Na úsvitu věků je Červený poutník rozesel z nebes po celé zemi jako déšť třpytivých

rubínů. Jejich úkolem bylo osídlit pustý kraj životem, jelikož Poutník si přál
potěšit svůj zrak pohledem na krásu. Oděli se tělem, ze země přivolali rostliny a
zanedlouho už jste mohli se zpěvem na rtech procházet bujnými hvozdy Krkavčích
zemí, potěchou Poutníkových očí. Bůh Jíl pak z hlíny utvořil zvířata, z bahna ryby
a žáby, z oblaků ptactvo a Velký řemeslník je pověřil jejich opatrováním. Trpaslíci
jim pomohli připravit půdu pro jejich umění.

Pak přišli lidé a jejich bůh pro ně koupil polovinu země a výměnou za to dal elfům
a trpaslíkům Orky. Lidé však byli proradní a brzy Krkavčí země napadli s pomocí
démonů. Málo početní elfové museli do boje vyslat orky, avšak tito zbabělí tvorové
nedostáli svému úkolu. Elfí starší tvrdí, že se jednoho dne se vše vrátí k
původnímu, že stačí jen počkat, až lidstvo pomře a vymizí, vždyť čas postupně užírá
všechny rody, co nejsou z kamene, na rozdíl od elfů, kteří nestárnou. Jenomže ti
mladí elfové nechtějí čekat, Krkavčí země mají za své dědictví, chtějí je vyrvat z
rukou ničemů a očistit je.

Od ostatních obyvatel Zapovězených zemí se elfové odlišují především svými dlouhými

životy. Mnozí elfové, kterým se nepodaří najít v životě cíl a motivaci do dalšího
počínání, ztrácejí postupem let zájem o svět. Od stáří, schopností a zkušeností se
odvíjí společenské postavení, respektované většinou elfů. Jiné rody elfské
společnosti příliš nerozumí, a tak je rozdělují podle chování na klidné elfy a
vzpurné elfy (a krverytce a karmínovce). A naopak, elfové nemají pochopení pro
tužby a životy jiných rodů. Přirovnávají je k měkkému ovoci, které s příchodem
podzimu hnije a mizí, zatímco elfové zůstávají jako nepoddajná pecka. Elfská těla
čerpají sílu z rubínů nacházejících se v hrudi, a i když je tělo úplně zničeno, z
rubínu může elfovi dorůst nové.

Pokrevní příbuznost pro elfy nic neznamená a nevznikají mezi nimi žádné hierarchie
kromě těch založených na úctě ke stáří a vědomostem. Nejsou nábožní a bohy
neuctívají, nepopírají však jejich existenci. Berou je spíš jako úctyhodné učitele.

Elfské rubíny
Trpaslíci tvrdí, že první elfské rubíny ukoval bůh Kolos, ale podle samotných elfů
spadly rubíny z nebe jako semínka potulné červené hvězdy, aby zmatený pozemský
život vyvedly k vyšším cílům. Proto elfové cítí zodpovědnost za přírodu, přestože
většinu praktických záležitostí už v uplynulých časech svěřili elforozeným.

Těla elfů se průběžně obnovují a očišťují, jizvy a nedokonalosti z nich mizí.

Elfové jsou díky tomu vždy krásní, mladí a zdraví. Časem se každý naučí ovládat
svůj vzhled. Může si tak zvolit tvar i zabarvení svého těla a dokáže se v průběhu
několika měsíců dočista proměnit. Když je elfovo tělo zničeno, ale rubín zůstane,
staří mistři přebývající v Tiché mlze – záhadném místě za hranicemi světa, které
nikdo nenajde bez pomoci – můžou tento zárodek vzít a zaniklého elfa z něj obnovit.
Když je rubín z těla vyříznut, elfovo tělo rychle chřadne a během pár hodin seschne
jako křížala. A když se rubín roztříští, elf nenávratně zaniká. Mladí elfové mají
na počátku života jen střípek rubínu, který postupně roste jako perla v lastuře a
stává se čím dál tím cennějším.

Po elfských rubínech je z mnoha důvodů velká sháňka. Bohatí lidé ze Zapovězených

zemí i odjinud považují za ohromně vzrušující, že můžou ve šperku nosit kus kdysi
živé bytosti. Není neobvyklé, že kdo u sebe nosí rubín, tomu je jeho elf zjevuje ve
snech. Zytera tříští elfské rubíny na střepiny a používá je ve svých
experimentálních tvorech. Elf při tom umírá a z jeho životní energie čerpají sílu
démonické stvůry. Rezaví bratří obětovávají rubíny svému bohu tak, že je kladivy
rozbíjejí na oltářích ve tvaru kovadlin.