Základy psychologie

pro obor ZL
2. ročník
Téma: Psychologie jako věda

Psychologie je jednou z věd o člověku, předmětem jejího zkoumání je psychika člověka.

Novodobá psychologie je věda, která zkoumá prožívání a chování živých bytostí. Prožívání a chování jsou
dvěma stránkami lidské psychiky.

Psychika (neboli duševno) je nejvyšším stupněm schopnosti živé hmoty reagovat na podráždění. Je vázána
na přenos informace (signálu). Lidské vědomí je tedy složitou signální soustavou.

Lidská psychika je určena:

a) dědičností (biologickým stupněm vývoje)
b) společenskými podmínkami (sociálním stupněm vývoje)

PROŽÍVÁNÍ je vnitřní život člověka, který není přímo přístupný druhým lidem. Je příznačné jen pro člověka.
Nezahrnuje celý duševní život člověka. Uvědomujeme si jen to, co je teď v našem vědomí a ne např. najednou
všechny vědomosti a vlastnosti, které máme. Prožívání je bohatší než chování (nelze je chováním a jednáním
celé vyjádřit) a nedá se ani vždy celé vyjádřit řečí (ačkoliv se navenek vyjadřuje zejména řečí).I když se
prožívání člověka navenek projevuje v jeho chování, není to výraz prožívání celého. Obsah svého prožívání
člověk nedokáže zcela sdělit ani řečí.

Obsah lidského prožívání se psychologii obyčejně rozděluje do tří základních druhů psychických jevů:
1. Psychické procesy: prostřednictvím nich člověk odráží (poznává) objektivní vnější a vlastní vnitřní svět.
Jsou to tzv. poznávací procesy. Výsledkem jejich činnosti jsou ve vědomí počitky a vjemy (zrakové,
sluchové, pohybové), představy (vzpomínkové, fantazijní) a myšlenky zachycené v pojmech a vyjádřené v
řeči.
2. Psychické stavy: celkové duševní rozpoložení, únava, roztržitost, neklid…
3. Psychické vlastnosti: charakterové a temperamentové vlastnosti

CHOVÁNÍ je vnější projev duševního života člověka. Je to aktivita jedince, kterou může pozorovat druhá
osoba nebo ji mohou registrovat laboratorní přístroje.
Chování je vnějším projevem psychiky, lze jej vidět, zjistit, změřit. Rozlišujeme chování :
Instinktivní – vrozené, má biologický význam, např. sex, uspokojování potřeby jídla, mateřský instinkt.
Zautomatizované chování – konáme je bezděčně, bez úsilí, jde o činnosti mnohokrát opakované, např. chůze,
jízda na kole, mytí rukou po WC, hygiena, pozdrav.
Rozumné chování – činnost, která se děje v souladu s okolními podmínkami, posouzení situace, zhodnocení,
cílené jednání.

Mezi projevy chování patří:

1) jednání – tedy všechna uvědoměle vykonávaná činnost
2) vnější výraz – změny tváře, gestikulace, vegetativní změny
3) řeč – verbální chování (co a jak člověk říká)
Chování bývá:
- expresivní: je bezprostředním výrazem prožívání (např. skákání radostí)
- adaptivní: je v rozporu se skutečných prožíváním je však přizpůsobeno okolnostem (např. potlačení
hněvu, zklamání z daru, potlačení smutku hranou veselostí).

Úkol pro tebe:

PROŽÍVÁNÍ A CHOVÁNÍ
(podtrhněte a označte správnými čísly části textu odpovídající definici pojmů)

Shafer vycouval z příjezdové cesty a rozjel se po Tracy Place. O blok dál směrem k Dvacáté čtvrté ulici už měl
na tachometru osmdesát. Že by čas pro další sebevražednou jízdu? Napadlo ho.
Ve vedlejší ulici zablikalo červené světlo. K němu si to pomalu šinulo policejní auto. K čertu!

2
Zastavil u chodníku a čekal. Hlava mu hořela.“Kreténi! Hnusný, otravný kreténi! A ty jseš taky kretén!“ šeptal
nahlas. „Ovládej se, Geoffe. Dej se dohromady. Hned!“
Jeden z nich pomalu vystoupil z auta a došel k jeho jaguáru. Naparoval se při to jak polda ve filmu. Shafer ho
chtěl zabít. Věděl, že by to dokázal. Pod sedadlem měl nabitou pistoli. Dotkl se pažby a vychutnával ten pocit.
„Řidičský průkaz a doklady o vozidle, pane“, nařídil policista nafoukaně. Hlas v Sheferově hlavě ječel?“ Zastřel
ho! Když zabiješ dalšího poldu, budou všichni zírat jako blázni.“
Podal mu ale požadované doklady a podařilo se mu připitoměle usmát. „Došly nám doma pampers, tak jsem
vyrazil nějaké sehnat. Vím, že jsem jel moc rychle, ale znáte to. Máte doma děti, strážníku?“
(James Patterson: Tanec smrti)

Pojmy k přiřazení:
1 – prožívání
2 – jednání
3 – vnější výraz
4 - řeč
2, 3, 4 = chování

? Kontrolní otázky:
1. Ze kterých slov vznikl název „psychologie“?
2. Jaký je podle tvého názoru význam psychologie jako vědy?
3. Definujte pojem psychika.
4. Jaký je rozdíl mezi prožíváním a chováním člověka?

Téma: Historie psychologie

Počátky psychologie
První psychologické poznatky se objevují ve filosofii už ve starověku. Psychologie je chápána jako věda o
duši. Starověcí filosofové kladou velký důraz na život v souladu s přírodou, jejíž zákonitosti umožňuje duše
pochopit.
Ve středověku je názor na duši ovlivněn církví, která lidský rozum považuje za nedokonalý ve srovnání
s božským.
S příchodem novověku pojem duše ustupuje do pozadí a vede se spíše spor o důležitost rozumu, či smyslů
pro poznání skutečnosti. René Descartes /dekárt/ větou: “Myslím, tedy jsem!“ dokázal svou vlastní existenci.
K odhalení pravd o světě je podle něj tedy vždy potřeba využít rozum. John Locke /lok/ zase považuje za
důležitější smyslové poznání. Podle něj se člověk rodí jako nepopsaná deska – tabula rasa, kterou až naše
smysly po celý život popisují.
Psychologie vzniká jako samostatná věda v roce 1879, když Wilhelm Wundt založil v Lipsku první
psychologickou laboratoř. Psychologie se orientuje na zkoumání duševních pochodů, vnímání a paměti. Na
počátku 20. století se rozpadá na jednotlivé psychologické směry:

DUŠE A TĚLO VE STAROVĚKU, STŘEDOVĚKU A NOVOVĚKU

 STAROVĚK – KALOKAGATHIE
Ideálem antického Řecka byla tzv. kalokagathie = soulad tělesných a duševních sil.
Dokonalý jedinec (dnes bychom možná řekli „harmonicky rozvinutý“) měl krásnou, vytrénovanou postavu
(stačí se podívat na antické, „klasicky“ souměrné sochy) a zároveň vzdělanou, duchaplnou duši. Obě stránky
měly tehdy stejný význam.
O tom svědčí také fakt, že antické Řecko je kolébkou jak olympijských her, tak také první vědy – filosofie.
Filosofové („milovníci moudrosti“) hledali „logos“ – určitý řád ve vesmíru, který nás obklopuje. Hérakleitos
řekl: „Jediné je moudré – znát logos, který veskrze všechno řídí.“

3
A právě tímto hledáním řádu získalo slovo logos význam vědy a spojením se slovem psýché (duše) vznikl pak
název psychologie = věda o duši.
Starořecký filosof Platón popsal duši (psýché) jako čistě duchovní (nemateriální) princip. Vstupuje do těla, tak
ho oživuje a dává mu pohyb. Po smrti tělo opouští.

Kteří další antičtí filosofové se zabývali problematikou duše a duševního života? ……………………..
……………………………………………………………………………………………………………

 STŘEDOVĚK – SPOR DUŠE S TĚLEM

Nejznámější středověký spor – řešení otázky vztahu těla a duše – popisuje text lidové písničky, upravené
Jaroslavem Hutkou. Tehdy panoval názor, že duše je cosi víc než tělo, které ji jen svádí ke „hříchu“. V duchu
novověku však v písničce spor nekončí „výhrou“ duše, ale ukazuje se, že tělo a duše tvoří celek.
Hádala se duše s tělem
A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem.
Tělo, tělo cos dělalo, o duši jsi nic nedbalo.
Cos vidělo, to jsi chtělo, na hříchy jsi nevzpomnělo.
Chodilo jsi v stříbře zlatě, a já ležím v hlíně v blátě.
Chodilo jsi po muzikách a já ležím v těžkých mukách.
Nedávej mně duše viny, bylas se mnou v každé chvíli.

Jaký byl vztah mezi duší a tělem podle středověké, ale i současné církve? ……………………………
…………………………………………………………………………………………………………..

 NOVOVĚK – VYÚSTĚNÍ PŘEDVĚDECKÝCH NÁZORŮ

Již ve starověku si však lidé všimli, že při některých tělesných chorobách (hlavně s vysokou horečkou) se značně
mění city i vnímání a myšlení člověka, že tomu tak je i po požití alkoholu nebo jiných látek, že při úrazech hlavy
dochází k psychickým poruchám.
Lékaři, přírodovědci a někteří filosofové od starověku uváděli tyto zkušenosti a rozvíjeli názor, že psychické
jevy nejsou projevem nehmotné duše, ale jsou funkcí mozku.
Tento názor se stal základem pro vědecký výzkum v psychologii, která se vyčlenila z filosofie a stala se
samostatným vědním oborem v druhé polovině 19. století.

Úkol pro tebe:

NÁZEV A PŮVODNÍ VÝZNAM POJMU PSYCHOLOGIE
(Doplňte podle výše uvedeného)

 Slavný řecký filosof Platón chápal duši jako (1) ………………………… duchovní princip, tedy nikoli
jako součást lidského (2) ……………………………….

 Dokonalý jedinec má ve starověkém Řecku nejen krásnou (3)………………………………., ale též (4)
……………………………………………..
Obojí je podle obecného názoru považováno za (5) ………………………………. důležité.

 Souladu (6) ……………………………… a (7) ……………………………… sil se říká

(8) ……………………………..

 Spojením slov (9)………………………(10)(……………) a (11) ………………………

(12) (…………..) vznikl název pro budoucí vědu, jež se měla zabývat duší člověka.
Její název je (13) ……………………………………….

4
  Ve středověku je lidské tělo chápáno (14)…………………………, zatímco duše pozitivně.
Ve srovnání s antickým názorem tedy (15) ……………………………………… ke změně.

 Změny (16)…………………….., (17) ……………………. .a (18)…………………………...

člověka při (19) ……………………………… nebo (20)……………………přivedly již ve
starověku některé lékaře a filosofy k myšlence, že (21) ………………………………………..
nejsou projevem (22) …………………………., ale činností (23) …………………………….

 Na tomto názoru staví moderní psychologie, která jako samostatná věda vznikla v sedmdesátých letech
(24) ……………století.
Její náplní je zkoumání prožívání a chování živých bytostí. Chování a prožívání jsou dvěma
stránkami lidské psychiky.

? Kontrolní otázky:
1. Jak probíhal vývoj psychologie jako vědy od antiky po dnešní dobu?
2. V čem vidíme význam antické filosofie ve vztahu k duši a tělu?
3. Vysvětli pojem kalokagathia.
4. vysvětli vztah mezi filozofií a psychologií.
5. Proč vznikla samostatná psychologická věda?
6. Znáš některé současné české psychology? Či české psychology minulého století?

Téma: Hlavní směry v psychologii

V historické vývoji psychologie nalézáme celou řadu směrů a proudů, které ovlivnily její vývoj a pojetí.
V následujícím textu se seznámíme s některými z nich.

 Přírodovědně orientované směry

Vycházejí z pohledu na člověka jako na „vyšší formu živočicha“, podléhající měřitelným přírodním
zákonitostem.
- Asocianismus vychází z předpokladu, že naše duševno je tvořeno asociacemi (spojemi, spojením), které
vznikají při střetu našich vjemů (to, co vnímáme – např. jablko), pojmů či představ. Klade význam
zkušenosti v lidském poznání.
- Navazující reflexologie (I.P.Pavlov – pokusy se psy) tvrdí, že tyto spoje – jako neurofyziologické reakce
na určité podněty – mohou být buď vrozené (nepodmíněné reflexy) nebo je lze vytvořit opakováním
činnosti – to je také podmínka jejich vzniku (podmíněné reflexy).
- Behaviorismus je dnes patrně nejrozšířenějším směrem, který chápe psychologii jako přírodní vědu a
vymezuje její předmět jako studium chování ( zjevná, viditelná a nepopiratelná činnost, pozorovatelné
aktivity organismu, v podstatě jde o činnost svalů a žláz ). Tento směr zdůrazňuje objektivní metody, jevy
přímo pozorovatelné, odmítá subjektivní pojmy i subjektivní metody (černá skříňka- vše subjektivní v
člověku, nelze to zkoumat). Za základní metody považuje metodu pozorování, experiment, slovní výpověď a
výkonové testy." Hlavní představitel John B. Watson.

 Humanisticky orientované směry

Snaží se o ucelený pohled na člověka jako na složitou, všestrannou osobnost.
- Jako uspořádaný celek chápe člověka gestaltismus (neboli tvarová, celostní psychologie). Jako je tvar
(celek) více než pouhý součet částí, každý člověk je také jedinečnou osobností, jejíž jednotlivé části nelze
posuzovat samostatně, protože jsou vzájemně propojeny. Zakladateli jsou M. Wertheimer a W. Köhler.

5
- Na gestaltismus navazuje kognitivní (poznávací) psychologie, která zdůrazňuje poznávání, myšlení a
intelekt. Modelem člověka je vědec, formulující hypotézy, ověřující a zamítající nesprávné. Vytváříme si
svůj vnitřní model světa, abychom se dokázali lépe orientovat ve vnějším skutečném.
- Hlavním předmětem zájmu humanistické psychologie (Abraham Maslow a Carl Rogers) je
sebevyjádření člověka, objevení pravé identity (kdo jsem) a seberealizace. Potlačení sebe sama ústí ve
vážné krize. Proto je třeba měnit (humanizovat – zlidšťovat) prostředí působící na člověka.

 Hlubinná psychologie
Předpokládá utajenou hlubší vrstvu v našem vědomí, která skrytě ovlivňuje projevy našeho prožívání, usilování
a jednání.
- Vzniká nejprve jako psychoanalýza Sigmunda Freuda. Podle něj v lidském životě hraje hlavní roli střet
sexuálního pudu (libida) s pudem sebezáchovy, který nám velí omezit se, abychom splnili očekávání
společnosti (morálka, výchova, mravy, náboženství). Potlačením svých sexuálních tužeb z vědomí do
nevědomé oblasti mohou vzniknout psychické problémy řešitelné pouze opětovným vyplavením
problémů na povrch při psychoanalýze.
Osobnost má podle Freuda tři části: Superego (Nadjá – společenské normy, které jsme přijali za své), Id
(Ono – instinkty a pudy, které máme společné s ostatními živočichy) a Ego (Já – kompromis, něco mezi Id
a Superegem – tak se projevujeme).
- Individuální psychologie Alfreda Adlera předpokládá (na rozdíl od Freuda), že ve vývoji osobnosti je
zásadní nikoliv sexualita, ale rozpor mezi snahou vyniknout a společenským citem (společností
očekávaná „skromnost“).
- Carl Gustav Jung přiznává v analytické psychologii význam sexualitě v mládí, touze vyniknout
v dospělosti a ve středním věku hledání smyslu života. Ten lze najít v archetypech (pravzorech)
plynoucích z kolektivního nevědomí – jakési „paměti lidstva“. (Jsou to postavy, symboly a příběhy
ukazující řešení rozličných životních situací, jak je najdeme v pohádkách, bájích a pověstech).
- Představitel neopsychoanalýzy Erich Fromm kritizuje konzumní společnost a nastoluje otázku: Mít
(vlastnit) nebo být (opravdovým člověkem)? Kritizoval způsob života, vyznačující s honbou za
bohatstvím a mocí, vnějšími úspěchy a povrchními vztahy mezi lidmi. Jako protiváhu nabízí aktivní a
tvořivý život pro druhé.

 Moderní směry v psychologii

Vycházejí z dějinných událostí 20. století a snaží se hledat nové, originální cesty.
- Logoterapie pomáhá člověku v těžkých situacích nalezením řádu pro život. Zakladatel Viktor Emanuel
Frankl vyšel ze svých osobních zkušeností vězně koncentračního tábora. Člověk je podle Frankla bytost
hledající smysl.
K němu podle Frankla vedou tři cesty: práce pro druhé, láska k bližnímu a přeměna utrpení ve výkon.
- Transpersonální (nadosobní, překračující) psychologie se snaží využít zážitků ve stavu vědomí změněného
meditací, cvičením či drogou. Jejím představitelem je Stanislav Grof. Jde o propojení vědy s mystikou
(víra v nadpřirozeno).

Pokuste se k následujícím jménům psychologů napsat svými slovy charakteristiku jejich pojetí.

I.P.Pavlov

John B. Watson.

M. Wertheimer

Sigmunda Freuda

Carl Gustav Jung

? Kontrolní otázky:
1. Co předcházelo vzniku psychologie, kdo je jejím zakladatelem a proč a který rok je považován za rok
jejích vzniku?
2. Na které směry navazuje behaviorismus a co považuje za podstatné?
6
 3. Co znamená, že „člověk je uspořádaný celek“, a který směr to tvrdí?
4. Co je hlavním předmětem zájmu humanistické psychologie?
5. Charakterizujte hlavní směry hlubinné psychologie.

Téma: Metody poznávání v psychologii

Psychologie je empirická věda. (tedy vychází z empirie = zkušenosti).

Cesta k poznání (k vědecké výpovědi) v psychologii má čtyři základní kroky:
1. sbírání materiálů a dat (různými metodami – viz dále),
2. vyhodnocení těchto materiálů a dat,
3. zveřejnění výsledků výzkumu, aby mohl být potvrzen (verifikace), nebo vyvrácen (falzifikace) dalšími
vědci,
4. zařazení výsledků do celku již existujících výsledků výzkumů.

Výsledky psychologického zkoumání slouží:

- k popisu lidského prožívání a chování („Jaké je a je vždy takové?“)
- k vysvětlení („Proč je právě takové?“)
- k předpovědi („Bude takové i v budoucnu?“)
- ke kontrole a „řízení“ („Jak zajistit, aby i v budoucnu bylo takové, nebo naopak bylo jiné?“)

Základní metody psychologie:

1. pozorování a sebepozorování (introspekce)
2. experiment
3. analýza produktu činnosti
4. rozhovor
5. test (dotazník) uzavřený a otevřený
6. projektivní test

 Pozorování druhých a sebepozorování

Psychologie sleduje chování jedné osoby a zkoumá zvnějšku pozorovatelné fyziologické jevy. (Lze např.
popsat vnější projevy vzteklého člověka: křičí, je rudý v obličeji, působí napjatě, agresivně atd.), zároveň
můžeme měřit fyziologické změny (krevní tlak, tepovou frekvenci atd.).
Na rozdíl od laického je psychologické pozorování systematické a plánovité a jeho výsledky jsou
objektivně a exaktně (matematicky přesně, vědecky) přezkoumatelné. Introspekce (sebepozorování)
rozšíří popis založený na vnějším pozorování o popis vnitřního prožívání pozorovaného jedince. Přitom se
ale mění prožívání samotné, neboť je ovlivněno hodnocením, předsudky a zaměřením sebepozorujícího
jedince.

 Experiment
Základem každého vědeckého experimentu je vyloučení všech rušivých faktorů. Jde tedy o izolování
předmětu zkoumání a vytvoření zvláštních podmínek, na rozdíl od klasického pozorování v přirozeném
prostředí.
Důležitým znakem experimentu je opakovatelnost, protože podmínky (laboratorní situace – označme X)
záměrně určujeme. Cílem experimentu je změnami výchozí situace (X) způsobit změnu v chování
pokusné osoby (označme Y).
Experiment tedy zjišťuje souvislosti mezi příčinou (podnět = X) a následkem (reakce = Y).

 Analýza produktu činnosti

Tato metoda má výhodu, že ji lze použít i pro zkoumání nepřítomné, dokonce i nežijící osoby. Jde o
rozbor výsledku činnosti, nejčastěji písemných projevů (literární texty, opisy, deníkové záznamy,
životopis, atd.), ale i jiných činností (např. výtvarných).

 Rozhovor
Rozhovor má praktický i teoretický význam. Slouží k získávání dat, ke stanovení diagnózy,
v poradenství a v terapii (léčbě).
Psycholog jej může vést volně (podle toho, jakým směrem se aktuálně vyvíjí), nebo podle předem
připravených souborů otázek. Výhodou rozhovoru proti písemnému testu je možnost sledovat reakce
7
 zkoumané osoby, projevy nonverbální komunikace (tón hlasu, mimika obličeje, gesta) a případné
aktuální upřesnění nejasných míst v odpovědi.

 Test (dotazník)
Jde o soubor otázek ke hromadnému písemnému zjišťování údajů.
Jeho úspěšnost závisí na těchto kritériích:
1) validita (platnost) – zda test zjišťuje data, která zjišťovat má
2) reliabilita (přesnost) – test musí při vícerém použití za stejných podmínek poskytovat stejné
výsledky
3) standardizace – možnost použít test na velkém počtu osob z pokusné skupiny stejným způsobem a
za stejných podmínek (standard = zaručená úroveň, kvalita)
4) normalizace – vytvoření jednotného způsobu vyhodnocení a zařazení výsledků

Podle formulace otázek lze testy rozdělit na:

1) otevřené (nestrukturované) – na otázku se očekává konkrétní odpověď respondenta
(dotazovaného): např. „Co znamená slovo reliabilita?“
Tento typ testu se obtížněji zpracovává statisticky, zato může poskytovat osobnější výpověď o
respondentovi. Pokud je tento typ testu použit k prověřování určitého typu znalostí, je nutné při
hodnocení správnosti individuálně posoudit úplnost a kvalitu odpovědí.
2) uzavřené (strukturované) – pokusná osoba hodnotí řadu výpovědí volbou jedné z alternativ.
Takto mohou být zjišťovány postoje a znaky osobnosti.
Příklad: „Slovo reliabilita znamená: a) platnost
b) přesnost
c) úroveň
d) vyčíslitelnost
Výsledky se dobře statisticky zpracovávají, ale omezují respondenta v originalitě vyjádření. Při
testování znalostí lze snadno hodnotit bodovým systémem (správná odpověď = 1 bod).

 Projektivní test
Zkoumané osobě se ukazují předlohy (barevné skvrny, obrázky a fotografie), které připouštějí různé
možnosti interpretace (vysvětlení, popis, vyjádření pocitů). Na základě předem zpracovaných souborů
interpretací se pak provádí výklad, co pokusnou osobu vedlo k právě takové interpretaci. Do předlohy se
promítají fantazie, přání, zábrany a úzkosti testované osoby. (Patří sem i testy nedokončených vět). Tato
metoda není zdaleka tak přesná jako klasický test, a proto se její výsledky využívají spíše jako doplňující
k jiným metodám.

? K opakování tématu odpovězte na otázky

1. Proč je psychologie „empirická“ věda?

2. Verifikace je ……………………………………………………………., zatímco falzifikace je

……………………………………………………………………a k oběma může dojít teprve po
……………………………………………………………….
3. K základním metodám psychologie nepatří:
projektivní test – experiment – simplifikace – introspekce – citově zabarvený popis –
analýza produktu – monolog – rozhovor – dotazník - pozorování
(Chybné možnosti přeškrtněte!)

4. Čím se liší psychologické pozorování od laického?

5. Pokud při pozorování požádáme pokusnou osobu o introspekci, může to ovlivnit výsledek našeho
pozorování? Pokud ano, proč?

6. V čem spočívá základní rozdíl mezi pozorováním a experimentem?

8
7. Validita je: Reliabilita je:
a) hromadnost a) platnost
b) kvalita b) přesnost
c) platnost c) úroveň

9.
testy strukturované (uzavřené) nestrukturované (otevřené)
výhody

nevýhody

? Kontrolní otázky:
1. Jak rozumíte termínu ,, empirická věda“?
2. Jakými fázemi prochází výzkum v psychologii?
3. Je rozdíl mezi laickým a profesionálním pozorováním?
4. Které výzkumné metody se užívají v psychologii?
5. Připravte si 3 otázky otevřené a 3 otázky uzavřené ( k jednomu libovolnému tématu).

Téma: Systém psychologických disciplín

Z psychologie se v průběhu 20.století stala rozvinutá věda, která se začala členit na řadu odvětví:

Základní - teoretické
Mají nejobecnější charakter, jsou teoretické.
dějiny psychologie - vývoj psychologického myšlení během času od nejstarších dob
sociální psychologie – zabývá se psychikou člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí
psychopatologie – zkoumá chorobné změny psychických jevů
psychologie osobnosti – studuje strukturu, vývoj a dynamiku osobnosti
vývojová psychologie - studuje fylogenetický (dějiny lidstva) i ontogenetický (život jednotlivce) vývoj
lidské psychiky, sleduje změny psychiky od početí do smrti
obecná psychologie- přináší obecné poznatky o psychice člověka, studuje chování i prožívání, význam
při zpracování základních teoretických otázek

Speciální
Mají specifický předmět zkoumání, odvozují se od základních a aplikovaných disciplín.
psychometrie- zabývá se konstrukcí testů, měření mentálních schopností, testy inteligence
farmakopsychologie - sleduje účinky chemických látek, drog, léků, atd. na psychiku
zoopsychologie - zabývá se psychikou zvířat různého stupně vývoje
biopsychologie - shromažďuje poznatky o biologicko-fyziologické determinaci psychiky

Aplikované - užité
Zkoumají psychické jevy, které se projevují v souvislosti s určitou praxí, podávají však jen obecnější poučky,
které je nutno užít (aplikovat). Oborů aplikované psychologie je velké množství, dalo by se říci, že na skoro
každý obor lidské činnosti by šla použít aplikovaná psychologie. Zde jsou jen některé.
forenzní psychologie - zkoumá chování a prožívání lidí v situacích regulovaných právem
(např.znásilnění)
poradenská psychologie - pomáhá lepší orientaci v složitějším životě, vychází z lepšího poznání sebe
sama, usiluje o optimalizování rozvoje lidské osobnosti
klinická psychologie - stará se o diagnózu, terapii i prevenci duševních poruch a chorob, zabývá se
vztahem lékaře a pacienta, i pacienta k nemocnici
9
 pedagogická psychologie - zkoumá psychologické základy, činitele a zákonitosti výchovy, vzdělávání a
vyučování
vojenská psychologie - zabývá se podmínkami výcviku vojáků, interpersonálními vztahy v armádě,
zkoumá odolnost vůči zátěži v podmínkách válečných konfliktů, potažmo chování celých vojsk (armád)
na bitevním poli. Matení nepřítele, diverze a jejich psychologické dopady na civilní obyvatelstvo
psychologie reklamy - efektivita jednotlivých druhů reklam. Užití barev, log a značek a jejich působení
na koncového uživatele (zákazníka)
psychologie sportu - zabývá se tréninkem, výkonností sportovce, osobností trenéra
zdravotnická psychologie – zkoumá osobnost měnící se nemocí, vztahy mezi zdravotníky a pacienty,
atd.
Které ze psychologických disciplín mají uplatnění ve zdravotnictví?

Přiřaď k sobě správné dvojice:

1. psychologická metodologie A zkoumá psychologické základy, činitele a zákonitosti výchovy,
vyučování a vzdělávání
2. psychometrie B zkoumá psychiku zvířat na různých stupních vývoje

3. forenzní psychologie C zkoumá vzájemné vztahy mezi myšlením a řečí

4. poradenská psychologie D zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti

5. klinická psychologie E sleduje účinky chemických látek, léků, drog atd. na psychiku

6. biopsychologie F zkoumá utváření a projevy psychických jevů v sociální

interakci (vzájemné působení)

7. dějiny psychologie G zkoumá vývoj psychologického myšlení od nejstarších dob

8. sociální psychologie H řeší problémy úzce související s pochopením metodologických

přístupů nebo výzkumných projektů, teorií apod., a jejich užití
v psychologii
9. farmakopsychologie CH orientuje se na konstrukci testů

10. psychopatologie I zabývá se chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných

11. psycholingvistika
12. psychologie osobnosti
13. zoopsychologie
14. pedagogická psychologie
15. inženýrská psychologie
16. vývojová psychologie
17. obecná psychologie
18. psychologie práce
právem
J pomáhá jedinci efektivněji se orientovat ve stále složitějším
životě, vycházet z lepšího poznání sebe sama, a tak
optimalizovat rozvoj lidské osobnosti
K řeší otázky diagnostiky, terapie (léčení) i prevence duševních
poruch i chorob, vztahů lékaře k pacientovi, pacienta k nemoci
L zabývá se chorobnými změnami psychických jevů,
vycházejících z nejrůznějších příčin neurologických ,
endokrinologických či společenských
M zpracovává základní teoretické otázky a přináší obecné
poznatky o psychice člověka – zahrnuje tedy studium chování a
prožívání
N studuje jak fylogenetický (dějiny lidstva) tak ontogenetický
(život jednotlivce) vývoj lidské psychiky, zabývá se změnami
v psychice člověka v průběhu jeho vývoje od početí do smrti
O zabývá se konstrukcí strojů a strojních zařízení ve vztahu
k psychologickému založení člověka, který má stroj obsluhovat
P shromažďuje poznatky o biologicko-fyziologické determinaci
psychiky
R studuje vliv pracovního prostředí na pracovní výkon, otázky
bezpečnosti práce, mezilidské vztahy na pracovišti
10
? Kontrolní otázky:
1. Vysvětlete rozdíl mezi skupinou základních, aplikovaných (užitých) a speciálních disciplín.
2. Čím se zabývá obecná psychologie?
3. Čím se zabývá sociální psychologie?
4. Čím se zabývá vývojová psychologie?
5. Co zkoumá psychologie osobnosti?
6. Čím se zabývá psychopatologie?
7. Co zkoumají dějiny psychologie?
8. Uveďte příklad jedné aplikované disciplíny. Čím se zabývá?
9. Uveďte příklad jedné speciální disciplíny, čím se zabývá?

Téma: Determinace psychiky

1. Pojem determinace znamená podmíněnost, závislost věcí a jevů. Princip determinace platí také v oblasti
duševního života.
Faktory, které ovlivňují psychiku člověka jsou velmi rozmanité, složité, jak do kvality , tak i míry působení.
Pokus se formulovat, které vlivy působí na naši psychiku.

2. Schéma determinace psychiky:

Biologické determinanty
Nervová Žlázy Růst Momentální Biologické Dědičnost,
soustava endokrinní organismu tělesný stav potřeby a pudy vrozenost
Psychika člověka
Společenské Mravní Zákony Společenská Výtvory lidí Sociální
zvyky zvyklosti tabu skupiny

Sociální determinanty

Vzhledem ke značné komplikovanosti celé psychiky je působení vlivů velmi individuální, tzn. že prochází
individuálním lomem.

U jednotlivého člověka může ta či ona determinace působit různou měrou. Např. u mentálně zaostalého člověka
má rozhodující úlohu determinace biologické, zatímco sociální vlivy mají na formování psychiky vliv mnohdy
zanedbatelný.

Obecně platí, že biologičtí činitelé mají výraznější vliv v raném dětství, s postupem věku ustupují vlivům
sociálním. Ve stáří pak mohou opět převládat vlivy biologické.

Vyber z tabulky ty vlivy, které se podílejí na chování a prožívání 6měsíčního kojence

Nyní se pokus vybrat ty vlivy, které momentálně motivují tvé chování a prožívání.

3. Vztah biologické a sociální stránky determinace.

Dvojí základní determinanty mohou působit v souladu nebo protikladu.
O souladu hovoříme tehdy, když jedny vlivy podporují druhé. O protikladu tehdy, jestliže jedny působí opačně či
naprosto protichůdně. Např. nemůže-li jedinec jednat podle svých biologických potřeb. V psychice zdravého
člověka tak vzniká často mnoho rozporů mezi biologickou a sociální stránkou.

11
? Kontrolní otázky:
1. Vysvětlete pojem determinace, determinace psychiky.
2. Najdi rozdíl mezi pojmy dědičnost a vrozenost.
3. Popiš hlavní determinanty psychiky člověka.
4. Najděte příklady souladu a protikladu v působení hlavních determinačních činitelů na psychiku člověka.

Téma: Biologická determinace psychiky I

Hlavními biologickými determinanty psychiky jsou ( uveď z minulé hodiny):

STAVBA A FUNKCE NERVOVÉ SOUSTAVY

Základní článek biologické determinace psychiky je nervová soustava a její činnost.

 Stavba nervové soustavy ( pro zopakování)

Základní anatomickou a funkční jednotkou nervové soustavy je nervová buňka (neuron), skládá se z těla a
výběžků dvojího druhu: dendritů a neuritů. Dendrity jsou krátká, bohatě rozvětvená nervová vlákénka, jejichž
úkolem je zachycovat podráždění z okolí nervové buňky a přivádět je do buňky. Neurity jsou delší nervová
vlákna, zpravidla na konci rozvětvená, jejichž úkolem je vést podráždění z jedné buňky do druhé, resp. k dalším
buňkám. Nervové buňky jsou navzájem spojeny tzv. synapsemi.

Nervová soustava se jako celek skládá z centrální nervové soustavy (CNS), periferní (obvodové) NS a
vegetativní NS.
1. Vegetativní nervová soustava řídí a zabezpečuje činnost vnitřních orgánů a žláz s vnitřní sekrecí. Pracuje
víceméně autonomně, tj. nezávisle na naší vůli. Má důležitou úlohu zejména při citových stavech člověka
(emocích), při regulaci činnosti žláz s vnitřní sekrecí, udržování biologické homeostázy, vyvolávání
biologických potřeb a vnějších projevů duševního života (např. červenání, blednutí, pocení apod.).
2. Periferní nervová soustava se skládá z receptorů, dostředivého a odstředivého nervstva. Receptory jsou
citlivá nervová zakončení na povrchu kůže, ve smyslových orgánech a uvnitř organismu (ve svalech, ve
vnitřním uchu a v útrobách), která přeměňují energii podnětu v nervový impuls. Ten se vede dostředivými
nervy do míchy a mozku. Odstředivými nervy přicházejí nervové impulsy do receptorů, zejména pak
efektorů (svalů a žláz) a vyvolávají jejich činnost. Receptory jsou vlastně nástroje čití, zatímco efektory jsou
orgány činnosti.
3. Centrální nervová soustava se skládá z míchy, prodloužené míchy a mozku.
a) Mícha je uložena v páteřním kanálu. Je to provazec dostředivých a odstředivých nervů. V ní jsou
uložena ústředí, která řídí automaticky činnost některých vnitřních orgánů.
b) Prodloužená mícha spojuje míchu s mozkem, směrem k mozku se kuželovitě rozšiřuje. Jsou v ní
umístěna nervová ústředí, která řídí pohyby a držení těla, činnost dýchacích orgánů a srdce, příjem
potravy, trávení a vylučování.
c) Mozek se skládá ze zadního a středního mozku, mezimozku a velkého mozku.
- Zadní mozek se skládá z mozečku a mozkového kmene. Mozeček koordinuje pohyby, jimiž se
udržuje rovnováha a jemné svalové pohyby (např. pohyby prstů při psaní).
- Na povrchu středního mozku je tzv. čtverohrbolí, odkud se reflexně řídí činnost zraku a
koordinace zraku a sluchu.
- V mezimozku je podkorové ústředí nižších emocí a vegetativního nervstva.
12
 - Velký mozek tvoří nejdůležitější část nervové soustavy. Skládá se ze dvou mozkových polokoulí
(hemisféry), z nichž každá inervuje opačnou část těla. Povrch mozku je zbrázděn mozkovými
závity, čímž se zvětšuje jeho plocha. Velký mozek pokrývá mozková kůra, která je nositelkou
duševního života člověka. Skládá se z několika vrstev mozkových buněk různých tvarů a velikostí
v počtu asi 15 miliard. Činnost nervových buněk je vysoce specializovaná.

 Závislost psychiky na nervové soustavě:

- Psychika závisí na funkční zdatnosti mozku – při ospalosti, únavě, opilosti se mění psychická činnost,
pozornost, vnímání, myšlení, řeč.
- Kvalita psychické činnosti závisí na kvalitě mozkové hmoty – mozkové defekty (vrozené, získané), se
odrážejí na psychice člověka. Schopnosti, ztráta kontroly při ateroskleróze, po mrtvici.
- Úroveň psychiky závisí na vývoji mozku – srovnej kojenec a adolescent.
- Poruchy psychiky způsobují i nižší složky nervové soustavy – při poruchách receptorů dochází ke
změnám psychických obsahů (nevidomý nechápe pojem barva).
- Projevy prožívání mohou být patrné navenek – stud a zčervenání.

 Základní nervové procesy:

Vzruch – aktivní nervový proces, který vzniká přeměnou energie působícího podnětu a vyvolává činnost
orgánů, ve kterých vzruch nastal.
Útlum – aktivní nervový proces s opačným působením než vzruch, způsobuje snížení až zastavení činnosti
příslušných orgánů.

 Reflexní činnost vyšší nerovové soustavy:

Reflex (lat. odraz) je zákonitá odpověď (reakce) organismu na určitý vnější nebo vnitřní podnět.
Reflexní oblouk se skládá z těchto částí:
1. z receptoru (např. oko, ucho, kožní receptor) – neuronů, které jsou podnětem podrážděny a vytvářejí
nervový impuls (vzruch);
2. z dostředivého nervu – neuronů, které převádějí nervový impuls z receptoru do centra;
3. z centra (ústředí) – z příslušných neuronů v míše a v mozku, které přijímají nervový impuls a „zpracují“
příslušnou odpověď organismu;
4. z odstředivého nervu – neuronů, kterými se odvede „příkaz“ k činnosti z centra k efektoru;
5. z efektoru – neuronů ve svalech a žlázách s vnitřní sekrecí, které „splní příkaz“ vykonáním příslušné
činnosti (vykonáním nebo zastavením pohybu, vyloučením hormonů ze žláz).

a) Nepodmíněné reflexy:
- jsou vrozené, zděděné, biologicky užitečné pro organismus,
- jsou společné všem normálním jedincům daného druhu, vyskytují se u všech živých bytostí,
- mají svou podobu už od narození,
- při působení určitých podnětů se vyskytují nezbytně,
- jsou zákonitě spjaty s určitou nervovou dráhou,
- jednoduché (mrknutí oka, když do něj něco padne),
- složité = instinkty (řetězovitě spojené nepodmíněné reflexy, např. stavění hnízd u ptáků),
- dělení podle základních funkcí: orientační, lokační, potravně trávicí, obranné, pohlavní
- v mozku je zpracovávají nižší mozková centra (vývojově starší – tj. podkorová centra a mozkový kmen)

b) Podmíněné reflexy:
- individuálně naučená odpověď organismu, probíhá po nově vytvořených nervových drahách,
- vytvářejí se dočasné nervové spoje, aby nevyhasly, musí se posilovat opakováním,
- vznikají na základě nepodmíněného reflexu nebo dobře upevněných podmíněných reflexů,
- u člověka je specifickým podnětem slovo a při upevňování podmíněných reflexů hraje velkou úlohu
motivace, trest, pochvala, uznání,
- v mozku je zpracován mozková kůra

 Signální soustavy:
Na analyzátory člověka působí a do jeho vědomí se promítají dva základní druhy podnětů.
- skutečné, konkrétní předměty a jevy (např. zvuk výstřelu, zelená a červená barva semaforu),
- označení jejich funkce (např. „červená – stát“).

1. signální soustava reaguje na přímé podněty (barvy, zvuky, vůně, doteky) – je společná lidem i
13
 zvířatům
2. signální soustava reaguje na verbální (slovní) podněty – je to soustava řeči a je vlastní pouze
člověku (např. začnou se nám sbíhat sliny už při hovoru o jídle).

? Kontrolní otázky:
1. Které faktory biologicky podmiňují lidskou psychiku?
2. Jakou funkci mají žlázy s vnitřní sekrecí, jejichž činností se zabývá věda jménem endokrinologie?
3. Popište na konkrétním příkladu (zvolte si vlastní!), které složky nervové soustavy se podílejí na
průběhu reflexu.
4. Jaké druhy reflexů rozeznáváme? Které z nich jsou vlastní pouze člověku?

Téma: Biologická determinace psychiky II

1. Kromě nervové soustavy se na ovlivňování psychiky podílejí i endokrinní žlázy.

Doplň tabulku za použití svých vědomostí, popř. jiných informačních zdrojů.
Endokrinní žláza Působení na psychiku
Hypofýza

Štítná žláza

Nadledvinky

Pohlavní žlázy

2. Duševní život zásadně ovlivňuje celkový tělesný stav – zejména pocit zdraví, stav bdění, odpočinek,
únava.
Podle řady psychologů ovlivňuje vlastnosti psychiky i stavba těla, např. buclatý člověk je otevřený a
dobrosrdečný . Pokud tě tato problematika zaujala, prostuduj typologii osobnosti od E. Kretschmera.
Maximální duševní výkony přináší též tělesná zralost (růst organismu). Malé dítě se neumí vyjadřovat
ani slovy ani písmem, nemá duševní prožívání dospělého.

3. Biologické potřeby jedince. Souvisí primárně s biologickou existencí jedince, bez jejich uspokojení
by jedinec zahynul.
Které biologické potřeby znáš?

Míra uspokojení potřeb ovlivňuje psychický stav jedince, zvláště je to patrné u malých dětí. Později se
člověk naučí své potřeby uspokojovat v souladu se společenskými podmínkami (socializace potřeb)

4. Dědičnost
Dědičnost je proces, ve kterém potomek získává vlastnosti nebo predispozice k vlastnostem rodičovské
buňky nebo organismu. Vlastnosti přenášené do další generace nemusí být zcela totožné s vlastnostmi
rodiče.
Z psychiky získáváme dispozice neboli vlohy, které jsou předpokladem vzniku určitých vlastností, tzn,
že nedědíme přímo vlastnosti svých rodičů, ale jen předpoklady, které se za určitých podmínek mohou
projevit.
Kdy se projeví hudební nadání?
Proč se u někoho projeví šetrnost a pořádkumilovnost?

? Kontrolní otázky:
1. Jak ovlivňuje psychiku stav nemoci – např. angína, bolest břicha?
2. Jsou typické rozdíly v psychice žena mužů? Čím jsou způsobeny?
14
 3. Mohou si rozumět lidé s hypo a hyperfunkcí štítné žlázy?
4. Jsi učitelem na ZŠ a máš vysvětlit význam vody – dětem ve 3. třídě a dětem v 8. třídě. Bude
se nějak tvůj výklad lišit, Pokud ano, tak proč?

Téma: Sociální determinace psychiky

Člověk je tvor společenský. Na rozdíl od zvířecích mláďat je dítě ještě dlouho po narození závislé na péči
dospělých. Ti mu také předávají své zkušenosti. Tomu slouží výchova a vzdělávání v rodině, škole a kulturních
institucích. V rámci těchto skupin a také v kolektivu vrstevníků se ale také setkává s projevy nepřátelství, rušení
činnosti či omezování potřeb. Obojí – kladné i záporné působení lidské společnosti - způsobuje, že dítě
získává předpoklady pro vysoce složité činnosti, které přesahují možnosti zvířat. Během několika let nabude
takového množství zkušeností, které by jedinec sám nedokázal získat za celý život.
Kdo to byly tzv. vlčí děti?

Člověk se tedy sociální bytí nerodí, teprve se jí stává životem s ostatními lidmi interakcí (vzájemným
působením) se sociálním prostředím.
Jde o:
1. předávání zkušeností předchozích generací,
2. uspokojování potřeby společenského styku (člověk nechce být sám),
3. spolupráci (kooperaci) a dělbu práce,
4. povzbuzování k činnosti, vzájemnou pomoc a pochvalu za výkon,
5. identifikaci (nápodobu, ztotožnění se) se vzorem (Může to být rodič, učitel, kamarád, ale i literární či
filmový hrdina).

Proces, jehož působením se jedinec začleňuje do společnosti, se nazývá socializace.

Jde o:
1. poznávání společnosti kolem sebe, jejich hodnot (= co se uznává a neuznává, co se považuje z dobré a
špatné) a norem (= pravidla chování),
2. přijetí hodnot a norem za vlastní,
3. uvědomění si a osvojení svých sociálních pozic (= místa v různých skupinách, jichž jsem členem) a
sociálních rolí (= způsoby chování, odpovídající pozicím).

Socializace se uskutečňuje na několika úrovních:

1. celokulturní (celospolečenské) vlivy
Jde o kulturní dědictví, vyplývající ze společné historie lidstva, kontinentu a národa. Postupně se
vytvořila pravidla, kterými jsou regulovány způsoby obživy, péče o zdraví, pohlavního života a
rozmnožování, péče o potomstvo, řešení sporů atd. Pravidla mají normativní podobu (mravní normy a
zákony). Jejich dodržování je odměňováno (společenským uznáním, získáním výhod), nedodržení
trestáno. Záleží na konkrétní společnosti, jakou v tomto směru ponechá svým členům volnost.
2. širší vztažná skupina
Zprostředkovává jedinci kulturu v konkrétních podobách velkých společenských skupin, jichž je členem.
Člověk je například spjat s rasou, národností, náboženstvím, vzděláním, zaměstnáním, majetkovými
poměry, věkem, politickou orientací či zájmovým zaměřením. Jednotlivé skupiny si vytvářejí typická
zaměření a způsoby, takže se mluví např. o typickém Čechovi, Rómovi, podnikateli, křesťanovi,
důchodci, vojákovi atd.
3. malé (primární) společenské skupiny
Vyznačují se malým počtem členů, přímou interakcí, vztahy důvěrnosti a zřetelnou strukturou
a cíli. Mají největší vliv na jedince, v nich se učí sociálním pozicím a odpovídajícím rolím,
ony mu konkrétně zprostředkovávají vlivy předchozích úrovní socializace. Patří sem pracovní
a zájmové skupiny dospělých, skupiny vrstevníků (ve škole i mimo ni, v sousedství) a
především rodina (jak původní – v níž se narodil, tak vlastní). Jedině rodina je založena na
vztazích příbuznosti.

15
Nakresli své sociální prostředí, které tě formuje a působí na tebe.

Já

? Kontrolní otázky a úkoly:

1. Doplň tabulku:
Co se v naší společnosti sluší? Např. při jídle.

Co se naopak nesluší?

Co je u nás morální ve vztahu k rodičům?

Co je nemorální?

Co je v naší společnosti přípustné ve vztahu

k cizímu majetku?
Co je nepřípustné a co se trestá?

Co je v naší společnosti tabu?

Co naopak tabu není?

2. Jak se trestá jedinec, který se chová nemorálně?

3. Jak se trestá jedinec, který se chová v rozporu se zákonem?
4. Co je to svědomí člověka? Jakou má funkci?

Téma: Funkce psychiky

1. Prohlédněte si učebnu a řekněte 10 věcí, které ji charakterizují.

2. Podle čeho poznáme, že má člověk velkou radost?
3. Podle čeho poznáme hudební nadání člověka?

Ve všech úlohách jsou přítomny některé psychické jevy. Ke splnění úloh jsme zapojili vlastní psychické procesy
– vnímání, myšlení, řeč, paměť.
Psychické jevy jsou nezbytné pro život, pro jeho činnost a vlastní existenci..

Jsou nezbytné proto, že:

- Dávají člověku informaci, co se děje v jeho těle, či v okolí, umožňují se mu orientovat
v prostředí a situaci. Mají tedy funkci informační a orientační.
- Umožňují mu správně řídit, regulovat své pohyby, svou činnost, mají tedy funkci regulační.
- Umožňují člověku se přizpůsobit, adaptovat se na situaci, vyrovnat se s měnícími se
podmínkami, mají tedy funkci adaptační.
16
Doplň tabulku a napiš konkrétní příklady, které dokazují hlavní funkce psychiky:
Funkce informační a Funkce regulační Funkce adaptační
orientační
Cítím vůni jablka Vezmu si peníze a zajdu si Uskladním si jablka ve sklepě,
jablko koupit. abych je měla, když budu mít
chuť.

Aktivita k opakování : diskutujte na následující témata:

Psychika je funkcí mozku.

Psychika je determinována .
Psychika jsou psychické jevy – prožívání a chování.
Psychiku zkoumají psychologické disciplíny.
Psychologii (moderní) založil W. Wundt.
Psychologie se vyvíjela od starověku.
Význam psychologie v životě člověka ( pro jedince a jeho osobní život, pro profesní život).

Od počátku existence života na zemi se začala vyvíjet nervová soustava a na jejím základě potom psychika..
Fylogeneze je historický vývoj živých bytostí od jednodušších ke složitějším, fylogenezí psychiky rozumíme
historický vývoj psychiky od jednoduchých živočichů po člověka.
Ontogeneze psychiky znamená rozvoj psychiky od početí po zánik organismu.Zabývá se jím vývojová
psychologie.

Téma : Třídění psychických jevů

Přehled hlavních psychických jevů.
Skupina psychických jevů Podskupina psychický jevů Příklady
Název Charakteristika
Děj, část průběhu - poznávací procesy: vnímání, - vnímání krajiny, poslech hudby,
činnosti, má jen krátké představy a fantazie, myšlení zraková kontrola při psaní,
trvání. a řeč představa budovy naší školy,
představa obyvatele jiné
planety, myšlení při slohové
nebo matematické úloze;
Psychické procesy

- procesy paměti: - zapamatování a vybavení

zapamatování, uchování, básně, slov cizího jazyka,
vybavení matematického vzorce;

- motivační procesy: citové a - radost, smutek, strach, tréma,

volní hněv, obdiv, soucit,
rozhodování mezi dvěma
programy ve volném čase, úsilí
o překonání překážek na cestě k
cíli
17
 Stav, charakteristika - stavy pozornosti - soustředěnost nebo rozptýlenost
Psychické člověka po určitou dobu.
stavy - citové stavy - radostná nebo smutná nálada

Předpoklad k většímu - schopnosti - matematické, hudební

počtu činností, méně
proměnlivý než dílčí
Psychické

- rysy osobnosti - aktivnost, plachost

vlastnosti

psychický předpoklad.
- temperament - klidný, výbušný

- charakter - odpovědnost, vytrvalost

Předpoklad k jedné nebo - vědomosti - poznatky z jednotlivých

několika málo činnostem, učebních předmětů;
proměnlivější než - dovednosti - kreslení, jízda na kole,
Dílčí psychické
předpoklady

psychická vlastnost. dovednost vcítit se;

- návyky - kouření, čištění zubů;

- zájmy - o sport, hudbu, přírodu;

- postoje - k učení, práci.

Lidé se liší jeden od druhého nejen svých vzhledem a vlastnostmi osobnosti, ale i způsobem vnímání a myšlení,
řečí, představami, citovými prožitky, tím, co a jak dlouho si pamatují, jak rychle dokáží dospět k vytýčenému
cíli.

Psychický jev je jedním ze základních pojmů psychologie.

1. Psychické procesy: části lidské činnosti, výseky složitého lidského fungování. Dělíme je na poznávací,
paměťové a motivační (citové a volní). Od psychických stavů a vlastností se liší tím, že procesy mají kratší
trvání. Jednotlivý psychický proces proběhne třeba ve zlomku sekundy a je vystřídán jiným psychickým
procesem. Např. při poslechu oblíbené hudby se střídají sluchové vjemy, vybavují se zrakové představy,
prožíváme city radosti.
2. Psychické stavy: mohou mít delší trvání a působení (hodiny, dny i déle). Např. příjemný zážitek z poslechu
oblíbené hudby v nás může vyvolat radostnou náladu, může nás povzbuzovat hodiny, den i déle. Také smutná
nálada po neúspěchu nebo po smutné události může mít dlouhé trvání.
3. Psychické vlastnosti: charakterizují jedince ve více či méně trvalých znacích, působí ještě déle než
psychické stavy.
4. Dílčí psychické předpoklady: jsou proměnlivější než vlastnosti, jsou získané a upevněné v učení, při
vykonávání různých činností.

Příloha č. 1

Při řešení následujících úloh se pokuste najít jednotlivé druhy psychických procesů a stavů.

1. Zadívejte se po třídě nebo oknem ven a napište, co všechno vidíte, slyšíte či jinak vnímáte.
…………………………………………………………………………………………………….....
……………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………….

2. Podle představy popište vašeho sourozence (rodiče).

……………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………….
18
 ……………………………………………………………………………………………………….

3. Zkuste si představit, co budete dělat nejbližší neděli odpoledne.

……………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………….
4. Vzpomeňte si na nějakou říkanku nebo básničku, kterou jste se učili v mateřské nebo základní škole a
pokuste se ji přednést.
……………………………………………………………………………………………………….

5. Co můžete pozorovat v chování člověka, který má velkou radost, a v chování člověka, který je rozzloben?
(Každého z nich charakterizujte nejméně pěti slovy).
……………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………….

6. Co můžete sledovat v chování člověka, který se soustředěnou pozorností sleduje televizní pořad?
……………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………….

Téma: Čití a vnímání

 ZÁKLADNÍ POJMY
PODNĚTY - zprávy, které přicházejí ze zevního i vnitřního prostředí
POČITEK - výsledný efekt činnosti analyzátorů. Je to odraz jedné vlastnosti předmětů nebo jevů, které působí
na analyzátory člověka (např. počitek červené barvy, nakyslé chuti, počitek tepla, počitek chladu).
ČITÍ - je projevem citlivosti, důležité biologické vlastnosti živé hmoty, je první formou psychického spojení
organismu s prostředím.

VNÍMÁNÍ - smyslový odraz vnějšího světa, uskutečňuje se prostřednictvím součinnosti analyzátorů, výsledkem
procesu vnímání jsou vjemy (např. vjem jablka – tvar, barva, vůně, chuť).
VJEM - odraz předmětů a jevů jako celku. I když je vjem většinou výsledkem součinností několika analyzátorů
(např. vjem jablka vzniká součinností zrakového, hmatového, případně čichového analyzátoru), může vzniknout
i v oblasti jediného analyzátoru, a to spojením více počitků, resp. syntézou několika odražených jednotlivých
vlastností. Např. vjem knihy vzniká pouze v zrakovém analyzátoru syntézou odrazu jejího tvaru, velikosti, listů,
obalu atd. Vjemy, stejně jako počitky, vznikají pouze přímým působením předmětů a jevů na receptory.
Dominující postavení při vnímání má u člověka zrakové vnímání.

 ANALYZÁTORY
Vnímání se uskutečňuje pomocí orgánů, které se nazývají analyzátory (receptory, smyslové orgány).
Za základní smyslové orgány lze považovat orgány zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu. K nim lze přičíst
dojmy rovnováhy, pohybu (kinestezie) a tzv. kožní čití (teplo, chlad, bolest a vibrace). O stavu vnitřních
orgánů nás informují citlivé buňky uložené v jejich stěnách. Analyzátory dělíme na:
1.vnější analyzátory (exteroanalyzátory)
• dálkové – zrakový, sluchový, čichový, bolesti
• dotykové – chuťový, hmatový, tepelný, bolesti

2. vnitřní analyzátory (interoanalyzátory)

• pohyby, rovnováha, polohy
• vnitřní – trávení, dýchání, krevní oběh, vylučování, sexuální, bolest


19
Zrakové vnímání – umožňuje poznávat předměty i na značnou vzdálenost, s velkou přesností. Při mnoha
činnostech (např. psaní) závisí kontrola a regulace pohybů z velké části právě na zraku.
Sluchové vnímání – poskytuje nám informace také o předmětech značně vzdálených a má také výstražnou
funkci. Velký význam má sluch pro vnímání řeči (poruchy sluchu ztěžují osvojení řeči).
Čichové a chuťové vnímání – mají význam v odlišování potravy od látek nevhodných nebo životu
nebezpečných.
Pohybový analyzátor – umožňuje vnímat polohu těla a kontrolovat pohyby.
Kožní analyzátor – vnímáme např. bolest, chlad nebo teplo. Tyto kožní smysly slouží k ochraně před
nebezpečím.
Hmat – vnímání, které slučuje informace kožního a pohybového analyzátoru při ohmatávání předmětů.

Vnímání času:
Při vnímání času se mnohdy skutečný fyzikální čas liší od času vnímaného. Je to tím, že každý z nás prožívá čas
subjektivně, podle toho, co v daném okamžiku dělá, prožívá, očekává atd.
„Jedny hodiny jsou na čekání, druhé na loučení. Ty na čekání se vždycky zpožďují.“
Alejandro Casona

Čas vnímáme zrakem (na hodinách, podle světla v právě probíhající denní a roční době), ale také vnitřními
pochody (uvědomujeme si, že uplynula určitá dob od posledního jídla atd.).
V mládí se zdá, že čas utíká pomalu, ale čím je člověk starší, tím se mu zdají dny, týdny, měsíce, roky kratší.
Jinak plyne čas vyplněný zajímavou činností a čas provázený silnými citovými zážitky, jinak čas strávený
jednotvárnou činností, čekáním, prací, která nás nezajímá.

Vnímání prostoru:
Pro poznávání okolního světa a pro praktickou činnost je důležité vnímání prostoru – jaký tvar mají jednotlivé
věci, jak jsou velké, jak daleko jsou od nás vzdáleny. Prostor vnímáme především zrakem, ale také sluchem,
hmatem, pohybem. (Dosáhnu tam?, Kolik kroků udělám, než tam dojdu?)
Kvalita vjemu záleží na souhře různých receptorů (zraku, sluchu, hmatu i čichu), na souhře párových orgánů
(obou očí, uší, rukou) i na souhře pravé a levé hemisféry mozku. Poškození některé části mozku nebo nedostatky
ve vývoji mohou vést k obtížím ve vnímání prostoru.
Sociální vnímání:
Člověk nevnímá jen věci a jevy, ale i lidi, s nimiž se stýká. Učí se rozlišovat, vytváří si k nim určitý vztah.
Počátky sociálního vnímání se objevují již u kojenců. Všimněte si, jak kojenec vítá úsměvem a „celým tělem“
známého člověka a jak se odtahuje od člověka, kterého nezná.

 PODNĚTOVÉ PRAHY
Jestliže má vzniknout počitek, musí mít podnět určitou intenzitu (sílu).
- Dolní podnětový (počitkový) práh – nejmenší intenzita podnětu, která už vyvolává počitek.
- Horní podnětový (počitkový) práh – nejvyšší intenzita podnětu, která ještě vyvolává příslušný počitek.
- Podprahové podněty – podněty nižší intenzity, které již nepociťujeme.
- Nadprahové podněty – podněty vyšší intenzity, které nepociťujeme příslušným receptorem nebo které již
pociťujeme jako bolest (např. chvění vzduchu vzniklé při jiskření, oslepující světlo apod.)
- Rozdílový podnětový (počitkový) práh – nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty téhož druhu, který ještě
umožňuje postřehnout rozdíl mezi počitky. Mezi dvěma podněty téhož druhu (např. světla, tlaku)
nerozeznáváme rozdíl, jestliže se od sebe liší pouze nepatrně. Například těžko rozlišíme hmotnost dvou
předmětů, když jeden váží 100 kg a druhý 101 kg. Podněty rozlišujeme až tehdy, když rozdíl v intenzitě
dosáhl určité velikosti.

 SMYSLOVÁ ADAPTACE
Analyzátory se přizpůsobují, adaptují se podnětům, které na ně právě působí. Např. při přechodu z osvětlené
místnosti do tmavé (při vstupu do kina během promítání) vidíme zpočátku velmi špatně, postupně však stále
lépe. Malá adaptace je k podnětům sluchovým a nepatrná k podnětům bolestivým.

 ZÁKON KONTRASTU
Vyjadřuje se jím skutečnost, že při náhlé změně intenzity podnětu se nám zpočátku intenzita nového podnětu zdá
větší nebo menší, než jaká je ve skutečnosti. Např. jestliže přemístíme ruku ze studené vody do teplé, zdá se nám
zpočátku teplá voda daleko teplejší než skutečně je. Zákon kontrastu se uplatňuje při tepelném, světelném,
čichovém a chuťovém čití.

20
 VLASTNOSTI VNÍMÁNÍ
1. Výběrovost vnímání – schopnost vybrat z mnoha podnětů, které na nás působí ty, které jsou pro nás
důležité. Význam spočívá v tom, že umožňuje člověku plně se soustředit na vnímání takto vyčleněného
objektu, čímž se zvyšuje jeho přesnost. Výběrovost vnímání je podmíněna zejména vlastnostmi vnímajícího
člověka (např. zájmy, potřeby apod.) a jeho citovým vztahem k tomu, co vnímá. Např. netrpělivě vyhlížíme
autobus a přehlédneme známého, který kolem nás prochází.
2. Zaměřenost vnímání – schopnost odlišit vnímaný objekt (tzv. figuru) od pozadí, na kterém se nachází.
3. Apercepce - závislost vjemu na zkušenosti člověka. Čím větší zkušenosti má člověk o objektech, které
vnímá, tím přesnější a bohatší je obsah jeho vjemů. Např. o příznacích nemoci, které udává nemocný, se lépe
orientuje lékař než zdravotní sestra a ta zase lépe než laik, automechanik dokáže určit poruchu motoru podle
jeho zvuku, laik nikoli.
Minulá zkušenost také koriguje nepřesnost vjemů. Např. hůl ponořenou do vody vnímáme jako
nalomenou, vědomosti nám však tento vjem korigují. Podobně vzdálené předměty vnímáme jako
malé, avšak v důsledku minulé zkušenosti umíme správně odhadnout jejich velikost.
4. Pregnantnost vnímání – dotváření vjemu (tj. doplnění chybějících částí celku na úplný celek).
5. Konstantnost vnímaných objektů – schopnost zachytit podnět jako identický vjem i v jiné poloze
(půdorys, nárys, bokorys)
6. Transpozice vnímání – schopnost vnímat vjem, který se jeví v jiné podobě, ale zachovává si strukturu.
Např. auto po havárii.

 SMYSLOVÉ KLAMY
Smysly nás mohou někdy klamat a dát o podnětu poněkud jinou informaci. Smyslové klamy vznikají zejména
tak, že jsme z praxe zvyklí vnímat věci a události jako celky, doplňovat si neúplné a nezřetelně zachycené části,
vnímat podle toho, co o věci víme. Mnoho smyslových klamů vzniká také pod vlivem citů. Tak např. za šera
můžeme na neznámém místě mylně vnímat pokřivený strom jako shrbenou postavu. Člověk je zpravidla schopen
a ochoten opravit svůj klamný vjem, pokud ho může překontrolovat a srovnat s jinými údaji.

 OVLIVNĚNÍ VNÍMÁNÍ
Kvalitu vnímání – tj. jeho správnost, přesnost a zřetelnost mohou ovlivnit tyto okolnosti.
1. stav analyzátorů
Úplné nebo částečné poškození některého analyzátoru má za následek úplný výpadek příslušných vjemů nebo
snížení jejich kvality. Při poškození analyzátoru se objevuje tzv. jev kompenzace. To znamená, že chybějící
nebo méně kvalitní čití poškozeného analyzátoru částečně nahrazuje činnost ostatních analyzátorů.
2. stav CNS
Lidé s poruchami mozku vnímají neúplně nebo nevnímají vůbec.
3. změny stavy organismu
Odpočatý organismus – vnímáme zřetelně i podrobnosti.
Při velké únavě, při horečce, pod vlivem alkoholu, drog – vjemy jsou neúplné, nepřesné.

 PORUCHY VNÍMÁNÍ
1. kvalitativní
a) iluze
- zkreslené deformované vjemy skutečných podnětů, doprovázené subjektivním přesvědčením o
objektivním vnímání (např. nemocný slyší v úderech kladiva střelbu nebo v malbě na stěně vnímá
znetvořené tváře)
- jsou podmíněny chorobným stavem organismu (tělesným nebo duševním)
- mohou se projevit v činnosti kteréhokoliv analyzátoru (iluze zrakové, sluchové…)
b) halucinace
- vjemy bez současného vnějšího podnětu
- jde o chorobnou záměnu představy za vjem
- vyskytují se zejména u duševně chorých
- např. známou halucinací v deliriu tremens je vidění lezoucích myší, slyšení různých
hlasů apod.

2. kvantitativní
- snížená vnímavost způsobená nemocí, únavou, depresivními stavy, drogami apod.
- vjemy ztrácejí přesnost, intenzitu, trvanlivost
- zvýšenou vnímavost mohou dočasně vyvolat drogy nebo psychofarmaka
21
 Příloha č. 1

A: Symboly smyslových orgánů B: Vjemy

modré nebe

šumící les

pach tlejícího listí

melodie písně

zvuk letadla

vůně rozkvetlých růží

kyselost citrónu

chladný povrch sklenice

Kompenzace vnímání:
„…Většinou se říká, že slepota zostřuje schopnost sluchu. Nemyslím, že to je pravda. Mé uši
neslyšely lépe než předtím, nýbrž já jich dokázal lépe využít. Byl jsem odkázán na to, poslouchat a
znovu poslouchat. Nechal jsem zvonit zvonky, vrážel jsem prstem do všech stěn, zkoumal jsem jak
znějí dveře, nábytek, kmeny stromů, zpíval jsem v prázdných místnostech, odhazoval jsem na pláni
daleko od sebe oblázky, abych uslyšel, jak zasviští ve vzduchu a dopadnou. Nechal jsem své
kamarády opakovat nejrůznější slova a přitom jsem je zvolna, velmi zvolna obcházel…“
J. Lusseyran: Nalezené světlo

Obr. 1: Optické klamy

22
Téma: Pozornost

Člověk žije v prostředí, které se vyznačuje menší nebo větší proměnlivostí. Liší se množstvím a intenzitou
podnětů.
POZORNOST - psychický stav, který zajišťuje po určitou dobu soustředění člověka na jeden jev nebo
jednu činnost.

Zaměřenost vědomí: člověk ve svém vědomí neodráží všechny podněty, které na něho v určitém okamžiku
působí, ale vybírá si pouze některé. Ty se pak dostávají do centra našeho vědomí, v něm se odrážejí přesněji a
úplněji. Ostatní podněty, které v dané chvíli také působí na naše receptory, zůstávají jakoby na okraji našeho
vědomí.

Podněty, na které se naše vědomí zaměřuje nazýváme předměty pozornosti.

Předmětem pozornosti se mohou stát:
- jevy vnějšího světa (např. přednáška, obraz)
- podněty z vlastního organismu (např. bolest)
- vlastní prožívání (obsah vzpomínek, citů).
Pozornost člověka se tedy může zaměřit navenek i dovnitř.

Soustředěnost vědomí: je stupeň aktivity naší psychické činnosti. Tato "stupnice" aktivity má rozpětí od
naprosté nesoustředěnosti až po cílené soustředění.

 DRUHY POZORNOSTI
1. Neúmyslná (mimovolní) pozornost:
- udržují ji vnější podněty
- označuje se jako prvotní forma pozornosti (např. výstřední model šatů, hrom, výstřel, napínavý děj
filmu, románu, kontrast - vysoký muž x malá žena)
2. Úmyslná (záměrná) pozornost:
- udržuje ji vlastní vůle
- je to proces vědomého soustředění na určitý předmět
- vyskytuje se často při takových činnostech, které nás "samy o sobě" nezajímají, ale musíme je vykonávat
- její rozvoj souvisí s rozvojem vůle, myšlení a charakteru
- v ontogenezi se objevuje později
- u jednotlivých lidí zjišťujeme zřetelně větší rozdíly v její úrovni než u mimovolní pozornosti
 VLASTNOSTI POZORNOSTI
Intenzita pozornosti: stupeň aktivity naší psychické činnosti (např. když očima "kloužeme" po řádcích
učebnice, ale neuvědomujeme si, co čteme x při čtení napínavé detektivky nevnímáme, co se děje kolem nás).
Stálost (koncentrovanost): délka soustředění pozornosti na určitý předmět, zvyšuje se volním úsilím nebo
motivací.
Rozsah pozornosti: je dán počtem jevů, které najednou obsáhneme (dospělé osoby mohou postřehnout
najednou nejvýše 6 – 7 prvků)
Rozdělování pozornosti: schopnost věnovat najednou pozornost dvěma nebo více předmětům.
Přenášení pozornosti: schopnost rychle přenášet pozornost z jednoho předmětu na druhý
 ČINITELÉ OVLIVŇUJÍCÍ POZORNOST
Činitelé zvyšující pozornost
a) zájem
b) pozitivní motivace k činnosti
c) psychické stavy (veselost, svěžest, a kladné city v přiměřené míře)
d) vůle
e) drogy (káva, čaj)
Činitelé snižující pozornost
a) únava
b) špatný zdravotní stav
c) nedostatek odpočinku, spánku
d) alkohol, některé léky
 PORUCHY POZORNOSTI
ROZTRŽITOST: neschopnost soustředit se
ROZPTÝLENOST: neschopnost přeladit pozornost
23
UMÍTE SE PLNĚ SOUSTŘEDIT?
1. Nejdelší slovo přeškrtněte a nejkratší zakroužkujte:
olovo, velbloud, ano, kravata, fyzika, kombajn

2. Ze slov, která mají lichý počet písmen, přeškrtněte ta, která mají méně písmen než čtyři:
mozoly, rak, osoba, lep, jaro

3. Napište první písmeno dne, který následuje po úterku a poslední písmeno dne předcházejícího sobotu:

4. Přeškrtněte všechna slova začínající písmenem z, l, pokud mají méně písmen než pět:
laso, hovorna, zrcadlo, velitel, brak, zrak, vrch, kozel, losos

5. Přeškrtněte všechna čísla menší než 18 a větší než 8:

5, 23, 15, 14, 26, 16, 11, 21, 18, 17, 4, 7, 12

6. Ve třech ze čtyř slov se vyskytuje stejné písmeno. Podtrhněte slovo, kde se nevyskytuje:
stěna, mravenec, vzor, pruh

7. Podtrhněte všechna slova, která představují řemeslníka:

učitel, kovář, spisovatel, horník, truhlář, sekretářka, sklář, řidič, dispečer, prodavačka

8. Napište pátou číslici od konce před druhé písmeno od konce a za první číslo zleva napište prostřední
písmeno:
k, l, o, c, q, r, h 8, 4, 2, 1, 3, 5

9. Přeškrtněte všechny násobky šesti, pokud jsou menší než 50:

6, 23, 30, 24, 54, 40, 12, 28, 60, 36, 42

10. Podtrhněte čísla menší než 45, ale jen ta, která jsou o tři větší, než liché násobky devíti:
48, 17, 56, 12, 39, 18, 30, 22, 25, 40

? Kontrolní otázky:
1. Vysvětlete co je pozornost.
2. Jaké rozlišujeme druhy pozornosti?
3. Kdy hovoříme o neúmyslné pozornosti?
4. Kdy mluvíme o přenášení pozornosti?
5. Na příkladu vysvětli, co znamená zaměřenost.
6. Uveď, co pozornost zhoršuje a co ji zlepšuje?
7. Co znamená, když se o někom říká, že je roztržitý?

Téma: Představy a fantazie

PŘEDSTAVA (vzpomínková představa) je odraz předmětu nebo jevu, který v přítomném okamžiku nepůsobí
na naše smyslové orgány.
Vjemy zanechávají v naší psychice stopy, jejichž obsah si můžeme vybavit po určité době bez přítomnosti
původních působících podnětů. Představy však bývají méně úplné, méně živé a méně přesné než vjemy. Vjemy
mají periferní vznik, zprostředkovaný receptory, zatímco představy vznikají v mozkovém centru.
Vybavování představ je provázeno změnami fyziologických funkcí, které se podobají těm, jež nastávají při
skutečné situaci, např. představa zkoušky může vyvolat bušení srdce a pocení, představa citrónu vede ke stažení
svalů obličeje.
Existují značné rozdíly mezi lidmi v živosti představ (děti a umělci mají velmi živé představy).

24
Druhy představ:
1. Jedinečné představy: představy celkem určitého předmětu jevu, osoby (např. vlastní matky, šatů, bytu).
2. Obecné představy: schematické obrazy předmětů, jevů, atd. jistého druhu (např. představa psa jako
takového, domu…). Tvoří přechod k pojmovému (abstraktnímu) myšlení (savec - pes, kočka, lev,
kůň…).

Typy představivosti:
Dovedeme si představit to, co jsme vnímali zrakem, ale také hudební skladbu, vůni a chuť ovoce, složitou
soustavu pohybů gymnastické sestavy aj. Podle druhů analyzátorů a podle forem vnímání rozlišujeme představy
zrakové, sluchové, pohybové, čichové atd.
1. Zrakový: lidé zrakového (vizuálního) typu si lehce vytvářejí zrakové představy, které zpravidla
dominují nad ostatními druhy představ (tváře, vzhled předmětů, oblečení). Za výrazné představitele se
pokládají malíři.
2. Sluchový: u lidí sluchového (auditivního) typu se lehce vytvářejí a vybavují zvukové představy, např.
melodie, zvuk hlasu známých lidí. Výraznými představiteli jsou hudebníci.
3. Pohybový: u lidí pohybového (motorického) typu se lehce vytvářejí a vybavují pohybové představy
(např. pracovní, taneční, sportovní pohyby). Výraznými představiteli jsou tanečníci a sportovci.
Lidé se velmi liší ve schopnosti vybavovat si představy co do obsahu (např. pohyb, zvuky, tváře apod.).
Vyhraněné typy se vyskytují výjimečně, většina lidí je smíšeného typu.

ASOCIACE PŘEDSTAV - spojení představ nebo jiných psychických jevů. Např. strom, zelený, mech, šumí.
Jedna představa vyvolá druhou, ta pak třetí, někdy je jich celý řetěz. Říkáme, že jsou představy spojeny asociací.
 Asociace podle dotyku v prostoru a čase: spojeny jsou představy věcí (osob, událostí), které vnikly do
našeho vědomí na témže místě nebo v témže čase.
Např. při opakované návštěvě kina si vzpomeneme na některý film, který jsme v něm už viděli. Vzpomínka
na špatnou známku vybavuje vzpomínku na zákrok rodičů, který po ní následovat.
 Asociace podle podobnosti: např. při setkání se neznámým člověkem si vybavíme představu našeho
známého, který je mu podobný.
Různí lidé mají spojeny se stejným slovem různé představy a city (to se ukázalo i v naší úloze). Toho se využívá
v některých psychologických metodách k poznání (k diagnóze) individuálních rozdílů mezi lidmi.

FANTAZIE (fantazijní představa) je odrazem předmětů a jevů, které jsme v dané podobě nikdy nevnímali
(např. vodníka, tornádo, vlastní budoucnost).

Druhy fantazie:
1. Neúmyslná fantazie: neúmyslné fantazijní představy vznikají ve snech, ale i v bdělém stavu pod vlivem
emocí.
2. Úmyslná fantazie: chce-li člověk vytvořit fantazijní představu.
a) rekonstrukční: její činnost utvářejí představy předmětů a jevů na základě jejich slovního popisu,
grafického nebo symbolického zobrazení. Např. při četně knihy nebo při poslechu vyprávění si
představujeme jednající osoby, podle střihu a technického výkresu si dovedeme představit budoucí
výrobek.
b) tvůrčí (konstrukční): její činností se utvářejí nové, originální názorné obrazy, které dosud
neexistovaly. Tvořivá fantazie je součástí tvořivého procesu a svým výsledkem často přináší
originální, pro společnost významné materiální a duchovní hodnoty (vynález nového stroje, návrhář
navrhne nové šaty).
c) bdělé snění: je vytváření představ o vlastní budoucnosti, kterou si člověk přeje (snění o cestování po
všech světadílech, o velké lásce, o tom, že je člověk všemi obdivován a ctěn). Takové snění přináší
hezké chvíle a může obsahovat zárodek zajímavého nápadu, ale měli bychom vědět, že žádnou
situaci nevyřešíme pouhým sněním, bez jednání.
Někdy je bdělé snění vytváření neskutečného světa, do kterého člověk utíká a v němž jsou vyřešeny
jeho problémy, jsou tam splněna jeho přání.

SNĚNÍ VE SPÁNKU
Podobá se snění v bdělém stavu, bývá však často ještě více iracionální (nerozumné). To proto, že ve spánku je
pravděpodobně většina nejvyšších částí ústředního nervstva v útlumu, chybí vědomí kontrola psychické činnosti.
Sny se zdají každému člověku, a to několikrát za noc. Vyprávět je ale umí jen tehdy, když se mu zdály krátce
před probuzením.

25
 I my můžeme poměrně dobře prozkoumat svoje sny. Víme, že sny se nám zdají v REM fázi spánku. Ta se
objevuje přibližně každých 90 minut po usnutí, proto se můžeme nechat probudit v okamžiku, ve kterém právě
sníme. Pravděpodobnost, že si vybavíme sen i se všemi podrobnostmi, je pak nejvyšší.
Výkladem snů se zabýval Sigmund Freud. Podle něj jsou zdrojem snů na jedné straně dětské vzpomínky,
tělesné podněty a prožitky působící na spícího a přání z uplynulého dne ("zbytky dne").

HALUCINACE (přeludy) – neskutečné představy jsou prožívány jako skutečné vjemy, vznikají při nezvyklých
stavech organismu (např. při horečce, otravě alkoholem, při duševní poruše)

? Kontrolní otázky:
1. Vysvětli rozdíl mezi vjemem a představou.
2. Slovo AUTO může vyvolat představu obecnou i jedinečnou. Objasni tuto skutečnost.
3. Je důležité , aby dítě umělo vyvolávat představy? Jak tuto činnost můžeme podpořit?
4. Jaký je rozdíl mezi fantazijní a pamětní představou?
5. Jsou pro člověka důležité fantazijní představy? Pokud ano, tak proč?

Pětilístek – na prvním řádku je napsáno slovo les, na druhý řádek doplňte dvě slova (přídavná
jména), která vyjádří, jaký les může být. Na třetí řádek doplňte tři slova (slovesa), která budou
popisovat, co les může činit, jak se může projevovat. Na čtvrtý řádek vyjádřete čtyřmi slovy svůj
vztah k lesu (různé slovní druhy) a na pátý řádek napište synonymum, které vás v souvislosti se
slovem les napadne.

Les
……………………… ………………………

……………………… ……………………… ………………………

……………………… ……………………… ……………………… ………………………

………………………

Příběh:
Pozoruhodná příhoda
Dnes ráno, když jsem za sebou zavírala domovní dveře, náhle…

Můj víkend
Představa Skutečnost

26
? Kontrolní otázky:
1. Jaký je rozdíl mezi představou a vjemem?
2. Čím se od sebe liší vzpomínkové a fantazijní představy?
3. Co znamená asociace představ. Uveď příklady dvou základních druhů asociací.
4. Který druh fantazie potřebuje ke své činnosti: spisovatel, inženýr architekt, kuchař, posluchač
rozhlasu?
5. Vysvětli pojem bdělé snění.
6. Uveďte příklady rekonstrukční fantazie.
7. Na příkladech vysvětlete tvůrčí fantazii.

Téma: Myšlení a řeč

ÚVODNÍ AKTIVITA: Myslíte logicky?

Váš úkol je jednoduchý – ze čtveřice pojmů vybrat ten, který do ní logicky nepatří.

1. a) vlak 4. a) meč 7. a) kmín

b) automobil b) sekera b) cukr
c) parník c) mušketa c) pepř
d) autobus d) kopí d) skořice
2. a) učitel 5. a) Jan 8. a) meruňka
b) hasič b) Matouš b) švestka
c) lékař c) Lukáš c) hruška
d) poslanec d) Jiří d) broskev
3. a) kočka 6. a) Kozoroh 9. a) koule
b) pes b) Mečoun b) čtverec
c) šakal c) Labuť c) kruh
d) hyena d) Kočka d) trojúhelník

1. MYŠLENÍ
Všechny vlastnosti věcí kolem nás a všechny jevy nemůžeme poznat prostřednictvím našich smyslů.
(Nemůžeme změřit vzdálenost Země od Marsu, vidět pohyb elektronů či proces látkové výměny). Přesto je
můžeme poznat, a to zprostředkovaně – myšlením.

Myšlení je poznávací proces, kterým získáme zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti,

postihneme její podstatné znaky. Pomocí myšlení řešíme problémy (úlohy) novým, originálním způsobem.

FORMY MYŠLENÍ
Slovní podoba, do které člověk zachycuje a v níž vyjadřuje výsledky svého myšlení, ke kterým dospěl
myšlenkovými operacemi.
1. Pojem - vystižení obecných a podstatných znaků jevů. Pojem se označuje slovem. Vymezuje se (definuje)
větou. Věta, která stručně vymezuje pojem se nazývá definice pojmu.
2. Soud - je to vyjádření vztahu mezi dvěma pojmy (např. velryba není ryba, Jan je smělý). Soudy obyčejně
něco tvrdíme nebo popíráme.
3. Úsudek - je vyjádřením vztahu mezi dvěma nebo více soudy. Soudy ze kterých vycházíme se nazývají
premisy, vyvozený soud je závěr. Úsudkem je tedy vyvození závěru „ovoce obsahuje vitamíny“ z premis:
„jablka obsahují vitamíny, hrušky obsahují vitamíny atd.“

ZÁKLADNÍ DRUHY MYŠLENÍ:

Podle abstraktnosti nebo konkrétnosti:
1. praktické – uplatňuje se tehdy, když úlohu, resp. problém řešíme bezprostředně praktickou činností
(tzv.metodou omylů a pokusů), opírá se o fakta ze zkušenosti (oprava stolní lampy);
2. konkrétně-názorné – problém řešíme využíváním názorných představ (jak nejlépe docestovat na určité
místo);

27
3. abstraktní – pracuje převážně s abstraktním materiálem (abstraktní pojmy, symboly). Uplatňuje se zejména
při teoretické činnosti, vyžaduje vyšší stupeň myšlení (vědecká teoretická činnost).

Podle toho, k jakému řešení problému směřuje:

1. konvergentní (sbíhavé) – uplatňuje se u úloh, které mají jen jediné možné řešení (např. při řešení
matematických úloh), cílem je najít toto řešení. Jsou typická a snadno pochopitelná.
2. divergentní (rozbíhavé) – při řešení úloh, které mohou mít více řešení, hledá všechna možná řešení a
vybírá z nich ta nejvhodnější. Jsou kreativní, alternativní, často překvapivé, kuriózní.

Brainstorming (mozková bouře): je to metoda dobře použitelná pro řešení nějakého problému ve skupině. V
první fázi jsou členové skupiny vedeni k tomu, aby navrhovali pokud možno neobvyklé, dokonce groteskní
řešení. Tato instrukce a vliv příkladů jednotlivých členů skupiny na ostatní členy povzbuzuje kreativitu. Přitom
platí pravidlo, že nesmí být řečena žádná kritická poznámka a nikdo se nesmí vyjadřovat negativně k jakémukoli
návrhu. Toto pravidlo má velký význam! Ve druhé fázi jsou vyřazeny všechny nepoužitelné návrhy. Vždycky je
překvapivé, kolik dobrých návrhů nakonec zůstane!

Schéma: Znázornění vztahů nadřazenosti, podřazenosti a souřadnosti pojmů

živočich

savec

pes

německý ovčák

komisař Rex

ŘEŠENÍ PROBLÉMU
V kterémkoli povolání, v každodenním životě vznikají rozmanité problémové situace. Řešení problému má
různé podoby, např.:
1. Využití předchozí zkušenosti: nejjednodušší případ řešení problému je ten, kdy je nám hned jasné, že jde o
úlohu, kterou jsme již řešili, pro kterou známe postup. Je chybou nevyužít zkušeností tam, kde jde o problém
téhož druhu. Je však také chybou, řešit podle známého schématu takovou úlohu, která se shoduje se známou
úlohou jen v něčem nepodstatném, tam je nutno upravit schéma řešení, nebo najít schéma jiné.
2. Metoda pokusu a omylu: zkoušení různých způsobů, když jeden nevede k výsledku, zkoušíme další. Někdy
je to postup značně nahodilý a neuspořádaný. Metoda pokusu a omylu je zdlouhavý postup. Člověk
s rozvinutým myšlením – na rozdíl od zvířat – užívá této metody zpravidla jen v některých situacích: když si
neví rady, když mu je problém zcela nejasný (tehdy to může být užitečné), popř. když je v silně vzrušeném
stavu (např. ve spěchu hledáme klíč, když ztratíme orientaci v lese apod.).
3. Podrobný rozbor problémové situace: při tomto způsobu řešení problémů užíváme myšlenkových operací.
Nejdříve si ujasním, o jakou úlohu jde – analyzujeme, vyčleňujeme jednotlivé znaky úlohy a podmínky
řešení. Z paměti si vybavujeme, zda jsme již řešili nějakou úlohu, která má stejné znaky. Srovnáváme novou
úlohu s jinými úlohami, které jsme již řešili. Ptáme se: „Řešili jsme již někdy něco podobného? Kterého
zákona, vzorce, schématu apod. bychom mohli užít“ Tím se usnadňuje a zkvalitňuje řešení úloh či problémů.
4. Tvořivost (kreativita): někdy musíme řešit problém, který je pro nás docela nový. Neznáme schéma jeho
řešení a nedaří se ani rozložení problému na několik známých částí. Potřebujeme najít nový způsob řešení, a
to vyžaduje tvořivost, tvůrčí myšlení a fantazii.

28
2. ŘEČ
Jedině člověk dokáže vytvářet pojmy a třídit je do smysluplného systému. Využívá k tomu řeč, která u něj není
jen prostředkem komunikace (vzájemné dorozumívání – sociální, společenská stránka řeči), ale i nástrojem
myšlení.
Řeč a myšlení není totéž. Myšlenky někdy napadají člověka ve zkratce a rychleji, než je stačí vyjádřit. A
nakonec - často v afektu (rozrušení) řekneme něco, co bychom s rozmyslem neřekli.

Komunikaci dělíme na verbální (slovní – mluvenou a psanou) a nonverbální (mimoslovní – sem patří zejména:
mimika – pohyb obličejových svalů, gestika – pohyb rukou a kinezika – postoje).

OBSAH A FORMA ŘEČI

1. obsah řeči (obsahová stránka) – co říkáme.
2. forma řeči (formální stránka) – jak to říkáme. Formou řeči se projevují hlavně city toho, kdo mluví:
vyjadřujeme je zabarvením hlasu, jeho silou a rychlostí, ale také ještě výrazem tváře, pohybem ruky apod.
Obsahová a formální stránka řeči se nemusejí vždy shodovat.

DRUHY ŘEČI
1. Vnitřní řeč: je řeč "pro sebe", kterou si myslíme. Člověk prostřednictvím vnitřní řeči formuluje své
myšlenky. Vnitřní řeč je stručná a zkrácená. Často v ní mnoho chybí, protože pro sebe člověk nemusí
všechno vyslovit. Tím se stává, že má někdy potíže, když chce přenést myšlenky z vnitřní řeči do vnější.
Častější příčinou těchto potíží však bývá, že člověk někdy nemá myšlenky dost ujasněné ani ve vnitřní řeči.
2. Vnější řeč: je sdělovací systém, kterým člověk vyjadřuje své myšlenky navenek, ať už ve zvukové (mluvená
řeč) nebo v písemné podobě (psaná řeč). Psychologický rozdíl mezi mluvenou a psanou řečí spočívá
především v tom, že mluvená řeč má své doprovodné projevy, které ji doplňují, a tím pomáhají mluvícímu
přesněji vyjádřit, co prožívá, resp. chce povědět. Naslouchajícímu zase tyto projevy pomáhají řeč lépe
vnímat. Psané řeči tyto doprovodné jevy
chybějí, proto psaná řeč vyžaduje přesnější stylizaci myšlenek, aby je čtenář nechápal zkresleně.
Psaná řeč je proto psychologicky náročnější jak pro pisatele, tak pro čtenáře.

PORUCHY ŘEČI
AFÁZIE: ztráta řeči v důsledku poškození mozku (úrazu, krvácení apod.)
a) motorická afázie (expresivní): neschopnost řeči při dobré schopnosti rozumět mluvenému,
b) senzorická afázie (percepční): neschopnost rozumět mluvené řeči se ztrátou kontroly nad vlastní
mluvou.

? Kontrolní otázky:
1. Srovnej myšlení s vnímáním a představami.
2. Vysvětli pojmy: pojem, soud, úsudek a uveď příklad.
3. Jak probíhá řešení problémů? Objasni na příkladu.
4. Co je to kreativita?
5. Čemu slouží řeč?
6. Shoduje se vždy obsahová a formální stránka řeči? Uveď příklad.
7. Srovnej řeč vnější a vnitřní.
8. Srovnej řeč mluvenou a psanou.
9. Vysvětli pojem afázie.

29
Téma: Myšlenkové operace

Myšlenkové operace slouží ke zpracování pojmů při myšlení. Jsou to:

1. Řazení: již batolata řadí kostky od největší k nejmenší a v dalším vývoji se v řazení předmětů podle
velikosti zdokonalují. Jedinec dojde k pochopení vztahu v řadě (jestliže A je větší než B a jestliže B je větší
než C, pak také A je větší než C). Tyto a další zkušenosti z řazení a příbuzných operací jsou základem pro
pochopení číselné řady, matematických a logických operací.
2. Třídění: seskupování předmětů podle velikosti, barev, tvaru, podle druhu apod.
3. Analýza: myšlenkové rozdělení celku na části nebo rozlišení jeho jednotlivých vlastností.
4. Syntéza: je opakem analýzy. Jde o sloučení, opětovnou skladbu částí do celku, ale již s poznáním jeho
zákonitostí. Analýza a syntéza se vzájemně doplňují. Např. při vyšetřování nemocného provádíme nejen
jednotlivá vyšetření, ale tato vyšetření pak hodnotíme, dáváme je do souvislosti a pomocí této syntézy
můžeme stanovit diagnózu nemocného.
5. Srovnávání: myšlenková operace, kterou se zjišťuje podobnost a odlišnost mezi více předměty nebo jevy.
6. Abstrakce - myšlenková operace, jíž vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a
nevšímáme si ostatních (nepodstatných). Abstrakcí docházíme k obecným pojmům (např. hledáme podstatné
znaky, na základě nichž poznáme, které živočichy zařadit mezi psovité šelmy).
7. Konkretizace - je to opačná operace než abstrakce. Je to aplikace podstatných a obecných vlastností
předmětů a jevů určité třídy na konkrétní předmět nebo jev patřící do této skupiny předmětů a jevů. Když
jsme vyzýváni, abychom uvedli příklady na obecné pojmy (např. savec, jehličnan, román, vnitřní orgán), je
to výzva ke konkretizaci. Konkretizací přecházíme od velmi obecných pojmů k pojmům, které jsou jim
podřazené, až k jednotlivým jevům a k jejich názorným představám (např. živý organismus – obratlovec –
savec – šelma – pes).
8. Zobecňování - myšlenkové zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů a jevů určité
skupiny, určování společných zákonitostí, které se vztahují na předměty a jevy určité skupiny (např. při
posuzování různých druhů ovoce zjišťujeme, že je možno je jíst, že jsou to plody stromů atd. Spojením
těchto znaků vytváříme pojem „ovoce“).
9. Indukce – je vyvozování obecného závěru z jednotlivých faktů (železo, měď jsou vodivé, z toho vyplývá,
že kovy jsou vodivé).
10. Dedukce - je opakem indukce. Aplikace obecného poznatku na konkrétní případ.
11. Analogie – vyvozování poznatků o nějakém předmětu a jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty
nebo jevy. Např. usuzování o existenci života na Marsu na základě podobnosti některých podmínek na
povrchu Marsu s podmínkami na povrchu Země.
Indukci, dedukci a analogii nazýváme také úsudky.

Obecně platí, že se jednotlivé myšlenkové operace navzájem kombinují a prolínají, jedna navazuje na druhou.
Zvlášť důležité je to, že analýza a syntéza, abstrakce a konkretizace (ale také početní operace sčítání a odčítání,
násobení a dělení apod.) tvoří dvojice, které se navzájem doplňují. Když přejdeme od jedné z nich ke druhé,
vrátíme se tím k původnímu začátku – jsou to operace vratné.
? Kontrolní otázky:
1. Na příkladech objasněte tyto myšlenkové operace:
a) analýzu a syntézu
b) srovnávání a třídění
c) abstrakci a konkretizaci

Myšlenkové operace
Druh myšlenkové Příklad 1 Příklad 2
operace
Řazení Promyšlení postupu práce při pečení
bábovky.
Třídění Rozdělování psychologických disciplín na
základní a aplikované.
Analýza Z jakých částí se skládá počítač.

Syntéza Stanovení diagnózy. Charakteristika .

Srovnávání Porovnání 2 jevů, např. vnímání a
představ.
30
Abstrakce Shrnutí děje knihy.

Konkretizace Uvádění příkladů, např. které léky

ovlivňují bolest.
Zobecnění Uvedení definice, vysvětlení pojmu, např.
psychologie.
Indukce K odběru biolog. materiálu potřebuji
rukavice, protože moč, krev, výtěry,
stolici odebírám v rukavicích.
Dedukce Studenti SZŠ Karviná jsou inteligentní.
Studenti 2.ZL jsou tedy taky inteligentní.
Analogie Umím připravit desinfekční roztok
chloraminu, umím tedy připravit i roztoky
jiné.

Téma : Paměť

PAMĚŤ - psychický proces, který odráží minulé prožívání a chování ve vědomí člověka.
Paměť je nezbytnou podmínkou učení a duševního vývoje jedince, rozvoje jeho poznání a cílevědomého konání.
Paměť funguje spolu s ostatními psychickými procesy, spoluvytváří je. Je nevyhnutelným předpokladem
myšlení.
Paměť je plně vyvinuta ve věku osmi let. O vztahu paměti a inteligence probíhá mezi vědci debata. Někteří
zastávají názor, že jsou na sobě nezávislé.

Bez vnímání se paměť nemůže uplatnit. Všechno tedy začíná vnímáním. Po podnětu zachyceném některým ze
smyslových receptorů se informace po krátkou dobu udržuje v příslušném smyslovém registru: hmatovém,
zrakovém, sluchovém, chuťovém nebo čichovém. V další fázi může, ale nemusí přejít do krátkodobé paměti. Ke
vtištění to paměti nejsou určeny informace příliš banální, stále se opakující nebo nezajímavé. Jinak je tomu,
soustředíme-li na informaci pozornost. Zapíše se do krátkodobé paměti a její část se díky opakování přenese
z krátkodobé paměti do paměti dlouhodobé.

 DRUHY PAMĚTI
- podle toho, zda zapamatování a vybavování je mimovolné nebo záměrné
1. neúmyslná: do vědomí se dostávají zážitky, které jsme neměli v úmyslu si zapamatovat (např. z výletu)
2. úmyslná: určíme si cíl něco si zapamatovat a vynakládáme na to volní úsilí (naučení učiva)

- podle toho, jakým způsobem se myšlenkové operace účastní na zapamatování a vybavování

1. mechanická paměť: zapamatování si bez uvědomování významných, logických souvislostí
2. logická paměť: zapamatováváme si logické souvislosti

- podle délky trvání zapamatování, resp. rychlosti zapamatování

1. bezprostřední paměť(operační): zapamatování exponovaných podnětů trvá několik vteřin, potom dochází
k zapomenutí nebo některé prvky exponovaných podnětů přecházejí do dlouhodobé paměti(např.
zapamatování telefonního čísla, které po vytočení můžeme zapomenout)
2. krátkodobá paměť: informace drží asi minutu. Má omezenou kapacitu. Informace zaznamenané
v krátkodobé paměti podléhají většinou zapomínání. Jen málo z nich přechází do dlouhodobé paměti.
3. dlouhodobá paměť: pokud si podněty zapamatujeme po delší dobu (obyčejně po vícenásobném
opakování)

 TYPY PAMĚTI
1. názorný: výrazně se uplatňuje první signální soustava (představy), jedinci s tímto typem paměti si rychleji a
lépe zapamatuje a vybavují názorné předměty.
a) zrakový
b) sluchový
c) pohybový

31
2. slovně-logický: výrazněji se uplatňuje druhá signální soustava (slova), jedinci s tímto typem
paměti se rychleji a lépe zapamatují pojmy, soudy, úsudky - tedy myšlenky vůbec
3. citový (emocionální): projevuje se lehčím a rychlejším zapamatováním citů a citově silně
zabarvených zážitků

 FÁZE PAMĚTI
1. Zapamatování (vštípení do paměti):
Podstatou je vytvoření stop a dočasných spojů v mozkové kůže působením vnějších nebo vnitřních podnětů.

2. Pamatování (podržení v paměti a zapomínání):

Zahrnuje čas, který uplyne od zapamatování až do vybavení. Pro tuto etapu je charakteristické především to,
že minulé zážitky nebo alespoň část zapamatovaného, setrvávají v naší psychice, aniž by po celou dobu
trvání této etapy existovaly v našem vědomí.
Pro tuto etapu je rovněž příznačný proces zapomínání. Jeho podstatou je jednak to, že povaha
zapamatovaného se v této etapě mění, jednak to, že se mění i náš vnitřní vztah k zapamatovanému. Zpravidla
hodně zapomínáme to, co nás nezajímá, čemu jsme dobře neporozuměli, co jsme si dostatečně nezopakovali
a co nevyužíváme v praxi. Naopak to, co je pro nás zajímavé, co jsme logicky zpracovali a co alespoň občas
užíváme, si dokážeme zapamatovat dlouho. Zapomínání má pro člověka kladný i záporný význam
(zapomínání tragických zážitků, nežádoucí je pokud se týká potřebných vědomostí).
Některé skutečnosti nasvědčují tomu, že úplné zapomenutí nenastává nikdy. Zkušenosti, které považujeme
za dávno zapomenuté, se nečekaně vybavují, např. při vysokém stupni vzrušení, při ohrožení života aj.
Podstatou procesu zapomínání je atrofie mozkových stop, které jsou fyziologickým základem paměti.
3. Vybavování:
Aktivizace minulé zkušenosti, je to uvědomování si toho, že přítomné prožívání, nebo aspoň část tohoto
prožívání není ve vědomí nové.
Může mít podobu pouze znovupoznání, kdy si sami nedokážeme věc vybavit, ale bezpečně ji umíme vybrat
z nabízeného souboru.
Také jako vzpomínání – k vybavení potřebujeme pomocné podněty (např, otázky).
Reprodukce pak znamená shodu mezi zapamatovaným a vybaveným.

Křivka zapomínání:

70 % informací zapomeneme během prvních 24 hodin po učení.

Paměť se rozvíjí, zdokonaluje činností, cvičením.

 PODMÍNKY ÚSPĚŠNÉHO VYBAVOVÁNÍ

a) okamžitý tělesný a psychický stav: vybavování je podmíněno tělesným zdravím, svěžestí a dobrou
psychickou pohodou, je ztíženo únavou, nemocí, neuspokojením základních biologických potřeb(např.
hladu), trémou, strachem
b) kvalita osvojení: podporuje ji využívání logické paměti a myšlení, opakování, aplikace osvojených
poznatků v praxi, osvojování učiva "natrvalo" (tj. ne pouze na zkoušku)
c) využívání individuálních zvláštností poznávacích procesů: zejména představivosti (sluchový, zrakový,
pohybový typ), vlastní paměti (názorný, slovně logický, emocionální typ) a zvláštnosti myšlení

32
? Kontrolní otázky:
1. Jak se definuje paměť?
2. Jaký je vztah vnímání a paměti?
3. Jakým způsobem se přenáší informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti?
4. Jak souvisí učení s pamětí?
5. Jaké rozlišujeme fáze paměti?
6. Které faktory ovlivňují paměť?
7. Charakterizuj jednotlivé fáze paměti.
8. Vysvětli na příkladu rozdíl mezi vybavením a znovupoznáním
9. Jaké druhy paměti rozeznáváme?
10. Jaké typy paměti rozeznáváme?
11. Kdy mluvíme o mechanické paměti a k čemu ji potřebujeme?
12. Které přednosti má logická paměť?
13. Co je to amnézie?

Příloha č. 1
Test vizuální paměti:

Test mechanické paměti:

Hodnotící normy testů:

16 a více slov (předmětů) nadprůměr
10 – 15 slov (předmětů) průměr
9 a méně slov (předmětů) podprůměr

Tato norma je nornou jen hrubou a orientační. Je spočítána pro dospělé ve věku 20 – 30 let.
Po třiceti letech života začíná paměť slábnout, zpočátku velmi pomalu, později rychleji. Množství
zapamatovaného materiálu záleží na celkové úrovni vzdělání a druhu zaměstnání.

Učení zanechává dlouhodobější paměťové stopy, které se nejefektivněji upevňují opakováním

v určitých, předem daných časových intervalech.

Opakování v určitých časových intervalech pomáhá osvěžit znalosti a bojovat proti zapomínání.

33
Téma: Učení

Učením rozumíme aktivitu jedince, kterou získává, osvojuje si a rozšiřuje svoji individuální zkušenost.
 Učení v širším slova smyslu chápeme jako obohacování jedince dovednostmi, poznatky, změnami
chování. Je záměrné i nezáměrné. (rodina, okolí, společnost, média)
 Učení v užším slova smyslu je cílevědomé získávání vědomostí, dovedností a návyků ve výchovně
vzdělávacích institucích

Druhy učení:
Druh učení Charakteristika Příklad
Podmiňováním Vytváření podmíněných reflexů ; Projevy strachu před zkouškou
schopnost reagovat emocionálně
(radost, strach) a vegetativně
Pokusem a omylem Pozitivní chování je odměňováno Práce s PC
úspěchem
Senzomotorické Učíme se úkony založené na Jízda na kole
vnímání a pohybu. Všechny
pohybové činnosti.
Verbální Učíme se slovům,řeči; nejen řeč Výuka cizího jazyka, rozvoj slovní
užívat, ale také ji rozumět. zásoby
Pojmové učení Je základem myšlení, učíme se Užívání pojmů – sloučenina,
rozumět a používat pojmy živočich, savec, studium
Vhledem Učení přemýšlením, na základě Řešení nových problému
pochopení souvislostí
Nápodobou a Na základě pozorování druhých Způsoby chování, hygienické návyky
pozorováním osob

Obsahem učení ( výsledky učení) jsou tedy:

1. kognitivní obsahy (vědomosti, znalosti) např. ……………………………………………….
2. senzomotorické činnosti ……………………………………………………………………..
3. emocionální postoje ………………………………………………………………………….
4. sociální chování ………………………………………………………………………………

PRAXE UČENÍ – JAK TRÉNOVAT SÁM SEBE

Zde nabízíme stručný návod, pro ty, kteří si chtějí nebo musí vylepšit své učení.
Rozpoznejte vlastní problém – vyplňte níže uložený dotazník a pokuste se formulovat své chyby,
r rezervy, či příčiny neúspěchu.

Plánování – než se začnete učit, musíte přesně vědět co se máte naučit, do kdy a jak si rozdělíte
práci.
Tipy pro vás: Ujasněte si tyto okolnosti: učí se vám lépe ráno nebo večer, lépe o samotě nebo
v přítomnosti jiných, v tichu nebo se zvukovou kulisou
Na stěnu si pověste plakát s týdenními úkoly.
Pracujte soustředěně – 30 -50 min bez přerušení, pokud to nezvládnete, nezbývá, než začít
s vědomým tréninkem. Nejpozději po 50 min učení si udělejte malou přestávku ( zacvičte si, něco
snězte, zatancujte)
Učení musí mít výsledky! Zapoj vědomě motivy učení: To musím zvládnout, protože ….; To
potřebuji umět pro …..;
Zažít úspěch – úspěch jsou nejen dobré známky, ale i imponovat druhým či vážit si sám sebe ( např.
krok po kroku dosahovat dílčích cílů, využívat sebekontrolu ale i kontrolu druhých třeba tím, že jim
látku vysvětlím), i za malý úspěch se odměnit ( dle možností každého – pro někoho kino, pro druhého
1 hod her na PC)
Techniky a triky :
- strukturované učení (získat přehled o látce – kolik toho je, kde to najdu;
seřazení a členění látky – podtrhávání, označení; vštípení jednotlivých úseků –
max. po půl stránce přečíst, vybrat důležité a vše rekapitulovat). To, co si
nepamatujete, označit jinou barvou.
34
 - učení zpaměti ( mnemotechnické pomůcky, kartičky s hesly, využívání typů
učení vizuální, akustický, motorický)
- správné opakování: opakovat co nejdříve – do hodiny od učení; opakování
rozvrhnout – jedenkrát denně po 3 dny; opakovat diferencovaně – ne vše od
začátku až do konce, ale obtížné části opakovat častěji)
Cílená příprava na zkoušku – tato představa nás mobilizuje a vytváří tlak, trému prožíváme i doma.
- Zažít látku i doma ( neučit se jen těsně předem, látka není zažitá)
- Simulovat situaci zkoušky
- Nenechávat si trému pro sebe – mluvit o ní, dělat si z ní legraci, popř. vyhledat
odbornou pomoc

Dotazník k učení:

1. Učím se : denně nepravidelně podle potřeby ani moc ne

2. Nejlépe se mi učí: ráno odpoledne večer v noci
3. Nejčastěji se učím: ráno odpoledne večer v noci
4. Mám zažitý návyk se učit: ano ne
5. Vím, proč se učím a studuji : ano ne
6. Mám zájem studovat : ano ne
7. Mám nějaký systém v učení: ano ne
8. Jsem spokojen – a s výsledky svého studia : ano ne
9. Chtěl-a bych zkusit jiný systém učení, i za cenu větší námahy: ano ne
10. Pokud se učím, snažím se vyhledávat souvislost: ano ne
11.Vedu si nějakou dokumentaci o svém učení (plán, kartotéku): ano ne
12.Ověřuji si sám, zda-li látku ovládám : ano ne
13.Mám studijního partnera, se kterým se učím, diskutuji : ano ne
14.Vím přesně, co mám umět a v jakém rozsahu: ano ne
15. Při neúspěchu vidím vinu : v sobě v učiteli jinde neřeším to
16. Záleží mi na tom, jak studuji : ano ne ani nevím
17. Učím se: pro sebe známky rodiče odměnu z donucení chci maturitu
Závěr z dotazníku ……………………………………………………………………………….
…………………………………………………………………………………………………..

K zamyšlení nabízíme jednu z doporučených učebních strategií ( možná stojí za to, si ji vyzkoušet):

Systém POČPOS
1. P – prozkoumej, propátrej ( rychlá orientace v textu, kolik, na kdy, kde najdu učební látku)
2. O – otázky ( co už o tématu víme, ve kterých předmětech jsme se již o podobné látce učili)
3. Č – čti (pročítání textu s poznámkami, grafické zvýrazňování textu, členění do odstavců)
4. P – přemýšlej ( co je nejdůležitější, co je problém, to si v textu zvýrazni jinou barvou)
5. O – opakuj si ( opakuj vlastními slovy, po částech, hlavní myšlenky, pojmy)
6. S – shrň ( udělej si přehled o celém textu, výstižné shrnutí, řekni v několika větách třeba
sourozenci, kamarádovi nebo někomu, koho máš vedle sebe o čem ses učil))

K opakování
1. Umět znamená dobře si pamatovat. Jaký je vztah mezi učením a pamětí? Co víme o křivce zapomínání?
2. Výzkumem se zjistilo, že součinnost ve dvojicích značně zvyšuje efektivitu učení. V příští hodině si
vyzkoušíme jeden z tzv. kooperativních scénářů. /najdeme jej v Psychologii od Z. Heluse (1999) str. 82/
3. Vysvětli rozdíl mezi učením v užším a širším slova smyslu.
4. Do tabulky o druzích učení doplň další konkrétní příklady.

35
Téma : Emoce

MOTTO
Stará japonská pověst vypráví o válčícím samuraji, jenž jednoho dne vyzval zenového mistra, aby mu objasnil
myšlenku nebe a pekla. Avšak mnich odpověděl s posměškem. „Nejsi nic než hrubec, nemám chuť plýtvat časem
na tvoje otázky!“
Samuraj se cítil uražen ve své důstojnosti. Rozzuřil se, vytasil meč z pochvy a vykřikl: „Mohl bych tě za tvoji
neomalenost zabít!“ – „Tohle“, odpověděl klidně mnich, „je peklo“. Samuraj s překvapením uzřel pravdu v tom,
co mu mistr objasnil o zuřivosti, jež ho měla ve své moci. Uklidnil se, zastrčil svůj meč zpět do pochvy, uklonil se
a poděkoval mnichovi za jeho vysvětlení. „A tohle“, řekl mnich, „je nebe“.
CITY (EMOCE) (ex = ven, movere = pohybovat): psychické jevy ( zejména procesy), které hodnotí to, co
poznáváme a co děláme. Hodnocení se přitom řídí našimi potřebami a cíli.
V definici citů jsme záměrně uvedli výraz "psychické procesy". City jsou především procesy, ale jsou to také
stavy (např. veselá nálada) a citové vlastnosti (např. láska k dětem, k přírodě).

Popis událostí, které se v nás odehrávají v průběhu emoční situace:

1. Událost. Přihodí se něco (poznámka, gesto, nehoda atd.), co může mít vztah k našim cílům – buď to jejich
dosažení ohrožuje, nebo usnadňuje.
2. Vnímání události. Událost si plně uvědomíme (viděním, slyšením, čtením atd.).
3. Vyhodnocení vnímané události. Určíme, zda zaregistrovaná událost má nebo nemá vztah k některému
z našich cílů. Hodnota cíle přímo ovlivní mohutnost emoce.
(Vyhodnocení události je ovlivňováno – fyziologický stav – bdělost, ospalost atd. ovlivňují způsob
hodnocení).
4. Odpověď na vyhodnocení. Své vyhodnocení převedeme do nějakého způsobu, s nímž se s událostí
vypořádáme či vyrovnáme. Mohutnost naší reakce je přímo úměrná hodnotě cíle, o který nám jde, i jistotě,
s níž událost dosažení cíle usnadňuje nebo ohrožuje. Tato odpověď je buď kognitivní (poznávací) nebo
emotivní (obvykle jedna část převažuje).

 VLASTNOSTI CITŮ
1. Polarita (protikladnost) citů:
Většina citů má svůj protikladný cit (láska – nenávist, radost – smutek, nadšení – apatie).
Prožíváme: příjemné – nepříjemné, libé – nelibé, vzrušení - uklidnění apod. Libé je to, co
uspokojuje naše potřeby, nelibé je naopak v rozporu s nimi. Příjemné city nazýváme stenickými,
nepříjemné city astenickými.
2. Ambivalence (smíšenost) citů:
Většina citů je výsledkem "smíšení" různých příjemných a nepříjemných (stenických a astenických) citů.
Tzv. "čisté city" se vyskytují jen zřídka. Např. cit lásky v sobě zahrnuje příjemné city radosti, estetické city
apod., ale také obavy o milovanou osobu, žárlivost apod. Velmi mladá matka může milovat své dítě a přitom
k němu zároveň může mít záporný vztah, protože narození dítěte ji zabránilo dokončit studium.
3. Aktuálnost citů:
Znamená neopakovatelnost jednou prožitého citu v téže podobě. Zatímco např. určitý vjem nebo myšlenku je
možno znovu ve stejné podobě vybavit ve vědomí, city prožité s příslušným obsahem se mění.
4. Stereotypnost citových reakcí:
Znamená setrvačnost citů. Určitá citová reakce může přetrvat i tehdy, když se význam těchto podnětů pro
daného člověka změní.
Např. když učitel znepříjemní žákovi nějaký předmět, může se prožívání nepříjemných citů objevovat ve
vyučovacích hodinách tohoto předmětu ještě dlouho potom, kdy se už osoba vyučujícího vyměnila.
5. Citová adaptace:
Při opakování podnětu se mění intenzita citu, který tento podnět vyvolává. Opakující se podněty někdy
přestávají vyvolávat tak intenzívní city, jaké vyvolaly na začátku působení ("zlhostejnění" k nim), jindy se
naopak může intenzita citů působením stále stejných podnětů stupňovat (opakovaná návštěva lékaře může při
jeho nesprávném počínání nebo bolestivém zákroku vyvolávat stále větší strach).
36
 DRUHY CITŮ
- podle úrovně:
1. Nižší (tělesné) city:
Jsou podmíněny biologickými potřebami. Podnětem pro jejich vznik je stav nebo poruchy organismu (únava,
bolest), uspokojení nebo neuspokojení biologických potřeb (hlad, žízeň) a narušení dynamických stereotypů
spojených s činností organismu (narušení doby spánku).
Základní kategorie tělesných citů jsou: příjemnost – nepříjemnost, spokojenost – nespokojenost, napětí –
uvolnění, vzrušení - uklidnění.
2. Vyšší city (city společenského vědomí):
Vznikají v procesu socializace člověka.
a) intelektuální city
Člověk je prožívá v poznávací činnosti (cit zvídavosti, přesvědčení a pochybování o správnosti
poznání, radost z poznání)
b) estetické city
Člověk je prožívá při hodnocení krásy působících podnětů, při setkání s uměleckými díly atd. (cit
krásna, odporného, ošklivého, směšného, komického)
c) etické city
Člověk je prožívá při dodržování nebo porušování mravních principů u sebe nebo u druhých lidí (cit
viny, neviny, spravedlnosti, křivdy, cit spojený s výčitkami svědomí
d) sociální city
Stavy, které prožíváme ve styku s druhými lidmi nebo společenskými skupinami (cit lidské
důstojnosti, bratrské city, cit kolegiality, cit nedůvěry, citová lhostejnost vůči neštěstí druhých)

- podle průběhu:
1. Citové reakce:
City, které prožíváme při náhlém narušení rovnováhy organismu s prostředím. Podnětem pro
jejich vznik jsou zejména změny v prostředí.
a) útočné: hněv
b) obranné: strach, údiv, odpor a pláč
c) sociální: city závislosti, nadvlády, ochrany a péče
SMÍCH – univerzální projev citů, podle jeho povahy ho lze rozdělit do všech kategorií.

Jednou z typických charakteristik citových reakcí je jejich intenzita.Velmi intenzivní citové reakce nazýváme
afekty.
Afekty – bouřlivě probíhající, ale poměrně krátce trvající emocionální vzplanutí, člověku při něm často uniká
kontrola chování, nemůžeme je ovládat (např. afekt zlosti, úleku, strachu, pláče, zahanbení aj.).
Afekty doprovázejí prudké změny:
- ve stavu vnitřních orgánů (např. zrychlení nebo zpomalení činnosti srdce, plic atd.)
- v průběhu psychických procesů (např. neschopnost střízlivě uvažovat - matka z úleku při poranění dítěte
pláče, pobíhá sem a tam, což jí znemožňuje poskytnout dítěti účelnou první pomoc), správně se
rozhodnout, zapamatovat si, co se dělo v afektu apod.)
- ve vnějším výrazu (např. zblednutí, zčervenání, zatínání pěstí, křik, pláč).

Po afektu obyčejně nastává celkové vyčerpání, citová apatie.Člověk se v afektu dopouští

nerozvážných činů. Protože afekty nelze kontrolovat a protože afektivní jednání je neúčelné, je třeba
zabránit jejich vzniku tím, že se jim předchází. Na druhé straně dlouhodobé potlačování afektů
(když člověk drží všechen neklid v sobě a nijak ho neprojeví navenek) může mít nepříznivé
následky pro duševní i tělesné zdraví. Napětí můžeme uvolnit nejen tím, že se afektu nechá volný
průběh, ale také tělesnou prací, sportem.
37
2. Citové stavy:
Déletrvající a ne příliš intenzívní prožívání vlastního subjektivního stavu. Citový stav se běžně označuje
slovem nálada (dobrá, veselá, smutná, podrážděná, klidná, lehkomyslná). Nálada může trvat nejen
minuty, ale i hodiny až dny. Závisí na událostech a podnětech z prostředí, na citových projevech a náladě
blízkých lidí, na našem zdravotním stavu, na tom, jak se nám daří nebo nedaří činnost. Nálada může zlepšit
nebo zhoršit průběh naší činnosti a její výsledky, ovlivňují i náš zdravotní stav, působí také na náladu
blízkých lidí „citovou nákazou“.

3. Citové vztahy:
Prožívání subjektivního vztahu k předmětům zvláštní hodnoty nebo k sobě samému, povaha prožívaného
vztahu má často dlouhodobější charakter. Na rozdíl od ostatních druhů citů se utvářejí pouze k těm podnětům,
které mají pro člověka zvláštní hodnotu, ať už kladnou nebo zápornou. Ze všech citů trvají nejdéle. Velmi
intenzívní citový vztah se nazývá vášeň (vášnivý sběratel, vášnivý kuřák atd.).
Mezi základní druhy citových vztahů patří: sympatie – antipatie, láska – nenávist, přátelství – nepřátelství,
obdiv – pohrdání, pýcha – pokora.
 CITY A FYZIOLOGICKÉ ZMĚNY V ORGANISMU
Většina citů vyvolává výrazné změny v činnosti vegetativní nervové soustavy. Tyto změny se projevují
v dýchání (zrychlení nebo zpomalení), v činnosti srdce a v krevním oběhu (zvýšení krevního tlaku, změny
hladiny cukru v krvi, návaly krve do obličeje, blednutí apod.)., v činnosti potních žláz, ledvin aj. Toto výrazné
spojení citů s fyziologickou činností organismu mívá i záporné důsledky (např. poruchy zažívání ze strachu před
zkouškou, nechutenství při žalu).
Důsledkem sepětí citů s činností vegetativní nervové soustavy jsou také výrazné vnější projevy při prožívání
některých citů (červenání, blednutí, chvění hlasu, pocení, chvění rukou aj.).
 VÝZNAM CITŮ
City, které jsou "stále přítomné", významně ovlivňují průběh poznávacích procesů. Stenické city mírné intenzity
ovlivňují činnost poznávacích procesů pozitivně, silně stenické city (např. velká radost) a astenické city vůbec
(zejména afektivního rázu) působí na jejich činnost negativně: zkreslují vnímání (strach vyvolává pseudoiluze),
znemožňují soustředění, pozornost, ztěžují vybavování (např. tréma při zkoušce), narušují naše rozvážné
myšlení, které se stává nekritické.

? Kontrolní otázky:
1. Jak jsou definovány city?
2. Uveďte příklad citových protikladů a ambivalence citů.
3. Podle čeho poznáte na člověku citové prožitky?
4. Co je afekt a jaké jsou jeho projevy?
5. Jak vzniká nálada?
6. Na co všechno může nálada působit?
7. Které city řadíme mezi citové vztahy?
8. Které city patří k vývojově nižším citům a které k vývojově vyšším citům?
9. Je totéž cit a pocit?

Téma: Vůle

MOTTO
Nepřekonatelné překážky si někdy jen vymýšlíme, abychom nějak omluvili, že nám chybí vůle.
La Rochefoucauld
O některých lidech se říká, že mají silnou, pevnou vůli. Jsou to lidé, kteří se vyznačují především tím, že v životě
(v práci, ve sportu apod.) mají jasný cíl a snaží se ho dosáhnout, i když to vyžaduje značné úsilí a překonávání
překážek. Dobře si rozmyslí, který cíl zvolit a kterou cestou z několika možných k němu jít, ale pak neváhají,
nekolísají, jednají. Naopak lidé se slabou vůlí si ani žádný náročnější cíl nevytyčují nebo kolísají mezi několika
cíli, popřípadě si cíl vytyčili, ale nedokáží ho uskutečnit. Dají se odradit lidmi, kteří je pobízejí k pohodlnějšímu
způsobu života, nezvládnou překážky. V psychologii vyjadřujeme tyto skutečnosti termínem vůle. Na vůli
závisí, jak člověk dokáže využít svých předpokladů, jak si dokáže uspořádat vlastní život.

38
 VŮLE: psychický proces, kterým člověk řídí svou činnost k dosažení vědomě vytyčených cílů a k
překonávání překážek.

Slovo "vůle" = volba (volíme mezi činností a nečinností, volíme mezi různými cestami k cíli)
= velet (rozkázat si, donutit se, nebát se překážek)

 ČINITELÉ VOLNÍHO JEDNÁNÍ: Vůli každého z nás ovlivňují:

a) Charakterové vlastnosti: svědomitost, samostatnost, rozhodnost, vytrvalost, sebeovládání,
sebekázeň, sebediscipína, zásadovost, iniciativnost, houževnatost, samostatnost, zásadovost,
odpovědnost.
b) Temperamentové vlastnosti: kontrola temperamentu - rychlost, pomalost rozhodování, reakce
na překážky
c) City: především afekty, ale i nálady - reakce na překážky

 PRŮBĚH VOLNÍHO JEDNÁNÍ (VOLNÍ PROCES)

1. MOTIV: přání, touha, chtění aneb Stačí chtít?
Uvědomění si toho, že je třeba vykonat nějakou činnost. Impulsy k volnímu jednání si uvědomujeme různě.
Někdy nás podněcují k aktivní činnosti (budu pravidelně cvičit), jindy nás nabádají k tomu, abychom
určitou činnost nekonali (nebudu kouřit) anebo abychom ji přerušili.
Motiv může být vnější nebo vnitřní.
2. VOLBA CÍLE
3. ROZHODNUTÍ PRO CÍL A CESTU
Plánování způsobu, jak cíle dosáhnout.
4. KONTROLA PRŮBĚHU
Příprava volního jednání a rozhodnutí neznamená ještě nic, jestliže se rozhodnutí neuskuteční,
nepromění v čin.Při realizaci obvykle naráží na překážky. Tyto překážky mohou být vnější nebo
vnitřní.
a) Vnější překážky: mohou být aktivní (odpor jiných lidí, např. policista znemožní
hladovému přístup k místu, kde může najít potravinu) nebo pasivní (nedostatek
finančních prostředků).
b) Vnitřní překážky: jsou v člověku samém a znemožňují nebo ztěžují mu dosažení cíle
(únava, nemoc, zbabělost…).
5. ZAKONČENÍ CÍLE
Dosažení cíle je obyčejně spojeno s pocitem radosti (ale i únavy), nedosažení cíle může přinést dočasné nebo
trvalejší zklamání. Může dojít k opakovanému jednání nebo k rezignaci.
6. DALŠÍ CÍL

Schéma: Průběh volního jednání

1. 2. 3. 4. 5.
MOTIV VOLBA CÍLE VOLBA CESTY KONTROLA ZAKONČENÍ
PRŮBĚHU ČINNOSTI
a) vnější: pobídky, a) rozhodnutí Překonávání
cíle mezi několika překážek.
cíli Pokud dosáhnu cíle
a) vnější překážky pocit uspokojení.
b) vnitřní: potřeby, b) rozhodnutí - nedostatek času
zájmy, city, mezi cílem a - nedostatek peněz
hodnoty, nečinností Co a jak udělám - nepochopení okolí
návyky pro splnění cíle. - výsměch Mohu si stanovit
další cíl.
b) vnitřní překážky
- osobnostní
vlastnosti
- zbabělost
- lenivost
- stud
- ostýchavost
39
 Příklad - NADVÁHA
1. Motiv:
a) vnitřní - vlastní pocit, cítím se "tlustá"
b) vnější - líbí se mi šaty, kritika okolí
2. Cíl:
Zhubnu a koupím si šaty.
3. Rozhodnutí:
Zhubnu 5 kg, bez sladkostí, cvičit 20 minut denně, od 17. hodiny nebudu jíst, jen ovoce
4. Kontrola průběhu:
Průběžně se vážím, hodnotím své činy, překonávám překážky (zítra znamená nikdy), výčitky svědomí.
5. Zakončení cíle:
Pokud dosáhnu cíle pocit uspokojení
6. Další cíl:
Udržím si váhu.

VÝZNAM VŮLE
Vůle výrazně charakterizuje člověka. Znamená na kolik dokáže člověk využít své předpoklady jakým je či bude
pracovníkem jak si uspořádá svůj osobní život.
Je základem seberegulace, ovládání a překonávání překážek.
- Člověk sám sebe řídí, nespoléhá na osud.
- Vůle mobilizuje člověka k lepším výkonům, činům.
- Člověk může vytvářet hodnoty materiální i duchovní.

? Kontrolní otázky:
1. Co je manipulace?
2. Vysvětlete volní proces.
3. Uveďte příklady volních vlastností osobnosti.
4. Definujte vůli.
5. Jaký je význam vůle v životě člověka?

Téma: Komplexní pojetí osobnosti

Úkoly:
1. Využijte metodu pětilístku a doplňte:
OSOBNOST
…………… ……………
…………… …………… ……………
…………… …………… …………… ……………
……………
- na druhý řádek doplňte 2 přídavná jména
- na třetí řádek doplňte 3 slovesa
- na čtvrtý řádek doplňte 4 slova, která charakterizují slovo na prvním řádku
- na pátý řádek napište synonymum, které vás v souvislosti se slovem osobnost napadne

2. Přemýšlejte, v jakých různých významech se používá pojem „osobnost“. Najděte

výstižné příklady.
- „On je vlastně taky osobnost.“
- „Významné osobnosti se také zúčastnily.“
- „Zdá se mi, že je to rozpolcená osobnost.“

40
VYMEZENÍ POJMU OSOBNOST
V běžných mezilidských vztazích, na každém kroku narážíme na různé odlišnosti mezi dětmi, dospívajícími i
dospělými.
Lidé se v mnoha oblastech mezi sebou liší, každý člověk, jedinec je určitou individualitou, osobností.
V běžné řeči se často užívá výrazu osobnost k označení jen některých lidí, těch, kteří mají určité společenské
postavení, kteří se proslavili apod. Naproti tomu v psychologii označujeme jako osobnost kteréhokoli člověka.
Osobnost - všední, průměrný člověk, bez ohledu na jeho vlastnosti, skutky, či vztah k lidem.
Definice osobnosti: osobnost je každý člověk se všemi svými psychickými, biologickými a sociálními
znaky.
Osobnost člověka
Biologické znaky Charakteristika psychiky Sociální znaky

Jednotlivé vlastnosti jsou navzájem spojeny a uspořádány určitým způsobem a navzájem na sebe působí (celek
osobnosti).
Psychické vlastnosti osobnosti jsou nedílně spjaty s jejími vlastnostmi biologickými a společenskými

ROZDÍLY MEZI LIDMI

Osobnost se vyznačuje mnoha vlastnostmi. Tyto vlastnosti se však u každé konkrétní osobnosti spojují zvláštním
způsobem. Jedna osobnost se může vyznačovat např. výraznými intelektovými vlastnosti, druhá osobnost
volními, citovými, charakterovými vlastnostmi atd. Z tohoto hlediska se v psychologii konstatuje, že každá
osobnost je jedinečná, neopakovatelná, je individuum.
Rozdíly mezi lidmi:
1. individuální rozdíly: ty, kterými se liší jeden člověk od ostatních lidí (např. v kolektivu třídy se může
některý žák nápadně lišit od spolužáků výškou postavy, jiný mimořádně dobrým výkonem v tělesné
výchově, další se odlišuje např. velmi pomalým pracovním tempem),
2. typologické rozdíly: ty, kterými se od sebe liší skupiny lidí (nebezpečí zneužití, předsudky).

Po prostudování tématu byste měli být schopni:

charakterizovat osobnost Ano Ne

uvědomit si rozdíly mezi lidmi a nebezpečí jejich zneužití. Ano Ne

? Kontrolní otázky:
1. Jaký význam má termín osobnost v psychologii?
2. Jaké jsou rozdíly mezi lidmi?
3.

Téma: Psychická struktura osobnosti

Úkol:
Co všechno zahrnuje pojem osobnost?
Uveďte na příkladu, jak postupujete, když se snažíte charakterizovat určitého člověka (když chcete
přátelům přiblížit zajímavého člověka, se kterým jste se setkali, nebo když vypracováváte charakteristiku
v úloze z českého jazyka).

41
POJETÍ OSOBNOSTI
1. Biologické znaky
- tj. jak člověk vypadá,
- zatím nejsou jednoznačně vyřešeny vztahy mezi biologickými faktory organismu (celkovou tělesnou
stavbou, rysy tváře, nosu, úst) a vznikem určitých psychických vlastností. Někteří autoři zde vidí přímou
souvislost, jiní ji popírají.

2. Společenské charakteristiky
- povolání, vzdělání, do které třídy chodí
- kde bydlí, jaká je jeho rodina, kamarádi.

3. Psychická struktura osobnosti

- strukturou osobnosti rozumíme uspořádání vlastností osobnosti do diferencovaného celku,
- tento celek vytváří pro osobnosti typické podmínky psychického reagování.
a) Aktivačně-motivační vlastnosti
- Vyjadřují, co pohání osobnost k činnosti, o co usiluje.
- Charakterizují určitou zaměřenost osobnosti.
- Patří sem: potřeby, zájmy, záliby, sklony, cíle, aspirace, životní plány.
b) Vztahově-postojové vlastnosti
- Představují systém hodnot, kterými se osobnost řídí ve svém jednání a chování.
- Patří sem: charakter, postoje, ideály, citové vztahy.
c) Výkonové vlastnosti
- Určují možnosti osobnosti.
- Jsou měřítkem toho, co osobnost dokáže, co je možno od ní očekávat.
- Patří sem: vlohy, schopnosti, vědomosti, dovednosti, návyky.
d) Seberegulační vlastnosti
- Vyjadřují, nakolik osobnost umí řídit a kontrolovat své prožívání.
- Projevuje se v nich postoj k sobě samému.
- Patří sem: sebeuvědomění, sebehodnocení, sebekritika, svědomí, volní vlastnosti.
e) Dynamické vlastnosti
- Charakterizují intenzitu a dynamiku prožívání a chování.
- Patří sem: temperament

PROMĚNLIVOST A STÁLOST OSOBNOSTI

Proměnlivost osobnosti – osobnost je dynamická, neustále se mění v souvislosti s vlastním vývojem, se
získáváním nových zkušeností (vím, co se mi osvědčilo), působením nových podnětů, neustálou změnou
životních podmínek. Osobnost se utváří po celý život.
Stálost osobnosti – osobnost je relativně stálá. Zachovává systémy a hierarchii vlastností, které jsou pro ni
typické. Tato relativní stálost struktury osobnosti nám umožňuje předvídat její chování a jednání v určitých
situacích (např. kdo byl zákeřný v mládí, je většinou i po letech).

Po prostudování tématu byste měli být schopni:

charakterizovat strukturu osobnosti, popsat psychickou strukturu Ano Ne

osobnosti
vysvětlit na příkladech stálost a proměnlivost osobnosti. Ano Ne
vysvětlit, jak chápeme osobnost jako biopsychosociální jednotku Ano Ne

? Kontrolní otázky:
1. Podrobněji charakterizujte osobnost.
2. Co rozumíme strukturou osobnosti?
3. Zopakujte si, které determinanty působí při utváření psychiky.

42
Téma: Motivace
MOTIVACE: vyjadřuje souhrn všech skutečností, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal
nebo nekonal (lat. movere = hýbat, pohybovat)
Je to souhrn činitelů, který jedince podněcuje, podporuje, aktivizuje, nebo naopak utlumuje a brzdí.
MOTIVY: hybné síly jednání a chování člověka. Všechno, co podněcuje člověka k tělesné nebo psychické
aktivitě:
a) impulsy: vycházejí z nitra člověka (rozhodnutí nedívat se na televizi, uspokojit potřebu žízně). Patří zde
potřeby, návyky, zájmy, postoje, citové vztahy, hodnoty.
b) incentivy: motivy vycházející z vnějšího prostředí člověka (např. úkoly, které máme plnit).
Patří zde pobídky (věcné, slovní) a cíle (blízké, střední, dlouhodobé, životní).

Úkol:
Vyplňte křížovku:
.
.
.
.
.
.
.
1. vystihuje obecné a podstatné znaky jevů, označuje se slovem
2. psychický stav, který zajišťuje po určitou dobu soustředění člověka na jeden jev nebo jednu činnost
3. odraz jedné dané vlastnosti daného předmětu
4. odraz předmětu nebo jevu, který v přítomném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány
5. mluva rukou
6. myšlenková operace, jíž vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a
nevšímáme si ostatních (nepodstatných)
7. částečná nebo úplná ztráta paměti

POTŘEBY – vnitřní činitelé motivace

Jsou základní motivační síly. Potřeba = stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, tj. stav jedince odchylující
se od jeho životního optima.
Hlavním znakem potřeby je tedy nedostatek nebo přebytek (máme-li hlad nebo žízeň, máme potřebu se najíst
nebo napít, jestliže jsme se přejedli, máme potřebu nejíst nebo dokonce pocítíme k jídlu odpor). Potřeba je stav
organismu, který pobízí k vyhledání určité podmínky nutné k životu.
Potřeby dělíme na:
1. primární (nižší, vrozené, biologické) – jsou zakotveny v biologickém základu člověka, např. potřeba
spánku.
2. sekundární (vyšší, naučené, sociální) – jsou spjaty se společenským začleněním jedince, např. poznávací
potřeby,sociální potřeby, potřeby aktivity, potřeby dosahování určitých výkonů, potřeby smyslu života.
Nesaturovaná (neuspokojená) potřeba se projeví negativním pocitem a také v psychice člověka (pozornost,
myšlení, emoce).Lidské potřeby se vyvíjejí a kultivuje se jejich uspokojování.

Žádoucí způsoby uspokojování potřeb - neškodí ani nám, ani jiným, jsou ve shodě se sociálně-kulturními
hodnotami individua a jsou uspokojovány v mezích zákona.
Nežádoucí způsoby uspokojování potřeb - mají jednu nebo více z těchto charakteristik: mohou škodit dané
osobě nebo jiným, nejsou ve shodě se sociálně-kulturními hodnotami nebo přesahují meze zákona.

Existuje řada hierarchií potřeb. Jednou z nejčastěji uváděných je hierarchie Abrahama Maslowa. Která jako
základ uvádí potřeby biologické a na nich se stavějí potřeby vyšší.

1. Potřeby fyziologické:
- potřeba pohybu, čistoty, výživy, vyprazdňování, spánku, kyslíku, sexuální potřeba.
Objevují se při porušení homeostázy a vyjadřují tak potřeby organismu, slouží k přežití. Jedinec dělá většinou
všechno proto, aby uspokojil fyziologické potřeby, dříve než se stanou aktuálními - dodržováním denního rytmu
v uspokojování výživy, pohybu, spánku apod. V situaci, kdy jsou fyziologické potřeby aktuální, stávají se
dominantními a ovlivní celkové chování a jednání člověka.
2. Potřeba jistoty, bezpečí:
- potřeba vyvarovat se nebezpečí, ohrožení, vyjadřuje touhu po důvěře, spolehlivosti, stabilitě, intimitě
43
Výrazně se projevuje ve chvílích, kdy se člověk cítí ohrožen, ocitá se v nepřehledných situacích nepříznivě
působících na jeho jistotu fyzické existence (zdraví) nebo ohrožujících jeho psychosociální jistoty (emoční
atmosféra v rodině, začlenění do skupiny vrstevníků, vztah k partnerovi).
3. Potřeba lásky a sounáležitosti:
- potřeba milovat a být milován, potřeba náklonnosti, sounáležitosti, potřeba být sociálně integrován
Člověk potřebuje společnost členů rodiny, kamarádů, přátel, spolupracovníků. Vystupuje v situacích osamocení
a opuštění.
4. Potřeba uznání, sebeúcty:
- potřeba sebeúcty, sebekoncepce, potřeba uznání
Vede člověka k dosahování dobrých výsledů v učení, práci i zájmech. Jejím prostřednictvím získáváme uznání
od ostatních a společenskou prestiž. Tato potřeba může být otřesena, dojde-li k vážnému úrazu nebo nemoci,
která způsobí, že nemocný nebude nadále schopen vykonávat dosavadní zaměstnání.
5. Potřeby seberealizace:
- realizovat vlastní potenciál
Potřeba uskutečnit v životě nějaký cíl, ať už krátkodobý (charakteristický pro dětství), anebo vzdálenější, souvisí
s přáními, záměry, životními perspektivami a cíli. Je vyjádřením seberealizačních snah jedince (stát se lékařem,
vynikajícím sportovcem, dobrým rodičem). To už je složitější potřeba, která musí spolupracovat i s volním
úsilím jedince, s jeho charakterově volními rysy.
Nakreslete si pyramidu potřeb podle Maslowa:

Po prostudování tématu byste měli být schopni:

charakterizovat pojmy motivace, motivy, potřeby Ano Ne

objasnit Maslowovu hierarchii potřeb Ano Ne
? Kontrolní otázky:
1. Vysvětlete pojem motivace a zamyslete se nad tím, jaké motivy nás vedou k jednání.
2. Definujte potřebu.
3. Proveďte dělení potřeb.
4. Uveďte, jaký mají význam potřeby v životě člověka v souvislostí s motivací.
5. Nakreslete a vysvětlete Maslowovu pyramidu potřeb

Téma. Vnitřní činitelé motivace

Úkol:
Co nás v životě motivuje?
Proč se připravujete (nebo nepřipravujete) na pololetní opakování z češtiny, matematiky, psychologie,
anglického jazyka…?

44
Stručně odpovězte.

Činitel Charakteristika Druhy, dělení Význam pro život

motivace
Zájmy Zájem je trvalé úsilí 1. Materiální zájmy (snaha Podporují rozvoj osobnosti,
člověka zabývat se získávat materiální zdokonalují a obohacují
činnostmi, které jsou pro hodnoty). člověka.
něj poutavé. 2. Společenské zájmy (kino,
Zájem se projevuje koncerty). Poskytují relaxaci a
soustředěností pozornosti 3. Kulturní zájmy (četba, hra odpočinek
na předmět nebo činnost, na nástroj).
které člověk připisuje 4. Sběratelství, sport. Usnadňují prožívání nemoci,
zvláštní význam. U zájmů posuzujeme: důchodu.
Zájem je silným - Bohatství (šíři)
motivačním činitelem. - Hloubku zájmu Ovlivňují volbu povolání.
Vyhraněný, hlavní zájem - Stálost zájmu
= záliba. Umožňují aktivně prožívat
volný čas.
Postoje Postoj vyjadřuje vztah Přesvědčení - postoj, ve kterém Rozšiřují možnosti
jedince k určité převládá rozumová složka. osobnosti.
skutečnosti. Vytváří se vždy vědomě. Silně motivují chování a
Vytváří se v průběhu jednání člověka jak
života na základě Předsudky - postoje, ve kterých v pozitivním, tak i
zkušeností. převládá iracionální složka. Bývá negativním směru.
Postoj zahrnuje: zaměřen proti někomu nebo Naplňují spirituální potřeby
a) složku rozumovou něčemu bez přesvědčivých jedince.
(poznání argumentů. Často jsou základem
skutečnosti) nesnášenlivosti mezi lidmi.
b) složku citovou (citové Víra - iracionální složka, je navíc
zhodnocení podbarvena emocionálně.
skutečnosti)
c) složka nevědomou
(iracionální)
Hodnoty Hodnota je vyjádření - Sociální hodnoty ( vztahy v Jsou činitelem, který spojuje
postoje k základním rodině, k přátelům, ke nebo naopak rozděluje lidi.
skutečnostem a kolektivu). Dávají směr všem aktivitám
okolnostem života. - Morální hodnoty ( čestnost, jedince, ovlivňují zásadně
Postoj jednotlivce k upřímnost, pravdomluvnost, jeho život a priority.
těmto hodnotám poctivost). Velmi úzce souvisejí
= hodnotová orientace. - Ideové hodnoty ( mír, láska k s postoji.
vlasti, svoboda).
Lidé mají k hodnotám - Ekonomické, materiální
různý postoj, někdo (peníze, mobil, auto, oblečení).
preferuje rodinu, jiný - Individuální (zdraví, štěstí,
práci, další zábavu - pohoda).
říkáme že si lidé vytváří
svůj vlastní žebříček
hodnot.

Návyky - Návyk je získaný, naučený způsob reagování či chování Umožňují rychle řešit
v určité situaci. aktuální situaci.
- Je to činnost neuvědomělá, bezděčná. Návyky jsou naučené
- Jsou to zautomatizované činnosti - mytí rukou, pozdrav, způsoby chování, utvářejí se
ukládání pomůcek na místo. tedy časem. Velký význam
- Navyklé způsoby chování - svádět vinu na druhého, unikat má výchova v rodině
trestu, vyhýbat se překážkám.

45
Po prostudování kapitoly byste měli být schopni:
uvědomit si význam zájmů pro člověka Ano Ne
definovat postoje a vědět, jak se projevují, Ano Ne
zamyslet se nad vlastním žebříčkem hodnot Ano Ne
na příkladech uvést vhodné a nevhodné návyky Ano Ne
diskutovat o příčinách vzniku různých předsudků a o možnostech vedoucích k Ano Ne
jejich překonávání.

? Kontrolní otázky:
1. Vyjmenuj vnitřní činitele motivace.
2. Jaký význam mají zájmy pro člověka?
3. Definuj postoje.
4. Vysvětli pojmy přesvědčení, předsudek, víra.
5. Vysvětli pojem hodnota a žebříček hodnot.
6. Co jsou to návyky?
7. K vnější činitelů motivace patří také vzory a antivzory. Uveďte konkrétní příklady.

Téma: Vnější činitelé motivace

1. POBÍDKY
- Vnější pobídky jsou podněty nebo události, které mohou u člověka vyvolat určité jednání.
- Přicházejí z okolí člověka a jsou silně motivující.
Rozlišujeme pobídky věcné a slovní:
a) pobídky věcné: zboží ve výloze, reklamy, fotografie, letáky, nabídky zboží, katalogy
cestovních kanceláří.
b) pobídky slovní – jsou doprovázeny gesty, mimikou: vyslovení požadavku, příkaz,
výzva, slib, žádost, přesvědčování, vyhrožování.
2. CÍLE, PERSPEKTIVY
- Cíle jsou určité hodnoty, výsledky, mety, kterých člověk touží dosáhnout pro své uspokojení.
- Každá činnost člověka vede k určitému cíli.
- Cíle se dělí podle délky doby potřebné k jejich dosažení.
- Dosažení cíle přináší člověku radost, nezdar způsobuje zklamání a bolest.
Druhy cílů:
a) Blízké cíle - úspěch při zkoušení ve škole, obstarání potravy.
b) Střednědobé cíle - dobrý prospěch na SZŠ, příprava na maturitu, schopnost se domluvit
v cizím jazyce.
c) Dlouhodobé cíle - založit rodinu, získat zaměstnání, vychovat své děti.

Chtěl(a) bych:
1. dnes:

2. letos:

3. vůbec v životě

46
ASPIRACE (snaha po sebeuplatnění)
- Jsou osobními aktivizačními činiteli.
- Znamenají jisté hodnoty, kterých člověk dosahuje ve svých cílech a plánech.
- Náročnost cílů a plánů určuje aspirační úroveň jedince.
Aspirační úroveň = každý má jinou představu o tom, čeho v životě dosáhne.
a) přiměřená – stanovujeme si reálné cíle, vycházíme z vlastních schopností a dovednosti (udělat
maturitu, ukončit školu…)
b) nepřiměřená - má 2 podoby : podceňování a přeceňování

Po prostudování tématu byste měli být schopni:

popsat vnější činitelé motivace Ano Ne
objasnit pojmy této kapitoly na konkrétních příkladech. Ano Ne

? Kontrolní otázky:
1. Vyjmenujte vnější činitele motivace.
2. Vysvětlete pojem pobídky.
3. Jaké druhy pobídek rozlišujeme?
4. Co jsou to cíle?
5. Jaké druhy cílů znáte? Uveďte příklady.
6. Vysvětlete pojem aspirační úroveň a uveďte příklady přiměřené a nepřiměřené aspirační úrovně.

Téma: Rysy osobnosti

Úkol:
K uvedeným výrokům doplň, zda jsou správné či chybné.

Osobnost je pouze člověk, který v životě něco dokázal. ANO NE

Osobnost člověka je určena pouze dědičností. ANO NE
Osobnost člověka ovlivňuje mimo jiné hra, učení a práce. ANO NE
Mezi potřeby seberealizace patří potřeba sebeúcty, sebekoncepce a potřeba uznání. ANO NE
V Maslowově pyramidě potřeb jsou potřeby uspořádány vzestupně od jednoduchých, ANO NE
fyziologických až po duchovní potřeby.
Nesaturovaná potřeba ovlivňuje psychiku člověka. ANO NE
Způsob uspokojování potřeb se v průběhu života nemění. ANO NE
Incentivy vycházejí z vnějšího prostředí člověka. ANO NE
Chování člověka není motivováno, je zcela nahodilé. ANO NE
Postoj, ve kterém převládá rozumová složka se nazývá přesvědčení. ANO NE
Předsudek je postoj, ve kterém převládá emocionální složka. ANO NE
Postoj je vrozený. ANO NE
Mezi věcné pobídky patří např. zboží ve výloze, vyhrožování, reklamy, letáky. ANO NE
Vnitřní činitelé motivace jsou zájmy, postoje, hodnoty, návyky. ANO NE

Rys osobnosti je psychická vlastnost, která se projevuje určitým způsobem jednání, chování, prožívání.
Rys osobnosti je příznačný pouze pro určitého člověka (odlišuje ho od druhých).
Hovorově rysy osobnosti označujeme jako povahové vlastnosti.
K označení rysů osobnosti a rozdílů mezi lidmi se od starověku užívalo výrazů temperament a
charakter.

Temperament označuje v osobnosti to, co je dáno převážně biologicky a projevuje se ve způsobu reagování,
zejména citového.
Charakter označuje v osobnosti to, co je ovlivněno převážně společensky a má morální význam.

47

Úkol:
Vyplň křížovku:
.
.
.
.
.
.
.
.

1. Hudebníci mají (doplň) typ představivosti.

2. Souhrn všech skutečností, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal.
3. Nižší potřeby se cizím slovem označují (doplň).
4. Když si při setkání s neznámým člověkem vybavíme představu našeho známého, který je mu podobný, jedná
se o (doplň).
5. Vnější podnět nebo událost, které u člověka mohou vyvolat určité jednání.
6. Vztah člověka k určité skutečnosti, který se vytváří v průběhu života na základě zkušenosti.
7. Trvalé úsilí člověka zabývat se činnostmi, které jsou pro něj poutavé.
8. Maslow uspořádal potřeby do (doplň).

Téma: Charakter
Vymezení pojmu charakter:
- Termínem charakter označujeme tu část osobnosti, která umožňuje řídit jednání člověka podle
společenských, zejména morálních požadavků.
- Charakter se projevuje v mravní stránce jednání člověka.
- Pojem charakter zahrnuje všechny mravní vlastnosti člověka, tj. kladné i záporné.
- Charakter je těsně spjat se všemi složkami osobnosti, zejména s temperamentem.

Formování charakteru:
- Charakter se formuje především působením výchovy, především v rodině.
- Rodina má nezastupitelný význam při formování charakteru.
- Výchovný vliv na jedince mají i výchovné instituce - mateřská škola, škola, kroužky.
- Kromě výchovy se na formování charakteru podílí i další společenské vlivy.
- Jde především o širší společenské prostředí (kamarádi, bydliště, region).
- Dále o příklady z okolí, uznání jedince ostatními, hodnocení jedince druhými.

Struktura charakteru:
Nejde o jednolitou vlastnost, ale o složitý celek, v němž lze rozlišit zejména tyto složky:
1. Mravní charakterové vlastnosti – projevuje se v nich vztah člověka k morálce.
2. Pracovní charakterové vlastnosti – projevuje se v nich vztah člověka k práci.
3. Společenské charakterové vlastnosti – vystihují mravní vztah člověka k jiným lidem, kde společnosti.
4. Vlastnosti vztahu k sobě – jsou projevem vztahu člověka k sobě samému.
5. Postoj k zátěžím.
Jednotlivé složky charakteru jsou navzájem propojeny.

Význam charakteru:
- Nejvyšší kontrola a regulace jednání.
- Kontrola a řízení citových projevů člověka.
- Vnitřní sebekontrola a sebehodnocení – svědomí člověka.
- Člověk s rozvinutým charakterem jedná soustavně a důsledně podle určitých zásad.
- Je na něj spolehnutí, můžeme se o něj opřít.

48


Po prostudování tématu byste měli být schopni:

vymezit pojem charakter, popsat strukturu charakteru Ano Ne
vysvětlit na příkladech význam charakteru Ano Ne
popsat konkrétního člověka z hlediska jeho charakteru Ano Ne

? Kontrolní otázky:
1. Vysvětlete pojem charakter a řekněte, čím a kdy je formován.
2. Které vlastnosti (rysy) osobnosti vyjadřují kladný vztah člověka k druhým lidem?
3. V čem spočívá význam charakteru?
4. Co je to svědomí a jak se formuje?

Úkol:
Doplňte do tabulek chybějící kladné či záporné vlastnosti. Pište tužkou, perem až po
společné kontrole.
1. Mravní charakterové vlastnosti

Kladné vlastnosti Záporné vlastnosti

• mravnost  ………………………………
• čestnost  ………………………………

• statečnost  ………………………………

• upřímnost  ………………………………

• pravdomluvnost  ………………………………
 ………………………………
• zásadovost
 ………………………………
• pevnost charakteru

2. Pracovní charakterové vlastnosti

Kladné vlastnosti Záporné vlastnosti

 ……………………………… • lenost
 ……………………………… • nedbalost
 ……………………………… • nezodpovědnost
 ……………………………… • nesvědomitost
 ……………………………… • nedochvilnost
 ………………………………
• nepořádnost
 ………………………………
• odbíhání od úkolů

49
 3. Společenské charakterové vlastnosti
Kladné vlastnosti Záporné vlastnosti

• kladný vztah (afiliace) • ………………………………

• ……………………………… • samotářství
• ohleduplnost • ………………………………
• ………………………………. • závist
• přejícnost • ………………………………
• ……………………………… • agresivita
• obětavost • ………………………………
• ………………………………. • pomlouvání
• tolerance • ………………………………

4. Vlastnosti vztahu k sobě

Kladné vlastnosti Záporné vlastnosti

• sebedůvěra • ………………………………
• sebeúcta • ………………………………
• hrdost • ………………………………
• ……………………………… • nadutost
• ……………………………… • samolibost
• ……………………………… • marnivost, chlubivost

5. Postoj k zátěžím
Kladné vlastnosti Záporné vlastnosti
• odolnost (stabilita) • ………………………………
• statečnost • ………………………………
• překonávání překážek • ………………………………

50
Téma: Temperament
Temperament je soubor psychických vlastností, které určují dynamiku a intenzitu celého prožívání a
chování jedince.

Dynamikou rozumíme tempo průběhu a střídání jednotlivých psychických procesů. Intenzitou pak jejich sílu,
hloubku prožívání
- Temperament ovlivňuje celý duševní život člověka, především však citový život a motoriku.
- Temperament poznáme na mimice, pohyblivosti, rychlosti řeči, myšlení.
- Temperament je vrozená charakteristika, ale lze ji do jisté míry ovlivnit výchovou a sebevýchovou.
- V průběhu dějin vznikla řada teorií o jeho příčinách.
- Současná věda vysvětluje rozdíly v temperamentových vlastnostech vlastnostmi nervových
procesů.
ANTICKÁ TEORIE TEMPERAMENTU 
Nejstarší teorii temperamentu vypracoval řecký lékař Hippokrates (asi 5. stol. př.n.l. – lékaři dodnes
skládají tzv. Hippokratovu přísahu) a později ji upravil lékař Galénos (2. stol. př.n.l. – K. Čapek podle něj
pojmenoval Dr. Galéna v Bílé nemoci). Podle nich temperament určuje převaha určité tělesné tekutiny a
existují čtyři základní typy temperamentu.
1. Sangvinik (sanguis = krev) – ………………………………………………………………….
- čilý, společenský, veselý, nestálý, rychlý, má rád změnu, dobře se ovládá a přizpůsobuje, rychlá
soustředěnost, zaměřený navenek – záleží mu na tom, co si kdo o něm myslí (v dějinách např. Přemysl
Otakar II., Galileo Galilei, J.W.Goethe).
Kladné vlastnosti: ………………………………………………………………………………….
Záporné vlastnosti:…………………………………………………………………………………
2. Cholerik (cholé = žluč) – ……………………………………………………………………..
- dráždivý, vzteklý, netrpělivý, prudce vzplane, ale rychle se uklidní, těžko se ovládá, též zaměřený
navenek (např. Dante Alighieri, Jan Žižka, Petr Veliký).
Kladné vlastnosti: ………………………………………………………………………………….
Záporné vlastnosti:…………………………………………………………………………………
3. Flegmatik (flegma = hlen) – …………………………………………………………………..
- klidný až netečný, pomalý, ale spolehlivý, vytrvalý, důsledný, trpělivý, cílevědomý, nepružný (Pokuste
se nalézt flegmatika, který se v dějinách proslavil!)
Kladné vlastnosti: ………………………………………………………………………………….
Záporné vlastnosti:…………………………………………………………………………………
4. Melancholik (melaina cholé = černá žluč) – ………………………………………………….
- pesimistický, uzavřený, vážný, nevyrovnaný, plachý, unavitelný, city má hluboké a trvalé, plachý,
nespolečenský, zaměřený dovnitř (např. Jan Hus, K. H. Mácha).
Kladné vlastnosti: ………………………………………………………………………………….
Záporné vlastnosti:…………………………………………………………………………………




Úkol:
1. Doplňte na řádek vedle názvu temperamentu označení, které se podle Vás k danému temperamentu
nejlépe hodí: poustevník, pomalý rak, krocan, racek chechtavý.
2. K jednotlivým typům temperamentů doplňte kladné a záporné vlastnosti.

51
NERVOVÁ TEORIE TEMPERAMENTU - I. P. Pavlov
Zakladatel teorie o vyšší nervové činnosti I. P. Pavlov si při laboratorních pokusech se zvířaty všiml rozdílu
v jejich reakcích na stejné podněty.
Rozlišil tři základní vlastnosti nervových procesů:
- síla podráždění a útlumu (udává, jak silný podnět je nutný k tomu, aby vznikl vzruch),
- vzájemnou vyrovnanost nervových procesů (posuzuje se podle toho, na kolik útlum dokáže vyvážit
vzruch),
- pohyblivost (udává, jak rychle dovede vzruch vystřídat útlum).
Jedinec se silnými nervovými procesy je odolný, správně a bez obtíží reaguje i na velmi silné podněty. Také
mu nevadí silnější podněty, např. hluk, hlasitý rozhovor ho neruší při práci, dovede se soustředit na
vykonávanou činnost. Naproti tomu jedinec se slabými nervovými procesy jsou silně podněty nepříjemnou
zátěží, k soustředění pozornosti potřebuje klidné prostředí.
I. P. Pavlov rozdělil lidi do 4 typů, a to 3 silné typy a 1 slabý typ.

živý
……………
……………
vyrovnaný

silný
klidný až
netečný
…………….
nevyrovnaný …………….
…………
Typ vyšší
nervové
činnosti …………….
..

slabý
…………
…………
… pohyblivý
1. Stejný vzruch i útlum, je dobře
- typ…………………………………………………………………………………………….
= ………………………………………………………………………………………………..
2. Silný útlum, klidný, vyrovnaný, nepohyblivý (pomalé střídání vzruchu a útlumu)
- typ ………………………………………………………………………………………….
= ……………………………………………………………………………………………...
3. Silný vzruch i útlum, převažuje vzruch nad útlumem (silné podráždění, útlum nedostatečný)
- typ ………………………………………………………………………………………….
= ……………………………………………………………………………………………...
4. Slabý vzruch i útlum, nesnáší silné podněty, zranitelný, citlivý, rychle se vyčerpá
- typ…………………………………………………………………………………………..
= ……………………………………………………………………………………………...

52
Úkol:
Do tabulky doplň, zda je výrok správný – ANO, či nikoli – NE.
Rozeznáváme 3 základní typy temperamentu – cholerik, flegmatik a melancholik.
Jung v popisu osobnosti využívá pojmu extrovert a introvert.
Temperament je určován typem vyšší nervové činnosti, který je vrozený.
Hippokrates je zakladatel nervové teorie temperamentu.
Melancholik je člověk veselý, optimista, ale roztržitý a nepořádný.
Typ silný, nevyrovnaný je cholerik.
Cholé znamená krev.
Flegmatik je typ silný, vyrovnaný a živý.
Pavlovova teorie temperamentu vychází ze sledování síly, vyrovnanosti a pohyblivosti nervových
procesů.
Extrovert je družný, společenský, impulzivní, má sklon k agresivitě.

JUNGOVA TYPOLOGIE
Carl Gustav Jung rozdělil lidi podle celkového vztahu a zaměření na vnější svět a vlastní osobu.
1. Extrovert (obrácený ven) – člověk družný, společenský, má rád vzrušení, riskuje, je impulsivní, má rád
legraci, změnu. Brzy ztrácí náladu, trpělivost, má sklon být agresivní. Není na něj vždy spolehnutí,
nekontroluje příliš své city.
2. Introvert (obrácený dovnitř) – je tichý, uzavřený, má jen úzký okruh přátel, nebývá agresivní ani náladový,
je trpělivý, spolehlivý, se sklonem k pesimismu, jedná spíše plánovitě, ne impulsivně, tzv. „dvakrát měří,
jednou řeže“.

EYSENCKOVA SOUSTAVA TEMPERAMENTOVÝCH VLASTNOSTÍ

Hans Jurgen Eysenck [ajzenk] se pokusil o spojení dosavadních pojetí a přístupů v oblasti temperamentu.
Navázal na předchozí rozdělení a v popisu temperamentu využil rozpětí extroverze – introverze a stabilita –
labilita.
labilita
melancholik cholerik

introvert extrovert

flegmatik sangvinik
stabilita

Většinu lidí nelze zařadit do určitého typu temperamentu (sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik),
spíše se snažíme zjistit, v jakém stupni se u nich vyskytují základní vlastnosti daných typů a jak se vzájemně
kombinují. U většiny lisí se setkáváme se střední mírou temperamentových vlastností. Krajně vyhraněných
typů se vyskytuje ve společnosti málo. Každý typ má kladné i záporné vlastnosti.
Temperament je převážně vrozený. Vlivem působení společenských podmínek, zejména výchovy a
sebevýchovy může dojít ke změnám v projevech temperamentu (např. rodiče, učitelé, vychovatelé ovlivňují
chování dětí, jejich bouřlivé reakce, citové projevy aj.).
Projevy temperamentu mohou být ovlivněny:
- poškozením dítěte v těhotenství či při porodu (tyto děti jsou často neklidné, impulzivní),
- nevhodnou výhovou (např. nedostatkem citu – dítě může na sebe poutat pozornost a zlobí, je nadměrně
živé, nebo naopak apatické, lhostejné),
- sociálním prostředím (špatný příklad),
- nedostatkem motivace k činnosti.

V praxi má zkoumání vyšší nervové činnosti a temperamentu značný význam. Zejména v psychologii práce při
výběru pracovníků do náročných profesí - pilot, policista, vedoucí pracovník.
Známe-li svůj temperament, můžeme využívat jeho kladů, zmírňovat jeho nedostatky a tak lépe zvládat
náročnější životní situace.

53
Po prostudování tématu byste měli být schopni:
definovat pojem temperament, Ano Ne

dokázat sami sebe zařadit k odpovídajícímu typu temperamentu, Ano Ne

dokázat sami sebe zařadit k odpovídajícímu typu temperamentu, Ano Ne

pochopit, k čemu je dobré svůj temperament znát a ovládat jeho
projevy

? Kontrolní otázky:
1. Definujte pojem temperament a vyjmenujte jeho čtyři základní typy podle Hippokrata a Galéna.
2. Podle Eysenckovy soustavy temperamentových vlastností se pokuste zařadit sami sebe.
3. Srovnejte povahové vlastnosti cholerika a flegmatika.
4. V čem spočívá hlavní posun v chápání temperamentu u I.P. Pavlova proti Hippokratovi?
5. Porovnejte výhody a nevýhody projevů temperamentu extroverta a introverta a navrhněte pro oba typy
vhodná zaměstnání

Téma: Sebehodnocení, sebekoncepce

Úkol:
Něco málo o sobě - jak se znám?
Doplňte co nejupřímněji (bez zbytečného sebepodceňování či přílišného sebevědomí), sami pro sebe, tyto
nedokončené věty:
1. Dobře znám a ovládám ………………………………………………………………………..
2. V současnosti jsem lepší než ostatní v mém věku v …………………………………………..
3. Horší jsem naopak v ……………………… a souvisí to ……………………………………...
4. Nejméně umím v oblasti …………………. a domnívám se, že ………………………………
5. Z toho, čím se zabývám rád(a), bych mohl(a) vyniknout v …………………………………..,
protože………………………………………………………………………………………….
6. Mám předpoklady ještě pro ……………………………………………………………………
7. Mohl(a) bych se však změnit v ………………………………………………………………...
Je dobré se občas zamyslet sám nad sebou. Jen tak, sám pro sebe. Ujasnit si, "kde v tuto chvíli jsem". Můžete se
k doplněným větám někdy později (třeba až za rok) vrátit a porovnat je s odpověďmi, které doplníte potom.

POJEM SEBEKONCEPCE, SEBEPOJETÍ

Sebekoncepce (sebepojetí) = osobní systém hodnot a kladných i záporných postojů k sobě.
Je to představa o tom, kdo jsme. Je to vnímání sama sebe, uvědomění si vlastních silných i slabých stránek,
vlastních schopností i jejich hranic.
Máme-li rádi sami sebe, jsme schopni mít kladný vztah k druhým lidem a vytvářet s nimi dobré interpersonální
vztahy.

SLOŽKY SEBEKONCEPCE
1. Obraz vlastního těla – vnímání tělesního já, jak vypadám, líbím se sám sobě? Tento aspekt je však
ovlivněn společnosti.
2. Výkon role – jak zvládám svou sociální roli (student, dcera, sestra, kamarádka, zdravotnický
pracovník).
3. Osobní identita – pocit individuality a jedinečnosti.
4. Sebeúcta – vyjadřuje se sebevědomím jedince.

54
 Pohled druhých
Jak mě vidí osoby pro
mě významné?

Sociální
srovnání Vaše hodnocení
Pohled na Jak hodnotím
Jaký jsem ve sama sebe
srovnání se sobě své vlastní
rovnými? názory a
chování?

Kulturní vlivy
Jak se řídím
učením kultury, ke
které patřím?

Faktory, které ovlivňují naše sebehodnocení ( viz. schéma výše):

a) Pohled druhých:
V dětském věku se díváme na své rodiče a potom na učitele v základní škole. Jako dospělí
sledujeme reakce našich přátel, partnerů v lásce nebo svých dětí. Jestliže tyto významné
osoby mají o nás příznivé mínění, uvidíme svůj pozitivní obraz odrážející se v jejich chování
a naopak, pokud jejich mínění není příznivé, uvidíme svůj obraz negativní.
b) Srovnání s druhými:
Chceme-li získat dobrý obraz o tom, kdo jsme a jak jsme zdatní nebo schopní, měříme se se
sobě rovnými. Například po nějaké zkoušce budeme chtít vědět, jak jsme si vedli ve srovnání
s ostatními studenty ze třídy. Tak získáme jasnější obraz o svém výkonu.
c) Vliv kultury:
Prostřednictvím rodičů, učitelů, médií nám naše kultura vštěpuje celou řadu názorů, hodnot a
postojů. Toto učení nám poskytuje srovnávací ukazatele, podle nichž můžeme hodnotit sami
sebe. Dosáhneme-li zdárně něčeho, co naše kultura definuje jako úspěch, přispěje to k
pozitivními pohledu na sama sebe. Nesplníme-li něco, co kultura vyžaduje (například se do
věku třiceti let nevdáme nebo neoženíme), může to přispět ke vzniku nebo posílení
negativního pohledu na sama sebe.
d) Hodnocení vlastní osoby:
Věříme, že lhát není správné. Když budeme lhát, pravděpodobně budeme hodnotit své
chování ze stanoviska tohoto vžitého přesvědčení a na své chování budeme reagovat
negativně. Můžeme pociťovat vinu jako důsledek svého chování, které je v rozporu s naším
přesvědčením. Když s velkým osobním rizikem někoho vytáhneme z hořícího domu budeme
toto chování hodnotit pozitivně a budeme mít dobrý názor na sama sebe.


Úkol:
Zamyslete se nad tím, jak vás uvedené čtyři faktory ovlivňovaly v průběhu života.
- Který měl největší vliv do vašich dvanácti let?
- Který na vás nejvíce působí právě teď?
- Který vás bude ovlivňovat za dvacet pět nebo třicet let?

55
Po prostudování tématu byste měli být schopni:
definovat pojem sebekoncepce (sebepojetí) Ano Ne
vyjmenovat složky sebekoncepce Ano Ne
uvést faktory, které ovlivňují sebehodnocení Ano Ne
posoudit vlastní sebevědomí Ano Ne

Téma : Schopnosti, kreativita

Každý z nás má pro určitou činnost větší či menší předpoklady, vlohy, schopnosti, nadání (např. žák ve škole pro
určitý předmět).
VLOHY
Vrozené, anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, na jejichž základě se vyvíjejí schopnosti.
Jsou-li vytvořeny příznivé podmínky v životě člověka, vytvářejí se na podkladě vrozených předpokladů
schopnosti. Při velmi nepříznivých podmínkách, zejména v dětství (např. málo podnětů v okolí, primitivní
rodinné prostředí, zdravotní poškození dítěte), nedochází k rozvinutí schopností, dítě v určité oblasti přechodně
či trvale zaostává v rozvoji schopností za vrstevníky.
SCHOPNOSTI
Psychické vlastnosti, které umožňují člověku naučit se určitým činnostem a dobře je vykonávat.
Nejsou vrozené, vyvíjejí se na základě vrozených vloh. Záleží především na společenském prostředí, ve kterém
dítě vyrůstá, na množství a druhu podnětů, se kterými se od začátku svého života setkává, na vztahu dospělých k
dítěti. Významnou roli má i způsob výchovy v rodině, ve škole i v mimoškolní činnosti.
1. STUPEŇ ROZVOJE SCHOPNOSTÍ
a) Nadání - vyniká-li člověk mezi ostatními lidmi v některých oblastech, říkáme o něm, že je nadaný. Nadání
= souhrn schopností určitého druhu, který umožňuje pozoruhodné, nadprůměrné výkony v dané oblasti
činnosti (např. herecké nadání).
b) Talent - mimořádně rozvinutý souhrn schopností. Umožňuje člověku, aby ve svém oboru dosáhl
vynikajících výkonů. K vynikajícímu výkonu ale pouze talent nestačí, kromě talentu je k výbornému výkonu
třeba i celá řada jiných vlastností osobnosti, např. zájem, vytrvalost, píle, ale i příznivé podmínky v
prostředí.
c) Genialita - mimořádně rozvinutý talent, který umožňuje vytvořit vrcholná díla.

2. DRUHY SCHOPNOSTÍ
a) Intelektové (rozumové) = inteligence, soubor schopností k myšlení, k řešení problémů. Intelektové
schopnosti mají u každého jedince odlišnou strukturu. Některý člověk podává v určitých oblastech lepší,
jiných horší výkon (např. někdo lépe pracuje s čísly, jiný pohotověji vysvětluje význam slov, další si lépe
poradí s řešením logických problémů). Inteligence je složitá dispozice (předpoklad) k řešení problému.
Dodnes neexistuje jednotná definice, ale obecně lze říci, že jde o všeobecnou rozumovou výkonnost.
b) Umělecké: setkáváme se s nimi u tvůrců a interpretů uměleckých děl (malířů, sochařů, hudebních
skladatelů, zpěváků, herců, architektů apod.).
c) Senzomotorické: umožňují dosahovat mimořádných výkonů ve sportu a v některých pracovních činnostech
(gymnasti, artisti, psaní na stroji, pletení)

DOVEDNOSTI
Dispozice k vykonávání určité praktické činnosti. Kolik je činností a jejich druhé, tolik je dovedností. Schopností
je méně (např. dovednost stříhat nůžkami, psát perem, navlékat korálky – projev senzomotorické schopnosti).
KREATIVITA (TVOŘIVOST)
Zvláštní soubor schopností, které se projevují v hledání a nacházení správného a přitom originálního,
neobvyklého, původního řešení. Znamená originalitu, neotřelost, zajímavý postup, neobvyklost. Tvůrčí
schopnosti potřebují při své činnosti zejména architekti, spisovatelé, malíři a organizátoři.
Základem tvořivosti jsou:
- naše schopnosti, především intelektové (schopnost se rozhodnout, vidět detaily, předvídat, organizační
schopnosti),
- motivace – ať vnitřní (zájem, potřeba) nebo vnější (pochvala, splnění cíle)
- rysy osobnosti – rozhodnost, stabilita, pracovitost, důslednost

56
Mezi bariéry tvořivosti patří :
- naše zkušenosti, zkušenosti jiných,
- stereotypy při činnostech
- direktivní vedení,
- netolerantní okolí,
- výsměch za dílčí neúspěch,
- autoritativní výchova v rodině i ve škole.

Úkol:
Pokuste se vymyslet co nejvíce činností, které lze dělat ve výtahu. K čemu všemu může sloužit klíč?

Po prostudování tématu byste měli být schopni:

definovat pojmy vlohy, schopnosti, nadání, talent, genialitu Ano Ne
uvést rozdíl mezi vlohou a schopností Ano Ne
diskutovat o tom, které schopnosti jsou důležité pro práci zdravotnického pracovníka Ano Ne
posoudit vlastní schopnosti Ano Ne

? Kontrolní otázky:
1. Jaký je vztah mezi vlohami a schopnostmi?
2. Vyjmenuj stupeň rozvoje schopností.
3. Jaké druhy schopností znáš?
4. Definuj inteligenci.
5. Co je to kreativita?
6. Jaká by měla být výchova vzhledem k rozvoji schopností?

Téma: Inteligence
Úkol k opakování učiva:
Typologické rozdíly odlišují jedince od ostatních. Ano - Ne
Svědomí je součástí temperamentu. Ano - Ne
Psychická struktura je buď stálá nebo dynamicky se měnící. Ano - Ne
Na utváření osobnosti se podílí jen sociální prostředí. Ano - Ne
Cíle a hodnoty patří k vnitřním činitelům motivace Ano - Ne
Návyk je zautomatizovaná činnost. Ano - Ne
Povaha člověka je totéž co jeho charakter. Ano - Ne
Charakter člověka se projeví jen v mezních situacích. Ano - Ne
Svědomí je vrozená vlastnost osobnosti. Ano - Ne
Mezi složky sebekoncepce patří i to, jaká jsi studentka. Ano - Ne
To, jak mě vidí ostatní, ovlivňuje mé sebehodnocení vždy negativně. Ano – Ne

Pojem inteligence: Inteligence je všeobecná rozumová schopnost. Je to složitá dispozice, která nám umožňuje
řešit problémy, nové situace. Člověk řeší situace, přizpůsobuje se novým podmínkám na základě rozumového
rozboru a nachází správné cesty k řešení problémů.
Inteligence má složku vrozenou ( až 80%) a složku získanou – učením, vzděláváním, získáváním zkušeností.
Měření inteligence.
Aby bylo možné zjišťovat rozumové schopnosti, bylo třeba stanovit normy vyjádřené bodovou hodnotou
nazývanou inteligenční kvocient (IQ). Tento postup „měření inteligence“ poprvé stanovili v roce 1904
Francouzi Alfred Binet a Jules Simon. Pro určitou věkovou skupinu dětí vypracovali sérii úkolů. Tu pak
vyzkoušeli na velkém počtu dětí tohoto věku. Úkoly, které dokázala vyřešit většina šestiletých dětí, se pak stala

57
normou pro věk šesti let atd. Vyšli z faktu, že zatímco v dospělosti se inteligence mění poměrně málo, v dětství a
dospívání je třeba vytvořit odlišné normy pro každý rok.
Spojení inteligence a věku vedlo k pojmu mentálního věku (MV). Uvádí stupeň vývoje, jehož člověk v daném
věku dosáhl. Srovnání mezi chronologickým věkem (CV – skutečný věk) a mentálním věkem (stupeň vývoje,
vyspělosti) ukazuje, zda má náš vývoj vzhledem k normě předstih nebo zpoždění.
Němec Wiliam Stern pak zavedl procentní vyjádření – inteligenční kvocient, který lze spočítat takto:
MV
IQ = -------- . 100
CV
Intelektové schopnosti mají u každého člověka poněkud jinou strukturu, obecně hovoříme o verbální a
neverbální složce.
a) Verbální složka inteligence se posuzuje z úkolů jako:
- Co mají společného: slon a fialka, nebo skříň a aktovka.
- Přeškrtněte slovo, které nepatří do uvedené řady:
plést, háčkovat, vyšívat, zašívat
židle, pohovka, stůl, křeslo

b) Neverbální složka inteligence pak z podobných úkolů jako:

- Doplňte vždy dvě nejbližší čísla do číselné řady:
2-5-8-3-6-9-.-.-
- Pokračujte v započaté řadě:
Xxxx - xXxx - xxXx –

Tabulka norem IQ:

IQ
nad 120 nadprůměr
110 - 119 lehký nadprůměr
90 - 109 průměr NORMA
80 - 89 lehký podprůměr
70 - 79 slaboduchost
50 - 70 SLABOMYSLNOST (OLIGOFRENIE)
debilita
25 - 50 imbecilita
pod 25 idiocie

IQ nad 130 umožňuje členství v Mense - prestižní společnosti inteligentních lidí na světě.
Schopnosti lze posuzovat jednak na základě rozboru činností zkoumané osoby, jednak na základě testování.
Nejznámější jsou testy rozumových schopností – inteligence. To je velmi složitá vlastnost osobnosti, zčásti
vrozená, zčásti získaná.

a) vrozenou složku (schopnost myšlení, poznávání) posuzuje neverbální test - Ravenovy progresivní matice.
Principem je doplňování chybějícího obrázku geometrických tvarů za časový úsek. Úspěšnost při tomto testu
není ovlivněna vzděláním.

58
b) vrozenou i získanou složku inteligence (schopnost chápání, porozumění, vědomosti) zkoumá např. Wais – R
test. Tento test je rozdělen na část vědomostní (kultura, politika, historie), část s porozuměním ( např. našla si
dopis s adresou – co uděláš?), opakování číselných řad, matematický úsudek – logické slovní úlohy, slovní
zásoba ( vyjmenuj psovité šelmy). Úspěšnost v tomto testu se odvíjí od vědomostí a zkušeností jedince.

Některé druhy inteligence:

1. Řečová inteligence – schopnost užívat různých forem jazyka a rozumět pojmům.
Úkol: vysvětli, jak upéct koláč; sestav křížovku; slož básničku

2. Zraková inteligence – schopnost vnímat, zpracovávat a hodnotit vizuální stránku světa.

Úkol: nakresli mapku školy, navrhni model šatů do tanečních

3. Logicko- matematická inteligence – schopnost vnímat logické vztahy mezi jevy.

Úkol: naplánuj cenu nákupu na nedělní oběd, odhadni počet kroků, kterým projdeš třídu.

4. Fyzická inteligence – schopnost užívat své tělo, vykonávat a koordinovat pohyby těla.
Úkoly: slož hlavolam, vymysli a nauč ostatní tanec, zašij si díru na ponožce.

5. Hudební inteligence – schopnost vnímat, zpracovávat, reprodukovat a tvořit melodii a rytmus.

Úkoly: vytleskej rytmus písně, poznej píseň podle ukázky, slož text písně na téma hmyz.

6. Sociální inteligence – schopnost chápat a rozumět druhým.

Úkol: pomož spolužačce s jejím problémem, ve skupině připrav proslov na téma láska.

7. Emoční inteligence – schopnost rozumět sobě samému a tak správně regulovat své chování ke druhým.
Úkol: ve vypjaté situaci se ovládni, pokus se dohodnout s druhým při hádce.

Po prostudování tématu byste měli být schopni:

zhodnotit vlastní rozumové schopnosti, ve kterých jsou vaše silné stránky Ano Ne
definovat pojem inteligence Ano Ne
vysvětlit, co znamená IQ, jaké jsou normy této hodnoty Ano Ne
vyhledat informace o měření IQ a o společnosti Mensa Ano Ne

? Kontrolní otázky:
1. Co je to rozumová schopnost, co je inteligence?
2. Jak lze objektivně posoudit úroveň inteligence?
3. Jaké druhy inteligence využíváte ve vašem životě?
4. Lze změřit inteligenci i zcela nevzdělanému člověku?

59
Téma: Poznávání osobnosti, faktory zkreslující poznávání osobnosti

Úkol k opakování učiva:

Kreativita znamená tvořivost a originalitu. ano - ne
Nalezneme-li neobvyklé řešení problému, které ale nelze realizovat, jsme kreativní. ano - ne
Mezi bariéry tvořivosti patří naše návyky, autority ve výchově, nedirektivní vedení. ano - ne
Mezi vrozené vlastnosti osobnosti patří vlohy a temperament. ano - ne
Cholerik je člověk společenský, originální, vznětlivý. ano - ne
Hippokrates dělil temperament podle tělesných orgánů. ano - ne
I.P. Pavlov je zakladatel moderní fyziologie. ano - ne
Vzruch a útlum jsou základem schopností. ano - ne
Temperament člověka nelze ovlivnit, je vrozený. ano - ne
S. Freud byl původem Němec. ano - ne
Flegmatik je stabilní introvert. (Eysenck) ano - ne
Pojem ego zavedl K.G.Jung. ano - ne

V úvodních hodinách psychologie na počátku školního roku jsme se seznámili s některými metodami ,
které využívají psychologové při poznávání psychiky člověka. Na které si nyní bez přípravy a
opakování vzpomenete?

Pozorování Psychologie se omezuje na pozorování projevů chování, a zkoumání

fyziologických jevů. Např. člověk při vzteku křičí, je rudý v obličeji, působí napjatě
a agresivně, přitom má vysoký krevní tlak a tachykardii.
Pozorování může být skryté a zjevné.
Zvláštním typem je sebepozorování - introspekce
Projektivní testy Podstatou těchto testů je, že se zkoumané osobě předkládá materiál, který má
mnoho významů. Pokusná osoba má přesně uvést, jaké myšlenky, představy, a
pocity se v ní objevují při pozorování daného materiálu.
Do svých výpovědí pak promítá své vlastní prožívání ( obavy, agrese, přání,
potřeby).
TAT - test tématické apercepce.
Test se skládá ze série obrázků, které představují jednotlivé osoby v nejasných
situacích. Zkoumaná osoba má u každého obrázku vyprávět svůj vlastní příběh.
Scénotest - užívá se u dětí. Dítě skládá z figurek své nejbližší okolí. Test je zaměřen
především na narušení kontaktů v rodině.
Rorschachův test inkoustových skvrn - stanovení neuróz, psychopatií
Frustrační testy Rosenzweigův test - série obrázků, na kterých zúčastněné osoby prožívají nějakou
nepříjemnost. Úkolem zkoumané osoby je doplnit, co v dané situaci osoba řekne,
jak reaguje na nepříjemnost
Dotazníky Poměrně jednoduchá, rychlá metoda, ke zjišťování osobnostních charakteristik.
Využívají dotazníky postojové, zájmové, profesní.
Eyseneckův osobní dotazník introverze - extraverze.
MMPI (minesotský osobnostní dotazník) - obsahuje 550 otázek, osoba odpovídá
ano - ne - nevím ( nevím smí použít max. 100x)

60
Rozhovor - Mnoho psychologických poznatků (o postojích, prožívání, názorech, citových
interwiev stavech, zálibách, dosavadním životě) se získává metodou rozhovoru.
Příkladem je zjišťování anamnézy vyšetřované osoby, kdy jde nejen o přesný obsah
a stylizaci otázek, ale i vytvoření ovzduší důvěry . V rámci rozhovoru se uplatňuje i
pozorování.
Posuzovací Existují způsoby chování, které jsou obtížně přístupné psychologickému
škály pozorování. V těchto případech je možné přimět zkoumanou osobu, aby na škále
posoudila sama sebe nebo požádat o toto posouzení nějakou osobu z jejího blízkého
okolí.
Např. profil osobnosti (agresivita, citlivost, ovládání se, spolehlivost, tolerance).
Studium Osobnost se utváří v interakci s prostředím, proto poznání a pochopení vlivů, které
podmínek působily od narození na osobnost, je při diagnostice poruch osobnosti důležité.
života Pozornost se věnuje zejména:
• materiálním podmínkám života
• stavu rodinného prostředí
• vliv širšího okolí - škola, kamarádi, parta ...

Většina lidí si během svého života vyvinula vlastní systém, s jehož pomocí dokáže hodnotit sama a
jiné lidi. Pro každého z nás je životně důležité rozlišovat mezi přáteli a nepřáteli, rozeznat nepřátele,
konkurenty, odhadnout silné a slabé stránky člověka, se kterým jednáme. Při hodnocení a posuzování
lidí kolem sebe často postupujeme naivně.
Při poznávání člověka člověkem v denním styku se uplatňují činitelé, které si pozorovatel
víceméně neuvědomuje, ale mohou výrazně zkreslit objektivní poznání jiného člověka. Proto je
důležité se s nimi seznámit a při poznávání druhých je minimalizovat.

Úkol:
Označte vlastnosti v závorkách, které se podle vás nejlépe hodí k dokončení následujících vět.
- Jan je energický, horlivý a (inteligentní, neinteligentní).
- Marie je odvážná, vyzývavá a (extrovertní, introvertní).
- Josef je bystrý, živý a (hubený, tlustý).
- Jana je atraktivní, inteligentní a (sympatická, nesympatická).
- Zuzana je veselá, pozitivní a (atraktivní, neatraktivní).
- Jakub je hezký, vysoký a (zajímavý, nudný).

Na závěr: Některé volby se zdají být správné, některé chybné. To, co vás vede k dojmu "správnosti"
je vaše soukromá teorie osobnosti, systém pravidel, jež určují, které vlastnosti se k sobě hodí nebo se
spolu obvykle vyskytují. Vžitá pravidla říkají většině lidí, že ten, kdo je energický a horlivý, je také
inteligentní. Samozřejmě neexistuje žádný logický důvod, proč by neinteligentní člověk nemohl být
energický a horlivý.

61
Faktory zkreslující poznávání osobnosti

1. Soukromá teorie osobnosti

- Je to osobní teorie, že má-li jedna osoba vlastnosti x, musí nutně mít i vlastnost y.
- Např. je-li někdo movitý, musí to být podvodník.
- Podstatou této teorie je to, že určité vlastnosti se vyskytují vždy společně.
- Lidem tedy přisuzujeme vlastnosti, aniž bychom se přesvědčili o jejich existenci.

2. První dojem (pořadí informací – „zaškatulkování“)

- První dojem výrazně ovlivňuje náš další vztah ke druhému.
- První dojem je vlastně připisování určitých vlastností člověku podle svých předcházejících
zkušeností.
- Pokud v nás někdo vyvolá pozitivní první dojem, máme pak tendenci ho tak vidět i později,
odhlížíme od negativních vlastností.
- Při prvním nepříznivém dojmu je tomu naopak.

3. Haló-efekt
- Tendence řídit se při posuzování jiného člověka všeobecným dojmem, jaký udělal na
posuzovatele.
- Např. nápadně špatná vlastnost může vyvolat jednostranný negativná úsudek o celém člověku.
- Žák s výborným prospěchem je hodnocen posuzovatelem ze všech stránek nadměrně kladně.

4. Autoprojekce (podle sebe soudím tebe)

- Je to tendence posuzovat druhé podle sebe, a to zejména připisovat mu ve zvýšené míře vlastní
záporné vlastnosti.
- Zjistilo se, že podlézaví lidé označili své známé za ještě podlézavější.
- Tímto přístupem si člověk vlastně udržuje vlastní duševní rovnováhu, ale zkresluje objektivní
poznání („Jiní jsou horší než já.“)

5. Figura a pozadí („vrána k vráně sedá“)

- Tendence posuzovat jiného člověka na pozadí lidí, mezi nimiž žije a k nimž patří a připisovat
mu tejné vlastnosti, které připisujeme těmto lidem.

6. Pygmalion efekt
- Tendence vidět člověka takového, jakého ho vidět chceme.
- Naše vnímání je závislé na našem očekávání.
- Pokus: Učitelům byl dán seznam velmi nadaných žáků (byli průměrní a vybráni náhodně).
Učitelé vlivem svých očekávání hodnotili vybrané žáky zřetelně lépe, než zbytek třídy.

Úkol:

Jak si představujete:
- typickou učitelku?.................................................................................................................
- typického homosexuála?.......................................................................................................
- typického bezdomovce?........................................................................................................
- typického maminčina mazánka?...........................................................................................
Jak dochází k takovému označkování?

7. Stereotyp, předsudek
- Člověku jsou přisuzovány charakterové vlastnosti, které obecně předpokládáme u
většiny členů dané skupiny.
- Většinou jsou to vnější shody v oblékání, zvláštnosti postavy, rysy v obličeji, způsob
komunikace.

62
 - Stereotypy nám brání vidět individualitu jedince.
- Např. jestliže potkáte nějakého bezdomovce, budete asi mít po ruce řadu vlastností, obecné
pro bezdomovce charakteristických, které budete ochotni na něj vztahovat. Na chování můžete
dokonce vidět různé vlastnosti, které byste neviděli, kdybyste nevěděli, že je bezdomovec.

8. Aktuální psychický stav posuzovatele

- Při dobré a optimistické náladě se objevuje tendence vidět jiné v kladném světle, při špatné
náladě je tomu naopak.
- Zejména afekty (hněv, zlost apod.) ztěžují objektivní poznávání jiných.

? Kontrolní otázky:
1. Jakých chyb se můžeme dopouštět při posuzování osobnosti?
2. Proč jsou předsudky nebezpečné?
3. Jakými metodami lze poznávat osobnost?

Téma: Teorie osobnosti

Teorie osobnosti podle Sigmunda Freuda

Teorie osobnosti podle Ernsta Kretschmera

63
Téma: Normalita osobnosti

Na pojem normalita osobnosti lze nahlížet z několika hledisek, např. statisticky ( normální je
to, co bývá nejvíce časté, tedy průměrné, jevy nad a pod průměrem bývají označovány jako
nenormální, patologické). Dalším pohledem bývá funkční chápání normality a vychází z toho, že
systém, který plní správně svou funkci, je normální.

K posouzení toho, co je či není možno považovat za normální vychází patopsychologie

z několika zdrojů:

Subjektivní odhad jedince

Názor sociálního okolí Normalita
Nepřítomnost patologických projevů ( psychiatrická diagnostika) osobnosti
Projevy člověka – jeho chování a jednání

Velmi často se normalita osobnosti chápe jako duševní zdraví.

Co ovlivňuje duševní zdraví? Lidský mozek je tělesným orgánem. jehož funkcím patří mimo jiné
duševní činnost. Je tedy přirozené, že vše, co ovlivňuje stav mozku, se může projevit také v našem
duševním životě. Na mozek mohou působit různé vlivy dvojím způsobem: jednak prostřednictvím
krve a jiných tělních tekutin - humorálně, jednak prostřednictvím nervových impulsů přivedených
do mozku, buď vlastního těla - interorecepce, nebo zevního prostředí, ve kterém se organismus
nachází - exterorecepce.

krev, tělní tekutiny

mozek vnitřní prostředí ( z těla)
nervové impulsy zevní prostředí

Úkol: Pokuste se popsat psychologickou charakteristiku normálního jedince.

Problematikou duševního zdraví se zaobírá obor duševní hygiena (psychohygiena).

Duševní hygiena je schopnost či umění zachovat si duševní zdraví a všechny metody, které k tomu
přispívají. Studium duševní hygieny se formovalo ve vědní obor, který zkoumá biologické a sociální
podmínky působící na rozvoj a upevňování duševního zdraví a obrací se také k otázkám prevence.

Duševní hygiena je definována jako soubor poznatků, pravidel a preventivních opatření, jejichž cílem
je ochrana a udržení psychického zdraví.
Péčí o duševní zdraví rozumíme péči o to, co si myslíme, jaké máme představy, jaký máme postoj
k věcem, lidem, událostem, co prožíváme (emoce, pocity), jaké jsou naše cíle a smysl života.

Úkol: Napište do tabulky, jak se projeví nedostatečná tělesná a duševní hygiena.
Zanedbaná tělesná hygiena Zanedbaná duševní hygiena

64
V přehledu uvádíme některé zásady duševní hygieny:
1.Pozitivní vztah k životu.
Pozitivní pohled na svět. Pro ilustraci této zásady poslouží následující příklady:
a) V noci po dešti šli cestou dva muži. Před nimi se náhle objevila velká kaluž. První muž říká: „Bláto,
to je hrůza!“ Druhý muž na to:„ Hvězdy, to je krása!“ V louži se totiž odrážely hvězdy. Každý muž
viděl stejnou situaci jinak. I v na první pohled negativních zážitcích hledejme něco pozitivního.
b) Máme-li žízeň, vezmeme si sklenici vody, ze které jedním douškem vypijeme půlku. Nyní si můžeme
říct: „ Škoda, mám už jen půlku sklenice. Ale také: „ To je dobře, mám ještě půlku sklenice.
2. Péče o tělo.
Člověk je jednotkou duševní, sociální a tělesnou. To, co se děje v našem těle, má vliv na naše prožívání
a naopak. Tělesná a duševní stránka člověka tvoří nedělitelnou jednotu.
Dbáme proto o racionální stravu, dostatečný a pravidelný spánek, odpočinek, tělesnou aktivitu, osobní
hygienu, apod.
3. Ujasnění si smyslu života.
Jde o základní zaměření našeho života.To se často ve skutečnosti projeví v tom, jak jednáme s druhým
člověkem. Zvláště tehdy, jednáme-li s lidmi, kteří jsou společensky nebo jinak „nad námi nebo hodně
pod námi.“Tehdy na sebe prozradíme, kdo jsme a o co nám v životě jde. Jde-li nám jen o vlastní
prospěch nebo myslíme-li i na druhé.
V životě se kladný vztah projeví jako úcta, respekt, akceptace druhého, odpuštění druhému, péče o
druhé.
4. Relaxace a odpočinek.
K tomu nám slouží jednak relaxační činnosti ( poslech hudby, výtvarné činnosti, tanec, kulturní
zážitky, návštěvy přátel, sport, jóga, koníčky, apod.). Jednak relaxační techniky (autogenní trénink,
hypnóza, arteterapie, muzikoterapie, relaxace dýchání, koncentrační cvičení, apod.).
5. Reálné sebepojetí.
Mezi našim ideálním a reálným „já“ bývá často velký rozdíl. Člověk se většinou snaží o to, aby byl
druhými hodnocen spíše jako lepší než ve skutečnosti je. To ale člověka vyčerpává, a tak pro
zachování duševního zdraví je důležitá pokora, nedělat ze sebe to, co nejsme.
6. Hledání zdrojů životní radosti.
Nemusí jít o žádné zásadní úspěchy, ale i malé radosti z toho, co se nám povedlo, co děláme rádi,
z obyčejných „darů“ života (dobré rodiny, přátel, koníčků, dílčích pracovních úspěchů, přírody,
slunce,apod.)
7. Podpora přátelství.
Schopnost hledat a vážit si opravdových přátel. Setkávat se s nimi.Užívat si přátelství.
8. Stanovení si životních priorit.
Člověk nikdy nezvládne vše, co by chtěl. Proto je rozumné stanovit si žebříček naléhavosti svých úkolů,
nezapomínat však v nich na odpočinek a volný čas.

Mezi poruchy osobnosti patří:

NEURÓZA: Funkční psychická porucha bez primárního poškození mozku nebo změny v
metabolismu. Narušená schopnost přizpůsobení, porucha myšlení, jednání, cítění. Nemocný si
poruchy uvědomuje a trpí jí. Příčiny jsou psychogenní. Na vzniku neurózy se podílejí vrozené
dispozice a zevní vlivy - únava, stres, vyčerpání.

PSYCHÓZA: Závažné duševní onemocnění, při němž nemocný ztrácí kontakt s realitou; jeho
vnímání, prožívání a hodnocení skutečnosti je těžce deformováno, chybí vědomí nemoci. Projevem
psychózy jsou zpravidla halucinace a bludy. Příčina je neznámá, zřejmě spočívá v odchylných
biochemických pochodech mozku.

65
Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni:
definovat normalitu osobnosti a uvést její zdroje Ano Ne
charakterizovat duševní zdraví Ano Ne
uvést hlavní úkoly a zásady duševní hygieny Ano Ne

? Kontrolní otázky:
1. Vysvětlete,jak rozumíte tvrzení:„Přítel je člověk, před kterým můžeme myslet nahlas.“
2. Jakým způsobem relaxuje současná mladá generace? Jak relaxují starší lidé?
3. Které ze známých jevů mohou narušovat duševní zdraví?
4. Jaké znáte poruchy osobnosti?
5. Posouzení normality je vždy velmi ošidné; zamysleme se z hlediska statistiky např. nad
jedinci s vysokým IQ 140, či nad výskytem některých chorob např. zubního kazu.

66