Estetika

Miloš Ševčík

Zápočet – vypracování seminární práce, vlastními slovy shrnout hlavní myšlenky textu,

3 normostrany 5400 znaků +,-, 900 znaků. Bez hrubek, nedoporučuje se ani citace. Seminární
práce posílat e-mailem: sevcik@kfi.zcu.cz, termín odevzdání prací je do 4. 1. 2010, udělení
zápočtu je podmínkou pro absolvování zkoušky.

Platón: Hippias Větší

Hume: D: O normě vkusu

Mukařovský: Umění jako sémiologický fakt

Zkouška – se skládá z části písemné a ústní. V jednom termínu obě části, skupiny zhruba 15
lidí. V testu znalosti z dnešní přednášky + 6 z webu.

Ústní zkouška je z textů:

1) Platón: Symposium

2) Aristoteles: Poetika

3) Lessing: Lakoóm nebili o hranicích malířství a poezie

4) F. Nitze: Zrození tragédie z ducha hudby

5) H. Bergon: Smích

6) Augustin: O pořádku

Vybrat jeden text a zhruba 10 minut plynně mluvit. Pojednání, struktura, hlavní myšlenky.

1
KRÁSA
Téma už od Antiky. V Předsokratovským období se setkáváme se základem krásy vesmíru a
jeho uspořádání- kosmologické pojetí krásy.

Herakleitos ( 7. st. př. n. l) předpokládá, že krása je založena na protikladech

Phytagorejci – harmonie je základem krásy, která je poměřitelná v číselných poměrech

Pythagoras harmonizuje.

Odlišným způsobem se zabýval Sókrates , spojoval krásu především z užitečností, tato

užitečnost je chápána širokým způsobem, zahrnovala pořádek např. ve vojsku nebo
v domácnosti. U Sókrata se setkáváme s myšlenkou, že krása je obecná skutečnost a odlišuje
se od krásných věcí.

Předchozí teorie nahrazuje jako záležitost rozumu. Před Platónem.

Platón (427-347) – jeho koncepce krásy přechází vývojem

3 fáze:

1 fáze – Hippiás Větší – pod vlivem Sókratovým, krása jako obecnina, nedochází
k pozitivnímu názoru, krásné věci jsou nesnadné

2 fáze – Symposion, Ústava – pozitivní názor, co je krásné, krása sama je nadsmyslová idea a
jednotlivé krásné věci jsou krásné jedině tím, že se v té nadsmyslové podílejí, Platónova
koncepce ideí. Cesta lidské duše, po jednotlivých stupních vystupuje ke kráse samé,
k absolutní kráse (Symposium). Idea krásy je zařazena spolu s idejí pravdy a dobra. (Ústava)

3 fáze – Filépos, Sofista, Menón, Tinaios – Platón navazuje na starší koncepci

Phythágorejců, uvažuje o kráse jako o míře a to buď obecným způsobem, to co je krásné má
míru, míra a proporce jsou krásné. To co míru nemá, není krásné. Pokouší se popsat a vymezit
co je míra.

Aristotelés (384 – 322 př.n.l.)

Problému krásy se zabývá na mnoha místech. Poetika – konstatuje se, že se krása zakládá na
konstatování a velikosti. Uvažuje o kráse, která se může týkat kteréhokoliv předmětu, drama
nebo živočich. Krása se zakládá na uspořádání. Části na sebe musí organicky navazovat.
Druhá podmínka je náležitá velikost, nesmí být ani příliš velké, ani příliš malé. Druhá zmínka
o kráse, ve spisu Politika nacházíme zde krásu, jako jednotu v rozmanitosti. Spojení
rozptýlených vlastností v jedno.

Tyto dvě koncepce nejsou až tak odlišné. Propojení částí. Společná myšlenka, harmonie,
jednota, to je to co určuje krásu.

2
Středověká řešení problému krásy:

Svatý Augustin ( 354 – 430 př. n.l)

O krásném a vhodném – v tomto smyslu jsou určeny dva způsoby, dvě možnosti chápání
krásy

1) Krása je ve věci, která tvoří celek – celistvá věc je krásná

2) Krása je ve věci, která je přizpůsobena k něčemu jinému, jako např. bota k noze

Tento Augustinův spis vznikl v době, když byl pohanem. Později byl pokřtěn.

O pořádku – hlavní myšlenkou v tomto spisu, je, že hlavní pořádek pochází od Boha, vše je
uspořádáno. Tento pořádek se vždy jeví jako krásný. Veškeré skutečnosti jsou ve světě
Bohem uspořádány. I ten nejmenší živočich, jako je blecha je uspořádána, proto se jeví jako
krásná. Jiným případem jsou kohoutí zápasy, oblíbená podívaná. Vítězí ten lepší, zákonité
uspořádání. Kromě toho na tomto příkladu projevuje to, že na tomto celku jsou i jednotlivosti,
které krásné nejsou – zkrvavený kohout. Ošklivost přispívá ke kráse celku. Abychom mohli
vidět krásu, musíme se dívat na celek. Boží rozum je ten nejkrásnější.

Tomáš Akvinský (1225 – 1274)

Teologická suma – názory v době školastiky obvyklé. Vedle krásy tělesné je krása netělesná,
vedle božské i lidská.

Obecné postřehy – krása se pojmově liší od dobra. Dobro je úsilí, krása je záležitost, na kterou
nahlížíme. Ve věcech se krása a dobro neliší. Bližší vymezení – Akvinský konstatuje, že krása
se zakládá na proporci, jasu a dokonalosti. Vymezení je široké. Proporcí se myslí vztah jedné
věci k druhé, nebo věci k ní samotné. Kdy je proporce správnou proporcí, tehdy když ta
proporce odpovídá přirozenosti, cíli, nebo podstatě věcí, nebo věcí, které se mezi sebou
vztahují.

Ohledně jasu poznamenává, že jasu můžeme rozumět, jako zářivé barvě. Jas je i jasem lidské
ctnosti.

Dokonalost je úplnost, stav, kdy věc nemá žádné nedostatky.

Projev dualismu, projev božský a lidský – tělesný. Tento dualismus do značné míry
překonávala estetika renesanční. Renesanční myslitelé viděli božskou krásu v tělesné
skutečnosti – dokonalosti.

3
G. Bruno (1548 – 1600) – O kráse lidského těla

L. da Vinci ( 1452 – 1519) – Krása jako harmonie těla

A G. Firenzuola (1493 – 1543) - Trakráto o kráse žen

Tendence popsat tělesnou krásu, podat poměry ideální krásy.

L. Batista Alberti (1404 – 1472)

A. Dürer (1471 – 1528)

Oba se snaží zachytit poměry, které by zachycovaly ideální krásu.

Novověká pojetí krásy:

Frencis Hutcheson (1694 – 1747)

Zkoumání původu našich myšlenek krásy a ctnosti. Ukazuje, že krásu nezbytně provází,
vyvolává požitek. Myšlenka je to nová. Libost je způsobována tehdy, když nazíráme jednotu
v rozmanitosti, která je charakteristická, pro všechny krásné věci. Jednota v rozmanitosti je
popisována důsledně formálním způsobem. Zkoumá platnost tohoto principu na estetickém
hodnocení elementárních jednoduchých geometrických tvarů. Rozmanitost geometrických
tvarů je dána počtem prvků – počtem stran, nebo úhlů, jednota je dána stejností, podobnosti,
nebo zaměnitelnosti těchto prvků. Nejprve porovnává tvary stejného stupně jednoty, a
různého stupně rozmanitosti. Např. srovnává rovnostranný a rovnoramenný trojúhelník a
čtverec. Dochází k závěru, že esteticky více uspokojuje čtverec. Podle tohoto náhledu
postupuje, dále. Více se líbí ty tvary, které se při stejné míře jednoty se skládají z více prvků.
Dokazuje to i obráceným porovnáváním. Dochází ke stejnému závěru.

Kantova teorie

I.Kant (1724 – 1804)

Kritika soudnosti – spojuje krásu s pocitem libosti, požitku. Krásu nelze jednoduše redukovat
na požitek libosti, protože by to znamenalo, ztotožněním krásy s příjemným a dobrým. Kant
směřuje k tomu, aby odlišil příjemné a dobré. Příjemné je to, co se líbí smyslům a
předpokládá zájem. Příjemné je vázáno na existenci předmětu. Také dobro je spojeno
s libostí, v případě dobra se předpokládá vztah k předmětu, který by měl existovat. Existovat
nemusí, ale mělo by se existence dosáhnout. Libost je vázána je nějakým způsobem vázána na
existenci předmětu. Subjekt je zainteresován na existenci předmětu. V případě krásného toho
neplatí. V případě krásy nejsme zaujati na existenci předmětu. Kant odděluje krásu od

4
dobrého a příjemného. Pojetí Kantově krása předmětu není vlastností předmětu, ale vztahu
subjektu, který je předmětem vyvolán. Není objektivní vlastností, jedině my přisoudíme
předmětu, že je krásný na základě našeho prožitku. Pocit libosti, pocit nezaujaté libosti,
požitku, je spojen s představou účelnosti předmětu, jakým způsobem rozumí účelnosti
požitku. Nemůžeme uvažovat o reálné účelnosti. Kant mluví o jakési formální, přírodní,
účelnost bez účelu. Účelnost ve vztahu poznávacím mohutnostem našeho subjektu. Předmět
se jeví jako krásný, když vyvolává souladnou hru smyslovostí a rozvažování. Smyslovost
je schopnost nazírat jednotlivé předměty. Rozvažování je schopnost spojovat představy do
souvislostí – spojit smyslová data. V případě nazírání předmětu, který je krásný jsou tyto
schopnosti v souladu, jakési jejich hře, která vyvolává libost, proto označíme předmět za
krásný.

Kritika soudnosti – se mimo jiné zaměřuje na antinomii vkusu – smíření na problém smíření
antinomických názorů vkusu. Vkusový soud se zároveň ukazuje jako subjektivní a nezávislí
na logických důkazech. Soud, který překračuje oblast individuální subjektivity a nárokuje
všeobecné uznání vlastní platnosti. Když něco označíme za krásné, nemohu to nějak dokázat,
ale zároveň chceme, aby to uznali ostatní. Kant na jedné straně ukazuje soud, že soud vkusu
není vysloven na základě čistě osobních zálib. Tedy na základě zákonitostí subjektu jako
subjektu takového. Vkusový soud se podle Kanta netýká poznání. Jako krásný je vkusovým
soudem označen takový předmět, který vyvolá souladnou hru našich poznávacích mohutností,
tedy tyto poznávací mohutnosti jsou dány každému subjektu, to znamená, že každému
subjektu je dána možnost pocítit souladnou hru těchto mohutností vyvolaném posuzovaným
předmětem. Klademe si požadavek na souhlas se všemi ostatními.

G.W.F.Hegel (1770 – 1831)

Estetika – záznam přednášek učiněný jeho žáky Rozsáhlý spis, ve kterém se zabývá
problémem krásy. Podle Hegela je krása zjevováním idejí – záření. Domnívá se, že krása je
projevováním duchovního principu veškeré skutečnosti, veškerého jsoucna. V kráse dochází
k smyslovým vyzařováním idejí. Veškerá skutečnost vzniká rozvíjením jediného principu
ideje. V tomto sebe rozvíjení dosahuje skutečností, projevuje se skrze tělesnou skutečnost.
Sebe projevení. Umění je principiálně prostředí, ve kterém se vyzařuje obsah. Krása se jeví
jako jednota obsahu a formy, ideje a obrazu, obecného a zvláštního, duchovního a tělesného.
Záleží na tom, jaké termíny použijeme.

Po Heglelovi estetika krásy ustupuje do pozadí. Estetika je omezená. Je třeba popisovat

konkrétnějšími problémovými kategoriemi.

Wladislav Tatarkiewcz (1886 – 1980)

Snaží se shrnout estetiku jako celek. Do slovenštiny jsou přeloženy 3 díly. Přichází
s myšlenkou velké teorie. 2000 let ovládáno jedinou koncepcí krásy – velkou teorií. Krása
byla vykládána jako proporčnost, jako vzájemné uspořádání částí. Ukazuje, že ve st. 18.

5
k významné krizi této teorie. Celá řada myslitelů začíná zpochybňovat teorii proporčnosti.
Zhruba dva proudy. Jeden tvrdí, že žádná teorie krásy není možná. Druhý proud ukazuje na
to, že krása je subjektivní dojem. Je to něco, co nemůže souviset s žádnou symetričností a
proporčnosti. Významné místo v 18. St. získává vznešeno. V druhé pol. 19. Století odklon
k úvahám o kráse. Konstatuje, že v dějinách se setkáváme i z jinými proudy, nežli je
myšlenka částí.

6
VKUS
Na rozdíl od problematiky krásy vkus jako estetická kategorie je až od 17. století, kategorie
novověká. Termín označoval počitek chuťový. V 17. století dochází k rozšíření významu
tohoto termínu, nejdříve metaforicky, později tento termín označuje mít schopnost požitek
z krásy tzn. mít estetické cítění vůbec. Mezi prvními, kdo použili tento termín v estetickém
významu byl:

B. Gracian y Morales (1601 – 1658)

Domácí věštec rozlišil trojí poznávací schopnost člověka, tvůrčí duch, úsudek, vybraný vkus,
kterým poznáváme krásu. Začíná diskuse, která se týká jeho objektivity a neobjektivity, jeho
všeobecné platnosti

F. de la Roche Foucauld (1613 – 1688) - Francouz

Maximy – rady pro novodobé šlechtice, zabývá se všeobecně platným vkusem. Je velice
skeptický. Neexistuje všeobecná platnost posuzovat člověka. Postrádáme obecná kritéria

Voltaire (1694 – 1778)

Filosofický slovník – napsal heslo Vkus – zobecnění úvah o vkusu, představa o vkusu se
vyvinula do podoby rozpoznávat potravu do kategorie označující schopnost rozpoznávat
krásu. Vkus neznamená jenom schopnost rozpoznávat krásu, ale nechat se krásou vzrušit a
rozpoznat krásou detaily. Upozorňuje na to, že vkus je třeba rozlišovat od pouhého rozmaru,
tedy od zalíbení v drahých látkách, špercích apod. Vkus jako smysl pro krásu se dá tříbit,
pěstovat odlišuje se tímto od pouhého zalíbení, které pěstováno být nemůže.

David Hume (1711 – 1776) Brit

O normě vkusu – otázka, zdali existuje všeobecné pravidlo, jakási obecná norma, pravidlo
vkusu. Jakým způsobem lze k této normě dojít? K takové to normě lze dojít velice obtížně.
Lidé jedné epochy se nikdy neshodli. Podléhají různým módám, předsudkům. Stanovení
obecné normy je záležitostí jedině velice úzké skupině uměleckých kritiků, kteří jsou
oproštěni od všech předsudků. Tuto tezi ilustruje např. Dona Quiota. KRITÉRIUM
DOBRÉHO VKUSU není identifikovat velké složky, ale na drobných částech celku.
Identifikovat ty nejdrobnější rysy.