Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.

cz) [901269]
Tato elektronická kniha byla zakoupena v internetovém
knihkupectví Martinus.cz

Jméno a příjmení kupujícího: Radka Jiráčková

E-mail: jirackova.radka@seznam.cz

Upozorňujeme, že elektronická kniha je dílem chráněným dle

autorského zákona a je určena jen pro osobní potřebu kupujícího.
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na
internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření
neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle
platného autorského zákona a trestního zákoníku.

Velmi si vážíme, že e-knihu dále nešíříte. Jen díky Vašim nákupům

dostanou autoři, nakladatelé a knihkupci odměnu za svou práci.
Děkujeme, že tak přispíváte k rozvoji literatury a vzniku dalších
skvělých knih.

Jestli máte jakékoli dotazy, neváhejte nás, prosím, kontaktovat na

adrese eknihy@martinus.cz
dej mi své
jméno
dej mi své
jméno
andré aciman

Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]

Text © André Aciman, 2007
Translation © Lucie Podhorná, 2018
Czech edition © Nakladatelství Slovart

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována
v knižní, elektronické ani jiné podobě, ukládána do databází či rozmnožována
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Dej mi své jméno

Z anglického originálu Call me by your name

vydaného v roce 2007 nakladatelstvím Farrar, Straus and Giroux
přeložila Lucie Podhorná
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha, v edici #BOOKLAB v roce 2018
Editorka Marie Iljašenko
Redaktor Jiří Kettner
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání první

ISBN 978-80-7529-596-5
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 Věnováno TK

Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]

 1. ČÁST

Kdy, když zatím ne?

Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
„Zatím!“ To slovo, ten hlas, ten postoj.
Tehdy jsem poprvé slyšel, že by se někdo loučil slovem „zatím“.
Znělo to drsně, odměřeně a pohrdavě, pronesl to se skrytou lhostejnos-
tí lidí, kterým je vcelku jedno, jestli se s tím druhým ještě někdy setkají.
To je moje první vzpomínka na něj. A dodnes si ji dokážu vyba-
vit. Zatím!
Zavřu oči, pronesu to slovo a ocitám se zpět v Itálii před mnoha
lety, kráčím naší příjezdovou alejí a dívám se, jak vystupuje z taxíku,
na sobě rozevlátou bílou košili s rozhaleným límečkem, sluneční brý-
le a slamák. Všude kůže. Najednou mi potřásá rukou, podává mi svůj
batoh, vytahuje ze zavazadlového prostoru kufr a ptá se, jestli je můj
otec doma.
Možná to začalo právě tehdy a tam: košile s vyhrnutými rukávy,
oblé paty, které klouzaly dovnitř a ven z ošoupaných espadrilek a ne-
mohly se dočkat, až budou moct okusit cestu vysypanou horkým štěr-
kem, která vede k našemu domu. Každý jeho krok se ptal: Kudy na pláž?
Náš letošní letní host. Další nuda.
A potom se otočí zády k autu, téměř bezmyšlenkovitě mávne vol-
nou rukou a pronese nedbalé Zatím! k jinému cestujícímu v taxí-
ku, který se s ním nejspíš podělil o jízdné z nádraží. Nepřipojil žád-
né jméno, žádný žert, kterým by své neotesané sbohem zjemnil, nic.

9
André Aciman

Bylo to jeho jednoslovné rozloučení: spěšné, smělé a přímočaré – jak

se komu zlíbí, jemu to je ukradené.
Jen počkejte, pomyslel jsem si, takhle se bude loučit i s námi, až
přijde čas odjezdu. Hrubým, nedbalým Zatím!.
Do té doby ho tu budeme muset šest týdnů trpět.
Byl jsem dokonale vyděšený. Nepřístupný typ.
Ale mohl bych si ho postupně oblíbit. Od oblé brady po oblé pa-
ty. Potom bych se ho během pár dnů naučil nenávidět. Toho samé-
ho muže, jehož fotografie na formuláři žádosti na mě před několika
měsíci vyskočila s příslibem okamžité spřízněnosti.

Mí rodiče přijímali letní hosty a pomáhali tak mladým akademikům,

kteří revidovali své rukopisy před vydáním. Každé léto jsem musel
na šest týdnů vyklidit svůj pokoj a přestěhovat se o místnost vedle
do daleko menšího pokoje, který kdysi patříval mému dědečkovi.
V průběhu zimních měsíců, které jsme trávili ve městě, se z něj stá-
vala částečně dílna, odkladiště a půda, kde dědeček, můj jmenovec,
údajně ještě stále skřípal zuby ve věčném spánku. Letní rezidenti nám
nemuseli nic platit, naše domácnost se o ně plně postarala a mohli
si prakticky dělat, co se jim zlíbilo, za předpokladu, že zhruba hodi-
nu denně pomáhali mému otci s korespondencí a různým papírová-
ním. Stali se členy rodiny a po asi patnácti letech téhle praxe jsme si
už zvykli, že nás nejen na Vánoce, ale po celý rok zahrnovali pohled-
nicemi a dárky. Byli to lidé zcela oddaní naší rodině, a když zrovna
byli v Evropě, dělali všechno pro to, aby i se svými rodinami mohli
na den či dva přijet do B. a užít si nostalgický výlet do svého starého
přechodného bydliště.
U jídla nám často dělali společnost dva nebo tři další hosté, někdy
sousedé či příbuzní, jindy kolegové, právníci, lékaři, celebrity a bo-

10
 Dej mi své jméno

háči, kteří cestou na svá letní sídla přijeli navštívit mého otce. Někdy
jsme přizvali ke stolu i náhodný pár turistů, který se doslechl o naší
staré vile a jednoduše se na ni musel přijít podívat. Byli zcela okouz-
leni, když jsme je požádali, ať s námi povečeří a něco nám o sobě po-
vědí, zatímco Mafalda, jež se o nich dozvěděla až v poslední minutě,
ještě narychlo připravovala další porce. Můj otec, v soukromí rezer-
vovaný a plachý, nemiloval nic víc než několikajazyčnou konverzaci
s nějakým nadějným odborníkem na začátku kariéry, zatímco horké
letní slunce nad nimi po několika skleničkách rosatella rozprostřelo
nevyhnutelný odpolední útlum. Tuhle aktivitu jsme označili za večer-
ní lopotu – a po nějaké době tomu tak začali říkat všichni naši šesti-
týdenní hosté.

Možná to začalo brzy po jeho příjezdu během jednoho z našich vy-

čerpávajících obědů. Posadil se vedle mě a já si konečně uvědomil, že
navzdory lehkému opálení, k němuž přišel během svého nedávného
krátkého pobytu na Sicílii, mají jeho dlaně stejnou barvu jako bledá
jemná kůže na jeho chodidlech, hrdle a spodní části předloktí, která
nebyla příliš často vystavena slunci. Ta kůže byla téměř světle růžová,
lesklá a hladká jako spodek ještěrčího bříška. Soukromá, cudná, ne-
ochmýřená, jako ruměnec na tváři sportovce nebo úsvit po bouřlivé
noci. Řekla mi o něm věci, na které by mě nikdy nenapadlo se zeptat.
Možná to začalo během těch nekonečných odpoledních hodin,
kdy se každý v domě i mimo něj rozvalil jen tak v plavkách, těla po-
lehávající všude kolem a zabíjející čas, dokud někdo konečně nena-
vrhl, abychom si šli zaplavat dolů ke skalám. Příbuzní, bratranci, ses-
třenice, sousedé, přátelé, přátelé přátel, kolegové nebo prostě kdokoli,
komu se zrovna zachtělo zaklepat u nás na bránu a zeptat se, jestli by
si na našem kurtu nemohl zahrát tenis – ti všichni se k nám mohli při

11
André Aciman

rozvalování, plavání i jídle přidat, a pokud zůstali dostatečně dlou-

ho, mohli přespat v našem domku pro hosty.

Nebo to možná začalo na pláži. Nebo na tenisovém kurtu. Nebo na naší

první společné procházce úplně prvního dne, kdy mě požádali, abych
ho provedl po domě a okolí, a tak nějak se stalo, že jsem ho skrze pra-
starou kovanou železnou bránu zavedl hlouběji do vnitrozemí, na ne-
konečně prázdný pozemek s opuštěnými železničními kolejemi, které
kdysi spojovaly B. s N. „Není tady někde i opuštěné nádraží?“ zeptal
se s pohledem upřeným mezi stromy pod žhnoucím sluncem, nejspíš
ve snaze položit synovi majitele správnou otázku. „Ne, tady nádraží
nikdy nebylo. Vlak zastavoval na požádání.“ Ten vlak ho zaujal; ko-
lejnice mu připadaly úzké. Byl to vlak se dvěma vagony a královským
znakem, vysvětlil jsem mu. Teď v něm žijí cikáni. Žijí tam od dob, kdy
sem moje matka jako malá holka jezdívala na léto. Cikáni odtáhli oba
vykolejené vozy dál do vnitrozemí. Chce se na ně podívat? „Zatím ne.
Možná později.“ Zdvořilá lhostejnost, jako by si všiml mé nemístné
horlivé snahy se mu zalíbit, a rázně mě od sebe odstrčil.
Přesto se mě to dotklo.
Řekl, že si chce v B. otevřít účet v bance a potom navštívit místní
překladatelku, kterou mu pro jeho knihu dojednal jeho italský vydavatel.
Rozhodl jsem se, že ho tam vezmu na kole.
Na kole naše konverzace neplynula o nic lépe než pěšky. Po cestě
jsme se zastavili na něco k pití. Kavárna byla temná a úplně prázdná.
Majitel zrovna vytíral podlahu silným čpavkovým roztokem. Odešli
jsme odtamtud hned, jak jsme mohli. A jako vždy: kosi, pinie, cikády.
Zhluboka jsem si přihnul z velké lahve minerálky, podal jsem mu
ji a potom jsem se z ní napil ještě jednou. Nalil jsem si trochu vody
do dlaně a omyl si tvář, vlhkými prsty jsem si prohrábl vlasy. Voda

12
 Dej mi své jméno

nebyla dost studená ani dost perlivá a zanechala za sebou pocit ne-
uhašené žízně.
Co tady tak lidé dělávají?
Nic. Čekají, až skončí léto.
A co dělávají v zimě?
Usmál jsem se nad odpovědí, která mě napadla. Pochopil to
a prohlásil: „Nic neříkej. Čekají, až zas přijde léto, že?“
Líbilo se mi, že mi čte myšlenky. Večerní lopotu si osvojí rychle-
ji než jeho předchůdci.
„V zimě je to tu ve skutečnosti celé šedé a temné. Jezdíme sem na
Vánoce. Jinak je to město duchů.“
„A co jiného tady na Vánoce děláte kromě pečení kaštanů a po-
píjení vaječného koňaku?“
Provokoval mě. Nabídl jsem mu stejný úsměv jako předtím. Po-
chopil, mlčel. Zasmáli jsme se.
Zeptal se mě, co dělám. Hraju tenis. Plavu. Večer chodím ven. Bě-
hám. Dělám transkripce hudby. Čtu.
Řekl, že taky běhá. Brzy ráno. Kde se tady dá běhat? Většinou po
promenádě. Můžu mu to ukázat, jestli chce.
Zrovna ve chvíli, kdy se mi začínal líbit, jako bych znovu dostal
pár facek: „Zatím ne, možná později.“
Čtení jsem na svém seznamu aktivit uvedl jako poslední, protože
jsem si myslel, že s tím svéhlavým, bezostyšným postojem, který dosud
předváděl, bude čtení poslední i na jeho seznamu. O několik hodin poz-
ději, kdy jsem už věděl, že právě dopsal knihu o Hérakleitovi a že „čtení“
nejspíš představuje významnou část jeho života, jsem si uvědomil, že
musím nějak chytře hodit zpátečku a dát mu najevo, že moje skutečné
zájmy jsou vlastně totožné s těmi jeho. Nebyla to ale obratnost potřebná
k mému očištění, co mě zneklidňovalo. To až díky nevítaným pochyb-
nostem mi jak v té chvíli, tak během našeho nenuceného rozhovoru

13
André Aciman

u kolejí konečně došlo, že jsem se celou tu dobu, aniž bych to dal naje-
vo, aniž bych si to vůbec přiznal, snažil si ho získat. A nedařilo se mi to.
Když jsem se nabídl – protože všem hostům se ten nápad moc lí-
bil –, že ho vezmu do kostela svatého Jakuba a vystoupáme na samý
vrchol zvonice, kterou jsme překřtili na Famózní, neměl jsem tam
jen tak zůstat stát a čekat. Myslel jsem, že bude stačit vzít ho nahoru
a nechat ho prohlédnout si město, moře a věčnost, aby si mě oblíbil.
Ale ne. Zatím ne!

Možná to ale začalo daleko později, než si myslím, a nemusel jsem si

toho vůbec všimnout. Někoho spatříte, ale vlastně ho vůbec nevidíte,
protože stojí v pozadí. Nebo si ho všimnete, ale nic vám nedojde, nic
vás „netrkne“, a než si vůbec uvědomíte, že tam někdo je, nebo že vás
něco trápí, těch šest týdnů, co máte k dispozici, už je skoro pryč a on
buď už odjel, nebo se k odjezdu chystá. Vy se pak snažíte vypořádat
s něčím, co vám několik týdnů zrálo přímo pod nosem a co nese všech-
ny znaky čehosi, co jste nuceni označit za chci. Jak mě to vůbec mohlo
nenapadnout, ptáte se? Touhu přece poznám na první pohled – a přes-
to mi tentokrát zcela proklouzla. Líbil se mi ten jeho prohnaný úsměv,
který mu zničehonic rozzářil tvář pokaždé, když uhodl, na co myslím.
Ve skutečnosti jsem ale nikdy nechtěl nic jiného než kůži, jenom kůži.
Třetího dne jeho pobytu u nás jsem na sobě u večeře ucítil jeho po-
hled. Vysvětloval jsem zrovna Haydnovu skladbu Sedm posledních slov
Vykupitelových na kříži, kterou jsem přepisoval pro kytaru. Toho roku
mi bylo sedmnáct, a jelikož jsem byl u stolu nejmladší a tím pádem zřej-
mě ten poslední, koho by někdo poslouchal, osvojil jsem si zvyk propa-
šovat do co nejméně slov co nejvíc informací. Mluvil jsem rychle, a li-
dem tak připadalo, že jsem bez ustání nervózní a mumlám. Když jsem
svou transkripci dovysvětlil, zachytil jsem zleva jeho letmý dychtivý po-

14
 Dej mi své jméno

hled. Nadchlo mě to a potěšilo. Očividně ho to zajímá – líbím se mu.

Tak to nakonec nebylo zas tak těžké. Když jsem se k němu ale konečně
otočil tváří v tvář, setkal jsem se s pohledem studeným, ledovým, zlost-
ným – s čímsi náhle nepřátelským a mrazivým, hraničícím s krutostí.
Naprosto mě to zaskočilo. Čím jsem si to zasloužil? Chtěl jsem,
aby ke mně byl zase milý, aby se se mnou smál stejně jako před něko-
lika dny u opuštěných kolejí, nebo jako když jsem mu toho odpoled-
ne vysvětloval, že B. je jediné město v Itálii, kterým místní autobusy
corriera s Kristem projíždějí bez zastavení. Ihned se rozesmál, po-
znal mou šifrovanou narážku na knihu Carla Leviho. Líbilo se mi, jak
naše myšlenky jako by putovaly souběžně, jak jsme okamžitě uhodli,
s jakými slovy si ten druhý pohrává, ale na poslední chvíli je zamlčí.
S tímhle sousedem nebude snadné pořízení. Radši se od něj budu
držet dál, řekl jsem si. Když si pomyslím, že jsem skoro podlehl kůži
na jeho rukou a hrudi, na jeho chodidlech, která se za celou dobu své
existence nikdy nedotkla hrubého povrchu – a jeho očím, které byly
jako zázrak vzkříšení, když mi věnovaly svůj jiný, přívětivější pohled.
Nedokázal jsem se na něj dívat příliš dlouho, a přesto jsem se na něj
musel dívat pořád, abych zjistil proč.
Pravděpodobně jsem mu to oplatil podobně zlým pohledem.
Naše konverzace najednou na dva dny úplně odumřela.
Na dlouhém balkoně, který naše dva pokoje sdílely, jsme se jeden
druhému vyhýbali. Byla tu jen povrchní výměna zdvořilostí: ahoj,
dobré ráno, hezké počasí.
Potom, bez jakéhokoli vysvětlení, došlo k náhlému obratu.
Nechceš si jít dnes ráno zaběhat? Ne, ani ne. Tak si pojďme zaplavat.
Dnešek, bolest, rozdmýchání emocí, vzrušení z někoho nového,
příslib blaženosti vznášející se téměř na dosah ruky, tápání kolem lidí,
které možná špatně pochopím a nechci ztratit a v každém ohybu je mu-
sím znovu odhadovat, zoufalá vychytralost, kterou přináším každému,

15
André Aciman

koho chci a kým toužím být chtěn, zástěny, které jako bych vztyčil mezi
sebou a okolním světem, ne však pouhé vrstvy posuvných dveří z rý-
žového papíru, nutkání zašifrovat a dešifrovat to, co vlastně nikdy za-
kódované nebylo – to všechno začalo toho léta, kdy do našeho domu
přišel Oliver. Je to navždy vtištěné v každém letním hitu toho roku,
v každém románu, který jsem během jeho pobytu i po něm přečetl, ve
všem od vůně rozmarýnu za horkých dnů po zběsilé odpolední bzuče-
ní cikád – vůně a zvuky, s nimiž jsem vyrůstal a poznával je každé léto
mého života až do té doby, než se obrátily proti mně a nabyly rozdíl-
ných tvarů, už navždy zabarvených událostmi toho léta.

Nebo to možná začalo po jeho prvním týdnu u nás, kdy jsem byl nad-
šený z toho, že si mě pořád ještě pamatuje, že mě neignoruje, a já si
tak mohl dovolit ten luxus procházet po cestě do zahrady okolo něj
a nemuset přitom předstírat, že ho nevidím. To první ráno jsme šli
běhat – až nahoru do B. a zpět. Brzy ráno druhého dne jsme šli pla-
vat. Následující den jsme šli zase běhat. Rád jsem závodil s dodávkou
rozvážející mléko, která teprve vyrážela na svůj denní okruh, nebo
s hokynářem a pekařem, kteří se zrovna chystali otevírat krám, rád
jsem běhal podél pobřeží a po promenádě, kde ještě nebyla živá duše,
a náš dům odtamtud vypadal jako vzdálený přelud. Líbilo se mi, když
se naše chodidla sladila, levé s levým, a dopadala na zem ve stejném
rytmu. Zanechávala na pobřeží otisky, ke kterým jsem si přál se vrátit
a potají vkročit do stopy, kterou tam jeho noha vytvořila.
Tohle střídání běhu a plavání byl jednoduše jeho „návyk“ z univerzi-
ty. Utahoval jsem si z něj, jestli běhává i o šabatu. Cvičil pořád, i když byl
nemocný; cvičil by i v posteli, kdyby musel. Říkával, že i kdyby noc před-
tím spal s někým novým, stejně by šel brzy ráno zase běhat. Necvičil jen
jednou, a to, když ho operovali. Zeptal jsem se kvůli čemu, a odpověď,

16
 Dej mi své jméno

kterou jsem doufal, že od něj nikdy neuslyším, na mě vyskočila se zlo-

věstným šklebem jako čertík z krabičky. „Řeknu ti to později, zatím ne.“
Možná byl zadýchaný a nechtěl moc mluvit, nebo se chtěl sou-
středit na plavání nebo běh. Anebo mě tak chtěl přimět, abych udě-
lal to samé – naprosto nevinným způsobem.
Ale na propasti, která se mezi námi v těch nejméně očekávaných
chvílích náhle otevírala, bylo něco mrazivého a odpudivého. Skoro
jako by to dělal úmyslně; nechal mě se uvolnit, potom ještě víc, a na-
jednou mi vyrval jakékoli zdání spřízněnosti.
Ten jeho ocelově tvrdý pohled se vždycky vrátil. Jednoho dne, když
jsem seděl vzadu na zahradě u bazénu, u toho, z čeho se stal „můj stůl“,
a cvičil na kytaru, ležel poblíž mě na trávě, a já ten pohled okamžitě
poznal. Díval se, jak se soustředím na hmatník, a když jsem najed-
nou pozvedl tvář, abych zjistil, jestli se mu líbí, co hraju, byl tam: ostrý
a krutý jako lesklá čepel, která se stáhla ve chvíli, kdy ji oběť spatřila.
Vrhl na mě mdlý úsměv, jako by chtěl říct: Už nemá smysl to skrývat.
Drž se od něj dál.
Musel si všimnout, že to mnou otřáslo, a ve snaze to odčinit se
mě začal vyptávat na kytaru. Byl jsem ale příliš ostražitý na to, abych
mu odpovídal upřímně. Když viděl, jak se snažím odpovědi vymýšlet,
pojal podezření, že je něco v nepořádku víc, než dávám najevo. „Kašli
na vysvětlování. Prostě to zahraj znovu.“ Já jsem si ale myslel, že se ti
to nelíbí. Nelíbí? Jak tě to proboha napadlo? Začali jsme se dohado-
vat. „Prostě to zahraj, jo?“ „To samé?“ „To samé.“
Zvedl jsem se a odešel do obývacího pokoje. Velké francouzské
okno jsem nechal otevřené, aby mě slyšel hrát na klavír. Následoval
mě k domu, opřel se o dřevěný rám okna a chvíli poslouchal.
„Ty jsi to změnil. To není ta samá skladba. Co jsi s ní udělal?“
„Zahrál jsem ji tak, jak by ji zahrál Liszt, kdyby si s ní trošku po-
hrál.“

17
André Aciman

„Prostě ji zahraj znovu, prosím!“

Jeho předstírané rozhořčení se mi líbilo. Znovu jsem začal sklad-
bu hrát.
Po chvíli: „Nemůžu uvěřit tomu, že jsi ji znovu změnil.“
„No, zas tak moc ne. Tak by to zahrál Busoni, kdyby si upravil Lisz-
tovu verzi.“
„Nemůžeš Bachovu skladbu prostě zahrát tak, jak ji napsal Bach?“
„Bach ji ale pro kytaru nikdy nenapsal. Možná ji nenapsal ani pro
cembalo. Ve skutečnosti není ani jisté, že ji Bach vůbec napsal.“
„Zapomeň, že jsem se ptal.“
„Dobře, dobře. Není potřeba se tak rozčilovat,“ prohlásil jsem.
Teď byla řada na mně, abych předstíral zdráhavý souhlas. „Tohle je
můj přepis Bacha bez Busoniho a Liszta. Je to velmi mladý Bach, vě-
novaný jeho bratrovi.“
Věděl jsem přesně, která část skladby ho zaujala, když ji poprvé
uslyšel, a pokaždé, když jsem ji hrál, posílal jsem mu ji jako malý dá-
rek. Byla totiž opravdu věnovaná jemu, jako výraz něčeho nádherné-
ho v mém nitru, co by dokázal pochopit každý hlupák, a pobídlo mě
to prodloužit kadenci skladby. Jen pro něj.
Začali jsme – a on si těch náznaků musel všimnout daleko dřív
než já – flirtovat.

Později toho večera jsem si do deníku zapsal: Když jsem řekl, že jsem
si myslel, že se ti ta skladba nelíbí, neřekl jsem všechno. Chtěl jsem tím
vlastně říct: myslel jsem si, že se ti nelíbím. Doufal jsem, že mě přesvědčíš
o opaku – a na chvíli se ti to i povedlo. Proč tomu zítra ráno nebudu věřit?
Tak i tohle je on, pomyslel jsem si, když jsem uviděl, jak rychle
přepnul z ledu na sluneční svit.
Mohl jsem se ho zeptat: Taky takhle neustále střídám nálady?

18
 Dej mi své jméno

Nejsme zkomponovaní pro jediný nástroj. Ani já, ani ty.

Ještě před chvílí jsem byl ochoten dát mu nálepku složitého a ne-
přístupného člověka a tím to celé hodit za hlavu. Potom řekl ta dvě slo-
va a já sledoval, jak se moje trucovitá apatie proměňuje v budu ti hrát
cokoli, dokud mi neřekneš, abych přestal, dokud nebude čas na oběd,
dokud se mi kůže z prstů vrstva po vrstvě nesloupe, protože to pro tebe
dělám rád, udělám pro tebe cokoli, řekni jen slovo, líbil ses mi od první-
ho dne, a i když mi mé opětovné nabídky přátelství oplatíš ledem, nikdy
nezapomenu na to, že se mezi námi tenhle rozhovor odehrál, a na to,
že existují jednoduché způsoby, jak po sněhové bouři znovu vrátit léto.
Na co jsem v tom svém slibu zapomněl, bylo to, že led a apatie
znají způsoby, jak všechna příměří a rezoluce podepsané během slu-
nečnějších chvil okamžitě zrušit.
Potom přišlo to červencové nedělní odpoledne, kdy se náš dům
najednou vyprázdnil a my v něm zůstali sami, moje vnitřnosti roze-
rval oheň – „oheň“ bylo totiž první a nejsnazší slovo, které mě napadlo
později toho večera, když jsem se v tom ve svém deníku snažil vyznat.
Čekal jsem ve svém pokoji, ležel jsem nehybně na posteli v nejasné
hrůze a očekávání, téměř jako v transu. Nebyl to oheň vášně, nebyl
to ani oheň ničivý, spíš ochromující, jako oheň kazetové pumy, kte-
rá nasaje okolní kyslík a zanechá vás lapající po dechu, s rozkopaný-
mi vnitřnostmi, přetlakem roztrhanou plicní tkání a vyprahlými ústy.
Doufáte, že na vás nikdo nebude mluvit, protože nemůžete odpově-
dět, modlíte se, aby po vás nikdo nechtěl se hýbat, protože vaše srdce
je přeplněné a bije tak rychle, že by spíš vyplivlo skleněné střepy, než
by dovolilo, aby jeho zúženými komorami cokoli proudilo. Oheň ja-
ko strach, jako panika, jako ještě jednu takovou minutu a umřu, jest-
li nezaklepe na dveře, ale byl bych raději, kdyby nezaklepal nikdy, než
aby zaklepal teď. Začal jsem nechávat svá francouzská okna dokořán,
lehával jsem na posteli jenom v plavkách, celé tělo v ohni. Oheň jako

19
André Aciman

úpěnlivá prosba žadonící prosím, prosím, řekni mi, že se mýlím, řekni

mi, že si to všechno jenom představuju, přece to tak nemůžeš mít i ty,
a jestli ano, tak jsi ten nejkrutější člověk na světě. To odpoledne, kdy
konečně vešel do mého pokoje bez zaklepání, jako kdyby ho přivola-
ly mé modlitby, a zeptal se, proč nejsem s ostatními na pláži, mě ne-
napadala jiná odpověď než proto, abych byl s tebou, i když jsem se to
nepřiměl vyslovit. Abych byl s tebou, Olivere. V plavkách nebo bez
nich. Abych byl s tebou na mé posteli. Ve tvé posteli. Která je po zby-
lé měsíce roku mou postelí. Dělej si se mnou, co chceš. Vezmi si mě.
Jenom se zeptej, jestli chci, a počkej si na odpověď, kterou ti dám, je-
nom mi nedovol tě odmítnout.
A řekni mi, že to nebyl sen, té noci, kdy jsem něco zaslechl na od-
počívadle za mými dveřmi. Najednou jsem věděl, že někdo je v mém
pokoji, někdo se posadil v nohách mé postele a rozmýšlí se, rozmýšlí,
rozmýšlí, konečně se ke mně přisune blíž a najednou se položí ne vedle
mě, ale na mě, jak tam tak ležím na břiše. A mně se to líbí natolik, že
raději než abych riskoval, že zjistí, že nespím, že si to stihne rozmyslet
a odejít, předstírám, že tvrdě spím, a myslím si: tohle se neděje, nesmí,
doufám, že to není sen. Když jsem totiž pevně stiskl víčka, napadlo mě,
že to je jako návrat domů, jako návrat domů po letech strávených mezi
Trójany a Laistrygony, jako návrat domů do místa, kde jsou všichni
jako já, kde lidé vědí, prostě vědí – návrat domů, jako když všechno
zapadne na své místo a člověk si najednou uvědomí, že téměř dvě de-
setiletí hrál se špatnou kombinací. V té chvíli jsem se rozhodl vyjádřit
bez pohnutí, bez pohybu jediného svalu v těle, že jsem ochoten pod-
lehnout, pokud zatlačíš, že už jsem podlehl, byl tvůj, celý tvůj, až na to,
že tys byl najednou pryč. A třebaže jsem měl pocit, že na sen to bylo
až příliš skutečné, byl jsem si jistý, že od toho dne už nechci nic jiné-
ho, než abys dělal přesně to, co jsi dělal, zatímco jsem spal.
* * *

20
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

Druhého dne jsme hráli tenis, a zatímco jsme během pauzy popíjeli
Mafaldiny limonády, objal mě volnou paží a po způsobu masérského
hmatu mi jemně vmáčkl palec a ukazovák do ramene – celé to půso-
bilo velmi kamarádsky. Mě to ale natolik okouzlilo, že jsem se z jeho
objetí vyškubl, protože ještě chvilku a ochabl bych jako jedna z těch
dřevěných loutek, jejíž chromé tělo se zhroutí ve chvíli, kdy někdo
poškodí lanka. Zaraženě se mi omlouval a zeptal se, jestli mi nezmáč-
kl „nerv nebo tak něco“ – nechtěl mi ublížit. Musel se cítit zahanbe-
ně, jestli se domníval, že mi ublížil nebo se mě nějak dotkl. Odradit
ho bylo to poslední, co bych chtěl. Vyhrkl jsem něco jako „nebolelo
to“ a nechal bych celou záležitost být, jenže pokud tuhle mou reakci
nevyvolala bolest, z jaké jiné příčiny jsem ho před svými přáteli tak
stroze odbyl? Zatvářil jsem se tedy jako někdo, kdo se neúspěšně po-
kouší potlačit výraz bolesti ve tváři.
Nenapadlo mě, že to, co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo
to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí
v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které přinášejí daleko víc
znepokojující rozkoše, než na jakou jsou o samotě zvyklé.
Zdálo se, že ho moje reakce překvapila, přesto naoko uvěřil tomu,
že mě bolí rameno, stejně jako já jsem se tu bolest naoko snažil utajit.
Umožnil mi tak vyváznout a přitom předstíral, že si jakékoli nuan-
ce v mé reakci není ani v nejmenším vědom. Později jsem měl zjistit,
jak vytříbená je jeho schopnost orientovat se v protichůdných signá-
lech, nepochybuji tedy o tom, že už tehdy musel mít jisté podezření.
„Počkej, napravím to.“ Zkoušel mě a pokračoval v masírování mého
ramene. „Uvolni se,“ řekl mi před ostatními. „Já ale jsem uvolněný.“
„Jsi ztuhlý jako tady ta lavička. Sáhni si,“ řekl Marzii, jedné z dívek,
co stály nejblíž. „Samý uzlík.“ Ucítil jsem její ruce na svých zádech.
„Tady,“ přikázal a tvrdě přitiskl její dlaň na má záda. „Cítíš to? Měl by
se víc uvolnit,“ dodal. „Měl by ses víc uvolnit,“ zopakovala Marzia.

21
André Aciman

V té chvíli jsem asi stejně jako jindy netušil, co mám říct. Neuměl
jsem totiž mluvit v šifrách. Cítil jsem se jako hluchoněmý, který ne-
ovládá znakovou řeč. Ve snaze neprozradit, co se mi honí hlavou, jsem
ze sebe vykoktal všechno možné. Víc moje šifra neobsahovala. Dokud
mi stačil dech na to, abych v ústech formuloval slova, víceméně jsem
to zvládal. Kdyby se mezi námi rozhostilo ticho, nejspíš by mě to pro-
zradilo – a právě proto bylo všechno, i ten největší nesmysl, lepší než
ticho. Ticho by mě odhalilo. Co mě ale odhalovalo ještě víc, byla moje
snaha ho před ostatními překonat.
Zoufalství muselo mým rysům dodat výraz na hranici netrpě-
livosti a tiché zuřivosti. Vůbec mě nenapadlo, že si ho mohl mylně
vztáhnout na sebe.
Možná jsem se ze stejného důvodu odvrátil pokaždé, když se na
mě podíval: abych skryl svou plachost. Nenapadlo mě, že by ho moje
vyhýbavost mohla urazit a on mi ji pak mohl chtít oplatit občasným
nepřátelským pohledem.
Doufal jsem, že si při mé přehnané reakci na jeho stisk nevšimne
něčeho jiného. Ještě než jsem jeho paži setřásl, cítil jsem, že jsem se
jeho ruce poddal a téměř jí vyšel vstříc, jako bych mu tím chtěl říct
nepřestávej, jak jsem často slýchával od dospělých, když jim někdo
náhodou začal masírovat ramena. Všiml si, že jsem připravený jeho
tělu nejen podlehnout, ale dokonce se do něj vtisknout?
Ten pocit jsem si toho večera taky zapsal do deníku: nazval jsem
ho „mdloby“. Proč jsem upadl do mdlob? A opravdu se to mohlo
stát tak snadno? Jen se mě někde dotkne, a já jsem najednou bez vlá-
dy i bez vůle? Tohle mají lidé na mysli, když říkají, že tají jako sníh?
A proč jsem mu nechtěl ukázat, jak moc se podobám sněhu? Pro-
tože jsem se bál toho, co by se potom mohlo stát? Nebo jsem se bál,
že se mi vysměje a všem o tom řekne, nebo že to bude úplně igno-
rovat pod záminkou, že jsem ještě moc mladý na to, abych věděl, co

22
 Dej mi své jméno

dělám? Nebo proto, že pokud už nějaké podezření má – a každý, kdo

má podezření, musí být nevyhnutelně na stejné vlně –, mohl by být
v pokušení podle toho jednat? Chtěl jsem, aby jednal? Nebo bych ra-
ději celý život jen toužil, za předpokladu, že oba i nadále budeme hrát
tuhle přehazovanou: neví; neví, že neví; neví, že neví, že neví? Prostě
jen mlčet, nic neříkat, a když nemůžeš říct „ano“, neřekneš „ne“, ný-
brž „zatím ne“. To proto lidé říkají „možná“, když vlastně myslí „ano“?
Doufají, že si to ten druhý vyloží jako „ne“, i když doopravdy tím my-
slí Prosím, zeptej se mě ještě jednou a potom znovu?
Vzpomínám na to léto a nedokážu uvěřit tomu, že mi život i přes
všechny mé snahy žít s „ohněm“ a „mdlobami“ přinesl krásné chvíle.
Itálie. Léto. Zvuk cikád v brzkém odpoledni. Můj pokoj. Jeho pokoj.
Náš balkon, který nás odděloval od vnějšího světa. Lehký vánek, který
s sebou ze zahrady po schodech nahoru až do mého pokoje přinášel
omamné vůně. To léto jsem si zamiloval rybaření. Protože ho miloval
on. Zamiloval jsem si běh. Protože ho miloval on. Zamiloval jsem si
chobotnice, Hérakleita, Tristana. To léto jsem naslouchal zpěvu ptá-
ků, voněl k rostlinám a cítil, jak mi v teplých slunečných dnech stoupá
zpod chodidel mlžný opar, a jelikož moje smysly byly pořád ve stavu
pohotovosti, neustále mi automaticky utíkaly k němu.
Mohl jsem toho tolik popírat – že toužím po tom dotknout se
jeho kolen a zápěstí třpytících se na slunci lepkavým leskem, jaký
jsem viděl u málokoho; že zbožňuji jeho bílé tenisové šortky, zdán-
livě neustále poskvrněné barvou antuky, která se v průběhu týdnů
proměnila v barvu jeho kůže; to, jak se v jeho vlasech, každým dnem
světlejších, zachytává slunce ještě dřív, než ráno vyjde; jak jeho ro-
zevlátá modrá košile, ve větrných dnech na terase u bazénu ještě ro-
zevlátější, slibuje uchovat vůni jeho kůže a potu; z pouhé té předsta-
vy jsem tvrdl. Tohle všechno jsem mohl popřít. A svému popírání
uvěřit.

23
André Aciman

Ale zlatý řetízek s Davidovou hvězdou a zlatou mezuzou na jeho

krku mi říkal, že tady existuje něco závažnějšího než cokoli, co po něm
chci, něco, co nás k sobě váže a připomíná nám, že i když se všechno
ostatní spiklo proti nám a stvořilo nás to jako dva naprosto rozdílné
lidi, tohle všechny rozdíly přinejmenším překlenuje. Té hvězdy jsem
si všiml téměř okamžitě, hned prvního dne jeho pobytu u nás. A od té
chvíle jsem věděl, že to, co mě mate, co mě nutí usilovat o jeho přátel-
ství, aniž bych kdy doufal, že najdu způsob, jak si ho zošklivit, je větší
než cokoli, co od sebe kdy budeme vzájemně chtít, větší, a tedy i lep-
ší než jeho duše, moje tělo nebo samotná Země. Dívat se na jeho krk
s hvězdou a charakteristickým amuletem bylo jako dívat se na něco
věčného, starobylého, nesmrtelného ve mně, v něm, v nás obou, co se
pomalu probouzí z tisíciletého spánku.
Mátlo mě, že mu je očividně jedno, nebo si toho snad ani nevšiml,
že mám podobný řetízek. A stejně tak mu bylo jedno nebo si nikdy
nevšiml, že mu přejíždím očima po plavkách ve snaze zachytit obry-
sy toho, co z nás dělá bratry v poušti.
Kromě mé rodiny to byl nejspíš jediný žid, který do B. kdy vkročil.
On to však na rozdíl od nás od samého začátku nijak neskrýval. Ne-
byli jsme nápadní židé. Nosili jsme svůj judaismus, jako to dělají lidé
téměř všude na světě: pod košilí, ne ukrytý, ale zastrčený. „Diskrétní
židé,“ slovy mé matky. Vidět někoho, kdo dává svůj judaismus na odiv
tak jako Oliver, když si půjčil jedno naše kolo a vyrazil do města s roz-
halenou košilí, nás šokovalo a zároveň naučilo, že můžeme udělat to
samé a projde nám to. Několikrát jsem se ho pokusil napodobit. Byl
jsem ale příliš nesmělý, jako někdo, kdo vstoupí nahý do šatny a snaží
se působit přirozeně, ale nakonec ho vzruší jeho vlastní nahota. Já jsem
se své židovství snažil ve městě dávat najevo jako tichou výzvu vychá-
zející spíš z potlačeného studu než arogance. Ne tak on. Ne že by ni-
kdy nepřemýšlel o tom, jaké to je být židem, nebo o životě židů v ka-

24
 Dej mi své jméno

tolické zemi. Právě o tomhle jsme někdy mluvili během těch dlouhých
odpolední, kdy jsme oba odložili práci a užívali si společný rozhovor,
zatímco celá domácnost včetně hostů zabrala všechny volné ložnice,
aby si na několik hodin odpočinula. Žil dost dlouho v malých městech
v Nové Anglii, takže věděl, jaké to je být místní židovský podivín. Ju-
daismus ho ale nikdy neznepokojoval tak, jako znepokojoval mě, ne-
stal se pro něj předmětem trvalého metafyzického nesouladu se sebou
samým i s okolním světem. Dokonce pro něj ani neukrýval onen nevy-
slovený mystický příslib spásného bratrství. Možná proto necítil úzkost
z toho, že je žid, a nemusel do toho neustále šťourat jako dítě, které se
chce zbavit strupu. Nevadilo mu být žid. Nevadilo mu být sám sebou,
stejně jako mu nevadilo jeho tělo, jeho vzhled, jeho rozverný bekhend,
jeho výběr knih, hudby, filmů, přátel. Nevadilo mu, když ztratil své cen-
né pero Mont Blanc. „Můžu si koupit jiné.“ Nevadila mu ani kritika.
Ukázal mému otci několik stránek, které napsal a byl na ně pyšný. Otec
mu pověděl, že jeho postřehy o Hérakleitovi jsou vynikající, ale musí je
ještě upevnit, musí přijmout paradoxní povahu myšlení tohoto filozofa,
ne se jí zbavit prostým vysvětlením. Nevadilo mu upevňovat, nevadily
mu paradoxy. Zpět k tabuli – nevadila mu ani tabule. Pozval mou mla-
dou tetu na odpolední gitu – projížďku – jen ve dvou v našem moto-
rovém člunu. Odmítla. Nevadilo mu to. Zkusil to znovu o několik dní
později, a když ho opět odmítla, opět ho to nijak nezkroušilo. Jí to taky
nevadilo, a kdyby u nás strávila ještě jeden týden, nejspíš by jí nevadila
ani půlnoční gita na moři, ze které by se vrátila až při východu slunce.
Během jeho několika prvních dnů u nás mě jen jednou přepadl po-
cit, že tento svéhlavý, ale vstřícný, uvolněný, flegmatický a vyrovnaný
čtyřiadvacetiletý mladík, kterému v životě nevadilo tolik věcí, je ve sku-
tečnosti velmi ostražitý, chladný a chytrý soudce povah a situací. Neudě-
lal a neřekl nic nepromyšleného. Každého prokoukl, ale právě proto, že
v lidech nejdřív hledal to, co viděl v sobě a co možná nechtěl, aby spatřili

25
André Aciman

i jiní. Byl, jak se moje matka jednoho dne s pohoršením dozvěděla, vý-
borný hráč pokeru a zhruba dvakrát týdně utíkal v noci do města, aby si
„zahrál pár handů“. To byl důvod, proč si k našemu velkému překvape-
ní v den svého příjezdu nechal otevřít bankovní účet. Žádný z místních
obyvatel nikdy neměl účet v bance. Většina z nich neměla ani penny.
Jednou se stalo, že můj otec pozval na oběd jistého novináře, který
v mládí koketoval s filozofií a chtěl nám to předvést. Ačkoli konkrét-
ně o Hérakleitovi nikdy nic nenapsal, dokázal se dohadovat o jakéko-
li záležitosti pod sluncem. On a Oliver si nesedli. Můj otec dodatečně
prohlásil: „Velmi zábavný muž – a taky zatraceně chytrý.“ „Vážně si to
myslíte, profesore?“ přerušil ho Oliver. Nevěděl, že můj otec, jinak vel-
mi klidný člověk, neměl moc rád, když mu někdo odporoval, nebo mu
dokonce říkal „profesore“ tímhle tónem, i když toleroval oboje. „Ano,
myslím,“ trval na svém otec. „No, nejsem si jistý, jestli s vámi souhla-
sím. Podle mě je arogantní, nudný, těžkopádný a hrubý. Používá hu-
mor, spoustu hlasu“ – Oliver napodobil mužovu gestikulaci – „a roz-
máchlá gesta k tomu, aby dostrkal své publikum tam, kde ho chce mít,
protože nedokáže vůbec argumentovat. Ten jeho hlas je naprosto přes
čáru, profesore. Lidé se jeho vtipům smějí ne proto, že by byl vtipný,
ale proto, že jim telegrafuje svou touhu být vtipný. Jeho humor není
nic než snaha získat si lidi, které nedokáže přesvědčit.
Když se na něj podíváte, zatímco mluvíte, zjistíte, že se nikdy ne-
dívá na vás, neposlouchá vás. Nemůže se dočkat, až řekne to, co si bě-
hem vaší promluvy nacvičil, chce to říct, než to zapomene.“
Jak mohl někdo takhle intuitivně odhalit způsob něčího myšle-
ní, pokud se s ním neseznámil už dřív? Jak mohl vnímat tolik zálud-
ných obratů v hlavách druhých, pokud s nimi sám neměl zkušenost?
Nezaujal mě jen jeho úžasný talent číst v lidech, přehrabovat se
v nich a vytáhnout na světlo jejich pravé povahové rysy, ale i jeho
schopnost vycítit různé věci stejně tak jako já. Nakonec to bylo právě

26
 Dej mi své jméno

tohle, co mě k němu táhlo nejvíc, a to nutkání přebíjelo touhu po přá-

telství i svody společného náboženství. „Co takhle zajít do kina?“ vyhr-
kl jednoho večera, kdy jsme seděli všichni pohromadě, jako by najed-
nou kápl na řešení toho, co zatím slibovalo nudný večer u domácího
krbu. Zrovna jsme seděli u večeře a můj otec na mě jako obvykle na-
léhal, abych chodil častěji ven s přáteli, hlavně večer. Hraničilo to s ká-
záním. Oliver u nás byl tehdy pořád ještě nový a nikoho ve městě ne-
znal, takže jsem mu coby parťák do kina musel připadat stejně dobrý
jako kdokoli jiný. Položil nám tu otázku ale příliš žoviálně a spontánně,
jako by chtěl, aby všichni věděli, že mu na kině ve skutečnosti nezále-
ží a že klidně zůstane doma a bude si pročítat svůj rukopis. Nedbalým
tónem své nabídky jako by mrkl na mé rodiče: jenom předstíral, že ho
to právě napadlo. Svou žoviálností, to abych náhodou nepojal pode-
zření, jim však zároveň sděloval, že to jen kvůli mně nabízí, že půjde
do kina. Slyšel totiž otce, jak si u večeře stěžuje, že vypadám jaksi mr-
zutě a otráveně.
Usmál jsem se, ne kvůli nabídce, ale tomu jeho manévru. Oka-
mžitě můj úsměv zachytil. A když ho zachytil, oplatil mi ho, skoro
jako by se vysmíval sám sobě, jako by vycítil, že kdyby dal jakkoli
najevo, že jsem jeho lest prokoukl, přiznal by tak svou vinu. Kdyby
ale odmítl kápnout božskou poté, co jsem dal najevo, že jsem jeho
trik prokoukl, usvědčil by se tak ještě víc. Úsměvem se tak přiznal
k tomu, že jsem ho načapal, ale také mi ukázal, že je dostatečně férový
na to, aby šel do kina s radostí i jako odhalený viník. To mě nadchlo.
Nebo třeba tím úsměvem oponoval nevyřčené domněnce, že
i když jsem ho prokoukl a přistihl při snaze zasáhnout onu naprostou
nenucenost ve tváři jeho oběti, i on ve mně spatřil něco, co ho přimě-
lo k úsměvu – konkrétně tu prohnanou, nečestnou, provinilou roz-
koš, kterou mi nalézání tolika nepostřehnutelných vazeb mezi námi
přináší. Možná mezi námi nic není a já jsem si to všechno vymyslel.

27
André Aciman

Oba jsme ale věděli, co ten druhý viděl. Když jsme toho večera vyrazi-
li na kolech do kina, nijak jsem se nesnažil zamaskovat, že se vznáším.
Když ale byl tak všímavý, mohl si nevšimnout skrytého významu
za tím, jak jsem setřásl jeho ruku? Nevšiml si, jak jsem mu vyšel vstříc?
Nevěděl, že nechci, aby mě pustil? Nevycítil, že když mě začal masíro-
vat, moje neschopnost uvolnit se byla mým posledním útočištěm, mou
poslední obranou, mou poslední záminkou, že jsem neměl v žádném
případě v úmyslu se mu bránit, že to byl falešný odpor, že jsem nebyl
schopen mu vzdorovat a nikdy bych mu ani vzdorovat nechtěl, bez
ohledu na to, co dělá nebo chce, abych dělal já? Když jsem toho ne-
dělního odpoledne seděl u sebe na posteli, doma nebyl nikdo kromě
nás dvou a já se díval, jak vchází ke mně do pokoje a ptá se, proč ne-
jsem s ostatními na pláži, copak nevěděl, že když jsem odmítl odpově-
dět a jednoduše pod jeho pohledem pokrčil rameny, udělal jsem to jen
proto, abych nedal najevo, že mi na odpověď nestačí dech, že kdybych
vydal jediný zvuk, mohlo by ze mě vyjít zoufalé přiznání nebo vzlyk –
jedno nebo druhé? Od dětství mě do takové situace nikdo nedostal.
Mám silnou alergii, řekl jsem. Já taky, odpověděl. To máme nejspíš tu
samou. Opět jsem pokrčil rameny. Vzal do jedné ruky mého staré-
ho plyšového medvídka, otočil ho tváří k sobě a něco mu pošeptal do
ucha. Potom medvídka obrátil ke mně, změnil hlas a zabručel: „Co se
děje? Vypadáš rozčileně.“ V té chvíli už si musel všimnout plavek, co
jsem měl na sobě. Měl jsem je stažené níž, než se sluší? „Chceš si jít
zaplavat?“ zeptal se. „Zatím ne,“ zopakoval jsem ozvěnou jeho slova,
snažil jsem se říct co nejméně, aby si nevšiml, že jsem bez dechu. „Pů-
jdeme teď.“ Natáhl ruku, aby mi pomohl vstát. Chytil jsem se jí, od-
vrátil jsem od něj tvář ke zdi, aby mě neviděl, a zeptal se: „Musíme?“
V té chvíli jsem byl nejblíž tomu říct mu: Zůstaň. Jen tu se mnou zů-
staň. Ať se tvoje ruka toulá, kde se jí jen zachce, sundej mi plavky, vez-
mi si mě, budu jako myška, neřeknu o tom živé duši, jsem tvrdý a ty to

28
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

víš, a jestli to neuděláš, vezmu tuhle tvou ruku, strčím si ji do plavek

a dovolím ti, abys do mě vklouzl tolika prsty, kolika jen budeš chtít.
Vážně mu nic z toho nedošlo?
Prohlásil, že se půjde převléct, a odešel z pokoje. „Potkáme se
dole.“ Když jsem se podíval na svůj rozkrok, ke svému naprostému
zděšení jsem spatřil mokrou skvrnu. Všiml si jí? Určitě ano. Proto
chtěl, abychom šli na pláž. Proto odešel z mého pokoje. Udeřil jsem
se pěstí do hlavy. Jak jsem mohl být tak neopatrný, tak lehkomyslný,
takový idiot? Samozřejmě, že si jí všiml.

Měl jsem se naučit dělat to, co by udělal on. Pokrčit rameny a nic si
ze své předčasné ejakulace nedělat. Já takový ale nebyl. Nikdy bych
neřekl: No a co, že to viděl? Tak to aspoň ví.
V životě by mě nenapadlo, že někomu jinému, kdo žije pod naší
střechou, hraje karty s mou matkou, snídá a večeří u našeho stolu, kaž-
dý pátek jen tak pro zábavu recituje požehnání v hebrejštině, spí v jed-
né z našich postelí, používá naše ručníky, baví se s našimi přáteli, v deš-
tivých dnech se s námi v obývacím pokoji dívá na televizi, zabalený do
deky, protože se ochladilo a je tak příjemné být se všemi pohromadě
a naslouchat pleskání dešťových kapek do oken – by se v mé bezpro-
střední blízkosti líbilo to, co mně, chtěl by to, co já, byl by tím, kým
jsem já. Ani za nic by mě to nenapadlo, protože kromě toho, co jsem
četl v knihách, vyvodil z drbů a vyslechl si z různých oplzlých historek,
jsem pořád žil v iluzi, že nikdo v mém věku nemůže chtít být zároveň
mužem i ženou – s muži i ženami. Po klucích svého věku jsem toužil
už dřív a s pár dívkami jsem i spal. Ale než z taxíku vystoupil on a ve-
šel do našeho domu, ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že
někdo tak mladý a sebejistý by se mnou mohl chtít sdílet své tělo tak
moc, jako já bolestně toužil odevzdat mu to své.

29
André Aciman

A přesto jsem dva týdny po jeho příjezdu netoužil každou noc po

ničem jiném, než aby vyšel ze svého pokoje, ne dveřmi, ale francouz-
ským oknem, a vkročil na náš balkon. Chtěl jsem ho slyšet otevírat
okno, jeho espadrilky na balkoně a potom zvuk mého vlastního okna,
které jsem nikdy nezamykal, jak ho tahem otevírá a vstupuje dovnitř.
Všichni už jsou dávno v posteli, on vklouzne pod moje přikrývky, bez
ptaní mě vysvleče a potom, co ve mně vzbudí touhu větší, než jsem
si kdy dokázal u jakékoli živé duše představit, něžně, měkce a s jem-
ností jednoho žida nořícího se do jiného vstoupí do mého těla, něžně
a měkce, poté, co si pozorně vyslechne slova, která si nacvičuju už celé
dny: Neubliž mi, prosím. Což znamená: Ubližuj mi, jak se ti jen zlíbí.

Během dne jsem ve svém pokoji pobýval jen zřídkakdy. Namísto něj
jsem si v posledních pár letech přivlastnil kulatý stůl se slunečníkem
u bazénu v zadní části zahrady. Pavel, náš předchozí letní rezident,
rád pracoval ve svém pokoji, jen občas vyšel na balkon, aby se krát-
ce podíval na moře nebo si zapálil cigaretu. Maynard, ten před ním,
taky pracoval u sebe v pokoji. Oliver potřeboval společnost. Nejdřív se
mnou sdílel stůl, nakonec se mu však zalíbilo rozložit si na trávu vel-
kou deku, lehnout si na ni a obklopit se volnými listy svého rukopisu
a tím, co rád označoval za své „věci“: limonáda, opalovací krém, kni-
hy, espadrilky, sluneční brýle, barevná pera a hudba, kterou si pouštěl
do sluchátek, takže se s ním nedalo mluvit, pokud někoho neoslovil
jako první. Když jsem někdy ráno sešel dolů s notovým sešitem nebo
nějakými knihami, už se v červených nebo žlutých plavkách rozvalo-
val a potil na sluníčku. Vyrazili jsme běhat nebo plavat, a když jsme se
vrátili, už na nás čekala snídaně. Potom si zvykl nechávat svoje „věci“
na trávě hned vedle bazénu – říkal tomu zkráceně „nebe“, jako „tohle
je nebe“, a často po obědě prohlašoval, že „odchází do nebe. Zamedit

30
 Dej mi své jméno

si“, dodával jako soukromý vtip pro latináře. Utahovali jsme si z něj
kvůli nespočtu hodin, které trávil vleže nasáklý opalovacím krémem
na tom samém místě u okraje bazénu. „Jak dlouho jsi byl dnes ráno
v nebi?“ ptala se vždycky matka. „Celé dvě hodiny. Ale hodlám se tam
brzy odpoledne zase vrátit a medit si ještě déle.“ Když šel na lem ráje,
znamenalo to, že si lehl na záda při samém okraji bazénu a pohupo-
val jednou nohou ve vodě, na uších sluchátka a na obličeji slamák.
Tady byl někým, komu nic nechybělo. Nedokázal jsem ten pocit
pochopit. Záviděl jsem mu.
„Olivere, spíš?“ zeptal jsem se ho vždycky, když rozpálený vzduch
u bazénu tísnivě umlkl.
Ticho.
Potom přišla jeho odpověď, spíš povzdech, aniž by se mu na těle
pohnul jediný sval: „Spal jsem.“
„Promiň.“
Ta noha ve vodě – zlíbal bych každý její prst. Potom bych zlíbal
jeho kotníky a kolena. Jak často jsem upřeně zíral na jeho plavky,
když měl tvář zakrytou slamákem? Nemohl vědět, na co se dívám.
Nebo:
„Olivere, spíš?“
Dlouhé ticho.
„Ne, přemýšlím.“
„O čem?“
Zašplouchal prsty ve vodě.
„O Heideggerově interpretaci jednoho Hérakleitova zlomku.“
Někdy, když jsem zrovna nehrál na kytaru a on neposlouchal
hudbu ze sluchátek, ale pořád měl obličej zakrytý slamákem, najed-
nou přerušil ticho on:
„Elio?“
„Ano.“

31
André Aciman

„Co děláš?“
„Čtu si.“
„Ne, nečteš.“
„Tak přemýšlím.“
„O čem?“
Umíral jsem touhou mu to říct.
„To je soukromé,“ odpověděl jsem.
„Takže mi to neřekneš?“
„Takže ti to neřeknu.“
„Takže on mi to neřekne,“ zopakoval zamyšleně, jako by to ně-
komu vysvětloval.
Zbožňoval jsem, jak po mně opakoval to, co jsem před chvílí zo-
pakoval já. Připomínalo mi to pohlazení nebo gesto, které je napo-
prvé zcela bezděčné, napodruhé už je ale úmyslné a napotřetí ještě
víc. Připomínalo mi to způsob, jakým mi Mafalda každé ráno stlala
postel. Nejdřív přehnula prostěradlo přes přikrývku, potom ho opět
přeložila, aby jím zakryla i polštáře na přikrývce, a nakonec ho celé
složila na přehoz – tam a zpět, a já si uvědomil, že v těch záhybech
jsou důkazy něčeho najednou zbožného a shovívavého, jako podvo-
lení se v okamžiku vášně.
Ticho těch odpolední bylo vždy lehké a nevtíravé.
„Neřeknu ti to,“ prohlásil jsem.
„Tak já jdu zase spát,“ odvětil.
Srdce mi bilo jako splašené. Musel to vědět.
Další hluboké ticho. O chvíli později:
„Tohle je nebe.“
A nejméně hodinu jsem ho pak neslyšel říct ani slovo.
Nic jsem v životě nemiloval víc než sedět u svého stolu a studo-
vat transkripce, zatímco on si vleže na břiše označoval stránky, které
si každé ráno vyzvedával v B. u své překladatelky signory Milaniové.

32
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

„Poslechni si tohle,“ řekl občas, sundal si sluchátka a prolomil

tak tíživé ticho těch dlouhých dusných letních dopolední, „jen si tu
blbost poslechni.“ A začal předčítat něco, o čemž nevěřil, že to před
několika měsíci sám napsal.
„Dává ti to nějaký smysl? Mně teda ne.“
„Možná ti to smysl dávalo, když jsi to psal,“ navrhl jsem.
Na chvíli se zamyslel, jako by moje slova zvažoval.
„To je to nejlaskavější, co mi kdo za poslední měsíce řekl,“ prohlá-
sil vážně, jako by si najednou cosi uvědomil. A to, co jsem mu řekl,
pro něj znamenalo daleko víc, než jsem si myslel. Znervózněl jsem,
tak jsem odvrátil pohled a pak zamumlal to první, co mě napadlo.
„Nejlaskavější?“ zeptal jsem se.
„Ano, nejlaskavější.“
Nevěděl jsem, co s tím má laskavost společného. Nebo jsem mož-
ná neviděl dost jasně, kam to všechno směřuje, a raději jsem to ne-
chal být. Opět ticho. Dokud znovu nepromluvil.
Zbožňoval jsem, když přerušil ticho mezi námi, aby něco řekl, co-
koli, nebo aby se mě zeptal, co si myslím o X, nebo jestli jsem někdy
slyšel o Y. Doma se mě na můj názor nikdo neptal. Jestli mu ještě ne-
došlo proč, brzy na to přijde – bylo jen otázkou času, než přijme za
svůj všeobecný názor na mě jakožto na dítě rodiny. A přesto s námi
trávil už třetí týden a ptal se mě, jestli jsem někdy slyšel o Athanasiu
Kircherovi, Giuseppem Bellim a Paulu Celanovi.
„Slyšel.“
„Jsem skoro o deset let starší než ty a dozvěděl jsem se o nich te-
prve před pár lety. Nechápu to.“
„Co na tom nechápeš? Táta je univerzitní profesor. Vyrůstal jsem
bez televize. Už to chápeš?“
„Vrať se k tomu svému brnkání, jo?“ odsekl, zmuchlal ručník
a hodil mi ho do obličeje.

33
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

Líbilo se mi i to, jak mi nadával.

Když jsem jednoho dne posunoval svůj poznámkový blok po stole,
neúmyslně jsem převrhl sklenici. Dopadla do trávy. Nerozbila se. Oliver
stál poblíž, zvedl ji a položil nejen na stůl, ale přímo vedle mých stránek.
Nevěděl jsem, kde vzít slova, kterými bych mu poděkoval.
„To jsi nemusel,“ řekl jsem nakonec.
Mlčel jen tak dlouho, abych si stihl uvědomit, že jeho odpověď
možná nebude nenucená a bezstarostná.
„Chtěl jsem.“
On chtěl, blesklo mi hlavou.
Chtěl jsem, představoval jsem si ho, jak to opakuje – mile, úslužně,
vřele, tak, jak se choval ve chvílích, kdy na něj náhle přišla taková nálada.
Všechny ty hodiny strávené u kulatého dřevěného stolu na naší
zahradě pod velkým slunečníkem, který nedokonale stínil moje pa-
píry, cinkot našich vychlazených limonád, zvuk nepříliš vzdáleného
příboje, který jemně šplouchal u paty obřích skal pod námi, a v poza-
dí, od některého z okolních domů, tlumené praskání směsice aktuál-
ních hitů, která se přehrávala pořád dokola – to všechno jsou pro mě
už navždy dojmy vtisknuté do těch rán, kdy jsem se nemodlil za nic
jiného, než aby se zastavil čas. Ať léto nikdy neskončí, ať Oliver nikdy
neodjede, ať se ta nekonečná smyčka nikdy nezastaví, nežádám toho
přece moc a přísahám, že si už nikdy nic jiného přát nebudu.
Co jsem vlastně chtěl? A proč jsem nemohl vědět, co chci, i když
jsem byl zcela připravený si to přiznat?
Možná jsem po něm chtěl jenom maličkost: aby mi řekl, že nejsem
nijak pokažený, že nejsem o nic méně lidský než jiní mladí muži v mém
věku. Byl bych navýsost spokojený a nežádal nic jiného, než aby se sehnul
a zdvihl mou důstojnost, kterou jsem mu tak lehkovážně hodil k nohám.
Já byl Glaukos a on Diomédes. Ve jménu jakéhosi obskurního
mužského kultu jsem mu dával své zlaté brnění výměnou za jeho

34
 Dej mi své jméno

bronzové. Spravedlivá výměna. Žádný z nás nesmlouval, stejně jako

se žádný z nás nezmínil o šetrnosti nebo extravaganci.
Na mysl mi přišlo slovo „přátelství“. Ale přátelství, jak ho defino-
vali všichni ostatní, pro mě představovalo cizí, neplodnou věc, která
mě pramálo zajímala. Od chvíle, kdy vystoupil z taxíku, až po naše
rozloučení v Římě jsem od něj namísto přátelství chtěl to, co od sebe
navzájem žádají všichni lidé, to, co dělá život snesitelným. Muselo by
to ale přijít od něj. Až potom možná ode mě.
Kdesi mají zákon, který říká, že když je jeden člověk zblázněný
do druhého, ten druhý musí být nevyhnutelně taky zamilovaný. Amor
ch’a null’amato amar perdona. Ta láska, jež láskou jenom ztišit dá se,
podle Francesciných slov v Pekle. Čekej a doufej. Doufal jsem, i když
možná právě to jsem celou dobu chtěl. Navždy čekat.
Když jsem to ráno seděl u svého kulatého stolu a pracoval na tran-
skripcích, nespokojil bych se s jeho přátelstvím, s ničím. Jen s tím, že
vzhlédnu a spatřím ho tam, opalovací krém, slamák, červené plavky,
limonáda. Jen s tím, že vzhlédnu a spatřím tě tam, Olivere. Protože
brzy přijde den, kdy vzhlédnu, a ty už tam nebudeš.

Později dopoledne se u nás často zastavovali přátelé a sousedé z okol-

ních domů. Vždycky se sešli v naší zahradě a potom vyrazili společ-
ně dolů na pláž. Náš dům měl k vodě nejblíž, stačilo otevřít branku
v plotě, sejít po úzkých schůdcích z útesu a byli jste na skalách. Chia-
ra, jedna z dívek, která byla ještě před třemi lety menší než já a loni
v létě mě ani na chvíli nenechala na pokoji, nyní rozkvetla v ženu
a konečně si osvojila umění nezdravit mě pokaždé, když se potká-
me. Jednou k nám přišla i se svou mladší sestrou a ostatními. Sebra-
la z trávy Oliverovu košili a hodila ji po něm se slovy: „Tak to už sta-
čí. Jdeme na pláž a ty jdeš s námi.“

35
André Aciman

Byl ochotný jí vyhovět. „Jenom si sklidím tyhle papíry. Jinak mě

jeho otec“ – a jak měl plnou náruč papírů, ukázal na mě bradou –
„stáhne zaživa z kůže.“
„Když už mluvíme o kůži, pojď sem,“ řekla Chiara a začala mu
nehty jemně a pomalu sloupávat kousky kůže z opálených ramen,
která nabyla zlatistý odstín pšeničného pole v pozdním červnu. Zou-
fale jsem si přál, abych to mohl udělat já.
„Řekni jeho otci, že to já jsem ty papíry zmačkala. Uvidíme, co na
to řekne.“
Chiara si prohlédla rukopis, který Oliver nechal na velkém jídelním
stole, když se vydal nahoru, a zakřičela na něj, že by ty stránky přeložila
lépe než místní překladatelka. Chiara byla stejně jako já dítě cizinců, její
matka byla Italka a otec Američan. S oběma mluvila anglicky i italsky.
„A umíš i dobře přepisovat?“ ozval se seshora Oliverův hlas, za-
tímco on sám hledal jiné plavky. Prohrabával ložnici, potom koupel-
nu, ozývalo se práskání dveří, dunění šuplíků, zvuk nakopnutých bot.
„Píšu dobře,“ zavolala s pohledem upřeným na prázdné schodiště.
„Stejně dobře, jako mluvíš.“
„Fajnovějc. A necáloval bys tolik.“
„Potřebuju přeložit pět stran denně, vyzvedávám si je každé ráno.“
„Šibe ti?“ vyštěkla Chiara. „Si najdi jinýho vobětního beránka.“
„No, signora Milaniová ty peníze potřebuje,“ seběhl po schodech
v rozevláté modré košili, espadrilkách, červených plavkách, slunečních
brýlích a s Lukréciem z edice Loeb v červené vazbě, který mu byl vždy
po boku. „Nevadí mi,“ dodal, zatímco si do ramenou vtíral nějaký krém.
„Nevadí mi,“ zahihňala se Chiara. „Ty mi nevadíš, já ti nevadím,
ona mu nevadí…“
„Přestaň se předvádět, jdeme plavat,“ přerušila ji její sestra.
Až za nějakou dobu jsem si uvědomil, že má čtyři různé osob-
nosti, podle toho, které plavky měl zrovna na sobě. Vědomí toho, co

36
 Dej mi své jméno

od něj můžu očekávat, mi poskytovalo iluzi určité výhody. Červená:

smělý, zajetý ve svých kolejích, velmi dospělý, skoro až hrubý a špat-
ně naložený – nepřibližuj se. Žlutá: čilý, veselý, vtipný, ne bez jízlivých
poznámek – nedej se snadno; vmžiku se může změnit v červenou.
Zelená, kterou nosil zřídkakdy: poddajný, dychtivý učit se, dychtivý
mluvit, radostný – proč takový není pořád? Modrá: to odpoledne, kdy
vešel do mého pokoje z balkonu, ten den, kdy mi masíroval rameno,
nebo kdy zvedl mou sklenici a postavil ji přímo přede mě.
Dnešek byl červený: byl ukvapený, odhodlaný, pohotový.
Na odchodu sebral z velké mísy s ovocem jablko, prohodil veselé
„Zatím, paní P.“ k mé matce, která seděla ve stínu se dvěma přítelky-
němi, všechny tři v plavkách, a branku před úzkými schody vedou-
cími na skály ani neotevíral, rovnou ji přeskočil. Žádný z našich let-
ních hostů dosud nebyl tak odvázaný. Ale všichni ho za to milovali,
všichni si oblíbili jeho „Zatím!“.
„Fajn, Olivere, zatím, fajn,“ odpověděla moje matka ve snaze při-
způsobit se jeho žargonu. Dokonce si už zvykla na oslovení „paní P.“.
V tom slově bylo vždy něco úsečného. Nebylo to „tak zatím ahoj“,
„měj se“, nebo dokonce „nashle“. Zatím! bylo mrazivé jako smeč,
který se protlačil všemi našimi evropskými zdvořilůstkami. Zatím!
vždycky zanechalo ostrou pachuť, třebaže do té doby panovala vře-
lá, důvěrná nálada. Zatím! neuzavíralo věci elegantně, neumožňova-
lo jim se vytratit. Všechno uzavíralo prásknutím.
Ale Zatím! taky umožňovalo vyhnout se sbohem, každé sbohem
zlehčovalo. Zatím! jsme neříkali proto, abychom se rozloučili, ale aby-
chom dali najevo, že se vrátíme dřív, než bys řekl švec. Byl to ekviva-
lent jeho výrazu „chviličku“, když ho jednou matka požádala, aby jí po-
dal chleba, a on měl zrovna napilno s obíráním rybích kostí na talíři.
„Chviličku.“ Matka, která jeho amerikanismus, jak to označovala, ne-
snášela, mu nakonec začala říkal Il kaiboy – kovboj. Ze začátku ho tak

37
André Aciman

chtěla usadit, ale brzy se z toho stal projev náklonnosti, který splynul
s jeho další přezdívkou. Tu jsme mu dali hned první týden, kdy přišel
po sprše k večerní tabuli, lesklé vlasy sčesané dozadu. Lo star, prohlá-
sila matka, což byla zkratka il muvi star. Můj otec, mezi námi vždycky
ten nejshovívavější, ale také nejvšímavější, přišel kaiboyovu tajemství na
kloub. „E un timido, stydí se, to proto,“ říkával, když se ho někdo zeptal
na Oliverovo neomalené Zatím!.
Oliver a timido? To je mi novinka. Mohly být jeho obhroublé
amerikanismy jen přehnaným způsobem, kterým zakrýval prostý
fakt, že neví – nebo se bojí, že neví –, jak se elegantně rozloučit? Při-
pomíná mi to, jak celé dny odmítal snídat vejce naměkko. Čtvrtého
nebo pátého dne začala Mafalda trvat na tom, že dokud Oliver naše
vejce neochutná, nesmí z našeho kraje odjet. Konečně svolil, a hned
vzápětí se s nefalšovanými rozpaky, které se nikdy nenamáhal zakrýt,
přiznal, že neví, jak vajíčko naměkko oloupat. „Lasci fare a me, sig-
nore Ullivo, nechte to na mně,“ prohlásila Mafalda. Od té doby no-
sila panu Ullivovi každé ráno dvě vajíčka a nikoho neobsloužila, do-
kud je neoloupala. Nechce náhodou třetí? zeptala se. Někdo si rád dá
víc než jen dvě. Ne, dvě mi stačí, odvětil a otočil se k mým rodičům.
„Já se znám,“ dodal. „Jestli si dám třetí, dám si i čtvrté a tak dál.“
Nikdy jsem neslyšel nikoho v jeho věku říct, že se zná. Zastrašilo
mě to.
Získal si ji ale daleko dřív, a to třetího dne svého pobytu, když
se ho zeptala, jestli ráno rád pije džus, a on odpověděl, že ano. Nej-
spíš očekával pomerančový nebo grepový; dostal ale velkou sklenici
až po okraj naplněnou hustou meruňkovou šťávou. Nikdy předtím
meruňkovou šťávu nepil. Mafalda stála před ním s tácem opřeným
o zástěru, a zatímco Oliver pil, snažila se uhodnout, jestli mu chut-
ná. Nejdřív neřekl nic. Potom mlaskl, nejspíš zcela bezmyšlenkovitě.
Mafalda byla v sedmém nebi. Moje matka nechápala, že někdo, kdo

38
 Dej mi své jméno

přednáší na světoznámých univerzitách, po vypití meruňkové šťávy

mlaská. Od toho dne na něj každé ráno čekala sklenice této tekutiny.
Nechápal, jak mohou meruňky růst zrovna v našem sadu. Někte-
rá odpoledne, kdy doma nebylo nic na práci, ho Mafalda požádala,
aby vylezl s košíkem na žebřík a otrhal to ovoce, které se skoro čer-
vená studem, jak říkávala. Vtipkoval s ní italsky, vybral si jednu me-
ruňku a zeptal se jí: Červená se tahle studem? Ne, odpověděla, tahle
je příliš mladá, mládí je nestoudné, stud přichází až s věkem.
Nikdy nezapomenu, jak jsem seděl u stolu a díval se, jak v červe-
ných plavkách leze po žebříku a celou věčnost vybírá ty nejzralejší me-
ruňky. Cestou do kuchyně – proutěný košík, espadrilky, rozevlátá ko-
šile, opalovací krém a všechno ostatní – mi hodil jednu zvlášť velkou
meruňku se slovy „Tumáš“. Stejným způsobem mi házel přes kurt teni-
sový míček a říkal „Máš podání“. Nemohl samozřejmě tušit, na co jsem
ještě před pár minutami myslel, ale pevné, kulaté tváře meruňky s do-
líčkem uprostřed mi připomínaly, jak se jeho tělo natahovalo přes vět-
vě stromu a jeho napínající se kulatý zadek zrcadlil barvu a tvar ovoce.
Dotýkat se té meruňky bylo jako dotýkat se jeho. Nikdy se o tom nedo-
zví, stejně jako se nic nedozvědí lidé, od nichž si koupíme noviny, a po-
tom celou noc sníme o konkrétním výrazu jejich tváře nebo opáleném
odhaleném rameni, které nám o samotě poskytne nekonečnou rozkoš.
Tumáš! bylo stejně jako Zatím! úsečné a neslavnostní, něco jako
na, chytej a připomínalo mi, jak pokroucené a tajnůstkářské jsou
moje tužby ve srovnání s velkolepou spontánností všeho, co bylo ně-
jak spojené s ním. Nikdy by ho nenapadlo, že když mi vložil do dla-
ně meruňku, bylo to, jako by mi do ní vložil svůj zadek, že když jsem
se do toho ovoce zakousl, zakusoval jsem se do části jeho těla, která
byla pravděpodobně světlejší než zbytek, protože si nikdy nemedila
na slunci – a o něco dál, kdybych si troufl zakousnout se až tak hlu-
boko, jeho mrduňka.

39
André Aciman

Ve skutečnosti toho o meruňkách věděl víc než my – znal jejich

rouby, etymologii, původ a osudy v celém Středomoří. Toho rána nám
otec u snídaně vysvětlil, že název tohoto ovoce pochází z arabštiny,
protože to slovo – v italštině albicocca, ve francouzštině abricot, ap-
rikose v němčině – bylo stejně jako slova „algebra“, „alchymie“ a „al-
kohol“ odvozeno z arabského podstatného jména a arabského členu
al- na jeho začátku. Italská albicocca tedy byla původně al-birquq. Můj
otec, kterému to nestačilo, cítil potřebu završit své představení podně-
tem mladšího data. Dodal, že je opravdu zajímavé, že v Izraeli a mno-
ha arabských zemích se dnes toto ovoce označuje úplně jinak: mišmiš.
Matku to zaskočilo. My všichni, včetně mého synovce, který byl
starší než já, jsme měli chuť začít tleskat.
Na poli etymologie se ale Oliver odvážil otci odporovat. „Eh?“
vydechl otec překvapeně.
„To slovo ve skutečnosti z arabštiny nepochází,“ zopakoval.
„Jak to?“
Můj otec zjevně napodoboval sokratovskou ironii, která vždyc-
ky začínala nevinným „Opravdu?“ a následně svého oponenta nevy-
hnutelně zavedla na mělčinu.
„Je to dlouhý příběh, tak dávejte pozor.“ Oliver najednou zváž-
něl. „Mnoho latinských slov pochází z řečtiny. Ale v případě meruň-
ky je tomu naopak; řečtina ho převzala z latiny. Latinské slovo znělo
praecoquum, z pre-coquere, tedy před-vařit, časně uzrát, odtud pak
přídavné jméno precocious, předčasně zralý.
Byzantinci si vypůjčili praecox a udělali z něj prekokkia nebo be-
rikokki a v této podobě ho nakonec zdědili Arabové.“
Moje matka nedokázala jeho šarmu odolat, naklonila se k němu,
pocuchala mu vlasy a prohlásila: „Che muvi star!“
„Má pravdu, o tom není pochyb,“ zabručel si otec pod vousy, jako by
napodoboval schouleného Galilea, který si pravdu mumlá jen pro sebe.

40
 Dej mi své jméno

„Za to vděčím Úvodu do filologie,“ prohlásil Oliver.

Já dokázal myslet jenom na meruňka, mrduňka, meruňka, mrduňka.
Jednoho dne jsem viděl Olivera sdílet stejný žebřík se zahradní-
kem, ve snaze zjistit od Anchise co nejvíc o zdejší metodě roubování,
díky které byly naše meruňky větší, masitější a šťavnatější než většina
broskví v okolí. Roubování ho začalo fascinovat, hlavně poté, co zjistil,
že náš zahradník je ochoten se celé hodiny dělit o své znalosti s kaž-
dým, kdo má zájem.
Ukázalo se, že Oliver toho o různých jídlech, sýrech i vínech ví
víc než my všichni dohromady. Uchvátil tím i Mafaldu, která si ob-
čas dokonce vyžádala jeho názor: Myslíte, že bych měla ty těstoviny
lehce osmahnout na cibulce, nebo na šalvěji? Není to teď moc cit-
ronové? Pokazila jsem to, že? Měla jsem tam dát ještě jedno vejce –
vůbec to nedrží! Měla bych používat ten nový mixér, nebo si nechat
svůj starý hmoždíř? Moje matka nedokázala odolat a občas utrousila
sarkastickou poznámku. Je jako všichni kaiboys, prohlašovala: o jídle
ví úplně všechno, ale příbor držet správně neumí. Gurmánská aris-
tokracie se způsoby venkovana. Nakrm ho v kuchyni.
S radostí, odpověděla pokaždé Mafalda. A opravdu, když jednou
dorazil signor Ulliva k obědu příliš pozdě, protože strávil celé dopole-
dne se svou překladatelkou, skončil v kuchyni, kde jedl špagety a po-
píjel červené víno s Mafaldou, Manfredim, jejím manželem a naším
řidičem, a Anchisem. Ti všichni se ho snažili naučit nějakou neapol-
skou odrhovačku. Nebyla to jen hymna jejich jižanského mládí, bylo
to to nejlepší, co mohli šlechtě pro pobavení nabídnout.
Získal si nás všechny.

Všiml jsem si, že Chiara se do něj zbláznila úplně stejně. I její sest-
ra. Dokonce i houf poloprofesionálních tenistů, kteří k nám celá léta

41
André Aciman

chodili brzy odpoledne, aby potom mohli vyrazit na pláž na podve-

černí koupání, tady zůstával daleko déle než obvykle, protože dou-
fali, že si s ním budou moct na chvíli zahrát.
U každého jiného letního rezidenta bych to nesl nelibě. Když jsem
ale viděl, jak si ho každý oblíbil, nacházel jsem v tom jakousi zvlášt-
ní oázu klidu. Co může být špatného na tom mít rád někoho, koho
mají rádi všichni ostatní? Podlehl mu každý, včetně mých sestřenic
a bratranců z první i druhé linie a mého synovce, který u nás zůstá-
val na víkend, někdy i déle. Na někoho, o kom je známo, že si s potě-
šením všímá chyb ostatních, jsem cítil jisté uspokojení, když jsem své
city maskoval obvyklou lhostejností, nevraživostí a záští vůči komu-
koli, kdo by mě doma mohl zastínit. Jelikož ho měli rádi všichni, mu-
sel jsem tvrdit, že ho mám taky rád. Byl jsem jako muži, kteří otevřeně
prohlašují jiné muže za neodolatelně hezké, aby tak lépe zakryli bolest-
nou touhu sevřít je v náruči. Vzepřít se všeobecnému mínění by ostat-
ní jen upozornilo na nějaký skrytý motiv této potřeby mu odolat. Ach
ano, moc se mi líbí, opakoval jsem prvních deset dnů, když se mě otec
ptal, co si o Oliverovi myslím. Použil jsem slova záměrně usvědčující,
protože jsem věděl, že si nikdo nevšimne falešného dna tajuplné palety
odstínů, po které jsem sahal kdykoli, když jsem o něm mluvil. Je to ten
nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznal, prohlásil jsem toho večera, kdy
se malý rybářský člun, na kterém brzy odpoledne vyplul s Anchisem,
pořád nevracel, a my se honem snažili najít číslo jeho rodičů do Spo-
jených států pro případ, že bychom jim museli sdělit zdrcující zprávu.
Toho dne jsem se dokonce přiměl odhodit zábrany a projevit žal
stejně jako ostatní. Dělal jsem to ale tak, aby nikdo nepojal podezření,
že v sobě živím smutek daleko tajnější a hlubší – dokud jsem si k vlast-
ní hanbě neuvědomil, že jedné mé části by nevadilo, kdyby umřel, že
na představě jeho nafouklého těla bez očí vyplaveného u našeho bře-
hu je něco téměř vzrušujícího.

42
 Dej mi své jméno

Ale sám sebe jsem neoklamal. Byl jsem přesvědčený o tom, že nikdo
na celém světě ho nechce tolik jako já; nikdo taky nebyl ochotný urazit
kvůli němu takovou vzdálenost, aby byl s ním. Nikdo tak nezkoumal
každou kost v jeho těle, jeho kotníky, kolena, zápěstí, prsty na rukou i na
nohou, nikdo netoužil po každém záchvěvu jeho svalů, nikdo si ho kaž-
dý večer nebral s sebou do postele a nikdo se na něj neusmíval, když ho
viděl ráno ležet v jeho nebi u bazénu, nesledoval, jak se mu na rtech obje-
vuje úsměv a nepomyslel si: Víš, že jsem se ti dnes v noci udělal do pusy?
Možná k němu i jiní chovali nějaké zvláštní city, pečlivě ukrývané
a projevované jejich vlastním způsobem. Já ho ale zahlédl jako prv-
ní, když se z pláže vracíval na zahradu, když se v borové aleji vedou-
cí k našemu domu objevila jeho křehká silueta na kole, rozmazaná
v odpoledním oparu. To já jako první poznal jeho kroky, když jedné
noci dorazil pozdě do kina a stál tam a rozhlížel se po nás ostatních,
nevydal ani hlásku, dokud jsem se neotočil. Věděl jsem, že bude mít
velkou radost, že jsem si ho všiml. Poznal jsem ho podle zvuku kro-
ků na schodišti vedoucím na náš balkon nebo na odpočívadle před
dveřmi mého pokoje. Věděl jsem, když se zastavil před mými fran-
couzskými okny, jako by uvažoval, jestli má zaklepat, a potom si to
rozmyslel a šel dál. Poznal jsem, když přijížděl na kole, protože jeho
kolo sebou v hlubokém štěrku na cestě vždycky uličnicky smýklo, ale
jelo dál, i když on už nešlapal, jen aby se najednou odvážně a odhod-
laně zastavilo a on seskočil, okázale, jako by zvolal voilà.
Vždycky jsem se snažil udržet ho v mém zorném poli. Nikdy jsem
mu nedovolil z něj zmizet, kromě chvil, kdy nebyl se mnou. A když se
mnou nebyl, bylo mi vlastně jedno, co dělá, byl-li ve společnosti jiných
lidí stejný, jako když byl se mnou. Nedopusť, aby byl někým jiným, když
je pryč. Nedopusť, aby se stal někým, koho jsem dřív nikdy neviděl. Ne-
dopusť, aby měl život jiný než ten, který znám, když je s námi, se mnou.
Nedopusť, abych ho ztratil.

43
André Aciman

Věděl jsem, že nad ním nemám žádnou moc, že mu nemám co

nabídnout, na co ho nalákat.
Nebyl jsem nic.
Jenom kluk.
Svou pozornost mi dávkoval, jen když mu to vyhovovalo. Když
jsem po něm chtěl, aby mi pomohl pochopit jeden úryvek z Héraklei-
ta, protože jsem byl odhodlaný si „jeho“ autora přečíst, nevytanula mi
na mysli slova jako „jemnost“ nebo „štědrost“, daleko víc jsem u něj
vnímal „trpělivost“ a „shovívavost“. Když se mě o chvíli později zeptal,
jestli se mi líbí ta kniha, kterou zrovna čtu, jeho otázka nebyla ani tak
výzvou k ukojení zvědavosti, jako spíš příležitostí k nenucenému tla-
chání. Všechno bylo nenucené.
Nenucenost mu nevadila.
Jak to, že nejsi s ostatními na pláži?
Vrať se k tomu svému brnkání.
Zatím!
Tumáš!
Jenom se bavíme.
Nenucené tlachání.
Nic.

Olivera často zvali do jiných domácností. U našich předchozích let-

ních rezidentů to bylo něco jako tradice. Můj otec vždycky chtěl, aby
mohli o svých knihách a odbornosti bez obav mluvit s místními. Věřil
taky tomu, že by se učenci měli učit mluvit s laiky, a proto zval na jídlo
právníky, lékaře i obchodníky. Každý Ital četl Danteho, Homéra a Ver-
gilia, prohlašoval. Je jedno, s kým se bavíš, pokud jako první téma zvo-
líš Danteho a Homéra. Vergilius je nutnost, potom následuje Leopardi
a nakonec je oslň vším, co znáš, Celanem, celerem, salámem, to je úpl-

44
 Dej mi své jméno

ně fuk. Všichni naši letní rezidenti tak mohli pilovat italštinu, což byl
jeden z požadavků pobytu u nás. Posílat naše hosty na večeře po ce-
lém B. mělo i jinou výhodu: nemuseli s námi každý večer sedět u stolu.
Množství pozvánek, které dostával Oliver, bylo ovšem závratné.
Chiara a její sestra ho chtěly pro sebe alespoň dvakrát týdně. Jeden
bruselský karikaturista, který si tu pronajímal na celé léto vilu, ho
chtěl mít na exkluzivních nedělních soupers, kam pokaždé zval spi-
sovatele a učence z okolí. Zvali ho Moreschiovi o tři vily níž, Malaspi-
novi z N. a i jeho příležitostné známosti z některého baru na piazzettě
nebo z Le Danzingu. A to jsem se ještě nezmínil o jeho nočních par-
tiích pokeru a bridže, které zůstávaly mimo naši kontrolu.
Jeho život, stejně jako jeho papíry, působil naprosto chaoticky, ale
stejně jako ty papíry byl neustále pečlivě uspořádaný. Někdy vůbec
nepřišel k večeři a jen řekl Mafaldě: „Esco, jdu ven.“
Jeho Esco, jak mi vzápětí došlo, byla jen jiná verze Zatím!. Struč-
né a bezpodmínečné sbohem, vyřčené ne na odchodu, ale už venku
za dveřmi. Vykřikli jste ho zády k těm, které jste nechávali za sebou.
Bylo mi líto těch, kterým bylo určeno, kteří se chtěli odvolat, prosit.
Nevědět, jestli se objeví u večeře, představovalo muka. Ale snesi-
telná. Skutečným utrpením bylo přinutit se nezeptat, jestli přijde. Srd-
ce mi poskočilo pokaždé, když jsem najednou zaslechl jeho hlas nebo
spatřil, jak usedá na svoje místo, když už jsem se téměř vzdal naděje,
že s námi stráví dnešní večer. Moje utrpení se rozvíjelo jako otrávený
květ. Když jsem ho viděl, a tím pádem se domníval, že s námi pove-
čeří, a najednou jsem uslyšel jeho kategorické Esco!, naučilo mě to, že
některým přáním se musí přistřihnout křídla jako zářícímu motýlu.
Chtěl jsem, aby od nás odešel, abych ho měl z krku.
Taky jsem chtěl, aby umřel, takže kdybych na něj náhodou nemohl
přestat myslet a trápil se tím, kdy ho příště zase uvidím, jeho smrt by
moje utrpení ukončila. Chtěl jsem se dokonce zabít, abych mu tak dal

45
André Aciman

najevo, jak moc mě začala soužit pouhá jeho existence, jak nesnesitelná
mi připadá jeho pohoda v přítomnosti všeho a všech, to, s jakým kli-
dem zvládá všechny útrapy, jeho neúnavné nevadí-mi-tohle-ani-tam-
to, jak přeskakuje branku vedoucí k moři, když všichni ostatní nejdřív
otevřou západku, a to jsem ještě nezmínil jeho plavky, jeho místečko
v ráji, jeho drzé Zatím!, jeho mlaskavou lásku k meruňkové šťávě. Kdy-
bych ho nezabil, alespoň bych ho doživotně zmrzačil, aby zůstal s námi
na vozíku a nikdy se do Spojených států nevrátil. Kdyby byl na vozíku,
pořád bych věděl, kde je, nebylo by těžké ho najít. Stal bych se jeho pá-
nem, nad ním jakožto mrzákem bych se cítil nadřazeně.
Potom mi došlo, že bych namísto něj mohl zabít sebe, nebo se as-
poň dostatečně ošklivě poranit a nějak mu dát najevo, proč jsem to
udělal. Kdybych si poranil tvář, donutil bych ho, aby se na mě díval
a přemýšlel nad tím, proč by si tohle někdo sám dělal. Až po mnoha
a mnoha letech – přesně tak, zatím ne – by si dal konečně všechny
díly skládačky dohromady a tloukl by hlavou o zeď.
Jindy jsem se zase musel zbavit Chiary. Věděl jsem, o co jí jde. Bylo
jí tolik jako mně a její tělo pro něj víc než připravené. Víc než moje? pře-
mýšlel jsem. Chtěla ho, to je jasné, a já přitom toužil jen po jedné noci
s ním, jedné jediné noci – dokonce po jediné hodině –, jen abych zjis-
til, jestli s ním budu chtít strávit i noc následující. Neuvědomoval jsem
si však, že chuť otestovat touhu není nic než trik, jak dostat, co chceme,
aniž bychom si museli přiznat, že to chceme. S úděsem jsem si předsta-
voval, jak musí být zkušený. Když si dokáže tak snadno udělat přátele
pouhé týdny po příjezdu sem, jak teprve vypadá jeho život doma? Uměl
jsem si představit, jak si užívá života v malém kampusu v Nové Anglii.
K tomu s Chiarou došlo tak hladce, že jsme si toho skoro ani ne-
všimli. Rád s ní vyrážel na našem malém katamaránu na gitu, on ves-
loval a ona se slunila na palubě. Když už byli dost daleko od břehu,
zastavili a ona si sundala podprsenku.

46
 Dej mi své jméno

Sledoval jsem je. Děsil jsem se, že ho kvůli ní ztratím. Děsil jsem se
i toho, že ji ztratím kvůli němu. Představa jich dvou spolu mě ale neděsila.
Měl jsem z ní erekci, i když jsem nevěděl, jestli mě vzrušuje její nahé tělo
ležící ve sluneční záři, jeho tělo vedle ní nebo obě těla dohromady. Stál
jsem u balustrády obklopující zahradu s výhledem na zátoku a napínal
jsem zrak, až jsem je nakonec spatřil. Leželi vedle sebe na slunci, nejspíš
se líbali a hladili, Chiara občas přehodila svou nohu přes jeho a on o ně-
kolik minut později udělal to samé. Plavky si nesundávali. To mě uklid-
ňovalo. Když jsem je ale jednoho večera viděl spolu tančit, něco mi říka-
lo, že to nejsou pohyby lidí, kteří by zůstali jenom u divokého mazlení.
Vlastně jsem se rád díval, jak tančí. Možná proto, že když jsem ho
viděl s někým takto tančit, uvědomoval jsem si, že je zadaný, že už ne-
mám důvod doufat. A to bylo dobře. Pomůže mi to se zotavit. Možná
právě taková myšlenka byla znamením, že už se zotavuji. Otřel jsem
se o zakázanou zónu, a celkem snadno mi to prošlo.
Když jsem ho ale druhého dne ráno spatřil na obvyklém místě na
zahradě, srdce mi poskočilo a já věděl, že přát jim to nejlepší a toužit po
zotavení nemá nic společného s tím, co jsem po něm pořád ještě chtěl.
Poskočilo i jeho srdce, když mě viděl vejít do místnosti?
Pochyboval jsem o tom.
Ignoroval mě podobně, jako já jeho to ráno? Naschvál, aby mě
vytočil, aby se bránil, aby ukázal, že pro něj nic neznamenám? Nebo
byl lhostejný, tak jako spousta jinak navýsost vnímavých lidí nepo-
chopí ani ty nejjasnější narážky, protože jim prostě nevěnují pozor-
nost, nelákají je, nezajímají?
Když tančil s Chiarou, všiml jsem si, že mu stehnem vklouzla mezi
nohy. Viděl jsem je naoko zápasit v písku. Kdy to začalo? Jak to, že
jsem u toho nebyl, když to začalo? A proč mi o tom nikdo neřekl? Proč
jsem si nedokázal vybavit chvíli, kdy z x postoupili do y? Náznaků mu-
selo být víc než dost. Jak je možné, že jsem je neviděl?

47
André Aciman

Najednou jsem myslel jen na to, co spolu asi provádějí. Udělal bych
cokoli, abych zmařil každou příležitost, kdy mohou být spolu. Jedno-
ho před druhým bych očerňoval a reakci jednoho bych hned prozra-
dil tomu druhému. Zároveň jsem chtěl vidět, jak to spolu dělají, chtěl
jsem toho být součástí, chtěl jsem, aby mi byli zavázaní, aby byli nuce-
ni udělat si ze mě komplice, svého prostředníka, pěšáka, který je pro
krále a královnu tak důležitý, že nakonec ovládne celou šachovnici.
Začal jsem o obou mluvit hezky a předstírat, že netuším, jak se
věci mezi nimi mají. On si myslel, že se chovám diskrétně. Ona pro-
hlásila, že se o sebe dokáže postarat sama.
„Snažíš se nás dát dohromady?“ zeptala se ona, hlas jí praskal vý-
směchem.
„Co je ti vůbec do toho?“ zeptal se on.
Popisoval jsem mu její nahé tělo, které jsem viděl před dvěma lety.
Chtěl jsem, aby se vzrušil. Bylo mi jedno, po čem touží, hlavně když bude
vzrušený. Popisoval jsem jeho před ní, protože jsem chtěl vidět, jestli její
touha teče stejnými zákrutami jako ta moje, pozoroval jsem, jestli mě
vzruší ona, abych zjistil, který z nich je skutečným objektem mé touhy.
„Snažíš se, aby se mi zalíbila?“
„Co by na tom bylo špatného?“
„Špatného nic, až na to, že bys to mohl nechat na mně. Jestli by
ti to teda nevadilo.“
Až za nějakou dobu jsem pochopil, o co mi ve skutečnosti jde.
Nejen o to, aby byl v mé přítomnosti vzrušený nebo aby mě potřebo-
val. Když jsem ho vyzýval, aby o Chiaře mluvil za jejími zády, chtěl
jsem z ní udělat předmět chlapského klábosení. Umožnilo by nám to
najít skrze ni cestu jeden k druhému, překlenout propast mezi námi
přiznáním, že nás přitahuje jedna a ta samá žena.
Možná jsem jen chtěl, aby věděl, že se mi líbí holky.
„Hele, je to od tebe hezké – a oceňuju to. Ale nedělej to.“

48
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

Pokáráním mi dal jasně najevo, že se mnou tuhle hru hrát nebu-

de. Uzemnilo mě to.
Ne, on je ten ušlechtilý, pomyslel jsem si. Není jako já, zlý, nízký,
zákeřný. To mou agonii a stud ještě vystupňovalo. Nejenže jsem se
styděl za to, že po něm toužím stejně jako Chiara, teď jsem ho navíc
ještě respektoval, bál se ho a nenáviděl ho za to, že mě přiměl sama
sebe nenávidět.
Ráno poté, co jsem ho viděl tancovat s Chiarou, jsem nenavrhl,
abychom si šli zaběhat. On taky ne. Když jsem běhání nakonec nad-
hodil, protože mlčení na toto téma se stalo nesnesitelným, odpověděl,
že už běhat byl. „Poslední dobou vstáváš pozdě.“
Chytré, pomyslel jsem si.
Je pravda, že jsem si v posledních dnech natolik zvykl, že na mě
čekává, že jsem se otrkal a nestaral se moc o to, kdy vstávám. Tohle
mi dá za vyučenou.
Další ráno jsem s ním sice chtěl jít plavat, ale kdybych sešel dolů,
vypadalo by to, že jen zkroušeně odpovídám na jeho nenucené vy-
plísnění. Takže jsem zůstal v pokoji. Prostě jen tak. Zaslechl jsem jeho
lehké kroky na balkoně. Vyhýbá se mi.
Dolů jsem sešel daleko později. Tou dobou už byl dávno pryč,
odjel odevzdat korektury a vyzvednout si u signory Milaniové nej-
novější přeložené stránky.
Už jsme spolu nemluvili.
I když jsme se ráno setkávali, naše rozhovory byly v nejlepším
případě jalové a přerušované. Nedalo se to označit ani za tlachání.
Netrápilo ho to. Nejspíš se nad tím ani nezamyslel.
Jak to, že někteří lidé si při snaze přiblížit se k nám procháze-
jí samotným peklem, a my o tom nemáme ani nejmlhavější tušení?
Jak to, že uplynou dva týdny, kdy s nimi neprohodíme jediné slovo,
a my si na ně ani nevzpomeneme? Věděl to? Měl bych mu to říct?

49
André Aciman

Jeho románek s Chiarou začal na pláži. Zanedbával tenis a začal

jezdit s Chiarou a jejími přáteli na kolech. K večeru vyráželi do měs-
teček v kopcích, dál na západ podél pobřeží. Jednoho dne, když jich
mělo jet víc, obrátil se Oliver ke mně a zeptal se, jestli by mi nevadi-
lo půjčit svoje kolo Mariovi, když ho nepoužívám.
Vmžiku mě to vrátilo do mých šesti let.
Pokrčil jsem rameny ve smyslu klidně, mně je to fuk. Ale jakmile od-
jeli, dopotácel jsem se po schodech do pokoje a začal vzlykat do polštáře.
Večer jsme se občas potkávali v Le Danzingu. Nebylo možné pře-
dem říct, kdy se Oliver objeví. V jedné chvíli prostě najednou skočil na
scénu, a stejně tak náhle i zmizel, někdy sám, někdy s ostatními. Když
k nám přišla Chiara, jak měla ve zvyku ostatně už od dětství, usadi-
la se na zahradě a zahleděla se do prázdna. Prakticky jen čekala, až se
Oliver objeví. Potom, když uplynulo několik minut a my už si nemě-
li moc co říct, se konečně zeptala: „C’è Oliver?“ Jel za překladatelkou.
Nebo: Je s tátou v knihovně. Nebo: Je někde dole na pláži. „Aha, tak
já zase půjdu. Řekni mu, že jsem tady byla.“
Tohle je konec, pomyslel jsem si.
Mafalda se soucitným výrazem vrtěla hlavou. „Je to ještě dítě a on
je univerzitní profesor. To si nemohla najít někoho ve svém věku?“
„Vás se nikdo na nic neptal,“ vykřikla Chiara, která ji zaslechla
a nehodlala se nechat kritizovat kuchařkou.
„Takhle se mnou nemluv, nebo ti tu tvou tvářičku rozškrábu na
kusy,“ zavrčela naše neapolská kuchařka a zvedla ruku do vzduchu.
„Ještě jí nebylo ani sedmnáct, a už tady lítá bez podprsenky a plete
klukům hlavy. Myslí si snad, že jsem dnešní?“
Dokázal jsem si živě představit, jak Mafalda každé ráno zkoumá
Oliverovo povlečení. Nebo porovnává své poznámky s poznámkami
Chiařiny služebné. Této síti informovaných perpetue, hospodyň, ne-
uniklo žádné tajemství.

50
 Dej mi své jméno

Podíval jsem se na Chiaru. Věděl jsem, že se trápí.

Všichni měli podezření, že mezi nimi něco je. Oliver občas odpo-
ledne prohlásil, že si z kůlny vedle garáže půjčí kolo a zajede do měs-
ta. Vrátil se o hodinu a půl později. Překladatelka, vysvětlil.
„Překladatelka,“ zopakoval otec, který zrovna hýčkal svůj večer-
ní koňak.
„Traduttrice, to určitě,“ zanotovala Mafalda.
Někdy jsme na sebe narazili ve městě.
Seděl jsem ještě s dalšími v caffè, kde jsme se scházeli po kině nebo
před odchodem na diskotéku, a najednou jsem uviděl, jak z boční
uličky vychází Chiara s Oliverem a povídají si. On lízal zmrzlinu, ona
mu oběma rukama visela na paži. Kdy se stihli tak sblížit? Vypadalo
to na vážný rozhovor.
„Co tady děláš?“ zeptal se, když si mě všiml. Pobavilo mě, jak ihned
nasadil masku a pokusil se tak zakrýt, že jsme se spolu přestali bavit.
Laciný trik, pomyslel jsem si.
„Jsem venku.“
„Nemáš už po večerce?“
„Můj otec na večerky nevěří,“ odsekl jsem.
Chiara byla pořád hluboce zamyšlená. Mému pohledu se vyhnula.
Řekl jí všechno, co jsem mu o ní napovídal? Vypadala rozčileně.
Vadilo jí, jak jsem najednou vpadl do jejich malého světa? Vybavil
jsem si tón jejího hlasu toho rána, kdy vyjela na Mafaldu. Na tváři se
jí objevil úšklebek; chtěla říct něco krutého.
„V jejich domě neplatí žádná večerka, žádná pravidla, žádný do-
zor, nic. Proto je to takový slušný kluk. Nechápeš? Nemá, proti čemu
by se bouřil.“
„Je to pravda?“
„Asi jo,“ odpověděl jsem ve snaze to zlehčit, než zajdou ještě dál.
„Každý protestujeme nějak jinak.“

51
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

„Vážně?“ zeptal se.

„Řekni příklad,“ vložila se do našeho rozhovoru Chiara.
„To bys nepochopila.“
„Čte Paula Celana,“ přerušil mě Oliver ve snaze změnit téma, ale
možná mě i zachránit a nenápadně mi ukázat, že na naše předchozí
hovory nezapomněl. Snažil se napravit svou poznámku o pozdní hodi-
ně, nebo to byl jen další vtip na můj účet? Ve tváři měl neutrální výraz.
„E chi è?“ Nikdy o něm neslyšela.
Vrhl jsem na něj letmý spiklenecký pohled. Zachytil ho, když mi
ale konečně pohled oplatil, v jeho očích nebyla po uličnictví ani sto-
pa. Na čí straně vlastně byl?
„Básník,“ zašeptal, když se šouravým krokem vydali k srdci piaz-
zetty, a zavolal za mnou nenucené „Zatím!“.
Díval jsem se, jak u jedné z přilehlých caffès hledají volný stůl.
Kamarádi se mě zeptali, jestli po ní jedu.
Nevím, odpověděl jsem.
Dělají to spolu?
To taky nevím.
Tak rád bych byl v jeho kůži.
Kdo ne?
Byl jsem ale v sedmém nebi. To, že nezapomněl na náš rozhovor
o Celanovi, mě naplnilo slastí, kterou jsem nepocítil už mnoho dní.
Rozlila se na vše, čeho jsem se dotkl. Jenom slovo, pohled a byl jsem
v nebi. Být takhle šťastný možná přece jenom není tak těžké. Stačí na-
jít zdroj štěstí v sobě a nespoléhat se na to, že mi ho poskytnou ostatní.
Vybavil jsem si scénu z Bible, kde Jákob žádá Ráchel o vodu, a když
ji uslyší vyřknout slova, která mu byla prorokována, vztáhne ruce k nebi
a políbí zem. Já, žid, Celan, žid, Oliver, žid – byli jsme napůl v ghettu,
napůl v oáze, v krutém a chladnokrevném světě, kde konečně přestane
ten tanec kolem cizinců, kde si nic špatně nevykládáme a nikdo nám

52
 Dej mi své jméno

nekřivdí, kde jeden člověk toho druhého prostě zná a zná ho tak dů-
kladně, že vytržení z této důvěrnosti je galut, hebrejské slovo pro roz-
ptýlení a vyhnanství. Je tedy on můj domov, můj návrat domů? Jsi můj
návrat domů, Olivere. Když jsem s tebou a je nám spolu hezky, nechci
nic jiného. Díky tobě mám rád toho, kým jsem, kým se stávám, když jsi
se mnou. Jestli je na tomhle světě nějaká pravda, pak je tam, kde jsem
s tebou, a jestli někdy najdu odvahu říct ti svou pravdu, připomeň mi,
abych jako výraz poděkování zapálil svíčku na každém oltáři v Římě.
Vůbec mě nenapadlo, že když mě jediné jeho slovo dokáže učinit
šťastným, jiné mě stejně snadno může zdrtit. Že bych se měl naučit
střežit se i těchto malých radostí, jestli nechci být nešťastný.
Té noci jsem ale využil opojné radosti okamžiku a oslovil Marziu.
Tancovali jsme dlouho do noci a já ji pak doprovázel zpátky přes po-
břeží. Najednou jsme se zastavili. Prohlásil jsem, že mám chuť skočit
na chvíli do vody, a čekal jsem, že mi to bude rozmlouvat. Ona ale
řekla, že taky ráda plave v noci. Během vteřiny jsme byli nazí. „Nejsi
se mnou jenom proto, že se zlobíš na Chiaru?“
„Proč se zlobím na Chiaru?“
„Kvůli němu.“
Potřásl jsem hlavou a nasadil zmatený výraz, abych dal najevo,
že vůbec netuším, kde takovou věc vzala.
Požádala mě, abych se otočil a nedíval se, zatímco se utírala do
svetru. Předstíral jsem, že na ni pokradmu koukám, ale byl jsem pří-
liš poslušný, než abych neudělal, co mi nakázala. Neodvážil jsem se ji
požádat, aby se nedívala, až se budu oblékat já, a potěšilo mě, že od-
vrátila pohled. Když už jsme byli zase oblečení, vzal jsem ji za ruku
a políbil ji na dlaň. Potom jsem ji políbil mezi prsty a na ústa. Ze za-
čátku se zdráhala mi polibek oplatit, nakonec ale nechtěla přestat.
Dohodli jsme se, že se setkáme následujícího večera na stejném
místě. Budu tady dřív než ty, řekl jsem.

53
André Aciman

„Ale nikomu o tom neříkej,“ žadonila.

Naznačil jsem, že mám ústa zavřená na zip.

„Skoro jsme to dělali,“ řekl jsem otci a Oliverovi druhého dne ráno
u snídaně.
„Proč jste to teda nedělali?“ zeptal se otec.
„Nevím…“
„Lepší je to zkusit a neuspět…“ Oliver to staré otřepané klišé pro-
nesl napůl žertovným a napůl uklidňujícím tónem. „Stačilo jen najít
odvahu k tomu natáhnout ruku a dotknout se jí a byla by řekla ano,“
prohlásil jsem, částečně abych odrazil jejich další kritiku, ale taky
abych jim ukázal, že co se posměchu týče, dokážu si svou dávku ob-
starat sám, děkuju pěkně. Předváděl jsem se.
„Zkus to později znovu,“ poradil mi Oliver. To dělávají lidé vy-
rovnaní sami se sebou. Ale vycítil jsem, že na něco kápl a nechce mi
to prozradit, možná proto, že za jeho hloupým, ale dobře míněným
zkus to později znovu vězelo něco mírně řečeno znepokojivého. Kri-
tizoval mě. Nebo si ze mě utahoval. Nebo mě prohlédl.
Bodlo mě u srdce, když to konečně řekl. Jen někdo, kdo mě zce-
la prokoukl, mohl pronést něco podobného. „Kdy, když zatím ne?“
Mému otci se to zalíbilo. „Kdy, když zatím ne?“ Parafrázoval tak
slavný výrok rabiho Hilela „Kdy, když ne teď“.
Oliver se svou kousavou poznámku ihned pokusil vzít zpět.
„Rozhodně bych to zkusil znovu. A potom znovu,“ pospíšil si s tou-
hle neslanou nemastnou verzí. Ale zkus to později znovu byl jen závoj,
kterým zakryl své kdy, když zatím ne.
Opakoval jsem si tuto jeho frázi, jako by to byla prorocká mantra,
která mi má zrcadlit, jak on žije svůj život a jak se já pokouším žít ten
svůj. Opakováním této mantry, která vyšla přímo z jeho úst, jsem mohl

54
 Dej mi své jméno

vstoupit do tajné chodbičky vedoucí k jakési hlubší pravdě, která mi do-

posud unikala, pravdě o mně, o životě, o ostatních, o mně a ostatních.
Zkus to později znovu byla poslední slova, která jsem si opakoval
každou noc, kdy jsem si přísahal, že udělám něco, čím k sobě Olivera
přitáhnu. Zkus to později znovu znamenalo, že teď ještě nemám po-
třebnou odvahu. Situace zatím nenazrála. Kde najdu vůli a odvahu
zkusit to později znovu, to jsem nevěděl. Ale jakmile jsem si vyjasnil,
že něco udělám, že nebudu jenom pasivně sedět, měl jsem najednou
pocit, že vlastně už něco dělám, jako bych úročil zisk z peněz, které
jsem ještě neinvestoval, dokonce ještě ani nevydělal.
Taky jsem si ale uvědomoval, že tímto zkus to později znovu sta-
vím okolo svého života hradbu a že by mohly uběhnout měsíce, roční
období, celé roky, celý život, a jeden každý den by byl poznamenaný
v duchu svatého zkus to později znovu. Zkus to později znovu funguje
lidem, jako je Oliver. Mým šiboletem je kdy, když zatím ne.
Kdy, když zatím ne? Co když mě prokoukl a odhalil každé moje
tajemství jen na základě těch čtyř prostých slov?
Musím mu dát najevo, že je mi dočista ukradený.
O několik dní později mě ráno na zahradě naprosto vykolejil.
Nejenže jsem během našeho rozhovoru zjistil, že ho všechny moje
lichotky týkající se Chiary naprosto míjejí, ale taky že jsem se vydal
po úplně špatné stopě.
„Jak to myslíš, špatné stopě?“
„Nemám zájem.“
Nevěděl jsem, jestli nemá zájem se o tom bavit, nebo nemá zá-
jem o Chiaru.
„Každý má zájem.“
„To je možné. Já ale ne.“
Pořád jsem v tom neměl jasno.
V jeho hlase bylo najednou cosi popudlivého, úzkostlivého.

55
André Aciman

„Já jsem vás dva ale viděl.“

„Do toho, co jsi viděl, ti vůbec nic není. Tuhle hru každopádně ne-
hraju ani s ní, ani s tebou.“
Potáhl z cigarety, ohlédl se a vrhl na mě svůj obvyklý výhružný,
mrazivý pohled, kterým se dokázal zavrtat do útrob s chirurgickou
přesností.
Pokrčil jsem rameny. „No tak promiň,“ a vrátil jsem se ke kni-
hám. Opět jsem překročil meze a mohl jsem se z toho elegantně vy-
vléknout jedině přiznáním, že jsem se zachoval příšerně netaktně.
„Možná bys to měl zkusit ty,“ nadhodil.
Nikdy dřív jsem ho neslyšel promluvit tak vřelým tónem. To já
jsem obvykle balancoval na hranici toho, co je vhodné.
„Nechtěla by se mnou mít nic společného.“
„A chtěl bys, aby chtěla?“
Kam tím míří? A proč jsem měl pocit, jako by jen pár kroků pře-
de mnou byla nastražená past?
„Ne?“ odpověděl jsem opatrně. Neuvědomil jsem si, že můj
ostych udělal z mého „ne“ téměř otázku.
„Jsi si jistý?“
Že bych ho nějakou náhodou přesvědčil, že mi celou dobu šlo o ni?
Vzhlédl jsem k němu, jako bych mu výzvu chtěl oplatit výzvou.
„Co ty o tom víš?“
„Vím, že se ti líbí.“
„Nemáš tušení, co se mi líbí,“ vyštěkl jsem. „Nejmenší tušení.“
Snažil jsem se, aby to vyznělo vyzývavě a záhadně, jako bych mlu-
vil o sféře lidských zkušeností, o níž někdo jako on neví vůbec nic.
Ale nakonec to vyznělo jen podrážděně a hystericky.
Méně prohnaný čtenář lidských duší by v mém neustálém popírá-
ní viděl známky toho, jak se na povrch dere úzkostné přiznání prav-
dy ohledně Chiary.

56
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

Prohnanější pozorovatel by to ale považoval za vodítko k úplně

jiné pravdě: ty dveře otevírej jen na vlastní nebezpečí. Věř mi, tohle
nechceš slyšet. Možná bys měl odejít, dokud je ještě čas.
Také jsem ale věděl, že kdyby mi jenom naznačil, že tuší pravý stav
věci, ihned bych se pokusil ho od sebe ze všech sil odehnat. Kdyby ale
nic netušil, moje neklidná slova by ho zanechala stejně bezradného. Na-
konec budu radši, když si bude myslet, že chci Chiaru, než kdyby se dál
vyptával a já bych se do toho celý zapletl. Mlčky bych se přiznal k věcem,
které jsem neměl v plánu přiznat a o kterých jsem ani nevěděl, že vůbec
přiznat mohu. Mlčky bych šel tam, kam moje tělo toužilo jít, a to daleko
dřív, než bych stihl pronést nějaký hodiny připravovaný bonmot. Zčer-
venal bych, potom bych zčervenal, protože jsem zčervenal, zapletl bych
se do slov a nakonec bych se zhroutil – a co potom? Co by na to řekl?
Raději se rozložit teď, pomyslel jsem si, než strávit další den žong-
lováním se všemi nepravděpodobnými předsevzetími zkus to poz-
ději znovu.
Ne, bude lepší, když se to nikdy nedozví. Dokážu s tím žít. Doká-
žu s tím žít navždy, navždy. Ani mě nepřekvapilo, jak snadno jsem se
s tím smířil.

A přesto mezi námi občas nastala tak něžná chvíle, že mi slova, kte-
rá jsem mu toužil říct, téměř unikla z úst. Říkal jsem tomu okamži-
ky zelených plavek – i potom, co byla moje barevná teorie vyvrácena
a neposkytovala mi oporu v tom, zda mám v „modrých“ dnech oče-
kávat vlídnost a v „červených“ dnech si naopak dávat pozor.
O hudbě se nám mluvilo snadno, hlavně když jsem seděl u klaví-
ru. Nebo když chtěl, abych mu jen tak něco zahrál. Líbilo se mu, když
jsem kombinoval dva, tři, nebo dokonce čtyři skladatele zaznívající
v jedné skladbě podle mé vlastní transkripce. Jednoho dne si Chiara

57
André Aciman

začala pobrukovat hitparádový hit, a protože byl větrný den a nikdo

nešel na pláž, nikdo dokonce ani nebyl venku, shlukli se naši přátelé
v obývacím pokoji okolo klavíru a já jim improvizovaně přehrál Brahm-
sovu variaci na Mozartovo provedení té samé skladby. „Jak to děláš?“
zeptal se mě jednoho rána, když se uvelebil v nebi.
„Občas můžeš některého umělce pochopit jen tehdy, když si oblék-
neš jeho kůži, pronikneš do něj. Všechno ostatní už přirozeně vyplyne.“
Znovu jsme si začali povídat o knihách. Málokdy jsem mluvil
o knihách s někým jiným než s otcem.
Nebo jsme se bavili o hudbě, o předsókratovských filozofech,
o studiu na vysoké ve Spojených státech.
Nebo za námi přišla Vimini.
Poprvé se k nám vetřela to ráno zrovna ve chvíli, kdy jsem hrál
variaci na Brahmsovy poslední variace Handela.
Její hlas proťal intenzivní dopolední vedro.
„Co děláš?“ zeptala se.
„Pracuju,“ odpověděl jsem.
Oliver, který ležel na břiše u okraje bazénu, vzhlédl. Mezi lopat-
kami se mu řinul pot.
„Já taky,“ řekl, když se otočila a zeptala se ho na to samé.
„Mluvil jsi, ne pracoval.“
„To je to samé.“
„Škoda, že nemůžu pracovat. Nikdo mi žádnou práci nedá.“
Oliver, který viděl Vimini poprvé, ke mně bezradně vzhlédl, jako
by neznal pravidla tohoto rozhovoru.
„Olivere, tohle je Vimini, naše sousedka doslova odvedle.“
Nabídla mu ruku a on jí potřásl.
„Vimini a já máme narozeniny ve stejný den, Vimini je ale teprve
deset. Taky je to génius. Je pravda, že jsi génius, Vimini?“
„Říkají to. Ale mám dojem, že to asi není pravda.“

58
 Dej mi své jméno

„A proč ne?“ otázal se Oliver. Snažil se, aby to neznělo příliš nad-
řazeně.
„To by měla příroda hodně špatný smysl pro humor, kdyby mě
stvořila jako génia.“
Překvapenější výraz jsem u Olivera ještě neviděl: „Co prosím?“
„On to neví, že?“ zeptala se mě před ním.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Prý asi nebudu žít moc dlouho.“
„Proč to říkáš?“ Vypadal zcela ohromeně. „Jak to víš?“
„Všichni to vědí. Mám totiž leukémii.“
„Vždyť jsi tak krásná, vypadáš tak zdravě a jsi moc chytrá,“ namítl.
„Vždyť jsem to říkala, špatný vtip.“
Oliver, který teď klečel na trávě, doslova upustil knihu na zem.
„Můžeš mi někdy přijít něco přečíst,“ navrhla. „Jsem vážně moc
milá – a ty vypadáš taky moc mile. Tak na shledanou.“
Přelezla přes zídku. „A promiňte, jestli jsem vás vyděsila… no…“
Téměř bylo vidět, jak se snaží svou nevhodnou metaforu vzít
zpátky.
Kdyby nás toho dne už na několik hodin nesblížila hudba, tak
Viminino zjevení určitě.
Mluvili jsme o ní celé odpoledne. Nemusel jsem si dávat pozor
na to, co říkám. Většinou mluvil on, pořád se vyptával. Oliver byl
okouzlen. Pro jednou jsem nemluvil o sobě.
Brzy se spřátelili. Když se vrátil z ranního běhání nebo plavání,
byla už vzhůru. Potom spolu přešli k naší brance, opatrně sešli po
schodech a namířili si to na jednu z těch velkých skal, kam se posa-
dili a povídali si, dokud nebyl čas na snídani. Nikdy jsem neviděl tak
krásné a silné přátelství. Nikdy jsem na ně nežárlil a nikdo, já rozhod-
ně ne, si netroufal mezi ně vstoupit nebo je tajně poslouchat. Nikdy
nezapomenu, jak otevřeli branku ke schodišti vedoucímu ke skalám

59
André Aciman

a ona mu podala ruku. Málokdy si troufla tak daleko, pokud ji ne-

doprovázel někdo starší.

Když na to léto vzpomínám, nikdy si nedokážu vybavit správný sled

událostí. Odehrálo se v něm několik klíčových scén. Jinak si pama-
tuju jenom „opakující se“ chvíle. Ranní rituál před snídaní a po ní:
Oliver leží na trávě nebo u bazénu, já sedím u stolu. Potom plavá-
ní nebo běh. On pak sedne na kolo a odjede do města za překlada-
telkou. Oběd u velkého jídelního stolu ve stínu druhé zahrady, nebo
oběd vevnitř, jeden či dva hosté na obědovou lopotu. Odpolední ho-
diny, nádherné a svěží, oplývající sluncem a tichem.
Potom si vybavuju scény z předcházejících let. Mému otci pořád
vrtalo hlavou, jak nakládám se svým časem a proč jsem pořád sám;
matka na mě naléhala, abych si udělal nové přátele, jestli mě ti staří
už nezajímají, ale hlavně ať už konečně vylezu z domu – knihy, kni-
hy, knihy, pořád jenom knihy a příliš hraní na kytaru. Oba mě prosili,
ať víc hraju tenis, chodím večer tancovat, seznamuju se s lidmi, sám
zjistím, proč jsou ostatní lidé v našem životě tak důležití, že to nejsou
jenom cizí těla, kolem kterých přecházíme po špičkách. Dělej blázni-
viny, jestli musíš, říkali mi a neustále vyzvídali, aby odhalili záhadné
a o mnohém vypovídající příznaky zlomeného srdce, odhodlaní ho
svým neobratným, dotěrným a oddaným způsobem okamžitě vylé-
čit. Jako bych byl voják, který zabloudil k nim do zahrady a potřebo-
val okamžitě zastavit krvácení z ran, jinak zemře. Vždycky si se mnou
můžeš promluvit. Kdysi mi bylo stejně jako tobě, říkával otec. To, co
cítíš, a myslíš si, že to cítíš jenom ty – věř mi, prožil a protrpěl jsem si
to všechno, a nejen jednou, některé ty rány mě dosud bolí a některým
rozumím stejně málo jako teď ty, ale i přesto znám každou zatáčku,
každé zákoutí, každou komoru lidského srdce.

60
 Dej mi své jméno

Vidím i další scény. Popolední ticho – někteří si šli schrupnout,

někteří pracují, další si čtou, celý svět se koupe v tlumených půltó-
nech. Božské hodiny, kdy venkovní zvuky pronikaly do našeho domu
tak měkce, až jsem si byl jistý, že jsem usnul. Potom odpolední tenis.
Sprcha a koktejly. Čekání na večeři. Zase hosté. Večeře. Jeho druhý
výlet za překladatelkou. Procházka do města a pozdě v noci zpátky
domů, někdy o samotě, někdy s kamarády.
Jsou tu ale i výjimky: to odpoledne, kdy přišla bouřka a my jsme
seděli v obývacím pokoji a poslouchali hudbu a krupobití, které bušilo
na všechna okna v domě. Světla zhasla, hudba utichla a zbyly nám jen
tváře ostatních. Teta začala štěbetat o příšerných rocích v St. Louis ve
státě Missouri, přičemž to vyslovovala jako San Lui, matka pátrala po
vůni čaje Earl Grey a zpovzdálí, až z kuchyně pod námi, se ozývaly hla-
sy Manfrediho a Mafaldy – občasný sykot dvojice, která se šeptem haš-
teřila. Hubená zahradníkova postava v plášti s kapucí bojovala venku
s živly, věčně plel záhony, dokonce i když pršelo, a můj otec mu z obý-
vacího pokoje pažemi signalizoval, ať jde dovnitř: Anchisi, pojď dovnitř.
„Ten podivín mě děsí,“ prohlásila teta vždycky.
„Ten podivín má srdce ze zlata,“ odvětil otec pokaždé.
Všechny tyto hodiny ale byly poznamenané strachem, jako by ten
strach byl líhnoucí se přízrak nebo tajemný zatoulaný ptáček, jenž uví-
zl v našem městečku a jehož ukoptěné křídlo potřísnilo každou živou-
cí věc stínem, který nejde smýt. Nevěděl jsem, čeho se bojím ani proč
jsem tak ustaraný, ani proč ten zvláštní pocit, který ve mně snadno
dokázal vzbudit paniku, někdy působil jako naděje a jako naděje v nej-
temnějších chvílích mi přinášel obrovskou, neskutečnou radost, radost
ve stínu oprátky. Když jsem ho nečekaně spatřil, srdce se mi rozbuši-
lo tak, že mě to děsilo i těšilo zároveň. Bál jsem se, když se objevil, bál
jsem se, když se neukázal, bál jsem se, když se na mě podíval, ale ješ-
tě víc jsem se bál, když se nedíval. Ta agonie mě nakonec vyčerpala

61
André Aciman

natolik, že jsem každé žhnoucí odpoledne prostě vypnul a  usnul

na pohovce v obývacím pokoji. Ale i když jsem snil, pořád jsem přes-
ně věděl, kdo v pokoji je, kdo po špičkách vešel a zase odešel, kdo tam
stojí, kdo a jak dlouho se na mě dívá, kdo se snaží přečíst si dnešní
noviny a co nejméně u toho šustit, pak to vzdá a začne hledat večerní
filmový program bez ohledu na to, jestli mě vzbudí nebo ne.
Ten strach mě nikdy neopustil. Budil jsem se s ním, sledoval, jak
se mění v radost, když jsem ráno Olivera zaslechl ve sprše a věděl
jsem, že přijde za námi dolů na snídani, pozoroval jsem i to, jak se ta
radost sráží, když místo kávy jenom proběhl domem a vyrazil rov-
nou na zahradu za prací. Před polednem už byla agonie z čekání na
to, až něco řekne, přímo nesnesitelná. Věděl jsem, že asi za hodinu
mě čeká pohovka. Nenáviděl jsem se za to, že se cítím tak nešťast-
ný, tak dokonale neviditelný, tak poblázněný, tak nezkušený. Jenom
něco řekni, jenom se mě dotkni, Olivere. Dívej se na mě dost dlouho
a uvidíš, jak se mi z očí řinou slzy. Zaklepej v noci na mé dveře, zkus,
jestli jsem je pro tebe náhodou nenechal pootevřené. Vejdi. V mé po-
steli je vždycky místo.
Nejvíc jsem se bál ve dnech, kdy jsem ho delší dobu neviděl – ně-
kdy jsem celé odpoledne a večer nevěděl, kde je. Občas jsem ho viděl
přecházet po piazzettě nebo mluvit s lidmi, které jsem tam nikdy dřív
nespatřil. To se ale nepočítalo, protože na naší malé piazzettě, kde se
lidé scházeli kolem zavírací doby, na mně zřídkakdy utkvěl pohle-
dem, vždycky na mě jen kývl a to kývnutí bylo adresováno spíš mému
otci, jehož synem jsem náhodou byl, než mně samému.
Moji rodiče, obzvlášť můj otec, s ním byli naprosto spokojení. Oli-
ver byl šikovnější než většina našich letních rezidentů. Pomáhal otci
třídit papíry, zvládal velkou část jeho zahraniční korespondence a na
své vlastní knize dělal viditelné pokroky. Čím se zabývá v osobním ži-
votě a ve svém volném čase, byla jeho věc – Pokud mládí musí klusat,

62
 Dej mi své jméno

kdo pak bude cválat? znělo otcovo neobratné pořekadlo. V naší do-
mácnosti nemohl Oliver nikdy šlápnout vedle.
Jelikož moji rodiče jeho nepřítomnosti nikdy nevěnovali pozor-
nost, domníval jsem se, že bude bezpečnější nedávat najevo, že tím ve
mně vyvolávají úzkost. O jeho nepřítomnosti jsem se zmínil jedině
tehdy, když některý z nich dumal, kde asi tak Oliver je; předstíral jsem,
že jsem stejně vyplašený jako oni. To je pravda, vždyť už je tak dlouho
pryč. Ne, netuším. Musel jsem dávat pozor i na to, abych nevypadal
zase moc vylekaně, to by mohlo působit nepřirozeně a upozornit je na
to, co mě sžírá. Faleš by poznali ihned. Překvapovalo mě, že u mě se
jim to ještě nepovedlo. Vždycky říkali, že k lidem moc snadno přilnu.
Ale až tohle léto jsem si konečně uvědomil, co myslí tím moc snadno
přilnout. Zřejmě se to stalo už dřív a jim to muselo dojít už tehdy, kdy
já sám byl ještě moc mladý na to, abych si to uvědomil. Vysílal jsem
k nim poplašné signály, které zčeřily jejich životy. Dělali si o mě staros-
ti. Věděl jsem, že právem. Jenom jsem doufal, že se nikdy nedozvědí,
jak moc současná situace přesahuje meze jejich obvyklých obav. Vě-
děl jsem, že vůbec nic netuší, a trápilo mě to – i když bych to jinak ne-
chtěl. Chápal jsem to tak, že pokud už do mě tolik nevidí a dokážu část
svého života skrývat, jsem před nimi i před ním konečně v bezpečí –
ale za jakou cenu? A chci před někým v takovém bezpečí vůbec být?
Neměl jsem si o tom s kým promluvit. Komu bych to taky řekl?
Mafaldě? Odešla by od nás. Tetě? Ta by to nejspíš všem vyzvonila.
Marzii, Chiaře, kamarádům? Ve vteřině by mě opustili. Bratrancům
a sestřenicím, až přijedou? Nikdy. Můj otec měl naprosto liberální ná-
zory – ale v tomhle? Kdo další? Napsat některému učiteli? Jít k dok-
torovi? Prohlásit, že musím ke cvokaři? Říct to Oliverovi?
Říct to Oliverovi. Nemám to komu jinému říct, Olivere, takže se
obávám, že to budeš muset být ty…
* * *

63
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz)
André Aciman

Jedno odpoledne, když jsem věděl, že dům je úplně prázdný, jsem šel
nahoru do jeho pokoje. Věděl jsem, že není doma. Otevřel jsem jeho
skříň a předstíral, že hledám něco, co jsem nechal v některém spodním
šuplíku, jako by to zase byl můj pokoj v době, kdy tam nebyli žádní re-
zidenti. Původně jsem se mu chtěl prohrabat v papírech, ale jakmile
jsem otevřel skříň, uviděl jsem je. Vevnitř na háčku visely jeho červe-
né plavky, ve kterých dnes ráno nebyl plavat. Právě proto visely tady
a nesušily se na balkoně. Sundal jsem je, v životě jsem takhle nikomu
ve věcech neslídil. Přitiskl jsem si jeho plavky k obličeji a začal si o ně
otírat tvář, jako bych se do nich snažil zavrtat a ztratit se v jejich zá-
hybech – tak takhle voní, když jeho tělo nepokrývá opalovací krém,
takhle voní, takhle voní, stále jsem si to opakoval a prohlížel si vnitřek
plavek ve snaze najít něco osobnějšího než jeho vůni. Zlíbal jsem kaž-
dou jejich část, toužil jsem po tom najít nějaký chloupek, cokoli, chtěl
jsem je lízat, nacpat si je celé do úst. Kéž bych je tak mohl ukrást, ne-
chat si je navždy a nikdy Mafaldě nedovolit, aby je vyprala, vracet se
k nim v zimních měsících doma a čicháním k nim ho přivést zpátky
k životu, stejně nahého, jako byl v tuhle chvíli se mnou. Z náhlého po-
pudu jsem si vysvlékl plavky a začal si oblékat ty jeho. Věděl jsem, co
chci, a chtěl jsem to s oním opojným poblouzněním, ve kterém lidé
podstupují rizika, do kterých by jinak nešli ani se spoustou alkoho-
lu v krvi. Chtěl jsem se do jeho plavek udělat a nechat mu tam důkaz,
který objeví. V tu chvíli mě posedla ještě šílenější myšlenka. Rozestlal
jsem mu postel, sundal si plavky a nahý se zavrtal do jeho přikrývek.
Ať si mě tu najde – nějak se s tím už vyrovnám. Poznával jsem tu po-
stel. Byla to moje postel. Obklopovala mě však jeho vůně, zdravá a od-
pouštějící, jako to podivné aroma, které nečekaně zaplavilo celé moje
tělo, když mi onen starší muž, který náhodou stál vedle mě v chrá-
mu na Den smíření, vložil na hlavu svůj talit, až všechno zmizelo a já
náhle splynul s národem, který zůstane už navždy rozptýlený, ale čas

64
 Dej mi své jméno

od času se znovu spojí, když se dvě bytosti zahalí do jednoho kusu lát-
ky. Položil jsem si na tvář jeho polštář a divoce ho líbal, a když jsem
ho omotal nohama, řekl jsem mu, co jsem neměl odvahu říct nikomu
jinému na světě. Potom jsem mu řekl, co chci. Netrvalo to ani minutu.
Tajemství opustilo moje tělo. Ať si mě vidí. Ať si mě přistihne.
Ať si, ať si, ať si.
Když jsem odcházel z jeho pokoje do svého, přemýšlel jsem, jest-
li mi ještě někdy přeskočí natolik, abych se o to samé pokusil znovu.
Toho večera jsem se přistihl, že dávám bedlivý pozor na to, kde se
kdo v domě pohybuje. Ono ostudné nutkání mě přepadlo dřív, než bych
si vůbec dokázal představit. Vyplížit se znovu nahoru by bylo tak snadné.

Když jsem si jednoho večera četl v otcově knihovně, narazil jsem na

příběh o krásném princi, který se šíleně zamiluje do jedné princezny.
Ona je do něj taky zamilovaná, i když se zdá, že si toho není tak úpl-
ně vědoma, a navzdory přátelství, které se mezi nimi rozvinulo, nebo
možná právě kvůli němu, princ záhy zjišťuje, že tváří v tvář její hrozi-
vé upřímnosti se mu nedostává slov a není schopen o své lásce mluvit.
Jednoho dne se jí bez okolků zeptá: „Je lepší promluvit, nebo zemřít?“
Já bych si nikdy netroufl se na něco takového zeptat.
Ale to, co jsem svěřil jeho polštáři, mi ukázalo, alespoň na chví-
li, že jsem si v duchu opakoval pravdu a dostal ji ze sebe ven, že se mi
vlastně líbilo mluvit o tom, a kdyby náhodou šel okolo zrovna ve chví-
li, kdy jsem drmolil věci, které jsem neměl odvahu prozradit ani vlast-
nímu odrazu v zrcadle, bylo by mi to jedno, nevadilo by mi to. Ať to
ví, ať to vidí, ať vynese i rozsudek, jestli chce – jenom ať to neříká svě-
tu, i když pro mě jsi teď celý svět ty, i když svět v tvých očích je zděše-
ný a pohrdavý. Ten tvůj ocelový pohled, Olivere. Raději bych zemřel
než mu čelit potom, co ti řeknu pravdu.
 2. ČÁST

Monetova pěšina
S blížícím se koncem července se věci konečně daly do pohybu. Bylo
zřejmé, že po Chiaře následovala řada cotte, románků, minirománků,
románků na jednu noc, úletů, kdo ví. Pro mě to ve výsledku znamena-
lo jediné – jeho péro bylo v B. úplně všude. Dotkla se ho každá holka,
toho jeho péra. Bylo v bůhví kolika vaginách, v bůhví kolika ústech.
Ta představa mě bavila. Nikdy mi nevadilo představovat si ho, jak leží
mezi nohama nějaké dívky otočené tváří k němu, představovat si, jak
se jeho široká, opálená, lesklá ramena pohybují nahoru a dolů tak, jak
jsem o tom snil to odpoledne, kdy jsem mezi nohama tiskl jeho polštář.
Když si v nebi pročítal svůj rukopis, pouhý pohled na jeho ramena
mě přiměl dumat nad tím, kde ta ramena včera v noci byla. Jak lehce
a volně se jeho lopatky pohybovaly pokaždé, když se pohnul, jak bez-
myšlenkovitě chytaly slunce. Cítila ta žena, která pod ním včera večer
ležela a zakusovala se do něj, chuť moře? Nebo jeho opalovacího krému?
Nebo vůni, která stoupala z jeho přikrývek, když jsem se do nich udělal?
Moc jsem si přál mít ramena jako on. Možná bych po nich ne-
toužil, kdybych taková měl sám.
Muvi star.
Chtěl jsem být jako on? Chtěl jsem být jím? Nebo jsem ho jenom
chtěl mít? Nebo jsou snad slovesa „být“ a „mít“ naprosto nedostačují-
cí, když jde o zamotané klubko touhy, v němž mít něčí tělo, kterého se

69
André Aciman

můžeme dotýkat, a být tím, koho se toužíme dotýkat, splývá v jed-

no, jsou to jen protilehlé břehy řeky, která teče od nás k tomu druhé-
mu, zpět k nám a potom zase k tomu druhému ve věčném koloběhu,
v němž naše srdeční komory, stejně jako padací dveře touhy, červí díry
času či šuplík s falešným dnem, který označujeme za identitu, sdílejí ur-
čitou lákavou logiku? Podle této logiky je nejkratší vzdálenost mezi sku-
tečným a neprožitým životem, mezi tím, kdo jsme a co chceme, jako to-
čité schodiště M. C. Eschera navržené se zlomyslnou krutostí. Kdy nás
od sebe oddělili, tebe a mě, Olivere? A proč já to vím, a ty ne? Chci tvo-
je tělo, když si každou noc představuju, že vedle něj ležím, nebo do něj
chci vklouznout a přivlastnit si ho, jako by bylo moje, jako když jsem
si oblékl a potom zase vysvlékl tvoje plavky a celou tu dobu jsem jako
nikdy po ničem toužil po tom cítit, jak do mě vklouzneš, jako by celé
moje tělo bylo tvými plavkami, tvým domovem. Ty ve mně, já v tobě…
A potom nastal ten den. Byli jsme na zahradě a já mu chtěl vy-
právět o novele, kterou jsem právě dočetl.
„O tom rytíři, který neví, jestli má promluvit, nebo zemřít. Jo, o té
jsi mi říkal.“
Zřejmě jsem zapomněl, že jsem se o ní zmínil.
„Jo.“
„Takže? Promluví, nebo zemře?“
„Lepší promluvit, řekla ona. Ale má se na pozoru. Cítí past.“
„Princ teda promluví?“
„Ne, vykroutí se z toho.“
„Jak jinak.“
Bylo právě po snídani. Ani jednomu z nás se ten den nechtě-
lo pracovat.
„Poslyš, musím si něco vyzvednout ve městě.“
Něco byly vždycky nejnovější stránky od překladatelky.
„Zajedu tam, jestli chceš.“

70
 Dej mi své jméno

Chvíli mlčky seděl.

„Ne, pojeďme spolu.“
„Teď?“ Asi jsem měl na mysli spíš „Vážně?“.
„Proč? Máš na práci něco lepšího?“
„Ne.“
„Tak jedeme.“ Nastrkal do svého ošoupaného zeleného batohu
několik stránek a přehodil si ho přes ramena.
Od naší poslední vyjížďky do B. mě nikdy nepožádal, abych s ním
někam jel.
Odložil jsem plnicí pero, zavřel notový sešit, stránky jsem zatížil
napůl plnou sklenicí limonády a mohl jsem vyrazit.
Po cestě ke kůlně jsme procházeli okolo garáže.
Manfredi, Mafaldin manžel, se jako obvykle hádal s Anchisem.
Tentokrát ho obviňoval z toho, že přelil rajčata, a to je prý úplně špat-
ně, protože pak moc rychle rostou. „Budou moučný,“ stěžoval si.
„Tak hele. Já se starám vo rajčata, ty vo řízení a všichni jsme spo-
kojený.“
„Ty to nechápeš. Za mejch mladejch let jsme rajčata pravidelně pře-
sazovali z jednoho místa na druhý a u nich jsme pak vysazovali bazal-
ku. Ale vy, co jste byli v armádě, máte samozřejmě patent na rozum.“
„Svatá pravda.“ Anchise ho ignoroval.
„Jasně, že mám pravdu. Vůbec se nedivím, že si tě v tý armádě ne-
nechali.“
„Svatá pravda. V armádě si mě nenechali.“
Oba nás pozdravili. Zahradník předal Oliverovi jeho kolo. „To
kolo jsem vám včera večer srovnal, ale chvilku to zabralo. Taky jsem
vám dofouknul gumy.“
To řidiče neskutečně namíchlo.
„Tak vod týhle chvíle já spravuju kola a ty pěstuješ rajčata,“ pro-
hlásil uražený Mafaldin manžel.

71
André Aciman

Anchise se ušklíbl. Oliver se na něj usmál.

Když jsme přijeli k cypřišové aleji vedoucí k hlavní cestě do měs-
ta, zeptal jsem se Olivera: „Neděsí tě?“
„Kdo?“
„Anchise.“
„Ne, proč? Onehdy jsem po cestě domů spadl a ošklivě jsem se
odřel. Anchise trval na tom, že mi to ošetří nějakým čarodějným lek-
tvarem. A taky mi spravil kolo.“
S jednou rukou na řídítku si nadzvedl tričko a odhalil tak velkou
odřeninu a modřinu na levém boku.
„I tak mě děsí,“ zopakoval jsem tetin verdikt.
„Je to jenom ztracená duše.“
Dotýkal bych se té odřeniny, laskal ji, miloval ji.
Po cestě jsem si všiml, že Oliver nijak nespěchá. Nebyl nedočkavý
jako jindy, nejel rychle, nezdolával kopec se svou obvyklou horlivostí
sportovce. Zdálo se mi, že nespěchá ani zpátky ke svým papírům, ani
za přáteli na pláž, ani aby se mě jako obvykle zbavil. Možná nemá nic
lepšího na práci. Tohle je moje chvíle v nebi, a i navzdory svému mlá-
dí jsem věděl, že nebude trvat věčně a že bych si ji měl raději užívat
takovou, jaká je, než si ji kazit nějakým vratkým předsevzetím naše
přátelství utužit nebo posunout dál. Nikdy nebudeme přátelé, pomy-
slel jsem si, tohle není nic, jen minuta milosti. Zwischen Immer und
Nie. Zwischen Immer und Nie. Mezi navždy a nikdy. Celan.
Když jsme dorazili na piazzettu s vyhlídkou na moře, Oliver si
odskočil koupit cigarety. Začal kouřit Gauloises. Nikdy jsem gau-
loisky nezkusil, tak jsem se ho zeptal, jestli je můžu ochutnat. Vytáhl
z krabičky cerino, velmi blízko mé tváře složil dlaně do misky a za-
pálil mi cigaretu. „Nejsou špatné, co?“ „Nejsou vůbec špatné.“ Bu-
dou mi ho připomínat, připomínat mi tento den, pomyslel jsem si
a došlo mi, že za méně než měsíc bude úplně pryč, beze stopy pryč.

72
 Dej mi své jméno

Nejspíš v té chvíli jsem si poprvé dovolil spočítat zbývající dny

jeho pobytu v B.
„Jenom se na to podívej,“ prohlásil, když jsme se v dopoledním
slunci loudali s koly na okraji piazzetty s výhledem na okolní kopečky.
Před a pod námi se otvíral úžasný výhled na moře, kde několik
málo proužků pěny protínalo vody zálivu jako obří delfíni v lámají-
cích se vlnách. Do kopce se šplhal maličký autobus a za ním se cou-
rali tři motorkáři v kombinézách, kteří si určitě stěžovali na výfuko-
vé plyny. „Víš, kdo se tam dole prý utopil?“ zeptal se.
„Shelley.“
„A víš, co udělala jeho žena Mary, když našli jeho tělo?“
„Cor cordium, srdce srdcí,“ odpověděl jsem. Byla to narážka na
okamžik, kdy se jeden Shelleyho přítel zmocnil jeho srdce, než pla-
meny zcela pohltily nafouklé tělo, které chtěli spálit přímo na břehu.
Proč mě zkouší?
„Existuje vůbec něco, co bys nevěděl?“
Podíval jsem se na něj. Tohle je moje chvíle. Mohu se jí chopit,
nebo ji ztratit, ale vím, že tak či tak se přes to nikdy nepřenesu. Nebo
si mohu jeho kompliment vychutnat – ale potom litovat všeho ostat-
ního. Nejspíš poprvé v životě jsem mluvil s dospělým, aniž bych si
něco z toho, co chci říct, naplánoval. Byl jsem příliš nervózní na to,
abych cokoli plánoval.
„Nevím nic, Olivere. Nic, prostě nic.“
„Víš toho víc než kdokoli jiný tady.“
Proč mi můj téměř tragický tón oplácí mdlým, prostoduchým
pochlebováním?
„Kdybys tak věděl, jak málo toho vím o věcech, na kterých oprav-
du záleží.“
Šlapal jsem vodu, snažil jsem se ani neutonout, ani neodpla-
vat do bezpečí, jen zůstat na místě, protože právě tady leží pravda –

73
André Aciman

i když jsem ji nemohl vyslovit, dokonce ani naznačit, přísahal bych,

že je přímo tady. Jako když mluvíme o řetízku, který jsme ztratili při
plávání: víme, že je někde tam dole. Kdyby tak věděl, kdyby tak je-
nom věděl, jakou šanci mu dávám dát si dvě a dvě dohromady a do-
jít k číslu vyššímu než nekonečno.
Kdyby to ale pochopil, znamenalo by to, že už něco tušil, a kdy-
by tušil, znamenalo by to, že to taky cítí a pozoruje mě z paralelního
pruhu tím svým ocelovým, nepřátelským, upřeným, břitkým a vše-
vědoucím pohledem.
Něco ho napadnout muselo, i když bůhví, co to bylo. Možná se
jen snažil nevypadat poplašeně.
„Na kterých věcech záleží?“
Byl až takový pokrytec?
„Ty víš, na kterých. Ze všech lidí bys to zrovna ty už měl vědět.“
Ticho.
„Proč mi tohle všechno říkáš?“
„Protože jsem si myslel, že bys to měl vědět.“
„Protože sis myslel, že bych to měl vědět.“
Zamyšleně zopakoval moje slova, snažil se vstřebat jejich smysl,
neustále se je snažil pochopit, hrál jejich opakováním o čas. Věděl jsem,
že železo je žhavé.
„Protože chci, abys to zrovna ty věděl,“ vyhrkl jsem. „Protože to
nemůžu říct nikomu kromě tebe.“
Tak a je to venku.
Dává to vůbec smysl?
Užuž jsem chtěl naši konverzaci přerušit a odvést řeč jinam, pro-
hodit něco o moři a zítřejším počasí, a jestli je dobrý nápad vydat se
na plachetnici do E., jak můj otec touhle dobou každoročně sliboval.
Musím mu ale přičíst ke cti, že mi nedovolil se vysmeknout.
„Máš tušení, co mi tady říkáš?“

74
 Dej mi své jméno

Zahleděl jsem se na moře a neurčitým a znaveným tónem, který

byl mou poslední možností, jak odlákat jeho pozornost, jak se ukrýt,
jak uniknout, jsem odvětil: „Ano, vím, co ti říkám, a ty si nic z toho
nevykládáš špatně. Jenom nejsem moc dobrý řečník. Ale klidně se
mnou už nikdy nemluv.“
„Počkej. Říkáš mi to, co si myslím, že mi říkáš?“
„A-ano.“ Teď, když jsem přiznal barvu, jsem mohl zaujmout uvol-
něný, mírně podrážděný postoj zločince, který se sice vzdal policii,
k té krádeži v obchodě se ale musí přiznat ještě dalšímu policistovi.
„Počkej na mě tady, musím zaběhnout nahoru pro nějaké papí-
ry. Nikam nechoď.“
Pohlédl jsem na něj s důvěřivým úsměvem.
„Moc dobře víš, že nikam nepůjdu.“
Jestli tohle není další přiznání, tak už vážně nevím, pomyslel jsem si.
Zatímco jsem na něj čekal, odvedl jsem obě naše kola k pomníku
věnovanému místním mladíkům, kteří zahynuli v bitvě na Piavě bě-
hem první světové války. Podobný památník má každé italské měs-
tečko. Poblíž zastavily dva malé autobusy a vystoupily z nich cestu-
jící – postarší ženy ze sousedních vesnic, které sem přijely nakoupit.
Okolo malé piazzy posedávali na lavičkách nebo na rozviklaných žid-
ličkách s proutěnými opěradly staří lidé, většinou muži, na sobě ne-
výrazné staré obleky šedohnědé barvy. Zajímalo by mě, kolik míst-
ních si pořád ještě pamatuje ty mladé muže, které v bitvě na Piavě
ztratili. Muselo by jim být minimálně osmdesát let, aby je znali. A mi-
nimálně sto, ne-li ještě víc, aby byli starší než ti kluci tehdy. Lidé
ve sto letech se určitě dokážou se ztrátou a žalem vyrovnat – nebo
jsou snad jimi pronásledováni až do hořkého konce? Ve sto letech
jsou sourozenci zapomenuti, synové zapomenuti, milovaní zapome-
nuti, nikdo si nic nepamatuje, dokonce ani ti nejzdrcenější ztrátou.
Matky a otcové jsou už dávno mrtví. Pamatuje si je vůbec někdo?

75
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

Hlavou mi proběhla myšlenka. Budou mí potomci vědět, co bylo

dnes na téhle piazzettě řečeno? Bude to vědět vůbec někdo? Nebo se
to rozplyne ve vzduchu, jak si jedna moje část přála? Budou vědět,
jak moc visel tehdy na piazzettě jejich osud na vlásku? Ta myšlenka
mě pobavila a umožnila mi odstup potřebný k tomu, abych dokázal
čelit zbytku tohoto dne.
Za třicet čtyřicet let se sem vrátím a vzpomenu si na rozhovor,
na který vím, že nikdy nezapomenu, i když si to někdy budu usilov-
ně přát. Přijdu sem se svou ženou a dětmi, provedu je po památkách,
ukážu jim záliv, místní caffés, Le Danzing, Grand Hotel. Potom tady
budu stát a prosit sochu, židle s proutěnými opěradly a rozviklané
dřevěné stolky, aby mi připomněly někoho jménem Oliver.
Když se vrátil, ze všeho nejdřív vyhrkl: „Ta kráva Milaniová si po-
pletla stránky a teď to musí celé přepsat. Takže odpoledne nemám
nic na práci. Přijdu tak o celý den.“
Teď byla řada na něm, aby hledal záminku, jak se předmětu ho-
voru vyhnout. Dovolil bych mu to, kdyby chtěl. Mohli jsme mluvit
o moři, o Piavě, o Hérakleitovi. „Prohledal jsem sebe sama.“ Nebo:
„Nezjevná harmonie je mocnější než zjevná.“ Nebo: „Přirozenost se
ráda skrývá.“ A když ne tohle, mohli jsme jako v předchozích dnech
probírat výlet do E. Každým dnem k nám taky měl přijet soubor ko-
morní hudby.
Po cestě jsme projeli okolo obchodu, kde si matka vždycky ob-
jednávala květiny. Jako dítě jsem se rád díval, jak velkou výlohu kvě-
tinářství zahaluje věčný závoj vody, která po ní něžně stéká a dodá-
vá tak květinářství čarovnou, tajemnou auru. Připomínalo mi to, jak
se v mnoha filmech zamlží obraz, když má přijít něčí vzpomínka.
„Lituju, že jsem vůbec něco říkal,“ prohodil jsem nakonec.
Věděl jsem, že jakmile to vyslovím, to nepatrné kouzlo mezi námi
zlomím.

76
 Dej mi své jméno

„Budu dělat, jako bys nic neřekl,“ odpověděl.

Tak takový přístup bych od člověka, kterému nic na světě nevadí,
nečekal. Tuhle větu jsem u nás doma nikdy neslyšel.
„To znamená, že se spolu bavíme – ale ne doopravdy?“
Zamyslel se nad tím.
„Hele, o takových věcech mluvit nemůžeme. Vážně ne.“
Hodil si batoh na záda a vyrazili jsme dolů z kopce.
Před patnácti minutami jsem prožíval naprostou agonii, všechny
moje nervy umíraly, všechny moje city byly pohmožděné, pošlapané,
rozemleté jako v Mafaldině hmoždíři, všechny drcené na prach, až ne-
bylo možné rozeznat strach, vztek ani sebemenší pramínek touhy. Zá-
roveň jsem ale najednou měl na co se těšit. Vyložili jsme karty na stůl
a naše tajemství a stud zmizely, zároveň s nimi však i ta špetka nevy-
slovené naděje, která v těchto týdnech udržovala všechno při životě.
Teď mi mohla zvednout náladu jenom okolní krajina a počasí.
A taky naše společná jízda na prázdné venkovské cestě, kterou jsme
v této části dne měli celou jenom pro sebe a kde se slunce začalo opírat
do nezastíněných ploch podél cesty. Řekl jsem mu, ať jede za mnou,
že mu ukážu místo, které většina turistů a cizinců nikdy neviděla.
„Jestli teda máš čas,“ dodal jsem. Nechtěl jsem být tentokrát do-
těrný.
„Mám čas.“ Pronesl to neosobním tónem, jako kdyby mu přehna-
ná zdvořilost mých slov přišla mírně komická. Ale možná to byl jen
malý ústupek, kterým mi chtěl vynahradit mlčenlivost ohledně na-
bízejícího se tématu.
Prudce jsme uhnuli z hlavní cesty a zamířili k okraji útesu.
„Tohle,“ prohodil jsem na úvod, abych si udržel jeho zájem, „je
místo, kam chodil malovat Monet.“
Hájek tvořily malinké zakrslé palmy a sukovité olivovníky. Za
stromy, na svahu vedoucím k samému okraji útesu, se tyčil pahorek

77
André Aciman

částečně zastíněný vysokými přímořskými borovicemi. Opřel jsem

kolo o strom, on taky a zavedl jsem ho nahoru na pěšinu. „Podívej,“
řekl jsem nadšeně, jako bych mu odhaloval něco výmluvnějšího než
cokoli, co bych mohl říct ve svůj prospěch.
Přímo pod námi ležela mlčenlivá, tichá zátoka. Nikde ani náznak
civilizace, žádný dům, žádné molo, žádné rybářské čluny. O kus dál
stála jako vždy zvonice kostela svatého Jakuba, a když jsem napnul
zrak, zahlédl jsem obrysy N. a ještě dál něco, co vypadalo jako náš
dům a okolní vily, ty, v nichž žila Vimini a rodina Moreschiova se dvě-
ma dcerami, s nimiž Oliver nejspíš spal, ať už s každou zvlášť, nebo
dohromady, kdo ví, koho by to v této chvíli zajímalo.
„Tohle je moje místo. Jenom moje. Chodím si sem číst. Už ani
nevím, kolik knih jsem tady přečetl.“
„Jsi rád sám?“ zeptal se.
„Ne. Nikdo není rád sám. Ale naučil jsem se s tím žít.“
„To jsi pořád takový mudrc?“ poznamenal. Má snad v plánu na-
sadit povýšený profesorský tón a začít mě jako všichni ostatní poučo-
vat, že mám víc chodit ven, najít si další přátele, a když už si je najdu,
nechovat se k nim tak sobecky? Nebo je to prolog jeho postavy ro-
dinného cvokaře a částečně i rodinného přítele? Nebo jsem ho zase
odhadl úplně špatně?
„Nejsem žádný mudrc. Řekl jsem ti přece, že nic nevím. Znám kni-
hy, umím spojovat slova – to ale neznamená, že vím, jak mluvit o vě-
cech, které jsou pro mě nejdůležitější.“
„Teď o nich ale mluvíš. Svým způsobem.“
„Jo, svým způsobem. Tak to dělám vždycky – svým způsobem.“
Upřel jsem zrak na obzor, abych se nemusel dívat na něj, a po-
sadil jsem se do trávy. Všiml jsem si, že on si několik metrů ode mě
podřepl na špičky, jako by měl každým okamžikem vyskočit na nohy
a rozběhnout se k místu, kde jsme nechali kola.

78
 Dej mi své jméno

Vůbec mě nenapadlo, že jsem ho tam nepřivedl jen proto, abych

mu ukázal svůj malý svět, ale abych svůj malý svět požádal, aby ho
vpustil dovnitř, aby se s ním místo, kde jsem trávil osamocená letní
odpoledne, seznámilo, posoudilo ho, zjistilo, jestli se sem hodí, a při-
jalo ho, takže se sem budu moct vracet a vzpomínat na něj. Tady jsem
unikal ze známého světa a pátral po dalších myšlenkách; prakticky
jsem ho představoval své odpalovací rampě. Stačilo by sepsat všech-
no, co jsem tady přečetl, a věděl by, kde všude jsem už byl.
„Líbí se mi, jak mluvíš. Proč se pořád shazuješ?“
Pokrčil jsem rameny. Kritizuje mě za to, že se kritizuju?
„Nevím. Asi proto, abyste to nedělali vy.“
„To se tak bojíš toho, co si myslí ostatní?“
Zavrtěl jsem hlavou. Odpověď jsem však neznal. Nebo byla mož-
ná tak zjevná, že jsem odpovídat nemusel. Právě chvíle jako tato mě
zanechávaly tak zranitelného, tak nahého. Strč do mě, znervózni mě,
a pokud ti to neoplatím, prokoukl jsi mě. Ne, neměl jsem mu jak odpo-
vědět. Ale ani jsem se nepohnul. V první chvíli mě napadlo, že ho ne-
chám vrátit se domů samotného. Já bych pak přijel tak akorát na oběd.
Čekal, že něco řeknu. Upřeně se na mě díval.
Mám dojem, že tehdy poprvé jsem si dovolil mu ten pohled opla-
tit. Obvykle jsem se na něj podíval jen letmo a potom uhnul očima –
uhnul jsem, protože jsem nechtěl plavat v nádherných čirých jezír-
kách jeho očí bez pozvání – a nikdy jsem nepočkal dost dlouho, abych
zjistil, jestli mě tam vůbec chce; uhnul jsem, protože jsem se až příliš
bál někomu takový pohled oplatit; uhnul jsem, protože jsem nechtěl
nic prozradit; uhnul jsem, protože jsem si nedokázal přiznat, jak moc
mi na něm záleží. Uhnul jsem, protože mi ten jeho ocelový pohled
vždycky připomněl, jako vysoko stojí on a jak hluboko pod ním jsem
já. Nyní, v tichu té chvíle, jsem mu ten pohled oplatil, ne proto, abych
mu vzdoroval, abych ukázal, že už nejsem stydlivý, ale abych se mu

79
André Aciman

vzdal. Abych mu řekl: Tohle jsem já, tohle jsi ty, tohle chci, není mezi
námi nic než pravda a tam, kde je pravda, tam nejsou žádné zábrany,
žádné úskočné pohledy. A jestli z toho nic nevznikne, žádný z nás ne-
bude nikdy moct tvrdit, že netušil, co se může stát. Už jsem nedoufal.
Možná jsem mu ten pohled oplatil proto, že jsem věděl, že už nemám
co ztratit. Díval jsem se na něj vševědoucím pohledem lákajícím k po-
libku, pohledem někoho, kdo v jediném gestu vyzývá i prchá.
„Vůbec mi to neulehčuješ.“
Že by tím myslel naše pohledy?
Nestáhl jsem se. On taky ne. Ano, myslel tím naše pohledy.
„Proč ti to neulehčuju?“
Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem nedokázal mluvit souvisle. Do-
konce jsem se ani nestyděl dát najevo, jak moc se červenám. Ať to ví,
jen ať ví.
„Protože by to bylo moc špatně.“
„Bylo by?“ zeptal jsem se.
Je tam tedy paprsek naděje?
Posadil se na trávu. Potom si lehl, založil si ruce za hlavou a za-
hleděl se na nebe.
„Ano, bylo by. Nebudu předstírat, že jsem nad tím nepřemýšlel.“
„Tak to by mě nikdy nenapadlo.“
„Jo, přemýšlel. Tak vidíš. O co sis teda myslel, že jde?“
„O co jde?“ Tápal jsem, co tou otázkou asi tak myslí. „O nic.“ Zamy-
slel jsem se důkladněji. „O nic,“ zopakoval jsem, jako by to, co jsem začí-
nal matně tušit, bylo natolik beztvaré, že se dalo mým opakováním slov
„o nic“ snadno odstrčit a vyplnit tak nesnesitelné chvíle ticha. „O nic.“
„Aha,“ řekl konečně. „Tak to ses mýlil, příteli.“ V hlase mu za-
zněla vyčítavá blahosklonnost. „Jestli tě to potěší, musím se ovládat.
Je na čase, aby ses to taky naučil.“
„Dokážu přinejlepším předstírat, že je mi to jedno.“

80
 Dej mi své jméno

„Tak to už nějakou dobu víme,“ odsekl.

Byl jsem zdrcený. Celou tu dobu, kdy jsem si myslel, že tím, že
ho budu přehlížet, mu dávám najevo, jak moc je mi ukradený, do mě
viděl jako do hubené kozy a věděl, že moje strategie je jen učebnico-
vý taktický manévr.
Právě tohle jeho přiznání, které mezi námi zdánlivě otevřelo sta-
vidla, bylo zároveň tím, co utopilo mé rašící naděje. Co teď s námi
bude? Co ještě dodat? A co se stane příště, až budeme předstírat, že
spolu nemluvíme, ale nebudeme si už jistí tím, že mráz mezi námi
pořád ještě panuje jen naoko?
Ještě chvíli jsme si povídali, potom náš rozhovor utichl. Teď, když
jsme vyložili karty na stůl, to byly spíš jen zdvořilostní fráze.
„Takže sem Monet chodil malovat.“
„Doma ti to ukážu. Máme knihu s nádhernými reprodukcemi
jeho maleb tady z okolí.“
„Ano, to mi budeš muset ukázat.“
Blahosklonně se nechal poučovat. Hrozně mi to vadilo.
Oba jsme se opírali o loket a obdivovali výhled.
„Jsi ten nejšťastnější kluk na světě,“ prohlásil.
„Netušíš, jak moc.“
Dal jsem mu čas, aby se nad mým tvrzením zamyslel. Potom,
asi abych přerušil už téměř nesnesitelné ticho, jsem vyhrkl: „Spous-
ta toho je ale špatně.“
„Co? Tvoje rodina?“
„To taky.“
„Máš na mysli to, že celé léto žiješ tady, o samotě si čteš a tvůj otec
tě každý den nutí přetrpět večerní lopotu?“ Zase si ze mě utahoval.
Ušklíbl jsem se. Ne, to taky ne.
Na chvíli se odmlčel.
„Máš na mysli nás.“

81
André Aciman

Neodpověděl jsem.
„To se na to podívejme…“ A vzápětí se ke mně přisunul. Je až
moc blízko, pomyslel jsem si, tak nablízku jsem mu nikdy nebyl, je-
nom ve snu, nebo když složil dlaně do misky, aby mi připálil cigare-
tu. Kdyby se jeho ucho ještě malinko přiblížilo, uslyšel by moje srdce.
Četl jsem o tom v románech, ale až dosud jsem tomu nevěřil. Díval
se mi upřeně do tváře, jako by se mu líbila, jako by ji chtěl studovat,
ulpět na ní. Potom se prstem dotkl mého spodního rtu a přejížděl po
něm, sem a tam, a já jsem ležel a díval se, jak se usmívá. Jeho úsměv
ve mně do jisté míry vyvolal obavy, že teď se může stát cokoli a už
nebude cesty zpátky, že takhle on žádá a já mám šanci ho odmítnout,
nebo něco říct a hrát tak o čas, abych to celé mohl sám se sebou ještě
probrat, když jsme dospěli do tohoto bodu – až na to, že už mi žád-
ný čas nezbýval, protože Oliver přitiskl svoje rty k mým ve vřelém,
smířlivém a zčásti vstřícném polibku, dokud si neuvědomil, jak hla-
dově mu ho vracím. Kéž bych svůj polibek dokázal vyvážit tak jako
on. Vášeň nám ale umožňuje skrýt víc a v té chvíli na Monetově pě-
šině, když jsem si přál ukrýt do našeho polibku celou pravdu o sobě,
jsem zároveň zoufale toužil po tom se v něm ztratit, jako když si občas
přejeme, aby se nám pod nohama otevřela země a celé nás pohltila.
„Lepší?“ zeptal se.
Namísto odpovědi jsem k němu pozvedl tvář a znovu jsem ho po-
líbil, téměř zuřivě, ne proto, že bych překypoval vášní, nebo proto, že
jeho polibek v sobě neměl horlivost, kterou jsem hledal, ale protože
jsem si nebyl jistý, zda mě náš polibek o čemkoli ohledně mě samot-
ného přesvědčil. Dokonce jsem si ani nebyl jistý, jestli se mi líbil tak,
jak jsem čekal, a potřeboval jsem si to ověřit. Ukázalo se, že i tím či-
nem samotným si musím ověřit, co si vlastně ověřuji. Moje mysl se
zatoulala k těm nejfádnějším myšlenkám. Tolik popírání, všiml by si
i poslední Freudův žák. Své pochyby jsem zarazil ještě násilnějším po-

82
 Dej mi své jméno

libkem. Nechtěl jsem touhu, nechtěl jsem rozkoš. Možná jsem nechtěl
ani důkaz. A nechtěl jsem slova, povrchní tlachy, velká slova, hovo-
ry o knihách, nic z toho. Jenom slunce, trávu, občasný přímořský vá-
nek a svěží vůni jeho hrudi, krku a podpaží. Vezmi si mě, vysvleč mě
z kůže, obrať mě naruby, dokud jako Ovidiův hrdina nesplynu s tvou
vášní. Přesně to chci. Dej mi pásku přes oči, chytni mě za ruku a ne-
chtěj po mně, abych přemýšlel – uděláš to pro mě?
Nevěděl jsem, kam tohle všechno spěje, ale vzdával jsem se mu,
centimetr po centimetru, a on to musel vědět, protože jsem cítil, že si
ode mě pořád ještě udržuje odstup. Naše tváře se sice dotýkaly, naše
těla se však od sebe odtahovala. Věděl jsem, že ať teď udělám cokoli, ja-
kýkoli můj pohyb může harmonii toho okamžiku narušit. Vycítil jsem,
že náš polibek nejspíš nebude mít pokračování, a pokusil se svá ústa
od jeho odloučit, jen abych si uvědomil, jak moc chci, aby neskončil,
jak moc chci jeho jazyk ve svých ústech a svůj v těch jeho. Protože po
všech těch týdnech, všech těch svárech, všech těch záchvatech a začát-
cích, které mezi nás pokaždé přivedly závan mrazu, se z nás staly jen
dva vlhké jazyky mlátící sebou v ústech toho druhého. Jenom dva ja-
zyky, všechno ostatní byly řeči. Když jsem konečně zdvihl jedno kole-
no a přisunul ho k němu, abych se mu podíval do tváře, poznal jsem,
že jsem to kouzlo zlomil.
„Myslím, že bychom měli jít.“
„Ještě ne.“
„Tohle nemůžeme. Já se znám. Dosud jsme se chovali slušně. Byli
jsme hodní. Žádný z nás neudělal nic, za co by se musel stydět. A tak
to i zůstane. Chci být hodný.“
„Nebuď. Mně je to fuk. Kdo se to dozví?“
Natáhl jsem se k němu v zoufalém pohybu, o kterém jsem vě-
děl, že si ho nikdy neodpustím, jestli se mi nepodvolí, a položil jsem
mu dlaň na rozkrok. Nepohnul se. Měl jsem mu vklouznout rukou

83
André Aciman

přímo do kalhot, pomyslel jsem si. Nejspíš můj záměr vytušil a s na-
prostým klidem, gestem na pomezí jemnosti a chladu, položil svou
ruku na mou. Propletl své prsty s mými a ruku mi zvedl.
Na okamžik se mezi námi rozhostilo nesnesitelné ticho.
„Urazil jsem tě?“
„Nedělej to.“
Znělo to trochu, jako když jsem před několika týdny poprvé usly-
šel jeho Zatím! – kousavé, přímočaré, bez špetky humoru, bez jaké-
koli stopy radosti nebo vášně, kterou jsme spolu právě sdíleli. Podal
mi ruku a pomohl mi vstát.
Najednou sebou trhl.
Vzpomněl jsem si na odřeninu na jeho boku.
„Měl bych tu ránu ošetřit, aby se nezanítila,“ řekl.
„Po cestě zpátky se stavíme v lékárně.“
Neodpověděl. Po ničem jsme ale nemohli vystřízlivět rychleji než
po tom, co jsme právě řekli. Do našich životů pronikla dotěrná rea-
lita – Anchise, opravené kolo, hašteření kvůli rajčatům, notové zá-
pisy kvapně zatížené sklenicí limonády, to všechno jako by se událo
tak dávno.
A opravdu, jakmile jsme z mého místa vyjeli, potkali jsme dvě
dodávky turistů mířící na jih do N. Zřejmě se blížilo poledne.
„Už nikdy se spolu nebudeme bavit,“ poznamenal jsem, když
jsme s větrem ve vlasech sjížděli z nekonečného kopce.
„To neříkej.“
„Vím to. Budou to jenom tlachy. Tlachy, tlachy. Nic víc. Vtipné na
tom je, že s tím dokážu žít, žádný strachy.“
„To se ti rýmovalo,“ poznamenal.
Zbožňoval jsem, jak všechno zlehčuje.
O dvě hodiny později, u oběda, jsem dostal všechny potřebné dů-
kazy toho, že s tím nikdy žít nedokážu.

84
 Dej mi své jméno

Zatímco Mafalda sklízela před dezertem talíře a všichni se sou-

středili na konverzaci o Jacoponu da Todim, najednou jsem ucítil,
jak se mi o chodidlo otřela teplá bosá noha.
Pomyslel jsem si, že tam na pěšině jsem měl chytit příležitost za
pačesy a zjistit, jestli kůže na jeho chodidlech je doopravdy tak hlad-
ká jako v mých představách. Větší šanci než teď už nedostanu.
Možná to ale byla moje noha, která se zatoulala a dotkla té jeho.
Stáhla se, ne hned, ale vcelku brzy, jako by vědomě vyčkávala na ten
správný okamžik, aby to nevypadalo, že v panice ucukla. Počkal jsem
několik vteřin a potom, aniž bych to jakkoli plánoval, jsem své noze
dovolil vydat se hledat tu jeho. Teprve jsem po ní začal pátrat, když
mé prsty najednou narazily na jeho chodidlo; to neustoupilo, jako by
to byla pirátská loď, která podle všech náznaků uprchla na míle da-
leko, ale ve skutečnosti se ukryla v mlze ne víc než padesát yardů da-
leko a udeří, jakmile se jí naskytne příležitost. Moje chodidlo skoro
ještě ani nestihlo zareagovat, když jeho noha najednou měkce a jem-
ně spočinula na mé, bez varování, aniž mi dala čas se přiblížit nebo
opět stáhnout do bezpečné vzdálenosti, a začala ji laskat a třít. Ani na
chvíli se nezastavila, jeho hladká kulatá pata mě přidržovala na místě,
občas na mě přenesla svou váhu, ale vzápětí ji zmírnila dalším laská-
ním mých prstů, čímž naznačoval, že tohle všechno je jenom zábava
a hra, jeho způsob, jak se odstřihnout od těch, co se přímo před námi
lopotili s obědem, taky mi tím ale sděloval, že tohle nemá s ostatními
nic společného a zůstane to jenom mezi námi, protože tady jde o nás,
i když bych se v tom neměl snažit vidět víc, než v tom je. Z kradmos-
ti a urputnosti jeho laskání mi po zádech přebíhal mráz. Zmocnila se
mě náhlá závrať. Ne, nebudu brečet, nemám panický záchvat, není to
„mdloba“ ani se tady neudělám do kalhot, i když se mi to moc, moc
líbí, obzvlášť když svou klenbou přikryl moje chodidlo. Podíval jsem
se na dezert na talíři, byl to čokoládový dort politý malinovou šťávou.

85
André Aciman

Zmocnil se mě pocit, že na něj někdo nalévá daleko víc šťávy než ob-
vykle, zdálo se mi, že ta červená šťáva kape ze stropu nad mou hlavou,
když vtom mi došlo, že mi teče proudem z nosu. Zachroptěl jsem, bles-
kově zmuchlal ubrousek, přiložil si ho k nosu a co nejvíc jsem zaklo-
nil hlavu. „Ghiaccio, led, Mafaldo, per favore, presto,“ řekl jsem měkce,
abych dal najevo, že mám situaci zcela pod kontrolou. „Jel jsem ráno
na kopec. Tohle se mi stává pořád,“ omluvil jsem se hostům.
Ozvaly se rychlé kroky po podlaze, z jídelny vybíhali lidé a zase
se do ní vraceli. Musel jsem zavřít oči. Vzchop se, opakoval jsem si,
vzchop se. Nedovol, aby tě tvoje tělo prozradilo.

„Mohl jsem za to já?“ zeptal se, když za mnou po obědě přišel do pokoje.
Neodpověděl jsem. „Pěkně v tom lítám, co.“
Usmál se, nic neříkal.
„Sedni si na chvíli.“
Posadil se na kraj postele. Jako by byl v nemocnici na návštěvě
přítele, který se zranil na lovu.
„Budeš v pořádku?“
„Myslel jsem si, že v pořádku jsem. Nějak to zvládnu.“ Tuhle
větu jsem slyšel zaznít z úst příliš mnoha postav v příliš mnoha ro-
mánech. Dovoluje zběhlému milenci dát od toho druhého ruce pryč.
Umožňuje všem zachovat si tvář. Navrací důstojnost a odvahu tomu,
který o ně přišel.
„Nechám tě se prospat.“ Řekl to jako pozorná zdravotní sestra.
„Budu poblíž,“ prohodil na odchodu, jako když lidé říkají, že vám
nechají rozsvíceno na chodbě. „Buď hodný.“
Když jsem se snažil usnout, zmocnil se mě zničehonic pocit, že pří-
hoda na piazzettě, ztracená někde mezi pomníkem bitvy na Piavě a naší
vyjížďkou na kopec, při níž mě tísnil strach, stud a kdo ví co všechno

86
 Dej mi své jméno

ještě, se ke mně vrací jakoby z doby před mnoha lety. Jako kdybych na
pizzettu vyrazil na kole jako malý chlapec ještě před první světovou vál-
kou a vrátil se jako devadesátiletý mrzák upoutaný na lůžko, které na-
víc ani není moje. To mé totiž dostal jeden mladý muž, světlo mých očí.
Světlo mých očí, opakoval jsem, světlo mých očí, světlo celého světa,
přesně to jsi, světlo mého života. Nevěděl jsem, co světlo mých očí zna-
mená, a jedna moje část přemýšlela, kde jsem k takovému žvástu pro-
boha přišel, ale právě takový nesmysl ve mně teď vyvolal slzy, slzy, kte-
ré jsem si přál utopit v jeho polštáři, zmáčet jimi jeho plavky, přál jsem
si, abych se těch slz dotkl špičkou jazyka a odehnal tak můj smutek.
Nechápal jsem, proč položil svou nohu na mou. Byla to erotic-
ká výzva, nebo dobře míněné gesto solidarity a kamarádství? Jako to
jeho přátelské masérské objetí? Bylo to žertovné pošťouchnutí mezi
milenci, kteří spolu už nespí, ale rozhodli se, že zůstanou přáteli a ob-
čas spolu zajdou do kina? Anebo to znamenalo, že nezapomněl a že
to navždy zůstane mezi námi, i když z toho nic nebude?
Chtěl jsem utéct z domu. Chtěl jsem, aby už byl podzim a já byl
co nejdál odtud. Chtěl jsem opustit tohle město s tím jeho hloupým
Le Danzingem a jeho hloupými mladými lidmi, se kterými by se
nikdo rozumný nepřátelil. Opustit své rodiče, bratrance, sestřenice,
svého synovce, který se mnou pořád soupeřil, a naše příšerné letní
hosty s jejich tajuplnými vědeckými projekty, kteří na mojí straně
domu nakonec vždycky obsadili všechny koupelny.
Co by se stalo, kdybych ho znovu spatřil? Začal bych znovu kr-
vácet, rozplakal bych se, udělal bych se do kalhot? A co kdybych ho
spatřil loudat se v noci okolo Le Danzingu s někým jiným? Dělá to
přece často. Co kdyby to namísto ženy byl muž?
Měl bych se mu naučit vyhýbat, postupně přerušit všechna spoje-
ní jako neurochirurg, když odděluje jeden neuron od druhého, jedno
nesplnitelné přání od dalšího, přestat chodit do zadní zahrady, přestat

87
André Aciman

ho špehovat, přestat jezdit v noci do města, každý den trochu odvy-

kat, tak jako narkoman; po jednom dni, jedné hodině, jedné minutě,
po jedné splašky zamořené vteřině za druhou. To by mohlo vyjít. Vě-
děl jsem, že to nemá žádnou budoucnost. Dejme tomu, že v noci při-
jde do mého pokoje. Ještě lépe – dejme tomu, že si dám pár drinků,
přijdu do tvého pokoje a řeknu ti přímo do očí tu prostou, upřímnou,
poctivou pravdu: Olivere, chci, aby sis mě vzal. Někdo to udělat musí,
tak proč bys to nemohl být ty. Oprava: Chci, abys to byl ty. Pokusím
se nebýt ten nejhorší, s kým jsi kdy spal. Dělej to se mnou tak, jak bys
to dělal s kýmkoli jiným, koho už nikdy znovu nepotkáš. Vím, že to
nezní ani za mák romanticky, ale jsem svázaný do tolika uzlů, že po-
třebuju gordicky rozetnout. Tak se do toho pusť.
Dělali bychom to. Potom bych se vrátil k sobě do pokoje a umyl
se. Potom bych byl já tím, kdo si občas položí nohu na jeho, a uvidí-
me, jak se mu to bude líbit.
To byl můj plán. Způsob, jak se od  něho odpoutat. Počkám,
až všichni půjdou spát. Budu sledovat, jestli nerozsvítí. Vstoupím
do jeho pokoje z balkonu.
Ťuk ťuk. Ne, neklepal bych. Jsem si jistý, že spí nahý. Co kdyby ne-
byl sám? Poslouchal bych chvíli venku na balkoně, než bych vstoupil.
Kdyby tam s ním někdo byl a na kvapný ústup by už bylo pozdě, vyhr-
kl bych: „Jé, špatná adresa.“ Přesně tak: Jé, špatná adresa. Tím vtípkem
bych si zachoval tvář. A kdyby byl sám? Vstoupil bych. V pyžamu. Ne,
jenom ve spodním dílu. To jsem já, řekl bych. Co tady děláš? Nemůžu
spát. Mám ti skočit pro něco k pití? Nepotřebuju pít. Pil jsem už dost,
abych posbíral odvahu přejít z mého pokoje do tvého. Přišel jsem si pro
tebe. Aha. Neztěžuj mi to, nemluv, nic nenamítej a nepředstírej, že kaž-
dou chvíli začneš volat o pomoc. Jsem o dost mladší než ty, a když zbur-
cuješ dům nebo budeš vyhrožovat, že to řekneš mojí mamince, jenom
ze sebe uděláš idiota. V té chvíli si sundám pyžamo a vklouznu k němu

88
 Dej mi své jméno

do postele. Pokud se mě nedotkne, dotknu se ho jako první, a když ani

potom nezareaguje, odvážně se ústy pustím tam, kde jsem nikdy dřív
nebyl. Humor samotných těch slov mě pobavil. Intergalaktické splaš-
ky. Moje Davidova hvězda, jeho Davidova hvězda, naše dva krky jako
jeden, dva obřezaní židé spojení už od nepaměti. Kdyby nic z toho ne-
zabralo, vrhl bych se na něj, on by se bránil a začali bychom zápasit,
a já bych se ho snažil vzrušit tak, že bych ho ovinul nohama jako žena,
jakmile by mě přitiskl k posteli, dokonce bych ho udeřil do boku, kte-
rý si poranil při pádu z kola, a kdyby pořád nic nezabíralo, absolutně
bych se před ním ponížil a tímto ponížením bych mu ukázal, že vše-
chen ten stud je jenom jeho, ne můj, že já jsem k němu přišel v pravdě
a s lidskou dobrotou v srdci a že tu mu teď zanechávám na jeho přikrýv-
kách, aby mu připomínala, jak odmítl mladíka žadonícího o přátelství.
Odmítni to a odnesou tě do pekla nohama napřed.
Co když se mu nelíbím? Ve  tmě je každá kočka černá, jak se
říká… Co kdyby se mu to vůbec nelíbilo? Bude to prostě muset zku-
sit. Co kdyby se vážně naštval a urazil? – Vypadni, ty úchylné, ubo-
hé, zvrácené hovado. Náš polibek dokázal, že se k něčemu takovému
přinutit dokáže. A co ta noha? Amor ch’a null’amato amar perdona.
Jeho noha. Takovou reakci ve mně naposledy vyvolal ne jeho po-
libek, ale jeho palec vmáčknutý do mého ramene.
Ne, stalo se to ještě jindy. Ve spánku, když přišel do mého poko-
je a lehl si na mě a já předstíral, že spím. Došlo k tomu ještě jinak:
ve spánku jsem se zlehka nadzdvihoval, jen natolik, abych mu řekl:
Neodcházej, klidně pokračuj, jen neříkej, že jsi to věděl.

Odpoledne jsem se vzbudil s ohromnou chutí na jogurt. Vzpomín-

ky z dětství. Šel jsem do kuchyně, kde Mafalda líně uklízela porce-
lán umytý už před několika hodinami. Nejspíš si šla taky zdřímnout

89
André Aciman

a zrovna se probudila. V míse s ovocem jsem našel velkou broskev

a začal jsem ji krájet.
„Faccio io,“ prohlásila Mafalda a pokusila se sebrat mi z ruky nůž.
„No, no, faccio da me,“ odpověděl jsem, nechtěl jsem ji urazit.
Chtěl jsem broskev nakrájet na plátky, plátky potom na kousky
a kousky na ještě menší kousky. Až z nich budou atomy. Terapie. Potom
jsem vzal banán, pomalu jsem ho oloupal a začal krájet na co nejtenčí
plátky, které jsem vzápětí nakrájel na kostičky. Potom meruňku. Hrušku.
Datle. Z ledničky jsem vytáhl velké balení jogurtu a vlil jeho obsah spo-
lu s kousíčky ovoce do mixéru. Nakonec jsem kvůli barvě přihodil i ně-
kolik čerstvých jahod ze zahrádky. Zbožňoval jsem vrnění toho mixéru.
Takový dezert Mafalda neznala. Dovolovala mi ale dělat si v její
kuchyni, co chci, a nevměšovala se do toho, jako by tak utěšovala ně-
koho, kdo už dost vytrpěl. Ta mrcha to věděla. Musela si všimnout té
nohy. Její oči mě sledovaly na každém kroku, jako by byla připravená
vrhnout se na můj nůž, dřív než si jím podřežu žíly.
Rozmixovanou směs jsem nalil do velké sklenice. Hodil jsem do
ní slámku, jako by to byla šipka, a vydal se na terasu. Po cestě jsem
se zastavil v obývacím pokoji a z knihovny vytáhl velkou obrázkovou
knihu Monetových reprodukcí. Položil jsem ji na stoličku u žebříku.
Nehodlám mu tu knihu ukazovat. Jenom ji tady nechám. Pochopí to.
Na terase jsem uviděl matku, jak popíjí čaj se dvěma sestrami, které
přijely až ze S. na partii bridže. Čtvrtá hráčka tu měla být každou chvíli.
Zaslechl jsem, jak se vzadu u garáže jejich řidič baví s Manfre-
dim o fotbalistech.
Odnesl jsem si nápoj až na druhý konec verandy, vytáhl si lehátko
a s tváří obrácenou k dlouhé balustrádě jsem se snažil vychutnat si po-
slední půlhodinu plného slunečního svitu. Rád jsem seděl a pozoroval,
jak se ubývající den rozptyluje do předsoumračného světla. V této době
jsme chodívali na odpolední koupání, čtení ale bylo taky příjemné.

90
 Dej mi své jméno

Líbilo se mi cítit se tak odpočatý. Možná měli předkové pravdu:

občas si pustit žilou ničemu neškodí. Jestli se tak budu cítit i nadá-
le, možná si později zkusím přehrát jedno nebo dvě preludia a fugy,
možná i nějakou Brahmsovu fantazii. Polkl jsem další hlt jogurtu
a položil nohu na vedlejší židli.
Až po chvíli mi došlo, že je to jen póza.
Chtěl jsem, aby se vrátil a viděl, že jsem v pohodě jako nikdy. Ne-
mohl tušit, co jsem si na dnešní noc naplánoval.
„Je tady Oliver?“ zeptal jsem se matky.
„Nešel náhodou ven?“
Nic jsem neříkal. Tak to je to jeho „budu poblíž“.
Za nějakou dobu si Mafalda přišla pro prázdnou sklenici. Vuoi un
altro di questi? Chceš ještě další tohle? zeptala se. Zdálo se, že se ne-
italským názvem toho podivného nápoje, pokud teda vůbec nějaký
název má, nehodlá zabývat.
„Ne, půjdu asi ven.“
„Kam chceš v tuhle dobu chodit?“ pohoršila se; blížila se totiž veče-
ře. „Obzvlášť po tom, co se ti stalo u oběda. Mi preoccupo, mám starost.“
„Budu v pořádku.“
„Neradila bych ti to.“
„Neboj.“
„Signora,“ zavolala ve snaze získat matčinu podporu.
Moje matka s ní souhlasila, prý to není dobrý nápad.
„Tak si teda půjdu zaplavat.“
Udělám cokoli, jen abych nemusel počítat hodiny zbývající do
večera.
Když jsem scházel po schodech k moři, narazil jsem na skupinu přá-
tel. Šli si zahrát plážový volejbal. Chci se přidat? Ne, díky, není mi dob-
ře. Nechal jsem je jít a loudavým krokem jsem vykročil k velké skále.
Chvíli jsem se na ni díval, pak jsem se rozhlédl po moři. Připadalo mi,

91
André Aciman

že přímo ke mně posílá po hladině zčeřené paprsky slunečního světla,

jako na nějakém Monetově obrazu. Ponořil jsem se do teplé vody. Nebyl
jsem nešťastný. Chtěl jsem s někým být. Ale netrápilo mě, že jsem sám.
Vimini, která nejspíš přišla s ostatními, mi řekla, že zaslechla, že
mi není dobře. „My nemocní…,“ začala.
„Víš, kde je Oliver?“ přerušil jsem ji.
„Nevím. Myslím, že jel s Anchisem na ryby.“
„S Anchisem? Přeskočilo mu? Minule se skoro zabil.“
Žádná odpověď. Vimini odvrátila zrak od zapadajícího slunce.
„Ty ho máš rád, že?“
„Jo,“ řekl jsem.
„On tě má taky rád – myslím, že víc než ty jeho.“
To si vážně myslíš?
Ne, to si myslí Oliver.
Kdy ti to řekl?
Nedávno.
Odpovídalo to období, kdy jsme spolu skoro přestali mluvit. Ten
týden si mě matka dokonce vzala stranou a doporučila mi, abych byl
k našemu kaiboyovi slušnější – chodit po domě, aniž bych ho třeba
jen zběžně pozdravil, není vůbec hezké.
„Myslím, že Oliver má pravdu,“ řekla Vimini.
Pokrčil jsem rameny. Nikdy dřív jsem však necítil tak mocný roz-
por. Tohle byla agonie, vřelo ve mně cosi jako hněv. Pokusil jsem se
zklidnit svou mysl a soustředit se na nadcházející západ slunce, jako
když si lidé na detektoru lži představují nějaké poklidné a tiché mís-
to, aby zamaskovali své rozčilení. Zároveň jsem se ale nutil myslet na
něco jiného, nechtěl jsem se totiž dotknout jediné myšlenky spojené
s dnešním večerem, nechtěl jsem si je všechny vyčerpat. Možná mě
odmítne, možná se dokonce rozhodne z našeho domu odejít, a pokud
na něj ostatní zatlačí, řekne jim proč. Dál jsem si myslet nedovolil.

92
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

Snažil jsem se zklidnit mysl a soustředit se na západ slunce před

sebou, protože jsem už nechtěl myslet na to, co mě dnes v noci čeká.
Možná mě odmítne, možná se dokonce rozhodne z našeho domu
odejít, a pokud na něj ostatní zatlačí, řekne jim proč. Dál jsem si
myslet nedovolil.
Zmocnila se mě děsivá představa. Co když teď některým lidem
z městečka, s nimiž se spřátelil, nebo všem těm, kdo ho usilovně zvou
na večeře, prozradí, nebo jen naznačí, co se stalo během naší vyjížď-
ky do města? Dokázal bych já na jeho místě udržet takové tajemství
pod pokličkou? Ne.
A přesto mi dnes ukázal, že můžu dostat, co chci, a můžu si to
vzít tak přirozeně, že jeden až nechápe, proč tomu musí předcházet
taková muka a stud. Vždyť to není těžší než si třeba koupit balíček
cigaret, podat někomu jointa nebo se pozdě v noci zastavit u jed-
né z holek za piazzettou, domluvit se na ceně a zajít s ní na pár mi-
nut nahoru.
Když jsem se vrátil z pláže, pořád po něm nebylo ani stopy. Ze-
ptal jsem se. Ne, ještě se nevrátil. Jeho kolo stálo na stejném místě, kde
jsme ho před polednem nechali. A Anchise se už dávno vrátil. Vyšel
jsem do svého pokoje a pokusil jsem se dostat se z balkonu francouz-
ským oknem do jeho pokoje. Bylo ale zavřené. Za sklem jsem zahlédl
jen kraťasy, které měl na sobě u oběda.
Snažil jsem se vzpomenout si. Když odpoledne přišel do mého
pokoje a slíbil mi, že bude poblíž, měl na sobě plavky. Vyhlédl jsem
z balkonu v naději, že spatřím jeho člun. Co když se rozhodl si v něm
zase vyjet? Člun ale kotvil u našeho mola.
Sešel jsem dolů, kde si otec a jeden francouzský reportér dopřávali
koktejl. Zahraješ nám něco? zeptal se. „Non mi va,“ odpověděl jsem,
„nechce se mi.“ „E perché non ti va?“ zeptal se, jako by kritizoval tón
mých slov. „Perché non mi va!“ odsekl jsem.

93
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

Dnes dopoledne jsem konečně překonal zásadní překážku a měl

jsem pocit, že můžu svobodně vyjádřit všechny ty malichernosti, na
které zrovna myslím.
Asi bych si taky měl dát kapku vína, prohlásil otec.
Mafalda oznámila, že se podává večeře.
„Není na večeři ještě brzo?“ zeptal jsem se.
„Už je po osmé.“
Moje matka šla doprovodit jednu ze svých přítelkyň, která přije-
la autem a musela už odjet.
Uvědomil jsem si s vděkem, že Francouz sedí na kraji křesla, jako
by chtěl každým okamžikem vstát a nechat se uvést do jídelny, přesto
ale nehne ani brvou. Oběma rukama svíral prázdnou sklenici a nutil
tak otce, který se ho právě zeptal, co soudí o nadcházející operní se-
zóně, aby nikam nechodil, dokud mu to všechno nepoví.
Večeře se posunula o nějakých pět až deset minut. Jestli večeři
zmešká, nebude jíst s námi. A jestli ji zmešká, znamená to, že večeřel
jinde. Nechci, aby dnes večeřel jinde než tady.
„Noi ci mettiamo a tavola, pojďte ke stolu,“ řekla matka. Požáda-
la mě, abych si sedl vedle ní.
Oliverovo místo bylo prázdné. Matka si stěžovala, že nám měl
alespoň říct, že nepřijde na večeři.
Otec poznamenal, že za to možná zase může ten člun. Měli by-
chom ho rozmontovat.
Člun je ale dole, namítl jsem.
„Tak za to určitě může ta překladatelka. Kdo mi říkal, že za ní
dnes večer musí zajet?“ zeptal se otec matky.
Nesměl jsem dát najevo úzkost. Ani starost. Buď klidný. Nechceš
zase krvácet. Ta chvíle před naším rozhovorem i po něm, kdy jsme
vedli kola po piazzettě, sice působila jako dokonalé štěstí, teď už ale pa-
třila do jiného časového pásma. Jako by se to přihodilo jinému mému

94
 Dej mi své jméno

já v nějakém jiném životě, který se od tohoto moc neliší, je však do-

statečně vzdálený na to, aby v něm těch několik vteřin, co nás od
sebe dělí, působilo jako světelné roky. Když teď položím nohu na zem
a budu předstírat, že jeho chodidlo je hned za nohou stolu, zhmotní
se najednou ze své jamky ve vesmíru jako kosmická loď s aktivním
maskovacím zařízením, jako duch vyvolaný živými, a řekne: „Vím, že
jsi mě volal. Hledej a najdeš mě.“?
Matčina přítelkyně se na poslední chvíli rozhodla, že u nás na ve-
čeři přece jen zůstane, a moji rodiče ji požádali, ať si sedne tam, kde
jsem u oběda seděl já. Oliverovo místo bylo vmžiku pryč.
Odstranili ho hladce, bez jakéhokoli náznaku lítosti či váhání, jako
když vyměníme nefunkční žárovku, vyjmeme vnitřnosti poražené ovce,
která kdysi bývala domácím mazlíčkem, nebo sundáme povlečení z po-
stele, na níž někdo zemřel. Tumáš, vezmi to a odnes někam, kde na to
neuvidíme. Díval jsem se, jak mizí jeho příbor, jeho prostírání, jeho
ubrousek, celá jeho bytost. Byla to dokonalá předzvěst toho, k čemu do-
jde ani ne za měsíc. Na Mafaldu jsem se nepodíval. Nesnášela, když se
u stolu něco takhle na poslední chvíli měnilo. Kroutila hlavou nad Oli-
verem, nad mou matkou, nad naším světem. Předpokládám, že i nade
mnou. Aniž bych na ni pohlédl, věděl jsem, že její oči zkoumají mou
tvář ve snaze navázat oční kontakt, a právě proto jsem upíral zrak na svo-
je semifreddo. Semifreddo jsem miloval a Mafalda věděla, že ho miluju,
a postavila ho přede mě, protože navzdory vyčítavému výrazu ve tváři, se
kterým sledovala každý můj pohled, věděla, že vím, že se mnou soucítí.
Později večer jsem hrál cosi na klavír a srdce mi poskočilo, když
jsem měl dojem, že jsem u brány slyšel zastavit skútr. Někdo ho při-
vezl. Mohl jsem se ale taky mýlit. Napínal jsem uši, abych zaslechl
jeho kroky, od zvuku štěrku pod nohama po tlumené pleskání jeho
espadrilek, když se vydal po schodišti vedoucím k našemu balkonu.
Do domu ale nikdo nevešel.

95
André Aciman

Až daleko později, když už jsem ležel v posteli, jsem zachytil hud-

bu přicházející z auta, které zastavilo u hlavní cesty za borovicovou
alejí. Otevírají se dveře. Dveře se zabouchnou. Auto odjíždí. Hudba
utichá. Zůstává jen zvuk příboje a štěrku jemně ušlapávaného líný-
mi kroky někoho, kdo je buď hluboce zamyšlený, nebo mírně opilý.
Co když po cestě do svého pokoje vejde ke mně a řekne: Napad-
lo mě, že se před spaním mrknu, jak ti je. V pohodě?
Ticho.
Zlobíš se?
Ticho.
Takže se zlobíš.
Ne, vůbec ne. Jenom že jsi říkal, že budeš poblíž.
Takže se vážně zlobíš.
Proč jsi tady teda nezůstal?
Podívá se na mě a jako jeden dospělý druhému řekne: Ty víš moc
dobře proč.
Protože mě nemáš rád.
Ne.
Protože jsi mě nikdy neměl rád.
Ne. Protože pro tebe nejsem dost dobrý.
Ticho.
Věř mi, prostě mi věř.
Nadzvednu okraj přikrývky.
Zavrtí hlavou.
Ani na chvilku ne?
Znovu jí zavrtí. Já se znám, řekne.
Přesně tahle slova jsem od něj dnes už slyšel. Znamenají já bych
strašně rád, ale jakmile začnu, možná už se nedokážu zastavit, takže
radši ani nebudu začínat. To je teda sebejistota, říct někomu, že se ho
nemůže dotknout, protože se zná.

96
 Dej mi své jméno

No, když se mnou teda nebudeš nic dělat – mohl bys mi ales-
poň něco přečíst?
Spokojil bych se s tím. Chtěl jsem, aby mi přečetl nějaký příběh.
Něco od Čechova, Gogola nebo Katherine Mansfieldové. Vysvleč se,
Olivere, a pojď ke mně do postele, ať si můžu sáhnout na tvou kůži,
cítit tvou vůni, dotek tvých chloupků na mém těle, tvoji nohu na mé.
Můžeme se tulit, i když nebudeme nic dělat, ty a já, až se po oblo-
ze rozprostře noc, a budeme si číst příběhy o neklidných lidech, kte-
ří vždycky skončí sami a vadí jim to, protože nedokážou sami se se-
bou vydržet…
Zrádce, běželo mi hlavou, když jsem čekal, až se dveře jeho poko-
je s vrznutím otevřou a s vrznutím zase zavřou. Zrádce. Příliš snad-
no zapomínáš. Budu poblíž. Jasně. Lháři.
Vůbec mě nenapadlo, že i já jsem zrádce, že na mě kdesi na pláži
blízko svého domu čeká jedna dívka, dnes v noci stejně jako každou
předchozí noc, a já si na ni ani nevzpomněl, stejně jako Oliver na mě.
Zaslechl jsem ho vstoupit na odpočívadlo. Úmyslně jsem nechal
dveře do svého pokoje pootevřené v naději, že dovnitř dopadne svět-
lo z haly, dost na to, aby mu odhalilo moje tělo. Tváří jsem byl oto-
čený ke zdi. Je to na něm. Prošel okolo mého pokoje bez zastavení.
Ani nezaváhal. Nic.
Slyšel jsem, jak se dveře jeho pokoje zavřely.
O pouhých pár minut později je znovu otevřel. Srdce mi poskoči-
lo. Byl jsem celý zpocený a cítil jsem, že mám navlhlý polštář. Ozva-
lo se několik dalších kroků. Potom cvakly dveře koupelny. Jestli pus-
tí sprchu, znamená to, že s někým spal. Uslyšel jsem vanu a potom
sprchu. Zrádce. Zrádce.
Čekal jsem, až vyjde z koupelny. Ale byl tam celou věčnost.
Když jsem se konečně otočil, abych vyhlédl na chodbu, uvědomil
jsem si, že můj pokoj tone ve tmě. Dveře byly zavřené – je tady snad

97
André Aciman

někdo? Zachytil jsem vůni jeho šampónu Roger & Gallet tak blízko,
že jsem věděl, že kdybych jen zvedl ruku, dotkl bych se jeho tváře. Je
v mém pokoji, stojí bez hnutí ve tmě, jako by se snažil rozhodnout,
jestli mě má budit, nebo jenom ve tmě najít mou postel. Bůh žehnej
této noci, pomyslel jsem si, Bůh žehnej této noci. Beze slova jsem se
pokoušel zahlédnout obrysy županu, který jsem si po něm už tolikrát
oblékl, jeho dlouhý froté pásek teď visel blizoučko mě a lehounce se
mi otíral o tvář, jako by tam stál připravený nechat župan každým
okamžikem sklouznout na podlahu. Přišel bos? A zamkl za sebou
dveře? Je tak tvrdý jako já, trčí mu péro z županu? Proto mi ten pá-
sek laskal tvář, dělal to úmyslně, lechtal mě na tváři, nepřestávej, ne-
přestávej, nikdy nepřestaň. Najednou se dveře začaly bez varování
otevírat. Proč je otevírá zrovna teď, nechápal jsem.
Byl to jenom průvan. Průvan je zabouchl. A průvan je znovu po-
malu otevíral. Pásek, který mě tak rozpustile lechtal na tváři, nebyl
nic jiného než moskytiéra, která se mi při každém nádechu otřela
o tvář. Z koupelny ke mně doléhal zvuk tekoucí vody, měl jsem po-
cit, že od chvíle, kdy se šel vykoupat, uplynuly celé hodiny. Ne, to
není sprcha, to splachuje toaletu. Ne vždycky fungovala, pravidelně
se vyprazdňovala sama od sebe těsně před tím, než přetekla, potom
se opět naplnila a opět vyprázdnila, zas a znovu celou noc. Když jsem
vyšel na balkon a spatřil jemný, světle modrý obrys moře, pochopil
jsem, že svítá.
Probudil jsem se o další hodinu později.
Jak bylo naším zvykem, u snídaně jsem předstíral, že o něm nevím.
To matka jako první vzkřikla: „Ma guardi un po‘ quant‘ è pallido, po-
dívejte se na sebe, jak jste vychrtlý!“ Navzdory svým prostořekým po-
známkám Olivera pořád ještě oslovovala formálně. Otec vzhlédl a vzá-
pětí se vrátil ke čtení novin. „Upřímně doufám, že jsi včera vyhrál
velkou sumu, jinak se budu muset zodpovídat tvému otci.“ Oliver roz-

98
 Dej mi své jméno

bil skořápku svého vajíčka naměkko plochou stranou lžičky. Pořád to

ještě neuměl. „Já nikdy neprohrávám, profesore.“ Mluvil k vejci, stej-
ně jako můj otec mluvil k novinám. „On to schvaluje?“ „Živím se sám.
Platím si všechno už od střední. Můj otec nemá možnost s něčím ne-
souhlasit.“ Záviděl jsem mu. „Měl jsi včera v noci hodně alkoholu?“
„Jo, i jiných věcí.“ Teď se pro změnu přiznával svému krajíci chleba.
„Asi to nechci vědět,“ prohlásil otec.
„To můj otec taky ne. A abych byl upřímný, myslím, že ani já sám
si to nepamatuju.“
Dělal to pro moje dobro? Hele, nikdy mezi námi nic nebude, a čím
dřív si to ta tvoje tupá hlava uvědomí, tím dřív se nám všem uleví.
Nebo to všechno byla jen ďábelská póza?
Obdivoval jsem lidi, kteří o svých neřestech mluví, jako by to byli
vzdálení příbuzní, které se naučili snášet, protože se jich nemohli zříct.
Jo, i jiných věcí. Ani já sám si to nepamatuju – stejně jako já se znám –
odkazovalo k říši lidských zkušeností, ke kterým měli přístup jenom
ostatní, já ne. Přál jsem si, abych jednoho dne taky mohl říct něco ta-
kového – v jasném ranním světle prohodit, že si ani nepamatuju, co
jsem dělal v noci. Zajímalo by mě, co byly ty jiné věci, kvůli kterým
si musel dát sprchu. Šel ses umýt, aby sis zvedl náladu, protože by to
tvoje tělo jinak nezvládlo? Nebo ses sprchoval, abys zapomněl, smyl
všechny stopy oplzlostí a ponížení včerejší noci? Ach, vyhlásit své ne-
řesti tak, že nad nimi zavrtíš hlavou, spláchneš je meruňkovou šťá-
vou, kterou ti právě připravily Mafaldiny artritické prsty, a mlaskneš!
„Necháváš si to, co vyhraješ?“
„Výhry investuju dál, profesore.“
„Škoda, že jsem v tvém věku neměl tvoji hlavu; ušetřil bych si tak
spoustu pochybení,“ řekl otec.
„Vy a pochybení, profesore? Upřímně si nedokážu představit, že
nad nějakým pochybením vůbec přemýšlíte.“

99
André Aciman

„Protože ve mně vidíš symbol, ne lidskou bytost. A co hůř: starý

symbol. Ale byla tady. Tím myslím pochybení. Všichni procházíme
obdobím traviamento – když se v životě vydáme jinudy, řekněme na
jinou via. To udělal i Dante. Někteří se vzpamatují, někteří předstírají,
že se vzpamatovali, někteří se nikdy nevrátí, někteří to vzdají ještě před
startem a jiní ze strachu z odboček jdou celý život po špatné cestě.“
Matka si melodicky povzdechla, čímž přítomnou společnost va-
rovala, že se tento rozhovor může snadno zvrtnout v improvizova-
nou přednášku samotného mistra.
Oliver se pustil do rozbíjení dalšího vejce.
Pod očima měl velké pytle. A opravdu vypadal vychrtle.
„Někdy se traviamento ukáže jako ta správná cesta, profesore.
Nebo stejně dobrá jako kterákoli jiná.“
Můj otec, který si už stihl zapálit, zamyšleně přikývl, čímž nazna-
čoval, že na tohle téma není žádný odborník a je víc než ochotný sou-
hlasit s tím, kdo odborníkem je. „Já v tvém věku nevěděl nic. Dnes
ale všichni vědí všechno a všichni mluví, mluví, mluví.“
„Oliver dnes možná potřebuje spát, spát, spát.“
„Paní P., slibuju, že dnes večer nebudu ani hrát poker, ani pít. Pře-
vleču se do čistého, pročtu si svůj rukopis a po večeři se všichni bude-
me dívat na televizi a hrát kanastu jako stařečci v Little Italy.
Nejdřív však,“ dodal s mírným úšklebkem na tváři, „musím na
chvíli zajet za Milaniovou. Ale slibuju, že dnes večer budu ten nej-
slušnější chlapec na celé Riviéře.“
A to se taky stalo. Po krátkém výletu do B. byl Oliver celý den „ze-
lený“, jako dítě ne starší než Vimini, s její upřímností a zcela bez její
jedovatosti. Taky nám nechal z místního květinářství poslat obrov-
ské množství květin. „Vy jste se zbláznil,“ prohlásila matka. Po obě-
dě oznámil, že si jde zdřímnout – to bylo poprvé a naposledy za celý
jeho pobyt. A opravdu se prospal, protože když se okolo páté vzbudil,

100
 Dej mi své jméno

byl svěží jako někdo, kdo právě omládl o deset let: tváře měl ruměné,
oči odpočaté a vychrtlost byla ta tam. Klidně by mohl být mým vrs-
tevníkem. Jak slíbil, večer jsme se opravdu usadili doma – hosty jsme
neměli – a dívali se společně na televizní romance. Nejvíc se mi líbi-
lo, jak všichni včetně Vimini, která se k nám zatoulala, a Mafaldy, kte-
rá měla svoje „místo“ u dveří do obývacího pokoje, komentovali kaž-
dou scénu, předvídali, jak to asi skončí, na střídačku se pohoršovali
a vysmívali omezenosti příběhu, herců i postav. Proč, co bys dělala
na jejím místě ty? Vykašlala bych se na něj, co jiného. A ty, Mafaldo?
No, myslím, že měla přijmout jeho nabídku hned napoprvé a ne tak
dlouho váhat. Přesně! Má, co si zasloužila. Přesně tak.
Přestali jsme jenom na chvíli. Telefonát ze Spojených států. Oli-
ver byl po telefonu velmi stručný, skoro až úsečný. Zaslechli jsme jeho
nevyhnutelné Zatím!, zavěsil a vzápětí byl zpátky s otázkou, o co při-
šel. Nikdy svoje hovory nekomentoval. Nikdy jsme se neptali. Všich-
ni zároveň, včetně mého otce, jsme ho začali zasvěcovat do záplet-
ky, ale otcova verze toho, o co Oliver přišel, nebyla tak přesná jako
Mafaldina. Kvůli tomu rámusu jsme z filmu nakonec přišli o víc než
Oliver během svého krátkého hovoru. Hodně jsme se nasmáli. Za-
tímco jsme se soustředili na napínavé drama, dovnitř vešel Anchise,
a když rozbalil promočené staré triko, předvedl nám svůj večerní úlo-
vek: obřího mořského vlka, kterého jsme okamžitě předurčili k zít-
řejšímu obědu a večeři; bude dost pro každého, kdo bude chtít přijít.
Otec se rozhodl nalít všem trochu grappy, dokonce i Vimini dostala
pár kapek.
Té noci jsme šli všichni brzy spát. Heslem dne bylo vyčerpání. Mu-
sel jsem spát jako dudek, protože když jsem se vzbudil, snídaně už se
sklízela ze stolu.
Našel jsem ho, jak leží na trávě, po levici slovník a přímo pod
hrudníkem žlutý blok. Doufal jsem, že bude vypadat vychrtle nebo

101
André Aciman

že bude mít stejnou náladu jako včera. Stihl se už ale naplno ponořit
do práce. Připadalo mi nevhodné to ticho přerušit. Byl jsem v poku-
šení vrátit se ke starému zvyku, kdy jsem předstíral, že jsem si ho ne-
všiml, to mi teď ale připadalo obtížné, obzvlášť když mi před dvěma
dny řekl, že mou přetvářku prohlédl.
Kdybychom spolu znovu přestali mluvit, dokáže vědomí přetvář-
ky mezi námi něco změnit?
Nejspíš ne. Mohlo by to ještě prohloubit propast mezi námi. Oba
bychom totiž měli problém uvěřit, že jsme natolik hloupí, abychom
předstírali něco, co jsme už přiznali jako pouhou přetvářku. Ale ne-
dokázal jsem si pomoct.
„Čekal jsem na tebe.“ Znělo to, jako když moje matka vytýká
otci, že se vrátil domů nevysvětlitelně pozdě. Netušil jsem, že doká-
žu mluvit tak nevrle.
„Proč jsi nepřišel do města?“ zeptal se.
„Nevím.“
„Bylo to fajn. Líbilo by se ti to. Odpočinul sis alespoň?“
„Svým způsobem. Zas tak moc ne. Ale v pohodě.“
Znovu se zahleděl na stránku, kterou zrovna četl, a nehlasně vy-
slovoval slabiky, asi aby mi dal najevo, jak moc se soustřeďuje.
„Pojedeš dnes dopoledne do města?“
Věděl jsem, že ho ruším, a nenáviděl jsem se za to.
„Zatím ne, možná později.“
Mělo mi to dojít, a taky mi to došlo. Ale jedna moje část odmíta-
la uvěřit tomu, že by se někdo mohl tak rychle změnit.
„Já do města pojedu.“
„Aha.“
„Konečně mi přišla kniha, kterou jsem si objednal. Dopoledne si
ji mám vyzvednout v knihkupectví.“
„Jaká kniha?“

102
 Dej mi své jméno

„Armance.“
„Vyzvednu ti ji, jestli chceš.“
Podíval jsem se na něj. Cítil jsem se jako dítě, které navzdory
všem nepřímým prosbám a narážkám není schopné svému rodiči
připomenout, že slíbil, že ho vezme do hračkářství. Nemusím cho-
dit kolem horké kaše.
„Doufal jsem, že tam zajedeme spolu.“
„Myslíš jako předtím?“ zeptal se, jako by mi chtěl pomoct vyslo-
vit to, co jsem se nedokázal přimět říct. Ale nijak mi to neulehčoval,
když předstíral, že si nepamatuje, který den to bylo.
„Myslím, že nic takového už nikdy dělat nebudeme.“ I jako po-
ražený jsem se snažil znít vznešeně a vážně. „Ale ano, tak jako před-
tím.“ Taky jsem uměl mluvit vyhýbavě.
To, že já, extrémně stydlivý kluk, jsem našel odvahu říct něco tako-
vého, mohlo pramenit jen z jediné věci: ze snu, který se mi zdál už dva-
krát, možná třikrát po sobě. V tom snu žadonil: „Zabiješ mě, jestli pře-
staneš.“ Myslím, že kontext jsem si pamatoval, ale bylo mi z něj natolik
trapně, že jsem se zdráhal se k němu přiznat, dokonce i sám sobě. Přeho-
dil jsem přes něj plášť a jen kradmo a spěšně pod něj sem tam nakoukl.
„Ten den patří do jiného časoprostoru. Měli bychom přestat dráž-
dit hada…“
Oliver poslouchal.
„Tenhle hlas moudrosti je tvoje nejzajímavější vlastnost.“ Zvedl
oči od bloku, zadíval se mi přímo do tváře a já se najednou cítil ne-
smírně nesvůj. „To mě máš tak rád, Elio?“
„Jestli tě mám rád?“ Chtěl jsem, aby to vyznělo nevěřícně, jako
bych se ptal, jak o něčem takovém může vůbec pochybovat. Pak jsem
si to ale rozmyslel a už jsem chtěl tón své odpovědi zmírnit úmyslně
úhybným možná, které mělo znamenat samozřejmě, když mi uklouz-
lo: „Jestli tě mám rád, Olivere? Já tě zbožňuju.“ Tak a bylo to venku.

103
André Aciman

Chtěl jsem, aby ho to slovo vylekalo, aby ho udeřilo jako facka, abych
ho vzápětí mohl navýsost lenivě polaskat. Co znamená mít rád, když
tu mluvíme o zbožňování? Ale taky jsem chtěl, aby moje slovo dopad-
lo jako přesvědčivý knockoutový úder, po kterém si nás ne ten člo-
věk, co nás chce, ale jeho nejlepší přítel vezme stranou a řekne: Hele,
myslím, že bys měl vědět, že ten a ten tě zbožňuje. Měl jsem dojem, že
„zbožňovat“ prozrazuje víc, než by si kdokoli za těchto okolností trou-
fl říct, zároveň to však bylo to nejbezpečnější a nejméně průhledné,
co mě napadlo. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem mu dokázal říct prav-
du, zároveň jsem si ale nechával zadní vrátka, kterými se mohu ihned
stáhnout, kdybych se odvážil moc daleko.
„Pojedu s tebou do B.,“ řekl. „Ale – žádné projevy.“
„Žádné projevy, nic, ani slovo.“
„Za půl hodiny skočíme pro kola, co ty na to?“
Ach, Olivere, pomyslel jsem si cestou do kuchyně pro něco malé-
ho k snědku, udělám pro tebe cokoli. Budu s tebou šlapat do kopce,
budu s tebou závodit na cestě do města, neupozorním tě na moře, až
dorazíme k pěšině, a zatímco budeš s překladatelkou, počkám na tebe
v baru na piazzettě, dotknu se pomníku neznámého vojína, který ze-
mřel na Piavě, a nevydám ze sebe ani slůvko. Zavedu tě do knihku-
pectví, kola necháme před obchodem, vejdeme spolu dovnitř a zase
spolu vyjdeme ven a já ti slibuju, slibuju, slibuju, že se ani náznakem
nezmíním o Shelleym ani Monetovi, že se nikdy nesnížím k tomu,
abych ti řekl, že jsi před dvěma dny přidal mé duši letokruh.
Užiju si tu cestu samotnou, opakoval jsem si. Jsme dva mladí
muži na kolech, jedeme do města a zpátky a potom budeme plavat,
hrát tenis, jíst, pít a v noci se náhodou potkáme na té samé piazzettě,
kde toho před dvěma dny mezi námi bylo řečeno tolik, ale vlastně
nic. On bude s holkou, já budu s holkou a oba budeme šťastní. Každý
den spolu můžeme jezdit do města a zpět, když to nezkazím, a i kdy-

104
 Dej mi své jméno

by tohle bylo to jediné, co mi je ochoten dát, přijmu to – spokojím se

i s méně, i kdybych měl žít jen s těmito prošoupanými zbytky.
Dopoledne jsme vyrazili na kole do města. S překladatelkou jsme
byli brzy hotovi, ale ani po rychlé kávě v baru nebylo v knihkupectví
pořád ještě otevřeno. Postávali jsme tedy na piazzettě, já jsem si pro-
hlížel válečný pomník, on výhled na kropenatý záliv, žádný z nás se
ani slovem nezmínil o Shelleyově duchovi, který nám byl na každém
kroku městem v patách a vábil nás hlasitěji než Hamletův otec. Najed-
nou se zničehonic zeptal, jak se někdo může v takovém moři utopit.
Okamžitě jsem se usmál, pochopil jsem jeho pokus o obrat. Na tvá-
řích se nám objevily spiklenecké úsměvy, jako vášnivý vlhký polibek
uprostřed rozhovoru dvou jedinců, kteří se bezmyšlenkovitě přiblíži-
li ke rtům toho druhého skrze žhoucí rudou poušť, kterou mezi sebe
úmyslně rozprostřeli, aby vzájemně nešátrali po nahotě toho druhého.
„Myslel jsem, že to nebudeme zmiňovat,“ začal jsem.
„Žádné proslovy. Já vím.“
Vrátili jsme se ke knihkupectví, kola jsme nechali venku a ve-
šli dovnitř.
Zmocnil se mě zvláštní pocit. Jako bych někomu ukazoval svou
soukromou kapli, svou tajnou skrýš, místo, kam stejně jako na pěši-
nu chodívám, abych tam byl sám a snil o ostatních. Tady jsem o tobě
snil, než jsi mi vstoupil do života.
Líbilo se mi, jak se v knihkupectví chová. Byl zvědavý, ale ne plně
soustředěný, zaujatý, ale nonšalantní, přepínal mezi Hele, co jsem na-
šel a Samozřejmě, jak by tohle mohlo v jakémkoli knihkupectví chybět!
Knihkupec mi objednal dvě kopie Stendhalovy Armance, jednu
v měkké vazbě a druhou v drahé pevné. Z náhlého popudu jsem pro-
hlásil, že si vezmu obě, ať je napíše na otcův účet. Potom jsem požá-
dal jeho pomocníka o pero, otevřel tu v pevné vazbě a napsal: „Zwis-
chen Immer und Nie, pro tebe mlčky, někde v Itálii v polovině 80. let.“

105
André Aciman

Jestli si tu knihu nechá, chtěl jsem, aby v něm po letech probu-

dila bolest. Ještě lépe, chtěl jsem, aby si jednoho dne někdo prohlížel
jeho knihy, otevřel tento útlý svazek Armance a zeptal se ho: Řekni mi,
kdo pro tebe mlčky někde v Itálii v polovině 80. let? A chtěl jsem, aby
on potom ucítil něco tak těkavého jako smutek a ostřejšího než lítost,
možná dokonce lítost vůči mně, protože toho rána bych v knihkupec-
tví přijal i jeho lítost, kdyby mi nemohl dát víc, kdyby ho lítost přiměla
mě obejmout. Chtěl jsem, aby si pod tímto přívalem lítosti, vznášejí-
cím se jako jakýsi erotický spodní proud vznikající celé roky, zapama-
toval ono ráno na Monetově pěšině, kdy jsem ho políbil ne poprvé,
nýbrž podruhé a předal mu své sliny, protože jsem ve svých ústech tak
zoufale chtěl ty jeho.
Prohlásil něco v tom smyslu, že ta kniha je ten nejhezčí dárek, ja-
ký za celý rok dostal. Pokrčil jsem rameny, abych tu povrchní vděč-
nost zlehčil. Možná jsem jen chtěl, aby mi to zopakoval.
„Tak to jsem rád. Chtěl jsem ti jenom poděkovat za dnešní ráno.“
A než ho napadlo mě přerušit, dodal jsem: „Já vím. Žádné projevy.
Nikdy.“
Po cestě z kopce dolů jsme projížděli okolo mého místa, a ten-
tokrát jsem to byl já, kdo odvrátil zrak, jako bych na tu chvíli tam
už úplně zapomněl. Jsem si jistý, že kdybych se na něj v ten okamžik
podíval, vyměnili bychom si stejné nakažlivé úsměvy, které jsme si
ihned po zmínce o Shelleyho smrti smázli z tváří. Možná by nás to
sblížilo, už jen proto, abychom si připomněli, jak daleko se teď od
sebe musíme držet. Možná bychom důvod k úsměvu našli v tom, jak
jsme se od sebe odvrátili s vědomím, že to děláme proto, abychom
se vyhnuli „projevům“. Jsem si totiž jistý, že věděl, že vím, že ví, že se
vyhýbám jakékoli zmínce o Monetově pěšině, a že i když tohle vy-
hýbání se vykazovalo všechny znaky odcizení, byl to dokonalý sou-
zvuk důvěrnosti, který si ani jeden z nás nepřál zaplašit. Tohle je v té

106
 Dej mi své jméno

knize s reprodukcemi taky, měl jsem chuť mu říct, ale raději jsem se
namísto toho kousl do jazyka. Žádné projevy.
Ale kdyby se mě na to na některé z následujících ranních vyjíž-
děk zeptal, všechno bych mu vysypal.
Řekl bych mu, že i když každý den jezdíme na kolech na naši ob-
líbenou piazzettu, kde jsem se rozhodl, že už nikdy nepromluvím, po-
kud mě sám nepobídne, přesto každou noc, kdy vím, že leží v posteli,
pořád ještě otevírám okenice a vcházím na balkon v naději, že uslyší
drnčení skla mého francouzského okna a vzápětí zrádné skřípění jeho
starých pantů. Čekám tam na něj jen ve spodním dílu pyžama, při-
pravený tvrdit, kdyby se náhodou zeptal, co tam dělám, že noc je pří-
liš horká a vůně citronové trávy nesnesitelná, takže jsem radši vzhůru.
Nespím, nečtu si, jenom se dívám, nedokážu totiž usnout, a kdyby se
mě zeptal, proč nedokážu usnout, jednoduše bych mu řekl, že to ne-
chce vědět. Nebo bych mu vyhýbavě odpověděl, že jsem slíbil, že nikdy
nevstoupím na jeho část balkonu, částečně proto, že se šíleně bojím, že
ho urazím, taky ale proto, že nechci pokoušet ten neviditelný nástražný
drát mezi námi. O jakém nástražném drátu to mluvíš? O tom nástraž-
ném drátu, který mohu jedné noci snadno překročit, pokud bude můj
sen příliš živý nebo vypiju víc vína než obvykle. Potom otevřu tvoje
prosklené dveře a řeknu: Olivere, to jsem já. Nemůžu usnout, můžu
tady zůstat s tebou? Ten nástražný drát!

Nástražný drát se rýsoval po celou noc. Sova, skřípění Oliverových

okenic ve větru, hudba ze vzdálené diskotéky z nedalekého horské-
ho městečka, šramot koček v pozdních hodinách nebo vrzání dře-
věného rámu dveří mého pokoje; mohlo mě vzbudit cokoli. Tyhle
zvuky jsem ale znal už od dětství a věděl jsem, jak je zaplašit a ihned
zase usnout jako faun, který se ve spánku ohání ocasem po dotěrném

107
André Aciman

hmyzu. Ale někdy to bylo pouhé nic, jako pocit děsu nebo studu, co
vyklouzlo z mého spánku, neurčitě se to nade mnou vznášelo, díva-
lo se to na mě, jak spím, a potom to skloněné k mému uchu koneč-
ně pošeptalo: Nesnažím se tě vzbudit, opravdu ne, běž zase spát, Elio,
spi dál – zatímco já se ze všech sil pokoušel vybavit si sen, do které-
ho jsem se měl každým okamžikem zase vrátit, a téměř bych ho do-
kázal změnit, kdybych se jen malinko víc snažil.
Spánek ale nepřicházel a nade mnou se skutečně vznášely a pozo-
rovaly mě ne jedna, ale dvě zneklidňující myšlenky jako pár přízraků
zhmotněných z mlhy spánku: touha a stud, chuť rozrazit okno a bez
rozmýšlení vběhnout nahý do jeho pokoje a na druhé straně moje
opakovaná neschopnost podstoupit sebemenší riziko, abych cokoli
z toho uskutečnil. Tak tu byly, odkaz mládí, dva maskoti mého živo-
ta, hlad a strach, shlížely na mě a říkaly: Už tolik se jich před tebou té
šance chopilo a byli odměněni, proč ne ty? Bez odpovědi. Už tolik jich
couvlo, proč musíš i ty? Bez odpovědi. A nakonec se mi jako vždy vy-
smály: Kdy, Elio, když zatím ne?
Té noci jsem znovu obdržel odpověď, i když ve snu, který sám byl
snem ve snu. Probudil jsem se s myšlenkou, která mi říkala víc, než
jsem chtěl vědět, jako bych se i přes svá upřímná přiznání toho, co od
něj chci a jak to chci, pořád ještě některým koutům vyhýbal. V tom
snu mi konečně došlo to, co moje tělo vědělo zřejmě už od prvního
dne. Byli jsme v jeho pokoji, a v rozporu se všemi mými fantaziemi
jsem neležel zády na posteli já, nýbrž Oliver; ležel jsem na něm a po-
hlédl mu do tváře, která okamžitě zčervenala, s výrazem tak povol-
ným, že mi i ve spánku rval všechny emoce z těla a sděloval mi něco,
co by mě nikdy nenapadlo, co bych neuhodl: umírám touhou mu za
každou cenu něco dát a tím, že mu to nedávám, páchám asi nejhorší
zločin, jakého se kdy v životě dopustím. Zoufale jsem mu chtěl něco
dát. Brát působilo naproti tomu tak mdle, tak lacině, tak mechanic-

108
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

ky. A potom jsem to uslyšel. Už jsem věděl, že to přijde. „Zabiješ mě,

jestli přestaneš,“ lapal po dechu. Věděl, že tatáž slova mi už řekl v ji-
ném snu několik nocí zpátky. Jakmile je však jednou vyslovil, mohl
je opakovat kdykoli, stačilo vstoupit mi do snu, i když ani jeden z nás
zřejmě nevěděl, jestli to byl jeho hlas vycházející z mého nitra, nebo
moje vzpomínka na slova, jež vytryskla z něho. Jeho tvář, která odolá-
vala mé vášni a zároveň ji rozněcovala, mi poskytla takový obraz něhy
i vytržení, jaký jsem nikdy dřív neviděl a ani si nedokázal na ničí tváři
představit. Tento jeho obraz mi v životě zůstane jako světýlko ve tmě,
bude držet stráž ve dnech, kdy o něj budu ze všech sil bojovat, bude
oživovat mou touhu po něm ve chvílích, kdy ji budu chtít zahubit,
bude rozdmýchávat uhlíky odvahy tehdy, když by urážka nějakého
snoba hrozila rozptýlit poslední zbytky mé hrdosti. Výraz v jeho tváři
se pro mě stal drobnou momentkou milované osoby, kterou si vojáci
nosí na bitevní pole nejen proto, aby nezapomněli, že v životě existu-
jí i dobré věci a čeká na ně štěstí, ale aby si připomínali, že jim život
možná nikdy neodpustí, jestli se vrátí v pytli na mrtvoly.
Pod vlivem těch slov jsem toužil po věcech a zkoušel věci, o kte-
rých bych si nikdy nemyslel, že jich jsem schopný.
Bez ohledu na to, jak moc se mnou nechtěl mít nic společného,
bez ohledu na ty, s nimiž se spřátelil a s nimiž určitě každou noc spal…
Nikdo, kdo pode mnou ležel nahý, třeba jen ve snu, a odhalil mi ce-
lou svou lidskost, nemůže být v reálném životě jiný. Tohle byl skuteč-
ně on; zbytek byl jenom divadlo a omyl.
Ne. Byl i tím druhým mužem, tím v červených plavkách.
Jenom jsem se nedokázal přimět doufat, že ho někdy uvidím úpl-
ně bez plavek.
Jestli jsem to ráno po incidentu na piazzettě našel odvahu trvat na
tom, abychom jeli do města spolu, dokázal jsem to jen proto, že když
jsem se díval, jak nehlasně opakuje to, co si právě zapsal do žlutého

109
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

bloku, neustále se mi na mysl tlačila jiná jeho slova, prosebná: „Zabi-

ješ mě, jestli přestaneš.“ Když jsem mu v knihkupectví nabídl knihu,
a později jsem dokonce trval na tom, že nám zaplatím zmrzlinu, pro-
tože koupit si zmrzlinu znamenalo vést kola úzkými stinnými ulič-
kami B. a být tak spolu o chvíli déle, chtěl jsem mu tím opět poděko-
vat za to jeho „Zabiješ mě, jestli přestaneš“. I tehdy, když jsem si z něj
utahoval a sliboval, že se zdržím všech proslovů, tajně jsem si hýčkal
jeho „Zabiješ mě, jestli přestaneš“ – cenil jsem si toho nyní víc než
jakéhokoli jiného jeho přiznání. To ráno jsem si to zapsal do deníku,
ale vynechal, že se mi to jenom zdálo. Chtěl jsem si to po letech zno-
vu přečíst a věřit, alespoň na okamžik, že mi tato prosebná slova sku-
tečně řekl. Chtěl jsem si uchovat jeho vášnivé vzdechy, které ve mně
doznívaly ještě celé následující dny a říkaly mi, že kdybych ho takhle
ve snu mohl mít každou noc svého života, celý svůj život bych vsadil
na sny a s realitou skoncoval.
Když jsme po cestě z kopce projížděli okolo mého místa, okolo
olivových hájů a slunečnic, které k nám otáčely své polekané tváře,
když jsme svištěli okolo přímořských borovic, okolo dvou starých va-
gónů, které už před generacemi přišly o kola, ale stále nesly královské
insignie dynastie Savojských, okolo šňůry cikánských prodejkyň, kte-
ré na nás ječely jako o život, protože se naše kola skoro otřela o jejich
dcery, otočil jsem se k němu a zakřičel: „Zabij mě, jestli přestanu.“
Řekl jsem to, abych si jeho slova vložil do úst, abych si je vychut-
nal o chvíli déle, než je zase schovám do skrýše. Tak jako pastevci,
kteří vyvedou své ovce na kopec, když je teplo, ale jakmile se ochla-
dí, zaženou je zpátky dovnitř. Tím, že jsem ta slova vykřikl, jsem je
zhmotnil, prodloužil jim život. Jako by snad měla svůj vlastní život,
život delší a halasnější, který nikdo nemůže řídit, jako život ozvěn,
které se odrážejí od útesů B. a ztrácí se ve vzdálených mělčinách, kde
Shelleyho člun narazil na bouři. Vracel jsem Oliverovi, co bylo jeho,

110
 Dej mi své jméno

vracel jsem mu jeho slova s nevysloveným přáním, aby mi je zopa-

koval, přesně jako ve snu. Teď byla totiž řada na něm.

U oběda ani slovo. Po obědě seděl ve stínu zahrady a dělal, jak nám
oznámil před kávou, práci za dva dny. Ne, dnes večer do města ne-
jde. Možná zítra. Ani na poker. Potom odešel nahoru.
Před několika dny byla jeho noha na mé. Teď mi nevěnoval ani
letmý pohled.
Před večeří přišel dolů na drink. „Tohle všechno mi bude chybět,
paní P.,“ prohlásil. Vlasy se mu leskly po podvečerní sprše, celý jeho
zjev vyzařoval, že je „star“. Moje matka se usmála; il muvi star byl u nás
vítaný ennnnni taim. Potom se šel jako obvykle na chvíli projít s Vimi-
ni, aby jí pomohl hledat jejího chameleona. Nikdy jsem nepochopil,
co na sobě ti dva vidí, ale působilo to daleko přirozeněji a spontánně-
ji než cokoli, co bylo mezi námi dvěma. Za hodinu a půl byli zpátky.
Vimini na procházce vyšplhala na fíkus a její matka jí nakázala, ať se
jde před večeří opláchnout.
U večeře ani slovo. Po večeři zmizel nahoře.
Přísahal bych, že se někdy okolo desáté v tichosti vypařil a od-
jel do města. Z jeho konce balkonu se ale linulo světlo. Na prostran-
ství před mými dveřmi dopadalo jako slabý oranžový paprsek. Ob-
čas jsem ho zaslechl se pohnout.
Rozhodl jsem se, že zavolám kamarádovi a zeptám se ho, jestli jde
do města. Jeho matka mi sdělila, že už je pryč, a ano, nejspíš šel i na to
samé místo. Zavolal jsem dalšímu. Ten už byl taky pryč. „Proč neza-
voláš Marzii? Vyhýbáš se jí?“ zeptal se otec. Nevyhýbám, ale přijde mi
hodně komplikovaná. „Děláš, jako bys ty nebyl!“ odpověděl otec. Za-
volal jsem jí, ale řekla mi, že dneska nikam nejde. V jejím hlase jsem
zaslechl temný chlad. Volám, abych se omluvil. „Prý jsi byl nemocný.“

111
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

To nic nebylo, odpověděl jsem. Mohl bych přijet na kole a vyzvednout

ji a společně můžeme vyrazit do B. Souhlasila, že se mnou pojede.
Když jsem odcházel z domu, rodiče se dívali na televizi. Slyšel
jsem svoje kroky na štěrku. Ten zvuk mi nevadil. Dělal mi společnost.
Myslím, že on ho slyšel taky.
Marzia na mě čekala v zahradě. Seděla na staré kované železné
židli, nohy natažené před sebou, země se dotýkala jenom patami. Její
kolo bylo opřené o jinou židli, řídítka se dotýkala země. Na sobě měla
svetr. Nechal jsi mě dost dlouho čekat, řekla. Z jejího domu jsme vy-
jeli zkratkou, která byla sice prudší, ale dovedla nás do města během
krátké chvilky. Světlo a hluk rušného nočního života na piazzettě pře-
tékaly do bočních uliček. Jedna z restaurací měla ve zvyku rozložit na
chodníku malé dřevěné stolečky, když počet jejích zákazníků přetekl
vyhrazený prostor. Když jsme na náměstí vstoupili, místní ruch a zma-
tek mě naplnil obvyklým pocitem úzkosti a nedostatečnosti. Marzia
tady potká kamarády, další si z nás budou utahovat. Už jenom být tady
s ní pro mě byla jistým způsobem výzva. A já o výzvy nestojím.
Než abychom se u stolku v caffès přidali ke známým, postavili
jsme se raději do fronty na zmrzlinu. Marzia mě poprosila, abych jí
koupil taky cigarety.
S  kornouty zmrzliny jsme pak pomalu kráčeli po  zalidněné
piazzettě, proplétali se nejdřív jednou uličkou, potom druhou, pak dal-
ší. Líbilo se mi, jak se dlažební kostky ve tmě lesknou, líbilo se mi, jak
se s koly loudavě procházíme městečkem a nasloucháme tlumenému
brebentění televizí zpoza otevřených oken. Knihkupectví mělo pořád
ještě otevřeno, zeptal jsem se jí, jestli by jí nevadilo, kdybych tam zašel.
Ne, nevadilo, půjde se mnou. Opřeli jsme kola o zeď. Zvuk korálkového
závěsu nás uvítal v zakouřené, zatuchlé místnosti s přetékajícími popel-
níky. Majitel už měl brzy zavírat, Schubertovo kvarteto ale pořád ještě
hrálo a v anglické sekci se knihami probíral mladý pár turistů. Nejspíš

112
 Dej mi své jméno

hledají román s místním koloritem. Bylo to tady úplně jiné než ráno,
kdy tu nebyla živá duše a obchod naplňovaly oslepující sluneční svit
a vůně čerstvé kávy. Vybral jsem si knihu poezie, položil ji na stůl a za-
četl se do jedné z básní; Marzia se mi dívala přes rameno. Když jsem
chtěl otočit stránku, namítla, že ještě nedočetla. Líbilo se mi to. Všiml
jsem si, že mladý pár vedle nás se chystá koupit jeden italský román
v anglickém překladu, vložil jsem se tedy do jejich konverzace s tím,
že bych jim to neradil. „Tenhle je o moc lepší. Odehrává se na Sicílii,
ne tady, ale je to nejspíš nejlepší italský román tohoto století.“ „Vidě-
li jsme film,“ namítla dívka. „Je snad tak dobrý jako Calvino?“ Pokrčil
jsem rameny. Marzia byla pořád ještě ponořená do té samé básně, do-
konce ji začala číst znovu od začátku. „V porovnání s tímto není Calvi-
no nic – nebe a dudy. Ale jsem jenom kluk, jak tomu můžu rozumět?“
Další dva mladí muži ve stylových letních sportovních sakách bez
kravat diskutovali s majitelem o literatuře. Všichni tři kouřili. Na stole
vedle pultu stál shluk většinou vyprázdněných sklenic od vína a ve-
dle nich velká láhev portského. Všiml jsem si, že i turisté drží prázdné
skleničky. Během předčítání jim zřejmě nabídli víno. Majitel si nás
všiml a diskrétním pohledem, kterým se omlouval za vyrušení, se nás
zeptal, jestli si dáme též. Podíval jsem se na Marzii a pokrčil rameny,
že ona asi nechce. Majitel stále ještě mlčky ukázal na láhev a v hraném
nesouhlasu zavrtěl hlavou, čímž naznačil, že by byla škoda, kdyby tak
dobré portské přišlo na zmar, mohli bychom mu pomoct ho před za-
víračkou dopít. Nakonec jsem souhlasil a Marzia taky. Ze slušnosti
jsem se zeptal, jakou knihu to dneska křtí. Jiný muž, kterého jsem si
předtím nevšiml, protože si četl v malém výklenku, se ozval: „Se l’a-
more. Pokud láska.“ „Je dobrá?“ zeptal jsem se. „Sračka,“ odvětil. „Já
bych to měl vědět. Napsal jsem ji.“
Záviděl jsem mu. Záviděl jsem mu předčítání, autogramiádu,
přátele a fanoušky, kteří se sem sjeli z okolí, aby mu v tomto malém

113
André Aciman

knihkupectví na naší malé piazzettě v našem malém městečku po-

gratulovali. Nechali za sebou víc než padesát prázdných sklenic. Zá-
viděl jsem mu privilegium sám sebe shazovat.
„Podepsal byste mi jeden výtisk?“
„Con piacere,“ odpověděl, a dřív než mu majitel stačil podat fix,
autor vytáhl svoje plnicí pero Pelikan. „Nejsem si jistý, jestli je to kni-
ha pro tebe, ale…“ Nechal větu vyznít do ticha se směsicí pokory za-
barvené slaboulinkým náznakem dotčené pýchy, což jsem si přelo-
žil jako Chceš, abych se ti podepsal, a já ti s velkou radostí sehraju roli
slavného básníka, kterým, jak oba dobře víme, nejsem.
Rozhodl jsem se koupit jeden výtisk taky Marzii a poprosil jsem
ho o podpis ještě pro ni, což udělal. Ke svému jménu připojil neko-
nečný klikyhák. „Myslím, že pro vás to taky nebude, signorina, ale…“
Potom jsem knihkupce opět požádal, aby obě knihy napsal na ot-
cův účet.
Zatímco jsme stáli u pultu a dívali se, jak nám knihkupec zdánli-
vě celou věčnost každou z nich balí do lesklého žlutého papíru, který
omotal stuhou a na stuhu ještě nalepil stříbrnou nálepku knihkupec-
tví, přitočil jsem se k Marzii a možná jen proto, že stála tak blízko
mě, jsem ji políbil za ucho.
Měl jsem dojem, že se zachvěla, ale nepohnula se. Znovu jsem ji
políbil. Potom jsem se zarazil a zašeptal: „Vadilo ti to?“ „Jasně že ne,“
odpověděla, taky šeptem.
Venku už se neudržela. „Proč jsi mi tu knihu kupoval?“
Na okamžik jsem si myslel, že se mě zeptá, proč jsem ji políbil.
„Perché mi andava – protože se mi chtělo.“
„Ano, ale proč jsi ji koupil mně – proč mně kupuješ knihu?“
„Nechápu, proč se ptáš.“
„Každý idiot by pochopil, proč se ptám. Ty ale ne. Jak jinak!“
„Pořád ti nerozumím.“

114
 Dej mi své jméno

„Jsi beznadějný.“
Hleděl jsem na ni, záblesk hněvu a roztrpčenosti v jejím hlase
mě vylekal.
„Když mi to neřekneš, budu si představovat všechno možné –
a bude mi hrozně.“
„Seš debil. Dej mi cigaretu.“
Ne že bych netušil, kam tím míří, ale nedokázal jsem uvěřit tomu,
že by mě tak dokonale prohlédla. Možná jsem tomu, co naznačovala,
nechtěl uvěřit ze strachu, že bych se musel zodpovídat ze svého cho-
vání. Byl jsem k ní úmyslně neupřímný? Mohl jsem i nadále předstí-
rat, že nevím, o čem mluví, a necítit se přitom skrz naskrz nečestně?
Vtom jsem dostal vynikající nápad. Možná jsem všechny její sig-
nály ignoroval úmyslně: abych ji přiměl se vyjádřit. To je přece stra-
tegie stydlivých a neschopných.
V té chvíli, jako nějakým vystřelovacím mechanismem, který mě
dokonale překvapil, mi to došlo. Dělá mi Oliver to samé? Úmyslně
mě ignoruje, aby mě o to víc navnadil?
Když mi řekl, že prohlédl moje pokusy ho ignorovat, nenazna-
čoval tím právě tohle?
Vyšli jsme z knihkupectví a oba si zapálili cigaretu. O minutu
později jsme zaslechli hlasitý kovový rachot. Majitel spouštěl role-
tu. „Tebe vážně tak moc baví čtení?“ zeptala se, když jsme se šoura-
li tmou k piazzettě.
Podíval jsem se na ni, jako kdyby se mě zeptala, jestli mám rád
hudbu nebo chleba se slaným máslem nebo zralé broskve v létě. „Ne-
vykládej si to špatně,“ dodala. „Já taky ráda čtu. Ale nikomu to neří-
kám.“ Konečně někdo, kdo mluví pravdu, pomyslel jsem si. Zeptal
jsem se jí, proč to nikomu neříká. „Já nevím…“ Snažila se získat čas
na rozmyšlenou. „Lidi, co čtou, se za čtení schovávají. Skrývají to, kým
jsou. Lidi, kteří se schovávají, nemají vždycky v oblibě to, kým jsou.“

115
André Aciman

„Skrýváš to, kým jsi?“

„Někdy. Ty ne?“
„Já? Asi jo.“ A potom, z náhlého popudu, jsem najednou vklopý-
tal do otázky, kterou bych se jí jinak nikdy neodvážil položit. „Skrý-
váš se přede mnou?“
„Ne, před tebou ne. Nebo možná ano, trochu.“
„A kvůli čemu?“
„Ty víš přesně kvůli čemu.“
„Proč to říkáš?“
„Proč? Protože si myslím, že mi můžeš ublížit, a já nechci, aby mi
někdo ubližoval.“ Potom se na okamžik zamyslela. „Ne že bys chtěl
někomu ubližovat úmyslně. Ty jenom pořád měníš názor a přeskaku-
ješ od jedné věci k druhé, takže nikdo neví, kdo vlastně jsi. Děsíš mě.“
Oba jsme teď šli tak pomalu, že když se naše kola zastavila, ani
jeden z nás si toho nevšiml. Sklonil jsem se k ní a lehce ji políbil na
rty. Nechala svoje kolo u dveří zavřeného obchodu, opřela se o zeď
a prohlásila: „Zase mě líbáš?“ Já jsem svoje kolo postavil na stojánek
uprostřed uličky, přiblížil jsem se k ní a vzal její tvář do dlaní. Zača-
li jsme se líbat, přitiskl jsem se k ní, moje ruce pod jejím tričkem, její
ruce v mých vlasech. Zbožňoval jsem její prostotu, její otevřenost. Byla
v každém slově, které mi toho večera řekla – nespoutaném, upřímném
a lidském –, byla v tom, jak její boky odpovídaly těm mým, bez zá-
bran, bez přehánění, jako by spojení mezi jejími rty a boky bylo tekuté
a bezprostřední. Polibek na ústa nebyl předehrou k pohlavnímu styku,
bylo to splynutí v celé své úplnosti. Mezi našimi těly nebylo nic než ob-
lečení, takže mě nepřekvapilo, když mezi nás vsunula ruku, vklouzla
mi do kalhot a zašeptala: „Sei duro, duro, jsi tak tvrdý.“ A právě z její
upřímnosti, nespoutané a uvolněné, jsem ztvrdl ještě víc.
Chtěl jsem se na ni podívat, zahledět se jí do očí, když mě držela
v ruce, a říct jí, jak dlouho už toužím po tom ji políbit, dát jí najevo, že

116
 Dej mi své jméno

ten, kdo jí dnes večer volal a vyzvedl ji doma, už není tím chladným
klukem bez života. Ale přerušila mě: „Baciami ancora, polib mě ještě.“
Znovu jsem ji políbil, myšlenky se mi ale už rozběhly k pěšině. Měl
bych to navrhnout? Na kole bychom tam byli za pět minut, obzvlášť
kdybychom jeli její zkratkou přímo přes olivové háje. Věděl jsem, že
tam narazíme na jiné milence. Potom tady byla ještě pláž. To mís-
to už jsem dřív využil. Jako všichni ostatní. Mohl bych jí navrhnout
i svůj pokoj, nikdo by se o tom doma nedozvěděl, nikdo by se nestaral.
Hlavou mi bleskla představa: sedíme spolu každé ráno po sní-
dani v zahradě, ona má na sobě bikiny a jako obvykle na mě naléhá,
abych si s ní šel zaplavat.
„Ma tu mi vuoi veramente bene, opravdu ti na mně záleží?“ ze-
ptala se. Přišlo to zničehonic, nebo je tohle ten raněný výraz žadonící
po konejšení, který naše kroky stíní od chvíle, kdy jsme vyšli z knih-
kupectví?
Nechápal jsem, jak mohou být odvaha a smutek, jsi tak tvrdý a oprav-
du ti na mně záleží tak pevně propletené. Nedokázal jsem pochopit ani
to, jak mi někdo tak očividně zranitelný, váhavý a dychtivý po ujišťo-
vání o své hodnotě dokáže zároveň jedním a tím samým gestem sáh-
nout s bezostyšnou nedbalostí do kalhot, chytit mě za péro a nepustit.
Začal jsem ji líbat vášnivěji, naše ruce se toulaly po těle toho dru-
hého a já se najednou přistihl, jak vymýšlím vzkaz, který mu v noci
strčím pod dveře. To ticho nesnesu. Musím s tebou mluvit.

Než jsem mu mohl nechat vzkaz pod dveřmi, začalo svítat. Marzia
a já jsme se pomilovali na opuštěném místě na pláži, na místě, které-
mu se přezdívá akvárium, kde se nevyhnutelně shromažďují kondo-
my uplynulé noci, plující mezi skalami jako lososi, uvízlí v pasti ví-
řící vody. Dohodli jsme se, že se potkáme později.

117
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

Po cestě domů jsem si vychutnával její vůni na svém těle a svých

dlaních. Ani za nic na světě jsem ji ze sebe nehodlal smýt. Nechám si
ji, dokud se večer zase nesetkáme. Jedna moje část si tuhle nově nale-
zenou, blahodárnou vlnu lhostejnosti hraničící s odporem vůči Olive-
rovi stále ještě labužnicky užívala, těšila mě a říkala mi, jak přelétavý
vlastně jsem. Možná vycítil, že se s ním chci vyspat jen proto, abych
ho měl z krku, a podvědomě se rozhodl, že se mnou nebude mít nic
společného. Když si vzpomenu, že jen před pouhými pár dny jsem cí-
til tak silnou touhu přijmout jeho tělo ve svém, že jsem skoro vyskočil
z postele a šel k němu do pokoje! Teď mě ta představa ani v nejmenším
nevzrušovala. Možná celá ta aféra s Oliverem byla jenom říje horkých
letních dní a už jsem se z ní vyléčil. Stačilo jen, abych ze svých rukou
cítil Marzii, a náhle jsem zbožňoval dokonalou ženskost každé ženy.
Věděl jsem, že mi ten pocit dlouho nevydrží, že jako u všech nar-
komanů je snadné zříci se své závislosti bezprostředně po dávce.
Neuběhla ani hodina a Oliver se mi vrátil au galop. Sedět tak s ním
na posteli, nabídnout mu svou dlaň a říct: Na, přivoň si. A potom se
dívat, jak mi k dlani čichá a drží ji jemně v obou rukách, pak konečně
pozvedá můj prostředník ke rtům a vkládá si ho do úst.
Vytrhl jsem ze školního notesu list papíru.
Nevyhýbej se mi, prosím.
Potom jsem to přepsal:
Nevyhýbej se mi, prosím. Zabíjí mě to.
To jsem přepsal na:
Tvoje mlčení mě zabíjí.
Vážně to přeháním. To by byla jeho vlastní slova.
Nedokážu snést představu, že mě nenávidíš.
Moc ukňourané. Ne, napiš to méně plačtivě, ale ten banální po-
hřební tón tam nechej.
Raději zemřu než žít s vědomím, že mě nenávidíš.

118
 Dej mi své jméno

Na poslední chvíli jsem se vrátil k původní verzi.

Už to mlčení nesnesu. Musím s tebou mluvit.
Potom jsem ten kus linkovaného papíru složil a strčil mu jej pod
dveře s odevzdaným pocitem Caesara překračujícího Rubikon, s vě-
domím, že není cesty zpět. Alea iacta est, prohlásil Caesar, kostky jsou
vrženy. Pobavila mě myšlenka, že sloveso „vrhnout“, latinsky iacere,
má stejný kořen slova jako „ejakulovat“. Vzápětí jsem si uvědomil, že
jsem mu na prstech nechtěl přinést jen její vůni, ale i stopu mého za-
schlého semene.
O patnáct minut později jsem se stal obětí dvou protichůdných
pocitů: lítosti, že jsem mu ten vzkaz poslal, a lítosti, že jsem do něj
nevepsal ani špetku ironie.
Když se po ranním běhu konečně ukázal u snídaně, se skloněnou
hlavou se mě zeptal, jestli jsem se včera večer dobře bavil. Naznačil
mi tak, že ví, že jsem šel spát velmi pozdě. „Insomma, celkem jo,“ od-
pověděl jsem co možná nejvágněji, čímž jsem zároveň naznačil, že
jsem popis večera zkrátil, protože jinak by byl příliš dlouhý. „Tak to
musíš být unavený,“ přispěl otec ironicky do naší konverzace. „Nebo
jsi snad taky hrál poker?“ „Já poker nehraju.“ Otec a Oliver si vymě-
nili významný pohled. Potom se začali bavit o otcově práci. A já o něj
přišel. Další den utrpení.
Když jsem se vrátil nahoru pro knihy, spatřil jsem na stole stej-
ný složený kus linkovaného papíru. Musel přijít do mého pokoje přes
balkon a položit papír tam, kde si ho všimnu. Jestli si ho přečtu teď,
zkazí mi to celý den. Ale jestli budu čtení odkládat, celý den pozbude
smyslu a nebudu schopný myslet na nic jiného. S největší pravděpo-
dobností mi ho jen hodil zpátky, aniž by tam cokoli připsal, jako by
tím chtěl říct: Tohle jsem našel na zemi. Nejspíš je to tvoje. Zatím. Nebo
by to mohlo znamenat něco ještě daleko přímějšího. Bez odpovědi.
Vzchop se. Uvidíme se o půlnoci.

119
André Aciman

To připsal pod moje slova.

Přinesl to před snídaní.
Došlo mi to sice až po několika minutách, ale to uvědomění mě
okamžitě naplnilo touhou a zděšením. Teď, když se mi něco nabízí,
chci to? A nabízí se mi to vůbec? A ať už to chci, nebo ne, jak přežiju
celý den až do půlnoci? Ještě není ani deset hodin dopoledne, zbý-
vá čtrnáct hodin – naposledy jsem takhle dlouho čekal na vysvědče-
ní. Nebo tu sobotu před dvěma lety, kdy mi jedna holka slíbila, že se
mnou půjde do kina, a já si nebyl jistý, jestli na to nezapomněla. Půl
dne se dívat, jak celý můj život přešlapuje na místě. Nenávidím če-
kání a závislost na rozmarech ostatních.
Měl bych mu na ten vzkaz odpovědět?
Na odpověď se přece neodpovídá!
Co se vzkazu týče, byl jeho tón lehký úmyslně, nebo měl působit
jako pouhý nápad naškrábaný pár minut po běhu a pár vteřin před
snídaní? Neušlo mi drobné rýpnutí do mé operní sentimentality a ná-
sledná sebevědomá odpověď, která se zaměřila jen na to podstatné,
čili uvidíme se o půlnoci. Bylo to dobré znamení? A co z toho nako-
nec získá navrch? Ironické plácnutí, nebo bezstarostné pojďme dnes
v noci na to a uvidíme, co z toho vzejde? Budeme si povídat – jenom
povídat? Je to příkaz, nebo svolení k tomu setkat se v hodině uvede-
né v každém románu, v každé hře? A kde se máme o půlnoci setkat?
Najde si během dne chvilku, aby mi to sdělil? Nebo si je vědom toho,
že jsem nedávno celou noc vyšiloval a že ten nástražný drát, který od-
děluje naše části balkonu, je zcela smyšlený? Co když předpokládá, že
jeden z nás tu nehmotnou Maginotovu linii překročí, jako by to byla
ta nejjednodušší věc na světě?
A co to udělá s našimi ranními vyjížďkami na kole, ze kterých se
stal už téměř rituál? Nahradí naši dopolední vyjížďku „půlnoc“? Nebo
vyrazíme jako obvykle, jako by se nic nezměnilo, až na to, že nyní se

120
 Dej mi své jméno

můžeme těšit na „půlnoc“? Když ho teď potkám, mám ho obdařit vý-

znamným úsměvem, nebo se mám chovat jako obvykle a nabídnout
mu místo úsměvu chladný, skelný, diskrétní americký pohled?
Když se však naše cesty zkřížily, z toho všeho, co jsem mu pů-
vodně chtěl dát najevo, jsem si přál projevit mu vděčnost. Je možné
projevit někomu vděčnost, a přesto při tom nepůsobit dotěrně a těž-
kopádně? Nebo snad vděčnost, ať je sebezdrženlivější, vždycky ob-
sahuje extra dávku melasy, která každé středomořské vášni dodá její
nevyhnutelně sentimentální, teatrální povahu? Nedokážeme nechat
nic jen tak, nedokážeme bagatelizovat; potřebujeme vykřikovat, vy-
hlašovat, vyznávat.
Nic mu neříkej a on bude mít pocit, že lituješ, že jsi mu napsal.
Řekni mu cokoli a bude to znít nevhodně.
Co mám teda dělat?
Čekej.
To jsem věděl už na začátku. Musím prostě čekat. Celé dopoled-
ne budu pracovat. Půjdu si zaplavat. Odpoledne si možná zahraju te-
nis. Uvidím se s Marzií. Vrátím se před půlnocí. Ne, v jedenáct třicet.
Umyju se? Neumyju se? Ach, přejít tak z jednoho těla do druhého.
Nedělá on náhodou to samé? Přechází od jednoho k druhému.
Vtom mě posedla šílená panika. Budeme si o půlnoci povídat,
čistit vzduch – rozveselíme se, uvolníme se, vzchopíme se!
Proč s tím ale čekat až do půlnoci? Kdo vůbec chce vést o půl-
noci takové rozhovory?
Nebo bude půlnoc opravdu půlnoc?
Co si mám o půlnoci obléct?

Den ubíhal přesně, jak jsem se obával. Oliverovi se nějak podařilo

zmizet hned po snídani, aniž by mi cokoli řekl, a vrátil se až na oběd.

121
André Aciman

Posadil se jako obvykle vedle mě. Několikrát jsem se s ním pokusil

vést nezávaznou konverzaci, ale pak mi došlo, že tohle je další z těch
dnů, kdy spolu nemluvíme, kdy se oba snažíme dát jasně najevo, že
naše mlčení už není jen předstírané.
Po obědě jsem si šel zdřímnout. Slyšel jsem, že vyšel za mnou na-
horu a zavřel za sebou dveře.
Odpoledne jsem zavolal Marzii. Potkali jsme se na tenisovém
kurtu. Naštěstí tam nikdo nebyl, takže tam panovalo ticho a my moh-
li celé hodiny hrát pod žhavým sluncem, což jsme oba měli moc rádi.
Občas jsme se posadili na starou lavičku ve stínu a poslouchali cvrč-
ky. Mafalda nám přinesla občerstvení a varovala nás, že na tohle už
je moc stará, že si příště máme sami přijít pro to, na co máme chuť.
„My jsme po tobě ale nic nechtěli,“ bránil jsem se. „Tak jsi to neměl
vypít.“ A odšourala se. Jedna nula pro Mafaldu.
Ani Vimini, která tenisty ráda pozorovala, toho dne nepřišla.
Nejspíš byla s Oliverem na jejich oblíbeném místě.
Miloval jsem srpnové počasí. V týdnech pozdního léta bylo naše
městečko tišší než obvykle. Všichni už tou dobou odjeli na le vacan-
ze a příležitostní turisté byli před sedmou večerní obvykle už pryč.
Nejraději jsem měl odpoledne: vůně rozmarýnu, horko, ptáci, ciká-
dy, pohupující se vějíře palem, ticho, které se rozprostíralo nad děsivě
slunečným dnem jako lehký lněný šál, to všechno ještě podtrhovaly
procházky na pláž a zpět po schodech do sprchy. Rád jsem se z teni-
sového kurtu díval na náš dům a prohlížel si jeho prázdné balkony
vyhřívající se na slunci s vědomím, že z kteréhokoli z nich je vidět na
nekonečné moře. Tohle je můj balkon, můj svět. Z místa, kde teď se-
dím, se mohu rozhlédnout a prohlásit: tady je náš tenisový kurt, tam
je naše zahrada, náš sad, naše kůlna, tam je náš dům a pode mnou
naše molo – všechno a všichni, na kom mi záleží, jsou tady. Moje ro-
dina, moje hudební nástroje, moje knihy, Mafalda, Marzia, Oliver.

122
 Dej mi své jméno

Když jsem toho odpoledne seděl vedle Marzii, s rukou spočíva-

jící na jejích stehnech a kolenech, došlo mi, že jsem jeden z nejšťast-
nějších lidí na zemi, jak by poznamenal Oliver. Nedokázal jsem říct,
jak dlouho to všechno vydrží, stejně jako nemělo smysl snažit se od-
hadnout, jak se vyvine dnešní den nebo noc. Každá minuta byla jako
natahovaná na skřipec. Všechno mohlo ve vteřině popraskat.
Ale zatímco jsem tam seděl, věděl jsem, že prožívám mírnou bla-
ženost lidí příliš pověrčivých na to, aby prohlašovali, že mohou zís-
kat všechno, o čem kdy snili, a zároveň příliš vděčných, než aby ne-
věděli, jak snadno o to mohou přijít.
Po tenise, než jsme vyrazili na pláž, jsem ji vzal nahoru a přes
balkon ji zavedl do svého pokoje. Nikdo tamtudy odpoledne necho-
dil. Zavřel jsem okenice, okna jsem ale nechal otevřená, takže tlume-
né odpolední světlo kreslilo na postel, na zeď i na Marzii pruhované
vzory. Milovali jsme se v naprostém tichu, ani jeden z nás nezavřel
oči.
Část mne doufala, že si to rozdáme opření o zeď, nebo že Marzia
nedokáže zdusit výkřik a že to všechno možná Olivera upozorní na
to, co se na druhé straně zdi děje. Představoval jsem si ho, jak pospá-
vá, jak ho probudí skřípění per mé postele a rozčílí se.
Cestou k zátoce mě opět potěšil pocit, že je mi jedno, jestli se
o nás Oliver dozví, že je mi jedno dokonce i to, jestli dnes v noci ne-
přijde. I on sám mi byl jedno, i jeho ramena a bělost jeho paží. Plos-
ky jeho chodidel, vnitřek jeho dlaní, spodek jeho těla – všechno mi to
bylo jedno. Daleko raději bych strávil noc s Marzií než čekat na něj,
abych si úderem půlnoci vyslechl jeho mdlé moralizování. Proč jsem
mu tam jen ráno nechával ten lístek?
Ale jiná moje část věděla, že jestli dnes v noci přijde a mně se ne-
bude zamlouvat začátek toho, co si pro mě přichystal, ať je to cokoli,
i tak to podstoupím, dotáhnu to až do konce, protože si raději udě-

123
André Aciman

lám jasno jednou provždy, než abych se po celý zbytek léta, možná
i života, musel hádat s vlastním tělem.
K tomu rozhodnutí jsem dospěl s chladnou hlavou. A jestli se ze-
ptá, řeknu mu to. Nejsem si jistý, jestli do toho chci jít, ale vědět to
musím, a raději s tebou než s někým jiným. Chci poznat tvoje tělo,
chci vědět, jaký jsi na dotek, chci poznat tebe a skrze tebe i sám sebe.
Marzia odešla chvíli před večeří. Slíbila, že půjde do kina. Budou
tam kámoši, řekla. Nechceš jít taky? Když jsem uslyšel jejich jmé-
na, zašklebil jsem se. Raději budu doma hrát, odpověděl jsem. My-
slela jsem, že hraješ vždycky dopoledne. Dnes dopoledne jsem ale
začal pozdě, nevzpomínáš si? Pochopila skrytý význam mých slov
a usmála se.
Ještě tři hodiny.
Celé odpoledne mezi námi vládlo truchlivé ticho. Nemít jeho slo-
vo, že si později promluvíme, nevím, jak bych další takový den přežil.
U večeře byli našimi hosty jeden profesor hudby na poloviční
úvazek a pár gayů z Chicaga, kteří trvali na tom, že budou mluvit
svou příšernou italštinou. Ti dva seděli vedle sebe naproti mé matce
a mně. Jeden z nich se rozhodl recitovat Pascoliho verše, načež Ma-
falda, která zachytila můj pohled, udělala svůj obvyklý smorfia, aby
ze mě vyloudila uchechtnutí. Otec mě před večeří varoval, abych se
v přítomnosti vědců z Chicaga choval slušně. Prohlásil jsem, že si ob-
leču tu fialovou košili, kterou mi z Uruguaye poslala jedna vzdálená
sestřenice. Otec se tomu zasmál a odvětil, že už jsem dost starý na to,
abych lidi přijímal takové, jací jsou. Když ale oba muži přišli ve fia-
lových košilích, zablesklo se mu v očích. Vystoupili z taxíku zároveň
a každý na své straně a oba drželi v ruce pugét bílých květů. Vypada-
li, jak si můj otec zřejmě uvědomil, jako nastrojená květovaná verze
dvojčat Kadlece a Tkadlece z Tintina.
Zamyslel jsem se nad tím, jak vypadá jejich společný život.

124
 Dej mi své jméno

Bylo zvláštní počítat minuty večeře zastíněné myšlenkou, že dnes

toho mám s Kadlecem a Tkadlecem společného víc než mí rodiče,
než kdokoli jiný na světě.
Díval jsem se na ně a přemýšlel, který z nich byl nahoře a který
dole, který je Tydlidýn a který Tydlidum.
Bylo už skoro jedenáct, když jsem prohlásil, že jdu spát, a popřál
jsem rodičům a hostům dobrou noc. „A co Marzia?“ zeptal se otec
s nezaměnitelnou jiskrou v očích. Zítra, odpověděl jsem.
Chtěl jsem být sám. Sprcha. Kniha. Možná zápis do deníku. Sou-
středit se na půlnoc, ale vyhnat si z hlavy každou její připomínku.
Po cestě nahoru jsem se pokusil představit si, jak budu zítra ráno
po tom samém schodišti zase scházet. Tou dobou už možná budu ně-
kdo jiný. Zamlouvá se mi vůbec ten někdo jiný, kterého ještě ani ne-
znám? Možná mi ani nebude chtít popřát dobré ráno a mít se mnou
cokoli společného, když jsem ho dostal do takové situace. Nebo budu
pořád tím, kdo právě teď stoupá po schodech, nic se na mně nezmě-
ní, žádná z mých pochybností nebude pryč?
Nebo se možná nestane vůbec nic. Mohl by odmítnout, a i kdy-
by nikdo nezjistil, o co jsem ho požádal, stejně bych se ponížil. A pro
nic za nic. On by to věděl; já bych to věděl.
Ponížení už mě ale netrápilo. Po týdnech touhy, čekání a – proč
to popírat – žadonění, po týdnech doufání a bojů o každý střípek
naděje bych byl zničený. Jak bych po tom všem mohl jít klidně spát?
Mám se vplížit zpátky do svého pokoje, předstírat, že otevírám kni-
hu, a pročíst se až ke spánku?
Nebo: jak bych si mohl jít znovu lehnout, kdybych už nebyl panic?
Z toho bodu už není cesty zpět! To, co mi tak dlouho strašilo v hlavě,
by se zhmotnilo, už by se to nevznášelo v říši věčných nejasností. Cí-
til jsem se jako někdo, kdo právě vejde do tetovacího salonu a napo-
sledy si důkladně prohlíží svůj odhalený levý biceps.

125
André Aciman

Měl bych být dochvilný?

Přijít přesně na čas a říct: húúú, húúú, hodina duchů.
Brzy jsem zaslechl ze dvora hlasy našich dvou hostů. Stáli venku,
nejspíš čekali, až je pomocný profesor zaveze zpět do penzionu. Ten
si ale dával načas, takže ti dva mezitím stáli venku a bavili se. Jeden
z nich se zahihňal.
O půlnoci z jeho pokoje nevyšel jediný zvuk. Co když zase na-
schvál nepřijde? To už by bylo moc. Neslyšel jsem ho se vracet. Takže
prostě bude muset přijít ke mně do pokoje. Nebo bych přece jenom
měl jít k němu? To čekání mě mučilo.
Půjdu k němu.
Na vteřinu jsem vyšel na balkon a nahlédl do jeho ložnice. Žád-
né světlo. Pořád můžu zaklepat.
Nebo počkat. Nebo tam vůbec nechodit.
Nechodit tam. Najednou mi přišlo, že právě po tom toužím ze
všeho nejvíc. Neustále mě to tahalo za rukáv, jemně se to ke mně na-
tahovalo jako někdo, kdo mi už jednou či dvakrát zašeptal ve spánku
do ucha, ale když vidí, že jsem se nevzbudil, poklepe mi nakonec na
rameno a pobídne mě, abych hledal všechny možné záminky, proč
zaklepání na jeho okno dnes ještě odložit. Ta představa po mně stek-
la jako voda po výloze květinářství, jako zklidňující chladný krém po
sprše a celém dni na sluníčku; miluji slunce, ale balzám miluji ještě
víc. Ta myšlenka fungovala jako znecitlivující krém, nejdřív se usadila
v končetinách a až potom pronikla do zbytku těla. Dala mi všechny
možné argumenty pro i proti, pošetilými počínaje (dnes už je na co-
koli pozdě) a podstatnými konče (jak se budeš moct podívat ostat-
ním do očí, jak se budeš moct podívat do očí sobě?).
Proč mě to nenapadlo dřív? Chtěl jsem si to snad vychutnat až
do konce? Chtěl jsem snad, aby protiargumenty vyskočily samy od
sebe, aniž bych je musel nějak formulovat, a tím pádem se z nich vi-

126
 Dej mi své jméno

nit? Nedělej to, nepokoušej to, Elio. To byl hlas mého dědečka. Jsem
jeho jmenovec a on ke mně mluví z této postele, kde překonal daleko
hrozivější propast než tu, která dělí můj a Oliverův pokoj. Vrať se. Kdo
ví, co v tom pokoji najdeš? Ne povzbuzující lék objevu, nýbrž příkrov
zoufalství, pod nímž deziluze zahanbí každý nerv v tvém těle, napjatý
k prasknutí. Celé věky tě sledují, každá hvězda, kterou dnes večer vi-
díš, už zná tvé utrpení, sešli se tu tví předkové, a nemají ti co dát ani
říct. Non c’andà, nechoď tam.
Ale já ten strach – jestli to strach vůbec byl – zbožňoval a moji
předkové to nevěděli. Miloval jsem rub svého strachu, byl jako ta nej-
hebčí vlna na bříšku té nejhrubší ovce. Miloval jsem smělost, která
mě postrkovala vpřed, vzrušovala mě, protože ji zrodilo samo vzru-
šení. „Zabiješ mě, jestli přestaneš.“ Nebo to bylo: „Zemřu, jestli pře-
staneš“? Pokaždé, když jsem ta slova uslyšel, nedokázal jsem odolat.
Zlehka jsem zaklepal na okenní tabulku. Srdce mi bilo jako spla-
šené. Ničeho jsem se nebál, tak proč jsem tak vyděšený? Proč? Pro-
tože mě všechno děsí, protože strach i touha ve mně kličkují a vytáčí
se, dokonce ani nevím, jestli chci, aby ty dveře otevřel, nebo doufám,
že mě v tom nechá.
Jakmile jsem však zaklepal, zaslechl jsem uvnitř nějaký pohyb,
jako by tam někdo hledal přezůvky. Rozsvítilo se slabé světlo. Pama-
tuji si, jak jsem tu noční lampičku kupoval s otcem jednoho loňského
jarního podvečera v Oxfordu, když jsme zjistili, že v našem hotelu je
tma jako v pytli. Otec zašel na recepci, a když se vrátil, oznámil mi, že
mu řekli, že hned za rohem se prodávají noční lampičky. Počkej tady,
za chvíli budu zpátky. Já jsem ale prohlásil, že půjdu s ním, a přehodil
si pláštěnku přes pyžamo, které jsem měl na sobě i dnes.
„Jsem moc rád, že jsi přišel,“ řekl. „Slyšel jsem tě v tvém pokoji,
chvíli jsem si myslel, že se chystáš jít spát, že sis to rozmyslel.“
„Já a rozmyslet? Samozřejmě, že jsem přišel.“

127
André Aciman

Bylo zvláštní vidět ho takto podivně nervózního. Já byl nervózní,

protože jsem čekal krupobití ironie. Namísto toho mě uvítal s omlu-
vami jako někdo, kdo se kaje, že nestihl koupit lepší sušenky k od-
polednímu čaji.
Vstoupil jsem do své staré ložnice a okamžitě mě zasáhla vůně,
kterou jsem nedokázal přesně zařadit, mohla to být směsice všeho
možného, ale potom jsem si všiml srolovaného ručníku zastrčeného
pod dveřmi pokoje. Oliver ještě před chvílí seděl na posteli, na pra-
vém polštáři ležel napůl plný popelník.
„Pojď dál,“ řekl a zavřel za mnou francouzské okno. Stál jsem
tam jako přimrazený.
Oba jsme šeptali. To bylo dobré znamení.
„Nevěděl jsem, že kouříš trávu.“
„Občas.“ Přešel k posteli a se vzpřímenými zády se posadil pří-
mo doprostřed.
Nevěděl jsem, co mám říct. „Jsem nervózní,“ zamumlal jsem.
„Já taky.“
„Já víc než ty.“
Pokusil se zaplašit to podivné napětí mezi námi úsměvem a po-
dal mi jointa.
Měl jsem díky tomu čím zaměstnat ruce.
Vzpomněl jsem si, jak jsem ho na balkoně skoro objal, ale včas jsem
se zarazil, když mi došlo, že asi není právě vhodné objímat někoho po
celém dni plném tak chladných setkání. Jenom to, že mi někdo vzkáže,
že se uvidíme o půlnoci, neznamená, že ho automaticky musím objímat,
když jsme si celý týden skoro ani nepotřásli rukama. Vybavil jsem si, jak
jsem před zaklepáním přemýšlel: Obejmout. Neobejmout. Obejmout.
Teď jsem byl v jeho pokoji.
On seděl se zkříženýma nohama na posteli. Vypadal menší, mlad-
ší. Já jsem nervózně postával v nohách postele a nevěděl, co mám dě-

128
 Dej mi své jméno

lat s rukama. Musel si všimnout, jak se je snažím udržet v bok, pak je

strkám do kapes a vzápětí zase dávám v bok.
Vypadám směšně, pomyslel jsem si. Kvůli tomuhle a tomu ne-
uskutečněnému objetí, které jsem potlačil. Pořád ještě doufám, že si
toho nevšiml.
Cítil jsem se jako dítě, které poprvé nechají o samotě s domácím
učitelem. „Posaď se.“
Myslí tím na židli, nebo na postel?
Nevěděl jsem, co dělat, vylezl jsem na postel a posadil se tváří
k němu s nohama stejně zkříženýma jako on, jako by to byl nějaký
obecně přijímaný zvyk mezi muži, kteří se setkávají o půlnoci. Dával
jsem si pozor, abychom se nedotkli koleny. Dotek našich kolen by mu
totiž mohl vadit stejně jako naše objetí, stejně jako mu tehdy vadilo,
když jsem mu položil ruku na rozkrok, abych mu dal nějak lépe na-
jevo, že s ním chci na pěšině zůstat o něco déle.
Než jsem však stihl tu vzdálenost mezi námi přehnat, najednou
jsem se opět cítil, jako by mě omyla voda stékající po výloze květinář-
ství a odnesla s sebou veškerý můj stud a zábrany. Nervózní nebo ne,
nepotřebuju už podrobovat každou svou pohnutku křížovému vý-
slechu. Jestli jsem hlupák, tak jsem hlupák. Jestli se dotknu jeho ko-
lene, tak se dotknu jeho kolene. Jestli ho chci obejmout, obejmu ho.
Potřeboval jsem se opřít, tak jsem se přitáhl do hlavy postele a opřel
se zády o její čelo hned vedle něj.
Zahleděl jsem se na postel. Teď jsem ji viděl zřetelně. Tady jsem to-
lik nocí snil právě o tomhle okamžiku. A teď to přišlo. Za několik týdnů
se do této postele vrátím. Rozsvítím svou oxfordskou noční lampičku
a budu vzpomínat, jak jsem stál na balkoně a zaslechl šelest jeho cho-
didel tápajících po přezůvkách. Přemýšlel jsem, jestli na to budu vzpo-
mínat se smutkem. Nebo studem. Nebo, jak jsem doufal, lhostejností.
„V pohodě?“ zeptal se.

129
André Aciman

„V pohodě.“
Neměli jsme si co říct. Natáhl jsem svou nohu k jeho a dotkl se
chodidlem jeho prstů. Potom jsem bezmyšlenkovitě vklouzl palcem
mezi jeho palec a ukazovák. Neucukl, nezareagoval. Chtěl jsem se kaž-
dého jeho prstu dotknout svým. Seděl jsem nalevo od něj, takže tohle
nejspíš nebudou ty prsty, které se mě dotkly tehdy u oběda. To jeho
pravá noha se provinila. Pokusil jsem se na ni dosáhnout svou pravou
nohou a zároveň se vyhnout oběma jeho kolenům, jako by mi něco ří-
kalo, že jsou mi zapovězená. „Co to děláš?“ zeptal se konečně. „Nic.“
Já se sice na rozdíl od něj neznal, ale jeho tělo začalo na moje pohyby
postupně reagovat, poněkud roztržitě, nepřesvědčivě, stejně rozpači-
tě jako moje, jako by říkalo: co jiného můžu dělat, když se někdo svý-
mi prsty dotýká mých, než mu to oplatit? Přisunul jsem se k němu
blíž a objal ho. Bylo to dětské objetí, ale já doufal, že v něm spatří ob-
jetí milence. Nezareagoval. „Tak to začíná,“ pronesl nakonec, možná
o něco humornějším tónem, než jsem si přál. Namísto odpovědi jsem
pokrčil rameny v naději, že to vycítí a už se na nic ptát nebude. Ne-
chtěl jsem, abychom mluvili. Čím méně budeme mluvit, tím nespou-
tanější budou naše pohyby. Líbilo se mi ho objímat.
„Dělá ti to radost?“ zeptal se.
Přikývl jsem a opět jsem zadoufal, že moje přikývnutí ucítí a ne-
bude vyžadovat slova.
Nakonec, jako by ho moje pozice vybízela k tomu ji taky zaujmout,
okolo mě položil paži. Jeho paže mě nehladila ani netiskla. Přátelství
bylo to poslední, co jsem v téhle chvíli chtěl. Proto jsem své sevření
na okamžik uvolnil, i když objímat jsem ho nepřestal, vmžiku jsem
mu oběma rukama zajel pod volnou košili a pokračoval v objímání.
Chtěl jsem jeho kůži.
„Jsi si jistý, že to chceš?“ zeptal se, jako by právě kvůli této nejis-
totě celou tu dobu váhal.

130
 Dej mi své jméno

Znovu jsem přikývl. Lhal jsem. Už jsem si nebyl vůbec jistý. Pře-
mýšlel jsem, kdy moje objetí samo od sebe povolí, kdy ho já nebo on
už budeme mít dost. Brzy? Později? Teď?
„Ještě jsme si nepromluvili,“ řekl.
Pokrčil jsem rameny v gestu to není třeba.
Oběma rukama mi pozvedl tvář a zadíval se na mě stejně jako
toho dne na pěšině, tentokrát ještě intenzivněji, protože jsme oba vě-
děli, že onu hranici už jsme překročili. „Můžu tě políbit?“ Jak se po
našem polibku na pěšině může takhle ptát! Nebo snad máme čistý
štít a začínáme zase od začátku?
Neodpověděl jsem. Ani jsem nepřikývl, jen jsem přitiskl svá ústa
na jeho, přesně tak, jak jsem předchozího večera políbil Marzii. Jako
by se tím nenadále něco vyčistilo a na vteřinu se zdálo, že mezi námi
není vůbec žádný věkový rozdíl, byli jsme jen dva líbající se muži
a i to jako by se postupně rozplývalo, začínal jsem cítit, že nejsme
dokonce ani dva muži, jenom dvě bytosti. Zbožňoval jsem rovnost
té chvíle. Zbožňoval jsem ten pocit, že jsme mladší a starší, člověk
s člověkem, muž s mužem, žid s židem. Zbožňoval jsem svou noční
lampičku. Cítil jsem se díky ní pohodlně a v bezpečí, tak jako té noci
v hotelovém pokoji v Oxfordu. Zbožňoval jsem dokonce i zatuchlou,
mdlou atmosféru svého starého pokoje, který byl pod jeho patroná-
tem sice zaházený věcmi, ale taky jaksi živější než pod mým: tady ob-
raz, židle proměněná v noční stolek, knihy, karty, hudba.
Rozhodl jsem se vlézt pod přikrývku. Zbožňoval jsem tu vůni.
Chtěl jsem ji zbožňovat. Líbilo se mi dokonce i to, že z postele neskli-
dil všechno, že jsem si občas na něco klekl, nevadilo mi, že do těch
věcí narážím, když strkám chodidlo pod přikrývku. Patřily k této po-
steli, k jeho životu, k jeho světu.
Vlezl si za mnou, a než jsem si stihl uvědomit, co se děje, začal mě
vysvlékat. S vysvlékáním jsem si dělal starosti už dopředu. Jestli mi ne-

131
André Aciman

pomůže, mám udělat, co spousta holek ve filmech, sundat si tričko, sho-

dit kalhoty a zůstat tam stát úplně nahý, s rukama svěšenýma, jako bych
říkal: Tohle jsem já, takhle jsem stvořen, vezmi si mě, jsem tvůj. Jeho
iniciativa ale tento problém vyřešila. „Pryč s tím, pryč s tím, pryč s tím,“
šeptal, což mě rozesmálo, a najednou jsem byl úplně nahý a na péru cítil
váhu jeho přikrývky. Světu už nezbylo žádné tajemství, touha jít s ním
do postele bylo totiž jediné moje tajemství a já ho s ním teď najednou
sdílel. Bylo tak krásné cítit pod přikrývkou na těle jeho ruce, jako by
jedna naše část jako výzvědná skupina k intimitě už dospěla, zatímco
zbytek, vystavený mimo přikrývky živlům, stále ještě zápasil se zdvoři-
lostmi. Jako opozdilci podupávající v chladu, zatímco všichni ostatní si
už ohřívají ruce v přelidněném nočním klubu. On byl pořád ještě ob-
lečený, já už ne. Moc se mi líbilo být před ním nahý. Potom mě políbil,
pak ještě jednou, podruhé hluboce, jako by se tomu taky konečně pod-
dal. V jedné chvíli jsem si uvědomil, že i on už je celkem dlouho nahý,
i když jsem si nevšiml, že by se vysvlékal. Vysvlečený ale byl a dotýkal se
mě každou částí svého těla. Kde jsem se toulal? Chtěl jsem se ho taktně
zeptat na zdraví, ale měl jsem dojem, že na to už mi taky dávno odpo-
věděl, protože když jsem konečně sebral odvahu a otázku mu položil,
odvětil: „Už jsem ti to říkal, jsem v pohodě.“ „Říkal jsem ti, že jsem taky
v pohodě?“ „Ano.“ Usmíval se. Odvrátil jsem pohled, protože se na mě
upřeně díval a já věděl, že se červenám, věděl jsem, že se ušklíbnu. Ale
i přesto jsem chtěl, aby se na mě dál díval, i když jsem se styděl, a chtěl
jsem se dál dívat na něj. Uvelebili jsme se v pozici hravého zápasu, on
se rameny otíral o moje kolena. Od toho odpoledne, kdy jsem si sundal
spodní prádlo, oblékl si jeho plavky a domníval se, že blíž už se k jeho
tělu nikdy nedostanu, jsme udělali velký pokrok. A teď tohle. Každým
okamžikem jsem se měl změnit, zároveň jsem ale chtěl, aby to takto
zůstalo už navždy, protože jsem věděl, že potom už nebude cesty zpět.
Když se to stalo, nestalo se to tak, jak jsem o tom snil, nýbrž v určitém

132
 Dej mi své jméno

nepohodlí, které mě přinutilo odhalit ze sebe víc, než jsem chtěl. Měl
jsem nutkání ho zastavit, on si toho všiml a zeptal se, já mu ale neodpo-
věděl, nebo jsem možná nevěděl, co mám odpovědět. Měl jsem dojem,
že mezi mým váháním a jeho instinktem rozhodnout za mě uběhla celá
věčnost. Od téhle chvíle, pomyslel jsem si, od téhle chvíle se mě zmoc-
nil pocit, jaký jsem nikdy dřív nepoznal, pocit, že přicházím na místo,
které je mi velmi drahé, že tohle jsem chtěl celou dobu, že tohle jsem já,
já, já, já a nikdo jiný, jenom já, že v každém zachvění, které mi prochá-
zí pažemi, cítím něco úplně cizího a přitom ani zdaleka ne neznámé-
ho, jako by to všechno bylo celou tu dobu součástí mého života, kterou
jsem ztratil a on mi pomohl najít. Můj sen nelhal – bylo to jako návrat
domů, jako otázka Kde jsi byl celý můj život?, což byla vlastně jen jinak
položená otázka Kde jsi byl, když jsem byl malý, Olivere?, vlastně jen ji-
nak položená otázka Co je život bez tohohle?. Právě proto jsem to byl
nakonec já a ne on, kdo ne jednou, ale mnohokrát, mnohokrát vykřikl
zabiješ mě, jestli přestaneš, zabiješ mě, jestli přestaneš. Vracel jsem se tak
do svého snu a do svých fantazií, k sobě a k němu, a slova, po kterých
jsem toužil, proudila z jeho úst do mých a zpátky do jeho, vyměňovali
jsme si slova z úst do úst. Zřejmě v té chvíli jsem začal říkat sprosťárny,
které po mně opakoval, nejdřív tlumeně, až nakonec pravil: „Dej mi své
jméno a já ti dám to moje.“ Nikdy dřív jsem to nedělal, a jakmile jsem
svoje jméno vyslovil, jako by patřilo jemu, odneslo mě to do říše, kte-
rou jsem nikdy předtím ani potom s nikým nesdílel.

Byli jsme hluční?

Usmál se. Tím se netrap.
Mám dojem, že jsem možná i vzlykal, ale nejsem si tím jistý. Popadl
svou košili a otřel mě. Mafalda neustále hledá důkazy. Žádné nenajde,
prohlásil. Říkám téhle tvé košili Rozevlátá, měl jsi ji na sobě, když jsi

133
André Aciman

sem přijel, má v sobě víc z tebe než ze mě. To pochybuju, řekl. Pořád mě
držel, když se ale naše těla oddělila, matně jsem si vybavil, že když byl
ještě ve mně, nepřítomně jsem odstrčil knihu, která se mi ocitla za zády.
Teď ležela na zemi. Kdy jsem si uvědomil, že je to výtisk Se l’amore? Kdy
jsem v žáru vášně našel ještě čas přemýšlet nad tím, jestli šel do knihku-
pectví ten samý večer, kdy jsem tam byl s Marziou? Z daleké minulosti,
ne vzdálenější než před půl hodinou, ke mně vpluly podivné myšlenky.
Muselo to přijít až později, když jsem mu ještě pořád ležel v náru-
či. Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul, vzbudilo mě to a naplnilo
nepředstavitelným pocitem děsu a úzkosti. Bylo mi zle, jako bych byl
nemocný, a nepotřeboval jsem se jen mnohokrát osprchovat, abych to
ze sebe všechno smyl, ale i koupel v ústní vodě. Potřeboval jsem být
daleko – od něj, od tohoto pokoje, od toho, co jsme spolu dělali. Bylo
mi, jako bych se pomalu probíral z hrozné noční můry, ale ještě jsem
se po tom letu úplně nedotkl země a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec
chci. To, co na mě čekalo, totiž nebylo o moc lepší, i když jsem chápal,
že nemohu už dál viset na té obří beztvaré hroudě noční můry, před-
stavující ten největší mrak sebenenávisti a výčitek, jaký mi kdy vítr do
života přivál. Už nikdy nebudu stejný. Jak jsem mu mohl dovolit dělat
mi to všechno a jak to, že jsem se toho tak horlivě účastnil, pobízel ho
a potom na něj čekal a žadonil prosím, nepřestávej. Teď mi ta jeho maz-
lavá tekutina zasychala na hrudi jako důkaz, že jsem překročil strašli-
vou hranici, ne vůči těm, kteří jsou mi nejdražší, dokonce ani vůči sobě
samému či čemukoli svatému, ani vůči samotné rase, která nás takto
spojila, dokonce ani vůči Marzii. Ta teď stála na potápějícím se útesu
jako vzdálená siréna, daleká a bezvýznamná, omývaná letními vlna-
mi, zatímco já k ní ze všech sil plaval ve snaze uniknout víru úzkosti,
s nadějí, že se Marzia stane součástí sbírky obrázků, které mi za roz-
břesku pomohou dát sama sebe znovu dohromady. Neurazil jsem ty-
hle všechny, urazil jsem ty, kteří se ještě nenarodili a které nedokážu

134
 Dej mi své jméno

milovat, aniž bych si přitom vzpomněl na tuhle masu hanby a odporu

tyčící se mezi mým životem a jejich životy. Bude pronásledovat a po-
špiní mou lásku k nim a bude stát mezi námi, tohle tajemství schopné
poskvrnit všechno dobré ve mně.
Nebo jsem urazil něco ještě hlubšího? Co to je?
Nebo jsem snad ten odpor, který cítím, v sobě měl vždycky? Co
když byl jen maskovaný a stačilo něco takového, aby vyplul na po-
vrch?
Cosi hraničící s nevolností, cosi jako výčitky – co to teda je? –
mě sevřelo a já měl dojem, že to nabývá tím zřetelnějších obrysů, čím
jasněji jsem si uvědomoval denní světlo za okny.
Ale i moje výčitky, pokud to tedy výčitky byly, stejně jako to svět-
lo na chvíli vybledly. Když jsem si však lehl do postele a začal se cítit
nepohodlně, vrátily se s dvojnásobnou silou, jako by mě chtěly pora-
zit pokaždé, když jsem se domníval, že odezněla poslední. Věděl jsem,
že to bude bolet. Ale nečekal jsem, že ta bolest bude svinutá a zkrou-
cená v náhlých bodavých výčitkách. O tom mi taky nikdo neřekl.
Venku už zcela zřejmě svítalo.
Proč na mě tak zírá? Uhodl, jak mi je?
„Nejsi šťastný,“ poznamenal.
Pokrčil jsem rameny.
Ne že bych nenáviděl jeho. Nenáviděl jsem to, co jsme provedli.
Nechtěl jsem, aby se mi teď díval do srdce. Chtěl jsem jen vybřednout
z té bažiny sebenenávisti, ale nevěděl jsem, jak to udělat.
„Dělá se ti z toho zle, co?“
Znovu jsem jeho poznámku odbyl pokrčením ramen.
„Věděl jsem, že to nemáme dělat. Já to věděl,“ opakoval. Poprvé
v životě jsem ho viděl couvat, propadat pochybnostem o sobě samém.
„Měli jsme si promluvit…“
„Možná,“ řekl jsem.

135
André Aciman

Ze všeho, co jsem mu to ráno mohl říct, bylo tohle nejednoznač-

né „možná“ nejkrutější.
„Nelíbilo se ti to?“
Ne, tak to není. To, co cítím, je daleko horší. Nechtěl jsem si to pa-
matovat, nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Jenom mi to odneste z očí.
Nikdy se to nestalo. Zkusil jsem to a nesedí mi to, chci zpět vstupné,
přetočte film, vraťte mě do chvíle, kdy bosky užuž vstupuju na balkon.
Dál ale nepůjdu, posadím se tam, budu se trápit a nikdy se to nedo-
zvím – raději se hádat s vlastním tělem než cítit to, co cítím teď. Elio,
Elio, copak jsme tě nevarovali?
Ležím v jeho posteli, teď už bez přehnaného smyslu pro zdvoři-
lost. „Můžeš jít spát, jestli chceš,“ prohodil. Nic milejšího mi snad ni-
kdy neřekl, pronesl ta slova s dlaní položenou na mém rameni, zatím-
co já si jako Jidáš říkal kdyby tak jenom věděl. Kdyby tak jenom věděl,
že chci, aby mě od něj dělily celé sáhy, celý život. Objal jsem ho. Za-
vřel jsem oči. „Ty se na mě díváš,“ řekl jsem, oči pořád ještě zavřené.
Líbilo se mi, že se na mě dívá, když mám zavřené oči.
Jestli se mi má udělat lépe a mám na něj zapomenout, musí být
ode mě co nejdál – ale zároveň i poblíž, pro případ, že by se mi přití-
žilo a já se neměl na koho obrátit.
Jiná moje část ale byla vlastně ráda, že to mám konečně za se-
bou. Vyplavil se mi z těla. Zaplatím za to. Zůstaly mi dvě otázky. Po-
chopí to? A odpustí mi?
Nebo to je jen další trik, jak odvrátit novou vlnu odporu a studu?

Brzy ráno jsme si šli zaplavat. Měl jsem pocit, jako bychom spolu měli
takto být naposledy. Vrátím se do svého pokoje, usnu, vzbudím se, na-
snídám se, vytáhnu notový sešit a úžasné dopolední hodiny strávím po-
nořený v transkripci Haydna. Občas mě bodne úzkost, když čekám, že

136
 Dej mi své jméno

mě bude jako obvykle ráno přehlížet, ale potom si vzpomenu, že tuhle

fázi jsme už překonali, že před pouhými několika hodinami byl ve mně
a později mi postříkal celou hruď, protože řekl, že chce, a já mu to do-
volil. Možná proto, že sám jsem se ještě neudělal, a s nadšením jsem se
díval, jak přímo před mýma očima protahuje obličej a dosahuje vrcholu.
Teď měl na sobě košili a brodil se skoro až po kolena ve vodě.
Věděl jsem, proč to dělá. Kdyby se Mafalda ptala, bude jí tvrdit, že si
košili namočil náhodou.
Plavali jsme spolu k té velké skále. Povídali jsme si. Chtěl jsem, aby
si myslel, že jsem v jeho přítomnosti šťastný. Chtěl jsem, aby mi moře
smylo z prsou tu lepkavou věc, i když mi na těle ulpělo právě jeho se-
meno. Za krátkou chvíli, po mýdle a sprše, ze sebe konečně budu moct
smýt všechny pochybnosti, které se přikradly už před třemi lety, když
jeden neznámý mladík na kole zastavil, sesedl a objal mě paží okolo
ramen. To gesto rozvířilo či uspíšilo něco, co by se na povrch mého
vědomí jinak dostávalo mnohem, mnohem déle – to všechno tedy ko-
nečně budu moct smýt, rozptýlit stejně jako hnusnou pomluvu, jako
falešné přesvědčení, osvobodit jako džina, který si odsloužil svůj trest
a nyní ho očišťuje jemná, svěží vůně heřmánkového mýdla, které se
nachází v každé koupelně našeho domu.
Seděli jsme na skále a povídali si. Proč jsme spolu takhle nikdy ne-
mluvili? Kdybych po něm tak zoufale netoužil, mohli jsme mít tako-
vé přátelství o celé týdny dříve. Možná bychom se tak vyhnuli i sexu.
Chtěl jsem mu říct, že jsem se nedávno miloval s Marzií ani ne dvě
stě metrů od místa, kde teď stojíme. Ale pomlčel jsem o tom. Namís-
to toho jsme si povídali o Haydnovu Dokonáno jest, jehož transkrip-
ci jsem právě dokončil. O tom jsem mohl mluvit bez pocitu, že se na
něj jen snažím udělat dojem, upoutat jeho pozornost nebo mezi námi
postavit vratkou lávku. O Haydnovi jsem dokázal mluvit celé hodiny –
mohlo to být nádherné přátelství.

137
André Aciman

Nenapadlo mě, že se pocitem, že jsem s ním nadobro skoncoval,

opájím spíš z povinnosti. Stejně tak jsem cítil i mírné zklamání, že
jsem se po tolika týdnech okouzlení vzpamatoval tak snadno. A už
vůbec mě nenapadlo, že touha sedět tady a nezvykle uvolněně rozebí-
rat Haydna, tak jako právě teď, je moje nejzranitelnější místo, že jest-
li má moje touha opět vyplout na povrch, může se touto branou zase
snadno vplížit dovnitř, branou, kterou jsem vždy považoval za nejbez-
pečnější. Jako třeba skrze pohled na jeho téměř nahé tělo u bazénu.
V jedné chvíli mě přerušil.
„V pohodě?“
„Jo, jo,“ odpověděl jsem.
S rozpačitým úsměvem, jako by chtěl svou otázku upřesnit, do-
dal: „Jsi v pohodě všude?“
Chabě jsem se usmál, věděl jsem, že už se stahuju, zavírám dveře
a okna mezi námi a sfoukávám svíčky, protože slunce konečně zase
vyšlo a stud vrhal dlouhé stíny.
„Mám na mysli…“
„Vím, co máš na mysli. Jestli to bolí.“
„Nevadilo ti ale, když jsem…?“
Odvrátil jsem tvář, jako by se mi o ucho otřel studený průvan a já
nechtěl, aby mě zasáhl do tváře.
„Musíme o tom mluvit?“
„Ne, ne, jestli nechceš.“
Použil jsem stejná slova jako Marzia, když jsem se jí ptal, jestli se
jí líbí, co jí dělám.
Věděl jsem přesně, o čem chce mluvit. Měl na mysli ten okamžik,
kdy jsem ho skoro poprosil, aby přestal.
Během našeho rozhovoru jsem myslel jenom na to, že dnes pů-
jdu s Marzií na procházku a pokaždé, když se někde posadíme, bude
mě to bolet. Taková potupa. Sedět na městských hradbách – tam se

138
 Dej mi své jméno

všichni v našem věku po večerech shromažďovali, když zrovna nese-

děli v caffés –, muset se svíjet a pokaždé si tak připomenout, co jsem
v noci prováděl. Obvyklý klukovský vtip. Dívat se na Olivera, který
se dívá, jak se svíjím, a myslí si: To jsem ti udělal já, že?
Lituju toho, že jsme spolu spali. Dokonce i jeho tělo mi teď bylo lho-
stejné. Jak jsme seděli na skále, díval jsem se teď něj, jako se člověk dívá
na staré košile a kalhoty, které někdo balí do krabic pro Armádu spásy.
Ramena: zkontrolováno.
Místečko mezi vnitřní a vnější stranou lokte, které jsem kdysi zbož-
ňoval: zkontrolováno.
Rozkrok: zkontrolováno.
Krk: zkontrolováno.
Křivky jeho meruněk: zkontrolováno.
Chodidlo – bože, to chodidlo: ale ano, zkontrolováno.
Úsměv, když se zeptal, jestli jsem v pohodě všude: ano, taky zkon-
trolováno. Nic se nesmí ponechat náhodě.
To všechno jsem kdysi miloval. Dotýkal jsem se toho jako cibet-
ka, která se otírá o předměty, po kterých prahne. Na jednu noc to bylo
moje. Teď už to nechci. Nedokázal jsem si vybavit, ba ani pochopit,
jak jsem po tom všem mohl toužit, jak jsem mohl dělat všechno to, co
jsem dělal, abych tomu byl blíž, dotýkal se toho, spal s tím. Po plavání
si půjdu dát vytouženou sprchu. Zapomenout, zapomenout.
Když jsme plavali zpátky, zeptal se mě, jako by ho to napadlo te-
prve teď: „Budeš mi včerejší noc zazlívat?“
„Ne,“ odvětil jsem. Ale odpověděl jsem příliš rychle na někoho,
kdo svoje slova myslí vážně. Abych zmírnil nejednoznačnost svého
ne, dodal jsem, že nejspíš budu celý den spát. „Asi dnes nebudu scho-
pen sednout na kolo.“
„Protože…“ Nebyla to otázka; doplňoval mě.
„Ano, protože.“

139
André Aciman

Napadlo mě, že se od něho nechci odpoutat příliš rychle nejen

proto, abych neranil jeho city, nevyděsil ho nebo doma zbytečně ne-
rozvířil vody, ale hlavně proto, že si nejsem jistý, jestli po něm za pár
hodin nebudu znovu šílet.
Když jsme došli k balkonu, zarazil se ve dveřích. Potom vešel do
mého pokoje. Překvapilo mě to. „Sundej si plavky.“ Přišlo mi to zvlášt-
ní, nedokázal jsem ale neuposlechnout. Stáhl jsem plavky dolů a vy-
svlékl si je. Poprvé jsem před ním stál nahý za denního světla. Cítil
jsem se nepříjemně, začínal jsem být nervózní. „Posaď se.“ Ještě jsem
skoro ani neudělal, co mi řekl, když se sklonil k mému klínu a vzal celé
moje péro do úst. Okamžitě jsem ztvrdl. „Zatím to nebudeme pokou-
šet,“ zašklebil se a vmžiku byl pryč.
Chtěl se mi tak pomstít za to, jak jsem se domníval, že jsem s ním
skončil?
Tak teď je všechno v háji – moje sebevědomí, můj seznam i moje
touha to s ním skoncovat. Dobrá práce. Osušil jsem se, oblékl si py-
žamo, které jsem měl na sobě předešlou noc, a vlezl si do postele.
Vzbudila mě až Mafalda, když mi zaklepala na dveře s otázkou, jest-
li chci k snídani vajíčka.
Ta samá ústa, která teď budou jíst vajíčka, byla včera úplně všude.
Cítil jsem se, jako bych měl kocovinu, v duchu jsem se sám sebe
ptal, kdy ta nevolnost poleví.
Občas mě to najednou zabolelo a bolest vyvolala náhlý pocit stu-
du. Ti, kdo tvrdí, že místo setkání těla a duše je šišinka, jsou blbí. Je
to řiť, vy pitomci.

Když přišel dolů na snídani, měl na sobě moje plavky. Nikdo se nad
tím nepozastavil, u nás doma jsme si plavky vždycky různě proha-
zovali, on to ale udělal poprvé a oblékl si zrovna ty, které jsem měl

140
 Dej mi své jméno

na sobě za úsvitu, když jsme si šli zaplavat. Vidět ho v mém oblečení

bylo nesnesitelně vzrušující. A on to věděl. Vzrušovalo nás to oba.
Představa, jak se jeho péro otírá o síťovanou tkaninu, jíž se dotýkalo
i moje péro, mi připomněla, jak se mi před mýma očima a po velké
námaze konečně vystříkal na hruď. Tohle mě ale nevzrušilo. Vzru-
šila mě propustnost, nahraditelnost našich těl – to, co bylo moje, je
najednou jeho, stejně jako to, co patřilo jemu, může najednou být
jenom moje. Vábí mě snad zpátky? U stolu se rozhodl, že se posadí
vedle mě, a když se nikdo nedíval, nepoložil svoje chodidlo na moje,
nýbrž jím vklouzl pod mé. Věděl jsem, že moje chodidla jsou hru-
bá, protože pořád chodím bos, ale jeho chodidlo bylo hladké. Včera
v noci jsem tu nohu líbal, cucal její prsty; teď se choulily pod mým
mozolnatým chodidlem a já musel chránit svého ochránce.
Nedovolí mi na něj zapomenout. Vzpomněl jsem si na příběh jis-
té vdané zámecké paní, která se jedné noci vyspala s mladým vaza-
lem. Následující ráno ho vydala palácové stráži a na základě smyšle-
ného obvinění ho v žaláři nechala spěšně popravit. Nechtěla se tím
jen zbavit všech důkazů svého cizoložství či zabránit mladému mi-
lenci, aby ji začal obtěžovat a nárokovat si její přízeň. Chtěla tak za-
mezit pokušení své provinění dalšího večera zopakovat. Začíná mě
snad jeho nadbíhání otravovat? A co mám dělat, říct to matce?
To odpoledne odjel do města sám. Pošta, signora Milaniová, ob-
vyklé pochůzky. Díval jsem se, jak šlape cypřišovou alejí, pořád ješ-
tě v mých plavkách. Nikdo si nikdy neoblékl moje oblečení. Fyzické
a metaforické významy této výměny možná představují jen neobratné
pokusy pochopit, co se děje, když dvě bytosti potřebují nejen být si na-
blízku, ale i stát se natolik tvárnými, že splynou v jedno. Být díky tobě
tím, kým jsem. Být díky mně tím, kým je. Být v jeho ústech, zatím-
co on je v mých, a nevědět už, čí je to péro v mých ústech, jestli jeho
nebo moje. On byl tajným potrubím vedoucím ke mně samému –

141
André Aciman

jako katalyzátor, který nám dovolí stát se tím, kým jsme, cizím tě-
lem, krokoměrem, štěpem, záplatou, která vysílá jen ty správné im-
pulzy, ocelovým šroubem, který drží pohromadě vojákovu kost, srd-
cem někoho jiného, které z nás dělá víc nás samé, než jsme byli před
transplantací.
Jen ta samotná představa ve mně najednou vzbudila chuť hodit
za hlavu všechno, co jsem dnes měl v plánu, a rozběhnout se za ním.
Čekal jsem asi deset minut, potom jsem vytáhl kolo a navzdory pro-
hlášení, že dnes na kolo nesednu, jsem vyjel na cestu vedoucí okolo
Marziina domu a začal co nejrychleji šlapat do strmého kopce. Když
jsem přijel na piazzettu, uvědomil jsem si, že jsem dorazil jenom ně-
kolik minut po něm. Zrovna zamykal kolo, stihl si už koupit výtisk
Herald Tribune a chtěl vyrazit na poštu – svou první pochůzku. „Mu-
sel jsem tě vidět,“ vyhrkl jsem, když jsem k němu doběhl. „Proč, děje
se něco?“ „Jenom jsem tě musel vidět.“ „Nemáš mě náhodou plné
zuby?“ Už jsem měl skoro na jazyku, že jsem si to myslel a že jsem
chtěl, aby to tak bylo. „Jenom jsem chtěl být s tebou,“ řekl jsem. Vzá-
pětí mi to došlo. „Ale pojedu hned zpátky, jestli chceš,“ dodal jsem.
Stál bez hnutí, ruka se svazkem neodeslaných dopisů mu poklesla.
Jen tam tak stál, díval se na mě a vrtěl hlavou. „Tušíš ty vůbec, jak
jsem rád, že jsme se spolu vyspali?“
Pokrčil jsem rameny, jako bych chtěl jeho lichotku opět odehnat.
Nejsem lichotek hoden, nejméně ze všeho těch, které přicházejí od
něj. „Nevím.“
„To je ti podobné, že nevíš. Nechci ničeho z toho litovat – včetně
toho, o čem jsi mi dnes ráno nedovolil mluvit. Jenom se děsím před-
stavy, že jsem tě nějak poničil. Nechci, aby za to kdokoli z nás musel
nějak zaplatit.“
Věděl jsem přesně, na co naráží, ale předstíral jsem opak. „Niko-
mu to neřeknu. Žádné problémy z toho nebudou.“

142
 Dej mi své jméno

„To jsem tím nemyslel. Ale jsem si jistý, že nějakým způsobem za

to zaplatím.“ Tak jsem poprvé za denního světla zahlédl záblesk jiné-
ho Olivera. „Pro tebe je to všechno pořád jenom zábava a hra, i když
si to vůbec nemyslíš. A tak by to i mělo být. Pro mě je to něco jiného.
Ještě jsem ale nepřišel na to co a to mě právě děsí.“
„Lituješ toho, že jsem přijel?“ Choval jsem se tak hloupě úmyslně?
„Chytil bych tě do náruče a políbil, kdybych mohl.“
„Já tebe taky.“
Těsně před vchodem na poštu jsem se přiblížil k jeho uchu a po-
šeptal mu: „Ošukej mě, Elio.“
Nezapomněl, ihned třikrát zasténal svoje vlastní jméno, tak jako
uplynulé noci. Cítil jsem, jak tvrdnu, ale abych ho poškádlil stejný-
mi slovy, která mi on řekl ráno, dodal jsem: „Zatím to nebudeme po-
koušet.“
Potom jsem dodal, že zatím mi ho už navždy bude připomínat.
Zasmál se a zvolal „Zatím!“ – tentokrát to znamenalo přesně to, co
jsem chtěl, nejen sbohem nebo tak už běž, ale odpolední milování.
Otočil jsem se na podpatku, sedl na kolo a s širokým úsměvem jsem
uháněl dolů z kopce. Snad bych si i zpíval, kdybych to uměl.
Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný. Nic se nemohlo pokazit,
všechno mi šlo na ruku, všechny dveře se přede mnou postupně ote-
víraly a život zářil jako slunce: svítil přímo na mě, a ať jsem kolo strhl
doleva nebo doprava, nebo se tomu světlu pokusil uniknout, sledo-
val mě jako reflektor herce na pódiu. Toužil jsem po něm, ale klidně
jsem mohl žít i bez něj – a oboje bylo v pořádku.
Po cestě domů jsem se rozhodl zastavit se u Marzii. Zrovna vyrá-
žela na pláž. Přidal jsem se k ní, sešli jsme dolů ke skalám a rozvalili
se na slunci. Zbožňoval jsem její vůni, zbožňoval jsem její ústa. Sun-
dala si horní díl plavek a požádala mě, abych jí namazal záda opalo-
vacím krémem. Věděla, že moje ruce nevyhnutelně sevřou její ňadra.

143
André Aciman

Marziina rodina měla poblíž pláže chatku s doškovou střechou, na-

vrhla, abychom šli tam. Nikdo tam nepřijde. Zamkl jsem dveře ze-
vnitř, posadil ji na stůl, sundal jí plavky a přisál se ústy tam, kde vo-
něla mořem. Zaklonila se a přehodila mi obě nohy přes ramena. Je
zvláštní, pomyslel jsem si, jak oba sledujeme a zkoumáme toho dru-
hého, a přitom mu nebráníme dělat to samé. Ani ne před půl hodinou
jsem prosil Olivera, aby mě ošukal, a teď se tady budu milovat s Mar-
zií, a přesto žádný z nich nemá s tím druhým společného nic kromě
dvou Eliů, jimiž jsem a navždy budu.

Po obědě Oliver oznámil, že se musí vrátit do B., aby signoře Milanio-

vé předal nejnovější korektury. Letmým pohledem zaletěl mým smě-
rem, ale když viděl, že nereaguju, zvedl se k odchodu. Já jsem se po
dvou sklenicích vína nemohl dočkat odpočinku. Vzal jsem si ze stolu
dvě velké broskve a na odchodu jsem políbil matku. Sním si je později,
řekl jsem. V tmavém pokoji jsem ovoce položil na mramorovou desku
stolu. Potom jsem se celý vysvlékl. Mou postel těsně obepínalo čisté,
chladivé, naškrobené ložní prádlo vybělené sluncem – Bůh ti žehnej,
Mafaldo. Chtěl jsem být sám? Ano. Jeden milenec včera v noci; potom
znovu za úsvitu. Dopoledne další. Teď se uložím do postele, šťastný
jako ještě ztuhlá, právě vyrostlá slunečnice plná malátné energie toho
letního odpoledne, nejslunnějšího ze všech. Byl jsem rád, že jsem sám,
teď když mě zmáhal spánek? Ano. No, vlastně ne. Ano. Možná ale ne.
Ano, ano, ano. Jsem šťastný a na ničem jiném nezáleží, jsem šťastný
s ostatními i bez nich.
O půl hodiny později, nebo možná dřív, mě vzbudila pronikavá,
hnědá, klášterní vůně kávy. Linula se domem, cítil jsem ji i přes za-
vřené dveře a poznal, že to není káva mých rodičů. Tu jim Mafalda
uvařila a podávala už před hodnou chvílí. Tohle je druhá odpolední

144
 Dej mi své jméno

várka z neapolského espressovače, na kterém si Mafalda, její man-

žel a Anchise vařili vlastní poobědovou kávu. Brzy si taky půjdou
schrupnout. Ve vzduchu se vznášela těžká ospalost – svět usínal. Ne-
toužil jsem po ničem jiném, než aby prošel kolem mých balkonových
dveří a skrze pootevřené okenice spatřil mé nahé tělo rozvalené na
posteli. On nebo Marzia – každopádně jsem chtěl, aby někdo prošel
okolo a všiml si mě. Pak už by bylo na něm, aby se rozhodl, co chce
udělat. Mohl by mě nechat spát, nebo by si ke mně mohl přilehnout,
udělal bych mu místo a mohli bychom spát spolu. Představoval jsem
si, jak jeden z nich vchází ke mně do pokoje, sahá po ovoci a s bro-
skví v ruce přichází k posteli a přibližuje ji k mému ztvrdlému péru.
Věděl jsem, že nespíš, řekl by a jemně by tu měkkou přezrálou bros-
kev tiskl k mému penisu, až bych tím ovocem pronikl, rýhou, která
mi tolik připomínala Oliverův zadek. Ta představa se mě zmocnila
a nechtěla zmizet.
Zvedl jsem se a sáhl po jedné z broskví. Palci jsem ji rozdělil na
dvě poloviny a pecku vytlačil na stůl. Jemně jsem tu červenající se
ochmýřenou broskev přiložil ke svému rozkroku a potom jsem se
začal tlačit dovnitř, dokud jsem do pootevřeného ovoce nevklou-
zl. Kdyby tak Anchise věděl, co provádím s ovocem, o které každý
den pečuje s otrockou oddaností, on, jeho velký slamák a jeho dlou-
hé, pokroucené, mozolnaté prsty, které věčně plejí vyprahlou půdu.
Jeho broskve jsou spíš meruňky než broskve. Království zvířat jsem
už okusil. Teď se stěhuji do říše rostlin. Potom přijdou minerály. Ta
představa mě skoro rozesmála. Péro jsem měl celé od broskvové šťá-
vy. Kdyby mě tu teď překvapil Oliver, dovolil bych mu, aby se ke mně
přisál stejně jako dnes ráno. Kdyby přišla Marzia, nechal bych ji do-
končit to za mě. Broskev byla měkká a pevná, a když se mi konečně
podařilo roztrhnout ji pérem na půl, všiml jsem si, že mi její zarud-
lé nitro nepřipomíná řitní otvor, nýbrž vaginu, takže jsem do každé

145
André Aciman

dlaně pevně chytil jednu polovinu, přitiskl si je k péru a začal jsem se

třít. Nemyslel jsem na nikoho a zároveň na všechny, včetně té ubohé
broskve, která netuší, co se to s ní děje, a může se tomu jedině pod-
dat. Nejspíš si to nakonec taky trochu užije. Najednou jsem měl po-
cit, že mi říká: Šukej mě, Elio, šukej mě tvrdě, a po chvíli: Říkala jsem
tvrdě!, zatímco já ve své mysli hledal výjevy z Ovidia – nepsal náho-
dou o někom, kdo se proměnil v broskev? A jestli ne, nemohl bych
si teď takovou postavu vymyslet? Třeba mladíka stíhaného osudem
a dívku, oba krásné k nakousnutí, kteří ve své kráse odvrhli závisti-
vé božstvo. Božstvo se chtělo pomstít, proměnilo je v broskvoň a oni
tak až teď po třech tisících let dostávají to, co jim bylo tak nespra-
vedlivě odpíráno. Co když mumlají: „Zemřu, až se uděláš, nesmíš se
udělat, nikdy se nesmíš udělat.“? Ten příběh mě vzrušil natolik, že
se mě orgasmus zmocnil prakticky bez varování. Cítil jsem, že teď
ho ještě dokážu zastavit, ale s dalším pohybem bych stejně tak mohl
i vyvrcholit, což jsem nakonec udělal a svůj výstřik jsem jako při
oplodňovacím rituálu pečlivě namířil do zarudlého nitra rozevřené
broskve.
To byla ale šílenost. Padl jsem zády na postel a držel broskev obě-
ma rukama. Byl jsem rád, že se mi podařilo nepotřísnit povlečení ani
šťávou, ani spermatem. Pohmožděnou a poškozenou broskev jsem
jako oběť znásilnění položil na svou stranu stolu, zostuzenou, věr-
nou, rozbolavělou a zmatenou, ve snaze nerozlít to, co jsem v ní ne-
chal. Připomněla mi, že když se do mě Oliver včera v noci ve své po-
steli poprvé udělal, vypadal jsem nejspíš podobně.
Oblékl jsem si nátělník. Rozhodl jsem se, že jinak zůstanu nahý,
a vlezl jsem pod přikrývku.
Vzbudilo mě, jak kdosi vyhákl petlice okenic a potom je za se-
bou zase zahákl. Stejně jako v jednom mém snu se ke mně plížil po
pičkách, ne ve snaze mě překvapit, nýbrž nevzbudit mě. Věděl jsem,

146
 Dej mi své jméno

že to je Oliver, a se stále ještě zavřenýma očima jsem k němu vztáhl

ruku. Chytil mě za ni a políbil ji. Potom nadzvedl přikrývku, a když
zjistil, že jsem nahý, zatvářil se překvapeně. Ihned se rty přisál tam,
kam se ráno slíbil vrátit. Ta lepkavá chuť je úžasná. Co jsem to dělal?
Prozradil jsem mu to a ukázal na pohmožděný důkaz na mém stole.
„Ukaž.“
Postavil se a zeptal se, jestli jsem ji tam nechal pro něj.
Možná ano. Nebo se mi prostě jen nechtělo přemýšlet nad tím,
kam ji vyhodit?
„Je to to, co si myslím?“
V hraném studu jsem nezbedně přikývl.
„Máš tušení, kolik práce Anchise do každé takové broskve vložil?“
Dělal si legraci, mě se ale zmocnil pocit, jako by se mě on nebo
někdo skrze něj ptal, jestli vím, kolik práce mí rodiče vložili do mě.
Přenesl rozpůlenou broskev do postele, opatrně, aby nerozlil nic
z jejího obsahu, a vysvlékl se.
„Jsem úchyl, že jo?“ hlesl jsem.
„Ne, nejsi úchyl – kéž by každý byl takový úchyl jako ty. Chceš
vidět něco úchylného?“
Co má za lubem? Zdráhal jsem se souhlasit.
„Ne, jestli to nechceš i ty.“
„Jenom si představ všechny ty lidi, kteří se udělali před tebou – ty,
tvůj dědeček, tvůj praprapradědeček a všechny ty generace Eliů před
tebou, které jsem přeskočil. Ti všichni jsou vmáčknutí v těchto kap-
kách, které z tebe dělají to, kým jsi. Můžu to ochutnat?“
Zavrtěl jsem hlavou.
Ponořil do nitra broskve prst a pozvedl ho k ústům.
„Prosím, ne.“ Nedokázal jsem to už snést.
„Moje mi nikdy nechutnalo. Ale tohle je tvoje. Vysvětli mi to, pro-
sím.“

147
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

„Je mi z toho hrozně.“

Odbyl mou námitku pokrčením ramen.
„Hele, tohle nemusíš. To já jsem ten, kdo za tebou přišel, to já tě
vyhledal, všechno, co se stalo, se stalo kvůli mně – tohle nemusíš.“
„Nesmysl. Chtěl jsem tě od prvního dne. Jenom jsem to tajil lépe
než ty.“
„No jasně!“
Vrhl jsem se na něj, abych mu broskev sebral, on mě ale druhou
rukou chytil za zápěstí a pevně stiskl, jako se to dělá ve filmech, když
jeden muž nutí druhého, aby pustil nůž.
„To bolí.“
„Tak mě pusť.“
Díval jsem se, jak si tu broskev vkládá do úst a pomalu ji začíná
žvýkat. Díval se přitom na mě tak pronikavým pohledem, že se mě
zmocnil pocit, že ani naše milování nebylo tak intenzivní.
„Jestli to chceš vyplivnout, tak to klidně vyplivni, opravdu, slibu-
ju, že se neurazím,“ řekl jsem, abych přerušil ticho. Vyznělo to spíš
jako poslední úpěnlivá prosba.
Zavrtěl hlavou. Poznal jsem, že v té chvíli to ochutnal. Něco mého
bylo v jeho ústech, a teď to bylo víc jeho než moje. Nevím, co se to
se mnou dělo, když jsem se na něj díval, najednou jsem ucítil prudké
nutkání rozplakat se. A namísto toho, abych se tomu bránil, tak jako
při orgasmu, prostě jsem se tomu podvolil, už jen proto, abych mu ze
sebe odhalil něco stejně důvěrného. Přisunul jsem se k němu a utlumil
svoje vzlyky na jeho rameni. Plakal jsem, protože nikdo cizí ke mně
ještě nikdy nebyl tak laskavý, nikdo pro mě nic podobného nikdy ne-
udělal, dokonce ani Anchise ne, který mi kdysi rozřízl chodidlo, aby
mi z rány vysál a vzápětí vyplivl štíří jed. Plakal jsem, protože jsem ni-
kdy dřív necítil takový vděk a nedokázal jsem ho jinak projevit. Pla-
kal jsem kvůli těm zlým myšlenkám, které jsem vůči němu ráno cho-

148
 Dej mi své jméno

val. A taky kvůli uplynulé noci, protože ta tak či onak nikdy nepůjde
odestát, a teď jsem mu klidně mohl ukázat, že měl pravdu, že to ne-
bylo jednoduché, že zábava a hry se mohly vždy vymknout kontrole,
a že i když jsme se do toho vrhli, bylo už pozdě na to vycouvat – pla-
kal jsem, protože se něco dělo, a já netušil co.
„Ať se mezi námi stane cokoli, Elio, chci, abys věděl. Nikdy ne-
tvrď, že jsi nevěděl.“ Pořád ještě žvýkal. V zápalu vášně by to bylo po-
chopitelné. Tohle bylo ale něco úplně jiného. Odnášel si mě s sebou.
Jeho slova nedávala žádný smysl. Přesto jsem věděl přesně, co
jimi myslí.
„Takhle to dávám najevo já. Raději takhle než slovy. Jsem si jistý,
že ze všech lidí, co znám, to zrovna ty pochopíš.“
Hladil jsem mu dlaní tváře. Potom, aniž bych tušil proč, jsem mu
začal olizovat víčka.
„Polib mě teď, než úplně zmizí,“ zašeptal jsem. Bude chutnat po
broskvích a po mně.
Nevyšel jsem z pokoje ještě dlouho poté, co Oliver odešel. Když
jsem se konečně vzbudil, byl už skoro večer, což mi pokazilo nála-
du. Bolest byla pryč, vrátila se ale táž nevolnost, kterou jsem zaží-
val za svítání. Nebyl jsem si jistý, jestli to je ten samý pocit, který se
po dlouhé přestávce znovu vynořil na povrch, nebo jestli předcho-
zí nevolnost už zmizela a tohle byla nevolnost zcela nová, prame-
nící z odpoledního milování. Budu po našich opojných společných
chvílích pokaždé zažívat tak osamělý pocit viny? Proč se mi to ne-
děje i po Marzii? Připomínala mi tak příroda, že bych měl být raději
s ní?
Osprchoval jsem se a převlékl do čistého. Dole už všichni popíjeli
koktejl. Dva hosté z přechozího večera přišli znovu, tentokrát je bavila
moje matka, zatímco nově příchozí, další reportér, horlivě naslouchal
Oliverově líčení jeho knihy o Hérakleitovi. Oliver měl dokonalý dar

149
André Aciman

podat každému cizinci shrnutí v pěti větách, které působilo, jako by

ho vymyslel přímo v té konkrétní chvíli přímo pro toho konkrétního
posluchače. „Zůstaneš s námi?“ zeptala se mě matka.
„Ne, jedu za Marzií.“
Matka na mě vrhla znepokojený pohled a vzápětí začala velmi
diskrétně vrtět hlavou ve smyslu To neschvaluji, je to hodné děvče,
měli byste chodit ven ve skupince. „Dej mu s tím pokoj, ty a ty tvoje
skupinky,“ namítl otec a osvobodil mě tak. „Vždyť byl celý den za-
vřený doma. Nech ho, ať si dělá, co chce. Co chce!“
Kdyby tak jen věděl.
A co když ví?
Otec by proti tomu nikdy nic nenamítal. Nejdřív by se zatvářil
nesouhlasně, ale potom by to vzal zpátky.
Ani mě nenapadlo před Oliverem tajit, co s Marzií mám. Pekaři
a řezníci spolu taky nesoupeří, říkal jsem si. On se nad tím s nejvyš-
ší pravděpodobností taky nijak nepozastavuje.
Toho večera jsme šli s Marzií do kina. Na piazzettě jsme si dali
zmrzlinu. A ještě jednu u ní doma.
„Chci jít zase do toho knihkupectví,“ řekla, když se mnou kráče-
la k brance vedoucí do jejich zahrady. „Ale do kina s tebou necho-
dím ráda.“
„Chtěla bys tam jít zítra, než budou zavírat?“
„Proč ne?“ Měla chuť zopakovat si nedávnou noc.
Políbila mě. Já jsem ale chtěl jít do knihkupectví hned ráno, jak-
mile otevřou, a mít tak možnost jít tam večer ještě jednou.
Když jsem se vrátil domů, naši hosté zrovna odcházeli. Oliver
nebyl doma.
To mám za to, pomyslel jsem si.
Odešel jsem do svého pokoje, a jelikož jsem neměl nic jiného na
práci, otevřel jsem deník.

150
 Dej mi své jméno

Zápisek ze včerejšího večera: „Uvidíme se o půlnoci“. Buď na po-

zoru. Nebude tam. „Zmiz“ – přesně to znamená to jeho „Vzchop se“.
Proč jsem radši nebyl zticha.
Sledoval jsem nervózní čmáranice, kterými jsem ta slova dopro-
vodil, než jsem zamířil do jeho pokoje, a snažil jsem se vybavit si
nervozitu předchozí noci. Možná jsem chtěl znovu prožít její úzkost,
jednak abych zamaskoval úzkost dnešní, ale taky abych si připomněl,
že jestli se moje nejhorší strachy rozptýlily ve chvíli, kdy jsem vešel
do jeho pokoje, dnešní strachy dnes možná zmizí stejně, umlknou
ve chvíli, kdy uslyším jeho kroky.
Úzkost včerejší noci jsem si ale nedokázal vybavit. To, co následo-
valo, ji zcela zastínilo, měl jsem pocit, že patří do úseku času, do které-
ho nemám přístup. Všechny pocity včerejší noci najednou zmizely. Nic
jsem si nepamatoval. Pokusil jsem se pošeptat sám sobě „Zmiz“, abych
paměť nouzově nastartoval. Včera večer mi to slovo připadalo tak sku-
tečné. Teď to bylo jen slovíčko bojující o to, aby vůbec dávalo smysl.
Potom jsem si to uvědomil. To, co dnes večer prožívám, se nepo-
dobá ničemu, co jsem dosud ve svém životě zažil.
Bylo to daleko horší. Ani jsem nevěděl, jak to mám pojmenovat.
Na druhou stranu jsem nevěděl ani to, jak mám pojmenovat ner-
vozitu předchozí noci.
Včera večer jsem udělal obrovský krok. A přesto jsem tady, o nic
moudřejší a o nic jistější sám sebou, než když jsme se spolu vyspali.
Naše milování vlastně vůbec nic nezměnilo.
Včera večer jsem se alespoň bál, že neuspěju, že mě vyhodí nebo
urazí nadávkou, kterou jsem já sám častoval ostatní. Teď, když jsem
ten strach překonal, měla se snad dostavit úzkost, třeba skrytá, jako
předtucha, jako varování před vražednými útesy za bouře?
Proč mi není jedno, kde je? Nechtěl jsem náhodou volnost pro
nás oba? Řezníci, pekaři a všechno to okolo? Proč jsem tak rozrušený

151
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

z toho, že tady není, nebo z toho, že mi odpověděl na vzkaz? Proč

mám pocit, že teď nedělám nic jiného, než že na něj čekám – čekám,
čekám, čekám?
Proč mi to čekání začíná pomalu připadat jako mučení?
Jestli jsi s někým, Olivere, je čas jít domů. Nebudu se na nic ptát,
slibuju, jenom mě nenech čekat.
Jestli se do deseti minut neobjeví, něco udělám.
O deset minut později, kdy jsem zažíval bezmoc a nenáviděl se
za to, jsem se rozhodl počkat dalších deset minut, tentokrát už vážně.
Po dalších dvaceti minutách jsem to už nevydržel. Oblékl jsem si
svetr, opustil balkon a sešel po schodech dolů. Pojedu do B., jestli budu
muset, a přesvědčím se na vlastní oči. Vyrazil jsem ke kůlně pro kolo
a po cestě jsem se sám se sebou dohadoval, jestli zajet nejdřív do N.,
kde lidé zůstávají na večírcích daleko déle než v B., a proklínal se za to,
že jsem si ráno nedofoukl duše, když vtom mi něco řeklo, že se mám
okamžitě zastavit a snažit se nevyrušit Anchise, který spal v nedaleké
chatě. Zlověstný Anchise – všichni tvrdí, že je zlověstný. Měl jsem to
podezření celou dobu? Rozhodně. Ten pád z kola, Anchisova selská
mast, něha, s jakou se o něj postaral a vyčistil mu ránu.
Spatřil jsem ho v měsíčním světle dole na skalnatém pobřeží.
Seděl na jedné z vyšších skal, na sobě svoje námořnické bílomodré
pruhované tričko s knoflíky na rameni, jako vždycky rozepnutými.
Koupil si ho začátkem léta na Sicílii. Seděl bez hnutí, objímal si ko-
lena a naslouchal vlnám pleskajícím o skály pod ním. Jak jsem se tak
na něj z balustrády díval, pocítil jsem k němu něco velmi něžného,
co mi připomnělo, jak horlivě jsem vyrazil do B., abych ho dohonil
ještě dřív, než stihne zajít na poštu. Je to ten nejlepší člověk, jakého
jsem za celý svůj život poznal. Vybral jsem si ho dobře. Otevřel jsem
branku, přeskočil několik balvanů a byl jsem u něj.
„Čekal jsem na tebe,“ řekl jsem.

152
 Dej mi své jméno

„Myslel jsem, že jsi šel spát. I když jsi nechtěl.“

„Ne. Čekal jsem. Jenom jsem zhasnul světla.“
Vzhlédl jsem k  našemu domu. Všechny okenice byly zavřené.
Sklonil jsem se a políbil ho na krk. Tehdy jsem ho poprvé políbil z lás-
ky, ne z touhy. Objal mě paží okolo ramen. Pro cizí oči zcela nevinně.
„Co jsi dělal?“ zeptal jsem se.
„Přemýšlel.“
„O čem?“
„O všem možném. O návratu do Států. O předmětech, které mám
na podzim učit. O mé knize. O tobě.“
„O mně?“
„O mně?“ parodoval mou skromnost.
„O nikom jiném?“
„O nikom jiném.“ Na chvíli se odmlčel. „Chodím sem každý ve-
čer, jen tak si posedět. Někdy tady strávím celé hodiny.“
„Úplně sám?“
Přikývl.
„To jsem netušil. Myslel jsem…“
„Já vím, co sis myslel.“
Větší radost mi ta novinka udělat nemohla. Tahle záhada totiž do-
sud vrhala stín na všechno, co mezi námi bylo. Rozhodl jsem se, že
nebudu dál vyzvídat.
„Tohle místo mi bude nejspíš chybět ze všeho nejvíc.“ Po chvilce
zamyšlení dodal: „Byl jsem v B. šťastný.“
Znělo to jako úvod k loučení.
„Díval jsem se tam,“ dodal a ukázal na horizont, „a přemýšlel
jsem nad tím, že za dva týdny budu zpátky v Kolumbii.“
Měl pravdu. Já jsem zbývající dny ze zásady nepočítal. Nejdřív
proto, že jsem nechtěl přemýšlet nad tím, jak dlouho u nás ještě bude;
později proto, že jsem nechtěl čelit tomu, kolik dnů nám zbývá.

153
André Aciman

„To všechno znamená, že až se sem za deset dní podívám, už tady

nebudeš. Nevím, co pak budu dělat. Alespoň budeš jinde, tam, kde
nejsou žádné vzpomínky.“
Přitiskl k sobě moje rameno. „Jak ty občas přemýšlíš… Budeš
v pořádku.“
„Možná. Ale možná taky ne. Promrhali jsme tolik dní – tolik tý-
dnů.“
„Promrhali? To nevím. Možná jsme jen potřebovali čas, abychom
přišli na to, co chceme.“
„Někteří z nás nám to úmyslně ztěžovali.“
„Já?“
Přikývl jsem. „Víš, co jsme včera touhle dobou dělali.“
Usmál se. „Nevím, jaký z toho mám pocit.“
„Já si tím taky nejsem jistý. Ale jsem rád, že jsme to udělali.“
„Budeš v pohodě?“
„Budu v pohodě.“ Vklouzl jsem mu rukou do kalhot. „Strašně
rád tady s tebou sedím.“
Říkal jsem mu tím, že jsem tady byl taky šťastný. Pokusil jsem se
představit si, co pro něj byl jsem tu šťastný znamená: šťastný, když sem
přijel, poté co si představoval, jak to tu asi vypadá, šťastný při práci
v nebi během těch žhavých dopolední, šťastný při jízdě na kole k pře-
kladatelce a zpátky, šťastný, když každý večer mizel do města a vracel
se tak pozdě, šťastný ve společnosti mých rodičů a při večerní lopotě,
šťastný se svými přáteli z pokeru a všemi ostatními lidmi, se kterými se
ve městě seznámil a o kterých já vůbec nic nevěděl? Jednoho dne mi to
možná řekne. Zajímalo by mě, jakou roli v tom balíčku štěstí hraju já.
Jestli zítra brzy ráno půjdeme plavat, možná mě znovu přemůže
sebenenávist. Zajímalo by mě, jestli se na to dá zvyknout. Nebo snad
v člověku postupně naroste takový deficit nevolnosti, že se naučí hle-
dat způsoby, jak ji sloučit do jediného pocitu, který má své vlastní mi-

154
 Dej mi své jméno

losti a dodatečné lhůty? Nebo se přítomnost toho druhého, který ještě

včera ráno působil skoro jako vetřelec, stane ještě nezbytnější, proto-
že nás chrání před naším vlastním peklem, a ten, kdo nám za rozbřes-
ku dne způsobuje muka, je zároveň tím, kdo nás jich v noci zbaví?

Ráno jsme si spolu šli zaplavat. Před chvílí odbila šestá a právě tato
brzká ranní hodina nás při plavání nabíjela energií. Když později splý-
val na vodě, měl jsem chuť chytit ho jako instruktor plavání, který drží
tělo svého svěřence tak zlehka, že to vypadá, jako by ho nad hladinou
udržel pouhým dotekem prstů. Proč jsem se v té chvíli cítil starší než
on? To ráno jsem ho chtěl před vším ochránit: před skalami, před me-
dúzami, jelikož se blížila jejich sezóna, před Anchisem, který se při-
šoural do zahrady, aby zapnul rozstřikovače, a kamkoli se vrtnul, bez
ustání vytrhával plevel – i když pršelo, i když s námi mluvil, i když
vyhrožoval, že od nás odejde. Jeho zlověstný škleb jako by z člově-
ka vymámil každé tajemství, které, jak se mylně domníval, před jeho
zrakem pečlivě uklidil.
„Jak je ti?“ napodobil jsem jeho včerejší otázku.
„To bys měl vědět ty.“
Netušil jsem, co mě to popadlo, ale u snídaně jsem najednou začal
rozbíjet skořápku jeho vajíčka naměkko dřív, než se do toho stihla vložit
Mafalda nebo než Oliver vajíčko rozdrtil lžící. Nikdy dřív jsem to pro
nikoho neudělal, a přesto jsem najednou dával pozor, aby mu do vajíčka
nespadl ani střípek skořápky. Byl se svým vajíčkem spokojený. Když mu
Mafalda přinesla jeho každodenní polpo, měl jsem radost i za něj. Do-
mácí blaho. Jenom proto, že mi včera večer dovolil být jeho miláčkem.
Zrovna když jsem odstranil vrchní část skořápky jeho druhého
vajíčka, zjistil jsem, že mě otec pozoruje.
„Američani to vůbec neumí,“ vysvětlil jsem.

155
André Aciman

„Jsem si jistý, že mají svůj vlastní způsob…,“ řekl.

Chodidlo, které se ke mně pod stolem připlížilo a položilo se na
moje, mi sdělilo, že bych měl raději zmlknout a předpokládat, že otec
možná něco tuší. „Není to žádný hlupák,“ řekl mi později, když se
chystal na vyjížďku do B.
„Mám jet s tebou?“
„Ne, raději bychom na sebe neměli moc upozorňovat. Dnes bys
měl pracovat na svém Haydnovi. Zatím.“
„Zatím.“
Zatímco se chystal k odjezdu, zavolala mi Marzia. Skoro na mě až
mrkl, když mi podával sluchátko. Nebyl v tom ani náznak ironie, nic,
čím by popíral – pokud jsem se nemýlil, což si nemyslím –, že mezi
námi panuje naprostá otevřenost, taková, jaká existuje jen mezi přáteli.
Možná jsme byli nejdřív přátelé a až potom milenci.
Ale na druhou stranu možná přesně to milenci jsou.

Když vzpomínám na posledních deset společně strávených dnů, vy-

bavím si naše brzké ranní plavání, lenivé snídaně, vyjížďky do měs-
ta, práci na zahradě, obědy, odpolední šlofíky, další práci odpoledne,
možná tenis, aperitivy na piazzettě a každou noc milování, které pře-
konávalo čas i prostor. Když na ty dny vzpomínám, mám dojem, že
kromě půl hodiny, kterou trávil se svou překladatelkou, nebo těch ně-
kolika hodin, které jsem si ukradl pro Marzii, neuplynula jediná mi-
nuta, kdy bychom nebyli spolu.
„Kdy ses to o mně dozvěděl?“ zeptal jsem se ho jednou. Doufal
jsem, že řekne: Když jsem ti zmáčkl rameno a ty ses mi skoro zhroutil
do náruče nebo Když jsme si jednou povídali u tebe v pokoji a ty jsi pod
plavkami zvlhl. Něco takového. „Když ses začervenal,“ odpověděl. „Já?“
Mluvili jsme tehdy o překládání poezie; bylo brzy ráno a on u nás trávil

156
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

svůj první týden. Toho dne jsme se pustili do práce dřív než obvykle,
nejspíš proto, že jsme si už ve chvíli, kdy nám Mafalda pod lípou serví-
rovala snídani, užívali spontánní rozhovor a nemohli jsme se dočkat,
až spolu strávíme víc času. Zeptal se mě, jestli jsem někdy překládal
poezii. Odpověděl jsem, že ano. Proč? On snad taky? Ano. Čte zrov-
na Leopardiho a narazil na několik veršů, které není možné přeložit.
Rozebírali jsme je horem dolem, ani jeden z nás si neuvědomoval, jak
daleko může takový nevázaný rozhovor zajít. Zatímco jsme se do Leo-
pardiho světa nořili stále hlouběji, naráželi jsme občas na boční ulič-
ky, kde dostávaly prostor náš přirozený smysl pro humor a naše láska
ke komediantství. Přeložili jsme tu pasáž do angličtiny, pak z angličti-
ny do staré řečtiny a potom zpátky do blábolangličtiny a blábolitalšti-
ny. Závěrečné verše Leopardiho básně „Měsíci“ byly už tak zkomolené,
že jsme si je v italštině neustále opakovali a váleli se přitom smíchy –
když vtom se najednou rozhostilo ticho. Vzhlédl jsem k němu a on se
díval přímo na mě tím svým ledovým, skelným pohledem, kterým mě
pokaždé vyvedl z míry. Pokusil jsem se něco říct, a když se mě zeptal,
odkud toho tolik vím, duchapřítomně se mi podařilo odpovědět něco
v tom smyslu, že jsem synem profesora. Ne vždycky jsem toužil před-
vést, kolik toho vím, obzvlášť ne před někým, kdo mě mohl tak snad-
no vyvést z míry. Neměl jsem se jak bránit, neměl jsem co dodat, ne-
měl jsem nic, co bych mohl hodit do zčeřených vod mezi námi, neměl
jsem se kde ukrýt, neměl jsem kam utéct. Cítil jsem se nahý jako jeh-
ně, které uvízlo na vyschlých pláních Serengeti.
Jeho pohled nepatřil ani k našemu rozhovoru, ani k šaškování
kolem překladu; zaujal jejich místo a stal se předmětem sám o sobě,
až na to, že si žádný z nás netroufl a ani nechtěl se o tom zmínit.
A ano, v jeho očích jsem spatřil takový lesk, že jsem musel odvrátit
zrak, a když jsem se na něj opět podíval, stále na mě zíral soustředěný
na mou tvář, jako by tím chtěl říct: Tak ty jsi uhnul očima, ale zase ses

157
André Aciman

na mě podíval. Za chvíli opět uhneš?, takže jsem musel znovu odvrá-

tit pohled, jako bych byl ponořený v myšlenkách, ale celou tu dobu
jsem se snažil vymyslet něco, co bych mu řekl, jako když ryba zápa-
sí o vodu v bahnitém rybníku, který v horku rychle vysychá. Musel
přesně vědět, co cítím. Nakonec jsem se začervenal ne kvůli přiro-
zené trapnosti té chvíle, kdy jsem zjistil, že mě přistihl při snaze za-
chytit jeho pohled, ale tím vlastním uniknout do bezpečí; začerve-
nal jsem se při té vzrušující, neuvěřitelné možnosti, že bych se mu
opravdu mohl líbit a že se mu líbím právě tak, jako on se líbí mně.
Jeho pohled jsem si celé týdny mylně vykládal jako otevřené ne-
přátelství. Byl jsem úplně vedle. Tak se prostě jen stydlivý muž dívá
do očí jinému.
Konečně mi došlo, že jsme dva nejstydlivější lidé na světě.
Můj otec ho jako jediný prohlédl už na začátku.
„Máš rád Leopardiho?“ zeptal jsem se, abych přerušil nastalé ti-
cho, ale taky abych naznačil, že jsem během pauzy v našem rozhovo-
ru vypadal poněkud nesoustředěně právě kvůli tématu Leopardiho.
„Ano, moc.“
„Já ho mám taky moc rád.“
Celou dobu jsem věděl, že nemluvím o Leopardim. Otázkou bylo,
jestli to věděl také on.
„Věděl jsem, že ti to není příjemné, ale potřeboval jsem se ujistit.“
„Takže ty jsi to celou dobu věděl?“
„Řekněme, že jsem si byl vcelku jistý.“
Jinými slovy, začalo to několik dní po jeho příjezdu. Takže všech-
no od té doby byla jen přetvářka? A všechno to přepínání mezi přá-
telstvím a lhostejností – to bylo co? Jen způsob, jak jsme si pokradmu
udržovali přehled o tom druhém, zatímco jsme prohlašovali, že tomu
tak není? Nebo to byl prostě jen mazaný způsob, jak od sebe toho dru-
hého držet dál a přitom doufat, že to, co cítíme, je opravdu lhostejnost?

158
 Dej mi své jméno

„Proč jsi mi nedal nějaké znamení?“ nechápal jsem.

„Dal. Nebo jsem se o to alespoň pokusil.“
„Kdy?“
„Jednou po tenisu. Dotkl jsem se tě. Jen abych ti dal najevo, že
se mi líbíš. Ale z tvojí reakce jsem měl pocit, jako bych tě skoro zne-
užil. Rozhodl jsem se, že se budu držet dál.“

Nejkrásnější chvíle jsme spolu trávili odpoledne. Po obědě, těsně

předtím, než se podávala káva, jsem si odešel nahoru zdřímnout.
Když potom hosté, kteří tu byli na oběd, odešli nebo se odvlekli k od-
počinku do domku pro hosty, otec se buď odebral do studovny, nebo
si dopřál krátký spánek s matkou. Před druhou hodinou odpoled-
ní se v celém domě, možná i na celém světě rozhostilo intenzivní ti-
cho, sem tam přerušované jen cukrováním hrdliček nebo kladivem,
kterým Anchise opravoval svoje nástroje a snažil se nenadělat při-
tom moc velký hluk. Rád jsem poslouchal, jak odpoledne pracuje,
a i když mě jeho bouchání nebo řezání pilou občas vzbudilo, stejně
jako brusíř nožů, který u nás každou středu odpoledne roztočil brus-
ný kámen, cítil jsem se tak odpočatý a smířený se světem jako o celé
roky později, když jsem uprostřed noci z dálky zaslechl mlhovou si-
rénu mysu Cape Cod. Oliver odpoledne rád nechával okna i okenice
dokořán, aby se mezi námi a životem venku vzdouvaly jen průsvitné
záclony, protože odstřihnout tolik světla a připravit se o takový vý-
hled je „zločin“, obzvlášť když to člověk nevídá celý život, tvrdil. Zvl-
něná pole táhnoucí se z údolí až do kopců jako by si hověla v olivo-
vě zeleném oparu: slunečnice, vinná réva, lány levandule a zavalité
a pokorné olivovníky, které nám zíraly do okna jako pokroucení sta-
ří strašáci. Leželi jsme nazí na mé posteli, pach jeho potu, který byl
pachem i mého potu, vedle mě můj muž-žena, jehož mužem-ženou

159
André Aciman

jsem byl, a kolem nás heřmánková vůně Mafaldina pracího prášku,

vůně odpoledního světa našeho domu.
Vzpomínám na ty dny a ničeho nelituju, ani rizika, ani toho studu,
ani naprostého nedostatku předvídavosti. Lyrický sluneční svit, pole
hemžící se vysokými rostlinami přikyvujícími v silném odpoledním
žáru, vrzání našich dřevěných podlah, zaškrábání hliněného popelní-
ku lehounce odsunutého po mramorové desce mého nočního stolku.
Věděl jsem, že naše minuty jsou sečteny, neodvážil jsem se je však pře-
počítat. Stejně tak jsem věděl, kam tohle všechno směřuje, ale neobtě-
žoval jsem se číst si ukazatele. V jedné chvíli jsem úmyslně přestal od-
hazovat drobečky na zpáteční cestu; namísto toho jsem je snědl. Může
se z něj vyklubat naprostý magor, může mě navždy změnit nebo zni-
čit, zatímco čas a pomluvy mohou úplně vykuchat všechno, co mezi
námi je, všechno to oškubat, až zůstane jenom rybí kostra. Možná mi
tento den bude chybět, možná mám na víc, ale přinejmenším budu
už napořád vědět, že ta odpoledne v mé ložnici jsem prožíval naplno.
Jednoho rána jsem se ale vzbudil a spatřil jsem, jak celé městeč-
ko B. drtí tmavé nízké mraky ženoucí se oblohou. Věděl jsem přesně,
co to znamená. Podzim už je za dveřmi.
O několik hodin později mraky zmizely beze stopy a počasí, které
jako by nám svůj zlomyslný vtípek chtělo vynahradit, vymazalo z na-
šich životů každý náznak podzimu a přineslo nám jeden z nejlíbez-
nějších dnů léta. Já jsem si ale jeho varování všiml a tak jako porotci,
kteří zaslechnou nepřípustné svědectví ještě předtím, než ho soudce
vyškrtne ze záznamu, jsem si najednou uvědomil, že žijeme vypůj-
čený čas, že čas je vždycky vypůjčený a že poskytovatel půjčky si pro
dlužnou částku přichází právě ve chvíli, kdy jsme nejméně připrave-
ni ji splatit a potřebujeme si půjčit víc. Začal jsem si v mysli vytvářet
jeho momentky, sbíral jsem drobečky chleba, které spadly z našeho
stolu, a schovával si je, abych je mohl odnést do své skrýše. Taky jsem

160
 Dej mi své jméno

si, k vlastní hanbě, začal psát seznamy: skála, pěšina, postel, zvuk po-
pelníku. Skála, pěšina, postel… Kéž bych byl jako ti vojáci ve filmech,
kterým dojdou náboje a oni odhodí zbraně, jako by jim už nikdy k ni-
čemu nebyly, nebo jako uprchlíci v poušti, kteří místo aby vodu ze své
tykve pili po doušcích, vypijí všechnu naráz a prázdnou tykev odho-
dí na zem. Já jsem namísto toho začal shromažďovat drobnosti, aby
mi tyto záblesky minulosti v hubených dnech, které mě čekaly, do-
kázaly vrátit trochu tepla. Začal jsem neochotně okrádat přítomnost,
abych splatil dluhy, které, jak jsem věděl, nadělám v budoucnosti. Vě-
děl jsem, že to je stejný zločin jako zavírat okenice za slunečného od-
poledne. Ale také jsem věděl, že očekávat to nejhorší je ověřený způ-
sob, jak zabránit tomu, aby se to nejhorší stalo.
Když jsme se jedné noci šli projít a on mi oznámil, že brzy vyra-
zí na cestu domů, uvědomil jsem si, jak byla moje domnělá předví-
davost marná. Bomby nikdy nedopadají na to samé místo; tahle do-
padla v souladu s mými neblahými předtuchami přímo na mou skrýš.

Oliver odjížděl zpět do Spojených států druhý týden v srpnu. Začát-

kem měsíce prohlásil, že by rád strávil tři dny v Římě a využil ten čas
k práci na konečné verzi svého rukopisu se svým italským vydavate-
lem. Potom poletí přímo domů. Chtěl bych jet s ním?
Řekl jsem ano. Neměl bych se nejdřív zeptat rodičů? To není po-
třeba, nikdy mi nic nezakazují. To sice ano, ale nebudou…? Nebudou.
Když se matka dozvěděla, že Oliver odjede dřív, než čekali, a stráví
několik dní v Římě, zeptala se – pokud il kaiboy svolí, samozřejmě –,
jestli bych mohl jet s ním. Otec nebyl proti.
Matka mi pomohla se sbalit. Budu potřebovat sako, kdyby nás vy-
davatel náhodou chtěl vzít někam na večeři? Žádná večeře nebude.
A navíc, proč by na ni zval mě? Stejně bych si nějaké sako vzít měl,

161
André Aciman

domnívala se. Chci si vzít batoh, cestovat jako všichni ostatní v mém
věku. Dělej, co uznáš za vhodné. Ale když už bylo jasné, že se mi
do batohu nevleze všechno, co bych si chtěl vzít, pomohla mi ho vy-
prázdnit a znovu sbalit. Jedeš tam jenom na dva tři dny. Oliver ani já
jsme o našich posledních společných dnech nijak konkrétně nemlu-
vili. Matka netušila, jak mě to ráno její „dva tři dny“ zasáhly. Víme,
ve kterém hotelu chceme spát? Penzione něco. Nikdy o něm neslyše-
la, ale jak by taky mohla, prohlásila. Otec s tím nesouhlasil a osobně
nám zarezervoval pokoj v hotelu. Je to dárek, prohlásil.
Oliver si sbalil nejen svou sportovní tašku, ale v den, kdy jsme měli
nasednout na direttissimo do Říma, vytáhl i kufr a postavil ho přesně
na to samé místo v pokoji, kam jsem ho v den jeho příjezdu hodil já.
Toho dne jsem se nemohl dočkat, až budu mít svůj starý pokoj zpátky.
Teď jsem přemýšlel, čeho všechno bych byl ochoten se vzdát, jenom
abych se do toho odpoledne na konci června mohl vrátit. Vzpomínal
jsem, jak jsem ho tehdy stejně jako všechny ostatní rezidenty vzal na de
rigueur procházku po našem pozemku, jak jsme se najednou ocitli po-
blíž prázdného sežehnutého pozemku u opuštěných kolejí, kde jsem
dostal svou první dávku tolika zatím. Každý v mém věku by si toho
dne raději dal dvacet, než aby vyrazil na túru do odlehlých končin na-
šeho pozemku. Zřejmě jsem už tehdy věděl, co dělám.
Symetrie toho všeho, nebo to snad bylo vyprázdněnou, zdánlivě
vypleněnou čistotou jeho pokoje, mi svázala hrdlo na uzel. Nepřipo-
mínal teď ani tak hotelový pokoj, kde čekáte na portýra, aby vám po
úžasném pobytu, který záhy skončí, pomohl snést dolů zavazadla, jako
spíš nemocniční pokoj potom, co vám už sbalili všechny věci, zatímco
na příjmu pohotovosti čeká na prázdnou postel další pacient na prahu
smrti, stejně jako vy, když jste tam čekali před týdnem.
Začalo testovací kolo našeho konečného odloučení. Bylo to jako
dívat se na pacienta s respirátorem dva dny předtím, než ho odpojí.

162
 Dej mi své jméno

Měl jsem radost, že se mi starý pokoj vrátí. V mém, v jeho poko-

ji se mi na naše společné noci bude lépe vzpomínat.
Ne, raději bych si měl nechat svůj současný pokoj. Tak alespoň
budu moct předstírat, že je pořád vedle, a kdyby tam nebyl, tak mohu
předstírat, že je pořád ještě venku, jako býval často za těch večerů,
kdy jsem počítal každou minutu, hodinu, každý zvuk.
Otevřel jsem jeho skříň a všiml jsem si, že na několika ramínkách
nechal plavky, spodní prádlo, kalhoty chinos a čistou košili. Poznal
jsem ji. Rozevlátá. A poznal jsem i plavky. Červené. To proto, aby si
mohl jít poslední ráno ještě zaplavat.
„Musím ti o těch plavkách něco říct,“ prohlásil jsem, když jsem
zavřel dveře skříně.
„A co?“
„Povím ti to ve vlaku.“
Ale stejně jsem mu to řekl. „Jenom mi slib, že si je budu moct
nechat, až odjedeš.“
„To je všechno?“
„No, měj je dnes pořád na sobě… a nechoď v nich plavat.“
„Úchylné a zvrácené.“
„Úchylné, zvrácené a velmi, velmi smutné.“
„Takhle tě vůbec neznám.“
„Chci i Rozevlátou. A tvoje espadrilky. A sluneční brýle. A tebe.“
Ve vlaku jsem mu vyprávěl, jak jsem se jednoho dne bál, že se
utopil, a byl jsem odhodlaný požádat otce, aby svolal co nejvíc rybá-
řů a jeli ho hledat. Až by ho našli, zapálili by na našem břehu hranici
a já bych popadl Mafaldin kuchyňský nůž a vyřízl mu srdce, proto-
že to srdce a jeho košile je to jediné, čím se kdy bude moci můj život
pochlubit. Srdce a košile. Jeho srdce zabalené ve vlhké košili – jako
Anchiseova ryba.
 3. ČÁST

Syndrom svatého Klimenta

Na Stazione Termini jsme dorazili ve středu kolem sedmé hodiny
večer. Vzduch byl hutný a dusný, jako by se Římem přehnala bouř-
ka, aniž by její vlhkost přinesla jakoukoli úlevu. Ani ne za hodinu
se snese soumrak, pouliční lampy zářily svými hustými svatozářemi
a osvětlené výklady obchodů jako by zaplavovaly jejich vlastní ori-
ginální zářivé barvy. Vlhkost se lepila na čelo všem kolemjdoucím.
Chtěl jsem ho pohladit na tváři. Nemohl jsem se dočkat, až přijdeme
na hotel, osprchuju se a hodím sebou na postel, přestože jsem věděl,
že bez dobré klimatizace mi ani po sprše nebude o nic lépe. Ale líbi-
la se mi také malátnost přikrývající město, jako unavená, rozechvělá
paže milence spočívající na ramenou toho druhého.
Možná budeme mít i balkon. Balkon by se mi líbil. Seděli bychom
na jeho chladivých mramorových schodech a sledovali západ slun-
ce nad Římem. Pili bychom minerální vodu. Nebo pivo. A chroupa-
li něco malého na zub. Otec nám zamluvil pokoje v jednom z nejlu-
xusnějších římských hotelů.
Oliver chtěl chytit hned první taxík. Já ale chtěl jet autobusem.
Toužil jsem po přeplněných autobusech. Chtěl jsem nastoupit a pro-
dírat se zpocenou masou lidí; on by se tlačil za mnou. Ale pouhých
pár vteřin po tom, co jsme nastoupili, jsme se rozhodli, že zase vy-
stoupíme. Je to příliš skutečné, vtipkovali jsme. Vycouval jsem ven

167
André Aciman

i přes sílící tlak rozzuřených Římanů na cestě z práce domů, kteří ne-
chápali, co to děláme. Podařilo se mi stoupnout jedné ženě na nohu.
„E non chiede manco scusa, dokonce se ani neomluví,“ zasyčela žena
ke spolucestujícím, kteří se do autobusu právě natlačili a nehodlali
nám dovolit vymáčknout se ven.
Konečně jsme zastavili taxík. Taxikář si poznamenal jméno na-
šeho hotelu, a když posléze uslyšel, že se bavíme anglicky, začal bez
vysvětlení různě odbočovat. „Inutile prendere tante scorciatoie, ne-
musíte jezdit tolika zkratkami. Nikam nespěcháme!“ prohlásil jsem
římským dialektem.
Větší z našich dvou sousedících pokojů měl k naší radosti bal-
kon i francouzské okno, a když jsme ho otevřeli, v rozlehlém, neome-
zeném výhledu pod námi odrážely lesknoucí se kupole nesčetných
kostelů světlo zapadajícího slunce. Někdo nám poslal kytici a mísu
s ovocem. Byl u ní vzkaz od Oliverova italského vydavatele: „Přijďte
okolo půl deváté do knihkupectví. Přineste svůj rukopis. Pořádáme tam
autogramiádu jednoho našeho autora. Ti aspettiamo, očekáváme vás.“
Neměli jsme v plánu nic kromě večeře a následného toulání se
uličkami. „Jsem ale taky pozvaný?“ zeptal jsem se. Cítil jsem se tro-
chu nepříjemně.
„Teď už ano.“
Usadili jsme se před televizí, brali si z mísy ovoce a jeden dru-
hému loupali fíky.
Prohlásil, že se půjde osprchovat. Když jsem ho spatřil nahého,
okamžitě jsem se taky vysvlékl. „Jenom na vteřinku,“ zašeptal jsem,
když se naše těla dotkla. Zbožňoval jsem vlhkost, která mu ulpěla na
celém těle. „Škoda, že se musíš umýt.“ Jeho vůně mi připomínala vůni
Marzii, to, jak jako by neustále vyzařovala slanost mořského břehu
v těch dnech, kdy pláž neovívá vánek a voní tam jenom syrové, pope-
lavé aroma vroucího písku. Zbožňoval jsem slanost jeho paží, jeho ra-

168
 Dej mi své jméno

men, slanost v prohlubni podél páteře. Pořád pro mě byly nové. „Jestli si
teď lehneme, na žádnou autogramiádu už nepůjdeme,“ upozornil mě.
Tato slova vyslovená na vrcholu blaha, které nám zdánlivě nikdo
nemohl vzít, mě vrátila zpět do hotelového pokoje a vlhkého večera
ferragosta, v němž jsme se oba zcela nazí opírali rukama o parapet a po-
zorovali nesnesitelně rozpálený Řím ve velmi pozdním odpoledni. Oba
jsme byli pořád ještě cítit po přecpaném kupé vlaku jedoucího na jih,
který se teď nejspíš blížil k Neapoli. Spali jsme v něm, já s hlavou opře-
nou o jeho, všem cestujícím na očích. Vyklonil jsem se do večerního
vzduchu a věděl jsem, že tohle spolu možná už nikdy nezažijeme, ale
přesto jsem tomu pořád ještě nevěřil. Muselo ho to taky napadnout.
Prohlíželi jsme si úchvatné panorama města, kouřili, jedli čerstvé fíky,
rameno opřené o rameno, oba jsme chtěli udělat něco, díky čemuž by-
chom si tuhle chvíli zapamatovali. Proto jsem podlehl impulzu, kte-
rý v té chvíli působil naprosto přirozeně. Levou rukou jsem mu začal
hladit zadek a potom do něj vklouzl prstem. „Jestli budeš pokračovat,
na žádnou autogramiádu už rozhodně nepůjdeme,“ prohlásil. Popro-
sil jsem ho, aby pro mě něco udělal; ať se dál dívá na město pod sebou,
jen se mírně předkloní. Když už měl v sobě celý můj prst, najednou se
mi rozvířily myšlenky: můžeme začít, ale v žádném případě to nedo-
končíme. Potom se osprchujeme, vyjdeme ven a budeme se cítit jako
dva odhalené dráty pod proudem, které si při každém doteku vzájemně
dávají rány. Budeme si prohlížet staré domy, budeme se chtít objímat,
všimneme si pouliční lampy na rohu ulice a budeme ji chtít označko-
vat jako psi, projdeme okolo umělecké galerie, budeme hledat slabiny
kolemjdoucí osoby a požádáme ho, nebo ji, anebo oba, kdyby jich bylo
víc, aby se s námi zašli něčeho napít, navečeřet se, cokoli. Eróta najdeme
v Římě všude; ustřihli jsme mu totiž křídla a on teď musí létat v kruzích.
Nikdy jsme se spolu nesprchovali. Nikdy jsme spolu nebyli ve
stejné koupelně. „Nesplachuj,“ řekl jsem mu, „chci se podívat.“ To,

169
André Aciman

co jsem uviděl, ve mně rozeznělo tóny soucitu vůči němu, jeho tělu,
jeho životu, který najednou vypadal tak křehce a zranitelně. „Teď už
naše těla nebudou mít žádná tajemství,“ prohlásil jsem, když jsem si
sedal. Vlezl do vany a chtěl pustit sprchu. „Chci, abys viděl moje,“
řekl jsem. Udělal nejen to. Vylezl z vany, začal mě líbat, dlaní mi tiskl
a masíroval břicho a přitom se díval.
Nechtěl jsem mezi námi žádná tajemství, žádné zástěny, nic. Ne-
tušil jsem, že tu vlnu otevřenosti, která nás sbližuje pokaždé, když
jsme si přísahali moje tělo je tvoje tělo, si vychutnávám i proto, že
s radostí rozdmýchávám oheň v lucerničce dosud neznámého studu.
Tlumeným světlem ozařovala přesně tu mou část, která by raději zů-
stala ve tmě. Stud s sebou přinášel okamžitou důvěrnost. Může důvěr-
nost přetrvat, až se obscénnost vyčerpá a našim tělům dojdou triky?
Nevím o tom, že jsem si tu otázku položil, stejně jako si dnes ne-
jsem jistý, že na ni dokážu odpovědět. Platili jsme za naši důvěrnost
špatnou měnou?
Anebo je důvěrnost tím vytouženým produktem bez ohledu na
to, kde ji najdeme, jak jí dosáhneme a čím za ni zaplatíme – ať je
z trhu černého, nebo šedého, zdaněná, nezdaněná, podpultová, nebo
bez předpisu?
Věděl jsem jen to, že před ním už nemám co tajit. Nikdy v živo-
tě jsem se necítil svobodněji, bezpečněji.
Tři dny jsme spolu byli sami, nikoho ve městě jsme neznali, mohl
jsem být kýmkoli, říkat cokoli, dělat cokoli. Cítil jsem se jako válečný
zajatec, kterého náhle propustí invazní armáda a řekne mu, že může
vyrazit na cestu domů, nemusí vyplňovat žádné formuláře, žádné hlá-
šení, žádné otázky, žádné autobusy, žádné propustky, žádné čekání ve
frontě na čisté oblečení – zbývá jen vyrazit.
Sprchovali jsme se. Nosili jsme oblečení toho druhého. Nosili
jsme spodní prádlo toho druhého. To byl můj nápad.

170
 Dej mi své jméno

Možná mu tohle všechno dodávalo chvilkový pocit bláznivosti,

mládí.
Možná „tam“ byl už před mnoha lety a zastavil se tu jen na krát-
kou chvíli na zpáteční cestě domů.
Možná tu hru hrál se mnou a pozoroval mě při tom.
Možná to nikdy s nikým nedělal a já se objevil na poslední chvíli.
Vzal si rukopis, své sluneční brýle a zavřeli jsme dveře našeho
hotelového pokoje. Jako dva dráty pod proudem. Vystoupili jsme ze
dveří výtahu. Široké úsměvy pro všechny. Pro hotelový personál. Pro
prodavačku květin na ulici. Pro dívku ve stánku s novinami.
Usmívej se a svět se bude usmívat na tebe. „Jsem šťastný, Olive-
re,“ řekl jsem.
Užasle se na mě podíval. „Jsi jenom nadržený.“
„Ne, šťastný.“
Po cestě jsme narazili na živou sochu Danteho v červeném plášti
s přehnaně velkým orlím nosem a pohrdavým úšklebkem vtištěným
do rysů tváře. Červená tóga, červená čapka a dřevěné brýle s tlus-
tými obroučkami dodávaly jeho už tak přísnému vzezření vyzáblý
vzhled nesmiřitelného zpovědníka. Okolo velkého barda se shromáž-
dil dav; Dante stál bez hnutí na chodníku se vzdorně zkříženými pa-
žemi a rovnými zády jako muž, který čeká na Vergilia nebo na metro.
Jakmile jeden z turistů hodil minci do otvoru v jeho duté starožitné
knize, napodobil výraz poblouzněného Danteho, který právě spatřil
svou Beatrice, jak se loudá přes Ponte Vecchio, natáhl krk jako kob-
ra a vzápětí zaúpěl jako pouliční umělec plivající oheň.

Guido, vorrei che tu e Lapo ed io

fossimo presi per incantamento,
e messi ad un vascel, ch’ad ogni vento
per mare andasse a voler vostro e mio.

171
André Aciman

Kdyby nás, Guido, někdo znenadání

chtěl zanést kouzlem, tebe, Lapa, mě,
na koráb, který by plul bezpečně
pod každým větrem podle našich přání.

Jak pravdivé, pomyslel jsem si. Olivere, přál bych si, abychom ty,
já a všichni, kteří nám jsou blízcí, mohli navždy žít v jednom domě…
Dante oddrmolil své verše sotto voce a znovu zaujal svůj přísný,
mizantropní postoj, dokud mu jiný turista nehodil další minci.

E io, quando ’l suo braccio a me distese,

ficcaï li occhi per lo cotto aspetto,
sì che ’l viso abbrusciato non difese
la conoscenza süa al mio ’ntelletto;
e chinando la mano a la sua faccia,
rispuosi: ”Siete voi qui, ser Brunetto?”

Pak rozpřáh‘ náručí. Já neodolal

a pohléd‘ do vyprahlé tváře této,
z níž nějak povědomý rys mě volal.
Ač do ní mnoho bolů bylo vseto,
přec poznal jsem ji, vztáhl jsem k ní paži
a řekl jsem: „Vy tady, Ser Brunetto?!“

Stejný opovržlivý pohled. Stejná grimasa. Dav se rozešel. Nikdo

očividně nepoznal pasáž z patnáctého zpěvu Pekla, kde se Dante mezi
homosexuály setká se svým bývalým učitelem Brunettem Latinim.
Dva Američané, kterým se konečně podařilo vylovit z batohu pár
drobných, hodili mince Dantemu. Stejný zachmuřený výraz, stejný
rozhořčený pohled.

172
 Dej mi své jméno

Ma che ciarifrega, che ciarimporta,

se l’oste ar vino cia messo l’acqua:
e noi je dimo, e noi je famo,
“ciai messo l’acqua
e nun te pagamo!”

Proč se starat, proč se zajímat,

jestli hostinský zředil víno,
prostě mu řekneme, prostě mu povíme,
„zředil jsi víno vodou,
my ti nezaplatíme!“

Oliver nechápal, proč všichni vyprskli smíchy na účet nešťast-

ných turistů. Protože recituje římskou pijáckou píseň, a pokud ji ne-
znáš, není vtipná.
Řekl jsem, že mu ukážu zkratku do knihkupectví. Jemu delší ces-
ta nevadí. Možná bychom mohli jít tou delší cestou, nikam přece ne-
spěcháme, namítl. Moje je lepší. Oliver ale vypadal napjatě a trval na
svém. „Nechceš mi něco říct?“ zeptal jsem se konečně. Přišlo mi to
jako taktní pobídka, aby mi prozradil, co ho trápí. Je mu něco nepří-
jemné? Má to něco společného s vydavatelem? S někým jiným? Vadí
mu třeba moje přítomnost? Dokážu se o sebe nakrásně postarat, jest-
li by tam raději šel sám. Najednou mi došlo, co mu vadí. Jde s ním
profesorův syn.
„To v žádném případě, ty pako.“
„Tak o co jde?“
Jak jsme tak šli, najednou mě chytil okolo pasu.
„Nechci, aby se dnes večer cokoli změnilo, aby mezi nás cokoli
přišlo.“
„Kdo je tady pako?“

173
André Aciman

Dlouze se na mě zadíval.

Rozhodli jsme se vydat mou cestou, která vedla přes Piazza Mon-
tecitorio k ulici Corso. Potom nahoru po via Belsiana. „Tady někde
to začalo,“ řekl jsem.
„Co?“
„To.“
„Proto jsi sem chtěl jít?“
„S tebou.“
Před třemi lety, nejspíš během jarních prázdnin, jsem potkal jed-
noho mladíka, pomocníka hokynáře nebo poslíčka. Sjížděl v zástě-
ře na kole úzkou ulicí, díval se mi přitom přímo do očí a já mu ten
pohled oplácel, bez úsměvu, jen znepokojený pohled, dokud nepro-
jel okolo mě. Potom jsem udělal to, co každý vždycky doufá, že v ta-
kové situaci uděláte. Počkal jsem několik vteřin a pak jsem se otočil.
On udělal to samé. Nepocházím z rodiny, kde by bylo zvykem běžně
se vybavovat s cizinci. On zřejmě ano. Mrštně kolo obrátil a usilovně
šlapal, dokud mě nedohonil. V rámci nezávazné konverzace proho-
dil pár nevýznamných slov. Přišla mu na jazyk tak snadno. Otázky,
otázky, otázky – jenom aby rozhovor neustrnul –, zatímco mně ne-
stačil dech ani k tomu, abych mu odpověděl „ano“ nebo „ne“. Potřá-
sl mi rukou, ale očividně to byla jenom záminka, aby se jí mohl do-
tknout. Potom mě jednou paží objal a přitiskl k sobě, jako bychom
se oba právě zasmáli nějakému vtipu a ten smích nás sblížil. Nechci
s ním náhodou zajít do nedalekého kina? Zavrtěl jsem hlavou. Ne-
chci s ním jít do obchodu? Takhle pozdě večer bude vedoucí urči-
tě pryč. Opět jsem zavrtěl hlavou. Stydíš se? Přikývl jsem. Celou tu
dobu mi držel ruku, tiskl mi dlaň, tiskl mi rameno, s blahosklonným
a shovívavým úsměvem mi třel zátylek, jako by to se mnou už vzdal,
ale ještě nebyl ochotný se stáhnout. Proč ne? ptal se pořád dokola.
Mohl jsem, úplně klidně, ale neudělal jsem to.

174
 Dej mi své jméno

„Tolik jsem jich odmítl. Nikdy jsem žádného nebalil.“

„Balil jsi mě.“
„Dovolils mi to.“
Via Frattina, via Borgognona, via Condotti, via delle Carrozze,
della Croce, via Vittoria. Najednou jsem je všechny miloval. Když
už jsme byli skoro u knihkupectví, Oliver mi řekl, ať jdu napřed, že
jen někomu krátce zavolá. Měl volat už z hotelu. Možná jen potře-
buje soukromí. Šel jsem tedy dál a zastavil se v jednom baru koupit
si cigarety. Přišel jsem ke knihkupectví s velkými prosklenými dveř-
mi a dvěma římskými bustami stojícími na dvou zdánlivě staroby-
lých podstavcích. Najednou jsem znervózněl. Vevnitř bylo plno lidí
a skrze tlusté sklo dveří s bronzovým zdobením okolo jsem spatřil
zástup dospělých. Všichni jedli něco, co vypadalo jako dortíčky pe-
tits fours. Někdo z nich si všiml, že nakukuju dovnitř, a naznačil mi,
abych vstoupil. Zavrtěl jsem hlavou a nerozhodně ukázal prstem, že
čekám na někoho, kdo zrovna přichází po ulici. Ale majitel, nebo
snad jeho asistent, rozrazil zevnitř dveře jako manažer nějakého klu-
bu, ani nevyšel na chodník, jen vystrčil paži a nechal ji napřaženou,
skoro jako by mi nařizoval, abych vstoupil. Venga, su, venga! zvolal,
rukávy košile švihácky vyhrnuté až k ramenům. Předčítání ještě ne-
začalo, ale knihkupectví už bylo zaplněné do posledního místečka,
všichni přítomní kouřili, nahlas si vykládali, listovali novými kniha-
mi a každý z nich držel v ruce malinký plastový kelímek s tekutinou,
která vypadala jako skotská whisky. Dokonce i horní galerie, se zábra-
dlím lemovaným nahými ženskými lokty a předloktími, byla přecpa-
ná diváky. Autora jsem poznal okamžitě. Byl to ten samý muž, který
mně a Marzii podepsal výtisky své sbírky básní Se l’amore. Potřásal
si rukou s několika lidmi.
Když procházel okolo mě, neudržel jsem se. Natáhl jsem ruku,
potřásl jsem tou jeho a prohlásil jsem, že se mi jeho básně moc líbily.

175
André Aciman

Jak jsem jeho básně mohl číst, když ta kniha ještě ani nevyšla? Ně-
kdo jeho otázku zaslechl – vyhodí mě snad odsud jako podvodníka?
„Koupil jsem si ji před několika týdny v knihkupectví v B. a vy
jste byl tak laskav, že jste mi ji podepsal.“
Prohlásil, že si na ten večer pamatuje. „Tak tedy un vero fan, sku-
tečný příznivec,“ dodal nahlas, aby ho ostatní v doslechu slyšeli. Oto-
čili se k nám všichni. „Možná to není příznivec – v jeho věku se tomu
říká spíš fanoušek,“ dodala postarší žena s voletem oblečená v křik-
lavých barvách, v nichž vypadala jako tukan.
„Která báseň se ti líbila nejvíc?“
„Alfrede, chováš se jako učitel zkoušející žáka,“ popíchla ho asi
třicetiletá žena.
„Jenom chci vědět, která báseň se mu líbila nejvíc. Na to se ho
snad zeptat můžu, ne?“ zakňoural básník s předstíraným rozhořče-
ním.
Na okamžik jsem uvěřil tomu, že mě žena, která se za mě posta-
vila, definitivně zachránila. Mýlil jsem se.
„Tak mi to pověz,“ pobídl mě, „která?“
„Ta, která přirovnávala život k bazilice svatého Klimenta.“
„Ta, která přirovnávala lásku k bazilice svatého Klimenta,“ opra-
vil mě, jako by meditoval nad hloubkou obou tvrzení. „Syndrom sva-
tého Klimenta.“
Upřeně se na mě zadíval. „A proč?“
„Proboha, nemůžeš toho ubohého chlapce nechat být? Chyť se
mě,“ přerušila ho žena, která před chvílí zaslechla mou první obháj-
kyni. Popadla mě za ruku. „Odvedu tě k jídlu, abys měl pokoj od této
nestvůry s egem velkým jako jeho nohy – viděls, jak velké má boty?
Alfredo, měl bys s těmi svými botami opravdu něco udělat,“ zavola-
la na celé knihkupectví.
„S botami? Co je na mých botách špatného?“ bránil se básník.

176
 Dej mi své jméno

„Jsou. Moc. Velké. Nepřipadají ti obří?“ otočila se ke mně. „Bás-

níci nemůžou mít tak velké nohy.“
„Nech moje nohy na pokoji.“
Komusi se básníka zželelo. „Neutahuj si z jeho nohou, Lucio. Jeho
nohy jsou úplně normální.“
„Jsou to nohy chudáka. Celý svůj život chodil bos, a přesto si
koupí boty o číslo větší, co kdyby náhodou do příštích Vánoc, kdy
rodina nakupuje boty do zásoby, ještě stihl vyrůst!“ Hrála zahořklou
či opuštěnou fúrii.
Její ruku jsem ale nepustil. Ona mou taky ne. Městská pospoli-
tost. Je tak krásné držet za ruku ženu, obzvláště tu, o které vůbec nic
nevím. Se l’amore, pomyslel jsem si. A všechny ty opálené paže a lok-
ty patřící všem těm ženám shlížejícím z galerie. Se l’amore.
To, co klidně mohlo být hranou rozepří mezi manželem a man-
želkou, přerušil majitel knihkupectví. „Se l’amore,“ zvolal. Všichni
se zasmáli. Nebylo jasné, zda je smích známkou úlevy nad koncem
manželské roztržky, nebo protože použití slov Se l’amore vyjadřova-
lo: jestli je tohle láska, tak…
Přítomní to ale také pochopili jako signál k zahájení čtení a všich-
ni si našli pohodlný kout nebo zeď, o kterou se mohli opřít. Náš kou-
tek byl nejlepší, přímo u točitého schodiště, kde jsme se posadili kaž-
dý na jeden stupínek. Pořád jsme se drželi za ruce. Vydavatel se právě
chystal básníka představit, když se se zaskřípěním otevřely dveře a do-
vnitř se pokoušel vmáčknout Oliver v doprovodu dvou oslnivých dí-
vek, okázale oblečených modelek nebo hereček. Působilo to, jako by
je sebral někde po cestě a přivedl jednu pro sebe a jednu pro mě. Se
l’amore.
„Olivere! Konečně!“ vzkřikl vydavatel a pozvedl sklenici skot-
ské. „Vítej, vítej.“
Všichni se otočili.

177
André Aciman

„Jeden z nejmladších a nejtalentovanějších amerických filozofů,“

vysvětlil, „v doprovodu mých nádherných dcer, bez kterých by Se l’a-
more nikdy nespatřilo světlo světa.“
Básník souhlasil. Jeho žena se ke mně otočila a zašeptala: „Ještě
holčičky, co?“ Vydavatel sešel ze stupínku a objal Olivera. Popadl vel-
kou obálku, do které Oliver nacpal svoje stránky. „Rukopis?“ „Ruko-
pis,“ potvrdil Oliver. Vydavatel mu na oplátku předal právě vydanou
knihu. „Už jste mi jednu dal.“ „To je pravda.“ Oliver přesto vyjádřil
zdvořilý obdiv k obálce, rozhlédl se a konečně mě spatřil sedět vedle
Lucii. Přišel ke mně, jednou rukou mě objal okolo ramen a sklonil se,
aby políbil Luciu. Lucia pohlédla na mě, na Olivera a zhodnotila si-
tuaci: „Olivere, sei un dissoluto, ty jsi ale prostopášník.“
„Se l’amore,“ odpověděl Oliver a ukázal na obálku knihy, jako by
tím chtěl říct, že ať ve svém životě dělá cokoli, v knize Luciina man-
žela se o tom už píše, a proto je to vcelku přípustné.
„Sám jsi Se l’amore.“
Nemohl jsem se rozhodnout, jestli ho nařkla ze zhýralosti kvůli
těm dvěma holčičkám, se kterými přišel, nebo kvůli mně. Nebo všem
třem.
Oliver mi obě holky představil. Očividně se s nimi dobře znal
a obě ho měly rády. „Sei l’amico di Oliver, vero? Ty jsi Oliverův přítel,
že?“ zeptala se jedna. „Mluvil o tobě.“
„Co říkal?“
„Samé hezké věci.“
Opřela se o zeď vedle mě a básníkovy ženy. „On mě už nikdy ne-
pustí, že?“ prohodila Lucia, jako by mluvila o někom třetím, kdo tam
vůbec není. Možná chtěla, aby si toho ty dvě holčičky všimly.
Nechtěl jsem její ruku pustit hned, ale věděl jsem, že musím. Vzal
jsem ji tedy do obou dlaní, pozvedl ke rtům, políbil okraj její dlaně
a pustil ji. Bylo to, jako bych ji měl pro sebe celé odpoledne a teď ji

178
 Dej mi své jméno

uvolňoval pro jejího manžela, jako se vypouští ptáče se zlomeným

křídlem, které se nekonečně dlouho léčilo.
„Se l’amore,“ prohlásila, zatímco v předstírané nevoli potřásala
hlavou. „O nic míň zhýralejší než druhý, jenom roztomilejší. Přene-
chávám vám ho.“
Dcera ze sebe vyrazila nucené zachichotání. „Uvidíme, co s ním
provedeme.“
Byl jsem v nebi.
Ona moje jméno znala. Její znělo Amanda. Sestra se jmenova-
la Adele. „Máme ještě třetí sestru,“ pronesla Amanda žertovným tó-
nem. „Už by tady někde měla být.“
Básník si odkašlal. Obvyklá slova díků všem. V neposlední řadě
Lucii, světle jeho očí. Proč ho ještě snáší? Proč to vůbec dělá? zasyčela
básníkova žena a věnovala svému muži láskyplný úsměv.
„Kvůli jeho botám,“ odpověděl básník.
„Tak to vidíš.“
„Pusť se do toho, Alfredo,“ pobídla ho tukanice s voletem.
„Se l’amore. Se l’amore je sbírka básní vycházející z období, kdy
jsem v Thajsku vyučoval Danteho. Jak mnoho z vás ví, Thajsko jsem
před odjezdem miloval a po příjezdu už nenáviděl. Ne, řeknu to ji-
nak: jakmile jsem do Thajska přijel, začal jsem ho nenáviděl, a jak-
mile jsem odjel, začal jsem ho milovat.“
Smích.
Rozdávalo se pití.
„V Bangkoku jsem pořád myslel na Řím – na co taky jiného? –,
na tenhle obchůdek u silnice, na okolní uličky při západu slunce a na
zvuk kostelních zvonů na Velikonoční neděli a za deštivých dnů, kte-
ré v Bangkoku trvají celou věčnost, jsem skoro brečel. Lucio, Lucio,
Lucio, proč jen jsi ten nápad nezavrhla, když jsi věděla, jak mi budeš
chybět v těch dnech, za kterých jsem se cítil prázdnější než Ovidius,

179
André Aciman

když ho poslali do vyhnanství, kde zemřel? Odjel jsem jako hlupák

a nevrátil se o nic moudřejší. Thajci jsou krásní – a samota dokáže
být krutá, když jste něco málo popili a cítíte silné nutkání dotknout
se prvního člověka, který vám zkříží cestu –, všichni jsou tam krásní,
ale za úsměv zaplatíte panákem.“ Odmlčel se, jako by chtěl posbírat
myšlenky. „Tyto básně jsem nazval ‚Tristia‘.“

„Tristia“ zabrala následujících dvacet minut. Potom se rozezněl po-

tlesk. Jedna ze sester použila slovo forte. Molto forte. Tukanice se oto-
čila k jiné ženě, která bez ustání přikyvovala každé básníkově slabice,
a teď opakovala: Straordinario-fantastico. Básník sestoupil ze stupín-
ku, vzal si sklenici vody a na chvíli zadržel dech, aby se zbavil ošklivé
škytavky. Já si jeho škytavku mylně vyložil jako potlačované vzlyky.
Básník bezvýsledně prohledal všechny kapsy svého sportovního saka,
pevně k sobě přitiskl ukazovák a prostředník a zamával jimi u úst, aby
tak naznačil majiteli knihkupectví, že by si rád zakouřil a na chvíli se
i pobavil s lidmi. Straordinario-fantastico jeho signál zachytila a oka-
mžitě vytáhla své cigaretové pouzdro. „Stasera non dormo, dnes ve-
čer neusnu, daň poezii,“ prohlásila a obvinila tím básně z toho, že jí
nadcházející noc přivodí nespavost.
Ze všech se řinul pot, v knihkupectví i venku bylo jako ve skleníku.
„Otevřete dveře, pro lásku boží,“ zakřičel básník na majitele knih-
kupectví. „Vždyť se tady udusíme.“ Pan Venga odněkud vytáhl kou-
sek dřeva, otevřel dveře a zaklínil je.
„Lepší?“ zeptal se uctivě.
„Ne. Ale aspoň víme, že jsou dveře otevřené.“
Oliver se na mě podíval s výrazem Líbilo se ti to? Pokrčil jsem ra-
meny jako někdo, kdo si svůj úsudek nechává na později. Nebylo to
ale upřímné; líbilo se mi to moc.

180
 Dej mi své jméno

Možná se mi líbil večer samotný. Všechno na něm mě nadchlo.

Každý pohled, který se zkřížil s mým, byl jako lichotka, nebo jako žá-
dost a slib, který chvíli jen tak otálel ve vzduchu mezi mnou a okol-
ním světem. Byl jsem nabitý elektřinou – vším tím škádlením, ironií,
pohledy, úsměvy, které vypadaly, že je moje existence těší, rozjařenou
atmosférou v knihkupectví, která zkrášlovala všechno od skleněných
dveří po petits fours, po zlatě okrové kouzlo plastových kelímků na-
plněných skotskou, po vyhrnuté rukávy pana Vengy, po samotného
básníka, po točité schodiště, u jehož paty jsme stáli s mladými sest-
rami – to všechno jako by žhnulo okouzleným vzrušením.
Záviděl jsem těm životům a vzpomínal na skrz naskrz cudný ži-
vot mých rodičů s jejich ubíjejícími obědy a večerními lopotami, na
naše životy jako z domečku pro panenky odžité v našem domečku
pro panenky a na svůj blížící se maturitní ročník. Oproti tomuhle
působilo všechno jako dětská hra. Proč jezdit za rok do Ameriky,
když bych mohl stejně dobře strávit zbytek svých čtyř studijních let
na čteních, jako je tohle, kde bych mohl sedět a mluvit tak, jak to
teď dělají lidé kolem? V tomto malinkém přecpaném knihkupectví
jsem se mohl naučit víc než v kterékoli z těch slavných institucí za
Atlantikem.
Postarší muž s řídkým dlouhým plnovousem a falstaffovským
bříškem mi přinesl kelímek skotské.
„Ecco.“
„Pro mě?“
„Samozřejmě, že pro tebe. Líbily se ti ty básně?“
„Moc,“ prohlásil jsem a snažil se přitom působit ironicky a ne-
upřímně. Nevím proč.
„Jsem jeho kmotr a respektuji tvůj názor,“ řekl, jako by mou mas-
ku prohlédl, neměl však v úmyslu mi ji strhnout. „Tvé mládí ale re-
spektuji ještě víc.“

181
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
André Aciman

„Slibuji vám, že za pár let už z něj moc nezůstane,“ odpověděl jsem

ve snaze promluvit s rezignovanou ironií mužů, kteří už toho spoustu
zažili a – jak jsem chtěl dát najevo – znají se skrz naskrz.
„Ano, ale tou dobou už tady nebudu.“
On mě balí?
„Tak si vezmi,“ nabídl mi plastový pohárek. Váhal jsem, ale po-
tom jsem jej přijal. Byla to stejná značka skotské, jakou doma pil otec.
Lucia nás při té výměně přistihla a poznamenala: „Tanto, vypít
o jednu skotskou míň či víc z tebe neudělá o nic menšího zhýral-
ce.“
„Škoda, že nejsem zhýralý,“ otočil jsem se k ní. Falstaffa jsem ig-
noroval.
„Proč? Co ti v životě chybí?“
„Co mi v životě chybí?“ Chtěl jsem říct všechno, ale zarazil jsem
se. „Přátelé. To, jak si tady všichni tak rychle nacházejí přátele. Přál
bych si mít takové přátele, jako jsou ti tvoji, jako jsi ty.“
„Na taková přátelství máš ještě spoustu času. Zachránili by tě přá-
telé před tvou dissolutezza?“ To slovo se ke mně neustále vracelo jako
obvinění z vážné a ohavné vady mého charakteru.
„Přál bych si mít jednoho přítele, kterého by mi nebylo souze-
no ztratit.“
Pohlédla na mě se zádumčivým úsměvem.
„Mluvíš v románech, příteli, my se tu ale dnes večer zabýváme
jen krátkými básněmi.“
Dál na mě upírala zrak. „Soucítím s tebou.“ V gestu smutné a vá-
havé něhy mi přiložila dlaň ke tváři, jako bych najednou byl její dí-
tě.
Zbožňoval jsem i tohle.
„Jsi moc mladý na to, abys pochopil, co ti říkám – ale doufám, že
jednoho dne, brzy, si znovu promluvíme a pak uvidíme, jestli jsem

182
 Dej mi své jméno

dost velká na to, abych vzala zpět to slovo, které jsem dnes použila.
Scherzavo, byl to jenom vtip.“ Polibek na tvář.
To byl ale svět. Byla víc než dvakrát starší než já, ale vmžiku bych
se s ní dokázal pomilovat a prolévat s ní slzy.
„Tak co bude s tím přípitkem?“ zahulákal někdo z opačného kon-
ce knihkupectví.
Rozpoutala se vřava.
Pak to přišlo. Jedna ruka na mém rameni. Ta byla Amandina. A dru-
há okolo mého pasu. Ach, jak dobře jsem tu druhou ruku znal. Nechť
mě dnes večer už nepustí. Uctívám každý prst té ruky, každý okousa-
ný nehet na každičkém tvém prstu, můj drahý, drahý Olivere – ještě
mě nepouštěj, já tam tvou ruku potřebuju. Po zádech mi přeběhl mráz.
„A já jsem Ada,“ pronesla téměř omluvně nějaká dívka, jako by
si byla vědoma toho, že se na náš konec knihkupectví probojováva-
la příliš dlouho, a teď nám to chtěla vynahradit tím, že všem v našem
rohu oznámí, že ona je ta Ada, o které už se dozajista mluvilo. Její hlas
zněl malinko drsně a zhýrale, možná za to mohlo to, jak pomalu vy-
slovila svoje jméno, Ada, možná to, jak všechno zdánlivě zlehčova-
la – čtení, proslovy, dokonce přátelství. Zničehonic mi řekla, že dnes
večer jsem vážně vstoupil do začarovaného světa.
Nikdy dřív jsem se v tomto světě nepohyboval. Ale zamiloval jsem
si ho. A zamiluji si ho ještě víc, jakmile se naučím mluvit jeho jazy-
kem – protože je to i můj jazyk, způsob, jakým dokážeme naše nej-
hlubší touhy propašovat do žertování, ale ne proto, že je bezpečnější
skrýt za úsměv strach z toho, co by nás mohlo šokovat, ale protože od-
stíny touhy, veškeré touhy v tomto novém světě, do něhož jsem vstou-
pil, mohly být vyjádřeny pouze hrou.
Všichni tady byli dostupní, žili dostupně – jako tohle město –
a předpokládali, že si tak přejí žít i všichni ostatní. Toužil jsem po tom
být jako oni.

183
André Aciman

Majitel knihkupectví zazvonil na zvonek u pokladny a všichni

utichli.
Básník promluvil. „Tuhle báseň jsem dnes číst nechtěl, ale proto-
že někdo“ – a tu změnil hlas – „někdo se o ní zmínil, nedokážu odo-
lat. Jmenuje se ‚Syndrom svatého Klimenta‘. Musím přiznat, že to je,
pokud tedy veršotepec vůbec může takto o svém díle mluvit, moje
oblíbená.“ (Později jsem zjistil, že sám o sobě nikdy nemluví jako
o básníkovi a o své práci jako o poezii.) „Protože byla nejtěžší, proto-
že se mi z ní strašně, strašně stýskalo po domově, protože mě v Thaj-
sku zachraňovala, protože mi vysvětlila celý můj život. Počítal jsem
dny i noci a myslel na svatého Klimenta. Představa, že se vrátím do
Říma, aniž bych tuto dlouhou báseň dokončil, mě děsila víc než ta,
že bych uvízl na letišti v Bangkoku ještě další týden. A přesto jsem ji
dokončil právě v Římě, necelých dvě stě metrů od baziliky svatého
Klimenta, kde žijeme, báseň, kterou jsem paradoxně začal psát před
celými věky v Bangkoku. A právě proto, že Řím byl od Thajska celé
galaxie daleko.“
Zatímco tu dlouhou báseň předčítal, napadlo mě, že já na rozdíl
od něj jsem se vždycky dokázal počítání dnů nějak vyhnout. Za tři
dny odjíždíme – a potom, ať už je mezi mnou a Oliverem cokoli, je
to odsouzeno k zániku. Mluvili jsme o tom, že se potkáme ve Spoje-
ných státech, mluvili jsme o tom, že si budeme psát a telefonovat, ale
celá věc působila záhadně, surreálně, oba jsme to úmyslně ponechá-
vali neprůhledné – ne proto, že bychom chtěli, aby nás odjezd zastihl
nepřipravené a my pak mohli obviňovat okolnosti a ne sebe, ale pro-
to, že když jsme neplánovali udržet náš vztah při životě, mohli jsme
se tak vyhnout vyhlídce na jeho smrt. A s tím jsme přijeli i do Říma:
Řím byl poslední flám, než nás rozdělí škola a cestování, byl to způ-
sob, jak odkládat sbohem a prodlužovat večírek ještě dlouho po za-
víračce. Možná jsme spolu nevědomky vyrazili na něco víc než jen

184
 Dej mi své jméno

krátkou dovolenou; uprchli jsme spolu, každý se zpáteční jízdenkou

do jiné cílové stanice.
Možná to byl jeho dárek pro mě.
Možná to byl otcův dárek pro nás oba.
Dokážu žít bez jeho dlaně na mém břiše, bez jeho ruky okolo mého
pasu? Bez líbání a olizování rány na jeho boku, která se bude ještě týd-
ny hojit, už ale beze mě? Komu jinému kdy dokážu dát své jméno?
Samozřejmě, že přijdou další a po nich zase další, ale dávat jim
v okamžicích vášně své jméno by mi přišlo jako zcizené vzrušení,
jako přetvářka.
Vybavil jsem si vyklizenou skříň a sbalený kufr vedle jeho poste-
le. Brzy budu spát v Oliverově pokoji. Budu spát s jeho košilí, polo-
žím ji vedle sebe, budu spát v ní.
Po čtení přišel další potlesk, další zábava, další pití. Brzy bude čas
knihkupectví zavřít. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl s Marzií v knih-
kupectví v B. těsně před zavřením. Bylo to tak vzdálené, tak jiné. Mar-
zia se najednou stala jakoby úplně neskutečná.
Někdo prohlásil, že bychom měli společně vyrazit na večeři. Bylo
nás asi třicet. Někdo další navrhl restauraci s výhledem na jezero Al-
bano. V mých představách se zjevila restaurace u jezera pod hvězd-
nou oblohou jako ilustrace z knihy o pozdním středověku. Ne, ta je
moc daleko, namítl někdo. Ano, ale ta světla v noci na jezeře…! Svět-
la v noci na jezeře budou muset počkat na jindy. A proč ne někde
na via Cassia? Ano, ale to neřeší problém s přepravou: nemáme dost
aut. Ale jistěže máme dost aut. A vadilo by nám snad, kdyby si ně-
kteří museli na tu chvilku sednout někomu na klín? Jistěže ne. Ob-
zvlášť, když mě posadíte mezi tyto dvě krásky. Ano, ale co když se na
ty krásky posadí Falstaff?
Měli jsme jenom pět aut a každé stálo zaparkované v jiné po-
stranní uličce nedaleko knihkupectví. Jelikož jsme nemohli odjet

185
André Aciman

všichni zároveň, dohodli jsme se, že se sejdeme někde u Ponte Mil-

vio. Odtamtud půjdeme po via Cassia k té italské restauraci, jejíž
přesnou polohu kdosi znal, ale nikdo jiný.
Dorazili jsme tam o víc než pětačtyřicet minut později, což je
méně, než za jak dlouho bychom přijeli ke vzdálenému Albanu, kde
světla v noci na jezeře… Byla to velká trattoria s venkovním poseze-
ním, s kostkovanými ubrusy a svíčkami odpuzujícími komáry, sem
tam rozestavěnými mezi strávníky. Muselo být už dobrých jedenáct
hodin. Vzduch byl pořád velmi vlhký. Bylo to vidět na našich tvářích
i oblečení, vypadali jsme zplihle a promočeně. Dokonce i ubrusy byly
na dotek zplihlé a promočené. Restaurace ale stála na kopci a skrze
stromy se sem občas přihnal bezdechý vánek, který naznačoval, že
zítra bude sice zase pršet, na místním dusnu to však nic nezmění.
Servírka, žena s šedesátkou na krku, rychle spočítala, kolik nás
je, a požádala nás, abychom jí pomohli přesunout stoly do tvaru pod-
kovy, což jsme vmžiku provedli. Potom nám oznámila, co si dáme
k jídlu a pití. Díkybohu že si nemusíme vybírat, co si dáme, protože
s ním, prohlásila básníkova žena, bychom tady seděli ještě další hodi-
nu, a v kuchyni by mezitím došlo jídlo. Servírka nám představila dlou-
hý seznam předkrmů antipasti, které se před námi vmžiku zhmotnily.
Vzápětí následoval chleba, víno, minerální voda, frizzante a naturale.
Jednoduché pokrmy, vysvětlila. „Jednoduché právě chceme,“ liboval
si vydavatel. „Letos jsme zase v dluzích.“
Znovu jsme připili básníkovi. Vydavateli. Majiteli knihkupectví.
Manželce, dcerám, komu ještě?
Smích a příjemná společnost. Ada přednesla krátký improvizo-
vaný projev – dobře, zas tak improvizovaný nebyl, připustila poslé-
ze. Falstaff a tukanka se přiznali, že v něm mají prsty.
O půl hodiny později nám přinesli tortellini ve smetanové omáč-
ce. Tou dobou už jsem byl rozhodnutý nepít víno, protože ty dva pa-

186
 Dej mi své jméno

náky skotské, které jsem do sebe ve spěchu nalil, právě začaly napl-
no účinkovat. Tři sestry seděly mezi námi a všichni na naší lavici se
k sobě mačkali. Nebe.
Druhý chod dorazil daleko později: hovězí pečeně, hrášek. Salát.
Potom sýry.
Řeč se postupem času stočila na Bangkok. „Každý je tam krás-
ný, ale krásný jakýmsi mimořádně hybridním, kříženým způsobem.
Právě proto jsem tam chtěl jet,“ pravil básník. „Není to asijská ani eu-
ropoidní rasa a pojem ‚euroasijská‘ příliš zjednodušuje. Jsou samou
esencí slova ‚exotika‘, a přesto nepůsobí cize. Ihned je poznáme, i když
jsme je nikdy předtím neviděli, a nedokážeme popsat slovy, co v nás
vzbuzují nebo co od nás asi tak chtějí.
Ze začátku jsem si myslel, že jinak přemýšlejí. Potom jsem si uvě-
domil, že jinak vnímají. Potom to, že jsou nevýslovně roztomilí, ne-
dokážete si ani představit, že by tady někdo byl tak roztomilý. Jistě,
dokážeme být milí, dokážeme být starostliví a svým středomořským
způsobem dokážeme být velmi, velmi vřelí, oni jsou ale roztomilí, ne-
sobecky roztomilí, roztomilí v hloubi svých srdcí, roztomilí v hloubi
svých těl, roztomilí beze stopy smutku či zloby, roztomilí jako děti,
bez ironie a studu. Styděl jsem se za to, co k nim cítím. Tohle by mohl
být ráj, přesně jak jsem si to představoval. V mém zaplivaném ho-
telu pracuje čtyřiadvacetiletý noční recepční, na hlavě má kšiltovku
bez kšiltu. Viděl už přicházet a zase odsud odcházet všechny mož-
né typy lidí. Zírá na mě a já zírám na něj. Má dívčí rysy. Vypadá ale
jako holka, která vypadá jako kluk. Dívka za pultem American Ex-
press na mě zírá a já zírám na ni. Vypadá jako kluk, který vypadá jako
holka, a právě proto je to kluk. Když takhle pozoruju mladší Thajce,
muže i ženy, vždycky se začnou hihňat. Dokonce i dívka z konzulá-
tu, která plynně mluví milánským dialektem, i školačky, které každé
ráno v tu samou hodinu jako já čekají na autobus, na mě zírají a já

187
André Aciman

zírám na ně – představuje všechno tohle zírání to, co si myslím, že

představuje? Protože co se smyslů týče, všechny lidské bytosti mluví
stejným zvířecím jazykem, ať se nám to líbí nebo ne.“
Druhé kolo grappy a sambuky.
„Chtěl jsem se vyspat s celým Thajskem. A ukázalo se, že se mnou
celé Thajsko flirtuje. Nemohl jsem skoro udělat krok, aniž bych klo-
pýtl a do někoho vrazil.“
„Tumáš, napij se tady té grappy a řekni mi, že to není čarodějný
lektvar,“ přerušil ho majitel knihkupectví. Básník dovolil, aby mu číš-
ník nalil další sklenici. Tentokrát z ní upíjel pomalu. Falstaff ji vyzun-
kl jediným hltem. Straordinario-fantastico si ji do chřtánu nalila. Oli-
ver zamlaskal. Básník poznamenal, že po grappě člověk mládne. „Rád
piju grappu v noci, je to takové znovuoživení. Ale to,“ podíval se na
mě, „to bys ty nepochopil. Bůh je mi svědkem, že oživení je to posled-
ní, co ve svém věku potřebuješ.“
Sledoval mě, jak upíjím ze sklenice. „Cítíš to?“
„Co jako?“ zeptal jsem se.
„Oživení.“
Znovu jsem se zhluboka napil. „Ani ne.“
„Ani ne,“ zopakoval básník se zmateným, zklamaným výrazem ve
tváři.
„To proto, že v jeho věku je přece oživený sám o sobě,“ prohlá-
sila Lucia.
„Pravda,“ přitakal někdo, „to tvoje ‚oživení‘ funguje jenom na ty,
kteří ho v sobě už nemají.“
Básník: „Na oživení v Bangkoku narazíte snadno. Jedné teplé noci
jsem si ve svém hotelovém pokoji myslel, že se zblázním. Buď to bylo
tou samotou, hlučením lidí venku, nebo to bylo dílo ďábla. Ale právě
tehdy jsem začal myslet na baziliku svatého Klimenta. Přišla ke mně
jako neurčitý, mlhavý pocit, částečně vzrušení, částečně stesk po do-

188
 Dej mi své jméno

mově, částečně metafora. Někam odjedete, protože si to místo nějak

představujete, a chcete se pářit s celou zemí. Potom zjistíte, že s do-
morodci nemáte vůbec nic společného. Nerozumíte základním signá-
lům, o kterých jste si dosud mysleli, že jsou obecně lidské. Dospějete
k závěru, že to celé byl omyl, že to celé bylo jen ve vaší hlavě. Potom
je prozkoumáte trochu víc do hloubky a zjistíte, že i navzdory svému
důvodnému podezření po nich všech pořád ještě toužíte, ale nevíte,
co přesně po nich chcete ani co oni vlastně chtějí po vás. I oni se na
vás totiž dívají tak, že mohou mít na mysli jenom jednu jedinou věc.
Ale namlouváte si, že si to jenom představujete, a jste připraveni sba-
lit si věci a vrátit se do Říma, protože ze všech těch letmých signá-
lů šílíte. Potom vám ale najednou něco dojde, jako byste našli tajnou
podzemní chodbu, a uvědomíte si, že jsou zoufalí a touží po vás stej-
ně jako vy po nich. A nejhorší na tom je, že zjistíte, že jste dokonale
v pasti, a to navzdory všem svým zkušenostem, svému smyslu pro iro-
nii a schopnosti překonat stud pokaždé, když hrozí, že se vás zmocní.
Neznal jsem jejich jazyk, neznal jsem jazyk jejich srdcí, neznal jsem
ani svůj vlastní. Všude jsem viděl závoje: co jsem chtěl, co jsem nevě-
děl, že chci, co jsem nechtěl vědět, že chci, co jsem vždycky věděl, že
chci. Tohle je buď zázrak, nebo peklo. Cítil jsem se obrácený naruby,
vyčerpaný, rozčtvrcený, jak už to se zkušenostmi, jež nás pozname-
nají do konce života, bývá. Shrnovalo to všechno, čím ve svém životě
jsem, a ještě víc – kým jsem, když v nedělním odpoledni smažím ze-
leninu pro svou rodinu a přátele a zpívám si při tom; kým jsem, když
se budím v mrazivých nocích a netoužím po ničem víc než rychle si
obléct svetr, přiběhnout k psacímu stolu a začít psát o tom člověku,
o němž nikdo neví, že jím jsem; kým jsem, když prahnu po nahotě
s jiným nahým tělem, nebo když prahnu po tom, abych byl na světě
sám; kým jsem, když každá moje část je zdánlivě na míle a staletí da-
leko a každá přísahá, že nese moje jméno.

189
André Aciman

Nazval jsem to syndromem svatého Klimenta. Dnešní bazilika

svatého Klimenta stojí na místě bývalého útočiště pronásledovaných
křesťanů, což byl domov římského konzula Tita Flavia Clemense, vy-
pálený za vlády císaře Nera. Vedle ohořelých ruin, pod nimiž se zřej-
mě ukrývaly velké jeskynní prostory, vybudovali Římané podzemní
pohanský chrám zasvěcený Mithrovi, bohu rána, Světlu světa. Nad
chrámem vystavěli raní křesťané kostel zasvěcený – ať už to je shoda
náhod, či ne, to je třeba prozkoumat víc do hloubky – dalšímu Kle-
mentovi, tentokrát papeži svatému Klementovi. Nad tímto kostelem
postavili další kostel, který shořel, a na jeho místě pak vztyčili dnešní
baziliku. A tak bychom mohli pokračovat. Tak jako naše podvědomí,
jako láska, jako paměť, jako sám čas, jako každý z nás i tenhle kostel
stojí na ruinách svých předchozích verzí, nemá žádné pevné základy,
nemá žádné prvotní něco, žádné poslední něco, jenom vrstvy, skryté
chodby a propojené komnaty, stejně jako křesťanské katakomby a pří-
mo vedle nich židovské katakomby.
Ale teď jsem vám, přátelé, prozradil ponaučení ještě před příbě-
hem, jak říká Nietzsche.“
„Alfredo, lásko, zkrať to, prosím.“
V té chvíli dospělo vedení restaurace k závěru, že ještě nehodlá-
me odejít, a tak všem dolili grappu a sambuku.
„Takže té teplé noci, kdy jsem se bál, že už přicházím o rozum,
jsem seděl v zaplivaném baru svého zaplivaného hotelu a vedle mě se
neposadil nikdo jiný než náš noční recepční s tou podivnou kšiltov-
kou bez kšiltu. Padla? zeptal jsem se. Padla, odpověděl. Tak proč ne-
jdeš domů? Bydlím tady. Ještě si dám panáka, než to zapíchnu.
Zírám na něj. On zírá na mě.
Nemarní ani minutu, jednou rukou pozvedne sklenici a druhou
lahev – měl jsem dojem, že jsem se k němu vetřel a urazil ho, že chce
být sám, a proto si hodlá odsednout – a najednou jde přímo k mému

190
 Dej mi své jméno

stolu a sedá si naproti mně. Chceš ochutnat? zeptá se. Jasně, proč ne,
pomyslím si, doma pij, co máš, v Thajsku, co ti dají… Slyšel jsem už
samozřejmě spoustu historek, říkám si, že je to celé nějaké podezře-
lé a pochybné, ale zatím nebudu kazit hru.
Luskne prsty a energicky mi objedná malou skleničku. Vmžiku
stojí přede mnou.
‚Napij se,‘ řekne.
‚Asi mi to nebude chutnat,‘ namítnu.
‚Napij se i tak.‘ Nalije trochu sobě a trochu mně.
Nápoj je poměrně chutný. Sklenička je stěží větší než náprstek,
s kterým moje babička štupovala ponožky.
‚Dej si ještě – pro jistotu.‘
Vypiju další. Na nic se neptám. Chutná to trochu jako grappa,
silnější, ale ne tak trpká.
Noční recepční na mě mezitím stále zírá. Nelíbí se mi, když mě
někdo tak intenzivně pozoruje. Jeho pohled už je téměř nesnesitel-
ný. Skoro vidím, jak se začíná hihňat.
‚Díváš se na mě,‘ řeknu nakonec.
‚Já vím.‘
‚Proč se na mě díváš?‘
Nakloní se ke mně přes stůl: ‚Protože se mi líbíš.‘
‚Hele…,‘ začnu.
‚Dej si ještě.‘ Nalije sobě i mně.
‚Řeknu ti to takhle: Já nejsem…‘
Nenechá mě domluvit.
‚Další důvod pro to dát si ještě jednu.‘
V mém mozku zuřivě bliká výstražné znamení. Opijí tě, někam
tě odvezou, úplně všechno ti seberou, a když si půjdeš stěžovat na po-
licii, která je zkorumpovaná úplně stejně jako ti zloději, vytáhnou
na tebe všechna možná obvinění a doloží je fotkami. Přepadne mě

191
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz)
André Aciman

další obava: útrata na baru může dosáhnout astronomické výše, za-

tímco ten, co objednává, popíjí jenom vodu obarvenou čajem a před-
stírá opilost. Prastarý trik – myslí si, že jsem dnešní?
‚Obávám se, že nemám zájem. Prosím, nemůžeme…‘
‚Dej si ještě.‘
Úsměvy.
Znovu chci unaveně protestovat, ale už ho slyším, jak říká: ‚Dej
si ještě‘. Skoro mě to rozesměje.
Vidí můj smích, je mu jedno, čemu se směju, hlavní je pro něj to,
že se usmívám.
Teď nalévá sám sobě.
‚Hele, amigo, doufám, že si nemyslíš, že tohle pití platím.‘
Měšťák ve mně konečně promluvil. Znám všechny tyhle hravé
zdvořilosti, z kterých cizinci nakonec vždycky zbydou oči pro pláč.
‚Já po tobě nechtěl, abys to platil. Nebo abys platil mě.‘
Vtipné je, že se neurazil. Musel vědět, co bude následovat. Musel
to dělat už tisíckrát – nejspíš to patří k jeho práci.
‚Na, dej si ještě – ve jménu přátelství.‘
‚Přátelství?‘
‚Ode mě se nemáš čeho obávat.‘
‚Já s tebou spát nebudu.‘
‚Možná ne. Možná ano. Noc je ještě mladá. A já jsem to ještě ne-
vzdal.‘
V té chvíli si sundá kšiltovku a rozpustí takovou záplavu vlasů,
že nechápu, jak je mohl vecpat pod tak malou čepici. On byl žena.
‚Zklamaný?‘
‚Ne, právě naopak.‘
Drobná zápěstí, dojem plachosti, ta nejjemnější kůže pod slun-
cem, něha, která jako by se jí vylévala z očí, ale ne s drzou smělostí
těch, již se vyznají, ovšem se srdcervoucím příslibem dokonalé líbez-

192
 Dej mi své jméno

nosti a erotické neposkvrněnosti. Byl jsem zklamaný? Možná – za-

plašilo to totiž napětí situace.
Natáhla ruku, dotkla se mojí tváře a nechala ji tam položenou,
jako by ten šok a překvapení chtěla zaplašit. ‚Lepší?‘
Přikývl jsem.
‚Potřebuješ ještě.‘
‚Ty taky,‘ řekl jsem a tentokrát nalil já jí.
Zeptal jsem se jí, proč úmyslně nechává lidi, aby si mysleli, že je
muž. Čekal jsem odpověď Je to tak v práci bezpečnější, nebo něco ješ-
tě víc frajerského jako Pro chvíle, jako je tahle.
Ona se však zachichotala, tentokrát doopravdy, jako by si z ně-
koho ošklivě vystřelila, ale výsledek ji ani v nejmenším neodpuzoval
či nepřekvapoval. ‚Ale já jsem muž,‘ řekla.
Nad mým nevěřícným výrazem jen zakroutila hlavou, jako by to
patřilo k jejímu žertu.
‚Ty jsi muž?‘ zeptal jsem se, o nic méně zklamaný, než když jsem
zjistil, že je žena.
‚Obávám se, že ano.‘
S oběma lokty na stole se naklonil blíž, téměř se špičkou nosu
dotkl mého, a zašeptal: ‚Moc a moc se mi líbíš, signore Alfredo. A já
se ti taky moc a moc líbím – a nejkrásnější na tom je, že to oba ví-
me.‘
Zíral jsem na něj, na ni, kdo ví. ‚Dejme si ještě,‘ navrhl jsem.
‚Právě jsem to chtěl navrhnout,‘ souhlasil můj uličnický přítel.
‚Chceš mě jako muže, nebo jako ženu?‘ zeptal(a) se, jako by bylo
možné jen tak sešplhat po větvích fylogenetického stromu.
Nevěděl jsem, co na to mám odpovědět. Měl jsem chuť říct, že
si přeju intermezzo. Tak jsem prohlásil: ‚Chci tě jako oboje, nebo ně-
co mezi.‘
Vypadal vyjeveně.

193
André Aciman

‚Ty jsi ale zlobivý,‘ prohlásil, jako by se mi ho poprvé za ten večer

podařilo šokovat něčím skutečně zhýralým.
Když se postavila, že si půjde odskočit, všiml jsem si, že má na
sobě šaty a boty na vysokém podpatku. Nedokázal jsem na tu nejheb-
čí kůži na jejích nejrozkošnějších kotnících přestat zírat.
Věděla, že mě opět zaujala, a vmžiku se zachichotala.
‚Pohlídáš mi kabelku?‘ zeptala se. Řekla to, protože zřejmě vycí-
tila, že jestli mě nepožádá, abych jí něco pohlídal, nejspíš zaplatím
účet a zmizím.
A tomuto ve zkratce říkám syndrom svatého Klimenta.“
Rozezněl se potlesk, oddaný potlesk. Líbil se nám nejen příběh
samotný, ale i jeho vypravěč.
„Evviva il sindromo di San Clemente,“ pronesla Straordinario-
-fantastico.
„Sindromo není mužského rodu, nýbrž ženského, la sindrome,“
opravil ji někdo vedle ní.
„Evviva la sindrome di San Clemente,“ zvolal slavnostně někdo,
kdo měl zřejmě velkou chuť si zakřičet. Ten muž přišel k večeři velmi
pozdě, v bezvadném římském dialektu křičel na majitele restaurace
lassatece passà, pusťte nás dovnitř, aby tak oznámil svůj příchod celé
společnosti. Všichni už se dávno pustili do jídla. Muž nejdřív při jíz-
dě autem u Ponte Milvio špatně odbočil. Potom nemohl najít restau-
raci a tak dále, v důsledku čehož přišel o první dva chody. Nyní se-
děl na samém konci stolu a stejně jako ostatní, které s sebou přivezl
z knihkupectví, dostal poslední kousky sýrů, které v kuchyni ještě zby-
ly. Sýry plus dva moučníky pro každého, nic dalšího už neměli. Ušlou
večeři si muž vynahrazoval přílišným množstvím vína. Slyšel většinu
básníkova vypravování o syndromu svatého Klimenta.
„Podle mě je všechno to vaše klementizování okouzlující,“ řekl,
„ale nechápu, jak nám ta vaše metafora pomůže pochopit, kdo jsme,

194
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

co chceme a kam směřujeme, o nic víc než to víno, které pijeme. Ale
pokud je úkolem poezie stejně jako úkolem vína dvojité vidění, na-
vrhuji pronést další přípitek, dokud nebudeme tak opilí, že svět uvi-
díme čtyřma očima – a pokud nebudeme opatrní, tak i osmi.“
„Evviva!“ přerušila ho Amanda a pozvedla sklenici k přípitku na
pozdně příchozího v zoufalé snaze ho umlčet.
„Evviva!“ připili si i všichni ostatní.
„Měl byste napsat další knihu básní, a to brzy,“ prohlásila Stra-
ordinario-fantastico.
Někdo navrhl, abychom zašli do zmrzlinárny nedaleko restaura-
ce. Ne, zmrzlinu vynecháme, půjdeme na kávu. Všichni jsme se na-
cpali do aut a vyrazili po Lungotevere směrem k Pantheonu.
V autě jsem byl šťastný. Pořád jsem ale myslel na baziliku svatého
Klimenta a na to, jak moc se podobá našemu večeru, sledu všech těch
událostí, něčemu, co jsme vůbec nepředvídali. Jak se právě ve chví-
li, kdy si myslíme, že se cyklus završil, objeví něco nového a potom
zase něco dalšího, dokud nám nedojde, že jsme možná zase na za-
čátku, v centru starého Říma. Před pouhým dnem jsme si šli zapla-
vat při měsíčku. Teď jsme tady. Za pár dní bude Oliver pryč. Kéž by
se tak přesně za rok vrátil. Vklouzl jsem rukou do Oliverovy dlaně
a opřel jsem se o Adu. Usnul jsem.
Naše skupinka dorazila do Caffè Sant’Eustachio hodnou chvíli
po jedné ráno. Objednali jsme kávu pro všechny. Měl jsem dojem, že
chápu, proč všichni přísahají na kávu od Sant’Eustachia; nebo jsem
ten dojem možná chtěl mít, nejsem si jistý. Ani jsem si nebyl jistý,
jestli mi vůbec chutná. Možná jsem byl z naší skupinky jediný, cí-
til jsem však povinnost splynout s všeobecným názorem a tvrdit, že
bych bez této kávy taky nemohl žít. Okolo slavné římské kavárny
postávaly a posedávaly davy pijáků kávy. S radostí jsem si prohlížel
všechny ty polehku oblečené lidi stojící blízko mě. Všichni sdíleli tu

195
André Aciman

samou základní věc: lásku k této noci, lásku k tomuto městu, lásku
k jeho lidem a horoucí touhu se pářit – s kýmkoli. Lásku k čemuko-
li, co těm malým skupinkám lidí, co sem přišli spolu, zabrání, aby se
rozptýlily. Když členové naší skupiny dopili kávu a zvažovali, že se
rozejdou, někdo prohlásil: „Ne, ještě se nemůžeme rozloučit.“ Ně-
kdo další navrhl nedalekou hospodu. Nejlepší pivo v Římě. Proč ne?
Vydali jsme se dlouhou úzkou uličkou směrem ke Campo de’ Fio-
ri. Lucia kráčela mezi mnou a básníkem. Oliver si za námi povídal
s oběma sestrami. Stařík se spřátelil se Straordinario-fantastico a oba
básnili o svatém Klimentovi. „Jaká úžasná metafora života!“ zvola-
la Straordinario-fantastico. „Prosím! Není potřeba všechno přehánět
takovou a makovou klementifikací. Byl to jen řečnický obrat, chápe-
te,“ namítl Falstaff, který už měl nejspíš své kmotrovské slávy za celý
večer dost. Všiml jsem si, že Ada jde sama, vrátil jsem se k ní a chy-
til ji za ruku. Byla oblečená v bílém a její opálená pleť se leskla tak, že
jsem měl chuť dotknout se každého póru jejího těla. Nemluvili jsme.
Naslouchal jsem klapotu jejích podpatků na břidlicovém chodníku.
Ve tmě působila jako zjevení.
Chtěl jsem, aby ta procházka nikdy neskončila. V tiché opuštěné
uličce panovala tma a její prastaré poďobané dlažební kostky se ve
vlhkém vzduchu blyštěly, jako by tady nějaký starodávný nosič vylil
lepkavý obsah své amfory a potom zmizel v podzemí tohoto stařič-
kého města. Všichni Řím opustili. A prázdné město, které vidělo už
příliš mnoho a vidělo je všechny, teď patřilo jenom nám a básníko-
vi, který ho, třebaže jen na jednu noc, zasadil do svého obrazu. Dnes
v noci dusno nepoleví. Mohli jsme chodit v kruzích, kdybychom chtě-
li, nikdo by to nepoznal, nikomu by to nevadilo.
Jak jsme se tak loudali prázdným labyrintem spoře osvětlených
uliček, začal jsem přemýšlet nad tím, co s námi mají všechny ty řeči
o svatém Klimentovi společného – jak procházíme časem, jak čas pro-

196
 Dej mi své jméno

chází námi, jak se měníme, neustále se měníme a zase se navracíme

k výchozímu bodu. Mohli bychom dokonce i zestárnout, aniž bychom
se naučili něco jiného než tohle. Předpokládám, že právě to se bás-
ník snažil říct. Až o nějaký ten měsíc později Řím znovu navštívím,
dnešní noc s Oliverem mi bude připadat neskutečná, jako by ji prožilo
nějaké moje úplně jiné já. A přání, které se tady před třemi lety zro-
dilo, když mě jeden poslíček chtěl pozvat do laciného kina proslave-
ného tím, co se v něm odehrává, mi za tři měsíce bude připadat úpl-
ně stejně nenaplněné jako před třemi lety. Přišel. Odešel. Nic jiného
se nezměnilo. Já jsem se nezměnil. Svět se nezměnil. A přesto nic už
nebude stejné. Zbude jen snění a podivné vzpomínky.
Když jsme dorazili na místo, chtěli už zavírat. „Zavíráme ve dvě.“
„Tak to si ještě stihneme dát něco k pití.“ Oliver chtěl martini, americ-
ké martini. Krásná myšlenka, prohlásil básník. „Pro mě taky,“ ozval
se někdo další. Velký jukebox vyhrával letní hit, který jsme poslou-
chali celý červenec. Když stařík a vydavatel zaslechli slovo „martini“,
také se přidali k objednávce. „Ehi! Taverniere!“ zvolal Falstaff. Číšník
nám oznámil, že si můžeme dát víno nebo pivo; barman dnes večer
totiž odešel dřív, a to z toho důvodu, že jeho těžce nemocnou matku
odvezli do nemocnice, kde si ji nechali. Všichni zdusili smích. Oli-
ver se zeptal, za kolik mají martini. Číšník otázku halasně zopakoval
dívce u pokladny. Odpověděla mu. „Tak hele, co když to připravím
já a vy nám naúčtujete svoji cenu, a to z toho důvodu, že si sami do-
kážeme namíchat pití, které si namícháme?“
Číšník i dívka u pokladny váhali. Majitel podniku už byl dávno
pryč. „Proč ne?“ řekla nakonec dívka. „Jestli víte, jak se to dělá, fac-
cia pure, jen do toho.“
Zvedl se potlesk pro Olivera, který se přiloudal za bar a za pár vte-
řin, během nichž přidal do ginu a kapky vermutu led, už energicky
třepal šejkrem. Olivy v malinké ledničce vedle baru nenašel. Pokladní

197
André Aciman

se po nich přišla podívat. Vytáhla z ledničky misku. „Olivy,“ prohlási-

la s pohledem upřeným Oliverovi do očí, jako by tím chtěla říct: Měls
je přímo pod nosem, díval ses vůbec? Co ještě? „Možná bych vás mohl
nalákat na jedno martini na náš účet,“ řekl Oliver. „Mám za sebou ší-
lený večer. Koktejl to v žádném případě nezhorší. Tak mi jeden malý
namíchejte.“ „Chcete, abych vás to naučil?“
Začal jí vysvětlovat záludnosti přípravy suchého martini s ledem.
Nevadilo mu pomáhat v baru jako barman.
„Kde jste se to naučil?“ podivila se.
„Úvod do mixologie, se svolením Harvardu. Celou vysokou ško-
lu jsem si o víkendech vydělával jako barman. Pak se ze mě stal šéf-
kuchař, potom jsem začal dělat catering. Ale vždycky jsem byl pře-
devším hráč pokeru.“
Pokaždé, když se rozpovídal o letech svých studií, rozsvítil je jas-
ným, zářivým kouzlem, jako by patřila do jiného života, do života,
kam jsem neměl přístup, protože už patřil do minulosti. Důkaz o jeho
existenci ke mně přitékal po kapkách, přesně jako teď. V záhadných
čtvercových obálkách, které mu do našeho domu chodily z celého
světa, v jeho schopnosti míchat koktejly, rozpoznat různé druhy ta-
juplné grappy a mluvit s každou ženou.
Jeho minulost jsem mu nikdy nezáviděl a nikdy jsem ji nevnímal
jako hrozbu. Všechny tyto aspekty jeho života měly stejně záhadnou
povahu jako události, které se dávno před mým narozením vyskytly
v životě mého otce, ale i nadále rezonovaly v jeho současnosti. Ne-
záviděl jsem mu život přede mnou, netoužil jsem po tom vrátit se
do doby, kdy mu bylo tolik co mně.
Zůstalo nás už nanejvýš patnáct a usadili jsme se u jednoho z vel-
kých dřevěných rustikálních stolů. Číšník podruhé ohlásil poslední
objednávky. Zbylí zákazníci během deseti minut odešli. Číšník už
dokonce začal spouštět kovovou mříž, protože nastala hodina chius-

198
 Dej mi své jméno

ura. Jukebox nekompromisně odpojil. Kdybychom si všichni pořád

povídali, mohli bychom tady sedět až do svítání.
„Šokoval jsem tě?“ zeptal se básník.
„Mě?“ podivil jsem se. Nevěděl jsem, proč se ze všech lidí u sto-
lu obrací zrovna na mě.
Lucia nás upřeně pozorovala. „Alfredo, obávám se, že ten toho
o zkaženosti mládí ví víc než ty. E un dissoluto assoluto,“ zanotovala
jako vždy s dlaní na mé tváři.
„Ta báseň je o jedné jediné věci,“ prohlásila Straordinario-fan-
tastico.
„Svatý Kliment je ve skutečnosti o čtyřech věcech – minimál-
ně,“ odsekl básník.
Třetí ohlášení posledních objednávek.
„Poslyšte,“ přerušil majitel knihkupectví číšníka, „co kdybyste
nás tady nechali? Až skončíme, posadíme tady mladou dámu do ta-
xíku. A zaplatíme. Další rundu martini?“
„Jak chcete,“ prohlásil číšník a sundal si zástěru. Vzdal to s námi.
„Já jdu domů.“
Oliver mě přišel poprosit, abych zahrál něco na klavír.
„Co bys rád?“ zeptal jsem se.
„Cokoli.“
Hodlal jsem jim tak poděkovat za nejkrásnější večer svého živo-
ta. Upil jsem ze svého druhého martini a cítil jsem se stejně deka-
dentně jako ti jazzoví pianisté, kteří kouří a pijí o sto šest a na konci
každého filmu je najdou mrtvé v příkopu.
Měl jsem chuť zahrát Brahmse. Instinkt mi ale radil, abych sáhl
po něčem tichém a hloubavém. Tak jsem zahrál jednu z Goldbergo-
vých variací, která navodila tichou a hloubavou náladu. Od asi pat-
nácti zbylých členů naší skupinky se ozval povzdech, což mě potěši-
lo. Neměl jsem jim ten kouzelný večer jak jinak oplatit.

199
André Aciman

Poprosili mě, abych zahrál něco dalšího, a já navrhl Brahmsovo

capriccio. Všichni se shodli na tom, že to je výborný nápad, mě se ale
záhy zmocnil ďábel a po úvodních tónech capriccia jsem se zničeho-
nic pustil do lidové písně stornello. Ten kontrast všechny překvapil
a začali zpívat, ale ne unisono, nýbrž každý to stornello, které znal.
Pokaždé, když jsme se dostali k refrénu, shodli jsme se na tom, že
budeme zpívat ta samá slova, která jsme toho večera slyšeli recitovat
Danteho sochu. Všichni byli u vytržení a prosili mě, abych hrál dal-
ší a ještě další. Římské stornelli jsou obvykle košilaté a zpěvné, žád-
né drásavé srdceryvné árie z Neapole. Po třetí písni jsem se podíval
na Olivera a řekl jsem, že se chci jít ven nadýchat čerstvého vzduchu.
„Co se děje, není mu dobře?“ zeptal se básník Olivera.
„Ne, jenom potřebuje na vzduch. Nikam neodcházejte, prosím.“
Dívka od pokladny se sehnula a jednou rukou povytáhla roletu.
Protáhl jsem se pod ní a v prázdné uličce ucítil závan čerstvého vzdu-
chu. „Můžeme se na chvíli projít?“ poprosil jsem Olivera.
Šourali jsme se temnou uličkou jako dva stíny z Danteho Božské
komedie, jeden mladší a jeden starší. Pořád bylo horko a já si všiml,
jak se Oliverovi ve světle pouliční lampy leskne čelo. Pokračovali jsme
stále dál naprosto tichou ulicí a potom jsme se vnořili do další, jako
by nás do sebe tyto neskutečné, lepkavé skřetí uličky vtahovaly, jako
by vedly do jiné, podsvětní říše, do které jsme vešli ve stavu strnulos-
ti a úžasu. Slyšel jsem jenom toulavé kočky a hukot nedaleké tekoucí
vody. Buď to byla mramorová fontána, nebo jedna z nespočtu měst-
ských fontanelle, které v Římě stojí na každém rohu. „Vodu,“ zasípal
jsem. „Nejsem na martini stavěný. Hrozně jsem se opil.“
„Neměl sis dávat ani jedno. Měl jsi skotskou, pak víno, grappu
a teď gin.“
„Tak tím je sexuální náboj dnešního večera u ledu.“
Uchechtl se. „Jsi bledý.“

200
 Dej mi své jméno

„Asi budu zvracet.“

„Nejlepší je udělat si to sám.“
„Jak?“
„Předkloň se a strč si prst co nejdál do krku.“
Zavrtěl jsem hlavou. V žádném případě.
Na chodníku jsme narazili na odpadkový koš. „Vyhoď to tam.“
Zvracení jsem se v zásadě bránil. Ale příliš jsem se teď styděl na
to, abych se choval dětinsky. Taky mi byla nepříjemná představa, že
mám zvracet před ním. Nebyl jsem si ani jistý, jestli Amanda nešla
za námi.
„Pojď, předkloň se, podržím ti hlavu.“
Vzdoroval jsem. „Přejde to. Jsem si jistý, že to přejde.“
„Otevři pusu.“
Otevřel jsem ji. Vzápětí se Oliver dotkl mého patra a mně se zve-
dl žaludek.
Jaká to ale byla útěcha, že mi přidržoval hlavu, jaká nesobecká
odvaha přiměje člověka držet hlavu někomu, kdo zvrací. Dokázal
bych pro něj udělat to samé?
„Asi už mám dost,“ řekl jsem.
„Ještě počkáme, jestli toho nevyhodíš víc.“
A samozřejmě, v další vlně ze mě vytrysklo další jídlo a pití dneš-
ní noci.
„Ty jsi ten hrášek snad vůbec nekousal,“ usmál se na mě.
Zbožňoval jsem, že si ze mě tak utahuje.
„Doufám, že jsem ti nezašpinil boty,“ hlesl jsem.
„To nejsou boty, to jsou sandály.“
Oba jsme skoro vyprskli smíchy.
Rozhlédl jsem se a  všiml si, že jsem se vyzvracel přímo vedle
Pasquina. To je mi podobné, zvracet přímo před nejslavnější římskou
mluvící sochou.

201
André Aciman

„Přísahám, byly v tom kuličky hrášku, do kterých jsi ani nekousl,

mohl bys jím nakrmit indické děti.“
Další smích. Po cestě zpátky jsme narazili na fontánu a já si její
vodou svlažil tvář a vypláchl ústa.
Všimli jsme si, že přímo před námi opět stojí živá socha Danteho.
Herec si už sundal plášť a rozpustil dlouhé černé vlasy. Musel v tom
kostýmu vypotit nejmíň dva a půl litru vody. Dohadoval se zrovna
se sochou královny Nefertiti, která si už taky sundala masku. Dlouhé
vlasy měla slepené potem. „Posbírám si věci a odcházím, dobrou noc
a sbohem.“ „Nápodobně, a vaffanculo.“ „Fanculo si sám, e poi t’incu-
lo.“ A při těch slovech hodila Nefertiti po Dantem hrst mincí. Dante
jim uhnul, až na jednu, která ho udeřila do tváře. „Aiiiio,“ vyjekl. Na
okamžik jsem si myslel, že se začnou prát.
Na cestu zpátky jsme se vydali jinou stejně tmavou, opuštěnou,
lesknoucí se boční uličkou a potom dál po Santa Maria dell’Anima.
Nad námi svítilo slabé čtvercové pouliční světlo, připevněné na zdi
drobné staré rohové budovy. Dříve byla na tom místě nejspíš plyno-
vá lampa. Zastavil jsem se. On taky. „Nejkrásnější den mého života,
a já se nakonec pobliju.“ Neposlouchal mě. Přitiskl mě ke zdi a za-
čal mě líbat, přitiskl svoje boky k mým, pažemi mě chtěl zvednout ze
země. Měl jsem zavřené oči, ale věděl jsem, že mě přestal líbat, aby
se rozhlédl; někdo mohl jít okolo. Nechtěl jsem se dívat. Ať se sta-
rá on. A tak jsem se stále zavřenýma očima zaslechl dva hlasy, hlasy
starých mužů, kteří bručeli něco jako Jen se na ty dva podívej, nic ta-
kového dřív nebývalo. Ale nechtěl jsem nad nimi přemýšlet. Nechtěl
jsem si dělat starosti. Jestli si je nedělá on, tak já taky ne. Mohl bych
tak strávit zbytek svého života: s ním, v noci, v Římě, s očima pev-
ně zavřenýma a jednou nohou ovinutou kolem něho. Pomyslel jsem
si, že se sem o několik týdnů nebo měsíců později vrátím – tohle je
teď už naše místo.

202
 Dej mi své jméno

Vrátili jsme se do baru a zjistili, že všichni už odešli. Musely být už

tak tři hodiny ráno, možná i víc. Kromě několika aut bylo město úpl-
ně mrtvé. Když jsme omylem dorazili na Piazza Rotunda obklopující
Pantheon, obvykle plné lidí, zjistili jsme, že i tady je nezvykle prázd-
no. Bylo tady pár turistů vláčejících obrovské batohy, několik opilců
a obvyklí drogoví dealeři. Oliver zastavil jednoho pouličního proda-
vače a koupil mi od něj lemonsodu. Trpká chuť citronů byla osvěžující
a hned se mi udělalo líp. Oliver si koupil nápoj z hořkých pomerančů
a plátek melounu. Nabídl mi, ale odmítl jsem. Bylo krásné procházet
se s lemonsodou v tak dusné noci, jako byla tato, po lesknoucích se
břidlicových dlažebních kostkách Říma s jeho paží kolem pasu. Od-
bočili jsme doleva a cestou k Piazza Febo jsme zničehonic zaslechli,
jak někdo drnká na kytaru. Nezpíval si ale žádnou rockovou píseň,
nýbrž, jak jsme poznali, když jsme přišli blíž, starý, prastarý neapol-
ský popěvek. Fenesta ca lucive. Chvíli mi trvalo, než jsem ho poznal.
Potom jsem si vzpomněl.
Mafalda mě tu písničku naučila před lety, když jsem byl ještě
malý kluk. Byla to její ukolébavka. Neapol jsem skoro neznal a kro-
mě ní, jejího nejbližšího doprovodu a několika kratičkých výletů do
Neapole s rodiči jsem se s Neapolci nikdy nesetkal. Ale tóny té tkli-
vé písně ve mně vzbuzovaly tak silný stesk po ztracených láskách
a věcech, o které člověk přišel v průběhu svého života a životů, kte-
ré tady byly dávno přede mnou, jako třeba ten mého dědečka, že
jsem se najednou opět ocitl v chudém skličujícím světě prostých
lidí, jako byli Mafaldini příbuzní, a díval se, jak se hemží a spěcha-
jí po uzoučkých vicoli staré Neapole. Chtěl bych tu vzpomínku teď
sdílet s Oliverem, jako by byl i on, stejně jako Mafalda, Manfredi,
Anchise i já sám, spřízněným jižanem, na kterého jsem natrefil v ci-
zím přístavním městě a který ihned pochopí, jak může tato stará pí-
seň, jako starověká modlitba za zesnulé zpívaná v tom nejmrtvějším

203
André Aciman

z jazyků, vehnat slzy do očí dokonce i těm, kteří z ní nerozumí jediné
slabice.
Jemu ta píseň připomínala izraelskou národní hymnu. Nebo je
snad inspirovaná Vltavou? Na druhou stranu to mohla být árie z Belli-
niho Náměsíčné. Přihořívá, ale i tak samá voda, prohlásil jsem. I když
tu píseň Bellinimu často připisují. Klimentizujeme, odpověděl.
Přeložil jsem mu slova té písně z neapolštiny do italštiny a pak
do angličtiny. Je to o mladíkovi, který prochází pod oknem své milé,
když se od její sestry dozví, že Nennélla zemřela. Z úst, odkud kdysi
vykvétaly květy, se teď plazí jen červi. Sbohem, okénko, má Nenna už
z tebe nikdy nevyhlédne.
Jeden německý turista, který té noci vypadal zcela osaměle a taky
dost přiopile, zaslechl můj anglický překlad písně. Přišel k nám a lá-
manou angličtinou žadonil, abych byl tak hodný a přeložil mu ta slo-
va i do němčiny. Po cestě do hotelu jsem Olivera a toho Němce učil
zpívat refrén, který jsme nakonec všichni tři opakovali znovu a zno-
vu. Naše hlasy se v úzkých vlhkých uličkách starého Říma rozléhaly
a každý z nás mrzačil neapolštinu po svém. Nakonec jsme se s Něm-
cem na Piazza Navona rozloučili. Potom jsme s Oliverem znovu za-
čali potichu zpívat refrén:

Chiagneva sempe ca durmeva sola,

mo dorme co’ li muorte accompagnata.

Pořád plakala, když sama spávala,

teď spí mezi mrtvými.

I s odstupem všech těch let mám dojem, že pořád slyším hlasy

dvou mladých mužů, kteří za úsvitu zpívají tato slova v neapolštině,
a jak se tak drží a znovu a znovu se líbají v tmavých uličkách staré-

204
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

ho Říma, neuvědomují si, že tohle je jedna z posledních chvil, kdy

se budou moct milovat.
„Zítra půjdeme do baziliky svatého Klimenta,“ navrhl jsem.
„Zítra je dnes,“ odpověděl.

Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]

 4. ČÁST

Místa duchů
Anchise na mě čekal na nádraží. Všiml jsem si ho, jakmile vlak vy-
kroužil zatáčku okolo zálivu, zpomalil a téměř se otřel o vysoké cy-
přiše, které jsem tak miloval a skrze které mě vždycky přivítal záblesk
zamračeného odpoledního moře. Stáhl jsem okno a vítr mi začal oví-
vat tvář. V dálce jsem letmo zahlédl naše stařičké auto. Příjezd do B.
mě vždycky těšil. Připomínal mi, jak jsem sem jezdil začátkem června
na konci každého školního roku. Vítr, horko, blýskavé šedé nástupi-
ště s prastarou budkou přednosty stanice, nadobro zavřené od první
světové války, mrtvé ticho, to všechno bylo v této opuštěné a milova-
né denní hodině předzvěstí mého oblíbeného ročního období. Léto
se teprve rodí, nic se dosud nepřihodilo, hlava mi pořád ještě bzučí
ze šprtání na poslední chvíli před zkouškami, letos poprvé spatřím
moře. Oliver kdo?
Vlak na několik vteřin zastavil a vypustil asi pět cestujících. Byl
tu obvyklý rachot doprovázený hlasitým hydraulickým zachroptěním
motoru. Potom vozy jeden po druhém z nádraží se skřípěním zase
vyjely, stejně hladce, jako předtím zastavily, a vlak se odplazil. Na-
prosté ticho.
Chvíli jsem stál pod vysušeným dřevěným nosníkem. Celé ná-
draží včetně zabedněné budky vydávalo silné aroma nafty, dehtu, od-
lupující se barvy a moči.

209
André Aciman

Osamělý kos sedící na jedné z borovic zapískal několik tónů, kte-

ré okamžitě utonuly v bzučení cikád.
Léto.
Na blížící se školní rok jsem si skoro nevzpomněl. Byl jsem rád,
že svět díky tak nezdolnému horku a tak nezdolnému létu pořád pů-
sobí, jako by škola byla ještě celé měsíce daleko.
Několik minut po mém příjezdu dorazil se svistem na opačnou
kolej direttissimo do Říma – ten vlak nikdy nemešká. Před třemi dny
jsme přesně tímto vlakem odjeli. Vzpomínám, jak jsem se díval z okna
toho vlaku a přemítal: za několik dní se vrátíš, budeš sám a budeš to
nenávidět, nic tě nesmí zastihnout nepřipraveného. Buď na pozoru.
Jeho ztrátu jsem si nacvičoval nejen proto, abych si po malých dáv-
kách utrpení vytvořil imunitu proti utrpení velkému, ale abych jako
všichni pověrčiví lidé zkusil, jestli má ochota přijmout to nejhorší ná-
hodou nepřiměje osud, aby svou ránu zmírnil. Stejně jako když vojáci
trénují boj v noci, já jsem žil ve tmě, aby mě tma neoslepila, až přijde.
Nacvičit si bolest, abych ji otupil. Homeopaticky.
Tak tedy ještě jednou. Výhled na záliv: zkontrolováno.
Vůně borovic: zkontrolováno.
Bouda přednosty stanice: zkontrolováno.
Pohled na vzdálené kopce, abych si vybavil to ráno, kdy jsme po
cestě zpět do B. rychle sjížděli z kopce a skoro jsme přejeli cikánskou
holčičku: zkontrolováno.
Zápach moči, nafty, dehtu, oprýskané barvy: zkontrolováno, zkon-
trolováno, zkontrolováno a zkontrolováno.
Anchise popadl můj batoh a nabídl se, že mi ho ponese. Odmítl
jsem; batohy by neměl nosit nikdo jiný než jejich majitelé. Anchise to
moc nechápal, ale batoh mi vrátil.
Zeptal se mě, jestli signor Ulliva už odjel.
Ano, dnes ráno.

210
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Dej mi své jméno

„Triste,“ poznamenal.
„Jo, trochu.“
„Anche a me duole, já jsem z toho taky smutný.“
Vyhnul jsem se jeho pohledu. Nechtěl jsem ho pobízet, aby to dál
komentoval, nebo dokonce aby to téma nějak rozváděl.
Když jsem se vrátil, chtěla matka o našem výletu slyšet všechno.
Řekl jsem jí, že jsme nic zvláštního nedělali, jenom si prohlédli Kapi-
tol, Villu Borghese a baziliku svatého Klimenta. Jinak jsme se hodně
procházeli. Spousta fontán. V noci spousta cizích podniků. Dvě ve-
čeře. „Večeře?“ zeptala se matka s mírně triumfálním výrazem měla-
-jsem-pravdu-že?. „A s kým?“ „S lidmi.“ „Jakými lidmi?“ „Spisovateli,
vydavateli, Oliverovými přáteli. Každý den jsme chodili spát hodně
pozdě.“ „Ještě mu nebylo ani osmnáct a už vede la dolce vita,“ pro-
hlásila Mafalda s obvyklou kyselou ironií. Matka souhlasila.
„Tvůj pokoj jsme uvedli do původního stavu. Říkali jsme si, že už
se nemůžeš dočkat, až ho budeš mít zpátky.“
Okamžitě mě to zarmoutilo a rozzuřilo. Kdo jim na to dal prá-
vo? Určitě tam slídili, ať už spolu, nebo každý zvlášť.
Vždycky jsem věděl, že se do svého pokoje nakonec vrátím. Dou-
fal jsem ale v pomalejší, delší návrat k pořádku věcí před Oliverem.
Představoval jsem si, jak budu ležet v posteli a pokoušet se sebrat od-
vahu na to, abych vešel do jeho pokoje. Bohužel mě nenapadlo, že mu
Mafalda mezitím stihne vyměnit povlečení – naše povlečení. Naštěs-
tí jsem ho ráno znovu požádal, aby mi dal Rozevlátou. Celý náš po-
byt v Římě jsem dával pozor, aby ji nosil. V hotelovém pokoji jsem
ji strčil do plastového pytle na prádlo a s největší pravděpodobností
ji po celý zbytek života budu muset schovávat před všemi čmucha-
ly. Občas v noci vytáhnu Rozevlátou z pytle, ujistím se, že nezačíná
zapáchat po plastu nebo po mém oblečení, a položím ji vedle sebe,
omotám se jejími dlouhými rukávy a vydechnu do tmy jeho jméno.

211
André Aciman

Ulliva, Ulliva, Ulliva – to mi Oliver dává svoje jméno. Imituje přitom

jeho zvuk jakoby proměněný kouzelným proutkem, když jeho jméno
vyslovovali Mafalda a Anchise; tak mu ale i já budu dávat svoje jmé-
no v naději, že on mi na oplátku dá to své, kterým bych pak já místo
něj oslovoval sebe a znovu jeho: Elio, Elio, Elio.
Nechtěl jsem vejít do svého pokoje přes balkon a zjistit, že tam
Oliver není, takže jsem nahoru vyšel po vnitřním schodišti. Otevřel
jsem dveře svého pokoje, pustil batoh na podlahu a hodil sebou na
teplou, sluncem zahřátou postel. Díky bohu za to. Přehoz nikdo ne-
vypral. Najednou jsem byl šťastný, že jsem zpátky. Mohl bych ihned
usnout, dokonale zapomenout na Rozevlátou, na jeho vůni, na samot-
ného Olivera. Kdo by v těchto sluncem ozářených středomořských
krajích dokázal odolat odpolednímu spánku?
Zcela vyčerpaný jsem se rozhodl, že odpoledne otevřu notový se-
šit a budu pokračovat v Haydnovi přesně tam, kde jsem skončil. Nebo
půjdu na tenisové kurty a posadím se na sluníčko na jednu z těch tep-
lých laviček, po zádech mi určitě přeběhne záchvěv blaha a zjistím,
kdo by si šel zahrát. Na kurtech je pořád někdo.
Za celý svůj život jsem spánek nepřivítal s takovým klidem. Na
truchlení bude ještě spousta času, pomyslel jsem si. Smutek přijde,
určitě potají, jak prý mají takové pocity ve zvyku, a nebude snadné
mu vyklouznout. Předjímat smutek, abych ho neutralizoval – to je
ubohé a zbabělé, říkal jsem si, věděl jsem však, že jsem mistr tohoto
umění. A co když smutek zaútočí s vervou? Co když se mě zmocní
a nebude mě chtít pustit, co když to bude smutek, který se tady usídlí
a bude mi dělat to, co mi dělala touha po něm za těch nocí, kdy jsem
cítil, že mému životu něco podstatného chybí? Tak podstatného, že
by to klidně mohla být nějaká část mého těla, ztratit ho teď by bylo
jako ztratit ruku, kterou vidím na každé své fotografii v domě, ale bez
níž už to v žádném případě nebudu já. Přijdu o ni, vždycky jsem vě-

212
 Dej mi své jméno

děl, že o ni přijdu, a byl jsem na to dokonce připravený; a přesto se

s tou ztrátou nedokážu sžít. A doufat, že na ni nebudu myslet, a mod-
lit se, abych o ní nesnil, mě bolí úplně stejně.
Potom se mě zmocnila podivná myšlenka. Co když po něm bude
volat moje tělo – jen moje tělo, moje srdce –, co potom?
Co když v noci nebudu schopen sám se sebou žít, pokud nebu-
de u mě, ve mně? Co potom?
Myslet na bolest ještě před bolestí.
Věděl jsem, co dělám. Dokonce i ve spánku jsem věděl, co dělám.
Pokoušíš se vytvořit si imunitu, přesně to děláš. Nakonec to tak úpl-
ně celé zabiješ. Záludný, vychytralý kluk, přesně to jsi, záludný, neci-
telný, vychytralý kluk. Při zvuku toho hlasu jsem se usmál. Svítilo na
mě slunce a já to slunce miloval téměř pohanskou láskou k přírodě.
Pohan, přesně to jsi. Netušil jsem, jak moc miluji zemi, slunce, moře –
lidi, věci, dokonce i umění najednou působí nedůležitě. Nebo si to je-
nom nalhávám?
Uprostřed odpoledne jsem si začal uvědomovat, že si užívám spá-
nek sám o sobě, že v něm nehledám jen útočiště, že není nic lepší než
spánek ve spánku, než sny ve snech. Začalo se mě zmocňovat něco
tak skvostného jako čisté blaho. Určitě je středa, pomyslel jsem si,
a opravdu byla středa, brusič nožů si na dvoře rozložil krámek a pus-
til se do broušení každé čepele v naší domácnosti. Mafalda stála jako
vždy u něj a vykládala si s ním, brusič přejížděl čepelemi po brusném
kameni a Mafalda mu držela sklenici limonády. Drsný skřípavý zvuk
kamenného kola praskajícího a syčícího v odpoledním horku vysílal
až do mého pokoje zvukové vlny blaha. Nedokázal jsem si přiznat,
jaké štěstí ve mně Oliver probudil toho dne, kdy spolkl moji broskev.
Samozřejmě mě to dojalo, ale taky mi to polichotilo, jako by mi tím
gestem říkal: Každou buňkou svého těla věřím tomu, že žádná buň-
ka tvého těla nesmí, nikdy nesmí zemřít, a jestli zemřít musí, ať zemře

213
André Aciman

v mém těle. Z balkonu vyhákl zástrčku na pootevřených dveřích po-

koje a vstoupil. Toho dne jsme se spolu zrovna moc nebavili; nezeptal
se, jestli může dál. Co jsem měl dělat? Říct mu, že nesmí? V té chví-
li jsem zvedl ruku, abych ho pozdravil, abych mu řekl, že už nebudu
trucovat, že už nikdy nebudou trucovat, abych mu dovolil nadzved-
nout přikrývku a vlézt mi do postele. Když jsem teď přes všechny ty
cikády zaslechl zvuk brusného kamene, věděl jsem, že ať už se probu-
dím, nebo budu spát dál, je to dobré, snění i spánek, je to jedno a to
samé, jsem pro kterékoli i oboje.
Když jsem se vzbudil, bylo už skoro pět hodin. Na tenis mě přešla
chuť, a pustit se do práce na Haydnovi se mi chtělo ještě méně. Čas
jít si zaplavat, pomyslel jsem si. Oblékl jsem si plavky a sešel dolů po
schodech. Venku na nízké zídce vedle domu svých rodičů stála Vi-
mini.
„Jak to, že jdeš plavat?“ zeptala se.
„Nevím. Prostě se mi chce. Jdeš se mnou?“
„Dnes se. Nutí mě nosit tenhle směšný klobouk, když chci jít ven.
Vypadám jako mexický bandita.“
„Pancho Vimini. Co budeš dělat, když půjdu plavat?“
„Budu se dívat. Nebo mi můžeš pomoct vylézt na některou z tam-
těch skal a já tam budu sedět, máchat si nohy ve vodě a nechám si ten
klobouk na hlavě.“
„Tak jdeme.“
Nikdy jste nemuseli Vimini říkat, aby vám dala ruku. Podávala ji
přirozeně, jako když se vás slepec automaticky chytí za loket. „Ale mu-
síme jít pomalu,“ upozornila mě.
Sešli jsme po schodech a dorazili ke skalám. Našli jsme tu, která
se jí líbila nejvíc, a já ji na ni posadil. Ráda sem chodila s Oliverem.
Skála byla vyhřátá a mně se moc líbilo, jak se mi dnes odpoledne
slunce opírá do kůže. „Jsem rád, že jsem zpátky,“ řekl jsem.

214
 Dej mi své jméno

„Líbilo se ti v Římě?“
Přikývl jsem.
„Chyběls nám.“
„Komu vám?“
„Mně. Marzii. Nedávno tě tady hledala.“
„Aha,“ hlesl jsem.
„Řekla jsem jí, kam jsi odjel.“
„Aha,“ zopakoval jsem.
Všiml jsem si, že děvčátko zkoumá výraz v mé tváři. „Myslím, že
ví, že ji nemáš zas tak moc rád.“
Nemělo smysl to rozebírat.
„A?“ zeptal jsem se.
„A nic. Jenom mi jí bylo líto. Řekla jsem jí, že jsi odjel hodně na-
rychlo.“
Vimini byla se svou lstí očividně spokojená.
„Uvěřila ti?“
„Myslím, že jo. Chápeš, nebyla to tak úplně lež.“
„Jak to myslíš?“
„No, ani jeden jste se nerozloučili.“
„To máš pravdu, nerozloučili. Nemysleli jsme to zle.“
„Ale ne, od tebe mi to nevadí. Ale od něj mě to trápí. Moc.“
„Proč?“
„Proč, Elio? Odpusť, že to říkám, ale nikdy ti to moc nepálilo.“
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kam tím míří. Potom mě
to trklo.
„Možná ho už nikdy neuvidím,“ řekl jsem.
„Ty možná ještě jo. Ale u sebe si tím nejsem jistá.“
Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo, tak jsem ji nechal na skále a vy-
razil do vody. Přesně tohle jsem předvídal, že se možná stane. Večer se
budu dívat na vodu a na zlomek vteřiny zapomenu, že tady už není, že

215
André Aciman

nemá smysl se otáčet a dívat se k balkonu, kde vzpomínka na něj po-

řád ještě tak úplně nezmizela. A přesto před pouhými hodinami jeho
a moje tělo… Teď si nejspíš dává na palubě letadla druhé jídlo a při-
pravuje se k přistání na letišti JFK. Když mě naposledy líbal v jedné
z kabinek toalet na letišti Fiumicino, věděl jsem, že překypuje žalem.
V letadle ho sice rozptýlí alkohol a film, ale až se ocitne sám ve svém
pokoji v New Yorku, opět na něj padne smutek. Představa smutné-
ho Olivera mě velmi trápila, stejně jako jsem věděl, že jeho by trápi-
lo vidět mě smutného v našem pokoji, ze kterého se až příliš rychle
stal můj pokoj.
Někdo přicházel ke skalám. Pokusil jsem se zaměstnat mysl, abych
svůj smutek rozptýlil, a vtom jsem si uvědomil tu ironii, že věkový
rozdíl mezi mnou a Vimini je navlas stejný jako ten mezi mnou a Oli-
verem. Sedm let. Za sedm let, napadlo mě, a najednou jako by mi
v hrdle něco vybuchlo. Skočil jsem šipku do vody.
Po večeři zazvonil telefon. Oliver v pořádku dorazil. Ano, do New
Yorku. Ano, stejný byt, stejní lidé, stejný hluk. Bohužel i stejná hud-
ba za oknem – vždyť to slyšíte. Vystrčil sluchátko z okna a my jsme
mohli zaslechnout hispánské rytmy New Yorku. Sto čtrnáctá ulice,
dodal. Jde na pozdní oběd s kamarády. Matka a otec si s ním povída-
li ze dvou různých telefonů v obývacím pokoji. Já poslouchal u tele-
fonu v kuchyni. Tady? Však to znáš. Obvyklí hosté u večeře. Zrovna
odešli. Ano, tady je taky hrozné horko. Otec doufá, že to k něčemu
vedlo. Co? Tvůj pobyt u nás, vysvětlil otec. Nejlepší zážitek mého ži-
vota. Kdybych mohl, hned bych naskočil na to samé letadlo jen v ko-
šili, s náhradními plavkami a kartáčkem. Všichni jsme se rozesmá-
li. S otevřenou náručí, caro. Začali se vzájemně špičkovat. Podle naší
tradice, prohlásila matka, se musíš bezpodmínečně vrátit, i kdyby
jen na pár dní. I kdyby jen na pár dní znamenalo ne na víc než pár
dní – matka ale to, co říkala, myslela vážně a on to věděl. „Allora ciao,

216
 Dej mi své jméno

Oliver, e a presto,“ dodala. Můj otec její slova víceméně zopakoval

a dodal: „Dunque, ti passo Elio – vi lascio.“ Uslyšel jsem cvaknutí
obou telefonů značící, že jsme na lince osaměli. Můj otec byl velmi
taktní. Ale ta nenadálá svoboda samoty před tím, co působilo jako
časová bariéra, mě ochromila. Jaká byla cesta? Dobrá. Bylo jídlo od-
porné? Ano. Myslí na mě? Došly mi otázky, neměl jsem ho tak hlou-
pě bombardovat dotazy. „Co myslíš?“ odpověděl neurčitě – jako by
se bál, že někdo najednou zvedne sluchátko. Vimini tě moc pozdra-
vuje. Je naštvaná. Zítra jí něco koupím a pošlu to jako expresní ba-
lík. Na Řím po zbytek života nezapomenu. Já taky ne. Líbí se ti tvůj
pokoj? Svým způsobem. Okno směřuje do hlučného dvora, nikdy
sem nesvítí slunce, není tady na nic místo, nevěděl jsem, že mám to-
lik knih, postel je teď příliš malá. Přál bych si, abychom v tom poko-
ji mohli začít od začátku, řekl jsem. Oba bychom se večer vykláněli
z okna a otírali se o sebe rameny tak jako v Římě – každý den mého
života, dodal jsem. I mého. Košile, kartáček na zuby, notový sešit a le-
tím za tebou, tak mě nelákej. Sebral jsem ti něco z pokoje, přiznal se.
Co? To bys nikdy neuhodl. Co? Přijď si na to sám. A potom jsem to
řekl. Ne proto, že bych mu to říct chtěl, ale proto, že nás tížilo ticho
a tohle jsem do našeho mlčení mohl vpašovat nejsnadněji – a ales-
poň to budu mít za sebou. Nechci tě ztratit. Budeme si psát. Budu ti
volat z pošty – budeme tam mít větší soukromí. Mluvili jsme o Vá-
nocích, dokonce i o Dni díkůvzdání. Ano, Vánoce. Ale jeho svět, kte-
rý byl tehdy tak blízko mému jako tloušťka kůže, kterou mu Chiara
kdysi sloupávala z ramen, byl najednou z mého vytržen a přenesen
o celé světelné roky dál. Na Vánoce už na tom všem možná ani ne-
bude záležet. Chci si ještě naposledy poslechnout hluk za tvým ok-
nem. Ozvalo se zapraskání. Chci si poslechnout ten zvuk, který dě-
láš, když… Slabý, nesmělý zvuk – to z toho důvodu, že doma nejsem
sám, řekl. Rozesmálo nás to. Navíc na mě čekají, jdeme ven. Kéž by

217
André Aciman

byl nikdy nezavolal. Chtěl jsem ho slyšet, jak mi dává své jméno. Teď,
když nás dělila taková dálka, jsem se ho chtěl zeptat, co se stalo mezi
ním a Chiarou. Taky jsem se ho zapomněl zeptat, kde nechal svoje
červené plavky. Nejspíš mu to vypadlo a odvezl si je s sebou.
Ihned po telefonátu jsem vyběhl do svého pokoje, abych se po-
díval, co si z něj tak mohl odnést, co mu mě může připomínat. Vtom
jsem si všiml prázdného nezažloutlého místa na zdi. Bůh mu žeh-
nej. Vzal si starožitnou zarámovanou pohlednici s Monetovou pěši-
nou z roku 1905. Jeden náš předchozí letní rezident z Ameriky ji před
dvěma lety splašil na bleším trhu v Paříži a poslal mi ji jako suvenýr.
Vybledlou pohlednici původně někdo odeslal v roce 1914 – na zadní
straně bylo několik zahnědlých spěšně naškrábaných řádků v něm-
čině. Byla adresovaná jistému lékaři v Anglii. Vedle vzkazu napsal
náš americký student černým inkoustem svou vlastní zprávu: Někdy
si na mě vzpomeň. Pohlednice bude Oliverovi připomínat to ráno,
kdy jsem se poprvé vyslovil. Nebo ten den, kdy jsme jeli okolo pěši-
ny a předstírali, že ji nevidíme. Nebo ten den, kdy jsme se rozhodli
zajet si tam na piknik a slíbili si, že se jeden druhého ani nedotkne-
me, abychom si společné odpolední povalování v posteli o to víc uži-
li. Chtěl jsem, aby měl ten obrázek na psacím stole, v posteli, všude,
aby ho měl před očima pořád, celý svůj život. Připni ho všude, kam
přijdeš, pomyslel jsem si.
Jako obvykle jsem tu záhadu rozluštil v noci, když už jsem spal.
Došlo mi to až v té chvíli, i když jsem to měl celé dva roky na očích.
Jmenoval se Maynard. Jednou brzy odpoledne, kdy musel vědět, že
všichni odpočívají, mi zaťukal na okno s dotazem, jestli mám černý
inkoust – došel mu, tvrdil, a ví, že černý inkoust používám jenom já.
Vstoupil dovnitř. Jenom v plavkách jsem přešel ke stolu a lahvičku
inkoustu mu podal. On se na mě chvíli zvláštně díval a potom si lah-
vičku vzal. Večer ji nechal přímo za mými dveřmi na balkon. Kdoko-

218
 Dej mi své jméno

li jiný by znovu zaklepal a inkoust mi vrátil. Bylo mi tehdy patnáct.

Ale neodmítl bych ho. Během jednoho z našich rozhovorů jsem mu
prozradil svá oblíbená místa v kopcích.
Nevzpomněl jsem si na něj, dokud mi Oliver ten obrázek nepři-
pomenul.
Chvilku po večeři se otec přesunul na místo, kde obvykle sedával
u snídaně. Židli měl otočenou k moři a na klíně mu ležely korektury
jeho nejnovější knihy. Jako obvykle popíjel heřmánkový čaj a užíval
si večera. Vedle něj stály tři velké citronelové svíčky. Komáři dnes vy-
razili na válečnou stezku. Sešel jsem dolů k němu. V tuto dobu jsme
spolu obvykle sedávali, a já ho v uplynulém měsíci zanedbával.
„Povídej mi o Římě,“ vybídl mě, když jsem se vedle něj posadil.
V této chvíli měl také ve zvyku dopřát si poslední cigaretu dne. Od-
ložil svůj rukopis, vlastně ho spíš unaveně odhodil, a s dychtivým
teď-přijde-ta-zajímavější-část si o jednu citronelovou svíčku s šibal-
ským gestem připálil cigaretu. „No?“
Neměl jsem mu co říct. Zopakoval jsem, co už jsem vyprávěl mat-
ce: hotel, Kapitol, Villa Borghese, bazilika svatého Klimenta, restaurace.
„Pochutnali jste si?“
Přikývl jsem.
„A popili?“
Znovu jsem přikývl.
„Dělali jste věci, které by tvůj pradědeček schvaloval?“ Zasmál
jsem se. Tentokrát ne. Pověděl jsem mu o nehodě poblíž Pasquina.
„To jsou mi nápady, zvracet před mluvící sochou! Filmy? Koncerty?“
Najednou mě napadlo, že tím možná něco sleduje, něco, o čem
možná ani sám neví. Uvědomil jsem si to, protože jak se otec k tomu
tématu různými otázkami pomalu přibližoval, vycítil jsem, že se uchy-
luji k úhybným manévrům, a to dlouho před tím, než jsem vůbec
spatřil, co nás za rohem čeká. Mluvil jsem o chaosu, špíně a špatných

219
André Aciman

podmínkách na římských piazza. Horko, počasí, doprava, příliš mno-

ho jeptišek. Ten a ten kostel je zavřený. Všude odpadky. Špatně pro-
vedené rekonstrukce. A stěžoval jsem si na lidi, na turisty a na mi-
nibusy, které nakládaly a vykládaly nesčetné hordy lidí s fotoaparáty
a kšiltovkami.
„Viděl jsi některý z těch soukromých dvorků, o kterých jsem ti
říkal?“
Navštívit dvorky, o kterých nám vyprávěl, se nám asi nepovedlo.
„Vyřídili jste mé pozdravy soše Giordana Bruna?“ zeptal se.
Samozřejmě. Tam jsem tu noc taky skoro zvracel.
Zasmáli jsme se.
Krátké ticho. Další potáhnutí z cigarety.
Teď.
„Vzniklo mezi vámi krásné přátelství.“
To bylo daleko odvážnější, než jsem čekal.
„Ano,“ odpověděl jsem ve snaze nechat svoje „ano“ viset ve vzdu-
chu, jakoby nadnášené nakonec potlačeným negativním přívlastkem.
Jenom jsem doufal, že otec v mém hlase nezachytí mírně nepřátel-
ské, vyhýbavé a zdánlivě unavené Ano, a co?
Ale také jsem doufal, že využije příležitosti poskytnuté mým ne-
vysloveným Ano, a co? a jako obvykle mi vyhubuje, že jsem přísný,
lhostejný nebo moc kritický k lidem, kteří mají právo považovat se
za mé přátele. Potom přidá svou otřepanou frázi o tom, jak jsou dob-
ří přátelé vzácní, a že i když se někteří lidé po čase ukážou být obtíž-
ní, pořád to s tebou většinou myslí dobře a každý z nich tě může na-
učit něco dobrého. Nikdo z nás není ostrov, nemůžeš se uzavřít před
ostatními, lidé potřebují lidi, bla bla bla.
Ale mýlil jsem se.
„Jsi příliš chytrý na to, abys nevěděl, jak vzácné, jak mimořádné
je to, co jste vy dva měli.“

220
 Dej mi své jméno

„Oliver byl Oliver,“ prohlásil jsem, jako by to vysvětlovalo všechno.

„Parce que c’était lui, parce que c’était moi,“ dodal můj otec. Byl to
citát z Montaigneova všezahrnujícího vysvětlení jeho přátelství s Eti-
ennem de la Boétiem.
Mě však napadla slova Emily Brontëové. Protože sama moje by-
tost je on.
„Oliver je sice hodně inteligentní…,“ řekl jsem. Moje neupřímná
intonace opět signalizovala, že mezi námi visí neviditelné a usvěd-
čující ale. Řeknu cokoli, jen abych svému otci zabránil vést mě dál
po téhle cestě.
„Inteligentní? Je víc než inteligentní. To, co mezi vámi bylo, ne-
mělo s inteligencí společného nic a zároveň všechno. Je to dobrý člo-
věk a oba máte štěstí, že jste se vzájemně našli, protože ty jsi taky
dobrý člověk.“
„Myslím, že je lepší než já, tati.“
„Jsem si jistý, že on by řekl to samé o tobě, což vám oběma li-
chotí.“
Když se naklonil k popelníku, aby zamáčkl cigaretu, natáhl ruku
a dotkl se mojí.
„To, co tě teď čeká, bude moc těžké,“ pravil tlumeným hlasem.
Jeho tón říkal Nemusíme o tom mluvit, ale nebudeme předstírat, že
nevíme, jak to myslím.
Mluvit abstraktně byl jediný způsob, jak mu říct pravdu.
„Neboj se. To přijde. Alespoň doufám, že to přijde. A ve chvíli, kdy
to budeš nejméně čekat. Příroda je mazaná, dokáže najít tvá nejslabší
místa. Hlavně nezapomeň, že jsem tady pro tebe. Teď možná nechceš
cítit nic. Možná sis ani nikdy nepřál něco cítit. A možná o těch věcech
nechceš mluvit zrovna se mnou. Něco jsi ale cítil.“
Pohlédl jsem na něj. Teď bych mu měl zalhat a prohlásit, že je
úplně mimo. Už jsem to měl na jazyku.

221
André Aciman

„Poslyš,“ přerušil mě. „Bylo mezi vámi krásné přátelství. Možná

víc než jen přátelství. A já vám závidím. Většina rodičů na mém mís-
tě by doufala, že to přejde, nebo se modlila, aby jejich syn zase brzy
stál nohama pevně na zemi. Já ale takový rodič nejsem. Pokud ve své
situaci cítíš bolest, konejši ji, a jestli cítíš plamen, nezhasínej ho, ne-
buď k němu krutý. Chceme se vyléčit dřív, než je záhodno, a vyrveme
přitom ze svého nitra tolik, že před třicátým rokem zkrachujeme. Po-
každé, když si začneme s někým novým, tak tomu člověku můžeme
nabídnout stále méně a méně. Konec něčeho může být hrozný, když
nám v noci nedá spát, a dívat se, jak na nás ostatní zapomenou rych-
leji, než bychom si přáli, není o nic lepší. Ale necítit nic, abychom se
vyhnuli veškerému citu – to je plýtvání!“
Šla mi z toho hlava kolem. Byl jsem ohromený.
„Dotkl jsem se tě nějak?“ zeptal se.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak ti řeknu ještě něco. Vyčistí se vzduch. Možná jsem se tomu
kdysi přiblížil, ale nikdy jsem neměl to, co ty. Něco mě vždycky zadr-
želo, něco mi vždycky stálo v cestě. To, jak žiješ svůj život, je jenom
tvoje věc. Ale nezapomeň, že srdce a tělo máš jenom jedno. Většina
z nás si nemůže pomoct a žije, jako by měla životy dva, jeden zkušeb-
ní, druhý finální, a k tomu ještě všechny ty verze mezi těmito dvěma.
Život ale máme jenom jeden. Tvoje srdce bude vyčerpané, než bys
řekl švec, a co se tvého těla týče, přijde chvíle, kdy se na něj nikdo už
ani nepodívá, natož aby se k němu chtěl přiblížit. Teď cítíš smutek. Tu
bolest ti nezávidím. Ale přesto ti ji závidím.“
Nadechl se.
„Možná se o tom už nikdy nebudeme bavit. Ale doufám, že mi
nebudeš zazlívat, že jsem to téma otevřel. Byl bych příšerný otec, kdy-
by sis o tom se mnou jednoho dne chtěl promluvit a cítil bys, že moje
dveře jsou ti zavřené nebo snad ne dost otevřené.“

222
 Dej mi své jméno

Chtěl jsem se ho zeptat, jak se to dozvěděl. Ale na druhou stra-

nu – jak by to mohl nevědět? Jak by to kdokoli mohl nevědět? „Ví to
máma?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem říct tuší, ale opravil jsem se. „My-
slím, že ne.“ Jeho hlas mi ale sděloval, že i kdyby to věděla, jsem si jis-
tý, že by k tomu zaujala stejný postoj jako já.
Popřáli jsme si dobrou noc. Po cestě nahoru jsem si přísahal, že
se ho zeptám na jeho život. O jeho ženách z mládí jsme už slyšeli
všichni, o ničem jiném jsem však neměl ani ponětí.
Je můj otec někdo jiný? A jestli je někdo jiný, kdo jsem pak já?

Oliver svůj slib dodržel. Vrátil se těsně před Vánoci a zůstal až do No-
vého roku. Nejdřív trpěl silnou pásmovou nemocí. Potřebuje čas, po-
myslel jsem si. Já ale taky. Svůj čas trávil většinou s mými rodiči a po-
tom s Vimini, která byla nadšením bez sebe, když zjistila, že se mezi
nimi nic nezměnilo. Začínal jsem se bát, že se vracíme zase na začá-
tek, do dnů, kdy až na zdvořilosti na terase bylo vzájemné vyhýbání se
a lhostejnost na denním pořádku. Proč mě na to jeho telefonáty ne-
připravily? Byl jsem za nový ráz našeho přátelství odpovědný já? Řek-
li mu moji rodiče něco? Vrátil se kvůli mně? Nebo kvůli nim, kvůli
našemu domu, aby utekl z Ameriky? Vrátil se kvůli své knize, která
už vyšla v Anglii, Francii i Německu a konečně měla vyjít i v Itálii?
Byl to vkusný svazek a všichni jsme z něj měli velkou radost, včetně
knihkupce v B., který slíbil, že v létě uspořádá autogramiádu. „Mož-
ná. Uvidíme,“ řekl mu Oliver, když jsme se tam zastavili během vy-
jížďky na kole. Prodavač zmrzliny s koncem sezóny zavřel. Stejně tak
květinářství a lékárna, v níž jsme se stavili po naší první cestě z pěši-
ny, kde mi ukázal, jak ošklivě se odřel. To všechno patřilo do minu-
losti. Městečko působilo prázdně, nebe bylo šedé. Jedné noci vyrazil
s otcem na dlouhou procházku. S největší pravděpodobností se bavili

223
André Aciman

o mně, o mých vyhlídkách na vysokoškolské studium, o uplynulém

létě nebo o jeho nové knize. Slyšel jsem zezdola smích, matku, jak ho
líbá. O chvíli později zaklepal na dveře mého pokoje. Ne na francouz-
ské okno – tento vchod tedy zůstane už navždy zavřený. „Chceš si po-
povídat?“ Ležel jsem už v posteli. Měl na sobě svetr a vypadal obleče-
ný jako na procházku. Posadil se na okraj mé postele, tvářil se stejně
rozpačitě, jako jsem se nejspíš tvářil poprvé já, když tento pokoj patřil
jemu. „Možná se budu na jaře ženit,“ řekl. Ohromilo mě to. „Nikdy
ses o ničem nezmínil.“ „No, už přes dva roky se střídavě rozcházíme
a zase dáváme dohromady.“ „To je skvělá novinka,“ prohlásil jsem.
Svatba je vždycky skvělá novinka, přál jsem jim to, svatby jsou fajn.
Široký úsměv na mé tváři byl dostatečně věrohodný, i když mě vzá-
pětí napadlo, že taková novinka pro nás nemůže věstit nic dobrého.
Vadí mi to? zeptal se. „Neblbni,“ odvětil jsem. Dlouhé ticho. „Leh-
neš si ke mně?“ zeptal jsem se. Opatrně na mě pohlédl. „Na chvil-
ku. Ale nechci nic dělat.“ Znělo to jako aktualizovaná a nablýskaná
verze jeho Zatím ne, možná později. Takže jsme zase tam, kde jsme
byli, že? Lehl si vedle mě na přikrývku, svetr si nechal. Sundal si je-
nom mokasíny. „Jak dlouho si myslíš, že to ještě bude trvat?“ zeptal
se rozpačitě. „Doufám, že dlouho ne.“ Políbil mě na ústa, ale nebyl to
ten polibek po Pasquinovi, kdy mě prudce přirazil ke zdi Santa Maria
dell’Anima. Okamžitě jsem poznal jeho chuť. Nikdy dřív jsem si ne-
uvědomil, jak moc mi chutná, jak dlouho mi chyběla. Další položka
na seznamu věcí, které budu postrádat, až ho nadobro ztratím. Chtěl
jsem vylézt zpod přikrývky. „Já nemůžu,“ řekl a rychle se odtáhl. „Já
ano,“ namítl jsem. „Jo, ale já ne.“ Moje oči musely být ledové jako
břitvy, protože si najednou uvědomil, jak moc zuřím. „Nic by mě ne-
udělalo šťastnějším než si tě vysvléct a minimálně tě obejmout. Ale
nemůžu.“ Objal jsem ho pažemi kolem krku. „Tak to bys měl možná
odejít. Vědí o nás.“ „To mi došlo,“ řekl. „Jak?“ „Podle toho, jak tvůj

224
 Dej mi své jméno

otec mluvil. Máš štěstí. Můj otec by mě poslal do nápravného zaříze-

ní.“ Pohlédl jsem na něj: chtěl jsem ještě jeden polibek.
Měl jsem, mohl jsem se ho zmocnit.
Do rána náš vztah oficiálně ochladl.
Jedna drobnost se v tom týdnu ale přece jen stala. Seděli jsme po
obědě v obývacím pokoji a pili kávu, když otec vytáhl velkou obál-
ku, v níž bylo uložených šest žádostí spolu s pasovými fotografiemi
každého uchazeče. Kandidáti na příští letní pobyt. Otec chtěl slyšet
nejdřív Oliverův názor, potom obálku podával postupně matce, mně
a dalšímu profesorovi, který se u nás stavil na oběd se svou ženou,
také univerzitní profesorkou. Ta u nás byla ze stejného důvodu už
loni. „Můj nástupce,“ oznámil Oliver, vybral jednu žádost a podal ji
ostatním. Otec podvědomě vrhl pohled mým směrem, ale ihned se
zase odvrátil.
Před rokem, téměř na den, se odehrálo přesně to samé. Pavel,
Maynardův nástupce, nás přijel na Vánoce navštívit, a když si žádos-
ti prohlédl, důrazně nám doporučil jednoho uchazeče z Chicaga –
vlastně ho velmi dobře znal osobně. K mladému doktorandovi, kte-
rý učil na kolumbijské univerzitě a kromě jiného se specializoval na
předsókratovce, zaujal Pavel a všichni ostatní v místnosti vcelku vlaž-
ný postoj. Já si jeho fotografii prohlížel déle, než bylo třeba, a s úle-
vou jsem zjistil, že ve mně nevzbuzuje žádné city.
Když na to teď vzpomínám, jsem si naprosto jistý, že všechno
mezi námi začalo právě v této místnosti o vánočních prázdninách.
„Tak takhle jste mě vybrali?“ zeptal se Oliver s vážnou, podivnou
upřímností, která mé matce vždycky připadala odzbrojující.
„Chtěl jsem, abys to byl ty,“ řekl jsem mu později toho večera,
když jsem mu pomáhal nakládat věci do auta těsně před tím, než ho
Manfredi zaveze na nádraží. „Udělal jsem všechno pro to, aby vybra-
li tebe.“

225
André Aciman

Toho večera jsem prohledal otcovu kartotéku a našel složku s loň-

skými uchazeči. Vytáhl jsem jeho fotografii. Rozepnutý límeček ko-
šile, Rozevlátá, dlouhé vlasy, jiskra filmové hvězdy nedobrovolně vy-
focené paparazzim. Není divu, že jsem na něj zíral. Litoval jsem, že
si nepamatuju, co jsem to odpoledne před rokem cítil – ten okamžitý
výbuch touhy a vzápětí její okamžitý protijed, strach. Skutečný Oliver
a každý následující, Oliver, který nosil každý den plavky jiné barvy,
ležel nahý v posteli nebo se opíral o parapet v našem hotelu v Římě,
stál v cestě znepokojivému a zmatenému obrázku, který jsem si o něm
udělal, když jsem jeho fotografii spatřil poprvé.
Prohlédl jsem si tváře dalších uchazečů. Tenhle nebyl zas tak špat-
ný. Zamyslel jsem se nad tím, kudy by se můj život ubíral, kdyby se
tu místo Olivera objevil někdo jiný. Nejel bych do Říma. Možná bych
ale jel někam jinam. Nevěděl bych nic o bazilice svatého Klimenta.
Možná bych ale objevil něco jiného, něco, o čem jsem dosud nesly-
šel. Nezměnil bych se, nikdy bych nebyl tím, kým jsem teď, stal bych
se někým jiným.
Zajímalo by mě, jaký je ten někdo jiný dnes. Je šťastnější? Ne-
mohl bych se na pár hodin, na pár dní vnořit do jeho života a sám se
o tom přesvědčit? Nejen abych vyzkoušel, jestli je jeho jiný život lepší,
nebo abych zjistil, jak moc se naše osudy kvůli Oliverovi liší, ale taky
abych se zamyslel nad tím, co bych svému druhému já řekl, kdybych
ho někdy v krátkosti navštívil. Líbil by se mi, líbil bych se mu, po-
chopili bychom, proč je ten druhý takový, jaký je? Byli bychom pře-
kvapení, kdybychom zjistili, že každý z nás ve skutečnosti narazil na
toho či onoho Olivera, muže či ženu, a přitom jsme byli velmi prav-
děpodobně, bez ohledu na to, kdo k nám toho léta přijel, pořád jed-
ním a tím samým člověkem?
Moje matka však Pavla nesnášela. Přiměla by otce odmítnout
kohokoli, koho Pavel doporučil, a nakonec tak změnila běh osudu.

226
 Dej mi své jméno

Jsme sice diskrétní židé, prohlásila, ale tenhle Pavel je antisemita a já
ve svém domě žádného dalšího antisemitu nestrpím.
Ten rozhovor si pamatuju. Bylo to vtištěné i do fotografie jeho
tváře. Tak on je taky žid, pomyslel jsem si.
A potom jsem dělal to, co jsem si té noci v otcově studovně umí-
nil, že budu dělat celou dobu. Předstíral jsem, že nevím, kdo ten chlá-
pek Oliver je. To bylo o loňských Vánocích. Pavel se nás pořád snažil
přesvědčit, abychom přijali jeho kamaráda. Léto ještě nepřišlo. Oli-
ver nejspíš přijede taxíkem. Vezmu mu tašky, ukážu mu jeho pokoj,
vezmu ho na pláž po schodech vedoucích dolů na útesy a potom,
když nám to čas dovolí, ho provedu po pozemcích až ke staré želez-
nici a řeknu mu něco o cikánech žijících v opuštěných vagonech s in-
signiemi královské dynastie Savojských. Po několika týdnech, jestli
budeme mít čas, možná vyrazíme na kole do B. Zastavíme se tam na
občerstvení. Ukážu mu svoje knihkupectví. Potom mu ukážu Mone-
tovu pěšinu. Nic z toho se ještě nestalo.

O jeho svatbě jsme se dozvěděli následující léto. Poslali jsme jim dár-
ky a já k nim připojil krátké mot. Léto přišlo a zase odešlo. Často jsem
cítil pokušení vyprávět mu o jeho „nástupci“, vyšperkovat všechny
možné historky o mém sousedovi na druhém konci balkonu. Ale nic
jsem mu neposlal. Jenom jediný dopis v následujícím roce, v němž
jsem mu sdělil, že Vimini zemřela. Napsal nám všem a vyjádřil svůj
hluboký smutek. Cestoval zrovna po Asii a jeho dopis k nám dorazil
až za dlouho, takže místo aby jeho reakce na Vimininu smrt zmírni-
la otevřenou ránu, rozdrásala tu, která se mezitím už sama zahojila.
Napsat mu o Vimini bylo jako přejít poslední lávku, která nás ještě
spojovala. Obzvlášť poté, co mi s konečnou platností došlo, že se už
nikdy nezmíníme o tom, co mezi námi kdysi bylo, ani o tom, že se

227
André Aciman

tomuto tématu vyhýbáme. V tom dopisu jsem mu taky sdělil, na které

vysoké škole ve Spojených státech studuju, pro případ, že mu to otec,
který udržoval aktivní korespondenci se všemi našimi předchozími
rezidenty, ještě neřekl. Oliver mi paradoxně odepsal na mou italskou
adresu – jiný důvod pro zpoždění.
Potom přišly roky prázdna. Kdybych měl svůj život nějak vyme-
zit prostřednictvím lidí, s nimiž jsem sdílel postel, a rozdělil bych je
do dvou kategorií, před Oliverem a po Oliverovi –, tak největším da-
rem, který by mi život mohl dát, by bylo posunout tuto dělicí příčku
dál v čase. Mnoho z těch lidí mi pomohlo rozdělit život do úseků „před
X“ a „po X“, mnoho z nich mi přineslo radost i žal, mnoho z nich vy-
chýlilo můj život z vytyčeného kurzu, zatímco jiní v něm nezanechali
žádnou stopu. Oliver, který se tak dlouho rýsoval jako základní osa na
stupnici mého života, tak tedy nakonec získal nástupce, kteří jej buď
zastínili, nebo z něj udělali raný milník, nevýznamné rozcestí, malý
ohnivý Merkur po cestě na Pluto a ještě dál. Jen si to představte, mohl
bych říct: Když jsem se seznámil s Oliverem, pořád ještě jsem nepotkal
toho a toho. A život bez toho a toho byl prostě nemyslitelný.
Jednou v létě, devět let po jeho posledním dopisu, mi do Spoje-
ných států zavolali rodiče. „To bys neuhodl, kdo k nám na dva dny při-
jel. Bude spát ve tvém starém pokoji. A právě teď stojí přede mnou.“
Samozřejmě, že jsem to uhodl, ale předstíral jsem, že nevím. „Už to, že
odmítáš přiznat, že jsi to uhodl, tě prozradilo,“ uchechtl se můj otec,
než se se mnou rozloučil. Potom došlo mezi rodiči k potyčce ohled-
ně toho, kdo má dostat sluchátko jako další. Nakonec jsem zaslechl
jeho hlas. „Elio,“ řekl. V pozadí jsem slyšel svoje rodiče a hlasy dětí.
Nikdo jiný nedokázal moje jméno vyslovit tímhle způsobem. „Elio,“
zopakoval jsem, aby věděl, že jsem to já, ale taky abych znovu roz-
běhl naši starou hru a ukázal mu, že jsem na nic nezapomněl. „Tady
Oliver,“ odpověděl. Zapomněl.

228
 Dej mi své jméno

„Ukázali mi tvoje fotky, vůbec ses nezměnil,“ dodal. Mluvil o svých

dvou synech, kteří si v obývacím pokoji zrovna hráli s mou matkou,
je jim osm a šest, měl bych se seznámit s jeho ženou, netušíš, jak jsem
šťastný, že jsem zase tady, netušíš, jak moc. Je to nejkrásnější místo na
světě, souhlasil jsem a předstíral, že se domnívám, že je šťastný, pro-
tože je u nás. Netušíš, jak jsem šťastný, že jsem tady. Jeho slova utich-
la, vrátil telefon mé matce, která na něj neustále mile štěbetala, až se
nakonec obrátila na mě. „Ma s’è tutto commosso, úplně se zalyká doje-
tím,“ řekla. „Škoda, že tam teď s vámi nejsem,“ odpověděl jsem. Na-
jednou mě rozrušil někdo, na koho jsem už skoro úplně přestal mys-
let. Časem se stáváme sentimentálními. Možná je nakonec právě čas
tím důvodem, proč trpíme.

Když jsem o čtyři roky později projížděl jeho kampusem, udělal jsem
něco nečekaného. Rozhodl jsem se, že ho navštívím. Posadil jsem se
do učebny, kde měl odpolední výuku, a když si po hodině začal balit
knihy a skládal volné papíry do složky, přistoupil jsem k němu. Ne-
chtěl jsem, aby hádal, kdo jsem, ale nehodlal jsem mu to ani uleh-
čovat.
Stál tam nějaký student, který se ho chtěl na cosi zeptat. Čekal
jsem tedy, až přijdu na řadu. Pak student konečně odešel. „Nejspíš si
mě nepamatujete,“ pronesl jsem. Přimhouřil oči, snažil se mě zařa-
dit. Najednou se stáhl, jako by ho přepadl strach, že jsme se potkali na
nějakém místě, které mu nestálo za zapamatování. Potom nasadil ne-
smělý, ironický, tázavý výraz, nepříjemný, otrávený úsměv, jako by si
v duchu připravoval něco jako obávám se, že jste si mě s někým spletl.
Vtom se zarazil. „Dobrý bože – Elio!“ To ty vousy ho zmátly, prohlá-
sil. Sevřel mě v náruči a potom mě několikrát pohladil po mé vousa-
té tváři, jako bych byl ještě mladší než tehdy v létě. Objal mě tak, jak

229
André Aciman

to nedokázal té noci, kdy mi přišel do pokoje oznámit, že se bude že-

nit. „Kolik už je to let?“
„Patnáct. Počítal jsem to včera večer po cestě sem.“ Potom jsem
dodal: „Vlastně to není pravda. Vždycky jsem věděl, jak dlouho to je.“
„Takže patnáct. Ty ses ale změnil! Poslyš,“ dodal, „pojď se mnou
popít, pojď se mnou na večeři, dnes večer, teď hned, seznámím tě se
svou ženou, se svými kluky. Prosím, prosím, prosím.“
„Rád bych…“
„Ještě musím zanést něco do kabinetu a hned potom vyrazíme.
Na parkoviště je to krásná procházka.“
„Ty mě nechápeš. Já bych rád. Ale nemůžu.“
Moje „nemůžu“ neznamenalo, že nemám čas ho navštívit, ale že
to nedokážu.
Zatímco pořád ještě skládal papíry do kožené tašky, podíval se
na mě.
„Ty jsi mi to nikdy neodpustil, že?“
„Neodpustil? Nemám ti co odpouštět. Jsem za to všechno náho-
dou vděčný. Pamatuju si jenom to dobré.“
Slyšel jsem to několikrát ve filmu. Ti lidé, co to říkali, vypadali,
že tomu věří.
„Tak o co jde?“ zeptal se.
Vyšli jsme z jeho učebny a vstoupili na pozemky, kde jeden z těch
dlouhých, ospalých, podzimních západů slunce na Východním po-
břeží vrhal na okolní kopce světélkující oranžové stíny.
Jak mu nebo sám sobě kdy dokážu vysvětlit, proč nemůžu jít
k němu domů a seznámit se s jeho rodinou, i když po tom celé moje
já zoufale touží? Oliverova žena. Oliverovi synové. Oliverovi zvířecí
mazlíčci. Oliverova studovna, stůl, knihy, svět, život. Co jsem čekal?
Objetí, potřesení rukou, povrchní „rád tě zase vidím“ a potom jeho
nevyhnutelné Zatím?

230
 Dej mi své jméno

Samotná možnost, že uvidím jeho rodinu, mě najednou vyděsi-

la – bylo to příliš reálné, příliš náhlé, příliš na tělo, nebyl jsem na to
připravený. Během uplynulých let jsem mu vyhradil trvalé místo v mi-
nulosti, byl mým předminulým milencem, dal jsem ho k ledu a vy-
cpal vzpomínkami a kuličkami naftalínu jako loveckou trofej, která si
povídá s duchem všech mých večerů. Čas od času ho opráším a pak
zase vrátím na okenní římsu. Nepatří už zemi ani životu. Teď jsem
mohl zjistit nejen to, po jak odlišných cestách jsme se vydali; zasáh-
la by mě právě míra té ztráty. Ztráty, o které mi nevadilo abstraktně
přemýšlet, ale čelit jí tváří v tvář by mě bolelo, jako bolí nostalgie ješ-
tě dlouho poté, co jsme přestali myslet na věci, které jsme ztratili a na
kterých nám možná nikdy ani nezáleželo.
Nebo jsem snad žárlil na jeho rodinu, na život, který si vytvořil,
na všechno to, co jsem s ním nikdy nesdílel a o čem jsem ani nemohl
vědět? Na to, po čem toužil, co miloval, co ztratil, na věci, jejichž ztrá-
ta ho zdrtila, ale jejichž přítomnosti v jeho životě jsem nebyl svědkem
a nevěděl bych o nich vůbec nic? Nebyl jsem tu, když je získal, ne-
byl jsem tu, když se jich vzdal. Nebo to je daleko, daleko jednodušší?
Možná jsem přijel zjistit, jestli něco cítím, jestli něco ve mně pořád
ještě žije. Problém je, že nechci, aby to pořád ještě žilo.
Kdykoli jsem si na něj v uplynulých letech vzpomněl, vybavil
jsem si buď B., nebo naše poslední dny v Římě. Vždycky to vedlo
ke dvěma scénám: balkon a s ním spjatá agonie a via Santa Maria
dell’Anima, kde mě přitiskl ke staré zdi, políbil mě a nakonec mi do-
volil ovinout jednu nohu kolem jeho. Pokaždé, když jedu do Říma, to
místo navštívím. Je pro mě pořád živé, pořád v něm zní něco doko-
nale přítomného, jako by pod starověkou břidlicovou dlažbou neu-
stále tepalo srdce ukradené z Poeova příběhu jako připomínka toho,
že tady jsem konečně potkal život. Byl pro mě ten pravý, nepodaři-
lo se mi ho však získat. V Nové Anglii jsem na něj myslet nedokázal.

231
André Aciman

Když jsem v Nové Anglii nějakou dobu žil a dělilo mě od něj nece-
lých osmdesát kilometrů, i nadále jsem si představoval, že zůstal ně-
kde v Itálii, neskutečný a přízračný. Místa, kde bydlí, mi taky přišla
bez života, a jakmile jsem se na ně pokusil myslet, taktéž odplula,
neméně neskutečná a přízračná. Teď se ukázalo, že plná života jsou
nejen města v Nové Anglii, ale i on sám. Mohl jsem se na něj klid-
ně vrhnout už před lety, ať byl ženatý, nebo ne – ovšem pokud jsem
tím neskutečným a přízračným jevem nebyl celou tu dobu navzdory
veškerému zdání já sám.
Nebo jsem přijel s daleko ubožejším záměrem? Abych zjistil, že
žije sám, že čeká na mě a touží po tom, abych ho vzal zpátky do B.?
Ano, abych viděl, že oba naše životy jsou připojené na dýchací pří-
stroj a čekají na okamžik, kdy se konečně setkáme a znovu vyšplhá-
me k pomníku bitvy na Piavě.
Vtom jsem vyhrkl: „Pravdou je, že si nejsem jistý, že dokážu nic
necítit. A při setkání s tvou rodinou bych raději necítil nic.“ Násle-
dovalo dramatické ticho. „Možná to nikdy nezmizelo.“
Mluvím pravdu? Nebo mě tato chvíle, napjatá a křehká, nutí říkat
věci, které jsem si nikdy naplno nepřipustil a jejichž pravdivost jsem
stále nedokázal uznat? „Myslím, že to nezmizelo,“ zopakoval jsem.
„Takže,“ pronesl. Jeho takže bylo jediné slovo, které dokázalo mou
nejistotu vystihnout. Možná měl ale na mysli takže?, jako by pro něj
bylo nepochopitelné a šokující, že ho i po všech těch letech pořád ješ-
tě chci.
„Takže,“ zopakoval jsem, jako bych se odvolával na vrtošivé bo-
lesti a smutky přecitlivělého pátého kola u vozu, kterým jsem náho-
dou zrovna já.
„Takže proto se mnou nemůžeš jít na skleničku?“
„Takže proto s tebou nemůžu jít na skleničku.“
„Ty jsi ale trdlo!“

232
 Dej mi své jméno

To slovo jsem už úplně zapomněl.

Přišli jsme k jeho kabinetu. Představil mi dva nebo tři své kolegy,
kteří tam náhodou právě byli, a překvapil mě dokonalou znalostí kaž-
dého zákoutí mé kariéry. Věděl všechno, držel krok i s těmi nejdrob-
nějšími detaily. Některé z těch informací o mně mohl zjistit jenom
na internetu. Dojalo mě to. Myslel jsem si, že na mě úplně zapomněl.
„Chci ti něco ukázat,“ řekl. V kanceláři měl velkou koženou po-
hovku. Oliverova pohovka, pomyslel jsem si. Tak tady sedává, když
si čte. Na pohovce i na zemi, všude kromě rohu pod alabastrovou
lampou, se povalovaly papíry. Vybavil jsem si pruhy světla na pod-
laze jeho pokoje v B. „Poznáváš to?“ zeptal se. Na zdi měl zarámova-
nou barevnou reprodukci špatně zachovalé fresky zobrazující vousa-
tého boha Mithra. To ráno, kdy jsme se šli podívat do baziliky svatého
Klementa, jsme si oba jednu koupili. Já tu svou už léta neviděl. Ve-
dle ní visela zarámovaná pohlednice s Monetovou pěšinou. Poznal
jsem ji ihned.
„Bývala moje, tobě ale patřila daleko dřív, než jsem ji dostal já.“
Patřili jsme jeden druhému, ale žili jsme tak daleko od sebe, že jsme
teď patřili jiným. Squatteři, nikdo jiný než squatteři si ve skutečnosti
nemohl dělat nárok na naše srdce.
„Má dlouhou historii,“ řekl jsem.
„Já vím. Když jsem ji dal přerámovat, všiml jsem si vzkazů na zad-
ní straně, proto je teď viditelná i zadní strana. Často jsem na toho
kluka, Maynarda, myslel. Někdy si na mě vzpomeň.“
„Tvůj předchůdce,“ poznamenal jsem, abych ho popíchl. „Ne, nic
takového. Komu ji jednou dáš?“
„Doufal jsem, že si ji s sebou jednou odnese jeden z mých synů,
až odjede na vlastní rezidenční pobyt. Taky jsem tam něco dopsal –
to ale vidět není. Zdržíš se ve městě?“ zeptal se, aby změnil téma, za-
tímco si oblékal pršiplášť.

233
André Aciman

„Jen jednu noc. Zítra se setkám s pár lidmi na univerzitě a pak

pojedu.“
Podíval se na mě. Věděl jsem, že myslí na tu noc o vánočních
prázdninách, a on věděl, že to vím. „Takže je mi odpuštěno.“
Stiskl rty v mlčenlivé omluvě.
„Dáme si něco k pití u mě v hotelu.“
Vycítil jsem jeho zaváhání.
„Mluvím o pití, ne o šukání.“
Pohlédl na mě a doslova zrudl. Upřeně jsem si ho prohlížel. Stále
byl neuvěřitelně pohledný, měl všechny vlasy, nikde žádný tuk, tvr-
dil, že pořád každé ráno běhá, kůži měl stejně hladkou jako tehdy. Je-
nom na rukou jsem spatřil pár pih. Pihy od sluníčka, pomyslel jsem
si a nedokázal jsem se té myšlenky zbavit. „Co to je?“ ukázal jsem na
jeho ruku a dotkl se jí. „Mám je všude.“ Pihy. Lámaly mi srdce, chtěl
jsem každou z nich políbit. „Příliš mnoho slunce ve dnech mého naiv-
ního mládí. A nemělo by tě to tak překvapovat. Stárnu. Za tři roky
bude můj syn stejně starý jako tenkrát ty – ve skutečnosti je podob-
nější té osobě, kterou jsi byl, když jsme byli spolu, než jsi ty podobný
Eliovi, kterého jsem tehdy znal. Tomu říkám záhada.“
Tak tomu říkáš? Když jsme byli spolu? pomyslel jsem si.
V baru starého novoanglického hotelu jsme si našli tiché mís-
tečko s výhledem na řeku a velkou květinovou zahradu, toho měsíce
zrovna v plném květu. Objednali jsme si dvě martini – gin Sapphire,
požádal – a posadili se vedle sebe do boxu ve tvaru podkovy jako dva
manželé, kteří jsou nuceni sedět nepříjemně blízko, zatímco si jejich
manželky odskočily na toaletu.
„Za dalších osm let mi bude čtyřicet sedm a tobě čtyřicet. Až
uplyne dalších pět let, mně bude padesát dva a tobě čtyřicet pět. Při-
jdeš potom na večeři?“
„Ano. Slibuju.“

234
 Dej mi své jméno

„Tím vlastně říkáš, že přijdeš jedině, až si budeš myslet, že už jsi

příliš starý na to, aby ti na tom záleželo. Až moje děti odejdou. Nebo
až ze mě bude dědeček. Já ale vidím jenom nás – toho večera se po-
sadíme a budeme spolu popíjet silnou eau-de-vie, jako byla ta grappa,
kterou nám někdy večer naléval tvůj otec.“
„A jako ti stařečci posedávající na piazzettě okolo památníků bi-
tvy na Piavě budeme mluvit o dvou mladých mužích, kteří na něko-
lik týdnů našli štěstí, a zbytek svého života pak strávili tím, že do mis-
ky se štěstím namáčeli bavlněné tamponky a ze strachu, aby jim to
štěstí jednou nedošlo, si ho netroufali vypít víc než kapku na obřad-
ní výročí.“ Ale ta věc, která vlastně nikdy neexistovala, je pořád láká,
chtěl jsem dodat. Nikdy nepůjde odestát, nikdy nebude možné ji zru-
šit, neprožít ji nebo prožít znovu – uvízla v nich jako vidina světlu-
šek na podvečerním letním poli, která neustále opakuje: Mohl jsi mít
tohle místo toho. Vracet se je lež. Jít dál je lež. Dívat se jinam je lež.
Snažit se napravit všechny lži se nakonec taky ukáže jako lež. Jejich
život je jako zkomolená ozvěna, navždy pohřbená v zapečetěné sva-
tyni boha Mithry.
Ticho.
„Bože, jak nám tu první noc v Římě ti, co u večeře seděli naproti
nám, záviděli,“ prohodil. „Dívali se na nás mladí i staří, muži i ženy,
každý z těch, co s námi seděli u stolu. Hleděli na nás s otevřenou pu-
sou, protože jsme byli tak šťastní.“
„Věděli daleko víc než kterýkoli z nás.“
„A toho večera, až zestárneme, si o těch dvou mladých mužích
budeme povídat, jako by to byli lidé, které jsme potkali ve vlaku,
úplní cizinci, které obdivujeme a kterým chceme pomáhat. A bude-
me tomu říkat závist, protože říkat tomu lítost by nám zlomilo srd-
ce.“
Další ticho.

235
André Aciman

„Asi ještě nejsem připravený mluvit o nich jako o cizincích,“ pro-

hodil jsem.
„Jestli tě to uklidní, myslím, že na to ani jeden z nás nebude při-
pravený nikdy.“
„Myslím, že bychom si měli objednat další martini.“
Souhlasil, dokonce se ani nevytasil s chabou námitkou, že musí
domů.
Úvodní řeči jsme si odbyli rychle. Jeho život, můj život, co dělá on,
co dělám já, co je dobré, co je špatné. Co doufá, že dokáže, v co doufám
já. Tématu našich rodičů jsme se vyhnuli. Usoudil jsem, že to ví. Tím,
že se nezeptal, mi sdělil, že to ví.
Hodina.
„Nejlepší chvíle tvého života?“ přerušil mě konečně.
Chvíli jsem přemýšlel.
„První noc si pamatuju nejlépe – možná proto, že jsem tak tápal.
Pamatuju si ale i Řím. Pokaždé, když jsem v Římě, navštívím jedno
místo na via Santa Maria della’Anima. Chvíli se na to místo dívám
a najednou se mi to všechno vybaví. Tu noc jsem zvracel a ty jsi mě
na cestě zpět do baru začal líbat. Okolo chodili lidi, mně to ale bylo
jedno a tobě taky. Ten polibek je tam pořád ještě vtisknutý, díky bohu.
Nic víc od tebe nemám. Tohle a tvou košili.“
Vzpomíná si.
„A ty?“ zeptal jsem se. „Jaká je tvoje nejlepší chvíle?“
„Taky Řím. Jak jsme až do úsvitu zpívali na Piazza Navona.“
Na to jsem úplně zapomněl. Tu noc jsme neskončili u pouhé jed-
né neapolské písničky. Skupinka mladých Holanďanů vytáhla kytary
a začala zpívat jeden hit od Beatles za druhým. Všichni u hlavní fon-
tány se k nim přidali, včetně nás. Dokonce se znovu objevil i Dan-
te a zpíval svou lámanou angličtinou s námi. „Zpívali nám serenády,
nebo se mi to jenom zdá?“

236
 Dej mi své jméno

Nechápavě na mě pohlédl.

„Zpívali je tobě – a ty jsi byl úplně namol. Nakonec sis od jed-
noho z těch Holanďanů půjčil kytaru, začal jsi hrát a pak zničehonic
i zpívat. Všem jim spadly brady. Všichni feťáci světa byli najednou
jako beránci a poslouchali Händela. Jedna Holanďanka se zhroutila.
Chtěl jsi ji odvést do hotelu. Ona chtěla jít s námi. To byla noc. Na-
konec jsme se usadili na prázdnou terasu zavřeného caffè za náměs-
tím, jenom ty, já a ta holka, každý jsme se sesuli na jednu židli a po-
zorovali úsvit.“
Podíval se na mě. „Jsem rád, že jsi přijel.“
„Já jsem taky rád, že jsem přijel.“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Proč jsem najednou tak znervózněl? „Do toho.“
„Šel bys do toho znovu, kdybys mohl?“
Pohlédl jsem na něj. „Proč se ptáš?“
„Jen tak. Prostě odpověz.“
„Jestli bych do toho šel znovu, kdybych mohl? Ve vteřině. Už
jsem ale měl dvě martini a hodlám si objednat třetí.“
Usmál se. Zřejmě teď byla řada na mně, abych se ho zeptal na to
samé, ale nechtěl jsem ho uvádět do rozpaků. Tohle je můj oblíbený
Oliver: ten, který přemýšlí stejně jako já.
„Vidět tě tady je jako probrat se po dvaceti letech z kómatu. Roz-
hlédneš se a najednou vidíš, že tě žena opustila, tvoji synové, jejichž
dětství jsi úplně propásl, jsou najednou dospělí muži, někteří dokonce
už i ženatí, tvoji rodiče zemřeli, nemáš žádné přátele a ta tvářička, která
na tebe kouká přes brýle, nepatří nikomu jinému než tvému vnukovi,
kterého přinesli, aby probudil dědečka z jeho dlouhého spánku. Tvo-
je tvář v zrcadle je bílá jako tvář Ripa Van Winkleho. Je v tom ale há-
ček: jsi pořád o dvacet let mladší než ti, co se shromáždili okolo tebe,
a právě proto mi ve vteřině může být dvacet čtyři – je mi dvacet čtyři.

237
André Aciman

A kdybys to přirovnání dotáhl ještě dál, mohl bych se vzbudit a být

mladší než můj starší syn.“
„Co to pak ale vypovídá o životě, který žiješ?“
„Jedna jeho část – pouhá část – bylo kóma, ale raději tomu říkám
paralelní život. Zní to líp. Problém je, že většina z nás žije víc než dva
paralelní životy.“
Možná za to mohl alkohol, možná to byla pravda, možná jsem se
nechtěl pouštět do abstrakcí, ale cítil jsem, že bych to měl říct, protože
na to je ta správná chvíle, protože mi najednou došlo, že právě proto
jsem sem přijel, abych mu to řekl. „Ty jsi jediný člověk, s nímž bych
se chtěl před smrtí rozloučit. Protože jedině tak bude ta věc, kterou
označuju za svůj život, dávat nějaký smysl. A kdybych se dozvěděl, že
jsi zemřel, tak můj život takový, jak ho znám, to já, které s tebou teď
mluví, přestane existovat. To nejspíš znamená, že někde pořád v něco
doufám. Někdy se mi vybaví taková hrozná představa, že se vzbudím
v našem domě v B., vyhlédnu na moře a tu novinu mi přinesou sa-
motné vlny: včera večer zemřel. Tolik nám toho uteklo. Bylo to kóma.
Já se zítra vracím do svého kómatu a ty zase do svého. Pardon, nechci
tě tím urazit – jsem si jistý, že tvůj život žádné kóma není.“
„Ne, je to paralelní život.“
Snad každý druhý pocit zármutku, který jsem v životě zažil, se
najednou rozhodl spojit se s tímto. Musel jsem s tím bojovat. A jest-
li si toho nevšiml, tak nejspíš proto, že sám vůči němu nebyl imunní.
Z náhlého popudu jsem se ho zeptal, jestli četl román Thomase
Hardyho s názvem Milovaná. Ne, nečetl. Je to o muži, který se zami-
luje do ženy. Ta ho opustí a o celá léta později zemře. Muž navštíví její
dům a setká se tam s její dcerou, do které se zamiluje. Když o mnoho
let později ztratí i ji, seznámí se s její dcerou a i s ní naváže milostný
románek. „Vymírají tyto city samy od sebe, nebo je občas potřeba,
aby uplynuly celé generace, celé životy, než se to všechno srovná?“

238
 Dej mi své jméno

„Nechtěl bych svého syna vidět v tvé posteli o nic víc, než bych
chtěl vidět tvého syna, kdybys nějakého měl, v posteli mého syna.“
Zasmáli jsme se. „Ale co naši otcové?“
Na chvíli se zamyslel. Potom se usmál. Oba univerzitní profesoři,
stejná vysoká škola, stejný doktorandský program, stejné roky. „Za-
jímavá úvaha,“ uznal.
„Víš, nechci, aby mi tu špatnou zprávu jednou oznámil v dopise
tvůj syn: Mimochodem, k dopisu přikládám zarámovanou pohlednici,
otec mě požádal, abych Vám ji vrátil. A nechtěl bych mu ani odpovídat
něco ve stylu: Přijeď, kdykoli budeš chtít, jsem si jistý, že by tvůj otec
chtěl, abys bydlel v jeho pokoji. Slib mi, že se to nestane.“
„Slibuju.“
„Co jsi napsal na zadní stranu té pohlednice?“
„Mělo to být překvapení.“
„Na překvapení už jsem moc starý. Navíc překvapení mají vždyc-
ky jisté ostří, které zraňuje. Nechci být zraněný – ne od tebe. Řekni
mi to.“
„Jenom dvě slova.“
„Budu hádat: Kdy, když zatím ne?“
„Říkal jsem dvě slova. Navíc by to bylo kruté.“
Chvíli jsem přemýšlel.
„Vzdávám se.“
„Cor cordium, srdce srdcí. Nikdy jsem ve svém životě nikomu ne-
řekl nic pravdivějšího.“
Zíral jsem na něj.
Ještěže jsme na veřejnosti.
„Měli bychom jít.“ Natáhl se po pršiplášti, který ležel složený ve-
dle něj, a začal pomalu vstávat.
Chtěl jsem ho doprovodit před hotel, zůstat tam stát a dívat se,
jak odchází. Každým okamžikem se teď už rozloučíme. Najednou se

239
André Aciman

mě zmocnilo nelítostné vědomí, že jedna část mého života nyní zmi-

zí a už nikdy se nevrátí.
„Řekněme, že tě doprovodím k autu,“ pravil jsem.
„Řekněme, že jsi přišel na večeři.“
„Řekněme, že ano.“
Venku se rychle zabydlovala noc. Měl jsem rád klid a ticho ven-
kova, jeho blednoucí červánky nad kopci a  potemnělý výhled na
řeku. Oliverova země, pomyslel jsem si. Na vodě se leskly skvrnky
světla z protějšího břehu a připomínaly mi van Goghův obraz Hvězd-
ná noc nad Rhônou. Svět byl cítit podzimem, začátkem školního roku,
babím létem a, jak už to u soumraků babího léta bývá, i směsicí ne-
završené letní blaženosti, nedodělaných domácích úkolů a pokaždé
i iluzí letních měsíců před námi, která se se západem slunce vyčerpá.
Pokusil jsem se představit si jeho šťastnou rodinu. Chlapci jsou
ponoření do úkolů nebo se právě přiloudali z večerní praxe, nerud-
ní, špatně naložení, dupou vevnitř v zablácených botách. Hlavou mi
běžela všechna možná klišé. Když jsem žil v Itálii, bydlel jsem v domě
u tohoto pána, řekl by jim. Dočkal by se jen mrzutého vrčení dvou
puberťáků, které nějaký pán z Itálie nebo dům v Itálii vůbec nezají-
má. Ale naprosto by je šokoval, kdyby jim řekl: Jo a mimochodem, to-
muhle pánovi bylo tehdy skoro stejně jako teď vám a většinu dne trá-
vil mlčky transkripcí Sedmi posledních slov Vykupitelových na kříži.
Každé ráno se mi vplížil do pokoje a tam jsme šukali jako dva králíci.
Tak mu podejte ruku a buďte na něj milí.
Potom jsem si představil, jak bychom jeli zpátky. Pozdě v noci po-
dél řeky poseté hvězdami do starobylého vratkého novoanglického ho-
telu na pobřeží, které by nám oběma, jak jsem doufal, připomnělo zá-
liv v B., van Goghovy hvězdné noci, tu noc, kdy jsem k němu přišel na
skálu a políbil ho na krk, a poslední noc, kdy jsme se šli projít po silnici
vedoucí podél pobřeží, s pocitem, že se klidně připravíme o zázraky po-

240
 Dej mi své jméno

sledních chvil, jen abychom oddálili jeho odjezd. Představil jsem si, jak
bych seděl v jeho autě a ptal se sám sebe: kdo ví, chtěl jsem to, chtěl to
on, možná to rozhodne sklenička na dobrou noc v baru. Věděl bych, že
během večeře si on i já lámeme hlavu jednou a tou samou věcí. Doufali
bychom, že se stane, modlili bychom se, aby se nestala, možná to roz-
hodne sklenička na dobrou noc – četl bych to v jeho tváři, představoval
si, jak by se odvrátil, aby vytáhl korek z lahve vína nebo změnil hudbu.
Taky by totiž zachytil, co se mi honí hlavou, a chtěl by, abych věděl, že
on přemýšlí nad tím samým. Protože zatímco by doléval víno své ženě,
mně a sám sobě, oběma by nám konečně došlo, že on je mnou dale-
ko víc než já sám. Když se totiž v posteli před tolika lety on stal mnou
a já jím, tak i po všech těch rozcestích, které mu změnily život, je a na-
vždy zůstane mým bratrem, mým přítelem, mým otcem, mým synem,
mým manželem, mým milencem, mnou. Během těch týdnů, které nás
to léto svedly dohromady, se naše životy jen letmo dotkly, my však pře-
šli na druhý břeh, kde se čas zastavil, nebe sestoupilo na zem a poskyt-
lo nám příděl toho božského, co je už od narození naše. Dělali jsme, že
to nevidíme. Mluvili jsme o všem, jenom o tom ne. Ale vždycky jsme
to věděli, a i když jsme o tom teď mlčeli, tím víc jsme to potvrzovali.
Našli jsme hvězdy, ty i já. A takový dar člověk obdrží jenom jednou.

Loni v létě se konečně vrátil. Dorazil na pouhou jednu noc, stavil se po

cestě z Říma do Mentonu. Přijel příjezdovou alejí taxíkem, který zasta-
vil víceméně tam, kde před dvaceti lety. Vyskočil z auta s notebookem,
obří sportovní taškou a velkou dárkově zabalenou krabicí. Očividně
to byl dárek. „Pro tvou matku,“ řekl, když zachytil můj pohled. „Radši
bys jí měl říct, co v tom je,“ doporučil jsem mu, když jsem mu pomo-
hl složit věci v hale. „Každého podezřívá.“ Pochopil. Zarmoutilo ho to.
„Starý pokoj?“ zeptal jsem se.

241
André Aciman

„Starý pokoj,“ potvrdil, i když jsme už všechno domluvili přes

e-mail.
„Tak tedy starý pokoj.“
Nechtělo se mi chodit s ním nahoru, a tak se mi ulevilo, když se
z kuchyně vyšourali Manfredi s Mafaldou, kteří zaslechli příjezd ta-
xíku a přišli Olivera pozdravit. Jejich euforická objetí a polibky po-
někud rozptýlily nepříjemný pocit, který jsem věděl, že ucítím, jak-
mile se u nás zabydlí. Chtěl jsem, aby ho tak nadšeně zdravili celou
první hodinu po příjezdu. Uvítal bych cokoli, co nám zabrání posa-
dit se ke kávě tváří v tvář tomu druhému a konečně vyřknout ta dvě
nevyhnutelná slova: dvacet let.
Namísto toho necháme jeho věci v hale a budeme doufat, že je na-
horu zanese Manfredi. Mezitím se já a Oliver v krátkosti projdeme po
domě. „Určitě se nemůžeš dočkat, až to uvidíš,“ prohlásím a budu mít
na mysli naši zahradu, balustrádu a výhled na moře. Půjdeme až za
bazén, vrátíme se do obývacího pokoje, kde vedle francouzského okna
stojí náš starý klavír, a odtamtud se konečně vrátíme do haly, kde zjis-
tíme, že jeho věci už opravdu zmizely nahoře. Jedna moje část chtěla,
aby si uvědomil, že se tady od jeho poslední návštěvy nic nezměnilo,
že jeho lem ráje tady pořád ještě je, že křivá branka vedoucí na pláž po-
řád vrže, že svět tady vypadá stejně jako tehdy, když ho opustil, jenom
bez Vimini, Anchise a mého otce. Mělo to být moje gesto na uvítanou,
které jsem zamýšlel ještě protáhnout. Ale jiná moje část chtěla, aby vy-
cítil, že nemá smysl snažit se to teď všechno dohnat – každý z nás bez
toho druhého ušel dlouhou cestu a zažil až příliš na to, abychom do-
kázali najít opravdovou společnou řeč. Možná jsem chtěl, aby ucítil
bodnutí ztráty a žalu. Ale nakonec, a možná i jako kompromis, jsem
se rozhodl, že nejjednodušší bude ukázat mu, že jsem na nic z toho
nezapomněl. Navrhl jsem, že ho vezmu na náš prázdný pozemek, kde
je země pořád tak spálená a leží ladem stejně jako před dvěma desít-

242
 Dej mi své jméno

kami let. Ještě jsem ani nedomluvil… „Tam už jsem přece byl,“ namí-
tl. Sděloval mi tak, že ani on nezapomněl. „Možná by ses raději stavil
na skok v bance.“ Rozesmál se. „Vsadím se s tebou, že mi ten účet ni-
kdy nezavřeli.“ „Když budeme mít čas a kdyby se ti chtělo, vezmu tě
na zvonici. Vím, že jsi tam nahoře nikdy nebyl.“
„Famózní?“
Usmál jsem se na něj. Nezapomněl, jak jsme ji překřtili.
Jak jsme se tak procházeli po verandě a prohlíželi si tu obří mod-
rou plochu před námi, v jedné chvíli jsem se zastavil a sledoval, jak
se opírá o balustrádu a shlíží na záliv.
Pod námi byla jeho skála. Na ní v noci sedával, na ní trávil celá
odpoledne s Vimini.
„Dnes by jí bylo třicet,“ prohodil.
„Já vím.“
„Každý den mi psala. Každý, každičký den.“
Upíral zrak na jejich místo. Vzpomínal jsem, jak se vždycky dr-
želi za ruce a pelášili spolu až dolů na pobřeží.
„Jednoho dne mi přestala psát. A já to věděl. Prostě jsem to vě-
děl. Víš, nechal jsem si všechny její dopisy.“
Tesklivě jsem se na něj zadíval.
„Nechal jsem si i tvoje,“ dodal ihned, aby mě uklidnil, i když jen
chabě. Nevěděl, jestli to chci slyšet.
Byl jsem na řadě. „Já jsem si taky nechal všechny tvoje dopisy.
A i něco jiného. Možná ti to ukážu. Zatím ale ne.“
Nepamatoval si Rozevlátou, nebo byl příliš skromný, příliš opa-
trný na to, aby dal najevo, že ví přesně, na co narážím? Znovu se za-
díval na obzor.
Přijel v ten správný den. Na nebi nebyl ani mráček, ani vlnka, ani
poryv větru. „Zapomněl jsem, jak moc jsem to tu miloval. Ale přes-
ně takhle si to tady pamatuju. V poledne je to ráj.“

243
André Aciman

Nechal jsem ho mluvit. Líbilo se mi dívat se, jak očima přejíždí po

horizontu. Možná se taky chce vyhnout rozhovoru tváří v tvář.
„A Anchise?“ zeptal se konečně.
„Toho nám, chudáka, vzala rakovina. Jako malý jsem si myslel,
že je hrozně starý. Nebylo mu ani padesát.“
„Taky to tady miloval – on, jeho rouby a jeho sad.“
„Zemřel v dědečkově pokoji.“
Opět ticho. V mém starém pokoji, chtěl jsem dodat, ale rozmy-
slel jsem si to.
„Jsi rád, že jsi zpátky?“
Prohlédl mou otázku ještě dřív než já.
„Jsi ty rád, že jsem zpátky?“ opáčil.
Pohlédl jsem na něj. Cítil jsem se naprosto bezbranně, ale ne
ohroženě. Nepotřeboval jsem ten pocit potlačovat, nechal jsem se
jím kolébat jako lidé, kteří se snadno červenají, ale nestydí se za to.
„Ty víš, že jsem. Možná víc, než bych měl být.“
„Já taky.“
Tím bylo řečeno vše.
„Pojď, ukážu ti, kde jsme pohřbili část otcova popela.“

Sešli jsme po zadním schodišti do zahrady, kde stával náš starý jídel-
ní stůl. „Tohle bylo otcovo místo. Říkám mu místo duchů. Tam bý-
valo moje místo, jestli si pamatuješ.“ Ukázal jsem tam, kde u bazé-
nu stával můj stůl.
„Měl jsem i já nějaké místo?“ zeptal se s mírným úšklebkem.
„Ty tady vždycky budeš mít místo.“
Chtěl jsem mu říct, že bazén, zahrada, dům, tenisový kurt, lem ráje,
celý náš pozemek je a navždy bude jeho. Namísto toho jsem ukázal na-
horu na francouzské okno jeho pokoje. Tvoje oči jsou už navždy tam,

244
 Dej mi své jméno

chtěl jsem říct, uvězněné v průsvitných záclonách, a dívají se z mého

pokoje nahoru, kde v těchto dnech nikdo nespává. Když pofukuje vá-
nek, záclony se nadouvají a já odsud nebo z balkonu vzhlédnu a při-
stihnu se při myšlence, že tam jsi, že se díváš ze svého světa do mého
a stejně jako té noci, kdy jsem tě našel na skále, mi říkáš: Víš, byl jsem
tady šťastný. Jsi tisíce kilometrů daleko, ale jakmile si vzpomenu na
plavky, košili visící přes poklopec a paže opřené o zábradlí, vzhlédnu
k tomuto oknu a ty jsi najednou tady a zapaluješ si svou první ranní ci-
garetu – dnes před dvaceti lety. Dokud bude náš dům stát, tohle bude
tvoje místo duchů – a moje taky, chtěl jsem říct.
Několik vteřin jsme stáli tam, kde jsem s  otcem kdysi mluvil
o Oliverovi. Teď jsem o svém otci mluvil s Oliverem. Zítra si na ten-
to okamžik vzpomenu a v té temné denní hodině nechám duchy je-
jich nepřítomnosti odejít.
„Vím, že by chtěl, aby se něco takového stalo, obzvlášť v tak krás-
ný letní den.“
„Jsem si jistý, že by to chtěl. Kde jste pohřbili zbytek jeho pope-
la?“ zeptal se.
„Všude možně. V řece Hudson, v Egejském moři, v Mrtvém moři.
Sem ale chodím, když s ním chci být.“
Mlčel. Neměl co říct.
„Pojď, vezmu tě do kostela svatého Jakuba, než si to rozmyslíš,“
prohlásil jsem nakonec. „Stíháme to ještě před obědem. Pamatuješ si
cestu?“
„Pamatuju si cestu.“
„Pamatuješ si cestu,“ zopakoval jsem.
Podíval se na mě a usmál se. Potěšilo mě to. Možná proto, že jsem
věděl, že mě provokuje.
Včera uplynulo dvacet let, včerejšek se udál dnes ráno a od rána
jako by nás dělily celé světelné roky.

245
André Aciman

„Jsem jako ty,“ řekl. „Pamatuju si všechno.“

Na okamžik jsem se zastavil. Jestli si pamatuješ všechno, chtěl
jsem říct, a jestli jsi opravdu jako já, tak než zítra odjedeš, třeba než
zabouchneš dveře taxíku poté, co už ses rozloučil se všemi ostatní-
mi a nemáš jim už v tomto životě co říct, jednou jedinkrát se ke mně
otoč. Klidně jenom v žertu nebo jako by tě to právě napadlo. Tehdy,
když jsme byli spolu, by to pro mě znamenalo úplně všechno. Otoč
se ke mně a stejně jako tehdy mi pohlédni do tváře, zadívej se mi do
očí a dej mi své jméno.
 Poznámka překladatelky

V překladu jsou použity citace z následujících děl:

ALIGHIERI, Dante: Božská komedie. Překlad O. F. Babler. Praha:

Vyšehrad, 1952.
ALIGHIERI, Dante: Nový život. Překlad Jan Vladislav. Praha:
Československý spisovatel, 1969.
BRÖNTEOVÁ, Emily: Na Větrné hůrce. Překlad Květa Marysková.
Praha: Lidové nakladatelství, 1973.
HÉRAKLEITOS: zlomky B 101, B 54, B 123 v edici Diels-Kranz,
překlad Zdeněk Kratochvíl.

247
Radka Jiráčková (jirackova.radka@seznam.cz) [901269]
 Co na to říkáš?

Napiš nám přímo: @booklabcz

Sdílej s
#booklabCZ #andreaciman
#dejmisvejmeno #callmebyyourname