Benedikt Spinoza (1632 – 1677)

Život

- holandský realistický filozof židovského původu

- jeden ze zakladatelů kritického studia Bible
- ze zakladatelů kritického studia Bible
- V mládí Spinoza studoval Bibli a talmud, dále studoval středověkou filozofii, scholastiku a nakonec
filozofii Bruna a Descarta
- vliv na Spinozu mělo také studium v latinské škole van den Endena
- jeho závěry jej dostali do sporu s ostatními, byl obviněn z kacířství a vyloučen z obce.
- Po exkomunikaci z židovské obce přijal Spinoza křestní jméno Benedictus
- vydělával si na živobytí jako optik
- zájem o Spinozovu filosofii se objevuje až na počátku romantismu

Hlavní myšlenky

i. Substance může být jen jedna, nekonečná a božská, zahrnující veškerou skutečnost
ii. Nekonečná substance musí mít nekonečně mnoho atributů.
iii. Bůh a příroda (chápeme je jako substance) jsou totožné, jelikož Bůh je nekonečný.
iv. Substance je sama sobě příčinou a nezávisí na ničem jiném než na sobě, ať s ohledem na
svou esenci nebo diferenciaci do různých modů.
v. Svět, který vnímám složený z četných a rozličných konečných stvořených věcí, je ve
skutečnosti celek Boha či Přírody ve svém atributu rozlehlosti.
vi. Jelikož myšlení a rozlehlost jsou atributy jediné substance problém dualismu je překonán.
vii. Filosofie a náboženství jsou odlišné přístupy k božskému, přičemž filosofie se zabývá
rozumovými pravdami o Bohu a obsahem náboženství je poslušnost a uctíváni.
viii. Náboženství a teologie jsou problematické tím, že mylně zaměňují svůj přístup k Bohu
s rozumovou pravdou a odvracejí se od zbožnosti k dogmatismu a pověře.
ix. Svoboda úsudku a svoboda niterné zbožnosti tvoří nezcizitelná práva lidských bytostí.
x. Spravedlivé uplatňování svrchované moci prostřednictvím smluvně ustanovené vlády je
dobrou zárukou zachování svobody v náboženských i občanských záležitostech.

SUBSTANCE
- to, co je samo v sobě a je chápáno ze sebe sama, tj. to, čehož pojem nepotřebuje pojmu jiné
věci, aby byl pomocí něj vytvořen(etika 288,56) Causa sui.(příčina sebe sama) – to, čeho
esence v sobě zahrnuje existenci, neboli to, čeho přirozenost lze chápat jen jako existující.
Substance je chápána jako nekonečná, jedinečná, věčná, absolutní, založená v sobě samé a
nedělitelná, neomezená (z její neomezenosti plyne její jedinost, kdyby byly 2 substance, omezovaly
by se navzájem). Neexistují tedy dvě konečné substance a nekonečná substance (Bůh), jak tvrdil
Descartes, ale jen jedna jediná nekonečná substance, zahrnující jak přírodu s rozprostraněnými tělesy
i myslícími bytostmi, tak i Boha. Nikoli tedy Descartovo „Deus et natura“, ale Substantia sive natura
sive Deus: Substance neboli příroda neboli Bůh. Příroda je příčinou sebe sama (natura causa sui).

Své pojetí substance jako substance nekonečné opírá o princip, který známe již od Eriugeny, že
každé určení je negací – Omnis determinatio negatio est. Máme-li o něčem říci, čím je, musíme
zárovenˇ říci, čím není, kde končí jeho jsoucno a začíná jeho nejsoucno.
 Jediná substance je Bůh. – všechno ostatní potřebuje ke svému bytí a ke svému adekvátnímu
poznání božskou substanci jakožto svůj základ a svou příčinu a existuje jen v ní. Vše vyplývá z Boha
logickou nutností. Je svobodný v tom smyslu, že nepodléhá žádnému vnějšímu působení, ale působí
na základě vlastní bytostné nutnosti. Věc, která je determinována nějakou jinou věcí je oproti tomu
označována jako „nutná „ nebo spíše nucená“. Bůh je absolutně nekonečné jsoucno, tj. substance
skládající se z nekonečného počtu atributů, z nichž každý vyjadřuje věčnou a nekonečnou esenci.
Substance a atributy vytvářejí skutečnost Boha, jež je natura naturans (tvořící přirozenost), zatímco
všechny takříkajíc konkrétní jevy, projevy a útvary této tvořící přirozenosti ve skutečnosti světa
označuje jako mody (natura naturata).

ATRIBUT
- to, co rozum postihuje ze substance jako něco, v čem záleží její esence(288,56).
Pro nás jsou poznatelné jen 2 atributy (jinak jich má substance nekonečné množství): myšlení a
rozlehlost.( a jejich mody, například tělesa nebo ideje) Oba jsou absolutní, inteligibilní, nedělitelné,
jsou totiž jen v „imaginatio“ (názorném představování si). (na rozdíl od Descarta, který má dvě
substance a Boha, jsou myšlení a rozlehlost pro Spinozu atributy jedné a téže substance)

žádný z atributů nemůže být omezen (jako substance). Spinoza nedává přednost duchovní
substanci před materiální, jako Descartes – je tedy substanční monista. (Vždy se ale bude vnucovat
tendence upřednostnˇovat jednu stránku vůči druhé a považovat Spinozu za idealistu nebo
materialistu; např. v období německého idealismu byl obdivován pro svůj systém, ale vykládán jako
materialista).

MODY
- stavy substance, neboli to, co je v něčem jiném a je z toho jiného také chápáno. Mody jsou
závislé na substanci a na sobě navzájem.
Mody musíme pojímat jako sebeafekce substance, protože mimo substanci neexistuje nic, čím by
mohla být afikována. Mody mohou být z nekonečné přirozenosti boží vyvozeny jen zprostředkovaně,
protože bezprostředně z ní vyplývá jen to, co je nekonečné. Mody jsou individuální konečné projevy
atributů.(tvoří tak natura naturata, přírodu stvořenou, na rozdíl od substance, jež je natura naturans,
příroda tvořící)

Uspořádanost a vzájemná souvislost idejí je totožná s uspořádaností a vzájemnou souvislostí věcí.

Mody rozlehlosti jsou mnohdy místo „corpora“- tělesa označovány jako „res“- věci. (viz „každé
určení je popření“)

Výhradně mezi mody můžeme uplatnˇovat pojem náhody. Rovněž v oblasti modů dochází
k pohybu a změně. Vztah mezi substancí a mody je slabé místo Spinozovy filosofie.

2 problémy:

1. Např. voda vzniká a zaniká vždy jako voda, tj. jako konkrétní modus, nikdy jako substance. Z
hlediska takto pojaté substance nelze vysvětlit vznik partikulárního, mnohotvárného, stanovit
„principium individuationis“, objasnit vztah modů k substanci jakožto částí k celku, protože
 substance tvoří jednotný, nediferencovaný, neoddělitelný celek a jen v této totalitě jediné
autentické „individuum“. Artikulace jedinečných věcí – modů z faktické kontinuity, jejich
izolace z celkové souvislosti je jen pouhou abstrakcí. Ve skutečnosti existuje identita celku a
částí. Z tohoto předpokladu plynou absurdní důsledky, na které upozornil Bayle ve svém
Historickém a kritickém slovníku a uvedl příklady, že týž Bůh (v modu kata) zabíjí sebe sama
jako svou obětˇ a týž Bůh v modifikaci Turka a Rakušana válčí sám se sebou.
2. Další obtíží plynoucí z relace „substantia – modi“ a z absence individuačního principu je to,
že individuován není u něho nejen Bůh (což mu vytýkali teisté), ale ani subjekt, osobnost, což
Spinozu opět staví mimo trend typicky novověkého myšlení zahájeného Descartem. Tuto věc
Spinozovi vytýká i Hegel.

SPINOZOVA ETIKA a NAUKA O AFEKTECH

Kniha „Etika po geometricku vyložená“ má 5 částí.

1. De Deo (O Bohu) – základy metafyziky

2. De Natura et Origine Mentis (O přirozenosti a původu mysli) – antropologie, tj. nauka o tělu a
duši člověka a teorie poznání.
3. De Origine et Natura Affectum (O původu a přirozenosti afektů)
4. De Servitute Humana ,sen de Affectum Viribus (O lidské nesvobodě neboli síle afektů)
5. De Potentia Intellectus, sen Libertate Humana (O moci rozumu neboli o lidské svobodě)

Části 3-5 jsou etikou ve vlastním slova smyslu.

AFEKTY (actiones)

jsou stavy těla, jimiž se zvětšuje (v případě aktivních afektů) nebo zmenšuje (v případě pasivních
afektů) jeho schopnost něco konat. Stejným termínem označuje Spinoza také ideje těchto stavů.
V ostatních případech jde o vášně (passiones), jimiž chápe, tak jako Descartes, psivní stavy těla, které
mají příčinu mimo nás. Vášenˇ, na rozdíl od afektu je „slepá“. Afekt, který je vášní je zmatenou ideou.
Vášní přestane být tehdy, když si o něm vytvoříme ideu jasnou a přesnou. Afekty lze spíše tlumit,
ovládat usměrnˇovat, nikoli zcela eliminovat.

Esence člověka tkví v jeho úsilí o sebezachování, které se v případě mysli označuje jako vůle,
v případě spojení mysli a těla jako pud. Vědomý pud je „cupiditas“ (žádostivost), která spolu s
„laetitia“ (radost, slast) a „tristitia“ (smutek, strast) tvoří trojici základních afektů, na než lze převést
všechny ostatní.

O vyrovnanost svých afektů máme usilovat tak, že afekty, které jsme na druhém a třetím stupni
poznání (viz. níže) poznali neadekvátně a které jsou proto pasivní, proměníme v afekty adekvátně
poznané a aktivní, jejichž příčinou se tak stáváme my sami. Při třetím stupni poznání vztáhneme své
afekty k Bohu. „Naše spása neboli naše štěstí neboli naše svoboda záleží…v naší stálé a věčné lásce
k Bohu neboli v lásce Boha k lidem“. Spása, blaženost a svoboda jsou totožné stejně jako láska k Bohu
a boží láska k lidem: k tomu chce Spinoza směřovat Etiku. Poté nás již nepronásleduje strach ze smrti
a pocitˇujeme radost z Boha.
3 druhy poznání:

1. poznání z doslechu a neurčité zkušenosti (experimenta vaga)

2. poznání racionální – opíráme se o dedukci a rozumový úsudek (ratio). Uchopení toho, co je
všemu společné (např.rozlehlost v případě matérie). Toto poznání je vyjadřováno v notionnes
communes.
3. vědění intuitivní (scientia intuitiva) – z intuice neboli „z třetího stupně poznání nutně vzniká
rozumová láska k Bohu“ ….. „Pokud Bůh miluje sám sebe, miluje lidi, a tedy láska Boha
k lidem a rozumová láska myslí k Bohu je jedno a totéž. Z těchto tvrzení lze jasně pochopit,
v čem záleží naše spása neboli naše štěstí neboli naše svoboda. Záleží
v naší stálé a věčné lásce k Bohu neboli v lásce Boha k lidem“ (288, 370) . Je

v souladu s přirozeností rozumu

Explicitně racionální vymezení intuice najdeme v jeho teorii adekvátních idejí. Adekvátní idejí
rozumím ideu, která – pokud je chápána v sobě bez vztahu k předmětu – obsahuje všechny vlastnosti
nebo vnitřní známky pravdivé ideje.(288, 158). V tomto smyslu je pak pravda měřítkem sebe sama i
nepravdy.

Spinoza by l přísným deterministou, vypracoval i deterministický výklad svobody, který je vlastním

jádrem jeho etiky. Proti pojetí křestˇanské středověké scholastiky, že svoboda spočívá ve
„svobodném rozhodování“ (liberum arbitrium), kladl svou koncepci, že svoboda je svobodná nutnost
(libera necessitas). Svoboda tedy není vlastnost, ale jistý vztah člověka, atˇ již k vnějším podmínkám
nebo k sobě samému.

Svoboda a nutnost se u Spinozy nevylučují. Vylučují se pouze svoboda a vnější přinucení, násilí.
Rozhodne-li se člověk k nějakému činu v souhlase s nutností své vlastní povahy, jedná svobodně. Je-li
jeho čin vynucen vnějším násilím, jedná nesvobodně.

Tělo a duše:

Protože jen Bůh je substance, musíme člověka stejně jako jeho myšlenky či části jeho těla pojímat
jako individuum, které je zárovenˇmodem myšlení (=idea) a modem rozlehlosti(=těleso).

Prolíná se zde ontologická koncepce, podle níž každá jednotlivina je současně ideou a
tělesem, a epistemologická koncepce, podle níž každé ideji přísluší odpovídající materiální
objekt, který označujeme jako těleso nebo věc.
Lidská mysl je vázána na existenci nějakého těla. Jednota těla a duše spočívá v této jejich
souvztažnosti, která ovšem nijak neznamená vzájemný vliv. Smyslové vnímání – vnímání
jiných objektů. Spinoza každé ideji-a tedy i mysli-přiřazuje jeden zcela určitý objekt –
v případě mysli vlastní tělo. Mysl nestojí vně spojení idejí na základě důvodů a důsledků,
protože je toto spojení poznatelné, existují ideje idejí.
Mysl se skládá z mnoha svých idejí, stejně tak jako tělo z mnoha částí. Svoboda vůle je klam –
univerzální determinismus. Domnělá volní rozhodnutí nejsou nic než tělesné pudy.

Na různých místech tvrdí závislost mysli na těle, ale v souladu se svým systémem výslovně odmítá
jakékoli vzájemné působení. Mysl usiluje o rozšíření schopnosti těla, které jsou předpokladem toho,
že sama mysl dosáhne nejvyššího stupně poznání – účasti na věčnosti a na pravé svobod
POLITICKA´ FILOSOFIE
Patrná snaha o obhajobu svobody názoru. Jako teoretik státní smlouvy určil Spinoza přirozené
právo nerozumného člověk podobně jako Hobbes prostřednictvím žádostivosti a moci. Stejně jako ve
své teoretické filosofii dospívá Spinoza ke ztotožnění řádu fakticity a řádu možného, tak ve své
politické filosofii identifikuje legitimitu s faktickou mocí.

Názor, že stát by měl občanům zajištˇovat svobodu, vtiskuje jeho pojetí státu liberální rysy.

SHRNUTI´
Spinoza vše prohlásil za nutnost. Není zřejmé, jak může být svobody dosaženo poznáním.
Paralelismus atributů a modů nelze udržet. Můžeme sice vše pojímat za oduševnělé, ale každému
tělesnému procesu neodpovídá příslušná myšlenka, jak by se mohlo zdát. V jeho substančním
monismu existuje jistá aporie: jak může být matérie poznána, není-li mezi myšlením a rozlehlostí
naprosto žádný vztah?

Ukázal, že vedle pravdivosti a nepravdivosti už neexistuje něco třetího, ale že pravdivost je to, co
zaujímá nadřazené postavení, a že naproti tomu nepravdivost je odvozená. Neposřehl však, že totéž
platí pro mysl ve vztahu k matérii. Domnívá se tedy, že Bohu můžeme připisovat rovněž rozlehlost, a
že myšlení a rozlehlost stojí vedle sebe jako bezmála rovnocenné atributy a vlastní skutečnost chce
nahlížet jako cosi třetího mimo myšlení a rozlehlost tzn. redukuje mysl na vědomí. (Descartes se
domníval, že duch je ve skutečnosti něčím víc než vědomí,  Kant ve „věci o sobě“ tento názor
respektuje, u Spinozy se nevyskytuje.)