1

… zdá se mi, ţe je nejvyšší čas zeptat se, co ţe nám to

vlastně Kristus přinesl za poselství. Je opravdu tak
špatné? Anebo jsme je spíše dosud nepochopili, převzali
jsme z něj několik předpisů a modliteb, které jsme
naroubovali na římský právní systém a říkáme tomu
křesťanská civilizace? Civilizace bílého muţe, kterou vy
váţíme do zbytku světa, nejlépe pod značkou Shell,
Coca-cola, Renault nebo Semtex. A divíme se…
(Z předmluvy)

2
 JOZEF PORUBČAN SJ se narodil 24. 6. 1925 jako páté
dítě v chudé rolnické rodině v Šipkově, okr. Topolčany.
Jako 17ti-letý vstoupil do noviciátu Societatis Jesu v
Ruţomberku. Po maturitě r. 1946 začal filozofická studia v
Brně a dokončil je v Děčíne n. Labem. R. 1949 začal v
Trnavě teologii, ale uţ v r. 1950 byl – jako všichni slovenští
jezuité – internovaný v soustřeďovacím klášteře v Ja sově a
potom v Podolinci.
Zatímco jeho starší bratr Štefan (nar. 1919). také jezuita,
vystudoval na Gregoriánské univerzitě v Římě v r. 1946
tam byl vysvěcen na kněze získal doktorát biblických věd a
věnoval se vědecké práci (kromě jiné ho přeloţil Nový
zákon do slovenštiny), byl Jozef povolán do PTP, kde
pracoval jako stavební dělník a hornik. Během „sluţby” u
PTP byl 24.12.1950 tajně vysvěcen na kněze.
Na konci r. 1953 byly útvary PTP rozpuštěny a on
nastoupil jako stavebn dělník v Hydrostavu, později
pracoval v kamenolomu. Posledních patnáct let „ve výrobě”
byl soukromým rolníkem na malém hospodářství svých
rodičů.
I v této době se ovšem věnoval pastoraci, především
mezi mládeţí a mnoho lidí (také z Čech a Moravy) získalo

3
počátky své duchovní formace na jeho exerciciích,
konaných v prostředí krásných slovenských hor.
Začátkem r. 1971 získal státní souhlas a nastoupil do
duchovní správy v Povaţské Bystrici. Od r. 1990 je
moderátorem duchovních cvičení v Exercičním domě
Societatis Jesu v Piešťanech.
Od počátku řeholního ţivota bylo jeho myšlení
formováno duchovním cvičeními sv. Ignáce z Loyoly. Tato
cvičení – hlavně díky studiu teologie Emila Mercha SJ
(Theologie du Corps mystique) a vesmírné vize Theilarda de
Chardin (Lidstvo a vesmír) – nabývají v jeho pojetí stále
novou a svěţí tvář.
V tomto duchu jsou psány všechny jeho práce, které
zatím existuji většinou pouze v samizdatovém vydání.
Tiskem vyšla Apokalypsa” a „Myšlienky na kaţdý deň”
(Trnava. Dobrá kniha 1991. česky Praha. Scriptum 1992).
Připravuje se „Tajomný muţ z iného světa”,
„Evanielium, člověk, vesmír” a cyklus myšlenek na biblická
témata „Mať srdce chápavé”.

4
Jozef Porubčan SJ

Svědectví
pravdě
Meditace nad Písmem

Zvon, české katolické nakladatelství Praha 1993

5
Řeholní schválení udělil
v Bratislavě dne 27. března 1992
Emil Váni, provinciál SJ

© Jozef Porubčan SJ, 1993

Translation © Markéta a Vladimír Koronthály, 1993
© Zvon, české katolické nakladatelství
a vydavatelství, spol. s r. o., Praha, 1993

ISBN 80-7113-075-3

6
 PŘEDMLUVA

Je tomu jíž téměř dva tisíce let od chvíle, kdy Ježíš

Kristus přinesl do našeho světa své poselství lásky k Bohu i
k lidem. Již přes tisíc let se Evropa chlubí křesťanskou
civilizací. Již více než pět set let se nejdříve střední Evropa,
pak celý kontinent a nakonec i celá planeta zmítá ve víru
bojů, neklidu a krveprolití ve jménu této křesťanské
civilizace. Již přes dvě stě let se vzdělaní tohoto světa snaží
zjistit, zda Bůh existuje, anebo přímo jeho existenci popřít,
přičemž se odvolávají na tradice evropské vzdělanosti,
pocházející z původně církevního školství. V tomto století se
svět dvakráte otřásl ve svých základech; obě tyto války měly
svůj původ v srdci Evropy, plném katedrál a poutních míst.
Dezinformace, nejistota, násilí, honba za majetkem, drogy,
duševní bída…
Zdá se mi, že je nejvyšší čas zeptat se, co že nám to
vlastně Kristus přinesl za poselství. Je opravdu tak špatné?
Anebo jsme je spíše dosud nepochopili, převzali jsme z něj
několik předpisů a modliteb, které jsme naroubovali na
římský právní systém a říkáme tomu křesťanská civilizace?
Civilizace bílého muže, kterou vyvážíme do zbytku světa,
nejlépe pod značkou Shell, Coca-cola, Renault nebo Semtex.
A divíme se…
P. Jozef Porubčan SJ si tuto otázku po pravém obsahu
Kristova poselství klade již téměř 40 let, v nichž dává
exercicie. Po celou tuto dobu se zamýšlí nad učením bible,
nad učením církve, nad tisíci otázek, které mu byly položeny
a na které musel odpovídat. Jeho úvahy vycházejí ze světa
modlitby, ale i z myšlenek takových myslitelů jako byl sv.
Ignác z Loyoly či Pierre Teilhard de Chardin. Výsledkem
jeho úvah, snad tisíckrát cizelovaných přímo na místě, kde
odezněly během duchovních cvičení, je tento soubor
meditací nad biblí, nazvaný „Svědectví pravdě”. Dnes se
setkáváme s jeho první částí; bude-li to Boží vůle, vyjdou
postupně v několika svazcích všechny úvahy. Nejsou určeny

7
k přečtení za jeden večer, spíše k meditaci, proto se tam
některé věci vracejí víckrát. A to nejduležitější:
Není tam nic, co bychom dosud neznali. Všechno to, co
si zde přečteme, již dva tisíce let církev hlásá a my jsme měli
možnost to slyšet. Jen jsme si toho nějak nepovšimli. Teď
tedy máme příležitost.

Vladimír Koronthály 1991

8
 Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět,
abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je z pravdy,
slyší můj hlas.
Pilát mu řekl: „Co je pravda?”
Po Pilátovi to aţ dodnes opakují jeden po druhém
všichni, kdo nepřijímají Kristovo svědectví:
Co je pravda? Existuje vůbec nějaká pravda?
Stěţí si přitom mohou uvědomit, ţe to, co říkají, je totéţ,
co řekl Kristus: Kdo neslyší jeho, Jeţíše Krista, nemůţe o
pravdě – o celé pravdě člověka – skutečně nic vědět.
Logicky nám tedy zbývají pouze dvě moţnosti: zříci se
pravdy anebo poslouchat Jeţíše.

9
 CELOU DÉLKOU ČASU
Od prvopočátku
po narození Jeţíše Krista

10
 OD PRVOPOČÁTKU VŠEHO ČASU

Z hlubin minulosti
Budeme se společné zamýšlet nad velkými událostmi
dávné minulosti tak, jak se v ní připravovalo tajemství
Kristova narození. Pokusíme se při tom vycházet z takových
hlubin, do jakých jsme schopni vůbec dohlédnout.
Po dobu mé přípravy na kněţství jsem měl jednoho
přítele. Jmenoval se Tomáš Nunk a byl to Ţid. Stal se však
křesťanem a chtěl se posléze rovněţ stát knězem. Během
jednoho rozhovoru řekl:
„Víš, to je ti zvláštní, nás Ţidy málokdo pochopí. My
skutečně nemáme obdobu mezi jinými národy. Svou
výjimečnost nosíme v sobě víc, neţ by si kdo mohl myslet.
Je snad na světě národ (lhostejno zda z těch nejstarších nebo
nejmladších), který můţe hovořit o svém jediném praotci, z
něhoţ povstal? Zná snad někdo prvního Řeka, prvního
Římana, prvního Francouze, prvního Slovana? My víme
přesně, jak se jmenoval náš praotec. Mluví-li národy o
svých praotcích, kaţdý ví, ţe jsou to jenom bajky. My však
doopravdy víme, z koho pochází náš národ a reálně a přesně
sledujeme od něj svou historii aţ ke dnešku. Po tisíciletí
jsme zde jako dospělý národ, který měl a má svůj jasný
světový názor, své národní povědomí. Nejednou se mi to
jeví tak, jako bychom byli dospělým moudrým muţem,
který se stěţí nechá poučovat od nějakého mladíčka, jenţ
ještě vůbec nebyl na světě, kdyţ my uţ jsme dávno pronikali
velká tajemství ţivota.
Nejpozoruhodnější na tom je, ţe naše mnohatisíciletá
nepřetrţitá ţivotnost neplyne z výhodných zeměpisných
podmínek ani z obzvláštní branné moci národa. Tento národ
přeţil i v situaci, kdy byl rozbitý a rozprášený po celém
světě, kdy neexistovalo jediné místo, které by mohl nazývat
svým. Po tisíciletí ţil z jediného výkřiku, který zaznívá
celou historií: Slyš. Izraeli, Hospodin je náš Búh, Hospodin

11
jediný! (Dt 6, 4) Po tisíciletí má tuto svou víru sepsanou v
knize, kterou nazývá Knihou knih – biblí.”
„Bible je naší přenosnou vlastí,” pravil dále můj
ţidovský přítel. „Kdyţ má Ţid v rukou bibli, cítí se doma, ať
je kdekoli ve světě. Jeho praotcové mu v ní vyprávějí
tajemství historie vlastního národa, ale i kroniku celého
lidského rodu od prvopočátku, od prvního člověka, který se
objevil na zemi. Ba ještě více, zmiňují se i o tom, jak se
formoval vesmír. Nedivte se tedy, ţe se s touto knihou cítí
všude doma. Všude v prostoru i v čase. To opravdu nelze s
ničím srovnávat. Je skutečně těţké zříci se takové
výjimečnosti.
Naše přeţití a náš ţivot nejsou dány výhodnými
mezinárodními smlouvami a dohodami, ale smlouvou s
Bohem, se skutečným Bohem. Ani moudrost naší bible není
opřena o vědecké výzkumy, ale právě o tuto smlouvu. A to
jsou úţasné věci. Myslím, ţe uţ naše vlastní existence je
důkazem naší pravdy.”
To bylo na začátku posledního válečného roku 1945 a
můj přítel – Ţid – dobře věděl, ţe, stejně jako ostatní
soukmenovce, ani jeho nemine koncentrák. Jednoho večera
řekl: „Zítra ráno určitě přijdou.” Nešel spát, šel do kaple,
celou noc proklečel před svatostánkem. Ráno vyšel s
úsměvem na tváři se slovy: „Této noci jsem nabídl svůj
ţivot za svůj ţidovský národ.” Téhoţ dne přišlo pro něj
gestapo. Zahynul v koncentračním táboře.
Předčasná tragická smrt dodala jeho slovům
mimořádnou váţnost. Aţ dosud na ně rád a často myslívám.
Na výjimečnost tohoto podivného národa, na jeho
přenosnou vlast a na jeho víru v jednoho Boha, na níţ to
všechno stálo a stojí.
Ta víra je však i mojí vírou.
Chtěl bych s vámi listovat v bibli, do níţ je vepsaná, a
sledovat všechno od prvopočátku. A srovnávat to s tím, co
ví, co říká a co si myslí soudobý moderní člověk. Jsem
přesvědčen, ţe zprávy a vzpomínky starých Hebrejcu mají

12
co říci a mohou vnést mnoho světla i do našeho moderního
myšlení. Snad v nich nalezneme i vlastní hluboké
sebevědomí. I kdyţ nejsme potomky ţidovských praotců,
určitě jsme potomky jejich poselství a určitě nám náleţí
jejich přenosná vlast – bible. A to je co říci. Opravdu nejsme
bez minulosti.
V nedohledné hlubině tisíciletí si dávní Hebreové z
generace na generaci předávali zprávu o jediném Bohu a o
jeho stvoření. O tomtéţ Bohu, v nějţ i já věřím, o tomtéţ
stvoření, z nějţ jsem i já vzešel. Všechno se to stává ještě
zajímavějším tím, ţe z hlubiny minulosti vystupující
tajemství ţidovského národa jednoznačně míří k narození
Jeţíše Krista a nakonec ke dni jeho konečného příchodu na
konci věků.
Jsme v tom tedy ponořeni celí a nedovedu si představit,
ţe by nás to mohlo nezajímat.

Zpráva o stvoření
Bylo to přibliţně před čtyřmi tisíciletími. Západní
kultury ještě neexistovaly, leda by se řecká pomalu začínala
probouzet. U nás ještě nelze vůbec o nějaké kultuře mluvit.
Na Středním Východě, na území tzv. „úrodného
půlměsíce” tomu však bylo jinak. Setkalo se tam současně
několik vyspělých kultur – tak vyspělých, ţe se tomu
nepřestáváme divit.
Tehdy v této zeměpisné oblasti ţil jeden víceméně
bezvýznamný národ. Vyznačoval se pouze tím, ţe
tvrdohlavě a neústupně věňl v jednoho Boha. Jeho Bůh byl
– na rozdíl od jiných boţstev – neviditelným, čistým
duchem a jediným stvořitelem všech věcí. Z tohoto rodu
pocházel muţ, jenţ se jmenoval Abrahám.
Jednoho dne, nebo snad jedné noci slyšel podivný hlas:
Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do
země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem (Gn 12, 1-
2).

13
 Abrahám učinil, jak mu řekl Hospodin.
Dlouho, velmi dlouho putoval i se svými stády. Dnes si
to ani nedovedeme představit, ale tehdy to nebylo nikterak
neobvyklé. Země ani zdaleka nebyla tak zalidněna a bylo
snadné honit stáda z kraje do kraje za lepší pastvou. Pastevci
to tak dělali pravidelně. Nezpůsobilo tedy ţádný obzvláštní
rozruch, kdyţ jednoho dne Abrahám sebral své lidi a pravil:
„Jdeme!”
Jejich pouť však trvala déle, neţ předpokládali.
Mnohokrát bourali, přenášeli a opět stavěli své stany i
ohrady pro dobytek, a kdyţ si večer sedli k táborovému
ohni, vzpomínali a vzpomínali.
Člen francouzské akademie Daniel Rops má za to, ţe
právě zde, u těchto táborových ohňů si generace předávaly
vzpomínky otců a praotců na věci, které se udály od stvoření
světa. Zde se mohly formovat i biblické zprávy o stvoření.
Tyto zprávy jiţ mnohokrát vyprávěli otcové svým
synům a vnukům a ti zase svým synům a vnukům, takţe je
patrně znali zpaměti. Snad je měli i napsané, to by však bylo
muselo být písmem, vyrytým do cihel, a taková cihlová
knihovna by se přenášela jen velmi obtíţně. Naučili se to
tedy všechno zpaměti a recitovali to jako báseň. První
kapitoly bible mají opravdu tento literární charakter. A byly
to prazvláštní zprávy, které jim zanechali jejich dávní
předkové – o tom, jak byl stvořen vesmír, jak člověk, jak
přišlo na svět neštěstí. Vypravovali to, jako kdyţ si generace
předávají rodinnou kroniku. Tehdy se určitě všichni cítili
být dětmi Adama a Evy, i těch dlouhých věků, v nichţ se
rodili a zanikali jejich předkové. Jako na řetězu se v té knize
přesně napojoval článek za článkem a poslední byl
Abrahám, jehoţ povolal Bůh, aby se stal otcem velkého
národa, a jenţ tam seděl s nimi.
Docela ţivě si dovedu představit sebevědomí a hrdost
tohoto rodu. Nestává se slavným aţ teď. Slavným jej činí jiţ
ta rodová kronika lidstva, kterou on zde zpívá či recituje.

14
 Na tomto místě bych se chtěl poněkud zastavit a
poukázat na charakter toho, co se tam recitovalo. Sepsáno to
bylo aţ mnohem později, někdy počátkem prvního nebo
koncem druhého tisíciletí před Kristem. Pisatel patrně
zachoval obsah i rytmus, takţe kdyţ to čteme, ještě i dnes
máme dojem, jako kdybychom slyšeli sborový refrén za
kaţdým dnem stvoření: „A viděl Bůh, ţe je to dobré.”
Musíme to mít na paměti, chceme-li hovořit o pravdivosti
tohoto odkazu.
Jiţ samotná skutečnost, ţe se totiţ začíná ne od prvního
člověka, ale od vzniku vesmíru, vede k názoru, ţe tito lidé
byli v nějakém kontaktu s Bohem, který jediný jim to mohl
zjevit.
Patrně si nebudete pamatovat na ostré polemiky o tom,
zda a jak lze sloučit biblickou zprávu o stvoření světa za 6
dní s evolučním názorem vědy, podle níţ toto trvalo dlouhé
miliardy let.
Dnes mi tem problém připadá malicherný a naivní. Mám
za to, ţe těm starým Hebrejcům ani tak nezáleţelo na tom, v
jakém pořadí a v jakých etapách se stvoření uskutečnilo,
jako spíše na tom, jaký to bude mít rytmus, jak se to bude
recitovat, aby se to dobře pamatovalo.
Přesto se ale nikterak přespříliš nevzdálili od evolučního
řádu, jak se tento jeví našemu modernímu způsobu myšlení.
Povšimněte si jen postupu uvedeného v bibli:
Beztvará hmota – světlo.
Světlo – tma.
Voda – voda na planetě, vodní páry nad planetou. Ţivot.
Rostliny ve vodě, rostliny na zemi. Slunce a měsíc.
Ţivočišná říše ve vodě – ţivočišná říše na zemi. Člověk.
Takovou nápadnou podobnost přece nelze nevidět.
Objevují-li se přesto nějaké neshody (tak např. o slunci
se mluví později neţ o světle), snadno je můţeme přičíst na
vrub básnickému ztvárnění podávané zprávy. Ostatně védě
se nyní jeví jako pravděpodobné, ţe nejprve se objevily

15
fotony a teprve později koncentrované zdroje světla –
Slunce apod.
Mimo to si ani věda nemůţe nárokovat absolutní jistotu
svého názoru, ani ona ještě neřekla své poslední slovo. Věda
budoucnosti bude ještě mnohé objevovat a v mnohém bude
korigovat názory soudobé vědy. Bylo tak tomu přece
vţdycky.
V kaţdém případě nás ale musí ohromit, ţe ti někdejší
pastevci, kteří nemohli mít ani nejmenšího tušení o našich
astronomických vědeckých poznatcích, zpívají u svých
táborových ohňů o takových věcech, ke kterým se věda
dopracovala aţ s několikatisíciletým zpoţděním. Těţko si
lze představit, jak by na to mohli přijít bez nějakého
myšlenkového kontaktu se Stvořitelem. Zejména pokud jde
o tu skutečnost, ţe svět vyšel z jeho rukou.
A mám za to, ţe právě toto je pravá základní pravda
zjevení: Náš svět má svého stvořitele – Boha.
Jak se toto stvoření uskutečnilo, to si můţe věda
objevovat aţ do skonání světa. A je nutné, aby to objevovala
– to nás přece nemůţe nezajímat. Jsou však věci, které
nemůţeme poznat, které přesahují rozsah našeho chápání.
Ty nám mohly být pouze zjeveny a my je musíme přijmout,
nechceme-li ovšem mít v jejich prostorách beznadějnou,
neproniknutelnou tmu.
V první řadě jde tedy o tajemství, ţe tento náš svět byl
stvořen. Ţe se nejedná o nějaký prázdný mechanismus,
řízený zákony, které nikdo nedal a které působí bez lásky,
bez rozumu, bez citu, ale ţe v pozadí celého našeho
vesmírného dění je tajemství moudrosti a lásky.
Prostřednictvím jakých obrazů a v jakém rytmu se to po
večerech recitovalo v Abrahámově táboře, to snad nebude
aţ tak důleţité.
Tímto způsobem bude zapotřebí si to uvědomit.
Biblická zpráva o počátku našeho světa praví, ţe tento
svět není produktem záhadných vývojových zákonů bez
zákonodárce (které by byly ostatně pro nás větším

16
tajemstvím neţ Bůh), ale ţe pochází z dobrých rukou
milujícího Stvořitele.
Byl to opravdu podivný rod, jenţ si tak pečlivě předával
tuto původní kroniku lidstva aţ po ty dny, kdy byl Abrahám
odloučen od jiných kmenů a vyvolen za otce velkého
národa. Nebyl to rod filozofů ani mudrců. Oni jen prostě
přijímali podání předků a předávali je dál. Bude třeba
sledovat je se zájmem, neboť ta zpráva sahá aţ k nám a
velmi se nás dotýká.

Zjevení naší pravdy

Přenesme se v duchu do doby putování Abrahámova
rodu do zaslíbené země. Zasedněme s nimi u táborového
ohně a zaposlouchejme se do recitace jejich a naší rodové
kroniky. Dobře nám udělá vědomí, ţe slova, která oni
opakovali tenkrát, takřka před čtyřmi tisíciletími, jsou
podobná těm, která jsme se učili kdysi v katechismu – jak
Bůh stvořil svět a posléze člověka, jak mu připravil ze země
tělo, vdechl do něj dech ţivota a pak, aby nebyl sám, stvořil
z jeho těla ţenu – Evu.
Bude záhodno připomenout, ţe slovo Adam znamená
totéţ jako člověk a slovo Eva znamená ţivot.
Poslouchejme dál tyto váţné muţe, kteří svým
pravidelným rytmem hovoří, jak ţili Adam-člověk a Eva
svůj ţivot v čistém a krásném ráji, kde jim patřilo vše kromě
zapovězeného stromu, z něhoţ nesměli jíst. Zajisté to
všechno dávno dobře známe. Ale právě proto bych se zde
rád poněkud pozdrţel.
Představuji si prvního člověka, jak poznával svůj svět,
sebe i zjevenou pravdu svého Boha. Ostatní ţivočichové
rovněţ poznávali, měli však jenom svůj specifický uzavřený
okruh poznání, z něhoţ se nikdy nemohli vymanit.
Tajemství lidského logického myšlení bylo pro ně zcela
nedosaţitelné. Kdyby do něj procitli, stali by se lidmi. Tak
je tomu přece aţ dosud.

17
 Bylo a je snad i poznání člověka uzavřeno v podobném
specifickém neproniknutelném okruhu? Zcela určitě. Kdyby
nebylo a člověk by bez omezení poznával všechno – jako
Bůh –, byl by Bohem. Hranicemi poznání jsou určeny i
hranice bytí. Poznáváme-li přece něco i za svým uzavřeným
okruhem, jsme schopni poznat to pouze jako zjevené
tajemství, jako jakýsi signál, podle nějţ se dá orientovat,
jehoţ obsahu však nikdy vyčerpávajícím způsobem
neporozumíme.
Tomu je zapotřebí věnovat čas a dobře si to promyslet. A
hlavně dobře rozlišovat: co náleţí do oblasti tajemství, které
můţe být člověku pouze zjeveno, a co do oblasti tajemství,
které můţe člověk zkoumat a objevovat sám, vlastním
rozumem. Rozlišovat neprozkoumatelnou zjevenou pravdu
od prozkoumatelného obrazu, v němţ byla podána.
Vysvětlovat si takovou zjevenou pravdu pomocí zákonů
lidské logiky by bylo něco podobného, jako vyučovat třebas
motýla vyšší matematice. Ovšem obraz, v němţ byla ta
pravda podána, je z našeho světa. Dá se srovnávat s
moderním myšlením, lze v něm hledat vnitřní i vnější
souvislosti, lze jej vysvětlovat a konfrontovat s tím, co
objevila věda.
Bylo nutno vypomoci si touto úvahou, byť i byla
poněkud obtíţnější, abychom měli jasný pohled na vše, co
se praví zde v naší rodové prakronice.
První takto zjevenou pravdou se mi jeví tajemství
původu našeho světa, kdy byla překlenuta nekonečná
propast mezi ničím a něčím, coţ dalo vzniknout í
samotnému prostoru a času. Zjevení praví, ţe se tak stalo
skrze Stvořitelovu lásku.
V takových hlubinách je naše logika opravdu naprosto k
ničemu.
Co se dělo pak, jak se co z čeho vyvíjelo, zda člověk
vystoupil ze země najednou anebo se formoval v dlouhých
evolučních obdobích, zda a jak byla z Adamova těla
stvořena Eva, atd. – to jsou jiţ naše problémy, které

18
můţeme klidně poloţit na stůl dnešních i budoucích
výzkumníků a vědců. Toto všechno se jiţ odehrává v našem
času a prostoru a tady je lidské poznání a hledání doma. Ať
tedy studují, ať objevují – – kaţdý jejich nový poznatek nám
jen více přiblíţí majestátní dílo stvoření. Bylo by naivní
trvat na doslovném znění obrazu. Představy se mění podle
věku a zeměpisných poloh, v kterých ţijí národy, a ne vţdy
se dají přenášet jinam. Je-li pro nás dnes samozřejmostí
říkat, ţe milujeme z celého srdce, pro naše potomky to můţe
být něco zcela nepochopitelného. Vţdyť přece transplantací
srdce nelze transplantovat lásku. Podobně to vypadá i s
jinými obrazy.
Druhou pravdu, která nám mohla být sdělena pouze
prostřednictvím zjevení, spatřuji v tajemství poslání
člověka: proč byl stvořen a jaký smysl má jeho ţivot.
„Neměli nikdy zemřít”, opakují rytmicky moudří starci v
Abrahámově táboře. Dovídáme se od nich sice i to, ţe se to
s tou nesmrtelností velmi zkomplikovalo, ale slovo je
vyřčeno a my víme, ţe jsme z rodu nesmrtelných. Naše
poslání, naše pravda přesahuje čas i prostor a můţe nám být
toliko zjevena. A jak plyne z celého zjevení, její těţiště
spočívá zcela jednoznačně v Bohu, tedy v lásce.
Třetí, jenom ve zjevení uchopitelnou pravdu nalézám v
tajemství původu a smyslu bolesti a zla.
Odkud se vzalo zlo, odkud se vzala bolest, odkud se vzal
vzdor člověka vůči lásce, jímţ si vlastníma rukama vytváří
svou bídu?
Na to by člověk sám nikdy nepřišel, pořád by se mu to
muselo jevit jako nesmyslný vnitřní rozpor. Prakronika
našeho rodu mluví o tomto tajemství jako o signálech, které
zachytili naši prarodiče z jiných rovin bytí, přijali je a
vzbouřili se proti Bohu – lásce.
Skutečný vnitřní rozpor zde vytváří nepochopitelnou
realitu tak bolestivě vstupující do dalších osudů našeho
rodu, ţe ji nelze ani poznat ani ignorovat. Podobně jako
nelze ignorovat zhoubný rakovinný nádor, ačkoliv neznáme

19
ani jeho původ, ani smysl. Tajemství zla je stejně tajemné v
kaţdém zlém činu, jako ve svém původu. Cestou do
zaslíbené země si staří Hebreové nejednou opakovali Jahvův
příslib, ţe problém zla bude vyřešen.
Tak si tedy myslím, ţe bychom se – mluvíce o zjevení –
zbytečně dohadovali o tom, zda byl Adam stvořen najednou
nebo zda se lidské tělo vyvíjelo z niţších ţivočichů, jak
dlouho trvalo stvoření světa, v jakém pořadí se uskutečnilo
atd. Tyto a podobné problémy můţeme klidně přenechat na
prozkoumání vědcům.
Jde-li však o tajemství samotného původu světa i jeho
času a prostoru, jde-li o tajemství toho, co je před ním a po
něm a čemu říkáme věčnost a nekonečno, jde-li o vrcholné
cíle, k nímţ míří náš rod, jde-li o tajemství zla, bolesti a
tajemství lásky – to jsou jiţ končiny za hranicemi našeho
chápání. Ani věda, ani naše logika o nich nemůţe zhola nic
vypovědět. Tam je tma, kterou můţe osvítit pouze zjevené
slovo.
Právě o tomto zjeveném slově mluvili tehdy otcové k
synům ve svých obrazech ráje, Adama, Evy, ţebra, hada,
zapovězeného ovoce atd., kdyţ slavnostním hlasem
melodicky opakovali do večerního ticha: „I řekl Bůh.”
Nevím, povedlo-li se mi to říci tak, jak se mi to jeví.
Myslím, ţe ani Sokratovo „Vím, ţe nic nevím”
neznamenalo nic jiného neţ to, ţe se mu povedlo
identifikovat omezený okruh svého poznání, jakoţ i to, ţe
jeho pravda má své těţiště daleko za tímto okruhem, kde jiţ
o ní nemůţe nic vědět.
Poznat tuto skutečnost znamená bezpochyby velikou
moudrost. Odmítat však nabízené zjevené informace o
nepoznatelných končinách své pravdy, nereagovat na
signály, které z nich přicházejí, to by bylo nebezpečnou
zpozdilostí.
Budeme tedy pozorně sledovat kaţdé slovo, počínaje
prazjevením, o němţ se po večerech mluvilo v Abrahámově

20
táboře, aţ po zjevení Jeţíše Krista, které nám jiţ přijde sdělit
on sám. Ignorovat jej by byl katastrofální nerozum.

Tajemství zla
Nyní se pokusíme sledovat, co bylo dále slyšet u
táborových ohňů starých Ţidů, kteří putovali do zaslíbené
země a ve svých vzpomínkách se vraceli ke kronice
lidského rodu.
Zaposloucháme-li se do deklamace prazjevení, jistě
vzbudí naši pozornost stati o tajemství zla. Ty stati všichni
známe: Hospodin – Jahve dal člověku v ráji příkaz:
„Nebudeš jíst ovoce ze stromu poznání dobra a zla, neboť
jinak zemřeš.” Had však řekl ţeně: „Vůbec nezemřete, ale
budete jako bohové.” Eva vzala a jedla a dala i Adamovi a
on rovněţ jedl. Tehdy si oba dva uvědomili, co se stalo, a
začali se stydět a bát. Rozhněvaný Bůh je vyhnal z ráje a
vyřkl nad člověkem ortel: V potu své tváře budeš jíst chléb,
dokud se nenavrátíš do země (Gn 3,19). Následky tohoto
činu byly hrozné: hned první synové Adama a Evy se
nenáviděli a Kain ze závisti zabil Ábela.
Tak jak se mnoţilo lidstvo, lavinovitě vzrůstala i jeho
zloba, aţ se Bůh rozhodl, ţe je zničí potopou světa. Byl však
jeden muţ jménem Noe, který byl spravedlivý i se svým
rodem, a Hospodin jej chtěl zachránit. Nařídil mu tedy, aby
si postavil koráb. Noe poslechl a zachránil se. Potopa
skutečné všechno zničila, takţe zůstal jen Noe se svojí
rodinou.
Lidstvo se dále mnoţilo a lidé byli nadále špatní a jejich
špatnost byla tak veliká, ţe se společně postavili proti Bohu.
Ve své pýše si řekli: Vybudujme si věž, jejíž vrchol bude v
nebi (Gn 11,4). Bůh však zmátl jejich řeč tak, ţe jeden
druhému nerozuměli a museli se rozejít.
Takový je dějový obraz zjevení pravěkého hříchu
člověka a jeho cesty aţ ke dnům Abrahámovým, kdy se
člověk opět na něj rozpomínal a mluvil o něm ke svým
potomkům.

21
 Tento problém si vyţaduje velmi upřímný, důsledný a
statečný přístup. Především je nutno si uvědomit, ţe
tajemství zla je skutečné tajemství, které převyšuje oblast
našeho chápání. Podle zjevení k nám přichází jako hadí hlas
z neznámých světů: krvavou řečí nám o něm vypravuje
historie a my sami jej trpce proţíváme v rozpětí svých let
mezi prvním pláčem a posledním smrtelným vydechnutím.
Cítíme jej aţ příliš bolestně a nelze jej ignorovat. Nikdo
však nezná jeho původ, nikdo nezná jeho smysl a nikdo
nezná jeho řešení. Neřekne-li nám o tom něco Bůh, neřekne
nám to nikdo.
Zamysleme se tedy nad vyprávěním v Abrahámově
táboře.
Do kouzla lásky, v níţ byla počata a zrozena země, v níţ
bylo počato a zrozeno lidstvo, vstupuje poprvé hlas zla, hlas
bolesti, hlas zrady,
Byla to strašná chvíle. Poprvé se v ní dotkla této země i
lidského srdce zlá myšlenka. V této chvíli má původ kaţdé
zlo, které kdy do krve zraňovalo a zraňuje náš svět. Neboť
člověk tuto první myšlenku zla přijal a reagoval na ni tak
katastrofálně, ţe si tím určil nový směr pro svou další cestu
časem.
Lavina se dala do pohybu a nezadrţitelně se valí historií.
Jen Bůh, který jediný tomu rozuměl a věděl, kam vede ta
katastrofální cesta, mohl zachránit situaci a přislíbil
záchranu.
Nikdo neví, co by se bylo stalo, kdyby byl tento náš svět,
který je ţiven nadějí, byť jen na chvíli zůstal bez jakékoli
naděje. To se však nestalo. V téţe chvíli, kdy člověk nabral
kurs směrem k nesmyslu, řekl Bůh, ţe ten kurs napraví. Od
té doby lze pozorovat v dějinách mocnou ruku Hospodinovu
všude tam, kde hrozí nebezpečí, ţe se člověk zcela uzavře
před svým Bohem a tedy před svojí jedinou nadějí.
Vraťme se však ještě k tomu zapovězenému ovoci.
Mnoho knih jiţ bylo popsáno úvahami, o jaké osudné jablko

22
to šlo. Jak mohl Bůh, o němţ se tolikrát říká, ţe je dobrý,
tak hrozně trestat jeho krádeţ?
Dnes, kdyţ uţ máme před sebou celé zjevení, jeví se mi
tento problém jasně: Všichni známe Jeţíšův výrok, ţe celý
zákon i proroci – tedy celé zjevení je obsaţeno v jediném
slově: milovat. Důsledně je tam i tento úplně první zákon:
Nebudeš jíst z tohoto stromu.
Dalo by se to tedy přeloţit do naší řeči asi takto: Kdyţ
Bůh stvořil první lidi, řekl: váš ráj, vaše štěstí je ve vaší
lásce. To, co je v rozporu s láskou, je ve stejném rozporu i s
vámi i s vaším štěstím. To nesmíte, to by byl konec vašeho
ráje. Člověku však přesto zachutnalo sobectví a dal se na
jeho cestu. A jde po ní pořád dál a s ním i jeho strašlivé
neštěstí. Jen v nejkritičtějších chvílích zasahuje mocná
Hospodinova ruka, aby napravila úplně mylný kurs.
Je dobré, ţe nás zajímají všechny detaily obrazu, ale
nepleťme si je s myšlenkou, kterou vyjadřuje.
Tolik se toho jiţ namluvilo a napsalo např. o potopě
světa – jak mohl umístit Noe ve svém korábu všechny
ţivočišné druhy, zda mohla být zaplavená celá země atd. Jak
osudné nedorozumění by však vzniklo tím, kdybychom si
takové údaje zaměňovali se zjevením pravdy, ţe totiţ Bůh
koriguje falešný kurs vývoje dějin, který člověk nabírá.
Totéţ platí i o senzaci, ţe na hoře Ararat byly nalezeny
trosky Noemova korábu, nebo ţe byly objeveny základy
babylonské věţe. Je to sice zajímavé, ale o samotné pravdě
zjevení o dějinách hříchu to nic nedokazuje. Pravda bible
nespočívá v tom, jací ţivočichové byli v korábu nebo zda
ten koráb přistál na Araratu, ale v tom, ţe hřích člověka
narůstal do tak hrozivých rozměrů, aţ si vynutil Stvořitelův
zásah. Neboť v lidském rodě vţdy světélkovala nějaká ta
jiskérka lásky, která stála za to, aby byla dobrotivou rukou
Stvořitele zachráněna před úplným zadušením. V tom je
smysl záchrany spravedlivého Noema, který měl pokračovat
v Hospodinově díle, proto byl odvolán Lot a jeho

23
příbuzenstvo ze Sodomy a Gomory, kdyţ chtěl Hospodin na
ni seslat oheň a síru.
Nepatrné stebélko lásky je vţdy předmětem péče
Stvořitelovy ruky a nesmí zahynout. Neboť jedině to, co je
dobré a čisté
– to, co je láska, jedině to má budoucnost, pouze to je
nadějí vesmíru. Všechno ostatní je určeno na odpad,
všechno ostatní zahyne.
Tohle jsou tedy základní zjevené pravdy, deklamované
za večerů v Abrahámově táboře v různých literárních
útvarech a obrazech. To jsou základní myšlenky knihy
lidského rodu a knihy jeho hříchu. Vyvolení Abraháma za
otce vyvoleného národa je pokračováním. Budeme tedy
sledovat události aţ k příchodu Jeţíše Krista.
Stojí to za to, sledovat je po této základní určující linii.
Všechno se nám objeví v novém světle, v nových
dimenzích, a uvidíme, jak to nakonec ústí aţ do našich
osobních záleţitostí, neboť ani dnes naše problematika
neztrácí svoji tvář sobectví a lásky – hříchu a věrnosti Boţí
cestě. Najednou se nám jasně ukáţe, ţe vývojová cesta
našeho světa je určována láskou a byť by po ní šel jediný
osamělý poutník, jen on bude budoucností a nadějí dovršení
evoluce. Právě dnes, kdy všichni kolem mluví jinak, je
velmi důleţité mít takové sebevědomí. I kdyby se to tak
jevilo pouze mně samotnému, zůstává pravdou, ţe všechny
cesty bytí určuje Bůh – a cesta, kterou určil pro náš rod, je
cesta lásky.

24
 DĚJINAMI JEDNOHO NÁRODA

Abrahám
Zamýšleli jsme se nad kronikou lidského rodu a celého
vesmírného dění od počátku aţ do chvíle, kdy si Bůh vyvolil
Abraháma. Pak jsme jej sledovali na cestě do zaslíbené
země a naslouchali jsme u táborových ohňů večerním
recitálům a zpěvům o stvoření světa, o člověku a jeho
hříchu.
Kdyţ si tak představím Abraháma, jak váţným hlasem
zralého muţe promlouvá o tajích stvoření a hledí k jeho
dovršení – je to, jako kdyby on sám drţel ve svých rukou
všechny naděje budoucnosti.
Byl to podivný muţ. V historii lidstva prostě neměl
obdoby.
Hospodin jej vyzval, aby odešel do země, kterou mu on
určí, a Abrahám opustil otce, opustil celý svůj rod a vydal se
se svojí ţenou i se svým sluţebnictvem na dlouhou cestu.
Tak, jako na jedinou výzvu Boha poslechl a odešel, tak
zůstal i potom tomuto Bohu nepochopitelně věrný aţ do
konce. Bylo mu jiţ asi 75 let a byl sám, se svojí, rovněţ
starou, neplodnou ţenou, kdyţ se po něm chtělo, aby uvěřil,
ţe bude otcem velikého národa. Navzdory vší lidské logice,
navzdory všem lidským nadějím uvěřil, ţe se to doopravdy
stane. Sám se svojí ţenou stál tváří v tvář budoucnosti
národa, který se měl teprve narodit. Jako kdyby přebíral
odpovědnost za to, ţe se vývoj nezastaví, ţe i nadále se bude
realizovat Boţí plán stvoření.
Uvěřil a šel, jak mu nařídil Hospodin. U vědomí
takového nesmírného poslání vyjednává s Bohem jako
partner s partnerem za své lidské bratry v Sodomě a Gomoře
– a hledá tam spravedlivé, díky jimţ by mohli být všichni
ušetřeni. Jako partner s partnerem uzavírá pak se svým
Bohem smlouvu o budoucnosti lidstva a o jeho vykoupení.

25
 Opravdu to vypadá tak, jako kdyby se v tomto jediném
člověku setkaly základní siločáry evoluce, které on
usměrňuje dál, aţ k jejímu dovršení.
Kdyţ se asi stoletému Abrahámovi – přes dávnou Sářinu
neplodnost – přece narodil předpověděný syn Izák,
poţadoval od něj Bůh, aby jej obětoval jako zápalnou oběť.
Jak mohl uvěřit, ţe bude dodrţena smlouva o jeho
velkém potomstvu, kdyţ uţ byl tak starý a i svého jediného
syna, který se mu konečně narodil, měl usmrtit na oltáři?
Abrahám věřil.
Vzal za ruku svého syna Izáka, naloţil na ramena dříví a
krok za krokem vystupoval na horu Mórija. Věděl, ţe ţádá-
li si toho Bůh, určitě to bude dobré, ačkoliv z lidského
hlediska to vypadá krutě a nesmyslně. Hospodin tomu přece
rozumí lépe.
Kdyţ mu pak anděl zachytil ruku s noţem, namířeným
do Izákova srdce, tento člověk si jen oddechl a podle slova
Hospodinova skromně a pokorně kráčel dál aţ do úplného
završení svých dnů.
Byl vyzkoušen a nádherně obstál.
Kdykoli jsem slyšel nebo četl, ţe Bůh člověka zkouší,
vţdy jsem v tom cítil jakousi disonanci: Nač potřebuje Bůh
někoho zkoušet, kdyţ i tak všechno ví, tedy i to, jak ta
zkouška dopadne? Jaký smysl můţe mít taková zkouška?
Dnes mám za to, ţe Bůh zkouší člověka pro něj sama,
aby si on i jeho bratři mohli uvědomit, jak je veliký, čeho
všeho je schopen. Ne Bůh potřeboval poznat sílu
Abrahámovy víry. On o ní věděl dřív, neţ ji Abrahám
prokázal. Trumf své velikosti, jistotu o sobě – to potřeboval
mít v rukou samotný Abrahám. On potřeboval vědět, ţe je s
to unést tíhu celé vesmírné evoluce, ţe jeho věrnost
postačuje k tomu, aby on ve svém srdci vyváţil proradnost
příštích lidských synů.
Byl nalezen muţ podle Hospodinova srdce. Tato slova se
zajisté nevztahují jen na Davida, o němţ byla vyřčena.
Hluboko v minulosti, dávno před Davidem ţil muţ, jenţ

26
dovedl unést tíhu lidského rodu a dovedl ji nést dobře. On
sám aţ k smrti věrný Hospodinovu slovu překlenul propast
věků a přidrţoval se mocné Hospodinovy ruky, kdyţ bylo
tak nezbytné, aby se jí člověk přidrţoval. Jedno veliké srdce,
jeden veliký muţ, jedna veliká osobnost dokázala
neproveditelné, protoţe uvěřila v neuvěřitelné.
Jen abychom na to nezapomněli dnes, kdy je tak těţké
uvěřit v člověka, všemohoucího svojí vírou a svojí láskou.
Neboť smlouva Boha s člověkem platí a stejně jako tenkrát
si vyţaduje bezmeznou víru a naprostou oddanost.
Snad právě tehdy, kdy vše vypadá beznadějně, kdy se
vše protiví lidskému myšlení a lidské logice, snad právě
tehdy si evoluce vyţaduje víru a lásku nějakého soudobého
Abraháma, která by zdolala její mrtvé body.
Toto je další velký krok, jímţ se realizuje tajemství
Boţího stvoření. Potomstvo Abrahámovo se podle smlouvy
opravdu stane velkým národem, který připraví cestu
Kristovu narození.
S vnímavým srdcem a zvídavostí budeme čekat a
sledovat další události jako vývoj svého vlastního dramatu.
Budeme-li jej takto pozorně sledovat aţ k Jeţíšovu narození,
pochopíme, co je to advent a co znamenalo toto
nejsvětovější, největší ze všech očekávání. Kolik tuţeb,
nadějí, práce, bolesti, kolik věrnosti a lásky si to očekávání
vyţádalo – a kolik hříchu, zrady a nevěry do něj vstoupilo,
neţ došlo k té veliké události.
Tak ať nalezneme sami sebe. Ať víme, ţe je to náš
národ, jenţ je vţdy s to byť i v jediném člověku přeţít a
zůstat věrný pravdě stvoření, která ve svém rozmachu míří k
završení v Jeţíši Kristu.
Tak ať věříme i v neuvěřitelné, i kdybychom měli být
tím jediným člověkem, v němţ má ta pravda přeţít.

27
 Muţ budoucích věků
Viděli jsme muţe, jenţ měl být otcem vyvoleného
národa, z něhoţ se jednou narodí Kristus. Tento člověk stál
sám tváří v tvář nepochopitelné velké budoucnosti, mnohem
nepochopitelnější, neţ jaká kdy čekala na lidské pokolení.
Sám se svojí neplodnou ţenou bezradně přijal příslib
velikého národa, který se z něj má narodit. Ale ani na
okamţik nezapochyboval o tom, ţe smlouva, kterou s ním
Hospodin uzavřel, bude splněna. Ta smlouva byla časována
na dlouhá staletí, měla se realizovat po celé desítky
generací. Jakou nenapodobitelnou energii musela mít
skutečnost narození Jeţíše Krista, ţe působila v tak
nedohledném časovém rozpětí, na vzdálenost téměř dvou
tisíciletí uchvátila Abrahámovo srdce a bezpečně usměrnila
vývoj jeho ţivota i ţivota jeho rodu.
Abrahám byl v pravém smyslu slova muţem
budoucnosti. V jeho smlouvě s Bohem se mluvilo o věcech,
které se měly stát aţ za velmi dlouhou dobu po jeho
odchodu z tohoto světa. On ţil a věřil jenom pro nedohledně
velké naděje. Ta budoucnost však byla přinejmenším tak
strhující, jako vzdálená – a on na ni vsadil všechno. Nebyl
velký a slavný jako vojevůdce, organizátor, vědec nebo
umělec, velkým a slavným se stal svojí obrovskou vírou v
pravzdálenou budoucnost, kterou mu přislíbil Hospodin. A
ta byla dost silná, aby i na tak obrovskou vzdálenost staletí
úplně zaujala jeho srdce.
Abrahám měl syna Izáka. Kdyţ Izák dospěl, jeho otec jej
chtěl oţenit. Poslal tedy posla aţ do země svých předků, jíţ
opustil pro Hospodinovo slovo, aby mu odtud přivedl ţenu.
Izák měl pak dva syny, staršího Ezaua a mladšího Jákoba.
A zde to vypadá, jako kdyby úţasné napětí Boţího
vyvolení v následující generaci nějak povolilo.
Abrahámovi vnuci se jiţ plně zabývali problémy
obyčejných malých lidí – problémy toho, komu náleţí
prvenství. To zajisté všichni znáte, jak jednou přišel Ezau z
lovu hrozně hladový a poţádal svého bratra Jákoba, jenţ

28
právě vařil čočku, aby mu z ní dal. Ten souhlasil pod
podmínkou, ţe se Ezau zřekne svého práva prvorozenectví.
Staršímu bratru jídlo tak vonělo, ţe za mísu čočky prodal
své prvorozenectví mladšímu. Jejich matka měla vţdy ve
větší lásce svého mladšího, a tak se rozhodla, ţe tuto věc za
kaţdou cenu dotáhne do konce. Kdyţ byl Izák starý a
pomalu začal pomýšlet na smrt, rozhodl se formálně předat
právo hlavy rodiny svému prvorozenému synovi. Poslal jej
tedy na lov, aby přinesl divočinu a popravil mu z ní jídlo.
Matka však byla rychlejší, zabila kůzle, udělala je nadivoko
a poslala Jákoba, aby předloţil jídlo otci a vyţádal si
poţehnání. Izák byl jiţ slepý a ačkoliv měl původně
podezření, ţe místo staršího si přišel pro poţehnání mladší,
nakonec se nechal od Jákoba obelhat, ţe on je Ezau, a dal
mu poţehnání.
Kdyţ přišel se svým kancem Ezau a viděl, jak jej
podvedli, začal zuřit.
Je to všechno velmi podivné. Jen co dozněl Hospodinův
příslib, pro který Abrahám tak velkoryse vše zanechal, jen
co byla uzavřena smlouva mezi ním a Bohem, uţ se jeho
vnuci hašteří pro dědické podíly, uţ se nenávidí, podvádějí a
zákeřně na sebe útočí.
Po takových cestách se tedy ubírá příslib o příchodu
Mesiáše.
Je nutno vidět vedle sebe velikost Praotce a malost tolika
jeho synů. Protoţe i později tomu bude podobně; za
velikány, kteří uvěří, povstanou vţdy malí, kteří se budou
věčně tahat
0 své malicherné zájmy a dědická práva. To ostatně platí
1 o naší době, i o nás. Vţdy však zůstává pravdou, ţe
základní směr vývoje je dán těmi velkými, co uvěřili. Je
potřebí si to zapamatovat a dobře si uchovat tu jistotu.
Pokračovat budeme úvahou o Jákobovi, jenţ zápasil s
Bohem a byl nazván Izraelem. Bude to opět nový typ
osobnosti a budou jej provázet nová, zajímavá dění, v nichţ
se k nám přiblíţí Jeţíšovo narození. Budeme je sledovat

29
jako něco, co se nás velmi týká. Neboť dějinami ţidovského
národa kráčí k nám Bůh. K nám, ke kaţdému z nás. Uţ
dávno před tisíciletími bylo naprogramováno jeho setkání s
námi, jiţ tenkrát k nám vedly jeho kroky. Neztrácejme z očí
celou délku této cesty – je dramatická, velkolepá a vede i do
budoucnosti, aţ k dovršení •nás i našeho světa.

Zápas s Bohem
Abychom neztratili souvislost, dovolte, abych krátce
zopakoval všechno to, co jsme říkali o vyvoleném národě.
Bůh si vyvolil Abraháma. Odloučil ho od jeho rodu a
příbuzenstva a dal mu místo ve zcela cizí zemi, kde se měl
jeho rod rozrůst na velký národ. Abrahám měl syna Izáka a
ten měl dva syny, Ezaua a Jákoba. Ezau jakoţto prvorozený
měl pokračovat v díle a poslání svého otce. Stalo se však, ţe
matka podvodem zařídila, aby otcovo poţehnání a tím i celé
rodové právo poslání a zaslíbení přešlo na Jákoba. Ezau se
proto tak rozzlobil, ţe Jákob musel před ním uprchnout z
domu.
Kdyţ uţ prošel kus cesty, byl velmi unaven, ulehl a
usnul. Ve snu se mu zdálo, ţe viděl veliký ţebřík, který
vystupoval do nebeských výšin. Jákob si uvědomil, ţe tam
někde je Bůh. Viděl, jak po tom ţebříku chodí andělé, a z
jeho vrcholu slyšel slova: „Neboj se, Jákobe, v tobě a v
tvém potomstvu se splní zaslíbení, která jsem dal tvým
otcům. A nic se ti nestane.”
Jákob dostal odvahu a rozpomněl se, co mu říkali jeho
rodiče o rodné zemi děda Abraháma, a věděl, ţe tam mají
příbuzné. Šel tedy do té země. Našel si tam ţenu Ráchel,
oţenil se s ní a dlouhá léta ţil u manţelčina otce a pracoval
na jeho statcích. Kdyţ byl asi dvacet let mimo domov, počal
si stále více uvědomovat, ţe je odpovědný za přísliby, dané
jeho praotcům, a proto se musí vrátit.
Čím více se však blíţil domů, tím více rostl jeho strach,
ţe jej bratr Ezau zabije. Jednou se mu ve snu zjevil anděl a

30
vyzval jej, aby s ním zápasil. Zápasil do úplného vyčerpání,
nakonec však v tom zápase zvítězil anděl. Kdyţ se probudil,
uvědomil si, ţe to byl vlastně souboj s Bohem.
Rozpomněl se na svůj sen při odchodu z domu. Tehdy
mu Bůh řekl: „Vrať se, já jsem s tebou.” Jákob jej
neposlechl a po celých dvacet let bojoval s Bohem, protoţe
se bál o svůj ţivot, nevěřil, ţe Bůh jej zachrání. Tento
dlouholetý zápas, který se odehrával mezi jeho nedůvěřivým
strachem a mezi Bohem, nyní prohrává. Je přemoţen
Bohem. Bylo mu jasné, ţe se můţe vrátit. Na památku
tohoto snu si změnil jméno. Nebude se jiţ více jmenovat
Jákob, ale Izrael, neboť zápasil s Bohem. Tímto jménem se
aţ dosud označuje celý ţidovský národ.
Chtěl jsem to takto zrekapitulovat, abychom viděli
souvislost a srovnání s předchozími ději.
Abrahám věřil svému Bohu tak vášnivé, ţe
nezapochyboval ani tehdy, kdyţ vypadalo všechno zoufale a
beznadějně. Ačkoliv jeho ţena byla neplodná, on věřil, ţe se
z ní jednou narodí velký národ. Kdyţ se mu v jeho pozdním
stáří narodil syn Izák a Bůh mu přikázal, aby jej obětoval
jako zápalnou oběť,
Abrahám věřil, ţe i kdyby jej zabil, Hospodinovo slovo
se jistě splní, protoţe je pravdivější neţ všechny lidské
naděje.
Na druhé straně vidíme Jákoba, od nějţ se ani zdaleka
nepoţadovalo to, co od jeho praotce Abraháma. Měl věřit
pouze tolik, ţe Bůh bude s ním a ţe Ezau jej nezabije. Jeho
strach však byl větší neţ jeho víra v Hospodinovo slovo.
Abrahám nezápasil s Bohem, on mu věřil a plnil jeho
slova. Jákob zápasil s Bohem a byl přemoţen. Tato poráţka
však byla jeho velikým vítězstvím, neboť pochopil, ţe Boţí
slovo je mocnější a pravdivější neţ všechny lidské obavy a
předpoklady. Prohrál jeho strach – zvítězila jeho víra.
Taková je cesta vykoupení. Od počátku se na ní střídá
neochvějná víra člověka s jeho velkým strachem (jenţ však
nebude nikdy tak veliký, aby nebyl přemoţen Bohem) a

31
příslibem Boţího slova, na kterém stojí víra, ţe ta cesta bude
pokračovat a dojde do přislíbeného cíle. Ta cesta pokračuje i
dnes.
V grandiózním zápasu mezi člověkem a Bohem i dnes
vítězí Bůh. Ale právě tím, ţe znaveni a zmoţeni
kapitulujeme před Bohem, vytváříme největší naději a šanci
svého lidského rodu.
Tajemná cesta evoluce, která se tehdy nesla ve znamení
očekávání Mesiáše, přechází nyní do znamení očekávání
jeho druhého příchodu a pokračuje aţ k završení celého
vesmírného dění. Na této cestě lze pouze bezmezné
důvěřovat Bohu, anebo – je-li náš strach větší neţ naše víra
– s Bohem zápasit a po vyčerpávajícím souboji se poddat
jeho slovu. Jinak bychom mohli z té cesty jen vypadnout.
Snad se to dá trochu pochopit. I samotný příchod Jeţíše
Krista je ve znamení této víry a tohoto zápasu.
Cesta stvoření, vykoupení a dovršení tohoto našeho
vesmíru pokračuje a musí pokračovat, protoţe v zápase
mezi člověkem a Bohem nakonec vţdy vítězí Bůh. A
poraţený člověk uvěří.

Nezůstat stranou
Kdyţ se Jákob po zápasu s Bohem vrátil domů, všechno
bylo jinak, neţ předpokládal. Ezau jej nezabil, ale naopak,
vyšel mu vstříc s celou svojí rodinou a slavně jej uvítal.
Překvapený Jákob všechno pochopil teprve po příchodu do
tábora. Ezau se za jeho nepřítomnosti oţenil s několika
ţenami – pohankami. Ezauovy ţeny podle všeho dokázaly
změnit tábor vyvoleného národa v tábor pohanských bohů.
Oltář, na němţ se přinášely oběti jedinému Bohu, tam jiţ
patrně nebyl a na jeho místě stály modly.
Jákob pochopil, ţe samotný Ezau jiţ toho všeho měl
dost, ţe konečně procitnul a uvědomil si únik z Boţího
vyvolení. Byl rád, ţe můţe uvolnit místo tomu, kdo dokáţe
kráčet cestou, jiţ určil Bůh pro jejich rod.
Tehdy ještě ţil i jejich otec Izák.

32
 A opět si to trochu urovnejme. Na cestě k vykoupení se
nám objevuje třetí typ člověka.
První byl Abrahám, jenţ uvěřil kaţdému slovu, byť bylo
sebeneuvěřitelnější, a důsledně za ním šel.
Druhý byl Jákob. Ten se bál rizika a bylo pro něj obtíţné
uvěřit, ţe s ním bude Bůh. Proto musel vybojovat s Bohem,
jenţ na svém slovu trval, zápas, a musel jej prohrát, aby se
uskutečnilo Hospodinovo slovo. Prohrál jej tím způsobem,
ţe uvěřil a šel za ním.
Třetím typem člověka je Ezau. On rovněţ věděl o
vyvolení svého rodu, věděl, proč jeho děd Abrahám musel
putovat z dalekého Cháranu aţ sem, věděl o poslání, které
mu dal Bůh, a věděl, ţe z tohoto národa se zrodí Vykupitel.
Ovšem jeho jako by to ani nezajímalo. Snad jej v hloubi
duše leccos tíţilo, ale jako by na to nedbal. Nebojoval s
Bohem, protoţe Boţí slovo se v něm ani nemělo na čem
zachytit, vlastně se s ním ani přímo nesetkal. Sám sestoupil
z cesty vyvoleného lidu Boţího a zůstal stranou.
Kterýpak z těchto tří typů bychom mohli rozpoznat v
sobě?
Věříme důsledně kaţdému Hospodinovu slovu? I kdyby
se zdálo lidsky neuvěřitelné? Anebo „pro jistotu” stavíme
jen na lidských výpočtech a teprve po vyčerpávajícím
souboji s Bohem se poddáme jeho slovu? Anebo jsme jako
Ezau a ačkoliv víme o Hospodinově slovu, klidně se
chováme podle svého tak, jako by nikdy nebylo vyřčeno?
Mám za to, ţe toto přirovnání má kaţdému z nás co říci.
Sledujme však Izraelovy osudy dál. Jákob měl 12 synů.
Tady se uţ rod rozšiřuje a začíná nabývat i na počtu a ne
jenom na síle vyvolení. Z dvanácti synů nejznámější je
Josef. Zajisté jsme se jiţ všichni rozpomněli na příběh o
tom, jak byl prodán, neboť bratři ţárlili na to, ţe otec jej
nejvíce miloval. Dali ho obchodníkům, a tak se dostal na
faraónův dvůr a tam se stal významnou osobností: bylo mu
svěřeno hospodářství celého Egypta. Stalo se tak na základě
toho, ţe vysvětlil faraónovi jeho sen. Tomu se zdálo, ţe

33
viděl 7 hubených krav, které seţraly 7 tlustých. Josef mu
řekl, ţe přijde 7 úrodných let, kdy bude všeho nadbytek.
Bude však nutno udělat zásoby, protoţe bude následovat 7
neúrodných let, kdy se všechno spotřebuje. Farao se zařídil
podle Josefových slov a jmenoval jej hospodářským
správcem své země. Josef hospodařil dobře a v úrodných
letech udělal velké zásoby pro následující neúrodná léta.
Hlad, jenţ nastal, zasáhl i kraj, kde ţil jeho otec se svými
syny. I oni se doslechli, ţe v Egyptě je všeho dostatek, a
vypravili se tam prosit o trochu obilí. Josef je poznal a kdyţ
vyzkoušel jejich vzájemnou lásku, pozval je i s otcem do
Egypta.
Několika málo slovy jsme tady naznačili několikaleté
dramatické údobí z počátku dějin vyvoleného národa a z
jeho klikaté, leč neomylné cesty k mesiášským dnům.
Základní linie očekávání přislíbeného vykupitele se vine
malichernou ţárlivostí bratří, kteří mají být slavnými otci
dvanácti kmenů izraelských, ale také přírodní katastrofou
dlouholetého sucha, faraónovými sny i Josefovou velikostí.
Je dobré vědět, ţe ta tajemná energie, která je nám tak
důvěrně známa v našem dnešním evolučním pojímání,
hýbala uţ dějinami dávných faraónských dob a ţe celým
svým bytím mířila ke dni Jeţíšova narození.
Je dobré si uvědomit, ţe nejsme omezeni pouze na
dnešek a ţe i události nynějších dob – byť by se nám zdály
sebezmatenější – skrývají v sobě tajemství této energie a
neomylně míří k našemu dovršení ve druhém Kristově
příchodu.
Toto je nová smlouva Boha s člověkem, ve kterou je
nutno věřit vírou Abrahámovou nebo se kvůli ní utkat s
Bohem a být přemoţen. Nelze ale zůstat stranou a řešit svoji
základní pravdu chatrnou lidskou pravděpodobností. Bez
víry v tuto novou smlouvu by se stal tento náš svět velmi
chudým a velmi nesmyslným.

34
 Navzdory ortelu smrti
Kdyţ Josef pozval své příbuzné do Egypta, tito jako
kdyby zapomněli, ţe Hospodin nařídil jejich praotci
Abrahámovi oddělit se od ostatních, neboť jako novou vlast
mu určil Kanaán. V Egyptě jim bylo dobře, tak tam zůstali.
Umírající Jákob dává poţehnání svým synům a a ti se
stávají zakladateli dvanácti kmenů svého národa.
Pravověrný Ţid ještě i dnes ví, ze kterého z nich pochází.
Ţidé však s Egypťany vůbec nesplynuli (jako ostatně
nikdy se ţádným národem) a natrvalo tam zůstali cizí
menšinou. S tím, jak po Josefově smrti upadly do
zapomenutí jeho zásluhy, stával se i jeho rod čím dál víc a
víc podřadným ţivlem, bez občanských práv, s povinnostmi
otroků. Za 300 let svého pobytu v Egyptě se pak natolik
rozrostl, ţe se z něj stal veliký národ. Ačkoliv to však byl
národ sluţebný a otrocký, nepřestával být přitom národem
vyvoleným.
Cesta k Vykupiteli vede po roztodivných zákrutech,
propastech i vrcholcích. Ţidé nikdy nezapomínají
připomínat svým synům: „Pamatuj, ţe i ty jsi byl
otrokem…” Kdyţ ţehnal Jákob svým synům, poţehnání,
jehoţ se dostalo Judovi, mělo výjimečný charakter.
Naznačuje se v něm, ţe z jeho rodu vzejde očekávaný
Mesiáš.
Pramínek velikého příslibu si hledá svoji cestičku v
kaţdé situaci a bezpečné se dere vpřed. Objevuje se však
před ním propast, v níţ by měl podle lidských předpokladů
úplně zaniknout: vyvolenému národu hrozí genocida.
A národ se množil a rozmáhal… Proto farao všemu
svému lidu rozkázal: „Každého syna, který se jim narodí,
hodte do Nilu!” (Ex 1,12-22)
Je to uţ podruhé, co kráčí Abrahámovo potomstvo vstříc
jisté smrti. Rozhodnutí zabřt kaţdého muţského potomka je
velmi podobné Abrahámově cestě na horu Mórija, kde měl
obětovat svého jednorozeného syna Izáka. Uţ podruhé se
přislíbení Vykupitele dostává do naprosto beznadějné

35
situace. Vypadá to, jako kdyby měl Bůh přímo zálibu v
těchto vrcholně kritických momentech na cestě vstříc Jeţíši
Kristu.
Nelze se divit, ţe ani naše cesta ke Kristu není jiná.
Musím si tedy důsledně uvědomit, ţe jsem-li otrokem,
neznamená to ještě, ţe bych byl na nepravé cestě; to, ţe mě
někdo terorizuje, neznamená, ţe bych nebyl vyvoleným
Boţím. Ţádná lidsky beznadějná situace není v rozporu s
Boţím přislíbením. Naopak, prostřednictvím těch
nejbeznadějnějších situací vede Hospodin svůj lid k
vykoupení. Nezapomeňme na to, aţ se nám podle všech
našich odhadů počnou věci jevit ve stavu zániku, aţ nám
bude zřejmé, ţe byl vyřčen ortel smrti nad všemi našimi
nadějemi, i nad nadějí Kristova slova.
Připomeňme si přitom ortel, vyřčený nad Izákem,
jedinou nadějí vykoupení, i ten druhý ortel, jejţ vyřkl farao
nad ţidovským národem, z něhoţ měl přijít Mesiáš.
Vzpomeňme si, ţe tyto ortely nikterak neznamenaly
nepravdivost Boţího příslibu o Jeţíši Kristu. Je velmi
důleţité, abychom na to pořád pamatovali.
Takto zde končí Genesis – první kniha Starého zákona.
Následuje kniha Exodus – východ, v níţ se mluví o
vysvobození vyvoleného národa a o jeho dlouhé cestě do
zaslíbené země. Vyvolený muţ se stal rodem, vyvolený rod
se stal národem. Přislíbení „budeš velikým národem” se
vyplnilo; bude nutné očekávat vyplnění příslibu o Mesiáši.
Cesta nekončí, cesta pokračuje. Ţádná propast, do níţ se
tato cesta nejednou naklání, není bez východiska. Trasu této
cesty určuje Bůh! Bůh určuje i trasy všech našich cest. Jde
pouze o to, abychom mu věřili. A pokud by náš strach
převyšoval naši víru – abychom vţdy byli Bohem
přemoţeni.

36
 A opět zápas s Bohem
Farao tedy vydal nařízení, ţe kaţdý ţidovský chlapec
hned po narození musí být usmrcen. Stalo se však, ţe kdyţ
se jisté ţidovské mamince narodil synek, upletla košík,
vymazala jej smolou, poloţila do něj dítě a ukryla je ve
vodách řeky Nilu. Faraónova dcera chlapce nalezla, zalíbil
se jí a dala jej vychovat přímo ve vládním paláci.
Vychovatelkou mu byla jeho vlastní matka. Vychovávala ho
ve víře v jednoho Boha a v povědomí příslušnosti k
vyvolenému národu.
Zde je nutno velmi zdůraznit slovo „vyvolený národ”,
neboť i v otroctví, tváří v tvář vlastní genocidě nesli Ţidé
jako jediní naději na vykoupení lidského rodu z utrpení,
bolesti a veškerého zla.
Kdyţ chlapec vyrostl, počal chápat velké pokoření svého
národa i jeho současnou situaci. Chodil mezi své zotročené
soukmenovce a hluboce proţíval jejich utrpení. Jednou
spatřil Egypťana, jak bil jednoho Izraelitu. Všechno se v
něm vzbouřilo a Egypťana zabil. Ze strachu před faraónem
pak uprchl do jiného kraje.
Jednou, kdyţ pásl svá stáda, viděl hořet keř, jenţ pořád
hořel, ale oheň jej vůbec nestravoval. Kdyţ se přiblíţil,
uslyšel tajemný hlas: Já jsem Bůh tvého otce Abraháma…
viděl jsem ujařmení svého lidu… pojď, pošlu tě k faraónovi
a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta… Mé jméno je „Jsem,
který jsem – Jahve”. Kdyţ ale Mojţíš neměl odvahu jít před
faraóna, ujistil jej Hospodin: Já budu s tebou! (Ex 3,7-14)
Následovalo velké jednání provázené neslýchanými
přírodními katastrofami, které postihly egyptskou říši na
důkaz Boţího slova. Rozhodující byla nejhroznější
katastrofa, kdy ve všech egyptských rodinách zemřely
všechny prvorozené děti. V tu noc se vydal ţidovský národ
na dlouhou čtyřicetiletou pouť do zaslíbené země.
Farao si to opět rozmyslel a začal je pronásledovat. Před
Izraelci se však rozestoupilo Rudé moře a zatímco oni

37
suchou nohou přešli na druhý břeh, nad Egypťany, kteří je
pronásledovali, se vody zavřely a všichni utonuli.
Pak jiţ mohli Ţidé klidně pokračovat v cestě do
zaslíbené země.
A teď se trochu rozhlédněme. Po památném souboji s
Bohem dostal Jákob jméno Izrael – muţ, jenţ zápasil s
Bohem. Toto jméno přejal po něm celý jeho národ a
ponechal si je aţ dosud.
Myslím si, ţe je to víc neţ pouhý symbol; myslím si, ţe
je to proroctví. Tento národ opravdu zápasí s Bohem v
kaţdém okamţiku svých dějin. Povšimněte si jen té podoby
mezi Jákobem, který se bránil tomu navrátit se domů,
protoţe se bál bratra, a mezi Mojţíšem, který se bránil
přijmout své poslání, protoţe se bál faraóna. Jeden i druhý
zápasil s Bohem a v obou případech zvítězil Bůh. Tento
národ neustále zápasí s Bohem, protoţe mu chybí bezmezná
víra jeho praotce Abraháma. Je to neustálý boj mezi
strachem z obtíţné cesty a vírou v pravdivost Boţích
příslibů – zápas o základní směr cesty k Jeţíši Kristu. Proto
v něm vţdy nakonec nutně vítězí Bůh. Jelikoţ ale základní
směr cesty vstříc Jeţíši Kristu je současně i základním
směrem vývoje vesmíru, budeme se s tímto zápasem
potkávat nejenom ve všech příštích osudech ţidovského
národa, ale i v celých dějinách lidského rodu – tedy i v nás
samotných.
Ještě jednou si promítněme ty tři typy lidí:
- Abrahám, jenţ věřil kaţdému Hospodinovu slovu,
- Jákob, jenţ bojoval, nakonec však byl Bohem poraţen
a rovněţ uvěřil,
- a člověk, jenţ nemá ţádný zájem ani o vlastní pravdu,
ani o Boţí slovo o ní a prostě ţije den ze dne, jen aby se
nějak, pokud moţno bez úrazu protloukl ţivotem. Typ
člověka, jenţ v nic nevěří a o nic s Bohem nebojuje.
Je velmi důleţité, abychom se poznávali – upřímně
poznávali. Abychom dovedli v sobě čistě a pravdivé
vyhodnotit tyto typy. Abychom se nikdy nesmířili s vezdejší

38
nutností ţivota bez jakéhokoli rozpětí k završení všeho v
Jeţíši Kristu – tedy v pravdě, v kráse a v lásce. Abychom v
toto završení věřili jako v nádherný Boţí příslib a neustávali
v zápase, dokud v něm nebude poraţen všechen náš strach i
celá naše malost. Tak i u těchto našich zamyšlení musíme
pečovat o to, abychom všude, v kaţdé další události, o níţ se
bude mluvit, jasně rozeznali proud Boţího příslibu, kterým
jsou neseny dějiny ke svému vrcholu.
Různými způsoby k nám hovořil Bůh, ale nejjasněji k
nám promluvil ve svém Synovi.
Máme-li dobře porozumět řeči Jeţíše Krista, bude
záhodno, abychom nejdřív porozuměli řeči Otce, kterou k
nám mluvil během cesty vstříc jeho příchodu.

Zákon
Kdyţ Ţidé vytáhli z Egypta, bylo jich podle tehdejšího
odhadu asi 20 000. Jejich cesta pouští trvala asi 40 let.
Člověk naší doby si jen stěţí dovede představit takovéto
dlouholeté stěhování celého národa.
Hned jak vyšli na poušť, začaly problémy s hladem a
ţízní. Bylo nutné překonávat přírodní vrtochy pouště a to
bylo zmáhající, vyčerpávající, obtíţné. Pochopitelně se
ozvaly výčitky. Nespokojenci vyčítali Mojţíšovi, ţe je
vyvedl na poušť, a říkali, ţe by bývalo lepší zůstat v Egyptě,
kde bylo alespoň co jíst a pít.
Podle bible Bůh vyřešil tuto kritickou situaci tak, ţe
pokryl tábořiště hejnem křepelek, potom nechal padat manu
a posléze nařídil Mojţíšovi, aby uhodil do skály, a z té
vytryskl proud vody.
O těchto podivných jevech se v historii mnoho mluvilo,
zejména od doby, kdy kaţdé slovo bible je podrobováno
přísné kritice.
Co to vlastně byla ta mana a co to bylo za vodu, která
vyprýštila ze skály pod Mojţíšovým úderem? Nebyly to
snad nějaké přirozené pouštní jevy?

39
 Nevím a ani si nemyslím, ţe bych to stůj co stůj měl
vědět. Domnívám se totiţ, ţe u toho, co mi zjevení chce
sdělit, nesejde ani na maně, ani na křepelkách, ani na vodě.
To všechno jsou pouze vnější jevy, doprovázející zjevenou
pravdu, ţe totiţ Bůh si vyvolil tento národ a ţe jej vede
mocnou rukou vstříc slíbenému Mesiáši. Nevím, co by zde
mělo být vědecky dokázáno nebo naopak popřeno. Jde tady
přece o tajemství Boţího vyvolení a Boţí smlouvy, jejíţ
jsou všechny přírodní či nepřírodní jevy pouhým pozadím,
rámcem, jevištěm, a věda se zase nemůţe zabývat ničím
jiným neţ těmito jevy. Vzhledem k naší víře pak mohou tyto
jevy plnit nejvýše roli ilustrace. Základním zájmem naší
víry však zůstává objevování tajemství Boţího myšlení a
Boţí lásky v kaţdé době a v kaţdém prostředí. Nepřestávám
se proto divit tomu, ţe jsme v minulosti popsali tolik papíru
na obhajobu zázračnosti či nezázračnosti různých jevů. Jako
kdyby písek pouště byl menším tajemstvím neţ mana, která
na něj napadala. Jako kdyby Bůh byl méně Bohem, jde-li
normální cestou, neţ kráčí-li po cestě neobvyklé. Jeví se mi
to tak, jako kdyby někdo chtěl pomocí chemického rozboru
barvy dokazovat nebo popírat ideu umělce, jenţ namaloval
obraz.
Nechrne tedy stranou to, co tvoří nanejvýš rámec a
pozadí, a věnujme pozornost zjevení Boha, jak vede svůj
vyvolený národ pevnou rukou důsledně aţ k vytčenému cíli.
Jako kaţdá společnost, i tento národ musel ţít podle
nějakých zákonů. Nedostal je však od ţádného
ustanoveného zákonodárného orgánu, ale od samotného
Boha. Byly to zákony, které měly řešit charakter mravnosti
nejen potomků tohoto národa, ale celého lidského rodu.
Stalo se to tehdy, kdyţ Izraelci přišli na své cestě aţ k
hoře Sinaj. V ten den zahalila horu velká temnota. Mojţíš
hovořil s Bohem a Bůh mu odpovídal bleskem a hromem.
Mojţíš vystoupil na horu a obdrţel tam dvě desky s deseti
Boţími přikázáními. Neţ se však vrátil z hory, Ţidé vyuţili

40
jeho nepřítomnosti a nechali si ulít zlatou sochu pohanského
boha.
Malý člověk, který nevidí za hranici dne, v němţ má
hlad a v němţ se nehodlá zajímat o nic neţ o to, na co má
zrovna chuť, tento malý člověk dokáţe tropit strašlivé
nesmysly.
Kdyţ se Mojţíš vrátil z hory, zjevil se mu před očima
děsivý obraz: celý národ se klaněl zlatému teleti.
Rozhněvaný uchopil desky, do nichţ byl vepsán zákon Boţí,
a roztřískal je.
Za takovýchto dramatických okolností, událostí dostává
vyvolený ţidovský národ svoji ústavu, svůj zákon. Zákon
určený netoliko jemu, ale celému lidskému rodu tak, jak byl
pro celý lidský rod určen i Vykupitel. Trosky těch rozbitých
tabulí mluvily o základních ideích příštích kodexů, příštích
generací – aţ do dnešních dob.
„Zahubím tento národ!” pravil tehdy Bůh. Mojţíš však
prosil za svůj lid a Hospodin jej ušetřil.
Po dlouhá desetiletí trvala cesta do zaslíbené země, po
dlouhá desetiletí se na ní vzpouzel umíněný, cizoloţný
národ, po dlouhá desetiletí mu Bůh odpouštěl – věrný své
smlouvě – a vedl jej mocnou rukou do země Kanaán.
Nemá to být vzpomínka ani zájem o historii, vracíme-li
se dnes k těm pradávným událostem, ale pravda o
vyvoleném národě, o mocné Hospodinově ruce, která jej
vedla pouští. Pravda o zákoně, který dal Bůh člověku a proti
němuţ se člověk vzbouřil dřív, neţ jej mohl poznat.
Kaţdá z těch pravd je tak veliká, ţe sahá přímo
hmatatelně aţ do těchto našich dnů. Prochází jimi a ubírá se
dál do všech příštích věků. Mezi nejhlubší minulostí,
Jeţíšem Kristem, námi a nedohlednou budoucností jsou
plné, reálné souvislosti. Je jen nutno je objevovat.

41
 V zaslíbené zemi
Kdyţ se Izrael blíţil k zaslíbené zemi, bylo jiţ Mojţíšovi
přes 100 let. Na Hospodinův pokyn ještě vystoupil na horu
Nebo, vysokou asi 1500 metrů, odkud měl krásný výhled na
pohádkovou zemi, která mu byla přislíbena, kvůli níţ tolik
bojoval s Bohem i proti Bohu, do níţ však jiţ nevkročí.
Zemřel – a aţ dosud nikdo neví, kde je jeho hrob.
Kdyţ kdysi dávno spatřil tuto zemi jeho otec Abrahám,
byl to jen on sám, jeho rodina a jeho sluţebnictvo. K tomu
ovšem příslib, ţe z něj bude velký národ. Pak je hlad vyhnal
do Egypta a následovalo několik staletí otrockého ţivota.
Teď přichází on sám v čele Abrahámových potomků –
skutečného národa, aby naplňoval smlouvu se svým Bohem
v zemi, jemu od prvopočátku určené. Mojţíš umírá s
vědomím, ţe urazil se svým národem kus cesty k naplnění
této smlouvy, a byl rád, ţe spatřil dějiště příštích událostí.
V čele výpravy stanul po Mojţíšově smrti Jozue.
Skutečné dobytí zaslíbené země trvalo opět další desetiletí.
Statečně dobývali města jedno po druhém. Hospodin
mocnou rukou vedl svůj lid a nařizoval bojovat a dobývat
zemi. Bylo však nutno občas připomínat, ţe je to Hospodin,
kdo vítězí.
První město, ke kterému přišli, bylo Jericho. Dobyli ho
tak, ţe ho obcházeli s archou úmluvy, v níţ byly ukryty
desky s deseti přikázáními. Kdyţ jej obešli po sedmé,
hradby se samy od sebe zřítily.
Ruka Boţí, která vedla národ, projevovala svoji moc
mnohem jednoznačněji, neţ jak to lze vytušit z dějin jiných
národů. Úmluva uzavřená mezi Izraelem a jeho Bohem byla
pevná a důsledná. Štěstí i neštěstí vyvoleného národa, jeho
omyly, jeho hříchy i naděje byly vţdy citlivou reakcí na to,
zda se té úmluvy přidrţoval nebo zda ji zrazoval. Nikde v
dějinách, ani u jednoho národa nelze nalézt tak zjevnou
rezonanci všeho dění s jeho vnitřním vztahem k Bohu.
U jednoho boje mezi Pelištejskými a Ţidy zaznamenal
izraelský básník zajímavý postřeh: Jozue zvolal: „Slunce,

42
zastav se… “ A slunce se zastavilo, neţ Izrael zvítězil. Na
základě tohoto výroku argumentoval kdysi M. Luther, ţe
není moţné, aby slunko stálo a země se točila. Dnes nám
tato argumentace zní přinejmenším trapně. Vţdyť ani z
nadšeného básníkova zvolání: „Postůj, chvíle, jsi tak
krásná!” nebude nikdo vědecky dovozovat, ţe se měl
opravdu zastavit čas.
Kdyţ Jozue konečně dobyl zaslíbenou zemi, svolal svůj
lid a pronesl nádherný projev. Opakoval v něm celé jejich
dějiny a připomněl jim, ţe jiţ měli moţnost poznat mnoho
různých boţstev. Ať se tedy rozhodnou, zda chtějí zůstat
věrni smlouvě svých otců anebo slouţit pohanským bohům.
Já a můj dům, pravil nakonec, budeme sloužit Hospodinu. A
lid odpověděl: „Jsme daleci toho, opustit Hospodina a
sloužit jiným bohům!” (Joz 24,15-16)
Uplynula tisíciletí a tatáţ otázka je poloţena i nám: Měli
jste moţnost poznat mnoho nejrůznějších boţstev, jimţ
slouţili jiní. Rozhodněte se, komu chcete slouţit, zda Bohu
svých otců nebo těmto novým bohům.
Jozue byl moudrý. Stylizoval svoji promluvu tak pěkně a
precizně, ţe se mu stěţí vyrovná kterýkoliv dnešní
proklamátor. Bude tedy záhodno postavit si otázku přesně
tak, jak si ji postavil on, a stejně odpovědně ji i zodpovědět:
Já a můj dům budeme slouţit Bohu našich otců. Ať je to
daleko od nás, abychom jej opustili a slouţili jiným bohům.
Jozue pak řekl lidu: Budete svědky sami proti sobě,
nedodržíte-li své rozhodnutí, že budete sloužit Hospodinu.
Odpověděli: ‚Ano, budeme svědky” (Joz 24,22).

Doba soudců
Trvalo to kolem sta let, neţ se Izrael usadil ve své nové
vlasti. Dosud neměl ţádné jednotné vedení. Byly to pouze
jednotlivé kmeny, které měly své tzv. soudce. Analogii k
této éře dějin ţidovského národa spatřují někteří historikové

43
v našem středověku, kdy byl v čele kaţdého kníţectví kníţe,
který v něm plnil všechny správní funkce.
V období soudců se poprvé v čele kmene objevuje i
ţena.
Připomeňme si zde alespoň dvě jména:
Zajímavý je případ soudce Gedeóna. Na Hospodinův
rozkaz postavil vojsko proti nepříteli. Hospodin však řekl:
„Nemůţete zvítězit, protoţe je vás příliš mnoho. Mohli
byste si pak myslet, ţe jste zvítězili vlastní rukou. Kaţdého,
kdo má strach, pošli domů.” 22 000 muţů odešlo a zbylo jen
1000. Hospodin opět řekl: „Pořád je vás moc, nemůţete
zvítězit. Zavedl své muţe k vodě. Ty, kteří si kleknou, aby
se mohli napít, pošli domů a nech si pouze ty, kteří se napijí
z dlaně.” Tak zbylo Gedeónovi pouze 300 muţů. „Teď uţ
zvítězíš,” pravil Hospodin, „protoţe bude nepochybné, ţe jsi
zvítězil mojí rukou.” Ti, kdo se bojí, se pomalu vzdalují, my
si naříkáme, jak málo nás zbylo – – a Hospodin neústupně
opakuje to své: je vás ještě pořád přespříliš… Je tedy
záhodno dobře si rozmyslet, co se nakonec ukáţe jako
pravdivé; zda naše nářky nebo Hospodinovo slovo.
A také něco o ţeně Rút. Především proto, ţe jmenovaná
figuruje v rodokmenu Jeţíše Krista jako jeho pramáti.
Nebyla dokonce ani Ţidovka. Jako Moábka se vdala do
ţidovské rodiny. Manţel i tchán jí zemřeli, a tak zůstala
sama se svojí tchyní Noemi. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj
Bůh mým Bohem, řekla jí a neopustila ji (Rt 1,16). Pak se
vdala za příbuzného svého prvního muţe – Bóaza – a
posléze se stala prabábou krále Davida, čímţ se zařadila do
přímé linie Jeţíšových předků.
Prastaré přislíbení o narození Vykupitele se v době
soudců jiţ nezdá být tak velice vzdálené. Jména i slova o
smlouvě znějí čím dál tím hřejivěji, důvěrněji, ţivěji.
Hospodinova ruka, která určuje směr vývoje, je jaksi teplejší
a čím dál tím víc je zapotřebí se jí přidrţovat. A
nezapomínat, ţe je u kaţdé dějinné události, která se v tomto
národě děje.

44
 „Chceme krále!”
Ne vţdycky se člověk spokojí s tím, ţe vítězství přinesla
ruka Hospodinova a ne vlastní. Ţidům se rovněţ znelíbilo,
ţe nevítězí díky svým vlastním silám. Touţili po mocné říši,
v níţ by si dostačovali sami a nebyli na nikoho odkázáni, ani
na Boha. Vyzvali tedy soudce Samuela, aby sloučil všechny
kmeny a pomazal jim někoho na krále.
Samuel na to reagoval velmi moudře: „Chápete, co to
znamená mít krále? Všechno, co je vaše, bude jeho. On
bude vládnout a vy poslouchat. Rozmyslete si to dobře,
abyste mi to pak nevytýkali, aţ jednou sami trpce poznáte,
ţe mít krále znamená být otrokem.”
Lidé se spojovali v silné celky a chtěli mít silné vládce.
Ale s tímto národem tomu bylo poněkud jinak. Izrael byl
osvobozen a veden mocnou Hospodinovou rukou.
Hospodinova ruka však byla s nimi pouze tehdy, kdyţ
dodrţovali smlouvu s Bohem. Kdyţ ji nedodrţovali,
Hospodinova ruka se stáhla a ponechala je napospas
nepříteli. Chtěli mít tedy krále a silné vojsko, aby se mohli
postavit nepříteli vlastní silou. Chtěli jej mít i za cenu
vlastního zotročení.
Podivné: raději otročit člověku neţ dodrţet smlouvu s
Bohem! Vypadá to, ţe tady jiţ Izrael nebyl přemoţen
Bohem, ale Bůh ustoupil.
Tehdy Hospodin pravil k Samuelovi: „Dobrá, ustanov
jim krále.” A on jim pomazal Saula. Ten spojil všechny
kmeny, postavil velkou armádu a vypadalo to, ţe to bude
dobré.
I bylo, dokud si Saul uvědomoval, ţe jej povolal a
pomazal Hospodin. Brzy mu však zachutnala moc (ta chuť
je patrně osudná pro všechny mocné tohoto světa) a on, aby
se mu nikdo nemíchal do jeho vladaření, přestal respektovat
zprostředkovatele mezi Izraelem a Bohem – Samuela. Tím
ovšem počala upadat i jeho moc a slabého Saula potkávala
prohra za prohrou. Tehdy pravil Hospodin k Samuelovi:

45
„Pomaţ nového krále, vidíš přece, ţe Saul nejde se mnou.”
A Samuel pomazal Davida.
David byl vnukem pramatky Rút, o níţ jsme mluvili
posledně. Bydlel v Betlémě, kde jej vyhledal, prorok
Samuel a tam jej i pomazal na krále. Stalo se to ovšem bez
Saulova vědomí.
Jednou, před bitvou Izraelců s Pelištejskými, vyzval
pelištejský bojovník Goliáš Izraelce, aby jeden z nich
vystoupil, ţe oni dva rozhodnou, kdo bude vítěz. Kdyţ se
všichni báli, přihlásil se David a bez brnění a bez zbraně,
pouhým dětským prakem přemohl Goliáše. Národ si jej pro
jeho odvahu tak oblíbil, ţe mu dával přednost i před
samotným králem. Proto začal Saul na Davida ţárlit a David
musel uprchnout a skrývat se v horách. Saul nakonec zemřel
tak, ţe se probodl vlastním mečem. Takový byl konec
prvního ţidovského krále, jehoţ si Izraelci tak důrazně
ţádali.
Opravdu podivný národ. Povolaný ke svobodě, obdařený
úmluvou se svým Bohem; postačovalo, aby se řídil Boţím
zákonem, nemusel nikomu otročit, jen slouţit svému Bohu.
On však chtěl mít krále: raději jakoukoli ruku otrokáře,
neţ dobrotivou, mocnou ruku Hospodinovu.
Vpravdě podivný národ. Ale není tomu tak i dnes? Není
snad i soudobý člověk spíše ochoten komukoliv a
čemukoliv otročit neţ být svobodným Boţím dítětem?
Nevypadá to kolikrát, jako by byl nešťasten, kdykoli necítí
na rukou okovy? Kdo jej pochopí?
Ani na chvíli nesmíme zapomenout, k jaké svobodě jsme
povoláni a jak si pořád sami cpeme ruce do řetězů. Tento
nový jev na cestě vstříc Jeţíši Kristu si musíme dobře
zapamatovat.
Cesta vede dál, ale bez dobrotivé a mocné Hospodinovy
ruky by se bezpochyby velmi záhy dostala do úzkých.

46
 Jeţíšův praotec a jeho hřích
Kdyţ byl David pomazán na krále, bylo mu asi 16 let a
byl velkým příslibem na cestě Boţího lidu vstříc Vykupiteli.
O nikom se tolik nezdůrazňuje, ţe byl jeho lidským
praotcem, jako právě o Davidovi. „Syn Davidův,” tak o něm
mluvili. Bude tedy zapotřebí zvlášť se podívat na tuto
královskou postavu.
Byl to nesporně velký vladař. Vybudoval mocnou,
kvetoucí říši i její hlavní město Jeruzalém. Písmo o něm
praví, ţe to je muţ, jehoţ si Hospodin vyhledal podle svého
srdce. A přece: Král David byl podlým, zákeřným vrahem!
Tuhne z toho krev v ţilách. Ale je tomu tak. Na vrcholu
své moci, kdyţ jej nic netísnilo a měl, na co si vzpomněl,
zalíbila se mu hezká postava Urijášovy manţelky. Hned
nařídil, aby vzali Urijáše k vojsku, postavili jej v bitvě do
přední linie a nechali jej zabít… Jeho vdovu si pak sám vzal
za ţenu. Měl s ní syna Šalomouna. I ten náleţí mezi
nejvýznamnější přímé předky v Jeţíšově rodokmenu.
Chápeme to? Nečekali bychom snad zcela samozřejmě,
ţe v Jeţíšově rodokmenu, mezi jeho předky potkáme ty
nejkrásnější, nejčistší, nejsvatější lidi, jací kdy ţili na naší
planetě? Ale tohle?
Patrně si leccos budeme muset opravit ve svých
představách. Kdyţ Kristus později vyřkl podivnou pravdu,
ţe víc se odpouští tomu, kdo víc miluje, a ţe víc miluje ten,
komu se víc odpouští, řešil v ní i tento Davidův případ.
Sledujme však tok událostí:
Po Urijášově vraţdě navštívil krále Davida posel a
vyloţil mu následující: „Byli dva muţové, z nichţ jeden měl
nesčetná stáda ovcí a druhý – chudý pečoval jen o jedinou.
Velmi ji miloval, neboť nic jiného neměl. Ten první –
bohatý uspořádal jednou hostinu. Bylo mu však líto zabít
ovci ze svých stád a proto násilím vyrval chudému z náruče
jeho jedinou ovečku, kterou pak pohostil své hosty.” Nato se
David rozezlil a chrlil tvrdé ortely na hlavu takového
ukrutníka.

47
 „Tys„ to, králi, kdo spáchal ten hrozný zločin,”
poznamenal prorok, „a ještě daleko větší, neboť ve tvém
případě nešlo o ovci, ale o ţenu – a netoliko jsi ji vyrval z
náruče milujícího manţela, ale tys jej i podle zavraţdil.”
Král se kupodivu nevymlouval ani nenařídil krutě
ztrestat opováţlivce pro uráţku majestátu, jak to králové
dělávali. Zděsil se svého vlastního činu a zalily jej slzy.
Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před
sebou stále. Smiluj se nade mnou, Bože, pro své velké
milosrdenství. Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi
poznat tajuplnou moudrost (Ţl 51).
Kdyţ si to tak srovnám jedno ke druhému, opravdu
nevím, zda se více děsit zločinu tohoto muţe nebo ţasnout
nad statečnou upřímností, s níţ ho litoval. Toto jiţ
signalizuje příští Kristovo poselství odpouštění a lásky.
Nebudou to tedy ţádné fráze, prohlásí-li později Jeţíš, ţe
bere na sebe hříchy světa a ţe nepřišel volat spravedlivé, ale
hříšníky.
Opravdu není snadné vniknout do tohoto tajemství a
pochopit, co to znamená pokání, co to znamená být
ztracenou ovcí, která byla nalezena, být marnotratným
synem, jenţ byl mrtev a obţivl.
Není snadné vniknout do tajemství Jeţíšovy lásky. Aţ
bude později tvrdit, ţe mezi láskou a odpouštěním je zpětná
vazba, ţe se vzájemně podmiňují, nebude tomu tak proto,
aby zlehčoval problém hříchu, ale aby jej řešil. Cesta, po níţ
přichází, po níţ bude ve svém ţivotě kráčet a kterou
neopustí, ani aţ bude umírat, tato cesta se jiţ jeví docela
zřetelně. Stačí mít otevřené oči a dobře se dívat.

Moudrý král a Hospodinova ruka

Rút – David a Bat-šeba – Šalomoun… Z generace na
generaci se přibliţujeme k Jeţíšovu narození. Šalomoun se
nám představuje svojí příslovečnou moudrostí. Dej svému
služebníku srdce vnímavé, aby dovedl rozlišovat mezi

48
dobrem a zlem (1 Král 3,9). Poslouchá se to jako píseň o
čisté inteligenci a pokorné pravdivosti člověka.
Někdy to aţ přijde líto, ţe taková modlitba odezněla
před tisíciletími, ale stěţí ji lze zaslechnout v naší době.
Zůstali jsme snad pozadu se svojí inteligencí a pokornou
pravdivostí našeho myšlení?
Šalomounova modlitba byla vyslyšena. Byl moudrým
králem – povést o jeho moudrosti se rozšířila do všech
končin země. Postavil Hospodinovi v Jeruzalémě chrám,
jemuţ nebylo podobného. Jen co si však uvědomil, jak je
veliký a mocný, začal být aţ příliš člověkem a poznal, jak
chutná moc. Na sklonku svého ţivota měl obrovský
královský dvůr, který spotřeboval mnoho peněz. Bral je tedy
tam, kde mu byly na dosah: u svých poddaných. A ti se
začali pod tímto tlakem bouřit.
Pamatujete si, co říkal prorok Samuel: „Všechno, co je
vaše, bude pak náleţet králi. Rozmyslete si to!”
Chtěli mít krále, teď ho mají. Král Šalomoun měl celé
stovky ţen, z nichţ mnohé byly pohanky, a bohům svých
pohanských ţen stavěl oltáře a chrámy. A to byl začátek
konce. Izrael ztrácel směr cesty. Ţádný moudrý král nebyl
dostatečně moudrý na to, aby přivedl svůj lid k Mesiáši,
nevedla-li jej Hospodinova ruka. Ta byla nejednou tvrdá,
trestala a bila, ale nakonec jej vţdy přivedla na správnou
cestu.
Izraelské království se začalo rozpadat. I my bychom to
měli dobře uváţit, kde je nutno hledat záruku, ţe jdeme a
dojdeme správně: zda v taktice, moudrosti, schopnosti a
moci člověka anebo v mocné, dobrotivé Hospodinově ruce.
Kde hledat záruku a komu důvěřovat…

Rozpad a naděje
Někdy na počátku 8. století před Kristem zemřel král
Šalomoun. Mluvili jsme jiţ o jeho slávě a moudrosti i o
nádherném chrámu, který zbudoval. Kaţdou slávu velikých

49
však obvykle musí svojí bídou vykoupit ti, kdo jsou dole.
Kaţdá nádhera chrámů bývá těţce vydřena z mozolů
prostých malých lidí. Zde se rovněţ přesně splnila slova
soudce Samuela, kdyţ si Ţidé ţádali, aby jim pomazal krále:
„Aţ budete mít krále, jemu budou náleţet všichni vaši
mládenci, vaše dívky, jeho bude vaše jmění, vaše sily,
všechno, co máte. Budete jeho otroky.” Ţidé tehdy
neustoupili a nyní to odnášejí jejich potomci.
Kdyţ tedy král Šalomoun zemřel, přišli otcové
izraelského národa za jeho synem a řekli mu: „Tvůj otec nás
šlehal bičem, tvůj otec na nás vloţil těţké jho. Budeš-li ty
tak dobrý a laskavý a sejmeš toto jho z našich šijí, budeš-li
ty tak dobrý a přestaneš nás bít, budeme ti slouţit a ty buď
naším králem.” Bylo to takové hezké slovo upřímného,
malého hodného člověka.
Odpověď však byla strašlivá: Obtížím vás jhem a ještě k
němu přidám. Můj otec vás trestal biči, já však vás budu
trestat důtkami (2 Kron 10,14).
A to byl začátek konce izraelského království. Tak jak se
na jeho trůnu střídali další vladaři (a střídali se často), bible
pokaţdé k jejich jménům připojuje strašlivá slova:
„Dopouštěli se toho, co je zlé v Hospodinových očích.”
Opakuje se to za jejich jmény tak dlouho, aţ se jedno
království rozdělilo na dvě – izraelské a judské. Snad si
pamatujete na starého patriarchu Jákoba, jak vkládal ruce na
svých 12 synů a ţehnal jim. Tehdy pravil k Judovi: „Nebude
odňata berla od Judy, dokud nepřijde ten, který bude řídit
všechny národy.” Tak se i stalo. Izraelské království zaniklo
a jeho obyvatele deportovali cizí vladaři. Ti, koho
ponechali, se připojili k judskému království. To ještě chvíli
přetrvalo, ale posléze se dostalo do stejných slepých uliček
jako izraelské.
Proroci bouřili a alarmovali: „Jeruzaléme, Jeruzaléme,
obrať se k Hospodinu, Bohu svému!” Jeruzalém však vůbec
neměl v úmyslu se obrátit a nepohodlní proroci byli
pronásledováni a vězněni. Tehdy prorok vyjmenovával

50
hříchy, pro které musí být Jeruzalém zničen: Šlape po hlavě
chudého lidu. To je za prvé. Otec i syn chodili k téţe děvče
hanobit jméno Hospodinovo. To je za druhé. Zavírali
proroky. Padali na tvář před oltáři všech boţstev. To byla
opravdu strašlivá výtka. Svědectví o člověku, jenţ odstrčil
Hospodinovu ruku a domnívá se, ţe můţe dělat, co chce.
Člověku zachutnala moc. To uţ byl rozpad ţidovského
království. Hrozný rozpad. Aţ sem vyústila cesta
vyvoleného ţidovského národa.
Tady se uţ opravdu muselo něco stát. Uţ proto, ţe se
naplnila Jákobova prorocká slova: Panovnická berla byla
odňata od Judy, judské království padlo. Boţí lid se octl na
křiţovatce. Zdaří se mu překazit Boţí plány a zahradit si
cestu k vlastní záchraně?
Pamatujete se na souboj Jákoba s Bohem? Jákob byl
přemoţen a to bylo jeho vítězství. Tentokráte to vypadá, ţe
člověk se nechce nechat porazit od Boha – a to je jeho pád.
Ovšem ačkoliv člověk se nechce nechat přemoci, Bůh přesto
nemůţe být poraţen. Ne, člověk nikdy nemůţe přehradit
svoji vesmírnou cestu k úplnému dovršení stvoření.
Dozrála tedy doba na řešení shůry.
„Je vás tady přespříliš, nemůţete zvítězit,” řekl kdysi
Hospodin Gedeónovi. Vypadá to, ţe i zde bylo nutné, aby se
všechno lidské zmenšilo na minimum, aby si člověk nemohl
říci: „To jsme vyřešili sami, sami jsme si to urovnali.”
Aby mohla vyklíčit naděje, muselo se všechno
rozpadnout, musela prasknout a odloupnout se skořápka,
muselo odumřít zrno. A naděje opravdu vyklíčila, tam, v
babylonském zajetí, kam byl deportován celý národ. Tady si
opět vzpomněli na svoji úmluvu s Hospodinem a uvědomili
si, ţe Hospodinovo slovo pořád platí. Tehdy z trosek národa
vzešla touha a naděje, nezbytná k tomu, aby Bůh mohl
poslat svého Vykupitele.
Bude záhodno srovnávat tyto podivné dějiny s naší
dnešní realitou. A nezapomenout, jak vyklíčila z trosek
jednoho národa touha a naděje, která vyvolala naplnění Boţí

51
smlouvy. A jak moc je nezbytná taková naděje, aby
Hospodin mohl naplnit svůj slib a své slovo i dnes, v této
naší době.

Světlo a vzduch pro naději

U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve
vzpomínkách na Sijón… Jestli, Jeruzaléme, na tebe
zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. Ať mi jazyk
přilne k patru (Ţl 137).
Bylo to, jako kdyţ se odvalí těţký balvan a uvolní se
klíček, který se předtím marně snaţil dostat se na světlo.
Přesné tak tomu bylo s tímto národem. V zajetí najednou
ucítil, jak se z jeho ducha odvalil balvan problémů, které mu
bránily dýchat a vidět. Bohatství, vojenská moc, sláva a z
toho plynoucí vykořisťování a útlak – to všechno najednou
zmizelo. Tehdy začal uvolněný duch vidět a dýchat velkou
vírou ve svého Boha a ţít vzrušujícím očekáváním Mesiáše.
Pod odvaleným kamenem se objevil uţ téměř zardoušený
klíček velké naděje.
Rozpomněli se na svoji smlouvu s Bohem, tolikrát
zrazenou a poníţenou, ale přesto pořád ţivou, neboť
Hospodin jí ještě pořád zůstává věrný. Toto cizoloţné
pokolení, jak je nazval prorok, které zradilo všechno, co se
dalo, se najednou chopilo mocné ruky svého Boha a jeho
naděje byla větší neţ všechny touhy být mocným, být
slavným, být bohatým národem, které jej ještě nedávno
rdousily. Povstává prorok za prorokem a prorokuje nové
dny, které přijdou. Opět se cítí svobodni a uvědomují si, ţe
jsou vyvoleným národem, a vědí, ţe je čeká veliká
budoucnost. Prorok Jeremiáš, který ještě nedávno bouňl pro
Boţí zákon, nyní ve vyhnanství zvěstuje: Tak praví
Hospodin: „Učiním novou smlouvu s tímto národem. Starou
smlouvu na kamenných deskách zruším, neboť nebyla
dodrţena. Učiním novou smlouvu, vepsanou a vrytou ne do
kamene, ale do dna jejich osobnosti, do hlubiny jejich srdcí.

52
A oni budou mým lidem a já budu jejich Bohem.” Prorok
Ezechiel mluví o hrozném údolí lidských kostí: Viděl jsem
ohromné množství suchých kostí a slyšel jsem Boží hlas:
„Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?” Odpověděl jsem:
„Panovníku Hospodine, ty to víš.” Tu mi řekl: „Prorokuj…
já do nich uvedu ducha a oživnou.”A když jsem
prorokoval… ony ožily. Postavily se na nohy a bylo to
převelmi veliké vojsko (Ez 37,3-10).
Tak se ozývaly nové hlasy a nová proroctví o velikých
příštích dnech. Odvalený kámen hmotařství, ctiţádosti a
pýchy umoţnil vidět a dýchat a oni byli svobodni pro víru,
naději, svobodni pro očekávání Mesiáše.
Sám Hospodin přijde, aby pásl svůj lid. Pastevci jiţ
nebudou více týrat své ovce, neboť on sám je bude pást.
Prorok Daniel jiţ začal vypočítávat týdny, za jak dlouho se
to stane. Ještě sedmdesát týdnů, neţ přijde ten, kdo zapečetí
hřích.
A Ţidé u babylónských řek počítali. Jistě, měly to být
roční týdny: jeden týden = sedm let; a sedmdesát takových
týdnů, to je takřka půl tisíciletí. Ať to však trvalo jakkoli
dlouho, bylo to uzavření veliké etapy lidstva, které bylo
očekáváno od stvoření člověka. A v těchto měřítkách to jiţ
byla maličkost. Ţidé cítili, ţe v jejich ţilách jiţ koluje krev,
která jednou bude kolovat v ţilách toho, jenţ přijde, aby
spasil národ a celé lidstvo. Neboť nepostačuje, abys pásl
Jákobovy ovce, bude potřebí, abys rozšířil svoji pastýřskou
péči na všechny národy.
Lámou se všechna omezení, všechny hráze, a otvírají se
nekonečné prostory pro příchod Vykupitele.
Půl tisíciletí je opravdu mnoho, ale lidem připadalo, ţe
uţ je to jejich doba, ţe aţ přijde Mesiáš, budou mezi těmi,
kdo jej očekávali, a budou jej vítat.
A zde poprvé v bibli čteme neslýchanou zprávu o
věčném ţivotě, o konci světa.
Kaţdý čas se stává zanedbatelným, krátkým, neboť na
obzoru se zjevil příchod toho, jenţ je věčný, a člověk sám

53
začal v sobě objevovat dimenze věčnosti a nekonečna.
„Přijde den velikého soudu,” praví prorok Daniel,
„spravedliví budou vzkříšeni k novému ţivotu, zatímco
nespravedliví budou vzkříšeni k odsouzení.” Věčnost
vstupuje do času a ţádné trvání jiţ není tak dlouhé, aby se
nedalo mluvit o jeho konci.
Vraťme se zde ještě k myšlence, ţe bylo nutné, aby
mocná Hospodinova ruka – a to i pomocí otrockých pout –
osvobodila člověka od rdousící tíţe bohatství, slávy a pýchy.
Neboť jen tak se mohl uvolnit vzduch i světlo pro veliké
věci Boţí – pro naději, k níţ je člověk povolán. Bylo tomu
tak tehdy, je tomu tak i dnes. Nedivme se tedy, mluví-li
Izaiáš nejen o radostném očekávání Mesiáše, ale i tom, ţe
tento bude poníţen, zabit a zbaven lidské podoby stejně jako
jeho zotročený lid. Bude povaţován za červa, pro nějţ zde
není místo, nebude na něm ozdoby ani krásy. A přesto
nakonec zvítězí, jako klíček, jenţ vzejde ze zrna, jeţ
odumřelo.
Jen nezapomeňte hledat v těch podivných událostech
jejich podobnost s námi a s naší dobou a dobře si uvědomit,
co všechno je zapotřebí k tomu, aby měl člověk chápavé
srdce pro Boţí věci.

Klíček na zbořeništi
Po sedmdesátiletém babylónském zajetí perský král
porazil krále babylónského a umoţnil Ţidům, aby se vrátili
zpět do své vlasti. Vraceli se opravdu jako trosky národa.
Byly to vlastně jiţ pouze dva kmeny: kmen Lévi a kmen
Juda. Ty ostatní byly rozbity, rozprášeny, popřípadě se
připojily ke zmíněným dvěma. Jejich návrat byl ţalostný.
Nevraceli se jako svobodní. V jejich vlastní zemi měl nad
nimi nadále vládnout perský místodrţící. Zemi nalezli
zpustošenou, jejich města a vesnice byly obsazeny cizími
kmeny. Bylo to těţké a jen velmi ponenáhlu a obtíţně si
organizovali spořádaný ţivot.

54
 Svůj zbořený chrám si obnovili aţ asi po stu letech. Při
té příleţitosti svolal kněz Ezdráš celý národ. Všichni vyznali
své hříchy a zbloudění otců. „My, potomci těch, kteří zrušili
smlouvu s Bohem, opět se hlásíme k tomuto Bohu a chceme
s ním uzavřít novou smlouvu a chceme ji dodrţet. Ty, veliký
Boţe našich předků, Abraháma, Izáka, Jákoba, ty jsi uzavřel
s naším rodem smlouvu, ale my jsme ji porušili. Ty jsi byl
věrný, ale my jsme zradili. Naši králové a naši kněţí
nezachovávali tvůj zákon. Nyní stojíme zde jako otroci ve
své vlastní zemi. Naše postavení je nesmírně obtíţné. To vše
si uvědomujeme, a proto bereme na sebe pevný závazek a
všichni podepisujeme s tebou novou smlouvu. Zavazujeme
se, ţe budeme zachovávat tvůj zákon.” Všechen lid plakal a
přikyvoval: „Ano, ano.”
Tato událost mi připomíná zbořeniště, z něhoţ byla
právě odstraněna suť, a pod ní se objevil ţivý klíček.
Dlouho byl rdoušen pod haldami zřícenin a nyní nesměle a
tiše hledí vzhůru a spěchá růst, jakoby se ani nemohl nasytit
vzduchu a světla. Opět povstávají proroci a mluví o
Hospodinově slově, ţe pošle svého sluţebníka, ţe nechá
vzklíčit velikou naději. Na trosky staré smlouvy se navrátí
radost. „Plesej, dcero siónská, raduj se, dcero jeruzalémská,
neboť přichází tvůj král, vítězný a slavný.” Jiný prorok
připomíná smlouvu národa s Bohem a mluví o poslu, jehoţ
pošle Hospodin: „Hle, můj posel přijde přede mnou. Bude
pro mě připravovat cestu, bude zarovnávat vršky a propasti
– urovnávat cestu pro Hospodina. A já, váš Bůh, vstoupím
do vaší svatyně.”
To jsou velmi pozoruhodná slova, neboť svatyně byla
tou dobou opravdu prázdná. Archa úmluvy, která znamenala
přítomnost Boha uprostřed národa, jiţ v chrámě nebyla.
Ztratila se, nebo byla zničena během dobývání Jeruzaléma.
Chrám byl sice opět postaven, ale místo pro archu zelo
prázdnotou. Praví-li tedy prorok, ţe Hospodin vstoupí do
svatyně, je to opravdu velmi realistická připomínka. Prázdná

55
svatyně čekala na jeho příchod a na jeho novou smlouvu s
lidem.
Nakonec se ozývá prorok Joel, jenţ vidí ještě dál a svým
proroctvím nechává tušit, ţe naděje národa nebude spočívat
v sile jeho neporazitelné armády ani ve schopnostech jeho
vládců a vojevůdců, ale v moci ducha. „V oněch dnech
vyleju svého ducha na kaţdé tělo. Vaši starci budou mít sny,
vaši mladíci budou mít vidění. Sešlu svého ducha na muţe,
ţeny, svobodné i otroky a já sám budu mezi nimi.”
To uţ je jiné proroctví, neţ jaké bylo o velikém,
neporazitelném národě. Tady se jiţ mluví o novém bytí v
Duchu svatém. Otvírají se nové prostory, nové naděje.
Nejprve je však nutno odstranit rumiště. Izrael se zamýšlí
nad moudrostí, nad láskou, nad utrpením, nad bolestí: Kniha
moudrosti – Píseň písní – Jób. Hluboké filozofické či
psychologické pohledy na ty nejvlastnější problémy
lidského ţivota připravují prostory pro Kristovo slovo. Den
ze dne stoupá napětí – duch země prahne po Boţím Duchu –
urychleně se připravují cesty pro Hospodina, neboť
přichází.

Hle – Panna…
Ve třetím století před Kristem obsadil Alexandr Veliký
perskou říši a tak ovládl i Judeu, zemi vyvoleného národa. V
době krále Antiocha začala všude pronikat helénská kultura.
Ani mladá generace nechtěla zůstat stranou a doţadovala se
tělocvičen a podobných institucí. Zaprodali se, aby konali
zlo. Smlouvu s Bohem a Zákon otců povaţovali za
nemoderní. Král se toho chopil a začal vydávat zákony
jeden za druhým, jimiţ se zapovídalo všechno, co nebylo ve
shodě s oficiální ideologií, která ovšem byla v úplném
rozporu s Mojţíšovým zákonem. Nastalo první náboţenské
pronásledování, zaznamenané v dějinách. Byl vydán zákon,
tolik podobný mnoha pozdějším zákonům, podle nějţ nikdo
nesměl u sebe uchovávat ţidovskou biblickou literaturu. U

56
koho ji nalezli, všude ji pálili a vlastník byl popraven. Něco
takového dějiny dosud neznaly. Pronásledování pokračovalo
a odváţlivců, kteří se i přesto hlásili k Mojţíšovu zákonu,
bylo čím dál tím méně.
Kdyţ uţ to vypadalo, ţe hasne i poslední jiskra
mesiášské ideje, povstal kněz Matitjáš se svými pěti syny.
Byli to hrdinové – velikáni v pravém smyslu slova.
Zorganizovali povstání proti cizí nadvládě a povedlo se jim
zvítězit. Juda Makabejský, syn Matitjášův, vyčistil a obnovil
chrám a opět se v něm začaly přinášet starozákonní oběti.
Pochopitelně bez Archy úmluvy, neboť ta tam jiţ dávno
nebyla.
Bylo to však pouze přechodné řešení, po němţ
následoval další úpadek, další pronásledování, další boje –
aţ dokud všechno neovládli Římané.
Tak nás přivádí historie vyvoleného národa aţ do doby
Římské říše, která jiţ měla spatřit příchod Mesiáše. Kdysi
veliký ţidovský národ, jenţ obdrţel tak fantastické přísliby
od svého Boha a jenţ byl současně příslibem pro všechny
národy, bez krále i bez proroka tone v pohanském římském
moři, jakoby se jiţ docela měl zříci svého vyvolení.
Herodes, jemuţ svěřili Římané ţidovské království, sice
obnovil chrám, ale on sám byl pouhým přisluhovačem
pohanské moci, zatímco farizeové, zákonici a veleknězi
místo aby byli věrni smlouvě s Bohem a jeho zákonu,
zanedbávali je ve prospěch podání otců. Svoji víru budovali
– a tak učili i jiné – na trapně malicherných formulkách, v
nichţ sami vychloubačně vynikali. Vyvolený národ ve svém
vládci a ve svých knězích zpustl. Jeho vyvolení a jeho
smlouva s Bohem však jako kdyby sestoupily z paláce a
chrámu do pasteveckých chalup a chatrčí a nalezly své
pravé místo v tichých dobrotivých srdcích pastýřů a rybářů,
kteří si po večerech opakovali starodávné odkazy otců.
Ţidovský mesianismus přestal být věcí velkých
náboţenských a národních forem a stal se upřímným,
tichým očekáváním maličkých.

57
 Děkuji ti, Otče, že jsi tyto věci ukryl před moudrými a
obezřetnými, ale zjevil jsi je maličkým.
Pravda těchto slov se začíná objevovat dlouho předtím,
neţ byla vyslovena, ba ještě dřív neţ se narodil Jeţíš. Malí a
tiší se stávají nositeli velkého poslání dějin, velikého
mesiášského příslibu.
Připomíná to tvrzení Teilharda de Chardin, ţe dříve neţ
se v evoluci objeví nová, vyšší forma bytí, soustřeďují se
vývojové síly v určité oblasti, kde poté prolomí hranice
starých forem, aby vytvořily nový, vyšší vývojový stupeň.
Také zde se mi to jeví tak, jako kdyby se energie všech
tuţeb Izraele i celého lidského rodu nakonec soustřeďovala
v jedné oblasti, v jednom městě, v jednom srdci jedné dívky
– v srdci Marie, dcery Joachima a Anny, aby v něm dosáhla
plnosti času a vyvolala příchod Mesiáše. Velké vyvolení
najednou ztratilo vnější lesk i mohutný zvuk fanfár a zbyl
jen duch, zbyla jen hloubka duše, čekající a touţící po
pravdě – po příchodu Toho, jenţ měl přijít.
Prorok zvěstuje Hospodinovo slovo, ţe v té době
promluví nebe k zemi a země k nebi. V té době se stane, ţe
Panna počne a porodí Syna a jeho jméno bude – Bůh s námi.
„A tehdy řeknu tomu, kdo nebyl milovaným – milovaný, a
řeknu tomu, jenţ nebyl vyvoleným národem – ty jsi můj
národ. A národ mi odpoví – ty jsi můj Bůh”. Celý ohromný
historický příval Izraele se přetvořil v intimní důvěrný
vztah, kdy člověk vloţí svoji hlavu do Boţích rukou, aby
oba dva – Bůh i člověk – – nalezli svoji vzájemnou lásku.
Nebe promluví k zemi a země mu odpoví: „Ty jsi můj Bůh,”
a on jí řekne: „Ty jsi moje vyvolená.”
Takto neočekávaně tiše a pokojně vrcholí bouřlivé
dějiny Izraele. Tady se jiţ objevuje hranice, za níţ vstupuje
do programu příštího vývoje jako rozhodující činitel – jako
nová forma bytí – nový stav vědomí – láska. Ta, o níţ Pavel
po letech prohlásí, ţe se nevychloubá, ţe je nevtíravá a
dobrá, ţe všechno snese, všechno vydrţí, všechno přetrpí,
všechno doufá, všemu věří a nikdy nezanikne.

58
 Tak se tedy potkáváme na vrcholu dějin vyvoleného
národa vedeného mocnou Hospodinovou rukou s tichou,
nenápadnou dívkou – s Marií, dcerou Anny a Joachima.

Kdyţ se Bůh zjevil jako láska

Kdyţ kněze Matitjáše vyšetřovali pro jeho vzpouru, ptali
se jej na jméno. On podle ţidovského zvyku uvedl své
jméno spolu se jménem svého otce i dalších praotců. Tehdy
se na něj vyšetřovatel obořil: „Co je to za hloupý zvyk
recitovat u svého jména řadu předků?” Na to Matitjáš
odpověděl: „V tom je asi ten rozdíl mezi námi a jinými
národy: my totiţ vţdy víme, kdo byl náš otec.”
My vţdy víme, kdo byl náš otec! Tato slova platila
netoliko o jejich vlastním otci, ale sahala hluboko do
minulosti, aţ někam na dno dějin, aţ k Abrahámovi, aţ k
Adamovi. Tito lidé věděli, kdo byli jejich otcové, aţ k tomu
prvnímu, jenţ vyšel ze Stvořitelových rukou. Vyvolený
národ byl od prvopočátku přes všechny generace předků
veden mocnou Boţí rukou a kaţdý jeho člen to věděl.
Mám za to, ţe i my to potřebujeme vědět, abychom
dokázali postřehnout tu nepřerušovanou souvislou linii otců
a synů, která vede od stvoření aţ ke chvíli, v níţ se sám Bůh
stal Synem člověka. Sledujeme-li pozorně tuto linii,
můţeme rozpoznat podivné psychické metamorfózy v
očekávání Vykupitele, které vyvrcholily v nádherné duši
Marie, dcery Anny a Joachima. Podivná morálka válek a
zabíjení, tvořící jakýsi podtext cesty vyvoleného národa,
podivná morálka bezmezného mnohoţenství králů, mocných
a bohatých, se zde přijímá stejně samozřejmě, jako by to
bylo úplně normální – jako by to bylo v souladu se
zákonem. Ještě i ve Vykupitelově době se odvolávali na
krutý zákon, povolující muţi kdykoliv se zbavit své ţeny.
Jeţíš Kristus se později vyjádřil: „Pro tvrdost vašeho srdce
vám to bylo povoleno.”

59
 Ta věta byla vyřčena jen tak, jako by nic. Jasně však
naznačuje, ţe srdce člověka postupně měklo, ţe se v něm
vyvíjela větší a větší kapacita pro přijetí Jeţíšova Poselství –
– pro nové zrození z Ducha. Tak se na špici tohoto vývoje
objevuje čisté, chápavé Mariino srdce. Srdce milujícího,
dobrého člověka.
Dějiny Izraele poznaly mnoho velikých lidí; od
Abraháma, jenţ byl vţdy ochoten uvěřit i neuvěřitelnému a
této víře podřídit i ţivot a smrt svého jediného syna, přes
Jákoba, Mojţíše, Davida, Šalomouna a mnoho jiných
velikánů. Mariina velikost má však zcela jiný charakter.
Vyvolení národa, které se prodíralo tak křivolakými cestami
dějin, skrze věrnost i zradu, skrze hrdinství i zbabělost,
skrze dţungli tolika neproniknutelných situací, se najednou
dostává do rukou čisté, tiché, milující, nenápadné dívky. To
není ţena, která hrdinně mečem zabila nepřátelského
vojevůdce a tak zachránila svůj národ. Tato dívka se
vyznačuje tím, ţe je ochotna oddaně slouţit tiše a nenáročně
i tehdy, nebude-li o tom nikdo vědět. Tady jě jiţ na obzoru
typ nového člověka, velikého ne obdivuhodnými slavnými
činy, ale svojí spalující pokorou, neznámou láskou. Tady
vrcholí vývojový proces vyvoleného ţidovského národa.
Nové zrození z Ducha, které bude hlásat Mariin syn,
bude zrozením pro tuto velikost, pro lásku. On sám, Jeţíš,
nebude mít ani armádu, ani ţádnou moc tohoto světa,
pomocí které by se proslavil tak jako ostatní. Právě naopak:
bez hmotných prostředků, bez střechy nad hlavou půjde a
bude vykládat učení o takové lásce, jakou svět ještě neviděl,
nepoznal. O lásce, v níţ je nutno vše odpouštět a milovat
nepřátele.
Od nynějška se jiţ Bůh nebude zjevovat v hromobití a
černých mracích, abychom se jej museli bát jako tenkrát na
Sinaji. Od nynějška jej spatříme v náručí milující, krásné,
něţné maminky.

60
 To je průlom nejen v historii ţidovského národa, ale i ve
vývoji celého lidského rodu. Tady nastává úplně nová éra,
zde objevuje evoluce úplně nové formy ţivota.
Vánoce budou oslavou této fantastické pravdy: Člověk
dosahuje vrcholu své osobnosti ne svým talentem, ani svojí
mozkovou kapacitou, ani silou a zručností, ale láskou.
Tímto způsobem bude i ten nejmenší v Boţím království
větší neţ kterýkoli velikán Starého zákona.
V těchto dnech sešlu svého Ducha na všechny bez
rozdílu.
Po Jeţíšově narození nebude člověk k plnosti své
osobnosti a svého ţivota potřebovat nic kromě dobrého,
otevřeného, milujícího srdce. Bude mít tedy kaţdý, bez
výjimky, pro svoji osobní velikost otevřeny přímo
nekonečné prostory. Takové je poselství vánoc, tak vstupuje
člověk do nového stavu vědomí.
My všichni jsme se jiţ narodili do těchto prostor – všem
nám jiţ bylo zvěstováno toto poselství. Nezapomeňme dnes
na něj. Buďme dnes všichni velkými svojí čistou, upřímnou,
srdečnou láskou. Neboť od té chvíle, kdy se narodil Jeţíš,
platí úţasná pravda: tam, kde se lidé milují, je on sám mezi
nimi.
Z tohoto hlediska potom vypadá naprosto logicky, ţe
jeho vánoční příchod mezi nás není ani pohádkou, ani
oslavou dávné historické události, ale skutečnou dnešní
realitou, kterou zcela zákonitě a neomylně vyvolává naše
velká vzájemná láska.
Nikdo z nás jiţ není tak nepatrný, aby nedokázal v tento
večer vykouzlit ve svém prostředí toto boţské betlémské
tajemství.
Nikdo z nás jiţ není zbytečný, leda by se nestaral o
poselství vánoční noci – ţe Bůh se mezi námi zjevil jako
láska.
Toto poselství nám celé dějiny postaví do úplně jiného
světla. Je-li s námi Bůh, mluví-li o lásce jako o jediné

61
perspektivě dalšího vývoje, všechny mocnosti tohoto světa
nám budou připadat aţ trapně malicherné.
„Jeho jméno bude Immanuel – Bůh mezi námi,” tak
pravil prorok. Ať je tedy mezi námi dnes večer, zítra i
pozítří, aby tyto dny vynikaly naší velkou láskou – dost
velkou na to, aby přišel a byl s námi stále.

62
 KDYŢ SE NAPLNIL ČAS

Jeţíšovo narození
Podle lidské matematiky samotná událost Kristova
narození v myslích současníků nezabírá velký prostor. Je to
jen rozruch kolem Betléma a „senzace” se třemi králi –
hvězdopravci. Tehdy to mělo budit pozornost stěţí víc neţ
pár let. Aţ se divíme, jak je moţné, ţe taková událost byla
jen tak málo známá, tak málo „světová”. O Kristově
narození přece mluvíme jako o základním mezníku v historii
vesmíru. Očekávali bychom, ţe zahýbe světem, otřese
myšlením, ţe nebude nikoho, kdo by o něm nevěděl, kdo by
s napětím nesledoval vše, co se kolem něj děje. Na tu noc,
na hvězdu, na pastýře se však velmi rychle zapomnělo a pak
jako kdyby se uţ nedělo nic.
Povšimněme si tedy jiných základních mezníků, jak o
nich mluví evoluční věda: zrod ţivota a zrod myšlení na naší
planetě.
Obrazně řečeno: co mohla vědět tehdejší země, co mohl
vědět tehdejší vesmír o té nejfantastičtější události, ţe se
totiţ kdesi objevila první ţivá buňka? Sebebystřejší
vesmírný pozorovatel by byl stěţí zjistil, ţe na zemi nastala
právě nová, v celém vesmíru neslýchaná éra, která bude
nadále určovat směr dalšího vývoje. Velmi dlouho trvalo,
neţ se ţivot rozvinul do té míry, ţe se stal charakteristickým
rysem planety. A i se všemi technickými vymoţenostmi
jsme zatím zjistili jen velmi málo o tom, kde a kdy vznikl.
Podobně jsme na tom rovněţ v otázce vzniku a vývoje
myšlení. Nesmírně dlouho trvalo, neţ člověk pokryl tuto
zemi svým myšlením. A dnes se jiţ marně pokoušíme najít
stopy prvního člověka, ozářeného první myšlenkou.
Takto přichází Jeţíš Kristus. Byla-li zapotřebí obrovsky
dlouhá léta pro rozvoj ţivota, potřeboval o-li myšlení
milióny let na to, aby se stalo suverénní dominantou země,
nedivme se, ţe i kvas Kristovy lásky si vyţaduje přiměřeně

63
dlouhou dobu k pokrytí celé naší planety. Měřeno v těchto
mírách se nám všechno bude jevit jasněji.
V evoluci platí tzv. zákon „ztracených stonků”. Ty
nejepochálnější jevy bývají ve svých počátcích natolik
nepatrné, ţe s velkým časovým odstupem je takřka
vyloučeno je postřehnout. Nepsaly-li tedy o Kristově
zrození všechny světové kroniky, nevšímali-li si jej takřka
vůbec soudobí pozorovatelé velikého historického dění,
respektive nevěděli-li vůbec o něm, neznamená to, ţe by
bylo méně důleţitým mezníkem vývoje neţ vznik ţivota
nebo první myšlenky. Naopak, právě tento nepatrný stonek
vytváří s nimi aţ nápadnou podobu.
Stejným způsobem můţeme srovnávat i růst a rozvoj
lásky s růstem a rozvojem ţivota a inteligence. To
nejdramatičtější a nejfantastičtější lze teprve očekávat. První
ţivé buňky nemohly „nic vědět” o pozdějších zázracích
nejrozmanitějších forem ţivota. V prvních myšlenkách
člověka nebylo ani stopy po fantastických dílech vědy,
kultury a techniky jeho vyspělé civilizace. Kristovo
poselství však bylo zvěstováno inteligentním tvorům, a
proto mohlo mluvit a mluvilo o neslýchaných divech, které
se budou dít v epoše lásky.
Tak se na nepatrném stonku Kristova narození rozvíjí
nový svět, nový ţivot, nový stav vědomí, ve kterém má být
dovršeno celé tajemné drama vesmíru.
Nenechme se tedy mýlit nepatrností stonku. Musíme si
to všechno dobře uvědomit – srovnávat, abychom co nejvíce
vnikli do tajemství Kristova příchodu v dimenzích
celovesmírného dění, abychom si nalezli své místo v pravdě,
jiţ nám zvěstuje a do níţ jsme všichni ponořeni – a která pro
nás znamená jediné správné řešení našeho ţivota.

Kdy se narodil Jeţíš?

V dosavadních úvahách jsme se snaţili sledovat
tajemnou cestu stvoření a hříchu aţ k našemu vykoupení.

64
Nyní budeme pozorovat události, které se děly po narození
Vykupitele.
Je nutné vědět, ţe to, co se tehdy dělo, zasahuje svým
významem hluboko do věčnosti, do nevyzpytatelných
Boţích tajemství. Je potřebí zdůraznit i to, ţe pravda
Kristova poselství nespočívá v tom, ţe se něco stalo v jisté
době, za jistých okolností a na jistém místě. Pravda Kristova
evangelia spočívá v základním řešení lidského ţivota, které
bylo dáno naší zemi na určitých místech a v určité době.
Časové posloupnosti a souvislosti jednotlivých událostí
si povšimneme především proto, abychom na daném
dobovém a místním pozadí lépe poznali vlastní zjevenou
pravdu. Mimoto je-li Kristus pro nás tím, čím má být – je-li
pro nás ţivotem, láskou, tou nejvyšší pravdou, připadající
do úvahy v našem chápání, jistě se budeme vášnivě zajímat
o všechno, co s ním souvisí. Povšimněme si tedy nejprve
historických časových souvislostí.
Náš letopočet počítáme od Kristova narození. Počet let
uplynulých od stvoření světa neznáme a nevíme ani, kdy
vznikla na naší planetě první myšlenka, kdy se zde objevil
člověk. Počítáme tedy svůj čas od narození Jeţíše Krista.
Důsledně soudíme, ţe Jeţe se narodil před 1977 (psáno v r.
1977 – pozn. překl.) lety, tedy v prvním roce – správněji v
nultém. Podle římského počtu to měl být rok 754 od
zaloţení Říma. Není však tomu přesně tak. Na myšlenku
počítat roky od Kristova narození přišli lidé aţ v pozdějších
staletích. Bylo tedy nutno vypočítat, kdy se tak stalo. Pustil
se do toho mnich Dionysius a spočítal to tak, jak jsme výše
uvedli. Později se však zjistilo, ţe jeho výpočet nebyl
správný. Zmýlil se asi o 6 let před naším letopočtem. Je
vhodné toto vědět pro případ, ţe by někdo v tom chtěl
spatřovat věroučný blud. Jde pouze o omyl v Dionysiových
výpočtech, který nic nemění na skutečnosti, ţe Kristovo
narození je průsečíkem v lidských dějinách a ţe jím začíná
nová éra, která vyvrcholí aţ po dovršení všeho na konci
světa.

65
 Na znalosti data skutečně moc nesejde. Bude-li však
naše láska k Jeţíši skutečnou láskou, jistě nás i tohle bude
zajímat. Přesné časové a místní údaje pomáhají vytvářet
ţivější, realističtější představu a v jednotlivých událostech
nám přibliţují i osobnost Jeţíše Krista. Budeme je tedy
sledovat s takovou láskou, jako kdyţ někoho velmi
milujeme a chceme o něm toho víc vědět. Shledáme, jak
nám lepší poznání Jeţíše Krista pomůţe hlouběji vniknout
do našeho vlastního ţivota, do naší vlastní pravdy. Protoţe
naše pravda bez Kristovy pravdy by byla jen velmi chudou a
dílčí pravdou. Mimoto by nás společné poznání událostí v
Jeţíšově ţivotě mělo vést i k prohloubení našich lidských
vztahů, protoţe to, ţe společně milujeme a poznáváme
Krista, bude pro nás nutně znamenat i vzrůst naší vzájemné
lásky.

První dny a léta

Není toho nikterak mnoho, co je zaznamenáno o
Jeţíšově narození: samotné narození – návštěva pastýřů –
obřízka – obětování v chrámě – návštěva tří králů – útěk do
Egypta – návrat z Egypta.
Toto jsou události zachycené v evangeliu. Kdybychom si
je časově rozvrhli, vypadalo by to asi takto: Narození – 8
dní po narození obřízka, poté asi 1 rok pobytu v betlémské
stáji. Do této doby spadá i obětování v chrámě, kdy se
objevil nad Marií prorokovaný meč bolesti.
Tak zřejmě uplynul první rok po narození. Následovala
návštěva tří mudrců a útěk do Egypta. V Egyptě zůstali
podle chronologů asi rok aţ dva a pak se vrátili domů do
Nazaretu.
Je to poměrně malé časové rozpětí, ale rok má 365 dnů a
je-li ţivot tvrdý a těţký, bývá rok velmi dlouhá doba. Víme-
li, ţe nás čeká nějaká tragédie, hrůzou a bolestí bývá
vyplněna kaţdá chvilka, která jí předchází. Nejkrutější bývá
bolest, kdyţ se donekonečna střídají vrcholná naděje s

66
nejhlubším zklamáním. Je-li pořád tma, zrak se jí časem
přizpůsobí. Střídá-li se však náhle ostré světlo s hustou
tmou, bolí to a mučí nervy.
Tak se to střídalo v prvních letech Jeţíšova ţivota.
Evangelisté zachycují jenom mimořádné události: anděly,
světlo, mudrce, útěk, návrat. To, co bylo mezi tím, se
povaţuje za samozřejmé, tam se nic zvláštního nestalo.
Opravdu nic zvláštního? Coţpak to těţké a bolestivé,
čím se vykupují velké a krásné věci, není nic zvláštního?
Je zajímavé, ţe zatímco všichni známe jméno krále,
který nechal vyvraţdit děti, neznáme jméno ani jedné z těch
nešťastných matek, jejichţ děti byly zavraţděny.
Dlouhé, vleklé mezihry velkých tragédií, pohřbené v
bezesných nocích a v usouzených duších bez úlevy, beze
světla a bez lidské naděje, bývají horší neţ samotné
jednorázové chvíle krvavé katastrofy. Dobře víme, co
znamená ţít v nejistotě, v bídě, ve strachu z toho, co má
přijít – tehdy, kdy uţ ze všeho povolují nervy a na mysl sedá
čím dál tím hustší a děsivější temnota. Takové byly dny,
které vyplňovaly čas mezi zázračnými chvílemi Jeţíšova
dětství, zaznamenanými v evangeliu.
Ne tedy to, co je zapsáno, je nejpříznačnější pro první
dva – tři roky Kristova ţivota, ale to, co o nich zapsáno
není. Smysl jeho příchodu na svět nevyjadřuje ani oslnivé
světlo noci, ani zpěv andělů, ale dřina těţkého ţivota ve
vyhnanství a prorokovaný meč bolesti, setrvale visící nad
ním a nad jeho matkou. Velmi špatně bychom pochopili
jeho první dětská léta, kdybychom si pamatovali jenom
světlo, zpěv andělů a klanění králů, zapomněli bychom však
na zimu, na útěk, na vyhnanství, na dlouhé a dlouhé dny bez
potravy a bez střechy nad hlavou. Na takovéto Jeţíšovo
dětství nesmíme nikdy zapomenout. Zejména proto,
abychom je mohli srovnávat se svým ţivotem.
Budeme-li mřt jednou pocit, ţe to námi zmítá z jedné
strany na druhou, stane-li se nám, ţe aţ si v bolestech
zvykneme na temnotu, vtrhne do ní nové světlo jen proto,

67
abychom s ještě větší hrůzou mohli proţívat ještě hroznější
temno, bude velmi zapotřebí rozpomenout se na první dny a
léta Jeţíšova dětství.

Maličcí a moudří
Ještě jednou přicházíme k jesličkám, ve kterých leţí
vtělený Syn Boţí. Ještě jednou přicházíme, abychom si opět
uvědomili všechno to, co se zjevilo lidem, i jak to lidé
pochopili.
Kristus jednou řekl svému Otci: „Děkuji ti, Otče, ţe jsi
tyto věci zjevil maličkým, ale skryl jsi je před moudrými.”
Nezní vám to poněkud divné? Dnes se přece všichni
snaţíme být moudrými, vzdělanými a velice divně a
pohoršené bychom hleděli na toho, kdo by vystupoval proti
vzdělávání. A Kristus najednou vyzdvihuje nepatrné a
maličké, málem bychom řekli nevzdělané, a slibuje jim
zjevení velikých věcí, zatímco moudré jaksi ponechává
stranou. Jak je to vlastně s tou moudrostí a s tím zjevením?
Dělá mi dobře vidět a slyšet, ţe hned po Kristově
narození se mu přišli poklonit moudří a vzdělaní lidé.
Natolik moudří a natolik vzdělaní, ţe by třeba měli co říci i
soudobé astronomii. „Viděli jsme jeho hvězdu,” říkali.
Těţko dnes můţeme určit, co přesně znamenala tato věta v
jejich řeči a jejich myšlení. Mluvili však o hvězdách tak
suverénně, ţe asi lecčemus rozuměli. Jak to tedy myslel
Kristus, kdyţ později děkoval Otci, ţe před moudrými skryl
veliké věci, které naopak zjevil maličkým?
Musíme si k tomu vzít věci pěkně popořadě. Pastýři,
kteří viděli Jeţíše dřív neţ tři mudrcové z východu, to byly
takové ty normální děti přírody. Děti, kterým jednou Kristus
přiřkne Boţí království. Lidé země, kteří dovedou mít cit
pro zázračnost věcí. Kaţdý déšť, kaţdý paprsek slunce,
kaţdé kvítečko chápou jako Boţí dar, jako zázrak – a jako
takový jej také přijímají. Ani jim nenapadne zkoumat, zda
by se to nedalo vysvětlit přirozeným způsobem.

68
 Jak by pro takové lidi mohlo být obtíţné přijmout zázrak
příchodu Syna Boţího na svět? Přijímají jej s otevřeným
srdcem jakoţto největší ze všech darů nebes.
Pak přicházejí moudří z východu. S pastýři mají
společné to, ţe mají smysl pro tajemství.
A tady se nám to uţ vyjasňuje. Těmi moudrými, jimţ
nebude nic zjeveno, myslí Jeţíš takové, co si myslí, ţe svojí
moudrostí stačí na všechno, neuznávají ţádné tajemství,
před ničím nejsou ochotni sklonit hlavu, protoţe se
domnívají, ţe všechno zvládnou svým lidským rozumem.
To je zablokování intelektu ve vlastní malé logice a
jejích příliš malých formách a umíněné popírání všeho, co
by ji mohlo přesahovat. Vzpomínám si na velmi známá
Einsteinova slova: „Člověk, který neuznává tajemství, je
intelektuální mrtvola.„‟ To je ovšem pouze tvrdšími slovy
totéţ, co jiţ dlouho předtím řekl Kristus: Tajemství můţe
být zjeveno pouze tomu, kdo má pro ně prostor, kdo je pro
ně otevřen. Myslím si, ţe je to velmi výmluvné a dobře
srozumitelné.
Kristus přináší své poselství jako řešení dalšího vývoje
lidského rodu. Nechce-li je někdo přijmout, zůstane bez
orientace. Nelze mu nic zjevit, neboť se zablokoval do
těsných prostor svého rozumu a neuznává nic vyjma toho,
co se děje v jeho zablokovaném systému. Co jiného se můţe
stát, neţ ţe zůstane ubohou mrtvolou, která nemá ţádnou
šanci proniknout do nových prostor chápání, poznávání a
objevování všech tajemství evoluce včetně samotného
tajemství Kristova příchodu na zemi. Tak to asi myslel
Jeţíš, pokud jde o lidi, jimţ nemůţe být nic zjeveno. Hned
po svém narození však velmi jednoznačně manifestuje
skutečnost, ţe ti, kdo jsou opravdově a upřímně moudří,
jsou i při své moudrosti a svém rozumu schopni objevovat a
otvírat prostory pro další tajemství.
Moudří z východu kráčejí za pastýři a padají na zěm
před Jeţíšem, který přichází jako zjevení nových světů,

69
nového štěstí, nové budoucnosti. Právě to, ţe dovedou
sklonit hlavu před tajemstvím, je činí skutečné moudrými.
Také my jsme se přišli sklonit před tajemstvím
narozeného Jeţíše. Připojujeme se k pastýřům, dětem země,
kteří přijímají zázračnost stejně samozřejmé jako ţivot,
neboť celý ţivot je jim zázrakem. Proč by jim tedy mělo být
zatěţko přijmout zázrak – příchod Syna Boţího na svět?
Náleţíme-li k těm, kdo hloubavě usilují o to proniknout
pod povrch a objevují, ţe věci lze vysvětlit jako přirozené
jevy, buďme dost upřímní a pokorní na to, abychom si
přiznali, ţe véda nám nanejvýš můţe tajemství a zázračnost
věcí poněkud poodhalit, ale nemůţe je odstranit. Aţ si toto
uvědomíme, budeme zajedno s pastýři i mudrci a ve
společném úţasu před tajemstvím Jeţíšova příchodu
skloníme svá kolena. Tím spíš, ţe se zde jedná o tajemství
naší vlastní pravdy. Nebo přesněji – té části naší pravdy, v
níţ tato přesahuje do věčnosti a nekonečna a v níţ ji
můţeme poznat pouze do té míry, do jaké je nám zjevena.
Pak poznáme, ţe největší či jediná moudrost je ta, která se
pokorně otevírá zjevení Boha všude tam, kde uţ ţádný
člověk svým poznáním nic nesvede.
A ještě si povšimněme těch, kdo zůstali venku, kdo
nevstoupili k jeslím.
Herodes, jenţ místo aby usiloval poznat tajemství
Kristova narození, přemýšlí, jak jej zabít, protoţe neví a
nezná nic vyjma toho, ţe chce vládnout. Uboţák, jenţ
zablokoval svůj ţivot a svoji pravdu v hloupé, marné touze
po kruté moci. Ani není nutné nad tím příliš přemýšlet,
abychom viděli, jak je malý a ubohý.
A ještě mnozí ti, co nemají zájem, co se zaměřují pouze
na poţadavky niţší ţivočišné říše, v níţ končí jejich ideály,
jejich nároky, celý jejich evoluční rozmach.
Kdyţ to tak srovnáme všechno jedno s druhým,
nemůţeme nevidět, kde je prázdno a kde plnost ţivota, kde
je pokrok a kde zaostalost, kde je vývoj a kde stagnace. My
jsme sem k jeslím přišli proto, ţe věříme v Jeţíše Krista,

70
otvíráme se jeho tajemství a v opravdové pokoře se před
ním skláníme. Víme, ţe v pokoře spočívá naše velikost.
Otvírají se nám tak nové světy poznání i lásky, která jednou
vyvrcholí ve slíbené jednotě mezi Bohem a člověkem.

Mezi slávou a poníţením

Kdyţ se vrátil Jeţíš s Josefem a Marií do Nazaretu,
mohly mu být asi tři roky. Bylo by zajímavé vědět, co se
událo v těch mnoha dnech od útěku do Egypta aţ po tento
návrat.
Při narození dítěte v Betlémě se stalo tolik neslýchaných
znamení, ale nyní se na to uţ ani nevzpomene. Zapomnělo
se na to? Snad. Jeho prostředí alespoň dělá ten dojem.
Dítě vyrůstalo v ústraní jako ostatní obyčejné neznámé
děti. Jak proţívali Maria a Josef závratný výstup od bídy a
poníţenosti k zcela nadzemské slávě, jak proţívali obtíţný
pokles zpět k šedivé všednosti?
Mlčí. Nikde není ani nejmenší zmínka o tom, jak se
radovali, kdyţ celý rozzářený kraj jásal za zpěvu andělů, ani
o tom, jak je plnilo hrdostí, kdyţ moudří králové padali před
Jeţíškem na kolena. Zrovna tak nevydali ani slůvka hrůzy či
nářku, kdyţ museli za noci prchat do Egypta, aby mu
zachránili holý ţivot.
Bylo by záhodno s těmito lidmi proţívat jejich naprosto
neznámé dny, nevynechat ani jednu ztracenou chvilku. A
srovnávat, srovnávat. Zvaţovat – jako v dlani potěţkávat a
přehodnotit trapnou lidskou vztahovačnost na to, co mu
někdo v plné míře neuzná a nezhodnotí, na kaţdé přišlápnutí
lidské hrdosti – a pak zase podivné lidské vnitřní reakce,
kdyţ nás chválí a zvedají vysoko nad naše skutečné danosti.
Pro tyto lidi, jejichţ centrem je Bůh, který se stal člověkem,
je jedno i druhé docela normální a samozřejmé. Nic není
falešné – ani pokora aţ k vyprázdnění lidského sebevědomí,
ani aţ k nebi sahající sláva.

71
 Pokora i hrdost mohou být pravdivé pouze tehdy, kdyţ
jsou ponořeny do lásky. Jistě znáte krásné lidi, kteří se
dovedou prostě těšit, kdyţ se jim něco povede, a co se
dovedou stejně dobře a tiše podobně vyrovnat s křivdou i
neúspěchem, aniţ by přitom na nich byly znát nějaké
výkyvy. Takový by měl být člověk, jenţ uvěřil Kristovu
poselství.
Poznali snad Josef a Maria Jeţíšovo učení a uvěřili mu
dřív, neţ bylo vysloveno? Snad se to stalo jiţ tehdy, kdyţ
přijali Jeţíše jako dítě.
V lásce jsme všichni ponořeni do tajemství pokory i
hrdosti, do tichých záţitků naplnění i těţkých pocitů deprese
a milujeme-li se, společně neseme tuto obrovskou tíhu
vlastní velikosti. To je tajemství Jeţíše, Marie a Josefa,
tajemství jejich ţivota, bouřlivě zmítaného mezi dvěma
břehy nebeské slávy a nízké lidské bídy – a přesto
působícího dojmem tichého, pokojného toku. Není nic
náročnějšího neţ zvládnout takovéto bouřlivé zmítání.
Budeme muset srovnávat a upřímně a pravdivé
zaznamenávat rozdíly. Určitě budou přímo úměrné velikosti
nebo malosti naší víry v Jeţíšovo poselství – velikosti nebo
malosti naší lásky.

Láska sváteční a všední

Láska má svůj sváteční charakter a má svůj charakter
všední. Bylo by to velmi nesprávné pochopení vánočního
tajemství, kdybychom viděli jen jeho sváteční stránku a při
vstupu do šedivého, těţkého, tvrdého, někdy aţ protivného
všedního ţivota bychom je postupné zapomínali. Vánoční
poselství je adresováno především těm nejobyčejnějším,
nejšedivějším chvílím ţivota. Nejlépe mu rozumí člověk,
který zná nejen sváteční charakter lásky, plný úsměvů,
srdečnosti a sympatických projevů, ale který pro ni ponechá
dostatek prostoru i tehdy, kdyţ je všechno únavné, kdyţ
jsou nervy napjaty vyčerpáním a promrhanou trpělivostí.

72
 Vraťme se ještě k jesličkám. Viděli jsme tam několik
hezkých zázračných chvilek a potom mnoho, velmi mnoho
dnů těţkých a roky, celá léta dnů obyčejných a všedních. A
ve všech stejně ţila a vládla tatáţ láska.
Bude velmi důleţité, abychom ji i my dovedli bezpečně
identifikovat v rozličných situacích našeho vlastního ţivota,
především v jeho nejběţnějších dnech, v nichţ nám hrozí
mnohem větší nebezpečí sebeklamu neţ ve svátečních
chvilkách. Mohlo by se nám totiţ stát, ţe bychom láskou
nazvali slavnostní, rozcitlivělou, trochu tesknou náladu,
vytvořenou vnějšími okolnostmi, která nás momentálně
velmi sbliţuje.
Vytvářet lásku ve všedním ţivotě, být dobrým člověkem
tehdy, kdy nikde nelze zaznamenat ţádné úsměvy ani ţádná
dobrá slova, to znamená: ne milovat pod vlivem okolností,
ale přetvářet okolností láskou. Trpělivou, odpouštějící,
činorodou láskou.
Musíme si to velmi uvědomovat, zejména při našich
setkáních kolem Kristova srdce. Naučíme-li se zde dobře
rozeznávat skutečnou lásku a jí přetvářet sebe i své
prostředí, budeme moci promluvit do celého příštího osudu
lidstva.
To není otázka nějaké formální záliby. Tady jde o
vývojové vystoupení na vyšší rovinu ţivota a štěstí, na které
by náš svět byl reálně lepším a krásnějším.
Jsme snad všichni natolik moudří, ţe nebudeme hledat
lepší a krásnější svět ve hmotném blahobytu. Ten by mohl
tvořit nanejvýš rámec lidského štěstí, rozhodně však ne jeho
náplň. Kristus nepřichází proto, aby zahrnul svět objevy a
vynálezy, které by ulehčily a zpříjemnily lidský ţivot.
Věděl, ţe to by nebylo ţádné řešení. Blahobyt bez lásky by
byl jako hezký rám, který jen zvýrazní ošklivost nepěkného
obrazu. K základnímu vyřešení otázky štěstí je zapotřebí,
aby člověk miloval a byl milován, a to nejen krásnými slovy
a úsměvy ve svátečních dnech, ale především opravdovou,
skutečnou láskou všedního tvrdého šedivého ţivota.

73
 Láska se nedá zapřít. Je-li, je rozpoznatelnější a
skutečnější neţ cokoli jiného. Nelze ji však nahradit ţádným
hezkým úsměvem, gestem či slovem tam, kde schází. Bude-
li jednou na konci věků hodnocena míra účasti jedinců na
pokroku tohoto lidského rodu, jsem přesvědčen, ţe jediným
rozhodujícím ukazatelem pro takové hodnocení bude láska.
Kaţdý krok kupředu, byť„ by byl oznamován a provázen
sebeslavnostnějšími fanfárami, má velmi pochybnou
hodnotu (a je sporné, jde-li vůbec o krok vpřed), není-li
krokem k větší lásce mezi lidmi.
Zde je nutno se doopravdy přeorientovat. Pokrok není
otázkou geniálních vynálezů a objevů, ale otázkou růstu
všední, dobré, pravdivé lásky. Všichni jsme na tom
zainteresováni a stále naléhavěji na nás tlačí poţadavek,
abychom to chápali jako řádný program našeho ţivota.
Nenalézáme se někde na periférii světového dění – stojíme
přímo na hrotu jeho vývoje. Historie jednou prokáţe, ţe
jedinou hodnotou a realitou, která dávala smysl veškerému
pokroku a byla skutečnou nadějí budoucnosti, byla láska. Na
tom nic nezmění ani největší genialita moudrých, ani
nejnepřemoţitelnější armáda silných.
Takhle by to mělo být jasné. Bude nutno, abychom si
kaţdý nalezli své místo a přijali svoji účast na epochálním
taţení lásky (více všední neţ sváteční), které započalo
Kristovým narozením. Bude zapotřebí očišťovat toto taţení
od zmetků a nečistoty sobectví a od zhoubného sebeklamu,
který je zaměňuje s láskou. Proto bude potřebí tázat se na
naši lásku víc ve všedních dnech neţli ve svátečních, neboť
tehdy bývá realizována ne slavnostními náladami, ale
skutečným tvrdým ţivotem, tvořícím atmosféru, v níţ se
kaţdý cítí poněkud lépe.

74
 Poznávat Jeţíše
Na závěr úvah o Jeţíšově narození si poloţme otázku, co
nám měl přinést a co nám přinesl. Zda bylo vůbec zapotřebí,
aby přišel, zda se tím v našem světě něco změnilo.
Táţeme-li se po smyslu jeho příchodu, musíme hovořit o
lásce, která je základním tématem jeho poselství.
Časem se dovíme, ţe jej Hospodin poslal, aby
uzdravoval nemocné, pozvedal ubité, potěšoval smutné, aby
pozvedal člověka k plnějšímu, bohatšímu ţivotu. Ale je snad
na tom něco nového? Nebyli snad zde jiţ před ním lidé –
dobří lidé, jimţ bylo zřejmé, ţe chceme-li být šťastni,
musíme milovat?
A přece na konci ve své závěti Jeţíš prohlásil, ţe nám
dává nové přikázání: abychom se milovali tak, jak nás on
miloval. Bude tedy nutné dobře vypozorovat, co je v jeho
lásce nové.
O lásce je snadné mluvit krásnými vzletnými slovy. Ale
jde-li o skutečnou reálnou lásku ve všedním ţivotě, stává se
z ní těţký problém. Připadá nám jako samozřejmost, ţe k
tomu, abychom byli šťastní, je nezbytné, abychom se
milovali. Není však ţádnou samozřejmostí, jak a proč to
máme dělat tehdy, máme-li kolem sebe prostředí, které
lásku vůbec nerespektuje. Potkáváme-li člověka, který se
vysmívá všemu dobrému, co uděláme, pohybujeme-li se v
prostředí, které nás má za blázny, poněvadţ ještě věříme na
nějakou lásku; co si pak s láskou počít? A ţe opravdu
ţijeme v takovém prostředí, to snad víme aţ dostatečně
bolestně!
Připadá-li nám tedy samozřejmé, ţe láska je základním
principem lidského štěstí, připadá nám současně tento
princip neuskutečnitelný v našich soudobých okolnostech, v
nichţ nikdo lásku nebere váţně. A tak nám nezbývá neţ
krok za krokem sledovat Jeţíše, jak nás on miloval, co je v
jeho lásce tím „novým”, k čemu nás zavázal.
Tedy, on doopravdy přišel do špatného prostředí. Ještě
neţ sestoupil na svět, vykázali ho do stáje – a jen se narodil,

75
uţ mu sahali na ţivot. Chtěl-li se zachránit, musel uprchnout
do cizích krajin jako štvanec bez domova, bez střechy nad
hlavou. On však i za těchto okolností trvá na své lásce.
Má to ale vůbec význam? Co s takovou láskou, ze které
je pouze utrpení, útisk a výsměch? Je vůbec v lidských
silách takto milovat? A i kdyby, k čemu to všechno?
A právě zde se objevuje to nové, čím se vyznačuje
Kristova láska. Láska ve starém pojetí je určitý způsob
výhodného vzájemného jednání, a proto se s naprostou
samozřejmostí táţe: co z toho, co mi to vynese. Je to vlastně
jenom jistý druh zušlechtěného sobectví, snad trochu
blíţícího se lásce tím, ţe činí druhým dobro, aby jí to vrátili.
Kristova láska je však sama o sobě plností ţivota –
nepotřebuje ţádnou protihodnotu, neboť ona sama dává
jediný smysl všem hodnotám. Proto ji lze vytvářet pouze za
cenu těţké námahy a tvrdého utrpení.
S takovýmto poselstvím nemohl přijít ţádný člověk,
pouze ten, kdo viděl aţ na samotný vrchol vývoje, kde se
všechno sjednotí v lásce – a to, co se v ní nesjednotí, bude
vyřazeno jako nesmyslný odpad.
Proto přišel tak suverénně před námi, proto se nechal
štvát a nakonec vzal svůj kříţ a nechal se ukřiţovat. Proto
nabízí i nám toto řešení, neboť ví, ţe je jediné a ţe je dobré.
I kdyby byl člověk zcela osamocen, kdyby nikdo nereagoval
na jeho lásku, kdyby z ní byly pouze nepříjemnosti, i tehdy
(a Kristus to říká netoliko svými slovy, ale i svým kříţem) je
láska jediným dobrým řešením.
Ještě donedávna jsme se mohli domnívat, ţe by to šlo i
bez lásky. Lidé řešili všechno silou, silnější vítězili,
poraţený chystal pomstu a tak pořád dokola. Tak to šlo v
celé historii lidstva, aţ dokud se naše země nenaplnila lidmi
natolik, ţe se jiţ lidé nemají kam jeden před druhým skrýt.
A jestliţe jsme nepřijali Kristovo řešení lásky, musíme
přijmout řešení zbraní, které jsou dnes jiţ tak hrozné, ţe
postačují k sebevraţdě celé planety.

76
 A tak jsme vlastně u konce. Jakkoli je to hrozné, vypadá
to, ţe bylo nezbytné takovou zbraň zkonstruovat, aby nám
konečně začalo být jasné, ţe po této cestě dál jít nelze. Bude
nutné vrátit se k Jeţíši Kristu a pokusit se o jeho alternativu
lásky. A to čím dřív tím líp, neţ bude pozdě. Je nejvyšší čas
vidět věci jasně, bez mhouření očí, a nekompromisně se
rozhodnout. Buďto se budeme vzájemné milovat, budeme si
všechno odpouštět a půjdeme ruku v ruce dál vytvářet svůj
ţivot v lásce, anebo zahyneme na vlastní sobectví. Protoţe
naše země jiţ dozrála ke Kristovu řešení a nebude jiţ dlouho
moci existovat v takovém nesmyslném napětí.
Kristův příchod nebyl ţádnou okrajovou historickou
záleţitostí. Je to mezník, který dává evoluci nový směr.
Nevyzývá však ke světové revoluci, ale bere kříţ a jde
první. Na svém zkrvaveném těle řeší problém lásky k těm,
kdo nás nenávidí, i problém neustálého odpouštění. Pak
teprve nám nařizuje, abychom se milovali tak, jak on
miloval nás.
To je zrození nového člověka, který bude budovat své
štěstí na principu lásky.
Problém dozrál a je neodkladně nutné, abychom se
pokusili krok za krokem vykročit za Jeţíšem. Viděli jsme jej
v Betlémě, viděli jsme jej v prvních letech jeho příchodu na
svět. V následujících úvahách jej budeme sledovat v dalších
letech jeho ţivota. Není snad třeba zdůrazňovat, jak moc je
to nutné, chceme-li opravdu jít za ním.
A to přece chceme!

77
 JDE TU O SLOVO ŢIVOTA
Janův list jako úvod ke Kristovu Poselství

78
 NOVÝ ŢIVOT

Otázka nového ţivota

Budeme-li pozorně a se zájmem číst Kristovo Poselství,
od počátku aţ do konce se nám bude naprosto zřetelně jevit
jako zvěst o nové, aţ dosud neznámé ţivotní realitě.
Počínaje Jeţíšovými slovy: Musíte se narodit znovu! (Jan
3,7) aţ k apokalyptickému: Hle, všecko tvořím nové! (Zj
21,5) kaţdá myšlenka dýchá novým pojetím štěstí, novým
pojetím utrpení, novým pojetím naděje, novým pojetím
poznání.
Je tomu jiţ velmi dávno, co mě počala zneklidňovat
otázka, do jaké míry ten nový ţivot podléhá reálné
zkušenosti člověka, do jaké míry je v tomto našem světě
skutečně poznatelným jevem a čím konkrétně se liší od
starého? Nebo je to jenom tajemství neviditelného
znovuzrození ve křtu – anebo se snad vztahuje aţ na
posmrtný ţivot ve věčnosti? Lze ţít novým ţivotem jiţ
nyní? Jak zjistíme, ţe jím jiţ ţijeme? Není-li v naší
konkrétní zkušenosti vůbec rozeznatelný, v čem tedy
spočívá jeho „novost”?
Pojem „nový ţivot” není neznámý v dosavadních
dějinách stvoření. Kdyţ se totiţ na naší planetě objevily
první ţivé organismy, byla to naprosto nová ţivotní realita.
Zrovna tak bylo novou vesmírnou skutečností i smyslové
poznávání prvních ţivočichů a rovněţ tak se ţivot – opět
jako zcela nový – objevuje i v myšlení člověka.
V biblické zprávě o stvoření se zjevení nového ţivota
sděluje vţdy zcela prostě:
Zazelenej se země zelení!
Hemžete se vody živočišnou havětí!
Létavci létejte nad zemí!
Vydej země rozmanité druhy živočichů!
Učiňme člověka! (Gn 1,11-26)

79
 Ţivot překračuje jeden práh po druhém a pokaţdé se
zjevuje úplně nový na vyšší a vyšší rovině.
Zde by bylo vhodné chvilku se zastavit a poklidně se
vmyslet do těch tajemných dramatických momentů na cestě
naší Země, kdyţ se v ohromném vesmírném napětí na ní
rodil nový ţivot, zejména pak kdyţ se na ní rozzářil – jako
úplně nový – v mysli člověka.
Následně si klademe otázku, zda lze i nyní, na základě
Jeţíšovy zvěsti o novém ţivotě, očekávat něco epochálně
nového, tak jako kdyţ se zde měl poprvé objevit ţivot, jako
kdyţ se zde poprvé mělo objevit myšlení.
Člověk vlastně nikdy nepovaţoval svůj ţivot za
záleţitost jednou provţdy uzavřenou. Neustále v něm
očekával něco navíc, neustále usiloval o jeho vylepšení a
naplnění. (Nepůsobí snad v něm tiše – tak jak tomu bylo
všude ve vývoji – vnitřní rozpínání, jakási neudrţitelná
touha po vyšších a dokonalejších formách bytí?) Jenomţe
lidské touhy vţdy přesahovaly moţnosti, vymezené
časovým úsekem mezi kolébkou a hrobem. Nechal se tedy
unášet nadějí na jejich naplnění v nějakém novém ţivotě,
mimo tento časový úsek. Představy takového nového ţivota
si však mnohdy vytvářel natolik primitivní, ţe jim při troše
vzdělání přestával věřit a hledal nějaké jiné řešení. Touhu po
vyšším ţivotě ovšem ubít nemohl, pokouší se ji tedy ukojit
tím, ţe se sytí hodnotami vyměřeného krátkého času. To je
ovšem marné snaţení – aspirace ţivota sahají mnohem výš.
A tak v naději, ţe budu dobře pochopen, pokusím se
hledat základní rysy očekávaného nového ţivota v Kristově
Poselství.
Stupeň ţivota je vţdy dán stupněm poznání. Je tedy
zcela pochopitelné, ţe Kristem zvěstovaný nový ţivot
nebude moţné chápat prostřednictvím našeho nynějšího,
starého poznání. Abychom nový ţivot mohli poznat,
budeme jej muset ţít. To je taková logická samozřejmost:
má-li někdo rozumět lidským myšlenkám, musí ţít lidským
ţivotem, musí být člověkem.

80
 A právě tak to čteme i v evangeliu: „Plní-li někdo Boţí
vůli, pozná, zda to učení pochází od Boha.” Dočteme se i to,
ţe zde jde o Boţí ţivot a ţe se do něj musíme narodit z
Ducha svatého. A jak rozpoznáme tento nový, Boţí ţivot?
Apoštol Jan nám to řekl přesně a jednoznačně: Každý, kdo
miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje,
nepoznal Boha, protože Bůh je láska (1 Jan 4,7-8). Je to
totéţ, co řekl Jeţíš: Plní-li někdo Boží vůli, pozná…
Jasněji to snad ani nelze říci. Tak, jak ţivot starého
člověka spočívá v jeho myšlení či rozumu, tak ţivot nového
člověka bude spočívat v jeho lásce. Jan nám to nade
všechnu pochybnost potvrdí i jinde: My víme, že jsme přešli
ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo
nemiluje, zůstává ve smrti (1 Jan 3,14).
Tak jako kaţdý nový ţivot i tento vychází ze starého a
zachovává si jeho prvky. Jiţ nyní zde v nás úplně reálně
klíčí, zakoušíme jej v kaţdé lásce a současně jej skrze ni
začínáme i poznávat. Víme tedy, na čem jsme. Nepíšu vám
nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od
počátku: staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. Ale
přece vám píšu přikázání nové – vždyf se stalo skutečností v
něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí (1 Jan 2,
7-8). Nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit (Mt 5,17).
Je to přesně tak. O lásce se mluvilo od počátku, ale jen
jakoby ve tmě. (Zrovna tak bychom mohli v instinktivním
poznávání ţivočichů spatřovat jakési prvky zahaleného
myšlení.) Jevila se pouze jako způsob dobrých mezilidských
vztahů: jak ty mně, tak já tobě. Popřípadě se místy
objevovala v podobě nejasného citového zanícení. Nikdo ji
však nechápe jako novou rovinu poznání, novou rovinu
ţivota, ba dokonce završení Stvořitelova díla.
Ano, završení, naplnění. Neboť zde jiţ nejde o nějaký
další mezistupeň ţivota, ale o jeho plnost, o jeho vrchol. Zde
jiţ ţivot překračuje hranice času i prostoru. Konkrétní
špetka skutečné lásky v srdci člověka nikdy nezahyne,
neboť je počátkem nového ţivota, který se jednou naplní ve

81
věčnosti, v Bohu. A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný
život, a ten život je v jeho Synu (1 Jan 4,11). Jde tedy o
takový ţivot, který se rodí v ohromném napětí očekávání
všeho stvořeného světa. Konkrétně jej lze poznávat pouze
do té míry, do jaké jej kdo ţije, a ţít jej lze pouze natolik,
nakolik kdo miluje. Reálná naděje na jeho naplnění ve
věčnosti můţe vzejít pouze z reálné lásky člověka.
Zkusme si nyní představit takového nového člověka:
Základním prvkem jeho myšlení bude očekávání ţivota,
naplněného v bezhraničné kráse, pravdě a štěstí. Touto
nadějí bude myslet, touto nadějí bude dýchat. Pojmy „ţít” a
„poznávat” budou u něj totoţné s pojmem „milovat”.
Všechno, co je v rozporu s láskou, bude naprosto
samozřejmě povaţovat za absurdní nesmysl a odumřelý
odpad.
Dovedeme si takového člověka představit? Není to
jednoduché.
Zvěst o novém ţivotě přinesl Kristus do těţkých
podmínek našeho světa, zamořeného sobectvím, zlobou,
neštěstím, nechápavostí… Dávno jiţ byla pryč původní
svěţest lidských smyslů, bystrost jeho umu, nadšení jeho
vůle. Problémy mu dělal jiţ samotný pojem lásky, natoţ pak
její uskutečňování. Proto Jeţíš rozvinul své nové učení do
všech detailů, do všech zákoutí naší sloţité psychiky i
našeho světa a zabezpečil jej nekonečným odpouštěním. K
tomu však podrobně v úvahách o listu sv. Jana a o
jednotlivých statích Poselství.
Musíme si ovšem neustále uvědomovat, ţe jde o věci
nového ţivota, ve kterém lze poznávat pouze
prostřednictvím lásky. Jakékoli jiné poznávání by nikam
nevedlo. Jan to alespoň tak jednoznačně tvrdí: Kdo říká, že
je ve světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě.
Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu
kamenem úrazu. Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve
tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči (1 Jan
2,9-11).

82
 Tohle patrně platí bezvýhradně o všech, kdo se chtějí
seriózně zabývat Jeţíšovým Poselstvím. Dřív, neţ bychom
začali číst následující úvahy, měli bychom se to naučit
zpaměti.

83
 I. LIST APOŠTOLA JANA

List jako úvod

Rád bych si utvořil ţivou představu starce Jana,
milovaného Jeţíšova apoštola, rozněţnělého ve svých
vzpomínkách a znovu a znovu zvaţujícího pravdu
evangelia.
První století se schyluje ke konci. Z dvanácti ţije patrně
jiţ pouze on. Moudrým zrakem sleduje vývoj událostí,
ţivota, myšlení a citelně se jej dotýká vše, co znečišťuje
Jeţíšovu pravdu, ochuzuje krásu, zbavuje tajemství obsahu.
Tak tomu bývá, kdyţ člověk začne poměřovat Boţí věci
svým malým metrem – nikdy mu to nevyjde.
Jan to ví a ví i to, ţe pro všechny, kdo chtějí nebo budou
chtít zdegradovat evangelium na filozofickospekulativní
záleţitost, musí vyslovit své apoštolské svědectví.
Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní
oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly,
to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej
viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který
byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli,
zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi… To píšeme, aby
vaše radost byla úplná (1 Jan 1,1-4).
Tato slova stařičkého Jana mi připomněla verše Milana
Rúfuse:
Tvůj děd byl nízko, kořínky se živil,
z kořínků to přešlo na listy.
Vnuk jeho vnuků – ne že by se křivil,
jenom je po něm trochu nejistý.

Jan věděl, jak se Slovo ţivota v lidských ústech mění na

slovo bezkrevné logiky. My to bohuţel vidíme ještě lépe:
všechno rozpočteno, změřeno, vysvětleno podle pravidel.
„My nevíme, my pouze poznáváme,” praví opět Rúfus.

84
 Co s tím, co jen s tím? S přemoudřelostí, s níţ přibývá
nicota jako vlčí mlha.
Jan nepoznával – on věděl. Proto adresoval církvi své
apoštolské slovo, abychom si nepletli Slovo ţivota se
slovem logiky. Abychom se vrátili ke kořínkům, z nichţ se
ţivil on.
Velmi nutně je nám dnes zapotřebí slyšet toto slovo. Ze
ţivota se nám vytrácí kouzlo, z Jeţíšova Poselství nadšení.
Nesmírně je nám zapotřebí slyšet Janovo slovo. Život byl
zjeven, my jsme jej viděli. Co jsme viděli a slyšeli,
zvěstujeme i vám (1 Jan 1,2-3). Tady vlastně Janovi splývá
Jeţíš Kristus se svým Poselstvím. O Slově ţivota praví, ţe
na něj hleděli a ţe se jej dotýkali vlastníma rukama. Mohl
by se tak vyjádřit nějaký solidní logik? Nevypadá to spíš
jako infantilní, dětské myšlení, které si nedělá starosti se
ţádnými pravidly uvaţování? Ale tako se vyjadřoval i Jeţíš:
„Já jsem pravda – já jsem ţivot.” A ani maličko si nedělal
starosti s tím, co tomu řekne přísná logika a co moudří
dospělí, kterým jsou takovéto dětské způsoby k smíchu.
Jan hovoří o Jeţíšovi a ne o nějakém ideologickém
systému. Vlastně mu to všechno splývá v jedno: Slovo
ţivota, Ţivot věčný, jenţ byl u Otce – i to, co slyšel, viděl,
čeho se dotýkaly jeho vlastní ruce. To všechno je Jeţíš
Kristus.
Umět tak takhle pohlíţet na Jeţíše, takhle slyšet jeho
Poselství! Být zase dítětem, čistými, svěţími smysly vnímat
nepřetrţitou přítomnost zázraku, důvěrný styk s
nekonečnem a ztotoţnění se se vším, co nás obklopuje.
Boţe, být tak opět dítětem a nemotat do toho bezkrevnou
lidskou logiku!
Ale tento Jan je stařec; snad právě proto, ţe jiţ dozrál
pro Boţí království, chápe to, co předtím moţná nechápal,
ţe totiţ tohle království můţe přijmout pouze a jedině jako
dítě. O co víc se tomuto chápání přiblíţili naši dědové, kteří
se ještě dovedli sklonit před tajemstvími a nechali se unášet
jejich kouzlem. Ani jim nenapadlo sahat na ně svým

85
lidským skalpelem. Ţili uprostřed nich a i vedle své bídy si
zachovali mnohem více dětské radosti neţ my, kteří se tak
rádi chlubíme svým pokrokem.
Někteří mají za to, ţe tento 1. list sv. Jana je úvodem
nebo snad průvodním slovem k jeho evangeliu. Kaţdopádně
do něj vnáší mnoho světla, přesněji řečeno určuje jeho
základní osvětlení. Jednoznačně vylučuje snahu chápat je
obdobně jako jiné ideologické systémy.
Slovo ţivota – svědectví a zvěstování Ţivota věčného,
jenţ byl u Otce, abyste i vy měli společenství s námi, aby
vaše radost byla dokonalá. To všechno jsme viděli, slyšeli,
dotýkaly se toho naše ruce.
Slovo – ţivot – Bůh – společenství – radost.
Přestaneme-li se starat, jak je to moţné, nebude-li nás
trápit, jak to všechno logicky vysvětlit a dokázat –
nebudeme-li bránit Slovu, aby bylo ţivotem, pak budeme
chápat a vidět, co znamená pro nás – pro tento náš věk –
Jeţíš Kristus. Neboť pouze tehdy, navrátíme-li mu jeho
původní tajemství, spatříme v něm lásku, v níţ se zjevuje
Bůh a v níţ nás strhuje k sobě. Pouze tehdy v něm objevíme
plnost radosti.
Kdyţ to stařičký Jan psal, dobře věděl, ţe v Jeţíšově
slově je jediné skutečné lidské štěstí, neboť kaţdá jiná
radost by zůstala bez něj velice prázdná, chudá a neúplná.
Je to opravdu slibný úvod. Realita ţivota se v něm mění
na poezii, zázrak na důvěrně blízkou skutečnost a slovo se
zvěstuje jako ţivot, viděný očima a dotýkaný rukou člověka.
Ach Boţe, být tak dítětem, takovým skutečným dítětem,
jakým byl ten takřka stoletý Jan, stařec, a tak dětsky
dychtivě čekat na kaţdé slovo jeho listu!
Být tak dítětem, můj Boţe, a mít srdce schopné – a tedy i
hodné plnosti radosti!

86
 Světlo
Kdyţ Jan hned na počátku důrazně připomněl, ţe to, co
hlásá, je Slovo ţivota, ţe je to sám ţivot, jenţ se zjevil, a
ţádný pouhý filozofický systém, pokračuje: Toto je zvěst,
kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je
světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme
společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme (1 Jan 1,5-6).
Zajisté se nikdo nedomnívá, ţe Jan by zde mohl chápat
Boha jako světlo v našem materiálním smyslu, tak jak jej
vnímáme svým lidským zrakem. Pro něj je světlo něčím
velmi čistým, velmi jasným, chce jím vyjádřit čistou pravdu,
čistou krásu, čistou lásku. O Bohu přece nelze mluvit v
konkrétních termínech, neboť ty jsou vţdy poplatný našemu
ubohému lidskému poznání.
Bůh je tedy světlo: čistá krása, čistá pravda, čistá láska,
zářící bez nejmenšího stínu. Tak jej musí chápat kaţdý, kdo
o něm mluví a kdo tvrdí, ţe je s ním ve společenství. Byl by
to obyčejný trapný podvod, kdyby se někdo domníval, ţe je
ve společenství s Bohem, ţe jej miluje, a přitom by mu
nešlo o světlo, o čistotu pravdy, krásy a lásky ţivota. Klidně
by ponechal všechno zastíněné a zabarikádované pod
různými nánosy šedého všedního dění a ani by neusiloval o
vytvoření potřebných čistých prostor pro Kristův příchod a
pro přijetí jeho Poselství. Přesto však, aby nedošlo k
nedorozumění, zdůrazňuje Jan, ţe Bůh je světlo v tom
nejčistším, nejkrásnějším smyslu slova. Kaţdý, kdo chce s
ním být ve společenství, musí být úplně otevřen tomuto
světlu a musí být ochoten zcela se jím nechat prozářit.
Úmyslně chtít nosit v sobě jakýkoliv stín sobectví,
nenávisti, zloby, pomsty, hněvu nebo čehokoliv temného
znamená jednoznačně se odvrátit od Boha, vypadnout z jeho
společenství. To je pevná a jasná řeč a nutí zrevidovat náš
vlastní pojem Boha a naše myšlení o něm. Nezřídka se totiţ
stává, ţe si jej formujeme ne podle světla, ale podle
nejrůznějších výroků, citátů a názorů, aţ se z něj v našich

87
myšlenkách stane někdo velmi nesvětlý, temný a
nepravděpodobný.
Je velmi zajímavé, jak Jan spojuje pojem Boha s našimi
vzájemnými vztahy: Jestliže však chodíme v světle,… máme
společenství mezi sebou (1 Jan 1,7).
Není moţné přijmout Boha jako světlo a navzájem se
nemilovat. Ani na chvíli nelze zapomenout na naši temnou
realitu, v níţ je nutné lásku ustavičně očišťovat od sobectví.
Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda
v nás není (1 Jan 1,8).
V našem světě platí, ţe kráčet ve světle znamená
současně jasně rozeznávat svoji tmu. Neoznačovat za lásku
to, co není láskou, ani za pravdu to, co není pravda.
Snad si pamatujete psychologický postřeh
Dostojevského v románu Bratři Karamazové: „Aljošo,
zapamatuj si,” praví starší bratr mladšímu, „zamilovat se
ještě neznamená milovat, zamilovat se můţe i špatný
člověk. Ale na to, abys miloval, musíš být dobrým
člověkem.”
Tehdy jsme ve společenství, pokud ţijeme podle světla.
Kráčet ve světle, to je společenství s Bohem i společenství s
lidmi, to je plnost pravdivého, čistého ţivota, neustále
tvořeného Stvořitelovou láskou.
Je dobré takto nahlíţet věci tváří v tvář Kristovu
příchodu a jeho Poselství a rozhlédnout se po zcela nových
prostorách zcela nového ţivota, jenţ se, jak říká Jan, zjevil,
a o němţ tvrdí, ţe se jej dotýkal vlastníma rukama, ţe jej
slyšel na vlastní uši, viděl na vlastní oči. Co ale s tvrdou
realitou naší tmy? Jestliže však chodíme v světle, jako on je
v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho
Syna, nás očišťuje od každého hříchu (1 Jan 1,7). Jan prosté
jde zcela realisticky do důsledků. Kráčet ve světle znamená
pro člověka nejenom jasně rozeznávat světlo ode tmy,
znamená to i neustálé osvobozování se od této tmy.
Společenství mezi námi a společenství s Bohem ve
světle nám zajistil Jeţíš Kristus. Jan to dobře ví – viděl to

88
vlastníma očima, dotýkal se rukama. A právě tak dobře ví,
ţe kdybychom si chtěli v této naší realitě sami před sebou
tuto tmu tajit, byl by to osudný sebeklam. Člověk této země
můţe pouze tehdy kráčet ve světle, vidí-li ve světle čisté
pravdy, krásy a lásky, v Bohu, jenţ je světlem, pravdivé věci
takové, jaké jsou – vidí-li stejně tak vlastní tmu, jakoţ i
Kristovu krev, která ji mění ve světlo. Odpouštění, neustálé
odpouštění je naší jedinou moţností jít ve světle, ve
skutečném světle. Tak se naše tma stane pouhým stínem,
který světlo pouze zvýrazňuje, aniţ by je pohlcoval.
Pokud bychom však chtěli udělat jakýsi kompromis, ani
tmu, ani světlo, pouze jakési příšeří, to uţ bychom nemohli
uvaţovat o Bohu ani o společenství mezi ním a námi – to
alespoň plyne z Janova slovo po slovu rozvíjeného pohledu
na Poselství, které ztotoţňuje se samotným Jeţíšem.
Budeme-li mít otevřené oči, srdce a mysl, snad spatříme
a pochopíme, co znamená v jeho řeči „Slovo ţivota” a
„Ţivot, jenţ se zjevil”, aby bylo společenství mezi námi
vzájemně i mezi námi a Bohem – aby tak naše radost byla
úplná. V Bohu, jenţ je světlem, snad rozpoznáme i to čisté,
pravdivé a krásné v nás samotných a budeme o to velice
pečovat, budeme si to očišťovat a nenecháme si to zastínit a
zabarikádovat nánosy sobectví a nelásky. Tak, aby naše
stíny světlo pouze zvýrazňovaly, ale nepohlcovaly.

Jít ve světle
Ţijeme-li ve světle, tak jak On je ve světle, vládne mezi
námi láska a krev Jeţíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje ode
všech hříchů.
To je ale divné: o jakých hříších se to mluví, ţijeme-li ve
světle a milujeme-li se?
Jan tuto myšlenku rozvijí dál: Říkáme-li, že jsme bez
hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže
doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám
hříchy odpouští (Jan 1,8-9).

89
 Jan tedy nesmlouvavě trvá na tom, ţe i kdyţ kráčíme ve
světle, i kdyţ se milujeme, přesto jsme odkázáni na neustálé
odpouštění.
Zde se nám staví před oči zcela nový typ osobnosti.
Tady jiţ nenalezneme fakírsky silnou vůlí člověka, který
dokonale ovládá kaţdý sval svého těla, překonal všechny
špatné sklony, nezná ţádnou slabost a ničím se nenechá
odchýlit ze svého směru. Člověk, který kráčí ve světle, je
obyčejný dobrý člověk, který si je vědom svých nedostatků i
toho, ţe potřebuje neustálé odpouštění – a právě proto je
skromný, dobrý, laskavý a vděčný, ţe vůbec můţe být
takový. Ve chvíli, kdy člověk popírá svůj hřích, zapírá i
svoji pokoru, poslušnost a lásku a všechno se mění v hloupý
podvod. To je stejné, jako kdyby někdo tvrdil, ţe se nikdy
nepotřebuje mýt, neboť si nikdy neušpinil ruce. Ať to jen
jednou zkusí a hned uvidí, jak kalná voda mu z nich steče.
Nebo se snad někdo domnívá, ţe prostředí našeho vnitřního
světa je čistší neţ to vnější? Stejně jako hygiena a čistota
těla nespočívá v tom, ţe se nemusíme mýt, ale naopak v
častém mytí, právě tak i čistotu ducha lze získat pouze
novým a novým odpouštěním a ne tím, ţe nám nebude co
odpustit.
Sv. Jan si nedělá starosti s tím, jak toto vysvětlit a
dokázat. Jemu byl zjeven Ţivot a byl mu zjeven tímto
způsobem. Tak jej i zvěstuje. Ani v nejmenším
nepochybuje, ţe tento Ţivot je pravda, a ví, ţe kdokoli by
tvrdil něco jiného, lţe sám sobě.
Dnes po dvou tisíciletích vidíme, jak velikou měl pravdu
a jak daleko dosud zůstáváme za jeho myšlením. Kdo ví, jak
dlouho nám ještě potrvá, neţ pochopíme, ţe pravdivé
uznávání vlastních nedostatků a z toho plynoucí pokorná
láska jsou důleţitější neţ cokoli jiného a ţe je nutno je v
sobě i ve svých dětech vychovávat stejně dlouho, trpělivě a
statečně, jako se vychováváme ke vzdělání od prvních
písmenek abecedy aţ k inţenýrskému diplomu. Lidé tohoto

90
typu jsou lidmi budoucnosti. Jen takoví si mohou důvěřovat,
jen takoví se mohou milovat.
Zajisté mě můţe někdo zaujmout svojí tvrdostí, silou a
jistotou své vůle, svojí ohromující osobností. Ale tiché
hřejivé kouzlo lásky, ve kterém nám bývá tak nenucené
dobře, sálá pouze z dobrého, upřímného a pokorného
člověka, kterému můţeme zcela samozřejmě věřit a jenţ
zcela samozřejmě důvěřuje nám. Typ tzv. silné dokonalé
osobnosti bude vţdy kolem sebe šířit jistou nedůvěru, trému
a snad i výčitky svědomí, čímţ se zcela zákonitě vytváří
odstup a jakási zábrana pro skutečnou, upřímnou lásku. Ten
stařičký Jan to řekl tak moudře: Jestliže chodíme ve světle,
máme mezi sebou společenství (1 Jan 1,7).
Takhle je to úplně jasné, opravdu jako na dlani. Člověk
není velký sám sebou, ale svým kontaktem s ostatními
lidmi. Základnu pro dokonalost člověka, pro jeho
pravdivost, pro čistotu jeho charakteru, jeho osobnosti tvoří
jeho vztahy ve společenství, tedy jeho láska. Nejde o to, být
silným jedincem, ale vytvořit kolem sebe prostor, v němţ je
kaţdému dobře, kde se rozplynou ubíjející pocity
méněcennosti a kaţdý se cítí více člověkem, neboť je
milován, můţe milovat, důvěřuje a ví, ţe má důvěru. V
takovém společenství se tvoří i společenství s Bohem (pro
Jana je to naprosto samozřejmé – on jej viděl) – pokorně a
oddaně důvěřující – v dimenzích nového a nového
odpouštění a stále rostoucí lásky. Pro toto přišel na svět
Kristus, takový ţivot nám zjevil, pro toto zemřel na kříţi,
toto poselství nám zanechal. A dnes je jiţ jasné, ţe právě
tohle je to jediné, co dává naší planetě naději na přeţití.
Pouze tehdy, bude-li člověk chtít a umět pochopit, ţe jeho
budoucnost a štěstí nespočívá ani v síle armád či zbraní, ani
v hrdinství jeho velikánů, ale v důvěrné a ochotné vzájemné
lásce, tehdy teprve se mu rozbřeskne a nebude se stačit divit
tomu, jak snadno a samozřejmě dokáţe řešit všechny
problémy, s nimiţ nyní nemůţe hnout.

91
 Od prvního dne svého příchodu na svět k nám Jeţíš
promlouvá v hluboké upřímné důvěře jako jeden z nás,
takţe se nikdo nemusí před ním cítit poníţeně nebo
odstrčeně. Přichází maličký, tichý a dobrý, tak aby se nikdo
nebál jít za ním, vyslechnout jej, hledat svoji osobní velikost
– sebe sama – v jeho Poselství.
Toto vám píšu, pokračuje Jan, abyste nehřešili (1Jan2,1).
Před malou chvilkou řekl, ţe nikdo není bez hříchu, jak
tedy nehřešit? Jan je citlivý a neponechává ţádný prostor
pro lhostejnost. Naše láska – ţivot, který se zjevil – je v
neustálém tíhnutí člověka k čistotě a pravdě dokonalého
společenství. Hřích nosíme v sobě, ale ani na chvíli se s ním
nesmíme smířit. To je natolik náročné, ţe bychom to sami
vůbec nesvedli.
Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše
Krista (1Jan 2,1).
Je zde někdo, kdo můţe a chce zkorigovat všechno, co
zkazíme: Jeţíš Kristus – obhájce. Jak dobře to zní poté, co
nám byl nejednou představován jako soudce. Tedy obhájce
– prosím, abychom si toho dobře povšimli a uváţili!
Taková je tedy cesta těch, kdo kráčejí ve světle. Mysleme na
to vţdy, kdyţ nás bude těmito slovy oslovovat Kristovo
Poselství.

Úplně nová rovina poznání

Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže
zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: „Poznal jsem ho”, a
přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo
však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží
dosáhla svého cíle… Nepíšu vám nové přikázání, ale
přikázání staré, které jste měli od počátku. A přece vám píšu
přikázání nové – vždyť… tma ustupuje a světlo již svítí (1
Jan 2,3-8).
Řekl toho mnoho najednou. Především problém poznání
a zachování příkazů. Normálně přece mohu někoho
poznávat z různých aspektů, aniţ bych souhlasil s jeho

92
názory a zásadami, aniţ bych musel respektovat jeho vůli.
Ale s poznáním Jeţíše je to u Jana vůbec jaksi zvláštní.
Nejprve mluvil o zjevení ţivota (tedy nejenom nauky). Nyní
zase poznání podmiňuje ţivotem podle evangelia.
Kdo říká: „Poznal jsem ho”, a přikázání nezachovává,
je lhář (1 Jan 2,4). Nerodí se zde jiţ nový typ poznání,
jakési „nadmyšlení“, k němuţ spěje evoluce?
Obávám se, ţe mezi velmi slabá místa naší doby náleţí i
to, ţe nám schází odvaha otevřít se pro toto rodící se nové
poznání a pro jistotu raději přešlapujeme ve své staré logice
a vytrvale jí zatemňujeme Boţí tajemství. Copak nezaujal
týţ postoj i Jeţíš, kdyţ po něm vyţadovali důkazy o
pravdivosti jeho slov? „Jen zkuste dělat, co vám říkám, a
poznáte, ţe je to pravda.” Tak jak? Je to nové nebo staré
přikázání? Odedávna přece platilo, ţe celý zákon i proroci
nalézají své uplatnění v přikázání lásky. Co tedy je na tom
nového? Chtěl bych to přirovnat k malému dítěti, jemuţ se
od okamţiku početí vyvíjel zrak. Kdyţ se pak narodilo,
nebyl pro něj zrak ničím novým. Objevilo se však světlo, a
tak všechno bylo najednou nové.
Tma ustupuje a svítí světlo. Rodí se nový typ poznání
láskou.
Kdo zachovává jeho slovo, v tom dosahuje Boţí láska
dokonalosti. Je jasné, ţe k dokonalosti lásky je zapotřebí
láska obou milujících se partnerů. Znamená to snad, ţe ani
Boţí láska by nebyla dokonalá, kdyby nebyla opětována?
Tady uţ ovšem opět mícháme lidskou logiku do zjevení
Ţivota. Navraťme se raději k Janovu tvrzení, ţe ten, kdo
říká, ţe zná Jeţíše, ale nezachovává jeho příkazy, lţe. Co
kdyby někdo i získal o Jeţíšovi všechny dostupné
historické, psychologické a teologické poznatky, věděl by o
něm všechno zpaměti, ale neţil by podle jeho učení? Poznal
by jej nebo ne? Pokud by se jednalo o někoho jiného,
samozřejmě bychom přitakali: ano, poznal by jej! Ohledně
Jeţíše to však Jan jednoznačné popírá: „Kdyby takový
tvrdil, ţe jej zná, lhal by sám sobě.”

93
 V Jeţíšovi se zjevuje úplně nová rovina poznání –
poznání láskou, srdcem – o níţ se dosud mluvilo nejvýše tak
v poezii. V Jeţíšovi se z ní však stává taková realita, bez níţ
se uţ vůbec neobejdeme. Nový ţivot, do něhoţ se máme
narodit, má své nové zákony poznání, a nerespektujeme-li
je, nesmíme se divit, ţe nám to nevychází.
„To, čeho se dotýkaly naše ruce, co jsme viděli, co jsme
na vlastní uši slyšeli, to vám zvěstujeme: zjevil se ţivot.” S
tajemstvím ţivota si vlastně lidský rozum nedovede poradit,
a to ani v jeho nejniţších stupních, natoţ v takových
závratných vrcholech. Je velmi dobré, ţe Jan nám to tak
jasné řekl, moţná bychom se byli pořád mýlili.
Musíme přivykat svůj zrak na Jeţíšovo světlo a srdce na
jeho nové poznání. Nepíšu vám nové přikázání, ale staré,
které jste měli od počátku. A přece vám píšu přikázání nové,
vždyť tma ustupuje a světlo již svítí (1 Jan 2,7-8).
To, co se nám dnes jeví jako zřetelné, jasné, bylo zde
jako nepozorovatelné a ukryté od samotného počátku. Tak
nějak to řekl Teilhard de Chardin. Tak to plyne i z
Jeţíšových slov: Nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit (Mt
5,17). Musíte se narodit znovu (Jan 3,7). Snad bychom to
mohli přirovnat k úkazům, které vidíme všude kolem sebe:
tekutina se zahřívá, aţ dokud v jistém stupni nedosáhne
úplně nové skupenství. Kuţel se zuţuje, dokud se na
vrcholu neztratí v bodu. Podobně se nám jeví celý výstup
zjeveného ţivota a poznání aţ k jeho vrcholným proměnám,
aţ k úplnému světlu. Neboť v něm nelze oddělovat ţivot od
poznání, lásku od pravdy a lásku i pravdu od samotné
Kristovy osobnosti.
Upozorňoval-li Jeţíš Kristus, ţe jeho učedníky poznají
podle toho, ţe se budou navzájem milovat, Jan jim zase
připomíná, ţe pouze podle této vzájemné lásky mohou
vědět, ţe poznávají Krista.
Je to všechno neobvyklé, nové. Bude tedy nutno všechno
si důkladně promyslet, dát si s tím vším načas a uváţit
zejména svoji lásku a její výstup aţ k úplnému světlu.

94
 Kdo nemiluje, neví, kam jde
Tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Kdo říká, že je ve
světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. Kdo
miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu
kamenem úrazu. Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve
tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči (1 Jan
2,8-11).
Tady se jiţ světlo, o němţ hovoří Jan, stalo plně
dostupným. Zde jiţ musí mít kaţdý jasno. Boha lze poznat
pouze skrze zachovávání jeho přikázání a jeho stará
přikázání nyní vystoupila ze tmy do světla v novém
přikázání lásky člověka k člověku. Dokonce samotná tato
láska je světlem, neboť bez ní není světlo, pouze hluboká,
neproniknutelná tma. Ztrácí se cesta, ztrácí se cil, ztrácí se
smysl všeho. Není důvod ţít, nelze říci, kam to všechno
spěje. Zde uţ se jede naostro. Karty jsou vyloţeny a nelze
dělat, jako kdyby nic. Bez lásky člověka ke člověku není
opravdové poznání, není ţivot, není světlo, ztrácí se jediný
směr pokroku a vývoje.
Ještě jednou: Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle
a není nikomu kamenem úrazu. Kdo nenávidí svého bratra,
je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu
oslepila oči (1 Jan 2,10-11).
Tohle je novinka i dnes, na konci druhého tisíciletí
křesťanské éry. Kaţdý pokrok, neděje-li se ve znamení
lásky mezi lidmi, je pouhým tápáním ve tmě, zbytečným
plýtváním energie, ne-li něco horšího. Pod tímto zorným
úhlem je nutno nahlíţet evangelium.
Jenomţe v tom případě celé evangelium bude nutno číst
a vysvětlovat ve světle lásky člověka k člověku. Ten, kdo
miluje bratry, ten ţije ve světle a nemůţe klopýtnout ani v
chápání evangelia. Tomu však, kdo bratry nemiluje, bude
čtení evangelia a jeho výklad pouhým blouděním a tápáním
ve tmě po bludné cestě do neznáma.
Co nám to vlastně ten stařičký Jan napsal?! Z toho plyne,
ţe je holým nesmyslem chápat lásku jenom jako jednu z

95
mnoha ctností a domnívat se, ţe ji lze nějak nahradit. A
povšimněme si dobře, ţe se zde nemluví o lásce k Bohu, ale
k bratrovi. Toto je tedy to, co nám chtěl sdělit o Slově
ţivota, čeho se dotýkal vlastníma rukama, co slyšel na
vlastní uši, co viděl na vlastní oči – Ţivot, jenţ se mu zjevil.
Je ovšem nutno správně si vymezit, co myslí Jan pod
pojmem láska.
V Jeţíšově testamentu zaznamenal jeho nové přikázání:
Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás (Jan 15,12).
Budeme-li čestně a upřímně usilovat o pochopení toho, jak
nás to vlastně Kristus miloval, uvidíme, ţe jeho láska
překonává všechny překáţky, ţe není pouze nějakým
vzplanutím sympatií, ale totálním odevzdáním se těm, které
miluje. Je to vyzdviţení lásky na nejvyšší stupeň všech
hodnot a vysoko nad kaţdou bolest i smrt. V Jeţíšovi se
láska objevuje jako nová rovina ţivota, k níţ vystupuje
vývoj jako k jediné naději naší planety i celého vesmíru.
V takovém světle opravdu nelze klopýtnout. Jen díky
tomu mohl sv. Augustin vyslovit ono odváţné: „Miluj a
dělej, co chceš.”
Bude nutno si to takto moudře rozebrat v duši, sám před
sebou, před Bohem i přede všemi, jejichţ ţivotní cesty se
setkávají s našimi, abychom v tomto světle spatřili i svoji
modlitbu i své křesťanství. Pouze v tomto světle se nám to
můţe jevit jako skutečný ţivot plný dynamiky nadšení a
očekávání. V Jeţíšově ţivotě a Poselství – v něm samotném
– nabývá láska docela nového, rozpínavého charakteru:
všechno věří, všechno doufá, všechno vydrží a nikdy
nezanikne. Proniká do všech detailů krásy a utrpení, smutku
i štěstí. Její ať bolestná či veselá, vţdy však okouzlující tvář
svědčí všude o ţivotě – o čistém, pravdivém ţivotě.

96
 Boţí království i tento svět jsou v nás
Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho
jméno. Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od
počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým (1
Jan 2, 12-13).
Je to velmi zajímavá logika. Chtěl snad své křesťany
povzbudit, chtěl je snad pochválit? V Janových slovech
nelze najít ani špetky něčeho, co by snad mohlo vypadat
jako lichotky. Pouze střízlivě a reálně konstatuje, co
znamená v konkrétním ţivotě křesťana ţít ve světle, milovat
bratry. Znamená to odpuštění, poznání věčného Boha a
vítězství nad Zlým. A to jsou vskutku silné trumfy.
Chápeme-li lásku v její plné ţivotnosti, mohli bychom to v
ní alespoň trochu vytušit.
Kaţdý, kdo někdy někoho miloval, pocítil, jak úplně
jinak jej poznává, jak jeho poznání staví milovanou osobu
do naprosto jiných poloh, neţ co by mohla o ní říci
psychologie, antropologie, biologie. To ovšem platí pouze
tehdy, pokud mluvíme o skutečné, plně ţivotné lásce – ne o
tzv. „křesťanské”, kdy činíme druhým dobro, abychom za to
obdrţeli nějakou odměnu, třebas i ve věčnosti. Takováto
chudá láska by stěţí mohla znamenat poznání Boha, o
kterém mluví Jan.
Jan rozvíjí lásku v celé hloubce, šíři a délce Jeţíšova
evangelia. Ten, kdo tvrdí, ţe spočívá v Bohu, musí činit tak,
jak činil Jeţíš, musí milovat tak, jak miloval on.
Víme, co všechno dovedou ti, kdo jednají vedeni
vášnivou ţivotní láskou – jak nepřekonatelné překáţky
dovedou překonávat.
Píšu vám, že jste zvítězili nad Zlým. To ovšem platí
pouze o skutečné, pravdivé lásce. A proto Jan připomíná, ţe
tato láska, která umoţňuje ţivot ve světle, je skutečně
taková, ţe poskytuje nejenom poznání Boha, ale i novou silu
realizovat jeho program.
Píšu vám, že jsou vám odpuštěny hříchy. Jan na nic
nezapomíná, nic nevynechává. Vidí věci velmi ţivotné,

97
velmi plasticky – ani na okamţik o nich nemůţe mluvit tak,
jako kdyby byly bez vady, jako kdyby nepotřebovaly
ţádnou korekci. Nic neskrývá, tak se věci mají; stejnou
pravdou ale je, ţe ta korekce je moţná, ţe je neustále
zajišťována Kristovou krví. Mám za to, ţe takto nahlíţenou
lásku si jiţ opravdu nelze splést s nějakou výměnnou
hodnotou: něco za něco. Láska Kristova Poselství podle
Jana zasahuje do samotné podstaty člověka, do jeho poznání
i energie a mění jej v novou bytost dynamicky rozepjatou k
tajemství nového nebe a nové země.
Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět,
láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po
čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě
zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho
chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky (1 Jan 2,
15-17).
Musíme si ovšem vyjasnit, co myslí Jan „světem”. Jistě
ne tuto naši zemi, kterou by stavěl do protikladu k jakémusi
Boţímu království někde nad oblaky.
„Boţí království je ve vás,” zdůrazňuje jednoznačně
Jeţíš. „To, co je ve světě, je chtivost a pýcha,” dodává Jan.
Zrovna tak bychom tedy mohli říci, ţe jak Boţí
království, tak i tento svět jsou v nás. Kaţdý smysl pro
pravdu, krásu a lásku v její nefalšované čistotě, kaţdá touha
po plnosti ţivota je rodícím se, klíčícím královstvím v nás.
Kaţdé falšování naší reality sobeckou ţádostivostí je
marným budováním světa odsouzeného ke krachu, jak o
něm hovoří Jan. „Tento svěť” získává své špatné jméno
teprve z člověkovy špatné ţádostivosti a pýchy. Je tomu tak,
jak to plyne z Jeţíšova Poselství: „tento svět” je světem
sobectví a „Boţí království„ je světem lásky.
Musíme si v tom opravdu udělat jasno, abychom si
nehráli s pojmy „tento svět” a „Boţí království„, aniţ
bychom jasně a konkrétně věděli, o čem se ve skutečnosti
mluví. Při sledování evangelia toho budeme mít velmi
zapotřebí.

98
 Tím se nám tento Janův list stává skutečným světlem, v
němţ se nám jiţ naprosto zřetelně staví před oči tajemství
Kristovy osobnosti a duch jeho Poselství. A to je právě to,
co budeme muset soustavné a důkladně poznávat, máme-li
přijmout křesťanství jako Slovo ţivota, o němţ svědčí
stařičký Jan, ţe se jej dotýkal vlastní rukou, viděl na vlastní
oči, slyšel na vlastní uši jako Ţivot, jenţ se nám zjevil.
Připadá mi nemoţným, ţe bychom z tohoto Janova hlediska
neuměli jasně rozeznat úţasný rozdíl mezi jakkoli moudrým
a přísně logickým důsledným systémem nějakého učení a
mezi Jeţíšovým slovem ţivota.
Pokud bychom toto nedokázali rozeznat, obávám se, ţe
by se nám z evangelia vytratil Jeţíšův vlastní duch a zůstaly
by pouze ubíjející litery. A to by znamenalo kráčet potmě a
nevidět, kam jdeme.

Zjevení úplné pravdy

Nastala poslední hodina (1 Jan 2,18). Ţivě si
představuji, jak při přečtení těchto slov z listu stařičkého
Jana všichni zpozorněli: Poslední hodina? Jistě čekali, ţe
Pán přijde brzy, ale jiţ teď? Ne, určitě to tak nemyslel.
Jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo
mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední
hodina (1 Jan 2,18). Mnozí antikristové? Kteřípak to jsou?
Ne, zde určitě nejde o nějaké časové určení poslední hodiny.
Jan si jistě pamatoval Jeţíšova slova: „Není vaší věcí znát
den a hodinu…“ Jde o ty antikristy, o „tento svět“ v nás,
který se staví proti Kristu, proti „Boţímu království v nás”.
Je mnoho takových, kteří se ztotoţní s „tímto světem” proti
Jeţíšovu slovu ţivota. Vyšli z nás, ale nebyli z nás…
Nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že k nám nepatří…
Napsal jsem vám, protože znáte pravdu (1 Jan 2, 19-21).
Mluví tu snad Jan o Jeţíšově cestě k Otci? Jdu k tobě,
Otče… zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal… Nejsou

99
ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou;
tvoje slovo je pravda (Jan 17,11-18).
Tady se mluví o těch, kdo vyšli z nás, ale nejsou z nás,
kdo jsou ve světě a jsou ze světa.
Je zajímavé sledovat, jak se i Jeţíš i Jan odvolávají na
pravdu. Kdyţ Jeţíš pravil: „Já jsem pravda”, nemyslel to
vůbec obrazně. Nikdo nemůţe více falšovat pravdu neţ ten,
kdo popírá Jeţíše. Pochopitelně. Jakákoliv jiná leţ, byť
sebenehoráznější, falšuje pouze určitý aspekt ţivota. Ale
popírat Jeţíše znamená falšovat adekvátně celý ţivot i s jeho
věčným Tvůrcem, popírat základní smysl a hodnotu všeho,
co existuje.
Jsou to silná slova, ale nelze z nich odebrat ani částečku.
Připadá-li nám něco z nich přehnané, znamená to, ţe jsme
Jeţíše a jeho Poselství prostě nedomysleli.
Nikoliv zbytečně zdůrazňuje Jeţíš, ţe nikdo nespatří
Boţí království, nenarodí-li se znovu.
Svědčíme o tom, co jsme viděli (1 Jan 1,2). Nikdo
nevystoupil do nebe, pouze ten, kdo z něj sestoupil: Syn
člověka.
Naše pravda ovšem přesahuje aţ do ţivota, do něhoţ se
máme znovu narodit – aţ do těch světů, do kterých
nevystoupil nikdo vyjma toho jediného, jenţ z nich
sestoupil. Tady je dobře vidět, jak důsledně zvaţoval Jan
všechna Jeţíšova slova a jak dobře pochopil jejich ducha. Je
otřesné, jak jsme z nich dokázali učinit otázku pouhé
tradice, jakési věrnosti dědictví otců – nebo snad pouze
jakési osobní záliby. Pro Jana je Kristus pravdou, vše
vyčerpávající pravdou, a bez něj by tento svět postrádal
jakýkoliv smysl.
Vše, co v ţivotě můţeme nazvat pravdou, je nutně
napojené na něj. Pouze on zná tajemství věcí i ţivota, právě
tak jako pouze on zná své vlastní tajemství – tajemství
Boha. Kdyţ jej od něčeho oddělíme, stane se to nesmyslem,
nepravdou, něčím zbytečným, co by se mohlo nazvat
jakýmsi zlomyslným podvodem přírody.

100
 Praví-li tedy Jan, ţe nikdo nelţe tolik jako ten, kdo
popírá Krista, říká to v plném vědomí odpovědnosti za
kaţdé slovo. „Antikristové”, na něţ patrně při tom myslel, to
byli zřejmě právě ti lidé, kteří nespatřovali v Jeţíšovi a v
jeho Poselství zjevení ţivota, ale degradovali je na otázku
jakési sylogistické argumentace, z níţ se zcela vytratil duch
a ţivot, v níţ se mělo přijít k poznání Boha ne skrze lásku,
ale skrze spekulaci. Proto tak naléhavě zdůrazňoval jiţ od
prvních řádek: To, co jsme slyšeli, viděli, čeho se naše ruce
dotýkaly… Slovo života (1 Jan 1,1). Ten, kdo říká, že jej zná,
ale nemiluje bratry, lže. Ten, kdo nemiluje bratry, neví, kam
jde; tma mu oslepila oči (srv. 1 Jan 2,11).
Ach, Boţe, zdalipak si ještě někdo po tomto starém
apoštolovi uchoval takovýto pohled na Jeţíše?
Je nesmírně pozoruhodné, jak prostě a samozřejmě
mluví Jan o takových převratných, neslýchaných událostech.
Kristus před ním sám osobně vstupuje do evangelia a přináší
nejenom učení, ale přináší sebe sama jako dovršení všeho ve
vesmíru, ať uţ ve světě myšlení nebo ve světě bytí nebo
konečně ve světě lásky, neboť to vše se nakonec identifikuje
s ním samotným.
Velmi bych chtěl poděkovat svatému Janu a s dychtivým
napětím naslouchat, co bude hovořit či psát o tom, do jaké
hloubky Jeţíš zasahuje do celého tajemství člověka i
vesmíru, jak přichází takovým normálním lidským
způsobem, aby nám otevřel svět celé naší pravdy. Abychom
v něm měli své završení – své štěstí i lásku, svoji velikost,
svoji sílu i světlo poznání. Aby nám bylo nad slunko
jasnější, ţe popírat Krista znamená lhát, lhát o všem: o
ţivotě, o věcech, o myšlenkách, o moudrosti i o lásce.

Ţivot ve své plnosti

Ať ve vás tedy zůstává to, co jste slyšeli od počátku…
pak zůstanete i vy v Synu i Otci. A to je zaslíbení, které on
nám dal: život věčný… zasvěcení, které jste vy od něho

101
přijali, zůstává ve vás, takže nepotřebujete, aby vás někdo
učil; jeho zasvěcení vás učí všemu, a je pravé a není to
žádná lež; jak vás vyučil, tak zůstávejte v něm… zůstávejte v
něm, abychom se nemuseli bát, až se ukáže, a nebyli jím
zahanbeni při jeho příchodu (1 Jan 2,24-28).
Víme, jak Jan ztotoţňoval Jeţíše Krista s jeho učením a
jak spojoval v jedno ţivot, lásku i poznání, jak měl před
sebou skutečného ţivého Krista při kaţdém slově. Je nutno
mít to na paměti neustále – i u všech dalších řádek jeho
listu. Plyne z něj, jak moc je Janovi jasné, ţe Kristovo učení,
celé jeho Poselství je něčím, co se má stát naším druhým
vědomím, co má vstoupit do nás tak, abychom mysleli
Kristovým myšlením a milovali Kristovým srdcem. Nemůţe
se tedy spokojit pouhým poznáním jeho učení ani pouhým
vnějším plněním příkazů.
Zůstane-li ve vás, co jste slyšeli od počátku, zůstanete i
vy v Synu i Otci (1 Jan 2,24).
Toto je právě ta změna myšlení, ten nový ţivot, o němţ
tolik Jeţíš mluvil. Toto je ten příslib – věčný ţivot.
Jde zde tedy o přechod do zcela nových dimenzí bytí, do
naprosto nových poloh ţivota, lásky i štěstí. Jde o vstup do
Boţích prostor, do Boţích světů, kde všechno je úplně jiné,
kde láska se stává celým ţivotem a ţivot celou láskou.
Člověk objevuje sebe sama v úplně novém světle, v úplně
novém chápání štěstí.
O čem zde ještě mluvit, čemu učit?
Máte poznání… charizma lásky.
Ó Boţe, jak vynalézavá a objevná dovede být i ta troška
lásky, jíţ jsme schopni v současném stavu světa. Domnívám
se, ţe je pro nás velikým neštěstím, neuvědomujeme-li si,
ignorujeme-li či postrádáme-li odvahu nebo snad ochotu
věřit v nekonečně velkou kapacitu lásky jakoţto základního
principu stvoření – celého vesmírného dění. Pravidelně ji
ztotoţňujeme s tou troškou dobra lidského srdce, v němţ se
ovšem aţ příliš často nerozeznatelně mísí se sobectvím,

102
takţe si snad ani nedovedeme představit, co světoborného
bychom od ní mohli očekávat.
Jan od ní očekává nový ţivot, nové nebe, novou zemi. Je
se na co těšit, ten příslib je veliký a nádherný. Člověk je
skutečně povolán k novým polohám, k novým rovinám bytí
a štěstí, k něčemu bytostně většímu, neţ co rozpoznáváme
současným logickým lidským chápáním a zakoušíme v sobě
a kolem sebe v této době. „Mít v sobě” Jeţíšovo učení, to
vlastně znamená jiţ nyní tušit a začínat ţít fantastický nový
ţivot budoucnosti. S tímto Poselstvím přichází na svět Bůh
jako dítě, jako symbol člověkova vstupu do ţivota.
Pochopitelně ne do starého ţivota, který zde člověk jiţ
dávno ţije, ale do nového ţivota, který zde ještě nikdy
neproţíval, pro který v něm raší zcela nové poznávání, zcela
nové zájmy a touhy, kapacita k úplně novému štěstí.
Ať ve vás tedy zůstává to, co jste slyšeli od počátku…
zůstanete i vy v Synu i Otci. A tím se naplní zaslíbení, které
on nám dal: život věčny (1 Jan 2,24-25).
Na obzoru je tedy od věku nejtajemnější tajemství
vnitřního Boţího ţivota, řídícího se v nás slovem Jeţíše
Krista. Co bychom si tak asi chtěli počít se svým tradičním
logickým myšlením, které nám mohlo postačovat ještě tak v
našem dosavadním starém ţivotě; zde, kde jde evidentně o
nový ţivot, o vstup do nového chápání a nového stavu
vědomí, kdy člověk se natolik přibliţuje k Bohu, ţe nakonec
v něm plně zůstává – – tak, jak to Jan důkladně a jasně
rozvedl ve své zprávě o poslední večeři: aby všichni byli
jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás
jedno (Jan 17,21). V těchto perspektivách se jiţ hranice
mezi člověkem a Bohem stává zcela nerozlišitelnou, protoţe
člověk a člověk a člověk a Bůh budou jedno. My ovšem
dosud neumíme myslet tímto myšlením, takovéto myšlení se
v nás teprve rodí skrze Kristovo slovo. Bude však zapotřebí
připravovat a uvolňovat prostory starého myšlení. Bude
zapotřebí učit se vnímat Kristovo Poselství jako něco
naprosto nového, jako zvěst o nejfantastičtějších

103
perspektivách člověka a Boha, který člověku předává svůj
skutečný ţivot a ne pouze nějaké vnější, byť„ sebebohatší
dary, který jiţ nyní skutečné naplňuje svůj příslib, nám
daný, – ţivot věčný.

Ještě se nezjevilo, čím budeme

Jan mluví čím dál tím jasněji a srozumitelněji.
Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme
nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Nyní jsme děti Boží; a
ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že
mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest
(1Jan 3,1-3). Buďte takoví, jako je on, a budete syny světla.
Výraz „Boţí dítě” se nám snad stal jiţ frází. Zvykli jsme
si na něj a asi nám ani nic neříká. Ale ve světle toho, co Jan
napsal v první části svého listu, odhaluje se postupně před
našima očima celé tajemství Boţího ţivota, od jeho počátku
čili dětství, které jiţ proţíváme, aţ k jeho završení, jemuţ
ještě nemůţeme porozumět, v němţ se dosud nezjevilo, čím
budeme.
Bůh se stal jedním z nás, narodil se jako dítě člověka, je
naším bratrem. Pochopíme-li to ne jako vzletná, nadnesená
slova, ale jako svoji současnou realitu, tak v tom zcela určitě
nalezneme i druhou stránku věci – ţe totiţ i my jsme se stali
jeho bratry, dětmi, dorůstajícími a dospívajícími do jeho
ţivota. Není moţné, abychom pak v sobě nenalezli cosi
boţského, čím jsme zapojeni nejenom do svých lidských
běd a problémů, ale i do samotného tajemství nekonečné
moudrosti a lásky.
Ještě nevyšlo najevo, co budeme!(1Jan3,2) V
perspektivách, které nazírá Jan, být dítětem Boţím znamená
něco jiného, neţ jak se to jeví dnes nám. Kdyţ ještě Jeţíš
hlásal na zemi své Poselství, mluvil o lásce, která se
projevuje tím, ţe člověk člověku činí dobro, hladového sytí,
ţíznivého napájí, zraněného ošetřuje. Kdyţ se však večer
před smrtí zahleděl aţ k vrcholu vesmírného dění, láska se

104
mu zjevila v takovém světle, na něţ náš zrak prostě nestačí.
Tehdy jiţ nemluvil o dobrých skutcích, ale pravil, ţe máme
být jedno tak, jako Bůh je jeden, ţe máme být takto jedno v
Bohu.
Ano, tohle je opravdu naprosto rozdílné pojímání lásky.
Stejně tak je tomu i s tím, jak jsme a jak budeme dětmi
Boţími. Prozatím jsme patrně jako kojenci, také tak málo
rozumíme ţivotu a on se naší nechápavosti přizpůsobuje.
„Dospělý věk Kristův”, do nějţ dorosteme, bude
velkolepým zjevením vší pravdy, vší lásky, celého ţivota.
Kaţdopádně je jasné, ţe toto není náš definitivní stav, ţe
kdesi v budoucnosti se rýsuje něco podstatně většího, ţe se
ještě nezjevilo, čím budeme. Hleďte, jak velikou lásku nám
Otec daroval, zdůrazňuje dále apoštol (1 Jan 3,1).
Kolik se jen toho namluví o tom, ţe Bůh nás miluje, a
přece tak snadno podléháme nepochopitelnému pocitu, jako
by byl vůči nám horší, neţ jak tomu bývá obvykle ve
vztazích mezi lidmi. Je tak časté, ţe ve sloţitých ţivotních
situacích při nejlepší vůli nevíme, kudy kam, a chvějeme se
hrůzou, ţe on nás bude trestat za naši bezradnost. Zkusme
vţdy, v kaţdé situaci si představit Boha jako toho
nejideálnějšího, nejkrásnějšího člověka, o němţ víme, ţe nás
má moc rád, a pokusme se promítnout si, jak by asi reagoval
na naše řešení daného momentálního problému. Moţná se
budeme divit, jak jinak vypadá Bůh, kdyţ si ho představíme
jako takovou milující bytost, a jak nesmírně se liší od
obrazu, který nám sugerují přísné zákony a paragrafy.
Nedomnívám se, ţe bychom se měli vyvarovat srovnávání
Boţí lásky s lidskou. Chyby bychom se mohli dopustit
pouze v případě, ţe bychom srovnáváním, byt„ se
sebelepším člověkem, ne dost zdůrazňovali, ţe Bůh je lepší,
nekonečně lepší. Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým
dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích…
(Mt 7,11). Je velmi důleţité vypěstovat si takové upřímné
dětské povědomí, ţe je zde kdosi, kdo nás má rád a je
mocný a velký a má v moci celý vesmír a není na světě síly,

105
která by mohla poloţit přehradu mezi ním a mnou, pokud já
nechci. A nikdy neustávat hledět kupředu, nezůstat pouze na
tomto světě, jako kdyby snad utrpení a bolest ţivota měly
být naší definitivou. Perspektivy toho, co „ještě nevyšlo
najevo, co budeme”, jsou krásnější neţ ten nejsmělejší
pojem Boţího dítěte, jsou nadějí všech velikých ţivotních
nadějí.
Co o tom můţe vědět svět, jenţ nezná Boha? Co můţe
vědět o tom, co je v člověku nejčistší, nejtypičtější,
nejpravdivější, zajímá-li se pouze o jeho povrch a o kratičký
úsek jeho času od narození do smrti?
Zkusme tedy se sv. Janem nalézt sami sebe. Jiţ nyní se
nalézt v nádherném pojmu Boţího dítěte a s dětskou nadějí
dospívání do budoucnosti, která nám bude náleţet, mít oči
upřeny na tajemství moudrosti a lásky, v níţ se jednou zjeví,
čím budeme.

Hřích je nezákonnost
Kdyţ nás Jan ve svém listě oslovil jako Boţí děti a
připomněl, ţe se ještě nezjevilo, čím budeme, aţ dosáhneme
Kristovy dospělosti, pokračuje dál, jako kdyby chtěl
definovat, co všechno je součástí Boţího dětství: Každý, kdo
se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť
hřích je porušení zákona. A víte, že Syn Boží se zjevil, aby
hříchy sňal. Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho
neviděl ani nepoznal. Ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je
ten, kdo činí spravedlnost – tak jako on je spravedlivý. Kdo
se však dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od
počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy
ďáblovy (1 Jan 3,4-8).
To s tím zákonem je velmi zajímavé. Co myslíme pod
pojmem nezákonnost? Jde o jednotlivě formulované zákony,
přikázání, paragrafy, nebo o celkovou zákonnost
dynamického stvoření?

106
 Hřích je porušení zákona! Mně se to jeví tak, ţe Jan
svým pohledem proniká velmi hluboko do směru vývoje v
tomto našem věku přes zákony přírody aţ k lásce v
perspektivním sjednocení všeho v Bohu. Toto všechno
přímo či nepřímo popírá hřích.
Zajisté všichni uznávají nějakou zákonnost. Uznávají ji i
ti, kdo nevěří v Boha. Ba dokonce mluví o jakémsi
nepochopitelném vývojovém zákoně, který nikdo nedal a
kterému se takřka připisuje charakter boţství. Všechno
tvoří, všechno se podle něj řídí a nikdo se mu nemůţe
postavit na odpor. „Vývoj nelze zastavit,” říkají. Ačkoliv se
bez lásky, bez citu a bez rozumu dává a řídí sám, oni věří v
jeho neomylnost a všemohoucnost. Můţeme se jenom divit
tomu, jak silnou víru mají ti, kdo od počátku do konce věří v
takovýto nesmyslný vývojový zákon.
Ale jak je tomu tedy s tím hříchem, rovnajícím se
porušení zákona? Zákon bez lásky neexistuje. Pokud přece
ano, je pouhým falsem zákona – co je z něj, je nezákonností,
tedy hříchem.
Jan mluví bez jakékoli výjimky, bez jakéhokoli
vymezení, tak, ţe jeho pojem zákonnosti vyjadřuje celý
komplex dynamiky stvořeného bytí, ať uţ jej známe nebo
neznáme, aţ k jeho vyvrcholení, které je pro nás v
nedohlednu.
Hřích je porušení zákona.
Jedním z největších omylů naší morálky je to, ţe za
hřích povaţujeme pouze to, co se příčí přesně
formulovaným Boţím příkazům, a to nejednou pouze
prvním třem, vztahujícím se přímo na Boha. Podle Jana je
hříchem vše, co je v rozporu se Stvořitelovou vesmírnou
láskou, která od počátku času vše tvoří, dává zákony věcem
i lidem a vede je ke konečnému dovršení na konci věků.
Hřích je vypadnutí z této zákonnosti – pokus o vytvoření
jakéhosi falešného nezákonného světa, který je od svého
počátku odsouzen k neúspěchu. Je to odpor proti lásce, a

107
tedy i proti pravdě stvoření – proti nefalšované realitě všeho
dění.
To všechno pochopitelně musí zasahovat i do naší lítosti,
má-li tato být opravdovou lítostí. Nemůţe se zabývat pouze
jakýmisi kosmetickými úpravami našeho jednání, např. do
jaké míry plníme příkazy ohledně modlitby, kostela a postu.
Vţdy musí jít o to, abychom byli lepšími v celé šířce a
hloubce chápání lidské dobroty, abychom cítili potřebu
zbavovat se hříchu v jeho univerzálním smyslu. Takto to
dává Jan do souvislosti s příchodem Jeţíše Krista, který
přišel proto, aby odstranil hřích jako nezákonnost, aby věci
byly takové, jaké mají být, aby všechno opět získalo svoji
pravou tvář. Všechno – člověk, jeho poznání i jeho láska,
jeho svět i jeho zákony. Nepodvádějme sami sebe,
nenechme se obelhávat. Dopustit se hříchu znamená vţdy
totéţ jako začlenit se do nezákonnosti, do rozvracení všeho,
co je v nás i ve věcech dobré a krásné – přijmout ducha zla a
zapojit se do jeho zkázy.
Tady neexistuje ţádný neutrální svět. Je zde pouze svět
dobra a zla, pravdy a nepravdy, zákonnosti a nezákonnosti.
Kaţdým svým činem se zapojujeme do jednoho z těchto
dvou světů a bereme za to na sebe zodpovědnost.
Takto nám Jan otvírá nové pole, na kterém bude nutno
sledovat Jeţíše Krista a jeho Poselství. Uvidíme, jak důleţité
je právě na tomto poli pozorovat, co znamená „změna
myšleni” a „nový ţivot”, o němţ mluví. Snad právě zde pak
objevíme v Jeţíšově učení jediný směr pokroku a vývoje,
jediný optimismus a jedinou naději. A domnívám se, ţe
právě tohle potřebuje naše doba. Lidi, kterým jde o
zákonnost, kterým jde o to, aby krása byla krásou, pravda
pravdou, láska láskou, aby náš svět přestal být jedním
velkým nesmyslným hloupým podvodem, který vţdy skončí
prázdným trapným zklamáním. Aby se našel způsob, jak
vydolovat ze ţivota to čisté, pravdivé a krásné, čemu
bychom mohli říkat zákonnost, a vyřadit z něj nezákonnost,
to jest vyřadit z něj hřích.

108
 Domnívám se, ţe zrazování takovéto zákonnosti musí
vţdy bolet – i kdyby pouze v podvědomí – musí bolet i
toho, kdo sám zrazuje.
Duch zla. To je to, s čím se musíme vypořádat, abychom
mohli porozumět Jeţíšovu Poselství i Janovu svědectví o
něm, abychom tak mohli porozumět sami sobě.

Nový pojem ţivota

Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu… Podle
toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: není z Boha,
kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. Neboť
to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se
navzájem milovali. Ne jako Kain, který… zabil svého
bratra… protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto
bratrovy spravedlivé. Nedivte se, když vás svět nenávidí. My
víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své
bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Kdokoliv nenávidí
svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá podíl na
věčném životě (1 Jan 3,9-15).
Zde je nutno dobře si povšimnout, co to Jan říká: Úplně
normálně totiţ pokládá rovnítko mezi ţivot a lásku. Milovat
bratry znamená totéţ jako přejít ze smrti do ţivota.
Nenávidět znamená zůstat mrtvý. Nenávidět znamená
vraţdit. Co vraţdit? Svůj vlastní ţivot, nebo ţivot toho,
koho nenávidím? Neboť je-li láska ţivotem, tak nenávist je
zcela jistě vraţdou.
O jakém ţivotě se to vlastně mluví? Je to snad ten, v
němţ jsme se zrodili jako Boţí děti?
Často slyšíme, ţe se máme znovu narodit. Víme, ţe tato
Jeţíšova slova zaznamenal sv. Jan, kdyţ referoval o
rozmluvě s Nikodémem. Ale rozumíme tomu? Nechápeme
ten nový ţivot pouze jako jakýsi symbol? Nezní nám to jen
jako cosi neurčitého, co zůstává pouze slovem anebo
pojmem, jímţ není nutné se moc zabývat?

109
 Víme, co je to tělesný i intelektuální lidský ţivot. Ale ten
nový – Boţí?
Jan to zde přesně vymezuje: Boţí ţivot v nás, to je láska,
kterou se navzájem milujeme. To je jiţ tak konkrétní realita
jako myšlení, jímţ jsme lidský ţivot definovali dosud.
Jan jde dál a hned ukazuje i druhou stranu mince: ti, kdo
se navzájem nemilují, nemají v sobě ţivot, jsou mrtví. To
jako kdyby řekl: ti, kdo vůbec nemyslí, jsou coby lidé mrtvi
– ţijí pouze minimálním ţivočišným ţivotem. Ta strašlivá
slova, ţe totiţ nenávidět znamená vraţdit, jsou pak pouhým
logickým důsledkem toho, ţe ţít rovná se milovat.
Takto nahlíţeny jsou ty věci jiţ naprosto jasné,
konkrétní, je pouze nutno je důsledně domyslet. Pravda, ani
o ţivotě ani o lásce ještě nikdo nikdy takhle nemluvil.
Nechceme-li tedy zaostat ve vývoji, nechceme-li
chřadnout ve starém beznadějném ţivoření, budeme si
muset zvykat na nový pojem ţivota. Budeme muset
ţádostivě naslouchat a sledovat Jeţíšovo Poselství, které jej
rozvine do všech detailů, a odváţně jej realizovat.
Srovnejme si to tedy důkladně ještě jednou: Dosud jsme
člověka chápali jako „animal rationale” – rozumného,
myslícího ţivočicha. Tato definice obnáší nejvyšší vývojový
stupeň ţivota. Vynechat v ní slovo „rationale” by znamenalo
popřít existenci člověka. Jan však označuje tuto definici za
naprosto nepostačující. Ten ţivot, který se mu zjevil v
Kristově Poselství, je láska – bez ní člověk není člověkem,
ale mrtvolou, právě tak jako člověk s odumřelým myšlením.
Láska vstupuje do definice lidského ţivota jako nový
princip, který z ní jiţ nebude moţné vynechat. Ţivot
vystoupil na novou rovinu a nelze jej vrátit zpět.
Nevystoupíme-li s ním, budeme pořád přešlapovat na
stejném místě, na staré rovině, a nikdy nám nebude moţné
učinit krok kupředu. Kéţ bychom to jen pochopili a kéţ
bychom z té nové roviny ţivota viděli celého Jeţíše Krista a
vše, co nám přišel zjevit. Boţe, jak úplné jinak, jak úplně
nově se nám všechno bude jevit. Takové jasné slovo o

110
pokroku ještě nikdo nevyřkl. Jak hluboko pod tím se nalézá
to, co běţné nazýváme pokrokem. Nic z toho se ještě
neodlepilo ze staré roviny intelektuálního hledání. Alespoň
ten výškový rozdíl je tak veliký jako rozdíl mezi
nerozumným ţivočichem a myslícím tvorem – člověkem.
Jakkoli hrdě budeme mluvit o pokroku ve vědě, technice a
kultuře, nikdy to nebude znamenat překročení roviny, na níţ
se lidstvo dostalo, kdyţ se na zemi objevila myšlenka a
intelektuální ţivot. Z této roviny se lidstvo odpoutá teprve
tehdy, aţ pochopí Janovu identitu ţivota a lásky – aţ
pochopí, ţe ţivot bez lásky rovná se smrt, rovná se
bezţivotí, rovná se něčemu hluboce pod úrovní, na kterou
jej přivádí Kristus. Ţe totiţ ţivot bez lásky je zpátečnictvím,
je návratem k něčemu dávno překonanému, co jiţ nemá
ţádnou naději na skutečný pokrok. Znamená přece setrvat
ve starých, temných prostorách smrti a nikdy ani netušit, co
je to skutečný ţivot člověka.

Podle toho poznáme lásku

Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil
život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.
Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi a bez
soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží
láska? Nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.
Tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z
čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!
(1 Jan 3,16-20) Jen si připomeňme, ţe milovat znamená ţít a
nemilovat znamená neţít. Tutéţ myšlenku zde vlastně Jan
dále rozvíjí. Jeţíš Kristus, který poloţil za nás na kříţi svůj
ţivot, aby si jej vzal zpět ve vzkříšení, je přesnou definicí
lásky. Protoţe nás miloval, přešel ze smrti do ţivota.
Milovat znamená vstoupit do ţivota, nemilovat je totéţ jako
zůstat ve smrti.
Poloţit za někoho ţivot bylo vţdy pokládáno za veliké
hrdinství. U Jana to však nabývá zcela jiného smyslu.

111
Velikost takového hrdinství jiţ nespočívá pouze ve velikosti
dávání, po němţ by dávajícímu nezbylo nic neţ prázdnota
smrti. Podle slova ţivota, které se Janovi zjevilo, je takové
plné dávání výstupem na novou rovinu ţivota, jehoţ jméno
je láska. Láska této země ve svých vrcholech dosahuje k
lásce nebes – k plnosti čistého, nekonečného, krásného
ţivota.
Bude zapotřebí ještě dlouho zvaţovat slova i myšlenky,
neţ se nám v tom trochu rozjasní. To platí zejména o
rovnítku mezi láskou a ţivotem.
Pokusme se pohlédnout na ţivot i v jeho niţších i
nejniţších formách. Všude zůstává tajemstvím – neobjevuje
se však snad jako vyšší jednotící princip, připomínající
lásku mezi lidskými jedinci? Biologové by zajisté o tom
mohli dlouho hovořit. A kdybychom tak rozšířili pojem
lásky např. na princip vytvářející z mnoţství buněk jeden
ţivý organismus – neplatilo by snad i zde, ţe ţít znamená
milovat a nemilovat znamená odumřít?
Ghibran říká o jídle, ţe to, co je v přírodě krásné, se na
našich stolech jako na oltáři obětuje tomu, co je ještě
krásnější v nás. Není to skromná předtucha velikého Janova
poznání, ţe velkolepého výstupu k vrcholu ţivota se
můţeme účastnit pouze tehdy, kdyţ se zřekneme
soukromého bytí, a ţe nevzdat se svého bytí znamená
vypadnout z tohoto výstupu a odumřít? Tak mi to připadá,
jako kdyby tomu tak bylo jiţ od věků – – a přece je to úplně
nové, neboť tma ustoupila a vychází světlo.
Dobře si povšimněte, jak se Jan neustále k tomu vrací,
jak objasňuje tutéţ myšlenku jednou z jedné, pak zase z
druhé strany, aby kaţdému bylo jasné, o co jde. Zabývá se
tím vlastně v celém listu. A pokud se někteří domnívají, ţe
to má být jakýsi úvod či zorný úhel, pod nímţ je nutno
hledět na evangelium, tak je to opravdu velmi výmluvný
úvod a velmi důleţitý zorný úhel. To si uvědomíme teprve,
aţ budeme to evangelium číst. Veliká Janova rovnice: ţít =
milovat, však má svoji všední podobu. Podle toho i my

112
máme dávat ţivot jeden za druhého, ale vidí-li někdo, ţe
jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v
něm můţe zůstávat Boţí láska? Nemilujme pouhým slovem,
ale opravdovým činem.
Tak mi napadla myšlenka, zda se Jan přece jen neobával
toho, ţe jeho slovo ţivota by se mohlo přijmout jako
neţivotná, nádherná, vzletná vize. U takového objevného
vidění by se to opravdu mohlo stát. Člověka vţdy spíše láká
pěkné myšlení neţ těţký ţivot. Co by však potom zbylo z
Kristova Poselství? Filozofie? Poezie?
Ne! To nelze! Láska se rodí – skutečně se rodí, vţdyť je
opravdu ţivotem – v porodních bolestech těţkých všedních
dnů a bolestivých všedních vztahů. Ne slovem, ale
opravdovým činem. Vidíš-li bratra třít nouzi a bez soucitu se
od něho odvrátíš… Ano, teď je to přesné a jasné. Odvracíš
se od velikého proudu ţivota a odsuzuješ se k smrti.
Tady uţ to zvěstované slovo ţivota, ten zjevený ţivot
skutečně lze vidět, slyšet, dotýkat se jej. Ti nuzní a to
otevřené srdce tvoří jakýsi viditelný a zjevný povrch, pod
nímţ Jan objevuje lásku jakoţto nový ţivot tak hluboce a
pravdivé, aţ sestupuje někam na dno pravdy, veškeré pravdy
člověka a jeho světa. Nemilujme pouhým slovem, ale
opravdovým činem. Dobře si povšimněte, jak vyplňuje celý
prostor kolem lásky – – aby nezůstala nikde ani nejmenší
skulinka, kterou by bylo moţno uniknout. „Milovat”, to
slovo mluví samo za sebe. Máme-li někoho opravdu rádi,
musí se to projevit i ve slovech, i ve skutcích. A přesto
člověk, vţdy tak vytrvale hledající, jak obelhat sebe i jiné,
tak snadno předstírá to, co není, vyslovuje líbezná slova a
nazývá je láskou. Nemilujte slovy – uzavírá před námi Jan
tuto moţnou únikovou cestu. A člověk – vţdy věrný svému
sobectví – koná dobré skutky a počítá ve skrytosti svého
vlastního sebeklamu, co mu to vynese: Kolik výhod, kolik
úcty a vděčnosti, jakou sumu v nebeské měně… Jan však
uzavírá i tuto moţnou únikovou cestičku: milujte

113
opravdovým činem! Jakýkoliv podvod lásku zcela
znehodnocuje.
Milovat opravdově! To je něco mnohem většího neţ lze
vyslovit. To znamená být tím, čím člověk být má, to je
čistota bytí, to znamená naprosto a bezvýhradně se
odevzdávat velkolepému proudění ţivota aţ k jeho
vrcholům v lásce. A objevovat to všechno pod povrchem
šedivých dnů, kdy je zapotřebí obracet se soucitně k nouzi a
utrpení bratří, třeba nechápajících, ale i pod povrchem
výjimečných hrdinských dnů, kdy za bratry máme dát ţivot.
A vědět, ţe to všechno je pouze výstupem na novou rovinu
ţivota. Ţe ve skutečnosti to není ani umírání ani zříkání se,
ale výstup; snad tvrdý (kaţdý velký výstup bývá tvrdý), leč
nutný výstup do nových sfér, kde člověk bude více
člověkem. Anebo, chcete-li, do sfér jediného skutečného
pravého pokroku.
Jan nám zde ještě laskavě, milosrdně a citlivě
nezapomene připomenout, ţe i přes veškerý patos, jímţ se
necháme unášet, zůstáváme malými lidmi, a budeme-li sami
k sobě upřímní, nutně se nám ozvou tváří v tvář takové lásce
nepříjemné výčitky svědomí. Dobrý, pečlivý stařec Jan!
Jeho slova jsou jako pohlazení duše: „I kdyby nás naše srdce
z něčeho obviňovalo, Bůh je větší neţ naše srdce a zná
všechno.” Natolik je náš ţivot naplněn, ţe se tu či onde
dostává do rozporu s jedním či druhým předpisem, řádem či
zákonem. Kolikrát se nám to před očima tak zamíchá, ţe se
nám zdá, jako kdyby zachování jednoho předpisu nutné
vyţadovalo přestoupení jiného. Mimoto se nikdy zcela
neoprostíme od svého skutečného sobectví, které bude vţdy
působit ve velkém taţení lásky jako rušivý moment.
Tolik by nás toho mohlo dezorientovat! Obvykle je toho
víc neţ dost na znechucující výčitky svědomí, ţe vlastně
všechno neustále kazíme, ţe se pohybujeme někde mimo
tento svět, o němţ mluví Jan.
Velmi jasnou odpověď na podobné výčitky svědomí
nám dal Jan jiţ tehdy, kdyţ nám napsal, ţe kaţdý, kdo

114
miluje, poznává Boha. Neboť poznáváme-li Boha v lásce k
člověku, poznáváme jej jako někoho, kdo nás miluje. A
miluje-li mě někdo, nemůţe nemít pochopení pro mé
nedostatky. Zejména pokud ví, jak velmi bych chtěl dělat
všechno dobře.
Bůh zná všechno – je větší neţ naše srdce. A člověk
najednou ví, ţe stojí před milujícím Bohem, jemuţ věří, ţe
má pochopení pro kaţdou jeho nedostatečnost a ţe mu
rozumí víc neţ on sám sobě a ţe jej má rád.
Takto máme výstup k novému ţivotu zajištěn i proti
vlastnímu sebeklamu i proti vlastní slabosti. Jen věřit a jít za
Jeţíšem.
Ten Janův list je opravdu pozoruhodný. Bez přesného
systému v logické kompozici volně přechází od velké vize
zjeveného ţivota k jejím šedivým stínům v praktickém
vezdejším ţivotě, střídavé ji nechá zazářit; jednou v
nádherných perspektivách, jindy – na uklidnění svědomí – v
přízemních chvilkách bezradnosti a slabosti. Tak bych chtěl
stařičkému Janovi poděkovat.

Pokoj svědomí
Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný
přístup k Bohu; oč bychom ho žádali, dostáváme od něho,
protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí
(1 Jan 3,21 –22).
Sv. Jan je evidentně přesvědčen, ţe právě tato láska je
tím, na čem vše spočívá. Kolikrát to uţ ze všech stran
zopakoval, pokolikáté se k tomu vrací. Něco podobného
můţeme pozorovat pouze u poslední večeře v Jeţíšově
závěrečné řeči. Tak jako tam, i zde v Janově listě se promítá
láska k Bohu do lásky mezi lidmi a představuje jediné
základní tajemství všeho dění. Následně pak ani pokoj
našeho svědomí nespočívá v tom, ţe bychom neudělali
ţádnou chybu, ale v tom, ţe víme, ţe Bůh nás miluje, a my
mu věříme, ţe nás má rád, neboť víme, ţe o cokoli bychom

115
prosili, dá nám to. Vţdyť i lidé, kteří se mají velice rádi,
ačkoli vůbec nejsou dokonalí a kolikrát si vzájemně
způsobují bolest (mnohdy tím větší, čím více se miluji),
vědí, ţe jejich láska je mnohem větší neţ ty jednotlivé
momenty neuváţených slov a činů, kterých vzápětí litují.
Jejich důvěra je přece zaloţena na celém jejich ţivotě, na
celém jejich vztahu a ne na tom, zda jim někdy unikne
nějaké nedobré slovo nebo zda se dopustili něčeho, co se
neshoduje s ideálem lásky. O co víc smíme takto důvěřovat
Bohu, jenţ všechno zná a všechno ví.
Mezi lidmi se sice někdy přihodí, ţe i pro jediné křivé
slovo si přestanou důvěřovat. Oni ale přece nevědí všechno
a soudí pouze podle vnějších dojmů. Nevědí a nechtějí
vědět, jak pak takový neuváţený projev někoho mrzí. Bůh
to ale všechno ví a to je nesmírná úleva pro naše svědomí.
A tak pouze jediné je nutné: vytvářet si v srdci
neotřesitelnou základnu lásky, čímţ to všechno ostatní se
stane víceméně podruţnou záleţitostí. To je východisko, na
jehoţ základě bude splněna kaţdá ţádost, především pak
kaţdá ţádost o odpuštění a pochopení. O cokoliv bychom jej
pak žádali, dostaneme od něj, protože zachováváme jeho
přikázání a činíme, co se mu líbí. A to je jeho přikázání:
věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat,
jak nám přikázal. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v
Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho,
že nám dal svého Ducha (1 Jan 3,22-24).
Povšimněte si, ţe Jan nevyřkne jediné slovo o lásce, aniţ
by do toho nezapojil Boha. Neřekne jediné slovo o Bohu,
aniţ by nepřipomněl vzájemnou lásku mezi lidmi. Znovu se
to podobá Jeţíšovým slovům u poslední večeře.
Snad jsme jiţ netrpěliví: proč tolik o tomtéţ! Proč Jan
tolikrát opakuje Jeţíšovu myšlenku? Jistě ví, proč to dělá. Já
se dokonce domnívám, ţe osvědčil velikou moudrost, kdyţ
tolikrát opakoval, ze všech stran osvětloval totéţ. Věděl
přece, ţe zde jde skutečně o všechno. Z historie víme, ţe
přes všechna tolikrát opakovaná zdůraznění si necháváme

116
obvykle, téměř pravidelně tato jeho naléhavá slova proletět
kolem uší a chytáme se něčeho úplně jiného a to
vyhlašujeme za Kristovo učení.
To je ovšem osudová opováţlivost.
Bude nutné, abychom všechno, ale všechno
přehodnocovali v tomto novém světle. I za tu cenu, ţe si to
budeme donekonečna opakovat, musíme se zcela vypořádat
s Janovým pojetím lásky, která je ţivotem, poznáním,
světlem – vším ve všem. Lásky, která se nevyčerpá pouhým
„mnoţstvím dobrých skutků” nebo líbezných řečí, ale bude
zcela otevřena bezmezné důvěře – i ochotě dát ţivot za
druhého. Nepřestane pomáhat těm, kdo trpí nouzi, prostě se
rozestře na veškerou pravdu – jakkoliv bolavou,
nevyzpytatelnou, tajemnou. V tom spočívá tajemství toho
nového, co Kristus přináší, nové roviny ţivota, na kterou nás
zve ve svém Poselství.
Ne – ještě jsme na ni nevystoupili, tápeme pořád v tom
starém a jistě potrvá ještě velmi dlouho, neţ k tomu
dojdeme. Je to však perspektiva, je to jediná naděje úsilí
celého lidského rodu o štěstí, o pokoj, o plnost ţivota.
V takovém světle se nám bude Janem zvěstované
Jeţíšovo učení jednoznačně jevit jako zjevení Boha a ani
nám nenapadne spatřovat v něm pouze jeden z mnoha
lidských světonázorů. Jen Bůh nám mohl dát takhle
nahlédnout do svého fantastického stvořitelského programu
– a mimo něj jedině Ten, jenţ přišel od Otce a zjevil nám to,
co slyšel od Otce.

Nevěřte kaţdému vnuknutí!

Milovaní, promlouvá k nám dále stařičký apoštol:
nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy: neboť
mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznáte
Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že
Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které
nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch

117
antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je
na světě (1Jan 4,1-3).
Na první poslech by to mohlo znít vychloubačně: já
mám pravdu a všichni ostatní se mýlí (takový postoj ostatně
v historii není výjimkou), zejména pokud bychom jej
chápali v rámci polemik konce 1. století, kdy se jiţ
objevovaly různé spekulace o tom, zda Jeţíš byl Synem
Boţím atd. Zajisté Jan mířil tato svá slova zejména proti
nim. Čteme-li je však v kontextu celého listu, vyznívají
mnohem hlouběji. Co jsme slyšeli, na co jsme hleděli a čeho
se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života (1 Jan
1,1). Nemilovat znamená být mrtev. Popřít Jeţíše je největší
lţí…
Aniţ by Jan postupoval podle nějakého systému,
rozpoznal v evangeliu nový stupeň ţivota a jasně věděl, ţe
bez něj lidský ţivot není ţivotem, poznání není poznáním,
pravda není pravdou. A nejenom rozpoznal, on to věděl.
Pulzovalo mu to v krvi, stalo se mu to druhým vědomím,
realitou, bez níţ prosté nelze o člověku uvaţovat. Stalo se
mu naprostou samozřejmostí, ţe pokud by se někdo ve svém
poznávání zastavil před tímto novým, nejvyšším stupněm
ţivota, vynechal by to nejdůleţitější – stejně jako kdyby v
úvahách o člověku opomněl schopnost myslet. Pochopitelně
z toho můţe vzejít pouze nepravda, nesmysl, podvod.
Co tedy můţe Jan dělat jiného neţ naléhavě volat:
„Chraňte se!” Buďto Jeţíš nebo nikdo. Ten, kdo má Boţího
Ducha, bude nutně vyznávat, ţe Jeţíš přišel v lidském těle
jako Mesiáš. Bez takového vyznání bude kaţdý uzavřen ve
svém bludu, nechápavosti, nepravdě.
Vyznávat Jeţíše? Ale vţdyť tak mnozí v dějinách to
dělali. Věřili v něj. Bez potíţí zvedli ruku, schválili kaţdý
článek víry, všechno odhlasovali, odsouhlasili. Měli tedy
Boţího Ducha?
Jan píše upřímným čtenářům, kteří budou chtít
porozumět duchu jeho listu.

118
 Nemilujte pouhým slovem, připomněl před chvílí, ale
opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy.
Máme svobodný přístup k Bohu,… protože zachováváme
jeho přikázání. A to je jeho přikázání: věřit jménu Ježíše
Krista a navzájem se milovat (1 Jan 3,18-23).
Všechno zde na sebe navazuje. Věřit v Jeţíšovo jméno
znamená naplňovat celou svojí bytostí, kaţdým svým dnem
jeho Poselství. Toto pro Jana znamená vyznávat Jeţíše,
který přišel v lidském těle jako Mesiáš. Ten, kdo tak nečiní,
nemá Ducha, zůstává v temnotě poznání, zůstává ve smrti a
v nepravdě jako člověk, jemuţ odumřelo myšlení, jako
ţivočich, jemuţ odumřely smysly.
Z toho je jasné, ţe není moţné vybírat si mezi Jeţíšem a
někým jiným. Buďto se odhodláme přijmout jej jako
pravdu, jako lásku, jako krásu, jako ţivot, anebo vůbec
nebudeme mít pravdu, vůbec nebudeme ţít.
Jan zde nevysvětluje Kristovo učení, nic nedokazuje, nic
nevyvrací. Pouze hlásá ţivot, který on sám ţije. A
ţivotodárným principem tohoto ţivota je Boţí Duch, bez
něhoţ by se úplné všechno stalo mrtvou spekulací.
Srovnejme si to nyní se skutečným stavem pravdy a
ţivota v historii lidstva. Tak mnozí hledali pravdu a tak
mnozí ji nenalezli. Jak mnozí dokonce prohlásili (poté co
odmítli Jeţíše), ţe ţádná skutečná pravda neexistuje. Jak
mnozí hledali plnost ţivota a plnost štěstí a jak katastrofálně
končilo a končí jejich hledání. Bez toho nového ţivota, o
němţ mluvil Jan, zůstane pro nás jak pravda, tak i ţivot
pouhou neřešitelnou a nezodpověditelnou otázkou.
Kdo však po těch historických neúspěších bere Janova
slova váţně? A kdo v nich hledá zjevení skutečného ţivota?
Jan věří, ţe ti, jimţ píše, jej dobře chápou (kéţ by to tak
platilo i o nás). Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad
falešnými proroky, protože ten, který je ve vás, je větší než
ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa: proto z nich mluví
svět a svět je slyší. My jsme z Boha: kdo zná Boha, slyší nás
(1 Jan 4,4-6).

119
 To je jasné dělení. Odmítnout zjevené slovo ţivota,
jehoţ se Jan dotýkal, jeţ viděl, jeţ slyšel, znamená
odmítnout Krista a naopak. Antikrist je antiţivot,
antipravda, antisvětlo. Kdo zde můţe zvítězit? Negace?
Jeţíš Kristus kdysi pravil: „Kdo věří ve mě, nebude
souzen, neboť jiţ přešel ze smrti do ţivota.” Samotným
faktem, ţe se začleníme do Kristova proudu lásky a ţivota,
jiţ máme zajištěné vítězství, neboť všechno zbylé je odpad,
negace bytí, cosi, co se pouze přiţivuje na této Kristově
pravdě, ale samo o sobě nemůţe zvítězit.
Mít Ducha Boţího a zvítězit! Skutečně ţít, bez
jakéhokoli padělání pravdy, lásky i štěstí, mít jistotu a
pokoj, mít vědomí, ţe se opravdu nemůţe nic stát, ţe
všechny zmatky v nás i kolem nás jsou pouhou hrou
hloupých dětí, které nechápou, nevědí, o co jde, nevědí, kam
jdou, neboť temnota jim zaslepila oči! Aţ se jim však
jednou věci zjeví v plném světle, snad pochopí, nakolik byli
malí, kdyţ popřeli Krista a naivně se domnívali, ţe jej
mohou něčím nahradit.
Bylo by dobré uchovat si ţivou představu téměř
stoletého starce, jenţ z plnosti svého jasného vidění ţivota
zneklidněně hledí na slepce, kteří popírají světlo, a
roztřesenou stařeckou rukou pokládá na papír písmenko za
písmenkem: Milovaní! Nevěřte kaţdému vnuknutí! Podle
toho poznáte Ducha Boţího, ţe vyznává, ţe Jeţíš Kristus
přišel v těle… (1 Jan 4,1-2)

Poznání – láska – Bůh

Co to znamená vyznávat, ţe Jeţíš je Mesiáš, který přišel
na svět v lidském těle? Aby bylo kaţdému jasné, o co jde,
Jan celou věc dále rozvádí a vysvětluje: Milovaní, milujme
se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z
Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha,
protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že

120
Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze
něho měli život (1 Jan 4,7-9).
Tohle jsou myslím ta nejkrásnější slova, jaká kdy člověk
napsal o lásce. Je to historické objasnění nového stupně
poznání, které se objevuje tam, kde jiţ ani smysly
nevnímají, ani rozum nechápe: poznání láskou. Jasná
identifikace nového ţivota, do něhoţ je podle Jeţíše nutno
znovu se narodit: kaţdý, kdo miluje, se narodil z Boha.
Adekvátní řešení a určení jediné moţnosti poznat Boha s
úplným vyloučením jakéhokoli jiného řešení! Kaţdý, kdo
miluje, zná Boha – nikdo, kdo nemiluje, nezná Boha.
Něco tak objevného ještě nikdy nikdo nenapsal. Člověk
překonává svůj vlastní vesmírný rekord v poznávání.
Domnívali jsme se, ţe na to, abychom poznávali Boha,
musíme studovat filozofii a teologii, detailně rozebrat a
dokázat všechny teze, analyzovat kaţdý citát, kaţdé slůvko
zjevení. Teď se můţeme pouze pozastavit nad tím, ţe Jan se
ani slovem nezmiňuje o studiu Písma a dogmatické teologie,
ale naopak zcela bezpodmínečně prohlašuje, ţe nikdo, kdo
nemiluje, nezná Boha. A toto převratné prohlášení dokonce
navazuje na slova: „milujme se navzájem”. Jde tedy o
konkrétní lásku mezi člověkem a člověkem, neboť právě o
ní prohlašuje, ţe je jediným poznáním Boha. Inu, v mnohém
se budeme muset přeorientovat a to nám právě mnohé
objasní: Proč je nám Bůh natolik vzdálený – jak je moţné,
ţe jej tak mnozí popírají – tak mnozí o něm pochybují, ač
chodili na náboţenství, nastudovali o něm mnoho literatury,
snad i celou teologii…
Jan nás orientuje zcela jinak, neţ jak jsme zvyklí: Boha
nelze poznat ani studiem, ani spekulací, ale pouze láskou.
Současně nám odhaluje nutné vnitřní spojení mezi láskou a
Bohem: láska pochází z Boha a kaţdý, kdo miluje, se z
Boha narodil. Láska bez Boha je tedy jednoznačně
vyloučená. Ani ta normální láska mezi člověkem a
člověkem. Je to něco podobného, jako kdybychom chtěli
oddělit potok od pramene.

121
 Po nějakou dobu – neţ odteče voda, co tam jiţ byla – to
bude vypadat, ţe potok existuje dál, ale dřív nebo později se
koryto vyprázdní a potok vyschne – zanikne. Tak je tomu
podle Jana i s láskou bez Boha.
Takovéto chápání můţe zcela změnit náš vztah i k lásce,
i k Bohu.
Bůh je bez lásky nepoznatelný, nemilujeme-li se,
nemůţeme jej poznávat. Namlouváme-li si, ţe o něm mnoho
víme, a nemáme-li přitom lásku, tak to se pouze
vychloubáme a utěšujeme hromadou pustých frází. Láska
bez Boha naopak vysychá, ztrácí svoji dynamiku, mění se
na sobectví.
Je skutečně nesmírně důleţité, abychom to domysleli do
konce a srovnali si to s naší zkušeností.
Nebudu-li jednou v lásce respektovat autoritu Boha,
který všechno stvořil a tvoří na jejím principu, kdo mě
přesvědčí, ţe mám mít někoho rád, aniţ bych z toho něco
měl, aniţ by mi to bylo příjemné, nebo dokonce ačkoliv mi
to dělá notné potíţe? „Proč a nač,” táţi se, „kdyţ jiţ k němu
nic necítím?”
A zde je ten háček. To „proč a nač” jiţ není dotazem
lásky, to je jednoznačně dotaz poloţený mým sobectvím,
neboť se ptám na svůj prospěch, na svůj příjemný či
nepříjemný pocit, na své potíţe. Ani nevím, jak k tomu
došlo, ale najednou zjišťuji, ţe všechny moje zájmy se
vlastně točí kolem mne samotného, zatímco ten, koho jsem
měl mít rád, se pro mě stal naprosto vedlejší záleţitostí.
Nikdo kromě Boha není dost veliký na to, aby mě
přesvědčil, ţe mám mít rád i tehdy, je-li to obtíţné, bouří-li
se všechno ve mně proti tomu, ba i není-li moje láska
opětována.
Jan byl opravdu moudrý – slovo ţivota se mu opravdu
zjevilo. Říká-li, ţe láska je z Boha, neříká to jenom tak, jako
ţe Bůh všechno stvořil, všechno je tedy od něho. Jan nazval
láskou samotného Boha – a to jiţ nelze říci o ţádném jeho
tvoru. Kaţdá láska – je-li skutečně láskou – je cosi

122
boţského, na co bychom my sami v ţádném případě
nemohli stačit.
Tak nějak si to musíme všechno promítnout do našeho
šedivého ţivota, v němţ je nám láska či neláska vezdejším
chlebem a následně tak i naše poznávání Boha. Zamýšlíme-
li se nad Kristovým Poselstvím, abychom je co nejlépe
znali, nezapomínejme, ţe by to všechno nic neznamenalo,
pokud bychom se navzájem nemilovali. Stejně tak by byla
zbytečným a prázdným sebeklamem kaţdá naše láska, ve
které by se nám neobjevoval Bůh.
Takové jsou nové poznatky a nové principy nového
ţivota, do něhoţ se máme znovu narodit. Takhle nám ţivot
ještě nikdy nikdo nepředestíral. Dobře si toho povšimněme:
je to ţivot budoucnosti, ţivot naděje, ţivot věčný. Ţivot
člověka – ţivot Boha.

Jak chápat slovo „láska”

Jan jiţ tolik mluvil o lásce a přitom dosud nevysvětlil, co
rozumí pod tímto pojmem. Je tedy nejvyšší čas, aby to řekl.
Vţdyť snad ţádné slovo není chápáno v tolika různých
významech jako toto.
Domnívám se, ţe bychom měli notně zbystřit pozornost,
neboť od správného pochopení pojmu „láska” bude záviset
pochopení celé pravdy Kristova Poselství.
Tak tedy slovo „láska” máme chápat takto: Ne že my
jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal
svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy (1 Jan 4,10).
Toto má být vysvětlení?
Ačkoliv nám to na první pohled mnoho neříká, ve
skutečnosti je v tom obsaţeno všechno. Hned zkraje – Jan
zde staví dva základní principy, na nichţ spočívá jeho pojem
lásky: Ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si
zamiloval nás.
Láska existovala, i kdyţ nebyla opětovaná, nebo
přesněji: dřív neţ mohla být opětována. Nemůţe být tedy

123
ani řeči o tom, ţe by byla jakousi směnnou hodnotou: jak ty
mně, tak já tobě – něco za něco.
Co je láska ve své původní podobě, láska sama v sobě?
To bylo Janovi úplně samozřejmé. Právem by se tedy
čekalo, ţe ještě mnohem jasnější to bude nám, kteří máme
za sebou jiţ téměř dvě tisíciletí jejího poznávání. Ale ouvej!
Nám se zdá samozřejmým spíš to, ţe je hloupý ten, kdo
miluje, aniţ by byl milován – aniţ by si ve své lásce přesně
vykalkuloval, co za co. „Jak bych jej mohl milovat, kdyţ
on…”
Moudře koná Jan, ţe nám ve své jakoby definici
představuje lásku v její původní ryzosti: on si nás zamiloval,
kdyţ my jsme jej ještě nemilovali. On nás miloval
jednostranné, dřív neţ jsme jej vůbec mohli milovat, a
miloval nás i potom, kdyţ my uţ jsme sice mohli, ale
nemilovali, a to tak důsledně, ţe poslal svého Syna jako
smírnou oběť za naše hříchy, za naši nelásku.
Tedy takhle máme chápat slovo „láska”. Lépe to uţ snad
nemohl vystihnout ţádnou přesnou definicí.
Zůstává však pravdou, ţe nikdo ji ještě nedefinoval tímto
způsobem. A zajisté nás bude stát mnoho práce, neţ se s tím
smíříme, a ještě víc, neţ si ji v tomto pojetí osvojíme. Neboť
milovat někoho, kdo mě ještě vůbec nemůţe milovat,
milovat jej i potom, kdy by on sice jiţ mohl, ale nechce, a
obětovat ţivot, abych odčinil právě to jeho „nechtěni”‚,
které mě tak hrozně poniţuje – to je to nejtěţší a nejtvrdší
chápání lásky, jaké kdy bylo vysloveno. Jak my jsme jen od
něj daleko! Podle našich názorů je láska jednou něco, co
souvisí se sexem, jindy (v tom křesťanském chápání) jsou to
zase dobré skutky, za které přijdeme do nebe, a mezi tím je
leccos, co se blíţí spíše soutěţi o nejvtipnější odpověď neţ
poctivé snaze o vyslovení pravdivé skutečnosti.
Jan si nevymýšlí nějaké více či méně vtipné definice. Jen
praví, ţe se mu zjevilo Slovo ţivota, podle něhoţ Bůh je
láska a slovo „láska” znamená to, jak nás miloval Bůh. Je
snad tedy láska úplně jednostrannou záleţitostí?

124
 To by asi bylo nedorozumění. Jan totiţ hned dodává:
Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme
navzájem milovat (1 Jan 4,11). Máme-li se tedy navzájem
takto milovat, znamená to, ţe ani naše láska nesmí ustoupit
před nevděkem, před tím, ţe o mně kdosi nestojí a ţe právě
to musím vykoupit těţkou bolestnou obětí. To je ovšem
mezní případ – ale Jan přece praví, ţe takhle se máme
navzájem milovat, a aţ se to naplní, pak nebude nikdo, kdo
by nemiloval, nikdo, kdo by nestál o lásku toho druhého.
Prozatím však ti, kdo pochopili Kristovo Poselství, se musí
vloţit do věci celí, i kdyby to mělo být jednostranné, tak
jako i Kristus se vloţil celý a jednostranně. I takto je to to
jediné, co dává smysl a co činí ţivot ţivotem.
Budou-li se však jednou všichni takto navzájem milovat,
nebude jiţ ţádná jednostranná láska, neboť kaţdý bude
bezvýhradně milovat a bude milovaný. Budeme-li se
navzájem takto milovat, jeho láska bude v nás dokonalá.
Boha nikdo nikdy neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem,
Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle (1
Jan 4,12).
A zde nás jiţ opět překvapuje další nový prvek, nutný
pro pochopení toho, co je láska: Boţí láska v nás bude
dokonalá tehdy, aţ se budeme navzájem milovat.
Spíš bychom očekávali poněkud jiné zdůvodnění: ţe v
nás bude Boţí láska dokonalá tehdy, aţ budeme i my
milovat jeho, Boha. Vţdyť láska je vţdy tím dokonalejší,
čím víc se partneři navzájem milují.
Jan to ale vidí úplně jinak: Boţí láska v nás dosahuje
dokonalosti, kdyţ se my, lidé, mezi sebou milujeme.
Nepřipomíná to snad lásku, kterou Bůh vloţil do svého
stvořitelského díla a která v něm vystupuje stále výš a
výš, aby se stala dokonalou v člověku jako nejvyšší
stupeň jeho poznání i jeho ţivota? Nenaplňuje se snad
Stvořitelova láska v nás do té míry, do jaké v nás dosahuje
svého vrcholu jeho evoluční stvoření? Tímto způsobem by
to bylo úplně jasné a velmi by nám to pomohlo k celkovému

125
pochopení toho, co je to láska. A o to přece Janovi šlo. Řekl,
ţe takto máme chápat slovo „láska”.
V tomto světle budou jasnější i Jeţíšova slova: Cokoli
jste učinili jednomu z těchto…, mně jste učinili (Mt 25,40).
Boţi láska dosahuje své dokonalosti pouze ve vzájemné
lásce mezi člověkem a člověkem. Bez takové vzájemné
lidské lásky nelze Boha ani znát, ani milovat, nelze bez ní
ani ţít.
Lze tedy problém – jak chápat slovo „láska“ – řešit
následovně:
1/Jako stvořitelskou lásku Boha, který nás miloval dřív,
neţ jsme my mohli milovat jeho.
2/ Jako vykupitelskou lásku Boha, který nás miloval i
tehdy, kdyţ my jsme jej milovat nechtěli – ačkoliv to
vyţadovalo, aby kvůli této naši nelásce zemřel.
3/ Jako lásku Boha vystupující od samých počátků
stvoření aţ k jeho završení, kde dosáhne své dokonalosti ve
vzájemné lásce mezi lidmi.
Jan nám to však takto neobjasňuje proto, ţe by snad
chtěl lásku definovat. Hlásá nám pouze zjevené slovo
ţivota, jeţ viděl a slyšel a jehoţ se dotýkal. Dobře si to
uchovejme v paměti, neboť takto bude zapotřebí chápat
slovo „láska” i v celém Kristově Poselství.
Takto pochopená láska je právě tím novým ţivotem, do
něhoţ se budeme muset narodit.

My v Bohu a Bůh v nás

Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho,
že nám dal svého Ducha. A my jsme spatřili a
dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem
světa. Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a
on v Bohu. Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k
nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v
Bohu zůstává a Bůh v něm (1 Jan 4.13-16).

126
 Poté co nám Jan vyloţil nové pojetí lásky v Kristově
Poselství, se moţná i bál, zda jej dobře pochopíme. Zda nám
bude dostatečně jasné, ţe odkaz na milujícího Boha nebyl
myšlen jako pouhý vzor, ale jako společenství s tímto
Bohem ve stvořitelském procesu lásky. Proto nás v těchto
následujících řádcích uvádí přímo do srdce tajemství tohoto
společenství: „Dal nám svého Ducha a podle toho to
poznáváme.”
Abychom viděli, ţe tato tvrdá řeč, tato těţká slova nevisí
jen tak ve vzduchu jako nemilosrdný tvrdý příkaz, ujišťuje
nás, ţe bychom takovou lásku ani nechápali, ani na ni
nestačili, kdybychom byli sami, kdyby Bůh nebyl v nás a
my v něm. Uţ sama ta skutečnost, ţe nám nařizuje lásku,
kterou on miluje, je mohutným svědectvím toho, ţe nám dal
svého Ducha a ţe je v nás. Jsme tedy pozváni do
fantastického tajemství Boţího ţivota a nemusíme mít
strach, ţe bychom mu nestačili. V této boţské dynamice lze
opravdu milovat kvůli samotné lásce – i kdyby to ten druhý
nechápal či nechtěl.
A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna,
aby byl Spasitelem světa (1 Jan 4,14).
My jsme spatřili a dosvědčujeme. Bez toho by ani nebylo
moţné předkládat takové pojetí lásky, jaké předloţil Jan. Od
té chvíle, kdy se narodil Jeţíš, je přítomnost Boha v člověku
a člověka v Bohu úplně normálně viditelná a hmatatelná. Na
vlastní oči jsme viděli, naše ruce se toho dotýkaly (1Jan 1,1).
Bůh se stal člověkem. Patrně nikdy nepochopíme, ţe zde
jde o univerzální pojetí slova „člověk”, ţe kaţdý jedinec,
jenţ se nazývá člověkem, má účast na Kristově
člověčenství.
Bůh nám dal svého Ducha. My jsme spatřili a
dosvědčujeme. Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom
zůstává Bůh a on v Bohu. Vyznávat Jeţíše není nic jiného
neţ vyznávat Boha v sobě a sebe v Bohu. Janovi vůbec
nešlo o vzletná, honosná slova. Ani v nejmenším zde nejde
o krásnou řeč, jde tady pouze o její pravdivost. To, co Jan

127
chce vyjádřit, je ale natolik tajemné a nevyslovitelné, ţe mu
nezbývá, neţ se znovu a znovu vracet k témuţ v naději, ţe
jakţ-takţ pochopíme to nevýslovné, co on viděl, čeho se
dotýkal a na základě čeho suverénně mluví o novém,
obtíţném a tvrdém, leč boţském pojetí člověkovy lásky. On
ví, ţe od chvíle, kdy se Bůh stal člověkem, máme na to,
abychom milovali stejné jako Bůh. Bůh nás vybavil
dostatečnou silou, dostatečnou odvahou, vším, čeho je
zapotřebí, aby člověk mohl milovat tajemnou tvůrčí Boţí
láskou. Proto s velikou nadějí, ţe jsme mu porozuměli, Jan
pokračuje: Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k
nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v
Bohu zůstává a Bůh v něm (1 Jan 4,16).
Zde je jiţ Jan plně zabydlen v novém stavu poznání, víry
i vědomí. Daleko zanechal starý ţivot „rozumného
ţivočicha” a ţije a poznává v lásce, tedy v Bohu.
Boţí ţivot – Boţi poznávání – láska. To jiţ nejsou
odborné termíny pro spekulaci čistého rozumu. Jan to slovo
po slovu úplně lidsky rozebral, maje ustavičně na zřeteli
Slovo ţivota, jehoţ se dotýkal, jeţ viděl a slyšel. Ani na
chvíli nám však neponechal prostor pro iluzorní představy,
jako kdyby se to všechno dělo na naší čisté lidské rovině, v
našem starém myšlení, v němţ se jiţ zrodilo i zemřelo tolik
fantastických názorů i filozofií. Důsledně nás vede ke zcela
novému vědomí, v němţ pojem ţít a poznávat má význam
totoţný s pojmem milovat. Slovo „láska” je však nutno
chápat tak, jak miluje Bůh, jehoţ láska dosahuje dokonalosti
v lásce člověka k člověku.
V takovém novém vědomí se jiţ zcela jasně probouzíme
do Boţího ţivota, zcela znovu narozeni, úplně novým
způsobem poznávající, naprosto noví lidé, jejichţ tajemství
je tajemstvím Boha. Bůh je láska. My ţijeme v Bohu a Bůh
ţije v nás.
Neupadáme však přece jen do snění a iluzí? Velmi nám
chybí Janovo vidění, dotek, zkušenost. Kde končí reálné
střízlivé myšlení a kde jiţ přesahuje sebe sama?

128
 Jan nám jasně řekl, jak máme chápat slovo „láska”. To
ještě víme, jak to je – aţ příliš bolestně to zde na zemi víme.
A právě v bolesti lásky, jakou miloval Kristus, se rodí to
neslýchané, nové, kde vstupuje ţivot člověka do ţivota
Boha, poznání člověka do poznání Boha a láska Boha do
lásky člověka. Co by si zde chtěl počít člověk bez
partnerství s Bohem? Od samotného počátku by byl
odsouzen k neúspěchu.
Právě tak jako je nemyslitelné ţít v Bohu a nemilovat, je
nemyslitelné i milovat a neţít v Bohu. To jsou dvě stránky
věci, nutně vytvářející tutéţ skutečnost, a bez ţádné z nich
nelze postoupit kupředu. Chápat slovo „láska” jinak, neţ jak
je chápe Jan, by znamenalo katastrofálně ji zaplétat do
sobectví a vzdát se naděje na jakýkoliv pokrok směrem k
novému, plnějšímu a bohatšímu ţivotu. Jedině Janovo pojetí
lásky, Boha a ţivota nám můţe přiblíţit Jeţíšova slova o
novém narození i jeho modlitbu:… aby všichni byli jedno,
jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás jedno
(Jan 17,21). Nezapomeňme na to, aţ budeme číst
evangelium.

Dokonalost v důvěře
V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou
jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v
tomto světě. Láska nezná strach: vždyť strach působí muka,
a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce (1 Jan 4,17-18).
Myslím, ţe bylo nutné toto říci, neboť při vší víře v
pravdivost slov se člověk, unášený do Boţích sfér, začíná
bát. V obyčejném všedním ţivotě přece s tou láskou
nemíváme dobré zkušenosti. Víme dobře, ţe kaţdá láska je
strašlivým problémem. Je strašné ţít bez ní a je
problematické ţít s ní. Součástí kaţdé naší lásky je mnoho
trpkosti, mnoho bolesti, mnoho problémů, mnoho nejistoty,
a kdybychom tyto své zkušenosti s láskou chtěli srovnávat s
tím, co o ní mluví Jan, tak by nás to přivedlo přinejmenším

129
do velkých rozpaků. Jan to zřejmě věděl, a proto připomíná:
„Aby láska v nás mohla být dokonalá, musíme mít jistotu
pro den soudu.”
Jan tomu rozumí a vůbec nezavírá oči před rozpačitou
normální a bolestnou cestou lásky. Ví, ţe lásku v tomto
ţivotě můţeme pouze dosahovat, nikdy však v plné míře
dosáhnout. Ale Jan ji vidí v plném rozpětí – aţ k úplnému
vyvrcholení, kdy se stává dokonalou v totální jednotě všech
v Bohu. V tento kulminační bod lásky můţeme ovšem zatím
pouze věřit, neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě
(1 Jan 4,17). Byla-li jeho láska odmítána, poniţována,
uráţena, tak bude i naše. Nyní proţívá láska nedostatky,
bídy, zklamání i zrady; čistá a dokonalá se objeví aţ v den
dovršení všeho, jenţ bude i dnem jejího vlastního dovršení,
tedy její dokonalosti. Bez důvěry pro tento den by všechny
řeči o lásce postrádaly jakýkoli smysl, všechno by bylo
pouhým trapným úděsným podvodem. Rozhodující je to, ţe
v tento den lze opravdu věřit. Bůh, který započal toto veliké
dílo lásky, je i skutečně dovede k vrcholu, k plné
dokonalosti.
Toto není jen nějaká vidina, něco, po čem člověk touţí a
co mu neustále uniká; toto je realita, to je pravda, která se jiţ
nyní v nás uskutečňuje – denodenně ji ţijeme a Jeţíš Kristus
nám pouze poodhalil neomylný program jejího naplnění.
Přesně tak, jak tomu bylo v jeho pozemském ţivotě, kdy byl
pro svoji lásku pronásledován, kdy za svoji lásku platil smrtí
na kříţi, aţ dokud se všechno nenaplnilo vítězným
zmrtvýchvstáním. Neboť tak je nutno chápat slovo „láska”,
ţe totiţ Otec nám dal svého Syna za Spasitele a pouze ten,
kdo jej vyznává, můţe být v Bohu a Bůh v něm.
Jedinou normou skutečné lásky je Kristus a my můţeme
mluvit o své lásce pouze do té míry, do jaké odpovídáme
této normě.
Nedávno jsme četli v Janově listě, ţe obviňuje-li nás z
něčeho naše srdce, máme mít důvěru v Boha, neboť Bůh je
větší než naše srdce a zná všechno (1 Jan 3,20). On,

130
nekonečně milující, má pro naše slabosti větší pochopení
neţ my sami. Jan uţ tehdy tvrdil, ţe pouze takto, s
takovouto důvěrou lze skutečně milovat. Nyní nás na to
upozorňuje znovu a ještě nadto poukazuje na den soudu, kdy
jiţ bude všechno dokonalé. Ale jelikoţ si můţeme uklidnit
své srdce důvěrou v Boha, jenţ je větší neţli naše srdce,
jenţ všechno zná a všemu rozumí, můţeme jiţ nyní právě
proto mluvit o lásce beze strachu. Bez velikonoční neděle by
láska byla pouhým nesmyslným torzem. Nyní jiţ nezná
strach. Strach je obava před trestem. A ten, kdo se bojí,
nedošel dokonalosti v lásce.
Kdybychom neznali lásku v jejím naplnění, nutně
bychom podléhali úzkostným a strachuplným lidským
kalkulacím a nedůvěře v toho, koho milujeme (ach, kolik
obav, nedůvěry a nejistot tají v sobě všechny naše lásky),
jako kdyby Bůh byl tak zlý jako my a hrozil nám trestem za
všechny naše nedostatky, přestupky, za všechno, na co
moţná nemáme schopnosti a sílu a co se obvykle pojí s
tolika mukami ducha i těla – i svědomí.
Problém spočívá v tom, ţe v naší nedokonalé lásce je
Bůh reprezentován obvykle pouze prostřednictvím příkazů a
zákazů. A před takovým Bohem aby se člověk opravdu
neustále třásl. Jen co se nám však představí v plném rozpětí
své stvořitelské lásky, která dosahuje dokonalosti právě
tehdy, kdyţ my se navzájem milujeme, jakmile se nám v
plnosti naší lásky představí jakoţto láska sama o sobě,
naprosto jasně poznáme, ţe opravdu nebyl ţádný důvod ke
strachu, ţe láska nezná strach, ţe jakýkoliv strach můţe mít
původ pouze a jedině v její malosti či nedostatku. Dokud
však pouze proţíváme zápas o lásku, o tu skutečnou lásku v
celém jejím rozpětí aţ k definitivnímu naplnění, vrcholí její
současná velikost v tom, ţe máme důvěru pro soudný den,
jenţ bude dnem její dokonalosti.
Tohle všechno nám připomíná Jeţíšova slova o
perspektivní plné jednotě mezi námi, jím a Otcem, i Janova
slova o tom, ţe Bůh je v nás a my v Bohu, i to, jak se tato

131
tajemství jiţ nyní uskutečňují v nás, aţ dokud se úplně jasně
neobjeví v plnosti nového ţivota. Tohle všechno dává pokoj
i jistotu a redukuje strach aţ na nulu i tehdy, kdyţ naše láska
je daleka toho, aby mohla byť„ jen částečně snést vysoká,
boţská Janova kritéria, i kdyţ nám připadá jenom jako
neduţivé stéblo uprostřed cizího bujícího porostu. Důleţité
je, ţe je zde a neomylně roste aţ k plné dokonalosti Boţí
lásky v nás. Je nutné neustále si zaostřovat pohled na toto
dovršení a uprostřed nepřehledných zápasů ţivota
upokojovat své srdce velkou důvěrou pro soudný den,
důvěrou v Boha, jenţ je láska.

Nepravda o lásce
My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li
někdo: „Já miluji Boha”, a přitom nenávidí svého bratra, je
lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže
milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto
přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra (1 Jan
4,19-21).
Nejednou jsme jiţ četli v listu sv. Jana, ţe Bůh je láska. I
to, ţe milujeme-li se, jeho láska v nás dosahuje dokonalosti.
Jasně jsme viděli Boţí lásku jako tajemný proud stvoření,
kulminující v lásce člověka. Čteme-li tedy, ţe my milujeme
pouze tak, ţe Bůh napřed miloval nás, je to přesný logický
závěr z toho, co jsme četli předtím. Naše láska je vlastně
jeho láskou v nás a tím je řečeno vše. Stejně však lze říci, ţe
láska těch druhých je jeho láskou v nich a tato jeho láska je
jejich i naším ţivotem. Jak by tedy bylo moţné, abychom
milovali Boha, ale ne ty druhé? Taková láska k Bohu by jiţ
musela vycházet z jakéhosi prázdna, neboť nemilujeme-li
bratry, popřeli jsme tím úplně sami v sobě Boţí lásku.
Milovat Boha a nemilovat bratry je tedy naprosto
evidentní protiřečení a Jan to vyslovil velmi prozaicky:
„Ten, kdo něco takového tvrdí, je lhář.” Pravdivě lze mluvit
pouze o jediné lásce, a tou je Boţí láska tak, jak se nám jeví

132
v jeho stvoření, jak dosahuje dokonalosti v lásce člověka k
člověku. Toto je jediná láska – jiná neexistuje. Mít podii na
této lásce znamená milovat Boha, milovat lidi, milovat
všechno pravdivé, dobré a krásné, znamená to zapojit se do
jejího mohutného proudu, zcela se mu oddat a dosahovat aţ
k jeho vrcholu. Chtít z tohoto proudu něco vyloučit by bylo
totéţ jako popřít jeho samotnou realitu.
Z roviny těchto vysokých boţských souvislostí najednou
sestupuje Jan do zcela obyčejné šedivé reality ţivota: Kdo
nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha,
kterého nevidí (1Jan 4,20).
To uţ je taková prozaická pravda, jako ţe člověk
poznává prostřednictvím smyslů. I jeho rozumové poznání
se opírá o smyslové vjemy. A milovat můţeme pouze to, co
známe. Jak ale můţeme znát Boha, jenţ je neviditelný a
nepochopitelný?
V Janově listě jsme se dočetli, ţe Boha zná pouze ten,
kdo miluje bratry, zatímco ten, kdo nemiluje, jej nezná,
neboť Bůh je láska. Bez lásky člověka k člověku nelze tedy
Boha ani poznat, natoţpak milovat. Domnívá-li se někdo, ţe
miluje Boha, aniţ by miloval člověka, tak nanejvýš miluje
nějakou vlastní vymyšlenou představu takového Boha, jaký
ve skutečnosti vůbec neexistuje.
Janova mluva je zde logicky jasná a nesmlouvavá. Lásku
k Bohu osvobozuje od jakékoli nejasnosti a neurčitosti. Uţ ji
nebude moţné obelhávat nějakou exaltovanou zboţností či
mystickými záţitky. Nikdo, kdo se nechce projevit jako
podvodník, jiţ nemůţe tvrdit, ţe miluje Boha pouze v
hlubině jeho tajemství krásy a lásky, nezávisle na tajemství
bídy člověka a jeho prozaické nepatrnosti. Tímto způsobem
jiţ lze lásku k Bohu naprosto normálně kontrolovat, neboť
zde, v tomto našem ţivotě, aţ příliš jasně vidíme a
poznáváme, zda jeden druhého milujeme nebo ne, A
kdybychom se přece jen chtěli obelhávat, tj ostatní nám to
vţdy dostatečně výmluvně potvrdí nebo popřou poznáním,
zda jsou milováni nebo ne. Kéţ bychom jen měli dostatek

133
upřímnosti a odvahy rozpoznávat, jak tomu ve skutečnosti
je.
Takto realisticky konkretizuje Jan velká slova o Bohu,
jehoţ nazývá láskou, slova o naší účasti na této lásce, na
jejím ţivotě i poznání a všechno další, co tak nádherně
sepsal ve svém listě. Konkretizuje to všechno na náš reálný
všední ţivot, kde se vzájemně setkáváme a projevujeme si
lásku nebo nenávist. A pokud by snad někdo přece neviděl
vnitřní souvislosti této pravdy, stvrzuje ještě Jan suše zákon:
A tak máme od něho toto přikázáni: Kdo miluje Boha, ať
miluje i svého bratra (1Jan 4,21).
Zde se jiţ uzavřely všechny dveře, tady jiţ opravdu není
kudy uniknout. Je pouze nutno nabrat nový dech, opět si to
všechno promyslet a mít odvahu být velkým člověkem. Mít
velké srdce, bezvýhradně odpouštějící všem všechno, srdce
dobrotivé i k těm, kteří se nám jeví jako protivní a zlí lidé,
mít velkého ducha, jenţ se vznáší vysoko nade vším, čím si
lidé ztrpčují ţivot. Pak spatříme, jak úţasná svoboda
najednou vyvede naši osobnost ze stísněnosti a nebudeme se
stačit divit tomu, jak jsme se mohli tak zarputile přidrţovat
nanicovatých trpasličích prostor své nelásky – svého
sobectví.
Bůh převyšuje naše svědomí a zná všechno. Velikost
lásky převyšuje detaily jednotlivých vztahů, převyšuje
všechno zlo, které nám kdy kdo způsobil, křivdu, které se na
nás kdo dopouští, i poníţení, jehoţ se nám od někoho
dostává. Člověk se najednou povznese nade všechno a jasně
pozná, ţe nemá smysl, aby se svazoval jakýmkoli pocitem
nenávisti, zloby, pomsty nebo hněvu.
Tímto se skutečně stáváme podobnými Bohu, jenţ
převyšuje naše svědomí. A snad nám budou jasnější i
Janova slova o tom, ţe milujeme-li se, zůstáváme v Bohu a
Bůh v nás. Pak teprve poznáme, jak malicherné bylo vše, co
jsme povaţovali v naší vzájemné lásce za nepřekonatelné.
Inu, takhle je nutné chápat slovo „láska”. Mám za to, ţe i
kdyby všichni byli jiného mínění, i kdyby všichni šlí jinudy,

134
tohle je jediné pojetí, v němţ je člověk skutečně člověkem a
jímţ se lokalizuje v Boţím světě, nebo, chcete-li, v Boţím
srdci.

Co je a co není obtíţné
Po všestranném zváţení tajemství lásky v Jeţíši Kristu
prohlásil Jan něco, co nás jistě udiví: V tom je totiž láska k
Bohu, že zachováváme jeho přikázáni; a jeho přikázání
nejsou těžká (1 Jan 5,3).
Po všem tom, co jsme se dočetli, prohlašovat, ţe Boţí
přikázání nejsou obtíţná, vypadá přinejmenším jako
opováţlivost. Budeme se na to muset důkladně podívat.
Třeba nám něco objasní jiţ pokračování listu: Neboť kdo se
narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo
svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří,
že Ježíš je Syn Boží? To je ten, který přišel skrze vodu a
krev: Ježe Kristus. Ne pouze skrze vodu, ale skrze vodu a
krev (1 Jan 5,4-6).
Na první pohled je to prese všechno velmi odváţné
tvrzení. Ale kdo můţe říci, ţe jeho přikázání nejsou obtíţná?
Sám Jeţíš přece prohlásil, ţe ten, kdo chce jít za ním, musí
vzít svůj kříţ a následovat jej. A kříţ, který by nebyl těţký,
by nebyl kříţem. Kříţ je právě proto kříţem, ţe je obtíţné
jej nést – alespoň pokud má být podobný kříţi Kristovu. A
přece týţ Jeţíš jindy pravil, ţe jeho jho je příjemné a jeho
břímě lehké. Vypadá to, ţe je v tom opravdu protiřečení.
Měl-li bych se však vyslovit podle svých zkušeností, které z
těch dvou protichůdných tvrzení je pravdivé, jednoznačně
bych se přiklonil k tomu, ţe je to opravdu těţké, ţe se to
pronese.
Jak to tedy Jan myslí, kdyţ mluví o vítězství nad světem,
o víře, která vítězí nad světem, skrze niţ se rodíme z Boha?
Kdyţ ţena rodí, má bolesti – je to těţké. Ale jen co se dítě
narodí, zapomene na bolest pro radost, ţe přišel na svět
člověk. Uţ tomu tak bude. Zrození pro nový ţivot lásky,

135
kterou nás miloval Bůh, je opravdu velmi obtíţné. Výstup
na vyšší rovinu chápání a poznávání prostřednictvím lásky
je velmi únavný. Jakmile je však tento výstup zdolán,
jakmile se člověk do nového ţivota skutečně narodí, to je uţ
vítězství, radost, volnost, odpočinek. (Vţdyť to patrně tak
myslel, kdyţ řekl: „Ať si odpočinou… mé břímě je
lehké…”)
Zvítězit nad sebou je vlastně totéţ jako zvítězit nad
světem, nad svým sobectvím. A to lze pouze
prostřednictvím víry v Jeţíše Krista, toho, jenţ přišel s
vodou, s krví a s Duchem svatým.
Voda a krev. Není těţké připomenout si Jeţíše, jenţ bere
na sebe hříchy světa – prochází vodou Janova očistného křtu
a skrze krev kříţe vstupuje do nového ţivota.
Jak to očišťování, tak i ten kříţ jsou obtíţné. Ale Duch
svatý, to je jiţ vítězství, to je jiţ nové zrození, to je jiţ nový
ţivot. Tady jsou jiţ jeho přikázání natolik samozřejmá, ţe
jiţ nejsou obtíţná, poněvadţ štěstí přestalo být otázkou
sobectví a stalo se věcí lásky.
Po tom všem, kdy jsme se snaţili sledovat Janova slova
o novém pojetí lásky, kterou bychom se měli milovat tak,
jak nás miloval Kristus, nám musí být zřejmé, ţe nikdo
kromě Jeţíše by nemohl klást na lásku takové poţadavky,
neboť nikdo kromě něj by to nesvedl. To mohl učinit pouze
ten, kdo můţe disponovat tajemnými realitami věčnosti a
nekonečna i stvořitelskou mocí a poznáním Boha. Kdyby
nestál za Jeţíšovými slovy Bůh a kdyby Jeţíš nemohl říci:
„Milujte se tak, jako já jsem miloval vás”, bylo by celé jeho
poselství pouze krásným světelným zrakovým klamem.
Jan nám však zvěstuje Ţivot, který se mu zjevil, a proto
můţe neomylně tvrdit: „V tom spočívá naše vítězství, ţe
věříme v toho Jeţíše Krista, jenţ přichází s vodou, krví i s
Duchem svatým.” Bez tohoto vítězného evangelia by byl
člověk odsouzen k věčnému sobectví, v němţ pohlcuje
jeden druhého, v němţ se uţírá sám, a nikdy by se z toho
nevypletl. Člověk nemusí ani být prorokem, aby poznal, ţe

136
bez víry v Jeţíše Krista by lidstvo vůbec nemělo naději najít
si nějakou vhodnou cestu vývoje. Všichni, kdo se ji v
minulosti pokusili najít, bořili se čím dál tím hlouběji do
obtíţného terénu, do propadliště – – do sobectví.
Věci se tedy mají následovně. Jeţíšova přikázání jsou
obtíţná, dokud nezvítězíme nad světem, tedy nad vlastním
sobectvím. Stejně tak to bylo obtíţné pro Jeţíše, kdyţ
přicházel s vodou a krví. Jakmile se nám však povede
překročit jistou hranici, zdolat jistou výšku a vystoupit do
poloh lásky – zrodit se do nového ţivota, pak jiţ budou
platit Janova slova, ţe Jeţíšova přikázání nejsou obtíţná,
zrovna jako slova Jeţíšova, ţe jeho břímě je lehké. Bez víry
v Jeţíše Krista by to všechno však bylo zrovna tak
neuvěřitelné jako nemoţné. Ale on je zde, my v něj věříme a
tím máme zajištěno vítězství, neboť on určuje směr vývoje a
neomylně jej i dovrší. Je pouze nutné, aby on byl
nejpevnější jistotou našeho ţivota, našeho myšlení i naší
lásky.

Svědectví
Ke konci svého listu uvádí sv. Jan svědectví o
pravdivosti své výpovědi. Jaké svědectví můţe uvést?
Kdyţ se Jeţíše tázali, jaké znamení můţe dát a jak
dosvědčí pravdivost svého Poselství, neuvedl ţádné lidské
svědky ani neargumentoval způsobem naší vytříbené
formální logiky. Neboť kdo a jakým svědectvím by mohl
dosvědčovat věci, které vysoko přesahují lidskou logiku,
lidské myšlení, a kdo by mohl dosvědčovat věci, které
lidská mysl nemůţe pochopit? Jediný, kdo tyto věci znal a
na koho se tedy Jeţíš mohl odvolat, byl jeho Otec: „Přece
můj Otec a já; já jediný jsem byl u svého Otce, pouze já a
můj Otec můţeme o tom vydat svědectví a nikdo jiný o tom
svědčit nemůţe, nikdo jiný tam nebyl, nikdo jiný tomu
nemůţe rozumět.”

137
 Podobně vyznívá i Janova argumentace. Duch o tom
vydává svědectví, neboť Duch jest pravda. Tři jsou, kteří
vydávají svědectví – Duch, voda a krev (1 Jan 5,6-8).
Očišťující voda, vykupující krev a Duch nového ţivota.
To je současně i druhý argument, který uváděl Jeţíš:
„Ţije-li někdo podle tohoto učení, sám pozná, zda je od
Boha.” To jako kdyby řekl: sami v sobě naleznete svědectví,
ve svém nitru, ve vodě očištění od sobectví, v krvi kříţe,
který ponesete za mnou, a konečně v novém ţivotě, do
něhoţ se zrodíte z Ducha. Člověk takto disponovaný ve své
očistné lásce, ve své očistné bolesti bude vnímavý pro
Ducha, jenţ mu dosvědčí celou pravdu a zjeví mu i příští
věci.
V tom je láska, psal nám Jan, že Bůh poslal svého Syna
jako oběť smíření za naše hříchy (1 Jan 4,10).
Na toto se Jan stále odvolává. Na co jiného by také
mohl, jde-li o zcela novou realitu, ztělesněnou pouze v
Jeţíši Kristu a bez něj nesmyslnou, nepochopitelnou a
nevyslovitelnou? On je svědectví, on je argument, on je
světlo, on je ten nový ţivot. A to jsme opět u toho, čím Jan
tento list zahajoval: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co
jsme na vlastní oči viděli a čeho se naše ruce dotýkaly… Ten
život byl zjeven (1 Jan 1,12). Teď na konci vidíme, ţe v
celém svém listu Jan o ničem jiném nemluvil, nic jiného
nechtěl, neţ představit nám Jeţíše Krista, kterého viděl,
kterého slyšel, kterého se dotýkal. Představil nám jej úplně
jinak, neţ bychom byli očekávali; seznámíme-li se však
osobně s jeho Poselstvím, poznáme, ţe to učinil velmi
geniálně, pravdivě. Pamatujete se, jak nám Jan zdůrazňoval,
ţe pouze ten můţe poznat Boha, kdo miluje, a ţe ten, kdo
nemiluje, jej nikterak nemůţe poznat? Čili: chceme-li trochu
pochopit Janovo svědectví i Jeţíšovo Poselství, neobejdeme
se bez toho. Voda, krev a Duch – láska, jakou nás miloval
Kristus.
Těmito posledními tahy dokončuje Jan velkolepý portrét
ţivota, jenţ mu byl zjeven. Tímto zakončuje svůj list, jímţ

138
nás uvádí do Jeţíšova evangelia. Představil nám lásku v
takovém světle, v jakém ji nikdo nikdy nepředstavil. Lásku
jakoţto poznání, lásku jako cestu, lásku jako ţivot, lásku
jako program a vyvrcholení dějin, lásku jako Boha, lásku
jako svědectví o této velké pravdě.
Na této rovině nejsme zvyklí myslet – ani ţít. Je to
rovina našich perspektiv, našich nadějí, naší budoucnosti i
naší dokonalosti. Zkusme se ale očistit ode všeho sobectví,
zkusme přijmout kříţ jako výkupnou hodnotu lásky, zkusme
milovat tak, jak nás miloval Kristus, a spatříme, jak se nám
Janovo svědectví rozzáří ve světlo a jak v sobě nalezneme
zcela samozřejmý smysl pro pravdu věčného ţivota, úplně
samozřejmou pravdu, kterou sice nikdy nedokáţeme
vyslovit, ale budeme vědět, ţe je v nás a ţe jediným
argumentem, jediným svědectvím, které bychom o ní mohli
vydat, je Jeţíš Kristus.
Po přečtení tohoto listu bude zapotřebí naslouchat
Kristovým slovům s novou pozorností, znovu je zvaţovat a
hodnotit a znovu objevovat nový svět, do něhoţ jsme
povoláni. Objevovat jej tak, jak se jiţ rodí v našich
obyčejných lidských srdcích i v našich obyčejných šedivých
dnech.

139
 ÚVAHA ZA LISTEM

Pokrok a evangelium
Nevím, nalezne-li se člověk, který by se hrdě a
sebevědomě prohlašoval za nepřítele pokroku, který by chtěl
být zaostalý a dokonce by se tím chlubil.
V čem tedy ale spočívá pokrok a v čem zaostalost?
Tato otázka je zřejmě zdrojem častých nedorozumění. A
patrně ne malých. A právě nad tím bych se chtěl nyní
zamyslet. Záleţí mi na tom o to víc, ţe v této naší době se
nic s takovou samozřejmostí neoznačuje adjektivy
„zaostalý” a „nepokrokový”, jako právě křesťanský styl
ţivota a myšlení.
Hned na začátku upozorňuji, ţe pojem „pokrok” budu
vţdy chápat jako celkový pokrok evoluce a pouze v tomto
smyslu jej budu pouţívat. Domnívám se totiţ, ţe pokrok
znamená vţdy pohyb kupředu a ne přešlapování na místě
ani bloudění v kruhu ani pohyb vpřed ve slepé uličce. Pohyb
vpřed předpokládá cíl, k němuţ se blíţím. Kdybych neznal
tento cíl, nemohl bych vědět, kde je „vpředu” a kde
„vzadu”. Abych tedy mohl alespoň trochu odpovědné
hovořit o pokroku ve vývoji, musím vědět, kam tento vývoj
míří. Začnu úplně od začátku.
Podle všeho je zřejmé, ţe od svého prvopočátku mířil
vývoj vţdy k dokonalejším formám, k dokonalejšímu bytí.
Takto se mi jeví evoluční stvoření podle Geneze: beztvará
hmota – temnota – světlo – země – voda – ţivot – člověk.
Tak to vidí i evolucionista Teilhard de Chardin:
nejjednodušší pralátka – stále dokonalejší formy bezţivotí –
ţivot ve stále dokonalejších formách – myšlení. Také např.
podle vyjádření astronoma Šklovského je Země i lidstvo
avantgardou celovesmírného vývoje.
Na tomto bychom se snad všichni shodli. Názory, ţe
člověk není špičkou vývoje, ale naopak jeho deviací,

140
zmetkem, sice rovněţ existují, ale jsou natolik ojedinělé, ţe
snad ani není nutné se jimi zabývat.
Vycházím tedy z toho, ţe evoluční vývoj míří vţdy k
dokonalejším formám, k dokonalejšímu bytí. Přes
nepřehledné mnoţství neţivých částic hmoty kráčel ke
vzniku ţivota – přes nespočetné mnoţství ţivých forem
stoupal ke vzniku myšlení. Kam kráčí dnes? Kudy vede jeho
cesta dál? Chci-li mluvit o opravdovém pokroku, musím
toto vědět.
Prodlouţím-li si dosud známé linie vývoje, vidím, ţe
míří dál k ještě vyšším formám ţivota, tedy k vyšším
formám myšlení, snad k jakémusi „nadmyšlení”. Ale co já
mohu o tom vědět? Mohl snad niţší ţivočišný svět něco
vytušit o myšlení člověka, k němuţ směřoval celý jeho
vývoj? Tak daleko opravdu nedohlédnu. Znám však směr a
to mi stačí, abych věděl, ţe jediný moţný bezprostřední
pokrok spočívá v tom, ţe člověk se stává stále více
člověkem, a to aţ k plnosti tohoto pojmu. Jenomţe co to
znamená být více člověkem?
Určitě se nejedná o „nadčlověka”, jak o něm mluvil
Hitler. Víme, jak katastrofálně v moři lidské krve utonul
tento experiment.
Snad mi o tom něco řeknou dějiny. „Velcí lidé” se v nich
objevují zřídkakdy, ale kdysi v nich bývali. Můţeme
dokonce slyšet, ţe dnes se jiţ „velcí lidé” nerodí. Opravdu
to tak vypadá, ţe vývoj míří ne k vytváření osamělých
velikánu, ale ke spojování a sjednocování. Jednotlivci
mohou být velcí pouze do té míry, do jaké posunou kupředu
celek.
Evoluční linie, které se v niţší ţivočišné říši rozbíhají do
nejrůznějších forem a skupin, aby úţasně bohatým
rozvětvováním a rozčleněním ţivota pokryli Zemi, se na
úrovni myšlení překvapivě, leč evidentně sbíhají a vytvářejí
z rozparcelované planety jeden dům jednoho lidského rodu.
Technicky jsme jiţ natolik sjednotili svou Zemi, ţe kaţdý se
stal sousedem pro kaţdého, kaţdý můţe kaţdého kdykoli

141
navštívit, vidět, popovídat si s ním. Takřka kaţdý obyvatel
této Země si jiţ činí nároky na svůj podii potravy, energie i
čehokoli jiného, ať se to nalézá na libovolném místě této
planety. Technicky je to jiţ zcela reálné.
Jednota myšlení a srdcí je však ještě daleko, místy se
zdá, ţe aţ nedosaţitelně daleko. Nade vší pochybnost je to
však jediný směr vývoje a pouze v tomto směru lze mluvit o
skutečném pokroku. Jinou alternativu opravdu nevidím.
A právě tohle jsem se potřeboval dovědět: kdyţ vývoj
dospěl do poloh člověkova bytí, míří dál ke sjednocení rodu
v myšlení a v lásce.
Tuto větu je nutno důkladně zváţit a prozkoumat ze
všech stran, neboť je-li pravdivá, je přesnou definicí toho,
co je a co není pokrokové. Znamenalo by to, ţe zde existují
jakési vnitřní hloubkové siločáry vývoje, neomylně působící
tímto směrem, a cokoliv by se jim postavilo do cesty nebo
alespoň by se neřídilo jejich směrem, zcela zákonitě by se
jednou projevilo jako nepokrokové nebo zpátečnické, nebo
v nejlepším případě pouze jako jakýsi problematický pokrok
ve slepé uličce. V takové slepé uličce by se pak rozvíjela
kaţdá, byť sebevyspělejší věda, pokud by nemohla nějak
přispět ke sblíţení a sjednocení lidského společenství. Tohle
je snad zjevné i pro prostý lidský pohled.
Své rozpaky nad tímto poznáním vyjádřil Milan Rúfus
mimořádně výmluvným výkřikem:
Co se to z hlubin na nás sápe?
Zvědavost hmoty pravěká,
jíž zastesklo se po zrcadle
a stvořila si člověka?

A od doby, co čas se žene,

že stopy po ní zahrabe,
v tom zrcadle tak zaraženě
se šklebí sama na sebe?

Nic víc? Nic víc?

142
 Vývoj tedy míří ke sjednocení Země a lidského rodu. Jak
jsme si jiţ řekli, technicky jsme jiţ toto sjednocení téměř
provedli. Aniţ si mohl uvědomit nesmírný evoluční moment
tohoto úsilí, pospojoval člověk svá, po celé planetě
roztroušená obydlí pozemními, vodními i vzdušnými spoji a
vytvořil tak z ní jeden dum. V tomto jednom domě však
nedokázal vytvořit společenství jednoho srdce a jedné mysli.
Objevily se sice pokusy sjednotit lidstvo v totalitní
společnosti, kde by celek znamenal všechno a jedinec nic.
To je však zřejmý návrat hluboko do minulosti, někam na
úroveň hmyzu, jenţ byl právě takovým totalitním systémem
společenství přiveden do beznadějně slepé vývojové uličky.
K tomuto poznání snad stačí i minimum vzdělání.
Ať se tedy na to dívám jakkoli, pořád vidím totéţ:
sjednocení lidského rodu, k němuţ míří evoluce a v němţ
jsme tak strašlivě zaostali za technickým pokrokem, bude
moţné pouze v lásce.
Otvírám evangelium a srovnávám: V celém jeho
myšlenkovém vzestupu se mi naprosto jasně rýsuje jako
stěţejní linka vztah mezi lidmi. Snad mě budete chtít
opravit, ţe tam jde spíš o vztah mezi Bohem a lidmi. Zajisté,
jenomţe to originální, co já spatřuji v evangeliu, je, ţe klade
tyto dva vztahy na jednu rovinu, ţe je dokonce ztotoţňuje
(co jste učinili jednomu z těchto, mně jste učinili–Mt 25,40).
Zabývá se tedy toutéţ problematikou, ke které míří vývoj.
Ohlašovaný příchod Boţího království je pozváním do
nového ţivota, jenţ se bude výrazně vyznačovat zejména
láskou člověka k člověku.
Ale dívejme se na to hezky popořádku: Jan poţadoval
jako přípravu na příchod Boţího království takovou běţnou
lidskou spravedlnost: se vším se rozdělte, buďte na sebe
hodní! Dobře si povšimněte, ţe to měla být pouze příprava.
Pak se teprve mluví o novém, bohatším, hojnějším ţivotě, o
pozvedání ubitých, o světle pro slepé, o lásce ke všem bez
rozdílu včetně nepřátel, o nepřetrţitém odpouštění. V tomto
novém ţivotě má láska vytvářet zcela nové vztahy, silnější a

143
větší neţ dosud známé pokrevní svazky mezi rodiči a dětmi,
mezi manţely, mezi kýmkoli a čímkoli na zemi.
Kdyţ Jeţíš důkladně rozebral tyto základní teze svého
Poselství – a trvalo to léta –, uzavřel všechno velmi
jednoznačně: Nové přikázání vám dávám, abyste se
navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte
navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci,
budete-li mít lásku jedni k druhým (Jan 13,34-35). Nakonec
se zahleděl do budoucnosti natolik vzdálené, ţe oko
pozemšťana tam nedohlédne: Aby všichni byli jedno jako ty,
Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás jedno (Jan
17,21).
Tohle je tedy opravdu zajímavé. My se pokoušíme
prodluţováním známých evolučních linií vytušit jejich další
směr a tady se nám to předkládá hotové, jasné jako na dlani.
Ještě jednou si to srovnejme:
1/ Vývoj směřuje k tomu, aby člověk byl více člověkem
– Kristus přišel proto, abychom měli ţivot; bohatší, plnější,
hojnější ţivot. Zdá se, ţe to souhlasí.
2/ Vývoj nevede k vytváření osamělých velikánů, ale ke
spojování a sjednocování – podle evangelia nový ţivot
předpokládá spravedlivé rozdělení hodnot a vzájemnou
ohleduplnost mezi lidmi a tvoří se v trpělivém sjednocování
lidského společenství v nové lásce. To rovněţ souhlasí.
3/ Vývoj míří k novým formám ţivota, tedy myšlení,
snad aţ k nějakému „nadmyšlení“. Ale co mohu já o tom
vědět? Mohl snad niţší ţivočišný svět tušit něco o myšlení
člověka, k němuţ směřoval celý jeho vývoj? – Podle
Kristovy modlitby na závěr poslední večeře má láska vyústit
v dokonalou jednotu mezi člověkem a Bohem, v jednotu
dokonalou tak, jako je jeden Bůh.

Vyšší formu ţivota, očekávanou v evoluci, kterou bych

jinak nemohl ani vytušit, mi evangelium najednou
představuje jako plnou jednotu člověka s Bohem – v Bohu.
Jeví se mi to tak, jako kdyby mi kdosi – ten, kdo

144
naprogramoval vývoj vesmíru – nechal nahlédnout do
tohoto programu. Není to paprsek, jenţ proráţí mraky?
Neznamená to prolomení naší samoty?
Takováto shoda by mě musela zaujmout, i kdybych
nebyl křesťanem. Nerad bych se však vyhnul ještě jednomu
problému: o technickém pokroku se totiţ v evangeliu vůbec
nemluví. Naopak, Jeţíšova slova „nestarejte se” jako kdyby
jej zneuznávala, znehodnocovala. Zkuste si však představit,
ţe bychom opravdu se vší energií svého ţivota pečovali
především o Boţi království, ţe bychom se skutečně
navzájem milovali tak, jak nás miloval Kristus. Nezdá se
vám, ţe by nám byly starosti o ţivot a o technický pokrok
něčím tak samozřejmým, jako je pro polní květy
samozřejmostí získávat ţivné látky ze země7 On nám přece
řekl, ţe si máme brát příklad z polních květin.
Lidstvo má takto před sebou směr a cíl vývoje, takţe pro
mě jiţ nemůţe být problémem otázka, co je a co není
pokrokové. Ale co tedy s tím hromadným obviňováním ze
zaostalosti a tmářství?
Jak to tak vidím, evoluce není nic jiného neţ
uskutečňování velkolepého programu stvoření. Ten program
se ve směru působení jakýchsi vnitřních hloubkových
siločar stvoření realizoval dlouho před člověkem a realizuje
se i dnes. Můţeme se do něj zapojit a můţeme jej brzdit.
Nemůţeme jej však zrušit. Snad nám to něco řekne k
podivnému jevu opoţďování pokroku ve sjednocování srdcí
a myslí za pokrokem v technickém sjednocování země.
Program stvoření se naplňuje, vývoj postupuje podle
evangelia. Kdykoliv se stane, ţe ti, kdo jsou k tomu
povoláni, jej nepochopili nebo nechtěli pochopit, a tudíţ jej
zanedbali, vţdy povstane a zapojí se do něj někdo mnohdy z
naprosto opačného tábora a to, co se mělo naplnit podle
evangelia, naplní v úplně jiném jménu. Povolaní se proti
tomu obvykle nejprve brání, jako kdyby byli zaskočeni, ale
pak uznají, ţe to ostatně plyne i z evangelia, čímţ
přiznávají, ţe vlastně byli předstiţeni. Ne ţe by evangelium

145
bylo předstiţeno, předstiţeni byli ti, kdo s ním nedrţeli
krok.
Ovšem program evolučního stvoření, do nějţ nám dal
nahlédnout Kristus ve svém Poselství, to není pouze několik
stupňů vývoje, to je celý jeho vzestup aţ k úplnému
dovršení. Tak např. spravedlnost v rozdělování pozemských
hodnot, která svojí naléhavostí tak zaujala naši dobu, je, jak
jsme si zajisté dobře povšimli, pouhou přípravou na příchod
Boţího království, nového věku lásky, není však ještě jeho
naplněním. Opravdu nejsme odkázáni na to, neustále
dohánět vývoj a čekat, kdy nás zase někdo překvapí
nějakým naléhavým poţadavkem doby, který je samozřejmě
řešen v evangeliu. (Pochopitelně nám bude opět vmeten do
obličeje jako trumf proti nám, poněvadţ jsme jej tak
vytrvale ignorovali. Tolikrát tomu jiţ tak bylo!)
Bylo nám dáno celé evangelium a je nejvyšší čas,
abychom je celé realizovali. Abychom se nevyčerpávali
hrou na atraktivní poboţnosti, ale abychom měli odvahu
říci, ţe dalším neodvratným stupněm vývoje a pokroku není
pouze spravedlnost, není jenom mír, ale skutečná láska
člověka k člověku, taková, jakou nás miloval Kristus. Z toho
absolutně nelze slevit, tady nelze dělat ţádné kompromisy.
Je to jediný směr, kterým můţe pokračovat vývoj, a jakýkoli
jiný směr, neztratí-li se ve slepé uličce, se dříve nebo
později odhalí jakoţto zpátečnický. Je ovšem nezbytné,
abychom měli odvahu toto nejenom hlásat, ale také tomu
skutečně věřit a stát za tím z hloubky celého srdce. Máme v
rukou program všech programů a nemusíme se bát, ţe
nebude splněn. Bát bychom se měli pouze toho, aby nebyl
splněn bez nás.
„V takovouto lásku věřit? Tak mnozí mi jiţ řekli, ţe je to
naprosto nereálné.”
Dobrá. Ale změřme si nejprve všechno evoluční mírou.
Představme si, ţe bychom mohli pozorovat naši planetu v
období, kdy se na ní objevily první ţivé buňky. Vedle
obrovských masivů by se nám nutně jevily jen jako cosi

146
úplně nepatrného, úplně zanedbatelného. Byl by tehdy mohl
někdo věřit, ţe právě tento takřka nerozeznatelný ţivot bude
velkou nadějí a budoucností Země?
Jeví-li se nám tedy dnes evangelní láska tak ubohá a
nepatrná, jako se kdysi mohly jevit první ţivé buňky, není to
ţádným argumentem pro to, ţe by právě ona nebyla jedinou
nadějí a šancí našeho rodu.
Závěrem ještě tolik: Nechtěl jsem zde nic dokazovat ani
nikoho o ničem přesvědčovat. Chtěl jsem pouze poukázat na
velkolepé prostory, které se v naší moderní době otvírají pro
Kristovo Poselství, a chtěl jsem, abychom se po nich
rozhlédli.
Kdyţ teď jiţ máme oči a světlo, hleďme, abychom viděli

147
 OBSAH

Předmluva / 5

CELOU DÉLKOU ČASU

Od prvopočátku všeho času

Z hlubin minulosti / 10
Zpráva o stvoření / 12
Zjevení naší pravdy / 15
Tajemství zla / 19

Dějinami jednoho národa

Abrahám / 23
Muţ budoucích věků / 25
Zápas s Bohem / 27
Nezůstat stranou / 30
Navzdory ortelu smrti / 32
A opět zápas s Bohem / 34
Zákon / 36
V zaslíbené zemi / 38
Doba soudců / 40
„Chceme krále!” / 41
Jeţíšův praotec a jeho hřích / 43
Moudrý král a Hospodinova ruka / 45
Rozpad a naděje / 46
Světlo a vzduch pro naději / 48
Klíček na zbořeništi / 50
Hle – Panna… / 52
Kdyţ se Bůh zjevil jako láska / 54

Kdyţ se naplnil čas

Jeţíšovo narození / 58
Kdy se narodil Jeţíš9 / 59
Pnní dny a léta / 61

148
 Maličcí a moudří / 62
Mezi slávou a poníţením / 65
Láska sváteční a všední / 67
Poznávat Jeţíše / 69

JDE TU O SLOVO ŢIVOTA

Nový ţivot
Otázka nového ţivota / 74

I. list apoštola Jana

List jako úvod (1 Jan 1,1-4) / 78
Světlo (1 Jan 1,5-7) / 80
Jít ve světle (1 Jan 1,8-2,1) / 83
Úplně nová rovina poznání (1 Jan 2,3-8) / 86
Kdo nemiluje, neví, kam jde (1 Jan 2,9-11) / 88
Boţí království i tento svět jsou v nás (1 Jan 2,12-17) / 90
Zjevení úplné pravdy (1 Jan 2,18-23) / 92
Ţivot ve své plnosti (1 Jan 2,24-29) / 94
Ještě se nezjevilo, čím budeme (1 Jan 3,1-3) / 96
Hřích je nezákonnost (1 Jan 3,4-8) / 98
Nový pojem ţivota (1 Jan 3,9-15) / 101
Podle toho poznáme lásku (1 Jan 3,16-20) / 103
Pokoj svědomí (1 Jan 3,21-24) / 107
Nevěřte kaţdému vnuknutí! (1 Jan 4.1-6) / 109
Poznání – láska – Bůh (1 Jan 4,7-9) / 111
Jak chápat slovo „láska” (1 Jan 4,10-12) / 114
My v Bohu a Bůh v nás (1 Jan 4,13-16) / 117
Dokonalost v důvěře (1 Jan 4,17-18) / 120
Nepravda o lásce (1 Jan 4,19-21) / 122
Co je a co není obtíţné (1 Jan 5,1-6) / 125
Svědectví (1 Jan 5,7-12) / 127

Úvaha za listem
Pokrok a evangelium / 130

149
 Jozef Porubčan SJ
SVĚDECTVÍ PRAVDĚ
Ze slovenštiny přeloţili Markéta a Vladimír Koronthály
Návrh obálky a grafická úprava Josef Karhan
Vydal ZVON, české katolické nakladatelství a
vydavatelství, spol.
Praha 1, Spálená 8 jako svou 66. publikaci
v roce 1993
Odpovědná redaktorka Marie Kyralová
Technická redaktorka Jitka Pavlíková
Sazba CADIS, Praha 10, Gruzínská 16
Vytiskly Tiskárny Vimperk, a. s. 7,55 AA
Náklad 5 000 výtisků
1. vydání
Cena výtisku 48 Kč

150