skutečnosti.

„Bozi i lidé ctí zabité Areem.“

DK 22 B24 (Kléméns Alex., Stromata IV 16, 1)

„Duše zabitých Areem jsou čistší než ty, které podlehly nemocem.“
DK 22 B136 (Scholia ad Arriani Epicteti dissertationes, p. LXXI)
„Ti nejlepší si místo všeho vybírají jedno, nehynoucí slávu místo pomíjivostí; mnozí jsou
však nasyceni jako dobytek.“
DK 22 B29 (Kléméns Alex., Stromata V 59, 4-5)

Hérakleitos upřednostňuje smrt ve válce (Arés — řecký bůh války) před smrtí na lůžku.
Zřejmě lze domýšlet proč — válka a boj jsou přece spojovány s ohněm, válečníci jsou
divocí — mají ohnivou povahu, v boji je člověk plně při vědomí, uvědomuje si svou
existenci. Naopak nemoc jej může přivést do stavu, kdy o sobě ani příliš neví, je pasivní,
a tedy zcela nepodobný ohni.

Podobně pouhé uspokojování tělesných potřeb — život žádostivý a poživačný (jak jej

později označí Platón a Aristotelés) — zdaleka nenaplňuje lidský úkol a nedosahuje
k něčemu hodnotnějšímu (podobný význam má i zlomek B85).

Skutečnost je dána bojem protikladů a boj či aspoň vědomá aktivita je adekvátním

způsobem lidského života v takové skutečnosti.

H. Dění a poznání

Poznat skutečnost ovšem není jednoduché, protože „přirozenost se ráda skrývá“ (B123).
Ve zlomku B1 říká Hérakleitos s despektem na adresu zřejmě všech ostatních lidí:

„Vůči řeči, která zavazuje — vždy — nechápající jsou lidé, jak předtím než ji slyšeli, tak
poté, co uslyší prvně.
Ačkoliv se všechno děje podle této řeči, podobají se nezkušeným, když zakoušejí taková
slova i díla, jaká já vykládám, když každé rozlišuji podle přirozenosti a ukazuji, jak se to
s nimi má.
Ostatním lidem však zůstává skryto, co dělají, když bdí, tak jako zapomínají, [co dělají,]
když spí.“
DK 22 B1 (Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VII, 132, 1-11 a jinde)

Vidíme, že lidé by měli poznat právě λόγος — „řeč“ jakožto princip všeho dění, avšak
selhávají, nejsou s to ji poznat nebo jí porozumět (viz také B34). Jediný Hérakleitos, zdá
se, má dostatečné schopnosti k tomuto poznání.

„Mnohoučenost rozumu nenaučí: jinak by byla naučila Hésioda i Pýthagoru a dále

Xenofana a Hekataia.“
DK 22 B40 (DL IX 1 a jinde)
„Hésiodos, učitel velmi mnohých: vědí o něm, že velmi mnoho ví,
on, který nepoznal, jak je to se dnem a nocí: jsou totiž jedno.“
DK 22 B57 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX 10, 2)

„Nechápou, jak neshodné se sebou souhlasí:

spojení, které se obrací zpátky, tak jako u luku a lyry.“
DK 22 B51 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX 9, 2, 1-4)

Důvodem kritiky je právě nepostřehnutí jednoty, znalost mnohých věcí bez pochopení
jednoty protikladů (B51, viz také B108).

I z hlediska poznání je cílem pochopit λόγος, tedy jednotu všech věcí (protikladů). Takové
pochopetní umožní porozumět podstatě skutečnosti, a následně zvolit správný způsob
života.

I. Shrnutí

Když Hérakleitos pozoroval skutečnost kolem sebe, zaujala jej neustálá proměnlivost
a pomíjivost všech věcí. Ty se neustále mění a vůbec všude neustále vidíme dění, pohyb.
Ovšem při delším pozorování spatříme také, že veškeré změny se odehrávají v jistých
mezích, mírách, poměrech. Všeobecná změna tedy není libovolná a nepravidelná (či
jednosměrná a nevratná), nýbrž právě naopak — dění podléhá pevným pravidlům či
„zákonitostem“.
Ty určují poměry, meze či trvání tomu, co se mění, a to jsou přinejmenším z podstatné
části protikladné stavy, tedy protiklady — právě ty mohou do sebe navzájem přecházet.
„Zákonitosti“ a pravidla propojují všechny fáze dění, a tak vlastně činí i protiklady
jedním, neboli pravidla a míry — či λόγος — formují jednotu protikladů. Protiklady se
mění a přecházejí v sebe, míry a λόγος zůstávají beze změny.
Tato charakteristika vystihuje všechny oblasti skutečnosti, což Hérakleitovi umožňuje
systematický výklad všech témat, jimiž se zabývá.
Také lidský život závisí na logu, konkrétně jeho poznání ze strany člověka je nezbytné
pro dobré vedení života.
Provázanost jednotlivých oblastí a rovin skutečnosti chtěl Hérakleitos
vyjádřit i způsobem své „řeči“, ovšem její paradoxnost, neuchopitelnost a záměrná
provokativnost přivedly pozdější myslitele ke kritickým reakcím (např. Platón
v Theaitétovi, Aristotelés ve zmíněné Metafyzice IV).
Přesto můžeme Hérakleita ocenit i ve světle našich dnešních poznatků o skutečnosti. Ne
snad za to, že by dospěl k nějakým konkrétním znalostem, jež by zůstaly dodnes
v platnosti. Ocenění zaslouží spíše jeho intuice, které pravděpodobně vzešly z pečlivého
pozorování skutečnosti a které na úrovni vlastní antice postihly snad obecně platné
aspekty skutečnosti. Zmínit lze přinejmenším dvě:
 Protikladnost jako podmínka existence či fungování věci. Moderní fyzika říká:
„Každá struktura, kterou ve vesmíru vidíme, je výsledkem rovnováhy dvou protikladných
přírodních sil.
...
... V některých případech se jedná o rovnováhu přírodní sily a pohybu.“
J. D. Barrow, Vesmír plný umění4, s. 84

Hérakleitos pochopitelně nemohl tušit nic o gravitaci, a tím méně o nějaké jiné
ze základních fyzikálních interakcí, nicméně mohl pozorovat protikladné pohyby
a tendence ve věcech a přírodních procesech, a to jej dovedlo k podobnému poznatku jako
moderní věda nás.
Stejně tak mohl pozorovat zmíněnou pravidelnost a vyváženost veškerého dění, což jej
přivedlo k intuici obecného logu jako určujícího principu veškerého dění. Hérakleitos
zřejmě jako první vyjadřuje přesvědčení, že vše se řídí obecně platnými zákonitostmi. Tím
se opět blíží našemu postoji více než jeho předchůdci.
Ale snad podobnost s moderní vědou sahá ještě dále. Hérakleitos totiž nakonec říká, že
vše v přírodě je jedním, vše je spojeno v jednom pravidle či zákonitosti — v logu. V tom
lze spatřovat jistou analogii k úsilí současných fyziků o nalezení „teorie všeho“:

„Jestliže vyslechli ne mě, nýbrž řeč, je moudré, aby souhlasili, že všechno jest jedno...“
Hérakleitos, DK 22 B50

„Téměř všichni fyzikové předpokládají, že nakonec objevíme, že ony čtyři přírodní síly
jsou jen různými projevy jediné základní ‚supersíly‘, jejíž jednota se projevuje pouze
za velmi vysokých teplot...“
J. D. Barrow, Vesmír plný umění, s. 62

Opět nemohl Hérakleitos vědět, co víme my, opět měl na mysli něco zcela jiného, avšak
pečlivé pozorování a intuice jej i na antické úrovni znalostí přivedla ke stejnému
předpokladu či požadavku na cíl poznání. To prozrazuje něco o lidském myšlení i o
postupu našeho poznání.
Abychom se nedopouštěli zjednodušení a povrchní analogie, hned si položte a promyslete
otázku, v čem se liší Hérakleitovo a moderní pojetí protikladného působení
a Hérakleitovo a moderní přesvědčení o jednotném principu veškeré skutečnosti!

V čem se Hérakleitův výklad skutečnosti liší od výkladu mílétského

a pýthagorejského?
Na kterých jevech, doložených ve zlomcích, pozoroval Hérakleitos změnu?
Co v Hérakleitově filosofii znamená λόγος?
Řekli jsme, že Hérakleitos byl systematický myslitel. Jaká dílčí témata patří do jeho
systému a jak je zajištěna jejich systémová souvislost? (Těžká, ale velmi užitečná
otázka!)
 Popište specifika Hérakleitova jazyka! K čemu tyto výrazové prostředky Hérakleitovi
slouží?
Obrázek Hérakleita slavném obraze (zpodoben prý podle Michelangela)

Hérakleitos na Raffaelově Athénské škole.

Základní informace o Hérakleitovi v jedné internetové encyklopedii...

Hérakleitos na IEP;

... a jiný výklad od téhož autora (D. W. Graham) na druhé základní webové encyklopedii
(SEP):

Hérakleitos na SEP.

Ovšem nejlepším zdrojem informací o Hérakleitovi na webu je zřejmě domácí stránka Z.

Kratochvíla — Fysis.cz. Najdete zde snad úplně všechno, mimo jiné Hérakleitovy zlomky
v řečtině, jejich kritické překlady do češtiny a také text rozsáhlé monografie o efesském
mysliteli.

Hérakleitos na Fysis.cz.

představit specifický způsob Hérakleitova myšlení a vyjadřování

zdůraznit Hérakleitovo vnímání skutečnosti jako skutečnosti neustále se
proměňující
vysvětlit hlavní motiv Hérakleitovy filosofie — jednotu protikladů
představit systematičnost jeho myšlení, tj. užití týchž principů ve všech tématech