VAMPÝRSKÁ

AKADEMIE

RICHELLE MEAD

2010
Copyright © 2008 by Richelle Mead
Translation © 2010 by Katrin Chýlová
Cover design © 2010 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována
ani elektronicky přenášena bez předchozího písemného souhlasu
majitele autorských práv.

Z anglického originálu FROSTBITE,

vydaného nakladatelstvím Razorbill, New York 2008,
přeložila Katrin Chýlová
Odpovědná redaktorka: Karin Lednická
Jazyková redakce: Hana Pernicová
Korektura: Lea Petrovská
Technický redaktor: Martin Pěch
Sazba: Dušan Žárský
Obálka: Marek Šebesta
Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,
v březnu 2010

ISBN 978-80-7303-511-2
Pro Kat Richardsonovou, která je velmi moudrá.
 Jako vždy by tahle kniha vůbec nevznikla, nebýt pomoci
a podpory mých přátel a rodiny. Konkrétné chci poděkovat
svému týmu poradců: Caitlin, Davidovi, Jayovi, Jackie a Kat.
Dlouho do noci jste seděli u internetu a strávili tím tolik hodin,
že bych je radši ani nepočítala. Bez vás bych tuhle knihu nikdy
nedokončila a také bych nezvládla ten letošní blázinec.
Děkuji rovněž svému agentovi Jimovi McCarthymu, který
pohnul zemí, nebesy i termíny, aby mi pomohl dokončit, co jsem
potřebovala. Jsem ti za to vděčná. A nakonec mnoho díků
Jessice Rothenbergové a Benu Schrankovi z nakladatelství
Razorbill za jejich neutuchající podporu a tvrdou práci.
 Prolog
VŠICHNI UMÍRAJÍ. ALE NE VŽDY ZŮSTÁVAJÍ MRTVÍ. VĚŘTE
mi, já to vím.
Po zemi chodí rasa vampýrů, kteří jsou doslova kráčejícími
mrtvolami. Říká se jim Strigojové, a jestli o nich ještě nemáte
noční můry, brzy je mít budete. Jsou silní a rychlí. Zabíjejí bez
váhání a bez slitování. Navíc jsou nesmrtelní a díky tomu je
zatraceně těžké je zničit. Existují pouze tři způsoby, jak to
provést: probodnout jim srdce stříbrným kůlem, useknout jim
hlavu nebo je zapálit. Nic z toho není jednoduché, ale pořád je
to lepší než nemít vůbec žádnou možnost.
Po světě chodí i hodní vampýři. Nazývají se Morojové. Jsou
živí a disponují neuvěřitelnými magickými schopnostmi
v ovládání jednotlivých živlů – země, vzduchu, vody a ohně.
(Tedy většina Morojů to umí – ale výjimky vysvětlím později.)
Jinak magii moc nepoužívají, což je vážně smutné. Byla by to
skvělá zbraň, jenže Morojové jsou přesvědčeni, že magie by se
měla využívat jen k mírumilovným účelům. To je jedno
z nejdůležitějších pravidel jejich společenství. Morojové jsou
obvykle vysocí a štíhlí a nesnášejí přemíru slunečního světla.
Ale to jim vynahrazují nadlidské schopnosti jejich smyslů:
zraku, čichu a sluchu.
Oba druhy vampýrů potřebují krev. To z nich koneckonců
dělá vampýry. Morojové ale nezabíjejí. Místo toho mají kolem
sebe lidské dárce, kteří jim krev poskytují dobrovolně po
menších dávkách. Dárci to dělají proto, že vampýřím kousnutím
se jim vyplaví do krve endorfiny, po nichž se cítí vážně, vážně
skvěle a mohou na nich dokonce být závislí. Tohle vím z osobní
zkušenosti. Tihle lidští dárci jsou v podstatě drogově závislí na
upířím kousnutí.
Mít po ruce dárce je přesto lepší než způsoby Strigojů,
protože – jak byste asi čekali – ti pro krev zabíjejí. Myslím, že

7
se jim to líbí. Pokud Moroj někoho zabije během pití, z jeho
oběti se pak stává Strigoj. Někteří Morojové si to sami vyberou.
Vzdají se svých magických schopností i morálky, aby dosáhli
nesmrtelnosti. Strigoj může být stvořen i násilím. Když Strigoj
pije krev své oběti a tu pak přinutí napít se na oplátku jeho
vlastní krve…, hned máte na světě nového Strigoje. Tohle se
může stát komukoli: Morojovi, člověku, nebo… dhampýrovi.
Dhampýr.
To je to, co jsem já. Dhampýři jsou napůl lidé, napůl
Morojové. Ráda si myslím, že máme z obou ras to nejlepší.
Jsem silná a zdatná jako lidé. Na slunce si můžu chodit, jak se
mi zrovna zachce. Ale stejně jako Morojové mám opravdu
dobré smysly a reflexy. Výsledkem je, že z dhampýrů bývají
nejlepší osobní strážci – což dělá většina z nás. Říkají nám
strážci.
Celý život trávím tím, že se učím chránit Moroje před
Strigoji. Na Akademii svatého Vladimíra, což je soukromá
škola pro Moroje a dhampýry, navštěvuju zvláštní hodiny
a cvičení. Umím používat všechny druhy zbraní a taky rozdat
pár opravdu ošklivých ran. Už jsem zmlátila kluky dvakrát
větší, než jsem já, a to ve třídě i mimo ni. A kluci jsou vlastně
jediní, koho mlátím, jelikož s námi do školy chodí holek jen
málo.
Dhampýři sice zdědili nejrůznější schopnosti, ale jedné věci
se nám nedostává. Dhampýři nemůžou mít děti s jinými
dhampýry. Neptejte se mě proč. Nejsem žádná genetická
inženýrka nebo tak něco. Člověku s Morojem se vždycky
narodí jen dhampýr a z těchto svazků pocházíme především.
K tomu ale zas tak často nedochází; Morojové se raději snaží
držet od lidí dál. Jenže díky šťastné genetické náhodě vznikne
vždy jen dhampýr i ze spojení Moroje a dhampýra. Já vím, já
vím, je to šílenost. Mohli byste si myslet, že takhle získáte dítě,
které bude ze tří čtvrtin vampýr, že jo? Kdepak! Napůl člověk,
napůl Moroj.
Většina těchto dhampýrů má otce Moroje a matky
dhampýrky. Morojky totiž raději rodí morojské děti. Obvykle to
probíhá tak, že se nějaký Moroj zaplete s dhampýrkou a pak
odkráčí. Proto je tolik svobodných matek dhampýrek. Z tohoto

8
důvodu se taky spousta z nich nestane strážkyněmi. Raději
zůstávají jen u výchovy dětí.
Výsledkem toho je, že strážci se většinou stávají z kluků
a jen málo holek si zvolí tuhle kariéru. Nicméně ti, kteří si zvolí
stát se strážcem a chránit Moroje, berou svou práci vážně.
Dhampýři potřebují Moroje, aby se mohli dál rozmnožovat.
Musíme je chránit. A navíc je to… řekněme čestné. Strigojové
jsou zlí a nepřirození. Není správné, aby jim padli za kořist
nevinní. Dhampýrům, kteří podstupují výcvik na strážce, se
tohle vtlouká do hlav už od té doby, co se naučí sami chodit.
Strigojové jsou zlí. Moroje je třeba chránit. Tomu strážci věří.
I já tomu věřím.
A existuje jedna Morojka, kterou chci ochraňovat víc než
kohokoli jiného na světě: moje nejlepší kamarádka Lissa. Je to
morojská princezna. Morojové mají dvanáct královských rodů
a Lissa je jedinou přeživší členkou rodu Dragomirů. Ale ještě
něco činí Lissu výjimečnou, tedy krom toho, že je moje nejlepší
kamarádka.
Pamatujete, jak jsem se zmínila, že každý Moroj ovládá
jeden ze čtyř živlů? Ukázalo se, že Lissa ovládá jeden, jehož
existence byla objevena teprve nedávno: éter. Léta jsme se
domnívali, že se její magické schopnosti prostě nevyvinuly.
A pak se kolem ní začaly dít divné věci. Například většina
vampýrů disponuje schopností zvanou nátlak, která jim
umožňuje vnutit svou vůli někomu dalšímu. Strigojové mají
schopnost nátlaku vyvinutou velice silně. U Morojů je to slabší,
a navíc také zakázané. Každopádně Lissa je v nátlaku stejně
dobrá, jako kdyby byla Strigojka. Stačí jen, aby zamrkala
řasami, a hned všichni udělají, co chce.
Ale to není ta nejdrsnější věc, kterou umí.
Už jsem řekla, že mrtví ne vždy zůstávají mrtvými. A já
jsem jedna z nich. Nebojte, nejsem jako Strigojové. Ale už jsem
jednou umřela. (Nedoporučuju.) Stalo se to, když jsem jela
v autě, které sjelo ze silnice. Při té autonehodě jsem zahynula
já, Lissini rodiče a bratr. Uprostřed toho zmatku – aniž by si to
vůbec uvědomila – Lissa použila éter, aby mě vrátila zpátky do
života. Dlouho jsme o tom vůbec nevěděly. Vlastně jsme
o existenci éteru neměly ani ponětí.

9
 Bohužel se ale ukázalo, že jeden člověk věděl o éteru dřív
než my. Umírající morojský princ Viktor Daškov se dověděl
o Lissiných magických schopnostech a rozhodl se, že ji zavře
a udělá z ní na zbytek života svou osobní léčitelku. Jakmile
jsem zjistila, že ji někdo sleduje, vzala jsem situaci do svých
rukou. Utekly jsme s Lissou ze školy a žily mezi lidmi. Byla to
zábava, ale i nervy drásající dobrodružství, když jsme byly
neustále na útěku. Takhle jsme žily dva roky, než nás našli
strážci ze školy svatého Vladimíra a jen před několika měsíci
nás sem odtáhli zpátky.
Pak Viktor unesl Lissu a mučil ji, dokud neposlechla jeho
příkazy. Během té doby se uchýlil k extrémním kouzlům, jako
třeba když na mě a na mého trenéra Dimitrije uvrhl kouzlo
touhy. (K němu se dostanu za chvíli.)
Viktor také využil toho, že když Lissa používala éter, byla
pak duševně labilní. Ale to ještě nebylo tak strašné jako to, co
provedl své vlastní dceři Natálii. Zašel tak daleko, že se stala
Strigojkou, aby mu pomohla utéct z vězení. Skončila
probodnutá kůlem. I když pak Viktora dopadli, nedával si to za
vinu. To mě přivádí k myšlence, že jsem vlastně o nic moc
nepřišla, když jsem vyrůstala bez otce.
Teď ale musím chránit Lissu před Strigoji a Moroji. Jen pár
lidí z vedení školy ví, čeho je Lissa schopná, ale venku jistě
číhají další Viktorové, kteří by ji rádi využili. Naštěstí mám
další zbraň, kterou ji můžu ochraňovat. Někdy během mého
uzdravování po té autonehodě éter zformoval psychické pouto
mezi mnou a Lissou. Dokážu vidět a cítit to, co prožívá ona.
(Ale funguje to jen jedním směrem. Ona mě „necítí“.) To pouto
mi pomáhá hlídat ji a taky se díky němu pokaždé hned dozvím,
když má Lissa nějaký problém. Někdy je ovšem divné být
v hlavě někoho jiného. Jsme si jisté, že éter dokáže ještě
spoustu dalších věcí, ale zatím nevíme, co přesně by to mohlo
být.
Snažím se být tou nejlepší strážkyní. Kvůli našemu útěku
jsem byla dost pozadu s učením, takže jsem si musela nabrat
další hodiny vyučování navíc, abych to dohnala. Nic na světě
nechci víc, než aby byla Lissa v bezpečí. Můj trénink bohužel
komplikují a vždy komplikovaly hned dvě věci. Jednou z nich
je, že občas reaguju dřív, než si to stačím rozmyslet. Zlepšuju

10
se, ale někdy se zkrátka stane, že mě někdo vytočí a já mu jednu
vrazím a až pak zjistím, koho jsem vlastně zmlátila. Když jde
o ty, které mám ráda…, ne vždy se řídím pravidly.
Další problém mého života je Dimitrij. To on zabil Natálii.
Je to jeden z nejlepších strážců. Taky je pěkný. Dobře – víc než
jen pěkný. Je tak úchvatný, že byste se kvůli němu klidně
zastavili uprostřed ulice a nechali se přejet autem. Ale jak už
jsem řekla, je to můj trenér. A je mu čtyřiadvacet. To jsou hned
dva důvody, proč se do něj nezamilovat. Tím nejdůležitějším
důvodem ale je, že až Lissa absolvuje školu, on i já budeme
jejími strážci. Když se budeme koukat po sobě, logicky
nebudeme koukat po Lisse.
Ještě jsem se z té zamilovanosti tak docela nedostala a jsem
si jistá, že on ke mně cítí totéž. Je to těžké taky z toho důvodu,
že jsme se vzájemně celkem rozpálili, když nás zasáhlo to
kouzlo touhy. Viktor chtěl odlákat naši pozornost, když unášel
Lissu. Opravdu to zafungovalo. Já byla připravená přijít
o panenství a Dimitrij se ho už chystal přijmout jako dar.
V poslední minutě jsme to kouzlo zlomili, jenže na to pořád
vzpomínám a občas je pro mě těžké soustředit se na bojové
chvaty.
Mimochodem, jmenuju se Rose Hathawayová. Je mi
sedmnáct a učím se chránit a zabíjet vampýry. Jsem zamilovaná
do naprosto nevhodného kluka a mám nejlepší kamarádku, jejíž
divná magie ji přivádí k šílenství.
Ale nikdo neříká, že střední škola je jednoduchá.

11
 JEDNA
NENAPADLO MĚ, ŽE BY SE DEN MOHL VYVÍJET JEŠTĚ HŮŘ,
dokud mi moje nejlepší kamarádka neoznámila, že se asi
zblázní. Zase.
„Co… Cos to řekla?“
Stála jsem v hale na její koleji a zavazovala si botu. Zvedla
jsem hlavu a zadívala se na ni přes pramen tmavých vlasů, které
mi zakrývaly půlku obličeje. Po vyučování jsem usnula
a nestihla se ani učesat, když jsem chtěla přijít včas. Lissiny
platinově blond vlasy byly samozřejmě dokonalé jako vždy,
visely jí přes ramena jako závoj nevěsty. Pobaveně mě
sledovala.
„Řekla jsem, že ty moje prášky už asi nezabírají.“
Narovnala jsem se a odhrnula si vlasy z obličeje. „Co to
znamená?“ zeptala jsem se. Kolem nás probíhala spousta
Morojů, kteří spěchali buď za kamarády, nebo na večeři.
„Začaly…“ Ztišila jsem hlas. „Začaly se ti vracet tvoje
schopnosti?“
Zavrtěla hlavou a já v jejích očích spatřila stopu lítosti.
„Ne… Připadám si magii blíž, ale pořád ji nemůžu používat.
Spíš se mi vracejí ty další věci, víš… Pořád mám depky. Ale
ani se to neblíží tomu, jaké to bývalo dřív,“ dodala rychle, když
viděla, jak se tvářím. Než začala Lissa užívat ty léky, byla na
tom tak bídně, že se někdy i sama pořezala. „Jenom je toho víc
než předtím.“
„A co ty ostatní věci, kterými jsi trpěla? Úzkost? Bludy?“
Lissa se rozesmála. Nic z toho nebrala tak vážně jako já.
„Mluvíš, jako bys četla knihy o psychiatrii.“
Vlastně jsem je opravdu četla. „Jenom mám o tebe strach.
Jestli si myslíš, že ty prášky už nezabírají, měly bychom o tom
někomu říct.“

12
 „Ne, ne,“ ujistila mě okamžitě. „Je mi fajn. Vážně. Pořád
zabírají…, jenom už ne tolik. Zatím není důvod k panice.
A hlavně ty bys dneska neměla panikařit.“
Její náhlá změna tématu zabrala. Jen před hodinou jsem se
dověděla, že mě dnes vezmou na kvalifikaci. Byla to zkouška –
nebo spíš pohovor –, kterého se musejí zúčastnit všichni strážci
novicové z nižších ročníků. Jelikož jsme loni byly s Lissou na
útěku, kvalifikaci jsem zmeškala. Dneska mě mají vzít
k nějakému strážci mimo kampus, který mě přezkouší. Dík, že
jste si mě všimli, kluci.
„O mě se neboj,“ uklidňovala mě Lissa s úsměvem. „Dám ti
vědět, jestli se to zhorší.“
„Jasně,“ odpověděla jsem neochotně.
Jen abych si byla jistá, otevřela jsem své smysly a dovolila
si prožít její skutečné pocity skrz naše pouto. Mluvila pravdu.
Dnes ráno byla klidná a šťastná, nebylo s čím si dělat starosti.
Ale vzadu v její mysli jsem objevila temné a nepříjemné pocity.
Nijak ji to nepohlcovalo, ale vypadalo to jako zárodky deprese
a vzteku, kterým dřív trpěla. Byl to jen náznak, ale vůbec se mi
to nelíbilo. Nechtěla jsem to. Pokusila jsem se proniknout jí dál
do mysli, abych vnímala její emoce přesněji, když vtom se mě
zmocnil podivný pocit, že se mě něco dotklo. Udělalo se mi
z toho zle, tak jsem radši rychle vypadla z její hlavy. Tělem mi
projely menší otřesy.
„Jsi v pohodě?“ dotázala se Lissa se zamračeným výrazem.
„Najednou vypadáš, že je ti blbě.“
„To jenom… Jsem nervózní kvůli tý zkoušce,“ zalhala
jsem. Váhavě jsem znovu natáhla smysly skrz naše pouto. Ta
temnota úplně zmizela. Nebylo po ní ani stopy. Možná, že
nakonec ty její prášky vážně zabírají. „Jsem v pohodě.“
Ukázala na hodiny. „Ale nebudeš, jestli sebou okamžitě
nehodíš.“
„Sakra,“ zanadávala jsem. Měla pravdu. Spěšně jsem ji
objala. „Tak zatím!“
„Hodně štěstí!“ zakřičela na mě.
Jak jsem spěchala přes kampus, uviděla jsem svého učitele
Dimitrije Belikova, který čekal u auta Honda Pilot. Taková
nuda! Nečekala jsem sice, že bychom se po horských silnicích

13
Montany proháněli v porsche, nicméně by bylo fajn mít
suprovější vozidlo.
„Já vím, já vím,“ vyhrkla jsem, sotva jsem uviděla jeho
výraz. „Promiň, jdu pozdě.“
Uvědomila jsem si, že mě teď čeká jedna z nejdůležitějších
zkoušek v životě, a najednou jsem pustila z hlavy záležitost
s Lissou a jejími léky. Chci ji chránit, jenže to by samo o sobě
nestačilo, kdybych ani nedodělala střední školu. Pak bych se
nemohla stát její strážkyní.
Dimitrij tam postával a vypadal stejně nádherně jako vždy.
Stáli jsme ve stínu ohromné cihlové budovy, která se nad námi
tyčila jako nějaká stvůra. Právě začalo sněžit. Pozorovala jsem
bílé křišťálové vločky, pomalu se snášející k zemi. Několik jich
spadlo do jeho tmavých vlasů, kde hned roztály.
„Kdo ještě jede?“ optala jsem se.
Pokrčil rameny. „Jen ty a já.“
Moje nálada se ihned změnila z radostné v extatickou. Já
a Dimitrij. Sami. V autě. To za ten nervák se zkouškou stálo.
„Jak je to daleko?“ V duchu jsem se modlila, aby nás čekala
opravdu dlouhá cesta. Třeba tak týdenní. Abychom museli
přespávat v luxusních hotelech a tak. Nebo bychom taky mohli
zabloudit ve vánici a přežít jen díky využití našeho tělesného
tepla.
„Pět hodin.“
„Aha.“
O trochu méně, než v co jsem doufala. Pět hodin je ale
stejně lepších než nic. Navíc tu byla pořád ta možnost, že se
ztratíme ve vánici.
Jízda po tmavých zasněžených silnicích je asi pro lidi
obtížná, ale naše dhampýří oči s tím problém nemají. Zírala
jsem před sebe a snažila se nevnímat, jak vnitřek vozu naplnila
ostrá vůně Dimitrijovy kolínské. V duchu jsem vzdychala.
Raději jsem rychle začala uvažovat o svojí kvalifikační
zkoušce.
Nebylo to zrovna něco, na co by se mohl člověk předem
učit. Ani to nebyla zkouška, kterou buď uděláte, nebo ne.
Vysoce postavení strážci navštěvovali v nižším ročníku novice
a s každým individuálně probírali, proč chce být strážcem.
Nevěděla jsem přesně, na co se mě budou ptát, během toho roku

14
se ke mně doneslo jen pár drbů. Starší strážci oceňovali
především charakter a obětavost. Některým novicům pak
oznámili, že se na práci strážce nehodí.
„Nejezdí náhodou obvykle na Akademii oni?“ zeptala jsem
se Dimitrije. „Totiž je super takhle si vyrazit na výlet, ale proč
jedem my za nima?“
„Ty vlastně jedeš za ním, ne za nimi.“ Mluvil se slabým
ruským přízvukem, což jediné naznačovalo, kde vyrůstal. Jinak
jsem si byla jistá, že anglicky mluví mnohem líp než já.
„Jedeme za ním proto, že tohle je zvláštní případ a on pro nás
dělá laskavost.“
„Kdo je to?“
„Arthur Schoenberg.“
Odlepila jsem zrak od silnice a zadívala se na Dimitrije.
„Co?“ vyjekla jsem.
Arthur Schoenberg byl legenda. Patřil mezi největší
zabijáky Strigojů v moderní historii a kdysi býval ředitelem
Rady strážců – skupiny lidí, kteří přiřazují strážce Morojům
a rozhodují o nás všech. Pak z funkce odešel a začal chránit
jednu z královských rodin – Badicovy. I když už byl starý,
věděla jsem, že schopnost udeřit vražednou silou neztratil.
O jeho činech se vykládalo v učebních osnovách.
„Ne… Nemůžeme navštívit někoho jinýho?“ dotázala jsem
se přiškrceně.
Všimla jsem si, že se Dimitrij snaží potlačit úsměv. „Neboj.
Když tě Art schválí, budeš mít v záznamech vynikající
doporučení.“
Art. Tak Dimitrij si tyká s jedním z nejlepších strážců.
Dimitrij je samozřejmě taky jeden z nejlepších, takže by mě to
asi nemělo překvapovat.
V autě zavládlo mlčení. Skousla jsem si ret a uvažovala,
jestli budu vyhovovat normám Arthura Schoenberga. Známky
mám dobré, ale záležitosti jako útěk ze školy a to, že se často
s někým poperu, by mohly vrhat stín na mou budoucí kariéru.
„Neboj,“ zopakoval Dimitrij. „Dobré věci v tvých
záznamech převáží nad špatnými.“
Někdy mi připadalo, že mi čte myšlenky. Trochu jsem se
usmála a riskla podívat se na něj. To byla chyba. I když seděl,
bylo znát, jak je vysoký, svalnatý a štíhlý. A ty jeho bezedné

15
tmavé oči! Hnědé vlasy po ramena měl sepnuté dozadu. Ty
vlasy byly jako z hedvábí. To vím proto, že jsem ho po nich
hladila, když na nás Viktor Daškov uvrhl kouzlo. S velikým
úsilím jsem se přinutila začít znovu dýchat a dívat se jinam.
„Díky, trenére,“ ušklíbla jsem se a opřela se do sedadla.
„Jsem tady od toho, abych pomáhal,“ odvětil. Promluvil
lehce a uvolněně, což u něj nebylo zrovna obvyklé. Většinou
byl obezřetný, ve střehu, vždy připraven na nějaký útok.
Nejspíš si myslel, že tady v hondě je v bezpečí – nebo aspoň
v takovém bezpečí, v jakém jen se mnou může být. Nebyla jsem
totiž jediná, komu činilo problémy ignorovat to milostné napětí
mezi námi.
„Víš, co by bylo fajn?“ povzdechla jsem, aniž bych mu
pohlédla do očí.
„Hmm?“
„Kdybys vypnul tuhle příšernou muziku a místo toho tam
dal něco, co vzniklo až po pádu Berlínský zdi.“
Dimitrij se rozesmál. „Dějepis ti jde nejhůř ze všech
předmětů, a přitom o východní Evropě víš všechno.“
„No jo, musím mít materiál na svoje vtípky, soudruhu.“
Stále s úsměvem přeladil rádio. Na country stanici.
„Hele, tohle jsem zrovna nemyslela,“ zařvala jsem.
Vypadal, že nemá daleko k tomu, aby znovu vyprskl
smíchy. „Vyber si. Buď jedna, nebo druhá.“
Povzdechla jsem. „Tak to už radši ty pecky
z osmdesátejch.“
Přeladil zpátky a já se založenýma rukama poslouchala
jakousi evropskou kapelu, která zpívala o tom, jak video zabilo
hvězdu z rádia. Přála jsem si, aby někdo zabil tohle rádio.
Pět hodin už se najednou nezdálo jako tak krátká doba.

Arthur a rodina, kterou chránil, žili v malém městečku

u silnice 1-90, nedaleko od Billingsu. Morojové mají rozdílné
názory na to, kde bydlet. Někteří se hádají, že nejlepší jsou pro
ně velká města, jelikož tam se vampýr ztratí v davu a noční
aktivity nepřitahují velkou pozornost. Jiní Morojové, jako třeba
tahle rodina, se rozhodli pro méně zalidněná městečka. Věřili,
že čím míň lidí si vás všímá, tím je nepravděpodobnější, že vás
někdo přistihne.

16
 Přemluvila jsem Dimitrije, abychom zastavili a zašli na
jídlo do bufetu u silnice. Pak jsme nabrali benzín, a když jsme
dorazili do cíle, bylo už kolem poledne. Dům byl rozlehlý,
obložený dřevem a měl velká arkýřová okna s tónovanými skly,
která samozřejmě blokovala sluneční svit. Sídlo vypadalo nově
a draze. Něco takového jsem čekala. Kde jinde by taky mohla
bydlet královská rodina?
Vystoupila jsem z hondy. Boty se mi zabořily dobře tři
centimetry do sněhu a zaskřípaly na štěrku pod ním. Bylo tu
ticho, až na občasné záchvěvy větru. S Dimitrijem jsme se
vydali k domu po kamenité cestičce, která protínala přední
zahradu.
Viděla jsem na něm, že se zase vrátil ke svému
profesionálnímu vystupování, ale celkově měl náladu stejně
veselou jako já. Tu cestu autem jsme si celkem užili.
Na namrzlém chodníku mi ujela noha a Dimitrij ke mně
okamžitě přiskočil a zachytil mě. Na chvilku mi připadalo, že
mám déjà vu. Byl to jen záblesk, kdy jsem si vybavila naše
první setkání, při němž mě podobně zachránil před pádem. Ať
už mrzlo sebevíc, stejně jsem i přes nepromokavou bundu na
paži cítila jeho teplou ruku.
„Nestalo se ti nic?“ K mému zklamání mě pustil.
„Ne,“ zabručela jsem a upřela rozčilený pohled na chodník
pokrytý ledem. „Copak tihle lidi v životě neslyšeli o soli?“
Myslela jsem to z legrace, ale Dimitrij se náhle zastavil.
Okamžitě jsem se taky zastavila. Tvářil se napjatě a obezřetně.
Otočil hlavu a rozhlížel se po bílých zasněžených pláních
kolem. Pak se znovu podíval na ten dům. Chtěla jsem se ho
zeptat, co se děje, ale jeho postoj mi napověděl, že bude lepší
být zticha. Skoro minutu si prohlížel budovu, díval se na ledový
chodník a pak zase zpátky na zasněženou příjezdovou cestu, na
které byly jen naše stopy.
Opatrně se přiblížil ke vstupním dveřím a já ho následovala.
Opět se zastavil, tentokrát si prohlížel dveře. Nebyly otevřené,
ale ani pořádně dovřené. Vypadalo to, jako by je někdo za
sebou zabouchl ve spěchu, takže pořádně nezaklaply. Po dalším
průzkumu jsme objevili u hrany dveří škrábance, jako by se je
někdo pokoušel vypáčit. Stačilo do nich jen lehce strčit
a otevřely se. Dimitrij lehce přejel prsty po hraně. Jeho dech se

17
srážel v páru. Když se dotkl kliky, trochu to zarachotilo, jako by
byla rozbitá.
Nakonec tiše řekl: „Rose, počkej radši v autě.“
„Ale pro…“
„Běž.“
Jediné slovo – ale plné síly. Z té jedné slabiky jsem si
vybavila, že mám co do činění s mužem, který je schopen
někoho odhodit na několik metrů a napichuje Strigoje na kůly.
Vydala jsem se zpátky, radši přes zasněžený trávník, než bych
znovu riskovala namrzlý chodník. Dimitrij stál na místě a ani se
nehnul, dokud jsem za sebou co nejtišeji nezavřela dveře od
auta. Potom plynulým pohybem tiše strčil do dveří a zmizel
uvnitř.
Hořela jsem zvědavostí. V duchu jsem napočítala do deseti
a pak vylezla z auta.
Věděla jsem, že se za ním dost dobře nemůžu vydat, ale
chtěla jsem se dovědět, co se s tímhle domem děje. Netknutý
chodník i příjezdová cesta napovídaly, že tady pár dní nikdo
nebyl. Taky to ovšem mohlo znamenat, že Badicovi prostě
nevyšli z domu. Nebo se stali obětí obyčejného vloupání. Bylo
také možné, že je něco vystrnadilo – řekněme třeba Strigojové.
Věděla jsem, že tuhle možnost zvažuje i Dimitrij, když se tak
tvářil, ale připadalo mi to dost nepravděpodobné, když tady
pracuje Arthur Schoenberg.
Z příjezdové cesty jsem se zadívala na oblohu. Světlo bylo
slabé a nijaké. Poledne. Slunce dnes stálo na nebi nejvýš.
Strigojové nemůžou vycházet na sluneční světlo. Těch se teď
nebylo třeba obávat, jen Dimitrijova hněvu.
Obešla jsem pravou stranu domu a bořila se přitom do
sněhu ještě hloub, skoro třicet centimetrů. Jinak se mi nezdálo,
že by tam bylo něco divného. Z okapů visely rampouchy a ani
tónovaná okna neodhalovala žádné děsivé tajemství. Najednou
jsem o něco zavadila nohou, tak jsem se na to podívala. Napůl
zapadaný sněhem tam vězel stříbrný kůl. Trčel ze země.
Sehnula jsem se pro něj a se zasmušilým výrazem z něj oprášila
sníh. Co tady dělá kůl? Stříbrné kůly jsou cenné. Patří
k nejmocnějším zbraním strážců, protože stačí Strigojovi
probodnout kůlem srdce, a je po něm. Při jejich výrobě je čtyři
Morojové nabijí magií každého ze čtyř elementů. Zatím jsem se

18
neučila, jak kůl používat, ale když jsem teď jeden svírala v ruce,
hned jsem si připadala na své obhlídce bezpečněji.
Vzadu byla dřevěná terasa, na které by se nejspíš v létě dalo
užít hodně zábavy. Z ní vedly dovnitř velké prosklené dveře.
V rozbitém skle zela díra, kterou by se klidně protáhl člověk.
Opatrně jsem zdolala pár schůdků na terasu, při čemž jsem si
dávala pozor, abych zas neuklouzla. Kdyby Dimitrij zjistil, co
dělám, určitě bych měla průšvih. Přestože mrzlo, cítila jsem, jak
mi po krku stéká pot.
Denní světlo, denní světlo, opakovala jsem si. Není čeho se
bát.
Došla jsem na terasu a prohlížela si tmavé sklo. Těžko říct,
čím to mohl někdo rozbít. Dovnitř už stačil napadat sníh, který
na světle modrém koberci vytvořil menší závěj. Vzala jsem za
kliku, ale bylo zamčeno. Ne že by na tom záleželo, když ve
dveřích byla tak obrovská díra. Dávala jsem si pozor na ostré
střepy a prostrčila jsem ruku dovnitř. Odemkla jsem a pak
zvenčí otevřela. Trochu to zaskřípalo, ale i ten tichý zvuk se
zdál v děsivém tichu až příliš hlasitý.
Vešla jsem dovnitř a zůstala stát ve slunečním světle, které
sem pronikalo otevřenými dveřmi. Chvilku mi trvalo, než se
můj zrak přizpůsobil přítmí, jež panovalo v domě. Venku se
proháněl vítr, který si pohrával i se záclonami uvnitř. Stála jsem
v obýváku. Byly tam normální věci, jaké by každý očekával.
Sedačka. Televize. Houpací křeslo.
A mrtvola.
Byla to žena. Ležela na zádech před televizí a tmavé vlasy
měla rozhozené kolem hlavy. Dokořán otevřenýma očima slepě
zírala do stropu. Obličej měla bledý – dokonce až příliš bledý
i na Morojku. Na chviličku jsem si myslela, že jí vlasy
zakrývají i krk, jenže pak mi došlo, že to tmavé na její kůži je
krev – zaschlá krev. Hrdlo měla úplně rozervané.
Bylo to tak hrůzné a neskutečné, že jsem nevěděla, na co se
dívat dřív. Vzhledem k její poloze mohla ta žena klidně spát.
Pak jsem objevila další tělo: jen pár metrů od té ženy ležela na
boku mrtvola muže. Koberec kolem něj byl nasáklý tmavou
krví. Další tělo leželo vedle sedačky, bylo malé, patrně ještě
dítě. A na druhé straně místnosti další tělo. A další. Všude byly
mrtvoly a krev.

19
 Najednou jsem si uvědomila, že kolem mě je samá smrt,
a srdce mi začalo zběsile bušit. Ne, ne. To není možné. Je přece
den. Tak strašné věci se nestávají za denního světla. Nadechla
jsem se a chtěla začít ječet, když vtom mi pusu zakryla něčí
ruka v rukavici. Začala jsem se vzpouzet, ale naštěstí jsem hned
ucítila Dimitrijovu vodu po holení.
„Proč nikdy neposlechneš?“ zeptal se. „Kdyby tady pořád
ještě byli, byla bys mrtvá.“
Nemohla jsem odpovědět. Jednak proto, že mi pořád
zakrýval pusu, a pak taky proto, že jsem byla v šoku. Už jsem
viděla někoho umírat, ale nikdy jsem neviděla tolik smrti naráz.
Skoro po minutě Dimitrij konečně spustil ruku, ale zůstával stát
kousíček za mnou. Už jsem se na tu hrůzu nechtěla koukat,
jenže jsem nebyla schopná od ní odtrhnout zrak. Všude jen
mrtvoly a spousta krve.
Nakonec jsem se obrátila k Dimitrijovi. „Je den,“ zašeptala
jsem. „Ve dne se zlý věci nestávají.“ Ze svého hlasu jsem
slyšela zoufalství. Všechno mi to připadalo jako zlý sen.
„Takové věci se můžou stát kdykoli,“ pověděl mi.
„K tomuhle došlo nejspíš v noci, asi tak před dvěma dny.“
Odvážila jsem se znovu podívat na ta těla a zvedl se mi
žaludek. Dva dny. Dva dny být mrtví, neexistovat, aniž by
někdo vůbec věděl, že jste umřeli. Zrak mi padl na tělo muže,
které leželo v obýváku u dveří do chodby. Byl vysoký a příliš
dobře stavěný na to, aby to byl Moroj. Dimitrij si všiml, kam se
dívám.
„Arthur Schoenberg,“ prohlásil.
Zírala jsem na Arthurovo zakrvácené hrdlo. „Je mrtvej,“
poznamenala jsem, jako by to nebylo dávno jasné. „Jak může
bejt mrtvej? Jak mohl Strigoj zabít Arthura Schoenberga?“
Připadalo mi to nemožné. Legendu přece zabít nemůžete.
Dimitrij neodpověděl. Jen sevřel mou ruku, v níž jsem
držela kůl. Trhla jsem sebou.
„Kdes k tomu přišla?“ dotázal se. Uvolnila jsem stisk
a nechala ho, aby si kůl vzal.
„Venku. Leželo to na zemi.“
Zvedl ten kůl a prohlížel si ho. Leskl se ve slunečním svitu.
„Prolomilo to ochranu.“

20
 Pořád ještě jsem byla v šoku, takže mi chvilku trvalo, než
mi došlo, o čem to vlastně mluví. Ochrana se říkalo kouzelným
kruhům, které vytvářeli Morojové. Stejně jako u kůlů se při
výrobě těchto kruhů používala magie všech čtyř živlů.
Vyžadovalo to silné morojské čaroděje, často hned dva na jeden
element. Ochrana pak mohla Strigoje odrazit, protože magie je
nabitá životem a ve Strigojích žádný život není. Jenže z téhle
ochrany rychle vyprchávala účinnost, tudíž bylo třeba neustále
ji znovu dobíjet. Většina Morojů tyhle ochranné kruhy vůbec
nepoužívala, ale na určitých místech se přesto uchovávaly.
Akademie svatého Vladimíra byla jedním z nich.
Tady taky byl magický kruh, ale prolomil se, když ho někdo
probodl kůlem. Magie obou věcí se dostala do konfliktu a kůl
vyhrál.
„Strigojové se nemůžou dotknout kůlu,“ řekla jsem.
Uvědomila jsem si, že skoro v každé větě používám výrazy
začínající na ne. Není to jednoduché, když něco otřese vaším
přesvědčením. „A žádnej Moroj ani dhampýr by to neudělal.“
„Člověk by mohl.“
Naše pohledy se střetly. „Lidi nepomáhají Strigojům…“
Zarazila jsem se. Bylo to tu zas. Další ne. Ale jinak to nešlo.
Jediná věc, na kterou můžeme v boji proti Strigojům spoléhat,
jsou jejich omezení – sluneční světlo, ochrana, kůly a tak
podobně. Jejich slabiny využíváme proti nim. Kdyby jim ovšem
pomáhali třeba lidé, kteří takovým omezením nepodléhají…
Dimitrij se tvářil strnule a vypadal, že je připraven na
cokoli. Pak se v jeho tmavých očích mihla jiskřička soucitu,
když mě tak sledoval při mém duševním boji.
„Tohle všechno mění, nemyslíš?“ zeptala jsem se.
„Jo,“ odpověděl. „To jo.“

21
 DV
DIMITRIJ ZAVOLAL OPRAVDOVOU JEDNOTKU RYCHLÉHO
nasazení.
Trvalo pár hodin, než dorazili, a mně každá minuta čekání
připadala jako rok. Pak už jsem to nevydržela a vrátila se do
auta. Dimitrij ještě podrobněji prozkoumal dům a pak si přišel
sednout ke mně. Mlčeli jsme a čekali. Před očima jsem pořád
měla ty hrůzy z domu. Měla jsem strach, připadala jsem si
osamělá a chtěla jsem, aby mě objal nebo nějak jinak utěšil.
Ihned jsem si za to v duchu vynadala. Snad potisící jsem si
připomněla, že Dimitrij je můj trenér a nemá mě proč objímat,
ať už je situace jakákoli. Navíc jsem chtěla být silná. Nechtěla
jsem utéct do náruče chlapa, kdykoli jde do tuhého.
Když se objevila první skupinka strážců, Dimitrij otevřel
dveře od auta a střelil po mně pohledem. „Měla bys vidět, jak se
to dělá.“
Upřímně už jsem v tom domě nechtěla vidět vůbec nic,
nicméně jsem ho následovala. Tyhle strážce jsem neznala, ale
Dimitrij ano. Vždycky mi připadalo, že zná úplně každého.
Skupinka vypadala překvapeně, že se na místě činu motá
novicka, ale nikdo z nich proti mé přítomnosti nic nenamítal.
Chodila jsem za nimi, když prozkoumávali dům. Nikdo
z nich se ničeho nedotýkal, jen se přikrčili u těl a zkoumali
skvrny od krve a rozbitá okna. Strigojové se zjevně dostali do
domu více místy než jen vstupními dveřmi a těmi prosklenými
na terase.
Strážci spolu mluvili věcně a nedávali najevo zhnusení ani
strach. Působili jako stroje. Jediná žena z té skupiny si dřepla
k Arthuru Schoenbergovi. Bylo to překvapivé, neboť ženy
strážkyně jsou k vidění jen málokdy. Zaslechla jsem Dimitrije,
jak ji oslovuje Tamaro. Mohlo jí být tak kolem pětadvaceti.

22
Černé vlasy jí sahaly sotva po ramena, což bylo pro strážkyně
typické.
V jejích šedých očích se objevil smutek, když si prohlížela
obličej mrtvého strážce. „Ach, Arthure,“ povzdechla. Stejně
jako Dimitrij, i ona uměla v několika málo slovech vyjádřit
mnohé. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu svědkem něčeho
takového. Byl to můj učitel.“ S dalším povzdechem vstala.
Opět nasadila profesionální výraz, jako by před ní vůbec
neležel chlápek, který ji trénoval. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Byl to její učitel. Jak se mohla takhle ovládat? Na vteřinu mě
napadlo, jak by mi asi bylo, kdyby tady ležel zavražděný
Dimitrij. Ne. V žádném případě bych nedokázala zůstat klidná.
Běsnila bych. Ječela bych a do všeho kopala. A každého, kdo
by mi říkal, že všechno bude zase v pořádku, bych pořádně
praštila.
Naštěstí jsem nevěřila, že by někdo mohl přemoct Dimitrije.
Viděla jsem ho zabít Strigojku a ani se u toho nezapotil. On je
nepřemožitelný. Úžasný. Bůh.
To byl ale samozřejmě Arthur Schoenberg taky.
„Jak to mohli udělat?“ vyjekla jsem. Upřelo se na mě šest
párů očí. Čekala jsem, že mě Dimitrij zpraží pohledem za to, že
jsem tak vyhrkla, ale nijak ho to nepopudilo. „Jak mohli zabít
jeho?“
Tamara s kamenným výrazem pokrčila rameny. „Stejně,
jako zabíjejí každého. Byl smrtelný jako my všichni.“
„Jo, ale… Byl to přece Arthur Schoenberg.“
„Pověz nám to ty, Rose,“ odtušil Dimitrij. „Dům jsi viděla.
Tak nám řekni, jak to udělali.“
Jak mě tak všichni pozorovali, uvědomila jsem si, že možná
nakonec přece jen podstupuju tu zkoušku. Uvažovala jsem
o tom, co jsem viděla a slyšela. Polkla jsem a snažila se
domyslet, jak se nemožné může stát možným.
„Jsou tady čtyři místa, kudy vnikli do domu, což znamená,
že ti Strigojové byli nejmíň čtyři. Uvnitř sedm Morojů…
Rodina, která tady bydlela, v tý nešťastný chvíli měla zrovna
návštěvu, takže byl masakr o to větší. Tři z obětí byly děti…
a tři strážci. To je moc. Čtyři Strigojové by jich tolik
nepovraždili. Šest by jich to nejspíš zvládlo, ale to by nejdřív

23
museli jít po strážcích a překvapit je. Ta rodina asi zpanikařila,
takže se moc nebránila.“
„A jak by překvapili strážce?“ chtěl vědět Dimitrij.
Zaváhala jsem. Strážce nelze tak snadno překvapit. „Protože
byla rozbitá ochrana. V domácnosti bez ochrany by
pravděpodobně strážce musel v noci obcházet kolem domu. To
tady ale nepraktikovali.“
Čekala jsem další otázku, která se nabízela, a sice, jak
zlomili ochranu. Jenže Dimitrij se na to nezeptal. Nebylo třeba.
Všichni jsme to věděli. Viděli jsme ten kůl. Páteří mi opět
projel mráz. Lidé spolupracující se Strigoji – s velkou skupinou
Strigojů.
Dimitrij jen souhlasně přikývl a celá skupinka dál
pokračovala ve vyšetřování. Když jsme došli do koupelny,
odvrátila jsem zrak. Už jsem tu místnost viděla s Dimitrijem
a nijak jsem netoužila si ten zážitek zopakovat. Byl tam mrtvý
muž, jehož zaschlá krev ostře kontrastovala s bílými
dlaždicemi. Jelikož se koupelna nacházela dál v domě, nebyla
v ní taková zima jako v obýváku u otevřených dveří. Rozklad tu
tedy probíhal rychleji. Mrtvola zatím nesmrděla nijak příšerně,
ale nedalo by se říct, že zrovna voní.
Jak jsem se otočila, všimla jsem si na zrcadle něčeho
tmavočerveného, trochu dohněda. Předtím jsem to
nezaregistrovala proto, že mou pozornost upoutávala jen ta
mrtvola. Na zrcadle bylo krví napsáno:
Chudáci Badicovi. Zbylo jich tak málo. Jedna královská
rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat.
Tamara opovržlivě odfrkla a odvrátila se od zrcadla, aby si
prohlédla další detaily v koupelně. Ta slova mi pořád zněla
v hlavě, i když už jsme místnost opustili. Jedna královská
rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat.
Badicovi patřili k méně početným královským klanům. Ale
ti, co tu byli zavražděni, asi těžko byli poslední svého rodu.
Badicových bude nejspíš kolem dvou set. Nebyl to tak početný
klan jako třeba Ivaškovi. To byla ohromná a rozvětvená rodina.
Každopádně klan Badiců čítá mnohem víc členů než některé
jiné královské rody.
Například Dragomirové.
Jediný, kdo z nich přežil, je Lissa.

24
 Kdyby chtěli Strigojové zlikvidovat všechny královské
rody, nemohli by udělat nic lepšího než jít po ní. Morojská krev
dodává Strigojům větší sílu, takže bych jejich touhu docela
chápala. Předpokládám, že to, že si Strigojové vzali na mušku
královské, je prostě součástí jejich kruté a sadistické povahy.
Ironií je, že Strigojové by nejradši zlikvidovali celé společenství
Morojů, ačkoli spousta z nich kdysi bývala Moroji.
Celou tu dobu, co jsme se zdržovali v domě, jsem myslela
na to varování na zrcadle. Můj strach se brzy změnil ve vztek.
Jak to mohli udělat? Jak může být nějaký tvor tak zvrácený
a zlý, že něco takového provede celé rodině? Jak můžou chtít
vymazat celou pokrevní linii? Jak to může udělat někdo, kdo
byl kdysi stejný jako já a Lissa?
Pomyšlení na Lissu a na to, jak by se Strigojové chtěli
zbavit i jí, ve mně rozpoutalo zuřivý hněv. Intenzita toho pocitu
mě úplně převálcovala. Vířilo to ve mně a narůstalo. Jako
bouře, která má každou chvíli propuknout. Nejraději bych
rozcupovala každého Strigoje, který by se mi dostal do rukou.
Když jsem konečně nastoupila do auta, abychom se
s Dimitrijem vrátili zpátky na Akademii, práskla jsem dveřmi
tak, až bylo s podivem, že se z nich nevysypalo sklo.
S údivem na mě pohlédl. „Co se děje?“
„To myslíš vážně?“ obořila jsem se na něj. „Jak se na to
vůbec můžeš ptát? Byl jsi tam. Viděl jsi to.“
„Ano,“ připustil. „Ale nevybíjím si zlost na autě.“
Zapnula jsem si pás a zamračila se. „Nenávidím je. Všechny
je nenávidím! Kdybych tam tak byla! Roztrhala bych je na
cucky!“
Téměř jsem křičela. Dimitrij se na mě s klidným výrazem
zadíval, ale bylo znát, že ho ten můj výbuch udivil.
„Tomu vážně věříš?“ otázal se. „Vidělas, co tam Strigojové
napáchali, a myslíš, že by sis vedla líp než Art Schoenberg?
Vzpomeň si, co dokázala Natálie.“
Zaváhala jsem. Když se Lissina sestřenka Natálie stala
Strigojkou, setkala jsem se s ní jen krátce. Pak se tam naštěstí
objevil Dimitrij a zabil ji. I když to byla čerstvá Strigojka –
slabá a nezkušená –, doslova mě odhodila přes celou místnost.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. V tu chvíli jsem si
připadala hrozně hloupá. Viděla jsem, co Strigojové dokážou.

25
Kdybych se proti nim bezmyšlenkovitě vyřítila, nejspíš by to
skončilo mou rychlou smrtí. Stávala se ze mě drsná strážkyně,
ale stejně jsem se měla pořád hodně co učit. Navíc jedna
sedmnáctiletá holka by se těžko mohla postavit šesti Strigojům.
Otevřela jsem oči. „Promiň,“ řekla jsem, když jsem se
konečně zase začala ovládat. Vztek už pomalu přecházel.
Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. Mám výbušnou povahu
a často jednám impulzivně, ale tohle bylo moc i na mě. Hnus.
„To nic,“ odvětil Dimitrij. Natáhl se a položil ruku na moji.
Po chviličce ji zase odtáhl a nastartoval auto. „Byl to dlouhý
den, pro nás všechny.“

Když jsme se kolem půlnoci vrátili na Akademii svatého

Vladimíra, všichni už o tom masakru věděli. Vampýří školní
den právě končil a já víc než čtyřiadvacet hodin nespala. Slzely
mi oči a byla jsem zpomalená, tak mi Dimitrij ihned nakázal,
abych šla rovnou na svou kolej a vyspala se. On samozřejmě
vypadal bděle a ve střehu, připraven na cokoli. Občas jsem
pochybovala o tom, že vůbec někdy spí. Zamířil k ostatním
strážcům, kteří právě probírali ten útok, a já mu slíbila, že si
půjdu hned lehnout. Jakmile jsem mu zmizela z dohledu,
zahnula jsem ke knihovně. Musela jsem vidět Lissu. Pouto mi
napovídalo, že se nachází právě tam.
Když jsem kráčela po kamenném chodníku přetínajícím
nádvoří, na jehož jedné straně stála moje kolej a na druhé hlavní
budova druhého stupně, byla naprostá tma. Trávník pokrýval
sníh, ale chodník byl pečlivě umetený a neklouzal. To mi
připomnělo zanedbaný dům ubohých Badicových.
Budova, kde se nacházela jídelna a knihovna, byla veliká,
postavená v gotickém stylu. Působila spíš jako z nějakého
historického filmu než jako součást školy. Uvnitř panovalo
ovzduší tajemna a dávné historie. Mohutné kamenné zdi
a starodávné obrazy kontrastovaly s počítači a fosforeskujícími
světly. Moderní technologie tu zakořenily, ale nikdy atmosféře
školy nedominovaly.
Proklouzla jsem elektronickou bránou do knihovny
a okamžitě jsem zamířila dozadu, kde se přechovávaly
zeměpisné knihy a cestopisy. Samozřejmě jsem tam našla
Lissu. Seděla na zemi a opírala se o polici s knihami.

26
 „Ahoj,“ pozdravila mě a vzhlédla od knihy, kterou měla
rozloženou na koleni. Z obličeje si odhrnula pár pramenů
světlých vlasů. Její přítel Christian ležel na zemi u ní s hlavou
opřenou o její druhé koleno. Pozdravil mě jen pokývnutím.
Vzhledem k tomu, že jsme se nikdy zrovna nemuseli, i tohle
kývnutí od něj působilo, jako by mě vřele objal. Přestože se
Lissa usmívala, cítila jsem z ní napětí a strach.
„Slyšelas o tom?“ optala jsem se a usedla s překříženýma
nohama na zem.
Její úsměv zmizel a nepříjemné pocity strachu ještě zesílily.
Byla jsem ráda, že díky našemu poutu ji můžu líp chránit, ale
svoje vlastní obavy jsem opravdu nepotřebovala zvětšovat.
„To je hrůza,“ prohlásila a zachvěla se. Christian se
nadzvedl a propletl své prsty s jejími. Stiskl jí ruku. Ona jeho
stisk opětovala. Ti dva byli tak sladce zamilovaní, že pokaždé,
když jsem byla s nimi, měla jsem dojem, že si po těch
sladkostech musím jít vyčistit zuby. I teď tomu podléhali, což
ale určitě způsobily ty zvěsti o masakru. „Povídali… Povídali,
že tam bylo šest nebo sedm Strigojů. A že jim lidi pomohli
prolomit ochranu.“
Opřela jsem si hlavu o polici. Novinky vskutku cestují
rychle. Náhle jsem si připadala tak slabá. „To je fakt.“
„Vážně?“ zeptal se Christian. „Myslel jsem, že jsou to jen
kecy paranoidních cvoků.“
„Ne…“ Vtom mi došlo, že nikdo neví, kde jsem dneska
byla. „Byla… byla jsem tam.“
Lissa vyvalila oči a skrz pouto ke mně dolehl její šok.
Dokonce i Christian se tvářil vážně. Kdyby to všechno nebylo
tak strašlivé, měla bych radost, že se mi ho podařilo vykolejit.
„Děláš si srandu,“ vypravil ze sebe nejistě.
„Myslela jsem, žes jela na kvalifikaci…“ Lissu zradil hlas.
„Taky že ano,“ řekla jsem. „Jenže jsme se ocitli ve špatnou
dobu na špatným místě. Bydlel tam strážce, kterej mě měl
přezkoušet. Vešli jsme s Dimitrijem do domu a…“
Nedokázala jsem to dopovědět. Znovu se mi vybavila ta
krev a smrt v domě Badicových. Lissa se zatvářila ustaraně.
„Rose, jsi v pořádku?“ dotázala se jemně.

27
 Lissa je moje nejlepší kamarádka, ale nechtěla jsem, aby
věděla, jak mě to vyděsilo a rozzuřilo. Chtěla jsem být
nelítostná.
„Je mi fajn,“ procedila jsem skrz zuby.
„Jaký to bylo?“ vyptával se Christian. Z jeho hlasu
zaznívala zvědavost, ale i provinění – jako kdyby si
uvědomoval, že není správné ptát se na tak děsivou věc. Jenže
si nemohl pomoct. Impulzivní jednání byla jedna věc, kterou
jsme měli společnou.
„Bylo to…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci o tom mluvit.“
Christian už se nadechoval k přemlouvání, ale Lissa ho
jednou rukou pohladila po hladkých černých vlasech. To něžné
gesto ho umlčelo. Na chvilku zavládlo trapné ticho. Četla jsem
Lisse myšlenky, takže jsem věděla, že je na ty novinky strašně
zvědavá.
„Říkají, že tohle udělá o svátcích pěkný chaos
v návštěvách,“ prohlásila po chvíli. „Christianova teta se sem
chystá, ale většina lidí teď nechce cestovat. A taky chtějí, aby
jejich děti zůstaly tady, v bezpečí. Bojí se, že tahle skupina
Strigojů může zaútočit kdekoli.“
Takové důsledky útoku mi zatím vůbec nedocházely. Do
Vánoc zbýval jen asi týden. Tou dobou většina Morojů cestuje.
Studenti jezdí domů za rodiči, rodiče zase za dětmi do
kampusu.
„To znamená, že spousta rodin se o svátcích nesejde,“
zamumlala jsem.
„A taky to překazí královský sešlosti,“ poznamenal
Christian. Jeho vážné rozpoložení netrvalo dlouho. „Víte, jak to
vypadá touhle dobou – vždycky spolu soupeří, kdo uspořádá
bombastičtější oslavu. Teď nebudou vědět, co dělat.“
To bylo jasné. Můj život byl hlavně o bojování, ale
Morojové taky bojovali – především s urozenými
a královskými. Sváděli své vlastní bitvy a za zbraně měli slova
a politická spojenectví. Já tedy preferuju přímější způsoby boje,
jako třeba kopy a údery. Lissa s Christianem se nejspíš
dostanou do problémů. Oba pocházejí z královských rodin, což
znamená, že na ně budou upírat pozornost jak lidi z Akademie,
tak mimo ni.

28
 Pro ně to je ještě horší než pro většinu královských Morojů.
Christianova rodina žije ve stínu, který na ni vrhli jeho rodiče.
Úmyslně se stali Strigoji a vyměnili tak magii a morálku za
nesmrtelnost a zabíjení druhých. Už jsou mrtví, jenže ani tak
Christianova rodina není právě důvěryhodná. Všichni si myslí,
že z Christiana se taky kdykoli může stát Strigoj. Jeho drsnost
a černý humor mu nijak nepomáhají, aby je přesvědčil o opaku.
Na Lissu se zase všichni zaměřují proto, že je poslední žijící
členkou své rodiny. V žádném jiném Morojovi nekoluje dost
krve Dragomirů na to, aby se mohl pyšnit jejich jménem. Její
budoucí manžel by s největší pravděpodobností měl mít nějaké
předky mezi Dragomiry, aby se z jejich dětí stali pokračovatelé
rodu. Jenže teď byla Lissa jediná, což z ní dělalo skoro až
celebritu.
Jak jsem o tom uvažovala, vzpomněla jsem si na varování
napsané na zrcadle. Zvedl se mi žaludek. Znovu se ve mně
vzedmula vlna hněvu a zoufalství, ale rozhodla jsem se
přehlušit je vtipkováním.
„Měli byste se snažit řešit problémy po našem. Vám
královským by taky prospělo tu a tam někomu jednu vrazit.“
Lissa i Christian se tomu zasmáli. Podíval se na ni
s úsměvem, který odhalil jeho špičáky. „Co myslíš? Vsadím se,
že bych tě přepral, kdyby to bylo jeden na jednoho.“
„O tom si můžeš nechat leda tak zdát,“ utahovala si z něj.
Její nepříjemné pocity trochu polevily.
„Vlastně se mi o tom už zdálo,“ prohlásil a zadíval se jí do
očí.
Z jeho hlasu zaznívala smyslnost, která jí zrychlovala tep.
Pocítila jsem bodnutí žárlivosti. Celý život jsme byly nejlepší
kamarádky. Dokážu číst její myšlenky. Faktem ale bylo, že
nedílnou součástí jejího světa teď byl Christian, který hrál roli,
jakou já bych hrát nikdy nemohla. Stejně tak on by se nikdy
nemohl stát součástí mého spojení s Lissou. Oba jsme se s tím
tak nějak smířili, ale ani jednomu z nás se nelíbilo, že se
musíme dělit o její pozornost. Občas se zdálo, že příměří, které
jsme zachovávali pro její dobro, je tenké jako list papíru.
Lissa mu přejela rukou po tváři. „Chovej se slušně.“
„Chovám se slušně,“ ujistil ji trochu ochraptělým hlasem.
„Občas. Někdy ale nechceš, abych…“

29
 S povzdechem jsem se zvedla. „Bože. Radši už vás nechám
o samotě.“
Lissa zamrkala a odvrátila zrak od Christiana. Najednou
vypadala, že se cítí trapně.
„Promiň,“ zamručela. Tváře jí trochu zčervenaly. Jelikož
byla bledá jako většina Morojů, dodávalo jí to na kráse. Ne že
by to potřebovala. „Nemusíš nikam chodit…“
„Ne, to je v pohodě. Padám únavou,“ oznámila jsem jí.
Christian nevypadal, že by ho můj odchod nějak mrzel.
„Uvidíme se zítra.“
Otočila jsem se, ale Lissa za mnou ještě zavolala: „Rose?
Určitě… Určitě jsi v pořádku? Po tom všem, co se stalo?“
Zadívala jsem se do jejích nefritově zelených očí. Tvářila se
tak ustaraně, až se mi z toho svíralo srdce. I když jsem osobou,
která je jí na světě nejbližší, nechci, aby se ona strachovala
o mě. Moje práce je udržet ji v bezpečí. Ona by si neměla lámat
hlavu, jak mě ochránit – obzvlášť když mají teď Strigojové
dlouhý seznam královských, které touží zlikvidovat.
Obdařila jsem ji kyselým úsměvem. „Jsem v pohodě.
Nemáte si s čím dělat starosti, teda krom toho, abyste ze sebe
nestrhali hadry, než stihnu zmizet.“
„V tom případě bys už měla jít,“ prohlásil suše Christian.
Šťouchla do něj loktem a já obrátila oči v sloup. „Dobrou,“
rozloučila jsem se.
Jakmile jsem se k nim otočila zády, usmívat jsem se
přestala. S těžkým srdcem jsem se vrátila na svou kolej a jen
jsem doufala, že se mi nebude zdát o Badicových.

30
 T I
KDYŽ JSEM SEBĚHLA ZE SCHODŮ NA TRÉNINK PŘED
vyučováním, hala na koleji byla plná vzrušeně debatujících lidí.
Ten rozruch mě nijak nepřekvapil. Po událostech minulé noci
nikdo dobře nespal. Bylo mi jasné, že ani já, ani moji spolužáci
tak snadno nezapomeneme na to, co se stalo u Billingsu.
Jak jsem pozorovala výrazy noviců, všimla jsem si něčeho
podivného. Pořád tu panovalo napětí a strach ze včerejších
událostí, ale objevilo se v tom i něco nového – vzrušení. Dva
čerství novicové téměř jásali, i když se snažili bavit tlumeně.
Opodál stála skupinka studentů mého věku, kteří divoce
gestikulovali a nadšeně se smáli.
Zjevně mi tu něco unikalo – pokud ovšem včerejšek nebyl
jen zlý sen. Vyžadovalo hodně sebeovládání, abych se mezi ně
nevrhla a nezačala se vyptávat, co se děje. Kdybych se zdržela,
přišla bych pozdě na trénink. Stejně jsem ale byla hrozně
zvědavá. Našli snad ty Strigoje a jejich lidské pomocníky? To
by byla jistě dobrá zpráva, ale cosi mi napovídalo, že tady jde
o něco jiného. Otevřela jsem dveře ven a v duchu si zoufala, že
se to dozvím až u snídaně.
„Hathawayová, nezdrhej,“ ozval se zpěvavý hlas.
Ohlédla jsem se a ušklíbla. Doběhl mě Mason Ashford,
další novic a můj dobrý kámoš. Srovnal se mnou krok.
„Je ti dvanáct nebo co?“ ušklíbla jsem se a mířila dál
k tělocvičně.
„Skoro,“ prohlásil. „Včera mi chyběl tvůj úsměv. Kdes
byla?“
O mojí návštěvě v domě Badicových se tu evidentně ještě
nevědělo. Nebylo to žádné tajemství, ale nechtělo se mi
každému na potkání popisovat ty hrůzné detaily. „Měla jsem
trénink s Dimitrijem.“

31
 „Bože,“ povzdechl Mason. „Ten chlap na tobě pracuje
pořád. Uvědomuje si vůbec, že nás připravuje o tvoji krásu
a šarm?“
„Chyběl ti můj úsměv? Krása a šarm? Nezdá se ti, že na to
takhle po ránu jdeš trochu zostra?“ zasmála jsem se.
„Hele, jen říkám, jak to je. Máš štěstí, že ti věnuje pozornost
někdo tak dokonalej, příjemnej a chytrej jako já.“
Dál jsem se smála. Mason rád flirtoval a se mnou obzvlášť.
Částečně asi taky proto, že jsem ve flirtování dobrá a ráda mu
vracím jeho narážky. Jenže vím, že jeho city ke mně jsou víc
než jen přátelské, a já se pořád nemůžu rozhodnout, co k němu
vlastně cítím. Oba máme stejný smysl pro přiblblý humor
a často jsme středem pozornosti. Má nádherné modré oči
a věčně rozcuchané zrzavé vlasy. Je roztomilý.
Ale bylo by pro mě těžké začít s někým chodit, když pořád
vzpomínám, jak jsem se ocitla s Dimitrijem polonahá v posteli.
„Dokonalej, příjemnej a chytrej, jo?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Nemyslím, že mi věnuješ stejnou pozornost jako svýmu egu.
Někdo by ti měl trochu srazit hřebínek.“
„Jo, fakt?“ podivil se. „Až budem na sjezdovce, můžeš se
o to pokusit.“
Zastavila jsem se. „Kde?“
„Na sjezdovce.“ Naklonil hlavu na stranu. „Přece na tom
lyžáku.“
„Na jakým lyžáku?“ Zjevně mi něco vážného unikalo.
„Kdes byla ráno?“ dotázal se a díval se na mě, jako bych
spadla z višně.
„V posteli! Vstávala jsem asi před pěti minutama. Takže
začni hezky od začátku a řekni mi, o čem to vlastně mluvíš.“
Jak jsme stáli, dala se do mě zima. „A pojďme.“ Šli jsme.
„Takže víš, že se teď všichni bojí pustit děcka domů na
Vánoce? No a v Idahu je ohromný lyžařský středisko, který
využívají jenom královský a bohatý Morojové. Majitelé to teď
hodlají otevřít pro studenty Akademie a jejich rodiny –
a vlastně pro všechny Moroje, co tam chtějí. Když budou
všichni na jednom místě, kde navíc bude hlídat hafo strážců,
bude to naprosto bezpečný.“
„To nemůžeš myslet vážně,“ řekla jsem. Došli jsme do
tělocvičny, konečně do tepla.

32
 Mason horlivě přikyvoval. „Je to pravda. To místo je prý
úžasný.“ Zazubil se na mě tak, že jsem se na něj taky musela
usmát. „Budeme tam vegetit jako králové, Rose. Aspoň týden
nebo tak nějak. Den po Vánocích odjíždíme.“
Stála jsem tam, nadšená i ohromená. Tohle jsem nečekala.
Vážně to byl skvělý nápad, takhle se aspoň rodiny budou moct
setkat v bezpečí. A na jakém místě! Královské lyžařské
středisko. Čekala jsem, že většinu prázdnin strávím
poflakováním po Akademii a čučením na telku s Lissou
a Christianem. A teď budu bydlet v pětihvězdičkovém hotelu.
Humři k večeři. Masáže. Pěkní instruktoři na lyžování…
Masonovo nadšení bylo nakažlivé. Začínala jsem se těšit
čím dál víc, ale pak mě to náhle přešlo.
Zadíval se na mě a ihned si té proměny všiml. „Co se děje?
Bude to super.“
„To jo,“ přiznala jsem. „Chápu, že jsou všichni nadšením
bez sebe, jenže důvod, proč jedeme do toho luxusního střediska,
je…, no, že nějaký lidi umřeli. Nepřijde ti to drsný?“
Mason už se netvářil až tak nadšeně. „Jo, ale my jsme
naživu, Rose. Nemůžem přestat žít proto, že jiný lidi umřeli.
Navíc musíme zajistit, aby jich neumřelo ještě víc. Proto je tak
bezva nápad jet právě tam. To místo je bezpečný.“ V očích se
mu objevil hrozivý záblesk. „Bože, už se nemůžu dočkat, až
odtud vypadnem. Po tom, co jsem slyšel, bych nejradši sejmul
nějakýho Strigoje. Proč nemůžeme jet hned? Vždyť není důvod
tu zůstávat. Pomoc navíc by se strážcům jistě hodila a my přece
umíme všechno, co potřebujeme.“
Jeho plamenný proslov mi připomněl můj včerejší výbuch,
i když Mason byl o něco klidnější. Jeho nedočkavost vrhnout se
do boje byla impulzivní a naivní, zatímco ta moje se zrodila
z jakési zvláštní temné iracionality. Pořád jsem tomu tak docela
nerozuměla.
Když jsem neodpověděla, Mason na mě zmateně pohlédl.
„Ty nechceš?“
„Nevím, Mase.“ Zírala jsem na podlahu, abych se mu
nemusela podívat do očí. Prohlížela jsem si špičku svojí boty.
„Totiž nechci, aby venku Strigojové napadali lidi. A teoreticky
je chci zastavit…, jenže na to zatím ani náhodou nejsme
připravení. Viděla jsem, co dokážou… A nevím. Spěch nic

33
nevyřeší.“ Zavrtěla jsem hlavou. Určitě to muselo působit, jako
že to vzdávám. Znělo to tak logicky a opatrně. Skoro jako od
Dimitrije. „Ale beztak je to jedno, protože k ničemu takovýmu
nedojde. Takže bychom se spíš měli těšit na ten lyžák, co?“
Mason střídal nálady dost rychle, takže se ihned dostal do
svého původního bezstarostného rozpoložení. „Jasně. A ty by
ses měla rozpomenout, jak se lyžuje, protože tě tam hodlám
vytáhnout na sjezdovku, abys mi srazila hřebínek. Teda ne že
k něčemu takovýmu opravdu dojde.“
Znovu jsem se usmála. „Chlapče, to bude smutný, až se
kvůli mně rozbrečíš. Už teď se cítím provinile.“
Otevřel pusu, aby odpověděl něco chytrolínského, ale vtom
za mnou něco nebo někoho zahlédl. Otočila jsem se a uviděla
Dimitrije, jak k nám rázuje z opačné strany tělocvičny.
Mason mi vysekl galantní poklonu. „Tvůj pán a vládce.
Uvidíme se později, Hathawayová. Začni už plánovat svou
lyžařskou strategii.“ Otevřel dveře a zmizel do tmy. Připojila
jsem se k Dimitrijovi.
Stejně jako ostatní novicové dhampýři jsem polovinu
vyučování věnovala tréninku strážců. Byl to buď boj, nebo
učení o Strigojích a jak se jim bránit. Novicové měli někdy
cvičení i po vyučování. Každopádně já byla výjimka.
Pořád jsem si odpykávala trest za to, že jsem utekla
z Akademie svatého Vladimíra. Viktor Daškov představoval
pro Lissu příliš velké ohrožení. Jenže naše prodloužené
prázdniny se neobešly bez důsledků. Jelikož jsme byly pryč dva
roky, spoustu jsem toho zameškala a teď jsem to musela
všechno dohnat. Takže jsem měla trénink navíc před
vyučováním i po něm.
S Dimitrijem.
Vedení školy nevědělo, že se tím trénuju i v tom, jak se
vyhýbat pokušení. Ale když odhlédnu od toho, že mě Dimitrij
přitahuje, učila jsem se rychle. S jeho pomocí už jsem skoro
dohnala pokročilejší studenty.
Protože na sobě neměl kabát, bylo mi jasné, že dneska
budeme pracovat uvnitř, což pro mě byla dobrá zpráva. Venku
mrzlo. Ale tohle moje štěstí se nedalo srovnat s tím, co jsem
pocítila, když jsem uviděla, co umístil do jedné z místností na
cvičení.

34
 U vzdálenější zdi stály figuríny, které vypadaly jako živé.
Žádné pytle vycpané slámou. Byli tam muži i ženy v normálním
oblečení, kůži měli z gumy a každý z nich měl jinou barvu
vlasů i očí. Tvářili se buď šťastně, nebo vyděšeně, nebo
naštvaně. S těmito figurínami už jsem dřív pracovala, používala
jsem je k nácviku kopanců a ran. Ale nikdy jsem u nich
nepoužívala to, co právě držel Dimitrij v ruce: stříbrný kůl.
„Bomba,“ vydechla jsem.
Kůl byl stejný jako ten, co jsem našla u domu Badicových.
Dole měl rukojeť bez ozdob. Tam ale veškerá podobnost
s obyčejnou dýkou končila. Kůl neměl ploché ostří, ale tlustý
kuželovitý tvar zakončený špičkou, tak trochu jako rampouch.
Celá ta věc byla jen o málo kratší než moje předloktí.
Dimitrij se ledabyle opřel o zeď. Tenhle postoj mu
mimořádně slušel, i když měřil skoro sto devadesát. Jednou
rukou vyhodil kůl do vzduchu. Několikrát se tam otočil a pak se
zase snesl k zemi. Chytil ho za rukojeť.
„Prosím tě, řekni mi, že se s tím dneska naučím zacházet,“
žadonila jsem.
V temných hlubinách jeho očí to zajiskřilo pobavením.
Myslím, že občas měl problém zachovat si klidný výraz, když
jsem něco plácla.
„Budeš mít štěstí, když tě dneska nechám jenom to
podržet,“ odvětil. Opět vyhodil kůl do vzduchu. Toužebně jsem
zbraň sledovala. Chtěla jsem mu říct, že už jsem jeden v ruce
měla, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že tahle logika by
k ničemu nevedla.
Radši jsem hodila svůj bágl na zem, sundala si kabát
a s očekáváním si založila ruce. Měla jsem na sobě volné
kalhoty se šňůrkou kolem pasu a tílko s kapuci. Tmavé vlasy
jsem měla brutálně stažené do culíku. Byla jsem připravená na
cokoli.
„Chceš mi vykládat, jak kůly fungujou a proč bych při
zacházení s nimi měla být opatrná,“ prohlásila jsem.
Dimitrij si přestal hrát s kůlem a s údivem se na mě zadíval.
„No tak,“ zasmála jsem se. „Myslíš, že nevím, jak pracuješ?
Vždyť spolu trénujeme už skoro tři měsíce. A vždycky se
nejdřív probírá bezpečnost a zodpovědnost, než stihnu udělat
nějakou srandu.“

35
 „Aha,“ poznamenal. „Takže už jsi nejspíš na všechno přišla
sama. No tak pokračuj ve vyučování. Já tady jenom počkám,
kdybys mě náhodou potřebovala.“
Zastrčil kůl do koženého pouzdra, které měl připevněné
k opasku, a pohodlně se opřel o zeď s rukama v kapsách.
Čekala jsem, protože jsem myslela, že si ze mě jenom utahuje.
Když ale nic dalšího neřekl, došlo mi, že to myslel vážně.
Pokrčila jsem rameny a začala vykládat všechno, co jsem
věděla.
„Stříbro vždycky silně působí na všechny magický bytosti –
může jim pomoct, nebo naopak ublížit, když do něj dáš dost
síly. Tyhle kůly jsou vážně drsný, protože čtyři Morojové při
jejich nabíjení musejí použít všechny živly.“ Zamračila jsem se,
protože mě najednou něco napadlo. „Vlastně kromě éteru.
Takže tyhle věcičky jsou supernabitý a je to jediná zbraň, která
neslouží k sekání hlav, ale přesto může Strigoje šeredně zranit.
Abys ho zabil, je třeba mu kůlem probodnout srdce.“
„A zraní tebe?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Teda kdybys mi s ním probodl
srdce, tak jo, ale nebolelo by mě to tak jako Moroje. Těm stačí
jen škrábnutí a parádně je to bolí, ale ne tolik jako Strigoje.
A lidem kůly taky neublíží.“
Na chvilku jsem zmlkla a nepřítomně se zadívala z okna za
Dimitrijem. Sklo pokrývala křišťálová námraza, ale toho jsem si
nevšímala. Zmínka o lidech a kůlech mě v duchu odvedla zpět
do domu Badicových. Mysl mi ovládla krev a smrt.
Když jsem zaznamenala, jak mě Dimitrij pozoruje, pokusila
jsem se ty myšlenky potlačit a zase se soustředit na vyučování.
Dimitrij jen občas přikývl nebo položil nějakou doplňující
otázku. Jak čas ubíhal, každou chvíli jsem čekala, že mě zarazí
a řekne mi, že můžu cvičit s figurínami. Jenže čekal, dokud do
konce našeho tréninku nezbývalo jen deset minut, a pak mě
zavedl k jedné figuríně – byl to blonďák s kozí bradkou.
Dimitrij vytáhl z pouzdra kůl, ale nepodal mi ho.
„Kam to vrazíš?“ zeptal se.
„Do srdce,“ odpověděla jsem podrážděně. „Už jsem ti to
řekla snad stokrát. Můžu to udělat hned?“
Usmál se. „Kde je srdce?“

36
 Pohledem jsem mu naznačila, že to snad nemůže myslet
vážně. Jen trochu pokrčil rameny.
Přehnaně důrazně jsem ukázala na levou stranu panákova
hrudníku. Dimitrij zavrtěl hlavou.
„Tam srdce není,“ oznámil mi.
„Jasně, že je. Lidi si dávají ruku na srdce, když skládají
přísahu věrnosti nebo když zpívají hymnu.“
Dál na mě koukal a vyčkával.
Otočila jsem se zase k figuríně a prohlížela si ji. Vzpomněla
jsem si na kurz první pomoci a na to, kam se má dávat ruka.
Poklepala jsem do středu panákova hrudníku.
„Tady?“
Povytáhl obočí. Vždycky mi to připadalo neodolatelné, ale
dneska mě to jen rozčilovalo. „Nevím,“ odpověděl. „Je tam?“
„Na to se tě ptám!“
„Neměla by ses mě ptát. Copak se ve škole neučíte o stavbě
těla?“
„Jo. V prváku. To jsem byla na ‚prázdninách‘, vzpomínáš?“
Ukázala jsem na lesklý kůl. „Už se ho můžu dotknout, prosím?“
Zamával kůlem, který se ve světle zaleskl, a pak ho znovu
schoval do pouzdra. „Až se příště uvidíme, chci, abys mi řekla,
kde se nachází srdce. Přesně. A taky budu chtít vědět, čím vším
musí kůl cestou do srdce projít.“
Zpražila jsem ho zuřivým pohledem, který ovšem – soudě
dle jeho výrazu – zas tak zuřivý nebyl. Snad podesáté jsem si
pomyslela, že Dimitrij je ten nejvíc sexy chlap, jakého země
nosí.
Na první hodinu, bojová umění, jsem zamířila s mizernou
náladou. Nerada jsem si před Dimitrijem připadala neschopná.
A taky jsem hrozně chtěla použít ten kůl. Při vyučování jsem si
vybíjela vztek na komkoli, koho jsem zrovna mohla praštit nebo
nakopnout. Ale když hodina skončila, nikdo si už se mnou
netoužil změřit síly. Nedopatřením jsem uhodila Meredith –
jednu z mála holek ve třídě – a praštila jsem ji tak tvrdě, že ji to
bolelo i přes chrániče. Nejspíš bude mít ošklivou modřinu.
Pořád na mě koukala, jako bych to udělala schválně, a moje
omluvy nebrala na vědomí.
Pak za mnou zase přišel Mason. „Teda,“ hvízdl, když viděl
můj výraz. „Kdo tě tak vytočil?“

37
 Hned jsem mu vylíčila svoje peripetie se stříbrným kůlem
a srdcem.
Rozchechtal se, což mě rozzuřilo ještě víc. „Jak můžeš
nevědět, kde je srdce? Hlavně když vezmu v úvahu, kolik už jsi
jich zlomila.“
Podívala jsem se na něj stejně zle jako na Dimitrije.
Tentokrát to zabralo. Mason zbledl.
„Belikov je úchylnej grázl, kterej by zasloužil hodit do díry
plný vzteklejch zmijí za to, co ti dneska ráno provedl.“
„Díky,“ řekla jsem. Pak jsem se zamyslela. „Můžou být
zmije vzteklý?“
„Nechápu, proč by nemohly. Všechno může být vzteklý.
Asi.“ Přidržel mi dveře do chodby. „Ale kanadský husy jsou
možná horší než zmije.“
Dlouze jsem se na něj zahleděla. „Kanadský husy jsou
smrtelnější než zmije?“
„Už jsi někdy zkoušela ty potvory nakrmit?“ dotázal se
vážným tónem. Vážnost mu ovšem dlouho nevydržela. „Jsou
zákeřný. Když tě hodí mezi zmije, umřeš rychle. Ale husy? To
by trvalo celý dny. Víc bys trpěla.“
„Hmmm. Tak nevím, jestli tohle na mě má udělat dojem,
anebo jestli mě má vyděsit, že uvažuješ o takovejch věcech,“
poznamenala jsem.
„Jen se snažím najít nějaký kreativní způsob, jak pomstít
tvou ztracenou čest, toť vše.“
„Nikdy jsi mi nepřipadal jako kreativní typ, Mase.“
Stáli jsme před učebnou, kde měla probíhat druhá
vyučovací hodina. Mason se pořád tvářil vesele, ale když znovu
promluvil, jeho hlas zněl naléhavě. „Rose, když jsem s tebou,
napadají mě nejrůznější kreativní věci.“
Pořád jsem se řehtala těm zmijím, ale tohle mě zarazilo.
Udiveně jsem na něj zírala. Mason mi vždycky připadal milý,
ale když se teď na mě tak vážně díval, poprvé mi přišel sexy.
„No ne, podívejme na to,“ zasmál se. Všiml si totiž, jak moc
mě vykolejil. „Rose nenachází slov. Ashford-Hathawayová
1:0.“
„Hele, nechci tě rozbrečet ještě před tím lyžákem. To by
nebyla žádná sranda, kdybych tě zničila dřív, než se vůbec
dostanem na sjezdovku.“

38
 Zachechtal se a vešli jsme do místnosti. Čekala nás hodina
teorie bodyguardů, která se odehrávala ve třídě, a ne venku.
Byla to příjemná přestávka mezi cvičením. Dnes stáli před
tabulí tři strážci, kteří nepatřili k těm školním. Nejspíš
prázdninoví návštěvníci. Do kampusu už se začínali sjíždět
rodiče se svými strážci, aby doprovodili své děti do lyžařského
střediska. Můj zájem o ně ale ihned opadl.
Jeden z nich byl dlouhán, kterému bylo asi tak sto let, ale
vypadal, že by s klidem nakopal někoho do zadku. Druhý byl
asi v Dimitrijově věku. Byl hodně opálený a dobře stavěný,
takže těch pár holek ve třídě jen vzdychalo.
Poslední ze strážců byla žena. Nazrzlé kudrnaté vlasy měla
ostříhané nakrátko a hnědé oči zamyšleně přimhouřené. Jak už
jsem řekla, spousta dhampýrek chce radši mít děti než být
strážkyněmi. Protože patřím k té hrstce žen vykonávajících
tuhle profesi, vždycky moc ráda potkávám jiné – jako Tamaru.
Až na to, že tohle nebyla Tamara. Tohle byl někdo, koho
znám už léta, někdo, jehož přítomnost vyvolává jen hrdost
a vzrušení. Ale já cítila rozladění. Rozladění, vztek
a rozhořčení.
Ta žena, která stála před celou třídou, byla moje matka.

39
 TY I
NEMOHLA JSEM TOMU UVĚŘIT. JANINE HATHAWAYOVÁ. Moje
matka.
Moje šíleně slavná a bohužel neustále nepřítomná matka.
Nebyla sice žádný Arthur Schoenberg, nicméně ve světě strážců
měla hvězdnou pověst. Celá léta jsem ji neviděla, protože byla
pořád pryč na nějaké šílené misi. A teď… Teď byla v Akademii
– přímo přede mnou – a ani se neobtěžovala dát mi vědět, že
přijede. To je teda mateřská láska!
Co tady, k sakru, vůbec dělá? Odpověď přišla rychle.
Všichni Morojové, kteří přijeli do kampusu, s sebou měli své
strážce. Moje matka chránila šlechtice z klanu Szelských a sem
přijelo na prázdniny hned několik členů téhle rodiny.
Samozřejmě musela být s nimi.
Sesunula jsem se na židli a připadala si hrozně. Věděla
jsem, že mě jednou musí přijet navštívit, jenže její pozornost
byla zaměřena jinam. Měla na sobě džíny, béžové tričko
a džínovou bundu, která byla snad nejnudnějším kusem oděvu,
jaký jsem kdy viděla. Měřila jen 150 centimetrů, takže ji ostatní
strážci převyšovali, ale ona přesto působila vyšším dojmem.
Náš instruktor Stan představil hosty a oznámil, že se s námi
podělí o svoje životní zkušenosti.
Přecházel vpředu po místnosti sem a tam a během řeči
vraštil ježaté obočí. „Vím, že je to neobvyklé,“ povídal.
„Strážci, kteří sem jezdí na návštěvu, většinou nemají čas
zúčastnit se vyučování. Nicméně naši tři hosté si našli chvíli,
aby si s vámi dnes promluvili, když se nedávno stalo něco tak
strašného…“ Na chviličku se odmlčel a nikdo neměl potřebu
upřesňovat, o čem to vlastně mluví. O útoku na Badicovy.
Odkašlal si a pokračoval. „Ve světle toho, co se stalo, nás
napadlo, že by mohlo být prospěšné, abyste se něčemu přiučili
od těch, kdo už pracují v terénu.“

40
 Třída napjatě a nadšeně naslouchala. Poslouchat historky –
zejména takové, v nichž se vyskytuje spousta krve a akce – je
přece jen záživnější než studovat učebnice. A zjevně si to
mysleli i někteří ze strážců kampusu. Často se chodili dívat na
naše vyučování, ale dnes jich tu bylo poněkud více než obvykle.
Vzadu mezi nimi stál i Dimitrij.
S povídáním začal ten postarší chlápek. Jeho vyprávění mě
do sebe úplně vtáhlo. Vykládal, jak se ztratil nejmladší syn
z rodiny, kterou chránil. Stalo se to na veřejném prostranství,
kde číhali Strigojové.
„Slunce se právě chýlilo k západu,“ povídal vážným
hlasem. Zvedl ruce a zase je nechal pomalu klesnout, zřejmě
aby nám názorně vysvětlil, jak vypadá západ slunce. „Byli jsme
tam jen my dva a museli jsme se okamžitě rozhodnout, jak
budeme postupovat.“
Naklonila jsem se dopředu a opřela si lokty o lavici. Strážci
často pracují v párech. Jeden z nich – blízký strážce – obvykle
zůstává u svého svěřence, zatímco druhý – vzdálený strážce –
sleduje okolí. Vzdálený strážce většinou udržuje oční kontakt.
Jak jsem o tom tak uvažovala, napadlo mě, že kdybych byla v té
situaci a byla blízkým strážcem, odvedla bych zbytek rodiny na
bezpečné místo a ten druhý strážce by musel najít ztraceného
kluka.
„Rodinu odvedl kolega do restaurace a já hlídal venku,“
pokračoval ten starý strážce. Široce rozhodil rukama a já se
samolibě usmála, že jsem odhadla, jak by to mělo probíhat.
Příběh skončil šťastně, kluk se našel a k žádnému střetu se
Strigoji nedošlo.
Historka druhého chlápka byla o tom, jak narazil na
Strigoje, kteří sledovali Moroje.
„Technicky vzato jsem ani nebyl ve službě,“ pravil. Byl
opravdu pěkný a holka, která seděla vedle mě, na něj zbožně
hleděla. „Jel jsem navštívit kamaráda a rodinu, kterou chránil.
A když jsem odcházel z jejich bytu, uviděl jsem ve stínu
číhajícího Strigoje. Vůbec nečekal, že by tam mohl potkat
strážce. Obešel jsem blok, přiblížil se k němu zezadu a…“
Naznačil bodnutí kůlem. Jeho gesto vyznělo mnohem
dramatičtěji než to, co předváděl ten děda před ním. Tenhle

41
strážce celou situaci přehrál do takových detailů, že se dokonce
šklebil při zarážení neviditelného kůlu do srdce nepřítele.
A pak přišla řada na mou matku. Mračila jsem se ještě dřív,
než vůbec promluvila, a když se pustila do vyprávění, mračila
jsem se ještě víc. Přísahám, že kdybych nevěděla, že úplně
postrádá představivost – což ostatně dokazovalo i to, jak
příšerně byla oblečená –, myslela bych si, že lže. Tohle nebyla
jen tak nějaká historka. Byl to epický příběh, jaké většinou
bývají zfilmovány a vyhrají Oscara.
Vykládala o tom, jak se její svěřenec lord Szelsky a jeho
žena zúčastnili plesu, který uspořádala jiná prominentní
královská rodina. Několik Strigojů tam vyčkávalo na vhodnou
příležitost. Moje matka jednoho objevila, ihned mu probodla
srdce kůlem a zburcovala všechny přítomné strážce. S jejich
pomocí dostala dalšího Strigoje a většinu ostatních zabila úplně
sama.
„Nebylo to jednoduché,“ objasnila. Od kohokoli jiného by
tohle konstatování vyznělo jako vytahování. Od ní ale ne. Její
vyprávění mělo říz a dokázala vše podat tak, že to zabralo
a nenechalo žádný prostor pro přikrašlování. Vyrůstala
v Glasgowě, takže z některých jejích slov pořád zazníval
skotský přízvuk. „Byli tam ještě tři další. V té době to byl
obvyklý počet Strigojů, co pracovali společně. Dnes už to tak
ale není, když vezmeme v úvahu masakr u Badicových.“
Několik lidí sebou trhlo, když jakoby nic promluvila o útoku.
A já si znovu vybavila ty mrtvoly. „Museli jsme zbývající
Strigoje zlikvidovat co nejrychleji a co nejtišeji, abychom
nevyvolali paniku. Když máte výhodu momentu překvapení,
nejlepší je přiblížit se ke Strigojovi zezadu, zlomit mu vaz a pak
mu probodnout srdce kůlem. Když jim zlomíte vaz, samozřejmě
je tím nezabijete, ale ochromí je to a vy máte možnost je
probodnout, než ze sebe stihnou vydat hlásku. Nejtěžší na tom
je tiše se k nim přiblížit, protože mají velmi dobře vyvinutý
sluch. Jelikož jsem menší a lehčí než většina strážců, umím se
pohybovat dost potichu. Takže dva z těch tří jsem zabila sama.“
Zase mluvila tím normálním tónem, když popisovala svoje
zkušenosti. Bylo to znervózňující mnohem víc, než kdyby se
otevřeně vychloubala, jak je skvělá. Moji spolužáci se tvářili

42
užasle; zjevně je víc zaujalo lámání vazu Strigojům, než že by
rozebírali vypravěčské schopnosti mojí matky.
Pokračovala dál. Když spolu s ostatními strážci zlikvidovala
zbývající Strigoje, zjistili, že z plesu byli uneseni dva
Morojové. Něco takového bylo pro Strigoje obvyklé. Někdy si
chtěli Moroje schovat na pozdější „svačinku“, jindy byli níže
postavení Strigojové požádáni, aby se vrátili s kořistí. Takže
dva Morojové z plesu zmizeli a jejich strážce utrpěl zranění.
„Přirozeně jsme ty Moroje nemohli nechat ve spárech
Strigojů,“ prohlásila. „Stopovali jsme Strigoje do jejich úkrytu,
kde jich společně žilo hned několik. Jistě víte, jak vzácný je to
jev.“
To opravdu je. Strigojové se kvůli své zlé a sobecké povaze
často obrátí proti sobě navzájem stejně snadno, jako útočí na
svoje oběti. To nejlepší, na co se zmůžou, je zorganizovat
nějaký okamžitý a krvavý útok. Ale společně bydlet? Ne. To se
skoro nedá ani představit.
„Podařilo se nám osvobodit ty dva zajaté Moroje, při čemž
jsme zjistili, že jsou tam vězněni i další,“ pravila moje matka.
„Ty dva zachráněné jsme dost dobře nemohli poslat domů
samotné, takže je ostatní strážci doprovodili a na mně bylo,
abych osvobodila ostatní.“
Ano, samozřejmě, pomyslela jsem si. Moje matka se do
toho statečně vrhla sama. Během té akce ji zajali, ale jí se
podařilo uniknout a ještě osvobodit vězně. Při tom se jí povedl
výkon století. Zabila totiž Strigoje všemi třemi možnými
způsoby: jednomu probodla srdce kůlem, druhému usekla hlavu
a třetího zapálila.
„Zrovna jsem jednoho probodávala, když na mě zaútočili
dva další,“ objasňovala. „Když na mě skočili, neměla jsem čas
vytáhnout kůl. Naštěstí byl poblíž otevřený krb, do něhož jsem
hned jednoho strčila. Ten poslední mě pronásledoval ven do
staré stodoly. Byla tam sekera, tak jsem ji použila. Potom jsem
vzala kanystr benzínu a vrátila se s ním do domu. Ten, kterého
jsem hodila do krbu, ještě pořádně neshořel, ale když jsem ho
polila benzínem, to byla rychlost.“
Celá třída s úžasem naslouchala. S pokleslými čelistmi.
S vykulenýma očima. Nikdo ani nedutal. Rozhlédla jsem se
a připadalo mi, že se čas zastavil a nikdo se ani nepohnul – až

43
na mě. Zjevně jsem byla jediná, koho tenhle trýznivý příběh
nezasáhl. Popuzovalo mě, když jsem viděla, jak ohromeně se
všichni tváří. Když matka skončila s vyprávěním, zvedla se
spousta rukou a všichni ji začali zasypávat dotazy o jejích
technikách a jestli se bála a tak dál.
Asi po desáté otázce už jsem to nemohla vydržet. Zvedla
jsem ruku. Chvíli jí trvalo, než si toho všimla a vybídla mě,
abych promluvila. Vypadala dost překvapeně, že mě tady ve
třídě vidí. Já si ale připadala šťastná, že mě vůbec poznala.
„Zajímalo by mě, strážkyně Hathawayová,“ spustila jsem,
„proč jste prostě jenom nezabezpečili místo?“
Zamračila se. Nejspíš ji vykolejilo, že mě tu vidí. „Jak to
myslíš?“
Pokrčila jsem rameny a zase si sedla. Snažila jsem se
o normální konverzaci. „Nevím. Připadá mi, že jste to nějak
zvorali. Proč jste to místo nejdřív neprohledali a neujistili se, že
tam není žádný Strigoj? Ušetřili byste si fůru problémů.“
Všechny oči ve třídě se upřely na mě. Moje matka na
okamžik ztratila řeč. „Kdybychom si ty problémy ušetřili, po
světě by chodilo o sedm Strigojů víc a ti zajatí Morojové by
byli mrtví, nebo proměnění ve Strigoje.“
„Jo, jasně. Chápu, že jste tím spasili svět, ale teď mi jde
o princip. Teď tady totiž probíráme teorii, ne?“ Střelila jsem
pohledem po Stanovi, který mě sledoval dost naštvaně.
Několikrát jsme se spolu při vyučování chytli a teď se zdálo, že
se schyluje k dalšímu konfliktu. „Jenom se snažím přijít na to,
co se pokazilo už na začátku.“
Tohle jsem řekla kvůli ní – moje matka měla mnohem víc
sebeovládání než já. Kdybychom teď měly obrácené role,
nejspíš bych si dala facku. Její výraz zůstával dokonale klidný
a jedinou známkou toho, že jsem ji vytočila, byly její semknuté
rty.
„Tak jednoduché to není,“ odpověděla. „Prostory, kde se
ples konal, byly rozlehlé. Před začátkem jsme je pochopitelně
prošli, ale nic jsme nenašli. Strigojové patrně přišli až po
zahájení oslav – nebo byly v budově tajné chodby či skryté
místnosti, o nichž jsme nevěděli.“
Třída se rozplývala nad zmínkou o tajných chodbách, ale
mě to neohromilo.

44
 „Takže jste buď selhali, když jste Strigoje neobjevili při
obhlídce, nebo se dostali přes vaše ‚zabezpečení‘ během plesu.
Zdá se, že tak jako tak někdo něco zpackal.“
Sevřela rty ještě víc a promluvila ledově chladným hlasem.
„S tou neobvyklou situací jsme si poradili, jak nejlépe jsme
mohli. Chápu, že někdo na tvé úrovni třeba nedokáže pochopit
složitost popsané situace, ale jakmile se toho naučíš tolik, že se
dostaneš až za teorii, pochopíš, jaký je rozdíl být opravdu
venku, kde na tobě závisí životy.“
„Bezpochyby,“ souhlasila jsem. „Kdo jsem, abych mohla
zpochybňovat tvoje metody? Nebo se ptát, za co jsi získala
molnijské znaky.“
„Slečno Hathawayová,“ místností se rozlehl Stanův hluboký
hlas. „Seberte si, prosím, svoje věci a počkejte na zbytek třídy
za dveřmi.“
Zuřivě jsem na něj zírala. „Myslíte to vážně? Odkdy je něco
špatného na pokládání otázek?“
„Váš postoj je špatný.“ Ukázal na dveře. „Běžte.“
Ve třídě zavládlo ticho těžší a hlubší, než když moje matka
vyprávěla svou historku. Snažila jsem se nehrbit pod upřenými
pohledy strážců i noviců. Tohle nebylo poprvé, co mě Stan
vyhodil z vyučování, a byl u toho přítomen i Dimitrij. Hodila
jsem si bágl přes rameno a přešla tu krátkou vzdálenost ke
dveřím, která mi teď připadala, jako by měřila několik mil.
Schválně jsem se matce nepodívala do očí, když jsem šla kolem
ní.
Asi pět minut před koncem hodiny vykráčela ven a zamířila
k místu na chodbě, kde jsem seděla. Shlížela na mě s rukama
v bok. Bylo to znervózňující, a navíc díky tomu postoji působila
mnohem vyšší. Není fér, že se před někým, kdo je o patnáct
čísel menší než já, cítím tak maličká.
„No, vidím, že během těch let se tvoje způsoby nezlepšily.“
Vstala jsem a podívala se na ni. „Taky tě ráda vidím.
Udivuje mě, žes mě vůbec poznala. Vlastně jsem myslela, žes
na mě úplně zapomněla, když ses neobtěžovala ani s tím, abys
mi dala vědět, že budeš v kampusu.“
Zvedla ruce z boků a založila si je přes prsa. Pokud to bylo
vůbec možné, působilo to ještě necitelněji. „Nemůžu
zanedbávat svoje povinnosti kvůli tomu, že tě rozmazluju.“

45
 „Rozmazluješ?“ podivila jsem se. Ta ženská mě za celý
život nikdy nerozmazlovala. Nemohla jsem uvěřit, že vůbec to
slovo zná.
„Nečekám, že to pochopíš. Z toho, co jsem o tobě slyšela,
soudím, že ani neznáš význam slova povinnost.“
„Znám ho dokonale,“ opáčila jsem. Schválně jsem mluvila
povýšeným tónem. „Líp než většina lidí.“
Vyvalila oči ve výsměšném údivu. Sama tenhle sarkastický
pohled často používám, ale když se tak někdo dívá na mě,
nejsem z toho dvakrát nadšená. „Vážně? Kdes byla poslední
dva roky?“
„Kdes byla ty posledních pět let?“ vrátila jsem jí to.
„Věděla bys vůbec, že jsem zdrhla, kdyby ti to někdo neřekl?“
„Neobracej to proti mně. Byla jsem pryč, protože jsem
musela. Tys byla pryč proto, abys mohla utrácet a ponocovat.“
Moje ukřivděnost a ponížení se změnily v čistou zuřivost.
Zjevně mi neustále budou vyčítat, že jsme s Lissou utekly.
„Ty nemáš tušení, proč jsem zdrhla,“ vypravila jsem ze sebe
a už jsem skoro začínala ječet. „Nemáš právo mě z něčeho
obviňovat a posuzovat můj život, když o něm vůbec nic nevíš.“
„Četla jsem hlášení o tom, co se stalo. Mělas důvod
k obavám, ale zachovala ses nekorektně.“ Její slova byla
oficiální a kousavá. Klidně by tady mohla učit. „Mělas jít za
ostatními a požádat je o pomoc.“
„Nebyl tu nikdo, za kým bych mohla jít – nezapomeň, že
jsem neměla v ruce jediný důkaz. Navíc se tady učíme, že
bychom měli uvažovat nezávisle.“
„Ano,“ odpověděla. „Zdůrazni slovo učit se. To je něco, co
jsi během posledních dvou let moc nedělala. Rozhodně nejsi
v pozici, abys mě mohla poučovat o protokolu strážců.“
Často se s někým hádám. Mám prostě už takovou povahu.
Takže jsem zvyklá bránit se a čelit urážkám. Mám hroší kůži.
Jenomže s ní – tedy v těch zřídkavých okamžicích, kdy jsem
s ní byla – jsem si vždycky připadala jako tříletá. Svým
postojem mě ponížila. A dotkla se bolavého tématu, totiž mého
nedostatečného výcviku. Cítila jsem se ještě hůř. Založila jsem
si ruce v nápodobě jejího gesta a arogantně se na ni zadívala.
„Jo? Mí učitelé jsou jiného názoru. I po tak dlouhý době, co
jsem zameškala, jsem stejně všechny ze třídy dohnala.“

46
 Neodpověděla hned. Nakonec jen bezvýrazně prohlásila:
„Kdybys neodešla, dneska bys byla daleko před nimi.“
Jako voják odkráčela chodbou. O minutu později zazvonilo
a studenti ze Stanovy třídy se vyhrnuli na chodbu.
Dokonce ani Mason mě nedokázal rozveselit po tom, co se
stalo. Zbytek dne jsem strávila naštvaná a znechucená, naprosto
jistá tím, že si všichni šuškají o mně a mojí mámě. Namísto
oběda jsem zašla do knihovny, abych se podívala do knihy
o fyziognomii a anatomii.
Když nastal čas na můj trénink po vyučování, hned jsem se
rozběhla k figuríně na cvičení. Pěstí jsem praštila panáka do
hrudníku, trochu doleva, ale spíš do středu.
„Tady,“ oznámila jsem Dimitrijovi. „Tady je srdce a musí
se k němu proniknout skrz hrudní kost a žebra. Už můžu dostat
kůl?“
Se založenýma rukama jsem na něj vítězoslavně pohlédla
a čekala, že mě zahrne chválou. Místo toho jen souhlasně
přikývl, jako bych to měla vědět už dávno. Fakt jsem to měla
vědět.
„A jak se dostaneš přes hrudní kost a žebra?“ zeptal se.
Povzdechla jsem. Připravila jsem si odpověď na jednu
otázku, a on mi klidně položí druhou. Typické.
Většinu tréninku jsme strávili řešením tohoto problému
a Dimitrij mi ukazoval několik technik, za jejichž pomoci se dá
Strigoj nejrychleji zabít. Každý jeho pohyb byl jak ladný, tak
smrtící. V jeho podání to vypadalo jednoduše, ale bylo mi jasné,
že to jednoduché určitě není.
Když najednou natáhl ruku a podával mi kůl, nejdřív jsem
to nepochopila. „To mi dáváš?“
V očích mu zajiskřilo. „Nemůžu uvěřit, že váháš. Myslel
jsem, že ho popadneš a budeš s ním rychle utíkat.“
„Neučíš mě snad neustále, že bych se měla držet zpátky?“
zeptala jsem se.
„Ne ve všem.“
„Ale v určitých věcech.“
Ze svého hlasu jsem slyšela dvojsmyslnost a nechápala
jsem, kde se tam vzala. Už před nějakou dobou jsem se smířila
s tím, že existuje hromada důvodů, proč bych na něj měla
přestat myslet. Ale každou chvíli mi to ujelo a já si přála, aby na

47
mě taky tak myslel. Bylo by hezké vědět, že mě pořád chce, že
ze mě pořád šílí. Když jsem se tak na něj teď dívala, uvědomila
jsem si, že jemu to ujet nemůže, protože už ze mě nešílí. Bylo
to depresivní pomyšlení.
„Samozřejmě,“ řekl a nijak nenaznačil, že se bavíme
o něčem jiném než o záležitostech týkajících se vyučování. „Je
to jako se vším ostatním. Vyrovnanost. Musíš vědět, co stojí za
to, aby ses za tím rozběhla, a co máš nechat být.“ Poslední
konstatování dost zdůraznil.
Naše pohledy se krátce setkaly a bylo to jako rána
elektrickým proudem. Věděl, o čem jsem mluvila. A jako vždy
to nebral na vědomí a choval se jako můj učitel – což ostatně
měl dělat. S povzdechem jsem si vyhnala myšlenky na něj
z hlavy a snažila se soustředit se na to, že už se skoro dotýkám
zbraně, po které jsem toužila už od dětství. Znovu jsem si
vybavila, jak to vypadalo v domě Badicových. Venku číhají
Strigojové. Musím se soustředit.
Váhavě a skoro až zbožně jsem natáhla ruku a sevřela prsty
kolem rukojeti. Kov mě zastudil do dlaně. Rukojeť byla
rýhovaná, aby se zbraň lépe držela. Když jsem přejela prstem
po celém kůlu, zjistila jsem, že jeho povrch je hladký jako sklo.
Vzala jsem zbraň z jeho ruky, dlouho si ji prohlížela a zvykala
si na její váhu. Jakási nedočkavá část mne samé by se nejraději
otočila a vrazila kůl do všech figurín, ale nakonec jsem se jen
zeptala: „Co bych měla udělat nejdřív?“
Pro Dimitrije bylo typické, že mi nejprve začal objasňovat
základy a pak se snažil zdokonalit moje držení kůlu a pohyby.
Později mě konečně nechal zaútočit na figurínu, při čemž jsem
zjistila, že to vskutku není nic jednoduchého. Evoluce byla
chytrá, když ochránila srdce hrudní kostí a žebry. Dimitrij ale
projevil velikou trpělivost a píli, když mě vedl na každém kroku
a opravoval všechny moje pohyby do nejmenších detailů.
„Projeď tím mezi žebry,“ poradil mi, když sledoval, jak se
snažím najít díru mezi jednotlivými kostmi. „Bude to
jednodušší, protože jsi menší než většina tvých nepřátel. Tak
můžeš kůlem projet podél spodní hrany žebra.“
Když cvičení skončilo, vzal si kůl zase zpátky a souhlasně
přikývl.
„Dobře. Velmi dobře.“

48
 Překvapeně jsem na něj pohlédla. Chválou mě většinou
nezahrnoval.
„Vážně?“
„Počínala sis, jako bys to dělala už léta.“
Blaženě jsem se usmála a ten úsměv mi vydržel, ještě když
jsme se vydali k východu z tělocvičny. Poblíž dveří jsem si
všimla figuríny s kudrnatými zrzavými vlasy. Najednou jsem si
vzpomněla, co všechno se stalo na Stanově hodině. Zamračila
jsem se.
„Můžu příště probodnout tuhle?“
Zvedl svůj kabát a oblékal si ho. Byl dlouhý a hnědý,
vyrobený ze zašlé kůže. Vlastně vypadal spíš jako kovbojský
plášť, i když to Dimitrij nikdy nepřiznal. Divoký západ ho tajně
fascinoval. Moc jsem to nechápala, stejně jako jeho divný vkus
v hudbě.
„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad,“ poznamenal.
„Lepší, než kdybych to doopravdy udělala jí,“ zavrčela jsem
a hodila si bágl na rameno. Vyšli jsme z tělocvičny.
„Násilí tvoje problémy nevyřeší,“ prohlásil moudře.
„To ona má problém. A navíc celou tu dobu, co tady
studuju, si myslím, že násilí je řešením problému.“
„Jen při jednání s těmi, kdo ho vůči tobě použijí jako první.
Tvoje matka na tebe neútočí. Vy dvě jste si až moc podobné, to
je vše.“
Zastavila jsem se. „Vůbec ničím se jí nepodobám! Teda…
máme stejný oči, ale já jsem o hodně vyšší. A mám úplně jiný
vlasy.“ Ukázala jsem na svůj culík, pro případ, že by
nezaznamenal, že moje husté tmavohnědé vlasy nevypadají
jako matčiny nazrzlé kudrliny.
Pořád se tvářil trochu pobaveně, ale v jeho očích bylo i cosi
tvrdého. „Nemluvím o tom, jak vypadáte, a ty to dobře víš.“
Odtrhla jsem zrak od toho jeho vědoucího pohledu. Dimitrij
mě začal přitahovat skoro hned, jak jsme se poznali – a taky to
nebylo proto, že je hezoun. Připadalo mi, jako by chápal
nějakou část mé osobnosti, kterou jsem já sama nechápala.
A někdy jsem si naopak byla jistá, že rozumím součásti jeho
osobnosti, kterou nechápe zase on.
Jediným problémem byla jeho znervózňující tendence
poukazovat na moje stránky, kterým jsem nechtěla rozumět.

49
 „Myslíš, že žárlím?“
„A žárlíš?“ optal se. Nesnášela jsem, když na moji otázku
odpověděl otázkou. „Pokud ano, tak na co přesně žárlíš?“
Znovu jsem na něj pohlédla. „Nevím. Možná žárlím na její
pověst. Možná žárlím proto, že víc času věnovala budování svý
pověsti než mně. Nevím.“
„Nemyslíš, že to, co udělala, bylo skvělé?“
„Ano. Ne. Nevím. Jenom to znělo tak… Nevím…, jako
kdyby se vytahovala. Jako kdyby to dělala pro slávu.“
Zašklebila jsem se. „Kvůli značkám.“ Molnijské značky byly
tetováním, které si strážci vysloužili za zabití Strigoje. Každý
znak vypadal jako malé x vytvořené z blesků. Strážci je měli
vytetované zezadu na krku a ukazovali tak, jak jsou zkušení.
„Ty myslíš, že postavit se proti Strigojům stojí za těch pár
znaků? Myslel jsem, že u Badicových ses něco naučila.“
Připadala jsem si úplně blbá. „Ne, to jsem ne…“
„Pojď.“
Zase jsem se zastavila. „Cože?“
Mířili jsme k mojí koleji, ale Dimitrij teď kývl hlavou
směrem k opačné straně kampusu. „Chci ti něco ukázat.“
„Co?“
„Že ne všechna poznačení jsou čestné odznaky.“

50
 P T
NEMĚLA JSEM TUŠENÍ, O ČEM TO DIMITRIJ MLUVÍ, ALE
poslušně jsem jej následovala.
Překvapilo mě, že mě vedl až za hranice kampusu, do
přilehlého lesa. Akademii patřila spousta pozemků a ne všechny
se využívaly k vyučování. Nacházeli jsme se v odlehlé části
Montany a vypadalo to tu, že škola jen tak tak zadržuje divokou
přírodu, aby ji nepohltila.
Chvíli jsme šli mlčky, na neporušeném sněhu křupaly naše
kroky. Vyplašili jsme pár ptáků, kteří hned vylétli do vzduchu a
začali zpívat svoje pozdravy vycházejícímu slunci. Většinou
jsme ale míjeli jen jehličnaté stromy pokryté těžkou vrstvou
sněhu. Měla jsem co dělat, abych s Dimitrijem udržela krok,
když mě sníh tak zpomaloval. Po chvíli jsem před námi uviděla
velký tmavý tvar. Nějaká budova.
„Co je to?“ zeptala jsem se. Než stačil odpovědět,
zaznamenala jsem, že je to chalupa postavená z klád. Při
bližším pohledu jsem zjistila, že klády jsou místy odřené
a zetlelé. Střecha byla trochu prohnutá.
„Staré stanoviště hlídky,“ oznámil. „Strážci dřív pobývali
na okraji kampusu a hlídali areál před Strigoji.“
„Proč už to nedělají?“
„Nemáme jich dost. Navíc Morojové chrání kampus
dostatečným množstvím ochranné magie, takže většina lidí
nepovažuje za nezbytné mít strážce na hlídce.“ Pokud ovšem tu
magickou ochranu nenaruší nějaký člověk, pomyslela jsem si.
Na kratičký okamžik mě napadlo, jestli mě sem Dimitrij
nevzal na romantickou procházku. Vtom jsem ale z opačné
strany budovy zaslechla hlasy. Do mysli mi pronikla dobře
známá směsice pocitů. Lissa je tady.
Obešli jsme s Dimitrijem roh budovy a naskytl se nám
překvapivý pohled. Na malém zamrzlém rybníčku tam bruslila

51
Lissa s Christianem. Byla tam s nimi ještě nějaká žena, kterou
jsem neznala; byla ke mně otočená zády. Viděla jsem z ní jen
černé vlasy, které za ní vlály, když na ledě ladně zabrzdila.
Jakmile si mě Lissa všimla, usmála se. „Rose!“ Christian se
na mě podíval a já z toho nabyla dojmu, že mu připadá, že se
mezi ně vtírám a kazím jim romantickou chvilku.
Lissa se nemotorně přesunula k okraji rybníčku. V bruslení
moc dobrá nebyla.
Jenom jsem v úžasu zírala a v duchu se užírala žárlivostí.
„Dík, že jste mě pozvali na bruslařskou party.“
„Myslela jsem, že toho máš moc,“ řekla. „A beztak je to
tajný. Nemáme tady co dělat.“ To jsem jim mohla říct taky.
Christian dojel k Lisse a zanedlouho u nich zastavila i ta
ženská. „Vedeš nezvané hosty, Dimko?“ zeptala se.
Uvažovala jsem, s kým to mluví, ale pak jsem uslyšela
Dimitrijův smích. Moc často se nahlas nesmál, ale teď se
chechtal čím dál víc. „Je nemožné udržet Rose dál od míst, kam
by neměla chodit. Nakonec je stejně najde.“
Ta žena se usmála a otočila. Dlouhé vlasy si přehodila přes
jedno rameno, takže se mi konečně naskytl pohled na její
obličej. Stálo mě nemalé úsilí, abych na sobě nedala nic znát.
Z obličeje srdčitého tvaru zářily velké oči, stejně ledově modré
jako Christianovy. Usměvavé rty měla jemné a hezky
tvarované, leskly se jí dorůžova.
Hladkou bílou pleť na levé tváři jí ale hyzdily narudlé jizvy.
Podle jejich tvaru to vypadalo, jako by jí někdo uhryzl kus
tváře. Došlo mi, že právě to se jí nejspíš přihodilo.
Polkla jsem. Už jsem věděla, kdo to je. Christianova teta.
Když se jeho rodiče změnili ve Strigoje, vrátili se pro něj
a doufali, že ho někde ukryjí, a až bude starší, taky ho promění
ve Strigoje. Neznala jsem všechny podrobnosti, ale věděla jsem,
že jeho teta ho bránila. Jak už vím, Strigojové jsou vážně
smrtící. Christianova teta Strigoje zaměstnala, než dorazili
strážci, nicméně se jí nepodařilo vyváznout bez úhony.
Natáhla ke mně ruku v rukavici. „Taša Ozerová,“
představila se. „Hodně jsem toho o tobě slyšela, Rose.“
Zpražila jsem Christiana nebezpečným pohledem a Taša se
rozesmála.
„Neboj,“ uklidňovala mě. „Jen samé dobré věci.“

52
 „To zrovna,“ vložil se do toho.
Podrážděně zavrtěla hlavou. „Upřímně – netuším, kde přišel
k tak strašnému společenskému chování. Ode mě to nemá.“ To
bylo jasné.
„Co tady vlastně všichni děláte?“ dotázala jsem se.
„Chtěla jsem chvíli pobýt s těmi dvěma.“ Trochu se
zamračila, až se jí nakrabatilo čelo. „Nerada se zdržuju přímo
ve škole. Nejsou ke mně vždycky zrovna přívětiví…“
Nejdřív jsem to nepochopila. Zaměstnanci školy byli
většinou nadšení, když přijeli na návštěvu královští. Pak mi to
ale došlo.
„Kvůli… kvůli tomu, co se stalo…“
Vzhledem k tomu, jak se všichni chovali k Christianovi
kvůli jeho rodičům, by mě nemělo překvapit, že jeho teta čelí
stejné diskriminaci.
Taša pokrčila rameny. „Tak to prostě je.“ Otřela si ruce
o sebe a vydechla. Její dech se ve studeném vzduchu srazil
v páru. „Ale co budeme postávat tady, když si uvnitř můžeme
rozdělat oheň?“
Naposled jsem toužebně pohlédla na zamrzlý rybník
a vydala se za ostatními do chalupy. Uvnitř nebylo skoro nic,
jen vrstvy špíny a prachu. Chalupu tvořila jen jediná místnost.
V rohu stála úzká postel bez přikrývek a taky tam bylo pár
polic, kde se patrně kdysi skladovalo jídlo. Samozřejmě tam
nechyběl ani krb, v němž se po chvíli rozhořel oheň, který
vytápěl tu malou místnost. Všech pět si nás posedalo k ohni
a Taša vytáhla pytlík marshmallows, které jsme si opékali nad
plameny.
Zatímco jsme se cpali tou lepkavou dobrotou, Lissa
s Christianem si spolu tiše povídali, zlehka a uvolněně jako
vždycky. Překvapilo mě, že i Taša s Dimitrijem spolu nenuceně
rozprávějí, jako by se znali už léta. Evidentně tomu tak bylo.
Vlastně jsem Dimitrije nikdy dřív neviděla, že by se tak dobře
bavil. Dokonce i když se ke mně choval mile, vždycky se kolem
něj vznášelo cosi vážného. S Tašou vtipkoval a smál se.
Čím víc jsem ji poslouchala, tím víc se mi zamlouvala.
Nakonec jsem se neudržela a vpadla do jejich rozhovoru.
„Takže s náma pojedeš na lyžák?“

53
 Přikývla. Zívla a protáhla se jako kočka. „Na lyžích jsem
nestála už celé věky. Nebyl čas. Ale kvůli tomuhle jsem si
šetřila všechnu svou dovolenou.“
„Dovolenou?“ zvědavě jsem se na ni zadívala. „Ty máš…
práci?“
„Bohužel ano,“ odpověděla Taša, ačkoli nevypadala, že by
ji to nějak trápilo. „Učím bojová umění.“
Ohromeně jsem na ni zůstala zírat. Kdyby mi řekla, že je
astronautka nebo kartářka na telefonu, nepřekvapilo by mě to
víc.
Spousta královských nepracuje vůbec, a pokud ano, pak jde
o nějaké investice a další finanční záležitosti, kterými jen
rozmnožují rodinný majetek. A ti, kteří pracují, jistě nedělají
bojová umění nebo jiné fyzicky náročné práce. Morojové mají
spoustu skvělých vlastností: výjimečné smysly – čich, zrak
a sluch – a moc pracovat s magií. Po fyzické stránce jsou ale
vysocí a štíhlí, často s křehkými kostmi. Také je oslabuje
sluneční světlo. Žádná z těchto věcí Tašu evidentně neodradila
od toho, aby se stala bojovnicí, určitě jí to právě z toho důvodu
připadalo jako výzva. Během let Morojové přišli na to, že jejich
nejlepším útokem je obrana, takže většina z nich prchá už při
pouhém pomyšlení na fyzický střet. Skrývají se na dobře
chráněných místech, jako je třeba Akademie, a vždycky
spoléhají na silnější a drsnější dhampýry, kteří je chrání.
„Co říkáš, Rose?“ Christian se tvářil pobaveně nad mým
udiveným výrazem. „Myslíš, že bys ji přeprala?“
„Těžko říct,“ odvětila jsem.
Taša se na mě ušklíbla jedním koutkem rtů. „Jsi moc
skromná. Viděla jsem, co vy dhampýři dokážete. Já to mám
jenom jako koníček.“
Dimitrij se zasmál. „Teď jsi zase ty skromná. Tady bys
mohla klidně vyučovat polovinu předmětů.“
„To sotva,“ poznamenala. „Bylo by dost trapné, kdybych se
nechala zmlátit bandou teenagerů.“
„Řekl bych, že k tomu by nedošlo,“ pravil. „Pamatuju si, jak
jsi dala na frak Neilovi Szelskymu.“
Taša obrátila oči v sloup. „Nepovažuju za třeskuté vítězství,
že jsem mu vychrstla pití do obličeje, pokud ovšem nepočítáš,

54
že jsem tím dala na frak jeho oblečení. A všichni víme, jak ten
kolem oblečení nadělá.“
Oba se rozesmáli nějakému soukromému žertíku, který nám
ostatním unikal. Stejně jsem poslouchala jen na půl ucha. Pořád
jsem uvažovala, jakou roli sehrála Taša při střetu se Strigoji.
Sebeovládání, kterého se tak pracně snažím dosáhnout, mi
moc dlouho nevydrželo. „Začala ses učit bojovat před tím, nebo
po tom, co ti zranili obličej?“
„Rose!“ okřikla mě Lissa.
Taša ale nevypadala, že by se jí moje otázka nějak dotkla.
Ani Christian se nenaštval, což bylo zvláštní, protože se
obvykle rozlítil pokaždé, když přišla řeč na útok jeho rodičů.
Sledovala mě zadumaným pohledem. Trochu mi to připomínalo
Dimitrijův pohled, jakým se na mě díval, kdykoli jsem něco
dokázala.
„Potom,“ řekla. Nesklopila zrak ani se netvářila zahanbeně,
přestože jsem v jejích očích viděla smutek. „Co všechno o tom
víš?“
Střelila jsem pohledem po Christianovi. „Nic moc.“
Přikývla. „Já… věděla jsem, že se Lucas a Moira proměnili,
ale stejně jsem na to nebyla připravená. Psychicky, fyzicky ani
emocionálně. Myslím, že kdybych si tím měla projít znovu,
stejně bych na to nebyla připravená. Ale po té noci jsem se nad
sebou zamyslela a uvědomila si, že se vůbec neumím bránit.
Celý život jsem spoléhala jen na to, že mě ochrání strážci.
Jenže ani strážci si se Strigoji vždy neporadí. Jak říkám, ty
bys mě možná v boji porazila. Ale oni – Lucas a Moira –
sejmuli naše dva strážce dřív, než jsme si stačili uvědomit, co se
vlastně děje. Zabránila jsem jim, aby sebrali Christiana, ale jen
tak tak. Kdyby se neobjevili ostatní, byla bych mrtvá a on
by…“ Odmlčela se, zamračila a pak pokračovala dál. „Řekla
jsem si, že takhle umřít nechci, ne bez pořádného boje, kdy
bych dělala všechno pro to, abych ochránila sebe i ty, které
mám ráda. Tak jsem se začala učit různé druhy sebeobrany. Po
nějaké době mi ale došlo, že moc nezapadám do zdejší vyšší
společnosti. Odstěhovala jsem se do Minneapolisu a začala se
živit tím, že učím ostatní.“
Nepochybovala jsem, že v Minneapolisu žijí i jiní Morojové
– přestože jen Bůh ví proč –, ale četla jsem mezi řádky.

55
Přestěhovala se tam a začlenila se mezi lidi, od ostatních
vampýrů se držela dál, stejně jako jsem to dva roky dělala já
s Lissou. Taky mě napadlo, jestli mezi řádky nemůžu vyčíst
ještě něco. Povídala, že se učila „různé druhy sebeobrany“ –,
zjevně tedy i jiná než bojová umění. Morojové se svými
představami o obraně a útoku si ale nemyslí, že by mohli
používat jako zbraň magii. Před dávnými časy se to tak dělalo,
a dokonce i dnes to ještě pár Morojů dělá. Co vím, tak jedním
z nich je Christian. Náhle mi došlo, kde se to asi naučil.
Zavládlo mlčení. Bylo těžké nějak navázat na tak smutný
příběh. Ale brzy jsem zjistila, že Taša je jedním z těch lidí, kteří
vždycky dokážou spravit náladu. Za to jsem si ji oblíbila ještě
víc. Zbytek večera jsme poslouchali její veselé vyprávění.
Neočerňovala lidi tak, jak to dělala většina královských.
Dimitrij znal fůru lidí, o nichž mluvila – moc teda nechápu, jak
může někdo tak nespolečenský znát každého ze společenství
Morojů a strážců –, a občas přidal k vyprávění nějaký detail.
Napjatě jsme naslouchali, dokud se Taša nepodívala na
hodinky.
„Holky, kde je tady nejbližší místo, kam bych mohla vyrazit
na nákupy?“ zeptala se.
Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. „Missoula,“
odpověděly jsme jednohlasně.
Taša povzdechla. „To je pár hodin cesty. Ale kdybych
vyrazila brzo, snad by se mi tam podařilo dojet dřív, než
obchody zavřou. Nějak jsem ještě nestihla nakoupit žádné
vánoční dárky.“
Zaúpěla jsem. „Vraždila bych, abych mohla jít nakupovat.“
„Já taky,“ přidala se Lissa.
„Třeba bychom se mohly vyplížit společně…“ S nadějí
jsem pohlédla na Dimitrije.
„Ne,“ zarazil mě okamžitě. Těžce jsem povzdechla.
Taša znovu zívla. „Budu si muset dát kafe, abych neusnula
za volantem.“
„To nemůže řídit jeden z tvých strážců?“
Zavrtěla hlavou. „Žádného nemám.“
„Žádnýho nemáš…“ Mračila jsem se, jak jsem o tom
uvažovala. „Ty nemáš žádný strážce?“
„Ne.“

56
 „Ale to nejde! Jsi královská. Měla bys mít aspoň jednoho,
nebo spíš dva,“ vyjekla jsem.
Rada strážců přidělovala jednotlivým Morojům strážce
podle jakéhosi záhadného vzorce. Tenhle systém je docela
nefér, vzhledem k tomu, jaké je procento strážců a jaké Morojů.
Nekrálovští obvykle získávají strážce systémem loterie.
Královští dostanou strážce vždycky. A vysoce postavení
královští často dostanou víc než jen jednoho. Nicméně ani ten
nejníže postavený člen královské rodiny by neměl být bez
jediného strážce.
„Když se přidělují strážci, Ozerovi nejsou zrovna první na
řadě,“ vysvětlil Christian hořce. „Kašlou na nás od tý doby,
co… moji rodiče umřeli.“
Vzplál ve mně vztek. „To je ale nespravedlivý. Nemůžou tě
přece trestat za něco, co provedli tví rodiče.“
„To není trest, Rose,“ vložila se do toho Taša, která vůbec
nepůsobila tak naštvaně, jak by dle mého názoru měla. „Je to
jen… přeorganizování priorit.“
„Nechávají tě bez obrany. Nemůžeš přece jít ven sama!“
„Nejsem bezbranná, Rose. To už jsem ti řekla. A kdybych
opravdu chtěla nějakého strážce, vyřídila bych tu nepříjemnost
sama. Ale moc se mi do těch sporů nechce. Zatím jsem
spokojená takhle.“
Dimitrij se na ni zadíval. „Chceš, abych jel s tebou?“
„A abys celou noc nezamhouřil oka?“ Taša zavrtěla hlavou.
„To bych ti nemohla udělat, Dimko.“
„Jemu to nevadí,“ oznámila jsem jí, nadšená tímto řešením.
Dimitrij se zatvářil pobaveně nad tím, že jsem se ujala role
jeho mluvčí, ale neokřikl mě. „Vážně mi to nevadí.“
Zaváhala. „Tak dobře. Ale nejspíš bychom měli vyrazit co
nejdřív.“
Náš ilegální večírek právě skončil. Morojové se vydali
jedním směrem, já s Dimitrijem druhým. Domluvil se s Tašou,
že se sejdou za půl hodiny.
„Tak co na ni říkáš?“ zeptal se mě, když jsme osaměli.
„Líbí se mi. Je fajn.“ Chvilku jsem o ní zauvažovala.
„A pochopila jsem, cos myslel tím poznačením.“
„Jo?“

57
 Přikývla jsem a dál sledovala svoje boty, abych neuklouzla.
I když byly cesty odhrabané a nasolené, stejně na nich místy
zůstával led.
„To, co udělala, neudělala pro slávu. Udělala to proto, že
musela. Stejně jako… jako moje máma.“ Přiznávala jsem to
nerada, nicméně to byla pravda. Janine Hathawayová je možná
tou nejhorší matkou ze všech, ale jako strážkyně je vynikající.
„Poznačení není důležitý, ať už jsou to molnijský značky nebo
jizvy.“
„Učíš se rychle,“ pochválil mě.
Dmula jsem se pýchou. „Proč tě oslovuje Dimko?“
Tiše se zasmál. Dnes v noci jsem ho často slyšela smát se
a chtěla jsem, aby se smál ještě víc.
„To je zdrobnělina jména Dimitrij.“
„To se mi nějak nezdá. Vždyť to vůbec nezní nijak jako
Dimitrij. Měla by ti říkat, nevím…, třeba Dimi nebo tak nějak.“
„V ruštině je to jinak,“ objasnil.
„Ruština je divná.“ Rusky se Vasilise může říkat Vasja, což
mi taky mnoho smyslu nedává.
„Stejně jako angličtina.“
Obdařila jsem ho lstivým pohledem. „Kdybys mě naučil
rusky nadávat, fakt bych to moc ocenila.“
„I tak nadáváš až moc.“
„Jen se potřebuju nějak vyjádřit.“
„Rozo…“ Povzdechl a tělem mi projelo vzrušení. Roza je
moje jméno v ruštině. On mě tak oslovuje jen málokdy.
„Vyjadřuješ se víc než kdokoli jiný, koho znám.“
S úsměvem jsem šla dál, aniž bych k tomu cokoli podotkla.
Srdce mi vynechalo jeden úder, byla jsem tak šťastná, kdykoli
jsem byla s ním. Když jsme byli spolu, bylo v tom něco
hřejivého a správného.
Dlouho jsem o tom ale nepřemýšlela, hlavou mi začaly vířit
úplně jiné myšlenky. „Na těch Tašiných jizvách je něco
divnýho.“
„A co?“ chtěl vědět.
„Ty jizvy… jí hyzdí obličej,“ začala jsem pomalu. Dalo mi
zabrat, abych dokázala zformulovat svoje myšlenky do slov.
„Totiž, je vidět, že bývala moc hezká, a dokonce i teď s těma
jizvama… Nevím. Je hezká tak nějak jinak. Je to jako… jako

58
kdyby ty jizvy byly její součástí. Doplňujou ji.“ Znělo to
hloupě, ale bylo to tak.
Dimitrij na to nic neřekl, jen se na mě dlouze zadíval. Jeho
pohled jsem opětovala, a jak se naše zraky setkaly, na chviličku
jsem zaznamenala záblesk té staré přitažlivosti mezi námi. Bylo
to rychlé a hned to zase zmizelo, ale opravdu jsem mu to viděla
v očích. Namísto toho jsem pocítila hrdost a radost, což bylo
skoro stejně dobré.
Když znovu promluvil, bylo to jako ozvěna jeho
předchozích myšlenek. „Učíš se rychle, Rozo.“

59
 ŠEST
KDYŽ JSEM DRUHÝ DEN ZAMÍŘILA NA TRÉNINK PŘED
vyučováním, cítila jsem se úžasně a spokojeně. Ta naše včerejší
sešlost byla bezva zábava, a navíc jsem na sebe byla hrdá, že
jsem se postavila systému a ponoukala Dimitrije, aby jel
s Tašou. Taky jsem byla ráda, že jsem včera konečně mohla
zkusit použít stříbrný kůl a že jsem dokázala, že s ním umím
zacházet. V povznesené náladě už jsem se nemohla dočkat, až
budu s kůlem trénovat zase.
Jakmile jsem se oblékla do cvičebního, prakticky jsem
skočila do tělocvičny. Jenže hned jsem zjistila, že v tělocvičně
je ticho a tma. Rozsvítila jsem a rozhlížela se, jestli tam třeba
Dimitrij neprovozuje nějaké divné tajné cvičení. Nic. Místnost
byla prázdná. Dneska žádné probodáváni kůlem.
„Sakra,“ zamumlala jsem.
„Není tady.“
Vyjekla jsem a nadskočila málem o tři metry. Otočila jsem
se a zadívala se přímo do přimhouřených hnědých očí své
matky.
„Co tady děláš?“ Hned jak jsem ta slova vypustila z pusy,
došlo mi, jak je oblečená. Měla na sobě elastické tričko
s krátkými rukávy a volné kalhoty podobné těm, co jsem zrovna
měla na sobě já. „Sakra,“ zaklela jsem znovu.
„Pozor na pusu,“ vyštěkla. „Když už musíš dávat najevo,
jaký jsi nevychovanec, aspoň se snaž nemluvit takhle.“
„Kde je Dimitrij?“
„Strážce Belikov je v posteli. Vrátil se teprve před pár
hodinami a potřebuje se vyspat.“
Na rty mi přišlo další zaklení, ale rychle jsem ho spolkla.
Samozřejmě, že Dimitrij spí. Musel jet s Tašou do Missouly za
denního světla, aby tam dorazili během otevírací doby.
Technicky vzato byl vzhůru celou noc – na Akademii jsme měli

60
noc ve dne – a nejspíš se vrátil teprve před chvílí. Kdybych
věděla, jaké to bude mít důsledky, rozhodně bych se tak
nehrnula do toho, abych ho přemlouvala, aby odjel s Tašou.
„No,“ vypravila jsem ze sebe váhavě. „Takže to asi
znamená, že se trénink nekoná.“
„Buď zticha a nasaď si tohle.“ Podávala mi rukavice.
Trochu se podobaly boxerským, jen nebyly tak tlusté a velké.
Ale měly stejný účel: ochránit ruce a zabránit tomu, abyste
podrápali soupeře.
„Už jsem pracovala se stříbrným kůlem,“ prohlásila jsem
rozmrzele, zatímco jsem si nasazovala rukavice.
„Fajn, ale dneska budeme dělat tohle. Tak do toho.“
Následovala jsem ji do středu tělocvičny a při tom jsem si
přála, aby mě býval cestou sem srazil autobus. Kudrnaté vlasy
měla sepnuté, aby jí nepřekážely, takže jí byla vidět zadní strana
krku. Kůži tam měla pokrytou tetováním. Nahoře měla vlnovku,
což byl znak slibu, který strážci dávají, když ukončí studium na
akademii, jako třeba u svatého Vladimíra, a slíbí, že budou
sloužit. Pod tím měla molnijské znaky, které si strážce vyslouží
za zabití Strigoje. Tyhle značky měly tvar blesků, od čehož je
odvozeno i jejich jméno. Nedokázala jsem odhadnout počet
těch znaků, ale řekněme, že bylo s podivem, že má máma na
krku ještě nějaké volné místo. Pozabíjela spoustu Strigojů.
Když došla, kam chtěla, otočila se ke mně a zaujala útočný
postoj. Tak napůl jsem očekávala, že se na mě okamžitě vrhne,
takže jsem se radši taky připravila k boji.
„Co to děláme?“ zeptala jsem se.
„Základní odrážení útoku v obraně. Drž se červených čar.“
„To je všechno?“
Skočila po mně. Uhnula jsem – jen tak tak – a přitom jsem
zakopla o vlastní nohu. Rychle jsem to vybalancovala.
„No,“ poznamenala tónem, který zněl téměř sarkasticky.
„Jak mi neustále připomínáš, neviděla jsem tě pět let. Nemám
tušení, co umíš.“
Znovu na mě zaútočila a já měla opět co dělat, abych se
udržela mezi vymezenými čarami a unikla jí. Rychle se z toho
stal model. Vůbec mi nedala šanci přejít do útoku. Nebo jsem
na to možná neměla zkušenosti. Celou tu dobu jsem strávila
jenom obranou – alespoň fyzickou. Jen nerada jsem si musela

61
přiznat, že je dobrá. Fakt dobrá. Ale to jsem jí samozřejmě
nemínila vykládat.
„Tak co?“ dotázala jsem se. „Tohle je tvůj způsob, jak mi
vynahrazuješ mateřskou péči?“
„Tohle je můj způsob, jak ti vyndat osinu ze zadku. Chováš
se ke mně hrozně, sotva jsem přijela. Chceš bojovat?“ Pěstí mě
strčila do ruky. „Tak budeme bojovat. Zásah.“
„Zásah,“ potvrdila jsem a couvla. „Ale já nechci bojovat,
jen jsem se snažila si s tebou promluvit.“
„Ve třídě jsi na mě byla pěkně drzá, což rozhodně
nepovažuju za popovídání. Zásah.“
Po jejím zásahu jsem zachroptěla. Když jsem začala
trénovat s Dimitrijem, neustále jsem si stěžovala, jak je
nespravedlivé, že musím bojovat s někým, kdo je o třicet čísel
vyšší než já. Vysvětlil mi ale, že budu bojovat se spoustou
mnohem větších Strigojů a že to staré rčení – na velikosti
nezáleží – je pravdivé. Někdy jsem si myslela, že mi dává jen
falešné naděje, ale když jsem teď viděla, co předvádí moje
matka, pomalu jsem tomu začínala věřit.
Vlastně jsem nikdy nebojovala s někým, kdo by byl menší
než já. Jelikož jsem byla jednou z mála holek ve třídě, smířila
jsem se s tím, že vždycky budu menší a drobnější než můj
protivník. Ale moje máma byla ještě menší a zjevně měla tělo
jen ze samých svalů.
„Mám prostě jedinečnej styl komunikace,“ oznámila jsem
jí.
„Podléháš sebestředné pubertální představě, že ti za
posledních sedmnáct let všichni jenom křivdili.“ Kopla mě do
stehna. „Zásah. Ve skutečnosti se s tebou ale nezacházelo jinak
než s jakýmkoli jiným dhampýrem. Vlastně o něco lépe. Mohla
jsem tě poslat pryč, abys žila s mými sestřenkami. Chceš být
krvavá děvka? Po tomhle toužíš?“
Termín „krvavá děvka“ mi vždycky vadil. Často se tak
označovaly svobodné dhampýří matky, které se rozhodly
vychovávat děti, namísto aby se staly strážkyněmi. Tyhle ženy
se často krátkodobě zapletly s nějakým Morojem a byly za to
přehlíženy. Nic jiného jim ale nezbývalo, když si Morojové
většinou brali zase jen Morojky. Termín „krvavá děvka“
vychází z toho, že některé dhampýrky dovolují mužům při sexu

62
pít jejich krev. V našem světě dávají krev pouze lidé. Když to
udělá dhampýr, je to špatné a zvrácené – obzvlášť při sexu.
Řekla bych, že to dělá jen velmi málo dhampýrek, nicméně to
označení se nějak vžilo pro všechny. Dávala jsem krev Lisse,
když jsme byly na útěku, a přestože to bylo nutné, pořád jsem
na sobě měla stigma z toho činu.
„Ne. Samozřejmě, že nechci být krvavá děvka.“ Začalo se
mi těžce dýchat. „A všechny nejsou takový. Tohle jich dělá jen
pár.“
„Samy si tu pověst vysloužily,“ zavrčela. Odrazila jsem její
úder. „Měly by se chopit svých povinností a stát se
strážkyněmi, ne oblbovat Moroje.“
„Vychovávají svoje děti,“ namítla jsem. Nejradši bych
zařvala, ale nechtěla jsem plýtvat kyslíkem. „O tom ale ty nic
nevíš. A nejsi náhodou stejná jako ony? Nevidím, že bys nosila
snubák. Takže mýho tátu jsi jenom oblbla?“
Její výraz ztvrdl, což bylo opravdu něco vzhledem k tomu,
že právě zmlátila vlastní dceru. „O tomhle nic nevíš,“ vypravila
ze sebe přiškrceně. „Zásah.“
Po té ráně jsem sebou trhla, ale stejně jsem byla šťastná, že
se mi podařilo zahrát jí na nervy. Neměla jsem ponětí, jaký byl
můj otec. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že je Turek. Po
mámě jsem zdědila zaoblenou postavu a hezký obličej – ačkoli
bych klidně mohla říct, že dneska jsem mnohem hezčí než ona
–, ale zbytek jsem zdědila po otci. Lehce tmavší pleť a tmavé
vlasy a oči.
„Jak k tomu vůbec došlo?“ zeptala jsem se. „Mělas nějaký
povinnosti v Turecku? Potkalas ho tam na místním bazaru?
Nebo to bylo jinak? Postupovala jsi podle Darwina a vybrala sis
chlapa, u kterýho bylo nejpravděpodobnější, že potomkovi
předá geny bojovníka? Já totiž vím, že sis mě pořídila jen proto,
že to byla tvoje povinnost. Takže jsi nejspíš chtěla zajistit, aby
strážci dostali tu nejlepší odrůdu, jakou jsi jim jen mohla
poskytnout.“
„Rosemarie,“ procedila skrz zuby. „Aspoň jednou v životě
buď zticha.“
„Proč? Kazím snad tvou úchvatnou pověst? Je to totéž, jako
když jsi mi řekla, že se nijak neliším od jinejch dhampýrů.
Prostě jsi ho jenom vojela a…“

63
 Neříká se bezdůvodně, že pýcha předchází pád. Byla jsem
tak pohroužená do svého arogantního triumfu, že jsem si
nedávala pozor na nohy. Stála jsem moc blízko u červené čáry.
Kdybych ji překročila, byl by to bod pro mámu, takže jsem
vrávorala, abych se udržela na místě, a zároveň se snažila
odrazit její úder. Bohužel jsem zvládla jen jedno. Rychle a tvrdě
na mě dopadla její pěst – a co bylo podstatnější, o dost výš, než
povolují pravidla. Bouchla mě do tváře a byl to náraz jako od
náklaďáku. Odletěla jsem dozadu a dopadla na tvrdou podlahu
tělocvičny, nejdřív na záda a potom na hlavu. A ocitla jsem se
mimo čáry. Zatraceně.
Vzadu v hlavě mi explodovala bolest a začala jsem vidět
rozmazaně. Před očima mi tančily hvězdičky. Za pár vteřin už
se matka nade mnou skláněla.
„Rose? Rose? Jsi v pořádku?“ Její hlas zněl ochraptěle
a zděšeně. Svět zhasl.
Potom dorazilo několik lidí a já skončila na klinice
Akademie. Tam mi někdo posvítil do očí a začal mi pokládat
neuvěřitelně debilní otázky.
„Jak se jmenuješ?“
„Cože?“ zeptala jsem se a zamžourala do světla.
„Tvoje jméno.“ Poznala jsem, že na mě kouká doktorka
Olendzká.
„Víte, jak se jmenuju.“
„Chci, abys mi to řekla.“
„Rose. Rose Hathawayová.“
„Víš, kdy ses narodila?“
„Jasně, že jo. Proč se mě ptáte na takový kraviny? Ztratila
jste moje záznamy?“
Doktorka Olendzká mě zpražila rozhořčeným pohledem
a odkráčela. Tu nepříjemnou baterku si naštěstí vzala s sebou.
„Myslím, že je v pořádku,“ slyšela jsem ji říkat. „Nechám si ji
tady po zbytek vyučování, jen abych se ujistila, že nemá otřes
mozku. A určitě by se neměla zúčastnit cvičení strážců.“
Den jsem strávila neustálým usínáním a probouzením,
poněvadž mě doktorka Olendzká každou chvíli budila, aby mi
udělala testy. Taky mi dala pytlík s ledem a poradila, abych si
ho držela na obličeji. Když skončilo vyučování, konečně mě
uznala natolik zdravou, že mě propustila.

64
 „Rose, myslím, že bys měla mít kartu častého pacienta.“
Nepatrně se usmívala. „Když nepočítám studenty s chronickými
problémy, jako jsou různé alergie a astma, řekla bych, že nikdo
jiný se na klinice neocitá tak často jako ty.“
„Díky,“ řekla jsem. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli
o takovou poctu stojím. „Takže žádnej otřes mozku?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Ale přesto budeš mít bolesti. Něco ti
na to dám, než odejdeš.“ Její úsměv se vytratil a najednou
vypadala dost nervózně. „Abych byla upřímná, Rose, musím ti
říct, že největší újmu utrpěl tvůj obličej.“
Vyskočila jsem z postele. „Co tím myslíte?“
Mávla rukou směrem k zrcadlu nad umyvadlem na
vzdáleném konci pokoje. Rozběhla jsem se tam a podívala se do
zrcadla.
„Do prdele!“
Horní část levé poloviny obličeje jsem měla pokrytou
rudými fleky, hlavně pak u oka. Zoufale jsem se obrátila na
doktorku.
„Že to brzo zmizí? Když na tom pořád budu mít led…?“
Znovu zavrtěla hlavou. „Led může pomoct…, ale obávám
se, že budeš mít monokl. Zítra to nejspíš bude vypadat nejhůř,
ale tak za týden to zmizí. Nebude trvat dlouho a zase budeš
vypadat normálně.“
Kliniku jsem opustila jako v mrákotách. Za týden to zmizí?
Jak může doktorka Olendzká mluvit o něčem takovém, jako by
o nic nešlo? Došlo jí vůbec, co to znamená? O Vánocích a po
většinu lyžáku budu vypadat jako mutant. S monoklem.
S hnusným monoklem.
Na památku od mámy.

65
 SEDM
VZTEKLE JSEM ROZRAZILA DVOUKŘÍDLÉ DVEŘE VEDOUCÍ NA
morojskou kolej. Spolu se mnou tam vlétla trocha sněhu, takže
pár lidí, co se zdržovalo v hale, zaznamenalo můj příchod.
Nebylo žádným překvapením, že na mě všichni zůstali čučet.
Polkla jsem a donutila se na to nijak nereagovat. To bude
v pohodě. Není třeba se děsit. Novicové bývají zranění každou
chvíli. Vlastně je méně časté, když zraněni nejsou. Tohle bylo
bohužel mnohem viditelnější zranění než většina ostatních, ale
přece to nějak přežiju, dokud se mi to nezahojí. Navíc nikdo
nevěděl, jak jsem k tomu monoklu přišla.
„Čau, Rose, je to pravda, že tě praštila vlastní matka?“
Strnula jsem. Tenhle posměšný uječený hlas bych poznala
kdekoli. Pomalu jsem se otočila a zadívala se do hlubokých
modrých očí Mii Rinaldiové. Kudrnaté blond vlasy jí rámovaly
obličej, který by mohl být docela hezký, nebýt toho jejího
zlomyslného výrazu.
Mia, která byla o rok mladší než my, zatáhla Lissu
a samozřejmě i mě do války, v níž šlo o to, kdo dokáže rychleji
zničit té druhé život. Měla bych dodat, že tu válku začala ona.
Mia přebrala Lisse jejího bývalého kluka, přestože ke konci už
o něj Lissa nestála, a rozšiřovala o nás nejrůznější pomluvy.
Musím ale uznat, že Miina nenávist nebyla neopodstatněná.
Lissin starší bratr Andre – který zahynul při stejné autonehodě,
při níž jsem „umřela“ i já – Miu škaredě využil, když byla ještě
v prváku. Kdyby teď nebyla taková potvora, snad by mi jí bylo
i líto. Bylo to od něj špatné. Dokázala jsem pochopit její hněv,
ale unikalo mi, proč ho zaměřuje na Lissu.
Ke konci jsme s Lissou tu válku v podstatě vyhrály,
nicméně Mia se z toho rychle vylízala. Už se sice nekamarádila
s elitou jako dřív, ale pár přátel kolem sebe měla. Ať už byla
sebevíc zlomyslná, silní vůdci vždycky přitahují následovníky.

66
 Zjistila jsem, že v devadesáti procentech případů je
nejúčinnější obranou prostě ji ignorovat. Jenže tahle situace
spadala právě do těch zbývajících deseti procent, neboť dost
dobře nemůžete ignorovat někoho, kdo do celého světa
roztrubuje, že vás právě zmlátila vaše matka – i když je to
pravda. Zastavila jsem se a otočila. Mia postávala u automatu
na jídlo a moc dobře si uvědomovala, že mě dostala.
Neobtěžovala jsem se s vyptáváním, jak zjistila, že mi matka
udělala monokl. Tady se těžko něco uchová v tajnosti.
Když se mi pořádně podívala na obličej, spokojeně vykulila
oči. „No teda… Takovej ksicht může milovat jen tvoje matka.“
Ha. Moc vtipné. Kdyby to řekl kdokoli jiný, zasmála bych
se.
„To ty jsi odbornice na zranění v ksichtě,“ prohlásila jsem.
„Co tvůj nos?“
Mia sebou trochu trhla, ale nepřestávala se usmívat. Asi
před měsícem jsem jí zlomila nos a ze všech míst jsem si
k tomu vybrala právě školní tancovačku. Nos se jí už zahojil,
nicméně pořád ho měla trošičku křivý. Plastická chirurgie by si
s tím jistě poradila, ale vzhledem k tomu, co jsem věděla o
finanční situaci její rodiny, tohle si určitě dovolit nemohli.
„Je to lepší,“ odvětila zpříma. „Mně to ale naštěstí udělala
psychopatická čubka, a ne žádný příbuzný.“
Vyhrožovat jí fyzickým násilím bylo většinou úspěšné, ale
právě teď tady bylo příliš mnoho lidí, což si Mia dobře
uvědomovala. Ne že bych se nechtěla vrhnout do rvačky –
vždyť už jsem to udělala milionkrát –, jenže nedávno jsem
začala pracovat na svém sebeovládání.
„Nepřijde mi to jako nehoda,“ prohlásila. „Copak nemáte
nějaký pravidla, že se nemáte bušit do obličeje? Tohle totiž
vypadá, že jste to fakt přepískly.“
Otevřela jsem pusu, abych ji zarazila, ale nic ze mě nevyšlo.
Trefila se. Moje zranění opravdu bylo mimo pravidla; v tomhle
druhu boje byste neměli udeřit protivníka nad krk. Tam bylo
zakázané území.
Mia zaznamenala, že jsem zaváhala, což pro ni bylo jako
druhé Vánoce. Do té doby by mě ani nenapadlo, že v našem
nepřátelském vztahu někdy nastane chvíle, kdy mě ta holka
připraví o řeč.

67
 „Dámy,“ ozval se přísný ženský hlas. Morojové u předního
stolu se přes něj naklonili a zpražili nás příkrými pohledy.
„Tohle je hala, ne společenská místnost. Buď běžte nahoru,
nebo ven.“
Na chviličku mi připadalo jako ten nejlepší nápad na světě
zlomit Mie nos znovu – k čertu s vyloučením nebo trestem.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že nejdůstojnější teď
pro mě bude ustoupit. Zamířila jsem tedy ke schodišti
vedoucímu k dívčím pokojům. Za sebou jsem slyšela, jak Mia
volá: „Neboj, Rose. To zmizí. Navíc to není tvůj obličej, co na
tobě kluky zajímá.“
O půl minuty později jsem zabušila na Lissiny dveře tak
tvrdě, až jsem se divila, že jsem je neprorazila pěstí. Pomalu je
otevřela a vykoukla ven.
„Tys přišla sama? Myslela jsem, že je tu celá armáda – ach,
můj Bože.“ Jakmile si všimla levé strany mého obličeje, obočí
jí vyjelo nahoru. „Co se stalo?“
„Tys o tom ještě neslyšela? To jsi zřejmě jediná ze školy,“
zavrčela jsem. „Pusť mě dál.“
Svalila jsem se na postel a pověděla jí, co se dneska stalo.
Pořádně ji to vyděsilo.
„Doneslo se ke mně, že jsi zraněná, ale pomyslela jsem si,
že to je u tebe normální,“ řekla.
Zadívala jsem se do stropu a bylo mi hrozně. „Nejhorší na
tom ale je, že Mia má pravdu. Nebyla to žádná nehoda.“
„Co to povídáš? Že tě tvoje máma praštila schválně?“ Když
jsem neodpověděla, Lissa zvýšila hlas. „Ale prosím tě, to by
nikdy neudělala. Ani náhodou.“
„Proč? Protože je to dokonalá Janine Hathawayová,
mistryně v sebeovládání? Taky je ale dokonalou Janine
Hathawayovou, mistryní v boji. Tak nebo tak jí to prostě ujelo.“
„Jo, jasně,“ povzdechla Lissa. „Myslím, že je
pravděpodobnější, že se prostě netrefila, než že by to udělala
záměrně. Třeba se fakt vytočila.“
„No, mluvila se mnou. To jednomu úplně stačí, aby se
vytočil. Obvinila jsem ji totiž z toho, že se vyspala s mým tátou
jen proto, že nejlíp odpovídal jejím záměrům.“
„Rose,“ zaúpěla Lissa. „Tuhle část jsi ve svým vyprávění
nějak opominula. Proč jsi jí to řekla?“

68
 „Protože je to nejspíš pravda.“
„Muselas přece vědět, že ji naštveš. Proč jsi ji dál
provokovala? Proč ses s ní prostě neusmířila?“
Rychle jsem si sedla. „Usmířit se s ní? Udělala mi moncla.
Pravděpodobně schválně! Jak se můžu usmířit s někým
takovým?“
Lissa jen zavrtěla hlavou a přešla k zrcadlu, aby si
zkontrolovala nalíčení. Skrze naše pouto jsem z ní vycítila
rozhořčení a zklamání. A někde vzadu za tím ještě očekávání.
Když už jsem teď tolik nezuřila, měla jsem dost trpělivosti si ji
prohlédnout. Měla na sobě hedvábnou levandulovou košili
a černou sukni ke kolenům. Dlouhé vlasy měla tak dokonale
uhlazené, že toho mohla dosáhnout tak, že strávila hodinu
s fénem a žehličkou v ruce.
„Sluší ti to. Kam se chystáš?“
Její pocity se trochu prosvětlily a už nebyla tak strašně
podrážděná. „Za chvilku mám schůzku s Christianem.“
Během těch pár minut, co jsem tady strávila, mi připadalo,
že se zase vrátily staré časy. Jen my dvě a naše povídání. Jenže
když se zmínila o Christianovi, došlo mi, že mě za chvilku
opustí kvůli němu, a vzedmula se ve mně vlna nepříjemných
pocitů, které jsem neochotně identifikovala jako žárlivost. To
jsem pochopitelně chtěla zarazit.
„No ne… Čímpak si to zasloužil? Zachránil sirotky z hořící
budovy? Jestli jo, nejdřív by ses měla ujistit, že ten barák sám
nezapálil.“ Christianovým živlem byl oheň. Sedělo mu to,
jelikož oheň je nejdestruktivnější element.
Se smíchem se otočila od zrcadla a přistihla mě, jak si
sahám na oteklý obličej. „Nevypadá to zas tak zle.“
„To je fuk. Stejně vždycky poznám, když mi lžeš. Navíc
doktorka Olendzká mi říkala, že zítra to bude ještě horší.“ Zase
jsem si lehla na postel. „Na světě nejspíš neexistuje nic, čím by
se to dalo zamaskovat. Hodily by se nám s Tašou nějaký masky,
jako měl Fantom opery.“
S povzdechem usedla ke mně na postel. „Škoda, že ti to
nemůžu vyléčit.“
Usmála jsem se. „To by bylo super.“

69
 Nátlak a charizma, které získávala díky éteru, byly skvělé,
ale její nejúžasnější schopností bylo uzdravování. Bylo
ohromující, co všechno dokázala.
Lissa o éteru taky uvažovala. „Kéž by tak existoval ještě
další způsob, jak éter ovládat… Nějak, abych mohla pořád
používat magii…“
„Jo,“ souhlasila jsem. Rozuměla jsem její touze dělat velké
věci a pomáhat lidem. Vyzařovalo to z ní. Sakra, taky bych byla
radši, kdyby mi ten monokl okamžitě zmizel, než ho mít ještě
pár dnů. „Taky bych to chtěla.“
Znovu povzdechla. „Víš, přeju si mnohem víc než jen
uzdravovat a podobně. Taky mi chybí magie. Pořád je to ve
mně, jenom to blokujou ty prášky. Úplně to ve mně hoří. Chce
mě to a já to chci taky. Jenže mezi námi stojí zeď. Vůbec si to
nedovedeš představit.“
„Ale dovedu.“
Byla to pravda. Nejenže jsem dokázala vycítit její pocity,
občas jsem do ní dokonce uměla „vklouznout“. Těžko se to
vysvětluje a ještě těžší je to udělat. Ale když k tomu dojde,
dokážu doslova vidět jejíma očima a cítit to, co ona. V té době
vlastně jsem jí samotnou. Ocitla jsem se v její hlavě mnohokrát,
když prahla po magii, a cítila jsem ten spalující žár, o němž
mluvila. Často se budila uprostřed noci a toužila po
schopnostech, kterých už nemohla dosáhnout.
„No jo,“ konstatovala smutně. „Občas na to zapomínám.“
Naplňovala ji zatrpklost. Ale nebyla namířena proti mně.
Zuřil v ní vztek. Když si připadala bezmocná, nelíbilo se jí to
o nic víc než mně. Vztek a roztrpčení přerůstaly do něčeho
zlověstnějšího a hnusnějšího, do něčeho, co se mi vůbec
nelíbilo.
„Hele,“ vyhrkla jsem a dotkla se její ruky. „Jsi v pohodě?“
Na chviličku zavřela oči a pak je zase otevřela. „Jenom to
nesnáším.“
Intenzita jejích pocitů mi připomněla rozhovor, který jsme
vedly, než jsem odjela do domu Badicových. „Pořád máš
dojem, že ty prášky už tolik neúčinkujou?“
„Nevím. Možná trochu.“
„Zhoršuje se to?“

70
 Zavrtěla hlavou. „Ne. Magii pořád nemůžu používat. Cítím,
že se k tomu blížím…, ale pořád to mám zablokovaný.“
„A… ty tvoje nálady…“
„Jo, vzpírají se tomu. Ale neboj,“ snažila se mě uklidnit,
když viděla můj výraz. „Nevídám žádný divný věci ani se
nepokouším si ublížit.“
„Dobře.“ To jsem ráda slyšela, ale stejně jsem se o ni bála.
I když pořád nemůže používat magii, nelíbí se mi, že je na
tom psychicky zase hůř. Zoufale jsem to chtěla napravit. „Jsem
tady,“ připomněla jsem jí tiše s pohledem upřeným do jejích
očí. „Kdyby se stalo něco zvláštního…, řekneš mi to, že jo?“
Její pochmurné pocity zmizely. Skrz pouto jsem ucítila
podivné chvění. Netušila jsem, co to je, ale bylo to tak silné, až
jsem se otřásla. Lissa si ničeho nevšimla. Nálada se jí zase
spravila a ona se na mě usmála.
„Díky,“ řekla. „Jasně, že ti to řeknu.“
Usmála jsem se, šťastná, že je zase normální. Zmlkly jsme
a já na chviličku zatoužila po tom, abych jí mohla vylít své
srdce. Trápilo mě toho tolik: matka, Dimitrij, masakr
u Badicových… Svoje pocity jsem dusila v sobě, jenže mě
rvaly na kusy. Když jsem si teď po dlouhé době zase připadala
s Lissou tak skvěle, konečně jsem se odhodlala se jí svěřit.
Než jsem ale stačila otevřít pusu, její myšlenky se náhle
změnily. Začaly být nedočkavé a nervózní. Chtěla mi něco říct,
něco, o čem intenzivně uvažovala. Takže žádné vylévání mého
srdce. Jestli chce mluvit, rozhodně ji nebudu zatěžovat
vlastními problémy. Odsunula jsem je stranou a čekala, až
promluví.
„Hledala jsem něco na hodinu profesorky Carmackový.
A našla jsem něco divnýho…“
„Co?“ vyhrkla jsem zvědavě.
U Morojů se obvykle jejich specializace na určitý živel
vyvine během puberty. Potom jsou rozdělováni na vyučování
podle jejich elementu. Jenže Lissa jakožto jediná zdejší
uživatelka éteru neměla žádnou hodinu, na kterou by mohla
chodit. Většina lidí měla za to, že Lissa žádnou specializaci
nemá, ale občas se nezávazně scházela s profesorkou
Carmackovou – učitelkou živlové magie u svatého Vladimíra –
a obě se snažily dovědět o éteru co nejvíc. Probíraly současné

71
a staré záznamy, hledaly vodítka, která by je mohla dovést
k dalším uživatelům. Věděly, podle čeho je poznat: neschopnost
specializovat se, psychická nevyrovnanost a podobně.
„Neobjevila jsem žádný potvrzený případ někoho, kdo
ovládá éter, ale našla jsem… záznamy… o nevysvětlitelným
jevu.“
Překvapeně jsem zamrkala. „Co jako?“ vyptávala jsem se
a uvažovala, co se asi u vampýrů může řadit mezi
„nevysvětlitelné jevy“. Když jsme spolu žily mezi lidmi, za
nevysvětlitelný jev by považovali nás.
„Jsou tam různý záznamy…, třeba o klukovi, co uměl
udělat, aby všichni viděli věci, který ve skutečnosti
neexistovaly. Uměl lidi přimět, aby viděli příšery nebo jiný lidi
nebo úplně cokoli.“
„To musel bejt nátlak.“
„Fakt silnej nátlak. Tohle bych nedokázala, a to jsem
v tomhle lepší než kdokoli, koho známe – nebo jsem spíš byla.
A tahle schopnost vychází z ovládání éteru…“
„Takže,“ shrnula jsem to. „Ty myslíš, že tenhle kouzelník
taky musel používat éter.“ Přikývla. „Proč ho teda
nekontaktuješ a nezeptáš se ho?“
„Protože v záznamech nejsou žádný další informace! Je to
tajný. A jsou i další, stejně divný případy. Jako třeba někdo, kdo
dokázal fyzicky vysávat lidi. Ti, co stáli poblíž, najednou
zeslábli a ztratili všechnu svou sílu. Omdleli. A někdo další zas
uměl zastavit věci v letu, když po něm někdo něco hodil.“
Nadšení jí projasnilo obličej.
„Mohl se specializovat na vzduch,“ podotkla jsem.
„Možná,“ připustila. Cítila jsem z ní zvědavost a vzrušení.
Zoufale chtěla uvěřit, že existují i jiní jako ona.
Usmála jsem se. „Kdoví? Morojové mají svou obdobu
Roswellu a Oblasti 51. Divím se, že ještě nezkoumají mě, aby
přišli na to, jak přesně funguje pouto.“
Lissino zadumané rozpoložení se změnilo ve škádlivé.
„Někdy si přeju, abych mohla vidět do hlavy já tobě. Ráda bych
věděla, co cítíš k Masonovi.“
„Je to kámoš,“ prohlásila jsem rozhodným hlasem. Ta náhlá
změna tématu mě udivila. „To je všechno.“

72
 Zasyčela. „Vždycky jsi flirtovala – a dělala i další věci –
s každým klukem, který se ti aspoň trochu líbil.“
„Hele!“ okřikla jsem ji. „Tak hrozná jsem zase nebyla!“
„Dobře…, možná že ne. Jenže mi přijde, že už se o kluky
vůbec nezajímáš.“
Já se přece zajímám o kluky – no, vlastně jen o jednoho.
„Mason je vážně fajn,“ pokračovala. „A je do tebe blázen.“
„To jo,“ souhlasila jsem. Pomyslela jsem na Masona a na tu
kratičkou chvilku před Stanovou hodinou, kdy mi připadalo, že
je sexy. Navíc je s Masonem sranda a skvěle spolu vycházíme.
Vlastně by nemuselo být špatné začít s ním chodit.
„Vy dva jste si tak podobní. Oba děláte to, co byste dělat
neměli.“
Rozesmála jsem se. To byla taky pravda. Vybavila jsem si
Masonovu nedočkavost vyhrnout se na každého Strigoje na
světě. Já na to sice nebyla připravená – přestože jsem v tom
autě tak vybuchla –, ale i tak jsem to vnímala stejně jako on.
Přesto bych mu občas nejradši jednu vrazila. Vtipkovat s ním
bylo fajn, jenže… Už je to dlouho, co jsem se s někým naposled
líbala. Z Dimitrije se mi svíralo srdce, jenže nic dalšího se mezi
námi nedělo.
Lissa mě sledovala schvalujícím pohledem, jako by věděla,
na co myslím. O tom s Dimitrijem ale vědět nemohla.
„Meredith povídala, že jsi blbá, když si s ním někam nevyrazíš.
Říkala, že ho odmítáš proto, že si myslíš, že jsi pro něj moc
dobrá.“
„Cože?! To není pravda.“
„Hele, já to neřekla. Každopádně Meredith uvažuje o tom,
že ho sbalí.“
„Mason a Meredith?“ zamračila jsem se. „No to by byla
katastrofa. Vždyť nemají nic společnýho.“
Bylo to malicherné, ale tak nějak jsem si už zvykla, že mě
Mason neustále balí. A pomyšlení, že by s tím přestal, mě
naštvalo.
„Jsi moc majetnická,“ prohlásila Lissa, jako by mi zase
četla myšlenky. Už se nedivím, že jí tak leze na nervy, když to
dělám já jí.
„Jenom trochu.“

73
 Zasmála se. „Rose, měla bys zase začít s někým chodit,
i kdyby ne s Masonem. Je tady hafo kluků, co by vraždili, jen
aby s tebou mohli něco podniknout. A jsou opravdu fajn.“
Když došlo na muže, nevybírala jsem si zrovna nejlíp.
Znovu jsem pocítila potřebu vychrlit na ni všechno, co mě trápí.
Dlouho jsem váhala, jestli jí povědět o Dimitrijovi, a to
tajemství mě spalovalo. Když jsem tu s ní tak seděla,
připomněla jsem si, že Lissa je moje nejlepší kamarádka. Můžu
jí přece říct cokoli a ona mě za to neodsoudí. Ale stejně jako
před chvílí jsem přišla o možnost říct jí, co mě trápí.
Podívala se na budík a okamžitě se zvedla.
„Přijdu pozdě! Mám rande s Christianem!“
Zaplavila ji radost s trochou nervózního očekávání. Láska.
Co byste dělali? Polkla jsem žárlivost a zvedla hlavu. Christian
mi ji už zase bere. Dneska večer už se asi nesvěřím.
Vyšly jsme s Lissou z pokoje a vyběhly ven. Slíbily jsme si,
že si popovídáme zítra. Vrátila jsem se na svou kolej. Na pokoji
jsem prošla kolem zrcadla a zaúpěla jsem, když jsem se uviděla.
Kolem oka jsem měla tmavorudý monokl. Při rozhovoru
s Lissou jsem skoro zapomněla na incident s matkou. Zastavila
jsem se a podívala se na svůj odraz pozorněji. Možná to bylo
nafoukané, ale uvědomovala jsem si, že normálně vypadám
dobře. Mám prsa céčka a postavu, po jaké touží většina
vychrtlých holek ze školy. A jak už jsem se zmínila dřív,
i v obličeji jsem hezká. Normálně bych za svůj vzhled získala
devět bodů z deseti – někdy dokonce i těch deset.
Ale dneska? Jo. Blížila jsem se k minusovým hodnotám. Na
lyžáku nejspíš budu vypadat úchvatně.
„Moje máma mě zmlátila,“ oznámila jsem svému odrazu
v zrcadle. Ten obličej mě soucitně pozoroval.
S povzdechem jsem usoudila, že je načase zalézt do postele.
Dnes večer už jsem beztak nic na programu neměla a trocha
spánku navíc třeba urychlí hojení. Zamířila jsem chodbou do
koupelny, abych si opláchla obličej a učesala se. Když jsem se
zase vrátila do svého pokoje, oblékla jsem si oblíbené pyžamo,
a jak jsem ucítila na těle měkký flanel, trochu mi to spravilo
náladu.
Zrovna jsem si balila věci na zítřejší vyučování, když mě
najednou zasáhl výbuch emocí, přicházejících skrz pouto.

74
Zastihlo mě to nepřipravenou, takže jsem neměla šanci s tím
bojovat. Bylo to, jako by mě smetl hurikán, a najednou už jsem
se nedívala na svůj bágl. Byla jsem v Lisse a vnímala svět skrze
ni.
A hned to začalo být trapné.
Protože Lissa byla s Christianem.
A situace začínala… nabírat grády.

75
 OSM
CHRISTIAN JI LÍBAL, A ŽE TO TEDA BYL POLIBEK. BYL dobrý.
Líbal ji tak, že tohle by asi neměly vidět děti. Sakra, takový
polibek by neměl vidět nikdo – a už vůbec ne skrz psychické
pouto.
Jak už jsem se zmínila dřív, tenhle jev – když jsem doslova
vtažena do Lissiny hlavy – způsobují její silné pocity. Jenže se
to stávalo vždycky, vždycky, kvůli negativním pocitům. Když
byla rozrušená nebo naštvaná nebo na dně, zasáhlo mě to. Ale
tentokrát? Nebyla naštvaná.
Byla šťastná. Moc, moc šťastná.
Ježíšmarjá, musím se odtud dostat.
Nacházeli se zrovna na půdě školního kostela. Tomu místu
jsem říkala jejich hnízdečko lásky. Obvykle se tam scházeli už
v dobách, kdy si oba připadali, že nezapadají do zdejší
společnosti, a hledali z ní únik. Nakonec se usnesli, že budou
svou nespolečenskost sdílet, a jejich vztah se postupně vyvíjel.
Když teď spolu chodili veřejně, nevěděla jsem, že se pořád
scházejí tady. Možná jen chtěli zavzpomínat na staré časy.
A vskutku to vypadalo na nějakou oslavu. Celé to staré,
zaprášené místo bylo osvětleno svíčkami, které jej naplňovaly
vůní šeříků. Byla bych trochu nervózní, zapálit tolik svíček na
tak malém místě nacpaném hořlavými krabicemi a knihami, ale
Christian se zřejmě domníval, že by případný požár dokázal
ovládnout.
Konečně přerušili ten šíleně dlouhý polibek, odtáhli se od
sebe a jenom na sebe zírali. Leželi na boku na zemi a pod sebou
měli několik dek.
Christian sledoval Lissu s otevřeným a něžným výrazem,
jeho světle modré oči se rozzářily nějakou vnitřní emocí. Bylo
to jiné než to, jak se Mason koukal na mě. Oba se sice dívali
zbožně, ale Mason působil spíš, jako by přišel do kostela, padl

76
na kolena a v posvátné bázni uctíval cosi, co moc nechápe.
Christian taky zjevně Lissu uctíval, ale v očích měl vědoucí
záblesk, který prozrazoval, že ti dva se vzájemně chápou
a rozumějí si natolik, že není třeba slov.
„Nemyslíš, že za tohle přijdeme do pekla?“ dotázala se
Lissa.
Natáhl ruku a prsty jí přejel po tváři a po krku až dolů k její
hedvábné košili. Při tom doteku těžce oddechovala. Byl něžný
a lehký, přesto však v ní vyvolával silnou vášeň.
„Za tohle?“ Pohrával si s horním lemem její košile a jen
letmo jí občas zajel prsty pod ni.
„Ne,“ zasmála se. „Za tohle.“ Mávla rukou a obsáhla
prostor celé půdy. „Jsme v kostele. Tady bychom neměli
dělat…, no, takový věci.“
„To není tak docela pravda,“ namítl. Opatrně ji převalil na
záda a sklonil se nad ní. „Kostel je dole. Tady je jenom sklad.
Bohu to nevadí.“
„Vždyť v Boha nevěříš,“ utahovala si z něj. Pohladila ho
přitom po hrudníku. Udělala to stejně lehce a uváženě jako on
a zjevně to v něm vznítilo stejné pocity jako v ní.
Šťastně povzdechl, když mu vklouzla rukama pod košili
a hladila ho po břiše. „Jen si z tebe dělám srandu.“
„Teď bys řekl naprosto cokoli,“ obvinila ho. Nahmatala
spodní okraj jeho košile a vyhrnula mu ji. Nadzvedl se, aby mu
ji mohla svléknout, a pak si do půl těla nahý lehl zase na ni.
„Máš pravdu,“ připustil. Pečlivě jí rozepnul jeden knoflík na
košili. Jenom jeden. Pak znovu sklonil hlavu a tvrdě a hluboce
ji políbil. Když se pak po chvíli nadzvedl, aby se pořádně
nadechl, pokračoval, jako by se nic nestalo. „Řekni mi, co
potřebuješ slyšet, a já ti to povím.“ Rozepnul další knoflík.
„Nepotřebuju slyšet nic,“ řekla se smíchem. Další knoflík
povolil. „Můžeš mi říct, co chceš – a bylo by fajn, kdyby to
byla pravda.“
„Tak pravdu, jo? Pravdu nechce slyšet nikdo. Pravda není
moc sexy. Ale ty…“ Rozepnul poslední knoflík a košili jí
sundal. „Ty jsi zatraceně moc sexy, aby to mohlo bejt
skutečný.“
Z jeho slov zazníval obvyklý arogantní podtón, ale jeho oči
říkaly něco úplně jiného. Tuhle scénu jsem sledovala Lissinýma

77
očima, ale dovedla jsem si představit, co Christian vidí. Její
hebkou bílou pleť. Štíhlý pas a boky. Bílou krajkovou
podprsenku. Skrze Lissu jsem cítila, že ta podprsenka trochu
škrábe, ale o to se teď nestarala.
V obličeji se Christianovi zračily zamilovanost a touha.
Z Lissy jsem cítila, že se jí zrychluje tep i dech. Podobné
emoce, jako měl Christian, teď zastřely veškeré její souvislé
myšlenky. Přitiskl se k ní celou plochou těla. Našel její rty
a začali se líbat nanovo. Uvědomovala jsem si, že odtud musím
urychleně vypadnout.
Teď už jsem to chápala. Pochopila jsem, proč se Lissa tak
vyfikla a proč bylo jejich hnízdečko lásky osvětlené jako
vánoční stromek. Bylo to tady. Nastala ta chvíle. Po měsíci, co
spolu chodili, si naplánovali sex. Věděla jsem, že Lissa už to
dělala dřív se svým bývalým klukem. O Christianově minulosti
jsem nic nevěděla, ale pochybovala jsem, že by jeho drsnému
šarmu podlehlo hodně holek.
Z Lissiných pocitů mi ale bylo jasné, že na ničem z toho teď
nezáleží. Ne v tuto chvíli. Teď existovali jen oni dva. Přestože
Lissa měla v životě mnohem víc starostí než kdokoli jejího
věku, byla si absolutně jistá, že to, co teď dělá, je správné.
Tohle chtěla. Tohle s ním chtěla dělat už dlouho.
A já neměla právo být toho svědkem.
Ani jsem se na to dívat nechtěla. Nepřináší mi žádnou
rozkoš sledovat jiné lidi, jak na to vlítnou, a už vůbec jsem
nechtěla prožívat sex s Christianem. To by bylo jako virtuálně
přijít o panenství.
Jenže Lissa mi nijak neusnadňovala, abych se dokázala
dostat z její hlavy. Nemínila zastavit tyhle svoje pocity
a emoce, a čím silnější byly, tím pevněji mě držely na místě.
Pokusila jsem se od Lissy vzdálit, takže jsem se soustředila na
to, abych se vrátila zpět do sebe. Soustředila jsem se tak silně,
jak jsem jen dokázala.
Další oblečení skončilo na podlaze…
No tak, no tak, pobízela jsem se strnule.
Vytáhli kondom… jejda.
Rose, jsi osobnost. Vrať se do svojí hlavy.
S propletenýma rukama a nohama se začali společně
pohybovat…

78
 Sakra…
Odtrhla jsem se od ní a vrátila se zas sama do sebe. Zase
jsem byla ve svém pokoji, ale balení báglu už mě nějak
nebavilo. Celý můj svět jako by byl nějak nakřivo. Připadala
jsem si divně a tak nějak násilně – skoro jsem ani nevěděla,
jestli jsem Rose, nebo Lissa. Taky jsem opět pocítila odpor
k Christianovi. Samozřejmě, že jsem se s Lissou nechtěla
milovat, ale stejně jsem cítila takové zklamané bodnutí u srdce
z toho, že už nejsem středem jejího světa.
Nechala jsem batoh nedotčený a zalezla rovnou do postele,
kde jsem se schoulila do klubíčka a snažila se potlačit bodavou
bolest v hrudi.

Usnula jsem vcelku rychle, díky čemuž jsem se probudila

brzo. Většinou jsem se nemohla donutit vstát a jít na trénink
s Dimitrijem, ale dneska jsem dokonce dorazila do tělocvičny
dřív než on. Čekala jsem na něj před budovou, když vtom jsem
zahlédla Masona, jak míří na vyučování.
„Hej!“ křikla jsem na něj. „Odkdy vstáváš takhle brzo?“
„Od tý doby, co si musím zopakovat písemku z matiky,“
prohlásil a došel ke mně. Obdařil mě rozpustilým úsměvem.
„Možná by stálo za to se z toho ulejt a namísto písemky
něco podniknout s tebou.“
Rozesmála jsem se. Vzpomněla jsem si totiž na svůj
rozhovor s Lissou. Ano, určitě bych mohla dělat mnohem horší
věci než flirtovat s Masonem nebo si s ním něco začít.
„Ani náhodou. Mohl bys z toho mít průšvih a já bych pak
neměla s kým měřit síly na sjezdovce.“
Obrátil oči v sloup, ale nepřestával se usmívat. „To já tam
nebudu mít s kým měřit síly, víš?“
„Chceš se o něco vsadit? Nebo se mě pořád bojíš?“
„Dávej si bacha,“ varoval mě. „Nebo ti nedám dárek, co
jsem ti koupil k Vánocům.“
„Tys mi koupil dárek?“ užasla jsem.
„Jo. Ale jestli budeš dál takhle kecat, klidně ho dám
někomu jinýmu.“
„Třeba Meredith?“ utahovala jsem si z něj.
„Ta nepatří do tvojí ligy a ty to dobře víš.“

79
 „Dokonce ani když mám monokla?“ ujišťovala jsem se
s úšklebkem.
„I kdybys měla dva monokly.“
Podíval se na mě tak, že to nebylo škádlivé ani svádivé.
Bylo to prostě milé. Milé, přátelské a odrážel se v tom zájem.
Jako by mu na mně opravdu záleželo. Po tom vypětí se mi
líbilo, že se o mě někdo zajímá. Začínalo mi totiž připadat, že
na mě Lissa kašle, takže jsem si teď užívala, že mi někdo
věnuje tolik pozornosti.
„Co budeš dělat o Vánocích?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. „Nic. Máma se sem chystala, ale na
poslední chvíli to musela zrušit…, vždyť víš, co všechno se
stalo.“
Masonova matka nebyla strážkyně. Byla to dhampýrka,
která se rozhodla mít vlastní domácnost a děti. Věděla jsem, že
jí to Mason tak trochu zazlívá. Ironií bylo, že moje máma
přijela, ale z úplně jiných důvodů než kvůli mně, takže mohla
klidně být někde docela jinde.
„Tak budem spolu,“ vyhrkla jsem, aniž bych si to předem
rozmyslela. „Já budu s Lissou, Christianem a jeho tetou. Bude
sranda.“
„Fakt?“
„Jo, děsná sranda.“
„Na to jsem se neptal.“
Ušklíbla jsem se. „Já vím. Jenom buď s náma.“
Vysekl mi jednu ze svých galantních poklon. „Rozhodně.“
Mason odešel a za chviličku už se objevil Dimitrij, který
přišel na náš trénink. Rozhovor s Masonem mě rozptýlil,
a dokonce jsem si připadala šťastná. S ním jsem vůbec
nemyslela na to, jak vypadám. Ale s Dimitrijem jsem si to
uvědomila okamžitě. Když jsem byla s ním, chtěla jsem být
dokonalá. Cestou do tělocvičny jsem od něj neustále odvracela
obličej, aby tu hrůzu neviděl. Obávala jsem se, že by mi jeho
poznámky zkazily náladu a pak by mě zase začalo všechno
štvát.
Vešli jsme do místnosti s figurínami a Dimitrij mi jenom
oznámil, že chce, abych si zkoušela výpady, se kterými jsme
začali předevčírem. Nadchlo mě, že se slovem nezmínil o mém
boji s matkou, a tak jsem se odhodlaně vrhla do svého úkolu

80
a ukázala jsem všem těm panákům, co se stane, když si něco
zkusí na Rose Hathawayovou. Uvědomovala jsem si, že můj
bojovný zápal je něčím víc než pouhou snahou odvést dobrou
práci. Dnes ráno se moje pocity vymykaly kontrole, byly syrové
a intenzivní. Jak by taky ne – po boji s matkou a po tom, čeho
jsem byla svědkem s Lissou a Christianem. Dimitrij seděl
v povzdálí, pozoroval mě a jen občas mi zkritizoval techniku
a navrhl lepší taktiku.
„Překáží ti vlasy,“ řekl. „Nejenže si tím blokuješ periferní
vidění, ale přímo nabízíš nepříteli něco, za co tě může pořádně
popadnout.“
„Když opravdu bojuju, vlasy si vyčesávám nahoru.“
Zachroptěla jsem, když se mi podařilo zarazit kůl přímo mezi
„žebra“ figuríny. Netušila jsem, z čeho jsou ty umělé kosti
vyrobeny, ale dalo pořádně zabrat dostat se mezi ně. Znovu
jsem si vzpomněla na mámu a zarazila kůl o to větší silou.
„Dneska je mám prostě rozpuštěný.“
„Rose,“ zavrčel varovně. Nebrala jsem ho na vědomí a dál
zarývala kůl hlouběji. Po chvilce Dimitrij promluvil ostřejším
tónem. „Rose, přestaň!“
Odstoupila jsem od figuríny a samotnou mě překvapilo, jak
funím. Neuvědomovala jsem si, že do toho dávám takovou sílu.
Přitiskla jsem se zády ke zdi. Neměla jsem kam jít a na
Dimitrije se mi koukat nechtělo, tak jsem sledovala podlahu.
„Podívej se na mě,“ přikázal.
„Dimitriji…“
„Podívej se na mě.“
Ať už se mezi námi dřív odehrálo cokoli, pořád byl můj
učitel. Nemohla jsem neposlechnout přímý rozkaz. Pomalu
a váhavě jsem se otočila k němu, ale hlavu jsem měla pořád
skloněnou, takže mi vlasy visely po stranách obličeje. Zvedl se
ze své židle a zamířil ke mně.
Vyhnula jsem se jeho pohledu, ale ucítila jsem, jak mi
odhrnul vlasy stranou. Pak se zastavil. Stejně jako můj dech.
Naše vzájemná přitažlivost byla plná otázek a zábran, ale jednu
věc jsem věděla jistě: Dimitrij miloval moje vlasy. Možná, že je
miluje pořád. Musím uznat, že mám nádherné vlasy. Dlouhé,
hedvábné a tmavé. Vždycky si našel nějakou záminku, proč se

81
jich dotknout, a kolikrát mě přemlouval, abych si je neostříhala
jako většina strážkyň.
Stál tam s rukou v mých vlasech a celý svět se zastavil.
Vyčkávala jsem, co udělá dál. Po chvíli, která se zdála jako
věčnost, nechal ruku zase klesnout. Zachvátilo mě ohromné
zklamání. Zároveň jsem si ale něco uvědomila. Váhal. Bál se
mě dotknout, což možná – opravdu jenom možná – znamená, že
mě pořád chce. Musel se držet zpátky.
Pomalu jsem zaklonila hlavu a podívala se mu do očí.
Většina vlasů mi spadla dozadu – ale ne všechny. Znovu se mu
zachvěla ruka a já zadoufala, že se mě zase dotkne. Jenže
nechal ruku podél těla. Moje vzrušení rázem opadlo.
„Bolí to?“ otázal se. Ucítila jsem vůni jeho vody po holení
a taky jeho pot. Bože, jak jsem si přála, aby se mě dotkl.
„Ne,“ zalhala jsem.
„Nevypadá to tak zle,“ pověděl mi. „Zahojí se to.“
„Nenávidím ji,“ vypravila jsem ze sebe a udivilo mě, kolik
zloby se skrývá v těch dvou slovech. I když jsem momentálně
řešila svou touhu po Dimitrijovi, stejně jsem dál pociťovala
nevraživost vůči matce.
„Ne, to není pravda,“ řekl něžně.
„Ale jo.“
„Nemáš čas na to někoho nenávidět,“ poradil mi pořád
vlídným hlasem. „Ne ve svojí profesi. Měla by ses s ní usmířit.“
Lissa mi řekla přesně totéž. K mým ostatním pocitům se
přidalo ještě pobouření. Temnota ve mně se začala rozpínat.
„Usmířit se s ní? Poté, co mi schválně udělala monokla? Proč
jsem jediná, komu se to zdá naprosto šílený?“
„Rozhodně to neudělala naschvál,“ prohlásil neústupně. „Je
jedno, jak moc ji nesnášíš, tomuhle musíš věřit. Tohle by nikdy
neudělala. Navíc jsem ji včera po té události viděl. Strachovala
se o tebe.“
„Zřejmě se víc strachovala o to, aby ji někdo neobvinil
z týrání dětí,“ zavrčela jsem.
„Nemyslíš, že touhle roční dobou by si měli všichni
odpouštět?“
Hlasitě jsem povzdechla. „Tady nejde o Vánoce! Tohle je
můj život. Ve skutečným světě se zázraky prostě nestávají.“

82
 Pořád mě s neochvějným klidem sledoval. „Ve skutečném
světě můžeš dělat vlastní zázraky.“
Moje zklamání dospělo do bodu zlomu a já vzdala veškeré
snahy o sebeovládání. Už mě unavovalo, jak mi všichni říkají,
že se mám chovat rozumně, když se mi v životě něco podělá.
V hloubi duše jsem věděla, že se mi Dimitrij jen snaží pomoct,
ale zrovna jsem neměla náladu na dobře míněné rady. Chtěla
jsem jen utěšit. Rozhodně jsem nemínila uvažovat o tom, jak se
stát lepším člověkem. Přála jsem si, aby mě objal a řekl mi, že
si nemám s ničím lámat hlavu.
„Dobře. Můžeš toho už nechat?“ vyštěkla jsem s rukama
v bok.
„Čeho mám nechat?“
„Těch kravin se zenovým myšlením. Nemluvíš se mnou
jako někdo skutečnej. Vykládáš jen samý moudrý poučný
nesmysly. Fakt zníš jako nějakej světec.“ Uvědomovala jsem si,
že není tak docela fér obrátit svůj vztek proti němu. Skoro jsem
na něj řvala. „Občas mi přijde, že se rád posloucháš! A já vím,
že vždycky nejsi takovej. Když se bavíš s Tašou, jsi naprosto
normální. Ale se mnou? Jenom mi udílíš rady. Přitom se o mě
doopravdy vůbec nezajímáš. Zuby nehty se držíš tý svý debilní
role mýho učitele.“
Pozoroval mě s překvapeným výrazem, což u něj nebylo
právě typické. „Já se o tebe nezajímám?“
„Ne.“ Byla jsem malicherná, strašně malicherná.
Samozřejmě jsem věděla, že se o mě zajímá a že je víc než jen
učitelem. Ale nemohla jsem si pomoct. Prostě to ze mě vyšlo.
Zapíchla jsem mu prst do hrudníku. „Jsem pro tebe jen další
studentka. Ty mi jenom dál udílíš svoje blbý životní lekce, až
z toho…“
Před chvílí jsem si přála, aby se mě dotkl, ale teď mě chytil
za ruku, kterou jsem ho bodala do hrudi. Pevně ji sevřel
a přitiskl ke zdi. Udivilo mě, že jsem v jeho očích zaznamenala
záblesk emocí. Nebyl to přímo vztek…, ale rozrušení jiného
druhu.
„Neříkej mi, co cítím,“ zavrčel.
Došlo mi, že aspoň polovina z toho, co jsem mu řekla, je
pravda. Skoro vždycky byl klidný a dokonale se ovládal –
dokonce i v boji. Ale jednou mi povídal, jak vybuchl a zmlátil

83
svého morojského otce. Dřív býval jako já – měl sklon jednat
bez přemýšlení, dělat věci, které by dělat neměl.
„Je to tak, že jo?“
„Co?“
„Taky pořád zápasíš se sebeovládáním. Jsi stejnej jako já.“
„Ne,“ prohlásil pobouřeným tónem. „Naučil jsem se
ovládat.“
Tahle informace mě povzbudila. „Ne,“ oznámila jsem mu.
„Nenaučil. Tváříš se jako neviňátko a většinou se ovládáš. Ale
ne vždycky. A někdy…“ Naklonila jsem se k němu blíž a ztišila
hlas. „Někdy nechceš.“
„Rose…“
Viděla jsem, jak těžce oddechuje, a věděla jsem, že mu
srdce buší stejně rychle jako mně. A neodstoupil ode mě. Dobře
jsem si uvědomovala, že je to špatné – znala jsem všechny
logické důvody, proč bychom se měli držet od sebe dál. Ale
v tuto chvíli mi to bylo jedno. Nechtěla jsem se ovládat.
Nechtěla jsem být hodná holka.
Než si stačil uvědomit, co se děje, políbila jsem ho. Naše rty
se dotkly, a jakmile mi začal Dimitrij polibek oplácet, věděla
jsem, že mám pravdu. Přitiskl se ke mně blíž a uvěznil mě mezi
sebou a zdí. Jednu ruku mi pořád držel u stěny, zatímco druhou
rukou mi zajel do vlasů. V tom polibku toho bylo tolik: vztek,
vášeň, uvolnění…
Ukončil to on. Odskočil ode mě a o několik kroků
odstoupil. Vypadal rozrušeně.
„Tohle už víckrát nedělej,“ vypravil ze sebe strnule.
„Nikdo tě nenutil mě líbat,“ opáčila jsem.
Zíral na mě snad celou věčnost. „Nepoučuju tě proto, že se
rád poslouchám. Ani to nedělám proto, že jsi další studentka.
Dělám to proto, abych tě naučil sebeovládání.“
„Jde ti to skvěle,“ poznamenala jsem trpce.
Na vteřinu zavřel oči, vydechl a zamumlal cosi rusky. Aniž
by se na mě podíval, otočil se a odešel z místnosti.

84
 DEV T
POTOM JSEM DIMITRIJE NĚJAKOU DOBU NEVIDĚLA. JEŠTĚ TEN
den mi poslal zprávu, že bychom naše další dvě hodiny měli
zrušit, protože je v plánu co nejdříve odjet z kampusu.
Vyučování už mělo beztak skončit, a tak se zdálo jako bezva
nápad dát si chvilku pauzu od trénování.
Byla to chabá výmluva a já věděla, že pravým důvodem
zrušení tréninků bylo něco docela jiného. Jestli se mi chce
vyhýbat, byla bych radši, kdyby to řekl na rovinu.
Ať už se vymlouval na cokoli, věděla jsem, že se mi vyhýbá
kvůli tomu polibku. Kvůli tomu prokletému polibku. Nelitovala
jsem toho. Jen Bůh ví, jak moc jsem se s ním chtěla líbat. Jenže
jsem to udělala ze špatných důvodů. Udělala jsem to proto, že
jsem byla naštvaná a nešťastná a jenom jsem chtěla dokázat, že
bych mohla. Taky už mě unavovalo pořád se chovat vzorně
a rozumně. Snažila jsem se ovládat, ale zdálo se, že mi to trochu
ujelo.
Nezapomněla jsem na to, co mi kdysi řekl – že spolu
nemůžeme chodit, a nejen kvůli věkovému rozdílu.
Komplikovalo by nám to naši práci. Přiměla jsem ho k tomu
polibku a hned to zažehlo problém, který by nakonec skončil
tak, že by se něco mohlo stát Lisse. Neměla jsem to dělat. Včera
jsem se nedokázala zastavit. Dneska jsem na věc pohlížela
z trochu jasnější perspektivy a nemohla jsem uvěřit, co jsem
udělala.
S Masonem jsem se sešla na Štědrý den ráno a hned jsme se
vydali za ostatními. Byla to dobrá příležitost, jak na chvíli pustit
z hlavy Dimitrije. Masona jsem měla ráda – hodně. A nebylo to
nic takového, jako že bych se za ním rozběhla a chtěla si ho
vzít. Jak pravila Lissa, prospělo by mi, kdybych zase začala
s někým chodit.

85
 Vánoční posezení uspořádala Taša v elegantním salónku
v části Akademie vyhrazené pro hosty. Všude možně po celé
škole se konaly různé oslavy a hromadné akce, ale rychle jsem
zaznamenala, že Tašina přítomnost vyvolává neklid. Lidi na ni
buď zírali, nebo se jí vyhýbali. Někdy je provokovala. Jindy to
nechávala být. Dneska se ale rozhodla držet se stranou od
královských a jenom si užívat tuhle malou soukromou oslavu
s těmi, kdo se jí nestraní.
Byl pozván i Dimitrij. Když jsem ho uviděla, moje
odhodlání trochu zakolísalo. Na tu událost se parádně oblékl.
Dobře, výraz „parádně“ je možná trošku přehnaný, ale takhle
vyfiknutého jsem ho ještě nikdy neviděla. Většinou vypadal
jako drsňák…, jako by se každou chvíli hodlal vrhnout do boje.
Dneska měl tmavé vlasy stažené do culíku, jako by se vážně
snažil vypadat upraveně. Na sobě měl jako vždycky džíny
a kožené boty, ale namísto trička nebo termokošile měl na sobě
černý svetr. Byl to úplně obyčejný svetr, nic drahého ani od
módního návrháře, ale dodávalo mu to na lesku, což u něj
nebylo právě obvyklé. Bože, jak mu ten svetr slušel!
Dimitrij se ke mně nechoval ošklivě, ale nijak se
nepokoušel zavést se mnou hovor. Bavil se jen s Tašou a já
fascinovaně sledovala, jak lehce jejich rozhovor plyne. Už jsem
věděla, že se ti dva poznali přes jednoho dobrého Dimitrijova
kamaráda, který byl spřízněný s Tašinou rodinou.
„Pět?“ dotázal se Dimitrij překvapeně. Bavili se zrovna
o dětech svých přátel. „O tom jsem neslyšel.“
Taša přikývla. „Je to šílené. Jeho žena měla mezi
jednotlivými dětmi pauzu snad jenom půl roku, než znovu
otěhotněla. Ona je dost malá, takže vždycky rostla jenom do
šířky.“
„Když jsem se s ním seznámil, zapřísahal se, že nikdy
nebude mít děti.“
Zaujatě zakoulela očima. „Já vím! Proto tomu nemůžu
uvěřit. Měl bys ho teď vidět. Úplně se z nich rozplývá. Občas
mu dokonce ani nerozumím. Už skoro nemluví anglicky, ale
jakousi dětštinou.“
Dimitrij se usmál jedním ze svým vzácných úsměvů.
„No…, děti s lidmi takové věci dělají.“

86
 „Nedovedu si představit, že by se to stalo tobě,“ vyprskla
smíchy. „Jsi pořád tak klidný. Ale samozřejmě… dětštinou bys
nejspíš mluvil rusky, takže by si toho nikdo ani nevšiml.“
Oba se tomu zasmáli a já se radši odvrátila. Byla jsem
vděčná, že je tu Mason a můžu se bavit s ním. Představoval pro
mě příjemné rozptýlení, neboť Dimitrij mě ignoroval a Lissa
s Christianem si taky špitali něco soukromého. Sex vnesl do
jejich vztahu ještě víc lásky. Uvažovala jsem, jestli se mi vůbec
na tom výletě naskytne příležitost promluvit si s Lissou
o samotě. Nakonec se od něj přece jen odtrhla, aby mi mohla
předat dárek k Vánocům.
Otevřela jsem krabičku a nakoukla dovnitř. Okamžitě jsem
ucítila vůni růží a uviděla tmavohnědé korálky.
„Co to…“
Vytáhla jsem korále a zjistila, že na jejich konci visí těžký
zlatý křížek. Dala mi čotky. To je věc podobná růženci, jen je
o něco menší, asi jako náramek.
„Pokoušíš se mě obrátit na víru?“ zeptala jsem se
s úšklebkem. Lissa nebyla žádný náboženský fanatik, ale v
Boha věřila a pravidelně chodila do kostela. Jako mnoho členů
morojských rodin, které pocházely z Ruska a východní Evropy,
se hlásila k pravoslavnému křesťanství.
A já? Já jsem pravoslavně nevěřící. Myslím, že Bůh nejspíš
existuje, ale nemám čas ani energii zjišťovat, jestli tomu tak
skutečně je. Lissa to respektovala a nikdy se nepokoušela mi
svou víru vnucovat. Proto se mi ten dárek zdál dost zvláštní.
„Otoč to,“ řekla, evidentně pobavená mým šokovaným
výrazem.
Udělala jsem to. Na zadní straně křížku byl do zlata vyrytý
drak ověnčený květinami. Znak Dragomirů. Zmateně jsem
pohlédla na Lissu.
„Tohle se v naší rodině dědí z generace na generaci,“
objasnila. „Tátův kamarád probíral jeho věci a v bedně našel
tohle. Patřilo to strážci mojí prababičky.“
„Liss…“ Nezmohla jsem se na slovo. Čotky měly náhle
úplně jiný význam. „Nemůžu… Nemůžeš mi dát něco
takovýho.“
„Nechat si to rozhodně nemůžu. Tohle je pro strážce. Pro
moji strážkyni.“

87
 Omotala jsem si korálky kolem zápěstí. Křížek mě zastudil
na kůži.
„Víš, že je taky možnost, že mě vyhodí ze školy dřív, než se
stanu tvojí strážkyní,“ utahovala jsem si z ní.
Zašklebila se. „V tom případě mi to zase vrátíš.“
Všichni se rozesmáli. Taša začala něco povídat, ale
najednou se zarazila a zadívala se ke dveřím.
„Janine!“
Moje matka tam stála a vypadala stejně strnule a netečně
jako vždycky.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekla. „Musela jsem ještě
něco vyřídit.“
Jako vždy. Dokonce i o Vánocích musí něco vyřizovat.
Když jsem si vzpomněla na tu naši bitku, zhoupl se mi
žaludek a tváře mi začaly hořet. Během dvou dnů, které
uplynuly od toho incidentu, se ani jednou nepokusila mě
kontaktovat, dokonce ani na ošetřovně ne. Žádné omluvy. Nic.
Zaťala jsem zuby.
Přisedla si k nám a za chvíli už se zapojila do konverzace.
Zjistila jsem, že se skutečně neumí bavit o ničem jiném než
o záležitostech strážců. Uvažovala jsem, jestli má nějaké zájmy
a koníčky. Každému ale ležel v hlavě útok na Badicovy, takže
se matka pustila do vyprávění o podobném útoku, který sama
zažila. K mému zděšení jí Mason doslova visel na rtech.
„Utnout někomu hlavu není tak jednoduché, jak by se
mohlo zdát,“ prohlásila věcně. Nikdy jsem si nemyslela, že
sekání hlav je něco snadného, ale ona k nám mluvila, jako
bychom to všichni považovali za hračku. „Musíte přerušit
míchu a obratle.“
Skrz pouto jsem ucítila, že Lisse se začíná zvedat žaludek.
Ona si nikdy nelibovala v brutálních tématech.
Masonovi se rozzářily oči. „Jaká zbraň je na to nejlepší?“
Matka se na okamžik zamyslela. „Sekera. Ta je těžká, takže
tím získáš její váhu ve svůj prospěch.“ Gestem ruky naznačila
máchnutí sekerou.
„Drsný,“ broukl. „Teda, doufám, že mi dovolí nosit sekeru.“
Byl to absurdní a směšný nápad, jelikož sekery nejsou zrovna
obvyklými zbraněmi, které by s sebou nosil kdekdo. Na vteřinu

88
mi ale zlepšila náladu představa Masona, jak kráčí po ulici se
sekerou přes rameno. Rychle to ale pominulo.
Nemohla jsem uvěřit, že se o Vánocích bavíme zrovna
o tomhle. Máma všechno pokazí. Naštěstí jsme sešlost brzy
rozpustili. Christian s Lissou odešli za svými záležitostmi
a zdálo se, že i Dimitrij s Tašou mají co dohánět. Mason a já
jsme byli na cestě na dhampýrskou kolej, když se k nám
připojila moje matka.
Nikdo z nás nic neříkal. Na černém nebi jasně zářily hvězdy
a jejich světlo se odráželo od ledu a sněhu kolem nás. Měla
jsem na sobě slonovinově bílou bundu s lemem z umělé
kožešinky. Hřála, ale proti ledovému větru, který mi fičel do
obličeje, mě stejně neochránila. Celou cestu jsme mlčeli. Čekala
jsem, že se od nás matka odpojí a zamíří k ostatním strážcům,
ale ona došla na kolej s námi.
„Chci s tebou mluvit,“ přiznala konečně. Hned jsem
zbystřila. Co jsem asi provedla tentokrát?
Řekla jen tohle a Mason se okamžitě od nás odpojil. Nebyl
hloupý ani společensky necitlivý, ale v tuto chvíli jsem si přála,
aby byl. Taky mi připadalo jako neskutečná ironie, že by se
nejradši vrhl do boje s každým Strigojem, kterého potká, ale
mojí matky se přitom bojí.
Omluvně na mě pohlédl, pokrčil rameny a pravil: „Hele, já
teď musím… někam zajít. Tak zatím.“
S lítostí jsem sledovala, jak odchází, a nejraději bych se
rozběhla za ním. Jenže kdybych zkusila zahnout kramle, matka
by se do mě pravděpodobně ihned pustila a udělala by mi
monokla ještě kolem druhého oka. Lepší bude podřídit se a mít
to co nejdřív za sebou. Nervózně jsem se ošívala a dívala se
všude možně, jen ne na ni. Vyčkávala jsem, až promluví.
Koutkem oka jsem zaznamenala, že na nás kouká pár lidí. Hned
jsem si uvědomila, že všichni na světě zřejmě vědí, že toho
monokla mi udělala ona, a tak jsem se rozhodla, že ať už mi
matka hodlá dát jakoukoli lekci, rozhodně nestojím o to, aby to
všichni viděli a slyšeli.
„Chceš jít do mýho pokoje?“ zeptala jsem se.
Zatvářila se překvapeně, skoro až nejistě. „Jasně.“
Do schodů jsem šla před ní a udržovala si od ní bezpečný
odstup. Vzrůstalo mezi námi trapné napětí. Když jsme došly do

89
mého pokoje, nic neřekla, jen všechno pečlivě zkoumala, jako
by se tam mohl schovávat Strigoj. Sedla jsem si na postel
a čekala, až přestane chodit po místnosti. Nějak jsem nevěděla,
co bych měla dělat. Prstem přejela po štosu knih o chování
zvířat a o evoluci.
„To máš do školy?“ podivila se.
„Ne. Prostě mě to jenom zajímá.“
Nadzvedla obočí. To nevěděla. Ale jak by taky mohla?
Vždyť o mně nevěděla vůbec nic. Dál pokračovala ve svém
průzkumu a vždycky se na chviličku zastavila nad drobnostmi,
které ji zjevně překvapily. Fotka mě a Lissy, jak jsme byly
o Halloweenu převlečené za víly. Sáček bonbónů. Bylo to, jako
by mě moje matka potkala poprvé v životě.
Náhle se otočila a napřáhla ke mně ruku. „Na.“
S údivem jsem se předklonila a natáhla k ní dlaň, do níž mi
vzápětí sklouzlo něco malého a studeného. Byl to malý kulatý
přívěsek, ne o moc větší než deseticent. Na stříbrném podkladu
spočíval plochý disk z různobarevných skleněných kroužků.
Zamračila jsem se a přejela palcem po povrchu. Bylo to
zvláštní, ale soustředné kruhy na přívěsku působily dojmem
oka. Vnitřní kruh byl malý jako zornice. Byl tak tmavě modrý,
že působil až černě. Kolem něj byl další kruh, tentokrát světle
modrý a kolem něj další, bílý. Vnější stranu ještě obkružoval
tenounký proužek tmavomodré.
„Dík,“ řekla jsem. Nečekala jsem, že bych od ní dostala
dárek. Navíc byl divný. Proč mi sakra dává oko? Ale byl to
dárek. „Já… já pro tebe nic nemám.“
Máma přikývla a opět se zatvářila bezvýrazně. „To nevadí.
Nic nepotřebuju.“
Otočila se a zase začala přecházet po pokoji. Nebylo tady
moc místa, ale jelikož byla malá, dělala kratší kroky. Pokaždé,
když přešla před oknem u mojí postele, světlo jí prozářilo
nazrzlé vlasy. Zvědavě jsem ji pozorovala a došlo mi, že je
stejně nervózní jako já.
Náhle se zarazila a zadívala se na mě. „Co tvoje oko?“
„Lepší se to.“
„To je dobře.“ Otevřela pusu a já nabyla dojmu, že se mi
chce omluvit. Nakonec to ale neudělala.

90
 Když začala znovu přecházet sem a tam, už jsem tu svou
nečinnost nemohla vydržet. Začala jsem si uklízet dárky. Ráno
jsem dostala pěknou haldu věcí. Červené hedvábné šaty
vyšívané květinami od Taši. Matka mě sledovala, jak je věším
do malé skříně.
„To bylo od Taši moc milé.“
„Jo,“ souhlasila jsem. „Netušila jsem, že mi něco dá. Fakt ji
mám ráda.“
„Já taky.“
S údivem jsem se otočila a zadívala se na matku. Její
ohromení bylo stejně velké jako moje. Kdybych nevěděla své,
řekla bych, že jsme se právě na něčem shodly. Možná se
vánoční zázraky opravdu dějí.
„Strážce Belikov pro ni bude ten pravý.“
„Co?“ Zamrkala jsem. Absolutně jsem netušila, o čem to
mluví. „Dimitrij?“
„Strážce Belikov,“ opravila mě strnule. Zjevně nebyla příliš
nadšená z toho, jak o něm mluvím.
„Jak… jak jako pro ni bude ten pravý?“ vyptávala jsem se.
Zvedla jedno obočí. „Tys o tom ještě neslyšela? Požádala
ho, aby se stal jejím strážcem, poněvadž žádného nemá.“
Připadala jsem si, jako bych zase schytala ránu. „Ale on
je… přidělenej sem. K Lisse.“
„Můžou se udělat úpravy. A bez ohledu na pověst rodiny
Ozerů… Taša je pořád královská. Když přitlačí, prosadí si
svou.“
Nešťastně jsem zírala před sebe. „No, nejspíš jsou kámoši
a tak.“
„Víc než to – nebo by mohli být.“
Buch! Další rána.
„Cože?“
„Hmm? Aha. Ona… má o něj zájem.“ Z tónu jejího hlasu
bylo jasně znát, že romantické záležitosti ji nezajímají. „Je
odhodlána mít dhampýrské děti, takže je docela dobře možné,
že nakonec třeba dospějí k nějaké…, ehm, dohodě, když bude
jejím strážcem.“
Ach. Můj Bože.
Čas se zastavil.
Srdce mi přestalo bít.

91
 Uvědomila jsem si, že matka čeká, až něco řeknu.
Nakláněla se přes stůl a pozorovala mě. Zabíjení Strigojů jí
nedělalo problémy, ale rozumět mým pocitům ano.
„A… udělá to? Bude jejím strážcem?“ vypravila jsem ze
sebe rozechvěle.
Máma jen pokrčila rameny. „Nemyslím, že na to přistoupí
hned, ale časem jistě. Vždyť je to vynikající příležitost.“
„Nepochybně,“ ozvala jsem se. Proč by měl Dimitrij
odmítnout nabídku dělat strážce kamarádce a ještě s ní mít dítě?
Myslím, že máma pak řekla ještě něco, ale já to už
neslyšela. Pořád jsem myslela na to, jak Dimitrij opustí
Akademii i mě. Taky jsem uvažovala o tom, jak skvělý vztah
má s Tašou. A potom moje představivost začala kreslit obrazy
z budoucnosti. Taša a Dimitrij spolu. Jak se líbají. Dotýkají.
Nazí. Dělají další věci…
Silou jsem na vteřinu zavřela oči a pak je zase otevřela.
„Jsem děsně utahaná.“
Matka se zarazila v půli věty. Než jsem jí skočila do řeči,
neměla jsem ponětí, o čem to vlastně mluví.
„Jsem děsně utahaná,“ zopakovala jsem. Ze svého hlasu
jsem slyšela prázdnotu. Žádnou emoci. „Díky za to oko…, totiž
za tu věc, ale teď, jestli ti to nebude vadit…“
Překvapeně na mě hleděla a tvářila se zmateně. Okamžitě
ale zase nasadila ten svůj chladný profesionální výraz. Až
dosud jsem si ani neuvědomila, na jak dlouho ten výraz vlastně
odložila. Ale udělala to. Na okamžik se mi otevřela a odhalila
svou zranitelnost. Ta zranitelnost už ale zmizela.
„Jistě,“ prohlásila strnule. „Nechci tě obtěžovat.“
Chtěla jsem jí říct, že tak to není. Chtěla jsem jí říct, že ji
nevyhazuju kvůli tomu, že proti ní něco mám. A taky jsem jí
chtěla říct, jak moc bych chtěla, aby byla hodnou, milující
a chápavou matkou, o jakých se neustále mluví a na jakou bych
se mohla spolehnout. Možná dokonce i takovou matkou, s níž
bych mohla probírat svůj strastiplný milostný život.
Bože. Vlastně jsem to potřebovala říct komukoli. A to
okamžitě.
Jenže jsem z té zvěsti byla tak mimo, že jsem se nezmohla
na slovo. Připadala jsem si, jako by mi někdo vyrval srdce
a hodil jím přes celou místnost. Hrudník se mi svíral strašlivou

92
bolestí a já netušila, čím tu díru po svém srdci zaplnit. Jedna
věc byla smířit se s tím, že Dimitrije nemůžu mít. Ale zjistit, že
někdo jiný ho mít může, to bylo něco docela jiného.
Matce už jsem nic neřekla, protože moje vyjadřovací
schopnosti rázem přestaly existovat. V očích se jí blýskalo
vzteky a rty měla znechuceně semknuté jako obvykle. Bez
jediného slova se otočila a odešla. Práskla za sebou dveřmi. To
bych udělala taky. Nakonec možná přece jen máme něco
společného.
Skoro okamžitě jsem ji ale pustila z hlavy. Jen jsem tam dál
seděla a přemýšlela. Přemýšlela a představovala si.
Zbytek dne už jsem toho o moc víc nestihla. Na večeři jsem
nešla. Prolila jsem pár slz. Většinou jsem ale jen seděla na
posteli, uvažovala o tom všem a bylo mi z toho čím dál tím hůř.
Taky jsem zjistila, že když si představuju Dimitrije s Tašou,
začnu vzpomínat, jak jsem s ním byla já. Už se mě nikdy
nebude takhle dotýkat, už mě nikdy nepolíbí…
Tohle jsou ty nejhorší Vánoce v životě.

93
 DESET
VÝLET NA LYŽE NEMOHL PŘIJÍT V PŘÍHODNĚJŠÍ DOBU.
Nedokázala jsem vyhnat z hlavy Dimitrije a Tašu, ale při balení
věcí jsem mu aspoň nevěnovala sto procent mozkové kapacity,
ale jen pětadevadesát.
Na rozptýlení jsem měla i jiné věci. Akademie přistupovala
ke studentům až příliš ochranitelsky – a právem – a občas to
bylo celkem fajn. Například Akademie vlastní několik
soukromých letadel. To znamená, že nás žádný Strigoj nemůže
napadnout na letišti, a navíc budeme cestovat stylově. Všechna
letadla byla menší než normální, ale sedadla v nich byla
pohodlná a bylo tam dost místa na nohy. Taky se dala sklopit
natolik, že jste mohli prakticky ulehnout ke spánku. Při
dlouhých letech jsme mohli sledovat i televizi a někdy nám
nosili výborná jídla. Ale vsadím se, že tenhle let bude příliš
krátký na televizi i na jídlo.
Odjížděli jsme šestadvacátého. Jakmile jsem nastoupila do
letadla, rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Lissu, protože jsem
s ní chtěla mluvit. Od toho vánočního mejdanu jsme spolu moc
nemluvily. Ani mě nepřekvapilo, když jsem ji uviděla sedět
vedle Christiana. Vypadali, že nechtějí být rušeni. Neslyšela
jsem, o čem se baví. Objímal ji a tvářil se spokojeně. Pořád
jsem byla přesvědčená, že Christian se o ni nedokáže postarat
tak dobře jako já, ale zjevně ji dokázal učinit šťastnou. Nasadila
jsem úsměv a kývla jim na pozdrav, když jsem kolem nich
procházela uličkou k Masonovi, který už na mě zběsile mával.
Taky jsem musela projít kolem Dimitrije s Tašou, kteří
pochopitelně seděli vedle sebe. Schválně jsem je okázale
ignorovala.
„Čus,“ pozdravila jsem a usadila se vedle Masona.
Usmál se na mě. „Čau. Tak co? Připravená mi to natřít na
lyžích?“

94
 „Kdykoli.“
„Neboj,“ uklidňoval mě. „Půjdu na tebe pomalu.“
Zamračila jsem se a opřela se do sedadla. „Jseš magor.“
„Duševně zdraví kluci jsou nudný.“
K mému údivu položil ruku na moji. Jeho ruka byla teplá
a já se při tom doteku zachvěla. Překvapilo mě to. Byla jsem
přesvědčená, že takhle dokážu reagovat jenom na Dimitrije.
Je načase pohnout se dál, pomyslela jsem si. Dimitrij už to
zjevně udělal. A tys to taky měla udělat už dávno.
Propletla jsem si s Masonem prsty, což ho dost vykolejilo.
„Jasně. Tohle bude sranda.“

A byla.
Snažila jsem se mít neustále na paměti, že jsme tu vlastně
kvůli tragédii, ke které došlo. Že na nás taky můžou zaútočit
Strigojové i lidi. Nikdo jiný to ale na paměti neměl a musela
jsem uznat, že jsem s tím sama měla problémy.
Rekreační středisko bylo nádherné. Budova byla postavena
z klád, ale do obyčejné dřevěné chaty by se nevešly stovky lidí
ani by nenabízela tak luxusní ubytování. Mezi vysokými
borovicemi stála budova sestávající z tří pater z nalakovaného
světlého dřeva. Okna byla vysoká a oblouková, s tónovanými
skly kvůli morojským zvyklostem. U všech vchodů svítily
lucerny, které byly elektrické, ale tvářily se jako historické.
Celému domu dodávaly lesk.
Všude kolem čněly hory, jejichž obrysy jsem v noční tmě
sotva dokázala rozeznat. Vsadila bych se, že za světla bude ten
výhled ohromující. Jedna část přilehlých pozemků vedla
k lyžařskému svahu s vleky. Na druhé straně se nacházelo
kluziště, což mě potěšilo. Chtěla jsem bruslit už od toho dne
u chatky v Akademii. Poblíž byly i kopce na sáňkování.
A to bylo jenom okolí.
Uvnitř bylo vše, aby byly zajištěny veškeré potřeby Morojů.
Po ruce byli dárci, připravení posloužit kdykoli, po čtyřiadvacet
hodin denně. Žilo se tu víceméně v noci. Kolem celého areálu
neustále kroužili strážci. Bylo tu všechno, co si jen živý vampýr
může přát.
V hlavní hale byl strop jako v katedrále a ohromný lustr.
Přízemí bylo obloženo mramorem a recepce neustále otevřená,

95
připravená splnit nám každé přání. Zbytek ubytovny – chodby
a společenské místnosti – byl zařízen v odstínech červené, černé
a zlaté. Mezi všemi barvami ale dominovala tmavočervená a já
uvažovala, zda ten odstín zvolili schválně kvůli tomu, že
připomíná krev. Na zdech visela zrcadla a obrazy a všude
možně byly rozmístěny zdobené stolky. Na nich stály vázy se
světle zelenými, purpurově puntíkovanými orchidejemi, které
kolem sebe šířily kořenitou vůni.
Pokoj, který jsem sdílela společně s Lissou, byl větší než
naše dva pokoje na Akademii dohromady a laděný do stejných
barevných odstínů jako zbytek ubytovny. Koberec byl tak
hebký a vysoký, že jsem si hned u dveří vyzula boty a chodila
po něm bosá, abych si vychutnala tu měkkost. Měly jsme
obrovské postele s opravdickými peřinami a tolika polštáři, že
by se v nich člověk snadno ztratil. Francouzské dveře vedly na
prostorný balkón – vzhledem k tomu, že jsme bydlely až úplně
nahoře, by mohl být úžasný, kdyby ovšem venku nemrzlo.
Jakmile jsem ale prozkoumala vanu pro dvě osoby, usnesla
jsem se, že ta vymrzlý balkón dostatečně vynahradí.
Při prohlížení tolika luxusu všude kolem už mi po chvíli
všechno začalo splývat. Mramorová vířivka. Plazmová televize.
Košík plný čokolády a dalších dobrot. Když jsme se konečně
rozhodly, že si půjdeme zalyžovat, musela jsem se od toho
úchvatného pokoje doslova odtrhnout. Klidně bych strávila celé
prázdniny v něm a byla bych spokojená.
Vyšly jsme ven, a jakmile se mi podařilo konečně vyhnat
z hlavy Dimitrije a matku, začala jsem si to tady užívat. Bylo
fajn, že areál je tak rozlehlý, aspoň se tím minimalizovala
šance, že na ně náhodou někde narazím.
Poprvé po mnoha týdnech jsem si konečně dokázala
uvědomit, jak moc je Mason zábavný. Taky jsem měla možnost
být víc s Lissou, což mi zlepšilo náladu.
Lissa, Christian, Mason a já jsme vlastně mohli randit ve
čtyřech. My čtyři jsme skoro celý první den strávili lyžováním,
ačkoli ti dva Morojové měli trochu problém udržet s námi
tempo. Vzhledem k tomu, čím jsme si s Masonem procházeli
při vyučování, nebáli jsme se vyvádět odvážné kousky. Oba
jsme byli soutěživí, a tak jsme se předháněli, kdo bude lepší.

96
 „Vy jste sebevrazi,“ poznamenal Christian. Venku byla tma
a jeho zasněný výraz osvětlovaly jen vysoké lampy.
Čekal s Lissou na mě a na Masona dole pod sjezdovkou.
Svištěli jsme závratnou rychlostí. Tou částí mysli, která se
snažila naučit se sebeovládání a moudrosti od Dimitrije, jsem si
uvědomovala, že je to nebezpečné, ale přesto jsem tu divokou
jízdu nadšeně vítala. Rebelie mě stále ještě neopustila.
Mason se zazubil, když jsme naráz zabrzdili, až nám od lyží
odlétla sprška sněhu. „Ne, tohle bylo jenom rozehřívací kolo.
Rose se mnou udrží krok. Tohle by zvládlo i děcko.“
Lissa nevěřícně zavrtěla hlavou. „Nezacházíte moc
daleko?“
S Masonem jsme na sebe pohlédli. „Ne.“
Znovu zavrtěla hlavou. „Dobře. My jdeme dovnitř. Snažte
se tady nezabít.“
Ruku v ruce s Christianem odešli. Sledovala jsem je, jak se
vzdalují, a pak jsem se obrátila k Masonovi. „Já ještě chvíli
vydržím, a ty?“
„Rozhodně.“
Lanovkou jsme vyjeli zase na sjezdovku. Když jsme se
chystali sjet dolů, Mason přišel s nápadem.
„Co říkáš na tohle? Sjet támhle ty hrboly, potom skočit
z toho hřebenu, v rychlosti vzít zatáčku, prokličkovat mezi
stromama a skončit támhle.“
Sledovala jsem jeho prst mířící na rozjezděnou cestu pod
největším svahem. Zamračila jsem se.
„Tak to je fakt šílený, Mase.“
„Aha,“ zajásal vítězoslavně. „Konečně se vzdáš.“
Zamračila jsem se na něj. „Nevzdávám.“ Znovu jsem
pohledem projela celou tu jeho šílenou trať a kývla. „Fajn.
Jdeme na to.“
„Ty první.“ Naznačil, že mi dává přednost.
Zhluboka jsem se nadechla a odrazila se. Lyže mi hladce
klouzaly po sněhu a do obličeje mi foukal ostrý vítr. Pečlivě
a ladně jsem provedla první skok a pak jsem si uvědomila, jak
lyže zrychlují. Bylo to opravdu nebezpečné. V jediné vteřině
jsem se musela rozhodnout. Jestli to nesjedu, nadosmrti to budu
mít od Masona na talíři a já mu přitom chtěla dokázat, jak jsem

97
dobrá. Takže když to zvládnu, ukážu mu, jak jsem šikovná.
Jenže když to zkusím a pokazím to…, zlámu si vaz.
V hlavě se mi ozval hlas, který se nápadně podobal
Dimitrijovu. Povídal cosi o moudrých rozhodnutích a o tom, že
bych se měla naučit, kdy stát stranou.
Usnesla jsem se, že nebudu ten hlas brát na vědomí,
a svištěla jsem dál.
Ta zatáčka byla tak náročná, jak jsem se jí bála, ale zvládla
jsem ji bezchybně a šílenou rychlostí pokračovala. Při každé
další ostré zatáčce ode mě odletovaly závěje sněhu. Když jsem
se bezpečně dostala až dolů, vzhlédla jsem a uviděla, že Mason
zuřivě gestikuluje. Neviděla jsem, jak se tváří, ani jsem
neslyšela, co na mě pořvává, ale dovedla jsem si představit jeho
nadšení. Mávla jsem na něj a čekala, až to sjede taky.
Jenže on to nesjel. V půli cesty nezvládl skok. Zachytily se
mu lyže a nohy mu uvízly. Následoval střemhlavý pád.
Dostala jsem se k němu současně s jedním zaměstnancem
areálu. Oba jsme si oddechli, že si Mason nezlomil vaz ani nic
jiného. Jen mu začal ošklivě otékat kotník, což ho patrně po
zbytek prázdnin značně omezí v lyžování.
Jedna instruktorka, která monitorovala svahy, se k nám
s rozzuřeným výrazem rozběhla.
„Děcka, co si myslíte?!“ zaječela. Otočila se ke mně.
„Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem tě viděla vyvádět takové
přihlouplé kousky!“ Potom upřela pohled na Masona. „A ty jsi
to pak musel zopakovat po ní!“
Nejradši bych se s ní začala hádat, že to celé byl jeho nápad,
ale nemělo smysl teď na někoho svalovat vinu. Byla jsem ráda,
že je v pořádku. Jak jsme se ale všichni vydali dovnitř, začala
jsem se užírat výčitkami svědomí. Chovala jsem se
nezodpovědně. Co kdyby skončil s vážným zraněním? V duchu
už jsem viděla nejrůznější hrůzy. Mason se zlomenou nohou…,
se zlomeným vazem…
Co jsem si myslela? Nikdo mě přece nemůže přimět dělat
takové věci. Mason to sice navrhl, ale já mu to nevymlouvala.
A to jsem měla. Nejspíš bych musela přetrpět jeho posměšky,
ale Mason mě má rád, takže moje ženské lsti by jeho posmívání
jistě brzy učinily přítrž. To vzrušení a riziko mě tam na svahu
úplně pohltilo – podobně jako líbání s Dimitrijem –, takže jsem

98
vůbec neuvažovala, jaké to může mít následky. V hloubi duše
mi pořád tajně číhala touha po nespoutanosti a divokosti.
Mason to měl v sobě taky, proto jsme se vzájemně tak
vyprovokovali.
V duchu jsem znovu zaslechla Dimitrijův hlas. A neříkal nic
pěkného.
Poté, co Mason bezpečně doklopýtal na ubytovnu a dal si na
kotník led, vrátila jsem se ven pro naše lyže a zamířila s nimi ke
skladu. Když jsem se vracela, rozhodla jsem se vejít jinými
dveřmi než obvykle. Tenhle vchod vedl z veliké terasy
obehnané vyřezávaným dřevěným zábradlím. Terasa se
nacházela na úpatí hory a byl z ní nádherný výhled na okolní
kopce a údolí – pokud byste tam dostatečně dlouho dokázali
stát v mrazu a obdivovat tu scenerii. Většině lidí to za to
nestálo.
Po schodech jsem vylezla na terasu a zadupala, aby mi z bot
opadal sníh. Ve vzduchu se vznášela hutná, sladká a kořenitá
vůně. Připadala mi povědomá, ale než jsem ji stačila
identifikovat, najednou se ze tmy za mnou ozval hlas.
„Ahoj, malá dhampýrko.“
S údivem jsem zaznamenala, že na terase skutečně někdo
stojí. O stěnu u dveří se opíral nějaký Moroj. Zvedl k ústům
cigaretu, dlouze z ní potáhl a pak ji odhodil na zem. Zašlápl
vajgl a křivě se na mě usmál. Uvědomila jsem si, že to byla ta
vůně. Hřebíčková cigareta.
Obezřetně jsem se zastavila, založila si ruce a prohlížela si
toho kluka. Byl o něco menší než Dimitrij, ale nebyl tak
příšerně vychrtlý jako většina Morojů. Měl na sobě dlouhý
tmavý kabát – nejspíš vyrobený z šíleně drahého kašmíru –
a kožené boty. Obojí naznačovalo, že má patrně dost peněz.
Hnědé vlasy měl pečlivě nagelované tak, aby to vypadalo
rozcuchaně. Oči měl buď modré nebo zelené – nevěděla jsem
jistě, protože tu nebylo moc světla. V obličeji byl pěkný
a tipovala jsem, že je jen o pár let starší než já. Vypadal, jako by
právě přijel na nějaký večírek.
„Cože?“ zabručela jsem.
Pohledem mi přejel po celém těle. Byla jsem zvyklá na to,
že na mě Morojové takhle civí. Obvykle to ale nedělali až tak

99
nápadně. A taky jsem u toho obvykle neměla na sobě zimní
bundu a sportovní oblečení a kolem oka monokl.
Pokrčil rameny. „Jen jsem ti chtěl říct ahoj, to je všechno.“
Čekala jsem, že řekne něco dalšího, ale jediné, co udělal,
bylo, že si nacpal ruce do kapes. Taky jsem pokrčila rameny
a o pár kroků popošla.
„Víš, že hezky voníš?“ zeptal se mě najednou.
Opět jsem se zastavila a zmateně se na něj zadívala. To
způsobilo, že se usmál ještě víc.
„Já… hmm, co?“
„Hezky voníš,“ zopakoval.
„Děláš si srandu? Celej den se jen potím. Jsem odporná.“
Chtěla jsem jít dál, ale na tomhle klukovi bylo něco tajemného
a podmanivého, a přitom děsivého. Nepřipadal mi nijak zvlášť
atraktivní, ale najednou jsem se s ním chtěla bavit.
„Na potu není nic špatnýho,“ poznamenal, opřel si hlavu
o zeď a zamyšleně upřel oči vzhůru. „Při těch nejpříjemnějších
věcech v životě se lidi potí. Jasně, když se někdo potí moc
a nemeje se, pak je to humus. Ale zpocená krásná žena?
Omamné. Kdybys měla čich jako vampýr, věděla bys, o čem
mluvím. Většina lidí to nechápe a leje na sebe litry parfémů.
Parfémy jsou fajn…, obzvlášť, když máš takový, co se hodí
k tvojí vůni. Ale stačí jen troška. Nejlepší je mix dvaceti
procent parfému a osmdesáti procent potu… hmmm.“ Naklonil
hlavu na stranu a zadíval se na mě. „Vražedně sexy.“
Náhle jsem si vzpomněla na Dimitrije a jeho vodu po
holení. Jo. To bylo smrtelně sexy, ale rozhodně jsem o tom
nemínila vykládat tomuhle týpkovi.
„No, díky za lekci z hygieny, ale já žádnej parfém
nevlastním a teď se jdu osprchovat. Měj se.“
Vytáhl krabičku cigaret a nabídl mi. Přiblížil se ke mně jen
o krok, ale to mi stačilo, abych z něj ucítila ještě něco. Alkohol.
Zavrtěla jsem hlavou, a tak si vytáhl cigaretu sám.
„Strašnej zlozvyk,“ okomentovala jsem, když si ji zapálil.
„Jeden z mnoha,“ odvětil a zhluboka vdechl kouř. „Ty jsi
tady se svatým Vláďou?“
„Jo.“
„Takže z tebe bude strážkyně, až budeš starší.“
„Nejspíš.“

100
 Vydechl oblak kouře a já pozorovala, jak dým stoupá
k nebi. Bez ohledu na jeho dobře vyvinuté vampýrské smysly
bylo divu, že vůbec dokáže přes ta oblaka hřebíčku něco ucítit.
„Kdy doděláš školu?“ zeptal se. „Možná budu potřebovat
strážce.“
„Na jaře maturuju. Ale je mi líto, už jsem zadaná.“
V očích mu překvapeně blýsklo. „Fakt? Kdo je ten
šťastlivec?“
„Šťastlivkyně. Vasilisa Dragomirová.“
„Aha.“ Po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Hned jak jsem
tě uviděl, věděl jsem, že jsi potížistka. Ty jsi dcera Janine
Hathawayový.“
„Jsem Rose Hathawayová,“ opravila jsem ho, jelikož jsem
nechtěla, aby se o mně mluvilo jen jako o dceři slavné
strážkyně.
„Rád tě poznávám, Rose Hathawayová.“ Natáhl ke mně
ruku v rukavici a já ji váhavě přijala. „Adrian Ivaškov.“
„A to tvrdíš, že já jsem potížistka,“ zabrblala jsem. Rodina
Ivaškových patřila ke královským a byla jednou z nejbohatších
a nejmocnějších. Byl to přesně ten druh lidí, co si myslí, že
mohou mít, cokoli se jim zamane, a jdou si za svým i přes
mrtvoly. Nebylo divu, že je tak arogantní.
Zasmál se. Smál se hezky, sytě a melodicky. Připomínalo
mi to táhnoucí se karamel. „Dobrý, co? Oba nás předchází naše
pověst.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nic o mně nevíš. A já znám jenom
tvou rodinu. O tobě taky nevím vůbec nic.“
„A chtěla bys?“ dotázal se škádlivě.
„Promiň, do starších kluků nedělám.“
„Je mi jednadvacet. Nejsem zas o tolik starší.“
„Mám přítele.“ Byla to jen malá lež. S Masonem jsem sice
zatím nechodila, ale doufala jsem, že mě Adrian nechá na
pokoji, když si bude myslet, že jsem zadaná.
„Zvláštní, že ses o tom nezmínila hned,“ houkl Adrian. „Ale
toho monokla ti neudělal on, že ne?“
Cítila jsem, jak se i v té zimě červenám. Doufala jsem, že si
toho oka nevšimne, což byla samozřejmě blbost. S tím svým
vampýřím zrakem si toho nejspíš všiml už v momentě, kdy
jsem vešla na terasu.

101
 „Kdyby to udělal, tak už by bylo po něm. Přišla jsem
k tomu… při tréninku. Učím se bojovat jako strážkyně a naše
hodiny jsou vždycky drsný.“
„To mě rajcuje,“ prohlásil. Zahodil svou druhou cigaretu
a zašlápl ji.
„Bouchání do oka?“
„To zrovna ne. Rajcuje mě, když si představím, jak bychom
to spolu dělali drsně. Mám rád kontaktní sporty.“
„To jistě,“ poznamenala jsem suše. Byl arogantní a troufalý,
ale přesto jsem se nedokázala přinutit odejít.
Za sebou jsem zaslechla kroky, tak jsem se otočila. Po
cestičce ke schodům se blížila Mia. Jakmile si nás všimla, hned
se zastavila.
„Čau, Mio.“
Dívala se z jednoho na druhého.
„Další kluk?“ podivila se. Z jejího tónu byste nabyli dojmu,
že jich mám celý harém.
Adrian na mě pohlédl tázavě a zároveň pobaveně. Zaťala
jsem zuby a rozhodla se, že se nesnížím k tomu, abych na to
odpovídala. Namísto toho jsem se uchýlila k netypické
zdvořilosti.
„Mio, tohle je Adrian Ivaškov.“
Adrian použil tentýž šarm jako na mě. Potřásli si rukama.
„Vždy je mi potěšením setkat se s Rosinou kamarádkou,
obzvlášť s tak hezkou.“ Mluvil, jako bychom se spolu znali už
od malička.
„Nejsme kámošky,“ uvedla jsem věc na pravou míru.
Zdvořilostí už bylo až až.
„Rose se tahá jen s chlapama a psychopatama,“ pravila Mia.
Z jejího hlasu zaznívalo typické opovržení, ale na Adriana se
dívala tak, že bylo jasné, že ji zaujal.
„Aha,“ prohlásil radostně. „No, já jsem chlap i psychopat,
takže to vysvětluje, proč jsme s Rose tak výborný kámoši.“
„My dva taky nejsme kámoši,“ oznámila jsem mu.
Rozesmál se. „Pořád si hraješ na tvrďačku, co?“
„Ta není žádná tvrďačka,“ vložila se do toho Mia, kterou
evidentně naštvalo, že Adrian věnuje víc pozornosti mně. „Jen
se zeptej poloviny kluků od nás ze školy.“

102
 „Jo,“ přisvědčila jsem. „A tý druhý poloviny se můžeš
zeptat na Miu. Když se obětuješ a uděláš jí laskavost, ona ti pak
udělá spoustu laskavostí.“ Když Mia mně a Lisse vyhlásila
válku, pár kluků ze školy přesvědčila, aby rozšiřovali pomluvy,
že jsem s nimi dělala dost odporné věci. Ironií ale bylo, že je
přinutila takhle lhát tak, že se s nimi vyspala.
Obličejem se jí mihl zahanbený výraz, ale ustála to.
„No,“ pravila, „aspoň jsem to s nima nedělala jen tak pro
nic za nic.“
Adrian zaprskal jako kočka.
„Skončilas?“ zeptala jsem se. „Už bys měla dávno bejt
v posteli a dospělí by si rádi promluvili.“ Mia vypadala mladě,
což bylo častým zdrojem jejího trápení, a já se samozřejmě
vyžívala v tom, že jsem si z ní kvůli tomu utahovala.
„Jasně,“ řekla odměřeně. Tváře jí zrůžovělý, takže teď
vypadala ještě víc jako porcelánová panenka. „Stejně mám na
práci lepší věci.“ Vydala se ke dveřím, ale zarazila se s rukou na
klice. Podívala se na Adriana. „Toho monokla jí udělala její
máma.“
Vešla dovnitř. Nádherné prosklené dveře se za ní
zabouchly.
S Adrianem jsme tam stáli a mlčeli. Nakonec zase vytáhl
cigára a zapálil si další. „Tvoje máma?“
„Buď ticho.“
„Ty zřejmě patříš k těm lidem, co si je ostatní buď oblíbí,
nebo je nenávidí. Ale nic mezi tím, co? Ty a Vasilisa jste
nejspíš jako ségry.“
„Asi.“
„Jak se má?“
„Co?“
Pokrčil rameny a působilo to, jako by se ze všech sil snažil
chovat se nenuceně. „Vím, že jste vy dvě utekly…, a pak tu
taky byla ta věc s její rodinou a s Viktorem Daškovem…“
Při zmínce o Viktorovi jsem strnula. „No a?“
„Co já vím. Domyslel jsem si, že toho na ni asi bude trochu
moc.“
Pozorně jsem ho studovala a uvažovala, co se snaží zjistit.
Lissa sice ve svém křehkém psychickém stavu prodělala otřes,

103
ale vyřešily to prášky. Většina lidí na to buď zapomněla, nebo
měla za to, že je to lež.
„Musím jít.“ Dospěla jsem k závěru, že právě teď bude
nejlepší taktikou odchod.
„Určitě?“ Znělo to jen středně zklamaně. Jinak působil
stejně nafoukaně a arogantně jako před chvílí. Něco mě na něm
pořád okouzlovalo, ale ne natolik, abych riskla probírat s ním
Lissiny záležitosti. „Myslel jsem, že je čas na dospělácký řeči.
A je toho hodně, o čem bych se s tebou rád pobavil.“
„Už je pozdě, jsem unavená a z těch tvejch cigár mě bolí
hlava,“ zavrčela jsem.
„Tak to jo.“ Potáhl z cigarety a vydechl kouř. „Některý
ženský říkají, že jim s cígem přijdu víc sexy.“
„Já myslím, že kouříš jen proto, abys měl co dělat, než
vymyslíš další moudrou větu.“
Rozkašlal se, protože se při nádechu začal smát. „Rose
Hathawayová, nemůžu se dočkat, až tě zase uvidím. Jestli jsi
takhle okouzlující, když jsi utahaná a zpruzená, a takhle
nádherná, když jsi zraněná a v hadrech na lyže, musíš bejt jinak
úplně zničující.“
„Pokud tím ‚zničující‘ míníš, že by ses měl bát o život, tak
jo, máš pravdu.“ Otevřela jsem dveře. „Dobrou, Adriane.“
„Brzo se uvidíme.“
„To asi ne. Už jsem ti řekla, že do starších kluků nedělám.“
Vešla jsem do ubytovny. Přes zavřené dveře jsem ho sotva
slyšela, jak za mnou ještě zakřičel: „Jasně, že ne.“

104
 JEDENÁCT
LISSA VSTALA A ODEŠLA DŘÍV, NEŽ JSEM VŮBEC OTEVŘELA
oči, což znamenalo, že jsem měla celou koupelnu pro sebe. Tu
koupelnu miluju. Je ohromná. Klidně by se do ní vešla i moje
obrovská postel. Probrala mě až horká sprcha, kterou jsem si
pustila hned na několik různých trysek, což pomohlo mým
svalům, namoženým ze včerejška. Když jsem stála před velkým
zrcadlem a česala se, zklamaně jsem zaznamenala, že monokl je
tam pořád. Byl ale o dost světlejší a začínal žloutnout. Make-up
a pudr to skoro celé zakryly.
Zamířila jsem dolů poohlédnout se po něčem k snědku.
V jídelně právě končili s podáváním snídaní, ale jedna servírka
mi dala s sebou dva broskvové marcipánové vdolky. Při chůzi
jsem jeden okusovala a snažila se napínat smysly, abych zjistila,
kde je Lissa. Po chvíli jsem ji vycítila na druhé straně ubytovny,
daleko od pokojů studentů. Vydala jsem se po té stopě, až jsem
došla ke dveřím ve třetím patře. Zaklepala jsem.
Otevřel Christian. „Šípková Růženka dorazila. Pojď dál.“
Postrčil mě dovnitř. Lissa seděla na posteli s překříženýma
nohama, a jakmile mě spatřila, usmála se. Pokoj byl stejně
luxusní jako ten náš, jen nábytek byl odtažen ke stěnám, aby byl
pokoj prostornější. Stála tam Taša.
„Dobré ráno,“ pozdravila.
„Ahoj,“ odpověděla jsem. To jsem se jí teda moc
nevyhnula.
Lissa poklepala na místo vedle sebe. „Tohle musíš vidět.“
„Co se tu děje?“ Sedla jsem si na postel a dojedla druhý
vdolek.
„Hrozný věci,“ vysvětlila rozpustile. „Dáš mi za pravdu.“
Christian přešel do otevřeného prostoru a postavil se čelem
k Taše. Dívali se na sebe, jako bychom tam já a Lissa nebyly.
Zjevně jsem je z něčeho vyrušila.

105
 „Tak proč nemůžu prostě použít pohlcující kouzlo?“ dotázal
se Christian.
„Protože na to je potřeba hodně energie,“ odvětila mu.
I v džínách a culíku – a s jizvami – vypadala moc hezky.
„Navíc to pravděpodobně zabije tvého protivníka.“
Zamračil se. „Proč bych neměl chtít zabít Strigoje?“
„Ne vždy budeš bojovat se Strigoji. Nebo od nich třeba
budeš potřebovat nějakou informaci. Každopádně bys měl být
připraven.“
Došlo mi, že cvičí obrannou magii. Mrzutost rázem
vystřídal zájem a nadšení. Taša si mě získala. Lissa měla
pravdu, že se tu dějí hrozné věci. Vždycky jsem tak nějak
předpokládala, že trénují obrannou magii, ale… teda! Uvažovat
o tom a opravdu to vidět jsou dvě různé věci. Používání magie
jakožto zbraně je zakázáno. A trestá se pokáráním. Kdyby s tím
experimentoval student, vyvázl by s pokáráním a bylo by mu
odpuštěno, ale když tenhle obor vyučuje dospělý nezletilého…,
to je něco. Taša by mohla mít pořádný problém. Na půl vteřiny
mě napadlo, že bych se o to mohla postarat. Ale okamžitě jsem
to zase pustila z hlavy. Můžu ji nenávidět za to, že si chce
Dimitrije zabrat pro sebe, ale stejně věřím, že to, co provozuje
s Christianem, je správné.
„Skoro stejně užitečné je rozptylující kouzlo,“ pokračovala.
V jejích modrých očích se zračilo intenzivní soustředění,
které jsem často viděla u Morojů praktikujících magii. Mávla
pěstí proti sobě a z ruky jí vyšlehl plamen, který těsně minul
Christianův obličej. Plamen se ho ani nedotkl, ale podle toho,
jak Christian ucukl, jsem usoudila, že při té blízkosti jeho žár
cítil.
„Zkus to,“ navrhla mu.
Christian na chviličku zaváhal a pak udělal stejný pohyb
jako ona. Vyšlehl plamen, ale nebyl tak kontrolovaný jako ten
Tašin. Taky nemířil tak dobře jako ona. Vyšlehl jí přímo do
obličeje, ale než ji stačil zasáhnout, rozprostřel se kolem ní,
jako by měla nějaký neviditelný štít. Odrazila ho svým
kouzlem.
„To nebylo špatné, když odhlédneme od toho, že bys mi
spálil obličej.“

106
 Ani já nechtěla, aby měla spálený obličej. Ale její vlasy…
to jo. Bez své havraní hřívy už by asi tak krásná nebyla.
Ona a Christian ještě chvíli trénovali. Postupem času se
zlepšoval, ale do Tašiny zkušenosti měl stejně ještě daleko. Jak
jsem je sledovala, zajímalo mě to čím dál víc a začala jsem
uvažovat, jaké různé možnosti může tenhle druh magie skýtat.
Lekci ukončili, když Taša prohlásila, že už musí jít.
Christian povzdechl, evidentně zklamaný, že nedokázal to
kouzlo dovést k dokonalosti během hodiny. Měl téměř tak
soutěživou povahu jako já.
„Stejně myslím, že by bylo lehčí spálit je úplně,“ namítl.
Taša si s úsměvem předělala culík. Jo. Bez vlasů by
rozhodně nevypadala tak dobře, zvlášť když se Dimitrijovi
dlouhé vlasy tak líbí.
„Lehčí, protože to nevyžaduje tolik soustředění. To je
lajdácká práce. Tvoje magické schopnosti zesílí, když se naučíš
tohle. A jak už jsem řekla, má to svoje využití.“
Nechtěla jsem se s ní hádat, jenže jsem si nemohla pomoct.
„Kdybys bojovala se strážcem, bylo by to určitě užitečný,“
vložila jsem se do toho zapáleně. „Hlavně když vyžaduje tolik
energie spálit Strigoje úplně. Takhle ho vlastně jenom odlákáš.
To stoprocentně, když tolik nesnášejí oheň. V tom momentě ho
může strážce probodnout kůlem. Takhle by se dala sejmout celá
banda Strigojů.“
Taša se na mě usmála. Někteří Morojové – jako třeba Lissa
a Adrian – se usmívají, aniž by u toho ukázali zuby. Taša
vždycky ukazovala všechny zuby včetně špičáků.
„Přesně tak. Ty a já spolu jednou pobijeme fůru Strigojů,“
utahovala si ze mě.
„To asi těžko,“ odpověděla jsem.
Ta slova sama o sobě nebyla zas tak zlá, ale tón, jakým jsem
je pronesla, určitě ano. Chladně. Nepřátelsky. Taša se zatvářila
ohromeně nad mým náhlým nepřátelstvím, ale odmávla to.
Z Lissy jsem skrz pouto ucítila její šok.
Taša ale nevypadala, že by se tím nějak trápila. Ještě chvíli
si s námi povídala a domluvila se s Christianem, že spolu
zajdou na večeři. Lissa mě zpražila příkrým pohledem a pak
jsme se my dvě a Christian vydali dolů po točitém schodišti
vedoucím do haly.

107
 „Co to mělo bejt?“ zeptala se.
„Co co mělo bejt?“ dotázala jsem se nevinně.
„Rose,“ okřikla mě. Je těžké dělat ze sebe blbce před
někým, kdo ví, že mu čtete myšlenky. Věděla jsem přesně,
o čem mluví. „Bylas hnusná na Tašu.“
„Nebyla jsem zas tak hnusná.“
„Byla jsi hrubá,“ vykřikla a ustoupila z cesty, jelikož mezi
námi právě probíhal houf morojských dětí. Všechny byly
navlečené v zimních bundách a za nimi se ploužil unavený
instruktor.
Dala jsem si ruce v bok. „Podívej, jsem jenom zpruzená,
jasný? Moc jsem se nevyspala. A navíc nejsem jako ty. Já
nemusím bejt furt slušná.“
Stejně jako poslední dobou už několikrát, ani teď jsem
nemohla uvěřit, co jsem to vypustila z pusy. Lissa na mě zírala
spíš ohromeně než ublíženě. Christian vypadal, že se na mě
každou chvíli vrhne, ale naštěstí se objevil Mason.
Nepotřeboval sice sádru, ale trochu kulhal.
„Nazdárek,“ řekla jsem a dala mu ruku.
Christian držel svůj vztek na uzdě a obrátil se na Masona.
„Je to pravda, že tě tvý sebevražedný manévry konečně
dostaly?“
Mason se zadíval na mě. „Je pravda, žes byla venku
s Adrianem Ivaškovem?“
„Já… Co?“
„Slyšel jsem, že jste se v noci pořádně spařili.“
„Opravdu?“ podivila se Lissa.
Dívala jsem se z jednoho na druhého. „Ne, samozřejmě, že
ne! Sotva ho znám.“
„Ale znáš ho,“ tlačil na mě Mason.
„Trochu.“
„Má špatnou pověst,“ varovala mě Lissa.
„Jo,“ přisadil si Christian. „Má hafo holek.“
Nemohla jsem tomu uvěřit. „Jste padlí na hlavu? Mluvila
jsem s ním sotva pět minut! A to jenom proto, že stál ve dveřích
a já nemohla dovnitř. Kde jste přišli na tohle?“ Okamžitě jsem
si na to ale odpověděla sama. „Mia.“
Mason přikývl a pokusil se zatvářit zahanbeně.
„Odkdy se s ní bavíte?“ chtěla jsem vědět.

108
 „Jen jsem ji náhodou potkal,“ odpověděl.
„A tys jí to uvěřil? Vždyť víš, že lže skoro neustále.“
„Jo, ale v těch jejích lžích je často zrnko pravdy. A ty jsi
s ním opravdu mluvila.“
„Ano. Mluvila. To je vše.“
Vážně jsem přemýšlela nad tím, že bych začala s Masonem
chodit, takže se mi teď vůbec nelíbilo, že mi nevěří. Už dřív mi
pomohl odhalit některé Miiny lži, takže mě teď překvapovalo,
že jim věří. Je ale možné, že jeho city ke mně zesílily a on je
teď náchylnější k žárlivosti.
Kupodivu to byl Christian, kdo mě zachránil a změnil téma.
„Dneska se asi lyžovat nebude, co?“ Ukázal na Masonův
kotník, což ihned vyvolalo bouřlivou reakci.
„Myslíš, že mě něco takovýho rozhodí?“ nevycházel
z údivu Mason.
Už nezuřil, namísto toho chtěl dokázat, jak je dobrý. To
jsme ostatně chtěli oba. Lissa s Christianem na něj koukali jako
na blázna, ale já věděla, že ho nic nezastaví.
„Děcka, chcete jít s náma?“ zeptala jsem se Lissy
a Christiana.
Lissa zavrtěla hlavou. „Nemůžeme. Musíme jít na ten oběd,
co pořádají Contovi.“
Christian zaúpěl. „Ty tam musíš.“
Šťouchla do něj loktem. „Ty taky. Na pozvánce stálo, že
mám někoho vzít s sebou. Krom toho tohle je jen rozehřívačka
na ten veliký večírek.“
„To bude kterej?“ optal se Mason.
„Slavnostní večeře, kterou pořádá Priscilla Vodová,“
povzdechl Christian. Musela jsem se usmát tomu jeho výrazu
čirého utrpení. „Královnina nejlepší kámoška. Budou tam
všichni ti královští snobi a já si budu muset vzít oblek.“
Mason mě obdařil úsměvem. Jeho vztek už byl nadobro
pryč. „Lyžování zní líp, co? Není tam tolik předpisů
v oblíkání.“
Nechali jsme Moroje tam a vyšli ven. Mason se mnou
nemohl soupeřit jako včera, protože se pohyboval jen pomalu
a neobratně. Přesto si ale vzhledem k okolnostem vedl
výjimečně dobře. Jeho zranění nakonec nebylo tak zlé, jak jsme
se obávali, nicméně raději lyžoval opatrně.

109
 Na nebi jako koule stříbrného světla zářil úplněk. Elektrické
osvětlení tady dole přehlušovalo jeho svit, ale místy měsíc
dosvítil až na zem. Přála jsem si, aby svítil natolik, že by byly
vidět okolní hory, jenže ty se utápěly v temnotě. Za denního
světla jsem se na ně podívat zapomněla.
Sjížděli jsme jen nenáročné trasy a já zůstávala s Masonem
a jenom občas jsem ho škádlila, že mě tohle lyžování pro
mimina za chvíli uspí. Ale i když to byla celkem nuda, užívala
jsem si, že jsem venku s kamarády, a lyžování mi rozproudilo
krev aspoň natolik, že mi v tom mrazu ani nebyla zima. Světla
na sloupech ozařovala zasněženou zemi, která vypadala jako
nekonečné bílé moře, do něhož se dál snášely sněhové vločky.
A kdyby se mi podařilo poodejít od toho osvětlení, viděla bych
hvězdy na nebi. Většinu dne jsme zase zůstali venku, ale
tentokrát jsem lyžování ukončila o něco dřív. Předstírala jsem
únavu, aby si Mason mohl dát pauzu. S bolavým kotníkem sice
lyžoval jakoby nic, ale já na něm přesto viděla, že už ho to
začíná bolet.
Vydali jsme se s Masonem zpátky na ubytovnu. Šli jsme
hodně blízko u sebe a smáli se něčemu, co jsme ten den viděli.
Najednou jsem koutkem oka postřehla nějakou bílou šmouhu
a vzápětí přistála Masonovi v obličeji sněhová koule. Ihned
jsem přešla do obrany a rozhlížela se kolem. Od přístřešků,
které sloužily coby sklady a byly zastíněny vysokými
borovicemi, se ozýval povyk.
„Jsi moc pomalej, Ashforde,“ zakřičel kdosi. „Bejt
zamilovanej se nevyplácí.“
Ozval se další smích. Zpoza houští se vynořil Masonův
nejlepší kamarád Eddie Castile a několik dalších noviců. Za
nimi se ale ozývaly další výkřiky.
„Stejně tě ale přiberem, jestli chceš bejt v našem týmu,“
prohlásil Eddie. „Dokonce i když se vyhýbáš kouli jako holka.“
„Vy máte tým?“ dotázala jsem se nadšeně.
Na Akademii bylo koulování přísně zakázáno. Profesoři
měli nevysvětlitelnou hrůzu z toho, že bychom po sobě házeli
sněhové koule nacpané střepy nebo žiletkami. Bůh ví, kde
bychom k takovým věcem podle jejich názoru vůbec mohli
přijít.

110
 Ne že by sněhová bitva byla zas taková rebelie, ale po všem
tom stresu mi najednou připadalo jako ten nejlepší nápad po
někom něco házet. Připojili jsme se tedy s Masonem k ostatním.
Vyhlídka na zakázanou bitku mu dodala novou energii a úplně
zapomněl, že ho bolí kotník. Vrhli jsme se do boje s nadšením
a horlivostí.
Boj spočíval v tom, že jsme se pokoušeli zasáhnout co
nejvíc protivníků a při tom uhýbat jejich koulím. Obojí mi šlo
výborně a svůj záchvat nedospělosti jsem vyšperkovala ještě
vřískáním a povykováním přihlouplých nadávek na své oběti.
Pak si někdo všiml, co děláme, a okřikl nás. My se jen
smáli, celí pokrytí vrstvou sněhu. Potom jsme s Masonem
v povznesené náladě opět zamířili na ubytovnu. Věděla jsem, že
ta záležitost s Adrianem je už zapomenuta.
A vskutku, než jsme vešli dovnitř, Mason se na mě podíval
a řekl: „Promiň, že jsem na tebe tak vystartoval kvůli
Adrianovi.“
Stiskla jsem mu ruku. „To nic. Vím, že Mia umí vykládat
dost přesvědčivý historky.“
„Jo…, ale i kdybys s ním opravdu byla…, nemám přece
žádný právo…“
Překvapeně jsem na něj zírala, že je najednou tak plachý,
a ne ztřeštěný a sebejistý jako obvykle. „Nemáš?“ zeptala jsem
se.
Zvlnil rty v úsměvu. „Mám?“
Taky jsem se na něj usmála, přistoupila k němu blíž a dala
mu pusu. V tom mrazu měl neuvěřitelné teplé rty. Nebyl to sice
polibek, který by otřásl zemí, jako když jsem se nedávno líbala
s Dimitrijem, ale bylo to sladké a milé – takový přátelský
polibek, který by se možná mohl vyvinout v něco víc. Aspoň já
to tak vnímala. Z Masonova výrazu jsem ale usoudila, že celý
jeho svět se otřásl v základech.
„Ty jo,“ vydechl s vykulenýma očima. V měsíčním světle
měly jeho oči stříbřitě modrý odstín.
„Vidíš?“ řekla jsem. „Nemáš se čeho obávat. Ani Adriana,
ani nikoho jinýho.“
Políbili jsme se ještě jednou, tentokrát to trvalo déle, a pak
jsme se od sebe odtrhli. Masonovi to evidentně zlepšilo náladu
a já zalezla do postele s úsměvem ve tváři. Vlastně jsem si

111
nebyla jistá, jestli jsme teď s Masonem pár, ale rozhodně
k tomu nemáme daleko.
Jenže když jsem spala, zdálo se mi o Adrianu Ivaškovi.
Znovu jsem s ním stála na terase, až na to, že ve snu bylo
léto. Vzduch byl příjemně teplý a jasné slunce všechno zalévalo
zlatavým světlem. Na takovém přímém slunci jsem byla
naposled, když jsem žila mezi lidmi. Hory i údolí se zelenaly
a všude zpívali ptáci.
Adrian se opíral o zábradlí terasy, rozhlížel se kolem a na
můj příchod zareagoval opožděně. „Tady jsem tě nečekal.“
Usmál se. „Měl jsem pravdu. Vážně jsi zničující, když se dáš do
kupy.“
Instinktivně jsem se dotkla kůže u oka.
„Už to zmizelo,“ prohlásil.
I když jsem se neviděla, nějakým způsobem jsem věděla, že
má pravdu. „Ty nekouříš.“
„Zlozvyk,“ povzdechl. Kývl hlavou směrem ke mně. „Ty se
něčeho bojíš? Že máš na sobě tolik ochrany.“
Zamračila jsem se a podívala se na sebe. Předtím jsem
nezaregistrovala, co mám na sobě. Měla jsem vyšívané džíny,
které jsem jednou viděla v obchodě, ale nemohla jsem si je
dovolit. Tričko jsem měla ustřižené, takže mi koukalo břicho,
a v pupíku jsem měla kroužek. Vždycky jsem toužila po
piercingu pupíku, ale nikdy jsem na to neměla. Ve snu jsem
měla malý stříbrný kroužek, na jehož konci viselo to divné
modré oko, co mi dala máma. Kolem zápěstí jsem měla čotky
od Lissy.
Znovu jsem se podívala na Adriana a sledovala, jak mu
slunce prosvěcuje hnědé vlasy. Tady v plném denním světle
jsem si všimla, že má opravdu zelené oči – tmavě smaragdové
jako protiklad k Lissiným světle zeleným. Náhle mě napadlo
něco překvapivého.
„Tobě nevadí sluníčko?“
Pomalu pokrčil rameny. „Ne. Tohle je můj sen.“
„Kdepak, to je můj sen.“
„Víš to jistě?“ Zase se usmíval.
Najednou jsem byla nějaká zmatená. „Ne…, nevím.“

112
 Zasmál se, ale po chviličce jeho smích utichl. Poprvé za
dobu, co jsem ho znala, se tvářil vážně. „Proč máš kolem sebe
tolik temnoty?“
Zamračila jsem se. „Co?“
„Jsi obklopená černotou.“ Pozorně si mě prohlížel, ale ne
takovým stylem, jako kdyby mě hodnotil. „Nikdy jsem neviděl
nikoho jako ty. Všude jen stíny. To bych do tebe nikdy neřekl.
Dokonce i když tady stojíš, ty stíny pořád rostou.“
Pohlédla jsem na svoje ruce, ale nic neobvyklého jsem
nezaznamenala. Tak jsem se podívala zase na něj. „Jsem stínem
políbená…“
„Co to znamená?“
„Že jsem jednou umřela.“ O tomhle jsem se ještě nebavila
s nikým jiným než s Lissou a Viktorem Daškovem, ale tohle byl
sen. Nezáleželo na tom. „A vrátila jsem se.“
Zatvářil se ohromeně. „Hmmm, to je zajímavé…“
Probudila jsem se.
Někdo mnou třásl. Byla to Lissa. Její pocity mě skrz pouto
zasáhly s takovou silou, že jsem se ihned ocitla v její mysli
a dívala se sama na sebe. Slovo „divné“ by to nevystihlo.
Rychle jsem se vrátila zpátky do sebe a snažila se nějak utřídit
tu hrůzu, kterou prožívala.
„Co se děje?“
„Strigojové znovu zaútočili.“

113
 DVANÁCT
BLESKURYCHLE JSEM VYSKOČILA Z POSTELE. CELÁ ubytovna
byla z té zprávy vzhůru nohama. V chodbách postávaly hloučky
lidí. Jednotliví členové rodin se vzájemně hledali. Některé
rozhovory sestávaly jen z vyděšeného šepotu, zatímco jiné byly
tak hlasité, že se jim dalo snadno rozumět. Zastavila jsem pár
lidí a snažila se z nich dostat, co se vlastně stalo. Každý povídal
něco jiného a někteří vůbec nedokázali zmlknout. Všichni
zmateně pobíhali po celé budově a buď hledali své milované,
nebo se chystali k okamžitému odjezdu. Byli přesvědčeni, že
jinde bude bezpečněji.
Otrávilo mě, že se tu šíří tolik různých verzí, takže jsem si
uvědomila, že budu muset vyhledat jeden ze dvou zdrojů
pravdivých informací. Matku nebo Dimitrije. Bylo to jako hodit
si mincí. Právě teď jsem netoužila vidět ani jednoho z nich.
Chvilku jsem to zvažovala a nakonec se rozhodla pro matku.
Dveře jejího pokoje byly pootevřené, tak jsme s Lissou
vstoupily a ihned jsme zjistily, že tu je zřízeno jakési provizorní
velitelství. Motala se tu spousta strážců, chodili dovnitř i ven
a probírali strategii. Několik jich na nás pohlíželo dost divně,
ale nikdo nás nezastavil ani se na nic nevyptával. Usadily jsme
se s Lissou na malou pohovku a poslouchaly rozhovor, který
právě vedla moje matka.
Stála tam se skupinkou strážců, v níž nechyběl ani Dimitrij.
To se mu asi moc nevyhnu. Krátce na mě spočinul svýma
hnědýma očima, načež uhnul pohledem. Zrovna teď jsem
nechtěla řešit svoje problematické pocity, které k němu mám.
Brzy jsme s Lissou odhalily podrobnosti. Bylo zabito osm
Morojů a jejich pět strážců. Tři Morojové se ztratili, buď byli
mrtví, nebo proměnění ve Strigoje. K útoku nedošlo nikde
poblíž, odehrál se někde v severní Kalifornii. Bez ohledu na to
taková tragédie otřásla celým morojským světem a některým se

114
zdálo, že vzdálenost přes dva státy není dostatečná. Všichni byli
vyděšeni a já záhy zjistila, proč je tenhle útok tak pozoruhodný.
„Muselo jich být víc než posledně,“ poznamenala moje
matka.
„Víc?“ vykřikl jiný strážce. „Ta minulá skupina byla něčím
neslýchaným. Stejně ale nemůžu uvěřit, že by dokázalo
spolupracovat devět Strigojů – a ty čekáš, že uvěřím, že se
zmohli na takovou organizaci?“
„Ano,“ vyštěkla matka.
„Nějaký důkaz, že s nimi byli i lidé?“ dotázal se kdosi.
Matka zaváhala a pak řekla: „Ano. Další zničená ochrana.
A způsob, jakým byl útok proveden…, je to totéž jako
u Badicových.“
Mluvila pevným hlasem, ale přesto v něm zněla stopa po
únavě. Nebylo to fyzické vyčerpání, ale spíš psychické. Byla
napjatá a zdrcená z toho, k čemu došlo. Vždycky jsem svou
matku považovala za bezcitný stroj na zabíjení, ale teď bylo
zjevné, že je to pro ni těžké. Bylo to těžké a ošklivé téma, ale
ona se bez váhání pustila do plánování. Byla to její povinnost.
V krku se mi udělal knedlík, tak jsem rychle polkla. Lidé.
Totéž jako u Badicových. Od toho masakru jsme neustále
rozebírali, jak je neobvyklé, že se vyskytla taková velká skupina
spolupracujících Strigojů, kteří na svou stranu přetáhli i lidi.
Mluvili jsme o tom neurčitě, jen jako „jestli se něco takového
stane ještě jednou…“ Ale nikdo vážně nemluvil o tom, že by
tahle skupina – vrahů Badicových – udeřila znovu. Stalo se to
jen jednou, a tak to všichni považovali za shodu náhod – možná
na sebe narazilo několik Strigojů a impulzivně se rozhodli
vyrazit. Bylo to strašné, ale jednorázovou událost jsme mohli
přejít.
Jenže teď… Teď to vypadá, že taková skupina Strigojů není
žádná náhoda. Dali se dohromady záměrně, využili lidi
a zaútočili znovu. Teď jsme objevili určitý vzorec: Strigojové
aktivně vyhledávají velké skupiny, které jim poslouží za kořist.
Sériové vraždy. Už nemůžeme spoléhat na magickou ochranu.
Dokonce ani na sluneční světlo. Lidé se můžou pohybovat
i během dne, prozkoumávat a škodit. Světlo už taky není
bezpečné.

115
 Vybavila jsem si, co jsem řekla Dimitrijovi v domě
Badicových. Tohle všechno mění, nemyslíš?
Matka se začala probírat papíry v deskách. „Zatím nejsou
k dispozici forenzní údaje, ale tohle by stejný počet Strigojů
nezvládl. Nikdo z Drozdových ani z jejich personálu neunikl.
Pět strážců by přemohlo sedm Strigojů – alespoň na chvíli –
a mezitím by se někomu podařilo utéct. Tady jich bylo devět,
možná dokonce deset.“
„Janine má pravdu,“ vložil se do toho Dimitrij. „A když se
podíváte na místo činu…, je příliš velké. Sedm by jich takový
prostor nepokrylo.“
Drozdovi patřili k jednomu z dvanácti královských rodů.
Byla to početná a rozrůstající se rodina, ne jako Lissin
vymírající klan. Měli spoustu rodinných příslušníků, ale takový
útok byl přesto strašlivý. A co víc, nějaká informace o nich mi
hlodala v mozku. Na něco bych si měla vzpomenout… Něco
bych měla o Drozdových vědět.
Zatímco jsem se na to snažila přijít, fascinovaně jsem
sledovala svou matku. Slyšela jsem historky, které vyprávěla.
Zažila jsem ji v boji a pěkně mě to bolelo. Ale doopravdy jsem
ji v akci nikdy neviděla. Prokazovala stejně pevné sebeovládání
jako se mnou, ale až tady mi došlo, jak moc je to nutné. Taková
situace vyvolávala paniku. I tady mezi strážci jsem viděla, že
některé to natolik zasáhlo, že by nejraději provedli něco
drastického. Moje matka tady fungovala jako hlas rozumu
a stálá připomínka, že by se všichni měli soustředit a ovládnout
situaci. Její postoj všechny uklidňoval a její odhodlané
vystupování je inspirovalo. Uvědomila jsem si, že takhle se
chová vůdce.
Dimitrij byl stejně soustředěný jako ona, ale viděla jsem na
něm, jak se musí ovládat, aby mou matku nepobízel do
okamžitého protiútoku. Občas jsem si musela připomínat, že je
na strážce moc mladý. Dál probírali ten útok. Drozdovi v té
době zrovna pořádali vánoční večírek.
„Nejdřív Badicovi, teď Drozdovi,“ zamumlal jeden strážce.
„Jdou po královských.“
„Jdou po Morojích,“ opravil jej Dimitrij. „Královští nebo
ne, na tom jim nezáleží, jak jsme viděli.“

116
 Královští. Nekrálovští. Najednou mi došlo, proč byli
Drozdovi tak důležití. Instinktivně bych nejradši vyskočila
a vyptávala se, ale naštěstí jsem se ovládla. Tohle bylo
skutečné. Tady nebyl prostor pro iracionální chování. Chtěla
jsem být stejně silná jako moje matka a Dimitrij, a tak jsem
vyčkávala, až tenhle rozhovor skončí.
Když se skupinka začala rozcházet, vyskočila jsem
z pohovky a hrnula se za matkou.
„Rose,“ oslovila mě překvapeně. Stejně jako na Stanově
hodině si mě v místnosti vůbec nevšimla. „Co tady děláš?“
Byla to tak pitomá otázka, že jsem se ani nepokusila na ni
odpovědět. Co myslela, že tu asi tak dělám? Tohle byla jedna
z největších událostí v morojském světě.
Ukázala jsem na její papíry. „Koho ještě zabili?“
Podrážděně svraštila čelo. „Drozdovy.“
„Ale koho ještě?“
„Rose, nemáme čas na…“
„Měli přece zaměstnance, ne? Dimitrij říkal, že sejmuli
i nekrálovský. Kdo to byl?“
Znovu jsem viděla, jak je unavená. Brala tyhle smrti dost
těžce. „Neznám všechna ta jména.“ Prolistovala pár stránek
a pak mi ukázala jeden papír. „Tady.“
Přejela jsem to očima. Srdce se mi sevřelo.
„Dobře,“ pověděla jsem jí. „Díky.“
S Lissou jsme odešly a nechaly je dělat svou práci. Ráda
bych jim pomáhala, ale strážci pracovali lehce a efektivně
i beze mě; neměli potřebu, aby se jim pod nohama motala
nějaká novicka.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Lissa, jakmile jsme se
ocitly zase v hlavní části ubytovny.
„Personál Drozdových,“ odvětila jsem. „Miina máma pro ně
pracovala…“
Lissa zalapala po dechu. „A?“
Povzdechla jsem. „Její jméno je na seznamu.“
„Ach Bože.“ Lissa se zastavila. Zadívala se do prázdna
a zamrkala, aby rozehnala slzy. „Ach Bože,“ povzdechla znovu.
Stoupla jsem si před ní a položila jí ruce na ramena. Celá se
třásla.

117
 „To je dobrý,“ snažila jsem se ji uklidnit. Tvářila se
vyděšeně. Šokovaně. „To bude dobrý.“
„Slyšelas je,“ řekla. „Banda Strigojů na nás organizuje
útoky! Kolik? Přijdou i sem?“
„Ne,“ prohlásila jsem neochvějně. Samozřejmě jsem pro to
neměla žádný důkaz. „Tady jsme v bezpečí.“
„Chudinka Mia…“
Na to jsem nemohla nic říct. Miu jsem sice považovala za
strašnou krávu, ale tohle bych nepřála nikomu, ani největšímu
nepříteli – což ostatně byla. Okamžitě jsem se ale v duchu
opravila. Mia není můj největší nepřítel.
Po zbytek dne jsem nedokázala Lissu opustit. Věděla jsem,
že tady v areálu žádný Strigoj nečíhá, ale moje ochranitelské
instinkty zesílily. Strážci chrání své Moroje. A jako vždy jsem
se obávala, že se Lissa rozruší a zas bude trpět úzkostí, takže
jsem dělala, co jsem mohla, abych tyhle její pocity rozehnala.
Ostatní strážci také dodávali Morojům pocit jistoty.
Nehlídali je sice na každém kroku, ale lépe zabezpečili celý
areál a neustále zůstávali v kontaktu se strážci z místa činu.
Celý den sem proudily informace o tom strašlivém útoku
a všichni spekulovali, kde by se ta banda Strigojů mohla
ukrývat. K novicům se těch informací přirozeně dostalo jen
málo.
Zatímco strážci dělali, co uměli, Morojové také dělali, co
uměli – což bylo bohužel mluvení.
Byla tu spousta královských a dalších důležitých Morojů,
takže se svolala schůzka, kde se probíralo, co se stalo a co by se
mělo udělat v budoucnu. Žádné oficiální rozhodnutí ale
nepadlo. Morojové mají svou královnu a vládnoucí radu. Ti
rozhodují o takových věcech. Všichni si ale uvědomovali, že
názory, které tu padly, mají svou váhu. Naše budoucí
bezpečnost dost možná závisela na tom, co se probíralo na
tomhle setkání.
Schůzka se konala v obrovském tanečním sále ubytovny,
kde bylo pódium a hodně sedadel. Přestože tu panovala
pracovní atmosféra, bylo jasné, že tahle místnost nebyla
postavena k tomu účelu, aby se v ní debatovalo o masakrech
a obraně. Koberec byl jako ze sametu, protkaný květinovými
motivy v odstínech stříbrné a černé. Židle byly vyrobeny

118
z černého lakovaného dřeva a měly vysoká opěradla jako
u nějaké luxusní večeře. Stěny zdobily obrazy královských
Morojů, kteří už dávno zemřeli. Krátce jsem se zadívala na
obraz královny, jejíž jméno jsem neznala. Měla na sobě
staromódní šaty – na můj vkus příliš těžké a krajkové – a měla
světlé vlasy jako Lissa.
Nějaký chlápek, kterého jsem taky neznala, se ujal funkce
moderátora a postával na pódiu. Většina královských Morojů se
shromáždila v přední části místnosti. Všichni ostatní včetně
studentů si posedali, kam se dalo. Christian a Mason našli mě
s Lissou a všichni jsme se hrnuli k židlím vzadu. Lissa ale
najednou zavrtěla hlavou.
„Sednu si dopředu.“
My tři na ni jen zírali. Bylo to ohromující.
„Koukni.“ Ukázala tím směrem. „Královští tam sedí i se
svými rodinami.“
Bylo to tak. Členové stejných klanů se shromáždili u sebe:
Badicovi, Ivaškovi, Zeklosovi a další. Taša tam taky seděla, ale
ta byla sama. Christian byl jediný další Ozera široko daleko.
„Musím tam jít,“ oznámila Lissa.
„Nikdo nečeká, že tam budeš,“ pověděla jsem jí.
„Musím reprezentovat Dragomirovy.“
Christian se zamračil. „Je to jen halda královskejch
hovadin.“
Zatvářila se odhodlaně. „Musím tam jít.“
Otevřela jsem se jejím pocitům a výsledek mě potěšil.
Většinu dne strávila mlčky a v obavách, podobně jako když
jsme zjistily to o Miině mámě. Ten strach byl v Lisse pořád, ale
mnohem silnější bylo její odhodlání a neochvějné přesvědčení.
Uvědomovala si, že patří k vládnoucím morojským rodům,
a ačkoli ji děsilo pomyšlení na to, že se někde potlouká banda
Strigojů, chtěla sehrát svou roli.
„To bys měla,“ poznamenala jsem tiše. Taky se mi
zamlouvalo, že neposlouchá Christiana.
Lissa se mi podívala do očí a usmála se. Věděla, co jsem
z ní vycítila. Pak se obrátila na Christiana. „A ty by ses měl
přidat k tetě.“
Christian otevřel pusu k protestu. Kdyby ta situace nebyla
tak hrozivá, bylo by zábavné sledovat, jak mu Lissa poroučí.

119
Vždycky byl tvrdohlavý a neústupný. Ti, kteří se ho snažili
k něčemu dotlačit, neuspěli. Jak jsem tak sledovala jeho výraz,
došlo mi, že zřejmě dospěl ke stejnému závěru jako já. Taky byl
rád, že je Lissa silná. Semkl rty.
„Dobře.“ Vzal ji za ruku a oba pak vykročili dopředu.
Mason a já jsme si sedli. Než to začalo, z druhé strany se
vedle mě usadil Dimitrij. Vlasy měl stažené do culíku a na sobě
jako vždy kožený kabát. Překvapeně jsem se na něj podívala,
ale nic jsem neřekla. Mezi shromážděnými bylo jen pár strážců,
jelikož většina hlídala okolí. A já tady seděla mezi oběma
svými muži.
Schůzka netrvala dlouho. Každý se hlásil o slovo, aby mohl
promluvit o tom, jak by se podle něj Morojové měli zachránit,
ale většinu pozornosti přitáhly dvě teorie.
„Odpověď máme na dosah,“ pravil jeden královský, jakmile
mu bylo uděleno slovo. „Tady. V místech, jako je tento
rekreační areál nebo Akademie svatého Vladimíra. Posíláme
své děti na bezpečná místa, kde je jich mnoho pohromadě
a mohou být snadno chráněny. A podívejte, kolik je nás tady –
dětí i dospělých. Proč takhle nežijeme pořád?“
„Spousta z nás už tak žije,“ vykřikl kdosi z davu.
Řečník to odmávl. „Jen pár rodin tu a tam. Nebo městečko
s morojskou populací. Ale nedrží při sobě. Většina z nich
nevyužívá svých zdrojů – strážců a magie. Kdybychom
napodobili tenhle model…“ Široce rozhodil rukama. „Nikdy už
bychom se nemuseli Strigojů bát.“
„A Morojové by už nikdy nebyli v kontaktu se zbytkem
světa,“ zamumlala jsem. „Teda dokud by lidi neobjevili, že se
v divočině rozrůstají tajná vampýrská města. Pak by bylo
vzájemného kontaktu až moc.“
Další teorie, jak chránit Moroje, by vyžadovala menší
problémy s přesuny než ta předchozí, ale zas by měla ohromný
osobní dopad – konkrétně na mě.
„Problém spočívá v tom, že máme málo strážců.“
Zastáncem téhle teorie byla jakási žena z klanu Szelskych.
„A řešení je přitom tak prosté: získat jich víc. Drozdovi měli pět
strážců, a ani to nestačilo. Ani šest jich neochrání dvanáct
Morojů! To je nepřijatelné. Pak není divu, že dochází
k takovým věcem.“

120
 „Kde chcete vzít víc strážců?“ dotázal se chlápek, který byl
zastáncem toho, že by měli Morojové žít všichni pohromadě.
„Zdroje jsou omezené.“
Ukázala k místu, kde jsem seděla já a další novicové. „Už
jich máme hodně. Sledovala jsem je při tréninku. Jsou šikovní.
Proč čekáme, až jim bude osmnáct? Pokud urychlíme
tréninkový program a více se zaměříme na nácvik boje než na
studování knih, můžeme mít nové strážce už v šestnácti letech.“
Dimitrij vydal hluboký hrdelní zvuk, který nezněl příliš
nadšeně. Naklonil se dopředu, lokty si opřel o kolena, podepřel
si bradu dlaněmi a zamyšleně přimhouřil oči.
„A nejen to. Máme přece spoustu potenciálních strážců,
kteří zůstávají nevyužiti. Kde jsou všechny ty dhampýrky? Naše
rasy jsou propleteny. Morojové pomáhají dhampýrům přežít.
Proč nepomáhají i dhampýrky? Proč tady nejsou?“
Odpovědí byl dlouhý smích. Všechny oči se upřely na Tašu
Ozerovou. Zatímco mnoho královských se na tuto příležitost
vystrojilo, ona byla oblečená normálně. Měla na sobě jako
obvykle džíny, bílé tílko, které jí trochu odhalovalo břicho, a
modrý rozepínací svetr až ke kolenům.
Podívala se na moderátora a dotázala se: „Můžu?“
Kývl. Žena z rodu Szelských se posadila a Taša vstala. Na
rozdíl od jiných mluvčích vykročila rovnou na pódium, aby ji
všichni viděli. Lesklé černé vlasy měla stažené do culíku, což
úplně odhalovalo její jizvy. Podezírala jsem ji, že to byl záměr.
Tvářila se odhodlaně a vzdorovitě. Krása.
„Ty ženy tady nejsou, Moniko, protože jim všechen čas
zabere péče o děti – o ty, které chceš poslat do boje, sotva se
naučí chodit. A prosím tě, neurážej nás všechny a netvař se, že
Morojové prokazují dhampýrům ohromnou laskavost tím, že
jim pomáhají se rozmnožovat. V tvojí rodině to možná chodí
jinak, ale pro nás ostatní je sex zábava. Když to dělají Morojové
s dhampýrkami, řekla bych, že se tím nijak zvlášť neobětují.“
Dimitrij se narovnal a už se netvářil tak naštvaně. Patrně ho
nadchlo, že se jeho nová přítelkyně zmínila o sexu. Naštvala
jsem se a jenom jsem doufala, že o mém vražedném pohledu
budou všichni myslet, že je adresován Strigojům, a ne Taše.
Najednou jsem si všimla, že trochu dál za Dimitrijem sedí
Mia. Předtím jsem ji tu vůbec nezaznamenala. Byla úplně

121
sesunutá v židli. Oči měla červené a v obličeji byla ještě bledší
než normálně. Hrudník se mi sevřel bolestí. Nečekala bych, že s
ní budu takhle soucítit.
„A důvodem, proč čekáme, až těmhle strážcům bude
osmnáct, je to, abychom jim mohli poskytnout aspoň náznak
radostí opravdového života, než je donutíme žít až do smrti
v neustálém nebezpečí. Tyhle roky potřebují, aby se vyvinuli
jak fyzicky, tak psychicky. Seber je, než budou připraveni,
jednej s nimi jako s vojáky a jediné, co vytvoříš, bude žrádlo
pro Strigoje.“
Několik lidí zalapalo po dechu nad Tašinou necitlivou
volbou slov, ale podařilo se jí všechny zaujmout.
„A ještě víc žrádla vyrobíš, když se pokusíš předělat
všechny dhampýrky na strážkyně. Nemůžeš je nutit, aby žily
život, o jaký nestojí. Celý ten tvůj plán, který spočívá
v předhazování dětí a těch, kteří o to nestojí, Strigojům, by
způsobil pouze to, že bychom – možná – byli krok před
nepřítelem. Řekla bych, že je to ten nejhloupější nápad, co jsem
kdy slyšela, kdybych ovšem předtím neslyšela ten jeho.“
Ukázala na prvního řečníka, který chtěl nahnat všechny
Moroje dohromady. Bylo vidět, že je mu trapně.
„Tak nás pouč, Natašo,“ vybídl ji. „Pověz nám, co myslíš,
že bychom měli dělat. Vidíme, že se Strigoji máš zkušenosti.“
Taša se nepatrně usmála, ale na tu urážku nereagovala. „Co
si myslím?“ Přešla až ke kraji pódia a všechny přejela
pohledem. „Myslím, že bychom měli přestat vymýšlet plány,
které spočívají v tom, že se budeme spoléhat na někoho, kdo
nás ochrání. Myslíte, že strážců je málo? To není problém.
Problém je, že Strigojů je mnoho. A my je necháme, aby se dál
množili a sílili, protože s nimi nic neděláme, až na tyhle
stupidní řeči. Utíkáme a schováváme se mezi dhampýry
a Strigoje vůbec nekontrolujeme. Je to naše chyba. My jsme tím
důvodem, proč Drozdovi zemřeli. Chcete armádu? Dobrá, tady
jsme. Dhampýři přece nejsou jediní, kdo se může naučit
bojovat. Otázkou není, kde jsou v tomhle boji dhampýrky.
Otázkou je, kde jsme my?“
Taša už křičela a samým úsilím jí zrůžovělý tváře. Oči se jí
leskly plamennými pocity. V kombinaci s jejími hezkými rysy –
dokonce i s jizvami – to z ní dělalo ohromující postavu. Většina

122
přítomných od ní nedokázala odtrhnout zrak. Lissa ji sledovala
s údivem, její slova ji inspirovala. Mason vypadal jako
zhypnotizovaný. Na Dimitrije Tašina slova evidentně
zapůsobila. A za ním…
Za ním byla Mia. Už se nekrčila na židli. Seděla vzpřímeně,
jako by měla za zády pravítko, a oči měla tak vykulené, jak jen
to šlo. Zírala na Tašu, jako kdyby jedině ona znala odpovědi na
všechny otázky týkající se života a smrti.
Monika Szelská také koukala na Tašu, ale netvářila se tak
nadšeně. „Určitě ale nenavrhuješ, aby Morojové bojovali po
boku strážců, až se objeví Strigojové.“
Taša ji obdařila vyrovnaným pohledem. „Ne. Navrhuju, aby
Morojové bojovali spolu se strážci dřív, než se objeví
Strigojové.“
Náhle se zvedl nějaký asi dvacetiletý kluk, který vypadal
jako model Ralpha Laurena. Vsadila bych všechny prachy, že je
královský. Nikdo jiný by se s takovou samozřejmostí nehrnul
do středu zájmu. Rozepnul si drahý svetr, který měl kolem pasu,
a přehodil ho přes opěradlo židle. „Aha,“ prohlásil výsměšně.
„Takže nám chceš dát klacky a kůly a poslat nás do bitvy?“
Taša pokrčila rameny. „Když to bude nutné, Andrewe, pak
jistě.“ Na rtech se jí objevil tajnůstkářský úsměv. „Ale existují
i jiné zbraně, které se můžeme naučit používat. Takové, které
strážci používat nemohou.“
Jeho výraz naznačoval, že tenhle nápad mu připadá
naprosto šílený. Obrátil oči v sloup. „Vážně? Jako co třeba?“
Mávla rukou a svetr, který ten kluk odložil na opěradlo
židle, náhle vzplanul.
Překvapeně vyjekl, shodil hořící svetr na zem a zběsile po
něm šlapal.
Všichni svorně zalapali po dechu. A potom… vypukl chaos.

123
 T INÁCT
LIDÉ SE ZVEDALI A KŘIČELI, KAŽDÝ CHTĚL PŘEDE VŠEMI sdělit
svůj názor. Většina z nich měla za to, že se Taša plete. Povídali,
že je blázen. Taky povídali, že kdyby šli Morojové a dhampýři
bojovat se Strigoji, obě rasy by vymřely. Někteří dokonce
naznačovali, že právě to má Taša celou dobu v plánu – že
spolupracuje se Strigoji.
Dimitrij vstal a se znechuceným výrazem přehlédl ten
zmatek kolem. „Klidně můžete jít. Tady už se nic přínosného
dít nebude.“
Zvedli jsme se, ale když jsem se vydala za Dimitrijem,
Mason jen zavrtěl hlavou.
„Ty běž,“ řekl mi. „Já chci ještě něco vyzkoušet.“
Rozhlédla jsem se po všech těch stojících, hádajících se
lidech. Pokrčila jsem rameny. „Tak hodně štěstí.“
Nemohla jsem uvěřit, že od doby, co jsem naposledy
mluvila s Dimitrijem, uplynulo jen pár dní. Jak jsem s ním vyšla
ze sálu, připadalo mi to jako celé roky. Když jsem byla
s Masonem, bylo to fantastické, ale když jsem teď znovu viděla
Dimitrije, všechny ty staré city se mi zas rychle vrátily. Mason
mi najednou připadal jako děcko. Samozřejmě jsem si taky
ihned vybavila situaci s Tašou. Promluvila jsem dřív, než jsem
si to stačila rozmyslet, a pak už jsem svá slova nemohla vzít
zpět.
„Neměl bys bejt uvnitř a chránit Tašu?“ zeptala jsem se.
„Než ji převálcuje ten dav. Za tohle používání magie se dostane
do maléru.“
Povytáhl obočí. „Umí se o sebe postarat sama.“
„Jo, jo, protože ovládá karate a magii. To chápu, ale myslela
jsem, že když teď budeš její strážce…“
„Kdes to slyšela?“

124
 „Mám svoje zdroje.“ Znělo to rozhodně líp, než kdybych
řekla, že to mám od mámy. „Ale rozhodl ses, ne? Vypadá to
jako dobrá nabídka, vzhledem k tomu, že ti Taša poskytne ještě
další výhody…“
Zadíval se na mě. „Do toho, co se děje mezi mnou a jí, ti nic
není,“ prohlásil odměřeně.
Slova mezi mnou a jí mě zasáhla. Znělo to, jako by už
nebylo co řešit. A jak se mi často stávalo, když jsem byla
naštvaná a ublížená, můj vztek mě přemohl i tentokrát.
„No, vy dva spolu určitě budete šťastní. Ona je taky tvůj
typ. Vím, že se ti líbí holky, co nejsou v tvým věku. Ona je
o šest let starší než ty? O sedm? A já jsem zas o sedm let mladší
než ty.“
„Ano,“ vypravil ze sebe po dlouhém mlčení. „To jsi.
A každou vteřinou tohohle rozhovoru jen dokazuješ, jak jsi
nezralá.“
Sakra. Čelist mi spadla málem až na podlahu. Dokonce ani
rána od matky nebolela tolik jako tohle. Na okamžik se mi
zdálo, že jsem v jeho očích zaznamenala záblesk lítosti, jako by
si uvědomil, že to přehnal. Ta chvilka ale pominula a zase se
tvářil tvrdě.
„Malá dhampýrka,“ ozval se poblíž hlas.
Pomalu jsem se otočila a uviděla Adriana Ivaškova. Usmál
se na mě a krátce kývl na pozdrav Dimitrijovi. Předpokládala
jsem, že jsem v obličeji rudá jako vycházející slunce. Kolik
toho Adrian zaslechl?
Ledabyle mávl rukou. „Nechci vás vyrušovat, ale až budeš
mít chvilku, rád bych s tebou mluvil,“ řekl mi.
Chtěla jsem Adrianovi říct, že na jeho přihlouplé hry
nemám čas, ale hlavou mi pořád vrtala Dimitrijova slova. Ten
se teď dost nesouhlasně díval na Adriana. Předpokládala jsem,
že stejně jako všichni ostatní i on slyšel o Adrianově špatné
pověsti. Super, pomyslela jsem si. V tu chvíli jsem chtěla, aby
Dimitrij žárlil. Chtěla jsem mu ublížit stejně, jako ublížil on
mně.
Polkla jsem svou bolest a vydolovala široký okouzlující
úsměv, jaký jsem už dlouho nepoužila. Přešla jsem k Adrianovi
a položila mu ruku na rameno.

125
 „Zrovna čas mám.“ Kývla jsem na Dimitrije a vedla
Adriana pryč, při čemž jsem si dávala záležet, abych u něj šla
co nejblíž. „Tak zatím, strážce Belikove.“
Dimitrij nás sledoval svýma tmavýma očima a ve tváři měl
kamenný výraz. Pak jsem se otočila a už se neohlédla.
„Takže ty neděláš do starších kluků?“ ušklíbl se Adrian,
jakmile jsme osaměli.
„Něco si namlouváš,“ odpověděla jsem. „Moje omračující
krása ti zjevně zatemnila rozum.“
Rozesmál se tím svým příjemným smíchem. „To je dost
možný.“
Chtěla jsem couvnout, ale on mi dal ruku kolem ramen.
„Ne, ne. Chtěla sis se mnou hrát na kámoše, tak si tím musíš
projít.“
Obrátila jsem oči v sloup a jeho ruku nechala, kde byla.
Cítila jsem z něj alkohol, stejně jako věčnou vůni hřebíčku.
Napadlo mě, jestli není opilý. Beztak jsem ale měla dojem, že
se chová pořád stejně, ať už je opilý nebo střízlivý.
„O co ti jde?“ dotázala jsem se.
Chviličku si mě prohlížel. „Chci, abys vzala Vasilisu a šly
jste se mnou. Užijeme si nějakou srandu. A taky byste si měly
vzít plavky.“ Zatvářil se zklamaně, že prozradil svoje plány.
„Nebo se chcete koupat bez nich?“
„Cože? Právě zabili několik Morojů a dhampýrů a ty si
chceš jít zaplavat a užívat si?“
„Nejde jenom o plavání,“ vysvětlil mi trpělivě. „Krom toho
ta vražda je právě tím důvodem, proč byste se měly nějak
rozptýlit.“
Než jsem na to stačila něco namítnout, zpoza rohu se
vynořili moji kamarádi, Lissa, Mason a Christian. Byl s nimi
i Eddie Castile, což mě nepřekvapilo, ale určitě mě překvapilo,
že se skupinkou šla i Mia. Byli zabráni do nějakého rozhovoru,
ale jakmile si mě všimli, všichni zmlkli.
„Tady jsi,“ prohlásila Lissa se zmateným výrazem.
Uvědomila jsem si, že mě Adrian stále ještě objímá kolem
ramen. Udělala jsem krok a jeho ruku setřásla. „Čau, lidi,“
pozdravila jsem. Na chvilku zavládlo trapné mlčení, jen Adrian
se tlumeně chechtal. Podívala jsem se na něj a potom na ostatní.
„Adrian nás pozval do bazénu.“

126
 Udiveně na mě zírali a já skoro viděla, jak jim to v hlavách
šrotuje. Mason se trochu mračil, ale stejně jako ostatní ani on
nic neřekl. Potlačila jsem zaúpění.
Adrian mě nechal, abych všechny vzala na jeho tajné místo.
Vzhledem k tomu, že se neustále tvářil, že je mu všechno jedno,
ani jsem nic jiného nečekala. Jakmile jsme si všichni vzali
plavky, vydali jsme se za ním k jedněm dveřím ve vzdáleném
křídle ubytovny. Za nimi se nacházelo točité schodiště, které
vedlo dolů a pořád jen dolů. Málem se mi začala točit hlava, jak
jsme pořád kroužili dokola. Na stěnách visely elektrické lampy,
ale jak jsme sestupovali pořád níž, zdi už nebyly natřené, nýbrž
jen vytesané z kamene.
Když jsme konečně došli na místo, zjistili jsme, že Adrian
měl pravdu – tohle nebylo jen o plavání. Nacházeli jsme se ve
zvláštním lázeňském oddělení rekreačního objektu, které bylo
určeno pro ty nejvznešenější Moroje. Teď ale bylo tohle místo
vyhrazeno pro skupinku královských, o níž jsem předpokládala,
že jsou to Adrianovi kamarádi. Bylo tam asi třicet Morojů,
všichni v Adrianově věku nebo starší. Bylo na nich vidět, že
jsou bohatí a patří k elitě.
Lázně sestávaly z několika horkých minerálních bazénů.
Kdysi prameny možná tryskaly ze skály, ale stavitelé komplexu
je zkrotili. Stěny a stropy z černého lakovaného kamene byly
stejně krásné jako všechno ostatní tady. Připadala jsem si jako v
jeskyni – v krásné a hezky zařízené jeskyni. U stěn stály police
plné ručníků a stoly s exotickými pokrmy. Lázně se dokonale
hodily k ostatním místnostem v komplexu: bazénky ohraničené
kameny, s horkou vodou, kterou ohříval jakýsi podzemní zdroj.
Místnost naplňovala pára a ve vzduchu se vznášel slabý kovový
pach. Kolem se ozýval radostný smích a cákání.
„Proč je s tebou Mia?“ zeptala jsem se tiše Lissy. Procházeli
jsme místností a hledali volný bazének.
„Zrovna mluvila s Masonem, když jsme se sbírali
k odchodu,“ odvětila. Mluvila stejně tiše jako já. „Bylo by od
nás hnusný…, nevím…, prostěji tam nechat…“
Dokonce i já s tím souhlasila. Mia vypadala nešťastně, ale
v tuto chvíli našla rozptýlení v rozhovoru s Masonem.
„Myslela jsem, že Adriana neznáš,“ dodala Lissa. V jejím
hlase zazníval nesouhlas, což jsem ostatně cítila i přes naše

127
pouto. Konečně jsme kousek stranou objevili velký bazén. Na
jeho vzdáleném konci byl nějaký kluk s holkou, co se po sobě
plazili, ale bylo tam dost místa i pro nás. Ty dva bylo snadné
ignorovat.
Strčila jsem nohu do vody a rychle ji zase vytáhla.
„Neznám,“ oznámila jsem Lisse. Opatrně jsem strčila nohu
zase zpátky a pomalu začala potápět celé tělo. Když mi voda
dosáhla k břichu, zašklebila jsem se. Měla jsem na sobě hnědé
dvoudílné plavky a horká voda mi málem opařila břicho.
„Trochu ho přece musíš znát. Pozval tě sem.“
„Jo, ale vidíš ho teď někde s náma?“
Sledovala můj pohled. Adrian postával na vzdáleném konci
místnosti se skupinkou holek v bikinách, které byly mnohem
menší než moje plavky. Jedna z holek měla na sobě plavky od
Betsey Johnsonové, které jsem jednou viděla v časopise
a toužila po nich. S povzdechem jsem se zadívala jinam.
Pak už sklouzli do vody úplně všichni. Byla tak horká, že
mi připadalo, že plavu v hrnci vařící polévky. Teď když jsem
Lissu přesvědčila, že s Adrianem je to naprosto nevinné, vrhla
jsem se do hovoru s ostatními.
„O čem se bavíte?“ přerušila jsem je. Bylo to jednodušší
než poslouchat a za chvíli to zjistit.
„O tom setkání,“ odvětil Mason zapáleně. Zjevně se už
vyrovnal s tím, že mě viděl pohromadě s Adrianem.
Christian se usadil na malé římse ve vodě. Lissa se vmáčkla
vedle něj. Ovinul kolem ní ruku a zády se opřel o kraj bazénu.
„Tvůj přítel chce s armádou vyrazit na Strigoje,“ oznámil
mi. Bylo mi jasné, že to říká jen proto, aby mě vyprovokoval.
Tázavě jsem pohlédla na Masona. Bylo by jen plýtváním
energie reagovat na tu poznámku o „příteli“.
„Hele, to přece navrhla tvoje teta,“ připomněl Mason
Christianovi.
„Řekla jenom, že bychom měli najít Strigoje dřív, než oni
zase najdou nás,“ uvedl věc na pravou míru Christian. „Ona
nenavrhovala vzít novice do boje. To byla Monika Szelská.“
Vtom přišla servírka s podnosem plným sklenic s růžovou
tekutinou. Byly to elegantní křišťálové sklenky na dlouhých
stopkách a kraje měly obalené v cukru. Měla jsem podezření, že
v tom pití je alkohol, ale pochybovala jsem, že by proti tomu

128
někdo něco namítal. Neměla jsem tušení, co v tom drinku je.
Většina mých zkušeností s alkoholem se týkala laciného piva.
Vzala jsem si sklenici a obrátila se na Masona.
„Myslíš, že je to dobrej nápad?“ zeptala jsem se ho. Opatrně
jsem ten nápoj ochutnala. Jakožto budoucí strážkyně jsem
považovala za svou povinnost být neustále ve střehu, ale dnes
v noci jsem zase zatoužila po vzdoru. Ten drink chutnal jako
punč. Grapefruitový džus. Něco sladkého, jako jahody. Pořád
jsem byla přesvědčená, že je v tom alkohol, ale nebylo ho tam
tolik, abych se z toho do druhého dne nevyspala.
Za chvilku se objevila další servírka, tentokrát s tácem
plným jídla. Podívala jsem se na ně a nepoznala téměř nic. Bylo
tam něco, co vzdáleně připomínalo houby nadívané sýrem,
a ještě něco, co vypadalo jako malé masové nebo párkové
placičky. Jako správný masožravec jsem se hned po jedné
natáhla a pomyslela si, že to nemůže být nic nechutného.
„To je paštika,“ řekl Christian. Usmíval se takovým
způsobem, že se mi to vůbec nelíbilo.
Varovně jsem se na něj zadívala. „Z čeho?“
„Ty to nevíš?“ Promluvil zase tím svým nafoukaným tónem
a v tu chvíli působil opravdu jako královský, který chce nás
chudáky oblažit svými vědomostmi. Pokrčil rameny. „Jen to
zkus zjistit sama.“
Lissa zoufale povzdechla. „Jsou to husí játra.“
Rychle jsem ucukla rukou. Servírka odešla a Christian se
rozesmál. Koukala jsem na něj.
Mason se pořád zabýval myšlenkou, jestli je dobrý nápad,
aby novicové vyrazili do boje už před maturitou.
„Co děláme?“ dotazoval se rozhořčeně. „Co děláš ty?
Každý ráno běháš s Belikovem kolečka. K čemu ti to je?
K čemu je to Morojům?“
K čemu mi to je? Rozbuší mi to srdce a přemýšlím
o neslušných věcech.
„Nejsme připraveni,“ řekla jsem místo toho.
„Chybí nám jen šest měsíců,“ vložil se do toho Eddie.
Mason souhlasně přikývl. „Jo. O kolik víc se toho ještě
můžeme naučit?“
„O hodně,“ namítla jsem, když jsem si vybavila, co mi dá
jediný trénink s Dimitrijem. Dopila jsem svůj drink. „A navíc,

129
kde se to může zastavit? Řekněme, že všichni skončíme školu
o půl roku dřív a pak nás vyšlou pryč. Co dál? Rozhodnou se
připravit nás o celej poslední rok? Nebo ještě o jeden?“
Pokrčil rameny. „Nebojím se bojovat. Strigoje bych sejmul
i v druháku.“
„Jo,“ povzdechla jsem. „Stejně jako jsi sjel ten svah.“
Mason měl obličej rudý od horké vody, teď ale zčervenal
ještě víc. Okamžitě jsem svých slov zalitovala, hlavně když se
Christian rozesmál.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy s tebou
budu souhlasit, Rose. Bohužel ale musím uznat, že ta chvíle
právě nastala.“ Servírka s koktejly se objevila znovu a já
i Christian jsme si vzali další pití. „Morojové nám musejí začít
pomáhat bránit sami sebe.“
„Magií?“ dotázala se náhle Mia.
To bylo poprvé, kdy promluvila, od doby, co jsme sem
přišli. Odpovědí jí bylo mlčení. Myslím, že Mason a Eddie
mlčeli, protože o boji pomocí magie nic nevěděli. Lissa,
Christian a já jsme věděli své – a ze všech sil jsme se snažili
dělat, jako že o tom nemáme ani páru. Přes všechno, čím si Mia
dnes asi prošla, se v jejích očích objevil záblesk naděje. Hned
po probuzení zjistila, že je její matka mrtvá, a pak se hodiny
a hodiny účastnila politického hašteření a debat o bojových
strategiích. Byl zázrak, že se ještě nezhroutila a sedí tu s námi.
Předpokládala jsem, že lidé, kteří své matky milují, jsou
v takové situaci sotva schopni normálně fungovat.
Když nikdo nevypadal, že by se jí na to chystal odpovědět,
nakonec prohlásila: „Asi. Ale… moc o tom nevím.“
Dopila jsem zbytek svého drinku a přehlédla celou naši
skupinku v naději, že se slova ujme někdo jiný. Jenže to nikdo
neudělal. Mia se tvářila zklamaně, ale už nic nedodala, když se
potom Mason zase vrátil k debatě o Strigojích.
Vzala jsem si třetí drink a ponořila se do vody, jak jen to
šlo, při čemž jsem pořád držela v ruce sklenici. Tenhle drink byl
jiný. Vypadal čokoládově a nahoře byla šlehačka. Ochutnala
jsem a zaznamenala alkohol. Přesto jsem ale předpokládala, že
čokoláda jeho účinky zmírní.
Když jsem se rozhlížela, že bych si dala čtvrtou sklenici,
servírka nebyla nikde v dohledu. Mason mi zčistajasna připadal

130
opravdu milý. Líbilo by se mi, kdyby mě třeba objal nebo
pohladil, ale on pořád vykládal o Strigojích a o tom, že nejlepší
by bylo na ně zaútočit uprostřed dne. Mia a Eddie jen souhlasně
přikyvovali. Nabyla jsem z toho dojmu, že kdyby Mason vytáhl
do boje hned, ti dva by ho následovali. Christian se debaty také
účastnil, ale hrál roli ďáblova advokáta. Typické. Myslel si, že
nějaký preventivní útok by vyžadoval účast jak strážců, tak
Morojů, přesně jak říkala Taša. Mason, Mia a Eddie se s ním
hádali, že pokud do toho Morojové nepůjdou, strážci by měli
vzít celou záležitost do svých rukou.
Jejich zápal pro věc byl nakažlivý. Nápad, že bychom
snížili počet Strigojů, se mi líbil. Jenže při útoku na Badicovy
i Drozdovy zabili všechny strážce. Strigojové se nejspíš
opravdu seskupují do velkých organizovaných skupin a mají
i pomoc zvenčí, což by z naší strany vyžadovalo velikou
obezřetnost.
Ať už se mi Mason v tu chvíli zdál jakkoli roztomilý, už
jsem nechtěla poslouchat jeho žvásty o tom, kolik má
zkušeností z boje. Chtěla jsem další drink. Vstala jsem a vylezla
z bazénu. Kupodivu se se mnou zatočil celý svět. Tohle se mi
stávalo běžně, když jsem moc rychle vylezla z horké vody,
jenže tentokrát to ani po chvíli nepřešlo. Ty drinky byly zřejmě
silnější, než jsem si myslela.
Taky jsem si uvědomila, že čtvrtá sklenice asi není ten
nejlepší nápad, ale nechtěla jsem se hned vrátit a všem tím dát
najevo, že jsem opilá. Zamířila jsem k postranní místnosti, kam
jsem viděla, že před chvílí zapadla servírka. Doufala jsem, že
by tam třeba mohla být tajná skrýš na dezerty. Čokoládový
pudink bych si dala mnohem raději než husí játra. Při chůzi
jsem si dávala dobrý pozor na kluzkou podlahu. Kdybych
spadla do jednoho z bazénů a rozbila si hlavu, určitě bych se
klukům tak nelíbila.
Tak pozorně jsem sledovala svoje nohy, že jsem do někoho
vrazila. Naštěstí to byla jeho vina, on do mě nacouval.
„Hej, dávej bacha,“ křikla jsem na něj, když jsem získala
zase rovnováhu.
On mi ale vůbec nevěnoval pozornost. Upíral oči na jiného
kluka, kterému tekla z nosu krev.
Napochodovala jsem rovnou doprostřed rvačky.

131
 TRNÁCT
DVA KLUCI, KTERÉ JSEM NEZNALA, SE SPOLU RVALI. Vypadali
tak na dvacet a vůbec si mě nevšimli. Ten, který do mě vrazil,
strčil do toho druhého tak tvrdě, až se jeho soupeř zapotácel
a couvl.
„Bojíš se!“ křičel ten u mě. Měl na sobě zelené plavky
a černé vlasy měl úplně mokré. „Všichni se bojíte. Jenom se
chcete zahrabat na svých sídlech a nechat strážce, aby za vás
udělali špinavou práci. Co budete dělat, až budou všichni mrtví?
Kdo vás ochrání pak?“
Druhý kluk si hřbetem ruky setřel krev z obličeje. V tu
chvíli jsem ho poznala – díky jeho vlasům odbarveným na
blond. Byl to ten královský, který ječel na Tašu kvůli tomu, že
chce vést Moroje do bitvy. Oslovila ho Andrewe. Pokusil se
zasadit svému soupeři ránu, což se mu nepodařilo. Měl úplně
špatnou techniku. „Tohle je nejbezpečnější způsob. Jen
poslouchej tu milovnici Strigojů a všichni budeme mrtví. Ona
se snaží vyhladit celou naši rasu!“
„Snaží se nás zachránit!“
„Snaží se nás donutit k černý magii!“
Milovnice Strigojů musela být Taša. A ten nekrálovský kluk
byl kromě mých kamarádů jediný, koho jsem slyšela mluvit
v Tašin prospěch. Uvažovala jsem, kolik dalších takových tu asi
bude. Bouchl Andrewa znovu a moje instinkty – nebo možná ta
rána – mě přiměly vrhnout se do akce.
Vyskočila jsem a vyřítila se mezi ty dva. Pořád ještě se mi
točila hlava a nohy mě moc neposlouchaly. Kdyby nestáli tak
blízko, nejspíš bych upadla. Oba se zarazili, evidentně jsem je
vyvedla z míry.
„Padej odtud,“ vyštěkl Andrew.
Jelikož byli kluci a navíc Morojové, byli vyšší a těžší než já,
ale já nejspíš byla silnější než oni. Doufala jsem, že to zvládnu.

132
Každého jsem popadla za paži, přitáhla je k sobě a pak je vší
silou odstrčila. Zapotáceli se. Takovou sílu nečekali. Já se taky
trochu zapotácela.
Ten nekrálovský na mě koukl a o krok se přiblížil. Počítala
jsem s tím, že je staromódně vychovaný a holku neuhodí. „Co
to vyvádíš?“ zakřičel. Mezitím se tu shromáždilo několik lidí,
kteří teď všechno vzrušeně pozorovali.
Zadívala jsem se na něj. „Snažím se vám zabránit v tom,
abyste nebyli ještě větší idioti, než už jste! Chceš pomoct? Tak
se spolu přestaňte rvát! Když si vzájemně ukopnete hlavy,
Moroje to nezachrání. Teda pokud se nepokoušíte vyhladit
debilní geny.“ Ukázala jsem na Andrewa. „Taša Ozerová se
nesnaží všechny vybít. Jen vám chce zabránit, abyste byli pořád
jen oběti.“ Obrátila jsem se na toho druhého. „A ty máš před
sebou ještě dlouhou cestu, jestli si myslíš, že takhle něco
dokážeš. Magie – obranná magie obzvlášť – vyžaduje hodně
sebeovládání, a toho jsem si u tebe teda nevšimla. To už i já se
umím víc ovládat, a kdybys mě znal, věděl bys, jak je to pro mě
šíleně těžký.“
Oba na mě ohromeně zírali. Moje řeč zjevně zaúčinkovala.
No, aspoň na pár vteřin. Jakmile účinek mých slov pominul,
zase se na sebe vrhli. Stála jsem zrovna mezi nimi, takže jsem
se snažila rychle uniknout a málem jsem při tom upadla. Zezadu
se náhle vynořil Mason, který přispěchal na mou obranu. Praštil
prvního kluka, na něhož dosáhl – toho nekrálovského.
Ten odletěl dozadu a spadl do jednoho z bazénků, až to
šplouchlo. Vyjekla jsem, protože jsem si okamžitě vybavila, jak
jsem se bála, že si rozbiju hlavu. Po chviličce se ale ten kluk
vynořil a vytíral si vodu z očí.
Popadla jsem Masona za ruku a pokusila se ho odvést pryč,
ale už šel po Andrewovi. Tvrdě do něj strčil, až Andrew narazil
do několika Morojů – zřejmě svých kamarádů –, kteří se také
pokoušeli tu rvačku zarazit. Kluk vylezl z bazénku a se zuřivým
výrazem si to šinul k Andrewovi. Tentokrát jsem mu zastoupila
cestu nejen já, ale i Mason. Díval se z jednoho na druhého.
„Nedělej to,“ varovala jsem ho.
Zaťal ruce v pěsti a zatvářil se, jako by nás mínil všechny
sejmout. Ale my se nenechali zastrašit. Navíc se zdálo, že
tenhle kluk tady nemá žádnou partu kamarádů jako Andrew –

133
Andrewa zrovna odváděli pryč hulákajícího. Nekrálovský jen
zamumlal pár výhrůžek a vycouval.
Jakmile zmizel, obrátila jsem se k Masonovi. „Hráblo ti?“
„Co?“ podivil se.
„Vrhnout se doprostřed něčeho takovýho!“
„Ty ses do toho taky vrhla,“ připomněl mi.
Už jsem se s ním chtěla začít hádat, ale vtom mi došlo, že
má pravdu. „To je něco jinýho,“ zavrčela jsem.
Naklonil se ke mně. „Jseš vožralá?“
„Ne. Jasně že ne. Jenom ti chci zabránit, abys udělal
nějakou pitomost. Jen proto, že si myslíš, že dokážeš zabít
Strigoje, nemusíš svůj vztek obracet proti každýmu.“
„Cože?“ dotázal se strnule.
Vtom se mi začal zvedat žaludek. Hlava se mi točila a já se
vydala k postranní místnosti a jenom jsem doufala, že přitom
neupadnu.
Když jsem tam ale došla, zjistila jsem, že to není žádná
místnost s občerstvením. Aspoň ne s takovým, jak jsem se
domnívala. Byla to místnost s dárci. Na saténových pohovkách
tam polehávalo několik lidí a u nich se krčili Morojové. Ve
vzduchu se vznášela vůně jasmínu ze zapálené vonné tyčinky.
Ohromeně a fascinovaně jsem sledovala, jak se blonďatý Moroj
sklonil a zakousl se do hrdla moc hezké rusovlásky. Uvědomila
jsem si, že všichni dárci v téhle místnosti jsou výjimečně
pohlední. Jako herečky nebo modelky. Pro královské jen to
nejlepší.
Ten kluk pil dlouho a zhluboka. Dárkyně zavřela oči
a pootevřela pusu, ve tváři měla výraz čiré rozkoše, jak se jí
endorfiny rozproudily krevním řečištěm. Zachvěla jsem se,
když jsem si připomněla, že i já kdysi zažívala tutéž euforii.
V mé mysli zastřené alkoholem mi celá ta věc najednou
připadala hrozně erotická. Vlastně jsem si připadala jako šmírák
– jako bych pozorovala dva lidi při sexu. Když Moroj skončil
a olízal poslední zbytky krve, lehce tu dívku políbil na tvář.
„Hlásíš se dobrovolně?“
Na krku jsem ucítila lehký dotyk něčích prstů a nadskočila
jsem. Otočila jsem se a uviděla Adrianovy zelené oči a vědoucí
úšklebek.
„Tohle nedělej,“ řekla jsem a setřásla jeho ruku.

134
 „Tak co tady děláš?“ zeptal se.
Rozhodila jsem rukama. „Ztratila jsem se.“
Zadíval se na mě. „Jsi opilá?“
„Ne. Jasně že ne…, ale…“ Nevolnost trochu přešla, ale
stejně jsem se necítila tak úplně dobře. „Asi bych si měla
sednout.“
Vzal mě za předloktí. „Hlavně ne tady. Někdo by si to mohl
špatně vyložit. Pojď někam, kde je klid.“
Vedl mě do jiné místnosti a já se zvědavě rozhlížela kolem.
Bylo to místo pro masáže. Na stolech leželo několik Morojů
a zdejší personál jim masíroval záda nebo nohy. Masážní olej
voněl po rozmarýnu a levanduli. Za jiných okolností by mi
připadalo jako bezva nápad dát si masáž, ale teď mi bylo špatně
už při pomyšlení, že bych si měla lehnout na břicho.
Sedla jsem si na koberec a opřela se o zeď. Adrian odešel
a po chvíli se vrátil se sklenicí vody. Taky se posadil a podal mi
sklenici.
„Vypij to, udělá se ti líp.“
„Říkala jsem ti, že nejsem opilá,“ zamumlala jsem. Ale
vodu jsem neodmítla.
„Aha.“ Usmál se na mě. „Tu rvačku jsi vyřídila skvěle. Kdo
byl ten kluk, co ti pomohl?“
„Můj přítel,“ prohlásila jsem. „Něco na ten způsob.“
„Mia měla pravdu. Fakt se kolem tebe motá spousta kluků.“
„Tak to vůbec není.“
„Fajn.“ Pořád se usmíval. „Kde je Vasilisa? Myslel jsem, že
se na tebe bude neustále lepit.“
„Je se svým přítelem.“ Pozorovala jsem ho.
„Co je to za tón? Žárlíš? Chceš ho pro sebe?“
„Bože, ne. Prostě ho jenom nemám ráda.“
„Chová se k ní hnusně?“ dotázal se.
„Ne,“ uznala jsem. „Zbožňuje ji. Ale je to děsnej kretén.“
Adrian si ten rozhovor zjevně užíval. „Aha, takže opravdu
žárlíš. Tráví s ním víc času než s tebou?“
Rozhodla jsem se to ignorovat. „Proč se na ni pořád
vyptáváš? Chceš ji snad sbalit?“
Rozesmál se. „V klídku. Nemám o ni stejný zájem jako
o tebe.“
„Takže o ni nějaký zájem máš.“

135
 „Jenom si s ní chci promluvit.“
Odešel mi pro další vodu. „Už je ti líp?“ zeptal se, když mi
podával druhou sklenici. Byla z broušeného křišťálu. Připadala
mi moc přepychová na obyčejnou vodu.
„Jo… Nemyslela jsem, že ty drinky budou tak silný.“
„V tom právě spočívá jejich krása,“ uchechtl se. „A když už
je řeč o kráse – máš nádhernou barvu.“
Zavrtěla jsem se. Neodhalovala jsem sice tolik kůže jako
ostatní holky, ale stejně to bylo víc, než jsem chtěla ukazovat
Adrianovi. Nebo ne? Bylo na něm něco divného. Jeho arogantní
chování mě dráždilo…, ale stejně jsem s ním byla ráda. Možná
jsem v něm spatřovala spřízněnou duši.
Kdesi vzadu v mé alkoholem zastřené mysli se rozsvítilo
světýlko. Pořád jsem to však nechápala. Napila jsem se vody.
„Už asi deset minut jsi nekouřil,“ poznamenala jsem ve
snaze změnit téma.
Ušklíbl se. „Tady se kouřit nesmí.“
„Tak sis to určitě vynahradil punčem.“
Zase se usmíval. „No, někteří z nás ten likér zvládnou.
Nebude ti špatně, že ne?“
Pořád jsem si připadala přiopile, ale už mi nebylo zle od
žaludku. „Ne.“
„Fajn.“
Vzpomněla jsem si na svůj sen o něm. Byl to jen sen, ale
připadalo mi, že ty jeho řeči o tom, že mě obklopuje temnota,
mají nějaký reálný základ. Chtěla jsem se ho na to zeptat, i když
jsem věděla, že je to blbost. Byl to můj sen, ne jeho.
„Adriane…“
Upřel na mě své zelené oči. „Ano, miláčku?“
Nedokázala jsem se přinutit zeptat se ho. „Už nic.“
Začal něco povídat, pak ale rychle kývl hlavou směrem ke
dveřím. „Aha, tady ji máme.“
„Koho?“
Do místnosti vešla Lissa a očima těkala po všech koutech.
Jakmile nás uviděla, viditelně se jí ulevilo. Ale já jsem její
úlevu necítila. Alkoholové omámení úplně otupovalo naše
pouto. To byl jen další důvod, proč jsem neměla dneska večer
udělat takovou pitomost.

136
 „Tady jsi,“ řekla a dřepla si vedle mě. Na Adriana jen kývla.
„Ahoj.“
„Ahoj, sestřenko,“ pozdravil ji rodinným oslovením, které
královští často používají.
„Jsi v pohodě?“ optala se mě Lissa. „Když jsem viděla, jak
jsi na prach, bála jsem se, že tu někam spadneš a ještě se
utopíš.“
„Nejsem…“ Už jsem vzdala to neustálé popírání. „Jsem
v pohodě.“
Adrian zvážněl, když si prohlížel Lissu, a já si opět vybavila
svůj sen. „Jak jsi ji našla?“ zeptal se.
Lissa na něj zmateně pohlédla. „No…, prohledala jsem
všechny místnosti.“
„Aha.“ Zatvářil se zklamaně. „Myslel jsem, žes využila
vašeho pouta.“
Obě jsme na něj vyvalily oči.
„Jak o tom víš?“ vyjekla jsem. O tomhle vědělo jen několik
málo lidí ze školy. Adrian o tom mluvil tak normálně, jako by
se bavil o mojí barvě vlasů.
„Hele, nemůžu přece prozradit všechna svoje tajemství,“
prohodil záhadně. „A krom toho vy dvě na sebe reagujete
určitým způsobem… Těžko to vysvětlit. Ale je to hustý…
Takže všechny ty starý báje jsou pravda.“
Lissa po něm střelila varovným pohledem. „Pouto funguje
jen jednosměrně. Rose může vycítit, co cítím a co si myslím,
ale já z ní nevycítím nic.“
„Aha.“ Chvíli jsme tam seděli a mlčeli a já pila vodu. Pak
promluvil Adrian. „A na co se vlastně specializuješ, sestřenko?“
Zatvářila se zahanbeně. Obě jsme si uvědomovaly, jak je
důležité utajit její schopnosti používat éter před ostatními, kteří
by mohli zneužít její léčitelské schopnosti, ale krycí historka
o tom, že se nespecializuje na nic, ji vždycky trápila.
„Nespecializuju se,“ odpověděla.
„A oni si myslí, že to teprve přijde? Pozdní květ?“
„Ne.“
„Pravděpodobně jsi dobrá v ovládání všech živlů, že jo? Ale
nejsi dost silná, abys v některým opravdu vynikla.“ Natáhl
ruku, aby ji poplácal po rameni v přehnaném gestu útěchy.
„Jo. Jak to…“

137
 Jakmile se jí dotkly jeho prsty, zalapala po dechu. Bylo to,
jako by ji zasáhl blesk. Zatvářila se hrozně podivně. I když jsem
byla opilá, pocítila jsem skrze pouto záplavu radosti. V úžasu
hleděla na Adriana. On se jí také díval do očí. Nechápala jsem,
proč ti dva na sebe tak civí, a znervózňovalo mě to.
„Hej,“ vložila jsem se do toho. „Nech toho. Už jsem ti
řekla, že má kluka.“
„Já vím,“ houkl, aniž by z ní spustil zrak. Nepatrně se
přitom usmíval. „Někdy si musíme pokecat, sestřenko.“
„Ano,“ souhlasila.
„Hele.“ Byla jsem ještě zmatenější. „Máš přece přítele.
A támhle jde.“
Zamrkala. Všichni tři jsme otočili hlavy ke dveřím. Stál tam
Christian spolu s ostatními. Náhle jsem si vybavila, jak mě
přistihli s Adrianovou rukou kolem ramen. Tohle nebylo o moc
lepší. Lissa a já jsme seděly každá po jednom jeho boku a byly
jsme u něj celkem blízko.
Vstala a zatvářila se trochu provinile. Christian ji zvědavě
sledoval.
„Pomalu se sbíráme k odchodu,“ prohlásil.
„Dobře,“ odvětila. Pak se podívala dolů na mě. „Můžeš?“
Přikývla jsem a začala se škrábat na nohy. Adrian mě chytil
za ruku a pomohl mi vstát. Usmál se na Lissu. „Rád jsem si
s tebou popovídal.“ Směrem ke mně jen tiše zašeptal: „Neboj.
Říkal jsem ti, že takhle se o ni nezajímám. V plavkách
nevypadá zas tak dobře. Možná ani bez nich by to nebylo nic
moc.“
Odtáhla jsem od něj ruku. „To ale nikdy nezjistíš.“
„To vůbec nevadí,“ ušklíbl se. „Mám vynikající
představivost.“
Připojila jsem se k ostatním a zamířili jsme zpátky do hlavní
části ubytovny. Mason se na mě divně podíval, stejně jako
Christian na Lissu. Držel se ode mě dál a šel vepředu s Eddiem.
S údivem jsem zjistila, že jdu vedle Mii, která vypadala dost
bídně.
„Je… je mi moc líto, co se stalo,“ vypravila jsem ze sebe
konečně.
„Nemusíš hrát soucit, Rose.“

138
 „Ne, ne. Myslím to vážně. Je to hrůza… Je mi to líto.“ Ani
se na mě nepodívala. „Takže… se brzo uvidíš s tátou?“
„Až bude pohřeb,“ odpověděla strnule.
„Aha.“
Nevěděla jsem, co dalšího říct, tak jsem to radši vzdala
a věnovala svou pozornost schodům, po nichž jsme stoupali.
Překvapivě to byla Mia, kdo navázal na rozhovor.
„Viděla jsem tě, jak jsi rozehnala tu rvačku…,“ řekla
pomalu. „Zmínila ses o obranný magii. Jako bys o ní něco
věděla.“
No výborně. Chce si snad hrát na vydírání? V tu chvíli se
ale chovala skoro úplně normálně.
„Jen jsem hádala,“ opáčila jsem. Ani náhodou jsem se
nechtěla zmínit o Taše a Christianovi. „Ve skutečnosti toho o ní
moc nevím. Jen historky, co jsem zaslechla.“
„Hmm.“ Zatvářila se zklamaně. „Jaký historky?“
„No…“ Snažila jsem se přijít na něco, co by nebylo příliš
mlhavé ani moc konkrétní. „Jak jsem říkala těm klukům,
důležitá je koncentrace. Protože když bojuješ se Strigoji, může
tě rozptýlit spousta věcí. Takže se musíš umět ovládat.“
Tohle bylo základní pravidlo strážců, ale Mie to muselo znít
jako něco naprosto nového. Nedočkavě vykulila oči. „A co
dalšího? Jaká další kouzla se používají?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Vlastně ani nevím, jak
kouzla fungujou, a jak už jsem řekla, jsou to jenom historky, co
jsem slyšela. Asi byste měli najít způsob, jak používat svůj
živel jako zbraň. Třeba… ohnivci mají fakt výhodu, protože
oheň Strigoje zabije, takže to mají jednoduchý. A vzduchaři zas
můžou někoho udusit.“ To poslední jsem bohužel zažila
zprostředkovaně přes Lissu. Bylo to strašné.
Mia vykulila oči ještě víc. „A co vodaři?“ vyptávala se. „Jak
může Strigojům ublížit voda?“
Odmlčela jsem se. „No, o tom jsem nic neslyšela. Je mi
líto.“
„Dobře, ale nenapadá tě něco? Jak by se někdo jako já mohl
naučit bojovat?“
Aha. Tak tohle v tom bylo. Vlastně to ani nebylo tak šílené.
Vybavila jsem si, jak nadšeně se tvářila, když Taša vykládala

139
o útoku na Strigoje. Mia se jim chtěla pomstít za smrt své
matky. Už jsem se nedivila, že si teď tak notuje s Masonem.
„Mio,“ řekla jsem tiše a přidržela jí dveře, aby mohla projít.
Už jsme byli skoro v hale. „Vím, jak moc teď chceš… něco
udělat, ale myslím, že by sis měla především trochu pobrečet.“
Zčervenala a najednou přede mnou stála zase ta stará
a naštvaná Mia. „Nepoučuj mě,“ zavrčela.
„Nepoučuju tě, myslím to vážně. Jen se ti snažím říct, že
bys neměla udělat nic ukvapenýho, když jsi pořád ještě
rozrušená. A navíc…“ Zbytek svých slov jsem radši polkla.
Přimhouřila oči. „Co?“
Sakra. Tohle ale musela vědět. „No… Vážně nevím, k čemu
by byl vodař v boji proti Strigojům. V tomhle je to nejspíš ten
nejneužitečnější element.“
Vztek jí zkřivil rysy. „Jseš fakt kráva, víš to?“
„Jenom ti říkám pravdu.“
„Tak mi dovol, abych ti taky řekla pravdu. Co se týče kluků,
jseš naprostej idiot.“
Pomyslela jsem na Dimitrije. Docela se trefila.
„Mason je fajn,“ pokračovala. „Jeden z nejlepších kluků, co
jsem kdy potkala – a ty sis toho vůbec nevšimla! Udělal by pro
tebe cokoli, a ty se místo toho vrháš na Adriana Ivaškova.“
Její slova mě překvapila. Mohla se Mia zajímat o Masona?
A ačkoli jsem se určitě na Adriana nevrhala, možná to tak
mohlo vypadat. A Mason se kvůli tomu třeba cítí ublížený
a zrazený.
„Máš pravdu,“ uznala jsem.
Mia se na mě zadívala, naprosto vyvedená z míry tím, že
s ní souhlasím. Ohromilo ji to natolik, že po zbytek cesty už nic
neřekla.
Došli jsme do části ubytovny, odkud se vcházelo do křídla
pro kluky a do druhého pro holky. Když se všichni rozešli,
popadla jsem Masona za paži.
„Počkej,“ řekla jsem mu. Zoufale jsem ho chtěla ujistit, že
jsem s Adrianem nic neměla. Jenže jsem tak docela nevěděla,
jestli to dělám proto, že o Masona opravdu stojím, nebo si jen
sobecky užívám jeho zájem, o který nechci přijít. Zastavil se
a podíval se na mě. Tvářil se ostražitě. „Jen jsem se ti chtěla

140
omluvit. Po tý rvačce jsem na tebe neměla řvát – vím, že ses mi
jen snažil pomoct. A s Adrianem… nic se nestalo. Fakt.“
„Moc to tak nevypadalo,“ poznamenal Mason. Ale už se
aspoň netvářil tak nasupeně.
„Já vím, ale věř mi, on je prostě takovej. Pořád má na mě
blbý narážky.“
Musela jsem asi mluvit dost přesvědčivě, poněvadž Mason
se usmál. „Jo. S tebou je těžko nemít.“
„Nezajímá mě,“ pokračovala jsem. „Ani nikdo jiný.“ Byla
to malá lež, ale nemyslela jsem, že by na tom záleželo.
S Dimitrijem mě to snad brzo přejde. Mia měla ostatně
s Masonem pravdu. Je pěkný a sladký a milý. Byla bych blbá,
kdybych ho nechtěla…, že?
Ruku jsem měla pořád ještě na jeho paži, tak jsem si ho
přitáhla blíž k sobě. Další náznak nepotřeboval. Sklonil se
a políbil mě. Přitom jsem si uvědomila, že jsem přitisknutá zády
ke zdi – skoro jako s Dimitrijem v tělocvičně. Samozřejmě jsem
necítila nic tak ohromujícího jako s Dimitrijem, ale i tak to bylo
hezké. Objala jsem Masona a přivinula ho k sobě.
„Mohli bychom si… najít nějaký místo,“ navrhla jsem.
Odtáhl se a rozesmál se. „Když jsi opilá, tak ne.“
„Nejsem… už tak… opilá,“ namítla jsem a pokusila se ho
zase dostat blíž k sobě.
Vlepil mi pusu na rty a odstoupil. „Dost opilá. Věř mi, že to
není jednoduchý. Ale jestli mě budeš chtít i zítra – až budeš
střízlivá –, promluvíme si o tom.“
Sklonil hlavu a znovu mě políbil. Pokusila jsem se ho zase
obejmout, ale on se nenechal.
„Pomalu, holka,“ utahoval si ze mě a couval do své chodby.
Dívala jsem se za ním, ale on se jen zasmál a otočil. Když
mi zmizel z dohledu, s úsměvem na rtech jsem zamířila do
svého pokoje.

141
 PATNÁCT
NÁSLEDUJÍCÍHO RÁNA JSEM SE POKOUŠELA NALAKOVAT si
nehty na nohou – což s pořádnou kocovinou nebylo nic lehkého
– když vtom někdo zaklepal na dveře. Lissa byla pryč, už když
jsem se probudila, takže jsem se belhala ke dveřím a snažila se
nezničit čerstvě nalakované nehty. Když jsem otevřela, za
dveřmi stál zaměstnanec zdejšího komplexu s velikou krabicí,
kterou držel v obou rukou. Nadzvedl ji a zadíval se na mě.
„Hledám Rose Hathawayovou.“
„To jsem já.“
Vzala jsem si od něj krabici. Byla sice velká, ale nijak
zvlášť těžká. Rychle jsem poděkovala, zavřela dveře
a uvažovala, jestli jsem mu neměla dát nějaké dýško. No co.
S krabicí jsem se usadila na podlahu. Nebyla nijak
označená, jen zalepená lepicí páskou. Popadla jsem propisku
a s její pomocí jsem protrhla pásku. Jakmile jsem krabici
otevřela, nakoukla jsem dovnitř.
Byla plná parfémů.
Muselo tam být aspoň třicet malých lahviček s parfémy.
Některé značky jsem znala, jiné ne. Byl to mix nejrůznějších
druhů – od drahých parfémů pro celebrity až po laciné, které se
prodávají normálně v drogeriích. Eternity. Angel. Vanilla
Fields. Jade Blossom. Michael Kors. Poison. Hypnotic Poison.
Pure Poison. Happy. Light Blue. Jovan Musk. Pink Sugar. Vera
Wang. Vytahovala jsem krabičky jednu po druhé, vždycky si
přečetla název, otevřela ji a přivoněla.
Přebrala jsem jich asi polovinu, když mi to došlo. Tohle mi
musel poslat Adrian.
Netušila jsem, jak v téhle pustině dokázal za tak krátkou
dobu sehnat tolik parfémů, ale když má někdo peníze, nic není
nemožné. O pozornost bohatého rozmazleného Moroje jsem ale
nestála. Zjevně mu ještě nedošlo, že o něj nemám zájem.

142
S lítostí jsem začala parfémy zase uklízet do krabice, načež
jsem se zarazila. Jistěže je vrátím…, ale přece se nic nestane,
když předtím očichám ještě ty zbývající.
Znovu jsem začala vyndávat jeden za druhým. U některých
jsem přivoněla jen k uzávěru, jiné jsem stříkla do vzduchu.
Serendipity. Dolce and Gabbana. Shalimar. Daisy. Můj nos
dostával zásah za zásahem: růže, fialky, santalové dřevo,
pomeranč, vanilka, orchideje…
Když jsem skončila, nos jsem měla skoro mimo provoz.
Všechny tyhle parfémy byly navrženy pro lidi. Ti mají hůř
vyvinutý čich než vampýři, a dokonce i než dhampýři, takže mi
ty vůně připadaly neskutečně silné. Znovu jsem ocenila
Adrianovu zmínku o tom, že stačí jen troška parfému.
Vzhledem k tomu, že se mi z těch všech vůní už točila hlava,
mohla jsem si jen představovat, co by to asi udělalo s Morojem.
Tohle smyslové přepínání moc nepomohlo bolesti hlavy, se
kterou jsem se už probudila.
Tentokrát jsem parfémy uklidila už nadobro a zarazila se
jen u jednoho, který se mi líbil snad nejvíc. Váhavě jsem
podržela malou červenou krabičku v dlani. Pak jsem z ní
vyndala lahvičku a znovu si přivoněla. Byla to jiskřivá sladká
vůně. Bylo v tom nějaké ovoce – ale ne moc sladké. V duchu
jsem se snažila vybavit si vůni, kterou jsem kdysi ucítila na
nějaké holce na koleji. Řekla mi, jak se ten parfém jmenuje.
Vonělo to jako třešně…, ale ta vůně byla ostřejší. Rybíz, to je
ono. A teď byla ta vůně v tomhle parfému, smíchaná
s květinami: liliemi a dalšími, co jsem nedokázala identifikovat.
Něco na té směsi mě hrozně přitahovalo. Bylo to sladké, ale ne
příliš sladké. Podívala jsem se na krabičku a přečetla si název.
Amor Amor.
„Výstižný,“ zabrblala jsem, když jsem si vybavila svoje
nedávné milostné eskapády. Ten parfém jsem si nechala
a ostatní zase zabalila.
S krabicí v rukou jsem se vydala dolů na recepci, kde jsem
si řekla o lepicí pásku a pořádně jsem krabici zalepila. Taky
jsem se zeptala na Adrianův pokoj. Ivaškovi patrně obývali celé
jedno křídlo. Nebylo to daleko od Tašina pokoje.

143
 Šla jsem chodbou a připadala si jako poslíček. Zastavila
jsem se před jeho dveřmi. Než jsem ale stačila zaklepat, dveře
se otevřely a v nich stál Adrian. Vypadal dost překvapeně.
„Ahoj, malá dhampýrko,“ pozdravil mě srdečně. „Tebe
bych tu nečekal.“
„Vracím ti tohle.“ Vrazila jsem mu krabici do rukou dřív,
než stihl protestovat. Neohrabaně ji vybalancoval, při čemž se
trochu zapotácel. O pár kroků couvl a položil krabici na zem.
„Žádný z nich se ti nelíbí?“ dotázal se. „Chceš, abych ti jich
sehnal ještě víc?“
„Už mi žádný dárky neposílej.“
„To není dárek. To je služba veřejnosti. Kterápak žena
nemá parfém?“
„Už to nedělej,“ oznámila jsem mu pevným hlasem.
Náhle se za ním ozval hlas. „Rose, to jsi ty?“
Nakoukla jsem dovnitř a spatřila Lissu.
„Co tady děláš?“
To ráno jsem ji úplně vypustila z hlavy kvůli té své
kocovině, a pak jsem vycítila, že Lissa cosi provozovala
s Christianem. Normálně bych věděla, že je v pokoji, už ve
chvíli, kdy jsem se sem přiblížila. Teď jsem se znovu otevřela
a ucítila její leknutí. Nečekala mě tady.
„Co tady děláš ty?“ dotázala jsem se.
„Dámy, dámy,“ prohlásil škádlivě. „Nemusíte se o mě
hádat.“
Jen jsem zírala. „My se nehádáme. Jen by mě zajímalo, co
se tu děje.“
Vtom jsem ucítila známou vůni vody po holení a pak jsem
zaslechla hlas. „Mě taky.“
Nadskočila jsem. Otočila jsem se a za sebou v chodbě
uviděla Dimitrije. Neměla jsem ponětí, co dělá tady v křídle
Ivaškových.
Je na cestě za Tašou, ozvalo se mi v hlavě.
Dimitrij bezpochyby předpokládal, že se zamotám do
nejrůznějších průšvihů, ale když tu viděl Lissu, vykolejilo ho to.
Prošel kolem mě do místnosti a díval se střídavě na nás tři.
„Studenti a studentky by se neměli vzájemně navštěvovat na
pokojích.“

144
 Uvědomovala jsem si, že kdybych řekla, že Adrian vlastně
není student, z maléru by nás to beztak nedostalo. Holky
zkrátka neměly co dělat na pokoji nikoho mužského pohlaví.
„Jak tohle můžeš dělat?“ povzdechla jsem rozezleně na
Adrianovu adresu.
„Co dělám?“
„Vrháš na nás s Lissou špatný světlo!“
Zachechtal se. „To vy jste sem přišly.“
„Neměls je pouštět dál,“ spílal mu Dimitrij. „Určitě znáš
pravidla Akademie svatého Vladimíra.“
Adrian pokrčil rameny. „Jo, ale nemusím se žádnými
pitomými pravidly řídit.“
„Možná že ne,“ připustil chladně Dimitrij. „Nicméně bych
předpokládal, že je budeš přinejmenším respektovat.“
Adrian obrátil oči v sloup. „Překvapuje mě, že zrovna vy
někoho poučujete o nezletilých holkách.“
V Dimitrijových očích jsem viděla vztek a na chviličku se
mi zdálo, že se přestane ovládat. Ale ustál to a jenom jeho
zaťaté pěsti dávaly najevo, jak zuří.
„Navíc,“ pokračoval Adrian, „se tady nedělo nic
nevhodnýho. Jen jsme se tu tak poflakovali.“
„Pokud se chceš ‚poflakovat‘ s mladými dívkami, dělej to
na veřejném místě.“
Moc se mi nelíbilo, že nás Dimitrij označil za „mladé
dívky“, a celkově mi připadalo, že to trochu přehání. Taky jsem
předpokládala, že takhle reaguje částečně proto, že jsem tu já.
Adrian se rozesmál takovým způsobem, že mi z toho
naskočila husí kůže. „Mladé dívky? Mladé dívky? Jistě. Jsou
mladé a zároveň staré. Sotva v životě stihly něco zažít, a přitom
toho viděly až příliš. Jedna je poznamenaná životem a druhá
smrtí… A vy si děláte starosti o ně? Dělejte si starosti o sebe,
dhampýre. O sebe a taky o mě. To my jsme mladí.“
Jen jsme na něj zírali. Nikdo z nás asi nečekal takový
šílený, nesmyslný proslov.
Adrian během okamžiku vypadal zase normálně a klidně.
Otočil se a přešel k oknu. Ohlédl se po nás jako by nic a vytáhl
krabičku cigaret.
„Dámy, zřejmě byste měly jít. Má pravdu. Mám na vás
špatný vliv.“

145
 S Lissou jsme si vyměnily pohledy. Rychle jsme odešly
a vydaly se za Dimitrijem chodbou k hale.
„To bylo… divný,“ prohlásila jsem po několika minutách.
Sice to všichni věděli, ale stejně jsem to musela říct.
„Velice,“ přitakal Dimitrij. Neznělo to ani tak naštvaně jako
spíš zmateně.
Když jsme došli do haly, vykročila jsem s Lissou k našemu
pokoji, ale Dimitrij mě zavolal.
„Rose,“ oslovil mě. „Můžu s tebou mluvit?“
Z Lissy jsem vycítila soucit. Obrátila jsem se k Dimitrijovi
a přešli jsme ke zdi, abychom nestáli v cestě všem
procházejícím. Kolem nás prošla skupinka Morojů v kožešinách
a ověšených diamanty, všichni se tvářili znepokojeně.
Následoval je hotelový poslíček s jejich zavazadly. Lidé pořád
odjížděli v naději, že najdou bezpečnější místo. Paranoidní
strach ze Strigojů zdaleka nekončil.
Dimitrij promluvil a já obrátila svou pozornost zase k němu.
„To byl Adrian Ivaškov.“ Jeho jméno pronesl stejným
způsobem jako všichni ostatní.
„Jo, já vím.“
„Už jsem tě s ním přistihl podruhé.“
„Jo,“ připustila jsem nenuceně. „Občas se scházíme.“
Dimitrij povytáhl obočí, načež pokývl hlavou směrem
k místu, odkud jsme přišli. „Často se scházíte v jeho pokoji?“
Na mysli mi okamžitě vytanulo několik trefných odpovědí,
z nichž nakonec zvítězila ta nejlepší. „Do toho, co se děje mezi
ním a mnou, ti nic není.“ Snažila jsem se to říct podobným
tónem jako on, když mi pověděl prakticky totéž o sobě
a o Taše.
„Dokud studuješ na Akademii, mám co mluvit do toho, co
děláš.“
„Ale ne do mýho soukromýho života. Do toho ne.“
„Ještě nejsi dospělá.“
„Skoro jo. Navíc to přece není tak, že se o svých
osmnáctinách zázrakem stanu dospělou.“
„To jistě ne,“ poznamenal.
Zčervenala jsem. „Tak jsem to nemyslela.“
„Vím, jak jsi to myslela. Teď opravdu nezáleží na formální
stránce věci. Jsi studentka Akademie. A já jsem tvůj trenér.

146
Mojí prací je pomáhat ti a udržet tě v bezpečí. A když jsi
v pokoji s někým, jako je on…, to není moc bezpečné.“
„S Adrianem Ivaškovem si poradím,“ zamumlala jsem. „Je
divnej, fakt divnej, ale neškodnej.“
Tajně jsem doufala, že Dimitrij s tím má problém, protože
žárlí. Lissu si nevzal stranou, aby ji seřval. Ta myšlenka mi
trochu pozvedla náladu, jenže vtom jsem si uvědomila, z jakého
důvodu šel vlastně Dimitrij kolem.
„Když už je řeč o soukromí, zřejmě jsi zrovna šel za Tašou,
co?“
Uvědomovala jsem si, že je to uštěpačnost, a čekala jsem
znovu odpověď ve stylu, že mi do toho nic není. On ale odvětil:
„Vlastně jsem šel za tvou matkou.“
„S ní si chceš taky něco začít?“ Samozřejmě jsem věděla, že
ne, ale tuhle poznámku jsem si nemohla odpustit.
Dimitrij to neuznal za hodné odpovědi a jen mě obdařil
znaveným pohledem. „Ne. Jen procházíme nové záznamy
o útoku Strigojů na Drozdovy.“
Vztek i uštěpačnost mě rázem přešly. Drozdovi. Badicovi.
Všechno, co se dnes ráno stalo, mi v tu chvíli připadalo hrozně
triviální. Jak tady můžu stát a dohadovat se s Dimitrijem
o milostných záležitostech, když se on i další strážci snaží nás
chránit?
„Cos zjistil?“ zeptala jsem se tiše.
„Podařilo se nám vystopovat některé z těch Strigojů,“
pravil. „Nebo aspoň lidi, kteří s nimi spolupracují. Svědci
z okolí místa činu viděli pár aut, kterými ta skupina přijela.
Poznávací značky byly z různých států – ta skupina je patrně
dost rozšířená. Tím pádem pro nás bude mnohem těžší je
vypátrat. Jeden ze svědků si ale zapsal číslo jedné espézetky. Je
registrovaná na adresu ve Spokane.“
„Spokane?“ dotázala jsem se nevěřícně. „Spokane ve
Washingtonu? Kdo vymyslel, že se budou schovávat ve
Spokane?“ Jednou jsem tam byla. Bylo to stejně nudné město
jako všechny ty zaostalé díry na Severozápadě.
„Evidentně Strigojové,“ oznámil mi smrtelně vážně. „Ta
adresa je falešná, ale ostatní důkazy nasvědčují tomu, že se tam
opravdu skrývají. Je tam nějaké obchodní centrum

147
s podzemními tunely. V té oblasti bývají Strigojové často
k vidění.“
„Takže…“ Zamračila jsem se. „Půjdeš po nich? Chystá se
tam někdo? Tohle přece Taša navrhuje celou dobu. Když víme,
kde jsou…“
Zavrtěl hlavou. „Strážci nemůžou nic dělat bez povolení
shora. A to nám v dohledné době nedají.“
Povzdechla jsem. „Protože Morojové moc mluví.“
„Jsou opatrní,“ prohlásil.
Znovu se mi vlila energie do žil. „No tak. V tomhle případě
se opatrnost určitě nelíbí ani tobě. Vždyť víš, kde se Strigojové
ukrývají. Strigojové, co zmasakrovali děti. Copak na ně nechceš
zaútočit, až to nebudou čekat?“ Už jsem mluvila jako Mason.
„Není to tak jednoduché,“ řekl. „Zodpovídáme se Radě
strážců a morojské vládě. Nemůžeme se jen tak rozběhnout
a jednat impulzivně. A beztak zatím nevíme všechno. Nikdy by
ses neměla vrhat do akce, dokud neznáš všechny podrobnosti.“
„Zas lekce zenovýho myšlení,“ povzdechla jsem. Prohrábla
jsem si vlasy a zastrčila si je za uši. „Proč mi to vůbec povídáš?
Tohle je záležitost strážců. Nic, do čeho bys chtěl zatahovat
novice.“
Uvažoval o svých slovech a jeho výraz se trochu obměkčil.
Vždycky vypadal úžasně, ale takhle se mi líbil úplně nejvíc.
„Včera a dneska… jsem řekl pár věcí…, které jsem říkat neměl.
Věcí, kterými jsem tě urážel kvůli tvému věku. Je ti
sedmnáct…, ale dokážeš zvládnout a pochopit totéž, co lidé
mnohem starší než ty.“
Srdce jsem náhle měla lehké jako pírko. „Vážně?“
Přikývl. „Pořád jsi moc mladá a taky se podle toho chováš.
Řekl bych, že jediný způsob, jak to změnit, je chovat se k tobě
jako k dospělé. Měl bych si na to dávat pozor. Věřím, že si
uvědomuješ, jak důležité jsou tyhle informace, a všechno si
necháš pro sebe.“
Nelíbilo se mi, že o mně řekl, že jsem moc mladá a taky se
tak chovám, ale nadchlo mě, že už se mnou bude jednat jako se
sobě rovnou.
„Dimko,“ ozval se hlas. Přistoupila k nám Taša Ozerová.
Jakmile mě uviděla, usmála se. „Ahoj, Rose.“

148
 A bylo po dobré náladě. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji
bezvýrazně.
Položila ruku Dimitrijovi na předloktí a přejela prsty po
rukávu jeho koženého kabátu. Rozhořčeně jsem její prsty
sledovala. Jak se ho vůbec odvažuje dotýkat?
„Zase se tak tváříš,“ oznámila mu.
„Jak se tvářím?“ podivil se. Jeho strnulý pohled zmizel.
Teď se trošku, skoro až hravě, usmíval.
„Jako že budeš celý den pracovat.“
„Vážně? Takhle se tvářím?“ Z jeho hlasu se ozýval škádlivý
posměšný tón.
Kývla hlavou. „Kdy ti skončí služba?“
Dimitrij vypadal – přísahám – ostýchavě. „Už mi skončila
před hodinou.“
„Takhle to dál nejde,“ zaúpěla. „Potřebuješ si dát pauzu.“
„Taky musíš vzít v úvahu, že jsem Lissin strážce…“
„Prozatím,“ utrousila vědoucně. Bylo mi ještě hůř než včera
večer. „Nahoře právě probíhá velký turnaj v kulečníku.“
„Nemůžu,“ odvětil, ale stále se usmíval. „I když jsem už
dlouho nehrál…“
Cože?! Dimitrij hrál kulečník?
Najednou mi nezáleželo na tom, že jsme spolu před chvílí
vedli rozhovor o tom, že se ke mně bude chovat jako k dospělé.
Uvědomovala jsem si sice, jaký je to kompliment, jenže já jsem
chtěla, aby se ke mně choval jako k Taše. Hravě. Škádlivě.
Normálně. Ti dva se dobře znali, a tak se k sobě chovali lehce
a nenuceně.
„Tak pojď,“ žadonila. „Jen jednu hru! Všem jim to
natřeme.“
„Nemůžu,“ zopakoval. Z jeho hlasu zaznívala lítost. „Ne,
když se děje tohle.“
Její nadšení trochu opadlo. „Ne. To samozřejmě.“ Podívala
se na mě a usmála se. „Doufám, že si uvědomuješ, jaký v něm
máš nedostižný vzor. Nikdy není mimo službu.“
„Jo,“ prohlásila jsem veselým tónem, který jsem pochytila
od ní. „Aspoň prozatím.“
Taša se zatvářila zmateně. Určitě jí nedošlo, že si z ní dělám
legraci. Dimitrijův temný pohled mi ale dal jasně najevo, že on

149
to pochopil. Ihned mi došlo, že jsem tím v jeho očích určitě
klesla a už mě nebude považovat za dospělou.
„My už jsme skončili, Rose. Pamatuj, co jsem ti říkal.“
„Jo,“ řekla jsem a otočila se k odchodu. V tu chvíli jsem
chtěla zapadnout do svého pokoje a chvíli se tam jen tak
povalovat. Za dnešek jsem byla unavená až až. „Rozhodně.“
Nedošla jsem daleko. Potkala jsem totiž Masona. Dobrý
Bože. Všude chlapi.
„Jsi vytočená,“ konstatoval, sotva se na mě podíval. Měl
zvláštní talent na odhalování mých nálad. „Co se stalo?“
„Nějaký… problémy s vedením. Dneska je fakt divný
ráno.“
Povzdechla jsem, neschopná dostat z hlavy Dimitrije. Když
jsem teď viděla Masona, vzpomněla jsem si, jak jsem včera
byla přesvědčená, že to s ním myslím vážně. Já jsem teda
případ. Nedokázala bych se rozhodnout ani pro jednoho z nich.
Nakonec jsem se rozhodla, že nejlepší způsob, jak si vyhnat
z hlavy jednoho, je zaměřit svou pozornost na toho druhého.
Chytla jsem Masona za ruku a vedla ho pryč.
„Tak pojď. Nedohodli jsme se včera, že zajdeme někam…,
ehm, do soukromí?“
„Myslím, že už snad ani nejsi opilá,“ zavtipkoval. Jeho
pohled byl ale dost vážný. „Myslel jsem, že to padlo.“
„Hele, když něco řeknu, tak si za tím stojím, ať už jde
o cokoli.“ Otevřela jsem svou mysl a pokusila se najít Lissu. Na
našem pokoji už nebyla. Odešla na nějakou další královskou
akci, bezpochyby trénovala na tu večeři s Priscillou Vodovou.
„Pojď,“ navrhla jsem Masonovi. „Zajdem ke mně na pokoj.“
Pokud zrovna náhodou nešel kolem Dimitrij, nikdo
nehlídal, aby holky nechodily na pokoj s kluky. Bylo to skoro
stejné jako na koleji v Akademii. Když jsme s Masonem kráčeli
nahoru do schodů, pověděla jsem mu, co jsem se dozvěděla od
Dimitrije o Strigojích ve Spokane. Dimitrij mi sice říkal, abych
si to nechala pro sebe, ale byla jsem na něj naštvaná a navíc
jsem věděla, že tím nikomu neuškodím, když to povím
Masonovi. Věděla jsem, že ho to bude zajímat.
A měla jsem pravdu. Mason se opravdu chytil.
„Co?“ vykřikl, když jsme vešli do pokoje. „Oni nic
nedělají?“

150
 Pokrčila jsem rameny a sedla si na postel. „Dimitrij
povídal…“
„Já vím, já vím…, slyšel jsem tě. Že musí být opatrný
a tak.“ Mason zuřivě přecházel po pokoji. „Ale jestli ti
Strigojové půjdou po dalších Morojích…, po další rodině…
Sakra! Pak budou litovat, že byli tak opatrní.“
„Zapomeň na to,“ řekla jsem. Trochu mě štvalo, že ani já na
posteli ho neodradím od jeho šílených bojových plánů. „S tím
nic nenaděláme.“
Zastavil se. „Mohli bychom vyrazit.“
„Kam?“ dotázala jsem se hloupě.
„Do Spokane. Tady ve městě mužem sednout na autobus.“
„Já… Počkej. Ty chceš, abychom jeli do Spokane a vrhli se
na Strigoje?“
„Jasně. Eddie by jel taky. Zajdeme tam do toho nákupního
centra. Nebudou nijak organizovaný, takže můžeme jen počkat
a hezky je sejmout jednoho po druhým…“
Jenom jsem zírala. „Kdy jsi tak zblbnul?“
„Dík za projevenou důvěru.“
„To není o důvěře,“ namítla jsem a vstala. Přešla jsem
k němu. „Nakopals jednomu klukovi zadek. To jsem viděla. Ale
tohle…, to je něco jinýho. Nemůžeme sebrat Eddieho a vyrazit
na Strigoje. Potřebujeme víc lidí. Víc informací. Pořádně to
naplánovat.“
Položila jsem mu ruce na hrudník. Překryl mi ruce svýma
a usmál se. V očích mu pořád plály bitevní ohýnky, ale bylo
znát, že ho teď zaujalo něco jiného. Já.
„Nemyslela jsem to tak, když jsem ti řekla, žes zblbnul,“
pověděla jsem mu. „Omlouvám se.“
„To říkáš jen proto, že se mnou máš svoje plány.“
„To samozřejmě mám,“ usmála jsem se, šťastná, že se
trochu uvolnil. Tenhle náš rozhovor mi trochu připomněl jiný,
který vedla Lissa s Christianem v kostele.
„Dobře,“ řekl. „Nemyslím, že to se mnou budeš mít těžký.“
„To jsem ráda. Protože chci dělat fůru věcí.“
Objala jsem ho kolem krku. Jeho kůže mě hřála do prstů
a já si vzpomněla, jak bylo fajn se s ním včera večer líbat.
Najednou zničehonic prohlásil: „Ty jsi fakt jeho studentka.“
„Koho?“

151
 „Belikova. Napadlo mě to, když ses zmínila, že
potřebujeme víc lidí a informací. Chováš se přesně jako on.
Když jsi s ním, vždycky celá zvážníš.“
„Ne, to není pravda.“
Mason si mě k sobě přivinul blíž, ale najednou už mi to
nepřipadalo jako taková romantika. Aspoň na chvíli jsem chtěla
nemyslet na Dimitrije, zapomenout na něj, a ne se o něm bavit.
Jak se to vůbec stalo? Mason mě měl přivést na jiné myšlenky.
Nevšiml si, co se děje. „Prostě ses změnila, to je všechno.
Není to špatný, jenom jiný.“
Štvalo mě to, ale než jsem mu stihla oznámit něco
nemilého, políbil mě. Rozumná diskuze jaksi skončila. Pořád se
ve mně zvedal vztek, ale prostě jsem ho jen přesměrovala na
fyzickou přitažlivost, když jsme se tak s Masonem mazlili.
Svalili jsme se na postel, což se nám podařilo, aniž bychom se
přestali líbat. Vždycky jsem zvládala dělat víc věcí najednou.
Zarývala jsem mu nehty do zad, zatímco on mi rozpustil culík,
který jsem si udělala jen před pár minutami. Projel mi rukama
rozpuštěné vlasy a sklonil se, aby mě mohl políbit na krk.
„Jsi… úchvatná,“ oznámil mi. A bylo na něm vidět, že to
myslí vážně. Celý zářil.
Prohnula jsem se do oblouku, takže tiskl rty k mému krku
tvrději. Rukama mi vklouzl zespoda pod tričko. Pohladil mě po
břiše a jen letmo se dotkl okraje podprsenky.
Vzhledem k tomu, že jsme se ještě před chvilkou hádali,
divila jsem se, že se věci daly do pohybu tak rychle. Nicméně
mi to nevadilo. Takhle jsem žila pořád. Všechno bylo vždycky
rychlé a intenzivní. Tu noc, když jsme s Dimitrijem podlehli
kouzlu Viktora Daškova, v tom taky byla pořádná vášeň.
Dimitrij to ale měl pod kontrolou, takže občas zpomalil…, což
bylo nádherné. Většinou jsme se ale nedokázali od sebe
odtrhnout. Vybavila jsem si to znovu. Jak mi klouzal rukama po
těle. Jak mě líbal.
Vtom jsem si něco uvědomila.
Líbala jsem Masona, ale v duchu jsem byla s Dimitrijem.
A to, co se mi odehrávalo v hlavě, nebyly jenom vzpomínky.
Představovala jsem si, že jsem s Dimitrijem – právě teď –
a prožívám tu noc pořád dokola. Se zavřenýma očima to bylo
jednoduché.

152
 Jenže když jsem je otevřela a viděla Masona, uvědomila
jsem si, s kým jsem. Zbožňoval mě a toužil po mně už dlouho.
Ale já… byla s ním a představovala si, že jsem s někým
jiným…
To není správné.
Zavrtěla jsem se a uhnula mu. „Ne, přestaň.“
Mason toho okamžitě nechal, protože byl ten typ.
„Je toho na tebe moc?“ zeptal se a já přikývla. „To je
v pohodě, nemusíme to dělat.“
Znovu se však po mně natáhl a já rychle ucukla. „Ne, já
jenom nevím… Skončíme to, jo?“
„Já…“ Na chvíli nedokázal ani promluvit. „A co ta fůra
věcí, cos se mnou chtěla dělat?“
Jo… To bylo dost zlé, ale co jsem mohla říct? Nemůžu se
s tebou vyspat, protože když jsem s tebou, myslím na někoho
jiného, koho doopravdy chci. Ty jsi jen záskok.
Polkla jsem a připadala si úplně blbá. „Promiň, Mase.
Prostě nemůžu.“
Posadil se a prohrábl si rukou vlasy. „Dobře. V pohodě.“
Z jeho hlasu bylo znát, jak je to pro něj těžké. „Zlobíš se?“
Podíval se na mě se zuřivým výrazem. „Jsem jenom
zmatenej. Nějak nevím, co vlastně chceš. V jednu chvíli jsi
žhavá a pak najednou hned ochladneš. Řekneš mi, že mě chceš,
pak mě zase nechceš. Kdyby ses rozhodla pro jedno, bylo by to
super. Jenže ty mě necháš při jednom a pak si to najednou
rozmyslíš. Ne jenom teď – děláš to celou dobu.“
To byla pravda. S ním to bylo pořád dopředu a pak zase
dozadu. Někdy jsem s ním flirtovala, jindy ho ignorovala.
„Rose, existuje něco, co bych…?“ zeptal se, když jsem nic
neřekla. „Něco, co bych měl… Co já vím. Aby ses se mnou
cítila líp.“
„Nevím,“ vypravila jsem ze sebe chabě.
Povzdechl. „Tak co vlastně chceš?“
Dimitrije, pomyslela jsem si. Namísto toho jsem ale
zopakovala: „Nevím.“
Se zaúpěním se zvedl a zamířil ke dveřím. „Rose, tvrdíš
sice, že chceš sehnat co nejvíc informací, ale ve skutečnosti by
ses toho měla hodně dozvědět hlavně o sobě.“

153
 Dveře se za ním zabouchly. Při té ráně jsem sebou trhla. Jak
jsem zírala na místo, kde Mason ještě před chvilkou stál, došlo
mi, že měl pravdu. Skutečně se toho o sobě musím ještě hodně
dozvědět.

154
 ŠESTNÁCT
LISSA PŘIŠLA TEN DEN POZDĚJI. POTÉ, CO MASON ODEŠEL,
usnula jsem. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Probudilo
mě, až když Lissa bouchla dveřmi.
Byla jsem ráda, že ji vidím. Potřebovala jsem jí vylíčit, jak
se to seběhlo s Masonem. Než jsem se do toho ale pustila,
přečetla jsem její pocity. Byly stejně ustarané jako ty moje.
A tak jsem jí jako vždy dala přednost.
„Co se stalo?“
Usedla na hebkou přikrývku na postel. Cítila jsem z ní
zuřivost i smutek. „Christian.“
„Vážně?“ Netušila jsem, že spolu mají nějaké problémy.
Často si ze sebe utahovali, ale nebylo to nic, kvůli čemu by se
musela rozplakat.
„Přišel na to, že jsem dnes ráno byla s Adrianem.“
„No teda,“ povzdechla jsem. „Jo, to může bejt problém.“
Vstala jsem, přešla ke skříňce a vytáhla z ní svůj hřeben.
Stoupla jsem si před zrcadlo se zlatě zdobeným rámem a začala
si rozčesávat zcuchané vlasy.
Hlasitě povzdechla. „Ale nic se nestalo! Christian vyvádí
kvůli ničemu. Nemůžu pochopit, že mi nevěří.“
„To víš, že ti věří. Jen je to všechno trochu divný, to je vše.“
Pomyslela jsem na Dimitrije a na Tašu. „Lidi ze žárlivosti říkají
a dělají strašný věci.“
„Jenže k ničemu nedošlo,“ zopakovala. „Vždyť jsi tam byla
taky. Cos tam vlastně dělala?“
„Adrian mi poslal hafo parfémů.“
„To myslíš tu obrovskou krabici, cos přinesla?“
Přikývla jsem.
„Ty jo.“
„Jo, šla jsem mu ji vrátit,“ řekla jsem. „Spíš by mě ale
zajímalo, cos tam dělala ty.“

155
 „Jen jsme si povídali,“ odpověděla. Zatvářila se nadšeně,
jako by se mi chystala něco povědět, ale namísto toho se
odmlčela. Cítila jsem, jak jí ta myšlenka vytanula na mysli, ale
rychle zase ustoupila. „Musím ti toho říct spoustu, ale nejdřív
mi pověz, co se děje s tebou.“
„Nic.“
„Rose, nečtu ti myšlenky jako ty mně, ale poznám, když tě
něco rozhodí. Už od Vánoc jsi nějaká přepadlá. Co se děje?“
Teď nebyla vhodná chvíle vykládat jí o tom, co se stalo
o Vánocích, když mi máma řekla o Taše a Dimitrijovi. Ale
pověděla jsem Lisse o Masonovi – při čemž jsem vynechala,
proč jsem to zarazila.
„No…,“ pravila, když jsem skončila. „Mělas na to právo.“
„Já vím. Jenže jsem ho sem vytáhla. Chápu, proč ho to
rozzuřilo.“
„Vy dva to nějak napravíte. Běž si s ním promluvit. Miluje
tě.“
Jenže tohle bylo něco víc než jen nedorozumění. Věci mezi
mnou a Masonem se nedají napravit tak snadno. „Když já
nevím,“ povzdechla jsem. „Všichni nejsou jako ty a Christian.“
Zatvářila se přepadle. „Christian. Pořád nemůžu uvěřit, že
se zrovna zachoval jako idiot.“
Nemyslela jsem to zle, ale rozesmálo mě to. „Liss, stačí,
když se budete celej den ocucávat, a bude to dobrý. No možná
i něco víc než jen ocucávat.“
Vyletělo to ze mě dřív, než jsem tomu stačila zabránit.
Vyvalila oči. „Ty to víš.“ Popuzeně zavrtěla hlavou.
„Samozřejmě, že to víš.“
„Promiň,“ pípla jsem. Nechtěla jsem jí říkat, že vím o tom,
že s Christianem spí. Chtěla jsem počkat, až mi to poví sama.
Probodla mě pohledem. „Kolik toho víš?“
„No…, moc ne,“ zalhala jsem. Dočesala jsem se, ale dál
jsem si pohrávala s hřebenem, abych se jí nemusela podívat do
očí.
„Musím se nějak naučit zabránit ti, abys mi lezla do hlavy,“
zamumlala.
„To je jediný způsob, jak si s tebou poslední dobou můžu
pokecat.“ Další uklouznutí.
„Co tím chceš říct?“ dotazovala se.

156
 „Nic, já…“ Zpražila mě příkrým pohledem. „Já… já nevím.
Prostě mi jenom připadá, že už se spolu tolik nebavíme.“
„Na to jsou třeba dva, aby se to spravilo,“ řekla už zase
přívětivým hlasem.
„Máš pravdu,“ prohlásila jsem. Radši jsem nezdůrazňovala,
že aby se to spravilo, jeden z těch dvou by nesměl neustále být
se svým přítelem. Pravdou bylo, že jsem na tom taky měla svůj
podíl viny – ale v poslední době jsem s ní chtěla mluvit snad
miliónkrát. Jenom nikdy nebyla vhodná příležitost – což ostatně
nebyla ani teď. „Víš, nikdy by mě nenapadlo, že budeš první.
Že ty už budeš zkušená a já pořád panna.“
„Jo,“ řekla. „Mě by to taky nenapadlo.“
„Hele! Jak to?“
Pousmála se a potom rychle pohlédla na hodinky. Její
úsměv se vytratil. „A jéje. Musím jít na ten Priscillin banket.
Christian měl jít původně se mnou, jenže se teď chová jako
blbec…“ S nadějí se zadívala na mě.
„Co? Ne. Liss, prosím. Víš přece, jak nesnáším ty královský
formality.“
„No tak pojď,“ škemrala. „Christian vybuchl. Nemůžeš mě
předhodit vlkům. A neříkala jsi náhodou, že si potřebujeme
pořádně pokecat?“ Zasténala jsem. „Navíc až budeš moje
strážkyně, tyhle věci budeš muset dělat pořád.“
„Já vím,“ povzdechla jsem zasmušile. „Myslela jsem, že si
třeba užiju svůj poslední půlrok svobody.“
Nakonec mě samozřejmě přemluvila, abych šla s ní. Obě
jsme už od začátku věděly, že to tak dopadne.
Neměly jsme moc času. Rychle jsem se osprchovala,
vyfénovala si vlasy a namalovala se. Vytáhla jsem šaty od Taši.
I když jsem pořád chtěla, aby strašně trpěla za to, že balí
Dimitrije, teď jsem byla za její dárek vděčná. Natáhla jsem si na
sebe hedvábnou látku a potěšilo mě, že ten červený odstín na
mně vypadá stejně zabijácky, jak jsem si představovala. Byly to
dlouhé šaty asijského stylu, vyšívané květinovými motivy. Byly
ušité vysoko ke krku, takže toho moc neodhalovaly, ale hedvábí
mi přilnulo k tělu a působilo to mnohem víc sexy, než kdybych
toho odhalovala až příliš. Monokl už mi prakticky zmizel.
Lissa vypadala jako vždy úchvatně. Měla na sobě tmavě
purpurové šaty od Johnny Raskiové, proslulé morojské

157
návrhářky. Byly ušity ze saténu a neměly rukávy. Ramínka byla
pošita třpytivými kamínky podobnými ametystům, což
zdůrazňovalo Lissinu bledou pleť. Vlasy si vyčesala nahoru do
volného, přímo uměleckého drdolu.
Když jsme došly do místnosti, kde se banket konal, upřelo
se na nás několik párů očí. Asi nečekali, že princezna z rodu
Dragomirů s sebou na tak očekávanou událost přivede svou
kamarádku dhampýrku. Ale na Lissině pozvánce stálo „a host“.
Zaujaly jsme svá místa u stolu s nějakými královskými, jejichž
jména jsem okamžitě zapomněla. Byli šťastní, že mě mohli
ignorovat, a já byla šťastná, že mě ignorují.
Navíc tu byla spousta jiného rozptýlení. Celá místnost byla
zařízena v odstínech modré a stříbrné. Stoly pokrývaly ubrusy
v barvě půlnoční modři, které byly tak hladké a lesklé, že jsem
se bála na nich vůbec jíst. Na stěnách byly připevněné svícny
s hořícími svícemi a v rohu stál krb s mozaikovým sklem.
Celkový dojem byl ohromující, hra barev a světel, až oči
přecházely. V rohu tiše hrála na cello štíhlá Morojka se
zasněným výrazem. Hlubokou sladkou melodii doplňovalo
cinkání křišťálových skleniček na víno.
Večeře byla taktéž vynikající. Identifikovala jsem všechno
na svém talíři – samozřejmě z čínského porcelánu – a všechno
mi moc chutnalo. Žádná paštika. Losos v houbové omáčce.
Salát s hruškami a kozím sýrem. Chutné koláčky s mandlovou
náplní jako dezert. Jediné, co mi na tom vadilo, bylo, že
všechny porce podávali hrozně malé. Pokrmy působily dojmem,
jako by spíš sloužily k ozdobení talířů, a přísahám, že jsem
každý chod spořádala tak na deset soust. Morojové kromě krve
potřebují i normální jídlo, ale nepotřebují ho tolik jako lidé –
nebo jako dhampýrka ve vývinu.
Večeře mě ale přesto celkem uspokojila, stejně jako celá
tahle událost. Až na to, že když jsme všichni dojedli, Lissa mi
oznámila, že se nemůžeme hned sebrat a odejít.
„Musíme konverzovat,“ zašeptala.
Konverzovat?
Lissa se zasmála mému útrpnému výrazu. „Ty jsi přece
společenštější než já.“
To byla pravda. Ve většině situací jsem to byla já, kdo se
nebál mluvit s lidmi. Lissa byla vždycky tak trochu plachá.

158
Jenže tady bylo na ní, aby konverzovala s vyšší královskou
společností, a já byla zvědavá, jak se jí to bude dařit. Byla
dokonalá, uhlazená a zdvořilá. Každý s ní chtěl promluvit a ona
vždycky přišla na tu správnou věc, kterou by měla říct.
Nepoužívala při tom nátlak, ale vyzařovalo z ní cosi, co k ní
přitahovalo pozornost. Možná to byl nějaký neuvědomělý
účinek éteru. Její kouzelné a přirozené charizma se projevilo
navzdory medikamentům. Zatímco dřív pro ni byly tyhle
společenské události stresující, teď je zvládala s lehkostí. Byla
jsem na ni pyšná. Většina rozhovorů probíhala v odlehčeném
duchu: všichni probírali módu, milostné životy královských atd.
Nikdo nechtěl kazit tu kouzelnou atmosféru konverzací
o Strigojích.
Po zbytek večera jsem se držela u Lissy. Říkala jsem si, že
tím vlastně trénuju na budoucnost, když ji všude následuju jako
tichý stín. Pravdou ale bylo, že jsem mezi tyhle lidi nezapadala,
a věděla jsem, že moje obvyklé vtípky by se tady nesetkaly
s úspěchem. Také jsem si bolestně uvědomovala, že jsem tu
jediná dhampýrka. Ano, byli tu i další dhampýři, ale ti jen dělali
svou práci strážců, přecházeli po stranách místnosti a sledovali
dění. Já tu byla jako host.
Lissa se prodírala davem a nakonec jsme se zastavily u malé
skupinky Morojů, kteří se bavili o něco hlasitěji než ostatní.
Jednoho z nich jsem poznala. Byl to ten kluk, kterého jsem
odtrhla od rvačky. Tentokrát na sobě neměl plavky, ale černý
smoking. Podíval se na nás, ale evidentně si mě nespojil s tím
včerejším incidentem. Přejel nás pohledem a pokračoval
v hádce. Nebylo žádným překvapením, že se bavili o ochraně
Morojů. On zastával názor, že by Morojové měli zaútočit na
Strigoje.
„Nerozumíte slovu sebevražda?“ dotázal se jeden
z okolostojících mužů. Měl prošedivělé vlasy a hustý plnovous.
Na sobě měl také smoking, ale jeho mladší druh vypadal ve
smokingu rozhodně lépe. „Vycvičit Moroje na vojáky by
znamenalo konec naší rasy.“
„To není žádná sebevražda,“ vykřikl ten mladší. „Je to
správná věc. Musíme se naučit postarat se o sebe sami. Naučit
se bojovat a používat v boji magii. To je naše největší výhoda,
kromě strážců samozřejmě.“

159
 „Ano, ale když máme strážce, další výhody
nepotřebujeme,“ prohlásil ten prošedivělý. „Naslouchal jste
nekrálovským. Ti nemají žádné svoje strážce, takže není divu,
že jsou tak vyděšení. To ale není důvod, proč bychom měli
vytáhnout do boje a riskovat svoje životy.“
„Tak to nedělejte,“ ozvala se náhle Lissa. Promluvila tiše,
ale všichni v té malé skupince zmlkli a zadívali se na ni. „Když
se bavíte o tom, že by se Morojové měli naučit bojovat, zní to,
jako byste tím mínili buď všechno, nebo nic. Tak to ale není.
Když nechcete bojovat, tak nemusíte. Naprosto to chápu.“ Ten
chlap se zatvářil, že se mu trochu ulevilo. „Jenže to jde jen
proto, že se můžete spolehnout na svoje strážce. To spousta
Morojů nemůže. A pokud se chtějí učit sebeobranu, pak
nevidím důvod, proč jim v tom bránit.“
Mladší z mužů se zatvářil vítězoslavně. „Vidíte?“
„To není tak jednoduché,“ bránil se dál šedovlasý. „Kdyby
šlo jenom o to, že se vás pár bláznů chce nechat zabít, tak
dobrá. Běžte a udělejte to. Ale kde se chcete naučit těm
takzvaným bojovým dovednostem?“
„Magii se učíme ovládat sami. A fyzickému boji nás můžou
naučit strážci.“
„Opravdu? Teď už chápu, kam tím míříte. My, co se
nezúčastníme vaší sebevražedné mise, budeme oloupeni o své
strážce, protože je budete potřebovat, aby vycvičili tu vaši
pochybnou armádu.“
Mladík se zamračil nad slovem pochybná a já uvažovala,
jestli tu budou svištět vzduchem pěsti. „Dlužíte nám to.“
„Ne, nedluží,“ prohlásila Lissa.
Opět se k ní stočily zmatené pohledy. Tentokrát na ni
triumfálně pohlédl ten šedovlasý. Ten mladší byl vzteky celý
rudý.
„Strážci jsou tím nejlepším, co k boji máme.“
„To ano,“ souhlasila. „Ale to vám nedává právo odvést je
od jejich povinností.“ Šedovlasý už zuřil.
„Tak jak se máme naučit bojovat?“ chtěl vědět mladík.
„Stejně jako strážci,“ oznámila mu Lissa. „Jestli se chcete
naučit bojovat, běžte na akademie. Učte se a trénujte stejně jako
novicové. Takhle byste nemuseli brát strážce z aktivní ochrany.
Na akademiích je bezpečno a strážci se tam beztak zaměřují na

160
výuku studentů.“ Zamyšleně se odmlčela. „Můžete začít
s výukou sebeobrany i u Morojů, kteří už studují.“
Upřely se na ni ohromené pohledy, včetně toho mého. Bylo
to elegantní řešení a všichni si to uvědomovali. Sice by se to asi
nesetkalo se stoprocentním souhlasem, ale většina by jistě byla
pro, neboť toto řešení by neuškodilo žádné straně. Bylo to
jednoduše geniální. Morojové na ni zírali s fascinací a úžasem.
Najednou začali mluvit všichni najednou, nadšení tím
nápadem. Zatáhli Lissu do vášnivé debaty o jejím plánu.
Nenápadně jsem se přesouvala na kraj té debatující skupinky,
což mi vyhovovalo. Pak jsem se dala na ústup a přesunula se do
kouta ke dveřím.
Cestou jsem prošla kolem servírky s podnosem plným
lahůdek. Pořád jsem měla hlad, a tak jsem si pokrmy
podezíravě prohlížela. Nic tam ale nevypadalo jako paštika ze
včerejška. Ukázala jsem na cosi, co vypadalo jako dušené maso.
„Nejsou to husí játra?“ zeptala jsem se.
Servírka jen zavrtěla hlavou. „Pankreas.“
To znělo zajímavě. Natáhla jsem se pro kousek.
„Je to slinivka,“ ozval se za mnou hlas. Nadskočila jsem.
„Co?“ vyjekla jsem. Servírka považovala moje zděšení za
odmítnutí, a tak se vydala nabízet dál.
Adrian Ivaškov na mě koukal, evidentně potěšen sám sebou.
„Děláš si srandu?“ zeptala jsem se. „Pankreas je slinivka?“
Nevím, proč mě to vlastně šokovalo. Morojové konzumují krev,
tak proč ne vnitřnosti? Znechuceně jsem se otřásla.
Adrian pokrčil rameny. „Je to vážně delikatesa.“
S výrazem odporu jsem zavrtěla hlavou. „No jo. Boháči
vymýšlejí kraviny.“
Zatvářil se pobaveně. „Co tady vůbec děláš, malá
dhampýrko? Sleduješ mě?“
„Jasně že ne,“ zamračila jsem se. Jako vždycky byl
dokonale oblečen. „Po tom maléru, do kterýho jsi nás ráno
dostal, bych tě asi těžko sledovala.“
Obdařil mě jedním ze svých provinilých úsměvů. Ačkoli mi
ten kluk lezl na nervy, přesto mě k němu cosi táhlo. Co to
jenom je?
„No já nevím,“ utahoval si ze mě. Teď se choval docela
normálně, po divném chování, které předvedl ráno ve svém

161
pokoji, už nebylo ani stopy. A navíc ve smokingu vypadal
mnohem líp než kterýkoli jiný chlap široko daleko. „Potkáváme
se totiž docela často, že? Teď je to, tuším, popátý? Začíná to
vypadat podezřele. Ale neboj. Tvému příteli to nepovím.
Žádnému z nich.“
Otevřela jsem pusu, abych začala protestovat, ale vtom mi
došlo, že mě předtím viděl s Dimitrijem. Odmítala jsem
zčervenat. „Mám jenom jednoho. Ten je něco jako přítel. No,
možná už ne. A stejně není co komu povídat. Ani se mi
nelíbíš.“
„Ne?“ podivil se Adrian a nepřestával se usmívat. „Tak proč
ses navoněla parfémem ode mě?“
Tentokrát už jsem opravdu zčervenala. O krok jsem couvla.
„Nenavoněla.“
Rozesmál se. „Samozřejmě, že ano. Když jsi odešla,
spočítal jsem ty krabičky. Navíc ho teď na tobě cítím. Je to
hezká vůně. Ostrá…, ale přesto sladká – ty jsi v hloubi duše
určitě taky taková. A víš, žes ten parfém použila správně? Jen
trošku, ale ne tolik, aby přehlušil tvou přirozenou vůni.“
Způsob, jakým pronesl slovo „vůni“, mi připadal až obscénní.
Královští Morojové mě občas znervózňovali, ale chytráci,
co se do mě trefují, nikdy. S takovými jsem se vypořádávala
denně. Setřásla jsem svou plachost a vzpomněla si, kdo jsem.
„Hele,“ prohlásila jsem a hodila si vlasy dozadu. „Měla
jsem právo si jeden nechat. Nabízels mi je. Ale pleteš se v tom,
když si myslíš, že to něco znamená. Neznamená. Tak akorát, že
by sis měl dávat bacha na to, abys nerozfofroval všechny svý
prachy.“
„Lidi, Rose Hathawayová si zahrává.“ Odmlčel se a od
procházejícího číšníka si vzal sklenku šampaňského. „Dáš si
taky?“
„Já nepiju.“
„Správně.“ Adrian mi stejně vrazil do ruky skleničku, vzal
si druhou pro sebe a mávl na číšníka, aby odešel. Měla jsem ten
dojem, že to asi ten večer nebude jeho první sklenička. „Tak.
Vypadá to, že naše milá Vasilisa zahnala mýho tátu do kouta.“
„Tvýho…“ Ohlédla jsem se po skupince, kterou jsem před
chvilkou opustila. Šedovlasý tam pořád stál a divoce
gestikuloval. „To je tvůj táta?“

162
 „Aspoň máma to tvrdí.“
„A ty s ním souhlasíš? Taky myslíš, že když budou
Morojové bojovat, bude to pro ně sebevražda?“
Adrian pokrčil rameny a znovu se napil. „Vlastně na to
žádný názor nemám.“
„To snad není možný. Jak to, že se k něčemu nepřikloníš?“
„Nevím, neuvažuju o tom. Mám na práci lepší věci.“
„Jako lepit se na mě a na Lissu,“ zabručela jsem. Pořád
jsem chtěla zjistit, co vlastně dělala u něj v pokoji.
Opět se usmál. „Říkám ti, že to ty sleduješ mě.“
„Jasně, jasně, potkali jsme se pětkrát…“ Zarazila jsem se.
„Pětkrát?“
Přikývl.
„Ne, viděli jsme se jen čtyřikrát.“ Volnou rukou jsem začala
naše setkání počítat. „Ten první večer, pak v lázních, potom,
když jsem přišla za tebou na pokoj, a teď.“
Tajnůstkářsky se na mě usmál. „Když to říkáš.“
„To teda říkám…“ Hlas mi selhal. Skutečně jsem
s Adrianem mluvila ještě jednou. Tak trochu. „Nemůžeš přece
myslet…“
„Co?“ V očích mu blýsklo zvědavostí. Působilo to spíš
nadějně než drze.
Polkla jsem, když jsem si vybavila svůj sen. „Nic.“ Aniž
bych o tom uvažovala, napila jsem se šampaňského. Přes celou
místnost jsem zachytila Lissiny pocity. Klidné a spokojené.
Dobře.
„Proč se usmíváš?“ otázal se Adrian.
„Protože Lissa zpracovává ten dav.“
„To mě nepřekvapuje. Ona patří k těm lidem, co okouzlí,
koho chtějí, teda pokud se snaží. Zabírá to dokonce i na lidi, co
ji nesnášejí.“
Křivě jsem na něj pohlédla. „Tenhle pocit mám, když se
bavím s tebou.“
„Ale nedá se říct, že bys mě nesnášela,“ poznamenal a dopil
svou sklenku. „To rozhodně ne.“
„Ale ani tě nemám ráda.“
„Tak to říkej dál.“ Přistoupil ke mně, ale nebylo v tom nic
výhrůžného, jen byl teď prostor mezi námi intimnější. „Já to
přežiju.“

163
 „Rose!“
Vzduch prořízl pronikavý hlas mojí matky. Několik lidí
v doslechu pohlédlo jejím směrem. Moje matka se vmžiku
ocitla u nás a tyčila se tam v celé své výši sto padesáti
centimetrů. Zuřila.

164
 SEDMNÁCT
„C O TO VYVÁDÍŠ?“ ZAJEČELA NA MĚ. MLUVILA O DOST
hlasitěji, než by se mi líbilo.
„Nic. Já…“
„Omluvte nás, lorde Ivaškove,“ zavrčela. Pak mě popadla
za předloktí a odtáhla mě ven z místnosti, jako by mi bylo pět.
Šampaňské mi vyšplouchlo ze skleničky až na šaty.
„A co vyvádíš ty?“ vykřikla jsem, jakmile jsme se ocitly na
chodbě. Lítostivě jsem zkontrolovala své polité šaty. „Tohle je
hedvábí. Mohlas mi je zničit.“
Vzala mou skleničku a odložila ji na nedaleký stolek. „To
by bylo dobře. Pak by ses aspoň neoblíkala jako nějaká laciná
štětka.“
„Ty jo,“ vypravila jsem ze sebe šokovaně. „To je dost
drsný. A co že se najednou chováš tak mateřsky?“ Ukázala jsem
na svoje šaty. „Nebyly zrovna laciný. A navíc jsi sama řekla, že
je od Taši hezký, že mi je dala.“
„Jenže jsem nepředpokládala, že si je oblečeš do morojské
společnosti a uděláš tu ze sebe atrakci.“
„Nedělám ze sebe žádnou atrakci. Ty šaty mi stejně všechno
zakrývají.“
„Takhle upnuté šaty jako by naopak všechno odhalovaly,“
opáčila. Ona byla samozřejmě oděna do typické černi strážců:
měla na sobě černé plátěné kalhoty a ze stejné látky sportovní
sako. Její křivky kompletně skrývalo oblečení.
„Obzvlášť, když jsi v takovéhle společnosti. Tvoje tělo…
vyniká. A když ještě k tomu flirtuješ s Morojem, nijak ti to
nepomáhá.“
„Neflirtovala jsem s ním.“
To nařčení mě naštvalo, protože mi připadalo, že se
poslední dobou chovám bezchybně. Dřív jsem s nějakými
Moroji flirtovala neustále a dělala jsem i další věci, ale po

165
několika rozhovorech a trapném incidentu s Dimitrijem jsem si
uvědomila, jak to bylo stupidní. Dhampýrky si musejí dávat na
Moroje pozor, což jsem měla neustále na paměti.
Vtom mě něco napadlo. „Krom toho,“ začala jsem
výsměšným tónem. „Není to snad právě to, co bych měla dělat?
Sbalit nějakýho Moroje a zachovat tak svou rasu? No aspoň ty
jsi to tak udělala.“
Vypěnila. „To jsem ale nebyla tak mladá jako ty.“
„Bylas jen o pár let starší.“
„Neudělej nějakou hloupost, Rose,“ varovala mě. „Na dítě
jsi ještě příliš mladá. Nemáš na to dostatek zkušeností – vždyť
ses zatím nemusela starat ani sama o sebe. Takhle bys nemohla
dělat práci, kterou chceš.“
Zoufale jsem zaúpěla. „Vážně se bavíme o tomhle? Jak
jsme se dostaly od mýho údajnýho flirtování k tomu, že se
nemám nechat zbouchnout? Nespím s ním ani s nikým jiným,
a i kdybych spala, vím, že existuje něco jako antikoncepce. Proč
se mnou mluvíš, jako bych byla malej harant?“
„Protože se tak chováš.“ To se až nápadně podobalo tomu,
co mi řekl Dimitrij.
Už jsem zuřila. „Takže mě teď pošleš do mýho pokoje?“
„Ne, Rose.“ Náhle působila tak unaveně. „Nemusíš chodit
do pokoje, ale už se sem nevracej. Můžeme jen doufat, že jsi
k sobě nepřitáhla přílišnou pozornost.“
„Vyvádíš, jako bych tam někomu tancovala na klíně,“
oznámila jsem jí. „Jenom jsem šla na večeři s Lissou.“
„Byla bys překvapená, co všechno může spustit pomluvy,“
pověděla mi. „Hlavně, když se bavíš s Adrianem Ivaškovem.“
S tím se otočila a vydala se chodbou. Pozorovala jsem ji,
jak odchází, a cítila jsem při tom vztek a zlost. Proč tolik
přehání?
Nic špatného jsem neudělala. Věděla jsem, že má strach,
aby se ze mě nestala krvavá děvka, ale tohle bylo dokonce i na
ni moc. Nejhorší na tom ale bylo, že mě odtáhla z večírku
a několik lidí to vidělo. Prohlašovala sice, že nechce, aby se na
mě upřela nechtěná pozornost, ale přitom tomu sama
napomohla.
Z místnosti vyšlo pár Morojů, kteří předtím stáli blízko mě
a Adriana. Když procházeli kolem mě, něco si šeptali.

166
 „Pěkně děkuju, mami,“ zahučela jsem sama pro sebe.
Připadala jsem si trapně. Vydala jsem se opačným směrem
a ani jsem nevěděla, kam vlastně jdu. Zamířila jsem do zadního
traktu ubytovny, co nejdál od lidí.
Chodba nakonec končila, ale nalevo se nacházely dveře a za
nimi schodiště. Nebylo zamčeno, tak jsem se vydala po
schodech nahoru k dalším dveřím. K mé radosti vedly na malou
plošinu na střeše, která nejspíš k žádnému účelu nesloužila.
Pokrývala ji vrstva sněhu. Bylo brzy ráno, takže ve
vycházejícím slunci se sníh krásně třpytil.
Odhrnula jsem závěj z jakési velké věci podobné krabici,
což byla patrně součást ventilačního systému. Bez ohledu na
svoje skvostné šaty jsem se tam usadila. Objala jsem se rukama
a jenom zírala na slunce, kterého si moc často neužiju.
Když se po pár minutách dveře otevřely, překvapilo mě to.
A když jsem se ohlédla, byla jsem překvapená ještě víc, protože
sem právě vcházel Dimitrij. Srdce mi poskočilo, ale radši jsem
se odvrátila. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Boty mu
křupaly po sněhu, když se ke mně blížil. Dál jsem seděla.
Dimitrij si sundal dlouhý kabát a přehodil mi ho přes ramena.
Usedl vedle mě. „Musí ti být hrozná zima.“
To byla, ale odmítala jsem to přiznat. „Slunce už vyšlo.“
Zaklonil hlavu a zadíval se na dokonale modré nebe. Věděla
jsem, že mu slunce musí chybět přinejmenším stejně jako mně.
„To ano. Ale stejně jsme v horách a navíc uprostřed zimy.“
Neodpověděla jsem. Chvíli jsme tam seděli a mlčeli, ale
nebylo to takové to nepříjemné mlčení. Vítr na nás co chvíli
přivál spršku sněhu. Morojové teď měli noc a většina jich taky
brzy půjde spát, takže na svazích skoro nikdo nebyl.
„Můj život je katastrofa,“ prohlásila jsem po chvíli.
„Žádná katastrofa,“ odpověděl automaticky.
„Šel jsi za mnou z toho večírku?“
„Ano.“
„Ani nevím, žes tam vůbec byl.“ Jeho tmavý oděv
napovídal, že na večírku byl patrně coby strážce ve službě.
„Takže jsi viděl, jak proslulá Janine ztropila rozruch, když mě
vytáhla ven?“
„To nebyl žádný rozruch. Skoro nikdo si toho nevšiml. Já to
viděl jen proto, že jsem se na tebe koukal.“

167
 Odmítala jsem podlehnout přílišnému nadšení nad tím jeho
přiznáním. „Ale byl to zbytečný humbuk,“ nedala jsem si to
vymluvit. „Stejně jsem jí fuk.“
Stručně jsem mu nastínila svůj rozhovor s matkou.
„Bojí se o tebe,“ řekl, když jsem skončila.
„Přehání to.“
„Matky se někdy chovají až příliš ochranitelsky.“
Zadívala jsem se na něj. „Jo, ale tohle je moje matka.
A nezdá se mi, že by mě nějak ochraňovala. Myslím, že se spíš
bojí, že ji ztrapním, nebo tak něco. Celá ta záležitost s tím, že
bych neměla mít dítě takhle mladá, je úplně debilní. K ničemu
takovýmu se rozhodně nechystám.“
„Třeba nemluvila o tobě,“ řekl.
Zavládlo ticho. Čelist mi poklesla.
Nemáš na to dostatek zkušeností – vždyť ses zatím nemusela
starat ani sama o sebe. Takhle bys nemohla dělat práci, kterou
chceš.
Mámě bylo dvacet, když jsem se jí narodila. Když jsem byla
malá, připadalo mi, že vlastně byla hrozně stará. Ale teď…
Vždyť byla jen o pár let starší než já. Ani v nejmenším nebyla
stará. Myslela si snad, že si mě pořídila moc brzy? Odflákla
mou výchovu, protože v té době to prostě líp neuměla? Lituje
toho, jak se vztah mezi námi pokazil? A není náhodou možné,
že měla vlastní zkušenost s Moroji a lidé ji pak začali
pomlouvat? Zdědila jsem toho po ní hodně. Třeba až dneska
v noci jsem si všimla, jak pěknou má postavu. V obličeji byla
taky hezká – teda skoro na čtyřicítku. Když byla mladší, určitě
byla fakt moc hezká.
Povzdechla jsem. Nechtěla jsem o tom přemýšlet. Kdybych
o tom totiž uvažovala, mohla bych svůj vztah s ní přehodnotit –
možná ji dokonce začala brát doopravdy jako matku –, ale už
tak mám až příliš vztahů, co mě stresují. Lissa mi dělá starosti,
i když se teď pro změnu tváří, že je všechno v pořádku. Můj
takzvaný vztah s Masonem je v troskách. A pak taky
samozřejmě Dimitrij…
„Nehádáme se, že ne?“ vyhrkla jsem.
Dlouze na mě pohlédl. „Chceš se hádat?“
„Ne. Nerada se s tebou hádám. Ale bojovat s tebou
v tělocvičně mi nevadí.“

168
 Zdálo se mi, že jsem u něj postřehla náznak úsměvu. Na mě
se vždycky usmíval tak napůl. „Taky se s tebou nerad hádám.“
Jak jsem tak seděla těsně vedle něj, nevycházela jsem
z úžasu, jak hřejivé a šťastné pocity ve mně jeho blízkost
vyvolává. Bylo mi s ním hrozně dobře, dojímal mě způsobem,
jakým by to Mason nikdy nesvedl. Lásku si nemůžete vynutit,
napadlo mě. Buď tu je, nebo není. A když tu není, musíte být
schopni si to přiznat. Pokud se ale láska dostaví, musíte dělat,
co je třeba, abyste své milované ochránili.
Nadechla jsem se k prohlášení, které mě samotnou
překvapilo. Jednak proto, že bylo nesobecké, a pak taky proto,
že jsem to myslela vážně.
„Měl bys to přijmout.“
Trhl sebou. „Co?“
„Tašinu nabídku. Měl bys toho využít. Je to vážně skvělá
příležitost.“
Vybavila jsem si mámina slova o tom, že by žena měla být
připravená mít děti. Já nebyla. Možná ani moje máma ne. Ale
Taša ano. A já věděla, že Dimitrij taky. Spolu jim to vážně
klapalo. Měl by se stát jejím strážcem a mít s ní děti… Bylo by
to dobré pro oba.
„Od tebe bych nikdy nečekal, že mi řekneš něco takového,“
vypravil ze sebe přiškrceně. „Hlavně po tom…“
„Co jsem se zachovala jako blbka? Jo.“ Přitáhla jsem si jeho
kabát těsněji k tělu, protože mi byla zima. Voněl po něm. Bylo
to omamující, takhle jsem si mohla snadno představovat, že mě
objímá. Adrian měl zřejmě pravdu, když povídal o moci vůní.
„Jak jsem řekla, nechci se s tebou hádat. Nechci, abychom se
vzájemně nenáviděli. A… taky…“ Násilím jsem zavřela oči
a zase je otevřela. „Bez ohledu na to, co k tobě cítím… Chci
jenom, abys byl šťastný.“
Opět zavládlo ticho. Bolelo mě u srdce.
Dimitrij mě objal kolem ramen. Přitáhl si mě k sobě a já mu
položila hlavu na hrudník. „Rozo.“ To bylo vše, co řekl.
To bylo poprvé, co se mě doopravdy dotkl od té noci, kdy
na nás bylo uvrženo kouzlo chtíče. V tělocvičně to bylo jiné,
takové živočišnější. Ani tohle nebylo erotické. Tohle bylo
o vzájemné blízkosti dvou lidí, kterým na sobě záleží, o jakémsi
spojení dvou bytostí.

169
 Dimitrij by mohl klidně utéct s Tašou, ale já bych ho stejně
milovala. Nejspíš ho budu milovat pořád.
Na Masonovi mi taky záleží. Jenže jeho asi nikdy milovat
nebudu.
Povzdechla jsem si a přála si, abych takhle mohla zůstat
věčně. Když jsem byla s Dimitrijem, připadalo mi to správné.
A ať už mě pomyšlení na to, že bude s Tašou, bolelo sebevíc,
připadalo mi správné dělat pro něj jen to nejlepší. V tu chvíli
jsem si uvědomila, že je načase přestat být zbabělá a konečně
udělat to, co mám. Mason mi řekl, že bych se měla v sobě
vyznat. A právě se mi vyjasnila jedna věc.
Neochotně jsem se od Dimitrije odtáhla a podala mu jeho
kabát. Zvedla jsem se. Zvědavě mě pozoroval a dobře věděl, že
se mi to nedělá snadno.
„Kam jdeš?“ zeptal se.
„Zlomit někomu srdce,“ odpověděla jsem.
Ještě vteřinu jsem Dimitrije obdivovala – jeho tmavé
vědoucí oči a hedvábné vlasy. Potom jsem vešla dovnitř.
Musela jsem se omluvit Masonovi… a taky mu říct, že mezi
námi nikdy nic nebude.

170
 OSMNÁCT
V BOTÁCH NA VYSOKÝCH PODPATCÍCH UŽ MĚ ZAČÍNALY bolet
nohy, a tak jsem si je zula, sotva jsem vešla dovnitř. Ubytovnou
už jsem procházela bosá. V Masonově pokoji jsem nikdy
nebyla, ale pamatovala jsem si, o jakém čísle se zmiňoval, takže
jsem ho našla bez potíží.
Chviličku po zaklepání mi otevřel Masonův spolubydlící
Shane. „Ahoj, Rose.“
Ustoupil stranou, tak jsem vešla dál a rozhlížela se.
V televizi zrovna běžely zprávy – to byla stinná stránka nočního
života, že takhle po ránu nedávali v televizi nic kloudného.
Skoro všechny plochy pokrývaly prázdné plechovky od
limonád. Po Masonovi nebylo nikde ani stopy.
„Kde je?“ zeptala jsem se.
Shane potlačil zívnutí. „Myslel jsem, že je s tebou.“
„Celý den jsem ho neviděla.“
Znovu zívl a zatvářil se zamyšleně. „Vlastně si balil bágl.
Předpokládal jsem, že se spolu chcete zdejchnout někam na
rande. Piknik nebo tak něco. Hmm, hezký šaty.“
„Dík,“ zamumlala jsem a taky se zamračila.
Balil si bágl? To nedávalo smysl. Nebylo kam jít. Ani
nebylo kudy jít. Celý rekreační areál byl střežen stejně pečlivě
jako Akademie. S Lissou jsme se odtamtud dostaly jen za
použití nátlaku a i tak to bylo dost těžké. Proč by si Mason balil
věci, když neměl kam jít?
Položila jsem Shaneovi ještě pár otázek a nakonec se
přiklonila k šílené možnosti. Vyhledala jsem velitele strážců.
Dal mi jména těch, kteří vykonávali službu na hranicích
pozemku v době, kdy byl Mason naposledy spatřen. Většinu
těch jmen jsem znala, a navíc teď už ve službě nebyli, takže
bylo snadné je najít.

171
 První dva bohužel Masona dneska vůbec neviděli. Když se
mě ptali, proč to chci vědět, zamumlala jsem cosi neurčitého
a odběhla. Třetí osobou na mém seznamu byl chlápek jménem
Alan, strážce, který obvykle pracoval na Akademii v nižším
kampusu. Zrovna se vracel ze sjezdovky a odkládal hůlky
u dveří. Jakmile mě zaregistroval, usmál se.
„Jistěže jsem ho viděl,“ odpověděl a sehnul se, aby si
odepnul lyže.
Ulevilo se mi. Až dosud jsem si neuvědomovala, jak moc si
s tím dělám starosti.
„Víte, kde je?“
„Ne. Pustil jsem jeho a Eddieho Castilea… a tu Rinaldiovic
holku, jak se jen jmenuje… severní bránou a pak už jsem je
neviděl.“
Vyvalila jsem oči. Alan si dál odepínal lyže, jako bychom
probírali stav sjezdovky.
„Vy jste pustil Masona a Eddieho… a Miu ven?“
„Jo.“
„A… proč?“
Konečně si lyže odepnul a vzhlédl ke mně se šťastným
a zasněným výrazem. „Protože mě o to požádali.“
Ledová hrůza mi sevřela srdce. Věděla jsem, který strážce
tam měl službu s Alanem, a tak jsem ho urychleně vyhledala.
Ten mi ale odpověděl úplně stejně. Prostě pustil Masona,
Eddieho a Miu ven, aniž by se jich na cokoli vyptával. A stejně
jako Alan si evidentně neuvědomoval, že by na tom bylo něco
špatného. Působil dost zmateně. Takový pohled už jsem viděla.
Takhle se dívali lidi, na něž Lissa použila nátlak.
Vlastně se to stávalo, i když chtěla, aby si někdo něco moc
dobře nepamatoval. Dokázala v nich vzpomínku úplně pohřbít
a pak ji buď vymazat, nebo nechat k pozdějšímu použití. Nátlak
ovládala natolik dobře, že dokázala lidi přimět, aby na něco
úplně zapomněli. A jelikož tihle dva strážci si odchod těch tří
pamatovali, znamenalo to, že na ně nátlak provedl někdo, kdo
ho neovládal tak dobře jako Lissa.
Někdo jako třeba Mia.
Nejsem zrovna omdlívací typ, ale v tu chvíli mi připadalo,
že to se mnou sekne. Celý svět se se mnou točil. Zavřela jsem

172
oči a zhluboka se nadechla. Když jsem oči zase otevřela, svět už
se netočil. Dobře. Žádný problém. Na tohle přijdu.
Mason, Eddie a Mia dnes odešli z areálu. A nejenže utekli,
dokonce při tom použili nátlak – což je přísně zakázáno.
Nikomu se o tom nezmínili. Odešli severní bránou. Viděla jsem
plánek celého rekreačního komplexu. K severní bráně vede
úzká příjezdová silnice, která pak navazuje na trochu větší
silnici vedoucí do asi dvacet kilometrů vzdáleného městečka.
O tom městečku se Mason zmiňoval, že tam jezdí autobusy.
Do Spokane.
Do Spokane, kde se zdržuje početná skupina Strigojů
a zřejmě i jejich lidských spolupracovníků.
Spokane, kde si Mason může splnit své šílené sny o zabíjení
Strigojů.
Spokane, o kterém věděl jen proto, že jsem mu o něm řekla.
„Ne, ne, ne,“ zabrblala jsem sama pro sebe a téměř se
rozběhla do svého pokoje.
Tam jsem ze sebe svlékla šaty a oblékla si pořádné zimní
oblečení: boty, džíny a svetr. Popadla jsem kabát a rukavice
a vyběhla ke dveřím, ale vtom jsem se zarazila. Jednala jsem
bezmyšlenkovitě. Co jsem vlastně chtěla dělat? Určitě bych to
měla někomu říct… Jenže pak by se ti tři dostali do pořádného
maléru. Problém by mohl mít i Dimitrij, jelikož mi na důkaz
toho, že respektuje mou dospělost, svěřil tajnou informaci
o Strigojích ve Spokane a já to pak roztroubila.
Podívala jsem se na hodiny. Nějakou dobu potrvá, než si
někdo všimne, že tady nejsme. Pokud se mi ovšem podaří
dostat se z areálu.
O pár minut později už jsem klepala na Christianovy dveře.
Otevřel mi a vypadal rozespale a cynicky jako obvykle.
„Jestli ses za ni přišla omluvit, tak do toho,“ oznámil mi
povzneseně.
„Drž hubu,“ vyštěkla jsem. „Tohle se tě netýká.“
Rychle jsem mu vysvětlila, co se stalo. Na tohle dokonce
ani Christian neměl žádnou chytrou odpověď.
„Takže… Mason, Eddie a Mia vyrazili do Spokane lovit
Strigoje?“
„Jo.“

173
 „A do hajzlu. Proč jsi nešla taky? Přijde mi to jako něco,
čeho by ses určitě ráda zúčastnila.“
Musela jsem se hodně ovládat, abych ho nepraštila.
„Protože nejsem cvok! Ale chci je dohonit dřív, než stihnou
udělat něco ještě stupidnějšího.“
Christian zbystřil. „A co chceš ode mě?“
„Musím se odtud dostat. Mia použila na strážce nátlak.
Potřebuju, abys udělal totéž. Vím, že ses to učil.“
„To jo,“ připustil. „Jenže…, no…“ Snad poprvé vůbec se
zatvářil zahanbeně. „Moc mi to nejde. A použít nátlak na
dhampýry je skoro nemožný. Liss je v tom stokrát lepší než já.
Ostatně asi každej Moroj.“
„Já vím. Ale nechci ji zatáhnout do průšvihu.“
Pobaveně odfrkl. „Ale že zatáhneš do průšvihu mě, to ti
nevadí.“
Pokrčila jsem rameny. „Ani ne.“
„Ty jsi teda drsná, víš to?“
„Jo, vlastně jo.“
O pět minut později už jsme šlapali k severní bráně. Slunce
stoupalo, takže skoro všichni byli zalezlí uvnitř. To bylo dobře.
Doufala jsem, že nám to usnadní útěk.
Blbost, blbost, říkala jsem si neustále. Tohle se nám vymstí.
Proč to Mason udělal? Věděla jsem o tomhle jeho šíleném
povahovém sklonu kdykoli se vrhnout do boje. Taky ho štvalo,
že strážci po tom nedávném útoku vůbec nic nedělali. Ale
stejně. Vážně se zbláznil? Musel přece vědět, jak je to
nebezpečné. Bylo by možné… Bylo by možné, že já jsem ho
naštvala natolik, že zašel takhle daleko? Bylo tohle důvodem,
proč to udělal a ještě ke všemu do toho zatáhl Eddieho a Miu?
Ne že by zrovna ty dva bylo těžké přesvědčit. Eddie by šel za
Masonem kamkoli a Mia byla stejně jako Mason celá žhavá,
aby pobila každého Strigoje na světě.
Bez ohledu na spoustu otázek, které se mi honily hlavou,
jedna věc byla rozhodně jasná. To já pověděla Masonovi
o Strigojích ve Spokane. Byla to moje chyba. Kdybych to
neudělala, nic z toho by se nemuselo stát.
„Lissa vždycky začne očním kontaktem,“ radila jsem
Christianovi, když jsme se blížili k bráně. „A mluví takovým
klidným a vyrovnaným hlasem. Ale nevím, co dál. Teda hodně

174
se soustředí, tak to zkus taky. Zaměř se na to, abys jim vnutil
svou vůli.“
„Já vím,“ vyštěkl. „Viděl jsem ji to dělat.“
„Fajn,“ vykřikla jsem podrážděně. „Jen se ti snažím
pomoct.“
Zamžourala jsem a zaregistrovala, že u brány stojí jen jeden
strážce – to máme štěstí. Zrovna se střídali ve službě. Jelikož
byl den, riziko střetu se Strigoji bylo mizivé. Strážci stále
vykonávali své povinnosti, ale touhle dobou si mohli na chvilku
oddechnout.
Chlápek v bráně se netvářil poplašeně, když jsme se tam
objevili. „Co tu děláte, děcka?“
Christian polkl. V obličeji se mu objevily vrásky, jak se
napjatě soustředil.
„Pustíte nás za bránu,“ prohlásil. Byl nervózní, takže se mu
trochu třásl hlas, ale jinak se jeho projev docela blížil Lissinu
uklidňujícímu tónu. Bohužel to na strážce nezabralo. Jak už
Christian řekl, použít nátlak na strážce je téměř nemožné. Mia
asi měla štěstí. Strážce se na nás zazubil.
„Cože?“ dotázal se pobaveně.
Christian to zkusil znovu. „Pustíte nás za bránu.“
Strážcův úsměv trochu ochabl a on překvapeně zamrkal.
Neměl ten zastřený pohled, jaký měly Lissiny oběti, ale bylo
znát, že Christianův nátlak na něj má aspoň nepatrný
a chvilkový účinek. Bohužel to nestačilo, aby nás pustil ven
a zapomněl. Já ale byla vycvičená tak, abych někoho k něčemu
přinutila bez použití magie.
U svého stanoviště měl strážce položenou obrovskou
baterku. Měřila dobře šedesát centimetrů a vážila tak tři a půl
kila. Popadla jsem ji a praštila s ní strážce zezadu do hlavy.
Zachroptěl a skácel se k zemi. Ten útok skoro ani nepostřehl.
Přestože jsem si uvědomovala, jak strašnou věc jsem právě
provedla, nesmyslně jsem zatoužila, aby u toho byl nějaký můj
profesor a dobře ohodnotil můj vynikající výkon.
„Kriste Ježíši!“ vykřikl Christian. „Tys právě napadla
strážce.“
„Jo.“ Tolik k mému úmyslu nikoho nezatáhnout do potíží.
„Netušila jsem, že jsi v nátlaku tak nemožnej. S následky se

175
holt vypořádám pak. Díky za pomoc. Měl by ses vrátit, než
přijde další směna.“
Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „Ne. Do tohohle jdu s tebou.“
„Ne,“ namítla jsem. „Potřebovala jsem tě jen k tomu, abys
mi pomohl dostat se přes bránu. Nemusíš chodit se mnou, ještě
bys měl průšvih.“
„Já už průšvih mám!“ Ukázal na strážce na zemi. „Viděl
mě. Tak jako tak jsem v pytli, takže ti klidně můžu pomoct.
Nebuď taková trubka.“
Rychle jsme se vydali ven. Provinile jsem se ohlédla po
strážci. Byla jsem si jistá, že jsem ho nepraštila tolik, abych mu
způsobila vážné zranění. Navíc slunce hřálo, takže nehrozilo, že
by tam umrzl.
Asi po pěti minutách chůze mi došlo, že máme problém.
Přestože jsme byli pořádně oblečení a měli sluneční brýle,
slunce mělo na Christiana zničující vliv. Zpomalovalo nás to.
Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a omráčeného strážce
někdo objeví a začnou nás honit.
Za námi se vynořilo auto, které nebylo z Akademie.
Okamžitě jsem se rozhodla. Nebyla jsem žádným zastáncem
stopování. Dokonce i já si uvědomovala, jak je to nebezpečné.
Jenže jsme odtud museli rychle vypadnout. Mohla jsem jen
doufat, že s Christianem dokážeme přemoct nějakého úchyla,
který by si na nás něco zkusil.
Když auto zastavilo, naštěstí v něm seděl postarší pár, který
vypadal, že si spíš jen dělá starosti. „Děti, jste v pořádku?“
Palcem jsem ukázala kamsi dozadu. „Naše auto sklouzlo ze
silnice. Můžete nás hodit do města, abych zavolala tátovi?“
Zabralo to. Po čtvrthodině nás vysadili u benzínky. Vlastně
jsem měla problém se těch lidí vůbec zbavit, protože nám
hrozně chtěli pomoct. Nakonec jsme je přesvědčili, že budeme
v pohodě, a popošli jsme pár bloků k autobusové zastávce. Jak
jsem předpokládala, v tomhle městečku cestovní ruch příliš
nekvetl. Měli tu jen tři autobusové linky: dvě do dalších
lyžařských středisek a jednu do Lowstonu v Idahu. Z Lowstonu
se pak dá dostat do dalších měst.
Tak trochu jsem doufala, že třeba zastihneme Masona
a ostatní na zastávce, protože jim autobus ještě nejel. Pak
bychom je mohli odtáhnout zpátky a nikdo by žádný extra

176
průšvih neměl. Bohužel tu po nich nebylo ani památky. Ale
příjemná paní u přepážky dobře věděla, o kom mluvíme.
Potvrdila, že ti tři si koupili jízdenky do Spokane, kam se
dostanou z Lowstonu.
„Sakra,“ ulevila jsem si. Paní jen pozdvihla obočí nad mým
výrazivem. Otočila jsem se k Christianovi. „Máš prachy na
autobus?“

  

Cestou jsme s Christianem moc nemluvili. Řekla jsem mu

jen, že je debil, když tak vyvádí kolem Lissy a Adriana. Než
jsme dojeli do Lowstonu, podařilo se mi ho přesvědčit, že ti dva
spolu nic neměli, což byl menší zázrak. Po cestě dál do Spokane
Christian spal, ale já usnout nedokázala. Pořád jsem si jen
omílala dokola, že je to moje vina.
Do Spokane jsme přijeli pozdě odpoledne. Vyptávali jsme
se lidí, než jsme konečně našli někoho, kdo věděl, kde je tu
obchodní centrum, které zmiňoval Dimitrij. Od autobusového
nádraží to bylo dost daleko, ale pěšky se to ujít dalo. Nohy mě
bolely z pětihodinového sezení v autobuse, takže jsem pohyb
uvítala. Slunce se sklánělo k západu, ale jelikož už bylo nízko,
nemělo na vampýry tak zhoubný vliv, a tak ani Christianovi
výšlap nevadil.
A jak se mi často stávalo, když jsem byla v klidném
rozpoložení, začalo mě to táhnout do Lissiny hlavy. Nebránila
jsem se tomu, protože jsem chtěla vědět, co se děje v našem
lyžařském středisku.
„Vím, že je chceš chránit, ale my se musíme dozvědět, kde
jsou.“
Lissa seděla na posteli v našem pokoji, nad ní se tyčil
Dimitrij a moje matka. Dimitrij mluvil. Bylo zajímavé vidět ho
jejíma očima. Měla z něj respekt a bylo to něco docela jiného
než nával intenzivních pocitů, které jsem v jeho přítomnosti
prožívala já.
„Už jsem řekla, že nevím,“ odpověděla Lissa. „Nevím, co
se stalo.“
Cítila jsem, že se o nás hrozně bojí. Na jedné straně mě
mrzelo, že se kvůli nám tak trápí, ale na druhé straně jsem byla

177
ráda, že jsme ji do toho nezatáhli. Nemohla nic říct, když
o ničem nevěděla.
„Nechce se mi věřit, že ti neřekli, kam jdou,“ prohlásila
moje matka. Z jejích slov nezaznívala žádná známka citu, ale
v obličeji se jí objevily ustarané vrásky. „Vždyť přece máte…
pouto.“
„To ale funguje jen jednosměrně,“ povzdechla si smutně
Lissa. „A vy to víte.“
Dimitrij před Lissu poklekl, aby se jí mohl podívat do očí.
Vzhledem ke své výšce by to tak měl dělat s každým, komu se
chce podívat do očí. „Určitě nám nechceš nic říct? Vůbec nic?
Nikde ve městě nejsou. Pán, co prodává lístky na autobus, je
taky neviděl…, ale jsme si jistí, že právě tím způsobem museli
zmizet. Potřebujeme něco, cokoli, čeho bychom se mohli
chytit.“
Pán, co prodává lístky na autobus? Další šťastná trefa. Paní,
která nám lístky prodala, už patrně odešla domů. A její kolega
nás neznal.
Lissa zaťala zuby a rozzuřila se. „Nemyslíte, že kdybych
něco věděla, tak bych vám to řekla? Copak si myslíte, že se o ně
taky nebojím? Nemám tušení, kde jsou. Dokonce ani nevím,
proč vůbec odešli…, nedává mi to smysl. A hlavně nechápu,
proč s sebou ze všech lidí tady vzali zrovna Miu.“ Poutem jsem
ucítila lítost a ublížení z toho, že jsme ji vynechali.
Dimitrij se s povzdechem zaklonil. Z jeho pohledu jsem
usoudila, že jí věří. A také bylo jasné, že si dělá starosti –
a nejen z profesionálního hlediska. Když jsem tak viděla, jak se
trápí – kvůli mně –, úplně mi z toho pukalo srdce.
„Rose?“ Christianův hlas mě přivedl zpátky do reality. „Asi
už jsme tady.“
Stáli jsme na náměstí před nákupním centrem. V rohu
hlavní budovy se nacházela kavárna, jejíž stoly stály venku na
otevřeném prostranství. Z budovy i dovnitř proudily davy lidí,
i touhle dobou všichni zběsile nakupovali.
„Tak jak je najdem?“ zeptal se Christian.
Pokrčila jsem rameny. „Možná, že když se budeme chovat
jako Strigojové, probodnou nás kůlem.“
Trošku se usmál. Určitě to nechtěl přiznat, ale můj vtip ho
pobavil.

178
 Vešli jsme dovnitř. Jako v každém nákupním centru i tady
byly obchody známých značek a mě zcela sobecky napadlo, že
kdybychom ty zběhy našli brzy, ještě by mohlo být otevřeno.
Dvakrát jsme prošli celé centrum, a po našich kamarádech
nebylo ani stopy. Dokonce jsme nezahlédli ani nic, co by
připomínalo tunely.
„Možná jsme na špatným místě,“ povzdechla jsem nakonec.
„Nebo oni,“ napadlo Christiana. „Mohli jít někam jinam…
Počkej.“
Ukázal někam a já se podívala tím směrem. Ti tři zrádci
seděli u stolu uprostřed koutku s občerstvením. Vypadali tak
zbědované a sklíčeně, že mi jich bylo skoro až líto.
„Co bych teď dal za foťák,“ uchechtl se Christian.
„To není sranda,“ odbyla jsem ho a zamířila k té skupince.
Vydechla jsem úlevou. Evidentně nenarazili na žádného
Strigoje, byli pořád naživu a mohli se vrátit, než se ocitnou
v ještě větším maléru.
Všimli si mě, až když jsem došla k nim. Eddie nadskočil.
„Rose? Co tady děláš?“
„Hráblo vám?“ zaječela jsem. Několik lidí poblíž na nás
udiveně pohlédlo. „Uvědomujete si, v jakým jste průšvihu? Do
jakýho průšvihu jste zatáhli nás?“
„Jak jsi nás sakra našla?“ podivil se Mason tlumeným
hlasem a úzkostlivě se rozhlížel kolem.
„Kdybyste byli zločinci na útěku, našel by vás každej,“
oznámila jsem jim. „Ženská na autobusáku věděla, kam jste si
kupovali lístky. A taky mi bylo jasný, že jste se vydali na
nesmyslnej hon Strigojů.“
Mason se na mě podíval tak, že jsem hned věděla, že to
mezi námi není v pořádku. Místo něj odpověděla Mia.
„Není to nesmyslný.“
„Hmm?“ ozvala jsem se. „Zabili jste Strigoje? Našli jste
vůbec nějakýho?“
„Ne,“ přiznal Eddie.
„Fajn,“ shrnula jsem to. „Máte štěstí.“
„Proč jsi tolik proti zabíjení Strigojů?“ dotázala se Mia
zapáleně. „Copak tě právě na to netrénujou?“
„Trénujou nás na mise, který mají smysl, ne na dětský
vylomeniny, jako je tohle.“

179
 „To není vylomenina,“ vyjekla. „Zabili mi matku. A strážci
nic nedělali. Dokonce mají i špatný informace. V tunelech tu
žádní Strigojové nejsou. Nejspíš ani nikde jinde v celým
městě.“
Christian se podivil. „Vy jste našli tunely?“
„Jo,“ odvětil Eddie. „Ale jak řekla, nejsou k ničemu.“
„Měli bychom se tam podívat, než odjedeme,“ řekl mi
Christian. „Mohlo by to bejt hustý. A jestli se spletli, tak tam
žádný nebezpečí nehrozí.“
„Ne,“ vyštěkla jsem. „Jedeme domů. Hned.“
Mason vypadal unaveně. „Jdeme znovu prohledat město.
Ani ty nás nepřesvědčíš, abychom se vrátili, Rose.“
„To sice ne, ale školní strážci vás přesvědčit můžou, když
jim zavolám a povím, že jste tady.“
Klidně by se to dalo nazvat vydíráním nebo vymýšlením,
nicméně účinek byl stejný. Všichni tři se na mě podívali, jako
bych jim naráz uštědřila kopanec do břicha.
„To bys fakt udělala?“ ujistil se Mason. „Takhle bys nás
zradila?“
Promnula jsem si oči a zoufale uvažovala, proč se tady
snažím fungovat jako hlas rozumu. Kde je ta holka, která utekla
ze školy? Mason měl pravdu. Změnila jsem se.
„To není o zradě. Chci vás jenom udržet naživu.“
„Myslíš, že jsme bezbranní?“ optala se Mia. „Myslíš, že se
necháme hned zabít?“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Nebo už jsi objevila způsob, jak
využít vodu jako zbraň?“
Zčervenala a nic na to neřekla.
„Vzali jsme si stříbrný kůly,“ prohlásil Eddie.
Fantastické. Museli je ukrást. Úpěnlivě jsem pohlédla na
Masona.
„Masone, prosím. Odvolej to. Pojďte se vrátit.“
Dlouho se na mě díval. Nakonec povzdechl. „Dobře.“
Eddie i Mia na něj konsternované zírali. Mason se ale
pasoval do role velitele, takže bez něj se jim do toho moc
nechtělo. Mia vypadala, že to nese nejhůř, a já se kvůli tomu
trápila. Matku sotva stačila oplakat a hned se vrhla do téhle
bláznivé msty, aby se nějak vyrovnala se svou ztrátou. Až se

180
vrátíme zpátky, bude toho ještě víc, s čím se bude muset
vyrovnat.
Christianovo nadšení ze zdejších podzemních tunelů ale
neutuchalo. Vzhledem k tomu, že tolik času trávil na půdě,
nijak mě to nepřekvapovalo.
„Koukal jsem na jízdní řád,“ pověděl mi. „Máme ještě čas,
než pojede další autobus.“
„Nemůžeme napochodovat do doupěte Strigojů,“ namítla
jsem a vydala se k východu.
„Žádní Strigojové tam nejsou,“ řekl Mason. „Vážně je to
tam jen pro zaměstnance. Po ničem zvláštním ani památky. Fakt
si myslím, že strážci mají špatnej tip.“
„Rose,“ naléhal Christian. „Ať si aspoň užijeme nějakou
zábavu.“
Všichni se dívali na mě. Připadala jsem si jako nějaká
máma, která odmítá koupit dítěti sladkost.
„Tak dobře. Ale jenom tam nakouknem.“
Ti tři vedli mě a Christiana na opačnou stranu obchodního
centra, kde jsme prošli dveřmi označenými nápisem JEN PRO
ZAMĚSTNANCE. Vyhnuli jsme se několika poskokům
a proklouzli dalšími dveřmi, za nimiž bylo schodiště. Krátce
jsem zažila déjà vu, když jsem si vybavila schody na Adrianovu
lázeňskou party. Až na to, že tyhle byly špinavější a odporně
smrděly.
Došli jsme až dolů. Nebyl to ani tak tunel, jako spíš úzká
chodba, jejíž stěny byly zapatlané zaschlou vrstvou špíny.
Tu a tam podél stěn svítilo nepříjemné fosforeskující světlo.
Chodba se pak větvila doleva a doprava. Všude se válely
krabice s úklidovým náčiním a elektrickými součástkami.
„Vidíš?“ řekl Mason. „Nic než nuda.“
Ukázala jsem oběma směry. „Co je tam dál?“
„Nic,“ povzdechla Mia. „Ukážeme vám to.“
Vydali jsme se doprava a tam to vypadalo stejně. Už jsem si
začínala myslet, že to je vážně nuda, ale vtom jsem si všimla
nějakého černého nápisu na zdi. Zastavila jsem se a podívala se
na to. Byla to jen písmena.

D
B

181
 C
O
T
D
V
L
D
Z
S
I

U některých byly čárky a křížky, ale většina se mi zdála

úplně nesouvislá. Mia zaznamenala mou zvědavost.
„To si tady nejspíš něco píšou zaměstnanci,“ pověděla.
„Nebo to udělal nějakej gang.“
„Nejspíš,“ připustila jsem a dál jsem si to prohlížela. Ostatní
se nervózně ošívali a nechápali mou fascinaci zmatenými
písmeny. Ani já to nechápala, ale jako by mi něco napovídalo,
abych se tu ještě zdržela.
Vtom mi to došlo.
B jako Badica, Z jako Zeklos, I jako Ivaškov…
Jenom jsem zírala. Bylo tu první písmeno jména každé
královské rodiny. Byla tam tři jména od D, ale po pořádku mohl
být ten seznam podle velikosti rodin. Začala jsem s těmi
menšími – Dragomir, Badica, Conta – a pokračovala jsem až
nahoru k početnému klanu Ivaškovů. Čárkám mezi písmeny
jsem nerozuměla, ale hned jsem si všimla, u kterých rodin je
křížek. Badicovi a Drozdovi.
Odstoupila jsem od zdi. „Musíme odtud zmizet,“ prohlásila
jsem. Vlastní hlas mě trochu vyděsil. „Hned.“
Ostatní se na mě dívali překvapeně. „Proč?“ vyptával se
Eddie. „Co se děje?“
„Povím vám to pak. Teď ale musíme pryč.“
Mason ukázal směrem, kam jsme původně mířili. „Tahle
chodba vede ještě o pár bloků dál. Vylezli bychom blíž
k autobusáku.“
Zadívala jsem se do temného neznáma. „Ne,“ uzavřela jsem
to. „Vrátíme se, odkud jsme přišli.“

182
 Všichni se na mě dívali, jako bych se zbláznila. Vraceli
jsme se a nikdo se na nic nevyptával. Když jsme vyšli z
nákupního centra ven, vydechla jsem úlevou, že slunce ještě
svítí. Už ale pomalu klesalo za obzor a barvilo domy do odstínů
oranžové a červené. To stačilo, abychom se v bezpečí a beze
strachu před Strigoji dostali na nádraží.
Už jsem věděla, že ve Spokane jsou opravdu Strigojové.
Dimitrij měl přesné informace. Netušila jsem, co přesně ten
seznam znamená, ale určitě měl něco společného s nedávnými
útoky. Musím to okamžitě nahlásit strážcům. A ostatním
rozhodně nebudu vykládat, co jsem objevila, teprve až budeme
v bezpečí v rekreačním středisku. Masona by mohlo klidně
napadnout se tam vrátit, kdyby věděl, co jsem odhalila.
Většinu cesty k autobusu jsme mlčeli. Myslím, že moje
nálada ovlivnila i ostatní. Dokonce i Christian vypadal, že mu
došly sarkastické poznámky. Ve mně vířily pocity, které se
pohybovaly od vzteku až po výčitky svědomí, když jsem tak
pořád dokola přezkoumávala svou roli v tom všem.
Eddie, který šel přede mnou, se náhle zastavil a já do něj
málem vrazila. Rozhlížel se. „Kde to jsme?“
Vytrhla jsem se ze zamyšlení a také se rozhlídla. Tyhle
baráky mi nic neříkaly. „Zatraceně!“ vykřikla jsem. „Ztratili
jsme se? Copak nikdo nekoukal, kudy jsme šli?“
Ta otázka byla dost nefér, vzhledem k tomu, že jsem okolí
sama nevěnovala pozornost, ale vztek mi zatemnil rozum.
Mason mě chvilku pozoroval, načež ukázal: „Tudy.“
Otočili jsme se a vydali se úzkou uličkou mezi dvěma
domy. Nezdálo se mi, že jdeme správně, ale lepší nápad jsem
stejně neměla. Navíc jsem nechtěla zůstat stát na místě
a dohadovat se.
Nedošli jsme daleko, když jsem zaslechla zvuk motoru
a skřípění pneumatik. Mia šla prostředkem silnice a moje
ochranitelské instinkty se ozvaly dřív, než jsem si stihla
uvědomit, co se děje. Popadla jsem ji a strhla stranou až ke zdi
budovy. Kluci taky rychle uhnuli z cesty.
Zpoza rohu se vynořila velká šedá dodávka s tónovanými
skly. Mířila naším směrem. Tiskli jsme se zády ke zdi a čekali,
až auto přejede.
Jenže nepřejelo.

183
 Se skřípěním prudce zabrzdilo přímo před námi a pak se
otevřely dveře. Z dodávky se vyhrnuli tři hromotluci a moje
instinkty se ozvaly znovu. Neměla jsem tušení, kdo jsou ani co
chtějí, ale rozhodně nevypadali přátelsky. To mi stačilo.
Jeden z nich vykročil k Christianovi, tak jsem ho praštila.
Ten chlápek skoro ani nezavrávoral, ale asi ho překvapilo, že tu
ránu vůbec pocítil. Patrně nepředpokládal, že někdo tak malý
jako já by pro něj mohl představovat hrozbu. Christian ho
rázem přestal zajímat a otočil se ke mně. Periferním viděním
jsem zaregistrovala Masona a Eddieho, jak se rvou s dvěma
zbývajícími. Mason dokonce vytáhl ukradený stříbrný kůl. Mia
a Christian tam stáli jako přikovaní.
Naši protivníci se spoléhali především na svou fyzickou
sílu. O obranných ani útočných technikách, které jsme ovládali
my, nic nevěděli. Navíc to byli lidi a my měli dhampýří sílu.
Bohužel jsme ale byli v nevýhodě, když nás přitlačili ke zdi
a my neměli kam ustoupit. A co bylo důležitější, měli jsme co
ztratit.
Třeba Miu.
A zdálo se, že týpek, který si měřil síly s Masonem, si to
právě uvědomil. Ustoupil od Masona a popadl Miu. Sotva jsem
stihla zaregistrovat záblesk kovu a už jí přitiskl na krk pistoli.
Ustoupila jsem od svého protivníka a zařvala na Eddieho, aby
přestal. Všichni jsme byli vycvičeni zareagovat na takový
rozkaz okamžitě, takže přestal útočit a tázavě na mě pohlédl.
Když si všiml Mii, zbledl.
Po ničem jsem netoužila víc, než těmhle chlapům – ať už to
byl kdokoli – nakopat zadky, ale nemohla jsem riskovat, že by
ten chlap ublížil Mie. On si to taky uvědomoval. Ani se
nenamáhal vyhrožovat. Byl to člověk, ale o nás toho věděl dost
na to, aby mu došlo, že uděláme cokoli, abychom ochránili
Moroje. Novicové se řídí zásadou, kterou do nás hustili už od
dětství: Záleží jen na nich, na Morojích.
Všichni se zarazili a dívali se střídavě na mě a na něj.
Zjevně jsme tu byli vůdci. „Co chcete?“ zařvala jsem na něj.
Ten člověk jen přitiskl pistoli Mie ke krku ještě víc a ona
popotáhla. Sice poslední dobou pořád mluvila o bojování, ale
byla menší než já a nebyla tak silná. Taky byla vyděšená
natolik, že se nedokázala ani pohnout.

184
 Chlap kývl hlavou k otevřeným dveřím dodávky. „Chci,
abyste vlezli dovnitř. A o nic se nepokoušejte. Jednou něco
zkusíte, a ta holka zhebne.“
Pohlédla jsem na Miu, na dodávku, na ostatní kamarády
a pak zase na toho chlápka. Sakra.

185
 DEVATENÁCT
NESNÁŠÍM, KDYŽ JSEM BEZMOCNÁ. A NERADA SE VZDÁVÁM
bez boje. To, co se odehrálo venku v uličce, nebyl opravdový
boj. Kdyby byl – kdyby mě porazili a já je musela poslechnout
–, tak prosím. To bych možná dokázala akceptovat. Možná. Ale
nikdo mě neporazil. Ani jsem si pořádně neušpinila ruce. Tiše
jsem nastoupila.
Jakmile jsme všichni seděli na podlaze dodávky, spoutali
nám ruce za zády umělohmotnými pásky, které do sebe zapadly
a držely stejně pevně jako kovová pouta.
Potom jsme mlčky vyjeli. Naši únosci mezi sebou občas
prohodili pár slov, ale mluvili tak tiše, že jsme jim stejně
nerozuměli. Christian a Mia u nich byli nejblíž, takže jim mohli
rozumět, ale zase nemohli komunikovat s námi ostatními. Mia
vypadala stejně vyděšeně jako na ulici. Christianův strach
rychle ustupoval hněvu, ale ani on se neodvážil něco udělat,
když u něj byli tak blízko.
Byla jsem vděčná, že se Christian umí tak dobře ovládat.
Nepochybovala jsem, že kdyby se o něco pokusil, ti chlapi by
ho rozmáčkli jako mouchu. Ani já, ani zbývající novicové jsme
nebyli zrovna v pozici, kdy bychom je mohli zastavit. To mě
přivádělo k šílenství. Můj instinkt chránit Moroje byl ve mně
tak hluboce zakořeněn, že jsem se ani nestihla bát o sebe.
Soustředila jsem se jen na Miu a Christiana. Musela jsem je
dostat z tohohle blázince.
A jak to vlastně začalo? Kdo jsou ti chlapi? To byla záhada.
Byli to lidi, ale já ani na vteřinu nevěřila, že by se náhodně
rozhodli unést skupinku dhampýrů a Morojů. Stali jsme se
jejich terčem z nějakého důvodu.
Naši únosci nám nezavázali oči ani se nesnažili kličkovat,
abychom nevěděli, kudy jedeme. To jsem nepovažovala za
zrovna dobré znamení. Mysleli, že tohle město neznáme tak

186
dobře, abychom je pak dokázali vystopovat? Anebo jim na tom
nezáleželo, protože věděli, že ať už nás vezou kamkoli, stejně
se odtamtud nikdy nedostaneme? Zaregistrovala jsem jen, že
jedeme z centra do okrajové části města. Spokane bylo stejně
nudné, jak jsem si ho pamatovala. Na kopcích ležel čerstvý bílý
sníh, ulice lemovaly blátivé šedé louže a trávníky pokrývala
špinavá sněhová břečka. Taky tu bylo o dost méně jehličnanů,
než na kolik jsem byla zvyklá. Ve srovnání s nimi neudržované
opadané listnaté stromy vypadaly jako kostry. Jen tomu všemu
dodávaly atmosféru blížící se zkázy.
Asi po necelé hodině jízdy dodávka odbočila k úplně
obyčejnému velkému domu. Kolem stály další identické domy,
jak už to tak na krajích měst bývá, a to mi dodávalo naději.
Možná bychom se mohli dočkat pomoci od sousedů.
Zajeli jsme do garáže, a jakmile se za námi zavřela vrata,
muži nás nahnali do domu. Uvnitř to vypadalo mnohem
zajímavěji. Byla tam starožitná pohovka a křesla s nohami ve
tvaru šelmích tlap. Ohromné mořské akvárium. Nad krbem
zkřížené meče. Jeden z těch pitomých moderních obrazů, kde je
na plátně porůznu rozmístěno jen několik čar.
Nejradši bych si pořádně prohlídla ty meče, ale tohle patro
naším cílem nebylo. Vedli nás úzkým schodištěm dolů do
sklepa, který byl stejně velký jako celé patro nad ním, až na to,
že byl rozdělen do několika chodeb a místnůstek se zavřenými
dveřmi. Bylo to jako bludiště pro krysy. Únosci nás vedli skrz
bez sebemenšího zaváhání. Strčili nás do malé místnosti
s betonovou podlahou a neomítnutými stěnami.
Nábytek sestával z několika velice nepohodlně vypadajících
židlí s příčkovými opěradly – opěradly, ke kterým nás bez
námahy připoutali. Chlapi nás usadili tak, že Mia a Christian
seděli na jedné straně místnosti, zatímco my dhampýři na druhé.
Vůdce únosců pozorně sledoval, jak jeden z jeho mužů svazuje
Eddiemu ruce novými umělohmotnými pouty.
„Hlavně tyhle musíš pořádně hlídat,“ řekl a kývl hlavou
směrem k nám. „Bojujou.“ Nejdřív se podíval na Eddieho, pak
na Masona a nakonec na mě. Poměrně dlouho jsme si vzájemně
koukali do očí a já se mračila. „Tuhle sledujte především.“
Když uznal, že jsme dostatečně znehybněni, vyštěkl pár
rozkazů a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Slyšeli jsme jeho

187
těžké kroky, ještě když došel nahoru. O chvilku později už
zavládlo ticho.
Seděli jsme tam a koukali na sebe. Po několika minutách se
Mia rozbrečela a promluvila. „Co budete…“
„Drž hubu,“ zavrčel jeden z těch chlapů. Varovně k ní
vykročil. Zbledla a přikrčila se, ale pořád se tvářila, jako by se
chystala svůj dotaz dopovědět. Setkala jsem se s jejím
pohledem a zavrtěla hlavou. Zůstala zticha s rozšířenýma očima
a rozechvělými rty.
Není nic horšího než čekat a nevědět, co s vámi bude.
Vlastní představivost dokáže být mnohem krutější než nějaký
zločinec. Jelikož ti, co nás hlídali, s námi nemluvili,
představovala jsem si nejrůznější hrůzné scénáře. Věděli jsme,
že jsou ozbrojeni. Přistihla jsem se při úvaze, jaké to asi je,
koupit kulku. Pravděpodobně to bolí. A kam by stříleli? Do
hlavy, nebo do srdce? Rychlá smrt. Nebo někam jinam? Třeba
do břicha? To by bylo pomalé a bolestivé. Zachvěla jsem se při
pomyšlení, že bych vykrvácela. Ta myšlenka mi připomněla
masakr u Badicových. Nebo nás možná podříznou. Takoví
chlapi určitě mají kromě bouchaček i nože.
Samozřejmě jsem taky uvažovala, proč nás vůbec nechávají
naživu. Zjevně od nás něco chtěli, ale co? Po žádných
informacích se nepídili. A byli to lidi. Co by od nás mohli chtít
lidi? Od lidí jsme se obávali toho, že buď narazíme na šílené
vrahy, nebo na takové, co na nás budou chtít provádět
experimenty. Tihle ale nevypadali ani na jedno.
Tak co tedy chtějí? Proč jsme tady? Pořád dokola jsem si
představovala nejrůznější příšerné a kruté konce. Z toho, jak se
tvářili ostatní, jsem usoudila, že i jim se v hlavách odehrávají
představy rozličných mučení. V místnosti se vznášel pach potu
a strachu.
Ztratila jsem pojem o čase a ze zamyšlení mě vytrhly až
kroky, které se ozvaly na schodech. Do chodby vešel velitel
únosců. Jeho muži se okamžitě narovnali a napětí by se dalo
krájet. Bože. Došlo mi, že tohle je ono. Chvíle, na kterou jsme
tak napjatě čekali, už nastala.
„Ano, pane,“ slyšela jsem jejich vůdce. „Jsou tady, jak jste
chtěl.“

188
 Konečně. Ten, kdo stojí za naším únosem. Pocítila jsem
nával paniky. Musím uniknout.
„Pusťte nás!“ zaječela jsem a zacloumala svýma
spoutanýma rukama. „Koukej nás pustit, ty jeden hajzle!“
Vtom jsem zmlkla. Jako by ze mě něco zmizelo. V krku mi
vyschlo. Srdce se mi málem zastavilo. Ten chlap se vrátil
s mužem a ženou, které jsem neznala. Každopádně jsem ale
poznala, že jsou…
… Strigojové.
Opravdoví, živí – no, svým způsobem živí – Strigojové.
Všechno mi v hlavě sepnulo dohromady. Nejenže zprávy
o Spokane byly pravdivé, ale stali jsme se svědky toho, že
Strigojové skutečně spolupracují s lidmi. Tohle všechno mění.
Ani za denního světla už není bezpečno. Nikdo z nás už není
v bezpečí. A co bylo nejhorší – došlo mi, že tohle musejí být ti
Strigojové, kteří s lidskou pomocí napadli dvě morojské rodiny.
Znovu mi na mysli vytanuly ty hrozivé vzpomínky: všude krev
a mrtvoly. Do krku mi stoupla žluč a já se pokusila nasměrovat
svoje úvahy od minulosti směrem k přítomnosti. Ne že by tahle
situace vypadala nadějněji.
Morojové mají bledou pleť, snadno zčervenají a taky se
snadno spálí. Ale tihle vampýři… měli pleť bílou jako křída, že
to skoro vypadalo, jako by si špatně nanesli make-up. Kolem
zornic měli červený kroužek, což napovídalo, co je to za stvůry.
Ta ženská mi připomínala Natálii – moji ubohou
kamarádku, kterou její otec přesvědčil, aby se stala Strigojkou.
Po chvilce mi došlo, proč mi připadá podobná Natálii, přestože
tam žádná skutečná podobnost nebyla. Tahle žena byla malá,
pravděpodobně byla člověkem, než se stala Strigojkou – a měla
hnědé vlasy, které se jí moc neleskly.
Věděla jsem to. Tahle Strigojka byla čerstvá, stejně jako
byla tenkrát Natálie. Nebylo to tak do očí bijící, dokud jsem ji
nezačala srovnávat s jejím druhem. V jejím obličeji byla pořád
trocha života. Ale tvář toho muže…, to byla tvář smrti.
Úplně postrádal jakoukoli vřelost nebo stopu po nějakých
pocitech. Tvářil se chladně a vypočítavě, v očích mu jiskřilo zlé
pobavení. Byl vysoký asi jako Dimitrij a štíhlý, což
naznačovalo, že býval Morojem, než se proměnil. Obličej mu
lemovaly černé vlasy po ramena, které kontrastovaly s jeho

189
šarlatovou košilí. Oči měl tak tmavé, že bez toho červeného
kroužku by vůbec nebylo jasné, kde mu končí zornice a začíná
duhovka.
Jeden z našich hlídačů do mě tvrdě strčil, ačkoli jsem byla
zticha. Střelil pohledem po Strigojovi. „Chcete, abych jí dal
roubík?“
Náhle jsem si uvědomila, že se na židli krčím a podvědomě
se snažím být od něj co nejdál. On si toho také všiml a usmál
se, aniž by odhalil zuby.
„Ne,“ odpověděl. Hlas mě hedvábný a hluboký. „Rád bych
si vyslechl, co nám poví.“ Povytáhl na mě obočí. „Prosím. Do
toho.“
Polkla jsem.
„Ne? Nemáš co říct? Dobře. Kdyby tě něco napadlo, beze
všeho se ozvi.“
„Izajáši,“ vykřikla ta žena. „Proč je tady držíš? Proč jsi
prostě nekontaktoval ostatní?“
„Eleno, Eleno,“ povzdechl Izajáš. „Buď hodná. Nenechám
si ujít možnost pobavit se s dvěma Moroji a…“ Zezadu
přistoupil k mé židli a zvedl mi vlasy. Otřásla jsem se. Pak si
prohlížel i Masonův a Eddieho krk. „… a s třemi nekrvavými
dhampýry.“ Pronesl ta slova skoro až šťastně. Uvědomila jsem
si, že se nám díval na krky proto, že hledal tetování strážců.
Pak Izajáš přešel k Mie a Christianovi a s jednou rukou
v bok si je pozorně prohlížel. Mia se mu podívala do očí jen
krátce a pak uhnula pohledem. Christian se evidentně hrozně
bál, ale přesto Strigojův pohled opětoval. Byla jsem na něj hrdá.
„Eleno, podívej na ty oči.“ Elena došla k němu a stoupla si
vedle něj. „Světle modré. Jako led. Jako akvamarín. Tohle se
v jiných než královských rodech příliš často nevyskytuje.
Badicovi. Ozerovi. Občas Zeklosovi.“
„Ozera,“ prohlásil Christian a bylo vidět, že se moc snaží,
aby do jeho hlasu neprosákl strach.
Izajáš naklonil hlavu na stranu. „Opravdu? Nejsi přece…“
Sklonil se blíž k Christianovi. „Ale věk odpovídá… a ty
vlasy…“ Usmál se. „Syn Lucase a Moiry?“
Christian nic neřekl, ale z jeho výrazu bylo patrné, že to
potvrdil.

190
 „Znal jsem tvoje rodiče. Byli to vynikající lidé.
Nepřekonatelní. Jejich ztráta je ohromná škoda, ale… odvážil
bych se říct, že si to zavinili sami. Já jim říkal, aby se pro tebe
nevraceli. Bylo by plýtváním probudit tě tak malého. Oni ale
tvrdili, že si tě jen vezmou k sobě a probudí tě, až budeš starší.
Varoval jsem je, že to bude katastrofa, jenže…“ Elegantně
pokrčil rameny. Termínem „probuzení“ označovali Strigojové
mezi sebou proměnu. Znělo to jako nějaký náboženský
prožitek. „Neposlechli a potkal je strašlivý osud.“
Christianovi v očích blýskla temná a hluboká nenávist.
Izajáš se znovu usmál.
„Je dojemné, žes ke mně po tak dlouhé době našel cestu.
Možná, že nakonec přece jen dokážu jejich sen zrealizovat.“
„Izajáši,“ vložila se do toho Elena. Každé její slovo znělo
jako kňourání. „Zavolej ostatní…“
„Přestaň mi rozkazovat!“ Izajáš ji popadl za rameno
a odstrčil ji. Přeletěla celou místnost a málem proletěla zdí. Na
poslední chvíli stačila vymrštit ruku a náraz trochu zpomalit.
Strigojové mají lepší reflexy než dhampýři, a dokonce i než
Morojové. Tenhle náraz ji zastihl nepřipravenou. Odstrčil ji jen
lehce, ale stejně to byla rána jako od menšího auta.
Tohle jen potvrdilo mou domněnku, že Izajáš patří do jiné
kategorie. Byl mnohem silnější než ona. Byla pro něj jako
moucha, kterou může kdykoli rozplácnout. Síla Strigojů narůstá
s jejich věkem – a samozřejmě se spotřebou morojské a méně
účinné dhampýrské krve. Tenhle chlap nebyl jen starý, on byl
prastarý. A za léta svého života vypil spoustu krve. Elena
zkřivila obličej hrůzou. Chápala jsem její strach. Strigojové se
často stavěli proti sobě. Klidně by jí mohl utrhnout hlavu,
kdyby chtěl.
Nahrbila se a uhnula jeho pohledu. „O-omlouvám se,
Izajáši.“
Izajáš si urovnal košili, která vůbec nebyla pomačkaná.
Stejně jako předtím promluvil chladným hlasem. „Zjevně
k tomu máš co říct, Eleno, a já uvítám, když se vyjádříš
civilizovaně. Tak co myslíš, že bychom měli udělat s těmi
štěňaty?“
„Měl bys – totiž myslím, že bychom je měli hned zabít.
Hlavně ty Moroje.“ Evidentně se snažila nekňourat

191
a nerozčilovat ho. „Nebo… chceš uspořádat další večeři? To je
ale naprostá marnotratnost. Museli bychom se podělit a ty víš,
jak jsou ostatní nevděční. To jsou vždycky.“
„Nechci z nich udělat večeři,“ prohlásil blahosklonně.
Večeři? „Ale ani je nezabiju. Ty jsi ještě mladá, Eleno. Myslíš
jen na okamžité uspokojení. Až budeš tak stará jako já, nebudeš
tak… netrpělivá.“
Když se nedíval, obrátila oči v sloup.
Otočil se a přejel pohledem mě, Masona a Eddieho. „Ale
obávám se, že vy tři zemřete. Tomu se nevyhnete. Rád bych
řekl, že je mi to líto, ale není. Tak už to na světě chodí.
Nicméně máte na vybranou, jakou smrtí zemřete, a to závisí na
vašem chování.“ Spočinul pohledem na mně. Opravdu jsem
nechápala, proč zrovna mě považují za největšího potížistu. No,
možná že opravdu jsem. „Někteří z vás zemřou bolestivější
smrtí než ostatní.“
Na Masona a Eddieho jsem se nemusela ani podívat, aby mi
bylo jasné, že mají stejný strach jako já. Eddie dokonce
pofňukával.
Izajáš se okamžitě otočil na podpatku jako voják a zadíval
se na Miu a Christiana. „Vy dva máte štěstí. Zemře jen jeden
z vás. Ten druhý bude žít ve slavné nesmrtelnosti. Dokonce
budu tak hodný, že ho vezmu pod svá ochranitelská křídla, než
bude o něco starší. Takový jsem dobrodinec.“
Nemohla jsem si pomoct a vyprskla jsem smíchy.
Izajáš se otočil a zpražil mě pohledem. Zmlkla jsem
a čekala, že mě hodí přes celou místnost jako Elenu. Ale
neudělal nic, než že na mě zíral. To stačilo. Srdce mi divoce
bušilo a v očích mě pálily slzy. Styděla jsem se za svůj strach.
Chtěla jsem být jako Dimitrij. Možná dokonce jako moje
matka. Po dlouhé napjaté chvíli se Izajáš obrátil zase
k Morojům.
„Jak už jsem řekl, jeden z vás bude probuzen a bude žít
navěky. Ale já vás neprobudím. Musíte se k tomu rozhodnout
dobrovolně a udělat to sami.“
„Ani náhodou,“ prohlásil Christian. Do těch slov dal tolik
sarkasmu a odporu, kolik jen dokázal. Přesto ale bylo všem
jasné, že je strachy bez sebe.

192
 „Ach, jak miluju ducha Ozerů,“ poznamenal pobaveně
Izajáš. Podíval se na Miu a jeho rudě orámované oči se
zaleskly. Strachy ucukla. „Ale nedovol mu, aby tě zastínil, má
drahá.
I v obyčejné krvi je síla. Rozhodl jsem se následovně.“
Ukázal na nás dhampýry. Jeho pohled úplně mrazil a měla jsem
dojem, že jsem z něj ucítila závan rozkladu. „Pokud chceš žít,
jediné, co musíš udělat, je zabít jednoho z těch tří.“ Otočil se
zase k Morojům. „To je vše. Není to vůbec hrozné. Stačí jen říct
jednomu z těchto džentlmenů, že to chceš udělat, a oni tě pustí.
Pak se ze své oběti napiješ a budeš probuzena jako jedna z nás.
Kdo z vás dvou se k tomu odhodlá první, bude volný. Ten
druhý poslouží mně a Eleně za večeři.“
V místnosti zavládlo ticho.
„Ne,“ řekl Christian. „V žádným případě nezabiju nikoho ze
svých kamarádů. Je mi jedno, co uděláš. Klidně umřu první.“
Izajáš ledabyle mávl rukou. „Je snadné být statečný, když
nemáš hlad. Zkus být pár dní bez potravy… a uvidíš, že ti tři ti
začnou připadat velice chutní. A to vskutku jsou. Dhampýři
jsou delikatesa. Někteří je dokonce mají radši než Moroje,
a ačkoli já tento názor nesdílím, rozmanitost chutí určitě
ocením.“
Christian se zamračil.
„Nevěříš mi?“ ušklíbl se Izajáš. „Pak mi dovol, abych ti to
dokázal.“ Přešel zase k nám. Došlo mi, co se chystá udělat,
a promluvila jsem, aniž bych si to pořádně promyslela.
„Použij mě,“ vyhrkla jsem. „Napij se ze mě.“
Izajášův samolibý výraz na okamžik znejistěl. Obočí mu
vyjelo nahoru. „Nabízíš se dobrovolně?“
„Už jsem to dělala. Nechala jsem Moroje, aby ze mě pili.
Nevadí mi to. Líbí se mi to. Nech ostatní na pokoji.“
„Rose!“ vykřikl Mason.
Nebrala jsem ho na vědomí a jenom úpěnlivě hleděla na
Izajáše. Nechtěla jsem, aby ze mě pil. Už z toho pomyšlení se
mi dělalo špatně. Ale už jsem s tím měla zkušenosti, tak bych
byla radši, kdyby pil ze mě a ušetřil Masona a Eddieho.
Když si mě měřil, z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst.
Asi na vteřinu jsem myslela, že to udělá, ale nakonec zavrtěl
hlavou.

193
 „Ne. Tebe ne. Tebe ještě ne.“
Kousek popošel a zastavil se před Eddiem. Škubla jsem
svýma spoutanýma rukama tak silně, až se mi pouta bolestivě
zaryla do kůže. Nepovolila. „Ne! Nech ho!“
„Ticho,“ štěkl Izajáš, aniž by se na mě podíval. Jednu ruku
položil Eddiemu na tvář. Ten se celý třásl a bledl. Myslela jsem,
že snad omdlí hrůzou. „Můžu to udělat lehce, nebo bolestivě.
Vše závisí na tvém mlčení.“
Chtěla jsem křičet, vynadat Izajášovi do různých jmen
a vyhrožovat mu. Jenže jsem nemohla. Očima jsem těkala po
místnosti v naději, že snad objevím nějaký východ, ale už jsem
to tu prohlížela poněkolikáté. Nic tu nebylo. Jen holé bílé zdi.
Žádná okna. U jediných dveří stál hlídač. Byla jsem stejně
bezmocná jako ve chvíli, kdy nás zatáhli do dodávky. Bylo mi
do breku, spíš ale z beznaděje než ze strachu. Co bych to byla
za strážkyni, kdybych nedokázala ochránit svoje kamarády?
Ale navenek jsem se chovala klidně. Izajáš se zatvářil
spokojeně. Fosforeskující osvětlení dodávalo jeho pleti
nezdravý šedý nádech a zdůrazňovalo jeho černé kruhy pod
očima. Chtěla jsem ho praštit.
„Dobře,“ usmál se na Eddieho a přidržel jeho obličej
u svého tak, že se vzájemně dívali do očí. „Nebudeš se bránit,
že ne?“
Jak už jsem říkala, Lissa byla dobrá v nátlaku. Ale tohle by
nedokázala. Během vteřiny se Eddie začal usmívat.
„Ne. Nebudu se bránit.“
„Dobře,“ zopakoval Izajáš. „Dobrovolně mi nastavíš krk, že
ano?“
„Samozřejmě,“ odvětil Eddie a naklonil hlavu na stranu.
Izajáš k němu sklonil rty a já se odvrátila. Radši jsem se
zadívala na zem, tohle jsem vidět nechtěla. Slyšela jsem
Eddieho vydat tiché šťastné zasténání. Pití samo o sobě bylo
relativně tiché – žádné srkání ani chlemtání.
„Tak.“
Když Izajáš znovu promluvil, podívala jsem se na něj. Ze
rtů mu skapávala krev, tak si je olízl. Ránu na Eddieho krku
jsem neviděla, ale předpokládala jsem, že bude hrozná a krvavá.
Mia a Christian to pozorovali s očima vykulenýma strachem

194
a fascinací. Eddieho zrak byl zastřený, šťastný a zdrogovaný od
endorfinů i od nátlaku.
Izajáš se narovnal a usmál se na Moroje, při čemž si
olizoval ze rtů poslední zbytky krve. „Vidíte?“ pověděl jim
a vykročil ke dveřím. „Je to takhle jednoduché.“

195
 DVACET
POTŘEBOVALI JSME NĚJAKÝ PLÁN NA ÚTĚK A POTŘEBOVALI
jsme ho rychle. Jenže mě napadaly jedině věci, které jsme
nemohli ovlivnit. Jako třeba, kdyby nás tu nechali samotné –
mohli bychom se nějak odplížit. Nebo kdyby nás hlídal nějaký
blbec, kterého bychom snadno obalamutili a utekli mu. Nebo
kdyby nás aspoň špatně svázali a my se mohli osvobodit.
Jenže nic z toho se nestalo. Ani po skoro čtyřiadvaceti
hodinách se naše situace nezměnila. Pořád jsme byli vězni,
pořád spoutaní. Naši věznitelé byli stále ve střehu, skoro jako
skupinka strážců. Skoro.
Nejblíž jsme se dostali ke svobodě cestou na záchod.
I u toho nás přísně hlídali, což bylo ukrutně ponižující. Nedali
nám žádné jídlo ani vodu. Bylo to sice drsné, ale dhampýři
jakožto směska člověka a vampýra něco vydrží. Dokázala jsem
to nepohodlí přetrpět, i když jsem se celkem rychle dopracovala
do stavu, kdy bych vraždila pro cheeseburger a pořádně mastné
hranolky.
Mia a Christian… to měli o něco těžší. Morojové dokážou
přežít týdny bez jídla a vody, pokud ovšem dostávají krev. Bez
krve vydrží jen pár dní a pak zeslábnou a začne jim být zle.
Takhle to bylo i s Lissou, když jsme žily mimo Akademii a já jí
nemohla dávat krev každý den.
Když vezmete Morojům jídlo, krev a vodu, moc toho
nevydrží. Já měla prostě jenom hlad, ale Mia a Christian hlady
přímo umírali. V obličejích už byli vyzáblí a oči se jim leskly
jako při horečce. Izajáš to svými občasnými návštěvami jen
zhoršoval. Pokaždé přišel dolů a tím svým znervózňujícím
způsobem se s námi bavil. Než potom odešel, zase se napil
z Eddieho. Při třetí návštěvě jsem zaregistrovala, že Mia
a Christian u toho prakticky slintají. Eddie byl vyhladovělý

196
a dost mimo z těch endorfinů, takže si nejspíš ani
neuvědomoval, kde jsme.
V těch podmínkách jsem nedokázala normálně usnout, ale
druhý den mi čas od času začala padat hlava. Jednou se mi
dokonce něco zdálo, což mě překvapilo; bylo mi divné, že jsem
v těch otřesných podmínkách tak hluboce usnula.
V tom snu – a dobře jsem si uvědomovala, že je to sen –
jsem stála na pláži. Chvilku mi trvalo, než jsem tu pláž poznala.
Nacházela se na pobřeží v Oregonu – byla písčitá a vyhřátá, do
dáli se táhl Tichý oceán. Když jsme s Lissou žily v Portlandu,
jednou jsme se tam vypravily. Byl nádherný den, ale Lisse
dělalo problémy pobývat na tak ostrém slunečním světle. Tím
pádem náš pobyt na pláži netrval dlouho. Mrzelo mě to a přála
jsem si, abych tam mohla zůstat déle a pořádně si to tam užít.
Teď jsem měla světla a tepla, kolik jsem jen chtěla.
„Malá dhampýrko,“ ozvalo se za mnou. „Už je čas.“
S údivem jsem se otočila a uviděla Adriana Ivaškova. Byl
oblečen v odstínech khaki, měl na sobě plandavou košili – to
byl pro něj dost neobvyklý styl – a neměl boty. Vítr mu cuchal
hnědé vlasy. Ruce měl zabořené v kapsách, když si mě
prohlížel se svým typickým úšklebkem.
„Pořád máš svou ochranu,“ dodal.
Zamračila jsem se a pomyslela si, že mi tak zírá na prsa.
Pak jsem si ale uvědomila, že se mi dívá na břicho. Měla jsem
na sobě džíny a vršek od plavek a z pupíku mi opět visel
přívěsek s okem. Čotky jsem měla kolem zápěstí.
„A ty jsi zase na slunci,“ řekla jsem. „Takže to je nejspíš
tvůj sen.“
„Je to náš sen.“
Zavrtěla jsem prsty u nohou v písku. „Jak můžou mít dva
lidi společný sen?“
„Lidi mají společné sny neustále, Rose.“
Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. „Musím vědět, cos
myslel tím, když jsi mi řekl, že mám kolem sebe temnotu. Co to
znamená?“
„Upřímně, nevím. Každý má kolem sebe světlo, až na tebe.
Ty máš stíny. Vzala sis je od Lissy.“
Byla jsem čím dál zmatenější. „Nechápu.“

197
 „Teď ti to nemůžu vysvětlit,“ pověděl mi. „Proto tady
nejsem.“
„Ty jsi tady z nějakýho důvodu?“ dotázala jsem se
a pohledem bloudila v modrošedých vodách. Bylo to
hypnotizující. „Ty tady nejsi… jenom tak?“
Přistoupil ke mně, chytil mě za ruku a přiměl mě podívat se
na něj. Už se netvářil pobaveně. Byl smrtelně vážný. „Kde jsi?“
„Tady,“ odpověděla jsem zmateně. „Stejně jako ty.“
Adrian zavrtěl hlavou. „Ne, na to se neptám. Ve skutečném
světě. Kde jsi?“
Skutečný svět? Pláž kolem nás pojednou vypadala
rozmazaně, jako nějaký zrychlený film. Po chvilce se všechno
zase uklidnilo. Potrápila jsem svůj mozek. Skutečný svět.
Přicházely ke mně jednotlivé obrazy. Židle. Stráže. Pouta.
„Ve sklepě…“ vypravila jsem ze sebe pomalu. Krásu toho
okamžiku najednou narušilo to, že jsem si na všechno jasně
vzpomněla. „Pane Bože, Adriane. Musíš pomoct Mie
a Christianovi. Já nemůžu…“
Adrian mi stiskl ruku víc. „Kde?“ To slovo se ozvalo znovu
a tentokrát už neznělo tak soustředěně. Zanadával. „Rose, kde
jsi?“
Svět se začal rozmělňovat. I Adrian se začal rozmělňovat.
„Ve sklepě. V domě. Ve…“
Byl pryč. Probudila jsem se. Zvuk otevírajících se dveří mě
okamžitě vrátil zpátky do reality.
Dovnitř vplul Izajáš s Elenou v závěsu. Musela jsem se
ovládat, abych se při pohledu na ni nezašklebila. On byl
arogantní a zlý, ale musel takový být, protože byl vůdce. Měl
sílu a moc a byl krutý. Ale Elena? Ta byla služka. Vyhrožovala
nám a trousila sarkastické poznámky, ale nebyla ničím víc než
jeho poskokem.
„Dobrý den, děti,“ pozdravil. „Jak se dneska máte?“
Odpovědí mu byly jen naše neústupné výrazy.
S rukama za zády přešel k Mie a Christianovi. „Žádné
změny od mé poslední návštěvy? Dáváte si pořádně načas
a Elenu už to rozčiluje. Je velice hladová, jak vidíte, ale asi ne
tak hladová jako vy dva.“
Christian přimhouřil oči. „Táhni do hajzlu,“ procedil skrz
zuby.

198
 Elena zavrčela a vymrštila se vpřed. „Neopovažuj se…“
Izajáš jen mávl rukou. „Nech ho. Znamená to pouze, že si
počkáme o chvíli déle. Ale musím uznat, že to čekání je velmi
zábavné.“
Elena ostře pohlédla na Christiana.
„Upřímně,“ pronesl Izajáš, který jej také sledoval. „Nemůžu
se rozhodnout, co by se mi líbilo víc: zabít vás, nebo vás přidat
k nám. Obě možnosti skýtají pobavení svého druhu.“
„Neunavuje tě už to tvoje věčný žvanění?“ zeptal se
Christian.
Izajáš se nad tím zamyslel. „Ne. Ani ne. A tohle mě taky
neunavuje.“
Otočil se a došel k Eddiemu. Chudák Eddie už ani
nedokázal sedět rovně po té několikanásobné ztrátě krve. A co
bylo horší, Izajáš už ani nemusel používat nátlak. Eddieho
obličej se rozzářil v připitomělém úsměvu, jak se nemohl
dočkat dalšího kousnutí. Byl zfetovaný jako dárce.
Vřel ve mně vztek a odpor.
„Sakra!“ zařvala jsem. „Nech ho!“
Izajáš se po mně ohlédl. „Buď ticho, děvče. Nepřipadáš mi
ani zdaleka tak zábavná jako tady pan Ozera.“
„Jo?“ zavrčela jsem. „Když ti tak lezu na nervy, tak použij
mě, aby sis přišel na svý. Kousni radši mě. Ukaž mi, kam
patřím, a taky mi předveď, jakej jsi tvrďák.“
„Ne!“ vykřikl Mason. „Použij mě.“
Izajáš obrátil oči v sloup. „Dobrý Bože. Jaká šlechetná
kořist. Jste jako tři mušketýři, že ano?“
Poodešel od Eddieho a jedním prstem zdvihl Masonovi
hlavu. „Ale ty,“ řekl Izajáš, „tys to nemyslel vážně. Ty ses
nabídl jen kvůli ní.“ Pustil Masona a stoupl si přede mě. Shlížel
na mě těma svýma černočernýma očima. „A ty… Zprvu jsem ti
taky moc nevěřil, ale teď?“ Klekl si, takže se ocitl v mojí
úrovni. Odmítala jsem uhnout pohledem, přestože jsem si
uvědomovala, že mi hrozí nátlak. „Řekl bych, že to myslíš
opravdu vážně. A nejsou za tím jen ušlechtilé úmysly. Ty to
zkrátka chceš. Vážně už z tebe dřív pili.“ Jeho hlas byl
magický. Hypnotický. Nepoužíval přímo nátlak, ale rozhodně
ho obklopovalo jakési nepřirozené charizma. Jako Lissu

199
a Adriana. Visela jsem mu na rtech. „Nejspíš mnohokrát,“
dodal.
Naklonil se ke mně, až jsem na krku ucítila jeho horký
dech. Jakoby z dálky jsem slyšela Masona něco křičet, ale
jediné, co jsem si uvědomovala, bylo, jak se Izajášovy zuby
blíží k mé kůži. Během posledních pár měsíců jsem byla
kousnutá jen jednou, když to Lissa nutně potřebovala. Předtím
mě kousala minimálně dvakrát týdně po dva roky. Až nedávno
mi začalo docházet, jak moc závislá jsem na tom byla. Na světě
neexistuje nic – nic –, co by se podobalo kousnutí Moroje. Je to,
jako když vás zaplaví neskonalé blaho. Strigojí kousnutí je
samozřejmě ještě mocnější…
Polkla jsem. Náhle jsem si začala uvědomovat svůj těžký
dech a rychle tlukoucí srdce. Izajáš se zasmál hlubokým
smíchem.
„Ano. Jsi na nejlepší cestě stát se krvavou děvkou. To máš
ale smůlu, protože já ti nedám to, co chceš.“
Vycouval a já se na židli předklonila. Bez dalšího zdržování
přistoupil k Eddiemu a pil. Nemohla jsem se na to dívat, ale
tentokrát kvůli své závisti, a ne kvůli znechucení. Hořela ve
mně touha. Prahla jsem po tom kousnutí, toužila jsem po něm
každou částečkou svého těla.
Když Izajáš skončil, vydal se ke dveřím, ale pak se zastavil.
Promluvil k Mie a Christianovi. „Nemeškejte,“ varoval je.
„Zvažte svou možnost zachránit se.“ Pohodil hlavou směrem ke
mně. „Tady dokonce máte oběť, která se hlásí dobrovolně.“
Odešel. Christian se mi přes celou místnost zadíval do očí.
V obličeji vypadal ještě vyzábleji než před několika hodinami.
V jeho očích se zračil hlad. Uvědomovala jsem si, že toužím po
tom jeho hlad nasytit. Bože. Byli jsme v pasti. Christian si to
patrně uvědomil také. Zvlnil rty do hořkého úsměvu.
„Nikdy jsi nevypadala tak dobře, Rose,“ řekl, než ho hlídač
okřikl, aby byl zticha.

Během dne jsem si párkrát zdřímla, ale Adrian už se do

mých snů nevrátil. Zatímco jsem balancovala na hraně vědomí,
přihodila se mi dobře známá věc: vklouzla jsem Lisse do hlavy.
Po těch dvou příšerných dnech mi v její mysli bylo, jako bych
se vrátila domů.

200
 Nacházela se v jednom ze sálů na ubytovně, který byl
ovšem prázdný. Seděla na zemi u zdi. Byla nervózní. Čekala na
něco – nebo spíš na někoho. Po několika minutách vešel dovnitř
Adrian.
„Ahoj, sestřenko,“ pozdravil ji tím svým způsobem. Usedl
vedle ní a kolena si skrčil pod bradu. Evidentně se nestaral o to,
aby si nezničil svoje drahé kalhoty. „Promiň, že jdu pozdě.“
„To nic,“ odpověděla.
„Nevědělas, že jsem tady. To až když jsi mě uviděla, že?“
Zklamaně zavrtěla hlavou. Připadala jsem si ještě zmateněji.
„A když tu se mnou sedíš…, vážně sis ničeho nevšimla?“
„Ne.“
Pokrčil rameny. „Doufám, že to přijde brzy.“
„Jak to vnímáš?“ zeptala se a bylo znát, že celá hoří
zvědavostí.
„Víš, co je to aura?“
„Něco jako… světelný obal kolem lidí, ne? Něco z New
Age?“
„Tak nějak. Každý má kolem sebe spirituální energii, která
z něj vyzařuje. Teda skoro každý.“ Jeho zaváhání mě přimělo
k úvahám, jestli tím mínil mě a to, že jsem údajně obklopená
temnotou. „Z barvy a tvaru se toho můžeš o člověku dozvědět
spoustu…, teda když někdo aury opravdu vidí.“
„Ale ty je vidíš,“ připomněla mu. „Poznáš z mojí aury, že
používám éter?“
„Ta tvoje je převážně zlatá. Jako moje. Může se zabarvit
i do jiných barev, to záleží na momentální situaci, ale zlatá
u tebe bude vždycky převládat.“
„Kolik znáš lidí, jako jsme my?“
„Moc ne. Potkávám je jen občas. Většinou si to nechávají
pro sebe. Ty jsi vlastně první, s kým se o tom bavím. Ani jsem
nevěděl, že se tomu říká éter. Kéž bych o tom věděl, když jsem
neměl žádnou specializaci. Myslel jsem, že jsem nějaká zrůda.“
Lissa zvedla ruku a pozorovala ji. Snažila se uvidět záři,
která ji obklopuje. Nic. S povzdechem nechala ruku zase
klesnout.
A vtom mi to došlo.
Adrian taky využívá éter. Proto byl na Lissu tak zvědavý,
proto s ní chtěl mluvit a pořád se vyptával na naše pouto a na

201
její specializaci. Taky to vysvětlovalo spoustu dalších věcí –
třeba to jeho charizma. Ani já mu nedokázala uniknout, když
jsem byla v jeho blízkosti. Ten den, kdy jsme s Lissou byly
v jeho pokoji, použil nátlak – takhle přinutil Dimitrije, aby mu
to jen tak prošlo.
„Takže tě konečně pustili?“ ujistil se Adrian.
„Jo. Konečně se usnesli, že vážně nic nevím.“
„Dobře,“ zhodnotil to. Zamračil se a já si uvědomila, že
tentokrát je pro změnu střízlivý. „A určitě nic nevíš?“
„Už jsem ti to říkala. Nedokážu udělat, aby pouto fungovalo
opačným směrem.“
„Hmm. Ale musíš to dokázat.“
Lissa vypěnila. „Myslíš, že něco tajím? Kdybych ji uměla
najít, tak ji najdu!“
„Já vím, ale když to pouto máte, znamená to, že je mezi
vámi silné spojení. Využij ho k tomu, abys k ní promluvila ve
snech. Zkoušel jsem to, ale nevydržím to tak dlouho, abych…“
„Cos to řekl?“ vyjekla Lissa. „Promluvit k ní ve snech?“
Zatvářil se zmateně. „Jasně. Copak to neumíš?“
„Ne! Děláš si srandu? Jak je to vůbec možný?“
Moje sny…
Vybavila jsem si, že Lissa jednou vykládala
o nevysvětlitelném jevu, který se občas Morojům přihodí. Moc
éteru může sahat za uzdravování a člověk pak může dělat věci,
o nichž se zatím nic moc neví. Napadlo mě, že Adrianova
přítomnost v mých snech asi žádná náhoda nebyla. Dokázal se
mi dostat do hlavy, dost možná podobným způsobem, jako jsem
se já ocitala v Lissině mysli. To pomyšlení mě zneklidňovalo.
A pro Lisu to bylo skoro nepochopitelné.
Prohrábl si rukou vlasy, zaklonil hlavu a zadíval se na
křišťálový lustr nad sebou. „Fajn. Takže nevidíš aury
a nemluvíš s lidmi ve snech. Co teda umíš?“
„Já… umím léčit lidi. Zvířata. Rostliny taky. Umím vrátit
do života to, co už umřelo.“
„Vážně?“ Zdálo se, že to na něj udělalo dojem. „Dobře.
Připisuju ti to k dobru. Co dál?“
„No…, umím používat nátlak.“
„To umíme všichni.“

202
 „Ne, já to dělám doopravdy. Není to tak těžký. Dokážu
přimět lidi, aby udělali, co chci – dokonce i špatný věci.“
„To já taky.“ Oči se mu rozzářily. „Uvažuju, co by se asi
stalo, kdybys to vyzkoušela na mně.“
Zaváhala a bezmyšlenkovitě přejela rukou po vzorkovaném
rudém koberci. „Ale… já nemůžu.“
„Vždyť jsi právě řekla, že bys mohla.“
„Můžu – ale ne teď. Beru léky… na depky a další věci.
Úplně mě to odřízlo od magie.“
Rozhodil rukama do vzduchu. „Tak jak tě potom můžu
naučit lézt lidem do snů? Jak jinak najdeme Rose?“
„Koukni,“ zavrčela vztekle. „Nechci ty prášky brát. Ale
když je neberu…, dělám fakt šílený věci. Nebezpečný věci. To
s tebou udělá éter.“
„Já neberu nic a jsem v pohodě,“ namítl.
Došlo mi, že v pohodě rozhodně není. Lissa si to taky
uvědomovala.
„Když přišel Dimitrij k tobě do pokoje, choval ses fakt
divně,“ připomněla mu. „Začal jsi něco blábolit a nedávalo to
smysl.“
„Jo tohle? Aha… Občas se mi to stává. Ale není to nijak
často. Tak sotva jednou za měsíc.“ Znělo to upřímně.
Lissa na něj koukala a znovu o tom uvažovala. Co když to
Adrian zvládá? Co když dokáže využívat éter bez prášků a bez
zničujících vedlejších účinků? To bylo právě to, v co doufala.
Navíc si ani nebyla jistá, jestli ty léky pořád ještě fungují…
Usmál se, jelikož mu bylo jasné, o čem přemýšlí.
„Tak co ty na to, sestřenko?“ zeptal se. Nemusel použít
nátlak. Jeho nabídka byla lákavá sama o sobě. „Můžu tě naučit
všechno, co umím, když budeš schopná používat magii. Chvíli
potrvá, než se ti ty léky vyloučí z těla, ale potom…“

203
 DVACET JEDNA
TAK O TOHLE JSEM ANI V NEJMENŠÍM NESTÁLA. S ČÍMKOLI
jiným bych se dokázala nějak vyrovnat. Kdyby jí Adrian vlepil
facku nebo ji nutil kouřit ty svoje trapné cigarety, s čímkoli. Jen
tohle ne – aby Lissa přestala brát svoje léky. Přesně tomu jsem
chtěla zabránit.
Pomalu jsem se vymanila z její hlavy a vrátila se do své
vlastní žalostné situace. Chtěla jsem se dovědět, jak se to
s Lissou a Adrianem vyvíjí dál, ale teď by ničemu neprospělo,
kdybych je sledovala. Dobře. Teď už opravdu potřebuju plán.
Potřebuju něco udělat. Dostat nás odtud. Jenže když jsem se
rozhlížela kolem sebe, žádná zázračná možnost úniku se
nenabízela. Následujících několik hodin jsem strávila
uvažováním a spekulováním.
Dnes nás hlídali tři chlapi. Tvářili se trochu znuděně, ale ne
natolik, aby jim bylo všechno jedno. Eddie vypadal, že je
v bezvědomí, a Mason nepřítomně zíral na podlahu. Na druhé
straně místnosti Christian nekoukal na nic konkrétního a Mia
vypadala, že spí. V krku jsem měla tak sucho, že mě v něm
bolelo, ale přesto jsem se málem zasmála, když jsem si
vzpomněla, jak jsem jí říkala, že vodní magie je k ničemu.
V boji se to sice moc nehodí, ale teď bych dala cokoli za to,
kdyby vykouzlila nějakou…
Magie.
Proč mě to nenapadlo už dřív? Nejsme bezmocní. Aspoň ne
tak úplně.
Pomalu se mi v mysli rozvíjel plán – pravděpodobně dost
šílený, ale žádnou lepší možnost nemáme. Srdce se mi už
předem bláznivě rozbušilo. Radši jsem rychle nahodila klidný
výraz, aby si naši hlídači nevšimli, že se náhle tvářím nadšeně.
Christian se na mě díval přes celou místnost. Zaznamenal ten
můj vteřinový nadšený výraz a bylo mu jasné, že jsem na něco

204
přišla. Zvědavě mě pozoroval, stejně jako já připraven okamžitě
se vrhnout do akce.
Bože. Jak tohle zvládneme? Potřebovala jsem, aby mi
pomohl, ale neměla jsem možnost mu sdělit, co mám v plánu.
Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mi vůbec dokáže pomoct
– byl dost zesláblý.
Zadívala jsem se mu do očí a pohledem se mu snažila sdělit,
že se něco bude dít. Tvářil se sice nechápavě, ale v jeho očích
jsem viděla odhodlání. Poté, co jsem se přesvědčila, že žádný
z hlídačů se nedívá přímo na mě, trošku jsem se nadzvedla
a nepatrně zatáhla za svoje pouta. Otočila jsem hlavu dozadu,
jak to jen šlo, a pak se znovu podívala na Christiana. Zamračil
se a já svoje gesto zopakovala.
„Hej!“ hlasitě jsem zařvala. Mia i Mason sebou trhli
leknutím. „To nás, chlapi, vážně necháte vyhladovět?
Nemůžeme dostat aspoň vodu?“
„Drž hubu,“ odvětil jeden ze strážných. To byla ostatně
standardní odpověď, kdykoli někdo z nás něco řekl.
„No tak.“ Snažila jsem se, aby to vyznělo co nejpodlézavěji.
„Aspoň loka něčeho. Pálí mě v krku. Mám ho v jednom ohni.“
Při posledních slovech jsem střelila pohledem po Christianovi
a pak jsem se zase zadívala na hlídače.
Podle mého očekávání se zvedl ze židle a sklonil se nade
mnou. „Nenuť mě to opakovat,“ zavrčel. Netušila jsem, jestli by
opravdu udělal něco násilného, a nijak jsem netoužila ho k tomu
popichovat. Svého už jsem dosáhla. Pokud Christian mou
narážku pochopil, nic víc už jsem stejně udělat nemusela.
Nahodila jsem vyděšený výraz a mlčela.
Strážný se vrátil na svoje místo a po chvíli ze mě spustil
zrak. Znovu jsem se podívala na Christiana a škubla svými
pouty. No tak, no tak, v duchu jsem ho povzbuzovala. Dej si to
dohromady, Christiane.
Náhle mu vyjelo obočí a on na mě v naprostém údivu
vyvalil oči. Výborně. Zjevně na něco přišel. Jenom jsem
doufala, že na totéž, co já. Tázavě na mě pohlédl, jako by se
chtěl ujistit, jestli to opravdu myslím vážně. Přikývla jsem. Na
okamžik se zamračil a pak se zhluboka nadechl.
„Dobře,“ prohlásil. Všichni znovu nadskočili.

205
 „Drž hubu,“ odpověděl automaticky jeden z hlídačů. Znělo
to unaveně.
„Ne,“ řekl Christian. „Jsem připraven. Připraven k pití.“
Všichni včetně mě na několik úderů srdce strnuli. Tohle
jsem zrovna neměla na mysli.
Velitel stráží vstal. „Nezkoušej s náma vyjebat.“
„To ne,“ odpověděl Christian. Měl zoufalý, horečnatý
pohled, který asi moc předstírat nemusel. „Už jsem z toho
unavenej. Chci odtud vypadnout a nechci umřít. Budu pít –
a chci ji.“ Kývl hlavou ke mně. Mia zděšeně vyjekla. Mason
zařval na Christiana něco, za co by ho ve škole vyloučili.
Tohle jsem rozhodně neměla v plánu.
Ostatní dva hlídači se tázavě podívali na svého velitele.
„Máme dojít pro Izajáše?“ zeptal se jeden z nich.
„Myslím, že tu není,“ odvětil velitel. Několik vteřin si
Christiana prohlížel a pak dospěl k rozhodnutí. „A nechci ho
otravovat pro případ, že by to byl nějakej fór. Pusťte ho
a uvidíme.“
Jeden z těch chlapů vytáhl ostré kombinačky. Přešel za
Christiana a sehnul se. Zaslechla jsem prasknutí, jak plastová
pouta povolila. Hlídač chytil Christiana za paži a vláčel ho ke
mně.
„Christiane,“ vykřikl Mason rozzuřeným hlasem. Zápasil se
svými pouty, až se jeho židle třásla. „Zbláznil ses? Nedělej to!“
„Lidi, vy musíte umřít, ale já ne,“ vyštěkl Christian
a pohodil hlavou, aby mu černé vlasy nepadaly do očí. „Jinak se
z toho nevykroutím.“
Nevěděla jsem, co se vlastně děje, ale jedním jsem si byla
jistá. Kdybych skutečně měla umřít, určitě bych měla dávat
najevo mnohem víc pocitů. Dva hlídači si stoupli
k Christianovi, každý z jedné strany, a bedlivě ho pozorovali,
když se ke mně skláněl.
„Christiane,“ zašeptala jsem. Samotnou mě překvapilo, jak
snadné je znít vyděšeně. „Nedělej to.“
Usmál se tím svým hořkým úsměvem, který tak mistrně
ovládal. „My dva jsme se nikdy neměli moc v lásce, Rose.
Pokud musím někoho zabít, pak to klidně můžeš být ty.“ Jeho
slova byla ledová, výstižná. Uvěřitelná. „A navíc myslím, žes to
chtěla.“

206
 „Tohle ne. Prosím tě, ne…“
Jeden z chlapů Christiana postrčil. „Buď s ní už skoncuj,
nebo se vrať zase na místo.“
Christian s úsměvem pokrčil rameny. „Promiň, Rose. Tak
jako tak stejně umřeš. Proč teda neumřít pro dobrou věc?“
Sklonil obličej až k mému hrdlu. „Nejspíš to bude bolet,“ dodal.
O tom jsem pochybovala. Pokud se opravdu chystá to
udělat… Přece to ale neudělá, že ne? Nervózně jsem si
poposedla. Když už nic jiného, tak pokud z vás někdo vysaje
všechnu krev, dostane se vám při tom do těla tolik endorfinů, že
bolest ani nevnímáte. Je to jako usínání. Tohle byla samozřejmě
jen moje spekulace. Lidé, kteří zemřeli na upíří kousnutí, se
nevrátili zpátky, aby své zážitky popsali.
Christian se mazlil s mým krkem, obličej si částečně
schoval pod moje vlasy. Rty se mi otíral o kůži stejně něžně,
jako když se líbal s Lissou. O chviličku později jsem na kůži
ucítila ostré hroty jeho špičáků.
A pak jsem ucítila bolest. Opravdovou bolest.
Ale nevycházela z kousnutí. Jenom mi tiskl zuby ke kůži,
ale nezabořil je. Jazykem mi kroužil po krku, ale nebyla tam
žádná krev, kterou by mohl vysát. Připadalo mi to spíš jako
nějaký dost divný a ujetý polibek.
Ta bolest vycházela z mých zápěstí. Pálilo to. Christian
použil magii, aby mi roztavil umělohmotná pouta, jak jsem to
po něm chtěla. Pochopil moje sdělení. Plast se rozehříval čím
dál víc, zatímco Christian předstíral, že ze mě pije. Kdyby se
někdo podíval pozorněji, odhalil by, že to dělá jenom jako, ale
naštěstí měl Christian obličej schovaný v mých vlasech, takže
ho stráže pořádně neviděly.
Věděla jsem, že plast je těžké roztavit, ale až teď mi došlo,
jak moc je to těžké. Vyžadovalo to vysokou teplotu, která
poškodí bezprostřední okolí. Bylo to jako máčet si ruce ve
žhavé lávě. Plastová pouta se mi vpalovala do kůže. Zavrtěla
jsem se a doufala, že si tak aspoň trošku ulevím od bolesti,
jenže nezabralo to. Když jsem se ale pohnula, zaznamenala
jsem, že pouta jsou o něco volnější. Hmota měkla. Výborně. To
bylo něco. Teď to musím vydržet ještě chvilku. Zoufale jsem se
snažila soustředit na Christianovo předstírané pití a nějak se
rozptýlit. Fungovalo to asi pět vteřin. Protože mě nekousal

207
doopravdy, neměla jsem v krvi endorfiny, které by zablokovaly
tu příšernou vzrůstající bolest. Zakňourala jsem, nejspíš proto,
aby byl můj výkon přesvědčivější.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ zabrblal jeden hlídač. „On to vážně
dělá.“ Za nimi jsem slyšela Miin pláč.
Pálení bylo čím dál nesnesitelnější. Nikdy v životě jsem
nezažila takovou bolest, a to už mám něco za sebou. Začalo
hrozit, že bolestí omdlím.
„Hele,“ ozval se najednou strážný. „Co je to za smrad?“
Byl to pach tavícího se plastu. Nebo možná mého spáleného
masa. Na tom už ale nezáleželo, protože jakmile jsem pohnula
rukama tentokrát, lepkavá roztavená pouta povolila.
Měla jsem deset vteřin momentu překvapení a taky jsem je
využila. Vymrštila jsem se ze židle, při čemž jsem Christiana
odstrčila dozadu. Jeho prázdné místo teď hlídali dva chlapi,
z nichž jeden pořád třímal v ruce kombinačky. Jediným
pohybem jsem mu je vyrvala z ruky a vrazila do tváře. Bublavě
zařval, ale já nečekala, abych sledovala, co se s ním děje. Můj
moment překvapení se rychle chýlil ke konci, takže jsem
nemohla marnit čas. Jakmile jsem pustila kombinačky, praštila
jsem toho druhého chlapa. Moje kopance bývaly obvykle
silnější než rány rukou – zasáhla jsem ho natolik tvrdě, že ho to
překvapilo a zapotácel se.
To už se rozhýbal k akci i velitel stráží. Přesně jak jsem se
obávala, měl pistoli a neváhal ji použít. „Ani hnout!“ zařval
a zamířil na mě.
Strnula jsem. Ten, kterého jsem praštila, ke mně přišel
a popadl mě za paži. Ten druhý se pořád válel na zemi a kvílel.
Velitel na mě nepřestával mířit. Začal cosi povídat, ale
najednou zařval. Zbraň se oranžově rozzářila a vypadla mu
z ruky. V místech, kde ji držel, měl úplně spálenou kůži. Došlo
mi, že Christian rozpálil kov. Jo. Tuhle magii jsme měli použít
hned na začátku. Jestli se z tohohle dostaneme, budu vášnivou
zastánkyní Tašina nápadu. Morojové mají v sobě tak hluboko
zakořeněn antimagický postoj, že nás dosud vůbec nenapadlo
použít magii jako zbraň. Bylo to hloupé.
Otočila jsem se k chlapovi, který mě držel. Asi nečekal, že
holka jako já bude tak bojovat, a navíc byl zděšený z toho, co se
přihodilo jeho druhovi a co se stalo s bouchačkou. Odstoupila

208
jsem od něj natolik, abych ho mohla pořádně kopnout do
břicha. Ten kopanec by mi ve škole vysloužil jedničku.
Zachroptěl a odletěl až ke zdi, kde se svezl k zemi. Ve vteřině
jsem byla u něj. Popadla jsem ho za vlasy a udeřila mu hlavou
o zem tak tvrdě, že ztratil vědomí, ale nezabila jsem ho.
Ihned jsem zase vyskočila a udivilo mě, že velitel po mně
ještě nejde. Nemělo by mu trvat tak dlouho, aby se vzpamatoval
z šoku ze své rozžhavené zbraně. Když jsem se otočila,
v místnosti panovalo ticho. Velitel ležel na zemi v bezvědomí
a skláněl se nad ním právě osvobozený Mason. Opodál stál
Christian s kombinačkami v jedné ruce a s pistolí v druhé.
Pořád ještě musela být pěkně rozpálená, ale Christianovy
schopnosti mu zřejmě poskytovaly i jakousi imunitu proti žáru.
Mířil na chlapa, kterému jsem vrazila kleště do obličeje. Byl při
vědomí a krvácel. Stejně jako já strnul, když na něj mířila
zbraň.
„Do hajzlu,“ zamumlala jsem, dopotácela se k Christianovi
a natáhla ruku. „Dej mi to, než někoho zraníš.“
Čekala jsem nějakou kousavou poznámku, ale on mi jen
roztřesenýma rukama předal zbraň. Zastrčila jsem si ji za pásek.
Jak jsem se tak na Christiana dívala, připadal mi stále bledší.
Vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Na někoho, kdo
dva dny hladověl, odvedl vynikající magickou práci.
„Mase, přines pouta,“ poručila jsem. Mason udělal pár
kroků ke krabici, v níž naši věznitelé přechovávali zásobu
plastových pout. Vyndal z ní tři umělohmotné proužky a ještě
něco. S tázavým pohledem mi ukázal lepicí pásku.
„Fajn,“ řekla jsem.
Připoutali jsme naše únosce k židlím. Při vědomí byl jen
jeden, tak jsme ho o něj rychle připravili a nakonec jsme všem
zalepili pusy. Nechtěla jsem, aby ztropili povyk, až se proberou.
Poté, co jsme osvobodili Miu a Eddieho, semkli jsme se
k sobě a plánovali další krok. Christian a Eddie se sotva drželi
na nohou, ale Christian si aspoň uvědomoval, kde je a co se
děje. Mia byla celá ubrečená, ale zdálo se, že bude schopná
podřídit se pokynům. Já a Mason jsme tím pádem byli
nejschopnější v naší skupině.

209
 „Podle hodinek toho chlapa je teď ráno,“ oznámil. „Takže
stačí jen, když se odtud dostanem, a už na nás nemůžou. Teda
pokud tu nejsou další lidi.“
„Říkali, že Izajáš tady není,“ ozvala se tiše Mia. „Můžeme
vypadnout hned, že jo?“
„Tihle tady byli už několik hodin s náma,“ připomněla jsem
jim. „Mohli se splést. Nemůžeme si dovolit udělat nějakou
hloupost.“
Mason opatrně otevřel dveře a vyhlédl do prázdné chodby.
„Myslíš, že tady dole můžeme objevit nějakej východ?“
„To by nám dost usnadnilo život,“ povzdechla jsem.
Ohlédla jsem se po ostatních. „Zůstaňte tady. My jdeme
prozkoumat zbytek sklepa.“
„Co když sem někdo přijde?“ vyjekla Mia.
„Nepřijde,“ ujistila jsem ji. Byla jsem si zatraceně jistá, že
nikdo jiný ve sklepě není; jinak by přece při tom randálu
přiběhl. A kdyby se někdo pokusil sejít ze schodů, slyšeli
bychom ho.
Přesto jsme se s Masonem při průzkumu sklepení
pohybovali opatrně. Vzájemně jsme si hlídali záda a nakukovali
za rohy. Bylo to opravdu bludiště, jak jsem si pamatovala, když
nás sem vedli. Zahýbající chodby a spousta místností. Postupně
jsme otevírali všechny dveře. Všechny místnosti byly prázdné,
jen v některých stála jedna či dvě židle. Zachvěla jsem se při
pomyšlení, že všechny sloužily jako vězení, stejně jako
místnost, v níž drželi nás.
„Nikde žádný zatracený okno,“ zabrblala jsem, když jsme
skončili s průzkumem. „Musíme jít nahoru.“
Zamířili jsme zpět do naší místnosti, ale než jsme tam došli,
Mason mě chytil za ruku. „Rose…“
Zastavila jsem se a podívala se na něj. „No?“
Jeho modré oči byly mnohem vážnější, než jsem u něj kdy
viděla. Díval se na mě s lítostí. „Fakt jsem to zvoral.“
V mysli se mi vynořily všechny události, které nás dostaly
až sem. „My jsme to zvorali, Masone.“
Povzdechl. „Doufám… Doufám, že až to skončí, sedneme
si spolu a všechno to probereme. Neměl jsem se na tebe tak
naštvat.“

210
 Chtěla jsem mu říct, že je to marné, že když už byl pryč, šla
jsem za ním, abych mu řekla, že mezi námi už se to nezlepší.
Jenže tahle situace mi nepřipadala jako nejvhodnější doba na
rozchod, a tak jsem zalhala.
Stiskla jsem mu ruku. „Taky doufám.“
Usmál se a vrátili jsme se k ostatním.
„Dobře. Bude to takhle,“ začala jsem.
V rychlosti jsem jim nastínila plán útěku a pak jsme se
vyplížili ven. Do schodů jsem šla první, za mnou Mia, která
podpírala Christiana, a nakonec Mason, jenž prakticky táhl
Eddieho.
„Měl bych jít první,“ poznamenal Mason, když jsme zdolali
schody.
„Ani náhodou,“ štěkla jsem a položila ruku na kliku.
„Jo, ale jestli se něco stane…“
„Mlč, Masone,“ okřikla jsem ho. Zpražila jsem ho tvrdým
pohledem. V tu chvíli jsem si vzpomněla na matčin výraz, když
došlo k útoku na Drozdovy. Byla klidná a dokonale se ovládala,
přestože věděla, že se děje něco strašlivého. Potřebovali vůdce,
stejně jako tahle naše skupinka, a já se ze všech sil snažila,
abych se matce vyrovnala. „Jestli se něco stane, dostaň je odtud.
Zdrhejte rychle a daleko. A bez hordy strážců se sem
nevracejte.“
„Ale jestli na nás zaútočí, ty to schytáš první! Co bych měl
dělat?“ zasyčel. „Nechat tě tady?“
„Ano. Pokud odtud zvládneš dostat ostatní, zapomeň na
mě.“
„Rose, nenechám tě…“
„Masone.“ Znovu jsem si představila matku, abych z té
představy načerpala sílu a schopnost vést ostatní. „Dokážeš to
udělat, nebo ne?“
Hodnou chvíli jsme na sebe zírali, zatímco ostatní
zadržovali dech.
„Dokážu,“ odpověděl strnule. Přikývla jsem a otočila se.
Když jsem otevírala dveře ze sklepa, zaskřípěly. Při tom
zvuku jsem se zašklebila. Neodvažovala jsem se ani
nadechnout, jenom jsem nehybně zůstala stát na schodech,
čekala jsem a naslouchala. Zvláštně zařízený dům vypadal
stejně, jako když nás sem přivezli. Okna byla zatemněna

211
roletami, ale u krajů jsem si všimla prosvítajícího denního
světla. Slunce mi nikdy nepřipadalo tak úchvatné jako právě
teď. Dostat se do jeho svitu znamenalo svobodu.
V domě se neozýval žádný zvuk, ani jsem nezaznamenala
pohyb. Rozhlížela jsem se a snažila jsem si vybavit, kde je
hlavní vchod. Nacházel se až na druhé straně domu – nebylo to
nijak daleko, ale v tu chvíli to pro nás bylo, jako bychom museli
překonat bezednou propast.
„Pojď se mnou,“ zašeptala jsem Masonovi a doufala, že si
bude připadat líp, když ho odvelím zezadu.
Předal Eddieho Mie a vykročil za mnou. Rychle jsme se
rozhlédli po obýváku. Nic. Cesta až ke dveřím byla volná.
Vydechla jsem úlevou. Mason se znovu chopil Eddieho
a v neskutečném napětí a nervozitě jsme se všichni vydali
vpřed. Bože. My to zvládneme. My to opravdu zvládneme.
Nemohla jsem uvěřit našemu štěstí. Ocitli jsme se tak blízko
zkáze a unikli jsme jen o vlásek. Byl to jeden z těch momentů,
kdy jste neskonale šťastní, že jste naživu, a chcete všechno
změnit. Máte druhou šanci a přísaháte, že tentokrát ji
nepromarníte. Zjištění, které –
Uslyšela jsem je skoro v tutéž chvíli, kdy jsem je před námi
uviděla. Bylo to, jako by se magickou evokací ze vzduchu
zhmotnili Izajáš a Elena. Až na to, že jsem věděla, že v tom
žádná magie není. Strigojové se zkrátka pohybují takhle rychle.
Museli být v jednom z pokojů, který jsme považovali za
prázdný – nechtěli jsme ztrácet čas dalším prohledáváním.
V duchu jsem na sebe zuřila, že jsme neprohledali celé patro
centimetr po centimetru. Vzpomněla jsem si, jak jsem se na
Stanově hodině snažila ztrapnit svou matku. „Připadá mi, že
jste to nějak zvorali. Proč jste to místo nejdřív neprohledali
a neujistili se, že tam není žádný Strigoj? Takhle byste si ušetřit
fůru problémů.“
Karma je vážně svině.
„Děti, děti,“ zahlaholil Izajáš. „Takhle hra nefunguje.
Porušujete pravidla.“ Na rtech mu hrál krutý úsměv. Celou tu
situaci shledával spíš zábavnou, za žádné ohrožení to
nepovažoval. Upřímně? Měl pravdu.
„Rychle a daleko, Masone,“ zavrčela jsem hlubokým
hlasem, aniž bych spustila zrak ze Strigojů.

212
 „Kdyby pohledy mohly zabíjet…“ Izajáš povytáhl obočí.
„Myslíš, že nás oba vyřídíš sama?“ Rozchechtal se. I Elena se
zachechtala. Zaťala jsem zuby.
Ne, nemyslela jsem, že je vyřídím oba. Vlastně jsem si byla
jistá, že mě zabijí. Ale zároveň jsem věděla, že je dokážu
zatraceně zdržet.
Vrhla jsem se na Izajáše, ale pistolí jsem mířila na Elenu.
Na lidské stráže bylo snadné zaútočit – ale na Strigoje ne.
Viděli, že se blížím, prakticky ještě dřív, než jsem se pohnula.
Nicméně nečekali, že budu ozbrojená. Zatímco Izajáš bez
sebemenší námahy odrazil můj výpad, vystřelila jsem na Elenu,
než mi v tom stihl zabránit. Ta rána mě ohlušila. Elena
překvapeně vyjekla bolestí. Mířila jsem jí na břicho, ale trefila
jsem ji do stehna. Ale stejně na tom nezáleželo. Ani do jednoho
místa by ji zásah nezabil, ale do břicha by ji to bolelo rozhodně
víc.
Izajáš mi drtil zápěstí tak pevně, že jsem myslela, že mi
zlomí kosti. Upustila jsem bouchačku. Odrazila se od země
a zaletěla ke dveřím. Zuřící a ječící Elena se na mě vrhla. Izajáš
ji okřikl, aby se trochu ovládala, a ustoupil se mnou z jejího
dosahu. Celou tu dobu jsem sebou mlátila, ale nestačilo to,
abych se osvobodila, jen jsem si tím přidělala problémy.
A pak se ozval nejsladší ze všech zvuků.
Otevírání domovních dveří.
Mason využil mého útoku, Eddieho nechal s Miou a proběhl
kolem mě a běsnících Strigojů ke dveřím, aby je otevřel. Izajáš
se bleskurychle otočil tím směrem, ale jakmile ho zasáhlo
sluneční světlo, zařval. Ale přestože trpěl, stále měl rychlé
reflexy. Uhnul z dosahu světla dál do obýváku, při čemž
s sebou stáhl i mě a Elenu – ji chytil za paži a mě za krk.
„Vyveď je ven!“ zakřičela jsem.
„Izajáši…,“ začala Elena, která už se vymanila z jeho
sevření.
Třískl se mnou o zem, otočil se a sledoval své unikající
oběti. Sotva se mi uvolnil krk, zalapala jsem po dechu. Přes
svoje zcuchané vlasy jsem se podívala ke dveřím. Mason
zrovna táhl Eddieho přes práh do bezpečí denního světla. Mia
a Christian už byli pryč. Za jiných okolností bych vydechla
úlevou.

213
 Izajáš se se zuřivým výrazem otočil zase ke mně. Ze své
výšky mě pozoroval hrozivýma černýma očima. V obličeji
vypadal vždycky děsivě, ale tentokrát pro jeho výraz
neexistovalo přirovnání. Ani slovo „nestvůrný“ by nebylo
výstižné.
Chytil mě za vlasy a vytáhl do výšky. Vykřikla jsem bolestí.
Sklonil se a přitiskl ke mně obličej.
„Chceš kousnout, děvče?“ dotazoval se. „Chceš být krvavou
děvkou? No, to můžeme zařídit. V každém smyslu slova.
A nebude to příjemné. Ucítíš všechno. Bude to bolestivé –
vždyť víš, že nátlakem dokážu bolest jak zmírnit, tak zesílit.
Postarám se o to, aby ti připadalo, že trpíš v těch největších
bolestech, jaké jsi kdy zažila. A taky zajistím, aby tvoje umírání
trvalo hodně, hodně dlouho. Budeš křičet. Budeš plakat. Budeš
mě prosit, abych už to trápení ukončil a zabil tě…“
„Izajáši,“ vyjekla zoufale Elena. „Tak už ji zabij. Kdybys to
udělal dřív, jak jsem ti radila, tohle všechno jsme si mohli
ušetřit.“
Dál mě pevně svíral, po ní střelil jen pohledem. „Nepřerušuj
mě.“
„Začínáš být melodramatický,“ pokračovala. Vážně byla
hrozně ukňouraná. Nikdy by mě nenapadlo, že Strigoj může být
takový. Bylo to skoro až legrační. „A plýtváš.“
„Neodmlouvej,“ okřikl ji.
„Mám hlad. Chci jenom říct, že bys měl…“
„Pusť ji, nebo tě zabiju.“
Všichni jsme se otočili za tím zlověstným a rozzuřeným
hlasem. Ve dveřích ve světle stál Mason a držel mou odhozenou
pistoli. Izajáš si ho chvilku prohlížel.
„Jistě,“ řekl nakonec. Znělo to znuděně. „Zkus to.“
Mason neváhal. Vystřelil a pálil dál, dokud nevyprázdnil
celý zásobník do Izajášovy hrudi. Izajáš sebou trochu cukl při
každé kulce, ale jinak se držel na nohou a nepouštěl mě.
Uvědomila jsem si, že to je opravdu starý a mocný Strigoj.
Kulka do stehna zranila mladou vampýrku, jako byla Elena. Ale
Izajáš? Několik zásahů do hrudníku mu způsobilo jen menší
nepohodlí.
Masonovi to taky došlo. S tvrdým výrazem odhodil zbraň.

214
 „Vypadni!“ zaječela jsem. Pořád stál ve slunečním světle,
pořád v bezpečí.
Ale neposlechl mě. Rozběhl se k nám a světlo už ho nadále
nechránilo. Začala jsem s Izajášem zápasit ještě usilovněji,
abych tak odlákala jeho pozornost od Masona. Nepodařilo se.
Když byl Mason asi v půli cesty k nám, Izajáš mě hodil Eleně.
Rychle Masona znehybnil, stejně jako před chvílí mě.
Jeho ale nechytil za ruce. Ani ho nepopadl za vlasy, ani
neměl dlouhé proslovy o bolestivém umírání. Izajáš jen odrazil
útok, oběma rukama sevřel Masonovi hlavu a rychle s ní otočil.
Ozvalo se příšerné křupnutí. Masonovy oči se rozšířily. A pak
už v nich zbyla jen prázdnota.
Izajáš s netrpělivým povzdechem uvolnil svoje sevření
a hodil Masonovo bezvládné tělo k místu, kde mě držela Elena.
Tělo přistálo přímo před námi. Do očí mi vhrkly slzy, zatočila
se mi hlava a zvedl se mi žaludek.
„Tady máš,“ oznámil Izajáš Eleně. „Doufám, že to uspokojí
tvůj hlad. A nech mi taky něco.“

215
 DVACET DVA
POHLTILA MĚ HRŮZA A DĚS. PŘIPADALO MI, ŽE SE MI scvrkává
duše a že v tu chvíli nastane konec světa – protože po tomhle
určitě nemůže pokračovat dál. Po tomhle nemůže nic
pokračovat dál. Chtěla jsem vykřičet svou bolest do celého
vesmíru. Chtěla jsem brečet, dokud se nerozpustím. Chtěla jsem
upadnout vedle Masona a zemřít s ním.
Elena mě pustila, protože se zřejmě usnesla, že když budu
mezi ní a Izajášem, nepředstavuju pro ně žádné nebezpečí.
Otočila se k Masonovu tělu.
A já potlačila svoje pocity. A omezila se na činy.
„Nesahej na něj,“ zavrčela jsem. Svůj hlas jsem
nepoznávala.
Obrátila oči v sloup. „Bože, ty jsi otravná. Izajáš má pravdu
– ty opravdu potřebuješ trpět, než umřeš.“ Odvrátila se,
poklekla a převrátila Masonovo tělo na záda.
„Nesahej na něj!“ zařvala jsem. Pokusila jsem se ji odstrčit,
ale nemělo to žádný účinek. Strkanec mi vrátila, až jsem se
zapotácela. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.
Izajáš to sledoval s pobaveným zájmem, ale pak jeho pohled
zabloudil na podlahu. Z kapsy mi vypadly čotky od Lissy. Zvedl
je. Strigojové se klidně můžou dotýkat posvátných předmětů –
báchorky o tom, že se bojí křížů, nejsou pravdivé. Ale
nedokážou vstoupit na posvátnou půdu. Obrátil křížek na
rubovou stranu a prsty přejel po vyrytém drakovi.
„A, Dragomirové,“ broukl. „Na ty jsem úplně zapomněl. To
ostatně nedá moc práce. Zbyl z nich jen jeden? Nebo dva? To
nestojí za to, abych si je pamatoval.“ Upřel na mě své strašlivé
rudé oči. „Znáš někoho z nich? Brzy je budu muset poctít svou
návštěvou. Nebude příliš těžké je…“
Náhle jsem uslyšela explozi. Akvárium se rozprsklo, jak
z něj vystříkla voda a rozbila sklo. Pár střepů odletělo až ke

216
mně, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Voda splynula se
vzduchem a vytvořila nepravidelnou kouli. Ta se začala vznášet
prostorem. K Izajášovi. S pokleslou čelistí jsem jenom zírala.
Taky to sledoval, ale tvářil se spíš nechápavě než vyděšeně.
Přinejmenším do té doby, než mu ta koule pohltila hlavu
a začala ho dusit.
Stejně jako kulky, ani udušení by ho nezabilo. Ale dokáže
mu to aspoň pěkně znepříjemnit život.
Vymrštil ruce k obličeji a zoufale se snažil vodu
„odtrhnout“. Nešlo to. Prsty mu skrz ni proklouzávaly. Elena
pustila z hlavy Masona a vyskočila na nohy.
„Co to je?“ zaječela. Zatřásla Izajášem v marné snaze ho
osvobodit. „Co se to děje?“
Opět jsem potlačila svoje pocity a jenom jednala. Sevřela
jsem v ruce obrovský střep z rozbitého akvária. Byl zubatý
a ostrý, zařezával se mi do dlaně.
Vyběhla jsem vpřed a zarazila střep do Izajášovy hrudi.
Mířila jsem přesně na srdce, které jsem ve škole měla problém
lokalizovat. Izajáš přiškrceně zachroptěl a skácel se k zemi.
Když z té bolesti ztratil vědomí, oči se mu protočily, až z nich
bylo vidět jen bělmo.
Elena na to ohromeně zírala. Byla stejně v šoku jako já,
když Izajáš zabil Masona. Izajáš pochopitelně nebyl mrtvý, ale
na chvíli jsem ho vyřadila z provozu. Elenin výraz napovídal,
že vůbec netušila, že je něco takového možné.
V tom momentě by bylo nejmoudřejší rozběhnout se ke
dveřím a pak ven, do bezpečí denního světla. Namísto toho
jsem ale vyběhla opačným směrem, ke krbu. Sundala jsem ze
zdi jeden z mečů a otočila se zpátky k Eleně. Nemusela jsem
chodit daleko, protože si všimla, co dělám, a už se hnala ke
mně.
Zuřila a vrčela, snažila se mě chytit. Bojovat s mečem jsem
se nikdy neučila, ale zato mě učili bojovat s jakoukoli
provizorní zbraní, kterou zrovna najdu. Použila jsem meč
k tomu, abych udržela Elenu v bezpečné vzdálenosti. Mávala
jsem s ním dost neohrabaně, ale v tuto chvíli to stačilo.
Vycenila bílé tesáky. „Postarám se o to, že budeš…“
„Trpět? Litovat, že jsem se vůbec narodila?“ navrhla jsem jí
pár možností.

217
 Vzpomněla jsem si na boj se svou matkou, při němž jsem se
celou dobu pouze bránila. Tohle by teď nebylo k ničemu.
Musím zaútočit. Udělala jsem rychlý výpad a pokusila se Elenu
bodnout. Neměla jsem štěstí. Předvídala každý můj pohyb.
Náhle se za ní ozvalo Izajášovo zasténání, jak začínal
přicházet k sobě. Ohlédla se. Ten nepatrný pohyb mi stačil,
abych se rozmáchla mečem proti jejímu hrudníku. Ostří jí
prořízlo košili a trochu ji škráblo na kůži, jinak nic. Přesto
sebou ale trhla a zděšeně si kontrolovala hruď. Zřejmě měla
v živé paměti střep v Izajášově srdci.
Přesně tohle jsem potřebovala.
Sebrala jsem veškerou svou sílu, rozmáchla se a švihla.
Ostří se jí tvrdě zabořilo ze strany do krku. Byla to hluboká
rána. Vydala ze sebe děsivý skřek, při kterém mi naskočila husí
kůže. Pokusila se ke mně přiblížit. Ustoupila jsem a zasáhla ji
znovu. Rukama si svírala rozseknuté hrdlo a kolena se jí
podlamovala. Nepřestávala jsem útočit. Meč se jí po každém
úderu zakousl do krku hlouběji a hlouběji. Useknout někomu
hlavu je mnohem těžší, než jsem myslela. Ten starý tupý meč
taky asi nebyl tím nejlepším nástrojem.
Nakonec jsem ale ve svém běsnění zaregistrovala, že už se
Elena nehýbá. Hlavu měla oddělenou od těla a její mrtvé oči se
na mě upíraly, jako by nemohly uvěřit, co se stalo. Tak jsme
zbyli jen dva.
Někdo zaječel a já si na děsivý zlomek vteřiny pomyslela,
že to pořád ječí Elena. Pak jsem se podívala na druhou stranu
místnosti. U dveří stála Mia. Odvracela zrak a byla tak zelená,
až to vypadalo, že se každou chvíli pozvrací. V tu chvíli mi
došlo, že explozi akvária způsobila ona. Vodní magie nakonec
přece jen nebude tak úplně k ničemu.
Izajáš působil pořád trochu otřeseně, ale přesto se snažil
vyškrábat na nohy. Přiskočila jsem k němu, než se mu podařilo
vstát. Meč znovu zasvištěl vzduchem a sytil se krví a bolestí.
Už jsem si připadala jako ostřílený profík. Izajáš znovu spadl na
zem. Pořád jsem měla před očima, jak zlomil Masonovi vaz,
a tak jsem sekala a sekala co největší silou, jako bych tím mohla
zahnat tu příšernou vzpomínku.
„Rose! Rose!“

218
 Přes svůj zrak zakalený nenávistí jsem sotva poznávala
Miin hlas.
„Rose, je po něm!“
Roztřesenýma rukama jsem zarazila další ránu v půli
a pohlédla dolů na jeho tělo – už bylo bez hlavy. Měla pravdu.
Bylo po něm. Byl opravdu mrtvý.
Očima jsem těkala po místnosti. Všude bylo plno krve, ale
ta hrůza mi zatím nedocházela. Můj svět se smrskl na dva
prosté úkoly. Zabít Strigoje. Zachránit Masona. Nic dalšího
jsem zpracovat nedokázala.
„Rose,“ šeptla Mia. Celá se třásla a z jejího hlasu zazníval
strach. Bála se mě, ne Strigojů. „Rose, tak už pojď. Musíme
vypadnout.“
Odtrhla jsem od ní pohled a zadívala se na to, co zbylo
z Izajáše. Pak jsem stále s mečem v ruce přešla k Masonovu
tělu.
„Ne,“ oznámila jsem ochraptěle. „Nemůžu ho tu nechat.
Třeba přijdou další Strigojové…“
Oči mě pálily, jako bych zoufale potřebovala plakat.
Nevěděla jsem to jistě. Vnímala jsem jen svou žízeň po krvi,
násilí a hněv – to byly jediné pocity, které mi ještě zbyly.
„Rose, vrátíme se pro něj. Než přijdou další Strigojové,
musíme odtud.“
„Ne,“ zopakovala jsem, aniž bych se na ni podívala.
„Neopustím ho. Nenechám ho tu samotnýho.“ Volnou rukou
jsem pohladila Masona po vlasech.
„Rose…“
Trhla jsem hlavou. „Vypadni!“ zařvala jsem na ni.
„Vypadni a nech nás o samotě.“
Udělala pár kroků ke mně a já pozvedla meč. Strnula.
„Vypadni,“ řekla jsem znova. „Běž najít ostatní.“
Mia pomalu vycouvala ke dveřím. Než vyběhla ven, ještě se
na mě dlouze a zoufale podívala.
Zavládlo ticho a já uvolnila sevření na jílci meče, ale ještě
jsem ho nechtěla odložit. Zhroutila jsem se a opřela si hlavu
o Masonovu hruď. Nevnímala jsem nic. Nevnímala jsem svět
kolem sebe, nevnímala jsem čas. Mohly uběhnout vteřiny.
Možná hodiny. Nevěděla jsem. Nevěděla jsem nic kromě toho,
že tady nemůžu nechat Masona samotného. Ocitla jsem se

219
v podivném stavu, kdy se mi jakžtakž dařilo udržet svoje
zděšení a žal na uzdě. Nemohla jsem uvěřit, že je Mason mrtvý.
Nemohla jsem uvěřit, že jsem sama někoho zabila. Dokud si
nepřipustím ani jedno z toho, můžu předstírat, že se to nestalo.
Nakonec jsem zaznamenala kroky a hlasy. Zvedla jsem
hlavu a uviděla, jak dovnitř vchází spousta lidí. Nijak pozorně
jsem si je neprohlížela. Proč taky? Představovali hrozbu, před
níž jsem musela ochránit Masona. Pár lidí ke mně vykročilo.
Okamžitě jsem se vymrštila a ochranitelsky pozvedla meč přes
mrtvé tělo.
„Ani krok,“ zavrčela jsem. „Nepřibližujte se k němu.“
Šli dál.
„Už ani krok!“ zařvala jsem znovu. Zastavili se. Až na
jednoho.
„Rose,“ promluvil tiše. „Odhoď ten meč.“
Ruce se mi roztřásly. Polkla jsem. „Běž od nás.“
„Rose.“
Ten hlas se ozval znovu. Hlas, který bych poznala kdekoli.
Konečně jsem si pomalu začala uvědomovat svoje okolí včetně
detailů. Zaostřila jsem na obličej muže, který stál přede mnou.
Dimitrij se na mě díval pevným a přitom něžným pohledem.
„To je v pořádku,“ uklidňoval mě. „Všechno bude
v pořádku. Jenom už pusť ten meč.“
Ruce se mi roztřásly ještě víc, jak jsem pořád křečovitě
svírala jílec. „Nemůžu.“ Ta slova mě zraňovala. „Nemůžu tady
Masona nechat. Musím ho chránit.“
„Musíš pustit meč,“ řekl Dimitrij.
Meč mi vypadl z rukou a s rachotem přistál na dřevěné
podlaze. Já ho následovala. Padla jsem na všechny čtyři
a zoufale chtěla brečet, jenže jsem toho nebyla schopná.
Dimitrij mi pomohl vstát. Kolem nás se ozývaly hlasy a já
pomalu začínala jednoho po druhém poznávat. Všechno to byli
lidé, které jsem znala a kterým jsem důvěřovala. Dimitrij se mě
snažil táhnout ke dveřím, ale já se odmítala pohnout. Nemohla
jsem. Svírala jsem mu košili a mačkala látku. Jednou rukou mě
podpíral a druhou mi něžně odhrnul vlasy z obličeje. Opřela
jsem si o něj hlavu a on mě dál hladil a cosi přitom rusky
mumlal. Nerozuměla jsem mu ani slovo, ale jeho něžný tón mě
uklidňoval.

220
 Strážci se rozptýlili po celém domě a centimetr po
centimetru ho prozkoumávali. Několik jich přistoupilo k nám
a přikrčení začali prohlížet mrtvoly, na které jsem se odmítala
podívat.
„To udělala ona? Zabila oba dva?“
„Ten meč už léta nikdo nebrousil!“
Vydala jsem podivný zvuk podobný zachechtání. Dimitrij
mi stiskl rameno.
„Odveďte ji odtud, Belikove,“ ozval se za ním známý
ženský hlas.
Dimitrij mi znovu stiskl rameno. „Tak pojď, Rozo. Je čas
jít.“
Tentokrát jsem šla. Vedl mě ven z domu a podpíral mě při
každém bolestivém kroku. Moje mysl pořád ještě odmítala
připustit, co se stalo. Nezmohla jsem se na víc než se řídit
jednoduchými pokyny ostatních.
Nakonec jsem skončila v jednom z letadel patřících
Akademii. Za burácení motorů jsme se vznesli do vzduchu.
Dimitrij jen prohodil něco v tom smyslu, že se brzo vrátí,
a nechal mě tam sedět samotnou. Tupě jsem koukala přímo před
sebe a do nejmenších detailů si prohlížela opěradlo sedadla.
Někdo si sedl vedle mě a přehodil mi přes ramena deku. Až
v tu chvíli jsem si uvědomila, že se celá hrozně třesu. Přitáhla
jsem si deku těsněji k tělu.
„Je mi zima,“ řekla jsem. „Jak to, že je mi taková zima?“
„Jsi v šoku,“ odpověděla Mia.
Otočila jsem se k ní a studovala její blonďaté kudrliny
a velké modré oči. Když jsem ji viděla, moje vzpomínky se
rozjely nanovo. Všechno se mi to zase vrátilo. Křečovitě jsem
sevřela víčka.
„Ach Bože,“ vydechla jsem. Otevřela jsem oči a znovu se
na ni zadívala. „Zachránilas mě, když jsi vyhodila do vzduchu
to akvárko. Ale nemělas to dělat. Neměla ses vůbec vracet.“
Pokrčila rameny. „A tys neměla chodit pro meč.“
Dobrý postřeh. „Děkuju,“ řekla jsem jí. „To, cos udělala…
To by mě nikdy nenapadlo. Bylo to brilantní.“
„Tak to nevím,“ broukla se smutným úsměvem. „Voda není
moc dobrá zbraň, pamatuješ?“

221
 Vyprskla jsem smíchy, přestože mi má tehdejší slova zase
tak veselá nepřipadala. Už ne.
„Voda je skvělá zbraň,“ konstatovala jsem. „Až se vrátíme,
budeme muset trénovat, jak ji využívat.“
Celá se rozzářila. Oči jí plály. „To bych ráda. Víc než cokoli
jinýho.“
„Je mi líto… tvý mámy.“
Mia jen kývla. „Máš štěstí, že ty mámu pořád máš. Ani
nevíš, jaký štěstí.“
Odvrátila jsem se a opět se zadívala na sedadlo před sebou.
To, co jsem řekla pak, mě samotnou překvapilo. „Kéž by tak
byla tady.“
„Vždyť tady je,“ řekla Mia udiveně. „Byla s tou skupinou,
co vpadla do domu. Tys ji neviděla?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Zmlkly jsme. Po chvilce se Mia zvedla a odešla. Asi
o minutu později si ke mně přisedl někdo další. Ani jsem se
nemusela podívat a stejně jsem věděla, kdo to je. Prostě jsem to
věděla.
„Rose,“ oslovila mě moje matka. Poprvé v životě jsem
z jejího hlasu slyšela nejistotu. Možná dokonce strach. „Mia
říkala, že mě chceš vidět.“ Neodpověděla jsem. Nepodívala
jsem se na ni. „Co… co potřebuješ?“
Nevěděla jsem, co potřebuju. Nevěděla jsem, co dělat.
Pálení v očích už bylo nesnesitelné, a než jsem si to stačila
uvědomit, rozbrečela jsem se. Hlasitě a bolestně jsem vzlykala.
Slzy, které jsem tak dlouho zadržovala, mi konečně stékaly po
tvářích. Strach a žal, kterým jsem odmítala propadnout, teď
propukly naplno. Sotva jsem dokázala dýchat.
Máma si mě k sobě přivinula a objala mě. Přitiskla jsem jí
obličej k hrudníku a rozvzlykala se ještě víc.
„Já vím,“ uklidňovala mě tiše a tiskla mě k sobě pevněji.
„Rozumím ti.“

222
 DVACET T I
V DEN MÉHO MOLNIJSKÉHO OBŘADU SE VENKU OTEPLILO.
Vlastně bylo tak teplo, že v kampusu začal tát sníh a jako
stříbrné stružky stékal po kamenných stěnách budov. Zima ještě
zdaleka neskončila, takže jsem věděla, že za pár dní všechno
zase znovu zmrzne. Teď to ale vypadalo, jako by celý svět
plakal.
Z incidentu ve Spokane jsem vyvázla jen s několika
modřinami a rankami. Nejhorší z mých zranění byla zápěstí
popálená od rozžhavených pout. Taky jsem se pořád snažila
vyrovnat s tím, že jsem někoho zabila a že jsem viděla umírat
člověka. Nepotřebovala jsem víc než se někde schoulit do
klubíčka a s nikým nemluvit, možná tak jedině s Lissou. Ale
když už jsem byla zpátky na Akademii čtvrtý den, přišla za
mnou matka a pověděla mi, že nastal čas, abych dostala svoje
značky.
Hodnou chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to vlastně
mluví. Potom jsem si uvědomila, že když jsem usekla hlavy
dvěma Strigojům, zasloužím si dvě molnijské značky. Moje
první. To zjištění mě ohromilo. Celý život jsem věděla, že se
jednou stanu strážkyní, a tolik jsem se na ty značky těšila. Byly
to jakési odznaky cti. Ale teď? Budou mi neustále připomínat
něco, na co bych radši zapomněla.
Slavnost se konala v budově strážců, v obrovské místnosti,
kterou využívali na různá shromáždění a bankety. Sálu
v rekreačním komplexu se to nepodobalo ani v nejmenším.
Tady bylo všechno účelné a praktické, stejně jako strážci.
Modrošedý koberec byl nízký a pevně utkaný. Na bílých
stěnách visely zarámované černobílé fotky Akademie svatého
Vladimíra v různých obdobích. Jinak tam žádná výzdoba
nebyla, ale přesto vážnost a síla toho okamžiku byly na první
pohled patrné. Obřadu se zúčastnili všichni strážci z kampusu,

223
ale novicové ne. Popocházeli po místnosti, postávali tam
v hloučcích, ale nepovídali si. Jakmile obřad začal, všichni
nasadili profesionální výrazy a sledovali mě.
Seděla jsem na stoličce v rohu místnosti, předkláněla se
a vlasy mi visely přes obličej. Za mnou stál strážce jménem
Lionel, který mi zvedl ke krku tetovací pistoli. Znala jsem ho
celou dobu, co jsem studovala na Akademii, ale nevěděla jsem,
že se učil kreslit molnijské znaky.
Než se do toho pustil, tlumeně se dohadoval s mojí matkou
a s Albertou.
„Značku slibu jí neudělám,“ prohlásil. „Ještě
neodmaturovala.“
„To je fakt,“ řekla Alberta. „Ale zabila. Udělej jí molnijské
znaky a značku slibu dostane později.“
Vzhledem k tomu, že jsem na bolest zvyklá, nečekala jsem,
že mě tetování bude takhle bolet. Kousala jsem si ret a mlčela,
zatímco Lionel soustředěně pracoval. Připadalo mi, že to trvá
celou věčnost. Když skončil, vytáhl dvě zrcátka a po chvilce
manévrování jsem uviděla zadní stranu svého krku. Na zarudlé
a rozbolavělé kůži se vyjímaly dvě malé černé značky. Molnija
znamená rusky „blesk“, což má symbolizovat ten tvar. Dvě
značky. Jedna za Izajáše, druhá za Elenu.
Jakmile jsem si svoje znaky prohlédla, zalepil mi je a dal mi
instrukce ohledně toho, jak bych měla o tetování pečovat, než
se zahojí. Většinu z toho jsem nevnímala, ale když tak se můžu
klidně zeptat později. Pořád jsem z toho všeho byla trochu
v šoku.
Potom ke mně postupně začali přicházet všichni strážci.
Každý mě buď objal, nebo políbil na tvář a něco milého mi řekl.
„Vítej v našich řadách,“ pověděla mi Alberta s přívětivým
výrazem ve svém větrem ošlehaném obličeji. Pevně mě objala.
Když přišla řada na Dimitrije, neřekl mi ani slovo, ale jako
vždy za něj mluvily jeho oči. Tvářil se tak hrdě a něžně, až mi
z toho bylo do breku. Jemně mě pohladil po tváři, kývl
a odkráčel.
Pak přišel Stan – profesor, se kterým jsem měla spory už od
prvního dne –, objal mě a řekl: „Teď jsi jedna z nás. Vždycky
jsem věděl, že budeš jedna z nejlepších.“ Myslela jsem, že to se
mnou sekne.

224
 A když potom přišla matka, už jsem nedokázala zadržet
slzy, které mi stékaly po tvářích. Setřela mi je a jedním prstem
mi přejela zezadu po krku. „Nikdy na to nezapomínej,“ poradila
mi.
Nikdo nepronášel žádné gratulace, což mě potěšilo. Smrt
není nic, z čeho by kdokoli měl být nadšený.
Když to skončilo, podávalo se jídlo a pití. U bufetového
stolu jsem si naložila na talíř miniaturní kousky opečeného feta
sýra a kousek mangového dortu. Jedla jsem, aniž bych vnímala
tu chuť, a odpovídala jsem na dotazy těch, kteří za mnou přišli
na kus řeči. V polovině případů jsem ani pořádně nevěděla, co
vlastně říkám. Připadala jsem si jako robot, který dělá, co se od
něj očekává. Kůže vzadu na krku mě pálila od čerstvého
tetování a v duchu jsem pořád viděla Masonovy modré oči
a Izajášovy červené.
Cítila jsem se provinile, že si svůj velký den patřičně
neužívám. Každopádně jsem byla vděčná, když se všichni
začali rozcházet. Kromě dalších se se mnou přišla rozloučit
i matka. Od té doby, co jsem se sesypala v letadle, jsme spolu
moc nemluvily, pokud nepočítám jednu větu tady na oslavě. To
moje zhroucení mi pořád připadalo zvláštní a taky ponižující.
Ona už se o tom nezmínila, nicméně v našem vztahu se něco
malinko změnilo. Ani zdaleka se z nás nestaly kámošky…, ale
už jsme nebyly ani nepřátelé.
„Lord Szelsky brzy odjede,“ oznámila mi. Stály jsme
u vchodu do budovy, nedaleko místa, kde jsem na ni ten první
den ječela. „Pojedu s ním.“
„Já vím,“ odtušila jsem. Nebylo třeba se na nic ptát. Tak to
zkrátka chodí. Strážci následují Moroje.
Ještě chvilku si mě prohlížela zamyšleným pohledem svých
hnědých očí. Poprvé po dlouhé době jsem to vnímala, jako
bychom se opravdu dívaly jedna druhé do očí, a ne jako by na
mě shlížela spatra. Zřejmě si taky konečně všimla, že jsem
o dobrých patnáct centimetrů vyšší než ona.
„Vedla sis dobře,“ podotkla nakonec. „Vzhledem
k okolnostem.“
Byl to jen poloviční kompliment, ale já si nic víc
nezasloužila. Teď už jsem si uvědomovala všechny chyby
a nesprávné úsudky, které nás přivedly do Izajášova domu.

225
Něco z toho byla moje vina, něco ne. Přála jsem si, abych
mohla změnit, co jsem udělala. Ale věděla jsem, že máma má
pravdu. S těmi zmatky jsem si poradila, jak nejlíp jsem uměla.
„Zabíjení Strigojů není zas tak úchvatný, jak jsem si
myslela,“ oznámila jsem jí.
Obdařila mě smutným úsměvem. „Ne. To opravdu není.“
Pomyslela jsem na všechny ty značky na jejím krku, na
všechny ty smrti. Zachvěla jsem se.
„Jo, ještě něco.“ S radostí jsem změnila téma a sáhla si do
kapsy. Vyndala jsem malý přívěsek s modrým okem, který mi
darovala. „To, cos mi dala… Je to n-nazar?“ Trochu jsem se při
tom slově zakoktala. Matka se na mě udiveně podívala.
„Ano. Jak to víš?“
Nechtělo se mi vykládat o svých snech s Adrianem. „Někdo
mi to řekl. Má to chránit, že jo?“
Obličejem se jí mihl zadumaný výraz, načež vydechla
a přikývla. „Ano. Vychází to z jedné pověry Středního
východu… Tam se věří, že když ti chce někdo ublížit, může tě
proklít tak, že se na tebe podívá ‚zlým okem‘. Nazar vyruší
vlivy zlého oka a obecně chrání toho, kdo jej nosí.“
Přejela jsem prsty po tom kousku skla. „Střední východ…
Takže třeba někde jako… v Turecku?“
Matce se zachvěly rty. „Přesně tak, někde jako v Turecku.“
Zaváhala. „Byl to… dárek. Dárek, který jsem dostala už hodně
dávno…“ Odvrátila zrak a v duchu při tom bloumala ve
vzpomínkách. „Když mi bylo tolik jako tobě, muži se o mě dost
zajímali. Zpočátku mi to lichotilo, ale postupem času už to tak
lichotivé nebylo. Někdy se dá těžko určit rozdíl mezi tím, kdy
někoho opravdu přitahuješ a kdy tě chce jenom využít. Ale
když je to opravdové…, nakonec to přece jen poznáš.“
Teď už jsem chápala, proč se tak přehnaně stará o moji
pověst – když byla mladší, svou vlastní ohrozila. Možná že víc,
než jsem si myslela.
Taky mi došlo, proč mi dala ten nazar. Dal jí ho můj otec.
Vypadala, že už o tom nechce mluvit, tak jsem se jí radši
nevyptávala. Stačilo mi vědomí, že jejich vztah nakonec možná
nebyl jen o práci a o genech.
Rozloučily jsme se a já zamířila na vyučování. Všichni
věděli, kde jsem ráno byla, a spolužáci byli pochopitelně

226
zvědaví na moje molnijské značky. Nezazlívala jsem jim to.
Kdyby to bylo obráceně, taky bych se nemohla dočkat, až
uvidím značky nějakého svého spolužáka.
„No tak, Rose,“ přemlouval mě Shane Reyes. Šli jsme
z ranního cvičení a on mi pořád odhrnoval culík na stranu.
V duchu jsem si řekla, že zítra si vlasy radši nechám
rozpuštěné. Vydalo se za námi i několik dalších noviců
a všichni se taky chtěli podívat.
„Ukaž. Chceme vidět, cos dostala za to svoje mávání
mečem!“
Oči jim plály nedočkavostí a vzrušením. Byla jsem pro ně
hrdinkou. Jejich spolužačkou, která zlikvidovala vůdce potulné
skupiny Strigojů, kteří nás o svátcích terorizovali. Vzadu mezi
spolužáky jsem si všimla někoho, kdo se netvářil nedočkavě ani
vzrušeně. Eddie. Podíval se mi do očí a smutně se pousmál.
Chápal.
„Je mi líto, lidi,“ prohlásila jsem, když jsem se k nim
obrátila. „Musím to mít zalepený. Doktorův příkaz.“
Odpovědí mi bylo několikeré zklamané odfrknutí, které se
brzy změnilo ve vyptávání, jak jsem vlastně ty Strigoje zabila.
Oddělení hlavy od těla bylo tím nejtěžším, a proto zřídkavým
způsobem zabití vampýra. Ostatně chodit s mečem taky není
zrovna obvyklé. Tak jsem se snažila co nejpravdivěji vylíčit
svým kamarádům, co se stalo, a dávala jsem si dobrý pozor,
abych zůstala jen u faktů a nijak to zabití neglorifikovala.
Po skončení vyučování se mnou šla na mou kolej Lissa. Po
těch událostech ve Spokane jsme neměly příležitost si pořádně
promluvit. Podstoupila jsem spoustu výslechů a pak měl hned
Mason pohřeb. Lissa taky neměla o moc víc času než já,
protože spousta královských tou dobou odjížděla z kampusu.
Když jsem byla s ní, hned jsem se cítila líp. I když jsem jí
mohla skočit do hlavy, kdykoli se mi zachtělo, nebylo to totéž
jako sedět vedle živé osoby, které na vás záleží.
Než jsme došly ke dveřím do mého pokoje, všimly jsme si,
že u nich někdo položil na zem kytici frézií. S povzdechem
jsem vonící kytici zvedla, aniž bych se podívala na vzkaz u ní.
„Od koho to máš?“ zeptala se Lissa, zatímco jsem
odemykala.

227
 „Od Adriana,“ odpověděla jsem. Vešly jsme dovnitř a já
ukázala na stůl, kde jsem měla ve váze další kytky. Frézie jsem
nacpala mezi ně. „Docela se mi uleví, až z kampusu odjede.
Tohle už dlouho nesnesu.“
Překvapeně na mě pohlédla. „A jéje, ty to nevíš.“
Poutem jsem pocítila varovné bodnutí, které mi napovídalo,
že to, co se mi Lissa chystá sdělit, se mi určitě nebude líbit.
„Co nevím?“
„On totiž neodjíždí. Nějakou dobu tady zůstane.“
„Musí odjet,“ namítla jsem. Věděla jsem, že sem přijel kvůli
Masonovu pohřbu. A nechápala jsem, proč to vlastně udělal,
když Masona skoro neznal. Možná že to udělal jen proto, aby se
předvedl. Nebo možná dál hodlá pronásledovat Lissu a mě.
„Studuje vysokou. Nebo je v polepšovně. Každopádně něco
dělá.“
„Teď na půl roku studium přerušil.“
Vyvalila jsem oči.
Usmála se mému výrazu a přikývla. „Zůstane tady a bude
pracovat se mnou… a s profesorkou Carmackovou. On vůbec
netušil, že existuje něco jako éter. Věděl jenom, že se na nic
nespecializuje a že má divný schopnosti. Nechával si to pro
sebe. Svěřil se jenom, když narazil na někoho, kdo taky ovládá
éter. Jenže ti taky nevěděli o moc víc než on.“
„Mělo mi to dojít dřív,“ zahučela jsem. „Bylo na něm něco
divnýho… Víš, že jsem se s ním vždycky hrozně chtěla bavit?
Prostě má… charizma. Jako ty. Asi to vychází z éteru nebo
z nátlaku nebo z něčeho takovýho. Přimělo mě to, abych ho
měla ráda, i když ho vlastně ráda nemám.“
„Nemáš?“ ušklíbla se.
„Ne,“ odpověděla jsem neústupně. „A tu věc se sny taky
nemám ráda.“
V úžasu vykulila své zelené oči. „To je právě hustý,“
namítla. „Tys vždycky dokázala poznat, co se se mnou děje, ale
já s tebou skrz pouto komunikovat nedokážu. Jsem ráda, že jste
z toho vyvázli, ale stejně bych si přála, abych to s těmi sny taky
uměla a pomohla vás tak najít.“
„Já jsem zas ráda, že tě Adrian nepřekecal, aby ses
vykašlala na svoje prášky,“ řekla jsem.

228
 Zjistila jsem to až pár dní poté, co jsem se vrátila ze
Spokane. Lissa nepřistoupila na Adrianův návrh, aby přestala
brát prášky, ačkoli jí tvrdil, že pak bude moct svoje schopnosti
rozvinout ještě víc a naučit se ovládat éter. Později se mi ale
přiznala, že kdybychom s Christianem byli nezvěstní ještě déle,
asi by podlehla.
„A jak ti je poslední dobou?“ dotázala jsem se, když jsem
tak uvažovala o jejích lécích. „Pořád ti připadá, že ty prášky
nezabírají?“
„Hmmm… těžko to vysvětlit. Pořád se cítím tak nějak blíž
k magii, jako by mě ty prášky už neblokovaly. Ale žádný
vedlejší účinky na psychiku nepociťuju… Nerozrušuju se ani
nic takovýho.“
„No, to je skvělý.“
Obličej se jí rozzářil překrásným úsměvem. „Já vím.
Začínám si myslet, že možná mám naději jednou se s magií
naučit pracovat.“
Když jsem ji viděla tak šťastnou, taky jsem se usmívala.
Nelíbilo se mi, když se jí zase začaly vracet ty temné pocity,
a teď jsem byla ráda, že už se rozplynuly. Nerozuměla jsem
tomu, jak a proč zmizely, ale stačilo mi, že se Lissa cítí dobře.
Každý má kolem sebe světlo, až na tebe. Ty kolem sebe máš
stíny. Bereš si je od Lissy.
V mysli se mi ozvala Adrianova slova. Neochotně jsem si
vybavila svoje chování za posledních pár týdnů. Výbuchy
vzteku. Svoje rebelování – dokonce i na mě neobvyklé. Černé
emoce svíjející se mi v hrudi…
Ne, usnesla jsem se. Žádná podobnost. Lissiny temné pocity
vycházely z magie. Ty moje ze stresu. A navíc, teď už se cítím
fajn.
Jak jsem tak Lissu pozorovala, snažila jsem se vybavit si,
kde jsme v našem rozhovoru vlastně přestaly. „Třeba nakonec
vážně najdeš způsob, jak by to mohlo fungovat. Když Adrian
používá éter a nepotřebuje žádný léky…“
Náhle se rozesmála. „Ty to nevíš?“
„Co zas?“
„Adrian si ordinuje léky sám.“
„Cože? Ale říkal…“ Zaúpěla jsem. „No jasně. Ty jeho
cigára a chlast. A jenom Bůh ví, co ještě dalšího.“

229
 Kývla. „Jo. Skoro pořád v sobě něco má.“
„V noci ale nejspíš ne…, proto se mnou dokáže mluvit ve
snech.“
„Teda, to bych taky chtěla umět,“ povzdechla.
„Třeba se to jednou naučíš. Hlavně ať se z tebe během toho
učení nestane alkoholička.“
„To určitě ne,“ ujistila mě. „Ale učit se budu. Rose, ještě
nikdo, kdo byl zaměřený na éter, to nedokázal – teda kromě
svatýho Vladimíra. A já se budu učit jako on. Naučím se s tím
zacházet a nedopustím, aby mi to ublížilo.“
S úsměvem jsem se dotkla její ruky. Měla jsem v ni
absolutní důvěru. „Já vím.“
Většinu večera jsme prokecaly. Rozloučily jsme se, až když
nastal čas na můj večerní trénink s Dimitrijem. Cestou do
tělocvičny jsem přemítala o něčem, co mě už nějakou dobu
trápilo. Přestože útočné skupiny Strigojů čítaly hodně členů,
strážci potvrdili, že jejich vůdcem byl Izajáš. To ale přece
neznamená, že by se v budoucnu nemohly objevit další hrozby.
Všichni jsou ale toho názoru, že chvíli potrvá, než se Strigojové
vzpamatují a znovu sešikují.
Nemohla jsem si pomoct a pořád jsem myslela na ten
seznam královských rodin podle velikosti, který jsem objevila
v tunelu ve Spokane. A Izajáš jmenovitě zmínil Dragomiry.
Věděl, že jich moc nezbylo, a nemohl se dočkat, až s tímhle
rodem skoncuje. Jistě, teď už je Izajáš po smrti…, ale nejsou
náhodou další Strigojové, co mají stejný nápad?
Zavrtěla jsem hlavou. S tím jsem si teď nechtěla lámat
hlavu. Ne dnes. Pořád jsem se z toho všeho ještě tak docela
nevzpamatovala. Tohle budu řešit později.
Vlastně jsem ani nevěděla jistě, jestli dneska cvičení máme,
ale stejně jsem zašla do šatny. Převlékla jsem se a došla do
tělocvičny. V přilehlé místnosti jsem našla Dimitrije, začteného
do jednoho z těch westernových románů, které tolik miloval.
Když jsem vešla, vzhlédl. Posledních pár dní jsem ho moc
nevídala, takže jsem předpokládala, že je asi pořád s Tašou.
„Myslel jsem si, že bys mohla přijít,“ prohlásil a založil si
knihu.
„Vždyť je čas na trénink.“

230
 Zavrtěl hlavou. „Ne. Dneska žádný trénink. Pořád se ještě
zotavuješ.“
„Podle lékařských záznamů už jsem zdravá. Klidně můžu
cvičit.“ Do svého prohlášení jsem se snažila vložit tolik
hrdinství typické Rose Hathawayové, kolik jsem jen svedla.
Dimitrij mi na to ale neskočil. Pokynul k židli vedle sebe.
„Posaď se, Rose.“
Zaváhala jsem jen na chviličku, ale pak jsem si sedla. Se
svou židlí se posunul tak, že jsme teď seděli přímo naproti sobě.
Srdce mi poskočilo, když jsem se zadívala do těch jeho
nádherných tmavých očí.
„Nikdo se nepřenese lehce přes prvního…, první Strigoje,
které zabije. Přestože se jedná o Strigoje, technicky vzato jsi
někoho připravila o život. Je těžké se s tím vyrovnat. A po tom
všem, čím sis prošla…“ Povzdechl a natáhl se, aby mě vzal za
ruku. Jeho prsty byly stejné, jak jsem si je pamatovala – dlouhé
a silné, mozolnaté za roky trénování. „Když jsem tě viděl…,
když jsme tě objevili v tom domě…, nedovedeš si představit, co
jsem cítil.“
Polkla jsem. „Co… co jsi cítil?“
„Byl jsem zničený…, nešťastný. Tys sice byla naživu, ale
vypadalas… Myslel jsem, že už se z toho nedostaneš. A trhalo
mě na kusy, když jsem si pomyslel, že jsi tak mladá a už se ti
stalo tohle.“ Stiskl mi ruku. „Dostaneš se z toho – teď už to vím
a jsem rád. Ale duchem jsi zatím pořád nepřítomná. Nikdy není
lehké ztratit někoho, na kom ti záleží.“
Sklopila jsem zrak a prohlížela si podlahu. „Je to moje
vina,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně.
„Hmm?“
„Mason. Že ho zabili.“
Nemusela jsem se na Dimitrije ani podívat a stejně mi bylo
jasné, že se tváří soucitně. „Ale ne, Rozo. Jenom ses
v některých věcech špatně rozhodla… Když jsi zjistila, že
zmizel, měla jsi to povědět ostatním. Ale sobě to nemůžeš dávat
za vinu. Tys ho nezabila.“
Upřela jsem na něj oči, které se mi začínaly lesknout slzami.
„Ale je to, skoro jako bych ho zabila. Odjel tam kvůli mně –
byla to moje vina. Pohádali jsme se… a já mu řekla o Spokane,
i když jsem ti slíbila, že to nikomu nepovím…“

231
 Z jednoho oka mi stékala slza. Tohle se už vážně musím
naučit ovládat. Dimitrij, stejně jako moje máma, mi setřel slzu
z tváře.
„To si nemůžeš vyčítat,“ oznámil mi. „Můžeš tak
maximálně litovat svých rozhodnutí a přát si, abys to bývala
udělala jinak, ale koneckonců to bylo i Masonovo rozhodnutí.
On si to vybral. Nakonec udělal, co chtěl, a na tvé původní roli
v tom všem stejně nezáleželo.“ Uvědomila jsem si, že když se
pro mě Mason vrátil, udělal to proto, že ke mně něco cítil. To
bylo přesně to, čeho se vždycky obával Dimitrij – že
kdybychom spolu měli nějaký vztah, ohrozilo by to nás
i Moroje, kterého bychom chránili.
„Kéž bych tam tak dokázala…, nevím, něco udělat…“
Zamrkala jsem, abych rozehnala další slzy, a odtáhla ruce
od Dimitrije. Radši jsem se zvedla, než bych stihla říct něco
hloupého.
„Měla bych jít,“ řekla jsem. „Dej mi vědět, až budeš chtít
zase začít s tréninkem. A díky…, že sis se mnou promluvil.“
Začala jsem se sbírat k odchodu, když vtom náhle
promluvil. „Ne.“
Ohlédla jsem se. „Co?“
Zadíval se mi do očí a proběhlo mezi námi cosi vřelého
a krásného.
„Ne,“ zopakoval. „Řekl jsem jí ne. Taše.“
„A…“ Zavřela jsem pusu dřív, než mi čelist stačila
spadnout až na zem. „Ale… proč? To byla příležitost, která se
naskytne jednou za život. Mohls mít dítě. A ona…, no, víš, jak
tě žrala…“
Ve tváři se mu mihl náznak úsměvu. „Žrala. Žere. A právě
proto jsem musel její nabídku odmítnout. Nemohl bych jí
oplácet… Zkrátka bych jí nemohl dát to, co chce. Ne, když…“
Udělal pár kroků ke mně. „Ne když mám srdce jinde.“
Málem jsem se znovu rozbrečela. „Ale tys vypadal, že po ní
taky jedeš. A mně jsi pořád říkal, že se chovám jako malá.“
„Chováš se jako malá,“ prohlásil. „Protože jsi ještě mladá.
Ale znáš spoustu věcí, Rose. Věcí, které ani lidi starší než ty
nikdy nepoznají. Ten den…“ Okamžitě jsem věděla, o jakém
dni to mluví. Jak mě přitiskl ke zdi. „Mělas pravdu, jak jsi

232
říkala, že se taky musím ovládat. Nikdo jiný to nikdy neodhalil
– a to mě vyděsilo. Ty mě děsíš.“
„Proč? Nechceš, aby se to někdo dozvěděl?“
Pokrčil rameny. „Je mi jedno, jestli se někdo dozví, že mám
problémy se sebeovládáním. Důležité je, že někdo…, že ty mě
natolik dobře znáš. Je to těžké, když ti někdo vidí přímo do
duše. Nutí tě to k tomu, aby ses otevřela. A byla zranitelná. Je
mnohem jednodušší být s někým, kdo je jen o málo víc než
normální kamarádka.“
„Jako třeba Taša.“
„Taša Ozerová je skvělá ženská. Je krásná a statečná.
Jenže…“
„Jenže tě nepřitahuje,“ dokončila jsem větu za něj.
Přikývl. „To jsem věděl už od začátku. Ale přesto jsem
toužil po vztahu. Věděl jsem, že to s ní bude snadné, že s ní
můžu odjet. Myslel jsem, že s ní na tebe zapomenu.“
Totéž jsem si myslela já o Masonovi. „Ale nezapomněls.“
„Ne. A to je… právě ten problém.“
„Protože by bylo špatný, kdybychom byli spolu.“
„Ano.“
„Kvůli věkovýmu rozdílu.“
„Ano.“
„A hlavně kvůli tomu, že budeme Lissini strážci a musíme
se soustředit na ni – ne na sebe.“
„Ano.“
Chvilku jsem o tom uvažovala a pak jsem se mu podívala
do očí. „No,“ shrnula jsem to nakonec. „Vidím to tak, že zatím
nejsme Lissini strážci.“
Obrnila jsem se před jeho odpovědí. Bylo mi jasné, že
přijde další lekce zenového myšlení. Cosi o vnitřní síle
a vytrvalosti, cosi v tom smyslu, že naše dnešní rozhodnutí
ovlivní budoucnost, nebo podobné nesmysly.
Ale namísto toho mě políbil.
Čas se zastavil. Natáhl ruce a orámoval mi obličej dlaněmi.
Sklonil se a otřel se svými rty o moje. Ze začátku by se to sotva
dalo nazvat polibkem, ale postupně jsme se začali líbat
doopravdy. Když se ode mě nakonec odtrhl, pak jen proto, aby
mě mohl políbit na čelo. Několik vteřin tam stál se rty
přitisknutými k mé kůži a pevně mě přitom objímal.

233
 Přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčně. Přestal mě objímat,
pohladil mě po vlasech a potom po tváři. Vykročil ke dveřím.
„Uvidíme se později, Rozo.“
„Na dalším tréninku?“ zeptala jsem se. „Totiž, budeme zase
trénovat, že jo? Určitě mě ještě chceš naučit spoustu věcí.“
Zastavil se ve dveřích a s úsměvem se na mě zadíval. „Ano.
Spoustu věcí.“

234
235